Prezentace aplikace PowerPoint

Jednota Mladá Boleslav
Jednota Mladá Boleslav
Jednota Mladá Boleslav
Celnice v Horní Světlé
Ing. Jaroslav Beneš
Historie československého celního úřadu v Horní Světlé
(dobově Oberlichtenwalde) se začala psát v polovině 20. let
minulého století. Do té doby byl celní úřad umístěn v budově, kde
sídlilo i oddělení finanční stráže v Dolní Světlé. Jednalo se o
budovu č.p. 133, kde je dnes umístěna restaurace a pension
s příznačným názvem Celnice. Tento objekt byl postaven již v roce
1913 pro rakouskou „Finanzwache“ stavební firmou Augusta
Herrmanna z Chřibské. Budova finanční stráže v Dolní Světlé ale
počátkem 20. let minulého století přestávala svou velikostí i
polohou pro účely celního úřadu vyhovovat. Započalo se tak
s přípravou výstavby celního úřadu přímo na hraničním přechodu
do Waltersdorfu, na katastrálním území obce Horní Světlá naproti
restauraci „Deutsche Wacht“ č.p. 145 (v některých obdobích se
hostinec nazýval „Zur Wache“).
Budova celního úřadu v roce 1940.
Ve čtvrtek 10. 7. 1924 proběhlo přímo na místě
budoucího staveniště celního úřadu šetření za účelem vydání
stavebního povolení. Stavba celnice byla povolena výměrem
okresního úřadu v Jablonném v Podještědí dne 3. 9. 1924 (tehdejší
český úřední název města zněl Německé Jablonné, německy pak
Deutsch Gabel). Stavební povolení na stavbu celnice na „Wache“
nese datum 8. 9. 1924 (zdejší hraniční přechod se i dnes hovorově
označuje německým názvem „Wache“, ve 30. letech minulého
století se v česky psaných dokumentech můžeme setkat i s českým
označením „Stráž“). Stavba byla zadána staviteli Robertu Ehrlichovi
ze Slaného. V původním projektu celnice se nepočítalo
s vodovodem, ale jen se studnou, a ani s připojením na elektrickou
síť.
Sousední budova hostince „Deutsche Wacht“ byla ale na
vodovod připojena a vodovodní potrubí šlo po hranici staveniště a
tak se o zřízení vodovodu od začátku přemýšlelo. Pan Hugo Barth,
vlastník hostince „Deutsche Wacht“ požadoval v případě připojení
celnice na jeho vodovod proplácení poloviny udržovacích poplatků,
které on za vodovod platí. Také připojení celnice na elektrickou síť
nebylo v prvním projektu plánováno ale stejně jako v případě
vodovodní přípojky se od začátku přemýšlelo o připojení na
elektřinu opět k sousednímu hostinci, který měl přípojku ze Saska.
Elektrické vedení na našem území bylo nejblíže v osadě Myslivny
vzdálené přes 1 kilometr a zřízení elektrické přípojky odsud by bylo
nákladné. Zástupce celního úřadu z Dolní Světlé, celní správce
Richard Köhler, budoucí uživatel nové celnice, požadoval připojení
stavby na vodovod i elektrickou síť. Argumentoval tím, že
v sousedním hostinci se nachází studna hluboká 14 metrů, ale
s nepatrným množství vody. Tyto připomínky k projektu celnice bylo
doporučeny k realizaci.
Prakticky rok po vystavení stavebního povolení – 24. září
1925 napsal stavební komisař Ing. Karel Gleisner ze státní
stavební správy v Liberci, která novostavbu celnice dozorovala, na
okresní úřad do Jablonného, že stavba celnice je ukončena a
požádal o svolání kolaudačního řízení a povolení užívání stavby.
Termín kolaudace byl na návrh Ing. Gleisnera stanoven na 6. října
1925. Zápis z kolaudace uvádí, že stavba odpovídá všem
zadávacím podmínkám dle výnosu okresního úřadu ze dne 3. 9.
1924 a byla provedena dle schválených zadávacích plánů. Budova
celnice obdržela číslo popisné 129. Oproti původním plánům došlo
k několika změnám, které znamenaly výrazné zlepšení komfortu při
užívání budovy. Všechna tato vylepšení byla při kolaudačním řízení
bez připomínek schválena. Natěračské a malířské práce nebyly
v době kolaudace zcela zaschlé, kolaudační komise doporučila
užívat budovu až za 14 dnů a do té doby ji provětrávat. Kolaudace
byla ukončena s kladným výsledkem. Následně 27. října 1925
obdržel celní úřad v Dolní Světlé od okresního úřadu v Jablonném
v Podještědí povolení k používání novostavby celního úřadu.
