Amanda - OM East

Amanda
Mary Frances Bowley / James Lund
W W W. J E W E L S I N T H E DA R K N E S S.CO M
CZ
Amanda
Mary Frances Bowley / James Lund
Amanda One Chapter from the book A LEAGUE OF
DANGEROUS WOMEN by Mary Frances Bowley
Originally published in English under the title:
A LEAGUE OF DANGEROUS WOMEN by Mary Frances
Bowley
© 2006 by Mary Frances Bowley with James Lund
Published by Multomah Books an imprint of
The Crown Publishing Group, a division of Random
House,Inc.
12265 Oracle Boulevard, Suite 200
Colorado Springs, Colorado 80921 USA
Published in association with William K. Jensen
Literary Agency, Eugene, Oregon.
International rights contracted through
Gospel Literature International
P.O.Box 4060, Ontario, California 91761-1003 USA
This translation published by arrangement with
Multnomah Books an imprint of The Crown Publishing
Group,
A division of Random House, Inc.
© 2014 by OM EAST for Czech edition.
Translated by permission. All rights reserved.
Translator: Iva Minářová
Graphics & Layout: OM EAST
Website: east.om.org/ebooks/
Amandin jediný divák
Bylo skoro deset večer – čas představení. Amanda znovu zkontrolovala svůj obraz v zrcadle, které bylo přes celou délku
zákulisí: dlouhé blonďaté vlasy, třpytivé
kruhy v uších, rubínový náhrdelník sladěný
se rtěnkou a lakem na
nehty, odvážný flitrový
kostým. S uspokojením
hodila do zrcadla poslední oslnivý úsměv.
V hlavním sále začala hrát hudba. Jako
obvykle jí projelo
vzrušující chvění.
Naposledy se zhluboka
nadechla,
rozhrnula
3
závěs a vykročila směrem k hlavnímu pódiu. Světlo z různobarevných žárovek proráželo kouřovou
clonu a hřálo ji na těle. Dav sedící ve tmě neviděla, ale hukot, pískání a uznalý potlesk jí prozradil, že tam jsou. Čtyři sta párů mužských očí
se upírá přímo na ni. Ten pocit byl elektrizující.
Byl páteční večer v podniku „The Starr”,
vybraném klubu pro „džetlmeny” v centru Atlanty, a Amanda byla hlavní atrakcí.
Stala se jedním z nejpopulárnějších “bavičů” ve městě. Milovala být centrem pozornosti a výhody spojené s jejím úchvatným
životním stylem zrovna tak. Těžko si stěžovat
na VIP zacházení, nekončící komplimenty
nebo šesticiferný příjem.
Pouze po skončení představení, v tichu svého stylového domu, pochybovala
Amanda o cestě, kterou si zvolila. Někdy
byl tlak na „dokonalost” tak intenzivní! A
bez ohledu na to, jak nóbl podnik se „The
Starr” snažil být, nebyl to přece pořád
jen striptýzový bar? Představovalo její
4
svlékání na veřejnosti opravdu to, k čemu
byla na tento svět poslána?
Když tyto pochyby vyplouvaly na povrch, Amanda je rychle zatlačila zpět. Nakonec – říkala si – jaký život by mohl být
lepší než tento?
Amandina touha po pozornosti začala již
v raném věku. Když provedla něco špatného,
její matka si jí nevšímala. Otec byl plachý
a odměřený. Výsledkem bylo, že se Amanda
často cítila osamělá.
K této osamělosti se připojil jeden incident, když bylo Amandě pět let. Obědvala u
kuchyňského stolu a mladší bráška ji zlobil.
Stále se snažil ji objímat, ale ona měla špatnou
náladu. „Nesahej na mě,“ řekla. „Nech mě být.”
Matka vše slyšela a pravila: „Dobře, ať nikdo
na Amandu nesahá. Všichni ji prostě nechte být.”
