Část 05 Chemická energetika

Komentáře

Transkript

Část 05 Chemická energetika
CHEMICKÁ ENERGETIKA
Energetickou stránkou soustav a změnami v těchto soustavách se zabývá fyzikální
disciplína — termodynamika.
Z široké oblasti obecné termodynamiky se chemická termodynamika zajímá o
chemické děje. Všímá si hlavně energetické bilance dějů, jejich uskutečnitelnosti a
rovnováh, které se po průběhu dějů ustaví.
• Klasická (fenomenologická) termodynamika vede pouze ke zkoumání
makroskopických vlastností a jevů. Popis pomocí měřitelných veličin (tlaku, teploty,
objemu, koncentrace) nové termodynamické stavové funkce vystihují stav soustavy na
začátku a na konci děje; nevystihují však molekulární strukturu částic tvořících soustavu
ani mechanismy probíhajících dějů.
• V termodynamice se neuplatní faktor času; je možno určit, zda daný děj je
uskutečnitelný, nelze však určit, za jakou dobu dospěje soustava do rovnováhy.
Celá termodynamika je logicky odvozena ze tří základních principů, které mají
axiomatický charakter.
Nelze je dokázat, avšak nebyl dosud nalezen žádný jev, který by jim odporoval.
ZÁKLADNÍ POJMY TERMODYNAMIKY
V termodynamice studujeme změny stavu soustavy.
Termodynamickou soustavou rozumíme vymezený souhrn těles, mezi nimiž je umožněna
výměna tepla a jiných druhů energie.
Okolím rozumíme všechna tělesa vně uvažované soustavy.
• Nemůže-li mezi soustavou a okolím dojít k výměně látky a energie, je soustava izolovaná.
• Může-li se uskutečnit výměna energie, nikoliv však výměna látky, je soustava uzavřená.
• Je-li možná výměna jak energie, tak i látek, jde o soustavu otevřenou.
Systém může být buď homogenní (jeho vlastnosti jsou všude stejné nebo spojitě
proměnné — je tvořen jedinou fází), nebo heterogenní (je tvořen několika homogenními
fázemi, na jejichž rozhraní se vlastnosti skokem mění).
Fáze je fyzikálně oddělitelná homogenní oblast ohraničená ostrým fázovým rozhraním.
Vlastnosti soustavy dělíme na intenzívní a extenzívní.
Intenzívní veličina charakterizuje fyzikální vlastnost soustavy, která nezávisí na její
hmotnosti. Patří sem např. tlak, teplota a všechny veličiny vztažené na jednotku hmotnosti
nebo na jednotku látkového množství, jako je hustota, molární objem aj.
Extenzívní veličina je úměrná hmotnosti soustavy a je rovna součtu extenzívních veličin
jednotlivých částí. Sem patří např. objem, energie aj.
Vztažením na jednotkovou hmotnost z nich získáme veličiny měrné (specifické),
vztažením na jednotkové látkové množství veličiny molární. (Molární objem)
Stav soustavy (systému) je určen souhrnem jeho intenzivních vlastností, které jsou
vyjádřeny stavovými termodynamickými veličinami. Jejich hodnoty charakterizují vždy
určitý stav soustavy. Při přechodu systému z jednoho stavu do druhého se hodnoty
stavových veličin změní vždy stejně bez zřetele na cestu tohoto děje.
Přechod systému z jednoho stavu do druhého se nazývá termodynamický děj a může být
vratný (reverzibilní) nebo nevratný (ireverzibilní).
Při vratném ději vychází systém z rovnovážného stavu a prochází velkým počtem malých
stavových změn, při nichž nekonečně malé změně stavu okolí (např. snížení tlaku o
ne-patrnou hodnotu dp) odpovídá nekonečně malá změna stavu soustavy (nepatrné zvětšení
objemu o hodnotu dV). Děj můžeme kdykoliv zastavit a obráceným sledem takových
malých stavových změn vrátit soustavu do původního stavu. Charakteristickým (i když ne
určujícím) rysem je pomalý průběh vratných dějů.
Přejde-li systém z jednoho stavu do druhého jiným způsobem, nazývá se tento děj nevratný.
Nevratné jsou všechny děje probíhající v přírodě samovolně.
Vedle dějů izotermických (T = konst), izobarických (p = konst) a izochorických (V —
konst), s nimiž jsme se již setkali, setkáme se v této kapitole ještě s ději adiabatickými. Jsou
to děje probíhající v soustavě tepelně izolované, takže mezi soustavou a okolím nedochází k
výměně tepla.
Je-li působení systému na okolí stejné jako působení okolí na systém, je soustava v
