Shaw_Nova rise

POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH
KURZU EE 1 A DSE 1
Oxfordské dejiny starovekého Egypta
usporádal Ian Shaw
preložila Daniela Feltová
9. KAPITOLA
OSMNÁCTÁ DYNASTIE PRED AMARNSKOU DOBOU
(cca 1550-1352 pr. Kr.)
Betsy M. Bryan
Archeologické objevy z osmdesátých a devadesátých let minulého století spolu se staršími
nápisy, které byly znovu prezkoumány, napovídají, že k opetovnému sjednocení Egypta došlo
až v posledním desetiletí petadvacetileté vlády Ahmose (1550-1525 pr. Kr.), prvního krále
18. dynastie. Dalo by se tedy ríci, že oficiální pocátek dynastie spadá nekam do r. 1530 pr.
Kr., ovšem za Ahmosovy vlády již docela dobre fungovala. A opravdu, egyptský stát na
pocátku dynastie byl svou povahou predevším pokracováním forem a tradic, které vnitrní
trenice 2. prechodné doby neprerušily úplne. Vždyt Ahmosovým predchudcum ze 17.
dynastie cástecne pomohla pri konsolidaci mocenské základny mezi mocnými rodinami
Horního Egypta také práve silná víra v tyto tradice. Když se Ahmose a jeho následovníci
pozdeji prestehovali, aby zajistili dynastickou linii svého rodu, vytvorili ci modifikovali
jednotlivé aspekty královského úradu tak, že pak spolu s vnejšími tlaky ze severovýchodu a
jihu hluboce ovlivnil celou zbývající 18. dynastii.
Ahmose a pocátek Nové ríše
Nápisy v elkabské hrobce Ahmose, syna Abanova, popisují, jak jeho jmenovec, král
Ahmose, porazil Hyksósy a jak pozdeji obléhal pevnost Šaruhén v jižní Palestine, i jeho
vojenská tažení do Kuše, jehož hlavním mestem byla Kerma, ležící poblíž tretího nilského
kataraktu. Toto núbijské tažení dokoncil Amenhotep I. (1525-1504 pr. Kr.) a rada
monumentu na ostrove Šai oslavuje vítezství obou panovníku; je možné, že všechny je nechal
postavit Amenhotep I., ale skutecnost, že v této oblasti pusobil i Ahmose, není
zpochybnována.
Mezi nálezy z nejstarší vrstvy 18. dynastie v Avaride (Tell ed-Dabáa) se vyskytuje jméno
Ahmosovo a jména nekolika králu, kterí vládli po nem. Tehdy zde stálo nekolik
monumentálních budov vyzdobených mínójskými freskami (viz 8. kapitola). Tato skutecnost
1
prozrazuje intenzivnejší kontakt s egejskou oblastí, byt treba jen prostrednictvím putujících
umelcu, poverených budto samotnou výzdobou nebo dohledem nad egyptskými umelci.
Jelikož zbrane nalezené v malé rakvi královny Ahhotepy I. (matka Ahmosova) v její hrobce v
západních Thébách svedcí o egejských ci alespon stredozemských motivech a remeslných
technikách aplikovaných na egyptské predmety, zdá se, že exotické cizí prvky byly cenené
nejen v delte, ale také v Thébách - prinejmenším v adaptované podobe. Predmety, které
skutecne pocházejí z egejské oblasti, jsou však mezi nálezy daleko vzácnejší, i když egyptské
zboží z maloobchodu se pomerne casto objevuje na Kréte a v menší míre i na recké pevnine.
Zustává však nejasné (pokud ne pochybné), zda mezi Egyptem a Krétou existovala na
pocátku 18. dynastie prímá diplomatická výmena. Ahmose a jeho bezprostrední následníci
mohli být nadále pouze úcastníky stredozemského výmenného systému stejne jako
Hyksósové. At už tomu bylo jakkoli, tvurcí napodobování egejského stylu, jak je vidíme na
predmetech z Ahmosovy doby, ani malby mínójského stylu v Tell ed-Dabáa neprežily pocátek
18. dynastie. Nakonec prevládla tradicní egyptská ikonografie, jak tomu casto bývá v dobách
stabilizované královské moci. Tech nekolik málo prvku, které pretrvaly (napríklad motiv
okrídleného kone), si Egyptané rychle prizpusobili zabehnutým ikonografickým kontextum.
Jeden z prvních Ahmosových stavebních projektu se pravdepodobne uskutecnil v dobyté
Avaride. Archeolog Manfred Bietak zde vykopal základy paláce z pocátku 18. dynastie,
opírající se o hyksóské opevnení. V pozdejší vrstve se nalezly pecete se jmény panovníku 18.
dynastie mezi Ahmosem a Amenhotepem II., ale Bietak se domnívá, že stavitelem puvodního
palácového komplexu vyzdobeného mínójskými freskami byl Ahmose. Je možné, že stavel i
na jiných místech v delte, ale Avaris byla zcela urcite zvolena za stredisko (pravdepodobne
obchodní), které chtela nová vláda využívat. Z vykopávek provádených v 80. a 90. letech
minulého století je rovnež patrné, že i Memfis zaznamenala na pocátku 18. dynastie nový
rozvoj: když se reka premístila na východ, zeme byla zkultivována a využita pro stavbu nových
osad. Podle kontextu keramiky a královských skarabu se dá usuzovat na to, že už za
Ahmosovy vlády, po prestávce, která muže odpovídat válkám mezi Thébami a Avaridou,
popsanými v 8. kapitole, zacala být Memfis znovu osídlována.
Monumentální chrámy, postavené v posledních letech Ahmosovy vlády, tvorí základy
tradicního faraonského stavebního programu k uctení bohu, jejichž chrámy vzkvétaly ve
Strední ríši: Ptaha, Amona, Moncua a Usira. Ahmose urcite uctíval tradicní božstva
egyptských kultovních stredisek. Ahmosuv vztah k bohu mesíce Ahovi (jehož jméno je
zacleneno do králova jména) nejlépe dosvedcují nápisy na špercích Ahhotepa I. a Kamose
(1555-1550 pr. Kr.), které Ahmose oznacují za „syna mesícního boha Aha“. Hlavní kultovní
stredisko tohoto boha neznáme, navzdory všudyprítomnému výskytu jeho jména ve jménech
clenu královské rodiny. Ahmose zrejme zacal psát své jméno se znakem Ahova mesícního
srpku obráceného špickami dolu práve v dobe opetovného sjednocování zeme. Všechny
monumenty s touto formou králova jména proto musíme datovat po 17. ci 18. roce jeho
vlády. Vzhledem k tomu, že po více než 100 letech byl Ahmose prvním králem, který mohl
stavet monumentální chrámy jak v jižním, tak v severním Egypte, otevrel vápencové lomy v
Maasare, odkud se dal vápenec vozit do Memfidy, starého a ctihodného severoegyptského
mesta, kde chtel král rovnež stavet, i do Théb, domova Amonova a Moncuva. Prestože se
žádná z jeho memfidských staveb dosud nenalezla, v Thébách i jinde se jeho stavby
dochovaly.
Ahmose také nepochybne významne prispel k rustu Amonova kultu v Karnaku. Kdyby žil
déle, nejspíš by tam zacal prestavovat z kamene daleko více budov, nicméne mezi dochované
2
památky patrí brána a nekolik stél a také zrejme svatyne clunu, umístená nejspíš u nekteré ze
vstupních cest do chrámu. Jeho prání být uznáván za zbožného ctitele boha Amona tak mohli
poznat nejen ti, jimž knežský úrad nebo vysoké postavení umožnovaly prístup do bohova
chrámu, ale také bezvýznamní Thébané, kterí mohli o svátcích navštívit jen prední nádvorí.
Z doby Ahmosovy vlády (nejspíš z posledních zhruba sedmi let) je známo nekolik
vápencových stél zaznamenávajících duležité epizody, které souvisejí s chrámem v Karnaku.
Na dvou stélách objevených v základech tretího pylonu v Karnaku se král prohlašuje za
usmirovatele a donátora chrámu. Na jedné z nich král tvrdí, že znovu vystavel hrobky a
pyramidy v Thébách a okolí, znicené bourí s vichricí, kterou Amon, jehož socha byla do té
doby zrejme ponechána ve velmi špatném stavu, postihl Horní Egypt. Ahmose popisuje, jak
byla zeme pokryta vodou a že dovezl drahý materiál pro obnovu celé oblasti. Druhá stéla ze
tretího pylonu (známá jako Donacní stéla) zaznamenává koupi „druhého knežství Amonova“,
kterou král Ahmose koupil pro svou manželku, božskou manželku Amonovu, AhmoseNefertari. Cenu za úrad zaplatil chrámu král, címž se znovu stal jeho donátorem a upevnil
pouto mezi bohem a královou rodinou.
Tretí Ahmosova stéla z dvora u osmého pylonu v Karnaku pochází z 18. roku jeho vlády;
vychvaluje univerzální moc královské rodiny a podrobne referuje o kultovním vybavení, které
Ahmose porídil a venoval chrámu v Karnaku: zlatých a stríbrných obetních nádobách, zlatých
a stríbrných pohárech na pití pro sochu boha, zlatých obetních stolech, náhrdelníkách a
ozdobných páskách pro sochy bohu, hudebních nástrojích a nové drevené lodi pro procesí s
chrámovou sochou. Predmety, které král daroval chrámu, patrí k nejzákladnejšímu kultovnímu
vybavení, což muže znamenat, že chrám v té dobe zcela postrádal drahé kovové náciní. Nedá
se ríci, zda byla na vine vichrice s bourí, jak to tvrdí král na zmínené stéle, ale chrámové
kultovní predmety spolu s vybavením královských hrobek mohlo být duležitým financním
zdrojem thébských králu v obtížných letech vlády 17. dynastie.
V Horním Egypte byl ve 2. prechodné dobe velký nedostatek drahých kovových predmetu.
Teprve pohrební výbava Ahmosovy matky Ahhotepy a Kamosova mumie nám poskytuje
dukazy o návratu velmi nákladných zlatých pohrebních predmetu, jak je známe z dob Strední
ríše. Navzdory tvrzení vykrádacu hrobek, že ukradli zlatem obloženou mrtvolu krále
Sebekemsafa ze 17. dynastie, které bylo zapsáno nekolik století po konci 2. prechodné doby,
se z doby predcházející vláde Ahmosove nalezly jen relativne skromné rakve a chudá
pohrební výbava. Byly snad královy nápisy v Karnaku oficiálním vysvetlením zdecimování
thébského regionu, a co je duležitejší, Ahmosovy role pri obnove bohatství chrámu v Karnaku
a jeho boha? Tím nechceme ríci, že za Ahmosovy vlády nebyla žádná boure nebo že nekoupil
„druhé knežství“ Ahmose-Nefertari, ale spíš to, že tyto konkrétní události byly na stéle
prevypráveny jednoduše proto, že posloužily historicko-náboženským úcelum.
Královské a elitní hrobky z konce 17. a pocátku 18. dynastie
Ahmose rovnež postavil monumenty na rade dalších míst, která byla u králu již dlouho v
oblibe, jako napríklad v Abydu, hlavním stredisku Usirova kultu. Pozustatky budov, které v
devadesátých letech odhalil a analyzoval Stephen Harvey, byly kdysi pyramidou a chrámy.
Abydos byl už tradicne místem, kde se uctíval Usir a královští predchudci, kterí s ním podle
egyptské víry pri smrti splynuli. Pro hrobky králu 17. dynastie byly charakteristické pyramidy
a jejich hlinené zbytky byly v Dra Abú ´n-Naga u Théb viditelné ješte v devatenáctém století.
3
Ackoli se Ahmosovo telo našlo v tajném úkrytu královských mumií v Dér el-Bahrí (viz níže),
jeho hrobka dosud nebyla lokalizována.
Ahmosova matka Ahhotep byla témer jiste pohrbena na thébském hrbitove jako králové a
královny predchozí dynastie. Vykopávky v této oblasti, provádené v 90. letech dvacátého
století, se soustredily na místo, které muže být jednou z techto královských hrobek, a prestože
zatím nemáme žádný spolehlivý dukaz, výzkum Daniela Polze v Dra Abú ´n-Naga dokazuje
kontinuitu tohoto severothébského hrbitova od 17. do pocátku 18. dynastie. Prokázal také
existenci skupinek elitních hrobek (do každé patrily menší hroby seskupené kolem velké
hrobky), kde jednotlivé volne stojící kultovní budovy mohly být spolecné pro nekolik
prilehlých hrobu. Tyto skupinky hrobu se nacházejí na pouštním podloží pod kopci Dra Abú
´n-Naga, jižne od vstupu do Údolí králu. Královské hrobky (nekteré byly možná znovu
použitými kaplemi Strední ríše) jsou vytesané ve skále a pod nimi jsou rozmístené menší
hroby.
Dosavadní archeologické dukazy svedcí o tom, že za 17. dynastie byly pohrební výbavy
skutecne notne zredukované a že v Thébách v té dobe témer neznali zdobené hrobky. Praxe
stavby skupinek hrobu méne zámožných majitelu a elitních hrobek pod královskými hrobkami
muže bez ohledu na to, že pripomíná staré pohrební zvyklosti pochovávání králových
následovníku kolem jeho hrobky, odrážet nekteré nové organizacní modely (i když je nemožné
cinit bez podrobnejšího studia jakékoli další závery). V tomto ohledu je ovšem velmi
zajímavé, že nekrálovské hrbitovy z doby Ahmose a Amenhotepa I. v okolí Sakkáry se
skládaly z povrchových hrobu, oznacených jako bohaté. Jelikož neznáme témer žádná místa
posledního odpocinku nejvyšších úredníku techto dvou regionu (vezíru, vysokých kneží,
pokladníku), mohlo by odhalení modelu vývoje hrbitovu nakonec pomoci lokalizovat chybející
hrobky. Zatím se o to pokusili Geoffrey Martin a Martin Raven v centru Sakkáry, jižne od
Venisovy vzestupné cesty, a Alain Zivie v severní Sakkáre.
Tela nekterých panovníku a rakve a pohrební výbava jiných byly ve staroveku (a snad i v
nedávnejší dobe) prestehovány z puvodního místa jinam. Kneží na konci Nové ríše a pocátku
3. prechodné doby ukryli nekteré mumie králu do hrobky ležící poblíž Dér el-Bahrí, kde se
našly mumie Ahmose a Sekenenrea Taa (cca 1560 pr. Kr.), obe uložené v nekrálovských
rakvích mladšího data. V úkrytu se nalezla i velká vnejší rakev Ahmosovy matky Ahhotepy,
vyrobená zrejme v dobe její smrti (možná až za vlády Amenhotepa I.), avšak její vnitrní rakev
(predpokládáme, že obe patrily téže královne jménem Ahhotep) byla objevena již dríve na
míste, které je snad její puvodní hrobkou. Obsahuje predmety, na nichž jsou jmenováni jak
Ahmose, tak Kamose. Oblast Dra Abú ´n-Naga pak byla celá staletí spojována s královskou
rodinou Ahmose, zvlášte s Ahhotepou a Ahmose-Nefertari, a v pozdejších ramessovských
hrobkách, kaplích a stélách v této oblasti byla jejich památka uctívána.
Samotný hrbitov se ovšem krátce po nástupu 18. dynastie zásadne zmenil. Jelikož se v Dra
Abú ´n-Naga již nestavely královské hrobky, podržel si status nejelitnejší cásti thébské
nekropole jen po dobu zhruba triceti let, do vlády královny Hatšepsuty (1473-1458 pr.
Kr.).Když bylo za královské pohrebište urceno Údolí králu, nekolik elitních hrobu bylo
postaveno v Šéch Abd el-Kurne, v rade kopcu táhnoucí se na jih od Dér el-Bahrí. Skupiny
údolních šachtových hrobu, vetšinou bez nadzemních kaplí, sledují pohyb hrbitova smerem k
jihu a od vlády Hatšepsut do vlády Thutmose III. se šachty kopaly na území Dér el-Bahrí a
Asasífu; rodinné hrobky tvorila jedna nebo více komor podobných hrobkám v Dra Abú ´nNaga. Koncem vlády Thutmose III. vzrustalo bohatství elitní trídy a od tohoto typu hrobek se
4
postupne upouštelo. Stavitelé hrobek meli nyní plné ruce práce s kopáním a výzdobou
skalních hrobek v Šéch Abd el-Kurne, urcených pro královské úrednictvo.
Amenhotep I. a charakter 18. dynastie
Podobne jako jeho otec nebyl zrejme ani Amenhotep I. pri prevzetí trunu dospelý, nebot
jeden starší bratr byl pet let predtím ustanoven dedicem. Klidné predání vlády a kontinuitu
nedávno založené dynastie mohlo zajistit krátké období spoluvlády s Ahmosem a do jeho
vlády také urcite významne zasahovala jeho matka Ahmose-Nefertari. Všeobecne se dá ríci,
že vláda Amenhotepa byla pokracováním vlády otcovy: stavel budovy, s jejichž stavbou
zapocal Ahmose, a pokracoval ve vojenských výpravách na jih, navazujících na drívejší tažení.
Navzdory tomuto ocividnému nedostatku osobního imprimatur mužeme vládu Amenhotepa I.
plným právem oznacit jako úspešnou. Nejlépe to potvrzuje skutecnost, že on i jeho matka byli
krátce po jeho smrti v Thébách zbožšteni a uctíváni, zvlášte v Dér el-Medíne, vesnici delníku
stavících královské hrobky.
Dér el-Medína, situovaná v západní cásti Théb, na jih od pahorku Šéch Abd el-Kurna, byla
postavena na pocátku 18. dynastie pro remeslníky, kterí meli stavet a zdobit královské
hrobky. Na monumentech z té doby je nejstarším doloženým královským jménem Thutmose
I., ale Amenhotep I. se svou matkou Ahmose-Nefertari byli ochranným božstvem vesnice po
celou Novou ríši, takže je pravdepodobné, že jimi byli od samého pocátku. Nejenže meli oba
ve meste svá kultovní strediska, ale vetšina domu z ramessovské doby mela v prední místnosti
na stene scénu oslavující krále a královnu. Spojení Amenhotepa I. a jeho matky s nekropolí,
zbožštenými panovníky a návratem mládí bylo obycejne vizuálne zpodobeno modrou nebo
cernou barvou pleti, což byly barvy vzkríšení. Tretí mesíc peret byl zasvecen (a pojmenován
po) Amenhotepovi I. a v Dér el-Medíne v té dobe existovalo nekolik rituálu, které
dramatizovaly jeho smrt, pohreb a návrat. Hlavním bohem tohoto regionu byl tedy Amenhotep
I., a jako takový mel po celý rok svátky. Je pravdepodobné, že se král a jeho matka stali
duležitými božstvy pro své spojení s pocátkem Nové ríše a pro svou stavební cinnost na
západním brehu reky.
Amenhotepovy vojenské úspechy a následné financní zisky plynoucí z Núbie zlepšily celkovou
hospodárskou situaci Egypta a jeho chrámové monumenty se staly významnými symboly
královské moci. Zhruba v osmém roce své vlády podnikl vojenské tažení proti Núbijcum na
jih od druhého kataraktu, soude podle nápisu datovaných do 8. a 9. roku jeho vlády. I když
není možné potvrdit to s jistotou, mohlo se jednat o výpravu popsanou v hrobkách Ahmose,
syna Abanova, a Ahmose Pennechbeta v Elkabu. Nesmíme ovšem prehlížet skutecnost, že
životopisy obou mužu pocházejí z hrobek postavených dlouho po událostech, o kterých
vyprávejí - až šedesát ci sedmdesát let.
Podle Ahmose, syna Abanova, on sám dopravil krále do Kuše, kde „Jeho Velicenstvo zabilo
toho núbijského lukostrelce uprostred jeho armády“ a pak pronásledoval lidi a dobytek
(zrejme do vnitrozemí). Když Ahmose za dva dny odvezl krále z místa zvaného Horní studna
zpátky do údolí Nilu, byl za to odmenen zlatem. Velmi poškozená stéla z Aníby z 8. roku
Amenhotepovy vlády se zminuje o tom, že Lukostrelci (junteju) a obyvatelé Východní poušte
(menteju) odevzdali králi zlato a velké množství výrobku. Tato stéla muže pripomínat
skutecnost, že po úspešné vojenské výprave do Kuše následovala oficiální návšteva královské
rodiny do bezpecné cásti Dolní Núbie.
5
Koncem vlády Amenhotepa I. už byla nastínena hlavní charakteristika 18. dynastie: uctívání
Amona v Karnaku, vojenské úspechy v Núbii, zamerené na rozšírení Egypta smerem na jih,
kde ležely zdroje nerostného bohatství, od prvopocátku uzavrená královská rodina (která si z
titulu královské hodnosti necinila politické ani ekonomické nároky) a rozvíjející se
administrativní aparát, založený nejspíš na bohatých rodinách a príbuzenských vztazích a v této
fázi spojený s Elkabem, Edfu a Thébami. V prvních dvou jmenovaných oblastech se však
bohužel zatím podarilo lokalizovat jen malé množství hrobek vysokých hodnostáru.
Monumenty Amenhotepa I.
Jak již bylo uvedeno, tešil se Amenhotep nejméne dvanácti letum pokojné vlády, behem nichž
mohl oživit tradicní cinnost spojenou se stavbou monumentu: otevrení tyrkysových lomu na
Sinaji ( a následné rozšírení Hathorina chrámu ze Strední ríše v lomech v Serábit el-Chádim),
lámání egyptského alabastru v Bosre (jménem Ahmose-Nefertari) a Hatnúbu a otevrení
pískovcových lomu v Gabal es-Silsile, kde se lámala vetšina kamene potrebného na opravu
chrámu v Karnaku.
Amenhotep I. stavel na nekolika místech, kde pred ním budoval i jeho otec: napr. v Abydu
vystavel kapli k pocte Ahmosove. Po úspeších v Horní Núbii dedikoval Amenhotepovi
nekolik monumentu na ostrove Šai, vcetne sochy, podobné té, kterou zde zanechal jeho otec,
a zrejme ješte nejaké stavby, soude podle dochovaných stavebních kvádru popsaných jeho
jménem a také jménem jeho matky Ahmose-Nefertari.
Amenhotepuv zájem o mesta delty a o Memfis zatím není doložen, ale víme, že jeho
stavebnímu programu dominoval Karnak. Velká vápencová brána v Karnaku, která se nyní
rekonstruuje, byla vyzdobena motivy jubilejního svátku. Podle nápisu se jednalo o „velkou,
dvacet loket vysokou bránu“ a „dvojitou fasádu chrámu“. Snad tehdy byla hlavní jižní branou,
která byla pozdeji nahrazena sedmým pylonem. Východne od ní král postavil kamennou zed,
obklopující nádvorí ze Strední ríše, a na její vnitrní strane postavil kaple. Zdobily je výjevy
zobrazující krále, „božskou manželku Amonovu“ Ahmose-Nefertari a chrámový personál, jak
provádejí rituál k pocte boha Amona, a dedikace jménem panovníku 11. dynastie. O ctyricet
nebo padesát let pozdeji nechal Thutmose III. všechny tyto kaple rozebrat a prestavet z
pískovce, ale kvádry a preklady dverí s obetními texty se nalezly na nekolika místech
Karnaku. Jubilejní kaple se slouporadím, postavená na pocest Amenhotepa I., stála
pravdepodobne pri jižní ulicce a byla podobného typu jako kaple Senusreta I. (1956-1911
pr. Kr.) ze 12. dynastie. Sloh reliéfu vytesaných na vápencových monumentech Amenhotepa
I. v Karnaku skutecne tak verne napodobuje práci remeslníku Senusreta I., že bylo obtížné
priradit nekteré bloky ke správnému panovníkovi.
Je zrejmé, že Karnak jako místo uctívání králu zaujímal ve stavebních plánech Amenhotepa I.
první místo. Zda se napodobování vztahovalo i na slavení královského jubilea pred uplynutím
triceti let vlády (ideální doba, po kterou král cekal na svuj první svátek sed), ci zda vztycil
monumenty v ocekávání toho, že bude vládnout celá tri desetiletí, není známo. Nicméne
nekolik staveb Amenhotepa I. se o jubileu zminuje, takže je jisté, že král si na tuto poctu cinil
nárok, podobne jako králové Strední ríše. Vápencové sloupky dverí, vykopané v základech
tretího pylonu v Karnaku, nám poskytují seznam náboženských svátku a data jejich slavení.
Studie Anthonyho Spalingera naznacuje, že podobne jako u vetšiny cinností provádených v
Karnaku, nechal se Amenhotep I. i pri sestavování kalendáre slavností ovlivnit kalendári 12.
6
dynastie. Amenhotep I. také nechal postavit svatyni clunu pro boha Amona a umístil ji
(nejpravdepodobneji) v západním, tedy predním nádvorí chrámu.
Proti Karnaku, na druhém brehu reky, zanechal Amenhotep I. pohrební monumenty v zátoce
Dér el-Bahrí a na sever a východ od nej v pásu obdelávané zeme. Monument v Dér el-Bahrí,
vybudovaný ze sušených cihel, byl zrekonstruován i s pyramidou, ale in situ bylo nalezeno jen
nekolik cihel se jmény Amenhotepa I. a Ahmose-Nefertari. Nenašly se ani hrobky zmíneného
krále ci královny.
Stavební lokality Amenhotepa I. a jeho následníku mohou souviset s otázkou, kde a jak se
provádela astronomická pozorování pro sestavování kalendáre (viz 1. kapitola). Nekterí
badatelé zastávají názor, že observator pro sóthická pozorování mohla být v Elefantine, a
graffito, které se nedávno nalezlo u Hierakonpole, prozrazuje, že nekterá pozorování byla
provádena v poušti. Obnovený zájem 18. dynastie o kultovní místa mezi Asuánem a Thébami
opravdu naznacuje podobný zájem o prírodní jevy spojené s temito kulty, jako je východ psí
hvezdy Sírius (Sopdet, Sóthis), pocátek nilských záplav a doprovodných lunárních cyklu.
Existence kalendáre svátku, zaznamenaného na papyru z doby vlády Amenhotepa I. (zadní
strana Papyru Ebers), zvyšuje pravdepodobnost toho, že si král prál prepracovat starší
kalendáre.
Význam královských žen na pocátku 18. dynastie
Z tajného úkrytu královských mumií v Dér el-Bahrí známe množství princezen, které byly v
nekolika prípadech i královskými manželkami. Byly to dcery králu konce 17. nebo pocátku
18. dynastie a jména nekterých z nich známe také z kaplí soukromých hrobek z konce Nové
ríše, kde byla uctívána královská rodina z pocátku 18. dynastie. Jejich tituly spolu se
skutecností, že nemely za manžele nikoho jiného než krále, nám ukazují, jak byly královské
dcery pri výberu manžela omezené. Úspech dynastické linie na pocátku 18. dynastie mužeme
zcásti pripisovat rozhodnutí omezit prístup ke královské rodine. Z hospodárského hlediska to
znamenalo, že majetek získaný ve válce nebyl rozdelován do rodin, jejichž synové si vzali
princeznu. Královi stoupenci, jako byli Ahmose, syn Abanuv, a Ahmose Pennechbet, jsou
príkladem nových clenu elity, ale právnické dokumenty z pozdejších dob Nové ríše nás
informují o dalších mužích, jejichž bohatství se zakládalo na Ahmosových darech.
Z politického a náboženského hlediska pocházela myšlenka uzavrené královské rodiny
evidentne již ze Strední ríše (ba dokonce ze Staré ríše), kdy se královské dcery casto vdávaly
za krále, nebo byly celý život spojené se svými vládnoucími otci. Navíc rodina Sekenenrea a
Ahhotepy evidentne vydala dodatecný zákaz: královské dcery si nesmely brát nikoho jiného
než krále, aby tak byla zajištena výlucnost rodové linie. Ve Staré a Strední ríši tomu tak
nebylo, alespon to nebylo pravidlem, jelikož známe príklady královských dcer, které si vzaly
vysoké hodnostáre, ale jakmile byl tento zvyk na konci 17. dynastie zaveden, udržel se ješte
po celou 18. dynastii. Teprve z vlády Ramesse II. máme opet jednoznacný dukaz o tom, že si
princezna vzala nekoho jiného než krále.
Tato praxe rodovou linii neoslabovala, jelikož to neznamenalo, že sami králové si museli brát
pouze princezny. Pravda je, že po celou 18. dynastii byli králové syny nekrálovských
vedlejších manželek, jako byla napríklad Tetišeri. Pokud jsme správne pochopili dokumenty z
té doby, pak Tetišeri porodila jak matku, tak otce krále Ahmose. Jeho matka Ahhotep ho
porodila svému bratru (vlastnímu nebo nevlastnímu), kterým byl nejspíš Sekenenre, nebo snad
Kamose. Ahhotep mela ješte nekolik dcer a Sekenenre rovnež zplodil dcery s nejméne dvema
7
ci možná tremi dalšími ženami. Ahmose se oženil se svou sestrou Ahmose-Nefertari, s níž mel
nejméne dva syny, Ahmose-Ancha a Amenhotepa. Mohl mít ovšem deti ješte s jinými ženami.
Nejméne dve princezny, Satkamose a (Ahmose-) Meritamon, mely titul králova dcera,
králova sestra, velká královská manželka a božská manželka. První z nich byla oznacena na
stéle z pozdejší doby za sestru Amenhotepa I., zatímco druhá bývá casto ztotožnována s
dcerou Ahmose-Nefertari, která si také vzala svého bratra, Amenhotepa I., i když to není v
žádném dokumentu zapsáno jednoznacne. Na Ahmosove stéle v Karnaku z 18. roku jeho
vlády je Ahhotep obdarena tituly, které naznacují, že de facto vládla celé zemi. I když nevíme,
v kolika letech Ahmose nastoupil na trun, mohl být po nejakou cást své vlády ješte dítetem. Je
velmi významné, že syn pozdeji uctíval svou matku za to, že zpacifikovala Horní Egypt a
vyhnala povstalce. Ahhotep evidentne pokracovala v boji, aniž by se stretla s úspešnou
odezvou - i když dokumenty naznacují, že moc královské rodiny prodelala v této dobe
nejakou zkoušku. Claude Vandersleyen se domnívá, že bitvy, které Ahmose vedl proti Aatovi
a Teti-anovi, byly namíreny proti hornoegyptským neprátelum a že Teti-an snad byl potomkem
rodu, s nímž bojovali i thébští králové 17. dynastie Nubcheperre Antef IV. a Kamose (což by
také souhlasilo s tím, že Ahhotep uctívala v Edfu Sebekemsafu, vdovu po Nubcheperreovi
Antefu VI.). V každém prípade si Ahhotep evidentne získala respekt místních vojenských
jednotek, címž se jí podarilo zachovat ješte krehkou dynastickou linii, a ve funkci královny
matky setrvala ješte dlouhou dobu za vlády Amenhotepa I.
Nekdy po 18. roce Ahmosovy vlády prenechala Ahhotep své cestné místo princezne
Ahmose-Nefertari, která mohla být její dcerou. Ahmosova Donacní stéla z Karnaku (viz výše)
je prvním známým monumentem, na nemž figuruje Ahmose-Nefertari; na této stéle je oznacena
za královu dceru, královu sestru, velkou královskou manželku a božskou manželku Amonovu,
a podobne jako Ahhotep rovnež za vládkyni Horního a Dolního Egypta. Ahmose a AhmoseNefertari jsou zobrazeni se svým synem, princem Ahmose-anchem. Jen nekolik let po vzniku
tohoto nápisu, ve dvaadvacátém roce Ahmosovy vlády, získala Ahmose-Nefertari titul králova
matka, ale není nám známo, zda se tento titul vztahoval na Ahmose-ancha, nebo na
Amenhotepa. V každém prípade královna prežila svého muže a dokonce i svého syna
Amenhotepa I. a ješte za vlády Thutmose I. (1504-1492 pr. Kr.) se honosila titulem božská
manželka Amonova.
Ahmose -Nefertari užívala casteji titul božská manželka než titul velká královská manželka. Pri
stavbe monumentu a v kultovních rolích jednala nezávisle na manželovi i na synovi. Když
zemrela, jeden z jejích soucasníku, který nebyl clenem královské rodiny, zaznamenal na stéle,
že „božská manželka... odletela do nebe“. Duraz na její roli knežky byl zrejme vyvolán
nezávislou hospodárskou a náboženskou mocí, kterou Ahmose udelil úradu božské manželky.
Donacní stéla zaznamenává, že Ahmose vytvoril fond urcený pro „druhé knežství Amonovo“, z
nehož mohla božská manželka stále cerpat a z nehož mohla rozdávat, komu chtela, aniž by jí v
tom nekdo mohl zabranovat. Na Donacní stéle je ješte zmínka o instituci božské uctívacky,
která byla nezávislá na úradu božské manželky, ale Ahmose-Nefertari byla držitelkou i tohoto
úradu. Hospodárský majetek spojený s úradem knežky ocividne vzrustal, takže asi 100 let po
Ahmosove smrti a po reorganizaci upadajících úradu byly zisky „domu uctívacky“ duležitou
položkou úcetních papyru.
Ahmose-Nefertari setrvala ve funkci velké královské manželky a predevším ve funkci božské
manželky Amonovy po celou dobu synovy vlády. Žádná konkrétní manželka Amenhotepa I. z
jeho generace není známa, i když se vetšinou predpokládá, že „králova dcera, božská
manželka, velká královská manželka spojená s bílou korunou, vládkyne obou zemí“ (Ahmose-
8
) Meritamon, jejíž rakev se nalezla v jedné hrobce v Dér el-Bahrí, byla jeho sestrou a chotí. Je
však treba podotknout, že jediným pojítkem mezi temi dvema je skutecnost, že její rakev
(stejne jako rakve Ahhotepy a Ahmose-Nefertari) patrí stylisticky do doby vlády Amenhotepa
I. Nemáme žádné monumenty z té doby, které by se zminovaly o (Ahmose-) Meritamon krome zmínky na jednom núbijském monumentu, která se možná vztahuje na ni. Na této stéle
z 8. roku vlády stojí pred Horem z Miamu (Aníby) Amenhotep I. a za ním králova matka
Ahmose-Nefertari a druhá božská manželka, králova dcera, sestra a královská manželka
(nikoli „velká“), jejíž jméno bylo pozdeji opraveno jako Ahmose-Nefertari. Místo toho se
mohlo jednat o Meritamonu, která byla povýšena na královnu, ale zemrela drív než AhmoseNefertari. Monumenty zobrazující ženské cleny královské rodiny jsou v hranicních oblastech z
18. dynastie doloženy nekolikrát, zrejme jako pokracování nejaké tradice. Vyskytují se na
Sinaji, na skalních výchozech u Asuánu a v Núbii mezi prvním a ctvrtým kataraktem - a to jak
ve Staré, tak ve Strední ríši. Snad bylo jejich úcelem spojit královny a princezny s Hathorou,
bohyní cizích zemí, jejíž rolí jakožto dcery boha slunce bylo ochranovat otce.
Další clenkou královské rodiny na pocátku 18. dynastie byla dcera Amenhotepa I., králova
sestra a božská manželka Satamon, kterou známe jednak z její rakve, nalezené v úkrytu
královských mumií, ale také ze dvou soch ve stredním a jižním Karnaku. Doklady o ní se
vyskytují pocínaje vládou Ahmosovou, a ackoli se nikdy nestala královnou, zdá se, že ji spolu
s Ahmose-Nefertari uctíval Amenhotep I. pro její knežskou roli Amonovy božské manželky. I
v ramessovské dobe byly Satamon a Meritamon uctívány jako clenky rodiny AhmoseNefertari a bývaly zobrazovány na výjevech zpodobujících zbožštenou královskou rodinu.
Presná chronologie pocátku 18. dynastie a genealogie královské rodiny se nám zdá být stejne
nejasná, jako se jevila Thébanum z konce Nové ríše, takže se pri urcování rodicovství
nemužeme spoléhat na tyto votivní odkazy.
Je dlužno podotknout, že bez ohledu na královy možnosti oženit se s tolika ženami, s kolika si
jen prál, nebyl s jistotou identifikován žádný potomek Amenhotepa I., a to i presto, že vládl
dvacet let. Králuv syn Ramose, známý díky své soše, která je dnes v Liverpoolu, mohl
pocházet z ahmosovského rodu, ale jeho konkrétní rodice nejsou uvedeni. Nicméne snad
díky stabilite, kterou zajistila vláda Amenhotepa I., získal bez problému následnictví Thutmose
I., o nemž není známo, že by byl clenem ahmosovského rodu.
Thutmose I. a jeho rodina
První následnictví 18. dynastie, které neprešlo z otce na syna, neprineslo dlouhou vládu. V r.
1987 uverejnil Luc Gabolde studii chronologie vlád Thutmose I. a II., v níž odhadl vládu
Thutmose I. na jedenáct let a vládu Thutmose II. na tri roky. Krátká vláda Thutmose I. ovšem
byla neprímo úmerná jeho vlivu na charakter královské moci druhé poloviny 18. dynastie.
Thutmosuv zájem, jímž byla vojenská a hospodárská exploatace Núbie, mohl navazovat na
úsilí Amenhotepa I., ale jeho výprava do Sýrie otevrela nové obzory, což pozdeji vedlo k
tomu, že Egypt hrál na Blízkém východe pozdní doby bronzové významnou roli v obchodní a
diplomatické sfére. V dnešní dobe je nejlépe viditelný výsledek techto jeho snah na kulturním
materiálu v Thébách a Núbii, ale patrný je i v Memfide a v severneji ležících oblastech.
Otce Thutmose I. neznáme, ale jeho matka se jmenovala Seniseneb, což bylo v 2. prechodné
dobe a na pocátku 18. dynastie docela bežné jméno. V rodinách Ineniho a Hapuseneba
(vysocí kneží za vlády Hatšepsuty) se vyskytovalo mnoho žen tohoto jména. Seniseneb stojí
za Thutmosem I. a pred Ahmose-Nefertari na kopii korunovacní stély z prvního roku vlády
9
Thutmose I. ve Wádí Halfe. Stejne tak neznáme ani rodice Seniseneby; víme pouze, že za
synovy vlády nemela jiný titul než „králova matka“. Hlavní manželkou Thutmosovou byla
Ahmose, jež mela tituly „králova sestra, velká královská manželka“. Claude Vandersleyen se
domnívá, že byla Thutmosovou vlastní sestrou - predevším proto, že nemela titul „králova
dcera“. Král tedy mohl usilovat o obnovení situace dvou predcházejících vlád, kdy vládli bratr
se sestrou. Její jméno však muže vypovídat o tom, že Ahmose byla clenkou rodu Amenhotepa
I. (snad dcerou Ahmose-ancha) a že to bylo práve její duležité spojení s ahmosovskou
rodinou, co Thutmosovi zajistilo nástup na trun. V soucasné dobe nevíme o žádném lepším
vysvetlení Ahmosina puvodu a Thutmosova následnictví.
S Ahmose zplodil Thutmose budoucí královnu Hatšepsut a pravdepodobne také princeznu
jménem Nefrubitej, nebot byl s nimi pozdeji vyobrazen na scénách zdobících Hatšepsutin
chrám v Dér el-Bahrí. „Božská manželka Amonova“ Ahmose-Nefertari zemrela za vlády
Thutmose I. a nahradila ji Hatšepsut. Manželka Mutnefret, která nepocházela z královského
rodu, porodila králi budoucího krále Thutmose II. (1492-1479 pr. Kr.);matky jeho dvou
dalších synu, Amenmose a Vadžmose, jsou nejasné, ale Vadžmose byl spolu s Thutmosem I.
uctíván na soše Mutnefrety, kterou do kaple na jižní strane Ramessea venoval Thutmose II.
