Richard Rohr - Skryté věci (5.Dobrá a špatná moc).

Richard Rohr - Skryté věci (5.Dobrá a špatná moc).

Dobrá a špatná moc
„ Tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější.“ 1 Kor 12 22
Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svoje podání!“ Mk 7,9
Základní myšlenkou, která se prolíná celou Biblí, od knihy Geneze až po knihu Zjevení, je
velmi přímočará kritika moci. Ale kdykoliv se díváme na televizní zprávy, pracujeme v
nějakém výboru nebo se třebas účastníme svatby, vždycky si uvědomíme, že většina lidí má
otázku moci špatně postavenou.
Jenom velmi pozvolna dochází lidské vědomí k poznání, že je třeba využívat moc pro
jiné než egoistické a - v církvi, v politice, či dokonce v rodině a v manželství. Jakákoliv
kritika moci se natolik příčí naší přirozenosti, že se jí vyhýbá i podstatná část křesťanských
dějin. Pokud máte pochybnosti o tom, co tu tvrdím, stačí v televizi sledovat historický kanál.
Moc je téměř jedinou červenou nití celých dějin.
Dva epigramy na začátku této kapitoly jsou dvě moudře formulovaná místa v Písmu,
kterými bych chtěl ilustrovat dobré a špatné používání moci. V prvním citátu Pavel
povzbuzuje svoji komunitu, aby chránila a ctila ty, kteří nemají žádnou moc; ve druhém Ježíš
kritizuje náboženské vůdce za to, že zneužívají tradici k tomu, aby posilovali svoji vlastní
moc.
Dobrá moc je ta moc, kterou Ken Wilber v knize Sex, Ecology, Spirituality (Sex,
ekologie, spiritualita) nazývá „hierarchie podporující růst“, která je potřebná k ochraně dětí a
chudých, k ochraně celého světa zvířat a vůbec všech, kdo moc nemají. Špatná moc je moc
používaná pouze k vlastní ochraně, prosazování sebe sama a k udržování vlastního postavení.
Wilber by to nazval „dominantní hierarchie“. Trvá na tom, a já s ním souhlasím, že hierarchie
není ve své podstatě špatná, stejně jako není ve své podstatě špatná moc. Je jenom velmi
nebezpečná pro nás samotné i pro naše okolí, pokud jsme nezvládli svoje duchovní úkoly.
Ježíš jasně mluví o služebném vůdcovství a dokonce nás k němu nabádá (Mk 10,4245), jestliže toto služebné vůdcovství není praktikováno, můžeme očekávat, že nám bude
vždycky hrozit přehnaná reakce na jakékoliv vůdcovství a jakoukoliv autoritu. Je to věčné
kyvadlo dějin, které můžeme vidět až dodnes. Ježíš je nepochybně nejlepším příkladem dobré
moci - a z celého Písma je on současně i nejradikálnějším kritikem moci špatné.
Zdá se mi, že rozlišování mezi dobrou a špatnou mocí, dobrou a špatnou autoritou je
velmi důležité. Naštěstí biblický text oba typy předvádí a hodnotí, i když příklady špatné moci
značně převažují. (Pro příklad dobré autority se podívejte na Josefa, na Mojžíše a na Ježíše,
pro příklad špatné autority se můžete podívat téměř na všechny ostatní!)
Toto jsou velmi důležitá vyjasnění, protože dnes se v mnoha liberálních kruzích
vědomě či nevědomě odmítá jakákoliv zmínka o hierarchii; v mnoha konzervativních kruzích
se zase nadvláda hierarchie často považuje za pravý hlas Boží. Není divu, že jedni na druhé z
těchto dvou takto nestabilních pozic reagují tak přehnaně.
Vývoj vědomí, naznačený v biblickém textu, se pozvolna pohybuje od násilí k
nenásilí, od imperiální moci ke vztahové moci, od hierarchií, které vládnou, k hierarchiím
podporujícím růst, od božské moci králů ke služebnému vůdcovství. Klíčovým zlomovým
bodem je zcela nepochybně Ježíš a to je také důvod, proč se křesťanství stalo novým
náboženstvím s vlastním učením a praxí.
Tato bitva je asi tou nejtěžší ze všech bitev, které Bůh musí s lidstvem vést, ačkoliv by
to křesťané mohli mít vyřešené, pokud se budou inspirovat sdílenou mocí v samotné Trojici.
Zde je dilema, které text vytváří a ve skutečnosti neřeší: Chtějí a potřebují násilní lidé
násilného Boha a vytvářejí si ho, nebo způsob, jakým Bible na některých místech představuje
Boha jako občas násilného, legitimizuje či dokonce žehná naše násilné dějiny? Co bylo první?
1
Obě varianty se zdají být správné a těžko mohli vyrůst ze samotného příběhu Písma.
Jinými slovy řečeno, nenásilí přicházelo jen pozvolna, stejně pozvolna jako nedualistické
myšlení. Dominantní hierarchie potřebují ke svému přežití jak násilí, tak i binární myšlení.
Zdá se, že i dva tisíce let po zjevení Ježíše dosud mnoho lidí dává přednost
trestajícímu, vyhrožujícímu a násilnému Bohu a tato představa Boha pak vytváří stejný typ
lidí a stejný typ dějin. Když to může dělat Bůh, můžeme - a musíme - to dělat i my!
Průzkumy veřejného mínění po amerických prezidentských volbách v roce 2004 ukázaly, že
lidé, kteří měli zkušenost s autoritářskými rodiči nebo s takovým Bohem, dávali přednost
militantní silové zahraniční politice. Voliči, kteří zakusili (nebo si osvojili) takovou výchovu,
při které byl uplatňován dialog mezi rodiči a dětmi, nebo kteří měli zkušenost s náboženstvím,
které bylo otevřené dialogu, dávali přednost nemilitaristické zahraniční politice. Často si
utváříme obraz Boha nebo představu vlády podle svých rodičů, ať už je to představa dobrá
nebo špatná.
Ani psychologicky, ani duchovně vlastně neexistuje něco jako triumf moci.
Dominance je dominancí, nikoliv transformací. Způsob, jakým se někam dostáváme, určuje
to, kam se nakonec dostaneme. Ten, kdo je někým ovládán, se stane dalším vládcem nebo
smutnou obětí nebo obojím; to všechno vytváří závazky vůči společnosti i vůči sobě samému.
Možná přemýšlíte, jestli v dějinách vůbec najdeme tento vzorec jednání. Já sám jsem ho vídal
během čtrnácti let, kdy jsem sloužil jako vězeňský kaplan.
Jak prý řekl i sám Napoleon: „Jenom duchovní lidé jsou schopni skutečně věci měnit,
my ostatní je jenom přeskupujeme.“ Jenom Bůh je dostatečně trpělivý v čekání na skutečnou
změnu a dostatečně mocný, aby věděl, že nastane. Nám ostatním stačí „přestavět židle na
palubě Titaniku“, což násilí vždycky dělá.
Neproměnění lidé si zřejmě myslí, že problémy je možno řešit vnější silou, to
znamená změnit věci shora nebo zvenku. Boží slovo nás ale vede k několika druhům
duchovní moci. Je to tehdy, kdy věci nejsou jenom z vnějšku změněny, ale skutečně
proměněny, a proměněny nejsou shora, ale zezdola, ne zvenku, ale zevnitř. Nebo, jak to
formuluje Ježíš: „Napřed vyčisti vnitřek číše, pak bude čistý i vnějšek“ (Mt 23,26).