termodynamické rovnováze.
PRVNÍ VĚTA TERMODYNAMIKY
První věta termodynamiky je zákon zachování energie, aplikovaný na termodynamické
děje.
Probíhá-li v izolovaném systému děj spojený s výměnou energie, celková energie systému
se nemění.
Je-li izolovaná soustava tvořena dvěma dílčími soustavami A a B, mezi kterými je možná
jen výměna energie, je při každém ději přírůstek energie jedné dílčí soustavy roven úbytku
energie druhé dílčí soustavy.
Prohlásíme-li nyní jednu z dílčích soustav za termodynamický systém a druhou za součást
jeho okolí, jde již o soustavu uzavřenou. Vidíme, že probíhá-li děj spojený s výměnou
energie v systému uzavřeném, je změna energie systému až na znaménko stejná jako změna
energie okolí.
Vyčleníme-li z celkové energie systému jeho celkovou energii kinetickou a potenciální,
zbude tzv. vnitřní energie systému U.
Při přechodu ze stavu l do stavu 2 se změní vnitřní energie systému o U2 — U1 = ∆U.
Energie se mezi systémy může vyměňovat ve formě tepla nebo práce.
Práci systémem přijatou budeme označovat symbolem W;
teplo, které systém-přijal, symbolem Q.
Energie přijatá systémem ve formě práce vyvolá uspořádaný posun mnoha mikročástic
(elektronů ve vodiči, molekul plynu při jeho expanzi) nebo makroskopických těles stejným
směrem, a systém je proto schopen překonávat vnější sílu. Hlavní jednotkou práce je joule J
(J = m2 . kg . s~2). Je to práce, kterou vykoná síla jednoho newtonu, působící po dráze
jednoho metru ve směru síly.
Teplo je energie vyměněná jiným způsobem než prací. K výměně energie ve formě tepla
dochází tehdy, existuje-li mezi soustavou a okolím teplotní rozdíl. Teplo souvisí s
chaotickým pohybem molekul. Energie přijatá systémem ve formě tepla zvýší intenzitu
pohybu molekul, a tím teplotu soustavy. Protože však pohyb molekul v tomto případě není
uspořádaný, ale je chaotický (děje se všemi směry), elementární práce vykonané jednotlivými
molekulami se navzájem vykompenzují a systém jako celek práci nekoná.
Než byla známa souvislost mezi teplem a prací, byla jako jednotka tepla zavedena kalorie
(cal): teplo, které je nutno dodat vodě o hmotnosti jednoho gramu, aby její teplota stoupla ze
14,5°C na 15,5°C.
l cal = 4,184 J. Dnes již kalorie mezi platné jednotky SI nepatří.
Rozdělení energie na teplo a práci bylo provedeno z praktického hlediska, neboť přeměna
tepla na práci podléhá určitým omezením (viz druhá věta termodynamiky). Opačná
přeměna (práce na teplo) těmto omezením nepodléhá.
Matematickým vyjádřením první věty termodynamiky je vztah:
vzrůst vnitřní energie systému je při jakémkoliv ději je roven součtu tepla a práce, které
systém při tomto ději přijal.
Vnitřní energie U je stavová funkce — jakémukoliv přechodu ze stavu l do stavu 2
odpovídá vždy stejná změna vnitřní energie ∆U = U2 — Ul.
Práce a teplo nejsou stavové veličiny, jejich hodnoty jsou již na cestě děje závislé. Pro
nekonečně malou změnu systému lze uvedený vztah upravit na tvar:
d U je diferenciál vnitřní energie U.
Diferenciál stavové funkce je úplný
(totální) diferenciál. Práce ani teplo
nejsou statové veličiny, proto jejich
diferenciál není diferenciál úplný.
Z první věty termodynamiky je vidět, že lze určit pouze změnu vnitřní energie, nikoliv její
absolutní hodnotu.
Ze všech prací (povrchové, elektrické, chemické aj.) vyčleňujeme práci objemovou,
která má v termodynamice (zejména plynných soustav) významné postavení.
Objem plynu je V, tlak p. Malá změna vnějších podmínek (pokles tlaku o dp) způsobí, že
síla pS*, působící na píst, ho posune o vzdálenost dx. Došlo k rozepnutí (expanzi) plynu, při
němž se původní objem V zvětšil o objemový element d V = S* dx. Při tom plyn vykonal
elementární objemovou práci:
Expanduje-li plyn (vratně) z objemu V1 na objem V2, pak tuto objemovou změnu
∆V = V2 — V1 rozdělíme na velký počet nepatrných objemových změn dV a vypočteme
příslušné elementární objemové práce ptdV. V grafickém vyjádření každá elementární práce