Ozývají se názory, že tato kaple byla rodinným zádušním chrámem; mohl to být, presneji
receno, rodinný chrám potomku Thutmose I. a Mutnefrety.
Monumenty Thutmose I.
Thutmose I. a jeho místokrál Turi po sobe zanechali mnoho monumentu a nápisu na mnoha
místech Horní i Dolní Núbie. Z doby jeho vlády muže pocházet nekolik cihlových staveb z elKanísy (u ctvrtého kataraktu) a z Napaty. Stavební kvádry (nebo jejich fragmenty) se
odchovaly na ostrove Šai, který byl pod egyptskou nadvládou nejméne od Ahmosovy vlády, a
další památky se dochovaly v Samne, Buhénu, Aníbe, Kúbanu a v Kasr Ibrím. Je
pravdepodobné, že s výjimkou stél se jednalo o malé monumenty, obsahující kamenné prvky
v cihlové strukture. Thutmose III. a Hatšepsut pak mohli tyto budovy prestavet z pískovce,
jmenovite stavby v Samne a Buhénu. Na tradicním území Egypta zanechal Thutmose I.
stavební památky v Elefantine, Edfu (pravdepodobne), Armantu, Thébách, Ombu (poblíž
palácového strediska konce 17. a pocátku 18. dynastie v Dér el-Balasu), v Abydu, el-Hibe,
Memfide a Gíze. V chrámu v Serábit el-Chádim na Sinaji se nalezly votivní predmety
dedikované jeho jménem.
Velmi zajímavé jsou materiály z Théb, Abydu a Gízy. V Nové ríši se Gíza stala hlavním
poutním místem, nebot se zde nacházejí hrobky Chufua a Rachefa a jelikož to bylo kultovní
místo boha ztotožnovaného s Velkou sfingou, Haremacheta („Hor v zemi svetla“). Není
náhodou, že monumenty v Gíze, stejne jako monumenty v Abydu a Karnaku, zduraznují
uctívání panovníku. Podobne jako Ahmose a Amenhotep pred ním a jako ctyri monarchové
po nem chtel i Thutmose I. zvelebit kultovní místa, která propagovala spojení mezi králem a
bohem a mezi králem a jeho zesnulým predchudcem. Thutmose se cítil být spojený spíše se
svými dávnými predchudci než s temi bezprostredními.
V Abydu nechal Thutmose I. vztycit stélu se záznamem o tom, jak prispel na chrám boha
Usira. Neuctíval své královské predchudce prímo, ale daroval chrámu kultovní predmety a
sochy. Podle této stély jej tehdy kneží prohlásili za potomka Usirova, jehož úkolem melo být
zrestaurování božských svatyní s pomocí obrovského majetku, kterým ho obdarili bohové
zeme Geb a Tatenen. Thutmose I. neuctíval dva predchozí krále - snad proto, že jejich
10
monumenty zduraznovaly ahmosovskou rodovou linii, jejímž potomkem on sám nebyl - a
svou královskou moc odvozoval prímo od samotných velkých bohu. Božský puvod bežne
patril k ideologii králu 18. dynastie, ale jako první na nej položil duraz zrejme práve Thutmose
I. Od vlády královny Hatšepsuty (1473-1458 pr. Kr.) až po Amenhotepa III. (1390-1352 pr.
Kr.) je toto téma nevycerpatelným pramenem královských nápisu.
V Karnaku zanechal Thutmose I. nesmazatelnou stopu. Zvetšil a dokoncil krytou galérii,
kterou kolem dvora z doby Strední ríše zacal stavet Amenhotep I., a rozšíril její zdi smerem na
západ až ke dvema novým pylonum (ctvrtému a pátému), které zde postavil jako vchod do
chrámu. Dále dokoncil dvur mezi obema branami. Dokoncil rovnež výzdobu alabastrové kaple
Amenhotepa I., která se zdá být jeho jediným potvrzením prímého spojení s jeho
predchudcem. V severní cásti Karnaku nahradil Ahmosuv monument svou „pokladnicí“, ale
zdá se, že z puvodního monumentu zachoval jeden blok a zabudoval jej do své stavby.
Politika Thutmose I. v Núbii a Syro-Palestine
Thutmosovo tažení do Núbie bylo pro zemi Kuš a její hlavní mesto Kermu pravdepodobne
smrtelným zásahem. Popis tohoto tažení, ke kterému došlo nekdy ve druhém a tretím roce
jeho vlády, nacházíme na nápisech v hrobkách trí králových úredníku - Turiho (králuv
místokrál na jihu), Ahmose, syna Abanova, a Ahmose Pennechbeta. Nejdelší nápis, lícící
hlavní bitvu, je však zapsán na skalním výchozu u Tombu, pri tretím nilském kataraktu, co by
kamenem dohodil od vstupní brány do Kermy. Králuv nápis popisuje úspešné tažení do
oblastí tretího a ctvrtého kataraktu velmi živými a vášnivými slovy: „Núbijští lukostrelci padli
mecem a byli pohozeni na své pude; jejich puch zaplavuje jejich údolí... Kusy, nadelané z
jejich tel, jsou príliš velkým soustem pro ptáky, kterí si odnášejí korist na jiné místo.“
Thutmosova armáda (jako Amenhotepova armáda pred ním) pak opustila nilské údolí a
zamírila do poušte za Kermou, až dorazila do oblasti ctvrtého kataraktu, ke Kurgu a elKaníse. Jelikož mezi tretím a ctvrtým kataraktem tvorí reka velký zákrut, spojovala tyto dva
katarakty cesta východo-západní osy. Pak zanechal Thutmose I. v el-Kaníse nápis. Podle
Ahmose, syna Abanova, se pri návratu z Kermy do Théb „Jeho Velicenstvo plavilo na sever a
všechny zeme mu ležely u nohou, a ten poražený núbijský lukostrelec (snad vládce Kuše) byl
povešen hlavou dolu na (prídi lodi) Jeho Velicenstva, a lod nakonec pristála v Karnaku.“
Po tomto úspechu vedl Thutmose I. svou armádu do Sýrie na vubec první vojenskou výpravu
do této oblasti. Jelikož si ale jiste byl velmi dobre vedom blízkosti mitannských vládcu, vyhnul
se prímé konfrontaci s nimi a po nekolika úspešných bitvách se otocil na jih smerem k Nije,
kde snad usporádal lov na slony. Tuto výpravu popisují ve svých hrobkách, postavených a
vyzdobených za vlády Thutmose III. (a pozdeji) pouze Ahmose, syn Abanuv, a Ahmose
Pennechbet. O Sýrii mluví jako o mitannském útocníkovi a tento popis ješte doprovázejí
nadávkami, které až do ctvrtého desetiletí vlády Thutmose III. nemají obdobu. Žádný jiný
dokument z doby vlády Thutmose I. se o této výprave nezminuje.
Egyptské strety s Mitannci byly na pocátku 18. dynastie velmi vzácné. K prvním potyckám s
mitannskými vazaly došlo za vlády Thutmose I., ale severovýchodní oblasti byly dobyty až o
šestatricet let pozdeji, když Thutmose III. zahájil výpravu do Sýrie. Možná se Thutmose I. na
své krátké výprave do Sýrie stretl s neprítelem a vojenskou technikou, které presahovaly
možnosti egyptské armády, nebot v té dobe mela témer jiste méne válecných vozu než
Mitanni.. Fragmenty reliéfu z doby Ahmose, nalezené nedávno v Abydu, však dokazují, že
válecné vozy byly zobrazovány už na pocátku 18. dynastie. Pokud by Thutmose I. získal
11
nejaké významné území nebo materiální bohatství, je obtížné uverit, že by se na dochovaných
monumentech Thutmose I., Thutmose II. nebo Hatšepsuty nevyskytovaly castejší zmínky o
Mitanncích. Je tedy daleko pravdepodobnejší, že Thutmose pouze zjistil, že mitannští vazalové
jsou ve vojenské presile, a že se po porízení nápisu stáhl zpet a u Nije, ležící na jih od mest
ovládaných Mitannci, usporádal lov na slony.
V Dér el-Bahrí se ve zlomkovitém nápisu uchovala strucná zmínka o syro-palestinské výprave
Thutmose I., spojená s popisem Hatšepsutiny puntské výpravy. Tento text, který je predevším
opevováním slávy Thutmose I., se zminuje o slonech a koních a o území Nije a tak nám
naznacuje, že v dobe vlády královny Hatšepsuty byl Thutmose I. oslavován predevším proto,
že privezl z Nije exotické zboží, než pro dobytí zeme Mitanni.
Hrobka Thutmose I. a „uctívání predku“ králi
Místo puvodního hrobu Thutmose I. zustává predmetem debat. Jeho jméno se objevuje na
sarkofázích dvou hrobek v Údolí králu (KV 20 a KV 38), ale mezi egyptology panují neshody
o tom, které z techto dvou míst je starší ci zda byla alespon jedna z hrobek vybudována prímo
pro Thutmose. Královo telo mohlo být také uloženo do skrýše královských mumií, ale ani to
není jisté. Dve rakve Thutmose I., které nechal zabavit Pinodžem (jeden z Amonových
velekneží v Thébách za 21. dynastie), obsahovaly neidentifikovanou mumii, která skutecne
mohla být telem samotného krále. Ineni, jeden z jeho nejvyšších hodnostáru, popsal svuj dozor
nad stavbou Thutmosovy hrobky: „Já sám jsem dohlížel na stavbu královy hrobky; nikdo to
nevidel, nikdo to neslyšel.“ Jeho neurcité oznacení hrobky termínem heret, který se obvykle
vztahuje na „skalní“ hrobku, muže znamenat, že se nacházela v Údolí králu, ale otázka dosud
nebyla uspokojive zodpovezena.
Také nevíme o žádném zádušním chrámu Thutmose I.; na nekolika lokalitách poblíž Údolí
králu v Dér el-Bahrí se vyskytují cihly s jeho jménem - ale také se jmény Thutmose I. a
Hatšepsuty. Soucástí Hatšepsutina chrámu byla i kaple postavená k Thutmosove pocte - to
však neznamená, že pred její vládou nemohl existovat jeho zádušní kult. Hatšepsut spíš chtela
ve svém chrámu uctít svou rodovou linii, jelikož byly tyto chrámy jak „rodinnými“ svatynemi,
tak místy uctívání spojení mezi bohem Amonem a králem. Toto „uctívání predku“ bylo patrné
už na monumentech Ahmose a Amenhotepa I. v Abydu, a také soukromé kaple hrobek z té
doby nebo z poloviny 18. dynastie casto obsahovaly niky nebo scény oslavující žijící a zesnulé
cleny rodiny.
Krátká vláda Thutmose II.
Nejpozdejším zachovalým datem vlády Thutmose II. je první rok a výzkumy z osmdesátých
a devadesátých let minulého století naznacují, že nevládl déle než tri roky. Hatšepsut,
Thutmosova nevlastní sestra, byla zároven „velkou královskou manželkou“ a „božskou
manželkou Amonovou“. Podobne jako Ahmose-Nefertari, po které zdedila její náboženskou
roli, figurovala Hatšepsut casto na reliéfech zdobících thébské monumenty jejího manžela,
vetšinou zpodobená jako „božská manželka Amonova“. Z doby krátké vlády Thutmose III.
zustalo jen nekolik málo záznamu o zahranicních podnicích, ale víme, že egyptská armáda se i
nadále snažila potlacit nepokoje v Núbii, až nakonec privodila zánik království Kuš v Kerme.
Takrka efemérní povahu vlády Thutmose II. ješte podtrhuje celkove malý pocet jeho
monumentu a také to, že se na severu Egypta památky z jeho vlády vubec nevyskytují.
12
Thutmose II. po sobe nezanechal žádnou identifikovatelnou hrobku (což na pocátku 18.
dynastie nebylo nic neobvyklého), ani žádný dokoncený zádušní chrám. Existují však náznaky,
že se stavbou Hatšepsutina chrámu v Dér el-Bahrí se zapocalo za vlády Thutmose II., možná
dokonce pod vedením královny. Puvodním úcelem mohl být jeho (a její) zádušní kult.
Thutmose III. mu u Medínit Habu nechal postavit malý chrám, který mohl být uskutecnením
plánu Thutmose II.
Jediné vetší monumenty Thutmose III. se nacházejí v Karnaku: vápencová brána ve tvaru
pylonu v prední cásti dvora IV. pylonu. Pozdeji byly jak brána, tak ješte jedna
nespecifikovaná vápencová stavba rozebrány a kvádry položeny do základu III. pylonu.
Brána byla zrekonstruována v karnackém „muzeu pod širým nebem“. Na vetšine scén,
vytesaných na vysokých reliéfech této stavby, byl zobrazen král, na nekterých byl král spolu s
Hatšepsutou a nekolik jich zobrazovalo samotnou Hatšepsut. Tato budova byla dokoncena v
prvních letech vlády Thutmose III. (za Hatšepsutina regentství); po jejím nástupu na trun
odstranili královnini zmocnenci na nekolika místech jméno nedospelého krále a nahradili je
královninými kartušemi. Na jedné strane fragmentu ctverhranného sloupu je zpodoben
Thutmose II., jak prijímá korunu, a na dvou dalších stranách jsou vytesány reliéfy s Nefrure
(jeho dcerou) a Hatšepsutou, na kterých prijímají život od boha. Tento monument sice mohl
vzniknout teprve po smrti Thutmose II., ale je nepopiratelné, že Hatšepsut mela velký vliv na
monarchii již pred bratrovou smrtí.
Další stavby postavené jménem Thutmose II. známe z Napaty, kde mohl zanechat pozustatky
staveb i Thutmose I. V Samne, Kumme a také v Elefantine se dochovaly kvádry z budov
Thutmose II. Krome toho nedávno provádené vykopávky v Elefantine odhalily sochu, kterou
dedikoval jiný panovník (predpokládáme, že to byla Hatšepsut) jménem svého „bratra“;
Vandersleyen upozornil na to, že v muzeu v Elefantine se nachází identické nepopsané torzo.
Jediná vojenská výprava Thutmose II. je zaznamenaná na skalní stéle na Sáhelu, jižne od
Asuánu. Pochází z prvního roku jeho vlády a popisuje místní povstání v Kuši, jež skoncilo
usmrcením všech vzbourencu krome jednoho syna vládce Kuše, který byl dopraven do
Egypta jako rukojmí, což melo evidentne za následek obnovení míru. Jednalo se urcite o méne
významné povstání, ale rodina místního kermského krále byla stále aktivní, a proto byla
vojenská akce rychlá a brutální a úcinne vyrešila egyptské problémy v této oblasti. Obyvatelé
byli pronásledováni od místa ležícího poblíž egyptské pevnosti na rece až do poušte.
Ahmose Pennechbet ve svém pohrebním nápisu poznamenává, že z jinak nedoložené válecné
výpravy si Thutmose II. dovezl cetné „Šasu“ jako válecné zajatce. Jelikož se etnické oznacení
„Šasu“ mohlo vztahovat jak na lid Palestiny, tak na obyvatele Núbie, patrne se tato krátká
zmínka týkala núbijského tažení z prvního roku vlády. Nesmíme ovšem zapomínat, že tyto
životopisy byly vytesány nekolik desetiletí po událostech, které popisují. Snaha o vytvorení
jednotného vyprávení si mohla vyžádat jakési okleštení jednotlivých epizod.
Matka Thutmose II. Mutnefret za jeho vlády ješte žila, soude podle sochy, která jí byla
dedikována ve zmínené Vedžmosove kapli v Thébách. I když neznáme králuv vek pri nástupu
na trun (ani nevíme, v kolika letech zemrel), je docela dobre možné, že byl mladší než jeho
sestra a manželka Hatšepsut. Ona byla dcerou Thutmose I. a Ahmose, královny, kterou
predchozí vláda oficiálne uznávala. Na stéle z doby vlády Thutmose II. jsou za králem
zobrazeny Ahmose a Hatšepsut. Je zrejmé, že Hatšepsut se stala „božskou manželkou
Amonovou“ již za vlády Thutmose I., po smrti Ahmose-Nefertari. Thutmose II. ovšem nebyl
tak mladý, že by nemohl zplodit díte, jelikož v Karnaku je Nefrure zobrazena spolu s ním a
Hatšepsut.
13
Hatšepsutino regentství
Ctyriapadesátiletá vláda Thutmose III. zacala v jeho raném detství za spoluvlády Hatšepsuty,
jeho tety, nevlastní matky a regentky. Podle Ineniho, jehož pohrební „životopis“ koncí práve
pred Hatšepsutiným nástupem na trun: „jeho (Thutmose II.) syn byl dosazen na své místo jako
král Obou zemí, na trun toho, kdo ho zplodil. Jeho sestra, božská manželka Amonova
Hatšepsut vyrizovala záležitosti Obou zemí podle svých rádcu. Egypt pro ni pracoval, hlavu
sklonenou, pro to jedinecné síme, které vzešlo z boha...“ Nápis Ahmose Pennechbeta o jejím
regentství hovorí podobne otevrenými slovy a nejenže ji oznacuje za manželku boha, ale také
ji nazývá Maatkare, což bylo trunní jméno, které si zvolila.
Vyskytují se argumenty, že Hatšepsut se považovala za dedice Thutmose I. ješte pred smrtí
svého otce a že datování vlády Thutmose III. se tudíž muže vztahovat stejne tak na její vládu
jako na vládu nedospelého krále. Je rovnež možné, že podobne jako její predchudkyne
Ahhotep a Ahmose-Nefertari se i ona snažila vytežit maximum ze své role „božské manželky
Amonovy“, z majetku plynoucího z tohoto postu a ze svého spojení s rodinou AhmoseNefertari, a tím podporit svou regentskou vládu. Zdá se, že na podobnou roli pripravovala i
Nefrure.
Jakmile si ovšem Hatšepsut dala trunní jméno a zacala se verejne menit na krále, mohla
následovat jen jeden doložený starší vzor: Sebekkare Sebeknefru (1777-1773 pr. Kr.) - ženu,
která vládla na konci 12. dynastie. Hatšepsut se nepokoušela legitimizovat svou vládu tím, že
by prohlašovala, že vládla s manželem Thutmosem II. nebo za nej. Místo toho zduraznovala
svou rodovou linii. Ješte predtím, než si dala trunní jméno, porídil Senenmut, hlavní královský
správce, u Asuánu nápis (pripomínající vytežení jejího prvního obelisku), kde ji nazval
„královou dcerou, královou sestrou, božskou manželkou, velkou královskou manželkou
Hatšepsutou“. Na Hatšepsutiných výjevech a reliéfech z Dér el-Bahrí je napsáno, že
Thutmose I. ji pred svou smrtí prohlásil svou dedickou a že Amon si vyvolil Ahmose, aby mu
povila novou božskou vládkyni. Hatšepsut mela tentýž cistý rodokmen jako AhmoseNefertari, Ahhotep a Sebeknefru. Poslední z nich ani nebyla královnou: byla královou dcerou
a ztelesnením cisté rodové linie, která byla dostacující k tomu, aby jí zajistila roli faraona.
Hatšepsut musela cítit, že ztelesnuje tentýž aspekt, a po dobu témer dvaceti let mela pravdu.
Jejím jediným dítetem (jehož otcem byl Thutmose II.) byla Nefrure, casto oznacovaná za
„královu dceru“ a „božskou manželku“ a nejednou také za „vládkyni obou zemí“ a „paní
Horního a Dolního Egypta“. Debatuje se i o tom, zda byla v dobe spoluvlády Thutmosovou
manželkou, ale ješte ve dvaadvacátém nebo triadvacátém roce jeho vlády je s ním zobrazena
jako „božská manželka“. Po nejaké dobe nahradil Thutmose III. její jméno jménem Sitiah,
kterou si vzal krátce poté, co zacal samostatne vládnout. Pokud Nefrure vubec kdy byla
„velkou královskou manželkou“, král musel ukoncit formální svazek brzy po zmizení
Hatšepsuty ve dvacátém nebo jedenadvacátém roce jeho vlády. Nefruriny deti nejsou
jednoznacne identifikovány, i když se ozývají domnenky, založené v podstate na podružných
dukazech, že jejím synem byl princ Amenemhet.
Hatšepsutiny ambiciózní stavební projekty
Jako panovnice zahájila Hatšepsut stavební projekty, které daleko predcily stavební cinnost
jejích predchudcu. Seznam míst, na kterých staveli Thutmose I. a II., byl rozšíren také na
14
Horní Egypt, kde zahrnul oblíbená místa ahmosovských vládcu: predevším Kóm Ombo,
Nechen (Hierakonpolis) a Elkab, ale také Armant a Elefantinu. Jak Hatšepsut, tak Thutmose
III. po sobe zanechali mnoho památek v Núbii: v Kasr Ibrím, na ostrove Šai (sedící socha
královny, podobná sochám Ahmose a Amenhotepa I.), v Samne, Farasu, Kubánu a zejména
v Buhénu, kde královna postavila Horovi z Buhénu chrám obklopený slouporadím, jaké se
bežne stavely v polovine 18. dynastie. Na scénách zdobících steny chrámu byla puvodne
vyobrazena spolu s Thutmosem III. také Hatšepsut, ale král nahradil její jméno jménem svým,
svého otce a deda. Buhénský chrám (nyní kompletne prestehovaný do muzea v Chartúmu)
obsahuje scény s Hatšepsutinou korunovací a uctíváním jejího otce.
I Memfis mohla být stredem Hatšepsutina panovnického zájmu. Dobe její vlády se pripisuje
fragment alabastrové nádoby z nekdejšího Ptahova chrámu, ale predevším kolosální egyptská
alabastrová sfinga, umístená u jižní zdi posvátného okrsku ramessovského chrámu, která
mohla být soucástí staršího vstupu do chrámu a ke které velmi pravdepodobne patrila ješte
jedna sfinga. Lomy v Hatnúbu, odkud byl nejspíš kámen na sfingu privezen, se nacházejí ve
Stredním Egypte, nedaleko jiného jejího monumentu, skalní svatyne v Bení Hasanu (dnešní
Speos Artemidos). Krome stop po lámání kamene v Hatnúbu nemáme žádný jiný dukaz o
stavební cinnosti králu pocátku 18. dynastie ve Stredním Egypte, a Hatšepsutin dlouhý nápis
ve Speos Artemidos svedcí o tom, že ona byla první, kdo zacal po nicivých válkách s
Hyksósy opravovat chrámy v této oblasti. Za techto válek byl totiž Strední Egypt strategickou
oblastí, nebot tudy vedly cesty pres Západní poušt do oáz a odtud na jih do Núbie.
Hatšepsut ve svém nápisu prohlásila, že znovu postavila chrámy v Hebenu (hlavní mesto
oryxkého nomu), v Hermopoli a v Kúsíje a že to ucinila pro lví bohyni Pachetu, která byla ve
Speos uctívána. Na tuto práci musel dohlížet Džehutej, správce pokladnice, nomarcha ve
stredoegyptském Horveru a predstavený Thovtových kneží v Hermopoli. Nápisy v jeho
hrobce v Dra Abú ´n-Naga se zminují o cetných stavbách, na které dohlížel Hatšepsutiným
jménem, a vzývají množství regionálních bohu vcetne Hathory z Kúsíje. Bohové techto
kultovních stredisek (Hor, Thovt a Hathor) tedy obdrželi - jako i jiná božstva Núbie a Egypta
- nový prídel z hospodárských zdroju Egypta.
Nicméne žádnému místu nevenovala Hatšepsut tolik pozornosti jako Thébám. Chrám v
Karnaku se pod jejím dohledem opet zacal rozrustat a stavební práce zde rídili ruzní úredníci
vcetne Hapuseneba (veleknez Amonuv), Džehuteje (zmínený správce pokladnice), Puiemrea
(druhý knez Amonuv) a samozrejme také Senenmuta (již zmínený nejvyšší královský správce).
Jelikož zeme po témer celých dvacet let její vlády žila evidentne v míru, mohla Hatšepsut
využívat egyptské i núbijské prírodní bohatství. Z východních pouští a z jihu sem proudilo
zlato; v lomech se težil vzácný kámen, v Gabal es-Silsile se zacal lámat pískovec, z Levanty se
dováželo cedrové drevo a z Afriky ebenové drevo (snad pres Punt). V nápisech královny i
úredníku jsou dosti podrobne popsány jak monumenty, tak materiál na jejich stavbu.
Hatšepsut urcite tešilo množství a rozmanitost luxusního zboží, které mohla získat a darovat na
pocest Amonovu; tešilo ji to natolik, že v Dér el-Bahrí nechala vytesat scénu, na níž je
zobrazeno množství exotického zboží dovezeného z Puntu. I Džehutej podrobne popsal zboží
z Puntu, které královna darovala Amonovi, a zmínil se také o elektru dovezeném z dolu
Východní poušte, jímž mel podle královnina poverení vyzdobit Karnak. Džehutej, Hapuseneb
i Puiemre popsali svou úcast pri stavbe ebenové svatyne, darované Mutinu chrámu v Karnaku.
Práce v chrámu vedl pro Hatšepsut Senenmut, jehož jméno je zapsáno na bráne, která zde
byla vykopána, ale i Hapuseneb zanechal v posvátném prostoru chrámu sochu.
15
V Karnaku je nejvýznamnejším vyjádrením Hatšepsutina imprimatur osmý pylon, nový jižní
vstup do posvátného prostoru chrámu. Nový pískovcový pylon, stojící podél severojižní cesty
pro procesí, která spojovala strední cást Karnaku s Mutiným okrskem, byl první kamennou
stavbou na této ceste. Je ironií osudu, že dukazy Hatšepsutina stavebního úsilí jsou dnes
neviditelné, jelikož v prvních letech vlády Amenhotepa II. (1427-1400 pr. Kr.), syna
Thutmose III., byla prední strana pylonu vyhlazena a znovu vyzdobena. Nicméne Hatšepsutino
prání vytvorit nový hlavní vchod byl soucástí ješte velkolepejšího plánu, který mel zajistit, aby
se na její stavební cinnost v tomto chrámu nedalo tak snadno zapomenout. Spojením Karnaku
s Mutiným chrámem snad královna chtela úmyslne presunout pozornost od brány Thutmose
II. pred ctvrtým pylonem. Také postavila chrám na severo-jižní ceste, který dedikovala
Amenreovi Kamutefovi, stvoritelské podobe boha. Secteme-li to všechno dohromady, tvorí
její stavby v luxorském chrámu, ležícím jižne od Karnaku, kde se konaly každorocní svátky
královské obnovy, Mutin chrám, kde sídlila Amonova chot, a Kamutefova svatyne soubor
budov, v nichž mohla Hatšepsut popsat a oslavit své zrození z Amona, získat si prízen bohu
pro svou vládu a rozšírit nárok na božský puvod pro královský úrad.
Krome toho nechala Hatšepsut v ústrední cásti Karnaku postavit palác pro svou rituální
cinnost a kolem centrální svatyne clunu postavila radu místností, kde nechala zobrazit svou
ocistu a prijetí bohy. Kde presne stála její velká kremencová svatyne clunu, to zustává
predmetem debat, ale nyní ji rekonstruují v karnackém muzeu pod širým nebem. V této
svatyni jsou zobrazena procesí spojená se svátkem Ipet (pri nemž Amon z Karnaku navštívil
chrám v Luxoru) a krásným svátkem Údolí. Pri tomto svátku opouštel Amon Karnak a
vydával se smerem na západ do Dér el-Bahrí, kde navštívil chrámy ostatních panovníku. Tento
svátek patril v Nové ríši na západním thébském brehu k nejvýznamnejším.
Hatšepsut si nechala v Údolí králu vykopat hrobku pro sebe jakožto panovnici. Zdá se, že
hrob KV 20 je nejstarší z celého údolí a Hatšepsut jej nechala zvetšit, aby se tam vešel jak její
vlastní sarkofág, tak ješte jeden, který byl puvodne vytesán pro ni, ale pak predelán pro jejího
otce Thutmose I. Puvodne mohli být Hatšepsut a Thutmose I. uloženi k poslednímu
odpocinku zde, ale Thutmose III. pozdeji prenesl telo Thutmose I. do hrobky KV 38, kterou
nechal postavit k podobnému úcelu. Zmatek kolem hromadných hrobek a sarkofágu pro
Hatšepsut ješte není u konce, ale výzkum vedený Lucem Gaboldem a ostatními prispel k
lepšímu pochopení nejstarších stavebních prací v Údolí králu. Královna také postavila
Amonuv chrám v Medínit Habu, na jižním okraji Théb. Tato kaple, kterou dokoncil Thutmose
III., byla duležitým kultovním místem tohoto boha na západe, nebot se stal soucástí
pravidelného cyklu svátecních procesí, do nehož patrily i Dér el-Bahrí a Karnak a pri nemž byl
pozdeji uctíván i Usir.
Chrám v Dér el-Bahrí: Prohlášení Hatšepsutiny vlády
Chrám v Dér el-Bahrí zustává Hatšepsutiným nejtrvanlivejším monumentem. Byl vystaven z
vápence a rozvržen do série teras pod skalním útesem v zálivu, utvoreném prirozeným
pusobením reky a vetru. Chrám nazvaný „Nejsvetejší svatyne“ (džeser džeseru) byl
nejkompletnejším vyjádrením Hatšepsutiny moci v materiální podobe. Plán chrámu
napodoboval formu známou od 1. prechodné doby a byl inspirován jmenovite chrámem
Mentuhotepa II. (2055-2004 pr. Kr.) z 11. dynastie, ležícím o neco dále na jih. Terasovité
chrámy se ovšem stavely i ve 2. prechodné dobe a na pocátku 18. dynastie (napr. Ahmose jej
postavil v Abydu). Hatšepsut si vypujcila formy, které rozvíjeli mnozí její královští
16
predchudci; napríklad kolosální sochy Usira stojící pred ctverhrannými pilíri na jejích
kolonádách velmi pripomínají sochy Senusreta. Hatšepsut se ovšem mohla spíše nechat
inspirovat svým otcem Thutmosem I., jelikož jeho kolosální sochy Usira v Karnaku jsou velmi
podobné kolosum v Dér el-Bahrí, prestože jsou vytesané z pískovce.
V dobe svého dokoncení obsahoval chrám scény a nápisy, které výstižne charakterizují radu
aspektu Hatšepsutina života a její vlády. Nejprístupnejší místa, tedy nižší a strední kolonády,
napríklad ukazují výpravu do Núbie, dopravu obelisku pro chrám v Karnaku, výpravu do
Puntu pro stromy, z nichž se získávalo kadidlo, a pro další africké výrobky, a také božské
zrození panovnice. Úredníci poverení dozorem nad temito pracemi jsou zde jmenováni vcetne
pokladníka Neheseje a Senenmuta. Pohrební nápisy Džehuteje a Senenmuta svedcí o tom, že
se zúcastnili stavby a výzdoby chrámu džeser džeseru v Karnaku.
Na jižním konci prostrední terasy nechala Hatšepsut postavit kapli pro Hathoru, bohyni
západního hrbitova, a pred ní dvur se sloupy, jejichž hlavice byly zdobené symboly této
bohyne v podobe krávy. Vchod do samotné kaple lemují výjevy, na nichž král krmí posvátnou
krávu. Na horní terase se nacházel ústrední vchod do dvora obklopeného slouporadím, za
nímž ležela hlavní svatyne chrámu. Severní stenu dvora zdobily scény s procesím pri krásném
svátku Údolí, zatímco na jihu byl zobrazen svátek Ipet. V další m uzavreném dvore na sever
odtud byly svatyne bohu (vcetne Amona) ve tvaru výklenku a velký oltár z egyptského
alabastru pro slunecního boha Re-Harachteje, urcený pro otevrené prostranství. Tento rys
slunecního chrámu, který pripomínal starý model ztelesnený Stupnovitou pyramidou v Sakkáre
ze 3. dynastie, byl pro komplex duležitým prírustkem. Jeho význam pro královský kult ješte
podtrhovaly místnosti v jižní cásti centrálního dvora, kde scény a texty vyjadrovaly prání
panovníka doprovázet slunecního boha na jeho každodenní ceste po nebi a podsvetí. Hymny
popisující božstva, která vládla každé denní a nocní hodine, dávala Hatšepsute moc nad
samotným casem, takže mohla naveky splynout se sluncem. Na této terase se rovnež
nacházely kaple pro Hatšepsut a jejího otce Thutmose I. Výjev s králem, vyhlašujícím
budoucí vládu své dcery, doprovázel nápis.
Série frází, urcených pro tech nekolik málo lidí, kterí umeli císt a kterí se dostali do této
soukromé cásti chrámu, neprímo naráží na neobvyklou povahu Hatšepsutiny vlády. Její vysocí
úredníci jsou dvakrát upozorneni: „ten, který bude vzdávat cest, bude žít, ten, který bude
mluvit rouhave proti Její Výsosti, zemre.“ Je pravdepodobné, že sem v té dobe meli prístup
úredníci královského dvora a že nápis pouze monumentalizoval formulaci, kterou tehdejší elita
velmi dobre znala. Hatšepsut byla velmi štedrá k tem, kdo ji podporovali, soude podle
náhlého vzrustu velkých zdobených soukromých hrobek v Thébách a Sakkáre a podle
rostoucího poctu soukromých soch, dedikovaných ruzným chrámum, napr. karnackému. Zdá
se, že královna upevnovala symbiotické vztahy se svými dvorany, takže pro ne byla stejne
duležitá jako oni pro ni. V této dobe se v thébských soukromých hrobkách vubec poprvé
objevuje panovník odený jako sám slunecní buh a slouží majiteli hrobky jako vecný
prostredník. Takto Hatšepsut ve své hrobce zobrazují královský správce Amenhotep (TT
73) a královský sklepmistr Džehutej (TT 110) a v této praxi pokracovali i majitelé nekolika
hrobek z doby Thutmose III. Tato loajalistická interpretace pripomíná nápisy na stélách elity z
doby Strední ríše, které popisovaly, co všechno vykonali králové 12. dynastie pro blaho
Egypta.
Zahranicní vztahy za Hatšepsutiny vlády
17
Hatšepsutina spoluvláda s Thutmosem III. rozhodne nebyla obdobím nejakých vleklých válek.
V té dobe došlo k nekolika vojenským výpravám do Núbie, jejichž cílem zrejme bylo
potlacení místních povstání, ale nic nenasvedcuje tomu, že by byla prerušena správa jihu,
kterou vykonával „místokrál a správce jižních zemí“. Za Hatšepsutiny vlády vystrídal
místokrále Seniho v jeho funkci Amennacht a toho zase za vlády Thutmose III. nahradil Nehej.
Na konci Hatšepsutiny vlády pusobil v tomto úrade ješte nejméne jeden úredník, ale jeho
jméno je nejisté. Každý z techto mužu nejenže vládl Dolní Núbii, ale mel také na starost
stavební projekty. Dohlíželi na to, aby Núbijci králi odvádeli své výrobky jako „tribut“, ale je
velmi pochybné, zda vubec nekdy videli nejakou prímou vojenskou akci.
Hatšepsutina obchodní výprava do Puntu byla v Egypte propagována jako hlavní diplomatický
coup. Africké výrobky, které odtamtud dovezla spolu se zlatem a kadidlem (vcetne stromu
poskytujících kadidlo), stimulovaly zájem o exotické luxusní zboží. Zanedlouho potom byli v
soukromých hrobkách zobrazováni se stejným zbožím i Núbijci prinášející tribut: byly tu sloní
kly, panterí kožešiny, živí sloni a samozrejme také zlato. Není ješte zcela jasné, jakým
zpusobem puntská obchodní mise otevrela rozsáhlejší obchod v oblastech Afriky ležících na
jih od regionu ovládaných Egyptem, ale teprve po této misi se zacínají objevovat soustavnejší
zprávy o núbijském tributu z dobytých oblastí vcetne seznamu dodávaného exotického zboží.
Není vylouceno, že egyptské vztahy s egejskou oblastí, doložené mínójskými malbami v Tell
ed-Dabáa (Avaride), doznaly za Hatšepsutiny vlády zmeny. I když byla Avaris okupována až
do vlády Amenhotepa I., nemáme žádné jasné dukazy o tom, že by Egypt pestoval na
pocátku 18. dynastie nejaké styky s Krétou. Obchodovalo se však zrejme pres Kypr a
Levantu , jelikož se nalezlo urcité množství dovezené keramiky. Za Hatšepsutiny vlády, kdy se
delegace „Keftiu“ (Mínójcu, soude podle egyptských vyobrazení) objevuje po boku jiných
zahranicních emisaru na nástenných malbách soukromých hrobních kaplí v Thébách, si mohl
Egypt vytvorit své vlastní obchodní spojení s mínójskou Krétou nebo mykénským Reckem. O
trvalejším rázu techto kontaktu se ovšem pochybuje. Na obdobných malbách z období vlád
následujících po vláde Hatšepsuty se už neprojevuje taková dobrá znalost oblecení a
obchodního zboží z Kréty, z cehož badatelé usuzují, že byly obchodní styky vedeny spíš pres
syro-palestinskou oblast než prímo.
Samostatná vláda Thutmose III.
Královská moc se navrátila do rukou Thutmose III. nekdy ve dvacátém nebo jedenadvacátém
roce Hatšepsutiny vlády. Tehdy se málo staral o to, aby sobe a Egyptu zajistil takovou
povest, jaké se tešil o tisíciletí pozdeji, i když ponekud nedokonale. Thutmose III. musel
bedlive zvažovat svou situaci, jelikož byl sice zralým, ale nezkušeným vladarem, a za pomoci
rádcu a vojenských velitelu zhodnotit materiální potenciál a možnosti získání slávy, které se mu
naskýtaly na severovýchode. Ze zisku z dobyté Núbie Thutmose III. nic nemel a z nove
navázaných styku s Puntem težila také jenom Hatšepsut. Novým místem rychlých zisku byla
Levanta, kde Egyptané mohli získat kontrolu nad obchodními cestami, které do té doby
ovládali syrští, kyperští, palestinští a egejští panovníci a obchodníci. Po zhruba sedmnácti
letech vojenských tažení se Thutmosovi III. podarilo ovládnout Palestinu a uplatnoval silný vliv
v jižní Sýrii. Zajistil si dobrou povest a chrámum Amona a ostatních bohu plynuly z jeho
úspechu obrovské zisky, stejne jako mužum, kterí doprovázeli krále na jeho výpravách.
Král zneuctil Hatšepsutino jméno a její monumenty teprve v posledním roce své vlády. Do té
doby se snažil zaplnit nilské údolí památkami na svou vlastní vládu. Je zajímavé, že umelecký
18
styl a portréty Thutmose III. jsou velmi težko rozlišitelné od Hatšepsutina stylu užitého na
jejích posledních monumentech. Liší se v podstate pouze stavbou tela - Thutmose je obvykle
na sochách i reliéfech zpodobován se širšími rameny a mohutnejším hrudníkem než Hatšepsut
a tento mužnejší typ postavy užíval na svých vyobrazeních pozdeji i Amenhotep II.
Thutmosova tvár má typický „thutmosovský“ profil, který známe už od Thutmose I.: dlouhý, u
korene široký nos s malým hrbolkem a dolu obrácenou špickou a široká ústa s vystupujícím
horním rtem svedcícím o predkusu, který se v rodine dedil.