Také připojení celní úřadu na elektrickou energii bylo
vyřešeno a to napojením na elektrickou síť ze sousedního
německého Waltersdorfu. Současně s připojením celního úřadu
byla zavedena elektřina i do sousedního domu č.p. 137, jehož
majitelem byl pan Wenzel Weiss. Pan Weiss se zabýval
obchodem s tabákem a v jeho domě byl i sklad tabáku. Hostinec
„Deutsche Wacht“ byl napojen na elektrickou síť z Waltersdorfu již
zhruba od roku 1909. Na německou rozvodnou síť byly napojeny i
další domy v okolí, kupříkladu kolem roku 1928 známý penzion
„Nová Brazilie“ č.p. 180 majitelky Rony Raumannové či dům
Hermanna Weilanda č.p. 181.
Na hraniční přechod v Horní Světlé pravidelně zajížděly i
autobusy veřejné dopravy. Od roku 1926 jezdil autobus na lince
Jablonné v Podještědí – Heřmanice – Mařenice – Dolní Světlá –
„Wache“.
Krátce po postavení celního úřadu byl na hraničním
přechodu vztyčen i československý orientační hraniční sloup ve
tvaru státní vlajky se státním znakem.
Jednota Mladá Boleslav
Hraniční přechod v 30. letech minulého století.
V letech meziválečné republiky běžel čas a život na
celním úřadu v poklidným tempem. Ve druhé polovině 30. let
minulého století došlo i zde k přiostřování situace a
národnostní rozpory v československém pohraničí se povážlivě
prohlubovaly a to za vydatného přispění z druhé strany hranice.
V roce 1937 přetnuly obě dvě komunikace u celního úřadu
pancéřové závory. Jednalo se o tzv. "zvláštní zařízení sloužící k
znemožnění dopravy na silnicích a cestách". (podrobněji o
tomto tématu viz Beneš J., Hamák B., Stejskal J.: Lužické hory,
Fortprint, Dvůr Králové nad Labem 2004, str. 36 - 51.)
Původně na celním úřadě sloužil jen jeden příslušník
finanční stráže, od druhé poloviny 30. let však došlo k navýšení
počtu zde sloužících finančníků. Patrně předposledním
správcem celního úřadu byl respicient František Myška, který
zde sloužil od 3. září 1932 do 31. srpna 1938. Zda a kdo
nastoupil na místo správce na jeden měsíc po něm, není v
současné době známo.
Na podzim roku 1937 se na německé straně ve
Waltersdorfu, přímo na hraničním přechodu, začalo se stavbou
nového celního úřadu. Do té doby byl německý celní úřad
umístěn v domě č. p. 164. Nový německý celní úřad byl předán
do užívání v roce 1938. Dnes je tento dům č.p. 166 označován
majiteli označován jako „Die Wache“ a slouží jako pension.
Situace v našem pohraničí se v roce 1938 nadále
vyostřovala a na celnici v Horní Světlé vyvrcholila ve čtvrtek 22.
září 1938, kdy byl československý celní úřad přepaden teroristy
tzv. Sudetoněmeckého freikorpsu – viz následující článek.
Po ostudné Mnichovské dohodě musela naše
republika odstoupit svá pohraniční území Německu. Zdejší celní
úřad už nebyl potřeba, neboť tudy žádná hranice nevedla, a tak
dům v roce 1939 zakoupila rodina Rudolfa a Elsy Tőpperových,
která zde i přes válku bydlela.
Po skončení války byl celní úřad obsazen opět
československou finanční stráží. Příslušníci finanční stráže se
na svá dřívější působiště na historických hranicích naší vlasti
vraceli již v prvních květnových dnech roku 1945. Činnost
oddělení finanční stráže v Dolní Světlé byla obnovena 28.
května 1945 a finančníci z tohoto oddělení konali i službu na
hraničním přechodu do Waltersdorfu.
Místo správce celního úřadu však bylo nějakou dobu
neobsazené, neboť zpočátku v Dolní Světlé nebyl žádný
příslušník finanční stráže se složenými zkouškami pro vedení
celního úřadu.
