Etnologické rozpravy 1-2/2013 - Filozofická fakulta Univerzita Mateja

Transkript

Národopisná spoločnosť Slovenska
Ústav etnológie SAV
Inštitút sociálnych a kultúrnych štúdií UMB
etnol☀gické
ROZPRAVY
2013 ročník XX číslo 1-2
Príspevky vznikli v rámci grantového projektu VEGA 1/0766/1
Tradičná remeselná výroba ako kultúrnoidentifikačný prvok
lokálneho spoločenstva.
Banská Bystrica
Etnologické rozpravy 1-2/2013
Ročník XX, 2013, č. 1-2
Odborný recenzovaný časopis kontinuálne nadväzuje na časopis
Národopisné informácie (1967-1993)
Je evidovaný v medzinárodnej databáze ERIH
Vydáva
Národopisná spoločnosť Slovenska , Inštitút sociálnych a kultúrnych
štúdií UMB v Banskej Bystrici a Ústav etnológie SAV v Bratislave
Vychádza dvakrát ročne
Redakčné uzávierky Etnologických rozpráv: 31. marec a 30. júl
Hosťujúca editorka:
Šéfredaktorky:
Výkonní redaktori:
Redakčná rada:
Zdena Krišková
Jolana Darulová, Alexandra Bitušíková
Dagmara Bacová, Ivan Souček
Katarína Nováková, Hana Hlôšková,
Daniel Drápala, Zuzana Beňušková,
Ladislav Lenovský, Katarína Koštialová,
Blanka Soukupová, Mária Halmová
Adresa redakcie: Inštitút sociálnych a kultúrnych štúdií, CVV UMB,
Cesta na amfiteáter 1, 97401 Banská Bystrica
Náklad:
Tlač:
Registračné č. MK SR:
ISSN:
200 kusov
ŠEVT Bratislava
924/94
1335-5074
Redakcia nezodpovedá za gramatickú a obsahovú stránku textov.
Etnologické rozpravy
1-2/2013
OBSAH
→
EDITORIÁL
→
ŠTÚDIE
6
Blanka Soukupová
Lid a lidová tvorba a výroba jako nástroj propagandy
ve společnosti českých zemí. Mýtus a česká (státní) politika
26
Kinga Czerwińska
Folk art and etnodesign to search for cultural identity.
Polish examples.
38
Oľga Danglová
Kultúrne dedičstvo ako symbol identity
55
Daniel Drápala
Dobová reflexe rukodělné výroby na Moravě na přelomu
19. a 20. století
76
Václav Michalička
Tradiční rukodělná výroba a její vliv na současné formování
lokální identity(na příkladu horské oblasti české části Těšínska)
86
Radek Bryol
Výroba ohýbaného nábytku v podhůří Hostýnských vrchů
a některá specifika práce domácích dělníků
105
Petr Liďák
Tradice a současnost kolářské výroby na Valašsku
120
Zuzana Denková, Iveta Chovanová
Minulosť a súčasnosť aušusníckej tradície
138
1-2/2013
Iveta Zuskinová
Hodnoty ľudovej pletenej čipky v Liptove a ich využitie
na formovanie súčasnej regionálnej identity
→
MATERIÁLY
155
Zdena Krišková
Ekologicko-kultúrne aspekty tradičnej výroby a identita
165
Katarína Király
Posilnenie identity Slovákov v Maďarsku prostredníctvom
oživovania prvkov tradičnej ľudovej kultúry
185
Eva Császáriová
Pálenie vápna a horské zamestnania v Novej Hute
(v dnešnom Bükkszentkereszte)
191
Jarmila Pechová
Odraz tradice a její nositelé v současných výrobách
na Moravě
202
Daša Ferklová
Súčasnosť „podrôtovanej“ minulosti (niekoľko poznámok
k prvkom revitalizácie v slovenskom drotárstve)
→ ROZHĽADY
212
Elena Beňušová
Zvonkárske remeslo ako produkt vidieckej turistiky
(Tradičná výroba zázrivských plechových zvoncov
222
Janka Bartková
Revitalizácia techník zhotovovania bytových
a odevných doplnkov v aktivitách Liptovského múzea
229
Zuzana Drugová
Nevyužité možnosti zdrojov tradičnej ľudovej výroby
pre jej prezentáciu v súčasnosti
→
1-2/2013
SRÁVY
245
Nikoleta Kovácsová
Výstava ”Viliam Malík 1912-2012”
248
Katarína Babčáková
ŠVOČ na Katedre etnológie a etnomuzikológie FF UKF v Nitre
250
Jana Peričková
Študentská vedecká konferencia na Katedre etnológie a kultúrnej
antropológie FiF UK v Bratislave
252
→
ZOZNAM AUTOROV
Editoriál
Editoriál
Vychádzajúce dvojčíslie Etnologických rozpráv je v tomto roku obsahovo zamerané na tradičnú ľudovú výrobu a zastúpené príspevkami
medzinárodnej vedeckej konferencie Revitalizácia prvkov tradičnej ľudovej
výroby a identita, realizovanej v rámci grantového projektu VEGA
1/0766/11 v dňoch 18. – 19. marca 2013 na Inštitúte sociálnych
a kultúrnych štúdií FHV Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, ktorý
bol zároveň jej usporiadateľom.
Oblasť materiálnej produkcie nie je úzko zameraná len na hmotnú
kultúru. Výroba ako jeden zo základných determinantov vývoja
a formovania kultúr je rovnako dôležitým aspektom vo všetkých formách duchovnej a sociálnej kultúry práve v kontexte identity. Za výrazné pozitívum konferencie považujeme, že príspevky sa zaoberajú touto
aktuálnu problematikou z pohľadu teoreticko-vedeckého ako aj
z pohľadu aplikovanej etnológie, zameranej na súčasný stav. Obohatením je tiež možnosť komparovania stavu problematiky na našom území
s územím Moravy, Čiech, Poľska, i Maďarska, čo je zaujímavé najmä vo
väzbe na identitu u zahraničných Slovákov. Tematická a územná rôznorodosť problematiky bola na rokovaní zabezpečená účasťou odborníkov
rôznych pracovísk i krajín.
Etnologické rozpravy v tomto roku prešli čiastočnými redakčnými
zmenami. Týkajú sa jednak inovovania zloženia redakčnej rady, v ktorej
bolo našou snahou zastúpiť vedeckú obec SAV ako aj univerzitných
pracovísk a rovnako zastúpiť múzeá ako pracoviská prevažne aplikovanej etnológie. Redakčnú radu sme posilnili aj zahraničnými členmi etnologickej vedeckej obce. Na úseku vydavateľa pribudol k Národopisnej
spoločnosti a Ústavu etnológie SAV Inštitút sociálnych a kultúrnych
štúdií FHV Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. Naším cieľom je
posilniť odborný a vedecký kredit časopisu aj recenzným konaním, čo
síce na jednej strane prináša väčšiu záťaž rovnako na recenzentov
i autorov, predlžuje čas vydania, je to však dnes základným trendom
skvalitňovania publikačných výstupov v odbore. Redakčná rada bude
každoročne vopred zverejňovať tematické zameranie časopisu pre nasledujúci rok. Rovnako ako doteraz chceme zachovať priestor pre vedecké štúdie, či materiály, radi privítame aj odborné diskusie
k aktuálnym otázkam vedy, či recenzie na nové publikácie.
4
1-2/2013
Etnologické rozpravy sú otvorené pre všetkých záujemcov publikovať vo vybranej problematike a veríme, že budú naďalej priestorom pre
vzájomnú komunikáciu a rozširovanie informácií v odbore.
Zdena Krišková
5
Blanka Soukupová
Lid a lidová tvorba a výroba jako nástroj propagandy ve společnosti českých zemí. Mýtus a česká
(státní) politika
Blanka Soukupová
Abstract: I have divided my paper into two parts. In the first I deal with the development of the term “folk” in modern Czech national society and in connection with the
contents of this term also the meaning which was ascribed to the folk and their creation
and production in various times and under social systems. Further, I will try to capture
the interconnection between the term folk and the nation and the role which was projected onto so-called folk creation and production during the formation of national and state
identity. In the second part I analyze the importance of folk creation and production as
instruments of propaganda in the postwar society of the Czech Lands. At the same time I
show that the political concept of folk, varying over time, correlated with the importance
attributed to folk creation and production. From the analysis it followed that the term
folk, in the course of historic development, changed or broadened. The change was understandably not a purely terminological matter. The concept based on linguistic characteristics of the nation among Czech revivalists counted on the Czech-speaking village population. The ideology of the democratic First Republic tied the term folk closely to the idea
of citizenship. After the Second World War folk creation was again connected with village life.
Key words: Folk, nation, folk creation, folk production, Czech Lands
Klíčová slova: Lid, národ, lidová tvorba, lidová výroba, české země
Svůj příspěvek jsem rozčlenila na dvě části. V první se budu zabývat
vývojem termínu lid v moderní české národní společnosti a v závislosti
na obsahu tohoto pojmu i významem, který byl lidu a jeho tvorbě a výrobě v různých dobách a společenských systémech připisován. Dále se
pokusím postihnout závislost mezi pojmem lid a národ a úlohu, jež byla
projektována do tzv. lidové tvorby a výroby při formování národní
a státní identity. Ve druhé části budu analyzovat význam lidové tvorby
a výroby jako nástroje propagandy v poválečné společnosti českých zemí. Současně se budu snažit dokázat, že politické pojetí lidu, proměnlivé
v čase, bylo v souvztažnosti s významem přikládaným lidové tvorbě
a výrobě.
6
1-2/2013
Proměny termínu lid v moderní české společnosti v kontextu
Evropy
Teoretici národních hnutí a nacionalismu opakovaně zdůraznili, že
koncept moderního (občanského) českého národa stál na třech základních sloupech: jazyk, dějiny a slovanství (srov. Hroch, 1999, s. 244). Jazyk
byl přitom spjatý s lidem. Počínaje Josefem Jungmannem, českým jazykovědcem a pedagogem, bylo jako lid definováno, v opozici vůči „cizácké“ šlechtě, bez níž se národ obejde (Kutnar, 1948, s. 86; Kutnar, 1948, s.
90, s. 95), rolnictvo (Kutnar, 1948, s. 90). Do česky mluvícího lidu bylo
pak projektováno jádro domněle odvěkého národa (Kutnar, 1948, s. 11, s.
85; Hroch, 1999, s. 147, s. 256). Josef Jungmann sedláka označil dokonce
za „nejpřednějšího“ „obyvatele země“ (Hroch, 1999, s. 145  146).1 K této
koncepci lidu, která se stala axiomem českých (nejen) vlastenců a podnítila řadu idealizovaných obrazů vesnického života, se přihlásili jak čeští
umělci, tak i vznikající český vědecký národopis. Časopis Český lid
(od 1892), s podtitulem Sborník věnovaný studiu lidu českého
v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku (redaktor Lubor Niederle /antropologie a archeologie/ a Čeněk Zíbrt /kulturní historie
a etnografie/), brojil proti nivelizující se vzdělanosti, proti odcizování se
lidu (Český lid 1892, s. 1). V Hlavním katalogu a průvodci Národopisné
výstavy českoslovanské označil profesor Otakar Hostinský, estetik, hudební a divadelní teoretik, hlásící se k realistickému hnutí, lid a lidovou
píseň dokonce za hlavní zdroje národního hnutí (Hlavní katalog… 1895, s.
154). Ideální projekce a realita se však rozcházely (Kutnar, 1948, s. 40).
Ve skutečnosti, jak upozornil český historik František Kutnar, začali
„selští lidé“ prožívat vlast až s koncem poddanství.2 Uvědomělou součástí národní společnosti se stali až v polovině 19. století (Kutnar, 1948, s.
88). I Kutnar ovšem chápal selský lid jako jádro národa. Čtvrtým sloupem češství se tak stala česká chaloupka, která, obrazně řečeno, zachránila český národ před zánikem (ke stereotypu české chaloupky Hroch,
1999, s. 256). Jakkoliv česká literatura podle spisovatele, literárního vědce a kritika a překladatele Vladimíra Macury objevila estetiku města již
ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století, pomiňme, že tento obraz kontrastoval s „realitou“ (Macura, 1995, s. 178, s. 180), lid (a tedy i základ
národa) v urbánním prostředí v žádném případě nehledala.
Souhrnně k romantickým polským a českým mýtům sedláka ve střední Evropě Hroch,
2010, s. 87  90.
2 Souhrnně k národní mobilizaci selského stavu ve střední Evropě Bruckmüller, 2010, s.
7183.
1
7
Blanka Soukupová
Pojem lidu se v této době objevil i na dalších místech Evropy, přičemž
se odvíjel od procesů vzniku a utváření moderních národů. Podle anglického historika Petera Burkeho, zabývajícího se kulturou, antropologií
a sociálními dějinami, šlo obecně o tvůrce neoficiální, neelitní a podřízené kultury, zejména řemeslnické a rolnické, kultury, již ovšem příležitostně využívala již raně novověká elita (Burke, 2005, s. 15, s. 20).3 Také
evropští intelektuálové objevili lidovou kulturu a výrobu na přelomu 18.
a 19. století, tedy  zdánlivě paradoxně  v čase jejího mizení (Burke,
2005, s. 31). Současně přejali  stejně jako čeští vlastenci  herderovskogrimmovské chápání lidové kultury,4 a to zejména rolnické (Burke, 2005,
s. 47, s. 53), jako výrazu národního ducha (Burke, 2005, s. 35).
Vraťme se však k tradici české. Konstanta české chaloupky tvořila
rámec českého myšlení až do devadesátých let 19. století, kdy byl,
v souvislostech s krystalizací českého kritického myšlení ve skupině
českých realistů kolem univerzitního profesora Tomáše Garrigua Masaryka, ve skupině často nerespektující tradiční národní vzorce chování
a hodnoty národní ideologie (k tomu Kořalka, 1996, s. 120  121), český
národ koncipován jako „národ bez šlechty, národ dělnický, národ pracovníků“ (Masaryk v červnu 1892), jehož jádro tvoří tři vrstvy: sedláci, řemeslníci a dělníci (Soukupová, 2000, s. 54). Podpora, kterou by mohla poskytnout českému národu šlechta, nebyla vnímána již jako nutná. Význam českého dělnictva pro národ byl spatřován především v jeho samozřejmém češství, projevovaném v každodenním životě v severočeském
pohraničí s většinovým německým obyvatelstvem. V tomto národnostně
exponovaném prostoru čeští dělníci, jak zdůrazňovali realisté, hájili celistvost českých zemí proti českoněmeckým snahám o vytvoření uzavřeného území (Soukupová, 2000, s. 5455). Také moderní český intelektuální život se tedy odvíjel od mýtu českého plebejství. Přesto však kritický
hlas realistů zazněl i v atmosféře vysoce úspěšné Národopisné výstavy
českoslovanské (1895). Skupina kolem Masaryka ani tehdy neváhala
ostře kritizovat, a to zejména idealizaci života na vesnici (konkrétně obraz Moravského Slovácka /Soukupová, 2000, s. 70/). Ze vzpomínek
staročeského poslance Karla Adámka, podnikatele a publicisty, je ovšem
zřejmé, že i v případě výstavy byly shromažďovány již pouze relikty
Ke způsobům vymezování lidu srov. SKALNÍKOVÁ  FOJTÍK, 1971, s. 12  15,
k Redfieldově vymezení tamtéž, s. 18  20.
4 Herder a Grimmové přisoudili lidové kultuře primitivismus, komunalismus a purismus
(Burke, 2005, s. 46).
3
8
1-2/2013
lidové tvorby: „Již při sbírání pro národopisnou výstavu bylo lze namnoze
toliko s největšími námahami sebrati úplné kroje lidové a to i krajinách, kde ještě
před nemnohými lety venkované národním krojem se odívali. Kroj národní vyhlazuje netečnost, bída a moda… Z bílých uzlíčkových holubinek  šijí se ženské
střevíce; z pevného vyšívání koutních plachet vystřihovány popruhy aj., dobrých
pláten koutních plachet používáno k obyčejným potřebám domácím… Naše
lidové, dřevěné stavby, v nichž jest zkristalisován tisíciletý kulturní vývoj našeho národa, netoliko zubem času a požáry, ale také novými potřebami našeho lidu
tak rychle se přestavují a vymizují, že dny jejich jsou sečteny… Také nábytek
hyne a mizí. Hyne namnoze přemalováním, při požárech aj.“ (Adámek, 1896,
s. 6  7).
Zřetelně se pak nový kritický vliv v českém myšlení projevil
i v nejreprezentativnějším vědeckém díle této doby, v Ottově slovníku
naučném. Václav Fabián, autor hesla lid a současně i ředitel Národopisného muzea v Praze, definoval lid jako „hromadu lidí“. V užším pojetí se
podle něho termín lid a národ překrýval, v širším chápání do tohoto
pojmu začlenil venkovské obyvatelstvo, drobné rolníky, dělníky a služebnictvo. Znakem lidu podle Fabiána byla práce rukama a vztah
k tradici (Ottův slovník naučný… 1900, s. 1045). Slovník upozornil také na
rozmanitost lidové výroby, jejíž ráz vázal na charakter krajiny, v níž
vzniká (Ottův slovník naučný… 1900, s. 1047).5 Rozdíl mezi národem
a lidem se pokusil ozřejmit i docent Emanuel Kovář, lingvista a etnograf, jednatel národopisné výstavy, v přednášce Národopis a úkoly Národopisné společnosti českoslovanské (1897). Dospěl k názoru, že dříve byl
lidem celý národ, zatímco na konci devatenáctého století jde o sociálně
nižší vrstvy národa, které ovšem stále tvoří jeho jádro (Národopisný sborník… 1897, s. 5).
Vlastní lidová tvorba a výroba byla vnímána jako mimořádná hodnota, již je třeba uchovat a na niž je třeba navázat, aby zůstala národu zachována jeho identita (např. Adámek, 1896, s. 7, s. 28, s. 35, s. 63). „Neznám jiného východiště pro nás, má-li býti jednou naše umění organickým výronem národní svéráznosti, národního samobytí, leč hleděti zakotviti v tom, co
lid náš už vypracoval a pokračovati v přerušeném vývoji jeho umění,“ napsal
Profesor Emanuel Chalupný, právník, sociolog, pedagog, spisovatel a jazykovědec, spoluzakladatel Sociologického ústavu (1942) se ve stejné době pokusil dokonce o stanovení
tzv. psychosociologického regionálního typu. Např. Jihočeši měli být, v závislosti na hospodářsky nevýnosné a opticky svérázné krajině, zádumčiví, hloubaví, se sklonem
k mystice, vášnivě energičtí, tvrdí, neschopní získat oficiální uznání (Chalupný, 1907, s. 43;
Chalupný, 1943, s. 2, s. 7).
5
9
Blanka Soukupová
v roce 1905 Dušan Samo Jurkovič, slovenský architekt, návrhář nábytku
a etnograf (Jurkovič, 1905, nestr.), tvůrce tzv. národního stylu, ovlivněného lidovou architekturou. Obdobný názor vyjádřila i Renáta Tyršová,
kunsthistorička a národopisná pracovnice, když označila ve své práci
o lidovém kroji lidovou tvorbu za výraz národního charakteru a za prostředek integrace národa (Tyršová, 1916, s. 12). Současně kladla rovnítko
mezi zakonzervování tradice nošení lidového oděvu a zachování svědectví o originální a samostatné lidové tvorbě (Tyršová, 1916, s. 73). Také
Tyršová se ovšem zajímala o lidový oděv ve chvíli, kdy jeho zbytky již
pouze dožívaly, a to v okolí Brna a na Domažlicku (Tyršová, 1916, s. 53,
s. 73).
Velkým povzbuzením pro konzervativní idealizaci a mytizaci českého sedláka jako srdce národa (Harna  Lacina, 2007, s. 47, Program české
strany agrární z 18. ledna 1903), bylo od konce 19. století také české agrární hnutí. Toto hnutí navazovalo na romantické chápání rolnictva německé tzv. organické školy z první poloviny předminulého století (Harna  Lacina, 2007, s. 13). V chápání jeho ideologie sedlák udržel jazyk,
ale i půdu, tedy údajně dva nejdražší národní statky (Harna  Lacina,
2007, s. 101, Návrh Programu Republikánské strany československého
venkova z 29. dubna 1919). Vlastní půdu chápalo jako mravní odkaz
předků (Harna  Lacina, 2007, s. 121, Program „Republikánské strany
zemědělského s malorolnického lidu“ z 29. června 1922), který vytváří
národ. V Programu Sdružení českých zemědělců, přijatém na Sjezdu
českého rolnictva v Praze dne 27. prosince 1896, se uvádělo: „V dobách
našeho utrpení a poroby, kdy toho našeho českého lva, naši řeč, n á r o d n o s t
za mrtvé považovali, kdy města a inteligence tehdejší již ani česky neznala, byl
to ten český, z a p o - m e n u t ý v o k o v e ch t ě l e s n é h o p o d d a n s t
v í a r o b o t y ú p ě j í c í č e s k ý v e n k o v, který nám tento slavnými
našimi předky posvátný odkaz dávné slávy a mohutnosti do dob znovuvzkříšení
řeč českou, živou zachoval nedaje si n i ž á d n ý m i ať l í s a v ý m i, ať n á s i
l n ý m i p r o s t ř e d k y tuto drahou perlu svou vydati… Český sedlák, který
národnost a řeč svou celému národu zachoval, této také nikdy neopustí a nezradí“ (Harna  Lacina, 2007, s. 3637). V Programu Republikánské strany
zemědělského a malorolnického lidu z května 1929 byl pak dokonce
poměr k půdě a k „selské práci“ chápán jako hlavní zdroj národního hnutí
slovanských národů, a to v protikladu k národům neslovanským, které
čerpaly národní podněty údajně z průmyslového města: „Národům slo-
10
1-2/2013
vanským studnicí vody živé nebyl kapitalism a industrialism, nýbrž půda
a selská práce“(Harna  Lacina, 2007, s. 187).
Stranické programy z roku 1896 (Program sdružení českých zemědělců) a 1903 (Program české strany agrární) pak zdůraznily nejen nezastupitelnost rolnického stavu, ale i jeho údajnou demokratičnost, jež
v minulosti údajně vyvrcholila v husitském revolučním hnutí (Harna 
Lacina, 2007, s. 17, s. 36 a s. 45).
Po vzniku republiky se obsah pojmu lid ustálil na synonymu lidé,
v širším pojetí obyvatelé, občané (takto byl také termín lid zakotven
v ústavě z roku 1920, jež lid označila za zdroj vládní moci), a jen v užším
chápání skupina hospodářsky závislých, nemajetných, pracujících, nevládnoucích. Lid mohl být etnicky neutrálním pojmem (ústava), ale
mohl být rovněž synonymem pro národ. Za nositele a uchovatele národního a regionálního svérázu však Masarykův slovník naučný, autoritativní vědecké dílo první republiky, pokládal opět lid na venkově (Masarykův slovník naučný… 1929, s. 453). „I u nás se v pojem lidu klade zpravidla
lid, usedlý mimo městské zdi, s 90 % převahou zeměd. živlu,“ konstatoval
Masarykův slovník naučný (Masarykův slovník naučný… 1929, s. 456).
Zpravidla na vesnici bylo situováno i lidové umění (tvorba, výroba) jako
umělecký projev a invence neškolených lidí (Masarykův slovník naučný…
1929, s. 455).6 Naděžda Filaretovna Melniková  Papoušková, historička
umění, spojovala lidovost s estetickým výrazem, dekorativností, tradicionalismem a právě s neškoleností. Upozorňovala na relativní mládí
stále živého lidového umění, jeho původnost i na to, že lidoví tvůrci svá
díla téměř vždy prodávají. Lidové umění však situovala i do města
(Melniková  Papoušková, MCMXXXXI, s. 17  20, s. 10, s. 27, s. 12).
Naopak Zdeněk Wirth, historik umění, jeden ze zakladatelů památkové
péče, přední znalec pražských památek, považoval lidové umění za produkt venkova, zejména selského prostředí. Jistou výjimku připustil pouze u agrárního maloměsta (Wirth, 1928, s. 6). Tzv. lidové umění viděl
Wirth sice jako odraz dobového umění, současně však upozorňoval, že
poskytuje doklad kultivace selské vrstvy. Význam lidové kultury pro
národ datoval přelomem osmnáctého a devatenáctého století (Wirth,
Také profesor Čeněk Zíbrt, kulturní historik, knihovník, zakladatel a redaktor Českého
lidu, pokládal v roce 1924 za předmět národopisného výzkumu „zemědělce s družinou…
pomocníků“. Současně však připomínal, že lid jsou i lidé v továrnách, v technických službách, řemeslníci, živnostníci (Zíbrt, XVIII, s. 39).
6
11
Blanka Soukupová
1928, s. 24).7 I tato konstatování podporovala ideu nutnosti jejího uchování. Za udržení jednoho z projevů lidové výroby  lidového kroje jako
vyjádření regionálních osobitostí  se přimlouvala i Drahomíra Stránská,
jedna ze zakladatelských osobností etnografie, teoretička muzejního
provozu, ve své klasické národopisné práci Lid pod Tatrami (Stránská,
1931, s. 36).
Vedle těchto tradicionalistů však byli i lidé, kteří již mysleli moderněji. Např. novinář Ferdinand Peroutka ve své provokativní práci Jací jsme
z roku 1924 kritizoval dřívější názor, že by česká národní povaha byla
vyjádřena v lidové písni nebo v projevech lidového výtvarného umění,
tvorby a výroby: „Českou národní povahu jsme sami dlouho hledali jako nějaký rukopis založený v knihovně. Hledali jsme ji tu v lidové písni, tu v obrázcích
na skle, v truhlách, v Národopisném museu… Moderní sociolog, který chce býti
hoden toho jména a který už přestal si představovat Čechy, ani sedí pod šumícími lipami, musí se rozhlédnouti po živém, přítomném národě kolem, jak proudí
ulicemi, pracuje v továrnách, kupuje, prodává a baví se“ (Peroutka, 1934, s.
11).8
Obecně lze však konstatovat, že první republika využívání projevů
folklorismu přála. Jak konstatoval Josef Jančář, etnograf, muzejník
a vědecký pracovník Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici, aktivizovaly se spolky baráčníků, v roce 1925 byl založen Masarykův lidovýchovný ústav (v roce 1952 přejmenován na Ústřední dům lidové tvořivosti) (Jančář, 2002, s. 50).
V období protektorátu se romantický pohled na selství znovu upevnil, tentokrát však pod vlivem nacistického německého agrarismu, jehož
ideolog Walter Darré hlásal pokrevní sepětí rolníka s půdou (Harna 
Lacina, 2007, s. 11). Autorem vlivné protektorátní definice lidu se stal
sociolog I. A. Bláha, jenž v Sociologické revue v roce 1940 označil za jeho
hlavní atributy nemajetnost, chudobu, fyzickou práci jako zdroj živobytí,
nižší kulturní úroveň (Kutnar, 1948, s. 9).
Hodnotou zůstalo i české plebejství, synonymum pro údajnou českou demokratičnost.
František Václav Krejčí, spisovatel, novinář, kritik, překladatel, sociálnědemokratický
politik, definoval v roce 1924 Čechy jako „národ beze své šlechty, národ střední a lidové úrovně
životní“ (Krejčí, 1924a, s. 17). „… jsme národem demokratického složení,“ dodával (Krejčí,
1924b, s. 18).
8 Sám Peroutka se přikláněl spíše k tomu, že charakter vytváří vliv prostředí (Peroutka,
1934, s. 12). Současně byl velkým kritikem autostereotypu slovanské humanity (Peroutka,
1934, s. 136).
7
12
1-2/2013
Obrázek č. 2
Obrázek č. 1
Oživení etnografických a folkloristických zvláštností, v nichž byla
spatřována ryzí českost, bylo v tomto období spojeno se slováckou etnografickou skupinou
Národopisná Morava, vedenou Janem (Jankem) Uprkou, synem malíře a národopisce Joži. Skupina byla založena ještě před vznikem protektorátu. Vyznačovaly ji odstředivé snahy (dne 15. 3. 1939 a znovu
v roce 1941 usilovala
o připojení Slovácka ke
Slovenskému
štátu).
Jakkoliv byla, vzhledem
k nacistickým
zájmům ve zbytkovém
prostoru českých zemí,
tato anexe nereálná,
sehrála Národopisná
Morava, která aktivně
spolupracovala
s německými
úřady,
pro nacisty důležitou
Obrázek č. 3
roli při eliminaci čes13
Blanka Soukupová
kého vlivu na Moravě (Pasák, 1999, s. 287288). Kritika údajného pragocentrismu ovšem náležela k hlavním rysům moravského fašismu už od
jeho počátků v listopadu 1922 (Soukupová, 2005, s. 55  56).
K dalším předpokladům ke změnám v pojetí obsahu termínu lid došlo již bezprostředně po osvobození Československa v květnu 1945.
I v této době náplň pojmu kopírovala změny ve společenském postavení
pracujících. Pracovní vzestup se bezprostředně po válce, jak poukázala
historička Lenka Kalinová, týkal technických a administrativních pracovníků, kteří zaujali také vedoucí postavení v závodních radách,
v odborových a stranických organizacích (Kalinová, 2004, s. 87). Jistotu
pracovního místa měli i pracovníci ve zdravotnictví a ve školství, kteří
byli proto vůči nastupujícímu režimu loajální (Kalinová, 2004, s. 87).
Významné postavení připadlo po válce i umělcům a vědcům (Kalinová,
2004, s. 87  88). Většina představitelů inteligence, tradičně levicově
smýšlející skupiny, tak se socialismem i s komunismem sympatizovala, a
to až do léta 1946, kdy se začala objevovat první kritika režimu i násilná
perzekuce těchto skupin (Kalinová, 2004, s. 89  91, s. 93  95).
Poválečné změny ve společenském postavení pracujících umožňovaly potenciální rozšíření chápání pojmu lid, který zůstal tradiční hodnotou, i když se ojediněle objevilo v tisku i jeho negativní vnímání.9
V představě lidu jako jedné ze základních složek ideologie po únorovém převratu (1948) zaujal vedoucí místo ve společenské hierarchii manuálně pracující dělník (nejlépe horník), který byl současně členem Komunistické strany Československa. Tzv. buržoazie měla být zlikvidována, střední vrstvy, včetně předúnorové inteligence, se naopak na společenském žebříčku propadly. Přispěl k tomu jak politický útlak, tak platová nivelizace (Rataj, 2003, s. 93  94). Jak uvedl sociální historik Jiří
Matějček, v roce 1953, v roce měnové reformy, v níž byly zlikvidovány
úspory, zdroje a investiční možnosti, došlo současně k obrácení mzdového systému: dělnické mzdy přesáhly platy příslušníků středních vrstev (Matějček, 2008, s. 379 in Machačová  Matějček, 2008). Vyšší mzdové ocenění manuálně pracujících šlo ruku v ruce s deklarací jejich prvořadé role ve společnosti. Závaznost atributu fyzické práce ve vztahu
Práce Jindřicha Chalupeckého, výtvarného a literárního teoretika a kritika, publicisty,
historika umění a překladatele, Kultura a lid (1947) použila termín lid ve spojitosti
s Adolfem Hitlerem. Právě jemu měl totiž pomoci k moci „hloupý, bodrý a uchlastaný občánek, k jehož duchovnímu uspokojení stačilo trochu žvastu, trochu řvaní a trochu táborů“ (Chalupecký, 1947, s. 6).
9
14
1-2/2013
k tématu lid však již paradoxně nebyla absolutní. Nový režim byl nucen
vytvářet pro své potřeby revoluční inteligenci z dělnických kádrů (Rataj,
2003, s. 94). Lidem se tak stali, jak to jednoznačně vyjádřil prezident Antonín Zápotocký na I. Československém sjezdu obránců míru v Praze
1951, lidé „… z měst i vesnic, pracovníci rukou a ducha, uvědomělí budovatelé,
úderníci a zlepšovatelé, vědci a učenci, umělci a spisovatelé, mládežníci a učitelé, příslušníci SNB a armády…“ (I. Čs. sjezd… 1951, s. 21).10 Zpravidla však
byla po únorovém převratu přijímána jako lid triáda dělnická třída jako
vládnoucí třída a její spolupracovníci: pracující rolnictvo a pracující inteligence (Na pomoc agitátorům… 1957, s. 2).
Na jednoznačnou politicko-společenskou objednávku zareagoval
i český národopis. „Lidem rozumíme,“ jak napsal Karel Chotek, docent
všeobecného národopisu, v roce 1949, „jak obyvatele vesnice, tak obyvatele
města“ (Chotek, 1949, s. 20).11 „Dělník, horník, lid městské periferie, lid fabrický, se nám do našeho pojmu o lidové kultuře nevešel,“ kritizoval Emil František Burian, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg,
režisér, dramatik, publicista, komunistický politik, v roce 1949 dosavadní pojetí (Burian, 1949, s. 63). „Jest bezpodmínečně nutno zkorigovat bývalé
rozlišování lidu na lid netvořivý, tj. na ty z řad lidu, kteří šli na práci do továren a do dolů, do plynáren a do elektráren, a na lid tvořivý, který zůstal
na zdravém vzduchu,“ dodával.12 „… dnes nerozumíme jen lid vesnický,
zabývající se většinou zemědělstvím, nýbrž přihlížíme také k městu a zejména
k dělnictvu. Čím důležitější je pro budování socialismu v současné době činnost
horníků a pracujících v průmyslových závodech, tím přirozenější je snaha poznat jejich hmotnou i duchovní kulturu,“ napsal profesor Jiří Horák, etnograf, historik slovanských literatur, folklorista, v předmluvě
k monografii Kladensko z roku 1959 (s. 5).
10 Na protipólu tohoto lidu stáli, jak se vyslovil i ministr Josef Plojhar, římskokatolický
kněz, po válce místopředseda Československé lidové strany, ministr zdravotnictví (1948 
1968), na I. Československém sjezdu obránců míru v roce 1951, váleční štváči, zkrachovalí
generálové, fabrikanti a bankéři (I. Čs. sjezd… 1951, s. 37), případně, jak prohlásila Anežka
Hodinová-Spurná, spoluzakladatelka KSČ, po válce poslankyně (Národního) shromáždění
za komunisty, nepřátelé míru a zrádná emigrace (s. 39 a s. 49).
11 V období tzv. pražského jara Vladimír Karbusický, muzikolog a folklorista, a Vladimír
Scheufler, etnograf a hudební skladatel, člen poradního sboru pro lidovou výrobu a umělecká řemesla na ministerstvu školství a kultury, charakterizovali lid v Československé
vlastivědě jako skupinu, která nevlastní výrobní prostředky, je vykořisťovaná, jako neorganizovanou masu lidí, jako uzavřenou skupinu s vyhraněnými kulturními znaky (1968, s.
19).
12 Souhrnně k vnímání lidu v etnografii po roce 1948 Soukupová, 2010, s. 254255,
k tehdejším pohledům na město tamtéž, s. 255261.
15
Blanka Soukupová
Také lidová výroba tak mohla být označena Josefem Vydrou, výtvarným pedagogem a teoretikem, v roce 1949 za výrobu venkovského
lidu lidová výroba šla podle něj dvěma cestami: cestou kopírování, konzervování, romantizace, tradice ornamentů a cestou invence (Vydra,
1949, s. 21). Aktuálním úkolem se mělo stát promýšlení výtvarných,
výrobních a hospodářských forem lidové tvorby a výroby, která měla
přispět k formování nového člověka (Vydra, 1949, s. 20).
Nový režim podporoval výzkum tradičního zemědělství, lidové rukodělné práce (Jančář, 2002, s. 57), budoval muzea lidových staveb (s.
59). Vlastní projevy lidového umění a tvorby však usměrňoval, a to především prostřednictvím časopisu Lidová tvořivost, vydávaného Ústředním domem lidové tvořivosti (Jančář, 2002, s. 63). Kontrole podléhaly
nejen folkloristické festivaly (s. 63), ale i lidová tvorba.
Exkurz: Význam lidové kultury a výroby v poválečné společnosti
Projevy lidové tvorby a výroby byly hojně využívány také po druhé
světové válce, především na poválečných propagandistických akcích.
Za všechny jmenujme I. Československý sjezd obránců míru v Praze
1951, kde se těšila velké pozornosti skupina krojovaných zemědělců
Slovenska (I. Čs. sjezd… 1951, obr.). Na I. celostátní spartakiádě
v červenci 1955 pak vystoupily krojované skupiny pod vedením náčelníka Augustina Vondřicha (Záříš v kráse… 1958, s. 267).
I po druhé světové válce byla lidová výroba znovu spojena
s venkovem. „Typickým znakem pro tradiční lidovou výrobu je její spojení se
zemědělstvím a zaměření převážně na venkovského spotřebitele,“ napsal v roce
1954 Jan Kotík, malíř, průmyslový výtvarník, grafik a pedagog (Kotík,
1954, s. 7). Staronově byla lidové tvorbě přičtena role tradice, jež nesmí
zaniknout (Kotík, 1954, s. 8), ani být narušena. „Všechny typické znaky, ať
se projevují v povaze, v celkovém výrazu lidové tvorby, v kroji, písni, hudbě,
tanci, v nářečí a zvycích, či v jiných sférách, musíme střežit přísně před narušením,“ napsal v roce 1958, v období, kdy se tzv. lidová tvořivost stala
masovou záležitostí, Ladislav Rutte, etnograf Slovácka, sběratel lidového
umění, propagátor hluckého folklorismu (Rutte, 1958a, s. 11).
Lidová tvorba však představovala také jednu z výkladních skříní nového režimu. „Je naší chloubou, že naše vlast je označována za klenotnici dosud živého lidového umění ve střední Evropě… Cizinci jsou naším lidovým
uměním nadšeni. Udivuje a překvapuje je zejména skutečnost, že toto umění je
u nás dosud živé a že v lidové umělecké výrobě přímo ideálním způsobem slučuje vysokou eleganci s národním akcentem,“ napsala v roce 1958 Lidová tvoři16
1-2/2013
vost, časopis pro hudbu, zpěv, tanec a lidové výtvarnictví (Orel,1958a, s.
37  38). Některé prvky lidové tvorby se měly uplatnit i na veřejných
budovách. Např. v padesátých letech se začaly zdobit lidovým ornamentem nádražní budovy. Takto okrášleno bylo např. nádraží v Břeclavi jako
„vstupní brána Moravského Slovácka do Vídně“ (Rutte, 1958b, s. 44  45).
Spíše než obdiv cizinců však nová výzdoba vyvolávala kritiku odborníků (Landsfeldová, 1958, s. 90).
Do revitalizované lidové výroby měla být pojata i tradice specializovaného městského řemesla (např. Keralit v Litomyšli vyráběl uměleckou
lidovou keramiku). Protektorátní svéráz byl odmítnut jako výraz nevkusu, jako obchod s vlastenectvím pomocí sentimentality (Kotík, 1954, s. 22,
s. 13, s. 21).
Ambice nového režimu však byly ještě podstatně vyšší. Podle ministra průmyslu Zdeňka Fierlingera se měla lidová tvorba transformovat
do výrobního odvětví (Fierlinger, 1948, s. 33). Vlastní tzv. lidový kroj
měl být důstojně chráněn jako součást kulturního dědictví (š., 1948, s.
20), do občanského šatníku se však již pochopitelně vracet neměl. Násilné oživování v původním významu nahradila inspirativní funkce pro
vytváření nových hodnot. Na základě prezidentského dekretu z roku
1945 bylo zřízeno Ústředí lidové a umělecké tvorby se dvěma hlavními
prodejnami: ÚLUV (Ústředí lidové umělecké tvorby) v Praze a Slovakií
v Bratislavě. Jejich deklarovaným cílem byla kultivace spotřebitelského
vkusu (Vydra, 1949, s. 22, s. 23). Zákon z 31. října 1957 o umělecké řemeslné práci a lidové umělecké výrobě stanovil, že lidovou uměleckou výrobu v ÚLUV organizovali kvalifikovaní mistři lidového umění. Jejich
odbornou způsobilost prověřovala odborná komise, jmenovaná ministerstvem školství a kultury (Orel, 1958a, s. 38). ÚLUV, vydávající
od roku 1948 časopis Kraj, propagovalo lidovou výrobu, zajišťovalo výkup i odbyt výrobků, staralo se o výchovu dorostu umělců, především
však bdělo nad úrovní práce tvůrců zaměstnaných ve vlastních dílnách
nebo jako domáckých dělníků (Rutte, 1958b, s. 67).
ÚLUV se hlásilo k tradici Artělu, Pražských uměleckých dílen, Kruhu
umělců a průmyslníků a Uměleckoprůmyslových závodů (Janák, 1948, s.
87  94). Sdružovalo národopisce, architekty a výtvarníky ovlivněné
tradicí Bauhausu. Krásné jizby ÚLUV navazovaly na krásné jizby Družstevní práce (Jančář, 2002, s. 71).
Co se týká obsahové náplně, dostalo ÚLUV do vínku dvě velká témata: 1. upomínkové předměty a 2. módu. Při výrobě upomínkových
předmětů se prosazovala funkčnost a regionální charakter (v použití
17
Blanka Soukupová
materiálu, ve volbě výrobních technik). Odstrašujícím příkladem se staly
nelouskající dřevěné louskáčky v podobě Krakonošovy hlavy prodávané
v Krkonoších nebo vysmolené džbánky na pivo, vydlabané z břízy, které
si turisté přiváželi z Šumavy. „Což se již na tisíce lidí nepotěšilo více třeba
z karlovarských
oplatek než z nějaké
pitvorné mističky
na
figurky,
vybroušené
z karlovarského
vřídelního pramene,
anebo což neproslula Lomnice nad
Popelkou mnohem
více svými výtečnými suchary než
snad
nějakými
místními upomínkovými tretami?“
ptal se Tvar (Brouk, 1948, s. 11, s.
18). Současně se
bojovalo proti tzv.
zevšeobecnění
folkloru,
které
symbolizovala
např.
slovácká
ornamentika
v Krkonoších (s.
15), a proti národopisnému diletantství. „Bojujeme
proti národopisnému diletantství,“
Obrázek č. 4
vyhlásil profesor
Antonín Václavík, odpůrce „svérázování“, „národopisného ochotničení
tzv. zvelebovacího oddělení moravské odbočky v Brně, určena pracujícím ženám (Šotková, 1948, s. 108). Nový oděv, jak zdůraznila Blažena
Šotková, pracoval s lidovými textiliemi a využíval inspiraci lidovými
18
1-2/2013
prvky (Šotková, 1948, s. 104). Jeho jednoduchost chválilo i Rudé právo,
ústřední deník Komunistické strany Československa (Módní přehlídka
ÚLUV… 1948, s. 75).
Naopak svérázová móda byla odsouzena jako kýč, jako zhanobení lidové tvorby (kš, 1948, s. 64), případně jako dílo nacistického zpátečnického nevkusu (Herain, 1948, s. 112).
Na oficiální úrovni se tak znovu prosadil názor o výhodnosti zakomponování lidové tvorby a výroby do utvářeného životního stylu „nového“ člověka, který se měl ohraničit od tzv. měšťáckých přežitků (Kovárna, 1948, s. 4). Nastupujícímu a etablujícímu se režimu pochopitelně
vyhovovala i oslava fyzické práce a prostoty způsobu života, které údajně lidovou tvorbu charakterizovaly. S oblibou byla zdůrazňována
i údajná vitalita lidové tvorby. Lidové výrobky se však také staly důležitým výrobním artiklem. Souborům písní a tanců pak krojová oddělení
ÚLUV pomáhala navrhnout národopisně a historicky odpovídající kroj
(Veselá, 1958, s. 109).
Obrázek č. 4
19
Blanka Soukupová
Poúnorový režim
se však také snažil
podchytit a ovlivňovat volný čas řadových občanů. Proto
byly zakládány školní kroužky, pionýrské kroužky, kulturní
domy, jejichž programovou náplní se
stala výroba předmětů z přírodního materiálu, pečení obyčejového pečiva (vizovické pečivo), zdoObrázek č. 4
bení velikonočních
vajec (Šenfeldová, 1988, s. 36  38). Oblíbené byly i výstavy lidových
výtvarníků  odborářů.
Závěrem
Z naší analýzy vyplynulo, že se pojem lid v průběhu historického vývoje měnil, respektive rozšiřoval. Změna nebyla pochopitelně záležitostí
čistě terminologickou. Koncepce opřená o jazykovou charakteristiku
národa u českých obrozenců počítala s česky mluvícím vesnickým obyvatelstvem. Pojetí lidu v pojmosloví moderního kritického češství se tak
postupně rozšiřovalo o další skupiny manuálně pracujícího obyvatelstva
ve městech. Lid již nebyl jen jádrem národa, ale překrýval se s národem.
Znakový charakter použití lidové tvorby a výroby se však nezměnil;
zůstávalo projevem a důkazem životaschopnosti a rozmanitosti českého
národa, znakem, který měl být zachován.
Ideologie demokratické první republiky svázala termín lid těsně
s představou občanství. Vztah k lidové tvorbě a výrobě měl především
za cíl její podporu, respektive odvrácení jejího zániku. Protektorátní ideologie hlásala návrat k čistě národní, a tedy i k lidové tvorbě, zcela uzavřené vůči všem cizím impulsům. Odmítnutí cizích vzorů bylo součástí
manifestačního popření první republiky. Iniciativa při zachování lidové
tvorby a výroby se přesunula na Slovácko, odkud vzešel i program
20
1-2/2013
plnocenného návratu lidové tvorby a výroby do všech odvětví českého
životního stylu. Poúnorové politické vedení se rozhodlo pro řízené přerůstání lidové tvorby a výroby do samostatného průmyslového oboru.
Nová ideologie se ostře vymezovala proti zacházení s lidovou tvorbou
a kulturou za protektorátu. Dobový kult manuální práce přitom zcela
souzněl s povýšením lidového tvůrce a výrobce na inspirační zdroj „nové“ kultury pro „nového“ člověka.
Obrazová příloha
▪ Obrázek 1: Dr. Leopold Špíšek, advokát z Valašských Klobouk, první
předseda slováckého družstva Lidová tvorba /zal. 1936 v Uherském
Brodu/. 1940. Lidová tvorba. 1940, roč. I, č. 6  7 (červenec a srpen), s. 2.
▪ Obrázek 2: Státní prezident Emil Hácha v roce 1940 na Moravském
bazaru v Praze. Stánek slováckého družstva Lidová tvorba. 1940. Moravský bazar v Praze. Lidová tvorba. 1940, roč. I, č. 3  4 (duben a květen), s. 2.
▪ Obrázek 3: Výkladní skříň v Kroměříži propagující slováckou lidovou
tvorbu a výrobu. 1940. Lidová tvorba. 1940, roč. I, č. 5 (červen), s. 9.
▪ Obrázek 4: Módní přehlídka ÚLUV 13. května 1948 v Praze. Tvar. 1948,
roč. I, s. 105.
▪ Obrázek 5: Matka Blaženy Šotkové, vedoucí krojového oddělení
ÚLUV, přes svůj vysoký věk s ÚLUV v padesátých letech 20. století
účinně spolupracovala. Lidová tvořivost. 1958, roč. IX, č. 4, s. 109.
▪ Obrázek 6: V rámci školení lidové výroby předvedla v roce 1958 paní
Skálová pečení jihočeského pečiva. 1958. Školení lidové výroby. Lidová
tvořivost. 1958, roč. IX, č. 7, zadní s. obálky.
Literatura a prameny
▪ ADÁMEK, K. 1896. Upomínky na Národopisnou výstavu českoslovanskou
roku 1895. Matice lidu, roč. XXX, č. 4 (178). Praha: Knihtiskárna Dra.
Edv. Grégra. 168 s.
▪ BROUK, B. 1948. Nové pojetí upomínkových předmětů. In Tvar. 1948,
roč. I, č. 1, s. 9  18.
▪ BRUCKMÜLLER, E. 2010. Bäuerliche Mobilisierung und nationale
Frage in der Habsburgermonarchie. Zur Genese und Struktur von politischen Organisationen der Bauern. In SCHULTZ, H.  HARRE, A.
2010. Bauerngesellschaften auf dem Weg in die Moderne. Agrarismus in Ostmitteleuropa 1880 bis 1960. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, s. 71  85.
21
Blanka Soukupová
▪ BURIAN, E. F. 1949. O lidové kultuře. In Český lid. 1949, roč. 4, č.. 1, s.
63  65.
▪ BURKE, P. 2005. Lidová kultura v raně novověké Evropě. Praha: Argo. 374
s.1968.
 Československá vlastivěda. Lidová kultura. Díl III. Praha: ORBIS.1892.
 Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve
Slezsku a na Slovensku. Praha: Knihtiskárna F. Šimáček.
▪ FIERLINGER, Z. 1948. Výroba a umění. In Tvar. 1948, roč. I, č. 2  3, s.
33.
▪ HARNA, J.  LACINA, V. (Eds.). 2007. Politické programy českého a slovenského agrárního hnutí 1899  1938. Praha: Historický ústav AV ČR.
274 s.
▪ HERAIN, K. 1948. Vývoj k ušlechtilé výrobě. In Tvar. 1948, roč. I, č. 5 
6, s. 109  115.1895. Hlavní katalog a průvodce.
 KAFKA, J. (Redig.). Praha: Výkonný výbor Národopisné výstavy českoslovanské. 528 s.
▪ HORÁK, J. 1959. Předmluva. In Kladensko. Život a kultura lidu
v průmyslové oblasti. Praha: Československá akademie věd. 591 s.
▪ HROCH, M. 2010. Bauern und Agrarfrage in den nationalen Bewegungen Mitteleuropas vor dem Ersten Weltkrieg. In SCHULTZ, H. 
HARRE, A. 2010. Bauerngesellschaften auf dem Weg in die Moderne. Agrarismus in Ostmitteleuropa 1880 bis 1960. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, s. 85  101.
▪ HROCH, M. 1999. Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Praha:
Mladá fronta. 280 s., 16 s. příloh.
▪ CHALUPECKÝ, J. 1947. Kultura a lid. Malá řada živých dokumentů.
Svazek 3. Praha: Družstvo Dílo. 18 s.
▪ CHALUPNÝ, E. 1943. Jihočechové. Praha: Č. A. T. 7 s.
▪ CHALUPNÝ, E. 1907. Národní povaha česká. Praha: nákladem vlastním.
45 s.
▪ CHOTEK, K. 1949. Otázka periodizace československé lidové kultury.
In Český lid, roč. 4, 1949, č. 1, s. 19  25.
▪ JANÁK, P. 1948. Z počátků naší umělecké výroby. In Tvar. 1948, roč. I,
č. 4, s. 87  94.
▪ JANČÁŘ, J. 2002. Proměny studia lidové kultury a jejího využívání
v České republice. In 2002. Lidová kultura v kulturním vývoji České republiky. Úvahy o jejím studiu a využívání. Strážnice: Ústav lidové kultury, s.
39  77.
22
1-2/2013
▪ JURKOVIČ, D. 1905. Práce lidu našeho. Lidové stavby, zařízení a výzdoba obydlí, drobné práce. I – IV. Vídeň: A. Schroll. 6 s. 140 tab.
▪ KALINOVÁ, Lenka. 2004. Východiska, očekávání a realita poválečné doby.
K dějinám české společnosti v letech 1945  1948. Česká společnost po roce
1945, sv. 1. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. 119 s.
▪ KOTÍK, J. 1954. Tradice a kultura československé výroby. Praha: ORBIS. 179
s. 5 barev. obr. příl.
▪ KOŘALKA, J. 1996. Češi v habsburské říši a v Evropě 1815  1914. Sociálněhistorické souvislosti vytváření novodobého národa a národnostní otázky
v českých zemích. Praha: Argo. 354 s.
▪ KOVÁRNA, F. 1948. Výroba včera a dnes. In Tvar. 1948, roč. I, č. 1, s. 4.
▪ KREJČÍ, F. V. 1924a. České vzdělání. Úvahy o jeho podstatě a budoucnosti.
Praha: nákladem Gustava Voleského. 111 s.
▪ KREJČÍ, F. V. 1924b. Nové češství. Občanská knihovna, sv. 51. Praha:
vydáno péčí Ministerstva školství a národní osvěty ve Státním nakladatelství v Praze. 32 s.kš. 1948.
 Odmítáme! In Tvar. 1948, roč. I, s. 64.
▪ KUTNAR, F. 1948. Cesta selského lidu k svobodě. Praha: Československá
akademie zemědělská. 155 s.
▪ KUTNAR, F. 1948. Sociálně myšlenková tvářnost obrozeneckého lidu:
trojí pohled na český obrozenecký lid jako příspěvek k jeho duchovním
dějinám. Praha: Historický klub. 211 3 s.
▪ LANDSFELDOVÁ, A. 1958. K lidové výzdobě veřejných budov. In
Lidová tvořivost. 1958, roč. IX, č. 3, s. 90.
▪ Lid. Lidověda. In 1900. Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha: J. Otto
v Praze, s. 1045, s. 1047.
▪ Lid. Lidové umění. (STRÁNSKÝ, A.) Lidověda. In 1929. Masarykův slovník
naučný. Díl IV. Praha: „Československý kompas“, s. 453, s. 455, s. 456.
▪ MACURA, V. 1995. Znamení rodu /České obrození jako kulturní typ/. Druhé rozšířené vydání. Praha: HH. 264 s., přílohy.
▪ MATĚJČEK, J. Co se zločiny komunismu? In MACHAČOVÁ, J. 
MATĚJČEK, J. 2008. Problémy obecné kultury v českých zemích 1781 
1989. Kutná Hora  Opava: Slezské zemské muzeum v Opavě, s. 377 
394. 509 s.
▪ MELNIKOVÁ  PAPOUŠKOVÁ, N. XXXXI. Putování za lidovým uměním. Praha: Čin. 394 s. 1948. Módní přehlídka UVJ. In Tvar. 1948, roč. I,
č. 4, s. 75. 1957.
 Na pomoc agitátorům. Demokracie, v níž vládne lid. Olomouc: KV KSČ
Olomouc. 31 s.▪ 1897.
23
Blanka Soukupová
 Národopisný sborník českoslovanský. Sv. 1. Praha: Národopisná společnost českoslovanská  Národopisné muzeum českoslovanské.
▪ OREL, J. 1958a. Polytechnická výchova na školách. 1958. In Lidová tvořivost, roč. IX, č. 2, s. 37  39.
▪ OREL, J. 1958b. Tisícileté hodnoty lidového umění. In Lidová tvořivost.
1958, roč. IX, č. 3, s. 66  67.
▪ PASÁK, T. 1999. Český fašismus 19221945 a kolaborace 19391945. Praha:
PRÁH. 486 s.
▪ PEROUTKA, F. 1934. Jací jsme. 2. vydání. Praha: Fr. Borový. 209 s.
▪ 1951. I. Čs. sjezd obránců míru v Praze. Redigoval a úvod napsal František Touška. Politická knihovna ČSL. Praha: Vyšehrad.
▪ RATAJ, J. 2003. KSČ a Československo I. (1945  1960). Praha: Nakladatelství Oeconomica. 199 s.
▪ RUTTE, L. 1958a. Aby lidová tvořivost nepřišla na scestí. In Lidová tvořivost. 1958, roč. IX, č. 1, s. 10  11.
▪ RUTTE, B. 1958b. Lidová architektura a výstavba nové vesnice. In Lidová tvořivost. 1958, roč. IX, č. 2, s. 44  45.
▪ SKALNÍKOVÁ, O.  FOJTÍK, K. 1971. K teorii etnografie současnosti.
Rozpravy ČSAV, roč. 81, seš. 6. Praha: ACADEMIA. 79 s.
▪ SOUKUPOVÁ, B. 2010. Anthropology of the City: A Social Viewpoint,
Main Tendencies, Pespectives and National Traditions of Research. An
Example of Czech Urban Anthropology. In Urban People. 2010, roč. 12,
č. 2, s. 249  271.
▪ SOUKUPOVÁ, B. 2000. Česká společnost před sto lety. Identita, stereotyp,
mýtus. Praha: SOFIS. 166 s.
▪ SOUKUPOVÁ, B. 2005. Velké a malé českožidovské příběhy z doby intenzivní naděje. Etnické studie, sešit 2. Bratislava: ZING PRINT. 284 s.
▪ STRÁNSKÁ, D. 1931. Lid pod Tatrami. Praha: Ministerstvo veřejné
zdravotní a tělesné výchovy. 51 s.š. 1948. Lidový kroj a městský člověk.
In Tvar. 1948, roč. I, č. 1, s. 19  20.
▪ ŠENFELDOVÁ, H. 1988. Vliv institucionální péče na oživení některých
obyčejových předmětů. In Lidová kultura současnosti. Roztoky u Prahy:
Středočeské muzeum, s. 35  39. 181 s.
▪ ŠOTKOVÁ, B. 1948. Nová československá móda se představuje. In
Tvar. 1948, roč. I, č. 5  6, s. 104  108.
▪ TYRŠOVÁ, R. 1916. Lidový kroj v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Duch a
svět. Spisy populárně naučné pořádá Jan Emler 15. Praha: F. Topič. 75
s. 6 obr. příl.
24
1-2/2013
▪ VÁCLAVÍK, A. 1948. Na okraj úvah o lidovém projevu. In Tvar. 1948,
roč. I, č. 2 3, s. 21.
▪ VESELÁ, D. 1958. Jak se dělají kroje. In Lidová tvořivost. 1958, roč. IX, č.
5, s. 108  110.
▪ VYDRA, J. 1949. Dnešní hodnoty a formy lidové výroby. Zvláštní otisk
z časopisu „Český lid“, ročník IV., číslo 9  10 a 11  12. Praha: tisk
Pražská akciová tiskárna. 25 s.
▪ WIRTH, Z. 1928. Umění československého lidu. Praha: Vesmír. 47 s. 108 s.
obr. příl.1958.
 Záříš v kráse, země má! In Lidová tvořivost. 1958, roč. IX, č. 12, s. 267.
▪ ZÍBRT, Č. 1925. Pětadvacet ročníků „Českého lidu“. In HORÁK, J. 1925.
Úkoly a cíle národopisu československého. (Zprávy o jednáních sjezdu
národopisných pracovníků československých v Praze roku 1924.) Národopisný věstník českoslovanský, roč. XVIII, zvláštní svazek č. 1, s. 3942.
136 s.
Kontakt
Doc. PhDr. Blanka Soukupová, CSc.
Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií
U Kříže 8, 158 00 Praha 5 - Jinonice
[email protected]
Text vznikl v rámci grantového projektu GA ČR P 410/12/2390.
25
Kinga Czerwińska
Folk art and etnodesign to search for cultural
identity. Polish examples
Kinga Czerwińska
Abstrakt: V súčasnej poľskej kultúre je ľudové umenie dôležitým a významným fenoménom v procese uchovania tradičných hodnôt a spôsobu života.
Zároveň sa dynamicky mení a vyvíja vzhľadom na množstvo aspektov súčasnej
globálnej kultúry. Rozvíja sa zároveň vo svojom prirodzenom prostredí ako aj
v priestore súčasnej masovej kultúry. Rôznorodosť foriem ľudového umenia je
imponujúca: na jednej strane ho môžeme chápať ako turistickú atrakciu, unikátnu pamiatku, na strane druhej je však autentickým, ustavične živým prejavom
regionálnej i národnej identity. Preto nie je prekvapujúce, že ľudové umenie sa
stáva v súčasnosti neoddeliteľnou súčasťou stratégie lokálneho rozvoja i prezentácie regiónov a v širšom kontexte aj národa, zvlášť po vstupe Poľska do EÚ.
Osobitnú pozornosť si zaslúži skutočnosť, že ľudová tvorba sa znovu stáva
nekonečným zdrojom inšpirácie návrhárov a projektantov pri zrode javu, akým
je etnodizajn. Tento kultúrny fenomén, a to je potrebné podčiarknuť, nie je len
populárnym trendom v navrhovaní interiérov a odievania. Je to jav oveľa širší,
zahŕňajúci aj iné oblasti pôsobnosti prostredníctvom napríklad výstav, workshopov ap. Tieto umelecké aktivity, sústredené na oblasť kultúrneho dedičstva,
zabezpečujú kontinuitu uchovávania tradičných prvkov poľského ľudového
umenia. Rozširujú a popularizujú tradičné umelecké hodnoty aj v modernej
forme, čo je atraktívne najmä pre mladšiu generáciu, ktorá má rozhodujúci význam v procese formovania identity.
Kľúčové slová: súčasné ľudové umenie, práca preložiť, etnodesign, identitu, ľudovej kultúry, Poľsko
Keywords: contemporary folk art, etnodesign, identity, folk culture, Poland
Experiencing constant changes of surrounding us reality and pluralism of cultural models have become synonymous with contemporaneity.
The experienced eclecticism force reflection on ourself and our own
26
1-2/2013
place in the world. It is the cause of instability in defining identity, especially among the younger generation that needs a durable foundation on
which constitute the formation of their self-identification. This process is
not easy. On the one hand, we observe a tendency of unification of culture through mass media, globalism, economic and cultural homogenization, while on the other side regionalism is being more and more intensively reborn, often accompanied by local isolationism and xenophobia, threats arising from danger to own orbis interior. Therefore, the concept of identity is now an essential conceptual tool in attempts to explain
or understand the key cultural phenomenon of our time, and
in the analysis of the human situation in the world today (Bokszański
1989: 6). Building a sense of belonging to a specific community, and
separation from others, and thus shaping the identity of individuals and
groups is based on the relationship on many levels, such as the state,
ethnic, regional, cultural, religious and even sexual (Burszta 2004).
Among the many levels of identity, the cultural level is accepted
as the most important, subject to historical, socio - economic and cultural
as well as preserving the existence and continuity of the community
conditions. Awareness of cultural identity relates to the sense of belonging to own community, with the identification of cultural heritage,
common history, with a particular territory inhabited together and
a sense of distinctiveness in relation to other groups (Kwaśniewski 1987:
351 - 352). Cultural identity formed for centuries by multiple needs become imperative of human behavior, motivation to act, to shape ourself
and our surrounding. And cultural goods that define this identity are
the legacy of which we cannot reject without rejecting ourselves (Nikiforowicz 2007: 99). Resource of cultural heritage become in fact a kind
of core around which the identity of individuals and groups is being
shaped. The degree of its conduct and the reception of its contents express the relation to their own culture, and thus the essence of identity
of an individual or a group. Given the above assumptions, I will try
to show that the art work which is based on traditional ideological workshop canons has a significant contribution in building the identity
of both the individual and the group.
The main factor determining the distinctiveness of the cultural heritage of the Polish nation was the traditional folk culture (Burszta 1974,
Stomma 1979: 131-142). Among many of its manifestations, special attention deserves artistic activity that remains today perhaps the most impressive and vital part of it. Developed over hundreds of years, forms
27
Kinga Czerwińska
of artistic culture have become the measure of heritage of the region and
wider the nation, one of the main determinants of cultural identification.
The passion for beauty and esthetics at the same time was an excuse
to manifest one's membership in social, religious and ethnic groups,
signal the distinction of a group. Value of folk art consisted in the fact
that merge group, mark out, informed, provide sense of connectedness
with the past and the future (Jackowski 1981: 190), and this was of great
importance in the process of construction of identity.
The nature of the content and means of artistic expression emerging
within the region, and not infrequently, the nation, were decided
by factors such as isolationism of traditional peasant culture and its selfsufficiency. Tracking ideological – formal solutions in particular areas,
brings news of the innate abilities of the regional group, and factors relevant to its development: natural and historical ground, environmental
resources, demographic structure, nature of dominant economy and
intensity of external contacts, especially clear in frontier areas, such
as Silesia and Malopolska. These factors influenced the separation
of the ideological – formal set specific for the area, which operated primarily native and local elements, but also the creative adaptation of motifs drawn from elite and middle-class art and ethnically foreign elements. Recognized and admired with time peasant’s creative skills distinguish this social layer, confirming the belief of their significant share
in creating the Polish culture (Fryś-Pietraszkowa, Kunczyńska-Iracka,
Pokropek 1988).
This important position folk art owed not only to the original ideological – formal solutions, but most of all the functions, which served
in the traditional and the national culture (Jackowski 1970: 167 – 187).
Artistic elements of the cultural heritage of the countryside were –
in spite of the changing socio – political reality, public, the type of art
work and its destination – constantly present in the views of the national
culture, consideration of purely artistic nature or socio – economic ideologies. The importance of folk culture and especially folk creativeness
in the preservation of national culture has extorted range of activities
of scientific, economic and popularizing character. Their apogee falls
on the nineteenth century, when the elements of folk art have become
an important aspect of the policy in the fight against the invader. Its
intensity occurred in the interwar period, when Poland regained its independence. In adopted by the reborn Poland – the ideology of agrarian28
1-2/2013
ism and regionalism – was the view of the need to preserve the work
of the countryside as a conscious voice of the national culture shaped
by ages and non-transformed by cosmopolitanism.
After World War II, in the era of the Polish People’s Republic (PRL)
that policy was continued, especially since under the influence of strong
urbanization, industrialization and political changes folk culture, and so
the core of the cultural heritage disintegrated (Drozd-Piasecka, Paprocka
1985).
Widely held actions of documentation, research and artistic took over
established in 1949, Headquarters of the Folk's Industrial and Artistic –
CEPELIA. With financial and substantive support and activating actions,
the institution was able to save many manifestations of folk art in its
home environment until the present day. At the same time subjected
to the influence of centralized care folk art was losing its specific nature,
less and less satisfying the needs of their own habitat. The change
of form, content or techniques was accompanied by the emergence
of new functions and audiences from different social circles. The opening of the countryside to the new patterns stemming mainly from
the cities, in the home environment has diminished old folk art, which
for many was (and still is) synonymous with backwardness and ignorance. At the same time the artistic and cultural values of folk art gained
recognition beyond the local environment. Not without significance is
the fact that for many years of PRL, it was created the need to preserve
and popularize the artistic traditions of rural areas as the most important
manifestation of the cultural heritage of the nation (Więckowski 1987).
Major changes in the perception and development of cultural heritage, including the folk art in Poland, were influenced by events
of the late twentieth century: the transformation of the political system
(abolition of communism) and the accession to the European Union.
These changes included almost all aspects of everyday life in Poland.
In the context of our discussion meant above all: to reduce, and in many
cases eliminate the central care of state over cultural heritage, especially
financial support. At the same time gave rise to the fear of loss of national identity and unification of Polish culture with the culture of the Europe and global. In fact, in this new reality regional culture has become
an important part of local policy, the value of protection against globalization. The need to preserve, and which are connected with this, documenting and promoting the cultural heritage has become one of the most
important elements of local activity. Therefore, in addition to the partial29
Kinga Czerwińska
ly centralized actions or governmental, such as the introduction of regional education in schools, we observe a wide activity at the level
of local community or individual. Among the many activities undertaken in this field, highlighted should be those that specifically contribute
to the popularization of folk art:
- the establishment of folk bands, folk music groups, singers
groups,
- the establishment of private museums, regional chambers, galleries,
- the organization of exhibitions and fairs of folk art,
- publishing different kinds of publications: brochures, guides,
books of poetry and short stories dialect, popular science books,
- the organization of competitions and workshops where people can
learn traditional handicraft skills.
Of course, the trend of which I mention here is not a universal.
In these areas of Poland where there was a strong industrialization,
in large urban areas, it is difficult to talk about the attachment to the old
cultural traditions. However, there are regions that are metaphorically
called "cultural granaries" (Kantor 1996: 9 – 17), where the care
of the cultural heritage is of the highest value. These are mainly areas
naturally once isolated, like forests (Kurpie) and mountains (Podhale,
Zywiec and the Silesian Beskids). In maintaining the vitality of contemporary folk art important is not only the continuation of the traditional
ideological – workshop set.
The most important seems to be the attitude of the creators. Valuing
the native culture, and thus the process of building an identity based
on the traditions of ancestors, depends on the position which represent
the members of the community. The more the cultural heritage is perceived as a value, the greater its role as the "core" around which selfidentification is being created. Valuing own culture begins at home, with
the time when it becomes an integral part of ones orbis interior, turns
into a sense of responsibility for the conduct of cultural heritage of their
ancestors. The positive attitude to the local traditions and active attitude,
aiming at its protection, raise a sense of obligation to maintain the continuity of cultural heritage, protection of old content from oblivion or
misinterpretation. Acquired knowledge and shaped in the spirit of traditional patterns approach to life, does not allow for passive accepting
30
1-2/2013
foreign expressions of popular culture, while depreciate own. This become an impulse to undertake various initiatives of popularizing and
building evaluative attitudes among young people and children. In this
initiatives fit in active attitude of folk artists (Czerwińska 2003: 149 –
157). Through artistic creations they express the relationship with
the local tradition or wider – with national and treat their own work as
a mission to preserve local heritage. Many contemporary folk artists are
at the same time enthusiasts of their own region, local culture animators
who have devoted their lives to commemorate many ancient customs or
preserve the distinction of beloved "little homeland". In the face of ongoing cultural unification, the continuation of native tradition becomes
their priority.
However this does not mean that in their work they hang on to old
formal – ideological solutions. Many authors go for the needs of both
their artistic desires and expectations of the urban clientele (and commercial considerations are of great importance here).
As a result of various initiatives the folk art and its artistic stylization
constitute in a contemporary Polish culture a vital and significant phenomenon. At the same time the popularity of folk art in a various social
circles causes that it is taking a lot of artistic forms. Classifying this cultural phenomenon, we can specify the following types:
1. folk art continuing the traditional forms, both designed for use by
the urban and rural recipients (for example folk costumes, ceremonial
art),
2. adaptations of folk art to new needs (including for example souvenir manufacturing),
3. creation on the borderline of amateur or professional art (mainly
sculpture and painting),
4. copying elements of folk art or art projects inspired by folk art,
used in advertising, mass media and design.
In the latter case we are dealing with the transfer of folk art and especially the stylistic of designed objects outside the home environment and
placing in a new cultural code context. This phenomenon has recently
taken a dynamic form, called etnodesign, less often folk design.
Although the term is new, the same trend in native folk design inspiration goes back to "Arts and Crafts" started in the XIX century, in England by John Ruskin and William Morris. In Poland the forerunner
31
Kinga Czerwińska
of this thought was Stanislaw Witkiewicz, who drew attention to art
of Podhale. In 1886, Witkiewicz proposed the argument that construction of buildings and their ornamentation which are present in Podhale
are former national architectural style, which should be returned
to. Highlanders' design present in architecture and interior design was
for Witkiewicz a social bond, a way to consolidate the nation and to prevent denationalization of Polish by the invaders (Drozd-Piasecka, Paprocka 1985: 78). As a result, art projects inspired by the highlander’s design have been spread as an example of national art (Wojciechowski,
1953).
In the interwar period the folklore influences were always present
in the Polish applied arts and industrial design (Telakowska 1954). After
World War II the task to develop the character of Polish design based
largely on the principles of composition of Polish folk art was assigned
to the Institute of Industrial Design (Mrozek 2010). Together with
the CEPELIA prepared many artistically interesting projects which over
the years have shaped the esthetic taste of the Polish. These trends were
continued with varying intensity in the following decades of the XX
century.
Currently, we are witnessing a new wave of interest in folk art, which
is being explored in a variety of ways: in advertising, mass media and
design. The strength of this phenomenon witness a number of publications, both academic and popular, and a number of initiatives such
as exhibitions, competitions, workshops, online platforms, etc.. Among
the most important events should be highlighted: New Folk Design 2009
in Poznan, cyclic Etnodizajn Festival. (Rzecz małopolska. Wolnica, wolność,
wyobraźnia). Cracow 2009, 2010, Ethno Trends Show Warsaw 2011, Folk
Fashion Show Warsaw 2011 or Hand made in Poland Cieszyn – Poznan
2011, and many others.
Whether etnodesign is just fad or a long-term trend in design time
will tell, but certainly, this phenomenon is part of a wider, pan-European
or even global trend of searching for originality or uniqueness, which
can be found only in folk culture. It is also accompanied by a longing for
idyllic, simple life in accordance with the rhythm of nature, commonly
associated with the mythical image of the countryside. Therefore
etnodesign is combined with contemporary fashionable alternative
trends such as folk music, slow food, and ecology.
32
1-2/2013
Analysis of the phenomenon of etnodesign is a difficult task because
it involves many different activities. Marek Krajewski detailed the three
levels of this phenomenon:
1. a set of objects, in designing of which are being used styles,
shapes, esthetic patterns which have its root in the collective memory and
cultural resources present in the culture of countryside,
2. a system of relations and actions taken by the use of folk style
while designing; the design process allows to revival of the practice - for
example, old techniques and methods for obtaining the materials, which
in turn activates the countryside population,
3. attempt to recall the traditional way of thinking about the world
and ritualized behavior evidencing a distinction of certain community
(Krajewski 2009).
The most common type of Polish etnodesign is using in designing
the folk stylistic based on the rhythm, symmetry, simplicity of forms,
a living palette of colors, ornamentation identical with the art of regions: Podhale, Łowicz or Kurpie. Especially often it is being ranged
to the Polish paper cutouts or homespun striped fabrics called “pasiaki”,
which for years have been promoted and popularized as an icon
of Polish national culture.
Going back to folk art and operation with traditional design has become for young, professionally trained artists, a way of escape from
the uniformity, "gateway" to the originality. Handcraft with its unique
style, based on the traditions of the various regions is the exact opposite
of the impersonal and indifferent mass production (Trzcionka, Budziń
2008: 6). Designed items must have its own identity – a unique character.
It could be obtained by reaching for the family, distant in time patterns,
which transposed into contemporary language, gain a completely different expression. Such a belief is accompanied a number of designers.
Among them is Magdalena Lubińska – the owner of the brand Moho
Design, creator of the carpet mohohej!DIA (awarded with Red Dot the most important prize in the design circle) from whom etnodesign
gained momentum in Poland. Awarded carpet is made of cloth, and its
inspiration was a folk paper cutout (Kontek 2008).
A perfect example of Polish etnodesign is also Polish pavilion designed for EXPO 2010 in Shanghai. The winning design, by Wojciech
Kakowski, Marcin Mostafa and Natalia Paszkowska was also inspired
33
Kinga Czerwińska
by the folk paper cutout. The basic idea of the artistic vision was to find
a theme that could have a direct way to express individuality of country
of origin of the pavilion. Openwork building is not just a simple paper
cutout representation. The intention of the designers was to translate
the ancient patterns on a contemporary architectural language. It met
with wide approval and positive evaluation of professionals and among
the visitors, who recognized it as one of the most interesting at the EXPO
(Kakowski, Mostafa, Paszkowska 2008).
The creative process inspired by folk art is therefore, a kind of dialogue between modernist and traditional stylistic. It is also a kind
of revitalization of forgotten technology: methods of obtaining materials
and their processing. More and more often many designers collaborates
with folk artists to learn from them not only the intricacies of technology,
but also the perception, interpretation of the world, the canons of esthetic. Workshops involving not only design professionals but also amateurs
– handicraft lovers enjoy popularity.
Popularity of etnodesign, both among designers and consumers
of contemporary culture, I find in the uniqueness of the local culture,
which in the era of our time is invaluable. Operation folk
iconography, set in the context of the culture of the region or nation in
the face of cultural pluralism has become a clear message – we take folk
content
as "own", "our", "familiar", as part of our identity. In this context, folk art
takes on another dimension. Its creative exploration is type of rescue
from oblivion, revitalization of the traditions and promoting the national
cultural heritage, reaching out to sources that in the contemporary global
reality, have the most precious thing – originality. Therefore folk art
becomes back the icon of Polishness, recognizable logo, as well as, what
is not insignificant, very well selling commodity. That is why on the
market multiply companies offering a range of items - both those which
directly continue traditional folk art, as well as those which relate to it.
These companies include: Polish Folk Art, Polish Regional Folklore – small
ads. Regional Art. Regional artists or online gallery: Ludowo Mi
(www.ludowomi.pl). Souvenirs enjoy particular popularity – ethno
gadgets – such as pen drives, mugs, fine jewelry and more – which are
the perfect gift promoting Poland abroad.
Success of etnodesign makes that the folk style is being reached out
more often, and designed objects represent different artistic level.
34
1-2/2013
In many cases, traditional design is freely transposed, and the designers
do not pay attention on the internal law of folk art: they mix techniques,
compositions of motives, regional specificities. In a wider reception
without knowing the context of the cultural codes from Polish artistic
tradition it is being blurred original cultural significance. What is worst,
in the common perception, etnodesign is perceived as contemporary folk
art.
Despite that the artistic exploration of folk art by etnodesign provides
its attractiveness, and thus - the dynamic development and continuity
of intergenerational transmission. From this perspective, the traditional
art is seen as the crucible, from which is being derived the most interesting, inspiring, often unfortunately regardless of its cultural context. This
is combination of elements of cultural heritage in the new totals, mixing
widely separated in time, space and culture patterns and forms, getting
rid of their context or free quoting (Krajewski 2009).
Experiencing multiculturalism brings out especially today particularly intense ongoing questions about the formation of identity. To a large
degree, as I tried to demonstrate, this process depends on the vitality
of the cultural heritage of the region, including interesting us folk art.
The perception of its value and identification with it, are a rudimentary
basis for this process. Popularization of folk art and its exploration
by etnodesign provide that opportunity. At the same time they are
an example of a dialogue, in which the elements of the culture of ancient
ancestors, confront the challenges of the present. New 'quality', which
combine elements of a global nature, with what is original, own, becomes an etnoidentification determinant, directly shaping the dynamic
process of identity construction.
Bibliography
▪ BOKSZAŃSKI, Z. 1989. Tożsamość, interakcja, grupa. Tożsamość jednostki
w perspektywie teorii socjologicznej. Łódź: Uniwersytet Łódzki,1989. 257
s.
▪ BURSZTA, J. 1974. Kultura ludowa – kultura narodowa: Szkice i rozprawy.
Warszawa: Ludowa Spółdzielnia Wydawnicza, 1974. 372 s.
▪ BURSZTA, W. J. 2004. Różnorodność i tożsamość. Antropologia jako
kulturowa refleksyjność. Poznań: Wydawnictwo Poznańskie, 2004. 208s.
▪ CZERWIŃSKA, K. 2003. Współczesna twórczość samorodna – studium
artysty. In Aktywność kulturalna i postawy twórcze społeczności lokalnych
pogranicza. Studia etnologiczne i antropologiczne”. T. 7. Ed. BUKOWSKA35
Kinga Czerwińska
FLOREŃSKA I. Katowice: Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego.
2003, s. 149 – 157.