p. d V je dána ploškou obdélníku o základně d V a výšce p. Celková práce pak závisí na
způsobu, jakým plyn expandoval.
Provedeme-li děj izotermicko-izobaricky (tlak najednou snížíme na hodnotu p2
odpovídající konečnému objemu — jde tedy o děj nevratný), platí pro práci W :
Bude-li expanze jen izotermická, pak při reverzibilním provedení (tlak snižujeme plynule,
každé změně tlaku o dp odpovídá příslušná změna objemu d V) je práce:
Je zřejmé, že k nevratné izotermické kompresi (stlačení) plynu je nutná větší práce než ke
kompresi provedené vratně.
Je vidět, že reverzibilní provedení je pro okolí nejvýhodnější, neboť soustava při expanzi
do okolí dodá nejvíce práce a při kompresi jí nejméně spotřebuje. Reverzibilní práce je
tedy práce maximální.
Ideální plyn je termodynamicky definován (a plyne to rovněž z jeho kinetické definice)
tak, že jeho vnitřní energie U nezávisí na tlaku ani na objemu, ale jen na teplotě. Pro
izotermické děje (T = konst) je tedy vnitřní energie konstantní; její změna je nulová
∆U = 0.
Z první věty termodynamiky pro tento případ (∆U = Q + W = 0) plyne, že při expanzi či
kompresi musí soustava s okolím vyměnit i teplo Q = — W.
APLIKACE PRVNÍ VĚTY TERMODYNAMIKY
TEPELNÉ KAPACITY. ENTALPIE
Proveďme nyní izochorické ohřívání látky. Při takovém ději zůstává objem konstantní,
změna objemu je nulová (d V = 0), a tedy i objemová práce je nulová. Pak dostaneme:
Index V u symbolu veličiny pro teplo značí, že děj proběhl izochoricky.
Teplo dodané systému za konstantního objemu je rovno zvýšení vnitřní energie
soustavy.
Teplo potřebné ke zvýšení teploty systému o jeden stupeň se nazývá tepelná kapacita
systému. Vztažením na jednotkovou hmotnost m dostaneme měrnou (specifickou)
tepelnou kapacitu c, vztažením na jednotkové látkové množství n dostaneme molární
tepelnou kapacitu C. Je-li zahřívání izochorické, dostaneme:
Cv lze též definovat:
Je vidět, že CY udává vzrůst molární vnitřní energie UM při izochorickém zvýšení
teploty o jeden kelvin.
Zahřívejme nyní systém izobaricky. Tuto skutečnost vystihneme tím, že k symbolu
pro teplo připojíme index p.
Práce již není nulová, ale má hodnotu — pdV, takže platí:
Pak lze zahrnout tlak do diference [d(pV) = pdV + Vdp]
Protože U, p i Vjsou stavové funkce, lze rovnicí
definovat novou stavovou funkci H zvanou entalpie.
Pak lze psát:
Teplo dodané systému za konstantního tlaku se rovná zvýšení entalpie soustavy.
(Izolovaná soustava)
Izobarickou tepelnou kapacitu Cp lze definovat obdobně jako Cv:
Izobarická tepelná kapacita nebo též molárni teplo Cp udává tedy vzrůst molární entalpie
HM při izobarickém zvýšení teploty o jeden kelvin.
Entalpie je stejně jako vnitřní energie extenzivní stavová veličina, jejíž
absolutní hodnotu nelze určit.
Entalpie má pro izobarické děje stejný význam jako vnitřní energie pro děje
izochorické. Význam zavedení entalpie vynikne, uvědomíme-li si, že všechny děje
probíhající v otevřených nádobách, tj. při atmosférickém tlaku, jsou děje (prakticky)
izobarické.
Mezi molárními tepelnými kapacitami ideálního plynu Cv a C platí jednoduchý vztah
známý jako vztah Meyerův:
U adiabatických dějů (systém je tepelně izolován a nevyměňuje s okolím teplo, Q = Q)
lze změny vnitřní energie dosáhnout jen výměnou energie ve formě práce:
Tím se samozřejmě teplota soustavy změní.
Adiabatickou práci při kompresi či expanzi ideálního plynu lze určit ze vztahu:
Proběhne-li adiabatická expanze (nebo komprese) ideálního plynu reverzibilně, platí pro
závislost tlaku na objemu Poissonova rovnice zvaná adiabata ideálního plynu:
, kde
Ze srovnání izotermy a adiabaty ideálního
plynu je vidět, že adiabata je strmější než
izoterma.
TERMOCHEMIE
Termochemie je oddíl termodynamiky, který se zabývá tepelnými jevy při chemických
reakcích.
Množství uvolněného či pohlceného tepla závisí nejen na množství reagujících látek, ale i na
jejich skupenství a na způsobu, jakým reakce probíhá.
Je výhodné stanovit cestu děje tak, aby vyměněné teplo odpovídalo změně některé stavové
