Lukáš Konvalina

Komentáře

Transkript

Lukáš Konvalina
Posel smrti
VIII
Lovkyně
Lukáš Konvalina
Cesta, jež nás opravdu zocelí,
není ta, kterou si sami vybereme,
ale ta, po které jsme donuceni kráčet.
Obsah
I – Vyvolené............................................................................................................................ 5
I – Časy minulé............................................................................................................................... 7
II - Matka...................................................................................................................................... 11
III – Křest ohněm..................................................................................................................... 40
IV – Oči ve tmě............................................................................................................................ 56
V – Dar života.............................................................................................................................. 72
VI - Odplata................................................................................................................................. 83
VII – Král Arény....................................................................................................................... 98
II – Hadí ostrov.................................................................................................................... 113
VIII – Tajemství Ztroskotance........................................................................................... 115
IX – Poprava............................................................................................................................. 140
X - Chrám hada....................................................................................................................... 162
XI – Jedna z lidu...................................................................................................................... 177
XII – Domovina........................................................................................................................ 194
XIII – Zlost............................................................................................................................... 214
III – Hra o dítě..................................................................................................................... 220
XIV – Pojďme si hrát........................................................................................................... 222
XV – Teď je to osobní !......................................................................................................... 249
XVI – Právo matky................................................................................................................ 266
XVII – Žal.................................................................................................................................. 281
IV – Celebrita...................................................................................................................... 287
XVIII – Hvězda z ringu...................................................................................................... 289
XIX – Pravá identita............................................................................................................. 308
XX – Bestie................................................................................................................................. 332
XXI – Bolest.............................................................................................................................. 343
V – Proroctví....................................................................................................................... 348
XXII - Lovkyně....................................................................................................................... 350
XXIII – Poslední rozloučení................................................................................................ 382
VI - Protiúder....................................................................................................................... 401
XXIV – Dračice z popela..................................................................................................... 403
XXV – Princezna..................................................................................................................... 413
XXVI – Chlouba Adrasu.................................................................................................... 426
XXVII – Stigma hvězdy..................................................................................................... 430
XXVIII – Allahu Akbar.................................................................................................. 444
XXIX – Milováni a ztraceni.............................................................................................. 452
XXX – Rodinné tajnosti...................................................................................................... 474
XXXI – Převlékání kabátů................................................................................................ 488
VII – Stroj na smrt................................................................................................................ 515
XXXII – Vysoká hra............................................................................................................. 517
XXXIII – Zvířecí přirozenost........................................................................................... 535
XXXIV – Hrdinové a zločinci............................................................................................. 567
XXXV – Mezilidské vztahy................................................................................................. 577
XXXVI – Vojevůdkyně.......................................................................................................... 588
XXXVII – Časy budoucí...................................................................................................... 607
VIII – Staré závazky............................................................................................................ 620
XXXVIII – Nezahojené rány............................................................................................ 622
XXXIX – Hosté, na hostině............................................................................................... 659
XL – Překvapení !................................................................................................................... 686
XLI – Peklo nezapomíná...................................................................................................... 706
IX – Krev a slzy................................................................................................................... 730
XLII – Ocelová rakev............................................................................................................. 732
XLIII – Posel Boží................................................................................................................ 746
XLIV – Legenda o Agroně.................................................................................................. 759
XLV – Žij dlouho a blaze..................................................................................................... 767
I – Vyvolené
Shaira
„Jsem ta nejdokonalejší bytost,
jakou tento svět kdy měl“
„Smyslem života je získat moc, která mění podobu světa. Mocní mohou určovat
budoucnost, ale jen ti nejmocnější jsou sami budoucností.“
I – Časy minulé
Kasumi Gordonová
Seděla jsem v letadle směřujícím na Guineu a dívala se z okna na mraky pod námi. Nemohl
to být žádný dlouhý let a já toho až litovala. Létání nemám ráda, ale je to příležitost
přemýšlet bez většího rušení. Už teď po mě šlo spoustu lidí i démonů a já se těžko dokázala
soustředit jen na nadcházející úkol. Myslela jsem na svoji dceru a napadalo mě, jestli si
vůbec mám hrát na její matku. Jestli až tohle všechno skončí a já budu nějakým zázrakem
stále naživu, budu schopna se role matky zhostit. Jak dokážu vychovat své dítě? Dám mu
volnost, to jistě, ale přesto ho budu byť nechtěně přetvářet k obrazu svému. Přece nezničím
své dceři život! Nejsem totiž dobrý člověk. Sakura měla pravdu – potřebuji oporu v podobě
muže, který by se mnou sdílel všechny strasti a těch pár radostí života, co mám. Ale kde
muže hledat? Který muž mě poté, co mu řeknu, kdo jsem, bude dávat lásku a ne jen
nenávist a pohrdání? Který z nich bude rád, že má vedle sebe vražedkyni, milionářku,
zápasnici, přemožitelku démonů a kdoví co ještě. Zní to jako paradox, ale já jsem lidská
troska. Chtěla bych žít pohodlný klidný život jako každý, ale copak na to mám? Chmurná
skutečnost je taková, že jsem důležitá světová osobnost měnící podobu téhle planety a
zároveň jsem nespolečenský, uzavřený, svéhlavý exot, lpící na hodnotách, které jsou dnes
na překážku. Někdy si připadám jako dinosaurus, jako něco, co mělo vymřít už dávno. Ale
mě se umřít nechce, tak ať umřou ti ostatní, ti, kteří se mnou mají problémy! To, že jsem
něco jako poslední svého druhu, nebo přesněji - to, že jsem relikt, neznamená, že mám
umřít. Uff, potřebuju se z letargie rychle vyhrabat.
Pohodlně jsem se opřela, napila se objednané minerálky a snažila se sama sebe přesvědčit,
že jsem lepší než jaká se jevím. Argumentování mi naštěstí šlo vždycky dobře. Nakonec
měla jsem v tom praxi, protože když vaše činy ničí život váš i vašich přátel, musíte být
schopni se s nimi vyrovnat a ideálně si je obhájit, jinak skončíte jako troska. Je to všechno
jinak, říkala jsem si a vháněla si do žil ztracenou sebedůvěru. Nejsem ani v nejmenším
špatná. Špatné je jen to, že ostatní se ode mne příliš odlišují, ale to je jejich problém. Nejsem
tak ubohá, abych sama sebe a své názory považovala za špatné. Stojím si za tím, co jsem a
mám důvod být na sebe pyšná! Svoji dceru vychovám klidně k obrazu svému! Věrnost,
tolerance, odměřenost, zásadovost,… to jsou dobré vlastnosti a to, že se dnes už moc
nenosí, neznamená, že se musím měnit. Nejdu s dobou, nejdu s lidmi, nejsem ovce - jdu
sama za sebe. Jsem dobrý člověk, to ostatní jsou špatní. Nebylo to poprvé, kdy jsem sama
sebe musela o něčem přesvědčovat. Ano, slovutná Kasumi Gordonová byla, je a vždycky
bude jen ubožačkou, co se všemožně vyrovnává se skutečností, že se jí život bortí jak
domeček z karet a že jakmile se podaří dát dvě karty k sobě, sfoukne je vítr. V posledních
měsících jsem se musela s životem vyrovnávat čím dál častěji a to něco značilo – ztrácela
jsem své sebevědomí. A taky nebylo divu. Prohra v boji s kýmkoli mě vždycky dokázala
zkazit náladu a prohra s ženou byla ještě horší. Během pár měsíců jsem dostala pořádně do
těla hned dvakrát a potřetí jsem raději utekla, abych se boji vyhnula. Utekla jsem! Já! Jako
bych přestávala být tou Kasumi, kterou dobře znám. Styděla jsem se a to bylo špatné.
Vždycky jsem na sebe měla extrémní nároky a taky jsem díky nim sklízela ovoce. Ale časy
se měnily a já se s tím nedokázala smířit. Nemohla jsem takhle skončit. Měla jsem na to být
lepší, prostě měla! A stále na to mám. Pohlédla jsem z okna, kde se rýsovaly obrysy hlavního
města Guiney – Port Moresby. Šli jsme na přistání… Věděla jsem, že dobrodružství, které
před sebou mám, nebude jen o porážce lidí, co mi jdou po krku. Bude to také příležitost stát
se opět Kasumi Sato, ženou, která pod tímto příjmením byla symbolem neporazitelnosti.
Sakura Sato :(
To se to ale sere... Zírala jsem přes zaprášené půdní okno směrem k zámku. Ani nebyl vidět,
ale stačila mi ta představa. Bála jsem se tam jít. Vystoupat po těch schodech až na vrchol
kopce a hledět na tu ruinu… ta představa mě děsila. Když byl zámek zničen, církev sem
vyslala dva chlápky, co celé měsíce dohlíželi na to, aby se na kopci nikdo necoural. Ani sami
nevěděli proč je to tak důležité, ale dělali to svědomitě. Myslím, že církev podmázla i policii,
aby zapomněla na tamní událost a nechala vše bez důkladnějšího vyšetřování. Prostě jen
zabásli Edwarda, který se jim nabídl a ani v nejmenším se nesnažili zjistit, zdali není jen
nastrčenou figurkou. Teď ale byli pánbíčkáři pryč a na kopec se stěhovalo trio ušmudlaných
chlíváků. A pak tu byl samozřejmě Carl. Ještě jsme se nepotkali, ale byla mi jasná jedna věc
– když už Miranda ví, že tu žiju, dozví se to i Carl a od něj noviny a televize. Co pak? Jak
mám zůstat schovaná, když celý svět bude vědět, že jsem tady? Nečekaly mě příjemné
chvíle, ani náhodou ne.
Sešla jsem po schůdcích dolů a pomocí páky je vytáhla zase ke stropu, aby nepřekážely.
Naomi ležela v mém pokoji v postýlce a spokojeně spala. Dělalo mi dost práce se o ni
postarat a teď se navíc zdálo, že budu muset svůj domeček opustit a navíc bez ní. Sledovala
jsem ten malý uzlíček a všímala si, že se podobá matce. Anebo mi to na mysl přišlo proto, že
jsem měla sestřin obličej dobře v paměti? Těžko říct. Naomi vypadala tak bezbranně a
jedinou překážkou mezi ní a potenciálními nepřáteli jsem byla já – já, střelená holka se
zálibou ve střílení lidí a ve sledovaní filmů. Co když selžu? Co když Naomi někdo ublíží,
nebo nedej bože zabije? Děsila mě ta představa, ale s vidinou nových problémů mi připadala
čím dál reálnější. Bylo to dost možná poslední Kasumino dítě, zároveň poslední opravdová
krev Gordonů, byť ne mužská, tudíž ne magická. Co by asi Kasumi udělala, kdyby se vrátila
a našla Naomi nemocnou anebo mrtvou?! Ne, k tomuhle nikdy nesmí dojít. Ať už se stane
cokoli, Naomi musí za každou cenu přežít. Pro miliony běžných lidí žádný problém, avšak
pro mě ano. Teď už jsem věděla, že od chvíle, kdy jsem přičichla k nadpřirozenu, je můj život
neustále v ohrožení. Co když mě Peklo najde a někoho sem pošle? Zašla jsem do svého
pokoje a z šuplíku vytáhla Valkýru. Ujistila jsem se, že je zbraň nabitá a že mám zajištěnou
pojistku. Valkýra byla moje záchrana, jediná jistota, kterou jsem měla. Byla způsob, jak řešit
potíže, které visely ve větru. Jenomže život tady v civilizaci nebyl tak jednoduchý, abych
mohla vyjít ven a všechny lidi, co mě serou, postřílet. Svět je vlastně založený na tom, že
s lidmi, které nemůžete vystát, stejně nějakým způsob musíte vydržet, aby se z vašeho
života nestalo peklo na čtyřech metrech čtverečných. A tak život stojí permanentně za hovno,
protože kolik lidí si říká: ‚všechny vás miluju a jsem rád, že tu můžeme společně žít.‘ A kolik
lidí si místo toho ukazuje na otravného souseda, na despotického šéfa, na drzého prodavače
z bufetu nebo na smradlavého bezdomovce prstem a v duchu si neříká: ‚kéž bys tady už
zítra nebyl.‘ A to je vlastně to jediné, co můžou udělat.
Parvati Singh
Tu holku jsem moc dobře neznala. Když jsem ještě žila na Black Mirror, koukala na mne
skrze prsty, jako bych byla prašivá. To nebylo neobvyklé, ostatně zažila jsem v tomhle směru
svoje… Krátce po propuštění z léčebny jsem hledala práci. Vždycky jsem chtěla dělat něco
užitečného pro druhé lidi, ale to se moc nevedlo. Když jsem chtěla do policejního sboru,
klidně jako pochůzkářka, vysmáli se mé lékařské zprávě a řekli, že střelnou zbraň by mi
nikdo soudný do rukou nesvěřil. Práce trenérky v tělocvičně mě taky lákala a tak když jsem
byla shánět práci ve fitness centru podobnému tomu z Llanelli, řekli, že jsem moc urostlá. Na
muže by to prý bylo dobré, ale na ženu je to příliš. Takže jsem po podobných neúspěších
využila nabídku, která přišla jako modré z nebe. Během firemního zájezdu se vyboural vlak
hned s šesti roznášeči pizzy z jedné Londýnské restaurace. Přežili to, ale skončili
v nemocnici a vedení pizzerie potřebovalo na měsíc či na dva náhradu. Vzali mě a tak jsem
první den obdržela žlutočervený oblek s velkým obrázkem slepičky pojídající pizzu. Bohužel
měl oblek dost krátké rukávy – bylo to spíš triko. V Londýně je strašná zima a já musela
chodit v oblečení, které bych na sebe vzala možná v létě. Ale vedoucí, že prý to působí lépe,
když poslíčci vypadají uvolněněji. Tak jsem svolila a pustila se do rozvozu pizz. Zírali na mě
kolegové, lidé ve výtahu, lidé na ulici i samotní zákazníci. Nemohli z mých paží odtrhnout oči
a ten jejich udivený nechápavý výraz… Jako kdyby viděli strašidlo. Fungovalo to takhle asi
dva týdny a pak mi vedoucí sdělil, že práce poslíčka pro mě není. Zákazníci už po telefonu
žádali, aby s pizzou přijel kdokoli, jen ne ta svalnatá černoška. Jeden dokonce tvrdil, že si
pizzu vyloženě hnusí, když mu ji přinesu já. A tak jsem rázem dostala jinou práci. Už ne
rozvážet pizzy, ale rozdávat na ulici reklamní letáky. Sebrali mi skútr, a protože Curtis své
auto potřeboval, musela jsem jezdit tramvají. Nebylo kde se převlékat, takže ten letní ohoz
jsem si oblékala už doma. Přísahám, že jsem se modlila za to, aby bylo vzadu v tramvaji
místo k sezení. Většinou ale nebylo a já stála uprostřed tramvaje, přidržovala se, abych
neupadla a tak samozřejmě vystavovala svoje paže. Jako bych ty jejich pohledy cítila, jakoby
mě prošpikovávali ostrými šípy. Všemožně jsem se snažila zírat z oken, do podlahy nebo
kamkoli jinam, jen ne na lidi, ale nepomáhalo to. Je hrozné, když jste terčem posměchu, ale
je snad ještě horší, když na vás lidé celou dobu zírají a jen, co jim pohlédnete do obličeje,
tváří se jako že nic. Ta faleš je nejhorší! A bohužel moje práce za nic nestála. Jednala jsem
s lidmi maximálně vlídně, stála jsem na těch nejfrekventovanějších místech, ale přesto jsem
takřka nic nerozdala. Jednou jsem zavítala na stanoviště svého kolegy. Nevedlo se mu
kdovíjak dobře, ale přesto podstatně lépe než mě. Tak jsem druhý den šla tam, co on. A
výsledek – lidé si za čtyři hodiny vzali dva letáky! Bylo to jako kdybych byla nakažlivá. Po
necelém týdnu marného snažení jsem to vzdala a v pracovní době jen posedávala na
lavičkách a utápěla se v myšlenkách. A kolemjdoucí? Ti si jen prohlédli moje ramena, načež
lavičku obešli obloukem. A co teprve děti… Mám k dětem kladný vztah, ale jejich udivené
obličeje, otevřená ústa a vytřeštěné oči mě přiváděli chvílemi ke vzteku a chvílemi k pláči. Na
scénku, jež se udála v městském parku, nezapomenu snad nikdy… ‚Proč ten pán pláče?‘
ptal se malý sotva šestiletý chlapec, když procházel kolem mě. ‚To není pán, Tomasi. To je
jen velká paní,‘ odvětila maminka toho kluka, který mě následující větou vehnal do očí další
potoky slz. Bez ostychů jen pronesl: ‚A mami, proč vypadá jako medvědice Berta?‘
Ač jsem byla přesvědčena, že mě z práce vyrazí, dostala jsem třetí, poslední, šanci – obléci
si na sebe tamního maskota – slepici Kvok a lákat lidi na pizzerii. Až když jsem v tom
oblečku stála na náměstí, lidé se mně smáli a fotili si mě, došlo mi, jak hluboko jsem klesla. A
teď jsem seděla v půjčeném autě, směřovala ze Sacramenta na východ a měla hledat
člověka, který se s klidem mohl postavit do řady vedle všech těch ‚normálních‘ lidí, pro které
jsem a nejspíše vždycky budu jen podivnost, jež už není ženou, ale stále není mužem.
Smutné…
II - Matka
Před třemi měsíci...
V malé neútulné jednolůžkové cele seděl na matraci tvořící postel černovlasý muž. Od
svobody ho dělily mříže, plechové dveře a asi tucet dozorců, kteří dohlíželi na to, aby vrazi,
násilníci, zloději, žháři a další zločinci zůstali tam, kde jsou a aby nemohli narušovat život
spořádaných a slušných lidí. Muž vstal a v ledové vodě, jež tekla z kohoutku umyvadla, si
opláchl ruce. Poté usedl k dřevěnému rozviklanému stolu, na kterém měl stohy papírů a
kelímek s tužkami. Nebylo mnoho věcí, které mohl muž ve vězení dělat. Psaní a čtení knih
byla jeho nejčastější činnost. Popadl jeden list papíru a pustil se do psaní.
24. srpna 1999
Po dlouhé několikatýdenní pauze mám konečně chuť do svého deníku něco připsat.
Je to strašné… Cítím, jak hrozně na mne působí stísněnost těchto zdí, ten nepříjemný zápach desinfekce, ze
kterého se mi vždy motá hlava a pak to ticho… Samota je nejhorší ze všeho. Nejsem na ni zvyklý, ale i přes
veškerou snahu se začlenit do této, dovolil bych si použít termín komunity, se nedaří navázat jakýkoli
vztah s kýmkoli. Musel jsem být dokonce přemístěn na samotku a to trvale. Každý ze tří lidí, se kterými
jsem předtím bydlel, mě chtěli zabít nebo přinejmenším zmlátit. Dvěma se to málem povedlo… Nikdo
nechce trávit čas s vrahem, který rozsekal na kusy čtyřleté dítě a jeho zbytky pohodil do studny. Pro
všechny jsem vrah, žhář a lidská zrůda. Dávají mi to najevo všichni, až si někdy říkám, jestli nemají
pravdu.
Na svá bedra jsem si dobrovolně vzal břemeno, které jen s největšími obtížemi dokážu unést. Jsem ale rád
za jedno – vím, že jsem udělal správnou věc. Tohle si opakuji pokaždé, když jdu spát a tohle jediné mi
pomáhá zde přežít. Jen nevím, jak dlouho to vydržím… můj trest je nekonečný…
Kdosi zabušil na plechové dveře a následně je otevřel. Byl to jeden z dozorců – vysoký,
statný holohlavý muž v uniformě.
„Hej, vrahu malých dětí, máš návštěvu!“ Muž vstal od stolu a přistoupil k mřížím. Dal ruce
k sobě a dozorce mu skrze otvory v mříži nasadil pouta. Poté odemkl i mříž a vyvedl vězně
ven na chodbu. Zde se k nim připojil další strážný.
„Smím vědět, kdo mne navštívil?“ zeptal se vězeň.
„Je to tak těžký uhodnout – ta co minule. A předminule, a před předminule… Zřejmě poslední
člověk na téhle planetě, kterému nejsi odporný, a kterému na tobě ještě alespoň trochu
záleží.“ Muž jen sklopil hlavu a nechal se vést chodbami až do místnosti určené pro hovor
s návštěvníky. Zatímco dozorci zavřeli dveře, muž usedl na židli a skrze sklo jasně poznal,
kdo že ho navštívil. Ne, že by to nečekal, nakonec dozorce měl pravdu – nikdy ho nenavštívil
nikdo jiný, než Sakura Sato. Mladá Asiatka měla od temene hlavy až k čelu úzký pruh
rovných černých vlasů a vzadu ocásek. Zbytek hlavy měla zcela vyholený. Držela v rukou
sluchátko, takže muž si vzal to, jež bylo na jeho straně, aby mohl mluvit. Jakmile tak učinil,
Sakura ho pozdravila.
„Ahoj, Edwarde. Napekla jsem ti zase spoustu sušenek a koláčků. Doufám, že ti je ti manící
nežerou.“
„Díky, Sakuro. Cením si tvých dárků a ještě více tvých návštěv.“
„Tvých?! Takže už mi konečně tykáš?! To je super!“ Sakura se usmála a položila dlaň na
sklo. Edward učinil totéž. Ze Sakury však nadšení vbrzku opadlo. „Asi nechceš zase slyšet
jak moc mi je to líto…“
„Ne, to opravdu nechci.“
„Pro mě jsi a vždycky budeš hrdina. Zatímco já… já jsem…“ Sakuře zaslzely oči. „Je mi to
líto. Uvědomuješ si, že jsem ti zničila celý život?! Pořád to můžu napravit… můžu říct, jak to
všechno bylo…“
„Ne, to prosím ne!“ naléhal Edward. „Já nemám nikoho a nic, ale ty máš mnohem větší cenu.
Máš sestru, brzy se společně budete starat o dítě a… ty máš stále život před sebou, Sakuro.
Nezasloužíš si trpět. To, co se stalo, nebyla tvoje vina.“
„Tvoje taky ne!“
„Já jsem ho tam nechal… V tom pokoji… Vyskočil jsem… jako zbabělec…“
„Možná že díky tomu jsi ještě naživu. Nemáš si co vyčítat.“ Edward sklopil zrak a hlavou se
mu honila nepříjemná otázka. Zdráhal se ji vyslovit, ale nakonec neodolal.
„Paní Kasumi se sem nepřijede podívat? Ehh, omlouvám se, tohle bylo strašně hloupé,
vždyť…“
„Ale ne, nebylo. Určitě chápeš, že kvůli jejímu stavu teď dlouhá cesta není na místě, ale
myslím, že nepřijede ani poté.“ Sakura se rozhlédla po místnosti a pátrala po kamerách. Ty
tu však nikde nebyly. „Vždycky mám divný pocit.“
„Můžeš mluvit otevřeně, Sakuro. Nikdo nás nevidí, ani neslyší, a kdyby přece jen ano, tak na
základě pár podezřelých vět neobnoví vyšetřování.“
„Chtěla jsem říct, že Kasumi ten den nemusela přijít jen o zámek a Dese, ale i o tebe o mě
nebo o Samuela. Nešlo to skloubit tak, aby všechno dobře dopadlo. Bylo to buď já nebo ty a
buď já, nebo Samuel. Je ti jasný, že já tam poněkud přebývám, a že kdybych se zachovala
alespoň trochu čestně, odvedli by mě a všechno by bylo v pořádku. Ty bys teď byl na druhé
straně skla a Samuel by mohl ještě žít. Jenomže…“ Sakura se odmlčela a otřela si slzy. „Je
těžký vzdát se svobody na zbytek života. Chci ti ale říct, že Kasumi s výsledkem soudu
souhlasí. Kdyby sem přišla a začala tvrdit, jak moc jí to mrzí, nebyla by to pravda. Já jsem na
tom hůř – nejsem schopna se sama se sebou shodnout na tom, jestli to bylo dobře anebo
ne. Nejsem a nikdy jsem nebyla dobrý člověk, ale… tohle bolí mnohem víc, než cokoli
jiného.“ Dovnitř vešli dozorci a Edward poznal, že je čas se rozloučit. „Stavím se zase za
měsíc a přinesu něco dobrého. Ahoj.“ Sakura skrze okno sledovala, kterak dozorci odvádějí
Edwarda a poté i ona odešla z místnosti.
Asiatka prošla skrze detektor kovů a vzala si své věci od policisty, jež zde hlídal. Na chodbě
kousek od vchodu jí neunikl rozhovor muže z ochranky a statné černošky. Ta okamžitě
odvrátila svoji tvář, když Sakuru zahlédla.
„Je vám něco?“ ptal se strážník.
„Ne,“ odvětila černoška. Když Sakura odešla, žena se opět rozpovídala. „Takže říkáte, že mě
za ním jednoznačně nepustí.“
„Pokud nejste člen jeho rodiny nebo právní zástupce, tak rozhodně ne. Jestli chcete dál dělat
potíže, můžu vám zavolat někoho z vedení, ale bude to na vaše triko.“
„A co ona? Ta žena, co tudy prošla? Ta přece není jeho příbuzná.“
„Do toho mě nic není.“
„Hmm, tak to vám děkuju… Nashle.“
Černoška vyšla ven na ulici, kde lilo jako z konve a obešla budovu věznice. Vedla tu úzká
ulička až k parkovišti. Hned za rohem však žena natrefila na Sakuru.
„Škoda, že jsem si nevzala pistoli…“ řekla Asiatka a ušklíbla se.
„Tys… mě poznala…“ hlesla černoška a hlas se jí třásl. Vypadala vyděšeně, což bylo o to
podivnější, že Asiatka byla skoro o hlavu menší a podstatně hubenější. Ve skutečnosti měla
černoška paže tak velké jako Sakuřiny stehna a přesto byla kvůli nervozitě celá bez sebe.
„Jasně, že jsem tě poznala, Parvati!“ zdůraznila jméno Sakura. „Vypadáš jako King Kong za
mlada – to si nejde splést.“ Parvati se rozhlédla okolo a zhluboka se nadechla.
„Mrzí mě, co se stalo. Možná… možná je dobře, že jsme se potkaly. Chci se omluvit a
požádat o odpuštění tebe i Kasumi.“
„V případě sestry si budeš muset pospíšit – hrozí, že než se vymáčkneš, tak tě zabije.“
Parvati byl neustálý déšť velice nepříjemný. Ukázala směrem za sebe přes ulici k městskému
parku.
„Za tím parčíkem je cukrárna. Můžu tě pozvat?“
„A cestou parkem mi zlámeš vaz? Nebuď naivní. Když už, tak si obejdeme celý blok. Sice
chčije, ale ulice jsou plné lidí a mám pocit, že každý kolemjdoucí tě jakožto moji potenciální
vražedkyni lehce identifikuje.“
„Změnila jsem se, Sakuro.“
„Na první pohled určitě ne! Vsadím se, že máš pořád zákaz vstupu do Yellowstonského
národního parku, to že by si tě mohli turisti splést s grizzlym.“
„Nevyprovokuješ mě. Už zase držím emoce pevně na uzdě. Definitivně jsem sekla
s anabolickými steroidy a cítím, že mně to jedině prospělo. Jsem vyrovnaná a…“
„Pojď do tý cukrárny – po tom, co jsem tě zahlédla, mám docela chuť na něco, co mi spraví
náladu.“
Cukrárna s velkou výlohou, za kterou byly naskládané nejrůznější dorty vhodné k oslavám
narozenin i svatební hostině, vypadala o to lákavěji, že liják venku ještě zesílil. Sakura a
Parvati vešly dovnitř a na věšáku u dveří si odložily oblečení. Sakuře se tak naskytl nepříliš
pěkný pohled na černošku, jež zůstala v zeleném nátělníku a měla tak holé ruce, které
pokrývaly silné pletence svalů.
„Popravdě řečeno,“ řekla Sakura, „nedělá se mi z tebe natolik špatně, aby mi nechutnalo, ale
to se nedá říct o lidech okolo.“ Sakura jasně pozorovala, že většina hostů, jež seděli u
kulatých bílých plastových stolků si nejprve Parvati prohlíželi a poté se k ní odvrátily zády,
přičemž si raději poposunuli židle. „Víš, jak se vyrábí ty cedule zákazů vstupu se zmrzlinou,
se psem, s cigaretou,… a tak dále? Možná by nebyla špatná cedule zákazu vstupu s tebou.“
Sakura přistoupila k pultu a prohlížela si všelijaké zákusky, dorty a další sladkosti.
„Zvu tě,“ řekla Parvati, „takže si vyber, na co máš chuť.“
„Paráda…“
„Co to bude paní?“ otázala se prodavačka a přichystala si dva talíře.
Parvati zakroutila hlavou a řekla: „Já si nic nedám. Tohle není nic pro mě.“
„A to já si dám,“ usmála se Sakura. „Vezmu si Moccacino s cukrem, mlékem a šlehačkou.
Dále zmrzlinový pohár s ovocem a ještě pořádný kus tiramisu.“ Sakura přešla k pokladně a u
pultu vedle si všimla nabídky obložených chlebíčků. „Aha, tak já si vezmu ještě tři chlebíčky –
dva se šunkou a jeden s vejci. Možná… možná bych taky měla vzít sestře, takže si vezmu
ještě šest chlebíčků s sebou. Dejte mi tři a tři.“ Sakura se otočila na Parvati, které se čelo
orosilo potem. V útrobách peněženky hledala dostatek liber na zaplacení útraty. Když si
Sakura všimla, že peněz má přeci jen dost, ale jen o chlup, zauvažovala nad tím, co dalšího
si objednat. Zaujala ji nabídka mléčných koktejlů. „Vezmu si ještě do trojky malinový a
banánový koktejl.“ Tohle Parvatin obsah peněženky definitivně vyprázdnilo. Položila peníze
na pokladnu a tiše řekla Sakuře:
„Promiň, ale… chybí mi dvě libry…“
„Říkala jsi, že mě zveš!“ zvýšila hlas Sakura, to aby jí bylo dobře slyšet. „Zveš mě a chybí ti
dvě pitomý libry?! Možná kdyby většinu tvých peněz nespolklo tvé tělo, tak bys měla peníze
pro kamarádku. Neviděly jsme se skoro tři čtvrtě roku!“
„Mé tělo?!“ hlesla tiše Parvati a cítila se hrozně hloupě.
„Představte si,“ řekla Sakura a ze své plně nadité peněženky doplatila požadovanou sumu.
„Představte si, že aby si udržela tuhle… figuru, tak potřebuje dodržovat neskutečně přísný
jídelníček a ještě brát spoustu doplňků stravy, to aby do těla dostala potřebné množství
vitamínů a dalších volovin. A to nemluvím o nekonečných hodinách strávených ve fitku. Jo,
jo, kulturistika je zatraceně drahá záležitost…“
„Ale já přece nejsem…“
„A ještě to zapírá…“ Sakura se mírně nahnula přes pult k pokladní, ale stejně mluvila
dostatečně nahlas, aby ji většina hostů slyšela. „Normální lidi chodí do divadla na
představení, ale jí podobní lidi a hlavně jejich obdivovatelé s nadšením pozorují na podiu
vysušené, naolejované hromady svalů. Víte, nemyslím, že je vyloženě blbý, když na sobě
žena trochu zamaká, ale když už se musí natočit bokem, aby prošla dveřmi, je to znamení,
že něco není v pořádku. A to jsem ještě slušná, což je dáno tím, že jsme dobré kamarádky,
viď Parvi?“ Parvati jemně chytila Sakuru za ruku.
„Prosím tě, už pojď.“
„Počkej! Ještě jsem se ani nedostala k té reklamě.“
„Na co potřebuješ reklamu?!“
„Ty už se zase stydíš, viď? Vždyť ses mě ptala, jak by se dala přitáhnout pozornost k tvému
webu a já řekla, že ti zkusím pomoct.“
„Cože?! O čem to mluvíš?!“ Sakura si odnesla talíře s jídlem na vybraný stůl v samém středu
místnosti a poté se obrátila k lidem.
„Lidi, nezlobte se, že obtěžuju, ale tady moje kamarádka ze školy má web a chtěla by skrze
něj vydělávat. Určitě vám neuniklo, že do kapsy má hluboko a já bych jí samozřejmě ráda
pomohla. No, a protože své tělo považuje za učiněný zázrak přitahující především mužskou
pozornost, rozhodla se vydělávat na něm. Není tajemstvím, že internet je plný placených
pornostránek a možná, že soukromá videa z příjemného laciného a domácího prostředí by
také našla své diváky.“
„Prosím tě, mlč!“ naléhala Parvati a se studem, jež by se dal skoro krájet, pozorovala hosty,
kteří na ni s pobavením ukazovali a smáli se. Sakura se však nedala.
„Pokud tedy máte někdo zájem o trochu toho drsného porna v podání tady půvabné Parvati
Singh, vyhledejte si její jméno na netu a určitě najdete to pravé ořechové.“ Sakura přistoupila
k Parvati, která se mohla hanbou propadnout a vcelku nahlas jí řekla. „Tak vidíš a ani to
nebolelo. Jak můžeš být taková stydlivka, když si to v těch videích rozdáváš s nejrůznějšími
individui z ulice? Mimochodem ten sex s bezdomovcem před místním obchoďákem, tak to
byla fakt síla. Ten chlápek měl kliku, že ho stihl vytáhnou včas, protože kdybys zatnula
hýžďové svaly o trochu dřív, tak by mu zůstal uvnitř a lidi by si pak mysleli, že mu ho kouřila
kachna.“ Parvati to déle nevydržela a vyběhla ven na déšť. Sakura naopak spokojeně usedla
za stůl a pustila se do jídla. Sice přitáhla spoustu pozornosti i na sebe a i ona se stala terčem
posměchu, avšak snášela to s naprostým klidem. Po jídle dala talíře na vyznačené místo na
pultu a vzala si zabalené chlebíčky s sebou.
Venku stále lilo jako z konve, ale po Parvati tu nebylo ani vidu ani slechu. Sakura chtěla být
hlavně kvůli chlebíčkům v autě co nejdříve, takže si cestu zkrátila přes park. Na jedné
z laviček u cesty seděla úplně promočená Parvati. Vypadala jako hromádka neštěstí a
nebylo jisté, jestli to, co jí teče po tváři, je déšť nebo slzy.
„Vážně ses změnila…“ řekla Sakura. Parvati vytáhla z kapsy kapesník a otřela si nos.
„Byla jsem půl roku v ústavu na léčení. Paradoxně mi ale nejvíce pomohla ta hrůza…“
„Parvati, mě je to vcelku u prdele. Je očividné, že už se nenasíráš tak rychle a tak moc jako
dřív. Skoro mě až překvapuje, že jsem nedostala v té cukrárně do huby, ale chtěla jsem si tě
zkrátka ozkoušet. Tím bych naše setkání ukončila a doporučila bych ti jedno – vyhýbej se
nám.“ Sakura rychlým krokem pokračovala dál a Parvati vyběhla za ní.
„Počkej, Sakuro. Počkej chvilku.“ Asiatka nereagovala. Přešla silnici, prošla úzkou uličkou
vedle věznice a stanula na parkovišti, kde měla své auto – velký čtyřdveřový pick-up. Na
zadní sedačku položila chlebíčky, a když otevřela dveře od místa řidiče, dohnala ji Parvati.
Nehledě na špínu klesla na kolena a semkla dlaně k sobě.
„Prosím, Sakuro, moc tě prosím, vyslechni mě. Byla jsem v kostele… myslela jsem si, že
zpověď mi uleví, ale nepomohlo to. Cítím se tak ubohá.“
„Protože jsi ubohá! Dej mi pokoj, krucinál!“ Sakura nasedla do vozu, ale nestačila zavřít
dveře, neboť je Parvati chytila.
„Potřebuji ulevit svému svědomí! Sakuro, prosím…“
„Pusť ty zatracený dveře!“ Sakura zabrala oběma rukama za úchyt, ale nepohnula s nimi ani
o píď. „Fajn…“ řekla a nastartovala. Zařadila zpátečku a pohlédla za sebe. „Šlápla na plyn a
povolila spojku. Auto se rozjelo a Parvati nezbylo než se pustit. Sakura zabouchla dveře a
otočila se. Zařadila první rychlostní stupeň, ale do cesty se jí postavila Parvati.
„Musíš mě vyslechnout!“ řvala. Na parkovišti bylo vcelku dost aut a Sakura neměla možnost
se Parvati vyhnout. Nabízela se možnost zkrátka jet a buď se černoška uhne nebo ne.
Sakura zatroubila, ale protože se Parvati nehnula, šlápla na plyn a rozjela se. Nejela příliš
rychle, aby dala černošce čas uskočit. To se však nestalo a vůz srazil Parvati na zem.
Sakura okamžitě zastavila a zatáhla ruční brzdu. Vystoupila z vozu a sledovala Parvati, jež
ležela na zádech a držela se za bolavé břicho. Měla štěstí, že neskončila s nohou pod kolem
vozu.
„Ty seš neskutečná kráva!“ zařvala Sakura. „Vlez si do toho zasranýho auta a opovaž se na
mě byť jen křivě podívat!“ Sakura se vrátila do vozu a pistoli, jež měla v přihrádce u
spolujezdce, přendala do otvoru ve dveřích. Pak čekala, kdy se Parvati konečně zvedne ze
země a nastoupí do vozu. Mezitím si Sakura pustila rádio s vybranou stanicí – hity
osmdesátých let. Parvati konečně nastoupila a Sakura si ji dobře prohlédla. Všimla si, že u
pusy má pár kapek krve. „Nejedu do nemocnice,“ zdůraznila Sakura.
„To ani nemusíš. Díky, že jsi mě…“
„Srazila? Jo, není zač!“
Sakura vyjela z Londýna a mířila nejkratší možnou cestou ke svému domovu. Před sebou
měla stále několik hodin jízdy, ale byla na to již zvyklá. Když si Parvati uvědomila, kam to
Sakura směřuje, zeptala se:
„Už nebydlíte na Black Mirror?“
„Hádám, že víš, co se tam stalo. Byly toho plné noviny. Máme jich doma celou sbírku…
London Times - zničení stovky let starého sídla jednoho z nejstarších šlechtických rodů
v Anglii. New and Fresh - Cizinka ze země Vycházejícího Slunce se jako poslední člověk
honosí jménem Gordon. Bloody Mary - Šíleným sluhou rozčtvrcené dítě nalezené ve studni.
British People - sebevražda pána panství Black Mirror na půdě kostela, sotva pár minut po
svatbě… To si nikdo nenechal ujít. A ani my jsme po té události nebyly v klidu. Nejprve
vyšetřování policie, potom soud s Edwardem, přepsání majetku a taky neustálé otázky a
otázky od všemožných redaktorů. Určitě jsi četla alespoň noviny a tak víš, že tvář rozzuřené
Kasumi zdobila titulní stránky dlouhou dobu. To ani nemluvím o televizních reportážích.
Tuším, že to bylo devatenáctého ledna, co nějaký parchant z televize přelezl zeď na náš
pozemek a na zahradě potkal Kasumičku. Kamera zachytila jen kousek, to než ji ségra
rozkopala, a když začal ten parchant protestovat, Kasumi mu nadvakrát zlomila ruku. Nebyla
sranda ho přimět k tomu, aby nechal celý incident být, ale na vyhrožování jsem dobrá. Prostě
to tehdy nebylo snadný, ale má to své výhody. Jelikož je Kasumi vdova po Samuelovi, spadl
jí veškerý majetek do klína. Je jednou z nejbohatších lidí v Británii. Z pojistky na Black Mirror
vypadly stovky milionů liber a další miliony měl Samuel v bance.“
„Samuel… když jsem se doslechla, že je mrtvý… byl to hrozný šok.“
„Zastřelil se, protože mu to přišlo za daných okolností nejrozumnější. S odstupem času
myslím, že to bylo lepší, než pomalu umírat.“ Sakura vrhla rychlý pohled na svoji pistoli
Valkýru. „Stálo hodně peněz a vlivu získat od policie moji zbraň, kterou se Samík zastřelil.
Ale alespoň ji teď mám legálně v držení a udělala jsem si i zbrojní pas. To znamená, že tě
s ní můžu s klidem zastřelit, když mi dáš pádný důvod.“
„A co Edward? Navštěvuješ ho i přes to, co provedl? Jak to dokážeš?!“
„Eh… jsem sestra šlechtičny a mám hromadu peněz, navíc jsem s ním žila - pustí mě za
ním.“
„Víš, jak to myslím, Sakuro.“
„Jo… umím odpouštět a on svého činu hrozně lituje. Byl to zkrat…“
„Jako v mém případě…“ Parvati zavřela oči a smutně si povzdechla. Vybavovala si v duchu
tu chvíli, kdy Kasumi napadla a pokusila se ji zabít. „Sakuro, nebylo to jen kvůli mé nemoci.
Bylo to hlavně kvůli penězům.“ Tahle skutečnost Sakuru natolik překvapila, že zastavila u
cesty a vypnula rádio, to aby se mohla plně soustředit na Parvatina slova.
„Kvůli penězům?! Kde bys je vzala?!“ vykřikla Sakura.
„To, že jsem přicestovala do Anglie nebyla náhoda. Mému příteli Nicolasi Krügerovi učinila
jistá Alice McCallová nabídku – měl zabít Kasumi Sato a to proto, že ona údajně zavraždila
Alice manžela.“
„Cye McCalla… To jsou ale kecy. A navíc – Alice zemřela v Tokiu a to ještě před naším
příjezdem, tak co to na mě kurva hraješ?!“
„Je mrtvá?!“ Parvatin údiv rozhodně nebyl hraný, což došlo i Sakuře. „Takže… takže…“
Parvati se z očí začaly řinout slzy. „Všechno to bylo zbytečné… Bože…“
„Jenom úkladná vražda… To je síla, Parvati, to je fakt síla.“ Sakura odjistila zbraň a namířila
ji na spolujezdkyni. „Ty hnusná, zkurvená zlatokopko, myslíš si, že nevím, o co ti jde?!
Prachy, nic než prachy.“
„Ale né. Sakuro, musíš znát důvod, musíš vědět, proč jsem to udělala. Podívej, nikdy jsem
nechtěla ublížit komukoli z vás, ale když mě Kasumi vyhodila, věděla jsem, že budu rázem
bez peněz a můj otec byl vážně nemocný! On potřeboval léky a…“
„A to je ten dobrý důvod?!“ zasmála se Sakura. „To jako fakt?“
„Kdyby byla nemocná Kasumi a tys nutně potřebovala peníze… Nechtěla bys jí zajistit dobrý
život? A nešla bys kvůli tomu přes mrtvoly? Tehdy jsem ale byla jako omámená a pohlcená
zlostí, která mě umožňovala vidět jen jediné - můj cíl. Změnila jsem se, přísahám bohu!“
Sakura pistoli sklopila a vrátila ji na místo.
„A co bylo dál? Šla jsi za otcem?“
„Chtěla jsem letět zpátky do Namibie, ale zjistila jsem, že se otec zastřelil. Kvůli mně… Kvůli
mému tělu a mému chování.“
„Mám pocit, že kdyby tě tatík viděl teď, seklo by to s ním stejně tak. Nezměnila ses! Pořád jsi
velká černá hromada vyrýsovaných svalů.“
„Mě se tohle tělo líbí a mám ho ráda.“
„Ale tatík se otáčí v hrobě! Co když se zastřelí i máti?!“
„Nemám rodinu – jsem sama. No, vlastně mám přítele Curtise. Ten mě zachránil a teď
bydlím u něj. Sháním práci, ale kdo chce zaměstnat ženu, jež pobývala v psychiatrické
léčebně? Každý si jen přečte mé lékařské záznamy a má jasno. Navíc prý nejsem zrovna
atraktivní, spíše odpudivá, ale já se sama sobě líbím!“
„Aby ne - jsi hotová sexbomba.“
„Nedělej si legraci. Curtis říká, že mám krásný úsměv. Tělo mám prý taky hezké…“
„Curtis je slabý na oči? Ne teď vážně – jakožto žena to nemůžu objektivně posoudit, ale řekla
bych, že medvěda bys sbalila na potkání.“
„Tohle je právě ono – jsem terčem posměchu. Kdybych neměla Curtise, skončila bych už
dávno na ulici a ještě nešťastnější než nyní. Potřebuji mít nablízku člověka, který mě podpoří
a…“
„…a dá ti peníze…“
„Navíc mě stále tíží svědomí. Tak strašně bych si přála mu ulevit. Sakuro, odpustíš mi?“
„Hraješ mi na city a přitom nemáš páru, jak těžký může život být. Běž někam, Parvati. Vystup
si a táhni do hajzlu.“
„Ale…“
„Zmiz!“ Cvaknutí kohoutku pistole by byl pro většinu lidí pádný důvod, proč vystoupit, ale pro
Parvati ne.
„Nemůžeš mi odpustit? Co mám udělat, abys mohla?!“
„Vypadnout z mého auta!“
„Nikdy jsi v životě neudělala chybu? Nikdy jsi ve zkratu nepokazila druhým lidem život? A
nikdy sis nepřála, aby ti druzí odpustili?“ Tahle slova na Sakuru zapůsobila tak silně, až to
Parvati překvapilo. Schovala pistoli a vystoupila si. Položila hlavu na střechu vozu a schovala
ji do dlaní. Parvati, která už byla také venku, slyšela, že Sakura pláče.
„Máš pravdu…“ hlesla Sakura. „Mezi námi není zase takový rozdíl.“ Sakura si otřela hřbetem
ruky tekoucí slzy a vrátila se do vozu. „Vím, jaké to je, když se cítíš vina, nedokážeš to ze
sebe shodit a toužíš po tom, aby ti odpustili ti, kterým jsi ublížila, protože to jediné ti umožní
se s tím vyrovnat. Člověk někdy dělá věci, které by za normálních okolností nikdy nedělal.
Kasumi možná dokáže jet na vlně svých zásad a za každou cenu mít sama sebe pod
dohledem rozumu a logiky. Já jsem to prostě posrala, Parvati, a ty jakbysmet. Vždycky je
fajn, když člověk, který je na dně, potká někoho, kdo je na tom pokud možno ještě hůř.
Možná jsem fakt blbá, ale… pokusím se ti odpustit a doufám, že už se v tobě nepletu,
Parvati.“
„Nepleteš,“ odvětila černoška, když nastupovala.
„Mám ještě čas – chceš hodit domů?“ Parvati na Asiatku chvíli hleděla a hledala vhodná
slova.
„Já… nemám domov. Curtis… on mě už nemá rád. Bydlím u něj, to ano, ale… neklape nám
to a dokonce mi dal ultimátum.“
„Teď kecáš, co?“
„Ne – mluvím pravdu. Už nějaký čas na mě tlačí a chce, abych šla na dráhu sportovkyně.
Chce, abych si vydělávala tělem, abych se předváděla. Dokonce mi sehnal pár nabídek, ale
on chce, abych to dělala profesionálně – kulturistiku, vzpírání, soutěže síly,… něco takového.
Kdysi by se mi to líbilo, ale já se bojím, že mi to stoupne do hlavy. Nemůžu se ponořit do
světa, kde každý druhý zobe anabolika! Nikdy jsem mu neřekla, co jsem vám provedla, takže
nechápe můj odpor ke všemu, co byť jen vzdáleně zavání anaboliky.“
„On je úchyl?“
„Ne, jen vidí možnost výdělku a slávu. Stydí se za mě. Když jdeme ven do kina nebo jen
nakupovat do obchodu, tak se stydí.“
„Nediv se mu.“
„Udržuju si takovouhle postavu po celou dobu – nemám období, kdy nabírám tuk a pak ho
intenzivně přetvářím ve svalovou hmotu. Místo toho si držím svůj standart a mám tak jen
minimum tuku. Mé tělo… nepůsobí na lidi dobře.“
„Jé, to je objev!“
„Curtis věří, že když budu úspěšná, alespoň co se Británie týče a oba věříme, že bych na to
měla, pak by na mě byl pyšný. To mu nemůžu mít za zlé.“
„Jasně, že můžeš! Ser na něj! Je to blb!“
„Je to muž, který mi zachránil život! Díky němu mám co jíst, mám kde spát a…“
„A teď si myslí, že mu patříš! Sestřička mi taky zachránila život a ne jen jednou. Taky jí to
nestouplo do hlavy, protože mě má ráda, kdežto on tebe evidentně ne. Chce se s tebou
chlubit, možná s tebou chce i spát, ale nic víc.“
„Nespím s ním, Sakuro. Zase tak blízcí si nejsme.“
„Ani po půl roce? Věř mi, pokud to už nedělá, tak ti co nevidět začne zahýbat s jinou a
hezčí.“
„Vím, co teď řekneš – že nebude hledat dlouho.“
„Taková je realita. Moje ségra může vyprávět. Narazila na bombastickýho chlapa, byla to
jako osudová rána, ale teď je sama a má jen minimální šanci najít si opravdovou lásku. Je
mnoho věcí, které jí to ztěžují – silným tělem počínaje a ohromným jměním konče.
Skutečnost, že má alespoň mě, mě hřeje u srdce. Přesto jsme ve vile samy. Sestra měla
přijmout jednoho chlápka až z Norska jako sluhu, nebo spíš komorníka, ale vůbec nepřijel.“
Parvati se zamyslela a poté pronesla:
„Mohla bych být služkou…“
Sakuře po chvíli cesty zazvonil mobil, načež raději zastavila u krajnice. Dle jména na displayi
– Kasumička, jí bylo hned jasné, kdo volá.
„Ahoj, Kasumi,“ pozdravila svoji sestru Sakura. „Stalo se něco? Doufám, že nejsi
v nemocnici.“
„Ne, ale mám o tebe strach. Zdržela ses… jsi v pořádku?“
„Neboj, Kasumičko, jsem v pohodě. Ehm, stále potřebujeme služebnou?“
„Vila je veliká a já budu mít co nevidět dítě. Přibude ti dost práce navíc, ale neboj, budu se
snažit ti pomoct.“
„Já ti to řeknu narovinu, sestřičko, to aby ses mohla psychicky připravit. Mám tady vedle
sebe Parvati a zdá se, že ten její rambo kousek byl krok do hovna, což si sama uvědomuje a
je jí to líto. Nabízí se jako poskok, ehh tedy služebná.“ Chvíli bylo ticho, které už přišlo
Sakuře divné. „Kasumičko, jsi tam?“
„Drží ti u hlavy pistoli?“
„Co?! Pistoli?! Ne, zdá se být… v pořádku. Je hodně smutná z toho jak je blbá a vůbec jí
nevadí, že si z ní utahuju. Přijde mi, že je totálně na dně a její sebevědomí kleslo na bod
mrazu. Vlastně je úplně v prdeli a má výčitky svědomí. Je to troska, jen jiná než kdysi.
Možná bychom jí mohli odpustit, ne?“
„Bere anabolika?“
„Ne a na to si klidně vsadím – podrobila jsem jí zkoušce, která by do běla rozzuřila i držitele
Nobelovy ceny míru, a ona při tom byla jen skleslá. Už nemá změny nálad – je to stará dobrá
Parvati.“
„Dej mi ji k telefonu.“ Sakura zaskřípala zubama a předala mobil Parvati.
„Eh… a-ahoj, Kasumi,“ řekla černoška. „Já… musím se omluvit. Je mi strašně líto, co se
mezi námi událo.“
„Zavři hubu a běž k čertu! Sakura bývá někdy naivní, ale já ne – jsi nebezpečná svině a to
poslední, co chci je, abys žila v mé blízkosti! Jestli jenom překročíš práh mého domu – zabiju
tě!“ Kasumi zavěsila a Parvati vrátila mobil Sakuře. Ta nastartovala, aby zbytečně neztrácela
čas a vyrazila na další cestu.
„Ségra řvala tak hlasitě, až to bylo slyšet…“ řekla Sakura a čekala na Parvatino vyjádření. To
však nepřišlo. Parvati se už po několikáté spustily z očí slzy.
K večeru Sakura minula vesnici, jež stála nejblíže vily a před sebou měla už jen pár mil jízdy
krajinou. Když vjela do lesa, nedalo jí to a Parvati se zcela narovinu zeptala.
„Na co pořád čekáš?! Pořád očekávám, až si zažádáš o zastavení, abys mohla vystoupit.
Kasumi je v devátém měsíci a sotva se hýbe – ona tě na potkání nezabije, to jen straší, ale
nebude váhat, až se jí naskytne příležitost ti ublížit. To poslední, co chci je, aby skončila
v base. Z toho plyne, že máme dvě možnosti – buď Kasumi ještě zkusím přesvědčit, nebo tě
čeká vcelku nepříjemná cesta zpátky do Londýna, ale neboj – na vlak ti peníze dám.“
„Přála bych si žít s vámi… Ty čtyři roky na Black Mirror byly ty nejlepší a nejklidnější v mém
životě. Měla jsem všechno… domov, přátele, peníze, jídlo,… a pak jsem to zahodila. Setkání
s tebou je možná osud, možná je to příležitost jak změnit svůj život. Je jen otázkou času než
mě Curtis vyhodí z domu a co pak? Nechci být bezdomovkyně!“
„Na Kasumičku tvé skuhraní nezabere, tak rychle vymysli něco lepšího.“ Sakura zastavila u
brány a tlačítkem v přihrádce otevřela bránu. „To je vychytávka, co?“ Sakura zaparkovala u
domu a zase bránu zavřela. Vystoupila z vozu a vzala odtud chlebíčky. Předala je Parvati.
„Tohle je tvůj dárek pro ségru. To, cos mi řekla, jí vysvětlím, takže se neobtěžuj a nehraj na
city – nepomůžeš si. Kasumi je pragmatická žena. Tak… dělej, co umíš.“
Sakura odemkla dveře a vstoupila do obdélníkové haly, stejně jako Parvati. Místnost byla
příjemně vytopená díky krbu, v němž praskalo dřevo. Nad krbem visela hlava statného jelena
s velikým parožím. Sakura z něj vždycky mívala divný pocit a za temných nocí se skutečně
obávala toho, že hlava ožije stejně jako v jejím oblíbeném hororu. Vpravo od vstupních dveří
bylo u zdi schodiště vedoucí k pokojům. Naproti němu byl průchod do široké chodbičky, kde
byla kuchyně, spižírna, sklepení respektive posilovna a pár dalších místností. Kasumi seděla
v hale u dlouhého dubového stolu a večeřela. Když mezi dveřmi zahlédla ženu, jež ji málem
zabila, vstala od stolu a semkla ruce v pěst.
„Klid, sestřičko!“ zvolala Sakura a přiběhla ke Kasumi. „Potřebuješ zachovat chladnou hlavu
– kvůli dítěti. Parvati… ona odejde, pokud si to budeš přát, ale je tu něco, co ti musí říct.
No… no tak Parvi, mluv.“ Žena položila na stůl chlebíčky.
„Tohle je pro tebe…“ Parvati nebyla schopná se Kasumi dívat do očí, takže jen nervózně
pohlížela na všechno okolo. „Kasumi… nabízím ti svoje služby.“
„Nepřijímám. Vypadni!“
„Umím ledacos a…“ Kasumi popadla ze stolu ostrý nůž.
„Běž do hajzlu!“
„Má pravdu…“ řekla Sakura. „Odejdi – prostě to nevyšlo. Vyprovodím tě.“ Sakura dovedla
Parvati k bráně a pustila ji z pozemků ven. „Já bych tě klidně zaměstnala,“ řekla Sakura. „ale
na mě to není. Tady máš dvacku a sbohem.“
„Díky…“ Sakura chvíli sledovala skleslou Parvati mířící ke vsi a pak se otočila čelem k vile.
Nebyla zdaleka tak velká jako zámek Black Mirror, ale byla útulná, modernější a mnohem
snáz se udržovala v dobrém stavu. Uvnitř dvoupodlažní vily s mnoha pokoji Sakura žila už
skoro tři čtvrtě roku, ale připadala si tu příliš osamělá. Civilizace byla daleko a Kasumi
dokázala všelicos, jen ne se bavit. Kdysi Sakura zvažovala koupi psa, ovšem stačilo se projít
útulkem pro domácí zvířata a hned jí bylo jasné, že žádné zvíře si pořídit nemůže. Když se
přiblížila k jakémukoli psovi, ten hned začal vyvádět – štěkal, vztekle vrčel a po chvilce zalezl
do boudy, kde se rozklepal se strachy. S kočkami to bylo ještě horší – zmítaly s sebou,
prskaly a svými drápky útočily na oči. Sakura si smutně povzdechla a odešla do vily.
„Co to bylo za nápad?!“ obořila se Kasumi zostra na svoji sestru, jen co Sakura překročila
práh domu.
„Byla to šance jak si ulevit od práce. Máme tolik peněz, že bychom se mohly celý život válet
a druzí by nás obskakovali, ale ty nechceš najmout cizí služebnou, protože by byla cizí.
Parvati cizí není – tedy… není úplně cizí. Samuel ji znal dobře, byl s ní spokojený a ona už
není jako dřív. Ta tam je násilná a namyšlená gorila. Pomohla by nám a teď nemyslím do
hrobu. Klidně by se nechala přejet, jen aby mohla ulevit svědomí a říct mi, jak moc jí to
všechno mrzí. Zkus jí odpustit, prosím tě o to. Mě jsi taky odpustila.“
„Tebe posedl démon, kdežto ona se zničila sama. Kde bereš jistotu, že se nás nepokusí
zabít a neokrade nás?!“
„Protože jí to vlastní svědomí nedovolí. Víš, někdy se stane, že člověk musí udělat pořádnou
blbost, aby dostal rozum.“ Kasumi si povzdechla, protože jí bylo jasné, že Sakura naráží na
sebe samu. Potom vykročila ke schodišti.
„Ty chlebíčky mi prosím dej do lednice – sním si je zítra. A… pokud ty Parvati věříš, tak si ji
sem klidně nastěhuj, nakonec je to i tvůj dům. Nesouhlasím s tím, ale možná máš vážně
pravdu a hlavně – do života se ti plést nebudu.“ Sakura se usmála a dala své sestře pusu na
tvář.
„Díky sestřičko, moc děkuju. Cítím, že Parvati nás znovu nezklame. Samuel ji měl rád, než
se změnila a já doufám, že si ji taky oblíbím. Bude to naše pomocnice.“ Zatímco Sakura
vyběhla z vily a pospíchala ke vsi, Kasumi vyšla do patra a hned v prvních dveřích po levici
měla svůj pokoj. Svlékla si oblečení a pomalu se natáhla na postel. Počítala s tím, že porod
může přijít každým dnem nebo spíše každou hodinou. Doufala, že to bude co nejdříve.
Poslední měsíce netrávila čas ničím jiným než jedením a spánkem. Pro Kasumi to byl
strašný nezvyk.
Sakura dohonila Parvati až na okraji hustého temného lesa, který byl v půli cesty mezi vilou a
nejbližší vesnicí. Japonka byla celá udýchaná, ale přesto ráda, že Parvati zastihla.
„Héj, Parvi.“ Černoška se otočila a sledovala Sakuru, jež zhluboka oddechovala. „Doufám, že
to, co teď řeknu, není největší chyba mého života, i když… to, co se stalo před půl rokem to
jen tak netrumfne, ale k věci. Kasumička tě bere!“ Parvati se rozzářily oči, ze kterých
vytryskly slzy. Tentokrát to byly slzy štěstí.
„Díky, díky, strašně vám všem děkuju! Dokážu vám, že jsem se změnila. Slibuju a přísahám
na svůj život i na všechno, co mi je drahé, že vám nikdy, ale opravdu nikdy v životě
neublížím. Budu vaše služebná a pomůžu vám s čímkoli bude třeba. Právě jste mi daly
smysl života…“
„Doufám, že ty pěkné řeči nejsou jenom řeči. Jestli se v tobě pletu, Parvati,… to radši ani
nechci domýšlet. Další šanci už nedostaneš, a pokud od teďka Kasumi nazná, že tě nechce,
už ji nebudu přemlouvat. Tak pojď, dneska se vyspíš u nás a zítra tě hodím na nádraží.
Zařídíš si, co bude třeba, a nastěhuješ se k nám. Za všechno děkuj Kasumině těhotenství –
působí to na ni a je citlivá.“
„Nezdála se.“
„Pokusila ses jí zabít! Kdyby neměla to břicho, rozsekala by tě na kousky, to mi věř.“
Sakura doprovodila Parvati do vily a ve svém pokoji, jemuž vévodilo domácí kino a police
plné kazet a disků s filmy, jí připravila pohovku. Sakura pak pohlédla do rohu pokoje, kde
měla stůl s PC a poličku s několika počítačovými hrami.
„Můžeš jít na internet anebo si pustit film – prostě se tu chovej jako doma. Půjdu teď za
sestrou. Jestli se chceš umýt, tak koupelna je na konci chodby.“ Sakura zašla do vedlejšího
pokoje, který patřil Kasumi. Pokoj to byl strohý a bez sebemenšího kousku umění, který by
místnost ozdobil. Bylo tu jen to nejnutnější, co Kasumi potřebovala – u zdi postel, hned vedle
šatní skříň, pod oknem stůl, knihovna s řadou encyklopedií a postýlka pro dítě. Žádné rádio,
žádná televize, žádné květiny,... Kasumi ležela na posteli a odpočívala. Sakura si vzala židli
od stolu a položila ji k posteli, kde si na ni sedla čelem k opěradlu.
„Vždycky když sem vejdu, mám pocit, že budeme tapetovat. Vždyť ty tu nemáš ani pitomou
kytku!“
„Už je tady?“ zeptala se Kasumi.
„Jo. Hele chápu, že máš obavy, ale ona nám pomůže. Když jsem jí řekla, že ji bereš,
rozzářila se jak vánoční stromeček. Tohle nemůže hrát!“
„Možná, že teď má úmysly čisté, ale co bude časem?“
„Časem se z nás stanou kámošky a o to se teď budu snažit. Přestanu si z ní dělat srandu,
přestože je to taková bžunda a začnu ji brát jako sobě rovného člověka. Pokud se mi otevře,
je to známka úspěchu. Ty máš na lidi čich – kdyby se ti na ní cokoli nepozdávalo, jde pryč a
bez debat. Podívej, vím, že jsem zariskovala a to ty nemáš ráda, ale když člověk neriskuje
tak taky nic nezíská.“
„Snad… Když jsem ráno vybírala poštovní schránku, byly tam zase noviny! Hází je nám sem,
přestože o to nestojíme! A hádej, co v nich je!“ Kasumi poukázala na noviny na skříňce.
Sakura je vzala a už na titulní straně byl obrázek usmívajícího se blonďáka s knírkem.
Nevypadal ničím výjimečně, kdyby mu však nechybělo jedno ucho. Zdálo se, že fotografie
byla schválně pořízena tak, aby zranění bylo co možná nejvýrazněji vidět. Sakura vše
přečetla nahlas.
Na Black Mirror zavládl strach – dobří lidé se děsí pomsty
I po více než půl roce vyplývají na povrch nové skutečnosti o současné majitelce panství Black Mirror,
o ženě, která přišla o svého manžela v den svatby. Pan Carl Norris z Willow Creek nám poskytl další
rozhovor, ze kterého našemu redaktorovi vstávaly vlasy hrůzou…
Redaktor Jimmy Hobs (HB) : Pane Norrisi zdá se mi, že události, jež se tu prvního ledna odehrály již
pomalu odeznívají. Přesto většina místních odmítá otevřeně hovořit o onom nešťastném incidentu…
Pan Carl Norris (CN) : Lidi se bojí a čemu se jako divíte?! Podívejte, na mé ucho… (Pan Norris mi
ukazuje své ucho ve sklenici s lákem). Doslova mi ho urvala! Jen jsem bránil svoji přítelkyni, dnes už
manželku, která odmítla s tou bestií kamkoli jet. Ona ji však vytáhla před dům, přímo sem na verandu
a to za vlasy! Má žena křičela a bránila se jí, jak jen mohla. Kdybyste se pořádně podíval, možná ještě
najdete na verandě stopy od nehtů. Ta zrůda moji ženu násilím donutila, aby svědčila na svatbě…
Jejich zámek hořel, jejich syn byl mrtvý a oni šli do kostela na svatbu…
HB: Neobvyklé, to bezpochyby. Bavíme se tu o Kasumi Gordonové, ženě, která vám tak hrozivě
ublížila… Vy si ale, zdá se, to zranění připomínáte…
CN: No jistě. Alespoň vím, čeho jsou lidé schopni, i když nazývat Gordonovou člověkem je dost
nadnesené. Je to zvíře!
HB: Rozhovory nám exkluzivně poskytujete již od toho incidentu. Měl jste někdy s paní Gordonovou
další problémy? Nechtěla se vám třeba mstít?
CN: Pokud tu má někdo nárok na spravedlivou pomstu, pak jednoznačně já, jenže já jsem slušný
člověk a umím se držet na uzdě.
HB: Nechtěl jste do té věci zapojovat policii…
CN: Přesně tak – já jsem tady oběť a dřu bídu s nouzí, kdežto ona se topí v penězích. Nechci skončit
v base, vždyť víte, jak to v tomhle státě chodí. Bojím se však o svou ženu. Není to tak dlouho, co mi
přišel výhružný dopis… Byl napsaný na stroji, ale je mi jasné, kdo je adresátem. (Pan Norris cituje
výňatek z anonymního dopisu…) ‚...jen začátek. Za mnou stojí úřady i politici. Když budeš
pokračovat v tom, co děláš, něco se stane… Ne tobě, ne tvému domu, ne tvému psovi, ale člověku,
kterého nade vše miluješ…‘ Děsivé… Když se tohle objevilo ve schránce, má žena probrečela celý
den. Klepeme se tu hrůzou všichni a já už nevím, kudy kam. Jakoby strach obcházel panství Black
Mirror… pokolikáté už?! Řeknu vám ale jedno, pane redaktore, jestli se tu Gordonová ukáže, jestli
překročí práh mého domu, tak za sebe neručím. Klidně půjdu sedět na doživotí, jen když tím ochráním
svoji milovanou ženu!
„Tvému psovi?!“ zopakovala nahlas Sakura. „Bože, ještě, že si tam nenapsal 'tvému uchu.'
Vystavuje ho jak první použitou šprcku.“ To Kasumi vše snášela hůř. Pěsti měla zaťaté, zuby
jí skřípaly a měla, co dělat, aby vzteky nevybuchla. K tomu však rázem došlo...
„Svině!“ zařvala. Kasumi prudce vstala z postele a praštila vzteky do stolu. „Nenávidím tuhle
zemi! Nesnáším tyhle lidi! A… ehh…“ Kasumi doširoka rozevřela oči a ústa, neboť jasně
pocítila kontrakce. Zatím mírné, ale přesto tu byly. „Já myslím… sakra…“
„Co je?“ podivila se Sakura. „To tak silně kope? Je to bojovnice, co? Jako její máti… Možná
by mu taky chtěla rozbít držku.“
„Ne, to…“ Kasumi se chytila za břicho a tvář jí zkřivila bolest. „Prostě… prostě volej sanitku!“
„Chceš říct, že…“
„Budu rodit!“
„Než přijedou, budu už dávno v nemocnici, takže tě odvezu. Můžeš chodit? Anebo ne
počkej…“ Sakura zaběhla do vedlejšího pokoje, ale ten byl prázdný. Pospíchala proto na
konec chodby do koupelny. Vběhla dovnitř a spatřila ve sprše Parvati. „Dělej, hoď sebou –
sestřička bude rodit! Jdu připravit auto a ty ji tam doneseš. Rychle!“ Sakura nyní vyběhla ven
a otevřela vůz i bránu. Teď už čekala jen na Parvati, která během dvou minut přinesla
Kasumi. Položila ji na zadní sedačky a sama usedla na místo spolujezdce. Sakura
nastartovala a během chvilky již vyjížděla směrem k největšímu městu ve zdejším hrabství –
do Llanelli. Kasumi zhluboka oddechovala a snažila se oddálit nevyhnutelné.
„Je statečná…“ komentovala ženu Parvati.
„Jo, to sestřička je,“ odvětila Sakura a pohlédla na sestru přes zpětné zrcátko. „Kasumička je
takový přírodní typ. Kdyby žila před miliony lety, opustila by tlupu, v křoví vyplivla mládě, pak
by ho sebrala a šla dál.“
„Ty seš zase vtipná…“ řekla Kasumi. „Eh… zkus si pospíšit – myslím, že se to blíží.
Kontrakce jsou… čím dál častěji.“
„Tak já na to dupnu.“ Sakura šlápla na plyn a nehledě na předpisy směřovala k městu.