Z Amandina pohledu však neplatilo toto
nové pravidlo jen do večera onoho dne; zdálo
se jí, jako by trvalo celý zbytek jejího
5
dětství. Členové rodiny ji jen zřídka objali,
nikdy od nich neslyšela, že ji mají rádi.
Ačkoli nedokázala svou touhu vyjádřit
slovy, prahla po náklonnosti, které se jí
nikdy nedostalo.
Jediný druh blízkosti, který obdržela,
byl ten nevhodný.
Když byly Amandě čtyři, najali si její
rodiče na hlídání „náctiletého” kluka ze
sousedství. Jmenoval se Patrick. Zpíval
Amandě písničky a vymýšlel dětské hry,
které spolu hráli. Podle Amandiných rodičů
se bezvadně hodil k tomu, aby ochraňoval
jejich dcerušku.
Ovšem během večerů, kdy byli rodiče
pryč, když se umyla, převlékla do pyžama a
vlezla do postýlky, trval Patrick na jiné, špatné a tajné hře. Amanda tu hru nenáviděla.
Jakmile s ní začal, řekla mu, že už ji nikdy hrát
nechce. Ale on chtěl vždy hrát znovu.
Amanda Patrickovy návštěvy nesnášela.
Bála se jít večer spát, a to i když tam nebyl.
6
Ale byla příliš malá na to, aby uměla vysvětlit, co je vlastně špatně. Nakonec její matka usoudila, že Amandu na Patrickovi něco
rozčiluje a najala na hlídání někoho jiného.
Ovšem Amandiny noční děsy se opakovaly i tak. Když jí bylo sedm, byla sexuálně
obtěžována opatrovníkem v domě u sousedů.
Tehdy se Amanda rozhodla, že jediný, komu
může důvěřovat, je ona sama. Jelikož ji její
rodina nedokázala ochránit, našla vlastní způsob, jak to udělat.
7
„Disociace” (oddělení se, odštěpení) je obranný mechanismus, který mnoho dětí, zejména
inteligentních a kreativních, použije k vyrovnání
se s traumatem. Je to způsob „odpojení se” od
bolesti či zneužití, díky kterému lze takový zážitek přežít. Pro Amandu to znamenalo prosazování
vlastní nezávislosti a samostatnosti. Oddělila se
vnitřně od své biologické rodiny a začala jako rodinu brát své přátele.
Amandina nezávislost byla ještě více upevněna, když získala pracovní povolení a začala dělat brigádu v kině. Bylo jí třináct. Ve čtrnácti
se na čas odstěhovala z domova, když jí matka
zakázala vídat se s jejím klukem. V patnácti se
s přítelem zasnoubila. Pak si usmyslela, že ji
unavuje střední škola, a tak absolvovala dva
kurzy letní výuky, aby vyšla o rok dříve. Ještě
jí nebylo ani sedmnáct.
Brzy nato se Amanda s chlapcem rozešla a
odstěhovala se od rodičů úplně. Nyní nebylo
její oddělení od rodiny jen emocionální, ale
i fyzické. Když dostala
8
práci jako servírka v restauraci „Hooters”, byla
nadšená. Zvládala to úplně sama!
Svoji nezávislost prosazovala Amanda i jinak.
Ve dvanácti ji její hlad po pozornosti a přijetí
dovedl k alkoholu, drogám a sexu. Ale jak později
zjistila, o vztazích se měla ještě hodně co učit.
Po střední škole chodila několik měsíců s mužem, který byl o 12 let starší. Považovala to za
skvělý a vážný vztah. Ovšem když jí oznámil, že
se hodlá zasnoubit s jinou, uvědomila si, že ji měl
jen jako hračku. Začala se scházet s vedoucím
posilovny, jenže tento románek skončil jakmile vyšlo najevo, že je homosexuál. Pro mladou
ženu, která potřebovala druhé ke zvýšení vlastního křehkého sebevědomí, bylo selhání dvou
vztahů zničující.
