Jste kulturně kreativní?

Jste kulturně kreativní?
Paul H. Ray
Tento seznam otázek vám o tom může poskynout představu. Vyberte si výroky, s nimiž se
shodujete. Jste pravděpodobně kulturně kreativní jestliže
1/ ... milujete přírodu a máte vážnou obavu o její ničení
2/ .... si silně uvědomujete problémy celé planety (globální oteplování, destrukci deštných pralesů,
přelidnění, ztrátu ekologické udržitelnosti, exploataci lidí v chudších zemích) a chcete vidět víc aktivit,
které se zabývají těmito problémy jako je naříklad omezení ekonomického růstu
3/ ... jste ochotni platit vyšší daně nebo poplatky za spotřební zboží pokud byste věděli, že vaše peníze
budou poskytnuty na vyčištění životního prostředí a na zastavení globálního oteplování
4/ ... kladete velkou důležitost na pěstování a udržování svých vztahů s ostatními
5/ ... si ceníte pomoci druhým lidem a upozorňujete na jejich jedinečné talenty a schopnosti
6/ ... pracujete jako dobrovolníci z jednoho nebo z více dobrých důvodů
7/ ... intenzivně pečujete o svůj psychický a spirituální rozvoj
8/ ... spiritualitu nebo náboženství považujete ve svém životě za důležité, ale dělá vám starost role
náboženských práv v politice
9/ ... chcete víc rovnosti pro pracující ženy i více žen jako vůdčí osobnosti v podnikání a v politice
10/ ... vám dělá starost násilí na ženách a dětech po celém světě
11/ ... chcete, aby naši politici a naše vlády dávali větší důraz na vzdělání a prospěch dětí, na obnovu
našeho okolí i našich společenství a na vytváření ekologicky udržitelné budoucnosti
12/ ... jste nešťastní z levice i z pravice v politice a chcete najít novou politickou cestu, která není
kašovitým středem
13/ ... máte sklon být spíše optimističtí pokud jde o budoucnost a nedůvěřujete cynickému a
pesimistickému pohledu, který nabízejí média
14/ ... se chcete zapojit do vytváření nového a lepšího způsobu života ve své zemi
15/ ... máte obavu z toho, co dělají velké korporace ve jménu vytváření většího zisku: zabírání půdy,
vytváření ekologických problémů a eploatace chudších zemí
16/ ... máte svoje finance i své výdaje pod kontrolou a nezajímá vás zbytečné utrácení
17/ ... máte nechuť k jakémukoliv důrazu, který je v moderní kultuře kladen na úspěch a na "dělání
úspěchu", na ustavičnou potřebu něco dostávat a utrácet, na bohatství a luxusní zboží
18/ ... máte rádi lidi a místa, jež jsou exotická a vzdálená a rádi se seznamujete s jinými způsoby života.
Pokud se shodujete s 10 nebo více výroky jste pravděpodobně kulturně kreativní.
© Paul H. Ray. All Rights Reserved. Used by permission.
Překlad: Jiří Zemánek
Viz: http://www.elasticmind.ca/innerpreneur/index.php/cultural­creativity/
Rozhovor s Paulem H. Rayem
pro časopis "Soulful Living" (May 2001)
viz: http://www.soulfulliving.com/paulhray.htm
Soulful Living: Takže kdo jsou kulturně kreativní?
Paul H. Ray: Kulturně kreativní čítají 50 milionů Američanů, kteří se hluboce zajímají o ekologii a o
záchranu planety, o vzájemné mezilidské vztahy, o mír a sociální spravedlnost, o autenticitu a vlastní
realizaci, o spiritualitu a vlastní sebevyjádření. A je překvapivé, že jsou zároveň orientováni jak na své
nitro, tak na sociální otázky: jsou to aktivisté a dobrovolníci a na dobré věci přispívají víc než jiní
Američané. (Rovněž v Evropské unii je asi 80­90 miliónů kulturně kreativních.)
Jelikož však kulturní kreativci byli v americkém životě dosud tak neviditelní jsou sami překvapeni, když
se dovídají, kolik lidí sdílí jejich hodnoty a způsob života. Netuší, jak velkou skupinu představují ­ čtvrtinu
dospělých v Americe ­ a jak důležití by pro americký život mohli být. Když se jich zeptáte: "Kolik lidí sdílí
hodnoty, jež pokládáte ve svém životě za nejdůležitější?" řeknou vám, že to jsou jen oni a několik jejich
přátel. Když na ně v této otázce trochu zatlačíte, řeknou: "No, možná je to 1% až 5% Američanů." Ale
jsou připraveni z těch 5% slevit, jelikož jsou přesvědčeni, že svůj odhad nejspíš přehnali. Uvědomí­li si
však, kolik jich ve skutečnosti je, jejich vliv na americký život by mohl být ohromný a mohli by vytvořit
nový program pro 21. století.
SL: Proč je nazýváte kulturně kreativními?
Ray: Protože tito lidé doslova vytvářejí novou kulturu. Inovaci za inovací formují novou americkou kulturu
pro 21. století.
SL: A jaké věci tedy kulturní kreativci dělají?
Ray: Mezi podnikáním provozovaným čistě za účelem zisku a vybíráním peněz na charitu existuje celé
rozsáhlé spektrum nových druhů organizací a sociálních experimentů.
Vezměte si například takové jógové centrum: je to podnik, spirituální prostor, vzdělávací středisko,
místo pro zdraví a cvičení nebo určitý způsob života? Odpověď "ano" platí pro všechno výše uvedené
zároveň. Kulturní kreativci neustále navzájem kříží různé kategorie.
Vedli jsme rozhovor se sochařkou Vijali Hamilton, která cestuje po celém světě a vytváří cosi, co sama
nazývá "Světový Kruh". V každé komunitě vytvoří ekologickou skulpturu a buduje s lidmi společenství.
Žádá lidi, aby se hluboce ponořili do toho, co jsou a jak jsou spojeni s ostatním světem, a z jejich
odpovědí pak vytváří divadelní hru a hudbu a rituál daného společenství. Je to tedy umění, vytváření
společenství, zábava, spiritualita, ekologie? Opět platí kladná odpověď pro všechny tyto varianty.
SL: Proč toto vše představuje takovou změnu?
Ray: To, co kulturní kreativce odlišuje od většiny Američanů, je to, že pokud jste současně zapojeni do
několika hnutí, jste vystaveni jejich přetváření, protože to je to, co tato hnutí dělají.
Neustále přetváření je velká věc. Umožňuje nám nahlédnout do našich starých problémů z nového úhlu
pohledu. A poskytuje nám také nový způsob, jak si je můžeme vysvětlit, stejně jako nový způsob, jak si
stanovit naše morální priority.
Kulturní kreativci jsou totiž opravdu všímaví lidé, kteří tato přetváření aplikují ve svém vlastním životě.
Znamená to začít hluboce zkoumat nevyslovené předpoklady sociálních kódů všeho kolem vás. Není v
pořádku, když dopouštíme, aby velký byznys ničil životní prostředí.
Není v pořádku, že máme jaderné zbraně. Není v pořádku nechávat elity naší zahraniční politiky posílat
naše mladé lidi do války, aniž by se nás na to jako svých občanů zeptaly. Není v pořádku utlačovat lidi,
kteří jsou jiní než jsme my, nebo jim ubližovat, atd.