Do Llanelli ženy dorazily sotva po patnácti minutách. Prokličkovaly ulicemi téměř
padesátitisícového města a zastavily před městskou nemocnicí na zákazu zastavení.
„Nikam se nežeň, sestřičko. Já jdu pro doktory.“ Sakura vyběhla z vozu a vešla do hlavních
dveří vysoké budovy. Neměla čas prohlížet si chodbu plnou lidí, ani výtah, ze kterého vyjel
kdosi na vozíčku. Raději přispěchala k recepci.
„Moje ségra je tam venku a rodí! Rychle nosítka, doktory,… však víte, ne?“ Recepční
okamžitě popadla sluchátko k internímu telefonu, ale to už Sakura běžela ven k autu. U něj
stála sanitka a nemohla vjet do garáže. Parvati se o něčem dohadovala se záchranářem
oblečeným v reflexní vestě.
„Ona se hned vrátí a přeparkujeme to.“
„Já nehodlám na nic čekat, paní! Tady jste na zákazu a ten tu je z dobrého důvodu!“
„Co se to tady kurva děje?!“ ptala se Sakura. „Proč má sestra ještě není na nosítkách?!“
„Cože?“ zakřičel záchranář. „To si jako myslíte, že sem přivezete svoji sestru, zablokujete mi
garáž a ještě tu na mě budete řvát?!“ Ze dveří nemocnice vyšli dva doktoři a sestra, přičemž
mířili k autu. Sakura popošla s mužem kousek dál a zostra se na něj obořila.
„Tak hele, ty debile, moje sestra rodí, a když moje sestra rodí, tak nebudu zastavovat někde
až kdoví kde, aby to sem měla co nejdál. Nevypadá to, že bys v tý kraksně někoho vezl,
takže kdoví, jestli ses jenom nebyl nažrat někde ve fastfoodu.“
„Co si to dovolujete?!“ křičel muž. „Měli jsme naprosto regulérní výjezd! Kdo si myslíte, že
jste?!“
„Jsem Sakura Sato, ty idiote! Kdybys v tý svý palici měl víc než piliny, možná bys věděl, že
moje sestra je Kasumi Gordonová – vdova po zesnulém lordu Samueli Gordonovi z Black
Mirror. Jestli mě budeš ještě chvíli srát, celou tuhle zasranou nemocnici koupím a první, co
udělám, bude, že tě kopnu do prdele a zařídím, aby ti nedali práci ani u čističů kanálů!“
Záchranář na tohle již nic neřekl a vrátil se do vozu. Když se Sakura ohlédla za sebe, zjistila,
že Kasumi už vezou do nemocnice. „Parvati, běž prosím za nimi. Já musím přeparkovat,
jinak ten debil vyskočí z kůže.“
Sakura dovezla auto na parkoviště u nemocnice, jež bylo určené výhradně pro pacienty a
jejich příbuzné. Poté pospíchala do nemocnice. Dle cedulek zamířila na oddělení
s porodními sály a tady před jedním z nich na sedačce seděla Parvati. Sakura usedla vedle
ní a na stolek, jež byl vedle, si odložila bundu.
„Šla rovnou na sál?“ otázala se Sakura.
„Jo. Nic nenasvědčuje komplikace, aspoň to jsem zaslechla, když se spolu doktoři bavili.
Doufám, že se jí dostane té nejlepší péče…“
„No vidíš to – zatraceně. Počkej tady.“ Sakura zaťukala na dveře od primariátu oddělení, jež
byl hned za rohem. Otevřel vysoký doktor s brýlemi. Vypadal asi na padesát let.
„Nějaký problém?“ zeptal se. „Počkat… vy jste ta… ehh, na jméno si teď nevzpomenu, ale
teď jsme měli příjem a to paní Gordonovou. Vy jste její… příbuzná, že ano?“
„Přesně tak. Nejvyšší čas, abyste pospíchal za ní na sál, kde co nevidět porodí nebo vás
snad ředitel neinformoval, že má mít zajištěné ty nejlepší služby, protože je de facto VIP
pacientka? Zaplatili jsme za to slušné peníze a tahle nemocnice by se o šlechtičnu měla
řádně postarat – to víte, dobrá pověst zařízení. V případě nespokojenosti lze zajistit i
špatnou pověst…“
„Ale samozřejmě, vlastně jsem už na cestě na sál. Hned budu u ní, slečno…“
„Sakura Sato.“ Primář si se Sakurou potřásl rukou a představil se.
„Aaron Abrams, těší mě.“
„Mě taky, tak honem do práce - od čeho vás platí?“
Zatímco primář pospíchal na sál, Sakura se vrátila k Parvati. Ještě předtím si však u
automatu koupila dvě čokoládové tyčinky s karamelem.
„Dáš si taky?“ řekla a nabídla Parvati.
„Ne, díky, sladké nejím.“
„Nevadí, jsem tak nervózní, že i ty dvě budou možná málo.“
„Neboj, Sakuro – bude to v pořádku.“
„Jen aby…“ strachovala se Sakura. „Kasumi má v životě strašnou smůlu. Možná to tak
nevypadá, ale je to chudinka, která si vytrpěla svoje. Měla to těžký už v dětství a ani potom
se to nezlepšilo. Byla pouhou loutkou a trvalo jí celá léta, než se loutkáři vzepřela.“
„Vážně? Vždycky jsem myslela, že byla svým pánem, že by nesnesla někoho nad sebou.“
„Neměla na výběr. Ztratila hodně, víš? Myslím, že by to psychicky i fyzicky složilo i ty
nejsilnější, ale ona to zvládla. Říkám si, že kdyby si tím vším Kasumi neprošla, nebyla by to
ta Kasumička, kterou miluji jako svoji sestru a nikdy ji nepřestanu obdivovat. I když to, co si
prožila, na ní zanechalo i řadu negativ. Její pokoj a vlastně celá vila včetně zahrady odpovídá
Kasumině duši – je prázdná. Ona se nedokáže bavit, neumí si udělat radost a její smysl
života není víc, než udržet si svou čest až do chvíle smrti.“ Sakura pohlédla vedle ke dveřím
na sál. „Přemýšlím, jestli jsem neměla být u toho, protože... co když se něco stane, co když
nastanou komplikace?! Ve filmech vždycky přijde manžel a drží ženu za ruku po celou dobu
porodu. A pak mu ještě nechají přestřihnout pupeční šňůru. Mohla bych to taky udělat…
Třeba se tam teď cítí sama a opuštěná… Jo – musím jí být nablízku. Pohlídej mi ty tyčinky.“
Sakura lehce zaťukala na dveře od sálu a jakmile otevřel jeden z doktorů, nakoukla dovnitř.
Kasumi ležela na lůžku, měla roztažené nohy a skláněli se nad ní dva další doktoři, zdravotní
sestra a ještě primář.
„Co tu chcete?!“ zeptal doktor. „Sem nesmíte, tak rychle běžte pryč, prosím.“
„Já jsem její sestra a chci být u toho!“
„Tahle možnost se dává výhradně budoucím tatínkům. No tak, šup – běžte už.“
„Naomi nemá tatínka! Má mě.“
„Vy jste… ehh, partnerky?“ Sakura neodpověděla, neboť Kasumi právě začala tlačit, což bylo
doprovázeno hlasitým projevem plným úsilí. Měla zatnuté zuby a do očí jí tekly kapky potu.
„Paní, už takhle je nás tu až příliš. Některé rodičky, a řekl bych, že vaše sestra k nim patří, se
cítí lépe, když nejsou středem přílišné pozornosti.“
„Sere vás, že vás tu musí být tolik, co? No fajn – půjdu, ale jestli něco zbabráte…“
„Vaše sestra je v nejlepších rukách.“
Sakura se tedy sklesle vrátila k Parvati a zakousla se do tyčinky.
„Prý by jí pozornost nemusela dělat dobře… Pche, takový kecy! Naopak – víc hlav, víc ví,
ne? Možná jsme měly zajistit, aby u jejího porodu byly všichni doktoři z oddělení… Ale
Kasumi se mnou nikdy nesouhlasila – že prý nepotřebuje takovou péči. No, doufám, že se
nepletla.“
„Smím vědět, co to bude?“ otázala se Parvati.
„Holčička a bude se jmenovat po naší mámě - Naomi.“
„Pěkný jméno.“ Sakura si povzdechla a sklopila hlavu do dlaní.
„Ach, bože…“ zabědovala.
„To bude dobrý, uvidíš. Za chvíli ze z pokoje začne ozývat dětský pláč a všechno bude
v pořádku.“
„Kéž by.“
„Sakuro, nevím, jestli je na to vhodná doba, ale… chtěla bych se vrátit k tomu, cos mi
odpoledne říkala o Kasumině životě. Ty vážně myslíš, že si už nikdy nenajde partnera?“
„U nás v Japonsku se říká, že na každého člověka čeká tam venku jeden ideální partner a až
se oba sejdou, budou šťastní až nadosmrti. Ona o toho svého už přišla, Parvi. Teď má jen
mě… Byla vždycky samotářka, ale vidím, jak je za mou přítomnost ráda. Nikdo nechce být
úplně sám… Proč se na to ptáš?“
„Jen si říkám, že mezi námi není zase takový rozdíl. Ať už v životě provedla cokoli, není to
moje starost a bylo by pokrytecké jí cokoli vyčítat. Každý člověk má svá trápení a my bychom
mu měli pomáhat, ne ho odsuzovat. Je mi jí líto…“
„Chtěla bys jí pomoct?“
„Ano! Nejen kvůli pocitu viny a snaze odčinit tu… věc, ale taky kvůli ní samotné. Když si to
tak zpětně promítám… čtyři roky na ni Samuel čekal a věřil, že se vrátí. Nikdo jiný si to
nemyslel, ale pletli jsme se. To musela být láska… po čtyřech letech odloučení… Je mnohem
lepší člověk, než já kdy byla nebo budu.“
„Zase takový zázrak není. Dovede si jít za svým a k okolí umí být hrozně tvrdá. I přesto, že
se se Samuelem milovali, se nezdravě často hádali. Kasumi je hrozně těžké oponovat a
uspět. V podstatě neuzná chybu, a když už, tak si na ní najde něco dobrého, takže to jako
chyba ani nevypadá. Stručně řečeno – vycházet s Kasumi je těžké, když jí nechceš jít
vyloženě na ruku. Ale zase je tolerantní a není panovačná ani rozkazovačná, což je supr.
Prostě má své přednosti i chyby. Dám ti ale jednu radu – pokud s ní nebudeš s čímkoli
souhlasit, jdi na to pomalu, umírněně a měj dostatek argumentů.“
Ze sálu se skutečně začal ozývat dětský pláč, jak Parvati předpověděla. Sakura okamžitě
vstala a uchopila kliku dveří. Pak pohlédla na Parvati.
„Myslíš, že už můžu dál?“
„To nevím. Možná počkej, až tě doktoři zavolají.“ Sakura chvilku počkala a pak se z pokoje
ozval Kasumin křik:
„Nesahej na ni, ty parchante!“ Sakura vrhla zděšený pohled na Parvati a pak vtrhla dovnitř.
Zpocená, rozcuchaná Kasumi seděla na lůžku a v rukou svírala plačící novorozeně v dečce,
které vytrhla doktorovi z rukou. Na její tváři nebyla vidět únava a vyčerpání, jako spíše zlost.
Neustále sledovala všechny přítomné a dávala dobrý pozor na každý jejich pohyb. Po chvilce
ticha promluvil primář.
„Paní Gordonová, já chápu, že…“
„Drž tlamu, ty zkurvenče! Stejné svině jako jste vy mě připravily o syna, ale Naomi mi nikdo
nevezme! Já jsem její matka a postarám se o ni!“
„Ale dítě potřebuje vyšetřit. Vy si musíte odpočinout. Půjčíte mi ji, já přísahám, že se nic
nestane. Od toho tu přece jsme.“ Primář vykročil k posteli, a když byl dostatečně blízko
Kasumi pokrčila nohu a kopla ho do břicha.
„Au,“ zasténal primář a urychleně couvl.
„Zabiju každého, kdo se jí jen dotkne!“ Sakura odvedla primáře na druhou stranu sálu, aby si
s ním mohla v klidu promluvit.
„Co se to s ní proboha děje?!“
„Co tady děláte?! Sem jste vůbec neměla cho…“
„Buďte zticha a řekněte mi, proč sestřička tak vyvádí?!“
„Pravdou je, že porod je pro každou ženu náročný čin a to hlavně po psychické stránce.
Krátce po porodu mohou běžně nastat podobné situace, ale že by žena byla tak rezolutně
odmítavá a dokonce vyhrožovala zabitím… s tím jsem se ještě nesetkal. Dítě je dostatečně
velké a dobře vyvinuté – má zdravou barvu, pravidelně dýchá, reaguje na vnější podněty,…
Ale v rukou jsem ho měl sotva pár vteřin, než rodičce došlo, že ho mám u sebe. Rozzuřila se
a vytrhla mi ho. Dítě musí být ještě zváženo a změřeno, načež bude přesunuto na malé
vyhřáté lůžko.“
„To nezůstane u matky?!“ divila se Sakura. „Prostě měření odložte a zahřát ho může i ona,
ne? Tělesné teplo…“ Sakura se ohlédla na sestru a všimla si jak Kasumi jemně tiskne své
dítě k prsu. „Jé…“ řekla Sakura a usmála se. „Už bude sát mlíčko?“
„Paní Sakuro,“ ozval se primář, „tohle je vážná věc! Novorozeně musí prohlédnout lékař,
v tomto případě se toho zhostím já osobně. Nemohu to však učinit pokud mi to rodička
nedovolí. Bude-li to nutné, bude třeba jí dítě násilně odebrat.“
„Ty idiote!“ vyštěkla Sakura. „Proč všichni lidi moji sestru jedině podceňují? Když pak
pochopí, že se v ní zmýlili, je už pozdě a mají oči pro pláč… v lepším případě. Kdyby mířila
trochu níž, už ses tady svíjel v křečích a strachoval ses o své mužství.“
„Sakuro!“ ozvala se Kasumi. Ta rychle přispěchala k ní.
„Copak, sestřičko?“
„Pojedeme domů.“
„To… to ještě ne, Kasumi. Ty lidi říkají, že si musí Naomi na chvíli vzít a vyšetřit. To kvůli
tomu, aby se ujistili, že je zcela zdravá. Pak tě určitě přesunou na pokoj, kde se budeš učit o
ní starat. Kojení, nošení, přebalování… no a tak. Určitě dojde na další vyšetřování a
očkování a…“
„Nic takového! Své dítě nikomu nedám!“
„Ehh, sestřičko a co kdybychom šli s nimi? Víš, jako že bys je pohlídala a já ti přísahám, že
nedovolím, aby Naomi kdokoli cokoli špatného provedl. Souhlas?“
Kasumi chvíli mlčela a sledovala rozpačitě vyhlížející doktory.
„Tak dobře…“ řekla a posadila se na okraj lůžka. „Zdraví Naomi je předností, tomu rozumím.“
„To nemyslíte vážně!“ zvýšil hlas primář. „Musíte tu zůstat – musíme z vašeho těla dostat
placentu, tak si okamžitě lehněte a buďte v klidu.“
„To je pravda…“ řekla Kasumi a opět se natáhla. Dítě půjde na kontroly, až budu schopná
normálně chodit. Do té doby zůstane u mě v náručí.“
„A já zůstanu u tebe, sestřičko,“ řekla Sakura a přistavila si k lůžku židli. Primář odvolal
doktory pryč a zůstal zde jen se zdravotní sestrou.
„Ctěné dámy…“ řekl primář a neskrýval ironii, „vzhledem ke společenskému postavení tady
rodičky se vám pokusím vyjít maximálně vstříc. Dítě není v ohrožení života, takže ho
necháme prozatím u matky a to zde.“
„Fajn,“ zaradovala se Sakura. „Kasumičko, pojedu ti teď pro věci. Do hodiny jsem zpátky a
společně necháme Naomi podrobit všem potřebným vyšetřením.“
„Dobře,“ odvětila Kasumi. „A eh… díky, Sakuro.“
Sakura se na svoji sestru usmála a vyšla na chodbu. Tady stále čekala Parvati. Byla celá
netrpělivá.
„Tak co? Mohu gratulovat?“
„Jo, ale až Kasumi převezou na pokoj. Já teď jedu domů pro věci. Zůstaneš zde a… ne
počkat – to radši ne.“
„Proč ne? Klidně tu zůstanu.“
„Kdyby tě sestra viděla, kdoví, jak by si to vyložila. Pojď se mnou – vysvětlím ti to v autě.“
Sakura si v automatu v rychlosti koupila černou kávu bez cukru a pospíchala ven. Pomalu se
blížila půlnoc a Sakura byla po dnešní zdlouhavé cestě do Londýna a zpět hodně utahaná. U
auta dopila kávu, kelímek hodila na zem a nastoupila, stejně jako Parvati. Cestou k vile to
Parvati nedalo, aby se nezeptala:
„Můžu vědět, co se stalo? Nevypadáš zrovna nadšeně.“
„Není to úplně ideální. Jednak jsem za volantem už bezmála deset hodin a pak se zdá, že
Kasumi přeskočilo. Nechce dát Naomi ani na moment z rukou…“
„Promiň, ale v tomhle ti nepomůžu. Můžu ale věci dovést do nemocnice místo tebe a ty si
aspoň odpočineš.“
„Ne, to nejde – musím s Kasumi na vyšetření kvůli Naomi. Nechala bych tě samotnou doma,
ale… kdyby se to dozvěděla Kasumička, seřvala by mě jako čokla. Dám ti aspoň prachy na
hotel, jo?“
„Spíš přemýšlím, že ještě teď v noci půjdu sehnat vlak do Londýna.“
„Neblbni, Parvati. Někdo tě cestou přepadne a… chtěla jsem říct znásilní, ale to by jich
muselo být aspoň pět, co?“
„Ha, ha, to mě moc přeceňuješ.“
Sakura zastavila před vstupem do vily a pospíchala sbalit Kasuminy osobní věci, jako
oblečení a hygienické potřeby. Parvati jí v tom pomohla a tak během chvilky měly plně
sbalený kufr. Sakura vytáhla z peněženky dvě stě liber a dala je Parvati.
„Zavezu tě přímo na nádraží a…“ Sakura se rozhlédla po Kasumině pokoji. Bylo tu sice
prázdno, ale teplo díky elektrickému vytápění. „Krucinál, ser na to – prostě zůstaň tady,
oukej?“
„Necháš mě v domě a samotnou?!“
„Hele, jestli tu cokoli provedeš nebo dokonce šlohneš, najdu si tě, jasný?!“
„Buď bez obav, Sakuro. Nejsem blázen. Nikdy nezahodím ten zázrak, který se mi stal.“
„V lednici jsou ty chlebíčky, tak jestli chceš… jsou tvoje. Zatím čus.“
Sakura odnesla kufr a odjela, zatímco Parvati zůstala v cizím domě sama. Měla několik
hodin jen pro sebe a přemýšlela, jak je strávit. Sešla dolů do haly, kde byl vedle okna ven na
zahradu umístěn stolek s telefonem. Vytočila číslo svého přítele Curtise. Pozdě v noci to
dlouho nikdo nezvedal, ale po téměř pěti minutách čekání se ze sluchátka ozvalo:
„Tady Curtis Hobbs. Kdo volá takhle v noci?“
„Ehm, ahoj, to jsem já Parvati.“
„Panebože… uff, to jsem si oddechl. Už jsem pomýšlel, že nechám vyhlásit pátrání. Kde
proboha jsi?“
„U přítelkyně. Volám, aby sis nedělal zbytečné starosti a… a taky ti chci říct, že se tam zítra
dopoledne stavím pro věci. Klíče od bytu nechám pod rohožkou, dobře?“ Ze sluchátka se
dlouho nikdo neozýval a pak bylo slyšet cvaknutí zapalovače. To si Curtis zapálil cigaretu.
„To jako, že mě opouštíš, Parvati? Půjdeš za kamarádkou? Říkala jsi, že žádnou nemáš.“
„Promiň, že to říkám takhle po telefonu, ale… sám jsi mi dal ultimátum, tak co se divíš?“
„Chceš to slyšet na rovinu, Parvati? Riskoval jsem svůj život za ten tvůj, protože mi tě bylo
strašně líto. Zachránil jsem tě a měl pocit, že ti dlužím víc – že se o tebe musím postarat. Tak
jsem ti platil ne zrovna levné léčení v tom ústavu včetně léků a nechal tě bydlet u sebe.
Dával jsem ti peníze, aby ses měla dobře a mohla začít znovu. Čekal jsem, že mi to oplatíš,
ale ty jsi jako koule na noze! Mí kolegové se diví, co že jsem si přitáhl domů – neschopnou
pomatenou trosku, která vypadá jako chlap. Jsem všem k smíchu a není divu. Můj život byl
bez tebe lepší – promiň, že to tak říkám, ale je to tak. A už to zavěsím, aby tě kamarádka
nevykopla za to, že jí zbytečně moc provoláváš. Připravím ti věci – zítra si je vyzvedni.
Sbohem.“ Parvati položila sluchátko a začala se samým rozrušením klepat. Zašla do
kuchyně, která byla v přízemí naproti dveřím od sklepa, jež však sloužil jako posilovna.
V plně vybavené kuchyni, kde nechyběla lednička s mrazákem, myčka na nádobí ani
mikrovlnná trouba, vyhledala prosklenou skříňku, za kterou byl vystavený alkohol. Byly tu jen
čtyři lahve – koňak, gin a dvě vodky, přičemž jedna byla poloprázdná. Parvati ji vzala a nalila
si do sklenky. Okamžitě její obsah vypila a doufala, že co nevidět se dostaví kýžená úleva.
Alkohol ji zahřál a vnesl do duše trochu klidu. Sklenku umyla ve dřezu a vrátila společně
s lahví na místo. Vrátila se do pokoje a odepnula si kožený pásek u kalhot. Udělala na jeho
konci blízko u sebe dva pevné uzly. Poté si sundala oblečení do půli těla. ‚Dnes se nade
mnou Bůh slitoval a já přesto chybuji… Rogere, máš pravdu – zlo plodí jen zlo a je třeba ho
ze sebe vypudit všemi dostupnými prostředky.‘ Parvati se napřáhla a švihla se páskem do
zad. Poté znovu a znovu… Její záda byla pokrytá množstvím malých jizev a další měly přibýt
z ran, jež si způsobovala. V celém pokoji, ba v celé vile bylo ticho a jediné co ho dlouhé
minuty narušovalo, byly údery pásku a občasné bolestivé syknutí.
Druhý den krátce před šestou hodinou ráno se Sakura probudila. Sotva tři minuty poté
zazvonil budík, který probudil Parvati. Asiatka budík urychleně vypnula a vstala z postele.
Oblékla se a přišla k Parvatině pohovce.
„V noci jsem si něčeho všimla. Můžeš se ke mně otočit zády?“ Parvati poslechla a Sakura
viděla několik rudých skvrn na jejím nátělníku. „Nemáš na zádech takové ty hnisavé boláky,
které se pořád nafukují, a když prasknou, vyteče z nich kromě krve nazelenalý smradlavý
humus? Já jen, že tohle jsem chytla v Africe.“
„Ne, nemusíš se bát – nejsem nemocná. Já jen… Sakuro, věříš tomu, že každý člověk je ve
své podstatě zlý a pokud si nedává pozor, ta špatná stránka zvítězí nad dobrou?“
„To jsou filosofický hemzy, co? S tím jdi na Kasumičku – ona je myslitel.“
„Ale musíš mít vlastní názor.“
„Uff, no tak dobře – lidi jsou svině, protože furt po něčem touží a to často na úkor druhých.
Chtějí peníze, klid, lásku, jídlo, domov a tak dále. Potíž je v tom, že když si to berou, jiní o to
přicházejí. Jinými slovy – zlý pro jednoho, dobrý pro druhého. Tak doufám, že to stačí a teď
mi řekni, což máš se zády.“
„Roger řekl, že aby člověk byl lepší, musí se on sám trestat za každou špatnost, ale že to
musí dělat tak, aby to opravdu bolelo. Buď tělo, nebo duši. Včera jsem volala Curtisovi, neboj
účet ti zaplatím, až začnu vydělávat. No a pak… pak jsem si nalila sklenku vodky, protože
mě rozhovor s Curtisem hrozně rozrušil. Vím, že to byla chyba, protože já… já jsem pila
hodně a… a taky často. Utápěla jsem se ve smutku, ale teď je to jiné – ty jsi mě zachránila,
takže už nemusím být smutná a vyhánět smutek alkoholem. No a protože to byla chyba,
protože vím, že se spoustou alkoholu může přijít i naprostá závislost, stejně jako na
anabolikách, tak jsem se potrestala.“ Parvati si sundala nátělník, aby ukázala svá záda.
„Vyženu ze sebe špatného člověka – jsem na dobré cestě a to díky vám dvěma. Myslím, že
to bylo naposledy, co jsem se musela zbít kvůli alkoholu. Tak už to chápeš? Doufám…
nerozmyslíš si to s tím zaměstnáním, že ne?!“ Parvatina poslední věta byla řečena tak
vystrašeným hlasem, až to Sakuru překvapilo.
„Ne, nevyhodím tě, ale mám dvě otázky. Za prvé – nejsi členkou nějaké náboženské sekty?
Já jen, že to tvé sebemrskání mě docela zaráží. Mé tělo je jedna jizva vedle druhé, ale že
bych si úmyslně ubližovala…“
„Ne, nemusíš se bát. Je to jen způsob, jakým se vyrovnávám s mými chybami.“
„Dobře a teď za druhé – kdo je ksakru Roger?“
„Můj přítel z léčebny. Moc mi pomohl se opětovně sebrat. Říká, že násilí plodí jedině násilí.
Proto už nikdy v životě nechci komukoli způsobit bolest. Jen sama sobě.“
„To je krásný…“
„Opravdu?“
„No jasně! Má to jenom jednu malilinkatou vadu – všichni lidi to nevidí stejně jako ty. Až tě
někdo přepadne, necháš se jen tak tlouct?“
„Já… to nevím. Asi se pokusím utéct.“
„Ježíši… doufám, že se vzpamatuješ – hrabe ti.“ Po jídle Sakura vzala auto a vyjela
k Llanelli. Parvati jela s ní a myslí se upínala ke Curtisovi. Sakura ji dovezla na nádraží a
Parvati cestovala vlakem až do Londýna.
Po pár hodinách cesty Parvati postávala před vysokým panelovým domem na periferii
města, kde bydlel její bývalý přítel Curtis. Dodávala si odvahu vejít a doufala, že vše
proběhne bez obtíží. I ve dne byl dům zamčený, ale Parvati měla své klíče, takže nemusela
nikoho volat. Na chodbě právě jakási postarší žena vytírala podlahu. Na Parvati jen krátce
pohlédla a poté se věnovala své práci, přičemž cosi zamručela. Černoška vystoupala po
schodišti do třetího patra. Teoreticky mohla použít výtah, jenže ten se rozbil již před dvěma
měsíci a nikdo se zatím neobtěžoval ho opravit. Parvati očekávala, že před Curtisovým
bytem nalezne svůj kufr s věcmi, jenže ten zde nikde nebyl. Chtěla vsunout svůj klíč do
zámku a odemknout, jenže to nebylo možné, neboť klíč byl i z druhé strany. Nezbývalo než
zazvonit. Curtis otevřel v zápětí. Byl to mladý pohledný muž s kudrnatými hnědými vlasy a
knírkem.
„Ahoj,“ řekl, když Parvati zahlédl. Poté jí před dveře přistavil kufr, který už měl přichystaný.
„Chceš to hodit do auta? Je to těžké.“
„Nejsem tu autem, ale neměj starost – zvládnu to.“
„Jistě…“ Curtis se ohlédnul za sebe do předsíně. „Hodil jsem se dnes marod, to abych tě
ještě viděl. Chceš kafe?“
„Ne, díky – nebudu zdržovat. Ve vlaku jsem měla dost času na přemýšlení a vím, že ti nikdy
nedokážu dostatečně splatit ten dluh. Zachránil jsi mi život a pomohl mě opět nastartovat,
abych tak řekla. Nechci, abys mě bral jako nevděčnou mrchu.“
„Já taky dost přemýšlel a včera jsem to přehnal. Přišlo mi to od tebe sprosté, takhle po
telefonu říct, že odcházíš. Pak mi došlo, že to rozhodnutí ti není příjemné a proto jsi ho
nechtěla řešit mezi čtyřma očima.“
„Nechtěla bych se rozejít ve zlém, Curtisi. Myslím, že i tobě se uleví, když už mě nebudeš
mít na krku. A když už se za mě nebudeš muset stydět…“ Curtis pohladil ženu po tváři.
„Parvi… takhle to přece není.“
„Oba dobře víme, že jsem ti přidělala jedině starosti. Ale ty sám jsi mi dal jeden obrovský dar
– ukázal jsi mi, že ať vše vypadá jakkoli beznadějně, vždycky se to může časem otočit
k lepšímu. Děkuju, Curtisi, děkuju ti za všechno.“ Parvati dala muži pusu na tvář a s kufrem
odešla před dům. Cítila, že zpřetrhala pouta se svým minulým životem a nyní konečně mohla
začít znovu a snad i lépe.
Bylo půl třetí odpoledne, když se Parvati vrátila do Llanelli. Stejně jako včera, tak i dnes silně
pršelo a tak se Parvati rozhodla zajít k nemocnici. Když na parkovišti zahlédla auto Sakury,
značně jí to zvedlo náladu, neboť to značilo, že se nebude muset trmácet do vily autobusem
a dále pěšky. Vstoupila i s kufrem do nemocnice a oslovila recepční.
„Dobré odpoledne. Směla bych vědět, kde leží paní Kasumi Gordonová?“
„Momentíček…“ odvětila žena a nahlédla do počítače. Mezitím se recepční černošky otázala:
„Jste její známá? Bez svolení za ní nikoho nepustíme, to snad chápete.“
„Jsem její… dalo by se říci známá, ano. Mám tu pro ni dárek.“
„Ehm, my tu ale žádnou paní Gordonovou nevedeme. Je mi líto, ale musela jste se splést.“
„Ale to není možné! Včera v noci zde porodila. Musí tu být!“
„Jak jsem řekla, paní. Žádná Kasumi Gordonová zde neleží.“
„Tak… přesto děkuju.“ Parvati si sedla na sedačku nedaleko recepce a po očku sledovala
muže z ochranky, který se procházel poblíž. Kdykoli se na něj Parvati zaměřila, on sledoval
ji. Bylo jí jasné, že když půjde chodbou k pokojům, muž se vydá za ní. Parvati zaujala
cedulka směřující návštěvníky či pacienty nemocnice k toaletám. Vstala, vzala s sebou kufr a
vykročila chodbou k novorozeneckému oddělení, jež bylo v pravém křídle nemocnice, poblíž
místa, kde byly porodní sály.
„Promiňte, paní,“ ozval se muž z ochranky. „mohu vám nějak pomoci?“
„Hledám toalety.“ Muž se usmál a ukázal na dveře v chodbě kousek od recepce.
„Ty jsou přece tady.“
„Ale nejsou to snad jediné toalety v nemocnici…“
„To jistě ne. Vy potřebujete… snad nějaké speciální?“
„Řekněme, že… mám zkrátka jisté potíže, když se v blízkosti… vyskytují ehh… muži.
Totiž…“
„Nechcete mi tvrdit, že nerozumíte značením na dveřích, že ne?“
„Nedělejte ze mě pitomce! Já se prostě cítím nesvá, když vím, že za zdí pár metrů ode mě
jsou muži a… prostě jdu na toaletu a jdu sem na novorozenecké, protože tam budu mít klid,
jasné?!“
„Jasné. Nemusíte tak křičet.“ Parvati se ohlížela za sebe, jestli jí muž z ochranky nesleduje,
a když zjistila, že ano, nezbylo jí než skutečně vstoupit na toaletu. Kufr položila do umývárny
a čekala. Po deseti minutách opatrně vykoukla zpoza dveří, aby se ujistila, že už ji nikdo
nesleduje.
„Proboha, co to děláte?“ ptala se žena, která právě mířila na toaletu. „Jste v pořádku?“
„Ehh, ano jsem. Neviděla jste tu mladou Asiatku s velice krátkými vlasy? Anebo její sestru –
o pár let starší čerstvou maminku?“
„Jo, ta mladá pořád courá okolo a většinu času tráví v tom speciálním pokoji. Řeknu vám –
kde to sakra jsme, když už i cizinky odněkud z tramtárie si mohou platit služby, na které my,
obyčejné a tvrdě pracující ženy nemáme šanci vydělat? Víte vůbec kolik ten nadstandardní
pokoj stojí?! Ty Asijské mršky snad kradou nebo co.“
„Být vámi se mírním!“ zvýšila hlas Parvati. „Ale děkuji za radu.“
Parvati vstoupila do Kasumina pokoje, který byl vybavený vším možným a vůbec
nepřipomínal strohý, ponurý nemocniční pokoj. Stěny tu byly natřené na žluto, na zemi byl
koberec, pod oknem stolek s květinami, naproti pohodlné posteli televize a v koutě malá
knihovnička. Na posteli ležela Kasumi a měla u sebe Naomi, kterou právě kojila. Poblíž stála
zdravotní sestra, která sledovala, jestli si Kasumi počíná správně. Sakura, která až doteď
seděla na židli vedle postele, vstala a šla Parvati naproti.
„Jé, ahoj. Teď si tak říkám… jak ses sem dostala? Já tě totiž zapomněla nahlásit.“ Naklonila
se k Parvati a tiše, aby to zdravotní sestra neslyšela, jí řekla: „To ty líní parchanti zase neplní
svý povinnosti? Nikomu neměli poskytovat jakékoli informace o mé sestřičce.“
„V tom případě buď bez obav – své si plní. Já jsem se sem tak trochu vetřela.“
„Takže se sem takhle snadno mohou dostat i senzacechtiví fotografové, pošahaní redaktoři a
další odpady dnešní doby. Teda, sestřičko pověz mi, jak bys to zvládala, kdybys byla nějaká
světoznámá herečka? Zmrdi z bulváru by sem lezli dveřmi, a kdybys je vyhodila, vrátili by se
oknem. Ehh, tak si říkám – mohli by pak děkovat bohu, že jsme v přízemí, co?“ Kasumi však
vtip nijak nezvednul náladu.
„Co tu dělá ona?“ zeptala se Kasumi a ukázala na Parvati.
„Přišla na návštěvu. Tak co expřítel, Parvi – všechno dobrý?“
„Jo,“ odvětila Parvati a otevřela kufr, ze kterého vytáhla malého červeného plyšového dráčka.
„To je pro malou. A samozřejmě gratuluji, Kasumi.“
„Nepřibližuj se k mé dceři!“
„Ale…“ Sakura raději vstoupila mezi Kasumi a Parvati. Zdravotní sestra rovněž zpozorněla.
Sakura se snažila jednání své sestry omluvit.
„Sestřička se o Naomi strachuje. Ale už je ochotná ji dát do ruky doktorům, že Kasumi?“
„Ale musím být u toho. Svoji dceru bych svěřila jedině člověku, kterému zcela věřím a tím je
má sestra. Nikdo jiný. Za toho plyšáka ti děkuji, Parvati, ale nechci, aby sis s malou hrála.“
„To plně chápu, Kasumi. Ehm, zůstaneš tady, Sakuro?“
„Ve městě určitě, ale šla bych na oběd. Já vím, že už budou tři, ale ještě jsem nejedla.
Půjdeš se mnou?“
„Ráda, ale jsem švorc.“
„Neboj, Parvi – zacvakám to. Tak se tu mějte holky. Ahoj.“ Sakura své sestře zamávala a
s Parvati odešla před nemocnici.
Venku Sakura odemkla auto a Parvati si do něj uložila kufr.
„Sice chčije, Parvi, ale ta restaurace je nedaleko. Dojdeme tam pěšky, jo?“
„Dobře…“ Sakura doprovodila Parvati do nedaleké restaurace. Když Parvati zahlédla nápis
nad vchodem – Čchang-čcheng, zarazila se, což Sakuře neuniklo.
„Jo,“ pokývala hlavou Sakura. „Je to Čínská restaurace. Nějaký problém?“
„Když… já neumím jíst hůlkami.“
„Já taky moc ne. Vždycky když jíme se sestřičkou čínu, hrajeme Jan-ken-pon, jestli budou
hůlky nebo příbor. Je to pak větší sranda, protože když vyhraje příbor, Kasumi se na to
netváří moc dobře a já se můžu smíchy potrhat. No a když vyhraje Kasumi, čili hůlky, strávím
nad tím o hodinu víc času než obvykle, ale Kasumi by byla ráda abych s hůlkami uměla,
takže se snažím.“
„Má ráda tradice?“
„Ehm, no, jedení hůlkami prý cvičí pohyb prstů…“
Ženy vstoupily do restaurace, která byla v tuhle dobu takřka prázdná. Hrála příjemná klidná
hudba a veškeré tapety pokrývající stěny měly motiv Velké Čínské zdi – odtud také jméno
restaurace. Sakura vybrala stůl vzadu, který byl krytý akváriem s rybičkami. Během chvilky
dorazila pohledná číšnice a přinesla jídelní lístky.
„Dobré odpoledne, paní. Budete si přát něco konkrétního?“
„Ne,“ odvětila Sakura. „Projdeme si nabídku. Prozatím si ale dáme jasmínový čaj tady pro
moji společnici a já si vezmu pivo. Máte pivo?“
„Určitě.“
„Počkej,“ zarazila Sakuru Parvati. „Nechceš zachovat tradici? Možná to není špatný nápad –
jsme v Čínské restauraci, tak si objednáme tamní jídlo i pití.“
„No… tak dobře. Takže čaj dvakrát.“ Číšnice si objednávku zapsala a nechala ženy o
samotě. Parvati si už prohlížela jídelní menu a musela dát jedné věci za pravdu – levné to tu
nebylo.
Parvati dlouho vybírala jídlo a pak řekla. „Já si dám asi… tady nudle s kuřecím masem.“
„Jen nudle? Parvi neblbni – dej si, na co máš chuť. Cokoli.“
„Ale… já nemám peníze a tak hned je mít nebudu. Nechci ti být hned dlužná…“
„Ale no tak. Včera jsi to byla ty, kdo mě zaplatil za útratu a dnes tě zvu já. A neboj se – mě
chybět peníze nebudou.“ Parvati se smutně ušklíbla a připadala si jako příživnice. Dál
vybírala z nabídky. „Jestli to chápu dobře,“ řekla Sakura, „chceš zkusit hůlky.“
„Eh, já to s tou tradicí až zase takhle nemyslela.“
„Ale to zvládneš. Udělej mi trochu radost Parvi – víš, jak blbě se cítím, když to do sebe
Kasumička háže jak na běžícím pásu a já po talíři honím zrnka rýže? Je to prý o tom to
zkoušet. Zahrajeme si Jan-ken-pon, jako s Kasumi, jo?“
„A, Sakuro… co to vlastně je to Jan-ken-pon?“ Sakura nestihla odpovědět, neboť číšnice
přinesla jasmínový čas v porcelánové konvičce a nalila do dvou mělkých hrnečků.
„Už máte vybráno?“ zeptala se.
„Já ano,“ řekla Sakura. „Vezmeme si dvakrát pikantní sladkokyselou polévku. Ale ještě se
zeptám – ségra to dělává tak, že připraví houby, pórek a bambusový výhonky, načež je
povaří na ohni. Pak nakrájí maso, do polívky hodí vejce a nechá ho ztuhnout. Pak přidá
omáčky – sojovou a chilli a trochu cukru, načež vše míchá, dokud to nezhoustne. Děláváte to
taky tak?“
„Eh, já nejsem kuchař, paní.“
„To je fakt… No tak dobře – vezmeme si je, ale doufám, že to není šizený spoustou
solamylu. Já ho totiž moc nemusím… Jako hlavní jídlo si dám kuřecí prsíčka v medové
omáčce a tady Parvati…“
„Já? Já si dám… ehh… asi smažené nudle s…“
„Ne, nic takového,“ zarazila ji Sakura. „Ona si dá hovězí Choe Fun s brokolicí. Brokolice je
prý zdravá a plná vitamínů a na to ty slyšíš, ne Parvi? Určitě to bude dobrý.“ Číšnice zase
odešla a ženy měly čas jen pro sebe. Napily se čaje, který měl jemnou vůni a lahodnou chuť.
„Kde jsme to skončily?“ ptala se Sakura. „Jo už vím. Jan-ken-pon je hra známá jako kámennůžky-papír.“
„Ahá. To jsem nevěděla, že to vzniklo u vás.“ Parvati natáhla ruku k Sakuře a semkla ji
v pěst.
„Takže… o hůlky. A když vyhraju já, jíme příborem.“
Obě ženy se připravily ke hře, načež Sakuře zazvonil mobil. Okamžitě ho zvedla a doufala,
že to není z nemocnice. Na druhé straně se tichým vyděšeným hláskem ozvala Miranda.
„Sakuro… jsi to ty?“
„Jo, jasně. Jako jsem ráda, že voláš, ale číslo na mě jsem ti dala už před půl rokem, když
jsme dávali Black Mirror definitivní sbohem. No a ty voláš až teď?!“
„Já… já jsem nechtěla volat vůbec. Ne po tom, co se stalo tu noc. Bojím se vás, Sakuro. Ale
teď jsem zoufalá…“ Miranda začala do telefonu naříkat a Sakura se jí snažila utěšit.
„No tak, pořád jsme kamarádky, ne? I když mám pocit, že sis vybrala svoji stranu
v momentě, kdy jsi u oltáře řekla ano té prolhané svini. Ale vem to čert. Pověz mi, proč voláš,
a já ti pomůžu.“
„Jde… jde mi o peníze. Po tom, co zrušili knihovnu, jsem bez práce a nemůžu nic kloudného
sehnat. Dělám teď uklízečku v jednom obchoďáku v Ipswichi. Je to strašná práce, navíc
skoro do noci a Carl mi stejně všechen výdělek vezme.“
„Nechápu, proč s ním stále jsi.“
„Protože se ho bojím.“
„Proč? Snad tě nebije?!“
„On… on už se vrací. Musím končit.“ Mirandina ztichla, avšak telefon stále nepoložila.
Sakura poslouchala jakýsi rozruch a pak byl slyšet Carl.
„To si snad děláš prdel! Pak se divíš, že nevystačíme s penězi, když furt provoláváš! Komu to
jako voláš?! Dej to sluchátko sem!“ Sakura stále mlčela, ale poznala, že Miranda zavčasu
zavěsila. Asiatka byla z hovoru celá nesvá. Parvati samozřejmě zajímalo, oč šlo.
„Stalo se něco vážného?“ zeptala se, když Sakura vstala od stolu.
„Musím do Anglie.“
„Za Mirandou? Můžu jet taky?“
„Hmm, tys Mirandu dobře znala, co?“
„Byly jsme kamarádky.“
„Nechtěla bych tu sestřičku nechávat a jet tak daleko. Mohla bych tě o něco požádat?“
„Chceš, abych tam zajela a zjistila víc? Ráda se vrátím na Black Mirror.“
„Na rozdíl ode mne…“ Sakura vytáhla z peněženky tisíc liber a předala je Parvati. „To je na
taxi a další výdaje. U sebe číslo nemám, ale venku je budka – můžeš zavolat na informační
linku. Hodí tě na nádraží a můžeš jet vlakem do Ipswiche. Tam také jezdí taxíky a když
připlatíš, dovezou tě i na venkov. Jestli ten parchant Carl Mirandu týrá, za žádnou cenu ji tam
nenechávej. Vila je dost velká a čtvrtá životem zklamaná ženština se tam vejde. Ještě
kdybychom tam měly taky nějaký chlapy…“ Parvati se rozloučila se Sakurou i s personálem
restaurace a odešla. Sakura byla rozhodnutá sníst své jídlo a to Parvatino si nechat zabalit.
Kasumi po odchodu Sakury a Parvati pociťovala stále vzrůstající neklid. Zvenku na chodbě
byl slyšet hluk a Kasumi neustále hlídala zdravotní sestra, to aby kontrolovala stav dítěte i
matky. Doktoři sice vyhověli Kasumině požadavku a nechali dítě neustále s ní v jednom
pokoji, ale museli provést několik opatření. Vedení nemocnice počítalo s tím, že pokud bude
Kasumi nespokojená, nevrhne to dobré světlo na zařízení, ovšem pokud se dítěti něco zlého
přihodí, bude to ještě mnohem horší.
„Jdu domů!“ vykřikla z ničeho nic Kasumi a zvedla se z postele i s dítětem. Cítila se zesláblá
jednak kvůli porodu, ale také kvůli neustálé ostražitosti a únavě – v noci téměř nezamhouřila
oka. Sestra vstala od stolku, jež byl u okna a přišla ke Kasumi.
„To přece nemůžete, paní Gordonová. Dítě musí zůstat pod dohledem doktorů alespoň po
dobu tří dnů. Pustíme vás domů nejdříve pozítří.“
„Ne!“ obořila se na sestru Kasumi. „Dítě je vyšetřené a je zdravé. Na další případná vyšetření
samozřejmě přijedu, ale trávit čas tu nehodlám. Jdu domů!“ Kasumi odstrčila sestru a
vykročila ke dveřím i s dítětem, které bylo zabalené v teplé dečce. Když Kasumi mířila
rychlým krokem k východu z nemocnice, otáčel se za ní téměř každý, koho potkala. To ji
rozrušovalo ještě více. Zastavila se v hlavní hale, neboť u dveří stál muž z ochranky. Za
pasem měl zastrčenou pistoli, byť rozhodně nešlo o klasickou střelnou zbraň, spíše o
plynovou pistoli. Kasumi konečně dohnal primář porodního oddělení, kterého zavolala sestra.
„Paní Gordonová, kam to jdete?“
„Přece domů. Nebraňte mi v tom!“
„Ale… ale no tak, paní Gordonová. Můžu vědět, co se vám stalo? Proč ta náhlá změna?“
„To není žádná náhlá změna. Zůstala jsem tu dostatečně dlouho, aby byla provedena
všechna poporodní vyšetření. Chtěla jsem odejít až k večeru, ale jsem unavená a musím se
vyspat.“
„A co vám brání?“
„Vy!“ zařvala Kasumi a ukázala prsten na lidi kolem sebe – na primáře, na recepční i na
pacienty jež seděli na chodbě. „Půjdu tam, kde mám klid a kde není nikdo, kdo by chtěl
Naomi ublížit!“
„Ale prosím vás, paní Gordonová – my vám přece nechceme ublížit. Nikdo to nechce.“ Ke
Kasumi se opatrně přiblížil muž z ochranky, jelikož si vůbec nebyl jistý tím, co může Japonka
udělat. Primář, který ho viděl, ho však pokynem ruky zarazil. Kasumi měla v rukou dítě a
jakékoli násilí, byť s dobrým úmyslem, mohlo skončit tragédií.
„Ehm, paní Gordonová,“ zkusil to znovu primář. „Poslyšte, venku teď silně prší a fouká
hrozný vítr. Nechcete přece chodit s dítětem ven.“
„Máte pravdu. Počkám na sestru.“
„Dobře, to je dobře. A nejlepší bude, když počkáte ve svém pokoji. Jen tam budete mít klid.“
Primářův plán však ztroskotal v momentě, kdy hlavním vchodem vešla dovnitř Sakura.
V rukou měla otevřenou lahev s limonádou, kterou zakoupila v obchodě nedaleko
restaurace. Když však zahlédla svoji sestru, jak stojí uprostřed haly a neustále se otáčí
kolem dokola, aby se ujistila, že se k ní nikdo z lidí nepřibližuje, upustila překvapením lahev
na zem.
„Kasumi!“ volala Sakura už z dálky. „Co se to děje?“
„Dobře, že jsi tu – jedeme domů. Osobní věci, průkazy, kartičky a lékařské záznamy mi
vyzvedneš zítra ráno, dobře?“
„Jo... teda… totiž…“
„Paní Sato,“ zvolal primář. „Vaše sestra nemůže tak brzy opustit nemocnici.“
„Ale může!“ oponovala Kasumi. „Pojď, Sakuro, jdeme.“
„Jo? Ehh, tak jo.“
Sakura za nesouhlasného volání primáře doprovodila Kasumi ven a poté na parkoviště, kde
jí otevřela auto.
„Počkej tady Kasumi – já musím ještě zpátky.“ Sakura se vrátila k nemocnici a spatřila
primáře Abramse před jejími dveřmi. Právě si zapaloval cigaretu.
„Paní Sato,“ začal primář, když byla Sakura na doslech. „Nemůžete ji v tom podporovat! Ano,
sice nenastaly žádné komplikace a to ani u rodičky ani u dítěte, ale takto brzy opustit
nemocnici?! To je nezodpovědné! Kdyby aspoň byla u vás doma zajištěna odborná pomoc…“
„To by Kasumi nepřekousla. Podívejte, já ji samozřejmě budu hlídat, ale odsud odjíždíme, to
bez debat. Teď mi ale řekněte – porušujeme zákon?“
„Eh, ne to ne, ale ohrožujete zdraví…“
„To už jsem slyšela. Mám ještě jednu otázku – svoji sestru neznám zase tak dlouho jak bych
měla, ale i tak mi přijde její jednání poněkud… překvapující. Nečekala bych, že bude tak
přehnaně opatrná a odmítavá vůči komukoli cizímu.“
„Můžete na moment do mé kanceláře?“ Sakura se ohlédla na svůj vůz, přesněji na Kasumi,
která již vyhlížela, kdy se sestra vrátí.
„Zítra ráno se tu stavím pro všechny její věci a promluvíme si.“
„Dobře, paní Sato, ale jak říkám – vaše sestra zbytečně hazarduje.“ Sakura se vrátila do
auta a to velice ráda, neboť venku hrozně lilo. Nastartovala, zapnula topení, stěrače a vyjela
z parkoviště.
Jen co opustily Llanelli, spustil se tak silný déšť, že nebylo vidět ani na cestu.
„Do hajzlu!“ zabědovala Sakura. „Promiň, Kasumi, ale musím jet krokem. Tohle je strašný a
když si teď vezmu, že Parvati jede až na Black Mirror.“
„Black Mirror…“ zopakovala Kasumi. „Už jen při tom pomyšlení na to místo se mi nedělá
dobře. Je to druhé nejodpornější místo, jaké znám.“
„Radši mysli na něco příjemnějšího, Kasumi. Povím ti, ten chlápek, ten primář, nebyl
nadšený, že utíkáš, ale podle mě ti to prospěje. Prý se umíš o dítě postarat velice dobře.“
„Dělám, co umím. Pověz mi, co se děje na Black Mirror? Proč tam Parvati jede?“
„Volala Miranda a byla celá špatná. Souhlasila bys, kdyby se k nám nastěhovala?“
„Ani omylem!“ zvýšila hlas Kasumi. „Nebudeš z naší vily dělat ubytovnu! Copak jsi nějaká
samaritánka? Kde se to v tobě vůbec bere?“
„Je to kámoška. Byla by u nás jen na pár dnů, než by si našla bydlení. Anebo… kdybys
chtěla chůvu…“
„Ne! Stačí, že musím dávat pozor na Parvati. Navíc nedovolím, aby na mé dítě byť jen sahal
někdo cizí! Stačilo, že jsem překousla ty doktory.“ Sakura si povzdechla a raději přidala
topení.
„Ach jo. Nevím čím to, sestřičko, ale moc to přeháníš. Doufám, že já se Naomi dotknout
můžu.“
„Ty ano – tobě plně důvěřuji.“ Kasumi už předtím neuniklo, že tu zůstal Parvatin kufr, ale až
doposavad mu nevěnovala pozornost. Nyní však povolila jednoduché kovové klapky a
pootevřela ho.
„Co to děláš?“ ptala se Sakura.
„Dívám se, jestli tu má steroidy.“ Krom pár kusů oblečení, kartáčku na zuby, šamponu, mýdla
a pár dalších věcí tu bylo jen plato acylpyrinu a zápisník. Kasumi ho rozevřela a nalistovala
poslední zápisky. Aby vše slyšela i Sakura, přečetla to nahlas.
8. 8. 1999
Odmítli mě! Znovu. Ráda bych vyučovala tělocvik na střední škole – mám na to vzdělání i předpoklady, ale jakmile
si vyžádali mé lékařské záznamy, žádost mi zamítli. Pokus o sebevraždu a šest měsíců pod zámkem v léčebně… to
nejsou dobré výsledky. Co mám dělat?! Myslela jsem, že po všech těch úspěšných studiích mám na víc, než dělat
pitomého maskota, který je všem jen pro smích! Skončím buď na ulici, nebo jako dělnice na stavbě. To jsou
vyhlídky…
19. 8. 1999
Dnes přišla do schránky nabídka od pánů Richardsona a Keamyho. Jsou z Britské Akademie věd a vedou poznávací
etnoarcheologickou expedici kamsi do Tichomoří. Hledají proto schopné lidi jako doprovod… Je divné, že právě tímto
způsobem, ale tam u nich asi mnoho dobrodruhů nebude. Ptala jsem se sousedů a nikomu jinému to nepřišlo. Nejspíše
mají vytypované vhodné lidi, mezi které Curtis jakožto policista určitě patří. Po mě neštěkne ani pes, navíc těžko by
ti dva věděli, kdo jsem. Curtis to odmítl, ale mně se to stále honí hlavou – určitě to nebude mizerně placené.
22. 8. 1999
Pozítří se chci vydat do místní věznice – mají návštěvní dny. Když jsem se doslechla, že Edward byl odsouzen za
vraždu a žhářství… nevěřila jsem vlastním uším. Ani teď se s tím nedokážu vyrovnat. Jak je to možné?! Nikdy bych
si nepomyslela, že by byl schopen něčeho takového. Doufám, že mi k tomu řekne víc, ačkoli sama si nejsem jistá, jestli
to chci slyšet a hlavně, jestli ho chci vůbec vidět. Byl to můj přítel a teď…
„To je všechno?“ zeptala se Sakura.
„Můžu nahlédnout na starší zápisky, jestli chceš.“
„Ani ne. Ale vidíš – nic co by bylo podezřelé.“ Kasumi vrátila zápisník do kufru a zavřela ho.
„Kasumičko, přijde mi trochu blbý o tom mluvit zrovna teď, ale už nějakou dobu si říkám, že
by nebylo zlý si provětrat šunky. Víš jako vyjet si někam do světa a ta expedice je skvělá
příležitost, nemyslíš?“
„Chceš jet do tichomoří?“
„Byla by to akce. Prostě dobrodružství. Od té doby, co žijeme spolu, jsem přibrala dvacet kilo
a vážím skoro tolik co ty, když jsi ve formě, jenže u mě to dělají špeky a ne svalová hmota.“
„Já ti bránit nebudu, to určitě ne. Uvědom si ale, že nemáš ani základní vzdělání – na
poměry úřadů jsi úplná nula a nikoho nebude zajímat, co doopravdy umíš.“
„Ach jo…“ povzdechla si Sakura. „Ale ty taky nejsi zrovna génius. Do školy jsi nikdy
nechodila.“
„Ale v dokumentech jsem vedená, jakože jsem dokončila rovnou státní univerzitu v Tokiu! To
víš, křídla Yakuzy. Dobře že to ve spisech zůstalo i po všech těch letech a že zdejší úřady
mají mé záznamy z Japonska.“
„Hmm, to se tak někdo má…“
„Má?! Sakuro, pokud bych ti něco v životě nepřála, pak skončit jako já, jako loutka Yakuzy.“
„Jo, promiň. Někdy si neuvědomuju co všechno sis musela prožít. Hmm, ale mohla bys mi
poskytnout menší tlačenku… jsi přece šlechtična. Podívej, rozhodně bych nejela teď. Jestli je
ta expedice někdy v srpnu nebo v září, tak na to z vysoka seru, protože chci být s tebou a
s malou. Ale říkám si, že takovéhle akce nejsou ze dne na den.“
Parvati dorazila na Black Mirror až k večeru po více než čtyřech hodinách cesty – nejprve
taxíkem na nádraží, poté vlakem do Ipswiche a následně opět taxíkem na Black Mirror.
Taxikář zastavil před domem Mirandy, ve kterém se svítilo. Parvati zaplatila a dohodla se
s taxikářem, aby na ní počkal. Přišla k modernímu domu s verandou a zahrádkou. Zazvonila
a čekala, co se bude dít. Otevřel rozcuchaný a neoholený muž – Carl Norris. V červených
kostkovaných trenýrkách a bílém nátělníku s fleky od jídla nevypadal jinak než jako primitivní
buran. Na místě levého ucha měl jen nevzhlednou dávno zahojenou ránu.
„Kdo jste?“ zeptal se Carl.
„Dobrý večer. Jsem Parvati Singh.“
„Vy jste žena?! Fakt?! Ha, ha.“
„Ehh, přišla jsem za Mirandou Shepardovou. Můžete ji sem prosím zavolat?“
„Miranda Shepardová zde nebydlí.“
„Cože?!“ divila se Parvati. „Ale… tohle je přece její dům!“
„Je to dům můj a mé ženy – Mirandy Norrisové.“ Carl se rozesmál, když viděl, jak se mu
povedlo Parvati zaskočit.
„A zavoláte sem Mirandu, pane Norrisi?“
„Proč bych to jako měl dělat? Zadarmo ani kuře nehrabe.“ Parvati vykulila oči, ale když se
Carl otočil k odchodu, rychle vykřikla:
„Počkejte!“ Parvati vytáhla z peněženky deset liber. „Bude to stačit?“ zeptala se. Carl se opět
zasmál a peníze si vzal.
„Fajn, máte to mít.“ Carl zašel dovnitř a po chvíli se z domu ozval jeho křik, to když volal
Mirandu. Během pár minut byly bývalá knihovnice venku před domem. Když poznala Parvati,
zarazila se a polekaně ucouvla. Parvati si dobře všimla narudlé skvrny na Mirandině tváři.
„Poslala mě Sakura,“ vysvětlovala Parvati.
„Jo? Copak vy se navzájem snesete?“
„Už je to za námi. Teď jsme... skoro kamarádky.“
„Co ode mě potřebuješ, Parvati?“
„Já? To ty jsi chtěla pomoct.“ Miranda se ohlédla za sebe a raději zavřela dveře a sešla po
schůdkách až k Parvati. „Mirando, on tě bije?“
„Ne to ne. To… já jsem… uklouzla jsem a… spadla a…“
„...a rovnou jemu na pěst. Podívej, Sakura chtěla, abych tě odvezla, tak pojď.“
„Co?! No to ne! Já nemůžu! Tohle je můj dům. Nemám nic. Kam bych měla jít?“
„Do vily Gordonů. Budeš bydlet s Kasumi a Sakurou, dokud si nenajdeš bydlení.“
„Ne! To… to jednoznačně odmítám. Tys tam tu noc nebyla, Parvati. Neviděla jsi, jak Samuel
vzal poté, co mu Edward zabil syna a zničil zámek, Kasumi do kostela a tam pistolí přinutil
faráře, aby je oddal. Poté všechny až na Kasumi vyhnal a před jejíma očima se zastřelil!
Nemůžu žít s nimi, vždyť…“ Miranda na chvíli zmlkla, aby si utřela slzy. „Vždyť ty dvě jsou
prokleté!“
„Prokleté?! Co to povídáš?“
„Copak nevidíš jaké hrůzy se v jejich blízkosti dějí? Když tu Kasumi před lety byla, tak zrovna
v tu dobu se tu objevili… ehh…“ Mirandě došlo, že mluvit o netvorech není nejvhodnější,
takže to zamluvila něčím jiným. „Prostě tu umírali lidé. A umírali znovu, když se sem Kasumi
vrátila. Mark, Harry, Ephram, Colliere,… a to zdaleka není vše. Nebudu žít s nimi to ne, to
prostě ne!“
„A co tedy chceš? Peníze? Proto jsi volala?“ Miranda sklopila hlavu a začervenala se. Parvati
jí předala sto liber.
„Dáváš to spíš jemu, viď?“ Miranda na to nic neřekla, ale peníze si vzala.
„Díky. Moc děkuju.“ Bývalá knihovnice se mlčky vrátila do domu a Parvati nevěděla, co si o
tom má myslet. Kdyby nebylo tak pozdě, určitě by se prošla alespoň po vsi, ale nyní raději
nasedla do taxíku a nechala se zavézt do Ipswiche na nádraží.
Byly dvě hodiny po půlnoci, když Sakuru probudil zvonek u brány. Rozsvítila lampičku a
hodila na sebe oblečení. Chvíli poté se z vedlejšího pokoje ozval hlasitý dětský pláč. Sakura
vyšla na chodbu, kde narazila na Kasumi, která chovala Naomi a snažila se ji utišit.
„Můžeš té krávě říct, ať toho nechá?!“
„Promiň, sestřičko, ale ona nemá klíče a hlavně netuší, že už jsi doma.“ Kasumi na to nic
neřekla a vrátila se k sobě do pokoje. Sakura utíkala ven, kde stále hustě pršelo. Přes
rozbahněnou cestičku doběhla k bráně a odemknula ji. Na druhé straně stála zimou se
třesoucí Parvati. Byla úplně promočená.
„Díky…“ hlesla, když jí Sakura vpustila na pozemek.
„Proboha, Parvi, ty vypadáš jak zmoklá slepice! Pojď se rychle ohřát. Zapálím krb v hale. Ty
se běž zatím umýt a převléct. Kufr s věcmi máš u mě v pokoji. Uvědom si, že nesmíš
nastydnout – kvůli Kasumi.“
Parvati byla velice ráda, že se o ni Sakura takhle stará. V koupelně se osprchovala teplou
vodou a převlékla se. ‚Chovám se tu jako doma… Je to tak opovážlivé, jenže Sakuře to
nevadí. Nikdy jí nebudu moct dostatečně poděkovat, že mě tu nechala a pomáhá mi.‘ Parvati
sešla do haly a cestou si všimla, že se v Kasumině pokoji svítí. Dole už hořel krb a bylo tu
příjemně teplo. Sakura na stůl servírovala jídlo z restaurace a nalévala saké do malého
kalíšku.
„Dost že jdeš. Budeme potichu, protože Kasumi už je doma, dobře?“
„Ano. Musím ti poděkovat.“
„Zase? Kašli na to – jsme kámošky a ty si musejí pomáhat.“ Parvati si nebyla jistá, nakolik to
myslí Sakura vážně, ale problém s tím neměla. Usedla ke stolu a pustila se do jídla, zatímco
Sakura popíjela saké.
„S Mirandou to nevyšlo – nechtěla jet sem, protože jste prý prokleté. Takže jsem jí dala sto
liber. Nevím, jestli je to moc nebo…“
„Všechno dá jemu, takže... mohla jsi dát i míň, protože představa, že tu pijavici
sponzorujeme mě moc nětěí. Ale to je teď jedno. Pověz mi, vážně řekla, že jsme prokleté?“
„Zcela určitě. Prý přinášíte jen neštěstí. Já bych se chtěla na něco zeptat. Je to… je to
hrozně troufalé a neslušné, jenže… zkrátka, myslíš, že mluvila pravdu? Můžou vaše skutky,
ať už byly jakékoli, způsobit zlo? Prý na Black Mirror zemřelo spoustu lidí!“
„Ale ne kvůli nám! Jsou to kecy, Parvi.“
„Roger říká, že špatné skutky nic dobrého nepřinesou a těm, kdo je provádí se to časem
vrátí.“
„Roger ať jde do hajzlu. Já i sestřička jsme bojovaly o holý život a ano – umírali při tom lidé,
jenže kdyby neumřeli oni, chcípli bychom my. Často to je kdo z koho a teď ti povím jeden
příběh. Kasumi prodali rodiče mafiánům a ti si z ní vycvičili stroj na zabíjení. Krom ní cvičili
ještě devět dalších dívek, a když byl výcvik u konce, postavili je před tu nejtěžší zkoušku.
Nahnali všech deset dívek do klece, zamkli je, aby nemohli ven a řekli, že ven pustí jen tu,
která zůstane jako poslední na živu. A teď mi pověz Parvi – když tehdy sestřička pozabíjela
své kamarádky, aby přežila, udělala špatnost? Měla je nechat, aby ji zabily ony?“ Parvati
zírala na Sakuru s otevřenými ústy. Zprvu myslela, že je to jen vtip, ale Sakura mluvila velice
vážně.
„To je strašné! Musí být děsivé s tím žít!“
„Pro ni rozhodně lepší než smrt. Vyrovnala se s tím, stejně jako se spoustou jiných strašných
věcí. Ale změňme téma. Když… když jsem nesla tvůj kufr do mého pokoje, nějak se mi
rozevřel a vypadlo z něj spoustu věcí. Mezi nimi i zápisníček. Nedalo mi to, abych se
nepodívala a… našla jsem zmínku o expedici.“ Parvati mlčela a jen zírala na Sakuru. „Zlobíš
se, Parvi?“
„Ne, já to chápu – nejsi si mnou jistá a můžu si za to sama. Ta nabídka vypadala zajímavě,
ale teď tam nepotřebuji jet. Ty snad chceš?“ Sakura dopila první kalíšek saké a hned si nalila
další.
„Ráda bych jela, Parvi, a ještě radši bych tam byla s tebou.“
„Protože mě tu nechceš nechat s Kasumi?“
„Určitě to nebude ani z poloviny takový nářez jako v Africe, ale když za mnou přijel Samuel a
my jsme společně cestovali do Japonska ve snaze pomoct sestře, stali se z nás dobří přátelé
a to bych si na to zpočátku vůbec nevsadila. Chápeš, co mám na mysli, ne? Máš číslo na ty
lidi?“
„Ten inzerát zůstal u Curtise. Můžu mu zavolat.“
„Ti chlapi asi budou z Londýna. Mohli bychom rovnou k nim. Co takhle zítra vyrazit za tvým
přítelem a potom rovnou za těma týpkama? Musíme projevit zájem a ukázat že jsme
nejlepší. A já se jdu vyspat. Dobrou.“ Sakura odešla do svého pokoje a ulehla na postel.
Parvati sem přišla krátce poté, co umyla nádobí.
III – Křest ohněm
Ráno se Sakura umyla, nasnídala, rozloučila se se svojí sestrou a vyrazila společně
s Parvati do Llanelli. Jejím cílem byla městská nemocnice. Zastavila na parkovišti určeném
pro pacienty a ještě ve voze Parvati zaúkolovala:
„Já mám pohovor s primářem a ty zatím zajisti Kasuminy osobní věci a všechny ty
dokumenty. Myslím, že budou na recepci. Oháněj se mým a Kasuminým jménem a snad ti to
dají.“
„Dobře,“ řekla Parvati a společně se Sakurou zašla do nemocnice. Japonka se na recepci
nezdržovala a okamžitě zamířila na primariát novorozeneckého oddělení, které vedl primář
Abrams. Zaklepala na dveře a během chvilky primář skutečně otevřel.
„Dobrej,“ pozdravila Sakura.
„Také vás zdravím, paní Sato, ale musíte mne omluvit – máme poradu. Počkejte tady.“
„Co?! Jak dlouho?“
„Asi dvacet minutek.“ Primář zavřel Sakuře před nosem, což ji jedině rozhořčilo. Zabrala za
kliku a vtrhla dovnitř. U obdélníkového stolu seděli tři další doktoři a zdravotní sestra. Primář
Sakuru okamžitě okřiknul:
„Sem nemůžete jen tak vtrhnout!“
„Nebudu čekat dvacet minut, než se tady vykecáte! Chtěl jste se mnou mluvit o Kasumi, tak
co se děje?“
„Ehm, o-omluvte mě, prosím,“ řekl primář a vyšel se Sakurou na chodbu. „Jste neskutečně
drzá!“ obořil se na ni.