▪ DROZD-PIASECKA, M. PAPROCKA, W. 1985. W kręgu tradycji i sztuki
ludowej. Warszawa: Ludowa Spółdzielnia Wydawnicza. 1985. 274 s.
▪ FRYŚ-PIETRASZKOWA, E. KUNCZYŃSKA-IRACKA, A. POKROPEK,
M. 1988. Sztuka ludowa w Polsce. Warszawa: Wydawnictwo Arkady.
1988. 338 s.
▪ JACKOWSKI, A. 1981. Sztuka ludowa. In Etnografia Polski przemiany
kultury ludowej. Ed. BIERNACKA, M., FRANKOWSKA, M.,
PAPROCKA, W. T. II. Wrocław, Warszawa, Kraków, Gdańsk, Łódź:
Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 1981, s. 189 – 236.
▪ JACKOWSKI, A. 1970. Funkcje sztuki ludowej i twórczości niezawodowej w
naszej kulturze. In Tradycja i współczesność. O kulturze artystycznej polski
ludowej. Z prac Instytutu Sztuki PAN. Materiały Sesji: Problemy kultury
artystycznej w Polsce Ludowej Warszawa, 3 i 4 lipca 1969. Warszawa: PIW.
1970, s. 167 – 187.
▪ JACOBSON-CIELECKA, A. 2010, Etnodizajn. Zdobienie, przetwarzanie
czy nowa wartość?. In „2 +3D”. 2010, nr 34, s. 64 – 73.
▪ KANTOR, R. 1996. Istota i siła tradycji. In Bogaci tradycją. Kontynuacja i
zmiana w kulturze współczesnej wsi. Ed. KANTOR, R. Kielce 1996, s. 9 –
19.
▪ KWAŚNIEWSKI K. 1987. Tożsamość kulturowa. In Słownik etnologiczny.
Terminy ogólne. Ed. STASZCZAK, Z. Warszawa – Poznań: PWN, 1987,
s. 351 – 352.
▪ NIKITOROWICZ, J. 2007, Dziedzictwo przodków w globalnej złożoności
współczesnego świata. In Kultura media społeczeństwo. Księga Jubileuszowa
ku czci Ojca Profesora Leona Dyczewskiego OFMConv. Ed. WADOWSKI,
D. Lublin: Wydawnictwo KUL, s. 97 – 107.
▪ STOMMA, L. 1979. Determinanty polskiej kultury ludowej w XIX wieku. In
„Polska Sztuka Ludowa”. 1979, nr 3, s. 131 – 142.
▪ TELAKOWSKA, W. 1954 Twórczość ludowa w nowym wzornictwie. Seria:
Nowe Wzornictwo Przemysłowe, nr 4. Warszawa: Wydawnictwo
Sztuka 1954. 36 s.
▪ WIĘCKOWSKI, T. 1987. Ginące piękno. Artystyczne rękodzieło. Warszawa:
Wydawnictwo Spółdzielcze.1987. 196 s.
▪ WOJCIECHOWSKI, A. 1953. Elementy sztuki ludowej w polskim przemyśle
artystycznym XIX i XX w. Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolińskich1953. 108 s.
36
1-2/2013
▪ KAKOWSKI, W., MOSTAFA, M., PASZKOWSKA, N. 2008, Polski Pawilon
na
EXPO
2010
w
Szanghaju.
Prístupné
na:
<http://bryla.gazetadom.pl/bryla/1,85301,4817690.html>, stiahnuté:
29.05. 2010.
▪ KRAJEWSKI, M. 2009, Co to jest etnodizajn? Trzy ujęcia. Prístupné na:
<http://www.etnodizajn.pl/teoria/biblioteka-opiniitagi/etnodizajn>, stiahnuté:10.11. 2009.
▪ KONTEK, A. 2008, Magdalena Lubińska - Wszystko, co robię, jest moją
pasją.
Prístupné
na:
<http://www.slask.docelu.eu/magazyn/grudzien-2009/magdalena-lubinska-wszystko-corobie-jest-moja-pasja>, stiahnuté: 21.12. 2009.
▪ MROZEK, A. 2010, Uwolnić polski design ze skrzyń. Prístupné na:
<http://warszawa.gazeta.pl/warszawa/1,34889,7677938>, stiahnuté:
23.04. 2010.
▪ TRZCIONKA, E., BUDZYŃ, T. 2008, Folklor – szczera inspiracja w
dizajnie. Prístupné na:
<http://www.agroarte.pl/agroarte_files/File/poradnik_dizajn.pdf>,
stiahnuté: 14.03. 2010.
▪ <http://www.colorfolk.pl>, stiahnuté: 12. 12. 2012.
▪ <http://www.folklor.blox.pl>, stiahnuté: 20.02. 2013.
▪ <http://www.azedesign.pl/projekty.php>, stiahnuté: 19.02. 2013.
▪ <http://www.ludowomi.pl>, stiahnuté: 20.12. 2012.
▪ <http://cebrita.blox.pl/2008/09/Design-w-polskiej-chacieWycinanki.html>, stiahnuté: 2.04. 2013.
▪ <http://etnodizajn.pl >, stiahnuté: 2.04.2013.
Kontakt
Dr Kinga Czerwińska
Uniwersytet Śląski w Katowicach
Instytut Etnologii i Antropologii Kulturowej w Cieszynie
[email protected]
37
1-2/2013
Kultúrne dedičstvo ako symbol identity
Oľga Danglová
Abstrakt: The contribution is based on the case study of the Municipality of
Čičmany. It highlights how the strong identification elements of a local cultural tradition––in the case of Čičmany the elements of building, clothing and decorative culture––
have been preserved in live form from a longer historic perspective, and how their meaning has been modified in time. The contribution shows how the phenomena, inherent to
the authentically lived world of local people, have gradually turned to a representative
cultural particularity appraised both by experts and by the general public, and how they
have become a cultural commodity with the potential to be used in the development of
tourism, or as a cultural element transformed to a national-representative symbol.
Key words: identity, building culture, clothing and decorative culture, the development of tourism
Kľúčové slová: identita, stavebná kultúra, odevná a dekoratívna kultúra, rozvoj turistického ruchu
V príspevku budem vychádzať z výsledkov kvalitatívneho výskumu
ktorý som uskutočnila v troch vidieckych obciach - Doľany (okr. Bratislava), Čičmany (okr. Žilina) a Kokava nad Rimavicou (okr. Lučenec)
v rokoch 2003-2005. Výskum bol súčasťou projektu Centra excelencie
na tému lokálnych kontextov identity.
Prípadová štúdia obce Čičmany
Vzhľadom k časovo limitovanému priestoru príspevku, ale hlavne
kvôli tematickému zámeru konferencie „Revitalizácia prvkov tradičnej
ľudovej výroby a identita“, orientovanému hlavne na materiálnu sféru
tradičnej ľudovej kultúry, som spomedzi nich zvolila iba jednu - Čičmany. Obec kde sa práve materiálne prvky lokálnej kultúry, konkrétne
stavby a odev, považovali a podnes považujú za najvýznamnejšie symboly lokálneho kultúrneho dedičstva a kde si udržiavali a podnes udržujú schopnosť komunikácie a ako znak minulosti odlišujúci „nás od
iných“, zohrávali a podnes zohrávajú významnú úlohu pri budovaní
a utvrdzovaní nielen lokálnej ale aj národnej identity.
Čičmany poznám z opakovaným návratných výskumov. V kraji Strážovských vrchov som ako dieťa trávila prázdniny, koncom 70. rokoch
som v Čičmanoch zbierala dáta pre dotazník Etnografického atlasu Slo38
Oľga Danglová
venska, potom tu bol realizovaný spomínaný výskumný projekt z rokov
2003-2005. K nadobudnutému korpusu poznatkov som pridala informácie z celkom čerstvej súčasnosti, získané jednak z rozhovoru so súčasnou
starostkou obce, jednak z údajov získaných z aktuálnej prezentácie obce
na internetovom portály.
V projekte z rokov 2003-2005 bola ťažiskom výskumu lokálna identita. K fenoménu lokálnej identity som pristupovala ako k jednej z foriem
sociálnej identity, založenej na pocite stotožnenia sa so špecifickým priestorom sociálneho bytia, ktoré si zasluhuje byť cenené, kultivované,
uznávané. Aj preto, že priestor sa prelína s inými, pre človeka podstatnými identifikáciami – geografickými, kultúrnymi, náboženskými, ekonomickými či civilizačnými. (Danglová 2006:111; Malec 2006:8) Z nich
v príspevku zacieľujem pozornosť hlavne na identifikácie s miestnymi
kultúrnymi tradíciami stelesnenými v stavebných objektoch a odeve.
Na to akú symbolickú kvalitu reprezentujú, akú úlohu hrajú v živote
jednotlivcov obyvateľov obce, ale aj rodákov žijúcich už mimo obec,
miestnych chalupárov, či externých aktérov, ktorí vstupujú do diania
v lokalite z titulu osobných záľub či iných pragmatických dôvodov súvisiacich napríklad s rozvojom turizmu.
Vzťahy k lokálnym kultúrnym tradíciám som sa snažila zachytiť v
súčasnom kontexte ale aj v historickej retrospektíve. Teda nie ako stabilné, fixované, nemenné ale ako premenlivé v čase. Povedané inými slovami podoby identifikácie, prezentácie, stotožnenia sa s istým prvkom
kultúrneho dedičstva som vnímala ako kvalitatívne rôzne v závislosti
od rozdielností historického a situačného kontextu do ktorého bol dotyčný prvok vsadený. 1
Socio-ekonomická charakteristika vybranej obce
Niekoľko vstupných údajov o obci. Čo do počtu obyvateľov – okolo
o 180 ľudí s trvalým bydliskom patria dnes Čičmany medzi malé obce.
V porovnaní s obdobím tesne pred 2. svetovou vojnou, keď žilo v obci
1649 obyvateľov, je to pomerne prudký pokles. Príčin bolo viacero. Počet
ľudí živiacich sa tradičným poľnohospodárstvom, dobytkárstvom
a salašníctvom, ktoré patrili k profilovým zamestnaniam, pevne zakorenenými do lokálneho mikrosveta, sa postupne sa znižoval už od začiatPodľa S. Halla sa význam a spôsob čítania folklóru a jeho vizuálnych foriem menil v čase.
Folklór si nadčasovo neudržal jeden“správny“ stabilný význam. (Hall: 9)
1
39
1-2/2013
ku 20. storočia. Limitované zdroje, ktoré poskytovalo nevýnosné poľnohospodárstvo v neúrodnom horskom prostredí nútilo ľudí k hľadaniu
iných možnosti materiálneho prežitia. Štatistiky hovoria o zvyšujúcom
sa počte sezónnych poľnohospodárskych robotníkov, vandrovných
sklenárov, podomových predajcov papúč a galantérie. Svedčia o silnejúcej pracovnej mobilite, ktorá potom často vyústila do odchodu z obce.
K tomu sa pridružila, a pre súčasnosť to platí možno ešte viac pre minulosť, izolovanosť a nedostatočná komunikačná dostupnosť obce a s tým
súvisiaca klesajúca možnosť zamestnať sa v bližšom okolí. Navyše obec
zasiahli v 20. storočí tri zničujúce požiare. Toľko k pozadiu demograficky depresívnej krivky, ktorej klesajúci ukazovateľ v minulosti neposilňoval a ani v prítomnosti neposilňuje optimizmus a nádej starousadlíkov
na priaznivý vývin spojený so životom v obci.
Ešte späť k tradičným zamestnaniam – poľnohospodástvo, chov dobytka, ovčiarstvo, ktoré patrili v minulosti k rozhodujúci spôsobom obživy. Už vzhľadom k charakteru práce boli tieto zamestnania pevne
späté s lokalitou ako miestom diania. Boli prirodzene vrastené do lokálneho mikrosveta. Ich význam však už v medzivojnovom období postupne klesal a tento trend nezastavila ani povojnová kolektivizácia
a neskorší prechod na hospodárenie v rámci Štátnych majetkov. Na úkor
rozsahu ornej pôdy a pasienkov, ktorý sa postupne redukoval, sa rozširovali zalesnené plochy. Podpísalo sa to na zmene obrazu kultúrnej krajiny, les zostúpil bližšie k obydliam. Poľnohospodárstvo a ovčiarstvo,
ktoré v lokálnej ekonomike ľudí žijúcich v obci hrá dnes už podradnú
úlohu, sa u starousadlíkov síce ešte vníma ako súčasť typického obrazu
minulosti obce, stratili však dôraz silného identifikačného znaku.
Trochu inak je to papučiarstvom. Spomedzi vandrovných zamestnaní
patrilo ešte do začiatku 90. rokov k profilujúcim zamestnaniam. V reálnom živote ale i povedomí miestnych obyvateľov sa sformovalo ako
špecifická identifikačná kategória s dlhou tradíciou vyznačujúcou obec
a jej obyvateľov. Zrušenie výroby papúč ako emblematického lokálneho
produktu s dlhou tradíciou, došlo k nemu začiatkom 90. rokov za nejasných
privatizačných
okolností,
zasiahlo
Čičmancov
nielen
z existenčných ale i z emocionálnych dôvodov. Ochudobnilo miestny
predmetový svet o jednu z jeho špecifických dimenzií. Dnes sa o obnovu
remesla pokúša jeden z chalupárov, ktorý sa naučil zhotovovať papuče
ako samouk. Zatiaľ vyrába papuče pre miestnu folklórnu skupinu ako
jednotlivec, ale v ďalšej perspektíve plánuje rozšíriť ich výrobu na ma40
Oľga Danglová
nufaktúrny spôsob. Zamýšľa zaučiť a zapojiť do výroby aj miestnych
ľudí.
Čičmany ako chalupárska obec
Čičmany dnes možno považovať za chalupársku obec. Dá sa predpokladať, že osvojovanie si priestoru, zviazanosť s ním, vzťah k miestnej
minulosti ku kultúrnym symbolom ako prejavom kultúrneho dedičstva
predstavuje u jednotlivcov chalupárov predsa len iný obsah a inú emocionálnu kvalitu ako u obyvateľov s trvalým bydlisko v obci. K zreteľnej
premene na obec chalupársku došlo Čičmanoch od 2. polovice
20.storočia. Štýlovo atraktívne drevenice sa tu začali skupovať
v 70. a 80. rokoch, keď začal na Slovensku intenzívny rozmach chalupárstva ako spôsobu trávenia voľného času. Dnes v pamiatkovo chránenom
dolnom konci, ktorý v minulosti obývali ekonomicky silnejšie miestne
rodiny prevažujú cudzí chalupári z Bratislavy a Prievidze, Trenčína
a iných miest. Z hľadiska stavebného rázu táto časť obce zachová štýlovú rovnorodosť s výraznými stopami génia loci špecifickej kultúrnohistorickej kvalite a zvláštnej rustikálnej atmosfére. Dolný koniec, hoci je
pustejší preto, že návštevy chalupárov sú tu sporadickejšie, postupne
ožil zásluhou mladej rodiny Kudjakovcov, ktorý tu v pamiatkovo chránenom Gregorovom dome otvorili predajňu suvenírov, neskôr humno
s možnosťami občerstvenia. V letných mesiacoch v nabitom časovom
harmonograme usporadúvajú na námestíčku pri Gregorovom dome
folklórne programy.
V cez vojnu vypálenom potom obnovenom hornom konci, majú väčšinu domáci chalupári. Sú to potomkovia alebo príbuzní čičmianskych
rodín, ktorí dnes žijú a pracujú mimo obce. Domáci chalupári sa cítia
v obci viac doma a sú zrastenejší s lokálnym mikrosvetom ako chalupári
cudzí, ktorí nepochádzajú z obce. Horný koniec, ktorý nie je pamiatkovo
chránený, je stavebne živelnejší a nesúrodejší, zato viac pulzujúci životom. Podľa územného plánu sa tu počíta s novou výstavbou.
Sebaidentifikácia a identifikácia inými
Ktoré elementy miestneho kultúrneho dedičstva pre obec stali najreprezentatívnejšími a najuznávanejšími z pohľadu vnútorného (sebaidentifikácia), a vonkajšieho (identifikácia inými)?
41
1-2/2013
Už od prelomu 19. a 20. storočia zaujal autority a expertov reliktový
charakter obce a výrazné špecifické rysy vyjadrené v stavebnej, odevnej
a výtvarnej kultúre a spevnom prejave. Obdiv vyvolávali najmä zrubové
pavlačové domy zdobené rudimentárnou nástennou maľbou vápenným
mliekom
a charakteristický skupinový spôsob zástavby
do gruntov, zachovávajúci celistvosť pôvodných
veľkorodinných dedičských usadlostí.2 V roku
1895 bol projekt čičmianskeho gazdovstva zahrnutý do prípravy Národopisnej výstavy českoslovanskej
v Prahe, do
pražského NárodopisnéObrázok č. 1
ho múzea bol prenesený
v roku 1937.
Genius loci Čičmian zapôsobil na Jozefa Mánesa, Dušana Jurkoviča,
Václava Mencla, Karola Plicku sugestívnym čarom predindustriálneho
rurálneho sveta, osobitosťami živých tradícií. Svedčia o tom aj dojmy
a spomienky, z ktorých časť sa zachovala v písanej podobe. Rytmus
malieb jednoduchých geometrických prvkov na drevených domoch českému architektovi Václavovi Menzlovi pripomínal „znamenia čarodejnej sugestívnosti (Menzl 1980: 465.). Celoživotným propagárotom
a milovníkom Čičmian bol architekt Dušan Jurkovič (1868-1947). Jeho
osvojenie si Čičmian cez kľúčový identifikačný vizuálny znak - miestnu
architektúru
zdobenú
nástennou
maľbou
bolo
natoľko
intenzívne, že čičmianske drevené stavby sa pre neho stali inšpiračným
zdrojom aj pre vlastnú architektonickú tvorbu. Zaslúžil sa tiež o to, že po
zničujúcom požiari v roku 1921 bol vypálený dolný koniec dediny obV Čičmanoch bolo pred požiarom v roku 1921 16 veľkorodinných usadlostí – gruntov.
Pamätníci podnes poznajú názvy gruntov podľa mien rodín ich pôvodných majiteľov.
Domy v rámci usadlosti boli orientované tak, aby bol prístup k veľkorodinnému domu
a hospodárskym stavbám čo najjednoduchší. Dvory jednotlivých usadlostí boli otvorené,
ploty sa stavali len okolo záhrad pri dome a aj to iba kvôli tomu, aby sa zamedzil prístup
hydine a statku. (Kantár:100).
2
42
Oľga Danglová
novený v tradičnom duchu, s prihliadnutím na pôvodný architektonický
ráz.3
Druhým silným a výrazne špecifickým identifikačným symbolom
miestnej ale aj územne širšej oblasti Strážovskej vrchoviny je odev.4
V archaickom dvojzásterovom bielom kroji žien videli niektorí etnografi
model pre rekonštrukciu staroslovanského odevu. Obdiv budila aj jeho
výzdoba uskutočnená technologicky náročnou výšivkou prelamovania
a výrezu s evidentnými stopami renesančných vplyvov. To všetko pútalo renomovaných fotografov – Pavla Socháňa, Karola Plicku, ktorí zachytili Čičmany a portréty jeho obyvateľov na umeleckých pohľadniciach a filmových pásoch, ako aj výtvarníkov – Martina Benku, Janka
Alexyho, Miloša A. Bazovského, Matildu Čechovú. A samozrejme dedina ako „živé múzeum“ zaujala aj etnografov, folkloristov a muzeológov,
ktorí sa do nej v priebehu 20. storočia často vracali a zozbierali
tu a v blízkych osadách v Strážovských vrchov množstvo empirického
materiálu. To všetko prispelo k tomu, že Čičmany sa hlavne
v medzivojnovom období stali vyhľadávanou atrakciou pre domácich
i zahraničných turistov. Dlhodobá publicita obce a rastúci turistický
záujem utvrdzovali miestnych obyvateľov v presvedčení o výnimočnosti
lokálneho kultúrneho dedičtva, stelesneného najmä v prejavoch stavebnej a odevnej kultúry. Kvalita a cena, ktorá sa pripisovala miestnym
kultúrnym javom zvonka, v spätnej väzbe potom ovplyvnili aj ich vnímanie a hodnotenie u domáceho obyvateľstva. Podnietili k úsiliu prezentovať hodnoty lokálnej kultúry navonok. Viedli k tomu, že miestni
ľudia boli ochotní vystúpiť z blízkeho okruhu svojho domáceho sveta,
aby sa zapojili do kolektívnych aktivít reprezentujúcich kultúru obce
aj navonok. V Čičmanoch vznikla v roku 1934 folklórna skupina, ktorá
v medzivojnovom období reprezentovala obec na folklórnych slávnostiach a spoločenských podujatiach v Čechách i na Slovensku (Krekovičová 1992, 212).
Dušanovi Jurkovičovi sa však pri obnove obce po požiari v roku 1921 nepodarilo presadiť jej pôvodný urbanistický ráz – zástavbu domov na spôsob veľkorodinných usadlostí.
Nové zrubové domy boli síce postavené v tradičnom vizuály ale podľa aktuálnych požiadaviek obyvateľov orientované pozdĺž ulice. (Kantár: 99,100)
4 „Obec tvorí etnografický celok so Zliechovom a Valašskou Belou v kroji a nárečí. Aj zemepisná poloha týchto troch obcí je podobná“, konštatuje miestny kronikár. (Kronika obce
Čičmany: 3)
3
43
1-2/2013
K upevneniu presvedčenia miestnych obyvateľov o hodnotách elementov vlastnej tradície prispel i rodiaci sa turizmus. Turisti prichádzali
do obce s očakávaním zažitia autentickej skúsenosti a domáci si začali
uvedomovať, že miestna tradícia by mohla byť využiteľná aj ako kultúrne komodita, prípadný zdroj profitu. „V Čičmanoch vítajú turistov
s otvoreným náručím, najmä keď majú fotografický aparát v ruke. Čičmianky sa nechajú fotografovať, ale žiadajú za všetko zaplatiť“, komentuje návštevu v Čičmanoch článok z roku 1932 uverejnený v časopise
Vesna.5
Oživovanie a posilňovanie povedomia o hodnote lokálnych tradícií
pretrvávalo aj v období socializmu a to i napriek tomu, že obec ako živý
organizmus postupne upadala a počet obyvateľov obce sa stále znižoval.6 A hoci sa prvky miestnych kultúrnych tradícií z reálneho života
postupne vytrácali, navonok ožívali a dostávali sa do obehu
v inom kultúrnom kontexte, menil sa režim ich reprezentácie. Demonštrovali sa na pravidelne organizovaných národopisných slávnostiach,
preniesli sa do aktivít miestnej folklórnej skupiny, do výšivkárstva pre
ÚĽUV. V 70. rokoch pocity lokálnej spolupatričnosti podnietili oslavy
700. výročia obce, na ktoré si dnešní Čičmanci spomínajú ako na veľkú
udalosť v lokálnom živote obce. Na spomienkovej slávnosti, spojenej
s krojovaným sprievodom, alegorickými vozmi sa vtedy zišlo okolo 6000
ľudí, prevažne miestnych rodákov. Oslavám predchádzala obnova posledného zachovalého zrubového domu s pavlačou - Radenovho domu, do
ktorého Považské múzeum v Žiline inštalovalo v roku 1967 stálu expozíciu zostavenú z artefaktov pochádzajúcich z Čičmian. V roku 1977 boli
Čičmany vyhlásené za pamiatkovú rezerváciu.
Dobovým podhubím pestrých aktivít a akcií a bola iste aktuálna politická klíma, v ktorej ovzduší sa prvkom ľudových tradícií ako prejavom
„ľudovosti“ zvlášť darilo a pripisoval sa im značný kultúrny význam.
Rezonovali však aj v lokálnom kontexte, kde sa vnímali ako prejavy
niečoho dôverne známeho, spoločensky stmeľujúceho, napĺňajúceho
potrebu sebaidentifikácie.
Vizuálny odkaz čičmianskych zrubových stavieb, odevu a ich výzdoby
v období socializmu naďalej oslovoval renomovaných výtvarníkov, doPostreh bol uverejnený v časopise Vesna 6. februára 1932, č. 2, s. 32-33. Citované
v Čičmany (Munková, E. ed. , 61)
6 V 70. rokoch, keď som v obci pracovala na dotazníkovom výskume k Etnografickému
atlasu Slovenska sa do kroja obliekali už iba ženy staršej generácie.
5
44
Oľga Danglová
konca mu neodolala ani avantgarda. Priekopník konceptualizmu Július
Koller sa v 70.rokoch minulého storočia vtipne pohral s vizuálnym odkazom čičmianskeho dekóru vo svojom fotoprojekte Univerzálny folkloristický obyčaj - U.F.O. 7
Obrázok č. 2
Ako je to emblematickými folklórno-identifikačnými symbolmi
dnes
Uhly pohľadov sú rôzne. Pre jednotlivcov miestnych obyvateľov
a časť chalupárov predstavuje miestny folklór v škále od materiálnych
až po spevné prejavy stále silnú kultúrnu kvalitu, stelesňuje korene
s ktorými sa emocionálne stotožňujú. Jeho symbolický význam ako pamätníka minulosti hrá stále dôležitú úlohu pri vytyčovaní orientačných
bodov v koncepte lokálnej identity. Je to však už skôr iba súbor nostalgických predstáv, ktoré sa vnímajú ako niečo pre obec „typické“. Súčasný vzťah k folklóru je skôr už len postojová záležitosť, ktorá sa však už
7U.F.O.[online]
[citované
5.4.2013].
Dostupné
na
internete:
<http://
www.webumenia.sk/web/guest/detail//detail/id/SVK:SNG.IM_116/J%C3%BAlius%20
Koller).htm>
45
1-2/2013
nie je prítomná a prežívaná v každodennom živote ako niečo samozrejmé.
Reprezentácia v masmediálnom priestore internetu
Z pomerne početných charakteristík Čičmian uverejnených na webových stránkach sa dá vyčítať že aj dnes sa obec prezentuje hlavne osobitosťami miestnej stavebnej a odevnej kultúry a výšivkárstva. Dočítame
sa že „Čičmany sú známe starobylou a unikátnou architektúrou - maľovanými zrubovými drevenicami, že miestna architektúra pripomína
perníkové domčeky a to hlavne pre ornamentálnu výzdobu vonkajších
stien domov.“, inde že „sú známe maľovanými dreveným domčekmi,
ktorých výzdoba bola inšpirovaná ornametálnymi motívmi čičmianskej
výšivky“.8 Mnohé webové stránky lákajú turistov na pobyty
v tradičných dreveniciach.9 Zviditeľňovanie lokálnych foriem tradície
v širokom masovokomunikačnom priestore znamená pochopiteľne iný
režim, inú kvalitu reprezentácie. Prostredníctvom internetovej komunikácie sa už lokálne tradičné elementy včleňujú do širšieho globálneho
obehu kultúry.
Veľký priestor na webových stránkach pokrývajú záznamy folkloristických podujatí na ktorý sa organizačne podieľajú manželia Kudjakovci.
Dvojica sa výrazne zasadila o to, že do vymierajúcej dediny s prestarnutým obyvateľstvom sa postupne od polovice prvého desaťročia 21. storočia vrátil život a že sa Čičmany s jeho špecifickými kultúrnymi kvalitami stali atraktívnymi aj pre turistov a návštevníkov zvonka. Ich príbeh
je pozitívnym príkladom možnej cesty k revitalizácii lokálneho kultúrneho dedičstva.
Obec Čičmany - Slovensko.[online] [citované 5.4.2013] Dostupné na internete:
<http://www.sunflowers.sk/atrakcie/obec-cicmany-51.
Slovakia.travel-Živé tradície Čičmian.[online] [citované 5.4.2013] Dostupné na internete: <
http://www.slovakia.travel/entitaview.aspx
Čičmany - ľudový skvost v rajeckej-doline. .[online] [citované 5.4.2013] Dostupné na internete:
< http://cestovanie.aktuality.sk/clanok/1092/cicmany-ludovy-skvost-v-rajeckej-doline/
Skanzen
Čičmany.[online]
[citované
5.4.2013]
Dostupné
na
internete:
<http://www.skonline.sk/skanzen.php?id=27
9 Ubytovanie Čičmany . Drevenica Brundzovce. [online] [citované 5.4.2013] Dostupné na internete: < In http://www.cicmany.info
8
46
Oľga Danglová
Príbeh Juraja Kudjaka a jeho rodiny
Juraj Kudjak zdedil v Čičmanoch po svojej starej matke drevenicu.
Hoci sa narodil a žil na Orave, prostredie Čičmian, špecifický stavebný
ráz obce mu učarovali už ako dospievajúcemu chlapcovi (Raz som sa ako
pubertiak dostal k cédéčku s nahrávkami folklóru, no folklór, to bolo tak vtedy
pre mňa jedným uchom dnu, druhým von, ale na obale cédéčka som spoznal
chalupu našej babky, no a to ma chytilo, tunajšie domy a kroje, začal som si to
vážiť). Po smrti starej matky sa rozhodol sa s pomocou rodiny chalupu
zrekonštruovať a využiť ako predajňu suvenýrov so zámerom podporiť
rozvoj turizmu v obci. Okrem citu pre unikátnosť teritória obce, posilnil
jeho rozhodnutie pobyt v zahraničí. Do Veľkej Británie šiel pracovať ako
au pair so zámerom naučiť sa jazyk. – keď chcem prevádzkovať predajňu pre
turistov, musím predsa ovládať jazyk. Pripájal sa k skupinám turistov
a vypozoroval ako si Angličania vážia vlastné tradície, ako podporujú
adaptáciu a propagáciu lokálne špecifických produktov, symbolov
a služieb, ako sa ich snažia vylepšiť a ako to robia s ohľadom na trh
v oblasti turizmu, ktorý hľadá a žiada lokálnu identitu v ponúkaných
artefaktoch a službách. Podnety a skúsenosti z pobytu v Británii chcel
uplatniť i na svojom pôsobisku v Čičmanoch.
Kuriózne bolo osudové stretnutie Juraja s manželkou Marietou,
v ktorej našiel rovnako zapálenú ctiteľku ľudových tradícií ako aj
spriaznenú dušu pri realizácii svojich podnikateľských zámerov. 10
Po návrate z cudziny Juraj kúpil v Čičmanoch ďalšiu chalupu z roku
1760. S finančnou a manuálnou podporou rodiny - otec bol povolaním
stavbár a získanými peniazmi z fondu „Obnov si svoj dom“ sa mu ju
podarilo citlivo zrekonštruovať. Dom s ešte zachovaným otvoreným
komínom a čiernou izbou si cení ako unikátnu miestnu
pamiatku a s ohľadom na pamiatkárske kvality sa snažil pri jeho prestavbe čo najviac rešpektovať pôvodný vzhľad. Poznatky z rekonštrukcie ho nasmerovali k rozšíreniu podnikateľských aktivít o stavebnú činnosť. Využíva pri aj pri rekonštrukciách starých a výstavbe nových dreveníc v tradičnom duchu.
10 „Kosil som trávu, bolo to v to lete, keď tu boli Angličania. Videl som peknú turistku, dal
som sa s ňou do reči a zistil som, že sme z jedného mesta – z Námestova. Dokonca, že
bývame od seba len päť minút! Nikdy predtým sme sa nevideli,“ Krojovanú svadbu mali
v Čičmanoch.
In: Takto sa robí biznis. Mladý pár zobudil spiacu dedinu. [online] [citované 5.4.2013]
Dostupné na internete: <http://zivot.azet.sk/clanok/12042/takto-sa-robi-biznis-mladypar-zobudil-spiacu-dedinu.html
47
1-2/2013
Zatiaľ čo v prípade stavebných adaptácií mu ide o zachovanie autenticity a lokálnej identity, pri výbere suvenírov, ktoré ponúka vo svojej
predajni sú už kritériá omnoho voľnejšie. V repertoári predmetov nájdeme artefakty zviditeľňujúce miestne emblematické motívy - miniatúry drevených domov dekorovaných nástennou maľbou, reliéfne obrazy
s pastorálnymi motívmi pochádzajúce z dielní rajeckých rezbárov, vyšívané prestierania zdobené charakteristickou čičmianskou výšivkou,
ktorej prvky vidno prenesené i do maľby na pohároch - tie idú podľa
informácie predavačky najviac na odbyt – a to všetko prepletené bazárovým mixom ďalších spomienkových predmetov – kryštálové vázy,
svietniky z pravého včelieho vosku, vyrezávané drevené krucifixy, gobelínové obrazy so žánrovými historizujúcimi scénkami, zdrobneliny kolovrátkov. Zmätená všehochuť skladby má svoje komerčné opodstatnenie – je orientovaná na „nostalgické „ produkty, z ktorých si návštevníci
môžu vybrať podľa svojho vkusu. (Danglová 2006: 135 -136.)
Treba dodať, že predajňa suvenírov,
okolo ktorej sa manželia pohybujú
najčastejšie oblečení v čičmianskych
krojoch nie je iba obchod v uzatvorenom interiéry, je prirodzene prepojená
s exteriérom, kde ponúka možnosť
príjemného posedenia vonku pri občerstvení. V čase turistickej sezóny tu
možno vidieť folklór naživo v podaní
menších hudobných a tanečných formácií, stretnúť remeselníkov, ktorí tu
svoje výrobky nielen predávajú ale
priamo i vyrábajú a predvádzajú. Podujatia, ktoré Kudjakovci organizujú,
dodávajú priestoru v okolí predajne
novú dimenziu. Miesto ako nové cenObrázok č. 3
trum diania získáva na popularite odkazmi na minulosť a tradíciu a stáva aktuálnou súčasťou lokálnej identity. Tak ho vnímajú nielen návštevníci, prichádzajúci do obce, ale aj
miestni obyvatelia.
Génius loci námestíčka okolo zrubovej drevenice predajne vytvára
zaujímavú kulisu pre organizáciu podujatí, na ktorých predvádzajú svoje hudobné, spevné a tanečné zručnosti interpreti z rôznych regiónov
48
Oľga Danglová
Slovenska. V nabitom kalendári
kultúrnych podujatí, väčšina sa
koná v letných mesiacoch, si už
niektoré z programov vydobili
stabilnú pozíciu a známe sú
v omnoho širšom než lokálnom
meradle. Niektoré z nich dokonca získali medzinárodný rozmer. Najznámejšími sú „Fujaráši“ – trojdňové stretnutie, ktoré
Obrázok č. 4
sa pravidelne koná posledný
septembrový týždeň. V roku 2013 to bude už 8. ročník úspešného
podujatia, na ktorom sa stretávajú fujaristi s celého Slovenska, ale aj zo
zahraničia.11 Prvý júlový týždeň patrí festivalu heligonkárov. 12 Populárne sú aj remeselnícke dielne, kde predvádzajú svoje zručnosti miestni ale
aj pozvaní výrobcovia z rôznych kútov Slovenska.13
Turizmus a revitalizácia tradičných prvkov miestnej kultúry
Z vonkajšieho pohľadu turistu a návštevníka obce sa k unikátnym
znakom, ktorý v prvom vizuálnom pláne ponúka tradičná stavebná kultúra, pridáva možnosť zážitku spojeného s účasťou na živých kultúrnych podujatiach. To čo sa prezentuje pod hlavičkou miestnych podujatí
má však kultúrne už celkom iný než iba lokálny rozmer. Renesanciu
domácich tradícií, autentických skúseností sprevádza objavovanie nových tradícií a nových identít. Závažnú úlohu pri tom zohráva fenomén
turizmu. Mnoho podujatí sa organizuje s prihliadnutím na to, že konzumentmi spektakulárne ponúkaných tradícií budú milovníci folklóru
a turisti v jednej osobe.
Záznamy zo stretnutia „Fujarášov“ majú na webových stránkach početné zastúpenie.
Pozri napríklad Keď si fujaráš tak si náš. . [online] [citované 5.4.2013]
Dostupné na internete: < http://zenskyweb.sk/ked-si-fujaras-tak-si-nas.
Videozáznamy z rôznych ročníkov podujatia sú na internete voľne prístupné cez you-tube.
12 Heligonkári v Čičmanoch. [online] [citované 5.4.2013]
Dostupné na internete: <http://www.cicmany.net/podujatie/heligonkari-v-cicmanoch
Čičmanmi sa premierovo niesli tóny heligónky. [online] [citované 5.4.2013]
Dostupné na internete: <http://zilina.sme.sk/c/5972018/cicmanmi-sa-premierovo-nieslitony-heligonky.html
13 Organizujú sa pod mottom „ Na vlastnej koži život našich predkov zaži“.
Pozri tiež Ľudovo-umelecké Čičmany. Váš tradičný svet. . [online] [citované 5.4.2013]
Dostupné na internete: < http://www.cicmany.net/.
11
49
1-2/2013
Niektorí miestni obyvatelia, predstavitelia miestnej samosprávy ale aj
predstavitelia nadlokálnych inštitúcií a samozrejme organizácií cestového ruchu vidia práve v turizme perspektívnu možnosť rozvoja obce.
Takto vníma budúcnosť obce aj súčasná starostka. Zároveň počíta aj
s revitalizáciu života priamo vo vnútri obce. Očakáva príliv nových obyvateľov a demografické oživenie po tom, ako bude do života uvedený
nový územný plán, ktorého súčasťou bude výstavba obytných objektov
na tradičných spôsob zrubových dreveníc.
Do svojich početných aktivít intenzívne včleňuje prvky lokálnej tradície.14 Očakáva, že zarezonujú ako silný identifikačný znak a budú nápomocné aj pri realizáciách rozvojových zámerov. Starostka spolu
s Občianskym združením Rozvoj obce Čičmany (združuje miestny obyvateľov, rodákov ale aj priaznivcov obce nežijúcich v Čičmanoch)
sa pokúša zviditeľniť obec snahou o zápis čičmianskeho ornamentu do
Reprezentatívneho zoznamu nehmotného kultúrneho dedičstva Slovenska. Podporuje činnosť miestnej speváckej skupiny Lastovienka, zaujíma sa o činnosť
miestnych vyšívačiek, o kurzy
riasenia, bez ktorých by nebolo možné udržať miestny kroj.
V záujme o rozvoj obce sa
pokúša o kooperáciu s predstaviteľmi miestnych inštitúcií, či inštitúcií so širšími
Obrázok č. 5
územnými
kompetenciami
ako Žilinský samosprávny kraj, Kultúrne stredisko Žilina, Považské
múzeum v Žiline. Uvedomuje si význam folklórnych elementov pre
miestny rozvoj.
Prvky lokálnej tradície v globálnom priestore
Je tu ešte ďalšia rovina kultúrneho obehu, do ktorej sa v súčasnosti
dostal jeden z elementov lokálneho kultúrneho dedičstva – čičmansky
ornament. Inšpirovala sa ním firma Alpine Pro a.s. pri návrhoch športového odevu pre slovenských olympionikov. Zámerom bolo vniesť
do návrhov odevu športovcov reprezentujúcich krajinu niečo typicky
Na verejných podujatiach starostku často vidno v šatách dekorovaných čičmianskou
výšivkou.
14
50
Oľga Danglová
slovenské. Čičmiansky ornament na modrom pozadí evokujúcom
na prvý pohľad modrotlač sa tak ocitol na tričkách a šatkách olympionikov vedľa ďalších a la folklórnych prvkoch – klobúky na spôsob mužských klobúkov zo Šariša, vetrovky a la haleny. Odkaz na slovenskosť
navyše umocňovalo farebné ladenie odevu do škály bielo-modročervenej. Ohlasy na návrhy z kruhov odborníkov módnych návrhárov
ale aj širšej verejnosti
neboli príliš priaznivé.
Zhrňujúco ich sumarizuje
výrok
jedného
z internetových blogerov
- „nevydarený guláš“.
Odštartovali ale zafixovanie čičmianskeho ornamentu alebo skôr jeho
zjednodušenej štylizovanej verzie do širšieho
Obrázok 6
vizuálneho povedomia.
Čičmiansky ornament možno dnes vidieť na tričkách v sieťotlačovom
prevedení, využíva sa ako scénický prvok v programe RTV „Mám rád
Slovensko“. Vizuálne prvky inšpirované čičmianskou zdobnosťou sa tak
objavujú v globálnom priestore a v nových súvislostiach. Každý konzument a divák si ich môže interpretovať po svojom.
Záverom
V príspevku som chcela poukázať na to ako sa silné identifikačné
elementy miestnej kultúrnej tradície, v prípade Čičmian prvky
stavebnej, odevnej a dekoratívnej kultúry, dokázali presadiť, uchovať
a vnímať v dlhšej historickej perspektíve ako prejavy kultúrneho dedičstva a ako sa v toku času modifikoval ich význam. Ako sa z javov, vtelených pôvodne do autentického žitého sveta miestnych ľudí, postupne
stalo reprezentatívne kultúrne špecifikum oceňované navonok odborníkmi ale aj širšou verejnosťou, a ako sa z nich v súčasnosti stala kultúrna komodita s potenciálom využitia v rozvoji turistického ruchu či kultúrny prvok transformovaný do sféry národno- reprezentatívneho znaku.
51
1-2/2013
Obrazová príloha
 Obrázok č. 1: Grunt Joklovce. Dom richtára z roku 1714. Prenesený
v roku 1937 do Národopisného múzea v Prahe. Prevzaté z publikácie
Plicka, K. 1938: Slovensko, s.64.
 Obrázok č. 2: Július Koller: „Univerzálny folkloristický obyčaj
(U.F.O.)“, rok 1978. Fotoarchív Slovenskej národnej galérie. Prevzaté z:
http://www.webumenia.sk/web/guest/detail//detail/id/SVK:SNG.IM_116/J%C3%BAlius%20Koller
 Obrázok č. 3: Manželia Kudjakovci pred Gregorovým domom. Prevzaté z: http://zilina-gallery.sk/picture.php?/4956/category/444
 Obrázok č. 4: Celoslovenské stretnutie fujaristov v roku 2011.
Prevzaté z:
http://www.port.sk/fujaristi_v_cicmanoch_2012/pls/w/festival.festi
val_page?i_festival_id=2125
 Obrázok č. 5: Predseda Žilinského samosprávneho kraja Juraj Blanár
a starostka obce Čičmany na oslavách 740. výročia založenia obce.
Prevzaté z:
http://www.krkszilina.sk/2012/cicmany-cicmany-chymarna-dedinaale-z-nej-vychoji-celad-premilena.html
 Obrázok č. 6: Slávnostné predstavenie olympijskej kolekcie
v Bratislave v roku 2011. Prevzaté z
http://kdetovsetkozacalo.sk/kolekcie/24-10-2011-prebehloslavnostne-predstavenie-casti-olympijskej-kolekcie/
Literatúra a pramene
 BAČOVÁ ,V. 1996: Historická pamäť ako zdroj konštruovania identity.
In Historická pamäť a identita (Viera Bačová_Ed.) Spoločenskovedný ústav SAV, Košice.
 BRZEZIŃSKA, W. A. 2009: Specjaliści od kultury ludowej. In Nauka 3,
s. 155-172. Čičmany 1992 (Eva Munková ed.) Vydavateľstvo Osveta. Žilina.
 DANGLOVÁ, O. 2005: Etnologický pohľad na štúdium hodnôt (Hodnoty predmoderného sveta slovenskej dediny)
 DANGLOVÁ, O. 2006: Lokálne kontexty identity. In Svet mnohých „My
a Oni“ (Krivý V., Danglová, 0. ed.). Centrum excelentnosti SAV. Bratislava.
 DANGLOVÁ, O. 2009: Popular Tradition, Folklor and Politics. In Human Affairs, 2009, roč. 19, s. 329-340.
52
Oľga Danglová
 GIDDENS, A. (2003): Důsledky modernity. Slon, Praha.
 HALL, S. 1997: The work of representation. In Representation: Cultural
Representations and Signifying Practices. ( Stuart Hall ed.) SAGE Publications. London Thousand Oaks, New Delhi. ISBN 0 761954317
 KANTÁR, J. 1992: Ľudová architektúra. In Čičmany ( ed. Munková, E.),
Vydavateľstvo Osveta, Žilina, s.
 KREKOVIČOVÁ, E. 2008: Etnológ a využívanie folklórnych tradícií
v politike. Na margo ku kauze „Jánošík“. Etnologické rozpravy15, č. 1, s.
156-160. Kronika obce Čičmany . rukopis 1972.
 MARKOV, J. 1964: Štúdie a materiály k dejinám Čičmian. In Vlastivedný zborník Považia, s. 133-149.
 MENZL, V. (1980): Lidová architektura v Československu. Academia, Nakladatelství československé akademie věd. Praha 1980.
 WRIGHT, T. 2008: Visual Impact. Culture and the Meaning of Images. Oxford, New York: Berg. ISBN 978 185973 473 5
Elektronické zdroje
 MALEC, E.. (2006): Genius loci Lwowa – we Wroclawiu? In.
http://www.lwow.com.pl/malec.html, s. 8). U.F.O.[online] [citované
5.4.2013].
Dostupné
na
internete:
<http://www.webumenia.sk/web/guest/detail//detail/id/SVK:SN
G.IM_116/J%C3%BAlius%20Koller).htm>
 Obec Čičmany - Slovensko.[online] [citované 5.4.2013]
Dostupné na internete: <http://www.sunflowers.sk/atrakcie/obeccicmany-51.
 Slovakia.travel-Živé tradície Čičmian.[online] [citované 5.4.2013]
Dostupné na internete: < http://www.slovakia.travel/entitaview.aspx
 Čičmany - ľudový skvost v rajeckej-doline. .[online] [citované 5.4.2013]
Dostupné na internete:
<http://cestovanie.aktuality.sk/clanok/1092/cicmany-ludovy-skvostv-rajeckej-doline/
 Skanzen Čičmany.[online] [citované 5.4.2013]
Dostupné na internete: <http://www.skonline.sk/skanzen.php?id=27
 Ubytovanie Čičmany . Drevenica Brundzovce. [online] [citované 5.4.2013]
Dostupné na internete: < In http://www.cicmany.info
 Takto sa robí biznis. Mladý pár zobudil spiacu dedinu. [online] [citované
5.4.2013]
53
1-2/2013
Dostupné na internete: <http://zivot.azet.sk/clanok/12042/takto-sarobi-biznis-mlady-par zobudil-spiacu-dedinu.htm
 Keď si fujaráš tak si náš. . [online] [citované 5.4.2013]
Dostupné na internete: < http://zenskyweb.sk/ked-si-fujaras-tak-sinas.
 Heligonkári v Čičmanoch. [online] [citované 5.4.2013]
Dostupné na internete:
<http://www.cicmany.net/podujatie/heligonkari-v-cicmanoch
 Čičmanmi sa premierovo niesli tóny heligónky. [online] [citované 5.4.2013]
Dostupné na internete: <http://zilina.sme.sk/c/5972018/cicmanmisa-premierovo-niesli-tony-heligonky.html
 Ľudovo-umelecké Čičmany. Váš tradičný svet. . [online] [citované 5.4.2013]
Dostupné na internete: < http://www.cicmany.net/.
Kontakt
Oľga Danglová, CSc.
Ústav etnologie SAV
Klemensova 1,
Bratislava
[email protected]
54
Daniel Drápala
Dobová reflexe rukodělné výroby na Moravě na
přelomu 19. a 20. století
Daniel Drápala
Abstrakt: Traditional handmade manufacturing is generally perceived today as one
of the characteristics of the local and regional tradition. It is used to present a differently
defined society compared to the outer world, but it also shows potential in the creation
and transformations of identities of these societies. In additional to the purely descriptive
approach identifying the existing or previous condition of individual kinds and forms of
manufacturing activities, reflections on the future of crafts and home manufacturing
were more and more often applied in the time-related social discussion. At the turn of the
20th century, steps oriented towards the search for efficient support and specific tools
contributing to the development of some handicraft industries became the applied side of
these trends. Therefore, from the last third of the 19th century, tradesmen circles in the
Austrian empire were developing efforts to explore home-made craft industry or subject
it to control. One of the tools for acquiring information about these little known manufacturing activities was the preparation of an exhibition in 1909. A stepping stone for
organizing the exhibition was a questionnaire project that was supposed to collect relevant information about the article range, territorial representation, production organizations, sales, and social and economic conditions of so-called home-made craft industry
from the entire Moravia. These responses are not only an insight into the current situation in handicraft manufacturing in Moravia, but also a proof of a view of local communities of the importance of individual manufacturing kinds for the local or regional economy and identity.
Key words: local and regional identity, questionnaire, tradesmen, manufacturing
support, traditional handicraft manufacturing, Moravia, reflection in local community
Klíčová slova: lokální a regionální identita, dotazník, řemeslníci, podpora výroby,
tradiční řemeselná výroba, Morava, odraz v lokálním společenství
Tradiční rukodělná výroba – případně její některé dílčí segmenty
a dovednosti jsou dnes v obecném povědomí obvykle vnímány jako
jeden z charakteristických či signifikantních znaků lokální a regionální
tradice. Spolu s krojem, hudebním i tanečním folklórem a některými
událostmi výročního obyčejového cyklu se nejednou řadí mezi prvky,
jejichž prostřednictvím bývá prezentována a popularizována kulturní
svébytnost vybraných etnografických oblastí, subregionů či konkrétních
míst. Toto specifické působení určitého kulturního fenoménu však ne55
1-2/2013
musí být omezeno jen na procesy, v jejichž rámci dochází ke zužitkování
prvků tradiční kultury pro reprezentaci různě definovaného společenství (lokální, regionální, případně jinak vymezené) vůči vnějšímu světu.
Rukodělná produkce souběžně vykazuje nemalý potenciál zužitkovatelný při utváření či proměnách identity těchto societ. Oběmi rovinami se
ale v posledních desetiletích napříč prolíná významová shoda, když se
rukodělná tradice pro tyto potřeby nejednou zformovala do jakéhosi
ideálního kompaktního kulturního elementu s poměrně jasným a srozumitelným vymezením, většinou ale v pozici nezpochybnitelného článku místní nebo oblastní etnokulturní tradice.
Nakolik bylo rozvinuto poznání hodnot lidové výroby v jednotlivých
regionech a místech Moravy na přelomu 19. a 20. století nám přibližuje
archivní materiál vzešlý z mnohaleté činnosti Zemské rady živnostenské
pro Markrabství moravské. Jeho důkladné poznání nám umožňuje koncipovat zajímavé sondy směřující k poznání druhové skladby, technologických specifik, odbytu a dalších faktorů s výrobou spjatých, jsou pro
nás však i zdrojem nabízejícím seznámení, jakým způsobem a jak intenzivně byl vnímán význam/role dané výrobní činnosti v místní societě.
Motivy zájmu o tradiční rukodělnou výrobu na přelomu 19. a 20.
století
Proces poznávání kulturní a historické hodnoty rukodělné výroby byl
přitom poměrně zdlouhavý a je bezprostředně svázán s uvědomováním
si významu kulturního dědictví vlastního národa, etnické nebo etnografické skupiny či lokálního společenství. Počátky intenzivnějšího odborného zájmu o tradiční rukodělnou výrobu můžeme sledovat přibližně
od sklonku 19. století (Malacka, 2009; Smrčka, 2011). Vedle ryze popisného přístupu identifikující stávající či minulý stav jednotlivých druhů
a forem výrobních činností a jejich nositele se v dobově podmíněné společenské diskuzi stále více uplatňovaly úvahy o budoucnosti řemeslné
a domácké výroby, ať již v rovině kulturotvorné a národně-identifikační,
tak i na bázi ryze socio-ekonomické. Aplikovanou stránkou těchto trendů se posléze na přelomu 19. a 20. století staly kroky směřující k hledání
účinné podpory a konkrétních nástrojů přispívajících k rozvíjení některých rukodělných odvětví.
Kromě několika individuálních pokusů zaznamenáváme v této periodě revitalizační a podpůrné tendence vzcházející nejčastěji z činnosti
různých institucí a spolků. Podobné iniciativy se v Čechách a na Moravě
56
Daniel Drápala
nejednou rodily v uměleckých kruzích (např. Artěl, Svaz českého díla,
Sdružení výtvarných umělců moravských apod.), pro něž estetická hodnota a originalita spjatá s rukodělným charakterem tradiční výroby sehrávala klíčovou roli při hodnocení jejího přínosu národní kultuře (Jančář,
1985, s. 12–13; Křížová, 2012). Počátky podobných zvelebovacích snah
z druhé poloviny 19. a počátku 20. století však i přes některé úspěchy
vykazovaly určitou neujasněnost. Opíraly se spíše o iniciativu a nadšení
jednotlivců či jejich (nejednou silně romantizující) představy o poslání
tradiční výroby nežli o promyšlený koncepční postup zahrnující systematickou podporu širšího spektra výrobních činností vzešlých
z lidového prostředí.
Poněkud odlišný přístup vykazovala v téže době na Moravě organizace jiného zaměření – Zemská rada živnostenská pro Markrabství moravské (dále již jen ZRŽ). Jednalo se o instituci poměrně mladou ustavenou na základě sněmovního usnesení z března 1907 (Zemský úřad
na zvelebování…., 1911). Završilo se tím mnohaleté úsilí živnostenských
kruhů o vlastní celozemskou profesní organizaci, jež by v podmínkách
dravého průmyslového věku účinně hájila zájmy této profesní skupiny.
Hlavní cíle nově zřízené organizace byly pochopitelně formulovány
z pozic živnostnictva, přesto lze již od počátku existence zaznamenat
v její činnosti aktivní vstupy do řešení aktuálních problémů lidové rukodělné výroby. Nejednalo se však pouze o moravské specifikum. Živnostenské kruhy na území Rakouského císařství projevovaly již ve druhé
polovině 19. století zájem o tzv. domácí průmysl, zvl. v souvislosti
se vznikem živnostenských komor. Jistým vyvrcholením těchto trendů
se posléze stalo vyčlenění samostatného výstavního oddělení na Světové
výstavě ve Vídni v roce 1873 a následná příprava zákona o domácké
výrobě (Scheufler, 1991, s. 52). Účinným nástrojem pro rozvíjení technologických dovedností, včetně lidové výroby, se měla v dlouhodobé perspektivě stát průmyslová muzea v ideálním případě sloužící zájemcům
coby zdroje poznání a inspirace. Morava získala tuto instituci v přímé
návaznosti na vídeňskou výstavu v roce 1873 (Zemský úřad na zvelebování, 1912, s. 3–5; Jančář, 1985, s. 12–13).
Motivy směřující k intenzivnímu zájmu ZRŽ o rukodělnou výrobu
na teritoriu Moravy pochopitelně odpovídaly charakteru a poslání nově
ustavené organizace. Přirozeně se tedy odlišovaly od pohnutek národopisců, regionálních a vlastivědných pracovníků nebo umělců. Absence
jakéhokoli sentimentu či romantického okouzlení jedinečnými projevy
57
1-2/2013
tradiční rukodělné výroby se odráží v textu jednoho z činovníků ZRŽ
Vladimíra Hatláka: „… jest skutečně na čase, aby otázka podomáckého průmyslu v naší užší vlasti našla patřičného rozluštění a vyšetření, neboť při vší
snaze podporovati podomácký průmysl lidový na Moravě není a nebude
v intencích země, aby podporovala nezdravé, života neschopné pokusnictví,
v zájmu podomáckého průmyslu moravského, jakož i obyvatel, jíž se tímto průmyslem zabývají, jest, aby podporován byl života a konkurence schopný průmysl, který by byl s to nejubožejší kraje naše jak sociálně, tak i v hospodářském
zájmu povznést“ (Hatlák, 1908, s. 7). Jednostranná orientace státních
a živnostenských institucí na podporu odbytu lidové produkce vyvolávala již v této době v odborných i uměleckých kruzích kritické reakce.
Upozorňovaly především na tendenci ke zmechanizování lidové rukodělné výroby, její směřování ke kopírování a tím také k redukci přirozeného tvůrčího úsilí a rozvíjení umělecké invence (Hohe Warte II., 1906;
Lidové umění, 1906). V některých ohledech můžeme v krocích živnostenských kruhů zaznamenat ideovou blízkost spíše s hnutím Arts
and Crafts Movement z Britských ostrovů, u něhož opakovaně nacházeli
četné inspirace mnozí zájemci o funkční obnovu rukodělné výroby
v různých státech Evropy. Jedním z motivů k reformě výrobního procesu se v jejich pojetí stala především neutěšená sociální situace a negativní
důsledky industrializace (Křížová, 2012).
Příčiny zájmu ZRŽ o tzv. lidový průmysl lze rozdělit do tří kategorií:
a) snaha eliminovat výrobní činnost rozvíjené pod rouškou domácké
výroby – fakticky však konkurující registrovaným živnostníkům a podnikatelům; toto stanovisko se odráží v jednom z dochovaných prohlášení
ZRŽ z roku 1909: „Na mnohých místech pod rouškou domácí práce nebo domácího neb hospodářského vedlejšího zaměstnání domácí práce hraničí
s nedovoleným provozováním živnosti řemeslné, její majitelé vyhýbají se povinnostem živnostensko-právním jakož i společenstevním a tu domnívali se někteří
živnostníci, že živn. rada jako zástupkyně středních stavů […] hodlá toto podporovati.“ Reprezentanti živnostenských kruhů poukazovali na negativní
dopady tohoto stavu vedoucí k poškozování jejich vlastních ekonomických zájmů. V dobovém tisku se dokonce setkáme s expresivními výroky o nutnosti, aby český odbor „odhodlal se zlu sáhnouti na kořen“. (Výstava domácího a lidového…, 1909, s. 1);
b) zlepšit tristní sociální, ekonomické, právní a hygienické poměry,
v nichž
domácí
výrobci
a
jejich
rodinní
příslušníci
působili, i v tomto případě se autoři různých prohlášení uchylovali
58
Daniel Drápala
k citově podbarveným formulacím: „starostí jeho (míněn Český odbor
ZRŽ – poznámka autora) bude na druhé straně vymýtiti ona zaměstnání,
která výrobcové platí svým zdravím a jež jim skýtá jen groš žebrácký […]
a nahraditi je zaměstnáním výnosnějším…“ (VDr. P., 1908, s. 7);
c) podchytit ty oblasti tradiční výroby, jež by disponovaly adekvátním ekonomicko-sociálním potenciálem a které by byly do budoucna
schopny dlouhodobého uplatnění, případně vykazují možnosti dalšího
rozvoje
a
tím
i
schopnosti
zaměstnat
náležitý
počet
výrobců; vůči těmto výrobním činnostem byla Zemská rada živnostenská pro Markrabství moravské ochotna směřovat svoji cílenou podporu
finanční i organizační; svébytnou formou této pomoci byly např. školící
kurzy (hračkářský, krajkářský), družstva a pod.
Jakékoli systémové kroky rozvíjené profesními organizacemi vůči
tradiční rukodělné výrobě se však dostávaly do slepé uličky v důsledku
nízké míry poznání aktuálního stavu. Reprezentanti profesních organizací sice disponovali informacemi rozličné kvality o její existenci, formách organizace i druhové skladbě, jejich poznatky však byly v mnoha
ohledech značně nekonkrétní, torzovité a spíše nahodilé, neboť nebylo
možné se opřít o relevantní statistické či jiné informační zdroje. Při formulování svých postojů vycházeli tedy ze značně vágních východisek,
způsobených absencí jakéhokoli centrálního dozorčího orgánu či evidenčního nástroje, které by napomohly vytvořit věrohodný a komplexní
obraz o této specifické škále výrobních činností. Z těchto neuspokojivých
východisek proto vycházela intenzivní snaha o důkladnější poznání tzv.
lidového či domácího průmyslu.
Nebyl to ostatně trend uplatňující se jen na Moravě. Již v 90. let 19.
století proběhl v rakouských zemích prostřednictvím živnostenských
kontrolorů průzkum zaměřený na živé formy domácího průmyslu
v jednotlivých provinciích monarchie. Na základě analýzy výsledků
parlamentní ankety z roku 1893, písemných dobrozdání o tři léta mladších a některých dalších dílčích dokumentačních akcích z let 1897–1899
byla vydána informačně hutná publikace Über die Heimarbeit in Österreich. Jeden ze svazků o rozsahu 380-ti stran byl vyhrazen přímo Moravě,
Slezsku, Haliči a Bukovině (Fischer, 1902; Hatlák, 1910, s. 2–3). Publikovaný výsledek se stal předmětem následných diskuzí a polemik o prospěšnosti a hospodářském přínosu domácího průmyslu, některých negativních důsledcích ekonomických i sociálních atd. Relevantnost shromážděných dat byla záhy podrobena kritice především pro uplatněnou
59
1-2/2013
metodu a subjekt, který sběrnou akci garantoval. Zaměstnanci i zaměstnavatelé se stavěli k této iniciativě značně nedůvěřivě, obávajíce se negativních dopadů tohoto výzkumu v oblasti mzdové i daňového zatížení.
Dokumentační úsilí Zemské rady živnostenské pro Markrabství
moravské
Na Moravě převzali v roce 1907 iniciativu do svých rukou zástupci
Českého odboru Zemské rady živnostenské pro Markrabství moravské.
S argumentem, že „jak živnostnictvo tak i dělnictvo vidí v podomácké práci
poškození svých zájmů“, realizovalo anketu, v jejímž rámci si vyžádali
od všech okresních jednot společenstevních podrobnější informace. Výsledek tohoto úsilí byl ovšem i přes trojí urgence tristní – z regionů došly
pouze odpovědi tří okresních jednot. Uvážíme-li, že o několik let dříve
odhadovali rakouští živnostenští inspektoři, že na Moravě může
v domácím průmyslu nacházet obživu až sto tisíc Moravanů, tedy zhruba
pět procent veškerého obyvatelstva, lze považovat celý podnik za fiasko.
Neúspěch přesto iniciátory neodradil a v následujících měsících
se snažili hledat jinou příhodnější cestu, jak získat více informací o domácím průmyslu. Jejich druhý pokus o dvě léta později vykazoval již promyšlenější strategii, kterou téměř bezelstně odkrývají slova z článku
publikovaném v roce 1909 ve Věstníku Zemské rady živnostenské
pro Markrabství moravské: „Tu počalo se uvažovati o jiném, účelnějším
způsobu poznání poměrů domáckého průmyslu na Moravě a došlo se
k přesvědčení, že nejlépe hodí se k tomuto účelu výstava.“ (Výstava domácího
a lidového…, 1909, s. 1). 8. února 1909 byl proto projednán návrh na uspořádání výstavy, jíž bylo vetknuto za hlavní cíl „seznámiti se všemi druhy
výrobků na Moravě po domácku vyráběných.“
Počínaje únorem 1909 rozvinula administrativa Českého odboru ZRŽ
přípravné práce, které v první fázi zahrnovaly plošný sběr informací
o aktuálním stavu domácího průmyslu na teritoriu Moravy. Pro tyto potřeby byl sestaven stručný dotazník zahrnující osm otázek. Byly zaměřeny na identifikaci jednotlivých oborů provozovaných v domácím prostředí, jejich ekonomický i sociální status:
1.
2.
3.
4.
60
Jaký domácí průmysl je v obvodu jejich působnosti zaveden?
Kolik rodin asi se jím živí?
Kolik osob vůbec a dětí zvláště?
V kterém čase se v domácím průmyslu pracuje?
Daniel Drápala
5.
6.
7.
8.
Jaký výdělek skýtá a za kolik hodin denní práce?
Zač prodává se asi výrobek v obchodech?
Dostávají-li výrobci surovinu, či si jí musejí kupovati?
Komu se prodávají výrobky?
Požadované informace se neomezovaly jen na základní statistická data, ale svou hloubkou směřovaly k důkladnějšímu rozkrytí ekonomických a sociálních souvislostí existence vybraných oblastí výroby. Dotazník sloužil zároveň jako prvotní sondáž, co vše by bylo možno využít
z hmotných dokladů pro připravovanou výstavu. V první fázi bylo rozesláno celkem 3500 formulářů, což zhruba odpovídá počtu obcí na Moravě v této době. V červnu 1909 mohli organizátoři konstatovat, že obdrželi odpovědi z více než 600 míst, z toho 253 kladných a 243 záporných.
V tuto dobu docházelo do živnostenského ústředí denně na patnáct nových odpovědí.
Přestože jedním z nástrojů pro získání informací se staly vlastní profesní živnostenské organizace (společenstva), iniciátoři si po předchozích
neblahých zkušenostech uvědomili nutnost rozšířit spektrum a tím
i počet zapojených subjektů nad rámec vlastních organizačních struktur.
Výzva ke spolupráci byla proto rozeslána spolu s dotazníkem relevantním partnerům působících v jednotlivých lokalitách: „K velké této práci
potřeba je, aby přispěli všichni činitelé podporou morální a postarali se v kruhu
své působnosti o tom, aby domácí pracovníci na výstavě zastoupeni byli, aby
o nich veřejnost zvěděla a veřejným činitelům se ukázala cesta, jak by se dalo
postavení těchto vrstev nejlépe luštiti.“ Adresáty se staly místní správy
obecných a měšťanských škol, farní a obecní úřady, případně místní
odbory Národní jednoty a agilní muzejní spolky či muzea. Mezi autory
odpovědí nebývali zpravidla přímo producenti – a pokud ano, jednalo
se spíše o uvědomělé výrobce, kteří se profesionálně chopili výroby
vzešlé z lidového prostředí (např. několik výrobců hraček na východní
Moravě). Představitelé ZRŽ vycházeli při výběru potencionálních partnerů jednak z důkladné znalosti místních poměrů, v úvahu ovšem brali
také autoritu, kterou se tito lidé v lokálním společenství mohli vykázat.
Český odbor věřil, že nově zvoleným postupem a jasně formulovaným
metodickým návodem v podobě dotazníku lze získat relevantní a především důvěryhodné informace, jež by jen stěží dokázali shromáždit
pouze prostřednictvím živnostenských organizací. Nakolik byla tato
počáteční očekávání v průběhu roku 1909 naplněna, odráží četné písemné materiály, průběžné zprávy i dochovaná korespondence.
61
1-2/2013
Odezva dotazníkového výzkumu o domácím průmyslu
Oproti původním předpokladům se ZRŽ musela hned od počátku
setkávat s opakovanými odmítnutími. Motivy k podobným rozhodnutím bývaly rozličné – hledisko časové, osobní důvody, zdraví, nejednou
se ovšem negativní stanovisko skrývalo za suchým konstatováním: „…
domácí průmysl v naší vesnici se neprovozuje…“ (Juřinka, okr. Vsetín) či „...
ve zdejším školním obvodu domácího průmyslu není…“ (Trojanovice, okr.
Nový Jičín). Zvláště u pedagogů se často vyskytovala zdůvodnění pro
odmítnutí či opožděné poskytnutí informací s odkazem na blížící se
či probíhající prázdniny. Organizátoři se i proto snažili pojistit maximální možnou míru návratnosti znásobením adresátů v jednotlivých lokalitách (souběžné rozeslání farnímu a obecnímu úřadu i škole).
Celé procesu shromažďování dat z jednotlivých míst Moravy se nejednou stavěly do cesty také konflikty či neshody v rámci místních societ, vycházejících ať již z ryze osobních, tak i ideologických či sociálních
příčin. Na komplikace si např. posteskl farář P. František Kučera.
V přifařené obci Leština neuspěl se svou opakovanou iniciativou aktivně
se zapojit do dotazníkové akce. V úmyslu měl šířeji popsat výrobu košů,
kterou v počtu asi čtyřicet osob provozovali jako doplňkové zaměstnání
tamní zedníci. Jeho suché konstatování výstižně charakterizuje nastalou
situaci: „Já kněz a oni sociální demokráté!“ Jak však P. Kučera zaznamenal,
nebyla to jediná komplikace, která v onom roce vyvstávala v souvislosti
se sběrem dat. Některá odmítnutí ze strany výrobců byla zdůvodňována
obavami z případného nového daňového zatížení výrobní činnosti, kterou brali jako sekundární a příležitostný zdroj finančních prostředků:
„… jelikož nedávno měli s úřady jakési tahanice skrz zdanění skrovného výdělku.“ Neochota ke spolupráci na shromažďování informací i případném
pořizování výstavních exponátů nabývala u místního obyvatelstva různých podob. Správce školy Antonín Štastný odůvodňoval nedůvěru
obavami ze ztráty příležitosti k podomnímu prodeji produktů domácké
výroby, který skýtal sociálně labilnímu obyvatelstvu určitou existenční
jistotu. „Říkali po straně, že z toho chceme míti užitek apod. a ku obeslání výstavy se nikterak přemluviti nedali […] Také báli se někteří, že skoupením všech
těch věcí jednotlivci neb zemědělskou radou živnostenskou odňata by jim byla
příležitost jezditi s věcmi těmi do světa, kde se prý nají aspoň dobrého chleba.“
V závislosti na velikosti a ekonomickém potenciálu lokality lze vysledovat vzájemně se různící zpracovatele odpovědí. Z městského prostředí odpovídalo zpravidla některé z místních živnostenských společen62
Daniel Drápala
stev, někdy i vícero souběžně, mezi respondenty nalezneme také zástupce měšťanských či odborných škol. Pokročilý rozvoj spolkového života
v městských sídlech odráží zapojení některých místních spolků, zvláště
muzejních (Valašské Meziříčí, Klobouky u Brna). V případě menších
míst je patrná jiná struktura autorského okruhu. Začínají dominovat
učitelé různého stupně (řídící učitelé, podučitelé a pod.), kněží a starostové, což u městských lokalit tak často nezaznamenáváme.
Jedním z významných faktorů, který musíme u této dotazníkové akce
docenit, je autorství odpovědí a především vazba pisatelů na prostředí,
jehož popisu se ujímali. Zpracovatelé relací nebyli zpravidla integrální
součástí skupiny, pro něž se domácí průmysl stal vedlejším či hlavním
zdrojem obživy. Sami obvykle náleželi k jiným sociálně-profesním složkám, v důsledku výkonu svého povolání či funkce se ovšem opakovaně
dostávali do kontaktu s vlastní výrobou, jejich nositeli i existenčními
podmínkami těchto tvůrců. Zvláště v menších obcích je patrná důvěrná
znalost zaznamenaných reálií a nejednou i silná potřeba napomoci tíživé
sociální a ekonomické situaci řady domácích producentů. Obeznámenost
s místními poměry, ale také jistý odstup a střízlivý pohled nezatížený
vlastním životním údělem přispívaly k poměrně vysoké míře důvěryhodnosti zaznamenaných informací. Díky svému statusu byli autoři
odpovědí nejednou schopni upozornit na skutečnosti, které by byly samotnými nositeli či zběžným pozorovatelem přehlíženy.
Role tradiční rukodělné výroby v lokálním společenství
Jednotlivé zprávy nám ovšem nabízejí ještě jednu interpretační rovinu – slouží nám jako východisko pro poznání reflexe dané profesní
a sociální skupiny v lokálním společenství. Při formulování jednotlivých
relací se nejednou prolínal ryze subjektivní náhled pisatele determinovaný jeho společenským, profesním i ekonomickým prostředím
s kolektivně utvářenými postoji a reflexí sledované výrobní society. Tato
stanoviska a zpravidla konstituovala v určitém ideovém a kulturním
kontextu. Dotazníková akce z roku 1909 tak odráží výsledky dlouhodobějšího procesu lokálního či regionálního utváření obrazu jedné specificky definované skupiny obyvatel. Kromě sociálních a ekonomických aspektů nám relace z jednotlivých míst Moravy přinášejí hlubší poznání,
do jaké míry byly některé obory rukodělné výroby na přelomu 19. a 20.
století spojovány s regionální či lokální tradicí, případně zda byly vnímány za marginálii, která nevykazuje zásadní přínos pro formování
63
1-2/2013
místní či krajové identity. Správce školy v Jabloňově tak sice podotkl, že
ve vesnici tři rodiny provozují domáckou výrobu březových metel, ale
že tato výroba fakticky „nezasluhuje řeči“. Nebyl jediný, v podobném
duchu se vyjádřil i respondent z Pozořic u Brna připomínající výrobu
metel, slaměnek a částečně i papučí.
Dnes už zpravidla nemáme k dispozici zevrubnější údaje o osobnostech autorů jednotlivých odpovědí, většinou z nich se ovšem prolíná
společná rovina. Historická a kulturní hodnota místně či regionálně rozšířené rukodělné tradice byla v celé její šíři a rozmanitosti na sklonku 19.
a na počátku 20. století teprve pozvolna poznávána. Venkovské obyvatelstvo se s jejími produkty setkávalo takřka na každém kroku, a proto
bylo přirozené, že ji vnímali jako zcela běžný, snad až příliš obyčejný
prvek. Správce dolní školy na Rusavě Václav Prokeš tak kategoricky
sdělil, že v obci „není žádný domácí průmysl rozšířen. Většina „lidu je živa
z práce v lese…“ Na závěr ovšem neopomenul připojit poznámku, která
značně koriguje předchozí tvrzení: „Někteří přitom dělali šindel. Nyní, kdy
se dřevo zdražilo i to přestává. […] několik domkářů hotoví zde papuče.“
V případě řady oborů tradiční rukodělné výroby můžeme tak na sklonku 19. století sledovat zajímavou situaci. U některých činností se setkáváme s jejich nedoceněním ze strany místní komunity, která byla schopna i ochotna akceptovat především její ekonomický přínos v roli doplňkového a sezónního zaměstnání. Kulturně-historickou hodnotu nebrala
příliš v potaz, protože pro ni neměla v mnoha ohledech žádný hmatatelný přínos. Impulsy k poznání hodnoty tradiční rukodělné výroby přicházely mnohdy spíše zvnějšku, ale i ony měly v důsledku aplikování
romantizujícího přístupu a uplatňování estetických norem poměrně
selektivní charakter. Pozornost městského a zvl. intelektuálního prostředí tak byla soustředěna jen na malou výseč ze širokého spektra tradiční
rukodělné výroby. Zájem o krajkářství, výrobu hraček, zpracování perleti a některých dalších činností pochopitelně pozvolna formoval i názory
místních autorit, které posléze při dotazníkové akci ZRŽ přirozeně upozorňovaly na tyto svébytné obory, zatímco jiné opomíjely nebo uváděly
jen na okraj.
Určité podceňování hodnoty artefaktů vzešlých z drobné výroby
a pocit z jejich nedostatečného přínosu pro výstavní účely (příliš obyčejné, jednoduché, vlastně nezajímavé) opakovaně vyvolávalo dotazy, zda
vůbec by měly být vystaveny. Pracovníci Českého odboru ZRŽ však
na všechny podobně formulované otázky odpovídali jednoznačně –
64
Daniel Drápala
náleží-li daná činnost svým charakterem a produkty z ní vzešlými
do kategorie domácího průmyslu, jsou pro prezentaci na výstavě vhodné.
Dotazníková akce ZRŽ nám bohužel přináší jen minimálně zpráv,
které by přinesly autentické názory osob zapojených do tzv. domácího
průmyslu. Brněnské živnostenské ústředí sice obdrželo několik dopisů
od výrobců, zpravidla se ovšem jednalo o řemeslníky-živnostníky
či drobné podnikatele, kteří se rozhodli profesionálně působit v oblasti
vybraných rukodělných činností s vazbou na tradici (výroba dřevěného
domácího náčiní, hraček apod.), nejednalo se tedy fakticky o osoby,
k nimž v danou chvíli směřoval zájem ZRŽ. K dispozici tak máme jen
několik reprodukovaných informací obsažených v textech místních autorit. Přesto v kombinaci s ostatními relacemi můžeme alespoň z části
rekonstruovat postoje samotných nositelů technologických znalostí
k fenoménu, který jim rozličnou měrou a různě úspěšně skýtal obživu.
Domácí průmysl vnímal pochopitelně coby nástroj k získání finančních
prostředků a tím i zajištění existenční jistoty sobě a svým blízkým.
Z tohoto hlediska jim byl pochopitelně bližší pragmatický náhled reprezentovaný hospodářskými kruhy nežli v té tobě stále ještě v mnoha
ohledech romanticky ovlivněný estetizující přístup umělců a národopisců. Patrné je to např. i v racionálním postoji uplatňovaném bez jakéhokoli sentimentu ve chvíli, kdy tito producenti opouštěli ty druhy rukodělné
práce, které ztratily schopnost hospodářského přínosu a přecházeli
k jiným formám výroby či zaměstnání. Přestože odchody do továren
či proměna v domácké pracovníky činné pro tovární provozy (pletařství,
výroba ohýbaného nábytku apod.) apod. byly již v té době opakovaně
kritizovány, první pokusy o podporu tzv. lidové výroby, případně její
přizpůsobení aktuálním požadavkům doby nabývaly v těchto letech
teprve prvních nesmělých pokusů a týkaly se navíc jen některých oblastí
rukodělné výroby. Systémově však nebyly schopny neutěšenou ekonomickou a sociální situaci výrobců v jednotlivých regionech efektivně
řešit.
Vágnost termínu domácí průmysl
Ačkoliv autoři ve svém dotazníku jasně definovali osm otázek, při
návratu jednotlivých odpovědí se posléze ukázalo, že zásadním problémem se tentokrát nestalo zpracování odpovědí na nastolené dotazy jako
spíše samotné vnímání obsahu termínu domácí průmysl. Zatímco repre65
1-2/2013
zentanti ZRŽ si na základě svého systematického zájmu o problematiku
uvědomovali základní obsahovou náplň tohoto pojmu, zcela opačná
situace nastávala u spolupracovníků v regionech. Profesní skladba autorů odpovědí, jejich znalosti a všeobecný rozhled se individuálně lišily,
což se přirozeně odráželo v odpovědích samotných. Analýza navrácených dotazníků nám tak poskytuje další rovinu informací. Odkrývá
vnímání pojmu domácí průmysl z hlediska jeho druhové skladby, organizační podoby, ale i funkce ekonomické, sociální a potažmo i kulturní
i
národněči
lokálně-identifikační.
Spektrum
odpovědí
s uvedením, na co vše by se měla dotazníková akce vztahovat, se navzájem v mnoha hledech odlišuje. Při znalosti ustálené klasifikace rukodělné výroby (Válka, 2000) se můžeme podivovat nad tím, co jednotliví
respondenti považovali za integrální součást domácího průmysl.
S narůstajícím počtem došlých odpovědí a opakovanou potřebnou zpětného upřesňování si toto úskalí nedostatečného definování předmětu
výzkumu nakonec nejspíše uvědomili i sami organizátoři.
Klíčová formulace, „co se vše na Moravě po domácku vyrábí“, mohla být
v extrémním případě interpretována v nejširším možném pojetí zahrnující jakékoliv produkty vzešlé z domácího prostředí. Nemalé rozpaky tak
způsobily nabídky např. z Drnovic u Vyškova nebo Karlína u Čejče
k vystavení různých druhů obilovin, případně škrobu a rebarbory pěstitelů ze Slavkovska.
