ASN2: Archeologie 11. až 13. století

ASN2: Archeologie 11. až 13. století
přípravy k přednáškám, verze 2003 s aktualizacemi
text určen pouze pro studijní potřebu, nikoli k širší distribuci ani k citování
text má charakter stručných poznámek, řada pojmů není dostatečně vysvětlena – nutno
konfrontovat s doporučenou literaturou, popřípadě se účastnit přednášek ☺
© Karel Nováček
1: Úvod do studia archeologie 11. – 13. století
1. Zaměření kurzu
- problémové vymezení: zkoumání období zásadních systémových změn v našich dějinách na
základě artefaktů – zatím nedostatečná výpověď, archeologické prameny jsou příliš
mezerovité, archeologové se často omezují na konfirmaci a ilustraci modelů z
oblasti hospodářských a sociálních dějin, ve výkladu důraz na problémy, nedořešené otázky,
mezery v pramenné základně
- geografický rámec: Česko + přesahy, komparace některých jevů v rámci Stř. Evropy
2. Základní charakteristika a periodizace období
- doba, kdy byly položeny základy současné euroatlantické liberální civilizace, kdy byla
dokončena přeměna jednoduše strukturované a organizované raně středověké monarchie
ve vícenárodnostní stavovský stát, kdy vznikají města, kulturní krajina dnešního typu, zavádí
se peněžní směna, mění se představy o čase a prostoru
- 13. století: „vrcholný středověk“ období bouřlivých společenských změn, kdy se Čechy
skokově vyrovnávaly západní Evropě (tam podobné změny proběhly dříve – Francie,
Brabantsko – po r. 1000, Německo – 12. stol.), soubor změn v novější literatuře označován
pojmem vrcholně středověká transformace (=komplexní, radikální změna)
- 11. a 12. stol. – dlouho chápáno jako statické období mezi počátkem státu a obdobím 13.
století, podpořeno nedostatkem písemných pramenů, dnes velmi diferencované posuzování
jevů – „černá skříňka“, v níž se „neviditelně“ vyvíjejí předpoklady společenské přeměny,
jevy, které mají odlišný nástup a dynamiku – velký, nedostatečně využitý potenciál
archeologie
- předěl mezi oběma fázemi je umělý a pojetí přednášky se ho snaží zastřít, některé
progresivní jevy lze stopovat hluboko do 12. století či ještě níže, archeologická periodizace je
zastaralá:
- doba knížecí (x pohanská, J. L. Píč), slovanská archeologie (zprofanovaný termín spojený s
primárně etnickou interpretací archeologických pramenů), v posloupnosti pravěk - doba
slovanská (hradištní) - středověk
- mladší fáze raného středověku a vrcholný středověk (dále VS)
- základ periodizace Eisner: Rukověť slov. archeologie 1966: mladší doba hradištní: 950
(975?) - 1250
- z ní event. vyčlenitelná pozdní d. h. (přechod k VS): 1100 - 1250 (nikdo nedefinoval její
znaky!)
- jiný systém: Beranová et. al. 1984: „Období časně feudálního státu Přemyslovců“: 11. a 12.
stol.
- DB Archiv: mladohradištní = RS.4, pozdně hrad. = přechod RS.4 - VS.1
3. Přístupy a prameny, základní literatura a vývoj bádání
- historické syntézy období – až do 70. let 20. století vycházejí takřka výlučně z písemných
pramenů, kterých je ovšem pro 11.-12. stol. v našich zemích velmi málo, zejména pro
zkoumání hospodářských a sociálních otázek
(obecně panuje nedůvěra k archeologickým pramenům či uměleckohistorický přístup
k artefaktům, výjimka: J. E. Vocel: Česká archeologie křesťanského věku, 1850; nejvýrazněji
vyjádřil skepsi k archeologii V. Novotný)
*František Palacký: Dějiny národu českého (1848), nedostatek pramenů – rozsáhlá
komparace se slovanskými prameny z jiných zemí, vliv Rukopisu Královédvorského a
Zelenohorského, velmi podrobná znalost soudobé německé literatury, téze o “slovanské
demokratičnosti a jemnosti slovanské povahy” a německém feudalismu, který byl do Čech
importován, slovanští majitelé svobodných statků nejvýznamnější třídou národa až do 14.
stol.
*Julius Lippert: Sozial-Geschichte Böhmens (2 díly, 1896, 1898), studiem stejných pramenů
jako Palacký dospěl k diametrálně odlišným závěrům ohledně počátků feudálních vztahů
v Čechách – nebyly výsledkem pronikání vnějších forem z Německa, ale vyvinuly se
z domácích kořenů – růstem absolutistické moci předáků tzv. velkorodin
*Ludwig Schlesinger, Berthold Bretholz – syntézy českých dějin, které argumentují ve
prospěch kontinuity německého osídlení v Čechách po celý raný středověk a marginalizují
německou kolonizaci 13. století, výrazné odmítnutí ze strany českých (Pekař) i německých
historiků
- Gollova škola podle historika a politika Jaroslava Golla: prvky positivistického dějepisu –
metodický vliv německé historiografie (L. von Ranke), precizní, pouze z pramenů vycházející
studie, odmítnutí Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, nedůvěra ve výpověď
artefaktů:
*Josef Šusta – důležité a dlouho inspirativní studie o sociálních otázkách RS Čech, otroctví,
velkostatek
*Václav Novotný: České dějiny (díl I: část 2, 1913; 3, 1928), politické, částečně sociální
dějiny, nejpodrobnější syntéza písemných pramenů, vyloučení archeologie
*J. V. Šimák: České dějiny (I/5): Středověká kolonisace v zemích českých. Praha 1938.
- *František Graus: Dějiny venkovského lidu I. (1953) a II. – práce znehodnocena striktním
používáním marxistických schémat, odmítl koncepci “slovanské demokracie”, snaží se
dokázat vznik šlechty a feudálních vztahů od 10. stol., velmi pečlivý rozbor sociální
stratifikace zeměděl. obyv., odmítá existenci otroků v RS Čechách i velkostatku, zájem o
hospodářské otázky, vývoj osídlení a zemědělství – nabídl řadu námětů k přemýšlení rodící se
archeologii středověku
*Zdeněk Fiala: Přemyslovské Čechy (995 - 1310) (1965, 2. vyd. 1975), přehledná syntéza
učebnicového typu
*Rostislav Nový: Přemyslovský stát v 11. a 12. století (1971): sociální a hospodářské
aspekty, vznik pozemkové držby, vznik církevní organizace, vztah Čech k Moravě, atd.
*Barbara Sasse: Die Sozialstruktur Böhmens in der Frühzeit. Berlin 1982: nedoceněná
práce, vycházející hlavně z kvantitativního rozboru hrobových inventářů a srovnání výsledků
s písemnými prameny
*Josef Žemlička: Století posledních Přemyslovců. Praha 1986; Čechy v době knížecí. Praha
1997; Počátky Čech královských 1198-1253. Praha 2002 (moderní syntézy, velký
komparativní rámec včetně nejnovější zahraniční literatury, znalost archeologických
pramenů)
* Velké dějiny zemí Koruny České (díl 1 a 2) - nedosahuje kvality Žemličkových syntéz, ale
má konkrétněji zpracované některé otázky (např. genealogii rané šlechty)
*Tomáš Petráček: Fenomén darovaných lidí v českých zemích 11.-12. století. Praha 2003
*Jan Klápště: Proměna českých zemí ve středověku (2005)
- přehled pramenné základny:
- prameny písemné - a) vyprávěcí: FRB, edice kronik a legend, b) diplomatické: Codex
diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae (I - V, do 1278),
- filologické - onomastické (*A. Profous: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní
význam a změny. Praha 1947 - 1960; *V. Šmilauer: Osídlení Čech ve světle místních jmen.
Praha 1960),
- numismatické (*E. Nohejlová - Prátová: Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
II. Praha 1956; F. Cach: Nejstarší české mince I - IV)
- uměleckohistorické a stavebněhistorické (stavby, užité umění, skulptura, *Dějiny
výtvarného umění v Čechách (1984), Merhautová: Raně středověká architektura v Čechách
(1971), chybí kritická publikace starších výzkumů sakrálních staveb),
- etnologické a kulturně antropologické: (prameny a analogie k dějinám folklóru a mentality)
Č. Zíbrt: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku (1894, reprint 1995), okrajově
Niederle: Slovanské starožitnosti, Smetánka: Legenda o Ostojovi
- přírodovědné (paleoenvironmentální, antropologické), experiment (zemědělství, výroba,
dnes chybí)
- vývoj archeologie: Niederle, Píč (Čechy za doby knížecí); Borkovský - Pražský hrad;
poválečný akcent na slovanskou archeologii - politický podpořené slavjanofilství
(nacionalistické předznamenání: *Skutil: Naše pravlast je střední Evropa; kuriozita, nicméně
příznačná), logicky zájem o nejstarší období (slovanská etnogeneze, počátky státních útvarů
na našem území), nikoli už další vývoj, ten sledován okrajově
- středověká archeologie se začíná rozvíjet z tohoto pohledu pozdě - až koncem 50. let jako
doplněk k archeologii slovanské a teprve koncem 60. let je schopná definovat se jako
plnoprávný obor se svými prioritními úkoly, přetrvává nejasná představa o spodní hranici
časového vymezení (13., 10. nebo 6. stol.?), latentně důraz na 13. - 15. stol.
- od 70. let latentně a od konce 80. let programově důraz na „problematiku 13. století“
(počátky měst, vznik vrcholně středověké vesnice, transformace osídlení)
4. současný stav archeologického poznání 11. – 13. století
- období přeměn 13. stol.: dnes značná intenzita výzkumu a poměrná vyváženost poznání
- mladohradištní období: 11.-12. století dlouhodobě ve stínu zájmu
- značné mezery v pramenné základně: hradiště - extenzivní výzkum 50. - 80. let,
mladohradištní horizonty zkoumány spíše jako vedlejší produkt, nedostatek kvalitně
publikovaných pramenů, výjimkou Pražský hrad, Hradec Králové, částečně Kouřim, a některé
méně významné lokality (Kozárovice, Oškobrh, Hradec u Stoda, Horka u Chlumce atd.),
nedostatečný výzkum zemědělských sídlišť, zvl. v Čechách, nejstarších šlechtických sídel a
pohřebišť, málo vědomostí o aglomeracích v suburbiích, málo regionálních studií o vývoji
osídlení, stagnuje výzkum o formách RS obživy a výroby, Beranová: "v 11. - 12. stol. se v
zeměd. výrobě nic podstatného nemění oproti staršímu období, je však dosud málo
prozkoumáno"), minimum znalostí o vývoji výrobních technologií v 11.-13. století
- tápání v základních otázkách: chronologie artefaktů, časové vymezení období - nepoměr v
periodizaci RS,
- omezování studia na Českou kotlinu, jen vzácně komparace v rámci Slovanů (mytologie,
pohřební ritus, zemědělství, výroba železa, hradiště: Šolle) a zcela výjimečně studium ve
středoevropském kontextu; silná převaha terénního výzkumu nad teorií, nedostatečná
konfrontace s jinými druhy pramenů; teprve po likvidaci „slovanské archeologie“ (1990)
uvolněn prostor pro kontinuální studium jevů a synchronní srovnávání se západní Evropou,
takovýto výzkum je však stále v počáteční fázi
2: Mocenské, správní a ekonomické struktury přemyslovských Čech
- jaké byly pilíře státní moci Přemyslovců, kdy tyto struktury vznikly a jaký prodělaly vývoj?
- jak k jejich studiu přispívá archeologie?
- J. Šusta, Otroctví a velkostatek v Čechách, ČČH 1899: 11. a 12. stol. dobou rozkvětu
otrokářství, panovník, kláštery i šlechtici byli majiteli velkostatků, k nímž náležely celé
vesnice a „družstva“ otroků a nevolníků
- po 1945 (Graus et sq.) – velkostatek neprokazatelný, pro otroky nebylo v tehdejší
ekonomice místo, hlavní správní strukturou hradská soustava, vybírající dávky a práce od
svobodných rolníků
- Krzemieńská – Třeštík, pol. 60. let., později Žemlička, ve spolupráci s polskými historiky –
tzv. středoevropský model státu, typický pro České knížectví, Polsko a Uhry, specifický
model ekonomického fungování státu, založený na provázanosti hradské soustavy se
služebnou organizací, odlišný od západoevropského lenního systému
- Petráček 2003 – rehabilitace Šustovy téze o významu knížecího velkostatku, zatím bez
kritických reakcí
- 2007/2008 na stránkách Českého časopisu historického rozsáhlá polemika o oprávněnosti
teorie středoevropského modelu (J. Žemlička, D. Třeštík, L. Jan, J. Macháček), zatím
nenarušuje podstatu teorie, ale může vést k některým závažným korekcím
- postavení RS panovníka – kníže vlastníkem země, vlastnil půdu, veškeré suroviny a
výnosy (regály), ale též obyvatelstvo – absolutní autorita, potvrzená transcendentálním
vztažením k Bohu a zemským patronům, pojištěná donucovacím aparátem
- regály: státní monopoly – na půdu, lesy, vodní toky, drahé kovy, vybírání cel a mýt,
poplatků z krčem, soudních pokut atd.
- znevolnění obyvatelstva a podřízení státní autoritě a jeho mocenským strukturám muselo
proběhnout spolu s počátky státu v 1. polovině 10. století, později už systém jen upravován (x
Žemlička: předpokládá intenzivní budování mocensko-ekonomických struktur až v 1. pol. 11.
stol.)
A. Hradská soustava
- systém správních hradů a jejich okrsků (hradských obvodů, provincií, kastelánií), sloužící
k přímému výkonu knížecí moci nad „svobodným“ obyvatelstvem – vybírání plateb a robot,
soudní moc, raná církevní správa („velkofarnostní organizace“), současně místo trhu (diskuse
o významu a rozsahu tohoto trhu), k plnění těchto funkcí hrad zajištěn úřednickým aparátem
– kastelán, vilik (hospodářský správce), sudí, komorník, vojenská posádka (Mnich sázavský
(1162): 60 bojovníků Soběslava II., kteří obsadili Olomouc, označil za velmi silnou posádku),
církevní správa – arcipryšt, kaplan
- svobodné obyvatelstvo: a) tzv. knížecí sedláci – dědici (rustices) – podléhali jen knížeti
(jeho mocenskému aparátu), obdělávali půdu v dědičném vlastnictví, ale děleném s knížetem
(užívali půdu svobodně, dokud kníže neprojevil své dispoziční právo, povinnost náhrady)
b)hosté (hospites) – zř. sedláci hospodařící na cizí půdě, odvádějí za to příslušné dávky a
roboty, teoreticky možná volba působiště, v Čechách zejm. v pramenech 11. století, pojem
měl širší významové pole (mohl označovat i cizince, obchodníka...)
