eyewitnessnews

Komentáře

Transkript

eyewitnessnews
INFORMAČNÍ OBČASNÍK - Lanškrounská farnost
BŘEZEN - 2004 číslo: 37 ročník: VII.
ZDARMA
Vážení a milí čtenáři,
přinášíme Vám opět několik řádků z obzorů farních a mimofarních. Často uvažujeme nad tím, co vlastně do
čísla dát, čím oslovit, o čem informovat a co je vhodné uvést, aby to bylo zajímavé nebo inspirující. Ve
Svítání mohou být pochopitelně i články s kterými se plně neztotožňujeme, ale které mohou oslovit jiné.
Na informačním trhu je spousta věcí se kterými si člověk neví rady, nedokáže zaujmout stanovisko
a nebo prostě nemá možnost utvořit si své vlastní argumenty nebo názor. Proto je dobré, když se
informace scházejí z více stran a vyjadřují různé postoje zúčastněných. Stejně tak ve Svítání - nechceme
produkovat něco, co by nemělo nějaký smysl nebo hodnotu. Chceme dát možnost každému člověku, aby
mohl nějak přispět k obsahu časopisu. Jedná-li se o nějakou farní akci, duchovní cvičení nebo i jakýkoli
článek, zamyšlení nebo životní inspiraci, tak je tento prostor otevřený každému. Časopis podléhá přísnému
samofinancování, takže prostředky na jeho tvorbu od zpracování až po samotné kopírování jsou
zajišťovány z redakčních zdrojů. To nám tedy jistým způsobem dává i možnost mít rozhodující hlas co do
vlastního obsahu časopisu. Stalo se ale jen jedenkrát, že jsme byli nuceni odmítnout velmi rozsáhlý článek,
který by byl na více stran a autorovi doporučili jeho zveřejnění na nástěnku. Občas se nám také stává, že
číslo časopisu mívá jednotlivé listy pomačkané. Je to bohužel výsledek unavené kopírky Canon 6512, která
se s námi při oboustranném kopírování moc nekamarádí. V nedávné době jsme utrpěli trochu kritiky za
některé články, které údajně nic neřeší a nemají valnou hodnotu. Ale to jsou prostě jen úskalí práce, kdy ne
každý musí být nutně spokojen. Jediným kriteriem úspěšnosti bývá často to, že oněch devadesát až sto
výtisků se v kostele rozebere. Chceme vyjádřit poděkování všem příznivcům a čtenářům, kterým má
Svítání co říci, a věříme, že v této práci budeme moci i nadále pokračovat.
redakce
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ ¤¤¤¤¤¤ ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
JAK SE DNES POSTIT ?
Příkaz půstu a abstinence
Kdo chce něčeho dosáhnout, musí pro to něco udělat. Úspěchu téměř vždycky předchází odříkání: kdo spoří,
odříká si konzum; kdo chce ze svých dětí vychovat uvědomělé a kritické diváky, je asketický ve sledování televize;
kdo chce zhubnout, postí se. Stále více lidí ze zdravotních, etických nebo také ekologických důvodů přestává jíst
maso. Oč méně moderní jsou pojmy jako askeze, půst a abstinence, o to aktuálnější je to, co označují: kdo chce
dosáhnout dobrého cíle, musí se k tomu cvičit a z odstupu rozpoznat, co mu v dosažení cíle brání.
Podobně církevní příkazy půstu a abstinence: vychází z přesvědčení, že svět není dobrý; zlo a špatnost jsou
součástí našeho života. Přemýšlením o sobě člověk rozeznává, jak velmi je do tohoto zla zapleten a sám si spřádá
vlákna této sítě. To všechno mu překáží na cestě k Bohu. V boji proti zlu doporučuje Bible „bdění, půst a dávání
milodarů". O samotném Kristu víme, že se čtyřicet dnů postil na poušti. Za tím stojí myšlenka, že člověk je neustále
v nebezpečí, že bude zabrán do myšlenek a starostí o své pozemské blaho. „Ne jenom chlebem bude člověk živ,
ale každým slovem, které vychází z Božích úst." (Mt 4,4) Na to chce půst poukázat, pomůže nám nasměrovat se k
Bohu.
Vždy jde tedy o duševní postoj, nikdy o vnější dodržování nařízení. Církevní příkazy postit se jsou tudíž vybídnutím
k bdělosti věřících. Tyto příkazy slouží k obrácení a nikdy nejsou samoúčelné. Jsou znamením společenství s
Kristem. Ve vzpomínce na jeho smrt jsou proto např. všechny pátky dny pokání. „Všichni katolíci (od 14 let) jsou v
tento den povinni" přinášet tzv. „páteční oběť".
1
Dříve tato oběť ve většině zemí světa (ale ne všude) spočívala ve zdržení se od masitých jídel. Maso si dříve
mnozí mohli dovolit jen o svátečních dnech. Avšak vzhledem k tomu, že odepření si masa dnes již pro mnohé lidi
neznamená skutečnou oběť, a že navíc duch příkazu není splněn, když člověk sice nejí maso, ale zato si dopřává
jiné požitky, může dnes katolický křesťan volit svou formu odříkání. I nadále může páteční oběť spočívat ve zdržení
se od masa; rovněž však také v jiném citelném odřeknutí se (např. nikotinu a alkoholu). Je ale také možné vyšetřit
si zvláštní čas pro modlitbu nebo ke čtení Písma nebo se rozhodnout pro skutek lásky k bližnímu. Solidarita
věřících se pak nejlépe vyjádří, když to, co se ušetří odříkáním, se předá potřebným.
Tato úprava tedy v žádném případě není zmírněním povinnosti, nýbrž smysluplným přizpůsobením dnešním
poměrům a také přesunutím odpovědnosti na osobní iniciativu.
Půst nemá co do činění s pohrdáním životem a světem. Jeho prostřednictvím získáváme kritický odstup od toho,
co se vnucuje. Činí nás nezávislejšími na věcech, o kterých si myslíme, že se bez nich neobejdeme. Vyjasňuje
pohled pro to, co je nezbytné. Svět a náš život se sice stávají „relativizovanými", ale právě to nám dovoluje nebýt
zajatcem světa. Svatá Tereza říkávala: „Když půst, tak půst; když koroptev, tak koroptev!" Tím je katolický pohled
trefně vyjádřen.
JAK SE POSTIT DNES?! podle A. Grüna
Čtyřicetidenní postní dobu bychom neměli rozmělňovat pouze sbíráním peněz na dobré účely, nebo (jen) tím, že
se méně díváme na televizi. Postní doba znamená skutečný půst- půst tělem i duší. K tomu náleží obrácení, a to
tělem i duší... Alespoň v pátek bychom se měli v tomto období postit úplně. Oživení by si zasloužil Svatý týden
jakožto příprava na Velikonoce. Kdo si to může dovolit, měl by se po celý týden úplně postit. Pak by však bylo
dobré, aby to dělal ve společenství... Společný půst by měl být spojen s dobou společné modlitby.... Tak ztratí půst
charakter výkonu....