Dominantní moc, tedy to, co obvykle známe jako moc politickou, je schopnost
ovlivňovat události a další věci prostřednictvím donucování a trestání, vyhrožováním a
penězi, mocí vlastního postavení nebo jakoukoliv jinou vnější silou. Je iluzí, že by jeden
člověk mohl skutečně změnit druhého. Jediné, čeho můžeme dosáhnout, je z vnějšku
ovlivňovat nebo vynucovat jednání lidí. (Někdy je to ovšem dobré a potřebné, třeba pokud jde
o děti nebo pokud jde o zločince.)
Problém s politickou neboli dominantní mocí je v tom, že i v případě, že jí dosáhnete
dobrými prostředky, vždycky je třeba ji udržovat neustálým tlakem, který často vede k mnoha
hříchům - jimž se z nejasných důvodů už neříká „hříchy“. Pro lidi, kteří mají moc, je velmi
těžké, aby si nezačali dělat starosti hlavně s tím, jak manipulovat s fakty a především si udržet
svoji moc. Není pochybností o tom, že dominantní moc je mnohem výkonnější než jiné formy
moci. Z vnějšku se zdá být velmi výkonná, dokáže dosáhnout toho, že se věci uskuteční
rychle. Nese s sebou ale také mnoho negativních zátěží, které se často projeví až v další
generaci. Tyto zátěže současná generace ve své honbě za rychlými rozhodnutími nebývá
schopna zahlédnout.
Lidé nemají ani trpělivost ani pokoru, které jsou v Bohu. Chceme, aby se všechno
udělalo zítra, dneska nebo nejraději včera proto, abychom dosáhli svých bezprostředních cílů.
Duchovní moc je však schopnost ovlivnit události a druhé lidi prostřednictvím svého
vlastního bytí. Duchovně pokročilí lidé mění druhé lidi zevnitř prostřednictvím toho, jací sami
jsou, prostřednictvím toho, že se s druhými dělí o moudrost, nikoliv tím, že na ně vyvíjejí
vnější tlak. Je to pomalejší proces, ale přináší mnohem trvalejší výsledky.
2
Obecně se dá říct, že čím víc počítáme spíše s hrozbami, které přicházejí zvenku, tím
máme sami menší přístup ke své vlastní vnitřní síle. Zdá se, že se téměř vzájemně vylučují. A
naopak, čím více jsme v kontaktu se svou vnitřní silou, tím méně potřebujeme vnější sílu,
hrozby nebo nátlak.
Pro spiritualitu je podstatné, že se zabývá samotným bytím člověka, jeho vnitřní
motivací a postoji, jeho skutečným vnitřním zdrojem, není pro ni tolik důležité, co člověk
„dělá“. Činnost se vždycky postará sama o sebe, pokud je naše bytí v pořádku. Pokud se
příliš soustředíme na vnější formy a na úspěch, stáváme se povrchními, velmi lehce vynášíme
soudy, jsme rozpolcení a často jednáme zcela špatně - aniž bychom si to uvědomovali.
Bůh udává tón
Dokud nezískáme zkušenost s Bohem, který je ochotný na nás počkat, který nám mnoho
dovolí, který odpouští, který nám důvěřuje a bezpodmínečně nás miluje, nebudeme důvěřovat
žádné duchovní moci. Je to víceméně ztráta času přesvědčovat lidi, aby velkoryse milovali,
když se Bůh, tak jak jim je představován, zajímá o dosažené výkony, když miluje zcela
podmíněně a kvůli všemu se uráží, když je náročný a vyhrožuje lidem různým mučením,
pokud v něho nebudou „věřit“.
Bible naštěstí od samého počátku zpochybňuje tento druh moci a učí nás jinému. Mark
Townsend ve své nedávno publikované knize The Gospel of Falling Down velmi tvořivě a
zkušeným způsobem znovu ukazuje „krásu neúspěchu ve věku úspěšných“. Uvědomuje si, že
Bůh je schopen používat neuvěřitelné postavy, které jsou tím či oním způsobem všechny
neschopné, nezralé, nepřipravené, nepoužitelné. Biblický text je často ukazuje jako různým
způsobem „bezmocné“: Sára a Abraham, Mojžíš, Ráchel a Rebeka, David, Jeremiáš, Job a
Ježíš sám jsou toho prvotřídním příkladem.
Koho si Bůh vybral pro svůj hlavní pokus? Bůh si nevybral Egypťany, vybral si
Izraelity, zotročené lidi v Egyptě. V každé situaci musí docházet k objevení nového druhu
moci lidmi, kteří žádnou moc ne mají.
Dno, okraj, outsider, to jsou, jak v Bibli vidíme, privilegované duchovní pozice. Proto
je biblické zjevení, krátce řečeno, tak revoluční a dokonce převratné. Je to evidentně
protiestablishmentová literatura, i když byla ve velkém používána právě establishmenty, což
je jádro našeho interpretačního problému. Tak zvaní „maličcí“ (Mt 18,6) nebo „chudí
duchem“ (Mt 5,3), jak je Ježíš nazývá, jsou podle něj ti jediní, kteří jsou toto učení schopni
přijímat a kteří jsou schopni růst. Zdá se, že zde je Boží startovní místo, protože dokud si
nepřipustíme, „že jsme bezmocní“, nebudeme skutečně mocného uznávat, přijímat a ani ho
nebudeme hledat.
Když Mojžíš přivádí lid na pokraj Rudého moře, říká jim: „Nebojte se! Vydržte a
uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky
přihlížet“ (EX 14,14). Tady je ve zkratce naznačeno velké téma, kdy se mysl stává
kontemplativní a otvírá se milosti.
Přestaňte s pokusy. Nechtějte vlastní silou měnit skutečnost. Pochopte tajemství
odevzdání se a důvěry, a potom se to uskuteční na vás, skrze vás, s vámi, ve vás a často i v
rozporu s vámi. Mohli bychom říci, že jediný a věčný způsob, jakým Bůh tvoří, je creatio ex
nihilo, Jahve vždycky „tvoří něco z ničeho“. Křesťanskými pojmy pro toto věčné schéma jsou
„vzkříšení“ a „milost“. Všechny tři myšlenky vyjadřují jediné - že Bůh „přivádí mrtvé k
životu a dává vzniknout tomu, co není“ (Řím 4,17). Mohli bychom to nazvat „základní popis
Boží práce“.
3
Neplodné ženy a odvržení synové
Nejprve máme před sebou vyvolení Izraele, zotročeného národa na dně tehdejšího světa. Pak
ale následuje dlouhé rozvíjení zcela fantastického tématu „neplodných žen“! Člověk začne
mít za chvíli pochybnosti, co se to v Izraeli dělo, dokud si neuvědomíme, že neplodnost je
duchovní metaforou pro něco jiného.
