Když povstání umírají Gilles Dauvé

Když povstání umírají
Gilles Dauvé
www.jaime.cz
Praha 2012
1
Původně mělo vyjít v ediční řadě Anarchistická knihovna, svazek 10 v Praze roku 2001.
Anarchistická knihovna byla pracovní skupinou Federace anarchistických skupin (www.anarchismus.org).
Text byl původně vydán pod titulem Quand Meurent les Insurrections v Paříži roku 1998 nakladatelstvím ADEL.V roce 1999 se objevil první anglický překlad Lorena Goldnera, který vydalo
nakladatelství Antagonism Press.
V roce 2012 jsem text přehlédl a provedl mírné korektury.
2
Obsah
Brest-Litevsk 1917 a 1939
Nikoli „fašismus nebo demokracie“: fašismus a demokracie
Řím 1919-1922
Turín 1943
Volksgemeinschaft proti Gemeinwesen
Berlín 1919-1933
Barcelona 1936
Barcelona, květen 1937
Válka pohlcuje revoluci
Anarchisté ve vládě
Růst a úpadek kolektivizací
Kolektivizovat nebo komunizovat?
Opouštíme XX. století?
3
Brest-Litevsk 1917 a 1939
„Pokud se Ruská revoluce stane signálem k vypuknutí proletářské revoluce na Západě,
tak,aby se mohly vzájemně doplňovat, současné ruské společné vlastnictví půdy může posloužit
jako počáteční bod pro komunistický vývoj.“
Tato perspektiva se neuskutečnila. Evropský průmyslový proletariát zmeškal svoji schůzkus
oživenou ruskou rolnickou komunou.
Brest-Litevsk, Polsko, prosinec 1917 - bolševici navrhují mír bez anexí Německu, zamýšlejícímu uchvátit značný výsek rozlohy starého carského impéria, sahající od Finska až po Kavkaz. V
únoru 1918 však němečtí vojáci, tito „proletáři v uniformě“, přestože jimi skutečně jsou, uposlechnou příkazů svých důstojníků a obnovují ofenzívu proti Rusku, kterému stále ještě vládnou sověty.
Nedochází k žádnému sbratření a revoluční válka, obhajovaná bolševickou levicí, se ukazuje být
neproveditelnou. V březnu je Trockij nucen podepsat mírovou dohodu, nadiktovanou císařovými
generály. „Kupujeme si čas výměnou za prostor,“ říká Lenin a skutečně, v listopadu proměňuje porážka Německa dohodu v cár papíru. Nicméně selhal praktický důkaz možnosti ustavení mezinárodního spojenectví vykořisťovaných. O několik měsíců později, poté, co se po skončení války
znovu vrátili do civilního života, ti samí proletáři konfrontují alianci oficiálního dělnického hnutí a
Freikorpsu. Porážka za porážkou: v Berlíně, Bavorsku, pak v Maďarsku roku 1919, Rudá armáda v
Porůří roku 1920, březnová akce z roku 1921...
Září 1939. Hitler a Stalin si právě rozporcovali Polsko. Na hraničním mostě v BrestLitevsku je několik set členů KPD (Komunistické strany Německa), uprchlíků, žijících v SSSR a
následně zatčených jako „kontrarevolucionáři“ nebo „fašisté“, vytaženo ze stalinských vězení a vydáno Gestapu. Později bude jedna z nich popisovat své jizvy na zádech („To udělalo GPU...“) a vytrhané nehty („...a tohle zase Gestapo.“) Střízlivé hodnocení první poloviny tohoto století.
Léta 1917-1937. Dvacet let, které otřásly světem. Posloupnost hrůz, představovaných fašismem, pak II. světovou válkou a následnými otřesy, byla důsledkem gigantické sociální krize, zahájené povstáními z roku 1917 a zakončené španělskou občanskou válkou.(1)
Nikoli „fašismus nebo demokracie“: fašismus a demokracie
Podle současných nejlepších levicových poznatků fašismus představuje odmaskovanou hrubou státní sílu a kapitál v brutální podobě, takže jedinou cestou, jak skoncovat s fašismem, je zbavit
se kapitalismu jako takového.
Ano, to je pravda. Naneštěstí se ale tato analýza posléze úplně převrací: protože fašismus je
nejhorší možný kapitalismus, musíme tedy zabránit, aby kapitalismus ze sebe vyprodukoval to nejhorší, to jest musíme bojovat za „normální“, nefašistický kapitalismus a dokonce se spojit s nefašistickými kapitalisty.
Navíc protože fašismus je kapitálem v jeho nejreakčnějších formách, taková vize se snaží
prosazovat kapitál v jeho nejmodernější, nefeudální, nemilitaristické, nerasistické, nerepresivní,nereakční formě, to jest liberálnější kapitalismus, jinými slovy kapitalističtější kapitalismus.
Zatímco je zdlouhavé vysvětlit, jak fašismus slouží pouze zájmům „velkého byznysu“,(2) antifašismus rovnou dodá, že navzdory všem okolnostem mohl být fašismus v letech 1922 nebo 1933
přeci jenom odvrácen, pokud by dělnické hnutí a/nebo demokraté vyvinuli dostatečný tlak a zabránili Mussolinimu a Hitlerovi dostat se k moci. Antifašismus je nekonečná tragikomedie: kdyby
se jen v roce 1921 Italská socialistická strana a nově založená Italská komunistická strana spojily s
republikánskými silami a zastavily Mussoliniho, kdyby na počátku 30. let KPD nezahájila bratrovražedný boj proti SPD, Evropa by byla bývala uchráněna jedné z nejkrutějších diktatur v celé
historii, II. světové války, nacistického impéria bezmála kontinentálních rozměrů, koncentračních
táborů a vyhlazení Židů. Zmíněná vize, kromě a mimo svých velmi přesných soudů o třídách, státu
a spojení mezi fašismem a velkoprůmyslníky, není schopna rozpoznat skutečnost, že fašismus vy4
rostl na základě dvojího selhání -tj. selhání revolucionářů po I. světové válce, rozdrcených sociální
demokracií a parlamentní demokracií a selhání demokratů a sociálních demokratů uhlídat kapitál v
průběhu dvacátých let. Bez porozumění předcházejícímu období stejně jako ranější fázi třídního
boje a jeho omezení, se nástup fašismu k moci a ještě více jeho podstata jeví jako nepochopitelné.
Co je skutečnou hnací silou fašismu, jestliže ne ekonomické a politické sjednocování kapitálu, tendence, která se od roku 1914 stala všeobecnou? Fašismus byl specifickou cestou, jak dosáhnout tohoto sjednocení v zemích - Itálii a Německu - kde, přestože byla revoluce vytěsněna stát nebyl schopen nastolit pořádek, včetně pořádku v řadách buržoazie. Mussolini nebyl žádný Thiers,
disponující pevnou mocenskou základnou a nařizující pravidelným armádním jednotkám zmasakrovat komunardy. Základním rysem fašismu je zrození na ulici, používání nepořádku za účelem
nastolení pořádku, mobilizace starých středních tříd, pološílených ze svého úpadku a vnější regenerace státu, neschopného vypořádat se s krizí kapitalismu. Fašismus byl úsilím buržoazie násilím potlačit vlastní protiklady, využít ke svému prospěchu dělnické metody masové mobilizace a nasadit
všechny prostředky moderního státu nejprve proti vnitřnímu a posléze vnějšímu nepříteli.
V průběhu přechodu k totální nadvládě kapitálu nad společností se samozřejmě také jednalo
o krizi státu. S proletářskými povstáními se měly nejdříve utkat oficiální dělnické organizace a pak
vyvstala potřeba fašismu, aby skoncoval s rozvíjejícím se nepořádkem. Tento nepořádek samozřejmě nebyl revoluční, ale přesto paralyzující a stál v cestě řešením, která ve své výslednici nemohla
být jiná, než násilná. Tehdy byla krize chybně a pouze dočasně překonána: fašistický stát uspěl pouze zdánlivě, neboť námezdní pracovní sílu integroval násilně a konflikty uměle zakryl jejich projekcí do militaristického dobrodružství. Krize ale byla relativně překonána do všech částí společnosti
prorostlým demokratickým státem, založeným v roce 1945, který si potenciálně přisvojil všechny
metody fašismu a přidal některé vlastní, protože neutralizuje organizace námezdně pracujících bez
toho, aby je likvidoval. Parlamenty ztratily kontrolu nad výkonnou mocí. Ať už pomocí sociální
podpory nebo vytváření nových pracovních míst, moderními metodami dohledu nebo státní pomocí,
rozšířenou na miliony jednotlivců, krátce řečeno prostřednictvím systému, uvádějícího všechny do
stále hlubší závislosti, sociální unifikace zachází mnohem dále, než se kdy podařilo dosáhnout fašistickému teroru, ale fašismus jakožto specifický proud prakticky zmizel. Odpovídal bojovné disciplíně buržoazie, jsoucí pod nátlakem státu, v typickém kontextu nově vytvořených států, silně tlačených k tomu ustavit se jako státy národní.
Buržoazie si dokonce vypůjčila výraz fašismus od dělnických organizací v Itálii, které byly
již předtím často nazývány fasci (svazy). Je významné, že fašismus se nejprve definoval jako způsob organizace a ne jako politický program. Tento výraz odkazoval jak na symbol státní moci (fasci
neboli svazky prutů, nošené před vysokými představiteli ve starověkém Římě) a vůli spojit všechny
lidi dohromady do svazků (skupin). Jediným programem fašismu je všechny zorganizovat a násilím
spojit jednotlivé společenské složky.
Diktatura není zbraní kapitálu (neboť kapitál ji může nahradit jinými, méně brutálními nástroji), diktatura je jedna z jeho tendencí, nastolená vždy, když je považována za nezbytnou. „Návrat“ k parlamentní demokracii, jak se stalo (například) v Německu v roce 1945, naznačuje, že(přinejmenším propříště) je diktatura již nepotřebná k integraci mas do státu. Otázkou tedy není, zda
demokracie zajišťuje bezproblémovější nadvládu než diktatura, vždyť každý by raději chtěl být vykořisťován podle švédského modelu než terorizován Pinochetovou tajnou policií. Máme ale na výběr? Dokonce i jemnější skandinávská demokracie může být přeměněna na diktaturu, pokud si to
budou vyžadovat okolnosti. Stát může mít pouze jednu funkci, kterou vykonává demokraticky nebo
diktátorsky. Skutečnost, že demokracie není tak drsná, neznamená, že výhledově není možné
změnit směr vývoje státu a nepoužít druhou možnost. Jednotlivé formy kapitalismu nezáleží na
preferencích námezdně pracujících, jako spíše na úmyslech buržoazie. Výmarská republika kapitulovala před Hitlerem s otevřenou náručí. Lidová fronta Leona Bluma „neodvrátila fašismus“, protože v roce 1936 si Francie nevyžadovala ani autoritářskou unifikaci kapitálu, ani omezení svých
středních tříd.
5
Neexistuje žádný politický „výběr“, k němuž by proletáři mohli upínat své naděje nebo který by mohli nastolit pomocí síly. Demokracie sice není diktaturou, ale připravuje její nástup a sama
se připravuje na to, aby se jí stala.
Podstata antifašismu spočívá v odporu proti fašismu za současného bránění demokracie, antifašismus již nebojuje proti kapitalismu, ale snaží se na něj vytvářet nátlak, aby se zřekl totalitní
možnosti. Protože socialismus je falešně identifikován s úplnou demokracií, ale kapitalismus je akcelerovanou tendencí, směřující k fašismu a antagonismy mezi proletariátem a kapitálem, komunismem a námezdní prací a proletariátem a státem jsou odmítnuty ve jménu postavení demokracie a
fašismu proti sobě. Tento pohled je prezentován jako základní revoluční perspektiva. Oficiální levice a krajní levice nám řeknou, že skutečnou změnou bude konečně uskutečnit ideály z roku 1789,
nekonečně zrazované buržoazií. Hovořit o novém světě? Proč, vždyť ho máme již teď a tady, v malých embryích, která musíme uchovávat, v malých výhoncích, o které musíme pečovat a existující
demokracii musíme dále a dále směrem k nekonečně dokonalé společnosti se stále většími každodenními dávkami demokracie, dokud nedosáhneme uskutečnění naprosté demokracie-socialismu.
Když řečené vztáhneme k antifašistickému odporu, sociální kritika byla zrekrutována k
oslavování všeho, co kdysi odsuzovala a nevzdává se ničeho jiného než té myšlenky zdola, revoluce, ve jménu postupných kroků, nějaké varianty „pokojného přechodu k socialismu“, kdysi obhajovaného komunistickými stranami, kterému se již před rokem 1968 mohl každý, kdo seriózně
pohlíží na svět, jen vysmát. Regrese dnešních dnů je až hmatatelná.
Nebudeme se zabývat zesměšňováním levice a krajní levice za to, že opustila komunistickou
perspektivu, kterou ve skutečnosti poznala pouze tehdy, když se proti ní stavěla. Je až příliš zřejmé,
že antifašismus odsuzuje revoluci. Antifašismus ale selhává právě tam, kde jeho„realismus“ má přinášet úspěchy: v otázce zabránění možné diktátorské mutace společnosti.
Buržoazní demokracie je pouhou jednotlivou fází v uchopení moci kapitálem a její rozšíření
ve 20. století dovršuje nadvládu kapitálu prostřednictvím prohlubování izolace jednotlivce. Demokracie, navrhovaná jako opatření pro odlišení člověka a komunity, lidské aktivity a společnosti a
také jednotlivých tříd, nikdy nebude moci vyřešit problém té nejseparovanější společnosti v historii.
Jako forma, která nikdy nebude schopna změnit svůj obsah, demokracie je pouze součástí problému, za jehož řešení je vydávána. Pokaždé, když tvrdí, že upevňuje „společenské svazky“, demokracie přispívá k jejich rozvolnění. Pokaždé, když lamentuje nad protiklady komoditních vztahů, činí
tak pomocí utahování stisku „záchranné sítě“, kterou stát podložil sociální vztahy.