Po skončení války probíhal z pohraničí naší republiky
nutný a spravedlivý odsun Němců. Také kolem celního úřadu
v Horní Světlé prošlo několik transportů v počátečních fázích
odsunu a dnes tyto události připomíná pomníček na německé
hrad
straně hranice odhalený 16. záříMladoboleslavský
1995.
Celní úřad v Horní Světlé byl oficiálně zrušen výnosem
ministerstva financí ze dne 29. 6. 1948. Budova celního úřadu
stála ještě několik let, chátrala bez využití, než byla definitivně
srovnána se zemí. Přesné datum fyzické likvidace není známo,
na vedle stojící dům č. p. 137 bylo vydáno povolení ke zbourání
13. července 1957. Je možné, že v této době se také zpečetil
osud budovy celního úřadu.
Budova celnice v poválečných letech.
K znovuotevření hraničního přechodu, již jen jako
turistického, došlo až 1. března 1996. Na podzim roku 2003
odhalila Československá obec legionářská na zdejším
hraničním přechodu pomník, připomínající osudné září roku
1938 a boj o zdejší celní úřad.
Škoda, že na tak krásném místě, přímo pod horou
Luží, dnes nenajdeme ani budovu bývalého celního úřadu a
další stavby, ani se zde již nepotkáme s příslušníky
československé finanční stráže.
I přes všechny dějinné zvraty si však místo zvané
„Wache“ podrželo dodnes svoje kouzlo.
Text vznikl krácením původního článku pro vlastivědný sborník
Bezděz:
Dolní Světlá,
Beneš, J.: Celnice
v Horní hraničářům
Světlé, In.: Bezděz,
Vlastivědný
sborník
Pomník
z roku
1938
Českolipska, ročník 2007, s. 241-252.
Jednota Mladá Boleslav
Horní Světlá 22. září 1938 - přepadení
celního úřadu
Jaroslav Beneš, Jan Stejskal
Silniční celní úřad v Horní Světlé (dobově OberLichtenwalde) byl
v působnosti Finanční stráže (FS) inspektorátu Dolní Světlá. Celní
úředníci v předmnichovské republice působili jen na
nejdůležitějších hraničních přechodech. Inspektorátu v Dolní
Světlé podléhala oddělení finanční stráže v Dolní Světlé,
Krompachu a Lesné a celní úřady v Horní Světlé a Krompachu Valech.
Hraniční přechod v roce 1938.
Již na začátku roku 1938 bylo jasné, že nad naší republikou se
stahují mračna války. Ryk zbraní na druhé straně hranic,
v Německé říši a zpupné chování drtivé většiny Němců v našem
pohraničí nevěstili nic dobrého. V květnu 1938 byla vyhlášena tzv.
„částečná mobilisace československé branné moci“. Jako první
zaujaly bojová stanoviště na hranicích jednotky SOS (stráže obrany
státu). Zaujetí bojových pozic jednotkami SOS proběhlo v několika
hodinách po vyhlášení a následně, v časných ranních hodinách 21.
května, byly jednotlivé oddíly doplněny civilními příslušníky SOS
z blízkého okolí. Na celním úřadě v Horní Světlé mělo stanoviště
družstvo číslo 89 ze 4. roty libereckého praporu SOS. Družstvu,
které tvořili příslušníci finanční stráže z Dolní Světlé společně
s vojenskými posilami, velel rázný hraničář vrchní respicient
finanční stráže Bohumil Šetka.
V námi sledovaném prostoru hranic se nestaly žádné vážnější
incidenty až do onoho čtvrtka 22. září 1938. V tento den, kdy
propukala povstání Němců na různých místech našeho pohraničí,
přepadli němečtí teroristé i nedaleké město Varnsdorf. Tohoto dne
kolem poledne hlásilo družstvo SOS umístěné na celním úřadě
v Horní Světlé střelbu a výbuchy ze směru od Varnsdorfu.
V brzkých odpoledních hodinách bylo hlášeno, že velký počet
ozbrojených ordnerů postupuje směrem od Luže k našemu celnímu
úřadu. Nedlouho na to došlo hlášení, že družstvo SOS před
nepřátelskou přesilou opustilo stanoviště a ustoupilo. Ústup byl
proveden kolem 15. hodiny. Němečtí teroristé budovu celnice
obsadili a začali demolovat její zařízení. Do večera byl celní úřad
zdemolován k nepoznání.
