Janki Chatti

Janki Chatti - Himaláj
|Do Janki Chatti jsme dorazili po čtvrté hodině odpolední. Městečko nás přivítalo deštěm.
Bylo šero, jen hory v dálce osvětlovalo pár posledních slunečních paprsků. Více než Indii mi
vše připomínalo vesnici pod Karpaty v Rumunsku, kterou jsem kdysi dávno navštívila.
Než jsme se ubytovali a vybalili, byla tma a zima. Přesto jsme vyrazili ven, abychom se po
dlouhé cestě osvěžili čajem a trochu nasáli atmosféru budoucích dní.
Pod plachtou, v takovém větším stanu, seděli Indové u ohně a ohřívali se. Jak jsme vstoupili,
ihned nám udělali místo a vybízeli nás, abychom si sedli ke kamínkům z hlíny a také se
ohřáli. Usedli jsme a během přípravy indického černého čaje s kořením, zázvorem, mlékem a
samozřejmě se spoustou cukru :-), jsme se vzájemně seznámili, spřátelili a také si domluvili
na druhý den oběd. Po dostatečném prohřátí čajem, ohněm a vřelostí jsme se vrátili zpět na
hotel.
Do Janki Chatti jsme přijeli, stejně jako jiní poutníci, abychom odtud vykonali pouť k
prameni posvátné řeky Yamuny. V nadmořské výšce přibližně 2500 m.n.m. jsme se chtěli
aklimatizovat a pomalu se připravit na naší pouť srdce, zůstat několik dní. Nemuseli jsme
však konat žádné přípravy, místo samo nás připravovalo. Každý den nás posouvalo blíže a
blíže k našim srdcím.
Místo obklopené kolem do kola horami, nádhernou vegetací porostlými kopci, zavlažovanými
posvátnou vodou, jež se řinula z kopců větším či menším pádem, pracovalo s energií hor.
Krajinu zvelebovala políčka, která byla vytvořena lidmi v kopcích, v principu námi
znovuobjeveného permakulturního zemědělství. Díky přirozené propojenosti místních
obyvatel s přírodou, jejich vrozené úctě k přírodním živlům nebylo umění pěstování nikdy
zapomenuto. Stále je nedílnou součástí jejich životů.
Nejlépe se dala pozorovat úchvatná scenérie hor z chrámu, jež byl postaven v kopci nad
vesničkou. Zcela jsem propadla své chrámové pozorovatelně. Nejdříve jsem v meditaci
pozorovala stále se vynořující myšlenky v mé hlavě. S časem ranního svítání však slábly, až
zcela ochably. Ustrnuly v údivu nad tou boží krásou. Jak popsat, jak uchopit něco tak
jemného, jako je ranní svítání? Z hlubokého ticha, ze tmy, z nicoty pomalinku se vynořovaly
jeden kopec za druhým. Z počátku se zdály, jako tmavé mraky na obloze. Postupně však
tmavé odstíny šedi slábly a utvářely jemné obrysy kopců. Tma nechtěla se vzdát své moci.
Světlo však více a více nabývalo na síle. Magická chvíle naplňovala mé srdce zvláštní jemnou
silou. Mé tělo jí bylo zcela ochromeno, nehybně sedíc pozorovalo mizející stíny. Pozorovalo
rozpínající se světlo. Nakonec nezbyl ani jeden stín. Vše bylo prosvětleno. Vše bylo vidět
jasně a zřetelně.
Sluneční paprsky z počátku jemné, slabé posvítili na nejbližší stráň. To bylo znamení pro
městečko, že je čas vstávat. Lehce a potichu se probouzelo k životu. Nikdo nezapomněl,
nejdříve poklonit se Slunci a pak teprve zahájit své ranní činnosti. Na dvorku před malým
domkem se střechou pokrytou velkými placatými kameny paní máma zametala dvůr, na
verandě dřevěného tradičně zdobeného domku si pan táta myl vlasy, v klenbě protějšího
domku dcerka krmila dobytek a kolem mě prošel chlapec, který vezl babičku na malém
horském koníkovi, těžko říci kam :-). Chvilku chvililinku jen než jsem došla k hotelu, bylo
možné vidět toto tiché ranní probouzení Janki Chatti. Jen do prvního zatroubení autobusu,
který oznamoval, že je čas k odjezdu nebo že právě přijel. Rázem vše ožilo za zvukového
doprovodu čehokoliv na cokoliv, tak jak je to v Indii běžné.
Přeci je třeba dát jasně najevo, že žiji a jsem si toho vědom!