Antifašisté nám ale musí pomocí svého zoufale vyprázdněného pojmosloví vysvětlit, jak je
ona čistá demokracie kompatibilní s kolonizací, prováděnou komoditními vztahy, vylidňujícími veřejný prostor a zaplňující nákupní střediska. Musí vysvětlit, jak to, že všudypřítomný stát, k němž se
lidí neustále vztahují pro ochranu a pomoc, toto skutečné soustrojí na vytváření společenského„dobra“, začne páchat „zlo“, když si výbušné protiklady začnou vyžadovat nastolení „pořádku.“ Fašismus znamená zbožšťování státního monstra, antifašismus jeho poměrně mírnější obhajobu. Boj za
demokratický stát se nevyhnutelně stává bojem za upevnění státu a má daleko k ochromení totalitarismu. Takový boj jen zesiluje totalitní sevření společnosti.
Řím 1919-1922
Země, ve kterých triumfoval fašismus, jsou rovněž zeměmi, v nichž revoluční nápor po I.
světové válce dospěl do řady ozbrojených povstání. V Itálii se významná část proletariátu fašismu
postavila přímo za uplatnění vlastních metod a cílů. Tento boj nebyl v žádném případě specificky
antifašistický, boj proti kapitálu přiměl pracující a mladou Komunistickou stranu (vytvořenou v
lednu1921 v Livornu a vedenou „bordigistickou“ frakcí) bojovat jak proti černokošiláčům, tak policistům parlamentní demokracie.(3)
Fašismus je jedinečný tím, že poskytuje kontrarevoluci masovou základnu a také v napodobování revoluce. Fašismus obrací výzvu „Přeměňte imperialistickou válku na občanskou
6
válku“ proti dělnickému hnutí a zdá se být reakcí ze strany demobilizovaných veteránů, vracejících
se do civilního života, v němž nic neznamenají, držených pohromadě pouze kolektivním násilím a
odhodlaných zničit všechny, o nichž si myslí, že jsou příčinou jejich vydědění - tj. potížisty, podvratné elementy, nepřátele národa apod. V červenci 1918 Mussoliniho noviny „Il Popolo d ´Italia“
přidaly do svého záhlaví nadpis „Deník veteránů a výrobců.“
Fašismus se tak od samého počátku stal pomocnou složkou policie ve venkovských oblastech a potlačoval zemědělský proletariát střelbou ostrými a zároveň rozvíjel bláznivou antikapitalistickou demagogii. V roce 1919 neznamenal vůbec nic - v listopadových všeobecných volbách
v Milánu obdržel méně než 5000 hlasů, zatímco socialisté 170.000. Přesto požadoval zrušení monarchie, Senátu a všech šlechtických titulů, volební právo pro ženy, konfiskaci církevního majetku a
vyvlastnění velkostatkářů a velkoprůmyslníků. Mussolini bojoval proti pracujícím ve jménu „výrobců“, vyzdvihoval vzpomínku na Rudý týden z roku 1914 (kdy se odehrála celá vlna bouří, zejména v Anconě a Neapoli) a oslavoval pozitivní roli odborových svazů v upevnění vztahu pracujících k národu. Cílem fašismu byla autoritářská obnova státu za účelem vytvoření nové státní struktury, schopné (na rozdíl od demokracie, jak řekl Mussolini) omezit moc velkého kapitálu a dostat
pod kontrolu logiku komoditních vztahů, narušujících společenské hodnoty, sociální vazby a práci.
Buržoazie po staletí popírá reálnou existenci sociálních protikladů, fašismus je naopak násilně artikuloval, popíral ale jejich existenci ve vztahu ke společenským třídám, přeměňoval je na boj
mezi národy a odsuzoval budoucnost Itálie stát se „proletářským národem.“ Mussolini byl archaický v tom, jak podporoval tradiční hodnoty, drcené kapitálem a moderní v tom, jak tvrdil, žebrání sociální práva lidu.
Fašistická represe byla spuštěna po selhání proletariátu, způsobeném hlavně demokracií a
její hlavní zpátečnickou silou - tandemem politických stran a odborových svazů, které jako jediné
mohou porazit pracující střídáním přímých a nepřímých metod. Bylo by falešné vykreslovat nástup
fašismu k moci jako vyvrcholení pouličních bitev, v nichž byli pracující poraženi. Italští a němečtí
proletáři byli poraženi již dříve, jak volebními urnami, tak kulkami.
V roce 1919 Mussolini založil své fasci a federoval již existující prvky s jinými, které mu
byly politicky blízké. Proti obuškům a revolverům, zatímco Itálie explodovala stejně jako zbytek
Evropy, demokracie nasadila... volby, z nichž se vynořila umírněná a socialistická většina.
„Nadšené oslavování volebního vítězství z roku 1919 bylo předehrou k odstranění všech
překážek, které stály v cestě fašismu, deroucímu se kupředu, zatímco masy usnuly a čekaly na velké
parlamentní divadlo... Vítězství, totiž zvolení 150 socialistických poslanců, bylo získáno za cenu
ocitnutí se na hraně otevřeného povstání a politické generální stávky a ztráty již získaných výdobytků,“ poznamenal Bordiga o 40 let později.
V průběhu okupací továren z roku 1920, stát, který se nepustil do frontálního útoku, nechal
proletariát, ať se sám vyčerpá, v čemž mu napomáhala CGL (většinový socialistický odborový
svaz), která, když nerozbíjela stávky zcela zjevně, tak je pomalu umlčovala. Institucionalizaci
„dělnické kontroly“ nad továrnami, pod státním dohledem, schválili jak šéfové, tak odborové svazy.
Jakmile se někde objevily fasci a přepadly místní dělnická centra, policie se buď dívala
jinam nebo zkonfiskovala zbraně pracujících. Soudy se k fasci chovaly s největší možnou shovívavostí a armáda jejich excesy tolerovala, pokud je rovnou sama nepodporovala. Tato otevřená, ale
neoficiální podpora se stala polooficiální po „Bonomiho oběžníku“ z 20. října 1921. Poté, co byl v
roce 1912 vyloučen ze Socialistické strany (mj. s Mussoliniho souhlasem), za podporu projevenou
válce Itálie proti Libyi, Ivanoe Bonomi zastával několik ministerských postů a v letech 1921-22 byl
předsedou vlády. Jeho oběžník z 20. října 1921 poskytoval 60.000 demobilizovaných důstojníků,
aby převzali vedení Mussoliniho úderných skupin.
Co mezitím učinily politické strany? Liberálové, spojení s pravicí, neváhali vytvořit „Národní blok“, zahrnující fašisty, jdoucí společně do voleb z května 1921. V červnu až červenci téhož
roku PSI bez jakýchkoli skrupulí oslovila protivníka a uzavřela nesmyslnou „pacifikační dohodu“,
mající za jediný výsledek ještě větší dezorientaci pracujících.
7
Postavena před zřetelnou politickou reakci, CGL se prohlásila za nepolitickou. Odboroví
předáci cítili, že Mussolini má moc na dosah ruky a začali snít o dohodě o vzájemné toleranci s fašisty a vyzvali proletariát, aby se držel stranou otevřené konfrontace mezi Komunistickou stranou a
Národní fašistickou stranou.
Až do srpna 1922 fašismus stěží existoval vně venkovských regionů, hlavně na severu, kde
vyhladil všechny stopy po autonomním odborovém hnutí zemědělských pracujících. V roce 1919
fašisté sice vypálili redakci socialistických novin, ale v roce 1920 se drželi zpátky, nehráli roli
stávkokazů a dokonce slovně podpořili dělnické požadavky. Mussolini si dával obzvláštní pozor,
aby stál na straně stávkujících a distancoval se přitom od „potížistů“, tj. bolševiků. V městských oblastech měly fasci navrch jen velmi zřídka. Jejich „Pochod na Ravennu“ (září 1921) se podařilo
snadno odvrátit. V listopadu 1921 v Římě zabránila konání fašistického kongresu generální stávka.
V roce 1922 se fašisté pokusili znovu nastoupit a znovu byli odraženi. Scénáře se takřka nelišily. Místní fašistický útok se střetl s dělnickým protiútokem, který se otupil (po výzvách k
uklidnění situace, vydaných reformistickým hnutím pracujících a jakmile se reakcionářský tlak jen
trochu zmírnil, proletáři uvěřili demokratům a rozpustili své ozbrojené jednotky. Fašistické nebezpečí se pak stáhlo, přeskupilo a projevilo jinde, přičemž se snažilo vyhlížet stále důvěryhodněji pro
stát, od něhož masy očekávaly řešení. Proletáři snáze rozpoznali nepřítele v černé košili pouličního
rváče, než toho v „normální“ podobě policisty nebo vojáka, oděného v legalitu, posvěcenou
zvykem, zákonem a všeobecným hlasovacím právem. Pracující se chovali militantně, používali
zbraně a proměnili mnoho odborářských center a Lidových domů v pevnosti, ale takřka vždy zůstali
v defenzívě a vedli poziční válku proti stále pohyblivějšímu protivníkovi.
Na začátku července 1922 CGL deklarovala dvoutřetinovou většinou (proti bolševické třetinové menšině), že podpoří jakoukoli vládu, schopnou zaručit „základní svobody.“ Ve stejném měsíci fašisté mohutně vystupňovali své pokusy proniknout do severních měst.
Prvního srpna zahájila Aliance práce, sestávající z odborového svazu železničářů, CGL a
anarchistické USI, generální stávku. Navzdory značnému úspěchu ji třetího srpna odvolala. Stávka
nicméně ve mnoha městech pokračovala ve formě povstání, které bylo nakonec potlačeno pouze
spojeným úsilím policie a armády, podporované válečným námořnictvem a samozřejmě také fašistickými posilami.
Co zlomilo tuto proletářskou energii? Generální stávka byla potlačena státem a fasci, ale
rozdrtila ji také demokracie a její selhání otevřelo cestu nalezení fašistického východiska z krize.
Co následovalo, nebyl ani tak státní převrat, jako spíše převzetí moci za podpory celého
spektra nejrůznějších sil. Duceho „Pochod na Řím“ (on sám jel vlakem) nebyl demonstrací síly, ale
teatrální přehlídkou, fašisté prohlašovali, že zaútočí na stát, ten zase prohlašoval, že se bude bránit a
Mussolini se nakonec chopil moci. Jeho ultimátum z 24. října („Chceme se stát státem!“) nebylo
výhružkou občanské války, ale signálem vládnoucí třídě, že Národní fašistická strana představuje
jedinou sílu, schopnou obnovit státní moc a zajistit politickou jednotu země. Armáda stále mohla
snadno rozprášit fašistické skupiny, shromážděné v Římě, špatně vybavené a notoricky podřadné na
bojové úrovni a stát mohl tlak na převrat lehce vydržet. Partie se ale nehrála na vojenské úrovni.
Státní autorita se vzdala zejména pod vlivem Badoglia, vrchního velitele ozbrojených sil v letech
1919-1921. Král odmítl vyhlásit výjimečný stav a třicátého požádal Duceho, aby vytvořil novou
vládu.
Liberálové - ti samí lidé, na které se antifašismus spoléhá, že zastaví fašismus - do této vlády vstoupili. S výjimkou socialistů a Komunistické strany se všichni ostatní snažili o nastolení srdečných vztahů s PNF a hlasovali pro Mussoliniho. Parlament, v němž zasedalo pouhých 35 fašistických poslanců, podpořil Mussoliniho nástup k moci poměrem hlasů 306:116. Sám Gioliti, tehdejší velký liberální idol, autoritářský reformátor, který byl před I. světovou válkou často předsedou Státní rady a znovu se ocitl v čele státu v letech 1920-1921 a kterého je stále módní považovat
za jediného politika, schopného postavit se Mussolinimu, Duceho podporoval až do roku 1924. Dik-
8
tátor nejen že svoji moc obdržel přímo z rukou demokracie, ale demokracie dokonce ratifikovala
jeho mandát.
Dodáme ještě, že v následujících měsících se několik odborových svazů (včetně organizací
železničářů a námořníků), samo prohlásilo „národními“, provlasteneckými a tedy nikoli nepřátelskými k režimu, ale represe je přesto neušetřila.
Turín: 1943
Jestliže se italská demokracie vzdala fašismu takřka bez boje, fašismus znovu zplodil demokracii v okamžiku, kdy již neodpovídal rozložení sociálních a politických sil.
Ústřední otázkou v roce 1943 bylo stejně jako v roce 1919, jak kontrolovat pracující třídu.
V Itálii mnohem více než v ostatních zemích konec II. světové války poukazuje na třídní dimenzi mezinárodního konfliktu, který nikdy nebudeme moci vysvětlit pouze pomocí vojenské
logiky.
V říjnu 1942 v továrně FIAT vypukla generální stávka. V březnu 1943 stávková vlna zasáhla Turín a Miláno, včetně pokusů o vytváření dělnických rad. V letech 1943-45 se objevily dělnické
skupiny, někdy nezávislé na Komunistické straně, někdy se nazývající „bordigisté“ a často zároveň
antifašistické, rudé a ozbrojené. Režim už vzhledem k tomu, že spojenectví s Německem nebylo
udržitelné kvůli nástupu Spojenců, nemohl nadále zajistit sociální rovnováhu, protože Spojence
všichni pokládali za příští pány Západní Evropy. Přejít na druhou stranu znamenalo spojit se s těmi,
kteří zvítězí, ale rovněž přesměrovat dělnické nepokoje a partyzánské skupiny na vlastenecké cíle se
sociálním obsahem. 10. července 1943 se Spojenci vylodili na Sicílii. 24. se Mussolini ocitl ve
Velké fašistické radě v menšině 19:17 a rezignoval. Ojedinělý případ, kdy diktátor ustoupil většině.