Thutmose využil dvaatriceti let samostatné vlády k tomu, aby proslavil své jméno po celém
Egypte a Núbii. Stavel v Gabal Barkalu, na nejjižnejším konci Núbie, na ostrove Šai, v
Pnubsu u tretího kataraktu, v Samne, Kumme, Uronarti, Buhénu, Kubánu, Amade, Farasu a
Ellesíje a ješte na nekolika dalších místech, kde se našly kvádry s jeho jménem. Jeho
severneji ležící monumenty jsou dobre doložené v Elefantine, kde postavil chrám bohyni
Satete, a dále v Kóm Ombu, Edfu, Elkabu, Todu, Armantu, Thébách, Achmímu, Hermopoli
a Héliopoli. Na soše dozorce stavebních prací Minmose, který v tomto úrade pusobil v
posledních letech vlády Thutmose III., je seznam kultovních míst, kde pracoval. K již
zmíneným místum ješte pridává Medamúd, Asjút, Atfíh a další lokality v delte vcetne Bútó,
Búsiridy a Chemmidy. I když se v delte dosud nenašly žádné stavby Thutmose III.,
Minmosuv nápis svedcí o tom, že on i jeho predchudci z pocátku 18. dynastie tu mohli stavet.
Karnak byl i nadále oblíbeným místem. Thutmose III. ponekud neomalene prestavel centrální
cást chrámu a vápencové kaple Amenhotepa I., které nechal odstranit a nahradit kaplemi z
pískovce. Krátce po zacátku samostatné vlády zahájil stavbu své hlavní budovy v Karnaku:
„(Thutmose III.) pusobí v monumentech“ (ach menu). Spolecným tématem reliéfu v budove je
obroda královské moci Thutmose III., a to predevším prostrednictvím svátku sed, který
poprvé slavil ve tricátém roce své vlády. Do tohoto rámce dobre zapadá i uctívání královské
hodnosti, jež bylo pojítkem mezi hlavní budovou a kaplemi stojícími kolem centrálního dvora.
Pozdeji nechal Thutmose III. celou centrální plochu znovu vyzdobit scénami a predevším
nápisy podrobne lícícími jeho výpravy do Asie. Tyto Anály, zapsané ve dvaactyricátém roce
jeho vlády, se staly prvoradým historickým záznamem o králových podnicích, obsahujícím
konkrétní epizody války a seznamy válecné koristi. Podle záznamu v Análech byl Amonuv
chrám nesmírne obohacen: jen samotných budov bylo obrovské množství. Král nechal
pristavet šestý a sedmý pylon a sedmý nechal pokrýt scénami a nápisy se jmény míst, nad
nimiž vyhlásil panství. V severní cásti chrámového okrsku byl postaven chrám boha Ptaha, ve
stredu chrámu byla vybudována žulová svatyne clunu a ješte jedna egyptská alabastrová
svatyne byla pozdeji pripojena ke svatyni Thutmose IV. (1400-1390 pr. Kr.) a umístena
poblíž ctvrtého pylonu. I premena Hatšepsutiných památek probíhala za vlády Thutmose III. a
pozdeji ji dokoncil jeho syn Amenhotep II., ale i bez toho by byla jeho stavební cinnost
neobycejne plodná. Mezi královy velekneze Amonovy patrili energický Mencheperraseneb,
majitel thébské hrobky c. 86, jeho synovec téhož jména (TT 112) a Amenemhet (TT 97).
Amenemhet byl pravdepodobne Amonovým veleknezem a sloužil prevážne za Amenhotepa
II., poté co Mencheparraseneb predal na krátkou dobu úrad svému synovci.
Velekneží zodpovídali nejen za Karnak, ale i za práce pro Amona na západním brehu Nilu.
Thutmose III. byl velmi aktivní v Medínit Habu, kde dokoncil malý chrám Amonuv, a také
zde, severne od tohoto chrámu, postavil chrám svému otci. Pozdeji premenil vyvýšenou
svatyni v Dér el-Bahrí na svou vlastní kapli nazvanou „Posvátný horizont“ (džeser achet).
Hrobka Thutmose III. (KV 34) byla vytesána vysoko ve skalním útesu a zasahuje hluboko
dovnitr. Steny pohrební komory jsou pokryté cerne a cervene malovanou hieratickou formou
19
záhrobních textu: je zde Litanie k Reovi, která ruznými jmény vzývá slunecního boha , aby
králi pomohl na jeho posmrtné ceste, a Knihy o tom, co je v podsvetí (Amduat), které králi
poskytovaly mapu podsvetí a zaríkadla, jež mu mela pomoci dosáhnout vecného
ospravedlnení.
Thutmose III. v Levante
Témer okamžite po zahájení samostatného panování vytáhl Thutmose III. s vojenskou
výpravou do Levanty, kde chtel získat moc nad nekolika mestskými státy a mesty, jimž v té
dobe vládli Mitannci ze severovýchodní Sýrie. Pod záminkou, že je treba vyrešit trenice v
Šaruhénu a jeho okolí, zamíril král od egyptské pohranicní pevnosti v Caru do Gazy. Gaza
byla egyptským vazalem nejpozdeji od Ahmosovy vlády a predpokládáme, že s loajalitou
Šaruhénu pocítali Egyptané od téže doby. V Análech je zaznamenáno, že pri této první
výprave ve triadvacátém roce vlády vytáhl Thutmose z Gazy a naplánoval útok na Megiddo z
Jahamu, významného mestského státu, který tehdy okupoval panovník Kadeše. Chránila jej
také skupina nácelníku, predstavitelu levantských regionu až k Naharajimu (Mitanni a
Mitannci ovládaná Sýrie). Thutmosuv nápis uvádel, že tito nácelníci meli být loajální vuci
Egyptu, což je treba chápat jako skutecnou hrozbu. V severní Palestine a v pásu pobreží mohli
Mitannci ohrožovat prístup k libanonským cedrum, nalezištím medi a cínu a k ostatním cenným
surovinám.
Teprve na válecném poli odhalil Thutmose III. skutecný prospech z války. Korist byla
evidentne tak bohatá, že ve válcení pokracoval, a to až do dvaactyricátého roku své vlády.
Soustredil se na severní Palestinu, Libanon a cásti Sýrie. Korist z bitvy u Megidda spolu se
smírnými dary, které ukoncily sedmimesícní obléhání mesta, byla znacná a zahrnovala 894
válecných vozu vcetne dvou zlacených, 200 brnení a dve bronzová, která patrila nácelníkum
Megidda a Kadeše, neco pres 2000 koní a 25000 zvírat. Po obléhání Megidda nahradil
Thutmose III. poražené místní nácelníky a pokracoval smerem na sever, podél reky Litani.
Luxusní zboží zabavené v nekolika dobytých mestech bylo peclive zaznamenáno v Análech a
rovnež zde byly vyjmenovány ruzné typy zajatcu. Válecná tažení z 23.-32. roku jeho vlády se
soustredila na levantské pobreží s jeho lesy a prístavy a na oblasti západní Sýrie. Egyptané
získali celou škálu surovin vzácnými kovy pocínaje (zlato, stríbro, med a olovo) a drevem,
oleji, potravinami a obilím konce. Král poslal deti vladaru mestských státu do Egypta na
prevýchovu. Podle Análu z tricátého roku vlády „at zemrel kterýkoli z techto velitelu, Jeho
Velicenstvo zarídilo, aby na jeho místo nastoupil jeho syn.“
Pokud je správný predpoklad, že toponym Naharajim se v egyptských nápisech pred osmou
výpravou Thutmose III. (ve 33. roce jeho vlády) nevyskytuje jednoduše proto, že jeho
obyvatelé byli považováni za príliš mocné na to, aby se o nich zminovaly královské
monumenty, pak porážka syrských vazalu byla skutecne významným úspechem. Do té doby
špatne doložený stát Naharajim se na konci vlády Thutmose III. náhle objevuje ve všech
typech hieroglyfických nápisu: krome záznamu v Análech Thutmose III. ješte královo
prekrocení Eufratu dokládá stéla z Gabal Barkalu, vztycená v Núbii u ctvrtého kataraktu,
obelisk z Karnaku, Poetická stéla z Karnaku a stéla z Armantu. Zmínky o Naharajimu se
vyskytují také v cetných toponymních seznamech z Thutmosovy vlády. Množství válecné
koristi získané v Sýrii bylo impozantní a uchvátilo jak vladare, tak vojáky. S výjimkou osmé
výpravy, kterou Thutmose podnikl v 33. roce vlády, byly všechny zisky z Naharajimu v
Análech vedeny jako válecná korist, at už ji zabrala armáda pri svém plenení nebo sám král.
20
Je zrejmé, že Naharajim v té dobe neodvádel každorocní dávky (inu), jak Anály naznacují
tím, že dávají do protikladu jednorázovou korist po tažení v roce 33 k tributum z ostatních
oblastí, oznacených slovy „z tohoto roku“. To by mohlo znamenat, že zdrojem zahranicních
príjmu Egypta byli pouze poražení vazalové Mitanni, ale ne mitannský král sídlící ve svém
hlavním meste Vašukanni. I když je seznam predmetu a lidí privezených z Naharajimu
pomerne obsáhlý, každorocní dávky odvádené z Retenu a Džaheje obsahovaly daleko vetší
množství vzácného zboží. Je zrejmé, že Thutmose III. byl s Mitannci stále ješte ve válce.
Dobytí Sýrie vcetne Naharajimu, jehož se zúcastnilo i nove vytvorené elitní vojsko Egypta,
oslavují nápisy v nejméne jedenácti hrobkách z doby vlády Thutmose III. a z pocátku vlády
Amenhotepa II., ale také velké množství soukromých soch a stél (hrobky TT 42, 74, 84, 85,
86, 88, 92, 100, 131, 155 a 200). Nápisy a výjevy v hrobních kaplích pripomínají predevším
válecné zajatce, války, jichž se zúcastnili vojáci, ale také luxusní zboží, získané jako válecný
tribut. Vojenský aspekt egyptsko-mitannských styku ovšem nemel dlouhé trvání. Prestiž
syrského zboží velmi stoupla. Hrobky, vyzdobené po první dekáde vlády Amenhotepa II.
oznacují zahranicní zisky jako dan, zejména exotické zboží, a tyto výdobytky získávají své
formální místo v oslavných procesích. Napríklad v Kenamonove hrobce (TT 93), vyzdobené
na konci vlády Amenhotepa II., žádný text nepopisuje syrské války, nevypocítává válecnou
korist jako Suemnivet ve své hrobce (TT 92), ani nezobrazuje deti neprátelských nácelníku
jako Amenemheb (TT 85). Místo toho jsou na jedné zdi zobrazeny novorocní dary pro krále.
Mezi nimi jsou cetné zbrane a brnení a také dva válecné vozy. Nápis u válecného vozu v
horním registru se chlubí tím, že je ze dreva dovezeného z cizí zeme Naharajim, zatímco vuz
pod ním je urcen pro válku proti severním a jižním neprátelum. Pod horním vozem je hromada
prileb syrského typu, zatímco pod spodním je hromada slonoviny - jasná narážka na drívejší
válcení v techto oblastech (tedy v Asii a Núbii).
Mezi novorocními dary zobrazenými v Kenamonove hrobce je rovnež skupina sklenených
nádob napodobujících mramor. Tento typ skla byl charakteristický pro severovýchodní Sýrii
a severní Irák. Skutecne se zdá, že zavedení tohoto druhu skla do Egypta v tak velkém
merítku mohlo být prímým výsledkem mitannských válek. Sklenené nádoby byly zrejme
puvodne vyrábeny v mitannských mestech, jako byly Tell Brak a Tell Rima, ale jakožto velmi
cenené predmety se zacaly v Egypte napodobovat a posléze i vylepšovat. Mezi další predmety
dovezené z Naharajimu (v r. 33) patrily stríbrné a zlaté nádoby (na seznamech s válecnou
koristí casto oznacované jako nádoby „s plochým dnem“) pocházející z pobreží
Stredozemního more ( „práce Džahejova“), jejichž poegyptštené napodobeniny se rychle staly
módním zbožím, podobne jako tomu bylo u sklenených výrobku. Jednou z takových nádob
je známá stríbrná nádoba s plochým dnem s venováním pro vojáka Džehuteje z doby vlády
Thutmose III.; zlatá nádoba Džehutejova, která dnes také zdobí Louvre, muže být egyptskou
kopií stríbrné predlohy a v Thébách jsou tyto nádoby zobrazeny v chrámu a na stenách
hrobek.
Spolu se syrským prepychovým zbožím prišla do Egypta i božstva této oblasti, takže za vlády
Amenhotepa II. rozkvétal kult asijských bohu Rešefa a Astarty. Je zajímavé, že móda
mitannského zboží zastínila oblibu vojenské výzdoby. Zlatý lev, udílený jako cena vojákum,
kterí se zúcastnili tažení do Sýrie, se po zacátku vlády Amenhotepa II. v hrobkách již
nevyskytuje, ale kovové a sklenené nádoby syrského typu zustaly symbolem postavení po
celou 18. dynastii a byly napodobovány po celém Egypte. Také scény zobrazující mitannské
válecné zajatce a korist ustoupily na pocátku Amenhotepovy vlády oblíbeným výjevum
klanejících se predstavitelu cizích zemí, odevzdávajících vzácné zboží faraonovi.
21
V ikonografické premene Mitanni z nejvetšího neprítele v povolného dodavatele prestižního
luxusního zboží mužeme vystopovat pozvolné smerování ke spojenectví s Naharajimem.
Nevíme jiste, zda tri manželky Thutmose III., pohrbené ve Wádí Kubbanét el-Kirud (západní
Théby) byly Syranky, ale jejich jména byla urcite asijská a jejich majetek ve zlate byl
obrovský. Snad to odráží menící se postoj Egyptanu vuci východu: tentýž král, který dvacet
let válcil proti Retenu a Naharajimu, si potom vzal za manželky ženy z této oblasti a zahrnul je
bohatstvím. Navzdory tomu, že Amenhotep II. mel ješte vybojovat nekolik bitev v Sýrii,
inklinoval Egypt na konci Thutmosovy vlády již k mírumilovným vztahum.
Mezi manželky Thutmose III. patrila i žena jménem Sitiah, která byla dcerou královské chuvy.
Mela titul „velká královská manželka“ a - v jednom dochovaném textu - „božská manželka“.
Pokud nahradila Nefrure v postavení knežky, bylo to pouze po dobu, než dospela dcera
Thutmose III. Meritamon a prevzala tuto roli. Nevíme o tom, že by Sitiah mela nejaké deti,
zato matka Amenhotepa II. Meritre jich zrejme mela nekolik. Meritre (dcera Huje, božské
uctívacky Amona a Atuma a hlavní chóristky Reovy) byla urcite matkou Amenhotepa,
princezny Meri(t)amon, prince Mencheperrea, princezny Isis a další Meri(t)amon a malé
princezny Nebetiunet. Meritre jako královna je zobrazena v chrámu v Medínit Habu a v
hrobce Thutmose III. Tretí manželka Nebetta a princezna Nefertirej jsou zobrazeny v
královské hrobce.
Amenhotep II.
Nevíme, jestli na konci vlády Thutmose III. ješte žili nejací príslušníci Hatšepsutiny rodové linie
(potomci královny Ahmose). Stárnoucí král si však v jedenapadesátém roce vlády pribral
svého syna Amenhotepa jako spoluvládce a vládl s ním ješte více než dva roky. Tzv. zneuctení
Hatšepsutino, které zacalo v 46. nebo 47. roce Thutmosovy vlády, mohlo pripravit cestu
koregenci, jelikož Amenhotep II. pak sám dokoncil znesvecení královniných monumentu.
Hatšepsutiny monumenty byly systematicky upravovány, aby si její rodová linie nemohla cinit
nároky na trun: nekteré byly prekryty novým nápisem ci výjevem; jiné byly úmyslne poškozeny
ve snaze úplne znicit památku na její jméno; nekteré byly pozmeneny tak, že její jméno bylo
nahrazeno jménem Thutmose II. nebo Thutmose III. Jelikož Thutmose III. zacal likvidovat
vzpomínku na královnu petadvacet let po jejím odchodu ze scény, je nepravdepodobné, že se
jednalo o pouhou mstu na nevlastní matce, jelikož po ní prejal i spoustu jejích úredníku, kterí
za jeho vlády dokoncili svou kariéru a postavili si hrobky, kde bylo na prvním míste napsáno
jméno Thutmosovo. Je možné, že smrtí mužu, kterí sloužili obema temto panovníkum, jako byli
napr. Puiemre, druhý knez Amonuv, ci Antef, starosta Ceneje (u Abydu) a vládce nad oázami,
padly námitky proti zatracování Hatšepsuty.
Vláda Amenhotepa II. byla klícovou vládou pocátku Nové ríše, i když je z dnešního pohledu
zastínena vládou svých dvou predchudcu a vládcu z konce 18. dynastie. Za své takrka
tricetileté vlády (nejpozdejší záznam pochází ze šestadvacátého roku jeho vlády) dosáhl král
vojenských úspechu v Levante, Egyptu poskytl spolu s hospodárským ziskem také mír a
svedomite rozširoval monumenty zasvecené bohum. Ve své dobe si Amenhotep II. získal
vehlas zejména svými atletickými úspechy a v jeho monumentech jsou jeho dovednosti casto
pripomínány. Ješte jako mladík žil král v memfidském regionu a cvicil kone v otcových stájích
(pokud mužeme verit nápisu, který zanechal na stéle u chrámu Sfingy v Gíze). Jeho nejvetším
atletickým úspechem byla strelba z luku do medeného terce z pádícího válecného vozu, jehož
oteže mel uvázané kolem pasu. Nejenže zprávu o tomto výkonu nechal zapsat na stélu v Gíze,
22
ale výjev nechal zobrazit také na reliéfu v Thébách. Byl rovnež miniaturizován na skarabech
nalezených v Levante. Historicka klasického umení Sara Morris se domnívá, že
Amenhotepovo proslavené strílení z luku posloužilo o stovky let pozdeji jako základ jedné
epizody z Illiady, kde Achilleus prostrelí šípy radu tercu.
Vláda Amenhotepa II. byla z vetší cásti pokojná a zajistila Egyptu dlouhé období stability.
Nekolik administrativních papyru z jeho doby dokumentuje vzkvétající zemedelství a remeslo
v nekolika oblastech Egypta. Fungoval dobre organizovaný administrativní aparát a zdá se, že
Amenhotep jej umel úcinne využívat. Ponechal si ve službe muže, kterí sloužili jeho otci, a na
klícová místa dosadil blízké prátele. V této dobe bylo prepsáno nekolik literárních del ze
Strední ríše, což je známkou jeho zájmu spíše o kultivaci umení než o vojenskou zdatnost. I
když královské umení zustalo stejne idealizované a vysoce formální jako za vlády Thutmose
III., styl malby v soukromých stavbách prozrazoval první známky umeleckého individualismu,
který byl pozdeji tak zduraznován.
Stavební program Amenhotepa II.
Amenhotep zanechal budovy nebo prístavby k již stojícím monumentum témer na všech
duležitých místech, kde stavel jeho otec. V prvních trech letech vlády stavel budovy jménem
obou králu, zejména v Amade v Dolní Núbii, kde byl ke cti Amona a Re-Harachteje postaven
chrám, a v Karnaku, kde se oba králové podíleli na zahlazování stop po Hatšepsute tím, že
maskovali její monumenty svými vlastními. Na dvore mezi ctvrtým a pátým pylonem je na
pristavených sloupech a zdivu kolem Hatšepsutina obelisku nekdy napsáno jméno jednoho
krále, jindy jméno druhého. Dnes se nedá ríci, zda byly zmeny provádeny soucasne (za
spoluvlády) nebo postupne.
Zanechal monumenty v Pnubsu na ostrove Argo, na ostrove Šai, v Uronarti, Kumme, Buhénu,
Kasr Ibrímu, Amade, Sáhelu, Elefantine, Gabal Tingaru (kaple poblíž kremencového lomu na
západním brehu reky u Asuánu), Gabal es-Silsile, Elkabu, Todu (svatyne clunu postavená za
spoluvlády), Armantu, Karnaku, Thébách (vcetne jeho hrobky KV 35 v Údolí králu a dnes již
zniceného zádušního chrámu), v Medamúdu, Dendere, Gíze a Héliopoli. Stavba vápencového
chrámu byla prícinou otevrení lomu v Ture ve 4. roce jeho vlády, ale chrám dosud nebyl
lokalizován; nebyl to však králuv zádušní chrám v Thébách, jelikož je postaven z pískovce a
cihel.
K místum, kde Amenhotepovo stavební úsilí zanechalo nejhlubší otisk, patrí Gíza a Karnak, a
to navzdory skutecnosti, že králuv projekt v Gíze nebyl nijak zvlášt ambiciózní. Postavil zde
chrám bohu Haremachetovi, slunecnímu bohu ztotožnovanému s Velkou Sfingou. Od dob
Thutmose I. byla oblast kolem Sfingy casto navštevována princi a poutníky, kterí pricházeli do
velkých pyramidových komplexu Chufua a Rachefa. Sfinga a její amfiteátr se staly kultovním
místem královských predku vcetne samotného Amenhotepa II. a jeho syna Thutmose IV.,
který mezi tlapami velké sochy lva vztycil stélu. Haremachetuv kult a uctívání králu se tu
udrželo až do Rímské doby - poutníci zanechávali dekovné obeti v ohradní zdi amfiteátru
nebo v kaplích, pokud to bylo možné. To, že zde Amenhotep II. zasvetil malý chrám
Haremachetovi (ve vrstve z doby založení chrámu oznacený též jako Hauron), bylo duležitým
mezníkem v historii sfingy jako predmetu uctívání. Jeho vlastní synové zanechali v jeho chrámu
stély, jejichž nápisy a vyobrazení naznacují, že pred hrudí Sfingy kdysi stála socha
Amenhotepa II. Mark Lehner zrekonstruoval vzhled Sfingy s touto sochou z 18. dynastie.
23
Když Amenhotep II. dokoncil svuj program vyhlazení Hatšepsutina jména na jejích
monumentech v Karnaku, mohl se zacít soustredit na prípravy královského jubilea v tomto
chrámu. Jako si Thutmose III. postavil chrám pro oslavu královského svátku známý jako ach
menu, nechal si i Amenhotep II. postavit budovu pro svátek sed. Podle rekonstrukce
Charlese Van Siclena tvoril tento pavilón dvur s ctverhrannými pilíri zdobenými reliéfy a
lemovaly jej steny zdobené malbami. Umelecký styl i nápisy jej radí do druhé poloviny jeho
vlády. Stál pred jižním vchodem do chrámu u osmého pylonu a stal se novou hlavní branou do
komplexu, jakou byla predtím Hatšepsutina brána. Pred dvorem svátku sed byl budto
Amonuv okrsek, nebo zahrady, kde se pestovala zelenina a vonné rostliny. Na pilírích je
neobvyklý nápis o „první príležitosti opakování (nebo „a opakování“) svátku sed“, což muže
znamenat, že král už svátek oslavil pred dostavbou tohoto dvora. Tyto formulace se ovšem
obtížne vysvetlují a mohou být jednoduše vyjádrením královy touhy po oslave jubilea. Podle
staré tradice byly na reliéfech zdobících pavilón svátku sed s velkou peclivostí zobrazeny
královské regálie, které zduraznovaly zamerení na slunce - napr. dvojitý slunecní kotouc na
vrcholu korun a malí sokoli nad slunecními kotouci, naznacující ztotožnení s bohem ReHarachtejem se sokolí hlavou.
I v malém chráme Thutmose III. v Dér el-Bahrí byly užity podobné neobvyklé slunecní
symboly, pricemž tento monument rovnež pochází z doby, kdy již byly ukonceny prípravy na
královské jubileum. Budova Amenhotepa II. byla vyzdobena i výjevy s jeho matkou Meritre,
zobrazenou jako královna, ale predevším jako „božská manželka Amonova“. Budova byla na
konci 18. dynastie rozebrána, aby pojala Haremhebuv (1323-1295 pr. Kr.) kvadrant, a na
pocátku 19. dynastie ji úplne prestavel Sethi I. (1294-1279 pr. Kr.).
Amenhotep II. také postavil chrám Amonovi v severním Karnaku, který byl pozdeji zasvecen
Moncuovi z Théb. Kvádry z této budovy dnes tvorí cást základu chrámu postaveného za
Amenhotepa III. a prestaveného v Ptolemaiovské dobe. Jeho puvodní funkce není známa.
Ostatní brány a kvádry ze severního Karnaku však naznacují, že král velmi podporoval rozvoj
této cásti, snad kvuli její poloze, která rozširovala severo-jižní osu centrální cásti Karnaku.
Kamenné cásti dverí z králova paláce se nalezly severne od samotného chrámu, z cehož
mužeme usuzovat na lokalizaci obradní rezidence Amenhotepa II. Za zmínku stojí i králuv
zájem o Moncuuv chrám v Medamúdu, ležící asi 8 km severne odtud, jelikož pozdeji ze
severního Karnaku do Medamúdu urcite vedla procesní kolonáda.
Amenhotep II. v Levante
Amenhotep II. vytáhl s vojskem dvakrát do Sýrie, poprvé v 7. a podruhé v 9. roce své vlády.
Tyto výpravy popisují stély v Amade, Memfide a Karnaku. První tažení bylo zamereno na
potrestání povstalcu a odbojných nácelníku nedávno poražených vazalu. Primárním a
úspešným cílem druhého byl kraj Tachsej, o nemž se zminuje thébská hrobka Amenemheba
(TT 85). Sedm poražených nácelníku tohoto kraje bylo zavešeno hlavou dolu na královskou
veslici a odvezeno do Théb, kde byli povešeni na hradby chrámu. Jeden byl odvezen až do
Napaty v Súdánu, kde byl rovnež povešen - nepochybne jako výstraha pro místní obyvatele.
Podle stély ukoristil Amenhotep pri své první výprave neuveritelných 6 800 debenu zlata a
500 000 debenu medi (745 a 54 810 kg) spolu s 550 marinnu zajatcu, 210 konmi a 300
válecnými vozy. Druhá výprava v 9. roce vlády byla zamerena prevážne na Palestinu.
Krome standardních toponym ve „jmenných kroužcích“ se žádný z textu na monumentech
Amenhotepa II. nevyjadruje neprátelsky o Mitanni nebo Naharajimu (navzdory tomu, že
24
nápisy vypráví o jeho syrském tažení) - a zrejme to bylo zámerem. Místo oznacení „neprítel z
Naharajimu“, jehož užíval Thutmose III., použil Amenhotep II. nekolikrát archaický egyptský
obecný termín seceteju („Asijec“). Jazyk stély, vztycené po ukoncení konfliktu, tedy v
devátém roce vlády nebo pozdeji, odráží skutecnost, že mír s Mitanni byl již na dosah.
Skutecne, Memfidská stéla má na konci dodatek, oznamující, že nácelníci Naharajimu, Chety
a Sangaru (Babylón) predstoupili pred krále s dary a žádali výmenou smírné dary (hetepu) a
dech života. Jedná se o první oficiální oznámení o uzavrení míru s Mitannci, i když dobré
vztahy s Babylónem a ostatními zememi existovaly již za vlády Thutmose III.
Duležitost nového spojenectví Amenhotepa II. s Naharajimem potvrzovalo i to, že bylo
zapsáno na sloupu v Thutmosove vadžejtu, tedy sloupové síni, rozkládající se mezi ctvrtým a
pátým pylonem v Karnaku. Toto umístení bylo velmi významné, jelikož hypostyl byl uctíván
jako místo, kde Thutmose III. obdržel božskou veštbu, že se stane králem. Hypostyl byl
navíc spojen s thutmosovskou linií sahající až k Thutmosovi I., prvnímu králi, který se odvážil
vytáhnout do Sýrie, a to jej cinilo nejvhodnejším místem pro vychloubacné nápisy o svazcích s
Mitanni. Nápis hovorí o Sýrii: „Nácelníci (veru) Mitanni (Mej-tn) k nemu pricházejí s dary na
zádech, aby si od Jeho velicenstva vyžádali smírné dary (hetepu) a dech života.“ Koncem
Amenhotepovy vlády byl portrét Mitanncu, ješte nedávno mrzkých neprátel krále, uzpusoben
do podoby blízkých spojencu Egypta. Na monumentech v Údolí králu byli tito bratrští králové
Babylónu, Chety a Naharajimu vždy zobrazováni jako prosebníci, žádající od egyptského
krále život. Amenhotepovo nadšení jasne prozrazuje, o jak težce nabytý mír se jednalo.
Amenhotep II. toto spojenectví ocividne považoval za požehnání pro Egypt i pro ostatní státy.
Královské manželky poloviny 18. dynastie
Z vlády Amenhotepa II. známe mnoho princu: Amenhotepa, Thutmose, Chemuaseta,
Amenemopeta, Ahmose, Vebensenua a Nedžema, ale také bezejmenné prince A a B, známé
ze stély v Gíze. Na konci Amenhotepovy vlády nebo na pocátku vlády Thutmose IV. se
možná narodil ješte jeden princ jménem Aacheperure. Je velmi zajímavé, že oproti drívejším
vládám jsou princezny obtížne dokumentovatelné. Zato velké množství králových potomku je
v nápadném rozporu s predchozí dobou, kdy se dospelí princové vyskytovali pomerne
vzácne, snad proto, že umírali pri vojenských taženích nebo na detské nemoci. Nízký pocet
mužských potomku, cástecne zaprícinený snad skutecností, že se královskými manželkami
stávaly sestry vladaru, mohl krále inspirovat k tomu, že si krome velkých královských
manželek brali také nekolik vedlejších manželek. Tyto „královské manželky“, jakými byly
napr. Nebetta a tri levantské královny Thutmose III., o kterých již byla zmínka, byly
pravdepodobne nejak odlišeny od dvorních dam neznámého puvodu, s nimiž mel král milostný
pomer. Tyto ženy, jako napr. Mutnefret, Isis, Tiaa a Mutemueja, se staly matkami budoucích
králu, díky nimž se pak staly královnami.
Amenhotepa II. nedelila od jeho predchudcu jen jeho vynikající a plodná moc. Na rozdíl od
všech panovníku pred ním tento král verejne uznával za manželku jen svou matku Meritre,
která se po vetší cást Amenhotepovy vlády honosila titulem „velká královská manželka“. To,
že nemel manželky, mužeme považovat za vedomé odmítnutí dynastické role, kterou hrály
princezny, když se staly královnami a „božskými manželkami Amonovými“ od pocátku
dynastie až do Hatšepsutiny vlády. Snad si Thutmose III. a Amenhotep II. nyní uvedomovali,
že královny jako Hatšepsut, reprezentující dynastickou linii, mohou být nebezpecné, pokud
jsou príliš bohaté a mocné. Nadto mohla skutecnost, že si žena cinila nárok na trun, motivovat
25
Thutmose III. a Amenhotepa II. k plození synu. Tento záver mohl být pro krále dalším
podnetem k tomu, aby si za velké královské manželky braly ženy z cizích rodových linií, jako
to ucinil Thutmose III., když se oženil se Sitiah a Meritre.
Legitimizace Thutmose IV.
Zdá se, že Amenhotep neuznal následnictví Thutmose IV. ani spoluvládou, ani vyhlášením
tohoto úmyslu. Na soše, kterou princ Thutmose (pozdejší Thutmose IV.) dedikoval za vlády
Amenhotepa II. Mutinu chrámu v Karnaku, byl ucitel jménem Hekarešu, doprovázející prince,
oznacen jednoduše jako vychovatel královských detí; po Thutmosove nástupu na trun byl
Hekarešu retrospektivne oznacen za „otce boha“ a „pestouna králova nejstaršího syna“. I
když se Meritre mohla objevit na pozdních monumentech Thutmose III., matka Thutmose IV.
Tia se nedá doložit na jiných monumentech Amenhotepa II. než na tech, na které je pozdeji
pripsal sám Thutmose IV. Z doby pred Thutmosovou vládou neexistují žádné dukazy o tom,
že by Tia mela nejaký vliv na následnictví svého syna. Za 18. dynastie se o výchovu a vzdelání
královských detí starali vychovatelé a vychovatelky spolu s uciteli z rad vysloužilých dvoranu.
Proto není tak hojná dokumentace princu v té dobe zrejme žádnou náhodou. Není težké
predstavit si souperení mezi vzrustajícími radami schopných mladých princu, zvlášte po
ukoncení pravidelných vojenských výprav do Asie po prvním desetiletí vlády Amenhotepa II.
A mezi ctižádostivými mladíky muže souperení snadno prerust ve svár. Vyprávení o povýšení
Thutmose IV. do královského stavu, zapsané na stéle u Velké sfingy v Gíze, bylo v minulosti
považováno za náznak toho, že nebyl legitimním dedicem, ale dnes již není treba zduraznovat,
že královská ideologie v Nové ríši casto vycházela z božské legitimizace. Cisté kouzlo „Snové
stély“ je snad dostatecným duvodem k citaci alespon její cásti:
Nyní socha prevelikého Chepriho (Velká sfinga) odpocívala na svém míste, velkolepá
svou slávou, posvátná svou ctihodností, a spocíval na ní stín Reuv. Prišla k ní celá
Memfis a každé mesto po obou jejích stranách, v hlubokém obdivu vztáhli ruce k její
tvári a nabídli jejímu ka velké obeti. Jednoho dne se prihodilo, že princ Thutmose k ní
pricestoval v polední dobe. Odpocíval ve stínu tohoto velkého boha. (Spánek a) sen (se
ho zmocnily) v okamžiku, kdy slunce dosáhlo nejvyššího bodu. Tu shledal, že majestát
tohoto vznešeného boha k nemu promlouvá svými vlastními ústy, jako otec promlouvá
ke svému synu, a praví: „Pohled na mne, prohlédni si mne, muj synu Thutmosi. Já jsem
tvuj otec Haremachet-Chepri-Re-Atum. Já ti dám království (na zemi)...(Hle, muj stav
je stavem nemocného), všechny (mé údy jsou zniceny). Písek poušte, na nemž jsem kdysi
spocíval, me (nyní) tíží; a cekal jsem jen proto, abych te primel vykonat, po cem touží
mé srdce.“
Thutmose žádosti vykopat Sfingu z písku vyhovel a králova operná zed kolem amfiteátru
spolu s radou stél vztycených kolem arény dokumentují jeho práci v této oblasti. Snad chtel
svým stavebním úsilím odvést pozornost od problému s následnictvím. V nekolika
monumentech, které dedikovali Thutmosovi bratri v chrámu Sfingy svého otce Amenhotepa II.
v Gíze, mužeme spatrovat náznaky boje o trun. Našly se rozbité a zohavené a jejich poškození
vypovídá o nejakém druhu damnatio memoriae, ale v soucasné dobe není možné dokázat,
co je zpusobilo. Nejpravdepodobnejším majitelem poškozených stél A a B v Gíze je
Amenhotepuv syn princ Vebensenu. Vebensenuovy kanopy a figurky vešebtu se nalezly v
26
hrobce Amenhotepa II. (KV 35 v Údolí králu), ale nedá se poznat, v které dobe se tam
dostaly. Mužeme predpokládat, že tento princ byl významný, ale více o nem ríci nemužeme.
Poškozená stéla v Gíze by tedy nemela být coby dukaz nejakého boje ignorována, ale
nemužeme ani potvrdit, ani vyvrátit, že uzurpátorem byl Thutmose IV.
Monumenty Thutmose IV.
Nejméne osmiletá vláda Thutmose IV. byla krátká, ale cinorodá. Je známou skutecností, že
množství monumentu, které egyptští vladari postavili, bylo prímo úmerné délce míru a míre
blahobytu, jíž se tešili. Thutmose IV. mel jako král bohatství i mír, ale je zrejmé, že mel príliš
málo casu. Zacal stavet na vetšine míst v Egypte, kde stály chrámy, a na ctyrech místech v
Núbii. Puvodní velikost monumentu a jejich zbytku je velmi rozmanitá, ale v zásade se dá ríci,
že pristavoval k již existujícím budovám. Rozmístení jeho monumentu není v kontextu poloviny
18. dynastie nicím pozoruhodné. Uctíval již zavedená kultovní strediska a rozhodne se o nem
nedá mluvit jako o ikonoklastovi. Na druhou stranu se na nekolika místech staly jeho památky
predzvestí vecí budoucích. Mužeme ríci, že úmyslne krácel ve šlépejích otce a deda, když
rozširoval jejich chrámy, a podobným zpusobem navrhoval umístení nových staveb a
monumentu i svému synovi.
Monumenty z období jeho vlády se nalezly na techto místech: v delte v Alexandrii, Seriaku a
Héliopoli (?); v memfidské oblasti v Gíze, Abúsíru, Sakkáre a samotné Memfide; ve Fajjúmu v
Krokodilopoli; ve Stredním Egypte v Hermopoli a Amarne; a v Horním Egypte v Abydu (kde
zanechal cihlovou kapli obloženou vápencem), Dendere, Medamúdu, Karnaku, Luxoru,
západních Thébách (kde vybudoval zádušní chrám a v Údolí králu hrobku KV 43), v
Armantu, Todu, Elkabu, Edfu, Elefantine a Konossu. V Núbii zanechal kvádry ve Farasu (?) a
Buhénu. Vyzdobil nádvorí se sloupovým ochozem v Amade, zacal stavet v Tabu (stavbu
pozdeji dokoncil Amenhotep III.) a v Gabal Barkalu zanechal vrstvu stavebních základu.
Krome toho ješte vyzdobil Hathorin chrám v tyrkysových lomech v Serábit el-Chádim na
Sinaji. Jak stavební program, tak nápisy dokládají králuv zájem o slunecní bohy. V Gíze se
neoddal jízde na koni a lukostrelbe, ale bohu Haremachetovi a héliopolskému kultu. Na stéle u
Sfingy se nezmínil o Amon-Reovi, címž umožnil severnímu božstvu (Haremachet-Chepri-ReAtum) vládnout v pozici slunecního boha i královského legitimátora. Vzhledem k tomu, že
Amon byl i na stéle Amenhotepa II. u Velké sfingy oznacován za stvoritele sveta a za boha,
který udeloval královskou moc, musel ho Thutmose na své stéle opominout úmyslne. Muže to
být náznakem jak vzrustajícího významu héliopolských bohu, tak politického vlivu severu jako
administrativního strediska Egypta.
V Karnaku král posunul hlavní osu zpet do její východo-západní polohy a zredukoval tak
duležitost severo-jižní prístupové cesty Amenhotepa II. Thutmose byl pravdepodobne prvním
panovníkem, který nechal puvodní dvur nedotcený a zmenil pouze monumentální vstupní cestu
tím, že pred ctvrtý pylon postavil terasu a bránu. Ke vchodu ve ctvrtém pylonu pristavel terasu
se sloupy ze dreva (podle nápisu ebenového a meru) které byly pravdepodobne zlacené
elektrem. Tato terasa sloužila jako chránený prostor pri rituálech a z nich se nám dochovala
dve zobrazení.
O nekolik let pozdeji dodal nový vzhled vápencovému dvoru pred ctvrtým pylonem, který
vybudoval Thutmose II. Nad puvodními vápencovými stenami postavil Thutmose IV.
pískovcový dvur se sloupovým ochozem vyzdobený reliéfy, na nichž jsou zobrazeny poklady,
které král daroval bohu Amonovi. Mel pripomínat oslavu prvního královského jubilea, které
27
král plánoval, aniž by cekal, až uplyne tricet let, jako tomu urcite bylo i v prípade Amenhotepa
II. V posledních letech Thutmosovy vlády se styl jeho soch v Karnaku zmenil: byl umelecky
nárocnejší a expresivnejší.
