Zbytky iluzí - ukázka

***
Stane se, že se na jednom místě sejdou lidé, kteří spolu kdysi prožili pět let života na přírodovědecké fakultě UK. Pět let studia, ale také divokých mejdanů na vysokoškolské koleji… Nyní je všem přes čtyřicet.
Stane se, že se na jednom místě sejdou lidé, kteří se kdysi milovali i nenáviděli… Teď v nich
dříme zvědavost, zda dávné křivdy, spory i vyznání zůstanou zapomenuty nebo vyplavou na
povrch.
Stane se, že se na jednom místě sejdou lidé, kteří si od setkání po letech slibují odlišné zážitky… Mají před sebou celý víkend. Víkend na statku v Novohradských horách, daleko od každodenního shonu, daleko od svých blízkých.
Stane se, že se na jednom místě sejdou lidé, a to setkání je natrvalo poznamená…
***
První večer a noc
1 Kristýna, Marián a Kamil
Zapadající slunce se schovalo do cárů šedých mraků, řídká mlha se pozvolna snášela na lesnaté pohoří. Silnice, lemovaná statnými smrky, začala stoupat do mírného kopce. Čas od času se
mezi smrky vynořily žlutohnědé koruny buků. Ojedinělé barevné listy na jejich téměř holých
větvích se třepotaly ve slabém vánku jako poslední vzpomínky na končící období podzimu.
Kristýna zahlédla mávajícího Mariána na poslední chvíli. Přestože vzápětí prudce sešlápla
brzdový pedál, její bordový fiat zastavil o hodný kus za drobnou, křehkou postavou zhruba
čtyřicetiletého muže. Marián popoběhl směrem k vozu a otevřel dveře u spolujezdce. Kristýna
ztlumila CD přehrávač, ze kterého Annie Lennox právě zoufale vykřikovala: Why? I may be
mad… I may be blind… I may be viciously unkind…
„Ahoj, už jsem ani nevěřil, že to najdeš… jaks mi volala, hned jsem seběh k rozcestí, stojím
tu možná čtvrt hodiny,“ postěžoval si na uvítanou, sotva dosedl. Naklonil se k ženě za volantem a zlehka ji políbil na tvář. Usmála se na něj, vrásky kolem jejích zelenohnědých očí se
prohloubily. Pak se k němu úplně otočila, a tím pohybem rozvlnila měděnou hřívu polodlouhých vlasů – místy přitom probleskly moderní melíry v plavém tónu. Marián na ní visel očima.
„Čau, nezlob se, asi jsem přejela odbočku za tou poslední vesnicí. Hele, a to jsem si pro jistotu vytiskla mapu Novohradska z internetu. Podle mě teda na plánky expert nejsi, poslední kilometry jsem dost bloudila,“ strčila mu pod nos zmačkaný kus papíru, na kterém byla kopie
Mariánova návodu, jak se od Černého Údolí dostat až k jeho statku.
„No dovol, zatím se každej vyznal – fakt, všichni to našli bez problémů – jen ty ne,“ reagoval
Marián trochu podrážděně na nečekanou výtku. Nervózně si přitom přejížděl rukou po
hrubém povrchu džín. Tak dlouho jsme se neviděli, a přesto jsou první okamžiky našich setkání vždycky stejný, pomyslela si Kristýna. Pokaždý se mu třesou ruce, schovává je do kapes nebo si dlaně usilovně otírá o stehna. Pokaždý z něj cítím tu zvláštní rozpačitost, která ho svazuje i dlouho potom, kdy si na mou přítomnost zvykne. Pokaždý se neubráním dojmu, že na mě
Marián kouká psovsky oddanýma očima.
„Všichni už přijeli? Já jsem poslední?“ zeptala se rychle, aby zahnala stíny minulosti a navázala nit hovoru.
„Jo… čeká se jenom na tebe, teda jako normálně – všichni jsme se nesešli, chybí známý esa,
co jsou venku – Ondra, Petr a Karel –“
„Karel taky? To je škoda,“ skočila mu do řeči Týna, „toho jsem neviděla od promoce, nevíš –
je pořád v tý Anglii?“
„Je, ale víc ti řekne Olda, je s ním ve spojení… minulej rok se prej konečně oženil,“ dodal
mimochodem Marián.
„Kdo – Karel?“
„No jasně že Karel, Olda je přece ženatej dávno.“
Proč konečně, pozastavila se nad jeho slovy v duchu Kristýna, že to říkáš zrovna ty. Marián
byl dosud stále svobodný. Nerad před Týnou mluvil o kterékoli své známosti. Proto ji nedávno překvapilo, že se během telefonního hovoru jen tak a hlavně sám od sebe zmínil o novém
vztahu. Že už několik měsíců žije s Táňou, jednou kolegyní z práce. Tedy žije – oba prý zůstávají ve svých bytech, ale občas si spolu někam vyrazí nebo u sebe přespí.
