Brepta č. 10/podzim 2011

 Editorial
Štěstí je krásná věc, ale
prachy si za něj nekoupíš
Tenhle song Richarda Müllera mě provází
životem už více než dvacet let (!!!). Jeho
význam se však pro mě zásadním způsobem
mění. Jak to ten pan Horáček tehdy vlastně
myslel?
Ve dvaceti jsem byla přesvědčená, že text je
veskrze ironický. Je přece jasné, že peníze
nejsou pro šťastný život důležité. Důležitá je
láska, zážitky, hudba a nikdy nekončící
diskuze o smyslu života. A že člověku zbudou
dvě stovky na týden? Naprostá podružnost!
Po svatbě měl stále navrch romantický
„východ slunce a vítr ve větvích“. Sice jsme
s manželem tři roky žili bez kuchyňské linky,
nádobí myli ve vaně a spali na matracích, ale
bylo to fajn. Za peníze, co jsme vydělali, jsme
si klidně dopřáli opulentní večeři nebo
nekřesťansky drahé víno. Dle hesla „peníze
budou, my nebudeme“.
Později se nám narodily děti. Dvě. Můj život
a potažmo i vztah k penězům se dramaticky
změnil. Postupně jsem přišla na to, že peníze
jsou potřeba a mít je, je prostě dobré. Ne
proto, že se za ně dá koupit „parmezán nebo
džíny Calvin Klein“ (i když ty jsou taky fajn), ale
prostě proto, že přinášejí do života klid,
stabilitu a pocit jistoty.
Klidně tu Breptovi odpřísáhnu, že netoužím být
boháčem v pravém slova smyslu. Mít zlatou
kreditku a soukromé letadlo opravdu
nepotřebuji. Ale mít na účtu dostatek
peněz na složenky, jídlo, kroužky pro děti
a sem tam nějakou tu radost, to považuji za zásadní. Nemít stres
z nedostatku peněz určitě prospívá i dobrým rodinným vztahům.
Alespoň u nás doma .
A že peníze kazí charakter? A co třeba taková dáma jako Meda
Mládková? Podle mě, pevný charakter zůstane pevným, i když se mu
poštěstí zbohatnout. Peníze se přece dají použít na tolik dobrých
a užitečných věcí… A naopak. Mnoho bohulibých záměrů skončilo
v propadlišti dějin v důsledku nedostatku financí.
A proto se i v Nové Trojce každý den motáme kolem peněz.
Počítáme, vyrábíme složité excelové tabulky a rozpočty, sháníme
peníze, píšeme granty. Věřte, že se moc a moc snažíme. Protože
pořád máme spoustu plánů a nápadů, co by se dalo ještě vylepšit.
Protože chceme, aby se tady všichni – zaměstnanci, dobrovolníci i
návštěvníci – cítili dobře a bez obav z budoucnosti.
Štěstí je krásná věc, ale na to my v Nové Trojce moc nespoléháme.
Protože prachy si za něj nekoupíš… ■
Edita Janečková
Brepta byl při tom
-2-
NA VLASTNÍ KŮŽI
KOLOBĚH POMÁHÁNÍ V ČECHÁCH…
MIKULÁŠ OČIMA MIKULÁŠE
Letošní sbírku pro Rybku jsme strategicky naplánovaly těsně po
podzimní burze, na začátek podzimních prázdnin. Vyplatilo se to. Ve
středu 26. 10. odjížděla do Azylového domu Rybka v Husinci v jižních
Čechách nákladní Avie až po střechu plná věcí pro potřebné rodiny.
Oblečení pro děti i dospělé, boty, výbavičky pro novorozence,
kočárky, golfky, dřevěná postýlky, hračky, knížky, potřeby pro
domácnost, sportovní potřeby... Chvíli se zdálo, že se poslední pytle
již naložit nepodaří, ale když se vše trochu zmáčklo, tak se nakonec
dveře zavřely za vším, co jsme v Nové Trojce nashromáždili.
Od paní ředitelky opět přišel dojemný děkovný dopis a já ráda
předávám její velké poděkování všem, kteří se do sbírky zapojili.
Hračky schovají a použijí jako vánoční dárky pro děti z potřebných
rodin, obyvatelům azylového domu rozdělí vše, co mohou potřebovat
pro dobrý start do samostatného života a zbylé věci, zejména
oblečení, budou moci za symbolický poplatek získat sociálně slabé
rodiny z okolí Týna nad Vltavou. Část hraček Rybka věnovala
dětskému oddělení a dětské JIP v nemocnici v Písku.
Naše telefonáty s paní Dvořákovou opakovaně probíhají v podobném
duchu: ona děkuje, pěje na nás chválu, já opakuju, že sbírku děláme
rádi a že je pro nás samotné užitečná tím, že věci, které už
nepotřebujeme a je nám líto je vyhodit, můžeme poslat dál. Ona mě
ujišťuje, že si neumíme představit, jak moc pro ně znamená, že jim
pomáháme i když nemusíme a jak jsou u nich „věci z Prahy“ vždy
vítané. Takže na jaře si vše zopakujeme…
Ve stejný den, jako se konala sbírka, pracovali „firemní“ dobrovolníci
pro Novou Trojku. S vymalováním malé herny a chodby přišli pomoci
mladí muži z firmy T-mobile. Poprvé jsme využili služby serveru
www.zapojimse.cz, který pomáhá dát dohromady poptávky
z neziskovek a nabídky z firem, a hned se nám nabídlo víc rukou, než
bylo možné ten den u nás zaměstnat.
Zkrátka, lidé mají zájem pomáhat a naštěstí je stále mnoho
příležitostí, kam je možné bezplatnou pomoc směřovat.
Asi vás nemusím ujišťovat, že v Nové Trojce máme pomáhání rádi. ■
Čas měsíce prosince je již od pradávna zasvěcen tajemnosti. Snad
proto, že se v této době začíná naše Země přiklánět ke sluníčku,
zdroji všeho života, opředli si lidé tuto dobu mnoha legendami. Je
zajímavé, že jejich příběhy směřují k dalšímu zdroji života a jeho
pokračování – k našim dětem. Nová Trojka tedy nemůže pominout
tradici sestoupení svatého Mikuláše na zem, jeho „poučování“ dětí, co
je správné a co není, jak se mají a nemají chovat a patřičnou odměnu
za to, co dělají dobře.
Takže i letos nastoupila pod vedením Mirky Černé osvědčená sestava
čertíků (Vilík, Vojta a Vašek Černých), andílků (Aničky a Káti
Vokrouhlíkových), anděla (Kikči Rudišové) a mne, jako svatého
Mikuláše. Byly vytaženy všechny převleky, líčidla a rekvizity pro
výzdobu tělocvičny, kde to vše mělo vypuknout v sobotu k večeru.
Tentokrát se jednalo o skutečný maratón čtyř oslav během prvního
prosincového víkendu. Na sobotu byly pozvány děti ze sociálně
znevýhodněných rodin, v neděli přišly dvě skupiny návštěvníků Nové
Trojky a vpodvečer Mikuláš naděloval dětem dobrovolníků
a zaměstnanců.
Scénář Mirky navozoval tajemno zhasnutým osvětlením,
rozsvícenými svíčkami, kulisami nebe a pekla. Potom vše
pokračovalo dováděním v prostorách tělocvičny, letos doplněným též
tklivou hrou na klarinet uvedených andílků a zpěvem koled.
Míla Kramná
MARTINSKÁ SVĚTÝLKA
Hepčík!!! U koho nekončil páteční výšlap na Křížek rýmou, má můj
velký obdiv. Všechno to začalo v teple Trojky, tiše a útulně… No, to
zas taky ne. Mirka volala, ať s kamarádkou klidně přijdeme ve dvě
(tedy dvě hodiny před začátkem), že si dáme kafíčko, pokecáme…
Tak jdeme pokecat na kafíčko a místo toho (ne že bychom to
nečekaly) Hanka s Mirkou běhají po Trojce a nosí všechny možné
věci sem a tam. Tak jsme si svoje dvě hodinky odpracovaly a už
vidíme první malou hlavičku, za ní druhou, za ní třetí... a maminky! A
už to ječí a Hanka volá malé k ochutnání ovoce kaki a velké k vínečku
a italským specialitám. Mirka běhá, kde se dá a my s kamarádkou
stojíme u koníků na tužku, vedle se zdobí perníčky, v tělocvičně
probíhá veselé házení martinskou husou a největší nával je kolem
Helenky a jejích lampionů.
V půl páté jsme se (v dobrém) sešli v tělocvičně a bylo divadlo.
„O veliké řepě“ v Mirčině podání pobavilo malé i velké. Po bouřlivém
potlesku se barevné skupiny odebraly do šatny a ze šatny ven, kde už
Martin zapaloval lampionky. Když se nám všem povedlo postavit se
na schodech do špalíru, přijel Martin na bílém koni a sehrál tradiční
scénku se žebrákem. A šlo se na kopec! Světýlka dětem v ruce
krásně svítila, Martin vtipkoval, a když jsme došli až nahoru, všichni
jsme se podělili s kamarádem či rodiči o rohlíček  ■
Kikča Rudišová
Tohle vše jsem, bohužel, sledoval z prostor keramické dílny, kde jsem
se připravoval na finále. Schovával jsem se také proto, aby mě děti
později nepoznaly v převleku, protože jsem s potěšením konstatoval,
že se s většinou z nich znám ze školičky, z herny a některé občas
i hlídám. Na příchod Mikuláše došlo po dlouhém napínání, kde
vlastně ten Mikuláš může být, že ještě nedorazil. Pro mě a anděla
bylo signálem, když vtrhli do dveří keramiky rozdovádění čertíci
a andílci, že již nadešel čas našeho příchodu za dětmi. Slavnostní
průvod se tedy vydal za vydatného zvonění rolniček na pochod
a vešel do tělocvičny před rozšířené zorničky dětí a usměvavé tváře
rodičů.
Pan Mikuláš byl letos opět pojat jako mírný popleta, který zapomněl
dárky a poslal si pro ně čertíky. Musel se také s andílky poradit, které
to děti vlastně odměníme, zda ty hodné, nebo zlobivé. Předčítáním
anděla z Knihy hříchů a chvály se ukázalo, že naše děti nejsou jen
černobílé a mají co napravovat, k čemuž je Mikuláš vytrvale nabádal.
Na závěr všichni Mikulášovi zazpívali nacvičenou koledu a on se
s nimi rozloučil s tím, ať děti nezapomenou na to, co mu slíbily.
A zazvonil zvonec a mikulášským oslavám v Nové Trojce byl konec. ■
děda Petr Hájek, Mikuláš
Brepta řeší
-3-
Přání k Vánocům
osoby:
matka (39, pochybující římská katolička, občasná čtenářka
psychologické literatury, humanitní vzdělání, t.č. v domácnosti)
otec (39, státní zaměstnanec, t.č. na služební cestě, zájmy: spánek,
politika)
starší syn (14, nevěří na Ježíška, gymnazista, zájmy: počítačové hry)
dcera (11, nevěří na Ježíška i když by ráda, základní škola, zájmy:
dívčí romány, kamarádky, sport)
mladší syn (6, věří na reinkarnaci a na Ježíška, zájmy: Lego,
malování, fotbal)
místo:
kuchyň, stůl pod oknem, židle s kovovýma nohama vržou na
dlaždicové podlaze, žárovka vrhá žluté světlo na nerezový tescoma
hrnec s polívkou, na doma vyrobeném adventním věnci svítí jedna
svíčka
čas:
konec listopadu
matka: (nalívá polívku, zapaluje první adventní svíčku) „Měli byste si
napsat Ježíškovi.“
dcera: „...Já stejně nedostanu, co bych chtěla…“
matka: „Co bys chtěla?“ (v duchu: ...Doufám, že freestylovou
jednokolku, už je koupená...)
dcera: „Freestylovou jednokolku.“
matka: „Tak si o ni napiš!“
dcera: „Je to zbytečný, stejně ji nedostanu...“
matka: v duchu: ...Proč si sakra nevěří?
starší syn: „Já taky nedostanu, co chci.“
matka: „No jo, když ty chceš počítač za 20 tisíc...“ (v duchu:
...Pitomý počítače, já si v jeho věku přála kolo, něco užitečnýho,
takhle drahý věci by mě v životě nenapadly, navíc když vloni dostal
IPod, nemůže letos chtít zase něco tak drahýho... Koupíme mu
monitor k tomu starýmu.)
starší syn: „Vidíš, je to zbytečný...“
matka: „A nic jinýho si nepřeješ? Přeci sis přál k narozeninám
monitor k tomu starýmu.“
starší syn: „A stejně jsem ho nedostal. Už ho nechci, chci novej
počítač.“
mladší syn: „Tak si o něj napiš, Ježíšek třeba neví, že máma nemá
ráda, když hraješ na počítači.“
dcera: „To bych se divila.“
mladší syn: „Já už si napsal, ale ještě jsem zapomněl napsat, že
chci kočku.“
matka: „Kočku? Vždyť máme kočku.“ (Jen to ne... Další kočka,
stačí že k nám teď choděj všechny kočky z okolí...)
mladší syn: „Já chci ještě jednu.“
starší syn: „Kočku nedostaneš, vsaď se.“
mladší syn: „Kolik stojí kočka?“
dcera: „Kočka je zadarmo.“
mladší syn: „Tak si ji koupim sám.“
matka: „To nejde.“
mladší syn: „Tak si o ni napíšu Ježíškovi.“
dceda: „Mami, co bys chtěla ty?“
matka: „Nevim… Fakt nevim.“ (…Dvacet kilo dolů? Lepší sex?