Byl zničen i státní znak na hraničním sloupu. Hlídka SOS na vrchu
Luže spatřila 22. září 1938 na budově celního úřadu prapor
s hákovým křížem. Toto ihned nahlásila vojenskému velitelství
v Mařenicích. Inspektor finanční stráže II. třídy Antonín Alinče vydal
okamžitě rozkaz, aby byl celní úřad dobyt zpět za každou cenu, a
aby se družstvo SOS vrátilo na své původní stanoviště. V té době
již ale platil pro armádu zákaz angažovat se před hlavním
obranným postavením (zde pevnostní linií) a boj o celní úřad byl
tedy plně na bedrech oddílů SOS.
Vydaný rozkaz družstvo plně provedlo. Jako velitel družstva SOS
se dobrovolně přihlásil dozorce finanční stráže Josef Kozman z
důvodu očistění stavovské cti. Vrchní respicient Šetka, totiž před 14
dny suspendoval Kozmana ze služby finanční stráže pro porušení
kázně za přitěžujících okolností.
V nočních hodinách se tak skrytě přiblížilo družstvo SOS do
blízkosti celního úřadu, který byl stále v držení ozbrojených nacistů.
Rozpoutala se prudká přestřelka. SOSáci použili kulomety a ruční
granáty. Boj trval asi hodinu. Okolo půlnoci byl celní úřad dobyt
zpět do našich rukou.
Po skončení boje nalezli „Sosáci“ u celnice Wacha, jak se říkalo
celnici v Horní Světlé, mrtvého místního nacistu Josefa Mockera
z Kunratic u Cvikova. Celkový počet mrtvých a raněných na
německé straně je však nejistý. Na naší straně byli lehce zraněni
dozorci finanční stráže Josef Kozman a Bohumil Kobr.
Přepadení celnice bylo patrně dobře naplánováno. Dne 22. 9.
dopoledne bylo totiž zpřetrháno telefonní vedení ve Světlé a tím
bylo přerušeno spojení s četnickou stanicí a inspektorátem finanční
stráže.
Po boji panoval již na hranici v Horní Světlé relativní klid. Po přijetí
potupné Mnichovské dohody muselo Československo vydat svoje
pohraniční území. Museli odejít i příslušníci Stráže obrany státu
z Dolní Světlé. V neděli 2. října opustili se slzami v očích bojová
stanoviště na hranici, opustili vše za co v posledních dnech a
měsících bojovali. Ale již tehdy věřili, že se opět vrátí. Příslušníci
oddělení finanční stráže z Dolní Světlé ustupovali po trase Cvikov,
Mimoň, Kuřivody až do Bělé pod Bezdězem, kde začali opět svou
práci na nových hranicích zmrzačené a ponížené republiky.
Dolní Světlá,
Pomník hraničářům z roku 1938
Příslušníci finanční stráže před budovou celního
úřadu v roce 1938.
Jednota Mladá Boleslav
Nikdo z nich se však žádného pochvalného uznání bohužel
nedočkal.
Vzpomínka Jana Rejchrta
Likvidace závory a zátarasů německými ženisty.
Zářijový boj o celnici „Wache“ měl ale ještě pozdější dohru. Zcela
jasný charakter bojové situace totiž nacistům nezabránil, aby
dozorce Josefa Kozmana a Bohumila Kobra a patrně i některé
další, neobvinili z vraždy obou nacistů. Kobr byl zatčen gestapem
16. února 1940 v Brandýse nad Labem, Kozman následně
v Rečkově. Spolu s nimi byl zatčen i četař aspirant Jan Reichrt,
velitel záložních vojáků přidělených ke Stráži obrany státu v Dolní
Světlé. Soud se konal v České Lípě a všichni byli odsouzeni.
Kozmana propustili z liberecké věznice gestapa již po 10 dnech
vazby a výslechů. Bohumil Kobra byl propuštěn až 16. srpna 1940.
Jan Rejchrt byl nakonec ve vykonstruovaném procesu odsouzen
na deset let káznice za to, že se zbraní v ruce hájil hranice a práva
své vlasti. Gestapo pátralo i po dalších příslušnících SOS, kteří
bojovali v Horní Světlé, asi ale neúspěšně. Podrobněji o boji na
celním úřadě v Horní Světlé viz sborník Hraničáři pod Luží ´38,
Fortprint, Dvůr Králové nad Labem 2004.