A tak se rozhodla připojit k několika kamarádkám, které našly práci jako servírky ve
striptýzovém klubu. Tamní tanečnice sledovala
Amanda se závistí – měly spoustu pozornosti
a vydělávaly velký balík peněz. Začala se zajímat, zda by by to mohla dělat také. „Tancování
9
10
miluju, potřebuju na drogy a stejně jsem na
dně,” říkala si. „Tak proč ne?”
Amanda měla přirozený talent. Brzy se dostala až do „The Starr”, hlavního zábavního
klubu v Atlantě. Do svého životopisu napsala
„společnice” a „bavila” muže na přepychových
jachtách. Výdělek byl přímo pohádkový.
Navenek se stala Amanda obrazem úspěchu.
Nosila hodinky značky Rolex a drahé šaty koupené na americkou Express zlatou kartu. Její dům
ve městě byl vybraně zařízen bytovým architektem. Jezdila v Porsche a čtyřhvězdičkové restaurace
dávaly její jméno na přední místo v programu. Na
ulici se na ni každý usmíval.
Ovšem uvnitř bylo něco docela jiného. Amanda
byla na zhroucení. Tlak na skvělý výkon na pódiu i
v posteli – večer co večer, týden za týdnem – byl
prostě zdrcující. Byla závislá na kokainu a alkoholu, v noci nemohla spát. Zeslábla a zhubla. Její
taneční styl se měnil z erotického na trapný.
Začínala ztrácet.
11
Nakonec, po dalším hrozném vystoupení
na pódiu „The Starr”, si Amanda připustila,
že už dál nemůže. Oznámila šéfovi, že končí.
S pomocí matčina přítele se dostala na
kliniku pro rehabilitaci drogově závislých.
Přestěhovala se zpět k rodičům. Získala zaměstnání jako vedoucí oddělení kosmetiky v
obchodním domě, kde vydělávala 15 dolarů
za hodinu. Ale na důsledky této dramatické
životní změny nebyla dostatečně připravená. V
obchodě byla nervózní a v porovnání s dřívějším
příjmem jí na útratu zbývalo hodně málo.
„Normalita” jí nevyhovovala – a tak to vzdala.
Začala zase pít, pak se zapletla se svým šéfem.
Nakonec skončila znovu v „The Starr”, kde tancovala další tři roky. Opět jí přišel takový život
pohodlný.
Avšak problémy se nevyhnutelně vrátily, tentokrát s ještě větší intenzitou. Pití se zhoršovalo,
přibyla závislost na metamfetaminu. Začala chodit
s Kevinem, svým drogovým dealerem.
Bylo to vážně nebezpečné období. Většina
12
Kevinových kámošů nosila pistoli. Jenže Amanda
byla často natolik mimo, že tomu sotva věnovala
pozornost. Každou chvíli upadla do bezvědomí.
Jednoho dne prorazil Amandinou zastřenou
myslí tichoučký hlas, který jí říkal, že je na pokraji
ztráty úplně všeho. Věděla, že musí něco udělat,
a to rychle.
A tak pozvala k sobě rodiče a požádala je, aby
vzali s sebou i pastora. Možná se to zdá divné,
ale Amanda měla vždycky ráda, když se za ni lidé
modlili. Jako dítě byla pokřtěna a stále v Boha věřila. Dokonce i teď visela u ní doma na zdi kresba
kříže a na zrcadle měla napsané verše z Bible. Nikdy
neviděla nesoulad mezi tím, jak žila, a svou vírou.
Byla přesvědčená, že pokud je k lidem milá, Bohu
to nevadí.
Když Amandini rodiče s pastorem dorazili, šokovalo je, jak Amanda vypadá. Bylo sotva poznat, že
je ještě naživu. Byla neuvěřitelně vyzáblá – opravdu
až tak, že ji kvůli tomu znovu vyhodili z „The Starr”.
Oči měla podlité krví a vypadávaly jí vlasy.
