Klid buddhistických klášterů a ideální trekový terén lákají
Transkript
Klid buddhistických klášterů a ideální trekový terén lákají
i reportáž Velká pomoc malému Tibetu Klid buddhistických klášterů a ideální trekový terén lákají světoběžníky do Himálaje už desítky let. Jestli ale chcete poznat zdejší život opravdu zblízka, můžete sem přijet pracovat jako dobrovolník – ať už jako učitel, truhlář, zedník, ekonom, podnikatel či IT odborník. Poděkuje vám za to i dalajlama. text: Veronika Tomanová / foto: archiv Brontosaurů v Himálajích Kulisy české pomoci. Poutníci procházející po Hedvábné stezce tuto oblast pojmenovali Ladakh čili Země zářících sedel. Vesnice Mulbekh, kde pomáhají Češi, se nachází v údolí řeky Wakha. 26 27 i reportáž K dyž komunistická Čína v roce 1950 násilně obsadila Tibet, někteří uprchlíci našli domov v Ladakhu – severoindickém vysokohorském státu, kde na rozdíl od sousedního Džammú (převládající hinduismus) a Kašmíru (žijí zde především muslimové) mají hlavní slovo buddhisté. Ostatně Ladakhu se už odpradávna říká „malý Tibet“: tradice tibetského buddhismu zde trvá nepřetržitě přes tisíc let. Právě tibetský odkaz v kombinaci s čarokrásnou přírodou sem láká i české cestovatele lačnící spatřit na vlastní oči buddhistické kláštery, ověšené barevnými fáborky a orámované úchvatnými horskými scenériemi. Dostat se sem je přitom stále jednodušší: z Dillí, kde přistávají denně desítky letadel z Evropy, to do ladacké metropole Leh trvá pětačtyřicet minut letadlem nebo čtyři dny džípem. 28 Nic zadarmo. Obyvatelé Mulbekhu dávají na rozvoj školy vlastní peníze, účastní se všech brigád na stavbě. Pokračování české pomoci je podmíněno dodržováním termínů a rozpočtů. Prázdninový přerod Třicetiletá Anna Maixnerová z Brna pracuje jako právnička v neziskové organizaci, letos se však na dva týdny proměnila v učitelku angličtiny. Do Ladakhu přijela jako dobrovolnice přes organizaci Brontosauři v Himálajích, hodiny s českou učitelkou předsta- Hovory s Ladačany se nejlépe vedou nad šálkem čaje. Pokud upíjíš, tak ti pořád dolévají. i vovaly pro mnohé z místních dětí první kontakt s angličtinou vůbec. „Snažila jsem se spojovat hru s učením. S malými dětmi nepotřebujete tak hluboké znalosti cizí řeči, spíše je potřeba vymýšlet věci, které by je bavily,“ říká Anna, jež se naučila i základy ladačtiny. „Když jsem dětem vyprávěla anglicky příběh, doplňovala jsem to jejich slovy. Lépe jsme si pak rozuměli.“ Dostat se blíž místním lidem a jejich mentalitě se jí dařilo i díky tomu, že byla ubytovaná přímo v rodině. „Hovory s Ladačany se nejlépe vedou nad šálkem čaje. Zvykem je, že dolévají čaj, dokud nezůstane netknutý. Pokud upíjíš, tak ti pořád dolévají. Když už nechceš, necháš šálek ležet a poslední dávka se vylije,“ přibližuje Anna jednu ze zdejších zvyklostí, která ji provázela každý den. Ladakh se nachází ve srážkovém stínu nejvyššího pohoří světa, jeho hlavní město 29 i reportáž Pojďme na sluníčko! Výuka někdy probíhá venku, aby děti měly dostatek prostoru – například na kreslení. V některých dnech zde navíc panuje příjemnější teplota než v budovách. Leh leží v nadmořské výšce 3500 metrů. Ročně zde spadne jen 150 milimetrů srážek, oblast má charakter pouště. Tradiční místní obživou je pastevectví a zemědělství, ještě v sedmdesátých letech tady běžně fungoval i směnný obchod: vlna, maso a kůže se směňovaly za ovoce a obilniny, vypěstované v níže položených údolních oblastech, i mzda se nejčastěji vyplácela právě v obilí. Dnes už směnnému obchodu odzvonilo, alespoň jeden či dva lidé z každé rodiny mají možnost získat na místní poměry slušně placenou práci. Ostatní dál pracují na poli, ale jen přes léto, než třicetistupňová vedra vystřídá krutá zima s třicetistupňovými mrazy. Lidé přečkávají zi- 30 mu v prostředních patrech třípatrových domů, která jsou vyhřívána pouze teplem vyprodukovaným hospodářskými zvířaty, jež jsou ustájena o patro níž. Dovoz dřeva je příliš drahý a o jiném topivu