zde - Skaut.cz

ROVERSKÝ
MIKULÁŠSKÝ VÍKEND
5. – 7.12.2008 PRAHA
Téma VZTAHY – PROLOMENÍ BARIÉR
1
ÚVODNÍ SLOVO
VZTAHY - prolomení bariér
Vztahy jsou něco, s čím se potká každý. Jsou běžné,
obvyklé. Ale mít vztahy dobré, rozhodně není jen tak. Na
vztazích je třeba pracovat, starat se o ně. A hlavně před
mini nezavírat oči.
Letošní seminář se svou náplní snaží také otevírat témata,
o kterých se nehovoří příliš často. Snažíme se pojmenovat
a odstranit hranice mezi lidmi nebo skupinami lidí a v jejich
komunikaci. Sborník nabízí letmý pohled do nabídky
semináře. Představuje různá témata, pohledy a zamyšlení
na téma vztahy.
Najdete zde i díla z Polibku múzy a další informace.
Věříme, že vám sborník přinese náměty na přemýšlení.
2
PODĚKOVÁNÍ
Ráda bych poděkovala všem, kteří se na přípravě semináře
podíleli.
Jmenovitě:
Káje,
Myšce,
Vrtuli,
Tefer,
Koblihovi,
Ency
a Hobitovi
za namáhavou práci.
Chodníkovi
za jeho rady.
Mikovi
za přípravu těchto script.
a celému přípravnému týmu Mikulášského víkendu
za podporu.
Magdaléna Žárská – Skippy
3
OBSAH
Medajlonky
str. 5 – 11
Příspěvky hostů
str. 12 – 45
Internetové odkazy
str. 46
Polibek múzy 2008
str. 47 – 84
4
MEDAJLONKY
PhDr.Bláha Karel, CSc.
Vystudoval filozofickou fakultu, obor psychologii
a učitelství. Již se věnoval řadě různých zaměstnání. Mezi
nimi např pracoval jako krajský dorostový psycholog,
psycholog pro bezpečnostní složky. Osm let dělal externího
psychologa letiště ruzyň... A teď již deset let pracuje jako
profesor na lékařské fakultě.
Doc. PhDr. Václav Břicháček
Narozen 1930 v Písku. Vystudoval psychologii na
Filozofické fakultě UK v Praze. Pracoval v Psychologickém
ústavu a na katedře psychologie FF UK v Praze, věnoval
se studiu výkonnosti a rozhodovacích procesů. Později
pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém
a v Laboratoři sociální pediatrie ILF. Dodnes přednáší na
fakultě humanitních studií na UK. Zabývá se
psychologickou metodologií a vývojovou psychologií
s aplikací na výchovu ve volném čase (skauting). Je
autorem řady knih psychologických i metodických řešící
pedagogikou volného času. Od mládí se angažoval ve
skautském hnutí, po obnově Junáka v letech 1968–1970
byl jeho místonáčelníkem, po třetí obnově roce 1989
náčelníkem. Ještě dnes působí na řadě skautských kurzů
a jeho výchovných působením bylo ovlivněno mnoho set
mladých lidí. Nyní je čestným náčelníkem a duchovním
patronem prázdninové školy Lipnice.
5
Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.
Absolvent studia sociologie a filozofie na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy. Atestace z klinické psychologie.
Studium teologie v tajných kurzech a po r. 1989
postgraduálně na Papežské Lateránské univerzitě v Římě
(ThLic); habilitace z praktické teologie na Papežské
teologické fakultě ve Wroclawi. 1992 habilitace pro obor
sociologie na FSV UK, v r. 1993 jmenován docentem,
v r. 1997 profesorem Univerzity Karlovy. Do r. 1989
z politických důvodů nemohl přednášet na vysoké škole,
pracoval jako psycholog v průmyslu a později jako
psychoterapeut drogově závislých (1984-90). Působil
v kulturním a náboženském disentu - v "bytových
seminářích" a samizdatu. 1978 byl tajně vysvěcen (v bývalé
NDR) na kněze. Jan Pavel II. ho jmenoval konzultorem
Papežské rady pro dialog s nevěřícími. Nyní je profesorem
sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy,
rektorem univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora
v Praze (od února 1990) a prezidentem České křesťanské
akademie (od prosince 1990).
Navštívil všech šest
kontinentů za účelem studia či přednášek. Je členem
Evropské akademie věd a umění. Publikoval přes 200 prací
- knih i článků - doma i v zahraničí.Byl vyznamenám
americkou Cenou tolerance za r. 2002 a rakouskou Cenou
kardinála Königa za r. 2003. Byl externím poradcem
prezidenta republiky Václava Havla. Angažuje se i ve
veřejném životě, v občanských a charitativních iniciativách,
působí v médiích; vyslovuje se pro toleranci a dialog mezi
příslušníky různých národů, ras, náboženství a politického
přesvědčení, vyjadřuje se k otázkám politické, hospodářské
a vědecké etiky. Ve své vědecko-pedagogické práci se
zaměřuje hlavně na filozofii a sociologii náboženství, vztah
náboženství, kultury a politiky a otázky evropské kulturní
identity.
6
Doc. PhDr. Soňa Hermochová, CSc
Vystudovala v letech 1952 - 57 psychologii (tehdy ještě
povinně kombinovanou s filozofií) na katedře psychologie
FF UK. Již během studia se zajímala o využití psychologie,
zejména sociální, v každodenním životě. Využívala
každých možností pro studium a rozvoj sociálních
dovedností - sociální percepce, interakce, komunikace,
kooperace a v později v komplexnějším pojetí řešení
konfliktů, vyjednávání, vedení skupiny, facilitace atd. Po
roce 1990 založila českou pobočku "Partners for
democratic change" a "Asociaci trenérů sociálněpsychologického výcviku". Výcvik sociálních dovedností se
stal součástí studia - a to i postgraduálního - řady dalších
oborů (např. pedagogiky, žurnalistiky, andragogiky,
medicíny, alternativního herectví a dalších). I na tomto
rozvoji
využití
sociální
psychologie
a sociálněpsychologického výcviku se autorka řadu let podílí. Jedním
z příkladů využití sociální psychologie v rámci dalšího
vzdělávání je např. i projekt "Dokážu to?", s nímž je jméno
Soni Hermochové spojeno od samotného začátku.
Mgr. Jiří Hromada
Jiří Hromada vystudoval Základní devítiletou školu
v Jirkově (1964-1973), Gymnázium v Chomutově
(1973-1977) a divadelní fakultu Akademie múzických
umění v Praze (1977–1981, obor herectví).Vystupoval
v pražském Divadle E. F. Buriana v Praze, kde mezi lety
1981-1991 účinkoval v 66 premiérách a více jak 2000
představení Dále ve stejném období hrál ve 130 televizních
inscenacích a 14 filmech. V letech 1992-1997 byl
šéfredaktorem kulturně společenského časopisu pro gay
a lesbickou komunitu SOHO revue, který vydávalo
nakladatelství Orbis. Dále pracoval jako šéfredaktor
měsíčníku Parlament (servisní parlamentní zpravodaj,
1995-1996), ředitel nakladatelského domu Orbis,
7
šéfredaktor měsíčníku SOHO Absolut revue (kulturně
společenský GL magazín, 1998) a šéfredaktor měsíčníku
Gayčko (kulturně společenský GL magazín, 1999-2000).
Od roku 2001 je hercem na volné noze; účinkoval v 550
rozhlasových hrách a pořadech a v rámci dabingu namluvil
více jak 5200 rolí.
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.
je autor velmi úspěšné knihy Partneři a rozchody a knihy
Psycholog a jeho svědectví o Kristu. Narodil v roce 1967.
Nejprve vystudoval hydrogeologii na Přírodovědecké
fakultě UK. Poté studoval psychologii na Filozofické fakultě
UK a na University of Texas. Vedle rodinné a manželské
terapie se věnoval výuce budoucích policistů, posuzoval
zájemce o adopci dětí, psychologii reklamy či se zabýval
pastorální psychologií. Dnes pracuje jako poradce
veřejného ochránce práv (ombudsmana), ministra
sociálních věcí a vyučuje psychologii pro zahraniční
studenty na Filozofické fakultě UK. Je ženatý a má dvě
děti.
PhDr. Blanka Knotková-Čapková, PhD.
vede katedru genderových studií na Fakultě humanitních
studií Univerzity Karlovy. Specializuje se na generová
studia z kulturně-komparativní perspektivy, zejména
v oblasti literatury, náboženství a postkoloniálních studií. Je
autorkou nebo spoluautorkou několika knih a překladů
(např. Základy asijských náboženství; Bangladéšské
hledání smyslupné demokracie; Ženy, muži a společnost;
Na prahu štěstí. Výbor z bengálské poezie).
8
Kamila Koncová
má za sebou gymnázium na Zatlance, chodila jsem do
jazykové třídy zaměřené na angličtinu. Momentálně
je
v prvním ročníku FF MU a studuje obory španělština
a portugalština. Ráda čte - hlavně literaturu faktu
a cestopisy, zajímají ji cizí jazyky, zajímá se o
problémy třetího světa, ráda poslouchá hudbu, hlavně
latinu a jazz, baví ji cyklistika a turistika.
Mgr. Martin Kořínek
Narozen roku 1971. Spolupracovník Společnosti pro
studium sekt a nových náboženských směrů a člen
redakční rady čtvrtletníku Dingir - religionistického časopisu
o současné náboženské scéně.
Fedor Krajčík
Tlumočník a učitel na SOŠ obor Zubní technik, Asistent
zubního technika pro sluchově postižené. Absolvent školy
a propagátor informovanosti o neslyšících.
Ing. Aleš Lisa
Přednášejícím katedry politologie na Vysoké škole
ekonomické. Základ jeho výuky a profesního zájmu tvoří
teorie a praxe řešení konfliktů vyjednáváním, specializuje
se i na vyjednávání ekologických konfliktů, o čemž svědčí
i jeho publikační činnost. Dále přeložil knihy na téma: Jak
ovlivňovat druhé, Osobnostní růst, Návyky efektivních lidí či
Zásady jednání s lidmi, se kterými nelze vyjednávat. Má
úzké kontakty s profesionálními mediatory - lidmi, kteří
zajišťují vzájemně přijatelnou dohodu znepřátelených stran.
Mgr. Petr Mikšíček
Narozen 1977. Absolvent kulturologie na FF UK v Praze.
Za diplomovou práci o sociokulturním vykořenění
9
Sudet ve 20. století získal v roce 2004 Cenu Josefa
Vavrouška. Je hlavním autorem projektu Zmizelé
Sudety (www.zmizelesudety.cz), který prostřednictvím
srovnávacích fotografií mapuje proměny česko-německého
pohraničí.Problematika identifikace člověka s krajinou
Sudet je také hlavním tématem Mikšíčkovy publicistické
a přednáškové činnosti (např. Tvář naší země)
Veronika Skohoutilová – neslyšící
Michal Chovanec – nedoslýchavý
Oba studenti SOŠ obor zubní technik a asistent zubního
technika pro zrakově postižené.
Občanské sdružení SLOVO 21
Bylo založeno v roce 1999 v Praze a v současné době
realizuje projekty vzdělávací, kulturní, mediální, projekty
týkající se zvyšování veřejné informovanosti ad., především
romské projekty a projekty týkající se integrace cizinců
žijících v České republice.
Základními cíli sdružení jsou zejména boj proti rasismu
a xenofobii, ochrana lidských práv, budování tolerance vůči
minoritám, podpora vzdělávání a integrace menšin. Je to
organizace otevřená novým myšlenkám a iniciativám,
spolupracuje se státními i nevládními organizacemi
a institucemi z České republiky a zahraničí.
ak. mal. Martina Špinková
Martina Špinková se narodila roku 1959 v Praze. Po
gymnáziu studovala na Vysoké škole umělecko-průmyslové
v Praze obor knižní kultura a písmo. Od roku 1984 se
věnuje volné a užité grafice, ilustraci a výtvarné
redakci. Ilustrovala více než 30 knih, ilustrace
publikovala v Německu, Francii, Anglii, Belgii, Rakousku,
Maďarsku, Slovinsku a Polsku.
V České republice
10
spolupracuje především s nakladatelstvími Doron, Portál
a s Karmelitánským nakladatelstvím.
Od roku 2003 působí také jako ředitelka Domácího hospice
Cesta domů.
11
Domácí hospic Cesta domů
Umírající pacient se ocitá většinou v péči mnoha subjektů,
výborných odborníků i špičkových pracovišť, které
nekomunikují ani s ním, ani samy mezi sebou a pacientovi
se nedostane takové péče, jakou skutečně ve své situaci
potřebuje.
Mobilní hospic se snaží vstupovat s odbornou péčí,
s respektem k pacientovi a jeho rodině – naslouchat a
komunikovat. Jak s pacientem, tak s ostatními pečujícími
subjekty..
Dimitri Van Uytfange
I am a scout from Belgium and am part of the International
Team of Scouts and Gidsen Vlaanderen, one of the
5 associations in Belgium. I also chair the Organisational
Development Core Group in the European Region WOSM.
When it comes to large scale events, I have built up some
experience in my scout career. I have more or less been in
every role on an international camp you can imagine:
participant, troup leader, service staff, contingent staff and
camp chief. In Belgium we also organised the largest
centenary celebration in the world with 100.000 scouts and
guides taking part in this big scout party in Brussels.
12
PŘÍSPĚVKY HOSTŮ
CIZINCEM DOMA
Ne všichni lidé žijí v zemi, ve které se narodili. Díky
globalizaci už dnes mnoho lidí nepřekvapí, když se ve
svém rodném městě setká s cizincem, který u nás již
nějakou dobu žije a mluví výborně česky. I přesto se tito
lidé stále setkávají s mnohými stereotypy a nezřídka musí
čelit nelichotivým předsudkům.