Maršál Badoglio, prominent režimu již od Pochodu na Řím, mající podle vlastních slov v
úmyslu zabránit „kolapsu režimu, který by se zhoupl příliš doleva,“ vytvořil novou vládu, sice stále
fašistickou, ale bez Duceho a obrátil se na demokratickou opozici. Demokraté se ale odmítli podílet
na moci a stanovili si jako podmínku odchod krále. Po druhé přechodné vládě Badoglio v dubnu
1944 vytvořil třetí, v níž byl přítomen i Togliatti, vůdce Komunistické strany. Pod nátlakem Spojenců a Komunistické strany demokraté souhlasili s tím, že budou akceptovat krále (republika byla
vyhlášena referendem v roce 1946). Badoglio však vyvolával příliš mnoho špatných vzpomínek. V
červenci ten samý Bonomi, který před 23 lety nařídil armádním důstojníkům, aby se přidali k fasci,
vytvořil první ministerstvo, z něhož opravdu vytlačil fašisty. Tak Bonomi, bývalý socialista, bývalý
válečný štváč, bývalý ministr, bývalý poslanec parlamentu za „Národní blok“ (zahrnující i fašisty),
bývalý předseda vlády od července 1921 do února 1922, bývalý všechno, vykonával šest měsíců
úřad jako antifašista.
Později se situace ustálila na základě trojstranného rozložení sil (stalinisté, socialisté a
křesťanští demokraté), dominující v prvních poválečných letech jak v Itálii, tak Francii.
Tato hra na výměnu křesel byla pouze divadelní kulisou, za níž se demokracie přetvářela v
diktaturu a naopak, zatímco fáze rovnováhy a nerovnováhy v konfliktech tříd a států vyvolávaly posloupnost a kombinace politických forem, zacílených na uchování stejného stavu a obsahu. Nikdo
nebyl povolanější, aby to vyslovil, než Komunistická stran Španělska, když v polovině sedmdesátých let v průběhu přechodu od frankismu k demokracii prohlásila následující. „Španělská
společnost si žádá, aby vše bylo transformováno při zachování plné funkčnosti státu, bez výkyvů
nebo sociálních bouří. Kontinuita státu si vyžaduje diskontinuitu režimu.“
Volksgemeinschaft proti Gemeinwesen
Kontrarevoluce nevyhnutelně vítězí na půdě revoluce. Nacionální socialismus pomocí svého„lidového společenství“ tvrdil, že eliminoval parlamentarismus a buržoazní demokracii, proti čemuž proletariát povstal v roce 1917. Konzervativní revoluce si ale rovněž přivlastnila staré an9
tikapitalistické tendence (návrat k přírodě, odchod z měst...) Dělnické politické strany, dokonce i ty
extremistické, popřely nebo podhodnotily svým odmítnutím nutnost integrovat beztřídní a komunistické dimenze proletariátu a prokázaly neschopnost kriticky ekonomicky uvažovat o budoucím
světě jako něčem jiném, než extenzi těžkého průmyslu. V první polovině devatenáctého století byla
tato témata středobodem starostí socialistického hnutí, než je opustil marxismus ve jménu vědy a
pokroku a přežila tedy pouze v anarchismu a sektách.
Volksgemenischaft, lidová pospolitost nebo lidová komunita... rok 1933 nebyl porážkou, ale
pouze přijetím porážky. Nacismus vzal svůj počátek v sociální krizi tak hluboké, že si stále ještě
neuvědomujeme její rozměry a posléze ji zneškodnil, vyřešil a uzavřel. Německo, kolébka největší
sociální demokracie na světě, rovněž dalo povstat nejsilnějšímu radikálnímu antiparlamentnímu a
antiodborářskému hnutí, toužícím po světě „pracujících“, ale schopnému do sebe zahrnout mnohé
další antiburžoazní a antikapitalistické revolty. Přítomnost německých avantgardních umělců v řadách „německé radikální levice“ není v žádném případě náhodná. Představovala symptom útoku na
„civilizaci“ kapitálu, jak o ní hovořil Fourier. Vykořeněnost, individualismus, davovost, sexuální
chudoba, rodina zároveň podkopaná a zároveň stále více chápaná jako útočiště, odcizení od přírody,
industrializace stravování, stále narůstající umělost prostředí, zvěcnění člověka, regimentace času,
sociální vztahy stále častěji zprostředkovávané penězi a technikou: veškerá tato odcizení se dostávala pod palbu různorodé a mnohočetné kritiky. Pouze z povrchního a zaostalého hlediska bychom na
toto vření mohli pohlížet prizmatem nevyhnutelného poválečného společenského zotavení.
Kontrarevoluce ve 20. století zvítězila v Německu a USA pouze tím, že položila základy
konzumní společnosti a fordismu a vtáhla miliony Němců, průmyslových dělníků, do industrializované komodifikované modernity. Deset let křehké vlády odstartovalo šílenou hyperinflací v roce
1923. V roce 1929 následovalo ohromné zemětřesení, v němž nikoli proletariát,ale samotná kapitalistická skutečnost odvrhla ideologii pokroku a stále narůstající spotřeby objektů a symbolů.
Kapitalistická modernita byla v průběhu deseti let konfrontována dvakrát, nejprve proletáři a
pak kapitálem. Nacistický extremismus a násilí, které vypustil z řetězu, odpovídal hloubce revolučního hnutí, které nacionální socialismus převzal a negoval. Podobně jako radikálové z let 19191921, nacismus vytvářel komunitu námezdně pracujících, ale autoritářskou, uzavřenou, národní a
rasovou a po dobu 12 let se mu dařilo přetvářet proletáře do podoby námezdních otroků a vojáků.
Fašismus vyrostl z kapitálu, ale takového, který zničil staré vztahy bez toho, aniž by vyprodukoval nové, stabilní, vyvolané konzumerismem. Komodity nebyly schopny zrodit novou kapitalistickou modernitu.
Berlín: 1919-1933
Diktatura vždy přichází po porážce sociálních hnutí, jakmile byla chloroformována a zmasakrována demokracií, levicovými politickými stranami a odborovými svazy. V Itálii od sebe dělilo
poslední selhání proletariátu a dosazení fašistického vůdce jako hlavy státu pouhých několik měsíců. V Německu kontinuitu přerušilo 12 let, což způsobilo, že 30. leden 1933 se jeví být zásadně politickým a ideologickým fenoménem a nikoli následkem předchozích sociálních zemětřesení. Lidová základna nacionálního socialismu a vražedná energie, kterou odpoutal, zůstává tajemstvím,
pokud se ovšem nezadíváme na otázky podřízenosti, vzpoury a kontroly práce a její pozice ve
společnosti.
Porážka Německa z roku 1918 a pád císařství uvedly do pohybu proletářské povstání natolik
silné, aby mohlo otřást základy společnosti, ale neschopné ji zrevolučnit, a tak byla do rozhodující
pozice vyzdvižena sociální demokracie a odborové svazy, představující klíč k politické rovnováze.
Vůdci sociální demokracie a odborových svazů se objevili na scéně jako muži pořádku a bez jakýchkoli skrupulí povolali Freikorps, zcela fašistická uskupení, v jejichž řadách se nacházelo
mnoho budoucích nacistů, aby potlačila radikální menšinu pracujících ve jménu zájmů reformistické většiny. Nejprve poraženi buržoazní demokracií, komunisté zažili další porážku od dělnické
10
demokracie. „Dělnické rady“ důvěřovaly tradičním organizacím a nikoli revolucionářům, kteří byli
lacině odsuzováni jako „antidemokratičtí.“
Na tomto rozcestí německý kapitalismus potřeboval jak demokracii, tak sociální demokracii,
aby mohl pracující přimět k poslušnosti, což zabilo ducha vzpoury prostřednictvím volebních uren s
výhledem na dotlačení šéfů k postupným reformám a což také rozprášilo revolucionáře.(4)
Po roce 1929 na druhé straně kapitalismus potřeboval eliminovat část střední vrstvy a zpacifikovat proletáře a dokonce i buržoazii. Dělnické hnutí, obhajující politickou pluralitu a bezprostřední zájmy pracujících, se stalo překážkou. Dělnické organizace jako zprostředkovatelé mezi
kapitálem a prací, odvozovaly své funkce od obou, ale také se snažily na nich zůstat autonomní. Sociální demokracie vykazovala nějaký smysl pouze jako síla, soupeřící se zaměstnavateli a státem,
nikoli jako síla jimi pohlcená. Její náplní byla správa ohromné politické, obecní, sociální, mutualistické a kulturní sítě. KPD navíc sama rychle ustavila vlastní síť menší, ale také skutečně rozsáhlou.
Jak se ale kapitál stává stále organizovanějším, směřuje ke sjednocení všech svých odlišných proudů, uvádí státní prvek do podnikání, buržoazní prvek do odborářské byrokracie a sociální prvek do
veřejné správy. Váha dělnického reformismu, který v důsledku proniká do státu a jeho existence
jako „kontraspolečnosti“ z něj činí faktor společenského konzervativismu a malthusianismu, který
kapitál v krizi musí eliminovat. Svoji obranou námezdní práce jako komponenty kapitálu, SPD a
odbory v letech 1918-1921 plnily nezbytnou antikomunistickou funkci, která je ale později přivedla
k postavení omezených zájmů námezdně pracující síly nade všechno ostatní, ke škodě myšlenky na
celkovou reorganizaci kapitálu.
Stabilní buržoazní stát by se snažil vyřešit tento problém protiodborářskou legislativou,
znovudobytím „dělnických bašt“ a poštváním středních vrstev ve jménu modernity proti archaismu
proletářů, jak thatcherovská Británie učinila o mnoho let později. Taková ofenzíva je ale možná za
předpokladu, že kapitál je relativně sjednocen pod kontrolou několika dominantních frakcí. Německá buržoazie z roku 1930 ale byla zásadním způsobem roztříštěna, střední vrstvy zkolabovaly a
národní stát byl v troskách.
Moderní demokracie pomocí vyjednávání nebo síly zastupuje a smiřuje protikladné zájmy,
dokud je to jen trochu možné. Nekonečné parlamentní krize a skutečná či pouze smyšlená spiknutí
(jejichž jevištěm bylo Německo po pádu posledního socialistického kancléře v roce 1930) jsou v
demokracii nevyhnutelně známkou dlouhodobé neshody ve vládnoucích kruzích. Na počátku 30. let
krize dotlačila buržoazii před nesmiřitelné sociální a geopolitické strategie: buď další integrace
nebo eliminace dělnického hnutí, buď mezinárodní obchod a pacifismus nebo samovláda, pokládající základy militaristické expanze. Řešení si nezbytně nevyžadovalo Hitlera, ale předpokládalo
koncentraci moci a násilí v rukou ústřední vlády. Jakmile se centristicko-reformistický kompromis
sám vyčerpal, jediné zbylé řešení bylo státotvorné, protekcionistické a represivní.
Takový program předpokládal násilné rozbití sociální demokracie, která sice vykazovala
rozhodující vliv na domestikaci pracujících, ale přesto nebyla schopna na jejím základě sjednotit
Německo. Toto sjednocení bylo úkolem nacismu, schopného obracet se na všechny společenské třídy, od nezaměstnaných až po kapitány průmyslu, prostřednictvím demagogie, překonávající dokonce i demagogii buržoazních politiků a antisemitismu, zaměřeného na vytvoření semknutosti pomocí
vyloučení určité skupiny lidí ze společnosti.
Jak ze sebe mohly dělnické politické strany učinit vůbec nějakou zábranu proti takovému
xenofobnímu a rasistickému šílenství, poté, co tak často kráčely ruku v ruce s nacionalismem? Pro
SPD to jasně platilo již od počátku století, samozřejmě se to projevilo v roce 1914 a bylo stvrzeno
krví paktem s Freikorpsem v roce 1919, nalézajícím se ve válečnické náladě stejného druhu, jakým
se vyznačovali jeho současníci fasci.
Socialisté kromě toho nebyli imunní vůči antisemitismu. M. Berlau ve své knize „The German Social Democratic Party 1914-1921“ (New York 1949) popisuje, jak se mnoho sociálnědemokratických nebo odborových předáků a dokonce s prestižní „Neue Zeit“ projevovalo otevřeně
nenávistně k „cizáckým“ (to jest polským a ruským) Židům. V březnu 1920 berlínská policie (jsou11
cí pod socialistickou kontrolou) provedla razii v židovské čtvrti a poslala více než 1000 lidí do koncentračního tábora. Všichni sice byli později propuštěni, ale hnutí práce neudělalo vůbec nic proti
šíření antisemitismu.
Co se týče KPD, tak ta se v roce 1923 neváhala spojit s nacionalisty proti francouzské okupaci Porůří. Žádný teoretik Kominterny se nepostavil Radkovi, když prohlásil, že „národ může zachránit pouze pracující třída.“ Vůdce KPD Thalheimer dal jasně na vědomí, že strana by měla
bojovat bok po boku s německou buržoazií, která hraje „prostřednictvím své zahraniční politiky objektivně revoluční roli.“ Později, okolo roku 1930, KPD začala požadovat „národní a sociální osvobození“ a odsuzovala fašisty jako „zrádce národa.“ Řeči o „národní revoluci“ byly mezi německými
stalinisty tak běžné, že inspirovaly dokonce i Trockého k napsání brožurky „Proti nacionalistickému
komunismu“ z roku 1931.
V lednu 1933 byl rozsudek smrti vynesen. Nikdo nemůže popřít, že Výmarská republika se
sama dobrovolně vydala do Hitlerových rukou. Pravice i střed se okolo něj seskupily, protože na
Hitlera pohlížely jako na průchodné řešení, jak vyvést zemi z krize nebo dočasné menší zlo. „Velký
kapitál,“ mající se na pozoru před jakýmikoli nekontrolovatelnými prudkými změnami, do té doby
nebyl k NSDAP štědřejší než k dalším nacionalistickým a pravicovým uskupením. Až v roce 1932
se Schachtovi, důvěrníku buržoazie, podařilo přesvědčit obchodní kruhy, aby podpořily Hitlera (jehož voličská podpora navíc začala pomalu upadat), na kterého pohlížel jako na jedinou sílu,
schopnou sjednotit stát a společnost. Skutečnost, že velká buržoazie ani nepředvídala, ani nesouhlasila s tím, co se pak začalo odehrávat a vedlo k válce a porážce, je další otázkou a poznamenejme
jen, že tyto kruhy byly zřetelně aktivní v podzemním hnutí odporu proti režimu.