„Přejdete k věci nebo budete dál zdržovat své kolegy?“
„Podívejte, mám podezření, že vaše sestra není psychicky v pořádku. O dítě pečuje, jak
nejlépe dovede, jenže podle toho, co mi bylo řečeno se zdá, že má až nepřiměřené sklony
k zajišťování bezpečnosti dítěte. Povězte mi – vám ho klidně půjčí? Myslím do náruče?“
„Jo. Včera večer se šla koupat a řekla mi, abych Naomi pohlídala. Stejně tak tady – když
potřebovala na toaletu, musela jsem být zde a miminko hlídat. Hele, Kasumi asi před deseti
lety porodila dvojčata a za dost nepříjemných okolností o ně přišla. Zavraždili jí je, abyste
rozuměl. Já plně chápu proč se tak chová a nepřijde mi to špatný, jenže nemůže přece tohle
praktikovat celý život! Nikdo jí to dítě vzít nechce, ale ona to prostě nechápe. Nemůžete jí dát
nějaký prášky?“
„Prášky?!“ podivil se primář. „Trpí snad vaše sestra depresemi?“
„Ne.“
„Má časté migrény?“
„To ne, ale…“
„Špatně spí?“
„No… starat se o malé dítě je unavující, ale ona se přemůže, to vím jistě. Zapomeňte na to –
ona by stejně žádné léky nebrala. Je tvrdohlavá jak mezek.“ Sakura si jen povzdechla a
zamyslela se. „Podívejte, doktore, já se obávám především jedné věci. Co když jí to stoupne
do hlavy natolik, že začne vyhledávat potenciální vrahy svého dítěte, přestože nikde žádní
nebudou? Co když si usmyslí, že té malé zkrátka někdo chce ublížit a ona ji musí ochránit?
Kasumi může být svému okolí velice nebezpečná.“ Primář se na chvíli zamyslel, a přestože
tohle byl úkol spíše pro psychiatra, rozhodl se pomoci.
„Poradím vám, paní Sato, ale nejsem v tomhle směru odborník, tak na to pamatujte. Přimějte
vaši sestru, aby své dítě dobrovolně opustila.“
„Co?! Co to melete?!“
„Ne teď, ne když je dítěti pár dnů, to rozhodně ne, ale pokud se to časem nezmění,
přemluvte ji, aby odcestovala z domu a bez dítěte. Vaše sestra je přecitlivělá a nezlobte se,
když to takhle řeknu, ale má sklony k hysterii. Paní Kasumi si potřebuje odpočinout, tak ať si
udělá výlet třeba do Skotska a shodí ze sebe ten stres. Pobude tam pár dnů a až se vrátí,
ukážete jí, že dítěti se nic nestalo. Ona má pocit, že ta malá nutně potřebuje matčinu
ochranu, ale vy jí dokážete, že to není bezprostředně nutné a umožníte jí, aby na chvíli
vypnula – aby si odpočinula a myslela na něco jiného.“
„Tak to vypadá, že se do tichomoří stejně nepodívám…“
„Promiňte?“
„Ale nic. Díky za pomoc, doktore. Mějte se.“
Sakura si ještě před odchodem chtěla koupit v automatu kávu. Vhodila dovnitř mince, vybrala
svoji oblíbenou černou kávu a čekala, než automat připraví nápoj. Nestalo se však nic a ve
schránce na vrácené peníze bylo prázdno.
„Kurva!“ vykřikla Sakura a bouchla dlaní ze strany do automatu.
„To je zbytečný,“ ozvalo se Sakuře za zády. Otočila se a spatřila usmívajícího se muže
s krátkými černými, dozadu sčesanými vlasy, bradkou a knírkem. Jeho snědá pleť
v kontrastu s jasně modrýma očima se Sakuře líbila ze všeho nejvíc. „Už v noci byl ten křáp
rozbitý,“ konstatoval muž a představil se: „Ehm, mimochodem já jsem Armando.“
„Já Sakura,“ odvětila Japonka a přemýšlela nad tím, jak posunout hovor vpřed. „Ehh, nevíš,
jak z toho šuntu vytlouct peníze? Vzalo mi to celou libru!“
Armando ukázal za sebe a řekl: „U recepce je hned za rohem bufet. Dělají tam lepší kafe než
tady. Přijmeš pozvání?“
„Určitě!“ usmála se Sakura a následovala Armanda zpět k recepci, poté širokou chodbou
napojující se na pravé křídlo nemocnice a nakonec dveřmi po straně do malého bufetu. Stolů
tu bylo jen osm a byly navíc dost blízko u sebe. Teď brzy ráno však byly prázdné. Za pultem
postávala postarší žena a čekala na další zákazníky. Armando objednal pro Sakuru černou
tureckou kávu s cukrem a pro sebe cappuccino. Usedli ke stolu, jež byl nejblíže oknu a
Armando pohlédl ven na čerstvě posekaný trávník kolem zadní části nemocnice.
„Je dobře, že to konečně posekali,“ řekl. „Už ani nebylo vidět na cestu…“
„Tam vzadu je nějaká cesta?“ Armando se usmál a nalil si do kávy smetanu.
„Vidíš, tohle jsem si říkal taky. Za budovou, támhle vzadu je oddělení patologie. Ehh, to asi
není příjemné téma k hovoru.“
„Jen mluv. Ty pracuješ na patologii?“
„Ne tak docela – nemám ještě atestaci. Jsem tu jen na stáži. Je to výměnný projekt – pár lidí
odsud a ze Swansea jde k nám, hlavně do Prahy a obráceně. Když tě tak vidím… ty tu taky
pracuješ?“
„Já?! Kdepak. Na léčení lidí moc nejsem a co se lidského těla týče – hlavně, že vím, kam se
musí udeřit, aby to co nejvíc bolelo.“ Armando dost dobře nechápal, co tím Sakura myslí, ale
podnítilo to jeho zájem o ni.
„Budu moc dotěrný, když se zeptám, čím se živíš?“
„Ehm,“ Sakura se začervenala a hledala vhodnou odpověď. „Víš, já… já vlastně ani moc
nepracuju. Bydlím se sestrou pár mil odsud a ona… ona nás uživí obě. Spíš mi pověz
Armando, odkud jsi říkal, že jsi? Z Prahy?!“
„Jo. Narodil jsem se ale v Kolumbii. Dá se říct, že mě vychovával jen otec, protože matka
nás opustila, když jsem byl dítě. Udržovala kontakt, ale… nebyla připravená na to být matkou
ani manželkou.“
„Měl ses líp než já, věř mi. Sice jsem vyrůstala v úplné rodině, ale byla jsem ještě dítě, když
na mě fotr vztáhl ruku a ztřískal mě tak, že mi málem přerazil žebra. Zdrhla jsem a od té
doby žiju ne zrovna příjemný a klidný život.“
„Vypadá to, že máme alespoň něco společného. Dal bych teď nevím co za to, abych svoji
matku ještě někdy potkal. Chtěl jsem ji před odjezdem do Evropy navštívit, ale odstěhovala
se a ani nedala o sobě vědět. Netuším, co s ní je.“
„Smůla, kámo – v tomhle ti asi nepomůžu.“ Sakuře rázem došlo, že minimálně projevit snahu
by mohlo Armanda potěšit. „I když… procestovala jsem kus světa a poznala dost lidí. To
samý moje sestra. Mám pár známých, v hlavě spoustu jmen a náhoda je blbec, vždyť víš.
Schválně mi pověz, jak se tvoje matka jmenuje a třeba o ní budu vědět anebo něco najdu na
internetu. Nemohla se jen tak vypařit, no ne?“ Armanda Sakuřin zájem skutečně potěšil. Ne
snad, že by věřil v to, že svoji matku díky Sakuře najde, ale neměl důvod jí jméno matky
zatajovat.
„Jmenuje se Paola Ramirezová. Poznávací znamení – měří ke dvěma metrům. Ještě na
škole hrávala basket, taky boxovala a při nepříjemné nehodě s jejím přítelem,… ne mým
tátou,“ dodal rychle Armando, „přišla o oko.“ Sakura v rychlosti dopila kávu a vykouzlila na
tváři falešný úsměv.
„Ehh, tak Paola Ramirezová… Pokud něco najdu, kde bych tě pak našla?“
„Bydlím u jedné rodiny nedaleko Llanelli. Potíž je v tom, že na začátku projektu svolili, že u
nich budu moct bydlet, jenže teď se plánují stěhovat – neshody v sousedství, říkají. Nemůžu
s nimi ale až do Anglie, takže… opravdu netuším, kde mě najdeš.“ Armando vytáhnul
lísteček a napsal na něj své telefonní číslo. „Tohle je na můj mobil. Budu rád, když zavoláš a
nemusí to být jen, když na něco přijdeš. Zpátky do Prahy se ještě tak tři čtvrtě roku
nechystám.“
„Jasný… a to teď budeš bydlet pod mostem?“
„Začal jsem tu vypomáhat a občas po nocích uklízím chodby a pokoje. Myslím, že laciný
hotel si budu moct dovolit.“
„No… když pak unavenej řízneš o pár ceňtáků vedle, nemůže se v tvý branži nic stát.“
Sakura se už měla k odchodu, nicméně jí bylo Armanda líto. Od Edwarda věděla o jeho
matce víc než on sám, zdálo se, ale jablko někdy padá daleko od stromu… „Kdyby ti došly
prachy, stav se ve vile nedaleko Llanelli směrem na Glanaman. Moje sestra ti určitě půjčí.“
„Ne, ne, ne – nebudu škemrat o peníze. Díky, ale vyřeším si to sám.“
„Jak myslíš. Díky za kafe a určitě se ozvu.“ Sakura vstala od stolu a odnesla svůj hrneček na
pult. Pak se otočila na Armanda, rozloučila se s ním a odešla. Neměla v úmyslu jakkoli pátrat
po Paole, už jen proto, že kdyby se Armando dozvěděl, kým jeho matka byla nebo stále ještě
je, určitě by mu to náladu nezvedlo.
Příjemné slunečné počasí působilo na Sakuru příznivě a měla dobrou náladu, přestože byla
rozhodnutá dostat na expedici místo sebe svoji sestru. Parvati čekala již dlouhé minuty na
parkovišti u auta a měla s sebou kufr s Kasuminými věcmi.
„Omlouvám se za to zdržení. Potkala jsem jednoho fešáka… Máš to všechno, Parvi?“
„Jo a dokonce se mi omluvili za včerejšek. Vážně máš na lidi velký vliv.“ Sakura se usmála a
naložila věci na zadní sedačky. Věděla, že velký vliv s sebou nese hlavně Kasumino příjmení
a její bankovní konto. Netrvalo dlouho a ženy už vyjížděly z parkoviště. Směřovaly zpátky do
vily a to jen na otočku, aby předaly Kasumi věci. Poté vyrazily na dlouhou cestu až do
Londýna.
Parvati úspěšně navigovala Sakuru až k domu, kde měl byt Curtis Hobbs. Sakura zastavila
před domem a vystoupila z vozu, stejně jako Parvati. Ta pohlédla vzhůru a všimla si na
balkonu ve třetím poschodí pootevřených dveří do domu.
„Asi je doma,“ řekla Parvati.
„Tím líp. Chceš jít taky nebo radši počkáš dole?“
„Radši bych počkala. Myslím, že by mě od té expedice jedině odrazoval.“ Sakura přešla ke
dveřím a zabrala za kliku.
„Do prdele!“ vykřikla, když zjistila, že je zamčeno. Našla zvonek se jménem C. Hobbs a
zazvonila.
„Tady Curtis Hobbs,“ ozvalo se z interkomu. „Přejete si?“
„Jsem Sakura Sato, přítelkyně vaší bývalky. Smím dál?“
„Jistě. Třetí podlaží, naproti schodišti. Budu na vás čekat.“ Bzučák dal Sakuře znamení, že
může otevřít dveře.
Sakura vstoupila na chodbu a všimla si o zeď opřeného vyskleného okna a nové skleněné
tabule. Dost tu překážely… Sakura vyšla po schodech do třetího podlaží a raději se ani moc
neopírala o zábradlí – železné tyče byly zrezlé a některé dokonce vylomené. O dveře se tu
opíral mladý policista v civilním oděvu.
„Dobrý den, paní nebo snad slečno?“
„Slečno, ale mě je buřta, jak mi budete říkat. Ehm, pokecáme tady na chodbě?“
„Na balkonu si udělaly hnízdo vosy. Vlastně teď čekám na deratizéra a pochopte, že bych
vás nerad pouštěl dovnitř, aby se něco nestalo. Ty mršky občas vlétnou dovnitř a dělají
neplechu.“
„A proto máš dveře na balkon dokořán, jo? Já nejsem blbá, kámo – máš tam buď strašnej
svinčík, holku anebo ze mě nemáš zrovna dobrej pocit a chceš to vyřídit rychle.“
„Ehm…“ Muž se zarazil a začervenal. Pak otevřel dveře do bytu. „No tak pojďte dál.“ Curtis
vpustil Sakuru do předsíně, kde si Japonka chtěla sundat boty, ovšem když viděla smetí na
podlaze, raději to zavrhla. Prošla dveřmi do kuchyně. Curtis poposunul židli od stolu a
Sakura si na ni sedla. Pak přešel ke kuchyňské lince, vytáhl ze skříňky vedle příborníku
konvici, natočil do ní vodu a zapojil ji do proudu. „Kávu nebo čaj?“
„Nechci to protahovat, tak mi dejte jen limču.“ Curtis vzal ze skříňky sklenku a nalil do ní
pomerančovou limonádu z plastové lahve stojící na lince. Sklenici položil před Sakuru a
usedl naproti ní.
„Jste tu kvůli Parvati, nepletu se?“
„Vlastně jo. Slyšela jsem od ní, že vám přišla nabídka na nějakou výpravu. Docela bych se jí
chtěla zúčastnit.“
„Řekl bych, že je to podvod, ale bránit vám nebudu. Mám to tady v koši.“ Curtis se shýbnul a
chvíli se prohraboval v přeplněném koši, jež byl v rohu kuchyně. Vytáhl odtud zmačkaný
papír, který narovnal a předal Sakuře. Poté si umyl ruce a vrátil se ke stolu.
„Díky,“ řekla Sakura a ujistila se, že je na papíru telefonní číslo.
Sakura vypila limonádu, která ač nebyla vychlazená, dokázala příjemně osvěžit.
„Mohla bych už jít, ale když už jsem tu… Parvati teď bude bydlet u mě a dokonce bude i
zaměstnaná, takže si o ni nedělejte starosti. Je tu však něco, co mě zaráží. Je jiná než kdysi
– má zvláštní představy o životě.“
„Je jako beránek, to chcete říct?“
„Možná vám to přijde super, ale mě určitě ne – tohle není normální člověk. Tvrdí, že kdyby jí
někdo fyzicky napadl, tak raději uteče, přitom kdyby někomu dala ránu, hledali by ho na
zemi. Nevím, jestli to víte, ale dřív byla voják, a co jsem slyšela od přítele, dělávala box a
karate. To vypadá na ženskou, která si nenechá nic líbit, tak jak to, že dnes s ní může každý
vláčet a ona se nezmůže na nic?“
„Mě říkala, že si anabolickými steroidy zničila život. Její tělo je těmi svinstvy poznamenané a
její chování bylo nevyzpytatelné. Propadala agresivitě a měla sklony k násilí. Snad nechcete,
aby byla jako dřív?!“
„Tohle je její druhá tvář a já mluvím o té první. Ta holka nemá žádné sebevědomí, je to úplná
nicka a to není dobře. Často mluví o chlápkovi jménem Roger. Ten zmrd na ni má špatný vliv
a to se mi ani trochu nelíbí.“ Curtis si už při zmínce o Rogerovi povzdechl a ze skříňky u
lednice vytáhl lahev whisky. Nalil si do malé skleny a na ex ji vypil.
„Roger…“ řekl Curtis. „Neměla byste do toho šťourat, slečno Sakuro. Nebo budu mít Parvati
co nevidět zpátky před prahem.“
„Tak teď už mi to vyklopíš celý, fešáku. Co je ten Roger ksakru zač? Jestli to bude potřeba,
došlápnu si na něj!“ Curtis se otočil k Sakuře čelem a opřel se o linku.
„Žádný Roger není,“ řekl.
„To jako… jako že už umřel? Tím líp.“
„Ne, to jako, že si ho Parvati vymyslela.“ Curtis na chvilku odešel do pokoje a přinesl
odtamtud Londýnské noviny z listopadu loňského roku. Byla tu fotografie nábřeží u Temže a
zpráva nesoucí titulek: ‚Hrdina nebo šílenec? Mladý policista riskoval svůj život, aby
zachránil jiný.‘ „Tvrdila, že všechno zkazila, že nemá pro co žít. Nevím, nikdy mi neřekla, co
přesně provedla, ale určitě to souviselo se steroidy. Opilá skočila do Temže. Okamžitě jsem
sundal vrchní oděv a skočil za ní. Pád do vody z takové výšky… bolelo to, ale nejhorší byl
ten chlad. Ta voda byla v tu roční dobu ledová a já se zprvu ani nemohl odhodlat k plavání,
jak rychle mi ztuhly končetiny. Potopil jsem se a snažil se ji dostat nad hladinu. Něco jiného
je tahat figurínu, nebo alespoň člověka při vědomí, jenže to ona ztratila rychle a ta její váha…
vláčet urostlou devadesátikilovou ženu není jen tak… Málem jsem při tom vypustil duši,… ale
povedlo se – dotáhl jsem ji na břeh. Nedýchala, takže jsem okamžitě začal s první pomocí a
po nějaké době, kdy jsem doslova bušil pěstí do jejího hrudníku, jsem ji dokázal přivést
k životu. Mezitím na mě civěli tři náhodní kolemjdoucí. Jen tak tam zírali a sledovali, jestli ji
zachráním nebo ne. Připadal jsem si jako pouťová atrakce… Z jejích úst vyteklo tolik vody,
až mě to samotného zarazilo. Hlavní ale bylo, že se plíce zbavily tekutin. Vzali si ji na starost
doktoři a v nemocnici zůstala pár dnů, po kterých putovala do speciálního ústavu tady
v Londýně. Musel jsem si vzít půjčku, protože to opravdu nebyla levná záležitost, ale udělal
jsem to rád. Víte, když někomu zachráníte život a ještě při tom riskujete ten svůj, navždy vás
to k dotyčnému připoutá, protože víte, že bez vás by byl… No, zkrátka jsem ji chtěl pomoci
se z toho všeho dostat. Když už jsem ji zachránil život, chtěl jsem jí vrátit i zdraví. Utápěla se
výčitkách, padala do apatie a nenáviděla sama sebe tak, že ve svém pokoji bušila pěstmi do
zdi nehledě na zranění. Toužila po tom se trestat, aby ulevila výčitkám svědomí. Protože
však neměla nikoho blízkého krom mě a já jsem s ní rozhodně nemohl být den co den,
upnula se k jakémusi imaginárnímu muži jménem Roger, který jí pomáhal přetrpět všechno,
čím si prošla. Roger byl ve své podstatě ona sama, to druhé, nebo možná třetí já, o kterém
jste se zmiňovala. Těžko říct, proč chlap - možná to souviselo s tím, že ji mnozí považovali a
považují spíše za muže. Ostatně ona sama mi jednou řekla, že ať už je cokoli, žena určitě
ne. Každopádně Roger byla rozumná Parvati, která té nemocné a zbědované říkala, jak má
žít a jak se vzpamatovat.“
„Takže má schizofrenii?“
„Jak se to vezme. Když jsem to zjistil, snažil jsem se jí to vysvětlit a vzala to překvapivě
dobře.“
„Jak to? Pořád mluví o Rogerovi!“
„To ano, ale už ví, že to není člověk, nýbrž její součást, kterou tak nadále pojmenovává. Je to
její druhé já. Pomáhá jí to se lépe se vším vyrovnat. Snaží se zbavit svého minulého života,
tím myslím toho steroidy pokaženého a nahradit ho jiným.“
„Rogerem. Roger nechce, aby pila a když se napije, musí se zmlátit, aby se potrestala. Takže
ona sama sebe utlačuje Rogerem, který z ní chce mít mírumilovnou, laskavou a obětavou
Parvati.“
„Vy mi nerozumíte. Znáte ty groteskní příběhy, kdy člověk stojící před rozhodnutím má na
jedné straně andělíčka a na druhá ďáblíčka a oba mu radí? Tohle je podobné – ona
podvědomě ví, co je správné a přibližuje se k tomu. Roger je zkrátka ona sama. Parvati chce
být dobrovolně Rogerem, chápete?“
„Ne, ona je otrok sebe sama! Roger je parchant a vykořisťuje ji. Já vám řeknu, jak to je –
andělíček je jin a ďáblíček je jang. Jeden bez druhého nemůže být. Díky a sbohem.“
Sakura se v podstatě sama vyprovodila a pospíchala k autu. Všimla si, že Parvati sedí na
lavičce pod velkým dubem, jež rostl v parčíku naproti domu. Sedla si k ní a hned spustila.
„Parvi, mám ten dopis, ale tvůj expřítel mi řekl ještě něco, co musíme probrat. Nikdy jsem
nebyla zrovna diplomat, ale kvůli tobě se o to pokusím. Pověz mi – když si zpětně promítneš
tu dobu, kdy jsi sloužila v armádě, co tě při tom napadá?“
„Že jsem byla špatný člověk, Sakuro. Curtis ti řekl o Rogerovi, nemám pravdu?“
„Máš a dopředu říkám – neboj, kvůli tomu tě nevyhodíme.“
„To je dobře,“ oddechla si Parvati. „Nevím, kam bych šla.“
„Parvi, já myslím, že Roger ti nepomáhá, spíše naopak.“
„Nezlob se, ale to se pleteš, Sakuro. Já vím, že to zní divně, ale díky Rogerovi mám nějaký
směr – vím, jakým způsobem se musím změnit, co je na mě špatně a proč jsem udělala
všechny ty zlé věci.“
„Takhle to není, Parvi. Zkazily tě steroidy, který ovlivňovaly tvé myšlení a doháněly tě k
agresivitě. Nic jiného ti není, a pokud se těmhle i dalším drogám v budoucnu vyvaruješ,
nemusíš na sobě nic měnit. Jsi, jaká jsi a jsi dobrá holka. Myslíš, že být vojákem je špatný?
Myslíš, že zabíjet lidi, aby jiní mohli žít v klidu a míru, je zlý? To jsou kecy, Parvi – ty jsi ve
své podstatě skvělá ženská. Dokonce tak dobrá, že bys měla být pro ostatní vzorem.
Nemůžeš zacházet tak daleko, aby ses fyzicky trestala jen proto, že si chceš trochu ulevit od
starostí života. Máš černý svědomí, ale takhle se s ním nevypořádáš. Místo toho
sebemrskání se musíš svěřovat druhým a hledat podporu u přátel, čili třeba u mě. Pověz mi,
za co všechno se biješ?“
„Ach jo, když to je různý, Sakuro. Krom alkoholu, to už bylo za lhaní doktorům, za jedení
sladkostí, za neslušné chování u pokladny v supermarketu, za sledování akčního filmu, za…“
„Dost, dost, to úplně stačí. Nemáš pocit, že když se budeš ustavičně tlouct, jedině si ublížíš?“
„To mě právě přinutí si dávat příště pozor.“
„Ale zatím to nepomáhá, co?“ Parvati začala plakat a horlivě si stírala slzy kapesníkem.
„Něco ti povím, Parvi. Když Kasumi přišla o své dvě děti, usekla si malíček na pravé ruce,
protože měla pocit, že se za takové selhání musí potrestat, aby na to nikdy nezapomněla.
Dnes jí ten malíček chybí, a kdyby ho měla, určitě by mohla psát na klávesnici všema deseti
nebo by dokázala ovládat perfektně katanu jen pravou rukou. Prostě ji to omezuje a už ví, že
chyba nebyla jen ztráta dětí, ale i to, že se tak zmrzačila. Kdyby dodržovala tvůj podivný
pohled na svět, musela by se neustále tlouct až do ztráty vědomí. Většinou člověk dělá
kraviny pokaždý, když na něco byť jen sáhne, ale uvědomí si je až postupem času. A tak ty
za pár let zjistíš, že se nemůžeš ani narovnat, protože by tě jinak záda šíleně bolela, no a
taky třeba zjistíš, že čekáš miminko, protože tě znásilnil nějakej chlap v parku a ty ses
zmohla jen na to, žes mu to marně rozmlouvala, přestože jsi mu mohla ranou pěstí
vyoperovat zuby. Chci ti říct, že věci, který považuješ za dobrý jsou špatný, když se na ně
podíváš z jinýho úhlu pohledu nebo s odstupem času. Ták… a teď si připadám jak nějaká
psycholožka. To byl výkon, cha, cha!“
„Takže… ty myslíš, že Roger se plete?“
„Nejen to – Roger není. Je jen jedna velká dobrosrdečná holka jménem Parvati a ta
v minulosti udělala strašlivou věc. Teď se z ní poučila a už nikdy ji neudělá. Připomíná mi to
pohádku, kterou jsem četla Desmondovi. Slon Pooky měl tuze rád jídlo a jednou ho snědl tak
moc, že ho bolelo břicho. Ostatní zvířata mu chtěla pomoct a říkali mu, že nesmí tolik žrát,
jenže Pooky na ně nedal, až skončil u doktora. Po hrozném zážitku z nemocnice Pooky
pochopil, že se musí ovládat a od té doby jedl s mírou a výhradně dietní jídlo. Jaké z toho
plyne ponaučení?“
„Snad mi nechceš naznačit, že mám začít se steroidy, byť v omezené míře?!“ vyděsila se
Parvati.
„Eh, to ne. Chci říct, že si máš nechat poradit od druhých a nemít vlastní hlavu, jinak skončíš
blbě jako ten blbej slon. Kdyby jedl s mírou, nemusel by teď žrát salát, mrkev a podobný
humusy. Už žádné mlácení se, jasné? A o Rogerovi nechci už v životě slyšet. A do třetice –
dnes večer si pustíme nějaký akční film, něco vojenského, třeba… Predátora. Tam je násilí
až až a ty si konečně uvědom, že násilí je součástí života. Nevyhledávej ho, ale úplně
zřeknout se ho nemůžeš, ne pokud nechceš skončit blbě.“ Parvati se usmála a otočila se
čelem k Sakuře.
„Nevím, co bych si bez tebe počala. Umíš tak úžasně poradit a podržet druhé.“
„To víš, že jo, Parvi. A teď budeš volat. Ty umíš jednat s lidma líp a hlavně dopis přišel vám.“
Sakura předala Parvati mobil i list z obálky, kde bylo telefonní číslo. Parvati ho vyťukala a
krátce na to slyšela vyzvánění.
„U telefonu Trevis Richardson,“ ozvalo se.
„Dobrý den, pane Richardsone, tady Parvati Singh. Volám, protože mě nebo spíše mému
příteli přišel dopis od vás. Týká se to té expedice. Já chápu, že ten dopis byl zřejmě
adresovaný mému příteli policistovi, ale já bývala voják a myslím, že bych byla vhodným
kandidátem. Stejně tak moje kamarádka Sakura Sato.“
„To rád slyším, slečno Singh. Chcete se zúčastnit obě… Teď jak to ale uděláme… jste
v Londýně?“
„Ano, jsme na okraji města, ale v centru můžeme být za pár desítek minut.“
„To určitě nebude nutné. Poslyšte, znáte Harlow? Londýnské předměstí v Essexu směrem
na sever?“
„Znám. Na Mark Hall jsem chtěla učit tělocvik. Takže se sejdeme ve městě?“
„Ani ne tak ve městě jako spíše pár mil za ním. Jeden známý, shodou okolností rovněž
bývalý voják, si vytvořil doma na zahradě překážkovou dráhu a ve sklepě má střelnici. Teď
jak se tam dostanete – pojedete z Harlow do Spellbrooku a hned třetí dům po vaší levici je
ten, který hledáte. Je to cihlový dům v typickém viktoriánském slohu a kolem dokola je živý
plot. Pokud si nejste jistá, dejte mi tak hodinku než tam dorazím. Budu čekat před bránou a
mám velký červený Hummer. Tohle auto nejde přehlédnout.“
„Dobře. Tak já počkám. Nashledanou.“
„Budu se na vás těšit.“ Parvati vrátila mobil i obálku Sakuře a ta se hned vyptávala.
„Tak co? Co říkal?“
„Za hodinu máme být ve Spellbrooku.“
„Super. Zatím si zajdeme na oběd.“
„Nevím, jestli to klapne, Sakuro. Vypadá to, že si nás budou zkoušet ve střelbě a fyzické
zdatnosti. Myslíš, že máme šanci proti chlapům?“
„Ve střelbě určitě,“ usmála se Sakura. „Jen počkej, až jim předvedu, co já a kámoška Valkýra
společně dokážeme.“
Za zády obou žen se ozvala dunivá rána. Okamžitě se otočily a všimly si před domem
bezvládného těla Curtise. Ležel přímo pod balkonem svého bytu a bylo zřejmé, že odtamtud
spadl. Parvati okamžitě přiběhla k němu, otočila ho tváři k sobě a marně se snažila nahmatat
tep. Z očí se jí spustily slzy. Sakura vběhla do domu, jehož dveře byly pootevřené a
pospíchala do patra, kde měl Curtis svůj byt. Dveře od bytu byly vyražené. Asiatka vběhla do
předsíně a viděla stržený věšák s bundami a rozbité zrcadlo s trochou krve okolo. Zdálo se,
jakoby do něj někdo udeřil pěstí. Sakura zaslechla tekoucí vodu z vodovodu v kuchyni.
Vběhla sem, ovšem nestačila se ani rozkoukat a kdosi ji zvedl ze země a přehodil přes stůl.
Sakura skončila na podlaze u radiátoru a urychleně se zvedala. Už venku předpokládala, že
šlo o vraždu a že v bytě zřejmě nalezne vraha. Nečekala však, že jím bude žena, navíc více
než dvoumetrová. Měla krátké rovné blond vlasy, ostré rysy a ve tváři zcela viditelné
pohrdání. Pocit nadřazenosti a ohromné sebevědomí z ženy přímo vyzařovalo a to i díky
silnému tělu, které měla z velké části odkryté.
„Ty jsi asi hodně pila mlíčko, co?“ pousmála se Sakura. „No jo, po mlíčku se roste.“ Sakura
jasně viděla, kterak žena semkla ruce v pěsti a na pažích se jí zavlnily svaly. Pravou ruku
měla stále od krve, byť již většinu stihla smýt. Asiatčin vtip ženu rozzuřil, ale udělala sotva
dva kroky ve snaze obejít stůl a Sakura vytasila pistoli. Z Asiatčiny tváře úsměv nezmizel,
kdežto neznámá žena se zarazila. „Tak co to kurva je?!“ vyštěkla Sakura. „To sis odskočila
z místního atletického stadionu jen tak zavraždit člověka? A teď místo útěku si myješ krev,
protože seš tak blbá a pořezala ses? Fízlové tu najdou nejmíň tucet stop a to nemluvím o
svědcích.“ Žena však mlčela a pouze v sobě dusila ohromný nával vzteku. Hrozně ráda by
Sakuru přetáhla židlí nebo něčím pevnějším, ale nyní stačilo málo a mohla zemřít. Nebyla na
to zvyklá, nakonec ani ve vězení, kde ještě před nedávnem byla, podobné ohrožení nezažila,
přestože tamní podmínky byly tvrdé. Sakura stále sledovala vražedkyni, jež měla před sebou
a ani na moment ji nespouštěla z očí. „Co seš kurva zač?!“ divila se Sakura.
„Jsem Helga Jägerová,“ odvětila chladně.
„Áá, Němka jak poleno, co? Moc výmluvná ale nejsi. Počkáme tu na fízly a třeba se
rozpovídáš.“ Helga se usmála a ukázala jasně bílé zuby.
„Mně nic nehrozí, ale tebe zastřelí, aby to mohli snáz na někoho hodit. Vlastně jsi mi
pomohla.“ Sakura teď dost dobře nechápala, jestli to Helga myslí vážně, ale přesto ji to
znervóznilo.
„Co to je za kecy?!“
„To nejsou kecy, žlutá rejžožroutko! To je realita! Za mnou stojí tací, na které nemáš a ani
nemůžeš mít páku. Má smrt ti rovněž jen přitíží, takže doporučuji klidný odchod a žádné
nerozvážné jednání.“ Sakura začala mít obavy, neboť se jí nezdálo, že Helga blafuje.
Nakonec naznala, že potřebuje slyšet Parvatin názor a tak se rozhodla obejít stůl a vycouvat
do předsíně. Uklouzla však kvůli kaluži vody, jež stále tekla z kohoutku a to rychleji než
stačila skrze téměř ucpaný odpad vytékat. Helga neváhala ani vteřinu a vyrazila Sakuře
pistoli z rukou. Chytila ji kolem pasu, zvedla ze země a pohodila na stůl. Nyní ji uchopila za
košili a zvedla ji až nad hlavu. Využila nízkého stropu a vrazila do něj Sakuřiným tělem.
Asiatka zasténala a Helga ji srazila na kuchyňskou linku. Sakura se v rychlosti překulila na
zem a přitom stihla ze dřezu vytáhnout ostrý kuchyňský nůž. Jakmile byla na nohou, ohnala
se s ním po Helze a udělala ji tak nepěknou ránu na břiše. Když Sakura zjistila, že to s ženou
ani nehnulo, urychleně couvla opět za stůl. Helga stůl popadla a přirazila ho ke stěně.
Sakuře nezbylo než se odrazit a vyskočit na něj, nechtěla-li čelit hrubé síle své soupeřky.
Helga však využila příležitosti – chytila Sakuru za kotníky a strhla ji na záda. Nůž Sakuře
vypadl z rukou a skončil pod stolem. Sakura, jež stále ležela zády na stole, se pokusila
kopancem do prsou Helgu odstrčit, byť marně. Odkulila se ze stolu a skončila na podlaze.
Vstala a utíkala do předsíně. Tady jen tak uhnula pěsti, jež jí měla zlomit nos. Místo do
Sakury se Helžina pěst zabořila do šatní skříně, jež stála hned vedle zrcadla. Sakura získala
cenné vteřiny k dobru, neboť její protivnice musela nejprve vytáhnout ruku z prolomených
dvířek šatníku. Asiatka tak konečně vyběhla na chodbu, kde ji zaujal hasicí přístroj. Vytáhla
ho z držáků a zjistila, že se řádně pronese. Vrazila ho přibíhající Helze do břicha, avšak opět
bez výsledku. Sakura Helgu udeřila přístrojem znovu a tentokrát s nápřahem a do obličeje.
Žena pouze mírně pootočila hlavu a to bylo vše. Na její tváři nebyla patrná ani známka
bolesti – pouze se usmívala. Sakura zkoprněla, neboť už opravdu nevěděla, jak ženu
zastavit. Helga vytrhla Sakuře hasicí přístroj z rukou a kopancem ji srazila na zem. Sakura
marně doufala, že by ji mohl pomoci někdo z ostatních nájemníků domu. Byl všední den a
navíc poledne, takže drtivá většina všech lidí byla v práci. Asiatka se myslí upínala i
k Parvati, ale ta zřejmě ještě stále truchlila nad Curtisovým tělem. Věděla, že je na ní
samotné, aby Helgu vyřídila. Téměř dvoumetrová obryně však byla k nezastavení a ani
krvácející rána na břiše ji nedokázala zpomalit. Sakura pohlédla vedle sebe, kde byl okraj
zábradlí a vedle něj schodiště do nižších pater. Nyní byly ve třetím patře a dolů ještě zbývalo
spoustu schodů – příliš mnoho na to, aby Sakura stihla utéct. Zábradlí z železných tyčí však
nevypadalo nijak pevně a jedna z tyčí byla navíc celá rezavá a uvolněná. Zatímco se Helga
kochala svojí mocí, Sakura sáhla pro tyč a zapáčila ji tak až jí zůstala v ruce. Příliš pozdě
Helga zjistila, že její protivnice v rukou třímá ostrou zbraň. Asiatka se odlepila od země a
zabořila Helze tyč přímo mezi velmi vyrýsované a tudíž jasně rozeznatelné břišní svaly.
„Hasta la vista, baby!“ pronesla Sakura a vší silou se snažila zasunout tyč co nejhlouběji do
Helžina těla. Moc hluboko však tyč nepronikla. Helga Sakuru chytila kolem krku a zvedla ji do
výše. Zapřela se a odhodila ji proti zdi. Sakura vykřikla bolestí a spadla na schodiště, po
kterém se skutálela až do mezipatra. Helga mezitím uchopila tyč a pozvolna ji vytáhla z těla.
Z rány jí vytékala krev a tak ji urychleně zavázala pomocí vrchní části oděvu.
Sakura se držela za bolavá ramena a snažila se odpočívat. Když nad schodištěm spatřila do
ruda rozzuřenou Helgu s tyčí v ruce, vyděsila se a rychle se postavila.
„Ty árijská děvko!“ vykřikla Sakura. „Z tebe by měli náckové radost… Jsi už druhé vydání
nadženy, která mě chce zabít! Dej si pozor – tu první moje ségra rozmlátila na kaši!“
„A kde je tvá sestra teď?“ Sakura na nic nečekala a běžela po schodišti dolů. Ne však dost
rychle. Helga si pomohla tyčí, kterou podrazila Sakuře nohy. Ta se zřítila po schodišti a jen
velice těžko dokázala pád korigovat. Dolů do přízemí už to bylo jen nějakých patnáct schodů,
poté skrze prosklené dveře a nakonec venkovními celodřevěnými dveřmi ven. Sakura si
všimla v přízemí krom jízdního kola také vyskleného okenního rámu a tabule skla. Okno
mělo být zřejmě v nejbližší době vyměněno. Helga se tyčí napřáhla a to byl pro Sakuru
signál, že musí utíkat, jinak skončí s přeraženou páteří. Raději se skutálela z posledních
schodů, neboť na to podstavit se nebyl čas. Dole se vyšvihla na nohy a shodila za sebe
směrem ke schodišti desku skla. Neopatrná Helga sklo prošlápla a pořezala se. Urychleně
nohu opět vytáhla a její zuřivost ještě nabrala na intenzitě. Vztekle švihla tyčí do zdi a
pohodila ji na zem. Mysl ji zaplnila úžasná představa – donutit Sakuru sníst trochu
rozdrceného skla. Tohle měla Helga možnost spatřit už ve vězení a mohla se tak přesvědčit,
že jde o neskutečně bolestivý způsob ublížení na zdraví, mnohdy i s následkem smrti kvůli
zraněním vnitřních orgánů. Popadla zbytek skla a vyběhla s ním ven, kde ho mrštila po
Sakuře. Ta jen tak tak uskočila a z tabulky skla zůstaly jen střepy.
Venku před domem stále nikdo nebyl – jen Parvati, která již pochopila, že se děje něco
vážného. Vidina Helgy, která byla nejen vyšší, ale dost možná i urostlejší než ona sama
Parvati překvapila.
„Co je to za člověka?!“ ptala se Parvati.
„Vrah tvého přítele,“ odvětila Sakura. „Je jako tank!“ Parvati vykročila Helze vstříc a byla
rozhodnutá z ní vymlátit motiv vraždy a též se pomstít. Sakuru mezitím zaujala spousta
různě velikých střepů. Opatrně popadla čtyři z nich a další dva si uschovala do kapsy. Na
rozdíl od Helgy byla Sakura přímo tou, kdo brutální metodu mučení aplikoval v praxi a to
před lety v Africe. Tyhle střepy byly však stále příliš velké, než aby se daly spolknout. „Hej!“
zařvala Sakura. „Zasraná Němko – jen ty a já, Parvati do toho netahejme.“ Sakura se otočila
na svoji kamarádku a řekla: „Drž se zpátky, Parvi. A dávej pozor na cákance krve. Včera nám
došlo mejdlo.“ Sakura vyběhla proti Helze a přímo před ní vyskočila do výše. Dva vybrané
střepy zabořila špičkami mezi trapézové svaly a krk. Nehleděla na vlastní zranění, pouze se
snažila způsobit Helze co největší bolest. Protože byla Helga mnohem vyšší, měla Sakura
možnost se střepů držet a svou vahou je zasouvat co nejhlouběji do těla. Pustila se,
v rychlosti si připravila další dva střepy, které zarazila Helze skrze podprsenku do prsních
svalů a zapáčila tak, aby střepy projely kůží i svalstvem až k bokům. Krvavé šmouhy
pokrývající Helžino tělo byly nyní opravdu značné. Sakura svoji protivnici dostatečně
zpomalila a mohla přejít k dalšímu kroku. Oběhla ji a zbylé střepy vsunula hluboko do
lýtkových svalů. Sakura se s úsměvem narovnala a sledovala, kterak se Helga s vypětím sil
drží na nohou. Postavila se čelem před ni a semkla ruce v pěst. Po první ráně přímo do nosu
se Helga sotva zapotácela. Po druhé udělala krok vzad. Třetí s její horní polovinou těla
povážlivě pohnula směrem dozadu. Čtvrtá jí konečně zlomila nos. Sakura čekala, že každou
chvíli se musí žena zhroutit, ale nedělo se nic. „Parvi, podej mi ještě jeden střep. Už mě
začíná srát! Asi jí pustím žilou…“
Parvati se shýbla pro další střep, ale mezitím Helga zvedla ruku do výše a semkla pěst tak
silně jak jen v daný moment dokázala. Napřáhla se a ohnala se po Sakuře pěstí. Ta snadno
uhnula a skočila Helze zezadu kolem krku. Jejím cílem bylo se převážit a svojí vahou
konečně přimět Němku, aby klesla k zemi. Parvati zahlédla přijíždějící auto a to velký
červený Hummer. Původně vojenský vůz přestavěný do podoby civilního auta se však
neproháněl po silnicích běžně. Když z auta vystoupil černovlasý muž s šedinami a poměrně
obtloustlým tělem, Parvati se ještě více utvrdila v tom, že před ní stojí Trevis Richardson
z Londýnské Akademie věd. Když muž spatřil dění před domem, vylekal se a okamžitě
přiběhl k Helze, která stále odolávala Sakuřině snaze srazit ji k zemi. Sakura to vzdala a
seskočila na zem, neboť věřila, že konečně přijela policie.
„Kdo jste?!“ zeptala se muže.
„Jsem…“ muž se zamyslel, ale došlo mu, že nemá cenu v tomto směru lhát. „Jsem profesor
Richardson. Trevis Richardson.“ Trevis si dobře prohlédl Helgu a nevěřil vlastním očím. Ženě
se konečně podlomily nohy a klesla na kolena, což způsobilo jen to, že střepy v lýtkových
svalech se nepříjemně pohnuly a ránu více rozevřely. „Panebože!“ vykřikl Trevis. „Můžete…
můžete chodit?“ Helga jen zasténala a vrhla nenávistný pohled na Sakuru.
„Je to vražedkyně!“ vykřikla Asiatka. „Zabila chlapa, kterému jste poslal tu nabídku! Neznáte
ji náhodou? Možná se snažila odstranit konkurenci!“
„A vy jste ji takto zřídila?“ divil se Trevis. „V tom případě není třeba dělat další testy. Jste
přijata, paní Singh.“
„Hej! To já ji vyřídila,“ hájila se Sakura.
„Vy? Aha… no… Tak ty testy budou přece jen zapotřebí. Nezlobte se, ale nevypadáte na to,
že byste si s někým takovým poradila. Možná to byla jen hodně šťastná náhoda.“
„Náhoda?! To jako, že jsem ji vyřídila omylem?! Já jsem Sakura Sato, frajere a moje sestra je
milionářka, která na tu výpravu musí jet! Když to bude nutný tak si tu cestu prostě koupí!“
„Milionářka?! Počkat… vaše sestra je Kasumi Gordonová?!“
„Vidíš to, že ji znáš! Pojede místo mě.“
„V tom případě… v tom případě bereme obě – vás slečno Singh i paní Gordonovou.
Dvacátého listopadu, Papua – Nová Guinea, přistav v Port Moresby. Loď nese jméno
Ztroskotanec! Čeká nás asi týdenní plavba směrem k Japonským ostrovům. Cíl cesty je
Pulau Ular – Hadí ostrov. A já teď musím tady tu ženu odvézt.“
„Cože?!“ ozvala se Parvati. „Je to vražedkyně! Počkáme na policii!“
„Opravdu slečno? A už jste jim volala?“
„Jistě. Už jsou na cestě.“ Parvati se odmlčela a zamyslela se. „Už asi dvacet minut jsou na
cestě…“
„Možná ani nepřijedou. Tak vidíte – musím ji do nemocnice odvézt sám.“ Trevis podepřel
Helgu, která se mu chytila kolem ramene a velice pozvolna se dopotácela až k autu. Tam ji
Trevis ovázal rány. Sakura a Parvati stály před domem a vůbec nechápaly, co se tady událo.
Trevis na ně ještě zavolal: „Policie se bát nemusíte, slečny – klidně seberte své věci a běžte
domů. A nezapomeňte – dvacátého listopadu v Port Moresby!“
Parvati přinesla Sakuře z bytu Valkýru a obvazem z autolékárničky jí ovázala pořezané ruce.
Sakura si velice ráda odpočinula na sedačce vozu. Tělo Curtise stále leželo před domem a
ženy se nechtěly zaplétat s policií, takže raději odjely. Cestu domů do vily Sakura ani
pořádně nevnímala okolí – jen přemýšlela nad onou událostí.
„Rozumíš tomu?“ zeptala se.
„Ne,“ odvětila Parvati. „Ale na žádnou expedici nejedu. Richardson má v té vraždě prsty.“
„No právě, Parvi. Ty na tu expedici musíš jet – teď už není zbytí. Copak ti to není jasné? Ta
vražda souvisí s tebou. Ten chlap si nás chtěl ozkoušet a přitom přijel nejdřív sem?! Ten s tou
čubkou spolupracuje, o tom nepochybuju. Nejspíš měla Curtise vyslechnout a dostat se ti na
tělo, jenomže mezitím jsi projevila zájem a tak sem přijel ten tlusťoch, aby ji stáhnul. Ti lidé
chtějí, abys na expedici jela a co víc - Kasumi chtějí taky! Všimla sis, jak otočil, když mu
došlo, kdo je moje sestra?!“
„Ale ty jsi mu ji vnutila. Proč ji vystavovat nebezpečí?“
„Protože v nebezpečí už jsme. Ty parchanti mají peníze, mají vliv, mají hrubou sílu, mají
všechno. Zůstávat doma a dělat že nic, je zkrátka příliš riskantní. Máme tam malé dítě, a co
se asi stane, když na expedici nebudete? Třeba nás jednou navštíví ta árijská überbestie.“
„Takže… tvrdíš, že nejlepší obranou je útok?“
„Na utíkání a skrývání se už nemám nervy. Tady v Británii jsem začala znova a nechci
zabřednout do situace, kdy mě opět bude nahánět skupina mafiánů. Kasumi se mnou bude
souhlasit, to vím jistě. Už zase jsme až po uši ve sračkách… Tentokrát se z toho ale
vysekáme rychle.“
Po příjezdu k vile Parvati zaparkovala před vchodem a doprovodila Sakuru do domu.
Společně zašly do Kasuminy ložnice, kde Asiatka právě kojila.
„Čau Kasumi,“ pozdravila Sakura.
„Co to máš s rukama? Proč je máš ovázané?!“ podivovala se Japonka.
„Ehm, já to hned vysvětlím.“ Sakura usedla na Kasuminu postel a Parvati dala zavděk židli.
„Zahajuji válečnou poradu,“ pronesla Sakura a hledala způsob jak začít. „Kasumičko, víš jak
jsem chtěla na tu expedici? Tak se to nějak posralo…“
Sakura dopodrobna vysvětlila vše, co se událo a Kasumi to klid do duše rozhodně nevneslo.
Dlouhou dobu ji trvalo, než opět promluvila. Mezitím uložila Naomi do postýlky a napila se
vody z plastové lahve.
„Takže nás do všeho namočila Parvati!“ zvýšila hlas Kasumi. „Ta událost s jejím přítelem se
nás vlastně vůbec netýká! Ti lidé jdou primárně po ní!“
„Ale zajímají se i o tebe,“ snažila se Sakura hájit svoji kamarádku.
„A určitě víš, že máš pravdu? Mám přece vliv a jsem známá, tak co když mě na tu expedici
zvou ze strachu?“
„Kasumi, ta obryně tvrdila, že za ní stojí extrémně mocní lidi. Dokonce mají pod palcem fízly!
Možná tahá za nitky nějaký vlivný boháč, no vzpomeň si na Alice McCallovou. A když takový
boháč nebude chtít abys jela, tak to prostě zařídí, ale ten frajer div nejásal, když jsem mu o
tobě řekla. To nebylo ze strachu – on tě tam chce. Chce tebe a Parvati, o mě nestojí.“
Kasumi Sakuřina slova ještě více rozladila. Vstala a přešla k oknu. Venku se pomalu
stmívalo a bylo chladno. Kasumi se opřela rukama o parapet a řekla:
„Proč mi teda nepřišla pozvánka?“
„Dobrá otázka, sestřičko. Řekla bych, že pozvánka přišla jen Parvati, respektive do místa,
kde v tu dobu bydlela. Nemyslím si, že kvůli tomu, že by nevěděli, kde žiješ, ale spíše proto,
že si byli jisti tvým odmítnutím. Přeci jen to tvé těhotenství nebylo tajemstvím – psalo se o
tom i v bulváru.“ Kasumi při zmínce o bulváru jen zaskřípala zuby. Prudce se otočila čelem
k sestře a vykřikla:
„Sere mě to tady!“ Naomi začala hlasitě plakat a Kasumi ji okamžitě šla uklidnit. Pochovala ji
v náručí a pokračovala v hovoru: „Rod Gordonů byl celá léta bez povšimnutí veřejnosti, ale
po zničení zámku se na nás lepí všichni! Nebylo by to tak zlé, kdyby se na nás nepřiživovala
ta svině. Měla jsem Carlu Norrisovi urvat hlavu a ne jen ucho! I po více než půl roce se
v novinách objevují ty jeho lži a pomluvy. A to nemluvím o tom, že redaktoři čmuchají nejen
kolem mě, ale i kolem Black Mirror! Poprvé v životě jsem ráda za katolickou církev…“
„Stojí za námi, sestřičko a to je fajn. Ti jejich agenti dělali všechno možné, aby pitomce
z novin usměrnili a hlavně umlčeli. Ale vraťme se k našemu problému. Chtěla jsem ti říct, že
Trevis a lidi, co stojí kolem něj, jásají z toho, že pojedeš na tu výpravu. Věří, že sundají dvě
mouchy jednou ranou. Doufám, že jim dokážete, že chytili sršně.“
Kasumi se uklidnila a jelikož Naomi přestala brečet, uložila ji do postýlky. Pak se opřela o
parapet okna a pohlédla ven. Sakura věděla, že Kasumi tohle dělává když přemýšlí nad
něčím důležitým. Trvalo jí dlouho, než se rozhodla. Pak se otočila k ostatním a řekla:
„Pojedeme na ten ostrov a zjistíme, o co jim jde. Oni budou předpokládat, že se budeme
chtít mstít za to, co provedla ta Helga, takže budou opatrní, ale to my také. Nakročíme do
pasti a nebudeme v obavách čekat, až se nám kolem krku stáhne provaz. Nakonec loď
plující po Pacifiku je vhodné místo na likvidaci nejen naší, ale i jich samotných. Bude to
těžké, ale my máme výhodu – už víme, že to jsou svině a také víme, že s námi něco plánují.
Pokud by mělo jít o obyčejnou vraždu, proč kvůli tomu organizovat expedici? Tak a co ta
žena? Chceš říct, že odkráčela s dírou v břiše, zlomeným nosem a ostrými střepy všude na
těle?“
„Spíš se odbelhala, ale byla fakt k nezastavení, sestřičko. Nechápu to. Už dávno musela být
mrtvá. Podle mě to je netvor z Pekla.“
„Z Pekla?!“ divila se Parvati.
„Parvi, žila jsi léta na Black Mirror a nevěříš na nadpřirozeno?“
„Tamní lidi měli spoustu příběhů, třeba o útoku draka, který zapálil vesnici, ale to je přece
nesmysl! Jen fáma.“
„Jasně…“ pousmála se Sakura. „Ale abychom to dořešily, sestřičko. Myslíš, že mohla být
z Pekla?“
„Nevím. Zatím o ní budu uvažovat jako o člověku. Pověz mi – byla fyzický hodně silná?“
„To teda! A byla snad ještě urostlejší než Parvati. Prostě nevěřím, že byla člověk.“ Kasumi se
odmlčela a zamyslela se, zatímco Parvati stále nechápala, že to Sakura může myslet vážně.
„Já zatím půjdu do pokoje…“ řekla Parvati. „Mohla… mohla bych mít svůj vlastní? Klidně
stačí i malá komůrka,“ dodala v rychlosti, aby nepůsobila příliš troufale. Kasumi se na Parvati
otočila a řekla:
„Můžeš si vzít pokoj pro hosty.“ Parvati by za normálních okolností byla celá rozradostnělá,
avšak smrt Curtise nemohla vyhnat z hlavy. Cítila, že je její povinností ho pomstít a už jen
kvůli tomu musí na Ztroskotanci být.
Sestry zůstaly v hale samy a po chvíli ticha Kasumi promluvila.
„Mnoho vlastností se do jisté míry přenáší z rodiče na dítě. V legendách se praví kupříkladu
o tom, že mocní válečníci, fyzicky i psychicky zocelení, budou mít podobně silné potomky. A
nejsou to jenom plané výmysly. Uznávám, že třeba v mém případě to vypadá, že jsem
výjimka, jenomže třeba naše matka měla až pozoruhodnou hbitost v rukách, když během pár
minut dokázala z kusů papíru vytvořit, kdekdo by řekl, umělecká díla. I fyzická síla se do
určité míry přenáší v genech. Dá se říci, že tu máme tři možné způsoby, kterak mít
obrovskou sílu a ty se u naší známé dost možná míchají. Jednak ty geny, pak umělý přísun
hormonů a především trénink a tudíž neustále rostoucí zatěžování svalů i kostí.“
„Mohla bys být řečníkem, Kasumi. Když se do toho ponoříš, nic tě nezastaví.“ Kasumi
pohlédla na Sakuru a bylo jí jasné, že to je myšleno zpola v žertu.
„Sakuro, jak se ta svině jmenuje?“
„Ehh, Helga… Helga a něco. Hmm, Helga… Helga Jägerová. Nejspíše Němka.“
„Zjisti mi o ní víc. Zajímá mne kdo to je, odkud je a co tu chce. Využij internet, veřejnou
knihovnu ve městě anebo se poptej přímo v Londýně na Akademii věd. Zkrátka chci vědět,
co je to zač a hlavně – kde ji najdu. Z mé návštěvy nebude nadšená…“
„Ano, kapitánko!“ odvětila Sakura a odběhla do svého pokoje.
V pokoji Sakura usedla ke stolu a rozevřela svůj deník. Ještě před rokem by si nikdy
nepomyslela, že bude psát vlastní knihu, byť šlo pouze o deník, avšak událost na přelomu
roku ji změnila od základů. Sakura potřebovala utéct z neustálých výčitek a vzpomínek na
nešťastné události, které zavinila, byť nechtěně ona sama. Zprvu hledala pomoc u sestry, ale
Kasumin přístup byl sice chápavý, nicméně stále velmi tvrdý. Sakura ze sestry nevypáčila
víc, než že se s tím musí vyrovnat sama. Jedině tak se přes to prý přenese. Mladá Asiatka
se inspirovala u vlastní sestry a aby nastartovala nový směr, kterým se bude v životě ubírat,
začala dbát na svoji čest a morální povinnosti. Byla rozhodnutá stát své sestře po boku až do
konce života a neustále jí být oporou. Už nechtěla být myslí i chováním na úrovní
puberťačky. Chtěla dospět a přála si, aby na svůj život mohla zpětně pohlédnout a říct si
‚jsem lepší člověk, než kdysi.‘
Dnešní datum – 26. 8.1999
Před námi je nový problém, který budeme muset řešit. Je dobře, že máme nově na palubě bezpečnostní
důstojnici a upřímně doufám, že na tom nepřátelském plavidle se s kapitánkou spřátelí. Prioritou naší mise
je však něco jiného…
Do pokoje vešla Kasumi a neuniklo jí, že Sakura sedí u stolu a zapisuje cosi do deníku.
Kasumi to nijak nepotěšilo.
„Už zase komandérův hvězdný deník?!“ ptala se Kasumi. „Děláš chybu, Sakuro – tohle není
ten tvůj seriál! Nemůžeš se vyhnout realitě!“
„Ale já se jí nevyhýbám!“
„Vážně?!“ Kasumi byla čím dál rozčílenější. Popadla Sakuřin deník a mrštila s ním o zeď.
„Já nejsem žádná kapitánka hvězdné lodi! Ty nejsi moje první důstojnice a už vůbec nejsi
ta… ta obluda!“
„Klingoni nejsou obludy!“
„Sakuro!“ vykřikla Kasumi. Mladou Japonku to až vyděsilo. „Nehledej ztracenou čest ve
výmyslech a nesnaž se se přirovnávat k vymyšlené mimozemské rase. Ti 'lidé' možná
přikládají velkou váhu cti a drží se zásad, ale nejsou skuteční. Jen blázen by se k nim
přirovnával.“
„Jsi… zlá,“ hlesla Sakura. Kasumi rozevřela Sakuřin šatník a vytáhla odtud červenočernou
‚uniformu‘ se značkou připomínající trojúhelník na prsou.
„Nevadí mi, když to budeš nosit, ale nemůžeš si myslet, že jsi něco, co nejsi.“
„Ale já si to nemyslím! Je to jen hra!“
„Hra, kterou bereš vážně, není hra!“ Kasumi pohodila oblek na zem a odešla ze dveří.
Sakura až poté řekla:
„Myslela jsem, že mi něco chceš… A ne na mě jen křičet. Ach jo…“ Sakura si uklidila oblek a
usedla k počítači. Chtěla Kasumi potěšit alespoň tím, že zjistí, co potřebuje. Zadala do
vyhledávače v internetovém prohlížeči jméno ‚Helga Jagerova‘ a během chvilky nalezla
článek z Německého časopisu Frauen und Sport. Musela využít software určený
k překládání, aby vůbec něčemu rozuměla.
Helga Jägerová ml. byla letos v květnu propuštěna z věznice, kde si odpykávala trest za vraždu svého
otce. Pro Frauen und Sport se exkluzivně svěřila o tom, že ani po pobytu v cele nemíní pokračovat
v odkazu svého otce, nechce být členkou rodinného cirkusu a ani v nejmenším nemíní předvádět své
schopnosti v šapitó. Na dotaz, zdali svého činu lituje, s naprostým klidem odvětila: ‚Zničila jsem
dvanáct let svého života, otec by mi ho zničil celý. Čeho mám litovat?‘ Podle zvěstí se bude Helga
věnovat svému oblíbenému sportu – vzpírání. Tvrdí, že má tak větší šanci prorazit a sklidit úspěchy po
celém světě – není žádným tajemstvím, že většina odborníků vidí Helgu jako novou světovou
šampionku. Mohli bychom jí jménem redakce popřát hodně úspěchu, avšak mnohem raději jí budeme
přát, aby si ze svého pobytu za mřížemi vzala cenné ponaučení.
Kasumi teď opravdu podléhala emocím velice často. Seděla ve svém pokoji a vyhlížela
z okna. ‚Nenávidím tuhle zemi,‘ pomyslela si Kasumi. ‚Nenávidím celý svět a to kvůli lidem,
které nenávidím ze všeho nejvíce. Nikdo si neumí představit jak je pro mě náročné žít mezi
lidmi, kteří o mě jeví zájem. Novináři, televizní reportéři, fízlové,… a ty jejich věčné otázky,
kterých mám za tři čtvrtě roku plné zuby. A kolik úsilí mě stojí se před nimi kontrolovat…
Když jdu po ulici a vidím všechny ty hnusné lidi, na mysl mi přichází, jak by bylo nejsnazší je
sprovodit ze světa. Toho srazit z mostu, tamtoho uškrtit poutkem jeho vlastní kabelky, jiného
zase skopnout pod vlak. Divné… Jsem alergická na cizí lidi.' Rozdrnčel se zvonek a Kasumi
poznala, že někdo stojí u brány.
Venku před bránou nestál nikdo jiný než Shaira – démonka s lidským zevnějškem a podivně
rudou pletí. Její dlouhé blonďaté vlasy smáčel déšť. Přesto se usmívala, když zahlédla
Kasumi. Ta jí otevřela branku a vpustila ji na zahradu.
„Zdravím, hraběnko Kasumi Gordonová, nositelko erbu Gordonů, majitelko panství Black
Mirror a také majitelko menšího Waleského panství, kde ses, jak jsem se dozvěděla, trvale
zabydlela. No jo – zámkem v Anglii už se prohání nanejvýše vítr.“
„O co jde a ušetři mně těch obšírných žvástů! Chtěla bych to vyřešit rychle, to abys už mohla
jít.“
„Jsi příjemnější než obvykle…“
„Taky k tomu mám důvod… Tak co chceš, Shairo?!“ zařvala Kasumi. „Nemám, na tebe celý
den!“
„Tohle se z člověka stane poté, co ztratí milovaného muže? Chtěla bych s tebou vyrazit na
Black Mirror.“
„Nikdy!“ Kasumi se otočila na místě a zašla do vily. Shaira se pokusila dveře otevřít, avšak
Kasumi je stihla zamknout. Zaklepala na ně a čekala, jestli Kasumi vyjde ven. Shaira
nepřestávala bušit na dveře a to ani poté, co se z vily ozval dětský pláč. Netrvalo dlouho a
dveře se otevřely. Mezi dveřmi stála Kasumi a to s magickým Thorovým opaskem, který
zvyšoval její už tak dost velkou sílu. Kasumi chytila Shairu za oblečení a přirazila ji ke stěně.
Jednou rukou ji držela kousek nad zemí, zatímco tou druhou se pořádně napřáhla a semkla ji
v pěst. Shaiře se rozbušilo srdce, neboť Kasumina pěst by z její lebky udělala kaši. Démonka
byla jen krůček od smrti, respektive od nuceného návratu do Pekla, kam však ani za nic
nechtěla. Počítala s tím, že tohle bude přátelská návštěva, ale to netušila, co se z Kasumi
stalo. Japonka vztekle zařvala a strhla Shairu k zemi.
„Bylo to pozdě!“ zařvala Kasumi. „Ten démon z ní měl odejít o hodinu dřív a všechno by bylo
v pořádku! Věděla jsi to?! Řekl ti Azazel, co právě Sakura dělá?! Že seká na kusy malého
Desmonda, že podpaluje náš zámek?! Řekl ti to?!“
„Ne! Kasumi… prosím, uklidni se! Já jsem přece na tvé straně. Dělala jsem, co se dalo!“
Kasumi Strhla Shairu na zem do bláta, pak ji zvedla a hrubě odtáhla k autu před bránou.
Pohodila ji na kapotu a sledovala její obličej pokrytý vrstvami bahna.
„Možná jsi dělala, co se dalo, ale můj manžel je teď mrtvý!“ Kasumi otevřela dveře od místa
řidiče a ‚narvala‘ Shairu dovnitř. Démonku bolelo celé tělo, ale Kasumi to bylo jedno. Sedla si
vedle Shairy a přestože by to ještě před pár měsíci dělala, nezapnula si bezpečnostní pás.
„Jedeme na Black Mirror! A ještě něco, Shairo – nechci ten tvůj slibovaný dar věčného mládí.
Chci umřít, ne žít věčně.“
IV – Oči ve tmě
Po celou cestu na Black Mirror nepadlo v autě jediné slovo. Shaira se skutečně bála
promluvit, to aby Kasumi nerozčílila a Kasumi ve své špatné náladě neměla chuť na hovor.
Když však dojely do cíle a démonka zastavila u Warmhillského kostela, nedalo jí to a své
společnici položila otázku:
„Opravdu chceš umřít?“ Kasumi na to celé minuty nezareagovala a Shaira už už chtěla
vystoupit z vozu, když Japonka odvětila:
„Nenávidím svět. Po čtyřech mučivých letech jsem se svým milencem byla pár dnů… Než se
Samuel zastřelil, řekl, že to dělá pro mě, že prý je překážkou v mém životě. Možná měl
pravdu, ale můj život stojí od jeho smrti za hovno. Jediné, co mi ještě dělá radost, je moje
sestra, jediný člověk, který mě má upřímně rád, a také moje dcera. Vždycky jsem říkala, že
sebevražda je nesmysl, že o život budu bojovat, jak jen budu moct a to nadále platí. Smrti se
však již nevyhýbám. Pokud přijde tak přijde a budu za to ráda, ale svými dlaněmi si ji
nepřivodím.“ Kasumi pohlédla na Shairu. „Nikomu tohle neříkej! Má sestra mě miluje,
přestože sama nechápu, jak se mnou může vydržet. Nechci jí ublížit a především se jí už
nechci jakkoli plést do života. Snad i proto jsem souhlasila s tím, že si do vily nastěhuje tu
černou svini.“
„Něco mi uniklo?“
„Nic. Jen teď žiju v domě se svalnatou bestií, co se mě a mou sestru pokusila zabít. Ale to je
teď jedno. Když jsme se potkaly posledně, tvrdila jsi, že se chystáš…“
„Tiše!“ vykřikla Shaira. „Vydrž chvilku.“ Shaiře modře zableskly oči a kolem ní se vytvořila
namodralá mlha. „Menší trik, který jsem se naučila. Teď nás Lilith nemůže vidět – nemůže se
s tebou spojit, ale když si toho všimne, bude samozřejmě podezíravá. Mluv dál.“
„Těhotenství mě dalo dost času k přemýšlení a uvědomila jsem si, že chci s nepřáteli
bojovat, ne čekat. Teď se musím postarat o malou a v listopadu jdu na akci proti sviním, kteří
nám chtějí ublížit. Už zase… Z tichomoří se ale nevrátím domů, protože pro svoji sestru chci
být mrtvá. Ona vychová malou lépe než já, ona má na to sehnat si partnera, ona umí žít mezi
lidmi, kdežto já jsem k ničemu. Jsem zahořklý člověk, který nenávidí vše kolem sebe.
Nechci, aby mé dítě kvůli mně trpělo. A protože mu neumím dát nic dobrého, bude lepší,
když mu nedám nic. Z tichomoří jsem chtěla jet za tebou do Shambaly a tam ti tohle říct.“
„A co pak? Chceš zůstat žít v Shambale? Umožním ti to, i po tom, cos mě tak spráskala.
Chápu, že to je pro tebe těžké, ale stále jsi má přítelkyně. Nemyslím, že je ale správné, abys
odešla od rodiny. Ne snad, že by to nebylo moudré rozhodnutí, ale tvé city to nepozvedne.
Budeš chtít vidět své dítě i svoji sestru. Neodoláš a vrátíš se k nim.“
„Možná… Anebo budu už mrtvá… Nebudu v Shambale žít. Jakmile se některý Princ pekla
objeví na povrchu a ty to zjistíš, řekneš mi kde je a já ho dostihnu a zabiju. Odjakživa jsem
bojovnice a tak budu bojovat s nepřáteli, kterých mám stále víc než dost. Udělám to pro svoji
rodinu – aby mohla žít v bezpečí. Až budou Princové po smrti, bude to dost na to, aby mě
Azazel respektoval. Chci je vyzvat na souboj, ale tam u nich. Dobrovolně skočím z Brány
Pekel a najdu si Samaela. Bude první, kterého zabiju. Pak přijde na řadu Azazel…“
„V tu dobu budeš již mrtvá. Absolutně netušíš, o čem mluvíš, Kasumi. Nedovol, aby tvá
zahořklost zakalila zdravý rozum. Teď pojď – mám tu práci a chci, abys vše viděla.“
Shaira dovedla Kasumi na hřbitov před kostelem. Teď v noci působila silueta kostela
tajemně, ale ani ve dne to nebylo o mnoho lepší. Vidina chaoticky rozmístěných náhrobků,
vysoké, nepříliš udržované trávy, suchých stromů s pokroucenými větvemi a mohutné stavby
v pozadí, zkrátka nedokázala vnést do duše příjemný hřejivý pocit. Mnoho lidí by zde zažilo
pocit tísně a možná i strachu a tento pocit by dozajista umocnila tma, jež vládla nad krajinou.
Kasumi však byla zvyklá na ledasco a bujná představivost nebyla její silnou stránkou. Viděla
svět takový, jaký byl a neměla důvod se obávat pouhé tmy. Kasumi zprvu myslela, že ji chce
Shaira dovézt do kostela, do místa, kde Samuel spáchal sebevraždu. Když však démonka
zamířila podél hřbitovní zdi až k hrobkám Gordonů, Kasumi pochopila, že vše bude ještě
horší… Byla však zvědavá, takže bez řečí démonku následovala. Ta zjistila, že vrata od
hlavní hrobky Gordonů byla zamčená. Otočila se na Kasumi a řekla:
„Můžeš…“ Shaira to ani nemusela doříct. Kasumi zabrala za kliku a dveře vytrhla ven.