funkce. Víme již, že pro izochorické děje Qv = ∆U a pro izobarické děje Qp = ∆Η
Předepíšeme-li v obou případech ještě požadavek stejné teploty výchozích látek i produktů
a vztáhneme-li teplo na jednotkový uskutečněný rozsah reakce, můžeme reakční teplo
definovat takto:
Reakční teplo ∆H je teplo, které reakční soustava přijme, uskuteční-li se reakce v
jednotkovém rozsahu (tj. zreagují-li v soustavě za konstantního tlaku taková látková
množství jednotlivých složek, jaká udávají stechiometrické faktory v chemické rovnici) a
teplota výchozích látek a produktů zůstává stejná.
Takové rovnice pak označujeme jako termochemické.
Jsou-li výchozí látky i produkty reakce ve standardních stavech (T = konst, zpravidla
298,15 K; p = 101 325 Pa; pevné látky v nejstálejší modifikaci), mluvíme o
standardních reakčních teplech, která značíme ∆H°298
Převážná většina chemických reakcí
probíhá v otevřených nádobách za
konstantního (atmosférického) tlaku.
Pro tepelnou bilanci chemických reakcí
proto používáme převážně změnu
entalpie.
Podle ní dělíme reakce na exotermické
(exotermní), při nichž soustava teplo
uvolňuje a předává ho do okolí (∆H < 0),
a endotermické (endotermní), při
kterých systém teplo pohlcuje (∆H > 0).
Reakční teplo je rovno změně stavové funkce a z toho plynou dva termochemické zákony.
První termochemický zákon (Lavoisier a Laplace 1870) : reakční teplo dané reakce a
reakce zpětné, probíhající za stejných podmínek, je až na znaménko stejné.
Druhý termochemický zákon (Hess 1840): reakční teplo dané reakce je součtem
reakčních tepel postupné prováděných reakcí, vycházejících ze stejných výchozích látek a
končících stejnými produkty.
A jsou výchozí látky, B meziprodukty a C produkty reakce.
Hessův zákon se používá k výpočtu reakčnich
tepel, jež nelze získat přímým měřením.
Příkladem může být reakční teplo oxidace uhlíku
na oxid uhelnatý. Toto reakční teplo není možno
změřit přímo, neboť i při opatrné oxidaci uhlíku
vzniká vedle oxidu uhelnatého i oxid uhličitý.
Změřit však můžeme reakční tepla oxidace
uhlíku na oxid uhličitý a oxidu uhelnatého na
oxid uhličitý:
Pro snížení počtu termochemických údajů nutných k určení reakčního tepla určitého děje se
zavádějí speciálně definovaná tepla — tepla slučovací a spalná.
Slučovací teplo sloučeniny je reakční teplo reakce, při níž vznikne jednotkové látkové
množství této sloučeniny přímo z prvků.
Slučovací teplo amoniaku je tedy reakční teplo reakce:
U organických látek lze měřit spíše tepla spojená s jejich spálením.
Spalné teplo je reakční teplo reakce, při niž se jednotkové látkové množství dané látky
zoxiduje na nejstálejší oxidy (konečné oxidační produkty).
Spalné teplo benzenu je tedy reakční teplo této reakce:
Z tabelovaných hodnot standardních spalných nebo slučovacích tepel jednotlivých
sloučenin je možno vypočítat standardní reakční teplo jakékoliv reakce, které je dáno buď
součtem slučovacích tepel reakčních produktů, zmenšených o součet slučovacích tepel
výchozích látek, nebo součtem spalných tepel výchozích látek zmenšených o součet
spalných tepel reakčních produktů
Reakční tepla lze odhadnout i ze známých hodnot vazebných energií. Reakční teplo je dáno
součtem energie spotřebované na rozštěpení původních vazeb ve výchozích látkách (systém
energii přijímá, energie má tedy kladné znaménko) a energie, která se uvolní při vzniku
nových vazeb v molekulách produktů (systém energii uvolní, ta má tedy záporné znaménko).
Reakční tepla vypočítaná ze spalných či slučovacích tepel nebo z vazebné energie platí pro
standardní teplotu 298,15 K = 25°C.
Často potřebujeme znát reakční tepla při jiné teplotě. K odvození teplotní závislosti
reakčních tepel použijeme opět Hessův zákon.
Porovnáváme dvě cesty od výchozích látek o
teplotě T1 (stav (1)) k produktům o teplotě T2
(stav (3)).
• Při prvním způsobu nejdříve při teplotě T1
proběhne reakce a pak produkty (stav (2))
ohřejeme na teplotu T2;
• Při druhém způsobu výchozí látky ohřejeme