Dne 30. ledna 1933 byl Hitler zcela legálně Hindenburgem jmenován kancléřem, který byl
sám o rok dříve ústavně zvolen prezidentem za podpory socialistů... pokládajících ho za protiváhu
vůči Hitlerovi. V prvních vládách, sestavených vůdcem NSDAP, nacisté tvořili menšinu.
V následujících týdnech ale maska spadla. Začala štvanice na dělnické aktivisty, byla zabrána jejich centra a nastoupila vláda teroru. Ve volbách z března 1933, konaných na pozadí násilí SA
a policie, bylo do Reichstagu zvoleno 288 poslanců za NSDAP (zatímco KPD si udržela svých 80 a
SPD 120).
Naivní lidé by mohli vyjadřovat překvapení, jak poslušně státní represivní aparát přechází
na stranu diktátorů, ale státní mašinérie vždy poslouchá sílu, která jí velí. Nebyli snad noví vládci
plně legitimní? Nenapsali snad špičkoví právníci jejich dekrety v souladu s vyššími zákony země?
Pokud v demokratickém státě -a Výmarská republika jím byla - existuje konflikt mezi dvěma protichůdnými prvky, není to demokracie, kdo zvítězí. Pokud v právním státě - a Výmarská republika
jím byla - nastane rozpor, je to právo, které bude sloužit státu a nikoli naopak.
Co dělali demokraté během těchto prvních měsíců? Ti, kteří se nalézali na pravici, akceptovali nové rozložení sil. Zentrum, středová katolická strana, jejíž podpora ve volbách v března
1933 dokonce stoupla, hlasovala pro to, aby byly Hitlerovi poskytnuty na dobu čtyř let mimořádné
pravomoci, které se staly základem budoucí diktatury.
Co se týče socialistů, ti se pokusili vyhnout osudu KPD, postavené mimo zákon 28. února
po požáru říšského sněmu. Třicátého března 1933 vystoupili z II. Internacionály, aby prokázali svůj
národní a německý charakter. Sedmnáctého května jejich parlamentní klub hlasoval pro Hitlerovu
koncepci zahraniční politiky.
SPD byla nicméně 22. června rozpuštěna jako „nepřítel lidu a státu.“ O několik týdnů později bylo přinuceno rozpustit se i Zentrum.
Odborové svazy šly ve stopách italské CGL a snažily se zachránit, co se dalo pomocí prohlášení, že jsou apolitické. V roce 1932 odboroví předáci proklamovali svoji nezávislost na jakýchkoli politických stranách a svůj lhostejný vztah k panující formě státu. To jim však nezabránilo
uzavřít dohodu se Schleicherem, kancléřem od listopadu 1932 do ledna 1933, hledajícím základnu
pro nějakou věrohodnou prodělnickou propagandu. Jakmile nacisté sestavili vlastní vládu, odboroví
předáci došli k přesvědčení, že pokud se přihlásí k nacionálnímu socialismu, režim jim ponechá jis12
tý malý nezávislý prostor. Tato strategie kulminovala ve scéně, kdy na 1. Máje 1933 odboráři pochodovali pod prapory s hákovým křížem a svátek byl přejmenován na „Festival německé práce.“
Snaha vyšla naprázdno. V následujících dnech nacisté zlikvidovali odborové svazy a pozatýkali
jejich představitele.
Odborářská byrokracie, vyškolená v manipulaci mas a vyjednávání jejich jménem, nebo
pokud tyto metody selhaly, v jejich represi, ale stála bojovala svůj boj. Tajné pokusy vlichotit se ale
nikam nevedly. Na odborářské byrokraty se nevedly útoky kvůli nedostatku patriotismu, ale protože
se kapitalistům už k ničemu nehodili. Buržoazii nevadil předstíraný internacionalismus z dob před I.
světovou válkou, ale spíše samotná existence odborových svazů, byť jakkoli servilních, které si stále držely jistou nezávislost v době, kdy už kapitál netoleroval žádnou jinou komunitu kromě své
vlastní a kdy se nástroje třídní kolaborace staly nadbytečnými, pokud je stát neměl zcela ve své
moci.
Barcelona 1936
V Itálii a Německu fašismus dobyl státní moci legálními prostředky. Demokracie kapitulovala před diktátorem, nebo hůře, přivítala diktaturu s otevřenou náručí. Co ale Španělsko? Spíše
než výjimečným příkladem odhodlané akce, která byla naneštěstí poražena, představovalo Španělsko krajní případ ozbrojené konfrontace mezi demokracií a fašismem, v němž podstatou boje stále
zůstával střet mezi dvěma formami kapitalistického vývoje, dvěma státotvornými strukturami, bojujícími spolu o legitimitu v jedné zemi.
Mohla by zaznít námitka:“Podle vašeho názoru tedy Franko a dělnické milice byly jedno a
to samé? Velkostatkáři a zbídačení rolníci, kolektivizující půdu, náleželi do jednoho tábora?“
Především je nutné říci, že ke konfrontaci došlo pouze proto, že pracující povstali proti fašismu. V prvních týdnech se projevila veškerá síla a všechny protiklady hnutí: nepopiratelná třídní
válka byla transformována do podoby kapitalistické občanské války (přestože samozřejmě neexistovala žádná předem vypracovaná dohoda a žádné rozdělené rolí, podle něhož dvě buržoazní frakce
řídily každý čin mas, historie není divadelní hra).(5)
Dynamika třídně rozdělených společností je v důsledku utvářena potřebou tyto třídy nějak
sjednotit. Když se, jako ve Španělsku, lidový výbuch spojí s chaosem ve vládnoucích kruzích, sociální krize se stává krizí státu. Mussolini a Hitler triumfovali v zemích se slabými a čerstvě sjednocenými národními státy a silnými odstředivými tendencemi. Ve Španělsku stát od renesance až do
moderní doby představoval pouze koloniální ozbrojenou moc obchodnické společnosti, kterou v důsledku zruinoval a podřízl větev pod jedním z nutných předpokladů průmyslové expanze zemědělskou reformou. Industrializace si ve skutečnosti prorazila cestu pomocí monopolů, defraudace státního rozpočtu a parazitismu.
Nemáme prostor, abychom shrnuli bláznivý propletenec nespočetných reforem a liberálních
slepých uliček devatenáctého století, karlistických válek, tragikomické posloupnosti režimů a politických stran po I. světové válce a cyklus povstání a represí, následující po ustavení republiky v
roce 1931. Za všemi otřesy se skrývala slabost nastupující buržoazie, zaměstnané na jedné straně
soupeřením s pozemkovou šlechtou a na straně druhé naprostou nezbytností potlačovat rolnické a
dělnické vzpoury. V roce 1936 nebyla zemědělská otázka ještě vůbec vyřešena a podobně jako ve
Francii po roce 1789 rozprodej církevní půdy v polovině devatenáctého století skončil pouze posílením latifundistické buržoazie. Dokonce i v letech po roce 1931 Institut zemědělské reformy použil
k výkupu velkých držav pouze jednu třetinu celkové částky, kterou měl k dispozici. Vzplanutí v letech 1936-1939 by nikdy nedošlo do takových politických extrémů, včetně násilného rozpadu státu
na dvě frakce, bojující spolu v tříleté občanské válce, pokud by neexistovaly otřesy, povstávající z
hlubin sociálního života po celé jedno století.
Španělsko nemělo žádnou levicovou centristickou buržoazní stranu například jako „Parti
Radical“, která byla gravitačním centrem francouzské politiky po více než šedesát let. Před červen13
cem 1936 si španělská sociální demokracie udržovala mnohem militantnější podobu v zemi, kde námezdně pracující často okupovali půdu, kde stávky byly každodenní záležitostí, kde se madridští
zaměstnanci tramvajových drah snažili zavést na pracovišti dělnickou kontrolu a kde davy lidí braly
útokem vězení, aby osvobodily některé z 30.000 politických vězňů. Jak řekl jeden socialistický vůdce:
„Možnost stabilizovat v naší zemi demokratickou republiku se snižuje každým dnem. Volby
nejsou ničím jiným než určitou variantou občanské války.“ (Mohli bychom dodat - variantou, jak ji
prozatím oddálit).
V létě roku 1936, bylo již zjevné, že se chystá vojenský puč. Poté, co poskytla vojenským
vzbouřencům všechny možnosti na přípravu, byla Lidová fronta, zvolená v únorových volbách,připravena vyjednávat a patrně se dokonce vzdát. Politici by uzavřeli svůj mír se vzbouřenci, jak učinili během diktatury Prima de Rivery (1923-1931), podporované význačnými socialisty (Largo
Caballero režimu sloužil jako technický poradce předtím, než se v roce 1931 stal ministrem práce a
poté hlavou republikánské vlády od září 1936 do května 1937). Navíc, generál, který před dvěma
lety ještě poslouchal republikánské rozkazy a rozdrtil Asturijské povstání – Franco - nemohl být tak
špatný, jak se o něm říkalo.
Proletariát ale povstal, zablokoval puč v polovině země a ponechal si své zbraně. Pracující
tak samozřejmě bojovali proti fašismu, ale nejednali jako antifašisté, neboť jejich akce byly namířeny jak proti Frankovi, tak proti demokratickému státu, mnohem více vykolejenému dělnickou iniciativou než vojenskou vzpourou. V průběhu 24 hodin nastoupili a padli tři předsedové vlády, než
byla vzata na vědomí dokonaná skutečnost, že lid je ve zbrani.
Propuknutí povstání znovu poukázalo na skutečnost, že problém násilí není prvořadě technický. Vítězství se nepřikloní na stranu, disponující výhodou zbraní (armáda) nebo počtů (lid), ale
spíše na tu, která se odváží převzít iniciativu. Všude, kde pracující věřili státu, stát zůstal pasivní
nebo sliboval modré z nebe, jak se stalo v Zaragoze. Když měl boj svůj cíl a byl tvrdý (jako v
Malaze), pracující zvítězili. Pokud neměl patřičný důraz, byl utopen v krvi (v Seville bylo povražděno 20.000 lidí).
Španělská občanská válka tak začala autentickým povstáním, ale jen tato charakteristika by
nebyla úplná. Má platnost pouze pro počáteční údobí boje - účinné proletářské povstání. Po porážce
reakčních sil v mnoha městech měli pracující pravomoci ve svých rukou. Co se ale s nimi chystali
učinit? Měli je vrátit zpět republikánskému státu nebo je měli použít ve smyslu dalších kroků v komunistickém směru?
Centrální výbor antifašistických milic, vytvořený bezprostředně po začátku povstání, zahrnoval delegáty za CNT, FAI, UGT, POUM, PSUC (produkt nedávné fůze katalánské komunistické a socialistické strany a čtyři představitele Generalitat, katalánské regionální vlády. Výbor
představoval skutečnou spojnici mezi dělnickým hnutím a státem a navíc, byl propojen a možná přímo integrován do ministerstva obrany Generalitat prostřednictvím přítomnosti ministra obrany,komisaře veřejného pořádku atd. začal se rychle sám rozpadat.
Většina proletářů, vzdávajících se své autonomie, samozřejmě věřila, že navzdory všemu
jim zůstává v rukou skutečná moc a politikům bude poskytnuto pouze zdání autority, které pracující
nedůvěřovali a kterou mohli kontrolovat a natočit příznivým směrem. Nebyli koneckonců proletáři
ozbrojeni?
To je ale fatální chyba. Otázka neleží „Kdo má zbraně?“ ale spíše „Co učiní lid ve zbrani?“
Deset nebo sto tisíc po zuby ozbrojených proletářů neznamená vůbec nic, pokud nedůvěřují pouze
své vlastní vůli změnit svět. Jinak jim příštího dne, měsíce, či roku, přesně ta vláda, kterou uznali,
vezme zbraně, které proti ní nepoužili.
„Ve skutečnosti boj ve Španělsku mezi ´legální´ vládou a ´povstaleckými silami´ není
v žádném případě bojem za ideály, ale bojem mezi odhodlanými kapitalistickými skupinami,
opevněnými v buržoazní republice a jinými kapitalistickými skupinami... španělský kabinet se ve
14
svých zásadách v ničem neliší od krvavého Lerrouxova režimu, který v roce 1934 zmasakroval tisíce španělských proletářů... španělští pracující jsou nyní utlačováni, i když třímají v rukou zbraně.“
(„Proletarier“, vydáno radově komunistickou skupinou v Haagu, 27. července 1936).
Povstalci nezaútočili na legální vládu, to jest na stávající stát a všechny následující akce se
odehrály pod jeho záštitou. Byla to „revoluce, která začala, ale nikdy se neupevnila,“ jak napsal
Orwell. Toto je hlavním bodem, předurčujícím jak průběh stále beznadějnějšího ozbrojeného boje
proti Frankovi, tak i vyčerpání a násilné zničení kolektivizací a socializací oběma válčícími stranami. Po létu 1936 reálnou moc ve Španělsku vykonával stát a nikoli organizace, odborové svazy,
družstva, výbory apod. Dokonce i když Nin, hlava POUM, byl poradcem ministra spravedlnosti,
„POUM se nikde nepodařilo získat jakýkoli vliv na policii,“(6) jak přiznal jeden ze stoupenců této
politické strany. Přestože dělnické milice byly bezpochyby výkvětem republikánské armády a platily v boji těžkou daň, jejich hlas neměl žádnou váhu v rozhodnutích vrchního velení, které je urychleně integrovalo do podoby pravidelných jednotek (tento proces byl ukončen na počátku roku 1937)
a raději je nechalo vykrvácet, než aby tolerovalo jejich autonomii. Co se týče mocné CNT, tak ta
přenechala volné pole působnosti Komunistické straně, velmi slabé před červencem 1936 (na kandidátce Lidové fronty bylo v únoru 1936 zvoleno jen 14 jejích poslanců oproti 85 socialistům), ale
schopné infiltrovat se do části státního aparátu a obracet stát stále více ku svému prospěchu proti radikálům, zvláště proti aktivistům CNT. Otázka je: kdo byl pánem situace. Odpověď: stát mohl
brutálně použít svoji sílu, kdykoli toho bylo zapotřebí.