Interaktivního workshopu a povídání o tom, jak vnímají
cizinci Čechy a naopak, se zúčastní lidé, které potkáváte
téměř každý den – Romka, Vietnamec, ale také lidé ze
zemí, odkud k nám proudí nejvíce uprchlíků – Mongolsko,
Bělorusko. Potkat se zde můžete také s Litevcem,
Libanoncem, či lidmi z afrického kontinentu. V neposlední
řadě je možné diskutovat s cizinci, kteří se u nás setkávají
spíše s pozitivními předsudky – Američanem a Italkou. Tito
lidé u nás zakotvili na různě dlouhou dobu a i spektrum
jejich povolání je vskutku široké – od studentů až po
politiky.
Setkání se deseti osobnostmi, které byste asi na jednom
místě normálně nepotkali, nabízí netradiční pohled na naši
vlastní identitu.
13
PRARODIČE - RODIČE - DĚTI aneb
mezigenerační vztahy
„Jako je celému lidskému pokolení celý svět školou, od
počátku věků až do konce, tak i každému člověku je jeho
věk školou od kolébky až do hrobu. Takže už nestačí říci se
Senekou: Na učení není žádný věk pozdní, nýbrž musíme
říci: Každý věk je určen k učení a tytéž meze jsou dány
člověku pro život i pro učení“
J. A. Komenský: Vševýchova, kap.V.: Všeškolství
Úvod - Jak to bylo v pleistocenu (aneb v dobách
velmi dávných)
Vztahy rodičů a dětí patří k prastarým a mnohdy
rozporným problémům života lidských rodů. V pradávných
dobách úspěšné kmenové soužití předpokládalo, že naši
prapředci zvládnou řadu náročných úkolů. Hlavní z nich
pravděpodobně byly:
Péče o potomky, kteří se postupně učili mnoha
dovednostem. Bez péče a záměrné pomoci rodičů by
novorozenci nemohli přežít a kmen by vyhynul.
K starostlivosti o druhé se někdy přidávala i péče o
stárnoucí předky.
Péče o domov (někdy se říká o udržení ohně), která
byla dalším předpokladem pro společný život širších rodin.
Péče o výživu, která se uskutečnila lovem, sběrem jedlých
prvními
formami
zemědělství.
rostlin
a
později
Předpokladem byla zvládnutá
komunikace. Bez
spolupráce skupin lovců nebyla šance na větší úlovky.
Dělba práce mezi jednotlivými podskupinami,
počítaje v to i vytvoření různých rolí (náčelník, šaman,
matky aj.)
Obrana kmenového teritoria proti vetřelcům
(případně i proti sobcům, kteří se v kmeni nepodíleli na
společném usilování )
14
Mezi různými charakteristikami lidského rodu se
objevuje označení „homo docens“ (člověk učící se). Máme
schopnost předávat své zkušenosti z generace na generaci
a zároveň i měnit naše prostředí. Je ovšem otázka, zda to
dokážeme vždy jen k našemu prospěchu – o tom budeme
na našem semináři a v našich kmenech dnes i zítra
mnohokrát uvažovat.
Poznámka na okraji: Středověké university měly 4
fakulty s následující dělbou práce:
• Fakulta lékařská, která pečovala o tělo člověka
• Fakulta právnická, která se starala o pravidla života
v obci
• Fakulta theologická, pečující o duši, mravnost a
náboženství
• Fakulta filosofická, která většinou usilovala o jakousi
syntézu poznatků, počítaje v to i výchovu
Základním znakem vývoje lidského rodu je, že
novorozenec přichází na svět jako bytost nehotová.
Potřebuje péči – výživu, hygienu, postupný výcvik v mnoha
dovednostech, ale zároveň vřelost, lásku a pochopení
svých potřeb. To vše (v mnoha podobách a formách) se
předává v lidském rodě z generace na generaci. Učíme se
od našich rodičů a učitelů a postupně vrůstáme do pravidel
dospělého života, přejímáme zkušenosti předchůdců, ale i
dříve vytvořené tradice, které se však časem mění na
základě nových poznatků a zkušenosti, užíváme a
rozvíjíme naše myšlení, prožíváme kladné i záporné
emoce,
usilujeme
o
dosažení
budoucích
cílů,
spolupracujeme ve společenství. Časem sami přejmeme
jako matky či jako otcové základní povinnosti vůči dětem,
které přicházejí na svět po nás a které časem převezmou
naše poselství. Je to ovšem proces mnohem složitější než
můžeme zde vyložit, opakuje se ve stovkách generací,
15
mírně se mění ve shodě se zkušenostmi a mnohdy i
s novými úkoly, které se postupem doby vynoří a vyžadují
si jistou změnu a adaptaci dříve naučeného chování.
Vývoj není prost různých konfliktů uvnitř každé skupiny
a mnohdy i uvnitř rodin (najděte si humorné vyprávění
Karla Čapka o pračlověku Janečkovi...). O jednom z nich
budeme dnes uvažovat. Základním pravidlem na cestě
životem je, že jedinec není nikdy sám. Žijeme neustále
v mnoha vazbách s dalšími lidmi a vzájemně se jeden od
druhého učíme (někdy v dobrém a někdy i ve zlém!)
Co je příznačné v dnešní době (a v evropskoamerické civilizaci).
Po staletí byl vývoj vztahů v rodinách relativně pomalý a
jen málo proměnlivý. Život na venkově (a v Čechách
v podstatě všechny naše rody vyrůstaly na vesnicích – a
dodnes nám „sláma čouhá z bot“) i při mnoha sporech
předpokládal spolupráci malých skupin. Když někomu
vyhořelo stavení, sousedi mu pomáhali, vesnici, které
kroupy zničily úrodu, pomáhali hospodáři z blízkých osad,
sňatky se uzavíraly v okolí (a ne vždy z lásky...). I mezi
šlechtickými rody mnohdy existovala solidarita a rozumné
mezilidské vztahy.
V posledních přibližně dvou stoletích však vývoj
postupuje stále rychleji a ovlivňuje také soužití různých
generací Hlavní změny, které pozorujeme:
Prodlužuje se lidský věk. Není to tak dávno, kdy
délka lidského života se u nás pohybovala kolem 35 let a
dědové či báby byli v rodinách výjimkou. Vymizely mnohé
epidemie i nemoci. Dnes žijí současně tři a mnohdy i čtyři
generace. Říká se, že společnost „šediví“. Mladá generace
nastupuje do vedoucích míst mnohem později než tomu
bývalo a mívá brzy pocity, že není využita a protestuje proti
16
stávajícím formám organizace, které vytvářeli jejich otcové
či dědové..
Rychle se mění svět – vznikají nové profese,
objevují se nové technologie ve výrobě, komunikacích a
mnohdy i ve školách. Mladší si většinou novinky rychle
osvojí, zatímco pro starší osoby bývá učení mnohdy
náročné a často se konservativně brání vývoji. Dědové
neradi připouští, že se mnohdy musí učit od vnuků, jak
ovládat nové počítače či porozumět novým poznatkům
vědy. Naopak mladší často přijímají nekriticky kdejaké
výkřiky mody. A tak snadno vznikají generační spory a
vzájemná nepochopení jednotlivých generací.
Došlo ke značnému oslabení rodinných vazeb. I
když v každé době byly rodiny narušovány a oslabovány
(nemoci, předčasná úmrtí rodičů i dětí, rozpady rodin atd.),
je v poslední době stav u nás značně horší. Kolem 50%
rodin se rozvádí, mnohé další jsou nefunkční, mnohdy se
vedou dlouhé rozvodové spory o majetek i o děti, jinde je
málo času na společné činnostmi s dětmi a řada dalších
momentů vede ke zhoršení celkové péče o děti, k oslabení
rodinných vazeb i k rozvolnění vzájemných vztahů mezi
generacemi.
Mění se i celkové pojetí výchovy a vzdělávání.
Postupně narostl a neustále se rozšiřuje rozsah poznatků
a dovedností, které si musí mladá generace osvojovat. Je
to celoživotní úkol, který nekončí ukončením školní
docházky. V obsahu vzdělanosti bývají rozdíly mezi dětmi a
rodiči a i tím narůstá další risiko rozporů. Často se stává,
že ve vztazích i v běžných činnostech považuje každý něco
jiného za důležité, což vede k dalším komplikacím i ke
vzájemnému nepochopení rodičů a dětí (ale i prarodičů a
rodičů)
17
Vývojové etapy generačních vztahů.
Základní potřeby dítěte musí být uspokojeny, aby se
mohlo zdárně a zdravě vyvíjet. Mnohé z nich nás provází
ve všech životních etapách. Děti současně přináší rodičům
mnohé nové životní zkušenosti a uspokojují jejich potřeby
(někdy se mluví o potřebě otevřené budoucnosti). Je to
tedy proces vzájemně poskytovaných radostí. V dětech
pokračují naše životy a překračuje se náš osobní čas – tak
jako v nás jsou zakotveni naši rodiče – a vlastně celý rod,
z kterého pocházíme.
Základ pevných vztahů v rodinách se vytváří již
v začátcích života.Dítě, které je chtěné a již před narození
milované a očekávané, má naději na mnohem lepší start do
života než dítě nežádoucí a nechtěné.
V prvních měsících (zhruba od 6. měsíce) se vytváří
pevný vztah dítěte k jednomu pečovateli – převážně to
bývá matka. Je to zdroj základní životní jistoty, která vzniká
z toho, že dítě je krmeno, udržováno v teple a v čistotě a je
o ně celkově postaráno. Výměna úsměvů, pohledů z očí
do očí i vzájemné hlasové signály se opakují mnohokrát
denně a tím je stále posilován pocit bezpečí a jistoty.
Zároveň je i to šance pro budoucí zdárný vývoj. Kde pevný
vztah nevzniká, vytváří pocit nejistoty či úzkosti, který se
snadno přenese do dalších životních etap. Odpovědnost
rodičů již v prvních týdnech života novorozenců se jen
těžko nahrazuje.
I dalších fázích – v předškolní etapě potřebuje dítě
pevný vztah s rodiči, který se projevuje péčí, ale zároveň i
srozumitelným stylem výchovy. Počet osob v okolí dítěte
narůstá, přibývají vrstevníci v mateřské škole, v sousedství
či na hřištích, ale i v těchto chvílích zůstávají rodiče
pevným článkem v sociální síti dětí. Objevují se jistě i další
autority – širší příbuzenstvo, učitelky ve školkách, starší
vrstevníci, ale rodiče se jen těžko nahrazují. V té době se
dítě pozvolna učí vycházet s druhými lidmi, dělit se, někdy
18
ustupovat a svým způsobem řešit možné spory. K tomu
všemu potřebuje pomoc dospělých – a to nejlépe pečlivých
rodičů.
V době školního věku se objevuje střet autorit –
názor a tvrzení paní učitelky a postoje vlastních rodičů či
rodičů spolužáků, kteří jsou vydáváni za autority. Objevují
se
rozpory, které rodiče někdy řeší bez patřičného
pochopení. Školák přestává lpět výhradně na vlastních
rodičích, ale sám složitě hledá, co je správné či co plyne
z poznatků, které ve škole získává. V této chvíli jsou
potřebné kladné vzory jednání a to nejčastěji u rodičů či u
starších sourozenců.
Období dospívání je novou etapou v životě. Dítě
objevuje a posiluje své vlastní „já“, přemýšlí o sobě i o
vlastní motivaci a chce být samostatným jedincem. Často
se spojuje s kamarády, hledá mezi nimi oporu a vymyká se
rodičovským autoritám. Bývá to doba mnoha konfliktů –
často i působená rodiči, kteří nepochopí vývojové potřeby
puberty. Snaží se vést své potomky metodami, které byly
přiměřené před několika léty, ale nyní selhávají. Jestliže při
tom otec s matkou nespolupracují a do výchovy se mísí
prarodiče i jiné osoby, vzniká často obtížná situace
vzájemného nepochopení.
I když dospívající jedinec chce být jiný než jeho
vychovatelé, většinou se mu to nedaří. Zůstává převážně
na vnějších projevech (účes, oblečení, hudba, slovní
projevy, nápodoba kamarádů aj.), ale ve skutečnosti od
rodičů přejímá mnohé formy chování, aniž si to uvědomí.
Risikové bývají negativní vzory – ať již pochybné party a
jejich styl (kouření, alkohol, drogy, herny, násilí i drobná
kriminalita).
Zdravým
jevem
nebývá
dlouhodobé
vysedávání u televise či bezcílné četování na internetu
často pod cizí identitou
Je to období, kdy dospívající jedinec hledá svoji
budoucí roli, mnohdy experimentuje, mívá vysoké ideály a
19
zkouší různé cesty, jak je naplnit. Opírá se často o
kamarády a úkolem rodičů je pozorně a s pochopením ho
sledovat a snažit se sami být příkladem, podporovat
vzdělání , debatovat, ale nechtít autoritativně prosazovat
vlastní názory. Udržet úplný soulad v rodině bývá obtížné,
ale naděje na smír za několik let v pozdější etapě mladě
dospělosti bývá velká.
Potřeba rozvoje dobrých vztahů platí i v dalších
fázích života – v časné dospělosti, v jejím vrcholícím stadiu,
ve stáří i v posledních dnech života. O tom se dočtete
v knížce Skautské putování po stezce životem, která vyšla
v TDC před více než 10 léty.
Co tedy máme činit?