Odpovědi, které se bezprostředně týkaly rukodělné produkce, můžeme rozčlenit do několika kategorií dle toho, jaké druhy výroby a její
organizační formy jednotliví pisatelé uváděli.
Do první skupiny můžeme zahrnout regulérní řemesla rozvíjená
v městském i venkovském prostředí, zpravidla již na bázi živnostenského oprávnění. Nelze říci, že by autoři odpovědí přihlíželi při formulaci
svých zpráv na užší provázanost některých oborů k lidovému prostředí
– ať již po stránce technologické či odbytové. Zmiňováni tak byli koláři,
kováři, bednáři, ale i klempíři, krejčí, ševci, stolaři a truhláři. V tomto
pojetí tak zprávy z dané lokality fakticky sklouzávají do informací
o běžném provozování řemeslných živností, v nichž můžeme nalézt jen
minimální množství nějakých lokálně podmíněných či regionálně specifických rysů či poznatků hodnotných pro náš obor. Autoři zpravidla při
svém soustředění na tuto kategorii ostatní druhy rukodělné výroby
opomíjeli.
66
Daniel Drápala
Druhý okruh reprezentovali výrobci, kteří byli na různých místech
Moravy zapojeni do systému tzv. rozptýlené manufaktury – tedy doma
provozované výrobní činnosti s přímou vazbou na manufakturní či tovární výrobu, což mělo své důsledky ve způsobu odbytu, kdy výrobce
nezhotovoval pro trh, ale odváděl dílo zadavateli (ve formě faktora
či přímo průmyslového podniku). Na druhu daného odvětví pak záleželo, zda byl v domácím prostředí provozován celý technologický postup,
jeho větší část, nebo zda byl v rámci specializace zadáván jen užší segment výrobních úkonů. Zatímco první skupinu reprezentovaly např.
pletařky pracující na zapůjčených pletacích strojích, typickým zástupcem
druhé skupiny byli domáčtí zaměstnanci Kohnových a Thonetových
továren ať již v okolí Koryčan, Bystřice pod Hostýnem nebo na Vsetínsku. Obdobně fungovali osoby napojené na prostějovské a vyškovské
oděvní firmy. Dotazníková akce Českého odboru ZRŽ lze považovat
za velmi hodnotný pramen pro poznání některých specifických rysů
spjatých s touto formou domácího průmyslu. Odpovědi totiž dokládají
nejen geografický dosah jednotlivých výrobních středisek, ale i organizaci výroby a participaci domácích producentů. Ze zpráv můžeme také
zaznamenat míru zapojení některých dříve samostatně provozovaných
odvětví (např. bývalých tkalců apod.).
Zda tato forma organizace výroby náležela mezi domácí průmysl, nepanovala ve sledované době obecná shoda mezi odborníky (Scheufler,
1958) ani laiky. A tak i odpovědi jednotlivých pisatelů se vzájemně lišily.
Například P. Antonín Pavlík v dubnu 1909 konstatoval: „… u nás není
žádného domácího průmyslu, ženské dělají sice doma vesměs punčochy, ale
na strojích a všechno pro továrny.“ V podobném duchu vyznělo také svědectví starosty Konráda Šlaka ze Žernůvek, který nejprve seznal, že
žádný domácí průmysl v jeho obci není zastoupen. Po obdržení přihlášky
k výstavě, která již obsahovala detailnější specifikaci předmětu zájmu,
svůj názor podrobil revizi. Uvědomil si, že do sledované kategorie je
možné zařadit v místě provozovanou soustružnickou výrobu. P. Pavlík
nebo starosta Šlak nebyli zdaleka jediní, kteří nepovažovali po prvotní
rozvaze a na základě znalosti situace rozptýlenou manufakturu za domácí průmysl.
Do třetího okruhu spadají producenti, kteří nevíce odpovídají našemu dnešnímu pojetí domácké výroby – tedy práce vzešlé zpravidla
z úkonů zajišťujících svými výsledky zdárný chod rezidenční jednotky,
včetně jejího hospodářského a produkčního zázemí, provozované
67
1-2/2013
na úrovni malovýroby. V odpovědích bylo z této sféry často připomínáno např. zpracování proutí – ať již vrbového pro košíkářskou výrobu,
tak i březového pro hotovení metel, dále dřevozpracující obory, krajkářství, ale i síťování. Výroba vlasových síťěk na západní Moravě se
ve sledovaném období jevila jako jeden ze silně problémových článků
domácího průmyslu. Autory dotazníků byla tato činnost vnímána jako
relativně nový prvek, který sice využíval technologického postupu známého a uplatňovaného v lidovém prostředí (Staňková – Baran, 2008, s.
53), byl zde ovšem poměrně cizorodým jevem. V případě výroby vlasových síťěk se opakovaně připomínaly nízké výdělky, časté zapojení dětské práce, ale i hygienická negativa související s výchozí surovinou
v podobě lidských vlasů.
Jen ojediněle byl této části domácího průmyslu věnován ze strany autorů odpovědí větší prostor, nejednou se spíše jednalo jen o jakousi drobnou glosu či závěrečnou poznámku. Pisatelé zpravidla zůstávali u stručného konstatování o jejich existenci nebo počtu výrobců, nepovažovali
však většinou ani za nutné hledat způsoby případné systematické podpory. Dělo se tak především v důsledku omezeného produkčního potenciálu popsané činnosti, jednalo se totiž zpravidla jen o doplňková sezónní zaměstnání (z Nedašova např. strouhání světidel, předení lnu, tkaní
hrubého plátna) bez výraznější možnosti strojového zapojení. Svoji roli
zde sehrával lokální charakter odbytu pokrývající potřebu vesnice, bezprostředního okolí či nabídku na blízkých trzích. Pouze u několika lokalit je zmíněn přerod tohoto druhu činnosti do větších rozměrů, jaké například s odstupem několika desetiletí zaznamenal Karel Pavlištík
na Podřevnicku u výroby dřevěného náčiní a výrobků z proutí či slámy(Pavlištík, 2005).
Při posuzování významu některých odvětví domácké výroby uplatňovali autoři odpovědí redukující hledisko využitelnosti produktů
pro potřeby připravované výstavy. Proto se několikrát se dočítáme, že
„neprovozuje se takový průmysl, aby se výrobky mohly do výstavy poslati.“
Zajímavým se jeví záznam z Tvarožné, jehož autor považoval za domácí
průmysl zhotovení (škrábání) vajec v době předvelikonoční. I tato drobná
marginálie je pro nás ovšem ukázkou, nakolik již na přelomu 19. a 20.
století artefakty obyčejové tradice zasazené v původním prostředí
do spletitého přediva magických obřadních funkcí a významů mohly být
redukovány pouze na líbivý, estetický hodnotný artefakt bez zachování
některých původních atributů. Pozornosti hodný je jistě i dotaz dívčí
68
Daniel Drápala
školy v Moravské Ostravě, zda mohou být na výstavu připuštěny práce
jejich žákyň. Záhy se jí ze strany brněnského ústředí dostalo odpovědi.
Dokládá poměrně volný a takřka nedogmatický přístup organizátorů,
pro něž termín domácí průmysl byl determinován především prostředím,
v němž se výrobky zhotovovaly. Organizátoři proto souhlasili s přijetím
školních prací na výstavu, neboť žákyně nebudou „v příštím svém šití
pracovati řemeslně, nýbrž bude sloužiti jich vyučení ku ozdobě příbytků, tudíž
budou pracovány podomácku.“
Rozpaky spolupracovníků v terénu, zda metly či vázání třásní
k šátkům apod. náleží do domácího průmyslu, nakonec v průběhu letních
měsíců roku 1909 přivedly administrativu výstavního projektu
k jasnému specifikování jednotlivých okruhů výrobních činností tak, jak
byly vnímány jimi samotnými. V přihlášce rozesílané opět na všechna již
dříve oslovená místa bez ohledu, jaká odpověď došla, nebo dorazila-li
vůbec, bylo šířeji rozvedeno poslání výstavy: „Poskytnouti má přehled
o všech druzích domácí výroby lidu moravského (mimo řemeslné dle živn. řádu)
z jednotlivých míst, jakož i dáti nahlédnouti do všech druhů památek lidového
umění, ať starého či moderního.“ Základním vymezujícím faktorem se nakonec stal rukodělný charakter bez ohledu na vazbu k lidové tradici.
Druhou okolností, k níž se přihlíželo, bylo provozování výroby
v domácím prostředí za předpokladu, že se nejedná o registrovanou
řemeslnou živnost. S odmítnutím se proto setkala nabídka kovářských
výrobků z Plumlova, neboť vzešly z provozu registrované kovářské
živnosti. Zda měly tyto artefakty k tradičnímu prostředí blíže než provozy a výsledky některých rozptýlených manufaktur již nikdo zkoumání
nepodroboval. Byla-li uvedená dvě kritéria naplněna, nic nebránilo
ve vystavení zaslaných předmětů – a to i přes to, že z hlediska tradice
a technologického využití se mnohdy jednalo o kolekci poměrně nesourodých prvků, jako nabízeli např. zástupci Štědrákovy Lhoty na Šumperku: nítěné knoflíky, trakače, metly a hrábě.
Potenciál i rizika podpory výrobních činností
Plošná dotazníková akce i přes jisté limity v návratnosti a kvalitě
shromážděných dat nezůstala v četných případech jen u stručného zaznamenání informací o aktuálním stavu či některých historických dat.
V průběhu roku 1909 obdržela ZRŽ řadu elaborátů, jejichž vznik vyvolalo zaslání výzvy s dotazníkem. Autoři mnohdy projevovali iniciativu
a snažili se definovat rozvojový potenciál sledovaných lokalit (případně
69
1-2/2013
širší oblasti) a jejich obyvatelstva. Českému odboru ZRŽ tak adresovali žádosti o pomoc a radu, jaký domácí průmysl by doporučovali v jejich
oblasti zavést. Odpovědi obsahovaly také konkrétní návrhy na formy
podpory, které by přispěly k transformaci stávajících forem rukodělné
výroby na vyšší úroveň nebo by zajistily surovinové zajištění a odbytové
možnosti. Z některých zpráv je patrné, že se tvůrci ve svých rozvahách
odprostili od rámce domácího průmyslu a celou výzkumnou akci pojali
ve zcela odlišném duchu. Setkáváme se tak s návrhy na zavedení regulérní mechanizované produkce, nejednou i velkovýroby, která zpravidla
charakterem, organizací výroby, technologickými postupy ani mnoha
jinými faktory nevykazovala blízkost s tradiční rukodělnou výrobou.
Při svých úvahách byli nejspíše motivováni aplikováním slova průmysl
v textech, které užívala sama ZRŽ. Motivy pro takto formulované návrhy vycházely z úvah o potřebě zajištění zaměstnání pro vybrané spektrum místního obyvatelstva. Autoři nejednou přihlíželi k surovinovému
potenciálu, aktuální poptávce a dobovým trendům. Odeslané podněty
tak obsahovaly zmínky o parní cihelně, výrobě cementového zboží, pile
apod. Tento přístup nacházející východisko z neutěšených ekonomických a sociálních poměrů v zavádění mechanizované výroby je ovšem
patrný především pro horské, periferní či komunikačně málo dostupné
lokality. Podobné návrhy můžeme v téže časové rovině porovnat
s postřehy jiných účastníků sledované dotazníkové akce, kteří naopak
komentovali nepříznivé dopady spjaté s průmyslovými závody v okolí.
Pozitivní přínos v podobě příležitosti k zaměstnání býval dle nich často
vyvážen jinými společenskými, personálními a hospodářskými negativy.
Narušování tradičních sociálních vazeb a morálních pravidel velmi trefně komentoval např. Jan Hykel ze Štramberka. „Punčochářky po továrnách
i doma nevydělávají příliš mnoho, váží si toho, že práce je po celý rok a že mají
hodně volného času. Málo všímají si polního hospodářství svých rodičů a zhusta
neznají ani nejnutnějších prací domácích (praní, vaření, žehlení). Mnohá teprve
v manželství se tomu učí. Za to utrácejí těžce vydělaný groš na zábavu a za
parády, často tělesně (souchotě) i morálně hynou.“
Podobně neblahé zkušenosti proto motivovaly k úsilí, které fakticky
stálo proti iniciativám některých reprezentantů z regionů na zavedení
tovární výroby. Účinný nástroj ekonomické a sociální stabilizace, případně progrese nacházela tato skupina spíše v cílené podpoře vybraných druhů rukodělné produkce přímo v lokalitě nebo jejím bezprostředním okolí tak, aby dala lidem obživu, využila jejich znalostí a tech70
Daniel Drápala
nologických dovedností i surovinového potenciálu oblasti. Do jaké míry
měly podpůrné zásahy vstupovat do výrobních činností v místě provozovaných, se už názory vzájemně lišily a byly odvislé od místních poměrů i subjektu, který o této podpoře hovořil. Také v těchto případech musíme realisticky podotknout, že socioekonomické hledisko zde opět hrálo o poznání výraznější roli, než tendence uchovávat nezměněnou
či minimálně transformovanou podobu rukodělné tradice místa a regionu jako významného kulturního a historického fenoménu – takovýto
pohled byl spíše v menšině.
Realizace výstavy v roce 1909 a další podpůrné strategie ZRŽ
Výsledky rozsáhlé dotazníkové akce i návazných kroků přineslo
v posledním čtvrtletí 1909 své kýžené ovoce. Od 31. října do 30. listopadu zaplnily tři sály zahradní budovy v brněnském parku Lužánky produkty moravského lidového a domáckého průmyslu průmyslu. Kromě historické retrospektivy, na níž se podílely hlavně muzejní instituce (Zemské
Museum Františkovo, Horácké museum z Nového Města na Moravě,
muzea z Klobouk u Brna, Valašského Meziříčí atd.), byla na ploše největšího sálu (240 m2) prezentována aktuální podoba tohoto výrobního odvětví v celé své rozmanitosti. Exponáty byly členěny dle teritoriální příslušnosti a kromě výrobků samotných se nejednou podařilo vystavit také
pracovní pomůcky otevírající poznání technologických postupů (Žalud,
1910).
Ohlas, který přípravné akce i výstava samotná vyvolaly, s potěšením
přivítaly především samy živnostenské kruhy. Ve Věstníku Zemské
rady živnostenské pro Markrabství moravské se tak dočteme, že „myšlenka rozvířila hladinu našeho veřejného života tak, že se o ní mluví a jedná ve
všech ústředních korporacích píše skoro ve všech českých časopisech“ (Výstava
domácího a lidového, 1909, s. 1). Činovníci ZRŽ však neskrývali ani zklamání z malého ohlasu svého průzkumu ve venkovské prostředí, které se
snažili oslovit a navázat s ním užší spolupráci.
Výstavou ovšem aktivity ZRŽ vůči tradiční rukodělné výrobě neměly
do budoucna ustat. Nenaplnil se sice původní úmysl zpracovat a vydat
informace získané prostřednictvím dotazníkové akce a s ní spjaté komunikace, která se v průběhu přípravy výstavy s jednotlivými institucemi
a osobnostmi v moravských regionech rozvinula. Získané zkušenosti
nakonec nejspíše zapříčinily, že v následujících letech již ZRŽ nepřistoupila k podobně rozsáhlé sběrné a výstavní akci zaměřené na celé spek71
1-2/2013
trum tzv. domácího průmyslu. Jak jeden z činovníků českého odboru
ZRŽ v roce 1910 poukázal, akce předchozího roku doložily, že „lidový
průmysl domácí provozovaný v chudších krajinách po dobu zimní nikterak
nepoškozuje ani živnostnictvo, ani rolnictvo, ba naopak zlepšuje hospodářské
poměry chudobným pracovníků do té míry, že se drží při svých domovech
a neodcházejí do ciziny.“ Další strategie moravských živnostenských kruhů nabyla tudíž poněkud jiných dimenzí. Kromě podpory registrovaných živnostenských společenství přesunula část svých aktivit na přímou podporu vybraných elementů tradiční rukodělné výroby, které
vykazovaly potenciál funkčního uplatnění i v moderními trendy formovaném světě. Její podpůrné aktivity tak nesměřovaly k “banálním“ výrobám kosisk, hrábí či metel, ale zaměřila se především na podporu esteticky hodnotných výrobních odvětví. Pomoci se dostalo především kurzům krajkářským, hrnčířským, hračkářským, ale i některým specifickým
dřevozpracujícím odvětvím. Představitelé rady vyslyšeli také jeden
z opakujících se stesků přicházejících od tvůrců v regionech, kteří volali
po pomocné ruce při zajišťování odbytu. V roce 1910 tak byla otevřena
Moravská ústředna pro lidový průmysl (Magulová, 2005) jejíž aktivity
příhodně doplňovaly další jednorázové menší výstavní akce (např.
v letech 1913 a 1924 v Brně, ale posléze i expozic u příležitosti pražských,
brněnských a bratislavských veletrhů). Žádná další výstava ovšem nevyvolala obdobně rozsáhlé výzkumné kroky jako výstava realizovaná
v roce 1909 (Pamětní spis k dvacetiletí…, s. 104–105).
Závěr
S odstupem více než jednoho století od realizace dotazníkové akce
musíme tento pokus směřující k důkladnějšímu poznání výrobních aktivit rozvíjených v různých částech Moravy ocenit hned z několika důvodů. Hodnota shromážděných dat narůstá zvláště, uvědomíme-li si nedostatky v poznání všech nuancí spjatých zvl. s fenoménem domácké
výroby, která se jen obtížně dařila systematicky úředně podchytit a kontrolovat.
Kromě vlastních statistických informací a rozkrytí některých produkčních, sociálních a ekonomických vazeb spjatých s tzv. domácím
průmyslem přispívají odpovědi na osm zformulovaných dotazů, doprovodné komentáře i samostatné elaboráty uložené ve fondech Moravského zemského archivu v Brně k důkladnějšímu poznání vztahu lokálních
společenství k vybraným oblastem rukodělné činnosti a jejím nositelům
72
Daniel Drápala
odrážející mimo jiné také jejich význam – ekonomický, sociálně, ale
i kulturní či historický. Přínos informací získaných tímto způsobem tkví
i ve skutečnosti, že se jedná o první a na mnoho dalších let i jediný zdroj
informací o problematice rukodělné produkce vztahující se na historické
území Moravy. Pro další léta a desetiletí jsme tak odkázáni jen na teritoriálně, tematicky i metodologicky roztříštěné výzkumně-dokumentační
pokusy směřující k hlubšímu poznání tradice rukodělné výroby na Moravě. Teprve první pokusy ze 40. let, rozvíjené posléze v rámci tzv. hrubých průzkumů Ústředí lidové umělecké výroby nebo formou dotazníků Národopisné společnosti československé vytvářejí srovnatelně bohaté
východisko k bližšímu pochopení této složky etnokulturní tradice Moravy. Pro etnology je navíc neméně inspirativní také poznání dobových
přístupů k tomuto fenoménu. Z některých odpovědí je patrné, že to, co
je dnes etnology oceňováno jako významný prvek lokální a regionální
etnokulturní tradice, bylo v dobovém pojetí zpravidla vnímáno jako
zcela běžný, důkladnější pozornosti snad i zbytečný jev.
Příspěvek vznikl v rámci řešení Programu aplikovaného výzkumu
a vývoje národní a kulturní identity (NAKI), projekt DF12P01OVV015
s názvem Geografický informační systém tradiční lidové kultury (1750–
1900) řešený Masarykovou univerzitou v Brně.
Prameny
 Moravský zemský archiv v Brně. G 113 – Zemská rada živnostenská,
inventární číslo 160, signatura IX, karton 79.
 Moravský zemský archiv v Brně. G 113 – Zemská rada živnostenská,
inventární číslo 161, signatura IX, karton 80.
Literatura
 Dr. P.: 1908. Lidový průmysl. In Věstník českého odboru Zemské rady živnostenské pro Markrabství moravské. 1908, roč. 1, č. 1 a 2, s. 7.
 FISCHER, R. 1902. Domácí průmysl na Moravě. Olomouc: Nákladem
vlastním, 1902. 61 s.
 HATLÁK, V. 1910. Domácí průmysl na Moravě a výroba památek. Brno:
Ústřed. Spolku živnost. Moravských, 1910, 31 s.
 HATLÁK, V. 1908. Podporování podomáckého průmyslu na Moravě.
In Věstník českého odboru Zemské rady živnostenské pro Markrabství moravské. 1908, roč. 1, č. 7, s. 1–2.
73
1-2/2013
 Hohe Warte II. v referátě o výstavě lidového uměleckého průmyslu. In
Národopisný věstník českoslovanský. 1906, roč. 1, s. 93.
 JANČÁŘ, J. 1985. Počátky organizované péče o lidovou rukodělnou
výrobu. In Umění a řemesla. 1985, č. 3, s. 12–16.
 JANČÁŘ, J. 1981. Lidová výroba a její vývojové proměny. In Slovenský
národopis. 1981, roč. 29, č. 1, s. 112–120.
 KŘÍŽOVÁ, A. 2010. K počátkům české umělecké hračky. In Liďák, P. –
Křížová, A. Hračky z Nového Hrozenkova. Historie zaniklé výroby. Rožnov
pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm,
2010, s. 11–16.
 KŘÍŽOVÁ, A. 2012. Ornament jako výraz vlastenectví. K výtvarnému
folklorismu na Valašsku v první polovině 20. století. In Jana T. – Liďák,
P. Malovaná jizba. Umělecké řemeslo a užité umění ve sbírkách Valašského
muzea v přírodě (18–1. pol. 20. století). Rožnov pod Radhoštěm: Valašské
muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2011, s. 12–23.
 Lidové umění a pomocná akce státní. 1906. In Národopisný věstník českoslovanský. roč. 1, s. 156.
 MAGULOVÁ, I. 2005. K činnosti Zemského ústavu pro zvelebování
živností pro zemi Moravu v Brně. In Národopisná revue. 2005, roč. 15,
2005, č. 1, s. 29–34.
 MATYS, J. 1906. Domácí průmysl. Obzor národohospodářský 11, 1906, s.
13–19.
 Moravská Ústředna pro lidový průmysl. 1910. In Národopisný věstník
českoslovanský. roč. 5, s. 47.
 Pamětní spis k dvacetiletí moravské zemské živnostenské rady 1907–1927.
1927. Brno: Moravská živnostenská rada. 229 s.
 SCHEUFLER, V. 1958. Teorie a aplikace lidové výroby. In Umění a řemesla. 1958, č. 3, s. 82–87.
 SCHEUFLER, V. 1980. Rukodělná výroba. Praha: Ústav pro etnografii a
folkloristiku ČSAV Praha. 1980. 99 s.
 SCHEUFLER, V. 1991. Domácká výroba. In Umění a řemesla. 1979, č. 1,
s. 63–65.
 SCHEUFLER, V. 1991. Domácká výroba v Praze. In Český lid. 1991, č. 1,
s. 52–56.
 SMRČKA, V. 2011. Dějiny České národopisné společnosti čili Dějiny psané
národopisem. Praha: Česká národopisná společnost, 2011. 298 s.
 STAŇKOVÁ, J. – BARAN, L. 2008. Tradiční textilní techniky. Praha:
Grada Publishing, 2008. 180 s.
74
Daniel Drápala
 Zemský úřad na zvelebování živností v markr. Moravském, jeho organisace a
činnost za r. 1910 a 1911. 1912. Brno: Český odbor zemsk. úřadu na zvelebování živností. 122 s.
 VÁLKA, M. 2000. Lidová výroba jako kulturní fenomén. In Domácká
výroba v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha – Měčín: Česká národopisná společnost – Město Měčín, 2000, s. 6–10.
 Výstava domácího a lidového průmyslu moravského. 1909. In Věstník
českého odboru Zemské rady živnostenské pro Markrabství moravské.
roč. 2, č. 21, s. 1–3.
 ZUBATÝ, J. 1911. Vídeňská Hospodářská Společnost. In Národopisný
věstník českoslovanský. 1911, roč. 6, s. 94–95.
 ŽALUD, A. 1910. V Brně v listopadu 1909 uspořádala Živnostenská
rada výstavu. In Národopisný věstník českoslovanský. 1910, roč. 5, s. 46–
47.
Kontakt
PhDr. Daniel DRÁPALA, Ph.D.
Ústav evropské etnologie
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno
A. Nováka 1
602 00 Brno
[email protected]
75
1-2/2013
Tradiční rukodělná výroba a její vliv na současné
formování
lokální identity
(na příkladu horské oblasti české části Těšínska)
Václav Michalička
Abstrakt: As the gradual cultural integration and removal of regional differences
proceeds, a larger number of people connected to a specific area of the Czech part of the
Těšín area more and more intensively attempt to distinguish themselves from other
locations and identify themselves mainly using historical cultural values. The search for
a certain and steady point in the traditional culture of ancestors is becoming increasingly dominant. Traditional hand crafting plays a very significant role in the active creation of a local identity in the border zone of the easternmost part of the Czech Republic.
The preservation of traditional hand crafting in the mountain and foothill regional of the
Těšín area has several specific levels. You can encounter the remains of several surviving traditional technologies used for their functionality as well as a transformed folk
craft representing the originality of the region. Wood carvers, who significantly contribute to the identification process with an emotionally strong presentation of the local
culture, represent the dominant group of hand craft manufacturers in the Těšín area.
The third original phenomenon, which is growing in intensity, is the perception of the
cultural past thanks to its specific animation. Reconstructions of traditional hand craft
technologies, which are becoming a more frequent phenomena, have a significant impact
on the public. The preserved hand craft technologies therefore in various forms contain
an encoded memory of historical facts regarding cultural manifestations and specifics.
Key words: folk craft, local identity, wood carvers, Těšín area, traditional handmade manufacturing
Klíčová slova: lidová řemesla, lokální identita, řezbáři, Těšínská oblast, tradiční
rukodělná výroba
Studie je zaměřena na alespoň částečné definování problematiky specifického hledání a aktivního vytváření lokální identity v prostoru nejvýchodnější části České republiky.1 Konkrétně se jedná o horskou část Těšínska, tedy o jazykově smíšenou oblast, kde se v dlouhodobém historickém kontextu setkávají a střetávají dvě národnostní identity česká a polStudie je výstupem z projektu NAKI (DF11P01OVV018) Slezsko: Paměť – identita region
1
76
Václav Michalička
ská. Tyto dvě identity v minulosti hrály v tomto prostoru velmi výraznou roli a tvořily silnou emoční a často politizovanou třecí plochu. Způsob kolektivní i individuální národní identifikace – tedy ztotožnění
se s určitým národem - v tomto regionu stále patrněji poznamenává
identifikování se přímo se svým životním prostorem, jeho historií a kulturním odkazem v duchovní i hmotné rovině. Lze stále častěji zaznamenat případy jednotlivců i větších kolektivů, pro které se identifikace
s úžeji vymezeným regionem, v tomto případě specifikovaným etnograficky definovanou gorolskou kulturou, stává vnitřním řešením národnostního dilematu. Můžeme zde hovořit o jakési zcela novým způsobem
formované gorolské identitě a to i v případě obcí, které etnografy nebyly
ke gorolským přiřazovány. Určité místo se zde tak stává součástí procesu
reprodukce sociálních i kulturních forem a zdůrazněním důležitosti
časoprostorových specifických aktivit. Ačkoliv zde stále přetrvávají formy kulturně-společenských aktivit s národnostním podtextem, identifikace s teritoriem spojená s pohledem do minulosti a silnou reflexí historie regionu a tradičního způsobu života představuje důležitou součást
vymezování se lidí úzce propojených s danou lokalitou vůči jiným regionům na území České republiky, Polska i Slovenska.
Tím, jak dochází k postupné kulturní integraci a stírání regionálních
rozdílu, vystupuje intenzivněji snaha většího počtu lidí spjatých s tímto
prostorem odlišit se od jiných lokalit a identifikovat se především pomocí historických kulturních hodnot. Stále dominantnější se tak stává hledání jistého a pevného bodu v tradiční kultuře předků a jejich specifickém způsobu obživy při reflexi lokální identity a uvědomování si sama
sebe. Archaické jevy v mnoha oblastech života obyvatel horských obcí,
které zde velmi dlouho přežívaly, ale náhle zanikly překryty novou modernizační vrstvou, figurují stále ve vzpomínkách přímých i zprostředkovaných a představují ve vnímání zdejších obyvatel důležité specifikum vymezující zdejší region oproti jiným. Vztah lidí k území, tedy
k jejich regionu, k jejich životnímu prostoru je přirozenou součástí života. (BLAŽEK, 2004, s. 147 - 157) Horský ráz krajiny ve spojitosti
s roubenou venkovskou architekturou zde vytvořil důležitou spojnici
vedoucí k předkům, která přispívá jak k sentimentálnímu zabarvení
v subjektivním vztahu k regionu, tak k posílení vědomí společenského
původu a přesvědčení. Podoba životního prostoru spolu se skupinovými
vzpomínkami, kolektivními zvyky a tradicemi hraje důležitou roli
při pocitu sounáležitosti s regionem. (BLAŽEK, 2004, s. 147 - 157)
77
1-2/2013
Právě ohlížení se do minulosti zde hraje stále významnější roli
při vymezení vlastního vztahu k regionu. Kulturní identita coby soubor
osobitých znaků a projevů, jimiž se zdejší obyvatelstvo a především
jejich předkové odlišovali od jiných oblastí, tak nabývá na značné důležitosti. Toto zintenzivňující se hledání vlastní identity v historii a tradičních hodnotách předků vedlo a i v současnosti vede k formování stále
se zvětšujících skupin lidí, kteří na základě kolektivního prožitku navazují pomyslný kontakt s minulostí a odkazem předchozích generací. Tito
lidé se tak vydali cestou hledání odpovědí na otázky vlastního původů.
Jak dosvědčují různé akce v regionu prezentující kulturní tradice, lidé
mají potřebu nejen o minulosti něco znát, ale spíše si potřebují přímo
na ni sáhnout. Někteří lidé se tak spokojí s nákupem tradičních výrobků
od lidí prezentujících se coby lidový řemeslníci a lidový umělci, ale lze
se však setkat s takovými, kterým toto nestačí a přímo přistupují k osobitým návratům do historie pomocí rekonstrukcí tradičních činností.
V daném prostoru se patrně nejvýrazněji projevují tři formy specifických přístupů k uchopení archaických rukodělných technik. V prvé řadě
se jedná o jakési relikty původní domácké a především domácí
výroby, která zde přežívala v minimalizované míře až hluboko do 20.
století. Životní styl lidí v horském venkovském prostředí zakonzervoval
mnohé primitivní technologie. Často se ovšem nejednalo pouze o jejich
uchování po staletí generačním předáváním, ale pod tlakem existenční
tísně se lidé zpětně k technikám opracování a zpracování přírodních
materiálů navraceli, a to někdy i ve velmi jednoduchých podobách
odkazujících spíše do raného středověku či pravěku. Až změny životního stylu a myšlení vedly k inovacím v technologiích i výrobních nástrojích. (DRÁPALA, 2007, s. 1-4) Ovšem tento inovační proces dlouho nevydržel, neboť technologie ztratily funkční uplatnění, a přestalo se jich
využívat. Dnes lidé produkující některé předměty většinou užitného
charakteru na základě původních principů rukodělné výroby (již minimum specifických osob zakotvených myšlenkově, zvykově, setrvačně
v tradičních vzorcích chování - jednání) stále určité svébytné inovace
vyhledávají a v jejich výrobcích se prolínají staré tradice s novodobými
projevy současného kutilství. Venkovská rukodělná produkce prošla
ve sledovaném prostoru během staletí svébytným historickým vývojem,
během kterého často zůstávaly zachovány technologie i materiál, ale
proměňovalo se jejich uplatnění. Cesta k dnešním tradičním lidovým řemeslníkům (velmi vágní označení, se kterým se ovšem běžně setkáváme
78
Václav Michalička
a stává se zažitým pojmem) ovšem byla dosti složitá a je otázkou, na jaké
tradice vlastně navazují. (JAROŠOVÁ, 2011, s. 6 - 12)
Současná rukodělná produkce z tradičních materiálů je ve své podstatě jistým transformovaným reliktem, který existuje na historické podstatě, ale víceméně jeho podoby, společenské, kulturní i ekonomické
poslání se vydaly zcela novým směrem. Jedná se o zdroj obživy, koníček,
hledání vlastních kořenů, rekonstrukci již zaniklých technik (z různých
pohnutek). V současné době je ale spíše již ojedinělým jevem používání
tradičních technologií k vlastnímu upotřebení (či pro úzký okruh odběratelů) v rámci jejich primární funkčnosti – jedná se většinou o zhotovování metel, hrábí, topor, kosisek a podobně, tedy předmětů, u nichž
je patrná ještě aktivní potřeba jejich užitných vlastností. Působí zde ovšem i rukodělní výrobci vycházející z tradičního sortimentu, kteří produkují ve větším měřítku, ačkoliv jich není v daném regionu příliš mnoho. Ti většinou nacházejí odbyt svých výrobků především na různých
akcích s národopisnou tématikou, na kterých figurují v představách
mnohých lidí, jako tradiční prvek přecházejí staletími a přetrvávající
i pro budoucnost. Tradici v tomto pojetí představuje pracující rolník,
v krajním případě řemeslník kladných vlastností se vztahem k přírodě,
rodné hroudě a k moudrosti a tradicím zděděných po předcích. Zájemci
o lidovou kulturu právě takovéhoto archaického lidového tvůrce mezi
těmi dnešními hledají. A existuje nemalé množství producentů tradičních výrobků, kteří se jim snaží právě takovýto obraz nabídnout. Nutno
podotknout, že nezřídka někteří výrobci této představy rádi využívají,
až zneužívají, ještě více se stylizují, aby jejich výtvory, které představují
zboží, se dobře prodávaly. K podtržení vizuálního vjemu využívají
i různé stylizované kostýmy nejčastěji vycházející z krojových
součástek, a i tímto oblečením jakoby se přenesli do dávných
dob, do zlatých starých časů, které rázem ztratily všechny negativní
rysy.
Na Těšínsku ovšem rozhodně nenabrala cílená profilace se do archaických lidových řemeslníků takové intenzity a tak velkého společenského dopadu jako na sousedním Valašsku, kde tradiční rukodělná výroba
dodnes přispívá k vytváření jakéhosi valašského mýtu – tedy iluze a značně zkreslených představ o zachovaném starobylém a idylickém prostoru.
V tomto ohledu - tedy vytváření vidiny idylického venkovského světa
ztraceného kdesi v Beskydech, jsou na Těšínsku mnohem aktivnější
79
1-2/2013
složkou řezbáři coby rukodělní výrobci stylizující se především do role
lidových umělců. (JAROŠOVÁ, 2011, s. 10 - 11)
Horský ale i podhorský prostor Těšínska je v současné době živnou
půdou pro mnoho neprofesionálních řezbářů působících zde v opravdu
značných počtech, které výrazně převyšují stavy v porovnání s jinými
oblastmi České republiky. Sledované teritorium procházelo a stále prochází obrovskými proměnami, kdy vliv průmyslové expanze, jež
ve svých důsledcích pronikl i do zaostalých agrárních vesnic, postupně
kulminoval a nyní výrazně slábne a opouští své pozice. Díla neprofesionálních řezbářů v sobě obsahují mnoho informací o proměně společnosti
i životního vnímání a pocitech v daném regionu. Možná právě tyto změny a protichůdné kulturní tendence vyvolaly zvýšenou potřebu jisté
reflexe vůči prostředí, které tvůrce obklopuje. U řezbářů z tohoto regionu stále převažuje zobrazování (pokud možno realisticky, ale také naivně či zjednodušeně) jevů z lidské společnosti spojených právě s horským
a podhorským prostorem. Ve velmi omezené míře se jedná o reflexi
pramenící z autentického poznání prožité reality, dominantně však převažuje identifikování se s vlastním či citově blízkým prostředím na základě už ne prožitých zkušeností, ale zprostředkovaných, převzatých
poznatků a rovněž zaběhnutých stereotypů, kdy dochází k prezentování
již nepoznaného způsobu života lidových vrstev. Častá jsou zejména témata vycházející z inspiračních zdrojů víceméně minulých jevů.
Z venkovského prostředí jsou znázorňovány do plastik a reliéfů motivy
lidí a jejich každodenního života – rolnický pracovní cyklus v průběhu
roku, práce v lese, zvykoslovné scény, tanec, muzikanti. (JEŘÁBEK,
1982) Při této tradicionalistické tématice hraje důležitou roli i přežívající
a dále se šířící stereotypní obraz beskydského venkova a života horalů.
Tyto zažité a realitě naprosto neodpovídající představy řada řezbářů
svými výtvory podporuje. Jejich produkce se tváří jako odraz skutečnosti
na základě autopsie, a region tak prezentují coby lokalitu s archaickou
kulturou a archaickým způsobem života. Prezentování takto zidealizovaného obrazu není pro tento prostor pouze záležitostí řezbářství, ale
především různých podnikatelských subjektů. Řezbáři této falešné představy hojně využívají a svými díly ji do jisté míry přiživují. Někteří však
zidealizovanou podobu venkovského života zobrazují pro vlastní potěšení na základě svých romantických interpretací či snového vidění světa.
Mnoho zájemců a přihlížejících stále více takovouto iluzi venkovského
života vyžaduje a ze stran řezbářů jim často bývá vyhověno – a to i přes80
Václav Michalička
to, že řezbáři pocházející z venkova již nepamatují doby, které svým
dílem prezentují a navíc mnoho současných regionálních řezbářů takto
tvořících patří svým původem již v několikáté generaci do městského
prostředí. Další témata, která prošla značnou idealizací, přinesla industrializace oblasti, zvláště hornictví, hutnictví a s tím spojená dělnická
subkultura.
Výše uvedené skutečnosti napovídají, že působení neprofesionálních
řezbářů a výtvorů, které zhotovili, má svůj podíl na utváření určitých
procesů v rámci lokální i regionální identity, a to nejen v mezích své
osoby, ale i s přesahem na širší okruh společnosti. Mnoho autorů je svým
okolím vnímáno coby svébytný jev spojený s vlastní obcí, městem
či krajem a jejich tvorba jako projev místní kultury, jíž se stává reprezentantem. Řezbáři často tím, že si vybírají právě regionální témata, nacházejí na svou tvorbu kladné odezvy se zpětnou citovou vazbou.
V minulosti ve venkovských i maloměstských domácnostech plnily důležitou úlohu plastiky Madon a patronů připravené řezbářskými dílnami
pro poutníky navštěvující poutní místa. Dnes si lidé často přinášejí
z různých kulturních akcí spjatých s lidovou kulturou předměty od řezbářů příbuzné materiálem i technikou zpracování, avšak jejich poslání již
není v duchovní rovině, ale v estetické. Nicméně citové propojení a komunikace s řezbářskými výtvory zde rovněž existuje, ale vše je založeno
na jiných hodnotových preferencích. Lidé, kterým kontakt s takovýmito
plastikami a reliéfy zvyšuje pocit radosti a optimismu, si pak autory
a jejich díla ztotožňují se svým vlastním životním prostorem. Tato skutečnost je dobře patrná z toho, že neprofesionální řezbáři vždy výrazně
figurují na různých jarmarcích a akcích odkazujících k historii regionu
či obce a jejich kulturním tradicím a zvláštnostem. A ačkoliv právě při
takovéto prezentaci lokální kultury většinou dochází k šíření mylných
a stereotypních představ o lidové kultuře a lidových umělcích, v rámci
procesu sebeuvědomování člověka ve vztahu k určitému místu, hrají
při utváření lokální i regionální identity řezbáři zcela důležitou a smysluplnou roli. Identifikace s prostorem se tak formuje na základech ztotožňování se s kulturními specifiky spjatými s konkrétní obcí, či regionem. Tento jev lze pro horskou a podhorskou oblast českého Těšínska
nejintenzivněji pozorovat u betlémářství, kdy zvýšená emoční intenzita
a popularita betlému s regionální tematikou u veřejnosti identifikační
proces ještě umocňuje. (DVOŘÁK, 2009, s. 14)
81
1-2/2013
Třetím svébytným fenoménem, který v této oblasti nabývá na stále
větší intenzitě, je vnímání kulturní minulosti pomocí její specifické animace. Jedná se tak o přímé nezprostředkované poznání pomocí vlastního prožitku již neexistujících zaniklých jevů patřících kdysi k danému
prostoru a k lidem v něm žijících. Hledání odpovědí na mnohé otázky
a rekonstrukce zaniklých jevů je vlastně procesem rozeznání určitých
principů vlastní kultury, který následně zcela zákonitě vede v konečném
důsledku i k jistému sebepoznání a sebeidentifikaci. A právě uvědomění
si své kulturní podstaty je velice zásadním faktorem při hledání identity
jednotlivce či společenství. Modelovým příkladem tohoto stále výraznějšího fenoménu je skupina místních obyvatel sdružených v občanském
sdružení Koliba generačně spjatých s regionem, která aktivně a naprosto
nekomerčně oživuje historické technologie a činnosti (spjaté zejména
s chovem ovcí a životem Gorolů), které se snaží co nejvíce identicky
prožít. A tak jako je národnostně smíšená daná oblast, tak je národnostně
smíšeno i toto seskupení lidí spojené společným zájmem o tradice. Jeho
členové se ovšem vědomě profilují jako Slezané či spíše mnohem úžeji
jako Gorole slezští. Tato skupina prezentující tradiční činnosti a kulturní
specifika regionu původně pouze pro svůj osobní prožitek se vzhledem
k formě svých vícesmyslově dobře vnímatelných aktivit do určité míry
stala reprezentantem a silným identifikačním faktorem dané lokality
v poměrně širokém měřítku. S určitou nadsázkou lze říci, že bez tohoto
stále nekomerčního společenství lidí se neobejde téměř žádná kulturní
akce prezentující tradice regionu.
Lidé sdruženi ve spolku Koliba se se svým prostorem zcela identifikovali právě na základě kulturního odkazu a lidových tradic. Toto své
ztotožnění s regionem dávají okázale najevo nošením krojů při každé
možné příležitosti (a to i mimo region) a důsledným používáním dialektu a omezením češtiny či polštiny na nutné minimum. Toto jejich vystupování a následné aktivity jsou důsledkem naléhavé potřeby udržení
vlastní odlišnosti. Rekonstrukce i revitalizace archaických a zaniklých
činností a jevů se staly jedním z jejich identifikačních faktorů, bez komerčního zájmu či snah žít přírodním životem nezávisle na současné
civilizaci. Jejich aktivity doprovází sekundární dopad na mnohem širší
okruh lidí žijících a pohybujících se v tomto prostoru - starousedlíci,
rekreanti, turisté.
Impulsem u těchto lidí byl zájem o tradice svého rodného kraje, který
byl ovšem doprovázen zděšením, že něco podstatného nenávratně mizí
82
Václav Michalička
s odchodem staré generace. Objevil se strach, do té doby příliš neuvědomovaný, z toho, že specifická minulost regionu bude zapomenuta.
Následovalo tak několik z počátku drobných aktivit, které přerostly v již
zmiňovanou animaci kulturních prvků spojenou s mnohými rekonstrukcemi zaniklých jevů. Rekonstrukce archaických činností a výrobních
technik v podání těchto lidí nepředstavuje pouze jejich oživení, ale jedná
se o aktivní prožívání svébytných kulturních jevů, které už vypadaly
jako definitivně ztracené a překryté novými civilizačními vrstvami. Občanské sdružení Koliba se zabývá především oživením tradičních činností
spojených se salašnickým chovem ovcí od zpracování mléka a vlny až po
interpretaci zvykoslovných praktik spojených s prvním výhonem ovcí
na salaš a jejich podzimním návratem. V této souvislosti stojí za zmínku
rekonstrukce rozdělávání posvátného živého ohně třením rotující dřevěné tyče a zápalné hubky. Značný dopad na veřejnost ovšem mají rekonstrukce lesních řemesel, které se staly každoročně vyhledávanou záležitostí.
Proces rekonstrukce a určité animace zaniklých kulturních jevů, jako
pálení dřevěného uhlí, výroba potaše a další, se stal vlastně procesem
poznávání. Prostředkem tohoto procesu se stal přímý prožitek zaniklého
historického jevu, který ovšem není věrný ani identický, ale značně modifikovaný. Při shromažďování podkladů tato skupina kontaktovala
velké množství pamětníků a dosáhla procesu cíleného probouzení
vzpomínek a oživování paměti. Podobně tomu bylo i při samotných
rekonstrukcí již zaniklých technologiích, kdy si zákonitě kladli velké
množství otázek, na které se snažili formou experimentů najít odpovědi.
Tyto odpovědi vedoucí k poznání podněcovaly zúčastněné k dalším
aktivitám a experimentům, což se projevilo v rostoucí snaze postihnout
široké spektrum různých specifických tradičních kulturních projevů.
Největší dopad bylo možné vypozorovat u přímých pokusů o identické
oživení konkrétních činností založených na určitém osvojení si jistých
dovedností. (MICHALIČKA, 2009)
Ukázkovým příkladem je v tomto případě rekonstrukce pálení milíře
na dřevěné uhlí v obci Košařiska. Pálení dřevěného uhlí v milířích bylo
sice důležitým a klíčovým způsobem obživy mnoha lidí v západních
Beskydech, ale nebylo chápáno jako něco mimořádného a zvláštního.
Dnes se jedná v prostoru České republiky o téměř zapomenutou záležitost patřící do oblasti pohádek. Lidé ve středoevropském prostoru
si milíř s pohádkami přímo spojují a je pro ně něčím záhadným, nezná83
1-2/2013
mým a značně archaickým. A přitom se vůbec nejedná o záležitost
v rámci celé Evropy již zaniklou, ale v některých oblastech je ještě stále
živá. Na tomto příkladu, který je jedním z mnoha, je vidět typický příklad kulturního zapomnění. Rekonstruovat tyto zapomenuté jevy znamená vymanit se z kulturního zapomnění. O vymanění z tohoto zapomnění
se spolek Koliba snaží například i prováděnými experimentálními výpaly
dřevěného uhlí. Nejedná se však o precizní vědeckou rekonstrukci ale
o skutečně kolektivní emočně velmi silnou animaci konkrétního ve své
funkční podobě zaniklého kulturního aspektu spjatého s konkrétní lokalitou. Týdenní fyzicky náročná práce v kolektivu prováděná v určité
civilizační odloučenosti umocňuje přímé a dobrovolné prožití kulturního
jevu. Pro větší dopad tohoto poslání byla vybrána identická lokalita
Na miliři, kde se v minulosti pálilo ve velkém objemu. Identifikace
s konkrétním místem je dobře patrná i u dalších aktivit. Činnosti spojené
se salašnictvím prezentují především na Košařiskách a například rekonstrukce výroby potaše – salajky – na místě nazývaném Salajka. Celkový
dopad těchto aktivit v rámci vytváření lokální identity je u této skupiny
velmi výrazný. Ve stále větší míře lze zaznamenat identifikační působení
na mnohem širší vrstvu lidí, jejichž úsudek a nazírání na region je aktivitami lidí sdružených nejen ve spolku Koliba, ale i dalších podobných
sdruženích a organizacích, znatelně formován.
Význam aktivit zaměřených na práci s kulturní pamětí nelze přeceňovat, ale také ani podceňovat. Často vedle pozitivních kulturotvorných
dopadů v rámci vymezení regionálních identit může docházet také
k vytváření zkresleného a falešného obrazu minulosti. Zachování tradiční rukodělné výroby v horském a podhorském regionu Tešínska má tedy
několik specifických rovin. Ve stále používaných rukodělných technologiích je tak velmi dobře zachovaná – zakódovaná paměť na historické
skutečnosti kulturních projevů lidské civilizace. Tyto informace jsou
obsaženy přímo v technologii a je snadné je dekódovat a použít při sebeuvědomování naší lidské společnosti a našeho vlastního já.
 BLAŽEK, B. 2004. Venkovy. Amnéza, diagnóza, terapie. Šlapanice: Era,
2004. 184 s.
 DRÁPALA, D. – MICHALIČKA, V. 2007. O práci lidských rukou. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2007, 26 s.
84
Václav Michalička
 DRÁPALA, D. – MICHALIČKA, V. 2010. Zručnost, um a dovednost lidí
na horách. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě
v Rožnově pod Radhoštěm, 2010. 175 s.
 DVOŘÁK, J. – MICHALIČKA, V. 2009. Řezbáři a betlemáři: sondy do
řezbářské a betlemářské tvorby na moravsko-slezsko-slovensko-polském pomezí. Nový Jičín: Jaroslav Dvořák, 2009. 197 s.
 CHROMÝ, P - JANŮ, H. 2003. Regional identity, activation of territorial
communities and the potential of the development of peripheral regions. In Acta Universitatis Carolinae – Geographica. 2003, 38 (1), s. 105–117.
 CHROMÝ, P. 2003. Formování regionální identity: nezbytná součást geografických výzkumů? In Geografie na cestách poznání. Praha: UK v Praze, PřF,
katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, 2003. s. 163–178.
 JAROŠOVÁ, B. – LIĎÁK, P. – MICHALIČKA, V. 2011. Tradice a současnost rukodělné výroby v regionu Moravské Valašsko. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radoštěm, 2011. 198
s.
 JEŘÁBEK, R. 1982. Současná neprofesionální plastika v českých zemích (Inspirace, stimulace). In Slovenský národopis. 1982, 30, č. 4, s. 568 – 571.
 MICHALIČKA, V. 2009: Využití a smysl „experimentální“ a „aplikované“
etnografie. In Národopisný věstník. 2009, 15 (68), č. 1, s. 39 - 43.
 MICHALIČKA, V. 2011. Osobitý mužský svět – neprofesionální řezbářství.
In Svět mužů a žen: Muž a žena ve svědectví lidových tradic. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 2011, s. 155 – 160.
 ŠULÉŘ, P. 1980. Autenticita – identita, aneb o potřebě užitečného napětí. In
Národopisné aktuality. 1980, 17, č. 2, s. 73 – 75.
Kontakt
Mgr. Václav Michalička
Slezské zemské muzeum
Tyršova 1
746 01 Opava
Česká republika
[email protected]
85
1-2/2013
Výroba ohýbaného nábytku v podhůří Hostýnských vrchů a některá specifika práce domácích
dělníků
Radek Bryol
Abstract: At the foothills of Hostyn Hills in Eastern Moravia was developed home
labour for bentwood furniture manufactures in Bystřice pod Hostýnem and Holešov.
Labourers manufactured various components of bentwood furniture. This geographical
area was primary typical by agriculture workers but development of industry increased
employment also in this area. One of typical home labour was weaving parts of furniture
by rattans. This activity was preserved until second half of 20th century and nowadays it
is almost defunct.
Following to home labour we can observe unique contact labourers with manufacture,
organization of labour in family and also manufacturing and technological process. Even
though this activity is almost defunct we can still find specific awareness about it.
Key words: Foothills of Beskydy mountains, Hostyn hills, home labour, bentwood
furniture, Thonet, industry
Klíčová slova: Hostýnské vrchy, Pobeskydí, domácí dělnictví, ohýbaný nábytek,
průmysl, Thonet
Na východní Moravě v oblasti severozápadního podhůří Hostýnských vrchů – části vnějších západních Karpat – se v souvislosti se vznikem továren na výrobu ohýbaného nábytku ve 2. polovině 19. století
rozvinulo příslušné domácí dělnictví. Do oblasti Moravy se tento nový
druh průmyslu, zastoupený z počátku výhradně firmou Bratří Thonetů,
dostal z Vídně především z důvodu dobrých surovinových zdrojů a také
rozvíjející se infrastruktury. Důležitý byl rovněž předpoklad získání
dělníků z řad nejnižších sociálních vrstev v podhorském agrárním prostředí. V podhůří Hostýnských vrchů se v minulosti prolínal charakter
několika národopisných celků a od tohoto předpokladu se částečně odvíjela i podoba tradičního zaměstnání obyvatel. Horský prostor a jeho
bezprostřední podhůří, obvykle ztotožňované se severozápadní částí
etnografického regionu Moravské Valašsko, poskytoval primárně obživu
86
Radek Bryol
při těžbě dřeva a různých formách jeho využití. 1 V prostoru přiléhající
mírné pahorkatiny se rozkládá podhostýnské Záhoří, kde hlavní obživu
zajišťovalo zemědělství. Západním směrem je Záhoří otevřeno do Hornomoravského úvalu náležícího k Hané, východní část uzavírají horské
hřebeny Moravskoslezských Beskyd v regionu Moravské Valašsko. Přestože byl tento podhorský region v době feudalismu podstatný svou
tranzitní funkcí, města v něm můžeme charakterizovat spíše jako lokality s převahou zemědělství. (Bartovský, 1909; Hosák a kol. 1939; Janák,
1999, s. 207 – 212; Kunz, 1950; Kvasnička, 1929; Štika, 2009)
Firma Bratří Thonetové pronikla do sledovaného teritoria vybudováním továrny na ohýbaný nábytek v Bystřici pod Hostýnem na přelomu
50. a 60. let 19. století. V roce 1890 vznikla v Holešově továrna na ohýbaný nábytek další významné podnikatelské rodiny – Jakob a Josef Kohn.2
Vzorem těchto firem se inspirovali i další menší podnikatelé, jejichž vliv
v hostýnském podhůří je rovněž patrný. K centrálním továrnám náležely
menší filiální provozovny v dalších lokalitách regionu. (Baletka, 2008;
Janák, 1999; Kovářová a kol. 2004; Kramoliš, 1931; Scheufler, 1991; Šimoníková, 1989; Uhlíř 2001; 2005; 2011; Válka, 2000) Některé filiálky plnily
pouze funkci místa kontaktu s domácími pracovníky, další přímo obsahovaly dílenský provoz. Tímto způsobem pronikalo průmyslové dělnictví do širšího venkovského prostoru sledovaného teritoria. Za období
největšího rozmachu výroby ohýbaného nábytku a s tím spojeného zaměstnávání dělníků v tomto průmyslu je považován přelom 19. a 20.
století až po I. světovou válku. (Bartoš a kol. 1980; Uhlíř 2001)
Fenomén domácí práce zajišťující částečnou průmyslovou produkci
byl v období 2. poloviny 19. století naprosto běžným způsobem podnikatelských aktivit. V největším objemu byl v Českých zemích tento typ
dělnictví patrný v textilním průmyslu, kde vycházel ze starších předpokladů manufakturní produkce. Domácí dělnictví sledujeme také v dalších
oborech průmyslového podnikání, rovněž ve vymezené oblasti podhůří
Hostýnských vrchů a jejím blízkém okolí, především v prostoru etnografického regionu Moravské Valašsko. Zajímavé jsou rovněž vztahy tradiční lidové výroby s aktivitami podnikatelů spolu s manufakturní či
Neobvyklý vznik obcí Rajnochovice a Rusava je spojen se šířením valašské pastevecké
kultury.
2 Avšak aktivitu této společnosti v podhostýnském regionu sledujeme již v 70. letech 19.
století, kdy měla firma Kohn v městečku Kelči filiální výrobnu své hlavní továrny ve Vsetíně.
1
87
1-2/2013
tovární produkcí. (Baletka, 1989; 2008; Hatlák, 1910; Dudík, 1873; Fischer, 1902; Janák, 1999; Mainuš, 1959; Martínek, 2000; Scheufler, 1991;
Svěrák, 1931)
V průmyslu ohýbaného nábytku existovala dokonalá dělba práce
s možností zaměstnání neškolených pracovníků při konání většiny výrobních operací. Do řad průmyslového dělnictva se tedy zpravidla dostávali zástupci nejnižších sociálních vrstev, buď formou zaměstnání
v továrně, filiálce či jako domácí dělník.3 V širším spektru výrobních
operací při produkci ohýbaného nábytku se jako práce domácích dělníků
v nejpatrnějším objemu rozvinuly 4 dílčí úkony. V koncentrovaných
dílenských provozech probíhaly hlavně činnosti, u kterých bylo možné
použití mechanizace, tedy základní obrábění dřevěných přířezů – kulatých tyčí polotovarů, dále jejich soustružení a ohýbání do potřebného
tvaru. Následné operace – rašplování dílců, jejich hlazení a finální politurování, stejně jako vyplétání nábytkových dílců rotangem 4, bylo možné
provádět s jednoduchými nástroji bez potřeby dílenského vybavení přímo v obytných prostorách domácností. Konečná fáze produkčního procesu, jako především sestavování jednotlivých dílců, probíhala opět
v továrnách, kde se rovněž hotový nábytek balil před expedováním.
(Vaněk, 1952; Baletka, 1989c) Archivní prameny různého charakteru
dokládají, že obvyklé bylo prolínání práce v provozovně s domácí dělnickou produkcí, kdy zaměstnanec továrny nebo filiálky, většinou otec
pracující v úkolové mzdě, přinášel nábytkové dílce na zpracování členům své rodiny. V případě domácího i továrního dělnictví obecně sledujeme sezónnost, přičemž dělníci se v letních měsících navraceli
k zemědělství ve formě nádenictví. Rašplování, hlazení a politurování mělo
rovněž negativní vliv na hygienu domácnosti. (Baletka, 1989c; Fischer,
1902; Hatlák, 1910; Scheufler, 1991) Omezení výroby ohýbaného nábytku
a s tím spojený zánik četných filiálních provozoven ovlivnily hospodářské změny v souvislosti s I. světovou válkou a hospodářskou krizí konce
20. let 20. století. Ze stejných důvodů zanikalo také domácí rašplířství
Nutno zohlednit nerovnoměrnost rozmachu průmyslové zaměstnanosti dle společenskohospodářských předpokladů konkrétních lokalit. Například časově různý postup dělnických zaměstnání dvou sousedních obcí Provodovic a Komárna závisející na různých okolnostech, SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1869,
1880, 1890, 199, 1910, 1921); SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty
obce Provodovice (1869, 1880, 1890, 199, 1910, 1921).
4 Rotang je lýko popínavé rotangové palmy dovážené ze zemí bývalé Indočíny. Sloupnuté
lýko je používáno na výplety (Uhlíř, 2001, s. 11 – 12)
3
88
Radek Bryol
a politurování, navíc byla postupně zaváděna mechanizace výroby, která
ruční obrábění polotovarů rovněž eliminovala. V podstatě jedinou5 výrobní činností, která se zachovala ve formě domácího dělnictví i do období 2. poloviny 20. století zůstalo vyplétání nábytkových dílců pro společnost TON v Bystřici pod Hostýnem – nástupce firmy Bratří Thonetové
(Thonet-Mundus).
Přestože dílny na nábytkové výplety figurovaly do 20. let 20. století
také jako tovární provozy, hlavní objem pletařských prací byl prováděn
formou domácího dělnictví, které této specializaci po zrušení továrních
pletáren dominovalo. Jednalo se v podstatě o nezdokonalitelnou a neurychlitelnou výrobní operaci s nenahraditelným podílem ruční práce.
V období počátků výroby ohýbaného nábytku,
před
vyvinutím
(1880)
a zdokonalováním (90. léta 19. století) překližkových sedáků se opatřovaly sedadlové
výplně převážně výpletem. Na produkci
pletařek tedy závisel celkový objem ohýbaného nábytku, který bylo možné vyrobit.
Od pracovního potenciálu domácích pletařek
se rovněž odvíjely plány výroby na počátku
2. poloviny 20. století. Až po polovině 20.
století byla produkce nábytkových výpletů
zdokonalena, avšak pouze kvantitativně,
užitím strojně pleteného rákosového úpletu
zalisovaného do nábytkových dílců. Ve stejném období se začaly na výplety paralelně
s rotangem používat umělé materiály. (Baletka, 2008, s. 110 – 111; Uhlíř, 2001, s. 12, 148
– 149; 2005, s. 39 – 41)
Obrázek č. 1
Organizace výroby a její specifika
Vyplétání nábytkových dílců – sicú,6 můžeme charakterizovat jako
jednu z fyzicky méně náročných operací při výrobě ohýbaného nábytku.
Přesto byla i tato činnost namáhavá neustálou manipulací s dlouhými
výpletovými pruty, které se musely při práci patřičnou silou neustále
V menší míře se ještě po polovině 20. století provádělo v domácnostech politurování a
čalounické práce.
6 Z německého die Sitze – sedadla, sedáky.
5
89
1-2/2013
napínat, aby se docílilo pevnosti a pružnosti výpletu tak, aby se rotang
nepoškodil. Vytvářením nábytkových výpletů se živily především ženy,
v případě mužů se jednalo výhradně o jednotlivce, nebo šlo o jejich pomoc svým manželkám.7
Jedním ze specifik zaměstnání domácích dělnic byl jejich minimální
styk s továrnou. Pletařky se zpravidla neúčastnily podnikových schůzí
výrobně-provozního ani politického charakteru a nebyly také účastny
dění v souvislosti s obvyklými způsoby průmyslové práce v období socialismu, stejně jako případných školení. 8 Tento omezený přímý kontakt
domácích dělníků s podnikem v Bystřici pod Hostýnem plynul už
ze samotného charakteru domácí práce a její organizace, kde prostředníkem byl mistr.9 (Bartoš a kol. 1980, s. 131) Výhodnou a praktickou možností cesty domácích dělnic do bystřického podniku mohlo být nakládání zbytkového dřeva na palivo, které dostávali zaměstnanci jako deputát. Také rozvoj různých forem podnikového sociálního a kulturního
zabezpečení, rozvíjející se ve specifické podobě od poloviny 20. století
byl pro domácí pracovnice nevyužitelný nebo se jich nedotýkal. Podle
slov pamětnice Marie Cíchové, která byla do bystřického podniku pozvána k oslavě svého životního jubilea, byla cesta k jinému účelu než pro
palivo „škoda kroku“.
Důvodem omezeného zapojování domácího pletařství do dobového
politicko-výrobního dění10 byla již tradiční nemožnost zásadních inovací
Už od počátku výroby Bratří Thonetů v Koryčanech a poté v Bystřici pod Hostýnem a
jinde máme zmínky především o pletařkách nebo dílovedoucích pletařkách ženského
pohlaví, viz MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 3, inv. č. 6. Soupis zaměstnanců. (1857–
1910), s. 6, 13, 83, 115, 132, 138, 192 aj.
8 O čemž svědčí také minimální informace o pletařkách v excerpovaných pramenech,
na rozdíl od četných zmínek o nejrůznějších dalších výrobních operacích a pracovištích,
Moravská zemská knihovna v Brně. Stále vpřed. Závodní časopis zaměstnanců n. p. Thonet,
závod na ohýbaný nábytek Bystřice p. Hostýnem 3–7, 1950 – 1955. [některá čísla chybí]; MZA,
K 718, TON, karton 134, inv. č. 909. Plán výroby, odbytu, dopravy (1975); MZA, K 718, TON,
karton 503, [bez inv. č.]. Zápisy z jednání ředitelských porad VHJ NP Nábytkářský průmysl
(1987–1988); MZA, K 718, TON, karton 261, inv. č. 1131. Komplexní rozbor (1977); MZA,
K 718, TON, karton 93, inv. č. 375. Kolektivní smlouvy provozoven (1963–1965), a další.
9 V potaz však nutno brát nepřímý kontakt ve formě informovanosti domácích pracovnic
o dění v podniku především od dalších členů rodiny nebo jiných osob z vesnice, jejichž
zaměstnání v TONu bývalo v oblasti rozšířené.
10 Přičemž neustále bylo v případě jiných výrobních činností zdůrazňováno šetření materiálem, minimalizace zmetkovitosti, dokonalé využití pracovní doby, efektivita operací,
vnitropodniková kooperace s obecnými cíly plnění úkolů, například Stále vpřed. Závodní
časopis zaměstnanců n.p. Thonet, závod na ohýbaný nábytek Bystřice p. Hostýnem 3–7, 1950 –
7
90
Radek Bryol
při této výrobě s nenahraditelným podílem ruční práce. Domácí pletařství charakterizovali pamětníci jako specifickou distancovanou výrobu,
která byla jaksi podceňována i z vedoucích míst podniku. Jen osoby,
které práci přímo prováděly nebo lidé, kteří byli s pletaři v přímém kontaktu, dovedli ocenit především časovou náročnost této činnosti.
Nemožnost jakkoli upravit nekontrolovatelnou délku pracovní doby
domácích dělníků byla již v 2. polovině 19. století jedním z důvodů snahy o omezení obdobných forem zaměstnání. Příležitost domácích dělníků kdykoliv pracovat se logicky udržovala i ve 2. polovině 20. století.
Také paní Marie Cíchová vzpomíná, že se „u práce sedávalo, co šlo!“, bylo
to i večer „po dobytku, kdy děcka a manžel pomohli.“ Když byly v podniku
naléhavé zakázky a s nimi spojené úkoly „plétlo sa nocama, každá sa snažila.“ Pamětník Alois Oliva vzpomněl na období, ve kterém už se jeho
žena pletařstvím neživila: „V zimě, jak už se neplétly sice, bylo volnější“
Specifický charakter domácí práce měl naopak některé své výhody.
Respondenti se shodli na dobré možnosti výchovy dětí, pracovalo
se i při mateřské dovolené. Rovněž byli v této činnosti zaměstnáváni lidé
se sníženou pracovní schopností. Snaha o výdělek právě po narození
potomků přivedla pamětnice Marii Papežíkovou, stejně jako Anežku
Adamovou a Ludmilu Olivovou k tomuto zaměstnání obvyklému
v lokalitách jejich bydliště. Paní Marie Cíchová, která měla 6 dětí, si bez
zaměstnání v domácnosti nedovedla jejich výchovu vůbec představit.
Důležitá byla výchova dětí k práci zadáváním pomocných prací a někde
i drobnou odměnou.
V případě žen, žádajících o pozici pletařky byl přirozený předpoklad
znalosti potřebné techniky. Výměna dovedností mezi pletařkami probíhala přirozeným předáváním zkušeností v rámci vesnické komunity,
kdy zkušenější pletařky zaučovaly ženy, které s tímto zaměstnáním začínaly. Školení pletařek přímo v prostorách podniku TON respondenti
neuvádějí ani není doloženo prameny: „Ve fabrice to bylo na zavazání.
Každý, kdo se to chtěl naučiť, ve svojím vlastním zájmu se naučil plísť.“
Ženy nejčastěji pracovaly přímo v kuchyni, případně v jiné vytápěné
obytné místnosti, někdy v dalších prostorách. Například paní Ludmila
Olivová většinou pracovala ve vyhrazeném prostoru v kuchyni, někdy
v průjezdu. Postačovala základní vymezená plocha v místnosti, nebyly
1955. [některá čísla chybí]; MZA, K 718, TON, karton 503, [bez inv. č.]. Zápisy z jednání
ředitelských porad VHJ NP Nábytkářský průmysl (1987–1988), fol. 5–30; Domácí pletařky se
rovněž neúčastnily socialistického soutěžení ani nebyly činné ve zlepšovatelském hnutí.
91
1-2/2013
nutné specifické nároky na pracovní prostor. Bylo potřeba dodržovat
čistotu, jinak by „sa tahal marast.“ V exteriérech se většinou nevyplétalo.
Pokud se pracovalo venku, třeba na náspě chalupy, bylo nutné mít čistou základnu, například linoleum. Výhodné bylo stinné prostředí,
na přímém slunci by výpletový materiál příliš sesychal. Pletařské práce
již tolik záporně neovlivňovaly hygienu domácnosti jako rašplování
a politurování provozované do 1. světové války. Po pletení zůstávalo
hlavně mnoho odstřižků z materiálu. Problém mohl činit prach vzniklý
při přípravě rotangu.11
K různým pomocným činnostem přispívali jednotliví členové rodiny
– muži a děti obvykle připravovali polotovary a materiál i pomáhali
různými operacemi přímo při pletení: „Dyžs přišel do takové chalupy, kde
se pletlo, to pletli všeci – rodiče, děda, babička. Děcka škrábaly rákos. To byly
hrozný podmínky.“ Děti byly schopné pomoci podle své šikovnosti při
základních operacích před desátým rokem věku. Respondentka Marie
Cíchová dětem nechávala volnost, ale vždy měly své úkoly: „Až mně
propletete každý kúsek, tak možete na hřiště jíť. A oni se jó snažili!“ Každá
drobná pomoc přišla vhod, Marii Cíchové stačilo, když jí potomci nebo
manžel provedli alespoň proplétání. Pletařce Gadasové z Komárna, která
již měla odrostlé potomky, neměl kromě manžela kdo pomáhat, proto
jí někdy vyslala na pomoc Marie Cíchová některé ze svých dětí. Údajně
jí příležitostně pomáhaly i další ženy z obce, ale jen s jednodušší siľonovou prácou, nikoli s palachovou prácou. Relativním zlepšováním sociálních
a pracovních podmínek rodin domácích dělníků od 20. let 20. století
ve srovnání s dřívějším obdobím se postupně pomoc potomků dětského
věku omezovala. Přesto je ještě během 2. poloviny 20. století nutné
ji vnímat jako obvyklý fenomén, stejně jako naprosto běžnou pomoc
rodičům při domácím zemědělství a dalších činnostech.
Dodávku surovin, odběr hotových polotovarů a organizaci práce pletařek zajišťoval ve 2. polovině 20. století mistr, zaměstnanec bystřického
podniku. Pletařky z Bystřice pod Hostýnem, z nichž některé vykonávaly
tuto činnost v kvartýrech – bytech Thonetovy dělnické čtvrti, měly kontakt přímo s podnikem. Pro 2. polovinu 20. století jsou jako lokality, kde
byla práce domácích pletařek rozšířená, jmenovány nejčastěji Komárno,
Kelč, Všechovice, Loukov, Býškovice, Slavkov pod Hostýnem nebo Hoš11 Dřevitý prach z rotangu, zvaný vašl se mohl upotřebit při umývání nádobí namísto
drátěnky.
92
Radek Bryol
ťálková.12 Do poloviny 20. století se zajišťoval rozvoz vozem se zápřahem koní, poté nákladním automobilem. Mistr vydával ženám jednotlivé nevypletené polotovary a také svazky výpletového materiálu. Každá
pletařka si brala tolik, na co stačila. V případě potřeby ze strany podniku
byl pletařkám předáván počet dílců nutný ke splnění objednávek či objemu plánované výroby. Evidovaly se počty vypletených dílců, na jejichž
základě se vyplácela měsíční mzda. Kontrolovala se také kvalita.
V jednotlivých lokalitách můžeme sledovat různé podoby transportu
polotovarů – využití různých vozíků, nůší či trávnic.
Pracovní pomůcky
Stejně jako v počátcích výroby, tak i během 2. poloviny 20. století si
domácí dělnici obvykle sami museli zajistit nezbytné nářadí a pracovní
pomůcky: „Dyž se přihlásila nová ženská plésť nic nedostala. Od fabriky nedostali nic!“ Svěráky na uchycení polotovaru si nechávaly vyrobit u místního stolaře, nebo je zhotovil přímo šikovný manžel pletařky. Ten obvykle
vyráběl i další drobné nástroje, přičemž se mohl inspirovat podle starších předloh, které se při výrobě osvědčily. Variabilita dalšího pomocného nářadí i jeho konkrétní podoba závisela na specifikách techniky dělníka při práci, kterou se naučil a různě inovoval podle vlastních možností, zkušeností a invence. Prostředky vložené do zajištění pracovních pomůcek byly považovány za přirozené výlohy k možnosti vykonávání
této práce.13
Základní pracovní pomůckou byl svěrák na uchycení vyplétaného
dílce. Jednalo se buď o typ se samostatnou konstrukcí stojanu zvaný koza
nebo ponk. Jednodušší typ svěráku – šrúb se připevňoval pomocí svěrky
– ztužidla přímo na stůl. U některých stojanových svěráků mohly pracovat 2 osoby při uchycení dvou vyplétaných polotovarů na dva konce.
Do svěracích čelistí – klapek se vlepovaly kousky filcu, koberce nebo jiné
ochrany, aby se nepoškodily upnuté nábytkové dílce. Pro zjednodušení
pletení dávali někteří na kozu trochu sádla, jímž se vlákna výpletů mastila, nebo se užil hadřík s olejem či papír od másla.
Tedy od Bystřice pod Hostýnem vzdálenější obec, kde můžeme sledovat již citované
domácí dělnictví pro výrobu ohýbaného nábytku na Vsetíně a po jejím zániku přeorientování na nábytkářskou výrobu v Bystřici pod Hostýnem.
13 O tom, že ne všechny nástroje byly naprosto funkční, může svědčit informace od syna
Marie Cíchové Pavla Cíchy, že ač rychtováků bylo doma asi 5, jen jeden byl vyhledávaný,
ostatní byly hluché (srovnával s hluchou kosou)
12
93
1-2/2013
Hlavní pomůckou při různých úkonech v pletařské práci byla póra –
knip – šidlo – jehla, vyrobené obroušením šroubováku, upravením šídla,
nebo kovové jehlice. Tento nástroj se užil při úpravě otvorů pro výplet
a někteří dělníci ho používali i k pletení přímo při vedení výpletového
prutu nebo hlavně při zasouvání prutů do dírek v pokročilejších fázích
práce.
Malý hoblík klasické konstrukce se používal k přípravě výpletového
materiálu. Někde se však užil jen ostrý nůž. S hřebenem různé podoby
zvaným rychtovák, rychtováček se u některých pletařek rovnala vypletená
osnova okýnek. Na zastřihávání výpletového materiálu se používaly běžné nůžky. Kovové nebo dřevěné kolíčky se používaly při
počátečních fázích vyplétání
k zajišťování
výpletového
materiálu. O tom že některé
názvy
pracovních
úkonů
a s nimi spojených nástrojů
mají starší tradici svědčí archiválie.14
Obrázek č. 2
Výroba a technologie
Nejběžnější typy vyplétaných dílců vycházely z výroby tradičních
modelů produkce ohýbaného nábytku firmy TON. Výpletový materiál
rotang byl zván palach či lýko. Silon se používal od poloviny 20. století do
90. let 20. století. V rozmezí 80. – 90. let 20. století se užíval také umělý
rákos. Ke klasickým typům židlí včetně věhlasného č. 14 a dále například č. 16 a 18 se zpracovávaly sedáky, tzv. kuláče. Menší kulaté sedáky sloužily k osazení do stoliček bez opěradla a ty s pojmenováním točáky
byly součástí otočných klavírových stoliček nebo kancelářských židlí.
Vyplétaly se rovněž sedáky a opěradla křesla č. 811, tzv. osmsetjedenástky
zvané také hranáče. Dílec opěradla tohoto modelu propojený s nohami
byl někdy nazýván ruklena.15 Dále se vyplétaly šestapadesátky, sedáky
Například ve stížnosti dílovedoucího Šembery ze Všechovic z roku 1914 k nekvalitní
práci: „…že tam se /pracuje/ s všemožnými chybami, jako o ráj /jeden kus výpletového prutu/ méně,
křivě zrichtované, podstrčené konce, nadstavené, špinavé ráje a.t.d.“ MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1980–1915), složka Všechovice,
fol. 56.
15 Označení „ruklena – rukleny“ pochází z německého „rück“ – „zadní“ a „lehnen“ – „opírat
se“ – „opěradlo“.
14
94
Radek Bryol
k židli č. 56. Největšími dílci byly houpáky, respektive sedadla a opěradla
houpacích křesel. Paní Marie Papežíková jmenovala kromě houpáku všechny polotovary které vyplétala, konkrétně podle typového čísla výrobku, protože jí byly známé z práce v továrním provozu. Marie Cíchová
typová označení znala, ale užívala i označení dle tvaru. Některé domácí
pracovnice však po dobu svého zaměstnání zpracovávaly pouze polotovary a s celkovými výrobky nepřicházely do styku, z čehož vycházelo
hovorové označení podle tvaru příslušného dílce, i když se s označením
typu mohly setkat při předávce polotovarů. Zkušenější ženy se již
v minulosti zabývaly výplety ojedinělých modelů a rekonstrukcemi historických typů nebo speciálních nábytkových kusů, které vyžadovaly
značného umu. Některé z těchto dílců měly také atypické technické řešení výpletu. (Uhlíř, 2011; 2011b; 2005)
Alois Oliva komentoval několikaletou zkušenost s touto činností slovy: „Na tem néní žádná věda, ale pečlivosť!“ Pletařské dělnice postupovaly
při výpletu buď po jednotlivých operacích na více kusech16, nebo hotovily postupně jednotlivé kusy. Důležitá byla příprava jak polotovaru, tak
výpletového materiálu. Již při tovární výrobě mělo být dbáno na připravenost dílce k výpletu, když se dřevní odpad po vrtání otvorů
a drážky pro výplet vyfoukával proudem vzduchu. (Vaněk, 1952, s. 79)
Přesto si pletařky předem musely pórou pročistit v polotovaru stále ještě
zanesené otvory na výplet. Dírky pro výplet bylo vhodné také opatrně
mírně rozšířit, říkalo se protláčat ďúry, aby byla práce snadnější: „To si
musela každá pohráť, né rozvaliť dírky, aby to nebylo okaté.“ Provádělo se to
buď přímo šídlem, nebo jiným nástrojem obdobného, ale masivnějšího
charakteru – například hranatou pórou.
Rotang byl z důvodu vzdáleného místa výskytu a také nejrůznějších
skladovacích a transportních okolností dodáván pracovnicím v různé
kvalitě. Komplikace při tvorbě výpletů byly způsobeny, kromě obvykle
zanesených dírek – jednoduše připravitelných jejich vyčištěním, hlavně
kvalitou rotangu. To připomněla Marie Cíchová: „S tym byly boje, kdekterá naříkala, jak sa to škube!“ Problémy s rotangem byly časté, o čemž svědčí již korespondence dílovedoucí pletařek z Komárna, adresovaná podniku Thonet na počátku 20. století:
16 Jak je patrné také dobové fotodokumentaci v případě továrních pletařek pracujících
v bystřické továrně jen do 20. let. 20. století, viz například obrázek 30 „Bystřice pod Hostýnem, vyplétání“ v Pese, Claus – Peters, Ursula: Princip Thonet. Od ohýbaného dřeva k trubce,
c.d., s. 26, kde jsou vidět „naložené“ výlety dílců.
95
1-2/2013
„Velectěný Pane Správec.