Jestliže republikánská buržoazie a stalinisté ztráceli drahocenný čas odzbrojováním milicí
POUM, štvanicemi na trockistické „sabotéry“ a další „Hitlerovy agenty“ v té samé chvíli, kdy se od
antifašismu očekávalo, že vrhne všechny své síly do boje proti Frankovi, nestalo se tak z nějakých
sebevražedných pohnutek. Pro stát a Komunistickou stranu (která se prostřednictvím armády a policie stávala páteří státu), tyto operace nepředstavovaly ztrátu času. Předseda PSUC opakovaně prohlásil „Před Zaragozou ještě musíme dobýt Barcelonu.“ Jejich hlavním cílem nikdy nebyla Frankova porážka, ale udržení kontroly nad masami, protože státy jsou vytvořeny právě k tomuto účelu
a právě tak se stalinismus dostal k moci. Barcelona byla vyrvána z rukou proletariátu, Zaragoza zůstala v rukou fašistů.
Barcelona, květen 1937
Třetího května se policie pokusila obsadit telefonní ústřednu, nacházející se pod kontrolou
anarchistických (a socialistických) pracujících. V metropoli Katalánska, v srdci a symbolu revoluce,
se vládní moc nezastavila před ničím, aby odzbrojila vše, co ještě zůstávalo živé, spontánní a antiburžoazní. Místní policie byla navíc v rukou PSUC. Proletáři, postavení před otevřeně nepřátelský
stát, konečně pochopili, že toto zřízení není jejich, že mu přenechali dary svého povstání z doby
před deseti měsíci, které bylo nakonec obráceno proti nim. V reakci na mocenský tah státu Barcelonu ochromila generální stávka. Bylo však již příliš pozdě. V silách pracujících ještě bylo povstat
proti státu (nyní v jeho demokratické formě), ale nemohli již dotlačit svůj boj do okamžiku
otevřeného zlomu.
Jako vždy, „sociální“ hledisko převážilo nad vojenským. Společenské zřízení nemůže být
nastoleno v pouličních bitvách. Během několika hodin namísto boje, vedeného formou městské
guerilly, nastala poziční válka jednoho činžáku proti druhému. Byl to defenzívní pat, v němž nikdo
nemohl vyhrát, protože nikdo neútočil. Policie, jejíž ofenzíva byla odražena, nehodlala riskovat
útok na budovy obsazené anarchisty. Obecně řečeno Komunistická strana a stát drželi centrum, zatímco CNT a POUM dělnické čtvrti.
Status quo nakonec definitivně zvítězil pomocí politických prostředků. Masy svěřily svoji
důvěru dvěma organizacím, na které byl veden útok, zatímco ty se obávaly odcizit se státu a nahnaly lidi zpět do práce (i když s jistými obtížemi), čímž podkopaly jedinou sílu, schopnou je zachránit jak politicky, tak i „fyzicky.“ Jakmile bylo po stávce, vláda, vědoma si skutečnosti, že od
15
této chvíle má situaci pod kontrolou, vyslala 6000 příslušníků Útočných gard, elity policie. Ti samí
lidé, kteří v červenci 1936 porazili fašistické militaristy, se v květnu 1937 bez boje vzdali republikánské policii, protože akceptovali zprostředkování ze strany „reprezentativních organizací“a rady
POUM a CNT, nabádající k umírněnosti.
V této chvíli mohly začít represe. Pouhých několik málo dalších týdnů stačilo k postavení
POUM mimo zákon, uvěznění jejích vůdců, jejich zabití -ať už legálnímu či nikoli a ke zmizení
Nina. V tajných střediscích, zorganizovaných NKVD a tajným aparátem Kominterny, byly ustaveny
paralelní policejní služby, odpovědné pouze Moskvě. Od této chvíle byl každý, kdo projevil byť jen
nejmírnější opozici vůči republikánskému státu a jeho hlavnímu spojenci, SSSR, následně odsuzován a štván jako „fašista“ a po celém světě celá armáda dobromyslných ušlechtilých duší opakovala tuto urážku, někteří z nevědomosti, někteří z prospěchářství, ale každý z nich byl přitom
přesvědčen, že v době, kdy fašismus nastupuje do útoku, není žádná denunciace dostatečně úderná.
Zuřivost, rozpoutaná okolo POUM, nebyla výjimkou. Tím, že se postavila proti moskevským procesům, POUM se sama odsoudila k tomu, aby byla zničena stalinismem, zapřaženým
do nemilosrdného celosvětového boje se svými rivaly o kontrolu nad masami. Tehdy nejen příznivci Komunistických stran, ale mnoho dalších celých politických stran, právníků, novinářů a dokonce
i francouzská Liga za lidská práva veřejně uznala, že obžalovaní z Moskvy jsou vinni. O šedesát let
později mainstreamová ideologie procesy odsuzuje a pohlíží na ně jako na projev šílené vůle
Kremlu po moci. Jako kdyby stalinistické zločiny neměly co do činění s antifašismem! Antifašistická logika se vždy spojí s těmi nejumírněnějšími silami a bude vždy bojovat proti těm nejradikálnějším.
V čistě politické rovině dal květen povstat tomu, co bylo ještě před několika měsíci zcela nemyslitelné: v čele vlády stál Negrín, socialista ještě pravicovější, než Caballero a tato vláda se tvrdě
postavila na stranu zákona a pořádku, včetně represálií proti pracujícím. Orwell – který v těchto
událostech málem přišel o život, si uvědomil, že válka „za demokracii“ očividně skončila.
„Znamená to, že vývoj se vydal směrem k určitém druhu fašismu... Zůstala pouze konfrontace dvou fašismů, s tím rozdílem, že jeden byl o něco méně nelidský než ten druhý.“
Orwell se ale přimknul k nezbytnosti vyhnout se „odhalenějšímu a rozvinutějšímu fašismu
Franka a Hitlera.“(7) Od této chvíle šlo pouze o to bojovat za jeden fašismus, poněkud méně špatný
než ten, který stál proti němu...
Válka pohlcuje revoluci(8)
Společenské zřízení neroste z hlavně pušky o nic více než z volebních uren. Žádná revoluce
není mírumilovná, ale vojenská dimenze není ta hlavní. Otázka nestojí tak, kdy proletáři konečně
vpadnou do zbrojnic, ale jestli v sobě uvolní to, co jsou: zvěcněné bytosti, které už nemohou a ani
nechtějí existovat jako zboží a jejichž vzpoura rozbije logiku kapitalismu. Barikády a kulomety vyplývají až z této „zbraně.“ Čím živější bude sociální rozměr, tím více budou použity zbraně a tím
méně bude obětí. Komunistická revoluce nikdy nebude připomínat jatka, ne snad na základě principu nenásilí, ale protože revoluce spíše podvrací (včetně armády) než ničí.
Představovat si proletářskou frontovou linii zakopanou proti buržoazní frontové linii znamená pohlížet na proletariát v buržoazních termínech, na základě modelu politické revoluce nebo
války (uchopení moci, obsazování území). Tímto způsobem se reprodukuje všechno, co povstalecké
hnutí překonalo -hierarchie, respekt ke specialistům, k vědění, které „ví“ a zná techniky řešení
problémů, krátce řečeno respekt ke všemu, co zašlapává do země obyčejného člověka. Ve Španělsku se od podzimu 1936 revoluce rozpustila do válečného úsilí a boje, typického pro státy -válku na
frontách. Dělnický „milicionář“ se brzy proměnil ve „vojáka.“
Pracující, zformováni do „kolon“, se vydali z Barcelony, aby porazili fašisty v dalších
městech, nejprve v Zaragoze. Rozšířit revoluci do oblastí mimo republikánský režim ale znamenalo
také v republikánské zóně revoluci dokončit. Dokonce ani Durruti si patrně neuvědomoval, že stát v
16
podstatě všude zůstal nedotčen. Jak Durrutiho kolona (70% jejích členů byli anarchisté) postupovala vpřed, rozšiřovala kolektivizace, milicionáři pomáhali rolníkům a šířili revoluční myšlenky.
Jakkoli nahlas ale Durruti řekl, že „tyto milice nikdy nebudou bránit buržoazii,“ také na ni neútočily. Dva týdny před svou smrtí, 4. listopadu 1936 pronesl následující rozhlasový projev:
„Na frontě a v zákopech existuje pouze jedna myšlenka a jeden cíl -zničení fašismu. Vyzýváme katalánský lid, aby ukončil všechny vnitřní konflikty a intriky, zapomněl na závist a politiku a myslel pouze na válku. Politici pouze hrají nečestnou hru, aby si pro sebe zabezpečili pohodlný život. Toto pochybné umění musí být nahrazeno uměním pracovat. Lid Katalánska musí být
hoden svých bratrů, bojujících na frontě. Pokud si pracující Katalánska předsevzali nejvyšší úlohu
bojovat na několika frontách, ti, kteří žijí ve městech a velkoměstech, musí být rovněž zmobilizováni, aby vykonali svůj díl práce. Naši hrdinští milicionáři, ochotni položit život na bitevním
poli, chtějí mít jistotu, koho mají za sebou. Cítí, že nikdo by se neměl vyhýbat své povinnosti kvůli
tomu, že platy nestoupají a nesnížila se pracovní doba. Dnes všichni námezdně pracující a zvláště ti
z řad CNT musí být připraveni k nejvyšším obětem. Jedině tak můžeme doufat, že triumfujeme nad
fašismem.
Obracím se na všechny organizace a žádám je, aby ukončily své konflikty a rozmíšky...Byla
nadekretována militarizace milicí. Pokud to bylo učiněno s úmyslem nás zastrašit, uvalit na nás železnou disciplínu, pak je to chybná politika. Vyzýváme ty, kteří dekret vydali, aby přijeli na frontu a
sami se přesvědčili, jakou máme morálku a disciplínu a srovnali je s morálkou a disciplínou v zázemí. Nebudeme akceptovat nadiktovanou disciplínu. My konáme svoji povinnost.
Přijeďte na frontu a prohlédněte si naši organizaci! Později my přijedeme do Barcelony a
zkontrolujeme vaši disciplínu, vaši organizaci a vaši kontrolu!
Na frontě nepanuje ani chaos, ani nedostatek disciplíny. Všichni máme silný smysl pro zodpovědnost. Víme, co jste svěřili do našich rukou. Můžete spát klidně. Pamatujte ale, že jsme zanechali Barcelonu ve vašich rukou. Požadujeme zodpovědnost a disciplínu také od vás. Ukažme svoji
schopnost zabránit vytvoření nových rozdílů po skončení naší války proti fašismu. Ti, kteří chtějí,
aby jejich hnutí bylo nejsilnější, pracují ve špatném směru. Proti tyranii je možná pouze jedna fronta, jedna organizace a pouze jeden druh disciplíny.“
(Boletin de Informacion, CNT-AIT/FAI, Via Layetana 32 y 34, Barcelona, 11. listopadu
1936).
Posluchači by si klidně mohli myslet, že jak politicky, tak sociálně došlo k opravdové revoluci a zbývá ji pouze vojensky dovršit -rozdrtit fašisty. Durruti a jeho soudruzi ztělesňovali energii,
která v roce 1936 neváhala, aby střemhlav zaútočila na stávající svět. Veškerá bojová vůle na celém
světě ale nepostačuje, pokud pracující zaměří své údery pouze na jednu formu státu a ne na stát jako
takový. Přistoupit na polovině roku 1936 na frontovou válku znamenalo ponechat sociální a politické zbraně v rukou buržoazie v zázemí a navíc připravit vojenskou akci o původní elán, který
čerpala odjinud, z jediného místa, kde měli proletáři navrch. Holandská „komunistická levice“ o
tom ale chybně napsala:
„Pokud chtějí pracující skutečně vybudovat obrannou frontu proti Bílým, mohou tak učinit
pouze tehdy, když sami uchopí politickou moc, namísto aby ji ponechali v rukou vlády Lidové fronty. Jinými slovy, obrana revoluce je možná pouze prostřednictvím diktatury proletariátu a nikoli pomocí spolupráce všech antifašistických stran... Proletářská revoluce má své těžiště ve zničení staré
státní mašinérie a vykonávání centrálních mocenských funkcí přímo samotnými pracujícími.“
(PIC, vydáno v GIC, Amsterdam, říjen 1936)
V létě roku 1936 nacionalisté neměli ve svém držení jediné velké město a měli velmi daleko
k rozhodné vojenské převaze. Jejich hlavními silami byla Cizinecká legie a „Mauři“, zrekrutovaní v
Maroku, nacházejícím se pod španělským protektorátem od roku 1912, ale které se již dlouho bouřilo proti koloniálním úmyslům jak Španělska, tak Francie. Španělská královská armáda zde v roce
1921 utrpěla těžkou porážku především kvůli dezerci „maurských“ jednotek. Navzdory francouzsko-španělské spolupráci Rífská válka (v níž se vyznamenal jistý generál Franco), skončila až poté,
17
co se v roce 1926 Abd-el-Krim vzdal. O deset let později by oznámení okamžité a nijak nepodmíněné nezávislosti španělského Maroka přinejmenším vyvolalo bouře mezi údernými jednotkami reakce. Republika toto řešení samozřejmě ihned zavrhla, pod spojeným nátlakem konzervativních kruhů
a demokratické Anglie a Francie, vykazujících pramalé nadšení nad možností rozpadu svých vlastních koloniálních říší. V té samé době navíc francouzská Lidová fronta nejen že odmítla svým koloniálním podřízeným zaručit jakoukoli reformu hodnou svého jména, ale dokonce rozpustila „Etoile
Nord-Africaine“, alžírské proletářské hnutí.