K postu musím přistupovat ve svobodě ducha. Testuji se, zkoumám, pozvolna posouvám meze. Nesmím proti
sobě zuřit. Od svých závislostí se mohu osvobozovat jen pozvolna, za předpokladu, že se s nimi v hloubi srdce
smířím a přijmu je. Měnit můžeme jen to, co jsme přijali. Nikdy nezáleží na vnějším úspěchu, ale vždy jde o to, zda
mě půst dělá člověkem citlivějším, laskavějším a milosrdnějším. Nesmím přecházet své základní potřeby, nýbržpůst mě má naučit jak s nimi lépe a laskavěji zacházet. Nemám být závislý na jídle a pití, nýbrž mám jíst a pít s
větší uctivostí. Nemám hltat, ale nemám jídlo ani trpět...
www.ubmladez.wz.cz (převzato z www.pastorace.cz)
Zaplať Pán Bůh
Někdy při odevzdávání své bankovky nebo mince do košíčku můžeme od toho, kdo koná službu „sbírky“
slyšet starosvětské poděkování „Zaplať Pán Bůh.“
Je to tak zcela správné? Povinností - znovu zdůrazňuji slovo povinností – přispívat podle svých možností
na potřeby církve má každý z nás. Tedy každý z nás a bez jakéhokoliv děkování je povinen podle svých možností
přispívat na:
vlastní provoz farnosti,
provoz diecéze konečně i i na provoz celosvětové církve,
přispívat na její sociální, školskou a charitativní činnost,
na činnost misijní a možná celou řadu dalších záměrů.
Tedy každý z nás by měl vzít – dle poctivého uvážení - své peníze, svůj díl, kterým hodlá přispět a odevzdat ho. A
tak bychom se měli v kostele všichni zvednout ze svých zahřátých lavic a pochodovat a odevzdávat.
Církev místo toho zavedla praxi, že pro zjednodušení všichni zůstanou na svých místech a jen několik
z nás a místo nás tento „pochod“ vykoná. A nyní je otázka: Kdo a komu by měl vlastně děkovat? To že dám – to
plním jen svoji povinnost – a za tu není potřeba děkovat. Ale co se zde opravdu koná z lásky a obětavosti – to je
služba těch, kteří - abychom my ostatní dále mohli zůstat pohodlně sedět, to „odchodí“ zas nás. A tedy s předáním
své bankovky do košíčku bychom měli vlastně my vždy poděkovat tomu, kdo ten den za nás službu výběru
vykonává.
Karel Tuháček
2
Evangelium osvobozuje k radosti - "Čiňte pokání"
Ladislav Heryán
Zamyšlení nad řeckým textem evangelia.
Začali jsme dobu postní, ale já si s ní v několika ohledech nevím rady. Jsem členem římské katolické církve. A
jelikož je tedy naše tradice tradicí latinskou, modlím se např. breviář v latině, abych neztratil kontakt s jejími kořeny,
protože nositelem církevní tradice je především jazyk, kterým je nám předávána.
A s čím si tedy nevím rady?
Tak v latinské, tedy římské církvi například žádná doba „postní“ neexistuje. Když už, tak doba
„čtyřicetidenní“ – tempus quadragesimae. Jejím smyslem na prvém místě není se postit, ale připravit se spolu s
katechumeny na jejich křest o velikonoční vigilii, nejúžasnější noci roku, a tak svůj život ze křtu obnovit. Doba
čtyřicetidenní je dobou biblickou. Ježíš byl vyveden na poušť nikoli aby se postil, ale aby se na rozdíl od
izraelského národa v době jeho čtyřicetiletého pobytu na poušti prokázal jako ten, kdo obstál ve všech zkouškách, i
ve zkoušce hladem. I v této naší přípravě je možno se samozřejmě i postit, vede-li to k obnově mého života.
A tak další skutečností, s níž si nevím rady, je pokání. O Popeleční středě na počátku postní doby je nám
katolíkům sypán na hlavu popel se slovy: „Čiň pokání a věř evangeliu!“ K pokání nás pak vede již samotné
označení doby jako „postní“, ale to je bohužel podobné zpotvoření jako redukce svátosti smíření na pouhou
„zpověď“ (v lat. však sacramentum reconciliationis, svátost smíření) nebo přijímání svátosti eucharistie na
„přijímání“ (v lat. však communio, společenství).
Je smyslem doby čtyřicetidenní se „kát“? Slyšíme-li, že se máme kát, vlastně ani pořádně nevíme, co že to
máme dělat. Zřejmě nás proto překvapí, že Ježíš vlastně o pokání vůbec nic neříká. Možná proto se v nás
křesťanech mísí přirozený cit víry s něčím cizím, s čímž si nevíme rady, ale co je v nás jaksi odedávna pěstováno.
Když jsem se tu a tam někoho po Popeleční středě zeptal: „A jakpak se budeš kát?“, většinou mi neuměl
odpovědět. Někdo se za pokání nebude dívat na televizi, někdo nebude kouřit, nebude to a to…, ale přitom se
všichni těšíme, až zase po Velikonocích všechno „budeme moci“. Je to však „půst, který chce Bůh“? A tak nevím,
jestli Mu nejsem pro srandu, nebo On pro srandu mně.
Dal jsem si tedy tu práci, abych vypátral, kde se to pokání vzalo. Ona věta se sypáním popela na hlavu je
Ježíšovými slovy z Mk 1,15, ovšem v singuláru českého překladu z latinského paenitemini et credite evangelio.
Latinské paenitemini je překladem řeckého metanoeite. Metanoeite je řeckým vyjádřením hebrejského šúvú, což
doslova znamená „obraťte se!“ Podle hebrejského myšlení „člověk kráčí s Hospodinem“ po jeho cestách. Pokud se
z této cesty odchýlí, má se „obrátit“ a vrátit na správnou cestu, protože zabloudil. Řečtina tento názorně
antropologický pojem převádí zcela podle svého způsobu myšlení ze srdce člověka do jeho mozku: „změňte
smýšlení“.
Ježíšovo „změňte smýšlení“ je v kontextu evangelia zcela logické. Jan, jako poslední starozákonní prorok ještě
možná mohl hlásat „křest pokání“ (baptisma metanoias) se zcela konkrétními požadavky (viz Lk 3,7-13), ale i ony
jsou spíše požadavkem „obrácení“, tedy změny směru života než „pokání“. Vždyť všichni mají jen začít dělat to, co
je jejich povinností. Kradeš? Tak nekraď! Ale je to pokání? V Ježíšových ústech a v kontextu, ve kterém je
vyslovuje, už však slovo „pokání“ zní zcela nesmyslně. „Celé věky čekaly než přijde Pán“ – a On je skutečně zde!
„Naplnil se čas a přiblížilo se (konečně! vytoužené) Boží království!“ „Boží království“ přitom neznamená jenom
nějaké území, ale především Boží vládu (basileia), naprostou Boží přítomnost mezi lidmi. Toto je obsahem
Ježíšovy radostné (!) zvěsti, tedy evangelia. Proto má člověk „změnit smýšlení“, to change his mind, myslet jinak
než myslely doposud celé věky, a této zvěsti uvěřit. „Obrať se“ znamená v tomto smyslu: podívej, už jsem tady!