13
Podobně děsivě to vypadalo v celém
jejím domě. Jeden Kevinův kámoš ležel na gauči a krvácel ze střelné rány na
noze. Amanda jim neřekla, že právě zastřelil
v hádce jiného z Kevinových „přátel”. Nahoře
v patře byla atmosféra jako v klubu. Řvala
tam hudba, při které opilí mladí lidé tancovali a dávali si drogy.
Rodiče byli zhrozeni, ale pro Amandu, která už měla svou amfetaminovou špičku, to
byl jen další den. „Díky, že jste přišli,” řekla.
„Jsem trochu… no, myslím, že jsem chtěla,
abyste se za mě modlili.”
Udělali to. „Pane, prosíme Tě, abys ihned
zasáhl do Amandina života,” modlil se pastor.
„Ochraň a povzbuď ji, požehnej jí a ukaž cestu, jak Tě může nalézt. My neznáme tu správnou odpověď, ale Ty ano. Zahrň ji svou láskou
a mocí.”
Amanda ztratila vědomí někdy uprostřed
modlitby, ale do jejího života byl pozván Bůh
a nic Ho nemohlo zastavit.
14
15
Nejdříve se zdálo, že modlitba Amandin
život ještě zhoršila. Za pár dnů byla uvězněna a strávila týden v cele kvůli tomu, že
nešťastnou náhodou vystřelila ze své zbraně a málem zasáhla svého souseda. Když
byla propuštěna, zjistila, že je vystěhována
a že na ni soused podal žalobu.
16
Matka Amandě řekla, že slyšela
o programu s názvem „Wellspring”
(Pramen). „Ne mami, nemůžu žít s
dalšími lidmi,” řekla na to. „Jsem příliš
zvyklá dělat si vše po svém.” Jela ke kamarádce a doufala, že na nějaký čas bude
moci zůstat tam. Ale když o půl hodiny
později vyšla ven pro své věci, zjistila, že
její auto bylo odtaženo, protože zaparkovala u požárního hydrantu.
Takže teď byla bez domova i bez auta.
Bůh jí vše uzavřel. To Amandu rozčílilo. „Ne,
Bože,” volala k Němu, „udělala jsem už dost
pro to, aby se to zlepšilo. Ty se prostě chystáš mě nechat umřít!”
Najednou měla Amanda strašně zvláštní pocit – silný dojem jako by měla přijít
o nohu, jako by měla zůstat znetvořená
tak, že by nebyla schopna to zvládnout.
Uvědomila si, že je to varování. Přišel čas přestat utíkat. „Tak dobře,“ řekla
17
s povzdechem. „Vyhrál jsi, Bože. Půjdu
domů.”
Nastoupit do Wellspring však nebylo
pro Amandu vůbec jednoduché. Během
prvního týdne, při výuce o stavu našeho
srdce, si náhle uvědomila drtivou realitu –
že její srdce ztvrdlo. Cítila se jako kostka
ledu tající na slunci. Rozplakala se přímo
uprostřed přednášky.
Pak tu byla pevnost nedůvěry, stavěná po celý život. Tolik lidí v minulosti se
Amandě pokusilo pomoci, ale skoro vždy
měli skryté motivy. Vnímala jsem její podezřívavost. Kdykoli jsem se snažila udělat
pro ní něco hezkého, zdálo se, že přemýšlí,
co za to budu na oplátku chtít.
Ani pro mne nebylo jednoduché mít
Amandu ve Wellspring. Mám velice ráda každou z dívek v našem programu a chci udělat vše pro to, abych jim pomohla. Ale na
18
Amandě něco podněcovalo mou zvýšenou starostlivost. Zdála se mi tak zranitelná. Byl to podobný pocit, jako když
jsem byla malá a stále znovu bránila svého
bratra s Downovým syndromem.
Krátce po nástupu Amandy do programu
jsem se v restauraci zmínila své známé, že
jedna dívka z Wellspring přespala u mě doma.
Aniž bych říkala její jméno, stručně jsem jí
19
popsala Amandin příběh. Vytřeštila na
mě oči. „Tys ji nechala spát u sebe
doma?” zeptala se a tón jejího hlasu
prozrazoval silný nesouhlas. „Co říkáš
někomu jako je ona?”