Chlapa, co je aspoň před Vánocema doma? Pruhovaný ponožky?)
Starší syn: „Nevíš, nebo ti to Ježíšek stejně nedá???“ ■
Martina Pojarová
KOLIK PENĚZ (S)POTŘEBUJEME?
ANKETA zvědavého Brepty
Brepta se vydal mezi maminky Nové Trojky, navštívil tělocvičnu,
kancelář i hernu a vyzvídal odpovědi na svou všetečnou otázku.
Tentokráte ho zajímalo, jak to mají ženy – matky s penězi a hned si
všiml, že odpovědi se liší v závislosti, zda je žena na MD, nebo již
zpět v pracovním procesu. Zajímavé. Brepta zjistil, že dokud jsou
matky s dětmi doma, myslí především na jejich potřeby, jak se jim
však s nástupem do práce více otevře okolní svět, děti jsou šoupnuty
do škol a školek, hned by se více hýřilo za své rozmary. Tak tedy.
Jakou finanční částku bys potřebovala
(chtěla) na jeden měsíc a za co bys ji
utratila?
„Já myslím, že tak 100 tisíc by mohlo stačit. Vzala bych děti a jela
s nimi někam do světa.“
„Když už si můžu vymýšlet, tak nejlepší by byla neomezená výše
peněz k útratě a užívat si je podle momentální potřeby a nálady. Za
hry, hračky, hlavolamy, cestování, vstupenky do divadla, na koncerty,
do ZOO.“
„Stačily by tři tisíce, abych mohla chodit do restaurací i se synem a
nemusela pořád vařit, to mě fakt nebaví.“
„Rodina – 35 tisíc – 4 členové. Bydlení, jídlo, pojištění – životní,
úrazové, spoření, drogerie, telefony.“
„Pokud by to opravdu bylo jen pro mě (měla bych dost na jídlo, věci
pro děti, dárky pro ostatní, rodinnou dovolenou atd.), stačilo by mi pět
tisíc. Kupovala bych si knížky a DVD (nestíhám kino), chodila bych na
manikúru a pedikúru a ke kadeřníkovi, občas bych si koupila nějaké
hadříky nebo botičky, kosmetiku apod. A někdy bych jela na wellness
víkend. A platila bych si učitele angličtiny jen pro sebe, protože se
stydím.“
„Stačil by mi příjem jako když jsem pracovala, tj. cca 25 tisíc, byla
bych tak finančně soběstačná, nezávislá na manželovi, utrácela bych
to za to, co bych zrovna chtěla nebo potřebovala pro sebe nebo pro
syna a taky občas i za nějaký dárek pro manžela. A hlavně bych si
taky něco ušetřila.“
„Normálně bych potřebovala tak padesát tisíc, aby se z toho poplatil
byt, jídlo a ještě trochu zábavy. Nenormálně bych potřebovala sto
tisíc, aby té zábavy a rozmazlování bylo víc. A chtěla bych ještě víc,
abych nemusela řešit, kolik potřebuju a co zaplatit. Inu, s jídlem roste
chuť! “
„Na pohodlný život naší dvoučlenné rodiny potřebujeme 20 tisíc. S tím
v pohodě vyjdeme.“
„Já bych chtěla mít tak 20–25 tisíc, ale jen pro sebe na útratu, abych
nemusela platit byt, složenky, nákupy jídla atd. Kupovala bych si
oblečení, chodila na masáže, za kulturou, s kamarádkami na obědy. A
spořila bych – aspoň 10 tisíc měsíčně – na Mini Cooper.“
„Extra money jenom pro sebe? Když si udělám fantazijní položkový
rozpočet, jsem rázem skoro na 35 tisících za běžný měsíc (masáže,
fitko včetně sauny a bazénu, kadeřnice, kosmetika, úklid bytu, kultura,
nákupy hadříků, botiček atd.) Fuj tajbl, vždyť já jsem v jádru skromná
holka! Ve skutečnosti mi stačí to, co mám. Kadeřnice 2x za rok,
kosmetika při wellness dni, návštěvy koncertů, které jsou dotované
nebo zdarma. Ve fitku mi to smrdí. Uklízení, když na něj zbyde čas,
mě vlastně dost baví. Nejvíc mě uspokojí nákup čehokoli ve slevě.
Dobře také vím, že nejkrásnější vánoční dárek je vyrobený vlastníma
rukama… Já se totiž mám báječně. A myslím to upřímně! “ ■
Zuzana Sadílková
Brepta odhaluje
-4-
ŽENY V TÝMU
Jitka a Hanka v negližé… Pozor pikantní!!!
Brepta se vrhl se svými všetečnými dotazy na dvě neokoukané tváře N3 a místy nestačil valit bulvy. Čtěte až do konce,
nakoukněte do nitra těchto dvou zajímavých žen a odhalte, co mají společné.
JITKA KADLECOVÁ
od září 2011 koordinátorka odpoledního provozu, zvláštní
znamení – recepce
Čím jsi byla, když jsi ještě
v Trojce nebyla?
Bylo toho hodně a pořád se to
točí kolem dětí – vlastních
i ostatních. Mám dvě dospělé
dcery a tři milovaná vnoučata.
A jak ses Jitko sžila
s Trojkou, jestli můžeš být
trochu sdílnější?
Velmi rychle. Velký ženský
kolektiv byl vždy mým snem,
ale jeden takový Milan Fürstl
by tady nebyl na škodu. Milan je můj kolega z minulého zaměstnání,
skvělý chlap, který rozuměl holčičí duši, což jsme my holky velmi
oceňovaly. (Brepta ví, že i Trojka má svého Milana, že by Jitka ještě
blíže nepoznala dědu Petra?)
Jaké jsou tvé záliby, co ráda děláš?
Ruční a domácí práce, to opravdu nééééé!!! Mám ráda spaní, snění a
cestování. Cestovat bych mohla stále, jen mít k tomu dostatek financí.
(Brepta si opět neodpustí Jitku doplnit – proto pracuje v neziskovce.)
Jaká je hudba tvého srdce?
Mimo dechovky a techna skousnu snad všechno. Moji oblíbenci jsou
Hegerová, Navarová, Cohen, Sinatra, Demis Roussos, Beatles, mám
ráda texty, které mají smysl a příběh.
Co nějaký oblíbený film?
Madisonské mosty, Láska nebeská – vše, kde hlavními hrdiny
cloumají romantické city a občas i slza ukápne. Mimochodem,
vybrečet se je psychická a duševní očista, tak proč ne?
A literatura?
To je moje! Čtu velmi ráda. Je to jedna z nejoblíbenějších činností.
Opakovaně se vracím ke „Škole malého stromu“ a „Lovci draků.“
Jitko, prozraď nám, co ráda jíš a piješ?
Nejsem vůbec vybíravá, sním i vypiju v podstatě všechno, co se
přede mne na stůl postaví. Nejradši si pochutnám na nějakém
zvířátku, připraveném na jakýkoli způsob.
Jaký typ mužů tě zaručeně okouzlí?
Radovan Lukavský, Clint Eastwood – dokonalá harmonie
charismatického zevnějšku a sexy hlasu. Mimochodem, nevíš Brepto
o nějakém podobném chlapíkovi? Stačila by přirozená inteligence,
tolerance, laskavost, smysl pro humor, chuť a radost ze života.
(Brepta přemýšlí…)
Jaké tři věci by sis vzala s sebou na pustý ostrov?
Rozhodně manikúru – člověk se zabaví na dlouhé hodiny a nehrozí
propadnutí trudomyslnosti, jo a taky brýle, ty hlavně. (Všimněte si
Jitčiny skromnosti, ani nevyčerpala zadaný počet předmětů.)
Máš nějaké oblíbené životní krédo?
Aby ne, když už jsem prošla tolik cest a cestiček, které mi život
nabídl… „Myšlenku provází energie, a proto mysleme a jednejme
pozitivně.“ „Když nejde o život, jde o...!“
Mám to ověřené, obojí mi vždy zaručeně fungovalo!!!
HANKA HEMERKOVÁ
od září 2011 koordinátorka PR a fundraisingu, dříve i stále
dobrovolnice, zvláštní znamení – vysoké podpatky
Hanko, kdo vlastně jsi?
Jsem maminka dvou úžasných rošťáků a taky žena mnoha tváří, teda
jsem blíženec, rozdvojená osobnost, někdy veselá, jindy nevrlá…
Jak by ses charakterizovala? 3 přívlastky?
Jsem blonďatá, neuvěřitelně inteligentní a neuvěřitelně krásná... Fakt
nevím, neměl by to udělat někdo jiný? (Hani měl, udělá to za tebe
Brepta… Jsi vzácně přírodní blondýna, jsi až nepřirozeně inteligentní
a nadpřirozeně krásná.)
Co nejradši děláš, jaké máš záliby?
Ráda se bavím, směju, organizuju, zařizuju, mluvím.
Co ráda jíš a piješ?
Jsem vyloženě sacharidový typ, což je na mé „podvyživené“ postavě
s hrudníkem závodního veslaře vidět. (Brepta ví, že Hanka ráda
vínečko, to jí pak vždycky líčka zrůžoví jako růžičky…)
Co takhle nějaká duchovní strava, knihy, filmy, hudba…
Melancholicky vzpomínám na pubertu a dospívání na The Doors,
Rolling Stones, Davidu Bowiem a tak, ale jinak nejsem zrovna
hudební, ráda si v autě zazpívám, hlavně když nemám žádné
posluchače, nebo s dětmi. Snad milionkrát jsem viděla film
Madisonské mosty, který obvykle celý obrečím, mám ráda Matrix,
teda nejvíc první díl, S čerty nejsou žerty, teď si ujíždím na Okresním
přeboru nebo Comebacku . Miluju Iana McEwana a všechno co
napsal, Nabokova a jeho Lolitu, Johna Kennedyho Toola (škoda, že
brzo umřel), Samuela Shema a jeho černý doktorský humor, Oscara
Wilda a jeho Doriana Graye, Larssona Stiega a tak. Vlastně jsem víc
čtenář než posluchač muziky. (Brepta potvrzuje, že Hanka je
skutečně pilná čtenářka a službu v herně Nové Trojky brala pouze
jako možnost pořádně se začíst.)
Jaký typ mužů se ti líbí?
Já ani nevím, už jsem se úplně zapomněla koukat jinam, až se mi
nějaký bude líbit, dám vědět. (Brepta dí: To je škoda. Měla by ses nad
tím hlouběji zamyslet.)
Co nesnášíš?
Jsem děsně kritická, takže ten seznam by byl asi nekonečný…
Dršťkovou polévku, řev, kňourání a bitky svých dětí, rvačky psů
v parku, psí exkrementy na botách svých dětí, lhaní, přetvářku,
reklamace a neochotu prodavaček, když něco nefunguje, hlavně
počítač nebo telefon, když něco končí…
Brepta odhaluje
-5-
Proč pracuješ v Trojce?
Začalo to nenápadně nabídkou, pak potřebou rychlé odpovědi, pak
mým děsem a strachem, zda to zvládnu, obavou z porad, schůzek a
administrativy, no a teď mám pocit, že to co dělám, má nějaký smysl.
Nebo spíš, že je skoro vždycky hned vidět výsledek na lidech kolem.
A jinak je taky Žižkov moje srdeční slabost, vyrostla jsem tady a teď si
tu melancholii jen prohlubuju. Chybí mi několik milionů a ochota
manžela ke stěhování. (Brepta slibuje, že s manželem promluví.)
JAK ŽENY HOSPODAŘÍ
Inzerce, agitka
aneb Hledáme sponzory
Prachy, prachy, prachy, prachy, prachy, prachy, někdy se zdá, že jsou
alfou a omegou fungování všeho, středobodem vesmíru. Kdo je
nemá, chce je mít, kdo je má, chce jich mít víc. Jen málokdo bývá se
svojí finanční situací nadmíru spokojen. Jsou ale věci, které si koupit
nemůžeme, ale konec filozofování.