Platí stará zásada, že rodina potřebuje najít si
společný čas, prostor, ale i společné radosti i starosti,
naděje i obavy. Jinými slovy potřebuje udržet komunikaci a
vzájemnou snahu o pochopení. Mladá generace hledá
nový styl života, ale neví a neumí ho nacházet. Rodiče
mnohdy nepochopí nápady a pocity mladé generace,
očekávají mechanickou nápodobu svých postojů a názorů
a zapomenou, že i oni se před léty s rodiči v mnohém
rozcházeli. K tomu často přistupují zásahy generace
prarodičů. Někteří se „hrozí“ nad názory (a vnějším
vzhledem) vnuků, ale jiní je někdy dokáží s nadhledem
chápat lépe než vlastní rodiče
Ve skutečnosti se mezi generacemi předává
poselství lidských činností v zásadách, ale většinou ne
v detailech. Při tom právě detaily bývají nápadně a
formulace zásad bývá pro nastupující generaci obtížná.
Souvisí s tím i chybné vzájemné vnímání a chápání
generací. Rodiče často vidí své děti jako riskující a to
mnohem více než se mladí posuzují sami. Naopak mladá
generace vidí rodiče jako konservativní a opatrné – a to
opět mnohem více než rodiče sami sebe posuzují. Většinou
20
nerozumí ideálům opačných generací. Rodiče děti podcení
a děti naopak chybně interpretují ideály rodičů. Plynou
z toho nesprávné postoje i chybné vzájemné vnímání
generací mezi sebou. Bývá časté, že analogické chyby se
objevují i ve vzájemném posuzování rodičů s prarodiči. Je
to obecný rys nepochopení vývoje jednotlivých generací,
který se jen obtížně překonává.
Někdy se užívá pojem střet generací. I v krásné
literatuře se o něm mnohdy píše, ale ne vždy zcela
zasvěceně. Na rychlý vývoj společnosti i životního stylu se
starší lidé obtížně adaptují, zatímco mladí často přijímají
neprověřené postoje i ideály a snaží se prolomit mnohé
tradice či veta společnosti, školy či rodin. Bývá to jeden z
častých pramenů
vzájemného
neporozumění
mezi
generacemi .
Co je dnes (a zítra) jedním z úkolů na roverské
stezce?
V prvé řadě vytvářet v budoucnosti fungující rodiny a
přivádět na svět děti v době, kdy jsme připraveni, přejeme
si je a těšíme se na ně. Uvážit, jak budoucí matce usnadnit
dobu těhotenskou, zbavovat ji stresů, zbytečných zátěží a
starostí. O tom, že k početí by nemělo dojít pod vlivem
alkoholu či drog snad ani není třeba mluvit. Otec by měl být
pokud možno u porodu a být matce i v těchto chvílích
oporou. Matka by se neměla příliš brzy vracet do práce, ale
věnovat se nejdéle péči o novorozené dítě. Risiko dětské
deprivace, která vzniká, jestliže matka příliš brzy odchází
do práce, je značné a má mnohdy dlouhodobé negativní
důsledky. Otec, který bývá příliš dlouho „mimo dům“, ztrácí
autoritu a nebývá dobrým a respektovaným vzorem. I když
se říká, že rodičovské chování je lidem dáno instinktivně
(„intuitivní rodičovství“), je i v něm nutné učení –
nápodobou zkušenějších rodičů, poučením z dobrých
příruček i různými přátelskými kroužky rodičů, ve kterých se
21
vyměňují zkušenosti , ale i hračky, oblečení a pod.
V poslední době se objevují mnohá a nerozumná risika –
nepřiměřený přepych, ztráty hodnot, kdy zájem rodičů
překrývá zájem dětí, jistá netrpělivost, která mnohdy vede k
nepřiměřenému napomínání až trestání dětí, a
nepochopení zdravotních potřeb dětí (kouření nad
kočárkem, parádní, ale mnohdy nepraktické oblečení a
pod.). Fungující a motivovaná rodina je nesporně ve
většině případů rozhodující předpoklad výchovného
úspěchu.
I při mnoha všednodenních starostech by měl mít
zájem dětí přednost před zájmy dospělých a teprve
postupně s růstem a dospíváním dětí by mohl klesat. Ve
stylu výchovy je žádoucí jistý řád, který se však musí měnit
podle věku a vyspělosti dětí. Pochopení této zásady bývá
pro mnohé rodiče velmi nesnadné. I když se ve vztazích
rodičů a dětí něco nezdaří, neztrácejme optimismus a
naději do budoucna.
U dětí je žádoucí pěstovat kladné vzory, postupně
umožnit spolupráci a společné hry s vrstevníky. Vyhýbat se
falešným vzorům v chování i komunikaci, které se často
objevují v televisi a vyhledávat co nejvíce kamarádů při
různých zájmových činnostech a ve fungujících
organizacích. Docílit, aby se děti nebály přiznat chybu či
neúspěch, uměly se zeptat i na věci důvěrné a nehledaly
poučení v pochybných pramenech. Předpokladem je
vytvářet prostředí vzájemné důvěry.
Jinými slovy: co asi potřebujeme nejvíce a to
v každé době: Vytvořit prostředí domova, kde jsme
spokojeni, vzájemně si pomáháme, máme se rádi a
dokážeme spolupracovat. Jednou musí děti domov opustit
a „jít do světa“. Vzpomínka na domov bývá velkou posilou a
zároveň velkou nadějí, že sami později domov vytvoří pro
nové rodiny a pro vlastní potomky.
22
A co ve kmenech a v oddílech pro zlepšení
vztahů mezi generacemi?
V prvé řadě pro Junáka platí, že činnost oddílů
v dnešním složitém světě bez pochopení a podpory rodičů
je mnohem obtížnější než tomu bývalo v minulosti. Schůzky
s rodiči, seznamování s programem a občasné akce
společné pro rodiče i děti jsou žádoucí, ale pozor: často
máme v oddílech děti, kde rodiny nefungují. Těm věnujme
co nejvíce péče a dejme jim možnost, aby si na schůzku
přivedli někoho dalšího, blízkého (prarodiče, tety, starší
sourozence a pod.). Bývá to pro ně často důležitější než
tomu je v rodinách funkčních. Pokud vedete oddíl a trochu
se obáváte, že s rodiči nebudete umět jednat, pozvete si
někoho ze střediska, z okresní rady, zkušeného old skauta
či old skautku. Rádi vám pomohou – radou i činem a snáze
naváží kontakt se starší generací. Pamatujme, že nestačí
rodiče informovat jen o datech schůzek, časových plánech,
ale také o výchovných záměrech.
Vazba oddílu či kmene s rodiči může být přínosná i
k záměrnému posilování vztahů mezi rodiči a skautskými
dětmi i pozdějšími rovery. Společné programy zvýší
motivaci rodičů věnovat se lákavým aktivitám a odvádět
děti od televize, internetu či jiných pasivních zábav a
podněcovat smysluplné činnosti. Snad by mohly vznikat
časem i jakési „kmeny rodičů“, které by bylo užitečné
inspirovat. Zkušenosti ze společných akcí rodičů s malými
dětmi jsou positivní a mohly by v budoucnosti oslabovat
konflikty a přispět k dobrým mezigeneračním vazbám.
Ve vlastní rodině usilujme o vzájemné pochopení
s rodiči. Rozumějme tomu, že mívají o vás strach a hledají
cesty, jak vám pomoci – i když se vám třeba jejich forma
nelíbí. Snažte se je pochopit – třeba navozením debat o
jejich mládí, o jejich zkušenostech ze školy či s jejich
vlastními rodiči, o jejich původním domově, radostech i
23
starostech v době, kdy byli stejně staří jako vy dnes. A také
si povídejte o vašich zájmech, starostech i přáních. Třeba
se původní záměr nepodaří hned napoprvé, ale opakujte
pokusy. Časem se usnadní vzájemné pochopení (byť i ne
zcela dokonalé), vytvoří lepší vztahy a vzájemný respekt.
Kdo zná alespoň trochu svůj rod – z vyprávění, ale i ze
starých fotografií či z jiných dokumentů - má větší naději,
že lépe pochopí i sám sebe. Všichni jsme dostali od našich
rodičů genetický základ a také jsme od nich přejali různé
zvyklosti, styl výchovy či postoje. V mnohém je nevědomě
napodobujeme a to většinou mnohem výrazněji než si
myslíme. Říká se tomu sociální nápodoba.
Stejně tak rozpravy a vyprávění babiček a dědečků
bývají potřebné a zajímavé. I v nich se mnoho dovíme
nejen o starých časech, ale i starých ideálech, zájmech,
záměrech, plánech i omylech,ale i o událostech, které
bývají zapomenuty, ale přece na nás působí, aniž si to
uvědomujeme. Minulost rodu je v každém pevně vtištěna a
provází nás na životních cestách.
Když se s někým setkáme po prvé, máme sklon
reagovat podle toho, jaký dojem na nás udělal. Často se
můžeme mýlit a vznikají falešné pocity i falešná jednání.
Ve vztazích v rodině to bývá opačně. Známe se příliš dobře
z každodenní zkušenosti a máme mnohé předsudky, které
jsme si vytvořili v minulosti. Býváme stereotypní a neradi
měníme postoje i formy jednání. Vede to k omylům a
chybným vztahům. Pěstování každého vztahu –
přátelského, partnerského, ale stejně tak i rodinného
vyžaduje úsilí, mají-li se udržet a rozvíjet. Existují některá
praktická pravidla, jak postupovat:
Zastat se druhého i v jeho nepřítomnosti. Nemluvíme o
rodičích často mezi kamarády nevhodně a nepomlouváme
je bez pochopení – třeba jen proto, abychom byli podobní
tomu, s kým právě mluvíme?
24
Podělit se o zprávy o našich prožitcích, úspěších i omylech,
důvěřovat si a dokázat se vzájemně svěřovat, i když
nevíme, zda budeme přesně pochopeni – ale přece jen to
zkoušejme
a
nenechme
se
odradit
občasným
neporozuměním.
Dobrovolně nabídnout pomoc, i když k tomu nejsme
vyzváni a někdy se i trochu ostýcháme Pokud jsme
vyzváni, neváhejme. Mnohdy projevená dobrá vůle je již
sama velkým činem.
Sami si všimnout, že druhý potřebuje pomoc – často to
bývají maličkosti, které udělají rodičům či kamarádům
radost – nezapomínáme v ruchu všedního dne na
požadavek dobrého činu?
Podobných pravidel bychom nalezli určitě více.
Jejich zanedbání může vést k rozbití dobrých vazeb.
Mezilidské vztahy tvoří jeden ze základních kamenů našich
životů a naší dobré pohody ve kmeni i v rodině. V rodinách
jsou o to důležitější, že se jedná o každodenní život,
v kterém se neustále pohybujeme a který přináší mnoho
příležitostí k dobrým činům a k záměrnému pěstování
mezigeneračních vztahů. Dnes jste ve věku adolescence,
ale časem přejdete do role rodičů či vychovatelů. Budete
předávat štafetu, kterou jste dříve převzali. Je na nás
všech, zda a jak budeme předávat poselství lidského
přátelství a dobrých činů, jak jsme kdysi slibovali.
Hodně dobré pohody vám, vašim rodičům, celým
rodům, oddílům i kmenům!
Autor: Václav Břicháček
25
POHÁDKA O PŘIROZENOSTI
A princ (nebo třeba Hloupý Honza) dostal za svou chytrost
a chrabrost za odměnu půl království a ruku princezny.
Kolik pohádek, které slýcháme od dětství, končí právě tímto
„happy-endem“? V pořádku – zlo bylo potrestáno, ať už
v podobě draka, černokněžníka, čarodějnice, sousedního
uchvatitele či kohokoli. Princ překonal všechny překážky,
osvědčil se a zvítězil. Byl odměněn jistě po právu.
Království mu zajistilo moc a bohatství, princezna (jistěže
krásná) pokračování rodové linie a řekněme potěšení, i
když toto pohádky nezdůrazňují.
Ale co princezna?
Povšimněme si, že celý příběh je zpravidla nahlížen očima
prince, princeznu nevyjímaje. Princ je hlavním aktérem.
Princeznu je třeba vysvobodit, bývá často zakletá,
zkamenělá, spící, oněmělá. Ztělesnění pasivity.
Namítnete, že jsou i pohádky o aktivních princeznách či
chalupnicích. Porovnejme ale jejich četnost. A navíc – ony,
pokud jednají, nemohou jednat zpříma, musí zpravidla
použít lsti – viz Chytrá horákyně. Tedy tzv. „ženských
zbraní“.
Co je na tom špatného?
Nic, pokud jsme smířeni a smířeny s tím, že budeme jednat
podle předem nalinkovaných modelů ženství a mužství,
v odborném jazyce tzv. genderových stereotypů. A mnoho,
pokud chceme jednat na základě své individuální povahy a
své svobodné volby.
Výraz gender znamená obraz toho, jak se sami vnímáme
jako ženy, muži či translidé, i jak nás vnímá naše okolí.
Tradiční genderové stereotypy nám vnucují, jak se máme
jako muži a ženy chovat. A ti, kteří jim nevyhovují, jsou
odsuzováni i vysmíváni. O citlivém, toleratním muži
můžeme slyšet: „To že je chlap? Neumí si ani dupnout,
26
vždyť je to baba!“ A o energické, třeba technicky
soběstačné ženě: „To že je ženská? Z tý mi de mráz po
zádech, taková chlapna!“
Pro všechny, kteří si nechtějí příliš lámat hlavu
s přemýšlením, je chování v duchu genderových stereotypů
něčím „přirozeným“. Na co jsme zvyklí, označíme za
přirozené. „Přirozené“ je jíst nožem a vidličkou, a kdo jí
jinak (třeba Čínané nebo Indové), jsou jiní, a tudíž divní.
„Přirozené“ je umět zacházet s počítačem, a kdo to neumí
(třeba starší generace), je jiný, a tudíž nemožný a trochu
směšný. „Přirozené“ je pro kluky hrát si s autíčky a pro
holky hrát si s panenkami, a kdo to dělá naopak, je jiný,
jednodušší,
divný, směšný. Vždy je zkrátka
bezproblémovějí plout s proudem než proti proudu, ohýbat
se s větrem než stát proti němu. Být konformní a příliš
nepřemýšlet.