Král také vztycil jediný obelisk na východním nádvorí karnackého chrámu. Puvodne jej nechal
privézt Thutmose III., ale petatricet let ležel v kamenické dílne, až Thutmose IV. narídil, aby
byl vztycen. Stal stredem místa, kde se podle prání Thutmose III. praktikoval slunecní kult, a
stál také prímo v ose chrámu.
Thutmose IV. v Syro-Palestine a Núbii
S ohledem na zahranicní politiku na východe je treba kontakty Thutmose IV. s Mitannci
zvažovat v kontextu predchozího míru s touto mocností. Tato situace musela omezit
vojenskou aktivitu na výpravy proti nedávno porobeným vazalum Egypta ci proti mitannským
královstvím, která vyvíjela tlak na egyptské mestské státy. Thutmose IV. si vzal za manželku
dceru mitannského krále Artatamy, aby tak potvrdil diplomatické svazky s králem.
Nejznámejším nápisem zminujícím se o vojenských cinech Thutmose IV. je lakonický
dedikacní text na jedné soše v Karnaku, který tvorí jediná rádka: „z koristi Jeho Velicenstva z
(...)ny, poraženého, z jeho prvního vítezného tažení.“ Toponymem z jeho dedikace v Karnaku
(a na podstavci sochy z chrámu v Luxoru) bylo zrejme nejaké místo v Sýrii, jelikož v dopisech
králi nalezených v Amarne se vyskytuje nekolik zmínek o této oblasti. Mestem, o nemž se
hovorí na dedikaci v Karnaku, mohl být budto Sidón (Si-du-na), který, jak víme, Thutmose
urcite navštívil a který v amarnské dobe urcite nepodporoval Egypt, nebo Katna, ležící poblíž
Tunipu v Nuchašše (neusporádaná oblast rozkládající se na východ od reky Orontés). At už
tím toponymem byla Katna nebo Sidón ci nejaké jiné mesto, cílem hlavní výpravy byla
nejpravdepodobneji severní Levanta. Je to ješte zrejmejší, když uvážíme, že na mitannského
krále Artatamu musela taková ukázka síly na prahu jeho království zapusobit, zvlášte pokud se
práve projednávalo obnovení diplomatických styku.
Scéna v hrobce korouhevníka Nebamona (TT 90) znázornuje jeho povýšení v 6. roce královy
vlády a také naharajimské nácelníky pred králem v jeho pavilónu. Na scéne jsou i zajatci, kterí
byli po vláde Amenhotepa II. zobrazováni tak vzácne, že je treba je brát vážne. Tito zajatci z
tažení proti mitannským vazalum i vzboureným egyptským mestským státum vyjadrují
nadrazenost Egypta nad Mitanni. Takové potvrzení nadvlády mohlo mít význam v dobe, kdy
Egypt obnovoval dohodu s mestem Vašukanni. Je možné, že zmínená scéna nás spíš informuje
o datu diplomatického snatku Thutmose IV. se syrskou princeznou než o válce proti
mitannskému králi.
Co se týce jižní cásti Palestiny, mužeme ríci jen tolik, že Thutmose podnikl trestnou výpravu
proti Gezeru; nedá se prokázat, šlo-li o skutecnou válku, ale nekolik obyvatel tohoto mesta
bylo transportováno do Théb. V soucasné dobe nemužeme dokázat, zda se egyptské državy v
Levante na konci Thutmosovy vlády shodovaly s državami Amenhotepa II. Stejne nemožné je
prokázat, zda Artatama I. jednal z pozice síly, když se rozhodl uzavrít bratrské svazky s
Thutmosem IV. Thutmose nikdy nezaútocil prímo na mitannského vládce, ale jeho moc nad
vzdálenými severními provinciemi zustala nedotcena. Artatama tedy mohl obnovovat
diplomatické vztahy, vytvorené za Amenhotepa II., nebo se mohl pokoušet o zajištení stability
této oblasti jako celku (zvlášt pokud už se blížila hrozba sjednocení Asýrie s Babylónií).
Egyptané byli tímto mírem steží zostuzeni: zdá se, že se nemuseli vzdát vubec niceho.
28
Obrátíme-li pozornost na jih od Egypta, nemáme žádné dukazy o tom, že by byl Thutmose IV.
vojensky cinný v samotné Núbii. Stéla v Konossu, vytesaná na skále jižne od Asuánu,
podrobne popisuje výpravu Thutmose IV. po cestách vedoucích do zlatých dolu na jih od
Edfu; je velmi pravdepodobné, že Núbijci útocili z pouštních skrýší kolem zlatých dolu na
Egyptany prepravující zlato. Jelikož výprava skoncila v Konossu, je možné, že král se vracel
pres Wádí el-Húdí a že cestoval po elipsovité trase na východ pres Wádí Mijáh, potom na jih
a na západ zpet do nilského údolí. Máloco v tomto textu však naznacuje nejakou vetší
válecnou akci proti Núbijcum. Jednalo se spíš o pouštní policejní akci, zamerenou na
potrestání pouštních lupicu.
Královská hodnost a královské ženy za vlády Thutmose IV.
Thutmose zrejme zahájil kurs, který pak dokoncil Amenhotep III., a to zejména v oblasti
zámerné sebeidentifikace se slunecním bohem. Na jedné stéle v Gíze je zobrazen se zlatým
límcem šebiu a páskami na ruce, které se velmi podobají odznakum slunecního boha. Tyto
šperky se casto objevují na zobrazeních krále v pohrebních kontextech, ale na této stéle (a
také na slonovinové pásce na ruku z Amarny a na králove válecném voze) je s nimi Thutmose
zobrazen coby žijící vladar. Thutmose zanechal svou sochu v podobe krále-sokola v Karnaku
(nyní v muzeu v Káhire) a na reliéfu z jeho pískovcového nádvorí v Karnaku byla mezi
ostatními královskými sochami zobrazena také socha krále v podobe sokola. Na zmínených
obrazech jsou nejvíce zdurazneny práve božské a slunecní aspekty krále.
Za vlády Thutmose IV. trend vyzdvihování králova spojení s hlavními egyptskými božstvy
(jako to zrejme cinil Thutmose III., když oslavoval královskou dustojnost svou i svých
predchudcu ve svém jubilejním chrámu v Amonove okrsku) ješte zesílil. Thutmose IV. zastával
názor, že dynastickou linii nejlépe posílí snatek krále s královou dcerou (jak z politických, tak
z ekonomických duvodu), ale podobne jako Amenhotep II. kladl stále vetší duraz na spojení
královských žen s bohy. Povýšil svou matku do role „božské manželky Amonovy“, jako by
ona sama byla bohyní Mut. To byla její nejduležitejší role, i když Tiaa byla za vlády Thutmose
IV. rovnež držitelkou titulu „králova matka“ a „velká královská manželka“. Monumenty s
jejím jménem známe z Gízy, Fajjúmu, Luxoru, Karnaku a Údolí králu. Zámerné spojení s
bohyní-matkou Mutou bylo ješte doplneno ikonografickým a textovým spojením královny
Tiaa s bohynemi Esetou a Hathorou. Zdá se, že král rozdelil obradní role knežek a královen
mezi královnu Tiaa a další dve velké královské manželky. Tiaa je vyobrazena na synove
jubilejním nádvorí v Karnaku, jak s žezlem v ruce prihlíží obradu zahájení stavby monumentu.
V jubilejním pavilónu Amenhotepa II. je Meritre (pozdeji prejmenovaná na Tiaa) rovnež
zobrazena s žezlem v jedné ruce a sistrem ve druhé. Obrazy zrejme vyjadrují, že tyto královny
mely postavení „božských manželek Amonových“. Pozdeji se žezlo stalo standardním
ikonografickým prvkem „božských manželek“.
Nefertirej, manželka nekrálovského puvodu, doložená v Gíze a luxorském chrámu, byla spolu
s královnou Tiaa „velkou královskou manželkou“ v prvních letech vlády a Thutmose této
triády matka-syn-manželka využíval (stejne jako pozdeji Amenhotep III.) k zobrazování rolí napr. v luxorském chrámu, kde on jako král a zároven buh stojí po boku bohyne-matky a
bohyne-manželky, ztelesnujících role božské matky, manželky a sestry. Pozdeji, když
Nefertirej budto zemrela nebo byla zapuzena, se zarídil podle rodinného trendu a oženil se se
sestrou, jejíž jméno se muže císt jako Iaret. Je možné, že musel cekat, až bude Iaret schopna
uzavrít snatek. Matku Amenhotepa III. Mutemueju Thutmose IV. nikdy neuznal ani za hlavní,
29
ani za vedlejší manželku, ale na soše Amenhotepova dvorního rádce, pokladníka Sebekhotepa
(pohrbeného v hrobce TT 63), je princ Amenhotep zobrazen ješte pred otcovou smrtí na
výsadním míste. I v hrobce Amenhotepova královského vychovatele Hekarnehhea (TT 64) je
namalován mladý dedic, ale jelikož byla hrobka dokoncena ješte za vlády Thutmose IV.,
Mutemuej zde není. Texty Hekarnehheovy hrobky a skalní graffito v Konossu se zminují o
nekolika dalších princích, ale není jasné, zda se jedná o syny Amenhotepa II. nebo Thutmose
IV.
Amenhotep III.
Osmatricetileté období vlády Amenhotepa III. bylo predevším dobou míru a blahobytu.
Královské monumenty stavel v takovém merítku, že má mezi egyptskými králi jen nekolik
konkurentu, a hrobky, sochy a svatyne jeho dvoranu predcily i mnohé stavby drívejších králu.
Naneštestí nemáme možnost srovnat majetek bohatých s majetkem chudých. Není nám
známo, jestli celkové bohatství Egypta ekonomicky zlepšilo také život obycejných venkovanu.
Oficiální dokumenty snad naznacují, že obyvatelstvo jako celek se do urcité míry také tešilo z
prosperity, jelikož se Amenhotep III. a správce jeho sýpek Chaemhet chlubili „znamenitou“
úrodou obilí, sklizeného v jubilejním tricátém roce královy vlády. Na krále se vzpomínalo
ješte po tisíci letech jako na boha plodnosti, spojeného se sklizní úrody. Težko ovšem mužeme
tento druh dukazu považovat za objektivní, takže musíme i v tomto prípade pripustit naši
nevedomost.
Je pravdepodobné, že pri nástupu na trun byl Amenhotep III. ješte dítetem. Socha pokladníka
Sebekhotepa držícího prince Amenhotep-mer-chepeše zobrazuje krále pravdepodobne
krátce pred otcovou smrtí a nástenná malba v hrobce královského vychovatele Hekarnehhea
(TT 64), na níž princ vypadá spíše jako mladík než jako nahé decko, popisuje majitele hrobky
jako královského vychovatele prince Amenhotepa. Královi mohlo být pri prevzetí vlády neco
mezi dvema a dvanácti lety. Pravdepodobnejší bude spíše vyšší vek vzhledem k tomu, že
Amenhotepova matka Mutemuej nebyla casteji zobrazována než Tiaa a Meritre, matky
predchozích dvou králu. Mutemuejino regentství se jeví velmi nepravdepodobné a pokud byl
král pri nástupu na trun skutecne ješte malým dítetem, nekdo za nej vládl velmi nenápadným
zpusobem. Jednou z možností muže být to, že královi na pocátku vlády pomáhali clenové
rodiny královny Teje. Skarab z druhého roku jeho vlády oznamuje datum jeho snatku s Teje a
to, že se o jejích rodicích Jujovi a Cuje psalo na zvláštním skarabu, je potvrzením jejich
duležitosti. V soucasné dobe nemáme žádný jasný dukaz o tom, že by príslušníci Tejiny
rodiny byli nejakými šedými eminencemi v zákulisí. Pravdepodobnost tohoto predpokladu je
ale tak vysoká, že se i o jiných „samozvaných králích“ nekrálovského puvodu, jakým byl
napríklad Aj (jehož jméno v egyptštine pripomíná jméno Jujovo), domníváme, že pocházeli z
téhož achmímského rodu. Tuto hypotézu zrejme potvrzuje i objev kolosálních soch z konce
18. dynastie v Achmímu spolu s nekolika sochami Amenhotepa III., nebot za vlády
Amenhotepa III. a Tutanchamona/Aje tento region velmi prosperoval.
Božství Amenhotepa III.
Pri nedávných diskusích o vláde Amenhotepa II. se objevily názory, že byl zbožšten již za
svého života, a to nejen v Núbii, kde si postavil kultovní chrám, ale i v samotném Egypte.
Raymond Johnson se domnívá, že vytrvalou identifikaci Amenhotepa III. se slunecním bohem,
30
patrnou z ikonografie jeho monumentu a z jeho nápisu, musíme chápat jako jeho deifikaci, a
tvrdí, že Amenhotep IV./Achnaton (1352-1336 pr. Kr.) premenil svého zbožšteného otce v
odhmotnený slunecní kotouc Atonuv a tím uctíval žijícího Amenhotepa III. jako jediného boha
na svete. Názor, že Amenhotep IV. uctíval svého otce jako Atona (i když až po smrti)
zastával dríve i Donald Redford. Taková promena by ovšem musela zbavit jeho otce jak
fyzické existence, tak jména, a Amenhotep III. by tím byl rovnež nucen úcastnit se likvidace
boha, kterého oslavoval svým jménem, totiž Amona. I když je interpretace Amenhotepa III.
coby synova boha jiste ovlivnena moderní freudovskou psychologií, mohou základy této
myšlenky podporovat i egyptské názory na královo spojení s bohy.
I když v soucasné dobe nemáme z Egypta samotného žádný text ani ikonografii, jež by
ztotožnovala Amenhotepa III. s kultovním božstvem ješte za jeho života, všichni králové
(které Jaromír Málek popisuje v 5. kapitole jako neceru neferu, „mladší bohy“) byli pri své
smrti považováni za významné bohy a jejich následníci i soukromé osoby je casto vzývali jako
prostredníky. Navíc je pravdepodobné, že Amenhotep III. si prál být ztotožnován se
slunecním bohem od svého prvního jubilea ve 3O.-31. roce vlády, jelikož scény z tohoto
svátku jej zobrazují ve specifické roli boha Rea plavícího se na své slunecní bárce. To, že byl
Amenhotep III. na monumentech tak casto spojován se slunecním bohem, by nás rovnež
mohlo vést k domnence, že po smrti, kdy se podle predpokladu spojil se sluncem, se stal
Achnatonovým bohem, slunecním kotoucem Atonem. Zda to tak Achnaton skutecne myslel,
zustává psychologickou spekulací.
Za zmínku rovnež stojí skutecnost, že Amenhotep III. pojmenoval svuj palácový komplex
„zárící Aton“ a své zboží si oznacoval pecetí, jež by se dala císt jako „Nebmaatre (trunní
jméno) je zárící Aton“. Peceti jsou samozrejme hospodárským dokumentem a jako takové by
se mely vztahovat na samotný palácový komplex; proto je možné, že se mely císt spíše jako
„zárící Aton Nebmaatreuv“. Je však jisté, že spojení Atona s Amenhotepem III. bylo dobre
doloženo již v jeho vlastní dokumentaci, predcházející vláde Amenhotepa IV./Achnatona.
V soucasné dobe nemužeme Johnsonovu hypotézu ani vyvrátit, ani potvrdit. Nemáme žádné
stély ani sochy, které byly v Egypte dedikovány Amenhotepovi III. jako duležitému bohu
ješte za jeho života - tím méne jako Atonovi. Zbožštení Ramesse II., k nemuž došlo zhruba o
100 let pozdeji, bylo doprovázeno znacným poctem monumentu, jak královských tak
soukromých, které na mnoha egyptských kultovních lokalitách uctívaly boha Ramesse. Tyto
monumenty pocházejí ješte z doby vlády samotného Ramesse a nezminují se o králi jako o
„oblíbenci boha X“ (jako je tomu na mnoha monumentech Amenhotepa III.). Vyjadrují se o
Ramessovi jako o bohovi a zpodobují ho obycejne jako sochu, která prijímá obeti. Nic
takového není v souvislosti s Amenhotepem III. v Egypte doloženo a monumenty, které
nejvíce pripomínají stavby zasvecené bohum, nemužeme s jistotou pripsat králove vláde. Na
jedné stéle z Amarny prijímají Amenhotep a Teje pod paprsky boha Atona obet ve forme
potravin. Ackoli to muže být argument proti Johnsonove tezi, že Amenhotep III. byl Atonem,
je presto významné, že stéla pochází z pozdních let Achnatonovy vlády. Vyvstává z toho
otázka, zda král s královnou ješte žili, ci zda stéla, pocházející ze svatyne pri jednom
soukromém dome, uctívala zemrelé za úcelem získání jejich prímluvy. Takovéto votivní stély
zasvecené zemrelým králum bežne nacházíme v domech v Dér el-Medíne jak pred amarnskou
dobou, tak po ní.
Hlavní prekážkou je to, že nejsme schopni bezpecne zjistit, zda Amenhotep III. a jeho syn
Amenhotep IV./Achnaton vládli nejakou dobu spolecne. Pokud by se tato hypotéza
(podporovaná Johnsonovou tezí) dala dokázat, pak by predmety uctívající Amenhotepa III.,
31
vyrobené za vlády Achnatonovy, mohly znamenat, že byl uctíván jako žijící božstvo, ovšem
neznamenalo by to nutne, že byl uctíván jako Aton. Spoluvláda byla ve starovekém Egypte
natolik vzácná, že si badatelé nejsou jisti ani tím, zda mela nejaké charakteristické rysy (viz 1.,
7. a 10. kapitola). Ani po letech debat se nám nepodarilo priblížit se k vyrešení otázky
spoluvlády ci ztotožnení Amenhotepa III. s bohem Atonem. Je však spravedlivé pripomenout,
že Amenhotepa III. by jiste potešilo, kdyby vedel, že ješte 3 350 let po jeho smrti bude
obtížné urcit, jestli vládl jako žijící buh nebo jestli jen o vytvorení tohoto dojmu usiloval.
Stavební program Amenhotepa III.
Pocetné stavby Thutmose III. mužeme oprávnene nazvat stavebním programem, jelikož zavedl
a rozšíril kult na spouste míst vcetne Amady (kult Amona a Re-Harachteje), Karnaku
(Východní chrám pro slunecního boha a chrám pro jeho slavnosti) a Hermopoli. Duležitejší je
ale to, že v Karnaku byly jeho stavby tématické a zanechaly dramatický dojem faraonaválecníka, jehož vítezství sloužila ke cti jak králi samotnému, tak bohu Amonovi. Dobyté
oblasti zustávaly podle nich ve vecném podrucí tohoto boha a král se chlubil Amonovou prízní,
když stavel svuj chrám slavností, známý jako ach menu, kultovní místo, které zastínilo stavby
jeho královských predchudcu v Karnaku. Božství Thutmose III. tak, jak si je pro vecnost
vybral, bylo charakterizováno slovy „nejlepší mezi sobe rovnými“, která se vztahovala na
predcházející krále. Toto božství mu zajistilo vstup do shromáždení nejvyšších bohu, takže
sdílel slunecní bárku s bohem Reem a byl uveden pred Amona.
Amenhotep III. zvolil program, jenž mu poskytl prostor k vytvorení takového typu
sebezbožštení, který ješte predcil vizi Thutmose III. Neustále se ztotožnoval s národními
božstvy, nikoli se svými zesnulými královskými predchudci, a v nekolika prípadech se
predstavoval jako zástupce nejduležitejších bohu. Navíc byly jeho stavby, dokumentující
dosud nevídaný duraz na slunecní teologii (jako byl napríklad kult Nechbety, Amona, Thovta
a Hora-chenti-cheteje), za vlády Amenhotepa III. ješte více solarizovány. Trendy, které se
objevují v pohrební literature za 18. dynastie, prozrazují, že periodicita slunce a jeho
schopnost dát dozrát úrode nebo zpusobit hlad, se zrcadlily jak ve svete, tak v panovníkovi,
ale monumenty a predmety vyrobené v dobe vlády Amenhotepa III. mohly tyto názory ješte
rozširovat. Je bohužel nemožné zjistit, zda tehdejší intelektuálové královskou ikonografii
ovlivnovali, ci zda ji formulovali na královo prání.
Amenhotep stavel chrámy a svatyne v Núbii v Kubánu, Wádí es-Sebúa, Sedénze, Solebu a na
ostrove Tabo. Cásti staveb nebo stély postavené jeho jménem nacházíme v Amade, Aníbe,
Buhénu, Mirgisse a Gabal Barkalu (zde byly zrejme znovu použity). Sochy nebo skaraby s
jeho jménem se vyskytují na mnoha místech vcetne Gabal Barkalu a Kawy, ale vetšina soch
vznikla na jiných místech, predevším v Solebu. V samotném Egypte postavil král svatyni v
Elefantine (dnes je znicená) a dokoncil kapli v Elkabu, s jejíž stavbou zacal pravdepodobne
jeho otec. Asi 20 km jižne od Théb postavil Amenhotep III. chrám v Sumenu, kde byl
rozšíren kult krokodýlího boha Sobeka. I když samotný chrám dosud nebyl lokalizován,
nacházíme od šedesátých let dvacátého století cetné predmety, které z nej pocházejí, a hrbitov
spojený s jeho mestem.
Amenhotepova záliba v kolosálních rozmerech je dnes nejlépe viditelná v Thébách.
Memnonovy kolosy jsou obrovské kremencové sochy Amenhotepa III., které chránily králuv
první pylon u jeho zádušního chrámu (jediný vetší královský chrám známý ze starovekého
Egypta). Na území jeho zádušního chrámu se nalezlo víc fragmentu kolosálních soch než v
32
kterémkoli jiném posvátném prostoru. Mezi budovy postavené na východním brehu Nilu v
Thébách patrila rovnež rada staveb v Karnaku, ale také v luxorském chrámu, který byl celý
prestaven.
Hrobku Amenhotepa III., KV 22, vykopal v devadesátých letech dvacátého století tým
japonských archeologu v jednom wádí v západní cásti údolí, daleko do starších královských
hrobek. Archeologové tuto pozoruhodne velkou a nádherne vyzdobenou hrobku peclive
zmapovali. Telo samotného Amenhotepa III. (tj. jeho mumie) bylo nalezeno v hrobce
Amenhotepa II. (KV 35).
Na západním brehu Théb, jižne od králova obrovského zádušního chrámu, stál jeho ohromný
palác „zárící Aton“, známý nyní pod názvem Malkata podle arabského oznacení nedalekého
Údolí královen. Ješte dále na jih, v Kóm es-Samaku, postavil král jubilejní pavilón z
malovaných sušených cihel. Japonská expedice tuto budovu, která je dnes znicená, vykopala
a peclive zdokumentovala. Vedle komplexu Malkata je velký prístav, který zde Amenhotep
vybudoval pro usnadnení stavebních prací a který používal, když zde prebýval. Na pocátku
70. let dvacátého století prozkoumali prístav Birkit Habu David O´Connor a Barry Kemp,
kterí se také zamerili na palác Malkata. V 80. letech pak na výzkumu paláce pracovala
japonská expedice.
Amenhotep byl obzvlášt cinný ve Stredním Egypte, ale z jeho chrámu v Hebenu a Hermopoli
se toho mnoho nezachovalo. Severneji odtud se dochovalo nekolik reliéfu, které zdobily
králuv velký chrám v Memfide nazvaný „Nebmaatre je sjednocen s Ptahem“. Kolosální
kremencové sochy, které nechal predelat Ramesse II., stojí nyní ve foyeru Egyptského muzea
v Káhire, ale pocházejí pravdepodobne z memfidského chrámu Amenhotepa III. V 90. letech
dvacátého století zkoumala Egyptská výzkumná spolecnost s W. Raymondem Johnsonem
vápencové bloky malého Amenhotepova chrámu, který znovu použil Ramesse II. Králuv
zájem o Memfis také dokládá jeho spojení s prvním známým hrobem posvátného býka
Hapiho v Serapeu prostrednictvím syna Thutmose, velekneze Ptahova. Stavební pozustatky v
Búbastide, Athribide, Létopoli a Héliopoli svedcí o králove zájmu o východní deltu. V
Athribide postavil chrám, na jehož stavbu dohlížel králuv duverník Amenhotep, syn Hapuuv.
Stavby Amenhotepa III. v Karnaku a Luxoru a jeho zádušní chrám prozrazují duraz na
ztotožnení krále se slunecním bohem. Když dokoncil monumenty svého otce Thutmose IV.,
zacal menit tvár karnackého chrámu. V blíže neurceném roce vlády rozebrali delníci
Amenhotepa III. nádvorí se sloupovým ochozem pred ctvrtým pylonem a s ním spojené
svatyne a použili je jako výpln nového, tretího pylonu, stojícího na východo-západní ose. Tak
vznikl nový vstup do chrámu a uprostred nove vytvoreného nádvorí byly vztyceny dve rady
sloupu s hlavicemi v podobe rozkvetlých papyrusu. Zacal také stavet desátý pylon na jižním
konci Karnaku, který byl ponekud jinak orientován než sedmý a osmý pylon, a sice jako nový
vchod do okrsku bohyne Muty, pro kterou snad také zacal stavet chrám. Komplex na jižním
konci chrámu mela vyvážit nová budova v severní cásti Karnaku, svatyne zasvecená bohyni
Maate, dceri slunecního boha. Mut i Maat mohou predstavovat slunecní oko Reovo a jeho
zástupkyne na zemi. David O´Connor si všiml, že severní a jižní protilehlá poloha odpovídá
božským rolím Maaty a Muty. Rituály a obeti, které prinášel Amenhotep III., se mohly
promítnout do architektury a nápisu, kde byly vyjádreny jako schopnost vytváret stabilitu v
kosmu, jakou mel i slunecní buh. Hluboké reliéfy z karnacké sýpky predvádejí krále v
dopodrobna vypracovaných regáliích, korunovaného nekolikanásobným slunecním kotoucem
a ozdobeného na tele a na plizované suknici šperky se slunecní symbolikou. Navíc je králova
tvár detštejší a telo štíhlejší a menší než na vetšine chrámových reliéfu. Je to omlazený
33
Amenhotep III., na nemž je patrná i jubilejní ikonografie s peclive vypracovanými božskými a
zejména slunecními prvky.
Amenhotep III. mohl stavet luxorský chrám v nekolika fázích. Nahradil puvodní
thutmosovskou stavbu pískovcovým chrámem, který oslavoval obnovu božské královské
moci pri svátku Ipet, pridal k nemu místnost narození, kde se narodil ze spojení Amon-Rea s
jeho skutecnou matkou Mutemuejí, a obohatil chrám o nové kultovní místo pro Amona z Ipet
resej, tedy Luxoru.
Králova záliba v dramatickém rituálu byla také zachycena v zádušním chrámu Amenhotepa III.
V chrámu se nacházelo velké množství soch v životní i nadživotní velikosti v podobe známých i
záhadných nových božstev, která mela obycejne lidské telo a zvírecí hlavu. Sochy
predstavovaly jak bohy jubilejního svátku, tak astronomický kalendár, který mel zajistit
príznivý rok pro slavení svátku. Rituál zacínal v Thébách litaniemi k Sachmete, jež byla
slunecním okem Reovým, a pokracoval v králove paláci v Solebu smírnou obetí pred
zbožšteným Nebmaatreem, mesícním okem Reovým. Pak teprve mohla zacít oslava
samotného svátku.
Královna Teje
Teje byla za Amenhotepovy vlády nejvlivnejší ženou a prežila svého manžela o nekolik let.
Byla pro nej tak duležitá, že se s ním nejen objevuje na stenách chrámu v Solebu a západních
Thébách, kde ho doprovází pri oslavách jubilejního svátku, ale byla také zbožštena ve svém
vlastním chrámu v Sedénze v Horní Núbii a stala se soucástí královského slunecního
programu. Jako slunecní oko Reovo v Sudanu se spojila s bohem Nebmaatreem, aby se
mohla vrátit do Egypta a obnovit ve svete rád („Maat“). Nemela ovšem titul „božská
manželka Amonova“ a proto jsou také její vyobrazení v Karnaku a Luxoru tak málo pocetná.
Byla zachycena pouze v malé svatyni v Karnaku, kterou si pozdeji privlastnil Tutanchamon - v
Luxoru však vubec ne.
Po manželove smrti napsal Teji mitannský král Tušratta dopis, v nemž ji žádal, aby svému
synu Amenhotepovi IV./Achnatonovi pripomnela jeho bratrské svazky s Amenhotepem III.
Po smrti byla zrejme pohrbena nejprve v Amarne a pak bylo její telo preneseno budto do
hrobky KV 22 nebo 55 (prípadne do obou). Tejiny deti Satamon, Henuttaneb, Nebetiah a
Isis se všechny objevují na sochách a malých predmetech spojených s královským párem.
Satamon mela mezi Tejinými dcerami nejvyšší postavení a v hrobce patrící Jujovi a Cuje (KV
46) se nalezly židle vyrobené pro ni. Spolu s Tejí mela titul „velká královská manželka“,
zatímco ostatní dcery byly nazývány „králova manželka“ nebo „královská chot“.
Hospodárský a za Amenhotepa III. také náboženský význam toho, že se král ženil s vlastními
dcerami (zvyk, který má koreny na pocátku dynastie) byl už v této kapitole nekolikrát
zhodnocen. Pokud je Amenhotep zobrazen na monumentech spolu s manželkou a dcerou (ci
dcerami), výjevy usilují o vyvolání dojmu, že je to sám slunecní buh v doprovodu bohyne
matky (Nechbety, Nuty, Esety) a Reových dcer (Hathory, Maaty, Tefnuty). Praktický význam
spocíval v tom, že král zvetšoval svuj majetek jednak tím, že nedával své dcery za manželky
mužum nekrálovského puvodu, a také tím, že sám majetek vyženil. Požádal o ruku
babylónské princezny a dostal ji za ženu a oženil se také se dvema mitannskými princeznami
(jedna z nich, Taduhepa, se stala vdovou ve chvíli, kdy prijela do Egypta, a pozdeji se
provdala za Amenhotepa IV.)
34
Mezi mužské potomky Amenhotepa III. a Teje urcite patril Amenhotep IV. Matku králova
syna a sem-kneze Thutmose, který mohl být starší než Amenhotep, neznáme. Nevíme také,
zda mel král nejaké deti se svými zahranicními manželkami, ale v Malkate byla nalezena
spousta predmetu pohrební výbavy se jmény dvorních dam, princu a princezen. Nekterí z nich
mohli být cleny královské rodiny, nekteré ženy mohly být vedlejšími manželkami.
V úkrytu mumií v hrobce Amenhotepa II. (KV 35) bylo nalezeno také telo nejaké královny.
Na základe vzorku vlasu, který byl porovnán s vlasy uloženými ve schránce v
Tutanchamonove hrobce, bylo identifikováno jako královna Teje. Je ovšem sporné, zda byla
její totožnost urcena správne, nebot predmety s Tejiným jménem se nalezly jak v hrobce KV
22, tak v záhadné hrobce KV 55. Japonští archeologové objevili v hrobce KV 22 cásti rakve,
která mohla patrit královne, ale zda tou královnou byla Teje nebo Satamon, dcera
Amenhotepa III., kterou si za své vlády vzal za „velkou královskou manželku“, není známo.
Mezinárodní styky za vlády Amenhotepa III.
Výpravu do Núbie, k níž došlo v 5. roce Amenhotepovy vlády, pripomínají památníky na
ostrove Šai, ale také v Konossu a podél cesty na jih od Asuánu. Vojenské akci mohl velet
místokrál Kuše, ale nevíme, zda to byl Merimose, ci drívejší držitel tohoto úradu Amenhotep.
Merimose zanechal svuj nápis, na nemž popsal bitvu proti Ibhetu (snad v Dolní Núbii), v
Samne. V pátém roce vlády táhla králova vojska do Kuše, možná dokonce na jih od pátého
kataraktu. Stavbou pevnosti v Solebu, kde postavil i chrám, chtel zrejme král zabránit dalším
rozvratnickým nájezdum z Horní Núbie. Drívejší hlavní mesto Horní Núbie Kerma leželo na
opacném brehu Nilu, témer naproti Solebu, a je možné, že toto místo bylo vybráno zámerne, s
úmyslem zduraznit podrízenost Kuše.
Mezinárodním stykum se zbytkem starovekého sveta vévodily diplomatické mise. Za vlády
Amenhotepa III. dramaticky vzrostlo množství egyptského zboží na recké pevnine a na
hieroglyfických nápisech na podstavcích soch v králove zádušním chrámu se poprvé objevují
jména egejských mest, napr. Mykény, Faistos a Knóssos. Na hlinených tabulkách se
dochovaly klínopisné dopisy Amenhotepa III nekolika dvoranum v Babylónii, Mitanni a
Arzave. Tyto dopisy, z nichž mnohé byly uloženy v archivu Achnatonova hlavního mesta
Amarny, dokazují moc a vysoké postavení, jakému se Amenhotep III. tešil, když vyjednával
snatky s dcerami ostatních králu. Z dopisu vysvítá, že Amenhotepa vázalo s mitannským
králem Tušrattou silné pouto, zatímco babylónský král Burnaburiaš, který se dostal k moci na
konci Amenhotepovy vlády, se stavel k egyptské moci neduverive. Polovina 14. století pr. Kr.
jiste predstavuje jeden z vrcholu egyptského vlivu na staroveký svet a byla svedkem vrcholné
cinnosti témer všech panovníku 18. dynastie.
Administrativní aparát za 18. dynastie
Celkovou administrativní strukturu, která byla využívána za 18. dynastie, charakterizují jednak
zretelné trendy, ale také nekolik bezvýchodných situací. Podarilo se nám identifikovat príliš
málo úredníku Ahmose a Amenhotepa I. na to, abychom mohli odhalit rodiny a regiony
zastoupené v královské družine pocátku 18. dynastie. V polovine dynastie však byli královi
nejbližší spolecníci pohrbíváni budto v Thébách, nebo v Sakkáre s tím, že bohatší
dokumentaci máme z hlavního mesta Horního Egypta. Od Hatšepsutiny vlády patrí mezi elitní
úredníky, u nichž mužeme predpokládat, že se dá najít jejich zdobená hrobní kaple a pohrební
35
šachta v Thébách ci Sakkáre, vezír, pokladník (doslova správce peceti), predstavený zlatých a
stríbrných domu, královští správcové, správce sýpky (Egypta nebo Amona), králuv syn a
správce jižních zemí, královští heroldové ci vrchní sluhové (casto poverovaní vedením
diplomatických misí), královští vychovatelé (a vychovatelky), oblastní správcové (pohrbívaní
nekdy také ve svých domovských mestech), veleknez Amonuv (v Thébách), veleknez Ptahuv
(v Sakkáre), druzí, tretí a ctvrtí kneží Amonovi, velitel armády a královští písari ruzného
postavení.
O tom, že faraoni 18. dynastie si potrebovali získat podporu elitních rodin, se dozvídáme ze
scén s trunícím panovníkem v soukromých hrobkách z doby vlády Hatšepsuty a Thutmose
III., kdy se príslušníci mocných rodin stávali vezíry a veleknezi Amonovými. Duležití clenové
královské družiny Thutmose III., jakými byli napríklad vezír Veser (TT 61 a TT 131),
královský správce a úcetní Amonovy sýpky Amenemhet (TT 82) a správce Amonovy sýpky
Minnacht (TT 87), meli v pohrebních komorách podobné verze Litanie k Reovi a Amduatu.
Nedávná studie Veserových textu, kterou provedl Erik Honung, podtrhla královská privilegia,
jimiž byli obdareni príslušníci elity za vlády Hatšepsuty a Thutmose III. Jedna ze dvou
Senenmutových hrobek (TT 71 a TT 373) byla navržena jako napodobenina královské
hrobky vcetne astronomického stropu, jaké se pozdeji užívaly v hrobkách Údolí králu. Vysocí
hodnostári se približovali králi i jiným zpusobem, jak dokládají napríklad hrobky úredníku v
Údolí králu. To platí pro vládu Thutmose III. a Amenhotepa II.
Na rozdíl od elitních rodin známých z doby jeho strýce a otce sloužilo mnoho blízkých
spolecníku Amenhotepa II. ve vojsku Thutmose III. i v armáde Amenhotepa II. Tyto tesné
svazky, jaké dokáže vytvorit služba v armáde, zrejme ješte posilovalo prátelství z mládí, kdy
se král a jeho dvorané ucili lovit a rídit válecné vozy. Vesersatet, „místokrál jižních zemí“, mohl
být nekdejším druhem z detství, který pak za Thutmose III. sloužil v zahranicí jako královský
herold. Nápis na stéle vztycené v pevnosti v Samne v oblasti druhého kataraktu obsahuje text
pozoruhodného dopisu, který zaslal král svému starému príteli do zahranicí: „Sedíš... voják na
válecném voze, který bojuje za Jeho Velicenstvo......(majitel) ženy z Babylónie a sluhy z
Byblu, mladé ženy z Alalachu a staré ženy z Arapchy.“ Jiný muž, který sloužil Thutmosovi III.,
Amenemheb (TT 85) musel zemrít nekdy na pocátku vlády Amenhotepa II. Na nápisu ve své
hrobce Amenemheb popisuje nástup Amenhotepa na trun a vypráví o tom, jak k nemu král
promluvil: „Znal jsem tvou povahu, když jsem byl ješte v hnízde, když jsi byl v družine mého
otce. Dohlížej na elitní vojsko krále.“
Prítel z vojenských tažení a detských her je nejtypictejším dvoranem Amenhotepovy vlády.
Významný správce Kenamon bojoval po boku Amenhotepa v Retenu. Jako uznání za tuto
službu byl jmenován správcem Peru-neferu, kde byla lodenice válecného lodstva a lodarské
stredisko. V polovine 18. dynastie zde také byla královská rezidence. Pozdeji Kenamonova
kariéra pokracovala výnosným správcovstvím královy domácnosti. Zdá se, že Kenamon
pusobil témer po celou dobu vlády Amenhotepa II. V jeho hrobce (TT 93) mužeme videt
elegantní stylistické prvky známé pouze z hrobek vyzdobených na konci tricetiletého období
Amenhotepovy vlády, ale nic nenasvedcuje tomu, že by zažil také vládu Thutmose IV.
Jednoznacne nevojenský charakter témat, která si Kenamon zvolil pro výzdobu hrobky, spolu
s obrázky životního stylu prosperující elity se shodují s tónem, který udávala móda hrobní
výzdoby jak za Thutmose IV., tak za Amenhotepa III.
Za vlády Amenhotepa II. byli také protežováni dva muži, pravdepodobne pro své drívejší
sblížení s králem na královském dvore. Vezír Amenemopet a jeho bratr Sennefer, starosta
Théb, žili díky králove prízni v obrovském blahobytu. Tito dva muži meli v Thébách takovou
36
moc, že jim obema bylo dovoleno postavit si hrobku v Údolí králu, a Sentnaj, Senneferova
žena a královská vychovatelka, tam byla rovnež pohrbena. Oba muži meli také velké hrobní
kaple v Šéch Abd-el-Kurne na západním brehu Théb (Amenemopet zde mel hrobku TT 29);
Sennefer mel skutecne dve hrobky (TT 96 horní a dolní), aby v nich mohl pohrbít nekolik
svých družek, mezi nimiž byly pravdepodobne jeho manželky a sestry. Starší Senneferova
dcera Muttuja, zobrazená na sochách a ve spodní cásti hrobky TT 96, si zrejme vzala muže
jménem Kenamon, který se po Senneferovi stal starostou Théb. Muttuja a Kenamon byli
soucasníky Amenhotepa III. a byli pohrbeni v hrobce TT 162.