Sem dostala včera psaní stranou špatnýho pletení některých sicu, aby se to neopakovalo, musím vám sděliť že zimní doby byl tak některý palach špatný, že ho
nemohla pletařka ani uvázať ani potáhnuť, tak se drobil v rukách, že s ním nemohla tá nejlepší pletařka nic spraviť, když přišla pletařka odváděť, na kteru ten
špatný palach trefil, každá řikala, že na tu seslu když sedne těžší osoba, tak ju
protrhne za jedenkrát, tak to sám pane správec zajiste vezmete na uváženou,
že když se to bude opakovať, že já za to nemohu poněvač jest zlé hotovosti mnoho siců vypletených od zimy. Který palach je pevný za ten ručím, že se nic nebude opakovať.“17
Že se problémy s dodávaným rotangem řešily také ve 2. polovině 20.
století i na úrovni vedoucích pozic dokládají zápisy z jednání ředitelských porad: „Také rákosové šény a úplety jsou dodávány v horší jakosti a přes
jednání s dodavatelem se materiál zpracovává a není sjednána náprava u zahraničního dodavatele.“18 Proto bylo potřeba rotang ještě před samotným
pletením řádně přebrat a nekvalitní materiál odstranit. Aby
se s přírodním pletivem dobře pracovalo, měly pletařky své časem ověřené způsoby na jeho uložení přímo před prací nebo po delší dobu mezi
přídělem materiálu a zpracováním. K dosažení optimální vlhkosti si
dělnice rotang ukládaly do vlhkých místností nebo jej ponechávaly
v exteriéru. Před prací bylo možné vložit materiál na čas do rosy nebo
sněhu. Vše se dělo podle vlastních zkušeností dělnic. Rotang a silon
se z podniku pletařkám dodával v tzv. vázankách – vázanicách – copech,
tedy svazcích, které se po příjezdu mistra dělily spolu s polotovary.
Na konci 20. století se nepříliš dlouho užíval tzv. umělý rákos, který byl
dodáván ve špulkách. Neosvědčil se z důvodu malé trvanlivosti.
MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek.
(1980–1915), složka Komárno, fol. 104.
18 MZA, K 718, TON, karton 503, [bez inv. č.]. Zápisy z jednání ředitelských porad VHJ NP
Nábytkářský průmysl (1987–1988), fol. 81, kde byl rotang kritizován spolu s dalšími materiály – dřevo, potahové látky, spojovací materiál, nátěrové a brusné potřeby. Dále byl kritizován i samotný nedostatek rotangu pro výrobu, fol. 152, 474 – 481.
17
96
Radek Bryol
Tloušťku přírodního výpletového materiálu bylo zpravidla
také vhodné zúžit malým hoblíčkem nebo se obtáh obyčejným
nožem. Při škrábání palachu
použili u Cíchů jako podložku
hladké dřevo uchycené ve svěráku, jinde se strouhalo přímo
na svěráku. „Palach se škrábal do
zásoby, aby šla práca od ruky.“
Obrázek č. 3
Více sedáků se mohlo napřed naložit – provést natahování, tedy vyplést dvěma osnovami navzájem kolmými. O něco složitější bylo nakládání například na opěradlech s oblými plochami. Paní Marie Cíchová
si nakládala sama, aby byl výplet pružný a nedělal kabele. Následovalo
proplétání, čili dotvoření druhých osnov rovnoběžných s prvními. Dalším
úkonem bylo křižování, kdy se do již vypleteného kříže vplétal kříž diagonální. Ještě před samotným křižováním se musela křížová osnova
co nejlépe srovnat – zrychtovat, vyštverečkovať, aby se následné křižování
provádělo dobře, ale především aby byl výsledný výplet stejnoměrný.
Tento úkon se prováděl dle zvyku pletařky, buď rychtovákem, nebo pórou
či rukama. Rotangový výplet bylo dobré předem trochu navlhčit houbičkou, silonový výplet bylo možné porovnat prsty. Během křižování
vznikly v ohybech tzv. dvojky, dvojáky, což byly některé dírky, do nichž
byly zavedeny dva sousední rovnoběžné křižované pruty. Některé pletařky křižovaly nejprve středové partie dlouhými pruty. Po křižování
zůstaly rohy, kde kratší křížová osnova chyběla, proto se následně pletly
rohy. Poslední očko se u silonových výpletů zajišťovalo dřevěným kolíčkem, naopak „rákos – ten neutékl!“ I jedno při práci přehlédnuté zmýlení,
v kterémkoli z úkonů při vyplétání plochy dílce, znamenalo
detailní, ale přesto patrný vizuální problém na celkovém výpletu: „Každý
čtvereček, jak jeden přeskočíte tak to je viděť, ono se to dá zamaskovat, dyž je to
třeba jeden v celém, ale už je to... no...!“
Závěrečným úkonem bylo lemování – (o)fasování – obšití, kdy se vypletená osnova olemovala dokola jedním prutem, kterým sa položilo po obvodu všech otvorů na pohledové straně dílce. Druhým kusem provlékaným kolmo k lemu jednotlivými otvory byl obvodový pás zajišťěn.
I k této činnosti se mohla použít póra pro lepší napínání a zvětšování
97
1-2/2013
dírek při zasouvání pojistných oček. Delší volné konce výpletu, které
zbyly po křižování na rubu dílce, se vedlejší dírkou provlekly ještě před
položením, aby vyčnívaly na líci. Po položení a zajištění lemovacího prutu
očkem, kdy již byla dírka těsná, se přečnívající konce ustřihly. Vyčnívající prut bylo vhodné napnout a až poté stříhnout, protože ustřihnutý
konec se tím sám zatáhl do dírky a ani trochu nepřečníval. Pokládaný pás
se v závěru přeložil o několik dírek přes počátek tohoto lemu a zajistil se
posledním očkem. Aby nebylo viditelné ukončení, rákos se ukroutil.
Tyto různé jednoduché drobné úkony napomáhaly celkovému vzhledu
výpletu.
Po dokončení výpletu se vázaly štítky se jménem pracovnice a místem bydliště, především z důvodu evidence dělnic v případě nekvalitní
práce, ale také jako znamení díla bezproblémových pracovnic.
Od roku 1990 se v souvislosti s obecným snížením produkce společnosti TON postupně činnost domácích pletařek omezovala. Ručně vyplétané dílce byly stále více nahrazovány strojovým rákosovým úpletem.
Kolem roku 2005 asi 10 žen zaměstnaných jako domácí pracovnice
ve firmě vyplétalo nové výrobky a rovněž zabezpečovalo servis starých
výpletů. V tomto období bylo opatřování sériových výrobků ručním
výpletem definitivně zrušeno a činnost pletařek se zredukovala pouze
na opravy původních výpletů. V současné době stále poskytuje podnik
TON v Bystřici pod Hostýnem servis stávajících výpletů na starém nábytku. O tuto činnost je ze strany veřejnosti i institucí zájem. Týdně firma dostává zakázky v počtu 10 – 30 ks různých typů sedacího nábytku.
Dnes se vyplétá výhradně rotangem. K provádění této činnosti
je v domácnosti zaměstnána 1 žena, která týdně vyplete zhruba 10 dílců.
Další 2 pletařky bývají zaměstnávány při příležitosti většího objemu
objednaných oprav. Přípravou dílců před a po vyplétání a montáží
se zabývá 1 pracovník. Rekonstrukce nábytkových výpletů provádí také
živnostníci a soukromé firmy z různých regionů České republiky obvykle v rámci restaurátorských prací na historickém nábytku.
V současnosti firma TON stále produkuje klasické modely, u nichž je
použito prefabrikovaného rákosového úpletu.19 Společnost zároveň spolupracuje s designéry, jejichž tvorba je více či méně inspirována tradicí
ohýbaného nábytku. Přesto se nábytkový výplet nebo alespoň jeho imitace v této novodobé designové produkci neobjevuje, napříč
19
Židle a křesla č. 14, 16, 18, 20, 33, 811.
98
Radek Bryol
tomu, že využití vyplétaných dílců bylo bezpochyby pro své funkční
vlastnosti i specifickou geometrickou texturu oblíbené v návrhářství
sedacího nábytku i interiérové architektuře téměř po celé 20. století.
(Koudelková a kol. 1996; Lamarová, 1989; Šimoníková, 1989; Uhlíř, 2011;
2011b; 2005)
Dle výpovědí pamětníků i dalších obyvatel regionu je ve sledovaném
prostoru patrná identifikace bývalých domácích pletařek s jimi prováděnou činností v rámci mnohovrstevnaté produkce ohýbaného nábytku. 20
Dotazovaní se však spíše ztotožňují s mikroprostředím rodiny, kde byla
práce prováděna, přičemž mají povědomí o dalších pletařkách z obce
či lokalit náležících ke sběrnému místu. O širším teritoriu, ve kterém se
domácí práce využívalo, respondenti vědí, avšak především zprostředkovaně či neurčitě. Specifický komunikační vztah dělnic s továrnou
včetně absence setkávání domácích pletařek v rámci podniku a funkce
prostředníka – mistra výroby, vytvořilo jejich charakteristickou identifikaci.
Revitalizace popsané průmyslové činnosti, která je primárně závislá
na aktivitách podniku TON, není přirozeným způsobem proveditelná.21
S podkladem historicko-etnografických materiálů a potřebné dokumentační a akviziční činnosti je však možné připomenutí fenoménu domácího dělnictví pro výrobu ohýbaného nábytku v různých ohledech – sociální a rodinné prostředí dělníků, hygienické aspekty, technologická
specifika výroby, komunikační vztahy s továrnou atd. K tomuto účelu
mohou posloužit muzea v přírodě v širší oblasti22 stejně jako menší lokální expozice ve sledovaném teritoriu. Kladné působení uvedených
prezentačních aktivit na veřejnost v regionu, kde patřila právě práce
v nábytkářském průmyslu k vedoucím podobám zaměstnání, může
kromě připomenutí podpořit také dosavadní znalost uvedeného fenoménu z vlastní zkušenosti.
Přestože zprávy respondentů popisují situaci v různých lokalitách a obsahují zobecňující
názory, bylo by pro podrobnou analýzu a tvorbu obecných závěrů nutné provést širší
výzkum.
21 Také samotná firma TON se snaží tradici práce domácích pletařek prezentovat na veletrzích či některých událostech v regionu.
22 Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, Soubor lidové architektury
Rymice u Holešova.
20
99
1-2/2013
Obrazová příloha
 Obrázek č. 1: Hanuš, Schwaiger: Venkovská pletárna, 1899, (ze souboru 6
akvarelů z prostředí bystřické továrny). Ženy vyplétají nábytkové dílce
v obytné místnosti, polotovary mají uchyceny ve stolních svěrácích.
Převzato z: Šimoníková, 1992, s. 36)
 Obrázek č. 2: Nástroje používané při vyplétání nábytkových dílců,
zleva: Klínky, rychtováky, póry – šidla, hrubá póra na protláčání. Foto autor.
 Obrázek č. 3: Pletařka Anežka Adamová z Podhradní Lhoty při počáteční fázi vyplétání – nakládání, dílec je uchycen ve svěráku – koze. Foto
autor.
 BALETKA, L. 1989. 100 let pletařského průmyslu v Rožnově pod Radhoštěm. 1889 – 1989. Rožnov pod Radhoštěm: Státní podnik Loana – pletárny Rožnov pod Radhoštěm, 1989.
 BALETKA, L. 2008. Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku. Žehušice: Městské knihy, 2008.
 BALETKA, L. 1989b. Dřevo jako fenomén industrializace východní
Moravy. In PESE, C. a kol. Princip Thonet. Od ohýbaného dřeva k trubce.
Nürnberg: Germánské národní muzeum, 1989, s. 111 – 117.
 BALETKA, L. 1989c. K postavení dělnictva v továrnách na ohýbaný
nábytek a počátkům dělnického hnutí ve Vsetíně v druhé polovině 19.
století. In ŠIMONÍKOVÁ, J. Nábytek z ohýbaného dřeva ze sbírek Okresního
vlastivědného muzea ve Vsetíně. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum,
1989, s. 57 – 63.
 BARTOŠ, J. a kol. 1980. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848
– 1960. Svazek VII. Ostrava: Profil, 1980.
 BARTOŠÍKOVÁ, J. a kol. 2010. Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku. Žehušice: Městské knihy, 2010.
 BARTOVSKÝ, V. 1909. Hranický okres. Brno: Musejní spolek, 1909.
 BROUČEK, S. a kol. 2007. Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech,
Moravy a Slezska. Svazky 1 – 3. Praha: Mladá fronta, 2007.
 DOMLUVIL, E. 1914. Valašskomeziříčský okres. Brno: Musejní spolek,
1914.
 DUDÍK, B. 1873. Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren. Brünn: R. M. Rohrer, 1873.
 FISCHER, R. 1902. Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in
Oesterreich“. Olomouc, [vlastním nákladem], 1902.
100
Radek Bryol
 HATLÁK, V. 1910. Domácí průmysl na Moravě a výroba památek. Brno:
Ústřední spolek živnostníků moravských, 1910.
 HEJCMAN, P. 1961. Dílo rukou i ducha. Sto let výroby ohýbaného nábytku
v n. p. TON v Bystřici pod Hostýnem. Praha: Práce, 1961.
 HOSÁK, L. a kol. 1939. Soudní okres Bystřický. Přerov, 1939.
 JAKUBEC, I. a kol. 2006. Dějiny hospodářství českých zemí. Praha: Karolinum, 2006.
 JANÁK, J. 1999. Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740 –
1918. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1999.
 JANČÁŘ, J. a kol. 2000. Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě.
Strážnice – Brno: Ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000.
 KOUDELKOVÁ, D. a kol. 1996. Téma židle. Katalog sbírky ohýbaného
nábytku. Výstava a sympozium k dvoustému výročí narození Michala Thoneta (1796 – 1871). Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1996.
 KOVÁŘ, E. 1897. Národopis a úkoly Národopisné společnosti Českoslovanské. Národopisný sborník českoslovanský 1, 1897, s. 1 – 13.
 KOVÁŘOVÁ, S. a kol. 2004. Dějiny města Kelče. Kelč: Město Kelč – Alda
Olomouc, 2004.
 KRAMOLIŠ, Č. 1931. Nynější průmysl hranický. Záhorská kronika 14,
1931 – 1932, s. 4 – 7.
 KUNZ, L. 1950. Jak hory živily lidi na Rajnochovsku. Naše Valašsko 13,
1950, s. 49 – 57.
 KVASNIČKA, P. 1929. Holešovský okres. Brno: Musejní spolek, 1929.
 LAMAROVÁ, M. 1989. Thonet a moderní interiér. In PESE, C. a kol. Princip Thonet. Od ohýbaného dřeva k trubce. Nürnberg: Germánské národní
muzeum, 1989, s. 75 – 82.
 MAINUŠ, F. 1959. Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII.
století. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1959.
 MARTÍNEK, Z. 2000. Řemeslná, domácká a manufakturní výroba a obchod
v Čechách v letech 1752 – 1756. Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska 3.
Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2000.
 MUSIOL, A. V. 1936. Soudní okres hranický. Vývoj v letech 1900 – 1935.
Hranice: Okresní hospodářský spolek hranický, 1936.
 SCHEUFLER, V. 1991. Domácká výroba v českých zemích. Etnografický
atlas 2. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 1991.
 SCHEUFLER, V. 1968. Výroba. In MELICHERČÍK, A. a kol. Československá vlastivěda. Díl 3. Lidová kultura. Praha: Orbis, 1968.
101
1-2/2013
 ŠIMONÍKOVÁ, J. 1989. Nábytek z Bystřice pod Hostýnem. Bystřice pod
Hostýnem: TON, 1992.
 ŠTIKA, J. 2009. Valaši a Valašsko. (II. doplněné vydání.) Rožnov pod Radhoštěm: Valašský muzejní a národopisný spolek, 2009.
 SVĚRÁK, A. 1931. Dýmkařství v Kelči. Naše Valašsko 2, 1931, s. 170 –
175.
 UHLÍŘ, J. 2011. Thonet – Mundus. Ohýbaný nábytek mezi dvěma válkami.
Újezd u Brna: Město Újezd u Brna, 2011.
 UHLÍŘ, J. 2011b. Odkaz Michaela Thoneta. Katalog k výstavě Bystřice pod
Hostýnem 1861 – 2011. Bystřice pod Hostýnem: Město Bystřice pod
Hostýnem, 2011.
 UHLÍŘ, J. 2005. Semper sursum. Brno – Olomouc: ERA – Muzeum umění Olomouc, 2005.
 UHLÍŘ, J. 2001. Thonet: Porýní – Vídeň – Morava. Olomouc: Muzeum
umění, 2001.
 VÁLKA, M. 2000. K výrobě ohýbaného nábytku. Rašplovna v Komárně.
Zálhotský sborník 2000, s. 8 – 10.
 VANĚK, J. 1952. Ohýbaný nábytek. Praha, 1952.
Archiválie
 Moravská zemská knihovna v Brně. Stále vpřed. Závodní časopis zaměstnanců n. p. Thonet, závod na ohýbaný nábytek Bystřice p. Hostýnem 3 – 7,
1950–1955. [některá čísla chybí].
Moravský zemský archiv Brno
 MZA, H 1192, Bratří Thonetové, Bystřice pod Hostýnem (1851–1942).
 MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1880–1915).
 MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 95, inv. č. 160, sign. V/C–1.
Plány budov ve filiálkách (1900–1922).
 MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 3, inv. č. 6. Soupis zaměstnanců.
(1857–1910).
(1866–1933).
(1913–1942).
 MZA, H 1191, Thonet - Mundus, a. s., Bystřice pod Hostýnem (1909–
1946).
102
Radek Bryol
 MZA, K 718, TON, karton 134, inv. č. 904. Organizační řád Thonet (1951
a další roky).
 MZA, K 718, TON, krabice 503, [bez inv. č.]. Výstřižky z novin a časopisů
(1979–1989).
 MZA, G 113, Živnostenská rada, karton 80, inv. č. 161, sign. Xa. Výstava
domácího lidového průmyslu – příprava, zprávy z obcí o stavu podomáckého
průmyslu (1909).
Státní okresní archiv Kroměříž
 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1869, 1880, 1890, 199, 1910, 1921).
 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 843. Sčítací operáty obce Podhradní Lhota (1869, 1880, 1890, 199, 1910, 1921).
 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1869, 1880, 1890, 199, 1910, 1921).
Státní okresní archiv Vsetín
 SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 434, 507, 604, 701
bez inv. č. Sčítací operáty obce Komárovice (1869, 1880, 1890, 199, 1910,
1921).
 SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 444, 525, 622, 719,
816, bez inv. č. Sčítací operáty obce Police (1869, 1880, 1890, 199, 1910,
1921).
 Vládní návrh zákona o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce.
Společná česko-slovenská digitální parlamentární knihovna, Dostupné
z: http://snem.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t1586_01.htm, citováno: 16.
2. 2013.
 Webová stránka firmy na výrobu ohýbaného nábytku TON a.s. Dostupné z:
www.ton.cz, citováno: 15. 2. 2013.
Informátoři
Adamová, Anežka (nar. 1951), pochází z Luboměře v Oderských vrších,
po přestěhování do Podhradní Lhoty pracovala jako vychovatelka
v dětských jeslích podniku TON, domácím pletařstvím se zabývá
od roku 1983 a dodnes pracuje pro firmu TON při opravách výpletů;
Informace podala v dubnu 2013.
Bryolová, Milena (nar. 1958), pochází z Babicí u Kelče, v dětství pomáhala při vyplétání své matce Ludmile Olivové, která se cca 1 desetiletí živi103
1-2/2013
la jako domácí pletařka, tehdy již v Podhradní Lhotě; Informace podala
v lednu – únoru 2013.
Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), pochází z Valašskokloboucka, po přestěhování do Komárna, z důvodu manželovy železniční služby, se začala
živit jako domácí pletařka, tuto práci vykonávala s pomocí rodiny celý
život; Informace podala v únoru 2013.
Oliva, Alois (nar. 1933), pochází z Podhradní Lhoty, povoláním byl stavař, při vyplétání pomáhal své ženě Ludmile Olivové, která se cca 1 desetiletí živila jako domácí pletařka v Podhradní Lhotě; Informace podal
v únoru – březnu 2013.
Papežíková, Marie, (nar. 1950), pochází z Bystřice pod Hostýnem, většinu života pracovala v různých profesích ve firmě TON v Bystřici pod
Hostýnem, při mateřské dovolené také jako domácí pletařka; Informace
podala v březnu 2013.
Sklenář, Jaroslav (nar. 1930), pochází z Prusinovic, poté žil ve Chvalčově,
celý život pracoval v různých profesích ve firmě TON v Bystřici pod
Hostýnem, přičemž byl také v kontaktu s domácími pletařkami a jejich
činností; Informace podal v březnu – dubnu 2013.
Kontakt
Bc. Radek Bryol
Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm
[email protected]
104
1-2/2013
Tradice a současnost kolářské výroby
na Valašsku
Petr Liďák
Abstract: Wheelwrights always enjoyed a position of respect in comparison to the
other rural craftsmen. They made wheels of all sizes, and built complete wagons, carts,
two-wheeled carriages and four-wheeled trailers. Their products also included sledges,
the wooden parts of ploughs, harrows, various handles and parts for agricultural implements and axe handles. Their work also included repairing broken and damaged wooden
parts of agricultural implements and machinery.In the villages master wheelwrights
were indispensable craftsmen until the first half of the 20th century, when they were put
out of work by the advances in the mechanization of agriculture. The replacement of
wooden carts by modern means of transport led to the gradual demise of wheelwrights'
workshops. Most of these workshops were taken over by the local agricultural cooperatives in the 1950s, after which they only produced wooden handles and repaired the
wooden parts of agricultural equipment. A rare example where the wheelwright's trade
has survived to the present day is the small workshop of Augustin Krystyník in Nový
Hrozenkov, one of the last wheelwrights in the Czech Republic..This study is dedicated to
the history of the wheelwright's trade and home-made wheel making in Wallachia. It
documents the production techniques and range of products, which was closely linked to
agriculture. On the basis of field research, it also maps the present day wheelwright's
craft, which differs from the historical craft due to its increased usage of modern machinery. However, the traditional, tried and tested production methods are still the basis of
the craft.
Key words: Wallachia, field research, wheelwrights, wheel making, present-day
wheelwrights.
Klíčová slova: Valašsko, terénní výzkum, kolářství, výroba kola, současní koláři
Kolářství - minulost a současná podoba řemesla v regionu Moravského Valašska byla předmětem archivního studia a terénního výzkumu, který probíhal v letech 2010 – 2011 v rámci plnění výzkumného
projektu Tradice řemeslné a rukodělné výroby na Valašsku a Těšínsku – identifikace, dokumentace, prezentace, řešeného odbornými pracovníky Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Záměrem dokumentace bylo zejména postižení vývoje řemesla a jeho proměny ve sledova105
Petr Liďák
né oblasti v rámci jednoho století na příkladu kolářské dílny Augustina
Krystyníka, který je posledním vyučeným kolářem na Valašsku a této
profesi se dosud aktivně věnuje.
Kolářství patřilo v minulosti k tradičním dřevozpracujícím řemeslům,
které se specializovalo především na výrobu kolových dopravních prostředků. Např. v českých městech je doloženo již od 14. století. Od středověku byli koláři sdruženi ve společném cechu s kováři. Obě řemesla
byla navzájem propojená, neboť dřevěné kolářké výrobky opatřil kovář
kováním. V 16. století se dokonce úředně ztvrdilo, že kovář je povinen
koláři vůz okovati, ale sám nesmí vozy překupovati a s vozy obchodovati.(Winter,1909, s. 565) Toto potvrzení zaručovalo koláři výsadní možnost prodávat své výrobky přímo zákazníkovi, byť se v mnohých případech jednalo o společné dílo s kovářem.
Obrázek č. 1
Patrně nejstarší zprávy o kolářích na Valašsku můžeme datovat
do 16. století. V roce 1545 potvrdil Jan z Pernštejna, tehdejší majitel vsetínského panství, stanovy společného cechu kovářů, zámečníků, kolářů
106
1-2/2013
a bednářů ve Valašském Meziříčí. (Domluvil, 1899, s.213). O skutečném
počtu členů vypovídají až zápisy v cechovní knize, zachované z druhé
poloviny 18. století, kde se dovídáme, že k tomuto cechu náleželi také 3
koláři, působící ve městě a 4 z okolních vesnic. Pro srovnání kovářů bylo
ve stejném období celkem 29. Za mistrovský kus se v té době považovalo
u koláře zhotovení selského vozu s žebřinami, u kováře dvě podkovy,
kolářská sekera a mlynářský vaček.
Postupně řemeslo pronikalo více na venkov, kde se udrželo nejdéle,
až do 20. století. Podle živnostenských rejstříků pracovalo na konci 19.
století v okrese Vsetín celkem 17 kolářů, z nichž většina působila
na venkově. Naproti tomu v témže období bylo v regionu celkem 62
kovářů, z čehož můžeme usuzovat, že si koláři vzájemně vzhledem
k nízkému zastoupení nekonkurovali (Nekuda,V.ed.2002, s.227-228).
I tak většina z nich provozovala malé hospodářství jako doplňkový zdroj
příjmů, neboť samotné řemeslo odkázané na množství zakázek neznamenalo spolehlivý a stálý příjem a nezajišťovalo jistou obživu.
Mimo řemeslné kolářství existovala na Valašsku také domácká kolářská výroba, která se soustředila v 19. století do Valašské Bystřice a okolních obcí. Tito domáčtí výrobci, zvaní náturisté dodávali kolářským mistrům potřebné polotovary (např. paprsky ke kolům), ale vyráběli také
stavební kolečka a trakaře. Odběr jim zajišťovali jak místní hospodáři,
tak zejména stavební dělníci, kteří je využívali při stavbě železnic.
Materiál a výroba základního zboží
Konstrukce každého kolářského výrobku je dána kombinací několika
druhů dřevin různého charakteru a vlastností, které vytvářejí sourodý
komplex, schopný spolehlivě vyhovět všem provozním nárokům. Proto
výběru suroviny a jejímu uskladnění věnovali koláři maximální pozornost. Pracovali zejména se dřevem tvrdým a dokonale vyschlým. Ke své
práci si koláři vybírali jak dřevo houževnaté - z jasanu
a jilmu, vhodné na špice a náboje, tak také dřevo tvrdé – z buku, habru
a dubu, užívané k výrobě loukotí. Zpracovávali kulatinu, špalky a tyčové dřevo s křivinami štípáním nebo rozřezáním vždy po létech na potřebné části. Předpokladem dobré trvanlivosti a životnosti výrobku bylo
také kvalitní a dlouhodobé schnutí. Dřevo na špice mělo vysychat 5 – 6
let, aby se čepy v náboji nesesychaly, na hlavy 3 – 4 roky. Na ostatní části
stačilo dřevo vyschlé po 2 – 3 letech.
Připravené dřevo se zpracovávalo nejprve za pomoci různých typů
seker – tesacích, licních, příčných a dlabacích. K příčnému řezání se pou107
Petr Liďák
žívaly rámové a obloukové pily. K dalším nástrojům v dílně patřily pořízy, škobly, různé druhy hoblíků. V regionání literatuře se uvádí např.
„oblouník“ k hoblování násad, „žlábkovec“ k hotovení drážek, „prutovník“ k tvarování lišt, „klopkař“, „křídelník“, „nástěnkař“ a další.
V místech obtížně dostupných používali želízka a dlátka. Přesné měření
bylo jedním z předpokladů dobrého výrobku, proto měli k dispozici
různá měřidla – úhelníky, kružidla, ale také papírové šablony. V dílně
nemohly chybět pomocné nástroje – jednoduchý šlapací soustruh na
tvarování nábojů, strouhací stolice zvaná „strýček“ k upnutí špic a dalších polotovarů, které bylo potřeba přidržet a opracovat pořízem, dále
stolařský ponk – hoblice a také kolářská koza na sestavení kol.
Sortiment kolářských výrobků zůstal v souladu s tradičním způsobem zemědělského hospodaření po dlouhou dobu velmi široký a příliš
se neměnil. Koláři vyráběli kola všech velikostí a zhotovovali celé vozy.
Na Valašsku se používaly tři typy vozů – „valný“, „fasuňkový“ a „hnojný“. Vůz valný tzv. „valňák“ je doložen na poddanských usedlostech
valašsko-meziříčského panství už v 17. století. (Domluvil, 1900, s.105107). Byl to celodřevěný široký vůz s nízkými koly, zcela bez kovaných
prvků. První zmínka o kovaném vozu pochází z roku 1604 a váže se
k fojtství v Jasenici. Kola kovaných vozů však nebyla opatřena jedinou
obručí, jak ji známe dnes, ale jen místa spojení loukotí byla překována
železným plátem. Vozy byly dříve na usedlostech vzácností. Vzhledem
k jejich vysoké pořizovací ceně si je mohli dovolit spíše zámožnější sedláci. Proto bývaly společné i několika majitelům. Jejich konečnou prodejní cenu určovala také cena železa a kovářské práce. V 19. století se nejčastěji vyskytovaly na usedlostech vůz fasuňkový zvaný „gréfják“
a menší „hnoják“. Obecně známý žebřinový vůz se na Valašsku ujal až
na konci 19. století. Gréfják se od něho odlišoval především konstrukcí
ložného prostoru. Byl kratší a namísto jedlové tyčoviny se jako příček
užila opracovaná buková prkna – „deštice“. Koláři vyráběli také těžké
formanské vozy kryté plachtou, těžké vozy na svážení dřeva z lesa, dále
trakaře, dvoukolové káry – „taligy“ a čtyřkolové vozíky. Nutno dodat,
že hotovili nejen nové výrobky, ale také opravovali rozlámané a poškozené součásti. Každý venkovský kolář vyráběl také dřevěné součásti
domácího hospodářského nářadí a náčiní. Patřily k nim různá držadla,
násady a topora, na které se nasazovaly opět kovářské výrobky – sekery,
motyky, rýče, řemeslnické nářadí – škobly, motyčky a další. Koláři vyráběli dřevěné části pluhů, bran, válců a jiné pomůcky užívané
108
1-2/2013
v zemědělství. Také různé typy saní na svážení dřeva, sáně kočárové,
lyže a lyžiny tvořily mnohdy součást jejich výrobního sortimentu.
Základním kolářským výrobkem však zůstával až do 20. století vůz,
jeho chloubou pak kvalitně zhotovené kolo. Jeho výroba byla náročná,
vyžadovala značnou přesnost, neboť jednotlivé části musely do sebe
zapadnout. Při stavbě kola se hotovil postupně náboj, špice a loukotě
z rozdílných dřevin, které se sesadily do jednoho celku.
Při výrobě náboje bylo třeba zvolit určitý druh dřeva. Pro železnou
nápravu se používal jilm nebo jasan, u dřevěné osy se volilo dřevo polotvrdé, nejlépe oddenkové březové. Kružidlem i podle šablon se předznačil průměr válce, podle kterého se špalek přitesal sekerou. Na kolářském
šlapacím soustruhu se odstranily nerovnosti. Dlátem se hlava na koncích
zúžila a po upevnění na kolářské koze do ní kolář nejprve vrtal a poté
pomocí úhlového dlátka dlabal otvory pro čepy paprsků. Špice, kterých
bylo potřeba do velkého kola 12, se štípaly z dubového nebo jasanového
dřeva. Do oválného profilu se strouhaly pořízem. K loukoťovému věnci
se zužovaly, na obou koncích byly zesíleny.
Tvar loukotě se narýsoval pomocí dřevěného kružítka – tzv. „cirkle“.
U kola s 12 špicemi se loukoť rovnala poloměru kola, v případě menšího
kola s deseti špicemi se jeho průměr násobil Ludolfovým číslem a dělil
pěti. U kolečka na trakař, které mělo 8 špic, se průměr kola násobil opět
Ludolfovým číslem a vydělil 4. Takto označené loukotě se na vnitřní
straně vyřezávaly pilkou a vnější strana se osekávala speciální sekerou
tzv. „texle“. Teprve po sestavení kola se do hlavy vrtala díra pro čep
nápravy. Otvor se vrtal buď cylindrický, nebo slabě kónický podle toho,
jak byl vytvarován čep nápravy.
Kolo se sestavovalo na zvláštní kolářské stolici zvané „rodštok“,
na Valašsku se tomu říkalo „kobylina“. Tento pomocný nástroj tvořila
široká kláda usazená na třech nohách. Zhruba do poloviny byla vidlicovitě rozdělená, aby se do ní vešlo celé kolo. Po obou krajích měla stolice
výsuvné dřevěné vložky s polokruhovitým výřezem. Do nich se vkládal
náboj kola, který se shora sevřel výsuvnými dřevěnými hevery, rovněž
s půlkulatým výřezem. Tím byla hlava kola pevně zajištěna, ale zároveň
s ní kolář při nabíjení špic mohl otáčet.
Nejprve se nabíjela špicemi hlava. Při výrobě kolečka na trakař se
špice narážely rovně, u vozu mírně šikmo a u bryček se střídaly rovné
a mírně šikmé. To proto, aby se kolo při jízdě nekymácelo. Špice se vždy
narážely ob jednu díru, aby se dřevo hlavy zatěžovalo rovnoměrně
a zároveň nedošlo k prasknutí příček mezi otvory. Po naražení všech
109
Petr Liďák
špic se kružidlem vyznačila stejná délka. Následně se na jejich koncích
kolářským nástrojem tzv. „čepovníkem“ vytvaroval válcový čep. Náboj
se vsazenými špicemi se nazýval „hvězdice“. Na takto připravený polotovar se pokládaly loukotě. Přitom vždy platilo pravidlo, že na dvě špice
připadla jedna loukoť. Označila se místa, kde je potřeba vyvrtat díry,
a každá loukoť i špice se očíslovaly v pořadí zprava doleva, aby se kolář
nedopustil chyby. Po vyvrtání děr se loukotě narážely na špice. Aby
lépe držely k sobě, spojovaly se dřevěnými kolíky tzv. „tybly“. Později
se používaly trojúhelníčky ze silného plechu, které se vklepávaly do
zářezů v loukotích. Špice zasazené do loukotí se ještě shora zajistily
klínkem. Nakonec se rámovou pilkou zbytky klínků odřezaly a kolo se
podle potřeby zarovnalo a shoblovalo pořízem.
Konečné práce na každém kolářském výrobku prováděl kovář, který
opatřil kolo železnou obručí – ráfem, trubkou a botkou na hlavě. Věnec
a tím i celé kolo se stahovalo železnou obručí, která se dodatečně připevnila k loukotím hřeby, nýty a později šrouby. Ráfy bývaly náležitě
široké, aby se kola příliš nezařezávala do silnice.
Dřevěná kola se používala až do 20. století pro svou nosnost, pružnost a lehkost i proto, že byla poměrně levná. Roku 1880 stál dřevěný
vůz pro kravský potah kolem 12 zlatých. Pro srovnání tovaryši dostávali
ke stravě a prádlu 1 zl. týdně, starší a zručnější až 3 zl.(Rosenkranz, 1998)
Ceny kolářských výrobků nebyly pevně určeny. V různých oblastech
bývaly rozdílné a odvíjely se hlavně od ceny dřeva. Např. Karel Hlubuček uvádí, že do roku 1919 se platilo za kolo 5 korun, 4 metry žebřiny
stály 60 korun, žebřiňák kolem 100 korun. Roku 1934 se za kolo platilo
pouze 50 Kč, vůz bez žebřin stál 350 Kč, lehká řeznická bryčka z jasanu,
s ohýbanou sedačkou a zahrádkou se dala pořídit za 600 Kč.
Roku 1945 byla cena za 4 kola 2000 – 2500 Kč, za vůz bez povlaku
a korby také 2000 – 2500 Kč, 3 metry žebřin stály 600 Kč, 6 metrů 1100
Kč, trakař obyčejný bez kolečka stál 340 Kč a kolečko k němu 110 Kč.
(Hlubuček, 1954, s. 15)
Pro svůj výrobní sortiment patřili koláři k nepostradatelným řemeslníkům na vesnicích až do první poloviny 20. století, kdy je vytlačila nastupující mechanizace v zemědělské výrobě. Nahrazení dřevěných vozů
moderními dopravními prostředky přineslo postupný zánik kolářských
dílen. Většina z nich přešla po roce 1950 pod místní JZD, kde se koláři
zabývali už jen výrobou dřevěných násad a opravami dřevěných částí
zemědělských strojů – např. mlátiček, žacích strojů tzv. „lopaťáků“
110
1-2/2013
apod. Figurovaly už jen jako údržba či přidružená výroba. Ojedinělým
případem, kde se kolářské řemeslo udrželo do současnosti, je malá provozovna Augustina Krystyníka z Nového Hrozenkova, jedné z mnoha
obcí na Valašsku. Jedná se o typický případ rodinné tradice, kdy řemeslo
přešlo z otce na syna. Dokumentací historie této rodinné provozovny
obsáhneme vývoj a proměny kolářského řemesla ve 20. století.
Kolářská dílna Augustina Krystyníka v Novém Hrozenkově
Dílna je příkladem malé venkovské provozovny ze 40. let minulého
století. V roce 1947 si ji postavil vyučený kolář Pavel Krystyník (19091988). Kolářství provozoval nejprve v provisorních prostorách stodoly a
obytné komory. Tyto nevyhovující pracovní podmínky, které nesplňovaly příslušné předpisy tehdejší doby, jej přiměly ke stavbě specializované
dílny, která svými parametry vyhovuje dodnes. Z bezpečnostních důvodů byl objekt vystavěn z pevných materiálů – kamene a cihel, střecha je
sedlová, hambálkové konstrukce, krytá pálenou taškou. Podlaha dílny je
z betonu a dřevěných kostek. Od starších venkovských kolářských provozoven se liší především modernějším strojním vybavením. Podle archivních pramenů si Pavel Krystyník zakoupil již po roce 1939 tyto dřevoobráběcí stroje na elektrický pohon - srovnávačku, pásovou pilu, hoblovací stroj a vrtačku. Dále si pořídil srovnávací stroj s vestavěným elektromotorem, soustruh na elektrický pohon a ke zpracování kulatiny měl
k dispozici ve dvoře pod přístřeškem jednolistovou horizontální pilu –
katr, která je dodnes plně funkční.(Liďák, 2009)
Sortiment jeho výrobků byl dle sdělení pamětníků různorodý. Zpočátku vyráběl ještě žebřinové a deskové vozy, plužní kolečka, stavební
kolečka, hřídele k pluhům, násady a topora k sekerám, pantokům a dalšímu zemědělskému nářadí a řemeslným nástrojům, dále kosiska a vidle
na seno. Věnoval se také opravám dřevěných zemědělských strojů
pro místní sedláky a rolníky. V období 2. světové války pracoval
pro válečné účely, např. vyrobil 200 kol pro ostravské hutní závody.
Vzhledem k celkovému úpadku řemesla se soustředil i na typické truhlářské práce podle požadavku zákazníků.
V 50. letech minulého století, kdy došlo k zestátnění a likvidaci drobných živnostníků, přešel se svou dílnou pod místní JZD, kde se soustředil především na výrobu násad pro pracovní nářadí a opravy zemědělských strojů. Pracoval zde až do odchodu do důchodu v roce 1970, kdy
došlo k uzavření dílny. Řemeslo však předal svým synům. Kolařině se
vyučil nejprve jeho nejstarší syn Pavel, který musel při praktické zkoušce
111
Petr Liďák
vyrobit dvě loukoťová kola, rozsochu a rozvoru. Již od dětství pomáhal
svému otci v dílně také mladší syn Augustin (nar. 1952), který rovněž
pokračoval v tradici řemesla svého otce a bratra. Oboru kolář se vyučil
na Zemědělském učilišti v Horním Benešově u Opavy. Za dobu svého
učení vyrobil tři kusy kol, pojízdný včelín a další drobné stavebně truhlářské výrobky. Praxi ve třetím ročníku získal v dílně svého otce. Závěrečné zkoušky složil v roce 1970. Praktické dovednosti spočívaly tehdy
ve zhotovení spíše truhlářských výrobků - žebříku, několika násad na
nářadí a válendy.
Po vyučení nastoupil do místního družstva Bezkyd, které se specializovalo na výrobu dýhovaného a čalouněného nábytku. Později pracoval
v pomocné dřevařské dílně při místní Zbrojovce ve Vsetíně.
Teprve se změnou politické situace v roce 1989 se otevřely možnosti
soukromého podnikání. Augustin Krystyník se po letech vrátil do otcovy dílny v Novém Hrozenkově, kde měl veškeré nářadí a také strojní
vybavení. S nadšením se začal věnovat svému řemeslu a všeobecně práci
se dřevem. Nabídek z oboru kolářství zpočátku nebylo mnoho, proto se
specializoval na stavební truhlářství a svou dovednost osvědčil i při
výrobě dřevěného inventáře pro potřeby chrámů. Ve své dílně zaměstnal několik pomocných řemeslníků – stolařů a zapracoval i učně
v oboru truhlář.
Postupem času, v průběhu 90. let, přibývalo více zakázek na opravu
starých kol, vozů, bryček, sání a kočárů ze strany soukromých sběratelů,
movitějších majitelů chalup a později i muzeí. Tím, že kolářské řemeslo
všeobecně v průběhu druhé poloviny 20. století v souvislosti se změnou
systému v zemědělské výrobě postupně ztrácelo na významu a zanikalo,
stal se Augustin Krystyník jedním z mála odborníků ovládajících toto
starobylé a zanikající řemeslo v České republice. Během let se stal vyhledávaným kolářem. Specializuje se na tradiční kolářskou výrobu všech
typů loukoťových kol, celých vozů, vozíků, trakařů, plužních koleček,
opravuje i jednotlivé součásti, ale provádí i repase starých bryček, sání,
kočárů a hasičských stříkaček. Zhotovuje také kola na staré automobily veterány. V roce 2008 vyrobil kompletní žebřinový vůz na objednávku
Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a o rok později také
pro Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Můžeme
říci, že vše vyrábí tradičním způsobem. Rozdíl v minulosti výroby spočívá v použití modernější strojní techniky (mechanické frézy, vrtačky),
112
1-2/2013
které nahrazují velkou část namáhavé ruční práce. Tím se do pracovních
postupů dostaly prvky truhlářské výroby.
Přestože větší část práce zastanou stroje, základ výroby kola zůstává
v užití tradicí prověřených technologických postupů ověřených dlouholetými zkušenostmi minulých generací kolářských mistrů.
Obrázek č. 2
Současný postup výroby kola
Odlišuje se nejen využitím modernější strojní techniky, ale také přípravou materiálu a polotovarů, které se nevysekávají z bloku dřeva, ale
vyřezávají z dubových nebo jasanových fošen. Jejich pořez si podle potřeby A. Krystyník provádí sám na malé horizontální jednolistové pile,
která se nachází v blízkosti jeho dílny. Fošny pak přirozeně prosychají
na dvoře dílny několik let.
1. Hlavu – náboj kola zhotovuje nikoli z bloku dřeva, jak tomu bylo
v minulosti, ale z více kusů přirozeně proschlých různých druhů dřevin,
nejčastěji jilmu a dubu, které slepí dohromady v jeden celek. Tento hranol pak opracuje na soustruhu pomocí dláta – tzv. hrubého uběráku
na potřebný válcovitý tvar podle typu kola. Výhodou tohoto postupu je
eliminace praskání a kroucení hlavy při bobtnání či sesychání dřeva
způsobeného povětrnostními vlivy.
113
Petr Liďák
2. Poté se pomocí strojní dlabací frézy vyhloubí do náboje díry
pro špice. Takto připravený polotovar se upne do hoblice a pomocí kolářského rohového dláta se vysekají zádlaby a sedla pro špice do hranatého tvaru, který nejlépe zajišťuje soudržnost a pevnost naražených
špic.
3. K výrobě špic slouží výhradně dřevo jasanové, které je houževnaté,
pružné a nejlépe vyhovuje provozním nárokům kola. Dříve se používaly
polotovary naštípané z bloku dřeva, které se opracovaly jen pomocí pořízu. Dnes se jejich tvar nejprve předkreslí, poté nahrubo nařeže z fošen
na pásové pile i s hranatými čepy. Pak se polotovar upne do hoblice
a opracuje buď ručně pomocí pořízu, nebo se upevní do tzv. kopírovací
frézy, která jej opracuje na požadovaný tvar. V Krystyníkově dílně najdeme k tomuto účelu stroj vyrobený firmou Baťa užívaný k hotovení
ševcovských kopyt. Konečný tvar špic se odvíjí opět od druhu a velikosti
kola. Nakonec se vyhladí smirkovým papírem.
4. Následuje další fáze narážení – nabíjení špic do hlavy. Aby se špice
lépe narážely, používá A. Krystyník stejně jako koláři v minulosti speciální stolici, tzv. kobylinu, do které se náboj upne jako do svěráku, ale
současně je možné s ním otáčet. Špice se vždy naráží ob jednu díru, aby
se střed nerozštípl. Po naražení všech špic se na jejich koncích kolářským
nástrojem tzv. „čepovníkem“ vytvaruje válcový čep.
Obrázek č. 3
114
1-2/2013
5. Loukotě tvořící obvod kola se vyřezávají opět na pásové pile
z dubových nebo jasanových fošen. Přitom se vybírá takové dřevo, které
neobsahuje žádné kazy - jádro, střed ani běl. Jejich tvar se předem naměří a narýsuje kružidlem, nebo označí pomocí typizovaných šablon.
Po jejich vyřezání na pásovce se naznačí otvory pro čepy paprsků, které
se vyvrtají pomocí elektrické vrtačky.
6. K nasazování loukotí se hlava i s nabitými špicemi opět upne
do kolářské stolice. Loukotě se nasazují postupně, přičemž platí pravidlo, že jednu loukoť nesou vždy dva paprsky. Do každé z nich se ještě
pilkou vyřeže mírný zářez. Do těchto zářezů se po nasazení loukotí
na špice vklepává rohový plíšek, který slouží ke zpevnění a zajištění
soudržnosti obvodu kola. Špice zasazené do loukotí se ještě zajistí klínkem. Nakonec se pilkou odřežou zbytky klínků a kolo se podle potřeby
ořeže na pásové pile, zarovná pomocí rašple a začistí smirkovým papírem.
7. Teprve po sestavení kola se do hlavy vrtá díra pro čep nápravy.
Otvor se nejprve předvrtá silným vrtákem stojanové vrtačky. Vrtání
kónusu se stejně jako v minulosti provádí velkým ručním nebozezem,
zvaným „bukšák“.
V minulosti s každým kolářem spolupracoval kovář, který kolo opatřil kováním. Dnes si pan Krystyník provádí většinu kovářských prací
sám, neboť i kovářů je nedostatek. Vlastní malou kovářskou výheň, kde
si připravuje potřebný materiál a polotovary. Okuje hlavu kola a na jeho
obvod nahodí železnou obruč tzv. „ráf“. Složitější úkony provádí vyučený kovářský mistr Josef Zbranek z nedalekých Velkých Karlovic.
Jeho současnými zákazníky jsou především sběratelé, soukromá muzea, či movitější majitelé chat a chalup. Užitková funkce některých současných výrobků (kola, trakaře) se posunula do role dekorativního doplňku, zdobících zahrady chat a chalup. Mimo jednotlivá kola vyrábí
Augustin Krystyník různé dřevěné vozíky, malé žebřinové vozy, trakaře a kolečka. V posledních letech se více specializuje také na opravy –
repase historických bryček, kočárů a osobních sání, především díky úzké
spolupráci s restaurátorem historických kočárů Václavem Obrem, který
si otevřel soukromé muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem. Pro něj
provádí veškeré opravy loukoťových kol.
Stejně jako v minulosti zůstává běžnou náplní jeho práce hotovení nejrůznějších násad pro dosud používané pracovní nástroje a zemědělské
nářadí, které si objednávají jak místní usedlíci, tak obyvatelé okolních
115
Petr Liďák
obcí a měst. Nejčastěji jsou to topůrka a topora pro sekery, pantoky,
motyky, rýče a krumpáče.
Jeho um, dovednost a pokračování v rodinné tradici došly ocenění
v roce 2010 v podobě prestižního titulu Nositel tradice lidových řemesel,
který každoročně uděluje ministr kultury ČR, vybraným výrobcům
a řemeslníkům, kteří na vysoké technické úrovni ovládají jedinečné
a zánikem ohrožené technologie lidové výroby. Současně s jejím uchováváním se také aktivně podílejí na propagaci a předávání výrobních
postupů svým žákům a následovníkům. A. Krystyník se pravidelně
účastní programů a jarmarků s řemeslnou tématikou, především
ve svém regionu. Můžeme konstatovat, že v posledních letech jejich
počet narůstá po celé České republice. K již tradičním patří např. Den
řemesel a setkání kovářů ve Valašském muzeum v přírodě, kde se prezentuje několik desítek oborů rukodělné výroby. Právě kolářství spolu
s kovářstvím budí stále pozornost návštěvníků.
Valašské muzeum v přírodě
poskytuje nejen možnosti prezentovat
starobylá
řemesla
v rámci jarmarků v Dřevěném
městečku, ale také v přirozeném
prostředí svých expozic – řemeslných dílen v areálu Valašské
dědiny. K jedné z nich patří také
kolářská dílna, umístěná ve stodole u jedné z obytných chalup.
Předlohou jí byla právě Krystyníkova původní dílna z počátku
30. let 20. století, tehdy ještě vybavená jednoduchým inventářem.
Augustin Krystyník navštěvuje také další řemeslné programy v Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici, Gorolské dny v Jablunkově, ale také
v Praze, kde se setkávají mistři
Obrázek č. 4
řemeslníci různých oborů v Tylcově dvoře. Významnou událostí, které se účastní je mezinárodní sraz
116
1-2/2013
mistrů kolářského řemesla tzv. „Josefkol“, pořádaný Václavem Obrem
v Čechách pod Kosířem. Tím výrazně napomáhá udržet mezi lidmi povědomí o významu, možnostech a uplatnění svého řemesla v současném
světě.
Závěr
Studium archivních materiálů, zejména statistických pramenů z 19.
a počátku 20. století dokládá vysoký počet specializovaných výrobců,
k nimž patřili i koláři, kteří zaujímali významné postavení mezi jinými
venkovskými řemesly. Terénní i archivní výzkum zaměřený na region
Valašsko prokázal, že po 2. světové válce se počet aktivních výrobců
minimalizoval. Příčinou byla masová kolektivizace v zemědělství a rušení soukromých živností po roce 1950. Svoji velkou úlohu sehrál také
pokrok ve výrobě nových vozidel k přepravě nákladů, které zatlačily
do pozadí běžný selský vůz. Ten se společně s koňským potahem využíval už jen v těžko dostupných místech, kam se nedostala moderní strojní
technika.
V současnosti dochází k renesanci některých tradičních řemesel. Jedná se v mnohých případech o výrobce, kteří navazují na rodinnou tradici. Původní tradiční technologie využívají k produkci modernějších výrobků, které požadují zákazníci, nebo se zabývají opravami, hotovením
rekonstrukcí a restaurováním historických artefaktů. Budoucnost kolářského řemesla je právě v této oblasti. Svoji úlohu plní řemeslo také při
výrobě násad a topor pro zemědělské nářadí. Příkladem je osobnost
koláře A. Krystyníka z Nového Hrozenkova, jednoho ze současných
nositelů tradice lidového řemesla nejen na Valašsku, ale v celé České
republice.
Obrazová příloha
▪ Obrázek 1: Domácká výroba kol, Valašsko kolem r. 1930 (foto archiv
VMP)
▪ Obrázek 2: Kolářská dílna A. Krystyníka (foto archiv VMP)
▪ Obrázek 3: Vrtání kónusu ručním vrtákem – tzv. bukšákem (foto archiv VMP)
▪ Obrázek 4: A. Krystyník při prezentaci kolářství ve Valašském muzeu
v přírodě na programu Den řemesel. (foto archiv VMP)
117
Petr Liďák
Prameny
▪ MZA Brno – SOkA Vsetín, ONV Vsetín, inv. č. 91 – Živnostenská registra 1896 – 1926.
▪ MZA Brno – SOkA Vsetín, ONV Vsetín, inv. č. 719, sign. 512.
Literatura
▪ BARTOŠ, F. 1905 – 1906. Dialektický slovník moravský. Praha: Česká
akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 19051906, 2 sv. 566 s.
▪ DOMLUVIL, E. 1899. Paměti města Valašského Meziříčí a městečka Krásna.
Valašské Meziříčí, 1899. s. 214-216.
▪ DOMLUVIL, E. 1900. Obrazy ze života rolnického na Valašsku od XVI. Do
XIX. století. Meziříčí nad Bečvou, 1900. 270 s.
▪ JANOTKA, M. – LINHART, K. 1984. Zapomenutá řemesla. Vyprávění o
věcech a lidech. Praha: Svoboda, 1984. s. 126-131.
▪ JAROŠOVÁ, B. - LIĎÁK, P. - MICHALIČKA, V. 2011. Tradice a současnost rukodělné výroby v regionu Moravské Valašsko. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 2011. 198 s.
▪ HLUBUČEK, K. 1954. Poslední kolářské dílny. Doudlebský archiv národopisný, Praha, 1954.
▪ KOCURA, J. 1956. Kolářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství,
1956. 213 s.
▪ KRBA, J. 1988. Návrh na kolářskou dílnu. Archiv Valašského muzea
v přírodě v Rožnově p. Radh., rukopis, R 200.
▪ LIĎÁK, P. 2009. Návrh na udělení titulu Nositel tradice lidových řemesel A.
Krystyníkovi v oboru kolářská výroba. Archiv Valašského muzea v přírodě
v Rožnově p. Radh. rukopis, R. 649.
▪ LIĎÁK, P. 2010. Augustin Krystyník. Nositel tradice lidových řemesel.
Valašsko, vlastivědná revue. 2010. roč. 11, č. 2, s. 45.
▪ NEKUDA, V. ed. 2002. Okres Vsetín: Rožnovsko – Valašskomeziříčsko –
Vsetínsko. Valašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí, 2002. 963 s.
▪ PAVLIŠTÍK, K. 2005. Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na
Podřevnicku. Zlín: Krajská knihovna F. Bartoše, 2005. s. 136-152.
▪ PECELT, A. 1958. Mizející řemesla. Praha: TEPS, 1958. 206 s.
▪ ROSENKRANZ, K. 1998. Kolářské řemeslo. Archiv Valašského muzea
v přírodě v Rožnově p. Radh. rukopis, R 333.
▪ ROUS, J. 1929-1930. Výroba dřevěného náčiní na Valašsku. In Naše
Valašsko.1929-1930, roč. 1, s. 15-21.
118
1-2/2013
▪ ŠIMŠA, M. 2009. Práce ze dřeva III., 4. část. Strážnice: Národní ústav
lidové kultury, 2009. 67 s.
▪ TEYSLER, V. – KOTYŠKA, V. 1931. Technický slovník naučný, 6. díl. Praha: Borský a Šulc, 1931. s. 736-738.
▪ TVARŮŽEK, J. Kronika města Rožnova p. Radh. Díl 4. Zaměstnání obyvatelstva, živnosti, řemesla, obchody. Archiv Valašského muzea v přírodě
v Rožnově p. Radh. Rukopis, inv. č. R 214.
▪ VÁCLAVEK, M. 1895. Obrazy ze života bývalých cechů řemeslnických na
Vsetíně. Vsetín, 1895. 80 s.
▪ WINTER, Z. 1906. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a
umění, 1906. 976 s.
▪ WINTER, Z. 1909. Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. (1526 –
1620). Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1909. 749 s.
▪ ZÁMEČNÍK, A. 1909. Dřevařství na Valašsku. In Sborník musejní společnosti ve Valašském Meziříčí. 1909, roč.13, s. 48-54.
Kontakt
Mgr. Petr Liďák
Rožnov pod Radhoštěm
[email protected]
119
1-2/2013
Minulosť a súčasnosť aušusníckej tradície
Zuzana Denková - Iveta Chovanová
Abstract: In the past, mining officials´ tradition has been important particularity of
montane regions of Slovakia. Mining officials brotherhoods consisted of miners, whose
main task was lightning during divine services on Christmass and Easter season. Mining officials had accompanied divine services during mining ofier and participated on
processions on Mining Corpus Christi. However, in mining locations, they can be ound
also aside religious ceremonies as a part of important urban celebrations, for example
during emperor´s visits in the Central Slovak mining towns. A lot of landmarks of both
professional and demotic art indicate importance of mining officials. 18 and 19 century
can be characterized as the era of wordly and also clerical pomp and the first change of
mining officials´ tradition in this period shows marks of "invented tradition" according
to a concept of E. Hobsbawm. The second change occurs after 1948, when mining officials as a symbol of religiousness and old bourgeois world dissapear from urban celebrations and also almost from the life of mining towns. In the 90ties of the 20th century the
third change occurs, when members of mining companionships re-discover the beauty of
mining officials and reconstitute their activities.
Kľúčové slová: aušusník, aušusnícke bratstvo, banícka ofera, procesia na Božie telo,
cisárske návštevy, revitalizácia, autenticita
Key words: mining official, mining officials brotherhoods, mining ofier, processions
on Mining Corpus Christi, emperor´s visits, revitalization, authenticity
Úvod
Aušusnícka tradícia bola v minulosti významným kultúrno–
historickým špecifikom montánnych lokalít Slovenska. Nemecké slovo
Ausschuss znamená v preklade výbor, pravdepodobne však bolo pre
baníkov aušusníkov zaužívanejšie označenie aušusnícke bratstvo, prípadne termín aušusnícki funkcionári. Orálnohistorický výskum 1 realizovaný v Banskej Štiavnici a blízkom okolí ukazuje, že aušusnícke bratstvá
či výbory tvorili baníci, ktorí dosahovali chvályhodné pracovné výkony
a zároveň mali aj uspokojivý morálny profil. V každej baníckej obci a
Autorky príspevku sa venujú téme aušusníckej tradície kontinuálne a aj v minulosti ju v
rámci iných výskumných úloh nepriamo sledovali. Uvedené zovšeobecnenia vychádzajú
práve z takto nadobudnutých poznatkov.
1
120
mestečku figuroval určitý
počet aušusníkov, keď jeden zomrel, ochorel, doplnilo sa spoločenstvo ďalším. Ich hlavnou úlohou
bolo svietenie počas bohoslužieb najmä vo vianočnom a veľkonočnom období. V niektorých obciach sa
svietenie aušusníkov z kosObrázok č. 1
tolov i z iných slávností po
roku 1948 vytratilo, avšak napríklad v Štiavnických Baniach, malej baníckej obci neďaleko Banskej Štiavnice, si tzv. facigeri svoju úlohu plnili
aj v období socializmu.
K výskumu aušusníckej tradície nás inšpirovalo množstvo pamiatok
profesionálneho i ľudového umenia s často sa opakujúcim motívom
aušusníka. Takéto pamiatky sa po stáročia objavovali v prostredí montánnych lokalít. Rozhodli sme sa preto nájsť odpoveď na otázku, prečo
mali aušusníci v baníckych lokalitách taký významný status. Príspevok
je len čiastkovým výstupom širšej vedeckovýskumnej úlohy, preto sa
v ňom niekedy skôr pýtame ako odpovedáme a namiesto záverov formulujeme výskumné hypotézy. Účelom príspevku nie je obsiahnutie
aušusníckej tradície v celej jej veľkosti, ale skôr v kontexte témy revitalizácie tradícií poukázanie na zásadné funkčné zmeny, ktoré aušusnícku
tradíciu ovplyvnili. Prameňom výskumu stredovekej aušusníckej tradície a tradície 18. a 19. storočia boli publikované štúdie o baníckych bratstvách i materiály opisujúce prípravu a priebeh cisárskych návštev
v stredoslovenských banských mestách a zároveň i hmotné ikonografické pamiatky nachádzajúce sa v banských lokalitách i v zbierke Slovenského banského múzea v Banskej Štiavnici. Interpretačným rámcom sa
stal Hobsbawmov koncept „vynaliezaných tradícií“, ktoré sa z rôznych
dôvodov implantovali do veľkolepých ceremoniálov 19. storočia. Ďalšie
premeny aušusníckej tradície sme sa pokúsili interpretovať na základe
vlastného orálno – historického výskumu v lokalite Štiavnické Bane, kde
tzv. facigeri z cirkevných obradov nevymizli ani v období socializmu
a pri rôznych príležitostiach sa tam s nimi môžeme stretať podnes (zúčastnili sme sa napríklad bohoslužieb sprevádzaných facigermi vo Veľkonočnú nedeľu). Komparáciu s inými lokalitami (Špania Dolina, Staré
121
1-2/2013
Hory) sme uskutočnili prostredníctvom množstva fotografií dokumentujúcich aušusníkov počas baníckych osláv a na základe zúčastneného
pozorovania počas Salamandrových dní 2012 v Banskej Štiavnici. Záver
tvoria úvahy o autenticite revitalizovaných foriem aušusníckej tradície
i o štátnych ochranárskych aktivitách nehmotného kultúrneho dedičstva,
keďže aušusníci sa v roku 2011 stali súčasťou tzv. Reprezentatívneho
zoznamu nehmotného slovenského kultúrneho dedičstva.
Etymológia názvu
Slovo faciger je okrem označenia aušusník druhým používaným termínom označujúcim baníka osvetľovača v aušusníckej uniforme. Poukazuje na úlohu, ktorú aušusníci plnili dominantne, na úlohu osvetľovačov
liturgických obradov. Slovo faciger totiž pochádza z nemeckého eine
Fackel tragend, t. j. nosič fakle.
„Keď bíval pohreb baníkov, tak donedávna na klopačke zvikli klopať. Alebo
potom na Pjargu ešte aj v kostole facigéri svjetili. To boli baníci, ktorí mali oblečené červenie nohavice, bielu košelu, mašnu,
ošljadre no a takje zvláštne svječki mali.
Holíma hlaví v kostole boli. Tích volali facigéri – banské smrti. Ja som videl jedniho
hutmana keď pochovávali ako decko, tak boli
ešte vtedi na tom pohrabe. V rukách ešte
mali topori ako banskí tesári, všetko mali
bjele – bjele čákovi, nohavice mali bjele. Tvár
mali zamúčenú bjelu a volali ich banské
smrti“2 (Darulová, 2007 s. 76).
Slovo faciger môžeme nájsť aj
v slovníku latinčiny z roku 1700, kde je
vysvetlené, že ide o nosiča pochodne
(Ramminger, 2007). Z uvedeného usudzujeme, že facigeri boli súčasťou bohoslužieb už v stredoveku a neboli výlučne špecifikom baníckych lokalít.
Obrázok č. 2
2
Ukážka spomienkového rozprávania z Banskej Štiavnice, Július Ladzjansky
122
História tradície
Ucelene spracovaná história aušusníckej tradície v našom prostredí
doposiaľ neexistuje. Čiastkové výstupy predpokladajú korene vzniku
aušusníkov v tradícii stredovekých bratstiev Božieho tela, organizácií
naviazaných na určitý kult, ktoré sa zakladali v stredoslovenských banských mestách. O existencii bratstva Božieho tela v Banskej Štiavnici
hovoria pramene z 1. polovice 16. storočia. V 16. storočí dochádza k jeho
laicizácii, keďže podľa štatútu bratstva z roku 1600 bola cieľom tohto
spoločenstva podpora chudobných, chorých, vdov a väzba na náboženský kult sa nespomína (Jankovič, 1990 s. 108). Príkladom laicizácie bratstva bol spor o správu baníckeho bratstva Božieho tela v Banskej Bystrici
v polovici druhej dekády 16. storočia. Bratstvo vzniklo ako výlučne liturgická korporácia baníkov a mešťanov s hlavným poslaním v prejavovaní laickej zbožnosti voči kultu Božieho tela (pod laickou zbožnosťou
sa myslela kúpa sviečok, výzdoba kostola, či organizácia procesií).
Liturgickým centrom bol farský kostol Panny Márie, v prospech ktorého
baníci odovzdávali časť vyťaženej medenej alebo striebornej rudy. Zisk
z jej predaja sa odvádzal do pokladnice bratstva, v ktorej sa zhromažďovali aj financie z týždennej mzdy baníkov. Peniaze bratstva boli až do 16.
storočia určené na zbožné ciele a to predovšetkým na prípravu osláv
sviatku Božieho tela, ktoré bolo od roku 1230 v montánnych lokalitách
obohatené o banícke Božie telo s výpravnou procesiou s oltárnou sviatosťou, ďalej na pastoračnú činnosť a na zveľaďovanie svätostánku
(Graus, 2005, s. 8). V období stupňujúceho sa odporu baníkov voči mestskej rade a v predvečer povstania baníkov, banskí robotníci prestali do
pokladnice odvádzať finančné príspevky. To malo za následok zhoršenie ich sociálnych podmienok a postupnú zmenu nazerania na funkciu
čisto liturgických bratstiev, ktoré sa potom postupne premieňali na pomocné bratské pokladnice (Graus, 2008).
Banícke Božie telo sa v montánnych lokalitách pompézne oslavovalo
až do polovice 20. storočia. Koniec spôsobilo až vytesňovanie náboženských prvkov zo života po politickom prevrate v roku 1948. Bohoslužby
na banícke božie telo, vianočné sviatky, veľkonočné sväté omše
a banícke ofery boli typickými baníckymi sviatkami, v ktorých sa po
stáročia objavovali aušusníci.
Jadrom oslavy Božieho tela bola procesia. Na uliciach boli postavené
oltáre ozdobené kvetmi a zeleňou, hierarchicky zoradený sprievod veriacich okolo nich prechádzal za spevu piesní a odriekania modlitieb.
123
1-2/2013
Aušusníci so sviecami išli v sprievode na významnom mieste. Kráčali
popri baldachýne, pod ktorým niesol kňaz sviatosť oltárnu (Botík, 1995,
s. 46 - 47).
„Volakedi bívali velikánske svjatki v Šťjavnici, to hádam sa inďe ňerobilo.
To tabaková fabrika a baňíci – to boli največí páňi v Šťjavňici... Od fabriki mali
na tjeto svjatki jeden krásni prevelikánski oltár spravení pri ceste. A baňíci sa
preťekali s fabrikantkami, že kto bude mať krajší oltár spravení.
Samozrejme, že baňíci mali pri Komorhofe a fabrikantki mali pri svetej trojici.
A ešťe jeden oltár bol – tri oltáre boli po Šťjavňici... tabaková fabrika mala svoju
uniformovanú hudbu a baňícka hudba takisto mala svoju uniformu...chodievalo
sa von z kostola s proseciou a pobožnosť sa odbavovala pri tíchto otlárikoch
vonku...to bolo strašňe vela luctva...pred baldachínom išla hudba z tabakovej
fabriki. Istí pán Pomfi bol dirigent, velikí chlapisko v krásnej uniforme s mečom
v ruke. A keď vitjahol ruku hore s mečom, to znamenalo, že začali hrať, keď
ruku spustil dole, tak prestali..“(Darulová, 2007, s. 71).
Ďalším sviatkom, počas ktorého sa konali bohoslužby za účasti aušusníkov boli banícke ofery, slávnosti zamestnancov bane v deň sviatku
jej patróna. Odhaduje sa, že banícke ofery sa začali sláviť niekedy v 18.
storočí. V tento deň sa nepracovalo, baníci však prišli k bani, tí, ktorí
mali uniformy prišli oblečení v nich a spoločne sa zoraďovali do sprievodu podľa zaužívanej hierarchie. Aušusníci kráčali hneď za banskými
úradníkmi, tí išli v sprievode ako prví. Sprievod sa od bane presunul
na bohoslužby do kostola, v lete sa obrady konali priamo pred baňou.
Počas bohoslužieb sa spievali banícke náboženské piesne, hrala banícka
hudba a v kázni sa hodnotila práca baníkov. Na konci omše sa konala
ofera. Baníci spolu s rodinnými príslušníkmi obchádzali okolo oltára
a vkladali do misky dobrovoľné peňažné dary (Botík - Slavkovský,
1995, s. 28). Je zaujímavé, že aušusníci počas sprevádzania bohoslužieb
podnes obchádzajú oltár, prípadne za oltárom trávia čas omše. V tejto
aktivite okrem určitej efektnosti môžeme vidieť aj odkaz na zaniknuté
banícke ofery.
V baníckych lokalitách nachádzame aušusníkov aj mimo náboženských obradov, napríklad ako súčasť významných mestských osláv.
Dúfame, že prebiehajúci výskum odhalí, kedy nastal presun aušusníkov
z kostolov do ulíc miest, už dnes však vieme, že sa aušusníci v uliciach
objavujú častejšie najmä počas okázalých osláv cisárskych návštev
v lokalitách stredoslovenských banských miest. Manžel cisárovnej Márie
124
Terézie František Štefan Lotrinský navštívil Banskú Štiavnicu v júni
1751.
Hlavným organizátorom programu návštevy bola viedenská Dvorská
komora a Hlavný kommorgrófsky úrad. Koncept návštevy okrem pracovného programu zameraného na exkurziu po mimoriadne prosperujúcej baníckej lokalite /v tom čase/, mal precízne pripravený scenár
výpravnej vizuálnej zložky návštevy. V privítacích sprievodoch bolo
prítomných mnoho úradníkov banského eráru, ktorí vynikali vďaka
slávnostným odevom – uniformám. Cisár sa počas návštevy zúčastnil aj
tradičnej procesie na sviatok Svätej Trojice z farského kostola /dnes kostol Nanebovzatia Panny Márie/ na Námestí Sv. Trojice. Pompézna bola
taktiež rozlúčka s cisárom a jeho slávnostný odchod z lokality, kde bola
taktiež neprehliadnuteľná výpravnosť kostýmov zanechávajúca hlboký
dojem (Čelko, 2002, 48 - 49). Korunný princ Jozef, arcivojvoda Leopold
a vojvoda Albert z vládnucej dynastie Habsburgovcov navštívili stredoslovenské banské mestá 20. – 31. júla 1764. V Banskej Štiavnici sa pred
ich príchodom opravovali budovy, cesty, mešťania i banskí úradníci
si chystali parádne uniformy, zostavovali sa banícke vojenské jednotky,
stavali slávobrány, kremnická mincovňa vyrazila zlaté a strieborné pamätné mince. Uniformy sa šili pre 36 hudobníkov, 118 úradníkov
a baníckych funkcionárov, tzv. aušusníkov, pre 810 baníkov a 16 banských tesárov (Vozár, 1983, s. 24). Pre odhalenie statusu aušusníka je
zaradenie do jednej skupiny s úradníkmi zaujímavým zistením, najmä
ak predpokladáme, že aušusníci boli prevažne banskí robotníci. Vstupom baníka do aušusníckeho bratstva dochádzalo aj k zmene jeho statusu v spoločenstve baníkov.
Uskutočnené cisárske návštevy v banskoštiavnickej oblasti, ich veľkolepý koncept a výpravnosť ilustrujú okrem iného aj historický kontext
spoločenskej situácie. Habsburgovci sa v 18. storočí intenzívne spolupodieľali na rekatolizačných procesoch v krajine. V banskoštiavnickom
banskom regióne sa banský erár stáva v tom čase dominantným v oblasti
prevádzkovania banskej ťažby a úpravníctva. V dôsledku toho banská
komora prijímala prísne opatrenia pre zvýšenie pracovnej morálky zamestnancov (Kašiarová, 2010, s. 76). Kritérium konfesionálnej príslušnosti bolo často rozhodujúcim pri prijímaní do zamestnania a to nielen
do pozícií vyšších banských úradníkov, ale aj na miesta obyčajných baníkov a hutníkov. Banská komora dokonca zriadila povinné vieroučné
prednášky pre baníkov a účasť na bohoslužbách počas nedieľ a sviatkov
125
1-2/2013
bola kontrolovaná. Aj rekatolizačné snahy môžu byť preto dôležitou
indíciou k pochopeniu vysokého statusu aušusníka v tomto období.
Predsa len išlo o príslušníka baníckeho stavu pevne spojeného práve
so žiadaným katolíckym kultom.
Umelecko – historické pamiatky aušusníckej tradície
Banská komora a banský erár investovali množstvo finančných prostriedkov do rozvoja a obnovy katolíckeho náboženského života v regióne. Podporovali nielen vznik nových a obnovu starších architektonických sakrálnych pamiatok, tvorbu umeleckých diel, ale podporovali
aj prejavy ľudovej zbožnosti. Vďaka týmto impulzom a predovšetkým
vďaka hospodárskej prosperite lokality v banskoštiavnickej oblasti vzniká v pomerne krátkom časovom intervale (od 1. štvrtiny 18. storočia do
60. rokov 18. storočia) kolekcia jedinečných umeleckých diel špecifického barokového sakrálneho umenia s baníckymi
motívmi (Čelková, 2002, s. 167 - 168).
Unikátne diela vznikajú predovšetkým
na nových oltárnych obrazoch, do kompozície ktorých sa okrem kľúčového
motívu zo života svätca dostávajú aj
motívy zobrazujúce banícku krajinu,
činnosť baníkov a častým motívom sú
práve adorujúci aušusníci pred portálmi
banských
štôlní.
Zaujímavosťou
je, že v dielach školených maliarov (napríklad A. Schmidta, J. F. Viedona) sú
banícke motívy v kompozíciách oltárObrázok č. 3
nych obrazov sekundárne - v pozadí
dominantného výjavu so svätcom. Naopak v dielach neškolených autorov sú banícke motívy rovnocenne včlenené do deja sakrálneho motívu.
Predpokladáme, že v dôsledku početného uplatňovania motívov aušusníkov na nových hlavných barokových oltároch vznikol trend zobrazovania aušusníka ako „ikony“ baníckeho stavu. Uplatnenie motívu
sa rozširuje aj do iných umeleckých foriem vznikajú kamenné a drevené
plastiky, nástenné maľby, sgrafitá na fasádach, drevené svietniky
s motívom aušusníkov, predmety sakrálnych pamiatok z produkcie
zlatníckych dielní. V grafických zobrazeniach je motív aušusníkov obľú126
bený na parergoch banských máp, ktoré výtvarne dopĺňali technické
diela kartografov.
Motívy aušusníkov
sa postupne dostávajú
aj do baníckych domácností. Vo svojich kostýmoch sa stávajú prototypom baníka znázorňovaného v ľudovom
umení 19. storočia. Dôkazom sú drevené polychrómované
plastiky
Obrázok č. 4
aušusníkov v baniach
vo fľaši, v pohyblivých modeloch baní, vo výzdobe nástenných hodín,
vychádzkových palíc, hlineného riadu, vo vianočných betlehemoch
z montánnych lokalít, ale aj maľované v pastierskych výjavoch v baníckych betlehemských prospektoch. Nachádzame ich vo forme svietnikov
v kaplnkách či domácich oltárikoch, kde akcentujú význam svetla v tme
štôlní a šácht.
Funkčné zmeny aušusníckej tradície
Obdobie 18. i 19. storočia bolo plné svetskej i cirkevnej okázalosti, ceremoniálov, procesií, slávnostných sv. omší. V tomto čase sa podľa našich súčasných zistení prvýkrát výrazne mení funkcia aušusníkov. Okrem úlohy fakľonosičov počas bohoslužieb, reprezentujú mesto a banícky stav počas svetských osláv. Zmena aušusníckej tradície v 18. a 19.
storočí čiastočne vykazuje znaky vynájdenej tradície. Práve 18. a 19. storočie je totiž podľa konceptu E. Hobsbawma obdobím vynaliezania verejných obradov („invented traditions“), ktoré sú kombináciou štátnej
okázalosti a ľudovej slávnosti, kombinácie, v ktorej sa spája moc i potešenie občanov. Je to obdobie masovej výroby verejných pamiatok, upomienkových predmetov, uniforiem, sprievodov, kapiel, či vlajok
(Hobsbawm, 2007, s. 271 - 273). Niekedy sa k výstavbe týchto nových
tradícií používajú staré materiály, ale už na účely nové. Na druhej strane
adaptabilita originálnych tradícií nesmie byť s vynájdenými tradíciami
zamieňaná (Hobsbawm, 2007, s. 6 - 7). Ceremoniály majú najmä integračnú funkciu, stelesňujú, odrážajú, potvrdzujú a posilňujú zakorenené
a populárne hodnoty. Demonštrácia nádhery sa stáva nástrojom propa127
1-2/2013
gandy vládnucej elity v snahe budovať sebe naklonenú spoločnosť, často
najmä v období, keď jej skutočná moc slabne (Cannadine, 2007, s. 104).
Cisárske návštevy v stredoslovenských banských mestách spĺňali okrem
študijných záujmov mladých princov aj parametre demonštrácie kráľovskej moci na jednej strane a prosperity baníctva a banských miest na
strane druhej. A niekde v tej demonštrácii nádhery nachádzame aj aušusníkov v ich efektných bielych sakách, červených nohaviciach so zlatom vyšívanými lampasmi, zelených oválnych čiapkach a čiernych ošliadroch.3 Ide o aušusníkov, ktorí sú na niekoľko desaťročí vytiahnutí
z kostolov, z náboženských obradov a postavení do sprievodov plniť
nové úlohy reprezentantov nádhery kráľovského baníckeho
mesta, esencie baníctva v meste.
Práve aušusnícky odev považujeme za najcharakteristickejší diferenciačný znak tejto skupiny baníkov. Aušusnícky odev sa podľa českej
etnologičky O. Skalníkovej do súčasnej podoby vyformoval práve
v priebehu ceremoniálneho 18. storočia (Skalníková, 1986, s. 46).
V banských mestách koexistovali dva varianty aušusníckeho odevu.
Variant uhorský zložený z bieleho saka, zelenej čiapky, čierneho ošliadra a červených súkenných nohavíc. Nohavice mali zlatom vyšívané lampasy a nosili sa zastrčené v čiernych čižmách. Sako nosili prepásané ošliadrom4 so zaujímavo „banícky“ dekorovanou prackou. Zelená čiapka
bola vždy ozdobená baníckym znakom (prekríženým kladivom
a želiezkom). Nemecký variant mal namiesto červených nohavíc krátke
biele siahajúce po kolená. Doplnené bývali bielymi podkolienkami
a koženými topánkami ozdobenými sponou. Sako bolo tiež biele, nosilo
sa s prepásaným ošliadrom. Hlavu zdobila zelená čiapka a na rukách
mali biele rukavičky. Uniformy bývali uložené na farách a boli majetkom
cirkvi.
Odev sa ako vonkajší diferenciačný znak od 18. storočia po súčasnosť
takmer nezmenil. Podobne pôvodné zostali i svietniky ako základná
rekvizita aušusníkov. Zmenami kontextu sa teda menila skôr funkcia
Ošliadrom sa nazýva tradičná banícka zástera (po nemecky Bergleder, ale najmä Arschleder, čiže koža nosená na zadnej časti tela). Ošliador sa používal ako pracovná zástera
od stredoveku a ojedinele slúžil ako pomôcka pri doprave. Baníci, sediac na ošliadri, prekonávali neveľké výškové rozdiely kĺzaním sa po úzkych trámoch. V slangu baníkov
banskoštiavnickej oblasti sa pre ošliador v obmedzenej miere používalo i označenie ritoplesk (Gindl, 1983).