- povinnosti: tributum pacis, naturální dávky (med), stavba a oprava hradů, transportní
povinnosti (povoz, provod), nářez, budování přesek, vojenská povinnost
- archeologický doklad budování hradské soustavy: Boleslav I. osadil obvod středočeské
přemyslovské domény hrady, okruh kol. 30 km od Prahy, hrady vždy na březích řek
vzdálenějších od Prahy – východisko další expanze? (Tetín, Lštění, Libušín, St. Boleslav)
- další rozvoj za Boleslava II. – kořeny příslušnosti k hradskému systému jdou hluboko do
10. stol. i u některých hradů mimo střední Čechy (Plzeň, Litoměřice, Bílina, Žatec - boj s
Lučany - topos, odraz konfliktu s domácí nobilitou), v okrajových částech Čech se často
objevují dvojice hradišt, z nichž jedno nese stopy násilného zániku požárem – indicie
nahrazení předpřemyslovských mocenských útvarů hradskou správou
- Morava: převzetí většiny z těch velkomorav. center, která přetrvaly do 10. stol (Olomouc,
Přerov, Hradec n. O., Gars), system. budování po 1019, vznik nových hradů hl. na již. Moravě
(pol. 11. stol.: Břeclav, Bítov, Strachotín, Znojmo, Spytihněv, později další, méně význ.),
souvisí z oddělením Moravy od dol. Rakouska r. 1041 (Babenberkové), vznik Brna ještě za
Břetislava I. (přesun z Brna - Líšně)
- hierarchie a klasifikace hradů (mapa): 1. správní hrady “civitas, urbs, metropolis” (z
nich nejvýznamnější Praha a 7 hradů, sloužících jako úděl (v Čechách dočasný) pro
nevládnoucí Přemyslovce: Litoměřice, Žatec, Plzeň, Hradec, Olomouc, Brno, Znojmo),
termín označoval sídlo se zázemím, popř. s celým hradským obvodem (provincie, kastelánie),
provincie různého významu i velikosti: ve staré sídelní oblasti hrady rozmístěny poměrně
pravidelně, hustě (Žemlička uvádí hradské okrsky o poloměru 15 km); v periferních, dosud
řídce osídlených částech země (Kosmas: Silvana) provincie velké
2. hrady nižšího významu - “oppidum, castrum, castellum” (málo prozkoumáno, absence
pís. pramenů: *1115 Kosmas: 4 další hrádky v obvodu Hradce, kastelánské a nekastelánské
(Morava), snad především vojenská, strategická, útočištná funkce), pohraniční hrady
(nejstarší Chlumec již 1004?, 1040, Hradec u Opavy, budovány zejména za Soběslava I. –
Přimda, Tachov, Kladsko, Zhořelec)
př.: SZ Čechy (Meduna)
- terminologie latinských pramenů nepřesná, skupiny pojmů se překrývají (castrum – vlastní
hrad, civitas – včetně suburbia), jediný stsl. ekvivalent – “gród”, otázka současné frekvence
pojmů “hradiště” a “hrad” (viz Dalimil: hradiště=místo pro stavbu hradu a opuštěný RS hrad)
- podoba hradských center:
1. akropole:
a) zástavba: knížecí palác (patrový, dřevěný, na kamenné podezdívce, Pražský hrad po 1130
– románský palác s unikátní valenou klenbou), dvorce – doložitelnost? (Budeč), komu
sloužily? – Kouřim u sv. Jiří (areál vymezený podezdívkou a palisádou, uvnitř plocha členěná vyplétanými
stěnami, ústřední obdél. stavba 8 x 6 m se zásob. jamami, patrně roubená, 11. stol), ústřední kostel (během
10. stol. kostely na všech přemyslovských hradech: václavské legendy, 1. biskup Dětmar
vysvětil kostely Boleslava I., Boleslav II. – 20 kostelů (Kosmas), jejich zakladatelem byl
výlučně panovník nebo člen knížecí rodiny), u významných kostelů metropolitní či kolegiátní
kapituly (aglomerace kanovníků, Pražský hrad, Vyšehrad, Litoměřice, Olomouc), kláštery –
výjimečně
b) opevnění - priorita při výstavbě hradu, specialisté? (ruské prameny: gorodnici) + okolní
svobodné obyvatelstvo v rámci “pomocí”, organizace výstavby – Hradec u Stoda, Kouřim sv. Jiří (zde též indicie dodatečného zesilování), základní prvky: příkop – dlážděná berma
– hradba (čelní kamenná plenta na jíl, provázaná s roštovou konstrukcí, zakrytou hliněným
tělesem) x St. Boleslav (Kosmas před r. 932: zeď podle římského způsobu, objevena 1993,
zeď z pískovcových kvádrů na maltu, síla kolem 300 cm, 10. stol. – unikát), Pražský hrad
(Borkovský: zděné opevnění od Břetislava I., nový výzkum nepotvrdil, až soběslavské, kolem
1135), věže (až románské, Praha, pís. prameny dokládají – Kladsko, 1114 – věž s dřevěnou
nástavbou před vlastní hradbou, Kouřim - sv. Jiří: válcová zděná věžička vystupující z líce
hradby?), další prvky: mosty (dřevěné, chybí nálezy, dřevěný předchůdce Juditina mostu
zmíněn v Kristiánově leg. 10. stol.)
2. předhradí – nízká úroveň poznání, obytná zástavba (družina, správní aparát), Bílina,
Kouřim - sv. Jiří - jednodílné sruby, Pražský hrad, až od konce 11. stol. dvoudílné srubové
stavby na kamenných podkladech s dřev., hliněnou či dlaždicovou (druhotně) podlahou, od 2.
pol. 12. ojediněle zděné, náznaky parcelačního vymezení – ploty; Hradec Králové – torza
vyplétaných a roubených staveb hospodářského charakteru, bohaté analogie – Polsko,
Wroclaw (rámová, roubená, kůl., pletená konstrukce, až do konce 12. stol. jednodílné) x Levý
Hradec (trojdílný srub, unikátní, problémy s datací)
3. suburbium = seskupení sídlišť v zázemí hradu, plošný rozsah a intenzita osídlení je přímo
úměrná hospodářskému významu hradu, počátek v 10., rozvoj v 11. a 12. století, oprávněná
pozornost archeologie v souvislosti s řešením otázky vzniku měst (Grimm: 80% kontinuita
RS sídelních aglomerací a měst)
- lidé, spjatí s provozem hradského centra (bojovníci, nižší úřednický aparát, služebníci,
řemeslníci, obchodníci – cizinci (Židé – Praha, řeč kněžny Wirpirky, manželky Konráda
1091, snaha obrátit rabování vojska Vratislava II. proti pražským Židům (Kosmova kronika),
1. pogrom 1098, synagoga prvně zmíněna 1142, Němci, samostatné osady)
- soukromé dvorce, často s prvními vlastnickými kostely (doklady: Žatec?, polské hrady – zde
vazba na specializované řemeslnné provozy), tržiště – místo určené mj. k výkonu trestů a
vyhlašování knížecích nařízení, specializované výrobní provozy (zejm. metalurgie a
zpracování železa a barevných kovů – Praha, Žatec, Plzeň) ---- pestrá majetková skladba,
neuspořádaná zástavba bez urbanistického plánu
- podoba obytné zástavby?? (nejspíš - analogicky - 1/2 dílné sruby)
B. Knížecí režijní velkostatek
- pokrýval rozmanité potřeby knížecího dvora, především zajištění zemědělskými produkty
(obilí, dobytek, víno) a železem
- tvořen nevolníky - knížecími specialisty (servi, ministeriales) – rozptýleni po vsích,
soustředěni do služebných vsí nebo do knížecích dvorů = lidé, s nimiž mohl kníže neomezeně
disponovat, stěhovat je, darovat je (s půdou či bez), měnit jim specializace, patřili mu včetně
rodiny x měli možnost se ze svého postavení vykoupit (koupit si za sebe náhradu), tj. měli
určité osobní vlastnictví, půda jim však nepatřila (pouze omezené dispoziční právo)
- vznik vrstvy: v 10. stol. - zajatci, přesídlenci, z trestu (násilná likvidace zemědělců
výjimečná), autotradice (nižší právní postavení nemuselo znamenat zhoršení životní úrovně),
eliminace z půdy (doklady, interpretace nejasná), od konce 10. do pol. 12. stol. panovníci
darují osoby vznikajícím církevním institucím – ty si zakládají své velkostatky
- služebná organizace: seskupování lidí stejné profese do jednotně organizovaných vsí,
místní jména spojená s řemeslnou a služebnou činností: Hrnčíře, Kováry, Rudníky,
Smolotely, Vinařice, Psáře??, chybí archeologické ověření, značná důvěra v jazykovědu –
neznáme mechanismus pojmenovávání vsí (kuchař Koch = Kochovice)
- Charvát: - ice (ovice): vsi svobodných sedláků, pojmenované po významném předkovi, any: vsi závislého obyvatelstva s hromadným pojmenováním
- knížecí dvory: velmi málo pramenů, archeologie v počátcích, řada dvorů neobjevena,
usuzuje se na zemědělské, lovecké a rezidenční dvory, správa malých, nevýznamných
provincií, kde neexistoval kastelánský hrad (Záosečí, Kamenecko), dvory se mohly nacházet
v areálech hradů, doklady však chybí, př.: Litoměřice (1057 kapitula z něj dostala pastviny a
100 klisen, 100 ovcí, 30 krav a 70 sviní), Zbečno ( + 1100 Břetislav II., nález třmene severské
provenience), Živohošť - rom. bazilika, Radonice - 67 práceschopných nevolníků, rozsáhlé
dobytkářství, archeologické doklady trhu?
- zánik systému:
a) velkostatek: po 1150 prudce klesá počet darovaných lidí v pramenech – zájem se přesouvá
na půdu, systém se stal neefektivní
b) hradská soustava: dramaticky klesá počet „svobodných“, Nový – poč. 13. stol. jen 4-5%,
úřednický aparát ztrácí ekonomickou základnu, začíná ohrožovat panovníkovy zájmy, systém
imunit je zaměřen proti jejich rozpínavosti, Václav I. a Přemysl Otakar II. likvidují poslední
zbytky nefunkční struktury (povstání 1248-49). x polemika Jan, Borovský: staré správní hrady
přežívají hluboko do 13. století, transformují své funkce!
3: Urbanizace přemyslovských Čech
- dvě protikladné koncepce:
kontinuitní (F. Hoffmann, J. Piekalski aj.: zdůrazňují vývojovou souvislost VS měst s „městy“
staršího období, hovoří o městech v době železné a raném středověku, Piekalski razí pro RS
pojem „časné město“, nepopírají specifičnost situace ve 13. stol.),
diskontinuitní (J. Kejř, J. Žemlička: město 13. stol. úplně novým fenoménem)
- pojem středověké město: nelze jednoznačně definovat (dříve: obchod, řemeslo, právní
statut, výstavba hradeb...), celá řada vymezení a kriterií “městskosti”
Př.: Erosion of History. Archaeology and Planning in Towns. Council of Brit. Arch. 1972 - 12 kriterií
"městskosti": obrana, vnitřní plán ulic, trh, mincovna, právní existence, umístění, obyvatelstvo, diversifikovaná
ekonomická základna, domovní parcely a typy domů, sociální diferenciace, soubor náboženských organizací,
soudní centrum
- VS město (“institucionální město”:Kejř):
1. městské zřízení (soubor právních norem, řešících právní status města a jeho obyvatel,
vztahy k zakladateli a poddaným, způsoby života ve městě) - přebírání vzorových typů zřízení
(v počátcích magdeburské právo, filiace), písemné privilegium spíše vzácností
2. centralita (spádovost) - tržní, kulturní, informační, náboženské a soudní střediska pro
vznikající region = polyfunkčnost (x časná města)
3. urbanistická svébytnost - sevřenost půdorysu vymezeného opevněním, uliční síť, náměstí,
stavební dominanty, otázka pravidelnosti půdorysu (“urbanistický vývoj ve 13. stol. směřuje
ke stále vyšší pravidelnosti” - nebere v úvahu nutnost starších měst navázat na předlokační
útvary)
rozdíl proti suburbiím („raná města“): závislost na hradském centru, středisko spíše
dálkového obchodu (zárodky místního trhu!: privilegium pro vyšehradské kanovníky, pol. 11.
stol.: vyplácení peněz každý týden pro kupování masa), urbanistická nevyhraněnost (??,
nevíme o tom prakticky nic, absence opevnění), právní vakuum (pouze ojedinělá privilegia
pro specifické skupiny)
- jen málo lokalit pokládaných za VS města naplňovala od počátku tato kritéria, obvykle
dlouhodobý vývoj lokalit k plně institucionálnímu městu, trvající běžně 100 let (Doležel Brněnsko)
- v každém případě města 13. stol. chápána už ve své době jako svébytný sídelní útvar, jejich
zakládání a rozvoj byl prvořadou intencí panovníka a velkých pozemkových vlastníků, ve stř.
Evropě cca 5 000 VS měst, většina založena nově
- dynamika urbanizace v Čechách ve 13. stol.: více než 50 lokalit, nejstarší v částech
periferních z hlediska ústřední moci (lokace Vladislava Jindřicha na Moravě (1197 – 1222):
Bruntál, před 1213; Uničov 1223, Slavkov?, Velká Bíteš?, Ivančice?, Pohořelice?, ještě ve 20.
letech Brno, Znojmo, Hodonín), církevní instituce - kláštery (1230 - Kladruby, doksanské
premonstrátky), královské lokace s výjimkou Prahy až v průběhu 2. třetiny 13. stol. (zejm.
Přemysl Otakar II. – intenzivní rozvoj nových mocenských a ekonomických opor, nahrazující
staré, raně středověké hrady), 2. pol.13.: pražský biskup, šlechta
- způsob vzniku měst
1. přeměna raně středověkých hradských či jiných center ve VS města - základní otázka
počáteční etapy městské archeologie (do 80. let 20. stol.): v drtivé většině kontinuita; tři typy
prostorového vztahu:
a) superpozice (Žatec, Litoměřice, Chrudim, Hradec, Olomouc, Praha),
b) lokace města v těsné blízkosti – v prostoru suburbia (Bílina) nebo v zázemí, na ploše
satelitních osad (Čáslav, též Litoměřice – druhá lokace),
c) translace (St. a Nová Plzeň, v Čechách 13. stol. dokumentováno 18 případů, různé příčiny).
Konkrétní mechanismus přeměny: Praha, pravobřeží - síť dvorců s kostely v 1. pol. 12. stol., v
meziprostoru různé výrobní aktivity (intenzivní železářství), poměrně rychlá (spontánní?) přeměna v město,
shluky kamenných domů kolem staroměstského tržiště s ungeltem, předlokační síť komunikací částečně
petrifikována, urbanizace dovršena několika většími lokačními akcemi (Havelské město), zajímavý vývoj v
areálech předlokačních aglomerací (Petrská, prostor východně od Nám. Republiky); opevnění - cca 1230;
Hradec - indicie snížení intenzity osídlení v suburbiu na poč. 13. stol., právní "vyčištění"
městiště (právo nucené směny, dlouhodobé spory, př. Litoměřice); prostorová kontinuita:
částečné respektování předlokačního půdorysu (míra? - diskuse) x translace: aplikace
pokročilých urbanistických zásad, vyměření pravidelného rastru ploch a ulic – hlavně 2. pol.