Plodná, soběstačná žena nebývá nikdy v mimořádném postavení, ale bývá v něm právě
žena, která je od přírody neschopná mít děti, a ta je pak z nebe „obdařená milostí“. Všimněme
si, jak často se to stává: Sára, která nakonec porodí Izáka, Rebeka, která se vdá za Izáka a
porodí Jákoba a Ezaua, Ráchel, která se stane matkou Josefa, Benjamína a Efraima, Channa,
která posléze porodí Samuela, bezejmenná matka Samsonova, Alžběta, matka Jana Křtitele ty všechny připravují scénu pro klíčovou událost Mariina panenství. („Vždyť muže
nepoznávám! Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova!“) Smysl Mariina
panenství je shrnut v Gabrielově dramatickém zvolání: „U Boha není nic nemožného“ (Lk
1,38).
Podívejme se především na Channu (Annu), matku proroka Samuela. Podobně jako
jiné ženy, i ona přichází k Bohu kvůli své plodnosti, své identitě, hloubce své bytosti. V Bibli
máme krásný příběh, jak Channa v chrámě žádá Boha, aby jí dal schopnost počít dítě (1 Sam
1,1-18). Bůh jí dává syna, Samuela. Channa jde do chrámu a zasvěcuje ho Pánu.
Potom pronese tuto nádhernou modlitbu: „Zlomen je luk bohatýrů, ale ti, kdo klesali,
jsou opásáni statečností. Sytí se dávají najmout za chléb, hladoví přestali lačnět. Neplodná
posedmé rodí, syny obdařená chřadne. Jahve ochuzuje i obohacuje, ponižuje a též povyšuje.
Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka“ (1 Sam 2,4-8).
Velký duchovní a politický obrat začíná! Téma ze všech témat nejdůležitější (milost,
svobodná volba, zaměření se na ty, kteří jsou na dně) získává svůj tvar. Bůh obrací hodnoty
světa vzhůru nohama (Sk 17,6). Teď už víme, kde se Ježíš naučil jedno ze svých nejčastějších
a nejvíc provokativních krátkých výroků, „poslední budou prvními a první posledními“ (Mt
20,16; Lk 13,30; Mk 10,31; Mt 19,30). Naučil se je ze svých vlastních židovských dějin.
(Nikoho nepřekvapí, že slova použitá pro Mariin Magnificat (Lk 1,46—55) pocházejí
převážně z modlitby Channy. Není žádnou náhodou, že katolická mytologie zvolila její
jméno, možná i její duchovní identitu, pro matku Marie a babičku Ježíšovu. Nazvali jsme ji
„svatá Anna“, což je forma jména Channa, přestože o ní v Písmu žádná zmínka není.
To je vše, co Bůh potřebuje k tomu, aby se mohl vlomit do světa! Naprosto to
vyrovnává hřiště dějin tím, že se místem startu stává něco, co by nikdo z nás neočekával:
vstup na něj není na základě hodnosti a urozenosti, ale na základě nehodnosti! Děje se to ale
skrytým způsobem, kterého si povšimnou jenom ti, kdo stojí na okraji, „dokonce i ty, kteří
nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou něco“, jak Pavel posléze tuto
rozvratnou moudrost vyjádří (1 Kor 1,28).
Zdá se, že dokud nejsme z nějakého systému vyloučeni, nejsme schopni rozeznat
všechny modly a lži, všechny stinné stránky tohoto systému. Toto je privilegované „poznání
obětí“. Otevírá to hrací pole, poskytuje to rovný přístup všem, pokud o to stojí, protože už to
není scénář vítězů, který by z toho chtělo ego udělat, ale scénář života, který nyní zahrnuje
všechny tyto tak zvané ztroskotance.
Zdá se, že lidé, kteří se spokojeně nacházejí uvnitř svých skupin, jsou postiženi jakousi
„strukturální slepotou“. Neuvědomují si, že je to především systém přináležitosti, který si
vytvořili sami pro sebe.
Je důležité vědět, že lidé mohou mít osobně dobré úmysly a být upřímní, ale ze své
pozice v nějaké struktuře mohou být neschopní vidět určité věci. Ježíš cituje Izaiášovu výzvu,
4
když chce popsat tuto sociální slepotu: „Budete stále poslouchat, a neporozumíte, budete se
ustavičně dívat, a nic neuvidíte“ (Iz 6,9; Mt 13,14). Je to zvláštní, ale Ježíš tuto výzvu používá
jako úvod ke svému vyučování prostřednictvím podobenství. Ti, kteří jsou uvnitř (insideři)
jsou ze své podstaty dualističtí, protože se oddělují od těch, kteří stojí mimo, tak zvaných
outsiderů.
Podobenství se nikdy nedají vykládat dualistickým způsobem. Tím jsou velmi
podobné zenovým koánům nebo konfuciánským hádankám, které nás chtějí přimět k tomu,
abychom se dokázali podívat na své vlastní předsudky a zkreslená přesvědčení. Všechny
narušují to, co považujeme za logické.
Stejné téma je také vyjádřeno v některých mužských metaforách, jako na příklad
zapomenutý nebo odmítnutý syn, třeba Josef, David a Ezau. Davidův otec, Jesse, ukazuje
všechny své syny Samuelovi (1 Sam 16,1-13), a Samuel se zeptá: „Nemáš ještě jednoho?“
„Máš pravdu, je tu ještě jeden chlapec, pase stádo. Zapomněli jsme na něho,“ jako by Jesse
odpověděl. Samuel mu říká: „Pošli pro něho, protože neusedneme ke stolu, dokud on
nepřijde!“ (verš 11).
Samuel ho pomaže olejem ihned, jakmile přijde. „To je on“ řekne. Ovšem, že se tento
opomenutý syn stane velkým králem Davidem, archetypálním celistvým mužem židovského
Písma. David je zároveň milovník i válečník a skrze Nathanův zásah také prorocký moudrý
muž. Jsou v něm tedy spojeny všechny čtyři části mužské duše. Odmítnutý syn ví, co
synovství skutečně znamená - možná proto, že po tom toužil tak dlouho. Ježíš s tímto
tématem pracuje ve svém klasickém příběhu ztraceného syna (Lk 15,11-32).
Je to vždycky ten, na koho se zapomnělo, jako třebas odmítaný prorok Jeremiáš nebo
nespravedlivě trpící Job, kdo rozumí věcem do větší hloubky a prolamuje se k osvícení. Izaiáš
zjevně tuto myšlenku přetváří do umělecké podoby v pasážích, které nazýváme „Čtyři hymny
trpícího služebníka“, (Iz 49-53).
Františkánská teoložka Ilia Delio ve svém díle Boží pokora tuto myšlenku shrnuje.
Konstatuje, že než se s Bohem setkáme, vnímáme ho jako všemohoucí moc, po setkání s ním
ho vnímáme jako pokornou lásku. Na toto kladli vždycky františkáni důraz: Bůh je,proti všem
našim očekáváním, pokorný! Po Ježíšovi už Bůh nemůže být vnímán jako Pantokrator nebo
Všemohoucí, ale jako člen pokorné a sebevydávající se Trojice. Takový je Bůh, kterého
František objevil v Ježíši.
Znovu a znovu, v Exodu, v knihách Soudců, v Jozuovi, Samuelovi, v 1. a 2. knize
Královské, chtějí vůdcové izraelského národa vytvářet aliance pro svoje vojenské bezpečí.
Bůh jim ale vždycky říká, že žádné aliance, žádné smlouvy, žádné koně, žádné válečné vozy
mít nemají: Důvěřujte jenom Bohu. Je to naprostá naivita? Nebo je to pokus šokovat a
proměnit konvenční moudrost?