se Ladačanům může jen zdát – v místnostech tudíž bývá v zimních měsících okolo deseti pod nulou. Česká stopa v Mulbekhu Jedním z palčivých problémů v této odlehlé oblasti je negramotnost. Sčítání lidu v roce 2001 ukázalo, že číst a psát umí v Ladakhu necelá polovina obyvatel, přičemž zde v tomto ohledu panují velké rozdíly mezi pohlavími: číst a psát umí sedm mužů z de- seti, ale jen čtyři ženy z deseti. Ve vesnici Mulbekh, vzdálené sto kilometrů od města Leh, si místní lidé od roku 1992 spravují vlastní školu. V poslední době se jim to docela daří, žáků neustále přibývá, jen za uplynulých pět let se jejich počet více než zdvojnásobil: v roce 2008 usedalo do lavic 80 žáků, nyní jich je 180. Ředitel Tsewang Norboo, jehož otec školu zakládal, se navíc začal obracet s žádostí o zajištění školního rozvoje na zahraniční neziskovky. Tak se stalo, že od roku 2008 zde pomáhá česká organizace Brontosauři v Himálajích. „Naše dlouhodobá činnost je rozdělena do tří hlavních oblastí: posíláme do oblasti fi- 31 i reportáž Velká událost. Audience brigádníků organizace Brontosauři v Himálajích u dalajlamy proběhla v létě roku 2012 a stala se součástí natáčení filmového dokumentu o dobrovolnictví. nance, odborníky a dobrovolníky,“ říká předseda Jiří Sázel a zdůrazňuje, že budoucí směřování Ladakhu zůstává plně v režii místních obyvatel: „My jim jen dodáváme vzdělání k tomu, aby si vlastní zemi mohli sami rozumně řídit.“ Dalajlamova armáda mnichů Na Čechy jsou v Mulbekhu už zvyklí. Nejvíce jich přijíždí v době letních prázdnin, na starosti mají školní výuku či práci na stavbě. Co je do odlehlé a chudé himálajské vesničky přivádí? Touha vyzkoušet si nové věci, vykonat něco užitečného a dozvědět se něco víc i o sobě samém. V roce 2012 českým „brontíkům“ za jejich pomoc osobně poděkoval dalajlama, který mulbecké škole ročně věnuje v přepočtu půl milionu korun. „Vzala si nás do parády armáda mnichů, běhali kolem nás a vysvětlovali, co máme, nebo naopak nemáme dělat,“ popisuje audienci koordinátorka dobrovolníků Yvona Vera Ragasová. Setkání českých brigádníků s dalajlamou se uskutečnilo v hlavním městě Lehu a trvalo půl hodiny. Jaké poselství si z něho čeští dobrovolníci odnesli? „Vůbec nepřemýšlej co a jak. Dělej to, to cítíš. A když už se do něčeho pustíš, dělej to naplno.“ n Kdo a jak „Při asistenci v rozvoji školy vycházíme z požadavků místní komunity,“ říká Jiří Sázel, předseda organizace Brontosauři v Himálajích. O jaký typ pomoci je v Mulbekhu největší zájem? Prázdninový dobrovolník kupina dvanácti až dvaceti dobrovolníků se na přelomu června a července vypraví do Mulbekhu na čtrnáct dní učit v angličtině a pokud možno zábavnou formou předmět dle vlastního výběru, případně pomáhat při stavbě (jednodušší úkoly a co je zrovna potřeba). Bývá zvykem, že dobrovolníci připravují s dětmi vystoupení, na které pozvou rodiče, vyrazí o víkendu na společný piknik, zúčastní se místních oslav. S Akademický dobrovolník inimálně dvouměsíční pobyt v průběhu školního roku (od poloviny března do poloviny listopadu). Podmínkou jsou předchozí pedagogické zkušenosti a schopnost výuky v angličtině. Zájem je například o matematiku, fyziku, biologii, chemii, výtvarnou a hudební výchovu (klavír, housle, bubny, zpěv), tělocvik, anglickou konverzaci. Nejžádanější jsou učitelé, kteří v Mulbekhu stráví celý školní rok. M Odborný asistent ktuálně jsou žádáni hlavně stavební dělníci (schopní spolupracovat s místními), tesaři či truhláři (výroba nábytku a pokládání prkenných podlah), ekonomové (zavádění elektronického účetnictví), manažeři (nastavení kompetencí ve vedení školy), učitelé (odborníci na didaktiku, IT, angličtinu), podnikatelé (rozvoj aktivit k zajištění udržitelného příjmu). Požadovaná délka pobytu: minimálně jeden měsíc. A Sborovna. Vedení Spring Dales Public School v Mulbekhu. Zleva stavbyvedoucí Samfel, koordinátorka Lhamo, ředitel Norboo, zástupce ředitele Chamba, asistent stavbyvedoucího Muroop. 32 33