13. stol. (Plzeň, České Budějovice; Planá u M. L., Domažlice: vliv Bavorska a Podunají atd.)
2. nové lokace bez kontinuity: všechny lokace ve 13. stol. podléhaly výlučnému souhlasu
panovníka, lokace bez kontinuity riskantní a vzácné (klíčová úloha lokátora, problémy s
nevyřešenými majetkovými vztahy, nedostatkem kapitálu, osídlenců, nevhodně zvolená
poloha apod.), do této kategorie spadá minimum lokalit (Polička, popř. Most)
- nezdařené lokace – archeologická „konzerva“ (zaniklé město v podhradí Bezdězu;
Hradišťko - Sekanka, Tisová – Staré Mýto, Žďár n. S. – Staré město, Kynšperk n. O. –
Kolová, Morava: Městisko na Drahanské vrchovině)
studium vztahu město - zázemí, město vzniká jako spádové centrum regionu / panství, ale
současně stimuluje změny ve svém zázemí
• město jako feudální vrchnost – v královských městech právo svobodné držby majetku
včetně půdy, rozšiřuje se na celý okruh mílového práva, individuální, municipální,
rozšiřování městského práva na venkov, podnět ke strukturálním změnám zeměděl.
osídlení: Praha, vliv měst. urbanismu na vesnický půdorys, vlivy na stavební podobu
vsi
• vliv trhu: mílové právo (výslovná či zvyková ochrana měst. trhu před konkurencí,
otázka velikosti míle 7,5 nebo 11, 225 km, za touto hranicí u velkých měst výrazný
rozvoj satelitních městeček zaměřených na zásobování centra (Brno: pás lokalit
v poloměru 2 – 3 mílí (22,5 – 33 km na jihu – víno, obilí)
- výzkum městské zástavby: komunální stavby
a) náměstí a veřejné plochy - nesamozřejmost velké komunální plochy (x raná města) zvyšuje nároky na péči, prodlužuje hradební linii: důvody: místo pro výkon práva, trhy,
zábavy a svátky, manifestace soudržnosti měst. komunity, česká a polská náměstí extrémně
velká (x Z Evropa, výklady; Most - rozšíření města o nové náměstí - snaha o zvýšení počtu
lukrativních parcel na rynku, doklady neschopnosti využít volných ploch - Plzeň - postupné
zmenšování komunální zástavbou), podoba náměstí - podloubí, pravděpodobný vznik z dílen
před průčelím (Sušice), již od poč. 14. stol. zákazy všech staveb bez obytných místností v
patře), dláždění - velké rozdíly v kvalitě a datování: ZČ: Plzeň, Spál. Poříčí x Praha – před
1331, regulace ukládání odpadu a dílčí výdlažby již ve 2. pol. 13. stol., Wroclaw –
neregulovaný růst hnojových vrstev na náměstí až do 16. století
b) farní kostely: 1. předcházejí vzniku města (většinou), měst. útvar je farně připojen k
nejbližšímu existujícímu kostelu, u menších měst může tento vztah přetrvávat až do
novověku, 2. jsou založeny současně s městem - původně mimo čáru náměstí, nejčastěji u
hradeb, v mladším období v ploše náměstí (cca od 1300)
c) mendikantské konventy - při hradbách (důvody: podíl na obraně - neprokázáno, levné
pozemky), vzácně při náměstí (Písek, Stříbro, Most - poloha u okraje prvotní fáze lokace,
před rozšířením)
d) špitály - nejčastěji na předměstí
e) kupecké haly, radnice, lázně: od 14. stol.
f) hradby (2 základní, funkčně diametrálně odlišné typy: s ochozem a bez ochozu, doplněny
různými typy věží nebo bašt, již před pol. 13. stol. flankování, vzácně i poddanská města
(Horažďovice), ve 13. stol. většinou jen dřevěné opev.), funkční, právní a symbolický účel
g) městská feudální sídla - hrady, tvrze, “pevné domy”, klášterní expozitury (s kaplemi –
cisterciáci v Bratislavě)
profánní měšťanská zástavba: velký nárůst informací (archeologie,
SHP+dendrochronologie)
- nejstarší parcelace a domové dispozice – tvary a velikosti pozemku zř. nebyly
zpočátku pravidelné, byly stabilizovány jen kvůli výpočtu nájmu a s ohledem na sousedy –
často tendence ke čtvercovému půdorysu - trojtraktový roubený n. hrázděný dům na široké
parcele (Tachov, Znojmo, Plzeň atd.), pravidelná parcelace u mladších, nově lokovaných měst
(Wroclaw), průjezdový a síňový typ domů, řada úzkých "gotických" parcel (analogie: Zürich,
Braunschweig - Doppelhäuser), stabilita a podoba hranic
- zděná architektura ve 13. stol vzácná, caminatae (Praha, St. Město: více než 50 objektů
z opukových kvádříků, původně 2 – 3 podlažní, dnes dochovány suterény, 1 - 3dílné objekty
se vstupní šíjí do suterénu z hloubky parcely, zásadně klenuté, 3 typy: “paláce” (čp.222-I
v Řetězové s vytápěním v suterénu), 1 - 3dílné objekty fixující uliční čáru a jednoduché malé
objekty v hloubce parcely (sklepy dřevěných domů), Cheb, Tachov, Brno - cihly)
- “dřevěná fáze” – problém s určením konstrukce (roubené, drážkové, pletené,
hrázděné)
- otázka lokačních zemnicových provizorií (Hradištko, Most, Praha, Staré Mýto,
Kolová, Brno..) - problematika nálezové situace, diskuse (nebylo podáno vysvětlení, proč by
měla vznikat zahloubená obydlí, potřeba chladných skladovacích prostor), konfrontace se
suterénními objekty v zahraničních městech, naprostá většina pokládána za sklepy (Lübeck,
Braunschweig, Riga)
- hospodářské a provozní zázemí domů (sklady, dílny, pece, stodoly, kurníky,
chlévy, hygienické objekty)
- život ve městě:
a) hospodářské a výrobní činnosti – torzovitý stav poznání, absence výzkumu předměstí
b) řešení hygienických problémů:
- zacházení s odpadem a hygiena veřejných ploch: Praha (přechod k regulaci
deponování odpadu na ústředním staroměstském tržišti zatím datován rámcově do 2. pol. 13.
stol., z této doby nejstarší nesouvislé dlažby), Tachov (nárust hnojových vrstev, haťování a
zasypávání povrchu, spontánní eroze a akumulace) x Plzeň (od počátku plošně dlážděné
náměstí, pravidelná péče, minimální nárůst stratigrafie - doklad silné, finančně schopné
samosprávy), Chrudim, H. Králové - 1. úrovně dlažby rovněž již na sklonku 13. století
- zásobování vodou a odvádění splašků: pouze individuální vodní zdroje, otázka jejich
kontaminace (spolehlivost parazitologických indikací? - druhy nejsou typicky lidské, vajíčka
mohou pocházet z hnoje), fekální jímky, rejnky
4: Vznik a vývoj církevní správy, počátky monastického velkostatku,
předrománské a románské sakrální stavby
A) Vznik a vývoj církevní organizace v Čechách (stručný přehled)
- vlastnický princip (Eigenkirche): vlastnický vztah šlechtice ke kostelu (klášteru), který
založil, jeho prostřednictvím docházelo k alodizace pozemkového majetku; u nás se v čisté
podobě nevyvinul, V. Vaněček koncem 20. let 20. stol. navrhl popsat úzký vztah zakladatele k
„jeho“ kostelu v Čechách pojmem „zakladatelská práva“ – dodnes většinou historiků
respektováno, tento vztah nebyl´ve středověku explicitně určen, umožňoval různou míru
zacházení s církevním majetkem, vymáhání různých poplatků, patronátní právo (právo
navrhovat osobu faráře) apod.
- Přemyslovci uplatňovali prvky vlastnického – zakladatelského principu k církvi jako celek
až do počátku 13. století, založení biskupství plně v panovníkově režii, nesl všechny náklady,
systém bránil provázanosti kleriků mezi sebou a s biskupem
- Pleszczyński: chronický antagonismus mezi knížetem a pražským biskupem (počínaje
Boleslavem II. a Vojtěchem a konče Vladislavem II. 1140-72), panovníci reagovali
budováním paralelních loajálních struktur – olomoucké biskupství, klášterní fundace,
Vyšehrad (vrchol za Vratislava II.) – „alternativní“ rezidence, sv. Petr a Pavel vědomou
protiváhou biskupskému kostelu na Pražském hradě
- vývoj církevní organizace: s budováním hradské soustavy vzniká v 1. polovině 10. stol.
prvotní řídká síť kostelů (výlučně panovnické fundace), velkofarnostní organizace (v čele
arcipryšt (arcikněží) + klerici), 973 zřízení pražské diecéze a podřízení vzdálenému
arcibiskupství v Mohuči
- ve velkých lokalitách kolegiátní, metropolitní kapituly (sbory duchovních pod vedením
probošta) – Praha, Vyšehrad, Stará Boleslav, Litoměřice, Olomouc, Litomyšl
- kláštery – podpora ze strany knížat, vlna fundací na konci 10. a v 1. pol. 11. stol. –
ekonomicky a politicky silné instituce, loajální panovníkovi (zakladatelská práva, dominance
reformního hnutí gorzské orientace až do cca 1130): v 70. letech 10. stol. (sv. Jiří), 993 (sv.
Vojtěch a Boleslav II. – Břevnov, předpokládaný vliv clunyjského hnutí, na poč. 11. stol.
obnoven z Niederalteichu (cesta gorzské reformy do N. přes Trevír a Řezno, sv. Emmerama),
Ostrov, Opatovice a hlavně Sázava – opat Silvestr, příznivec Soběslava I., dobrovolně se
vzdal biskupské funkce
- od konce 11. stol. se stále častěji objevují nepanovnické kostely mimo obvod hradů
(soukromá založení velmožů - tzv. vlastnické kostely, otázkou podíl laických společenstev –
korporativní kostely), ne všechny ovšem farní, archeologicky je obtížné statut kostela
prokázat (doklady křtu a pohřbívání - farní kostel), nutno předpokládat také filiální kostely,
kaple (capella, oratorium: př.: kláštery, sv. Jiří na Řípu, soukromá panovnická kaple,
obnovené svěcení 1126, před tím bez věže?), otázka dřevěných kostelů (ecclesia lignea stačilo jednoduché vysvěcení, dokonce i jen kněžské, chápány jako movitost, Praha - Motol,
Kalisz atd.)
- na poč. 12. stol. sílí reformní a emancipační snahy církve:
• kláštery a kapituly – reforma života v konventech – hirsauská reforma benediktýnů,
uvedena poprvé do Kladrub z vůle zakladatele Vladislava I. (1117) (později i do
Vilémova?, Postoloprt?), 1142 – uvedení cisterciáků a premonstrátů do Čech (Sedlec,
Strahov), později rytířské řády, obrovský rozvoj klášterního života; reforma kapitul
(málo pramenů, vliv premonstrátské reformy, prosazování celibátu a cenobitního
způsobu života, privatizace původně společného majetku kapitul)
• světský klérus – snaha podřídit vzrůstající množství duchovních při soukromých
kostelech jednotnému dohledu, Jindřich Zdík – založení arcijáhenství na Moravě
(1131, alespoň částečná shoda hranic arcijáhenství s hranicemi kastelánií a tím územní
návaznost na velkofarnostní obvody, arcikněží = arcijáhni, podřízeni biskupu, nikoli
panovníkovi), v Čechách později (koncem 60. let) za jiných podmínek (sídla a.
nekopírují velkofarnosti a hradské obvody, ale rozložení biskupského majetku, jsou
nepravidelně rozmístěná a různě významná), spor biskupa Ondřeje s Přemyslem
Otakarem I., ukončen 1222 oboustranným kompromisem (vítězství Přemyslovo)
- první krok k oddělení církevní správy od státní
- dokončení procesu až vznikem farní sítě během 13. – 1. pol. 14. stol., až tehdy lze mluvit o
úplné christianizaci ve smyslu formálním (organizačním)
B) Význam církve jako pozemkového vlastníka
- už během 1. pol. 11. stol. se kláštery a kapituly vyhraňují jako druhý, na panovníkovi
postupně nezávislý pozemkový vlastník, budující si v přesně vymezených majetkových
obvodech (Břevnov – Skochovice) svůj režijní velkostatek, produkčními a správními centry
dvory (Radonice – litoměřická kapitula; Úsobrno – zavedené, fungující centrum, darován
knížetem klášteru v Hradisku u Olomouce, část chybějících osob nechal dokoupit, Kladruby Zbraslav)
- produkce velkostatku založena na práci dvorské čeledi, darovaných specialistů a hospites,
přes územní roztříštěnost značná efektivita výroby a přesná evidence povinností
- otázka klášterní kolonizace – kolonizační étos u cisterciáků, převládá nízké hodnocení,
chybí důkazy (x masivní darování hospites klášterům a kapitulám omezeno na 11. stol.!)
- od 2. pol. 12. stol. úsilí o centralizaci državy intenzivními majetkovými transakcemi,
imunitní vlna – snaha o právní zabezpečení majetků (2. pol. 12. – 1. pol. 13. stol.)
C) církevní stavby – kostely a jejich stavební podoba
- význam archeol. studia: šíření křesťanství, kulturních a uměleckých vlivů (zpočátku každá
stavba solitérem, bez vazby na domácí tradici, vytvořená přímým umělecko technologickým
impaktem z ciziny)
- stavební a architektonická podoba: (žádné informace o dřevěných kostelích)
podle dispozice 3 základní typy:
1. centrály - převažují rotundy – otázka inspiračních zdrojů a účelu rotund (dříve
zdůrazňován původ byzantský nebo adriatický; dnes se více zdůrazňuje ideová souvislost
s kostelem Božího hrobu (Anastasis) v Jeruzalémě, který čeští poutníci měli možnost osobně
poznávat zejména od 2. poloviny 11. do 2. poloviny 12. století) – řada rotund z 10. stol.
kriticky revidována, většina staveb pochází až v konce 11. – 12. stol., přesto zůstává nejstarší
stojící stavbou rotunda sv. Petra na Budči (1. třetina 10. stol.)
tetra(tri-)konchos – kostel s lodí čtvercového půdorysu a 3-4 apsidami
2. jednolodní podélné kostely – s půlkruh. závěrem, výjimečně s transeptem (otónské
kostely: Libice, sv. Kliment na Vyšehradě?), pravoúhlý závěr teprve v přechodném slohu
(skupina kostelů s chórovou věží)
3. trojlodní bazilika – Pražský hrad – sv. Jiří, sv. Vít, Vyšehrad – sv. Kliment a Vavřinec, sv.
Petr a Pavel, St. Boleslav, Litoměřice, Tismice aj.