Jak by řekli Cynthia Bourgeault a další autoři, počáteční vědomí, které je téměř zcela
zaměřené na výhru či prohru, si nedovede představit, že by tyto myšlenky mohly být čímkoliv
jiným než zbožnými řečmi. Moudrost je „jiný způsob vědění“ a chápe věci na vyšší úrovni,
komplexněji - my to zde nazýváme „proměnění“ nebo nedualistické myšlení.
Lidské ego se vzpírá změně možná víc, než čemukoliv jinému, proto se také vždycky
brání jakékoliv výzvě ke zranitelnosti, kterou vnímá jako to, že přestává mít věci pod
kontrolou. Vzpomeňme si na Gedeona v knize Soudců (Sd 6-7). To je přece úplně nesmyslný
příběh! Bůh potřebuje zredukovat jeho vojsko z 22 000 na 300! Jahve říká: „Aby se Izrael
vůči mně nevychloubal: Vysvobodil jsem se vlastní rukou“ (7,2).
Bůh musí lidi učit, že existují alternativy k hrubé síle. Jestliže to jediné, co se naučíme,
je umění kladiva, pak vnímáme všechno ve svém živote jako další hřebík. Avšak tato širší
moudrost se postupně stane naší schopností žít společenství, být trpěliví, odpouštět a jednat
prozíravě (viz Lk 16,8 a předchozí podobenství o nepoctivém služebníkovi).
5
Proč by se ale měl v Písmu projevovat takový podivný postoj, který zcela odporuje
kultuře společnosti? Jak bychom mohli očekávat, že tomu bude jakýkoliv prakticky uvažující
člověk věřit nebo podle toho žít? Zdá se, že dominantní moc odpovídá našemu testosteronu a
proto je častěji duchovní záležitostí mužů.
Možná je to tak, že Bůh nemůže riskovat, aby svěřil moc někomu jinému než lidem,
kteří prohlédli iluze moci a svoji identitu založili na něčem jiném. Všichni ostatní budou svoji
moc zneužívat a obvykle budou zneužívat i náboženství. Dokonce i všechna tři Ježíšova
pokušení, dříve než začne svoje veřejné působení, jsou vlastně pokušeními zneužití moci (Mt
4,1-11). Jestliže se i Ježíš musel těmto věčným „démonům“ postavit tváří v tvář, musí jistě
každý z nás před pokládat, že působí v každém z nás - dokud se neuskuteční radikální řez.
Můžeme tento řez nazvat konverzí, pokáním nebo metanoiou.
Ale i když prožíváme konverzi, vstupujeme do ní se svým naprosto falešným já (self),
a ani skutečnost, že se připojíme k nové skupině, ani to, že prožijeme silnou emotivní
zkušenost s Bohem, obvykle toto já (self) nepromění v jeho hloubce, pokud ho vůbec nějak
promění. Tato proměna je celoživotní záležitostí milosti, odevzdání se a modlitby.
Žalmy
Většina žalmů (ne všechny) odhaluje značně vysokou úroveň duchovního vědomí a také
různé stupně víry. Ukazuje se v nich dobrá i špatná moc u lidí a určitě si zaslouží, aby se staly
modlitbami a písněmi věřících lidí.
Podle mne ukazují žalmy různorodost a šířku duchovní zkušenosti, kterou svatý Jan od
Kříže tak odvážně popisuje: „Bůh vede každou duši jinou cestou, takže jenom ztěžka se
najdou dva lidi, kteří by šli po stejné cestě třeba jen na polovině svého putování k Bohu.“ To
je zřejmě důvod, proč tolik lidí dnes hledá duchovní vůdce, protože obecná rada pronesená od
ambonu nám při řešení většiny, a možná i všech, osobních záležitostí naší duše příliš
nepomůže. Ale často jsou toho schopny žalmy.
Walter Brueggemann, zřejmě můj nejoblíbenější znalec Bible, rozděluje žalmy do tří
velkých částí, což považuji za velmi užitečné: žalmy orientace (potvrzující tradici), žalmy
dezorientace (prorocké rozpoznání, jak některé věci nefungují nebo nejsou pravdivé) a žalmy
znovu nabyté orientace (reorientace - úroveň moudrosti nové syntézy víry). V různých
obdobích našeho života potřebujeme všechny tyto tři orientace, až nakonec, u duchovně zralé
osobnosti, působí jako jeden celek.
Je velmi prospěšné, že jak úroveň zákona (orientace), tak úroveň proroků
(dezorientace) i moudrosti (reorientace) jsou potvrzeny ve všech 150 žalmech a - na rozdíl od
současné doby - ani jedna z těchto úrovní nejsou nazývány heretické nebo bezvěrecké. (Totiž
lidé, kteří uvázli na prvním stupni, obvykle nazývají lidi na dalších dvou stupních „hříšníky“
nebo „heretiky“, což se projevuje i v evangeliích.)
Žalmy jako celek popisují jak nutné tři kroky vpřed, tak často i dva kroky vzad (na příklad
Žalm 13‘7,9), ze kterých se náš celý život skládá. Pokud jde o naše téma, velmi často
idealizují trpícího člověka, chudáka, zdánlivého ztroskotance, zvláště v žalmech dezorientace
a reorientace.
Téměř třetina žalmů jsou Žalmy nářků, ale ty se, jak už jsem řekl, v církevní liturgii
téměř neobjevují. Odhalují cestu k něčemu jinému, než je „scénář pro vítěze“, a zároveň pro
to připravují půdu. Umožňují nám, abychom cítili odvrácenou stranu věcí, abychom ji
vyjádřili i se k ní veřejně přiznali. Umožňují nám stěžovat si Bohu a věřit, že Bůh takové
stížnosti může přijímat. Žalmy nářků nám pomáhají si uvědomit, že nemůžeme uzdravit to, co
nevezmeme na vědomí, a zřejmě vyjadřují i důležitý význam osobního vyznání vin nebo
6
„společné svátosti smíření“. Pouze Bůh odpouští, ale pro uzdravení je nutné i sdílení s
ostatními.
Jiným příkladem může být Žalm 123: „Tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu
Bohu, dokud se nad námi nesmiluje. Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi!
Dosyta jsme zakusili pohrdání. Naše duše už dosyta zakusila posměchu sebejistých a
pohrdání pyšných.“ To jsou zřetelně lidé, kteří byli na dně, ale kteří „zvedají své oči k
Hospodinu“. O těchto očištěných lidech mluví proroci jako o anawim, o zbytku, o očištěných
(např. Sof 3,11-20). Byli dostatečně dlouho „vně věcí“ ‚ aby mohli pochopit krásu vnitřku a
mít z ní požitek.
Přemýšlejte o dalším, krátkém Žalmu 131: „Hospodine, nevypíná se mé srdce,
nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi, pro mě nedostižnými. Spíše jsem uklidnil
a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně. Izraeli, v
Hospodina doufej nyní i navěky.“ To je úroveň víry, která může přijít teprve po tom, co
člověk pobýval v břiše ryby!
Židovský národ se velmi liší od všech ostatních národů, které se v dějinách lidstva
dosud objevily. Vidíme, jak účinné už Boží slovo je. Pravá transcendence vždycky zahrnuje i
předchozí stupně a neodmítá je ani netrestá, na rozdíl od většiny reforem a revolucí, které se
v dějinách uskutečnily. To je pravé usmíření, uzdravení a odpuštění a vždycky charakterizuje
zralé věřící. Oni pak následně děkují Bohu za všechny zkoušky a bolesti.