Chci-li ale být myslícím člověkem, měl/a bych o každé
„přirozené“ věci především zauvažovat. Pro princeznu před
několika sty lety mohlo být „přirozené“ zbít svou služku.
Dnes na zbití druhého člověka nic přirozeného není, ba je
to trestný čin. Pro bohatou dívku před sto lety mohlo být
„přirozené“ nebavit se s chudou dívkou ze sousedství,
protože je to údajně pod její společenskou úroveň. Dnes je
takové jednání – alespoň pro kultivované lidi – svědectvím
snobství a primitivismu. Pro dnešní dívku je „přirozené“
trpět anorexií a zbožňovat nanynky z telenovel. Bude to
„přirozené“ i za sto let? Je to přirozenost, nebo konformita?
Ostatně je zřejmé, že chrabrých princů a éterických
princezen kolem sebe člověk příliš nevidí. Je to – naštestí –
daleko pestřejší. Co je ale špatného na princi, který není
akční svalovec, je třeba neprůbojný, nerozhodný a váhavý,
ale umí krásně malovat a je dobrý kamarád? Co je
špatného na princezně, která není půvabná modelka, je
třeba autoritativní, sebejistá a neústupná, ale umí hrát
27
výborně na bicí a je dobrá kamarádka? Máme snad být
všichni stejní – podle lajny a podle rozkazu?
Vnucená stejnost je sterilní. Je totalitní. Je nesvobodná.
Zvolená pestrost je dynamická. Je demokratická. Je
svobodná.
Od školních let se nám vnucuje, že holky jsou jiné než kluci
a kluci jiní než holky. Tak je to prý „přirozené“. Jiné jsou ale
i holky mezi sebou a kluci mezi sebou. Těch jinakostí je
spousta a díky nim je svět pestřejší. A vedle nich je tu i
spousta podobností. Mezi kterýmikoli dvěma lidmi – kluky či
holkami, mladými či starými, mluvícími česky, slovensky,
anglicky, německy nebo romsky. Přirozené je být lidmi. Co
to znamená, záleží jen na nás.
Autor: Blanka Knotková-Čapková
28
CESTA DOMŮ
ANEB POMOC UMÍRAJÍCÍM A JEJICH
RODINÁM, ABY MOHLI AŽ DO KONCE
ŽÍT DŮSTOJNĚ A SPOLEČNĚ.
Náš život je cesta. Má začátek a má i konec, obojí k cestě
patří. Když máme hodně sil a svižně kráčíme životem,
budujeme vztahy, dokážeme překonávat překážky i
rozdávat radost. Když ale na svět přicházíme a když z něj
odcházíme, často tolik sil nemáme. Jsme křehcí.
Potřebujeme mít nablízku ty, kteří nám rozumějí. Hospice
na celém světě se snaží na toto obyčejné lidské volání po
blízkosti, důstojnosti a porozumění odpovídat a nabízet
nemocným a jejich rodinám potřebnou pomoc.
A jak je to u nás? V naší zemi se takové péče dostane
pouze 2% umírajících.. Většina z nás si totiž přeje strávit
konec života doma, přesto 80 % z nás umírá v
nemocnicích, léčebnách a domovech důchodců …Konec
života čeká každého z nás. Je možné, aby jej každý mohl
prožít důstojně, bez bolesti a mezi svými blízkými.
Paliativní péče dokáže účinně zvládat bolest, spolupracovat
s rodinou v kvalitní péči o nemocného a provázet pozůstalé
v jejich zármutku.
Hospicové občanské sdružení Cesta domů působí v Praze
již sedmým rokem. Snaží se o to, aby se u nás změnila
k lepšímu péče o umírající, abychom pochopili, že se nás
to každého týká a že můžeme každý pro zlepšení něco
udělat. Zároveň Cesta domů poskytuje konkrétní péči
umírajícím a jejich rodinám, které se o ně doma starají.
Zaměstnává lékaře, sestry, psychoterapeuta, sociální
pracovníky, součástí týmu jsou i dobrovolníci různých
profesí.
29
Aktivity Cesty domů:
Domácí hospic – odborná zdravotní a sociální péče o
umírající v jejich domácím prostředí www.cestadomu.cz
Klub Podvečer – pomoc lidem, kteří se vyrovnávají se
ztrátou blízkého člověka
Knihovna – speciální knihovna pro pečující, zdravotníky,
Katalog
a
rezervace:
studenty
a
pozůstalé.
http://knihovna.cestadomu.cz
Poradenství – osobní, telefonická a internetová poradna
pro nemocné, pečující a pozůstalé www.umirani.cz a na
telefonu 283 850 949
Ediční činnost – informační materiály pro laickou i
odbornou veřejnost, knihy a edukační materiály
Nezavírejte oči! - dlouhodobá celonárodní kampaň na
podporu péče o umírající a za odstranění tabu, kterým je
umírání
a
smrt
v naší
společnosti
obestřena
www.nezavirejteoci.cz
Edukační činnost – přednášky a semináře pro odbornou i
nejširší veřejnosti a studenty
Hospicové občanské sdružení Cesta domů
Bubenská 3, 170 00 Praha 7, Tel.: 283 850 949
[email protected];
www.cestadomu.cz,
www.umirani.cz
30
31
RODINA OD VEDLE
Projekt Rodina od vedle je originálním způsobem integrace
cizinců do české společnosti. Každoročně umožňuje
neformální setkání českých rodin s rodinami cizinců žijících
v ČR. Je jedinečnou příležitostí potkat zajímavé lidi a jejich
osudy a dozvědět se více o kultuře jiných národů.
Hlavním cílem projektu je podpořit integraci dlouhodobě
žijících cizinců do české společnosti a to prostřednictvím
přímého kontaktu mezi rodinami cizinců a českými
rodinami. Tímto způsobem se podpoří rozvoj vztahů mezi
jednotlivci a usnadní kvalitnější soužití mezi nimi.
Společný oběd rodin
Rodiny vždy v jednu určenou
listopadovou neděli zvou na
sváteční oběd rodinu žijící ve
stejném městě nebo regionu,
někdy jde o návštěvu rodin
cizinců v rodinách Čechů,
někdy naopak o návštěvu
českých rodin u cizinců
žijících v ČR. Dvojice rodin
jsou tvořeny na základě
informací, které vyplní v přihlášce.
Snažíme se, aby rodiny byly podobného sociálního statutu
a věku, aby se přirozenou cestou našlo co nejvíce
společných témat k rozhovoru a navázání vztahu, který by
měl pokračovat i v budoucnu. Během oběda se obě rodiny
seznámí a popovídají si vzájemně o svém životě, mají tak
možnost poznat, že mohou mít stejné problémy i radosti,
např. s dětmi, v zaměstnání atp. Počáteční ostych mají za
úkol pomoci odstranit asistenti, často dobrovolníci, kteří
32
také předem obě rodiny
informacemi o druhé rodině.
obeznámí
se
základními
Od prvního ročníku 2004
bylo do projektu zapojeno
celkem 4200 lidí včetně
rodin,
koordinátorů,
a
účastníků
asistentů
doprovodných
aktivit
projektu. Do samotné
aktivity setkání českých
rodin a rodin cizinců se
zapojilo celkem 536 rodin
(tj. 286 českých rodin a 286 rodin cizinců).
V rámci projektu proběhlo anketní šetření, ze kterého
vyplynulo, že s druhou rodinou se během uplynulého roku
znovu vidělo 52% rodin cizinců a téměř 60% českých rodin
(Zdroj: Výsledky anketního šetření v rámci projektu Rodina
od vedle, Lenka Lachmanová a RNDr. Dušan Drbohlav
Csc., katedra sociální geografie a regionálního rozvoje,
Přírodovědecké Fakulty UK). Ukazuje se, že společné
obědy nebyly jen zpestřením normálního chodu dní, ale
začátkem trvalejšího vztahu, od běžných sousedských
popovídání v obcí, kde obě rodiny žijí, přes vzájemné
návštěvy doma, společná setkání v restauracích, výlety či
sportovní podniky, až po účast na akcích svých dětí.
Rodina od vedle 2008
V letošním ročníku se dne 23.11.2008 v 13 hodin setká 50
rodin cizinců a 50 českých rodin na celém území České
republiky. Do projektu tak bude zapojeno 100 rodin, tzn.
cca 350 osob, dobrovolníci (25 osob) a tým organizátorů
(cca 30 osob), kteří si z projektu odnesou přímou
individuální zkušenost. Dále budou spolupracovat asistenti,
33
nevládní organizace z jednotlivých regionů a místní
samospráva, sdružení cizinců, školy atp.
Rodiny jsou osloveny prostřednictvím mediální kampaně,
která probíhá formou spotu/znělek, rozhlasových rozhovorů
s účastníky projektu z předchozích let a distribuce
propagačních materiálů(plakáty) ve všech krajích. Rodiny
jsou také kontaktovány NNO, koordinátory pro jednotlivé
kraje a jednotlivci.
V průběhu projektu se ukázalo, že zapojené rodiny cizinců
jsou většinou sociálně slabší a přímý kontakt s rodinami
českými je pro ně motivující. Během oběda se obě rodiny
seznámí a popovídají si vzájemně o svém životě, čímž se
sblíží a uvědomí si, že mají podobné problémy a radosti
např. s dětmi, v zaměstnání atp.
Konference „Integrace cizinců v Evropě“
Mezinárodní konferenci "Integrace cizinců v Evropě" se
koná 24. - 25.11.2008 v Lichtenštejnskem paláci v Praze,
pod záštitou Džamily Stehlíkové, ministryně vlády ČR pro
lidská
práva
a
národnostní
menšiny.
Občanské sdružení Slovo21 organizuje tuto konferenci za
finanční podpory Ministerstva práce a sociálních věci ČR.
Program konference:
• Politika EU v oblasti integrace cizinců
• Modely integrace cizinců a zkušenosti s jejich
realizací v evropských zemích
• Koncepce integrace cizinců a analýza postavení
cizinců v ČR z pohledu státní správy
• Prezentace projektů v oblasti integrace cizinců
Cílem konference je informovat o současné situaci
integrace cizinců. V rámci konference budou prezentovány
příspěvky týkající se integrace cizinců v ČR, v několika
evropských státech, které mají v této oblasti dlouhodobé
zkušenosti (Nizozemí, Norsko, Francie, Německo atd.), a
34
také ve státech, které se integrací cizinců začaly intenzivně
zabývat teprve nedávno (např. Maďarsko, Slovensko,
Polsko, atd.). Příspěvky by měly ilustrovat přístup
jednotlivých vládních resortů zúčastněných zemí a českých
i zahraničních nevládních neziskových organizací. Největší
pozornost bude věnována situaci v ČR v návaznosti
na analýzu realizace Koncepce integrace cizinců v ČR
z pohledu resortu vlády ČR, NNO, vědeckých a kulturních
institucí a organizací.
převzato z organizace Slovo 21
35
UZAVŘENÉ
SPOLEČNOSTI
SEKTÁŘSKÉHO CHARAKTERU
Téma rizik uzavřených společností je natolik široké a
obsáhlé, že nemůže být ambicí tohoto stručného textu
jednotlivé skupiny jmenovat či dokonce podrobně
popisovat. Problematiku si pro zjednodušení zúžíme na
téma náboženských sekt a nastíníme jí ve všeobecných
rysech, které se téměř pravidelně opakují v nejen v kultech,
ale i v uzavřených skupinách nenáboženského charakteru.
Původ slova sekta není zcela zřejmý. Jeho význam se ale
ustálil pro označení pro novou duchovní školu nebo
nějakou od hlavního náboženského proudu oddělenou
skupinku. Z tohoto pohledu byli v prvních staletích po
Kristu, jako židovská odštěpenecká sekta okolním
pohanským světem, původně vnímáni i křesťané. V době
reformace pak katolíci, podle stejného principu, považovali
za kacířské sektáře protestanty.
Počátkem 90. let minulého století, když do bývalého
socialistického bloku začaly proudit nové náboženské ideje,
bylo slovem sekta označováno každé duchovní hnutí, které
nějak konkurovalo etablovaným církvím. Konotace slova se
změnila negativním směrem, nové skupiny byly
automaticky vnímány jako podezřelé, nebezpečné, jejich
členové
byli
označováni
za
„vymyté
mozky“.
Zevšeobecňující, hanlivý a nevhodný tón tohoto výrazu
označujícího všechna nová náboženská hnutí, zůstal
v obecném povědomí dodnes.
Moderní religionistika ovšem pracuje s pojmy sekta nebo
kult daleko střízlivěji a střídměji. S ohledem na svobodu
vyznaní každého člověka i na relativismus současného
světa padlo vymezení: „Co není křesťanské, je sektářské“.
36
Ve společnosti dnes neexistuje žádná jednotící duchovní
Pravda, jediným společně akceptovatelným měřítkem se
stala, alespoň pro člověka euro – americké civilizace, lidská
práva. S ohledem na tuto skutečnost vzniká i nové
vymezení pojmu sekta, už nejde o to, co skupina vyznává,
ale jak je v ní zacházeno s jedincem. Pokud je (většinou
skrytě) manipulováno s lidskou svobodou, bývá hnutí
označováno jako skupina se sektářskými tendencemi.
Slovo sekta nemá žádnou novou ustálenou definici, lze je
ale
charakterizovat
například
souslovím
„totalitní
náboženská skupina“.
Typickým znakem skupiny se sektářskými rysy je
přemrštěná autorita jejího vedení. Náboženský vůdce
překračuje své kompetence, direktivně formuje a kontroluje
své následovníky i v oblastech osobního života,
individuality a svobody, kam by správně zasahovat neměl.