Pokud jste vystaveni půl tuctu takových velkých přetváření, začnou se odehrávat dvě věci: začne se
měnit obsah celého vašeho světového názoru a proces zpochybňování nevyslovených předpokladů
staré kultury se pro vás stane přirozeným. Tímto způsobem se rodí kulturní kreativci a zde mají původ
mnohé naše nové orientace.
Všichni ti lidé, kteří zpochybňují nevyslovené předpoklady, se musí opírat o svou vlastní bezprostřední
zkušenost. Jak jinak bychom mohli odložit optiku staré kultury? Tento proces přetváření v sobě
obsahuje neuvěřitelný potenciál pro otevření se tvořivosti v našem životě. Poskytuje nám oporu pro to,
abychom dokázali vejít do neznáma. A to je to, kam se celá naše společnost v tomto čase historie
stejně ubírá.
Takovýto proces je součástí změn v osobním životě, jimiž prošlo mnoho a mnoho kulturně kreativních
lidí. Opakovaně jsme se od nich dozvídali, že poté, co se otevřeli otázkám, na nichž jim skutečně
záleželo, a prošli svými vlastními zkušenostmi, museli začít žít autentičtější život. Hnutí za svobodu
černých to nazvalo "jednat v souladu s tím, co říkáte, a tato potřeba autenticity je od té doby
vyzdvihována každým sociálním hnutím i hnutím za rozvoj vědomí.
Tento důraz na autenticitu je ústředním aspektem toho, kým dnes kulturní kreativci jsou, a představuje
jednu z klíčových hodnot, které do amerického života vnesli.
Překlad: Jiří Zemánek a Petr Lisý
(R)evoluce kulturně kreativních
JIŘÍ ZEMÁNEK
Skvělý dokumentární film (R)evoluce kulturně kreativních maďarského režiséra a producenta Frygiese
Fogela, jehož česká premiéra se uskutečnila 24. ledna v pražském Divadle Kampa, mapuje obrysy
nově vznikající kultury, která dnes tváří v tvář kolapsu západní civilizace otevírá naději pro formování
udržitelné a tvořivé planetární civilizace. Fogel v návaznosti na výzkumy amerického sociologa Paul H.
Ray, který je hlavním mluvčím filmu, představuje základní témata, hodnoty, příběhy a vize této nové
kultury, včetně jejich pionýrských projektů a hlavních protagonistů. Ve filmu se kromě Paula H. Raye a
jeho ženy Sherry Ruth Anderson setkáme například s tvůrcem teorie spojitosti a klíčovým integrálním
myslitelem Ervinem László (Budapešťský klub), autorem Projektu globálního vědomí Rogerem
Nelsonem, zakladatelem organizace Bioneers Keny Ausubelem, Peterem Merrym z Univerzity
moudrosti, inspirátorem hnutí Transition Town Robem Hopkinsem, politoložkou Susan George,
sociálním podnikatelem Péter Takátsem či představiteli antroposofického hnutí bratry Pietznerovými.
Seznámíme s novými etickými bankami Triodos a GLS Bank a projekty lokálních měn, s ekologickými,
kulturně kreativními podniky Hawthor Valley Farm a Gaiam, s problematikou alternativní medicíny, s
novými projekty ekologické architektury kalifornského institutu Call­Earth, ale také se sociálními hnutími,
z nichž kulturní kreativci vzešli (demonstrace v Seattlu 1999).
Fogelův dokument přispívá k sebeuvědomování a aktivizaci této nové kultury, jejíž protagonisty v
roce 1996 nazval Paul H. Ray kulturními kreativci. Podle Rayových výzkumů je „kulturně kreativních“ lidí
dnes v USA víc něž 50 milionů a na celém světě kolem 200 milionů. Kulturně kreativní jsou ekologicky,
sociálně i spirituální vnímaví a usilovně hledají cesty pro řešení současných globálních problémů a výzev.
Překračují tradiční dichotomie mezi modernismem a tradiconalismem a vynořují se jako nová vrstva za
národními a etnickými identitami. Uvědomují si nezbytnost hledání společné globální vize a globálních
hodnot, respektive globální moudrosti.
Kulturní kreativci v mnoha ohledech navazují na v 70. letech nalezené postmaterialisty sociologa
Ronalda Ingleharta. Do současného sociálního i politického života zjevně vnášejí novou kvalitu. Ukazují
totiž, že vskutku účinná sociální transformace se neobejde bez podstatné proměny našeho vědomí.
Důležitou zprávou, která z Fogelova filmu zaznívá, je myšlenka spojitosti. Objev, že jako společnost
nejsme souborem izolovaných jedinců, kteří spolu musejí neustále bojovat o svoje místo na slunci, ale
společenstvím vzájemně propojených subjektů, spojených jedním společným osudem, před námi, zdá
se, otevírá příležitost hlouběji porozumět ekologii vědomí. Otevírá vskutku epochální příležitost pro rozvoj
kolektivní inteligence a tvořivosti, a tím také pro účinné budování sociální koherence a udržitelné,
moudré planetární civilizace. Kulturní kreativci naznačují, že rozvoj kolektivní inteligence dnes
nepředstavuje žádnou chiméru, ale naprostou nezbytnost, pokud chceme současnou globální krizi
přežít. Přinášejí pozitivní obraz budoucnosti, která pracuje pro všechny, a ukazují, že nazrál čas,
abychom sami se sebou něco zásadního podnikli. Jak říká Rob Hopkins: „Tohle je doba přebírání
iniciativy.“
Cultural Creatives – The (R)evolution. Režie Frygies Fogel, Maďarsko 2011, 81 minut, viz
http://culturalcreatives.cc.
Hlubinná demokracie a moudrost společenství
Tom Atlee
Moudří lidé mají perspektivu. Dokáží vidět velký obraz, aniž by přitom ztratili ze zřetele malé věci.
Dokáží vidět část, aniž by ze zřetele ztratili celek. Uvědomují si partnerství dne a noci, dobrého a zlého,
známého a neznámého. Vypozorovali, jak to vše jde spolu dohromady, včetně jejich vlastních omezení a
ohromné nevědomosti ­ a toto uvědomění je činí skromnými, bystrými a pružnými. Mohou svobodně
kreativně pozorovat, co se kolem nich děje a svobodně na to reagovat.
"Bůh mi dopřává klid přijímat věci které nemohu změnit, odvahu měnit věci, které změnit mohu a
moudrost, abych toto obojí dokázal od sebe rozlišit." Tato slavná "Modlitba vyrovnanosti" vznikla z
moudrosti a je vyživována moudrostí.
Může být společenství moudré? Je zajímavé, že společenství lidí (jakákoliv skupina, společnost,
město nebo národ) je lépe vybaveno pro to stát se moudrým než samotný jedinec. Je to pravda i přes
skutečnost, že většina společenství, v nichž nebo s nimiž žijeme, je zjevně pošetilá, malomyslná nebo
přímo destruktivní. Naše civilizace, ženoucí se ke svému vlastnímu zániku, jen zřídka chápe opravdu
moudrá společenství (z nichž některá fungují na základě tisíce let starých tradic) a je schopná ocenit
jejich přednosti.
Jako jedinci jsme podstatně víc omezeni než jako společenství. Ačkoliv se můžeme radit s
knihami, přáteli i s kritiky, jsme na konec limitováni naší vlastní jedinečnou perspektivou pohledu. Jsme
bohužel jen jedna osoba, pozorující svět z jednoho místa, prostřednictvím perspektivy jedné určité
historie a jednoho určitého vzoru poznání.