Dobrá moc
Moc nemůže být ze své podstaty špatná, ve Skutcích apoštolů, i u Lukáše a Pavla se slovo
moc používá pro označení Ducha svatého, který je zde charakterizován jako dynamis, to
znamená moc, síla (Sk 10,38; Lk 1,35; 24,49; Řím 15,13; 1 Kor 2,5). „Ale až na vás sestoupí
Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky.., až na konec země“ (Sk 1,8).
Lidé se stávají, jakmile se dotknou svého vnitřního zdroje, živými ikonami, ani ne tak
ikonami poselství slova, spíše samotného Božího obrazu (Iz 43,10). Podle jakékoliv analýzy
je to pravdivá, pokorná a důvěřující moc. Je to konečný smysl dobře zakotveného člověka.
Pavel výstižně naznačuje Boží strategii v Řím 8,16: „Spolu s naším duchem to
potvrzuje sám Duch svatý, že jsme Boží děti.“ Cílem je sdílené poznávání a společná moc,
kterou zcela iniciuje Bůh a kterou nám dává, jak to vidíme dramaticky podané v události
Letnic (Sk 2,1-13). Stejně jako to bylo při samotném početí v Mariině lůně, „stává se to na
nás,“ a jediné, co my sami můžeme pro to udělat, je otevřít se životu z tohoto daru moci,
radovat se z něho a čerpat z něho. Jenom blázen by si mohl myslet, že si ho sám vytvořil.
Protože chce překlenout nekonečný rozdíl mezi božským a lidským, pracuje Bůh na
tom, aby zasadil kousíček Boha, Ducha svatého, přímo do nás samých (Jer 31,31-34; Jan
14,16 a d.) To je skutečný smysl „nové“ smlouvy, v tom spočívá výměna našich „srdcí z
kamene za srdce z masa“, kterou přislíbil Ezechiel (36,25-26). Není to nádherné?
Myslím si, že Boží přebývání v nás je skutečnost, která odlišuje autentickou
křesťanskou spiritualitu od ostatních spiritualit. Jak už ale mnozí řekli, Duch svatý je dosud
„ztracenou“ či dosud neobjevenou osobou Nejsvětější Trojice. Není divu, že jsme příliš
hledali všude možně, na všech nevhodných místech, jestliže jsme nenavázali kontakt se
skutečnou mocí, s Duchem, který v nás přebývá (Řím 8,9, 11; 1 Kor 3,16-17).
Moc sama o sobě nemůže být špatná. Prostě potřebuje být znovu propojená a znovu
definovaná jako něco, co je širší než dominance nebo hrubá síla. Bible nám spíše odhaluje
paradox moci, než že by tvrdila, že je moc špatná. Jestliže je Duch svatý moc, potom musí být
moc dobrá, nemůže to být vždycky jenom to, co je důsledkem ambicí nebo chtivosti. Ve
skutečnosti mají ženy, které jsou opravdu duchovní, nebo muži, kteří jsou opravdu celiství,
7
obrovskou moc. V lidech, jako byli Mojžíš, Ježíš nebo Pavel, můžeme předpokládat, že právě
jejich mocné ego Bůh použil, stavěl na něm a proměňoval ho, ale neodmítl. Jestliže
nepojmenujeme dobrý smysl moci, budeme se vždycky smiřovat s tím špatným nebo se
budeme vyhýbat našemu mocnému povolání.
Bůh, kterého nám Bible odhaluje, nemá zájem na tom, aby nás udržoval v postavení
dětí (1 Kor 13,11) nebo „sirotků“ (Jan 14,18). Bůh si přeje mít dospělé partnery, kteří jsou
schopni sami unést moc a kritiku (např. Žid 5,11-6,1).
A jaký je důvod, že jsou schopni unést svoji moc? Je to především proto, že ji
nepotřebují, za druhé proto, že vědí, že tato moc jim nepatří. Obvykle nemůžeme zvládat moc,
pokud nepřestaneme vnější moc potřebovat. Máme-li skutečnou moc, nepotřebujeme ji
vystavovat na odiv. Pokud víme, že jsme používáni vyšší mocí, nebereme svoji malou moc
příliš vážně.
Když máme tuto moc uvnitř, nepotřebujeme ji vystavovat na odiv a předvádět ji všem!
Potom jsme velmi podobní Bohu, který je schopen čekat 14 miliard let, nechat tento vesmír
vyvíjet se tak, jako by byl na Bohu nezávislý! Lidé, kteří mají v sobě takovou božskou moc,
se dokážou o svoji moc často nejlépe dělit, dokážou tuto moc používat pro společné dobro:
„Usilujte o dary lepší,“ může jim říct Pavel (1 Kor 12,31). Ví, že je nezneužijí, protože se
podílejí na širší moci těla Kristova, ví, že oni si tyto dary nedrží nezávisle na ostatních nebo
jenom kvůli vlastním ambicím a žádostem.
V Novém zákoně opakovaně můžeme vidět, jak se apoštolové velmi pomalu dobírali
pochopení Kristova poselství. Hned poté, co je Ježíš učil, v čem spočívá služebné vůdcovství,
začali se mezi sebou přít, kdo z nich je největší (Mk 9,30-37), a později se jejich pošetilost
znovu opakovala (10,32 a další). Měli bychom vědět, že to je míněno jako politická
karikatura, a měli bychom se tudíž při čtení popadat za břicho smíchy. Ježíš je učil, v čem
spočívá cesta sestupu, a oni přemýšlejí, který z nich bude příští arcibiskup!
Žil jsem dost dlouho v církevních kruzích, abych mohl potvrdit, že se to příliš
nezměnilo - v každé době je přirozenost ega stejná. Do značné míry jsou kněží připravováni a
dokonce i oblékáni a oceňováni kvůli své roli a funkci a ne kvůli tomu, jak jsou schopni
budovat vztahy, rozvíjet spiritualitu, Či dokonce jak jsou kompetentní. Není to tedy jenom
jejich chyba, kariéra a ambice jsou hlubokou mužskou potřebou, před kterou nás tyto texty
chtějí varovat. Muž (nebo žena!), který neví, kým uvnitř sebe sama je, bude toužit po všech
formách moci: různých titulech, oblecích, přednostech, rolích a různých výhodách.
Církev sama se příliš často rychle snaží zavděčit, přestože si Ježíš z takového jednání
opakovaně tropil posměch a odsuzoval ho (Lk 20,45-47; Mt 23,1 a další). Právě na těchto
pasážích z evangelií se ukazuje, jak velmi selektivně čteme Písmo, ve všech denominacích.
Strukturální slepota je možná ještě více rozšířená než slepota osobní. Často vás sama vaše
skupina oddaluje od pravdy a od vlastní upřímnosti.
Před rokem 313 n. 1., kdy Konstantin prohlásil křesťanství za státní náboženství, jsme
byli na dně společnosti, což bylo ideální místo, odkud se dalo evangeliu porozumět. Přes noc
jsme se dostali ze dna na vrchol, doslova z katakomb do bazilik.