Uvěř mi a vrať se! Jinak je totiž celá Ježíšova úvodní věta nesmyslná (asi jako kdybychom ji parafrázovali takto:
Konečně se naplnil čas, jsem tady, tak si dej pozor! To je má radostná zvěst.) a evangelium, radostná zvěst, se
mění ve vyhrůžku. Avšak Ježíš pak celým svým vystoupením v evangeliu dokazuje, jak tuto větu máme chápat,
stačí jen dočíst třeba první Markovu kapitolu až do konce.
A kde se tedy vzalo ono vyhrožování a pokání?
Vulgáta slovo metanoeite překládá jako paenitemini, od paenire, punire, tedy trestat, mučit, a poena, trest. Tedy
mučte se, trestejte se, čiňte pokání.
V bouřivém rozkvětu křesťanství po roce 313, pro jehož potřeby Vulgáta vznikala, se bylo možná třeba mučit a
trestat. Možná je toho třeba i dnes, nevím. Každý toho máme vůči druhým na svědomí asi dost, a v tom můžeme
dát Vulgátě za pravdu, i když si nejsem jistý, zda je zrovna mučení se a trestání postem, který se líbí Hospodinu.
Ale možná ještě více my a spolu s námi i svět kolem nás potřebujeme i radostnou zvěst. Vždyť Ježíš netřímá v
ruce sekeru přiloženou ke kořenům, ale doutnající knot neuhasí a nalomenou třtinu nedolomí. A jede na oslátku.
IKD 3/2004
3
http://ikd.diecezehk.cz
MODLITBA DŘÍVE NAROZENÉHO
Pane, cítím, že stárnu. Tuším, že už brzy budu patřit mezi staré. Ty to víš také. Chraň mne před vším, co dělá
staré lidi tak neoblíbenými. Chraň mne upovídanosti. Dej, ať si nemyslím, že se musím při každé příležitosti ke
všemu vyjádřit. Dej, ať uznám, že také někdy nemusím mít pravdu. Osvoboď mne od pošetilé touhy chtít každému
dávat jeho záležitosti do pořádku. Chraň mne toho, abych se druhým vnucoval se všemi podrobnostmi svých
všedních dnů. Dej mi trpělivost, když si mi druzí stěžují na své trápení, ale naopak zapečeť mé rty, když mám chuť
se šířit o svých vlastních rostoucích bolestech a chorobách. A když o tom přece mluvím, dej, ať to činím tak, aby
tím nebyla zastírána Tvá dobrota. Dej, ať jsem ochotný ku pomoci, ale ne uspěchaný. Starostlivý, ale ne
panovačný. A konečně nedopusť, abych zůstal sám. Potřebuji několik přátel, milý Pane, dobrých přátel. Ale to víš
Ty také! Amen.
Modlitba Tomáše Mora
Pane, dej mi dobré trávení a také, abych měl co trávit. Dej mi zdraví těla s nezbytným smyslem pro to, abych je co
nejlépe udržoval v pořádku. Dej mi svatou duši, Pane, která má oči pro vše dobré a čisté, aby se při pohledu na
hřích nezděsila, ale aby nalezla způsob, jak uvést věci zase do pořádku. Dej mi duši, která nezná nudu, která neví,
co je reptat a vzdychat a naříkat a nedopusť, abych si dělal příliš mnoho starostí o to roztahující se něco, co se
nazývá já. Pane, dej mi smysl pro humor, dej mi milost pochopit žert, abych v životě poznal trochu štěstí a abych z
něho dovedl rozdávat i druhým. Amen
Thomas Morus, nar. 1478, otec čtyř dětí, moudrý kancléř a rádce anglického krále Jindřicha VIII., který ho v r. 1535 nechal
zkrátit o hlavu za "velezradu" (= nesouhlasil s královým rozvodem a nevěrou a odmítl ho uznat za hlavu církve)
MODLITBA SV: FRANTIŠKA Z ASSISI
Pane,
učiň mě nástrojem svého pokoje, kde je nenávist, ať přináším lásku,
kde je urážka, ať přináším odpuštění, kde je nesvornost, ať přináším jednotu,
kde je omyl, ať přináším pravdu, kde je pochybnost, ať přináším víru,
kde je zoufalství, ať přináším naději, kde je temnota, ať přináším světlo,
kde je smutek, ať přináším radost.
Amen
Věřím...
Od počátku do konce se v Krédu mluví o Bohu, rozjímáme o něm, obdivujeme ho. Krédo takřka podrobněji
vysvětluje Magnifikat. „Jaké divy vykonal Pán pro mne?“ „Slyšte … stvořitele nebe i země …, který poslal svého
Syna … trpěl pod pontským Pilátem … vstal z mrtvých … věřím v Ducha svatého …!“
Ani jednou není v Krédu zmínka o tom, co může nebo co jsme mohli pro Boha vykonat my. Krédo je souhrn
pravého náboženství.
Je také nepravé náboženství (náboženství kolika z nás?), náboženství věcí, které konáme pro Boha. A toto
náboženství je smutné, naříkavé a trudné, právě tak jako věci, které pro Boha konáme, jsou ubohé, smutné,
4
naříkavé, trudné. Takového náboženství máme brzy dost, a protože nechceme takto dál pokračovat, nechceme o
něm víc vědět. Je to náboženství podle našeho měřítka. Je to náboženství, které obsahuje to, co si jsou s to
vymyslet lidé, aby se pokusili dosáhnout nedostižného Boha, aby nepoddajného boha dobyli (rozuměj – ho
ovládali, zmocnili se ho tak, aby konal podle nich- konal např. podle našich modliteb, proseb).
To pravé náboženství je náboženstvím velkých věcí, které Bůh vykonal pro nás, toto náboženství
nemusíme teprve my vymýšlet – tomuto náboženství nás učil sám Bůh, toto náboženství nás
učí, že je to Bůh, kdo neustále tká a navazuje pouto mezi sebou a člověkem. Toto
náboženství nám říká, že nevoláme my Boha, ale že Bůh volá nás a že se Bůh v celém
průběhu dějin (krédo obsahuje celé dějiny světa i věčnosti, začíná stvořením a končí
věčným životem) vyslovuje, projevuje a dává se nám poznávat. Je to sám Bůh, kdo
vymyslel ty divy spásy: vtělení, vykoupení, církev, svátosti, svaté.
Krédo v nás budí smysl pro Boží bohatství: „Kdybys znala Boží dar!“ (Jan 4,10) Je to
vzrušující náboženství, které v nás budí touhu, abychom o něm věděli víc. Místo toho
aby bylo řetězem povinností, neustále nás osvobozuje: Teď už mne nedrtí má
nemohoucnost a má hříšnost! Bůh sám si mne bere na starost a přichází mi na
pomoc. Je to Bůh, kdo miluje člověka, a ne člověk, kterému by bylo uloženo milovat
Boha (rozuměj – jako první)! Jakou důvěru, jakou úlevu pocítíme, až konečně uvěříme (credo), že naše
spása spočívá především v jeho vlastních rukou.