na teplotu T2 (stav (2)) a ty pak necháme
zreagovat na produkty.
K výpočtu pak lze použít rovnici
DRUHÁ VĚTA TERMODYNAMIKY
Z první věty termodynamiky plyne, že koná-li nějaký systém práci, je to buď na úkor jeho
vnitřní energie, nebo na úkor tepla přijímaného z okolí.
Pro získávání práce jsou důležité děje probíhající
cyklicky (systém se periodicky vrací do stavu o stejné
vnitřní energii a práci koná jen na úkor tepla přijatého z
okolí). I když z první věty plyne, že není možno sestrojit
stroj, který by produkoval práci z ničeho, neplyne z ní
žádné omezení pro přeměnu tepla přijatého z okolí na
práci.
Ukazuje se, že každý cyklicky pracující tepelný stroj
musí pracovat nejméně mezi dvěma tepelnými lázněmi.
Stroj získá od teplejší lázně (teplota T2) energii ve formě
tepla Q2. Část této energie však přemění na práci W,
zbytek odevzdá chladnější lázni (teplota T1) ve formě
tepla –Q1 .
Platí tedy Q2 = -W - Ql neboli - W = Q2 + Q1 .
Tato skutečnost je podstatou druhé věty termodynamiky.
Druhá věty termodynamiky (dvě ekvivalentních slovní formulace):
a) Nelze sestrojit periodicky pracující stroj, který by dodával okolí práci na úkor tepla
odebíraného jedinému tepelnému rezervoáru (Thomson 1851).
b) Teplo nemůže samovolné přecházet ze soustavy o nižší teplotě do soustavy o teplotě
vyšší (Clausius 1850).
Kolik tepla lze přeměnit na práci?
Carnot r. 1824: na čem závisí účinnost η systému. Ta je definována jako poměr práce
systémem odevzdané k teplu přijatému od teplejší lázně:
Výpočet provedl pro nejjednodušší případ, kdy s jedním
molem ideálního typu provedl mezi lázněmi o teplotách T2 a
T1 (T2 > T1) reverzibilní cyklus, skládající se ze čtyř kroků:
™ První krok je izotermická expanze, při níž se systém
dostane z výchozího stavu l (charakterizovaného stavovými
veličinami p1, Vl a T2) do stavu 2 (p2, V2, T2). Při tom systém
přijme od teplejší lázně teplo
Q2 = RT2 ln(V2/V1).
™Druhým krokem je adiabatická expanze ze stavu 2 do
stavu 3 (p3, V3, T1). Při tomto ději systém žádné teplo
nepřijme.
™ Třetím krokem je izotermická komprese ze stavu 3 do stavu 4 (p4, V4, T1), která je
provázena odevzdáním tepla chladnější lázni Q1 = RT1 ln(V4/V3).
™ Poslední krok, adiabatická komprese, tedy opět bez výměny tepla, slouží k převedení
plynu ze stavu 4 do výchozího stavu l.
Protože z rovnice adiabaty lze odvodit, že V2 /Vl = V3/V4, dostaneme
což lze upravit na tvar:
Carnot ukázal, že ze všech soustav pracujících cyklicky mezi tepelnými rezervoáry o
teplotách T2 a T1 (T2 > T1) má vratně pracující soustava největší účinnost.
Je vidět, že účinnost všech vratných soustav (pracují-li mezi teplotami T2 a T1) je stejná.
Účinnost nevratných dějů ηír je vždy menší a platí pro ni:
Z úvah o obecném cyklickém ději, při kterém soustava přijde do styku s velkým počtem lázní o
různých teplotách Ti a při tom s nimi vymění tepla Qi (od některých lázní teplo přijme, některým
naopak odevzdá), lze odvodit vztah:
Roste-li počet lázní tak, že od každé z nich přijme systém jen diferenciál tepla dQ a
teplota lázní se spojitě mění, lze sumaci nahradit integrací.
Tím dostaneme rovnici, kterou lze považovat za matematickou formulaci druhé věty
termodynamiky:
APLIKACE DRUHÉ VĚTY TERMODYNAMIKY
ENTROPIE
Rovnice
platí vztah
Výraz
platí pro obecný cyklický děj. Je-li tento děj ireverzibilní,
<0; pro reverzibilní cyklus platí
=0.
je úplným diferenciálem nové stavové funkce, která byla nazvána
entropie a značí se S. Je tedy definována rovnicí:
Při vratném izotermickém přechodu ze stavu A do stavu B je změna entropie
∆S = SB— SA rovna teplu, které soustava při tomto ději přijme, dělenému absolutní
teplotou soustavy:
Mějme nyní systém, který přejde ze stavu A do stavu B adiabaticky (vratně nebo
nevratně) ( ∆S=0 ) a zpět do stavu A vratně (soustava nemusí být isolovaná a může
vyměňovat teplo s okolím). Oba tyto děje tvoří obecný cyklus, pro který podle druhé věty
termodynamiky platí, že je ≤ 0 :
Pak pro přechod zpět ze stavu B do A: SA - SB ≤ 0 => ∆S= SB – SA ≥ 0.