Fungování Nové Trojky se bez nich prostě neobejde. Musíme pro Vás
svítit a topit, musíme kupovat mýdla a toaletní papíry, musíme
centrum uklízet, potřebujeme studenou i teplou vodu, musíme sem
tam vymalovat a koupit nové hračky, stoly, ubrusy, židle, světla a
koberce a vlastně ještě milion dalších věcí, které mnozí z Vás ani
nepostřehnou. Někteří z dobrovolníků už teď věnují Nové Trojce
kromě svého času a energie také hmotné dárky. Je to opravdu
neuvěřitelné, ale je to tak. Dostáváme každoroční předplatné
časopisů, které čteme ve velké herně, nosí nám balíky plen nebo
vlhkých ubrousků, které mohou maminky využít, kopírují nebo tisknou
letáky nebo další poklady, přinesou balíček čaje nebo kávy do
kuchyňky, donesou lektorům balíček piškotů nebo bonbónů, prostě
pomáhají, i když nemusí.
A teď už slibovaná agitace.
Jaké tři věci by sis vzala na pustý ostrov?
Tři jsou pro mě málo, potřebovala bych toho víc, ale nejvíc určitě
svoje tři chlapy, bez nich by mi bylo moc smutno. (Brepta stírá slzy
dojetí…)
Máš nějaké životní krédo?
??? … (Brepta rádoby vtipně nabízí např. středa, je ho tam…)
Nakonec přijde třeba Japonec… (Hanka umí kontrovat. Inu s takovým
krédem se to panečku žije! Gratuluji.) ■
Hledá se žena, muž, akciová společnost,
živnostník, společnost s ručením omezeným,
komanditní společnost, veřejná obchodní
společnost nebo kdokoli, kdo by rád spojil
svoji dobročinnost právě s námi.
Na způsobu podpory vlastně ani nezáleží. Hledáme někoho, kdo nám
kupříkladu věnuje svoji reklamní předměty, které by udělaly radost
dětem při různých tradičních akcích. Nejsme nijak nároční. Zatím se
nám nepodařilo žádnou společnost z našeho okolí zaujmout. A co
Vy? Nevíte o někom? ■
Zuzana Sadílková
Hana Hemerková
Náš rodinný rozpočet ?!
Tak, přátelé, Míla po mě chtěla jedno úterní ráno náš rodinný rozpočet. Zdvihla obočí a zamrkala, jako že chápu. Je nás jak psů, takže určitě
máme nějaký rozpočet.
No, nemáme. Máme tatínka, který důsledně tají finance a mojí kreditku, kterou jakože můžu platit, co chci.
A jak to vypadá v reálu? Takhle: Vyrážím na nákup se všemi 4 dětmi, v obchodě požerou, co není zabalené, hulákají, smýkají vozíkem tak,
že pokaždé něco rozbitného shodíme, u mrazících boxů je jim zima, chtějí nakupovat ryby, které nejí, chodbičku se sladkostmi mineme a
frčíme k alkoholu. Tam se zocelím a dovrším už tak plný koš vínem, pivem, chce si mi napsat i okenou. Berte mě, prosím, s rezervou. A pak
jdeme platit. Zabereme celý černý posuvný pás, děti dělají kotrmelce kolem přidružených tyčí, Hanička zapřádá hovor s pokladní a pak
vytahuji obroušenou kreditku. Tradiční chvilka vzrušení, půjde to? Hmm, nedostatek hotovosti, mám to zkusit znovu? Ne, já vám to tu
nechám a za chvíli přijedu zaplatit. Tuto scénku mám nacvičenou jako máloco.
Jolča mi tuhle volala, že nemáme zaplacené kroužky. Skoro se omlouvala, že mě obtěžuje. Bryskný telefonát za účasti Karin zjednal
nápravu. Karin obdivovala můj klid, prozradila jsem jí, jak umím řvát, když u toho nejsou svědci.
Tak co tam máme dál. Nelze bez mého podpisu natáčet film? No, nelze. Jdu pokorně podepsat půjčku, která se ručí naším bytem. Po
kolikáté? Fakt nevím. Takže se podčmrknu na tři lejstra, zachytím zamilovaný pohled svého muže a jedem dál.
My nemáme rozpočet, my lapáme prachy ve vzduchu. A když pak na premiéru nakráčím ve dvacet let starých lodičkách, sukni a svetříku od
vietnamců, tak jsem za hvězdu. Umím žít nerozpočtově, chaoticky a nevraživě, ale s elegancí sobě vlastní.
Tož tak... ■
Eva Procházková
Breptovy srdeční záležitosti
-6-
Petra a David Kupkovi
Jsou spolu devět let, manželé jsou od r. 2008, mají dvě děti – Terezku
a Matýska. Když je vidíte vedle sebe, je vám jasné, že jim to spolu
funguje. A Nová Trojky si zase svoje fungování už neumí představit
bez nich.
Petra je regulérní dobrovolnicí s podepsanou smlouvou - připravuje
čtvrteční program Batolátka, pomáhá na tradičních akcích, její
doménou je vázání adventních věnců, radí s péčí o předzahrádku.
Její manžel David je naším příležitostným pomocníkem. Má šikovné
ruce, praktické nápady, spoustu různého nářadí a hlavně ochotu –
kdykoli se na něho obrátíme s prosbou o pomoc, vždy ochotně přiloží
ruku k dílu. Opravuje, vrtá, radí, zkoordinuje stěhování klavíru a
domečku s klouzačkou. Vymyslel a zrealizoval pevné držáky na
gymbaly v tělocvičně.
Seznámili se, jak už to tak bývá, shodou mnoha náhod při cestě do
Provance. David náhodou zašel do cizí loděnice a tam mu známí
řekli: „Pojeď s námi zítra do Francie.“ A David se nenechal
přemlouvat. Petra měla zase naplánovanou dovolenou na Slovensku,
ale nevešla se do autobusu a tak zůstala doma. Kamarádce kývla na
nabídku, aby s její partou jela do Francie jako řidička a dělala
vodákům doprovod na suchu. Petra řídila auto, ve kterém jeli ti, kteří
znali cestu. David řídil tranzit s vlekem a snažil se držet v závěsu.
„Valila to rychlostí 110, i když měla jet maximálně 90. Když zastavila
na pumpě, tak jsem se šel podívat, kdo to druhé auto řídí“. Petra byla
v té době už 2 roky sama a tvrdila, že žádného chlapa nechce. Ale
pod vlivem osudového setkání svůj postoj svižně přehodnotila.
Spojuje je mimo jiné potěšení z pobytu v přílrodě, lyžování, lezení na
umělé stěny a samozřejmě sjíždění divoké vody… Oba zvládnou
„zaeskymovat“. Davidovou doménou je „white water rodeo“ – soutěží
v něm na kanálech, ovšem na rozdíl od ostatních nesedí v kajaku, ale
klečí v kanoi, regulérně pádluje jedním pádlem a k tomu zvládne
různé parádičky. ■
Míla Kramná
ŽENA a MUŽ
Co nejšílenějšího jste spolu zažili?
P: Nic mě nenapadá.
D: Vedeme poklidný život.
A to, jak se Petra topila v Rakousku? To nic?
D: No, to jsem se o Péťu bál.
P: To vyplynulo ze situace.
Co se ti na partnerovi/partnerce líbí?
P: Že stojí nohama na zemi.
D: No, Peťulka celá.
Co byste spolu chtěli zažít?
D: Může to být klišé? Poklidné stáří.
P: Nějakou šílenost…
Jakou třeba?
P: No aby byl náš život aktivní.
Jak si představujete poklidné stáří?
D: V malé chaloupce v Jižních Čechách.
P: Na horách, kde bych si pro všechno musela dojít pěšky.
D: Stáří mám spojené se smrtí. Prima smrt měl kamarád, který večer
po Jizerské padesátce usnul na karimatce a ráno se už neprobudil.
Bylo mu 87 let. Mně vyvěštili, že umřu tak, že se utopím. Tak jsem se
začal s vodou kamarádit.
P: Cože??! To jsi mi nikdy neřekl!!!
Jaký sport by se vám líbilo, aby dělaly vaše děti?
D: To nechám na nich.
P: Asi to lezení, spíš než divoká voda.
Je to bezpečnější?
D: To určitě. Ale když máš hlavu v pořádku, tak není žádný sport
nebezpečný.
Kam nejvýš jste spolu vylezli?
P: Na Chopok.
D: Na Sněžku
Hádáte se spolu? Jak často?
D: Aspoň jednou týdně.
P: Pročistí se vzduch a zase můžeme jet dál.
Říká se o vás, že i když se hádáte, říkáte si Peťulko a Davídku.
P: No, když mi David řekne Petro, tak vím, že jde do tuhého.
Víte, kolik peněz spotřebujete měsíčně na běžný provoz a kolik
na vaše koníčky?
D: Ne, to nevím.
P: Ne. Ani jsme to takhle nikdy nepoměřovali. Vím jistě, že náklady na
koníčky nepřevyšují náklady na běžný provoz, tedy pokud si Davídek
nepořizuje novou loď.
Jaké je oblíbené jídlo tvého manžela?
P: David nemá nejoblíbenější jídlo. Jí všechno, co uvařím.
D: Mám rád dobré knedlíky s omáčkou. To ale Péťa nevaří. A dobrý
chleba. Ale maso je maso.
Jaké je oblíbené jídlo tvé manželky?
D: Péťa si s chutí zajde na steak. A ráda jí těstoviny.
P: To sedí, taky mám ráda ryby.
Kolik máte kamarádů?
D: Kamarádů máme hodně a všichni jsou společní. Ale přátel máme
jen pár.
P: Nemáme lidi, se kterými se kamarádíme každý zvlášť.
A co v Nové Trojce?
P: Trojku jsem do toho nepočítala. Ale vidíš, že David se baví
s každým.
Davide, jak se vůbec cítíš v Nové Trojce?
D: Chceš slyšet, že to je přátelské rodinné prostředí? Cítím se tam
v pohodě – dětem je tam dobře, můžu si tam udělat kafe… A když
holky něco potřebujou, tak řeknou co…
Jolča (sedí vedle nás, jedním uchem poslouchá, ale teď zavětřila
příležitost a okamžitě ji využívá): Davide, vyrobil bys do N3
hrábélko na palačinky?
D: No jo, tak jo… ■
Breptovy postřehy
-7-
Babyboxing v Nové Trojce
aneb Nová Trojka sociální
Stojím před Boxing klubem na Havličáku a přemýšlím, jak na to.
„Jak na to“ je jedno z našich trojkových hesel a kolikrát to fakt víme.
Víme, jak vyrobit zrcadlo (trochu matné bylo, ale některým z nás,
jmenovitě těm nad čtyřicet, to kupodivu nevadilo), víme, jak napsat
grant, a víme i to, jak umotat adventní věnec. Víme, jak na spoustu
věcí, a víme i to, co v Trojce chceme dělat.
A víme taky, že bychom chtěli nabídnout nějaká místa v kurzech pro
děti, které si to nemohou dovolit. A chtěli bychom, aby o tom ty děti
taky věděly. Že bychom udělali nábor?
Kam tak ty děti ze sociálně slabšího prostředí chodí?
Na Křížek, padne první tip (zatrne mi – tam chodí i naše Anča). Ale
tam hulej (všichni víme co), tak moc sociální zase nechceme být
(zatrne mi ještě víc a vzpomínám na léto a podivnou rostlinku v koutě
naší zahrady, doma očichávám dceru a – zaplaťpánbu – smrdí jenom
mejkapem, lakem, odlakovačem, deodorantem a parfémem).
Nebo přímo na Havličák do školy – tam jsme už i leták dávali. Ale
chce to nějaký osobní kontakt. Do hodin jim nevlezeme a po škole na
nás čekat nebudou…
A co ti boxeři? – napadne nějakou dobrou duši. A dalšího dobráka
napadne dát to do úkolů – koordinátorce kurzů. A tak stojím před
Boxing klubem (s sebou tašku s rodinným nákupem, neboť to mám
cestou domů), koukám do okna a přemýšlím.
Tamhleten snědý fešák by mohl na Malé muzikanty… no, spíš na
Velké. Nebo na flétničku? Jestli na ni nemá moc velké ruce v těch
rukavicích… Tak ne. Tak co ten pořez hned vedle? Keramika…
Uzvedl by celou pec. Nebo Sportovní školička, potřebuje trénovat!
Taky ne?
Sakryš. Stojím před Boxing klubem a vidím, že tudy cesta nevede.