Chtělo se mi křičet! Někdo „jako ona”,
pomyslela jsem si, je někdo „právě jako
ty” – člověk, který udělal chyby a snaží se
co může! Najednou mi to připadalo, jako
kdybych byla s Ježíšem na Olivové hoře a
slyšela jeho rozhovor s farizeji, když chtěli kamenovat cizoložnici. Ježíš jim řekl:
„Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni
kamenem!”
Za podobných okolností by tato moje
známá nebo já či kdokoli z nás možná
udělal to samé, co Amanda. Jsme natolik kritičtí a slepí, že to nechápeme?
Přemýšlela jsem, proč vždy tak dychtivě chceme kamenovat druhé? Amanda
nepotřebuje odsouzení, ale aby s ní
někdo cítil.
20
Možná Amanda vnímala toto odsouzení, když
večer uléhala k spánku. Její noci ve Wellspring
byly neklidné. Převalovala se a škubala sebou,
když se jí zdálo o tancování na pódiu „The Starr”,
o bezpočtu mužů, jejichž obličeje vypadaly všechny úplně stejně.
Avšak jedné noci si Amanda ve svém snu všimla někoho neznámého. Stál vzadu v místnosti, kde
tančila, se zaujatým výrazem, nespouštěl z ní
zrak. Bylo to jako kdyby znal její minulost, přítomnost i budoucnost – to vše ukrývala hloubka
jeho očí.
Pokusila se ho ignorovat,
dívat se jinam a zaměřit se
na publikum, ale jeho soustředěný pohled ji pokaždé
přitáhl zpět. Vždy prahla
po pozornosti, ale být v
ohnisku zájmu tohoto
muže ji znervózňovalo.
21
Pak se Amandin sen změnil. Její končetiny byly najednou bezvládné a nohy jí
ztuhly. Nemohla tančit, nemohla se vůbec
hýbat. Neměla sílu stát a spadla na zem.
Znenadání přestala hrát hudba; ustaly hlasy
a smích publika; zhasla světla.
Z této tmy a mlčení na ni zavolal jediný,
klidný hlas: „Amando,” říkal, „Amando, pojď
se mnou odtud.”
Instinkt jí velel utéct. Nohy jí zase fungovaly – seběhla z pódia a uháněla tmavou chodbou, kde zapadla na záchod. Schoulená ve tmě
stále slyšela v uších ozvěnu toho hlasu.
„Amando, pojď se mnou odtud.”
Probudila se z tohoto snu úplně bez dechu.
Nikomu se o tom nezmínila, ale během několika
následujících dnů si Laura – jedna z našich
vedoucích – všimla, jak je Amanda apatická a
nervózní. Čekala tedy.
Konečně vzala Amanda Lauru stranou a
svěřila jí, co ji trápí.
22
Ten sen připomněl Lauře zážitek obrácení
apoštola Pavla. Uprostřed jeho zanícených snah
zničit křesťany a jejich víru, uslyšel Ježíšův hlas
a oslepl. Po třech dnech pak potkal muže jménem Ananiáš, který mu vysvětlil, že ho posílá Ježíš, aby Pavel znovu viděl a byl naplněn
Duchem Svatým. Od té chvíle Pavel začal ctít
Ježíše jako Pána, kázal o Něm a stal se jedním z
nejpřednějších obhájců evangelia v celé historii
církve.
„Amando,” řekla Laura, „myslím, že bys mohla
být trochu jako Pavel. Byla jsi slepá k hříchu ve
svém životě. Nyní slyšíš Ježíšův hlas, a ten ti ukazuje cestu ven z tvého bídného trápení.”
O několik dní později prožila Amanda svoje
vlastní obrácení. Neslyšela při něm nadpřirozený
hlas, ale dopad byl zrovna takový. Probudila se
ve svém pokoji ve Wellspring, ranní slunce svítilo dovnitř oknem nad postelí. Rozhrnula závěsy,
aby viděla naši modlitební zahradu s červenými
růžemi a rozkvetlou vinnou révou, pnoucí se
po pergole.