Společenství na druhé straně může věci chápat prostřednictví mnoha očí, prostřednictvím mnoha
historií a příběhů a mnoha způsobů poznání. Otázkou samozřejmě je zda společenství tuto rozmanitost
kreativně využívá a integruje nebo zda ji naopak neodmítá.
Společenství jsou tedy moudrá do té míry, do jaké využivají svou rozmanitost. Ta nejmoudřejší z
nich rozpoznávají, že každý názor představuje část pravdy a že právě skrze kooperativní, kreativní
vzájemnou hru názorů vzniká nejmoudřejší, nejobsáhlejší a nejmocnější pravda. Proto se angažují v této
souhře, v tomto dialogu ­ v procesu tvůrčí polemiky či nacházení shody ­, jenž je postupně přivádí k
moudrému společnému úsudku.
Nejmoudřejší vláda je taková vláda, která umožňuje společenstvím, aby toto praktikovala, aby
pečovala o svojí moudrost a o svoje zdroje a využívala je ­ zvláště jejich rozmanitost ­ takovým
způsobem, jenž vyžaduje méně a méně vládnutí.
Společenství, která dokáží sebe sama řídit moudrým a udržitelným způsobem jsou společenství,
jež zvládla demokracii. Poznávají, že nejsou závislá na vůdcích (od diktátorů po spasitele, od zástupců
po experty), kteří by pro ně věci dělali. Objevila, že demokratičtí občané a vůdci nejlépe pracují ve
vzájemném partnerství, ve vzájemném spoluvytváření moci. Tato společenství pochopila, že svoje vůdce
musejí chápat jako živoucí extenze své vlastní vůle a moudrosti, které je potřeba udržovat aktivní a že
pasivní následovnictví zcela oddané vůdci je zbavuje vlastní moudrosti a kreativity a otevírá je působení
korupce a odcizené moci.
Demokratická společenství překračují závislost a paternalismus. Jinak řečeno, čím víc je
společnost demokratická, tím víc je dospělá. Hnutí za demokracii může být dokonce chápáno jako
proces vyzrávání dané kultury. Zralá společnost ví, jak sama sebe spravovat v dynamickém kontextu
vztahů s ostatními společnostmi, jak čerpat ze svých vnitřních zdrojů (od svých různých členů) a jak se
odpovědně a kreativně vztahovat ke svému životnímu prostředí.
Čím víc taková společnost ví, jak uvnitř v sobě pěstovat bohatou rozmanitost individuálních
názorů a schopností a jak ji využívat, tím moudřejší a demokratičtější bude. Bude rezistentní vůči
úzkoprsým vůdcům i vůči diktatuře většiny. Bude opatrovat nesouhlas tak jako moudrý jedinec uchovává
pochybnost ­ jako dveře do hlubšího porozumění.
Leč, jak všichni víme, dělat něco kreativního s různými názory a různými zkušenostmi není
snadné. Mnohem snadnější je domluvit se na nejnižším obecném jmenovateli dohody, tlačit na
jednostranné rozhodnutí nebo se mu poddat, či si shodu bezohledně vynutit. Avšak moudrá,
demokratická společnost ví, že takovéto postoje a postupy nevyhnutelně přehlížejí důležité faktory a že
vedou k nešťastnému rozhodnutí. Veřejnost, která se spěšně žene za úsudkem lze přirovnat k běžci,
který se vrhá do cíle.
Z dlouhodobého hlediska to věci jen zhoršuje.
Takže hlavní činnost demokratického společenství spočívá v rozvíjení dovedností, procedur a
postojů, které lidé potřebují k tomu, aby dokázali společně tvořit se vší svojí rozmanitostí. S tím, jak čím
dál víc lidí začíná tyto demokratické nástroje ovládat, stává se myšlení daného společenství moudřejším,
jeho kolektivní chování se stává inteligentnějším a úspěšnějším.
Během tohoto procesu zanechávají společenství onen odzizený imdividualismus nadvlády a
fragmentace za sebou. Tyto disfunkční postoje vznikají z klamné dichotomie mezi jedincem a skupinou.
Jedinec a společenství představují ve skutečnosti dvě stránky jedné a téže věci ­ naší živé lidskosti.
Jednotlivci a společenství mohou být celiství a zdraví pouze tehdy, když se vzájemně vyživují a
vychovávají. Toto je lekce hlubinné demokracie.
Prostřednictvím budování kreativního partnerství mezi zplnomocněnými, hluboce jedinečnými
jednotlivci a skupinami, umožňuje hlubinná demokracie rozvinout skutečnou moudrost společenství. Mír,
spravedlnost a plodný, udržitelný život jsou přirozené průvodní jevy tohoto procesu.
Právě tak jako obsahuje zdravé tělo hlubokou moudrost, která mu umožňuje se léčit a začínat
svou každodenní činnost s energií a inteligencí, tak analogicky hluboce demokratická společnost
dokáže rezonovat s kreativní, léčivou moudrostí politického těla.
Poznámka o vůdcovství a vládnutí:
Dobré vedení nemá nic společného s tím umět kohokoliv přimět, aby vás následoval. Dobré vůdcovství
pomáhá skupině nebo společenství dosáhnout toho nejlepšího s příspěním jednoho každého z jejích
členů. Dobrý vůdce organizuje či podněcuje partnerství myšlenky a akce, jež kultivuje a sklízí jedinečný
příspěvek každého člena společenství pro kolektivní porozumění a společný úspěch. Nejlepší vůdci jsou
jako ti nejlepší učitelé a partneři: umožňují svým skupinám, aby nezávisle pěstovaly a používaly svoji
moudrost a svoje zdroje.
A tak nakonec zjišťujeme, jak to říká Rajesh Tandon, koordinátor Indické společnosti pro výzkum
participace v Asii (PRIA), že:"Přiměřenou rolí státu je vytvářet pro občanskou společnost vhodné
podmínky, aby řídila veřejné záležitosti společenství."
Zakladatel a výzkumný ředitel neziskového Institutu kointeligence, evoluční aktivista Tom Atlee (nar. 1949) se zaměřuje na
rozvíjení schopnosti společnosti fungovat jako moudrá demokracie. Od roku 2005 se soustřeďuje na možnosti dynamiky
"vědomé evoluce" sociálních systémů. Atleeho holistická vize sociální změny je založena na novém porozumění celistvosti
a koevoluční tvořivosti kosmu; jeho teorie kointeligence rozpoznává mnoho faset inteligence, moudrosti i vyšších forem
vědomí. Své poznatky shrnul v knihách: The Tao of Democracy: Using Co­Intelligence to Create a World that Works for All
(Tao demokracie: jak pomocí kointeligence vytvářet svět, jenž pracuje pro všechny ­ 2003), Reflection on Evolutionary
Activism (Úvahy o evolučním aktivismu, 2011) a Empowering Public Wisdom: A Practical Vision of Citizen­Led Politics
(Posilování moudrosti společenství: Praktická vize politiky vedené občany, 2012).
Viz www.co­intelligence.org, www.taoofdemocracy, www. evolutionaryactivism.com.
Text přeložil Jiří Zemánek.
„Jemná akce“
může vést k zázračným výsledkům
F. David Peat
Dnes cítíme, že žijeme ve světě, který je neustále v krizi. Všechno kolem nás, noviny a televize,
nás varuje před globálním oteplováním a degradací životního prostředí, terorismem a
mezinárodními konflikty, chudobou třetího světa a důsledky současného ekonomického propadu.
Připojme k tomu spoustu dalších problémů, s nimiž se střetáváme, a zdá se, že vše je ve zmatku.