Domlouvám nám schůzku na OSPODu (což je odbor sociálně-právní
ochrany dětí naší MČ) a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat –
zanedlouho k nám chodí slečna na flétnu, pár dětí na doučování a
přišel i Mikuláš…
Tak si pamatujte, kdybyste věděli o někom, kdo by moc chtěl chodit
na některou keramiku nebo na Dramaťáček nebo i jen tak do herny, a
neměl na to, dejte nám i jemu vědět. My to zařídíme. ■
Jolana Kurzweilová
Poradenství v Nové Trojce
Poradenství v naší Trojce kvete už dlouho. Však to znáte. Kamarádky
si tu poradí v kdečem a máme i skryté radící talenty. Jednomu panu
doktorovi důvěřují prakticky všechna batolátka z Trojky, když
potřebujeme poradit s gramatikou, obracíme se na finanční ředitelku,
mluvnici konzultuji zásadně s lektorkou keramiky a porodní záležitosti
s jednou studovanou ekonomkou. Kdybyste potřebovali poradit
v partnerských problémech, je tu jistý JK, který už (jako správný
poradce nejspíš na základě vlastních zkušeností) rozmluvil svatbu
nejméně třem kamarádům a dobrou radu bez záruky má prakticky pro
každou příležitost. A jsme schopni utvořit i poradenskou skupinku – to
když byla jedna kolegyně až k pláči vystresována pediatrem nutícím ji
přestat kojit, sešikovaly jsme se jako jedna žena a přesvědčily ji, že
ani autorita se nemá bezhlavě poslouchat.
V Nové Trojce máme zkrátka s poradenstvím veliké zkušenosti. Ale
přece jen jsme se rozhodli sjednat ještě nějaké poradce navíc. Své
Z JOLČINA ÚHLU POHLEDU
obory, ve kterých mohou radit, mají vystudované a rozumí jim. A jsou
to skvělí lidé.
A tak se od nového roku můžete těšit na daňové poradenství, a taky
kdyby vás děti moc zlobily nebo snad jste si nebyli jisti, zda dobře
rostou a vyvíjejí se, můžete se přijít poradit, co s tím. Hádky a spory
vám pomůže vyřešit mediátorka, máme i altruistického advokáta a
etopedku, která umí poradit s poruchami chování a dovede učit děti
se učit… Zkrátka rozhodli jsme se to rozjet naplno.
Sledujte naše nástěnky a letáky a uvidíte! A když budete potřebovat
poradit či pomoci, i uslyšíte. ■
Jolana Kurzweilová
Prázdninová školička
aneb Únos v přímém přenosu
Ono se řekne školička. Ale hlídejte šestadvacet dětí na pískovišti,
mezi houpačkami a dalšími atrakcemi parukářského hřiště. Mně se to
poštěstilo v srpnu, kdy jsem dostala zodpovědnou funkci pomocné
síly v prázdninové školičce.
Je horký den, v tašce máme náhradní čepice proti slunci (kdyby
někdo ztratil – zatím nikdo neztratil), kapesníky (kdyby někdo
potřeboval – pokaždé někdo potřebuje), mokré kapesníky (kdyby se
někomu něco nemilého přihodilo – pokaždé se přihodí), vodu (kdyby
měl někdo žízeň – mají všichni) a seznam dětí. Děkuju pánu Bohu za
své velké děti a nechápu, jak jsem to s nimi mohla na tom děsném
písku přežít. Běhám za dětmi, některé točím na kolotoči a hlídám, aby
nespadly, další sundávám z provazového jehlanu, vytahuji zarytého
Čechoameričánka zpod prolézačky, odkud odmítá vylézt, odstraňuji
písek vynalézavě nasypaný do skluzavky, prchám za dvojčaty, která
nevědí, co znamená slovo „ne“, a asertivně, jako gramofonová deska,
stále dokola se vracejí na lanovou dráhu, kde je agilní cizí tatínek
vysazuje na jezdící houpačku a ponechává jejich osudu…
Sleduji hemžící se smečku a stále přepočítávám. Aspoň že ty holčičky
jsou trochu víc pohromadě a v klidu. A jak jim to sluší! Parádní džíny
na písek, růžová mikinka a blond culík v růžové kšiltovce… Nějak mi
z toho horka přechází zrak? Nene, to jen originalita odění je hodna
módního peklíčka: asi tak sedm růžových kšiltovek na blond culíčcích
nad růžovými mikinkami a džínečkami se mi poněkud míhá před
očima… Dávám si lok z přinesené vody a počítám minuty do konce
našeho každodenního výletu.
Odcházíme! Děti se těší na oběd a celkem ochotně se řadí do dvojic.
Počítáme… A hele, jedna holčička v růžové čapce chybí… Tamhle je!
Blond culík, růžová kšiltovka! Houpala se na houpačce a neslyšela
(chacha) naše opakované výzvy k odchodu. Popadnu ji a sundávám
z houpačky… Holčička se nikterak nebrání, zato z lavičky se na mně
někdo hrne… „Eta maja! Eta zdě sa mnoj! Maja!“ zoufale volá matka a
chce mi získané dítě vyrvat z náručí… Třeštíme na sebe oči: já
v hrůze, že mi přece jen chybí jeden culík s kšiltovkou, ruská
maminka v hrůze, že na dosud domněle bezpečnou Prahu padl stín
Východu… Popadla svou dceru a rozhodnuta ji už nepustit vrací se
na lavičku. Únos se nezdařil.
Ale návrat z hřiště do Trojky se zdařil dobře, postrádaná holčička stála
hned vedle a smála se, jak že mne vypekla (fakt, nekecám, jsou ti
předškoláci kolikrát tak mazaní…), a oběd tentokrát dětem chutnal
skoro všem.
A já si od té doby dávám sakra pozor na krádeže roztomilých
holčiček. Přece jen, kdyby ta mafie přišla na to, že má konkurenci… ■
Jolana Kurzweilová
Brepta vyzvídá
-8-
Životní role Alice Chamrádové
Mgr. Alice Chamrádová, Dr. je matkou 4 dětí a živitelkou rodiny.
V letošním roce získala ocenění Dobrá víla Nové Trojky.
Pracuje jako psycholožka, psychoterapeutka, lektorka, personalistka,
TOP manažerka, koučka...
Co tě vlastně přivedlo do Nové Trojky?
jak žena živí velkou rodinu
do svého rozvoje, což taky něco stojí. Musím se
snažit to nějak vybalancovat, abychom vyšli.
Kdo z vás spíš utrácí a kdo je naopak šetrný?
Tím, kdo utrácí, je spíš můj muž. Asi je to tím, že
ten, kdo peníze sám nevydělává, tak tolik
nevnímá, co je vlastně za tím. Jaké úsilí a co to
stojí. A to se netýká jen partnera, ale i dětí. Tím,
že nežijeme v nedostatku, tak naše děti absolutně
nemají představu, že není samozřejmé, co
všechno mají a kolik toho mají.
Snažíte se děti zasvětit do finanční gramotnosti, tedy jak nakládat
s penězi, jak se nezadlužit? Mají nějaké kapesné?
Novou Trojku jsem potkala, když jsem byla na mateřské dovolené.
V té době jsem si říkala, že bych mohla zůstat na volné noze a začala
jsem vymýšlet kurzy osobního rozvoje. Jeden kurz se jmenoval „Žena,
matka, partnerka“, někde v inzerci na něj narazila Daniela Volejníková
a ozvala se mi, že pro dobrovolnice v Nové Trojce by toto téma mohlo
být zajímavé. Tak jsem udělala první, myslím tehdy celodenní,
seminář pro dobrovolnice. Líbilo se to a mně se líbilo v Nové Trojce a
vznikla z toho spolupráce.
Jedna věc, které si opravdu vážím je, že s mým mužem máme hodně
podobný výchovný styl a hodně podobně nastavené hodnoty. Často
zjistím, že stejnou výchovnou řeč, kterou jsem vedla před chvílí já,
vedl už dříve i můj muž. A chudáci děti to pak mají dvakrát.
To už je pár let zpátky…
Máš dvě dcery ve stejném věku, jako jsou ty moje. U nás jedna
peníze šetří a druhá je hned utratí...
Asi osm. Synovi teď bude devět a tehdy mu byl rok.
Co pro tebe znamená Nová Trojka dnes?
Je to organizace, ke které mám velký respekt. Vůbec není
jednoduché vydobýt si pozornost a dostat se na výsluní v komunitě,
stát se respektovaným partnerem pro Prahu 3.
Připadá mi, že je to spíš souhra náhod. Že ve vhodný okamžik byli
vhodní lidé na vhodném místě…
Ano, někdy potřebuješ taky trošku štěstí. Ale myslím, že to bylo také
hodně díky tomu, že se sešly dohromady silné ženy, které měly
nějakou vizi. A když má člověk hodně silnou vizi, tak má taky velkou
pravděpodobnost, že toho dosáhne.
Ty ses z psycholožky v neziskovce stala personalistkou v komerční
firmě. To jsou hodně rozdílné sféry...
Jsou a nejsou. Samozřejmě, cíle každé organizace jsou jiné.
Korporátní sféra má za cíl generovat užitek pro akcionáře, ale
nezisková sféra chce taky generovat užitek. Užitek s konkrétním
dopadem na lidi ve formě pomoci nebo zlepšení kvality života. Pro mě
je důležité, aby to, co dělám, dávalo nějaký smysl. A ten si najdu
vlastně kdekoliv, kde se můžu zabývat lidmi. Takže z tohoto pohledu
je tam pro mě hodně podobného.
Co tě tehdy k té změně vedlo?
Asi ambice. A pocit, že si potřebuji zkusit něco jiného, přijít na to, na
co mám.
Živitelka rodiny
Kdo je ve vaší rodině ten, kdo peníze vydělává, kdo se stará o
finance, kdo platí účty…?
Peníze u nás vydělávám já. A já taky dostávám takové ty lístečky
s částkou a variabilním symbolem a číslem účtu, co děti nosí
z kroužků a ze školy a po večerech posílám všechny ty platby.
Vzhledem k tomu, že rodina je schopná utratit všechno strašně rychle,
tak musím občas vést takové ty chytré řeči na téma, že peníze
nerostou na stromě. Je neuvěřitelné, jak peníze dokážou rychle
zmizet. Všichni chtějí chodit na kroužky, jezdit na hory, na tábory, a
když se to vynásobí počtem dětí, tak je to náročné. Můj muž
nepracuje, stará se o rodinu, takže živím i jeho. On je celkem
skromný, ne že by zvlášť rozhazoval, ale třeba docela dost investuje
Dětem kapesné dáváme a mohou s ním nakládat podle svého
uvážení. Ale že bychom trávili vysloveně hodně času vyprávěním o
penězích, to asi úplně ne.
My to máme taky tak. Starší dcera je ta, co spíš peníze utrácí, ta
mladší si je schovává. A pak, když nám peníze dojdou, si je chodíme
od ní půjčovat. Ale myslím, že je to jakási přirozenost, jsou každá jiný
typ, tak to mají asi vrozené.
Já mám trochu strach, že když si děti neumí „odložit spotřebu“ a musí
mít všechno hned, že jsou potenciálními oběťmi dluhové pasti…
Myslím, že hrozně důležitý je vzor v rodičích. Ony vidí, jak my
hospodaříme s penězi, vědí, že je to nějakým způsobem
zorganizované. Vědí, že jsme si vzali hypotéku, že ji nějak splácíme,
mluvím o tom, že si musím dávat pozor, kolik utrácím. Že nemůžeme
mít všechno, že bychom nevyšli. Takže ony tento vzor mají doma.
Pak si také nesou nějaký svůj povahový rys, který způsobuje, že jsou
nebo nejsou lehkovážní. Ale myslím, že se klidně může stát, že
jednou budeš v situaci, že tvoje dítě se zadluží. Některým věcem se
nedá vyhnout. I když se snažíš upozorňovat, dát radu, někdy musíš
děti nechat, aby prošly vlastní zkušeností, protože to je jediný způsob,
jak můžou přijít na to, že jsi měla pravdu.
Žena a matka
Kdo u vás doma vaří?
My přes týden nevaříme. Všichni mají obědy v nějakém zařízení a můj
muž si vaří doma pro sebe. A to on se neodbude. Večer se připraví
něco jednoduchého, většinou to chystám já anebo řeknu každému, ať
si vezme, co chce, když nemám náladu se tím moc zabývat.
O víkendu vařím já. Mě vaření baví, je to pro mě způsob relaxace.
Relaxace… Když máš čtyři děti a tolik jiných aktivit, kde bereš čas na
odpočívání?