Převzato z knihy Luis Evely – Krédo, vydalo vydavatelství Grantis Ústí n. Orlicí 1997
Všeobecné kněžství
V přímluvách o neděli Křtu Páně jsme se modlili i za to, abychom dobře plnili svoje povinnosti a svoji úlohu
tak, jak nám vyplývá z našeho všeobecného kněžství.
Každý z nás byl pomazán na kněze všeobecného kněžství při křtu. A smyslem každého kněžství je jeho
bezprostřední přístup k Bohu.
Je to jednak výsada, ale současně i základní povinnost kněžstva – osobně zastupovat svět, lidi u Boha,
před Bohem. My však na tuto svoji kněžskou výsadu - ale i kněžskou povinnost zcela rezignujeme.
Z malicherných důvodů se vymlouváme se, že ji nejsme snad ani hodni – nebo nevím z jakého ještě jiného důvodu
- opouštíme svoji povinnost – zastupovat lidi, svět před Božím trůnem. Místo toho abychom lidi a celý svět u Boha
zastupovali sami a osobně, obracíme se k nejrůznějším svatým, aby tito nás zastoupili, aby tam za nás Bohu
zpívali chvály, aby se místo nás před Bohem přimlouvali.
Ale Boží vůlí bylo, abychom to byli právě my. Jen proto nás při křtu pomazal na všeobecné kněžství. Kněží
mohou být vybíráni jen z lidí, ne ze svatých. A my Pánu Bohu, který nám tento „úřad“ svěřil, který nás do tohoto
úřadu „povýšil“, my se mu na to vše raz dva tři – a pošleme tam za sebe nějaké své zástupce, k čemuž on nedal
souhlas. On nám nedal zmocnění „vyber si svého zástupce“, on si žádá právě každého z nás, abychom k této
audienci u něho přistupovali osobně a nemáme žádné právo tam za sebe vysílat nějakého náhradníka, někoho,
kdo tím knězem není a ani být nemůže.
Představte si, že by president někoho jmenoval velvyslancem v určité zemi a on by si řekl např. že je tam
moc teplo, nebo že tam se občas střílí a nebo že tam jsou časté nemoci, a tak tam za sebe vyšle někoho – jen tak
– s kým si to on sám domluví – že tam bude velvyslancem místo něho jako jeho zástupce? Co bychom si o
takovém diplomatovi pomysleli? A my právě takto nesvědomitě a nezodpovědně přistupujeme k Božímu
obdarování, Božímu jmenování, k Božímu vyzvání – zastupovat lidi u jeho trůnu, vyřizovat potřeby světa, církve u
jeho trůnu.
A co se od nás v úřadu všeobecného kněžství očekává?
- Připojit se k církvi nebeské a spolu s ní už zde na zemi zpívat Svatý, Svatý, Svatý … Boha chválit a
děkovat za jeho činy ve prospěch nás všech i každého z nás zvlášť.
- Přimlouvat se ve všech potřebách světa i Božího lidu, putující církve.
A protože každý z nás má své nějaké starosti, ty pak můžeme docela klidně svěřit – delegovat – na svého
zvoleného zástupce. Proč v tomto může? Protože jde výhradně o naše osobní záležitosti a v nich si může způsob
určovat každý sám.
Karel Tuháček
5
ŽIVOT KOLEM NÁS
-
TRISOMIE 21
Velká část vrozených vad, které postihují narozené děti, vzniká během těhotenství, působením různých škodlivých
činitelů. Některé jsou známé: radioaktivita, rentgenové záření, léky a různé chemické látky, virové infekce…
Nejcitlivější z hlediska vzniku vad jsou první 3 měsíce gravidity, kdy zárodek prochází velmi bouřlivým vývojem,
formuje se jeho tvar, vznikají končetiny a orgány. Když v této době jakýkoliv činitel naruší dělení buněk, následkem
je vrozená vada orgánu, který právě v té době vznikal. Často přitom ani nezáleží na tom, o jakou škodlivinu se
jedná, ale spíše na okamžiku, kdy zapůsobila. V této souvislosti je mimochodem velmi pozoruhodné, že první dva
týdny svého života je embryo na tyto vlivy naopak zcela necitlivé, protože vznikající organismus je schopen
veškeré škody beze zbytku nahradit. Kdybychom z něj polovinu doslova odřízli, vznikne přesto úplně normání
jedinec. Tato fascinující schopnost se ale ztrácí v třetím týdnu po početí a nastupuje už zmíněné velmi zranitelné,
tzv. teratogenní období, trvající po celých následujících 10 – 12 týdnů.
http://www.volny.cz/a.bartak/vrozvady.html
Trisomie 21, též od minulého století nazývána podle
"objevitele" Downova choroba či Downův syndrom a lidově
odjakživa mongolismus, není vlastně nemoc, nýbrž genetická
vada. Lidé s trisomií mají v jádru každé buňky místo 46
spárovaných chromozomů 47 chromozomů. Lidem s DS
náleží všechna lidská práva, včetně ochrany života před
narozením, právo na vzdělání, zaměstnání atd. Avšak ten
nadbytečný chromozom způsobuje, že tito lidé mají často
různé zdravotní a tělesné vady a též jinak vypadají. Jejich
charakteristickým rysem je také to, že většinou mají snížené
intelektuální schopnosti, tj. jejich inteligence se vyvíjí pomaleji
(až do 29 let a více). Mají potíže s řečí, abstraktním myšlením
apod. Na druhé straně jsou však velmi citliví a vnímaví,
dobrotiví a jak objevitel trisomie říká, jsou "šarmantní".
Protože se podle jejich vnějšího vzhledu a chování dá brzy po porodu zjistit jejich diagnóza a protože medicína a
věda od doby definice tohoto syndromu si s jejich stavem nevěděla rady, vžil se v lékařských kruzích neblahý zvyk,
doporučovat rodičům těchto dětí, aby se jich zbavili v zájmu svém a ostatní rodiny. Nebyl tedy brán ohled na zájem
nově narozeného člověka. Dnes ovšem, kdy se trisomie v celém světě již hezkou řadu let studuje, je přímo
antihumánním počinem, když lékař doporučí rodičům, aby se svého nemluvněte zřekli. Dnes informovaný lékař
musí vědět, že při dostatečné investici času a trpělivosti do vychovávání a vzdělání dětí a mládeže s trisomií lze
dosáhnout pozoruhodných výsledků a mohou se z převážné většiny z nich stát nejen šťastní, ale i pro společnost
užiteční lidé a věrnou oporou svých rodičů ve stáří. V ústavech nikdy není možné, aby personál věnoval tolik času
na výcvik, výchovu a vzdělání, jako milující maminka (nebo tatínek, babička starší sourozenci atd.). Takže trisomik
vychovávaný v ústavu je převážně těžce mentálně retardovaný v dospělosti, kdežto ten, kterému rodiče a rodina,
ale také pokroková, integrovaná škola věnovala dostatek času a úsilí, je většinou mnohem méně retardovaný a
často schopný i značně samostatného života. Proto je nutné, aby rodiče dětí s DS o tom věděli. Ovšem také o
metodách výchovy a vyučování svých dětí, které se pak mohou stát do značné míry samostatnými a platnými členy
společnosti. Neživý text má ovšem omezenou působnost. Teprve konfrontace zdravotníků s dítětem s trisomií 21
dá textu to pravé poslání : pomoci hledat a nacházet optimální východiska v komplexní péči o tyto děti.