Navzdory tomu všemu pociťujeme vášnivou potřebu provádět nápravné akce, velké intervence,
zavádět novou vládní legislativu či uskutečňovat různé programy pomoci.
S nostalgií vzpomínáme na náš dřívější sen o světě, postaveném na představě přesné
prognózy, kontroly a nekonečného pokroku. Avšak teprve když situace, jimž čelíme, zkoumáme
do větší hloubky, zjišťujeme, že tento sen byl pouhou iluzí. Ekonomické, sociální a přírodní
systémy, do nichž jsme zapuštěni, jsou mnohem a mnohem komplexnější než jsme si původně
představovali; určitě komplexnější než organizace, které jsme založili, aby se jimi zabývaly.
Následkem toho mohou být plány a intervence, které provádíme s nejlepšími úmysly, často
pochybné. Typickým příkladem je pomoc Africe. Ačkoli i zde byly zaznamenány výjimky, jako je
například úspěšný program Mezinárodního červeného kříže pro léčbu malárie, jiné africké
intervence skončily rozvrácením místních ekonomik, místních společenství i životního prostředí.
Jedním z mnoha příkladů je Zambie, která kdysi měla sto čtyřicet oděvních továren, a dnes jich
má jen osm. Příčinou tohoto stavu je export darovaných oděvů z charitativních obchodů na
Západě.
A tak zůstávají problémy neřešeny ­ a když naše pokusy o intervenci neuspějí, použijeme
ještě více týchž prostředků s o to větší silou. V rámci úvah na toto téma se Joseph W. Meeker ve
své knize The Comedy of Survival (Komedie přežití) domnívá, že my lidé Západu máme tendenci
nahlížet svět skrz masku tragédie. Tváří v tvář environmentálním problémům cítíme, že se musíme
bránit: vyhlašujeme válku chudobě, válku drogám, válku terorismu. Podle Meekera však řešení
environmentálních problémů, kterým čelíme, musí přijít prostřednictvím komedie, což chápu jako
blízké tomu, co jsem sám nazval „jemnou akcí“ (gentle action).
Naše obvyklé intervence se k dotyčnému problému vztahují z „vnějšku“. Naproti tomu
„jemná akce“ v sobě obsahuje něco jemného, citlivého a kreativního, co se vynořuje zevnitř
samotného systému. Běžná akce se podobá spíše vrhání kamene do rybníka. Výsledkem je velké
šplouchnutí, které se rychle rozptýlí. Předpokládejme však, že by se tisíce nepatrných zvlnění na
okraji rybníka daly uspořádat tak, že by byly všechny přesně ve stejné fázi: pohybovaly by se pak
ke středu a nabíraly by na síle. Jinak řečeno, kreativní akce by se vynořovala z celku, spíše než
aby byla vnucována zvnějšku.
Kreativní odklad
Avšak jak může organizace dosáhnout dostatečné citlivosti, aby mohla „jemnou akci“ praktikovat?
Domnívám se, že odpověď na to spočívá v aktu kreativního odkladu. Prostřednictvím svého
deklarovaného poslání i své vnitřní struktury jsou organizace vždy programovány k tomu, aby
podnikaly akce. Nicméně kreativní odklad zahrnuje odložení akce a dotazování se na povahu této
podmíněnosti. Například laická osoba, která se objeví na scéně dopravní nehody se může horlivě
snažit pomoci zraněného vytáhnout z auta, nebo mu ovázat krvácející paži, avšak takové akce by
mohly jeho stav ještě víc zhoršit. Naproti tomu personál záchranné služby okamžitou akci odloží a
provádí vyhodnocení dle naléhavosti: situaci posuzuje vždy individuálně a pro stanovení plného
rozsahu a vážnosti poranění používá nejprve zrak a následně pohmat. Až teprve poté poskytuje
postižené osobě první pomoc a další osobu spěšně odváží sanitkou do nemocnice atd.
Když je touha po akci odložena, pak všechny druhy varovných signálů začnou volně
plynout a organizace se tímto způsobem stává vnímavější vůči své vnitřní struktuře: vůči oblastem,
které jsou příliš rigidní, i vůči těm dalším, které naopak obsahují potenciál pro kreativitu. Přesně
toto se stalo ve Fetzerově institutu ve Spojených státech, kde byla většina programů odložena.
Jeho zaměstnanci přicházeli měsíc co měsíc každý den do práce, aby se dotazovali na roli a
význam své organizace. Někteří z toho byli sice vyděšeni a frustrováni, nicméně další se pustili
do zkoumání svého místa v organizaci. Tímto způsobem Fetzerův institut vstoupil do „temné noci
duše“. Konečným výsledkem bylo znovuobjevení základních hodnot institutu a uvědomění, že
každý v něm, od prezidenta po catering a jeho zaměstnance, má hluboký pocit sounáležitosti a
zájmu. Podle prezidenta Fetzerova institutu Toma Beeche se kreativní odklad podobal „malému
tichu“, k němuž dochází tehdy, když lidé přestanou hovořit a začnou naslouchat.
Příklady "jemné akce"
A jaké jsou tedy příklady „jemné akce“? Sahají od globálních po individuální. Když americký
farmář Dan West rozdával obětem španělské občanské války mléko v prášku, uvědomil si, že by
mělo větší smysl dát jim krávu. A tak svého přítele ve Spojených státech požádal, aby věnoval
plodné jalovice. Dnes jeho organizace Heifer Intrernational daruje po celém světě dvacet pět
druhů zvířat.
Když se Peter Benson v roce 1961 v novinách dočetl, že byli v Portugalsku uvězněni dva
studenti kvůli drzému chování, byl z toho sklíčen. Ale spíš než aby se hned pustil do veřejných
protestů, akci odložil a posadil se do ticha v kostele sv. Martina v polích. Pak se rozhodl napsat
článek do deníku The Observer, v němž předložil svou „Výzvu za amnestii 1961“ („Appeal for
Amnesty 1961“). Tímto způsobem se zrodila organizace Amnesty International, hnutí, v němž
jsou obyčejní lidé schopni pouhým psaním dopisů získávat svobodu pro politické vězně všude po
celém světě. Jako další příklady „jemných akcí“ ve velkém měřítku lze uvést například Gándhího
princip ahimsá (nenásilnosti) a koncept ubuntu Desmonda Tutua, systém Banky Gramín
bangladéšského ekonoma a nositele Nobelovy ceny Muhammada Yunuse, město Gaviotas v
Kolumbii nebo hnutí za gramotnost Paola Freireho.
Sdružení TAMS
Žiji v jižní Sieně ve středověkém městečku Pari, vystavěném na vrcholu kopce. Je to místo, kde
se lidé vzájemně zdraví jménem, zastaví se, aby si spolu popovídali, a kde nechávají klíče ve
dveřích svých domů. Dva z našich hostů, Gordon Shippey a jeho žena, byli hluboce zasaženi
životem v Pari a stavěli ho do kontrastu se svým vlastním domovem ve čtvrti města Middleton,
plným zločinu, obchodování s drogami, odpadků a vyhořelých aut. Když se Gordon Shippey vrátil
domů, inspirován tím, co viděl v Pari, rozhodl se, že sejde dolů svojí ulicí, zaklepe na dveře
každého domu a představí se: „Jmenuji se Gordon. Jsem váš soused.“ Když byl Gordon v
polovině své cesty, připojil se k němu další soused a brzy se ukázalo, že oba sdíleli stejnou
úzkost z podmínek, v nichž žili. A tak vzniklo místní sdružení TAMS, které navštívilo místního
starostu a ukázalo mu videozáznam čtvrti i to, jak ji ve svých kresbách vidí zdejší děti.