Musím říct, že tohle byla pro mě asi nejtěžší věc a dospívala jsem
k tomu postupně delší dobu. Samozřejmě, že den je hektický a rozplánovaný pomalu na minuty, ale nějak jsem postupem času došla
k tomu, že to, co je opravdu důležité a co chci, tak to dokážu do svého
programu dát. A na to jsem hrdá. Nabíjí mě už jen to, že vím, že jsem
pánem svého času, že se nenechám jen vláčet všemi povinnostmi.
Teď jsem se dopracovala k systému, že chodím dvakrát týdně ráno
plavat. Odvedu děti, pak jdu plavat a do práce přijdu prostě později.
Dvakrát týdně odpoledne chodím do posilovny s trenérem, který řídí
celou hodinu. Tyhle momenty, kdy mohu vypnout hlavu, jsou pro mě
strašně důležité. V bazénu vnímám jen rytmus plavání a vodu.
Brepta vyzvídá
Jinak relaxuju s rodinou, o víkendu. Na začátku září jsme se
přestěhovali z centra za Prahu, což je velká změna pro celou rodinu.
To, že můžu ráno vstát, podívat se z okna a vidím pole a les a můžu
jít z kuchyně na zahradu a dýchat a jenom vnímat tu zeleň okolo, tak
to mě neskutečně nabíjí.
Hodně času trávíš prací. Nevytýkají ti děti, že nejsi jako jiné maminky
s nimi doma, že jsi často pryč?
Je zajímavé, že jsem nikdy takovou výčitku od dětí neslyšela. Je
pravda, že pro ně je to realita celého jejich života. Odcházela jsem do
práce, i když byly ještě hodně malé. Jednu dobu, když jsem měla
opravdu hodně práce, jsem byla třeba jednou za měsíc tři noci v týdnu
pryč. To si pak začaly stěžovat. Teď se to omezilo, jsem víc doma,
takže si nestěžují. Mají tatínka, který je na místě, vytváří doma
zázemí. Taky mají jeden druhého, vlastně nikdy nejsou sami.
Takže ti připadá v pořádku, když maminka odchází tu na nějaké
cvičení, tu večer do Trojky?
Říkám si, že je lepší, když maminka přijde domů nabitá energií,
protože mohla někde relaxovat, než když je maminka sice doma, ale
je totálně vyhořelá a vypadá, že by potřebovala resuscitaci. Myslím,
že pak stejně s dětmi žádný kvalitní čas nestráví.
Já jsem teď docela ráda, že jsme se přestěhovali za Prahu. Má to
jednu nepříjemnou stránku – dojíždění. Všechny děti chodí pořád v
Praze do školy a já jezdím do práce víceméně do centra, cesta trvá
třeba třičtvrtě hodiny, někdy i hodinu. Je to docela náročné pro děti i
pro mě, naštěstí všichni bývají unavení, takže ani nezlobí. Ale zjistila
jsem, že je to čas, kdy jsme spolu. Nemůžu jim nikam utéct, při řízení
si s nimi povídám, takže ty nejlepší hovory vedeme v autě. I moje
starší dcera, která je introvert a puberťák, a když se ji doma zeptám,
co bylo ve škole, tak řekne „hm, dobrý“ nebo „nic“ a pak si zaleze
k počítači a nekomunikuje, tak v autě mi řekne spoustu věcí. Proto mi
připadá, že teď trávím mnohem víc kvalitního času s dětmi tím, že
jsme spolu zavření v autě. V poslední době jsem si uvědomila, že to
-9-
jak žena živí velkou rodinu
dojíždění je vlastně fajn a že vím, co se děje, protože si se mnou o
tom povídají v autě.
Když jsi ještě neměla děti, měla jsi nějakou představu, jak bude tvůj
život vypadat, kolik budeš mít dětí a jak tomu odpovídá skutečnost?
Měla jsem poměrně hodně
jasnou představu. Vyrostla
jsem v evangelické rodině, a
když mi bylo tak šestnáct
sedmnáct, říkala jsem si, že si
jednou vezmu evangelického
faráře. Ten většinou mívá
docela velkou rodinu a žena
faráře je pro něj velmi
důležitá, protože mu hodně
v církvi pomáhá. Často jsou
lidé ve sboru více navázáni na
ženu faráře, protože si s nimi
povídá, navazuje vztahy.
Říkala jsem si, že bych mohla
mít pět dětí a být s nimi pořád
doma. A že by ty děti ani
nechodily do školky. Měli
bychom faru někde na
vesnici, tam bych se starala o
děti a podporovala bych muže
faráře a farníky, aby se tam
dobře cítili. To byla moje
představa.
Nakonec je to tak, že faráře
jsem si nevzala, mám čtyři
děti se stejným mužem, ale
jsem stále svobodná. Na
vesnici bydlíme, o děti se
starám, ale nejsem doma. S dětmi jsem zůstala doma vždycky tak půl
roku, akorát s jedním jsem byla rok a půl. Ale že budu ten, kdo živí
rodinu, to jsem si opravdu nikdy nepředstavovala.
Byla to tedy souhra náhod?
Myslím, že to bylo díky muži, se kterým jsem. Že mi otevřel nějaké
možnosti jinak, než jsem si myslela, že to musí být. Když je člověku
tak kolem dvaceti let, tak všechno vidí černobíle. A on udělal to, že
jsem začala vidět více do stran. A vždycky, když něco bylo jinak, než
jsem si představovala, tak jsem si říkala: „A proč by to tak nemohlo
být?“ A nikdy jsem nepřišla na žádný závažný důvod. Takže některé
věci jsou úplně jinak, než jsem si naplánovala.
Jak se díváš na trend dnešní doby neuzavírat manželství? Co k tomu
vedlo vás?
V našem případě to bylo tak, že můj muž jasně věděl, že se ženit
nechce. My už jsme se nějakou dobu znali, věděla jsem, že to byl
jeho názor už předtím, že to nesouvisí se mnou. A zároveň jsem tak
nějak tušila, že kdybych bouchla do stolu a řekla: „Buď sňatek, nebo
nic“, tak on by si mě vzal. Ale neuměla jsem najít nějaký hodně pádný
argument, proč bych na tom měla trvat a říkala jsem si, že když si
budu hned od začátku vynucovat něco proti jeho vůli, tak náš vztah
zbytečně zatížím. Proto jsme se nevzali, přizpůsobila jsem se. Ale
stejně jsem brzy zjistila, že vlastně v manželství žijeme. Že náš vztah
je ve všech parametrech stejný. A když jsme měli dvě děti, tak můj
muž přišel a říkal: „Hele, kdybys chtěla, tak se můžeme vzít“. A já
jsem řekla: „Děkuju, ani ne.“ Pro mě je svatba rituál, který patří do
určitého momentu vztahu a pokud se překročí, tak už pro mě nemá
ten význam.
Brepta vyzvídá
Co si myslíš o posunu věku, kdy mají dnes ženy děti?
Určitě to souvisí s tím, že dnes je více možností. Když si vzpomenu
na dobu před více než 20 lety, tak to bylo takové logické. Cos mohla
dělat? Dokončila jsi školu, pak ses mohla vdát, mít děti, najít si více či
méně nudné zaměstnání. Myslím, že to patřilo k té době. Dnes díky
možnostem a tomu, co všechno se dá zažít, je myslím úplně
přirozené, že se věk posouvá. Ženy i muži chtějí vyzkoušet různé
věci, chtějí cestovat, uplatnit se v kariéře ještě před tím, než založí
vlastní rodinu. Je to pochopitelný trend, který má své plusy i mínusy.
Když se dívám třeba na svou neteř,
která měla miminko ve 24 letech,
vidím, jak přistupuje k výchově s
mnohem větší lehkostí. Řekla
bych, že trošku i s lehkomyslností,
která souvisí s mladším věkem,.
Zároveň ale má mnohem víc
energie. My starší matky jsme
určitě víc uvážlivé v tom, jak dítě
vychováváme, víc se snažíme
předat hodnoty, dávat pozor, aby
se dětem nic nestalo, ale na
druhou stranu jsme unavenější.
Někdy ani dětem tolik nestačíme
v různých hrách a aktivitách, které
by chtěly dělat.
Současné a budoucí role
Která z životních rolí žena – matka – partnerka je pro tebe nejtěžší?
To je dobrá otázka… Už jsem se dlouho nezamyslela, jak to vlastně
mám. Myslím, že pro mne dnes je nejtěžší rolí asi role partnerky. Jak
se člověk dostává do věku 40+, má děti, které trošku povyrostly a žije
ve vztahu více než 15 let, tak upadne do stereotypu. Je to den za
dnem stejný kolotoč – práce, děti, nachystat do školy na další den.
Pak přijde moment, kdy si řekneš: „A to je všechno, co život přináší?
To už bude takhle pořád? Naše rozhovory se budou točit pořád jen
okolo toho, kdo má co koupit, co zaplatit a kdo kdy vyzvedne děti?“
Najednou zjistíš, že se z toho vytrácí osobní rozhovory, že jsme na ně
moc unavení nebo že nás to někdy ani nenapadne.
Pro mne je nejtěžší najít tu rovnováhu, jak nebýt jen pro ty děti, když
se sejdeme všichni večer doma. A jak potom, když ony jdou spát, tak
mít ještě nějakou kapacitu vnímat vůbec toho druhého. To je pro mě
teď těžké a pořád hledám dobrou formu, jak udržovat ve vztahu
blízkost a něčím ho oživit tak, aby nás to pořád bavilo.
A která role tě nejvíc naplňuje?
Momentálně mě nejvíc naplňuje role matky. Přes různé kotrmelce
jsem se dopracovala k tomu, že nejsem ideální matka, ale přestala
jsem si to vyčítat a mít z toho pocity viny. Nějak jsem dospěla k tomu,
že opravdu dělám, co můžu a fakt mám své děti hrozně moc ráda.
Dám jim všechno, co bude v mých silách a zároveň se musí ony taky
snažit. A holt jim třeba připravím do života nějaké komplikace tím,
jaká jsem. Ale když se na ně podívám dnes, tak vidím čtyři skvělé děti
a to je pro mě hodně uspokojující. A pak mě uspokojuje i to, že se mi
daří kloubit víc rolí do hromady a cítit se v tom dobře.
Z toho vyplývá, že jsi spokojená?
Skoro… Vždycky mám nějaké „ale“, co by mohlo být ještě lepší.
Ovšem když se na to teď podívám celkově, tak jsem strašně vděčná,
že jsem měla v životě velké štěstí, spousta věcí mi vyšla. Opravdu
jsem spokojená.
Je ještě nějaká meta, které bys chtěla v budoucnu dosáhnout?
Určitě je. Asi před rokem jsem si uvědomila, že za osm let mi bude 50
a doteď jsem žila tak, že jsem nechala věci k sobě přicházet, a jak
- 10 -
jak žena živí velkou rodinu
přicházely, tak jsem je dělala. Tak to bylo i s mojí kariérou, kterou
jsem tak naplánovanou vůbec neměla. Něco ke mně přišlo, já jsem do
toho vždycky vstoupila a pokračovala dál. Proto jsem si řekla, že už
bych dál nechtěla nechat všechno k sobě jen přicházet a jít tam, kam
mě to donese, ale že bych chtěla sama řídit, kam půjdu dál. Jako by
ubývalo toho času, kdy ještě budu moct něco vymyslet nebo udělat.
Řekla jsem si, že až mi bude 50, tak budu mít svůj vlastní byznys. Že
už nechci pracovat v korporaci, ale chci být sama svým pánem,
pracovat na svém… Samozřejmě mám i obavy a vzhledem k tomu, že
živím rodinu, tak si to musím hodně dobře připravit. Zatím si upřesňuji
svojí vizi a zároveň všechny kroky
dělám proto, abych se k ní nějak
přiblížila.
Na vizi ohledně podnikání jsi přišla
díky koučování?
Ano, a taky jsem to vždycky chtěla...
Vlastně jsem na to přišla díky svému
šéfovi, který je velmi osvícený
člověk. Má neuvěřitelně inovativní
nápady a je velmi otevřený. Ptal se
mě, co je můj sen a já jsem
odpověděla: „No, já jsem vždycky
chtěla
jednou
se
věnovat
psychoterapii, koučování, lektorování, ale asi se mi to už nesplní.“
A on mi říkal: „Proč by ne? Proč se vzdáváš svého snu?“ Tak jsem
začala přemýšlet, proč vlastně by se to nemohlo splnit. A on mi řekl:
„Tak se do toho pusť a já ti vytvořím podmínky.“
Mám dohodu se svým šéfem, že kromě koučování uvnitř firmy mám
v malé míře i koučování pro klienty mimo firmu, např. z neziskového
sektoru. Koučuju i po telefonu kolegyni z Budapešti.
Můžeš vysvětlit, co to vlastně koučování je?