Věděla, že farář se postará o opravu, a i kdyby ne – bylo jí to jedno. V hlavní části hrobky
nebylo mnoho věcí – pouze pár beden s nářadím a osm nezapálených svíček. Ženy
sestoupily po točitém schodišti do podzemí, kde byly schránky s pochovanými těly rodiny
Gordonů nebo urny s jejich popelem. Samuel zde odpočíval taky – kněz se postaral o to, aby
navzdory všem nařízením a tradicím skončil ve své hrobce. Kdyby dal někdo Kasumi na
vybranou, rozhodla by se zrovna tak, přestože rozdíl mezi pohřbením v hrobce a pohřbením
v zemi neviděla. Věděla však, že Samuel si přál skončit v místě, kde byli jeho předci a jako
sebevrah na to neměl mít právo. Kasumi mu ono přání chtěla splnit a byla nakonec ráda, že
nemusela přistoupit k přesvědčování. K přesvědčování, které v Kasumině režii obvykle
znamenalo využít výhružky, nebo pěsti – úplatky ne, jelikož to by byla pro Japonku známka
slabosti.
Shaira se zastavila u schránky se jménem Victorie Gordonové. Vytáhla ji ven a odklopila víko
pomalu se rozpadající rakve. Kostra Victorie byla díky dobrým podmínkám v hrobce velmi
zachovalá.
„Victorie…“ pronesla Shaira. „Byla to babička tvého manžela.“
„A co s tím?“ divila se Kasumi.
„Mezi světovými válkami jsem Victorii navštívila. Samozřejmě jsem neřekla, kdo jsem, ale
věnovala jsem jí darem prsten. Než se zeptáš, odpovím ti – půjčila jsem si ho od svého otce
a dala ho Victorii proto, jelikož jsem ho potřebovala ukrýt.“
„K čemu ten prsten je?“
„Je to mapa. Mapuje pohyby Princů Pekla. Nemysli si však, že Azazel teď neví, kde jeho
Princové jsou – vyrobil si jiný prsten.“
„Dobře, ale proč skončil právě u Victorie?“
„Otec by ho chtěl dřív nebo později vrátit, jenže vrátit jsem ho nechtěla a Azazelovu důvěru
jsem potřebovala. Nemohla jsem říct: ‚Promiň, otče, ale ten prsten si nechám.‘ Prostě jsem
tvrdila, že jsem ho ztratila. Jasně, nepůsobilo to věrohodně, ale bylo to lepší než fotrovi
ukázat prostředníček a vysmát se mu. Princové prsten pochopitelně hledali, nejednou
zavítali ke mně do Shambaly a já je z taktických důvodů nemohla vyhodit, naopak –
předstírala jsem, že hledám taky. V honbě za prstenem jsem tedy podnikla znovu cestu až
do Amazonského pralesa, kde jsem prsten ‚ztratila.‘ Tu moji boudu fotr zbaštil i s navijákem a
časem dal pokoj. Tady na Black Mirror byl prsten celá léta v bezpečí – Gordonové měli zůstat
všemu stranou, vždyť měli blízko k Samaelovi i Lilith – Azazel se jich bál. Od chvíle, kdy jsem
tě před očima otce ‚zabila‘ už není co skrývat. Doufala jsem, že to tak hned nezjistí, ale dnes
už to bezpochyby ví. Na brány Shambaly před třemi dny zaklepala Belfegor – démon lenosti
a tvrdila, že její pán je vzteky bez sebe a že se mi pomstí. Princ stihl uniknout dříve, než
jsem ho zabila – mohou jít do Pekla a zase zpět. Jediná možnost jak s těmi sviněmi bojovat
je rychle, tvrdě a nečekaně, anebo je vyzvat k rovnému boji. Mnoho Princů je velmi hrdých a
útěk před obyčejnými lidmi je pro ně nepřijatelný, avšak já nejsem člověk.“ Shaira z prstu
Victorie pomalu sundala zlatavý prsten s bílým drahokamem uprostřed. Vypadal jako
diamant… „Ta tvá nabídka na zabíjení Princů je lákavá. Válka mezi mnou a Azazelem už
totiž začala! Nenapadlo by mě ale, že se zhostíš role zabijáka démonů. Zjistíme, kde
Princové jsou, a budeš moct začít.“
„Ne tak rychle! Říkala jsem, že mám práci!“
„Já vím a neboj se – nemusíš spěchat. Princové mají svá oblíbená místa, kde tráví čas.
V Pekle je hrozná nuda, pokud tedy nejsi Lilith a nepatří ti Místo moci.“ Shaira už už vykročila
ke schodišti, když Kasumi přistoupila k rakvi, na níž stálo datum 6. 10. 1948 – 1. 1. 1999.
Mlčky sledovala schránku a bojovala sama se sebou. Nakonec však neodolala a chopila se
rukojeti. Vytáhla schránku a sledovala rakev. „Kasumi, neuběhl ani rok,“ zdůraznila Shaira.
Kasumi však neodolala a odklopila víko. Zaslzely jí oči. Samuel Gordon ležel na zádech a
vypadal, jakoby spal. Jeho oblečení bylo v rozkladu a jeho tělo též, ovšem jen minimálně.
Zápach mírně tlejícího masa byl odporný, Kasumi však nevadil.
„Bez něj už nikdy nebudu šťastná…“ hlesla tiše Kasumi a víko zase přikryla. Vrátila
Samuelovu schránku tam, kam patřila.
Další zastávka byla u paty Black Mirrorského kopce. Když Kasumi došlo, že démonka má
v plánu vyjít nahoru, ještě více zvážněla. Branka na pozemek byla otevřená a to samé velká
brána pro auta. Ženy vystoupaly po schodišti a ocitly se před ruinou kdysi honosně
vyhlížejícího zámku. Dnes se však nad krajinou tyčilo ‚pouze‘ pár tun kamenů, které ustály
výbuchy i požár a zůstaly stát jeden na druhém. Stára věž, stejně jako kdysi byla nejvyšším
bodem stavby, byť i z ní zbyla jen ruina. Kolem zámku rostla vysoká tráva, kterou celé jaro i
léto nikdo nesekal. Kasumi dobře věděla, že pod tunami popadaných kamenů zůstaly
poklady nedozírné ceny. Mnohá tajemství zůstala navždy zahalena závojem.
„Co tu chceš dělat?“ ptala se Kasumi a v dostatečné vzdálenosti obcházela ruinu. Jít dovnitř
bylo riskantní kvůli hrozícímu pádu trosek, avšak trosky odklidit bylo rovněž nebezpečné,
kvůli, pro Kasumi, nepříjemným nálezům. Teoreticky zde byla možnost, že se zachovaly
zbytky knih, plátna, artefakty, zkrátka cokoli, co by mohlo rod Gordonů zdiskreditovat.
Provádět zde jakékoli práce bylo tedy velmi nebezpečné, pokud by na ně ovšem nedohlížel
někdo zcela loajální a ochotný zde pracovat. Kasumi nikoho takového neměla, takže byla
rozhodnuta vše nechat na pospas přírodě, která si určitě najde svoji cestu – na kopci
vyrostou stromy, kameny přikryje tráva a Black Mirror bude odpočívat navždy.
„Kasumi, pojď sem!“ zvolala Shaira a nasadila si prsten. Namířila s ním na volnou plochu
před sebou. „Podívej…“ Z drahokamu zasazeném v prstenu vystřelily bílé paprsky, které se
následně protahovaly, lámaly a rozdělovaly. Bylo zřejmé, že mají vytvořit jakýsi obrazec.
Kasumi se musela podivovat nad prstenem, neboť to, co vytvořil, vypadalo jako dokonale
přesná projekce zmenšené Země. Na dvou místech svítily jasně zřetelné body – kdesi
v Pacifiku - jihovýchodně od Japonských ostrovů a na jihu Thajska.
„Tady na povrchu jsou jen dva…“ zamyslela se Shaira.
„Pověz mi víc…“
„Toho v Thajsku neznám. Budu muset zjistit, o koho jde a navíc je možné, že se brzy
přesune. Druhého znám už delší dobu. Leviatan… Nechává se uctívat tamními domorodci.
Připadá si jako bůh… Bestie!“
„Od tebe to sedí.“ Shaira pohlédla na Kasumi a rozesmála se.
„Ale já jsem alespoň na tvé straně, Kasumi. Leviatan je démonem závisti – nevydrží
přítomnost těch, kteří mají víc než on. Logicky si proto našel své místo mezi prostými
hloupými domorodci, jejichž majetek má minimální hodnotu a jejichž znalosti světa jsou
nicotné. Sám se pasoval na jejich vůdce – nemohl by přece být někým vzadu a už vůbec by
nestrpěl pohled na lidi, kteří mají něco, co on ne. Na Leviathana jsem již vyslala svoji
agentku.“
„Agentku?! Říkala jsi, že nemáš ženy…“
„Taky jsem říkala, že vyhledávám ty nejschopnější pro boj s Peklem a jeho verbeží. Ona je
moje první favoritka a mise, na které je, ji prověří. Říkala jsi, že máš své záležitosti, pak tedy
můžeš stejně jako já čekat, jestli to zvládne, či nikoli. Když to klapne, mohly byste na dalším
princátku dělat spolu…“ Kasumi přišla blíže k projekci a zaměřila se na Papuyu-Novou
Guineu. Z ní to k Leviathanovi nebylo daleko…“
„Shairo…“
„Ano, Kasumi?“
„Tvá agentka… kdo to je?“
„Tu nebudeš znát. Jmenuje se Helga Jägerová a…“ Kopanec do břicha Shaiře vyrazil dech.
Předklonila se a v tu chvíli dostala další kopanec do brady. Padla naznak a Kasumi si klekla
na ni. „Ehh… Kasumi…“ hlesla démonka a stírala si krev z úst. „Co jsem řekla špatně?“
„Nehraj si se mnou, Shairo! Včera se moji sestru pokusila zabít jistá Helga, která shodou
okolností dělá s lidmi, jež mě chtějí dostat na výpravu do tichomoří! Jdou zkoumat nějaké
podělané domorodce a vsadila bych se, že míří k Leviathanovi. Takže to jsi ty, kdo stojí za
oponou!“
„Uklidni se, Kasumi! Za Helgou opravdu stojím já, ale o žádné výpravě nic nevím! Dostala
ode mě jasný rozkaz – jet na Pulau Ular a zabít hadí nestvůru. Jak to udělá, je její věc. Helga
sice není nejchytřejší, ale věřím, že si poradí, a když ne… alespoň budu vědět, že nebyla ta
pravá.“
„Kdo je Helga?! Proč sis ji vybrala?“
„Upsala se Azazelovi…“ Kasumi konečně vstala a odstoupila od Shairy. Ruku, aby mohla
snáz vstát, ji však nepodala.
„Pověz mi o ní všechno, Shairo.“
„Mí lidé kolem Helgy čmuchali a vím toto: Helga byla ještě dítě, když doma v Hannoveru
společně se svými kamarádkami vyvolávaly duchy. Běžná radovánka imbecilních dětí, řekla
bych. Podstatné je, že jednoho dne vyvolávaly ve staré Azazelově svatyni ve sklepení
jakéhosi domu. Přímo sám Azazel se jim zjevil a zatímco ostatní děvčátka se rozutekla,
Helga zůstala a vyslechla si nabídku… Helga, jakožto svým starším bratrem utlačované a
věčně zbité dítě chtěla jen jedno – být tak silná, aby si to se svým bratrem mohla vyříkat. Tak
se taky stalo… a ještě toho dne putovala Helga do pasťáku, to když bratrovi zlomila čelist a
způsobila krvácení do mozku s následkem smrti. V osmnácti letech, po smrti matky, která
fungovala v rodinném cirkuse a za hrozného úsilí lámala podkovy z polystyrenu, byla svým
otcem tlačena k tomu, aby zaujala její místo a díky své síle předvedla něco, co Německo za
dobu své dlouhé existence ještě nevidělo. Helga měla zřejmě světlou chvilku a došlo jí, že
zvedat mohutné býky možná bude senzace, ovšem jen dokud její fotr nebude chtít víc a víc. I
ona má své hranice, ale působí to lépe, když je nikdo nezná. Svého otce tedy zabila, aby se
vyhnula jeho věčnému přemlouvání, vyhrožování, prošení a aby se nestala pouhou atrakcí.
Odseděla si dvanáct let a chtěla se věnovat sportu. Dnes je z Helgy dost možná nejsilnější
člověk na celém světě, ale ona to nepřipisuje Peklu.“
„Jak to?“
„I když vás je osm, přesvědčit všechny okolo o tom, že jste viděly ďábla, je zbytečné. Všichni
mysleli, že Helga a spol jsou blázni. A když něčemu věří většina, uvěří tomu časem i
menšina. Helga tedy existenci Pekla odmítá a říká, že to od přírody a taky díky cvičení má
tak ohromnou sílu.“
„Mohla jsi jí to vyvrátit…“
„Nebyl důvod. Ona byť omylem upsala sama sebe Azazelovi a když se to dozví, je otázkou
na čí stranu se postaví. Azazel si ji může koupit… Až se začne lámat chleba, musím být
obklopena lidmi, na které se můžu spolehnout. Podívej, Helgu jsem na tvé blízké určitě
neposlala, vždyť vás ani nezná. Nicméně jí sdělím, jak se věci mají. Teď mi pověz, o co jde
tobě. Proč tě zajímá nějaká výprava?“
„Ti lidé, co výpravu vedou, chtějí mít na lodi mě i moji známou Parvati Singh. Chci zjistit
proč.“
„Aha…“ Shaira se odmlčela a zamyslela se. „Určitě se s Helgou ještě před odjezdem
setkám. A ty bys měla taky. Sejdeme se my tři ve tvé vile, souhlas?“
„Jednoznačně.“
Shaira na Black Mirror zvládla vše, co chtěla, avšak vidina smutné Kasumi, která byla
především při pohledu na ruinu zámku bez elánu a bez energie jí vlastní, ji trápila.
„Máš Slzu krve?“ zeptala se Shaira cestou k autu. Kasumi zapátrala v peněžence a vytáhla
odtud malý artefakt podobný kapce.
„Vždycky ho beru s sebou. Pro jistotu.“
„Dobře… uděláme si ještě jednu zastávku…“
Démonka projela kolem Black Mirrorského kopce. Zatočila na lesní cestu a zastavila před
starým opuštěným domem. Dvoupatrový zděný dům uprostřed lesní mýtinky však nebyl cíl
Shaiřiny cesty. Ženy vystoupily a obešly dům. Shaira chvíli procházela sem a tam s hlavou
téměř u země. Kasumi věděla, co hledá – šachtu vedoucí do jeskyně pod troskami zámku.
„Je hrozná tma!“ zvolala Kasumi, která neviděla ani na špičku nosu. „Počkáme na svítání!“
„Ne!“ ozvalo se z lesa. „Mě tma zase tak nevadí. A… tady to je! Pojď sem, Kasumi!“ Japonka
se přiblížila k Shaiře, která klečela u malého otvoru v zemi. Byl přikrytý hnijící a rozpadající
se dřevěnou deskou – to aby dolů nespadli neopatrní. Ne snad, že by deska v tomto stavu
udržela váhu člověka. Muselo to být už celá léta, co ji sem kdosi položil. Shaira desku
odtáhla a pohlédla dolů. „U zrcadla taková tma nebude…“ pronesla Shaira. „Ale cesta
tímhle… Jsou tu stupačky, ale moc bych na ně nespoléhala. Půjdu raději první.“ Shaira se
opatrně chytila stupaček a další zatížila nohama. Velmi pozvolna začala šplhat dolů. Kasumi
ji následovala, ale ještě předtím si prohlédla velikost otvoru. Ujistila se, že zapřít se rukama a
nohama o stěny a postupně slézt by nebylo moc chytré. Nebyl zde dostatečný prostor pro
rozpažení rukou, přesto soustředěný člověk s velkou silou by to dokázal. Kasumi se tedy
pádu nemusela moc obávat.
Ženy sestoupaly do prostorné alchymistické laboratoře, která, zdálo se, předběhla svoji
dobu. Poličky byly přecpané baňkami a zkumavkami, ze kterých stále ještě byly slabě cítit
bylinky. Shaira ukázala na otevřený průchod do vedlejšího sálu.
„Kdysi tu byly dveře. Zezadu je šlo otevřít, nicméně zepředu byly kryté magií.“
„Magií?!“
„Samael dal svému synovi Mordredovi mnoho a postaral se i to, aby Černé zrcadlo bylo
přístupné jen pomocí magické krve Gordonů. Je pravda, že Marcus moc své krve později
využil i na ochranu Akademie, ale to se nás teď netýká. Podstatné je, že zrcadlo bylo
chráněno a myslím, že to Samaelovi vyhovovalo i po jeho porážce a ani Lilith s tím neměla
problém.“
„Ano ale tohle místo a některé portály Adrian zpřístupnil všem. Peklo od té doby není
chráněno... Naštěstí koule k portálům zůstaly pod troskami zámku, ale jedna je stále
v Akademii a kdoví, jestli někdo někdy nenajde další. Ani Pekelné písmo není ztraceno.
Kniha sice byla během požáru na zámku a tak jediný, kdo umí vaše písmo jsem já, ale
Princové Pekla jsou inteligentní – mohou to někoho naučit. A nakonec – klíče moci jsou
nejspíše zlomené nebo roztavené kdesi pod zámkem – nikdo nemůže Samaela vyhnat z
Brány Pekel. Představ si chvíli, kdy by se Azazel postavil na stranu Samaela. Snadno by
přinutil kohokoli, aby Samaela vrátil na trůn. Nedá se tomu zabránit? Myslím definitivně
zabránit? Na jeho porážku je zapotřebí nejen klíčů ale i magické krve Gordonů a ta je pryč –
nenávratně pryč.“
„Nemůžeš vědět, zdali synovi tvé dcery nebude v žilách kolovat pověstná krev Gordonů, ale
uznávám – je to chabá naděje. Nevím ale jak tomu zabránit. Peklo prosakuje do našeho
světa čím dál více a je otázkou času, kdy to začne být neúnosné. Můžu říct jen jedno –
pokud by opětovná vláda Samaela hrozila, vezmeš celou svoji rodinu a přestěhuješ se ke
mně, jinak skončíš jako štvaná zvěř.“
„Tou budu brzy také. Čím víc budu Azazelovi šlapat na paty, tím větší prioritou pro něj budu.“
Shaira nedala Kasumi mnoho prostoru k rozhlížení se a rovnou vykročila po schodech do
ohromné jeskyně. Schodiště končilo plošinou, kolem které byla jen černočerná propast –
dost hluboká, aby spolehlivě usmrtila kohokoli, kdo by do ní spadl. Na plošině stál oltář a za
ním obrovský portál vypadající jako chladné lesklé zrcadlo. Shaira si raději sednula na oltář,
neboť nervozita z opětovného shledání se s matkou byla i na démonku příliš.
„Už je to let, co jsem tu byla naposledy…“ pronesla Shaira a sledovala zrcadlo. Nebylo skrze
něj vidět. „Zavoláš ji?“ otázala se Shaira Kasumi, která v rukou žmoulala Slzu krve.
„Myslela jsem…“ odvětila Kasumi, „že chceš jen Stín. Ten Stín, který je tady dole, tam v
labyrintu. Nač volat Lilith?“
„Ty stále nechápeš, co mám v plánu?“
„Ne… Ale jsem zvědavá. Lilith!“ zvolala Kasumi. „Démonko, kde jsi?!“ Netrvalo dlouho a za
zrcadlem se zjevila Lilith – vysoká, mohutná a zcela černá démonka s ocasem a krátkými
rohy. Vypadala překvapeně a nebylo divu.
„Zdravím, matko!“ pronesla Shaira. Lilith roztáhla ústa v úsměvu.
„Konečně se vracíš domů?! Po tolika letech?!“
„Asi už víš, že jsem fotra nasrala…“
„Dobrá práce, dcero moje. Ale tam nahoře je pro tebe nebezpečno.“
„Nebezpečno?! Když umřu tady, vrátím se k tobě. Když umřu u tebe, končím definitivně. Tak
co – kde je bezpečněji?“
„Tady budeš užitečnější a já tě ochráním - jsem tvoje matka! Nedovolila bych komukoli, aby ti
ublížil. Jsi přece mé krve…“
„Stejně jako Azazelovy a přesto by mě otec nejraději viděl mrtvou…“
„Nevěříš své vlastní matce? Nikdy jsem ti neublížila, Shairo.“
„Já vím. Ale… co není, může být.“
„Nerozumím ti, dcero. Nemám jediný důvod, proč bych ti měla ublížit!“ Shaira se jen
pousmála a tiše řekla:
„Neurážej mě, Lilith. Vím dobře, jakou mám cenu.“ Shaira přistoupila blíž k zrcadlu. „Tam
dolů se nevrátím, ale to neznamená, že nemůžeme spojit síly. Azazel mě chce zabít,
podvedla jsem ho a on zuří. Nevím, kterému z vás by v tuto chvíli má smrt prospěla víc, ale
s tebou, matko, ve sporu nejsem a ani nechci být.“
„Možná bude lepší, když zůstaneš nahoře…“ řekla Lilith. „Nikdy, za žádných okolností bych
se nepostavila vlastní dceři a já vím, že ani ty bys nešla proti mně. Azazel ti ale otevřeně
vyhlásil válku a pokud jsi alespoň z poloviny jako já, pak se svými nepřáteli nemáš slitování.
Obě víme, co by se stalo, pokud bys Azazela zabila… Pověz mi, Shairo, má pro tebe větší
cenu můj život nebo Azazelova smrt?“
„Cena není stálá věc, matko. Mění se postupem času a má odpověď dnes, může být jiná než
zítra. Podstatné je, že máme společné nepřátele – Prince Pekla. Nám oběma bude lépe bez
nich, a proto se spojme proti nim. Nechci, abys zakročila v Pekle, nechci, aby ses otevřeně
postavila Azazelovi. Zničím je tady nahoře a ty zůstaň ve stínu. Sleduj, jak Azazel reaguje,
zjisti, co plánuje a jaké myšlenky se mu honí hlavou.“
„Dobře, Shairo. A co Kasumi? Proč je zde?“
„Tady Kasumi svolila, že mi pomůže v boji s Princi Pekel. Něco od tebe potřebuje.“
„Čekala jsem to. Kasumi vždy přijde jen, když něco potřebuje. Posledně mě chtěla
vyhrožovat…“ Kasumi se musela krotit, aby démonku nečastovala vulgarismy. Už opět
pociťovala vztek a nenávist. „Pomůžu Kasumi,“ řekla Lilith, „ale ne kvůli ní, ne kvůli ženě,
která se spřáhla s mým bratrem, Samaelem. Pro ženu beze cti má nepřítel stejnou hodnotu,
jako přítel.“ Tohle však už Kasumi nevydržela. Ukázala prsten na Lilith.
„To ty jsi se mnou vyjebala jako první! Prý že vyléčíš Samuela, když ti zachráníme Curu…“
„Zachovala jsem se špatně, Kasumi, ale ty nejsi o nic lepší. Chtěla jsi dar života od Samaela
a chtěla bys ho od kohokoli, jen kdyby Samuel mohl žít. Nemáš čest, když jdeš za svým
cílem nehledě na ostatní.“
„Měla jsem snad hledět na tebe?! Na falešnou svini?! Nebo snad na Azazela – parchanta,
jehož poskok mi ovládal sestru anebo že by na tvou princeznu, kterou vůbec neznám? Na
koho, že jsem to měla hledět, Lilith? Kdyby Samael dostal, co chtěl, kdyby měl Mjollnir a
vytloukl s ním celé Peklo, mě by to bylo u prdele.“
„Tak dost!“ vmísila se do hovoru Shaira. „Nehádejte se. Matko, Kasumi je pánem Slzy krve a
jen ona může Slzu použít. Proto doufám, že jí Slzu zase vrátíš. Nakonec máme Kasumi na
své straně a bylo by hloupé ji odvrhnout. Kasumi je mocná spojenkyně… a stejně tak mocná
protivnice.“
„Není spojenkyně, Shairo. Rozhodně ne taková, na kterou se můžeš spoléhat.“
„Pokud jsem slyšela dobře, tak ani na tebe, matko, se nedá spolehnout.“
Shaira se otočila na Kasumi a řekla:
„Podáš mi Slzu krve?“
„Myslíš, že jsem blázen?! Nechá si ji.“
„Tak jinak… Matko, máš stále Stín Samuela Gordona?!“ Kasumi zamžikala očima, neboť jí
konečně došlo, co Shaira plánuje.“
„Mám ho zde,“ pronesla Lilith. „Ale tohle pro Kasumi neudělám.“
„Musíš!“ naléhala Shaira. „Ona nechce už dál žít. My ji ale potřebujeme!“
„Ty ano, já ne. Vrazí ti nůž do zad, Shairo. Ta žena nemá zábrany. Radím ti dobře – zbav se
jí.“ Kasumi vzteky vycenila zuby a skrze ně pronesla:
„Ty Pekelná svině!“ Kasumi vykročila k zrcadlu se zaťatými pěstmi. „Jestli je možnost, jak
Samuela přivézt k životu, tak se jí nevzdám! Díky Slze krve to nebude dokonalé, ale bude
zde živý a zdravý. Bude v mém těle, bude mít mé vzpomínky i můj hlas, ale tam hluboko
uvnitř to bude on sám. Jeho Stín si vezmu, Lilith a ty mě nezastavíš.“ Obě ženy jasně slyšely,
kterak Lilithin ocas švihnul do země. Démonka byla vzteklá, a přestože si kdysi nepřála
Kasuminu smrt, v posledních měsících měnila názor. Válka byla blízko a Lilith potřebovala
Kasumin Stín, potřebovala, aby Japonka konečně zahynula. Nechtěla vracet do života
Samuela, nechtěla dát Kasumi jakýkoli důvod žít. Nyní se dokonce zdálo, že se o Kasuminu
smrt bude moci zasloužit, že jí bude moci vlastnoručně zabít. Stále ji však obdivovala, stále
to byla žena, která přemohla Samaela.
„Tak pojď, Kasumi!“ pobídla ji Lilith. „Neboj se – Stíny ti neublíží, odeženu je. Můžeš se mnou
bojovat na život a na smrt, máš-li tu odvahu.“ Shaiře bylo zcela jasné, že cesta k zrcadlu byla
obrovská chyba. Kasumi se po Lilithiných slovech na chvíli zarazila. Ve skutečnosti to bylo
prosté – vejít skrze zrcadlo do Pekla a utkat se s Lilith. Kasumi chvíli přemýšlela a poté
promluvila k Shaiře:
„Pokud mě zabije, řekni mé sestře, co se stalo.“ Shaira vytřeštila oči, když Kasumi přikročila
k zrcadlu a chytila ji za ruku.
„Co blbneš?! Ona tě zabije!“
„Možná…“ odvětila Kasumi. „A možná já zabiju ji.“ Kasumi se vytrhla Shaiře a proskočila
zrcadlem.
Kasumi se ocitla v ohromném jeskynním sále. Strop byl tak vysoko, že na něj stěží dohlédla.
Zřetelná však byla modrá bariéra bránící Stínům, jež byly u stropu, aby slétly níže a napadly
Kasumi. Cesta zpět skrze zrcadlo byla uzavřená a to na zhruba šest hodin. Důvod byl prostý
– obrana vůči vniknutí armády do Pekla. Japonka byla jako v pasti, ale z toho si hlavu
nelámala. Stála jen pár metrů od Lilith, které nesahala ani po ramena. Statná démonka opět
švihla ocasem do země a měřila si zkoumavým pohledem Kasumi.
„Málokterý smrtelník měl tu čest stanout v Pekle,“ řekla Lilith.
„Podle toho, co tu vidím, není o co stát.“ Kasumi se rozkročila a začala zhluboka dýchat.
Zírala Lilith do očí a snažila se zjistit, zda dokáže odhadnout její záměry.
„Nemáš ani zbraň… Jak mě chceš porazit, Kasumi? Pěstmi?“
„Těmi taky.“ Kasumi se rozeběhla proti Lilith, vyskočila do výšky a kopancem do prsou
odstrčila Lilith vzad. Démonka zavrávorala a po ráně pěstí do žaludku šla do kolen. Kasumi
udělala chybu, když Lilith oběhla, aby ji udeřila zezadu do hlavy. Taková rána by mohla
démonku i zabít, ovšem démončin ocas byla mocná zbraň. Sálem se ozvalo hlasité plesknutí
a Kasumi skončila po děsivém úderu do hlavy na zemi. Veškeré Kasuminy kosti, včetně
lebky, byly díky Thorově opasku podstatně silnější, ovšem to nezabránilo tomu, aby vinou
velice silného úderu neskončila Japonka na podlaze se silným otřesem mozku. Zatímco Lilith
se postavila, Kasumi s hrůzou zjistila děsivou věc – démonka jí svým brutálním a neskutečně
prudkým úderem vyrazila pravé oko. To nyní viselo z důlku ven. Kasumi necítila bolest, ne
kvůli otřesu mozku a šoku. Lilith poznala, že souboj je u konce a zbývá už jen poprava…
Přistoupila ke Kasumi, která klečela na nohou a zvedla ocas do výšky.
„To nemůžeš!“ ozvalo se Lilith za zády. Otočila se a hleděla na svoji věrnou služebnou,
princeznu Curu. Díky Místu Moci a Lilithině přirozeným léčitelským schopnostem byla jako
dřív – po náročné operaci měla opět jazyk i oči a opět to byla krásná mladá dívka.
„Nemůžu?!“ divila se Lilith. „Ty mi budeš říkat, že něco nemůžu?!“
„Ale… má paní…“ Cura poklekla a sklopila hlavu. „Lilith, nevím, co se tu stalo, ale tohle je
přece Kasumi! Ta Kasumi, která porazila Samaela a…“
„Chtěla se mnou bojovat a vyhrožovala mi!“
„Má paní, často říkáš, že dobrý skutek nesmaže špatný a špatný nesmaže dobrý. To Kasumi
přemohla Rachel a přinutila jí říct, kde jsem. Kdyby to tehdy nedokázala… Lilith, nech ji žít,
prosím!“ Lilith sklopila ocas a pomalu se uklidnila.
„Tahle žena nepřekousne porážku. Bude se mi chtít pomstít a možná, že mé dceři též.“
„To vyřešíme potom. Teď jí musíme pomoct!“ Lilith zvedla Kasumi do náruče a společně
s Curou odešla ze sálu jedním z mnoha tunelů.
Sakura se probudila a natáhla se na noční stolek pro budík. ‚Za pět minut osm… Proč se
vždycky probudím pár minut před zvoněním budíku?!‘ Japonka budík zacvakla, aby už
nezvonil a nahlédla do postýlky, kde spala Naomi. Sakura si zakryla nos dlaní, jelikož zápach
jí málem vehnal slzy do očí. Raději zašla do koupelny. Cestou minula Parvati, která byla již
oblečená.
„Co Naomi?“ otázala se černoška.
„Spí. Je určitě posraná, ale spí! Po těch hodinách marného snažení ji uspat, ji teď rozhodně
nemíním budit. Obavy mám spíš o Kasumičku. Na noc se nevrátila, že ne?“
„Ne.“ Zadrnčel zvonek a Sakura vyběhla ven v domnění, že se vrací Kasumi. Venku bylo
nevlídně – silný liják a do toho se v dálce slabě ozýval hrom. Japonka doběhla k bráně, u
které však nikdo nestál. Zaslechla motor odjíždějícího vozu a to bylo vše. U brány, pod
poštovní schránkou však ležel vysoký úzký balík. Sakura balík zanesla do vily a v hale na
stole rozbalila.
„Co se děje?“ ptala se Parvati, jež právě scházela ze schodů do haly.
„Přišla nám lahev vodky… a tady je lísteček…“ Sakura si prohlédla papírek a nahlas přečetla
zprávu: „Menší pozornost pro novopečenou maminku a její přátele… Podepsán Aaron
Abrams… To je primář porodního. Proč s tím nepřišel osobně?“
„Možná má práci anebo… možná na něj tvá sestra nezapůsobila nejlépe.“
„Asi… je to ale blb. Kasumi nechlastá ani za normálních okolností, natož pár dnů po porodu.
Tak si dáme my dvě.“
„C-cože?!“ divila se Parvati. Sakura zaběhla do kuchyně pro dvě malé sklenky, otevřela
vodku a nalila do nich. Jednu sklenku podala Parvati.
„Jen pij, kámoško. Trocha tvrdýho chlastu nikomu neublíží, věř mi.“ Parvati skutečně přiložila
sklenku k ústům, ale ne proto, že by chtěla pít, spíše chtěla Sakuře vyhovět. Vypila sklenku
vodky a musela uznat, že byla výborná. Sice na Parvatin vkus trochu hořká, ale osvěžující.
„Je to dobrý… ale nechci to přehánět. Víc si nevezmu.“ Sakura se usmála a nalila sklenku i
sobě.
„Nevypijeme to naráz, to určitě ne, ale tu a tam si spolu dáme a aspoň si zpříjemníme už
takhle dost blbej život.“ Sakura pozvedla sklenku a v tu chvíli se z pokoje ozval brekot
Naomi. „Kruci…“ řekla Sakura a vodku odložila. Vyběhla nahoru a plačící Naomi přemístila
do koupelny na stolek. Vyměnila plínky a uložila ji v přízemí do postýlky.
„Má hlad,“ řekla Sakura, když Naomi opět začala křičet. „Kde ksakru Kasumi je? Měla by už
dávno kojit! Mohla alespoň nadojit… ehh totiž odstříkat mlíko do zásoby! Co my teď s ní?!“
„Nezlob se, že to takhle řeknu, Sakuro, ale… zdá se mi, že tvá sestra není v pořádku. Zprvu
projevuje až přehnanou péči a starost, pak dítě prostě opustí…“
„Je na tom blbě, Parvi. Už našla reálné nepřátele, takové, kteří nám chtějí ublížit a jde po
nich. Jenomže už zase nekouká kolem sebe a žene se za svým cílem. Včera to byla její
známá, s kým odjela a myslím, že to souvisí s těmi lidmi nebo s Peklem.“
„Peklem?! O čem to stále mluvíte?! Člověk, který chce do Nebe, by se jím neměl zaobírat.“
„Do Nebe?! A ty myslíš, že by tam některá z nás skončila? Já bych po tom vlastně ani
netoužila. Musí to být nejnudnější místo na světě. Všichni zbožní, všichni otravně přátelští,
všichni přehnaně slušní,… Možná by to bylo větší peklo než Peklo. Ale dost keců - snad tu
najdu nějakou náhražku mateřskýho mlíka.“ Parvati se chytila za hlavu, která ji rozbolela.
„Není mi moc dobře… Možná… nejsem zvyklá na tolik alkoholu.“
„Po pár měsících abstinování se z tebe nestane ucho, které skolí jeden panák.“
„Bude hodně vadit, když si ještě na pár hodin odpočinu v posteli?“
„Ale vůbec ne, Parvi. Jen běž.“ Zatímco unavená a malátná Parvati šla spát, Sakura se
pustila do přípravy pokrmu. Její sklenka s vodkou stále zůstala na stole…
Krátce před polednem se z pokoje vypotácela Parvati. Byla zpocená a vůbec jí nebylo dobře.
Měla hrozně rozmazané vidění a na dálku vůbec nebyla schopná zaostřit zrak. Dokonce
cítila potřebu zvracet. Potřásla hlavou a vydala se do kuchyně, kde byla lékárnička. V hale
minula Sakuru, která stírala podlahu.
„To nic, Parvi,“ řekla Sakura. „Jen jsem nešikovná a blbá… Omylem shodit sklenku vodky…
to je skoro hřích!“ Parvati ani nevnímala. Chtěla si vzít prášky na bolest, ale už ve dveřích se
jí zamotala hlava a ona uklouzla po podlaze. Sakura slyšela hluk a okamžitě přiběhla. Parvati
ležela na zádech a svíjela se v křečích. Držela se za bolavé břicho. „Parvi! Co ti je?! Co se
děje?!“ polekala se Sakura a pospíchala do haly k telefonu volat sanitku. Vytočila číslo a
jakmile se ozvala operátorka, ihned spustila: „Tady Sakura Sato. Vila Gordonů, víte, kde to
je?“
„Ano!“ ozvalo se ze sluchátka. „Co se děje, slečno? Potřebuje lékařskou pomoc?“
„Ne, to volám z dlouhé chvíle… Kurva hoďte sebou! Kámošce je blbě, asi… asi kvůli
chlastu.“ Sakura vztekle zavěsila a vrátila se do kuchyně. Na podlaze u Parvati byla
hromádka zvratků a samotná Parvati se vůbec nehýbala. „Kurva!“ vykřikla Sakura a shýbla
se k ní. Ujistila se, že černoška dýchá a že jí buší srdce. „Do prdele!“ vykřikla Sakura, načež
Naomi opět začala brečet. Asiatka popadla lahev vodky, otevřela ji a přiložila si ji k nosu.
Nebylo to poprvé, co Sakura měla co do činění s vodkou, ale dle zápachu nepoznala nic
neobvyklého. Neměla odvahu zkoušet chuť, ale věděla, že to nemůže být jen tak – že Parvati
se musela přiotrávit. Sakura se vrátila k Parvati a s úlevou zjistila, že je při vědomí.
„Sa-sakuro!“ zašeptala Parvati plná strachu.
„Vydrž, Parvi – už jedou. Jak ti je?“
„Sakuro, proč… proč je všechno rozmazané? Vůbec nic nevidím…“ Sakura okamžitě
promýšlela, co se mohlo stát. Myslí se vrátila do dob, kdy sloužila jako členka ozbrojenců
v Kongu. Tehdy se setkala s vesničanem, kterému se výrazně zhoršil zrak po otravě špatně
vypáleným alkoholem. Měla tehdy štěstí, že jeho údajnou medicínu zavčasu odmítla. Sakura
jednala – otevřela skříňku se svojí zásobou alkoholu a popadla jinou lahev vodky. Otevřela ji
a přiložila Parvati k ústům.
„Pij, Parvi.“
„Co… co?!“
„Pij!“ Sakura doslova vecpala Parvati lahev do úst a přinutila ji, se napít.
Sanitka z Llanelli přijela za necelých patnáct minut a to už se Parvati svíjela v nesnesitelných
křečích a bolestí křičela na celý dům. Sakurou podaný alkohol žádný velký účinek nepřinesl,
alespoň ne na první pohled. Ve skutečnost Asiatka své kamarádce minimálně oddálila smrt,
to když zpomalila průběh otravy. Sakura sledovala záchranáře, kterak nakládají Parvati na
nosítka a nesou ji k sanitce před domem. Asiatka stěží vnímala, co jí doktoři říkají. Byla
vyděšená a při pohledu na rozbitou skleničku, jež si předtím nalila, se otřásla hrůzou.
Popadla vzkaz od doktora Abramse a znovu si ho přečetla: „Menší pozornost pro
novopečenou maminku a její přátele…“ Sakura by se nejraději rozeběhla k autu a jela do
nemocnice, ale kvůli Naomi musela jen čekat a čekat.
Kasumi se probrala a okamžitě se ujistila, že přišla o pravé oko. Důlek však zaplňovalo oko
jiné – umělé. Japonka ležela na pohodlné posteli v kamenné místnosti. Došková střecha
nevypadala nijak bytelně, ale Kasumi to bylo jedno. V místnosti nechyběl stůl, na něm stála
miska s ovocem a lahev s vodou. Na stěně visely pěkné obrazy Inckých chrámů, paláců a
pevností a též tkané gobelíny s podobnou tematikou. Vše Cuřina ruční práce. Kasumi zprvu
vůbec nepřišlo, že je stále v Pekle. Vedle ní seděla na židli Incká princezna a v dřevěné
misce míchala jakousi směs.
„Jsi zesláblá…“ řekla princezna mírným konejšivým hlasem. Nabrala lžící trochu podivného
pokrmu a přiložila ho Kasumi k ústům. „To je nakrájené smíchané ovoce, nadrcené bylinky a
šťáva z ananasu – pomůže to na bolest.“
„Nepotřebuju krmit lžičkou!“ odsekla Kasumi a pokusila se vstát. Hlava ji rázem rozbolela.
Ohlédla se na Curu a řekla: „Proč jsi mě zachránila?“
„Vzpomínáš si na to? To je dobře… Cítím k tobě bázeň i obdiv, ale jsi přece Kasumi, TA
Kasumi! Ty možná neznáš mě, ale já znám tebe… Vzepřela ses svým pánům, pobila jsi
Samaelavy netvory a jeho samotného svrhla z Brány, také jsi zabila svoji dvojnici a zasloužila
ses o vyhnání Mammona z těla tvé sestry. Lilith tě přece nemůže jen tak zabít! I když… dala
jsi jí k tomu důvod navíc. Vyléčila tě, ale odmítla ti nahradit oko. Prý abys nezapomněla…
Přesvědčila jsem ji, že jí budeš užitečná nejen jako mrtvá, takže tě pustí ven.“ Kasumi se
zarazila a přemítala si Cuřina slova.
„Nejen jako mrtvá… Jak to myslíš?“
„No… odpusť, ale o tomhle mluvit nemůžu.“ Kasumi konečně vstala a trochu se protáhla.
„Nehodláš se Lilith mstít, že ne? Nemůžeš se jí postavit! Je tak mocná…“
„Vyřiď ji, ať se mi nestaví do cesty!“ Kasumi poukázala na umělé oko a dodala: „Myslíš, že
tohle mě přinutí stáhnout ocas?! Moje známá Akira na jedno oko téměř nic neviděla a také to
její výkonnost nijak závažně neohrozilo. A navíc, příště si na její ocas dám pozor a zabiju ji!“
„Příště tě už nezachráním, Kasumi! Byla jsi krůček od smrti, když jsem Lilith zastavila…
Ještě před třemi lety by mě Lilith za takovou drzost zabila, ale dnes… vím, že mě miluje a já
miluji ji. Dá na mě, ale všechno má své meze. Příště tě zabije.“
„Možná ano, možná ne.“
„Zabije tě Kasumi! A pak…“
„Co pak?!“ vyštěkla Kasumi. „Co bude pak, Curo?!“
„Pak jí budeš sloužit.“ Kasumi vycenila zuby a vyběhla z místnosti.
Ocitla se venku na slunci a všude okolo byla zeleň. Vůbec nechápala, kde to je. Cura
přiběhla za ní.
„Musíš se naučit přijmout porážku, Kasumi. Jinak to bude horší a horší.“
„Seru ti na porážku! Chci to, co jsem chtěla předtím – Stín mého manžela.“
„Ten nedostaneš a Lilith ti nevrátí ani Slzu!“ Kasumi okamžitě zapátrala v kapse a zjistila, že
Slzu krve skutečně nemá. Pás jí však nechali. „O Thorův opasek má paní nestojí – je tvůj a
jako symbol smíru ti ho nechá. Slza však patří Lilith.“
„Ne! Slza patří mě! Vezmu si ji!“ Kasumi se rozeběhla co nejdál od domu. Běžela celé míle,
až narazila na podivnou dokonale hladkou stěnu. Utíkala dál podél ní a po chvíli minula roh.
Běžela by dál, ovšem vinou vyčerpání sotva pletla nohama – stále byla zesláblá. Opřela se o
stěnu a odpočívala. Brzy k ní přiběhla Cura. „To žiješ v krabici?!“ divila se Kasumi. „Jak
odsud pryč?!“
„Ne tak rychle – Lilith si s tebou chce promluvit. Pojď zpátky k mému domu.“
„Nebudeš mě tady držet jako v kleci!“
„Já tě nedržím!“ vykřikla už zoufalá Cura. Nikdy by si nepomyslela, že jednat s Kasumi je tak
obtížné. „Copak to nechápeš, Kasumi?! To opravdu vůbec nic nechápeš? Já ti chci jen
pomoct. Nech si od Lilith všechno vysvětlit a pojď zpátky k mému domu.“ Kasumi nakonec
rezignovala a když sesbírala dostatek sil, odevzdaně následovala princeznu zpět.
Před domem již postávala Lilith, rozhlížela se kolem dokola a volala Cuřino jméno. Když
princeznu zahlédla, pokynem ruky ji přizvala k sobě. Kasumi však chytila Curu kolem krku a
naklonila ji hlavu do strany. Princezna vyjíkla hrůzou, neboť jí došlo, že zlámat jí vaz bude
pro Kasumi tak těžké jako zlomit párátko.
„Lilith!“ zařvala z plných plic Kasumi. „Dej mi Slzu krve a Stín mého muže!“
„Tohle ti neprojde, Kasumi!“ vykřikla Lilith a švihla ocasem do země. „Zkřivíš jí jeden jediný
vlas a zabiju tě!“
„Já se tě nebojím, ty černá mrcho!“
„Lilith!“ oslovila démonku princezna.
„Neboj se, Curo – zachráním tě!“ řekla Lilith a vykročila proti Kasumi.
„Ne, počkej, má paní! Ona… ona není zlá! Je jen zoufalá! Dostala naději, jak zachránit
milovaného muže. Nechce se jí vzdát!“ Lilith se zastavila a vycenila zuby. Pak pohodila na
zem artefakt a řekla:
„Tak si to vezmi, Kasumi. Vezmi si Slzu, beztak jsi jediná, kdo ji může použít. Nepočítej však
s tím, že ti dám Stín Samuela. Nebudu ti neustále ustupovat! Od jisté chvíle jsi nikdy
nezabila člověka, který ti nijak neublížil…“
„To si myslíš, bestie?!“ řvala Kasumi. Když mě tak často špehuješ, tak si určitě vybavíš
Zambii. Kongamato mě ohrožoval a já jsem mu předhodila jednu domorodku. Poslala jsem ji
na smrt.“
„Protože to bylo kdo z koho! Buď ona, nebo ty. Teď žádná taková situace není, tak pusť moji
princeznu a já slibuji, že ti neublížím a že tě pustím ven. Se Stínem Samuela však nepočítej.“
Kasumi došlo, že víc opravdu nezíská. Curu uvolnila a došla si pro Slzu krve.
„Mohla bys mi vrátit oko…“ navrhla Kasumi.
„Svůj prst sis usekla, aby sis pamatovala svoje chyby. Pamatuj si i chybu, jaké ses dopustila
dnes a už nikdy víc se mi nestav do cesty. Možná jsi zvyklá si brát, ale já nejsem zvyklá
dávat. Pokud chceš Stín Samuela, zasluž si ho.“
„Jak?“
„Třeba tak, že pomůžeš mé dceři s bojem proti Princům Pekla. Uděláme dohodu – zabij je
všechny a dostaneš, co chceš.“
„Mám dobře v paměti naši poslední dohodu!“
„Buď mi věř, nebo se rozluč se Samuelem. Nikdo jiný ti ho nedá, tím si buď jistá.“ Zablesklo
se a Kasumi stála opět u zrcadla. Nemínila zde zůstávat a tak jím prošla do svého světa.
Shaira posedávala na oltáři a když zahlédla Kasumi, okamžitě ji objala.
„Ty jedna hlupačko!“ řekla a usmála se. „Tvá hrdost tě jednou přivede do hrobu.“
„Uvidíme. Pojď, Shairo, musíme pár věcí probrat.“
„Ne tak rychle. Přemýšlela jsem, že bych ti navrhla naplnit Slzu alespoň tím druhým Stínem,
kterého tu máte, ale kamenný most prasknul. Je tam mezera a hodně velká. Riskovat skok
se mi nechce, ale možná, že ty bys to s pásem mohla dokázat.“
„Nebudu riskovat život kvůli další dvojnici, co se mě může pokusit zabít. Ještě před pár
hodinami jsem tvrdila, že chci zemřít a teď naopak vím, že k tomu nesmí dojít. Tvoje zasraná
matka mě chce využít jako otroka!“
Venku již svítalo a navíc pršelo. Ženy se raději schovaly do vozu.
„Nevidí nás?“ otázala se Kasumi.
„Ne. V mojí blízkosti už nás nikdy neuvidí.“
„Zase se mnou chce vyjebávat! Prý zabij všechny Prince Pekla a Stín Samuela bude tvůj.“
„Všechny Prince?!“ divila se Shaira. „Nedává ti lehké úkoly… Je ti jasné, co tím sleduje, viď?“
„Ano. Chce mě už konečně mít mrtvou, ale zároveň si nechce rozhněvat Curu tím, že mě
zabije. Já ale Samuela chci! Co mám podle tebe dělat?“
„Nic moc. Jedeme dál podle plánu. Až Azazel a Lilith padnou, budu to já, koho budou
veškeré Stíny poslouchat. A já ti dám bez řečí Stín kohokoli budeš chtít, to ti slibuju. Jen by
bylo fajn, kdybys mě konečně přestala tlouct? Jsi přece zásadová a já ti nikdy neublížila, tak
proč nemáš zábrany v tom mě bít? Je to kvůli tomu, že nejsem člověk?“
„Zapomínáš na to, kdo mě nechal uvěznit?!“
„Aha... ale to nebylo osobní. Zavřeli tě mi lidé, ne já!“
„Zavřeli mě kvůli tvým nařízením a to, že platily pro bojovníky obecně mě je jedno! Navíc jsi
mě okradla o věci a dokonce zničila rukavice!“ Kasumi si povzdechla a pokračovala: „A taky
jsem jen člověk, Shairo – mívám vztek a poslední dobou hodně často. Příště se budu krotit,
dobře?“
„V pohodě. Nakonec je fajn občas poznat, že jsem taky z masa a kostí.“
„Odvezeš mě zpátky domů!“
„Jasně a až to bude možné, až budeš dostatečně připravená a podaří se mi zkontaktovat
Helgu, tak se u tebe zastavíme, projednáme další kroky a já ti předám ten dar věčného
mládí. Předpokládám totiž, že už víš, za co bojovat.“
„Možná že z mého muže zbyla jen jeho část, ale pořád je to on a já se ho nevzdám.“
Sakura zašla nahoru do pokoje pro svoji pistoli a poté usedla vedle postýlky ke stolu. Po půl
hodině zastavilo před bránou auto a z něj vystoupila Kasumi. Podivila se nad tím, že je
branka odemčená a rozeběhla se do domu v domnění, že se něco stalo. U stolu spatřila svoji
sestru, jak v náruči chová Naomi. Když mladá Japonka svoji sestru zahlédla, dítě uložila do
postýlky a poukázala na prázdnou skleničku na stole.
„Otrávil ji…“ špitla Sakura a zaslzely jí oči.
„Co se tu stalo?!“
„On… musí dělat pro ně. Přemýšlela jsem a… to nebylo pro tebe, Kasumi. Ten doktor ví, že
pít nebudeš, ale já… To já jsem to měla vypít.“
„Ale co?!“ zařvala Kasumi a chytila Sakuru za ruce. „Co se stalo?!“ Sakura pohlédla své
sestře do tváře a všimla si jejího naprosto nehybného pravého oka.
„Bože… Kasumičko… Co se ti stalo?!“
„Lilith mi vyrazila oko.“ Sakuře zaslzely oči a svoji sestru objala.
„Já chci pryč…“ hlesla tiše. „Chci do bezpečí a chci žít s tebou, sestřičko. Musíme pryč,
musíme… Kasumičko… promiň, ale musím běžet – každá minuta je drahá!“ Sakura popadla
klíčky od auta, vyběhla z vily, naskočila do vozu a mířila do Llanelli.
Sakura zastavila před nemocnicí a vběhla dovnitř. Nehledě na přítomný personál ani
pacienty vběhla do dveří primariátu porodního oddělení. Byli tu jen dva doktoři, ovšem
Abrams ne.
„Kde je primář?!“ zařvala Sakura, až se doktoři polekali.
„Pokud vím,“ řekl jeden z nich, „tak na kafi.“ Sakura okamžitě pádila do místního bufetu, kde
u stolu skutečně seděl primář. Popíjel kávu a četl si nějaké spisy. Sakura vytasila pistoli a
přirazila mu ji k hlavě. Primář strnul a velice pomalu zvedl ruce nad hlavu.
„Já… já, paní Sakuro, co…“
„Drž hubu! Původně jsem ti chtěla cestou sem koupit lahev methanolu a donutit tě ji vypít, ale
za tu námahu mi nestojíš. Navíc slepota není konečná, kulka v mozku ano.“
„Já ale nevím, o čem to mluvíte!“ Sakura pohodila na stůl vzkaz.
„Přečti to!“
„D-dobře. Ehh, menší pozornost pro novopečenou maminku a její přátele. Aaron Abrams,
ale… ale tohle jsem nepsal já!“
„Žvásty!“ Za Sakuřinými zády se objevil hlídač s plynovou pistolí v ruce.
„Zahoďte to!“ vykřikl. „Nebo vás zastřelím!“
„Tímhle?!“ pobavila se Sakura.
„Pane,“ oslovil muže doktor. „Nechte to být. Tohle je jen jedno velké nedorozumění. Běžte
pryč, a pokud jste volal policii, zase ji odvolejte. Já to se slečnou vyřeším sám.“ Primář sáhl
jednou rukou do své brašny a vytáhl odtud jakousi smlouvu ohledně pronájmu bytu. Předal ji
Sakuře. Ta si prohlédla podpis a porovnala ho s podpisem na lístečku. Poté sklopila zbraň,
usedla naproti primáři a začala naříkat. Primář se ji pokusil ukonejšit. „No tak, slečno. Týká
se to té otrávené černošky, nemám pravdu?“
„Ano… je to moje kamarádka. Jak to s ní vypadá, to nevíte?“
„Pokud vím, je na JIPce a doktoři se snaží otravu zastavit. Přesto už některé orgány
nezachrání. Vaše přítelkyně pravděpodobně bude až do konce života slepá.“ Sakura
propadla v hlasitý pláč a v rukou žmoulala vzkaz od neznámého traviče.
„Podepsal se mým jménem…“ řekl primář. „Četla jste včerejší noviny? Někdo z oddělení si
pustil pusu na špacír a tak vyšlo na veřejnost, že Kasumi jsem rodil já a taky to, že zde
způsobila paní Gordonová značný rozruch. Ale ten podpis… taková věc může navždy
poškodit moji pověst a to i když jsem nevinný. Přesto to musíte předat policii a oni zahájí…“
„Ne! Já vím, kdo za to může. Ty svině z výpravy.“
„Jaké výpravy?“
„To je jedno. Všechny je zabiju!“ Sakura vstala a odešla ven. Přemýšlela, že se ještě staví za
Parvati, ale i kdyby se dokázala na pokoj dostat, zcela určitě by ji to náladu nezvedlo. Sedla
do auta, otřela si uslzené oči a nastartovala motor.
Sakura po návratu do vily zjistila, že Kasumi je již ve svém pokoji a nakrmená Naomi
spokojeně spí. Kasumi byla zcela nahá, avšak vůbec jí to nevadilo. Prohlížela se ve velkém
nástěnném zrcadle a sledovala části těla, na kterých se vinou přibírání na váze v průběhu
těhotenství usadil tuk. Během souboje s Lilith se Kasumi přesvědčila o tom, že postrádá
mrštnost a při běhu v Cuřině světě se zase ujistila o tom, že mívá problémy s dechem. Dříve
by těch pár mil uběhla bez sebemenších obtíží a bolest nohou by ani nepřišla.
„Kasumičko…“ hlesla rozmrzelá Sakura. „Podfoukli i toho doktora – on za nic nemůže.“
Kasumi se ohlédla na sestru a sledovala její ztrápený výraz v obličeji.
„Musela jsem si do nemocnice zavolat, abych zjistila, co se stalo. Tys mi to ani nebyla
schopná říct!“
„Parvati je na tom blbě… snažila jsem se pomoc, ale…“ Sakuře se po tváři začaly řinout slzy.
„Bude slepá… úplně slepá!“ Kasumi na to neřekla nic. Poukázala prstem na Naomi a
pronesla:
„Povím ti, co teď budeme dělat, Sakuro. Ty svině jdou po nás. A nejen po mě a Parvati, ale i
po tobě! To neměla vypít Parvati, ale ty… Překvapuje mě, že ani jedné z vás to nebylo
podezřelé… Vodka od primáře?! Jste jak hloupé husy a ty především! Je mi jasné, že jsi
Parvati přesvědčila, aby se napila a ona ti samozřejmě nechtěla odporovat.“
„Takže… to je moje vina?!“ děsila se Sakura.
„Je to vina vás obou! Ale to je teď jedno. Nechci ti nic vyčítat. Hned se sbalíš a odjedeš i
s mojí dcerou na Black Mirror. Zabydlíš se v tom domě v lesích. Nebudeme čekat – pojedeš
hned!“
„Ale… Kasumičko, já tě tady nemůžu nechat samotnou!“ Kasumi vztekle vycenila zuby a
chytila Sakura za paže. Přirazila ji ke zdi a pohlédla jí do očí.
„Já s tebou nediskutuji, Sakuro! Celá léta jsem spoléhala jen sama na sebe a bylo mi u
prdele, co se stane s lidmi, které vídám. První, co mě opravdu zasáhlo, byla smrt Cye. Byl to
přítel, ale ty jsi pro mne mnohem víc! Nebudu nečině sedět a sledovat, jak děláš jednu
hloupost za druhou! Přestaň kňučet a chovej se jako… jako žena!“
„Chtěla jsi říct chlap! Chovej se jako žena… slyšíš, jak blbě to zní, sestřičko? To chlap je
symbolem síly, vzdoru a odvahy. Proč tu nemůžeme mít pár chlapů, aby to všechno vyřešili
za nás?“
Kasumi zatřásla se Sakurou jako s loutkou a vynutila si tak její pozornost.
„Co tím naznačuješ?! To, že jelikož jsme ženy, nemůžeme se stavět nepřátelům čelem?! Že
před nimi musíme utíkat a skrývat se?! Každá z nás poslala na smrt desítky lidí, tak proč
bychom nemohli zlikvidovat desítky dalších?! Naše pohlaví na tom nic nemění, tak už
nekňuč! A krom toho – my už žádné chlapy nemáme, Sakuro. Všichni jsou mrtví nebo jsou
pryč. Samuel se zastřelil, Edward hnije v base, Marka zabili, Kenji je daleko a Valdemar se
na mě očividně vysral. A aby toho nebylo málo – Parvati je mimo hru, Lilith je bestie a Shaiře
se nedá bezmezně důvěřovat. Jsme tu jen my dvě, nikdo jiný.“ Sakura se vrhla své sestře
kolem ramen a objala ji.
„Slib mi, že se ti nic nestane, Kasumičko.“
„Víš dobře, že to ti slíbit nemůžu! Sbal se a jeď, Sakuro! Black Mirror je to nejbezpečnější
místo, které znám. Pomýšlela jsem, že bych tě poslala do Thajska k otci. Možná, že trest si
již odpykal a chtěl se přece vrátit do Bang Lamungu, jenomže na jihu Thajska se pohybuje
Princ Pekla. Může to být náhoda, ale taky nemusí… Teoreticky bys mohla putovat do
Shambaly k Shaiře, ale nechci té démonce dávat do rukou takovou páku. Možná mi pomáhá
tak, jako nikdo jiný, ale to neznamená, že jí zcela důvěřuji. Navíc, Helga Jägerová je Shaiřina
agentka a kdyby zjistila, že jsi u Shairy, mohla by se ti mstít. Loajalita Helgy vůči Shaiře je
dost sporná…“
„Ale… ale mohla bys jet s námi. Skryjeme se tam obě a…“
„Oni po nás jdou, Sakuro - lidé i démoni. Nebudu se rozhodovat mezi ctí a rodinou – chci
oboje! Takže odjeď na Black Mirror a nevystrkuj paty z domu, pokud to nebude nezbytné. Já
tady zůstanu a udělám ze sebe opět to, čím jsem byla kdysi. Nechci žít v obavách o své
blízké, nechci být svazována city ani někoho neustálé hlídat. Shaira mezi těmi svými kecy
má čas od času pravdu – cit je slabost. Můj cíl musí být prostý a jasný – najít a zabít,
rozumíš mi?!“
„A-ano, Kasumi.“ Kasumi konečně svoji sestru pustila a ta byla nyní ještě vyděšenější než
před pár minutami.
„Kasumi, já vím, že jsi ta nejlepší bojovnice na celém světě, vím, že tě nikdo nedokáže
porazit, ale… už nejsi nejmladší.“
„Sakuro, je tu možnost, jak se stárnutí vyhnout. Shaira mě i tobě učinila nabídku – dá nám
věčné mládí.“
„Cože?! To je… vtip?“
„Myslíš, že žertuji?! Za pár týdnů se tu Shaira objeví a ten dar mi předá. Poté ji pošlu za
tebou.“ Sakura stále nevycházela z úžasu.
„Tedy… Kasumičko… o mě zase tak moc nejde – je mi přes dvacet, ovšem ty… Budeš o
kolik let mladší, o deset?“
„Asi tak.“
„To je neskutečný… za tohle by většina lidí šla přes mrtvoly… Já vlastně taky. Hlavně to
nesmíš nikomu říct!“ Kasumi přešla k oknu a sledovala zahradu před vilou.
„Indispozice Parvati je citelná, obzvláště v tuhle dobu - teď si spojence vybírat nemůžeme.
Parvati kvůli smrti toho poldy stojí proti těm sviním, čili na naší straně. Nic ale není ztracené
– Shaira umí léčit, možná jí dokáže pomoct. My máme na své straně nadpřirozené bytosti,
máme Shairu. Nevrátí nám useknutou končetinu ani chybějící orgán, ale umí to, co každý
vyšší démon – léčit sebe i druhé. Může opravit to, co už je. Nejsme na tom tak špatně,
Sakuro – kdo z nich má na své straně tak mocnou léčitelku?“
„Určitě je Shaira na naší straně? Jako… zachránila mě, ale stejnak – určitě to bylo
zadarmo?“
„Je jedno na jaké stojí straně, dokud nám bude pomáhat. Blíží se válka. Zatím je to jen
takové pošťuchování, ale až to naplno propukne, budou jen dvě cesty jak z toho ven –
zvítězit nebo zemřít a mě se umírat nechce. Neskončím jako Lilithin otrok!“
V – Dar života
Bylo sychravé podzimní odpoledne a venku lilo jako z konve. Uvnitř vily však nebyly slyšet
jen kapky bušící na okna, ale i hluboké oddechování vycházející ze sklepa. Kasumi byla
zavěšená nohama na hrazdě, hlavou dolů, s rukama na prsou a přitahovala horní polovinu
těla k nohám. Po jejím těle stékal pot a její strhaný výraz v obličeji říkal, že už toho má dost.
Zpocená a unavená Kasumi však byla běžným inventářem vily už déle než dva měsíce. Ven
chodila jen, aby mohla běhat nebo když potřebovala nakoupit. V hloubi duše se obávala, že
to přežene a strhá se, jenomže expedice se blížila a Japonka stále nebyla ve formě. Věděla,
že místo cedění potu by měla být s dcerou, jenomže rovněž věděla, že její nepřátelé jsou
blízko a musí být zastaveni, než bude pozdě.
Naposledy přitáhla tělo k hrazdě. Chytila se jí a seskočila. Udělala jen pár kroků vpřed,
opřela se o zeď a sesunula se na podlahu. Snažila se popadnout dech a při tom sledovala
samu sebe ve velkém zrcadle. Vypadala hrozně…
‚Den co den a pokaždé až na hranici… Uff, myslela jsem, že ten program, jaký jsem si
připravila, zvládnu, ale nedokážu si dostatečně odpočinout. Není to jako kdysi!‘ Kasumi se
napila vody z plastové lahve a odešla do patra, kde byla koupelna. Sprchový kout ve vile sice
byl, ale Kasumi stejně dávala přednost vaně s příjemně horkou vodou. Začala vanu
napouštět a mezitím ze sebe svlékla veškeré oblečení. Navzdory tomu, že bylo určené pro
sport, bylo tak propocené, že z něj odkapával pot na zem. Okamžitě ho vložila do pračky a
setřela si pot z čela. ‚Teď by o mě nezavadil ani ten blbec Valdemar. Smrdím strašně… Až je
mi z toho smradu zle. Nedávno jsem četla článek o přitažlivosti zpocených mužů… Nějaká
kráva tvrdila, že chodí do posilovny jen pro to, aby mohla sledovat ty chlapy… Co je na
špíně, mokrém těle a smradu sexy?!‘ Za oknem koupelny bylo vidět, kterak se stmívá a
Kasumi přišlo na mysl, že je zde dost odříznutá od okolního světa. Bylo to ještě horší než na
Black Mirror, neboť pár mil od zámku stála vesnice. To odsud to k nejbližší vesnici bylo
mnohem dál… ‚Úžasný, další hnusnej večer. A pořád prší! Je podzim a věčně fučí vítr, takže
padá listí, lámou se suché větve a je tam zima. Venku na zahradě je neskutečnej bordel a já
vážně nemám sílu sebrat se a jít uklízet. Na jaře všechny ty stromy půjdou k zemi. Beztak
na nich nic neroste.‘ Venku se zablesklo a světlo v koupelně rázem zhaslo.
„Do prdele!“ zařvala Kasumi, zavřela kohoutek vody a zase se oblékla. ‚Nemám naštípané
dřevo do krbu a elektrické vytápění je v hajzlu – v noci tady zmrznu! A navíc nemám co jíst,
protože jsem zapomněla nakoupit pečivo!‘ „Kurva!“ zařvala znovu Kasumi a usedla na okraj
vany. „Jsem blbá. Jsem blbá kráva!“
Kasumi vyšla před dům, aby se alespoň opláchla. Všimla si světel vozu před bránou. Ty
během chvilky zhasly a z auta vystoupila Shaira. V rukou měla balík převázaný modrou
stužkou. Kasumi démonce otevřela.
„Zdravím, Kasumi,“ pronesla démonka a předala jí balíček. „To je dárek pro tebe.“ Kasumi
zavedla Shairu do vily a odložila si. „Kasumi…“ řekla Shaira. „Běžela jsi maraton?“
„Nemám náladu na žerty!“
„Ty nikdy nemáš náladu na žerty!“ Světla ve vile se opět rozsvítila, což démonce neuniklo.
„Vida, asi s sebou nosím štěstí…“
„Bylo by lepší, kdyby štěstí chodilo bez tebe. Jdu nahoru se koupat. Buď počkej, nebo pojď
se mnou do koupelny.“
„Už jsem myslela, že řekneš do vany.“
Kasumi opět začala napouštět vanu a svlékla se. Shaira si ženu chvíli prohlížela a pak řekla:
„Jsi hrozně strhaná. Co tě znám, neviděla jsem tě tak vyčerpanou.“
„A divíš se mi?! V těhotenství jsem přibrala dvacet kilo a co hůř – strašně jsem zpohodlněla!
Zpočátku jsem se musela hrozně přemáhat, abych se sebou vůbec něco dělala a i tak cítím,
že nevydržím tolik, co kdysi. Hrozně rychle se unavím!“
„Co mají říkat ostatní?! Vsadila bych se, že skoro každý se v porovnání s tebou strašně
rychle unaví.“
„Možná, ale to mi nestačí. Být nadprůměrná je málo.“
„Nikdy nebudeš na naprosté špici! Tam jsou chlapi, Kasumi, ne ženské.“
„Stačí, když budu lepší než svině, co se mi staví do cesty! A to budu!“ Shaira si povzdechla a
pohlédla na tekoucí vodu. Vana byla již napuštěná, takže ji zastavila.
„Co takhle vlézt do vody v novém těle?“ optala se Shaira.
„Chceš… opravdu mi předáš ten dar?!“ Shaira se usmála a řekla:
„Myslím to s tebou dobře, Kasumi a vždycky tomu tak bylo. Podej mi ruce.“ Kasumi poslechla
a Shaira ji pevně chytila za prsty na dlaních. „Bude to vyčerpávající…“ dodala Shaira.
„Pokud myslíš, že to zvládneš.“
„Bude to vyčerpávající i pro tebe! Něco jiného je zamezit buňkám stárnutí a něco jiného je je
omládnout.“
„Počkej ještě – co přesně mi provedeš? Nechci být dítě!“
„Kasumi, já nedokážu vrátit čas – to nedokáže nikdo. Ve stručnosti udělám toto - omladím
veškeré buňky tvého těla - pokožku, orgány, kosti, svalstvo, dokonce i mozek, dále vyhladím
vrásky, respektive zpevním povadlou kůži, také tě zbavím vad na kráse včetně pih a jizev,
vyléčím závažné nemoci, pokud je najdu a zamezím opětovnému stárnutí celého
organismu… Bude ti zhruba čtyřiadvacet let a to napořád.“
„To znamená… ale tehdy jsem neměla ani ponětí o Black Mirror a všech těch…“
„Samozřejmě, že ti to zůstane! Neboj se, Kasumi – nic zlého se ti nestane.“ Kasumi už nic
neřekla a sklopila hlavu. Sledovala své ruce. Kolem Shairy se zablesklo a Kasumi rozbolela
hlava. Brzy nato ji začaly brnět konečky prstů a brnění jakoby prostupovalo celým tělem.