Thutmose IV. usiloval o zredukování poctu vojenských hodnostáru a nahrazoval je úredníky
vybíranými ze starých elitních rodin. Každý král mel ovšem své oblíbence, a oblíbencem
Thutmose IV. byl správce Cenuna (TT 76). Zbytky Cenunova autobiografického nápisu v
jeho hrobce naznacují, že ho k Thutmosovi IV. poutal osobní vztah, pripomínající vztah otce a
syna: prohlašoval o sobe, že je „skutecným chránencem krále, kterého král miluje“. I když k
podporení názoru, že Cenuna byl stejne mocný jako Senenmut ci Kenamon, nám schází
dostatecná dokumentace, Thutmose IV. mohl svému hlavnímu správci (který byl rovnež
správcem Amonovým) duverovat stejnou merou jako komukoli jinému. Úredník jménem
Haremheb také musel být mocným a blízkým spolecníkem, soude podle velikosti jeho hrobky
(TT 78) a podle toho, že v ní byl zobrazen spolu s jednou z dcer Thutmose IV.
Amenemopetou.
Civilní úredníci byli obycejne predstaviteli tradicních vlivných rodin. Hepu byl za vlády
Thutmose IV. vezírem na jihu a Ptahhotep spravoval sever. Existenci dvou vezíru úradujících
soucasne potvrzuje i papyrus datovaný do Thutmosovy vlády zvaný Mnichovský, kde se píše
o dvou soudcích, kterí jsou oba vezíry. Hepuova hrobka (TT 66) se nachází na prestižním
hrbitove u Šéch Abd-el-Kurny, který se podobá hrbitovum vezíru za Thutmose III. a
Amenhotepa II. I když je to nejhloubeji položená hrobka z této doby, je pomerne malá a ve
srovnání s ostatními soudobými hrobkami (napr. TT 76 a TT 63) vcelku nevýrazná.
Je zrejmé, že za vlády Thutmose IV. královští úredníci prosperovali, nebot dvorané a
administrativní úredníci témer zcela nahradili vojenské úredníky. Hodnosti „generál“ a
„vojenský velitel“ se v té dobe prakticky nevyskytovaly, zatímco „královských písaru“ bylo
bezpocet, takže dokonce i místokrál Núbie Amenhotep pocházel z „písarské“ rodiny. Úrad
„zapisovatele rekrutu“ nebyl nikdy tak dobre doložen jako v této dobe, ale skutecnost, že jeho
držiteli byli casto dvorané, svedcí o tom, že tato funkce nebyla udelována ostríleným vojákum,
ale že ji získávali loajální civilní úredníci. S výjimkou „policejní akce“ v Konossu (viz výše v
oddíle nazvaném „Thutmose IV. v Syro-Palestine a Núbii“) nám zustává záhadou, cím stát v
této i pozdejší dobe zamestnával ony zmínené odvedené „rekruty“. Neprekvapilo by nás
zjištení, že se úcastnili stejne casto výprav do lomu a stavebních prací jako vojenských
manévru.
Na dvore Amenhotepa III. je neobvyklé to, že se o nem dozvídáme jak z mimothébských
monumentu, tak z památek v Thébách. Královi pokladníci Sebekmose a jeho syn
Sebekhotep (Panehsi) nemají hrobku v Thébách, ale Sebekmose byl pohrben v Rizeikátu.
Alain Zivie objevil v severní Sakkáre hrobky z této doby, mezi nimiž byla i hrobka vezíra
Aper-ela, a na stélách nalezených v 19. století na témže míste jsou vyjmenováni lidé z doby
Thutmosovy vlády. Ovšem nejznámejší královi spolecníci žili v Thébách, a byli tam i pohrbeni.
Jeho vezírové Ramose (TT 55) a Amenhotep si v Thébách nechali postavit extravagantní
kaple z nárocne opracovaného vápence, ale hrobka druhého z nich je znicená. William
Murnane se domnívá, že ackoli je tato rodina svými tituly svázána s memfidskou oblastí, ve
37
skutecnosti to byli Thébané. Vrchní dozorce královské sýpky Chaemhet po sobe také v
Thébách zanechal hrobku vyzdobenou reliéfy (TT 47), stejne jako správce královny Teje
Cheruef (TT 192). Nejoblíbenejším dvoranem ze všech byl Amenhotep, syn Hapuuv, jemuž
král udelil privilegium postavit si vlastní zádušní chrám v blízkosti zádušního chrámu samotného
Amenhotepa III. Amenhotep, syn Hapuuv, vojenský písar puvodem z delty, dohlížel na
stavbu vetšiny fascinujících staveb Amenhotepa III.; královo uznání nakonec vedlo k tomu, že
byl v 1. tisíciletí pr. Kr. prohlášen za boha.
38
1O. kapitola
AMARNSKÉ OBDOBÍ A POZDNÍ NOVÁ RÍŠE
(cca 1352-1069 pr. Kr.)
JACOBUS VAN DIJK
Když Amenhotep III. zemrel, zanechal po sobe zemi bohatší a mocnejší než kdy predtím.
Smlouva s Mitanni, kterou uzavrel jeho otec, prinesla mír a stabilitu, ale také kulturu
mimorádného prepychu. Velké procento príjmu z vlastních egyptských zdroju a ze
zahranicního obchodu bylo vynaloženo na stavební projekty nebývalého rozsahu; nápisy
vypocítávají obrovské množství zlata, stríbra, bronzu a drahokamu použitých ke stavbe a
výzdobe chrámu. Bohatství Egypta symbolizovala pouhá velikost techto monumentu všechno muselo být vetší než doposud, od chrámu a palácu až po skaraby, od kolosálních
soch králu až po figurky vešebtu jeho elity.
Mír rovnež zmenil postoj Egypta vuci zahranicním sousedum, kterí již nebyli a priori
považováni za neprátelské síly chaosu obklopující Egypt, tj. usporádaný svet stvorený na
pocátku casu. Amenhotepuv dvur se stal diplomatickým strediskem mezinárodní duležitosti a
prátelské styky se sousedy Egypta vedly k atmosfére otevrenosti vuci cizím kulturám. Na
pocátku dynastie zavedli pristehovalci do Egypta své domácí bohy a nekterá z techto božstev
byla spojována i s egyptským králem, zvlášte pokud šlo o jeho válcení, ale nyní bylo na cizí
národy pohlíženo jako na soucást božího stvorení, které chránila a udržovala pri živote
blahovolná vláda slunecního boha Rea a jeho pozemského zástupce, egyptského faraona.
Náboženství Nové ríše
Srdcem egyptské teologie a kultovní praxe tak, jak se vyvinuly v prubehu staletí, byli slunecní
buh a král. Každodenní cesta slunecního boha, který byl zároven puvodním bohemstvoritelem, garantovala nepretržitou existenci jeho stvorení. V chrámu byla cesta slunecního
boha po obloze symbolicky interpretována pomocí rituálu a hymnu, jejichž hlavním cílem bylo
podporit stvorený rád vesmíru. V tomto denním rituálu hrál nejvýznamnejší roli král: on byl
hlavním knezem, knezem slunecního boha, a duverne znal všechny aspekty jeho denního
putování po obloze. Každý východ slunce byl opakováním „prvopocátku“, tedy stvorení
sveta. Samotný Re se každý den znovu rodil a umíral; pri západu slunce vstupoval do
podsvetí, kde se znovu zrodil a odkud ráno vystoupil na oblohu jako Re-Harachtej. Svetlo
nemohlo existovat bez tmy; bez smrti nebylo znovuzrození a života. Spolu se slunecním bohem
byli znovuzrozeni také mrtví; pripojili se k Reovi na jeho denní ceste a zapojili se do stejného
cyklu smrti a znovuzrození. Usir, buh mrtvých a podsvetí, s nímž byli zemrelí puvodne
ztotožnováni, byl stále více nahlížen jako jedna z Reových podob, a totéž platilo o ostatních
bozích, nebot pokud byl slunecní buh prvotním stvoritelem, pak všichni ostatní bohové meli
puvod v nem a byli tudíž jeho ruznými podobami. V tomto smyslu obsahuje egyptské
náboženství v dobe Nové ríše tendenci k vytvárení jedné z forem monoteismu.
Koncem vlády Amenhotepa III. byl kult mnoha bohu i kult zbožneného panovníka stále více
solarizován, ale zdá se, že se král soucasne snažil vyvážit tento vývoj zadáváním obrovského
množství soch nejrozmanitejších božstev a tím, že vytvárel kult jejich pozemské materializace v
39
podobe posvátných zvírat. Nicméne v hymnech z konce jeho vlády je slunecní buh zretelne
oddelen od ostatních bohu - on je nejvyšším bohem, který je sám, daleko na obloze, zatímco
ostatní božstva jsou soucástí jeho stvorení spolu s lidmi a zvíraty. Následník Amenhotepa III.
mel ovšem brzy nalézt radikálne odlišné rešení problému jednoty a plurality.
I když byla v nové ríši sídlem vlády prevážne Memfis, hlavní mesto severu, pocházeli panovníci
18. dynastie z Théb a toto mesto zustalo nejduležitejším náboženským strediskem zeme. Jeho
místní buh Amon („skrytý“) zacal být spojován se slunecním bohem Reem a jako Král bohu
Amon-Re byl uctíván v každém vetším egyptském chrámu vcetne memfidského. Král byl
telesným synem Amonovým, zrozeným ze spojení boha s královnou matkou v posvátném
snatku, který byl rituálne dramatizován pri každorocním svátku Ipet v Amonove chrámu v
Luxoru. Pri procesí, které bylo soucástí tohoto významného svátku, byl král verejne prohlášen
za pozemské vtelení boha Amona; tak byli král a buh duverne spojeni mocnou smesicí
náboženských a politických pout. To všechno ucinilo z Amona-Rea nejduležitejšího boha
zeme - jeho chrám dostával podstatnou cást egyptského bohatství a jeho kneží získali znacnou
politickou a hospodárskou moc. I to se melo zmenit za vlády Amenhotepova následníka.
Amenhotep IV. a Karnak
Nemuže být pochyb o tom, že Amenhotep IV. byl oficiálne korunován Amonem z Théb,
nebot je na nekterých skarabech z pocátku vlády popisován jako „ten, kterého vybral Amon
(aby se objevoval ve sláve po miliony roku)“, ale jeho symbolická zmínka o Amonovi nemuže
zakrýt skutecnost, že nový král byl od nástupu na trun rozhodnut jít svou vlastní cestou. Kdy
presne zacal vládnout, je ovšem dodnes predmetem sporu; je ale zrejmé, že Amenhotep
puvodne nebyl urcen za následníka svého otce, nebot z doby vlády Amenhotepa III. známe
korunního prince Thutmose. Na jedné z mnoha pecetí na hlinených nádobách nalezených v
paláci jeho otce v Malkate (vetšina jich je spojena se tremi svátky sed, které Amenhotep III.
slavil v posledních sedmi letech vlády) je Amenhotep IV. oznacen za „skutecného králova
syna“. Názory se liší, co se týce možné spoluvlády Amenhotepa III. a IV.; nekterí badatelé se
domnívají, že koregence trvala dvanáct let, jiní pripouštejí možnost krátké spoluvlády trvající
jeden ci dva roky, ale vetšina egyptologu tuto možnost zcela odmítá.
Amenhotep IV. zapocal svou vládu významným stavební projektem v Karnaku, samém srdci
Amonova kultu. Presné místo techto chrámu neznáme, ale nekteré (možná i všechny) stály na
východ od Amonova okrsku a byly orientované na východ - tedy smerem k východu slunce.
Chrámy, které zacal stavet zde i jinde, ovšem nebyly zasveceny Amonovi, ale nové forme
slunecního boha zvané „Ten, který žije, Re-Hor horizontu, který se veselí na horizontu jako
svetlo, které je ve slunecním kotouci“, a tato dlouhá formulace byla záhy nato zapsána jako
královské jméno do dvou kartuší, pred nimiž na královských nápisech ješte stála slova „muj
otec žije“. Jméno boha by se dalo zkrátit na „žijící slunecní kotouc“ nebo jednoduše „slunecní
kotouc“ (prípadne použít egyptské slovo Aton). Slovo samo o sobe nebylo nové; používalo se
i dríve k oznacení slunce jako viditelného nebeského telesa. Za vlády Amenhotepa III.
vzrustala duležitost tohoto aspektu slunecního boha, zejména pak v posledních letech jeho
vlády. Pri svátku sed byla králova zbožštená osoba ztotožnena se slunecním kotoucem a na
nekolika nápisech, z nichž nejzretelnejší je nápis na cerném sloupku nedávno objevené sochy,
se král nazývá „zárící Aton“. Puvodne byla tato „nová“ podoba boha zobrazována tradicním
zpusobem, tedy jako muž se sokolí hlavou, nad nímž stojí slunecní kotouc, ale na pocátku
vlády Amenhotepa IV. byla tato ikonografie nahrazena radikálne novým zpusobem
40
zobrazování - jako slunecní kotouc s paprsky zakoncenýma rukama, které se dotýkají krále a
jeho rodiny, podávají jim symboly života a moci a prijímají jejich obeti. I když už Aton
prevyšuje všechny ostatní bohy, ješte je zcela nenahrazuje.
Jeden z karnackých chrámu je zasvecený svátku sed, což je velmi pozoruhodné, jelikož
králové normálne slavili své první jubileum až ve tricátém roce vlády. Bohužel nic nenaznacuje
presné datum tohoto Amenhotepova svátku, ale muselo to být nekdy v prvních peti letech
jeho vlády, nejspíš ve druhém ci tretím roce; pokud tomu tak bylo, mohl se slavit v
pravidelném tríletém intervalu po posledním svátku sed Amenhotepa III., který jej slavil
nedlouho pred svou smrtí. Byl by to další argument proti spoluvláde Amenhotepa III. a IV.
Aton, zobrazený na každé jednotlivé epizode jubilejních rituálu, zachycených na stenách
chrámu, je nyní evidentne totožný se zemrelým Amenhotepem III., který po smrti splynul se
sluncem, a svátek sed, který slavil jeho syn, je svátkem jak Atona, tak nového krále, i když z
nutnosti je hlavním aktérem pri rituálech král. Aton je „božský otec“, který vládne Egyptu
jako nebeský spoluvládce jeho pozemského vtelení, syna Amenhotepa IV. Že nebylo
karnacké jubileum považováno za první oficiální svátek sed, dokazuje pozdejší nápis, na nemž
jeden amarnský dvoran vyjadruje ve svých pohrebních modlitbách prání videt krále „pri jeho
prvním jubileu“, z cehož vyplývá, že se tento svátek ješte nekonal.
Dalším neobvyklým rysem karnackých budov Amenhotepa IV. je nebývale duležité postavení
královy manželka Nefertiti na výjevech a tedy i pri rituálech, které jsou na nich zobrazeny.
Jedna stavba je zasvecena jí samotné, královský manžel na reliéfech úplne chybí. Nefertiti
dostává nové jméno, Neferneferuaton, a vykonává - casto v doprovodu své nejstarší dcery
Meritaton - mnoho rituálu, které byly do té doby vyhrazeny pro krále, vcetne rituálu „uvedení
Maat“ (udržení rádu sveta) a „sražení neprítele“ (zdolání sil chaosu). V tomto prvotním stadiu
nemela postavení spoluvládkyne manžela - spíše byla soucástí královského páru, který
predstavoval mýtická dvojcata, nazývaná tradicním náboženství Šu a Tefnut - první božský
pár, který vzešel z androgynického boha-stvoritele Atona. Puvodní triáda, kterou tvoril Aton,
prapuvodní otec, jeho syn Šu a jeho dcera Tefnut, byla nyní nahrazena triádou Aton - otec,
král a královna - deti. Tato ojedinelá ikonografie královského páru, jak ji zobrazují sochy a
reliéfy, odráží novou interpretaci jejich božského postavení.
Achnaton a Amarna
Na pocátku pátého roku vlády se Amenhotep IV. rozhodl pretrhat všechna pouta s tradicním
hlavním mestem egyptského náboženství a jeho bohem Amonem a vybudovat úplne nové
mesto na panenské pude, které melo být zasveceno výhradne kultu Atona a jeho detí. V té
dobe si také zmenil jméno na Achnaton, které znamená „ten, který jedná prospešne ve jménu
Atona“. Nové mesto, dnes známé pod jménem Amarna, nazval Achetaton „Atonuv obzor“ tedy místo, kde se Aton projevuje a kde jedná prostrednictvím svého syna, krále, který je
„dokonalým dítetem žijícího Atona“. Zda ho k tomuto drastickému rozhodnutí vedly politické
ci náboženské cíle, nám není známo, i když se zdá, že v dekretu, zapsaném na rade „hranicních
stél“, vymezujících území Achetatonu, král ciní narážky na opozici vuci jeho náboženské
reforme. Opozice zde musela být v každém prípade, zvlášte mezi knežími velkých
Amonových chrámu v Thébách, kterí byli zbaveni majetku, ale pravdepodobne i jinde. Ješte
pred prestehováním do Achetatonu byly nekteré príjmy zavedených kultu prevedeny na kult
Atonuv a situace se musela ješte zhoršit, když král opustil Atonovo mesto a presídlil do
Achetatonu. Než se budeme blíže zabývat tímto mestem, jeho obyvateli a novým
41
náboženstvím, musíme strucne shrnout hlavní politické události Achnatonovy vlády. Nevíme
presne, kdy zacal sídlit v Achetatonu, ale predpokládáme, že to bylo rok ci dva po založení
mesta; kletby, které král pri té príležitosti nechal zapsat v souvislosti s hranicemi mesta, byly
obnoveny v 8. roce vlády. V okamžiku, kdy padlo rozhodnutí o presídlení, byla veškerá
stavební cinnost v Thébách zastavena, jen královo puvodní jméno bylo z nápisu odstraneno a
nahrazeno novým.
Jakmile se Achnaton usadil ve svém novém sídelním meste, ješte více zradikalizoval
náboženskou reformu. V devátém roce vlády byla oficiální formulace Atonova jména zmenena
na „ten, který žije, Re, panovník horizontu, veselící se na horizontu v podobe Rea-otce, který
se vrátil jako slunecní kotouc“. Je zrejmé, že tato nová formulace jednak úplne odstranila
jméno boha Hora, který príliš zavánel tradicními koncepty, ale také ješte více zduraznila vztah
otce a syna mezi Atonem a králem. Zrejme ve stejné dobe, kdy bylo zmeneno Atonovo
jméno, bylo zakázáno uctívání tradicních bohu a zahájena kampan za odstranení jejich jmen a
obrazu z monumentu (namírená predevším proti Amonovi), což byl herkulovský úkol, který se
nedal uskutecnit bez pomoci armády. Tradicní státní chrámy byly uzavreny a kult jejich bohu
zrušen. Nejduležitejší zrejme bylo to, že se prestaly slavit také náboženské svátky s procesími i
všechny verejné svátky.
Role armády v amarnské dobe byla dlouho podcenována, cástecne také proto, že byl
Achnaton považován za pacifistu. Nedávno ovšem badatelé zjistili nejen to, že králova
politická a náboženská reforma byla neuskutecnitelná bez aktivní podpory ze strany vojska,
ale také skutecnost, že ve dvanáctém roce vlády vyslal Achnaton svou armádu do Núbie, aby
tam rozdrtila povstání. Zaznely dokonce názory, že se stretl i s Chetity, kterí za Achnatonovy
vlády porazili impérium Chorejcu Mitanni, spojence Egypta, a tak znicili peclive udržovanou
mocenskou rovnováhu, která existovala již nekolik desetiletí, i když sbírka diplomatických
dopisu z Achetatonu („amarnský diplomatický archiv“) dokazuje, že egyptské vojenské
zásahy v severní Sýrii mely obycejne podobu omezených policejních akcí, jejichž hlavním
cílem bylo zabránit vrtošivým vazalským státum v oblasti pridat se na jinou stranu. Ve
dvanáctém roce vlády se také uskutecnil významný obrad, pri nemž král prijal tribut od „všech
cizích zemí, shromáždených spolecne jako jeden muž“, a je docela dobre možné, že tato
událost nejak souvisela s tažením do Núbie, k nemuž došlo v témže roce.
Královské ženy v amarnském období
Zhruba ve stejné dobe, kdy se odehrály tyto politické události, došlo i ke zmene uvnitr
královské rodiny. Nefertiti mu povila šest dcer, ale žádného syna, a prestože nikdy neprišla o
svou výsadní pozici „velké královské manželky“, na achetatonské scéne se objevuje druhá
žena. Casto se ozývaly názory, že byla mitannskou princeznou, ale její jméno Kija je úplne
normálním egyptským jménem a nic nenasvedcuje tomu, že by pocházela z cizí zeme. Dostala
nove vytvorený titul „velmi milovaná manželka krále“, které ji vyclenovalo z královského
harému, ale soucasne ji jasne odlišovalo od Nefertiti. Ve dvanáctém roce vlády nebo krátce
pred ním náhle mizí z monumentu; její jméno bylo vymazáno z nápisu a nahrazeno jménem
nekteré z Achnatonových dcer (nejcasteji jménem Meritaton) a její obrazy byly rovnež
premeneny. Jelikož byla i její pohrební výbava vcetne antropomorfní rakve predelána pro
nekoho jiného, je velmi pravdepodobné, že Kija v urcitém okamžiku upadla v nemilost,
nebot se zrejme stala príliš nebezpecnou souperkou Nefertitinou, když Achnatonovi porodila
krome další dcerky zrejme také syna a tudíž dedice. K podpore této teorie nemáme žádné
42
solidní dukazy, ale jeden nápis zhruba z této doby se zminuje o „králove telesném synu, jeho
milovaném Tutanchatonovi“ (pozdejší král Tutanchamon (1336-1327 pr. Kr.)), který byl
témer urcite synem Achnatona, nikoli však Nefertiti.
Nefertitin vliv v pozdejších letech Achnatonovy vlády ješte vzrostl, nebot se stala oficiální
spoluvládkyní manžela jako Neferneferuaton s trunním jménem Anch(et)cheperure; v roli
královské choti ji vystrídala její nejstarší dcera Meritaton. Co Achnatona primelo ustanovit
spoluvládce, což se stávalo jen za výjimecných okolností, nám není známo. Je možné, že
hrozilo, že opozice vuci jeho režimu v zemi (tj. predevším v Thébách) se vymkne jeho
kontrole, a že bylo nezbytné mít po svém boku nekoho, kdo mohl vystupovat jako král a
možná i presídlit z Amarny nekam jinam; v každém prípade nám graffita datované do tretího
roku její vlády odhaluje, že Neferneferuaton vlastnila „Sídlo Anchcheperureovo v Thébách“,
kde byl zamestnán zapisovatel božských obetí Amonových, což svedcí o tom, že byly
podniknuty nejaké kroky k usmírení se starými kulty. Text se skládá prevážne z písarovy
modlitby k Amonovi s naléhavou prosbou, aby se buh vrátil zpet a zahnal temnotu, která se
snesla na jeho vyznavace.
Není nám známo, zda Nefertiti prežila Achnatona, který zemrel v 17. roce své vlády. Na
nekterých nápisech z konce amarnského období se ješte objevuje efemérní král Smenchkare
se stejným trunním jménem jako Nefertiti/Neferneferuaton; na jednom ci dvou vzácných
zobrazeních jej doprovází královna Meritaton. Totožnost tohoto Smenchkarea je nejistá.
Mnoho badatelu v nem stále vidí Nefertitina následníka, snad mladšího bratra nebo dokonce
dalšího Achnatonova syna, ale je docela dobre možné, že „on“ nebyl ve skutecnosti nikdo jiný
než samotná Nefertiti, která podobne jako pred ní Hatšepsut na sebe vzala mužskou podobu
a krátkou dobu po smrti manžela vládla sama, s Meritaton po boku v obradní roli „velké
královské manželky“. Achnatonuv nástupce kraloval jen krátkou dobu a když zemrel(a), na
trun nastoupil mladický Tutanchaton, jediný zbylý mužský príslušník královské rodiny. Brzy na
pocátku své vlády opustil spolu s královnou, svou nevlastní sestrou Anchesenpaaton, Amarnu
a obnovil tradicní kulty. S jeho nástupem na trun skoncilo jedno z nejvýraznejších období
egyptských dejin.
Umení a architektura amarnského období
Nejstarší výjevy s Amenhotepem IV. jej zobrazují v tradicním slohu, pripomínajícím styl
portrétování Thutmose IV. a Amenhotepa III., ale nedlouho po nástupu na trun se Amenhotep
IV. nechal zpodobit se štíhlým, protáhlým oblicejem, špicatou bradou a tlustými rty, dlouhým
krkem, témer ženskými prsy, kulatým, vystupujícím brichem, širokými boky, tucnými stehny a
dlouhými, protáhlými chodidly. Zpocátku nebyl tento nový styl ješte tak výrazný, ale na
vetšine thébských monumentu a behem prvních let v Amarne jsou královy rysy tak prehnané,
že pripomínají karikaturu; v pozdejších letech vlády byl styl vyváženejší. Tímto stylem nebyli
zobrazováni jen Achnaton, Nefertiti a jejich dcery, ale také všichni ostatní lidé, i když ne s tak
prehnanými rysy. Na tom není nic prekvapivého, když uvážíme, že umelecký styl soukromých
hrobek vždycky napodoboval královský model. Navíc Achnaton velmi zduraznoval, že on je
„matkou, která dává život všemu“, která „všechno stvorila svým ka“. On byl na zemi bohemstvoritelem, který stvoril lidi podle své vlastní podoby.
Není pochyb o tom, že neobvyklý zpusob, jakým Achnaton nechával na monumentech
portrétovat sebe a svou rodinu (a do urcité míry i všechny ostatní lidi), nejak odráží královu
skutecnou fyzickou podobu, i když je zobrazen stylem, který jeho rysy zvelicuje a který
43
proto bývá nazýván „expresionistický“ nebo dokonce „surrealistický“. Nápisy nám prozrazují,
že to byl sám král, kdo umelce poucoval o tomto novém stylu. Týká se nejen lidské postavy,
ale i zobrazování jejich vzájemných vztahu. Scény s královskou rodinou ukazují takovou
intimitu, jakou do té doby nebylo videt ani na výjevech v soukromých hrobkách, natož v
královském umení. Její príslušníci se líbají a objímají pod blahodárnými paprsky Atona, jehož
láska prostupuje vším jeho stvorením. Dalším charakteristickým rysem amarnského slohu je
jeho neobycejný smysl pro pohyb a rychlost, celková „uvolnenost“ a svoboda výrazu, která
mela trvalý vliv na egyptské umení ješte celá staletí po skoncení amarnské období.
Rychlost byla urcujícím faktorem i v nových stavebních postupech, i když jiným zpusobem.
První stavby Amenhotepa IV. využívaly tradicní velké pískovcové bloky bežne používané na
stavbu chrámových zdí, ale ty byly brzy v Thébách i Amarne nahrazeny daleko menšími bloky,
zvanými talataty, merícími zhruba 60x25 cm a tudíž dostatecne malými na to, aby je unesl
jeden muž. Tak bylo daleko jednodušší postavit velkou budovu za relativne krátkou dobu. I
tato nová metoda byla po skoncení amarnského období opuštena - snad proto, že už tehdy
bylo zrejmé, že reliéfy, vytesané na steny z tak malých bloku, v nichž musely být mezery mezi
jednotlivými bloky zakrývány maltou, neobstojí ve zkoušce casu tak dobre jako steny stavené
tradicním zpusobem. Achnatonovi následníci jiste brzy zjistili, že zbourat budovy postavené z
kvádru talatatu dá mnohem méne práce a zabere méne casu.
„Uvolnenosti“ amarnského umeleckého slohu zrejme odpovídá i mestský plán Achetatonu,
alespon co se týce obytných ctvrtí. Navzdory skutecnosti, že se jednalo o úplne nove
postavené mesto, nebylo vystaveno v prísne pravoúhlém plánu jako mesto Káhún ze Strední
ríše, které odráželo vysoce strukturovanou byrokratickou spolecnost té doby. Rozvržení
Amarny spíš pripomíná shluk malých vesnic soustredených kolem volne seskupených velkých i
malých domu, z nichž každý mel vlastní vedlejší budovy (napr. sila, ohrady pro zvírata, kulny a
dílny). Rozmanitá velikost techto staveb odráží rozdíly v bohatství a postavení jejich majitelu.
Jedinecným rysem tohoto mesta jsou vlastní studny náležející k mnoha domum, díky nimž byli
zdejší obyvatelé nezávislí na nilské vode. Celkove mužeme ríci, že Amarna vypadá spíš jako
mesto, které vznikalo postupne prirozenou cestou po delší casový úsek, než jako výsledek
peclivého plánování.
Totéž se však nedá ríct o chrámech a palácích. Jelikož byly spojeny s Achnatonovými
náboženskými myšlenkami, musel je navrhnout a naplánovat sám král ve spolupráci s
architekty a umelci, kterí pracovali podle jeho osobních „instrukcí“, jak nás nezapomíná
upozornit žádný z nápisu. Nemužeme zde tyto budovy popisovat dopodrobna, ale musíme se
zmínit o nekolika významných rysech. Predevším je treba ríci, že Achnaton s rodinou bydlel
nekolik kilometru od hlavního mesta v paláci, kterému se dnes ríká Severní rícní palác.
Dlouhá, široká cesta lemovaná stromy, zvaná „Královská“, vedla Severním palácem
(rezidence královny) rovne do Centrálního mesta, vzdáleného asi 3,5 km, kde stály také dva
paláce (jeden se používal mj. ke slavnostním státním obradum, jakými bylo prijímání
zahranicních velvyslancu, a druhý jako králuv pracovní palác s „oknem zjevování se“, v nemž
odmenoval verné úredníky) a dva hlavní Atonovy chrámy. Velký chrám zasvecený Atonovi
byl amarnskou obdobou velkého chrámového komplexu Amon-Rea v Thébách; skládal se z
nekolika samostatných budov vcetne stavby s kamenem benben, posvátným slunecním
symbolem, jehož archetyp stál v Reove chrámu v Héliopoli. Je jedním z náznaku vlivu
héliopolské teologie na Achnatonovo myšlení (druhým takovým náznakem je to, že král mel v
plánu postavit v Amarne hrbitov posvátnému býkovi Re-Atonovi z Héliopole). Druhý Atonuv
chrám byl mnohem menší a byl situován hned vedle králova pracovního paláce. Zdá se, že
44
krome Atona byl zasvecen také králi a že byl ekvivalentem tradicních „chrámu milionu roku“ a
podobne jako takto oznacené chrámy na západním brehu Théb mohl sloužit jako
Achnatonova zádušní kaple, orientovaná smerem ke vstupu do wádí, v nemž byla umístena
královská hrobka.
Nejnápadnejším rozdílem mezi Atonovými chrámy v Amarne a Karnaku na jedné strane a
tradicními chrámy na strane druhé je to, že ty prvne jmenované byly otevrené. Typický chrám
tradicního typu zacínal pylonem a otevreným nádvorím obklopeným slouporadím, za nímž se
rozkládala další nádvorí a místnosti - cím blíže svatyni, tím byly menší a tmavší. Ve vnitrním
knežišti byla uchovávána kultovní socha boha ve svatyni, která byla vetšinu casu v naprosté
tme. Achnatonova boha mohli naproti tomu videt všichni a nebylo proto zapotrebí vyrábet
nejaké kultovní sochy. Jediné sochy, které se nalezly v Atonových chrámech, zobrazovaly
Achnatona a ostatní cleny královské rodiny. V architekture techto chrámu se odráží snaha
vytvorit co nejméne stínu a temnoty; dokonce i nadedverní preklady jsou v polovine
prerušené. Tyto „zlomené“ preklady se staly architektonickou inovací, která byla používána
pro urcité chrámové dvere až do recko-rímské doby. Král uctíval svého boha na otevrených
nádvorích, posetých velkým množstvím malých oltáru, na nichž se obetovalo Atonovi. Proc
bylo oltáru tolik, zustává tajemstvím; nejpravdepodobnejším vysvetlením je to, že se jedná o
oltáre pro mrtvé, jejichž krmení bylo soucástí každodenního rituálu.
Svetlo bylo nejzákladnejším aspektem Atona, který byl bohem svetla vyzarovaného slunecním
kotoucem a udržujícího každou živou bytost pri živote v ustavicném stvorení. On byl bohemstvoritelem, který panoval svetu jako nebeský král. A stejne jako byl Aton pánem sveta, byl
Achnaton bohem svých poddaných. Jeho každodenní „procesí“, pri nichž jel ve voze po
Královské ceste ze Severního rícního paláce do Centrálního mesta, nahradila tradicní božská
procesí, kdy mohli obyvatelé mesta prijít do styku s božstvy, jejichž sochy byly normálne
ukryté ve tme chrámu. Achnaton byl, jak jeho jméno naznacuje, „tvorivým zhmotnením
Atona“, skrze nejž Aton blahodárne pusobil. Byl to král, kdo „ucinil“ lidstvo a zejména svou
elitu, kterou si sám vybíral. Tito úredníci ve svých nápisech popírali svuj skutecný puvod, i
když nekterí z nich museli jiste pocházet z vlivných rodin; všichni o sobe tvrdili, že byli
chudými, ubohými sirotky a že za svou existenci vdecí králi, který je „stvoril svým ka“.
Královu práci prirovnávali ke každorocním nilským záplavám, které udržovaly pri živote lidi i
všechno ostatní stvorení. Osobní zbožnost byla nyní totožná s naprostou loajalitou vuci
Achnatonovi osobne. V soukromých domech amarnské elity byly staré domácí svatyne s
místními božstvy nahrazeny malými svatynemi s oltári a stélami s vyobrazením posvátné
královské rodiny
Hrobky a pohrební zvyklosti v Amarne
I nástenné výzdobe v hrobkách elity v Achetatonu zcela vévodil král. Zobrazení Achnatona,
jeho ženy a detí (a také ruzných achetatonských chrámu) jsou doslova všudyprítomná a hymny
a obetní formule jsou dedikovány stejne casto králi jako Atonovi. Je pozoruhodné, že tyto
obetní formule byly casto - i když ne vždycky - vkládány do úst spíše králi samotnému než
majiteli hrobky.
V techto hrobkách nacházíme jediné dochované opisy známého
Chvalozpevu na Atona, nejzevrubnejšího dogmatického textu nového náboženství (jeho
autorem je pravdepodobne sám Achnaton). Tento hymnus i všechny ostatní texty byly zapsány
v nove vytvoreném oficiálním jazyce, který byl daleko bližší bežné mluve než klasická
egyptština, užívaná do té doby v oficiálních a náboženských textech. Hranice mezi oficiálním a
45
mluveným jazykem nebyla zcela setrena, ale tento vývoj stimuloval užití mluveného jazyka v
literárních kompozicích a po skoncení amarnského období dal vzniknout zcela novému typu
literatury.
Zdá se, že uctívání Usira bylo zakázáno od samého pocátku Achnatonovy vlády. Achnaton
dokonce zamítl i doktrínu, která Usira nazírala jako nocní zhmotnení slunecního boha a která
je v hrobkách doložena dlouho pred amarnským obdobím. Aton byl bohem životodárného
svetla; v noci byl neprítomný - je však nejisté, kam podle predstav tohoto nového náboženství
odcházel. Temnota a tma nebyly považovány za pozitivní, nezbytný stav regenerace, ale byly
zcela ignorovány. V noci zemrelí jednoduše spali, stejne jako všichni živí a jako sám Aton.
Nebyli na „nádherném západe“, tedy v podsvetí, a ani jejich hrobky nebyly situovány na
západní strane, nýbrž na východní, kde vychází slunce. „Zmrtvýchvstání“ zemrelých se
odehrávalo ráno, pri východu Atona. Aton sám predstavoval „cas, v nemž clovek žije“, jak to
je vyjádreno ve Chvalozpevu. Zemrelí byli tudíž stále prítomni u Atona a krále v chrámu, kde
se oni (nebo jejich ba - duše) živili denními obetmi. Proto byly soukromé amarnské hrobky
plné výjevu s Atonovými chrámy, na nichž král jede po Královské ceste smerem k chrámum a
obetuje v nich. Achetatonské chrámy a paláce byly novým místem posmrtného života; zemrelí
již nežili ve svých hrobkách, ale na zemi, mezi živými. Hrobky jim tedy sloužily pouze k
nocnímu odpocinku. Mumifikace však pretrvávala, nebot v noci se ba vracelo do tela, kde
zustávalo až do svítání. Z tohoto duvodu zrejme pokracovaly i pohrební rituály vcetne konání
obetí a opatrování pohrební výbavy, i když vetšina figurek vešebtu už na sobe nemela
napsanou kapitolu z Knihy mrtvých, jak tomu tradicne bývalo dríve. Nemáme jistotu, jak
vlastne amarnské soukromé rakve a sarkofágy vypadaly, jelikož se v Amarne žádné nenalezly.
Na Achnatonove vlastním velkém kamenném sarkofágu byly ctyri bohyne, které tradicne stály
v rozích, nahrazeny postavami Nefertiti a nekteré nálezy z jiných míst naznacují, že soukromé
sarkofágy mohly být rovnež vyzdobeny spíše obrazy clenu rodiny zemrelého než záhrobními
bohy. Také již neexistoval žádný „soud zemrelých“ pred Usirovým trunem, kterým museli
mrtví dríve projít, aby dosáhli postavení maaty („spravedlivý“); místo toho získávali královi
úredníci právo na posmrtný život následováním Achnatonova ucení a naprostou verností vuci
králi za svého života. Achnaton byl bohem, který poskytoval život a po smrti umožnoval
pohreb; ztelesnoval maat a jeho poddaní se mohli stát maatju. Bez toho by nebylo života po
smrti - pokracování existence na zemi záviselo na králi, který zmonopolizoval všechny aspekty
amarnského náboženství vcetne pohrebních zvyku.
Život mimo Amarnu v amarnském období
Vetšina našich vedomostí o novém Achnatonove náboženství pochází z jeho starších
monumentu v Thébách a z Amarny samotné. Je ovšem daleko méne jasné, co se delo na
ostatních místech Egypta, zvlášte poté, co se král prestehoval do svého nového mesta.
Achnaton témer jiste cestoval za hranice Achetatonu; na „hranicních stélách“ si dokonce
vyminuje, že pokud zemre nekde jinde, má být jeho telo preneseno zpet do Amarny a
pohrbeno zde. Krome stavební cinnosti v Núbii, kterou provádel na pocátku své vlády, známe
Atonovy chrámy v Memfide a Héliopoli, ale mohly existovat i jinde. Na nekterých z
memfidských bloku je zaznamenaná pozdní forma Atonova jména (po devátém roce vlády) a
jeden blok, který pochází z Théb, má rovnež tuto formu; je proto zrejmé, že i po radikalizaci
Achnatonovy reformy pokracovaly stavební práce mimo Amarnu. Nevíme však, do jaké míry
46
byly tradicní kulty skutecne zrušeny; náš obrázek je velmi zkreslený pozdejším popisem
situace v Tutanchamonove Restauracním dekretu, jehož ráz je zcela jiste propagandistický.