Koučování je určitá forma pomoci. Vychází z myšlenky, že ty nejlepší
odpovědi a nejlepší řešení máme každý v sobě. Čili, není nutné se
omezit na dávání rad nebo instrukcí, ale můžeme pomoci druhým,
aby si na odpovědi přišli sami. Koučing je v podstatě nedirektivní
metoda, jak pomoct lidem co nejvíc poznat a využít svůj potenciál.
Samozřejmě nejdůležitější je rozhovor, kdy kouč pomocí otázek nebo
technik pomáhá koučovanému si uvědomit, co chce, zorientovat se
sám v sobě, najít si pro sebe tu nejlepší možnou variantu, nejlepší
možnou cestu, cítit se lépe a být efektivní. Když bych ho měla srovnat
s psychoterapií, tak psychoterapie jde do minulosti, řeší to, co se nám
stalo někde v minulosti, zatímco koučing se zaměřuje výhradně do
budoucnosti a na pozitivní vizi.
Co tě ke koučování přivedlo?
Totálně mě okouzlilo to, že je nedirektivní. Já jsem původně
psycholog a psychoterapeut, pracovala jsem s klienty. Nalákalo mě,
že je tam určitá podobnost, kterou mohu přenést do komerční sféry.
To, co já mám na koučování strašně ráda, je kontakt. Můžu být
u toho, když se lidi posouvají někam kupředu, když přicházejí na
důležité věci pro sebe, nebo když se celý tým posune dál.
Máš svého osobního kouče?
Nemám kouče dlouhodobého, ale mám několik lidí, na které se mohu
obrátit, když potřebuji. Tím, že procházím teď již druhý rok téměř bez
přestání nějakým vzděláváním v oblasti koučování, mám vždycky
příležitost témata, na kterých pracuju, řešit v rámci tohoto vzdělávání.
Nedávno jsem zrovna měla příležitost si upřesnit svoji vizi vlastního
podnikání. Už se na to fakt těším.
Alice, díky za rozhovor. Držíme ti s celou Novou Trojkou palce. ■
Vendula Nováková
Brepta šmíruje
- 11 -
KDO JE KDO
aneb Nahlédněte trojkovým
dobrovolnicím pod sukně
Veronika Drdlová –
dívka s postavou Miss World,
matka
Dominika
(3,5)
a Denise (1,5)
Vystudovala Obchodní akademii v Děčíně a VŠE v oboru
finance a účetnictví v Praze.
Tudíž je ING! Pracovala jako
účetní ve francouzské firmě,
to byla její první dobrá práce,
ale ta druhá prý byla ještě
lepší, protože pracovala ve
Volvu a její třetí práce byla
úplně nejlepší, neb v ní poznala svého budoucího manžela
Daniela. A ve čtvrté práci otěhotněla. Nějak se nám to zamotalo.
Nevadí, Veronika také prošla zajímavými brigádami. Točila
zmrzlinu, ve firmě Danone rovnala jogurty do krabic, učila
angličtinu na ZŠ, dělala hostesku na realitních a nábytkových
výstavách, pracovala ve fondu na odškodnění nuceně
nasazených. Bydlí Pod Parukářkou, v domě kam pravidelně
dochází multiumělec Vojta Dyk - jezdí stejným výtahem, pucují si
boty do stejné rohožky, používají stejné popelnice…
DOBROVOLNICE N3
Dlouhá léta závodně plavala, čímž se připojuje do početné suity
trojkových bývalých plavkyň a vodomilek.
Barbara Hudiová –
čerstvá třicátnice s nejkrásnějšími vlasy na Žižkově, matka
Lilianky (12) a Jiříka (1,5)
Barbarela studovala Odbornou
školu s obchodně podnikatelskou činností a poté strojní
průmyslovku, obě tyto školy si
vybrala z důvodu „že tam brali
bez přijímaček“ a ani jednu
nedodělala. Raději přestoupila
na mateřskou dovolenou, kde
ale dlouho nezahálela a vrhla
se do studií Obchodní
akademie pro studující při
zaměstnání, kde po pětiletém úsilí také odmaturovala.
S nostalgií vzpomíná na práci telefonistky, kdy klientům nabízela
ke koupi vzduch v lahvích. S láskou vzpomíná na práci barmanky
v Kafírně u Sv. Omara na Malé Straně, tam se jí moc líbilo, neb
svou pracovní náplň hodnotí slovy: „ve dne káva, v noci víno“.
Později pracovala v UPC jako kontrolorka dopisů a svou
dosavadní pracovní kariéru završila v Pražské správě sociálního
zabezpečení jako referentka nemocenského pojištění, následně
jako vedoucí nemocenského pojištění, a kdyby neodešla na
mateřskou, byla by dnes vedoucí všech vedoucích i vědoucích i
vševědoucích. Bára má vztah ke sportu, z pozemního hokeje má
zničené koleno.
Zuzana Bezděková –
Andrea Bubíková
– výrazná žena s něžným pohledem
bezbranné laně a dvěma dětmi, Eliškou (6) a Benjaminem (1,5)
nejen krásná, ale též
k sežrání milá maminka
Kubíčka (skoro 2)
Vystudovala gymnázium na
Proseku, kde také vyrůstala
a s rodinou chovala vepře, a
3. lékařskou fakultu UK;
v průběhu studia pobývala
v Káhiře, kde projevila zájem
o jaterní červy; svá studia
zakončila v Udine. Pracovala jako anestezioložka U Apolináře,
bavily ji císařský řezy, ale poté přesedlala na kardiochirurgii do
Vinohradské nemocnice a následně do Motola na ARO, kde
resuscitovala děti a k této práci by se od chvíle, kdy se stala
matkou, dle svých slov už nevrátila.
Andrea vystudovala střední zemědělskou školu ekonomickou.
S tím tedy úplně nesouvisí její hlavní studijní i pracovní obor, čímž
jsou různé terapie. Léčí kudy chodí, je to prostě takový její osud.
Věnovala se kanisterapii, má dokonce psa kanisterapeuta,
absolvovala kurz speciální přípravy v psychoterapii a v současné
době začala studovat arteterapii v Českých Budějovicích.
Pracovala v Masarykově onkologickém ústavu v Brně, kde vedla
výtvarnou dílnu pro dospělé pacienty.
V době studií brigádničila jako sestra na dětském oddělení, italské
turisty prováděla po zoologické zahradě, vedla chovatelské
kroužky, věnovala se např. chovu fretek. Jejím největším
koníčkem byli a jsou koně, dělala parkurové jezdectví, měla i
svého vlastního koně a baví ji asistovat při koňských porodech.
Porody jako takové, ať už lidské, či zvířecí, považuje za jedny ze
svých nejfatálnějších životních prožitků, sama rodila úplně
přirozeně, odmítla plegomazin i oxytocin. Také prozradila, že má
nejlepšího muže na světě, který pro ni staví dům, kde budou mít
tyři dětské pokojíčky a spoustu prostoru pro zvířectvo. Do
budoucna plánuje zůstat v domácnosti. ■
Zuzana Sadílková
Brepta vypráví
- 12 -
Pohádková Trojka aneb Jak se
dělá vánoční kniha pro děti
To si takhle jednou holky v Trojce sedly a řekly si: „Hele, děláme tu
sice spoustu věcí a pořád přidáváme další a další, že už je to tu někdy
nacpaný k prasknutí, hlavně teda třeba o burze a o tradičních akcích
a taky když dojde na ty koncerty a vlastně většinou skoro každý den
je tu narváno. Jako dobrý, ale to furt ještě není přece úplně všechno,
co dokážeme. My určitě máme ještě nějaký skrytý rezervy, že jako
můžeme udělat něco, co jinde nemají. Něco velkýho, co po nás už
zůstane nafurt, čím se zapíšeme do dějin… No jo! Zapíšeme! To je
jasný! Takže knížku? Knížku pohádek? Tý jo, to je nápad, tím
budeme úplně zapsaný! No ale kdo ty pohádky napíše…? Tak jako
máme tady pár slušných psavců, i vtipný jsou, však to každý vidí
v našem Breptovi. Teda a dobrý by bylo, kdyby to bylo pro děti
k Vánocům, ne? Jako dárek… Hele, a co kdybychom pověsily tadydle
na nástěnku výzvu, že jako můžou lidi, co sem chodí, napsat ňáký
pohádky, vono jich teda asi moc nebude, ale pár se jich třeba
najde…“
Tak nějak jsem si představovala, že se mohla zrodit myšlenka na
knížku Pohádková Trojka, která teď, když píšu tyto řádky, čeká ve tmě
tiskárny, až spatří světlo světa. Od trojkových „holek“ jsem dostala
možnost si všech 33(!) pohádek přečíst, když se knížka skládala
dohromady. A ačkoli do Trojky věrně docházím jářku čtyři roky
a myslela jsem si, že mě tady už hned tak něco nemůže překvapit,
nevycházím z údivu v podstatě doteď. Četla jsem ty pohádkové
příběhy a žasla a koulela jsem při čtení nejednou očima jako
Hurvínek, když objeví nějakou fakt důležitou věc, chechtala jsem se
nad vytištěnými papíry nahlas v tramvaji, nad některými kusy jsem
obdivně vzdychala, nad jinými se dojímala… A když jsem pak viděla
Magdiny ilustrace ke knize, rozlilo se ve mně blaho: Nová Trojka je
fakt pohádková. Protože kdyby nebyla, pak by se tu nemohla dít
spousta pozoruhodných věcí, k nimž ta kouzelná knížka příběhů pro
děti a dospělé, které napsali mámy a tátové (a trochu i děti a děda
Petr, abych nezapomněla), ve vší své kráse patří. A já jsem fakt
děsně ráda, že tohle pohádkové místo znám. ■
Zuzana Ježková
Opatrné autíčko
Ve velké továrně vyrobili dělníci malé červené auto. Když vyjelo
poprvé na silnici, kroutilo svými žlutými reflektory doprava, doleva
a divilo se, co je všude kolem lidí, světel a ostatních houkajících
a blikajících auťáků. Některá auta byla velmi velká. Jiná zase jela
velkou rychlostí, že kolem vyplašeného červeného autíčka jen
prosvištěla.
Autíčko řídila mladá slečna, která to ještě moc neuměla. Co chvíli
hrozilo, že se oba srazí s jiným autem nebo narazí do překážky,
kterých byla kolem spousta. Autíčko z toho bylo nešťastné a snažilo
se jet opatrně, aby neublížilo sobě, svojí řidičce a ani nikomu, koho
vidělo na silnici. A že se to hemžilo kolem ostatními auty, dospělými
lidmi i malými dětmi! Dokonce přes ulici přeběhl pejsek a několik
koček. Co ale mělo dělat?! Řidička spěchala do práce. Autíčko ji
muselo poslechnout a jet rychle, jak to jen šlo.
Najednou se před nimi, kde se vzal, tu se vzal, objevil malý
chlapeček. Vytrhnul se totiž své mamince a vběhl do ulice, rovnou
před rozjeté červené autíčko. Chlapečkova maminka vykřikla, slečna
řidička také i několika lidem kolem se zježily vlasy na hlavě. Co se teď
stane?! Rozmačká auto chlapečka, nebo to dobře dopadne? Všechno
nyní záleželo na malém červeném autu, protože jeho paní pustila
POHÁDKY PRO NEJMENŠÍ
v rozčílení volant a rukama si zakryla oči. Autíčko si přešláplo
z jednoho kola na druhé, trochu se naklonilo a neukázněného kluka
přelétlo, jen ho trochu umazalo od bláta.
Všichni si vydechli, že to tak dobře skončilo. No, a ten malý chlapec
byl již vždy opatrný. Když přecházel ulici, důkladně se rozhlédl doleva,
a potom doprava, zda něco nejede.
NE KAŽDÉ AUTO JE TAK OPATRNÉ JAKO TO NAŠE MALÉ
ČERVENÉ! ■
děda Petr Hájek,
kterému leží na srdci bezpečnost dětí na ulici
Pohádka o hodných dětech
Daleko, předaleko, anebo možná jen malinký kousek od parku
Parukářka, žily dvě krásné děti. Holčička Madlenka a o něco menší
kluk Vojtíšek. Byli to sestřička s bratříčkem. Tyhle děti nebyly jen
krásné, ale hlavně velmi a velmi hodné. Rády chodily do školky a do
školy. Vojtíšek ve školce nikdy neplakal a moc rád tam po obědě
spinkal. Madlenka zase milovala být dlouho v družině a úkoly psala
s nadšením. Doma si nejraději ze všeho uklízeli svůj pokojíček,
rodičům nikdy neodmlouvali a nevztekali se. Oba vzorně jedli,
nedrobili, neříkali sprostá slova a nefňukali. Nikdy, ale vůbec nikdy se
mezi sebou nehádali, ochotně si půjčovali svoje hračky, vzájemně si
pomáhali a v žádném případě se neprali.