Ty můj malý synku.
Ty můj malý synku. Ukládám Tě k spánku. Usínáš! Unavený dneškem po rehabilitačním cviku,
mé šikmooké štěstí!
Měls mi býti bolestí,však v lásku jsi se změnil, měls mi býti křížem, požehnáním jsi mi.
Měls mi býti zatměním, však světlo z Tebe svítí. Down - mentální retardace - zní mi v uších dosud - Tvůj
předurčený osud.
Neznáš co je faleš, neznáš přetvářku. To sám Bůh Ti vtisknul do duše svou tvář,obraz čistoty.
Barva v očích Tvých je barvou naděje, zrcadlí se v nich tisíce jiskérek.
Ta jiskra to je život, co nikdy neumírá. Ta jiskra to je radost, která z Tebe zírá.
Ta jiskra to je oheň, co nikdy nezhasíná.
Ta jiskra to je Ježíš ukrytý v každém,
kdo ho přijali.
Renata Kalcovská
http://utpo.upol.cz/cz/nlrc/eduk_prace/2001/pluhackova/
6
Autor: Světlo
Zdroj: Světlo
Datum: 2004
P. Josef Augustin Di Noia o svých dojmech
z filmu „Umučení Krista“
„Tvoje srdce by muselo být z kamene, abys zůstal tímto neobyčejným filmem nedotčen.“ To je názor
amerického dominikána a teologa P. Josefa Augustina Di Noia, podsekretáře Kongregace pro nauku víry, který
toto řekl pro agenturu Zenit o filmu Mela Gibsona. Di Noia vyučoval v USA 20 let teologii, 7 let pracoval pro
biskupskou konferenci USA a poslední rok přišel do Kongregace pro nauku víry.
„Zhlédnout tento film bude znamenat pro mnoho lidí intenzivní náboženský zážitek. Byl jím také pro mě…“
Gibson zprostředkovává svým filmem hluboký duchovní vhled do významu utrpení a smrti Ježíše Krista. Každý,
kdo film zhlédne, ať už věřící nebo nevěřící, musí se vypořádat s ústředním tajemstvím Kristova utrpení a
křesťanství: jestliže toto je prostředek vykoupení, jaký pak musí být hřích? Svatý farář Arský jednou řekl: „Nikdo si
nemůže představit ani vysvětlit, co náš Pán pro nás vytrpěl. Abychom to pochopili, museli bychom znát všechno
utrpení, které mu způsobují hříchy, a to poznáme až v hodině naší smrti.“ Gibsonův film pomáhá „pochopit něco z
toho, co leží mimo naše chápání“. Představuje kosmické drama, ve kterém se všichni
nacházíme.
Gibson se ve svém filmu opírá o zprávy všech čtyř evangelií. „Gibsonův film není
dokument, nýbrž umělecké dílo. Zpracovává pašije podle Matouše, Marka, Lukáše i
Jana, ale zůstává věrný základní struktuře, která je ve všech čtyřech zprávách. V rámci
imaginární rekonstrukce pašijí je Gibsonův film zcela věrný Novému zákonu.“
Na P. Augustina zapůsobily především herecké výkony Jima Caviezela a Maii
Morgensternové. Caviezel a Gibson si byli vědomi, že „Ježíš, vtělený Boží Syn, je přece
jen zcela člověkem.“ Caviezel to vyjádřil svými gesty, svou mimikou a svým pohledem.
Herec ukazuje, že Ježíš své utrpení a svou smrt přijímá zcela dobrovolně z poslušnosti k
Otci. A je to víc než poslušnost. „Jde tu především o lásku. Maia Morgensternová v roli
Marie je rovněž velice působivá,“ soudí Di Noia.
Film je natolik „brutální“, nakolik bylo s Ježíšem brutálně nakládáno. Není tu více
scén násilí, než bylo zapotřebí. Gibson je silně ovlivněn západní ikonografií, která je v
souladu s teologickou tradicí. „Gibson nám ukazuje dramatickým způsobem vtěleného
Syna, který je schopen snést to, co by normální člověk nesnesl, ať už jde o utrpení fyzické nebo psychické.
Nakonec je třeba se na Ježíšovo tělo dívat pohledem proroka Izaiáše, který Božího služebníka popsal jako tak
znetvořeného, že nebyl vůbec k poznání.“
Fyzická přitažlivost Jima Caviezela pomáhá toto úplné znetvoření ještě lépe pochopit v jeho strašném
výsledku, který popisuje Izaiáš ve 4. písni o Božím služebníku: Nebylo na něm krásy ani podoby. Viděli jsme ho,
ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm netoužili. Di Noia: „Je třeba mít oči víry, abychom viděli, že znetvoření
Kristova těla znamená duchovní znetvoření a nepořádek.“ V 2. listu Korinťanům stojí: S tím, který byl bez hříchu,
jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem. Di Noia: „Když vidíme ve filmu zničené Ježíšovo tělo, víme, co to
znamená – jednat jako s hříšníkem.“
Jan Pavel II. řekl ve své poslední encyklice o Eucharistii, že Kristus ustanovil památku na své umučení a
svou smrt dříve, než trpěl – v předjímání oběti kříže. V umělecké představě Mela Gibsona „rozpomíná se Kristus
na Poslední večeři, když přináší oběť, kterou ona připomíná“. Di Noia: „Pro mnoho katolíků budou tyto obrazy
znamenat, že už pro ně mše svatá nebude totéž, co dříve.“
Film „Umučení Krista“ nečiní odpovědným za Ježíšovu smrt nikoho konkrétního, nýbrž nás všechny.
„Každá z hlavních postav nějakým způsobem přispívá k Ježíšově osudu,“ říká Di Noia. „Jidáš ho zrazuje, velekněz
obviňuje, učedníci opouštějí, Petr zapírá, že ho zná, Herodes si s ním pohrává, Pilát dovoluje, aby byl potrestán,
lůza ho hanobí, římští vojáci mučí, krutě s ním zacházejí a ukřižují ho. A za tím vším stojí Zlý.“ V Gibsonově filmu je
jasné: „Je třeba obvinit nikoliv jednotlivé osoby nebo skupiny, které všechny jednají nezávisle jedna na druhé: vinni
jsou všichni.“
Ukazuje to i teologický zřetel: „Hříchy všech lidí působí to, že dochází ke Kristovu umučení a smrti, a tak se
ukazuje základní pravda, že je třeba obvinit nás všechny, jejich hříchy a naše hříchy přivedly Ježíše ke kříži a on
ho nese dobrovolně.“ Je to závažné nedorozumění, na jedné straně věřit, že ten či onen člověk nebo skupina má
na svědomí Ježíšovu smrt, a na druhé straně se domnívat, že já sám jsem z toho vyňat. „Nejsem-li jedním z
obviněných, jak mohu být mezi těmi, kteří chtějí mít podíl na dobrodiní kříže?“ Nikdo si nepřeje, aby Kristus musel
trpět na kříži, ale každý si přeje, aby byl zbaven svých vin a „obmyl se v Beránkově krvi“.