Každý ví, že politika „neintervence“ ve Španělsku byla fraška. Pouhý týden po puči Londýn
oznámil své odmítavé stanovisko k jakýmkoli dodávkám zbraní pro legální španělskou vládu a svoji
neutralitu v případě, že do konfliktu bude zatažena Francie. Výsledkem bylo, že Francie Bluma a
Thorese poslala pár letadel, zatímco Německo a Itálie vyslaly celé armády a množství zásob. Co se
týče Interbrigád, ovládaných Sovětským svazem a komunistickými stranami, jejich vojenská hodnota přišla velmi draho, zejména, co se týče eliminace jakékoli lidové opozice proti stalinismu. Bylo
to právě na začátku roku 1937, po prvních dodávkách ruských zbraní, kdy byl Nin odstraněn ze svého postu poradce ministra spravedlnosti.
Stěží kdy jindy byla jednoduchoučká koncepce historie jako seznamu bitev, kanónů a strategií méně schopná vysvětlit směřování otevřeně „sociální“ války, utvářené, což je pravda, vnitřní
dynamikou antifašismu. Revoluční nadšení na počátku zlomilo elán nacionalistů. Pak pracující přijali legalitu, konflikt se dostal do mrtvého bodu a posléze byl institucionalizován. Od konce roku
1936 milicionářské kolony uvázly v obléhání Zaragozy. Stát vyzbrojoval pouze ty jednotky, kterým
věřil, to jest ty, které nebudou konfiskovat majetky. Na začátku roku 1937 uboze vybavení milicionáři POUM bojovali proti frankistům s muzeálními puškami a revolvery byly luxusem. Ve městech
se potkával s perfektně vystrojenými vojáky pravidelné armády. Fronty byly přibity k zemi a stejně
tak fronta proletariátu proti policii. Posledním vzepětím energie bylo republikánské vítězství u
Madridu. Brzy poté vláda nařídila všem jednotlivcům odevzdat zbraně. Tento dekret měl jen velmi
malý bezprostřední účinek, ale odhalil pevnou vůli odzbrojit lid. Morálka byla podkopána
zklamáním a podezřením. Válku měli stále více ve svých rukou specialisté. Nakonec republika začala ztrácet půdu pod nohama, jak se z antifašistického tábora vytrácel
jakýkoli sociální obsah a revolučnost.
Zredukovat revoluci na válku nemístně zjednodušuje a zneplatňuje sociální otázku do alternativy vojensky zvítězit nebo být vojensky poražen, do toho „být nejsilnější“. Záležitost se
proměňuje v to, kdo má disciplinovanější vojáky, výkonnější logistiku, kvalifikovanější důstojníky
a podporu spojenců, o jejichž politický základ se nikdo nestará. Není pak překvapivé, že konflikt se
dál a dál vzdaluje každodennímu životu. Je podivnou vlastností války, dokonce i co se týče nadšenců, že nikdo nechce prohrát, ale všichni by ji nejraději ukončili. V kontrastu vůči revoluci, s výjimkou porážky, válka obrazně řečeno nepřekračuje práh domovů. Boj proti Frankovi, přeměněný
na vojenský konflikt, přestal být záležitostí osobní uvědomělosti, ztratil svou bezprostřední realitu a
stal se rychle mobilizací - ekonomickou (pracovat pro frontu), ideologickou (válečné plakáty po
zdech, mítinky) a lidskou - po lednu 1937 ustal příval dobrovolníků a průběh občanské války začal
v obou táborech záviset hlavně na povinné vojenské službě. Výsledkem bylo,že milicionář z července 1936, opouštějící svoji kolonu o rok později znechucený republikánskou politikou, mohl být
zatčen a zastřelen jako dezertér!
V odlišných historických podmínkách militaristický vývoj antifašismus – povstání – milice
– pravidelná armáda, připomíná protinapoleonské guerilly (samotný termín přešel do francouzštiny
za Prvního císařství), popisované Marxem:
“Pokud srovnáme tři období guerillového boje s politickou historií Španělska, povšimneme
si, že představují tři odpovídající stupně procesu, v němž kontrarevoluční vláda potlačila ducha lidu.
Na počátku povstalo veškeré obyvatelstvo, pak guerillové skupiny vedly opotřebovávací válku,
18
podporovány celými provinciemi a nakonec zbyla jen nesourodá uskupení, náchylná proměnit se v
bandity nebo rozpustit do pravidelných pluků.“
V roce 1936 stejně jako v roce 1808 nemůžeme vývoj vojenské situace vysvětlovat výlučněa
dokonce ani prvořadě pomocí válečného umění, ale chápat, že plyne z poměru politických asociálních sil a jejich modifikace v antirevolučním směru. Kompromis, zmiňovaný Durrutim, nezbytnost jednoty za každou cenu, mohl nejprve přinést vítězství republikánskému státu (nad proletariátem) a pak frankistickému státu (nad republikou).
Ve Španělsku revoluce začala, ale obrátila se ve svůj protiklad, jakmile proletáři, přesvědčeni, že disponují dostatečnou silou, svěřili svoji důvěru státu, aby bojoval proti Frankovi.Na tomto
základě byly mnohočetné podvratné iniciativy a opatření, přijaté ve výrobě a každodenním životě,
odsouzeny k zániku kvůli jediné, ale strašné skutečnosti, a to faktu, že se odehrávaly pouze ve stínu
zcela nedotčené státní struktury, původně odstavené, ale později oživené nezbytností vést klasickou
válku proti Frankovi, což je paradox, který většině tehdejších revolučních skupin zůstal skryt.
Pokud se chtěly sociální transformace, bez nichž revoluce zůstává prázdným pojmem, upevnit a
rozšířit, musely se postavit antagonisticky proti státu, jednoznačně pojatému jako jejich protivník.
Problém spočívá v tom, že po červenci 1936 však duální zřízení existovalo jen zdánlivě.
Nejen, že nástroje proletářského zřízení, které se vynořily z povstání a následně vedly proces socializace, stát tolerovaly, ale přiznaly státu vedoucí postavení v protifrankistickém boji, jako kdyby
bylo takticky nezbytné projít na cestě k Frankově porážce státním údobím. Řečeno „realisticky“,
ústup k tradičním militaristickým metodám, akceptovaný krajní levicí (včetně POUM a CNT) ve
jménu efektivnosti, se takřka bez výjimky ukázal být neefektivním. O padesát let později si lidé na
tuto skutečnost stále hořce stěžují. Demokratický stát je ale stejně málo uzpůsoben pro ozbrojený
boj proti fašismu jako pro zastavení jeho pokojného nástupu k moci. Státy se obvykle zdráhají mít
co do činění se sociální válkou a obyčejně se sbratřování lidí spíše obávají, než aby jej vítaly. Když
v březnu 1937 u Guadalajary antifašisté oslovili jako pracující vojáky, vyslané Mussolinim, skupina
Italů přeběhla. Podobné epizody ale zůstaly výjimkou.
Od bitvy o Madrid (březen 1937) až ke konečnému pádu Katalánska, se mrtvola opuštěné
revoluce rozkládala na bitevním poli. Ve Španělsku jsme mohli hovořit už jen o válce, nikoli o
revoluci. Tato válka se vyvíjela na základě prvořadé funkce vyřešit kapitalistický problém: ustavit
ve Španělsku legitimní stát, kterému se podaří rozvíjet národní kapitál a zároveň držet lidové masy
v podřízenosti. V únoru 1939 surrealista Benjamin Peret (později se ale stal trockistou) analyzoval
dokonanou porážku následujícími slovy:
“Pracující třída… poté, co ztratila ze zřetele vlastní cíle, už nevidí žádný naléhavý důvod nechat se zabít při obraně buržoazně demokratického klanu před fašistickým klanem, tj. v celkové
analýze při obraně anglo-francouzského kapitálu před italsko-německým imperialismem. Občanská
válka se stále více proměňuje v imperialistickou válku.“
(Clé, druhé číslo)
Stejný rok Bruno Rizzi učinil podobný komentář ve své eseji o „kolektivním byrokratismu“
v SSSR:
„Staré demokracie hrají hru na antifašistickou politiku, aby nepopudily dřímajícího psa.
Proletáři musí být vždy drženi v klidu... staré demokracie krmí pracující třídu antifašismem...
Španělsko se proměnilo na jatka proletářů všech národností, aby byli nepokojní revoluční pracující
uklidněni a vyprodány výrobky těžkého průmyslu.“ (10)
Oba válečné tábory měly zcela odlišné sociální složení a sociální smysl. Jestliže buržoazie
byla přítomna na obou stranách, tak drtivá většina dělníků a chudých rolníků podporovalarepubliku,
zatímco archaická vrstva (pozemkoví vlastníci, střední rolníci, preláti) stála za Frankem. Tato třídní
polarizace poskytla republikánskému státu aureolu pokrokovosti, ale nezakrývá historický smysl
konfliktu o nic více, než procento dělnických členů socialistických nebo stalinistických stran vypovídá něco o jejich podstatě. Podobné skutečnosti jsou sice velmi reálné, avšak druhořadé ve vztahu
k probírané sociální otázce. Politická strana s dělnickou základnou, která omezuje nebo se staví pro19
ti jakémukoli proletářskému vzbouření, pouze zmírňuje třídní protiklady. V republikánské armádě
bylo mnoho pracujících, ale za co, s kým a podle čích rozkazů bojovali? Položit tuto otázku znamená rovnou na ni odpovědět, pokud si ovšem nemyslíte, že je možné bojovat proti buržoazii ve
spojenectví s buržoazií.
„Občanská válka je nejvyšším výrazem třídního boje,“ (Naše a jejich morálka, 1938). Trockého tvrzení je správné jen tehdy, pokud ihned dodáme, že již od dob takzvaných náboženských
válek nebo dnešních konfliktů v Irsku a Libanonu, občanská válka je také (a nejčastěji) určitou formou beznadějného nebo selhavšího sociálního boje, kde třídní proklady, které se nemohou projevit
jako takové, vybuchují ve formě ideologických nebo etnických antagonismů a ještě mnohem více
oddalují emancipaci člověka.
Anarchisté ve vládě
Sociální demokracie v srpnu roku 1914 „nekapitulovala“, jako když boxer hodí do ringu
ručník, ale následovala normální trajektorii internacionalistického, ale ve skutečnosti již dlouhou
dobu zásadně nacionálního hnutí. SPD mohla být v Německu roku 1912 vůdčí silou podle volebních preferencí, ale pouze ve smyslu reformy v rámci kapitalismu a podle jeho zákonů, což například znamenalo akceptovat kolonialismus a rovněž válku, když se stala jediným možným řešením sociálních a politických protikladů.
Stejným způsobem je překvapující integrace španělského anarchismu do státu v roce
1936jen pro toho, kdo zapomíná na jeho podstatu. CNT byla odborovým svazem, sice nepochybně
originálním, ale přesto odborovým svazem a neexistuje nic jako protiodborářské odbory. Funkce
transformovala nástroj. Bez ohledu na původní ideály se každý stálý organismus na obranu námezdně pracujících v rámci jejich statusu stává zprostředkovatelem a později usmiřovatelem.
Dokonce i když se nachází v rukou radikálů, dokonce i když jsou proti němu vedeny represe, taková
instituce je odsouzena k tomu, aby se vymkla kontrole členské základny a stala se zprostředkovacím nástrojem. Přestože CNT mohla být anarchistickými odbory, byla nejprve odbory. Mezi řadovým dělníkem a předákem, sedící se šéfem u jednoho stolu, zela neskutečná propast a CNT se ve
smyslu aparátu jen velmi málo lišila od UGT. Oba svazy pracovaly na modernizaci a racionální
správě ekonomiky, jedním výrazem na socializaci kapitalismu. Existuje spojnice mezi socialistickými hlasy pro válečné půjčky v srpnu 1914 a účastí anarchistických předáků ve vládě, nejprve v Katalánsku (září 1936) a pak i republice jako takové (listopad 1936). Již v roce 1914 označoval Malatesta své soudruhy (včetně Kropotkina), kteří přijali za svou myšlenku obrany národa, za „vládní
anarchisty“.
CNT byla již velmi dlouho jak institucionalizovaná, tak podvratná. Protiklady skončily ve
všeobecných volbách z roku 1931, kdy se CNT vzdala svého antiparlamentního postoje a požádala
masy, aby volily republikánské kandidáty. Anarchistická organizace se proměňovala do „odborového svazu, aspirujícího na dobytí moci,“ což by „nevyhnutelně vedlo k ustavení diktatury nad proletariátem.“ (PIC, německé vydání, prosinec 1931)
Od jednoho kompromisu k druhému, CNT se nakonec vzdala opozice vůči státu, jsoucí
úhelným kamenem smyslu její existence i poté, co republika a její ruský spojenec ukázali svoji skutečnou tvář a bezohledně se v květnu 1937 pustili do radikálů a po všem, co následovalo ve vězeních a tajných mučírnách, ani nemluvě. Pak, podobně jako POUM, CNT stále efektivněji odzbrojovala proletáře a vyzývala je, aby vzdali boj jak proti oficiální, tak stalinistické policii, pevně
rozhodnuté je zlikvidovat. Jak GIC řekl:
„CNT se nachází mezi těmi, kdo nesou hlavní odpovědnost za rozdrcení povstání. Demoralizovala proletariát ve chvíli, kdy tento vyrazil do boje proti demokratickým reakcionářům.“
(Rate-Korrespondenz, červen 1937)
20
Někteří z nich se dokonce dočkali hořkého překvapení, když se octli ve vězení,
spravovaném starým anarchistickým soudruhem, nemajícím žádný vliv na to, co se uvnitř děje. Aby
toho bylo ještě více, v roce 1938 dokonce delegace CNT, která odjela do Sovětského svazu žádat o
materiální pomoc, ani nevznesla otázku moskevských procesů.
Všechno pro antifašistický boj!
Všechno pro kanóny a pušky!