V každodenní praxi nahradilo nové náboženství pouze oficiální státní kult a náboženství elity;
vetšina lidí urcite nadále vyznávala své vlastní tradicní, casto místní bohy. V samotné Amarne
se dochoval znacný pocet votivních predmetu, stél a nástenných maleb, které zobrazují nebo
se zminují o takových bozích, jako byli Bes a Tueret (oba pomocníci pri porodu), bohyne
plodnosti a úrody Renenut, ochranná božstva Eset a Šed („spasitel“, nová podoba Hora
doložená až od amarnského období), Thovt (buh písaru), Chnum, Satet a Anuket (elefantinská
triáda), Ptah z Memfidy a dokonce i Amon z Théb.
Není vždy snadné urcit, zda reliéfy, stély a predmety hrobní výbavy v hrobkách, které se
zminují o Atonovi i o tradicních bozích, tedy o Usirovi, Thovtovi a Ptahovi, pocházejí z
pocátku vlády nebo z pozdejšího období, ci snad dokonce z doby bezprostredne následující
po skoncení amarnského období. Stejne tak nevíme, jestli podle nové víry zemrelí, kterí byli
pochovaní na jiné nekropoli než na achetatonské, jedli a pili z obetí v Atonove chrámu v
Amarne nebo v jejich domovských mestech, ci jak podle této víry pokracoval život lidí, kterí
zemreli na míste, kde nebyl žádný Atonuv chrám. Na tyto otázky není možné odpovedet bez
dalšího výzkumu, a to zejména na memfidské nekropoli, kde je treba odkrýt ješte mnoho
hrobek z tohoto období.
Nejasné zustává také to, co se v amarnském období stalo s civilním administrativním
aparátem. Je zrejmé, že Achetaton nahradil Théby coby hlavní náboženské mesto - ale
nahradil také Memfis jako sídlo administrativy? Jeden ze dvou vezíru sídlil v Amarne, ale jeho
severní kolega zustal v Memfide. Je pravdepodobné, že si toto mesto podrželo statut
administrativního centra po celé amarnské období. Jistou paralelu nám muže poskytnout
sajská dynastie: králové 26. dynastie dávali prednost svému rodnému mestu Sais (i když byli
puvodem z Libye), které se stalo jejich hlavním mestem, a vetšina státních príjmu proudila do
chrámu místní bohyne Neity. Presto zustala po celou sajskou dynastii administrativním centrem
Egypta Memfis a tato situace trvala až do doby, kdy následník Alexandra Velikého prenesl
Alexandrovy telesné ostatky do Alexandrie a ucinil z tohoto mesta centrum ptolemaiovského a
rímského Egypta.
Dozvuky amarnského období
Prestože amarnská epizoda trvala sotva dvacet let, její vliv byl obrovský. Je to zrejme
nejduležitejší událost v náboženské a kulturní historii Egypta a zanechala hluboké jizvy v
kolektivním povedomí jeho obyvatel. Na první pohled se zdá, že se zeme vrátila k tradicnímu
náboženství z doby pred Achnatonovou vládou, ale ve skutecnosti už nic nemohlo být úplne
stejné. Nekteré zmeny mužeme vypozorovat v úprave hrobek elity, která je vždycky
spolehlivým barometrem menících se náboženských názoru. Nejnápadnejší je vývoj v
architekture hrobek. Zejména v Memfide se objevují volne stojící hrobky, které ve všech
základních aspektech pripomínají chrámy. V Thébách se nadále budovaly skalní hrobky, ale
jejich architektura a výzdoba se prizpusobila témuž novému konceptu: hrobka se stala
soukromým zádušním chrámem svého majitele, jehož pohrební kult splynul s kultem Usirovým.
Tento buh, jehož uctívání Achnaton zakázal, byl nyní všeobecne považován za nocní podobu
boha Rea a jeho role v záležitostech spojených se smrtí a pohrbem dramaticky vzrostla ve
srovnání s dobou predcházející amarnskému období. V techto hrobkách byl na streše
centrální kaple umísten slunecní symbol par excellence - pyramida, jež byla kdysi výsadou
47
králu. Na špici pyramidy byl obvykle pyramidion se scénami uctívání Rea a Usira. V samotné
centrální kapli byla na hlavní stéle, tedy ústredním bodu kultu, casto zobrazena dvojitá scéna s
obema temito bohy, usazenými zády k sobe. Sochy, které drív bývaly typické pro chrám, se
ted objevují i v soukromých hrobkách, vcetne soch ruzných bohu a soch zemrelého držícího
náos s obrazem boha.
Primárním námetem reliéfu a nástenných maleb už není zamestnání a kariéra majitele - i když
se nedá ríct, že by tyto scény vymizely úplne - ale uctívání Rea, Usira a celé rady dalších bohu
a bohyn v dlouhých plisovaných lnených šatech (casto chybne nazývaných „oblek pro
každodenní život“) a složité paruce. Tytéž slavnostní šaty mívají i antropomorfní sarkofágy a
figurky vešebtu, které až dosud znázornovaly zemrelého výhradne v podobe mumie. Krome
jednoho ci dvou prípadu z pocátku Tutanchamonovy vlády úplne mizí scény, na nichž zemrelý
prináší obeti králi; na jeho místo nastupuje trunící Usir. Celkove mužeme ríci, že postamarnské výzdobe hrobek dominují náboženské scény a texty casto prevzaté z Knihy
mrtvých. Na stenách soukromých hrobek - nejprve v Dér el-Medíne, ale brzy i na mnoha
jiných místech - se zacínají objevovat ilustrace a citáty z ruzných výhradne královských
pohrebních textu, jako napr. z Litanií k Reovi a tzv. Knih o tom, co je v podsvetí. Všechny
tyto jevy se dají vysvetlit jako reakce na Achnatonovu naprostou monopolizaci pohrebního
kultu poddaných a na roli, jakou hrály Atonovy chrámy v amarnském náboženství coby nová
místa posmrtného života. Majitelé hrobek nyní meli své vlastní chrámy, kde sami uctívali své
bohy, bez intervence krále, jehož role tak byla minimalizována.
Zmeny pohrební kultury jsou symptomem naprosto odlišného vztahu mezi bohy a temi, kdo je
uctívali, a role, kterou v tomto vztahu hrál král. V dalších dvou stech letech bude konecným
dusledkem tohoto nového svetového názoru vznik tzv. thébské teokracie: za krále Egypta
bude považován samotný Amon, který bude svým podrízeným vládnout prostrednictvím
prímých intervencí ve forme orákulí. Než se ovšem budeme zevrubneji venovat tomuto vývoji,
musíme se vrátit k politickým a dynastickým dejinám Egypta po konci amarnského období.
Tutanchamon
Mladý Tutanchaton, který byl ješte dítetem, nastoupil na trun v Amarne, ale brzy nato, snad
ješte v prvním roce své vlády nebo krátce poté, opustil mesto, které založil jeho otec. Ostatní
obyvatelé Achetatonu v meste ješte nejaký cas zustali, ale královský dvur se prestehoval zpet
do Memfidy, tradicního sídla vlády. Staré kulty byly obnoveny a Théby se opet staly
náboženským strediskem zeme. Král si zmenil jméno na Tutanchamon a pridal k nemu
prídomek „vládce jižní Héliopole“, což byla úmyslná narážka na Karnak jako centrum kultu
slunecního boha Amon-Rea. Stejne tak velká královská manželka, králova nevlastní sestra
Anchesenpaaton, si zmenila jméno na Anchesenamon. Tutanchamon nebyl v žádném prípade
prvním panovníkem v historii této dynastie, který nastoupil na trun ješte jako díte. I Thutmose
III. a Amenhotep III. byli pri nástupu na trun velmi mladí, ale v obou prípadech za ne zpocátku
vládly jako regentky starší clenky královské rodiny (tedy Hatšepsut a Mutemvia). Nyní
takováto možnost neexistovala; roli regenta proto zastal vrchní vojenský hodnostár, kterého s
královskou rodinou nepojily žádné príbuzenské svazky - velitel královského vojska
Haremheb. Jeho regentské tituly naznacují, že mel právo nastoupit na trun v prípade, že by
Tutanchamon zemrel bez potomku. Haremheb se nakonec skutecne stal králem a podle jeho
Korunovacního textu (jedinecný nápis na zadní strane sochy, který vypráví o tom, jak se
dostal k moci - nyní se nachází v Egyptském muzeu v Turíne) se zdá, že to byl on, kdo poradil
48
králi, aby opustil Amarnu, „když v paláci vypukl chaos“ (tj. po smrti Achnatona a jeho
efemérního nástupce). Je zrejmé, že armáda dospela k záveru, že Achnatonuv experiment
skoncil katastrofou, a odvrátila se od náboženské reformy, kterou puvodne pomáhala
prosadit, což je dalším výmluvným dukazem duležité role, jakou armáda hrála v celé
záležitosti.
Nejduležitejším dokumentem Tutanchamonovy vlády je tzv. Restauracní stéla, která
predstavuje mimorádne negativní popis stavu, v jakém Achnatonovy reformy zanechaly stát. Z
chrámu se staly ruiny a kulty bohu byly zrušeny. Bohové tedy opustili Egypt; pokud se k nim
clovek modlil, již neodpovídali, a když byla do Sýrie vyslána armáda, aby rozšírila hranice
Egypta, setkala se s neúspechem. Duležitost této poslední vety zrejme naznacuje, proc armáda
prestala podporovat amarnskou politiku. Za Achnatonovy vlády byl spojenec Egypta Mitanni
poražen Chetity, jejichž ríše se nyní dobe stala hlavní velmocí na severu. To vedlo nekteré
vazaly Egypta, jmenovite Azirua z Amurru, k tomu, že se pokusili vytvorit nezávislý
nárazníkový stát mezi dvema souperícími velmocemi. Egypt zacal pricházet o nekterá svá
nejseverneji ležící území a armáda, odkázaná pouze na omezené policejní akce v Sýrii, byla
evidentne neschopná s tím neco udelat. S nástupem Tutanchamona na trun byla tato omezení
zrejme zrušena, jelikož reliéf ve vnitrním nádvorí Haremhebovy nádherné memfidské hrobky
(vyzdobené približne v této dobe) obsahuje i tvrzení, že jeho jméno bylo „proslaveno v zemi
Chetitu“, takže je jasné, že se musel zúcastnit nejaké vojenské konfrontace s Chetity. Tyto i
pozdejší srážky však nedokázaly vytvorit novou rovnováhu moci. Zrejme daleko úspešnejší
byly soucasne probíhající pokusy zajistit egyptskou autoritu v Núbii, které jsou
zdokumentované na týchž reliéfech.
V Egypte samotném se dala do pohybu velká kampan za obnovení tradicních chrámu a
reorganizaci administrativního aparátu. Celý podnik vedl správce Tutanchamonovy pokladnice
Maja, který byl vyslán na hlavní misi do chrámu od delty až po Elefantinu, které byly za
Achnatonovy vlády premeneny na Atonovy chrámy, aby zde vymáhal dane z jejich príjmu.
Nekterá z opatrení, která popisují pozdejší Haremhebuv Korunovacní text a jeho velký
Karnacký edikt, mohla být ve skutecnosti provádena už za Tutanchamonovy vlády. Maja byl
rovnež zodpovedný za postupné bourání Achnatonových chrámu a palácu, nejprve v
Thébách, ale pozdeji i v Amarne. Vetšina thébských talatatu se octla v základech a pylonech
nových staveb v Luxoru a Karnaku. Jako dozorce prací v Údolí králu musel Maja organizovat
prenesení Achnatonových telesných pozustatku do malé nevyzdobené hrobky v Údolí (za
predpokladu, že telo nalezené v hrobce KV 55 je skutecne Achnatonovo, jak se to zdá
pravdepodobné); pozdeji mel na starost pohrby Tutanchamona i jeho nástupce Aje (13271323 pr. Kr.) a reorganizaci delnické vesnice v Dér el-Medíne, když byly zahájeny práce na
Haremhebove hrobce.
Vláda Aje a Haremheba
Události kolem Tutanchamonovy smrti zdaleka nejsou objasneny. Král zemrel necekane v
desátém roce své vlády, v dobe, kdy byl Egypt zatažen do vojenského konfliktu s Chetity,
který skoncil porážkou Egypta u Amky nedaleko Kadeše. Novinka o této katastrofe dorazila
do Egypta zhruba v dobe Tutanchamonovy smrti. Nevíme, jestli egyptské vojsko vedl v této
bitve sám Haremheb, ale nasvedcuje tomu skutecnost, že se nezúcastnil príprav
Tutanchamonova pohrbu navzdory své roli regenta a predpokládaného dedice. Pohrební
obrad místo toho rídil Aj, vrchní dvorní hodnostár, který byl jedním z Achnatonových
49
nejbližších úredníku a zrejme byl také príbuzným manželky Amenhotepa III., královny Teje.
Zpocátku zrejme jednal pouze jako jakýsi prozatímní král, nebot vdova po Tutanchamonovi
Anchesenamon se pokoušela sjednat s Chetity mír a napsala chetitskému králi Šuppiluliumovi
dopis, v nemž ho žádala, aby jí dal za manžela svého syna, který by se tímto snatkem mohl stát
králem Egypta a Egypt a Chetitská ríše by tak byly „jednou zemí“, což byl výjimecný krok,
který snad puvodne mohl podnítit Aj. Tento požadavek vyvolal v chetitském hlavním meste
velké podezrení, a když se pak Šuppiluliumaš konecne presvedcil o cestných zámerech
egyptské princezny a vyslal svého syna Zannanzu do Egypta, neštastný princ byl en route
zavražden, snad Haremhebovými prívrženci v Sýrii. Výsledkem byla pokracující válka s
Chetity.
Král Aj, který musel být už dost starý, když nastoupil na trun, vládl nejméne tri celé roky.
Fragmenty klínopisného dopisu naznacují, že se pokoušel Chetity odškodnit a že popíral
zodpovednost za smrt chetitského prince, ale bezúspešne. Rovnež podnikl opatrení, kterými
chtel zabránit Haremhebovi, aby po jeho smrti prevzal egyptský trun, nebot ustanovil svým
dedicem velitele egyptské armády jménem Nachtmin (snad to byl jeho vnuk). Navzdory tomu
se Haremhebovi podarilo po Ajove smrti uchvátit egyptský trun a záhy nato zacal hanobit
monumenty svých predchudcu a nicit stavby svého soupere Nachtmina.
Pokud byla Haremhebova cesta k trunu poseta obtížemi, pak jeho skutecná vláda (13231295 pr. Kr.) probehla zrejme bez zvláštních událostí. Nemeli bychom ovšem zapomínat na
to, že z druhé poloviny jeho vlády máme jen velmi málo nápisu. I samotná délka vlády je
nejistá; nejpozdejším doloženým rokem jeho vlády je rok 13, ale mnozí badatelé tvrdí na
podklade babylónské chronologie a dvou posmrtných textu, že vládl témer dvakrát tak
dlouho. Nedokoncenost jeho královské hrobky v Údolí králu (KV 57) je ovšem težko
slucitelná s tak dlouhou vládou, i kdybychom pripustili, že se zacala stavet ješte pred sedmým
rokem jeho vlády. Spor s Chetity o území v severní Sýrii pokracoval a kolem desátého roku
jeho vlády Egyptané pravdepodobne podnikli neúspešný pokus o znovudobytí Kadeše a
Amurru, i když musíme pripomenout, že je pro jeho vládu typické, že našimi prameny o tomto
stretnutí jsou chetitské, nikoli egyptské texty. Je dokonce možné, že Haremheb nakonec
uzavrel se svým neprítelem dohodu, nebot pozdejší chetitský text se zminuje o smlouve, která
platila do té doby, než ji porušili Muvattalliš a Sethi I. (1294-1279 pr. Kr.).
Doma se Haremheb angažoval v množství velkých stavebních projektu vcetne Velké sloupové
síne v Karnaku. Zrejme také zahájil systematickou demolici Amarny, jež byla stále ješte
obydlena. Nalezly se tam dva kamenné fragmenty vcetne podstavce sochy s jeho kartušemi.
S velkým elánem se také ujal reorganizace zeme. Velký edikt, zapsaný na stéle v karnackém
chrámu, vypocítává velké množství opatrení, vydaných za úcelem likvidace ruzných zlorádu,
jako bylo protiprávní zabírání lodí a otroku, krádeže dobytcích kuží, ilegální zdanování
soukromé hospodárské pudy, podvody pri stanovování zákonných daní a vydírání místních
starostu úredníky organizujícími královu každorocní návšteve svátku Ipet pri ceste z Memfidy
do Théb a zpet. Další odstavce se zabývají rízením místních soudu, zamestnanci královského
harému a dalšími státními zamestnanci a dvorním protokolem.
Snad nejvýznacnejším rysem Haremhebovy vlády je zpusob, jakým ji legitimizoval; byl prece
jenom nekrálovského puvodu a tudíž si nemohl cinit nárok na „genealogické“ pouto s
dynastickým bohem Amonem. Casto se zduraznuje, že jeho manželka, zpevacka Amonova
jménem Mutnedžmet, mohla být totožná s Nefertitinou sestrou téhož jména, ale to není príliš
pravdepodobné vzhledem k tomu, že se s ní oženil dlouho pred svým nástupem na trun,
nehlede na to, že snatek s královskou dcerou jako legitimizacní síla by byl za techto okolností
50
tak jako tak sporný. V korunovacním textu Haremheb svuj nekrálovský puvod neskrývá, ale
místo toho prehnane zduraznuje skutecnost, že si ho ješte jako mladíka vybral buh Hor z
Hutnesu, pravdepodobne jeho rodného mesta, aby se stal králem Egypta; dále pak popisuje,
jak byl na svuj budoucí úkol peclive pripraven tím, že se stal královým (Tutanchamonovým)
zástupcem a princem regentem, což dokazují i nápisy v jeho predkrálovské hrobce na
memfidské nekropoli. Je to Hor z Hutnesu, kdo ho nakonec predstavuje Amonovi behem
procesí svátku Ipet a kdo ho pak korunuje králem. Haremheb tedy vdecí za svou královskou
hodnost vuli svého osobního boha a božské volbe, která probehla pri verejném vystoupení
Amonove (tedy prostrednictvím orákula). V tomto ohledu pripomíná Haremhebova
korunovace korunovaci Hatšepsutinu (1473-1458 pr. Kr.), která byla po svém regentství
rovnež zvolena prostrednictvím Amonova orákula. Nicméne Hatšepsut alespon pocházela z
královské krve a také zduraznovala, že ji zplodil sám Amon s královnou matkou, což je téma,
kterému se Haremheb ve svém Korunovacním textu obezretne vyhýbá.
Ramesse I.
Haremheb a ramessovští panovníci z pocátku dynastie, z nichž prvního Haremheb jmenoval
princem regentem ješte za svého života a udelil mu zhruba stejné tituly, jaké mel sám za vlády
Tutanchamonovy, prijali princip volby nástupce nekrálovského puvodu. První ramessovský
král, puvodním jménem Paramesse, byl pred nástupem na trun Haremhebovým vezírem a
krome toho mel ješte množství vojenských titulu vcetne titulu velitele pevnosti v Síle, duležité
egyptské bašty na úzkém pruhu pevniny spojujícím egyptskou deltu se Syro-Palestinou.
Paramessova role znovu potvrzuje Haremhebuv zájem o vojenskou situaci v severních
teritoriích Egypta. Paramessova rodina pocházela z Avaridy, nekdejšího hlavního mesta
Hyksósu, a role tamního boha Suteha, který zacal splývat s kenaanským Baalem, je
srovnatelná s úlohou Hora z Hutnesu v Haremhebove kariére. Z tohoto pohledu stojí za
povšimnutí, že Haremheb vybudoval v Avaride Sutehovi chrám. Ramessovská královská
rodina považovala boha Suteha za svého královského predka a na fragmentu obelisku
(pocházejícího z Héliopole), který byl nedávno nalezen na morském dne nedaleko
alexandrijského pobreží, je Sethi I. zobrazen jako sfinga se zvírecí hlavou Sutehovou, jak
obetuje Re-Atumovi.
Když evidentne bezdetný Haremheb zemrel, nastoupil Paramesse na trun jako Ramesse I.
(1295-1294 pr. Kr.). Jeho vládou zacíná nová, tedy 19., dynastie, i když nekteré dukazy
naznacují, že ramessovští faraoni považovali za skutecného zakladatele dynastie Haremheba.
Ramesse I. musel být pri prevzetí moci již starý, jelikož se jeho syn a pravdepodobne i vnuk
narodili pred jeho nástupem na trun. Za jeho krátké vlády (ani ne rok), ale možná ješte drív,
byl jeho syn Sethi ustanoven vezírem a velitelem pevnosti v Síle, ale byl rovnež držitelem
mnoha knežských titulu, které ho spojovaly s ruznými bohy uctívanými v delte, vcetne titulu
velekneze Sutehova. Ve svém korunovacním textu se Haremheb zminuje, že vybavil nove
otevrené chrámy knežími ze „špicky armády“ a zabezpecil je polnostmi a dobytkem. Z jiných
dokumentu víme, že vysloužilí vojáci casto dostávali knežské úrady a pudu ve svých
domovských mestech, takže ani Sethi nejspíš nebyl nejmladší, když jeho otec nastoupil na
trun.
Sethi I. a „obnova“
51
Sethimu I. musíme pripsat podstatnou cást obnovy tradicních chrámu, jíž pokracoval v úsilí
svých predchudcu a dokonce je predcil. Nechal všude obnovit nápisy predamarnských
faraonu a znovu vytesat jméno a podobu boha Amona, odstranené na Achnatonuv príkaz.
Brzy se také pustil do vlastního ambiciózního stavebního programu. Prakticky po celé zemi a
zejména ve velkých náboženských strediscích, tedy v Thébách, Abydu, Memfide a Héliopoli,
nechal postavit nové chrámy nebo rozšírit stávající. K tem rozšíreným patrí Sutehuv chrám v
Avaride, která se mela záhy stát novou rezidencí ramessovských panovníku v delte. V
Karnaku pokracoval Sethi ve stavbe Velké sloupové síne, s níž zapocal Haremheb a která
byla spojena s jeho zádušním chrámem v Abd el-Kurne, ležící prímo proti Karnaku na
západním brehu Nilu. Spolu s Hatšepsutiným chrámem v Dér el-Bahrí, který rovnež obnovil,
poskytovaly tyto budovy nádhernou kulisu duležitému každorocnímu Nádhernému svátku
údolí, pri nemž Amon z Karnaku navštevoval bohy západního brehu a lidé pricházeli k
hrobkám svých zemrelých, aby jedli, pili a veselili se v jejich spolecnosti. V Abydu postavil
Sethi I. podle vzoru ze Strední ríše a rané 18. dynastie nádherný chrám s kenotafem pro boha
Usira. Známý seznam králu z tohoto chrámu, seznam královských predchudcu, kterí se
zúcastnili obetního kultu Usirova, nám podává první dukaz o tom, že amarnská epizoda byla
nyní úplne vymazána z oficiálních záznamu. V seznamu po Amenhotepovi III. bezprostredne
následuje Haremheb a jiné prameny naznacují, že roky vlády od Achnatona po Aje byly
pridány ke kralování Haremhebovu.
Sethiho stavební program umožnilo opetovné otevrení nekolika starých lomu a dolu vcetne
tech sinajských a také to, že podobne jako jeho predchudci zaútocil na Núbii, aby si odtud
odvezl levnou pracovní sílu v podobe zajatcu. Dalším duvodem jeho núbijského tažení byla
bezpecnost, nebot finance pro tyto stavební projekty pocházely z težby ve zlatých dolech jak
zde, tak ve Východní poušti. V pouštních dolech se težilo zlato zejména pro Sethiho velký
Usiruv chrám v Abydu; v devátém roce jeho vlády byla cesta vedoucí k dolum vybavena
odpocívadlem, nove vykopanou studnou a malým chrámem. V Núbii Sethi podnikl neúspešný
pokus o vyhloubení nové studne, jež mela umožnit prístup k výnosnejším dolum v nekteré ze
vzdálenejších oblastí.
Dalšími zdroji nerostného bohatství byla egyptská území v Palestine a Sýrii, a proto bylo
nezbytné znovu na techto územích zajistit egyptskou autoritu. Sethi podnikl v prvním roce
vlády relativne malé tažení proti Šasu v jižní Palestine, po nemž brzy následovala vojenská
výprava dále na sever. V této válce dosáhl území, které v té dobe ovládali Chetité, a podarilo
se mu znovu dobýt Kadeš, což melo za následek i prebehnutí vládce Amurru na egyptskou
stranu. To vyvolalo válku s Chetity, behem níž Egypt o oba vazalské státy znovu prišel; po ní
následovalo období míru. Sethi I. byl také prvním králem, který musel celit vpádum libyjských
kmenu podél západní hranice delty. Tyto kmeny, puvodne zrejme motivované hladem, pak
pusobily problémy po celý zbytek Nové ríše, ale o jejich prvním pokusu usadit se v Egypte se
neví témer nic s výjimkou skutecnosti, že k Sethiho tažení proti nim došlo pravdepodobne
pred jeho stretnutím s Chetity.
Reliéfy na severní vnejší zdi Velké sloupové síne, dokumentující vojenské výpravy do Libye a
Sýrie, jsou v novém, mnohem realistictejší slohu, který byl navzdory nekolika predchudcum z
doby Thutmose IV. a Amenhotepa III. jasne ovlivnen realismem amarnského slohu. Bitevní
reliéfy v nás mnohem více než tradicní scény vraždení neprátel se silným symbolickým
obsahem budí dojem, že se díváme na skutecnou historickou událost. Duležitou roli hraje na
techto reliéfech „skupinový poradatel a nosic vejíre“ jménem Mehej (zkrácený tvar jména
Amenemheb, Haremheb ci nejakého podobného), který doprovází Sethiho na mnoha
52
scénách. Je nepravdepodobné, že byl tento muž necím víc než spolehlivým vojenským
úredníkem, který možná vedl nekterá tažení místo krále, ale Sethiho nástupce Ramesse II.
(1279-1213 pr. Kr.) tolik toužil zduraznit svou roli na bitevním poli za vlády svého otce, že
vymazal Mehejovo jméno a zobrazení a v nekolika prípadech ho nahradil vlastní postavou v
roli korunního prince.
Ramesse II.
Bohužel nám není známo, jak dlouho vládl Sethi I. Nejpozdejším doloženým rokem jeho vlády
je rok jedenáct, ale je možné, že vládl o nekolik let déle. Koncem své vlády - nevíme, kdy
presne se to stalo - ustanovil syna a dedice Ramesse svým spoluvládcem, zatímco byl ješte
„dítetem v jeho objetí“. Doklady této spoluvlády ovšem pocházejí z doby, kdy Ramesse již
vládl jako samostatný král, a je docela dobre možné, že prehánel jak její délku, tak duležitost.
Je nicméne významné, že trun mu byl predán práve tímto zpusobem. I když byl bezesporu
synem Sethiho I., narodil se témer urcite za vlády Haremhebovy, ješte predtím, než na trun
nastoupil jeho ded, tedy v dobe, kdy Ramesse I. i Sethi I. byli pouhými vysokými hodnostári,
což je skutecnost, kterou Ramesse pozdeji spíše zduraznoval než zastíral - podobne jako to
cinil Haremheb ve svém korunovacním textu. Prestože byl jeho otec urcite králem, když byl
Ramesse II. korunován jako spoluvládce, jeho zvolení pripomíná zvolení Haremhebovo. Je
zrejmé, že následnictví korunního prince nebylo samozrejmostí a že muselo být zajišteno ješte
za otcova života. Teprve pozdeji, když už Ramesse II. vládl sám, se navrátil ke starému „mýtu
o zrození božského krále“, jímž byli legitimizováni panovníci 18. dynastie.
Velmi brzy na pocátku vlády, snad ješte jako otcuv spoluvládce, vytáhl na svou první
vojenskou výpravu, omezenou akci namírenou na potlacení „vzpoury“ v Núbii. Reliéfy v
malém skalním chrámu, které tuto událost pripomínají, predstavují mladého krále v doprovodu
dvou z jeho detí, korunního prince Amenemhervenemefa a Ramessova ctvrtého syna
Chamuaseta, kterí v té dobe museli být ješte velmi mladí, prestože jsou zobrazeni, jak hrde
stojí na válecných vozech. Po celé ramessovské období budou mít královští princové, kterí
bývali jen príležitostne zobrazováni v hrobkách svých vychovatelu a ucitelu nekrálovského
puvodu, na královských monumentech svých otcu výsadní postavení - snad pro zduraznení,
že královská hodnost nové dynastie je opet rádná a plne dedicná. Témer bez výjimky byl
každý ramessovský korunní princ držitelem titulu - at už cestného ci reálného - „nejvyšší velitel
armády“, což je kombinace zavedená Haremhebem, zakladatelem dynastie.
Ve ctvrtém roce vlády zahájil Ramesse II. svou první velkou vojenskou výpravu do Sýrie,
jejímž výsledkem bylo opetovné privtelení území Amurru k Egyptu.
Tato situace ovšem nemela dlouhého trvání, nebot chetitský král Muvatalliš se rozhodl dobýt
Amurru zpet a pokusit se zabránit dalším územním ztrátám ve prospech Egyptanu. Ramesse
na to reagoval tím, že následujícího roku prekrocil hranici u pevnosti v Síle, tentokrát s
úmyslem vést válku prímo proti souperi. Bitva u Kadeše, jež následovala, je jedním z
nejznámejších ozbrojených konfliktu staroveku, možná ani ne tak proto, že se podstatne lišila
od ranejších bitev, jako spíš proto, že ji Ramesse navzdory tomu, že nedosáhl svého cíle,
prezentoval doma jako skvelé vítezství, sáhodlouze popisované v mnoha kompozicích, jež
byly v propagandistické kampani nevídaných rozmeru vytesány na steny všech duležitých
chrámu.
Ramesse uveril falešné domnence, že chetitský král je se svým vojskem daleko na severu, až v
Tunipu, a že má strach z vojenské konfrontace s Egyptany, zatímco ve skutecnosti cekal
53
docela blízko, na druhé strane Kadeše. Ramesse proto rychle postupoval ke Kadeši pouze s
jedním oddílem a náhle se octl tvárí v tvár obrovské armáde, kterou proti nemu postavil
chetitský král. Muvatalliš nejprve rozdrtil postupující egyptský druhý oddíl, který se mel setkat
s prvním, a pak se obrátil, aby zaútocil na Ramesse a jeho vojáky. Ve svých pozdejších
popisech bitvy nám Ramesse vypráví, že to byla jeho chvíle slávy, nebot v okamžiku, kdy se
ho jeho družina chystala opustit, zacal volat ke svému otci Amonovi o pomoc, nacež se mu
témer samotnému podarilo odrazit chetitské útocníky. Ale Amon vyslyšel jeho modlitby a
zachránil krále tím, že zarídil, aby od amurrského pobreží dorazil na poslední chvíli egyptský
elitní oddíl. Tato jednotka nyní zaútocila na Chetity odzadu, spolu s Ramessovým oddílem
rozprášila neprátelskou vozbu a zbytky prchající armády zahnala do reky Orontés. Po príjezdu
tretího oddílu na konci bitvy a ctvrtého pri západu slunce byli Egyptané schopni znovu postavit
armádu a pripravit se na nový útok, ke kterému melo dojít ráno. Avšak navzdory skutecnosti,
že egyptská vozba byla nyní pocetnejší než chetitská, Muvatallišova obávaná armáda
nepovolila a bitva uvízla na mrtvém bode. Ramesse odmítl chetitskou nabídku míru, ale
pristoupil na prímerí. Egyptané se pak vrátili domu s mnoha válecnými zajatci a bohatou
koristí, ale svého cíle nedosáhli. V následujících letech podnikli Egyptané nekolik pomerne
úspešných tažení do Syro-Palestiny, ale vazalské státy, které pri nich dobyli, se pokaždé
vrátili k Chetitum, jakmile egyptská armáda odtáhla, a Egypt již nikdy nezískal zpet ani Kadeš,
ani Amurru.
V 16. roce vlády Ramesse II. byl Muvatallišuv mladý syn Urhi-Tešub, který nastoupil na trun
po otci jako Muršiliš III., z trunu svržen strýcem Chattušilišem III. a o dva roky pozdeji, po
nekolika neúspešných pokusech o znovuzískání trunu - nejprve za pomoci Babylónanu a pak
Asyranu - nakonec uprchl do Egypta. Chattušiliš okamžite vyžadoval jeho extradici, která
byla zamítnuta, a tak se chetitský král rozhodl pro válku proti Egyptu. Mezitím však Asyrané
dobyli Hanigalbat, svuj nekdejší vazalský stát, který nedávno prebehl k Chetitum, a nyní
ohrožovali Karchemiš a samotnou chetitskou ríši. Tvárí v tvár této hrozbe nemel Chattušiliš
jinou možnost než zacít vyjednávat s Egyptem. Formální spojenecká smlouva byla uzavrena v
jedenadvacátém roce Ramessovy vlády. Prestože se Egyptané museli smírit se ztrátou
Kadeše a Amurru, mír prinesl novou stabilitu na severní fronte a díky tomu, že se otevrely
hranice k Eufratu, Cernému mori a východnímu pobreží Egejského more, rozkvetl mezinárodní
obchod brzy tak, jak kvetl za dnu Amenhotepa III. Také to znamenalo, že se nyní Ramesse
II. mohl soustredit na západní hranici, kterou neustále narušovali libyjští vetrelci, zejména na
vnejší okraj delty, kde nechal vybudovat celou soustavu opevnení. V 34. roce vlády bylo
pouto s Chetity ješte posíleno snatkem Ramesse s Chattušilišovou dcerou, která byla prijata s
velkou pompou a obradností a dostala jméno „Nefrure hledící na Hora (tj. krále)“.
Tato chetitská princezna byla jednou z Ramessových sedmi žen, které za jeho
sedmašedesátileté vlády získaly titul „velká královská manželka“. Když se stal otcovým
spoluvládcem, dostal harém plný krásných žen, ale krome nich mel dve hlavní manželky,
Nefertari a Esetnefret, které mu obe porodily nekolik synu a dcer. Nefertari byla „velkou
královskou manželkou“ až do petadvacátého roku Ramessovy vlády, kdy zemrela a titul
prešel na Esetnefret, která zrejme zemrela nedlouho pred príjezdem chetitské princezny.
Tento titul mely také ctyri Ramessovy dcery : Henutmira, dlouho považovaná nikoli za jeho
dceru, ale za jeho sestru, dále Bintanat, Meritamon a Nebettauej. Z nejméne ctyriceti
králových dcer (nemluve o nejakých petactyriceti synech) byly tyto ctyri nejvýznamnejší.
Mnoho královských potomku je zobrazeno v dlouhých procesích na stenách velkých chrámu
postavených jejich otcem, který nekolik ze svých detí prežil. Byli pohrbíváni jeden po druhém
54
do nedávno objevené gigantické hrobky v Údolí králu (KV 5).Pripomíná podzemní galerie,
které Ramesse zacal stavet v Sakkáre pro pohrby posvátných býku boha Ptaha, kterí byli do
té doby pohrbíváni v jednotlivých hrobkách.
Za své dlouhé vlády uskutecnil Ramesse II. rozsáhlý stavební plán. Zacal tím, že v Amonove
chrámu v Luxoru, který postavil Amenhotep III. a dokoncili poslední panovníci 18. dynastie,
pristavel velké nádvorí se sloupovým ochozem a pylon. Osa nádvorí leží vuci ose puvodního
chrámu v neobvyklém úhlu, snad proto, aby vytvorila prímou spojnici s Ramesseem, královým
zádušním chrámem, ležícím naproti pres reku, podobne jako smerovala Velká sloupová sín
jeho otce v Karnaku k jeho chrámu v Abd el-Kurne na západním brehu. Ramesse rovnež
vybudoval Usiruv chrám v Abydu, sice menší než jaký postavil otec, ale stejne krásný. Po
zbývající roky vlády postupne zaplnoval zemi svými chrámy a sochami, z nichž mnohé nechal
predelat ze zabavených soch predchozích králu; v Egypte takrka neexistuje místo, kde by se
na monumentech nenalezly jeho kartuše. Obzvlášt pusobivá je úchvatná rada osmi kamenných
chrámu v Dolní Núbii, k nimž patrí i dva chrámy v Abú Simbelu. Vetšinu jich museli postavit
príslušníci místních kmenu, jak je to dosvedceno v prípade chrámu ve Wádí es-Sebúa, který
pro krále postavil Setau, místokrál Núbie, po razzii ve 44. roce vlády.
Mezi stovkami soch božstev a králu, které si Ramesse privlastnil, se nejvetší oblibe tešily ty,
které nechal zhotovit Amenhotep III., poslední král pred amarnským obdobím, ale král si
casto vybíral i sochy králu 12. dynastie, velkých panovníku klasického období egyptských
dejin, jež sloužilo za vzor egyptskému státu, který se po radikální prestávce, kterou
predstavovalo amarnské období, nove formoval. Stejný odraz slavné minulosti je patrný i z
obnoveného zájmu o klasické autory Staré a Strední ríše, zejména ruzná „naucení“ a „rady“
starých mudrcu, jakými byli napr. Ptahhotep a Kagemni, ale také o popisy chaosu, jejichž
autory byli napr. Neferti a Ipuver. Duvodem toho, že soudobá literatura, jako napr. milostná
poezie, lidové povídky a mýtická vyprávení pramenící z ústní tradice, nebyla zapisována v
klasické egyptštine, nýbrž v moderním jazyce zavedeném Achnatonem, byla zrejme úcta
ramessovských písaru, kterí cítili, že temto starším dílum se nic nevyrovná, natož aby je neco
predcilo.
Ramesse II. také rozšíril Avaris a ucinil z ní svou slavnou deltskou rezidenci zvanou Piramesse
(„Ramessuv dum“), známou z biblické tradice pod jménem Ramses. O její lokalizaci se dlouho
diskutovalo, ale nyní egyptologové dospeli k záveru, že je témer urcite totožná s rozsáhlými
pozustatky v Tell ed-Dabáa a Kantíru ve východní delte. Mesto bylo strategicky umísteno
poblíž cesty vedoucí k hranicní pevnosti v Síle, k palestinským a syrským provinciím a podél
pelúsijského ramene Nilu a brzy se stala nejduležitejším obchodním strediskem a vojenskou
základnou zeme. Tato oblast byla vždy pod asijským vlivem, ale nyní se v Piramesse uctívala
celá rada zahranicních božstev, jako napr. Baal, Rešef, Hauron, Anat a Astarte. Ve meste žilo
mnoho cizincu a z nekterých se nakonec stali i vysocí úredníci. Jeden úrad, který byl casteji
zastáván cizinci než Egyptany, byl post „královského majordoma“, nejvyšší výkonná funkce
mimo normální úrednickou hierarchii, jejíhož držitele král vždy poveroval zvláštními úkoly.
Výsledkem smlouvy o míru s Chetity bylo i to, že bývalý neprítel Egypta sem poslal
remeslníky-specialisty, aby Egyptany naucili nejnovejší technologii výroby zbraní vcetne
výroby velmi žádaných chetitských štítu. I egyptská armáda prijímá v této dobe do svých rad
velké množství cizincu, kterí prišli do Egypta jako válecní zajatci, ale postupne byli zaclenováni
do bojových jednotek zeme.