Čelo se jí orosilo potem a ten začal stékat do obličeje. Zavřela oči, neboť se nemohla otřít a
pot nekontrolovatelně stékal po těle. Po necelých pěti minutách se již Shaira svíjela
v bolestech, skučela a tu a tam hlasitě sykla bolestí. Hlava ji bolela jako střep, zatímco
Kasumi čelila ‚jen‘ vyčerpání. Dýchala tak zhluboka, jak jen mohla, ale nepomáhalo to – její
tělo se celé lesklo potem, rty měla vyprahlé a nedokázala se pořádně soustředit. Shaira
konečně Kasumi pustila, odstoupila od ní a sesunula se na podlahu. Kasumi se zapotácela a
hledala oporu pro znavené tělo. Opřela se o stolek pod zrcadlem a prohlédla se. Sledovala
svoji snědou naprosto hladkou tvář bez jediné vrásky, bez jizvy, prostě bez jediné chybičky.
Kdekdo by řekl, že Kasumi podstoupila plastickou operaci a že chirurgové se činili, avšak
pravda byla jinde. Kasumi nadále neoplývala žádnou velkou krásou a kdyby neměla tak ostré
rysy, ledově chladný pohled a silné tělo, ztratila by se snadno v davu. Sama sobě se však
líbila a navíc nyní působila opravdu mladě a energicky. Stejně tak se i cítila.
„To je… to je fantastické…“ pronesla Kasumi a nemohla se vynadívat na své tělo.
„Že jo?“ hlesla unavená Shaira a pomalu se zvedala. „Měla jsi pochroumanou plíci a dost
otlučené kosti. Taky ti vykloubili rameno a na noze máš zahojenou zlomeninu. Spravila jsem,
co se dalo, ale oko nebo celý prst ti zkrátka vrátit neumím.“
„Nevadí, i tak ti moc děkuju, Shairo. Ani nevíš, jak jsem ti vděčná! Cítím se… plná energie.
Jsem unavená, ospalá, zpocená, ale přesto se cítím jako nikdy předtím. Těch deset let musí
být znát!“ Shaira se usmívala, neboť dokázala to, co málokdo – učinit Kasumi šťastnou.
„Pomůžeš takhle i sestře a dceři?“
„Sestře určitě, vlastně si tak říkám, kde je?“
„Na Black Mirror. Bude tam v bezpečí a nebude mě tu rušit. Ona je… je úžasná. Nesmírně
mě obdivuje a jsem pro ni jakýmsi symbolem! Můžu být ráda, že láska ke mně ji brání dívat
se na mě s rozumem. Pak by zjistila, že nejsem tak dobrá jak si myslí.“
„No… jsi osobnost, Kasumi, to nemůžeš popřít. Ať už jsi taková nebo onaká, jedno je jisté –
jsi unikát a pro mnoho lidí i démonů máš obrovskou cenu. Dokonce pro některé máš cenu i
jako mrtvá. Jsi exkluzivní zboží, abych tak řekla, ale já nejsem jako ostatní – pro mě jsi
přítelkyně, ne obchodní artikl. Potíž je v tom, že se čím dál tím víc přibližuješ symbolu
vítězství, po kterém pasou všichni. Myslím, že nad hlavou většiny se vznáší pro tebe možná
lichotivá myšlenka – kdo má Kasumi, vyhrává válku. Mezi námi, nemáš moc růžové vyhlídky
na budoucnost.“
„A ty myslíš, že si to neuvědomuji? Lilith mě chce mít mrtvou, Azazel mě chce zabít, Samael
mě chce mučit a ty lidi, které ani neznám, jdou dokonce i po mé rodině! Něco ti řeknu, Shairo
– už teď jsem mrtvá! Vím, že z tohohle se nedostanu, že nedokážu všechny pobít, ale vezmu
jich s sebou co nejvíc.“
Kasumi vlezla do vany a začala se mýt. Shaira se posadila na lavičku naproti a dala se do
řeči.
„Je ti jasné, že jsem ti radikálně změnila celý život… Nemůžeš zůstat na jednom místě žít
dlouhé desítky let, protože to bude podezřelé.“
„Nebudu žít desítky let. Tys mě předtím neposlouchala?“
„Jak jsem řekla – kdo má Kasumi na své straně, vyhrává válku nebo má minimálně
nezanedbatelnou výhodu. Já se tě jen tak nevzdám, Kasumi.“ Japonka na to nic neřekla a
snažila se přijít na to, jak to Shaira myslela. „Kasumi, zítra ráno sem přijde Helga. Nebude to
příjemné setkání, ale jsem na tvé straně. Necháš mě teď přespat v domě?“
„Určitě. Vykoupu se, najím se a připravím ti pokoj.“
„Najíš se… budu hodně troufalá, když…“
„Ale nebudeš. Mám nudlovou polévku z pytlíku, udělám jednu i pro tebe.“ Shaira se hlasitě
rozesmála.
„Kasumi, to dokážeš jedině ty! Každý druhý by návštěvu chtěl řádně uctít, něco by uvařil
nebo ji dokonce pozval do města na večeři, ale ty… Bác ho! Mám nudlovou polévku a ještě
k tomu z pytlíku!“
„Tak chceš ji nebo ne?!“ zvýšila hlas Kasumi.
„Jasně že jo.“
Po koupeli se Kasumi pustila do přípravy večeře a zatímco vařila vodu a vybalovala nudle,
Shaira ji častovala otázkami…
„Vzpomínáš si, když jsme ještě v Shambale mluvily o vývoji na Zemi?“
„Vzpomínám. Mluvila jsi hlavně ty.“
„Zamyslela ses nad tím, jak jsem tě žádala?“
„Tvrdila jsi, že se lidstvo přemnožilo. A určitě bys to neříkala jen tak, kdybys neměla chuť
s tím něco dělat.“ Kasumi vložila nudle do nízkých kulatých misek a zalila je vodou.
Z příborníku vytáhla dvoje hůlky a usedla i s jídlem ke stolu.
„Máš pravdu, Kasumi,“ pronesla Shaira a pustila se do jídla. „Jen nevím, jestli je vhodné
pokročit v myšlence dál… Vzpomínáš na Ježíše a jeho poslední večeři? Je mi skoro až líto
riskovat to, že moje poslední jídlo budou nudle.“
„Až se přeneseš přes svou obvyklou dávku blábolů, přejdi k věci.“
„Uff, ty mi řekni, jak to děláš, když musíš jednat s cizími lidmi? Vsadím se, že většina z nich
má chuť tě přetáhnout něčím těžkým po hlavě a brání jim v tom jedině skutečnost, že jsi
žena. Jenomže co když nasereš ženu?! Pověz mi, jaká je tvá bilance? Zabila jsi víc mužů,
žen nebo… dětí?“ Kasumi dojedla nudle a přesedla si na sedačku, která byla mnohem
pohodlnější.
„Na děti taky došlo. Obzvláště v Indii. Mohlo jim být tak… deset. Jeden z nich mě chtěl
v davu připravit o peněženku. Nebyl tak rychlý a já mu málem zlomila prsty na ruce. Myslela
jsem, že se nic nestalo a nechala ho být. Utekl a mě při kontrole došlo, že mi chybí asi
dvacet rupií. Okamžitě jsem šla po něm…“
„Počkat, tys šla zabít dítě kvůli dvaceti rupiím?!“
„Tady nešlo o hodnotu – on mě okradl! Vběhla jsem za ním do slepé uličky, kde jich bylo asi
osm. Všechno malé děti. Zřejmě jeden z mnoha dětských zlodějských gangů – nic
neobvyklého. K jejich smůle na mě vytáhli nože.“
„Ty vážně nerozlišuješ…“
„Proč bych měla?! Zloděj jako zloděj. Moje újma je stejná ať už mě okrade dospělý nebo
děcko.“
„Indie je jak obrovské mraveniště. Lidi nemají co žrát. Ti kluci třeba hladověli a tvoje peníze
jim mohly dát rýži nebo chleba.“
„Miliony lidí hladoví, ale to přece není důvod nechávat se okrádat! Já nemám nic proti jejich
způsobu výdělku, ale nesmí okrádat mě.“
„Takže kdyby tě slušně požádali, tak jim peníze dáš.“
„Připadám ti snad jako samaritánka?! Ale k tomu, na co ses původně ptala… Nepočítám své
zabité, jen odhaduji a mužů bylo podstatně víc. Logicky… Největší problém jsem však měla
s ženou… Shairo, pověz mi, ale bez vykrucování – co chceš s lidstvem dělat?! Chceš jemu i
planetě snad pomoct?“
„Nevím, co si pod tím slovem představuješ, ale ano. V pahorkatinách Nové Guiney žije kmen
Tsembaga Maring. Jde o kmen vcelku zaostalých primitivů, jejichž největší zdroj potravy jsou
pole s bramborami. V oblasti též žijí divoká prasata, a protože je nikdo cíleně neloví, čas od
času, zhruba za pět až deset let, se přemnoží. Přemnožená prasata vezmou vesnice útokem
a úrodu zničí, takže kmen nemá co jíst. Tehdy domorodci vyrvou ze země posvátný keř a
započne rituál Kaiko. Kmen konečně začne lovit prasata a snaží se získat potravu. Když ji
získají a populaci prasat povážlivě sníží, boj o potravu skončí a oni uspořádají velkou
hostinu, načež dál žijí poklidným životem. Jenomže prasata se zase časem přemnoží. Tak se
to celé opakuje a domorodcům to vyhovuje, neboť to považují za jakýsi zvyk. Nesnaží se
svůj problém vyřešit regulací prasat, ale na své hlouposti založili tradici. To samé funguje
všude jinde, jen těmi prasaty jsou megakorporace vykořisťující vše okolo za účelem zisku.
Potíž je v tom, že lidé z Tsembaga Maring se čas od času naserou a začnou bojovat, kdežto
chudnoucí lidé ve světě neudělají ani zbla a neustále se nechávají zatlačovat do
nevýhodných pozic. Povím ti jedno, Kasumi – zní to divně, ale snad ten nejhorší ekonomický
systém, jaký může být je kapitalismus. Systém otevřeného obchodu a nedozírných možností
vypadá skvěle, ale lidé kvůli tomu ztrácejí veškeré zábrany. Osamostatňují se, hledí jen na
sebe a zbavují se lidskosti. Pokud jsou mezi lidmi výrazné ekonomické rozdíly, jež se navíc
neustále prohlubují, pak to vždy musí skončit nepokoji a ty vystupňují v násilí i bezohlednost.
Říká se, že kapitalismus je jako divočina – lidé jsou svobodní a mohou mít všechno, co
chtějí, ale musí si to vybojovat. Postupem let to ale zachází tak daleko, že lidstvo ztrácí
nejzákladnější hodnoty jako je rodina, povinnost a čest. Každý může v divočině přežít, ale
jen když tohle všechno zahodí, ovšem jaká pak může být budoucnost lidstva, když nikdo
nehledí na nikoho a na nic? Víš, jaká je hrozná pravda, Kasumi? Když opice slezly ze stromů
a vyvíjely se v člověka, dosáhly toho jen pro to, že se spojily do tlup.“ Kasumi si jen chmurně
povzdechla, zatímco Shaira pokračovala. „Bude trvat jen pár desítek let, než propuknou
brutální války, protože tu máme státy, jež rády hromadí jako nějaký sysel. Tyhle velké státy
jen vykořisťují státy malé - využívají je jako surovinu, jako zdroj peněz a ukazují na nich
politickou či vojenskou moc. Místo toho, aby byl svět jednotný, tak se neustále drolí a obě
dobře víme, že to drolení nebude mít nikdy konce. Už jsem ti vyprávěla o touze a její moci a
ta jde ruku v ruce kapitalismu. Jediné, co nebezpečnou touhu dokáže potlačit, je dokázat
lidem, že ji není možné vždy naplnit, ovšem kapitalismus je o přesném opaku. Čím víc
možností máme, tím víc toho chceme. Svoboda je dvojsečná zbraň, daleko lepší je lidem dát
iluzi svobody a držet je zkrátka. Teprve když lidé zmoudří a dosáhnou určitého vyššího
stupně vývoje, pak mohou být vypuštění do širého světa. Je to stejné jako s odchovem zvířat
v rezervacích – do volné přírody jsou vypuštěni, až když jsou na ni připraveni. Žiju tady už tři
staletí a vidím věci, které jiní nevidí. Veškerý světový majetek nevlastní ani deset procent lidí
a bude hůř. Kapitalismus tuhle planetu ničí a zničí, ale není možné vymazat z povrchu
zemského něco, co je pouhou myšlenkou. Chci proto vymazat lidi.“
„Zbláznila ses?!“ vykřikla Kasumi a prudce vstala.
„Jen klid, Kasumi, jen klid. Lidé s touhle planetou udělali hodně. Před tisíci lety to tu bylo
samá skála, les nebo poušť, ale dnes jsou všude po světě roztroušena města, hrady,
hřbitovy, doly, kostely,… prostě lidstvo udělalo ze Země fajn místo k životu, kde nehrozí
stereotyp. Nechci lidstvo vyhubit, ale taky nechci, aby mě připravili o domov a tak chci
zmenšit světovou populaci zhruba o třetinu.“
„Zešílela jsi?! To je nemožné! Lidé se rodí rychleji, než je můžeš stačit zabíjet a navíc tě
zničí!“
„Kasumi, nepovažuj mě za hloupé děcko. Povím ti, co plánuju, ale až přijde čas. Rozbal
dáreček.“ Kasumi poslechla a uvnitř balíku nalezla koženou zbroj jak ze středověku.
„Co to je?!“ divila se.
„Velmi kvalitní zbroj ze dvou částí – jedna na ochranu beder a podbřišku, uzpůsobená tak,
abys pod ní mohla mít Thorův pás, druhá část chrání prsa a lopatky. Krom toho tu máš
nátepníky, pevné boty a chrániče loktů a ramen. Nasazuje se to snadno – je to šité tobě na
míru. Dolní polovina zad a břicho bude holé, stejně jako paže a stehna.“
„Co to má být?! To mám jít do džungle polonahá?!“
„No jistě! Tamní lidé nemají víc než bederní roušku a to platí i pro ženy. Musíš být vidět,
protože jsi naprosto ideální žena pro sémě náčelníka!“ Kasumi rázem zrudla a vytřeštila oči.
„Ehh, Kasumi, neproháněli se tví předci Americkými prériemi?“ Kasumi tohle nevydržela,
zaskřípala zuby a odešla do patra do pokoje. Zde zatáhla závěsy a ulehla na postel.
Během chvíle zde byla Shaira, což Kasumi předpokládala.
„Nechtěla jsem tě urazit, Kasumi.“
„Zmiz, nemám na tebe dnes náladu. Lehni si na pohovku dole.“
„Nedořešily jsme to a já ti musím…“
„Vypadni!“ zařvala Kasumi. Shaira raději zavřela dveře a začala mluvit přes ně: „Musím ti to
vysvětlit, Kasumi – nemusíš si brát na sebe zrovna tohle, ale pokud se chceš vetřít mezi ně
tak…“
„Drž hubu!“ vykřikla Kasumi. „Mezi nikoho se vtírat nebudu! Rozhodně ne svým poprsím.“
„Ale ty mezi ně zapadneš! A to líp než ten trotl, co tam kdysi žil. Když zaujmeš náčelníka,
máš to v suchu a můžeš ho vyslechnou ohledně Leviatana. Můžeš s ním cloumat, můžeš
vytvořit armádu, můžeš…“ Před Shairou se otevřely dveře a mezi nimi stála Kasumi.
„Znám jiný způsob, jak dosáhnout svého. To se přiloží k oku nůž a v tu chvíli se rozpovídá
většina lidí. Na ostrov jedu já, ne ty a tak to budu dělat po svém.“
„Jestli ti je příjemnější vyvraždit kmen než se s ním sblížit, tak prosím, ale já celkovou
likvidaci nemám ráda. Ti lidé mají svoji kulturu, své zvyky a tradice. Jakmile staneš na pláži,
bude to, jako kdyby na ostrov přišel mor.“
„Jejich problém. A teď mi řekni – co všechno o ostrově víš? Zdá se, že dost…“
„Vlastně ani ne. Jeden chlápek se odtamtud před pár měsíci vrátil a píše o tom knihu.“
„Chci ji.“
„To nepůjde. Napsal zatím pár stránek. Nic víc v nich nebylo.“
„Co takhle toho muže vyslechnout?“
„Pozdě. Slyšela jsem, že už odjel na Guineu.“
„No dobře. Jdu spát, tak mě už neruš a vezmi si postel tady vedle.“
„Díky. Chtěla jsem ještě zkontrolovat pohyby Princů. Venku je na to dost prostoru, půjdeš
taky?“
Kasumi na sebe hodila kabát a následovala Shairu před dům na zahradu. Na zahradu, na
které nerostla ani jedna jediná okrasná kytička. Kasumino estetické cítění bylo věčně na
bodu mrazu a ve vysazování květin viděla jen zbytečnou potřebu starat se o ně. Sakura na
tom nebyla o moc lépe. Měsíc sice nesvítil, ale to Shaiře nevadilo. Nasadila si prsten a
během chvíle se zahrada zalila projekcí Země. Oba Princové byli stále na svých místech.
„Ten z Thajska mě štve,“ řekla Shaira. „Takhle je tam už celé měsíce. Zatím jsem ho ještě
neproklepla a váhám, jestli do toho mám jít – nechci ho vystrašit.“
„Někde v těch místech chtěl žít můj otec poté, co by byl propuštěn z vězení. Napadlo mě, že
to spolu souvisí.“
„Jdou po tobě, Kasumi, takže je to logické. Ale proč mě o tom říkáš až teď?“
„Otec neví, kde žiju, ale kdybych ho navštívila, mohl by to zjistit. Nejsem dokonalá – můžu se
prořeknout nebo ho jakkoli upozornit na to, co dělám. Navíc, ta svině na mě může čekat.“
„Výborně, Kasumi!“ vykřikla Shaira a poplácala Japonku po rameni. „Vlastní otec je možná
v ohrožení života a ty myslíš na svoji bezpečnost. Učíš se přežívat!“
„Chci, aby umřel, nic víc, nic míň. Kdyby byla v ohrožení Sakura, neváhala bych ani vteřinu.
Když si to ale tak přebírám… chtěla bych vědět na čem jsem. Už jednou mě otec prodal a
může to udělat znova. Bude lepší je zabít – otce i tu Pekelnou svini. Brzy vyrazím do
Thajska.“
„Pojedu s tebou. Zabíjení vlastních rodičů si nemůžu nechat ujít. Co myslíš, budeš to cítit
stejně, jako když já vrazím meč Azazelovi do srdce?“
„To nevím, ale teď jdu spát.“
K ránu Kasumi vstala, oblékla se a připravila si snídani. Sotva Shaira sešla po schodech do
jídelny, zadrnčel zvonek.
„Vezmi si pás,“ řekla Shaira a vyšla ven. Kasumi měla magický předmět na sobě už od rána.
A stejně tak měla pod kabátem ukrytý meč podobný kataně, jež byl však mnohem menší a
snadno ovladatelný jednou rukou. Shaira se kupodivu vrátila do vily sama.
„Kde je?“ divila se Kasumi.
„To byl jen pošťák. Na…“ Shaira předala noviny Kasumi, která je položila na stůl.
„Proč zvonil?“ ptala se Japonka.
„Chtěl ti pogratulovat k dítěti. Jsi známá a to není dobré. Co tě to vůbec napadlo, Kasumi?!“
„Myslíš, že jsem to tak chtěla?!“ obořila se Japonka na Shairu. „Prostě jsem do toho spadla a
jsem v tom až po uši!“
Opět se rozdrnčel zvonek, načež Kasumi noviny zmačkala a hodila do krbu.
„Přiveď to prase do mého pokoje!“ řekla Kasumi a vyšla do patra. Raději se ujistila, že má u
pasu meč. Shaira venku před bránou spatřila Helgu. Nemohla si dvoumetrovou obryni
s nikým splést. Otevřela bránu a vpustila Helgu na pozemek.
„Bude tu i ta malá?“ otázala se Helga.
„I Kasumi je malá! Ale ne, Sakura zde není. Přesto se kroť. Je to moje přítelkyně.“
„Neměj obavy, Shairo. Nechci jakkoli ublížit člověku, který mi dal možnost se proslavit! Až se
z té výpravy vrátím, ukážu civilizaci vlastnoručně zabitého hada. Toho největšího hada, který
kdy žil!“ Shaira se usmála, aby Helze zlepšila náladu a obě zašly do vily.
V Kasumině pokoji bylo šero. Závěsy byly zatažené a nesvítilo se zde. Kasumi stála před
svou posteli a měřila si svým pronikavým pohledem svého hosta. Bylo ticho a ani Shaira
nepromluvila. Démonku zajímalo, která z žen prolomí hradbu mlčení. Byla to Helga…
Nejprve roztáhla ústa v úsměvu, poté dala ruce v bok a řekla:
„Hezký dům. Ale prací sis na něj nevydělala, co?“ Kasumi neřekla ani slovo, ale vrhla pohled
na Shairu. Ta se netvářila nijak pobouřeně. „Umíš mluvit?“ otázala se Helga. „Možná
potřebuješ překladatele.“ Nic. Kasumi stále nic neříkala. „I průměrný Brit je vyšší než ty,
ačkoli… ne o moc. I mezi trpaslíky jsou výjimky, očividně.“ Stále ticho, avšak Shaiře začalo
docházet, že ženy hazardují a ne málo. Helga pokračovala. „Pořád ale zůstáváš trpaslicí.
Žlutou trpaslicí. Proč jsi vlastně v Anglii? Prodáváš tu rejži?“ Kasumi vykročila vpřed a prošla
kolem Helgy. Ujistila se, že žena u sebe nemá zbraň. Zavřela dveře do pokoje a otočila
klíčem, který uschovala do kapsy.
„Mám na tebe pár otázek, Helgo,“ pronesla tiše Kasumi. „Začneme ale tou nejdůležitější –
proč myslíš, že bych měla zapomenout na tvůj pokus zabít moji sestru a proč bych tě tedy
měla nechat odejít?“
„Kasumi!“ vykřikla Shaira, které došlo, že tohle nebude poklidná porada. Raději se chopila
slova, neboť nechtěla dovolit Helze odpovědět. „Kasumi je mojí spojenkyní, stejně jako ty
Helgo. Nepopíráš, že jsi její sestře ublížila.“
„Ne, ale co na tom? Nevěděla jsem o koho jde a i kdyby ano…“ Helga se obrátila na Kasumi
a ukázala na ni, „i kdyby ano, tak bych jednala stejně. Žluťásci se šíří Evropou jako nějaká
nákaza, jako mor. Nejsou to lidé, jen podřadná verbež. A když vidím tu vilu, je mi jasné, že se
začínají zmáhat. Pro nás Evropany to není dobré.“ Kasumi pomaličku přistoupila až k Helze
a prohlížela si její krk. Zároveň svojí pravou rukou uchopila rukojeť meče. Shaira mluvila dál:
„Pověz mi víc, Helgo. Dala jsem ti volnou ruku, ale chci vědět, co podnikáš. Musím posoudit,
jestli je to vhodné, či nikoli.“
„Chápu… ale proč je tu ona?“ Helga sklopila hlavu, aby mohla Kasumi zírat do očí. „Tvojí
sestře jsem řekla, že složím její mrtvolu u tvých dveří. Možná by to bylo zábavnější opačně.
Pověz, komu jsi sebrala tuhle vilu? Co její majitel? Je vzadu na zahradě, dva metry pod
zemí?“ Shaira zprvu předpokládala, že bude možné přimět obě ženy ke spolupráci, nicméně
nyní už dobře věděla, že je to nemožné. Přešla ke stěně a rozsvítila, což Kasumi nijak
nevyhovovalo. Pozorný člověk by si všiml, že má pod kabátem cosi ukryté. Helga však
pozorná nebyla.
„Plán se změnil,“ řekla Shaira. „Kasumi na ten ostrov potřebuje jet a tak pojede místo tebe.“
Helga v mžiku pohlédla na Shairu a jen tak tak dokázala udržet jazyk za zuby. Její
nenávistný pohled však mluvil za vše.
„Já tam musím jet!“ vykřikla po chvíli. „Mám to už připravené – mám plán!“
„Jaký plán?!“ ptala se démonka. „Proč kvůli tomu zabíjíš nevinné lidi? Copak na mě chceš
upozornit?“
„Pošli trpaslici pryč a dozvíš se to.“
„Ne! Mluv teď a tady, Helgo.“
„Dobře… ale jestli to trpaslice využije proti mně, zabiju nejen ji, ale i její sestru.“
„Můžeš to zkusit, čubko,“ pronesla Kasumi tak tiše, že to Němka sotva zaslechla. Shaira si
povzdechla a řekla:
„Kasumi, necháš nás o samotě?“
„Ne!“ odvětila Japonka a dál hleděla Helze do očí. Měla důvod Němku zabít už nyní,
nicméně potřebovala zjistit, co ví. Helga vycenila zuby a to byla pro Kasumi příležitost.
Vrazila pěst Helze do zubů tak hrozivou silou, že čtyři z nich se uvolnily a Němka se s ústy
plnými krve zhroutila k zemi. Kasumi vytasila meč a přiložila ho ženě pod hlavu do místa, kde
byla krční tepna. „Položím ti otázku. Ty na ni popravdě odpovíš. Když ne, zabiju tě,
pochopilas?“ Helga otevřela ústa, ze kterých vyteklo trochu krve.
„D-dobře…“ hlesla a rozklepala se hrůzou.
„Proč mám na té lodi být já a Parvati Singh?“
„Nevím proč. Jen jsem poslouchala jejich rozkazy, to abych se vetřela mezi ně. Zabít hada
nebude snadné bez pomoci.“ Kasumi snadno poznala, že Helga lže.
„Další otázka – kdo na té lodi bude? Chci jména a adresy.“
„Znám se jen se dvěma – s vedoucím vědeckého týmu, Trevisem Richardsonem a s vedoucí
ozbrojeného týmu, který má vědátory chránit před domorodci. Tou vedoucí je Paola
Ramirezová. Nevím, kde ti dva bydlí. Scházela jsem se s nimi většinou jen v Londýně na
univerzitě. Navíc, teď už asi budou v Pacifiku.“ Ani tohle Kasumi nepřipadalo jako celá
pravda, ale ruku do ohně by za to nedala.
„Sestra mluvila o jakési zkoušce, jež měla proběhnout nedaleko Londýna v jednom domě.
Komu patří a co s tím má dotyčný společného?“
„Je to dům Dereka Everse. Mého přítele.“
„Co s tím má společného?!“
„Budeš se muset zeptat jeho – nemluví se mnou o svých záměrech. Teď už ho ale
nezastihneš, protože za týden se odjíždí a on už je pryč.“ Kasumi se obrátila na Shairu a
řekla:
„K tomuhle setkání mělo dojít mnohem dřív!“
„To sice ano, ale Helga trávila poslední měsíce léčením zranění a odpočinkem. A navíc,
Kasumi, ani ty jsi nebyla ve formě.“
„Už můžu odejít?“ ptala se Helga.
„To jsem neřekla,“ usmála se Kasumi. „Jsi lhářka a já bych tě sice mohla mučit, ovšem tvá
síla hraje proti mně – nebudu riskovat.“ Helga vytřeštila oči a nevydala ani hlásku.
„Kasumi!“ oslovila Japonku Shaira. „Já ji potřebuju! My ji potřebujeme!“
„A proč? K čemu ti je odporná všemi pohrdající bestie?!“
„Ona je výjimečná. Nech ji být, prosím.“ Kasumi se na chvíli zamyslela. „Kasumi,“ naléhala
Shaira. „Vím, že máš svoji hlavu, ale v tomhle mi věř. Nech ji odejít.“ Ač to bylo Kasumi proti
srsti, nakonec meč odložila.
„Na té lodi tě ale chci,“ řekla nakonec. Helga kývla hlavou na znamení souhlasu, rychle se
zvedla na nohy a odešla ven. Shaira ji vyprovodila a poté se vrátila do pokoje.
„Co to mělo znamenat?!“ křičela Kasumi, už když byla démonka mezi dveřmi. „Čekala jsem,
že něco uděláš, když mě tak urážela! Ale ty nic…“
„Promiň, Kasumi, ale Helgu potřebuju. Musí spolupracovat a to nebude, když se k ní začnu
chovat zle.“
„Proč? Já Prince Pekla zabiju taky!“
„A když tak učiníš, oni tě krátce před smrtí mohou posednout. Pokud Princ umírá, raději
opustí své tělo a usadí se v těle jiném. Vzpomeň si na svoji sestru. Jako posednuté se ti
možná nic nestane, ostatně jsi tak silná osobnost jako málokdo, ale to riziko tu bude a já tě
riziku vystavovat nechci. Je dobře, že jsi nakonec svolila a pojedete na ostrov společně.“
„Jen pro to, abych ji měla na očích!“
„Ne! Proto, aby Leviatana zabila ona! Zařiď, aby Leviatan zemřel její rukou a abys nebyla
v tu dobu poblíž. Až se tak stane, Helga musí zemřít!“
„Tvrdila jsi, že se má osvědčit a teď se jí chceš zbavit?“
„Když v sobě bude mít Prince, pak je pro mě hrozbou. A když ho v sobě mít nebude, pak je
hrozbou pro tebe. Nebo snad myslíš, že ti tenhle incident odpustí?! Zavařila jsi mi to,
Kasumi!
„Tak se s tím smiř. Teď chci vyrazit na Black Mirror, abych se rozloučila se sestrou. A
popozítří pojedeme do Thajska. Tak mě tu vyzvedni, dobře?“
„Dobře a na Black Mirror pojedu s tebou.“
Na Black Mirror dorazily ženy pozdě odpoledne. Lilo jako z konve, což pro zdejší podnebí
nebylo zase tak neobvyklé, avšak příjemné to nebylo. Málokdo si dokáže zvyknout na častý
déšť. Shaira odbočila na lesní cestu a zastavila před Sakuřiným domem. Uvnitř se svítilo a
za oknem v patře seděla jakási osoba.
„Tak jsme tu. Myslím, že ještě zajedu do Ipswiche a stavím se na večeři… Mám ráda
pořádně ostré jídlo a oni tam mají jednu Indickou restauraci.“ Kasumi bylo jasné, že Shaira
odjela jen pro to, aby měla se sestrou soukromí, ale vůbec jí to nevadilo. Marně hledala u
dveří zvonek, takže jen zabušila a přitom dávala pozor, aby díky Thorově pásu neprorazila
dveře. Sakura otevřela vzápětí a okamžitě se vrhla Kasumi kolem ramen.
„Kasumičko… ráda tě zas vidím! Pojď dovnitř, zrovna připravuju večeři.“ Kasumi se snažila
vybavit dobu, kdy v domě byla naposledy. Tehdy tu byl samý nepořádek - prázdné krabice,
rozbité sklo, potrhané koberce,… Dnes by takovou minulost domu nikdo netipoval. Sakura se
činila a vybavila dům sice stroze, avšak moderně. Hale tak vévodila televize a kancelářský
stůl s PC. Zdi byly holé, ale zato čerstvě natřené bílou barvou. Podlahu pokrýval koberec a
všeho všudy zde byla jen jedna polička s telefonem a pár listinami. Sakura zde rozhodně
nemínila bydlet natrvalo, proto interiér nepůsobil nijak zvlášť útulně. Mladá Japonka zavedla
svoji sestru do kuchyně, kde v postýlce spala Naomi. A tak zatímco Sakura pokračovala
v krájení salámu do míchaných vajíček, Kasumi přiběhla k postýlce a nemohla se vynadívat
na svoji dceru.
„Roste jako z vody, sestřičko!“
„Ano… mrzí mne, že nemohu být s ní.“ Kasumi neměla daleko k tomu, aby začala plakat.
Raději přikryla Naomi dekou a přistoupila k Sakuře, která již míchala v pánvi vajíčka. „Všimla
sis na mě něčeho?“ otázala se své sestry Kasumi.
„Jo. Už nemáš druhou bradu a… počkat!“ Sakura si prohlédla Kasumin obličej. „Kasumičko,
ty sis našla chlapa!“
„Chlapa?!“
„Používáš omlazovací krém a to bys kvůli sobě nikdy neudělala, takže… Vždyť ty vypadáš
tak mladě!“
„Shaira mi předala dar věčného mládí. Až se sem vrátí, dá ti ho taky.“ Sakuře se samým
překvapením zatočila hlava. Raději se chytila kuchyňské linky.
„No, ty vole! Já… já budu brečet, sestřičko.“
„Zůstanu tu na večeři a potom se vrátím domů, abych tě zbytečně neohrožovala. Nikdy
nevíš, kdo tě sleduje…“
„Huš!“ přerušila Kasumi sestra. „Další moucha! Snad v každém pokoji už máme mucholapku
a ty svině sem pořád lezou! Kde se tu berou takhle na podzim?!“ Sakura odehnala dlaní další
mouchu, jež chtěla usednout na linku a otočila se zase k sestře. „Víš, nad čím jsem
přemýšlela, sestřičko? Že bych se mohla chodit vyptávat Lilith tak jako to dělával…“
„Ne!“ vykřikla Kasumi až málem probudila dceru. „Za Lilith nepůjdeš! Nikdy, rozumíš mi?!“
„Jo… Promiň, byl to jen hloupý nápad. Hele, než to dodělám, stavíš se nahoře za Parvati?“
Kasumi kývla na znamení souhlasu a z haly vyšla po schodech do patra. Otevřela dveře
hned po své pravici, kde však byl pokoj Sakury. Ten Parvatin byl vedle. Černoška seděla u
okna a nepřítomně hleděla ven. Kasumi si povšimla mucholapky zavěšené u stropu. Bylo na
ní snad dvacet přilepených much.
„Sakuro?“ otázala se Parvati a pootočila hlavou ke dveřím. Parvatin skelný netečný pohled
hovořil za vše.
„To jsem já, Kasumi.“
„Kasumi…“ řekla Parvati a na tváři se jí objevil úsměv. Ten však rázem vyprchal. „Odpusť mi
to, Kasumi. Chtěla jsem vám být oporou a pomáhat vám, avšak… teď jsem to já, kdo
potřebuje pomoc druhých. Jsem pro vás jen přítěží, stejně jako jsem byla pro Curtise.“
„Nečekej, že tě budu litovat. Dlouho jsem to zvažovala, ale jsem v situaci, kdy si nemůžu
spojence vybírat. O tvé loajalitě mám nadále pochybnosti, ale bezesporu jsi schopná. Já tě
potřebuju.“
„Jak mohu být užitečná?! V tomhle stavu?!“
„Je tu někdo, kdo tě možná dokáže vyléčit. Požádám Shairu, aby se ti pokusila vrátit zrak.“
Parvati otevřela překvapením ústa, ale než stačila říci slova díků, Kasumi odešla.
Kasumi zašla dolů do kuchyně, kde již Sakura servírovala večeři. Sakura zanesla talíř
Parvati a poté se se sestrou pustila do jídla.
„Sakuro, je tu ještě jedna věc...“
„To bych řekla!“ zvolala Sakura, postavila se a podala Kasumi ruku. „Sice je to opožděné, ale
přece - všechno nejlepší k tvým... kolik ti teď vlastně je?“
„Třicet čtyři. Pár desítek let to půjde tajit, pak nastane chvíle na změnu identity.“
„Jo... tak všechno nejlepší k tvým pětadvacetinám, protože to je věk, na který vypadáš.
Promiň, že pro tebe nic nemám, ale je těžký vyrazit s malou po nákupech.“
„Chápu a děkuju za přání. Teď důležitější věc - krom těch dvou badatelů znám další dvě
osoby, které patří k těm sviním, takže na ně dávej pozor. Jde o Dereke Everse a Paolu
Ramirezovou.“ Sakura se při zmínce o Paole zakuckala. Kus chleba jí zaskočil hluboko do
krku, takže se urychleně předklonila a vykašlala ho ze sebe. „Jsi v pořádku?“ strachovala se
Kasumi.
„Jo. Ramirezová je ta děvka, která přepadla Edwarda na Amazonce.“
„Možná jen shoda jmen. A možná taky ne…“
„Kasumi, v Llanelli pracuje na patologii Paolin syn, Armando Ramirez.“
„Výborně,“ usmála se Kasumi.
„Ale tvrdí, že se svojí matkou nic společného nemá a ani neví, kde žije.“
„Třeba si po mé návštěvě rozvzpomene.“
VI - Odplata
Zbývaly dva dny do odjezdu do Thajska a Kasumi se rozhodla navštívit v nemocnici
Armanda. Protože auto zůstalo na Black Mirror u Sakury a Kasumi jiné neměla, byla nucena
využít starého jízdního kola. Tím jezdila do nejbližší vsi často – kvůli nákupům, ale do Llanelli
to bylo podstatně dál.
Armando s koštětem v ruce a kýblem plným špinavé vody poblíž vytíral chodbu u nemocniční
lékárny. Dělalo mu potíže udržet se ve stoje a neusnout.
„Dávejte pozor!“ vykřikl pacient, jemuž Armando omylem přistavil do cesty kýbl s vodou.
„Promiňte…“ hlesl mladík poté, co byl muž již dávno z doslechu. Armando z chodby dobře
viděl na recepci a spatřil Asiatku, která odtamtud míří k němu. Když se zastavila u něj,
pozvedl oči a dobře si ji prohlédl.
„Potřebujete něco, paní?“
„Ano. Potřebuju vás. Máte chvilku čas?“
„Jsem v pracovní době, ale co nevidět bude pauza na oběd.“
„Co kdybych řekla, že se to týká vaší matky?“
„Proboha, to je…“ Armando popadl kýbl. „Pět minutek a půjdu s vámi, kam budete chtít.
Slibuju!“
„Budu čekat venku na parkovišti.“
Kasumi se opřela o zeď nemocnice, poblíž stojanu s koly a čekala na Armanda. Ten dorazil
ve spěchu, převlečený a s batohem na zádech.
„Smím vědět, odkud mne znáte, paní?“
„Od mé sestry Sakury.“
„Tak ona přeci jen něco našla… Musím jí osobně poděkovat a vám samozřejmě…“
„Ne! Za mojí sestrou ani nepáchnete! Povězte mi, Armando, co o vaší matce víte?“
„Nic moc. Byl jsem malé dítě, když nás opustila. A i když nás čas od času navštěvovala,
nebyl čas na otázky ohledně jejího života.“ Kasumi se pozorně zaměřila na Armandovy oči a
s klidem řekla:
„Vaše matka je zabiják!“ Armando vytřeštil oči a na celé parkoviště zakřičel:
„Takovou lež odvoláte! Moje matka je počestná žena a…“
„A jak to víte, když jste ji celá léta neviděl?!“ Hned nato Armando zmlkl a zarazil se.
„Vy Paolu znáte?“ otázal se Armando.
„To ani ne, ale vím, kde ji najít.“
„A kde? Kde je? Prosím, prozraďte mi to.“
„Ne zadarmo. Chci slib, že nepůjdete proti mně.“
„Prosím?“ podivil se muž.
„Je to prosté – tam, kde je vaše matka jedu též, ale jak už jsem řekla, Paola je zabiják.
Pokud ti k tomu já osobně nedám důvod, pokud tě neohrozím na životě, ty neohrozíš mne,
souhlasíš?“
„Samozřejmě. Máte můj slib.“
„Dobře… Dvacátého listopadu vyplouvá z Port Moresby na Guineji loď nesoucí jméno
Ztroskotanec. Na její palubě bude vaše matka.“
„Opravdu?! To je, to je fantastická zpráva. Kasumi, mám teď pauzu na oběd, tak co byste
řekla tomu, kdybych vás pozval? Nedaleko odtud je čínská restaurace.“
„Dobře.“ odvětila Japonka a ani na moment neuvažovala nad tím, že by útratu navzdory
Armandově nabídce zaplatila.
„Odkud vlastně jste?“ tázala se Kasumi během oběda. Armando se cítil hloupě z toho, že
musel osobně požádat o příbor. Kasumi v restauraci už dobře znali a věděli, co si asi
objedná i to, čím bude jíst a Armando, aby nevypadal jako buran, zvolil též hůlky. S nimi se
však najíst nedokázal… „Armando, sestra říkala, že pocházíte z ciziny a ve Walesu jste jen
na stáži.“
„Eh, no ano. Pocházím z Kolumbie, ale už léta žiju s otcem v Čechách v Praze.“
„Byla jsem tam. Navenek pěkné město, ale stačilo v Praze zavítat mimo turistická centra a
hned jsem poznala, že není všechno zlato, co se třpytí. Posprejované domy, zaplivané
chodníky, špína a odpadky, somráci na každém rohu,… Hnus jako v každém větším městě,
tak proč zrovna Praha?“
„Strýček žil v Čechách už za minulého politického režimu, a když chtěl otec odjet z Kolumbie,
zajímalo ho, co si o té zemičce myslí. Nakonec, kdo jiný by ji mohl popsat, než blízký člověk,
jež tam žil celý život. Když se po revoluci konečně otevíraly hranice, strýček byl nadšením
bez sebe. Tamní socialistický režim si strýček chválil, ale mělo to své chyby, které měly
s příchodem nového režimu ustat. A tak jsme tam jeli trvale žít a mysleli si, jaká to nebude
výhra.“
„A ona nebyla…“
„Jen pár let po revoluci přišel strýček o práci v zemědělském družstvu, kterou vykonával přes
třicet let. Neunesl to a zhroutil se. Najednou totiž nedokázal uživit svoji rodinu, a protože mu
chybělo vzdělání, skončil jako nesoběstačná troska. Dnes zemi vládne korupce a zločinnost
pramenící už ve vysoké politice. A co hůř, lidé se u nás dělí na zastánce dřívějšího režimu a
zastánce toho současného, přičemž ti první se věnují kritice naší ‚demokracie‘, druzí
házením špíny na socialismus a jeho stoupence. A pochopitelně – vláda a to v čem má prsty,
se staví na stranu druhou.“
„Čekal jsi snad něco jiného?! Každý režim má svá pro a proti, ale závisí až na lidech u moci,
jaký život svým spoluobčanům zajistí. I taková totalita s diktátorem v čele může být pro
obyvatele spása.“
„Otec tvrdí, že se potřebujeme začlenit do Evropy, že naší spásou bude Evropská Unie.“
Kasumi to přišlo úsměvné. Dopila čaj a opřela se o židli. Úsměv z jejích rtů však nezmizel.
„Děje se něco?“ podivoval se Armando.
„Česká republika je malý nevýznamný stát a ten se v područí Německa, Británie a dalších
stane jen ložiskem surovin a odkladištěm bordelu. Ta totalita vás čeká, ale režírovat ji
budeme my a to v náš prospěch.“
„Lidé od nás hodně pamatují, včetně protektorátu za druhé světové. Věřím, že si zachováme
svobodu.“ Kasumi se musela opět usmívat nad Amandovou naivitou.
„Říkal jste, že tamní obyvatelé se nemají kdovíjak dobře…“
„To ano. A?“
„A ti, co na Evropské Unii v důsledku vydělají, vám budou mazat med kolem huby.“
„Ale neuspějí.“
„To si myslíte? Církev maže lidem med kolem huby už celá staletí a ani pokrok ve vědě, ani
teorie evoluce, ani archeologií nalezené nezvratné důkazy na tom nic nemění. Lidé stále věří
v jakousi vyšší bytost, tahající za nitky osudu. Víra pramení z neznalosti, ale až zoufalost ji
rozdmýchává. Možná se pletu, ale byla bych si vsadila na to, že za pár let v Unii budete,
protože lidé budou věřit tomu, že si polepší. Teprve po pár dalších letech zjistíte, že to byl
krok do hovna a že opravdová moc se vzala z rukou vašich politiků a přesunula se pod rypák
Bruselu. Najednou budete bezvýznamným článkem opravdu velké politiky, která se začne
točit kolem vás, ovšem bez vás. Stanete se žumpou, to aby státy jako Británie mohly
vzkvétat. Jednoho dne možná zjistíš, že to v Kolumbii sice bylo zlý, ale ne tak zlý jako tady.“
Armando přemýšlel nad tím, jestli na Kasuminých slovech něco je. Už párkrát zvažoval, že
by trvale žil jinde, ale chtěl už mít konečně domov, na který může být hrdý a kde se bude cítit
dobře.
„A co vy? Hádám, že vy jste v Británii šťastná.“
„Mám být šťastná v zemi, kde člověk s šlechtickým titulem je považován div ne za poloboha?
V zemi, která zakrývá bordel a špínu historií a tupou nálepkou 'Británie' pod níž si většina lidí
představí něco extra? Nebo se mám snad radovat ze skutečnosti, že tahle země nadšeně
vítá přistěhovalce z blízkého východu, přičemž mnozí jsou muslimové nebo dokonce
islamisté?!“
„Proč tu tedy žijete?“
„Možná ze stejného důvodu, z jakého ty žiješ v České republice a z jakého miliardy lidí žijí
tam, kde žijí – máme tam rodinu, domov, majetek a známe to tam. To, že jsem Britka ještě
neznamená, že mám na co být hrdá.“
Kasumi se vrátila domů a okamžitě si všimla vylomených vstupních dveří. Urychleně opřela
kolo o zeď vily a pospíchala do domu. Uvnitř bylo ticho a ani se na první pohled nezdálo, že
by se sem kdosi vloupal. Kasumi velice pomalu a potichu prošla celé přízemí, avšak vše bylo
při starém – ani sebemenší zmínka po vetřelci. Kasumi se zaměřila na podlahu. Byly tu
jemné stopy od bláta. Ty vedly hlavní halou i kuchyní a končily před dveřmi do sklepa.
Kasumi se snadno ujistila, že odtamtud nikdy neodešel. Japonka se raději přesvědčila, že
má kolem boků pod kalhotami připevněný Thorův opasek. Otevřela dveře a nevyhnula se
jejich vrzání. Bylo jí rázem jasné, že ať už je dole kdokoli, ví o ní. Opatrně sestoupala po
schodech do potemnělé posilovny. Snažila se očima prohlédnout závojem tmy, avšak kvůli
kuželu světla z chodby nemohla vidět tak dobře jako vetřelec ukrytý ve tmě. Dostala ránu
zezadu do hlavy a zřítila se na zem. Byla na pokraji bezvědomí, neboť rána byla opravdu
hrozivá. Ze stínů vystoupila Helga s železnou tyči v ruce. Tiše pronesla:
„Čas na pomstu, děvko!“ Kasumi se už už chtěla vyšvihnout na nohy, když ji úder přes
lopatky srazil na podlahu. Opět se odlepila od země, avšak jen do dalšího bolestivého střetu
s tyčí. Helga začala tlouct do Kasumi jako smyslů zbavená. Nechápala jak je možné, že
Asiatka stále žije a její kosti se nelámou jako párátka. Po téměř patnácti ranách Helga
zhluboka oddechovala a Kasumi se stále pokoušela odlepit od země. Němka zařvala, kopla
Kasumi do boku, čímž ji převrátila na záda. Napřáhla se tyčí a švihla s ní po Kasumi.
Japonka z posledních sil uchopila tyč a snažila se ji odvrátit stranou. Železo se začalo
pomalu ohýbat a Helga byla nepříčetnosti bez sebe. Nechala tyč tyčí a popadla Kasumi za
nohu. Pořádný nápřah a srážka se zdí Kasumi téměř vyrazila dech. Helga si s Kasumi
pohrávala jako s hadrovou panenkou. Narážela s ní do zdí, kopala ji do hlavy a přirážela k
zemi. Byla jako smyslů zbavená, ale kýžený efekt se ne a ne dostavit - Japonka se sice
nezmohla ani na sebemenší pokus o vzdor vinou otřesu mozku, ale stále žila. Zpocená
Helga naposledy kopla Kasumi do hlavy, čímž jí vyrazila umělé oko a když se přesvědčila, že
zakrvácená hromada masa se stále hýbe, nedokázala to pochopit.
„To… to není možné! Co jsi zač?! Co jsi ksakru zač?! Ale na tom nesejde! Pamatuj si jedno –
ještě jednou se mi připleteš do cesty a urvu ti všechny končetiny!“
Kasumi zůstala ležet na zádech v malých kalužích vlastní krve, jež jí tekla z úst i rozedrané
kůže na hlavě, zádech a končetinách. Byla tak rozlámaná, že nedokázala ani vstát. Pokusila
se zvednout ruku ze země, ale to dokázala jen s největšími obtížemi. Jakoby její tělo ztěžklo
ne o pár, ale rovnou o desítky kilogramů. Kasumi byla na dně a neměnil na tom nic ani fakt,
že stále měla magický opasek. Napadlo ji, co by se asi stalo, kdyby si ho sundala. Jak by její
nadlidsky silné, avšak rovněž naprosto zubožené tělo reagovalo, kdyby se rázem vrátilo do
stavu přirozeného pro obyčejného smrtelníka. Raději to vyhnala z hlavy, neboť už takhle byla
bolest jen těžko snesitelná.
Helga odešla z vily a na denním světle si prohlédla tekoucí krev z kloubů. ‚Ona je snad
robot… Anebo mimozemšťanka. Možná proto si ji Shaira oblíbila, vždyť ona také nevypadá
jako člověk. Tak ráda bych tu svini zabila, ale copak můžu riskovat hněv Shairy?!‘ Helga
měla svoji motorku až za rohem, ukrytou za keři. Právě zde nalezla i Jimba, plešatého
obtloustlého muže, jež střežil vilu už od včerejšího brzkého rána a měl jasně zadaný úkol –
kontaktovat Helgu, jakmile Kasumi opustí vilu.
„Teda…“ řekl Jimbo, když Helgu zahlédl. „Noviny nelhaly – je to dračice tělem i duší.“
„Tohle je její krev,“ zdůraznila Helga, která nechtěla přiznat, že si sama ublížila přestože ji
Kasumi ani neudeřila. Helga sáhla do kapsy a vytáhla odtud pět set liber. Předala je muži se
slovy díků.
„Víte, co mě tak napadá?“ smál se muž. „Jak drsně se ta kočka tvářila při vašem odchodu?“
„Na zakrváceném obličeji to nebylo moc poznat.“
„Heh, docela rád bych ji navštívil…“
„To můžete. Jen si pamatujte, že jsme se nikdy nepotkali.“
„Jasný…“ Zatímco Helga nasedla na motorku, Jimbo zašel k bráně. Přelezl ji, přičemž
omylem ulomil jedné ze soch nahých žen hlavu. Seskočil na zahradu a plný vzrušení vešel
do vily. Chvíli mu trvalo než Kasumi nalezl. Když Kasumi zahlédla nad schodištěm stín, zprvu
ji napadlo, že se vrací Helga a chce dokončit, co začala. Japonka na své jediné oko stěží
něco viděla a tak teprve, když byl Jimbo dole, poznala, o koho jde.
„Kdo…“ Kasumi se rozkašlala. Měla tak vyschlé hrdlo, že nedokázala ani mluvit.
„Kasumi Gordonová!“ vykřikl Jimbo a rozesmál se. Kasumi se pokusila zapřít o zem neustále
se třesoucími prsty a odstrkat se až dozadu ke zdi, leč marně. Bolest při jakémkoli tlaku na
tělo byla nesnesitelná. Jimbo se rozhlédl po zaneřáděné posilovně a zvedl ze země ohnutou
železnou tyč na závaží. „Ty krávo!“ vykřikl a marně se pokusil narovnat ohyb. Poté přistoupil
k třesoucí se Kasumi, uchopil ji za kalhoty a stáhl jí je dolů. Kasumi až nyní pochopila, co
muž plánuje a to ji vyděsilo. Nehledě na šílenou bolest se zapřela rukama a posunula se
kousek vzad. Jimbo se rozesmál, neboť Kasumino snažení bylo zcela zbytečné. Stáhl jí i
kalhotky a roztrhl vrchní oděv. Kasumi byla rázem nahá, tedy až na opasek. Když se na něj
Jimbo zahleděl, Kasumi navzdory bolesti vykřikla:
„Néé! Prosím, to ne!“
„Ne? Nemám si ho brát? Ale já o to ani nestojím, maličká. Je to kýč odněkud z tržnice.“
Jimbo jemně přejel prsty Kasumi po břiše. Vycenil v úsměvu zuby, semknul ruku v pěst a
udeřil Japonku do břicha. Její řev musel být slyšet i venku. „Žena z oceli a je křehká jak
porcelán. Určitě jsi ta Kasumi o které píšou v novinách? Vypadáš jinak než na fotkách.“
Japonka neodpověděla a vší silou se snažila před Jimbem couvat do kouta, jakoby jí měl
poskytnout úkryt. Jimbo na nic nečekal a sundal si kalhoty. Jeho zlověstný úsměv dával tušit
něco ještě strašlivějšího než Kasumi čekala. Po další ráně pěstí do břicha, se Kasumi
rozeřvala a její ústa Jimbo pohotově ucpal svým penisem. Kasumi z oka vyhrkly slzy a
navzdory podlitině ho zeširoka rozevřela. „Jak kouří nejobávanější ženská Británie?! Noviny
se baví tvou hrdostí a vzdorem vůči komukoli, kdo se ti připlete do cesty. Asijská děvka, co
se přes noc stala milionářkou a šlechtičnou... Závist je hrozná věc, co?!“ Muž vyndal svůj
penis z Kasuminých úst a roztáhl jí nohy. V tu chvíle k uším oběma lidí dolehly policejní
sirény. „Kurva!“ vykřikl Jimbo a pospíchal nahoru. Kasumi vyplivla trochu krve smíchané se
spermatem. Pokusila se vstát, avšak při zvednutí horní poloviny těla ucítila tak intenzivní
bolest v zádech, že se musela okamžitě narovnat. Jimbo se vrátil a až od schodiště křičel.
„Fízlové zasraný… Ještě, že jen projížděli, ale i tak… Znásilnění šlechtičny…“ Muž se na
chvíli zamyslel a pohlédl na svůj ztopořený penis. „Já jsem rychlej!“ řekl, roztáhl zoufalé
Kasumi nohy a znásilnil ji. Pro Kasumi to byla neskutečná potupa, což dokazoval její nářek i
zoufalé, leč zbytečné prosby. Když byl Jimbo hotov, postavil se a řekl: „Byl bych tě tady
promrdal skrz naskrz, ale kurva, ty fízlové… můžou se vrátit a… třeba taky ne!“ Muž otočil
Kasumi na břicho, což způsobilo další intenzivní bolest a znásilnil ji podruhé. „Chlapi z fitka
se poserou až jim to řeknu, cha, cha!“ Teprve poté se Jimbo oblékl a odešel. Ještě předtím
ale Kasumi pomočil a to od hlavy až k patě. Japonka propadla v ustavičný pláč. Na podlaze
své milované posilovny proležela celé hodiny. Neměla sílu se zvednout, nanejvýše se
odplazit z kaluže moči.
Kasumi se po necelých třech hodinách strávených v bolestech odhodlala k náročnému
výstupu po schodišti. Sebrala všechny síly, chytila se posilovacího stroje a odlepila se od
země. Klesla na kolena a zasténala. Pozvedla pravou nohu, opřela chodidlo o zem a zvedla
tělo. Jasně cítila, kterak se noha otřásla, zavibrovala a ona se opět zřítila na zem. Nemínila
to vzdát, nechtěla skončit tady dole v nechutném zápachu. Odplazila se ke schodišti a po
čtyřech ho dokázala překonat. Nahoře se svalila na bok a odpočívala. Uvědomila si, že
telefon je blízko, už v hale, tedy jen pár metrů od ní. Připlazila se sem a zjistila, že venku se
pomalu stmívá. Do budovy táhl chlad. Zvedla telefonní sluchátko a takřka poslepu vyťukala
číslo záchranné služby. Zbývalo ho potvrdit tlačítkem. Kasumi se zarazila a pohlédla na svůj
rozkrok. Zavřela oči a sluchátko pustila. Spadlo z telefonu a zůstalo viset na točité šňůře.
Kasumi byla velká zima a zhoršilo se to, když se venku zvedl vítr. Připlazila se ke schodišti
do patra a pomalinku po něm vylezla až ke dveřím svého pokoje. Otevřela a zase za sebou
urychleně zabouchla. Zprvu pomýšlela na cestu do koupelny k umyvadlu, ale neměla síly
nazbyt. Ztěží se dokázala vytáhnout na měkkou postel. Ta jejímu zuboženému tělu neublížila
zdaleka tolik jako tvrdá podlaha. Trvalo jen pár minut, než Kasumi usnula.
Japonka se probudila za hluboké noci. Silná bouře trýznila kraj a hrom zněl tak hlasitě, že
Kasumi nedokázala znovu usnout. Po čtyřech se přiblížila ke dveřím a kvůli tmě do nich
vrazila hlavou. Otevřela je a pokračovala do loveckého salonku, který byl až vzadu u
koupelny. Kasumi věděla, že předchozí obyvatelé domu – Richard a Eleonor Gordonovi
nebyli žádní vášniví lovci, avšak jejich předci ano. Kasumi stěny pokryté kožešinami
medvědů, vlků, či dokonce Africké lvice, nic neříkaly. Lovit zvířata pro zábavu by ji nikdy
nenapadlo a vystavovat si je jako trofeje už vůbec ne. Nepotřebovala by se chlubit tím, že
zastřelila zvíře, jež se nemohlo na takovou vzdálenost nijak bránit. Zároveň ale neměla
potřebu trofeje vyházet. Mezi kůžemi staženými z vlků visela lovecká puška. Kasumi věděla,
že pokud ji má získat, bude muset vstát. Zhluboka se nadechla, opřela se o vitrínu poblíž a
s vypětím všech sil se odlepila od země. Neměla nic zlomeného, avšak naražené kosti byly
velmi bolestivé. Navzdory sílící bolesti, sáhla na pušku a vyháknula ji z držáků. Okamžitě se
sesunula na podlahu. Připlazila se k truhle naproti dveřím. Otevřela ji a vytáhla z malé
plechové krabičky patronu. ‚Zlomila‘ pušku a vložila do ní patronu. Nabila a opřela se zády o
stěnu.
„Znásilněná… Myslela jsem, že spánek mi pomůže se na to dívat z jiného úhlu pohledu, ale
ne – jako hrdá sebevědomá žena jsem skončila. Jako Kasumi Gordonová jsem skončila! Ta
potupa! Je mi…“ Kasumi se opět rozplakala. „Je mi tak stydno…“ Kasumi pevně uchopila
pušku a otevřela ústa. Vrazila hlaveň do pusy a nahmatala spoušť. ‚Proti čemu že to mám
bojovat?! Já svůj boj už přece prohrála a ani to nemohlo skončit jinak. Navzdory Shaiřině
daru jednoho dne zemřu a pak skončím jako Lilithin otrok, tak nač oddalovat nevyhnutelné?
Peklo a jeho vládci tam dole žijí statisíce let, tak jak jsem do prdele přišla na tu bláhovou
myšlenku, že je můžu zastavit?! Nejsem žádná nadžena, žádná hrdinka z legend. Jsem jen
znásilněná troska. Může snad být něco horšího než znásilnění?! Tehdy žena ztratí svou
vlastní čest a v jejím těle se dost možná zrodí vetřelec, jakožto 'dar' od násilníka – symbol
nejhlubšího zostuzení jakého může žena dosáhnout.‘ Kasumi zavřela oči a stiskla spoušť.
„Určitě to chceš udělat?!“ ptala se Sakura své kamarádky. Obě stály před domem, pod
stříškou, to aby vinou deště nezmokly.
„Ano,“ odvětila Parvati. „Nebýt Kasumi, můj život by navždy ztratil smysl. Ona si...“ Parvati se
odmlčela a kýchla si. „Ona si zaslouží víc než jen slova díků.“
„Je málo věcí, co sestře udělají radost, ovšem nová zbraň do sbírky ji spolehlivě potěší.“
„To doufám,“ odvětila Parvati a vysmrkala se. Už druhý den se necítila dobře. Parvati uložila
dva malé Motýlí meče do pochvy pro ně určené a tu položila do kufru auta. Sama chladným
zbraním moc nerozuměla, ale tyto zbraně dokázaly i ji přesvědčit o své užitečnosti. Čepel
měla sotva třicet centimetrů a o něco kratší rukojeť se pyšnila záštitou pro ochranu kloubu
podobně jako u boxera. Malá, snadno uchovatelná zbraň tak posloužila dobře v útoku i
obraně.
„Doufám, že nošení těch mečů je povolené,“ řekla Sakura.
„Proč by nebylo?“ podivila se černoška.
„Počátkem února si sestřička vyrazila do města s nunčaky. Protože jsme měly na zahradě
spoustu bahna, rozhodla se trochu potrénovat v udržovaném městském parku. Lidi se mohli
posrat a strážník, co šel okolo taky. Že prý se to nesmí, že tím ohrožuje kolemjdoucí, že se
taková věc nemá ani nosit na veřejnosti a kdoví, co ještě. Kasumi do něj šla tím, že on má u
pasu obušek a ještě pistoli, tak proč by nemohla mít též zbraň na obranu. Ten debil, že ne,
že Kasumi není strážce zákona a tak musí zaplatit pokutu a že když bude ještě protestovat
tak nunčaky zabaví. A ona protestovala…“
„Ajaj.“
„Přesně – ajaj. Celkově vzato jsem musela platit úplatek asi desetinásobku ceny opravdu
kvalitních nunčaků. A co myslíš? Zabrání teď zákon Kasumi vyjít ven bez nich? To víš, že ne.
Pro ni je to prostředek k obraně a klidně s nimi bude dál máchat v parku, když bude chtít.
S každou zbraní se člověk musí naučit zacházet.“
„Hmm, je těžký jí v tomhle případě něco vytýkat. Policajt taky může vytáhnout zbraň a
někoho zastřelit a pistole je daleko horší než pár klacků.“ Parvati zkontrolovala čas na
hodinkách. „No nic – budu muset jet, jinak se do večera nevrátím. Ahoj.“
„Jo a pozdravuj ji ode mne!“ Parvati se již nezdržovala, nasedla do vozu a vyjela na dlouhou
cestu, směrem na jihozápad.
Sakura se vrátila do domu a připravila dětskou výživu pro Naomi. Ta se již hlasitým brekotem
domáhala jídla. Na dveře kdosi zabušil, a Sakura šla otevřít.
„Něco jsi zapomněla nebo…“ Před dveřmi nestála Parvati, ale trojice mužů s lopatami a rýči.
Jeden z nich měl na hlavě kšilt, druhý šátek a ten třetí, s pěstěným plnovousem, dokonce
kovbojský klobouk. Dlouhé zablácené kalhoty a zelenou vestu s mnoha kapsami měl každý
z nich. Sakura viděla, že je pozdě na to zavřít a doufat, že si ji nikdo z cizinců
nezapamatoval.
„Eh, potřebujete něco, pánové?“
„Co byste řekla?“ otázal se muž s kloboukem. „Že chodíme od domu k domu a jen tak
bušíme na dveře?“
„No tak, brácho,“ konejšil vousatce nejmladší z trojice podivínů. „Slečno, abyste chápala –
jsme bratři Foxovi. Tady ten nerudný kovboj je nejstarší bratr Al, tenhle týpek s šátkem je
prostřední bratr Jack a já jsem nejmladší bratr Fred. Jsme Američani a především lovci
pokladů!“
„Fantazie!“ zvolala Sakura. „A já jsem Nšo-či a teď už musím jít, protože Iču-čuna se po mě
shání. Howgh!“ Sakura za sebou zabouchla dveře a ihned je raději zamknula. Doběhla si pro
Valkýru, kterou schovala pod kabátem. 'Co to mělo kurva být? To se v té díře koná nějaký
jarmark a Britští chlíváci převlečení za Americké chlíváky chodí od domu k domu a otravují
lidi? Ach jo.'
Parvati zastavila před bránou vily, vystoupila a odemknula si náhradními klíčemi od Sakury.
Auto nechala před pozemkem, jen si z něj vzala meče. Už z dálky spatřila vyražené dveře do
vily a to ji vyděsilo. Rychle vběhla dovnitř, zbraně položila na stůl a volala Kasumi. Stihla
zvolat však jen dvakrát, než si na podlaze všimla stopy krve. Ta vedla z chodby až nahoru do
patra. Parvati ji následovala a otevřela dveře do Kasuminy ložnice. Bylo tu prázdno.
„Kasumi!“ zařvala z plných plic Parvati a držela se už mnohem menších stop, jež směřovaly
do loveckého salonku. Zabrala za kliku, otevřela dveře a s hrůzou ve tváři vykřikla jediné
slovo: „Proboha!“
Sakura po obědě a úspěšném uspání Naomi vyrazila na obvyklou výměnu mucholapek. I
dnes byly plné desítek much... Poté zašla do pokoje a ulehla na gauč pod oknem. Déšť
konečně ustal, i když zřejmě jen na pár hodin. Sakura si z poličky vzala knihu na jejíž titulní
stránce byl obrázek statné válečnice, kterak cení zuby na rudého draka. 'Není to sranda číst
knihu, jejíž titulní postava vám leze krkem.' Sakura však nestačila knihu ani otevřít, když na
vstupní dveře začal kdosi bouchat.
„Do prdele!“ zabědovala Sakura a seběhla dolů. „Kdo je?“ otázala se přes zavřené dveře.
„Tady Miranda. Sakuro, otevřeš mi?“ Sakura bouchnula hlavou do dveří.
„A je to v čoudu…“ zabědovala. Sakuře nezbylo než otevřít a vyjít před dům.
„Ahoj, Sakuro. Vůbec jsem netušila, že bydlíš tady!“
„To byl záměr. Co mě prozradilo? Auto za domem nebo rozsvícená světla za tmy?“
„To ne. Víš, že sem nikdo nechodí. Ale do krámu přišli tři podivíni a já byla samozřejmě u
toho.“
„Jasně, naši tři kovbojští milovníci hoven a možná nejen těch kravských. Teď vážně – už
někdo volal do blázince, že se jim zatoulali tři pacienti?“
„Ehm, Sakuro ti chlapi jsou z Colorada Springs a pracují v rezervaci, kde divákům ukazují
honácké umění. A tady jsou, aby hledali poklady.“
„A to jako kde?“ Miranda významně pohlédla směrem k zámku a Sakuře to konečně došlo.
„A kurva!“
„Nepřišla jsem ale za tebou kvůli tomuhle. Mám jeden problém, Sakuro.“
„Já vím. Jmenuje se Carl.“
„Ne, o tohle nejde a… odpusť, ale moje soukromí s tebou probírat nechci. Jde mi o jinou
věc… o Abayu.“
„Vždyť jsi říkala, že jsi byla u ní v krámě a…“
„To jo, ale proto, že u ní teď vypomáhám a v její nepřítomnosti obchod vedu. Podívej – před
týdnem odjela za rodiči do USA a říkala, že se u nich zdrží pár dnů, ale že bude brzy doma,
aby mohla vézt obchod – objednat nové zboží, provézt inventuru, no a tak. Jenomže ona
stále nikde.“
„A teď čekám na pointu…“
„Nemám číslo na Abayiny rodiče a tak... Prostě... Chtěla jsem požádat Parvati, jestli by
nemohla jet do Ameriky za Abayou.“
„Parvati?! Ne, nemohla a vůbec – jsme přece prokleté, tak co děláš před mým prahem?!
Nebojíš se, že chytneš, co já vím, třeba lepru?“
„Jsem zoufalá, Sakuro! Když nepočítám tebe, Abaya je moje jediná kamarádka a já se o ni
bojím – nechci o ni přijít.“
„S leprou o ni přijdeš tutově. Představ si, že půjdeš do jejího krámu pro mraženou zeleninu,
otevřeš mrazák a na úchytce ti zůstane ruka! To Abayu nepotěší. Bude muset vysvětlovat,
proč není na té flákotě cenovka ani země výroby. A co teprve když dorazí inspekce?! Tvoje
ruka pak bude zdobit titulní stránky novin. A když se nahlásíš jako její majitelka, začnou ti
přezdívat Miranda Adamsová.“ Miranda byla opravdu zoufalá a neměla daleko k pláči. „Je mi
líto Miri, ale nejde to, Parvati musí zůstat tady a ani já odsud nemohu pryč.“
„Hrozně se bojím, že jí něco je! Potíž je v tom, že v místě, kde žijí není pořádně signál a já
číslo na pevnou linku jejích rodičů prostě nemám.“ Miranda se odmlčela, protože si musela
kapesníkem otřít slzy.