(popis na příkladech, vývoj, jednotlivé součásti, terminologie)
- architektura jednoduchých forem, stereotomní, strohá, málo členěná, od 2. pol. 12. stol.
přibývá detailů na fasádách (lizénové rámce, obloučkový vlys, diamantový řez, bosáž,
trpasličí galerie, reliéfní vlysy a skulptury – sv. Jakub v Jakubu, 1150 – 1165, Žitenice,
vrcholem pozdně románské kostely tzv. vinecké skupiny, 20. – 30. léta 13. stol. bohatě
členěné fasády, složitě profilované ústupkové portály, rozetová okna, Potvorov: 20. léta (??
dříve?), stavebníkem Hrabišic Všebor?)
- románské stavitelství – zdi: bytelnost, naddimenzovaná tloušťka, vysoká kvalita zednické
práce, materiál: lomové zdivo (průběžné od nejstarších staveb, klasová vazba – spíše náhodný
výskyt, nejedná se o opus spicatum – St. Hrozňatov), kvádříkové a kvádrové (plně dokonalé
až od konce 11. stol., opuka, pískovec, žula, tendence ke zvětšování – velmi rámcové, vliv
užitého materiálu, střídání různého materiálu – barevný efekt), cihly (ojediněle od pozdně
románského obd. – Velehrad, Kladruby), velká pozornost úpravě líců (roztírání malty po
povrchu, utahování lžící ve spárách, tzv. podřezávání spar, primárně technický, sekundárně
výtvarný smysl, podle J. Muka technika rozšířena od 2. čtvrtiny 12. stol.), jádro zdiva lité
(emplekton), velmi pevná malta s vysokým obsahem vápenného pojiva (rozbory až 40%)
- klenby – konchy v apsidách, nejstarší kupole: rotunda sv. Petra a Pavla na Budči
(Spytihněv?): značně neumělá, zděna do dřevěného bednění z volně ložené lomové opuky,
spáry primitivně vyklínovány, spojováno “skeletem” z velmi pevné, “mastné” malty, někde
takřka charakter litého zdiva, nerovnosti líce vyrovnány omítkou (tloušťka 1 – 4 cm),
výsledek – nepravidelný, deformovaný paraboloid, spodní partie tvořena přečnělkovou
klenbou, která je převedena zlomem do pravého záklenku. Ve vrcholu je klenba jen 30 cm
silná!, nedokonalosti jsou vyrovnány kvalitním materiálem a pevnou maltou
- nad menšími půdorysy od nejstarších dob i klenby křížové, od raného 13. stol. vzácně i s
žebry obdélného profilu
- stavby nejčastěji opatřeny sedlovou střechou mírného sklonu 90 – 110 stupňů, krytina –
cihlová (velké obdélné, zašpičatělé tašky), břidlicová, šindel, součástí kostelní stavby od 11.
stol. věže (hranolovité s helmicí zděnou, vesměs budovanou formou přečnělkové klenby,
výjimečně válcová – sv. Jiří na Řípu)
- kostely nebyly jen mechanickým složením sakrálních prostor, měly důležité vedlejší funkce
– refugiální (každý zděný kostel v RS realitě potenciální fortifikací, možnosti znásobeny
některými prvky pasivní obrany – dveřní závory, štěrbinová okénka věží, důmyslně řešené
komunikační systémy prostřednictvím schodišť v síle zdi – Praha - Kyje), sociální –
shromažďovací
5: Vznik pozemkové šlechty
- Palacký: základní důležité postřehy bez dostatečné vývojové perspektivy (pís. prameny),
není řešena otázka vzniku, Graus: ocenil význam družiny, její souvislost s počátky lenního
systému; další rozpracování Nový, Třeštík, Vaníček, Klápště, Žemlička, málo přímých
pramenů - sociální teorie
- rodová a úřednická hypotéza o vzniku šlechty
- rodová hypotéza: šlechta vzniká z předstátní kmenové elity (argumentem např. Vršovci –
skupina zcela nejasného původu, oponující dlouhodobě Přemyslovcům), dnes tato hypotéza
téměř opuštěna, i když jsou pokusy některé její prvky oživit
- úřednická hypotéza: šlechta vzniká prostřednictvím knížecí družiny a získává své
postavení až v knížecím správním aparátu, nemá žádnou souvislost s kmenovou elitou
- etapy vzniku šlechty (podle J. Žemličky):
a) kořistnická fáze vývoje státu – bojová velkodružina, sociálně velmi mobilní, postavení
členů podle fyzické a bojové zdatnosti, neexistuje dědičné postavení, urozený původ nebyl
určující – nemůže existovat přímá kontinuita mezi představiteli rodové (kmenové) aristokracie
a šlechtou (otázka původu „alternativních“ velmožských rodů – Slavníkovci, Munici, Těptici,
Vršovci)
b) počátky beneficiárního období (Oldřich a Břetislav): zmenšení družiny, důsledná vazba
na úřady, podíl na příjmech zpočátku kolektivní (častá obměna úřadů, dočasnost správy), záhy
se však objevují snahy “privatizovat” příjmy formou budování soukromých pozemkových
majetků (půda – výsluha prvořadé důležitosti, častěji získávání tichou uzurpací), raná šlechta
“beneficiární” se mění v pozemkovou (podmínka: dědičnost držby)
- 11. stol.: dominance panovníka (Mstiš: Bílina 1161), sílí postavení družiny (rozporná úloha:
státotvorná x konfrontační, destruktivní (uvnitř i mezi jednotlivými družinami, daná
seniorátním principem volby knížete a jeho narušováním): 1091 – družina Břetislava II.
zabránila jeho smíření s otcem, 1197 – Jarloch: “přívrženci Přemyslovi se seběhli ozbrojeni k
Praze, hotovi buď umřít, nebo získat sobě chléb a svému pánovi knížectví”) – tvrdý
konkurenční boj panujících a nepanujících Přemyslovců, podporovaný družinami --permanentní oslabování státu a vleklé krize (1100 – 1125 u moci 7 knížat; též konec 12. stol.)
- od konce 11. stol. slábne obměňování hradských beneficiářů, vzniká souvislost některých
rodů s konkrétním hradem a provincií (Hrabišici, Hroznatovici, Markvartici – Ml. Boleslav,
Ronovci – sever), elity – budují intenzivně vlastní pozemkový majetek (kolonizace knížecí
půdy), současně si udržují postavení na hradech (fyzická kontinuita beneficiářů a rozrodů
pozemkové šlechty doložena Žemličkou u Hrabišiců, Hroznatovců: Heřman a Sezema typičtí představitelé beneficiární šlechty, S. - plzeňský kastelán, Hroznata - kolonizace
pohraničí, vybudování lenní struktury - "milites mei" v závěti z r. 1197, pojištění držby jejím
předáním nově založenému klášteru)
- 1. polovina 12. stol. sílící postavení družin vede k náznaku jakéhosi konsensu mezi předáky,
zejm. ohledně volby knížete, vytváření koalice (Soběslav I. a II. poprvé čelili frontě předáků),
vůle šlechty koriguje panovníkovu politiku, uzavírání družiny - odpor k “novým lidem”,
další pronikání do elity obtížné
– plná dispozice půdou (donace klášterům, majetková pořízení), první predikáty (formálně
nevyhraněné, “de villa”), obliba některých jmen, počátky erbovních znamení (Radomyšl:
Bavoři ze Strakonic), problematika struktury erbovních rozrodů (široké, volně příbuzné
skupiny, možnosti adopce, začlenění ministeriálů?, jména umělá s výjimkou Vítkovců,
ostřejší vymezování a přísná patrilinearita až od 13./14. stol.)
- slabá vláda Bedřicha (1178 - 1189): rychlé upevnění moci pozemkové šlechty, statuta
Konráda Oty 1189 v Sadské, uzákonění dědičnosti lén (potvrzení statutu quo), od konce 12.
stol. sílí napětí mezi novou pozemkovou šlechtou a postupně zatlačovanou, vesměs
druhořadou beneficiární šlechtou (snaha zasahovat jménem hradské soustavy do pozemkové
držby) --- povstání Přemysla Otakara II. (1248 – 49), po vítězství Václava prudký vzrůst
politických ambicí šlechtických špiček (výstavba hradů, zř. pád královského monopolu) a
rychlý rozpad dožívající hradské soustavy (aparát – vlastní zájmy, panovník – jiné opory
moci)
- pozvolný vznik drobné šlechty: druhořadí členové hradského aparátu, ministeriálové a leníci
velmožů (Hroznatovi bojovníci), svobodníci
studium počátků šlechty prostřednictvím archeologie: počátky vlastnických kostelů a
šlechtických sídel (úzká spjatost – důležitá forma stabilizace majetku prostřednictvím
zakladatelských práv, problém: nevíme přesně, které kostely souvisejí se šlechtou)
- otázka velmožských dvorců na knížecích hradech (chybí doklady - Budeč nikoli, Kouřim,
sv. Jiří, poloha u sv. Vojtěcha - ?; Třeštík: odmítnul spojitost dvorců na hradech se šlechtou,
dvorce nutno hledat v suburbiu: Praha, Staré Město, od poč. 12. stol. – „románské“ domy
ovšem vesměs přisuzovány kupcům)
- “malá” hradiště (horizont?, nejasná chronologie, různorodá podoba a patrně i funkce, 12. –
13. stol., chybí kostely, objekty jsou nepravidelně rozmístěny v rámci země, nelze doložit
jejich souvislost s pozdějšími šlechtickými doménami), příklady: Příkopy a Ruchomperk u
Kdyně, Nový Hrad u Stráže, Sovolusky – Semtěš, rezidence šlechtických elit, přerušující
bezprostřední vazbu na zemědělské zázemí? (Procházka: Ruchomperk), kolonizační
provizoria ?, refugia (Frolík, Wolf)
- dvorce na vesnicích u vlastnických kostelů (terminologie: kurie, dvůr, dvorec)
- patrně dominantní forma sídla rané pozemkové šlechty 12. stol., zatím velmi málo příkladů,
obtížné datování (spíše vyšší než by předpokládaly písemné prameny, často na základě
architektury kostela – zjevně chyba v chronologii)
- za indicii se pokládá tribuna (empora) ve věži či v západní části lodi vlastnického kostela
(jenže empory se v kostelech stavěly i později, v době, kdy již nelze mluvit o zakladatelském
vlivu: Zdouň - refugiální věž se vstupem zvnějšku, 1. pol. 14. stol.),
- příklady dvorců: Mostecko - Vroutek – Hrabišici, Bedřichův Světec – nižší šlechta, závislá
na Hrabišicích, nápadné rozdíly v kvalitě sídel i kostelů, pozdní nástup, až 20. – 30. léta 13.
stol.; Týnec nad Sáz. – problematická souvislost se šlechtou, atypický objekt: Velebudice,
Chvojen (knížecí?, Vítek z Prčic?, 1. fáze: sídlo + opevnění, 2. fáze: 1.1/3 13., kostel sv.
Filipa a Jakuba
13. století:
Vyšší šlechta – od 40. let uvolňování vazby na vesnické prostředí, prvotní fáze koncentrace
majetkových domén = vznik hradů (symbol nových ambicí šlechty): výrazné změny v
architektonické a stavební kvalitě, v počátcích i přímé importy stavebních detailů cizího
původu, které se zde nemohly ujmout (Valdek – románský palác)
- nejstarší šlechtické hrady dispozičně jednoduché, úsporné – dispozice s bergfritem a
palácem, nebo pouze s věžovým palácem, pasivní obrana, předhradí s nedostatečně poznanou
zástavbou, ukázky: Krašov, Valdek, hrady na buližníkových sucích Podbrdska, náročnější
objekty: Český Krumlov, latrány u vítkovských objektů (Příběnice, Příběničky) – datace
počátečního horizontu? (Durdík: 30. léta 13. stol., Klápště, Razím – až po pol. 13. stol.)
- diskuse o stavebnících některých rozsáhlých hradů (Rýzmburk, Jindřichův Hradec..)
= poslední tři desetiletí výzkumu hradů v Čechách bylo jednostranně zaměřeno na stavebně architektonické, typologicko – dispoziční otázky na úkor sledování jiných aspektů (studium
provozního charakteru rezidencí, způsoby užívání staveb a skloubení všech funkcí (obranné,
hospodářské, rezidenční), hrad jako symbol moci, hrad jako správní centrum panství)
Drobná šlechta – uvolnění prostorové vazby na kostely (pokud byla), důvody: jiné
prostorové a fortifikační nároky (kostel přestává být šlechtickým refugiem), snad i počátky
vlivu emancipace far (potlačování vlivu zakladatelských práv), situování na okraji intravilánu,
při návesní čáře apod.
- typický objekt motte (S Francie, 11. stol.), nejstarší kolem pol. 13. stol., poměrně málo
příkladů ze 13. stol. (přestavby, mimo zemní opevnění malá trvanlivost = dřevěné konstrukce,
ale též dlouhé přežívání sídel u kostelů – B. Světec, 2. fáze do 1. 1/3 14.)
- příklady: Koválov, Kundratice, Mělnice, Krbice....
- složitější tvrze – kruhové (Martinice), vícedílné dispozice
6: Kolonizace, změny ve struktuře osídlení a podobě vesnice v 11. - 12.
století
- pojem kolonizace (osidlování RS a VS Čech), neoblíbený, ale zatím stále
nejfrekventovanější – problémy: negativní konotace, vzbuzuje dojem jednosměrného pohybu
kolonistů – nevystihuje dostatečně komplexní povahu osidlovacího procesu, v němž navíc
nešlo jen o osídlování, ale také o sociální změnu
- alternativní pojmy: Landesbau, melioratio terrae)
- význam a formy kolonizace předmětem intenzivní diskuse od poloviny 19. stol., základní
směr uvažování vytýčila Palackého koncepce (převedla celou otázku do nacionální polohy:
německá kolonizace s sebou nesla hospodářský pokrok, ale narušila staroslovanskou
"demokratickou" společnost a založila budoucí nebezpečí národnostních konfliktů)
- vzhledem k tehdy výlučně využívaným písemným pramenům nutně došlo k absolutizaci
vrcholně středověké německé kolonizace 13. století (i české bádání: J. V. Šimák, výjimka: J.