Samotné slovo basilica znamená „paláce krále a královny“. Římské basiliky byly
velké budovy, kde se konaly soudy nebo jiná veřejná shromáždění a tyto baziliky začaly
sloužit jako náš bohoslužebný prostor. Stali jsme se státním náboženstvím římského císařství
a začali jsme číst evangelium z pozice moci místo z pozice bezmoci. Podařilo se nám předělat
Ježíše z „tichého a pokorného srdcem“ (Mt 11,29) na spravedlivého soudce, kterého vidíme v
Sixtinské kapli, nebo na „Pantokratora“ byzantského umění a moderních katedrál. Svým
způsobem je to jiné náboženství!
Hroutící se římské impérium potřebovalo imperátora a Ježíš byl použit k tomu, aby
zaplnil mezeru, čímž se velká část jeho učení stala doslova nesrozumitelnou a
nepochopitelnou. Představa, že vztahy v Trojici vypovídají o pravé podobě Boha, se nám
8
vytratila: Otec se stal vzdáleným a rozhněvaným, Ježíš se stal požadovaným imperátorem a
Duch svatý byl z mnoha praktických důvodů zapomenut.
Imperiální systém si nepřeje ani milosrdenství, ani tichost nebo systémy, které člověka
proměňují, mnohem více totiž potřebuje zákon a řád a jasné systémy přináležitosti. Zde leží
počátky stálého pokušení k „církevnictví“, které přežívá v plné síle dodnes a které je zřejmě
důvodem, proč jsme tak často my sami moc zneužívali.
Díky Boží milosti byli světci a svatí lidé v každém století a v každé skupině schopni
pochopit to, co je podstatné, ovšem pouze tehdy, jestliže byli ochotní se vydat tou bolestnou
cestou sestupu, kterou my katolíci nazýváme „křížová cesta“, Ježíš ji nazýval „znamení
Jonáše“, Augustin ji nazýval „velikonoční tajemství“ a apoštolské vyznání víry „sestup do
pekel“. Bez těchto cest sestupu tu prostě zůstává něco, co se týká Boží podstaty a přirozenosti
duše a co nejste schopni pochopit.
„Můžete pít z kalicha, ze kterého budu pít já?“ zeptal se Ježíš Jakuba a Jana, kteří ještě
pořád chtěli funkce. „Můžeme!“ odpověděli a Ježíš jim na to řekl to, co můžeme parafrázovat
jako: „Skutečně budete a musíte, ale mě funkce nezajímají“ (Mt 20,22-23). Náboženství je
převážně pro ty, kteří se bojí pekla; spiritualita začíná mít smysl pro lidi, kteří peklem prošli,
to znamená pro ty, kteří se hluboce napili těžkostí života.
Ježíš přišel jako oběť lidských dějin, protože, duchovně řečeno, jenom oběť může
odhalit temné i jasné stránky těchto dějin. Oběť ví, v čem spočívá skutečné vítězství a jaká je
skutečná role těch, kdo jsou do všeho zasvěceni. Proč by jinak Ježíš říkal něco tak podivného,
jako: „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám
připisovat každou špatnost!“ (Mt 5,11)?
Pravda je, že zranění a odmítnutí lidé mají mnohem větší šanci vidět jasně a mít co říct
(mají ale také větší šanci být zahořklí!) Ježíš stále posílá své následovníky na tuto cestu,
protože moudrost se ukazuje a projevuje v tom, co dokážete udělat se svojí bolestí! Je to
jedinečná a potřebná perspektiva, což vždycky chápali básníci, umělci a vizionáři. Ve
skutečnosti nevím, jakým jiným způsobem se dá rozumět všem blahoslavenstvím (Mt 5,1-12).
Obvykle je to právě člověk na okraji (outsider), kdo je nejlépe schopen rozpoznat
skutečně funkční systémy víry, systémy zabezpečení i skupinové iluze. Člověk, který je ve
společnosti zcela uznávaný (insider), se cítí uvnitř příliš pohodlně, když vidí idoly a
samoobslužné mechanizmy své země nebo své instituce. To dosahuje svého vrcholu a
naléhavosti v Ježíšově učení o lásce k nepřátelům - ne je jenom tolerovat, ale přímo „milovat“
a „modlit se za ně“! (Mt 5,44). Pouze tehdy, když své kritiky milujeme, můžeme být otevření
rozvratné pravdě, kterou oni často vyslovují, přestože to může být jenom deset procent z celé
pravdy. Moudrý člověk stojí i o těch deset procent!
Základ pro porozumění této pravdě je položen již v hebrejském Písmu: „Obřežte tedy
svá srdce... Neboť Jahve, váš Bůh, je Bůh bohů, a Pán pánů, Bůh veliký, silný, vzbuzující
bázeň, který nikomu nestraní a nebere úplatky, který zjednává právo sirotku a vdově, miluje
přistěhovalce (outsidra) a dává mu chléb i oděv. Milujte tedy přistěhovalce, neboť i vy jste
byli přistěhovalci v egyptské zemi“ (Dt 10,16 a další). Písmo vede Izraelce k tomu, aby se
vždycky dívali na věc ze strukturálního hlediska toho „druhého“, a my to dodnes vidíme v
politice mnoha Židů, kteří usilují o spravedlnost (Lv 19,34 a Ex 22,20 a další).
Předpokládáme, že by mělo platit: „Kažte hluboké poselství a budete odmítnuti“. Ale
ve skutečnosti spíše platí: „Buďte odmítaní a pak budete mít pro lidi hluboké poselství“.
Všimněme si toho, že proroci jsou téměř z definice mimo establishment společnosti a jsou
vždycky pronásledováni (Mt 5,12; 23,34). Ježíš je jistě archetypem takové po stavy, zdánlivě
nevzdělaný laik, přesto však stojí na ramenou svých předchůdců, Josefa, Jeremiáše, Joba a
Jana Křtitele, kteří byli také odmítáni a pronásledováni.
Někteří světci se vydali stejným směrem, jako třebas František a Klára z Assisi,
Vincent z Pauly, Benedikt Josef Labre a Simone Weilová, abychom uvedli alespoň některé.
9
Svatá Terezie z Lisieux to nazvala svojí „malou cestou“ - je jedinou osobou, která bez
jakéhokoliv formálního vzdělání byla prohlášena za učitelku církve.
Rituály přechodu
Tato moudrost outsidera brání skupinám v tom, aby si samy sobě vystačily, což je jev, který
se zdá být podstatou institucionalizace. „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit,
pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost! Radujte se a jásejte« (Mt 5,11-12).
Tato moudrost nás také udržuje v otevřenosti vůči tolik potřebné kritičnosti a usměrňování. Já
sám se musím modlit za to, abych každý den alespoň jednou zažil nějaké ponížení. To je
jediný způsob, jak mohu zjistit, jak na tom momentálně jsem a kam směřuji; zda pracuji na
Božím díle, nebo na díle Richardově.
Byl snad Ježíš sadomasochista? Měl potěšení v trpitelství? James Alison ve své knize
On Being Liked tvrdí, že nikoliv, že jenom znal velmi privilegovanou cestu poznání, kterého
se dostává těm, kdo jsou jakýmkoliv způsobem stavěni na okraj společnosti, vyháněni a
vylučováni z ní, kdo jsou postižení nebo jsou v jakémkoliv menšinovém postavení. Ti všichni
vědí cosi, čeho nejsme schopni se jiným způsobem dobrat.