„Tak víš co, Miri, uděláme to takhle...“ nechala se obměkčit Sakura. „Parvati v posledních
dnech není dobře. Je nastydlá, má chřipku a já ji fakt nechci posílat až do Ameriky. Počkáme,
co ty na to? Když se Abaya během pár dnů neozve nebo se nevrátí, tak tam Parvi vyrazí, ale
ne teď.“
„Dobře, Sakuro. Jsem ti neskonale vděčná.“
„Hlavně buď vděčná Parvati.“
„Vyřiď jí, že jí moc a moc děkuju! Ještě dnes ti sem doručím adresu Abayiných rodičů! Hned
jdu pro ni.“ Miranda pospíchala cestou ke vsi a Sakura se opřela o futra dveří. ‚Tak se nám to
pěkně sere…‘ povzdechla si.
Parvati přiběhla ke Kasumi, která seděla zády ke zdi naproti dveřím. V rukou měla loveckou
pušku a neustále mačkala spoušť. Ve zbrani cosi cvakalo, ale ani jednou nevystřelila.
Japonka pozvedla hlavu a prohlédla si Parvati. Ta se nad ní sklonila a jemně uchopila pušku.
„Proboha, Kasumi, polož to!“ Kasumi rezignovaně pustila pušku a Parvati ji vrátila na držáky.
na zdi. „Co se tu stalo?! Vypadáš… strašlivě!“
„Nech mě tu a odejdi.“
„Musím tě vzít do nemocnice.“
„Ne! Do nemocnice ne! Oni by poznali, že… ale nic. Běž pryč, Parvati!“
„To nemůžu! Pověz mi alespoň, co se ti stalo? Přejelo tě auto? Spadla jsi ze střechy nebo…
nebo tě přepadli? Ano, viděla jsem vyražené dveře, takže se sem někdo vloupal a… a udělal
ti tohle. To ale není důvod pro sebevraždu!“
„Drž hubu, Parvati! Co tvůj důvod pro sebevraždu? Ten byl dost dobrý?!“
„Ne a tak aspoň rozumím tomu, jak se cítíš, ale děláš chybu. Musíš se vzpamatovat! Tvá
dcera tě potřebuje! A sestra taky! Nemohlo se stát nic tak hrozného, abys musela chtít umřít!“
Kasumi sklopila hlavu do dlaní pokrytých zaschlou krví.
„Do nemocnice mě nedostaneš. Ale máš pravdu – přepadli mě tu.“
„Doktoři ti pomůžou? Co když máš vážné zranění?!“
„Stalo se to včera odpoledne! Kdybych měla vážně zranění, tak už jsem po smrti. Parvati…“
Kasumi se skoro až zdráhala pokračovat ve větě, ale překonala se. „Můžeš tu zůstat? Jen na
pár hodin…“ Parvati pomohla Kasumi na nohy.
„Měla by ses přinejmenším opláchnout, ošetřit rány a vzít si něco proti bolesti. Jestli máš šití,
tak ti zranění na hlavě zašiju. Taky uvařím čaj, co ty na to?“ Kasumi se zmohla jen na kývnutí
hlavy. Poté smutnýma očima pohlédla na pušku.
Z doneseného dárku by měla Kasumi radost, ale ne za těchto okolností. Když usedala ke
stolu s ovázanou hlavou, v čistém oblečení a ošetřenými ránami, cítila se mnohem lépe,
přesto stále zostuzeně a slabě. Parvati na stůl položila dva hrnky s čajem a pořádnou
dávkou rumu. Věděla, že horký čaj udělá dobře i jí.
„Propadla jsem depresi…“ začala Kasumi.
„Musíš se sebrat, Kasumi. Umyla sis i oko? Byla na něm krev…“ Kasumi kývla hlavou a
napila se čaje.
„Já jsem propadla depresi! Já! Jsem jenom směšná figurka, Parvati, jen šašek!“
„Ale proč?!“ Kasumi pohlédla na Parvati a pak si zakryla dlaní tvář.
„Znásilnili mě…“
„C-cože?! Tak proto…“
„Ano, tak proto. Bylo to... ponižující! Nikdy jsem nic tak ponižujícího nezažila. Budu muset
zavčasu k lékaři, ujistit se, že to nebude mít následky, ale ne teď. Nechci aby se přišlo na to,
k čemu došlo. Vyřeším to po návratu z expedice.“
„Nechci se v tom déle vrtat, ale podržím tě, Kasumi, věz, že stojím na tvé straně. Mohla bych
na tu expedici jet. Teď už ano.“
„Ne. Ty buď u mé sestry. Buď jí k ruce.“
„Budu, to ti slibuju ale ty mi zase slib, že už neuděláš takovou hloupost. Nejsi první žena,
kterou kdy kdo znásilnil.“
„A nejsem ani první, která se po znásilnění sesypala. Přepadla mě tady Helga. Kdyby mi
nevrazila tak hroznou ránu do hlavy, ubránila bych se jí! Možná... Ale po té pecce jsem byla
jak zdrogovaná – tak malátná, pomalá a neschopná se soustředit. Způsobila mi otřes mozku,
ale kdyby mě jen zmlátila, tak bych to překousla. Jenomže pak sem přišel její komplic a
znásilnil mě! Nedokázala jsem se bránit a jen ho prosila, aby toho nechal. Nikdy se mi nic
takového nestalo, ne tak strašlivé ponížení! Je to jako kdybych selhala jako člověk! Hrozně
mě to vzalo a když jsem se pak v noci za hnusného počasí probudila, padla na mě hrozná
deprese. Přišlo mi, že nic nemá význam, že všechno o co se v životě snažím je k ničemu. A
není divu, vždyť žádné výsledky moje snažení nemá! O všechno, co si pracně vybojuju zase
hned přijdu! Tohle není život, který jsem si přála! Svět se ale nezbořil a já se s tím prostě
musím vyrovnat. Kvůli rodině i kvůli sobě.“
„Zvládneš to, chce to jen čas. I já se s tím, co se mi přihodilo vyrovnala. Kasumi, víš, že je to
vůbec poprvé, co spolu vedeme normální hovor?“
„Dobře, že na to upozorňuješ. Mám totiž dost osobní otázku… Budu mluvit zcela otevřeně.“
„Ty mě děsíš.“
„To, že jsem tu byla sama a bez kohokoli blízkého mě jedině ublížilo – zašla jsem příliš
daleko a teď mohla být mrtvá. To už se nesmí stát. Podívej, Sakura mě často nabádá, abych
si sehnala muže. Já říkám, že je to zbytečné, ale vím, že to prázdné místo po Samuelovi
vedle sebe mám a bylo by krásné ho zaplnit. Pověz mi, čistě pro moji představu – jak jsi se
svým ne zrovna ženským tělem a náturou hledala přítele? Bylo to těžký? Myslíš, že někdo
jako já má vůbec šanci uspět?“
„To nevím, Kasumi. Jediný přítel, kterého jsem kdy měla, byl Nicolas. Myslela jsem, že se
milujeme, on si to myslel taky, ale bohužel kratší dobu než já. Ale to jak jsme se seznámili…
Prostě mě potkal na základně, pozval mě na rande a řekl pár pěkných vět, načež jsem se mu
div nevrhla kolem krku, protože byl vůbec první, kdo mě kdy chválil a prokazoval mi city.
Myslím, že pro někoho je mé tělo přitažlivé, že existují tací, kteří by rádi ženu, co je samý
sval. Trvalý a harmonický vztah na tom ale vystavět nejde, protože v něm je potřeba jít do
hloubky a to ti, co milují jen a pouze ženské svaly, neumí. Je to stejné jako když si muž
vyhlídne nějakou playmate. Hezká tvářička přecpaná botoxem, obrovské řasy, dva
medicinbaly, dlouhé nohy,… mužům se to líbí, ale manželství nefunguje, protože jde jen o
zevnějšek nebo bankovní konto. Je to jako kupovat zajíce v pytli – obal může být fajn, ale to
uvnitř sedne tak jednomu ze sta, možná z tisíci.“
„Chlapi jdou víc po kozách než po svalech. A když už, tak chtějí udržet ženskost. To se tobě
moc nepovedlo…“
„Víš, bude to znít divně, ale Sakura mi pomohla a ukázala, jak být na sebe hrdá. Když třeba
v televizi slyším o nějaké modelce, vždycky si říkám, že jsem mnohem lepší než ona. Možná
nejsem slavná, ale jsem lepší. Jasně, modelky jsou známé, zdobí titulní stránky časopisů,
jsou hosty televizních pořadů, jsou to zkrátka celebrity. Ale já mám se svým tělem víc práce
než ty vychrtliny připomínající chrastítko. Taky jsem se sebou něco udělala a někam to
dotáhla, no a nebylo to jen o tom jít pod nůž. Tak by si veřejnost měla považovat i lidí, jako
jsem já, ale po těch nikdo ani nevzdechne! Dokonce ani po těch, které jsou oficiálně
sportovkyněmi – kulturistky, zápasnice a další! Pověz mi – kolik znáš zápasnic? Vsadila bych
se, že ani ty moc ne, ale když se řekne modelka, hned se ti nějaké jméno vybaví a není divu,
protože jména modelek nebo třeba hereček na tebe útočí na každém rohu. Na lidi jako jsem
já se ovšem kašle! A když už se objeví třeba v televizi, pak jen proto, aby tam byli za raritu,
za něco zvláštního, za senzaci! Moderátoři se jich ptají, jak se sebou žijí, co všechno pro své
tělo dělají, jak se cítí… Veřejně je ponižují, znevažují jejich úsilí a někdy jimi i otevřeně
pohrdají. Společnost protěžuje anorexii a faleš a ještě si tomu dovolí říkat krása! Já jsem
oproti nim krásná!“ Kasumi poslouchala Parvatin rozvášněný projev se zájmem. Bylo vidět,
že Sakura se činila. „Chci jen říct, že s modelkou je to jako mít vedle sebe kus bakelitu,
zatímco na mě je všechno přirozené a lidské.“
„Žertuješ?! Co mužské hormony? A co tvoje kozy?“
„To ano, to uznávám. Ale umělá prsa jsem si nechala dělat v době, kdy jsem cítila, že
přestávám být ženou. Dnes už bych do toho nešla a s těmi hormony to taky není tak zlé,
vždyť steroidy už neberu a některé vedlejší účinky se časem vytrácí. Připadám si prostě
žensky a desítky kilogramů svalstva na tom nic nezmění.“
„No… nebudu ti to vymlouvat, nakonec také nejsem zrovna ideál krásy a síly mám minimálně
dle novinářů víc než je zdrávo. Prý trpím celou řadou psychických poruch, včetně
neschopnosti smířit se a přizpůsobit se svému pohlaví. Idioti! Jednak je v životě nás obou
fyzická síla nezbytná a pak nejde o to přibližovat se společenským konvencím, vždyť krása je
subjektivní pojem a ti, co se nám snaží namluvit opak, jsou namyšlení hlupáci.“ Parvati se
usmála, neboť Kasumina slova ji jedině pozvedly náladu. Kasumi se zahleděla do
Parvatiných zelených očí a řekla: „Člověk by neměl být sám. Pak může udělat hroznou
blbost. Poslyš, potřebovala bych pomoct.“
„S pomstou? Chceš vyřídit toho, kdo tě tak zřídil?“
„Zřídila mě Helga, naše společná známá, ale ta bude už mimo dosah, kdežto její komplic ne.
Muž, co mě znásilnil, tvrdil, že chodí do fitka a v Llanelli je jen jedno, pokud vím. Půjdeš tam
se mnou?“
„Teď?! Měla bys odpočívat.“
„Měla, ale pokud mi něco opravdu pomůže se sebrat, pak je to pomsta. Navíc zítra přijede
Shaira a ta mě dá zase dohromady. Pojď, pojedeme do Llanelli.“
Parvati ve tři hodiny odpoledne zastavila na parkovišti, jen kousek od místní posilovny. Ženy
vystoupily z vozu a prošly prosklenými dveřmi do budovy. Podél stěny byla celá řada
posilovacích strojů od rotopedů po běžící pásy. Vzadu pak byly stojany s činkami a ještě dál
za nimi pak průchod do tělocvičny, kde nechyběly žebřiny, hrazdy, či provazy. Nebylo tu
mnoho lidí, ale alespoň neměl místní trenér moc práce. Trenér, urostlý holohlavý muž,
tlačítkem na zdi zvýšil frekvenci otáček ventilátorů, které se staraly o příjemné prostředí.
Poté se v rychlosti vrátil k muži, jež ležel na zádech a zvedal činky. Byl to nováček a
potřeboval neustály dohled, protože kdyby přecenil své síly, mohl by odtud putovat rovnou do
nemocnice, co byla o dva bloky dál. Když si trenér konečně všiml nově příchozích, pomohl
dát muži činky na stojany, cosi mu řekl a pospíchal ke dveřím.
„Zdravím,“ řekl trenér. „Vy jste tu poprvé, nemýlím se?“
„Ne,“ odvětila Kasumi a dál se rozhlížela po zákaznících. Jimbo tu však nikde nebyl. „Znáte
chlapa, co si říká Jimbo?“
„Znám – vychloubačný frajer. Chodí sem často. Možná přijde i dneska, ale zatím tu není.
Sháníte ho?“
„Vlastně ano. Ale na tom nesejde. Hmm, já a moje kamarádka si chceme trochu zacvičit.“
„Určitě? Vypadáte dost... potlučeně.“
„No a co?! Kolik by stály dvě hodinky?“
„Dvě hodinky?!“ podivil se trenér. „Platí se čtyřicet liber na měsíc, s tím, že tu můžete být
během otevírací doby kdykoli.“
„No dobře, tak nám to přepočítejte na jeden den.“
„Ale takhle to nefunguje! Nemůžete si koupit jen jeden den.“ Kasumi se znovu rozhlédla po
posilovně. Byla prostorná, o tom nebylo pochyb. Lidí tu bylo sotva osm a žádný z nich
nevypadal jako kdovíjak vytrénovaný člověk.
„Jak dlouho to tu vedete?“ otázala se Kasumi.
„Asi čtyři roky.“
„Čekala bych třeba nějaké vrcholové sportovce, když už si účtujete takové ceny. Ale tihle
lidé…“
„Lanelli je malé město. Se vší úctou – jestli chcete větší a vybavenější posilovnu zajišťující i
řadu programů, pak čekejte podstatně větší cenu.“ Parvati pokývala hlavou.
„To ti můžu potvrdit,“ řekla.
„No dobře…“ rezignovala nakonec Kasumi a následovala trenéra do kanceláře. Z šuplíku
stolu vytáhl peněženku, dva popsané listy papírů a dvě nevyplněné stvrzenky.
„Vlastní posilovnu mám lépe vybavenou,“ dodala Kasumi, když tahala z peněženky
osmdesát liber.
„Opravdu? Tak proč necvičíte tam, dámy?“ otázal se muž a bylo vidět, že Kasumi vůbec
nevěří.
„Protože mám ve sklepě půl metru vody. Ty neustálé lijaky zvedly hladiny malých říček. Proto
potřebujeme cvičit tady, ale ne celý jeden měsíc!“
„Ale… já neřekl jen měsíc. Podívejte…“ Trenér předal ženám papíry a ty si je podrobně
přečetly. Parvati byla první, kdo to komentoval, zatímco Kasumi jen zrudla.
„Závazek na celý rok?!“
„Ano, můžete to zaplatit i jednorázově, abyste měli slevu, v tom případě bych poprosil o 400
liber za každou z vás. Pokud byste měly zájem o dlouhodobější závazek, pak je možné
zakoupit dva až tři roky. Vypovězení smlouvy je možné, ale v tom případě je třeba doplatit
případnou chybějící sumu. Dole je ještě dodatek týkající se pitné vody.“ Parvati ho raději
přečetla nahlas.
„V posilovně je možné dokoupit jednolitrové lahve s pitnou neperlivou vodou. Cena za jednu
čítá 75 pencí. Není dovoleno do objektu přinášet vlastní vodu. Zaměstnanci Fitness Queen
jsou oprávněni prohlédnout zavazadla návštěvníků a ujistit se, zda toto pravidlo není
porušováno.“ Parvati smlouvu odložila na stůl a pozorovala Kasumi, která neměla daleko
k výbuchu zlosti. „Podívejte, pane…“
„Howard Peak.“
„Já a moje trenérka sem chceme jít jen jednou. Neplánujeme další návštěvy, alespoň zatím
ne. Nešlo by to udělat nějak jinak? Co takhle takovou zkušební lhůtu?“ Howard se zamyslel a
nakonec řekl:
„No, proč ne. Šatna je v chodbičce vedoucí do tělocvičny. Mám vás tam doprovodit?“
„Nebude třeba,“ odvětila Parvati a odvedla zbrunátnělou Kasumi pryč.
Když se ženy převlékaly a dávaly si své oblečení do uzamykatelných skříněk Parvati se své
společnice zeptala:
„Proč jsi najednou tak zamlklá? Vyřešila jsem to dobře, ne.“
„To ano, zatímco ty budeš cvičit, já budu předstírat, že tě kontroluji, jestli si počínáš správně
a mohu sledovat dění uvnitř. Zůstaneme ale vzadu u stěny, to abychom nebyli zbytečně na
očích.“
„Ale tam jsou jen běžné činky, navíc ty nejtěžší.“
„Žádné ale!“ vykřikla Kasumi. „Alespoň se budeš muset snažit.“
„Ty jsi pořád naštvaná… ale proč na mě?“
„Ten sráč mi neskutečně hnul žlučí.“
„Ale takhle to chodí všude!“
„To nemění nic na tom, že je to svinstvo! A ještě si musíš platit pití! Já mu za pití nedám ani
hovno, a jestli jenom šáhne do mé příruční tašky, zlomím mu ruku!“ Kasumi se zamyslela a
řekla. „Kousek odtud je obchod, dej mi pět minut.“
„Kasumi! To nemůžeš!“
„Neříkej mi, co nemůžu!“ odsekla Kasumi.
Japonka vyběhla z šatny a pospíchala na ulici. Přeběhla přes silnici a vběhla do dveří
obchodu. Byl to malý krámek s minimem zboží, ale zákazníků musel mít dost, jinak by ve
městě jakým bylo Llanelli nevydržel. Kasumi počkala ve frontě, dokud na ni nepřišla řada.
Rozhlédla se po zboží a vybrala dvě lahve s čistou pramenitou vodou. Zaplatila za útratu a
pospíchala do posilovny. Parvati se zatím zabývala bušením do boxovacího pytle. Japonka si
do kouta odložila tašku, vzala z ní jednu lahev, záměrně se postavila do samého středu
posilovny otevřela ji a začala pít. Během okamžiku si vysloužila pozornost téměř všech
přítomných včetně Howarda. Ten cosi řekl muži, kterému pomáhal s činkami a přistoupil ke
Kasumi.
„Promiňte paní, ale tady se vlastní pití pít nemůže.“ Když se Kasumi dostatečně napila,
zašpuntovala lahev a otřela si ústa. Poté nahodila falešný úsměv a řekla:
„Vážně ne? Já jsem se právě napila.“
„Paní… pokud chcete pití, kupte si ho. Stojí jen necelou libru.“
„Vsadila bych se, že tu vaši vodu kupujete dost možná z toho krámu přes ulici a pak tady
navyšujete cenu, ostatně já tam tuhle lahev koupila za padesát pencí. Jsme v místě, kde lidé
běžně cedí pot a unavují se, takže pití je pro ně nezbytné a vy je ještě vykořisťujete! Nehledě
na to, že rozvoj ducha i těla je stěžejní a tak by podobné instituce měly být hrazeny státem,
stejně jako školy a knihovny! Víte, kolik stojí obyčejný rotoped? A kolik zabírá místa?! Ani lidé
z vesnice si nemohou dovolit vybavit dům posilovacími stroji, natož lidé žijící v malých
městských bytech. A dále – lidské tělo se musí zatěžovat rovnoměrně, tudíž zakoupení
jednoho stroje je k hovnu!“
„Všechno je to strašně hezké, ale tohle je moje živnost. Možná máte pravdu, ale jakmile to tu
začnu vést zadarmo, můžu se stěhovat pod most.“
„Tohle je váš problém, ne můj.“ Kasumi zírala trenérovi do očí a to až do chvíle, kdy sklopil
zrak. Přesto z něj odhodlání nevyprchalo.
„Nepijte tady!“ zdůraznil Howard a odešel se věnovat zákazníkům. Kasumi, která sice již
žizeň neměla, opět otevřela lahev a napila se. Doufala, že incident bude mít pokračování a to
se také stalo, když jeden z mužů ukázal na Kasumi a řekl:
„Jak to, že ona tu smí pít vlastní vodu?! To je nějaká protekce, nebo jak?“ Howard byl
evidentně rozčílený.
„To chcete provokovat?!“ vykřikl.
„Chci,“ odvětila s klidem Kasumi.
Dveře posilovny se rozevřely a dovnitř vešla brunetka s batohem na rameni. Howard
okamžitě opustil Kasumi, přispěchal k ženě a políbil ji na tvář. Na ostatních lidech bylo znát,
že ženu znají a že ji tu už očekávají. Prošla kolem Parvati a Kasumi do šatny a během pěti
minut byla zpátky v jasně červených kraťasech a rudé podprsence.
„Ty kozy…“ špitla tiše Parvati a sledovala jak se ženě při každém nádechu vzdouvají
ohromná kulatá ňadra. Prošla kolem Parvati aniž se na ni otočila a stoupla si do samého
středu posilovny, kde se začala protahovat. Většina ostatních veškerého snažení nechala a
sledovala tělo oné ženy. Pozornost jí evidentně dělala dobře.
„Tak jdeme na to?“ otázala se přítomných. Nadšený souhlas vystřídalo vzrušené očekávání,
když žena usedla ke stroji na posilování rukou. Nastavila si zarážkou požadované závaží a
pustila se do nepříliš namáhavé činnosti.
„Kolik myslíš, že tam má?“ ptala se Parvati. Zdálky totiž na závaží neviděla, avšak lehkost
s jakou žena zvedala zátěž ji překvapovala.
„Moc ne,“ odvětila Kasumi.
„Taky bych řekla – je to jen na efekt. Prostě další manekýna, ale podívej jak na ni všichni civí
a jak se vidí v jejím výstřihu. Ale tohle je krucinál posilovna, tady je důležitá fyzička a ne
kozy! Ať jde na přehlídkové molo!“
„Smiř se s tím, že tebe tu nikdo obdivovat nebude. Rozhodně ne na její úkor. Tím chci říct,
abys na ni přestala civět. Nemá to smysl, Jimbo už dnes asi nepřijde. Půjdeme?“
„Ne,“ odvětila Parvati, přestože fyzická námaha jí vinou nachlazení nedělala dobře.
Přistoupila k velké čince. Kasumi neviděla ráda, kterak černoška přidělavá jedno závaží za
druhým. Když s tím skončila na železu bylo téměř dvě stě kilogramů.
„Přestaň blbnout, Parvati!“
„Podívej se na ni,“ řekla černoška a ukázala na ženu, která teď zvedala jednoruční činky. Ty
měly přes deset kilogramů.“
„Kolikrát je zvedne?“ ptala se Parvati. „Čtyřikrát a dost? No, rozhodně ne tolikrát jako já, ale
podívej – všichni civí na ni. Na její zadek, na její kozy, na její břicho i na její tvář.“
„A ty se tu chceš strhat, abys upoutala pozornost?! To se ti povede, ale teprve až dorazí
sanitka.“
„Pleteš se, Kasumi. Vsadím se, že tohle Fittness Queen ještě nezažil.“ Parvati se sklonila,
uchopila činku a v souvislém pohybu ji zvedla do úrovně pasu, načež poklekla ‚nadhodila‘ si
ji a narovnala se. Lidi se na Parvati skutečně otočili a jeden z nich pronesl.
„Panečku, vy jste ale silná!“ Parvati čekala, že se obdivovatelé přesunou k ní, ovšem marně.
Prsatá žena ulehla ke stroji na posilování nohou, čímž vystavila svůj zadek a to byla jedna
z mnoha senzací, kterou si návštěvníci nemohli nechat ujít. Parvati skoro až se slzami
v očích položila činku a položila dlaně na své prsa.
„Nechtěla jsem si je dělat moc velká. Jen takové… normální.“
„Nejde jen o ně, Parvati! Pojď už pryč.“
Parvati to ale nestačilo. Zašla k hloučku lidí a pohlédla na prsatou ženu. Ta se otočila na
Parvati, prohlédla si ji a pozvedla obočí.
„Teda…“ řekla s údivem. „Nepřehnala jsi to s tím cvičením? A kdo vlastně jsi?“
„Jsem Parvati a ty?“
„Alexis, královna téhle posilovny.“
„Jo tak ty jsi ta královna! Ale tohle není přehlídkové molo! Tohle je posilovna a sem lidi chodí
kvůli fyzičce, ne kvůli tobě!“ Nikdo na to nic neřekl a Alexis se postavila před Parvati.
„Howard ti prý dovolil zde posilovat zadarmo, tak nezneužívej jeho štědrosti a važ si jí.“
„Pche! Myslíš, že sem chci chodit? Je to běžná posilovna jako každá jiná a jediné čím se
může Fitness Queen chlubit je vysportovaná panenka Barbie. Jen blázen by tady trávil čas.“
Alexis se obrátila k davu a poukázala na Parvati.
„Kdo z vás by sem rád chodil kvůli ní?“ Ticho bylo dostatečně výmluvné. „Tak vidíš, Parvati.
Sexy holka jako jsem já, člověka povzbudí a to pořádně. Kdybys zaujmula mé místo, lidé by
spíše odcházeli. Každý člověk má rád krásu a já jsem její ztělesnění na poli posiloven.
Všechno na mém těle je dokonalé. Ty jsi až za hranicí, daleko za hranicí.“
„Jsi umělá a falešná!“ zařvala Parvati.
„Jsem krásná a sexy, tak to prostě je. Můžeš se zeptat kohokoli chceš – potvrdí ti to.“
Naštvaná Parvati semkla ruku v pěst, ale Kasumi ji zadržela.
„Stojí ti za to?“ otázala se jí. „Je to jen namyšlená děvka, na které je umělé i to její chování.
To ty, Parvati, si nepotřebuješ na nic hrát, ty můžeš hrdě vystavovat své tělo, protože na to
máš, kdežto ona ne. Proč myslíš, že jde žena na plastickou operaci třeba rtů nebo koz anebo
nosu? Jednoduše proto, že se sebou není spokojená, že se sama sobě nelíbí a chce být
jiná. Ale my dvě se sebou nemáme problémy, my jsme sebevědomé a na své těla hrdé a
nepotřebujeme k tomu silikony ani obdivovatele. Jsme totiž své.“ Alexis zrudla a ukázala
prstem ven ke dveřím.
„Vypadněte!“ zařvala. Parvati přistoupila těsně před Alexis a hleděla jí do očí.
„Vlastně je mi tě líto, Alexis. Jsi jen otrokyní druhých.“ Alexis už to nevydržela a vrazila
Parvati facku. Ta jí dlaní strčila do hrudi a s lehkostí ji srazila na zem. Pak se vydala k
odchodu.
Kasumi za pomoci Parvati nasazovala do pantů dveře z kuchyně, to aby do vily nefoukalo.
Když bylo hotovo, Kasumi vyzkoušela, jestli půjdou bez obtíží zavřít i zamknout, a když se to
potvrdilo, zašla do vily.
„Pojedeš teď na Black Mirror?“ zeptala se Japonka Parvati.
„Nemám tu s tebou ještě zůstat?“
„Byla bych radši, kdybys byla Sakuře k ruce.“
„Chápu. Ale vyřídíš Shaiře ještě jednou mé díky, že ano?“
„Určitě. Parvati, už sice vidíš, ale nevypadáš mladší... Copak ti Shaira nenabízela mládí?“
„Nabízela ale já bych jednou chtěla do Nebe, jestli mi rozumíš.“
„Nerozumím.“
„No prostě...“ Parvati se odmlčela a hledala vhodná slova, aby Kasumi neurazila. „Nechci
vkročit na cestu, která končí někde v Pekle nebo kde vlastně. Už je mi jasné, že mezi námi
jsou bytosti z jiného světa, ale taková byla vlastně představa i našich předků. Nevěřím tomu,
že se musím každý den modlit a že musím dodržovat desatero, abych po smrti skončila v
Nebi, ale určitě vím, že se musím vyhnout temným silám.“
„Kdybych věřila, že Nebe existuje, možná bych se kouzlům Pekla taky vyhýbala. Ale já se
řídím rozumem, rozhodně ne vírou v něco, co nejde dokázat.“
„Jak to, že ne? I kdybys nevěřila na zázraky, když existuje Peklo, zákonitě musí být i Nebe!“
„Když myslíš...“
VII – Král Arény
„Tohle je ten zázrak?“ divila se Shaira a ukazovala na velkou zděnou budovu se zatlučenými
okny. Před garážovými vraty byla spousta odpadků, nicméně parkoviště bylo přeplněné.
„Chtěla jsem tohle místo vidět,“ odvětila Kasumi. „Hodně pro mne znamenalo, nakonec to
tady začal mít můj život smysl.“ Shaira sešla po dvou schůdcích k plechovým dveřím a
zabrala za kliku.
„Zamčeno… Každá sranda jednou skončí, Kasumi.“ Japonka se postavila před dveře.
Dvakrát do nich bouchnula pěstí a poté třikrát jemně zaklepala. Okénko na dveřích se
pootevřelo a za ním stál statný vyhazovač.
„Trochu pozdě, ne?!“ ptal se. „Zábava pomalu končí!“
„Přesto chceme dovnitř,“ odvětila Kasumi. Vyhazovač otevřel dveře, natáhl ruku a řekl:
„Vstupný, a nemyslete si, že máte slevu.“
„Vstupný?!“ divila se Kasumi. „Kdysi se za vstup neplatilo…“
„Nevím, co je kdysi, ctěná dámo, ale určitě to bude dávno. Tím spíš, že vás ani neznám.
Odkud znáte heslo?“
„Hmm, náhoda…“
„Tak náhoda… Víte, proč tu vůbec nějaké heslo máme? Protože pak sem nelezou
nezasvěcenci jako vy dvě. Běžte pryč, koťátka.“ Vyhazovač prásknul dveřmi a Shaira se
rozesmála.
„Koťátka…“ řekla démonka a opřela se rukou o stěnu. „Tak co, koťátko, vystrčíme drápky?“
„Nevrátila jsem se sem proto, abych se dívala na Arénu zvenčí,“ odvětila Kasumi a vykopla
dveře. Vyhazovač, který v malé místnůstce seděl na židli a pojídal chipsy, se zvedl a zíral na
Kasumi s otevřenými ústy. „Jdu dolů,“ odvětila Kasumi. „A nesnaž se mě zastavit!“
Vyhazovač na to nic neřekl a dokonce odhrnul ženám rudý závěs zakrývající schodiště do
suterénu. Jakmile byl vzduch čistý, popadl svoji vysílačku, zmáčkl tlačítko a řekl:
„Kulape, máme návštěvu. Do haly jde nějaká nová, co nám vyrvala dveře. Táhne sem!“
„Dobrý,“ ozvalo se z vysílačky. „Současná šampionka se právě váli v kaluži vlastní krve.
Třeba máme náhradu.“
Kasumi a Shaira přišly dlouhou rovnou chodbou do obrovského sálu, kde byl dav lidí. Ti
nadšeně pokřikovali a sledovali probíhající zápas uprostřed velké klece. Její vidina Kasumi
zaskočila.
„Copak?“ divila se Shaira, která poznala, že s Kasumi něco je. „Jako bys viděla smrtku…“
„Býval tu ring s napnutými lany, ne klec.“
„Změna je život… a z klece se blbě utíká.“ O tom Kasumi věděla své. Z klece se k jejím uším
dostal hrozivý řev, který snadno překřičel diváky. Ženy se propletly davem aby viděly, co se
děje v kleci. Na čtyřech tu klečela na první pohled značně urostlá žena. Po tváři jí stékala
krev i slzy. Nad ní stál ohromný téměř dvoumetrový obr, jež na rozdíl od ženy vůbec neměl
Asijské rysy. Měl ruce zvednuté nad hlavou, zakloněnou hlavu a řval jako rozzuřený medvěd.
Jeho tělo bylo holé až na bederní roušku, což ovšem v Aréně nebylo ničím zvláštní. Muž
semknul obě ruce v pěst a vší silou udeřil ženu do zad. Ta klesla na zem. Zvednul ji ze země,
a když si ověřil, že ještě dýchá, pozvedl ji až nad hlavu a poté s ní mrštil o mříže klece,
jakoby byla pouhou hadrovou panenkou. Muž se začal radovat a bušil pěstmi do hrudi
pokryté obrovskou vytetovanou lebkou. Klec se pomalu začala zvedat, neboť souboj byl u
konce.
„Z toho si vem ponaučení,“ řekla Shaira a mírně šťouchla do Kasumi.
„A jaké? To, že se člověk neliší od zvířete?“
„Ne, to že ani tak statná žena jako je támhleta, co ji teď nesou nohama napřed, nemůže čelit
takovému zvířeti. Ten zápas musel být od začátku jasný. Být tím mužem, spíš bych se
styděla.“ K zápasníkovi vyběhl prošedivělý muž, jež mu nesahal ani po ramena. V rukou měl
připravený mikrofon a už do něj volal:
„Král Arény zůstává nepřemožen! Naše šampionka, nejlepší bojovnice ze všech, neměla
proti učiněné legendě žádnou šanci. Nepřemožitelný, to je přízvisko hodné tohoto obra.“
Žádný mohutný potlesk se však nekonal, spíše se davem rozléhalo bučení a pískání, které
zápasník ukončil tím, že odešel do zákulisí. Ještě předtím mu však vzteky zrudla jeho
dokonale vyholená hlava.
„Paradox…“ pronesla Shaira. „všichni přítomní museli očekávat, jak to skončí a přesto svůj
nesouhlas projevují až nyní. Mohli to prase vypískat a určitě ho tak znervóznit už během
boje. Mohli dát ženě šanci, ale místo toho s naději doufali, že se stane zázrak a ta žena
odtamtud odejde živá. Ale přesto, i když jsou z výsledku boje zklamaní, má to své plus jejich peněženky určitě o nic nepřišly, protože kdo si vsadí na předem prohraného koně?“
„Myslíš, že nutně musela prohrát?“
Shaira odvedla Kasumi k rohu sálu, kde byl prostorný bar. Ženy usedly na sedátka úplně u
zdi, Shaira objednala pro sebe gin a pro Kasumi minerálku, načež pokračovala v rozhovoru.
„Jistě, že musela prohrát. Neposuzuj podle mě nebo podle sebe. Já nejsem člověk a ty máš
pás. Kdybys ho neměla, ten chlápek by ti věnoval stejnou masáž pěstmi jako té ženě.
Neporazila bys ho ani ve snu.“ Kasumi na to nic neřekla, ale dobrou náladu rozhodně
neměla. Shaira se rozhlédla okolo a všimla si, že ač už je po boji, mnoho diváků se
k odchodu nemá a raději zevrubně probírají se svými přáteli celý souboj, nebo spíše jatka.
„Jsi spokojená z návratu do těchto míst?“
„Ani ne,“ odvětila Kasumi. „Je to zajímavé, ale nic víc.“ Japonka stále nemohla z mysli vyhnat
to, co viděla v kleci. Shaiře to neuniklo.
„No tak, Kasumi… Jestli chceš, můžeme si na to hovado někde počíhat. Můžeš tu ženu
pomstít.“
„Myslíš, že o to mi jde?! Je to cizí žena a je mi jedno, jestli žije nebo ne. Mě se jen nelíbí ta
šou, která se z toho dělá. Neporazitelný král Arény, který utloukl ženu…“ Kasumi se otočila
za sebe a všimla si, že k ní přichází vyhazovač a muž, jež promlouval k divákům.
„To je ona?“ zeptal se a ukázal na Kasumi.
„Ano,“ odvětil vyhazovač.
„Výborně, běžte zpátky ke vstupním dveřím.“
„K jakým dveřím?“ odvětil vyhazovač, ale přesto odešel.
Muž si přisedl vedle Kasumi a představil se.
„Zdravím dámy, já jsem Kulap a…“ muž se až teď pozorně zadíval na Kasumin obličej a
nevěřil vlastním očím. „Buď vidím ducha,“ řekl, „nebo máme tu čest mezi zdmi Arény přivítat
šampionku.“
„Jsem Kasumi Sato, takže trefa - známe se. Termín šampion tady už ale asi neznamená
bojovník s největším počtem vyhraných zápasů.“
„Ehm,… pokud si dobře vzpomínám, vyhrála jste tu asi patnáct bojů a…“
„Osmnáct vítězství! A dvě porážky.“
„Ta žena, kterou jste zřejmě viděla, zvítězila jen dvanáctkrát a ano, byla šampionkou. Vaše
číslo je pro obyčejné smrtelnice nedosažitelné, ovšem náš Král Arény je naprosto
nezastavitelný a brzy ho čeká devatenáctý souboj. Jinými slovy, jste na tom z hlediska výher
stejně. A on navíc vede – nikdy neprohrál.“
„Co není, může být,“ dodala Kasumi s úsměvem. „A dnes už mezi muži a ženami nejsou
rozdíly? Za mých časů to bylo oddělené a já byla jediná, kdo si troufnul na muže a to jen na
ty, u kterých jsem si věřila.“
„Souboj těch nejlepších si diváci přáli vidět. Připlatili…“
„A ta žena o to stála?“
„Ehm, poslyšte, Kasumi, kam směřujete?“
„Na tom už nesejde. Myslím, že ta gorila se tou vámi zmanipulovanou krávou příliš
neunavila, takže ji běžte zavolat a řekněte ji, že souboj těch nejlepších teprve bude.“ Zatímco
Kulap vytřeštil oči, Shaira chytila Kasumi za paži.
„Co blbneš?!“ vykřikla.
„Pohlídáš mi můj pás?“ odvětila Kasumi. Shaiřino čelo polil ledový pot a ona zbledla jako
stěna.
„To nemůžeš!“ vykřikla.
„Víš, co nemám ráda, Shairo? Když mi někdo říká, co nemůžu. Ty jsi s tím začala – prý, že
takovou bestii ani ve snu neporazím. Tak uvidíme.“ Kasumi vstala a odešla do chodby. Na
jejím konci byla vždy místnost, kde se zápasníci připravovali a nejinak tomu bylo i dnes.
Kasumi sledovala urostlého muže, kterak na sebe navléká civilní oblečení.
„Čau,“ pozdravila Kasumi. „Zase se svleč a naklusej do haly. Za hodinu jsem tam a pak si
dáme jednu společnou… klec.“ Muž si prohrábl svoji dlouhou bradku a udiveně sledoval
Kasumi.
„Kulapovy fóry mě neberou. Zmiz, děvko.“ Kasumi si z toho nic nedělala a zkontrolovala,
jestli jsou na stolku oleje. Představa být kluzká jako had ji vyhovovala. Vzadu u stolu večeřel
starý muž s bělavými vlasy. Kasumi ho znala – byl to člověk, který vždy připravoval bojovníky
pro ring. A protože Kasumi věděla, že souboj nerozhodne jen její síla a mrštnost, byla
ochotná se snížit k činům, které zde před lety nikdy neprovedla. V první řadě však bylo
nutné, aby Král Arény odešel.
„Frajere!“ oslovila zápasníka Kasumi a vzpomněla si na mluvu své sestry, „nevím, jestli ti to
už někdo řekl, ale tady v Aréně jsem před lety zápasila. Byla jsem tady ta nejlepší a teď se
sem vrátím a na postu borce číslo jedna smrdí opice odněkud ze západu. Tohle jsou ale
kurva Thajský zápasy, tak co tu má co dělat hovado kdoví odkud?! Seber se a táhni k čertu,
beztak jen špiníš můj titul!“ Král Arény vstal a postavil se proti Kasumi. Pak do Japonky strčil
a ta skončila až na zemi.
„Vždycky jsem tvrdil, že děvky a chlast nejdou dohromady. Běž na vzduch a zkus vystřízlivět.
Bojovat s tebou nebudu! Král, kterého jeho poddaní nemilují, není král.“ Muž se vydal
k odchodu, nicméně to Kasumi nestačilo.
„A co král, který je strachy posraný z holky?! To je Král?!“ Muž třískl pěstí do stolu tak silně,
až všechny lahvičky s oleji poskočily.
„Máš to mít, děvko! Jdu to domluvit s Kulapem a ty si zatím sežeň štafle.“ Kasumi se jen
usmívala. Starý muž v koutě zatleskal a vstal od svého stolku.
„Vždycky jste byla šílená, Kasumi. A vaše šílenství stálo druhé život. Taky jste byla vždycky
vychytralá a ta vychytralost vás drží při životě. Vím, že v hlavě se vám honí plán. Zatímco jiní
by tohle považovali za sebevraždu, vy na smrt nejdete.“
„Možná ano, možná ne, Nirane. Je to zvláštní, protože to, co se chystám udělat, je zbytečný
hazard se životem. Od chvíle, kdy jsem odsud odešla, jsem se zařekla, že už nikdy nic
podobného neudělám.“
„Sbíráte zkušenosti, Kasumi. A někdy ty zkušenosti vyžadují riziko. Neříkejte, že vaše
zápasení zde vám nic dobrého nepřineslo.“
„Hmm, asi máte pravdu. Zkušenost to určitě bude… když přežiju.“ Kasumi si sundala
oblečení a k Niranově zděšení i spodní prádlo. „Tohle je ten plán. Jak to zvíře zareaguje na
nahou ženu? Stejně jako na oblečenou určitě ne.“ Niran se usmál a přistoupil ke Kasumi. Do
místnosti vtrhla Shaira.
„Tak ty to myslíš vážně a…“ démonka si až teď všimla, že je Kasumi nahá, „a… ehh…“
„Nemáš, co říct, Shairo? Nirane, nechte nás tu o samotě.“ Muž odešel a Shaira si začala
zblízka prohlížet Kasumi.
„Ani nejsi ve formě!“ zdůraznila Shaira.
„Formu mám dostatečnou.“
„Před pár dny tě šíleně ztloukli!“
„A díky tobě už zase stojím na nohou.“
„Jsi oplácaná a…“
„I tlustí vyhrávají bitvy.“
„Aby zabavili diváky, přistavili mu činky. Mají asi dvě stě kilogramů a on je tam zvedá až nad
hlavu!“
„Je to debil - unaví se.“
„V hale je vzruch a lidi podávají sázky. Na něj!“
„Bojují diváci nebo já?!“
„Víš vůbec, jaký je na tebe kurz?!“
„Alespoň máš šanci pořádně vydělat.“
„Já ale nevsadila na tebe!“ Kasumi se déle nezdržovala a zašla za plentu, kde byla místnost
s posilovacími stroji. Potřebovala se rozcvičit a rozehřát. Během cvičení Shaiře položila
nepříjemnou otázku:
„Máš spoustu peněz, takže zbohatnout nepotřebuješ. Proč tedy sázíš na cizího chlapa a ne
na kamarádku?“
„Proto, aby sis uvědomila, že ani já v tebe nevěřím. Nejsi ve formě, a i kdybys byla, tak to
budou jatka! Ten chlap má svaly ze železa, jeho tělo váží přes metrák a možná není zrovna
mrštný, ale když tě jednou jedenkrát praští, na nohou se neudržíš. Vstaneš potom? A pokud
ano, bude to dost rychle? Když tě chytí, utluče tě, aniž by tě musel pustit na zem. Jakmile za
tebou zaklapne klec, jsi mrtvá.“
„Támhle na stole jsou misky na olej. Zatím mi ho připrav. Budu se lesknout jako křišťál.“
„Pověz mi jedno, Kasumi – jak ho chceš porazit? To mu budeš do tváře stříkat mlíko?“
„Už týdny ho ani nemám, ale byl to dobrý vtip. Sakuře by se líbil.“
„Nezlehčuj to – jdeš na smrt. Vezmi si aspoň ten pás!“
„Shairo!“ otočila se Kasumi na démonku. „Copak neznáš význam slova férový souboj? Já ho
vyzvala a budu bojovat čestně. Kdyby on vyzval mě a já souhlasila, zase bych bojovala
čestně, tudíž bez pásu, ovšem kdyby mne jen tak napadl, bylo by to jiné.“
„Nevážíš si života, Kasumi! A přitom bys měla!“
„Já vím, že riskuji. Ale ne zas tak moc.“
Po necelých čtyřiceti minutách už diváci netrpělivě čekali na dle Kulapových slov: 'Zápas
desetiletí.' Když Kasumi procházela davem, diváci ztichli, neboť nikdo nečekal, že bude zcela
bez oblečení. Díky oleji byla opravdu hodně kluzká a též jí vynikaly veškeré křivky jejího těla.
Stanula v ringu proti Králi Arény a to dost blízko – aby na něj hned dosáhla. Kulap do
mikrofonu zakřičel:
„Nepřemožitelná šampionka Kasumi se vrátila, aby ukázala, kdo je tady pánem. Tahle
ocelová žena, tahle nezkrotná dračice je legendou mezi bojovníky Arény a určitě si na ni
spousta z vás pamatuje. Teď stojí proti nejlepšímu muži a necítí strach! Ani jeho náznak,
zkrátka nic. Až se do sebe šelmy zakousnou, bude to ten nejdelší a nebrutálnější zápas, jaký
Aréna viděla! Připravte se dámy a pánové, souboj, který se zapíše do dějin naší Arény se
blíží.“ Klec se začala pomalu spouštět a Kasumin nečitelný výraz ve tváři jakoby zkameněl.
Byla v naprostém klidu a svojí dokonalou soustředěností a silou se připravovala na úder,
který drtí kosti i cihly na kusy. Jen zlomek lidí dokáže využívat fyzickou i psychickou sílu těla
tak brutálním způsobem jako Kasumi. Muž proti ní dýchal zhluboka, zíral jí na lesknoucí se
prsa a čekal na signál, kdy souboj započne. Shaira se musela přemáhat, aby vydržela
sledovat blížící se jatka. Zazněl gong a Kasumi v mžiku provedla roznožku a ‚sjela‘ skoro až
k zemi. Vztekle zařvala a přitom vrazila pěst zespodu do obrových varlat. Muž zaklonil hlavu,
zařval bolestí na celý sál a chytil se za bolavé místo. To už Kasumi stála a vystřelila druhou
pěst do mužova krku. V mžiku udeřila znovu a ještě jednou. Při poslední ráně se ozvalo
sotva slyšitelné křupnutí, z mužových úst vystříkla krev a Kasumi uhnula jeho padajícímu
tělu. Zřítil se na podlahu a nastalo naprosté ticho. Jen porouchaná zářivka u stropu tiše
vrčela. Kasumi se rozhlížela po lidech a sledovala jejich výrazy ve tváři. Náhle jeden z nich
vykřikl:
„Vstaň!“ Kasumi pohlédla na Krále Arény, jehož oči se ani nehnuly a pokrčila rameny.
Venku byla již tma, když Kasumi a Shaira vycházely z Arény. Světla pouličních lamp
osvětlovala okolí bývalé tovární haly dostatečně. Venku lidé nasedali do aut nebo na jízdní
kola a mířili do města ke svým domovům.
„Promiňte,“ oslovil ženy Kulap, který vyběhl z Arény. „Kasumi, máte chvilku?“
„Řeknu vám to hned – ne, nevrátím se sem.“
„O to mi ani nejde, nicméně pozítří se právě zde koná turnaj. Obrovský turnaj, kde se sejdou
desítky lidí z celé Asie!“
„No a co?“ vyštěkla rozčílená Kasumi. „Mám se z toho posrat?!“
„Na rozdíl od jiných světadílů, kde se tyhle megaturnaje pořádají, je v Asii obrovská
konkurence, ale vy možná můžete uspět.“
„Seru vám na turnaj! Nejsem nějaká podělaná atrakce!“
„Ale… ale vítěz turnaje se utká s těmi nejlepšími z nejlepších. Je to vůbec poprvé, co pan
Imran pořádá něco tak velkolepého! Přál bych si jenom být na finále na Boninských
ostrovech a vidět světovou špičku. Vy ale máte na to se tam dostat jako účastnice turnaje!“
„Kolikrát vám mám říct, že na to seru?! Vyřiďte Imranovi, že se bude muset obejít beze mě.“
Kulap se svěšenou hlavou odkráčel zpátky do budovy. Bylo znát, že by si přál, aby Kasumi
uspěla. Ona však měla svých starostí dost.
Ženy došly k autu, Shaira otevřela dveře a opřela se o kapotu.
„My nejedeme?“ divila se Kasumi.
„Kasumi, víš vůbec, kdo je Imran?“ Kasumi si dala ruce v bok a rozkročila se.
„Tak povídej…“
„Velký mecenáš umění a jeden z nejbohatších lidí světa. Doma v Emirátech vlastní celou
řadu hotelů, které pomalu expandují do Evropských metropolí. Je to sběratel umění a
kuriozit. Jeho další vášní jsou řádně krvavé turnaje, ale o tom se veřejně nemluví. Pro
spoustu lidí by byla ohromná čest, kdyby se mohli s Imranem osobně setkat a to při turnajích
možné je.“
„Asi mě dost dobře neznáš. I kdyby měl prdel ze zlata, já na něj kašlu.“
„Jen si říkám, že bys ten turnaj mohla zvážit a to hlavně kvůli sobě. Tentokrát se Imran ElAmin překonal - rozhodl se zjistit, ze kterého světadílu pocházejí ti nejlepší bojovníci. Svět
pomyslně rozdělil do osmi částí, to aby bylo celkem osm finalistů a mohl na závěr vzniknout
jednoduchý pavouk. Máme tu jižní a severní Ameriku, Evropu, Afriku, Austrálii, Oceánii, Čínu
a zbytek Asie. Už proběhla celá řada turnajů a finalisté jsou pomalu vybraní. Jihoamerické
klání vyhrál jakýsi Brazilec s Capoeirou, v Severní Americe zase uspěl wrestler, který má
díky úrazu mozku skřípnuté nervy a nevnímá bolest. V Africe vyhrál…“
„To stačí! Byla bych tam jak pěst na oko a navíc bych jela spráskaná domů, obzvláště proti
lidem co ovládají východoasijská bojová umění. Nehledě na to, že mám Britské občanství.“
„Dalo by se to obhájit tím, že pocházíš z Japonska. Navíc není pravda, že ženy neuspěly.
Australské klání vyhrála jakási bohatá holka. Zase je ale pravda, že ty její souboje byly
podivné. V semifinále se její soupeř takřka bezdůvodně vzdal a finalista, který s ní měl
zápasit o titul, pár hodin před bitvou zemřel na zástavu srdce.“
„Úžasný… vyřiď Imranovi ať uspořádá ten samý turnaj jen pro ženy. Respektive jen pro ty
ženy, kterými jimi jsou od narození. Pak bych o tom možná uvažovala.“
„Ještě jsem ti neřekla všechno. Evropské klání také vyhrála žena a schválně, jestli uhodneš
která.“ Kasumi se zarazila a řekla.
„Takže Helga má být ve finále?! Kdy že se koná?“
„Za pár dnů, ale stihnete to, jestli jde o tohle. Právě na Evropském klání jsem si Helgu
vyhlédla. Přišlo mi divné, že žena drtí kosti nepřátel jako by byly z papírů. Někteří mrštní
bojovníci ji zasypávali spoustou ran, snažili se jí vykloubit rameno nebo něco takového, ale
ona byla jako tank. Taky tam dostala přezdívku Panzer Helga.“
„Byl to podvod!“ rozčílila se Kasumi.
„Ano a ne. Ty můžeš svůj pás sundat, když chceš zápasit zcela vyrovnaně, ale ona se
Azazelových kouzel nezbaví. Je to stejné jako ten wrestler - náhoda mu pomohla vyhrát.
Navíc Helze její síla připadá normální.“
„Je k nezastavení a přesto nemá pocit, že něco nehraje?! To je tak blbá?!“
„A jak! Pokud se z expedice vrátí živá, k čemuž snad nedojde, stejně skončí špatně. Netají
se tím, že chce za rok do Sydney, kde bude pro ženy poprvé zavedena soutěž ve vzpírání.
Ve státních soutěžích se Helga krotí, aby to naplno rozbalila až tam. Co myslíš, jak bude
světu připadat žena, která ve vzpírání uzvedne celé tuny?! Jestli to zajde tak daleko, vezme
si ji třeba CIA. Stane se laboratorní krysou a nakonec ji rozpitvají, aby zjistili, kde se bere ta
síla. Její chvíle slávy na Olympiádě bude tím, co ji zničí. A teď se dostáváme k moudru, které
si zapiš za uši.“
„Ušetři mě toho!“ odfrkla si Kasumi a usedla do vozu.
„Kdepak,“ pronesla Shaira, když sedala za volant. „musíš vědět, že ti nejlepší, ti co se
vymykají, se nezviditelňují. Zůstávají ve stínu a svoji moc si pečlivě střeží.“
„Zavez mě do hotelu a udělej pro mě něco – po celou cestu mlč.“
Když byla Kasumi v drahém čtyřhvězdičkovém Bangkogském hotelu, zaklepala na dveře od
Shaiřina pokoje. Démonka otevřela a vpustila Kasumi do přepychového pokoje s rádiem,
televizí, čistou postelí i ozdobnými lustry u stropu. Jejich světlo jasně rozzářilo celou
místnost.
„Dobře, že jsi přišla, Kasumi. Nechala jsem si na pokoj přinést dezert pro Královnu Arény.“
Shaira z malé kuchyňky přinesla tác, na němž byl talíř plný palačinek s horkým ovocem.
„Není to nic stylového, ale tohle je hotel pro turisty.“
„Nevěřila jsi mi. Ani trochu ne!“
„Každý se může splést.“ Kasumi na to nic neřekla, usedla ke stolu a pustila se do jídla. Na
sladké nikdy moc nebyla, ale nechtěla Shairu odmítnout. Ta si mezitím sedla na postel a
opřela se hlavou o zeď, respektive o polštář.
„Mám ráda dobré souboje a ten tvůj byl perfektní, na to, že jsi člověk. Tam v Aréně, když ses
převlékala, jsem byla za lidmi, co zajišťovali techniku a vyptávala jsem se jich na záznam
z kamer. Brzy ráno se tam mám stavit a dostanu pětiminutový snímek o tom, jak jsi bojovala
s obrem, z čehož samotný boj nemá ani desetinu celkové stopáže, ale přišlo mi blbé jim platit
plnou sumu za deset vteřin boje. Stejně, útok na jeho koule… nebyla to rána pod pás?“
„V boji na život a na smrt neexistuje rána pod pás. Budeš se mi smát, ale rána do koulí
nebylo jediné, čím jsem ho plánovala vyřadit, aby si nechránil krk. Měl volné ohebné
kraťasy…“
„No a?“
„A zuby jsou také silnou zbraní…“
„No a?“
„A mé nahé tělo ho vzrušilo.“
„No a? Ne… počkej, to nemyslíš vážně, že ne?“
„Jak jsem řekla – v boji na život a na smrt neexistuje rána pod pás. Co je moudrého na tom
mít zábrany, když skončíš bradou vzhůru?“
„Změňme téma, ať ti nekazím chuť k jídlu.“
„Dobře… Co takhle prozradit mi svůj plán. Co uděláš lidstvu?“
„Eh… měla jsem si ty palačinky objednat taky. Podívej, je nemožné hromadně hubit lidstvo
konvenčními zbraněmi. Proto už desítky let mí vědci vytvářejí zbraň biologického ražení.
Původní plán bylo vytvořit velkou nádobu s bombou, kterou vypustíme v dané lokalitě a jejíž
plyn se začne šířit vzduchem, až zamoří v koncentrované, avšak nadále účinné formě celou
planetu.“
„A? Něco se posralo?“
„Nejdůležitější byla selekce a tu jsem si vzala na starost já. Nechtěla jsem, aby se selekce
zvrhla v genocidu, avšak nepřišla jsem na jediný způsob, jak vše provézt rovnoměrně. Příčí
se mi vyhubit celé kultury, a proto nezbývá než vytvořit mnohem více malých bombiček a ty
umístit v největších světových metropolích a rovněž v oblastech s největší hustotou
zalidnění. Oblak plynu zasáhne města, jejich periferie a blízké okolí, avšak nerozšíří se dál.“
„Takže ušetříš venkov… Kolik lidí zahyne?“
„Zhruba třetina.“
„Dvě miliardy…“
„Zasáhnu tak ty nejmocnější – politiky, církevní hodnostáře, majitele firem i hlavy států.
Naruším politickou stabilitu ve většině států světa a zbavím největší vykořisťovatelské
korporace jejich vedení. Nastolím ve světě nový a lepší řád. Zároveň zamezím velkým a
neustálých válek chtivým státům, aby válčily. Takové Spojené státy, které vedou od svého
založení války takřka bez přestávek, budou najednou bez velení a vojska pěkně v prdeli a
snad je to naučí držet se zpátky alespoň na pár desítek let. To samé čeká Rusko, Čínu,
Německo, Británii, Francii a další přehnaně aktivní země, které kradou jiným jejich kulturu a
bohatství. Pro lidnaté státy jako je Čína, Indie, USA nebo třeba Japonsko to bude zlé
z hlediska velice brutálního poklesu obyvatel a…“ Kasumi při zmínce o Japonsku, položila
příbor a prudce vstala ze židle.
„Tohle ne! To neuděláš! Japonsko má na své malé území značnou hustotu zalidnění. Ty tvoje
bombičky ho smetou téměř celé, stejně jako některé evropské státečky a všechny městské
státy. Tomu ty říkáš selekce?!“
„A co chceš jako dělat?! Původní plán byla tvorba plynu, který by se vázal na krevní skupiny,
jenomže zatímco na západě převládá A tak na východ zase roste skupina B a dál tu máme
různé drobné enklávy, kde drtivě převládá pouze jedna skupina. Bombičky jsou nejlepší
možnost, věř mi.“
„Ne, to tedy nejsou! To, co plánuješ, má spoustu proměnných a celkovou situaci to může
ještě zhoršit. Netvrdím, že je to možnost dobrá, ale nejlepší možností je, že zemře každý třetí
a to celoplošně.“
„Ty seš dobrá… a jak to jako zařídit?! Copak jsem Pánbůh?“
„Máš k němu blíž než kdokoli jiný.“
„Co když vypustím ty státy, ke kterým máš blízký vztah? Pak nebudeš protestovat?“
„Chci od toho, co děláš, mít ruce pryč. Nesnažím se hrát si na Boha, ale ano – nebudu ti
v tom bránit, když to neohrozí mě, mé blízké, a to, k čemu mám kladný vztah.“
„Prostě vynechám Japonsko, Thajsko, Británii a…“
„Proč Británii? Myslíš, že k té zemi něco cítím?! Je mi z ní zle! Ta horečná snaha umlčet lidi a
vnutit jim myšlenku, že všechno, co vláda udělá je pro ně to nejlepší… To nemluvím o
nekonečných masážích ze strany médií, obchodníků, politiků,… V silně kapitalistické zemi,
které vládne pochybný náznak demokracie má pro většinu lidí člověk menší cenu než jeho
peněženka. Většina zemí roste, co do počtu obyvatel, ale nejde je nazývat ničím jiným než
ohradou pro dobytek, Británie není jiná. Rozdíly v majetku se neustále zvětšují, přičemž
chudí chudnou, bohatí bohatnou a střední vrstva se zmenšuje. I pro někoho jako jsem já,
není snadné se oprostit od těch vnucovaných lží a pokroucených pravd, které číhají na
každém rohu. I tak jsem schopna ignorovat mnohé, na rozdíl od mé sestry, která masáží
pomalu podléhá. Mezi tisícemi zbytečnosti se zjevují věci, jež se mě týkají. Co mě za
poslední dobu nasralo nejvíc, je skutečnost, že se otevírají hranice a do Británie se stěhuje
muslimská komunita. Multikulturní žvásty na mě ale neúčinkují tak, jako na ten dobytek okolo
a v přívalu muslimů nevidím víc než nutnost dávat na sebe čím dál větší pozor. Nemůžeš dát
vedle sebe dvě různé kultury s odlišným náboženstvím a pohledem na každodenní život a
myslet si, že se budou tolerovat! Buď jedna z nich přijme pravdu druhé, nebo dojde k
rozbrojům. Vedle muslima, pro nějž má žena hodnotu pouhé věci, se nikdo nemůže cítit
v bezpečí! Je pravda, že ve východní Asii je rovněž značný rozdíl mezi mužem a ženou,
avšak není to tak propastné – žena je považována za normálního člověka a má svá práva,
přirozeně. A schopná žena si dokáže vybudovat postavení a uznání, ovšem ne mezi
muslimy. Ne mezi fanatickými bestiemi bez špetky tolerance, které každý den tlučou hlavou
do země a myslí si, že nějaký zasraný Alláh se z nich posere! Islám... existuje větší
svinstvo?!“
„Na prvopočátku byla žena vážená a velmi důležitá, ostatně to ona byla matkou – v jejím
lůně se rodil nový život. Náboženství jako bylo křesťanství, či islám udělalo z ženy
podřadného otroka, který zdaleka nemá takovou svobodu a volnost jako muž. Vezmi si třeba
Adama a Evu... Už jen podrobnosti jejich stvoření mluví za vše. Z ženy se stala otrokyně víry
i společnosti na úkor muže. Mohla bych to nazvat mužským šovinismem dohnaným do
extrému...“
„Anebo prostou touhou po moci na úkor druhých.“
„O tom přece moc je, Kasumi,“ smála se Shaira. „Moc musí být na úkor druhého, jinak to
není moc.“
„Ale tohle se teď hromadně přenáší do Evropy – představa o tom, že žena je kus hadru. Je
to pár let, co anglikánská církev umožnila, aby se ženy stávali kněžími. Víš, jaká byla reakce
tisíců věřících? Přešli pod katolickou církev! Jsme na pokraji nového tisíciletí a miliony lidí na
celém světě mají stále za to, že žena je něco podřadného! Dva tisíce let a co se změnilo?!
Nevydržím žít v Británii dlouho, to vím jistě!“
„Fajn, a kam půjdeš potom? Do Thajska?“
„Možná ano, ale Thajsko také není tím, co bývalo! Roste tady kriminalita a vliv světových
velmocí. Možná zavítám do Tichomoří nebo na Island. V izolované zemi, kde je mizivá
kriminalita bych se cítila bezpečně. Navíc Island zůstane stranou i případným válkám, které
se blíží. Měla jsi pravdu, když jsi před rokem říkala, že je jen otázkou času než se USA a
jejich nohsledi včetně celého 'slavného' NATO zaměří na další stát, ze kterého by mohly
vytřískat suroviny a ukázat světu svoji vojenskou moc. Co přijde po Jugoslávii a nekonečném
'humanitárním' bombardování? Zase Afghánistán a Irák nebo pro změnu něco nového? Heh
a co nového, vždyť zkurvená Amerika se v minulosti srala snad do všeho a srala se i do nás!
Ještě v polovině devatenáctého století jsme byli izolovanou zemí, která odmítala cizince a
díky tomu si udržela svoji jedinečnou kulturu. Pak přišly Spojené státy, pohrozily vojenskou
silou a skončilo to nejen řadou pro ně výhodných smluv a obchodních dohod, ale i celkovou
reformou. O časech samurajů si dnes můžeš nechat leda tak zdát.“
„Hádám, že to období by jsi milovala...“
„Záleží na tom, kde bych byla a v jakém postavení. Čest není o tom nalehnout na svůj meč,
když ti to někdo přikáže. Ačkoli, pokud je to výsledek porušení přísahy... pak už ti ztracenou
čest nevrátí nic, snad jedině ta smrt. Byla to doba, která jako každá jiná měla své chyby, ale
mnoha lidem tehdy velila jejich čest a smysl pro povinnost, ne chamtivost bez jakýchkoli
zábran. USA nás prostě využili, zničili a začali vykořisťovat, což se dodnes děje v řadě jiných
zemí. Využití síly je na denním pořádku a tak lidé umírají, aby se bohatí mohli nakrmit
majetkem jiných. Nechci žít v nějaké zemi v době, kdy na ni ukáže západ prstem a otevře
svou nenažranou tlamu. Na rozdíl od těch nevinných chudáků, kteří skončí pod drnem vinou
západních ‚humanitárních akcí‘ a ‚bojů za svobodu a lidská práva,‘ já si mohu vybírat. Mojí
výhodou je, že mám spoustu peněz. Prakticky si můžu zajistit klidný život kdekoli, avšak ne
všude to bude život bezpečný.“
„A co návrat do Japonska? Máš peníze – máš vliv. Podle mě ti zase takové nebezpečí
nehrozí, když si dáš pozor.“
„Mám tu zemi ráda, ale riziko je stále příliš vysoké. A navíc – co je dnes Japonsko? Jen další
řiťolezec západu jako Jižní Korea. To, čím jsme byli je dávno pryč. A už toho nechme. Chci to
dojíst a jít do postele. Ráno jedeme na jih.“
Cesta do Bang Lamungu byla dlouhá, avšak Kasumi se krajina plná jasně zelených kopců a
čistých průzračných řek moc líbila. Z Bang Lamungu ženy pokračovaly do vesnice pár mil
odtud. Pronajatý džíp zaparkovaly u cesty a vstoupily do vesnice. Ta byla z velké části
vylidněná. Na opačné straně vesnice byla hluboká bahnitá jáma, v níž dva muži sváděli
souboj pro pobavení ostatních. Muži na sobě měli jen kraťasy a ruce ovázané obvazy, to
kvůli omezení zranění kloubů. Mnoho vesničanů, včetně žen a dětí stáli okolo a s napětím
sledovali utkání. Kasumi a Shaira se propletly davem a pohlédly na ring.
„Aréna pro chudé…“ pronesla Shaira. „Co, Kasumi, nechceš i tady vybojovat titul
šampionky? Na rozdíl od Arény je tu spousta bahna ty máš na zápasy v bahně to správné
pohlaví.“
„Myslím, že na tyhle bych nemusela vymýšlet žádné složité taktiky. I obyčejné rvaní bez
sebemenších technik bojových umění by stačilo. Tohle jsou jen lidé, kteří to považují za
zábavu, za odreagování od běžného života plného práce. Když tohle skončí vážným
zraněním nebo dokonce smrtí, bude to pro všechny šok a hrozná tragédie, ne senzace jako
pro lidi z Arény. Do jisté míry mi jsou ti lidé sympatičtí, aniž bych je znala.“ Kasumi přistoupila
k jednomu z fandících vesničanů. „Promiňte, mohu…“
„Nevidíte, že nemám čas! Běžte si po svých.“ Kasumi vybrala jiného. Muže, jež jak se zdálo,
nedával přílišný pozor na průběh boje.
„Můžu se zeptat…“
„Jó!“ vykřikl z ničeho nic muž. „Jen do něj, chlape!“ Kasumi si všimla, že jeden z bojovníků
padl čelem do bahna. Druhý ve vší slušnosti čekal, až se sebere a otře si tvář. Kasumi
tentokrát oslovila ženu. Doufala, že zápas pro ni nebude tak důležitý, aby nemohla
odpovědět na prostou otázku.
„Nezlobte se, že ruším, ale potřebovala bych…“
„No tak, nerušte mě! Můj kluk vyhrává.“ Kasumi toho už měla plné zuby. Seskočila do jámy a
zařvala z plných plic.
„Kde je Kamon Sato?! Jsem jeho dcera!“ Bojovníci přestali zápasit, diváci ztichli a ozýval se
jen šum listů stromů. Pak se začal kdosi prodírat davem. Ten ustupoval před
pětapadesátiletým mužem s mnoha šedinami. Stanul na okraji jámy, zarazil se, vytřeštil oči,
roztáhl ruce v objetí a seskočil dolů, kde uklouznul po blátě a spadl na zem. Kasumi se
neobtěžovala s pomocí a stála dál nehnutá jako socha z ledu. Její otec se zvednul a Kasumi
objal. Stejně jako před rokem tak i nyní ho setkání s dcerou přinutilo ronit slzy. „Pusť mě!“
vykřikla Kasumi a odstrčila ho od sebe.