Probíhá-li v adiabaticky izolovaném systému nevratný děj, celková entropie systému
stoupá. Probíhají-li v tomto systému děje vratné, entropie se nemění. Protože všechny
samovolné děje jsou nevratné, roste v adiabaticky izolovaném systému entropie tak
dlouho, dokud se systém nedostane do rovnováhy.
Za rovnováhy, kdy mohou probíhat jen děje vratné, je entropie soustavy maximální.
ENTROPIE, PRAVDĚPODOBNOST
A USPOŘÁDANOST SYSTÉMU
Teplo nikdy nepřejde samovolně z chladnějšího tělesa na teplejší, z roztoku se samovolně
nevydělí pevná látka a čisté rozpouštědlo, plyn se sám nezkomprimuje, směs plynů se
sama nerozdělí.
Vidíme, že samovolně přechází systém z více uspořádaného stavu charakterizovaného
existencí nějakého gradientu v systému (např. tepelného, koncentračního, tlakového) do
stavu méně uspořádaného (gradienty vymizí).
♠ Pevné látky se v rozpouštědle
samovolně rozpouštějí. Přitom
uspořádaná krystalická struktura
mizí a ionty se rozptýlí v
rozpouštědle - dochází ke
zvýšení neuspořádanosti
systému. Roztok tedy představuje
stav s vyšší pravděpodobností
než čisté rozpouštědlo a v něm
nerozpustné krystalky (a).
♠ Plyn nezůstane v jedné části
nádoby, má-li k dispozici nádobu
celou (b).
♠ Z původně více uspořádaného
systému (plyn v části nádoby,
druhá část prázdná) se samovolnou expanzí dostane systém do
pravděpodobnějšího stavu s
menší uspořádaností (molekuly
plynu jsou rozptýleny v celé
nádobě) (c).
Jsou-li dva plyny v nádobě odděleny přepážkou (každý je v jedné části nádoby — obr. c),
dojde po odstranění přepážky k jejich samovolnému míšení. Přitom se zvyšuje
neuspořádanost systému. Směs plynu je tedy mnohem pravděpodobnější stav než stav, kde
by se v jedné nádobě plyny nemísily.
Je vidět, že samovolné děje, které jsme již charakterizovali vzrůstem entropie, lze
charakterizovat též vzrůstem neuspořádanosti systému či vzrůstem pravděpodobnosti
vznikajícího stavu vzhledem ke stavu výchozímu. Vztah mezi entropií S a pravděpodobností
P nějakého systému formuloval Boltzman (1896):
k je Boltzmanova konstanta k = R/NA..
Vypočítejme nyní s použitím tohoto vztahu změnu entropie při expanzi plynu.
• Nechť počáteční stav (stav 1) je takový, že jeden mol ideálního plynu je v jedné polovině
této nádobky a druhá polovina je prázdná.
• Přejděme nyní ke konečnému stavu (stav 2) tak, že odstraníme přepážku a necháme plyn
expandovat do celé nádobky.
•K výpočtu změny entropie systému při přechodu ze stavu l do stavu 2 je nutno znát
pravděpodobnosti obou stavů P1 a P2.
•Pravděpodobnost, že všechny molekuly jsou před odstraněním přepážky jen ve zvolené
polovině nádobky, je rovna jedné (Pl = l; jediná realizace, všechny molekuly jsou uvnitř).
•Při určování pravděpodobnosti konečného stavu vypočítáme nejprve pravděpodobnost
1P : jedna molekula má k dispozici celou nádobku a je v jedné její polovině. Ta je lP = 2
2
2
(existují dva způsoby realizace: molekula v této polovině 1.) je, 2.) není).
Pravděpodobnost 2P2, že v jedné polovině nádobky (i když mají k dispozici nádobku
celou) budou současně dvě molekuly, je dána součinem pravděpodobností obou molekul
2P = 1P . 1P = 2.2 = 22 = 4 (existují čtyři způsoby realizace: ve zvolené polovině
2
2
2
nádobky: 1. jsou obě molekuly, 2. je molekula první, 3. je molekula druhá, 4. není žádná
molekula).
Na rozdíl od matematické pravděpodobnosti, která je dána poměrem počtu případů příznivých k počtu případů všech
možných, udává termodynamická pravděpodobnost, kolika různými způsoby z hlediska mikroskopického uspořádání
částic lze realizovat daný stav soustavy. Termodynamická pravděpodobnost tedy udává statistické rozdělení stavů
mikročástic systému v jeho makroskopickém stavu. Jednotková pravděpodobnost v obou pojetích pravděpodobnosti
znamená jistotu, že se daný jev realizuje. Matematické pravděpodobnosti ^ (jeden ze dvou možných případů je
příznivý) odpovídá termodyna-mická pravděpodobnost 2 (jsou dva způsoby, jak daný jev realizovat, jeden příznivý,