4 Súčasní aušusníci volia inú úpravu zovňajšku a sako si zastrkávajú do nohavíc.
3
128
aušusníkov. K prvej výraznej funkčnej zmene prichádza v priebehu
18. storočia, keď sa okrem liturgických obradov stávajú aj súčasťou
mestských osláv. Ako je vyššie spomenuté, sú viac viditeľní a ako symbol baníctva, katolicizmu, svetla a ochrany sa cez umelecké stvárňovanie
dostávajú do interiérov domácností vo forme dekorácií alebo kultových
predmetov.
Druhá funkčná zmena prichádza po roku 1948. Po spoločensko – politicko – ekonomickej zmene sa ako symbol nábožnosti a možno
aj starého buržoázneho sveta vytrácajú z mestských osláv a postupne aj
zo života väčšiny banských miest. Druhá funkčná zmena však neznamenala úplný zánik aušusníckej tradície, lebo napríklad v Štiavnických
Baniach facigerujúci aušusníci existujú naďalej ukrytí za hrubými múrmi
kostola. Akoby sa pomyselne vrátili k svojej prapodstate, k svojim liturgickým koreňom, opúšťajúc pozície „výkladnej skrine“ baníctva.
Podľa spomienok jedného zo súčasných facigerov5 sa v ich kostole
počas sviatkov obradne po banícky svietilo vždy:
„Už ako šesťročný som chodil miništrovať, vtedy ešte žili starí baníci, ktorí
chodili dlhé roky facigerovať. Postupne ako mreli ich nahrádzali noví i ja som sa
ako dvadsaťročný stal facigerom. Starší baníci boli takí menší aj ich obleky nám
boli malé. Facigerovalo sa na Vianoce a Veľkú noc, ale málo ľudí vtedy chodilo
do kostola. Veľa záviselo na kňazovi, či prijme takéto tradície. O facigeroch som
nečítal, robil som všetko tak, ako som ako dieťa vídal u starých baníkov. Do
kostola vchádzali na úvod svätej omše, vtedy zaznela taká špeciálna zvučka,
ktorá potom celú omšu oznamovala zapojenie facigerov do obradu. Po facigeroch
vchádzal kňaz a miništranti. Keď pán farár povedal Sláva Bohu na výsostiach,
išli facigeri za oltár. Potom cez Evanjelium, keď pán farár okiadzal mysál zase
vyšli pred oltár a cez Verím v Boha sa vrátili za oltár a tak ďalej, dodnes to
mám vžité. Kostým mal faciger doma, až kým nezomrel, potom ho prevzal jeho
nasledovník. V rukách držali sviece, máme svietnik z roku 1906, ktorý pre facigerov zadovážil Spolok Svätého ruženca a máme ich šesť, stále sa používajú.
Čiapky na hlavách sme my na Piargu nenosili nikdy. Po omši zvykol facigerom
pán farár poliať za štamperlík, inú odmenu nedostávali.“
Aušusníci ako symbol starého baníckeho sveta neboli po roku 1948
vystavený vplyvom nastupujúceho folkloristického hnutia, ich úkony
neboli inscenované na pódiách ako sa to dialo v prípade iných starých
zvykov. Obdobie socializmu prežili v kostoloch, kde sa čistili od nánoRozhovor s pánom S. N zo Štiavnických Baní (narodeným v roku 1974) viedli v marci
2013 I. Chovanová a Z. Denková
5
129
1-2/2013
sov ceremoniálneho 18. a 19. storočia. V 90. rokoch 20. storočia však prichádza ďalšia funkčná zmena, nadšenci, často členovia baníckych spolkov po politickom prevrate v roku 1989 znovuobjavujú krásu aušusníkov a rekonštruujú ich aktivity. Z objektívnych dôvodov si nové aušusnícke spoločenstvá nemôžu svoje rady dopĺňať pôvodnými nositeľmi –
baníkmi. Hospodárska reforma po roku 1989 si totiž vyžiadala svoju daň
v podobe ukončenia prevádzky viacerých rudobanských závodov, medzi nimi aj závodu v Banskej Štiavnici. A tak s novými nositeľmi prichádzajú nové príležitosti, nový odev i nové rekvizity. Čo všetko nové 90.
roky 20. storočia do aušusníckej tradície priniesli ukáže až prebiehajúci
výskum. Tretia funkčná zmena však ovplyvnila aj aušusnícku tradíciu
v Štiavnických Baniach, v obci, ktorú sme v súvislosti s prípravou tohto
príspevku skúmali.6
V Štiavnických Baniach zostali facigeri aj naďalej súčasťou liturgických obradov počas Vianoc a Veľkej noci. Ale aj tu oslávilo návrat ceremoniálne 18. a 19. storočie. Facigerov objavujeme na bohoslužbách na
Rezbársky deň7, dôstojne stojacich pri pamätných tabuliach v priebehu
obecných osláv, ich krásu objavili aj v neďalekej Banskej Štiavnici, kde sa
zúčastnili púte na Kalváriu a pravidelne ich nachádzame
aj v septembrovom Salamandrovom sprievode.
V aktívnej službe v obci Štiavnické Bane sú traja „stáli“ facigeri (pôvodne mali šesť členov, čo dokumentuje šesť zachovaných uniforiem
a šesť svietnikov), je problém zohnať „vhodných“ šiestich. Nie každý sa
chce stať facigerom a tí, ktorí majú záujem, nemajú vždy vyhovujúci
morálny profil, čo posudzujú najmä príslušníci staršej generácie, ktorí
zažili „starých“ facigerov. Baníkov už v obci niet, facigermi sú často
mladí chlapci, ktorí sa radi zabávajú, navštevujú miestne pohostinstvá,
nie vždy pristupujú k svätému prijímaniu a niekedy sa na omšu aj nedostavia. Takto býva ohrozená najmä novoročná omša, ktorá nasleduje po
prebdetej silvestrovskej noci.
Posledné desaťročie sa facigeruje na Vianoce cez polnočnú svätú omšu a potom na Božie narodenie a Nový rok. Cez Veľkú noc je to na Veľký piatok, Bielu sobotu a Veľkonočnú nedeľu. Počas bohoslužieb
Vybrané z rozhovoru s facigerom S. N. zo Štiavnických Baní (rozhovor viedli v marci
2013 I. Chovanová a Z. Denková)
7 V obci sa v júli 2013 bude konať už 10. ročník Rezbárskeho dňa, podujatia, ktoré sa hlási
k tradícii rezbárskej školy na výrobu detských hračiek (škola bola založená v 80. rokoch 19.
storočia).
6
130
sa v tieto sviatky využíva špecifický hudobný predel, ktorý zaznie vždy
vtedy, keď facigeri prevádzajú svoje úkony. Niektorí obyvatelia chodia
do kostola cez sviatky práve kvôli facigerom a celkovej atmosfére vianočnej omše. Pred niekoľkými rokmi bolo facigerovanie zrušené, lebo ho
ako rušivý prvok vnímal nový kňaz, ktorý sa vyjadril, že: „poskakujú ako
futbalisti po kostole.“
V posledných rokoch nastali zmeny aj v spôsobe vykonávania jednotlivých charakteristických úkonov. V minulosti facigeri pri niektorých
fázach omše kľačali (napríklad pri obrade premenenia), v súčasnosti už
celý obrad stoja. Dôvodom zmeny bola úsmevná udalosť, ktorú zapríčinili príliš tesné archaické uniformy. Pri kľakaní sa jednému facigerovi
s veľkým praskotom roztrhli nohavice, následkom čoho veriaci, facigeri,
miništranti, aj kňaz dostali záchvat smiechu. Na ďalší rok potom
v záujme uchovania dôstojnosti bohoslužieb kľakanie vynechali a tak je
to až podnes.
Revitalizácia aušusníckej tradície
Po roku 1989 je obnovovaná aušusnícka tradícia i v lokalitách,
z ktorých aušusníci počas socializmu vymizli. Ich úlohy sú rekonštruované na základe spomienok alebo dobových fotografií. Baníci sú nahrádzaní náturistami a aušusníkov častejšie ako v kostoloch nachádzame
v sprievodoch počas mestských a obecných slávností, na banských zábavách alebo svadbách. Rekvizitami už nie sú iba sviece, ale v Španej Doline sa stávajú nosičmi baníckych insígnií (baníckeho kladiva a želiezka)
alebo loga baníckeho spolku. Svetlonosi v kostole majú namiesto aušusníckej čiernu banícku uniformu. Život nahrádza inscenácia. Nehmotné
dedičstvo je ale život, preto sú zmeny prirodzené a pravdepodobne prispievajú k tomu, že sa spoločenstvo s obnoveným prvkom ľahšie identifikuje (Macek, 2004).
Sú ale všetky nové funkcie aušusníkov v spoločenskom živote banských obcí a miest autentické? Áno, ak zostali aj napriek zmenám originálne, funkčné, pôvodné, hodnoverné a negýčovité.
Zmeny v prejavoch tradičnej ľudovej kultúry sa považujú za prirodzené. Autenticky môže byť prežívaná aj neautentická skúsenosť, pretože je prežívaná. Moderná autenticita sa opiera o kategórie objektivity,
substanciality, statickosti a integrity, zatiaľ čo postmoderná autenticita je
subjektívna, nesubstanciálna, dynamická a heterogénna (Macek, 2004).
131
1-2/2013
Kontinuita reprodukcie ľudovej kultúry je vyjadrená jej odovzdávaním z generácie na generáciu a to predovšetkým ústnym podaním
a napodobňovaním (Kouřil, 2004, s. 49). Keď sa v tomto kontexte zamýšľame nad aušusníckou tradíciou, pôvodnými nositeľmi boli baníci.
V súčasnosti sú aušusníkmi najmä členovia baníckych spolkov, ktorí
majú indiferentné povolania alebo potom mládežníci niekedy v detskom
veku, čo k nadobudnutiu vážnosti, akú aušusník požíval pred desaťročiami, neprispieva. O úkonoch, odeve, rekvizitách a príležitostiach
sa noví aušusníci dozvedajú z dobových fotografií a len ojedinele (ako
v obci Štiavnické Bane) priamo od starých aušusníkov, ktorých videli
sprevádzať omše.
Dnes sa tradícia reštauruje na základe hmotných i písomných prameňov, podľa starých uniforiem sa šijú nové, podľa starých fotografií sa
rekonštruuje radenie do sprievodov a aušusníci sa vyskytujú v novom
kontexte, pri iných príležitostiach ako v minulosti, lebo tie pôvodné zanikli. Dnes nie je v Banskej Štiavnici dôvod na banícku oferu, bane sú už
roky zatvorené. Zato však pribudli príležitosti nové, nové výpravné
sprievody, odhaľovania pamätných tabúľ, stretnutia spolkov, ktoré prezentáciou krásy baníctva sledujú aj komerčné a ekonomické ciele. Kalkuluje sa s tým, že turista chce pri návšteve banského mesta vidieť všetko
banícke. A jeho dopyt treba vrchovatou mierou uspokojiť, lebo zisk
z turizmu je po ukončení banskej ťažby často jediným možným zdrojom
obživy obyvateľstva a zároveň aj zdrojom súčasnej i budúcej prosperity
mesta. Pri vynaliezaní nových tradícií aušusníci v efektných uniformách
nemôžu zostať mimo. C. Geertz však takýto život tradícii nazýva koncom živej kultúry a postupnej premeny na folklór (Geertz, 2000, s. 14).
Na druhej strane P. Kouřil vníma integrujúcu funkciu tradičnej ľudovej
kultúry, nevidí ju však nevyhnutne len v spojení s tradicionalizmom.
Schopnosť "prežiť" a nestratiť autenticitu vidí v schopnosti modernizácie. Podľa neho je tradičná ľudová kultúra natoľko autentická, nakoľko
je moderná (Kouřil, 2004, s. 46).
Na záver nemožno nespomenúť zápis aušusníckej tradície pod názvom Aušusnícke služby špaňodolinských baníkov do Reprezentatívneho
zoznamu nehmotného kultúrneho dedičstva Slovenska. Stalo sa tak
v roku
2011
z iniciatívy
baníckeho
bratstva
Herrengrund.
V odporúčacom komentári komisie, ktorá nomináciu schválila, čítame:
„Odborná komisia ocenila úspešné aktivity, ktoré smerujú k udržiavaniu nominovaného prvku a zabezpečeniu jeho pretrvávania v Španej Doline vďaka čin132
nosti občianskeho združenia Banícke bratstvo „Herrengrund“, podpory obce
a jej obyvateľov. Opakované predvádzanie baníckych zvykov, ich pevné začlenenie do kultúrneho kalendára obce i regiónu umožňuje prirodzené odovzdávanie
javov nehmotného kultúrneho dedičstva. Nominovaný prvok zároveň poskytuje
obyvateľom obce vhodné možnosti identifikovať sa s kultúrnymi tradíciami
vlastného prostredia, rozvíjať a propagovať ich hodnoty.“8
Zápisom do uvedeného zoznamu sa aušusnícka tradícia oficiálne stala súčasťou kultúrneho dedičstva Slovenska. Na jednej strane sa môžeme
tešiť z väčšej reprodukcie tradičných praktík, na druhej strane P. Janeček
upozorňuje,
že
projekty
ochrany kultúrneho dedičstva
niekedy
častejšie
ako transmisiu a reprodukciu tradičných praktík, ochraňujú ich ekonomicky motivované deriváty (Janeček,
2006, s. 4 - 6). Keď sa
pozeráme
na
špaňodolinských aušusníkov
na svadbe alebo nesúcich
logo bratstva Herrengrund
Obrázok č. 5
v sprievode v obci Ľubietová
alebo v Salamandrovom sprievode objavujeme baníkov zo Starých Hôr
v bieločervenej uniforme, ktorú už ani nemôžeme nazvať aušusnícka,
začíname mať obavy. Hrozba premeny zmysluplnej tradície na gýčovú
ozdobu baníckych podujatí nie je nereálna a strach vzbudzuje
i spoločnosť, ktorá sa s gýčom dokáže tak ľahko identifikovať.
Záver
Aušusníci (facigeri) boli a sú pevnou súčasťou baníckej kultúry. Ucelený pohľad na historický vývoj, funkcie a zmeny aušusníckej tradície
stále chýba, táto štúdia je len jedným výstupom z výskumu, ktorý
v tomto roku v Slovenskom banskom múzeu prebieha. Zatiaľ sa dá formulovať málo záverov, odvážnejší môžeme byť pri formulovaní hypotéz. Podľa jednej hypotézy má aušusnícka tradícia korene
v stredovekých baníckych bratstvách a súvisí s pestovaním kultu laickej
8
Prístupné na: http://www.ludovakultura.sk/index.php?id=5919 (vstup dňa 8. 3. 2013)
133
1-2/2013
zbožnosti a s napĺňaním úloh, ktoré sa s týmto kultom spájali. Facigerov
v charakteristických uniformách teda nachádzame najmä na bohoslužbách počas banských ofer, procesií na Banícke Božie Telo, počas Vianoc
i Veľkej noci. Väčšinou stoja alebo kľačia pred oltárom a v rukách zvierajú svoju základnú rekvizitu – kovový svietnik s veľkou bielou sviecou.
V priebehu 18. storočia však zaznamenávame prvú veľkú zmenu – vďaka svojmu prepojeniu s náboženským kultom, vďaka vážnosti, ktorú
požívajú v lokálnom spoločenstve i vďaka vizuálne pôsobivým uniformám sa dostávajú do veľkolepo scenáristicky pripravovaných osláv
cisárskych návštev. Už nie sú len fakľonosičmi osvetľujúcimi
obrady, už sú i reprezentantmi esencie baníctva v meste. Sú omnoho
viac viditeľní a začínajú byť i omnoho viac zobrazovaní, najmä
v sakrálnych výtvarných dielach 18. storočia. V tomto období sa stávajú
akousi ikonou baníctva. O pár desiatok rokov neskôr ich už nachádzame
aj v prácach ľudových umelcov a tiež v svetskom umení, zdobia hlinený
riad, nástenné hodiny, modely baní i betlehemy. Ďalšia výrazná zmena
nastáva po roku 1948, nastupujúci totalitný režim sa dištancuje od cirkevných tradícií a tiež od reliktov starého „buržoázneho“ sveta. Aušusníci už nesprevádzajú banícke sviatky, nahrádzajú ich baníci v nových
„socialistických“ baníckych uniformách. Ako však výskum ukázal, facigerujúci aušusníci v obci Štiavnické bane osvetľujú slávnostné obrady aj
v období socializmu a nielenže tam dosluhujú „starí“ facigeri, ale nastáva aj akási generačná výmena. Na miesta starých baníkov prichádzajú
noví, často nebaníci, aj keď problém obsadenia všetkých „postov“ existuje. Revitalizácia po roku 1989 prináša nové výzvy i nebezpečenstvá.
Slobodne možno reštaurovať všetky aušusnícke úlohy, akurát už niet
pôvodných nositeľov, keďže baníctvo v mnohých banských lokalitách
neexistuje. Zanikli ofery i veľkolepo slávené banícke božie telo, zostali
mestské ceremónie, na ktorých aušusníci reprezentujú zašlú banskú
slávu.
Nad entuziazmom banských spolkov revitalizujúcich aušusníkov sa
však vznáša nebezpečenstvo gýča, ktoré môže na nepoznanie znetvoriť
akúkoľvek tradíciu a to bez ohľadu na to, či je zapísaná v takom, či onakom kultúrne dedičstvo ochraňujúcom zozname.
134
Obrazová príloha
 Obrázok č. 1: Aušusníci s baníckymi insígniami počas baníckej ofery
v Hodruši okolo roku 1940. Obecná kronika Hodruša – Hámre, autor
neznámy
 Obrázok č. 2: Adorujúci aušusník z klasicistickej kaplnky sv. Jána Nepomuckého z roku 1855. Štiavnické Bane, 2012, foto: L. Lužina
 Obrázok č. 3: Neznámy domáci autor: Otváranie bane sv. Mikulášom a
pápežom sv. Klimentom. Olej na plátne, 2. pol. 18. stor. až začiatok 19.
stor. Zbierka SBM, foto: K: Patschová
 Obrázok č. 4: Adorujúci aušusníci pred maštaľkou s novonarodeným
Ježiškom. Drevený betlehem, J. Šulc, 1960. Zbierka SBM, foto: K. Patschová
 Obrázok č. 5: Aušusníci zo Španej Doliny nesú logo baníckeho bratstva
Herrengrund na ľubietovskom baníckom dni. Ľubietová, 2012. foto:
Pavel Kováč, www.herrengrund.sk
 CANNADINE, D. 2007. The Context, Performance and meaning of
Ritual: The British Monarchy and the ‘Invention of Tradition. In E.
Hobsbawm, & T. Ranger, The Invention of Tradition. Cambridge:
Univerzity Press Cambridge. 2007. s. 101 - 164.
 ČELKO, M. 2002. Banská Štiavnica za včasného a rozvinutého feudalizmu. In. Banská Štiavnica, svedectvo času. Banská Bystrica, štúdio Harmony, 2002, s. 48 – 49.
 ČELKOVÁ, M. 1995. Banícke ikonografické nehnuteľné pamiatky na
Slovensku. In. Zborník Slovenského banského múzea, 1995, č. 17, s. 183.
 ČELKOVÁ, M. 2002. Výtvarné umenie Banskej Štiavnice do roku 1900.
In. Banská Štiavnica, svedectvo času. Banská Bystrica, štúdio Harmony.
2002, s. 167 – 168
 DARULOVÁ, J. 2007. Banícky stav nech je velebený. Banská Bystrica:
Ústav vedy a výskumu UMB, 2007,151s.
 Encyklopédia ľudovej kultúry Slovenska. 1995. Encyklopédia ľudovej
kultúry Slovenska. Bratislava: Veda. 1995
 GEERTZ, C. 2000. Interpretace kultur: vybrané eseje. V. Hubinger, H.
Červinková, & H. Humlíčková, Prekl. Praha: Sociologické
nakladatelství. 2000
 GRAUS, I. 2005. Banícky zvon a jeho pohnutá história. In. Banícky
permon , III. (1), február 2005, s. 8.
135
1-2/2013
 GRAUS, I. 2003. Zaživa v Bystrici. In. História, 2003, č. 6, s. 8 - 10.
 HOBSBAWM, E. 2007. Introduction: Inventing Traditions. In E.
Hobsbawm, & T. Ranger, The Invention of Tradition . Cambridge:
Univerzity Press Cambridge. 2007, s. 1 - 14.
 HOBSBAWM, E. 2007. Mass-Producing Traditions: Europe, 1870—
1914. In E. Hobsbawm, & T. Ranger, The Invention to Tradition.
Cambridge: Univerzity Press Cambridge. 2007, s. 263 -309.
 JANKOVIČ, V. 1990. Počiatky pomocných bratských pokladníc v
stredoslovenských banských mestách. In. Banské mestá na Slovensku ,
1990, s. 103 - 110.
 KAŠIAROVÁ, E. a kol. 2010. Banícka a hutnícka minulosť Slovenska
v kartografických pamiatkach. Košice: Banská agentúra a Zväz hutníctva, ťažobného priemyslu a geológie SR, 2010, s. 76
 KOUŘIL, P. 2004. Displacement a pojem tradiční lidové kultury. In.
Sociální studia 2, 2004, s. 46 - 56.
 KRESÁNEK, P. 2009. Slovensko, ilustrovaná encyklopédia pamiatok.
Bratislava: Simplicissimus vydavateľstvo, 2009, s. 484 - 551
 NOVOTNÝ, J. 1937. Střední Slovensko, kulturněhistorické kapitoly.
Praha : L. Mazáč, 1937, s. 197 - 198
 VOZÁR, J. 1983. Zlatá kniha banícka. Bratislava: Veda, vydavateľstvo
SAV. 1983, 264 s.
 JANEČEK, P. 2006. Problematika konceptu nehmotného kulturního dědictví.
Cit. 5. marec 2013. Dostupné na Centrum pro prezentaci kulturniho
dědictví:
http://www.emuzeum.cz/muzeologie-a-metodika/teoreticketexty/problematika-konceptu-nehmotneho-kulturniho-dedictvi.html.
cit. 5. marec 2013
 MACEK, J. 2004. Muggletonův post-subkulturalismus a postmoderní
autenticita. Dostupné na
http://macek.czechian.net/texts/muggletonuv_postsubkulturalismus.htm, cit. 16. marec 2013.
 RAMMINGER, J. 2007. Neulateinische Wortliste. Ein Wörterbuch des
Lateinischen von Petrarca bis 1700. Dostupné na
Neulatein:
www.neulatein.de/words/2/009750.htm Cit. 5. marec 2013.
136
 STRNAD, M. 2012. Autenticita a paměť (bakalárska práca). Praha. Dostupné na http://cas.famu.cz/files/2012-10/121025153111.pdf, cit. 16.
marec 2013.
Kontakt
Mgr. Zuzana Denková
Slovenské banské múzeum
Kammerhofská 2, 969 00 Banská Štiavnica
[email protected]
137
Iveta Zuskinová
Hodnoty ľudovej pletenej čipky v Liptove
a ich využitie na formovanie súčasnej regionálnej identity
Iveta Zuskinová
Abstract: Bobbin lacemaking belongs to the most difficult textile techniques
which were widespread in the past. Typical patterns of folk bobbin lace emerged
almost in all regions of Slovakia. They differend in the way of making, patterns
and colouring. Lace was especialy used on folk and ceremonial clothes, less as
interior textile. In the past women in more Liptov villages made bonnet bobbin
lace bands with splendid patterns without using a template and pins. The
Liptov Museum in Ružomberok takes an interest in reviving of forgotten old
working processes to awake the public interest in the original Liptov folk bonnet
lace. Through various activities it tries to bring it back among the contemporary
manufacturing and art techniques. At present is in the folk art design preferred
the trend combining folk arts and crafts with personal authorial approach. Personal engagement of the author, original and unconventional attitude combined
with classical handmade production ways enable to overcome customary stereotypes and make new trendy items. Traditional folk textile techniques involving
bobbin lace making are a source of inspiration. Designers like to experiment
with materials, their processing and modification what results in creating of
unique and attractive products.
Keywords: bobbin lace, bobbin lace maker, technical element, pattern, bonnet bobbin lace, pad for making bobbin lace, bobbin lace sticks
Kľúčové slová : pletená čipka, čipkárka , technický prvok, vzor, čipka na
čepiec, podložka na pletenie čipiek, paličky na pletenie čipiek
138
1-2/2013
Úvod
Cieľom príspevku je zhodnotiť formy tradičnej ručnej výroby pletenia čipiek v regióne Liptov a na základe rozboru techník a pracovných
postupov určiť ich význam pre využitie pôvodných archaických textilných techník v súčasnej textilnej výtvarnej tvorbe .
Pre potreby vypracovania príspevku boli využité výsledky terénnych
výskumov , ktoré vykonala autorka v niektorých obciach Liptova
v osemdesiatych rokoch 20.storočia. Hodnoverným a pôvodným pramenným materiálom pre porovnávacie štúdium je zbierkový fond Národopisného múzea v Liptovskom Hrádku, súčasť Liptovského múzea
v Ružomberku, predovšetkým zbierka ľudového odevu a čepcov, ako
pokrývok hlavy žien, kde pôvodná ľudová pletená čipka našla najväčšie
využitie . Súčasťou výskumnej práce bolo aj štúdium odbornej literatúry
a dobových publikovaných materiálov. Podrobne sa tejto problematike
autorka venovala aj v rámci riešenia projektu cezhraničnej spolupráce
podporeného z fondov EÚ.
Jedným z výstupov riešenia je
aj odborná publikácia Liptovská paličkovaná čipka, ktorej
autorkou je autorka tohto príspevku.
Najstaršia správa o pletených
čipkách na čepcoch žien
v Liptove pochádza z roku
1772, ako záznam v protokole
obce Liptovská Sielnica.1 Ďalšie správy o pletení čipiek
v Liptove sú z roku 1877 od
historika Bélu Majlátha, ktorý
píše, že v Liptove sa pletú
uzlované čipkové čepce.2 Na
výstave v Martine boli vystavené čepcové čipky z Ľubele,
z Konskej,
zo
Sielnice,
Obrázok č. 1
V protokole obce Liptovská Sielnica sa píše: Kterakolvek by žena neb nevesta buďto z vyššieho
tak i z nižšieho stavu opovážila sa na svojich čepcách tie diabelskie chvosty to jest dlhie čipky nosiť,
takovámusí byť štráffána na chrám Boží a to tolikrát, koli by se u nej videlo.
2 MAJLÁTH,B. 1887. Liptó vármegye ostermelése, Budapest, str. 109
1
139
Iveta Zuskinová
z Ivachnovej a z Ploštína.3 Na príprave výstavy spolupracoval Pavol
Socháň a podrobnejšie píše o nej v článku Výstavka slovenských výšivôk, Národnie Noviny 1887.
Čepiec s pletenou čipkou ketýš tvoril neodmysliteľnú súčasť ženského
ľudového odevu až do medzivojnového obdobia. Na základe terénneho
výskumu a historických dokumentov možno potvrdiť, že čepce
s pletenými čipkami nosili ženy takmer vo všetkých obciach Liptova.
Čipkárky z jednej dediny zhotovovali čipky aj pre ženy z iných obcí.
Napríklad čipkárky z Liskovej predávali čipky do Hubovej – Gombáša,
Švošova, Stankovian, Komjatnej a do Dúbravy. V strednom Liptove sa
čipky plietli v Sokolčoch a odtiaľto ich predávali do Sv. Kríža, Paludze,
Palúdzky, Bodíc a Vlašiek.4 Pletené čipky z Liptova vzbudzovali pozornosť odborníkov a zberateľov. Hodnotenie liptovských čipiek podali
v diele Krajky a krajkářství lidu slovanského v Čechách, na Moravě, ve Slezku
a Uh. Slovensku v roku 1906 české odborníčky Marie A. Smolková Regina Bíbová, ktoré pri svojich cestách zavítali aj do Liptova.5
Na základe konkrétnych nálezov v teréne vykonali podrobný opis
paličkovaných čipiek. Podľa nich liptovská čipka spôsobom a technikou
vyhotovenia patrí medzi najstaršie formy pletenia bez podloženia vzoru
a motívy čipky vo vnútri plochy sú pletené bez použitia špendlíkov.
Vzory čipiek opisujú ako starodávne a u niektorých nachádzajú podobnosť s čipkami z Hontu. Zvláštnosťou pre ne boli čipky s dierami, ktoré
považovali za originálny a pôvodný liptovský vzor.6
Okrem náročných čipiek na čepce, ktoré boli samostatnými výtvarnými dielami čipkárok, sa v obciach Liptovská Lúžna a Liptovská Osada
plietli aj celkom jednoduché čipky. Ženy si nimi zdobili oplecká, čepce,
prípadne aj okraje obradového odevu pôlky. Pletenie čipiek sa sem dostalo prostredníctvom čipkárok zo Starých Hôr. Staršie čipky boli jednofarebné, niekedy viacfarebné, vždy zladené s farbou výšivky.
Na príprave výstavy spolupracoval Pavol Socháň a podrobnejšie píše o nej v článku
Výstavka slovenských výšivôk, Národnie Noviny 1887
4 BURJAN, J. 1913. Liptovské kroje, ČMSS XVI, str. 97 – 99
5 O ceste
Marie .Smolkovej a Reginy Bíbovej na Slovensko v deväťdesiatych rokoch
minulého storočia píše Jozef Hanula, Spomienky slovenského maliara, Martin 1940, obr.
26 a str. 224
6 BÍBOVÁ,R. SMOLKOVÁ,M. 1906. Krajsky a krajkářství lidu slovanského v Čechách, na
Moravě, ve Slezku a Uh. Slovensku, Praha, str. 21
3
140
1-2/2013
K archaickým patria čipky s oblúkovými zubami na vonkajšom okraji
krajce7.
Technickými prvkami liptovskej čipky sú: plátenko hladké
a prekladané, dvojpárový a viacpárový pletenec, polpárová väzba, ktorú
nazývali na zle spletanô. Charakteristickým vzorom je dierková riečička
racka, ale aj hrachovinka opáločka a tylová väzba. Na základe výskumu
rozdeľujeme čipky do niekoľkých skupín. Základným východiskom pre
členenie je lokalita, kde sa vyhotovovali a územie, ktoré bolo odberateľom čipkárskej produkcie. Druhým ukazovateľom je kompozičná skladba a vzor. Prvou výraznou skupinou sú dolnoliptovské čipky. Sú pevne
a husto pletené z hrubej bavlnenej priadze, takmer nepriehľadné,
v okrajovej časti s drobnými zúbkami. Pôsobia hrubo a svoj tvar si zachovávajú bez spevňovania. Vyhotovovali ich v Liskovej, v Lúčkach,
v Teplej, v Likavke, v Ludrovej a inde.
Aj podľa Andreja Halašu sa čipky dolnoliptovského typu plietli
v Liskovej, kde miestne čipkárky robili čipky pre okolité dediny. Píše, že
samy domáce ženské čepcov nenosia, ale predávajú ich na Gombáš, do Švošova,
do Stankovian a do Dúbravy8. Ženy si ich objednávali podľa tradičných
vzorov, aké sa u nich nosili, samotné čipkárky tiež prichádzali
s ponukou nových motívov. Najčastejšie plietli vzory: na tepliančatá,
na končité, na sliačančatá, na teľací zúbok, na rozmajrín, na žabací pyštek,
na grajciare, na okrúhle zuby, na tieštyky, na píločky, na plátenka, na riečičky,
na sliačanské veľké zuby. Čipky sa plietli aj v Liptovských Sliačoch, kde
bola táto tradícia živá aj v druhej polovici 20.storočia. O tom, že ženy
v Liptove nosili čepce s doma pletenými čipkami sa dozvedáme aj
z výskumných materiálov prof. Františka Pastrneka, ktorý v roku 1893
vykonal dotazníkový výskum.9
V Lúčkach sa plietli čipky ešte v období začiatkom dvadsiateho storočia. Ich charakteristickým znakom je, že sú pletené veľmi pevne
a husto z hrubých bavlnených nití. Kombinácia materiálu a techniky
Charakteristiku čipiek z obcí Liptovská Lúžna, Liptovská Osada, Liptovské Revúce vypracovala Veronika Géciová – Komorovská 1988 Slovenská ľudová paličkovaná čipka str.
148
8 HALAŠA, A. 1908. Slovenské výšivky, ČMSS XVI, str.39
9 Záznamy z výskumov prof. Františka Pastrneka
vydal Benža ,M. 2009: Prameň
k poznaniu tradičného odevu Slovenska konca 19.storočia, Bratislava. Z Liptova sú zachované zápisy z viacerých obcí, ktoré vypracovali známe osobnosti vtedajšieho obdobia.
Kňaz a politik Andrej hlina v opise úpravy hlavy žien v Černovej napísal: ženy majú čepce
z čipák skoro po plecia siahajúce. K odevu žien z Liptovských Sliačov uviedol: okrasa žien je
výlučne čepiec z doma klepcovaných čipiek zhotovený, ktoré až niže brady visia.
7
141
Iveta Zuskinová
zabezpečila čipke ľahko formovateľný a stabilný tvar. Andrej Halaša
napísal, že v Lúčkach pletú ženy čepce na prstienky, na racu, na jarček,
na zamrznutie vŕšky, na špice, na valaský obíjanec, na babi, na pátričky,
na okenyčky, na plátenká, na tyeštyk, na hlístočky, na hrbôčky,, na hviezdatká,
na morčičky, na rybyčky, na hádik, na husací pyštek, na rozmajrin, na rozmarinček, na racičky.10
Andrej Halaša uvádza, že pletenie čepcov je rozšírené aj v Turíku
a Teplej, kde vie pliesť takmer každá gazdiná.
Podľa dobových správ sa čipky plietli aj v Likavke11. Čepcová čipka
z tejto obce kompozične pozostáva z niekoľkých pásov husto pletených
vzorov, navzájom oddelených vypletaným dierkovým motívom. Pletená
čipka na čepci z Ludrovej má všetky charakteristické znaky čipiek dolnoliptovského typu. Je široká, pevne a husto pletená, okraj okolo tvárovej
časti tvorí pásik vyhotovený plátenkom a v ňom dominuje rytmicky sa
opakujúci motív trojuholníkov vytvorený z dierok. Telo čipky je vyhotovené technikou kosá riečička a v nej sú vypletené geometrické tvary,
trojuholník a kosoštvorec.
V Komjatnej, obci situovanej v hornatom prostredí na rozhraní Liptova a Oravy, ženy nosili čipky na čepcoch odlišné od ostatných dedín
dolného Liptova. Pokiaľ tie boli husté, takmer nepriehľadné, čipky
v Komjatnej mali okrajový pás so zúbkami a malými vypletanými dierkami. Telo čipky v podobe širokého pása so vzormi v tvare kosoštvorcov, alebo s motívmi v podobe štylizovaných rastlinných ornamentov.
Čipky pre ženy z Komjatnej plietli v Liskovej, keď výroba tam skončila,
chodili si ich kupovať do Liptovských Sliačov, kde im tamojšie čipkárky
predávali najmä čipky so staršími vzormi 12.
V strednom Liptove sa plietli jemnejšie čipky s priehľadným vzorom
členeným do pásov, vytvorených prevažne technikou dierkovej riečičky.
Doboví informátori píšu, že sa v Sokolčoch plietli čepce so vzormi
na morky, na paličky, na ľaliju, na rozmajrín, na volskô oko, na šífliky, na pirôžteky. Čipky zo Sokolčov sa predávali do okolitých dedín – Sv. Kríža,
Paludze, Bodíc a Vlašiek13.
HALAŠA, A. 1908. c. d. str. 39
BENŽA,M. 2009 c.d. Jozef Kačka r.k.kaplán opísal odev žien v Likavke : ženy sa môžem
povedať pekne nosia, čepiec s dlhými ušiami, pletený doma.
12 Informátorka čipkárka Helena Šimčeková /1908 – 1988/ Liptovské Sliače
13 Informácie o pletení a predaji čipiek podávajú A. Halaša a J. Burjan
10
11
142
1-2/2013
Čipky zo Smrečian a Žiaru
sú
charakteristické
vzorom
s veľkými dierami, technikou
pletenia a materiálom. Sú vyhotovené z domácky spracovaných
rastlinných vlákien prírodnej
farby, prípadne slabo bielených,
menej z bavlneného pamoku. Sú
pletené voľnejšie, nie hustým
plátenkom,
dvojpárovým
alebo viacpárovým pletencom
a polpárovou väzbou. Kompozične je stavba čipky vytvorená
z dvoch pásov s rozdielnym vzorom. Dominantným je pás okolo
tvárovej časti, so vzorom väčších
Obrázok č. 2
a menších okrúhlych a oválnych
otvorov dier, rôzne kombinovaných tak, že spolu vytvárajú atraktívnu
kompozíciu. Ľudové pomenovania vzorov na čipkách sú harafuriak,
na mlynárske koleso, na ostrohy a iné. Druhú časť čipky tvorí pás
s pravidelným vzorom, napríklad plné trojuholníkové plôšky ohraničené
malými dierkami v jednom, alebo vo dvoch radoch, alebo zubovitý plný
motív v kombinácii s plochami s pravidelným vzorom s dierkami14.
Jediným známym strediskom pletenia čipiek v hornom Liptove je
Liptovská Kokava. Odtiaľto sa čipky predávali aj do Dovalova
a Pribyliny. Čipky pletené v Liptovskej Kokave svojou kompozičnou
skladbou ako aj technickými prvkami vzorov vychádzajú z tradičných
liptovských motívov. Predovšetkým staršie čipky majú úzky okrajový
pás so vzorom menších, alebo väčších dier. V hlavnej širokej časti čipky
je dominantný motív geometrického vzoru symetricky vsadeného
v ploche vytvorenej dierkovou riečičkou. Plochy trojuholníka
a kosoštvorca ohraničené čipkou vytvorenou inými technickými prvkami vytvárajú výtvarne pôsobivé kompozície. Charakteristickým znakom kokavských čipiek predovšetkým zo staršieho obdobia je použitie
14 Podrobnú charakteristiku liptovských čipiek ako aj pôvodné názvy vzorov publikovala
MARKOVÁ Ema v diele Slovenské čipky 1962 str. 224. Terénny výskum v Žiari
a Smrečanoch potvrdil, že poslednou čipkárkou v týchto obciach bola Johanka Krásničanová nar. 1850 v Bobrovci, ktorá ešte v roku 1925 plietla klepcuvala čipky.
143
Iveta Zuskinová
farebnej nite v okrajovej časti čipky, alebo v tvarovanom pásiku
plátenka vo vzore15.
Najdlhšie sa pletenie čepcových
čipiek
udržalo
v Liptovských Sliačoch, kde možno
sledovať
znaky
vývoja
z hľadiska skladby a kompozície
vzorov v období od začiatku
20.storočia, takmer do konca 80 tych rokov, kým neprestali pracovať posledné čipkárky. Čipkárky
Helena Šimčeková (1908 – 1988)
a Margita Gajdošová (1908 – 1993)
plietli čipku až do vysokého veku
a vďaka nim bolo možné vykonať výskum čipkárskej tradície
v Liptovských Sliačoch16.
Obrázok č. 3
Liptovské čipky sú mnohopárové, s mnohými baníckymi prvkami, čo poukazuje na vzájomné
ovplyvňovanie. Na jednu čepcovú čipku bolo potrebné 100 – 150 paličiek. Čepcové čipky sa v staršom období plietli z prírodných nebielených
ľanových alebo konopných nití, neskôr z bielych bavlnených nití. Najstaršie čepcové čipky boli rovné so zúbkami na vonkajšom okraji.
V 20.storočí sa čipky začali pliesť na podložkách vankúšoch v tvare gule
hlava , čo umožnilo pliesť zaoblenú čipku s kratším vonkajším okrajom,
aby čipka dobre priliehala na čelo17.
Najstaršie čepcové čipky z Liptova majú zachovanú tradičnú kompozíciu pozostávajúcu z časti so zúbkami lemujúcu obličaj, vnútorného
pása so vzorom a okrajového pása hustého a plného, vyhotoveného plátenkom, v kontraste k okrajovému pásu s dierkami a zúbkami.
Terénny výskum v Liptovskej Kokave potvrdil, že posledná čipkárka v tejto obci bola
Eva Jurčová rod. Grešová, ktorá žila v rokoch 1850 – 1920.
16 Terénny výskum čipkárstva v Liptovských Sliačoch bol vykonaný v roku 1987, informátorky posledné žijúce čipkárky Helena Šimčeková 1908 - 1988
17 GÉCIOVÁ – KOMOROVSKÁ, V. 1989 c.d. str. 148
15
144
1-2/2013
Najväčšiu rozmanitosť
a bohatosť motívov nachádzame na čepcových
čipkách
z Liptovských
Sliačoch, kde sa ornamentálna a kompozičná stavba
čipky
rozvíjala
aj
v priebehu
20.storočia.
V dedine sa zachovali
starodávne pomenovania
vzorov. Napríklad okrajové zúbky sa nazývali vŕšky, pás so vzorom hrachovina, ktorá bola napríklad
trelcavá s racičkou, alebo
opáločkavá s tieštikmi, či
krivou cestou. Husté vzory
vypletané plátenkom boli
na fajky, cofkalá, jabĺčka, na
kabáty, kosičky, tieštiky,
Obrázok č. 4
pyšteky, okuliariky a iné.
Pekné pomenovania vychádzali z názvov vecí a predmetov, ktoré mali
čipkárky vo svojich domácnostiach, často ich používali a ich tvar pripomínal vzor čipky. V Liptovských Sliačoch možno sledovať aj zmeny
v pôvodnej stavbe čipky, v prvej tretine 20.storočia používaním ozdobných väzieb so vzorom lístkov a kvietkov, čo robí čipku priehľadnejšou,
ale zároveň rozdrobenejšou. Napríklad jednotlivé tradičné vzory sa opletali lístkami, do ich stredu sa vyplietla hviezdička, alebo kvietok. Pôvodné široké plochy zubovitých vzorov cofkalá sa zúžili a z obidvoch strán sa
oplietli lístkami, čím vznikol nový vzor reťaz. Postupne sa vytratili pôvodné vzory, alebo boli novými ozdobnými väzbami zmenené tak, že
pôsobia ako úplne nové.
Až do obdobia začiatku druhej svetovej vojny sa v Liptovských Sliačoch zachovala tradícia pravidelného stretávania sa dievčat a žien po
večeroch najmä v zimnom období, na spoločné vykonávanie ručných
prác. Celý týždeň sa chodilo na priadky a v sobotu boli pletárky, plietli
sa čipky. Dievčatá sa učili pliesť od detstva doma, od svojich starých
materí a matky ich posielali k ženám, ktoré pliesť vedeli. Nie každé
dievča sa naučilo pliesť, nie všetky táto práca zaujímala. Vankúš na ple145
Iveta Zuskinová
tenie čipiek mal tvar gule a plnili ho plevami, ktoré nabíjali do vrecka
z ľanového plátna, ktoré sa po vytvarovaní obšilo hrubšou kvalitnou
vlnenou látkou. Vankúš pre lepšiu stabilitu vkladali do pletenej opálky
z drevených lubov. Na čipku sliačanského čepca bolo potrebné sedemdesiatpäť párov paličiek. Časť paličky, ktorú čipkárka držala v ruke,
bola opracovaná do guľata, alebo do hranata a zdobená jemným rytým,
alebo vruborezovým ornamentom. Niektoré paličky boli pekne zdobené
a vyrezané z kvalitných druhov dreva najmä javorového, alebo aj
z farebných ovocných drevín.
Najjednoduchšie paličky boli
vyrezané z liesky, ich ozdobou
bola obrezaná tvarovaná kôra.
Zaujímavé
sú
paličky
s drobnými plechovými ozdôbkami rôznych tvarov, ktoré
pri práci štrngali. Ema Marková uvádza, že sa v staršom období v Liptove spomínali aj
paličky s figurálnym motívom18.
Na
pletenie
čipiek
sa
v staršom období používali
domácky pradené ľanové nite,
ktoré sa bielili vyvarením
v lúhu z dreveného popola,
Obrázok č. 5
potom sa navinuli na krosienka,
na slniečku polievali vodou a bielili. Od polovice 20.storočia sa používala už len kupovaná bavlnená niť pamok.
Liptovské múzeum v Ružomberku v rokoch 2008 – 2011 realizovalo
jedinečný projekt nadregionálneho charakteru s názvom Čipkárska cesta.
Všetko to začalo v januári 2008 v Liptovskom Mikuláši na prednáške
o liptovskej ľudovej pletenej čipke pre členky miestneho klubu paličkovanej čipky a ich hostí, čipkárky zo Žiliny. Prednáška čipkárky zaujala,
predovšetkým ukážky čepcových čipiek z liptovských dedín podnietili
diskusiu o bohatosti regionálnych vzorov, techník a ich ľudových pomenovaní. Potom sa záujem prítomných zameral na praktické možnosti
prezentácie paličkovanej čipky v Múzeu liptovskej dediny v Pribyline
18
MARKOVÁ,E. c.d. 1962
146
1-2/2013
a hľadanie spôsobu, ako by sa čipkárky a kluby z celého Slovenska
mohli podieľať na tvorbe spoločného diela. Myšlienka z diskusie postupne dozrievala, až vznikol nápad a neskôr na pôde Národopisného
múzea v Liptovskom Hrádku aj projekt s názvom „Čipkárska cesta“.
Jeho hlavnou myšlienkou bolo, aby čipkárky z klubov z celého Slovenska postupne pracovali na vytvorení spoločnej čipky a to tak, že hotovú
čipku z jedného klubu pošlú ďalšiemu, kde čipkárky vyhotovia vlastné
malé dielka so svojím výtvarným návrhom, ktoré zapracujú do spoločného diela, ktoré bude mať podobu pása a sa bude postupne predlžovať.
Čipka z Liptova sa vydala na svoju cestu po Slovensku v nedeľu
10.augusta 2008 na programovom podujatí Remeselnícka nedeľa
v Múzeu liptovskej dediny v Pribyline. Po roku, v auguste 2009 na Čipkárskej nedeli v Pribyline sa dovtedy vyhotovený pás čipky stretol
s veľkým záujmom a obdivom návštevníkov a viaceré čipkárske kluby
prejavili záujem aktívne sa do projektu zapojiť. V auguste 2010 bolo
v múzeu v prírode prezentované hotové dielo, pás čipky v dĺžke viac
ako 51 metrov. Pás paličkovanej čipky na ktorom v rokoch 2008 – 2010
pracovalo 417 autorov z tridsiatich dvoch čipkárskych klubov sa ešte
v tom istom roku stal súčasťou zbierkového fondu Národopisného múzea v Liptovskom Hrádku.
Cieľom projektu „Čipkárska cesta“ bolo nielen zmapovať súčasný
stav záujmového paličkovania na území Slovenska, ale aj propagovať
a podporiť rozvoj tejto tradičnej textilnej techniky. Projekt vznikol
z poznania, že na Slovensku v období na začiatku 21.storočia, takmer
v každom okrese, alebo regióne je aktívna skupina žien, ktoré sa venujú
paličkovaniu čipiek. Táto archaická textilná technika bola v minulosti
rozšírená vo viacerých kultúrno historických regiónoch na Slovensku,
kde sa vytvorili charakteristické znaky, vzory a techniky. V minulosti si
ženy pôvodnými postupmi spletania nití plietli čipky na čepce, rukávce,
ďalšie odevné súčasti a aj na bytový textil. Približne od I. tretiny
20.storočia boli ručne zhotovené pletené čipky postupne nahrádzané
strojovými a pôvodná textilná technika začala vzhľadom na svoju prácnosť zanikať. Technika paličkovania sa zachovala len výnimočne, zásluhou jednotlivých osobností, ktoré ju udržiavali. Napríklad v Liptove,
ktorý bol v minulosti známy ako významné centrum ručne pletených
čipiek, sa do osemdesiatych rokov dvadsiateho storočia uchovalo pletenie tradičných ľudových čipiek len v práci dvoch čipkárok. v obci Liptovské Sliače.
147
Iveta Zuskinová
Liptovské čipky patria skladbou motívov a technikami vyhotovenia
medzi najnáročnejšie v rámci Slovenska. Sú husté, mnohopárové, plietli
sa bez podloženia vzoru a bez použitia špendlíkov. Táto skutočnosť je
zrejme hlavným dôvodom, že sa súčasné čipkárky vyhýbali rekonštrukcii a pleteniu liptovskej čipky. Odborníčka na ľudovú čipku Jana Frajkorová vyhotovila a tlačou vydala podkladové vzory podvinky pre liptovskú čipku so vzormi čipiek na čepce z Liptovských Sliačov. Ani táto pracovná pomôcka neinšpirovala čipkárky zo Slovenska aby sa venovali
pleteniu liptovských vzorov. Výnimkou bolo niekoľko čipkárok mimo
územia Liptov, ktoré si trúfali paličkovať čipku z tohto regiónu.
Ako prvá v Liptove sa pokúsila o rekonštrukciu paličkovanej čipky
na čepiec z Liptovskej Kokavy Irena Vrbičanová, rodáčka a učiteľka
v tejto obci, ktorá sa naučila základné techniky paličkovania na kurze
v druhej polovici osemdesiatych rokov dvadsiateho storočia. Pre svoj
vek a náročnosť techniky sa ďalej liptovskej čipke nevenovala. V rámci
príprav projektu Čipkárska cesta v roku 2008 sa čipkárka Marie Lopčianska z Liptovského Mikuláša pokúsila o rekonštrukciu pôvodných
vzorov liptovskej čipky. Úlohou mikulášskeho klubu čipkárok bolo vyhotoviť prvú začiatočnú časť pása čipky, ktorá by reprezentovala nielen
prácu jednotlivých čipkárok, ale aj pôvodnú regionálnu čipku. Keďže
charakteristickým znakom liptovskej čipky boli vypletané otvory diery
a okrúhle zuby čipkárka vytvorila okrajový pás s typickým vzorom dier
a zubov. Tento pás čipky ako rekonštrukcia pôvodnej ľudovej čipky
spojil a lemoval jednotlivé dielka, ktoré vytvorili členky klubu čipkárok
z Liptovského Mikuláša.
Liptovské múzeum v Ružomberku v rokoch 2011-2012 riešilo projekt
cezhraničnej spolupráce s názvom „Čipkárska cesta v prihraničnom
regióne“ s poľským partnerským združením Stowarzycenie artystow
Pieninskych v Kroscienku nad Dunajcem. Okrem výtvarníkov amatérov
sa do projektu zapojili aj čipkárky zo známeho centra poľskej paličkovanej čipky Koronka klockowa v mestečku Bobowa v Poľsku.
Liptovské múzeum v Ružomberku si ako jeden z cieľov riešeného
projektu stanovilo úlohu nielen prezentovať pôvodnú regionálnu čipku,
ale pokúsiť sa ju znova zaradiť medzi tvorivé aktivity a živé textilné
techniky v regióne. Pre tieto účely slúžili tvorivé workshopy v Múzeu
liptovskej dediny v Pribyline, kde prebiehali praktické ukážky a škola
pletenia regionálnej čipky. Čipkárky z celého Slovenska a aj z Poľska
prejavili veľký záujem o získanie zručností a zvládnutie techník pletenia
148
1-2/2013
pôvodných vzorov liptovskej čipky. Praktickou pomôckou boli rozkreslené vzory podvinky od Jany Frajkorovej.
Atraktívnou a zaujímavou informáciou výstavy je obraz čiapky legendárneho zbojníka Juraja Jánošíka, ktorej ozdobu okrem mušličiek
tvoria pásy čipky pletenej z kovových nití, ktorá má prvky baníckej ale aj
liptovskej čipky. Jánošíkovu čiapku opatruje Liptovské múzeum vo svojich zbierkach už 100 rokov, a je jedným predmetom z kolekcie deponátu liptovskej župy, ktoré boli múzeu odovzdané na uloženie ako pravé
originály. Záverečné panely výstavy informujú o projekte Čipkárska
cesta realizovanom v rokoch 2008 – 2011 a o workshopoch revitalizácie
pôvodnej ľudovej čipky.
Publikácia Liptovská paličkovaná čipka je ďalším úspešným výstupom riešenia projektu cezhraničnej spolupráce. Podľa recenzie PhDr.
Alžbety Gazdíkovej, kurátorky zbierok Slovenského národného múzea
v Martine „v knihe okrem časti venovanej histórii liptovskej čipky
z regiónu Liptov sa autorka venuje technickým pomôckam, čipkám
v jednotlivých lokalitách, jednej z posledných čipkárskych osobností, ale
i renesancii paličkovanej čipky v Liptove v rôznych podobách, nevynímajúc ojedinelú akciu medzi klubmi čipkárok po celom Slovensku –
čipkársku cestu. Kniha Paličkovaná čipka v Liptove od renomovanej
múzejníčky Ivety Zuskinovej je výsledkom jej mnohoročnej cieľavedomej práce a sústreďovania materiálu , kde čitateľ nájde ucelený obraz
o tradičnej čipke jedného regiónu Slovenska. Bohatý obrazový materiál
je nielen ilustráciou, ale predovšetkým dokumentačným a štúdijným
prameňom. Nášmu čitateľovi prináša podrobné poznanie jedného javu
našej kultúry a histórie, je inšpiračným zdrojom pre ďalšiu tvorbu
a približuje našu kultúru i zahraničnému návštevníkovi Slovenska“.
Knihu dostali takmer všetky aktívne čipkárky na Slovensku, účastníčky
projektu Čipkárska cesta a účastníčky školy paličkovania liptovskej čipky. V rámci Liptova sa kniha prostredníctvom Liptovskej knižnice Gašpara Fejérpatakyho Belopotockého dostala do všetkých obecných knižníc, kde pomôže záujemcom zorientovať sa v problematike ľudovej regionálnej čipky a môže byť inšpiráciou na získanie zručností pre zvládnutie tejto archaickej textilnej techniky.
Tretím výstupom projektu cezhraničnej spolupráce Čipkárska cesta
v prihraničných regiónoch je stála expozícia Liptovská paličkovaná čipka, inštalovaná na prízemí historickej budovy sídla Národopisného múzea v Liptovskom Hrádku. Charakteristickým znakom expozície sú
moderné inštalačné prvky podľa návrhu Ing. arch. Júlie Kunovskej
149
Iveta Zuskinová
z Bratislavy. Technologické postupy ich vyhotovenia a realizácia spĺňajú
najnáročnejšie podmienky na inovatívnu formu prezentácie, v rámci
ktorej sú dominantným predovšetkým zbierkové predmety. Napríklad
čepcové čipky sú inštalované na špeciálnom jednoduchom konštrukčnom prvku, ktorý umožňuje prezentáciu väčšieho počtu diel a zároveň
necháva vyniknúť ich kompozícii a jednotlivým vzorom. Hotové čepce
s pletenými čipkami sú prezentované na inštalačných prvkoch v tvare
hlavy ženy s modelovaným profilom tváre, ktoré sú vyhotovené drotárskou technikou ako samostatné objekty. V expozícii sú prezentované aj
pomôcky na zhotovenie čipky – podložky vankúše a paličky, ktoré spolu s ukážkou pletenej čipky tvoria jedinečný atraktívny objekt spojenia
pracovného náradia a umeleckého diela. Okrem tradičnej čipky
s pôvodnou kompozíciou je inštalovaná aj ukážka súčasnej rekonštrukcie s využitím pôvodných vzorov a techník. Dominantným exponátom
sú diela textilnej výtvarníčky Silvie Fedorovej z Bratislavy, ktorá pôvodnými technikami a vzormi liptovskej pletenej čipky vytvára netradičné
umelecké diela. Experimentuje s materiálmi, ktoré sa pôvodne v čipke
nevyskytovali. Je to napríklad drôt, ktorý spevňuje čipku, ale aj plast,
čím dosahuje mäkký a poddajný
povrch. Touto technikou
z netradičných materiálov vytvára napríklad šperky, odevné doplnky
a klobúky, ktoré pôsobia noblesne a hoci pracuje s tradičnou textilnou
technikou sú tieto objekty výsostne aktuálne.
Liptovské múzeum v Ružomberku po ukončení plánovaných aktivít
projektu cezhraničnej spolupráce začalo pracovať na vlastnom projekte
revitalizácie pôvodnej liptovskej pletenej čipky, kde ako východisko
poslúžili výsledky aktivít už realizovaného projektu. Cieľom nového
projektu je propagačnou, osvetovou a vzdelávacou prácou v regióne
priblížiť textilnú techniku širokej verejnosti a informovať o historických
a umeleckých hodnotách liptovskej paličkovanej čipky. Prvú oblasť
predstavuje vzdelávacia a prednášková činnosť, kde s pomocou mobilnej banerovej výstavy a dataprojektorovej prezentácie predstavujeme
takmer zabudnutú ale veľmi atraktívnu textilnú techniku, ktorá vzhľadom na svoju atraktívnosť by mala zaujať verejnosť. V rámci plánovaných aktivít revitalizácie so zámerom odovzdať tieto hodnoty ďalším
generáciám v živej podobe, sme začali pre záujemcov ponúkať kurzy
pletenia čipky so špeciálnym zameraním práve na techniky a vzory pôvodnej liptovskej čipky. Úspechom múzea je, že náročnú techniku pletenia liptovskej čipky zvládli tri pracovníčky múzea, ktoré v prípade zá150
1-2/2013
ujmu verejnosti pracujú ako animátorky a lektorky kurzov. Na všetkých
štyroch
pracoviskách
Liptovského
múzea,
v
Ružomberku,
v Liptovskom Mikuláši, v Liptovskom Hrádku a v Pribyline.
Pôvodné ľudové pletenie čipiek na čepce najdlhšie pretrvalo v obci
Liptovské Sliače, kde až do konca osemdesiatych rokov 20.storočia dve
čipkárky plietli čepcové čipky pre potreby miestnej folklórnej skupiny
a tiež pre ďalších záujemcov. Táto obec je pre lokálne oživenie textilnej
techniky podľa nášho názoru najvhodnejšia aj z toho dôvodu, že nosenie
čepcov s ručne pletenou čipkou v oblečení žien staršej generácie je stále
živé nielen v programoch miestnej folklórnej skupiny, ale aj pri príležitosti výročných a obradových sviatkov. Veríme, že sa nám v spolupráci
s obecným úradom v Liptovských Sliačoch a miestnou folklórnou skupinou Sliačanka podarí oživiť pletenie čipiek v obci. Liptovské múzeum
v rámci riešenia projektu cezhraničnej spolupráce získalo aj materiálne
vybavenie ktoré môže poslúžiť začínajúcim čipkárkam. Chceme ponúknuť podložky na pletenie a paličky žiakom niektorých škôl, ktorí sa začnú učiť pliesť čipku tým najjednoduchším spôsobom, ako sa učili pliesť
v období na začiatku dvadsiateho storočia. Naše prastaré matky sa ako
malé dievčatá učili tak, že do vankúša napichali špendlíky, na ne si zavesili štyri alebo viac nití a navzájom ich splietali. Keď sa naučili splietanie dovedna, prešli na pletenie úzkych pásových čipiek pletených ôsmymi
pármi nití. Tieto úzke čipky sa nazývajú štrich a používali sa na zošívanie dvoch šírok pôl obrusa pre peknotu. Po štrichu sa učia robiť zúbky
vŕšky, ktoré sa pletú s 10 – 20 pármi nití a bývajú na prednom okraji čepcovej čipky. Keď sa pletiarka dobre naučí pliesť zúbky vŕšky, môže
pliesť aj širokú čepcovú čipku na ktorú potrebuje 60-75 párov nití19.
V našom projekte revitalizácie ľudovej liptovskej čipky sa snažíme sa
o výtvarný a generačný posun, vychádzame z tradičného, ale pôvodnú
textilnú techniku umiestňujeme do súčasného obdobia, ako prvok relaxácie, výtvarnej a umeleckej sebarealizácie. Práve z tohto dôvodu uvažujeme osloviť pre spoluprácu mladých ľudí, študentov stredných
a vysokých škôl v celom regióne. V Ružomberku sme sa stretli so živým
záujmom nielen pedagógov ale aj študentov Školy umeleckého výtvarníctva a tiež katedry výtvarného umenia Katolíckej univerzity. Študenti
týchto škôl a predovšetkým ich pedagógovia majú skúsenosti s ako
transformovať znaky tradičného umenia pre súčasný moderný výtvarný
19 Údaje po postupe pletenia čipiek na terénnych výskumoch zozbierala A. Bartková
pracovníčka ÚĽUV
151
Iveta Zuskinová
prejav. Katedra výtvarného umenia Katolíckej univerzity v Ružomberku
v predchádzajúcom období riešila projekt Objavovanie strateného
v čase, v rámci ktorého študenti a pedagógovia pracovali s témami
z oblasti ľudovej kultúry a umenia. V rámci seminára Aktuálne hodnoty
ľudovej kultúry a umenia vo vzdelávaní, študenti pod vedením pedagógov vniesli do oblasti prezentácie ľudového umenia inovatívny
a netradičný prístup, ktorý predstavuje posun od tradičného
k modernému Ako príklad možno uviesť výstavu Ornament tradícia
verzus súčasnosť, v rámci ktorej bola veľmi netradične prezentovaná
ľudová výšivka z obcí – Liptovská Lúžna, Liptovská Osada a Liptovské
Revúce. Jednou z atraktívnych foriem jej prezentácie bolo aranžovanie
slávnostnej tabule, kde jednotlivé časti určené na pohostenie – ovocie,
dezerty, pečivo boli servírované v ornamentálnej skladbe a farebnosti
tak, že pripomínali kompozície ľudovej výšivky. Tento príklad môže byť
inšpiráciou pre prezentáciu pletenej čipky, ktorá síce nie je farebná ako
výšivka, ale použité techniky a vzory umožňujú novú netradičnú umeleckú formu prezentácie.
V súčasnosti sa v oblasti ľudového umenia dostáva do popredia dostáva aktuálny dizajnérsky trend, ktorý spája ľudový výtvarný prejav
a remeslo s osobným autorským prístupom. Osobná angažovanosť tvorcu, originálny a nekonvenčný prístup umožňuje prekonávať zaužívané
stereotypy, vytvárať nové trendové predmety pri ktorých sú využívané
klasické techniky ručnej tvorby. Tradičné ľudové textilné techniky medzi
ktoré patrí aj pletenie či paličkovanie z nití sú zdrojom inšpirácií
a nápadov. Dizajnéri radi experimentujú s materiálom, jeho spracovaním
a úpravou a predmetov vyhotoveným pôvodnou technikou dávajú punc
jedinečnosti a atraktívnosti.
Záver
V Liptove ako v charakteristickom kultúrnohistorickom regióne sa
v minulosti plietli čepcové čipky archaickými postupmi a so starobylými
vzormi. Okrem hustých takmer nepriehľadných vzorov, ktoré sa plietli
v dolnom Liptove, pozornosť odborníkov vzbudili najmä vzory s tzv.
dierami, ktoré mali rôznu skladbu a kompozíciu. Historicky vzniklo
niekoľko výrobných centier v obciach, z ktorých sa čipky predávali
do ďalších dedín. Pod vplyvom rôznych módnych trendov a rozvojom
výroby strojových čipiek sa od prvej tretiny 20.storočia prestali
v ľudovom odeve na čepce používať ručne pletené čipky a ich výroba
152
1-2/2013
postupne zanikla. Hrozilo, že ukončením výroby je ohrozené aj regionálne kultúrne dedičstvo archaických textilných technik a vzorov. Národopisné múzeum v Liptovskom Hrádku a predovšetkým autorka tohto
príspevku prišla s nápadom znova oživiť zabudnuté pracovné postupy
pletenia čipiek, vzbudiť záujem verejnosti o pôvodnú ľudovú liptovskú
čipku a prostredníctvom rôznych aktivít pokúsiť sa o jej návrat medzi
živé výrobné a výtvarné techniky. V súčasnosti sa v oblasti ľudového
umenia dostáva do popredia aktuálny dizajnérsky trend, ktorý spája
ľudový výtvarný prejav a remeslo s osobným autorským prístupom.
Tradičné ľudové textilné techniky medzi ktoré patrí aj pletenie či paličkovanie z nití sú zdrojom inšpirácií a nápadov. Predmety
s charakteristickým regionálnym prvkom majú punc jedinečnosti
a atraktívnosti a majú vplyv na formovanie lokálnej identity.
Obrazová príloha
▪ Obrázok 1: Priadka a čipkárka z Liptova, začiatok 20.storočia, archív
Liptovského múzea v Ružomberku.
▪ Obrázok 2: Čepiec s pletenou čipkou zo Smrečian, stredný Liptov, foto
I.Zuskinová
▪ Obrázok 3: Čepiec s pletenou čipkou z Liptovskej Kokavy, horný Liptov, foto I.Zuskinová
▪ Obrázok 4: Čepiec z Liptovských Sliačov z II.polovice 20.storočia, kedy
sa nosila široká čipka s novými vzormi, ktorá sa pri nosení špeciálne
upravila okolo tváre. Foto I.Zuskinová
▪ Obrázok 5: Vankúš s paličkami na pletenie čipiek z Liptovských Sliačov foto I.Zuskinová
Literatúra
▪ BENŽA,M.2009. Prameň k poznaniu tradičného odevu Slovenska konca
19.storočia. Bratislava, 2009. str.51-60
▪ BÍBOVÁ,R. SMOLKOVÁ,M. 1906. Krajky a krajkářství lidu slovanského
v Čechách, na Moravě, ve Slezku a Uherském Slovensku. Praha, 1906, str. 21
▪ BURJAN,J. 1913. Liptovské kroje, In.Časopis Muzeálnej slovenskej spoločnosti 1913, str.97-99
▪ GÉCIOVÁ – KOMOROVSKÁ, V. 1989. Slovenská ľudová paličkovaná
čipka, Bratislava: Alfa, 1989. str.148
▪ HALAŠA, A. 1908. Slovenské výšivky, In. Časopis MSS XVI 1908,
str.39
▪ HANULA,J.1940. Spomienky slovenského maliara. Martin, 1940, str. 224
153
Iveta Zuskinová
▪ MAJLÁTH,B. 1887. Liptó vármegye ostermelése. Budapest, 1889, str. 109
▪ MARKOVÁ,E. 1962. Slovenské čipky. Bratislava: Vydavateľstvo krásnej
literatúry, 1962, str. 102-103
▪ SOCHÁŇ,P.1887. Výstava slovenských výšivôk. In. Národnie noviny č.
l00, 1887
▪ ZUSKINOVÁ,I.1998. Paličkovaná čipka v Liptove. In. Etnologické rozpravy 1/1998, Bratislava:Ústav etnológie SAV, str. 74 – 81
▪ ZUSKINOVÁ, I. 2011. Historický kontext čipkárstva a čipkárske regióny na
Slovensku. Zborník z medzinárodnej konferencie Žilina 2011, str. 94 –
106
▪ ZUSKINOVÁ, I.2012 .Paličkovaná čipka v Liptove. Ružomberok: Liptovské múzeum v Ružomberku 2012, 81.strán
Kontakt
PhDr. Iveta Zuskinová
Liptovské múzeum v Ružomberku
[email protected]
154
1-2/2013
Ekologicko-kultúrne aspekty tradičnej výroby
a identita
Zdena Krišková
Abstract: The aim of the paper is to highlight the ecological basis of traditional culture and handicraft production, based on the relationship man-environment. The natural
environment as a source of raw materials for the production of the material belongs to the
basic determinant of the way of life. In the theoretical part we start from the ecologicallybased scientific theories. The empirical part emphasize applied plane of the handicraft
production in the culture-creating connections. In this context it can be considered as
one of the elements of the social cultural identification.In this paper, the current revitalization process of the traditional manufacturing forms is based on relationship changes of
the man to the nature. Revitalization of the traditional manufacturing elements itself is
considered by societies as one of the significant forms of cultural identification in contemporary multiethnical and multicultural society.
Keywords: the natural environment, ecological aspect, identity, society, handicraft
manufacture
Kľúčové slová: prírodné prostredie, ekologický aspekt ,identita, spoločnosť, remeselná výroba
Úvod
Dejiny ľudskej civilizácie potvrdzujú vo všeobecnosti úzku súvislosť
geograficko-klimatických podmienok vo väzbe na stupeň vývoja hospodárenia, úroveň výrobných síl a vzťahov, či ekonomickú a technickú
vyspelosť, a to nielen vo vzťahu k materiálnej, ale aj duchovnej kultúre
jednotlivých etník.
Človek formoval vlastnú fantáziu prácou rúk do svojich produktov
v absolútnom súlade s prírodou (Beljak 1993, s. 6). Ak v súčasnosti hovoríme o oblasti výroby v jej tradičných formách, často okliešťujeme túto
problematiku len do rámca konkrétnych materiálnych prejavov, či už
v ľudovej výrobe, ľudovej umeleckej výrobe, alebo materiálnych produktov v konkrétnom odvetví remeselnej výroby. Výroba vo všeobecnosti vo väzbe na získavanie a spracovanie surovinových zdrojov je však
155
Zdena Krišková
jedným z limitujúcich faktorov kultúry spoločenstiev vo všetkých jej
zložkách, jej vplyv sa rovnako prejavuje v oblasti materiálnej ako duchovnej.
Prehľad problematiky
Základným cieľom príspevku je poukázať na ekologický základ tradičnej kultúry v kontexte výroby a spracovania surovín. Za prioritný
v tomto kontexte možno považovať vzťah človeka a prírodného prostredia, ktoré od počiatkov ľudskej spoločnosti patrilo k základným determinantom jeho spôsobu života a teda aj kultúry.
Ekologické princípy vo vzťahu k výrobe a formovaniu kultúr sú základom viacerých vedeckých smerov, z ktorých čerpá aj moderná etnológia. Môžeme vychádzať z princípov kultúrnej ekológie, reprezentovanej najmä v 60. rokoch 20. storočia J. Stewardom, či z Harrisovho kultúrneho materializmu 70. rokov 20. storočia ako jedného z východísk kultúrnej antropológie. Zjednocujúcou osnovou teórií týchto antropológov
je predpoklad, že najmä ekologické, popri ekonomických, technologických a demografických faktoroch sú rozhodujúcimi determinantmi fungovania sociokultúrnych systémov (Soukup, 2000).
Ekologické aspekty sú tiež základom teórie kultúrnej antropológie,
ktorá používa pojem hospodársko-kultúrne typy (Čeboksarov, Čeboksarová) na označenie dominantných spôsobov získavania obživy a foriem
hospodárenia ľudí, a teda aj spôsobu výroby vo viacerých vývinových
líniách od zberača a lovca až po typ roľnícky, resp. roľnícko-pastiersky
(Mlynka 2003).
Nemožno tiež nespomenúť etnologickú teóriu ekotypov, reprezentovanú najmä škandinávskou a následne rakúskou etnológiou, vychádzajúcu rovnako z geografickej podmienenosti ekonomiky a kultúry spoločenstiev. Na jej základe vymedzila šesť základných ekotypov (Löfgren
1976, Mitterauer 1986).
Na ekologickom základe stojí tiež environmentálna etnológia a jej
základné prístupy k bádaniu: krajinársky (krajinno-ekologický prístup),
synkretický („ekologizácia“ spoločenských vied), antropologický (etnoekológia). Zdôrazňuje dôležitý posun v antropológii, v ktorej sa spočiatku venovala väčšia pozornosť vplyvu prírodných podmienok na život
človeka a menšia na vplyvy činnosti človeka na prostredie. S touto problematikou úzko súvisí čerpanie a spracovanie prírodných surovinových
zdrojov ako aj tradičná remeselná výroba (Podoba, J. 1992). Formovanie
156
1-2/2013
kultúr v procese ich vývoja, samozrejme, ovplyvnili mnohé ďalšie faktory. Okrem geograficko – klimatických tiež historické, politické, ekonomické, či sociálne.
Ak sa vrátime k základnej problematike tradičnej výroby, rozoznávame z hľadiska tradičnej kultúry základné ekonomické kategórie:
Ľudová výroba, ktorú možno charakterizovať ako zhotovovanie užitkových i dekoratívnych predmetov, pri ktorých prevažuje ručná práca
a domáce, prírodné suroviny... Výrobky v tomto prípade boli určené pre
potreby samotného tvorcu, jeho rodiny a najbližšieho okolia (PaličkováPátková,1992).
Špecifickou kategóriou je ľudová umelecká výroba, kde je prvoradým
kritériom výrobku estetické hľadisko.
Remeslo. V tomto prípade už ide o ekonomicko-právny pojem. Charakterizuje ho malovýrobná činnosť nepoľnohospodárskeho charakteru,
ktorá je výsledkom pomerne náročnej odbornej prípravy (Špiesz, 1972).
Remeselná výroba je už realizovaná bez priamej väzby na miestne zdroje
surovín, či vodnej energie. Remeslo a remeselná výroba patrí k základným medzníkom v dejinách ľudskej civilizácie v kontexte materiálnej
výroby. V Morganovej klasifikácii dejín tvorí oddelenie remesla od poľnohospodárstva zlomový prvok prechodu ľudskej spoločnosti z etapy
divošstva k vyššiemu stupňu barbarstva. Remeslo vo väzbe na spracovanie prírodných surovín ako jeden z dominujúcich spôsobov získavania obživy sprevádza človeka od predindustriálnej k industriálnej spoločnosti (Murphy, R.F. 1998).
Na problematiku remeselnej výroby pozeráme ako na geograficky,
i historicky determinovaný hospodársky a spoločenský fenomén, ktorý
sa stal súčasťou nášho hmotného, vo svojich sprievodných prejavoch
i duchovného dedičstva a v mnohých prípadoch ho možno považovať
za jeden z prvkov kultúrnej identity spoločenstiev, či už lokálnych, alebo
profesijných.
V podmienkach našej kultúry v závislosti na bohatosti a rozmanitosti
prírodných surovinových zdrojov najvýraznejší rozmach remeselnej
výroby zaznamenávame v období pôsobenia cechov, ktoré na našom
území pretrvali od 13. - 14. relatívne do konca 19. storočia. Úpadok remeselnej výroby v závislosti na viacerých faktoroch, z ktorých rozhodujúcim je nastupujúca priemyselná výroba, podmienil rozšírenie remesla
z miest do oblastí vidieka. Tu jeho realizácia pomaly doznievala
v odlišných, prevažne individuálnych formách, až do r. 1948. V tomto
čase práve znárodňovací proces v zásade zlikvidoval jeho existenciu.
157
Zdena Krišková
Remeslo a remeselná výroba sa teda v prostredí výrazne agrárnych vidieckych spoločenstiev u nás viaže najmä s obdobím 1. polovice 20. storočia, kedy ešte v protiklade k nastupujúcim hospodársko-ekonomickým
podmienkam v mnohých prípadoch zaznamenala výrazný vzostup.
V týchto intenciách možno sledovať aj sociokultúrne väzby tradičnej
výroby vo všetkých jej prejavoch. Clifford Geertz, jeden
z najvýznamnejších predstaviteľov symbolickej antropológie charakterizoval kultúru ako vnútorne integrovaný systém, ktorého jednotlivé prvky sa navzájom dopĺňajú. Prejavuje sa v podobe materiálnych výtvorov
ľudskej práce (artefakty), sociokultúrnych regulatívov ľudského správania (noriem, hodnôt...), ale aj ideí a sociálnych inštitúcií (manželstvo,
náboženstvo, výroba...) (Gertz,C. 2000).
Pri výskume výrobnej činnosti človeka, ktorá primárne patrí do oblasti materiálnej kultúry, nemožno obísť problematiku sociálnych, predovšetkým pracovných vzťahov, kultúrnych hodnôt a noriem správania,
ale aj symbolických systémov a sociálnych inštitúcií. Preto aj remeslo
a výrobu všeobecne možno označiť explicitným termínom „materiálnospoločenská kultúra“ (Mlynka, 2007). Na základe uvedených väzieb
a súvislostí teda považujeme výrobu za jeden z kultúrnoidentifikačných
prvkov spoločenstva, rovnako v ponímaní lokálnom ako aj profesijnom.
Výsledky
Ak sledujeme tradičnú výrobu, viazanú na geograficko-klimatické
podmienky a ponuku prírodných surovinových zdrojov v jej kultúrotvorných väzbách, môžeme túto problematiku sledovať v troch základných rovinách:
1. architektonicko-technická rovina
V tejto rovine sledujeme skutočnosť ako charakter výroby ovplyvňoval architektonické riešenie priestorov a objektov v rámci usadlosti
a následne samotných usadlostí v intraviláne lokality. Vo vidieckom
prostredí išlo prevažne o úpravu priestorov pôvodných roľníckych
usadlostí na technické priestory (napr. maštaľ prebudovaná na farbiareň). Výraznejšou alternatívou je sekundárna prístavba samostatných
technických objektov s výrobne orientovanou funkciou v rámci usadlosti. Remeselnícke obydlia tak postupne získavajú svoj špecifický architektonický charakter.
V tejto rovine je tiež dôležité sledovanie umiestnenia remeselníckej
dielne v rámci intravilánu lokality. Vo všeobecnosti platil úzus - čím
158
1-2/2013
prestížnejšie postavenie remesla, tým bližšie k centru. Nezanedbateľnú
úlohu v umiestnení objektov zohrávala tiež blízkosť k surovinovým
a najmä vodným zdrojom, prípadne zmyslovo vnímané znaky, ktoré
výrobu sprevádzali (auditívne, pachové, vizuálne). Tak sa na periférii
nielen z hľadiska umiestnenia, ale aj sociálnej prestíže ocitali napr. garbiari na rozdiel od napr. pekárov.
Ekologický aspekt tejto roviny možno sledovať v prispôsobovaní
obydlí a výrobných priestorov prírodným podmienkam. Výrazne sa táto
skutočnosť prejavuje napr. v prípade ovčiarskych salašov ako sezónnych
obydlí, prispôsobených vonkajším podmienkam rovnako v bývaní ako
i spracúvaní a výrobe živočíšnych produktov.
Iná bola situácia v mestách, kde účelové remeselnícke domy mali
z architektonického hľadiska svoj špecifický charakter s ohľadom na
špecifiká remesla.