„To je moje holčička!“ křičel na všechny přítomné Kamon. „Já jsem jí v minulosti strašlivě
ublížil, ale miluju ji celým svým srdcem a teď se za mnou přijela podívat. Má mě ráda,
dceruška moje! Podívejte, jak je krásná a… a jak vypadá mladě! A jak pevně drží tělo! Sluší ti
to, holčičko.“
„Už jsi s tou komedií skončil?!“ vykřikla Kasumi a obešla svého otce. „Když už tu naznačuješ,
že ses ke mně nezachoval dobře, možná by tví noví sousedé měli vědět, o co šlo. Protože
tohle ani zdaleka nebylo tak nevinné, jak si asi mnozí myslí.“ Kasumi viděla, kterak její otec
ztuhnul a pohlédl na lidi nad sebou. Kasumi na Kamona ukázala prstem. „Prodal mě! Prodal
mě za pár šupů mafii, to aby měl na léky pro mou mámu, kterou po letech zavraždil.“
„Kasumi… dcerko moje, to přece… To už je dávno! Ty jsi dospělá a svobodná a já si svůj
trest za vraždu odpykal.“
„Co tím chceš říct, otče?! Že soudem vyměřený trest, jež sis odseděl v base, tě zbavuje viny
za smrt mojí matky? To ses posral, nebo co?!“ vyštěkla Kasumi a do otce strčila, až spadl do
bláta. „I kdybys za mřížemi shnil, tak stále budeš vrah! Stejně jako já jsem vražedkyně
desítek lidí a to už mi nikdo nikdy neodpáře! Ani vězení, ani můj smutek, ani zpověď, ani smrt
– pořád budu vražedkyní!“
„Vražedkyně?!“ divil se Kamon a zvedal se ze země. Nikdo z přihlížejících ani nedutal.
„Cos čekal, otče?! Že mě mafiáni koupili, aby ze mě udělali švadlenu?! Ale já tady nejsem
kvůli divadlu. Vylez ven a doveď mě k domu, kde bydlíš. A vy se rozejděte! Jedna z věcí,
které nesnáším, je přehnaná zvědavost. Vyzpovídejte si ho, až odejdu, pokud bude výslechu
ještě schopen.“ Kasumi za pomoci Shairy vylezla nahoru a sledovala otce, který se nemohl
vyškrábat po rozbahněném okraji. Vesničané oběma bojovníkům pomohli, ale Kamona
nechali být. Sledovali ho, jak se marně pokouší vylézt a klouže zpátky do bahna.
„Není ti ho líto?“ otázala se Shaira. „Je tam naprosto bezmocný!“
„Nemáš ani představu o tom, co je bezmoc. Bezmoc je, když jsi s nejlepšími kamarádkami
v kleci odkud není úniku a víš, že aby ses dostala pryč, musí ty ostatní zemřít.“
Kasumi svého otce opustila a odešla k molu u moře. Bylo tu pár pramic, plachetnice a taky
motorový člun. Rybolov bylo to, co drželo vesnici při penězích. Každý muž i každý hoch zde
uměl rybařit a každá žena zase uměla ryby zpracovávat a výhodně prodat na trhu. Shaira se
brzy přidala ke Kasumi, neboť vesničané odcházeli do svých domovů, a nechávali svého
souseda v jámě.
„Kdy že to máš být na Ztroskotanci?“ otázala se Shaira.
„Za tři dny.“
„Aby odtamtud stihl vylézt…“
„Včera hustě pršelo, ale dnes bude určitě hezky. Jakmile se bahno vysuší, dostane se ven.“
„Ta neskutečná krutost mě fascinuje. Od tebe bych se měla co učit.“
„Krutost?! On mi zničil život!“
„Vážně? Nevypadáš moc zničeně.“
„Já si to nevybrala – nechtěla jsem být zabijákem!“
„Nikdo rozumný jím nechce být. Nebo snad myslíš, že by se našel člověk, který by se
dobrovolně stal otrokem Yakuzy?“
„Co tím chceš říct?“
„Že ti fotřík vybral cestu, po které jsi došla až na samotný konec. A jen díky tomu ses ocitla
na křižovatce, kam vedla jen tahle jedna cesta – cesta utrpení a bolesti. Nemáš pocit, že ti
otec, byť neúmyslně pomohl? Lituješ toho, kým jsi byla, ale jsi hrdá na to, kým ses stala.
Kdyby sis vybrala cestu ty, také bys mohla být hrdá? Tvá hrdost totiž z velké části pramení
v tom, že jsi překonala něco, co by drtivou většinu všech lidí na celé téhle planetě totálně
zdeptalo a zničilo! Můžeš být pyšná na to, jak zocelená jsi a za to všechno nevděčíš jen
sobě, ale i tomu chlápkovi v jámě! Ten směšný trouba, co se marně pokouší vylézt po
klouzajícím blátě, pomohl stvořit Kasumi, tu Kasumi, která se nikdy neohne pod bičem
nepřátel, ale aby se tak stalo, musela pod tím bičem léta žít. Je to paradox, nemyslíš? To, co
nás opravdu zocelí, není to, co si vybereme, ale to k čemu jsme donuceni!“ Kasumi sklopila
zrak a po chvíli přemítání Shaiřiných slov se rozběhla k jámě. Shýbla se a řekla:
„Táto, podej mi ruku.“ Kamon nadšeně poslechl a brzy byl na pevné půdě.
„Dceruško… nejsem ti lhostejný.“
„Neseš vinu na tom, co jsi provedl. Tu ti nikdo nikdy nevezme, ale i když jsi nemohl vidět tak
daleko, i když jsi to neplánoval, tak jsi mi pomohl k zajímavému životu, na něž můžu být
pyšná. Nečekej ale odpuštění.“
„A co lásku? Tu mohu očekávat?“
„Moji lásku jsi zahodil. Ale teď k věci, nejsem tu kvůli tobě. Byl tu v poslední době, řekněme
tři měsíce zpátky, někdo, kdo se na mě vyptával?“
„Vyptával… ani ne. Moje přítelkyně se na tebe často ptá, přirozeně. Ale já o tobě, dceruško,
nic nevím. Řekni, opravdu jsi zabíjela?!“
„Ano a zabíjím stále. Představíš mě té přítelkyni?“ Kasumi následovala svého otce do domu
na samém okraji vesnice. Stavení bylo z obyčejného bambusu. Kamon zašel dovnitř a
během chviličky byl zase venku.
„Není tam. Dneska je opravdu hezky – musela jít na pláž.“
Kamon se vydal podél moře skrze hustý porost, až na překrásnou pláž omývanou pěnící
vodou. Racci tu řádili a dávali o sobě vědět hlasitým skřehotáním. Stín palem byl velice
příjemný a teplota vzduchu klesala díky lehkému větříku. Na písku v dálce byla položená
dečka a na ni se vyhřívala žena se slunečními brýlemi. Na sobě měla jen uzoučké zelené
bikiny a trochu písku, který pokrýval její zadeček. Žena ležela na břiše, odpočívala a
příchozích si ani nevšimla. Kasumi odvedla otce kousek dál a řekla:
„Tohle má být tvoje přítelkyně?!“ nechápala Japonka a prohlížela si tělo, které by s klidem
mohlo zdobit titulní strany pánských erotických časopisů.
„Je to mladá překrásná žena. Vím, že po jejím boku mohu začít znovu.“ Kasumi odstrčila
otce, přišla k dece a nohou lehounce strčila do ženiny hýždě.
„Kamon je debil a ať už ti nakecal cokoli, je jen ušmudlaný postarší rybář žijící ze dne na
den, ne miliardář. Proč se s ním taháš? Chceš ho pak opustit, aby byl smutný? Je to osobní?
Pomsta?“
„To je otázek…“ odvětila žena a překulila se na záda. Kasumi se naskytl pohled na veliká
pevná prsa, která měla žena zcela odkrytá.
„Co seš zač?!“ vykřikla Kasumi. „A čím si tě otec platí?! Vždyť nic nemá!“
„Nestiň mi tady. Potřebuju se opálit, aby… Cože jsi říkala?! Tvůj otec?!“ Když si žena
uvědomila, kdo se nad ní sklání, urychleně se postavila a sundala si brýle. „Ty jsi Kasumi!“
vykřikla krásná žena s údivem.
„Kasumi!“ zařvala z dálky Shaira a pospíchala k ostatním. „Někde tady je! Dívala jsem se na
mapu z prstenu a někde v okolí je…“ Shaira se odmlčela a prohlížela si krásnou ženu. „Nech
mě hádat…“ řekla démonka a zamyslela se. „Jsi... Belfegor?“ otázala se.
„Vy ji znáte?“ divil se Kamon.
„Vám se představila takhle?! Tak ta mrcha se ani neobtěžovala si měnit jméno…“
„O čem to mluvíte?!“ rozčiloval se Kamon. „Nechte toho, slečno. Dceruško, řekni své
přítelkyni ať moji Belfegor neuráží.“
„Drž hubu, táto!“ okřikla muže Kasumi. „Kdo je ksakru Belfegor?!“
„Je to Princ lenosti. Princezna, pokud ji budeme považovat za ženu, ale Princové Pekla
nemají něco jako schopnost reprodukce. Belfegor patří k těm nejnebezpečnějším Princům.“
Jen to Shaira dořekla Kasumina rána pěstí srazila Belfegor do písku. Její ústa se zalila krví.
Kasumi musela odstrčit i svého otce, který se snažil Belfegor pomoci.
„Ještě jednou na ni sáhneš nebo jen promluvíš, tak ti zlomím nohy!“ Kamon po těchto
slovech vytřeštil oči a zmlkl. Kasumi do Princezny kopla a to se odvalila na bok. Držela se
bolavého místa a brečela.
„Nepřipadá mi nebezpečná.“
„Taky nejsi chlap. Belfegor se vyzná v mužích a dá jim přesně to, po čem touží. Miluješ
boubelatou brunetku? No proč ne, - bum a máš ji. Nebo chceš radši kozatou vychrtlinu –
není problém, mrknutím oka je zde. Muž by musel být snad slepec, aby dokázal na Belfegor
byť jen zvýšit hlas. Ona je dokonalost sama. Na ženy ale moc nezabírá, tedy na ty, které jdou
po chlapech. Pověz mi, Belfegor, co je tvým plánem, zde? Sblížit se s Kasuminým otcem a
dostat se jí na kobylku?“
„Eh, když to víš, zrádkyně, pak se neptej.“ Belfegor se namáhavě zvedla a stírala si krev
hřbetem ruky.
„Co s ní mám udělat, aby mě neposedla a hlavně aby neutekla?“ otázala se Kasumi.
„Je to prosté,“ odvětila Shaira. „Jsem dcerou Azazela a mám určitou malou moc schopnou
ovládat Prince. Pokud se budu hodně snažit, zabráním ji v posednutí i útěku, takže… běž
zbavit Peklo té nejkrásnější ženy jaká kdy žila.“
„S radostí…“ Kasumi napřáhla pěstí a chystala se vrazit Belfegor ránu do hlavy. Ta začala
cosi šeptat a Kasumina pěst se setkala s rudou ochrannou bariérou.
„Kouzlí!“ vykřikla Shaira. „Ale tohle je Princ lenosti. Vyčerpá se během pár vteřin.“ Zatímco
však bariéra působila, Belfegor se postavila, opětovně shýbla se a zarazila ruce hluboko do
písku.
„Moji drazí!“ vykřikla Belfegor. „Moji milovaní, pojďte na širý svět a pomozte své lásce!“ Písek
kousek od Belfegor vyletěl jako gejzír do vzduchu a ze země vyskočil statný muž s řetězem
v rukou. Hned vedle něj přispěchal Belfegor na pomoc i černoch s palicí. Poslední, třetí muž,
jež vyskočil z hlubin země byl oděný v lesklé zbroji a v pravé ruce svíral řemdih. Belfegor se
začala smát na celé okolí, když viděla překvapený výraz na Kasumině tváři.
„Co to je?!“ otázala se.
„To jsou moji šampioni. Byli to lidé, když se upsali Azazelovi a když skončili tam dole, stvořil
z nich opět živé a zdravé muže.“
„Jsou to netvoři?“
„Jistěže! Moc toho nenamluví, ale bojují tak jako kdysi. A teď budou bojovat za svoji
princeznu.“ Belfegor ukázala na Kasumi prstem. V tu dobu ji zmizel ochranný štít, což ji však
už nevadilo. „Tu Asijskou čubku zabít, jejího fotra jakbysmet, ale Shairu nechte naživu.
Azazel ještě není připraven, ještě se nemůže zbavit své nedotknutelnosti.“ Belfegor se
rozběhla po pláži zpět do vesnice a Shaira se ohlédla za ní. Válečníci zatím obstoupili
Kasumi.
„Ať neuteče!“ vykřikla Kasumi. „Vezmi otce a běžte za ní! Já jdu nasrat Azazela.“ Zatímco
Shaira a Kamon utíkali ke vsi, kruh kolem Kasumi se začal uzavírat. Přímo před sebou měla
muže s řemdichem, kterého se obávala nejvíc. Po očku sledovala i siláka, jež mával koncem
řetězu. To na černocha s palicí Japonka sotva viděla, ale dokázala odhadnout bezpečnou
vzdálenost potřebnou k tomu, aby na ni nedosáhl. Když ji překročil Kasumi poodskočila vzad
a kopencem do hrudi muži nejen zlomila palici, ale rovněž mu prokopla hrudník. V tu chvíli se
po Kasumi ohnal obrněnec a nebýt jejího pohotového úhybu, skončila by rozbitou nebo
minimálně poraněnou lebkou. Rána pěsti muže vyvedla z rovnováhy, načež mu Kasumi bez
obtíží zlomila vaz. Kolem její hrudi se objevil řetěz, jež ji poslední z netvorů přehodil přes
hlavu a stáhl k sobě. Jeho svaly se napnula v horečné snaze rozdrtit Kasumi hrudník. Jeho
záměr se rázem změnil, to když zjistil, že s Kasumi sotva hne. Ani zadržet ji však nedokázal.
Japonka uchopila řetězy, roztáhla oka, vytrhla muži jeden konec řetězu, omotala mu ho
kolem krku a utáhla. Zřítil se k zemi a stejně jako dva ostatní se rozpadl v prach. Kasumi
nečekala ani vteřinu a utíkala k vesnici. Odtud se ozýval hlasitý vzruch.
Nedaleko mola čelila Shaira značné přesile vesničanů, kteří se ji snažili probodnout
harpunami, chytit do sítě nebo alespoň omráčit holemi. Kolem démonky se už kupila
hromádka mrtvol. Kasumi pohlédla na motorový člun, na kterém stál Kamon a snažil se přijít
na to, proč mu nejde motor nastartovat. Kasumi přiběhla blíž k vesnici a pátrala po Belfegor.
„No tak!“ pobízela vesničany Belfegor stojící na pahorku před jednou z chatrčí. „Každý přece
chce tělo bohyně, tak už tu děvku spoutejte!“
„Belfegor!“ zařvala Kasumi. Princezna se otočila a hleděla na Kasumi jako na zjevení.
„To ne!“ vykřikla s bázní v hlase. Shýbla se, vložila ruce co nejhlouběji do hlíny a volala:
„Pomozte mi, mí milovaní! Strávím s vámi desítky nocí, když mě zbavíte té noční můry!“ Ze
země však vylétl jen jediný muž. Belfegor už neměla síly na tak mocná kouzla. Muž, který na
Belfegořinu prosbu vyskočil ze země a nechal za sebou díru v zemi i rozrytou hlínu však
naplňoval Princeznu radostí. Aby taky ne, když šlo o dvoumetrového obra, ve kterém Kasumi
poznala Krále Arény. Belfegor ho chytila za rameno a řekla. „Byl jsi skvělý, můj hrdino. Byli
jsme spolu jen jednou, ale když ji zabiješ, už nikdy nebudu s jiným!“ Muž otevřel ústa a velmi
pozvolna řekl:
„Ale… já chtěl být… mladý. Navždy mladý. Místo toho jsem… mrtvý… a v Pekle.“
„Nejsi v Pekle, můj Herakle! Jsi v ráji!“ Belfegor políbila muže na tvář. „Se mnou je každý
v ráji.“ Kasumi stejně jako včera v Aréně provedla roznožku, až její tělo kleslo k zemi. Než
však stihla pokračovat, muž ji kopencem do brady odrazil dozadu. Udělal to tak pohotově až
to Kasumi překvapilo.
„Kasumi!“ ozvalo se Japonce za zády. Ohlédla se na stále bojující Shairu.
„Co je?! Potřebuješ pomoct?!“
„Ne! Jen chci říct, že…“ Shaira probodla dalšího dotěrného vesničana jeho vlastními vidlemi.
„Tohle není Dejá vu!“
„Chápu…“ Kasumi se zvedla, rozeběhla se proti muži a vyskočila do výše. Nataženýma
nohama vrazila obrovi do prsou. Ten se s bolestivým výkřikem zhroutil. Kasumi se vyšvihla
na nohy během vteřiny, zatímco muž se horko těžko zvedal.
„No tak obře!“ povzbuzovala muže Belfegor. „Rozpadne se, když ji pořádně praštíš!“ Muž se
po Kasumi ohnal levačkou. Ona se snadno shýbla a chytila ho za zápěstí. Přitáhla mu paži
za záda do nepříjemné polohy, načež se po ní ohnal druhou rukou. I ta skončila rázem
s Kasumině dlani. Japonka zkroutila mužovy ruce do tak nepříjemné polohy až začal křičet
bolestí. Zapřela se nohou o jeho záda a zaklonila se. Jak narovnávala pokrčenou nohu,
mužovy záda se prohýbala a jeho paže čelily čím dál děsivějšímu tlaku. Jeho řev byl tak
hlasitý, až přiměl se zaposlouchat i zbylé vesničany. Belfegor přihlížela divadlu síly
s otevřenými ústy. Její vyvolený byl jako loutka. Ozvalo se lupnutí signalizující, že mužovy
paže vypadly z kloubů. Belfegor viděla, že Kasumi má ještě rezervu, že může napnout nohu
víc a bylo jí jasné, kam to povede. Zatímco Král Arény řval jak smyslu zbavený, když se jeho
paže začaly odtrhávat od těla, Belfegor zalila průhledná aura. Její kosti se začaly zvětšovat i
zpevňovat. Tělo mohutnělo a šlachy i svaly nabíraly na velikosti i tuhosti. Když Kasumi
pustila mrtvého Krále Arény s částečně utrhnutými pažemi a jeho tělo se měnilo v prach,
Belfegor už nebyla krasavicí, kterou by milovala většina mužů, ale rozložitou obryní, vedle
které by byl mrtvý zápasník jen slaboch. Protože se zbytek vesničanů rozutekl, Shaira mohla
přijít blíž a sledovat novou Belfegor ze které přímo sálala moc. Princezna pohlédla na svoji
hruď a přejela si prsty po svém břiše tvořeném obrovskými svaly. „Je mi ze mě zle…“ řekla
Belfegor. „Ale až tě zabiju, Kasumi, hned se mi uleví.“
„Tohle není dobrý!“ řekla Shaira.
„Proč ne?“ otázala se Kasumi a vykročila proti Belfegor. Shaira kamarádku chytila za paži a
odtáhla kousek stranou.
„Neblázni! Ty nevíš, co všechno se svým tělem dokáže! Má své hranice jako každý, ale ani já
nevím, kde končí. Proto je Belfegor tak extrémně nebezpečná – je přizpůsobivá. Může být
jakákoli. Nemůžeš vědět, jak silné její svaly jsou. Vrazíš jí ránu do břicha a možná půjde do
kolen, možná to sotva ucítí a možná si zlomíš ruku. Neriskuj to, Kasumi.“
„A co chceš dělat?! Utéct?!“
„Tvůj otec nastartoval člun. Ujedeme jí.“ Kasumi musela dát Shaiře za pravdu. Belfegor
vypadala jako obr vytesaný z kamene a Japonka neměla tu odvahu s ní měřit síly. Jedinou
slabinou byla Belfegořina hlava, ovšem ta zůstala ve více než dvoumetrové výšce. Kasumi
by musela po princeznině těle nejprve vyšplhat a to bylo příliš riskantní. Otočila se a utíkala
ke člunu společně se Shairou. Ženy naskočily a Kamon vyrazil vpřed.
„Zbabělá děvko!“ bylo poslední, co Kasumi od Belfegor slyšela.
Kamon mířil do přístavu v Bang Lamungu a nedalo mu to, aby se na nic nevyptával.
„Co-co to bylo?!“ vykoktal ze sebe.
„Bestie z Pekla,“ odvětila Kasumi. „Myslela jsem, že to bude snazší…“ řekla skleslá Kasumi
a sledovala čeřící se vodu za člunem.
„No tak, Kasumi,“ konejšila ji démonka. „S Princi Pekla to nikdy není snadné. Jsou to ti
nejnebezpečnější tvorové, jací kdy chodili po povrchu planety. Je to naprostá elita nejen
Azazelovy armády, ale i Pekla. Výš už jsou jen vyšší démoni jako já. Obyčejný člověk se
s těmihle bestiemi měřit nemůže. Ty ale ano, obzvláště když máš pás a já věřím, že
s Leviatanem dopadneš líp.“ Kamon se opět dostal ke slovu a snažil se vše ujasnit.
„Takže moje milovaná Belfegor byla… démon?!“
„Překvapuje tě to, otče?! Vždyť vedle sebe jste vypadali jako kráska a zvíře! Chápu, že
přiznat si existenci nadpřirozena je příliš obtížné, ale pokud nejsi idiot, musel jsi vědět, že
něco nehraje.“
„Chováš se ke mně tak hrubě, dcerko.“
„Ještě řekni, že si zasloužíš vlídnější jednání… Podívej, já jedu zpátky do hotelu pro věci,
pak z nejbližšího letiště na Guineu a ty musíš odsud pryč, nejlépe do místa, kde bydlí
Sakura. Pojedeš do Anglie na Black Mirror, ale nikdy a nikde se o tom nezmíníš, rozumíš
mi?!“
„Ano. Tak rád zase malou Sakurku uvidím.“
„Věř mi, že ona tebe ne. Najdeš ji ve starém domě v lese, jen kousek od vsi. Pověz jí, co jsi
viděl, vysvětli ji, co Belfegor dokáže a hlavně – ať u sebe neustále nosí zbraň. Máš pravdu
Shairo v tom, že Princové jsou velmi nebezpeční, ale my lidé také můžeme zabíjet. A
můžeme zabíjet na dálku střelnými zbraněmi. Je to nečestné, já osobně bych se k tomu
nikdy nesnížila, ale Sakura to vidí jinak a já jí to zazlívat nemůžu.“ Kasumi pohlédla směrem,
kde byla vesnice. Ta pomalu mizela v dálce. „Můžu proklínat den, kdy jsem se připletla do
záležitostí Pekla, ale když už k tomu došlo, zařídím, aby ten den proklínal i Azazel a jeho
kumpáni.“
II – Hadí ostrov
Kasumi Sato
„Z vůle papeže Strážcem
mezi dvěma světy,
z vůle mé mečem
mezi dvěma Pekly“
„Smyslem života je zemřít se ctí, neb vše ostatní je pomíjivé.“
VIII – Tajemství Ztroskotance
Armando
Ve školách mě učili, že pro potřeby archeologie se vyhledávají a studují enklávy prostých lidí,
žijících izolovaně od zbytku světa. Tyto komunity se zkoumají právě proto, že jsou tak
primitivní, moderním životem nedotčení a mohou vědcům poskytnout náhled na to, kterak žili
lidé před tisíci lety. Vždycky jsem si říkal, jak zaostalí, ubozí a ve všech směrech chudí musí
ti lidé být, jenomže přes to všechno, co nemají, tak necítí, že strádají. Žijí dobrý život a
hlavně jsou lidští. Ano, mají své podivné zvyky a tradice, nad kterými možná zůstává rozum
stát, ale stále jsou lidští a to více než mnozí z nás. Aniž bych tušil jakákoli rizika, dobrovolně
a dokonce plný nadšení jsem cestoval na Guineu a myslí se upínal ke Ztroskotanci, lodi jež
se měla stát mým domovem po následující dny až týdny. Očekával jsem, že na palubě najdu
nade vše pochybnosti civilizované lidi moderní doby – vědce, zkušenou posádku a dle zvěstí
i ozbrojence, avšak velká část z nich v sobě měla méně lidskosti než domorodci, za kterými
jsme mířili. Ti lidé byli zvířaty!
První z těch zvířat jsem potkal už tehdy v Llanellské nemocnici. Nečetl jsem noviny, neměl
jsem na to náladu ani čas a tak jsem netušil, že jsem před sebou měl Kasumi Gordonovou,
milionářku a šlechtičnu. Ona byla jako chameleon, který svými mimikry splyne s prostředím a
přestože z ničeho nic vypadá jako velký zelený list, nebo nahnědlá dutina stromu, je to
nadále zvíře. Ale ač to tak možná nevyznívá, nesnažím se Kasumi urazit a už vůbec jí
nepohrdám. Kasumi totiž nebyla jako hyena, nebyl to mrchožrout lačnící po snadné kořisti,
na rozdíl od většiny ostatních, se kterými jsem se měl teprve seznámit.
Znovu jsem se s Kasumi potkal na Guineiském letišti a tehdy jsem již věděl, že se div netopí
v penězích. Skoro se mi až zdálo, že na mne v letištní hale čeká. Prohlížela si letové linky a
hledala dobu příletu letadla z Británie. Krátce po odbavení se přiblížila ke mně. Ne připlížila,
ona nebyla šelma, která zůstává ve stínu a pak vystartuje na svoji vyhlédnutou kořist. Ona
byla něco jako bájný mystický drak, jako hrdá, pyšná stvůra, která si je vědoma moci, jež
třímá ve svých pařátech. Byla sebevědomá, byla tvrdá, byla přímá a já vbrzku poznal, že to
není jen přetvářka.
Kasumi mne odvedla stranou, usedli jsme na lavičku a ona se z ničeho nic rozpovídala. Již
v nemocnici mi řekla, že moje matka je zabiják. Zprvu jsem myslel, že lže, ale to by to
neřekla tak přesvědčivě a nestála by si za tím. Cítil jsem, že je ke mně upřímná, tvrdá, ale
upřímná a nejinak tomu bylo na letišti. Rozpovídala se o lidech, kteří jí chtějí ublížit, o jakési
Němce, jež ji málem utloukla, o nejistotě, kterou ve svém srdci chová a dokonce i o dceři,
kterou musela opustit, aby ji ochránila. Bylo to zvláštní… Ona se netajila ani svojí
předtuchou, která říkala, že moje matka jí jde po krku. Jakoby se ta dračice snažila vložit
mezi mě a matku dubový klín, ale já v tom viděl víc – ona na mne spoléhala a naopak se mě
snažila pomoct. Chtěla, abych věděl, do čeho jdu, že můžu být ze svého shledání s matkou
opravdu zklamán. Na závěr našeho rozhovoru mě ne zrovna taktně připomněla slib, jež jsem
jí dal jakožto protislužbu za informaci o mé matce. Rázem jsem to pochopil – byli z nás
spojenci! Já zbrkle pronesl pár slov, přičemž jsem konečně očekával zprávu o matce a
Kasumi z těch slov vystavěla zeď. Slíbil jsem, že ji nijak neohrozím a ona na to maximálně
spoléhala. Vložila do mě důvěru, která mne překvapila a která ve mně vyvolala pocit, že jsem
té ženě dlužen.
Byl jsem v cizí zemi a naprosto osamocený. Přišlo mi jako dobrý nápad se Kasumi držet a
tak jsem se pasoval do role Watsona, který se jako stín drží svého mnohem inteligentnějšího,
zkušenějšího a výraznějšího kolegy, který navíc přesně ví, co dělat a kam jít. Na nějakou
rovnost jsem nepomýšlel a to ani na moment. Kasumi mne svojí rozhodností převálcovala
během pár minut a já jsem neměl sílu ani odvahu s ní soupeřit. Ale na druhou stranu jsem si
nepřipadal jako nula. Očekával jsem, že se matce dostanu takříkajíc k tělu a pokud ona ví,
kdo proti Kasumi stojí, mohu Asiatku přinejmenším varovat. Za vloženou důvěru by to bylo to
nejmenší, co bych pro ni mohl udělat. Následoval jsem Kasumi cestou z letiště až
k nedalekému hotelu, kde byla ubytovaná. Musela sem přiletět už před pár dny a možná se
záměrně ubytovala jen kousek od letiště, to aby na mě mohla počkat. Nedokázal jsem si
pomoct a místo sledování prosluněného města, jsem se zaměřil na Kasumin zadek.
Popravdě řečeno, nebyla hezká, ale měla jakousi jiskru. Tak jsem kráčel poslušně za ní a
sledoval ten zadek, aniž bych stál o to vidět ho bez oblečení. Popravdě, v jednu chvíli mne to
napadlo, ale milionářka se nesvlékne před troubou studujícím medicínu.
Vstoupili jsme do hotelu. Nevím ani, jak se jmenoval, ale bylo tu mnohem příjemněji než na
ulici. Ventilátory u stropu se činily a příjemný chládek udržovaly i stažené rolety. Chlapík za
recepcí podřimoval a Kasumi s klidem pokračovala do svého pokoje. Odemknula dveře a ač
jsem to nečekal, pobídla mne, abych šel dovnitř. Zprvu mě to vylekalo, ale pak jsem si řekl,
že asi chce o něčem hovořit. Místo toho si bez sebemenšího ostychu sundala oblečení až na
spodní prádlo a zajímavý módní doplněk – opasek se zvláštními znaky. Nevím, co by dělali
jiní, ale já v tuhle chvíli znervózněl. Netušil jsem, jestli se mám otočit nebo zírat do stropu…
Prohlížel jsem si její tělo, snažil se netvářit přihlouple a doufal, že jsem nepřekročil
pomyslnou mez. Sledovat Kasumi polonahou mělo něco do sebe. Nebylo to jako zírat na
krásné ženské tělo a těšit se z pohledu na něj. Připadal jsem si jako v muzeu, kde se
vystavuje vzácná socha. Tu sochu si chodí dennodenně prohlížet obyčejní lidé i učenci, ale
zatímco ti prostí kladou důraz na první dojem a vše berou jako celek, studovaní se zaměřují
na detaily a skryté významy. Já byl zprvu jen prostý člověk a Kasumi pro mne nebyla úžasné
dílo dávných mistrů, ale moderní prostoduchost bez špetky vkusu, jež vznikla za jediným
cílem – fungovat jako šokující skulptura, ne jako zdařilé umělecké dílo, za nímž stojí měsíce
těžké práce. Pak jsem v sobě ale nalezl učence a začal se zaměřovat na ty detaily. Její tělo
bylo totiž velmi propracované a složité umělecké dílo, které ocení jen ten, kdo se umí dívat
do hloubky. Když se ke mně otočila zády, naskytl se mi pohled na působivé tetování rudého
draka. Byl krásný a jako živý! Vlastně… možná, že živý doopravdy byl – že se zrodil v její
duši. Zaměřil jsem se na její nohy. Byly rovné, pružné a silné. Především však byly svalnaté
a mě bylo jasné, že Kasumi ani v nejmenším nemůže být tím, co si člověk představí pod
pojmem šlechtična. Vypadala jako sportovkyně, jako atletka, ne jako žena, která se topí
v penězích a v životě nepřičichla k jakékoli fyzické aktivitě. Vsadil bych se, že její pozadí ani
prsa se při chůzi, či běhu ani nehnou, že nebudou poskakovat jako želatina, ale budou pevně
držet na svém místě. Věděl jsem, že tuhle sochu bych si nechtěl vystavovat doma, ani
kdybych na to měl. Dívat se na ni a studovat ji však bylo poutavé. Poté se Kasumi otočila
čelem ke mně a během chvíle její stehna kryly dlouhé světle hnědé kalhoty a její trup
sportovní podprsenka a zelená vesta se spoustou kapes. Umělecké dílo bylo zahaleno až na
paže. Přišly mi hodně silné, ale zdaleka ne tak silné jak doopravdy byly…
Uvědomil jsem si, že ten, kdo sochu vytvořil, nebyl nikdo jiný než sama Kasumi. Byla to tedy
umělkyně. Když si však k boku připnula dlouhé pouzdro s krátkým Japonským mečem, došlo
mi, že Kasumi není jen sochařkou, ale i malířkou. Malířkou, která používá jen jednu barvu…
Srdce se mi rozbušilo, protože mne napadlo, kolik obrazů již asi tak mohla namalovat.
Desítky? Stovky? Těžko říct… Doufal jsem jen, abych se nestal jejím dalším dílem. Nebyla
by to pro mne taková čest… Ale zase jsem tušil, že z prostého studenta medicíny by žádné
mistrovské umělecké dílo nevzniklo. Poukázala na mě prstem a řekla:
„Ty pojedeš v tomhle?“ Pohlédl jsem na svoji červenou havajskou košili a šedé kalhoty. Přišlo
mi to v pořádku, ale asi to v pořádku nebylo.
„Ale…“ řekl jsem a zaseknul se. Mám jí tykat? Ona mi začala tykat už na letišti... ale ona je
šlechtična, ta si to může dovolit. Radši počkám, dokud mi to sama nenavrhne.
„Tak co?“ zeptala se znovu. „Pojedeš takhle?! Vypadáš jako turista na dovolené!“
„Ale... ale vždyť vy máte také holé paže,“ bránil jsem se a zvažoval, jestli to nebylo moc
troufalé.
„V přiléhavých rukávech bych se potila a ty volné by mě zase mohly překážet při boji – není
těžké chytit protivníka za rukáv a trhnout s ním. Vzpomínám, že když jsem byla v džungli
posledně, bylo to v Namibijských močálech. Bylo tam velmi vlhko a plno hmyzu, takže dlouhé
těsné rukávy přišly vhod. My ale jedeme na tropický ostrov a pak – nevím, jak ty, ale já
psychologii nepřátel nepodceňuji. Pokud tě protivník vidí jako hrozbu, začne tě respektovat.“
„A vy jste… vy jste hrozba?“
„To už si posuď sám.“ Posoudil jsem. Vidina její pěsti na mé tváři nebyla příjemná, avšak
kdyby měla paže zahalené, řekl bych, že si s ní jako průměrně vysportovaný mužský musím
bez obtíží poradit. Mno, tak asi měla pravdu – respekt si u mne svými odhalenými pažemi
vydobyla. Otázkou bylo, jestli to u jiných, podstatně drsnějších lidí nebude mít dodatečné
účinky. Možná, že ji druzí uvidí jako předvádějící se manekýnu a budou ji chtít nějakým, ne
zrovna mírumilovným způsobem ponaučit. Skoro to vypadalo, že Kasumi riskuje, že dost
možná své nepřátele vyprovokuje, ale třeba jí o to šlo. Možná chtěla provokovat, protože
přesto, že cosi odhalila, většina zůstala skryta. Napadlo mne přirovnání k lehké děvě, avšak
raději jsem myšlenku zavrhl. Kasumi, přestože měla jen jedno oko, měla velmi pronikavý
pohled. Skoro se zdálo, že mi vidí až do žaludku a kdyby tam vyštrachala přirovnání
k prostitutce, možná by mne dala příležitost ochutnat ono skryté ovoce. V hloubi duše jsem
věděl, že bude trpké a jedovaté.
„Odpočiň si,“ řekla mi. „Na Ztroskotance půjdeme až k večeru.“
„Až? Ale posádka už musí být na palubě. Moje matka též.“
„To ano. A my půjdeme až k večeru. Tehdy většina posádky sejde do přístavu a naleze do
putyk, aby si před plavbou pořádně přihnuli chlastu. Hned potom si půjdou zašukat.“
„Aha… a co budeme do večera dělat?“
„Chceš společný program?! Já jdu dolů na večeři, pár hodin posedím a pak rovnou na loď.
Můžeš jít se mnou.“ Šel jsem a to spíše z nutnosti. Napadlo mě se projít po městě, ale co
kdyby Kasumi protestovala?! Přišlo mi, že ten respekt se pomalu mění ve strach. Já jsem
obyčejný chlápek, který na Pražské lékařské fakultě ve dne poslouchá přednášející, navečer
se učí a v noci odpočívá nebo se baví s přáteli. Pravda, poslední půl rok jsem na stáži ve
Walesu, kde konečně vydělávám peníze a učím se moji vysněnou práci v praxi, jenže vidět
na pitevním stole nejrůzněji zohavené mrtvoly mě nedokáže připravit na prolévání krve, které
bylo cítit ve vzduchu. Nutně jsem potřeboval pomocnou ruku, nebo ještě lépe – potřeboval
jsem ochránce. Tím mohla a zřejmě měla být moje matka, ale jaký je moje matka ochránce,
když o mě léta nejevila zájem?!
Sešel jsem do hotelové restaurace. Ta byla i venku na terase, ale Kasumi záměrně usedla
uvnitř a to v samém rohu prostorného sálu, kde nechyběl taneční parket. Navíc si sedla tak,
aby mohla sledovat celý sál. Já jsem tedy musel blíže k ní, abych nepřekážel ve výhledu.
Zavolala číšníka a objednala si jídlo – škeble. Já raději vybral jen misku s ovocným salátem
a trochou kuřecího masa. Z exotických jídel jsem nikdy neměl dobrý pocit.
Seděl jsem vedle Kasumi a oba jsme pojídali přinesený pokrm. Žízeň hasila minerálka a vše
dobře fungovalo. Ani po jídle na mě Kasumi ani nepromluvila a mně se zdálo, že je na mě,
abych začal rozhovor.
„Jestliže jsou na té lodi lidé, jež vám jdou po krku… co s nimi chcete dělat?“
„Co myslíš?“
„Vy… vy je chcete… zabít?“
„Správně.“
„Víte alespoň přibližně, co to je za lidi?“
„Helga – obrovská Němka, pro kterou jsou ti ostatní jen krysy na zašlapání. Derek – nedivila
bych se, kdyby měl s Helgou cosi společného. Trevis – profesor z Londýnské Akademie věd.
A samozřejmě Paola – tvoje matka, jinak také mučitelka drogového kartelu. Další lidi
neznám.“
„A proč by po vás měli jít? Co ty lidi spojuje?“
„Touha mě zabít? To je zatím to jediné, co mě napadá. A důvod chci teprve zjistit.“ Možná
jsem stál na špatné straně mince. Když něco tak rozdílné lidi spojí, pak to musí být
veledůležitá záležitost. Třeba důvod k zabití Kasumi nebyl vůbec špatný. Třeba jim ublížila,
nebo je okradla. Na druhou stranu – Kasumi jsem jakš takš znal, ale tu sebranku podivínů
ani trochu. Jedno bylo jisté – potřeboval jsem znát vyjádření své matky.
Když venku padla tma, Kasumi zaplatila za útratu, dokonce i za tu mou a doprovodila mě
k přístavišti. Byla tu velká spousta lodí od běžných plachetnic až po velké zaoceánské
parníky. Sice jsme znali jméno lodi, nikoli však dok a tak vyhledat Ztroskotance nebylo
snadné. Kvůli značnému počtu lidí bylo v přístavu obtížné se zorientovat. Nakonec jsme ale
přeci jen stanuli před obrovskou lodí, na kterou právě několik námořníků vynášelo už na
první pohled těžké bedny a sudy. Zdálo se, že práce mají stále až nad hlavu. Loď už zcela
jistě měla něco za sebou, soudě dle značně oprýskaného laku a spousty rzi. Na boku lodi
jsem viděl připevněné záchranné čluny. Doufal jsem, že nebudou potřeba.
Po schodišti jsme vyšli až nahoru na palubu. Ta byla díky rozmístěným světlometům krásně
osvětlená. Po levici jsme měli kovové dveře s ventilem na hermetické uzavírání, jež vedly do
vysoké obytné části lodi. Nahoře jsem viděl za okny i kapitánský můstek. Daleko víc mě však
zaujaly dvě přistávací plochy s vrtulníky. Jeden z nich měl na boku připevněn kulomet.
Pochopil jsem, že tahle výbava tu nemůže být pro boj s jediným člověkem. Koho ale chtějí ti
lidé zabíjet?! Na Kasumi jsem jasně viděl, že i ji přítomnost vrtulníků překvapila. Věděl jsem,
že dávám svůj život všanc už jen tím, že se zde pohybuji po Kasumině boku. Na druhou
stranu, jsem byl plný odhodlání.
Všude kolem byly narovnané hromady beden se zásobami, náhradními součástkami, municí
a mnoha dalšími věcmi. Na jedné bedně seděl blonďatý vousatý muž, pokuřoval cigaretu a
měřil si nás svým pohledem. Kasumi přistoupila k němu a představila se.
„Jsem Kasumi Gordonová, členka výzkumného týmu.“
„Jo tak týmu… pokud vím, tak máme mít dva badatele a čtyři ozbrojence, přičemž všichni
jsou už na palubě.“ Kasumi zvážněla a nevěděla, co na to říct. „Ha, ha, dělám si prdel,“ smál
se muž a seskočil z bedny, aby si s Kasumi podal ruku. „Vítej na palubě, Kasumi. Já jsem
nějaký Derek. Sice tu už jednu kočku máme, ale rád tu vidím další.“
„Říkal jsi čtyři členové ozbrojeného týmu? Není to příliš na dva vědátory?“
„Vůbec ne, ale nejlíp ti to vysvětlí Trevis.“
„To je kdo?“
„Ten tomu tady velí.“
„Kapitán?“
„Ne to ne. Abys to pochopila… loď máme pronajatou včetně posádky a kapitána. I s tebou
čítá naše skupina sedm lidí, přičemž Trevis je z nás největší hlavoun. Nemusíš se ale bát, je
to pohodář a kliďas. I tak ale nedělej problémy. Jako členka ozbrojenců spadáš pod velení
Ramirezové. S Trevisem je jedna prdel, tak ji nechtěj nasrat už jen kvůli sobě. Je to ostrá
baba ale ví, co dělá. Vážíme si jí, i když to je ženská. Má větší koule než spousta chlapů, co
jsem kdy poznal. No a pak je tu Helga… U ní člověk nikdy neví, jestli je to ženská, chlap
nebo něco horšího. Raději se jí nepleť do cesty.“
„No to je dost!“ zakřičel muž, jež právě vyšel ze dveří do podpalubí. V rukou měl jakýsi spis a
pospíchal ke Kasumi. Ta si mohla, stejně jako já, prohlédnout brýlatého, mírně obtloustlého
muže s knírem.
„Nechám vás s Trevisem o samotě, Kasumi. Stav se pak za námi dole ve zbrojnici.“ Derek
odešel, přičemž ještě pronesl směrem ke mně: „Hej, mladej, pohni prdelí a přikryj támhle ty
bedny u vrtulníků plachtou. V noci má chcát!“ Zprvu jsem si říkal, že na rovinu povím, kdo
jsem a co tu hledám, ale teď jsem byl na vážkách. Moje matka jako velitelka ozbrojenců?!
Ona těm šílencům dokonce velí?! Kasumi se o mě nestarala a odkryté bedny nebyly daleko.
Zajímalo mě co v nich je, takže jsem bez řečí poslechl Derekův rozkaz. Jemně jsem
nadzvedl víko první z beden. Uvnitř byly jen jakési strojní součástky. Popadl jsem silné lano
s háky a protáhl ho oky v plachtě. Při tom jsem nastražil uši a pozoroval dění u Kasumi.
Trevis vytáhl vysílačku a řekl do ní:
„Jedna už je na palubě, pane Jacksone. Pošlete mi sem dolů Ramirezku.“ Trevis vysílačku
zastrčil na své místo u opasku a začal se věnovat Kasumi. „Bál jsem se, že nedorazíte, paní
Gordonová.“
„Pokud vím, vyrážíme až zítra.“
„To ano, ale je lepší, když už máme všechny na palubě. Ani jsem si nebyl jistý, že skutečně
dorazíte, ale jste tady a to je hlavní.“ Trevis se skoro až s pýchou rozhlédl po palubě. „Tak
vás vítám na Ztroskotanci. Povězte mi, kde se zdržela slečna Singh?“
„Měla vážnou nehodu a oslepla. Bohužel…“
„To je mi líto. No, snad ji dokážete zastoupit.“
„Chápu, že to oslepnutí je problémem, a vina je na mé straně – vy jste přece na Parvati
spoléhal.“
„Spoléhal, ale určitě Parvati plně zastoupíte. Já jsem vedoucí týmu, takže veškeré dotazy
pokládejte mě nebo slečně Ramirezové, která vám v terénu velí. Vzhledem k tomu, že o vás
nic moc nevím, můžete se mi trochu představit?“
„Také o vás nic nevím. Možná bude lepší, když to tak necháme.“
„Jak myslíte. Tajemná exotická žena s ledovým pohledem… Povězte mi alespoň, jestli jste
taky žoldák? Já jen, že snad všichni ti ozbrojenci tady jsou žoldáci a bývalí vojáci.“
„Já tedy ne. Povím vám to stručně a jasně - doprovázela jsem jednoho chlápka během cest
po světě a dělala mu ochranku. Rozhodně jsem to nedělala kvůli penězům, ačkoli uznávám,
že peníze jsem dostávala, ale jen proto, abych vyžila. Podstatné je, že mám zkušenosti
s přežíváním v nehostinných podmínkách.“
„Také džungle?“
„Ano, přesněji Thajsko a Indie.“
„Zkušená cestovatelka a dobrodružka… no to se hodí. Výborně, Kasumi.“ Trevis se rozhlédl
okolo ve snaze někoho najít a pak opět vytáhl vysílačku. „Pane Jacksone, kde je ta
kyklopka? Copak není zvědavá na poslední složku týmu?“ Z vysílačky se cosi ozvalo.
Neuniklo mi, že se na palubě objevila neobvykle vysoká žena s hnědými vlasy uvázanými
v dlouhém copu. Měla maskáčové kalhoty, zelený nátělník a vysoké vojenské boty. U pasu
měla připnuté pouzdro s pistolí a malý batůžek. Byla to moje matka! Nejvíce mě překvapila
skutečnost, že matka měla přes levé oko černou pásku a to v dnešní době značilo spíše
projev jakési image než snahu o zakrytí vážného zranění. To před lety, když má matka ono
zranění utrpěla, využívala oko skleněné, stejně jako Kasumi. Proč by najednou měla oko
vyměnit za ošklivou pásku?! Rovněž mě udivila značná velikost matčina poprsí, které její
nátělník řádně napínalo a které muselo v mnoha situacích spíše překážet. Zřejmě to však
byla daň, kterou byla matka ochotná podstoupit. Nechápal jsem ale proč. Dobrá, neviděl
jsem matku více než osm let, ale jen stěží jsem ji poznával. Proč se tak změnila? Trevis si ji
vůbec nevšiml a stále mluvil do vysílačky.
„Hmm, jo je na cestě? Doufám, že jí to nepotrvá… ahh!“ vykřikl Trevis, když mu na rameno
dopadla ruka Paoly Ramirezové. „Musíš mě tak děsit?“ zeptal se Trevis, ale v hlase nebylo
znát rozčílení.
„Klid Trevisi,“ řekla matka chraplavým hlasem, jež pro ni byl typický. Její chraplák jsem si
pamatoval dokonale. Divné, pamatoval jsem si ho lépe než její tvář. Byl jsem dítě, když od
nás odešla a spočítal bych na prstech obou rukou, kolikrát nás navštívila. Otočil jsem se
k matce zády, protože jsem tušil, že mne tu neuvidí ráda. Jestliže opravdu stojí za hranicí
zákona a jestliže její další ‚kousek‘ má vyřídit Kasumi, pak bylo evidentní, že mne máti
vypakuje z lodi, dříve než vyplujeme. A nemusela by to ani udělat osobně, nakonec Trevis
říkal, že těm ozbrojencům velí. Přestože byla matka pár metrů ode mě, připadal jsem si tu
sám. Sám mezi všemi těmi drsnými tvrďáky a tvrdými drsňačkami.
„Nová tvář a dokonce Asiatka…“ řekla Paola a přistoupila ke Kasumi. Má spojenkyně sahala
matce sotva po úroveň prsou. Paola si Kasumi projela od hlavy k patě svým zkoumavým
pohledem. „Trochu oplácaná ne?“ dodala s notnou dávkou pohrdání.
„Nebude to na překážku. Pracuji na tom, abych zhubla a krom toho, co je ti po tom?“
„Zdáš se dost udělaná. Doufám, že to není na úkor intelektu a inteligence, jak to někdy
bývá.“
„Toho se bát nemusíš…“
„Kolik ti je?“
„Čtyřiatřicet.“
„Čtyřiatřicet?!“ divila se Paola. I mě to překvapilo. Přísahal bych, že Kasumi je jen o pár let
víc než mě. Vypadala na svůj věk perfektně, to bez pardonu. Paola si vedle Kasumi musela
připadat jako obryně a asi si to i užívala.
„Tady velím já,“ řekla, „tak si zvykni. Posloucháš mě na slovo, rozumíme si?“
„To bude problém. Já nikoho neposlouchám na slovo, protože mám svoji hlavu. Vezmu na
vědomí tvoje připomínky a sama uvážím, co je v dané situaci nejvhodnější.“
„Chceš ránu pěstí, aby se ti rozsvítilo?!“ vztekala se matka.
„Možná by to vyústilo v to, že naopak ty zhasneš a to definitivně.“
„Věříš si?!“ zrudla Paola zlostí.
„Mám k tomu dobrý důvod.“ Paola se pousmála a odepnula si pouzdro na pistoli, které
položila na bednu. Kasumi tam přidala svůj meč a sundala si vestu. Když jsem sledoval další
část Kasumina těla, které vyplavalo na povrch, začal mne polévat studený pot. Kdyby mně
někdo řekl, že Kasumi si pod kůži na břiše nechala voperovat dlažební kostky, odvětil bych,
že je to možné. Schylovalo se ke rvačce a má matka to mohla řádně schytat. Co vím z tátova
vyprávění, tak byla vždycky nafoukaná s sebevědomí jí rozhodně nechybělo. Ani po letech to
nebylo jiné. Zvažoval jsem, že vběhnu mezi ně. Už už jsem se chystal vyběhnout, ale vše
zavčasu utnul Trevis.
„Ale no tak. Přece se tu nebudete prát,“ řekl Trevis a postavil se mezi obě ženy. „Celou dobu
klid a jakmile se tu objeví nová ženská už je tu nějaký rozbroj. Copak se vy ženské vážně
nesnesete? Jste jak malý holky. Uklidněte se, podejte si ruku a přestaňte si měřit síly.
Kasumi, ty možná jsi na první pohled silnější, ale Paola také není žádná třasořitka. Už jsem
měl tu čest ji vidět se rvát a věř mi, že se dovede bít jak lvice.“
„Tady ale nejde o porovnání sil,“ řekla Paola, přestože to určitě nebyla úplná pravda. „Já si
nemůžu dovolit, aby nás Kasumi svým jednáním ohrozila. Zodpovídám za hladký průběh
akce.“
„Kasumi snad ví, že si nemůže dovolit žádnou pitomost. Tak jsme lidi, ne? Každý má vlastní
hlavu a Kasumi je evidentně dost hrdá a věřím tomu, že i chytrá, takže ví co a jak. Obě klid,
ano?“ Paola si s Kasumi podala ruku a značně zesílila svůj stisk. Bezesporu si chtěla
dokázat, že je silnější, ale spletla se. Kasumi na to zareagovala a matčina dlaň skončila
skoro jako ve svěráku. Nevykřikla bolestí, ale nedokázala udržet koutky rtů, které sebou
cukaly. Kasumi povolila a opět si vzala svůj meč.
„Jedna nula pro tebe,“ uznala Paola. „A to jsem myslela, že vy Asiatky jste třasořitky, do
kterých stačí jen strčit a zachrastí jim kosti.“
„Nejsem jako jiné ženy…“
„Teď by mě ještě zajímalo, jakou máš zkušenost se střelnými zbraněmi? Předpokládám, že
s pistolemi to umíš, ale co složitější věci?“
„Nepoužívám střelné zbraně!“ Paola vytřeštila oko. Jo, jen jedno.
„Tak co tady do prdele děláš?“ vyštěkla. „Jak chceš někoho chránit, když nemáš zbraň?“
„Mám zbraň.“
„Heh, to myslíš ten nožík? Já se taky umím ohánět nožem. To ostatně umíme všichni.“
„To není nožík! A krom toho, do džungle to stejně brát nebudu. Jako zbraň mám sebe.“
„Máš kliku, že mám dobrou náladu a že tě nehodím přes palubu.“
„Jen to zkus, Paolo. Doufám ale, že umíš dobře plavat. Výška ti v boji se mnou moc platná
nebude… Znám pár technik na někdy až nezvratnou likvidaci kloubů… nechceš je vidět?“
„Tohle není legrace, Kasumi.“ vložil se do toho Trevis a já si podruhé oddechl. „My jsme
potřebovali někoho schopného. Jasně, máte vcelku vypracovaný tělo, ale co s tím? Bez
urážky ale to jsme mohli najmout klidně orangutana.“
„Ještě jsem neviděla orangutana, který ovládá bojová umění.“
„Bojová umění?“ zeptala se Paola. „Děláš si legraci, ne?“
„Vůbec ne. Věnuji se tomu už od dětství. Pokud něco opravdu dobře umím, tak prát se.“
„Jestli jsi vážně dobrá, tak tady uplatnění najdeš. Ještě jsem takhle v reálu nikdy neviděla
mistryni bojových umění. Hmm, pokud vím, tak většinou takoví lidé učí ve školách ty své
kung-fu triky, anebo se uplatní třeba ve filmu.“
„Já to obvykle používám v praxi. A to je také důvod proč mám tuhle postavu. Potřebuju se co
do síly vyrovnat i mužům a to něco vyžaduje.“
„A stojí ti to za to?“ řekla s neskrývaným pohrdáním Paola. Poté pohlédla na mě a já už
neměl čas se shýbnout a otočit zády. Otevřel jsem ústa a mlčel jsem. „Tebe jsem tady ještě
neviděla… pojď sem.“ Nebylo, co skrývat. Postavil jsem se k ostatním a sledoval svoji matku.
Chtěl jsem ji oslovit, když mně položila děsivou otázku: „Jak se jmenuješ a kde ses tu vzal?“
Byl večer, to ano, ale světlomety i měsíc dokonale osvětlovaly palubu. Nebylo pochyb – moje
vlastní matka mě nepoznala. Když pominu těch pár krátkých návštěv, neviděla mě od raného
dětství, ale... kdybych pro ni byl víc než vzduch, nezapomněla by na mě. Tohle bolelo! Měl
jsem jí říct, kdo jsem? Možná, ale zklamání mě přinutilo držet jazyk za zuby.
„Tak co seš zač?!“ vykřikla Paola. „Ze mě idiota dělat nebudeš! Jestli ses chtěl vetřít na loď,
tak tě čeká koupel, hošánku!“ Paola vykročila proti mně a já v tu ránu věděl, že mě bez
sebemenších ostychů srazí přes palubu. Pohlédl jsem na Kasumi a skoro až čekal, že nějak
zareaguje. K tomu kupodivu i došlo.
„Nech ho!“ vyštěkla Kasumi a postavila se přede mě.
„Ty ho znáš?“
„Ano, je to…“ Kasumi pohlédla na mě a jakoby čekala, že něco řeknu. A já jsem řekl…
„Jsem její syn. Kasumi je moje matka!“ Viděl jsem, jak Kasumi ztuhly rysy ve tváři, viděl jsem
i to, kterak v údivu nadzvedla obočí moje pravá matka. Plácl jsem první volovinu, která mě
přišla na jazyk a která by mne mohla pomoci udržet se na palubě co nejdéle. Zároveň jsem
ale pochopil jednu věc – dobrovolně jsem položil hlavu na špalek.
„Fešák, i když očividně víc zdědil po otci,“ řekla moje matka. „Taky jsem porodila syna
v brzkém věku. Ale já jsem matkou nikdy být nechtěla – je to jako přidělat si k noze kouli. No,
však to znáš.“ Chybělo málo a salát z restaurace se mi vehnal zpátky do úst. Moje matka
odcházela a já se začal obávat chvíle, kdybych s ní měl skončit o samotě. Už takhle mě
příšerně ranila. Trevis poukázal prstem na dveře, kam zašla Paola a řekl:
„Takže vy myslíte, Kasumi, že tohle je nějaká dovolená?“
„Ne, já myslím, že tady Tom se musí dostat do světa a mezi pořádný lidi. Můžete ho využít
jako pracovní sílu, jen ať si zvyká.“
„Jste tvrdá matka…“
„Jsem tvrdá a nejen jako matka. Derek chtěl, abych se stavila ve zbrojnici. Nejprve si ale chci
hodit věci do kajuty. Poradíte mi kudy se vydat?“
„Jistě. Doprovodím vás.“
Trevis provedl mě i Kasumi po jednoduchém kovovém schodišti do podpalubí. Bylo tu několik
chodeb, ale všechny byly jedna jako druhá. Naštěstí byly na rozích chodeb informační
cedulky. Trevis však i bez nich dobře věděl kudy kam a tak nás dovedl až k jedněm dveřím.
Otevřel je a Kasumi si mohla prohlédnout dvě postele umístěné nad sebou. Na té dolní se
povalovalo pár kusů oblečení a vedle postele byl batoh s věcmi.
„Měla jste mít kajutu s Ramirezovou, ale určitě budete chtít zůstat se synem, že?“
„Ano.“ Trevis popošel k vedlejší kajutě, kde bylo prázdno.
„Tahle bude pro vás jako dělaná. Zbrojnice je o patro níž, takové velké dveře na konci hlavní
chodby, hned vedle schodů do strojovny. Tam určitě trefíte sama.“
Trevis odešel a Kasumi mne doslova vtáhl dovnitř. Zabouchla dveře a zatáhla obě západky.
Poté si hodila batoh na postel a odložila meč. Věděl jsem, že to brzy propukne a marně se
pokoušel uklidnit. Kasumi mlčela a já tiše, tak aby nás nikdo nemohl slyšet, řekl:
„Omlouvám se.“ Pohlédla na mě a chytila mne za ramena.
„Teď jsi v prdeli,“ řekla tiše, ale dostatečně významně.
„Nemohl jsem jí říct, kdo jsem, protože… vyrazila by mne odtud a já ji musím vyslechnout,
musím s ní mluvit. Musím ji sledovat, abych ji poznal. Když bude vědět, kdo jsem, začne se
přetvařovat a…“
„Myslíš? Podle mě na tebe sere a to dost z vysoka.“
„No… asi máte pravdu…“
„Máš pravdu!“ zvýšila hlas Kasumi. „Jsme matka a syn. Začni se tak chovat a to myslím
vážně.“
„Nechtěl jsem tě tím pohoršit nebo tak něco. Já… je mi to líto.“
„O mě nejde. Do jisté míry jsi mi pomohl, protože tu začaly působit city. Na některé to možná
časem zapůsobí, ale jiní tě využijí proti mně. Až doteď jsi byl za třetí stranu, za neutrálního
člověka, který v ničem nefiguruje, ale teď sis vybral, Armando. Přidal ses ke mně.“ Tehdy
jsem po Kasuminých slovech opravdu věřil, že tím je nade mnou ortel vyřčen, že jsem
skutečně posral vše, co se dalo. Jenomže i když se některá ze soupeřících stran zdá předem
odepsaná, nemusí tomu tak být. Tohle nebylo jako v baseballu, kde musí být mužstvo
početné, jinak je hra předem odepsaná. Tohle bylo něco jako basketball. Opravdu dobrý hráč
dokáže s míčem v rukou proběhnou řadami protihráčů, zavěsit se na koš a k údivu všech
skórovat. Kasumi toho schopná byla, jinak by na palubu téhle lodi ani nevkročila. To její
sebevědomí bylo sice vysoké, ale zase ne tak přehnané – ona nebyla blázen a už vůbec ne
sebevrah.
„Můžu být špion,“ navrhl jsem po chvíli ticha. „Můžu to hrát na obě strany a donášet vám
ehh, donášet ti na každého z nich.“
„To bys udělal? Pro mě nebo pro sebe?“
„Jsi moje matka, ne? Když ta moje na mě kašle, mám alespoň náhradní…“
„Zatím tu hraješ troubu bez špetky kuráže…“
„A co čekáš?! Jsem student medicíny. V budoucnu mám v plánu přicházet do styku s kolegy
a s mrtvolami, ne s nájemnými vrahy, nebo co to je za lidi. Jak jen jsi to odpoledne řekla?
Kdo je hrozbou je respektovaný? Určitě to funguje i obráceně, ne? Než si na ty lidi slepě
vyskakovat, to radši budu hrát hňupa.“
„Hmm, kdybys dokázal zahrát retardovaného imbecila, bylo by to lepší… Mimochodem,
chtěla jsem ji ne zmlátit, ale rovnou zabít. Kdyby na mě vyběhla, už by byla mrtvá a já vše
sváděla na prostou nehodu.“
„To mi říkáš jen tak?!“
„Myslela jsem, že iluze jsou pryč, ale jak je vidno, tak ne. Co tě k tvé matce váže?
Skutečnost, že tě porodila? Není to málo? Co jiného ti dala? Lásku, domov, peníze, štěstí,…“
Tak jsem tam tak stál a poslouchal výčet věcí, které mi matka měla dát a nedala. Najednou
mi došlo, jaký jsem vůl. Co jsem čekal? Že mě matka, která mne odkopla už před lety,
obejme? Že mi řekne, jak jí to mrzí a vrátí se k otci, nebo o mě alespoň začne jevit zájem?
Chtěl jsem vědět, co se s ní stalo, kde je, s kým se stýká a tak, jenomže podvědomě jsem
věřil tomu, že naše shledání, ať už bude za jakýchkoli okolností, bude krásné a dost možná
nezapomenutelné. Ovšem nastal čas si vybrat jinou matku. Zase taková změna to nebyla – o
Kasumi jsem toho věděl stejně tak málo jako o Paole.
„Je něco, co bych měl ještě znát? Třeba o tobě, abychom pak neříkali rozdílné věci.“
„Ale ano – tvůj otec Samuel, který tě vychovával je mrtvý, a na mě padla role matky. Moc tě
neznám, protože jsme se s otcem rozvedli. Jsi můj syn, nicméně žádnou přehnanou lásku
k tobě nechovám. Vlastně mě dost sereš.“
„To je drsný! Proč nemůžeme mít prostě dobré vztahy?“
„Čím pevnější pouto, tím hůře se mezi něj vkládá klín. Naše pouto bude jen vábnička na
hlupáky. A teď už běž spát. Já se tu ještě porozhlédnu.“
Kasumi odešla, ale mě se ještě spát nechtělo. Pět minut jsem počkal a poté vyklouznul
z kajuty. Na chodbě mne hned překvapila matka, ta pravá matka. Opírala se o dveře do své
kajuty a kouřila trávu. Tedy myslím, že to byla tráva, podle zápachu. Nebyl jsem zrovna
expert na návykové látky a myslím, že medicína mi dala slušný podnět k tomu, abych se od
kuřiva a drog všeho druhu držel co nejdál. Vidět zničené zdraví lidí v televizi není to samé,
jako je pozorovat v nemocnici na pitevním stole. Odporný kouř, ze kterého mě rozbolela
hlava, jsem se marně snažil rozehnat rukou.
„To musíte kouřit tady?“ divil jsem se.
„Nejsi nějaký útlocitný, hošánku?“ Brr, otřásl jsem se při těch slovech. „Pojď do mé kajuty,“
řekla Paola a zmizela za dveřmi. Že by mě přece jen poznala anebo mi chtěla jen něco
důležitého povědět? Kdoví. Jako zvědavý opičák jsem vešel dovnitř a na její pokyn za sebou
zavřel. „Jaká je Kasumi matka?“ zeptala se mě Paola.
„Je… je hodně přísná a… a myslí si, že jsem malej kluk! Chová se ke mně jako k dítěti, které
je jí cizí.“
„Ty můj chudáčku…“ pronesla Paola a pohladila mě po tváři. Začervenal jsem se jako rak.
Naklonila se ke mně, usmála se a řekla: „Mám ráda mladé koloušky…“ V tu chvíli by se ve
mně krve nedořezal a když si Paola přetáhla přes hlavu nátělník a v rychlosti sundala
podprsenku, bylo to ještě mnohonásobně horší. Ztuhnul jsem, a jak by řekl otec – zíral jsem
‚jako skopčák na Pražskej orloj.‘ Přirazila mě ke stěně a začala strhávat oblečení. Až to mne
probralo.
„Dost!“ zařval jsem a odstrčil ji od sebe. Než jsem stihl přiskočit ke dveřím, stála mezi nimi.
„No tak…“ řekla konejšivým hlasem. „Já tě nekousnu.“
„To nemůžete udělat! Tohle ne!“
„A proč by ne?“
„Protože… protože jste moje…“ Nemohl jsem to říct, nedokázal jsem to.
„Jsem tvoje co?“ zeptala se ona. „Tvoje láska? No tak, je to jen přijemná hra. Neboj se, o sex
ani v nejmenším nestojím, můžeme se jen muchlovat v posteli. A budeme si vyprávět o
rodičích a dětech, co ty na to?“ Chytil jsem ji za ruce a chtěl ji odstrčit. Možná jsem to
přehnal a Paola spadla až na zem, nicméně dveře byly volné a já z nich vyběhl. Pádil jsem
nahoru po schodech až na palubu a doufal, že nemám Paolu v patách.
Venku již byla tma a všude okolo byla jen černota, dokonce i světla kdosi vypnul. Přístav
překrásně svítil vinou pouličních lamp i světel z domů a obchodů. Naopak velké rybárny a
sklady zely v tuhle hodinu prázdnotou. Otočil jsem se za sebe a s hrůzou očekával, že se ze
dveří vyrojí nejen moje matka, ale i další žoldáci. Zatím jsem viděl dva a bohatě mi to stačilo.
Přiblížil jsem se k okraji paluby a hleděl na přístav. Zatímco tahle loď se zdála být vězením,
jehož brány se zítra při rozbřesku definitivně uzavřou, město značilo svobodu a bezpečí. Lhal
bych, kdybych řekl, že jsem ten večer nezvažoval útěk. Potíž byla v tom, že bych si pak
připadal přesně tak, jak mě Kasumi nazvala – jako zbabělec bez špetky kuráže.
Za sebou jsem zaslechl vzruch. Dveře ke kajutám zavrzaly a z nich vyšly dva stíny. Ukryl
jsem se za bednami, jež jsem měl večer zakrýt plachtou. Někdo to dokončil za mě, ale to teď
bylo vedlejší. Stíny se blížily ke mně a já se začal strachovat. Co když mne odhalí? Ještě
více jsem se přikrčil a ani nedutal. Jeden ze stínů se opřel o vrtulník a druhý si sedl na
hromadu dalších beden. Někdo z nich zažehnul zapalovač a já na moment poznal ve světle
Dereka. Zapálil si cigaretu a mocně popotáhl.
„Tak už ji máme tady…“ řekl Derek. „Co si o ní myslíš?“
„Je to srajda,“ řekl druhý. Byl to hrubý mužský hlas. Dle přízvuku zřejmě afroameričan.
„Ve zbrojnici jsi na ni ani nepromluvil, brácho!“
„A ty se mi divíš? Je to srajda a my s ní budeme vyjebávat! Mě to je jedno, ale nechtěj po
mě, abych byl nadšený z takový sviňárny! A co ta druhá, ta vůbec nepřijede?“
„Bohužel ne a věř mi, ta jako srajda nevypadá.“
„To určitě! Nakonec je to dobře, aspoň bude v bezpečí.“ Ten druhý byl rozčílený. Rozkol mezi
Kasuminými a patrně i mými nepřáteli mě těšil. Daleko víc by mě těšilo, kdybych tomu muži
viděl do tváře. Opatrně jsem se přiblížil, přidržujíc se plachty. Levá noha se mi zamotala do
napnutého lana, jež držela plachtu, a i když jsem se snažil udržet balanc, nepomohlo to. Zřítil
jsem se na zem a jakmile jsem pohlédl vzhůru, v duchu jsem zaklel. Skláněl se nade mnou
Derek s pistolí v ruce.
„Ale, ale… Kasumin synáček.“
„Jen jsem se chtěl projít na čerstvém vzduchu a…“
„Slyšel nás, Dereku,“ ozval se druhý muž. Stále jsem mu neviděl do tváře. Zatraceně.
„Já vím,“ odvětil Derek.
„A teď to poběží sdělit mamince!“
„I to vím, brácho. Tak, co s tebou, kamaráde? Máme tě nechat jít?“
„Byl bych vám vděčný. Byla to jen náhoda a stejně nevím, o čem byla řeč a…“ Derek mi
podal ruku, já se jí chytil a zvedl se na nohy.