V únoru 1939 se sestavovaly seznamy příslušníků SOS, kteří si
zasloužili pochvalné uznání za svoji činnost. Velitel libereckého
praporu SOS ppl. pěch. František Kruliš odeslal v únoru 1939 na
Ministerstvo vnitra seznam navržených SOSáků jeho praporu
k pochvalnému uznání. Z oddělní finanční stráže v Dolní Světlé byli
na pochvalné uznání navrženi dva příslušníci finanční stráže:
Dozorce finanční stráže Bohumil Kobr (OFS Dolní Světlá):
Při nočním přepadu provedeném družstvem SOS za účelem
znovudobytí celního úřadu v Horní Světlé, dravě vrhal se do
nejnebezpečnějších situací a ač lehce zraněn střepinou granátu na
levém oku, setrval v boji až do znovuobsazení celního úřadu.
Za neohroženost a udatnost před nepřítelem uděluji Vám
pochvalné uznání.
Dozorce finanční stráže Josef Kadlec (OFS Dolní Světlá):
Dne 22. září 1938 zúčastnil se nočního přepadu za účelem
znovudobytí celního úřadu v Horní Světlé. Přesným a
chladnokrevným vrháním ručních granátů za obtížné situace
způsobil paniku a zmatek u nepřítele a velmi se zasloužil o úspěch
přepadu.
Za tento neohrožený čin, udatnost a chrabrost před
nepřítelem vyslovuji Vám pochvalné uznání.
Vojenskou presenční službu jsem nastoupil roku 1936 a prodělával
jsem ji u 4.-kulometné roty I. praporu pěšího pluku 4 Prokopa
Holého. Někdy v roce 1938 byl náš prapor převelen do Dobrušky
na Náchodsku. Tady jsem měl možnost účastnit se budování
našeho pohraničního opevnění.
Na začátku září 1938 mi byla velitelem jednotky, jako četaři
aspirantovi, přidělena četa asi 40ti povolaných záložníků od 35 do
40 let, abych s nimi zopakoval plížení, ostrou střelbu a všechny
útočné akce. Bylo mi 22 let a popravdě, považoval jsem je tenkrát
za staré „strejce“. Vesměs to byli Pražáci - otcové rodin. Asi 11.
září 1938 jsme, celá četa, nafasovali "plnou frontovou polní" včetně
ostrých nábojů a granátů, ČSD přidělila vagón, já dostal
zapečetěnou obálku, s příkazem otevřít ji až během transportu a
tak jsme dojeli do Liberce, kde bylo velitelství libereckého praporu
stráže obrany státu.
Dolní Světlá,
Pomník hraničářům z roku 1938
Četař aspirant Jan Rejchrt v roce 1938.
Jednota Mladá Boleslav
Při vystupování procházeli jsme špalírem státních policistů, jichž
nám bylo v jejich poplivaných stejnokrojích velmi líto. Platil totiž
zákaz bránit se proti jakýmkoliv sudetským výstřelkům. Cestou
libereckými ulicemi jsme si nemohli nevšimnout jejich „výzdoby“. V
oknech měli liberečtí Němci portréty Hitlera a Henleina a hesla,
jako např.: ,,Unsere lieber Führer mach uns frei von der
Tschechoslowakei.“ – „Náš milý vůdče osvoboď nás z
Československa.“ Přes ulici na sebe koukali z oken a pokřikovali:
„Sieg heil Hitler“ nebo „Sieg heil Henlein“. Bylo 11. září a v
pohraničí panovalo takové ovzduší. Českoslovenští Němci přitom
měli v republice vlastní universitu, vlastní techniku, svoje divadla ...,
měli stejná práva jako kterýkoliv čs. občan a takhle se zachovali.
Většina záložníků byla rozdělena k několika rotám libereckého
praporu SOS. Mně dali 13. 9. 1938 asi 10 záložních vojáků a
odvezli ke 4. rotě SOS do Dolní Světlé. Velitel 4. roty SOS,
inspektor fin. stráže II. třídy Antonín Alinče, mne a tuším 5
záložníků přidělil k družstvu, kterému velel dozorce fin.stráže Josef
Kozman. V umístění u obce Jagerdorfel (dnes Myslivny) ve srubu
na jižním svahu hory Luž. Stal jsem se zástupcem velitele družstva
se všemi povinnostmi v pro mne neznámém terénu, v čas dlouhých
mlhavých nocí a nepříjemného počasí ve dne. Na vrcholu Luže
jsme měli pozorovatelnu a pochůzkami jsme střežili hranice
severně a hlavně východně od vrcholu hory Luž přes ,,Krkavčí
kameny" až po Krompachy, za občasného ostřelování ordnery z
obou stran hranice, ve dne i v noci. To málo volného času, co nám
zůstávalo, jsme se snažili využít ke zdokonalování výcviku,
například v hodu granátem.