Jinak to ale bylo s jejich rodiči. S těmi byla opravdu potíž. Byli totiž
moc zlobiví. Stále křičeli, uráželi se, handrkovali, a někdy si dokonce
i vjeli do vlasů. Nechtěli si nic půjčovat, přetahovali se o telefon,
knížky, ale třeba i o hřeben. Každé ráno se pohádali o to, kdo půjde
první do koupelny a kdo udělá čaj k snídani. Nic nepomáhalo, že jim
Madlenka s Vojtíškem často domlouvali a vysvětlovali, jak je jejich
chování nehezké. S jejich rodiči to zkrátka bylo stále horší a horší.
Sourozence to moc trápilo a přemýšleli, jak své rodiče polepšit. Mají
je vzít k panu doktorovi? Třeba existují na rodičovskou zlobivost
nějaké léky… Nebo si na ně mají stěžovat u nich v práci? A co na
policii?
Nakonec Madlenku, která byla o něco starší a zkušenější, napadlo
něco, co sice znělo trochu bláznivě, ale sourozenci už byli tak zoufalí,
že si řekli, proč to vlastně alespoň nezkusit. „Třeba když uvidí na
vlastní oči, jak je to zlobení ošklivé a nepříjemné, tak toho nechají,“
vysvětlovala Madlenka svůj plán Vojtíškovi.
A co že děti vlastně vymyslely na záchranu svých rodičů? No ano,
rozhodly se, že začnou zlobit samy. A tak se do toho pustily. V jejich
pokojíčku se čas od času začal objevovat pěkný nepořádek, ráno
cestou do školky a školy fňukaly, že nikam jít nechtějí, když je rodiče
o něco požádali, odsekly, že teď nemají čas, protože musí dostavět
hrad z lega. A to nebylo zdaleka všechno. Děti se začaly i k sobě
chovat dost ošklivě. Hádaly se o hračky, strkaly se, a dokonce na
sebe i žalovaly. Vůbec jim to nebylo příjemné, ale rozhodly se přece
zachránit své milované rodiče! A tak musely vydržet.
A věřte nevěřte, zabralo to. Rodiče tak často museli řešit zlobení
svých dětí, že už jim nezbýval čas ani chuť na vlastní hádky. A teprve
teď viděli, jak je takové chování nepěkné a otravné. Po nějakém čase
byli vyléčeni.
Ale Madlenka s Vojtíškem byli nejen krásné, ale i velmi chytré děti.
Věděli, že kdyby najednou začali být zase úplně hodní, mohlo by se
vše u nich doma vrátit do starých kolejí. A to oni v žádném případě
nechtěli! Proto se rozhodli, že dokud nevyrostou a nebudou dospělí
(a kdoví, jestli ne i potom), budou zlobit alespoň trošičku. Hlavně ať se
rodiče už nikdy, nikdy nenudí! ■
Edita Janečková
Brepta vypráví
- 13 -
Karkůlka a skřítek Puberťáček
POHÁDKY PRO STARŠÍ A POKROČILÉ
Manželko, vař
(tatínkova pohádka pro syna)
Byla jednou jedna dívka a ta žila spokojeně se svými rodiči a mladší
sestřičkou. Jednoho dne se do jejich bytu bez pozvání nastěhoval
skřítek, jmenoval se Puberťáček. Dívka si ho zamilovala na první
pohled, ostatní členové rodiny z něho ale vůbec nadšení nebyli.
Skřítka bylo všude plno, byl neodbytný, ale stěhovat pryč se nehodlal,
a tak rodině nezbylo než zatnout zuby a Puberťáčka útrpně snášet.
Skřítek se s naší dívkou skamarádil a začal jí říkat KarCOOLka.
Přesvědčil ji, že všechno, co dělá, nosí nebo jí a pije, musí být prostě
cool [čti kůl]. A tak si Karkůlka oblékala jedině černé džíny a černé
tričko, protože černá barva je cool. Její mobilní telefon i netbook byly
také cool. Zuby si čistila jedině pastou ODOL COOL, pila COOL Ice
Tea. Zkrátka, začalo být složité jí vyhovět a vyjít s ní.
Jednoho dne ji maminka požádala, aby odnesla babičce dárky
k narozeninám. Karkůlka začala protestovat: „To mám jako jít
s proutěným košíkem? To nemyslíš vážně? Vždyť to je úplně trapný.“
Maminka jen pokrčila rameny a opakovala svoji prosbu, aby odnesla
babičce dárky.
Karkůlka s hlasitými povzdechy vytáhla ze skříně kufr na kolečkách,
přendala si do něho bábovku, víno a bonboniéru. Udělala si
francouzskou manikúru, nalíčila se, na krk si pověsila empétrojku a
vydala se na cestu.
Karkůlka si to střihla přes velký a nevlídný park, aby byla u babičky
rychleji. Rodiče ji mnohokrát říkali, ať tudy sama nikdy nechodí. „Co
mi mají pořád co zakazovat,“ říkala si v duchu. „Nic se mi nestane,
mám s sebou svého skřítka.“ Ale brzy musela uznat, že to nebyla
dobrá volba. Kufr po nezpevněné cestě poskakoval a nešlo jít rychle.
Jak se tak ploužila a do sluchátek si na plné pecky pouštěla Rihannu,
vůbec si nevšimla, že se blíží k podivné partičce hlučných výrostků.
Kluci na ni začali pokřikovat: „Kůstko, pojď sem k nám. Máme tu
príma houbičky. Takovej trip jsi ještě nezažila…“ Skřítek začal
Karkůlku pošťuchovat, ať jde, že to bude cool. Ona chvíli váhala. Ta
partička jí ale přišla nebezpečná a nikdo jiný široko daleko nebyl. Její
vlastní myšlení a intuice jí radily: „Vezmi nohy na ramena!“ A Karkůlka
je poslechla. Vzala kufr do náručí a běžela mezi stromy, jak nejrychleji
mohla, i když takhle zdrhat vůbec nebylo cool. Měla z těch zhulených
výrostků strach.
Když doběhla k babičce, vyprávěla jí, na koho po cestě narazila.
Babička ji nejprve pochválila, že udělala to nejlepší, co mohla, když
utekla, a pak jí vyhubovala, že přes ten park přece vůbec neměla
chodit. Chvíli se spolu objímaly a pak jí babička kladla na srdce:
„Holčičko moje, buď rozumná a opatrná. Ve světě na tebe číhá
spousta nebezpečí.“
Karkůlka si vzpomněla, kvůli čemu přišla, a tak babičce dala bábovku,
víno i bonboniéru a popřála jí k narozeninám. Uvařily si čaj, sedly si
ke stolu, ukusovaly bábovku, povídaly si a bylo jim moc dobře.
Byl jednou jeden docela pohledný mladý muž (každá si ho můžete
představit podle svého). Byl i docela vzdělaný a nebyl zaměstnaný,
ale byl OSVČ, takže něco lepšího, a dokonce měl vlastní dům,
zahradu a auto a taky kočku a psa, takže to byla vlastně takzvaná
dobrá partie. A přestože občas můžete slyšet, že existují i slečny,
které říkají, že se vdávat nechtějí (kdo jste takovou viděl na vlastní
oči, dejte nám vědět, my si ji vyfotíme a budeme slavnější než
objevitelé Yettiho), tenhle mladý muž žádnou takovou neznal. Znal
jenom takové, které za ním běhaly a vdávat se chtěly. A on se chtěl
ženit, protože byl tradičně založen, ale nemohl a nemohl si ze slečen
vybrat. Jedna byla bankovní úřednice a koukala jen na to, kolik
vydělá, další byla cvičitelka z fitka a koukala jenom na to, jak vypadá,
třetí mu napsala zamilovaný dopis a nadělala v něm spoustu
pravopisných chyb – zkrátka žádná mu nebyla dost dobrá.
A tak se vydal do světa, hledat nevěstu.
Šel a šel a večer už byl z té chůze celý unavený. Vtom uviděl domek
a na něm nápis „Na růžku“. Vešel do toho kouzelného domečku a
usedl ke stolu. Za pípou se otáčela překrásná dívka a u stolu seděl
malý stařeček. Mladý muž ani nestačil vyjevit své přání a dívka, jako
by mu viděla až do duše, před něj postavila napěněnou plzničku. A
mladík, rozradostněn takovým vývojem situace, viděl, že dědeček u
stolu toužebně kouká po tom božském nápoji, a tak mu taky jednu
objednal. A dal se s dědečkem do řeči. Řekl mu, jaké má trápení, že
by se moc rád oženil, ale že nemůže sehnat manželku podle svého
gusta. A dědeček mu pravil:
„To ses svěřil na správném místě! Já jsem totiž kouzelný dědeček, a
abys věděl, že umím být vděčný, tak za to, žes mi objednal tu plzeň, ti
dám manželku. Je to moje dcera a je to zrovna ta krásná dívka, co
tady točí pivo.“
Mladík se zaradoval, a protože se i slečně líbil, slovo dalo slovo a po
dalších několika plzničkách si ji odváděl domů. Na odchodnou mu
dědeček, který zaujal dceřino místo za výčepním pultem, poradil:
„Když budeš chtít, aby manželka opravdu dobře fungovala, vždycky jí
řekni: Manželko, vař! A když budeš mít dost, řekni: Manželko, dost! A
bude se vám dobře dařit.
Mladík poděkoval a dlouho pak s novou manželkou šťastně žil.
Tak po dvou letech začalo něco drhnout. Mladík, teď už manžel, říkal
„Manželko, vař!“, ale manželka nic. To ani nemělo cenu říkat
„Manželko, dost!“. Mladík zkoušel jiné kouzelné formulky, například
„Koukej vařit“ nebo „Prosím, prosím“ nebo „Mám hlad a umřu“, ale nic
nepomáhalo. I vypravil se zase do kouzelného domečku za
dědečkem.
Dědeček za pípou už byl zestárlý, ruce se mu třásly a hlas taky. Dal si
malou skleničku kouzelného likéru na uklidněnou a manželovi poradil:
Když se schylovalo k večeru, babička zavolala Karkůlce taxíka, aby ji
v bezpečí dopravil domů. Dala jí pusu na rozloučenou a poslala
pozdravy rodičům a sestřičce.
„Když manželka nevaří, ani když řekneš ‚Manželko, vař!‘, je chyba
jasná. Manželka je vybitá! A ty ji musíš nabít! Jdi domů, manželku
nabij a uvidíš, co se stane.“
A to je pohádky konec. Zazvonil zvonec.
Mladík šel domů, manželku nabil a ona pak zase začala vařit. Žili pak
spolu dlouho a šťastně a nikdy už nikdo z nich hlady neumřel. ■
A co skřítek Puberťáček? Ten se nafoukl a zalezl si do sklepa. Snažil
se sice získat zpět svůj dřívější obrovský vliv na Karkůlku, ale když
viděl, že naše hrdinka dokáže myslet a rozhodovat se sama za sebe,
tak to pro něho bylo velké zklamání a puberťáčkovská potupa. Ze
sklepa vycházel jen občas. Ale vlastně se s ním teď dalo žít celkem
dobře. ■
Pro Barunku napsala maminka Míla Kramná
Napsal šovinistů král Jaroslav Kurzweil
Pohádky na této dvoustraně vznikly pro knížku Pohádková Trojka,
která je věnovaná „trojkovým dětem“ a vymyslela si ji Mirka Černá.
Nekoupíte jí v žádném knihkupectví, ani v tom dobrém, a pokud ji
budete chtít přečíst svým dětem, žádejte ji jedině v Nové Trojce.
Breptova nostalgie
- 14 -
JÁ A N3
Sonda do duše burzovních stálic Jak jsem objevila Novou Trojku
Pár dní po skončení podzimní burzovní vřavy jsem si dovolila oslovit
několik dlouholetých účastnic burzy v Nové Trojce a poprosila je o
několik vět na téma:
Čím je pro mě novotrojková burza oblečení
zajímavá?
Současně jsem se jim přiznala k tomu, že můj vztah k burze prošel
dramatickým vývojem – od počátečního odmítnutí akce (rok 2006) až
po současné plné několikadenní nasazení a koordinaci celé akce.
Pro čtenáře a čtenářky Bretpy jsem vybrala některé z jejich odpovědí.
… Už pár sezón prodávám i nakupuji. Burza mě baví hlavně proto, že
se elegantně „zbavím“ alespoň části hromad dětských hadříků, hraček
a dalších nezbytných nesmyslů, které se na nás doma řítí, a zároveň
doplním část toho, co potřebujeme na novou sezónu. Navíc mě to
většinou nestojí ani korunu. Co utržím, to utratím. No a hlavně ta
radost, když „ulovím“ nějaký úžasný kousek za pár korun! To se
prostě v obchodě zažít nedá!