Výsledkem bylo zabednění továrny, kde dříve probíhaly obchody s drogami, její proměna v
komunitní centrum a organizování pouličních slavností. Když se pak postupně zformovaly další
skupiny a byly založeny obecní noviny The Streetwise Insider (Znalec místních poměrů), začal
se duch TAMS rozšiřovat dál. To vedlo k proměně dřívějšího kostela ve velké informační středisko
a zároveň v počítačové centrum pro podporu lidí postižených dyslexií i pro podporu skupin, které
pracovaly s lidmi, kteří byli postiženi neschopností se učit.
Potkal jsem mnoho dalších lidí, kteří vnesli do života „jemnou změnu“. Pauline
McCormicková se snažila u lidí v metru vyvolat úsměv; Jane Tinsleyová dekorovala poblíž svého
domu kamennou autobusovou budku; Helena Bongartzová promítá v noci na opuštěnou budovu u
silnice do Mohavské pouště své umělecké dílo. Rád bych se samozřejmě dověděl o dalších
příkladech „jemné akce“ nebo kreativního odkladu: prosím, posílejte mi je na emailovou adresu:
dpeat@ fdavidpeat.com.
Anglický holistický fyzik, filosof a spisovatel F. David Peat (*1938) se zpočátku věnoval výzkumu fyziky pevných částic a
základů kvantové teorie a dlouhá léta spolupracoval s fyzikem a filosofem Davidem Bohmem, o němž napsal monografii.
Později se jeho zájem rozšířil na hlubinnou psychologii a na oblast umění a obecné aspekty kultury, včetně kultury
domorodých Severoameričanů. Je autorem knih o kvantové teorii, teorii chaosu, synchronicitě, vnímání a umění i
spiritualitě Černonožců. Jednou z posledních jeho prací je Gentle Action: Bringing Creative Change to Turbulent World
(2008). David Peat žije ve středověkém toskánském městečku Pari v Itálii, kde založil Centrum Pari pro nové vzdělávání.
Viz www.fdavidpeat.com, www.paricenter.com. Text přeložil Jiří Zemánek. Vyšlo v revue Prostor (90/2011) a Sedmé
generaci (2011).
Evoluční účel
Steve McIntosh
"Abychom dosáhli průlomu v naší schopnosti, jak porozumět kulturní evoluci a jak ji dál
rozvíjet, potřebujeme dosáhnout průlomu v našem pochopení obecného procesu evoluce jako
celku."
Steve McINTOSH
Integrální filosofie je ze své podstaty filosofií evoluce, která zdůrazňuje evoluci vědomí jako
ústřední faktor v celkovém procesu evoluce. Tato nová perspektiva je závažná, jelikož ukazuje na
spojení mezi rozvojem osobních hodnot a osobního charakteru každého člověka a celkovým
větším rozvojem lidské historie. Prostřednictvím svých poznatků a vhledů do evoluce lidského
vědomí a evoluce lidské kultury nám integrální filosofie nabízí realistická a pragmatická řešení
narůstajících globálních problémů, které dnes čím dál víc ohrožují naší civilizaci. To znamená, že
z perspektivy této filosofie lze každý problém v našem světě chápat, alespoň částečně, jako
problém vědomí. Z toho tedy vyplývá, že řešení zdánlivě nezvladatelných problémů, takových jako
je degradace životního prostředí a změna klimatu, jaderná hrozba a terorismus, hlad a přelidnění,
neregulovaná globalizace a nadměrná nerovnost mezi lidmi, mohou být účinně zlepšeny vzrůstem
nebo změnou vědomí, které ustavičně tyto problémy vytváří nebo jim naopak předchází. Navíc
když chápeme lidskou historii z této perspektivy, můžeme vidět jak, alespoň v některých místech,
se lidská povaha rozvinula, jak se vyvinuly hodnoty a světové názory a jak myšlenka
"světocentrické" etiky začala nahrazovat naše dosavadní spíše úzké etnocentrické vnímání. V
důsledku této společné evoluce vědomí a kultury začínají některé segmenty společnosti stále víc
odmítat válku, odsuzovat útlak a klást vysokou hodnotu na ochranu našeho přírodního prostředí.
...
Prostřednictvím integrální filosofie je možné si uvědomit, že evoluční příběh našeho
vesmíru, je­li pochopen ve své úplnosti od vzplanutí velkého třesku, přes vznik slunečního
systému, evoluci života až po rozvoj lidské společnosti a kultury, v sobě obsahuje neklamné
spirituální poselství. Toto poselství je objevováno s tím, jak začínáme oceňovat nesmírnou
hodnotu, kterou evoluce v průběhu svého rozvoje vytvořila a s tím, jak nám evolucí generovaná
hodnota odhaluje svůj progresivní charakter. Když začínáme chápat, jak k evolučním pokroku
došlo, objevujeme evoluční účel. Jak dál naznačíme, zjevným účelem evoluce je růst ke stále
širšímu uvědomování si krásy, pravdy a dobra; a právě generováním těchto nejvnitřnějších podob
hodnoty vyjadřuje evoluce svoje evoluční poselství.
Jedním z nejpůsobivějších rysů této myšlenky evolučního účelu je to, že je patrná ze
samotných vědeckých faktů. Rozpoznání evolučního účelu od nás nevyžaduje přijímat specifické
systémy víry nebo se jinými způsoby zaprodávat autoritativním spirituálnáím učením; význam a
hodnotu evoluce lze snadno poznat, jakmile pečlivě uvažujeme o tom, co nám dnes bylo odkryto
vědou a filosofií. Nicméně ačkoliv většina evoluční vědy, která poskytuje základ pro naší diskuzi,
byla rozvíjena po desetiletí, teprve v posledních několika letech jsme začali rozumět evoluci v její
úplnosti. A tento průlom v našem chápání evoluce celkově vyplynul z rozšířeného ocenění
kulturních či psychologických aspektů evoluce, které přinesly nedávné poznatky integrální
filosofie. Tato nová filosofie evoluce nám pomáhá přímo prožít pravdu účelu, který je základem
evoluce, jelikož nám ukazuje jak je naše osobní vědomí účelu, které prožíváme v našich
individuálních životech, zapojeno do většího pohybu evoluce jako celku. Řečeno jinak, evoluční
impuls dělat věci lepšími, který pociťujeme v naších srdcích a myslích, je ve skutečnosti týmž
impulsem, který vedl odvíjení vznikajícího vesmíru od jeho počátku.
Když se mi tato skutečnost ozřejmila, pociťoval jsem vzrušení z čehosi, co se zdálo jako
nový objev. Uvědomoval jsem si, že pokud by evoluční účel mohl být přesvědčivě demonstrován
současně na osobní i univerzální rovině, mohl by tento poznatek vyvolat další evoluci ve vědomí a
kultuře. Jelikož jakmile by bylo na evoluční účel patřičně upozorněno, stal by se ve společnosti
relativně samozřejmým a samo se uskutečňujícím. S tím, jak dnes čím dál víc lidí začíná tuto
důležitou pravdu chápat a souznět s ní může nám to pomoci postupně dosáhnout větší sociální
solidarity a silnější politické vůle. Objev evolučního účelu nám může pomoci stát se efektivnějšími
při řešení problémů dnešního světa a může přispět ke vzrůstu našeho pocitu kolektivní pohody
tím, že nám umožní, abychom se cítili ve vesmíru více doma.