„Ve filmu není absolutně nic antisemitského ani protižidovského,“ konstatuje teolog. Je politováníhodné, že lidé,
kteří film ani neviděli, spekulují tak jen podle původního scénáře. „Jsem přesvědčen, že výtka z antisemitismu
zcela zmizí, jakmile se film začne promítat,“ soudí Di Noia.
Jedním z důsledků filmu bude, že lidé se budou intenzivněji zabývat Kristovým umučením. „Spiritualita
velkých světců se vyznačuje obzvláště velkou láskou k Ježíšovu umučení. Proč? Protože poznali, že není žádné
jiné bezpečné cesty, jak probudit v lidském srdci onu lásku, která začíná poněkud přiměřeně odpovídat na lásku
Boha, který dal svého Syna za naši spásu. Myslím, že film Mela Gibsona pohne lidi lépe k takovéto lásce. Tvé
srdce by muselo být z kamene, abys zůstal při tomto neobyčejném filmu nedotčen bezednou hloubkou božské
lásky, kterou se film snaží oživit na plátně.“
(http://www.natia.cz/archiv1/013.htm)
7
BOŽSKÝ BRUCE
Nedávno jsme navštívili kino v Lanškrouně, abychom zhlédli
našeho oblíbeného a občas mírně ujetého amerického komika
Jima Carreyho. Ne každý je ale schopen absorbovat jeho styl
humoru, který je možná někdy demaskující, prostý, dětinský a
nebo obyčejně řečeno - praštěný či přímo šílený. Carrey je
vynikajícím komikem a zvládá i role vážné nebo polovážné.
Přesto role komika mu sedí nejvíce a dokáže pobavit nejenom
děti. V tomto snímku Božský Bruce měl film navíc jeden
mimořádný rozměr, který byl podle našeho názoru mistrně
zvládnutý a zakomponovaný do komediálního žánru v jeho plné
zodpovědnosti. Až tento film navštívíte, počítejte s tím, že se může stát, že se budete válet smíchy
v okamžicích, kdy jiní budou přemýšlet, co je na tom tak legrační. Jde o to, že pokud přítomní lidé nikdy
neslyšeli o biblické chůzi po vodě nebo rozestoupení Rudého moře, tak jim souvislosti nic moc
neřeknou. Očekávejte tedy od snímku především zábavu, vtažení do děje, ale také minimálně inspiraci
do života a poučení, že pravá krása je obsažena v malých a obyčejných věcech ...
(redakce Svítání)
Názory z internetu:
Chtěli jste být někdy Bohem? A víte že to není žádná legrace? Takové by asi mělo být poučení z filmu ve
kterém se na filmová plátna vrátil vpravdě božský komik Jim Carrey. Samozřejmě pokud by v něm nehrál právě on.
„No ať si každý říká co chce, tak já říkám, že takhle jsem se ještě letos nezasmál. Inteligentí (!!!) komedie,
která sice v závěru ztrácí tempo tím, že se mění v romantický slaďák, ale jak já říkám: To, ale vůbec nevadí. Jima
Carreyho mám nejradši jako Ace Venturu, takže tady jsem si jej vyloženě užil. A díky Morganu Freemanovi jsem
získal další možný zjev Boha.“
„V prvej polovici sa nájde zopár dobrých fórikov a skvelých carreyovských exhibícií, ale tá druhá už je len
ďalšou falošnou a sentimentálnou moralitkou pre naivných Američanov.“
Překvapivě zábavná půlka filmu. Tak by se dalo do jedné věty shrnout hodnocení "Božského Bruce".
Zatímco po obdarování hlavního představitele božskou silou sledujeme vtipný a zajímavý sled situací, povětšinou v
konfrontaci s nově získanou dovedností, druhá půlka se zoufale, pateticky a nudně vleče do předem
naservírovaného konce. Holt co taky jiného s tím, když se jedná o film pro celou americkou rodinu. Takže jsem rád
alespoň za tu půlku.“
Tento film rozhodně můžu doporučit skoro jakémukoliv divákovi, pokud není naprostý morous, hnidopich a
zarytý ateista do morku kosti. Stojí za nejedno zhlédnutí, což se o mnoha filmech říci nedá.
Obsah/info:
Bruce Nolan (Jim Carrey) je reportér zpravodajské relace Eyewitness News lokální televize z Buffala, který je
známý pro své humorné a prosté příběhy. Jeho reportáže dělají radost všem kromě jeho samého - mnohem raději
by vystřídal moderátora, který již brzy odchází do důchodu, nebo se aspoň zabýval důležitými zprávami z celého
světa. Bruce je nespokojený téměř se vším, co se v jeho životě děje, a málokdy si nechá ujít příležitost si na svůj
život postěžovat. Jeho přítelkyně Grace (Jennifer Aniston), která provozuje pečovatelské středisko, je se svým
životem spokojená a Bruce miluje i přes jeho negativistický přístup. Zatímco on sní o tom, že se jednou stane
zpravodajskou legendou, ona je ráda, že může pomáhat lidem.
Bruce dostane příležitost natočit u Niagarských vodopádů reportáž k 23. výročí vypuštění proslulé lodi Maid of the
Mist. V klíčovém okamžiku však dojde k nepříjemnému zvratu a celý výstup se změní v největší katastrofu jeho
kariéry. Po tomto fiasku následuje jedna pohroma za druhou. Rozzuřený Bruce viní ze svých životních útrap Boha
a dává to hlasitě najevo. Poté se v jeho životě náhle začnou objevovat podivná znamení, která jej dovádějí až do
zvláštní staré budovy. Zde se Bruce setkává se správcem domu (Morgan Freeman), který mu po chvíli odhaluje
svou pravou identitu - je to samotný Bůh.
Všemohoucí slyšel všechny Bruceovy stížnosti a má pro něj nečekanou nabídku - jeho vlastní místo. Bruce je
obdarován božskými schopnostmi a musí dokázat, zda by úlohu Boha zvládnul lépe. Poté, co se Bruce přesvědčí,
že není obětí noční můry ani psychotického záchvatu, začne se učit používat božské schopnosti ve svůj prospěch.
Brzy však přijde nevyhnutelné - Bruce se ocitá na křižovatce a musí se rozhodnout, zda se stane největším a
nejmocnějším pošukem ve vesmíru nebo se vrátí ke svému lidskému životu.