Jediné, co mě na burze nebaví, je sobotní vyzvedávání. Já bych to
ještě zvládla, ale máte vidět protažené obličeje celé naší rodiny, když
ruším všechny ty potenciální parádní akce, které jsme mohli o
víkendu dělat. Z toho důvodu obdivuji ženy, kterým se podaří „donutit“
své muže, aby v sobotu v Trojce vyzvedávali neprodané věci a peníze
(z výrazu mužů přítomných ve frontě, která nezřídka vede až ven, je
vidět, že to je pro ně hotový očistec). No a ženy, jejichž muži si to
příští sezónu zopakují, mám za úplné kouzelnice!
Lucie Václavková
Burza je pro mě příhodným místem k tomu, abych se zbavila věcí,
které jsou ještě pěkné a mohou někomu dál posloužit. Rozrostla se do
rozměrů, že je to spíš společenská událost než jen obyčejná burza!
Člověk tam třeba potká někoho, koho dlouho neviděl, když už do
Nové Trojky nemá čas zajít.
Vladimíra Skálová
Podpora zaměstnaným dcerám, které na mě přehodí tašky oblečení,
kterému vnoučata odrostla, a já se pokusím o nějaký zisk, aby bylo na
větší.
Eva Bosáková
Burzu v Nové Trojce mám ráda z důvodu, že mohu po dceři poslat dál
zachovalé oblečení, které ještě poslouží dalším holčičkám. Kupuji vše
nové a myslím si, že by bylo škoda oblečení vyhazovat nebo
schovávat někde na půdě, když za pár let vyjde z módy. A hlavně
mám radost, že za prodej jde i něco Nové Trojce na nákup zařízení
pro dětičky a zvelebování centra. Jen je škoda, že je to na tak malých
prostorech a burza je jen 2x ročně. Chápu, že z kapacitních důvodů
nelze blokovat prostor, ale nebylo by od věci zařídit jednu místnost
pro celoroční prodej, kam by se oděv nosil průběžně a byl by k
nahlédnutí na delší čas.
Jinak jsem vždy spokojená a určitě se příště opět zúčastním.
Romana Novotná
Burzovní čísla říkají:
prodávajících 175
kupujících 231
prodáno 2 086 kusů zboží
výtěžek burzy 44 738 Kč
Jarní burza už je naplánovaná, zapište si datum 22. – 24. 3. 2012!
Markéta Vokrouhlíková
Po té, co se mi v květnu 2010 narodila Sarah, neměla jsem času
nazbyt, ale během několika málo týdnů jsme se sehrály a
pomaloučku, polehoučku mi začínal chybět kontakt s dalšími
maminkami s podobně starými dětmi. Jelikož mé kamarádky mají děti
buď starší, nebo byly toho času téměř všechny těhotné, ocitla jsem se
na určitou dobu v takovém menším společenském vakuu.
Koneckonců byla jsem naprostý nováček, co se týče mateřství a
miminek a dětí vůbec.
Někdy v srpnu toho roku se mi zničehonic rozbil kočárek a moje
nesmírně akční kamarádka Markéta neváhala okamžitě přijet a půjčit
mi svůj. Při té příležitosti se ptala, jak se mám. Řekla jsem jí, že sice
báječně a že si to novopečené miminko moc užívám, ale že se občas
plácám tak trochu od ničeho k ničemu a s nikým téměř nepromluvím.
A ona na to: „Heleď a ty jsi ještě nebyla v Nové Trojce?!“
„V novém čem?“ ptala jsem se jí a při pohledu na její naprosto
nadšený výraz jsem si říkala, o co že jsem to až dosud nevědomky
přicházela. „Ježíš, tam je to úplně báječný, to se ti bude ohromně
líbit…“ Pak vysypala z rukávu důvody, proč bych se tam rozhodně
měla nejlíp okamžitě vydat: seznámíš se tam s matkami s dětmi
v podobném věku a ty děti spolu porostou a vy se v ideálním případĕ
budete taky kamarádit;
můžeš chodit na cvičení
s miminky nebo jen tak
do herny; pořádají se
tam nejrůznější super
akce a tak dále. Doma
jsem si ihned všechno
důkladně a trochu
nevěřícně prostudovala
na internetu a znělo to
doopravdy skvěle. Nemohla jsem se dočkat,
až v září otevřou; na
kurs cvičení s miminky
jsem se přihlásila jako
první, asi s měsíčním
předstihem.
S časovým odstupem
můžu
fundovaně
prohlásit, že Nová
Trojka mě nezklamala,
ba naopak. Cvičení s miminky vedené Pavlou bylo vynikající
a poskytlo mi perfektní rozjezd, pokud jde o pohybový vývoj
kojenečků.
Nicménĕ nejlepší na Nové Trojce mně osobně připadá možnost
seznámení se s nejrůznějšími lidmi, které spojuje to, že chtějí něco
zajímavého a smysluplného podnikat se svými dětmi v rámci tohoto
otevřeného společenství. Nová Trojka tak vytváří možnost a prostor
sdílet. A to se mi jeví jako skvělý cíl, má to smysl.
Jsem ráda, že i malé holčičky a kluci (včetně miminek) mohou
nasávat kontakt s ostatními, staršími dětmi. Líbí se mi, že Nová Trojka
fandí kreativitě a různorodým aktivitám a vzbuzuje v lidech zájem;
člověk může vyzkoušet nové činnosti, ke kterým by se doma sám
nerozhoupal. Baví mě, že tam můžu přijít a vždycky se najde někdo,
s kým se dá nenásilně navázat konverzace a kolikrát se toho spoustu
dozvím. A hlavně: je moc fajn, že se tam člověk cítí DOBŘE. Za to
jsem skutečně ráda.
Díky, Nová Trojko! ■
Barbora McBurney
Brepta větří
- 15 -
CO JE POD POKLIČKOU
Zn. Prosím jen nabídky k vážnému seznámení.
Kontakt zprostředkuje Zuzana na tel.: 775 610 751. ■
Breptův mlsný jazýček
Dýňová polévka
V Trojce na podzim v dýňové polévce prakticky plaveme. Máme ji
k obědu po poradách, k večeři na radách, ke svačinám a snídaním…
Vyváříme ji a nosíme ve velkém z domova, zejména když hrozí
chřipka či blbá nálada – oranžová polívka obojí spolehlivě zažene.
Máte-li dýni Hokkaidó, nemusíte ji loupat, polévka pak bude výrazně
oranžová. Dýni polní oloupat musíte, polévka pak bude světle
oranžová. Pokud máte různé okrasné dýně, jednou je zkuste uvařit,
pak pochopíte, co znamená termín „okrasná“ a vrátíte se k Hokkaidu.
Základní varianta
Dýni rozpůlíme, oloupeme, odstraníme semínka a dužinu nakrájíme
na větší kostky. Osolíme, zalijeme vývarem a zvolna vaříme asi půl
hodiny. Když dýně změkne, rozmixujeme na hladký hustý krém,
dochutíme solí, špetkou pepře a muškátovým oříškem. Vmícháme
sladkou smetanu (čím tučnější, tím bude polévka chutnější). Na talíři
můžeme zakápnout dýňovým olejem, posypat čerstvě umletým
pepřem či přidat pražená dýňová semínka.
Minimalistická varianta podle Míly
Dýni vložíme do hrnce, ve kterém jsme nechaly na másle zesklovatět
nakrájenou cibuli. Zalijeme vodou. Místo smetany vmícháme Lučinu.
Ekonomická „nastavovaná“ varianta podle Markéty
Postupujeme stejně, jen spolu s dýní v polévce vaříme oloupané
brambory a mrkev. Přidáme jemně postrouhaný česnek. Na talíři
ozdobíme lžící kysané smetany.
Varianta výrazná „zahřívací“ podle Jolči
Na másle osmažíme všechny ingredience, zalijeme vývarem a místo
česneku na začátku varu přidáme oloupaný čerstvý zázvor. ■
MK a JK
VÝZVA: Brepta hledá zkušeného muže, který by se
ujal rubriky „Táta vaří“.
P.S. Nabídka platí i pro Vaška Černého, který je několikanásobný
O čem vás tentokrát BREPTA poinformuje, čím vás pobaví, inspiruje či snad dojme?
Mladý, pohledný, finančně zajištěný muž bez závazků hledá
ženu do 35 let, štíhlé postavy a dobrého charakteru, jedno dítě
vítáno.
Breptovo MENU aneb
Pozor, seznamka!!!
Breptova titulka
Editorial
Brepta byl při tom – str. 2
Koloběh pomáhání v Čechách
Martinská světýlka
Mikuláš očima Mikuláše
Brepta řeší – str. 3
Přání k Vánocům
Anketa zvědavého Brepty
Brepta odhaluje – str. 4, 5
Jitka a Hanka v negližé
Inzerce, agitka aneb Hledáme sponzory
Náš rodinný rozpočet?!
Breptovy srdeční záležitosti – str. 6
Petra a David Kupkovi
Breptovy postřehy – str. 7
Babyboxing v Nové Trojce aneb Nová
Trojka sociální
Poradenství v Nové Trojce
Prázdninová školička aneb Únos
v přímém přenosu
Brepta vyzvídá – str. 8, 9, 10
Životní role Alice Chamrádové
Brepta šmíruje – str. 11
Kdo je kdo aneb Nahlédněme trojkovým
dobrovolnicím pod sukně
Brepta vypráví – str. 12, 13
Pohádková Trojka
Opatrné autíčko
Pohádka o hodných dětech
Karkůlka a skřítek Puberťáček
Manželko, vař!
Breptova nostalgie – str. 14
Sonda do duše burzovních stálic
Jak jsem objevila Novou Trojku
Brepta větří – str. 15
Seznamka
Breptův mlsný jazýček
Menu, tiráž
Breptův fotoeditorial – str. 16
Prázdninový cirkus v N3
táta, opravdu vaří, ovšem Breptovu lákavou nabídku zatím nepřijal.
BREPTA, časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka, vychází 2 krát ročně v Praze.
Evid.č. period. tisku: MK ČR E 18531. Vydavatel: o. s. Nová Trojka, Jeseniova 19, 130 00 Praha 3, IČ: 26594161. Vydavatele zastupuje Edita Janečková.
Brepta mezi nás pravidelně přichází od roku 2007. Číslo 10 vychází v prosinci 2011.
Breptu č. 10 koordinovala Míla Kramná. Do jeho tvorby se zapojili tito přispěvatelé a přispěvatelky: Barbora McBurney, Hanka Hemerková, Edita Janečková, Zuzana Ježková,
Jolča Kurzweilová, Jarda Kurzweil, Míla Kramná, Vendula Nováková, Kikča Rudišová, Zuzana Sadílková, Markéta Vokrouhlíková, Petr Hájek a další oslovení. Pro Breptu fotili
Rejka Balcarová a majitelé rodinných archivů. Překlepy a stylistické nesrovnalosti odstraňovaly Kateřina Ondroušková a Zuzana Ježková. Titulek vytvořila Hedvika Marešová.
Kozí PF na titulní stranu do lina vyryla Regina Uharčeková.
Vážení čtenáři, nakládejte prosím s Breptou ekologicky. Pokud jste už dočetli, možná najdete někoho, kdo se vašeho Brepty rád zmocní. A pokud vás náhodou desáté číslo
nudí, odložte ho prosím do tříděného odpadu. Autoři své články píší bez nároku na honorář. Předem děkujeme za vaše dobrovolné příspěvky na Breptu do breptovské kasičky.
Předchozí čísla najdete na webu www.novatrojka.cz v sekci „ke stažení“. Vaše e-maily očekáváme na adrese [email protected] nebo [email protected].
Těšíme se s vámi na breptovskou počtenou i v roce 2012!
Brepta fotí
- 16 -
PRÁZDNINOVÁ FOTOREPORTÁŽ
PRÁZDNINOVÝ CIRKUS V NOVÉ TROJCE – srpen 2011
Zpětně je třeba říci, že název a téma
prázdninové školičky jsme nemohly vymyslet
lépe… V průměru 26 dětí týdně pobývalo
v Nové Trojce celý srpen. A takhle nějak to
vypadalo… ■
Edita Janečková
My však byly připravené!
Zásobování je totiž naše silná stránka.
Hodně času se projedlo. Svačinka, oběd, svačinka…
Mezi jídlem a spaním jsme stihli ještě i tvořit
(viz trička a čepičky) a tančit.
Občas nás ten cirkus všechny trochu zmohl…
Pražské služby nám za masivní reklamu
jistě ještě poděkují .
Ztráty byly minimální!
Pozn. Dítě jsme neztratily ani jedno .