23
V tom okamžiku
připadalo
Amandě,
jako by vstávala do nového světa. Jako kdyby někdo zvedl černý závoj. Teprve teď pochopila, že je obklopena lidmi,
24
kteří se jí snaží pomoci. Už to vidím,
pomyslela si. Tihle lidé nemají postranní úmysly, jsou opravdoví.
Pro Amandu to byl bod obratu.
Když jsem jí po pár dnech věnovala
nové džíny, úplně se rozzářila. Podezíravý postoj byl pryč. Poprvé mi
důvěřovala.
„Včera večer jsem konečně pocítila, že bylo navázáno spojení,“ napsala jsem si do deníku. „Díky, Pane,
žes mi řekl, abych koupila Amandě
džíny. Byla to jednoduchá věc, která by mě samotnou nenapadla. Jako
kdybys mi ukázal jak jí projevit přátelství tak, aby to mohla přijmout.
Děkuji Ti!”
Amanda začala vstávat každý den
v pět hodin ráno, aby se mohla modlit
25
a číst Bibli. Taky přečetla skoro padesát
knížek o Bohu. Její cíl se změnil. Místo
snahy být středem pozornosti druhých,
zaměřila celou svou pozornost na svého Zachránce (Spasitele).
Ještě nikdy se necítila tak naplněna.
Jak ubýhaly týdny, stále jsem měla
o Amandu obavy. Věděla jsem, že má
před sebou obtížnou změnu, že pokušení a realita světa mimo Wellspring
bude hrozivá. Ale také jsem viděla, že
poprvé v životě opravdu pozvala Ježíše přímo do středu svého srdce. Byla
jsem přesvědčená, že dokud tam bude
přebývat On, bude Amanda v pořádku.
Blížil se čas vystoupení. Amanda
zkontrolovala své slavnostní oblečení
– černý kalhotový kostým a bílou vestu – a zhluboka se nadechla.
26
Modlila se: „Pane, jsem
tak nervózní. Prosím, buď
se mnou, aby tento tanec
oslavil Tebe.”
Amanda stála v šatně Philips arény v Atlantě. S dalšími osmi
mladými absolventkami Wellspring se
chystaly předvést
interpretační taneční představení během konference o službě
ženám. V hledišti čekalo dvacet tisíc lidí.
Hudebníci začali
hrát – to byl signál k nástupu. Amanda se třásla, když spolu s týmem
vykročila na dlouhou
cestu ke kruhovému
27
pódiu. Během jejich tance pozorovalo obrovské publikum každý pohyb, který Amanda
a ostatní tanečnice udělaly. Jejich tváře byly
promítány na obří plátna nad pódiem. Brzy
byl nadšený dav na nohou. Ale Amanda se
snažila nevěnovat tomu pozornost. Tančila
pro svého jediného „Diváka“.
S radostí v očích a vznešeností v každém
pohybu tančila na hudbu k moderní písni
28
„Shackles” (Okovy). Když skladba popisovala zlomení řetězů, ruce tanečnic se
od sebe odtrhly; a když text písně mluvil o
pozvedání rukou k Boží chvále, jejich ruce
se zvedaly do výšky.
29
Hledištěm se rozezněl závěrečný refrén
– „Sundej okovy z mých nohou, ať mohu tančit… chci Tě chválit” – a publikum odměnilo
tanečníky burácejícím potleskem.
Amanda zářila, ale nedívala se na lidi kolem – její zrak byl upřen vzhůru.
V současnosti Amanda pracuje ve Wellspring, kde vyučuje a pomáhá s modlitební
službou. Dle jejích slov ji nejvíce baví být dívkám poradkyní a budovat „komunitu přátelství”. Bydlí se Skylar, která také absolvovala
Wellspring, a udržuje kontakty s několika dalšími dívkami z tohoto domova. Dále se navzájem povzbuzují a podporují.
30