2. výrobno-technologická rovina
V tejto rovine sledujeme samotný proces výroby z pohľadu materiálneho zabezpečenia, či technického vybavenia remeselníckej dielne, ale aj
samotných výrobno-technologických postupov. Paradoxne, spravidla
väčšiu dôveru požívali majstri, zotrvávajúci pri tradičných osvedčených
spôsoboch a technikách výroby. Nové, dokonalejšie technologické zariadenia remeselných majstrov boli v prostredí lokálnych spoločenstiev
vystavené prekonávaniu počiatočnej nedôvery obyvateľov, čo sa prejavuje aj v prieniku s následnou , sociálnou rovinou.
3. sociálna rovina
Sociálna rovina zahŕňa všetky špecifiká duchovnej kultúry
a sociálnych väzieb vo vzťahu remeselník – societa. Vo väzbe na rodinné
vzťahy remeselníci spravidla uzatvárali manželstvá v rámci komunity
nie vo väzbe lokálnej, ale profesijnej, čo sa pozitívne prejavovalo v
upevňovaní remeselníckych tradícií, či zdokonaľovaní profesionálnych
zručností, ale aj v rozvoji interetnických vzťahov, čo do istej miery otváralo dovtedy hospodársky izolované a uzavreté spoločenstvá. Naproti
roľníckym rodinám, kde pri uzatváraní manželstiev zostávala prioritnou
lokálna väzba, determinovaná viazanosťou na pôdu a blízkosť pozemkov.
V kontexte generačnej transmisie zasa z detí v remeselníckych rodinách zväčša len jedno zostalo pokračovateľom výroby, na rozdiel
159
Zdena Krišková
od roľníckej rodiny, kde prevláda spoločné hospodárenie všetkých členov (príklad hospodárenia veľkorodín na nedielnom majetku...).
Z hľadiska sociálneho statusu samotného výrobcu je nezanedbateľným aj fakt, že vo vidieckom prostredí zväčša býval len jeden – dvaja
majstri rovnakého zamerania, čo na jednej strane v porovnaní
s mestským prostredím znamenalo menšiu konkurenciu, na druhej
strane sa však výrobca dostával pod výrazný drobnohľad lokálneho
spoločenstva oproti relatívnej anonymite mesta. K statusu výrobcu
v spoločenstve nakoniec výrazne prispievali aj profesijné zručnosti, rovnako ako osobné vlastnosti samotného majstra, ako čestnosť, poctivosť,
ústretovosť. Zo súčasného pohľadu P. Bourdieua ide o habitus, ktorý
v pojme zahŕňal sociálny a kultúrny kapitál, ako aj materiálne vymoženosti nositeľa (Bourdie, P. 1998). Práve v sociálnej rovine sa prejavujú
kultúrnoidentifikačné prvky tradičnej výroby vo väzbe na lokálne spoločenstvo najvýraznejšie.
Nezanedbateľnou skutočnosťou je tiež posudzovanie výroby
z hľadiska emic- a etic-. V etickej rovine sa niektoré druhy výroby identifikovali s lokálnym spoločenstvom natoľko, že sa stali prirodzeným
epitetom produktu (starohorská čipka, hranovnická modrotlač, pozdišovská keramika...)
Na základe uvedených skutočností, charakterizujúcich remeselnú výrobu v lokálnom vidieckom spoločenstve tak možno tradičnú výrobu
v konkrétnych prípadoch považovať za jeden z dominujúcich prvkov
identity spoločenstva, či už ide o prostredie urbánne, alebo rurálne.
Ak sa v súčasnosti obraciame k tradičným formám a spôsobom výroby v procese ich revitalizácie, znovuoživenia, vystupuje nám v dnešných
sociálno-kultúrnych
a hospodársko-ekonomických
podmienkach
do popredia niekoľko neopomenuteľných faktorov:
Predovšetkým nastal výrazný a zásadný posun vo vzťahu človeka
a prírody. Človek sa z pozície bezvýhradnej závislosti cez pozíciu hospodára dostáva dnes do polohy vládcu (treba pripomenúť, že z jeho
vlastného pohľadu). Súvisí to najmä s vývojom vedomia, človek nie je
na prírodných procesoch bezvýhradne závislý, dokáže ich zdôvodniť,
predvídať a do značnej miery aj ovplyvňovať a regulovať. Tento fakt
prináša v kontexte s duchovnou kultúrou v procese vývoja logicky oslabenie až stratu utilitárneho a kultového významu magickoprosperitatívnych, magicko-ochranných, či purifikačných
úkonov,
v predchádzajúcich storočiach hlboko zakorenených. Stratila sa teda
160
1-2/2013
logicky akási obradovosť aj vo väzbách na proces výroby a spracovania
surovín, čo v minulosti patrilo k dôležitým kultúrnoidentifikačným prejavom etník (zvyky a obrady vo väzbe na remeselnícku, banícku, ale aj
roľnícku produkciu). Tieto procesy sleduje dnes aj environmentálna
etnológia, ktorá je špecifickou súčasťou etnologicko-antropologických
vied, zaoberá sa problematikou vzťahov, interakcie človeka
a prírodného prostredia, pôsobenia človeka a jeho ekonomických, obytných, rekreačných, kultúrnych a iných aktivít. Súčasťou jej odborného
záujmu je aj rekonštrukcia a typologizácia historických štruktúr sídelnej
a poľnohospodárskej krajiny v súvislosti s etapami vývoja spoločnosti,
aktuálnym vedecko-technickým vývojom, ekonomickou a spoločenskopolitickou situáciou (PODOBA 1992. s. 262).
„Medzi kultúrou a prírodou sú mnohé nové väzby, ktoré nie je možné jednoducho identifikovať. Na náš život majú väčší vplyv svetové
trhy, než úroda v regióne, naša prosperita často závisí viac od cien ropy
než vlastného úsilia a stav životného prostredia u nás je ovplyvnený
priemyselnou činnosťou, za ktorú často zodpovedá vzdialený cudzí
kapitál. Šírenie poznania, zvykov a hodnôt už nezodpovedá tradícii, nie
je viazané na pôvodnú kultúru. Ako obyvatelia globalizovaného sveta sa
stále viac odcudzujeme miestnej kultúre, i krajine“ (Herian 2007).
So zmenou vzťahu človeka a prírody najmä na základe vývoja vedomia človeka úzko súvisia výrazné zmeny v technických, aj ekonomických
podmienkach života spoločenstiev. V nadväznosti na materiálnu produkciu,
ručnú a individuálnu výrobu definitívne prekonala hromadná priemyselná produkcia, ktorá prekonala nielen hranice lokality, či regiónu, ale
samotných krajín. Vznikajú nadnárodné priemyselné koncerny, ktoré sa
pružne prispôsobujú produkciou požiadavkám, zohľadňujúcim aj kultúrne špecifiká svojich konečných odbytíšť, preto dnes už ťažko možno
hovoriť o kultúrnej identite vo väzbe na výrobcu.
V procese oživenia výroby a návratu k jej tradičným formám limitujúcu úlohu zohráva globalizácia, ktorá je dnes prioritným determinantom
v oblasti politického, ale aj hospodársko-ekonomického a v konečnom
dôsledku aj sociokultúrneho vývoja spoločenstiev. S ňou súvisí
i narastajúca migrácia obyvateľstva, rovnako vonkajšia ako i vnútorná,
čo je základným predpokladom formovania multietnickej a multikultúrnej spoločnosti.
A práve tu je možno ten pomyselný vrchol, od ktorého sa odvíja
zdanlivo antagonisticky následná potreba jednotlivých spoločenstiev
presadiť v tomto homogenizujúcom, kozmopolitnom svete svoju origi161
Zdena Krišková
nalitu, špecifickosť, potreba vlastnej identifikácie, pričom práve materiálna produkcia tu zaujíma nezastupiteľné miesto.
V posledných rokoch aj na našom území akoby sa roztrhlo vrece
s organizovaním tematických podujatí so zámerom revitalizácie tradičných spôsobov hospodárenia a výroby, ktoré identifikujú jednotlivé
lokálne spoločenstvá. Práve oživenie materiálnej výroby je pevným pilierom ich identity. Ide o rôzne festivaly tradičných remesiel, dni, venované špecifickej produkcii, ale aj prezentácii tradičných zamestnaní (dni
bryndze, gruľove, drevorubačské, furmanské dni ...).
Záver
V procese revitalizácie tradičnej výroby v kultúrnoidentifikačnej rovine v súčasnosti sledujeme niektoré zmeny a posuny.
Vo väzbe na prostredie, či okolností využitia sa dnes stráca podmienenosť autenticity tradičných prvkov kultúry, čo zákonite prináša zmenu
základných funkcií produktov (Kršková, 2008). Pri zhotovovaní konečného produktu výrobca môže vychádzať z tradičných materiálov, či
dodržiavania technologických postupov, prípadne aj s využitím tradičných výrobných nástrojov. Pre prijímateľa sú však dnešné okolnosti
využitia vzhľadom na stupeň vývoja celkom iné, zákonite teda dochádza k zmenám funkcií samotného produktu. Pôvodnú prioritne užitkovú funkciu dnes nahrádza prevažne dekoratívno-prezentačná, prípadne
funkcia zábavná. Napr. vo využití ľudového odevu folklórnymi súbormi, či v turizme (fotografovanie turistov v ľudovom odeve) sledujeme
nielen odklon od užitkovosti, ale i napr. apotropajného významu farieb,
či motívov dekoru.
Iná je situácia vo vzťahu k identite pri výrobe niektorých potravinárskych produktov. Napríklad v procese boja o práva krajín v prípade
pôvodu bryndze medzi Slovenskom a Rumunskom, či oštiepka medzi
Slovenskom a Poľskom.
Aj keď zdanlivo ide v tomto prípade o sústredenie na konečný produkt, v skutočnosti tu ide práve o celkový kontext valaskej kolonizácie,
ktorá ako jeden z významných a dlhodobých procesov formovala viaceré kultúry európskeho priestoru vo všetkých ich súvislostiach. V týchto
súvislostiach „boj o bryndzu“ v skutočnosti možno považovať za jednu
z foriem uplatnenia vlastnej identity spoločenstva.
Na základe uvedených úvah a hľadania súvislostí si dovolíme predpokladať, že ekologický aspekt, ktorého základom je vzťah človeka
162
1-2/2013
a prírody, možno považovať za determinujúci aj v procese tradičnej
ľudovej, či remeselnej výroby, ktorá je zasa jedným z prvkov kultúrnej
identifikácie spoločenstiev. Súčasnú spoločnosť charakterizuje zásadný
posun vo vzťahu človeka k prostrediu, človek prestáva byť na prírode
bezvýhradne závislý, čím zdanlivo oslabuje aj determinujúci vplyv ekologických aspektov. Tento stav podmieňuje aj materiálnu produkciu,
ktorá rovnako podlieha globalizačným tendenciám, čím jej kultúrnoidentifikačný status stráca na intenzite. Aj v tom možno hľadať jeden
z dôvodov dynamicky rastúcich snáh o revitalizáciu tradičných prvkov
vlastnej kultúry najmä vo väzbe na tradičnú materiálnu výrobu, ktorú
samotné spoločenstvá vnímajú ako jeden z dôležitých prvkov kultúrnej
identifikácie v súčasnosti.
▪ BELJAK, M. 1994. Modely ochrany ľudovej umeleckej výroby a remesiel.
Bratislava: ÚĽUV, 1994. s. 6
▪ BOURDIE, P. 1998. Teorie jednání. Praha.1998. 179 s.
▪ ČEBOKSAROV, N.N, ČEBOKSAROVÁ, I.A. 1978. Národy, rasy, kultury. Praha : Mladá Fronta, 1978, 231 s.
▪ GEERTZ, C. 2000. Interpretace kultur. Praha: Sociologické nakladatelství,
2000. 235 s.
▪ HERIAN, K. 2007. Humánna environmentalistika. TU, Trenčín. 2007. 212
s.
▪ KAĽAVSKY, M. 2000. Remeslo a domácka výroba. In: Slovensko, Európske kontexty ľudovej kultúry. Bratislava: Veda, 2000. s. 62 – 83
▪ KRIŠKOVÁ, Z. 2008. Autenticita prostredia – jeden z aspektov objektivizácie kultúrneho dedičstva v múzejnej prezentácii. In: Múzeum
a muzeológia, Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie 11.-12.6.2008
v Banskej Bystrici. FPV UMB, Banská Bystrica, 2008. s.157 - 164. ISBN
978-80-8083-596-5
▪ LOFGREN, O. 1976. Peasaant ecotypes. Problems in the Comparative
study of Ecological Adaptation. In: Etnologia Scandinavica, roč. 6, s.100 –
115. Zdroj: LANGER, J. 1994. Pojem ekotyp a metodologické problémy
jeho vymedzenia. In. Slovenský národopis, Bratislava. r. 42, č.1, s. 3 -11
▪ MLYNKA, L. 2003. Identita vidieckych sídel ( k jej duchovnej
a kultúrnej dimenzii). In: Urbanistické, architektonické a technické aspekty
obnovy vidieka III, Bratislava: STU, 2003. s. 65 – 68
▪ MLYNKA, L. 2007. Slovensko a svetové kultúrne dedičstvo.In: Studia
Academica Slovaca 36, Bratislava. 2007. s.379 – 393
163
Zdena Krišková
▪ MURPHY, R.F. 1998. Úvod do kulturní a sociální antropologie. SLON.
Praha.
▪ PODOBA, J. 1992. Etnografický pohľad na problematiku vzťahu človeka a životného prostredia: etnoekológia, kultúrna ekológia alebo environmentálna etnológia? In: Slovenský národopis, Bratislava, 1992, r. 40, č.
3, s. 252 - 266
▪ SOUKUP J. 2000. Prehľad antropologických teórií kultúry. Praha. 2000.
Kontakt
PhDr. Zdena Krišková, PhD.
Inštitút sociálnych a kultúrnych štúdií FHV UMB
Banská Bystrica
[email protected]
164
Katarína Király
Posilnenie identity Slovákov v Maďarsku prostredníctvom oživovania prvkov tradičnej ľudovej
kultúry
Katarína Király
Abstract: In a multicultural society in Hungary tradition is an instrument of the
members of ethnic groups, which creates varied identity and determines the
fundamentals of an individual or a group. Imitating the culture of the past
(ethnomimesis) is an expression of the survival of ethnic minorities. Durability of this
tradition is ensured by continuity, but instead of intergenerational transmission effective
revitalization is performed by inter-group translation.By the establishment of ethnic selfgovernments after 1994 local teams tried to reconstruct the self-image rediscovery by
recovering segments of traditional peasant culture.
Key words: ethnomimesis, created tradition, continuity, intergenerational
transmission, public relations, channel of communication, local tradition, reproduction of
the identity
Kľúčové slová: etnomiméza, konštruovaná tradícia, kontinuita, medzigeneračná
translácia, spoločenská komunikácia, komunikačný kanál, lokálna tradícia, reprodukcia
identity,
Úvod
Začiatkom 21. storočia sa príslušníci slovenskej národnosti
v Maďarsku v pokročilom štádiu jazykovej asimilácie snažia svoju identitu vyjadriť často oživovaním a prezentáciou tradičnej kultúry. Slováci
sa usadili na území dnešného Maďarska počas takmer dvestoročnej migrácie. Podľa posledného celokrajinského sčítania ľudu v roku 2011 žijú
vo všetkých župách, avšak vo väčšom počte z 19-tich žúp v jedenástich.
Tradícia v multikultúrnej spoločnosti v Maďarsku je v rukách príslušníkov jednotlivých národností nástrojom, ktorý špecifikuje rozdielnu
identitu a určuje fundament jednotlivca alebo skupiny. Demonštrovanie
tradičnej kultúry je výrazom uchovania kultúrnych prvkov národných
menšín. Lokálne spoločenstvá a regióny počas procesu integrácie európ165
1-2/2013
skych národov do spoločnej Európskej únie v súčasnosti hľadajú odpoveď na otázku, či sa podarí zachovať si identitu a špecifický kultúrny
systém, ktorý vytvárajú už po stáročia. Preto je dôležité sledovať
a uchovávať všetky hodnoty, vytvorené spoločenstvom. Podporovanie
a cielené pestovanie hodnôt lokálnej, resp. regionálnej kultúry napomáha identifikačným procesom spoločenstva. Životnosť tradície zabezpečuje kontinuita, avšak namiesto medzigeneračnej translácie efektívna revitalizácia pripadá medzikolektívnej translácii. Závažnými otázkami
v oblasti života národnostnej komunity sú- či sa dá znovu naučiť materinský jazyk (KOVÁCS - OSVÁT – SZARKA, 2003, s. 9-14) a či sa podarí
oživiť tradície.
Lokálne kolektívy zakladaním národnostných samospráv sa po roku
1994 snažili o návrat k identite znovuobjavením a oživením segmentov
tradičnej roľníckej kultúry. Revitalizácia prvkov tradičnej kultúry Slovákov v Maďarsku je v praxi úzko spojená s programami na rozvíjanie
komunity, na posilnenie lokálnych a regionálnych entít. Na zachovávaní
kultúrnej a etnickej identity jednotlivca – príslušníka etnickej komunity sa podieľa rodina, škola, lokálna societa a kultúrne inštitúcie.
K tomu, aby sme pochopili, že prečo hrá v živote Slovákov
v Maďarsku významnú úlohu pestovanie a revitalizácia tradičnej kultúry, musíme sa oboznámiť faktami, ktoré vplývajú na komunity, ktoré sa
združujú na základe spoločných kultúrnych tradícií. Fakty, ktoré uvádzam, sú príznačné pre Slovákov na celom území krajiny. Tam, kde
v súčasnosti v školskom zariadení prebieha výučba slovenského jazyka,
menej pociťovať potrebu vedome pestovať kultúru, keďže vďaka mimoškolskej činnosti v spolupráci školy a kultúrnej inštitúcie mladšia generácia sa sústavne venuje pestovaniu tradičnej kultúry. V tých lokalitách,
kde už členovia komunity neovládajú slovenský jazyk, svoju kultúrnu
spolupatričnosť v rámci society komunikujú na základe tradícií. Tam,
kde tradičná kultúra upadáva do zabudnutia a ani jej prvky sa nedajú
revitalizovať, členovia society siahajú po novú tradíciu, ktorú si vytvárajú na základe nových predstáv a snažia sa ju zabudovať aj do každodenného života.
Tradičná kultúra ako výraz etnickej identity
Revitalizácia tradičnej kultúry v komunite Slovákov v Maďarsku
úzko súvisí so snahou prejaviť svoju etnickú identitu. V spoločenskej
modernizácii slabne spojivo tradičnej identity, urbanizácia a nový
166
Katarína Király
systém zamestnanosti tiež vplývajú na rozklad etnickej jednoty. Vidiecke
spoločenstvo má veľké šance na to, aby zabezpečilo kontinuitu tradičnej
kultúry prostredníctvom nového procesu vytvárania „vlastného obrazu“
ako výrazu identity. Prejavy tradičnej kultúry nezriedka podliehajú
prudkým civilizačným zmenám, preto ich treba chrániť, čo je zároveň
hybnou silou kolektívu. Napomáhajú vyjadriť spolupatričnosť, uctievať
konvencie, klásť dôraz na odovzdávanie tradícií.
Ochrana, uchovávanie a prezentácia prvkov tradičnej kultúry sú
zálohou etnického bytia society a potenciálnym nástrojom stratégie
pretrvania Slovákov v Maďarsku. Prvky ľudovej kultúry, ktoré
v minulosti boli súčasťou každodenného života ako aj sviatočných
príležitostí, nadnes prostredníctvom folklórnych skupín sa vysunuli
na javisko a uvádzajú na scénickej podobe. Takmer všetky oslavy
organizované slovenskými kolektívami sa končia spoločnou tanečnou
zábavou, na ktorej je prítomná takmer celá komunita. Tieto príležitosti
sú ohnivkom minulosti, potvrdzujú pocit spolupatričnosti a zároveň
posilňujú etnickú identitu príslušníkov slovenskej komunity.
Keď sa etnická skupina či jednotlivec následkom zemepisnej
a spoločenskej mobility dostane do inoetnického prostredia a nájde si
svoje miesto v novom spoločenskom prostredí, dôležitým ukazovateľom
miery adaptácie inej kultúry môže byť etnické vedomie. V prípade Slovákov v Maďarsku je príznačný ich vzťah k domovskej krajine, následkom ktorého sa vytvorila ich silná dvojaká identita. Je to väzba k majoritnému maďarskému národu a zároveň slovenskej národnostnej menšine. V tomto prípade je dominantná etnická príslušnosť. Ak jednotlivec
získa pocit náležitosti do skupiny cez materinský jazyk a národnosť,
jazykové a etnické vedomie je rovnaké. Slovenská a maďarská identita
sú deklarované ako rovnocenné. Avšak dominujúce komponenty sú
odlišné. Slovenský jazyk následkom jazykovej asimilácie stráca svoju
dominanciu pri etnickej sebaidentifikácii zvonka. Maďarský jazyk sa
nateraz stal komunikačným prostriedkom všetkých generácií so slovenským pôvodom. Slovenské vedomie v súčasnosti určuje slovenský pôvod, pôvod rodičov a starých rodičov. Podľa sčítania ľudu v roku 2011
slovenskú národnosť má 29647 občanov Maďarska, slovenský materinský jazyk má 9888 ľudí, v rodinnom kruhu alebo s kamarátmi po slovensky komunikuje 16266 Slovákov a k slovenskej národnosti sa hlási 35208
občanov (KSH, 2013).
167
1-2/2013
Slovenský jazyk ako komunikačný prostriedok má v našom prípade
skôr emocionálnu funkciu. Vedomie spolupatričnosti, začlenenie jednotlivca do etnického kolektívu, pridržiavanie sa k tradícií už neurčuje jazyk, nárečie lokality. Identita sa v tomto prípade prezentuje v dimenzii
kultúry. Tento tretí komponent etnicity – kultúra – značne diferencuje
Slovákov v Maďarsku. Jedna časť Slovákov pod pojmom kultúra chápe
vyššiu kultúru, a to krásnu literatúru, na recipovanie ktorej je potrebná
znalosť spisovnej slovenčiny. Väčšia časť komunity však za kultúru Slovákov v Maďarsku pokladá tradičnú ľudovú roľnícku a meštiansku
kultúru. Títo pestujú široký repertoár nehmotnej kultúry: ochotnícke
divadlo, výročné a rodinné zvyky a obrady, piesňovú, hudobnú
a tanečnú kultúru, a majú citový vzťah aj k predmetovej kultúre.
V minulom desaťročí v celosvetovom meradle UNESCO upriamilo
pozornosť na význam kultúrneho dedičstva a zodpovednosť tak
miestnej komunity ako aj celoštátnych inštitúcií a vlády jednotlivých
krajín. V súčasnosti relevantným komunikačným kanálom medzi
kolektívom, resp. jednotlivcom a tradičnou kultúrou je Dohovor
na ochranu nehmotného kultúrneho dedičstva (International Convention
on the Preservation of the Intangible Cultural Heritage, Paríž 2003). Z nášho
hľadiska je dôležité, že podľa deklarácie Dohovoru spoločenstvo
rozhoduje o tom, čo prevezme od predchádzajúcej generácie a prijme
za súčasť svojho kultúrneho dedičstva. Toto dedičstvo im poskytuje
pocit identity a zabezpečuje nepretržitosť pestovania komponentov
tradičnej kultúry. V societach, kde z materiálneho dedičstva zostali len
nepatrné fragmenty, pre členov spoločnosti spomienky, melódie a zvyky
znamenajú nielen minulosť, ale zároveň aj budúcnosť (PALÁDIKOVÁCS, 2004). Uchovávanie a pestovanie lokálnych tradícií
v súčasnosti je výlučne záležitosťou miestnych spoločenstiev. Kolektív
určuje, čo je pre ich skupinu dôležité, ktoré tradície – alebo ich prvky –
chcú pestovať, zabudovať do každodenného života, uchovať pre seba
a odovzdať nastupujúcej generácii. Dohovor tomuto procesu
zabezpečuje celoštátny a medzinárodný rámec. Zaväzuje zmluvné štáty,
aby sa v rámci svojej činnosti zameranej na ochranu nehmotného
kultúrneho dedičstva usilovali zabezpečiť čo najširšiu účasť
spoločenstiev, skupín a v niektorých prípadoch aj jednotlivcov, ktorí
tvoria, uchovávajú a odovzdávajú dedičstvo, a aktívne ich zapojiť
do starostlivosti oň (Dohovor, čl.15/2003).
168
Katarína Király
Dohovor na ochranu nehmotného kultúrneho dedičstva UNESCO
priniesol nový aspekt aj preto, lebo kladie dôraz na lokálne spoločenstvá
a jeho cieľom je ochrana kultúrnej identity. Nekvalifikuje hodnoty zašlej
kultúry, ale pozornosť upriamuje na kontinuitu živého dedičstva
(FELFÖLDI, 2010, s. 5).
Ochrana kultúrneho dedičstva
V súčasnej dobe sa všetko môže stať dedičstvom, alebo je vhodné
na to, aby sa stalo dedičstvom (HARTOG, 2000, s. 16). Dedičstvo
pozostáva z mnohorakej dedovizne, vytvára sa následkom selekcie toho,
čo preberáme do vlastníctva od predchádzajúcich generácií. Princíp
selekcie slúži na posilnenie kohézie v rámci kolektívu a jeho povedomia
identity. Podporuje pocit spolupatričnosti a zároveň zdôrazňuje
odlišnosť od iných. Zoskupená minulosť tvorí základ sebaúcty
a rešpektovania a tolerancie iných spoločenstiev. Ak jednotlivec pozná
minulosť society, ktorej je členom, dokáže si ju vážiť. Napĺňa ho
hrdosťou a stane sa schopným demonštrovať svoju lokálnu kultúru.
Mierou stotožnenia sa s dedičstvom je skutočnosť, ako je schopné dané
spoločenstvo
ochraňovať
svoje
dedičstvo
a
uchovať
ho
pred uniformitou. Je to dôležitým východiskom aj v prípade kultúry
Slovákov v Maďarsku. Pri definovaní tradície je dôležitým momentom
časová kontinuita, historický pôvod, význam v minulosti (SHILS, 1987).
Najdôležitejším mechanizmom je pravidelná opakovateľnosť v kultúre.
Latinské sloveso „tradere“ znamená „hýbať”, „prepravovať” niečo
z minulosti do prítomnosti. Doslovný preklad „tradície“ je teda
„minulosť v budúcnosti”. Avšak „tradícia sama o sebe nepatrí k hybným
faktorom vývoja“, ale „je rozhodujúcou podmienkou nielen pre
existenciu a reprodukciu kultúry, ale aj pre jej vývoj“ (HORVÁTHOVÁ,
1987, s. 16). V živote kolektívu hrá dôležitú úlohu zachovávanie tradícií,
veď cez ňu získavajú členovia pocit istoty (JAKUBÍKOVÁ, 1986, s. 191).
V súčasnosti prevláda silná tendencia uchovávať a reprodukovať
prototypy, dávne vzory kultúry. A tak súčasťou každodenného života
society je odovzdávanie charakteristických vzorov a hodnôt kultúry, čiže
tradícií medzi generáciami (HOPPÁL, 2007, s. 12). Tradovanie nie je
proces mechanický, ale selektívny. „Tradícia je tá časť kultúrneho
dedičstva, ktorá sa javí pre nastupujúcu generáciu ako potrebná,
nevyhnutná“ (HORVÁTHOVÁ, 1982, s. 46). „Tradícia umožňuje každej
generácii nadviazať na výsledky, dosiahnuté predchádzajúcimi
169
1-2/2013
pokoleniami a buď na nich zotrvať, alebo ich obohatiť o nové kultúrne
prvky“(HORVÁTHOVÁ, 1987, s. 16). Počas socializačného procesu
jednotlivca rozoznávame tri etapy prijímania tradícií svojho prostredia:
absorbciu, selekciu a konsolidáciu (HORVÁTHOVÁ, 1987, s. 17).
Po prvotnom prijatí dôležitá úloha pripadá výberu, keď dospievajúci
prijímateľ hodnotí preberané dedičstvo a rozhoduje o tom, čo je pre neho
vzácne a hodné pestovania. V poslednej fáze osvojenú tradíciu
obohacuje o nové prvky, stotožní sa s ňou a rozhoduje o tom, čo
odovzdá nastupujúcemu pokoleniu. Každá tradícia je bývalá inovácia
a každá inovácia je potenciálna budúca tradícia (ARUŤUNOV, 1981,
s. 97). Životnosť tradície zabezpečuje práve medzigeneračná kontinuita.
Novšie prvky obyčajovej tradície sú v súčasnosti všeobecne
dodržiavanou normou, čiže čo sa stalo súčasťou kultúry predchádzajúcej
generácie, v nasledujúcej generácii sa zachováva (JAKUBÍKOVÁ, 1986, s.
193).
Komunikačný proces prenáša informácie do spoločenstva spontánne
alebo vedome. Podľa charakteru rozoznávame dva druhy odovzdávania
vedomostí: medzigeneračné a medzikolektívne. Medzigeneračné
odovzdávanie informácií prebieha v rámci rodiny, medzi rodinnými
príslušníkmi. V tradičných spoločenstvách vždy predstavitelia staršej
generácie – rodičia, starí rodičia, príbuzní – sprostredkúvajú vedomosti
mladším členom rodiny. Tento spôsob translácie zabezpečuje stabilitu
kultúry, posilňuje konzervačné tendencie, keďže odovzdáva uzavretý
systém vedomostí a zároveň zabezpečuje kultúrnu kontinuitu.
Translácia vedomostí medzi societami prebieha podobným spôsobom
ako
medzigeneračná,
ale
v širšom
kruhu.
Vykonávateľom
vo všeobecnosti býva jednotlivec, a nie celé spoločenstvo. Zabezpečuje
stabilitu kultúrnych hodnôt a ich kontinuitu. Pri širšom kontakte môže
viesť k prijímaniu nových poznatkov, k zveľaďovaniu vedomostí.
Kľúčovou otázkou je, do akej miery a akým spôsobom závisia
členovia danej kultúry od tradícií, resp. do akej miery sú aktívnymi
účastníkmi v procese dotvárania kultúry. Keď hovoríme o zániku
tradícií, o vytváraní tradície alebo o jej autentickosti, nesmieme zabúdať,
že skúmanie tradičných kultúr, hlavne v zrkadle empírie a teórie,
spochybňuje statickosť tradičnej kultúry. Z pohľadu zvnútra tradičná
kultúra je bojiskom rôznych motivácií, záujmov, prežitých stratégií
a kreatívneho spracovania tradícií. Tradícia sa manifestuje v kultúre
(GUNDA, 1994, s. 7-8). Tí členovia kolektívu, ktorí aktívne pestujú svoje
170
Katarína Király
tradície, dobre sa orientujú vo svojom dedičstve a sú si vedomí toho, že
“nielen v jazyku žije národ, ale v širšom zmysle v histórii, tradíciách,
kultúrnom dedičstve” (GUNDA, 1994, s. 37).
Do celoštátnych programov ochrany kultúrneho dedičstva Slovákov
v Maďarsku sa zapojili aj inštitúcie Celoštátnej slovenskej samosprávy
v Maďarsku (CSSM), medzi nimi aj Osvetové centrum CSSM, ktoré na
základe Zákona č. 77/1993 o právach národných a etnických menšín
začalo budovať kultúrnu samostatnosť Slovákov v Maďarsku. Finančné
zázemie zabezpečil Parlament MR v roku 2003. Valné zhromaždenie
CSSM odsúhlasilo založenie a preberanie rôznych slovenských inštitúcií.
Ochrane kultúrneho dedičstva sa venujú všetky kultúrno-osvetové inštitúcie Celoštátnej slovenskej samosprávy v Maďarsku. Dokumentačné
centrum získava, spracúva a sprostredkúva knižné publikácie, časopisy,
rukopisy a zvukový archív. Divadlo Vertigo pri CSSM šíri spisovnú
slovenčinu prostredníctvom dramatickej tvorby v scénickej podobe,
poskytuje odbornú kvalifikáciu na poli dramatickej výchovy pedagógom
základných a stredných škôl a vychováva nastupujúcu generáciu
v dramatickom tábore. Výskumný ústav CSSM (1995) organizuje kolektívne interdisciplinárne výskumy v Slovákmi obývaných lokalitách Maďarska. Získaný výskumný materiál podľa možností uverejňuje v knižnej publikácii, resp. v periodiku Národopis Slovákov v Maďarsku, alebo
v elektronickej podobe. Hospodárska spoločnosť Nezisková verejnoprospešná spoločnosť Legatum s.r.o. je členom Spolku oblastných domov v Maďarsku a napomáha prevádzkovať oblastné domy, resp. národopisné zbierky, a taktiež pomôže zachovať pôvodný stav stavaných
pamiatok Slovákov v Maďarsku.
Revitalizácia tradičnej kultúry v škole
V Maďarsku od roku 1945 na žiadosť rodičov v základnej škole
prebiehala výučba slovenského jazyka. Následkom výkonu Dohody
o výmene slovenského a maďarského obyvateľstva (podpísaná
vo februári 1946) značne klesol počet domácich ľudových škôl, kde sa
vyučoval slovenský jazyk. Po slovensky hovoriacich žiakov od roku 1948
združovali v piatich regionálnych školách, zväčša aj s internátom,
s vyučovacím jazykom slovenským: Budapešť, Nové Mesto pod Šiatrom,
Békéšská Čaba, Sarvaš, Slovenský Komlóš (nedisponuje žiackym
domovom). Tieto školské zariadenia sa stali inštitúciami Celoštátnej
171
1-2/2013
slovenskej samosprávy (Rokovania o prevzatí budapeštianskej školy
prebiehajú v súčasnosti.).
Národný základný učebný plán z roka 1995 disponuje koncepciou
o výučbe národnostnej vzdelanosti, cieľom ktorej je zachovávanie
a posilnenie národnej identity menšinových príslušníkov v rámci
školského systému (VÁMOS-BODONYI-KOVÁCS-MÜLLER, 2004).
V súčasnosti pri autoidentifikácii má stále prioritu jazyk, ale
zachovávanie
identity
predstaviteľov
národnostnej
menšiny
v Maďarsku jednoznačne napomáha pestovaniu kultúry predkov. Stratu
medzigeneračného prenosu vedomostí v oblasti tradičnej kultúry
nahradzuje školský vzdelávací systém, základné školy realizujú
regionálny typ výučby slovenskej vzdelanosti na posilnenie identity.
Práve preto v školskom roku 2001/2002 do výučby národnostných škôl
zaradili ako samostatný predmet „národnostnú kultúru”. Osobitným
cieľom v menšinovom školskom vzdelávaní je uchovávanie
a posilňovanie identity príslušníkov národnosti (PETRUSÁN, 2004,
s. 124). Pedagogické ciele pri upevňovaní národnostnej identity žiakov
sa realizujú naplnením štyroch základných úloh: prehlbovanie
vedomostí o tradíciách podobnej skupiny (ľudová slovesnosť, historické
tradície), poznávanie skupinových hodnôt (zvyky, hodnoty kultúry),
šírenie referencií (hodnoty odlišných kultúr, kultúra v materinskom
jazyku, život a kultúra materskej krajiny) a vplyv týchto poznatkov na
city a rozvoj osobnej kompetencie (pestovanie tradícií, úcta voči inakosti)
(VÁMOS-BODONYI-KOVÁCS-MÜLLER,2004). Nedostatkom programu
však je, že nie je presne určené, akú kvalifikáciu a aprobáciu má mať
pedagóg, ktorý predmet učí. Mládež sa s miestnou kultúrou zoznamuje
aj v rámci záujmových krúžkov mimo vyučovacích hodín.
Doškoľovanie v záujme revitalizácie
Ochotnícke divadelníctvo na Dolnej zemi svoju históriu píše od roku
1907. Pred výmenou slovensko-maďarského obyvateľstva napr.
v Slovenskom Komlóši sa hrávalo do týždňa aj trikrát v slovenskom
jazyku. Presídlení Komlóšania aj na Slovensku hrali divadlo. Zväz
Slovákov v Maďarsku od roku 1993 usporadúval detské divadelnícke
tábory a prehliadku školských divadelných skupín. Celoštátna slovenská
samospráva v Maďarsku od roku 1995 realizuje akreditované školenie
pre vedúcich divadelných skupín zamerané na pedagogiku drámy.
Po dlhej odmlke v roku 1997 vznikla Divadelná skupina pri Organizácii
172
Katarína Király
komlóšskych Slovákov a tiež Slovenský divadelný súbor Vertigo
(Budapešť). Od roku 2003 pracuje ako inštitúcia Celoštátnej slovenskej
samosprávy v Maďarsku pod názvom Slovenské divadlo Vertigo, ktoré
má aj profesionálnu zložku. V roku 2004 vzniklo pri Regionálnom
divadle v Sarvaši slovenské divadlo, Cervinus Teatrum.
Zatiaľ čo v minulosti bola ľudová hudba trvalou súčasťou mnohých
rodinných a výročných príležitostí, v dnešnej dobe je vysunutá
na scénické pôsobenie. Spája sa zväčša s pôsobením folklórnych súborov
a je žiadaná na tanečných zábavách. Odbornému školeniu slovenských
muzikantov sa v minulosti venovalo málo pozornosti. Počnúc rokom
1989 Demokratický zväz Slovákov v Maďarsku usporiadal šesť ročníkov
celoštátneho tábora slovenských citaristov. Tábor sa od polovice 90.
rokov realizuje pod záštitou Čabianskej organizácie Slovákov, neskôr
v spolupráci s Domom slovenskej kultúry v Békéšskej Čabe. Muzikanti
dychových a sláčikových nástrojov sa zdokonaľujú na základných
umeleckých školách a v spolupráci s Národným osvetovým centrom
(Bratislava) na Slovensku v medzinárodných letných táboroch „malí
primášikovia“.
Demokratický zväz Slovákov v Maďarsku popri národopisných
a vlastivedných výskumných táboroch (1978-1990) rozbehol ústredne
organizované doškoľovania aj pre vedúcich tanečných súborov
v týždennom intenzívnom tábore. Začiatkom 90. rokov Ústredný
tanečný súbor Prameň v spolupráci s Maďarským osvetovým ústavom
usporiadal intenzívne dvojročné školenie, po ukončení ktorého vedúci
a asistenti tanečných súborov získali odbornú kvalifikáciu a základné
vedomosti pedagogiky ľudového tanca (1993). Prameň usporiadal tiež
letné intenzívne tábory pre vedúcich tanečných súborov. Od roku 2004
odborné školenie pre vedúcich tanečných súborov, tábory
pre tanečníkov a národopisný tanečný a hudobný tábor pre mládež
organizuje Slovenské osvetové centrum Celoštátnej slovenskej
samosprávy v Maďarsku. Po dlhoročnej odbornej príprave tanečníkov
Slovenské osvetové centrum v roku 2009 usporiadalo celoštátne
stretnutie a kvalifikačnú prehliadku slovenských tanečných súborov
a folklórnych skupín pod názvom Vo víre tanca, ktoré sa koná dvojročne
a podnecuje umelecké kolektívy, aby sa intenzívne venovali výskumu
a oživovaniu lokálnej kultúry.
173
1-2/2013
Oživenie folklórneho hnutia prostredníctvom kultúrnych inštitúcií
V súvislosti s krajanmi v Maďarsku sa potvrdilo, že „nielen v jazyku
žije národ, ale v širšom zmysle v histórii, tradíciách, kultúrnom
dedičstve” (GUNDA, 1994, s. 37). Naše komunity v súčasnosti sa
zakladajú na základe spoločných tradícií. Keďže Slováci v Maďarsku
žijú roztrúsene po celej krajine, na základe dávnejších podnetov
a požiadaviek, taktiež podľa žúp a ľudnatosti vznikli v roku 2003
regionálne slovenské kultúrne strediská pri Osvetovom centre
Celoštátnej slovenskej samosprávy v Maďarsku (do roku 2012 Slovenské
osvetové centrum). V súčasnosti fungujú na desiatich miestach:
v Békéšskej župe v Békéšskej Čabe, Slovenskom Komlóši a Sarvaši,
v bakoňskom regióne v Černi, pre novohradský a hevešský región
vo Veňarci (od roku 2011 v Lucine), na Pilíši v Mlynkoch, na Zemplíne
v Novom Meste pod Šiatorom-Baňačke, v okolí Pešti v Ečeri (2008)
a na Vérteši a Gereči v Tatabáni-Bánhide (2010), na povodí Galgy v Jači
(2011).
Členovia kolektívu v rámci osvetovej činnosti organizovane oživujú
už zabudnuté, zaniknuté folklórne prvky. Dôležitým faktorom je vlastná
tvorba society. Ak ňou nedisponuje minorita, stráca vlastnú identitu
a postupne podlieha kultúrnej asimilácii (DIVIČANOVÁ, 1987, 1999).
Dni osád v rámci regiónov poskytnú vďaka ožívajúcim kultúrnym
kolektívom bohaté možnosti prezentácie rôznych prejavov scénického
folklóru. Zvyky viažuce sa k sviatočným príležitostiam poskytujú jedinú
možnosť, aby sa miestna kultúra demonštrovala pred spoločenstvom.
Tieto sviatočné príležitosti sú väčšinou jedinou možnosťou
pre znovuzrodenie národnostnej identity (DIVIČANOVÁ, 1994, s. 38).
Vo folklóre je skoncipovaný nárok spoločenstva z času na čas
reprodukovať identitu kolektívu (VOIGT, 1983, s. 27). Pomocou folklóru
sa v jednotlivcovi reprodukuje pocit spolupatričnosti s kolektívom.
A toto
vedomie spolupatričnosti
sa
potvrdzuje
pri spoločne
vykonávaných obradoch, tak v rodinnom kruhu (spoločne celebrovaná
svadba, pohreb) ako aj spoločenskom (dedinský deň, púť).
Rôznorodé folklórne podujatia - regionálne prehliadky folklórnych
skupín, súťaže sólistov, celoštátna kvalifikačná prehliadka tanečných
súborov, stretnutie divadelných skupín, Deň Slovákov v Maďarsku podnecujú záujemcov k tomu, aby si príslušníci kolektívu rozšírili svoje
vedomosti o lokálnom kultúrnom dedičstve a snažili sa o kvalitatívny
174
Katarína Király
rast, veď prejavy pozitívneho folklorizmu sú istou formou uchovávania
tradície vytvárajúc súčasť každodennej kultúry (LEŠČÁK, 2000, s. 18).
V posledných dvoch desaťročiach v snahe revitalizovať prejavy
tradičnej slovenskej ľudovej kultúry sa aktivizujú spevácke a folklórne
skupiny, tanečné súbory, ľudové kapely, sóloví interpreti, ochotnícki
divadelníci a výšivkárske krúžky na slovenských jazykových ostrovoch.
Na čele kolektívov stoja významné osobnosti, najčastejšie z radov
pedagógov, osvetárov, vďaka ktorým pretrváva vybraný prejav
slovenskej ľudovej kultúry. Dnes takmer v každej dedine v Maďarsku,
ktorú obývajú Slováci, funguje aspoň jeden ľudový umelecký kolektív.
Sú to najčastejšie spevácke folklórne skupiny. V systéme Osvetového
centra Celoštátnej slovenskej samosprávy v Maďarsku sú na regionálnej
úrovni zoskupené umelecké kolektívy a civilné organizácie 97 osád
so slovenskými obyvateľmi (42 speváckych skupín, 30 folklórnych
a tanečných skupín, 14 ľudových hudieb).
Od roku 2004 sa skupiny a sólisti dvojročne kvalifikujú
na regionálnom kole súťaže Slovenský škovránok. Tendenciou je
prezentovať lokálnu kultúru, resp. kultúru Slovákov v Maďarsku.
Spevácke skupiny, ktoré sa venujú cirkevnému zborovému spevu,
pod záštitou Celoštátnej slovenskej samosprávy v Maďarsku sa
stretávajú každoročne od roku 2000 (Kestúc).
Vytváranie nových tradícií
Tradícia v prípade slovenskej pospolitosti v Maďarsku slúži na sebaidentifikovanie spoločenstva a na potvrdzovanie minulosti. Je to kultúrna pamäť spoločenstva, taký fond pamäti, ktorý uchováva informácie
potrebné pri sebaidentifikácii. Tieto informácie sú potrebné na reprodukciu kultúry a na vytvorenie identifikačných znakov. Procesy viažuce
sa na tradície vyjadrujú snahu vytvárať identitu v takom svete, kde ekonomika, technika a šírenie informácií menia vzťahy lokálneho a globálneho sveta.
Tradícia je existenčnou podmienkou fungovania kultúry,
mechanizmom fungovania society. V 19. storočí sa politické snahy
vytvoriť národné štáty opierali o ľudovú tradíciu, pod ktorou v tom čase
chápali zvyky a obyčaje roľníckeho spoločenstva. Životné podmienky
roľníctva však miestami v odlišnom tempe postupne zanikli, zvyky sa
premenili (VEREBÉLYI, 2006). ). Už sa nechápu ako nutnosť, od ktorej
závisí úspech hospodárstva či rodiny, ale ako znak, ktorým sa môže
175
1-2/2013
dané spoločenstvo reprezentovať (LUTHER, 1986, s. 86). Príslušníci
etnickej skupiny sa v procese zmeny snažia konštruovať, vytvoriť svoju
identitu, využívajúc minulosť a tradície. Táto vedomá činnosť, ktorá
tvaruje identitu, sa objaví aj v každodennom zmýšľaní, ktoré pripisuje
minulosti symbolický význam v procese vytvárania tradície. Prakticky
hociktorý kultúrny jav, resp. proces sa môže stať tradíciou, pokiaľ
zodpovedá požiadavkám tradície, čiže tvorí spoločný základ cieľa
a činnosti etnického spoločenstva. Tak sa hoci jediný kultúrny jav
vytrhnutý z každodenného kontextu môže sa stať symbolickým
vyjadrením kultúrnej kontinuity v procese generačnej transmisie.
Pre societu je dôležité ukázať sa pred verejnosťou ako jednotný
kolektív a súčasne vytvoriť vlastnú identifikáciu. Zvyky viažuce sa
k výročným
a rodinným
sviatkom
poskytujú
príležitosť
na demonštrovanie miestnej kultúry pred spoločenstvom. Tieto
sviatočné akty sú vynikajúcou možnosťou pre revitalizáciu národnej
identity. Legitimizácia kolektívu sa prejavuje v špecifickosti kultúry,
a tak aj sebaidentifikácia jednotlivých členov komunity sa realizuje
v prejavoch tradičnej kultúry. Dôležitým momentom prežitia etnického
spoločenstva je oživovanie tradičnej kultúry v modernom kontexte.
V rámci spoločenských sviatkov – deň dediny – sa otvára priestor
na revitalizáciu identity a na formovanie lokálneho symbolu. Počas
procesu revitalizácie dovtedy latentné kultúrne symboly, i keď
v pozmenenej hierarchii funkcií, opäť nadobúdajú význam. Takýmto
etnickým symbolom je napríklad ľudový odev, tanec, tradičné jedlá
a pod., ktoré pre účastníka nadobúdajú symbolickú hodnotu. Musíme si
však uvedomiť, že rekonštruovaná tradičná kultúra sa líši od pôvodnej –
od tej, z ktorej vychádza a čerpá.
V 90. rokoch 20. storočia sa spoločenstvá mnohých lokalít snažili
sprostredkúvať „vlastný obraz“, pričom dbali o to, aby rekonštrukcia
bola čo najautentickejšia. V mnohých lokalitách „sebaobraz“ budovali
po znovuobjavení niektorého zaniknutého komponentu roľníckej kultúry. Kde chýbali historické či kultúrne svojráznosti, tam zakladali vlastné
sviatky. Po založení miestnych samospráv zodpovednosť pripadala
poslaneckému zboru. Mali skoncipovať, čo pokladajú za raritu, svojráznosť lokality, prečo sa oplatí neopustiť ju, resp. prečo zavítať práve
do danej lokality. V súčasnosti zisťujeme v slovenských lokalitách vzrastajúci záujem o tradičnú ľudovú kultúru tak v kruhu mladšej, ako
i staršej generácie. Záujem o uchovanie, dokumentáciu lokálnych ľudo176
Katarína Király
vých tradícií z času na čas opäť ožíva. Rozbieha sa odborná starostlivosť
o miestne národopisné zbierky, folklórne skupiny siahajú po zbierkach
tradičnej kultúry, zapisujú lokálne zvyky, ktoré a snažia zahrnúť
do živého kultúrneho dedičstva. Výsledkom kultúrnej a tvorivej aktivity
tak jednotlivcov ako i kolektívov sú javy súčasného folklorizmu, zodpovedajúce súčasným požiadavkám, ktoré ak komunita považuje za kultúrnu hodnotu (HLÔŠKOVÁ, 2005), stanú sa súčasťou ich etnokultúrnej
tradície.
Gastronomické podujatia
Lokálne kolektívy pri vlastnej identifikácii dbajú o to, aby bola jedinečná. Význam pripisujú celospoločenským veseliciam, dňom dediny,
festivalom (PUSZTAI-NEILL, 2007, s. 12). Celoštátne usporiadané gastronomické podujatia slovenského charakteru (Haluškový festival
vo Veňarci, Hamuľový festival v Jači, Gerheňový festival v Malej Tarči,
Kapusníkový festival v Šóškúte, Sladká sobota v Ečeri, Šiškový festival
v Mlynkoch a Bánhide, Klobásový festival v Békéšskej Čabe, Závinový
festival v Malom Kereši a Šáre, Dni sliviek v Sarvaši, Súťaž suchej klobásy v Slovenskom Komlóši a Telekgerendáši, Festival papriky vo Veľkom
Bánhedeši) a pod.) a rôzne folklórne festivaly, slovenské dni otvárajú
priestor na rodinné a priateľské stretnutia, oživovanie a posilňovanie
spolupatričnosti a identity.
Obrázok č. 1
177
1-2/2013
Gastronómia, ako komponent nehmotného kultúrneho dedičstva je
snáď najmenej ohrozená. Nechýba medzigeneračné odovzdávanie poznatkov okolo sporáku, pestuje sa v rámci rodiny a popularizuje sa cez
gastrokultúrne podujatia na verejnosti. Koncom 90. rokov 20. storočia
(1997) usporiadali prvý Klobásový festival v Békéšskej Čabe, ktorý vyvrcholil pri plnení klobás. Významná úloha pripadala spoločenskej komunikácii o unikátnosti podujatia. Povrchnému pozorovateľovi sa zdá, že
pri takýchto podujatiach ide iba o uchovávanie gastronomických špecialít a oživenie tradícií na scéne, v javiskovej podobe. Napr. organizátori
Šiškového festivalu v Mlynkoch v roku 2007 si ako cieľ vytýčili oživovanie fašiangových tradícií regiónu. Šiškový festival nevymysleli príslušníci staršej generácie, ktorí do detailov poznajú tradičnú kultúru, ale predstavitelia miestnej inteligencie a podnikatelia. Organizátori si ako cieľ
určili tiež prezentáciu harmonického spolunažívania etnických skupín
v regióne, preto je Šiškový festival zároveň aj stretnutím národnostných
folklórnych skupín.
Obrázok č. 2
Tvorcov nápadu vytvárania novej tradície nemotivovala otázka autentickosti, segmenty kultúry boli iba podkladom podujatia. Pre organizátorov napriek deklarovanému cieľu nedominovalo zachovávanie tradícií, skôr boli dôležité turistické ciele, prilákanie verejnosti a prípadný
178
Katarína Király
ekonomický rozvoj lokality. Napriek tomu gastronomický festival, v jeho
rámci aj Šiškový festival v Mlynkoch, je vhodný na konštruovanie a demonštrovanie identity. Návštevníci však v malej miere vnímajú snahu
lokálneho obyvateľstva konštruovať identitu, pre nich festival tvorí rámec stretnutia a zábavy (LENGYEL, 2007, s. 59-64). Dôležitým momentom je aj určenie hranice medzi lokálnou societou a „cudzími“ návštevníkmi. Medzi ženami, ktoré pečú šišky, sú výlučne príslušníčky lokality.
Relevantné je, aby recept bol autentický, čiže taký, ktorý členovia lokálneho kolektívu poznajú a zdedili ho po predkoch.
Obrázok č. 3
Trojdňový jesenný festival v Sarvaši je vynikajúcim príkladom skutočnosti, keď konštruovaná tradícia je aj historicky podložená. Dni sliviek sa opierajú o Tešedíkovské dedičstvo. Evanjelický farár Samuel
Tešedík koncom 18. storočia (1790) inicioval zasadiť ovocné stromy,
medzi nimi aj slivku. Poukázal na možnosť všestranného spracovania
ovocia (varenie lekváru, sušenie ovocia, konzervovanie sliviek, pálenie
slivovice). Neskôr, keď vysušené koryto rieky využili na poľnohospodárske ciele, vytvorili ohradené záhrady a ovocné sady. Vedomosti
o hospodárení sa tradovali z generácie na generáciu. Tradíciu v 90. rokoch 20. storočia oživovali členovia Kruhu záhradkárov. Kultúrne stredisko Petra Vajdu a Folklórna verejná nadácia v Sarvaši v roku 1998
prvýkrát usporiadalo začiatkom septembra festival, ktorý je od začiatku
zaradený do celoštátneho turistického programu. V roku 2009 Dni sliviek získali kvalifikáciu Gastronomického festivalu. Podujatie sa realizu179
1-2/2013
je na turistickej, kultúrnej, etnickej a ekonomickej rovine. Do
programu festivalu sa postupne
zapojilo celé mesto: rodiny, záujmové krúžky, členovia umeleckých kolektívov a pod. Zainteresovaní sú aj podnikatelia,
firmy, ktoré počas podujatia
predávajú svoje produkty, súvisiace
so slivkami. Napr. hrnčiari vyrábajú hlinené nádoby s nápisom, ktoré slúžia na ukladanie
lekváru, zástupcovia pohostinských podnikov ponúkajú slivkové rožky, gule a rôzne pochúťky zo sliviek. V meste fungujúca významná firma do svojich produktov zaradila polotovar, slivkami plnené morčacie
Obrázok č. 4
prsia. Podujatie priláka turistov
atraktívnym programom. Na mieste festivalu oživujú tradíciu varenia
lekváru v tradičnom medenom kotli, deti súťažia v konzumácii slivkových gulí, odborná porota v súťaži posudzuje nominované pálené destiláty.
Krojovaný
sprievod tanečníkov po
meste
návštevníkov
upozorňuje na slovenský pôvod obyvateľov
dolnozemského mesta. Požehnanie jesennej úrody v Starom
kostole Tešedíka prebieha podľa tradícií
slovenských evanjelikov.
Obrázok č. 5
180
Katarína Király
Na dočasných javiskách sa predstavia jarmoční divadelníci, ľudoví
rozprávači, speváci, tanečníci a rôzne umelecké kolektívy. Organizátori
sa postarajú o pestrý program pre každú generáciu.
Rast spoločenského povedomia sa prejavuje vo viacerých rovinách.
Obyvatelia mesta a salašov vytvárajú nové ovocné sady, odovzdávajú
poznatky o pestovaní a spracovaní ovocia mladšej generácie, vedomosti
sa stali duchovným majetkom všetkých. Dni sliviek boli zaradené
do kalendárnych obyčajov Sarvašanov. Vyvolajú záujem médií. V snahe
o uchovanie tradície bolo potrebné vykonať rôzne opatrenia ako napr.
založiť odborné pracovné skupiny, vrátiť salašom pôvodné pomenovania, postarať sa o ohradené záhrady, sledovať grantové možnosti
a zapojiť do činnosti aj nastupujúcu generáciu.
Hmotná kultúra a tradičná domácka výroba
Tradičná materiálna kultúra Slovákov v Maďarsku - zdedené alebo
prebraté od predchádzajúcich
generácií artefakty a technologické postupy, prostredníctvom ktorých sa zabezpečovali základné životné potreby a
ochrana životného prostredia
- sa najvernejšie zachovala
v národopisných zbierkach a
oblastných domoch. Starostlivosť o zachovanie stavu úžitkových predmetov a nehnuteľností má Nezisková verejnoprospešná spoločnosť Legatum s.r.o., ktorá každoročne
usporiada celoštátnu konferenciu, aby rozšírila vedomosti vedúcich oblastných domov
v oblasti starostlivosti o zbierky.
Úcta
k tradičnému
sedliackemu a meštianskemu
Obrázok č. 6
odevu
sa
prejavuje
aj
v činnosti výšivkárskych krúžkov, ktoré sa rozmáhajú na Dolnej zemi
predovšetkým v centrách niekdajších kožušníckych dielní (Békéšská
181
1-2/2013
Čaba, Sarvaš). Pri Dome slovenskej kultúry v Békéšskej Čabe pracuje
Výšivkársky krúžok Fajalka (1994, vedúca Edita Mocseliniová) a Výšivkársky krúžok Rozmarín (2000, vedúca Anna Illésová), ktorému na Celoštátnej výstave ľudového umenia odborná porota udelila v roku 2010
cenu „Granátové jablko”.
V prípade rodiny Hudákovcov v Čorváši, členovia ktorej sa inšpirujú
ľudovým odevom a rozbehli domácku výrobu sviatočného odevu, pri
oživovaní tradičnej kultúry dôraz sa kladie na revitalizáciu a rozvoj remesla. Produkty sú nositeľmi hodnoty a kultúry. Zároveň posilňujú aj
etnickú identitu nielen výrobcov, ale aj zákazníkov.
Záverom môžeme konštatovať, že vedomá ochrana kultúrneho
dedičstva
Slovákov
v Maďarsku
prostredníctvom
kultúrnych
a osvetových inštitúcií napomáha revitalizáciu prvkov tradičnej kultúry
society, príslušníci ktorej sa združujú na základe vedomostí o spoločnej
tradícii. Nový priestor získava novovytvorená tradícia, ktorá posilňuje
identitu príslušníkov slovenskej komunity aj v novom životnom prostredí, keďže určí pre nich základ spolupatričnosti.
Následkom snahy komunít dostať na Národný zoznam nehmotného
kultúrneho dedičstva prvky tradičnej kultúry, aktivizujú sa kolektívy,
ktoré sústavne revitalizujú a pestujú prvky tradičnej kultúry.
Obrazová príloha
Obrázok 1: Klobásový festival v Békéšskej Čabe 2011
Obrázok 2: Šiškový festival , Vozenie Šimona a Júdy. Mlynky 2003
Obrázok 3: Sarvaš, Dni sliviek 2012
Obrázok 4: Varenie lekváru. Dni sliviek v Sarvaši, 2012.
Obrázok 5: Hlinená nádoba na lekvár. Dni sliviek v Sarvaši, 2012.
Obrázok 6: Turíce Mende, 2010
Literatúra
▪ ARUŤUNOV, S. A., 1981. Obyčaj, ritual, tradicija. In Sovietskaja
etnografija, 1981, č.2.
▪ DIVIČANOVÁ, A., 1987. Otázka “spontánnosti“ a „kultúrneho
zásahu“. Premeny hodnôt tradičnej duchovnej kultúry Slovákov
v Maďarsku po r. 1945. In Folklór és tradíció IV. Budapest: 1987, s. 3047.
▪ DIVIČANOVÁ, A., 1994. Folkloristické výskumy národnostno-etnickej
kultúry. In Národopis Slovákov v Maďarsku, 1994, č.10, s. 35-44.
182
Katarína Király
▪ FELFÖLDI, L., 2010. Örökségünk van. Mit kell tudni róla? A Szellemi
Kulturális
Örökségvédelemről.
Budapest:
Muharay
Elemér
Népművészeti Szövetség, 2010.
▪ GUNDA, B., 1994. Hagyomány és európaiság. Budapest: Akadémia
Kiadó, 1994.
▪ HARTOG, F., 2000. Örökség és történelem: az örökség ideje. In Regio,
2000, č.4, s. 3-25.
▪ HLÔŠKOVÁ, H., 2005. Folklór a folklorizmus (k terminológii a
koncepciám v súčasnom diskurze). In Etnologické rozpravy 2005, č.1, s.
16-25.
▪ HOPPÁL, M., 2008. Hagyomány és identitás. In CSONKA-TAKÁCS, E.
(red.) Tanulmányok a Szellemi Kulturális Örökség Megőrzéséről. Ways
of Safeguarding the Intangible Cultural Heritage. A pécsi nemzetközi
konferencia előadásaiból. 2007. szeptember 17-20. Budapest: Európai
Folklór Intézet, 2008, s. 12-18.
▪ HORVÁTHOVÁ, E., 1982. K teoretickým aspektom problematiky
tradície. In Národopisné informácie. Bratislava: 1982, s. 47-62.
▪ HORVÁTHOVÁ, E., 1987. Tradícia ako teoretický problém súčasnej
etnografie. In Folklór és tradíció IV. Budapest: 1987, s. 14-17.
▪ International Convention on the Preservation of the Intangible Cultural
Heritage, Paríž 2003 Prístupné na:
http://www.unesco.org/culture/ich/index.php?lg=en&pg=00022,
stiahnuté: 14.2.2013
▪ JAKUBÍKOVÁ, K., 1986. Funkcia tradície v obyčajach životného cyklu
človeka. In Slovenský národopis, 1986, roč. 34, č. 1-2, s. 191-194.
▪ KOVÁCS, N.-OSVÁT, A.-SZARKA, L., (reds.), 2003. Tér és terep.
Tanulmányok az etnicitás és az identitás kérdésköréből. Budapest:
Akadémiai Kiadó, 2003.
▪ LENGYEL, O., 2007. A népünnepély, mint a társasági élet színtere. In
PUSZTAI, B.–NEILL, M. Turizmus, fesztiválok és helyi identitás.
Halászléfőzés Baján. Edinburgh – Szeged: 2007, s. 59-64.
▪ LEŠČÁK, M., 2000. Folklorizmus ako forma uchovávania a ochrany
etnokultúrnych tradícií. (Na margo Odporúčania o ochrane tradičnej
a ľudovej kultúry). In KYSEĽ, V. (red.) Folklorizmus na prelome
storočí. Bratislava: Nadácia Prebudená pieseň, 2000, s. 11-18.
▪ LUTHER, D., 1986. K vývinu kalendárnych obyčajov na súčasnej
slovenskej dedine. In Národopisné aktuality. Strážnice: 1986, č.2, s. 8393.
183
1-2/2013
▪ Népszámlálás 2011. Prístupné na:
http://www.ksh.hu/nepszamlalas/tablak_teruleti_00, stiahnuté:
16.3.2013
▪ PALÁDI-KOVÁCS, A., 2004. A nemzeti kulturális örökség fogalma,
tárgya. Örökség, hagyomány, néprajz. In Honismeret, 2004, č.2, s. 6167.
▪ PETRUSÁN, G., 2004. Nemzetiségeink kultúrája a közoktatásban. In Új
Pedagógiai Szemle, 2004, č. 1, s. 124-127.
▪ PUSZTAI, B.–NEILL, M., 2007. Turizmus, fesztiválok és helyi identitás.
Halászléfőzés Baján. Edinburgh – Szeged: 2007
▪ SHILS, E., 1992: Tradition. London, 1981. In HOPPÁL, M. (ed.)
Hagyomány és modernizáció között. Debrecen: 1992, s. 3-9.
▪ VÁMOS, Á.–BODONYI, E.–KOVÁCS, A.–MÜLLER, R., 2004.
Kisebbségi népismeret oktatása a nemzetiségi iskolákban I. In Új
Pedagógiai Szemle, 2004, č.9, s. 23-34.a
▪ VEREBÉLYI, K. 2006. A hagyományértés. MonarchiaFest előszava.
Prístupné
na:
<http://www.monarchiafest.hu/2006 >, stiahnuté: 3.11.2010
▪ VOIGT, V., 1983. A mai folklór (Problémafelvetés és témavázlat).
Budapest: 1983, 4-5 s.
Kontakt
Dr. Katarína Király PhD.
[email protected]
Osvetové centrum Celoštátnej slovenskej samosprávy v Maďarsku
184
Eva Császáriová
Pálenie vápna a horské zamestnania v Novej
Hute (v dnešnom Bükkszentkereszte)
Eva Császáriová
Abstract: The establishment of Bükkszentkereszt is a result of glass manufacture.
The ethnocultural type of settlement founded in 1745 is determined by more factors:
mountainous settlement, industrial colony, Roman Catholic community, the inhabiatants settled down in more waves and from Slovak language area far from each other. The
article presents those local trades which saved their traditional elements or festivals and
cultural programmes have revived them. The presented traditional trades are felling
trees, lime-burning, carriage and gleaning of forest fruits, mushrooms, herbs. Instead of
instinctive preservation of Slovak identity and culture the illustrated settlement is characterized by conscious preservation and fostering of folk culture which was motivated by
economical reasons as well.
Keywords: Slovak minority in Hungary, traditional trades, traditional culture, bilinguizmuis
Kľúčové slová: slovenská národnosť v Maďarsku, tradičné remeslá, tradičná kultúra, etnokultúrny typ, dvojjazyčnosť
Hlavnou témou môjho príspevku sú tradičné remeslá obce Novej Huty (od r. 1940. Bükkszentkereszt), ktoré si zachovali tradičné prvky, resp.
oživili sa v rámci miestnych kultúrnych podujatí, festivalov.
V prvej časti príspevku v krátkosti uvediem históriou obce
a faktory zohrávajúce dôležitú úlohu pri jej vzniku. Následne sa budem
venovať deskripcii jej etnokultúrnehu modelu a jej postavenia v kontexte
slovenských obcí v Maďarsku a špecifikám jej zvláštneho, archaického
slovenského nárečia. V záverečnej časti príspevku sa budem venovať
opisu tradičných miestnych povolaní.
Medzi faktory, ktoré mali významnú úlohu pri vzniku obce patria
prírodné a zemepisné činitele (umiestnenie, hornina, klíma, flóra a fauna) a
hospodárske činitele (výroba skla /1755-1790/, lesné hospodárenie, pálenie uhlia a vápna a turizmus). (Veres, 200, 8)
Dátum založenia novej sklárskej huty je známy: 1. 1. 1756 . Tohto dňa
dostal Sztraka Ferenc podnikateľ slovenského pôvodu od vedenia Panstva v Diósgyőri povolenie na založenie sklárskeho závodu. Obec sa
začala rozvíjať po r. 1774 vďaka novému nájomníkovi Jánovi Simonidesovi, ktorý verboval robotníkov nielen z bývalej, susednej Starej Huty
185
1-2/2013
(dnes Bükkszentlászló), ale aj zo severných žúp Uhorska. Dal postaviť
kostol a založil základnú školu. Po r. 1797 sa výroba skla definitívne
skončila. Časť robotníkov sa prispôsobila novým podmienkam a venovala sa lesnému hospodáreniu, stali sa želiarmi, poddanými. (Veres –
Viga, 2001, 11)
V Maďarsku sa kvôli kolonizačným procesom vytvárala špeciálna
štruktúra národnostných osád, v ktorej predstavitelia tej istej národnosti
tvoria jazykové ostrovy.
Etnokultúrne typy slovenských osád vedecky určila Anna Divičanová, jednotlivé typy sú determinované viacerými faktormi. Na základe
týchto činiteľov môžeme charakterizovať aj Novú Hutu. Podľa geograficko-ekologických faktorov je Nová Huta horskou lokalitou, patrí
do podskupiny Bukových Hôr; na základe hospodárskych faktorov môžeme konštatovať, že nestala sa hospodársky sebestačnou, jej existencia
bola zabezpečená výlučne prostredníctvom vonkajších stykov; ukazovatele vzťahujúce sa na kolektív poukazujú na to, že obyvatelia lokality
pochádzajú zo širších, navzájom vzdialených oblastí územia materského
etnika, z národnostného hľadiska vytvárajú heterogénny (slovenskomaďarský) kolektív, ide o málopočetný kolektív rímskokatolíckeho vierovyznania, kde neexistovali národnostné inštitúcie; v minulosti bola
priemyselná kolónia. (Gyivicsán, 1993, 29-41)
Fóra, ktoré majú za cieľ zachovávanie slovenského rázu lokality sú: Slovenská národnostná základná škola (od r. 1949) a materská škola
(od r. 1974) , Slovenská národnostná samospráva (založená r. 1994), Tradičný slovenský klub (založený v r. 1991) a každoročne usporiadaný
slovenský deň. (Császári, 2011, s. 25)
Nárečie obyvateľov obce: Čo sa týka jazyka obce, ide o celkom nový nárečový systém, ktorý je výsledkom nového miešania slovenských dialektov, to jest v priebehu približne 150 rokov sa vytvoril nový, jednotný
nárečový systém na báze západoslovenských a východoslovenských
nárečí. Péter Király považuje novohuťanské nárečie za prechodný
typ, v ktorom sa cudzie elementy vyskytujú systematicky a pravidelne,
teda platia pre každý element danej kategórie. (Király, 2001, s. 224)
Ďalší teoretický problém predstavuje ústup a odumieranie slovenských nárečí. Mária Žiláková určila tri spôsoby odumierania nárečí:
- nárečia versus spisovná slovenčina,
- slovenské nárečie versus jazyk majoritného národa,
- nositelia nárečia vymrú. (Zsilák, 2008, s. 58-68)
186
Eva Császáriová
Tieto tri spôsoby sa v Novej Hute prejavujú nasledovne: prvý je charakteristický pre mladšiu a strednú generáciu, ktorej predstavitelia
si osvojili spisovnú slovenčinu na strednej škole, na univerzite, na vysokej škole. Sem patria pedagógovia, učiteľky materskej školy a základnej
školy a poslanci národnostnej samosprávy. Druhý spôsob súvisí s procesom dvojjazyčnosti a výmenou jazyka: týka sa širokej vrstvy tunajších
Slovákov. Tretí postup je tiež charakteristickým javom v slovenskom
kolektíve.
V nasledujúcom úseku sa venujeme tradičným remeslám, činnostiam,
ktoré sú ešte vykonávané alebo istým spôsobom revitalizované
v obci. V Novej Hute každé remeslo, každé povolanie a každá činnosť
úzko súvisí s okolitou prírodou, aj so surovinami a nerastným bohatstvom, ktoré les a hora poskytuje. V príspevku sa zaoberáme lesným
hospodárením, pálením vápna (Dni pecí), zbieraním lesných plodov
(Dni húb, Bylinkové dni) a povozníctvom (Furmanské preteky).
Prvým takýmto povolaním je šlogárstvo, to jest ťažba dreva a rúbanie
dreva. Hoci v lesnom hospodárení nastali obrovské technické a technologické zmeny (po r. 1945 sa začalo násilné veľkopodnikové hospodárenie a mechanizácia nástrojov a dnes sa už pracuje s najmodernejšími
strojmi, a aj v ťažbe dreva panuje obchodný duch). Napriek spomenutým technologickým zmenám v používaní jazyka šlogárov (drevorubačov) sa ešte stále vyskytujú archaické slovenské slová a výrazy. Pracovisko drevorubača sa volá šlog. Drevorubač sa volá šlogár. Funkčnú vrstvu
lexiky spomenutého povolania sa dá dobre zachytiť a rekonštruovať.
O fáze bilingvizmu svedčia napríklad maďarské prefixy a sufixy slovenského slovesa, prípadne slovenské prefixy a sufixy maďarského slovesa
a miešanie prvkov dvoch jazykov môžeme pozorovať aj na tvaroch podstatných mien, napr.: hostovať, zlupálni, balta, kečkelábi, kerul-e, mérce, ňilaš.
Prejavy najčastejšie používaných slovenských výrazov šlogárov sú: Ťahaj!; Strapata – o rozvetvenom hrabe; Vágunk smrekot- rúbeme smrek;
Bučki - malé bukové stromy; Šlofka – náradie v tvare klinu; Bože drahi
kedvešni, kedi buďe večer!, Robme dačo, hňeď večer buďe; Ic tamaď!, Hvala
bohu, už je koňec! – hovorí sa po dokončení práce; Oči se boja, ruki urobia.
O dvojjazyčnosti môžeme vo všeobecnosti konštatovať, že ide o taký
spôsob používania jazyka, ktorý charakterizuje hlavne národnostné,
etnické, menšinové skupiny, pretože stýkanie medzi rôznymi etnikami
prináša aj interferenciu odlišných jazykov.
187
1-2/2013
Druhým pozoruhodným tradičným remeslom Novej Huty je pálenie
vápna, ktoré sa vďaka kultúrnemu podujatiu tzv. „Dni pecí” podarilo
oživiť. Rozvoj industrializácie priviedol pálenie vápna na okraj zániku.
V súčasnosti sa už kvôli zdraženiu surovín nikomu neoplatí páliť vápno.
Systematické pálenie vápna v blízkosti dediny sa začínalo v 30. rokoch
minulého storočia. Pálené vápno bolo stáročia vyhľadávaným produktom, ktorý sa používal na líčenie, na dezinfikovanie, využíval sa v poľnohospodárstve a stavebníctve. Za odborné znalosti o pálení vápna
vďačíme cisterciánom, ktorých v 13. storočí kráľ Béla IV. pozval do krajiny. Novohuťanské vápno bolo povestné vďaka výbornej kvalite v celej
krajine. U nás je všeobecne známe, že klaďeňu peci trebalo rozumeť.
Kultúrny program nadväzujúci na tradície pálenia vápna dostal názov „Dni pece”. Usporiadali sa už tretíkrát. Organizátorom a iniciátorom
bola miestna samospráva. Cieľom dvojdňového programu (prvá alebo
druhá sobota a nedeľa v júni) bolo zachovávanie a odovzdávanie odbornej znalosti záujemcom. Pec zakúri majiteľ už v piatok, deň pred skutočnou akciou. V sobotu a v nedeľu sa každú hodinu odštartuje „pecová
túra” pod vedením profesionálnych sprievodcov, ktorí informujú záujemcov o histórii a postupe pálenia vápna. Podujatie je veľmi úspešné,
priťahuje stovky ľudí.
Ďalšou činnosťou, ktorá úzko súvisí s tradičným spôsobom života
miestnych ľudí a s okolitou prírodou, je zbieranie byliniek, lesných plodov a húb. Z tejto činnosti vyrástlo jedno z najúspešnejších miestnych
podnikaní a dve veľkolepé podujatia. V nekvalitnej pôde obce sa väčšina
zelenín, ovocí a obilí neurodila, obyvatelia boli v minulosti odkázaní
na lesné plody. Tie boli od začiatku organickou súčasťou ich stravy a
zároveň aj zdrojom príjmu. Ich poznatky o hubách sú nadpriemerné.
Slovenské pomenovania hríbov sú ešte stále veľmi dobre známe a bežne
používané aj v maďarskom kontexte. Náleziská húb (kolesá) si aj v súčasnosti veľmi vážia a rodiny ich udržia v tajnosti - táto vedomosť sa
odovzdáva z otca na syna. Medzi najpopulárnejšie druhy húb patria
nasledujúce:
babie uši = Gyromitra esculentra (Pers.) Fr. – ušiak obyčajný
brestofka, -i f. = Polyporus squamosus – trudik šupinatý
grib, -a m. = boletus edulis – hríb smrekový
hliva, -i f. = Grifola sulphurea /Polyporus sulphureus – sírovec
obyčajný
hliva, -i f. =Plerotus ostreatus – hliva ustricovitá
188
Eva Császáriová
holubica, -i f. = Russula cyanoxantha – plávka modrastá
horkiňa, -i f. = Lactarius piperatus - rýdzik korenistý
jeleňov kokot = Phallus impudicus – hadovka smradľavá
kozár, -a m. = Leccinum griseum – kozák hrabový
Leccinum scabrum – kozák brezový
kurča, kurčatka, -i n. = Cantharellus cibarius – kuriatko jedlé
majofka, -i f. = Calocybe gambosa – čírovnica májová
maslački, maslagi pl. = Boletus regius – hríb kráľovský
osičňak, -a m. = Leccinum duriusculum –kozák topoľový
parazol, parapli, parapla = Macrolepiota procera – bedľa vysoká
perecke = Lepista nuda – pôvabnica fialová
pestrak, -a m. = Polyporus squamosus – trudik šupinatý
poďpinki pl. = Kuehneromyces mutabilis – šupinačka menlivá
potrňofka, -i f. = Rhodophyllus clypeatus – zvonovec jarný
prahofka,-i f. = Langermannia gigantea – vatovec obrovský
püfeteg = Langermannia gigantea – vatovec obrovský
riziki pl. = Lactarius delicious – rýdzik pravý
sinďak, -a m. = Boletus luridus – hríb silný
smrža, -i f. = Morchella esculenta – smrčok jedlý
šampion, -a m. = Agarius campester – pečiarka poľná, agarius silvaticus, pečiarka lesná vaclafka, -i m. = Armillareilla tabescens – podpňovka bezprsteňová
žgripak, -a m. = Lactarius vellereus – rýdzik plstnatý
Slovenské názvy húb a lesných plodov svedčia o archaickej
vedomosti, ktorá je organickou súčasťou dnešného spôsobu života.
Podujatie súvisiace so zbieraním húb sa volá „Dni húb”. Je to séria
dvojdňových programov, ktorá sa uskutočňuje v októbri. V stredobode
pozornosti stoja huby: hostia sa môžu zúčastniť na hubových túrach
v okolitých lesoch, pozrieť si výstavu húb, zúčastniť sa v súťaži varení
a ochutnať jedlá z húb. Súťažné jedlá okrem poroty môžu ochutnať
aj návštevníci, ktorí si kúpili degustačné lístky. Tohto roku budeme
oslavovať jubilejné 10. Dni húb. V rámci programu vystupujú akrobati
na chodúľoch, sú rôzne predstavenia pre deti, nafukovací hrad, pestrý
zábavný program, jarmok a večerná pouličná zábava.
Ako sme už spomenuli, obyvatelia bývalej sklárskej huty boli odkázaní na okolitú prírodu. Okrem húb zbierali skoro všetko, čo im príroda
poskytovala: lesné ovocie a bylinky. Na pestovaní a zbieraní byliniek
189
1-2/2013
je založené najúspešnejšie podnikanie obce tzv. „Dom liečivých rastlín”.
Zakladateľom a majiteľom je, po celej krajine známy bylinkár, György
Szabó (Gyuri bácsi), ktorý sa stal slávnym svojou čajovou zmesou proti
cukrovke. Tvrdí, že bylinky, ktoré rastú u nás, obsahujú viac účinných
látok ako tie, ktoré rastú na nížine. Gyuri bácsi zamestnáva 12 pracovníkov a počas zbierania pre neho pracuje približne 30 ľudí. Postavil baliareň a sušiareň byliniek, poskytuje online služby, vykonáva poradenskú
činnosť, má kanceláriu aj v Budapešti a často vystupuje v médiách.