druhý nepříznivý); blíží-li se matematická pravděpodobnost nule, blíží se termodynamická prav-děpodobnost číslu
velmi vysokému
Pro tři molekuly dostaneme 3P2 = 2 . 2 . 2 = 23 = 8.
Pravděpodobnost, že všech NA molekul (jde o l mol plynu) bude současně v jedné polovině
nádobky (i když by tyto molekuly mohly být v celé nádobce), je P2 = 2*NA.
Pro porovnání vypočítáme tuto změnu entropie ∆S pomocí vztahů klasické
termodynamiky:
HELMHOLTZOVA A GIBBSOVA ENERGIE
Není-li systém adiabaticky izolován, je nutno do něho zahrnout i část okolí a při výpočtu
počítat celkovou změnu entropie ∆S nového, většího termodynamického systému jako
součet změn původního systému a změn entropie do něho zahrnutého okolí.
Nutnost adiabatické izolovanosti systému plyne ze skutečnosti, že entropie je svou
podstatou spojena s teplem.
Podívejme se, zda existuje nějaká jiná termodynamická funkce, spojená svou podstatou s
prací, která by rovněž svým chováním charakterizovala směr nevratných dějů.
Dá se ukázat, že těmito funkcemi jsou Helmholtzova energie A (někdy označovaná těž F) a
Gibbsova energie G
Uskutečněme jakýkoliv vratný izotermický děj. Pro změnu jeho vnitřní energie plyne
z první věty:
Wrev je celková práce, včetně práce neobjemové. Hodnota dQrev je určena součinem
teploty a diferenciálu entropie. Tento člen TdS můžeme při izotermickém ději nahradit
členem d(TS) a dostaneme:
Definujeme-li rovnicí:
novou stavovou funkci A zvanou Helmholtzova energie, získáme vztah:
Z něho plyne fyzikální význam Helmholtzovy energie.
Její úbytek je při izotermickém reverzibilním ději roven práci, kterou systém odevzdá do
okolí.
Již dříve jsme si ukázali, že práce při vratném provedení děje je větší než při dějích
nevratných.
Vyčleníme-li z celkové práce W práci objemovou (Wobj = — p.∆V):
zůstanou ostatní druhy práce, které označíme jako práci neobjemovou W*:
Proběhne-li vratný děj izotermicko-izochoricky, je objemová práce nulová (p.∆V = 0) a
platí:
Rozdělení práce na objemovou a neobjemovou je výhodné pro děje izotermickoizobarické. Pro ně lze člen pdV nahradit členem d(pV):
Definujme novou stavovou funkci G, Gibbsovu energii rovnicí:
Pak lze předešlý výraz upravit na tvar :
Úbytek Gibbsovy energie systému při izotermicko-izobarickém ději je roven maximální
práci, kterou systém může odevzdat do okolí.
Důležité je chování Helmholtzovy a Gibbsovy energie při vratných a nevratných dějích.
Probíhá-li nevratný izotermicko-izochoricky děj v systému, který s okolím nevyměňuje
neobjemovou práci, pak jeho Helmholtzova energie klesá.
Probíhají-li v tomto systému děje vratné, Helmholtzova energie se nemění. Při konstantní
teplotě a objemu se tedy samovolný děj projeví poklesem Helmholtzovy energie.
Rovnováha je za uvedených podmínek charakterizována minimem Helmholtzovy energie.
Izotermicko-izobarické samovolné děje jsou obdobně charakterizovány poklesem Gibbsovy
energie a její minimum určuje rovnováhu.
Matematicky lze tyto podmínky
rovnováhy vyjádřit takto:
. Ze schématu:
lze určit i další podmínky rovnováh např.:
Ty však nemají praktický význam, protože udržovat konstantní hodnoty veličin S, G, A
je stěží nerealizovatelné.
AFINITA CHEMICKÝCH REAKCI
Probíhá-li chemická reakce ve směru tvorby produktů, je charakterizována úbytkem
Gibbsovy energie (∆G < 0).
Hodnota veličiny ∆G určuje, jakým směrem bude probíhat samovolný děj.
TŘETÍ VĚTA TERMODYNAMIKY
Ze změn ∆A a ∆G při chemických reakcích, probíhajících při velmi nízkých
teplotách, dospěl Nernst (1906) k závěru, že při absolutní nule probíhají reakce beze
změn entropie.
Ze souvislosti mezi entropií a uspořádaností soustavy vyvodil Planck (1912) závěr,
který se uvádí jako třetí věta termodynamiky:
Entropie ideálního krystalu čisté látky je při teplotě absolutní nuly nulová.
Na rozdíl od termodynamických funkcí U, H, G a A je tedy S termodynamická
funkce, u které známe i její absolutní hodnotu při teplotě O K.
Výpočtem pak lze stanovit absolutní hodnotu entropie i pro jiné teploty.