Svou autoritu opodstatňuje například svými (domnělými)
výjimečnými schopnostmi a znalostmi, zjevením či
posláním. Ač to tak vždy nebývá prezentováno navenek,
vůdce či vedení zpravidla tvrdí, že jejich organizace je
jediná, která zná správnou cestu, a vlastní tak jedinou
Pravdu. Motivace vůdců k takovémuto jednání mohou být
velice různé, od upřímně míněných mesiášských snah,
přes obyčejnou přemíru horlivosti, až k touze ovládat druhé
a užívat si moc.
Skupina shromážděná okolo autoritativního vůdce se cítí
být vyvolenou elitou. Učení kultu bývá často
zradikalizováno očekáváním brzkého konce světa, členové
prožívají radost, že mohou být u tohoto dějinného
okamžiku, na té správné straně. Lidstvo je v očích
stoupenců sekty rozděleno ostrou hranicí - přežijí nebo
spaseni budou jen pravověrní. Dobro a Pravda jsou uvnitř
hnutí, okolní svět je prezentován jako zlý, satanský, určený
37
k zavržení. Se světem není možno budovat spolupráci,
hledat kompromis, proto je odmítán dialog a tolerance. Ze
stejného důvodu bývá členům zakázáno číst kritickou
literaturu, která je považována za lživou a škodlivou.
Skupiny se sektářskými tendencemi bývají nezávislými
badateli – religionisty, psychology a sociology - kárány za
psychickou manipulaci s nováčky i s věřícími. Typickým
příkladem může být využívání strachu ze zkaženého,
prohnilého světa, kam může být každý člen v případě
neposlušnosti vyhozen. Jeho přátele z hnutí by s ním pak
přestali komunikovat, zůstal by sám, zavržen.
Další kritiku si uzavřené sektářské skupiny vysluhují
skrýváním podstatných informací o věrouce před nováčky.
Rekrut bývá nejprve do kolektivu vtažen přes citové vazby,
je izolován od rodiny a starých přátel. Až později, kdy už je
osobně zainteresován, se dozvídá o radikálních
věroučných nárocích svých nových spolubratrů. Snižuje se
tak možnost svobodného rozhodnutí pro případné
odmítnutí nové doktríny.
Zatímco pozorovatelé zvnějšku vnímají situaci v kultu jako
totalitu a diktaturu a její aktivity jako manipulaci či
fanatismus, pohled člena sekty je zcela opačný, vnější i
vnitřní činnost svého společenství považuje za svobodnou
službu ve světoborné misi, která šíří jedinou spásnou
Pravdu.
Častou chybou při setkání se „sektáři“ bývá otevřené
zatracování a výsměch jejich učení. Na takovouto reakci
jsou připraveni, jsou ochotni pro svou Pravdu trpět,
posměch považují za nevědomost a působení zla. Diskuse
a přesvědčování zůstávají většinou bez efektu, člen nového
náboženství je do svého hnutí doslova zamilován, a tak
jsou všechny argumenty marné.
38
Pro informovanost člena sektářského hnutí je samozřejmě
důležité slyšet kritická slova na adresu kultu
(pravděpodobně jim však zpočátku nebude věřit). Je-li
člověk ve spárech sekty vaším přítelem, je ale potřebnější,
aby se vaším radikálním odmítnutím, nepřetrhlo citové
pouto, které vás pojí. Váš blízký bude, po svém případném
odchodu z kultu, potřebovat každou pozitivní vazbu ve
světě, která mu z předsektářského života ještě zbyla.
Proti autoritářským a elitářským tendencím, kterými jsme se
pokusili charakterizovat sekty, není imunní žádné
uzavřenější lidské společenství. Mohou se destruktivně
projevit i ve farnostech či sborech renomovaných církví,
v pracovních kolektivech, oddílech, klubech, politických
stranách, ale i v rodinách nebo partnerských vztazích.
Receptem pro ochranu před sektářstvím je informovanost,
opatrnost a sebereflexe. Organizace, které bezezbytku
linkují životy svých členů a drží je za plotem strachu,
připomínají duchovní mateřskou školu. Člověku, který
svobodně a upřímně usiluje o rozvoj svého náboženského
života a individuálního nadání, proto sektářský dril nemůže
stačit. To je nadějí i pro všechny, kteří (doufejme) jen načas
uvízli v nesvobodných uzavřených skupinách.
Autor: Mgr. Martin Kořínek
39
ZRANĚNÍ V NAŠICH VZTAZÍCH
Psychologicko-teologické poznámky
(zkrácená ukázka z knihy Tomáše Halíka „Dotkni se ran“,
Praha 2008)
Možné, tvrdil filozof Jacques Derrida, je to, co leží v našich
možnostech, anebo alespoň v horizontu našich plánů,
přání, očekávání a imaginace. Nemožné (l´impossible) je
to, co tento horizont zcela prolamuje a vnáší sem něco
radikálně, božsky nového – jako to činí umění a
náboženství. Proto jsem v jedné ze svých dřívějších knih
nazval království Boží „královstvím nemožného“, k němuž
se prolamuje jen „malá víra“, schopná „nemožných věcí“ –
odpouštět, kde se mohu pomstít, dávat, kde si mohu
ponechat či dokonce brát, nasazovat se a obětovat pro
druhé, kde si mohu užívat klid a vlastní pohodlí1.
Kolik jizev by bylo ošetřeno, kolik zranění by vůbec
nenastalo, kdybychom byli schopni z mnoha lidí sejmout
(alespoň ve své představivosti) „obraz nepřítele“ (který
nadto bývá často naším obrazem, který si na ně
promítáme)! Prvním krokem k uzdravování ran světa je
naše obrácení, pokání, pokora – nebo, civilně řečeno:
odvaha k pravdě o nás samých.
Zpovědnice církví nejsou – jak si to lidé často představují a
jak to mnozí chtějí a požadují – umývárnami, kde snadno a
rychle ze sebe osprchuji to, umazalo můj ideální obraz o
sobě samém, kde se zbavím toho, co mne vyrušilo z
(falešného) klidu a vrátím se zpátky k svým příjemným
iluzím o vlastní nevinnosti. Kdo „svátost smíření“ takto
používá a zneužívá, spíše na sebe vrší další, tentokrát
skutečně těžký hřích (životní lež, sebeobelhávání). Ten pak
těžko porozumí slovům (a životní zkušenosti) svatého
1
Halík T., Noc zpovědníka, Praha 2005
40
Augustina, že totiž i hříchy (etiam peccata) nám mohou
pomoci k dobrému2.
Mohou nám pomoci tehdy a tím, když ve chvíli skutečného
pokání nám „spadnou šupiny z očí“ a pravdivě objevíme
své místo a svou situaci ve světě. Když pochopíme, že
v odvěkém zápasu dobra a zla nejsme a nemůžeme být
v situaci neutrálních diváků a už vůbec se nemůžeme
s naivní samozřejmostí uvelebovat na tribuně „dobrých a
spravedlivých“. Fronta tohoto zápasu probíhá i naším
srdcem, i náš život je bojištěm, i my neseme mnoho ran,
které musíme nejprve odkrýt, aby mohly být uzdraveny (a
abychom mohli pomáhat k uzdravení druhých). Patří k nim
jak naše bolavá, tak i ta zapomenutá či nikdy neobjevená a
nepřiznaná traumata, patří k nim zklamání a poškození
„osudem“; rány , které nám zasadili druzí - ale i ta zranění,
která jsme (možná i bona fide) způsobili druhým my sami a
která (ač si to mnohdy neuvědomujeme) nás často
poškozují víc, než ony rány utrpěné od druhých.
Říkám-li na počátku mše „mea culpa“, má vina, pak ne
proto, aby mne to zkřivilo a srazilo do prachu
bezvýchodného sebeobviňování a sebelítosti, nýbrž aby
mne to postavilo z falešných nebes sebeiluzí zpátky na
zem – a abych směl zakusit, jak Bůh mne znovu tvoří (z
prachu země, ex nihilo – to je přece jeho oblíbený
materiál!) - a vdechuje mi svého ducha.
2
Augustin tak komentoval výrok sv. Pavla, že „milujcímu Boha všechny věci
pomáhají k dobrému“ (Řím8, 28) – etiam peccta, i hříchy! Tímto směrem
zřejmě poukazuje i záměrně provokativní (a mnohé pochopitelně pohoršující)
věta původně augustiniánského mnicha Martina Luthera „Hřeš směle!“
Vědomí hříchu může otevřít člověka v lítosti, pokání a pokoře daru Boží
milosti; ti, kteří se považují za spravedlivé, se tomuto daru ve své pyšné
uzavřenosti nikdy neotevřou
41
Člověk je udělán z prachu a Ducha, říká nám sugestivní
obraz na prahu hebrejské Bible3; hříchem, dodává žalmista,
se lidé „navracejí do svého prachu“, avšak Bůh jim
odpuštěním „navrací svého Ducha“, jsou „znovu stvořeni.“4
XXX
Řekli jsme si, že Kristus, který k nám přichází a ukazuje
své rány, nám může být povzbuzením k „odvaze k pravdě“,
odvaze zbavit se vlastních „brnění, masek a pudru“, jimiž
před druhými a často i sami před sebou zakrýváme svá
vlastní zranění.
Týká se to nejprve traumat, která jsou v nás přes všechnu
snahu zapomenout natolik živá, že stále k sobě obracejí
naši pozornost. Člověka přitom často nejvíc vysiluje snaha
je zakrýt, přebít a kompenzovat křečovitým předstíráním
nebo permanentním sebepřetěžováním. Ne ve všech
případech je Ignácova rada „agere contra“ (jednej opačně,
než k čemu tíhneš) vhodná - např. ustavičné vtipkování
lidí, trpících depresemi, působí časem poněkud únavně.
Tomu, co se v nás takovým způsobem hlásí a tolik se
brání našim pokusům o únik, kompenzaci či vytěsnění,
bychom opravdu měli dát slovo a podívat se tváří v tvář.
Často přímá konfrontace s těmito problémy uvnitř nás
samých je pak méně namáhavá, bolestná a nebezpečná
než neustálé unikání před nimi.
Když se člověk dokáže skutečně opřít o ujištění, že Bůh
nás přijímá takové, jací jsme, i s našimi traumaty, bolestmi,
jizvami a problémy, pak mu už toto vědomí samo někdy
může nabídnout ještě bezpečnější spočinutí (a odpočinek
od vlastních stressů a běsů)
než polštář na
psychoanalytikově pohovce. (Tím samozřejmě nechci
bagatelizovat pomoc psychoterapeuta, která v řadě případů
je nutná a která se s duchovními cestami k vnitřnímu
smíření a uzdravení vůbec nemusí vylučovat.)
3
4
srov. Gen 2,7
srov. Žl 104, 29-30
42
Existují ovšem i traumata, která jsme „úspěšně“ vytěsnili
nebo která nikdy do plného světla našeho vědomí
nevstoupila. Pokud se nám tyto věci – ať už v modlitbě či
na psychoanalytickém lůžku nebo v jiných privilegovaných
chvílích života – vracejí do vědomí, platí slovo, jímž
Hospodin v tolika biblických příbězích doprovází svůj vstup
do lidského světa: Neboj se!
Ano, i to, co se vynořuje z temné noci a chová se dlouho
jako nepřítel, s nímž musíme zápasit a který nás dokonce i
zraňuje, můžeme nakonec odhalit jako Božího posla, který
nám, pokud jsme bojovali statečně, nad ránem přinese
požehnání – vzpomeňme na důležitou biblickou scénu,
zápas Jakobův na břehu říčky Jabok.5
Dokonalost, k níž jsme ve Starém i Novém zákonu
vyzváni, nespočívá v bezchybnosti, nýbrž v celistvosti,
úplnosti. Prvým krokem k této celistvosti je pokora,
doprovázející obrácení: i toto jsem já!
Co není přijato, nemůže být vykoupeno, učili staří otcové
církve při rozjímání nad tajemstvím Vtělení. První, co po
nás Bůh chce, když nám dopřeje milost (vpravdě náročnou,
ne lacinou milost) uvidět své rány, je přijmout je. Umět říci i
k těmto skutečnostem svého života své „ano“ – a to i tehdy,
když toto „ano“ ještě není kryto plným porozuměním, kdy
v nás zůstávají ještě ne zcela zodpovězené otázky „proč“ a
„proč právě já“.
Smím mít své rány!
To je velký osvobozující krok
k uzdravení. Nemusím být silný a krásný a úspěšný jako
hrdinové filmů a televizních seriálů, nemusím být
napomádovaně šťastný, neotřesitelně zdravý a věčně
mladý jako panáci ve výlohách všudypřítomných reklam na
všechno a nanic, nemusím mít oči planoucí odhodláním,
5
srov. Gen 32, 23-33
43
napřaženou ruku a timolinový úsměv jako politici na
(počítačově upravených) volebních plakátech.
„Bůh se jim směje“6 - stejně jako tehdy, když přišel
shlédnout na bobek babylonské velestavby7 – a my se
můžeme smát s ním. Je to velmi osvobozující, smět být
takový, jaký skutečně jsem.
Nestávám se právě v okamžiku pokorného objevu (a přijetí)
toho, jaký skutečně jsem, svou pravdivostí, teprve zas
autentickým obrazem toho, jenž je ten, který je? Nečiním
(paradoxně) právě přijetím své nedokonalosti rozhodující
krok k oné celistvosti, kterou On vtiskl člověku jako svou
pečeť, svůj obraz, ale také jako poslání a úkol?
XXX
Rány, jimiž mne obdařil „osud“ a „ti druzí“, smít mít. Do
značné míry přestávají být traumaty, pokud je přijmu a
pokud unesu svou skutečnou podobu, odlehčenou a
osvobozenou jak od zátěže předstírání a zakrývání, tak od
zátěže diktátu reklam a vnějších požadavků, nutících či
svádějících mne, abych byl tím, kým nejsem a kým ve
skutečnosti ani nemám a nemohu být.