Ochranu a pestovanie tradícií slovenského ľudového liečenia považuje
za dôležité. S jeho pôsobením úzko súvisí najväčšia, už šiesty krát usporiadaná, dvojdňová miestna akcia „Bylinkové dni”. Naposledy séria
programu pritiahla viac ako 5000 záujemcov. Na podujatí sa zúčastnili
známi prírodní liečitelia, predstavitelia alternatívnej medicíny: fytoterapeuti, kineziológovia, apiterapeuti, odborní lekári.
Príspevok uzavrieme predstavením pretekov konských záprahov
so sánkami (Furmanské preteky), ktoré sú prvou akciou roka. Organizujú sa na počesť predkov, ktorí sa živili furmančením. Konajú sa už desiaty rok. Na dráhe s 13 prekážkami súťažilo 9 furmanov. Organizátori
usporiadali celodňový program obsahujúci zabíjačku, súťaž v stavaní
snehuliakov, preteky psích záprahov, beh na lyžiach a súťaž v jedení
šišiek.
Na základe vedeckých výskumov sa zistilo, že v slovenských osadách
Bukového pohoria najmladšia generácia už nie je prirodzeným nositeľom tradičnej ľudovej kultúry. V zachovávaní ľudovej kultúry zohrávajú
úlohu aj subjektívne motívy. Podľa analýzy výsledkov posledného sčítania ľudí máme na to nádej, že pridŕžanie sa kultúrnych hodnôt nahradzuje nedostatky pôsobené stratou jazyka.
Výsledky sčítania ľudí z r. 2001 v Novej Hute:
Počet obyvateľov: 1274 osôb
Príslušníci slovenskej národnosti: 259 osôb
Pridŕža sa slovenských kultúrnych hodnôt a tradícií: 306 osôb
Má slovenčinu ako materinský jazyk: 11 osôb
Slovenský jazyk používa v kruhu rodiny a priateľov: 173 osôb
Popri inštinktívnom uchovávaní slovenskej identity a slovenskej kultúry prevláda uvedomelé pestovanie, chránenie a revitalizácia prvkov
ľudovej kultúry, ktoré motivujú samozrejme aj obchodné a hospodárske
príčiny. Môžeme konštatovať, že nárečie Novej Huty v menšinovej pozícii za podmienky dvojjazyčnosti svojským spôsobom zastáva kognitívnu
190
Eva Császáriová
és kommunikatívnu funkciu: funkčné vrstvy jazyka dostávajú čoraz
menšie úlohy v miestnom slovenskom prostredí, postupne ustupujú.
Použitá literatúra
 CSÁSZÁRI, É. 2011. Bükkszentkereszt – egy magyarországi szlovák község –
lakosainak kétnyelvűsége és a benne rögzült világ nyelvi képe: dizertačná
práca. Budapešť: ELTE, 2011. s. 25.
 GYIVICSÁN, A. 1993. Anyanyelv, kultúra, közösség. A magyarországi
szlovákok. Budapešť: 1993. s. 29 – 41.29-41)
 KIRÁLY, P. 2001. A nyelvkeveredés. A magyarországi szláv nyelvjárások
tanulságai. Nyíregyháza: 2001. s. 224.
 VERES, L. 2000. Bükkszentkereszt. Száz magyar falu könyvesháza. Budapešť: 2000. s. 8.
 VERES, L. – VIGA, Gy. spolured. 2001. Bükkszentkereszt monográfiája.
Bükkszentkereszt: 2001. s. 11.
 ZSILÁK, M. 2008. A nyelvjárások elhalásának folyamata a magyarországi szlovák nyelvszigeteken. In Slovenský jazyk v Maďarsku. Bibliografia a štúdie – I. A szlovák nyelv Magyarországon. Bibliográfia és tanulmányok
– I. 2008. Békešská Čaba – Békéscsaba: 2008. s. 58 – 68.
Elektronický zdroj:
 BINDORFFER, Gy. Etnikai, nemzeti és kétnemzeti identitás. Előszó. 13.
Prístupné na:
http://www.mtaki.hu/docs/bindorffer_valtozatok_az_identitasra/bi
ndorffer_gyorgyi_etnikai_nemzeti_es_ketnemzeti_identitas.pdf
http://www.bukkszentkereszt.hu/
 TELEKEŠOVÁ, A. 2012. Dni pecí v Novej Hute s Čabačuďanmi. Prístupné na: http://luno.luno.hu/content/view/12826/56/
 TELEKEŠOVÁ, A. 2013. Furmanské preteky v Novej Hute. Prístupné
na:
http://www.luno.hu/index.php/aktuality/aktuality-kultura/19745furmanske-preteky-v-novej-hute
http://gyorgytea.hu/
Kontakt
Dr. Eva Császáriová, PhD.
Katedra slovanskej filológie Univerzity Eötvösa Loránda,
Budapešť
[email protected]
191
1-2/2013
Odraz tradice a její nositelé v současných výrobách na Moravě
Jarmila Pechová
Abstrakt: This article reflects the current situation in crafts and folk production in
Moravia in comparison with the former state of affairs. It deals with the age composition,
qualifications and current range of products of manufacturers and with their conceptions
of traditions. Positively evaluates the training activities of museums and various institutions, participation artisans on folklore events and on markets, as well as granting title
„Bearer of folk craft tradition“ with trade mark for the best craftsmen
Key words: Moravia, crafts, production, identity, tradition, Centre for Folk Art
Production, museums
Klíčová slova: Morava, řemesla, výroby, identita, tradice, ÚLUV, muzea
Východiska
Na Moravě, zejména v jejích horských a podhorských oblastech, bylo
v minulosti rozšířeno velké množství tradičních řemesel, domácích
i domáckých výrob. Jak uvádí Vladimír Scheufler, představovala rukodělná výroba v období národního obrození ohromný energetický, ekonomický, společenský a kulturní potenciál. Ovlivnila na jedné straně
vývoj průmyslu, na druhé straně i lidovou kulturu, a to výrobně, společensky i výtvarně (Scheufler, 1980, s. 77–78). Na Valašskomeziříčsku
bylo rozšířeno křiváčkářství, v Kelči dýmkařství, v Beskydech a na Českomoravské vysočině různé výroby ze dřeva, v Pobeskydí a na Těšínsku
výroba ohýbaného nábytku, na Valašsku výroba huní, v okolí Valašských Klobouk papučářství, na Morkovicku košíkářství, v okolí Blatnice
pletení z rákosu a v okolí Konice pletení ze slámy, v Koryčanech vyplétání nábytku, na Mikulovsku výroba sítěk na vlasy, na Jesenicku rukavičkářství, na Šumpersku kartáčnictví, porůznu pak např. tkalcovství,
perleťářství a různé další výroby. V každé větší vesnici byl navíc kovář,
kolář, sedlář, tesař, švec. Některé z těchto rukodělných činností se, i když
v modifikované podobě, udržely dodnes a přibyly k nim jiné. Nemohou
konkurovat strojové velkovýrobě, ale přispívají k variabilitě světa, který
nás obklopuje. Mnohdy se výroby se svými novými nositeli přesunuly
do jiných, netradičních lokalit, výrobci začali používat nové, dříve ne191
Jarmila Pechová
známé materiály, zdokonalené pracovní pomůcky, někde se pozměnil
i sortiment výrobků tak, aby více vyhovoval současným potřebám. Cílem předkládané studie je porovnání okolností, za nichž se výroby rozvíjely v minulosti, se současnou situací, popis aktuálního stavu a zhodnocení faktorů, které kladně či záporně ovlivňují uchovávání kvalitní tradiční rukodělné práce.
Metodika výzkumu
Etnografický ústav Moravského zemského muzea v Brně se sledování
současného vývoje řemesel řadu let soustavně věnuje, sestavuje databáze řemeslníků, sleduje sortiment na tržištích a vyvíjí soustavnou konzultační a poradenskou činnost. Intenzivní výzkum současných výrob byl
zahájen v letech 2001 – 2003 v souvislosti s plněním grantového úkolu
Lidové umělecké řemeslo v regionu střední Moravy, který přinesl řadu
písemného, fotografického, filmového i věcného materiálu. Na tyto výzkumy lze navazovat i v současnosti a doplňovat je novými poznatky.
Pro zjištění variability a posunů v tradičních i netradičních ručních výrobách hodnotíme demografické složení respondentů, všímáme si jejich
věku, profesní kvalifikace (vyučení, školení, kurs), formy zaměstnání
(hlavní zaměstnání nebo přivýdělek). Sledujeme existenci tradice v místě
jejich rodiště či působiště a návaznost jejich tvorby na tuto tradici
z hlediska sortimentu a výzdoby výrobků. Všímáme si způsobů prodeje
a prezentace vlastní tvorby například formou osobního prodeje
v historickém kostýmu nebo v kroji, prostřednictvím předvádění výroby, vedení kurzů, reprezentace v zahraničí. Sledujeme organizovanost
výrobců i jejich účast na různých prestižních akcích, jako je kovářský
Hefaiston na hradě Helfštýně, Brtnické kovadliny, Dřevořezání v Třešti,
setkání nožířů v Příbrami. Tímto způsobem se snažíme udělat si představu o roli tradice v současné rukodělné tvorbě, o zániku či revitalizaci
tradičních technik a vzorů a o hledání či nehledání identity v díle současných výrobců.
Socioprofesní skladba současných výrobců
Věkové složení dnešních výrobců je velmi rozmanité. Nacházejí se
mezi nimi jak velmi staří lidé, tak také lidé mladšího věku, nejčastěji
potomci z rodin, zabývajících se některou z výrob. Někdy jsou v rodině
zastoupeny i tři generace tvůrců, jindy se řemeslo dědí přes jednu generaci, zapojují se tedy spíše vnuci než děti. Z hlediska tradice oceňujeme
192
1-2/2013
také získávání poznatků o výrobních technologiích od pamětníků v obci.
Pokud se týká kvalifikace dnešních výrobců, řádně vyučeni jsou hlavně
v oborech kovo- a dřevozpracujících, popřípadě kožedělných (kovář,
truhlář, bednář, tesař, kolář, výrobce krojové obuvi, brašnář, sedlář). Jiní
absolvovali školení v bývalém Ústředí lidové umělecké výroby, byli
poučeni na různých školách a v kurzech (keramika, textilní výroby, malba na skle). V poslední době se výrobám věnují také školení konzervátoři
a restaurátoři, kterým prošla v muzeích nebo střediscích památkové péče
rukama řada originálních tradičních předmětů, mají znalosti o materiálech, konstrukci i dekoru předmětů a snaží se z těchto poznatků vycházet i ve vlastní tvorbě.
Řemesla a ruční výroby byly v minulosti rozšířenou formou hlavního
výdělku nebo přivýdělku zejména v méně úrodných oblastech. Po druhé
světové válce byla tato činnost řadu let organizovaná prostřednictvím
Ústředí lidové umělecké výroby. Je nespornou zásluhou ÚLUV, že byla
v období kolektivizace a znárodňování zachráněna řada řemeslných
dílen a v situaci, kdy bylo na individuální výrobu pohlíženo jako
na neefektivní, se udržela řada tradičních technologií. Podíl školených
výtvarníků byl garancí umělecké úrovně výrobků, organizovanost instituce byla zárukou, že bude zajištěn materiál i odbyt. Přesto byly tzv.
Krásné jizby poněkud odtržené právě od lidových vrstev, z nichž měly
vycházet. Vzhledem k cenové hladině si tyto výrobky kupovali spíše
„fajnšmekři“, kteří se chtěli oděvem či vybavením interiéru odlišit
od běžného standardu. Časem se stal ÚLUV z hlediska mnohých odborníků přežitou institucí a přes snahy jiných o jeho záchranu v roce 1995
zanikl. V prvních letech to řadě jeho bývalých zaměstnanců způsobilo
velké problémy a museli se dané situaci přizpůsobit, sami se naučit organizovat výrobu, shánět materiál, vytvořili si síť dodavatelů a odběratelů. Nyní se však již situace zkonsolidovala a mladší generace výrobců
ÚLUVem neprošla. Mnozí lidé, kteří se naučili nějaké výrobě, se osamostatnili a podnikají, řemeslo je pro ně hlavním zdrojem obživy. Jiní si přivydělávají k důchodu, na mateřské dovolené, v době nezaměstnanosti,
v situaci, kdy jim vykonávání původního povolání znemožnila nemoc.
193
Jarmila Pechová
Struktura současných výrobních odvětví
Důležitým kritériem pro řemeslníky a výrobce je
možnost zajistit si
řemeslem slušnou
obživu. Prosperují
proto výroby, jejichž produkty jsou
dobře prodejné, což
tradiční
výroby
poněkud
znevýhodňuje. Většinou
„se tím dá uživit,
ale nedá se na tom
Obrázek č. 1
zbohatnout“. Prosperuje řezbářství, ne však zdobení předmětů řezbou, spíše výroba dřevěných plastik jako dárkového zboží, řezání čel sudů a podobně. Dna
sudů se zdobí pouze ve vinařských oblastech, výroba je tedy regionálně
determinovaná. Udržuje se také drobná dřevěná galanterie, kvedlačky,
vařečky, lžičky, které neztrácejí ani v dnešních domácnostech své využití.
Bednářské zboží a produkty jiných dřevozpracujících výrob se uplatňují více ve venkovských městech, kde se na tržištích dosud objevují
různé soudky a putýnky, ale i hrábě nebo metly. Docela dobře si vede
výroba dřevěných hraček, kterým určitá část obyvatel dává přednost
před přetechnizovanými pískajícím a blikajícími hračkami zahraničních
výrobců. Jsou vděčným suvenýrem nebo dárkem pořizovaným zejména
v prodejnách muzeí v přírodě. Tamtéž lze nakoupit například štípané
holubičky nebo svícny a jiné zboží ze soustruženého dřeva. Tesaři, doškaři, šindeláři a další specializované profese se uplatní rovněž nejlépe
při spolupráci s muzei v přírodě nebo s archeoskanzeny. S netradičním
využitím se dnes často setkáváme u proutí a pedigu, kdy jsou tradiční
koše a ošatky v sortimentu doplněny či nahrazeny nevkusnými pletenými figurínami, například velikonočních zajíců, sloužícími jako dekorace.
Poměrně rozšířeným řemeslem je v současné době také výroba keramiky, které se věnují s oblibou mladé ženy, absolventky školy umělec194
1-2/2013
kých řemesel nebo podobných škol uměleckého typu. Obvykle si
ve svém domě zřídí dílnu s hrnčířským kruhem, kterou později doplní
i pecí. Tradičních vzorů a technik se drží málokdy, spíše se snaží realizovat své umělecké představy a ambice. S tradiční keramikou se naopak
setkáváme v zavedených výrobních centrech, například na Slovácku, ale
i na Hané, kde může být příkladem Josef Lamr z Litovle, který dělá řadu
užitkových věcí, od forem na pečivo přes hrníčky až po kamnové kachle.
Určitý rozdíl mezi městem a vesnicí je také např. v práci uměleckých
kovářů – na venkově a na předměstích je větší potřeba tradičního i netradičního spotřebního zboží, jako jsou různé sekyrky a motyčky, háky,
kované ploty, branky apod., ve městech jde na odbyt spíše nábytek,
svícny, krbové nářadí, dekorativní plastiky pro jednotlivce a zvláště pro
firmy, stavební kování a stavební prvky historizujících slohů pro památkáře. Nožířství je vysoce specializované řemeslo a jeho nositelé jsou kvalifikovaní a uznávaní odborníci doma i v zahraničí a jsou schopni prodat
i dražší zboží. S tradiční výrobou mají však pramálo společného. Na
práci někdejších dráteníků se snaží navázat dráteníci současní, kteří si
vytvořili i vlastní cech,
jehož členy jsou též kolegové ze Slovenska.
Někteří z nich zhotovují
hodnotné
umělecké
předměty, např. různé
drátěné misky a talíře,
jiní se omezují na odrátování keramiky, kraslic
nebo na výrobu šperků.
Tak zakotvilo v českých
zemích řemeslo, dříve
typické pro slovenské
Obrázek č. 2
kraje, zejména pro okolí
Žiliny a Trenčína.
Poměrně žádaná je v některých lokalitách práce krojových krejčích,
švadlen a krojových obuvníků, zejména pro potřeby folklorních souborů. Zde je na tradici položen velký důraz, jelikož nositel tradičního oděvu nemůže vybočovat z okruhu ostatních. Organizátoři kulturních akcí,
ale i sami výrobci mají snahu se poučit v muzeích a dodržet normy týkající se materiálu, střihu a výzdoby. Vedle obuvníků jsou zpracovateli
kůže také sedláři, řemenáři a brašnáři. Zatímco sedláři pracují dnes už
195
Jarmila Pechová
jen pro úzký okruh chovatelů koní a pro jezdecké oddíly, je brašnářství
poměrně rozšířené vzhledem k dobrému odbytu, které mají kabelky
a různé doplňky z kůže na tržištích. Příkladem výrobce, který bedlivě
zkoumá staré doklady a snaží se vždy vycházet z tradice, byl nedávno
zemřelý výrobce krojových opasků pan Vražina z Kojetína. Vyráběl opasky pro soubory z různých částí Hané a vždy zohlednil drobné i větší
regionální odlišnosti.
Drobné textilní techniky jsou na ústupu zejména vzhledem k jejich
pracnosti a k vzhledem k dostupnosti rozličného textilního zboží,
od asijského v tržnicích až po autorské modely v buticích, pro širokou
veřejnost. Jednu z výjimek tvoří šály zhotovované technikou tkaní
na krosience, které zhotovuje v Brně paní Ivana Hedbávná. Se svým
zbožím je zastoupena na každém větším jarmarku a reprezentovala české výrobce mnohokrát i v zahraničí. Textilní techniky si ženy osvojují
většinou v různých kursech. Poměrně dobře jsou navštěvovány kurzy
paličkování, ale jejich frekventantky vyrábějí obvykle pouze pro vlastní
potřebu. S ohledem na náročnost práce by zboží muselo být drahé
a tudíž neprodejné. Výroba ze slámy má klesající tendenci kvůli malému
zájmu zákazníků. Úspěch však slaví u části populace slaměné vánoční
ozdoby. Jedná se tedy víceméně o sezónní zboží. Zájem klesá také o dříve oblíbené vizovické pečivo a o modrotisk.
Poměrně oblíbeným řemeslem je
pernikářství – pečení a zdobení perníků, určených především pro poutě
a různé trhy. Větší část výrobců zdobí
svá dílka barevnými polevami a mnozí
používají i různé netradiční motivy
a nápisy, aby se zavděčili vkusu svých
potenciálních zákazníků. Na výstavy
se ale volí obvykle tradiční zdobení
bílou polevou a jemnější, vkusnější
dekor.
V poslední době se rozšířil i prodej
perníků z forem. Tyto formy jsou také
jedním z řezbářských výrobků a někteří řezbáři se na ně specializují. Část
řemeslníků se zaměřuje i na jiné traObrázek č. 3
diční potravinářské produkty, jako
196
1-2/2013
jsou štramberské uši, frgály, pagáče, medovina, v poslední době též populární trdelníky.
Jedním ze staronových výrobků jsou betlémy. Zatímco dříve se
vyráběly
většinou
ze dřeva, popřípadě
z papíru
(třebíčské
betlémy), nyní je zhotovuje téměř každý
výrobce
prakticky
z jakéhokoliv materiálu, ať už je to keramika,
perník, vizovické pečivo, dřevo, kov, drát
nebo sklo. Důvodem je
Obrázek č. 4
zcela jistě dobrý odbyt
před Vánoci, kdy jsou betlémy často kupovány také jako dárek, inspirací
jsou pak četné výstavy betlémů z různých surovin.
Novým, ale o to více rozšířeným odvětvím je výroba bižuterie. Materiálem jsou polodrahokamy, kůže, kov, sklo, keramika, plast, ale i vlna,
barevná peříčka a jiné. Forma odpovídá módním trendům a o tradici se
zde nedá hovořit. K méně tradičním oborům, dříve omezeným pouze
na sklářské regiony, patří také výroba různých vitráží a drobných
předmětů ze skla. Populárním oborem se stalo už téměř zaniklé mydlářství, zejména výroba barevných, parfémovaných a různě zdobených
mýdel, užívaných jako dárky. Stejně tak výroba svíček, ať už z včelího
vosku, parafínu nebo z mezistěn, je vcelku prosperujícím oborem, vycházejícím z tradice a volně na ni navazujícím.
Vliv tradice
Fakt, že v místě bydliště výrobce existuje určitá regionální tradice,
přispívá nepochybně k tomu, že autor z tradice více či méně vychází
a čerpá, je jí ovlivněn, patrně i vyškolen nebo inspirován místními výrobci. Tak je tomu ve střediscích výroby keramiky, v košíkářských střediscích (Morkovice na Kroměřížsku), ve střediscích výroby ze slámy
(Lipová u Konice na Prostějovsku), v místech, kde je tradice zdobení
kraslic. Takový výrobce si mnohem více než například výrobce
197
Jarmila Pechová
z velkoměsta uvědomuje svou identitu, svou sounáležitost k určité lokání skupině. Mnohem více podřizuje svůj osobní vkus krajové normě
a do jisté míry počítá s tím, že za to
bude odškodněn tím, že jeho výrobky budou mít punc jakési autentičnosti, pravosti, ať už se jedná o
štramberské uši, borkovanské kraslice nebo kunštátskou keramiku.
Využití tradičních vzorů souvisí
s celkovým pojetím výrobku. Pokud
výrobek svou funkčností, tvarem a
materiálem vychází z tradičních
předloh, je pravděpodobné, že i jeho
dekor bude vycházet z tradice. Tak je
tomu u zdobení keramických hrníčků a jiných výrobků z hlíny, u motiObrázek č. 5
vů forem na perník, u krojových
výšivek,
u
výrobků
ze
slámy
a z proutí, u kraslic, hraček i u výrobků z kovů. Právě tyto výrobky se
nejlépe prodávají na lidových jarmarcích a při různých folklórních slavnostech. Výrobky, které více odrážejí vkus výrobce či módní trendy, jsou
naproti tomu určeny především individuálním zájemcům, často na objednávku.
Podtrhnout lokální autentičnost svých výrobků se výrobci na trzích
a jarmarcích mnohdy snaží také prostřednictvím druhotných znaků,
jako je prodej v kroji, polokroji nebo historickém kostýmu (často stačí
i určitý atribut, například klobouk, čepec, zástěra) a přizpůsobením
vzhledu stánků někdejším jarmarečním boudám.
Kde je to možné, předvádějí výrobci také výrobu či zdobení předmětu, což slouží jednak k přilákání diváků a tím i potenciálních zákazníků,
jednak je to využití času, stráveného u stánku. Funkci znaku národní
identity pak získává lidový oděv při prezentaci výrob v zahraničí. Zde
dochází i k mírnému posunu sortimentu směrem ke vkusu zahraničního
zákazníka nebo směrem k tomu, co od českých výrobků v rámci určitých
daných stereotypů očekává. Možnost prezentace výrobků na zahraničních veletrzích řemesel a jiných akcích čeští výrobci velmi vítají, neboť
198
1-2/2013
mají možnost kontaktu se zahraničními kolegy, získají zkušenost
z prodeje v cizím prostředía v neposlední řadě je to pro ně i finančně
lukrativní.
Organizovanost a oficiální oceňování lidových výrobců
V současnosti je část řemeslníků a výrobců organizována ve Sdružení
lidových řemeslníků a výrobců, některá řemesla (nožíři, dráteníci, kamnáři) mají také své cechy. Nejlepší z tradice čerpající výrobci jsou každým rokem oceňováni titulem Nositel tradice lidových řemesel, který
od roku 2001 uděluje ministr kultury. Na udělení tohoto titulu jsou nominováni Národním ústavem lidové kultury ve Strážnici. Obdobné ocenění dostávají i vybraní řemeslníci v regionech. Příkladem může být
Cena Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby,
udělovaná každoročně od roku 2005 městem Uherské Hradiště. Řemeslníci a výrobci mají rovněž možnost se vzdělávat ve svém oboru prostřednictvím Vzdělávacího spolku uměleckých řemesel v Praze pod vedením Ivy Proškové, který pořádá kurzy, semináře, přednášky, ukázky a
konzultace. Na Moravě existuje Spolek řemesel ručních se sídlem ve
Štěpánově u Olomouce, který si klade za cíl obnovovat, zachovávat a
rozšiřovat zájem veřejnosti o tradiční a ruční řemesla jako nedílnou součást naší národní kultury a historie. Možnost naučit se různým technikám lidových řemesel nabízejí také mnohá muzea, připomeňme alespoň
kursy tradičních řemeslných dovedností v národopisném oddělení Národního muzea nebo pravidelné akce ve Slováckém muzeu v Uherském
Hradišti i jinde. Podceňovat nelze ani význam internetu, kde se nabízí
rychlá dostupnost informací o akcích, možnost nabízení zboží, diskuse
s kolegy, návody a prezentace jednotlivých sdružení. Na webových
stránkách Národního ústavu lidové kultury lze nalézt abecední seznam
výrobců se všemi kontakty, údaji a fotografiemi.
Aktuální dotazníkový průzkum
Pro potřeby konference Revitalizácia prvkov tradičnej ľudovej výroby
a identita, konané v březnu 2013 v Banské Bystrici, uspořádalo Moravské
zemské muzeum malý dotazníkový průzkum, kterého se zúčastnilo 20
respondentů – členů Sdružení lidových řemeslníků a výrobců. Kromě
dotazů, zda se opírají ve své tvorbě o tradici, kde se s výrobou seznámili
a jaké školení či kurzy absolvovali, byl jedním z dotazů také dotaz „Co
rozumíte pod pojmem tradice“. Odpovědi zněly např. „přiblížení starých materiálů dnešní veřejnosti“, „dodržení tradiční technologie a typo199
Jarmila Pechová
logie výrobků“, „zachování tvaru a funkčnosti výrobků“, ale také „výroba vycházející z výroby předchozích období v daném regionu za použití
moderních prostředků“ (odpověď výrobkyně keramiky, která používá
elektrický hrnčířský kruh). Také jsme se setkali s odpověďmi, že tradici
v technologii výroby lze dodržet jen částečně, protože se musejí dodržovat současné právní normy (odpověď výrobce tradiční medoviny) nebo
že je třeba se přizpůsobit požadavkům zákazníků (odpověď krasličářky).
Závěr
Na základě zjištěných skutečností lze uvažovat o těchto hlavních faktorech v současném vývoji řemesel na Moravě:
negativní:
- ekonomická krize a snižující se kupní síla obyvatel
- globalizace a potlačování národní identity
- potlačování regionální identity
- ovlivnění vkusu líbivostí a komercí, přičemž část produkce tvoří
efektní jednoduché a levné kýčovité výrobky
- neexistence státního dohledu, materiálního zabezpečení výrobců
a garance spolupráce s výtvarníky (zajišťoval bývalý ÚLUV)
pozitivní:
- rozvoj pedagogické aktivity muzeí a školicích aktivit různých sdružení
- trhy historických řemesel, účast řemeslníků na folklórních akcích,
předvádění práce v muzeích v přírodě a tím navázání úzkého kontaktu
se spotřebitelem
- oceňování kvalitní ruční práce titulem a ochrannou známkou, což je
spojeno i s finančním oceněním. Je to oficiální ocenění příklonu k tradici
- přeshraniční kontakty a spolupráce řemeslníků
Obrazová příloha
▪ Obrázek 1: Dřevěná galanterie. Prodej v rámci Velikonočního šmigrustování. Velké Karlovice, o. Vsetín. Foto J. Vajďáková, 2013
▪ Obrázek 2: Práce z drátu. Prodej v rámci Velikonočního šmigrustování.
Velké Karlovice, o. Vsetín. Foto J. Vajďáková, 2013
▪ Obrázek 3: Zdobený perník. Autorka Eva Řezníčková, Jihlava. Archiv
autorky
200
1-2/2013
▪ Obrázek 4: Betlém z vizovického pečiva a modrotisku. Autorka Světlana Tioková, Brno-Líšeň. Foto J. Pechová, 2001
▪ Obrázek 5: Předvádění výroby lžíce. Slavnosti chleba ve Slupi. Foto J.
Pechová, 2006
▪ Identifikace a dokumentace jevů tradiční lidové kultury v České republice.
Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, 75 s.
▪ SCHEUFLER, V. 1991. Etnografický atlas 2. Praha: Československá akademie věd, Ústav pro etnografii a folkloristiku, 1991, 153 s.
▪ SCHEUFLER, V. 1980. Rukodělná výroba. Lid a lidová kultura národního
obrození v Čechách. Maketa, sv. 2. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, 1980, 99 s.
▪ ŠIMŠA, M. 2007. Nositelé tradice lidových řemesel I. Strážnice: Národní
ústav lidové kultury, 2007, 156 s.
Kontakt
PhDr. Jarmila Pechová
Moravské zemské muzeum – Etnografický ústav
Brno
E-mail: [email protected]
Předložená práce vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Moravské
zemské muzeum (DKRVO, MK000094862).
201
1-2/2013
Súčasnosť „podrôtovanej“ minulosti
(niekoľko poznámok k prvkom revitalizácie
v slovenskom drotárstve)
Daša Ferklová
Abstract: Crafts associated with the working of metal materials have a long and rich
tradition in Slovakia. One of the best-known - widespread both at home and abroad - was
the tinker’s craft (working with wire and sheet metal), which from a historical, economic
and manufacturing point of view represents a specific type of folk production. As well as
a short history of the tinker’s craft, the paper also deals with the subject of master tinkers.
During the course of their existence, they created incredible pieces of work with a high
level of originality using innumerable variations of techniques and technological elements presented in the shape of practical and decorative objects. During the twentieth
century, the tinker tradition survived despite unfavourable socio-political and economic
conditions. The followers of the old master tinkers maintained their authentic craft,
searching for and training their successors. Over the last twenty years, the tinker’s craft
has seen an intensive revival. As one of the traditional craft materials, wire has once
more attracted the interest of artistic craftsmen, amateur and professional artists. They
bind it by hand, respecting authentic technologies and passing down the richness and
variety of tinker techniques to current generations. They give wire new dimensions,
shapes and form, thus highlighting its authenticity and transformations as well as reviving elements of the tinker craft in our culture.
Keywords: tinkers, tradition, present, new directions in the tinker’s craft
Kľúčové slová: drotári, tradícia, súčasnosť, nové smery v drotárskom remesle
V rámci hospodárskych dejín Slovenska sa venuje veľká pozornosť
tradičnej ľudovej výrobe. Je to pochopiteľné, veď išlo a do určitej miery
stále ide o činnosti, ktoré ovplyvňovali a ovplyvňujú náš každodenný
život. Jej charakteristické črty menila a mení industrializácia a civilizačné zmeny, zároveň ju ovplyvňujú mnohé faktory (napr. ekonomický,
spoločenský, kultúrny, profesijný, záujmový, no v neposlednom rade
i turistický). Revitalizácia kultúrnych prvkov v súčasnosti i ich otvorenejšie preberanie majú za následok, že unifikované kultúrne formy nadobúdajú v tradičnej hmotnej kultúre hlbšie významy národnej
a regionálnej identifikácie, kultúrnej pestrosti, reprezentatívnosti
i atraktívnosti.
202
Daša Ferklová
Vychádzajúc z hlavnej premisy konanej medzinárodnej konferencie,
zameranej na upriamenie pozornosti práve na deskripciu, mieru autenticity, vývojové zmeny a samotné oživovanie prvkov tradičnej výroby,
sme na základe pracovných skúseností a výsledkov pristúpili k prezentácii niekoľkých konkrétnych skutočností revitalizácie kultúrnych prvkov na príklade vybraného remesla - drotárstva. Viedli nás k tomu
získané poznatky z priameho pozorovania vývoja drotárstva v priebehu
posledných dvadsiatich rokov a empíria z prípravy a realizácie výstavy
o slovenskom drotárstve, ktorú pripravilo a prezentovalo Slovenské
národné múzeum v Martine vo viacerých kultúrnych a múzejných inštitúciách doma i v zahraničí.
Výstava pod názvom „Svetom, moje svetom...“(o slovenských drotároch), podávala stručný prehľad o histórii slovenského drotárstva
od prvých písomných svedectiev, cez jeho rozšírenie a rozkvet koncom
19. storočia až po postupný zánik. Zároveň prostredníctvom písaného
slova, obrazovej fotodokumentácie i originálnych exponátov predstavila
kraj drotárov, ich život, pracovné začiatky, cesty, ale i rozmanitý sortiment výrobkov, ktorý sa menil a vyvíjal od vkusu a požiadaviek zákazníkov. Jej cieľom bolo priblížiť návštevníkovi históriu tohto v minulosti
špecifického slovenského vandrovného zamestnania a jeho dozvuky
do súčasnosti. Za pomoci trojrozmerných drotárskych artefaktov prestavila, tak odbornému ako i laickému
návštevníkovi, autenticitu remesla,
ale i jeho zmeny.
Dnes sa sústavne objavujú nové
možnosti využitia drôtu, ktoré sú
rukopisom výrobcu. Drôtom „krútia“
nielen
neprofesionálni,
ale
i profesionálni umelci. Títo všetci
remeselným a výtvarným spracovaním drôtu vytvárajú pozoruhodné,
ojedinelé a jedinečné novotvary. Tie
sa z hľadiska rozšírenia a využitia v
dnešnej materiálnej a výtvarnej kultúre stávajú dôležitými prvkami nášho
kultúrneho dedičstva.
Obrázok č. 1
203
1-2/2013
Drotárstvo je v našej národnej kultúre považované za výrobno –
technický a umelecký fenomén predstavujúci špecifickosť a zvláštnosť
i v medzinárodnom kontexte.
Jeho existenciu a rozšírenie podnietili zložité ekonomicko – sociálne
pomery, v ktorých sa Slovensko nachádzalo v minulých storočiach. Rozvinulo sa vo viacerých špecifických formách, ktoré takmer po celý čas
existovali vedľa seba. Písomné svedectvá o slovenských drotároch siahajú ku koncu 17. a začiatku 18. stor. Drotári vo svojich počiatkoch vykonávali prácu zameranú na opravy a podomový obchod. Tejto práci sa
venovali celé rodiny, vrátane žien a detí. Postupne veľké rozšírenie používania keramického riadu vytvorilo predpoklad dopytu po majstroch,
ktorí ho dokázali spevniť i opraviť. S domácou celoročne vykonávanou
prácou sa začala rozvíjať pochôdzková forma remesla, ktorá postupne
prevládla a tak sa remeslo stalo výlučným, typicky mužským zamestnaním. Spočiatku jednoduchá technológia i spôsob výroby obmedzovali
remeslo len na opravárenské práce na poľnohospodárskom náradí a
predmetoch
dennej
potreby
v domácnostiach,
príležitostne
na zhotovenie drobných predmetov. Poľnohospodárske náradie
a poškodený hlinený riad opravovali mäkkým tzv. prepáleným drôtom,
na opravu ušľachtilejších materiálov (porcelán, sklo) používali mosadzný
alebo
medený
drôt.
S udomácnením plechového riadu
sa k týmto prácam pripojilo plátanie plieškami, letovanie a cínovanie. Až prechod drotárstva
na dielenskú a manufaktúrnu
výrobu vniesol do jeho vývoja
kvalitatívnu zmenu. Tieto nové
formy podnikania a organizácie
práce, ako i zdokonaľovanie pracovných postupov v 19. storočí,
ovplyvnili nielen rozsah drotárskych výrobkov, ale i ich technické a estetické riešenie a ornamentiku. Drotári začali ponúkať technologicky zložité a tvarovo veľkorysé úžitkovo – dekoratívne artefakty s bohatou ornamentálnou
Obrázok č. 2
204
Daša Ferklová
výzdobou, vo výrobe ktorých mnohí
prejavu.
dosiahli osobitosť výtvarného
Rozšírený
sortiment
výrobkov viedol drotárov
aj mimo územie Slovenska, pričom ich postavenie
a podmienky práce boli
v jednotlivých
krajinách
diferencované. Za prácou
vandrovali jednotlivo alebo v skupinkách po mnohých krajinách Európy
(ide o dnešné územia Poľska,
Maďarska,
Čiech
Obrázok č. 3
a Moravy, Rakúska, Nemecka, Švajčiarska, Belgicka, Holandska, Francúzska a Anglicka),
Malej i Strednej Ázie, Blízkeho východu, severnej Afriky i Ameriky.
Migrovali alebo sa natrvalo usadili, zakladali malé drotárske dielne,
z ktorých niektoré prerástli do veľkých priemyselných firiem.
Zvlášť úspešní boli v cárskom Rusku, kde zakladali manufaktúry
a továrne so strojovou veľkovýrobou, ale taktiež prinášali na sl ovanský východ poznatky a schopnosti nadobudnuté doma
i v západnej Európe.
Drotárske produkty mali dvojaké využitie – a to ako predmety úžitkové a predmety dekoratívno – úžitkové. K úžitkovým patrili rozličné
háčiky, vešiaky, podstavce, pasce na myši, klietky pre vtákov, kuchynské utenzílie (cedidlá, strúhadlá, lieviky, pekáče, košíky, podnosy), lampáše, detské hračky a i. V náročných dekoratívno-úžitkových predmetoch dosiahli výraznú osobitosť výtvarného prejavu. Mosadzným, pozláteným a postriebreným drôtom inovovali výrobný sortiment, zoomorfné a rastlinné motívy preberali hlavne z čipkárskeho a pletiarskeho
umenia, nielen domáceho. Príkladom sú výrobky drotárskych majstrov
Jozefa Holánika – Bakeľa, najznámejšieho predstaviteľa smeru umelecko – remeselného spracovania drôtu (tohto roku si pripomíname
150.výročie od jeho narodenia), ďalej Štefana Hunčíka, Alexandra Hozáka, Jakuba Šeríka, Jozefa Keráka a mnohých ďalších, ktorí získali
za svoje výrobky rôzne medzinárodné ocenenia a uznania. Ich práce
205
1-2/2013
dodnes opatrujú múzeá a jednotlivci, ako je to i v prípade „drotárskej
zbierky“ nachádzajúcej sa v Slovenskom národnom múzeu v Martine.
Obrázok č. 4
Obrázok č. 5
Druhá polovica 19. a začiatok 20. storočia bolo obdobím, kedy drotárske remeslo počtom výrobcov, rôznorodosťou výrobkov i prezentáciou
bolo na svojom vrchole.
Situácia sa zmenila po 1. svetovej vojne a to v dôsledku politicko –
hospodársko -spoločenských podmienok. To viedlo k obmedzeným
možnostiam vandroviek, ale i k pribúdaniu čoraz väčšej konkurencie
priemyselne vyrábaných výrobkov. Na podporu upadajúceho drotárstva
bolo v roku 1910 založené družstvo Svetom, avšak už roku 1926 došlo
k jeho zániku. Prvú polovicu 20. storočia dožili „drotársky majstri“ skôr
pri opravárenských prácach, výrobe pascí na myši, či bežného kuchynského riadu z plechu pre trhy a jarmoky. Nedokázali konkurovať priemyselnej produkcii, novým technológiám a materiálom. Remeslo kleslo
na úroveň doplnkovej, skoro až „žobravej“ práce a postihol ho výrazný
výrobno – technický úpadok. V 60. rokoch 20. storočia sa drotári prakticky úplne vytratili z ulíc našich dedín a miest. Na druhej strane však,
sú to práve spomínané 60. roky, kedy zaznamenávame prvé cielené pokusy o obnovu starej remeselnej tradície. Drotárstvo sa stalo zaujímavým
206
Daša Ferklová
východiskom pre modernú umeleckú tvorbu viacerých remeselníkov a
výtvarníkov.
Do roku 1989 pracovali ešte „starí majstri“, napr. Jakub Šerík – Fujak
(zať Jozefa Holánika – Bakeľa) v Dlhom Poli, ktorý vyrábal umelecko –
remeselné artefakty pripomínajúce zlatnícke práce. Autentické remeslo
udržiaval i Alexander Hozák vo Veľkom Rovnom, ktorý vyrábal drôtené
predmety v tradičnom sortimente. Dôsledne dodržiaval staré drotárske
pracovné postupy, pričom jeho výrobky výrazne ovplyvnila jeho záľuba
v dekorativizme, improvizácii s materiálom a povrchovými úpravami.
Príležitostne sa venoval i figurálnej tvorbe.
Po stopách slovenských majstrov – drotárov sa vydalo viacero pokračovateľov – udržiavateľov tradícií, vďaka ktorým remeslo neupadlo
do zabudnutia. Jedným z prvých, ktorý nadviazal na odkaz slovenského
drotárstva bol Ladislav Jurovatý st. Vo svojich drotárskych začiatkoch
v 60. rokoch 20. storočia študoval historické drotárske výrobky
a konzultoval s ešte žijúcimi majstrami Jakubom Šeríkom a Alexandrom
Hozákom. Výraz jeho prvých plastík siahal ku koreňom ľudového umenia, kde nachádzal bohatú inšpiráciu. Drôt sa mu stal podkladom pre
umelecké vyhotovenie plastík, čo sa predtým objavilo jedine v insitnej
tvorbe Jozefa Keráka. Jurovatého drôtené Madony, nevesty či princezné
sú jedinečné svojráznym prevedením s využitím slučkovej techniky.
Pôvodné postupy ručnej práce s drôtom zosúladil so zhotovovaním kovaných diel a výsledkom sú fascinujúce pletené plastiky. Pre figurálnu
plastiku to bol dovtedy netradičný materiál. Jurovatý poodhalil osobité
tvárne, výrazové a technologické možnosti drôtu a upozornil na jeho
nekonečné obmeny a variácie. Mal jedinečnú schopnosť tvorivo narábať
s trojrozmernou kompozíciou. V neskorších prácach v 80. – 90. rokoch
20. storočia námetovo vychádzal z ľudovej tradície a sakrálnych motívov. Externe spolupracoval s Vysokou školou výtvarných umení
v Bratislave. Zabezpečil si nasledovníkov nielen z radov študentov,
v rozvoji jeho umeleckého odkazu o drôte pokračuje jeho syn, vnuk zase
udržiava rodinnú kováčsku tradíciu.
Drotárska tematika oslovila i Ladislava Mikulíka, ktorý sa však venoval hlavne komornej figurálnej plastike.
Zvýšený záujem o prácu s drôtom viedol v roku 1994 k vzniku dielne
umelecko-úžitkového drotárstva pri Drôtovni, a.s., Hlohovec, ktorá nadviazala na viac ako polstoročnú prestávku drotárskej výroby na Slovensku. Jej výrobky sa predávali na domácom i zahraničnom trhu. Bol to
207
1-2/2013
práve L. Jurovatý st., ktorý navrhol viac ako 150 typov výrobkov, ktoré
v rokoch 1993 – 2001 realizovala dielňa umelecko – úžitkového drotárstva v Hlohovci. Dielňa v roku 2001 zanikla, no mnohí jej bývalí zamestnanci pokračujú individuálne v rozvíjaní drotárskeho remesla.
Od začiatku 90. rokov 20. storočia sledujeme obnovenie výrobných
tradícii v známych a významných drotárskych rodinách, a to v rodine
Šeríkovskej a Hozákovskej. K remeslu sa vrátili bratia Jozef a Juraj Šeríkovci, ktorí nadviazali na rodinnú tradíciu pradeda Jozefa Holánika –
Bakeľa a deda Jakuba Šeríka – Fujaka a pokračujú v ich práci.
Z Hozákovskej rodiny sa k remeselnému dedičstvu vrátil vnuk Róbert,
ktorý vnáša do svojich výrobkov osobité výrobné vzory spájajúce tradíciu s modernými formami.
Koniec 20. a začiatok 21. storočia vniesol do drotárstva nové prúdy.
Drôt ako univerzálny materiál začal oslovovať čoraz viac autorov
a pôvodné technológie ponúkli individuálny prístup k jeho spracovaniu.
Súčasní neprofesionálni výrobcovia, ako napr. Ladislav Fapšo, Peter
Hlavatovič, Miroslav Kalman, Ján Madaj a ďalší sa snažia dokázať
oprávnenosť pocitu pýchy na zručnosť a umelecké cítenie predchádzajúcich generácií, a súčasne zabezpečiť využitie drôtu v súčasných domácnostiach. Pre ich tvorbu je však charakteristickejšie voľnejšie narábanie s tradičnými výrazovými drotárskymi prostriedkami, pričom však
neprekračujú rámec remesla.
Kým v minulosti bola drotárčina doménou mužov, v súčasnosti sa do
tajov splietania drôtu zasväcuje čoraz viac žien. Do práce vkladajú všetky svoje schopnosti, zručnosti a nadanie pre estetické stvárnenie predmetu. Výsledkom sú jemné dekoratívne šperky, vianočné ozdoby, bytové doplnky (košíčky, podnosy, svietniky, miniatúry), kraslice, hračky
a upomienkové predmety. Nadväzujú na tradíciu opletania hlineného
riadu. Na keramiku, sklo, kamienky, kraslice aplikujú dekoratívne drôtené siete z rôznych druhov drôtu, ktoré vytvárajú pôvodnými drotárskymi postupmi alebo technikami prevzatými z textilných odvetví.
Spomenieme napr. Remígiu Biskupskú, Martu Filovú, Máriu Porubčanovú – Bárdyovú, Evu Chrípkovú, Blaženu Krivákovú, Valériu Pavelovú
a ďalšie.
V umeleckom spracovaní drôtu pokračuje i Ladislav Jurovatý ml.,
ktorý takisto, ako bol jeho otec, je znalcom drotárskej technológie. Systematicky vylepšuje pracovné postupy a hľadá nové výrazové
208
Daša Ferklová
a technologické možnosti spracovania drôtu a plechu. Spája vo svojej
tvorbe remeslá ako je drotárstvo, kováčstvo a klampiarstvo.
Pracujúc pôvodnými technikami a konvenčným materiálom, ale posúvaním svojej tvorby do nových podôb, pokračujú ďalší umeleckí
remeselníci, z ktorých spomenieme napr. Štefana a Ľubomíra Smržíkovcov, Emanuela Hodála, Ladislava Šaba, Eriku Majerskú, Oľgu Obertovú,
Dagmar Kanjakovú, Soňu Kozákovú, Máriu Krajčovú ako i mnohých
ďalších.
Novou oblasťou, kde sa drôt v súčasti presadzuje sa stáva priemyselný dizajn. Je doménou profesionálnych výtvarníkov. Bohužiaľ tých,
ktorí sa mu venujú profesionálne a programovo je veľmi málo. Väčšina
z nich preferuje voľnú tvorbu, predovšetkým plastiku. Tvorivým
a kreatívnym prístupom vytvárajú tvary čistých línií, kde klasické technické spoje, očká, povyšujú na zaujímavý detail, čím ich diela nesú
v sebe pečať novej formy, funkcie, ale i technológie. Také sú napr. práce
Jaroslava Drotára, či Petra Valacha. V úžitkovom umení sa aplikácii
s drôtom programovo venuje profesionálny dizajnér Šimon Mišurda.
Navrhuje interiérové doplnky i exteriérový mobiliár. Protipólom jeho
výrobkov sú výrobky Slavomíra Pecucha, ktorý síce nie je dizajnérom,
ale jeho výrobky spĺňajú kritériá súčasného moderného dizajnu. Vyrába
bytové doplnky i nábytok.
Z autorov, v ktorých v diele prevláda voľná inšpirácia tradíciou
a materiálom spomenieme vynikajúcu výtvarníčku Blanku Šperkovú.
Ručným viazaním drôtu sa inšpirovala v 70. rokoch 20. storočia.
K dnešnému dňu vytvorila niekoľko desiatok pozoruhodných objektov,
plastík a šperkov, ktoré vytvára technikou pripomínajúcou pletenie ihlicami. Charakteristická pre jej tvorbu je vzdušná transparentnosť drôtu,
rôzne prieniky plôch, línií i vrstvenie priestorov vo vnútri diela.
V 2.polovici 20. storočia drôt nechýbal ani v ÚĽUVe. Tu sa
o zachovanie a obnovu zanikajúcich drotárskych techník zaslúžila jeho
hlavná výtvarníčka Jana Menkynová. Inšpirovaná starými technikami
navrhla desiatky úžitkových, ale i úžitkovo – dekoratívnych predmetov
a šperky, z ktorých mnohé posunula do novej estetickej a funkčnej podoby, zodpovedajúcej súčasným požiadavkám konzumenta.
V predloženom príspevku sme v krátkosti poukázali na históriu drotárstva, ktorá prešla tromi základnými etapami, odvíjajúcimi sa od typu
a spôsobu vykonávania drotárskej práce; od počiatku remesla do začiatku 19. storočia ho charakterizovala individuálna práca reprezentovaná
209
1-2/2013
opravami, výrobou jednoduchých predmetov a podomovým obchodom,
ďalej to bola v priebehu 19. storočia kolektívna práca a zakladanie malých dielní, až po vysoko organizovanú kolektívnu prácu na prelome 19.
a začiatku 20. storočia, ktorá prerástla do zakladania manufaktúr
a tovární.
Nehodnotili sme detailne techniky a technologické postupy, ani sme
nevenovali pozornosť všetkým autorom, ktorí pracovali a pracujú
s drôtom. Prostredníctvom uvedených autorov sme chceli predstaviť
nové smery, ktorými sa vydali v súčasní „majstri drotári“. Máloktorému
remeslu sa za posledných dvadsať rokov podarila taká renesancia ako
drotárstvu. Ak porovnáme drotárstvo z čias jeho úspešnej dielenskej
výroby po celom svete a drotárstvo po roku 1990, musíme hovoriť o jeho
novej etape, v ktorej sa posunuli hranice výtvarnej hodnoty drôtu tam,
kde nikdy v histórii neboli. Nápaditosť a invencia súčasných drotárskych majstrov nás núti k zamysleniu sa nad nevyčerpateľnou schopnosťou človeka vytvárať krásne a užitočné veci. Práca s drôtom, ako
s jedným z tradičných remeselných materiálov, ukázala jeho osobité
vlastnosti, pevnosť a tvárnosť v nových dimenziách, formách a kvalite.
Autori ho viažu ručne, dodržiavajú autentické technológie, naďalej sprostredkovávajú bohatstvo a pestrosť drotárskych techník súčasným generáciám. Dnes ho obdivujeme v interiérovej i exteriérovej plastike, komornej i monumentálnej, v šperku, bižutérii, dizajne úžitkovej tvorby,
ale i v kombinácii s najrozličnejšími materiálmi.
Súčasní autori pokračujú v kontinuite tradičných kultúrnych foriem,
adaptovali sa v nových podmienkach, stali sa prirodzenou súčasťou
nášho života a kultúry. Inšpirujúc sa tradíciou, predmetným materiálom
a využívaním pôvodných techník v manifestnej polohe napomáhajú
vedomému udržiavaniu a predvádzaniu tradičnej kultúry.
Obrazová príloha
Fotografie pochádzajú zo zbierok SNM Etnografického múzea
v Martine:
 Obrázok č. 1: Drotárske čipky z Dlhého Poľa. Foto Peter Mendel, 2.
tretina 20. storočia
 Obrázok č. 2: Pavol Socháň. Drotár z prelomu 19. a 20. storoča. Repro
Ján Dérer, 1954
 Obrázok č. 3: Drotárska dielňa Jána Vatrála, New York, 20. roky 20.
storočia. Repro Peter Mendel, 2. tretina 20. storočia
210
Daša Ferklová
 Obrázok č. 4: Jozef Holánik - Bakeľ z Dlhého Poľa. Repro Ján Dérer,
1954
 Obrázok č. 5: Propagačný materiál Jána Holánika - Bakeľa z Dlhého
Poľa. Repro Ján Dérer, 1953
 ADAMUSOVÁ, J., HALLÓNOVÁ, K., KENDROVÁ, K., KONTRIK, A.,
VÁLEKOVÁ, M. 2010. Drotárstvo. Veľká kniha o slovenskom drotárstve.
Žilina : Matica slovenská, Považské múzeum v Žiline, Kysucké múzeum v Čadci, 2010. 160 s.
 ČOMAJ, J. 2011. Drotárska odysea. Martin : Matica slovenská, 2011.220
s.Encyklopédia ľudovej kultúry Slovenska. Zv.1. Bratislava : Veda, 1995.
Heslá Drotár a Drotárstvo, s. 108-109.
 FERKO, V. 1985. Svetom, moje, svetom...Slovenskí drotári doma i vo svete.
Bratislava : Tatran, 1985. 329 s.
 FERKLOVÁ, D. .Budovanie zbierkového fondu remesiel v Slovenskom národnom múzeu v Martine. Zborník SNM XC, Etnografia 37. Martin : Slovenské národné múzeum, 1996. 34 – 49 s.
 GULEJA, K. 1992. Svet drotárov. Martin : Matica slovenská, 1992. 248 s.
 HALLONOVÁ, K., VÁLEKOVÁ, M. Premeny drôtu ´10. Žilina : Považské múzeum v Žiline, Žilinský samosprávny kraj, 2010. 62 s.
 MEŠŠA, M.2003. Drôt – hranice výrazu. Zborník zo sympózia remeselníkov. Bratislava : ÚĽUV, 2003.50 s.
 MIKOLAJ, D. 2008. Odrôtovaný svet Karola Guleju. Bratislava : Perfekt,
2008. 119 s.
Kontakt
PhDr. Daša Ferklová
Slovenské národné múzeum
Malá hora 2
034 80 Martin
[email protected]
211
1-2/2013
Zvonkárske remeslo ako produkt vidieckej
turistiky.
Tradičná výroba zázrivských plechových zvoncov
Elena Beňušová
Abstract: Craftsman in metal processing branch of traditional folk artistic production, Stanislav Otruba from Biela settlement of village Zázrivá resumed in 1990 traditional production of tin bells. He continued in tradition of old home producers that had to
quit the production due to high age. His future plans include expansion and accommodation of his hearth to visits of tourists interested in traditional folk arts and production.
He wants to make this old Zázrivá tradition available to interested people by not only
seeing production of bells in traditional way, but also by giving them opportunity to try
all production processes themselves and to make a bell themselves. His aim is to turn
traditional bell-making craft into part and product of rural tourism.
Key words: Zázrivá bell-founders, traditional production, tin bells, bell-founder
Stanislav Otruba
Kľúčové slová: zázrivské zvonkárstvo, tradičná výroba, plechové zvonce, zvonkár
Stanislav Otruba
Rozšírený chov dobytka a oviec na Orave predstavoval v minulosti
dôležitú hospodársku činnosť, ktorá výrazne ovplyvnila charakter ľudovej výroby v regióne nielen po stránke technologickej, ale aj umeleckej. Významné a osobitné miesto v tejto súvislosti predstavovala výroba
zvoncov, ktoré sa stali nevyhnutnou pomôckou pri pasení hospodárskych zvierat. Práve zvuk zvoncov pasúceho sa dobytka a oviec
v horskom teréne uľahčoval pastierom orientáciu a pomáhal určiť smer
ich pohybu. Funkcia zvoncov bola doslova nenahraditeľná v prípade,
ak sa niektoré zo zvierat zatúlalo, prípadne odbiehalo od stáda. Jednoducho, zvonce pomáhali udržať stádo pokope, a ako hovoria pastieri,
boli pre nich nenahraditeľnými pomocníkmi, ktorí šetrili hlavne ich nohy.
V Zázrivej na dolnej Orave, kde dodnes pretrvalo individuálne pasenie oviec i hovädzieho dobytka, v súvislosti s potrebou zvoncov pastieri
hovorili, že by si bez nich nohy vybehali. Podľa zvoncov, vyhotovených
na mieru - jeden hlas, si zároveň každý bača poznal svoje stádo oviec.
212
Elena Beňušová
Aj preto v tejto oblasti bola rozšírená výroba zvoncov, ktorej
sa venovali ľudoví výrobcovia. Ľudová výroba zvoncov v podstate kryla
celú ich potrebu nielen v Zázrivej, ale na Slovensku vôbec. Pozostávala
z domácej ručnej výroby, ktorá umožňovala zhotoviť zvonce požadovaných akustických vlastností a kvalít, ktoré zodpovedali potrebám odberateľov – bačov a pastierov. Tí vo svojich objednávkach dôrazne formulovali svoje požiadavky na tvar zvonca, výšku a zafarbenie jeho
hlasu, vypracovanie a iné.(Okrucký,1961, s. 270) Stali sa tak, popri výrobcoch, spoluautormi a zároveň nositeľmi výrobných tradícií, spojených s výrobou zvoncov, ktorá takmer v pôvodnej ľudovej podobe pretrvala dodnes.
Ešte začiatkom 2. polovice 20. storočia sa v Zázrivej udržala výroba
zvoncov z rôznych materiálov, vyhotovených rôznymi výrobnými postupmi. Z technologického hľadiska možno výrobu zvoncov rozdeliť
do dvoch skupín, a to na výrobu zvoncov liatych a zvoncov
z mosadzného a železného plechu. Zvonce vyrábané z mosadzného
plechu mali tvary podľa toho, pre aký druh dobytka boli určené. Prevažne to boli zvonce vyrobené pre kravy a teľce, ale aj hrkálky pre kone.
Výrobcovia – náturisti, ktorí vyrábali zvonce zo železného plechu, boli obmedzení iba na jeden druh, tzv. ovčie zvonce. Ostatné tvary sa vyskytovali len ojedinele. Ďalším používaným materiálom bola mosadz,
a s jej spracovaním rozšírené výrobné techniky.(Okrucký,1961, s. 271)
Výrobe zvoncov v Zázrivej sa v súčasnosti venuje rodák z osady Bielej, Stanislav Otruba. Ako sám hovorí, človek vyrastajúci
v prostredí s pretrvajúcimi tradíciami, si často ani neuvedomuje, do akej
miery ho formujú. Preto až neočakávané životné okolnosti a zmeny ponúknu nové možnosti a priestor na ich využitie a realizáciu.
To platilo aj v prípade Stanislava Otrubu. Ako vyučený zámočník
s dlhoročnou praxou sa po roku 1990 rozhodol pokračovať v tradičnej
výrobe zázrivských plechových zvoncov. Ich výroba v tomto čase totiž
už dlhšie stagnovala, z dôvodu dosiahnutia vyššieho veku pôvodných
tvorcov, ktorí svoje remeslo museli zavesiť na klinec. Ako sám hovorí,
bola to pre neho akási výzva, ale zároveň aj obava zo zodpovednosti
pokračovať v diele starých, dobrých majstrov. Jeho rozhodnutie
do značnej miery umocnili aj viaceré ukážky a prezentácie výroby zvoncov nielen na Slovensku, ale aj v zahraničí. I napriek slabej podpore okolia a nesmelých začiatkoch, našiel zázemie, aj nasledovníkov
vo svojej rodine. Aj preto je dnes so svojim rozhodnutím spokojný.
213
1-2/2013
Na samotnom začiatku musel vyhľadať a preštudovať potrebné písomné materiály a literatúru, ktoré poskytovali informácie o výrobe
zvoncov. Keďže chcel pokračovať v diele starých zázrivských majstrov
– zvonkárov, jeho prvé kroky viedli práve k nim, aby mu poskytli potrebné vedomosti a ozrejmil si jednotlivé pracovné postupy. No aj u nich
sa stretol skôr s akousi nedôverou, keď ho odbili slovami: „Ty to nebudeš
vedieť!“ Jeho túžba vniknúť do tajov zvonkárstva a viera
vo vlastné schopnosti boli však dosť silné, aby prekonal všetky tieto
negatívne postoje okolia. Po čase dokázal nielen sám sebe, ale aj
ostatným, že túto prácu zvládol a chce v nej ďalej pokračovať. Jeho snahou je rozšírenie zázrivského zvonkárstva o nové smerovanie, ktoré
rozozvučí hlasy zvoncov z Oravy nielen doma, ale aj v zahraničí. V tejto
súvislosti vysoko oceňuje snahy majstra Piklu, ktorý sa spojil
s ÚĽUVOM a šiel so zvoncami von do sveta, prezentovať svoje remeslo
a tým aj oravskú ľudovú kultúru.
Stanislav Otruba s výrobou zvoncov začínal v rodnom dome, malej
dreveničke v osade Biela, kde sa postupne priúčal svojmu novému remeslu. Hoci bol vyučeným zámočníkom, bolo potrebné naučiť sa popri
pracovných postupoch, aj rôzne finty. Po ich osvojení, si od obce prikúpil
menší zrubový, jednopriestorový objekt, nachádzajúci sa oproti drevenici, v ktorom si postupne zariadil vyhňu. Pracuje v nej dodnes.
V minulosti vyrábané zvonce z mosadzného plechu mali rôzny tvar
podľa toho, pre aký druh dobytka sa používali. Strih kravských zvoncov, vytĺkaných z mosadzného plechu, mal podľa ich veľkosti výseč
medzikružia s uhlom, pohybujúcim sa okolo 90 stupňov. Pomer polomeru vnútornej kružnice k polomeru vonkajšej kružnice bol blízky pomeru
2:5. Tieto zvonce boli náhradou za zvonce liate. Nákres strihu zvonca si
výrobca najskôr pripravil na tvrdý papier, ktorý mu slúžil ako šablóna,
podľa ktorej zhotovil nákres strihu zvonca na plech. Plech hrúbky 2 až
2,5 mm výrobcovia strihali svojpomocne zhotovenými zverákovými
nožnicami.(Okrucký, 1961, s. 274)
Stanislav Otruba pri výrobe zvoncov postupuje podobne. Používa
klasický oceľový plech, ktorý nakupuje vo veľkých tabuliach v hrúbke
0,6 až 2 mm. Ten ručnými nožnicami rozstrihá na menšie rozmery, prenesie na ne podľa obrysov šablóny z tvrdého papiera tvar a veľkosť budúceho zvonca a vystrihne presne tak, ako to robili zvonkári v minulosti.
Plech postupne tvaruje a upravuje dreveným kladivom mlačekom
v korýtku v drevenom kláte a na drevenej rohatine. Podobne ako starí
214
Elena Beňušová
zázrivskí zvonkári, aj on sa vyhýba úderom železného kladiva na plech.
Starí majstri to robili v presvedčení, že každý taký úder škodí kvalite
hlasu zvonca, on aby bol povrch zvonca čo najhladší. Oboje sleduje rovnaký zámer vychádzajúci z tradície, že zvonec má lepší hlas, keď je čo
najhladší, keď na ňom poznať čo najmenej úderov. V tejto súvislosti sa
však v minulosti rôznili názory a prekárali sa zvonkári z rôznych regiónov Slovenska, ktorí hlas zvonca prirovnávali k hlasu ľudskému. Hlas
zvonca s priehlbinkami prirovnávali k ozvene v horách, hlas zvonca
s hladkým povrchom zasa k ľudskému hlasu na rovine: "Na rovine hlas
odíde."
Vytvarovaný plech zvonkár Otruba následne v ramenách ohne napoly tak, až sa do seba stúlia, spodné okraje sa uzavrú a v potrebnej miere
prekryjú, aby sa dali znitovať. Správna miera stiahnutia a založenia bola
v minulosti jednou z podmienok dosiahnutia požadovanej výšky hlasu.
Starí zázrivskí majstri dávali na každý bok len jeden nit, lebo viac nitov
vraj škodí hlasu. Nit nesmel byť ani príliš nízko pri hrdle, lebo vtedy
podľa skúseností bačov zvonec veľmi rýchlo stratí hlas. Postup pri nitovaní záležal od veľkosti zvonca. Ich štandardná miera na nit bola pri
šuliaroch 7 mm odspodu a 3
mm z boku, na klepároch 5 až
10 mm odspodu. Stanislav
Otruba pri menšom zvonci
nituje 1 cm odspodu, od
korunky, pri väčšom zvonci
aj vo vzdialenosti 5 až 6 cm
medzi korunkou a plecom.
Používa oceľové nity, ktoré
na rozdiel od starých majstrov, do väčších zvoncoch
dáva po dvoch, aj troch kuObrázok č. 1
soch. Nit vloží do spoja
z vnútornej strany hrdla zvonca, položí na drevenú rohatinu, kde dopasuje k sebe boky, aby sadli a z vonkajšej strany priklepne kladivom.
Starí zvonkári, po zanitovaní, na zvoncoch šuliaroch plece prehli dovnútra, čím získali charakteristický tvar pre ovčí zvonec. Účelom prehnutia bolo vytvoriť medzi plecom a uškom dostatočný priestor na remeň, ktorým sa zvonec uväzuje. Zvonkár Otruba v rohoch, vytvorených
ohnutím pleca, z vnútornej strany prerazí priebojníkom alebo navŕta
215
1-2/2013
vŕtačkou dierky, do ktorých vsadí ucho. Jeden koniec uška vo vnútri
zvonca ohne do šibeničky. Potom k ušku na vonkajšej strane zvonca
priklepne vyštrbené okrajov prerazených otvorov , aby ich mosadz pri
letovaní prichytila a zaliala do medzery. Uchá, ktorých dĺžka závisí
od veľkosti zvonca, vystrihuje osobitne zo zvyškov plechu. Takto pripravený zvonec letuje kováčskym mosadzným drôtom, s pridaním bóraxu, vo vyhni priamo v ohni. Aby sa mosadz roztavila, teplota vo vyhni
musí dosiahnuť 600 až 800 stupňov Celzia. Používa drevené uhlie, ktoré
hreje rovnomernejšie a v širokom priestore. Zvonce vo vyhni na kutáči
alebo kliešťami stále obracia, aby mosadz nevytiekla. Letovaním sa spájajú boky zvonca a uško s plecom, aby na ňom nezostali nijaké medzery.
Následne zvonec očistí drôtenou kefou a na šibenicu zavesí srdiečko
vyrezané z guľatiny. Očko srdca navlečie na rameno šibeničky vo vnútri
zvonca a rúčkou kladiva obe jej ramená ohne k sebe tak, aby nemohlo
vypadnúť.
Starí majstri, v snahe dosiahnuť lepší hlas zvonca,
pôvodne na miesta, ktoré
bolo treba spájať vložili
kúsky
zlomkovej
mosadze a namazali ich
dobre premiesenou hlinou,
zmiešanou s plevami. Po
vychladnutí hlinu odbili a
zvonec očistili pilníkom.
Srdcia
zvonov
kuli
Obrázok č. 2
z mäkkého kujného železa
do tvaru nízkeho valca, ktoré bili na užšej ploche a tým zvonce menej
vydierali. Hotové zvonce zo železného plechu natreli olejom, aby nehrdzaveli. Keď nemali olej, mastili ich slaninou alebo šmalcom - bravčovou
masťou. Najosvedčenejším spôsobom konzervovania, ako hovorí Stanislav Otruba, bolo zavesenie zvonca priamo na ovcu.
Najvyšším prejavom majstrovstva a skúseností výrobcu zvoncov, pre
ktoré ho zákazníci vyhľadávali, bolo ladenie. V minulosti postup ladenia
zvonkári prísne tajili z obavy pred konkurenciou. V tejto súvislosti bol
dôležitým predpokladom najmä dobrý sluch výrobcu a jeho podstata
spočívala aj v trpezlivom skúšaní. Zásadne platilo, že zvonce rovnakej
216
Elena Beňušová
veľkosti z hrubšieho materiálu majú hlas vyšší, z tenšieho nižší.
V určitých detailoch je zdržanlivý aj Stanislav Otruba.
Pri ladení zvonca ide v podstate o dosiahnutie čistoty, kvality, ako aj
požadovanej výšku hlasu. Pre čistotu hlasu je potrebné odstrániť všetky
vedľajšie šumy, šelesty a rôzne iné podobné nedostatky a tým dosiahnuť
presnú periodicitu kmitov zvoncovej steny, ako aj príslušné zafarbenie
hlasu. Požadovaná výška hlasu je spojená s príslušnou frekvenciou harmonických kmitov zvoncovej steny. Nakoľko chvenie zvoncovej steny je
z fyzikálneho hľadiska pomerne zložité, zvonce výrobcovia ladili skusmo. Prvou podmienkou čistého hlasu boli rovné okraje a letované miesta
obvodu hrdla. Iné vedľajšie rušivé šumy sa hľadali udieraním železného
kladiva na steny zvonca v blízkosti obvodu hrdla vo výške úderu srdca.
Po každom jednom alebo dvoch úderoch kladiva sa opätovne skúšal
hlas zvonca. Keď sa docielila požadovaná čistota hlasu, bolo ešte potrebné upraviť, znížiť alebo zvýšiť výška hlasu. Výška hlasu bola veľmi
dôležitá a okrem druhu a veľkosti zvonca si ju sám zákazník stanovoval
v objednávke. Obyčajne priložil starý zvonec ako vzorku, podľa ktorej sa
mal hlas nových zvoncov vyladiť. Dobrý zvonec musel mať hlas rovnakej čistoty a výšky bez ohľadu na to, na ktoré miesto udrie srdce. Musel
zvoniť na všetky štyri strany.
Ako bolo uvedené, základným predpokladom dosiahnutia požadovanej výšky hlasu zvonca bol správny výber potrebnej hrúbky plechu už
pri strihaní. Tak možno už pri strihaní stanoviť základné podmienky
výšky hlasu zvonca tým, že základný obdĺžnik sa vystrihne o 1 mm širší
alebo užší, než je šírka šablóny. Niekedy výrobcovia kontrolovali aj váhu
plechového strihu, pričom však váha, ktorú považovali za štandardnú,
nebola u všetkých výrobcov jednotná a pri najbežnejšej veľkosti ovčieho
zvonca sa pohybovala od 210 do 230 g.(Okrucký, 1961, s. 279 – 281)
Dolaďovanie zvoncov je rovnako dôležité aj pre Stanislava Otrubu.
Pri ladení vychádza z tvaru zvonca. Šuliare dolaďuje približne 1 cm
od korunky, blízko spodného nitu - letovaného spoja, kde vyklepe na
jednej aj druhej strane priehlbinku hlásničku. Pri zvoncoch klepároch vyklepe hlásničku v strede, po oboch stranách zvonca. Funkcia hlásničky
spočíva v tom, že zvyšuje hlas zvonca. Keď je viac preklepaná, prehĺbená, hlas zvonca je vyšší. Nepraktizuje prílišné rozklepávanie hrdla, lebo
môže mať za následok jeho prasknutie, až rozpad. Potrebnú čistotu
a zafarbenie hlasu najviac zdôrazňuje pri zvonkohrách, s ktorými sa
najviac zabaví.
217
1-2/2013
Povrch niektorých zvoncov upravuje leštením mosadznou kefou, čím
na nich docieli žltý povlak. Keď zohriate zvonce ponorí do oleja, ostane
na nich modrasto čierna patina. "A hľadá sa kupec“, končí svoje vysvetľovanie.
Stanislav Otruba radí svoje výrobky podľa veľkosti od čísla 3 po číslo
35. Veľkosti sú dané šírkou pleca (vrchu) zvonca v cm. Tak napríklad
číslo 3 má najmenší zvonec so šírkou pleca 3 cm. Jednotlivé veľkosti
majú svoje charakteristické tvary, označenia, či pomenovania.
Zvonce tvarovo odvodené od veľkých zvoncov bubnov, ktoré sa robili
pôvodne v Zázrivej a boli doslova obchodnými mierami medzi pastiermi
a zvonkármi, sú guľatejšie a pomenované podľa tvaru bubnáky, bubny
alebo podľa miery: štvrťlitrák, pollitrák, litrák, dvojlitrák.
Kravské zvonce kužeľovitého tvaru klepáre, formou blízke liptovskému vzoru, sú plochejšie. Okrem tvaru sú známe podľa rozmerov
a pomenovania, napr. číslo 5,5mm sa nazývajú hrklíky, ktoré sú určené
pre malé jahňatá, pod č. 7,5 mm sú kantáriky pre väčšie jahňatá a č. 9,5
mm kozubíky pre jarky a barany.
Ovčie valcovité zvonce šuliare, podlhovastého tvaru s priehlbinou
pod uchom rôznych veľkostí, majú názvy odvodené rovnako podľa
mier, napr. štvrťák, polovnák, trojštvrťák, šulár, štaječák. Poliaci ich pýtajú
pod názvom turčany alebo kozáky.
Majstra Otrubu inšpirovali aj historické zbrane a zhotovil si sám pre
seba mosadzný prívesok, ktorý sa stal akoby jeho znakom a sprevádza
ho na všetkých cestách. Vykul do neho rôzne ornamenty, ktoré ho inšpirovali, ale aj svoj vlastný prejav. Odbyt zvoncov, ako úžitkových predmetov, je najväčší na jarmokoch a rôznych remeselných podujatiach,
folklórnych festivaloch a slávnostiach (Európske ľudové remeslo v Kežmarku, v Prešove, na Myjave, Dni majstrov v Bratislave - ÚĽUV, Rožnovská valaška - Rožnov pod Radhoštem, Goralske Sviento - Jablunkov, Strážnica, Východná, Detva, kde v roku 2008 získal cenu - certifikát
INSTRUMENTUM EXCELLENS, Zakopane, Porin,Tatranská Bukovina,
Krakov), v zime na Vianočných trhoch. Tu ich často vyhľadávajú súčasní
gazdovia z Poľska. Slovenskí gazdovia, ktorí chovajú len po dve, tri ovce,
nakupujú
len
v malom
počte
(z Pohronskej
Polhory,
zo Stropkova, Lendaku). Málo kupcov je aj z Oravy. Spoza hraníc je veľký záujem najmä o zvonkohry (z Poľska, Kanady). Ich zostava si vyžaduje minimálne 8 zvoncov, aby vytvorila C-durovú stupnicu, s poltónmi
je to až 17 zvoncov. Pri predaji využíva aj internet.
218
Elena Beňušová
Obrázok č. 3
Obrázok č. 4
Iných výrobcov zvoncov majster Otruba na jarmokoch nestretáva.
Tí, o ktorých vie, napr. na Liptove, predávajú z domu na základe objednávok od pastierov a gazdov.
Na jarmokoch sa stretáva s ľuďmi z celého sveta. Tí návštevníci, ktorí sa zaujímajú o staré remeslá, často sledujú všetky jeho pracovné postupy pri výrobe zvonca. Mnohých to zaujme do takej miery, že chcú
hotovú formu. Hoci im ukáže postup aj s predkreslením tvaru zvonca,
do ruky hotovú formu nedá. Nezáujem o remeselnú prácu vidí
v pohodlí najmä mladých ľudí, ktorí by chceli mať všetko po ruke. Ako
hovorí: „Kedysi výrobcovia so svojimi výrobkami merali mnohé kilometre cestu
vlakom a mladým sa dnes nechce.“
Okrem bežných záujemcov návštevníkov a gazdov, prichádzajú
aj podnikatelia, ktorí sa chcú inšpirovať ľudovou tradíciou. Tí kupujú
zvonce pre ich atraktívnosť, pričom majú tiež svoje požiadavky. Určujú
nielen veľkosť a tvar zvoncov, ale žiadajú na ne vyraziť aj meno a pôvod
majstra, ktorý ich vyhotovil.
Prevažne veľké zvonce, niekedy aj s ozdobnými otvormi v plášti, slúžia na osvetlenie pri reštauračnom zariadení - „Kolibe“. Zvonce sa
219
1-2/2013
v poslednom čase dávajú aj ako ceny pri rôznych pretekoch (Preteky
do Vrchu v Krížnej pri B. Bystrici ) a súťažiach. Najviac sa však kupujú
ako suveníry (okrem Slovenska Austrália, Japonsko, Kanada, Rusko,
Poľsko).
Zvonkárske remeslo Stanislava Otrubu baví najmä preto, že má voľnosť v rozhodovaní. Len s úsmevom dodá, že deň má málo hodín.
Zvlášť keď príde sezóna, nastáva kolotoč príprav a chystania na víkendy. Niekedy už vo štvrtok, ale najčastejšie v piatok dorábajú a chystajú
tovar. Dnes už na cesty využívajú dve autá. Jedno na suveníry, druhé na
vercajg
– pracovné
náradie,
nástroje
a materiál,
potrebný
k predvádzaniu. Zázrivského zvonkára Stanislava Otrubu ľudia
na jarmokoch určite neprehliadnu aj vďaka už neodmysliteľnej zvukovej kulise jeho zvoncov. Súčasnú ľudovú výrobu zvoncov zo Zázrivej
predvádza na prenosnej vyhni. Svoje remeslo a rodnú Oravu reprezentuje vždy oblečený v peknom zázrivskom kroji, za ktorý sa, ako sám
zdôrazňuje, nehanbí. Nosí ho všade na cestách, neprezlieka sa, ani keď
ide po meste, či dedine. Berie ho ako súčasť svojho remesla. Kriticky
poukazuje na tých, ktorí sa hneď po vystúpeniach preoblečú, akoby sa
za ľudový odev hanbili.
Cieľom Stanislava Otrubu je urobiť zo zvonkárskeho remesla produkt vidieckej turistiky. V tradícii zázrivských zvonkárov chce pokračovať vo svojej vyhni, ktorú plánuje v budúcnosti upraviť tak, aby mohla
byť k dispozícii návštevníkom - turistom, ktorí vyhľadávajú staronové
tradície. Má záujem priblížiť im zázrivské zvonkárstvo, aby nielen
na vlastné oči videli výrobu zvoncov, ale mohli si jednotlivé pracovné
postupy vyskúšať a prípadne aj samostatne vyhotoviť zvonec. O budúcnosť remesla nemá obavu, pokračovateľov má v synoch
Petrovi a Stanovi a zdá sa, že remeslo zaujalo aj dcéru Luciu. Nemá
strach ani o robotu. Práce je stále dosť. V rámci jeho snažení v agroturistike nie vždy sa v okolí stretne s pochopením. Presadzuje viac menších
220
Elena Beňušová
projektov, ktoré by pomohli zázrivským osadám, ale problém vidí v
samotných obyvateľoch, neochotných podnikať.
Komisia pre posudzovanie odbornej spôsobilosti pracovníkov
ĽUV v roku 2012 priznala Stanislavovi Otrubovi titul majster ľudovej umeleckej výroby v odvetví
z kovu za zachovanie a rozvíjanie
pôvodnej technológie pri výrobe zvoncov.
Obrázok č. 5
Obrazová príloha
 Obrázok č. 1: Ovčie zvonce „šuliare“. foto: E. Beňušová, 2007.
 Obrázok č. 2: Postupka z plechových zvoncov. foto: E. Beňušová, 2007.
 Obrázok č. 3: Stanislav Otruba prezentuje výrobu zvoncov
a zvonkohru na Oravskom hrade. foto: E. Beňušová, 2009.