Kristýna pustila spojku a přidala plyn. Auto se rozjelo prudčeji než chtěla. Marián ji další minuty navigoval správným směrem, za poslední zatáčkou do táhlého zalesněného kopce se pak
pohodlně opřel do sedadla a pozoroval její profil. Zdálo se mu, že hodně zhubla.
V paměti se mu vybavila dávná vzpomínka. Stejně jako dnes i tenkrát na Kristýnu čekal tak
dlouho, že patřičně znervózněl. Stál v druhém patře studentské koleje a otevřeným oknem pozoroval prostor před vchodem. Týna měla přijet z Klatov večerním autobusem a on ji nechtěl
propásnout. Náhle mu začalo splašeně bušit srdce. Ještě dřív, než dokázal rozeznat její siluetu
v houstnoucím šeru, zachytil jeho sluch svižný klapot dívčiných podpatků na vybetonovaném
chodníku před vrátnicí. Jejich nezaměnitelný rytmus ho pak pronásledoval i ve snu. Tenkrát
vykouřil asi tři cigarety, než se odhodlal zaklepat na dveře pokoje 328. Kristýna mu otevřela
téměř vzápětí, už převlečená do starých džín a volného tmavomodrého trika. Předal jí spoustu
popsaných papírů – samé kopie přednášek, kterých se uplynulý týden nemohla účastnit. Doma
v Klatovech totiž měla rodinu… půlroční holčičku a bohémského manžela. Právě kvůli nemocné dcerce se Týna neukázala na koleji dobrých deset dní. Jinak jezdila pravidelně
v pondělí večer a zůstávala do středy. Poděkovala mu a pozvala ho na kafe. Pil ho jenom kvůli
ní, v podstatě mu vůbec nechutnalo. Tehdy si povídali až do dvou do rána, jenže jsem byl pro
ni jeden z mnoha, takovej snaživej, pozornej naslouchač, prolétlo Mariánovi hlavou. A já ji
přitom miloval, toužil po ní a trápil se.
„Tak teď už se neztratíš, tahle cesta totiž vede přímo ke statku,“ poznamenal, aby přeťal proud
vzpomínek a vrátil se do přítomnosti.
„Ty… a kdys to tady koupil? Z Prahy je to docela dálka, ne?“
„Jo, máš pravdu. Taky sem většinou jezdím, jenom když je víc dní volna… koupil jsem to tady před půldruhým rokem.“
„A to sem jezdíš sám nebo… s Táňou?“ vyzvídala Kristýna s potutelným úsměvem.
Je fajn, že si konečně někoho našel, blesklo jí hlavou. V studentských dobách dělalo Kristýně
dobře, že kromě manžela měla i platonického obdivovatele. Ano, Marián se k ní tehdy upnul
jako k osudové ženě. Alespoň to ještě pár let po promoci tvrdil. Nevadilo mu, že jsem se na
začátku třeťáku provdala, pomyslela si, ani že na mě doma čekaly povinnosti v podobě několikaměsíční Klárky. Vadilo mu, že jsem nebyla schopna tu sílu citu, kterým mě zahrnoval, opětovat. Prostě jsem ho vždycky považovala za kamaráda a to ho zraňovalo. Teď jsme od sebe
daleko, ale kdykoli se vidíme, máme si co říct. Periferně zahlédla, jak si Marián tře konec svého protáhlého nosu. Znamenalo to, že si rozmýšlí, co všechno má prozradit. Nakonec se rozhodl pro lakonickou odpověď.
„No, většinou sám, hodně si tady odpočinu, ale někdy s sebou vezmu i Táňu.“
V tu chvíli vyjeli z lesa a blížili se k potemnělým obrysům rozlehlého stavení.
„Tak jsme tady, dej to, kam chceš, třeba támhle před stodolu,“ mávnul Marián nataženými
prsty vpravo k volnému prostoru mezi několika vozy. Černé nablýskané audi a stařičký zelený
volkswagen stály dost velký kus od sebe, aby mezi nimi Kristýna pohodlně zaparkovala. Kousek opodál byla další tři auta. Zhasla světla a vypnula motor.
„Najednou je mi nějak divně… celou cestu se na vás všechny těším a teď, když jsem tady,
mám takovej hloupej pocit, jako bych se měla obrátit a jet zpátky.“
Kecam… celou cestu se spíš snažím dát se do kupy, projelo jí hlavou. Nechci, aby na mně něco poznali. Vzpomněla si, jak se včera večer dlouho rozmýšlela, zda se má na sraz vydat. Nesmím jim to říct… ani Mariánovi ne, i když ten jedinej z nich by na to měl tak trochu právo.
„Co blázníš, pojď, naleju ti panáka na uvítanou a uvidíš, jak se ty tvý divný pocity rozplynou,“
pohladil ji Marián po ruce křečovitě svírající volant.