22. 9. 1938, těsně po 12. hodině, jsme z Luže zaznamenali
nezvyklý pohyb východně od Varnsdorfu a byla slyšet kulometná
střelba a výbuchy. Asi za hodinu jsme dostali zprávu, že se velká
tlupa ordnerů chystá pravděpodobně napadnout náš hraniční celní
úřad v Horní Světlé. V něm bylo jedno z družstev SOS. Ordneři v
uniformách a civilisté s hákovými kříži na rukávech, tuším asi v 15
hodin, skutečně zmíněný úřad přepadli a nutili posádku, aby jej
vyklidila. Bohužel stále všeobecně platil zákaz střelby ve směru k
hraniční čáře. V důsledku této pasti musela po krátkém odmítání
naše posádka, před několikanásobnou přesilou, úřad opustit.
Navečer dostalo naše družstvo, spolu s dalšími dvěma nebo třemi,
rozkaz dobýt celnici za každou cenu zpět. Velitel družstva dozorce
Kozman za mnou přišel a požádal mne, abych jako jediný aktivní
voják převzal pro tuto akci velení. Po setmění, kdy už byla tma
doslova jako v komíně, jsme, plně ozbrojeni, vyrazili. Dohodli jsme
se na rojnici a abychom ji v té hluboké tmě neroztrhali, drželi jsme
se za ruce. Byl jsem zhruba veprostřed, na pravém křídle moji
záložáci, vedle mne pomocný dozorce FS Kobr a vlevo od něj
příslušníci FS a četnictva doz. Wawreczka, doz. Landa, místní
vojenská posila des. Hynek …, které měl na starost dozorce
Kozman. Další jména si již nepamatuji. Napravo od nás šla ještě
další družstva, která měla ustupující ordnery zadržet. Náš nejlepší
vrhač granátů měl na cíl hodit první, my ostatní po něm a ihned
zahájit palbu z pušek, aby ordneři nevěděli kolik nás je (byla nás
sotva třetina jejich počtu) a hodně křičet. Klasická zteč. Takto jsme
se v tichosti dostali až k celnici, když se před námi ozvalo: ,,Halt,
wer da?", šťouchl jsem do Kobra, jenž se při nácviku jevil jako
nejlepší granátník z nás, ten hodil granát směrem odkud se hlas
ozval, na to propukly ohlušující rány granátů, pušek a silný křik. Po
necelé hodině boje jsme celnici obsadili. V tom zmatku,
způsobeném hlubokou tmou, jsme ještě museli pomoci jednomu z
našich záložníků, kterého se Němci pokusili zajmout a odvléci přes
hranici. Celnice byla prázdná, úplně zdevastovaná, dokonce i
pokálená, jestli od ordnerů strachem či nenávistí vůči všemu
českému, nevím, ale byla bez ordnerů. Po boji jsme nedaleko
celnice našli mrtvého Richarda Mockera, prý vedoucího SdP v
Mladoboleslavský
hrad
Dolním Lichtenwaldu, jehož místní
finančníci znali osobně.
Jeho
tělo bylo roztrháno granátem a hlava prostřelena ranou z pušky.
Nemohli jsme ani uvěřit co dokáže napáchat malý granát. I u
vedlejších našich družstev byl jeden padlý vzbouřenec, toho však
prý Němci stačili přetáhnout přes hranici. Množství pušek a tři
kulomety nalezené po ústupu ordnerů, nám potvrdily, že byli velmi
dobře vyzbrojeni.
Po tomto, pro nás vítězném boji, kdy jsme vlastně poprvé mohli
použít proti ordnerům zbraně, zatímco oni po nás předtím stříleli
jako „po zajících“, nastal na našem úseku hranic zdánlivý klid.
Potom přišel Mnichov a my jsme se museli pěšky v rozedraných
stejnokrojích přesunout během několika dní na novou,
nadiktovanou hranici k Bělé pod Bezdězem. Během cesty jsme se
v některé z hospod poprvé po čtrnácti dnech opět vykoupali. Je
těžké si představit, jak ti „moji“ záložníci a vlastně my všichni, ten
ústup oplakali.