 Obrázok č. 4: Stanislav Otruba so synmi. foto: E. Beňušová, 2007.
 Obrázok č. 5: Zvonce klepáre a bubny. foto: E. Beňušová, 2007
Literatúra
 OKRUCKÝ, J. 1961. Výroba zvoncov v Zázrivej. In Slovenský národopis.
1961, roč. IX., č. 9, s. 270 – 281.
Kontakt
PhDr. Elena Beňušová
Oravské múzeum P. O. Hviezdoslava
Dolný Kubín
e-mail: [email protected]
221
1-2/2013
Revitalizácia techník zhotovovania bytových
a odevných doplnkov v aktivitách Liptovského
múzea
Jana Bartková
Abstract: This article talk about that young generation do not have informations
about culture of our ancestors, and specifically about using technologies indoor culture
and culture of clothe our ancestors. Gradually globalization cause great change in the
culture of clothe our society what cause, that gradually from young generation lose interest about cognition traditional culture of their ancestor. The workers of Liptov museum
want through projects present incomparable culturally heritage – traditional folk trades
and create conditions for propagation cultural traditions and create new interactive
program products for schools make for regional education.
Key words: flax, wool, spinning, weaving, cloth, loom, traditional cuture
Kľúčové slová: ľan, vlna, pradenie, tkanie, tkanina, krosná, tradičná kultúra
Zo všetkých výrobných umeleckých tradícií je na Slovensku najľudovejšia, najživšia a aj najrozšírenejšia tradícia ľudového textilu. Priasť
a tkať bolo poprednou úlohou slovenskej dedinskej ženy. Tieto práce
trvali celý rok a vyžadovali si veľké vypätie síl a trpezlivosť. Aby sme
mohli porozumieť vlastnostiam tkanín, musíme poznať materiál,
z ktorého vznikali, ako aj techniku, ktorá ich formovala. No nielen materiál a technika stvárňovali tkaniny. Pri úvahe o tkanine vychádzali ženy
predovšetkým z účelu, ktorému mali tkaniny slúžiť. Práca, spojená
s výrobou plátna potrebného pre dom a hospodárstvo prebiehala počas
celého roka a mala pre každé ročné obdobie vymedzené úkony.
Tkaniny sú dvojrozmerné výrobky, ktoré vznikajú pravouhlým krížením dvoch sústav nití: osnovy a útku. Osnova beží po celej dĺžke tkaniny, útok priečne po jej šírke. Útok sa okolo posledných nití osnovy
vracia, čím utvára ľavý a pravý okraj. Rozmanité kríženia osnovy
s útkom – väzby – vznikajú tým, že útok beží v určitom poriadku pod
niťami alebo nad niťami osnovy.
Spracúvanie vlneného, ľanového a konopného vlákna na tkaniny malo pre náš dedinský ľud viacnásobný význam. Predovšetkým mu išlo
o zabezpečenie jednej z najzákladnejších životných potrieb a to vhodné222
Jana Bartková
ho odevu. Práce spojené s výrobou textílií poskytovali aj možnosť zárobku a taktiež príležitosť uspokojiť estetické a kultúrne potreby.
V súčasnom období prevláda tendencia, že mladá generácia nemá
poznatky o využívaných technikách bytovej kultúry a kultúry odievania
našich predkov ako kultúry predkov vôbec. Predkovia si tieto techniky
ako aj kultúru ich žitia odovzdávali z generácie na generáciu. Pri zhotovovaní bytových doplnkov, či odev používali materiály, ktoré mali dostupné v danej oblasti v ktorej žili. Postupná globalizácia, spôsobila voľný pohyb rôznych materiálov a tým nastala aj veľká zmena v bytovej
kultúre ako aj v kultúre odievania našej spoločnosti čo spôsobilo, že sa
postupne z mladých generácii vytratil záujem o poznanie tradičnej kultúry ich predkov. Je tendencia, že táto priepasť nepoznania kultúry
predkov sa bude v tejto príliš modernej a pretechnizovanej dobe prehlbovať a neznalosť mladej generácie o spôsobe žitia ich predkov môže
upadnúť do hlbokej priepasti..
Pracovný proces od strihania vlny a zasiatia konopí alebo ľanu bol
zdĺhavý, zložitý a namáhavý. Bolo potrebné uskutočniť celý rad úkonov,
aby z vlny a rastlinných stebiel vzniklo vlákno vhodné na ďalšie spracovanie. Každý zásah mal už v tomto štádiu výroby vplyv na vlastnosti
vlákna, a tým aj na niť a konečný vzhľad tkaniny. Bez poznania tohto
pracovného procesu by sme nemohli porozumieť vlastnostiam ľudových
tkanín. Textilný materiál rozlišujeme podľa pôvodu na materiál prírodný a umelý. Prírodný rozdeľujeme na materiál rastlinného a živočíšneho
pôvodu. Každý má svoje osobitné vlastnosti a upotrebenie.
Z materiálov rastlinných sú pre nás najdôležitejšie ľan, konope
a bavlna, zo živočíšnych ovčia vlna. Výroba tkanín bola odpradávna
jednou z najdôležitejších domácich prác, ktorou sa zamestnávali najmä
ženy. Ženy sa museli starať, aby mala rodina vždy dosť odevov a zásob
tkanín.
Z materiálov živočíšneho pôvodu je významná ovčia vlna, ktorá sa
na Slovensku spracúva ručne po domácky, alebo strojovo. Získava sa
chovom oviec, bielych aj čiernych. Podľa toho má určitý kraj vlnené tkaniny vo farbách bielej, tmavohnedej až čiernej alebo miešanej, sivej, ktorá
sa niekde volá burá alebo búravá. Najdlhšia a najkvalitnejšia vlna je
z chrbta, za ňou nasleduje vlna z brušnej časti a na ostatných častiach
ovčieho tela je už kratšia. Ovce sa strihajú dva razy do roka. Jarné strihanie dáva kvalitnejšiu vlnu ako jesenné. Pred strihaním sa musia ovce
zahnať do vody, aby sa vlna očistila. Obyčajne až na druhý deň sa striha223
1-2/2013
jú veľkými nožnicami. Niekedy sa ostrihaná vlna ešte operie.
V niektorých krajoch vlnu neperú, lebo praním stratí mastnotu a tým aj
svoju prirodzenú impregnáciu.
Kvalita vlny sa poznáva podľa dĺžky vlasu a podľa počtu kučier. Pri
praní ovčej vlny sa musí dbať na to, aby sa nepolepila. Vlnu kladú do
koša, prepláchnu vodou a vysušia na slnku. Pretože býva veľmi často
zlepená ešte nečistotou, pred pradením sa rozčuchre a potom podriape
krampľami. Driapanie, krampľovanie sa robí tak, že sa vlna na dvoch
doskách pobitých kožou a so zahnutými drôtikmi po malých množstvách prečesáva. Takto spracovaná vlna je pripravená na pradenie. Popri ovčej vlne alebo súčasne s ňou sa niekedy spracúvala i srsť rozličných domácich zvierat. Niekde primiešavali do vlny na súkno, kapce
alebo konské prikrývky volovinu, ktorú kupovali na jatkách. Hovädziu,
koziu a byvoliu srsť pridávali do ovčej vlny aj gubári, najmä ak sa tkanina mala farbiť. Túto srsť nazývali mŕtvou vlnou, t. j. vlnou zo zabitého
zvieraťa. Gubári triedili vlnu podľa toho, či bola vhodná na osnovu alebo útok. Osnova dávala tkanine pevnosť, útok teplo. Na osnovu sa používala najdlhšia vlna, lebo jej nite pri tkaní, váľaní a ubíjaní museli vydržať pomerne veľký ťah a námahu. Na útok sa mohla použiť aj kratšia
vlna. Aj súkenníci oddeľovali najdlhšiu vlnu, pričom ju sekali na dve –
tri časti, aby bolo súkno hladké.
Umelý materiál sa používa ako náhradka za bavlnu. Obľúbené boli
najmä určité farby umelého hodvábu, napr. cukríkovoružová, svetlofialová a ostatné pastelové farby. Používaním týchto umelých materiálov sa
značne znížila hodnota tradičnej ľudovej tkaniny.
Tým, že sa tkanina utká, sa ešte nekončí výrobný proces. Tkaninu
treba ešte poprezerať, odstrihnúť prebytočné nite, ktoré z nej trčia, zaobrúbiť alebo vystrapkať a vyviazať priečne okraje. Vlnené tkaniny sa dávajú ešte plstiť, plátno zas bieliť. Slovensko vynikalo v minulosti výrobou plátna, ktoré malo dobrú povesť a vyvážalo sa aj za hranice. Bolo to
plátno spišské, šarišské, liptovské, turčianske, trenčianske a oravské.
(Bartošová, 1956, s. 21-25)
Liptovské múzeum v Ružomberku získalo dotáciu z rozpočtu mesta
Liptovský Mikuláš pre rok 2012 pre projekt s názvom „Remeslo má zlaté
dno“. Projekt sa realizoval v Múzeu Čierny orol v Liptovskom Mikuláši.
Prostredníctvom projektu chceli pracovníci múzea prezentovať jedinečné kultúrne dedičstvo – tradičné ľudové remeslá vytvárajúce protipól
ére internetu, počítačov, mobilov a komerčnej kultúry, ktorou je veľmi
224
Jana Bartková
zaťažená najmä mladá generácia. Chceli by prostredníctvom tohto projektu vytvoriť podmienky pre propagáciu kultúrnych tradícií a vytvárať
nové interaktívne programové produkty pre školy zamerané na regionálnu výchovu.
Do spolupráce na projekte, ktorý sa realizoval v priebehu septembra
až novembra, sa zapojila Stredná odborná škola polytechnická
z Liptovského Mikuláša. Projekt sa stretol s kladnou odozvou vedenia
školy a veríme, že aj študentov. Študenti sa zúčastňovali na workshopoch zameraných na prezentáciu tradičného spracovania ovčej vlny a na
praktické ukážky (čuchranie vlny, pradenie, výroba úžitkových predmetov z ovčej vlny) a na prezentáciu modrotlače, taktiež spojenú
s praktickými ukážkami tlačenia technológiou drevených foriem. Na
záver projektu boli v expozičných priestoroch múzea vystavené práce
účastníkov workshopu.
Výhodou projektu „Remeslo má zlaté dno“ je jeho trvalá udržateľnosť, pretože po skončení projektu bude Múzeum Čierny orol ponúkať
tento program ako doplňujúcu aktivitu regionálnej výchovy pre všetky
základné a stredné školy v meste Liptovský Mikuláš. Ďalším podobným
projektom bol projekt s názvom Poznávajme kultúru predkov. Zapojila
sa doňho Hotelová Akadémia z Liptovského Mikuláša. Hlavný cieľ projektu: Hlavným cieľom projektu je oboznámiť mladú generáciu
s využívanými technikami zhotovenia bytových a odevných doplnkov
predkov na Liptove a ich aplikáciou v súčasnej dobe. Špecifickým cieľom projektu bolo zoznámiť žiakov a deti z DD s tradičnými technikami
požívanými v bytovej a odevnej kultúre na Liptove. Naučiť deti z DD
vyrábať bytové, odevné doplnky a iné predmety tradičnými technikami
tkanie, plstenie, paličkovanie. Osvojiť si vybrané tradičné techniky (tkanie, plstenie, paličkovanie) prostredníctvom aktívnej účasti detí z DD
na vyrábaní bytových doplnkov, odevných doplnkov ako aj iných
predmetov s ich využitím v súčasnej dobe. Podporovať tvorivosť detí
z DD pri tvorbe výrobkov tradičnými technikami a zviditeľniť ich nadanie verejnosti. Šírenie povedomia o kultúrnom bohatstve predkov
s premostením tradičného do súčasného.
Deti z detských domov vo veku od 10 rokov do 12 rokov
v Liptovskom Mikuláši sú hlavnou cieľovou skupinou. Zameranie sa
na deti z detských domov je z dôvodu, že práve týmto deťom absentuje
rodina a prenášanie rodinných tradícii z rodičov na deti: Takýmto spôsobom prostredníctvom tohto zámeru budú mať deti možnosť spozná225
1-2/2013
vať bytovú a odevnú kultúru svojich predkov, sami sa naučia techniky
tkania, plstenia, paličkovania a to jednoduchými technikami, ktoré deti
zvládnu, pričom sa im ukáže možnosť využitia týchto tradičných materiálov v súčasnej dobe. Deti budú po úspešnej realizácii projektu nositeľmi tohto odkazu predkov pre svojich ostatných kamarátov, ako
aj verejnosť, pripravia výstavy svojich diel a následne deti z DD zapoja
do výroby doplnkov z tradičných materiálov s použitím tradičných
techník, čo prispeje k zútulneniu ich bývania v DD a najmä budú takýmto spôsobom nositeľmi odkazu svojich predkov.
Liptovské múzeum ponúka v rámci Akadémie ľudových remesiel
Kurz tkania, Kurz paličkovania liptovskej čipky a Kurz drôtovania. Tkanie je jeden z najstarších spôsobov zhotovovania textilu. Jeho základom
je striedavé zdvíhanie a klesanie sústav nití v osnove, medzi ktoré sa
vkladá útok. Tkanie na Liptove má dávne korene. Cieľom kuru tkania
je získať prehľad o histórií tkania, vedieť si pripraviť vlákno, nite
a osnovu a oboznámiť sa s viacerými technikami tkania – na krosnách,
na ráme, na hrebeni a inými.
Obrázok č. 1
Obrázok č. 2
Je známe, že liptovské čipky skladbou, motívom a technikami vyhotovenia patria medzi najnáročnejšie v rámci Slovenska. Sú mnohopárové
a husto pletené a v minulosti ich ženy vyhotovovali bez podloženia vzoru a použitia špendlíkov. Zrejme táto skutočnosť je hlavným dôvodom,
že dnešné čipkárky sa liptovskej čipke venovali len výnimočne. Napriek
tomu, sa o rekonštrukciu pôvodnej ľudovej čipky pokúsilo niekoľko
autoriek v Liptove a svoje zručnosti chcú odovzdať aj ďalším záujemkyniam. Počas desiatich lekcií kurzu, ktorý sa uskutoční v uvedených expozíciách Liptovského múzea v Ružomberku sa čipkárky naučia nielen
226
Jana Bartková
základy paličkovania základných väzieb, ale si aj vlastnoručne vyhotovia originálne dielko s použitím pôvodných motívov liptovskej čipky.
Drotárstvo patrilo medzi remeslá, ktoré sa šírili po svete aj prostredníctvom Slovákov. Úlohou prvých drotárov bola oprava poškodených
a starých nádob, neskôr ale opletali aj nádoby nové, pretože sa tým mohlo predísť ich poškodeniu. Postupom času drotári vyrábali rozmanité
úžitkové predmety do domácností. V súčasnosti je umelecko-remeselná
práca s drôtom prezentovaná na rôznych podujatiach, jarmokoch.
Na kurze počas desiatich lekcií sa účastníci dozvedia niečo z histórie,
naučia sa základy drôtovania, budú opletať vajíčka, zhotovovať šperky,
náramky, dekoračné tradičné drotárske predmety s využitím zdobiacich
prvkov a vytvoria práce podľa vlastného záujmu.
Obrazová príloha
 Obrázok č. 1: Žiaci Strednej odbornej školy polytechnickej v Liptovskom Mikuláši na workshope projektu "Remeslo má zlaté dno", zdroj:
Múzeum Čierny Orol Liptovský Mikuláš, rok 2012
 Obrázok č. 2: Detail krosienok na tkanie, zdroj: Múzeum Čierny Orol
Liptovský Mikuláš, rok 2012
Literatúra
 BARTKOVÁ, A. 2011. Važecké tkaniny. 2011. Kežmarok: GG. 2011. s 75.
 BARTOŠOVÁ, A. 1956. Príspevok k slovenskému ľudovému tkaniu. In:
Slovenský ľudový textil. Martin: Osveta, 1956, s. 13 – 41.
 Encyklopédia ľudovej kultúry Slovenska 1, 2. Bratislava: VEDA, 1995.
 HYBEN, M. 2000. Važec – Dúchanie do našej pahreby. Važec: Miestny odbor
Matice Slovenskej. 2000. s. 161.
 LEHOTSKÝ, M. 2005. Východná, Východná. Liptovský Mikuláš:
TYPOPRESS. 2005. s 177.
 MARKOVÁ, E. 1976. Slovenské ľudové tkaniny. Bratislava: VEDA. 1976. s.
446.
 OLEJNÍK, J. 1978. Ľud pod Tatrami. Martin: Osveta. 1978. s. 229.
 PALIČKOVÁ, J. 1975. Domácka a remeselná výroba. In: Slovensko Ľud II.
Časť. B. Filová (red.), Bratislava: Obzor. 1975. s. 801 – 844.
 RATKOŠ, P. 1972. Východná. Martin: Osveta. 1972. s. 301.
 STAŇKOVÁ, J. 1968. Domácke spracovanie plátna a súkna, In: Horehronie I.
Ľudové zamestnania, J. Podolák (red.), Bratislava: Vydavateľstvo SAV. S.
355 – 471.
227
1-2/2013
 ZAJONC, J. 2004. Tradičné predstavy a názory spojené s pradením a tkaním.
In: Slovenský národopis, 2004, 52, č. 4, s. 349 – 403.
 ZAJONC, J. 2005. Snovanie a tkanie plátna. Bratislava: ÚĽUV. 2005. s. 47.
 ZAJONC, J. 2009. Tkanie ripsu a kepru. Bratislava: ÚĽUV. 2009. s. 35.
Kontakt
Mgr. Jana Bartková
Národopisné múzeum
[email protected]
228
Zuzana Drugová
Nevyužité možnosti zdrojov tradičnej ľudovej výroby
pre jej prezentáciu v súčasnosti
Zuzana Drugová
Abstract: Slovakia is a country with a rich history, but as a result of historical development in the second half of the 20th century, today's Slovakia not used their roots and
traditions, as it happens in countries with different historical development. In Slovakia
there are some customary ways of thinking that will not allow our country to inspire the
positive experiences from the Nordic respectively Balkan countries in a natural way to
continue living traditions. In my contribution I propose a number of ways, how to use
rich tradition of crafts in Slovakia for developing the youngest generation – and for presentation Slovakia to foreign countries. Next I record the experiences of several countries
in Europe.
Kľúčové slová: história remesiel, tradičné remeslá dnes, druhý život tradície, regionálna výchova
Key words: History of crafts, tradicional crafts today, second life of tradition, regional education
Úvod
Po rokoch aktívnej činnosti na poli uchovávania tradičnej kultúry ako
dôležitej, výnimočnej a neodmysliteľnej súčasti kultúrneho dedičstva
na Slovensku, som si za cieľ môjho súčasného príspevku stanovila naznačenie zdrojov a následných východísk pri možných spôsoboch využitia zdrojov tradičnej kultúry jednak pre súčasný život a jednak pre prezentáciu Slovenska.
Z mojich doterajších skúseností doma aj v zahraničí zároveň naznačím porovnania s krajinami, kde sa tradičná kultúra nedostala do „konzervy“ folklórnych súborov, ale ostala prirodzene živá, následne prirodzene prijímaná aj mladými generáciami a vďaka tomu aj rozvíjaná
a prispôsobovaná súčasným potrebám a požiadavkám. Za vzor použijem aj na Slovensku priznanú možnosť pre druhú existenciu folklóru
na scéne, vďaka čomu si uvedomujeme možnosti síce umelého, ale obohacujúceho vzťahu mladej generácie k folklóru. Zároveň zastávam názor, aby sme na Slovensku zvolili podobný prístup pre priznanie priro229
1-2/2013
dzeného vývoja aj ostatných prvkov tradičnej kultúry bez toho, aby sme
konzervatívne zotrvávali na ich pôvodných tradičných formách
a priznali im možnosť prispôsobenia sa potrebám súčasných užívateľov
tak ako sa to s tradíciou dialo vždy počas jej dlhodobého vývoja.
Historické východiská
Pre zdôraznenie významu tradičnej výroby na Slovensku v minulosti
vyberám základné informácie o niektorých lokalitách v okolí Banskej
Bystrice. Práve príkladom samotnej Banskej Bystrice a blízkych okolitých
centier
Radvane,
Tajova
a Ľubietovej
chcem
poukázať
na bohaté historické korene tradičnej výroby na Slovensku.
Banskobystrické remeslá
Historické pramene už koncom 13.storočia hovoria o Banskej Bystrici
ako o „striebornej“, o meste, kam za obchodom chodievali kupci flanderskí, nemeckí i poľskí. Bystričania sa už v tomto čase zaoberali obchodom so striebrom, vínom a súknom. Potom prišlo významné obdobie
v histórii Banskej Bystrice, keď sa nosným hospodárskym odvetvím stala
banská činnosť. V dobe úpadku banských miest, koncom 16. a v 17. storočí, bystrickí mešťania venovali čoraz väčšiu pozornosť obchodu
a remeslu. Na pravidelných týždenných trhoch aj na výročných jarmokoch sa v Banskej Bystrici predávali popri poľnohospodárskych výrobkoch vidieka aj práce podomovej výroby, mestského i ľudového remesla,
výrobky manufaktúrne a neskôr i priemyselné.
Banská Bystrica bola v 18. storočí tretím najväčším strediskom remesiel na Slovensku: Najvýznačnejším strediskom remeselnej výroby
na Slovensku bola Bratislava, kde okolo roku 1770 bolo najmenej 800-850
dielní, s majstrami z Podhradia do 1000 remeselníckych dielní. Potom
nasledovali Komárno a Banská Bystrica, kde bolo v tom čase okolo 450
remeselníkov (Špiez, 1972, s.107). Banská Bystrica sa v tomto období
stala významným remeselným centrom v stredoslovenskej banskej oblasti. A. Špiez uvádza, že v roku 1715 bolo v Banskej Bystrici 213 remeselníckych dielní, v roku 1750 – 425 dielní a v roku 1784 až 502 dielní.
Z týchto údajov vidieť, že sa remeselná výroba v meste, pokiaľ ide o jej
kvantitatívnu stránku, veľmi dynamicky rozvíjala, pričom v roku 1750
boli v meste remeselníci 50 výrobných odvetví (Špiez, 1972, s.145).
Koncom 18.st. sa situácia v remeselníctve na Slovensku začína meniť.
Niektorí majstri natoľko rozšírili svoju výrobu, že sa postupne dostali
na úroveň podnikateľov. Medzi takéto centrá patrila aj Banská Bystrica
230
Zuzana Drugová
(Špiez, 1972, s.207). Na inej strane ale dochádza k zastaveniu rozvoja
remeselnej výroby na Slovensku, čoho sprievodným javom bola aj agrarizácia slovenského remeselníctva, ktoré sa usilovalo nadobudnúť
si pôdu a dobytok a gazdovať vo vlastnej réžii, aby si tak zabezpečilo
existenciu nezávislú od remesla. V Banskej Bystrici malo pôdu 48% remeselníkov, v Brezne 51%” (Špiez, 1972, s.209).
Od 18. storočia nadobúda i v tomto kraji čoraz väčší význam domácka výroba – napríklad Pavel Socháň sa zmieňuje o špeciálnych bystrických piatkových trhoch na čipky, kde čipkárky predávali svoje výrobky
priekupníkom.
Staré bystrické týždenné trhy prevzali na seba úlohu zásobovať tovarom široké okolie. Kupcami neboli už len obyvatelia bystrického okolia,
ale ľud z dedín, dediniek a osád, vymedzených približne mestami Brezno, Kremnica, Nová Baňa, Ľubietová, Banská Štiavnica, Pukanec, Krupina. Jarmoky mohlo mesto organizovať jedine vo schválených termínoch.
V Banskej Bystrici sa konali v termínoch 25. – 27. januára, 7. – 9. mája, 29.
– 30. novembra a 1. – 2. decembra. Boli to jarmoky, aké bývali v tom čase
aj v iných okresných a župných mestách. Ale jarmok konaný v Radvani
8. – 10. septembra na Sviatok Narodenia Panny Márie prevyšoval ostatné
bystrické jarmoky a stal sa známym v podstatne širšom regióne, ako
je len stredné Slovensko.
Radvanské remeslá
Remeselnícka Radvaň bola v minulosti významným pojmom. Jej existencia je písomne doložená v 13.st. V období feudalizmu patrila rodine
Radvanských, ktorí postavili v obci niekoľko kaštieľov. Od 16.st. sa
v Radvani sústreďovala remeselnícka výroba (farbiari, garbiari, hrebenári, výrobcovia pušného prachu a i.) a obchod. Známy radvanský jarmok
siaha do polovice 17. storočia a najmä v 19. storočia sa stal dôležitým
trhovým podujatím na Slovensku (Slovník obcí..., 1968, s.163).
Radvaň začala nadobúdať na Slovensku veľký význam v remeselnej
výrobe od polovice 17. storočia, hoci bola vtedy ešte dedinou. Do konca
17. storočia tu vznikol cech čižmárov, krajčírov, zámočníkov, šabliarov,
kováčov a nožiarov. V polovici 18. storočia patrili Banská Bystrica
a Radvaň medzi hlavné strediská výroby klobúkov v Uhorsku
(Špiez,1972, s. 56-57). Okolo r.1770 pracovalo v Radvani okolo 100 remeselníckych dielní (Špiez, 1972, s.187). Radvaň nevynikala ani tak počtom
remeselníckych majstrov ako podnikavosťou a orientáciou na určité
remeslá, vyrábajúce prevažne pre trh, a to často veľmi vzdialený.
231
1-2/2013
Ak uvážime, že Radvaň dosiahla štatút oppida len niekedy na prelome
17.-18. storočia, potom bol jej pomerne neskorý vývoj na významné remeselnícke stredisko celkom ojedinelý v našich pomeroch ( Špiez,1972,
s.192-193).
Mestečko Radvaň malo v roku 1828 len 109 majstrov, ale tí zamestnávali 44 tovarišov, čo poukazuje na to, že tunajšia remeselná výroba bola
omnoho dynamickejšia, ako v iných mestách. Najvýznamnejšie miestne
remeslo bolo súkenníctvo: reprezentovalo ho 22 majstrov. Po nich, pokiaľ ide o hospodársky význam, nasledovali hrebenári, ktorých tu bolo
16. Do r. 1847 ich počet však narástol až na 36, v mestečku bolo najviac
remeselníkov tohto odboru na Slovensku vôbec ( Špiez, 1972, s. 57).
Staršie cechové remeslá v Radvani začiatkom 20. storočia zanikli.
Hrebenárske dielne sa zlúčili do družstva. Bola tu pilnikárska dielňa
P. Trnku s 15 robotníkm storočia i, súkenná manufaktúra J. Markoviča
s 15 robotníkmi. Za prvej republiky vznikol v obci strojársky podnik
bratov Mayerovcov. V obci boli dva veľkostatky A. Radvanského. K
majetku Radvanského patril aj poľnohospodársky liehovar. V r.1923
bola v Radvani založená píla firmy Rosenberger a spol. ( Slovník
obcí..., 1968, s. 165).
Tajovské remeslá
Obec Tajov pravdepodobne vznikla v 15. storočí na území patriacom
rodine Radvanských a rozšírila sa o osadenstvo hút na čistenie medi,
ktoré v roku 1496 – 1500 vybudoval Ján Thurzo (Slovník obcí..., 1968,
s.352 - 353). Tajovská medená huta patrila do veľkého ťažiarskeho podniku, ktorý ovládal v tej dobe európsky trh s meďou. Medená huta prestala pracovať v roku 1892. Po zastavení jej prevádzky bola tu na krátky
čas zriadená tokáreň a výroba šindľa. Aj keď bola huta
v prevádzke, nevládala zamestnať všetkých, čo mali zdravé ruky a chuť
do práce. Niektorí obyvatelia Tajova koncom storočia pracovali na bystrických pílach, na tehelni u Trnovca, v Medenom hámri, v papierni v
Harmanci, v bystrickom mlyne, v stoličkovej fabrike v Banskej Bystrici a
v kameňolome pod Králikami. Tunajší kameň mal dobrú povesť. Veľa
párov koní ťahalo v zime mohutné balvany do Banskej Bystrice a odtiaľ
vlakom
do Budapešti, kde sú podnes. V podobe levov zdobili Reťazový most cez
Dunaj.
232
Zuzana Drugová
V Tajove vyrábali aj keramiku a to veľmi netradičným spôsobom.
Hrnčiarsku hlinu nosievali z neďalekých Podlavíc. Rozmiešali ju na kašu
v sude s vodou, potom ju sitom precedili a vodu žliebkom odviedli. Hlinu
sušili v črepoch, vysušenú na doske ju na jemno roztĺkali a nohami dobre vymiesili. Až potom z nej modelovali riady. Hotové výrobky zdobili
červenou farbou nazývanou “engliš rót”, ktorú si majstri nosili z fabriky
na výrobu hlineného riadu v Kremnici, pričom z Kremnice do Tajova
prechádzali hrebeňom Kremnických vrchov. Posledný tajovský hrnčiar
Štefan Sedilek s výrobkami chodil po trhoch a jarmokoch. Bol pravidelne
na týždenných trhoch v Banskej Bystrici, s najatým furmanom chodieval
i do Brezna, Zvolena, Ružomberka, Krupiny, Pliešoviec a do Lučenca, na
radvanskom jarmoku si staval šiator.
Ľubietovské remeslá
Podľa Slovníka obcí Banskobystrického okresu “Ľubietová dostáva
mestské privilégiá v roku 1379, v 14.-15. storočí sa tu ťaží zlato, až
do 19.storočia medená ruda, od konca 16. storočia železná ruda. Bane
a tunajšia šmelcovacia huta sú v rukách miestnych a banskobystrických
mešťanov do konca 16. storočia, potom nastáva obdobie úpadku do začiatku 18. storočia. V roku 1720 tu stavia súkromná spoločnosť vysokú
pec, tretiu na Slovensku. Prosperovalo tu i hrnčiarstvo a modrotlač.”
(Slovník..., 1968, s. 258, 259) V mestečku boli cechy, avšak z hľadiska
ľudovej výroby a ľudového umenia bol najvýznamnejší cech hrnčiarov
(Slovník..., 1968, s. 262). Ivan Houdek uvádza cech hrnčiarov Ľubietovej
v 17.-18.storočí (Houdek, 1943, s. 56).
Ľubietovský cech mal podľa archívnych dokladov kontakty s cechmi
v Banskej Bystrici, Lučenci, Pukanci, Zvolene, Komárne. Do Ľubietovej
chodievali na vandrovky z Pukanca, Spišských Matejoviec.
Ľubietovský hrnčiarsky cech podľa počtu remeselníkov bol početný,
mal od 15 do 70 členov. Podľa sčítania v roku 1828 bolo v Ľubietovej 35
hrnčiarskych majstrov (Paličková, 1990, s.45).
Samostatnou kapitolou bola výrobňa majoliky, ktorú v roku 1947
založili Emil Majnhold a Július Filo (Slovník obcí..., 1968, s. 260). Emil
Majnhold bol rodákom z Ľubietovej, Július Filo pochádzal z Turca. Obaja sa stretli v Modre, odkiaľ sa rozhodli odísť do Ľubietovej a tam spoločne pokračovať vo výrobe majoliky, pričom Emil Majnhold sa špecializoval na točenie výrobkov a Július Filo na ich zdobenie. V oboch technikách sa majstri dopracovali k výnimočnej zručnosti, keď ich výrobky
dosahovali veľké rozmery a boli zdobené zaujímavými aj figurálnymi
233
1-2/2013
motívmi viažucimi sa na konkrétne príležitosti. Ich výrobky sa stali
darmi mnohým významným osobnostiam. Výrobňa bola v roku 1952
začlenená k Slovenskej majolike v Modre. V súčasnosti Emil Majnhodl
už nežije, Július Filo nepracuje, žije v Slovenskej Ľupči. Dnešná výrobňa
keramiky KNK Ľubietová sa zameriava na výrobu úžitkovej keramiky
odlievaním do foriem, menej točením.
Súčasný stav problematiky
Pri pohľade na veľmi stručný a teritoriálne úzky výpočet významných historických skutočností a faktov sa zdá až neuveriteľné ako
málo dnes Slovensko využíva svoje historické danosti a v rámci nich
aj prejavy tradičnej výroby na svoju prezentáciu, zviditeľnenie sa svetu.
Pre pochopenie a správne zhodnotenie dnešného stavu pravdepodobne
nemôžeme obísť dôležité obdobie, ktoré charakterizovala Jarmila Paličková – Pátková: Po II. svetovej vojne sa výrazne zmenilo postavenie
ľudovej výroby v celkovom ekonomickom živote krajiny. Ľudová výroba dostávala postupne celkom inú náplň a poslanie. Industrializácia,
orientácia poľnohospodárstva na veľkovýrobu, kolektivizácia a od roku
1948 likvidácia živností viedla k faktickému zániku malovýroby. Celý
rad výrobných činností nahradil priemysel (Paličková, 1990, str.23).
Uchovávanie tradičných remesiel sa dnes na Slovensku šíri približne
vo dvoch líniách: jednou je ÚĽUV – úzko špecializovaná inštitúcia, ktorá
mala pri svojom vzniku v roku 1945 (dekrétom prezidenta republiky
č.110) ešte výborné predpoklady pre činnosť. Podľa Jarmily Paličkovej –
Pátkovej ľudová výroba na Slovensku bola v povojnových rokoch ešte
vo viacerých oblastiach natoľko živá, že sa pri jej organizovaní často bez
akýchkoľvek úprav dalo pokračovať v zhotovovaní výtvarne i technicky
vyspelých predmetov, ktoré zodpovedali potrebám nového mestského
konzumenta rovnako dobre ako potrebám pôvodných spotrebiteľov.
Na druhej strane je tu veľká skupina remeselníkov, ktorí pracujú
mimo inštitúcie ÚĽUV. Našťastie, viacerí z nich si zachovávajú svoje
kvality, študujú historické materiály a zachovávajú pôvodné technologické postupy – čoho výsledkom sú naozaj kvalitné výrobky. Práve záujem o znovuoživenie tradičných remesiel je v súčasnosti dostatočne veľký, mnohí remeselníci siahajú po štúdiu materiálov, hľadajú v archívoch
a múzeách pôvodné tvary – inšpirujú sa nimi viac alebo menej a následne tvoria. Takýto postup pokladám za správny a prirodzený – aj naši
predkovia nechávali svojim bežným potrebám prirodzený vývoj, prispô234
Zuzana Drugová
sobovali si ich súčasným potrebám a nekonzervovali ich v pôvodnom
stave, ak ostali nefunkčné. Ale je tu aj veľká skupina remeselníkov, ktorých by sme smelo mohli označiť predstavkom „pseudo“. Svoju inšpiráciu majú v tradičných materiáloch a technologických postupoch len
veľmi malú – resp. žiadnu, len sa na ňu odvolávajú, nezriedka ju iba
zneužívajú. Najdôležitejším problémom podľa môjho názoru je ale skutočnosť, že títo „pseudo“ remeselníci potláčajú základný princíp tradičnej
ľudovej tvorivosti, ktorý Oľga Danglová charakterizovala ako „inklinácia
k rytmu a symetrii, horror vacui (obava z prázdneho priestoru), frontalita, jednodimenzálnosť, sklon k pestrým kombináciám čistých, nelomených farieb“.
(Danglová, 2007, s.15). Inák povedané, pseudoremeselné výrobky strácajú
základný a prirodzený prejav vkusnosti a estetickosti tradičných výrobkov.
Pri tomto stručnom pohľade na súčasnú ponuku remeselníckych
výrobkov na trhu bez úmyslu akokoľvek kritizovať činnosť ÚĽUV,
predsa len navrhujem dve možné cesty rozšírenia činnosti ÚĽUV:
1. Vytvorenie ponuky, ktorá by prilákala podstatne širší okruh klientov
aj z radov domácich slovenských záujemcov
2. Zavedenie aktívnych metodických prístupov smerom k tým
remeselníkom, ktorí sú dnes na slovenských trhoch hojne zastúpení,
ale svojou ponukou a spôsobom realizácie tradičných remesiel tieto
dehonestujú
Na tomto mieste by sme mohli hovoriť aj o tom, že istá miera štylizácie pôvodných tradičných výrobkov je dnes viac žiadaná, je nutné prispôsobenie tradičných prvkov dnešným potrebám a súčasnému vkusu,
presne tak ako sa vždy prispôsobovali a nikdy nekonzervovali, ale tým
by sme otvorili tému folklorizmu v remesle, ktorej sa budem venovať
neskôr.
V ďalšej časti svojej práce by som sa chcela predovšetkým venovať
problémom a hlavne možnostiam súčasnej existencie tradičných remesiel na Slovensku. Pre svoje úvahy využijem aj zaradenie tradičnej výroby do rámca celkového kultúrneho dedičstva a pokúsim sa pozrieť
na možnosti tradičnej výroby dnes prostredníctvom života a hlavne
možností pre život tak ako kultúrne dedičstvo chápali viacerí odborníci.
235
1-2/2013
Ľudové výtvarné umenie ako súčasť tradičnej výroby má aj svoj súčasný život
V užšom zmysle sa za historické, tradičné a autochtónne ľudové
umenie pokladá to, čo bolo výtvarným plodom a súčasťou predovšetkým tradičnej roľnícko-pastierskej kultúry, čiže výtvarné artefakty, ktoré
pre vlastné prostredie zhotovovali roľníci, pastieri, vidiecki remeselníci
alebo miestni výrobcovia špecialisti (Danglová, 2007, s. 15). Miestni výrobcovia špecialisti majú doposiaľ svoje pevné miesto na tradičných
trhoch a jarmokoch. Už len pri porovnaní účastníkov napríklad na Radvanskom jarmoku v posledných rokoch môžem skonštatovať, že je veľmi dôležité, akých remeselníkov sa podarí organizátorom Radvanského
jarmoku osloviť a najmä akým spôsobom dokážu týchto remeselníkov
prezentovať. V období pred približne piatimi rokmi bývali pravidelnou
súčasťou Radvanských jarmokov aj také zanikajúce a vymierajúce remeslá, ako debnári a korytári. Dnes už len veľmi zriedka vidíme napríklad hrnčiarov s hrnčiarskym kruhom a kováčov s ukážkami prác - čo sú
síce nezanikajúce, ale skôr lukratívne remeslá – čo môže byť dôvodom
ich veľmi zriedkavej účasti s ukážkou remesla na Radvanskom jarmoku.
Podľa O.Danglovej s vývinovým oblúkom tradičnej ľudovej kultúry
korešpondoval aj vizuálny svet, materializovaný v „ľudovom“ štýle,
ktorý napriek lokálnym, regionálnym a národným odlišnostiam zjednocovali podobné štylistické črty a podobne ako každý štýl viazaný
na kultúru a charakter prostredia, ktorého bol súčasťou, mal i ľudový
štýl svoje obdobie počiatku, kulminácie a zániku, potom následnej transformácie do podoby kultúrneho dedičstva, ktoré slúži ako prameň kreatívnej inšpirácie, ale aj idealizácie a komercionalizácie (Danglová, 2007, s.
15). Komercionalizácia „ľudového“ štýlu je dnes na Slovensku postavená vo veľmi zvláštnej pozícii. Po „ľudovom“ štýle vo veľkej väčšine
siahajú tie skupiny interpretov, ktorí z neho vyberajú tie najjednoduchšie, najlacnejšie verzie a bez poznania pôvodných foriem siahajú po poslednej zachovanej fáze, o ktorej my vieme, že sme ju v istom štádiu
nazývali aj úpadková forma. Dnes už toto obdobie nenazývame tak dehonestujúco, dnes si jasne uvedomujeme, že aj táto forma je nedeliteľnou
a následnou súčasťou vývinového reťazca. Na druhej strane ale musíme
jedným dychom skonštatovať, že táto fáza je jediná v dlhom vývoji jednotlivých remeselných aj umeleckých prejavov zaraďovaných do „oblúka tradičnej ľudovej kultúry“, ktorá popiera prirodzené a vždy dodržiavané
estetické
normy
našich
predkov.
Práve
preto
sa
236
Zuzana Drugová
domnievam, že v období dnes už umelého udržiavania prejavov tradičnej kultúry by sme mali zdroje tradičnej kultúry predovšetkým dobre
poznať, správne prehodnotiť a pre súčasné oživovanie vyberať tú jeho
časť, ktorá na jednej strane korešponduje s našimi geneticky zakódovanými prvkami tradície – a na strane druhej smeruje neodborného prijímateľa predovšetkým ku vkusným a estetickým prvkom. Je predsa veľký rozdiel v tom, či – napríklad v čase Veľkej noci - ponúkneme záujemcom vkusné kraslice zdobené technikou využívajúcou tradičné
formy, alebo kraslice z umelej hmoty v neslovenských farbách
a spôsoboch zhotovenia. Na základe skúseností s výstavami kraslíc, ktoré sme organizovali každý druhý rok v Stredoslovenskom múzeu
v Banskej Bystrici môžem skonštatovať, že väčšina výrobcov kraslíc siaha po kvalitných formách reprodukcie tradičných výzdobných štýlov.
Niektorí siahajú po olejových farbách a „gýčových“ motívoch s jeleňmi.
Ale sú aj krasličiarky, ktoré zdobia kraslice motívmi čičmianskej výšivky
voskovaním rúrkou (Nitrianske Pravno), alebo batikovanou technikou
kombinovanou tušom s jednoznačne modernými motívmi zdobenia
(Bratislava).
Oboma predchádzajúcimi časťami môjho príspevku sme sa postupne
dostali k charakteristike pojmu výtvarný folklorizmus: Výtvarný folklorizmus je široký a v rámci neho nachádzame rôznu mieru čerpania
z prameňov ľudového výtvarného umenia, ako i rozličnú mieru nakladania so vzormi a s predlohami ľudovej výroby a remesla od úplných
ponášok až po tvorbu, ktorá čerpá z týchto prameňov len takpovediac
filozoficky, využíva nápad, techniku alebo obľúbené suroviny. Výtvarný
folklorizmus je prejavom vedomého tvorivého vzťahu k renovácii zdedených noriem výtvarnej kultúry ľudu. Autori majú zvyčajne odborné
vzdelanie a na základe uvedomelého tvorivého prístupu a umeleckej
invencie štylizujú pôvodné ľudové prvky. Poznajú tradičné ľudové výtvarné umenie, jeho kompozičné, štylistické a znakové postupy,
s ktorými vo svojej tvorbe cez intelektuálne videnie voľne a premyslene
narábajú, pričom používajú vlastný umelecký jazyk (Čierna, 1985, s. 105109 In Mešša, 2007, s. 61).
Pokladám za potrebné priznať každému z autorov právo na vlastné
prístupy k problematike. Súčasnú situáciu charakterizuje koniec jednotného, univerzálneho pohľadu na svet, spochybňujú sa ideály, hodnoty
a princípy modernej doby. Niet jednej autority, jednej pravdy a jednej
moci s totalitným nárokom! Situáciu, ktorú môžeme pomenovať aj ako
237
1-2/2013
postmodernú, charakterizuje rozpad spoločného kultúrneho etosu (Herian, 2008, s.13). Považujem za potrebné zdôrazniť dôležitý predpoklad:
Pokiaľ autor naozaj a svedomite pozná základy a korene svojho remesla,
pozná jeho historické formy a fázy, potom má právo na svoje formy vyjadrenia. Hlbšie a precíznejšie poznanie koreňov je zároveň veľkým
inšpiratívnym zdrojom pre autora na jednej strane, ale aj istou pôdou
pod nohami na strane druhej. Len pri splnení tejto základnej požiadavky
pokladám za vhodné uznať autorovi voľnosť pri jeho tvorbe.
Na základe pozorovania súčasných výsledkov „ľudových remeselníkov“ si dovolím vysloviť názor, že k tým menej hodnotnýma menej
vkusným výrobkom sa dopracovali práve tí, ktorí nepoznali dostatočne
svoje zdroje inšpirácie, zostávali len na povrchu a siahali po tom, čo mali
najbližšie – poslednú vývinovú fázu.
Navrhované riešenia
Jedno z riešení je podľa môjho názoru možné, vhodné a myslím
si, že naozaj aj nevyhnutné. Takúto možnosť nám dáva kvalitné a reálne
zavedenie predmetu Regionálna výchova medzi povinné vyučovacie
predmety na základných školách. Opieram sa o informácie, získané
na konferencii pedagógov regionálnej výchovy na Univerzite v meste
Teziutlan, v Mexicu ešte v roku 2005. Za jednotlivé krajiny zúčastnené
na detskom folklórnom festivale hodnotili mieru zaradenia tradičnej
výchovy vo vyučovaní základných škôl aktívni pedagógovia. Predstavitelia Srbska a Bulharska skonštatovali prítomnosť špeciálneho predmetu
s obsahom tradičnej kultúry krajiny vo vyučovacom procese. Ako sami
zdôraznili, v ich krajinách nie sú nositelia ľudových tradícií „zatváraní“
iba do folklórnych súborov, ľudové odevy sú častým slávnostným odevom a ľudová pieseň úplne prirodzene a každodenne znie v ich rádiách.
Snáď práve preto v oboch krajinách je podstatne menší rozdiel medzi
tradičnou a modernou hudbou – presnejšie by sa dalo
napísať, že v týchto krajinách moderná hudba posledných desaťročí
vychádza z tradičnej hudby a piesní. Podobný stav je vo Fínsku – kde
síce nemajú v školách špeciálny predmet, ale pri vstupe do Európskej
únie sa Fínsko rozhodlo masívne podporovať všetky prejavy tradičnej
fínskej kultúry, pretože „fínsku kultúru nemá v Európskej únii nikto, iba
my.“ Dnešným výsledkom je nosenie ľudových odevov ako slávnostných odevov na významné rodinné sviatky a spoločenské príležitosti, ale
aj úplne prirodzený etnoštýl v odievaní mladých ľudí. Fínsky etnoštýl ale
nesiaha po amerických Indiánoch, ale využíva prvky tradičného fínske238
Zuzana Drugová
ho odevu. Je všeobecne známa a aj naším ÚĽUV-om opakovane konštatovaná vysoká úroveň podporovania a udržiavania tradičných remesiel
vo Fínsku. A fínsku etnomusic poznajú na celom svete mladé generácie
v podaní najmenej Apokalyptiky.
Ak by som sa mala vrátiť na konferenciu do Mexica, tak
s konštatovaním, že aj viaceré latinskoamerické krajiny (Argentína, Bolívia a iné) majú medzi vyučovacie predmety nižších ročníkov základných
škôl zaradenú tradičnú kultúru svojej krajiny.
Ako kontrast s uvedenými skutočnosťami sa mi javí výsledok výskumu v slovenských školách, ktorý publikovali kolegyne Darulová
a Koštialová: Spracovaním dotazníkov sme prišli k zisteniu, že mladí
ľudia, až na výnimky, nemajú prehľad o kultúrnej histórii a súčasnej
situácii na Slovensku. Neočakávali sme, že žiaci 8.a 9. ročníka budú
ovládať dohody UNESCa a zákony o ochrane kultúrneho dedičstva Slovenskej republiky, predpokladali sme však, že budú oboznámení
s významnými kultúrnymi pamiatkami Slovenska. Z predbežných výskumov a dotazníkových akcií vyplývajú však nedostatočné poznatky,
čo možno dokladať niektorými výpoveďami. Uvedené neznalosti však
nemusia korešpondovať s nezáujmom mladých ľudí. Ako kultúrnu pamiatku napríklad identifikovali Starý Most v Bratislave. Okrem Bratislavského hradu žiaci poznali Bojnický zámok, Oravský hrad, Vlkolínec
i Čičmany, ktoré však nevedeli dať do širších súvislostí ani z hľadiska
lokalizácie,
významu,
či
inak
bližšie
opísať.
Negatívom
je i to, že v súvislosti so svetovým kultúrnym dedičstvom nevedeli
uviesť správnu organizáciu, uviedli napríklad severoatlantickú alianciu
NATO (Darulová, Koštialová, 2008, s. 63). Možno teda konštatovať všeobecne nízku informovanosť, nedostatočné vedomosti z predmetnej
tematiky, čo je zrejme spôsobené tým, že v učebných osnovách pre základné a stredné školy nie je zakomponovaný predmet, ktorý by sa
komplexne venoval kultúre a kultúrnemu dedičstvu Slovenska. Žiaci
a študenti
sa môžu oboznámiť s touto problematikou svetovom/národnom kultúrnom dedičstve iba v rámci iných predmetov: napríklad zemepis (prírodné lokality), výtvarná výchova (kultúrne lokality), hudobná výchova
nehmotné kultúrne dedičstvo ľudových piesní), telesná výchova (nehmotné dedičstvo ľudový tanec), slovenský jazyk a literatúra ( nehmotné
dedičstvo
rozprávok,
povestí,
zvykov
a tradícií).
239
1-2/2013
Je na učiteľovi, či s kultúrnym dedičstvom Slovenska oboznámi žiakov.
(Darulová, Koštialová, 2008, s.64)
Vrátim sa ku skúsenostiam z pôdy Stredoslovenského múzea, kde
som osobne realizovala viaceré vyučovacie hodiny a tvorivé dielne
s problematikou tradičných remesiel: nenašla sa téma, ktorou by malí
žiaci neboli nadšení, väčšina hodín im bola krátka. Odskočím aj do radov bývalých členov detského súboru Matičiarik: informácie, ktoré dostávajú ako paralelné a nevyhnutné, informácie o slovenských tradíciách
všeobecne doviedli k štúdiu etnológie viacerých z mojich bývalých tanečníčkov. Obe skúsenosti ma vedú k presvedčeniu, že po zaradení regionálnej výchovy s kvalitne vypracovanými učebnými textami (ktoré
dnes absentujú) do systému vyučovacích hodín na základných školách,
by sme sa po pár rokoch dostali do podobnej situácie, akú dnes zažívajú
vo Fínsku, Srbsku a Bulharsku: naši budúci dospelí budú poznať svoje
tradície, budú ich chápať (a nie sa za ne hanbiť), budú im prirodzené
a nebudú im nepríjemné. A možno konečne prirodzene vnímaný
a formou prispôsobený folklór ako dnes najviac latentne poznaný prejav
tradičnej kultúry, sa vymaní z „konzervy folklórnych súborov“ a stane
sa prirodzenou súčasťou života našich budúcich generácií. A možno
konečne aj na Slovensku zarezonuje slovenský etnoštýl v odievaní, veď
žiadna zo skôr spomínaných krajín nemá také bohaté a rôznorodé zdroje
v tradičnom odeve ako máme my na Slovensku.
Druhým možným riešením je podľa môjho názoru podstatne aktívnejšia snaha Slovenskej republiky o podporu incomingovej turistiky
s podstatným dôrazom na poznávaciu a kultúrnu turistiku, kde má svoje
neodmysliteľné miesto tradičná kultúra a v rámci nej aj tradičná výroba.
Pre takéto riešenie má Slovensko všetky predpoklady konštatované
aj Svetovou turistickou organizáciou.
Komplexná prognóza odvetvia Tourism: 2020 Vision, spracovaná
WTO, vymedzuje kultúrny cestovný ruch ako jeden z piatich kľúčových
segmentov s najväčším rastovým potenciálom. Na jeho význam
v globálnom meradle odkazujú niektoré nedávne marketingové štúdie,
ako údaje získané výskumom Travel Industry Assocuiation of America
a spoločnosťou Lou Harris, podľa ktorých v 80.rokoch označilo ako
hlavný motivačný činiteľ cesty „návštevu kultúrnych, historických
a archeologických zaujímavostí“ 27% respondentov danej vzorky, pričom o 10 rokov neskôr to bolo už 50% opýtaných. Cieľ „poznať kultúru“
uviedlo ako hlavnú motiváciu svojej cesty 48% ľudí v roku 1985, ale
240
Zuzana Drugová
plných 88% koncom 90.rokov (Kesner, 2005, s.62). Jasným dôkazom
vzrastajúceho významu kultúrnej turistiky sú rovnako údaje o stále rastúcej návštevnosti svetových kultúrnych zariadení, pamiatok a akcií,
predovšetkým múzeí, zábavných parkov a historických pamiatok. Napríklad ročná návštevnosť múzeí v USA prekonala v priebehu 90.rokov
návštevnosť športových zariadení a stretnutí a podľa údajov zo začiatku
90.rokov Američania utrácali 3,7 miliardy ročne za návštevu kultúrnych
udalostí a akcií, v porovnaní s 2,8 miliardy za návštevu športových zápasov a akcií – a tento rozdiel sa stále prehlbuje. (Kesner, 2005, s.62)
V roku 1976 ICOMOS prijal medzinárodnú chartu kultúrneho turizmu, ktorej ôsma revidovaná verzia bola schválená generálnym zhromaždením ICOMOS v roku 1999. V preambule tejto verzie sa
uvádza, že medzinárodný turizmus „je stále viac uznávaný ako pozitívna sila, ktorá podporuje zachovanie kultúrneho a prírodného dedičstva.
Turizmus môže podchytiť ekonomické aspekty kultúrneho dedičstva
a využiť ich pre jeho zachovanie tým, že vytvára finančné zdroje, vzdeláva a ovplyvňuje politiku. Je nedeliteľnou súčasťou mnohých národných a regionálnych ekonomík a pokiaľ je úspešne riadený, môže byť
dôležitým rozvojovým faktorom.“
Charta obsahuje šesť princípov pre vyvážený rozvoj turistiky, zameranej
na miesta kultúrno – historického dedičstva:
1. Pretože domáci a medzinárodný cestovný ruch náleží k popredným
nástrojom kultúrnej výmeny, starostlivosť o kultúrne dedičstvo by
mala poskytovať zodpovedne a správne riadené možnosti pre
bezprostredné prežitie porozumenia kultúrnemu dedičstvu
hostiteľskej komunity.
2. Vzťah medzi kultúrnym dedičstvom a turistikou je dynamický
a zahŕňa konfliktné hodnoty. Mal by byť riadený spôsobom, ktorý
zaručuje udržateľný rozvoj pre súčasné aj budúce generácie
3. Ochrana kultúrneho dedičstva a plánovanie cestovného ruchu by
mali zaisťovať maximálnu kvalitu zážitku pre návštevníkov
4. Miestna komunita by mala byť zapojená do procesov plánovania
a ochrany kultúrneho dedičstva
5. Cestovný ruch by mal byť pre hostiteľskú komunitu prínosom
6. Programy propagácie cestovného ruchu by mali ochraňovať
a posilňovať charakter prírodného a kultúrneho dedičstva (Kesner,
2005, s.62).
241
1-2/2013
V Českej republike sa odborníci snažia dostať do povedomia nutnosť
zapojenia kultúrneho sektoru do cestovného ruchu v rámci položky
kultúrny turizmus. Na Slovensku som ešte takéto hlasy nezachytila.
Preto navrhujem, aby sme využili vedomosti a skúsenosti českých kolegov, ktorí konštatovali, že vzhľadom na to, že Česká republika nie je
destináciou pre masovú oddychovú turistiku spojenú s pobytom
pri mori alebo vo veľhorách, je zrejmé, že kultúra, hlavne v zmysle pamiatkového a historického dedičstva, je jedným z rozhodujúcich zdrojov
atraktivity Českej republiky a jedným z hlavných motivačných faktorov
pre zahraničných návštevníkov ale aj domácich turistov. Práve preto
význam kultúrneho turizmu v rámci odvetvia je pre Českú republiku
mimoriadny a kultúrny sektor by preto prirodzene mal byť strategickým
partnerom odvetvia cestovného ruchu (Kesner, 2005, s.66).
Podľa skúmania Českej centrály cestovného ruchu z roku 1998 uvádzali cudzinci tieto hlavné dôvody návštevy Českej republiky:








Historické mestá 72,8%
Poznávanie života a mentality krajiny 66%
Hrady a zámky 62,4%
Krajina a príroda 62,1%
Kontakty s ľuďmi 60,3%
Príležitosť pre zábavu 58,4%
Kultúrna ponuka 52,8%
Česká kuchyňa 41,5% (Kesner, 2005, s.66)
Záver
Na záver si dovolím odcitovať nestora československej muzeológie,
ktorého myšlienky z roku 1992 akoby zapadli – neprávom – do zabudnutia. Podľa môjho názoru sú platné aj dnes: Predovšetkým v postkomunistických krajinách vidia mnohí politickí predstavitelia v kultúre len
niečo, čo je možné označiť ako „záujmovú činnosť“, ktorú si pochopiteľne musí každý sám zaplatiť, ak má o ňu záujem a ak ho uspokojuje. Heslo privatizácie kultúry sa pre mnohých zdá ako prostriedok k tomu, ako
sa na jednej strane zbaviť zodpovednosti štátu za túto sféru, na druhej
strane skomercionalizovať kultúru tak, že bude sebestačná. (Stránský,
1992, s. 87) Ak sa niekto domnieva, že vyrieši súdobú existenčnú problematiku ľudstva, to, čo dnes prestupuje Európou, len mocenskými
a ekonomickými prostriedkami, potom je na veľkom omyle; a na ten
242
Zuzana Drugová
doplatíme všetci, ako vždy v dejinách. Kultúra nie je iba divadelné
či filmové predstavenie, kniha alebo obraz, koncert či balet. Kultúra je
to, čo urobilo z druhu homo sapiens človeka s veľkým Č. Ak má človek
zostať človekom, potom je to možné iba vtedy, ak bude kultúrnym tvorom. (Stránský, 1992, s.88) Človek preto môže odporovať Moci – nech
má akúkoľvek masku – svojim ľudstvom. Ak nemá ľudstvo opakovane
padnúť do područia akejkoľvek Moci, musí tomuto nebezpečenstvu čeliť
jedine hodnotami, ktoré robia človeka človekom. Pretože – ako napísal
Jozef Šafárik „hodnosť je prezlečenie Moci ako samozvaného výrobcu
a arbitra všetkých hodnôt, teda ich likvidátora. Čím menej hodnôt, tým
viac hodností. Bytostné vákuum je prázdne hodnotami, je nabité hodnosťami. Ideálne kasárne! Kultúra substituovaná drezúrou“ (Stránský,
1992, s.86).
Literatúra
 ČIERNA, K. Prínos neprofesionálnych tvorcov hodnôt ľudových výtvarných tradícií do súčasnej socialistickej spoločnosti. In. Ars populi 2
(8) , 1985, s.105-109
 DANGLOVÁ, O. 2007. Ľudové umenie na Slovensku. Kontexty
a súvislosti. In Tradícia dnes? 2007, ÚĽUV Bratislava, s.15
 DARULOVÁ, J., KOŠTIALOVÁ, K. 2008. Kultúrne dedičstvo
v kontexte multikultúrnej spoločnosti a jeho sprostredkovanie mládeži.
In Múzeum a muzeológia – ich determinanty a perspektívy v kontexte
súčasného sveta. Zborník príspevkov z vedeckej konferencie. UMB
Banská Bystrica. 2008. s.61
 HERIAN, K. 2008. Premeny súčasného sveta ako premeny nášho
myslenia. In Múzeum a muzeológia – ich determinanty a perspektívy
v kontexte súčasného sveta. Zborník príspevkov z vedeckej konferencie.
UMB Banská Bystrica. 2008. s.10
 HOUDEK,I. 1943. Cechovníctvo na Slovensku. Muzeálna slovenská
spoločnosť, Knižnica Slovenského národného múzea Martin. 178 str.
 KESNER, L. 2005. Marketing a management muzeí a památek. Grada
Publishing, a.s. Praha
 MEŠŠA, M. 2007. Výtvarný prejav ľudu, ľudové umenie, výtvarný
folklorizmus. In Tradícia dnes? 2007, ÚĽUV Bratislava, s. 51
 PALIČKOVÁ - PÁTKOVÁ, J. 1990. Ľudová výroba na Slovensku.
Veda, vydavateľstvo SAV Bratislava. 224 str.
243
1-2/2013
 SLOVNÍK OBCÍ BANSKOBYSTRICKÉHO OKRESU 1968, Vlastivedné
múzeum v Banskej Bystrici, 368 str.
 STRÁNSKÝ, Z.Z. 1992. Muzea: Kulturní paměť lidstva. In Európske
múzeá na ceste k 21.storočiu. Medzinárodná muzeologická konferencia
v Košiciach, Východoslovenské múzeum v Košiciach, 1992.s. 86.
 ŠPIEZ,A. 1972. Remeslo na Slovensku v období existencie cechov.
Vydavateľstvo SAV Bratislava 1972. 344 str.
Kontakt
PhDr.Zuzana Drugová
Metodické centrum pre Slovákov žijúcich v zahraničí
Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici
[email protected]
244
1-2/2013
Výstava ”Viliam Malík 1912-2012”
Nikoleta Kovácsová
V dňoch od 19. apríla do 14. júla 2013 sa na 3. poschodí v Slovenskej
národnej galérii koná výstava fotografií Viliama Malíka.
Vystavené fotografie sú v šiestich miestnostiach rozdelené tematicky
aj historicky. Okrem fotografií sú na výstave predstavené aj filmové zábery, v ktorých Viliam Malík zachytil dobové aktuality kultúrneho, spoločenského a politického života na Slovensku. Súčasťou výstavy je tiež
dokumentárny krátkometrážny film o Viliamovi Malíkovi z cyklu Fotografi Slovensko 2011. Kurátorom výstav je Aurel Hrabušický.
Viliam Malík (21. 11. 1912 – 19. 1. 2012) bol slovenský amatérsky dokumentárny fotograf a patrí medzi hlavných predstaviteľov modernej
fotografie na Slovensku v tridsiatych a štyridsiatych rokoch 20. storočia.
Pochádzal z Bratislavy a ako typický fotoamatér sa venoval veľmi širokému spektru tém. Od počiatku ho však priťahovala živá dokumentaristická fotografia, čo ho napokon priviedlo aj k čiastočnej profesionalizácii.
Začiatkom päťdesiatych rokov sa presťahoval z Bratislavy do Vysokých
Tatier a pôsobil tam až do odchodu na dôchodok v roku 1974. Spoločensky ”žiadúce” témy ho nepriťahovali, venoval sa cestopisnej
a krajinárskej fotografii. Okrem iného bol významným fotografom architektúry, zaznamenával širšie urbanistické a vizuálne celky, architektonické situácie na určitom mieste, hoci aj protirečivé zoskupenia či zhluky
budov a iných architektonických objektov. Ako otvorený a nepredpojatý
fotograf – dokumentarista vedel vystihnúť spoločenské javy, ktoré boli
typické nielen pre vtedajšie, ale ktorékoľvek neskoršie obdobie, pretože
odrážali skutočný stav vecí. V deväťdesiatych rokoch, už ako vyše
osemdesiatročný, sa aktívne zapojil do fotografického diania; vďaka
výstavám festivalu Mesiac fotografie boli na verejnosti predstavené jeho
staršie fotografie. Viliam Malík sa nestal ”celebritným” fotografom, jeho
snímky sa nevyznačujú fotografickou bravúrou, nie sú príliš nápadné
ani efektné, ale o to viac sú výpovedné.
Pri prezeraní Malíkových fotografií je dobré zdôrazniť, že bol amatérskym fotografom. Tým môžeme vysvetliť ”rušivé” elementy, ktoré sa
sem-tam vyskytli v záberoch, napríklad tmavý tieň v rohu, nedobre za245
Správy, recenzie, eseje
ostrená snímka alebo trochu posunutý záber a všímame si viac dokumentárnu funkciu fotografie. Väčšina fotografií na výstave sú čiernobiele, farebné fotografie sa vyskytujú až zo šesťdesiatych rokov. Hneď na
začiatku výstavy si návštevník všimne dve obľúbené Malíkove témy:
ľudia a architektúra. Ľudí fotografoval v skupinách aj individuálne, ale
spočiatku išlo o fotografie nearanžované, zachytával tzv. momentky.
Využil aj hru so svetlom, napríklad na fotografii ‚Slnko svieti aj pre chudobných‘. Ľudia spoločensky marginalizovaní boli Malíkovým záujmom
nielen vo vojnovom období, ale k tejto téme sa vrátil aj v druhej polovici
dvadsiateho storočia. Takéto fotografie dokumentujú ľudí, ktorí sú často
nepovšimnutí v ich prirodzenom prostredí – na ulici. Nakoľko bol amatérskym fotografom, fotografoval skôr pre seba, čo je na väčšine fotografií znateľné. Nájdu sa síce aj fotografie zo slávnostných zhromaždení,
napríklad prvomájový sprievod alebo znovu otvorenie zbombardovaného mosta v Bratislave, ale nebolo ich tak veľa a aj pri pohľade na ne človek nemá pocit, že by ho daná fotografia mala o niečom presviedčať.
Skôr len poukazuje na to, ako také zhromaždenie so všetkou parádou
vyzeralo. Iné masy ľudí zachytáva autor v cykle ‚Repatrianti‘. Boli to
Nemci zo Slovenska, ktorých sa po skončení vojny týkal odsun. Tu sa
však stretávame s porušením Malíkových zásad o nezasahovaní do súkromného prostredia ľudí. Dostáva sa k nim blízko, mnohí sú mu tvárou
natočení priamo do objektívu. Vďaka tomu tieto fotografie majú nielen
dokumentárny charakter, ale zároveň oslovujú pozorovateľov, lebo
v tvárach ľudí vidieť emócie a výraz, ktoré rozprávajú vlastným nemým
jazykom. Fotografovanie nablízko použil aj pri niektorých fotografiách
obyvateľov vidieka v slávnostnom ľudovom odeve. Tu sa dokonca stretávame aj s aranžovanými fotografiami, často portrétového charakteru.
Tieto fotografie tiež dokumentujú propagandistické prejavy cirkvi, skupiny ľudí v krojoch sa hromadne zúčastňovali na katolíckych púťach
a na iných obradoch. Vidíme tu aj jednu z fotografií, ktorá bola použitá
ako súčasť plagátu na propagáciu výstavy ‚Dievča z Jablonice‘. Je zaujímavé, že táto fotografia bola vystavená dvakrát – raz svetlejšia
s pomenovaním ‚Kroj z Jablonice‘ a druhá tmavšia s vyššie uvedeným
názvom.
Malíkova druhá najobľúbenejšia téma bola architektúra, a to vo forme rôznych stavieb, či už obytných alebo industriálnych. Tieto fotografie
najviac zaujmú možno nie tým, čo je na nich odfotografované, ale ako je
to odfotografované. Malík totiž veľmi rád využíval kontrast (napríklad
246
1-2/2013
cez okno už chátrajúcej budovy odfotografoval novú budovu) a veľmi
rád fotografoval budovy nie úplne dokončené, alebo prípadne už skoro
zničené. Tieto fotografie sa dajú pokladať za istý doklad nestálosti,
zmien, miestami až chaosu. Veľmi zaujímavé sú aj fotografie z Bratislavy
po bombardovaní spojeneckými lietadlami počas náletu v júni 1944. Bol
to vlastne akýsi prvý atak vojny voči civilnému obyvateľstvu na vtedajšom Slovensku. Vidíme najmä zničený prístav a centrum mesta. Návštevníka rozhodne zasiahne pohľad na zničený Starý most, vtedajší jediný most v Bratislave. V tomto cykle nájdeme aj druhú fotografiu, ktorá
propagovala výstavu, a to ‚Horiaca Apolka‘ (ropná rafinéria Apollo). Pri
fotografovaní architektúry treba tiež spomenúť industriálne stavby. Malík ich fotografoval, aby vyzdvihol ich monumentalitu, ponechal okolo
nich prázdny priestor, snažil sa ich odfotografovať celé – stavby tak vynikajú ako isté pomníky modernej civilizácie.
Za zmienku určite stoja aj fotografie, ktoré Malík nasnímal po odchode do Tatier. Sú to prevažne fotografie krajiny, nájdeme tu aj cyklus ‚Storoční‘, kde fotografoval vždy staré vysoké stromy v kontraste s okolím,
ktoré prevažne tvorili menšie stromy. Tento cyklus rozhodne zaujme aj
stvárnením, aj tým, že fotografie sú už farebné. Malík tiež zdokumentoval následky veternej kalamity v Tatrách v roku 2004. Z fotografií vidieť,
že ho táto prírodná katastrofa zasiahla, keďže mal Tatry veľmi rád.
Výstavu rámcujú tiež fotografie samotného Malíka, a to od rôznych
fotografov. Sú zoradené historicky, zľava doprava, aj keď tie súčasné sú
trochu ”poprehadzované”. Najviac zaujme fotografia Táne Hojčovej a to
svojou veľkosťou (asi metrová na výšku), farebnosťou ale najmä pohodou, ktorá z fotografie sála. Je to ateliérová fotografia, no Malík je tam
uvoľnený a prirodzene sa usmieva. Fotografia, ktorá sa mi zdala až príliš
technicky ”špekulatívne” spracovaná bola od J. Ondzíka.
Výstava fotografií Viliama Malíka rozhodne stojí za pozretie. Keďže
ja sama som Bratislavčanka, tak ma veľmi zaujal celý vývoj vzhľadu
mesta, či z architektonického hľadiska alebo cez obrazy ľudí. Zároveň
s výstavou vychádza aj kniha autorskej dvojice Hrabušický, A. – Vančo,
F.: Viliam Malík 1912 – 2012. Bratislava : Slovart 2013. Táto obsažná publikácia vám prinesie výstavu takrečeno "domov". Fotografie V. Malíka sú
rozhodne zaujímavé aj tým, že dokazujú, že človek nemusí byť profesionálny fotograf, aby urobil dobré fotografie.
247
ŠVOČ na Katedre etnológie a etnomuzikológie
FF UKF v Nitre
Katarína Babčáková
Katedra etnológie a etnomuzikológie FF UKF v Nitre 17. apríla 2013
usporiadala katedrové kolo súťaže Študentskej vedeckej odbornej činnosti. Všetci zúčastnení súťažiaci sú poslucháčmi študijného odboru
etnológia, a tak ŠVOČ nebola členená na sekcie. Predsedníčkou komisie
bola doc. PhDr. Zuzana Beňušková, CSc., členkami komisie boli okrem
vedúcej Katedry etnológie a etnomuzikológie PhDr. Margity Jágerovej,
PhD. i Mgr. Jana Mládek-Rajniaková, PhD., Mgr. Jana Ambrózová, PhD.
a doktorandka Mgr. Daniela Rajniaková z tejto katedry. Do súťaže boli
prihlásení siedmi študenti etnológie s rôznym tematickým zameraním
prác.
Spomedzi študentov prvého ročníka magisterského štúdia boli
v súťaži zastúpené práce Milana Blahúta „Etnická a nacionálna identita
na Slovensku“, Borisa Ferenca „Analýza metód deskripcie a interpretácie dát
vo vybraných etnologických prácach“ (školiteľkou oboch bola Zuzana Beňušková a oponentom Matej Karásek), Petra Hrabovského „Logika tvorby
tanca na príklade mužských tancov“ (školiteľka Agáta Krausová, oponentka
Jana Ambrózová) a Ivany Michalcovej „Postavenie ženy v rómskom spoločenstve (na príklade Olašských Rómov)“, ktorej školiteľkou bola Margita
Jágerová a oponentkou Zuzana Beňušková.
Študenti z jednotlivých ročníkov bakalárskeho i magisterského štúdia, ktorých hojné poslucháčske zastúpenie svedčilo o záujme, tak mali
možnosť zoznámiť sa s problematikou vnímania i formovania identity
na našom území, zamyslieť sa nad možnosťami a obmedzeniami analýzy a interpretácie výskumného materiálu a textov a preniknúť do osobitného systému vnímania rodových špecifík u Rómov z prostredia Nitry. Etnochoreologická práca P. Hrabovského predstavila zaujímavé
a v praxi využiteľné výsledky hĺbkovej analýzy archívnych záznamov
typov mužských tancov.
Do tohoročného kola ŠVOČ sa prihlásili i študenti tretieho ročníka
bakalárskeho štúdia odboru etnológia. Laura Illešová sa na základe textovej analýzy posvätných textov troch najväčších svetových monoteistic248
1-2/2013
kých náboženstiev v práci s názvom „Podstata a symbolika zla
v monoteistických náboženstvách“ (školiteľka Zuzana Beňušková, oponent
Matej Karásek) pokúsila spracovať náročnú religionistickú tematiku
úzko prepojenú s problematikou analýzy symbolov. Odborná komisia
tejto práci udelila tretie miesto.
Z autopsie známu problematiku zmeny saturovania každodenných
potrieb a vplyv na štruktúru rodinných rolí vo svojej práci „Slamení
vdovci. Muži v rodinách transnacionálnych migrantiek“ spracovala Ľubica
Tonkovičová. Školiteľkou bola Dagmara Bacová a oponentkou Zuzana
Beňušková. Práca bola ohodnotená druhým miestom.
Prvé miesto v katedrovom kole ŠVOČ získala Lívia Grznárová, ktorá
v práci „K vývinovým tendenciám a problematike výberu krstných mien
od roku 1970 až po súčasnosť“ predstavila preferované krstné mená
v skúmanej lokalite Diviacka Nová Ves a zaujímavým spôsobom analyzovala faktory výberu a preferencií jednotlivých mien. Jej školiteľkou
bola Margita Jágerová, oponentkou Zuzana Beňušková.
Do budúcna je potrebné skvalitniť organizačnú stránku súťaže, a to
predovšetkým zabezpečením učebne s dostatočnou kapacitou. Početný
záujem zo strany ostatných študentov katedry je do budúcnosti prísľubom ich aktívneho zapojenia sa do študentskej vedeckej činnosti.
249
Študentská vedecká konferencia
na Katedre etnológie a kultúrnej antropológie
FiF UK v Bratislave
Jana Peričková
26. apríla 2013 sa na Katedre etnológie a kultúrnej antropológie FiF
UK konala študentská vedecká odborná konferencia odboru Etnológia
a kultúrna antropológia. Súťažné kolo v zastúpení vedúcej katedry prof.
PhDr. Marty Botíkovej, CSc. otvorila doc. PhDr. Hana Hlôšková, CSc.
a podujatie moderovala študentka druhého ročníka bakalárskeho stupňa
štúdia Jana Peričková.
Odbornú komisiu tvorili emeritná doc. PhDr. Ľubica Droppová, CSc.
a doktorandky Mgr. Linda Šimeková, Mgr. Veronika Macková
a Mgr. Dita Csütörtökyová. Predsedom komisie bol Mgr. Juraj Janto,
PhD. Za študentov bola v komisii Jana Peričková. Zo strany pedagógov
mala podujatie organizačne na starosti PhDr. Zita Škovierová, CSc.
Študenti predstavili témy súťažných prác, metódy získavania údajov
a výsledky, ku ktorým dospeli. Pri väčšine prác na to využili možnosti
powerpointovej prezentácie. Ivana Adámeková súťažila prácou Zmeny
životných stratégií obyvateľov Muránskej doliny a ich dôsledky na demografický
vývoj, Bc. Vojtech Bagin prácou Problematika goralskej identity a stereotypné
predstavy o obyvateľoch Podhalia v prostredí slovenských goralských obcí; Bc.
Anna Danišková prácou na tému Vybrané problémy stagnácie spoločenského
života na verejných priestoroch mesta Stupava; Bc. Eva Rechtoríková prácou
Rodová deľba práce v domácnosti; Michal Uhrín vystúpil s prácou Kováčstvo
a podkúvačstvo v minulosti a v súčasnosti v obci Poruba pod Vihorlatom a ako
posledný súťažiaci sa predstavil Tomáš Winkler s prácou Pohostinské
zariadenia v obci Jovsa ako centrá spoločenskej komunikácie, pričom M. Uhrín
a T. Winkler vychádzali z materiálu výskumu, ktorí v uplynulom školskom roku absolvovali ako svoj prvý terénny výskum.
Odborná komisia rozhodla o nasledovnom umiestnení: prvé miesto
študentskej vedeckej konferencie pre rok 2013 získal Bc. Vojtech Bagin,
na druhom mieste sa umiestnil Michal Uhrin a na treťom Tomáš Winkler. Ocenení získali finančnú odmenu z vedenia fakulty a katedra
250
1-2/2013
všetkých účastníkov i ocenených odmenila odbornými knižnými
a časopiseckými publikáciami.
Študentská vedecká konferencia prebehla v príjemnej a tvorivej atmosfére, i keď v budúcom ročníku by sme privítali v publiku hojnejšie
zastúpenie nesúťažiacich študentov – pre všetkých zúčastnených je to
výborná možnosť prezentácie a diskusie k výsledkom vlastnej práce
v predmete štúdia.
251
Zoznam autorov
Mgr. Jana Bartková
Národopisné múzeum Liptovský Hrádok
[email protected]
PhDr. Elena Beňušová
Oravské múzeum P. O. Hviezdoslava Dolný Kubín
[email protected]
Bc. Radek Bryol
Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm
[email protected]
Dr. Eva Császáriová, PhD.
Katedra slovanskej filológie Univerzity Eötvösa Loránda,
Budapešť
[email protected]
Dr. Kinga Czerwińska
Uniwersytet Śląski w Katowicach
Instytut Etnologii i Antropologii Kulturowej w Cieszynie
[email protected]
Oľga Danglová, CSc.
Ústav etnologie SAV Bratislava
[email protected]
Mgr. Zuzana Denková
Slovenské banské múzeum Banská Štiavnica
[email protected]
PhDr. Daniel Drápala, Ph.D.
Ústav evropské etnologie Filozofická fakulta Masarykovy univerzity,
Brno
[email protected]
PhDr.Zuzana Drugová
Metodické centrum pre Slovákov žijúcich v zahraničí
UMB v Banskej Bystrici
[email protected]
252
PhDr. Daša Ferklová
Slovenské národné múzeum Martin
dasa.ferklova@ snm.sk
Dr. Katarína Király PhD.
Osvetové centrum Celoštátnej slovenskej samosprávy v Maďarsku
Budapešť
[email protected]
PhDr. Zdena Krišková, PhD.
[email protected]
Inštitút sociálnych a kultúrnych štúdií FHV UMB
Banská Bystrica
Mgr. Petr Liďák
Rožnov pod Radhoštěm
[email protected]
Mgr. Václav Michalička
Slezské zemské muzeum Opava
[email protected]
PhDr. Jarmila Pechová
Moravské zemské muzeum – Etnografický ústav
Brno
[email protected]
Doc. PhDr. Blanka Soukupová, CSc.
Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií
Praha
[email protected]
PhDr. Iveta Zuskinová
Liptovské múzeum v Ružomberku
[email protected]
253

Etnologické rozpravy 1-2/2013 - Filozofická fakulta Univerzita Mateja

Transkript

Podobné dokumenty