(oficiální text distributora)
8
Zápis z jednání pastorační rady dne 10.2.2004
Přítomni:
P.Zbigniew Czendlik, Vladimíra Reslerová, Ludmila Šebrlová, Zdeněk Gregora, Miroslav Kuťák,
Jiří Novák
1. 28.2. v 16:30 bude „africká mše“
2. 5.3. v 19:30
–
vystoupení Somebody singing
3. 5.3.÷7.3.
– duchovní obnova pod vedením P.Karla Moravce; zahájení v pátek 5.3. v 18:00 mší svatou
4. Prohlídka učebny před dokončením rekonstrukce
5. Informace o plánované instalaci pamětní desky obětem německého národa v kostele.
Bude dále diskutováno na mimořádné pastorační radě 2.3.2004 ve 20:00.
6. Informace o akci „Zlaté srdce“, která je určena na podporu dostavby RDD.
7. Návrh na změnu pořadu bohoslužeb
Pondělí
Úterý
Rudoltice 18:00 mše svatá (dále MS)
Středa
Lanškroun 8:00 MS
Luková
18:00 MS
Čtvrtek
Žichlínek 18:00 MS
Pátek
Lanškroun 18:00 MS
Sobota
Lanškroun 18:00 MS
Neděle
Lanškroun 9:30
Horní Třešňovec 8:00 1×za 2 týdny
Kromě toho
1.pátek
Lanškroun 8:00
Připomínky podávejte prostřednictvím členů pastorační rady.
Zapsal: Jiří Novák
POZN.: Mnohé z věcí Zápisu již nejsou aktuální, ale pro zpětnou informovanost je uvádíme. Mimořádná pastorační rada
k eventuálnímu umístění desky obětem německého národa v kostele sv. Václava již proběhla. Byla tam vysoká účast zástupců
města a lidí, kteří patří k lidem exponovaným v této oblasti. Ke slovu se dostala naprostá většina lidí, kteří měli co říci. Až na
jednotlivosti převládal většinový názor, že kostel není vhodné místo k umístění této pamětní desky.
______________________________________________________________________________________________ mk ____
Snad jen trochu okénka do historie: Je nesporné, že Lanškroun byl německým městem, kde české obyvatelstvo
patřilo k menšině. Město Lanškroun například v roce 1918 odmítlo uznat československou vládu a teprve přítomnost voj. oddílu
z Vysokého Mýta nastolila pořádek. O 17 let později v roce 1935 ovládla politický život Henleinova strana a v pohraničí se
začínají množit provokace spojené s působením NSDAP v Německu a jejího vlivu na Sudety. Květen roku 1938, kdy přijíždí do
Lanškrouna Henlein, je manifestací moci Německa. Provolávají se hesla o jedné říši a jednom vůdci, veřejně se hajluje a nikdo
nezasahuje... Počátkem října 1938 přijíždějí do Lanškrouna motorizované jednotky německé armády a gestapo, všude vlají
vlajky s hákovými kříži, ale to už se děje na základě tzv. Mnichovského diktátu. Pár dnů před touto situací je evakuováno
z Lanškrouna a okolí asi tisíc lidí, kteří odcházejí do vnitrozemí a zanechávají zde svůj majetek a nebo jej prodávají pod cenou.
Po osvobození Lanškrouna 9. 5. 1945 vojsky Rudé armády vládne ve městě těžká atmosféra nejistoty a zmatků. Na
ulicích zní dlouho do noci střelba. Němci ukrytí na půdách domů občasně střílejí na české hlídky. Do města se stahují partyzáni,
ke kterým se přidává i mnoho nezodpovědných živlů. Ve dnech 16.-17. 5. zasedal náhlý lidový soud na náměstí. Souzeni jsou
lidé na základě seznamů vytvořených za okupace a nebo na přímé udání lidí. Tyto soudy jsou nekompromisní, tvrdé a
ponižující. Kdo byl předán partyzánům, přišel o život. Partyzánské oddíly se mstily za své padlé a mučené. Svůj život takto
ztratilo na náměstí zastřelením, oběšením nebo doslova umlácením více než dvacet německých občanů. Bylo to žalostně
„krvavé divadlo“, které bylo ponižující mstou nejenom na jednotlivcích, ale i na německém národě, který v průběhu válečného
běsnění připravil o život na 360 000 občanů Československa. 195 000 občanů z Čech a Moravy se z koncentračních táborů už
nikdy nevrátilo ... Dají se tato čísla položit na misku vah a srovnávat; dá se násilí vyvažovat násilím ... Ne, bezdůvodné násilí je
třeba vždy odmítnout a zvěrstva, která se odehrála, jak ve vyhlazovacích táborech smrti, kde umíraly miliony lidí, tak na
náměstích nebo u hřbitovních zdí různých obcí je třeba nazvat pravým jménem. Divoké odsuny a lidové soudy na německém
obyvatelstvu si vyžádaly v Čechách nesporně několik tisíc obětí. Je to skutečnost, která existovala a která byla smutnou
odezvou na německý expanzionismus a nacionalismus.
Tyto věci se již odehrály a nic na nich nezměníme. Mnoho pamětníků válečných událostí již není mezi námi a jakékoli
smíření musí vždy proběhnout především v lidských srdcích a ne jenom na vytesaných kamenných deskách, které po tolika
letech mají spíše pouze symbolický a pamětní charakter.
Pro nás by existence obětí válečného běsnění vždy měla být varováním, abychom se jako lidé a především křesťané
nenechali vmanipulovávat do situací, kdy budeme stranit násilí za cenu násilí druhého. Kolikrát bylo násilí udušeno násilím
dvojnásobným s „požehnáním“ mocných autorit? Obětí je nepočítaně, nákladovost jde do miliard dolarů a přesto jsou oblasti,
kde lidé hynou hladem a podvýživou, navzdory tomu, že vojenská výstroj jednoho amerického vojáka má takovou cenu, že by
uživila nadstandartně menší rodinu v africkém Súdánu celý rok. Ano, to jsou paradoxy světa. Na jedné straně bída, chudoba,
terorismus a náboženský fundamentalismus, který je toho produktem a na straně druhé dokonale organizovaný systém, movité
zázemí, přesné zbraňové systémy a politika pragmatické moci.
Začít válku je vždy velmi lehké, ale nastolit a prosadit mír, zacelit jizvy a nalézt stabilitu pro národ je nesmírně těžké.
Sami to vidíme na situaci v Iráku, přes řadu pozitiv se objevují nekonečné potíže, které neustupují. Válka začala před rokem a
smrt během ní nalezlo přes deset tisíc civilistů z řad Iráčanů a paradoxně o něco méně iráckých vojáků. Těžba ropy se sice
stabilizovala do předválečných objemů, ale bezpečnost země je narušena. Při teroristických akcích umírají stovky civilistů i
příslušníků bezpečnostních sil. Zemi ovládá strach a nejistota. Vynořují se sociální třenice mezi samotným obyvatelstvem.