Když začínáme oceňovat onen větší význam evoluce, tento evoluční účel v žádném
případě nenahrazuje ani neruší učení stávajících spirituálních tradic, ale spíše potvrzuje mnoho z
toho, co tyto tradice po celou dobu učily zatímco zároveň zušlechťuje a zlepšuje jejich základní
poselství. Filosofické rozpoznání evolučního účelu povznáší současně náboženství i vědu tím, že
zlepšuje integrování a harmonizaci obou těchto nepostradatelných přístupů k pravdě. ....
Prozkoumávání toho, co nám věda odhalila o našem vyvíjejícím se vesmíru z perspektivy
integrální filosofie jasně ukazuje, že evoluce není náhodilá, neúmyslná nebo jinak bezvýznamná.
Naopak její ustavičný pokrok nám odkrývá přítomnost účelu ­ nikoli však zcela předem
plánovaného nebo zvnějšku kontrolovaného typu účelu, ale spíše kreativního generování hodnoty,
která se ustavičně vytvářela po miliardy let.
Když začínáme chápat onu velkou krásu evoluce jako sjednoceného a nad vším se
klenoucího procesu vývoje, který se odvíjel od počátku vesmíru před 13,7 miliardami let ­ když
poznáváme, jak zdánlivě odlišné evoluční oblasti hmoty­energie, života a mysli jsou ve skutečnosti
pouze odlišnými aspekty většího univerzálního procesu postupného uskutečňování ­ začínáme si
uvědomovat spirituální důsledky této závažné pravdy. A přes její dřívější využívání jako zbraně
proti spiritualitě s tím, jak se naše pochopení evoluce prohlubuje, bude evoluce, jak věřím, stále
víc nahlížena jako hluboké a posvátné, svébytné účení. ...
Z knihy Steve McIntoshe Evolution´s Purpose ­ As Interal Interpretation of the Scientific Sory of Our Origins. SelectBooks,
In., New York 2012, str. XI­XIII, XXII­XXIII; vybral, upravil a přeložil: Jiří Zemánek.
Deklarace jednoty vědomí
Ervin László
Humanity´s Team ­ Budapešťský klub
1/ Jsem součástí světa. Svět není mimo mne a já nejsem vně světa. Svět je ve mně a já
jsem ve světě.
2/ Jsem součástí přírody a příroda je mojí součástí. Jsem co jsem jen ve své komunikaci a ve
svém spojení se všemi živými věcmi. Jsem zcela neredukovatelně a soudržně spojen se sítí života
na planetě.
3/ Jsem součástí společnosti a společnost je mojí součástí. Jsem co jsem jen ve své komunikaci
a ve svém spojení se svými lidskými druhy. Jsem zcela neredukovatelně a soudržně spojen s
celkem společenství lidí na planetě.
4/ Jsem víc než jen materiální organismus z kůže a kostí. Moje tělo i jeho buňky a orgány jsou
projevy toho, co je skutečně mnou: jsem sebeudržujícím a sebevyvíjejícím se dynamickým
systémem, který vzniká, trvá a vyvíjí se v interakci se vším kolem sebe.
5/ Jsem jedním z nejvyšších, nejrozvinutějších projevů směřování k soudržnosti a celistvosti ve
vesmíru. Všechny systémy tíhnou k soudržnosti a celistvosti v interkaci se všemi ostatními
systémy a mojí podstatou je toto kosmické směřování; je téže podstaty a téhož ducha, jenž je
vlastní všem věcem, které v přírodě vznikají a vyvíjejí se, ať už na této planetě nebo kdekoliv v
nekonečném rozsahu prostoru a času.
6/ V tomto světě neexistují žádné absolutní hranice a rozdělení, pouze body přechodu, kde jeden
soubor vztahů ustupuje rozvinu dalšího souboru vztahů. Ve mně, v tomto sebeudržujícím a
sebevyvíjejícím se, k soudržnosti a celistvosti orientovaném systému, převažují vztahy, které
integrují buňky a orgány mého těla. Mimo mé tělo získávají převahu jiné vztahy: vztahy, které
vedou k soudržnosti a celisvosti ve společnosti a v přírodě.
7/ Oddělená identita, díky které se spojuji s jinými lidmi a jinými věcmi je nicméně vhodnou
zvyklostí, která moje interakce s nimi usnadňuje. Moje rodina a moje společenství jsou právě tak
"mnou" jako orgány mého těla. Moje tělo a moje mysl, moje rodina a moje společenství jsou
vzájemně interagujícími, vzájemně se pronikajícími a v různé míře převažujícími prvky v síti
vztahů, jež zahrnuje všechny věci v přírodě i v lidském světě.
8/ Celá škála konceptů a myšlenek, které oddělují mojí identitu či identitu kterékoliv osoby nebo
kteréhokoliv společenství od identity jiných osob a společenství, jsou projevy této vhodné nicméně
arbitrární konvence. Jsou to pouze gradienty, jež odlišují jedince od sebe navzájem i od jejich
prostředá a nikoli skutečná rozdělení a skutečné hranice. Ve světě neexistují "jiní": my všichni
jsme živými systémy a my všichni jsme součástí jeden druhého.
9/ Snaha udržovat systém, který poznávám jako svoje "já" prostřednictvím bezohledné soutěže se
systémem, který poznávám jako "ty" je vážnou chybou: mohlo by to poškodit integritu, která
zahrnuje celek, jenž utváří zároveň váš i můj život. Nemohu svůj vlastní život a jeho celistvost
udržovat tím, že tento celek poškozuji, i kdyby se zdálo, že poškození jeho části mě přináší
dočasnou výhodu. Když ublížím vám nebo komukoliv jinému kolem sebe, ublížím tím sám sobě.
10/ Spolupráce nikoli soutěž je královskou cestou k celistvosti, která charakterizuje
zdravý systém ve světě. Spolupráce vyžaduje empatii a solidaritu a nakonec lásku.
Nemiluji se a nemohu se milovat, pokud nemiluji vás a ostatní kolem sebe: jsme součástí
téhož celku a tím navzájem součástí jeden druhého.
11/ Myšlenku "sebe­obrany" a "národní obrany" je potřeba znovu promyslet. Vlastenectví, pokud
se snaží odstranit protivníky silou, i hrdinství i kdyby tento záměr uskutečňovalo s dobrým
úmyslem, představují chybné aspirace. Vlastenec nebo hrdina, který mává mečem nebo zbraní,
je nebezpečný rovněž sám sobě. Každá zbraň určená k poranění nebo zabití je nebezpečná
všem. Porozumění, usmíření a odpuštění nepředstavují známky slabosti; jsou to naopak známky
odvahy.
12/ "Obecný prospěch" pro mě i pro každého člověka ve světě nepředstavuje vlastnění a
hromadění osobního bohatství. Bohatství v penězích či v jakýchkoliv jiných materiálních zdrojích
je nicméně prostředkem pro to, abych se udržel ve svém životním prostředí. Jakožto výlučně moje
si přivlastňuje část zdrojů, o něž se potřebují společně dělit všechny věci, pokud mají žít a
vzkvétat. Výlučné bohatství představuje hrozbu pro všechny lidi v lidské společnosti. A jelikož jsem
součástí této společnosti je toto bohatství v konečném součtu ohrožením také pro mne a pro
všechny, kdo se ho drží.