Všimněme si základního Ježíšova způsobu, jakým vyučuje apoštoly. Posílá je daleko
od skupiny, často ve dvojicích. „Nic si neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani
peníze, ani dvoje šaty“ (Lk 9,3).
Snadno si dokážeme apoštoly představit, jak se tomu vzpírají. Kdo by se chtěl vydat
na takovou cestu? Ježíš je posílá do situace, která musí skončit fiaskem, odmítnutím nebo
zraněním, posílá je do situace, ve které budou muset spoléhat na druhé lidi a na Boha. Tyto
situace vedou k cestě pokorné lásky a důvěry a nutí nás dívat se zvenku dovnitř. Popravdě
řečeno, většina nás ze Západu tráví celý život tím, že se díváme zevnitř ven. Dívat se dovnitř
„z druhé strany“ je nádherný duchovní iniciační rituál, hledání vize nebo procházka, jak to
nazývají domorodci. Myslím, že evangelium říká, že je to nutná perspektiva.
Celá staletí jsme s těmito texty zápasili zvláště my, františkáni, protože František je
bral doslovně. Žádný z nás nikdy nedokázal žít a dostát jeho radikalismu. Říkáme:
„Potřebujeme budovy, potřebujeme počítače, telefony a auta, abychom mohli na této dobré
věci pracovat“. Nestačíme na to všechno. Nejsme schopni uvěřit, že Ježíš toto učení myslel
zcela vážně. A tak to prostě ignorujeme, jako ostatně nebereme v úvahu i většinu Bible.
Evangelikální protestanti dělají totéž, a to i ti, kteří tvrdí, že berou Bibli doslova.
Ale tato přísná strohost nebyla programem pro celý život, ale spíše to byl iniciační
rituál, výcvikový kurz ve zranitelnosti a vytváření společenství. Ježíš říká svým apoštolům,
jak to je: „Musíte tím projít, jinak nebudete nikdy schopni empatie, soucitu a identifikace s
bolestmi světa, kterým jste povoláni sloužit. Jinak budete používat službu bratřím a sestrám
jako profesní krok, ne jako pokornou službu.“ Zdá se, že nějaký takový iniciační rituál je
nezbytně nutný k prolomení našeho základního narcismu. Pavel říká to samé a je to jediný
případ, kdy se, pokud se nemýlím, v Písmu používá slovo iniciace (Flp 4,11-13).
Z hlediska duchovního vždycky měly a mají ženy výhodu a vlastně v žádném období
dějin nepotřebovaly iniciaci, protože téměř ve všech patriarchálních kulturách jsou právě ony
v postavení toho, kdo je vespod. Netvrdím, že to je spravedlivé nebo že to je Boží vůle,
protože to není pravda. Ale, duchovně řečeno, je to ve skutečnosti dobrá startovní pozice. Je
to „epistemologická výhoda“, abychom použili filozofického slovníku, ženy mají výhodu v
tom, jakým způsobem poznávají.
Je to velký posun k pochopení toho, co je třeba vědět - být vespod a ne nahoře. Co
jiného měl Ježíš na mysli svým nejznámějším heslem: „Poslední budou prvními a první
budou posledními“?
Když jsem se v roce 1986 přestěhoval do Nového Mexika, žil jsem několik let v
Albuquerque dole ve městě, blízko útulku pro bezdomovce. Jednou ráno jsem si přivstal a šel
1
jsem si pro noviny k novinovému stánku, poblíž kterého bezdomovci často seděli. Někdo
napsal na chodník křídou šokující slova, a protože bylo brzy ráno, ještě byla čitelná. Stálo
tam: „Dívám se na to, jak si člověk bláhově chrání to svoje nic a drží si mne od těla. Bůh je tu
skutečně nenáviděn.“
Mám dojem, že to asi napsal někdo, kdo byl hodně zahořklý, ale taky se mohu mýlit.
Možná to byl moderní prorok. Ale věděl jsem s jistotou, že jsem si to měl přečíst. Pochopil
jsem, že v tom, co ten člověk psal, je kus pravdy, zvláště v zemi, kde většina lidí pravidelně
chodí do kostela a téměř všichni si „chráníme svoje nic“.
Svatý František by asi řekl totéž. Je to poznání, ke kterému my, co jsme uvnitř
systému, nemáme přístup, zatímco žebráci kolem systému to vidí jasně. Chápu, proč František
vždycky chtěl, abychom byli mendikanti, žebráci, a abychom tak strukturálně zůstávali mimo
systém.
Ježíš i všichni proroci se snaží nás ubezpečit, že všichni někdy ve svém životě
projdeme zkušeností člověka, který prohrává, že poznáme, jak bolí zranění, ať už je to ztráta
blízkého člověka nebo starost o postižené dítě, že poznáme, jak těžký je život v etnické nebo
sexuální minoritě nebo jaké to je být v postavení člověka, na kterého se okolí z jakýchkoliv
důvodů dívá přes prsty. Tento prostor mimo systém je „liminálním prostorem“, ve kterém se
snáze může uskutečnit proměna a obrácení.
Není tak trochu paradoxní, že většinou kážou a vyučují evangelium lidé, kteří jsou
dobře hmotně zabezpečení? To téměř s jistotou povede k tomu, že se tito kazatelé budou
značně míjet s tím, co je v evangeliu podstatné, že nebudou kázat pravé, plné poselství. Ježíš
si určitě přál, aby jeho následovníci byli „poutníci a cizinci“ (Žid 11,13) v běžných
záležitostech světa, aby tak mohli být „občany“ onoho většího království (Flp 3,20).
Chápu také, čeho chtěl náš otec, svatý František, dosáhnout tím, že se pokoušel nás
udržet mimo klerikální systém. Ne že by byl tento systém špatný, ale je velmi nebezpečný.
Nechtěl, abychom se stali kněžími, kteří jsou inherentně uvnitř systému a ještě k tomu na jeho
vrcholu. On sám zůstal bratrem.
Zneklidňuje mne, když přijímáme lidi, připravujeme je na službu v církvi a hned jim
dáváme příslušné role, zabezpečení a postavení. Téměř s jistotou tak dosahujeme toho, že
nebudou schopni kázat evangelium, pokud se samí nepoučí ze svých vlastních zranění nebo ze
zranění druhých lidí což se často stává. Možná, že nám nedávné skandály v církvi, pokud nás
navrátí na okraj a dno společnosti, mohou prospět.
Architektonická teologie
Sama architektura jeruzalémského chrámu v Ježíšově době může být obrazem určitých
duchovních záležitostí, o kterých chci teď mluvit. Samotná konstrukce budovy zřejmě
sloužila k tomu, aby vyjadřovala různé stupně úcty. Uprostřed byla Velesvatyně, do které
mohl vstupovat jenom velekněz a to pouze jeden den v roce. Velesvatyně byla obklopena
nádvořím kněží a levitů a do něj mohli vstupovat jenom oni. Okolo tohoto nádvoří bylo
nádvoří určené obřezaným židovským mužům.
Vnější nádvoří chrámu bylo určené židovským ženám, i když ty mohly v letech, kdy
fungoval jejich menstruační cyklus, do nádvoří vstupovat pouze zřídka, kvůli tomu, co se
věřilo o krvácení a rituální čistotě (Lv 15,19—30). U vstupu do tohoto prostoru byl nápis,
který upozorňoval, že každý, kdo není Žid a vstoupí do tohoto prostoru, bude za trest
usmrcen.