Dobiáš: Dějiny král. města Pelhřimova a okolí); extrémní zkreslení a politické zneužití otázky
raných českoněmeckých vztahů: B. Bretholz ("antikolonizační" teorie), J. Skutil 1946
(hypotéza o autochtonních Slovanech)
- teprve od poč. 60 let se po počátečním impulzu onomastiků (V. Šmilauer: Osídlení čech ve
světle místních jmen. 1960) a archeologů (J. Sláma: Příspěvek k vnitřní kolonisaci raně
středověkých Čech, AR 1967) představy o kolonizaci výrazně mění, začíná být nahlížena z
mnohem širší perspektivy (Nový, Žemlička, Klápště, Boháč):
a) jev kolonizace nelze úzce omezit časově ani etnicky --- došlo k objevu etapy vnitřní
kolonizace 11. - 12. století, která byla sporadicky od 12., rozsáhle ve 13. století
doplňována kolonizací vnější, německou. Neznamená to popření významu vnější
kolonizace = dva vzájemně se doplňující jevy, s tím souvisí i problém s terminologickým
rozlišením (rozlišování vnitřní/vnější, česká/německá, též velká, emfyteutická apod. –
všechny tyto přívlastky jsou málo výstižné, nejlépe používat neutrální pojmy RS a VS
kolonizace)
b) kolonizace není pouhým prostým rozšiřováním osídlené plochy, ale má důležité
souvislosti a vlivy na sociálně ekonomické dění celého období
- příčiny: souvislost s relativně příznivým demografickým vývojem: růst populace v záp. a
stř. Evropě, náznaky již v 8. století, v 11. – 12. stol. vznikají první přelidněné oblasti –
Nizozemí, některé části Německa - jež se stávají východiskem kolonizační expanze
(demograficky tento vývoj nelze postihnout, až do 13. stol. neexistují ve střední Evropě
příslušné prameny, vychází se nepřímo z územního nárůstu - důkaz kruhem), př.: Aschheim
- v Čechách a na Moravě se rovněž mluví o demografickém tlaku, o pohybu v důsledku
přelidnění staré sídelní oblasti - nakolik oprávněně?
• nejsou doklady přelidnění (stav výzkumu) (výjimečná situace Roztoky)
• neznáme v dostatečném detailu časoprostorový vývoj osídlení (v 8./9. – 1. pol. 14.
stol. kolonizace jevem plynulým,kontinuálním, byť s jistými zvraty a výkyvy
(maďarský vpád a zánik Velké Moravy), sledování dynamiky je velmi obtížné (a)
nedostatečná a nerovnoměrná pramenná základna, zejména archeologická, (b) málo
propracovaná archeologická chronologie v tomto období, předpokládají se různá
kulminační období (9., kol. pol. 10., doba Vratislava II., 2. pol. 12. stol)
- porovnání rozsahu osídlení české kotliny na poč. 11. stol. (stará sídelní oblast, sídelní
komory, v trase dálkových cest) a na konci 12. stol., jednoznačné zvětšení sídelní oblasti, ale
o kolik? (Žemličkou uváděný dvojnásobek jasně přehnaný, př.: Domažlicko, Bubeník - stř.
Poohří)
mechanismus osídlování
otázka kladena až v poslední době - řada dokladů o tom, že se spontánní kolonizace
realizovala výlučně na krátkou vzdálenost (perspektivně výzkum příbuznosti pomocí
analýzy DNA), písemné a jazykovědné prameny (JZ Francie – podle příjmení původ
kolonistů ze sousedních vsí, Picardie (S Francie, při hranici s Belgií) – původ v okruhu do 15
km),
- až vrcholně středověká německá kolonizace stř. Evropy transferem na velkou vzdálenost
(otázkou míra organizovanosti)
- specifická "kolonizační" demografie: W. Kuhn (hist. geograf): studium počátků německé
Ostkolonisation v oblastech Z od našeho území, zjistil, že chybí výrazné stopy přelidnění
starých sídelních území, počet příchozích kolonistů poměrně malý, k prudkému
demografickému vzestupu v podobě zmnožení sídlišť dochází až v nově kolonizovaných
regionech (větší počet dětí: odstranění kontroly porodnosti, zamezení intenciálním potratům a
infanticidě), všichni mužští potomci zakládají své rodiny a usedlosti - viz Curyšské rotulum;
otázka: jak početnější rodina tohoto období překonávala krizové období v čerstvě
kolonizovaném území, kdy děti ještě nemohou pracovat?)
- závěr: demografický tlak vyvolaný přelidněním staré sídelní oblasti nelze prokázat a není
ani nutno v něm shledávat příčinu kolonizace, osídlení se nešíří frontálně, ale spíše se
mozaikovitě rozrůstá z jednotlivých sídelních komor (pojem sídelní oikumena)
organizace procesu: kníže a jeho aparát - aktivní podpora, málo prostoru pro spontánní
aktivitu, kterou předpokládá literatura, dokladů organizace málo – násilné imigrace zajatců
(přesidlenecké vsi Hedčany – Břetislav I., polské tažení 1039; Milčany, Úherce – uherští
zajatci, určení k pěstování vinné révy)
- přesidlování domácího obyvatelstva: nevolníci (knížecí specialisté) v rámci služebné
organizace, hosté (hospites) – svobodní rolníci na cizí půdě, kterou zřejmě často museli
primárně zkultivovat, darování potenciálních kolonistů církevním institucím od konce 10.
stol. - kolonizační role klášterů – v minulosti se silně přeceňovala u cisterciáků (s ohledem
na jejich řádová statuta, předpisující fyzickou práci při kultivaci krajiny), konventy však
nebyly v našich podmínkách zakládány v pustině, jejich činnost směřovala spíše k
dosídlování, územní koncentraci majetku (arondaci), k jeho právnímu zajištění, nutná revize
celé otázky
etnický charakter kolonizace – starší bádání kladlo přehnaný důraz (nacionalistické
kategorie 19. stol.), v 11. – 12. stol. převažuje český charakter osidlování, avšak v
příhraničních částech země (Vitorazsko, Slezsko, Tachovsko) se od poč. 12. století množí
zprávy o přítomnosti německého etnika – jednoznačně šlechtici, velmoži, obchodníci,
ministeriálové, tj. organizátoři kolonizace, jaký byl jazyk řadových osídlenců v těchto
oblastech nevíme (značný potenciál archeologie)
forma osídlení: jak přibývá krajinně archeologických sond a jak se zpřesňují metody
terénního výzkumu, ukazuje se jako nejrozšířenější forma českého RS rozptýlená
(atomizovaná) forma osídlení – základní jednotkou sídlištní struktury není vesnice, ale
usedlost (přetrvává naprosto nedostatečný stav poznání, minimální počet kvalitně
dokumentovaných a publikovaných terénních výzkumů), základní právní jednotkou villa =
množina samostatných usedlostí
- usedlosti jsou buď rovnoměrně rozptýleny v sídelním areálu, oddělené polnostmi (př.:
Chrudimsko) nebo vykazují náznak shluku (př. Břežánky) – obvykle však nelze prokázat
žádné prostorové vazby mezi nimi, problém interpretace shlukových půdorysů: usedlosti byly
nestabilní, doklady častého přemisťování, na ploše kontinuálního osídlení docházelo k
překrývání různých mikrofází, které nelze vždy spolehlivě odlišit, neboť objekty dvou
bezprostředně následujících fází se nutně nemusejí porušovat --- tím vzniká zdání
kompaktního sídliště, záleží na kvalitě stratigrafie a relativní chronologie, př.: Hrdlovka)
- Morava: větší plošné odkryvy, více dokladů, v rovině zpracování a publikace výsledků se
však tento rozdíl oproti Čechám srovnává – uvádějí se rozptýlené, shlukové i řadové půdorysy
(není možno kriticky posoudit - Mstěnice)
- vzácně odraz v písemných pramenech (kladrubská konfirmace z r. 1239: v přeštickém
újezdu “duo Krazzawce, duo Vodokrith”, též př. Kralovice – drobné vesničky (praedium,
villula) uváděné bez samostatného názvu nebo pod souhrnným jménem)
další aspekty mladohradištního zemědělského osídlení:
a) vztah ke krajině a ekologické vazby osídlení: jasný vztah k vodním tokům, posouzení
významu dalších krajinných a ekologických prvků je za současného stavu obtížné (zonace –
lokalizace zeměď. ploch ?), hypoteticky: sídliště v meandrovém hrdlu (Kojice, Bdeněves)
b) náznaky hierarchie mezi zemědělskými sídlišti (Meduna: primární a sekundární jádra, př.
Lomský potok a Břežánky, Pětipeská pánev)
c) vztah k centrálním bodům: hradská centra různého významu a jejich sídelní aglomerace,
knížecí a klášterní dvory, trhy (trhové – forensní vsi), týny, hospody (krčmy) - místa
setkávání, vybírání dávek, nejpozději nejstarší šlechtická sídla s vlastnickými kostely vytváření kumulací sídlišť, sídelních komor (oikumen) - př.: stř. Poohří (5 - 6, = Kosmovy
kraje, správní jednotky?, avšak nekryjí se plně s obvody hradských center - vicináty?
("sousedstvi" – totéž co polská opole) = právní svazek sídlišť s kolektivní zodpovědností za
dění na svém území, popis v listině 1186 - viz Žemlička, později se "rozpouštějí")
podoba usedlosti:
- zatím málo jasná vnitřní struktura, nic nesvědčí existenci dvora, chybí doklady ohrazení (př.:
Krásný Dvůr)
- dům: nejméně do pol. 12. století výlučně jednodílný obytný dům, nadzemní nebo mírně
zahloubený, lehké dřevěné konstrukce, převážně roubený, ale i sloupové konstrukce
(Mohelnice), použití kamene minimální (velmi vzácně podezdívky, event. základové polštáře
- Mohelnice: jednodílné stavby o rozm. 750 x 500 a 600 x 400 cm). Morava – zemnice.
Interiér - ohniště nebo pec s kamennou nebo hliněnou kupolí, stopy dymníků (Záblacany,
Šakvice). Někdy pokládány oválné mělké jámy za obytné objekty (Krásné Březno, Palonín),
rozdíly v názoru na situování podlahy (zřejmě na či nad úrovní terénu, př. anglosaská ves
West Stow). Doklady vícedílných vesnických domů z 12. stol. zatím nejisté (Hrdlovka,
Záblacany).
- hospodářské a provozní objekty: oproti předchozímu období stoupá počet i variabilita
- obilní jámy (v Čechách méně než na Mor., obecně jich není mnoho - zř. převaha
nadzemních sýpek, objemy jam dovolují odhady obilných zásob a velikost vyživované
populace: Palonín – jámy na 8,5 – 49 hl obilí, Mstěnice - 5 - 50 hl, možnosti
archeobotanických rozborů osiva), zásobní jámy, sklípky, převažují však mělce zahloubené
objekty a kůl. jámy – relikty nadzemních hosp. staveb kůlové nebo roubené konstrukce
(špýchary?, kletě? - polyfunkční komory + obyt.stavby, dolož. jazykovědně), kůlová stavba v
Bylanech, množství funkčně neurčitelných objektů
- “chlebové” pece (samostatně stojící – Mstěnice, Krásné Březno)
- oborohy (“brah” – berg): všeobecně rozšířená kůlová stavba na čtvercovém nebo kruhovém
půdorysu s košatinou a posuvnou stříškou (uskladňování nevymláceného obilí a sena) – nutno
předpokládat
- studny – bedněné n. roubené, čtverc. půdorysu (Šakvice, Krásné Březno, Volevčice 2x)
- výrobní objekty (zejm. na Moravě: hrnč. a hutnické pece, stopy kovářství (Mstěnice,
Jenišův Újezd), Záblacany: výroba a zpracování železa, dehtařské jámy, vápenná pec – k
čemu vápno?) – autarkie vesnic, náznak specializované výroby (Mohelnice: 4 vzájemně
posunuté sídlištní fáze pol. 10. - pol. 13. stol. – hrnčířství - hliníky, pece - jednoprostorové
kupol. pece na kruh. půdorysu, prům.1 - 1,5 m, služební osada? - velmi rezervovaně)
7: Změny zemědělského osídlení ve 13. století
- pokračují události dlouhého trvání zahájené na sklonku raného středověku:
• nahrazování knížecích ekonomických a správních struktur – hradské soustavy a
velkostatku – novými strukturami
• upevňování domén nových pozemkových vlastníků
• kolonizace - celé 13. století (zemědělská: spíše periferní, podhorské a horské oblasti,
městská, specializovaná - hornická)
• sociálně právní přeměna vesnice (rozpad vicinátů – „sousedství“), radikální úbytek
svobodných sedláků, sociální sjednocování zemědělského obyvatelstva do kategorie
poddaných, s obdobně stanovenými právy a povinnostmi (změna významu pojmu
rustici; homines)
- zrychlování vývoje, zvýšená míra konfrontace se zahraničním vývojem, snaha o efektivnější
využití půdy a lidského potenciálu ze strany nových pozemkových vlastníků spojená se
zaváděním nových hospodářsko – právních podmínek – vyúsťuje do radikální transformace
osídlení – jeden z archeologicky nejviditelnějších projevů vrcholně středověké přeměny
Čech, jen nepřímo se zrcadlící v soudobých písemných pramenech, fenomén známý v
celoevropském kontextu - kulturní přeměna krajiny, organizovaná šlechtou, církví a
panovníkem
- důležitá podmínka a průvodní znak: zavádění německého práva, nejstarší doklady
z prostředí johanitů, premonstrátů a benediktinů, zpočátku nevyhraněný obsah (dokonalejší
pojištění držby, varianta imunity): 1. doklad – johanité pro Moravu, hlavně Opavsko 1218
(„smějí jakékoliv své državy osazovat lidmi, jimiž chtějí, přivolaní lidé mají pokojně a bez
překážek užívat práva Němců“), 1226 – doksanské premonstrátky (povolení „upevnit“ ves
Mury právem německým), 1234 – vysazení vsi Jakubova na německém právu – v 1. pol. 13.
stol. nejasný mechanismus zavádění, neprokázána souvislost se strukturálními proměnami
osídlení
- až v polovině 13. stol. určitější zprávy o vyhraněném německém právu - emfyteuzi – rolník
platí dědičnou držbu půdy nájmem (census), alespoň zčásti v penězích, vrcholná podoba u
nás: kolonizace biskupa Bruna ze Šaumburku (více než 100 listin, 50.-60. léta, přesně
vymezené pozemkové majetky, jasně specifikované povinnosti a odměny lokátorů, lánové
rozsahy vsí, povinnosti poddaných, vyplývající z držby lánů, počáteční lhůty bez censu 8, 13 i
20 let)
- způsob zavádění emfyteuze regionálně velmi rozdílný, málo písemných kodifikací (nutno
počítat s jinými formami kodifikace)
- Lhoty – asi 450 míst. jmen v českých zemích, převážně (oprávněně?) spojovány s domácí
právní tradicí, 1. výskyt místního jména 1199 (Lhota) sv. Jiří u Chocně, otázka ius
bohemicale (lhotské či osadnické právo), zř. proměnlivost obsahu, možná všechny varianty
právních vztahů kromě emfyteuze, zvykové právo?
archeologicky postižitelné změny:
a) makrostruktura - koncentrace a stabilizace osídlení (nucleation), zánik atomizované
struktury, soustředění sídlištního areálu a uvolnění katastrálního území pro souvislé
zemědělské plochy, plužina často determinuje polohu vsi, nikoli naopak
- změna makrostruktury u nás prokazována opakovaně od 70. let 20. stol., do té doby
předpokládána prostorová kontinuita RS a VS vesnic, Mostecko – v okruhu 11 km zaniklo do
pol. 13. stol. 30 sídlištních areálů, př. Bylany: 3 RS sídlištní areály, Bylany 1 a 3 dlouhodobě paralelní,
na sklonku existence větší mobilita usedlostí, Bylany 5 – odlehlá izolovaná obilnice, 1276 lokace Bylan
v současné podobě z areálu Bylany 1, z Bylan 3 po 1249 Přítoky
- proces může, ale nemusí souviset s emfyteutickou přestavbou vesnice (Odolice, Svinčice –
již stabilizované, pevně vymezené vesnice r. 1343 nově přeměřeny a poddaným nově
stanoveny povinnosti)
- výrazné zásahy do krajiny (nové uspořádání zemědělských ploch a ekologických zón, těsný
prostorový kontakt usedlostí), odraz těchto změn v mentalitě???