13/ Za posvátným celkem, který rozpoznáváme jako svět v jeho úhrnnosti, má pouze život a jeho
rozvoj to, co filosofové nazývají vnitřní hodnotou; všechny ostatní věci mají pouze instrumentální
hodnotu: hodnotu pokud se připojují k této vnitřní hodnotě nebo pokud ji zvětšují. Materiální věci
ve světě a energie a materiály, které obsahují nebo generují, mají hodnotu pouze pokud přispívají
k životu a dobrému bytí v síti života na této Zemi.
14/ Každý zdravý člověk má potěšení dávat. Je to vyšší štěstí než vlastnit. Jsem zdravý a
celistvý, když si cením možnosti dávání víc než možnosti vlastnění. Skutečným měřítkem
mého úspěchu a dokonalosti je moje připravenost dávat. Nikoli množství toho, co dávám
je měřítkem mého úspěchu a mé výtečnosti, ale vztah mezi tím, co dávám a tím, co moje
rodina a já potřebujeme k životu a k rozkvětu.
15/ Společenství, které si cení dávání více než vlastnění je společenstvím zdravých lidí,
zaměřeným na rozkvět prostřednictvím empatie, solidarity a lásky mezi svými členy.
Vzájemné sdílení zlepšuje život společenství, zatímco vlastnění a hromadění vytvářejí mezi
lidmi hranice, podněcují soutěž a zapalují závist. Společnost založená na sdílení
představuje normu pro život všech společností na planetě; společnost založená na
vlastnění je typická pouze pro lidstvo moderní doby a představuje v tomto směru
odchylku.
16/ Beru na vědomí svou roli a zodpovědnost v rozvíjení planetárního vědomí v sobě i v ostatních
kolem sebe. Jsem součástí odchylky lidského vědomí v moderní věku a nyní si přeji stát se
součástí evoluce, která tuto aberaci překoná a vyléčí zranění, jež způsobila. Je to moje právo
stejně jako můj úkol jako člena vědomého druhu na této vzácné a dnes kriticky ohrožené planetě.
Ervin László je zakladatelem a prezidentem Budapešťského klubu, nositelem čtyř čestných doktorátů a četných cen a
vyznamenání, včetně Mírové ceny Goia (2001) a Mírové ceny Mandir (2005); byl dvakrát nominován na Nobelovu cenu míru.
(Překlad: Jiří Zemánek)
Česká sekce Budapešťského klubu
Přihlašujeme se k této deklaraci Ervina László a Humanity´s Team. Považujeme ji za vitální základ
proto, jak díky porozumění vzájemné spojitosti všeho života a našemu místu ve velkém příběhu evoluce
vědomí, můžeme v současné situaci mnohorozměrné globální krize znovu objevit hlubší účel vlastního
bytí a začít vědomě tvořit novou moudrou planetární kulturu, která podporuje a rozvíjí Život.
Robin Čumpelík, kulturní aktivista / David Frank, podnikatel / Zuzana Füsterová, malířka / Šárka Havlíčková,
managment kultury / Pavlína Hrdličková, lékařka / Tomáš Hrůza, fotograf / Lumír Kolíbal, vydavatel / Petr
Lisý, astrolog a terapeut / Jan Piňos, ekologický aktivista / Milan Smrž, chemik a vynálezce /
Jiří Zemánek, historik umění a kulturní aktivista.
Pokud máte zájem připojit se k této daklaraci oznamte nám to, prosím, na email:
[email protected]
Globální nadace společných statků
Po několik století žila moderní průmyslová společnost ze společného kapitálu planety. Během této doby
byly světové přírodní i sociální zdroje co do své hodnoty drasticky sníženy a my jsme postupně
nahromadili obrovské dluhy na kontě životního prostředí, na účet chudých lidí a generací, které přijdou
po nás. Stále víc bylo přitom zřejmé, že podniky a vlády, které tuto nerovnováhu vytvořily, jsou
neschopné ji samy korigovat v rámci své současné politiky.
Náš globální ekonomický systém je dnes ve vážné krizi, která ohrožuje celou planetu, její instituce a
všechny živé druhy. Pro ochranu aktiv Země, pro vyřešení našich privátních i veřejných dluhů a pro
vytvoření globální společnosti práva, vzájemného sdílení a udržitelnosti pro každého je zapotřebí nový
typ společného bohatství.
Naše společné statky ("commons") představují kolektivní dědictví lidstva ­ sdílené zdroje přírody a
společnosti, které všichni společně dědíme, tvoříme a používáme. Lidé po celém světě dnes tyto
společné statky začínají znovu objevovat a rozhodují se je chránit pro budoucí generace.
Ať už jsou naše společné statky tradiční (řeky, lesy, domorodé kultury) nebo aktuálně vznikají (sluneční
energie, intelektuální majetek, internet), jednotlivá společenství je ovládají a řídí prostřednictvím
jedinečných forem samosprávy, spolupráce a kolektivní akce. Když společně pracujeme na ochraně
těchto zdrojů, vytváříme tím nové standardy odpovědnosti, vzájemné pomoci a obživy pro všechny
bytosti.
Globální nadace společných statků podporuje vytváření správcovství, kde lze právo na naše společné
statky uskutečňovat ve prospěch všech. To před námi otevírá cestu k velice odlišnému světu, než jaký
představuje současná vlastnická společnost, založená na exploataci a agresi, které dnes tolik v našem
životě převažují. Když lidé požadují výsostné právo řídit a znovu oceňovat svoje společné statky,
civilizaci to zásadním způsobem změní.
Představte si svět, kde
­ nadace společných statků ochraňují a regenerují aktiva společných statků;
­ soukromý průmysl prosperuje z nadbytku zdrojů, které si od těchto nadací pronajímá;
­ vlády poskytují občanům příjmy, generované prostřednictvím užívání těchto společných statků
Globální nadace společných statků otevírá okno pro vznik globální společnosti péče ­ bránu ke světu, v
němž má každý člověk prospěch ze zachovávání a z používání zdrojů našich společných statků a kde je
kooperativní lidský duch pozvedáván prostřednictvím nových energetických struktur udržitelnosti,
bohatství a moci.
Zjistěte o tom víc a staňte se pečovateli o globální společné statky.
viz: www.globalcommonstrust.org/
Přeložil: Jiří Zemánek
Cesta Slunce
Brian Swimme
Mikuláš Koperník objevil, že Slunce je středem dynamiky našeho slunečního systému. Nic z toho,
co jsme se od jeho smrti o vesmíru dozvěděli, tuto pravdu v nejmenším nezměnilo.
I když jsme díky Newtonovi, Einsteinovi, Feynmanovi, McClintockové a dalším vědcům naše
poznání kosmu nesmírně rozšířili a prohloubili, Koperníkův radikální vhled, co se týče ústředního
postavení Slunce, žije dodnes nezměněn ve všech našich současných teoriích vesmíru. Naopak,
naše nepřerušená meditace o vesmíru nás během pěti století, které od Koperníkovy smrti uběhly,
přivedla k ještě hlubšímu porozumění tomu, do jaké míry je Slunce pro nás středem.
Planeta Země je jen nepatrným zlomkem hmotnosti Slunce ­ pouhou miliontinou jeho
objemu. Země i další planety sluneční soustavy jsou pouhými obláčky, které se tiše vznášejí
vesmírem, zalité září této naší hvězdy. Člověk s kosmologickým vzděláním by měl tuto pravdu
znát a měl by ji tělesným a imaginativním způsobem bezprostředně vnímat.