Zde máme v kamenné stavbě strukturováno to, co všechna náboženství bez výjimky
dělají, totiž že vytvářejí vnitřní a vnější prostor téměř jako svůj hlavní účel. Židé nás popisují
1
jako „pohany“, my mluvíme o „nekatolících“. Zdá se, že téměř každý potřebuje nějaký druh
hříšníka nebo heretika, se kterým se porovnává. Uvědomme si, že židovství je archetypální
náboženství, a to, co dělá dobře nebo špatně, může sloužit jako ilustrace něčeho podobného ve
většině náboženství. Na určité úrovni my všichni vytváříme meritokracie (systémy postavené
na dosažených zásluhách), systémy odstupňované úctyhodnosti, a vždycky je zakládáme na
určitém kodexu čistoty - rasové, národnostní, sexuální, morální nebo kulturní.
Teď teprve možná začínáme chápat, jakým radikálním reformátorem náboženství Ježíš
byl. Nedával najevo sebemenší zájem o udržení jakéhokoliv vládnoucího nebo uzavřeného
systému. Aktivně je podkopával, a to i vůči svým vlastním následovníkům (Lk 9,49-56).
Stejně tak nedával najevo sebemenší zájem o různé předpisy na vyrovnávání dluhů či
předpisy rituální čistoty (Mt 15,1-14), které jsou náboženskou formou moci a výlučnosti. Ve
skutečnosti otevřeně opovrhoval mnoha akceptovanými předpisy rituální čistoty svého
vlastního náboženství.
Někdy vtipkuji a říkám, že Ježíš dělá dojem, že od neděle do čtvrtka odpočíval a pak
šel o sabatu udělat všechnu svoji práci. Je zcela zřejmé, že Ježíš provokuje náboženský
systém, který nadřazuje zvyky a lidské zákony nad člověka (Mk 2,27). Ježíš to říká znovu,
když jsou jeho učedníci kritizováni za to, že tyto lidské příkazy porušují. Obhajuje jejich
oficiální statut „hříšníků“ tím, že říká: „Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu“ (Mk
2,27).
V knize Leviticus (zvláště kap. 11-24) vidíme, že v souvislosti s chrámem je
jmenováno sedm různých skupin lidí, kteří jsou z chrámu vylučováni. Nejprve je to, zřejmě
kvůli obavě z nakažlivosti, skupina lidí s kožními nemocemi. Ti byli prohlášeni za trvale
nečisté a do chrámu nemohli vstoupit. Obvykle se to překládá jako malomocní. Proto také
máme v Bibli tolik malomocných. Víme, že se jich Ježíš dotýkal - zase klasický provokatér.
Stává se tak sám nečistým a nemůže vstoupit po určitou dobu do chrámu nebo dokonce ani do
vesnice (viz Mk 1,45).
Druhá skupina jsou tělesně postižení lidé, a to s jakýmkoliv viditelným tělesným
postižením, což dnes může působit téměř jako symbol toho, co nazýváme „obviňování oběti
samé“.
Třetí skupina, pohané, tedy všichni ne-židé, je největší skupina lidí, kteří do chrámu
nesměli vstoupit. Většina z nás by, pokud nemáme židovské předky, byla prohlášena za
beznadějně ztracené a nehodné, tak jak jsme se svého času my dívali na nekatolíky a jak se
dodnes někteří dívají na nás katolíky.
Čtvrtá skupina jsou židovské ženy během menstruace a po ní, pátá skupina jsou muži,
Židé, po nereprodukčním výronu semene, šestá skupina jsou ti, které jejich zaměstnání činilo
trvale nečistými nebo nehodnými (jako byli pastevci, ti, kdo se dostávali do styku s krví,
výběrčí daní, koželuhové apod.). Poslední skupinou, která měla vstup do chrámu zakázaný,
byli nemanželští synové a dcery kněží!
Pokud byste si to chtěli názorněji představit, projděte si všechny čtyři evangelia a
udělejte si seznam biblických postav do dvou sloupců. Do jednoho sloupce si napište ty, kteří
téměř na každém kroku bojují proti Ježíšovi. Do druhého sloupce si napište lidi, kteří vytrvale
Ježíšovi odpovídají. Kteří to jsou? Téměř pokaždé jsou to lidé z oněch sedmi skupin, kteří
byli prohlášeni za nečisté a museli zůstávat vně chrámu.
Toto je stálá kritika systémů moci a jejich schopnosti vytvářet si o sobě iluze, přesto
tato kritika nebyla vzata v úvahu, i když se tyto texty pravidelně čtou od oltáře. Je to proto, že
máme tendenci dávat přednost kodexům rituální čistoty. Podle nich jsou určovány skupiny,
ony nám dávají identitu těch, kteří jsou ti lepší, kteří jsou nadřazení. Jakmile jsme uvnitř,
nejsme ochotni naslouchat něčemu, co nás degraduje.
Teď možná vidíme ústřední význam Ježíšových slov na začátku jeho „inauguračního
projevu“: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské“ (Mt 5,3). Oni totiž
1
mají hned na začátku velký náskok před námi všemi ostatními, protože privilegované a často
skrývané Boží místo je na dně a na okraji věcí, nikdy na jejich vrcholu nebo v jejich středu.
Sama Bible není žádná literatura establishmentu, psaná z pozice horní části společnosti
nebo pro ni. „Přišel sem kázat radostnou zvěst chudým,“ říká Ježíš (Lk 4,18), což může často
znít jako špatná zpráva pro ty, kdo toho musí hodně ochraňovat. Bible je evidentně
protiestablishmentová literatura, psaná outsidery, slabými, poraženými a těmi, kteří se stali
obětí (s výjimkou knih Leviticus, Numeri a Kronik, jejichž pisatelé patřili ke kněžské třídě).
Nejlépe jí rozumí ti, kdo jsou schopni se dívat na život z privilegovaného postavení těch, kdo
se nacházejí mimo establishment.
Hlavním důvodem zneužívání a nepochopení Bible je nejspíš to, že ji používali a
vykládali převážně lidé, kteří byli uvnitř systému a na jeho vrcholu. Tím se vytvořil vnitřní,
speciální žargon, který neumožňuje kritiku z vnějšku. Většinou se musíme, pokud chceme
komunikovat s lidmi, kteří patří do nějaké skupiny, stát jejím členem. Jak se to liší od našeho
mimořádného kazatele, svatého Pavla, který říká, že se stal „pro Židy Židem“, „u těch, kdo
žijí bez zákona, jako bych i já byl na zákonu nezávislý ... U slabých jsem se stal slabým“. Ve
skutečnosti, jak říká, „pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň
některé“ (1 Kor 9,20-22). Jak jsme mohli ztratit tuto velikost a šířku duše?
Uvědomme si, že každý zorný úhel je pohled z určitého místa. Bible nám dává nový a
velmi svobodný úhel pohledu, ze kterého můžeme zkoumat svět. Budeme ho ale vnímat jako
svobodný pouze tehdy, nebudeme-li muset všechno příliš dokazovat a nebudeme-li toho
muset příliš mnoho bránit.
Richard Rohr, Skryté věci. Písmo jako spiritualita. Str. 93-117
1