- změny v podobě plužiny – prameny implikují užití pravidelných rozměřovacích modulů a
vzniku stejně velkých polí - lánová soustava (starší terminologie mansio, terra), otázka vztahu
mezi použitou měrnou jednotkou, zemědělským systémem, typem plužiny a typem orebního
nářadí velmi obtížně řešitelná
- 3 typy plužiny (často kombinace):
• bloková (vývojově nejstarší, vyhovuje atomizované struktuře osídlení a přílohovému
zemědělství, ale přetrvává kontinuálně do novověku, spojuje se též s křížovou orbou),
• pásová (záhumenicová, ucelená držba parcel, spojuje se s úhorovým systémem a
s lánovou soustavou, typická pro mladší RS v S Německu),
• traťová: pravá (=s regulací obdělávání a s roztříštěnou držbou parcel) – nepravá,
spojuje se s troj- a vícepolními úhorovými systémy 12. – 13. stol.
b) status a hierarchie osídlení (urbanizace - regionální centra trhu, vznik feudálních sídel)
c) změna podoby sídlištních areálů: vznik “jaderných” vsí, vznik návsi, více či méně
pravidelné uspořádání usedlostí, často podle normového, rozměřeného schématu, ohrazení
intravilánu, značná variabilita
- - - studium půdorysných typů, jejich původu, rozšíření a sociálního významu:
- počátek srovnávacího výzkumu geneze půd. typů v Německu 30. let, šíření pravidelných
forem s německou východní kolonizací, etnická interpretace
- otázka časových počátků pravidelných dispozic - prameny: mapy stabilního katastru,
zaniklé středověké vsi (ZSV) s nedostatečně doloženým lokačním horizontem - v Čechách
nedostatek dokladů VS/PS vsi v superpozici s RS sídlištěm, Morava - Pfaffenschlag,
Mstěnice,
- zatím se pravidelné, rozměřené typy zdají objevovat nejdříve kolem r. 1300 (Čechy), či kol.
1250 (Morava), ale jdou paralelně s málo regulovanými půdorysy (př.: Komorsko x Neslívy,
Svídna – šířkový modul 21 m, 3 usedlosti 1,5 modulu, 3x dvojnásobek, 1x čtyřnásobek,
Rakovnicko – skupina ohromných návesovek, lokovaných v 1. pol. 14. stol. – šířkový modul
48 loktů (28 m) – odvozeno nekriticky z mapy stabilního katastru!, Lipnice), Libkovice,
Bystřec, Kausche: náznaky existence prvotního jádra, z něhož se dispozice rozrůstá postupný vývoj do pravidelných dispozic?, vliv městského urbanismu a obecného vývoje
urbanistických schémat?
- regionální rozdíly v zastoupení půdorysů, př.: Chotěšovský klášter (Úherce, Ves Touškov,
Přehýšov - lokační listina 1302) - podmíněno možnostmi a ambicemi feudála (přizvání či
nepřizvání lokátora), velmi chybí podrobné studie z Čech
- etnická interpretace možná pouze ve výjimečných případech, v komplexu jiných vlivů na
půdorys sídliště hrála etnická příslušnost kolonizátorů malou úlohu
- závislost na přírodních předpokladech - morfologii terénu, vodním zdroji - obvykle
“normové” dávány do protikladu k “přírodním” dispozicím - není přesné, sídliště bylo vždy
začleněno do komplexně působících ekologických podmínek místního krajinného prostředí,
nerespektování těchto zákonitostí mělo za následek snížení ekonomického potenciálu a
“zranitelnost” ekonomiky sídliště, tzv. “přírodní podmínky” ovšem nelze chápat jako
mechanickou skladbu jednotlivých aspektů
- př.: Komorsko
- sociální výpověď půdorysů: lesní lánové vsi - shodné podíly a povinnosti, existence
samosprávy, sídel drobné šlechty a svobodníků, př.: Komorsko - výstavnější objekt v čele
návsi; zmínky o vesnických rychtářích – již 1222 na Břeclavsku rychtáři německých jmen,
starosta – magister rusticorum, venkovští konšelé
d) podoba a konstrukce usedlosti - změna mikrostruktury, změna dispozice usedlosti a
domu, trojdílný půdorys a otázka jeho počátků, hojnější užívání kamene a trvanlivějších
materiálů (zvýšení stavební a konstrukční kvality), stabilizace domů na parcele – postupná,
postupná funkční krystalizace usedlosti (Libkovice až 16. stol.; Ammerland, bavorské
výzkumy domů)
-”sedliště” a samoty - otázka jejich stáří a vývojové kontinuity (“neúplná” koncentrace
osídlení? a pokud ano tak proč?), minimální výzkum v Čechách, př.: Anglie, Bosau - Kl.
Neudorf - samota založena v pol. 12. stol., Čechy – ZSV “Vranovská Hůrka” v Brdech
(specializované sídliště)
8: Exploatace surovin, technologický potenciál 11. až 13. stol.
- rozdílné obecné hodnocení období z hlediska technologické úrovně a ekonomické efektivity:
zdůrazňování zranitelnosti RS ekonomiky a života na hranici ekonomického kolapsu (J. Le
Goff: společenství hladu), křehká rovnováha agrární společnosti x „industriální revoluce“ (L.
White aj.)
- málo přímých, kvantifikovatelných pramenů
- krizové jevy: nízké výnosy (nedostatek hnojiva a kvalitních zeměděl. nástrojů, primitivní
přílohové hospodářství), nedostatek surovin, malý objem obchodní výměny, absence kapitálu
pro náročnější projekty (hlubinná těžba), „společnost bez rezerv“ (Klápště), malý inovační
potenciál (empirické předávání technologických znalostí a mentalitní bariéry - strach
z inovací)
- protiargumenty: vysoká efektivita činnosti hradské organizace a správy knížecího
velkostatku, zemědělská produktivita nemohla být katastrofálně nízká (Únětická listina: majetek
kanovníka Zbyhněva vč. nevolné čeledi = 3 rodiny a několik dalších drob. dávek určeno k vydržování dvou
kanovníků a jejich rodin!, též roztříštěnost klášterních držav - Kladruby, výnosy musely pokrýt i náklady na
dopravu a administraci), doklady ekonomického kolapsu výjimečné, nedají se kvantifikovat
(konec 12. stol. – devalvace měny, zhroucení denárového systému a platby hřivnami Ag), na
zemědělské systémy v RS (přílohový x úhorové) není jednotný názor, stanovovat dynamiku
zavádění technologických inovací a rekonstruovat technologický vývoj je velmi obtížné (př:
mlýny, oradla), význam klášterů při šíření technologických znalostí a inovací (Francie 12.
stol.: 30 pís. pramenů o železářství, z toho 25 z cisterciáckého prostředí, nejde o empirický
mezigenerační přenos)
- problematičnost všech obecných hodnocení – obrovské geografické rozdíly v kvantitě a
specializaci výroby (železářství v Čechách – na vsi u ložisek x v suburbiích x počátky
nepřímé výroby v progresivních regionech Něm., Fr. aj)
železo
- až do 13. století neshledáváme v arch. nálezech žádný kvantitativní nárůst artefaktů,
poškozené a zničené předměty byly běžně recyklovány (tzv. paketování)
- těžba lehce přístupných a lehce tavitelných rud (u nás hydroxidy Fe, bahenní rudy), těžba
povrchová v mělkých trychtýřových jámách, vzácně přípovrchová těžba mělkými šachticemi,
umístěnými hustě vedle sebe v těžebním poli (př.: Frei 1967)
- hutnění: princip přímé výroby železa, šachtová pec a hutnická výheň, typy, ruční pohon
dmychadel, odpich.
- experimentování s vodním pohonem dmychadel vedlo k počátkům výroby surového železa
(nepřímé výroby železa): Švédsko, Alsasko, Lombardie, JZ Německo – Metzingen, 11. stol.,
přímý doklad kusové pece – 13. stol. (např. doklad místního jména Smidi mulin v Horní
Falci k roku 1010).
- výroba technologicky náročnější (vodní kolo s převody, zkujňovací výhně, kvalitnější ruda,
větší množství uhlí, struskotvorné přísady, kontinuální zavážení), ale mnohem efektivnější (x
efektivita jedné maloobjemové šachtové pece s ručním dmycháním v Praze - Poříčí: 10 18%)
- Čechy - ?, technologický regres (zaniká progresivní, tzv. želechovický typ velkomoravské
pece, návrat k malým nadzemním šachtovým pecím s odpichem a zř. k metalurgickým
výhním – dílny v suburbiích, Praha), otázka datování přechodu k "dýmačkám" (velkým
kusovým pecím s vodním pohonem dmychadel, vyrábějícím kujné? nebo surové? Fe), v Praze
výroba končí na přelomu 12./13. stol.
barevné a drahé kovy
- stříbro: stř. Evropa až do konce 10. stol. pokrývá svou spotřebu převážně arabskými
stříbrnými mincemi, vlastní těžba se rozvíjí poměrně pozdě, byla vynucena zastavením přílivu
orientálního stříbra do stř. a sever. Evropy a rozvojem mincovních systémů (968 Harz, 984
Vogézy, 1028 Schwarzwald, 1168 saské Krušnohoří), hornictví je ve srovnání z těžbou železa
nepoměrně technicky náročnější, dražší a riskantnější. Také výroba kovu je technicky a
energeticky náročná (Ag málokdy ryzí, běžně v podobě polymetalické sulfidické rudy, z níž
musí být složitě extrahováno). V Čechách zatím těžba Ag doložena není, 1. přímá zmínka o
stř. dolech až z r. 1188, takže o těžbě obvykle pochybováno. Indicie: boleslavské denáry,
jejich kvantita, chemické složení, poloha Malínské mincovny, Čáslav – nález mladohradištní
nádoby s „průbou“ (zkušebním vzorkem Ag rudy). Absence pramenů se týká také těžby a
zpracování barevných kovů, s výjimkou surovinově neurčené kovolitecké činnosti v areálu
hradských center.
- zlato: jihočeská říční (rozsypová, aluviální) ložiska, časné osídlení zlatonosných oblastí i
archeologické datování některých rýžovišť svědčí o jejich provozu v raném středověku.
Zprávy o platbách v “dobrém říčním zlatě” – 13. stol.
- hlubinná těžba – nezbytné předpoklady:
• vznik právního rámce: horní regál (mincovní kovy) transformován do báňských
zákoníků - říše: vznik regálu v pol. 12. stol., již během 13. stol. převáděn na zemská
knížata, české země: absence rozsáhlejší těžby v RS, kníže svrchovaným pánem nad
surovinami, Jihlavský horní řád - podíl na zisku, Ius regale montanorum –
Kutnohorský horní zákoník Václava II - plně definován horní regál, maximální
hornické svobody, silné omezení práv pozemkových vlastníků
• řešení technických překážek spojených s postupem do hloubky
- rozvoj dolování ve 30. - 40. letech 13. stol., zř. první vlna systematické prospekce
polymetalických ložisek, kolmarská kronika: "Václav I. shromáždil s pomocí Němců velké
bohatství ze zlatých a stříbrných dolů"
- výrazná činnost na ČM vrchovině (Jihlava: po 1234, Havl. Brod, řada hornických sídlišť a
protoměst, typ ložiska determinoval rychlý úpadek, zlatodoly na Jílovsku), výjimečné
osobnosti - mincmistr Eberhard, královský věřitel, zakladatel Havelského města, úzká vrstva
bohatých patricijů - horních podnikatelů
- obecné kovy - cín
- 2. vlna = 3. čtvrtina 13. stol.: Kutná Hora (Kořan: 1300–1350: 1000 t Ag), o málo později
zlatorudné Kašperské Hory, radikální reforma horního práva, obchodu s kovem a
mincovnictví – Ius regale montanorum, 1300
- diskuse o faktickém ekonomickém přínosu stříbra ve 13. stol. – vyplýtváno na zahraniční
reprezentaci českých králů? (Janáček)
zkoumání skutečného přínosu a archeologických dokladů technických inovací
středověku
1. vodní kolo – klíčová inovace,
2. pluh
3. zdokonalení zápřahu
4. zavádění nových zemědělských systémů
1. vodní kolo: jeho rozvoj vnáší do systému, založeném pouze na potravní (lidské a zvířecí)
energii silný zdroj alternativní energie mechanické, navíc schopný mnoha rozmanitých
aplikací (obilní mlýny, již zmíněné železářství, stoupy, pily, hornické vodotěžní systémy,
městské vodárny, brusy, valchy, mlýny na papír atd.), výkon vodního obilného mlýnu o
jednom složení se odhaduje cca 10 x větší než ruční mlýn
- počátky mlýnů: od 30. let velká pozornost historiků (Ernst Bloch), dodnes nerozřešená
otázka (rezervy v archeologickém výzkumu).
- vynález helénistického Řecka, rozvinutý Římany (stupňovité mlýny na řece Durance v
Galii), podle historiků se vodní mlýn v záp. Evropě začal výrazněji rozšiřovat nejpozději od
9. století, část historiků uvažuje o možnosti kontinuity mezi antikou a raným středověkem v
případě mlýnů na území Galie. Předpokládá se, že nejběžnějším typem byl mlýn
horizontální. Opatství Saint-Germain-des-Pres: v 9. stol. 59 mlýnů, Domesday Book 1086: v
Anglii 5. 624 mlýnů ! (při odhad. počtu 1 mil. obyvatel vychází 1 mlýn na cca 200 lidí).
Zdokonalené využití mlýnů představuje jejich kombinace s říčními přehradami (arabský
vynález), první přímý doklad z doby kolem roku 1000 se týká řeky Leck u Augsburgu.
- tamtéž, v Dasingu, r. 1993 proveden záchranný archeologický výzkum mimořádného
významu: dřevěný vertikální mlýn na spodní vodu, datovaný dendrochronologicky do
rozmezí let 697 - 789, nové nálezy na Švarcavě.