Mnozí Ramessovi vysocí úredníci žili a pracovali v Piramesse, ale vetšina z nich byla zrejme
pohrbena jinde - vetšinou na memfidské nekropoli. Tam už bylo objeveno zhruba petatricet
55
hrobek z ramessovského období a nekteré z nich jsou velmi rozsáhlé. Hrobky se stále stavely
ve tvaru egyptského chrámu, ale ve srovnání s hrobkami konce 18. dynastie jejich remeslná a
umelecká úroven klesala. Starší hrobky byly vystavené z pevných nepálených cihel
obložených zevnitr vápencem, ale nyní se zdi skládaly pouze z dvojité rady vápencových
ortostatu, jejichž vnitrní prostor byl vyplnen šterkem a rumem, a tentýž postup se uplatnoval i
pri stavbe pylonu a pyramid. Nadto byl vápenec casto nekvalitní a stavitelé místo toho, aby
nechali kvádry peclive pritesat tak, aby zapadaly jeden do druhého, radeji vyplnovali mezery
mezi nimi velkorysým množstvím malty. Ani reliéfy, kterými jsou zdobené, se nemohou merit s
reliéfy ze starších hrobek tohoto hrbitova. Všeobecný pokles remeslnické a umelecké kvality
lze sledovat v celé zemi, ba i v králových chrámech; ze dvou hlavních reliéfních technik po
prvním roce vlády témer mizí ta kvalitnejší, ale casove nárocnejší, tedy vysoký reliéf, a užívá se
témer výhradne reliéf nízký. Všeobecne se dá ríci, že Ramessovy monumenty jsou pusobivé
spíše svou velikostí a množstvím než dokonalostí provedení. Ramesse byl po Amenhotepovi
III. prvním králem, který oslavil více než jeden svátek sed. První se konal ve tricátém roce
jeho vlády, dalších trináct následovalo ve víceméne pravidelných tríletých intervalech a ke
konci panovníkova dlouhého života pak již každorocne. Amenhotep III. byl zbožšten behem
svých trí svátku sed, kdežto Ramesse mel v tomto ohledu daleko méne trpelivosti než jeho
slavný predchudce, nebot už z osmého roku jeho vlády máme zprávu o tom, že nechal vytesat
kolosální sochu pojmenovanou „buh Ramesse“. Kolosální sochy krále s podobnými jmény
byly vztyceny pred pylony a u bran všech velkých chrámu a staly se predmetem pravidelného
kultu a verejného uctívání obyvatel mesta, kde socha stála. Uvnitr chrámu mel buh Ramesse
spolu s ostatními bohy, jimž byl chrám zasvecen, svou vlastní kultovní sochu a procesní bárku;
na reliéfech je Ramesse casto vyobrazen, jak obetuje svému vlastnímu božskému já.
Z mnoha králových synu, kterí byli držiteli vysokých úradu, se musíme zmínit o druhém synu
královny Esetnefret Chamuasetovi. Byl Ptahovým veleknezem v Memfide a proslavil se jako
ucenec a kouzelník tak, že jeho sláva pretrvala až do Rímské doby. Žádný z Ramessových
synu po sobe nezanechal tolik monumentu jako on. Mnohé z techto staveb se honosily
ucenými a nekdy též archaickými texty. I když za vlády Ramesse II. došlo k pozoruhodnému
oživení klasických tradic, jak jsme již videli, Chamuaset musel mít evidentne mimorádný zájem
o slavnou minulost Egypta, jelikož také zrestauroval nekolik pyramid faraonu Staré ríše na
memfidské nekropoli a pri stavbe vlastních monumentu se snažil kopírovat styl hrobních reliéfu
Staré ríše. Jednou z jeho povinností coby Ptahova velekneze bylo dohlížet na pohreb
posvátného býka Hapiho a byl to práve Chamuaset, jemuž vdecíme za první galerie (spíše než
jednotlivé hrobky) Serapea. Procestoval zemi na šírku i na délku, když ohlašoval otcuv první
svátek sed, které se tradicne vyhlašovaly v Memfide. V 52. roce otcovy vlády byl Chamuaset
nejstarším žijícím synem a tudíž se stal korunním princem, ale v té dobe mu už muselo být pres
šedesát let a navíc nekolik let nato - kolem 55. roku otcovy vlády - zemrel. Byl témer urcite
pohrben na memfidské nekropoli, a ne v hrobce s galeriemi pro prince v Údolí králu (KV 5),
avšak není ani jisté, byl-li pohrben v Serapeu, jak mnozí verí.
Po Chamuasetove smrti žil Ramesse II. dalších dvanáct let, až konecne zemrel v šedesátém
sedmém roce své vlády, címž se stal nejdéle vládnoucím panovníkem od vlády Pepiho I.
(2321-2287 pr. Kr.) ze 6. dynastie. V posledních letech vlády se stal živoucí legendou a své
nástupce plnil obdivem (a závistí). Jeho památka prežívala i v pozdejších tradicích, a to jak
pod jeho vlastním jménem, tak pod jménem Sesóstris, což bylo ve skutecnosti jméno nekolika
králu Strední ríše, jejichž monumenty také horlive uzurpoval. Dvanáct nejstarších synu zemrelo
56
pred ním a jeho nástupcem se stal Merenptah (1213-1203 pr. Kr.), ctvrtý syn Esetnefrety a
od smrti Chamuasetovy korunní princ.
Nástupci Ramesse II.
Merenptah, který musel sám být už pokrocilého veku, vyslal v prvních letech vlády nekolik
vojenských výprav za hranice Egypta, a to nejen do Núbie, ale také do Palestiny, kde si
podmanil odbojná vazalská mesta Aškalón, Gezer a Jenoam; „Izraelská stéla“,
zaznamenávající tato vítezství, obsahuje také první egyptskou zmínku o Izraeli, i když ne jako
o zemi ci meste, ale o kmeni. K hlavní události Merenptahovy vlády ovšem došlo v pátém
roce a to je také hlavním tématem vítezné stély: král vytáhl do Libye. Libyjci byli problémem
už od otcovy a dedovy vlády, ale nyní vyšlo najevo, že pevnosti, které Ramesse II. vybudoval
podél západní deltské hranice, evidentne nedokáží zabránit hromadné invazi koalice
libyjských a dalších kmenu, vedených králem Merejem.
Predchozí desetiletí byla svedky velké migrace v egejské a iónské oblasti, jež byla zrejme
zpusobená neúrodou a hladem. Podle dlouhého nápisu v Karnaku (mezi sedmým pylonem a
centrální cástí chrámu) Merenptah skutecne poslal pšenici hladovejícím Chetitum, kterí byli
stále ješte východními spojenci Egypta. Mnoho duležitých stredisek mykénského Recka bylo
násilne zniceno a západní okraje Chetitské ríše se zacaly rozpadat. Plenící „morské národy“,
jak se jim v Egypte brzy zacalo ríkat, dosáhly rovnež severoafrického pobreží mezi
Kyrenaikou a Marsa Matrúhem, které bývalo v pozdne bronzové dobe sezónne okupováno
zahranicními moreplavci plavícími se z Kypru pres Krétu do egyptské delty. V této oblasti se
morské národy spojily s libyjskými kmeny a v síle zhruba 16 000 mužu pochodovali na Egypt;
jelikož s sebou meli nejen ženy a deti, ale také dobytek a další majetek, bylo zrejmé, že se
hodlají v Egypte usadit. Pronikli až do západní delty a nyní smerovali na jih a ohrožovali
Memfis a Héliopoli, kde se s nimi Merenptah stretl a v šestihodinové bitve se mu podarilo je
porazit. Porážka byla Libyjcum predurcena, jak praví Merenptah na své vítezné stéle, nebot
jejich král Mereje byl božským tribunálem Héliopole shledán „vinným svými zlociny“ a buh
Atum, který tribunálu predsedal, osobne predal vítezný mec svému synu Merenptahovi, címž z
této bitvy ucinil „svatou válku“. Tisíce neprátel byly pobity, ale velké množství jich padlo do
zajetí, a ti pak byli nucene usazeni ve vojenských koloniích, predevším v delte, kde se jejich
potomci stali duležitým politickým faktorem (viz 12. kapitola).
Zdá se, že zbytek Merenptahovy vlády byl pokojný a že král využil míru k vybudování
nejméne dvou chrámu a paláce v Memfide. Musel si nicméne uvedomovat, že už mu nezbývá
mnoho let, jelikož jeho zádušní chrám na západním brehu Théb je postaven témer výhradne z
kvádru ze starších staveb, zejména z nedalekých chrámu Amenhotepa III. Po jeho smrti
vznikly problémy kolem nástupnictví, nebot ackoli príští král Sethi II. (1200-1194 pr. Kr.) byl
témer jiste nejstarším Merenptahovým synem, na jihu zeme již nekolik let vládl jeho rival
Amenmesse. Kdy presne ke konfliktu došlo, je stále ješte predmetem mnoha polemik; mnozí
badatelé soudí, že nekdy mezi 3. a 5. rokem Sethiho vlády svrhl Amenmesse Sethiho II. na
nejakou dobu z trunu, ale jiní mají za to, že se to stalo už na pocátku jeho vlády. At už je
pravda jakákoli, Sethi nemilosrdne nicil a uzurpoval všechny Amenmessovy kartuše a pozdejší
texty se o nem zminují jako o „nepríteli“.
Když Sethi II. po témer šestileté vláde zemrel, nastoupil po nem jeho jediný syn Siptah (11941188 pr. Kr.). Jeho matkou však nebyla Sethiho hlavní manželka Tausret (1188-1186 pr.
Kr.), ale králova syrská konkubína jménem Sutaildža. Navíc byl teprve mladíkem a po detské
57
obrne mu zustala atrofovaná noha; „velkou královskou manželkou“ proto zustala jeho nevlastní
matka, která vládla jako regentka. Nebyla ovšem jedinou silou hýbající trunem, nebot
skutecným vládcem zeme byl zrejme všemocný hodnostár jménem Baje, oznacovaný jako
„kanclér celé zeme“, puvodem Syran. Nekolikrát je vyobrazen spolu se Siptahem a Tausretou
a na nekterých nápisech dokonce prohlašuje, že to byl on, kdo „dosadil krále na trun jeho
otce“, což je výjimecná veta, vyhrazená za normálních okolností pouze bohum. Když Siptah v
šestém roce vlády zemrel, panovala Tausret jako jediná panovnice ješte další dva roky,
bezpochyby za podpory Bajovy. Po Hatšepsute a Nefertiti byla tretí královnou Nové ríše,
která vládla jako faraon. Její smrtí 19. dynastie koncí.
Ramesse III. a 20. dynastie
Jak získala vládu další dynastie, zustává nejasné. Jediné dve zmínky o politických událostech z
této doby pocházejí ze stély vztycené na ostrove Elefantina prvním panovníkem této dynastie
Setnachtem (1186-1184 pr. Kr.) a z vyprávení zapsaného na Velkém Harrisove papyru z
pocátku vlády Ramesse IV. (1153-1147 pr. Kr.), tedy asi o tricet let pozdeji. Na stéle
Setnacht vypráví, jak vyhnal vzbourence, kterí po sobe na úprku zanechali ukradené zlato,
stríbro a med, za než si chteli najmout vojenské posily mezi Asijci. Papyrus popisuje, jak v
Egypte nastal stav bezpráví a chaosu, zpusobený silami „z vnejšku“; po nekolika letech
bezvládí se zmocnil vlády Syran jménem Irsu (vymyšlené jméno, které znamená „ten, který se
sám ucinil“, cili bez rodokmenu) a jeho spolecníci plenili zemi; k bohum se staveli jako k
obycejným smrtelníkum a neobetovali jim v chrámech. Tento popis pripomíná popisy
amarnského období z dob „obnovy“. Bohové si pak vyvolili Setnachta, aby se stal dalším
panovníkem - podobne jako Haremheba na konci 18. dynastie - a ten v zemi obnovil
porádek.
Zmínené texty nás mohou vést k záveru, že po Tausretine smrti se Baje pokoušel zmocnit
vlády a že se mu to snad na krátký cas i podarilo, než ho svrhl Setnacht. Datum uvedené na
elefantinské stéle není Setnachtovým prvním královským rokem, jak by se dalo cekat na
vítezné stéle, ale druhým rokem, a toto datum navíc není uvedeno na pocátku stély, jak bylo
zvykem, ale na jejím konci. Zaznely proto domnenky, že predstavuje datum Setnachtova
vítezství a soucasne skutecné datum jeho nástupu na trun, pricemž se zpetne pocítá doba,
kterou mu trvalo premoci své odpurce jako první rok jeho vlády. At už tomu bylo jakkoli,
moc dlouho si svou královskou hodnost neužil, protože zemrel krátce nato a po nem prevzal
vládu jeho syn Ramesse III. (1184-1153 pr. Kr.).
Ackoli nový král zdedil po otci mír a stabilitu, brzy dostal i on svuj díl starostí. V pátém roce
vlády musel odrazit další postup libyjských kmenu, které využily období vnitrních boju k tomu,
aby pronikly do západní delty, až k prostrednímu rameni Nilu. Do té doby považovali
Egyptané, jak se zdá, jejich mírumilovnou imigraci za nevyhnutelnou, ale když se Libyjci
vzbourili proti faraonovi, protože zasahoval do následnictví jejich „krále“, Ramesse III. na
rebelii rychle odpovedel a privedl vzbourence zpet pod egyptskou kontrolu. Další tažení proti
Libyjcum se odehrálo v jedenáctém roce jeho vlády. Daleko nárocnejší však byla velká bitva
proti „morským národum“ v jeho osmém roce.
Od Merenptahovy vlády, kdy se nekterí príslušníci morských národu poprvé pokusili vstoupit
do Egypta od západu, obrátil jejich pohyb celý Blízký východ vzhuru nohama. Znicili
chetitské hlavní mesto Chattušaš a rozprášili celou Chetitskou ríši; dobyli Tarsus a mnozí z nich
se usadili na pláních Kilikie a severní Sýrie, kde srovnali se zemí Alalach a Ugarit. Napadli i
58
Kypr a vyplenili jeho hlavní mesto Enkomi. Jejich konecným cílem byl však zcela zrejme Egypt
a v osmém roce vlády Ramesse III. zahájili kombinovaný pozemský a námorní útok na deltu.
Egyptané si ale byli dobre vedomi hrozícího nebezpecí a proto presunuli velkou cást svých
obranných sil do Džaheje (jižní Palestina, snad egyptská vojenská posádka v pásmu Gaza) a
opevnili ústí jednotlivých ramen Nilu v delte. Když nakonec vetrelci zaútocili, Ramessova
armáda byla na útok dobre pripravena a dokázala jej odrazit. Prestože se morským národum
podarilo nadobro zmenit svet východního Stredomorí, nikdy se jim nepodarilo dobýt Egypt a
jak se zdá, ani jejich prítomnost v Syro-Palestine zpocátku neovlivnila nadvládu Egypta nad
jeho severními koloniemi.
Doma pohltily spoustu casu a energie Ramesse III. jeho stavební projekty. Nejduležitejší z
nich byl jeho velký zádušní chrám v Medínit Habu, který zacal budovat krátce po prevzetí
moci a dokoncil jej ve dvanáctém roce vlády; dodnes je jedním z nejzachovalejších chrámu
Nové ríše (výzdoba vnejších sten zahrnuje i scény z bitvy s morskými národy). Vzorem mu
bylo Ramesseum jeho velkého predchudce Ramesse II., kterého se snažil napodobit i mnoha
jinými zpusoby: jeho vlastní královská jména byla takrka totožná se jmény Ramesse II. a
dokonce i své syny pojmenovával po jeho pocetných potomcích. Zdá se, že stavba chrámu v
Medínit Habu ani další stavební projekty nebyly hrozbou na egyptských hranicích vubec
omezeny. Dozvídáme se také o velké výprave do zeme Punt, snad první od známé výpravy do
této vzdálené zeme z dob královny Hatšepsuty, a o jiné výprave do Atiky, snad do medených
dolu v Timne.
Egypt však nebyl úplne bez problému. Zmatky pred nástupem Ramesse III. na trun vedly ke
korupci a ruzným zlorádum a král byl proto nucen provést inspekci v ruzných chrámech po
celé zemi a reorganizovat je. Velký Harrisuv papyrus vyjmenovává obrovské pozemkové
dary, jaké poskytl nejduležitejším chrámum v Thébách, Memfide a Héliopoli a v menší míre i
mnoha menším institucím. Ke konci jeho vlády patrila tretina obdelávatelné zeme chrámum a z
toho tri ctvrtiny patrily Amonovi z Théb. Tento vývoj narušil rovnováhu mezi chrámy a státem
a mezi králem a stále mocnejším knežstvem Amonovým. Výsledkem byla celková ztráta
kontroly nad státními financemi a hospodárská krize. Ceny obilí prudce stouply a brzy nebylo
možné vyplácet ani mesícní prídely delníkum v Dér el-Medíne, které mela na starost státní
pokladna, takže v devetadvacátém roce Ramessovy vlády došlo k prvním zaznamenaným
organizovaným stávkám v dejinách. Situaci ješte zhoršovaly opakované nájezdy skupin
libyjských nomádu do oblasti Théb, které vytvorily celkové ovzduší nejistoty.
Toto postupné hroucení centralizovaného státu mohlo být jedním z duvodu pokusu o atentát
na Ramesse III., a pokud jím nebyl, celková nespokojenost a nedostatek bezpecí mohly vést
konspirátory k domnence, že v prípade úspechu mohou pocítat se všeobecnou podporou. Ke
spiknutí došlo v královském harému, a to zrejme v Piramesse, kde mel dum jeden ze
zúcastnených úredníku, písar harému jménem Pajrej. Byl jen jedním z nekolika harémových
úredníku zapletených do komplotu; k vudcum celého spiknutí patrila jedna z Ramessových
manželek jménem Tej, dále nekteré další ženy z harému, ale také nekolik nejvyšších sluhu
krále a majordomus; všichni „vyvolávali nepokoje v lidu a popouzeli je k neprátelství za
úcelem vyvolání vzpoury proti svému králi“. Konecným cílem bylo dosadit na trun Tejina syna
Pentauereta místo králova právoplatného dedice. Spiklenci meli evidentne v plánu zavraždit
krále behem každorocního svátku Ipet v Thébách, ale do príprav zahrnuli také magická
zaríkadla a voskové figuríny, které propašovali do harému. Komplot však musel být odhalen,
nebot králova mumie nenese žádné stopy násilné smrti a také proto, že po nem nastoupil na
trun korunní princ Ramesse IV., nikoli Pentaueret. Nevíme presne, kdy se to všechno
59
odehrálo, ale záznamy soudních slyšení a rozsudky vyrcené nad „velkými zlocinci“ (vetšina z
nich byla prinucena spáchat sebevraždu) byly sepsány na pocátku vlády Ramesse IV., který
byl také autorem Velkého Harrisova papyru, obsahujícího „závet“ jeho otce, v níž se
naznacuje, že k pokusu o atentát došlo nekdy na konci jedenatricetileté vlády Ramesse III.
Ramesse IV.
Všichni zbývající králové 20. dynastie se nazývali Ramesse. Toto jméno si pri prevzetí trunu
pridávali ke svému osobnímu jménu. Pravdepodobne všichni byli príbuzní s Ramessem III., i
když v nekterých prípadech presný príbuzenský pomer neznáme. Za jejich vlády ztratil Egypt
kontrolu nad svými koloniemi v Syro-Palestine a upadla i duležitost Núbie. S výjimkou chrámu
boha Chonse nepostavili Ramessovci žádné významné chrámy, a to dokonce ani ti panovníci,
kterí vládli dostatecne dlouho na to, aby tak mohli ucinit. Ramesse IV. byl pátým synem
svého otce a nekdy kolem dvaadvacátého roku jeho vlády se stal korunním princem, nebot
jeho ctyri starší bratri již byli mrtví. Synové Ramesse III. nebyli pohrbeni v hrobce s galeriemi
v Údolí králu jako synové Ramesse II., ale v samostatných hrobkách v Údolí královen. Soude
podle jména jeho matky, „velké královské manželky“ Ramesse III. Eset-Ta-Habadžilat,
musela kolovat v žilách nového krále alespon cást neegyptské krve. Na pocátku vlády se
pustil do nekolika stavebních projektu, zejména do stavby své královské hrobky a zádušního
chrámu v Thébách, kvuli kterým zdvojnásobil pocet delníku v Dér el-Medíne na 120 mužu.
Pravdepodobne v souvislosti s temito projekty vyslal nekolik výprav do lomu Wádí
Hammámátu, kde po vláde Sethiho I. témer ustala cinnost, a do tyrkysových a medených dolu
na Sinaj a do Timny. Realizace svých stavebních plánu se však nedožil, protože zemrel po
petileté (možná sedmileté) vláde, navzdory svým modlitbám zapsaným na velké stéle v Abydu,
v nichž žádá boha Usira, aby mu poskytl vládu dvakrát delší, než byla sedmašedesátiletá
vláda Ramesse II.
Za vlády Ramesse IV. docházelo k dalšímu zpoždování dodávek základních potreb pro
delníky v Dér el-Medíne; soucasne vzrustala moc velekneží Amonových. Ramessenacht,
držitel tohoto vysokého úradu, brzy doprovázel státní úredníky, když chodili vyplácet delníkum
jejich mesícní prídel, címž naznacoval, že Amonuv chrám, nikoli stát, je zodpovedný za jejich
mzdu. Nejvyšší státní a chrámové úrady byly prakticky v rukou príslušníku dvou rodu. Tak
byl Ramessenachtuv syn Vesermaatrenacht „správcem Amonova majetku“ a jako takový
spravoval pozemky, které byly majetkem chrámu, ale krome toho kontroloval i velkou vetšinu
pozemku vlastnených státem ve Stredním Egypte. Všichni držitelé úradu „kneží druhého a
tretího stupne“ a „božských otcu Amonových“ byli s Ramessenachtem sprízneni snatkem. To
nám dobre ilustruje zretelnou tendenci techto vysokých postu, a to vcetne úradu samotného
velekneze, stát se úradem dedicným - po samotném Ramessenachtovi se stali držiteli tohoto
úradu dva z jeho synu. Nezávislost tohoto úradu stále vzrustala a král mel jen formální kontrolu
nad tím, kdo bude jmenován novým veleknezem.
Poslední vlády 20. dynastie
Po Ramessovi IV. nastoupil na trun jeho syn, který se stal Ramessem V. (1147-1143 pr.
Kr.). I když nejduležitejší nám známou událostí z doby jeho vlády je závažný zlocinecký a
korupcní skandál mezi knežstvem v Elefantine, který mel ve skutecnosti koreny v období
vlády jeho otce, musíme mu priznat, že také pokracoval v težbe v dolech na Sinaji a v Timne,
60
kterou zahájil jeho otec. Po ctyrech letech vlády zemrel Ramesse ješte v mladém veku na
neštovice.
Další král, Ramesse VI. (1143-1136 pr. Kr.), byl mladším synem Ramesse III. Privlastnil si
královskou hrobku a zádušní chrám, s jehož stavbou zapocal strýc, a proto byl strýcuv pohreb
odložen do druhého roku vlády Ramesse VI., kdy pro nej nalezli náhradní hrobku. Nekterí
badatelé z toho vyvozují, že nástup na trun doprovázely obcanské nepokoje, což také
potvrzují nekteré záznamy z deníku nekropole v Dér el-Medíne, kde se píše, že delníci,
jejichž pocet byl krátce nato zredukován na puvodních šedesát pracovníku, zustali doma
„kvuli strachu z neprítele“. Zdá se to sice být málo pravdepodobné, ale pouhá skutecnost, že
vetšina úredníku zustala za nového krále ve svých úradech, není sama o sobe dostatecným
dukazem o opaku, jelikož na konci 18. a 19. dynastie, kdy Egypt prožíval velké problémy,
byla situace stejná. „Neprítelem“, zminovaným v deníku, byly zrejme skupiny Libyjcu, kterí v
této oblasti stále pusobili potíže. Ramesse VI. vládl sedm let; je posledním králem, jehož
jméno je doloženo na Sinaji. Za sedmileté vlády Ramesse VII. (1136-1129 pr. Kr.) vyšplhaly
ceny obilí na nejvyšší hodnotu, ale pak zacaly opet klesat. Jeho nástupce Ramesse VIII. byl
pravdepodobne dalším synem Ramesse III., což muže být duvodem jeho krátké vlády.
Presný rodinný puvod posledních trí Ramessovcu neznáme. Približne osmnáct let vlády
Ramesse IX. (1126-1108 pr.Kr.) bylo poznamenáno vzrustající nestabilitou. Mezi osmým a
patnáctým rokem jeho vlády se objevují pravidelné zprávy o libyjských nomádech narušujících
pokojný život v Thébách a také o nových stávkách. Proto nás neprekvapuje, že tato doba
byla svedkem první vlny vykrádání hrobek, známé z celé rady papyru zaznamenávajících
procesy se zatcenými zlodeji. Tato vlna se však netýkala hrobek v Údolí králu (ve skutecnosti
byla vykradena jen jedna královská hrobka ze 17. dynastie v Dra Abú ´n-Naga a množství
soukromých hrobek); krome toho se vyšetrovaly také ruzné krádeže v chrámech. Na
pocátku jeho vlády zemrel Ramessenacht (již zmínený veleknez Amonuv); po nem se stal
veleknezem nejprve jeho syn Nesamon a potom jeho další syn Amenhotep. Na dvou reliéfech
v Karnaku se Amenhotep nechal zobrazit ve stejné velikosti jako Ramesse IX., což je zretelný
náznak skutecné rovnosti, která ted zrejme existovala mezi králem a veleknezem Amonovým.
Jedna z techto scén pripomíná událost v desátém roce panovníkovy vlády, kdy Ramesse
odmenil Amenhotepa za služby králi a zemi tradicním „cestným zlatem“. Dary, které pri této
príležitosti dostal od krále, musely být velmi pusobivé, nicméne jejich množství je názornou
ilustrací stavu hospodárství, nebo prinejmenším králova bohatství. Mezi Amenhotepovými
dary byly mj. 2 hiny drahé masti; zhruba 200 let predtím, za vlády Haremheba, venoval jeden
z Majových podrízených, pouhý písar pokladnice, 4 hiny téže masti do pohrební výbavy
svého pána.
O vláde Ramesse X., trvající asi devet let, nevíme takrka nic. Naproti tomu Ramesse XI.
(1099-1069 pr. Kr.) vládl tricet let, i když behem posledních deseti let byl zemepisný rozsah
jeho moci urcite zredukován jen na Dolní Egypt (tj. deltu). Za jeho vlády se ješte prohloubila
krize, která drtila oblast Théb už v predchozích desetiletích. Zpusobily ji pretrvávající potíže s
tlupami Libyjcu, kvuli kterým nemohli delníci na západním brehu casto ani prijít do práce, hlad
(„rok hyen“), další vykrádání hrobek a krádeže v chrámech a palácích, a dokonce i obcanská
válka. Nekdy ve dvanáctém roce vlády nebo ješte pred ním se v Thébách objevil Panehsej,
místokrál Núbie, s núbijským vojskem, aby zde zjednal porádek, a to zrejme na žádost
samotného Ramesse XI. Aby nakrmil své muže ve meste, které již samo strádalo
hospodárským neklidem, dostal - nebo si možná uzurpoval - úrad „správce sýpek“. Tím se
dostal do konfliktu s Amenhotepem, veleknezem boha Amona, jehož chrám vlastnil vetšinu
61
pudy a výnosu z ní. Konflikt rychle eskaloval a po osm nebo devet mesícu (nekdy mezi 17. a
19. rokem Ramessovy vlády) obléhal Panehsej a jeho vojsko velekneze v Medínit Habu.
Amenhotep se pak obrátil na krále o pomoc a tím vypukla obcanská válka. Panehsej
pochodoval na sever a dostal se až ke stredoegyptskému mestu Hardai, které vyplenil, ale
možná se dostal ješte dál, až ho nakonec králova armáda vedená generálem, který se témer
urcite jmenoval Pajaanch, zahnala zpátky. Nakonec musel Panehsej odtáhnout do Núbie, kde
obtíže pretrvávaly ješte radu let a kde byl také nakonec pohrben.
V Thébách prevzal generál Pajaanch Panehsejovy tituly a krome toho jmenoval sám sebe
vezírem. Po smrti Amenhotepa, který mohl, ale nemusel prežít Panehsejuv útok, se také stal
veleknezem Amonovým, takže tri nejvyšší úrady Egypta se shromáždily v rukou jednoho
cloveka. Pajaanchovým vojenským coup zacíná období vehem mesut, „renesance“, což je
termín, který používali i králové na pocátku 12. a 19. dynastie, aby naznacili, že po období
chaosu byla zeme „znovuzrozena“. V oblasti Théb se v této dobe události datují podle let
„renesance“ místo podle let královské vlády. První až desátý rok „renesance“ je totožný s
devatenáctým až osmadvacátým rokem vlády Ramesse XI. Po Pajaanchove smrti prevzal
všechny jeho funkce synovec Hrihor a po smrti Ramesse XI. si dokonce privlastnil královské
tituly. Na severu zeme nastoupil na trun Nesbanebdžed (1069-1043 pr. Kr.) a temito dvema
muži zacíná 21. dynastie.
Po smrti Ramesse III. prišli Egyptané definitivne o své provincie v Palestine a Sýrii, které se
po invazi morských národu a po zániku Chetitské ríše rozpadly na nekolik malých státu.
Problémy na severu ješte zhoršovalo to, že se prístav Piramesse pomalu zanášel pískem v
dusledku pomalého, ale nevyhnutelného posunu pelúsijské vetve Nilu smerem na východ.
Navíc nemeli králové 20. dynastie moc ani financní prostredky k vyslání výprav do núbijských
zlatých dolu. Koncem dynastie vyslala pokladna Amonova chrámu nekolik menších výprav
do Východní poušte, odkud mely privézt zlato a nerostné bohatství, ale dovezeného zboží
nebylo mnoho. V letech „renesance“ zacali Pajaanch a jeho následníci za pomoci potomku
delníku z Dér el-Medíny, kterí nyní žili v Medínit Habu, cerpat z jiného zdroje zlata a
drahokamu: z týchž hrobek, které staveli a zdobili jejich otcové a dedové, a z mnoha dalších
hrobek, jak královských tak soukromých, v thébské nekropoli. V prubehu následujícího století
a pozdeji byly hrobky postupne oloupeny o všechno zlato a jiné cennosti; nakonec byly úplne
vyprázdneny a dokonce i mumie velkých faraonu Nové ríše rozbaleny a zbaveny
drahocenných amuletu a dalších ozdob a znovu pohrbeny ve spolecné anonymní hrobce v
thébských útesech. Podivnou ironií osudu tomuto údelu unikly pouze dve královské mumie:
Tutanchamonova ( v hrobce KV 62) a mumie jeho otce Achnatona, „kacíre z Achetatonu“
(KV 55).
Historický a sociální dopad amarnského a ramessovského období
Nemuže být pochyb o tom, že velcí králové ramessovského období byli nesmírne mocnými
panovníky. Ješte i Ramesse XI. byl schopný zmobilizovat dostatecne silnou armádu na to, aby
zahnala protivníkovo vojsko zpet do Núbie. A prece je nepopiratelné, že královská prestiž
byla v prubehu 19. a 20. dynastie postupne nahlodávána. Jak jsme videli, velkou merou k
tomuto úpadku prispel politický a hospodárský vývoj, vedoucí ke zhroucení centrální vlády a
ke koncentraci stále vzrustající moci v rukou velekneží Amonových. Na druhou stranu
mužeme na tento vývoj pohlížet jako na výsledek - nebo prinejmenším príznak - daleko
podstatnejší zmeny. Koreny této zmeny tkví v amarnském období.
62
Achnaton se pokoušel pretvorit spolecnost, ale nepodarilo se mu to, ackoli se zpocátku tešil
podpore armády. Ješte horší ovšem bylo to, že podle názoru témer celé amarnské elity obrátil
spolecnost v trosky. Videli jsme, jak pohrební zvyky po amarnském období odrážely úplne
odlišný postoj ke králi, který byl reakcí na zpusob, jakým se Achnaton pokoušel
zmonopolizovat pohrební zvyklosti svých poddaných. Tato monopolizace se však
neomezovala pouze na posmrtný život, ale hluboce zasáhla také život pozemský.
Prístup ke kultovní soše boha v chrámu byl tradicne omezen na krále a profesionální knežstvo,
které ho zastupovalo; jedinou možností, jak se bez intervence státu ci oficiálního kultu chrámu
dostat do styku s ochranným božstvem mesta, byla pro velkou vetšinu obyvatel úcast na
pravidelném procesí, pri nichž byly sochy bohu prenášeny z jednoho chrámu do druhého u
príležitosti náboženských svátku. Tyto svátky, které byly pomerne casté, byly verejnými dny
volna a hrály nesmírne duležitou roli v náboženském a spolecenském živote lidí. Vetšinu
Egyptanu vázalo k rodnému mestu a jeho ochrannému bohu, „bohu mesta“, silné citové pouto
a svým bohum prokazovali celoživotní vernost. Buh toho kterého mesta byl také bohem místní
nekropole, „pánem pohrbu“, který svým verným služebníkum zajištoval „slušný pohreb ve
starém veku“.
Achnaton nejen zakázal uctívání jiných bohu než Atona a zrušil jejich každodenní rituály v
chrámech, ale s jejich odstranením také zrušil svátky s procesími, a tím poddoloval sociální
identitu svých poddaných. Místo toho si on sám cinil nárok na jejich oddanost a vernost a
prosperita zeme a štestí jejích obyvatel tak závisely výhradne na nem. Byl ochranným bohem
nejen Achetatonu, ale celé zeme, a jeho každodenní jízda v kocáru po amarnské Královské
ceste nahradila božská procesí. Dejiny 18. dynastie pred amarnským obdobím byly svedkem
zretelného vývoje k osobnejšímu vztahu mezi ruznými božstvy a jejich ctiteli. Tento vývoj byl
náhle prerušen v okamžiku, kdy Achnaton vyhlásil vládu boha, jehož mohl uctívat jedine jeho
syn, zatímco ostatní individuální, osobní zbožnost musela být zamerena na samotného
panovníka. Tato naprostá uzurpace osobní zbožnosti vážne zkompromitovala duveryhodnost
dogmatu o božství krále.
Po amarnském období prodelala rovnováha mezi bohem a králem dramatickou zmenu. Král
nadobro prišel o ústrední postavení, jež do té doby zaujímal v živote poddaných; místo nej ted
mnoho tradicních aspektu královské moci získal buh. V tradicní zástupné teokracii bohové
ztelesnovali kosmický rád, který stvorili na pocátku casu, zatímco král jako jejich prostredník
zastupoval bohy na zemi, zajištoval kosmický rád prostrednictvím chrámového rituálu a svou
vládou vykonával jejich vuli. Jen velmi vzácne se bohové zjevovali prímo, a pokud tak ucinili,
zjevovali se pouze králi.
Po amarnském období byl problém jednoty a plurality božstev, který se Achnaton pokoušel
vyrešit tím, že poprel existenci všech bohu krome jediného, vyrešen úplne jinak: Amon-Re se
stal univerzálním, transcendentním bohem, který existoval nekde velmi daleko nezávisle na
svém stvorení; ostatní bohové a bohyne byli jeho podobami, byli jeho imanentními projevy.
Tuto situaci elegantne vyjadruje sbírka hymnu na Amona (zachovalých na papyru, který je
dnes v Leidenu), podle nichž se Amon „zacal projevovat, když nic neexistovalo, a prece nebyl
na pocátku ve svete neprítomný“. Tento univerzální buh se nyní stal skutecným králem, a i
když se faraonovy tradicní tituly, zakorenené v mytologii a vyjadrující jeho božství, nezmenily,
stal se ve skutecnosti smrtelnejším clovekem, než tomu kdy bylo v celých egyptských
dejinách. Skutecnost, že Aj, Haremheb, Ramesse I. a Sethi I. byli pred nástupem na trun
obycejnými lidmi, muže mít neco spolecného s rychlostí, s jakou k této zmene došlo. Zástupná
teokracie se stala teokracií prímou: král již nebyl božím zástupcem na zemi vykonávajícím jeho
63
vuli; nyní buh odhaloval svou vuli každému cloveku prímo a zasahoval prímo do událostí
každodenního života a do dejin.
Nový transcendentní buh se zároven stal osobním bohem, jehož vule urcovala osud zeme i
jednotlivcu. Texty to vyjadrují preklenutím mezery mezi protiklady boha, který je zároven
vzdálený a blízký: „Vzdálen je jako ten, kdo vidí, blízký je jako ten, kdo slyší.“ Amon-Re
hledel na své verící z velké dálky, ale soucasne byl blízký, protože slyšel jejich prosby a
zasahoval do jejich životu odhalováním své vule a božskými zásahy.
Nová forma náboženské zkušenosti, obvykle zvaná „osobní zbožnost“, byla pro ramessovské
období velmi typická, i když její pocátky, potlacené posléze Achnatonem, sahají až do
poloviny 18. dynastie. Jednou z forem, jak se tato osobní zbožnost vyjadrovala, byly kající
žalmy, které na votivní stély a ostraka zapisovali gramotní príslušníci obyvatelstva. Když se
clovek dopustil hríchu, božský zásah mohl znamenat božský trest, zvlášte pokud tento hrích
nebyl odhalen a potrestán lidským soudem. Kající žalmy pripisovaly nemoc (casto slepotu, i
když má tento termín zrejme metaforický význam) vine za skrytý hrích, který tím, že se odhalí
v textu na votivní stéle, prestane být skrytý, a tak se buh „vrátí“ ke svému verícímu a uzdraví
jeho „slepotu“. Hrešit nemuseli jen jednotlivci, hrešit mohla také zeme jako celek. V textu
tohoto typu, zapsaném na konci amarnského období na stenu jedné thébské hrobky (TT
139), prosí autor Amona, aby se vrátil, a v Tutanchamonove Restauracní stéle se také praví,
že bohové opustili Egypt.
Jiný typ votivní stély dokazuje víru, že buh mohl pozitivne zasáhnout do života cloveka, který
jej uctíval - napr. tím, že ho zachránil pred krokodýlem nebo mu pomohl prežít bodnutí štírem
ci hadí uštknutí. Mnozí bohové dostávali speciální stély nebo jiné predmety jako podekování
za záchranu; existoval dokonce i zvláštní buh Šed, jehož jméno znamená „Zachránce“ a který
se - zrejme ne náhodou - poprvé objevuje v amarnském období, zrejme navzdory oficiálním
represím. Nekterí lidé šli ješte o stupínek dál a sverili celý svuj život do rukou svého osobního
ochranného boha ci bohyne, a to do té míry, že veškerý svuj majetek venovali jeho ci jejímu
chrámu.
Dokonce i král se mohl obracet na svého boha ve chvílích nouze. Když se zdálo, že je vše
ztraceno, a Ramesse II. byl málem zajat nebo dokonce zabit chetitskými nepráteli v bitve u
Kadeše, volal ke svému bohu Amonovi, a príjezd královy elitní jednotky v kritickém okamžiku
byl vykládán jako dukaz osobního zásahu boha. To nám jasne dokazuje, že král již
nezastupoval boha na zemi, ale byl mu podrízen; podobne jako všichni ostatní lidé byl i on
podrízen boží vuli, i když ho tradicní mytologie stále nazírala jako božského faraona a na
monumentech bylo jeho božství nadále zduraznováno. Je zrejmé, že trhlina mezi oficiálním
dogmatem a každodenní realitou byla už hodne široká.