Podobné dokumenty

HEMICKÁ TERMODYNAMIKA

HEMICKÁ TERMODYNAMIKA ztratilo okolí. Přechod spojený s poklesem vnitřní energie (tj. když vnitřní energie stavu počátečního je větší než konečného. takže U je záporné) vede naopak k obohacení okolí energií na útraty sy...

Více

2. věta termodynamiky

2. věta termodynamiky Při vratném izochoricko-izotermickém ději (dQ = TdS, dV = 0, dT = 0): dF = dWext. Změna volné energie je rovna neobjemové práci přijaté soustavou. Při nevratném izochoricko-izotermickém ději, kdy s...

Více

1 Úvod

1 Úvod • izolovaná, jestliže u ní nedochází k výměně energie ani k výměně částic s okolím konáním práce nebo tepelnou výměnou; • neizolovaná, když u ní dochází k výměně energie či částic s okolím konáním...

Více

FYZIKÁLNÍ CHEMIE I a SEMINÁŘ Z FYZIKÁLNÍ CHEMIE 2

FYZIKÁLNÍ CHEMIE I a SEMINÁŘ Z FYZIKÁLNÍ CHEMIE 2 (plyn uzavřený za pístem během komprese nebo expanze nebo náplň kalorimetru při spalování – dojde sice ke spálení látky, její přeměně, ale látkové množství celkové zůstane stejné a mezi vnitřkem ka...

Více

Grafseso a jiné hry

Grafseso a jiné hry Doporučení pro učitele:  Hrát se všemi grafy najednou by bylo pro začátek hodně náročné. Doporučuji proto vybrat jen polovinu z nich. Obtížněji se dětem přiřazují v zásadě ty grafy, ve kterých je ...

Více

Obecná chemie - EnviMod

Obecná chemie - EnviMod látkami co do vlastností jako barva, pružnost, hustota, těkavost a další. Jak je do různých forem hmoty „vtištěno“ jejich chování? Možným východiskem pro takový typ úvah je připustit, že i předměty...

Více

Vzduchotechnické jednotky

Vzduchotechnické jednotky výstupy, s použitím elektrických ohřívačů, ponořených elektrod nebo plynových hořáků a kompletně se vším příslušenstvím potřebným pro instalaci v aplikaci. Zejména vysoká energetická účinnost a níz...

Více

Fyzikální chemie – bakalářský kurz

Fyzikální chemie – bakalářský kurz 4.3 Spojené formulace první a druhé věty termodynamické . . . . . . 4.3.1 Helmholtzova a Gibbsova energie . . . . . . . . . . . . . . . 4.3.2 Gibbsovy rovnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ...

Více