Čechy: tradiční názor: pozvolna od 12. stol. zejm. v církevním prostředí (*Únětická listina
kanovníka Zbyhněva (1125 - 1140), mlýn na potoce Slativnice (horizontální?), mlýn
Sázavského kláštera apod.)
revidovaný pohled: Boleslavova donace břevnovskému klášteru z 993 je sice falzem ze 13.
století, ale obsahově je autentická pro konec 10. stol. - uvádí množství vodních mlýnů a míst
na březích Vltavy, kde mají vzniknout, lom na mlýnské kameny Žerovnice - pražská pánev,
souvislost s knížecím majetkem
- ve 13. století je mlýn již běžným vybavením venkova (jediný výzkum: Vyžlovka, stejně je
tomu v Polsku), mletí na ručních mlýnech však přetrvává do novověku (sankcionování přímus, ban, konfiskace mlýnků), žernovy 11. - 13. stol. z Čech: chybí stopy po upevnění
rukojeti
větrné mlýny - ?, 1180 Normandie, původ z islámského světa (?), expanze ve 13. stol., u nás
sporné St. Město u Uher. Hradiště (datováno mylně do velkomoravského období, ale jinak to
mlýn může být), 1281 - Strahov. klášter
2. pluh: vedle mlýna, jehož rozšíření umožňovalo šetřit lidskou sílu, se přikládala zásadní
úloha při překonávání úzkých limitů RS ekonomiky rozšíření pluhu = pluh dokonale obrací
půdu (lepší provzdušnění a hnojení) a tím ji lépe obdělává, což mohlo mít výrazný vliv na růst
zemědělské produkce, typologicky starší oradla půdu pouze rozrývají nebo nedokonale obrací
- 3 základní typy historických oradel (mnoho přechodových variant):
- hák (bezplazové či rýlové rádlo): nástěnná malba v kapli sv. Kateřiny ve Znojmě
1134, dvě kleče, okovaný sloupek (symetrická radlice?), dlouhá hřídel s nárožním jhem,
vysoké těžiště
- plazové rádlo (nákolesník) - plaz
- (záhonový) pluh - asymetrická radlice na krátkém plazu, velká dřevěná odvalová
deska, krojidlo
- klasické schéma ekonomických historiků a archeologů (nejpodrobněji Beranová):
od 8. stol. stoupá počet nálezů radlic, typologicky spojovaných s hákem a rádlem, zvětšování,
v klíčovém období přelomu 12. a 13. století dochází k přechodu na těžký záhonový pluh s
asymetrickou radlicí, krojidlem a odvalovou deskou --- výrazný vzrůst produktivity
zemědělské výroby (příčina společenských změn), změna tvaru plužin (pluhu vyhovují dlouhé
pásové plužiny).
- kritické zhodnocení pramenů tuto teorii nepotvrzuje (odmítl již Šmelhaus, z archeologů
např. J. Klápště), argumenty:
1. již z konstrukce zákl. typů oradel je zřejmé, že každý byl vyhovující na jiný typ půdy (pluh
- vlhčí, těžší; rádlo - sušší, písčitější půdy), případný přechod na pluh nemohl být hromadný,
rádla běžně do recent. období
2. ze součástí oradel známe pouze ty dochovatelné (železné), což je pro určení konstrukce
nedostačující (symetrické radlice mohly být osazeny asymetricky - Ivanovice)
3. archeologická pramenná základna je zcela nedostatečná, nelze prokázat žádné kvantitativní
tendence (první archeologický doklad skutečného těžkého záhonového pluhu s asymetrickou
radlicí a krojidlem: Semonice (vých. Čechy), datování souboru železných předmětů do doby
kolem 1300), ikonografické doklady až ze 14. stol.
= změnu v kvalitě oradel na počátku vrcholného středověku nelze prokázat
3. zdokonalení zápřahu - nejprimitivnější forma zápřahu tažného dobytka - provazová
smyčka, typické pro RS je jho (jařmo), dá se prokázat osteologicky, dobytek značně vysiluje
(nejšetrnější je dvojité kohoutkové a nárožní, doložené etnograficky a ze středověké
ikonografie)
- chomout - výrazné zvýšení tažné síly (5x), archeologicky počátek chomoutu obtížně
prokazatelný – v 8. stol. z Asie do Evropy, 1. vyobrazení Trevírská apokalypsa kol. 800, u nás
nejstarší jazykovědné doklady z přelomu 12. - 13. stol. (obec Chomutov, vybíraná dávka
chomútné)
- podkovy – též z východu, 9.-10. stol. – sibiřské kočovnické hroby, od 11. stol. běžně ve stř.
Evropě
4. zavádění nových zemědělských systémů
- 2 základní skupiny soustav (velké množství variant a přechodných forem):
1. přílohové (existence přílohu = víceletého úhoru, který se nechává zarůst travou
(pastvina) nebo křovinami, trávopolní (střídavá) soustava, kultivace za pomoci
žďáření, extenzivní metoda, mající zř. dlouhodobě negativní vliv na chemismus půdy
2. úhorové (existence jednoletého, pravidelně oraného a hnojeného ("černého") úhoru,
na ostatních plochách se střídají v různých kombinacích ozimy a jařiny). Soustava je
tak výrazně intenzivnější a produktivnější, ale je pracnější (trojí orání úhoru), vyžaduje
alespoň částečnou regulaci obdělávání a kvalitní (obilní) půdy. Problém hnojení (RS
nedostatek mrvy - polaření?). Základní variantou úhorové soustavy je trojpolní
systém (jeho krajní podobou je vázané trojpolí - trojhonná soustava – systém, kdy je
celá plužina vsi rozdělena do třech tratí – honů, zemědělci mají pozemky v každém
honu a střídají plodiny jednotně)
dvě hypotézy: 1. ("archeologická") Beranová: intenzifikace zemědělství ve VS přechodem
na racionálnější systémy obdělávání, od pravěkého přílohového zemědělství k vícepolním
regulovaným systémům, zejména k vázanému trojpolí, spolu s prosazením pluhu. Tato
představa je hluboce zakořeněna a v různých modifikacích přežívá dodnes (Klápště: Změna,
zde ovšem odmítnutí vázaného trojpolí x Šmelhaus: zmínka o regulovaném - trojhonném systému obdělávání k roku 1397).
2. Šmelhaus: Příznačná pro všechny systémy obdělávání je snaha nalézt v konkrétních
podmínkách rovnováhu mezi dobou nutnou k obnově bonity půdy a mezi jejím co nejsnazším
obděláváním. V našich klimatických, půdních a sociálních podmínkách musela již od počátku
historického období převládat na starém sídelním území soustava úhorová, trojpolní systém.
Častější výskyt přílohů jen v nivách velkých řek nebo na čerstvě kolonizovaných půdách.
Smetánka: Únětice - tři polohy označené "campus" nejsou dokladem trojhonného systému
(poloha vedle sebe), ale naopak přílohového (campus x ager: Šmelhaus: campus interpretuje
jako louku či pastvinu)
- přestože jde o otázku zásadní, nelze se zde zatím dobrat jistějších výsledků, perspektivy:
environmentální výzkum v malém krajinném výseku, archeobotanika (zkoumání podílu žita a
charakteristických ozimých plevelů v obilovinách), výzkum zaniklých polí, experiment a
kvantitativní modely - Beranová
– diskutabilní povaha důkazů, sociální význam přisuzovaný inovacím: samy o sobě
neměly rozhodující význam při vzniku vrcholně středověké krajiny a společnosti, jejich
přeceňování je však značně rozšířené. Mnohdy je krajně obtížné vysledovat proces jejich
uplatňování v praxi, což je dáno do značné míry stavem našich pramenů a mezemi jejich
vypovídacích možností. Technologickým změnám vždy předcházely změny společenské a
organizační.
9: Pohřbívání v 11. – 13. století
- stagnace výzkumu, důvody: - podceňování významu (př: Beranová, Slovan. téze, str. 132),
mechanizované zemní práce (Kuna – Klápště), (Krumphanzlová, PA 1971, 1974), absence
výzkumu kolem sakrálních staveb
- odhady velikosti stávající pramenné základny = do 1% RS populace
- tři okruhy otázek spojené se studiem pohřebišť:
a) průhled do mentality, kultury a duchovní sféry (christianizace) – složitý konglomerát jevů
s nejasnou interpretační váhou, otázka možnosti archeologického přístupu k otázkám
duchovního života a rituálu (smysl rituálu nemusel být zřejmý ani současníkům, natož
dnešním archeologům)
b) výpověď o sociálních a hospodářských otázkách (umístění a struktura pohřebišť, hrob.
výbava, př.: prosazování peněžní směny)
c) demografické otázky, příbuzenské vztahy, paleopatologie, úroveň lékařské péče,
- nejvýznamnější změny v podobě pohřbívání 11.-13. stol.
a) zánik tzv. řadových pohřebišť a plné prosazení tzv. etážového pohřbívání u kostelů
v sídlištních areálech
b) změny v detailech archeologicky uchopitelných složek pohřebního ritu
c) důsledná redukce artefaktů v hrobech
ad a) kostelní pohřbívání již od poč. 11. stol. dominuje, na venkově však přetrvávají tzv.
řadová („nekostelní“) pohřebiště ve volné krajině
– jejich charakteristika: s výjimkou Prahy – Motola (209 hrobů) a některých nekropolí na jižní
Moravě většinou jen nižší desítky hrobů, na vyvýšených plochách po obvodu sídelního areálu,
cca 300 až 500 m od sídlišť, často při rozcestích, plochá pohřebiště, výjimečně – na počátku
období – ještě používání mohylníků (Petrovice, okr. HK: dodatečný pohřeb do mohyly
s mincí Břetislava I.; Hlohovičky, okr. RO)
- otázka jejich interpretace, často dávána do souvislosti s Břetislav. statuty (1039), pohřebiště
však nepochybně křesťanská, otázka sakrální stavby a ohraničení; nově (Klápště 2005)
datován zánik nekostelních pohřebišť na přelom 11. a 12. stol. a spojován s opakováním
Břetislavova zákazu pohřbívat v polích a lesích (Bořivoj II., 1092) – na základě numismatické
evidence, v té době však ještě není konstituována farní organizace a síť kostelů na venkově je
stále příliš řídká
- hřbitovy při kostelech na hradech a v suburbiích – výrazně větší (velká koncentrace obyv. +
okolí?), Bílina 1000 hrobů – nepubl.; Budeč, P. Marie; Kouřim, sv. Vojtěch - hroby ještě 35
m J od domnělého místa kostela
- 12. stol. – doba expanzivního růstu venkovských farních a klášterních kostelů – současně
prosazování farního přímusu (právo udílet svátosti, především archeologicky doložitelný
křest a křesť. pohřeb), zatím obtížně datovatelný, patrně spíše dlouhodobý proces plného
prosazení kostelního pohřbívání během 12. – 1. pol. 13. stol., (x př. Praha – Staré město –
Dragoun – většina farních!, výstavba má "jednorázový" charakter, obraz ovšem nebere v
úvahu možné předchůdce na místech stávajících kostelů) (Polsko: průběh 12. stol., Morava –
konec některých nekostelních až během 13. století: Koválov – vznik kostela na místě
pohřebiště ve 13. stol.)
- Radomyšl: jediné vesnické kostelní pohřebiště nejstaršího období, zkoumané
reprezentativním vzorkem a publikované – 517 nebo 463 intaktních hrobů (odhad asi 1100 –
1200) při předpokládané existenci pohřebiště 100 let (odhad: komunita 250 jedinců, spádová
funkce hřbitova)
- prostorový vývoj kostelního hřbitova, zpočátku velmi extenzivní, postupně omezen
koncentrací a urbanizací sídlištního areálu (v souvislosti se změnou ve 13. stol.?), pohřební
areál uzavřen pevnou fyzickou hranicí, vznik etážového pohřbívání (redukce rozsahu
kostelních pohřebišť: Vrbno u Mělníka, Žákava, Radomyšl)
- města
• angažmá mendikantů v pohřbívání,
• počátky cechovního a komunálního pohřbívání (hrobníci – Z Evropa od 1. pol. 14.
stol., objekty márnic),
• už na konci 13. století rozvoj špitálů, leprosárií (zpočátku dependance starých řádů,
později zařízení městská, soukromá či špitálních řádů - křížovníci, personál –
řeholníci, terciáři),
• počátky pohřbívání mimo městské areály z hygienických a prostorových důvodů –
málo probádaná otázka (Plzeň, kostel sv. Mikuláše 1409),
• vedlejší funkce hřbitova (Děčín, paprsčité cesty, velká vydlážděná plocha), univerzální
místo k setkávání (lat. synonymum: atrium = komunikační prostor v širším slova
smyslu), zákazy zpěvu a dívčího tance, trhy, refugium (právo azylu)
ad b) změny nejsou výrazné s výjimkou etážového pohřbívání, které ale zůstává dlouhou dobu
řadové, s rámcově východozápadní orientací těla, vznik ossarií (kostnic), karnerů
• drobné rozdíly v poloze paží (v mladších etapách vzrůstá počet sepnutých či
překřížených rukou v bederní oblasti)
• pozvolný rozvoj permanentního označování a stavební konstrukce hrobů – sociální
výlučnost, kamenné stély – Radomyšl, Bílina, Nesvětice, horizontální kamenné
náhrobníky (u nobility od 12. stol., pouze v círk. prostředí výrazné výtvarné pojednání
a opis), svislé náhrobky od 18. stol., hrobky – zejm. v mendikantském prostředí
v těsné vazbě na kostel či v interiéru
• ústup od V-Z orientace – nejdříve v mendikantských kostelech, souvisí s rozsáhlým
zpřístupněním pohřbu ad sanctos laikům, poloha v kostele podmíněna společ.
postavením a výší zbožného odkazu
ad c) zásadní redukce artefaktů mimo elitní sociální prostředí, mizí výrazné doklady
přechodových rituálů (nádoby, kovové nástroje, zbraně), udržují se v malém množství:
– mince (“obol mrtvých”, vrcholí v 11. a na poč. 12. stol., pak vzácně do 13. stol., neznáme
dobu oběhu mincí před jejich uložením do hrobu), zcela bez analogií nález depotu denárů z
let 1120 – 1157 na pohřebišti ve Vrbně u Mělníka, přes názor autorů nejspíše nejde o milodar
- ozdoby a součásti oděvu – Radomyšl: 12. stol., 11% hrobů s nálezy
• es-záušnice (bronz, stříbro, cín, železo), symbolický charakter (?, Sommer, corona),
chronologické problémy (Krumphanzlová, Turek: typologická řada, zvětšování
průměru, Smetánka velké průměry až do 13. stol., Klápště: malé do 30 mm v 10. - 11.
stol., později oba typy), jediná možnost datování konce nekostelních pohřebišť;
• prsteny – častější v mladším horizontu, většinou velmi jednoduché, měděné, mosazné,
bronzové,
• přezky – nejč. kruhové (Čelákovice)
• křížky
• spinadla rubáše
– velmi vzácně součásti výstroje jezdce – ostruhy s bodcem ještě v 11.- 12. stol. (znak
vyššího soc. statutu – souvisí s elitními pohřby)
antropologický a demografický vývoj
RS: - průměrný věk dožití 39 let, asi 40% dětská úmrtnost (kritická doba do 10 let), muži se
dožívali déle než ženy
- nejnápadnější genetická změna – brachykefalizace (v celé stř. Evropě), velmi výrazný trend
– proč? (změny ve způsobu života, výživě ... jakým mechanismem přenos do biologické
sféry?)