Situace je krajně obtížná a nepřehledná. Irácká operace neměla podporu OSN a dodnes se spekuluje, zda terorismus válka
spíše nepodnítila, než utlumila. Některé státy se cítí být oklamány stran USA o zbraních hromadného ničení, které nikdy nebyly
nalezeny....
9
Je otázkou, zda úvodní vojenské radikální zásahy jsou schopny vůbec řešit problémy současného světa a zda spíše
nedojde k narušení sociální struktury v oblasti a k vynoření se dalších problémů s tím spojených. Proto je vždy klíčovou
otázkou hledat cesty ke smíru a velmi rychle stabilizovat oblast tím, že se odstraní extrémní chudoba, hlad a sociální deprivace
obyvatelstva. To je ale už otázkou pro válečné stratégy velmocí. Budu jen šťastný, až se dočtu v tisku více o okamžité
humanitární pomoci strádajícím a o tom, že například Kongres uvolnil tolik a tolik dolarů na mezinárodní humanitární akci ve
smyslu organizované a účelné pomoci, než o tom, kolik se vydalo na zbrojní program a kolik teroristů zbývá ještě pochytat. Je
zbytečné neustále číst proklamativní hesla o tom, že Bush posílá teroristům „neomylný signál, že je spravedlnost dostihne“ a
nebo, že terorismus se má ničit vždy a všude. Každý z nás ví, že není jen tzv. islámský terorismus, ale terorismus je obecnou
vlastností člověka, tedy skupin, které jednají zákeřně, nečekaně a skrytě. Své důvody si vždy najdou, ať politické, sociální nebo
náboženské. Půjdeme-li po příčinách tohoto jevu, tak se dostaneme k faktu, že terorismus používá únosy, zastrašování,
atentáty k nastolení extrémního psychického nátlaku na skupiny obyvatelstva. Obrovsky vzrostl teprve po 2. světové válce.
Stává se bohužel celosvětovým problémem číslo jedna a současná společnost musí vytvářet obranná opatření k zamezení
šíření tohoto nebezpečného jevu. Je to ale velmi citlivá oblast, takže i vojenské akce nemohou nikdy v mezinárodním měřítku
odstraňovat příčiny samotného terorismu. Rukou teroristů bylo zabito mnoho bezejmenných i významných lidí a v nedávné
době nás o tom smutně přesvědčují případy jak ze Španělska, Izraele, tak Iráku. Z politiků byl před pár dny neznámým
teroristou napaden prezident a víceprezidentka Tchaj-wanu, kteří se nechráněni pohybovali den před volbami v otevřeném
voze. Je pravdou, že s terorismem se nevyjednává a teroristům se neustupuje. Na druhou stranu je nutné říci, že o to
důsledněji je třeba nalézat konkrétní kořeny terorismu a odstraňovat příčiny jeho vzniku. A to je asi ta nejtěžší, i když méně
viditelná činnost, která zasahuje ne oblasti vojenské, ale oblasti diplomatické, hospodářské ale i náboženské.
- mk -
______________________________________________________________________________________________________
Dne 13.3. 2004 byl P. Zbigniew pracovně na mediálním plese v Hradci Králové, který se konal v
kongresovém centru Aldis. Měl s sebou skupinku ochotných dobrovolníků, kteří společně s ním prodávali
samolepky "Zlaté srdce" v hodnotách 50,-Kč, 100,-Kč, 500,-Kč a 1000,-Kč. Výtěžek z prodeje samolepek bude
věnován dostavbě RDD Žichlínek a činí 28100,- Kč. Na plese proběhla také dražba keramiky. Výtěžek činí 5100,Kč. Před tímto plesem se konala akce "Zlaté srdce" ještě na plese Rieter v Ústí nad Orlicí, kde samolepky vynesly
7 350,-Kč. Velkým pozitivem takovýchto akcí je, že projekt RDD Žichlínek se dostávádo povědomí široké
veřejnosti. Přesný program Velikonoc ještě neznáme, ale včas bude ohlášen, včetně letáčků a plakátků na
nástěnkách.
Prostory bývalé kavárny U Pastýře jsou již upravené a vznikla zde nová společenská místnost, která bude
využívána i jako učebna. Mělo by zde vznikat pastorační cetrum pro výuku náboženství, setkávání farnosti (např.
po nedělní mši svaté ...) a další aktivity, jak čas ukáže. Kromě toho tam je ještě kancelář. Pokud máte nápad, jak
dál tyto prostory využívat, zastavte se na děkanství.
Ve farnosti pobývala na čtrnáctidenní praxi studentka Teologické fakulty v Českých Budějovicích Andrea
Kalaninová. Ubytována byla na faře v Rudolticích. Studuje ve 4. ročníku obor pastoračně-sociální asistentka.
Účastnila se výuky náboženství, běžného chodu farnosti, školení a seznamovala se s historií farnosti, pomáhala při
inventarizaci, úklidu atd. V průběhu praxe se o ní starala naše pastorační asistentka Michaela Wendligová.
PRAX V LANŠKROUNE
Som veľmi rada, že som mala tú česť absolvovať pastoračnú prax vo farnosti v
Lanškroune. Program praxe bol veľmi pestrý a nadmieru splnil moje očakávania. Chcela
by som touto cestou poďakovať predovšetkým pastoračnej asistentke Michaele
Wendligovej za láskavé a ochotné doprevádzanie počas mojej praxe. Moja vďaka za
cenné rady patrí tiež Ing. Mgr. Josefovi Macháčkovi a Dr. Zbigniewovi Czendlikovi a tiež
katechetkám Zdenke Brejšovej a Marii Markovej.
S prianím ďalších úspechov Andrea
Dne 1.4. 2004 v 19 hodin na zámku bude představení studentského divadla OMIL při SZeŠ a SOU
Lanškroun. Budou hrát verzi hry Divadla Járy Cimrmana AKT. Vstupné dobrovolné, výtěžek bude použit na
dostavbu RDD v Žichlínku.
Milí farníci a přátelé,
v neděli po mši sv. některé hospodyňky spěchají domů vařit oběd, jiné mají již uvařeno a mohou si chvíli popovídat
s přáteli.
Tímto bych vás chtěla pozvat do naší nově upravené společenské místnosti v bývalé kavárně. Překvapí vás pěkný
interiér, můžete si zde posedět při kávě nebo čaji. Inspirací k této pozvánce na „farní kávu“ byla pro mne návštěva
farnosti sv. Michala v Praze – Řepích. Pražáci mě a celou moji rodinu překvapili. Tak nějak si představuji živou
církev. Zvu vás tedy na první farní kávu v neděli 28. 3. 2004 po mši sv. Přivítám další nápady, které pomohou
oživit dění v naší farnosti.
Ludmila Šebrlová
Redakce:
Textové korektury:
Jana a Mirek Kuťákovi, Lidická 823, LA
Tel. 465 325 166, 602 828 751 [email protected] .cz
Olga Skalická (strana 9 - 10 nemohla být z čas. důvodů předána ke korektuře. Děkujeme za pochopení - redakce)
10

Podobné dokumenty