Jak je to však s ranami, které jsem zasadil ostatním? A jak
je to s ranami, které nejsou jen mou privátní věcí, protože
zasáhly oblast mých vztahů? Zde nemohu nabídnout
žádné překvapivě nové recepty. Kde se mohu omluvit,
mám se omluvit, kde mohu věci napravit, musím je
napravit, kde se mám smířit, je třeba, abych se o to
přinejmenším pokusil.
Kde už opravdu nemohu vynahradit to, co jsem zkazil či
zanedbal, musím to umět pustit z ruky. Tam je důležité, mít
odvahu tyto věci vložit do plamene Božího milosrdenství a
v důvěře v Jeho odpuštění také odpustit sám sobě. Jestliže
6
7
Žl 2,4
Gen 11, 5
44
mé staré viny prošly portálem modlitby (případně svátosti) k
Bohu, jestliže jsem je předložil jeho milosrdenství a
v rozhovoru s ním se pro mne staly zkušeností (která mi
pomůže je lehkomyslně neopakovat), pak je činem víry
navždy je propustit. Pak se mohou a mají stát pro mne
definitivní minulostí, vykoupenou minulostí, předanou Bohu,
o níž se už nemusím a nemám starat. A pokud z této
minulosti, z ještě příliš horkého popele vzpomínek, budou
nadále vyšlehávat pocity viny, které mne už nevedou
k uzdravující pokoře, nýbrž ochromují mou schopnost
radosti, svobody a konání dobra, pak s nimi mám zacházet
jako s kterýmkoliv jiným pokušením: odehnat ho jako
obtížnou mouchu, nevšímat si ho jako štěkajícího psa za
plotem cizí zahrady.
XXX
Dokážeme-li opravdu přijmout své rány - v síle víry,
v důvěře, že Bůh nás i s nimi plně akceptuje – už tím jsou
proměněny. Neznamená to, že nutně musí navždy přestat
bolet – i staré jizvy a rány těla se za určitého počasí znovu
ozývají – avšak mají zcela jiné místo v našem životě a náš
život sám je nyní plnější, celistvější a bohatší.
Stará česká velikonoční píseň říká o ranách vzkříšeného
Krista: Jeho rány jsou zhojeny, stkví se jak drahé kameny.
A velká mystička německého středověku svatá Hildegarda
z Bingen učila, že se i naše rány promění v perly.
Anselm Grün k tomu píše: „Proměna vlastních ran v perly
pro mne spočívá v tom, že své rány chápu jako něco
drahocenného. Tam, kde jsem zraněn, tam jsem citlivější
pro ostatní lidi. Lépe je chápu. A tam, kde jsem zraněn, se
dostávám do kontaktu s vlastním srdcem, se svým
skutečným bytím. Vzdávám se iluze své síly, zdraví a
dokonalosti. Uvědomuji si vlastní křehkost a tímto
45
uvědoměním se stávám skutečnějším, lidštějším,
milosrdnějším a jemnějším. V místě mého zranění se
nachází můj poklad. Přicházím tam do styku se sebou
samým i se svým posláním. Zde odkrývám i své
schopnosti. Pouze zraněný lékař umí uzdravovat.“ 8
Autor: Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.
8
GrünA., in: Máš před sebouvšechnymé cesty. Sborníkk 60. narozeninám
TomášeHalíka. Praha2008, str. 107-108
46
INTERNETOVÉ ODKAZY
www.slovo21.cz
www.zmizelesudety.cz
http://www.antikomplex.cz
http://www.sekty.cz/www/index.php
http://dingir.cz/
http://www.poradna-tab.wz.cz/
http://www.slovanet.sk/integra/
47
POLIBEK MÚZY 2008
Již po jedenácté nabídla soutěž Polibek múzy všem
tvůrčím mladým lidem možnost prezentovat svá díla,
zasoutěžit si a získat cennou zpětnou vazbu.
Letos bylo pro tvůrce vodící linkou téma Vztahy. O tom,
že bylo inspirující, mohou svědčit následující čísla:
celkem bylo přihlášeno 143 uměleckých děl
autorů se zúčastnilo 80
průměrný věk autora byl 19,99 let
V tomto sborníku máte šanci shlédnout nejlépe
hodnocená díla z uměleckých oborů Fotografie,
Literatura a Výtvarno. V oborech Film a Hudba se
alespoň můžete dozvědět, jací autoři vyhráli, když už
jejich díla nelze papírem předat.
Další informace o Polibku můžete vždy hledat na známé
adrese www.skaut.cz/polibek a nebo psát na
[email protected].
Pěkný umělecký zážitek přeje
Aleš Vitinger
za tým Polibku múzy 2008
Možná vás při prohlížení těchto děl také něco políbí
a získáte inspiraci pro další ročník soutěže, který bude
mít téma: „Kouzlo.“
Fotografie
Kategorie Fotografie černobílá
obor Fotografie
sloučené kategorie Fotografie černobílá starší a mladší
vítěz: Jitka Baslová
Kategorie Fotografie barevná (mladší)
1.-3. místo se shodným počtem bodů
vítěz: Miriam Jandáková - Želvík
vítěz: Eliška Hollasová - Belinda
Kategorie Fotografie barevná (starší)
vítěz: Vojtěch Mihalík - Hortvík
Kategorie Fotografie – fotosérie
sloučené kategorie Fotoserie mladší a starší
vítěz: team - Mahoni, Marťa, Sylva, Tin, Včelka, Venda
49
Budoucnost & minulost, zvíře & člověk,
muž & žena
autor:
věk:
oddíl/kmen:
město:
Jitka Baslová
18 let
RK JáMy
Plzeň
50
Okno do kamarádství
autor:
Miriam Jandáková - Želvík
věk:
18 let
oddíl/kmen: 18.bílý útes
51
Svěřit se kamarádovi
autor:
Miriam Jandáková - Želvík
věk:
18 let
oddíl/kmen: 18.bílý útes
52
Chlupaté štěstí
autor:
věk:
oddíl/kmen:
město:
Eliška Hollasová - Belinda
17 let
3.dívčí oddíl Modré sovy
Olšovec
53
Č+L
autor:
věk:
oddíl/kmen:
město:
Vojtěch Mihalík - Hortvík
21 let
61. Poutníci
Mikulov
Mezi námi
autoři:
Mahoni, Marťa, Sylva, Tin, Včelka, Venda
oddíl/kmen: Roveři 48. oddíl
město:
Ostrava
54
55
56
57
58
59
60
61
Literatura
Kategorie Próza (starší)
obor Literatura
Anna Doupovcová - Tlampa /Tajemství/
vítěz:
věk:
19 let
město:
Vsetín
Kategorie Próza (mladší)
vítěz:
Kristýna Drápalová - Kika /Setkání/
věk:
17 let
oddíl/kmen: RK Exit
město:
Praha
Kategorie Poezie (starší)
1. až 2. místo se shodným počtem bodů
vítěz:
Stanislav Javorský – Jeruza /...A smutok/
/Snezi/
věk:
22 let
oddíl/kmen: 78. zbor Tatranski Orli
město:
Nová Lesná
Kategorie Poezie (mladší)
vítěz:
Alžběta Michalová – Lízátko /Tati/
věk:
16 let
oddíl/kmen: 70. Sebranka
město:
Brno
62
TAJEMSTVÍ
Anna Doupovcová – Tlampa
Malíř Albert chodil každé odpoledne do své
oblíbené kavárny. Přesně ve čtyři otevřel dubové dveře
a zamířil ke stolu vzadu v rohu. Sedával pod velkou
starou fotografií rodiny pana Ruprechta, která se pyšnila
fabrikou na boty. Fotografie byla vsazena do zlatého
rámu a v rohu na paspartě byl zaznamenán rok 1923. Po
pravé straně měl Albert okno s výhledem na ulici a řeku
i kopec za ní. Sedával v hnědém koženém křesle, které
bylo značně ošuntělé nicméně stále malířovo
nejoblíbenější. Vždy si objednal vídeňskou kávu, někdy
vypil i dvě. Před odchodem pokaždé požádal o sklenku
Absintu. Nikdy neodcházel ve stejný čas jako v den
předtím. Záleželo to na tom, kolik spatřil zajímavých lidí
nebo okamžiků, záleželo to na tom, jak moc se cítil
naplněný inspirací. Často si črtal siluety lidí do svého
skicáku, jindy si vyhrál s portrétem někoho u vedlejšího
stolu.
Byl mlčenlivý, nejistý a plachý. Když se někdo
zajímal o jeho práci, mlčel a vyplašeně těkal očima po
kavárně, kde by mohl najít útočiště. Nebyl rád, když
někdo pozoroval jeho nedokončenou práci a nebyl rád,
když ho někdo znervózňoval svou přítomností. Do
kavárny chodil sám a sám také sedával u stolu.
Neholdoval veselé lidské společnosti, bujarému
a zhýralému způsobu života. On byl malíř a využíval
každou chvíli proto, aby namaloval svět takový, jaký ho
viděl. Smutný, nepřejícný a přesto krásný.
Jeho obrazy byly krásné a také velmi drahé.
Opravdoví znalci umění se přetahovali o každičký kousek
do své sbírky. O Albertovi se ale říkalo, že je podivín.
Bydlel sám v podkrovním bytě provoněném olejovými
barvami. Na parapetech měl místo kytek knihy
63
a uprostřed jídelního stolu stál gramofon. Z desek se linul
hlas Edith Piaf a malíř odstupoval a zase přistupoval
v kdysi bílé košili k plátnu a zase zpět. Tlustý štětec mezi
zuby, tenkým dodělával linky. Hotová díla visela na
zdech nebo byla jen tak opřena o nábytek. Pro všechny
obrazy se Albert nemohl v tak malém bytečku ani řádně
pohnout. A přesto by svůj podkrovní pokojík nevyměnil
za nic na světě. Když ráno v létě vysvitlo slunce a
pošimralo ho svými paprsky na nose, Albert vstával
s úsměvem. Po celý den byl pokoj prosluněný a večer se
na oranžové stěně odrážel západ slunce. V zimě, kdy
napadl sníh, si malíř topil v malých kamínkách. Oheň
vesele
praskal
a z mrazu venku si pranic nedělal. Edith Piaf zpívala
stejně jako v létě, jen stojan s plátnem se přesunul blíž
ke kamínkům. Stále však stál tak, aby měl Albert dobré
světlo. Ve chvílích odpočinku sedával v houpacím křesle
a usrkával červené svařené víno. S oblibou si
pochutnával na Sachrově dortu a četl přitom Balady od
J. W. Goethe.
Teď byl ale podzim. Malířovo oblíbené období. Je
plné barev, ale přesto smutné. Ptáci odlétají do teplých
krajin, lidé se oblékají do teplých kabátů. Venku voní
jablka a kdyby pro chlad nebyla zavřená okna, táhla by
se ulicemi vůně pečených štrúdlů. Stromy i keře jsou holé
a zamilované páry opustily lavičky v parku. Choulí se
k sobě pod velkými deštníky a spěchají se schovat před
blátem a kapkami deště. Albert stejně jako každý rok
i letos na podzim vylovil ze skříně dlouhý černý plášť
a velký rovněž černý deštník s dřevěnou rukojetí.
Šedobíle pruhovanou šálu omotal jen tak ledabyle kolem
krku a na hlavu narazil baret. Takto vyzbrojen vyrazil
hledat inspiraci.
Kráčel po nábřeží, velkou koženou tašku měl
přehozenou přes rameno a v pravé ruce svíral černý
64
deštník. Nepršelo, ale přesto byly všude louže. Vyhýbal
se jim, jak jen to šlo, ale pokaždé, když jej něco zaujalo,
zapomněl, kam šlape. Tak se stalo, že než došel do
kavárny, měl nohy úplně promočené. Usedl ke svému
oblíbenému stolku, objednal si vídeňskou kávu a čekal,
až se objeví Múza.
Znal se s ní dobře. Vypadala jako víla. Měla žluté,
takřka průsvitné šaty, které bez ustání povlávaly
v neexistujícím vánku. Ruce měla jemné jako hedvábí
a vlasy dlouhé, zvlněné a plné barevných lučních kytek.
Voněla jako mateřídouška a když mluvila, znělo to jako
ševelení stromů. Poletovala kolem Alberta, nahlížela mu
přes rameno, nořila mu prsty do vlasů. Šeptala mu do
ucha, otírala se mu o tvář, dotýkala se jeho rukou. Vedla
mu myšlenky, ukazovala mu, co má malovat,
upozorňovala ho na důležité momenty. Byla pro něj
nepostradatelná.
Poprvé se objevila před několika lety. Bylo to
Albertovo těžké období. Byl zoufale zamilován,
nedokázal myslet na nic jiného, než byla ona dívka.
Setkával se s ní každé ráno u stánku se zeleninou. Když
ji spatřil poprvé, měla na sobě červený kabát, který ho
ihned upoutal. Zadíval se na ni pozorněji. Z pod
červeného klobouku jí spadaly na záda dlouhé hnědé
husté vlasy. Levou rukou přidržovala černou koženou
kabelku a tou pravou v černé rukavici pečlivě vybírala ty
nejhezčí papriky a artyčoky. Když pak zaplatila, uchopil
a oběma rukama velký hnědý papírový pytlík plný
zeleniny a sebejistě na velmi vysokých podpatcích
odkráčela pryč. Albert jen stál neschopen slova. Toužil ji
namalovat, toužil ji poznat. Chodil proto den co den ve
stejný čas nakupovat zeleninu. Náhoda tomu chtěla, že ji
každý den znovu a znovu vídal. Ona si jej však
nevšímala. Stával na rohu stánku a pozoroval její obličej.
Měla malý nosík trošku nahoru a velmi krásný úsměv.
65
Měl rád ty chvíle, kdy děkovala prodavači a usmála se.