- patologické změny – zhoršení stavu chrupu oproti pravěkým populacím, četné doklady
artritických a deformačních změn na kostech (páteř, klouby), doklady stop po úrazech, často
bojového původu (fraktura levé ulny, Velké Hostěrádky – velmi zdařilé zhojení bez
dislokace), výrazný vzestup podílu patologických nálezů u vrcholně a pozdně středověkých
klášterních a městských populací !!
Heidelberg - špitální hřbitov - 250 hrobů 2. pol. 13. až 1. 1/3 15. stol., nejčast. kategorie 25 30 let, časté masivní degenerativní změny na kostře (revmatická onemocnění, záněty), více
než 70% jedinců zubní kazy a záněty, 56% paradentóza (žádná hygiena zubů), extrémně
srostlé fraktury (dislokace, minimální léčení, pohyb jen o berlích), početné indicie anémie
(avitaminóza a nedostatečná výživa) a parazitů
x anglické špitály a leprosária – paleobotanické stopy léčení bylinami a zmírňování bolesti
- lékařské zákroky – trepanace, méně často
- studium příbuznosti (rozbor krevních skupin a DNA, u nás zatím chybí)
10: Movité artefakty a životní standardy mladšího fáze raného středověku
- životní úroveň, “kvalita” života a zajišťování životních potřeb = jedno z hlavních témat soc.
a kult. dějin, úzce souvisí se studiem artefaktů --- středověká společnost rozdělena do
různých skupin a vrstev se značně odlišným životním stylem a rozdílnými standardy, v této
oblasti se úzce prolíná archeologie se studiem písemných pramenů, nutná dlouhá vývojová
perspektiva (nebezpečí zkreslení)
- studium příjmové a výdajové roviny (Anglie, Čechy: Komise pro dějiny cen a mezd pozd. středověk, Graus), numismaticko - archeologické studium hotovosti (poslední pokus:
Klápště, 11. - 12. stol., depot v Hodkově (KH) u kostela, cca 1000 denárů Vladislava I. uložených po 1120,
komparováno s cenovými údaji Únětické listiny (cena únětických pastvin 440 denárů, pronájem pole 150 a 100
den.), nálezy depotů v centrálních lokalitách a jejich blízkém okolí, chybí doklady z běžných
vesnic, pro VS a PS nikdo neudělal)
- v oblasti artefaktů studium spotřeby (konzumpce), jak byly prostředky utráceny, jaká byla
struktury výdajů v jednotlivých sociálních skupinách – britský historik Ch.Dyer (sociální
rozdíly v konzumpci, ale i jednotící prvky, posilující sounáležitost, v mladším období výrazný
vliv trhu, podporuje spotřební soutěživost)
- otázka doby prosazení peněžní směny: Klápště zdůraznil informační hodnotu depotů a
ztracených mincí, Kosmas k r. 1068 - pražští kanovníci dostávali 4 denáry týdně na maso,
vesnice - ?, předpokládá se (velmi volně) přelom 12. - 13. století
- nejnápadnější aspekty životních standardů: bydlení, odívání, strava, hygiena, trávení
volného času, (zdravotní stav)
a) bydlení - sociálně podmíněné odlišnosti v kvalitě užitého stavebního materiálu, v
konstrukci (vícepodlažnost a užití kleneb v prostředí nobility), ve velikosti obytné plochy, v
počtu místností (vesnice - jednodílné domy do 12. stol.), kvalitě vytápění (ohniště, pece, krby,
horkovzdušné topení), osvětlování (svíce, louče, od 13. stol. kahany)
- vybavení domu: železné nástroje: nůž + sekyra, nebozez, dláto, ocílky (dva typy),
zemědělský inventář, porovnání: Kouřim x Mohelnice, klíče (zásuvné, otočné; převaha
dřevěných), kostěné a parohové nástroje (Kaván, Bartošková): běžné - zpracování štípáním a
broušením (šídla, hroty, jehly, tzv. brusle), předměty řezané omezeny na vyšší prostředí,
kamenné: brousky, žernovy, drtidla..., málo publikovaných souborů 11. - 12. stol.
b) odívání - přímé nálezy RS textilu vzácné, běžná produkce průměrná, po celý RS typická
podomácká výroba žen, náznaky specializovaných dílen na hradech (gynaeceum: Litoměřická
kapitula, 30 „dívek“ - švadlen, jejich předačkou „bába“), převaha vlněných, plátěných textilií
jednoduchých vazeb
- základní oděv univerzální - sukně (suknice) (podle prostředí rozdíly v kvalitě a výzdobě),
spodní košile, nohavicové návleky?, kožené nebo pletené střevíce (Staré Město - Na valách,
Přerov - poč. 11. stol., drobná (ženská) levá bota, polské analogie (Wroclaw), Týnec nad
Sáz.), svrchní plášť sepnutý na prsou
- luxusní importované textilie a oděvy (hedvábné, brokátové látky) výlučně (?) jako pohřební
oděvy prelátů a světské nobility
- archeologicky postihnutelné doklady textilní výroby (Březinová, PA 1997): přesleny (ruční
spřádání, ústup od 13. stol.), závaží ke stavu - vzácně, nůžky - pérové, stěžejkové, otázka
inovace stavu (cca od 11. - 12. stol. horizontální), tkaní na destičkách, otázka tzv. tkacích
hřebenů (spíše hřebeny do účesu, rozšířené v 11. - 13. stol. v S polovině stř. Evropy ve vyšším
soc. prostředí)
c) strava - nutriční, psychologický a symbolický aspekt stravy (Dyer: graf s výdaji za stravu u
sezónních ženců 1250 - 1430, výrazný vzestup masa (libové namísto bůčku) a piva (silné namísto lehkého),
ústup chleba a mléčných výrobků (sýra), 1300 hosp. krize postihující zejm. nejnižší vrstvy, 14. a 15. stol.
zlepšování situace, "krize" po Black Death se vůbec neprojevuje, rolnická strava regionálně pestřejší,
aristokratická uniformnější, s "módními" drahými druhy potravin)
- Čechy, RS: základem rostlinná (pšenice zatlačena žitem až ve 12. - 13. stol., 2. nejčastější
ječmen, oves později, k lidské konzumaci málo, doplňkově luštěniny (hrách, čočka, bob,
vikev), proso)
- aristokracie - výrazně vyšší podíl masa ve výživě (srovnávací osteologická analýza souborů
z různých prostředí: chybí ovšem průkazné soubory z vesnického, antropologie - stupeň
abraze a kazivosti zubů), RS hrady: 2 - 5% podílu kostí lovné zvěře (= Evropa), výjimkou
Pražský hrad - 7%, Hradec Králové - 19%!), velmi rozmanité spektrum zastoupených druhů
(jelen, srnec, prase div., zajíc, veverka, medvěd - tlapy a špičáky), obecně relativně početné
nálezy dravých ptáků (sokolnictví). Domácí zvířata: prase (dominuje, ještě na Březně více
hovězího dobytka), tur domácí, ovce / koza, kůň - konzumace výjimečně, drůbež málo (2 3%), početně vzrůstá na konci období na hradech a v církevním prostředí (Budeč - 11%,
Praha - 10 - 25%, převážně kur).
- doklady ustálených způsobů bourání a porcování masa, pravidelná absence některých částí
skeletů (transport již zpracovaného masa, Tetín: přední nohy skotu, Krašov - starší horizont:
převažují kýty), chybí sledování vývojových trendů v zastoupení druhů v různých soc.
prostředích, chybí celé kategorie osteologických zbytků (ryby - ojed. v klášterním prostředí)
- mobilní předměty související s uchováváním, přípravou a konzumací potravin: keramika,
dřevěné nádobí, sklo (sklo: výrazný sociální indikátor, ve 12. - 17. stol. dobře sledovatelný
proces postupného pronikání do nižších prostředí, nejst. nálezy ojed. zl. dutého skla z Pražs.
hradu (12,. 11.? stol.), Malá Strana - Konvikt (12. stol., zl. číše se žebérky, snad domácí
výroba), podobně i okenní
d) hygiena
- osobní: mytí pouze viditelných částí těla, výrazně inovativní bylo klášterní prostředí:
řádové předpisy - mytí rukou a obličeje ráno, rukou před jídlem a po návštěvě latriny inovace u benediktýnského reformátora Viléma z Hirsau, zvyklost se šíří i do aristokratického
prostředí, venkov - příležitostné koupání (lázně u Slovanů - I. ibn Já´kúb), městské prostředí lázně, hygienické prostředky: mýdlo (bílé, pevné, parfémované) - arabský vynález 2. pol. 8.
stol., rozšíření do prostředí dvorských špiček ve Středomoří a Francké říši (kastilská,
francouzská a benátská výroba na export), užití primárně kosmeticko - léčitelské, první
zprávy o importu do stř. Evropy ve 2. pol. 13. stol., otázka užití náhražek (mydlice), hřebeny
- kostěné, dřevěné, slonovinové (pontifikální hřeben sv. Vojtěcha), takřka výlučně z hradů specializovaná výroba, ale zřejmě nikoli u nás (importy z Polska?), stříbrná manikúra ze
Žateckého pokladu (severský import), chybí břitvy
- prostředí: málo informací, nemožnost srovnání: Pražs. hrad, St. proboštství - nálezy kostí
ohryzaných krysami, psy, popř. prasaty, skelety krys z vrstev 10. stol. (nejstarší doklady v
Evropě - souvislost se šířením epidemií, zejm. dýmějového moru prostřednictvím blechy
krysí), Kladruby, interiér zaniklé rezidence z 12. stol., množství skeletů krys a myší
(Hildebert, sv. Augustinus, De civitate Dei, po 1150). Pokročilost monastického prostředí z
hlediska zásobování vodou a kanalizačních systémů (Strahov, Hirsau), čisté vytápění,
odvodňovaná necessaria (x knížecí prostředí, Záblacany - fekální jímka s pozůstatky krys ???). Absence informací z vesnického prostředí (ustájení dobytka mimo obytný interiér progesivní z hlediska hygieny, není však novinkou)
e) množství volného času a způsoby jeho využívání - sociální podmíněnost:
- zemědělské prostředí - závislost na sezónních pracích, kumulativní charakter volného času,
chybí nálezy spojené s trávením vol. času (nutno předpokládat nenáročné prostředky a
předměty z organických hmot)
- aristokratické prostředí - doklady her (parohový hrací kámen - Libice, hrací kostka Znojmo), součásti hudebních nástrojů (píšťalky - Budeč, nátrubek? - Libice, Gdańsk - strunný
nástroj), figurky (Libice - pes), větš. řezané kostěné nebo parohové předměty, výlučné
výrobky specializovaných dílen
zvláštní skupiny artefaktů, spojených vyhraněně s konkrétním sociálním prostředím:
1. militaria - př.: Loděnice, 1185 bitva mezi Přemyslem a Konrádem Otou, jezdecké
součásti: třmeny a součásti sedel (přezky), ostruhy s bodcem, udidla, podkovy, hřebla
2. váhy a závaží - kupecké prostředí, vážení mincí, mincovního kovu, cenného zboží
(koření), jednotný váhový modul závaží cca 4 g
3. inteligence - stily
4. církevní, zejm. řádové prostředí: stavební keramika
- dlaždice: zejména benediktýni - bohatě zdobené podlahy (Ostrov, Sázava, kapitula Vyšehrad, knížecí hrady - St. Plzeň, Žatec, Litoměřice, Štítary atd.), tzv. Vyšehradská skupina
dlaždic: převážně šestiboké, kombinace glazovaných a režných, od přelomu 11. a 12. stol.,
lokalizace výrobního centra na Ostrov (petrografické rozbory ukazují na více dílen),
severoitalské vlivy?, rozbor sémantického významu dlaždic (časté významové opozice –
dobro x zlo: sfinga x gryf, lev x Nero)
-13. století cisterciáci - po počátečním odporu ke zdobnosti příklon ke geometricky,
mozaikovitě skládaným podlahám (různé barevné a tvarové kombinace), později aplikace i u
jiných řádů (benediktýni - Břevnov, premonstráti - oba typy dlaždic)
- střešní krytina - dva základní typy, snaha o barevný efekt
- cihly
- akustické nádoby: baňaté nádoby velkých rozměrů, zasazené ústím do líce zdi v libovolné
části interiéru (klenba, obvod. zdi, zvláštní zídka - Ostrov), 1. - interiér kostela v Pošné 1957
(kuriozita?)? Ostrov, dnes v Čechách 11 publik. nálezů, nejstarší - rotunda sv. Kříže na St.
Městě, poč. 12. stol.
funkce: pohlcování nízkých kmitočtů, které při delším dozvuku zhoršují srozumitelnost
mluveného nebo zpívaného slova - zlepšení akustiky (jiné - zahraniční - výklady: trezor,
osvětlovací nika)
- grafity (rytiny a kresby na omítkách) - sv. Jiří na Pražském hradě, Mostecká věž aj.,
vesměz RS, takřka bez výjimky profánní náměty (zvířata, jezdecké scény, portréty,
fantastická zvířata, nápisy), nejsou však dílem laiků (podle umístění - kanovníci?)
(interpretace olomouckého paláce jako přemyslovského a nikoli jako kapitulního domu právě
podle námětů rytin)
Kuchyňská a stolní keramika: aspekty studia:
a) chronologický (= nejběžnější artefakt), technologicko-typologický rozbor
b) ekonomický - keramika jako zboží nebo obal zboží, jeho produkční centra, kvalita a
kvantita výroby, rozsah a způsoby distribuce, studium dálkových kontaktů, pronikání změn
(akulturace)
c) funkční - užitný (do 1. poloviny 13. století jednoduché tvarové spektrum: hrnec (90-95%),
láhev, mísa, poklice, solitéry
d) sociální (keramika nejméně vhodná, obtížná sledovatelnost, malé rozdíly - ojedinělé
importy)
- pojem keramického okruhu (výrobně – distribuční oblast): v Čechách relativně dobře
poznáno a) Pražsko a b) SZ Čechy
ad a) relativní keramická sekvence (klasifikace: Pavlů 1971, rozpracováno v 80. letech,
diskuse o absolutním datování), typy stanoveny díky výrazné vazbě technologických znaků na
morfologii (keramika s límcovitým okrajem, okraje kalichovité profilace, okraje archaicky a
klasicky zduřelé, okraje vzhůru vytažené)
ad b) v 11. - poč. 13. stol. centra keramických okruhů identifikovatelná s významnými
přemyslovskými hrady:
- Žatec - precizní profilace s lomem v podhrdlí, “archaická” výzdoba, specifická technologie
- Bílina a Litoměřice - kontinuita se starším obdobím, es-profilace, sjednocení výzdoby
(elementární, hustá, spirálovitě rytá linie), odlišnosti v profilaci okrajů
- otázka keramických značek (koncem 13. stol. mizí, v některých keramických okruzích
chybí i mnohem dříve, funkce - typ nebo druh nádoby?, “podpis” výrobce, magická, početní,
označení obsahu?)
- importy (“pražská” keramika ve Vratislavi, polská na Libici, podunajsko-francká keramika
na Tachovsku a Domažlicku)