Jakmile byla vule bohu uznána za rozhodující faktor všeho dení, zacalo být závazné znát tuto
vuli predem. Orákula, v nichž se buh puvodne odhaloval jen králi, a to zrejme už nekdy ve
Staré ríši (a která v prubehu 18. dynastie sloužila k vyhledávání souhlasu boha s královým
nástupem na trun ci velkou obchodní nebo vojenskou výpravou), se v ramessovském období
zacala využívat k tomu, že se i obycejní lidé bohu dotazovali na všechny možné záležitosti.
Kneží vynášeli z chrámu prenosnou bárku s podobou boha v procesí a pred nej pokládali kus
papyru nebo ostrakon se zapsanou otázkou; buh vyjádril svuj souhlas nebo nesouhlas tím, že
primel kneží pohnout se mírne vpred nebo vzad ci nejakým jiným pohybem bárky. Vuli bohu
tak bylo podrízeno jmenování do úradu, rešení majetkových neshod, obvinení ze zlocinu a
pozdeji i dotazy hledající ujištení, že clovek bude bezpecne žít i v záhrobí.
64
Tento vývoj ješte minimalizoval roli krále coby zástupce boha na zemi; král již nebyl bohem,
ale sám buh se stal králem. Jakmile byl Amon uznán za skutecného krále, politická moc
pozemských panovníku mohla být zredukována na minimum a prenesena na Amonovo
knežstvo. Mumie královských predku už nebyly považovány za nekdejší pozemské vtelení
boha, a proto mohly být jejich hrobky bez skrupulí vykradeny a jejich tela zbavena obalu.
11. kapitola
EGYPT A OKOLNÍ SVET
IAN SHAW
Od nejstarších dob nutily Egyptany výpravy zamerené na obchod, težbu nerostných surovin a
válcení k opakovaným stykum s cizinci. Oblasti, s nimiž si Egypt postupne vytvoril obchodní a
politická pouta, mužeme rozdelit do trí základních skupin: Afrika (predevším Núbie, Libye a
Punt), Asie (Syro-Palestina, Mezopotámie, Arábie a Anatólie) a severní a východní
Stredomorí (Kypr, Kréta, morské národy a Rekové).
Mezi africké sousedy Egypta na jihu patrilo v prubehu staletí množství ruzných etnických
skupin Núbie (predevším skupina A, skupina C, kermská civilizace, kultura pánvových hrobu,
království Kuš, ballanská kultura a Blemmyjci) a Etiopie (pre-axumské kultury a axumská
civilizace), zatímco na severovýchode, za Sinajským poloostrovem, se Egyptané stretávali s
obyvateli mnoha mest a vesnic v horách a na pobreží Levanty (a dále na sever a na východ s
neustále se menící mozaikou království a ríší Anatólie a Mezopotámie). Na západe, tedy na
Sahare, pricházeli do styku s nekolika ruznými národy, které nyní zarazujeme do obecného
oznacení „Libyjci“. O techto lidech se nám dochovalo jen málo archeologických dukazu, i
když se obvykle na základe textových odkazu predpokládá, že to byli nomádi, nebo že byli
alespon zcásti závislí na pastevectví, a teprve doba, kdy se stali soucástí egyptské spolecnosti
v Nové ríši a ve Tretí prechodné dobe, nám trochu približuje nekteré aspekty jejich kultury a
umožnuje tvorit hypotézy (viz 12. kapitola).
Rasová a etnická identita Egyptanu
Je mnoho rozdílných zpusobu, jak bychom mohli definovat staroveké Egyptany jako
charakteristickou rasovou a etnickou skupinu, ale otázka jejich puvodu a jejich smyslu pro
vlastní identitu vyvolává radu diskusí. Lingvisticky patrili do afro-asijské (hamito-semitské)
skupiny, ale tím jen jiným zpusobem vyjadrujeme to, co naznacuje jejich zemepisná poloha: že
byl totiž jejich jazyk podobný soudobým jazykum jak v cástech Afriky, tak na Blízkém
východe.
Z antropologických studií vyplývá, že preddynastické obyvatelstvo bylo smesicí rasových typu
(negroidního, stredomorského a evropského), avšak nejkontroverznejším studijním materiálem
jsou kosterní pozustatky z pocátku faraonské doby. Zatímco dríve se antropologické nálezy z
této doby vykládaly (Bryan Emery a další) jako dukaz rychlého dobytí Egypta nejakým
národem z východu, jehož rysy byly rasove odlišné od puvodních Egyptanu, dnes se nekterí
badatelé domnívají, že se mohlo jednat o daleko pomalejší demografickou zmenu, jejíž
prícinou mohla být postupná infiltrace odlišného rasového typu ze Syro-Palestiny pres
východní deltu.
65
Ikonografie egyptského zobrazování cizincu vypovídá o tom, že témer v celých svých dejinách
spatrovali Egyptané sami sebe jako prechodný typ mezi cernými Africany a Asijci se svetlejší
pletí. Zároven je z ní patrné, že ani núbijský, ani syro-palestinský puvod nebyl považován za
nejakou významnou nevýhodu, co se týkalo osobního postavení ve spolecnosti ci vyhlídky na
kariéru, zejména pak v kosmopolitním ovzduší Nové ríše, kdy byly asijské náboženské kulty a
technologické vymoženosti všeobecne kladne prijímány. Tak napríklad v dobe vlády
Thutmose III. (1479-1425 pr. Kr.) ani výrazne negroidní rysy vysokého hodnostáre
Maiherpriho nebyly tomuto muži prekážkou v získání tak mimorádného privilegia, jakým byl
hrob v Údolí králu. Podobne dosáhl koncem 18. dynastie jakýsi Aper-el, jehož jméno
prozrazuje blízkovýchodní puvod, postavení vezíra (nejvyšší civilní úrad hned po králi).
Ikonografie války a vítezství: textové a vizuální dukazy
Neprátelé Egypta, jejichž specifická totožnost se postupem casu menila, ale vetšinou se
jednalo o Asijce ci Núbijce, byli casto oznacováni termínem „Devet luku“. Obvykle je
symbolizovaly rady klanících se nebo svázaných zajatcu, jejichž pocet se menil, a tento motiv
casto zdobil takové královské predmety, jako byly sandály, podnožky a stupínky, aby mohl
faraon symbolicky šlapat na své neprátele. Zobrazení devíti svázaných zajatcu, nad nimiž se
tycí šakal, na peceti z nekropole Údolí králu melo evidentne chránit hrobku pred vyplenením
cizinci a pred jiným zlem.
Motiv svázaných zahranicních zajatcu se v egyptském umení vyskytuje casto. Na ruzných
drahocenných predmetech preddynastického a rane dynastického období (jako napr. na
Narmerove palete) jsou zobrazeny scény, na nichž král dobíjí nebo pokoruje svázané zajatce.
Scéna s faraonem zasazujícím úder není jediným z nejdéle pretrvávajících aspektu faraonského
umení (objevují se na chrámových pylonech ješte v Rímské dobe), ale také jedním z prvních
rozlišovacích znaku královské moci. Nejstarším známým príkladem je skicovité zobrazení,
namalované na stene pozdne preddynastické hrobky c. 100 v Hierakonpoli na konci 4.
tisíciletí pr. Kr.
Vykopávky pyramidových komplexu králu 5. a 6. dynastie Raneferefa, Niuserrea, Džedkarea,
Venise, Tetiho, Pepiho I. a Pepiho II. v Sakkáre a Abúsíru vydaly velké množství soch
zahranicních zajatcu, které snad v radách lemovaly vzestupnou cestu vedoucí od údolního
chrámu k chrámu pyramidy. O neco pozdeji se zobrazení svázaných zajatcu používala pri
proklínacích rituálech, jako tomu bylo v prípade peti alabastrových figurek zajatcu z pocátku
12. dynastie (nyní v Egyptském muzeu v Káhire), popsaných hieratickými kletbami se
jmennými seznamy núbijských princu, které jsou ješte doprovázeny urážkami.
V dobe faraonské a recko-rímské byli svázaní zajatci oblíbeným námetem výzdoby chrámu a
palácu. Zobrazení svázaných zajatcu na výzdobe príslušenství a nábytku královského paláce
melo faraonovi sloužit k totálnímu porobení cizincu a zároven zrejme symbolizovalo elementy
„vzpurnosti“, které mel král podle prání bohu ovládat. V chrámech z recko-rímské doby se
proto vyskytuje množství maleb, na nichž rady bohu chytají ptáky, divoká zvírata a cizince do
sítí.
Pták rechit (druh cejky nebo kulíka s výraznou hlavou s chocholem) se casto používal jako
symbol zahranicních zajatcu nebo porobených lidí - snad proto, že s krídly svázanými za zády
vzdálene pripomínal hieroglyf pro svázaného zajatce. První obrázek tohoto ptáka je doložen v
horním rejstríku reliéfní výzdoby na pozdne preddynastické Štírove palici (cca 3100 pr. Kr.),
kde visí rada cejek za krk na provazech, pripevnených ke standartám predstavujícím první
66
provincie Dolního Egypta. Zdá se, že v tomto kontextu predstavuje rechit národy severního
Egypta porobené ve významné dobe, kdy byla zeme premenena na jednotný stát. Ve 3.
dynastii (2688-2613 pr. Kr.) však byla jiná rada cejek zobrazena ve známé pozici se
svázanými krídly vedle Devíti luku, rozdrcených pod chodidly kamenné sochy Džosera v jeho
Stupnovité pyramide v Sakkáre. Od této doby panuje neustálá dvojznacnost v symbolickém
významu ptáku (prinejmenším pro moderního cloveka), jelikož podle kontextu mohou
predstavovat budto neprátele Egypta, nebo verné poddané faraona.
Kde zacínal vnejší svet?
Tradicní zemepisné hranice Egypta - Západní a Východní poušt, Sinaj, stredomorské pobreží
a nilské katarakty ležící na jih od Asuánu - byly v prubehu tisíciletí dostatecným zabezpecením
egyptské nezávislosti. Daleko více matoucí je otázka pomalu se menícího pohledu
starovekých Egyptanu na to, kde zacíná vnejší svet - zejména s ohledem na postoj k Africe a
Asii. Do jaké míry byla napríklad území ležící mimo údolí Nilu (ale ješte uvnitr hranic
moderního Egypta), zejména Východní poušt a Sinajský poloostrov, považována za
„neegyptské“ teritorium?
Egyptané vyjadrovali slovo „hranice“ dvema zpusoby: džer (vecná a univerzální hranice) a taš
(skutecná geografická hranice, kterou mohli urcovat lidé nebo bohové). Druhá z nich byla
tudíž v zásade pohyblivá a všichni faraoni byli teoreticky zodpovední za „rozširování hranic“
Egypta, nebot jejich královská jména a tituly naznacovaly potencionálne nekonecné území
politické vlády. Nejvíc rozšírit tyto skutecné hranice se podarilo Thutmosovi III. z 18.
dynastie, za jehož vlády byly vztyceny vítezné stély u reky Eufratu v Asii a v núbijském
Kurgusu (mezi ctvrtým a pátým kataraktem).
V rane dynastické dobe ve Staré ríši ležela hranice s Dolní Núbií tradicne u Asuánu, jehož
soucasný název pochází ze staroegyptského výrazu suenet („obchod“), který jasne naznacuje
obchodní možnosti dané jeho polohou. První katarakt, ležící jen malý kousek na jih,
predstavoval pro lodi plující po Nilu závažnou prekážku, a proto se muselo všechno zboží
prenášet po souši; tuto pozemní cestu na východ od Nilu chránila obrovská zed ze sušených
cihel, dlouhá témer 7,5 km, která zrejme puvodne pocházela ze 12. dynastie.
Ve 12. dynastii ovšem hranice s Núbií ležela daleko jižneji, v rokli u Samny, která byla
nejužžší cástí nilského údolí. A práve zde, v tomto strategickém míste, vybudovali faraoni 12.
dynastie radu pevností z nepálených cihel: v Samne, Kumme, jižní Samne a Uronarti. Nekolik
„hranicních stél“, které nechal vztycit Senusret III. v pevnostech Samna a Uronarti, podrobne
popisuje naprostou svrchovanost Egypta nad touto oblastí vcetne pravidel, kterými se museli
rídit Núbijci, plující nilským údolím za obchodem (viz str. 116 - ?).
Nejméne od pocátku 12. dynastie byla hranice s Palestinou ve východní delte rovnež chránena
radou pevností, známou jako „Vládcovy zdi“ (inebu heka) a zhruba ve stejné dobe byla
zrejme založena také pevnost ve Wádí Natrúnu, která mela chránit západní deltu pred
„Libyjci“. Tuto politiku prosazovali i panovníci Strední ríše a v Nové ríši bylo postaveno ješte
mnoho nových pevností vcetne lokalit ležících na východe, jako jsou Tell Abú Safa, Tell elFaráma, Tell el-Hér, Tell el-Maschúta, a na západe el-Alamein a Záwijit Umm er-Rachám.
Materiální dukazy nejstarších kontaktu s Asií a Núbií
67
Dukazy obchodních a diplomatických styku mezi vznikajícím egyptským státem a ruznými
sousedními kulturami a státy se nám casto dochovaly nejen ve forme exotických nerostných
surovin a výrobku, ale i nádob, v nichž bylo zboží dopravováno. Ackoli byl Egypt evidentne
sobestacný, co se týce kamene, zemedelských výrobku a zvírat, existovalo množství velmi
cenených a žádaných surovin, které se v nilském údolí nevyskytovaly. Tyrkys se težil pouze na
Sinaji; stríbro pravdepodobne v Anatólii nebo v severním Stredomorí a dopravovalo se pres
Levantu; med v Núbii, na Sinaji a ve Východní poušti; zlato ve Východní poušti a Núbii;
vzácné drevo, jako napr. cedrové, jalovcové a ebenové, a kadidlo a myrha se dovážely ze
západní Asie a tropické Afriky.
Jednou z nejžádanejších a nejcasteji dovážených surovin byl lapis lazuli, temne modrý kámen
žíhaný blýskavým pyritem a kalcitem, známý v Egypte jako chesbed. Používal se na výrobu
šperku, amuletu a figurek prinejmenším od období Nakáda II (cca 3500-3200 pr. Kr.), ale
zdá se, že hlavní staroveký zdroj ležel v Badachšánu v severovýchodním Afghánistánu
(vzdáleném od Egypta cca 4000 km), kde byly nedávno objeveny ctyri staroveké lomy: Sar-iSang, Cilmak, Šaga-Darra-i-Robat-i-Paskaran a Stromby. Badachšán ležel uprostred široké
obchodní síte, po níž byl lapis lazuli dopravován do vzdálených raných civilizací západní Asie a
severovýchodní Afriky, pricemž en route bezpochyby prošel rukama mnoha prekupníku.
Nekteré z nejduležitejších archeologických údaju o nejstarších stycích Egyptanu s okolním
svetem mají podobu keramických nádob, v nichž se mnohé výrobky (obvykle jídlo, pití ci
kosmetika) dovážely do nilského údolí ci vyvážely ven. Zásoby zhruba ctyr set nádob
palestinského typu, které vyplnovaly jednu komoru hrobky U-j na hrbitove U u Abydu z
období Nakáda III (viz 4. kapitola), dokazují, že majitel této hrobky, žijící kolem r. 3200 pr.
Kr., snad nekterý z prvních panovníku, dokázal využít svuj znacný obchodní vliv k tomu, aby
nashromáždil tuto hrobní výbavu (zrejme nádoby na víno). Jen málo z techto nádob se
shodovalo s keramikou ze soudobých palestinských lokalit; zdá se tedy, že se jednalo o
výrobky urcené na vývoz. V téže hrobce se nalezly ješte egyptské nádoby se zvlnenými uchy,
jejichž styl byl ovlivnen palestinskými nádobami, a rovnež úlomek vyrezávané slonovinové
rukojeti, na níž jsou zrejme vyobrazeny rady asijských zajatcu a ženy nesoucí kameninové
nádoby.
Keramika nalezená v nejstarších mestech samotné jižní Palestiny napovídá, že egyptská
obchodní sít v této oblasti vzkvétala možná už v první fázi starší doby bronzové. Objevují se
názory, že expanze kultury Nakáda do oblasti delty v pozdne preddynastickém období mohla
být výsledkem úsilí panovníku Horního Egypta získat prímý obchodní styk s Palestinou místo
obchodování pres prekupníky v Maadí a dalších místech Dolního Egypta. Nejpozdeji koncem
1. dynastie už nove sjednocený egyptský stát expandoval za deltu do jižní Palestiny a mel
prosperující obchodní cestu, vedoucí pres nekolik set táboru a stanic podél severního okraje
Sinajského poloostrova (viz 4. kapitola). Nekolik rane dynastických královských hrobek v
Abydu obsahovalo cásti palestinských nádob, takže je zrejmé, že egyptští panovníci do své
hrobní výbavy zarazovali i asijské výrobky.
Zhruba v téže dobe, kdy Egyptané vytváreli obchodní pouta s obyvateli Palestiny starší doby
bronzové, stýkali se také s lidem Dolní Núbie (puvodne za úcelem získání prístupu k
exotickým výrobkum tropické Afriky, ale i nerostného bohatství samotné Núbie).
Archeologické stopy techto lidí, které George Reisner pojmenoval „skupina A“ a které
zarazujeme zhruba do let 3500-2800 pr. Kr., se dochovaly po celé Dolní Núbii. Soucástí
jejich hrobní výbavy bývají kamenné nádoby, amulety a medené výrobky dovezené z Egypta,
které nejenže pomáhají datovat tyto hroby, ale zároven dokazují, že skupina A pravidelne
68
obchodovala s Egyptem preddynastického a rane dynastického období. Bruce Williams
vyjádril kontroverzní domnenku, že za vzestup egyptského státu byli ve skutecnosti
zodpovední nácelníci starší skupiny A, ale tento názor mnoho badatelu vyvrátilo (viz 4.
kapitola).
Zdá se, že hodnota a množství dováženého zboží v hrobech pozdní skupiny A ješte vzrostla, a
proto se domníváme, že v té dobe docházelo k cetnejším stykum mezi temito dvema
kulturami. Lokality jako Chor Daúd (nejsou zde žádné pozustatky osady, ale stovky sil
obsahujících keramické nádoby kultury Nakáda, v nichž bylo puvodne pivo, víno, olej a snad i
sýr) byly ocividne obchodními stanicemi, kde docházelo k výmene zboží mezi pozdne
preddynastickými Egyptany, skupinou A a nomády z Východní poušte. Soude podle
nekterých bohatých hrobek v Sajale a Kustulu, obsahujících prestižní zboží dovezené z
Egypta, mela elita skupiny A ze své role zprostredkovatele na africké obchodní ceste znacný
prospech. Nicméne skalní reliéf v Gabal Šéch Slemánu v Dolní Núbii (nyní v Chartúmském
muzeu) pravdepodobne zaznamenává tažení z doby 1. dynastie až k druhému kataraktu, takže
je možné, že styky se skupinou A mely v této dobe ponekud méne mírumilovný ráz.
V prubehu 1. dynastie prochází dolní Núbie procesem výrazného ochuzení, které mohlo být
prímým dusledkem egyptského hospodárského vysávání této oblasti. Nekterí badatelé soudí,
že zde mohlo dojít k nucenému návratu k pastevectví (snad i vlivem zmen podnebí), nebo že
mohlo místní núbijské obyvatelstvo docasne opustit tento region a odstehovat se na jih, odkud
se pozdeji vrátilo jako tzv. skupina C (ta byla kdysi považovaná za úplne odlišnou od skupiny
A, ale nyní vidíme, že má mnoho spolecných rysu).
Kulturní skupina C se casove zhruba shodovala s obdobím od poloviny 6. do pocátku 18.
dynastie (cca 2300-1500 pr.Kr.). K hlavním archeologickým znakum této kultury patrí rucne
vyrábená keramika s cerným okrajem a s rytým dekorem vyplneným bílým pigmentem, ale
také výrobky dovážené z Egypta. Zpusob jejich života byl pravdepodobne vázán prevážne na
chov dobytka a jejich spolecenský systém byl v podstate kmenový (dokud nebyli zacleneni do
egyptské spolecnosti). Na pocátku 12. dynastie okupovali území Dolní Núbie Egyptané, snad
zcásti i kvuli tomu, aby zabránili obyvatelstvu ve styku s vyspelejši kulturou Kerma, která se
objevila v Horní Núbii (viz 8. kapitola).
Království Punt
Egyptské styky s Afrikou se postupne rozširovaly za Dolní i Horní Núbii, až Egyptané narazili
na východoafrické území, které popisují jako Punt. Nejméne od 5. dynastie (2494-2354 pr.
Kr.) sem vysílali obchodní mise, jejichž cílem bylo privézt zlato, aromatické pryskyrice, africké
cerné drevo, eben, slonovinu, otroky a divoká zvírata (napr. opice a kynocefalické paviány).
Od Nové ríše byly tyto výpravy zobrazovány v chrámech a hrobkách. Obyvatelé Puntu byli
predstavováni jako lidé s temne rudým oblicejem a jemnými rysy; na starších malbách meli
dlouhé vlasy, ale od konce 18. dynastie zacali evidentne nosit daleko kratší úcesy. Poslední
jednoznacné záznamy o výpravách do Puntu pocházejí z doby vlády Ramesse III.
O presné poloze Puntu, o nemž se dríve soudilo, že byl totožný s dnešním Somálskem, se stále
diskutuje. Velmi pádným dukazem pro jeho lokalizaci budto do jižního Súdánu nebo do
eritrejské oblasti jsou tamní rostliny a zvírata, která se nejvíce podobají tem, jež Egyptané
vyobrazili na svých reliéfech a malbách.
Dríve byl všeobecne rozšíren názor (zejména na základe výjevu z Dér el-Bahrí, približujících
Hatšepsutinu výpravu do Puntu v polovine 18. dynastie), že obchodní výpravy vždycky pluly
69
po mori z prístavu Kusér a Marsa Gavásís, ale nyní se objevují teorie, že alespon nekterí
egyptští obchodníci se plavili na jih po Nilu a pak pokracovali po souši, takže se s obyvateli
Puntu setkávali nekde u Kurgusu, tedy u pátého kataraktu.
Na výjevech z Dér el-Bahrí jsou zobrazené také neobvyklé puntské osady s kuželovitými
rákosovými chatrcemi stojícími na kulech nad zemí, do nichž se chodilo po žebríku. Z tamní
vegetace bývají nejcasteji zobrazeny palmy a také cechrice (nekteré jsou už rozseknuté pro
extrahování myrhy). Na scénách mužeme také videt, jak Egyptané nakládají cechrice na lode,
aby si z nich sami mohli vyrobit aromatické látky (bývá to považováno za argument pro
kombinovanou dopravu po souši a po Nilu vzhledem ke skutecnosti, že by tyto rostliny
neprežily nárocnejší cestu na sever podél pobreží Rudého more). Je dokonce možné, že byly
tyto cechrice zasazeny v chrámu v Dér el-Bahrí, soude podle stop po jámách na výsadbu
stromu.
„Imperialismus“ ve Strední a Nové ríši
V dobe Strední a Nové ríše Egypt postupne získával hospodárskou kontrolu nad oblastmi
Núbie a Syro-Palestiny. Rozcházejí se ovšem názory na to, o kterých z techto území se dá ríci,
že byla politicky ci spolecensky „kolonizována“, ci zda byla situace daleko nestálejší a
charakterizovaly ji snad jen opakované nájezdy, jejichž úcelem bylo zajistit bezpecnost
obchodních cest a dovézt válecnou korist. Diskuse se také soustredují na otázku možné
motivace starovekého imperialismu: diktovaly egyptské vpády do Núbie a Levanty
ideologické imperativy, hospodárská nutnost nebo nejaký jiný spolecensko-politický faktor?
Odpoved na tyto otázky není zdaleka jednoznacná a neprekvapuje nás, že se mení v závislosti
na konkrétním míste a období. Napríklad v Nové ríši je situace v mnoha ohledech daleko
jasnejší: co se týce Núbie, víme, že faraoni 12. dynastie používali ke kontrole oblasti sahající
nejméne ke tretímu kataraktu vojenskou sílu a že zde vybudovali retezec pevností, který jim
umožnoval naprostou kontrolu nilského obchodu. V pevnostech byly jednak stálé posádky,
ale také rozsáhlé skladovací prostory, které nejenže umožnovaly neustálou vojenskou
prítomnost v Dolní Núbii, ale skýtaly i možnost vysílat výpravy dále na jih, když bylo nezbytné
odvrátit nejakou domnelou nebo skutecnou hrozbu.
Obrovský prostor, který v pevnostech, jako byl Askut , zabíraly obilné sýpky, spolu s
budovami v Uronarti a Koru, které Barry Kemp interpretuje jako královské „vojenské
paláce“, vypovídají o tom, že pevnosti v Dolní Núbii byly spíše jakýmsi odrazovým mustkem
do Afriky než jen pouhou ochranou hranic. Skladovací prostory pevností Egyptané
bezpochyby využívali i pro uskladnení surovin a výrobku, které vezli do Théb ci Ictaueje.
V Palestine máme naproti tomu velmi málo dukazu o permanentní prítomnosti Egyptanu ve
Strední ríši. Ve 12. a 13. dynastii urcite existovaly nejaké styky jak s Levantou, tak s egejskou
oblastí, ale zustává nejasné, do jaké míry získal Egypt politickou ci ekonomickou nadvládu
nad nekterými oblastmi východního Stredomorí. Fragment análu Amenemheta II. z Memfidy
zaznamenává nejméne dve invaze do Levanty, k nimž došlo za jeho vlády, a stéla z
Chusobeku (dnes v Manchester Museum) vypráví o vojenské výprave proti palestinskému
mestu Šekem za vlády Senusreta III. Krome techto zmínek jsou však jedinými dalšími náznaky
vojenských výprav do Levanty prídomky a tituly elity (které jsou spíše bombastické než
historické) ci popisy výrobku získaných v západní Asii (které ovšem nespecifikují, zda byly
zboží a dobytek získány silou). Pádným archeologickým dukazem však muže být pomerne
silná a ustavicná hospodárská prítomnost Egyptanu Strední ríše v Palestine a Byblu (viz níže),
70
jež byla zrejme opakovane podporována vojenským tlakem. Stále stoupající pocet Asijcu, o
nichž víme, že ve Strední ríši žili v Egypte (viz 7. kapitola), vypovídá o tom, že alespon nekterí
z nich byli priváženi jako válecní zajatci.
Cinnost Egyptanu v Levante v dobe Nové ríše je archeologickými i textovými prameny
doložena ponekud detailneji. K nim patrí nejen triumfální egyptská „vítezná stéla“ a reliéfy v
chrámech, na nichž je barvite vylícena válecná korist, kterou král získal jménem bohu, ale také
hlinené klínopisné desticky z cetných míst (napr. Taanach, Kamid el-Lóz a Chattušaš),
dokumentující diplomatické, administrativní a ekonomické vazby mezi ruznými státy Blízkého
východu. Z hlediska Egypta je pro nás nejduležitejším z techto „archivu“ soubor 382 tabulek
nalezených v Amarne ve Stredním Egypte, sestávající predevším z korespondence
zahranicních panovníku s egyptským králem v polovine 14. stol. pr. Kr. (konec 18. dynastie).
„Amarnský diplomatický archiv“ nám tak poskytuje vhled jednak do diplomatických vztahu
mezi Egyptem a ostatními velmocemi (napr. Mitanni a Babylónií), ale také do spletité politiky
malých mestských státu Syro-Palestiny, které se mezi sebou vzájemne prely a spolcovaly v
závislosti na tom jak se menily sféry vlivu mitannského, egyptského a chetitského království.
Hlavní téma diskuse o prítomnosti Egyptanu v Syro-Palestine se týká otázky míry stálé
vojenské nebo civilní (prípadne obojí) prítomnosti v ruzných mestech, které dobyli. Nekterí
historikové tvrdí, že existuje dostatek archeologických i textových dukazu o tom, že Egypt
úspešne kolonizoval prinejmenším nekterá palestinská mesta (puvodne snad získali kontrolu
nad touto oblastí po Hyksósech, když je na konci 2. prechodné doby zahnali do zeme jejich
puvodu - viz 8. a 9. kapitola). Podle této teorie - založené predevším na dopisech z Amarny a
prítomnosti egyptských výrobku na mnoha levantských lokalitách - byla celá oblast SyroPalestiny rozdelena do trí pásem (od severu na jih: Amurru, Upe, Kenaan), jimž egyptský
panovník vládl prostrednictvím množství malých vojenských posádek roztroušených mezi
místními osadami. Jiní badatelé však namítají, že materiální kultura egyptských lokalit ve
východní delte je tak zretelne odlišná od kultury nejbližších palestinských mest, ležících na
druhé strane Sinajského poloostrova, že se zdá být velmi nepravdepodobné, že by mezi
místními obyvateli žilo mnoho Egyptanu (na rozdíl od množství architektonických dukazu a
artefaktu, dokládajících kolonizaci Núbie Egyptany v Nové ríši).
Motivace neprehlédnutelné prítomnosti Egyptanu Nové ríše v Dolní Núbii mohla být primárne
hospodárská, ale mnoho badatelu poukazuje na to, že archeologické a textové dukazy již tvorí
velmi složitou sít informací, týkajících se egyptských postoju vuci Núbii. Mužeme zacít
napríklad již popsanou xenofobní ideologií, která se jako nit táhne vládami Strední a Nové ríše
a která v oficiálním umení a literature stereotypne zobrazuje barbarské Núbijce jako nicemné
predstavitele chaosu. Tomu však odporují dve duležité okolnosti: za prvé to, že mnoho cizincu
(vcetne Núbijcu a Asijcu) žilo štastne po boku rodilých Egyptanu v mnoha mestech
samotného Egypta, a za druhé to, že z doby Nové ríše máme dobré dukazy o zámerné politice
kulturní asimilace v Núbii a Levante, kde byla místní elita podporována v prijímání egyptských
zvyku a nomenklatury a jejich deti byly nekdy násilne odváženy na „prevýchovu“ do Egypta,
odkud se vraceli do rodných mest zcela naockováni egyptským životním stylem.
Celkový obraz egyptského „imperialismu“ má tedy mnoho stránek, nebot hospodárský a
politický pragmatismus faraonu se casto halil do nadsázky královské rétoriky a zbožnosti. Je
velmi obtížné vyrešit diskusi na téma „ideologie versus hospodárství“, jelikož se pri
rekonstrukci postoje a chování Egypta vuci okolnímu svetu opíráme o kombinaci královských
náboženských a pohrebních textu, avšak skutecnost je pravdepodobne zapsaná v daleko
prozaictejších archivních materiálech, kterých se nám dochovalo jen velmi málo.
71
Byblos
Mesto Byblos (nebo také Džubajl) leželo na kenaanském pobreží (cca 40 km na sever od
moderního Bejrútu). Hlavní osada, známá v akkadštine jako Gublu, má dlouhou historii, jež se
táhne od neolitu do pozdní doby bronzové, kdy se jeho obyvatelstvo, jak se zdá, prestehovalo
na nedaleko ležící místo, na nemž dnes stojí vesnice. Byblos byl duležitý predevším proto, že
to byl prístav, a Egyptané jej zhruba od dob sjednocení Egypta využívali také jako zdroj
stavebního dreva. Byly tudy dopravovány známé libanonské cedry a jiné zboží a egyptské
predmety zde nacházíme zhruba od 2. dynastie (2890-2686 pr. Kr.). Stálo zde nekolik
náboženských budov, jako napr. v tzv. Obeliskovém chrámu zasveceném Baalat Gebal, „Paní
Byblu“ (místní podoba Astarte, která byla casto ztotožnována také s egyptskou bohyní
Hathorou), kde byl jeden z obelisku popsán hieroglyfy.
Egyptská kultura Strední ríše mela obzvlášt silný vliv na dvur vládcu Byblu ve strední dobe
bronzové a nekteré z predmetu nalezených v královských hrobkách z této doby jsou oznaceny
jménem panovníku konce 12. dynastie Amenemheta III. a IV. Egyptské predmety byly
vyrobené ze slonoviny, ebenového dreva a zlata, zatímco na místní napodobeniny se používaly
jiné materiály a výrobky nemely takovou remeslnou kvalitu.
V Nové ríši se zmínky o tomto meste casto vyskytují v amarnských diplomatických dopisech,
jelikož jeho vládce Ribaddi žádal egyptského faraona o vojenskou pomoc. Pri této príležitosti
padl Byblos do rukou neprítele, ale pozdeji byl dobyt zpet. Mezi predmety patrící Ramessovi
II. (1279-1213 pr. Kr.) byl nalezen sarkofág dokazující egyptský vliv; nález je duležitý pro
svuj mladší (desáté století pr. Kr.) nápis, zapsaný písmeny staré abecedy, že patrí místnímu
vládci Ahiramovi. Mezi egyptské výrobky, které byly nalezené v samotném Byblu a svedcí o
castých diplomatických stycích mezi faraony a panovníky Byblu, patrí nádoba se jménem
Ramesse II. z hrobky již zmíneného Ahirama, popsané dverní sloupky Ramesse II. z chrámu a
fragmenty soch Osorkona I. a II. (na soše Osorkona II., datované do vlády Abíbaala, je
foinický nápis).
Archeologické dukazy tak za vrchol vztahu Egypta s Byblem oznacují 19. dynastii, po níž pak
v prubehu 20. a 21. dynastie nastal úpadek (doložený Povídkou o Venamonovi, rádoby
historickým popisem výpravy do Byblu z konce 20. dynastie) a následné oživení vztahu ve 22.
a 23. dynastii. Po 3. prechodné dobe duležitost Byblu postupne upadá a na jeho místo
nastupují sousední prístavy Týr a Sidón.
Morské národy
Zdá se, že ve 13. a 12. stol. pr. Kr. byla rada neúrodných let v severním a východním
Stredomorí prícinou pohybu národu pres Anatólii a Levantu. Tyto zemedelské problémy
ocividne vedly egyptského krále 19. dynastie Merenptaha k zaslání pšenice hladovejícím
Chetitum (jejichž ríše zažívala úpadek); v této dobe bylo zrejme zniceno také mnoho
mykénských mestských stredisek. Mezi novými pristehovalci do stredomorské oblasti se v
této dobe objevují volné svazky etnických skupin z oblasti Egejského more a Malé Asie, které
Egyptané nazývali „morské národy“. Nekteré z techto skupin, jako napr. Denyenové, Lukové
a Šardanové, pusobily už za vlády Achnatona (1352-1336 pr. Kr.) a príslušníci Luku,
Šardanu a Pelešetu jsou zobrazeni jako žoldnéri bojující v armáde Ramesse II. (1279-1213
pr. Kr.) v bitve u Kadeše.
72
Pozdeji v ramessovském období jsou príslušníci morských národu popsáni a vyobrazeni na
reliéfech v Medínit Habu a Karnaku, ale také na Velkém Harrisove papyru, seznamu daru pro
chrám z doby vlády Ramesse III. (1184-1153 pr. Kr.). Tyto prameny naznacují, že morské
národy nebyly jednoduše pouhými úcastníky náhodného plenení, ale že byli soucástí
významného pohybu vysídlených národu, stehujících se do Syro-Palestiny a Egypta. Je zrejmé,
že meli v úmyslu usadit se v oblastech, na než útocili, jelikož jsou zachyceni ne jako pouhé
armády, ale s celými rodinami, vezoucími svuj majetek na dvoukolácích tažených voly.
Studium „kmenových“ jmen, která zaznamenali Egyptané a Chetité, dokazuje, že jednotlivé
skupiny morských národu se dají priradit bud konkrétním územím, nebo alespon místum, kde
se nakonec usadili. Tak napr. Akvašové a Denyenové mohou být achájskými a danajskými
Reky z Illiady, Lukové mohli pocházet z anatólijské Lýkie, Šardanové mohli prijít ze Sardinie
a Pelešetové jsou témer urcite totožní s biblickými Pelištejci (kterí dali jméno Palestine).
K prvnímu útoku morských národu spojených s Libyjci na egyptskou deltu došlo v pátém
roce Merenptahovy (1213-1203 pr. Kr.) vlády. Jednotlivé skupiny morských národu (mimo
libyjské Mešveše) jsou pojmenovány Akvašové, Lukové, Šeklešové, Šardanové a Turšové.
Podle Merenptahových reliéfu na jedné ze sten Amonova chrámu v Karnaku a textu stély z
jeho zádušního chrámu (tzv. Izraelská stéla), je úspešne odrazil, nebot jich 6000 pobil a
zbytek zahnal. Vykopávky v pelištejském meste Ašdód, které zde v letech 1962-9 provádel
Moše Dothan, odhalily spálenou vrstvu spadající do 13. stol. pr. Kr., která mohla odpovídat
budto levantskému tažení faraona Merenptaha nebo príchodu samotných Pelištejcu.
Ze zorného úhlu Egyptanu došlo k poslednímu stretnutí s morskými národy v osmém roce
vlády Ramesse III., kdy tyto kmeny už mely za sebou vítezství nad syrskými mesty Ugarit a
Alalach. Zahájily soucasne námorní i pozemní útok na Egypt (námorní bitva je zachycena na
slavných reliéfech na vnejších zdech Ramessova zádušního chrámu v Medínit Habu). Toto
vítezství zachránilo Egypt pred otevrenou invazí ze severu, ale nakonec se ukázalo, že
nesrovnatelne úspešnejším zpusobem, jak získat kontrolu nad Egyptem, byla daleko
rafinovanejší infiltrace libyjských národu od západu (viz 12. kapitola).
Záver
Dejiny egyptských styku s okolním svetem souvisejí predevším s mocí a prestiží. V nejranejší
fázi obchodních kontaktu mezi Egyptem a jeho sousedy v Africe a na Blízkém Východe byla
zrejme prvotní motivací snaha získat vzácné ci exotické suroviny a výrobky, které sloužily k
posílení mocenské základny príslušných jedincu ci skupin. Obchod, at už mezi regiony nebo
mezinárodní, byl nedílnou soucástí formace a expanze prvních blízkovýchodních státu.
Ve Strední a Nové ríši, kdy už fungoval celostátní administrativní aparát, existovaly velké
sektory královského a vojenského úrednictva, jejichž jediným úkolem bylo vybírat v
egyptských provinciích dane a odvádet jejich obyvatele na nucené práce. Tento úcinný systém
národní ekonomiky tvoril ideální základ pro vymáhání tributu (inu) a válecné koristi v zemích
za hranicemi Egypta. Akt dobývání i vládnutí byl ideologicky i ekonomicky neoddelitelný od
idejí zaclenování nového bohatství do majetku krále a hlavních náboženských kultu.
Nebyla to ovšem jen otázka dovozu surovin a výrobku do Egypta. Docházelo zrejme i k
vytrvalému prílivu lidí (a spolu s nimi i jazykových a kulturních vlivu), který nejméne od Nové
ríše vedl ke vzniku výrazne kosmopolitní a multikulturní spolecnosti. Ocividnou toleranci
cizincu v egyptské spolecnosti nicméne doprovázela obrovská kontinuita základních hodnot a
víry domorodého obyvatelstva (pokud tak mužeme usuzovat na základe dochovaných údaju z
73
elitních hrobek vzhledem k jejich tendencnosti). Egyptská kultura byla evidentne dostatecne
silná a ohebná na to, aby prežila dlouhá období libyjské, kušitské, perské a ptolemaiovské
nadvlády, aniž by tím byla ohrožena podstata egyptské národní identity.
74