Albert si přál, aby se takto smála i na něj. Její oči byly
velké, hluboké a lemovaly je nesmírně dlouhé řasy. Malíř
si chtěl zapamatovat každičký rys té tváře. Byla tak
krásná!
Doma odhodil kabát na opěradlo křesla a vrhl se
k plátnu. Jakmile však uchopil štětec, jakoby se mu celý
ten obraz od zeleninového stánku rozplynul. Nebyl
schopen namalovat ani čárku.
Nějakou dobu se ještě vracel ke stánku, ale už se
nepokoušel zapamatovat si vzhled té dívky. Už se jen
díval, sledoval její pohyby. Nedokázal odtrhnout oči.
Věděl, že s ní nikdy nepromluví, že se nikdy nedozví její
jméno, jen se díval. Tál nad nekonečným kouzlem té
dívky, která získala jeho srdce, ačkoli o tom neměla ani
ponětí. Stala se jeho platonickou láskou, vstupovala do
jeho snů, všechny jeho myšlenky vedly k ní.
Sedával v kavárně, hlavu měl v dlaních a popíjel
peprmintový likér. Cítil se zničený láskou, cítil, že už
nikdy nebude tvořit. Neměl chuť ani žít. V jedné takové
chvíli, asi dva měsíce po prvním setkání s dívkou
v červeném kabátu, mu někdo položil ruku na rameno.
Byl to tak jemný dotek, že se Albert vylekal. Je to snad
víla z jeho snů? Přišla? Našla si ho? Pomalu se otočil.
Poprvé spatřil Múzu.
Svěřil se jí se svým trápením. Povídal jí o své
marné snaze nakreslit onu krásku. Múza poletovala
kolem něj a jakoby neposlouchala co říká. Jakoby to
nepovažovala za důležité. Místo rady, jak namalovat
Albertovu lásku mu ukázala velmi starého muže
u protějšího stolu. Vypadal smutně a sešle. Na stole před
ním stál šálek s černou kávou a čerstvý výtisk
odpoledních novin. Muž pomalu míchal kávu, občas se
napil a listoval novinami. Pak vytáhl své cibule. Bylo
přesně půl šesté. Sundal si z nosu velké brýle s kostěnou
66
obroučkou a uložil je do pouzdra z hadí kůže. Pouzdro
pak zastrčil do náprsní kapsy, z kapsy u kalhot vytáhl
drobné a položil je na stůl. Na hlavu si nasadil klobouk,
do pravé ruky uchopil hůl a vyšel z kavárny. Na ulici se
zastavil a zadíval se na oblohu. Pak vykročil rozhodně
pravou nohou. Po dvou metrech nadzvedl klobouk
a lehce se uklonil staré dámě v kožichu. Ta jeho pozdrav
opětovala a pokračovala dál. Muž také pokračoval. Na
jeho tváři však malíř spatřil nekonečnou radost. Starý pán
se usmíval a jeho oči zářily.
Albert přišel domů a odhodil kabát na opěradlo
křesla přesně jako tomu bylo před dvěmi měsíci. Za
několik hodin měl portrét toho muže hotový. Byl s ním
spokojen. Namaloval sám sebe za několik let
u zeleninového stánku. Pochopil, že může dávat lásku,
aniž by bral něco nazpět. Pochopil, že ta dívka navždy
zůstane jen jeho. Pochopil že ačkoli nemá její portrét, tak
obraz starého šťastného muže mu ji bude připomínat.
A tak nadále den co den navštěvoval svou
kavárnu. Od prvního setkání s Múzou uplynulo několik let
a z něj se stal úspěšný malíř. Poznal, že každý obraz
musí mít své tajemství. Jeho tajemstvím, ukrytým
v každém díle, byla ta kráska v červeném kabátu.
Navěky zůstane jeho láskou.
67
SETKÁNÍ
Kristýna Drápalová – Kika
V říjnu bývá po ránu nepříjemně chladno. Ani v ročnících
s povedeným babím létem se před sedmou hladina rtuti
v teploměru nevyšplhá nad pět stupňů Celsia. A letošní
podzimní počasí se navíc vydařeným nazývat rozhodně
nemohlo.
Zima se mi stejně už dávno stala nevítanou společnicí
v bratrově zdekovatělém spacáku, tak jsem se rozhodla
rychle rozepnout zip, přehodit nohy přes okraj lavičky
a najít boty. Tkaničky dlouze odolávaly zkřehlým prstům,
ale po chvilce snažení se mi podařilo svázat je do dvou
uzlíků. Vstala jsem z lavičky. Byla mlha, lezavo, sychravo
a ani střecha nástupiště mě neochránila před
všudypřítomným vlhkem. Udělala jsem pár kroků ke
dveřím nádražní haly – kdyby byla otevřená, utečou
hodiny do příjezdu mého vlaku o něco tepleji.
Na dveřním madle byla přilepena už lehce zažloutlá
žvýkačka. Poslechla jsem nálepku, která na mě křičela
„Tlačit“ a octla jsem se v hale jesenického nádraží.
Teplota zde byla o něco málo výše než na mojí lavičce
na nástupišti, tak jsem prošla dveřmi zpět – studený
vzduch mě zastudil v plicích – a začala pěchovat věci do
batohu.
Hala se v ranním bezčasí zdála být ještě šedivější než
obyvkle. Dýchala socialismem, před dvaceti lety musela
být zcela stejně bezútěšná jako dnes. Do očí mě uhodila
jediná jasná barva v blízkém okolí – červená, svou
68
výrazností upozorňující na postarší automat na teplé
nápoje značky Douwe Egberts.
Nemám ráda kávu. Stoupne mi po ní krevní tlak, srdce
začne prudce bušit a je mi úzko, uzoučko, jako bych
propásla něco životně důležitého a ani nevěděla co
vlastně... Douwe Egberts měl naštěstí v nabídce
i citronový čaj. Zvuk mincí dopadajících do útrob
automatu byl překvapivě hlasitý, připadalo mi, že ruší
ticho nádražní haly podobným způsobem, jakým
vyzvánění mobilního telefonu zasahuje do atmosféry
v kostele či katedrále.
Místo čaje vypadlo capuccino. Možná jsem si spletla
tlačítko.
***
„Dobré ráno..“
„Dobré ráno.“
„Tohle leželo venku na lavičce, není to vaše?“
Ve dveřích stál muž v červené mikině s kapucí a trochu
pomačkaných kalhotách pískové barvy.
„Jo, díky. Tuhle mikinu bych si tu fakt nechtěla
zapomenout. Bych se pro ni vracela třeba i z Budapěště.“
„Pro zapranou mikinu?“
„Moje oblíbená. Mám k ní citový vztah,“ usmála jsem se.
„Hmm,“ protáhl, „stejně by tu nebyla, než by jste se stihla
vrátit.“
Nedokážu říct, kolik mu mohlo být. Cokoliv od
pětadvaceti do čtyřiceti. Možná o málo víc.
„To je asi pravda... Ale litovala bych, že jsem to
neudělala.“
„Nebyla by tu. Tady toho lidi moc nemaj.“
„Možná jsou tu k sobě o to slušnější.“
69
„Jo, tak to občas bývá. I když – nevím, spíš bývalo. Vy
jste z Prahy, jestli se smím ptát?“
„Jak to víte?“
„Je to slyšet.“
„Hmm..“ pokrčila jsem rameny. Pražáky nemají nikde
moc rádi, natož pak ve slezských horách, kam podle
našeho vnímání teprve předevčírem zavedli elektřinu.
„Nechcete capuccino? Za tu mikinu..“
„Rád. Teda jestli jste do něj nic nenasypala a neokradete
mě, až po tom usnu,“ usmíval se.
„No jo, to my u nás v Praze děláme každýmu.“
Přišla jsem k řadě kovových sedaček, kam se mezitím
posadil, diplomaticky zaujala místo ob sedačku vedle
a podala mu kelímek.
„Děkuju.“
„Není zač. Vy jste odtud?“
„Z Olomouce. Teda odtud, ale bydlím v Olomouci.“
„Přímo z Jeseníku?“
„Ze Zlatých Hor.“
„Tam to znám..“
„Ano?“
„Hm.“
„A co děláš v šest ráno v Jeseníku na nádraží?“ zeptal
se.
„My už si tykáme?“
„Nevadí?“
„Nevadí. Byla jsem s kamarádama na vandru a pak jsem
si ho trochu prodloužila.“
„Tady? Sama? Nebála ses?“
„Trochu,“ pokrčila jsem rameny.
„Tak proč jsi jezdila sama?“ usrkl capuccina.
70
„Právo na samotu.. nevím, mám to tu ráda. A je to asi tak
jediný místo, který který je na podzim krásnější než v létě
a ostatních obdobích. V Praze je podzim strašnej.“
„Právo na samotu?“ podíval se na mě přes okraj kelímku.
„No..“
„Co myslíš právem na samotu? Většina lidí osamění
nesnáší.“
„Nemyslím osamění, ale samotu. Samota je prospěšná,
myslím, že úplně každý ji někdy potřebuje. I když, možná
je to jenom v Praze a těch větších městech, tady se to
asi dá zvládnout i bez ní, není tu tolik lidí a anonymity.
Prostě v samotě může člověk růst, srovnávat myšlenky.
Takový to ´usebrání se´. Nemám ráda slovo meditace.
Ale samota je pro tohle skoro nezbytná.. Alespoň já to
tak mám.“
„A to osamění?“
„To je něco jinýho. Osamění se bojím. Skoro stejně jako
bezmoci. Když je člověk sám, ještě není osamělý. Skoro
bych řekla, že je těžší být osamělý, když je člověk sám,
než být osamělý, když jsi mezi spoustou lidí.. chápeš, co
myslím?“
„Nevím. Asi ano, trochu. Chytám se. Ale přesto jsem
radši mezi lidmi, než sám. Kdybych byl radši sám,
nepovídal bych si teď tady s tebou.“
„Jasně, já jsem taky radši mezi lidma... Ale tu svou
samotu mám občas moc ráda.“
„Asi vím, co tím myslíš... Teda spíš určitě než asi. Zrovna
jedu ze Zlatejch, byl jsem tam sám. Narodil jsem se tam,
ale odstěhovali jsme se docela brzo. Ale stejně se tu
cítím víc doma a jezdím sem tak často, jak můžu. Jdu se
projít na Příčnou, přes Táborky do Heřmanovického
71
sedla a na Orlík. Když nad tím přemýšlím, možná to má
taky co do činění s tím ´usebráním se´. Provětrám si
hlavu, zklidním se a koukám na věci z jiných úhlů. Ale
myslím, že je to víc krajinou než samotou.“
„Krajinou?“
„Hmm..“ odmlčel se. „Tohle je totiž můj kraj. Moje hory.
V Olomouci jsem doma a mám ji rád, ale můj domov je
tohle, jestli víš, co chci říct. Tahle krajina. Takže si
odpočinout, opravdu odpočinout a zregenerovat jezdím
sem. Člověk asi nemůže mít víc domovů, víc krajin, které
by chápal. “
„Vím, slyšela jsem o tom. Taky jsem přemýšlela, kde je ta
moje krajina. On člověk asi nemůže mít krajinu, aniž by ji
pochopil... A pochopit krajinu znamená asi poznat to,
jaká je a proč, poznat její duši. Já mám Polabí. Takový
bezbranný, milý, prostý a domácí. Ale ne slabý. Kdybych
měla říct, který typ krajiny mám nejradši, bez zamýšlení
bych řekla, že hory. A přitom jsem doma na takový
placce. Odmala tam jezdím k babičce, maminka pochází
odtamtud a mám tam půl rodiny. Myslím, že Polabí
chápu a cítím, že tam část mě patří. Ale nevím, jestli
úplně... Některý krajiny jsou takový duševnější než jiný.
Jeseníky jsou. Taky sem jezdím od kočárku, ale ještě
jsem to tu není tolik moje. Tady se upalovaly čarodějnice,
těžilo se zlato a lidi se tu ztratí stejně snadno jako celé
jezírko, to menší Mechové. Fascinuje mě to tady, je to
takový zvláštní vztah.“
***
Potkala jsem je už čtyřikrát. Jistě jste si jich již také
všimli. Jsou tu, mezi námi. Bytůstky. Je to zvláštní druh
lidí, kteří se vyznačují několika společnými rysy.
72
Znenadání se objeví ve vašem životě - vystoupí
z tramvaje, přisednou si k vám ve vaší oblíbené kavárně
nebo vám zničehonic na ulici poklepu na rameno a udělají něco opravdu neobvyklého, nebo pronesou
něco velmi zajímavého či moudrého. Občas je to tak
inspirující nebo zásadní, že jste nuceni o tom přemýšlet
ještě řadu dalších dní. A celou tu dobu, kdy se vy
nezmůžete na nic jiného, než že je ohromeně vnímáte,
působí, jako by to celé dělali nebo říkali úplně
samozřejmě, mimochodem. Potom zmizí stejně nenadále
jako se objevili. Nedají vám šanci.
Zpočátku jsem myslela že člověk, který proti mně sedí, je
také bytůstkou. Ale mluvila jsem i já a on ne a ne zmizet.
***
„S touhle krajinou asi nejde mít jiný než zvláštní vztah.
Sama je zvláštní,“ prohlásil.
„Možná to bude tím.“
Vstal (zakřupalo mu v kloubech), došel k pár kroků
vzdálenému koši a odhodil do něj použitý kelímek.
Napadlo mě, že bych si mohla konečně koupit čaj
a začala jsem lovit drobné z peněženky.
„A co děláš jinak, když nechodíš po Jeseníkách?“ zvedl
tázavě obočí.
„Chodím do školy. Ale ne moc. Sbírám zážitky.“
Pokrčil rameny. „To je docela fajn činnost.“
„Nestěžuju si.“
„Nějaké konkrétní zážitky? Nebo prostě jenom zážitky?“
„Těžko říct... Nevím, asi prostě zážitky. Nejlépe ty, které
mě někam posunou. Myslím, že je to takový životní styl.