Kristýna mu ji vysmekla. Rychle vyskočila z vozu a zaklapla za sebou dvířka. Právě když se
otočila ke vstupním dveřím zčásti opraveného stavení, objevila se v nich statná mužská silueta. I v šeru, které po nedávném západu slunce ještě umocnila vzrostlá hradba smrků kolem silnice, poznala Dušana. Vůbec nezestárnul, bylo první, co Kristýnu napadlo. Pak ale muž stiskl
vypínač vedle sebe a silná žárovka nad vchodem odkryla jeho prošedivělé skráně.
„Týno… Týno, seš to ty? No jasně, že jo, pojď sem, ať si prohlídnu, jestli seš pořád taková
kočka,“ halasil a hnal se k ní.
Kristýna k němu popošla a natáhla ruku před sebe. Dušanovým lichotkám nikdy moc nevěřila,
přestože tušila, že se mu kdysi líbila. Jako každá žena i ona věděla o svých nedostatcích. Jak
jsou teď pro mě nepodstatný…
„Ahoj, jak se máš?“ stiskla mu pevně ruku.
Dušan ji přitáhl k sobě a políbil někam mezi nos a horní ret. Zřejmě posilněn víc než jednou
sklenkou slivovice, kterou z něj Kristýna cítila, ji držel dlouhé vteřiny v sevření svých paží.
Na to, že prosedí celý dny u počítače, se nezdá… sílu teda má, pomyslela si. Asi před rokem
potkala v IKEA na Zličíně Magdu, v rychlosti se tenkrát pozdravily a letmo si o sobě sdělily
kusé informace. Jen tak mezi řečí se od ní Kristýna dozvěděla, že nějakou dobu pracovala
u Dušana. Obchodoval na burze a kromě toho nabízela jeho firma vytvoření webových stránek
v expresních termínech.
„Počkej, udusíš mě hned na prahu…“ vymanila se z objetí a podívala se, kde zůstal Marián.
Zahlédla, jak zavírá dokořán zející vrata, kterými před chvílí projeli. Počkali na něj a společně
vešli dovnitř. Tmavou chodbou prošli do prostorné místnosti, kde všichni přítomní seděli kolem velkého obdélníkového stolu. V cihlovém krbu, který zabíral téměř třetinu stěny naproti
dveřím, skomíral oheň.
„Ahoj, zdravím všechny, tak jsem konečně taky dorazila,“ usmála se na bývalé spolužáky
Kristýna, když ji Dušan postrčil před sebe a Marián zavřel dveře.
Její úsměv působil trochu plaše, tváří jí probleskla viditelná únava. Šla od jednoho k druhému,
s každým si stiskla ruku, mužská část osazenstva od ní vyžadovala polibek. Až na Robina,
jasně – ten se nezměnil. Manipulátor, intrikán a bezpáteřní podlouš, proč ten sem přijel… většinou se předešlých setkání kruhu neúčastnil, zavířilo jí hlavou a vědomě se při stisku jeho
ruky odtáhla.
Usadila se vedle Magdy, temperamentní černovlásky, se kterou kdysi sdílela po pět let vždy
pár dní v týdnu pokoj na studentské koleji. Dušan se jí zeptal, zda si dá pivo, víno, slivovici
nebo fernet. Zvolila červený tramín a on jí vzápětí nalil. Jak k ní posouval plnou sklenku, trochu rozlil na dubový stůl. Podíval se na ni omluvně, Kristýna mávla rukou jako to nic, utřela
rozlité víno ubrouskem a pak posunula ruku, aby sklenku opatrně přitáhla k sobě. Jejich prsty
se na malý okamžik dotkly, asi už má trochu upito, napadlo ji, když se Dušanovy prsty ani nepohnuly, a ona z nich musela sklenku s trochou násilí vyprostit. Uhnula přitom pohledem
stranou, všimla si, že ji Marián pozoruje. Usadil se do čela stolu – přesto se jeho drobná, jako
vždy trochu extravagantně oblečená postava mezi ostatními jaksi ztrácela. Dnes měl na sobě
značkové džíny a křiklavě červenou pletenou vestu, pod kterou zářila košile s divokými pavími vzory. Všichni ostatní muži kolem stolu léty ztloustli, proti Mariánovi se jejich rozložité
postavy dmuly jako statné buky proti slabounké břízce. Hlavně Oldřich, který seděl šikmo
proti Kristýně, působil vedle Mariána jako Goliáš vedle Davida. Pod Oldovým dobře živeným
tělem nebyla dřevěná židle ani vidět. Jeho sto devadesát pět centimetrů budilo už kdysi při
studentských kláních v basketu oprávněný respekt. Za ta léta, co ho Kristýna neviděla, hodně
přibral. Z úvah ji vytrhl cinkot nože o pivní půllitr. Marián se snažil zjednat pro Magdu ticho
kolem stolu.