Tento objev má nicméně co do činění také s energií. Prostřednictvím zevrubného
pochopení atomové a jaderné fyziky, které se rozvinulo v našem století, jsme poznali něco, co ani
největší myslitelé v celé lidské historii, včetně samotného Koperníka a Galilea, Aristotela a
Konfucia, Platóna a všech dalších, dosud netušili. Slunce každou vteřinu proměňuje čtyři milióny
tun sama sebe ve světlo. Každou vteřinu se ohromný kus Slunce promění v zářivou energií, která
z něj neustále všemi směry prudce expanduje. Možná jsme pozorovali shoření svíce nebo jsme
viděli strom, stravovaný plameny, z nějž nakonec zůstal jen popel, avšak nic v naší lidské
zkušenosti nelze porovnat s touto nadpřirozenou září, která den co den zachvacuje oceán hmoty.
Starověcí Řekové vyjadřovali své nejhlubší pravdy prostřednictvím poezie a mýtu a díky
tomu nám zanechali příběhy o Apollonovi a Hefaistovi, Afrodité a Athéně nebo o Diovi.
Kdybychom se nacházeli na stejném stupni lidského vědomí, takové mýty by nám umožnily, tak
jako to umožňovaly Řekům, vstoupit do plného a bohatého vztahu se silami vesmíru. Avšak ony již
pro nás tímto způsobem přestaly fungovat. Jelikož tyto příběhy jsou v doslovném smyslu
nesprávné ­ pokud jde o jejich pravdivost popisu vesmíru ­, psychologové jako Carl Gustav Jung a
další je před zapoměním zachránili tím, že nám objasnili jejich psychologickou relevanci. A tak
jsme dnes naším vědeckým poznáním odsouzeni k tomu chápat je jako "mýty", jako pouhé fikce,
jako inteligentní způsob, jak si osvojit určité psychologické pravdy.
Takže když potom přistupujeme ke skutečnosti masivní proměny Slunce v energii, ocitáme
se téměř v neřešitelné situací. Nemáme po ruce žádný mýtus ani poezii, které by nám umožnily,
jak tuto skutečnost uchopit. Vše se pouze rozpadá do faktů dalších nových věd, které tam sedí a
cíví na nás. A to marnotratné, monstrózní vystřelování energie pro nás zůstává tak cizí, tak
mimozemské. Ať je to cokoliv, chceme se od toho vzdálit. Je to přece další nepřátelská pravda o
nelidském vesmíru, říkáme si, a tím se sami nevědomky dopouštíme moderního omylu a
uzavíráme se před vesmírem.
Přesto zde existuje jiná brána, kterou dnes kosmologická imaginace může dospět k nové
syntéze vědy s náboženstvím. V případě Slunce je to nové porozumění kosmologickému významu
oběti. Slunce se s každou vteřinou vydává, aby se stalo energií, na které se každým naším jídlem
podílíme. Zřídka o této základní pravdě biologie přemýšlíme a přesto je její spirituální význam
nejvyšší. Slunce se proměňuje v tok energie, která se prostřednictvím fotosyntézy mění v rostliny,
konzumované zvířaty. Takže lidé po čtyři milióny let hodovali sluneční energii, uskladněnou ve
formě obilí, kukuřice nebo soba, zatímco Slunce každým dnem umírálo jako Slunce a znovu se
rodilo jako vitalita Země. Tato sluneční vzplanutí jsou tedy ve skutečnosti samotnou energií
ohromné lidské aktivity. A každé dítě se potřebuje od nás dozvědět jednoduchou pravdu, že je
samo energií Slunce. A my dospělí bychom měli organizovat věci tak, aby tváře mladých lidí
zářily touž zářivou radostí.
Během moderní doby, kdy začal převládat materialismus, by byl takový návrh jako je ten
posledně zmíněný odmítnut jako "čirá poezie". Jednoduše jsme nedokázali rozpoznat, že
skutečnou energii, která prochází naší dýchací a nervovou soustavou, nám věnovalo Slunce a že
naše vlastní vitalita je přirozeným evolučním rozvojem jeho vitality. Takže namísto toho, abychom
naše děti přivedli ke Slunci, jsme je od něj oddělili. Namísto probuzení onoho původního vztahu,
který by na dětské tváři zářil září Slunce, jsme v nich tento vztah nevědomky a tragicky uhasili. S
naším novým přesvědčením, že vesmír je souborem mrtvých objektů, byly tyto představy
opuštěny a tak se to dělo dál z generace na generaci po celém moderním světě.
Ono velkolepě marnotratné poskytování energie Sluncem lze v kosmologii nového tisíciletí
považovat za spektakulární projev základního impulzu, jenž prochází celým vesmírem. Ve
hvězdách se tento impuls projevuje v neustálém rozdávání energie. V lidském srdci je pociťován
jako nutkání zasvětit svůj život prospěchu většího společenství. V kultuře, v níž je kosmologie
živoucí, jsou děti učeny Sluncem a Měsícem, deštěm i světlem hvězd, tahem lososů i zeleným
úkrytem. Jelikož je to tak dávno, co jsme my moderní lidé žili v takovém světě, je pro nás obtížné
si to představit; avšak právě teď si můžeme začit představovat, co by to mohlo znamenat pro naše
děti nebo pro děti našich dětí.
Probudí se krátce před svítáním a vyjdou ven do šedivého světla. Zívnutím zaženou
poslední zbytky spánku a ve chvíli, kdy se Země začne pomalu otáčet zpět do velkého kuželu
slunečního světla, zaslechnou příběh daru Slunce. Příběh o tom, jak se atomy vodíku před pěti
miliardami let spojily, aby zformovaly naše nádherné Slunce, které nyní vylévá tutéž původní
energii jako to dělalo na svém počátku. Příběh o tom, jak Země shromažďuje sluneční světlo, aby
plavalo v oceánech a zpívalo v lesích; jak ho vtahuje do lidského dobrodružství, takže jenom díky
tomu, že naším krevním řečištěm probíhají molekuly, energetizované Sluncem, jsme schopni stát,
zívat i myslet. (...)
Jestliže dnes tak jasně vyzařujeme, je tomu tak jenom proto, že měsíc před tím stejná
energie hořela jasně jako Slunce. (...) Příběh Slunce dospívá ke svému vrcholu v příběhu lidské
rodiny, v příběhu muže a ženy, jejichž životy se projevují stejnou plodností jako Slunce a jejichž
oběť umožňuje jiným, aby dosáhli svého naplnění. Jestliže různé kultury po celé věky obdivovaly
takové lidi, kteří vylévali svou tvůrčí energii proto, aby ostatní mohli žít, intuitivně v tom
rozpoznáváme, že takoví lidé byli věrní povaze energie, která je naplňovala.
Lidská plodnost je možná pouze proto, že ve středu našeho slunečního systému velkolepá
plodnost hvězdy dnem a nocí ­ bez přestání, bez nářku a bez sebemenšího otálení ­ vylevá ven
volnou energii. To je cesta vesmíru. To je cesta života. A to je cesta, na níž se každý z nás na
tento kosmologický rodokmen napojuje ­ když přijímáme dar energie Slunce a když ho
proměňujeme v kreativní akci, která umožňuje společenství rozkvést.
Brian Swimme, The Hidden Hearth of Cosmos ­ Humanity and The New Story / Skryté srdce kosmu ­ lidstvo a Nový
příběh (Orbis Books, New York 2008); 6. kapitola The Sun as the center (Slunce jako střed; str. 39­44).
Vybral a přeložil: Jiří Zemánek.