Rozhodně můj a myslím, že i některých mých přátel.“
73
„Povídej...“
„No... Odvážím se tvrdit, že se nehoníme za penězma.
Cílem nikoho z nás není ani mít plnej žaludek nebo spát
dvanáct hodin denně. Věřím, že touhou mě ani mých
blízkých není mít co největší moc. Přesto máme pořád
spánkový deficit a jak řekla moje nejlepší kamarádka žijeme čtyřdenní týden - od pátku do neděle totiž nikdy,
ale opravdu téměř nikdy nejsme doma, namísto toho
jezdíme
se
sbaleným
batohem
republikou
a navštěvujeme přátele, místa, události. Cestujeme přes
stopadesát kilometrů, abychom v noci vylezli na kopec
a ráno jeli zpátky. Blbneme s nákupními košíky,
odpadkovými koši, dopravními značkami, občas trošku
demolujeme své okolí, většině z nás alkohol v rozumné
míře nevadí. Nespíme celou noc, povídáme si a pijeme
kafe – i když, já vlastně spíš čaj. Staráme se jeden
o druhého. Vymýšlíme akce, abychom tam mohli jet.
Místo na novou značkovou mikinu šetříme na to,
abychom se těch akcí mohli zúčastnit. Vedeme světluščí
roje, skautské oddíly a roverské kmeny – zapomněla
jsem ti říct, že jsem skautka, už od deseti - protože je
třeba mít to všechno s kým podnikat. Zajímáme se
o kulturu. Realizujeme se skrze rozličnou tvorbu. Věčně
nemáme peníze. Toužíme po poznání, sebepoznání
a rozvoji. Teda, teď jsem to vykreslila strašně ideálně, ve
skutečnosti to tak růžový není. No, ale abych se dostala
zpátky na začátek. Tohle všechno děláme kvůli zážitkům
a zkušenostem, teda minimálně já. Teď nepočítám to, že
mě to baví a že je mi s těmi lidmi dobře. Zážitky jsou
přece spolu se vzpomínkami a vztahy to nejcennější.
Jenže vztahy se mohou pokazit, ale to, co jsem zažila
74
a co mám v hlavě, mi už nikdo nevezme. A taky myslím,
že vztahy se tvoří skrze společné zážitky.“
Otočila jsem se k červenému automatu. Dvoukoruna mi
propadla zpět, tak jsem je otřela o poškrábané místo
vedle otvoru na mince a hodila ji tam znovu. Automat ji
spokl už bez problémů, stejně jako ty další. Rámus, který
způsobily, se už nezdál být takovou svatokrádeží.
„Docela zvláštní životní styl.“
„Možná.“
„Měl jsem období, kdy jsem žil trochu podobně. Pořád
pryč. S přáteli – u mě to nebyli skauti, ale divadelní
spolek – jsme jezdili po festivalech, vedli jsme hovory
o absurdním dramatu a o politice a umění a pili víno
a kouřili jsme djarumky. Nebylo to jen o divadle, ale
myslím, že bylo fajn mít něco, co nás spojuje. Sjížděli
jsme vodu a lezli jsme spolu po horách. Byl jsem na to
strašně hrdý, cítil jsem se tak trochu jako elita. Mluvit o
Umbertu Ecovi, o tom, k čemu je krása anebo dělat
kraviny a skákat v seně. Kdo má víc? Co ve srovnání se
mnou zažili spolužáci nebo brácha, který seděl doma a
učil se japonsky? Z mého pohledu vůbec nic. Jenže když
se na to kouknu zpětně, spokojení jsme byli asi oba
stejně. A mě to naučilo akorát trochu dřív převzít
zodpovědnost za sebe a svůj život a víc přemýšlet o tom,
co bych chtěl a jaké mám názory, což možná díky tomu,
že se mi tím otevřelo spoustu cest, paradoxně zapříčinilo
to, že rozhodnout se bylo těžší. Chytáš? A popravdě
nevím, jestli je to tolik k užitku. Brácha sice nebyl v lednu
ve čtyři v noci na Boubíně, ale že chce dělat japanistiku
věděl dřív než já jsem se rozhodl, na kterou půjdu vejšku.
Skoro mám dojem, že jsem ten čas mohl využít líp... Ale
75
za sledování Nemocnice na kraji města bych ty svoje
večery nevyměnil.“
Automat mi vydal čaj v hnědém plastovém kelímku.
Spálila jsem si horní ret. Pomalu, abych horkou tekutinu
nevylila, jsem došla zpět na své místo.
„Taky bych neměnila. Kdy jste jezdit přestali?“
„Po konci vejšky. Během vejšky jsme se ještě scházeli
o víkendech, ale pak, když každej začal pracovat, už to
moc nešlo.“
„To je jeden z okamžiků, kterejch se v životě dost bojím...
Docela hodně na těch svých kolektivech, vztazích v nich,
přátelích a kamarádech visím... asi budu dost
vykořeněná, až se rozpadnou.“
„Třeba nebudeš..“ opáčil. „Když je člověk starší, teda
u mě to tak bylo, sám od sebe přestane na těch
kolektivech tak viset, jak tomu říkáš. Priority se přesunou.
Ani to nepoznáš, ale pak ti budou stačit právě ty
vzpomínky, které teď sbíráš, pocit, že jsi ten čas
nepromarnila a přátelé, kteří zbudou. Možná ne všichni,
co máš teď, ale ti, s kterýma fakt uháníš po stejné dálnici,
tak ti rozhodně.“
„Stejně si myslím, že to bude bolet. Částečně máš určitě
pravdu... Ale když si vezmu třeba to, že každý rok máme
tuhle a tuhle tradiční akci. Kdy na ní nebudu? To bude
vážně nezvyk. Ale určitě je zase potřeba umět odejít včas
a nenechat se vyčerpat a vyhořet. A to právě skauting
neumí.“
„O tom moc nevím... Skaut jsem nikdy nebyl a u divadla
když nemáš náladu, tak prostě nejedeš a svět se
nezboří,“ usmál se.
76
Citronový čaj nebyl z nejlepších. Ale stačilo, že byl teplý.
„Věříš na přátelství mezi mužem a ženou?“
„Jo. Možná je to něco, co mě naučil právě skauting.
Spoustu spolužáků to nezná. A ty?“
„Asi jo. Teda, v hodně omezené míře. Ale když se
překoná taková ta hranice, kdy je jeden pro druhého
kromě přátelství i potenciálním partnerem, tak pak jo.
Když už od sebe v tomhle směru ani jeden nic nečekají.
Pak to může být asi i (spolu s tím partnerským)
nejkrásnější možný vztah.“
„Proč se ptáš?“
„Nevím, asi kvůli tomu, jak jsi mluvila o těch svých
kolektivech a o přátelství. Nestalo se mi moc často, že by
v nějakém mém kolektivu byly tyhle věci vyjasněné.“
„Já bych je nenazvala vyjasněnými celkově... To jen
v okruhu těch nejbližších. Stává se, že se občas někdo
zapomene.“
„I mezi skauty, jo?“ usmál se.
„Hm.“ upila jsem čaje. Už za šest hodin budu zpátky
v Praze, vzpomněla jsem si při pohledu na velké
nádražní hodiny. „Lituješ někdy ztráty nějakého
přátelství?“
„Tak.. asi jo. V první třídě na pískovišti byla moc fajn
holčička. Ale rozšlápl jsem ji lopatičku, tak se na mě
naštvala.“
„Chudáčku...“ smála jsem se. „Ne, mluvím vážně..“
„No, jistěže lituju. A nejen ztráty přátelství, pokazil jsem
toho hodně. Asi bych v několika situacích teď jednal
jinak, než jsem jednal. Jenže tohle člověk nikdy nemůže
s určitostí říct, kdo ví, co by pokazil jiného s rozdílnými
slovy a činy. Nic zásadního bych neměnil. Co ty?“
77
***
Vzpomínám si na několik rozhovorů, které vedly až na
dřeň. Bývá to pro mě podobný zážitek jako bungeejumping nebo sjíždění hodně divoké vody. Člověk se při
nich otevře, je zranitelný. Nechá své nitro ležet venku, na
zraku ostatním. Vždycky se při nich cítím jako lichi –
čínské ovoce s tuhou červenozelenou slupkou – které
když oloupete, zbyde vám něco úplně holého
a bezbranného. Podobné vajíčku, které namočíte přes
noc do octa a ten ho připraví o veškerou skořápku.
Nezbyde nic, za co by se člověk mohl schovat. Ani
kousek skořápky. V takto odhaleném nitru zůstane stopa
po všem, co se ho v tu chvíli dotkne.
Také znám rozhovory, při kterých se jeho účastníci
stávají houbami. Mohou do sebe nasát ohromné
množství znalostí, hodnot, zkušeností a emocí, které jim
poskytnou ostatní hovořící.
Užívala jsem si být houbou.
***
„Hmm..“ pokývala jsem hlavou. „Lituju.. že jsem se
párkrát dost nehlídala. Že jsem někomu ublížila a že
jsem si nechala ublížit. Sice vím, že se dospívá skrze
tohle, ale přála bych si, aby byla i nějaká méně násilná
cesta.“
Rukou jsem mačkala plastový kelímek.
V hale bylo o poznání více světla. I ručičky na hodinách
obešly půl světa.
„Je to klišé, ale všemu se jednou budeš smát.“
„Už se často směju.“
Zasmáli jsme se oba.
„Jede mi vlak.“ oznámila jsem.
„Jo? Do Zábřeha a pak na Prahu, viď?“
„Máš to v malíčku, poslyš.“
78
„Jo. Mám dráhu rád.“
„Já taky.“
„Tak se opatruj, ano?“
„I ty. Šťastnou cestu!“
„Neboj. Ahoj!“
„Ahoj.“
***
Vyjít ven, na nástupiště, na chladný vzduch a tlumené
říjnové slunce, bylo jako probudit se ze sna. Setkání.
Zvláštní. Zvláštní je slovo pro všechno, dá se říct
kdykoliv. Ale tohle bylo zvláštní.
Na sedačce rychlíku do Zábřehu jsem si uvědomila, že
neznám ani jeho jméno. Zvláštní. Zmuchlaný plastový
kelímek jsem vyhodila do kastlíku pod oknem, za kterým
rychle ubíhala jesenická krajina.
79
Radosťkrutý žart.
Láska?
Premýšľam.
Aspoň sneží.
Snezi
Stanislav Javorský - Jeruza
SNEŽÍ
Sneží!
Už prvá vločka
vyvoláva
vo mne radosťšťastie malej
Afričanky,
čo behá si
bosé,
keď pristane
jej biela vločka
na jej čiernom
nose.
Úsmev
na pere
mi rozohrá,
srdce štrngoce,
keď sa malá
biela vločka
v nočných
svetlách ligoce.
Ukradnúť si
malú vločku
mocným stiskom
do dlane,
bez slobody,
bez nádeje,
mŕtvou vločkou
ostane.
Sneží!
...A smutok
Stanislav Javorský - Jeruza
...A SMÚTOK
Sadol večer
na viečka,
halí
slnka jas.
Slzy,
v oku zostať sľúbili,
prstom z líca
zotieraš.
Vieš,
čie slzy
stekajú ti
po tvári,
komu vďačíš
za pocitza sviecu,
čo dohasína,
za výkriky
do noci.
Smútok,
pochovaný naveky.
Kameň,
odhodený do rieky.
80
Tati
Alžběta Michalová - Lízátko
celou jsi mě zrozpačitěl
až do malíčků na nohách
do koutků pusy
na jedno obejmutí
jen smět zašeptat
a dovyslovit
až do nejvíc mě
do nitra
mám tě ráda
tati
opravdu
možná jsem byla moc
tvoje
moc na to
abys mě přijal
moc
přála bych si
abys věděl
a nikdy nezapomněl
že
dcery se nedají ztratit
a rozpustit
ani
v sedmnácti letech
nepřijetí
na to jsou
totiž
na to jsou moc silnýže
dcery se nedají ztratit
a rozpustit
ani
v sedmnácti letech
nepřijetí
na to jsou
totiž
na to jsou moc silný
víš
poznám tě
poznala bych
po úsměvu
zbyl mi tu po tobě jeden
zbyl
v mým vlastním obličeji
bolíš mě
jako já bolela tebe
bolíš
asi na oplátku
ale stejně
někdy bych tě chtěla vidět
někdy
jen na chvíli
81
Výtvarno
Kategorie Výtvarno Ostatní a 3D
obor Výtvarno
sloučené kategorie Výtvarno Ostatní a 3D, mladší
a starší
Kategorie Výtvarno Kresba a Malba
sloučené kategorie Výtvarno kresba a malba, mladší
a starší
vítěz:
věk:
oddíl/kmen:
město:
Ondřej Pařízek - Ondrášek
22 let
Rychlá Rota, Čelákovice
Čelákovice
Jen spolu dávají celek!
Jen spolu dávají celek!
Film
Kategorie Film
sloučené Kategorie Film hraný a animovaný
dílo:
Deset
autor:
Zdeněk Chaloupka a DTV Liberec
oddíl/kmen: 4.RS kmen Griffins Liberec
město:
Ostrava
Hudba
Kategorie Hudba Instrumentální
oboru Hudba
sloučené kategorie Hudba instrumentální mladší
a starší
dílo:
Vysvígro
autor:
Matěj Novotný – Mates
věk:
19 let
oddíl/kmen: RK Zlesa
město:
Jindřichův Hradec
Kategorie Hudba Vokální
sloučené kategorie Hudba vokální mladší a starší
dílo:
autor:
věk:
oddíl/kmen:
město:
Ožgrg
Tomáš Habrún - Rasputin
26 let
3. oddíl Delaware
Trutnov