Ale i tak by někteří lidé mohli namítnout, že anarchisté jsou ze své podstaty imunní před virem státnosti. Nejsou přeci anarchisté vyhlášenými nepřáteli státu? Ano, jsou, ale...
Někteří marxisté vám budou citovat celé stránky z Občanské války ve Francii o zničení státní mašinérie a celé odstavce z Leninova Státu a revoluce, kde se hovoří o tom, že jednou budou
namísto politiků společnost spravovat třeba i kuchaři. Ale ti samí marxisté mohou zároveň co
nejponíženěji obdivovat stát, pokud v něm spatří byť i ten nejmenší činitel pokroku a historické nezbytnosti. Tito lidé totiž pohlížejí na budoucnost jako na kapitalistickou socializaci bez kapitalistů,
jako na svět, stále založený na námezdní práci, ale jaksi rovnostářské, demokratizované a plánované
a všechno všecičko je připravuje na to, aby stát (přechodný, samozřejmě…) přijali a dokonce šli do
války za kapitalistický stát, který považují za špatný, ale proti jinému státu, považovanému pro
změnu za horší.
Anarchismus přecenil státní moc tím, že považoval za hlavního nepřítele vládu a zároveň
podcenil stabilizační sílu státu.
Stát je garantem, ale nikoli tvůrcem sociálních vztahů. Stát představuje a sjednocuje kapitál
a není ani motorem nebo středobodem kapitálu. Anarchismus tehdy od nepopiratelné skutečnosti,
že masy jsou ve zbrani, odvodil, že stát ztratil svoji podstatu. Podstata státu ale nespočívá v jeho institucionálních formách, ale v jeho sjednocující funkci. Stát zajišťuje svazek, který lidské bytosti
nemohou nebo se neodváží ustavit přímo mezi sebou a vytváří síť služeb stejně tak parazitických
jako reálných.
Když se v létě 1936 v republikánském Španělsku zdál stát být tak slabý, přežil jako síť,
schopná pospojovat zbytky kapitalistické společnosti, prozatím přetrvávající v hibernaci. Pak se stát
probudil a nashromáždil nové síly poté, co se sociální vztahy, vzniklé v důsledku podvratné činnosti
uvolnily nebo rozpadly. Oživil své hibernující orgány a jak dovolovaly příležitosti, uchopil kontrolu
nad těmi, které podvratná činnost přímo vytvořila. Na co bylo pohlíženo jako na včerejší kocovinu,
prokázalo schopnost nejen obživnout, ale rovněž vyprázdnit paralelní formy společenského zřízení,
v nichž byla nejlépe ztělesněna revoluce.
Nejrozpracovanější ospravedlnění role CNT se váže na myšlenku, že legální vláda již neměla žádné pravomoci, protože se jich de facto zmocnilo dělnické hnutí.
„Vláda přestala být silou, utlačující pracující třídu stejným způsobem, jakým stát již není organismem, rozdělující společnost do tříd. A pokud CNT bude pracovat v rámci státu a vlády, lidé
budou stále méně a méně utlačování.“
(Solidaridad Obrera, září 1936).
Anarchismus o nic méně než marxismus fetišizuje stát a představuje si jej jako cosi
inkarnovaného na určitém místě. Blanqui také vysílal své lidi do útoků na radnice a kasárna, ale
nikdy by netvrdil, že opírá své činy o dělnické hnutí, ale pouze o menšinu, schopnou vyburcovat lid.
O jedno století později španělská CNT prohlásila španělský stát za pouhý přelud, nevztahující se k realitě „sociálních organizací“ (tj. milice, odbory apod.). Existence státu a samotný jeho důvod spočívá v umlčování nedostatků „občanské“ společnosti pomocí systému vztahů, spojnic,soustředění sil, administrativní, policejní, soudní a vojenské sítě, která v dobách krize představuje
„zmraženou“ zálohu, čekající jen na chvíli, kdy policejní vyšetřovatelé opět budou moci nahlížet do
spisů, vedených na pracující. Revoluce nemá žádnou Bastilu, policejní stanici nebo panský dům
na„dobytí“, jejím úkolem je zneškodnit nebo zničit všechno, z čeho tato místa čerpají sílu.
Růst a úpadek kolektivizací
21
Hloubka a záběr průmyslové a agrární socializace po červenci 1936 nebyla žádnou
historickou náhodou. Španělské tradice lidové autonomie si povšiml i Marx a propast mezi lidem a
státem se naplno projevila v protinapoleonských válkách a později v revolucích 19. století, které
obnovily staletý komunální odpor vůči dynastické moci. Pohlížel na věc tak, že absolutní monarchie
neotřásla nejrůznějšími společenskými vrstvami, aby mohla vytvořit moderní stát, ale spíše nechala
existující síly v zemi nedotčené. Napoleon mohl vidět Španělsko jako „mrtvolu“, ale jestliže byl
španělský stát již mrtev, španělská společnost byla plna života a to, co bychom v moderním slova
smyslu nazvali státem, se ve skutečnosti zhmotňovalo pouze v armádě v protikladu k výlučně
„provinčnímu“ lidovému životu.(11)
Ve Španělsku roku 1936 proběhla buržoazní revoluce a bylo marné snít o scénářích typu
1917, ani nemluvě o letech 1848 nebo 1789. Pokud ale buržoazie měla pod svoji mocí politiku a
kapitál ekonomiku, přesto nikde nebyli blízko vytvoření sjednoceného vnitřního trhu a moderního
státního aparátu, celkovému podřízení společnosti a ovládnutí společenského života se všemi
jednotlivostmi. Pro Marxe v roce 1854 „despotická“ vláda koexistovala s nedostatkem jednoty,
jdoucím až k rozdílným měnám a daňovým systémům a o 80 let později měla jeho pozorování stále
ještě určitou platnost. Stát nebyl schopen stimulovat růst průmyslu ani provést zemědělskou reformu, nemohl ani vydělit z agrárního sektoru zisky, nutné pro akumulaci kapitálu, ani sjednotit regiony a stále méně se mu dařilo potlačovat proletáře z měst a vesnic.
Bylo tak téměř přirozené, že úder z července 1936 dal na periferii politické moci povstat sociálnímu hnutí, jehož úspěchy, vykazující komunistický potenciál, byly znovu absorbovány státem,
jemuž hnutí umožnilo přečkat v nedotčeném stavu. První měsíce revoluce, která se již nacházela na
ústupu, ale jejíž rozsah stále zakrýval úpadek, se nepodobaly ničemu jinému, než dezintegračnímu
procesu, v němž každá lokalita, komuna, podnik, družstvo nebo obec unikala ústřední moci, aniž by
na ni zaútočila, začala prostě žít odlišně. Anarchismus a dokonce i regionalismus POUM vyjadřuje
španělskou originalitu v dělnickém hnutí, která je ovšem chápána špatně, pokud rozeznáváme pouze
negativní rysy tohoto „pozdního vývoje“ kapitalismu. Dokonce ani porážka z roku 1937 nevymýtila
elán stovek tisíců dělníků a rolníků zabírat půdu, továrny, činžovní domy, vesnice, zabavovat majetky a socializovat výrobu na základě autonomie a solidarity v každodenním životě, ohromující jak
pozorovatele, tak samotné účastníky.(12) Komunismus rovněž znamená znovupřivlastnění si podmínek existence.
Není lehké to říci, ale pokud tyto nespočetné činy a skutky, často přetrvávající několik let,
nasvědčují tomu (a stejně tak svým způsobem ruský a německý příklad), že probíhalo komunistické
hnutí, přestavující celou společnost a vykazující mocné podvratné síly ve velkém měřítku, je rovněž
pravda, že jeho osud byl zpečetěn již od léta 1936. Španělská občanská válka prokázala jak revoluční sílu komunitních svazků a forem, kterými kapitál pronikal, ale přímo je nereprodukoval – a
také jejich vlastní neschopnost dokončit revoluci. V případě, kdy nedošlo k přímému útoku na stát a
ustavení odlišných sociálních vztahů po celé zemi, odsoudily se tyto snahy samy k roztříštěné
samosprávě, uchovávající obsah a dokonce i formu kapitalismu, zejména co se týče existence peněz
a rozdělení práce podle jednotlivých podniků. Jakákoli pokračující existence námezdní práce totiž
prodlužuje hierarchii funkcí a platů.
Komunistické kroky mohly podkopat sociální základnu obou států (republikánského a nacionalistického) pouze zahájením řešení zemědělské otázky: v třicátých letech více než polovina
obyvatel trpěla podvýživou. Na povrch vyvřely podvratné síly a přivedly na veřejné fórum i ty nejutlačovanější lidi (například ženy), ale neprošly celou svoji cestou a nevykořenily samotné základy
systému.
Dělnické hnutí v hlavních španělských průmyslových centrech začalo ve stejné době
odpovídat těm regionům ve světě, které byly socializovány prostřednictvím totální nadvlády kapitálu nad společností, kde byl komunismus snad blíže na dosah výsledkem této socializace, ale zároveň
se stále vzdaloval, protože všechny vztahy se přetvořily do komoditní podoby. Na nový svět v těch22
to zemích se nicméně pohlíželo jako na svět patřící pracujícím, který má snad nezbytně průmyslovou tvář.
Španělský proletariát byl naopak i nadále formován spíše kvantitativním než kvalitativním
pronikáním kapitálu do společnosti. Z této skutečnosti čerpal jak svoji sílu, tak i slabost, jak
dosvědčují tradice a požadavky autonomie, představované anarchismem.
„V průběhu posledního století nedošlo v Andalusii k jedinému povstání, které by nevyústilo
ve vytváření komun, sdílení půdy, rušení peněz a vyhlášení nezávislosti… Dělnický anarchismus
byl velmi podobný. Také především požadoval možnost správy průmyslového sektoru odborovými
svazy a následně zkrácení pracovní doby a snížení požadovaného úsilí…“(13)
Jednou z hlavních slabin ale byl přístup k penězům. „Zrušení peněz má smysl pouze tehdy,
pokud v sobě obsahuje něco více, než jen nahrazení jednoho prostředku na měření hodnoty jiným.
Podobně jako většina radikálních skupin – ať už se nazývají marxistické nebo anarchistické
– španělští proletáři nepohlíželi na peníze jako na výraz či abstrakci reálných vztahů, ale jako na
poměřovací nástroj, účetní pomůcku a zredukovali tedy socialismus na pouze jiný způsob managementu stejných kategorií a základních komponent jako za kapitalismu.
K selhání opatření, namířených proti komoditním vztahům, nedošlo kvůli vlivu odborového
svazu UGT (stavějícímu se proti kolektivizacím) na banky – jako kdyby mělo být zrušení peněz
především provedeno nějakou centrální mocí! Uzavření soukromých bank a státní banky skoncuje s
peněžními vztahy pouze pokud jsou výroba a život organizovány způsobem již nezprostředkovávaným komoditami a pokud ano, tak na tomto základě komodity znovu postupně začnou ovládat celek sociálních vztahů. Peníze nejsou „zlem“, které musí být odděleno od jinak„dobré“ produkce, ale projevem (dnes se stávajícím stále více nehmotným) komoditního charakteru všech stránek
života. Nemohou být zničeny likvidací nějakých symbolů, ale pouze tehdy, když směna zmizí jako
sociální vztah.
Ve skutečnosti bez peněz fungovala pouze zemědělská družstva, ale často tak činila za pomoci lokální měny, kupónů, používaných jako „vnitřní peníze.“ Někde byly peníze odevzdávány
kolektivu. Někde pracující dostávali spotřební kupóny podle velikosti svých rodin, nikoli podle rozsahu odvedené práce („každému podle jeho potřeb“). Někde peníze nehrály vůbec žádnou roli a
zboží bylo lidmi sdíleno. Převládal rovnostářský duch a také odmítání „luxusu.“(14)
Nicméně rady, družstva a osvobozené vesnice, neschopné rozšířit nekomoditní vztahy mimo
nejrůznější autonomní zóny, se postupně proměnily na velmi ohrožený druh a dříve či později byly
zničeny zevnitř, nebo násilně potlačeny, ať již fašisty, nebo republikány. V Aragonu se v tomto
ohledu zvláště činila divize stalinisty Lístera. Poté, co vstoupila do vesnice Calanda, jejím prvním
činem bylo napsat na zeď „Kolektivizace jsou krádež!“
Kolektivizovat nebo komunizovat?
Už od dob První Internacionály anarchismus stavěl kolektivní přivlastnění si výrobních
prostředků proti sociálně demokratické společenské stratifikaci.
Obě vize nicméně berou počátek v identické potřebě kolektivního managementu. Otázka
ale leží: managementu čeho? Samozřejmě, že to, co sociální demokracie prováděla shora byrokraticky, španělští proletáři praktikovali zdola, se zbraní v ruce, každý odpovědný všem a odebírali tak
půdu a továrny menšině, specializované na organizování a vykořisťování druhých. Krátce řečeno,
byl to pravý opak třídní spolupráce socialistických nebo stalinistických odborů. Skutečností ale zůstává, že pokud braly do svých rukou produkci spíše kolektivy než stát a byrokracie, tak to ještě neznamená, že skoncovaly s kapitalistickým charakterem života.
Námezdní práce znamená zprostředkování činnosti, ať už se jedná o cokoli, od orání pole až
po tištění novin, pomocí formy peněz. Tyto peníze, dokonce i když na jedné straně aktivitu
umožňují, jsou jí dále rozšiřovány. Zrovnoprávnit platy, rozhodovat vše kolektivně a nahradit měnu
23
kupóny – to ještě nikdy nestačilo na vykořenění námezdně pracovních vztahů. Co spojují peníze,
nemůže být svobodné a dříve či později jimi bude ovládnuto.
Nahradit volnou soutěž sdružováním na lokálním základě byl zaručený recept na katastrofu,
protože pokud družstvo ve svém rámci zrušilo soukromé vlastnictví, tak zároveň samo vytvořilo odlišnou entitu a jako zvláštní prvek mezi dalšími v celku ekonomiky a tedy jako soukromé družstvo,
nucené prodávat a nakupovat, zapojovat se do obchodu s okolním světem, se obratem stalo podnikatelským subjektem, který – ať už mu to bylo milé či nikoli – musel začít hrát určitou roli v regionální, celostátní a celosvětové soutěži – nebo zaniknout.