Jeden z mnoha záběrů hraničního přechodu.
Za novými hranicemi již bylo klidněji, někteří nám ale říkali zbabělci
a další nás litovali, že jsme nemohli republiku bránit.
Proběhla demobilizace a já byl z presenční služby propuštěn až
koncem zimy 1939. Bydlel jsem u rodičů v Novém Městě nad
Metují a po krátkém odpočinku nastoupil místo administrativního
úředníka. Necelý rok po okupaci zbytku Československa jsem byl
20. února 1940, krátce nato co jsem si dohodl útěk přes hranice k
naší zahraniční armádě, přímo v kanceláři zatčen Gestapem. Bez
rozloučení s rodiči převezen do Liberce a uvězněn na samotce.
Po několika výsleších a konfrontacích s rovněž zatčeným Josefem
Kozmanem, mne převezli do vězení v České Lípě. Kozman byl prý
po 10ti dnech propuštěn na svobodu. VDolní
českolipské
věznici pro
Světlá,
mne nastaly zléPomník
časy na samotce
(jen
s
živým
tvorem-pavoukem).
hraničářům z roku 1938
Výslechy ve dne i v noci, se vším všudy co gestapo dovedlo na
Čechy vymyslet.
Jednota Mladá Boleslav
Snad v dubnu 1940 jsme zjistili při pokusech o dorozumívání se se
spoluvězni vyťukáváním morseovky, že máme s Bohumilem
Kobrem, s nímž jsme byli až do jeho smrti v roce 1991 velmi dobří
kamarádi, cely vedle sebe. Asi úmyslně! Skrze okno nebo zeď, jak
to šlo, jsme se domlouvali co bylo a jak co bude. Samozřejmě,
naše idyla praskla a já byl potrestán měsícem ve sklepním bunkru
jen o chlebě a o vodě.
Bohumila Kobra propustili asi po půl roce věznění, přičemž toto
brzké propuštění připisoval i tomu, že Němci vzali v potaz můj
výrok při naší vzájemné konfrontaci, kdy jsem prohlásil, že nechápu
Vlevo Bohumil Kobr na hraničním
přechodu v Dolní Světlé v létě 1938.
Budova zaniklé restaurace ,,Deutsche Wacht“
v 50. letech minulého století.
jak je možné, aby byl občan státu souzen za to, že hájí jeho
hranice. Za to, že z rozkazu bojuje za svoji věc.
No a pak 19. 10. 1940 došlo k přelíčení u krajského soudu v
Lipsku, jinak spíše k divadelní frašce, kdy jsem byl po nechutných
tahanicích a zbabělém blekotání několika českých svědků,
odsouzen k desetiletému žaláři za „vraždu“ Richarda Mockera. Čí
kulka v něm ale ve skutečnosti byla, už asi nikdo nikdy nezjistí,
protože v té tmě jsme stříleli a házeli granáty všichni, aby se
podařilo ordnery z celnice vytlačit.
Zimní pohled na hraniční přechod.
Budova inspektorátu a oddělení finanční stráže v Dolní Světlé
č. p. 133 stojí doposud a dnes slouží jako restaurace ,,Celnice“.
Jednota Mladá Boleslav
Snímky z výstavby pomníku čsl. hraničářů v roce 2003 na hraničním přechodu
Dolní Světlá - Waltersdorf.
Stavbu pomníku brigádnicky provedli především členové ČsOL Jednota Mladá Boleslav.
Jednota Mladá Boleslav
Snímky z odhalení pomníku 20. září 2003.
Pomník společně s předsedou
mladoboleslavké jednoty odhalil předseda
ČsOL generálmajor v. v. Antonín Špaček
Současný stav pomníku.
Jednota Mladá Boleslav
Jednota Mladá Boleslav
Vydala Čsl. obec legionářská – Jednota Ml. Boleslav
ku příležitosti 7. výročí výstavby pomníku čsl. hraničářů
na hraničním přechodu Dolní Světlá – Waltersdorf.
25. září 2010
Zodpovědná osoba za obsah: Ing. Jaroslav Beneš
tel.: 732 212 464, el. adresa: [email protected]
Československá obec legionářská – J e d n o t a M l a d á B o l e s l a v, Na Výšině 306, Kosmonosy-Bradlec, 293 06
elektronická pošta [email protected], www.csol-mb.net