Můžeme se jen zaradovat nad skutečností, že část Španělska tehdy doslova impolodovala,
nad tím, co mainstream nazývá „anarchií“ a co je nezbytnou podmínkou revoluce, jak kdysi napsal i
Marx. Zmíněná hnutí ale nechala pocítit svůj podvratný dopad ve formě odstředivé síly, posilující
také regionalismus. Obnovené komunitní svazky totiž kromě jiného každého uzamkly do vesnice
nebo sousedství, jako kdyby cílem bylo objevit znovu nějaký ztracený svět a zapomenutou lidskost
a postavit dělnickou čtvrť proti metropoli, venkov „obyčejných lidí“ proti komercializovanému
městu, jedním slovem sice postavit chudé proti bohatým, ale také malé proti velkému a lokální proti
internacionálnímu a zapomínat přitom, že pouhé družstevnictví je často jen synonymem pro
nejdelší možnou cestu ke kapitalismu.
Bez zničení státu nemůže proběhnout žádná revoluce. Jak k tomu ale dojde? Odražení
armády, zbavení se státní struktury a zvyklostí, založení nových způsobů veřejné debaty a
rozhodování -všechny tyto úkoly jsou neuskutečnitelné, pokud nejdou ruku v ruce s komunizací.
My nechceme politickou moc, chceme „moc“ změnit celý náš život. Je to historický proces, trvající
celé generace a můžeme si vůbec na tomto časovém pozadí představit, že bychom ještě platili za
jídlo nebo bydlení? Pokud je revoluce zamýšlena jako nejdříve politická a později sociální, vytvoří
aparát,jehož jedinou funkcí bude boj proti stoupencům starého světa, tj. vykonávat negativní
represivní funkci, kontrolní systém, nespočívající na jiném obsahu, než svém „programu“ a vůli
uskutečnit komunismus až jednoho vzdáleného dne, kdy to podmínky konečně dovolí. Tak se revoluce ideologizuje a legitimizuje vznik zvláštní vrstvy, pověřené dohledem nad dospíváním a očekáváním nejzářnějších pozítřků. Nejzákladnější podstatou politiky je neschopnost a neochota cokoli
změnit, politika spojuje to, co je od sebe již dávno odděleno. Politika spočívá na přítomné moci,
která spravuje, administruje, dohlíží, uklidňuje, potlačuje – prostě je zde.
Politický útlak (v němž celé myšlenkové školy vidí problém číslo jedna) plyne z neschopnosti lidských bytostí vzít osud do vlastních rukou a organizovat svůj život a činnost. Tento
útlak přetrvává pouze kvůli hrubému zbídačení lidí, které charakterizuje proletáře. Když se všichni
začnou podílet na utváření své existence, schopnost nátlaku a útlaku, nacházející se nyní v rukou
státu, přestane být uplatňovatelná. Společnost námezdní práce nás připravuje o naše prostředky
živobytí, výrobky a komunikace a nezastaví se ani před vpádem do kdysi soukromého prostoru a
našeho emočního života – to znamená že stát je skutečně všemocný. Nejlepší zárukou proti vzniku
nových mocenských struktur je co nejhlubší možné přivlastnění si podmínek naší existence na
všech úrovních. Například, i když si nikdo z nás nepřeje samostatně vyrábět elektřinu ve sklepě,
nadvláda státního monstra plyne rovněž ze skutečnosti, že energie (význačný pojem, jehož synonymem je v angličtině slovo „moc“) nás činí závislými na průmyslových komplexech, které – ať už
nukleární či nikoli – jsou vzhledem k nám nezbytně externí a unikají jakékoli kontrole.
Představovat si zničení státu pouze jak ozbrojený boj proti policii a armádě, znamená
chybně zaměňovat součást za celek. Komunismus je především aktivitou. Způsobem života, v němž
muži a ženy produkují svoji sociální existenci tak, že paralyzují nebo reabsorbují objevení se nové
moci.
Alternativa, vyjádřená Bordigou „Máme převzít továrnu, nebo převzít moc?“ (Il Soviet, 20.
února 1920), může a musí být opuštěna a překonána. My říkáme, že je vcelku jedno, kdo spravuje
produkci, ať už manažeři nebo dělnická rada, protože klíčové je provozovat produkci nikoli pro její
24
směnnou hodnotu. Říkáme -dokud pokračuje produkce pro směnnou hodnotu, dokud je produkce
oddělena od zbytku života, dokud si lidstvo kolektivně nepřisvojí produkci a prostředky k životu,
dokud existuje „ekonomika“, pak tedy jakákoli dělnická rada stejně bude nevyhnutelně znovu nahrazena manažery. To je bod, v němž se lišíme, jak od „radových“, tak od „bordigistů“ a důvod,
proč jsme rádi, když nám bordigisté říkají „radoví“ a ti nás zase označují za „bordigisty.“
Opouštíme XX století?
Španělské selhání z let 1936-1937 je symetrické vzhledem k ruskému selhání z let
1917-1921. Ruští pracující byli schopni uchopit pravomoci do svých rukou, ale nikoli je použít
prokomunistickou transformaci. Zaostalost, ekonomický rozvrat a mezinárodní izolace však samy
osobě nevysvětlují úpadek. Perspektiva, načrtnutá Marxem a možná uplatnitelná jiným způsobem
po roce 1917 prostřednictvím renesance nových forem komunitních zemědělských struktur, byla v
této době zcela nemyslitelná. Když ponecháme stranou Leninovo vychvalování taylorismu a Trockého ospravedlňování militarizované práce, pro takřka všechny bolševiky a drtivou většinu III.
Internacionály včetně komunistické levice, socialismus znamenal kapitalistickou socializaci PLUS
sověty a na budoucí způsob obdělávání půdy se pohlíželo jako na demokraticky spravované
velkostatky. Jediný, ale zato hlavní rozdíl mezi německo-holandskou levicí a Kominternou v pohledu na tuto otázku spočíval v tom, že levice brala sověty a demokracii vážně, zatímco ruští bolševici
– jak prokázaly jejich činy – v tom neviděli nic více než taktická hesla.
V každém případě bolševici jsou nejlepší ilustrací toho, co se stane moci, když je pouze
mocí, která se musí udržet bez toho, aby příliš změnila reálné podmínky.
To, co odlišuje reformu od revoluce, není násilný charakter revoluce, ale to, že spojuje povstání a komunizaci. Ruská občanská válka byla vyhrána v roce 1919, ale zpečetila osud revoluce,
protože vítězství nad Bílými bylo dosaženo bez komunizace společnosti a skončilo vytvořením
nové státní moci. Otto Ruhle ve své práci „Hnědý fašismus, rudý fašismus“ z roku 1939 zdůraznil,
jak dala francouzská revoluce povstat vojenské struktuře a strategii, odpovídající jejímu skutečnému
sociálnímu obsahu. Spojila buržoazii s lidem, zatímco ruská revoluce selhala ve vytvoření armády,
postavené na proletářských principech. Rudá armáda, kterou Polsko porazilo v roce 1920, již stěží
vykazovala nějaké revoluční rysy. Již velmi brzy, v polovině roku 1918, Trockij situaci shrnul třemi
slovy „Práce, disciplína, pořádek.“
Stát sovětů se logicky a zpočátku i v dobré víře držel za jakoukoli cenu, nejprve vzhledem k
perspektivě světové revoluce, pak sám pro sebe, s absolutní prioritou udržet jednotu společnosti,
rozpadávající se na kousky. Na jedné straně to vysvětluje ústupky, učiněné drobným rolníkům, po
čemž následovaly násilné rekvizice, což obé vyústilo v ještě intenzivnější rozvrat jakéhokoli komunitního života nebo výroby. Na druhé straně to vysvětluje i represe proti dělníkům a jakékoli opozici uvnitř strany.
V lednu 1921 se kolo historie protočilo celé. Revoluční vlna z roku 1917, uvedená v pohyb
vzpourami a základními demokratickými požadavky, skončila ve stejné situaci -kromě toho, že proletáře nyní utlačoval „proletářský“ stát. Moc, která dojde až k bodu, že zmasakruje kronštadtské námořníky ve jménu socialismu, který nemůže uskutečnit a ospravedlňuje své činy pomocí lží a pomluv, pouze demonstruje, že nemá v žádném případě komunistický charakter. Lenin fyzicky zemřel
v roce 1924, ale jako revolucionář zemřel již jako hlava státu v roce 1921 a velmi pravděpodobně
již mnohem dříve. Bolševickým vůdcům nakonec nezbyla jiná možnost, než se stát manažery státního kapitalismu.
Jak se hypertrofovaná politická perspektiva drží strategie zlikvidovat všechny překážky, které nemůže podvrátit, Říjnová revoluce se rozplynula do sebepožírající občanské války. Její patos
spočíval v tom, že moc, neschopná transformovat společnost, zdegenerovala do kontrarevoluční
síly.
25
Ve španělské tragédii zase proletáři, kteří vyklidili vlastní pozice, skončili jako zajatci
konfliktu, na jehož obou stranách za frontovými liniemi stál stát a buržoazie. V letech 1936-1937
španělští proletáři nebojovali pouze proti Frankovi, ale také proti dalším fašistickým zemím, proti
demokraciím a frašce „neintervence“, proti svému vlastnímu státu, proti Sovětskému svazu, proti…
Italská a německo-holandská komunistická levice (včetně Matticka v USA) byla mezi několika
málo lidmi, kteří tvrdili, že období po roce 1933 již bude zcela kontrarevoluční, zatímco mnoho
ostatních skupin (a mezi nimi i trockisté) nadšeně předvídalo podvratné potenciály ve Francii,
Španělsku,Americe atd.
Léta 1936-37 uzavřela historický moment, otevřený v roce 1917. Od této chvíle kapitál netoleroval jakoukoli jinou komunitu než svou vlastní, což znamenalo, že nemohl připustit existenci
stabilnějších radikálních proletářských skupin jakkoli trochu významnějších rozměrů. Konec
POUM byl předehrou zániku celého starého „dělnického“ hnutí.
V budoucích revolučních dobách nebudou těmi nejrafinovanějšími a nejnebezpečnějšími
stoupenci kapitalismu lidé, vykřikující prokapitalistická a prostátní hesla, ale ti, kteří pochopili, kam
až může zajít rozhodný společenský zlom. V žádném případě nebudou vychvalovat televizní reklamu a sociální podřízenost, navrhnou změnit život… ale za tímto účelem bude podle nich nezbytné
nejdříve vybudovat skutečně demokratický stát. Pokud se jim podaří získat nadvládu nad situací,
vytvoření této nové politické formy vyčerpá lidovou energii, vyplýtvá radikální tužby a pak, když se
prostředky promění v cíle, znovu učiní z revoluce ideologii.
Proti nim a samozřejmě také proti otevřeně kapitalistické reakci se proletáři budou muset
vydat cestou zmohonásobování a koordinovaného rozšiřování konkrétních komunistických iniciativ, které budou přirozeně odsuzovány jako antidemokratické nebo dokonce jako „fašistické“… Boj
za ustavení míst a momentů pro úvahy a rozhodnutí, umožňující autonomii hnutí, je neoddělitelný
od praktických opatření, zaměřených na změnu života.
„Ve všech minulých revolucích zůstal vždy nedotčen základní mód aktivity a jediné, oč šlo,
byla rozdílná distribuce této aktivity a redistribuce práce mezi rozdílné osoby, zatímco komunistická revoluce je namířena proti tomuto módu aktivity, jak existoval až dodnes a ruší námezdní práci a nadvládu určitých společenských tříd pomocí zrušení samotných tříd, protože je prováděná třídou, na kterou se ve společnosti nepohlíží jako na třídu a která se stala výrazem pro zrušení všech
tříd a všech národů atd. v samotné společnosti.“
26
Poznámky
1) Toto je kratší a zcela přepracovaná verze mé předmluvy k výběru Bilanových článků o
Španělsku 1936-39, vydané ve francouzštině v roce 1979 pod pseudonymem Jean Barrot, nyní vyprodané. Určité kapitoly z této předmluvy byly přeloženy do angličtiny jako „Fašismus a antifašismus“ a vydány několika nakladatelstvími, například Unpopular Books. Jsou dostupné na internetové stránce „For Communism.“ Starší verze „Když povstání umírají“ je přístupná na internetové
stránce Collective Action Notes.
2) Například D. Guerin: Fascism and Big Business, New York 1973.
3) A. Tasca: The Rise of Italian Fascism, New York 1966. The Italian Communist Left
1927-1945 od P. Bourrineta, ICC, Londýn 1992.
4) A. Pannekoek a Dělnické rady, S. Bricianer, Telos, dále P. Bourrinet, The Dutch Left.
Obě Bourrinetovy studie jsou přístupné na internetové stránce Infantile Disorder.
5) V. Richards: Lessons of the Spanish revolution, Londýn 1953. M. Seidman, Workers
Against Work during the Popular Front, UCLA, 1993.
6) V. Alba: Spanish Marxism versus Soviet Communism: a history of the POUM (spoluautor S. Schwartz).
7) Hold Katalánsku, duben 1938. V roce 1951 se této knihy neprodalo více než 1500 výtisků. Do cizí řeči byla poprvé přeložena až tento rok a v USA vydána o rok později.
8) Vypůjčuji si tento nadpis z knihy H. Paechtera Espagne 1936 - La guerre devóre la Revolution, Paříž 1986 (první vydání 1938).
9) Marx.
10) B. Rizzi
11) Marx
12) Mezi jinými Orwell a M. Low a J. Brea: Red Spanish Notebook, City Lights, San Francisco 1979.
13) G. Brenan: The Spanish Labyrinth, Cambridge 1990
14) F. Borkenau: The Spanish Cockpit, 1937.
27