„Pojď, kamaráde, odvedu tě k sobě do kajuty. Při tom pádu ses určitě udeřil do hlavy a já
mám pod postelí lék.“ Derek mě chytil kolem ramen a odvedl do podpalubí. I když jsem
otáčel hlavu a snažil se poznat druhého z mužů, nebylo to nic platné. Zůstal ve stínu.
Derek mě odvedl do své kajuty, která byla hned naproti té Paolině. Bylo evidentní, že zde
nespí sám, ostatně dvoje velké zelené batohy toho byly důkazem, stejně dobře jako
pomačkané deky. Derek z pod postele vytáhl malou truhličku. Otevřel ji, vyndal odsud lahev
slivovice a rychle ji zase zavřel. Tak rychle, až mne to přišlo podezřelé. Určitě měl něco
uvnitř, něco důležitějšího než chlast. Lahev byla již zpoloviny vypitá a na Derekovi bylo znát,
že si s chutí lokne. Nejprve ale nabídl mě. Přijal jsem a trochu se napil, to abych Dereka
neurazil a nenaštval. On do sebe nalil mnohem víc a pak řekl:
„Není to tak, jak to vypadá, kamaráde. Teď si asi říkáš, že ten Derek je strašná svině, že ti
věší bulíky na nos a nahoře tvrdí, kterak s tvojí matkou vyběhne. Musíš ale pochopit jedno,
kamaráde – stavit se na stranu tvý matky otevřeně, je jako hrát ruskou ruletu s plně nabitou
pistolí. Je třeba ty náboje vyházet.“
„Chcete říct, že nám můžete pomoct?“
„Jo, ale i před svým nejlepším kamarádem musím dělat, že ne. Nikdy nevíš, jestli jeho další
zastávka nebude u Trevise, kde mu vyslepičí, co je ve větru.“
„Trevis… A kdo další?“
„Není to tak lehký. Ten, kdo tomu tady velí, je Trevis a Paola. My ostatní hrajem druhý
housle. Ale abych ti dokázal, že to s tebou myslím dobře, něco ti prozradím. Musí to ovšem
zůstat jen mezi námi. To znamená, že pomlčíš i před svou máti.“
„Ale proč?“
„Protože to tak bude bezpečnější. Podívej, cílem Trevise a Paoly je dostat Kasumi na ostrov.
To znamená, že na lodi se nemusí ničeho obávat, pokud nebude šlapat lidem na kuří oka.
Tak ji usměrni a přesvědč ji, že se nic neděje. Zítra o půlnoci se zase sejdeme zde, a když na
něco přijdu, povím ti o tom. Hlavně o těch dvou pomlč před Kasumi – řekl bych, že je dost
rázná a tohle nejde uspěchat. Jsme na nepřátelské půdě!“
„Dobře… díky za pomoc.“ Otočil jsem se, když na mě Derek promluvil.
„Počkej ještě! Brácho, kolik ti vlastně je? Ta tvoje máti by z fleku mohla být tvá sestra!“
„Ech, nejsem její vlastní syn.“
„Tak to je mi jasný! Ale stejně – Asiatka a Hispánec... Fakt dvojka, ha ha. Dávej na sebe
pozor, kluku.“ Odešel jsem z Derekovy kajuty plný roztodivných pocitů. Na jednu stranu mne
trochu uklidnil, na stranu druhou mě rozrušila potřeba před Kasumi mlčet. Kdyby to pro
Dereka začalo vypadat nebezpečně, určitě by raději přešel na druhou stranu. Na stranu, kde
byla i moje pravá matka. Raději jsem se vrátil do své kajuty.
Kasumi ležela dole na posteli a zdálo se, že spí. Nebudil jsem ji, jen se vytáhl nahoru a ulehl
na postel.
„Kde jsi byl?“ ozvala se Kasumi.
„Venku na vzduchu. Potřeboval jsem se protáhnout.“
„Ve zbrojnici mi toho moc neřekli. Derek mě jen představil svému příteli, který neřekl ani
slovo. Co je však důležité – mají tam bedny plné zbraní. Kulomety, brokovnice, dokonce i
jeden raketomet. Taky hromadu munice.“
„Co to znamená, Kasumi?“
„Jdou do války. S domorodci, s posádkou lodi, s někým dalším,… těžko říct. Jo a ještě něco
– když jsem se vracela, celá chodba byla zasycená štiplavým kouřem. Jsem nekuřák,
v životě jsem neměla cigaretu v ústech a tak to snáším ještě hůř než jiní. Přesvědč svoji
matku, aby s kouřením v podpalubí přestala, jinak ji to budu muset sdělit sama.“
„Pokusím se, ale ona…“ Zdráhal jsem se to říct, jenže nemělo smysl to tajit. „Moje matka mě
chtěla… já se jí líbím jako muž, jestli rozumíš.“
„Rozumím. Až naznáš, že chceš matku vidět mrtvou, dej mi vědět. Ušetří nám to spoustu
vzájemných neshod.“ Mrtvou?! Nikdy nebudu chtít vidět vlastní matku mrtvou!
KASUMI
Obvykle moc dlouho nespím a na Ztroskotanci to nebylo jiné. Byla ještě tma, když jsem se
probudila. Armando nade mnou chrápal a já jen stěží dokázala přemýšlet. Vyklouzla jsem
tiše na chodbu. Proti mně běžel jakýsi muž z posádky lodi. Měl špinavé, ušmudlané ruce a
nesl bednu s nářadím. Porucha? Kdoví a i kdyby ano, tím líp. Muž proběhl kolem mě a mířil
do nižších pater, kde byla strojovna a zbrojnice. Derek včera řekl cosi o kuchyni a ne příliš
povedeném jídle, jež místní kuchař vyváří. Rozhodla jsem se kuchaře navštívit. Kdyby na
každé křižovatce chodeb nebyly informativní cedulky, hledala bych kuchyni celé hodiny.
Nenapadlo by mě, že ji najdu v patře hned pod kapitánovou kajutou a můstkem. V jídelně
byla řada stolů a lavic. Oboje zelo prázdnotou, stejně jako samotná kuchyně, kam bylo vidět
skrze okénko. Po pravici, hned vedle kuchyně, jsem měla sklad. Chtěla jsem nahlédnout,
avšak bylo zamčeno.
„Hledáte něco?!“ ozvalo se mi za zády. Chlápek v bílé umaštěné košili byl zřejmě kuchař.
„Jsem Kasumi, spadám pod Ramirezovou.“
„Ahá!“ Kuchař si se mnou podal ruku. „Já jsem Smiles.“
„Smiles?!“ podivila jsem se.
„Sam Miles, jestli to chcete takhle. Proč tu vlastně jste? Máte hlad?“
„Mám pár otázek. Poslyšte, na vaše jídlo se nepěje zrovna pochvalná óda. Já ale myslím, že
tohle není Hilton. Jsme na lodi a vy musíte uvařit pro celou posádku a využít co nejméně
zásob. Ty zženštilci by si měli uvědomit, kde jsou.“ Sam se rozesmál na celou jídelnu a
plácnul mě po rameni. Já nasadila falešný úsměv a věděla, že tohle byla rána přímo na
hlavičku.
„Trevis, Derek, Chuck, ti všichni mají plnou hubu keců, ale co čekají? Nadívaná holoubátka?
Jsem rád za strávníka, co nebude neustále kafrat, to vám řeknu, Kasumi.“
„Pojďme si tykat,“ navrhla jsem.
„Oukej. Takže já jsem Smiles. Jak ti můžu pomoct?“
„Nikdy jsem na lodi nebyla,“ zalhala jsem. „Pověz, je vůbec možný, abys zvládnul nakrmit
celou posádku? Určitě máš v kuchyni výpomoc, ne?“
„Pár lidí připravuje zeleninu, škrábe brambory a myje nádobí, ale pod hrnce mi nikdo koukat
nesmí.“
„To jsi mě uklidnil. Víš, bude to pár let zpátky, co mého přítele, nechť je mu země lehká,
otrávili nějací bastardi v Tunisku. Byli jsme tam na dovolené a do jídla se mu dostal arzen.
Od tý doby se necítím dobře, pokud mám jíst jídlo, které sama neuvařím, ale neber si to
osobně…“
„Ne, to vůbec ne. Chápu to tak, že si chceš vařit sama?“
„Byla bych mnohem klidnější, ale pokud s tím budou problémy, tak…“
„Ale ne, to je v pohodě. Můžeme vařit spolu, budu jedině rád.“
„Skvělý. Tak já se tu tak za dvě hodinky stavím. Beztak na lodi nebude co dělat.“ Z kuchyně
jsem odcházela nad míru spokojená. Nikdy jsem nebyla zvyklá čekat a to ani teď ne. Potíž
byla v tom, že proti mně stála značná přesila a více než násilí mohla pomoct špionáž nebo
vetření se mezi posádku.
Při odchodu z jídelny mně překvapila Paola. Vstoupila dovnitř a záměrně do mě strčila.
„Á, Kasumi… odpusť, přehlédla jsem tě. Jo a máš hezkého syna.“ Chytila jsem Paolu za
zápěstí. Rázem se na mě otočila čelem.
„Nebudeš ho nutit k sexu!“ řekla jsem.
„Tak synáček si stěžoval… A maminka mu musí utírat zaslzená očička,“ ušklíbla se ta mrcha.
„Proti jeho vůli bych ho k ničemu nenutila, ale působil dost napjatě. Menší uvolnění by
prospělo jemu i mě. A teď mě pusť nebo ti ukážu, proč jsem velitelkou naší skupiny.“
Nepustila jsem ji a naopak s nadšením čekala, co podnikne. Stále jsem měla kolem pasu
magický opasek a nemínila jsem ho během celé výpravy ani na moment sundat. Paolino
zápěstí bych s klidem rozdrtila, tak mne opravdu zajímalo, co má v plánu. Nůž u boku
neměla, pistoli také ne… Netušila, jak moc riskuje. Zkusila se mi vytrhnout, leč marně. „Pusť,
ty jedna…“ Mlčela jsem a na tváři mě hrál úsměv.
„Nepleť se mému synovi do cesty! Mohlo by tě to něco stát… Třeba oko…“ Na to Paola
zareagovala - zaútočila nehty druhé ruky na to moje oko. Paola ale tak rychlá nebyla.
Zkroutila jsem jí obě ruce, jenže v tu chvíli vyšvihla nohu ve snaze kopnout mě do tváře.
Instinktivně jsem hlavou ucukla, pustila ji a vytasila meč. V mžiku skončil pár centimetrů od
Paolina zdravého oka. Zírala na něj a pomalu odcouvala ke zdi. „Drž se od mého syna dál!
Ještě jednou na něj sáhneš a budeš potřebovat slepeckou hůl.“ Nechala jsem Paolu být a
odešla. Neudělala jsem to z toho důvodu, že by mi na Armandovi kdovíjak záleželo, ale
figurovala jsem tu jako jeho matka a nemyslím, že normální matka dopustí, aby byl její syn
zneužíván. Navíc, Armando by ve chvíli plné zoufalství řekl, kým je a tím by byla moje pozice
oslabena. Potřebovala jsem ho na své straně! Stále mne čekalo seznámení se s mnoha
důležitými lidmi, včetně kapitána, od kterého jsem očekávala mnoho informací, a Helgy. Při
pomyšlení na střet s tou Němkou se mi dělalo úzko. Nebyl to jen respekt, co jsem k ní
chovala, byl to strach. Já se jí bála!
Za pár hodin jsme měli vyplout, ale nepotřebovala jsem sledovat, kterak se odvazují řetězy,
vytahuje kotva, sklápí můstek a zapínají motory. A tak jsem raději vyhledala druhého z vědců
– Keamyho. Měl samostatnou kajutu na nižším poschodí, než byly ty naše. Posádka lodi mě
však nasměrovala dobře a tak jsem během pár minut bušila na dveře Keamyho kajuty.
Během okamžiku otevřel rozcuchaný muž s brýlemi. Hned jsem si všimla, že má v pravém
oku tik. Vypadal roztržitě a dost nervózně.
„Zdravím, slečno, zdravím vás,“ začal Keamy ve spěchu. „Pojďte dál.“ Kajuta byla větší než
ta moje a to v ní byl Keamy sám. Na pracovním stole měl sloupeček knih, otevřenou složku
se zápisky a notebook. „Jsem Horacio Keamy, ale většina lidí mi říká jen Keamy. Dáte si čaj?
Mám tu termosku.“ Ani jsem nestihla odpovědět a on už mi podával víko termosky naplněné
zeleným čajem.
„Díky,“ řekla jsem a vcelku ráda se napila. Přitom jsem si všimla spousty popsaných
igelitových pytlíčků zastrčených v otevřeném šuplíku stolu. Latina... Colchicum autumnale,
Paris quadrifolia a další. „Je to dobrý čaj,“ pronesla jsem. „Máte ještě?“ Jen co se Keamy
otočil, využila jsem příležitosti.
„Východní Asie, mám pravdu?“ začal zase Keamy, když naléval z termosky čaj. „Možná
Thajsko… máte poměrně snědou pleť, ale ty rysy ve tváři… hmm, jste vyšší, než je tamní
průměr. Ten přízvuk… je mi dost povědomý…“
„Brzděte! Nechte mě se taky představit - jsem Kasumi Gordonová,“ odvětila jsem a napila se.
„Těší mě a jsem rád, že vás poznávám. Budete ozdoba tohohle týmu plného vypatlaných
mozků. Doufám, že máte IQ alespoň 130.“
„To nevím, ale za blbou mě lidi nepovažují. Nicméně žádný génius asi taky nebudu.“
„Nevadí, to nevadí. Já mám mozek a vy svaly. Sice by to mělo být opačně, ale mě ženská
emancipace nevadí.“
„Nejsem emancipovaná!“
„Víte jaká je nejčastější věta blázna? Nejsem blázen. To je co?“
„Zmlkněte a řekněte mi víc o nadcházející akci. Co se ode mne očekává a co na ostrově
plánujete dělat vy?“
„Vy nás budete chránit a my budeme studovat domorodce. Je logické, že my vědci nejsme
připraveni na rizikové situace, které by mohly nastat…“
„Podle těch zbraní se zdá, že vaše studování se domorodcům líbit nebude… Nezdá se mi
ale, že primitivní kmen potřebuje salvu z kulometu, aby se uklidnil.“
„Opatrnosti není nikdy nazbyt, slečno. A navíc – zbraní i lidí tu máme tolik, aby nás dokázali
snadno ochránit. Jejich kvalita i množství odráží cenu našich životů a ta je obrovská.“
„Tomu se nedá nic vytknout.“ Celý život se střetávám s lidmi, kteří věří tomu, že jsem blbá a
slabá. Tahle víra je pak povětšinou stojí život, ale nemůžu říct, že mě hloupost nepřátel
netěší. Kdyby každý hned na první pohled věděl, že mu s lehkostí zlámu vaz, asi by přidal na
opatrnosti. „Keamy, docela by se mi hodilo seznámení s ostrovem a kmenem. Můžete mi říct
víc?“
„Odpusťte, ale teď ne. Přednáška pro jednoho studenta je ztráta drahocenného času. Až se
sejdeme všichni, dřív ne.“
„Dobře. Tak já už půjdu.“
Odešla jsem z Keamyho kajuty s vědomím, že jestli je tu někdo koho potřebuji udržet při
životě, je to on. Sotva jsem vyšla na chodbu, málem do mě vrazil ‚můj syn‘.
„Dobře, že jsem tě konečně našel… mami. Byl jsem na palubě, chtěl jsem vidět, jak
vyplujeme a přišel tam někdo nový – chlápek s malým klukem. Ptal jsem se jich, kdo jsou a
prý bratranec našeho kuchaře a jeho syn.“ Zašla jsem s Armandem do své kajuty, abychom
mohli hovořit v soukromí. Na náš stůl jsem položila malinký pytlíček s nápisem ‚Aconitum
plicatum !!!‘ Vykřičníky byly výmluvné a malá značka lebky dávala tušit, že není radno si
s obsahem zahrávat.
„Co to je?“ ptal se Armando.
„Tipuju jed, ale doufám, že mi povíš víc.“
„Nezlob se, ale v tomhle se moc nevyznám.“
„Jak to? O toxikologii musíš něco vědět, ne?“
„Něco málo, ale když nevím, co to máš v rukou, těžko můžu vědět, jaké látky v tom najdeš.
Promiň, rád bych pomohl, ale latina jde mimo mě. Jsem rád, že se dokážu naučit všechny ty
názvy orgánů, nemocí a tak. Kde jsi to vzala?“
„U Keamyho. Určitě si toho všimne, takže to musím využít rychle.“
„Využít? Ty chceš někoho otrávit?!“
„Ano. Je tu člověk, proti němuž nemám sebemenší zábrany to použít.“
„To se jim líbit nebude, Kasumi. Ublíží ti!“
„To chtějí už teď.“ Nechala jsem Armanda být a odešla z kajuty. Hledala jsem Smilese, ale
v kuchyni nebyl. Jeho pomocník mě nasměroval na palubu.
Dnes bylo hezky a vzduch byl příjemně čerstvý. Smiles se opíral o zábradlí a sledoval město
mizící v dálce. Vedle něj stál jiný muž s malým, asi sedmiletým chlapcem, jež mu seděl na
ramenou a úzkostlivě se držel jakoby se bál, že spadne do vody. Možné to bylo a co víc –
bylo to vcelku žádoucí, protože rozruch jsem potřebovala.
„Zdravím, pánové,“ řekla jsem a přistoupila až k nim. Port Moresby byl už malý bod v dálce a
kluk mu mával.
„Dobrý den,“ pozdravil otec chlapce. Byl to pohledný vcelku mladý muž. S černým
plnovousem a svýma hnědýma očima měl slušné charisma. „Jsem Brendon,“ představil se,
„a tohle je Cole, můj syn. Bratranec se o vás zmiňoval…“
„Doufám, že v dobrém. A co tu vlastně děláte? Tohle nevypadá na výletní loď.“
„Sam se zná s kapitánem a dovolil tady mému klukovi splnit si sen.“ Cole se shýbnul a
svému otci do ucha zašeptal.
„Nebav se s ní, tati. Je neslušná. Nepředstavila se!“ Brendon položil toho malého parchanta
na zem. Ten se postavil přede mne a zeptal se: „Ty se neumíš chovat slušně?“ Zatímco se
Brendon smál, jako kdyby jeho spratek řekl cosi vtipného, já uvažovala nad tím, že začnu být
zlá. Tedy ne dle svých měřítek, ale podle ostatních, kteří by to, co jsem měla na jazyku,
rozhodně nepovažovali za přijatelné. Potíž byla v tom, že Sam byl poblíž a jeho jsem
potřebovala na své straně. Otočila jsem se na Brendona a vykouzlila další z řady falešných
úsměvů.
„Váš kluk má pravdu. Je slušné se představit a já tak neudělala. Jsem Kasumi Gordonová.“
„To je dobře,“ řekl malý smrad. „Ale měla byste se nám ještě omluvit. Každý, co udělá něco
neslušného, se přece omluví, že jo tati?“ Brendon nic neřekl a dál se přihlouple usmíval.
Situaci kupodivu zachránil Smiles, když smradovi cosi zašeptal. Zaslechla jsem z toho jen
pár slov o neslušnosti a síle. A Brendon dál nezaujatě pozoroval svého kluka, aniž by mu
cokoli řekl. „To ani nezkoušej!“ vykřikl z ničeho nic smrad. „Můj táta by tě zmlátil!“ Zajímalo by
mě, co by v tu chvíli dělala taková Paola nebo dokonce Helga. Zranění nebo dokonce smrt té
malé bestie pro mě začalo být dokonce vítané. Nebo mám týdny poslouchat jednoho
namyšleného spratka a jeho přiblble se tvářícího otce, kterak se před skupinou ostřílených
lidí chovají, jakoby jim to tu patřilo?
„Smilesi,“ oslovila jsem kuchaře. „nepůjdeme už vařit?“
„Vy se na to nějak těšíte, Kasumi! Takhle natěšený jsem ze služby na lodi byl kdysi taky…
Tupý nůž a hromada brambor mě z toho vyléčila. Tak pojďte.“
Cestou do kuchyně jsem si neodpustila pár otázek.
„Nezlob se, ale vážně je tohle dobré místo pro dítě? Všude jsou zbraně…“
„To jo, ale Cole už přece není malý děcko. Je mu skoro sedm!“
„Pořád málo na to, aby si na druhé vyskakoval. Co jsi mu to řekl? Že mu nařežu?“
„Dá se to tak říct. Musíš mu prominout, Kasumi, je jedináček a máma mu umřela už před lety.
Bratranec ho vychovává sám a snaží se mu dát to nejlepší.“
„Co jsem si všimla, dal mu akorát představu, že si může dovolit všechno ke všem a když mu
poteče do bot, stačí se schovat za tátovu… sukni.“
„Ale houby, Kasumi. Vždyť je to pořád ještě dítě a je s ním sranda.“
„Máte zvláštní smysl pro humor.“
V kuchyni Smiles připravil veliký hrnec a já mu ze skladu donesla hromadu oloupaných
brambor. Dle jeho pokynů jsem nastrouhala stroužky česneku a přidala je do bramborové
kaše, kterou zatím Smiles vyrobil.
„Maso nebude?“ otázala jsem se.
„Máme tu přesně o deset hladovejch krků víc než obvykle a… ne počkat, nesmíme
zapomenout na najaté piloty vrtulníků, takže o dvanáct. Maso je luxus, které těm slečinkám
rozhodně nepředhodím první den, co jsme vypluli.“
„Rozumím. Ale v jídelně je málo místa pro všechny. To se bude jíst na směny?“
„Spíš na hrnce. A protože vaši chlapi štědře zaplatili za pronájem lodi, mají to privilegium jíst
z první várky. Půjdeš je svolat? Já mezitím připravím porce.“
„Proč to nevyhlásit přes interkom?“
„Rozflákal se. Tak běž Kasumi, dám ti o lžící víc, jo?“
„Promiň, ale pořád se tu stěží orientuju. Jsem tu první den! Já tu kaši rozdělím, dobře?“
Smiles uznale odešel shánět se po strávnících, kteří navzdory denní době byli kdoví kde, a
mně se naskytla fantastická příležitost. Do jedné z misek jsem nabrala o něco víc a
přimíchala jed. Ať už jeho účinek byl jakýkoli, rozhodně to byl nebezpečný jed, a i kdyby
skončila Helga jen s průjmem, pořád lepší, než nic. Tahle moje akce ale zdaleka nebyla tak
promyšlená, aby se na mě nedalo ukázat prstem a říct: ‚to ona za to může.‘ Počítala jsem
s řadou komplikací, ale nebylo na co čekat – Helga byla jednoznačně největší hrozbou a
musela umřít co nejdříve, ideálně jako první.
Do jídelny se pomalu začali hrnout lidé. Kapitána jsem nikde neviděla, zřejmě měl další
privilegium, to aby se mu jídlo nosilo do kajuty.
„Héj!“ zvolal Derek, když mě spatřil za plotnou. „Chlapi, dneska si to budeme muset
vlastnoručně zabít.“
„Jo,“ ozval se Chuck – mohutný holohlavý černoch, který se bratříčkoval s Derekem.
„Kasumi, co to bude? Chobotnice?“
„Profesore,“ usmál se Derek a naklonil se přes stůl ke Keamymu. „Nechcete kromě příboru i
pistoli?“ Když se ve dveřích objevila Helga, naše pohledy se setkaly. Už ve vile mi dala jasně
najevo, že mě na Ztroskotanci nechce a já přesto byla zde. Nezdála se být překvapená a
nebylo divu – určitě už věděla, že tu jsem.
„Tak dneska vaří trpaslice?“ otázala se Helga a usedla ke stolu vedle Dereka. Ten do ní lehce
šťouchnul a řekl:
„Neviděl jsem ji ráno s udicí, takže snad to bude dobré.“ Helga se netvářila moc spokojeně a
já začínala mít obavy. Umím dobře zabíjet, ale intrikovat ne. Co když mě už teď podezírá?
„Tak co je, Kasumi?“ ozval se zase Derek. „Budeš servírovat nebo si to máme vyzvednout u
okýnka, jako ve školce?“
„Jsem snad vaše máma? Pojďte si pro to.“ Smiles se nejspíše zdržel u kapitána, takže
kuchyně byla celá moje. Ideální příležitost. Zatímco většina si mísu s kaší vzala bez reptání,
Derek si neodpustil poznámku ohledně masa. Zbývaly už jen tři misky – kapitánova, moje a
specialita pro Helgu. Ta přistoupila k okénku, naklonila se k misce, přičichla si, z čehož se mi
čelo orosilo potem a pak misku odmítla.
„Na česnek jsem dost alergická. Myslím, že si vezmu něco ze svých zásob…“ Průser!
„Já si to vezmu!“ vykřikl právě přicházející Smiles. Kardinální průser! „Zanesu kapitánovi a
vezmu si tuhle porci už teď. Nevadí to nikomu, že ne?“ Nikdo se neozval, ani já ne. A tak po
odchodu kuchaře zbyly už jen dvě misky – jeho otrávená a moje. Všichni ostatní jedli, někteří
se tvářili spokojeně, jiní ne, avšak jediný Armando neustále pokukoval po mně a určitě věděl,
že se něco děje. Vzala jsem si otrávenou kaši a lžíci, načež jsem se vydala k odchodu
z jídelny.
„Jím radši o samotě…“ řekla jsem.
„Kasumi neblbni,“ ozval se Derek. „Pojď mezi nás. Nemůžeš se přece všem stranit. A navíc
mě to chutná – umíš vařit… kaši.“
„To je pravda, Kasumi,“ ozval se Keamy. „Proč nezůstanete s námi? Helgu všichni chápeme,
ale tohle je něco jiného. Navíc jsem měl v plánu vás seznámit s Pulau Ular, sama jste to
přece chtěla vědět. Tak pojďte, bude to důležité.“ Zbledla jsem. Muselo to být vidět, určitě to
bylo vidět!
„Co soukromá přednáška, Keamy?“ navrhla jsem.
„To snad ne!“ pronesla Helga vracející se ze své kajuty s konzervou masa. „To máš ze mě
takový strach, trpaslice?“ Co dělat? Utéct? Možná, ale měla jsem lepší nápad.
„Tak dobře, zůstanu tady,“ řekla jsem a přiblížila se ke stolu. Následoval fingovaný pád
způsobený zakopnutím o lavici, ovšem… ty misky byly pevnější, než se zdálo a ona skončila
dnem dolů! Kurva!
„Kasumi, “ smál se Derek mému pádu. „A to jsem myslel, že mistryně bojových umění jsou
něco jako kočky…“ Derek sebral moji misku otrávené kaše, která jakoby bytostně toužila po
tom, aby ji někdo snědl, a položil ji na stůl. Přitom mi pomohl na nohy. Co teď? Nemohla
jsem do misky strčit, posunout ji o dvacet centimetrů k okraji stolu, shodit ji na zem a tvrdit,
že to byla nehoda. Jedu jsem použila celý pytlíček, což mohlo být tak pět miligramů, ale
rozmíchala jsem ho v kaši, aby nebyl tak koncentrovaný. Tak snad… snad to nebude moje
poslední jídlo. Usedla jsem, nabrala lžící kaše a vsunula si ji do úst. Bylo to málo na to,
abych mohla říct, že mi to nechutná, takže jsem velice pozvolna a po velice drobných
dávkách jedla, připravená vše po odchodu z jídelny okamžitě vyzvracet a doufajíc, že ať už
je Aconitum Plicatum jakkoli jedovaté, nepůsobí na organismus příliš rychle. Bylo to zvláštní,
ale o jedech jsem opravdu nevěděla nic. Tokutarovy způsoby odstraňovaní lidí byly všelijaké,
nicméně já se k těmto ‚ženských zbraním‘ nikdy uchylovat nemusela. Ani teď bych do toho
nešla nebýt Helgy, která se nejen pokusila zabít sestru, ale i mě a obojí zákeřně a nečestně.
Jakýkoli způsob, kterým bych ji sprovodila ze světa, byl přijatelný. Zatímco jsme jedli, Keamy
rozložil na stole listinu s náčrtkem ostrova. Měl tvar brambory. Na severu byla zátoka a
zhruba uprostřed ostrova náhorní plošina s jezerem. Podél jezera vedla řeka pramenící ve
skalní soutěsce. Na mapě nebyly žádné názvy oblastí, jen malý červený křížek v blízkosti
řeky.
„Tohle je Pulau Ular,“ začal Keamy a pro jistotu přednesl všechny očividné aspekty terénu
ostrova. Pak se konečně začal věnovat dalším věcem. „Tady na tomto místě, jak je ten
křížek, je vesnice domorodců. Na Pulau Ular žijí ve skutečnosti dva kmeny. Jeden zde, druhý
na menším ostrůvku na severu.“
„A kde ho máte?“ otázal se Derek.
„Ten ostrov není ani pětinový a nikdy jsem tam nebyl – nevím, jak přesně vypadá.“
„Počkat!“ zvýšila hlas Paola a naklonila se nad Keamyho. „Nikdy jste neřekl, že jste na Pulau
Ular byl!“
„Byl a teď se tam vracím, abych mohl zjistit, jak se kmen za tu dobu změnil a abych ho mohl
studovat. Tamní náčelník mě dobře zná a nechá nás bez obtíží potulovat se po vsi. Jako dar
na uvítanou dostane celou řadu prudkých jedů, které na ostrově nejsou k sehnání.“
„Prudkých jedů?“ divila se Paola.
„Ano. Problémem jsou odpadlíci z druhého ostrova, respektive ti, kdož odmítají tamní
božstvo, jež kmen odnepaměti uctívá. No a s náčelníkem jsme se dohodli o plánu – uzavřít
mír a všechny odpadlíky otrávit na hostině. Proto jedy a je dost možné, že budeme dokonce
svědky onoho aktu travičství, pokud se tedy hodláme… usměrnit.“
„Jste si jistý?“ ptala se Paola. „Co když jim to nebude vyhovovat, co když jedy nebudou
účinkovat? Jestliže naznají, že jste je podvedl, ty zbraně co máme, přijdou vhod a vzhledem
k tomu, že jich máme tolik, se mi zdá, že s tím snad i počítáte!“ Paola byla rozčílená a
hodně. Bouchla pěstí do stolu a křičela na celou jídelnu. „To si všichni myslíte, že jsem idiot?!
Co s těmi lidmi chcete dělat? Zabít je, vyhubit? Proč?!“ Všimla jsem si, jak na mě Trevis vrhl
pohled a dával pozor, jak se tvářím. Oni opravdu nebyli jednotní a Paola byla postavena
mimo vysokou hru, kterou vedli naši vědci a určitě ještě někdo. Buď Helga nebo Derek,
protože Chuck nevypadal na žádného myslitele. Proč ale vyběhnuli i s Paolou? Je pro ně
hrozbou? Vědí, že by byla proti vybíjení domorodců? Těžko říct.
„Uklidněte se, paní Ramirezová,“ konejšil ji Keamy. „Neunáhlujte se ke konspiračním teoriím
– zbraně jsou naší pojistkou. Ten jed bude fungovat, o tom nemám pochybnosti. Mám tam i
Aconitum Plicatum alias oměj – výjimečně účinný jed, jehož účinky se mi podařilo pomocí
dalších látek ještě navýšit. Domorodci jsou sice zvyklí na ledasco, ovšem oměj skolí
v dostatečné dávce kohokoli a můj vylepšený oměj by se zbavil i koně.“ Prudce jsem vstala
od stolu. Pot se mi už valil po čele a jasně jsem cítila nepříjemné píchání v ústech. Klekla
jsem na kolena a vyvolala zvracení. Pozdvižení v místnosti jsem vůbec nevnímala. Můj cíl
byl prostý – zbavit se co největšího množství jedu. Mravenčení však prostupovalo celým
mým tělem. Cítila jsem ho v nohách, prstech na rukou, na prsou ale i v hlavě a krku. Pot se
ze mě valil proudem. Napadlo mne přísloví, kdo s čím zachází, tím taky schází, ale já
nechtěla umřít! Tekly ze mě už jen sliny, místy krvavé. Ať jsem se snažila sebevíc,
nedokázala jsem dál zvracet. Během pár sekund jsem se prostě posrala! Nedokázala jsem
to zadržet, bylo to… tak rychlé! Rázem jsem se začala třást zimou, zuby mi cvakaly o sebe a
bolest všude po těle se stupňovala.
„Dostaňte ji na ošetřovnu!“ vykřikl někdo, myslím že Armando. Nevnímala jsem ho, vnímala
jsem jen svoji úzkost, víc nic.
Paola
Děvka! Tak otrávit, jo? A pak je tak blbá, že se otráví sama. A to jsem myslela, že Asiatky
nejsou blbé, Japonky obzvláště ne. Musela přece vědět, co žere! Musela chtít otrávit Helgu,
ta jediná kaši odmítla. Proč? Helga se nám běžně stranila, ale skutečnost, že spávala nikoli
sama, nýbrž s Derekem mě překvapovala. Po většinu času byla Helga dole ve skladu.
V podvečer ale zamířila na palubu, aby si zastřílela na holuby. Přidat sem stroj na
vystřelování holubů byl můj nápad, protože jsem chtěla vědět, jestli se na ty pitomce můžu
v boji spolehnout. Ukázalo se, že jen do určité míry. Jediný Chuck opravdu věděl, jak přesně
střílet. Častý svist holubů a zběsilá střelba značila, že střílí Helga. Derek stál vedle ní a
obsluhoval strojek. Chvíli jsem jen tak sledovala ‚střelkyni‘ a holuby, jež končí pod hladinou.
„Udělej pro mě něco, Helgo,“ řekla jsem. „Až se na nás vrhne armáda domorodců, vezmi si
na ně kulomet, ne poloautomatickou pušku. Helga mi vecpala pušku do rukou se slovy:
„Předveď se.“ Během pokynů k odpalu, míření a střelby bylo dost času na rozhovor.
„Co říkáte na naši šikmookou travičku?“
„Je to průser!“ řekl Derek a poslal mi do vzduchu první terč.
„Zníš jako bys výsledku litoval? Taky mohla otrávit někoho z nás.“ Prásk! Zásah!
„Jasně že toho lituju! Má tady kluka.“
„Proč jste ji sem s Trevisem vlastně zvali?“
„Mohla nám pomoct.“ Po dalším zásahu jsem se obrátila na Dereka. Proč mi lhal? Je až
neuvěřitelné, jaké poměry tady panují! Mám osobně velet ozbrojencům, na jejichž složení se
ani nepodílím. Tohle není armáda, zatraceně! Mám do toho co mluvit!
„Proč tě chtěla otrávit, Helgo? A neříkej mi, že nemáš tušení.“
„Před plavbou jsem se s ní setkala. Praštila mě a já jí to později oplatila. Nevydýchala to.
Možná proto chtěla na palubu, aby se pomstila.“
„Ukrást Keamymu jed a využít ho byla improvizace. A rozhodně neměla v plánu tě otrávit a
doplavat do přístavu.“ Sestřelila jsem třetího holuba, vrátila supící Helze pušku a šla si
promluvit s Kasumi.
Ošetřovna v podpalubí byla doménou pana Ho. Holohlavý stárnoucí Číňan byl inventářem
Ztroskotance celá léta, ale život bych mu nerada svěřovala. Vypadal spíš jako řezník, ale
někdy právě o tom doktořina je. Bledá Kasumi s totálně vypumpovaným žaludkem ležela na
ošetřovně jako jediná. Nad ní se skláněl Tom, který tu byl už od chvíle, co ji přinesli. Keamy
říkal, že jeho jed by sklátil i koně. Kasumi svými proporcemi tak trochu připomínala kobylu
nebo spíše Shetlandského poníka a za přežití nejspíše vděčila duchapřítomnosti a relativně
malé dávce, kterou spořádala. Sama jsem se k jedům uchylovala, takže za jiných okolností
bych Kasumino jednání s klidem přešla.
„Jak to s ní vypadá?“ ptala jsem se Toma.
„Ho říkal, že by měla přežít. Dostala protilátku, tak snad…“ Byl přešlý, ale neřekla bych, že
přímo smutný a vůbec nebrečel. Vážně k ní neměl kdovíjak vřelý vztah, ale byla to jeho
matka.
„Tome, můžeš nás nechat o samotě?“
„Tak dobře, ale… určitě jí nechcete ublížit…“
„Za koho mě máš?! Odvolej i pana Ho. Chci s ní mluvit o samotě. Je to důležité.“
„Ona teď musí spát a…“
„Poslechni mě, jasné?!“ Tom poslechl a já se naklonila nad Kasumi. Jakmile bylo na
ošetřovně prázdno, zamkla jsem dveře a vytasila nůž. „Kasumi…“ řekla jsem konejšivým
hlasem, přiložila jí nůž k oku a zalomcovala s ní. Sevřela mi zápěstí, zkroutila ruku a vrazila
pěst z boku do zubů. Skončila jsem na zemi vedle postele, nůž mi vypadl z rukou a bolest
sílila. Bestie! Měla být vyřízená a unavená! Rychle jsem se zvedla, ale to ona taky. Strhla
závěs mezi postelemi a hodila mi ho na hlavu. Byla bych ho sundala, ale ona chytila okraje a
omotala je kolem hlavy. Utáhla a já poznala, že je zle. Neviděla jsem ani na krok. Stala jsem
se nedobrovolně boxovacím pytlem a Kasumi ať už byla jakkoli zvláštní osobou, měla
pořádnou ránu. Po řadě úderů jsem se zhroutila na okraj postele a lapala po dechu. Uvnitř
prostěradla byla krev, hodně krve. Mé krve!
„Co o ostrově víš? Co přesně tam chcete dělat? A hlavně, proč jsem tady na palubě?
Odpověz mi Paolo!“ řvala vzteklá Kasumi. Slyšela jsem bouchání na dveře. Někdo chtěl
dovnitř a já litovala toho, že jsem mu znemožnila vstup. Kasumi se náhle přestala domáhat
odpovědí na otázky, na něž jsem beztak neznala odpovědi. Překvapilo mě to, a zatímco ona
byla zmatená, já nahmatala pod postelí svůj nůž. Rychle jsem si rozřízla prostěradlo a strhla
ho. Viděla jsem Kasumi, jak pobíhá po ošetřovně, prohlíží všechno možné a jednou rukou se
přidržuje holých boků. Měla jsem čas se postavit a setřít si krev, jež mi tekla do oka z tržné
rány nad obočím. Kasumi byla jako v transu a navíc každou chvíli do něčeho vrážela – do
stolu, židle i zdí. Byla malátná a unavená. Opřela se o stůl s lékařským náčiním uloženým
v otevřené příruční lékárničce. Stůl byl jen kousíček od vchodových dveří, jen malý kousíček.
Rozeběhla jsem se a vrazila do Kasumi svým tělem. Nevím kolik vážila, ale určitě dost. O to
horší však byla srážka její hlavy s dveřmi. Zhroutila se na podlahu a já měla čas otevřít.
Venku už stál Derek s vyděšeným Tomem a panem Ho. Snažili se dveře vypáčit.
„Proboha! Kasumi!“ vykřikl Derek, když viděl, co se stalo. Místo na mě a na má zranění, civěl
na ležící Kasumi. Přiběhl k ní a stejně tak Tom, pochopitelně. O mě se nikdo z nich
nezajímal, tedy až na pana Ho.
Doktor mi zašil ránu a doporučil mi odpočinek. Nebyla jsem proti. Dohodla jsem se s
Derekem, aby Kasumi zamkl v jedné z volných kajut a raději ji spoutal. Byla nebezpečná.
Tom se na to netvářil vůbec dobře, ale sám by měl pochopit, že jeho matka je šílená. Pozdě
večer jsem ulehla na postel v kajutě, zatímco chlapi se šli dívat na televizi. Někde v Americe
se konal boxerský zápas o titul mistryně světa v těžké váze. Na dvě gorily v ringu jsem
neměla náladu a to ani, když jednou ze soutěžících a též obhajovatelkou titulu byla Luciana
alias Lovkyně. Vidět ji s vyraženými zuby, jak se marně snaží zavřít ústa plná krve, bylo
lákavé, ale nereálné. Nestalo se tak v posledních šestatřiceti zápasech a nebyl důvod věřit,
že to dnes dopadne jinak. Tak jsem jen tak polehávala na posteli, snažila se nevnímat bolest
a přemýšlela, proč mě každý navzdory mému postavení přehlíží. Proč je Kasumi pro Dereka
tak důležitá? Co je na odporné travičce tak cenného?
Zhruba v deset hodin večer zabouchal na dveře pokoje Tom. Pozvala jsem ho dál a
rozhodně neměla v plánu se ho pokusit zlákat do postele. Byl krásný… ale od chvíle co vlezl
se svojí matkou na palubu, to tu šlo od deseti k pěti. Zaujal místo v rohu u dveří jakoby se
mě obával.
„Co chceš?“ optala jsem se ho.
„Ke Kasumi mě nechtějí pustit.“
„A divíš se? Co se jí vlastně honilo hlavou?“ Tom si kleknul, aby mi viděl do očí.
„Paolo! Prosím tě, musíš mi pomoct! Něco se tady děje, něco vážného! Byl jsem teď za
Derekem a víš, co mi řekl? Že ho mrzí jak Kasumi skončila, ale že to tak muselo být pro její
dobro. Ptal jsem se, jestli ji chtějí předat policii a on řekl, že se nemusím bát, že pokud bude
na ostrově spolupracovat, pak jí nic nehrozí.“
„A v čem je problém?“
„Proč to děláte?! Vždyť ona chtěla jednoho z vás otrávit! Zabít! A vy ji pustíte na svobodu?
Vy, ostřílení, drsní lidé? Proč?! To nedává smysl. A neříkej mi, že se vám jí zželelo!“ Vstala
jsem z postele a Tom se postavil také. Hleděla jsem mu zblízka do očí.
„Ty ji vážně nemáš moc rád, co? Měl bys být štěstím bez sebe! I když… vidět matku, jak
chce otrávit člověka, asi vzájemnou lásku zrovna nepodpoří. Zklamala tě, nemám pravdu?
Tvoje vlastní matka tě zklamala.“ Tom mlčel a jen pokýval hlavou.
„Ona se z ostrova nevrátí, že ne?“ Neřekla jsem na to nic a ani nebylo co. Kdyby bylo po
mém, Kasumi by se nepodívala už ani za dveře nové kajuty. Tom odešel a já též.
Zavítala jsem přeci jen do společenské místnosti, kde byla u stropu připevněna televize.
Mnoho lidí z posádky včetně Dereka, Trevise, Chucka a Helgy seděli u stolů, popíjeli pivo a
sledovali boxerský zápas.
„Jak to vypadá?“ optala jsem se Dereka.
„Myslím, že Luciana by měla ubrat, nebo se do dalšího zápasu ukouše nudou.“ Čtvrté kolo…
dočkat se konce zápasu na nohou se rovnalo malému zázraku, kterého se proti Lucianě
nedostálo v posledních osmi letech nikomu. Lovkyně ale svoji přezdívku dostala zcela
zaslouženě, protože ona si se svojí kořistí pohrávala jako kočka s myší. Nevkročila do ringu,
nesrazila soupeřku k zemi a nešla si pro trofej, nýbrž dávala svým soupeřkám naději. Všichni
za ta léta věděli, že falešnou naději, ale vidina titulu přece zvedne náladu každé a pak diváci
nejdou k televizím a do sálu kvůli třiceti vteřinám. Po pěti kolech to vždycky vypadalo, že
Luciana půjde přece jen porazit, ale pak přišlo kolo šesté… Nevím, proč si vybrala šesté
kolo, nevím, jestli pro ni to číslo něco znamenalo, ale tehdy ze sebe vydala všechno. Ten
parní válec svoji soupeřku přejel, jakoby byla z papíru a každý věděl, že to samé se mohlo
stát v pěti předchozích kolech. Jednou jí to nevyšlo… jednou na exhibici, kdy Luciana stála
proti mladé a nepříliš zkušené boxerce z nižší váhové kategorie, jí to prostě nevyšlo. Její
soupeřka přežila pět kol plných bolesti, ale s adrenalinem v krvi a pak přežila i šesté, kdy se
Lucianin železný nos zlomil a ona málem skončila poražená. Jen škoda, že kolo sedmé
Lucianu zbavilo veškerých zábran a veškeré tolerance vůči slabší soupeřce, která bojovala
jen pro to, aby si splnila sen, potěšila diváky a tváří v tvář se střetla se svým idolem. Idolem,
který v zuřivosti vyrazil své největší obdivovatelce oko. Idolem, který ukázal, jak strašlivou
sílu ve svých svalech má a který celému světu předvedl, jak brutální dokáže být. Poctivě
jsem si nahrávala kazety s každičkým jejím zápasem, sbírala jsem autogramy, psala jsem jí
dopisy, po výhře připíjela na její slávu a milovala jsem ji tak jako mladé teenagerky milují
zpěváky, kdykoli jen vystoupí na podium. Ale jak můžete dál milovat člověka, který vám
ukáže, že pro něj neznamenáte nic? Nikdy jsem o tom nikomu neřekla, ani své rodině ne. A
protože nedlouho poté mě pořezal ožralý přítel a udělal mi ošklivou svislou jizvu přes levý
oční důlek - nemusela jsem o Lucianě vyprávět ani zvědavcům. Pomalu končilo páté kolo, a
zatímco v modrém rohu seděla potlučená holka, na které bylo přímo vidět, jak bojuje
s bolestí a únavou, na straně druhé byla Lovkyně, která svým klidným kamenným výrazem
dávala tušit, že má situaci pod kontrolou. Luciana byla dle očekávaní samý sval a šlacha.
Vážila skoro metrák a přece se po ringu vždycky pohybovala s lehkostí. Uhýbala, kryla se,
pravidelně dýchala, a když dostala ránu do těla nebo hlavy, nezdálo se, že jí to bolí, ale
rozčiluje. Bojovala srdcem a stačilo jí to, aby vyhrávala. Vždycky jsem obdivovala její
soupeřky. Postavit se takovému hovadu chtělo ranec odvahy, kterou bych v sobě já už nikdy
nenašla. Přestávka končila a já bojovala sama se sebou, zdali chci vidět, co bude
následovat.
„Dereku, můžeš…“
„No teď snad ne! Šesté kolo, Paolo, šesté kolo! Chucku, pomalu otevírej šampaňské.“ Ti dva
byli natěšení, ale Helga ani moc ne. Jakoby v televizi viděla soupeřku. Ta namyšlená mrcha
těžko snášela velké úspěchy jiných žen. Kdyby jednoho dne, čistě teoreticky měl nad
Lucianou někdo zvítězit, přála bych si, aby to byl kdokoli, jen ne naše Německá obryně. Dala
bych ruku do ohně za to, že po narození se jí mezi nohama houpal pták.
„Dereku, necháme to tedy na ráno,“ řekla jsem, když první Lucianin úder málem poslal její
soupeřku k zemi. Stačilo to!
Vracela jsem se do kajuty, když z té Derekovy vyšel Tom. Málem dostal infarkt, když mne
zahlédl. V rukou měl dopis a určitě ne svůj.
„Co to neseš?!“ ptala jsem se ho. Podal mi to chvějící se rukou a já mu to z ní vyškubla.
Adresátem byl Ztroskotanec, přesněji chlápek, který se tady staral o poštu. Odesílatelem pak
Imran El-Amin. „Kde jsi to vzal?“
„To-to měl Derek u sebe. Měl to ve schránce pod postelí, kam dával pití. Měl tam i tohle…“
Tom mi předal složku se spisy. Byly tu jen dva záznamy – Kasumi Gordonová a Parvati
Singh. Poprvé od té události před lety jsem si přála, aby Luciana zvítězila. Jen to mohlo
přimět Dereka a ostatní slavit až do ranních hodin a poskytnout mi tak dost času.
„Pojď se mnou,“ pobídla jsem Toma a vydala se k sobě. Nadšené řvaní z vyšších pater na
mých rtech vyvolalo úsměv. Svoji kajutu jsem raději zevnitř zamknula a listiny jsem položila
na stolek. Derek si zapisoval informace o Kasumi a Parvati a to už celé měsíce. Něco měl
napsané na počítači, bezpochyby už z Británie kde žil, ty nejnovější zápisky byly psány jeho
rukou.
Kasumi Gordonová, za svobodna Sato či po našem Satová se narodila 11.11. 1966 v Jokohamě.
Vystudovala tamní univerzitu a měla našlápnuto k tomu být ekonomkou. Její stopa však končí už zde.
Ve skutečnosti nemám nejmenší ponětí o tom, co po studiích dělala. Vím jen to, že zavítala do
Británie, kde údajně zavraždila jistého Amerického milionáře. Poté odcestovala zpět do Japonska a
vrátila se po necelých čtyřech letech do Anglie na místo zvané Black Mirror. Pravděpodobně se právě
tam provdala za šlechtice Samuela Gordona a po jeho smrti zdědila pohádkové jmění. V současné
době žije ve Walesu ve své vile.
Informace, které se Imranovi podařilo sesbírat, značí, že Kasumi je velice nebezpečná a její schopnosti
dalece přesahují schopnosti obyčejných lidí. Je to snad výmysl? Jak může vystudovaná ekonomka a
milionářka v jedné osobě být též smrtonosnou bojovnicí, která se neštítí využít těch nejbrutálnějších
technik, aby zabila protivníka? Imran ale našel její stopu v Bangkogské Aréně, ilegálním podniku, kde
kdysi zápasila a vyhrávala. Na Kasumi musím dávat obzvláště pozor.
Protože nedávno porodila, je nepravděpodobné, ba takřka nemožné, že by se dala vlákat na palubu.
Jaká škoda! Nemůžu ale plavbu odvolat, to spíš bude třeba naplánovat novou výpravu a jen s ní.
Je tady… Kasumi Gordonová je na palubě a má s sebou syna! Cože?! Jediné dítě porodila před pár
měsíci! Kde k němu přišla?! Ale její život je plný bílých míst, tak není divu, že si někde po cestě sehnala
jednoho parchanta navíc.
Kasumi naplnila mé představy. Vypadá jako ostřílená, namyšlená a hlavně chladnokrevná osoba. Na
to, že jí je čtyřiatřicet, vypadá až moc mladě. Asi si nabitých peněz patřičně užívá a investuje je do
toho, co má nejraději. Nebude snadné s ní vycházet, obzvláště když se klidně může něčeho dovtípit.
Zatlačím na jejího kluka, mohl by pro ni být náhubkem.
Druhá složka…
Parvati Singh se narodila 7. 1. 1972 ve Windhoeku (to je v Namibii a ta je zase v Africe). Zdá se být
velice inteligentní, snaživá a schopná. Po gymnáziu, kde měla excelentní výsledky, narukovala do
armády. Co vím, byla tam jednou z mála žen. Rychle povýšila na seržantku a velela malé skupině
vojáků. Důležité je, že se zapletla s Nicholasem. Jejich společný cíl bylo za tučnou odměnu zabít
Kasumi. Parvati se ale na Black Mirror dostala v době, kdy byla Kasumi zpátky v Japonsku a tak
musela čekat. Vyřazení Nicolase ze hry ji dalo větší potenciální odměnu, jenže ke střetu s Kasumi došlo
až mnohem déle. Řekl bych, že vojanda dostala krutě na prdel a přepadly ji sebevražedné sklony.
Nebýt poldy Curtise, už to měla za sebou. Trevis je přesvědčen, že dostat Parvati na palubu nebude
problém.
První vlaštovka neklapla – leták na ni nezabral. Divné, sázel jsem na to, že si bude chtít připadat
užitečně a drsně. Nemáme zase tak moc času, takže plán B musí vyjít. Kdyby Imran neměl takové
konexe, řekl bych, že Helga riskuje basu, ale kdepak, takhle jde jen zbavit jednu negerskou děvku
posledního blízkého člověka a tím jí odříznout od financí, kterých má už teď pramálo.
Tak se nakonec chytila do sítě, rybička jedna… A s ní do sítě zapadla i sestra Kasumi, která se projevila
jako nebezpečná osoba. Helga to málem odnesla! Kruci, ještě štěstí, že moje krajanka připomíná víc
proslulého Yettiho než člověka moderní doby. Ať tak nebo tak všechno vyšlo ideálně a Parvati pojede
na Ztroskotance spolu s Kasumi, která nahradí svoji sestru. Asi řeknu kapitánovi, aby na palubu
dopravil bazén s bahnem, to až si ty dvě zase půjdou po krku.
Parvati nepřijela! Prý oslepla! Taková smůla! Ale pořád lepší než kdyby byla mrtvá. Zdaleka by mě to
nepotěšilo tak, jako kdyby chcípla mojí rukou a to napíchnutá na rožni těch kanibalů.
Dočetla jsem to a byla zmatená. Stále jsem nechápala Derekovy motivy, ani co přesně
plánoval Kasumi udělat. Rozhodně jsem věděla jedno – Derek, Helga a Trevis jedou
v něčem větším. Dost možná v tom jede i Keamy, který jako jediný zná ostrov. Ale co ostatní
a co já?! Jsem tu jen, abych kryla těm pitomcům zadky? Já jsem v tom, co dělám dobrá,
Chuck je v tom, co dělá též dobrý, ale ten trojlístek až čtyřlístek spiklenců jsou idioti. Helga
netrefí puškou stodolu, Derek není o mnoho lepší. Já tu nejsem, abych kryla vědce, ale
abych jim čistila cestu!
„Co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se Toma. Vypadal, jako kdyby svoji matku vůbec
nepoznával.
„Já nevím. Vlákali ji sem. Ona se opravdu jenom brání.“
„Musím s ní mluvit a to ještě dnes. Nejdřív si ale přečteme ten dopis.“
Dereku,
dle Tvého vyjádření jde vše podle plánu. Pomalu začínám podnikat potřebné kroky, proto že vím, že naši dohodu dodr žíš. Dávej
na sebe na ostrově pozor a ochraňuj Helgu Jägerovou. Ona má potenciál usp ět v mém turnaji. A ž dokon číš sv ůj úkol, zavítej
společně s ní do mé rezidence. Na turnaji budeš čestným hostem.
Se srdečnými pozdravy
El-Amin
Dohodu… jakou dohodu? Co je vlastně cílem téhle výpravy? A souvisí to nějak s Kasumi a
Parvati?
„Co teď budeme dělat?“ zeptal se Tom. Já vrátila listy tam, kde byly a předala mu je.
„Dáš to tam, kde jsi to našel.“
„Ale… určitě je to bezpečné?“
„Derek a ostatní oslavují. Běž.“
Rychlým krokem jsem zamířila do kajuty Kasumi. Trevis trval na tom, aby byla pro jistotu
hlídaná jedním chlapem z posádky. Opíral se o dveře a spal. Nešlo to jinak než ho vzbudit.
Lehce jsem do něj strčila. On zamžikal očima.
„Kde? Co… co je?“
„Nemůžu usnout, protože ti blbci strašně vyvádí. Vezmu to za tebe a ty si zatím dej dvacet.“
„Rád bych, ale… poslyšte, jak dopadl zápas?“
„Jak asi?!“ zařvala jsem a čekala na Toma. Ten se vrátil vzápětí a nic nám nebránilo vejít ke
Kasumi. Seděla připoutaná k posteli a na puse měla roubík. Povolila jsem jí ho a doufala, že
se mě nepokusí pokousat. Tom k ní okamžitě kleknul, objal ji a políbil na tvář.
„Jak ti je?“ vyptával se.
„Rozvaž mě a bude to lepší.“ Tom se ohlédl na mě a já zakroutila hlavou.
„Potřebujeme si promluvit,“ řekla jsem a raději zavřela dveře. „Kasumi, četla jsem ne zrovna
příjemné povídání, které o tobě a Parvati napsal Derek. Podle toho je evidentní, že tě na
palubu vlákal on, Trevis, Helga a možná v tom má prsty i Keamy.“
„A tím chceš říct, co? Že jsi nevinná?“
„Není důvod si jít navzájem po krku, když už nám po něm jdou jiní. Chtěla jsem tě
vyslechnout už na ošetřovně, ale vymklo se mi to z rukou. Teď už ale vím, že ať už se tu děje
cokoli, já, ty i Tom jsme mimo hru. Navrhuju spolupracovat.“
„Dobře,“ rozhodla se po chvíli ticha Kasumi. „Dostaňte mě odsud a můžeme jít proti nim
spolu.“
„To nebude tak jednoduché. Nechci, aby si kdokoli z nich myslel, že se stavím na tvou
stranu. Budeš tady muset zůstat až do chvíle, kdy tě dopraví na ostrov. Keamy ví o
bezpečném místě na přistání a tak tam poletíme ve dvou vrtulnících. Já se postarám o to,
abychom my tři letěli spolu. Vedle sebe budeme mít ještě Keamyho a Dereka. Zbytek, to
znamená Chuck, Trevis, Helga a možná ten pitomec s harantem, poletí ve druhém. Budeme
mít převahu a snadno z Dereka a Keamyho dostaneme vše, co chceme vědět.“
„O jaké převaze to mluvíš. Co druhý vrtulník?“
„Postarám se o něj osobně. Buď bez obav.“
„Ještě něco, Paolo. Měla jsem takový… opasek. Byla to památka po matce a někdo mi ho
sebral. Můžeš mi ho najít?“
„Ne. Kvůli blbému opasku nebudu riskovat jejich podezření.“ Nasadila jsem Kasumi roubík a
odešla. Od Kasumi jsem šla rovnou k sobě. Měla jsem toho už dost a doufala, že
v následujících dnech půjde všechno jako po másle. Mohlo by, nakonec jediný opravdu
rušivý element zůstal pod zámkem.
IX – Poprava
Paola
Plavba ubíhala rychle a v poklidu. Kasumi byla stále pod zámkem a ven byla pouštěna, jen
když potřebovala na toaletu. Tehdy byla vždycky poblíž Helga. Kasumi si věřila, vím, že by si
troufla na kohokoli z nás, ale na Helgu určitě ne. Bála se jí a bylo to znát. Ale abych byla
upřímná, já bych se Helgy bála taky, kdybych věděla, že mě má plné zuby. Do žádných sólo
akcí jsem se nepouštěla a též jsem omezila otázky. Už jsem se Dereka a dalších
nevyptávala, co na ostrově uděláme, proč je na palubě Kasumi a tak dále. Prostě jsem úplně
zapomněla na to, že lidé, které dennodenně vídám a kteří se na mě usmívají, by mi později
dost možná rádi vrazili nůž do zad. Ač jsem se se svojí přesnou rolí stále nemohla být jistá,
nic čistého to být nemohlo, kvůli všem těm lžím.
Po čtyřech dnech plavby se na obzoru objevil Pulau Ular. Přes mlhu a hustý déšť téměř
nebylo na ostrov vidět. Protože nebylo kde kotvit, loď měla zůstat na moři a my na ostrov
měli doletět. Za silné bouřky a lijáku, jaký venku panoval už dva dny, to ale nebylo možné.
Trevis nás svolal na poradu a dokonce mě nechal rozhodnout o tom, kdy na ostrov poletíme.
Asi mi chtěl dát pocit, že tady přeci jen o něčem rozhoduji. Parchant! Řekla jsem, že
vyrazíme hned, jakmile bouře přestane, přirozeně. Všichni přikyvovali, ale když jsem dodala,
že výsadek musí též proběhnout za dne, ideálně za rozbřesku, to abychom měli dost času se
seznámit s prostředím za světla, už bylo zle.
„Tak jak si to představuješ?!“ řvala jsem na Trevise a opírala se oběma rukama o jídelní stůl.
„To tam poletíme v noci?!“
„Ta bouře nás zdržuje!“ opáčil Trevis. „Nemáme zase tak moc času. Navíc předpověď počasí
slibuje nad touto oblastí časté bouřky. Taky tady můžeme zůstat třeba celý týden, než se
počasí umoudří!“ Ohlédla jsem se na ostatní, kteří posedávali za jídelními stoly.
„Jak jsme na tom s jídlem?“ otázala jsem se kuchaře.
„Zásoby na necelý měsíc, minimálně,“ odvětil Miles. „A kdyby to nestačilo, mohu přistoupit
k úspornějším variantám.“ Derek se zasmál a dodal:
„To znamená, víc sraček a míň jídla.“
„Včera jsem mluvila s kapitánem a ten proti čekání nic nenamítá.“
„To nemůžeme, Paolo!“ nelíbilo se to Derekovi.
„Ty někam spěcháš?“ otázala jsem se.
„No… ne, to ne, ale…“ Ten sráč určitě spěchal na turnaj, ale evidentně šlo o utajenou
informaci. Tady je pomalu každá informace tajemstvím. Ale já se v tom dál šťourat nechtěla.
„Poslyšte – čluny nemůžeme kvůli rozbouřenému moři riskovat, za bouře a vichru budeme ve
vrtulníku jako v pasti a přijet na ostrov v noci se rovná sebevraždě!“ Ohlédla jsem se na
Keamyho. „Nebo jste snad dal vaším kamarádům vědět, kdy přijedeme, aby nás patřičně
uvítali slavobránou?“
„Ne, oni nevědí, že…“
„Pak je vše jasné! Klidně se na ostrov vydejte už teď, ale beze mě!“ Odešla jsem. To
Trevisovo a Derekovo reptání mě sralo.
Věděla jsem, že to nepochopí, že klidně poletí v okamžiku, kdy se mračna rozestoupí, i
kdyby jen na pár hodin a i kdyby to bylo o půlnoci. A i když mě třeba nechají na palubě,
Kasumi přinutí, aby letěla s nimi. Tím by moje aliance dostala závažnou trhlinu. Ještě před
pár dny jsem věřila tomu, že jako ‚velitelka‘ budu velet. Teď jsem věděla, že nebude v mých
silách rozhodnout ani složení osazenstva vrtulníků. Kasumi měla v plánu otrávit jen Helgu,
přestože věděla, že na lodi jsou další, co jí chtějí ublížit. Ona ale nevěděla, kdo to je a i
kdyby to věděla, určitě by se tím nic nezměnilo. Otrávenou kaši přece mohla podstrčit
kuchaři, když ji Helga odmítla anebo se mohla nabídnout, že někomu z nás přidá. Evidentně
nechtěla ublížit potenciálně nevinným. Moje metody ale tak humánní nejsou.
Pozdě večer, když posádka usnula, jsem vyklouzla na chodbu a namířila si to do zbrojnice.
Po cestě byla kajuta, v níž drželi Kasumi. Stále ji někdo hlídal a to pozorněji než tuhle.
„Kam jdete takhle pozdě?“ ptal se mě ten chlápek.
„Chtěla jsem se projít venku a hledám společnost.“
„Společnost, he he…“ Moje prsa se mu líbily, ostatně málokomu ne. Kdoví jak dlouho už
neměl v posteli holku… Ne každý měl na děvky z bordelů a někteří si nemohli dovolit ani
přístavní šlapky, kterými se to třeba na Port Moresby jen hemžilo.
„Můžeme procházku ukončit u mě v kajutě, nakonec… mám tam lahev vína a o samotě si ho
člověk nikdy nevychutná.“
„Heh, rád bych, ale musím tu hlídat. Mohla by utéct.“
„To těžko. A i kdyby, kam se ukryje potom? Jsme na moři.“ Nakonec svolil a společně jsme
vyšli na palubu.
Déšť stále neustával a vítr také ne. Bylo dobře, že se z paluby odneslo vše, co by se mohlo
uvolnit a spadnout do moře.
„Huh, to je síla!“ zvolal muž a kryl si hlavu rukou. „Nepůjdeme raději rovnou k tobě?!“
„Určitě jo!“ křičela jsem, aby mě vůbec bylo slyšet. „Ale musím zkontrolovat, jestli jsou dobře
ukotvené vrtulníky a hlavně záchranné čluny! Mohli by se uvolnit! Víš co, ty zkontroluj čluny a
já to ostatní, dobře?!“ Sotva se námořník nahnul přes okraj paluby, chytila jsem ho za paži a
srazila dolů. Jeho zoufalý křik snadno přehlušil vítr a mohutné vlny. Rychle jsem se vrátila do
podpalubí a už mi nic nebránilo, abych sešla dolů do zbrojnice a vzala si odtamtud něco, co
nikdo nesmí vidět. Po přečtení dopisu od Imrana jsem začala věřit tomu, že výpravu
rozhodně nefinancuje Britská akademie věd, ba co víc – oni o výpravě nejspíše vůbec
netuší. Za oponou s největší pravděpodobností stál sám El-Amin. A ať už o dodávku zbraní
požádal El-Amina kdokoli, měl přebujelou fantazii nebo chtěl jít do války. Neumím si
představit, proč by se na domorodce mělo jít s raketometem nebo dokonce rádiově
odpalovanou výbušninou. A právě tu jsem potřebovala. Z beden na munici jsem si vzala
jeden kus a vrátila se k vrtulníkům. Roznětky se odpalují rádiovým signálem o dosahu
zhruba půl kilometru. Kdybych podminovala oba vrtulníky, stisknutí malého tlačítka by
odpálilo obě nálože, pokud by byly blízko. Dokud jsem myslela, že tu něčemu velím, šla bych
na jistotu, ale teď to bylo padesát na padesát. Stále lepší než nic. Před letem se ještě
provádí patřičná kontrola systémů, vrtule, munice a vzhledem k počasí i pláště, ovšem
malinká nálož přilepená v koutě pod sedadlem pilota by měla hravě ujít pozornosti. Když bylo
hotovo, odpalovač jsem ukryla u sebe v kajutě do kapsy pro náboje. Byla to věc o velikosti
mobilu, tudíž velmi nenápadná.
Ráno byla posádka na nohou. Zmizení jednoho člena nejprve vyvolalo pátrací akce na celé
lodi, poté padlo podezření na Kasumi, a když všem došlo, jak je to absurdní, naznalo se, že
ten hlídač prostě spadl do moře, nejspíše během kouření. Dobrovolně jsem se přihlásila
k novému hlídači jako kontrola s tím, že posádka lodi jsou kreténi a nedá se na ně spoléhat.
Trevis i kapitán mi vyhověli a já tak měla ke Kasumi blízko. Nebylo to však nic platné. Venku
stále lilo, ale mraky se trhaly a tak měli mechanici včetně pilotů vrtulníků plno práce.
Krátce po obědě si mě Derek zavolal na palubu. Setkala jsem se s ním u vrtulníků.
„Paolo, máme průser,“ řekl a ukázal na vrtulník s kulometem. Trochu mě to vylekalo.
„O co jde?“
„Mluvil jsem s kapitánem a určitě víš, že náš kuchař je jeho dlouholetý kámoš. Chce na
ostrov toho otravného kluka i fotra. To je o dva lidi víc.“
„Dereku, tohle je ta chvíle, kdy má slova o něčem rozhodnout nebo chceš jen, abych ti
odkývala tvé vlastní rozhodnutí?“
„Copak, Paolo? Vstala jsi z postele levou nohou?“
„Ne, jen je mi jasné, že do půl hodiny startujeme a to se podívej na oblohu…“ Poukázala
jsem na k ostrovu, za nímž byly mraky tmavé jak noční obloha.
„Na mě se nedívej, Paolo, já bych klidně počkal, ale nemůžu. Trevis vede tuhle výpravu,
pamatuješ?“ To je prolhanej sráč! Opět jsem pohlédla na oblaka a rozhodla se zkusit
naposledy urvat velení.
„Fajn, tak pojďme na to. Do patnácti minut vzlétáme! Trevis, Helga, Chuck a ty dva ve
vrtulníku s kulometem, to kdyby byly problémy a my ostatní včetně Kasumi tím druhým.
Doporuč Helze ať se vyhne zbytečného střílení za letu. Já teď jdu pro Kasumi, ty svolej
ostatní a piloti ať už pomalu startují. Blíží se bouře a já ji nechci potkat ve vzduchu! Pohyb!“
Remcání jsem za zády nezaslechla, tak že by Derek takovou primitivnost jako složení
posádky vrtulníků nechal na mě? Bylo by to super. Utíkala jsem do kajuty sbalit si věci. Velká
mačeta ke stehnu, batoh se zásobami na záda, pistoli k boku, kapsu s náboji a odpalovačem
k opasku. Byla jsem připravená. Z kajuty jsem utíkala ke Kasumi. Před jejím vězením už stál
Tom a přemlouval hlídače, aby ji pustil, protože odlétáme. Teprve, když mne hlídač zahlédl,
naznal, že to Tom myslí vážně.
„Nech mě s ní promluvit,“ řekla jsem Tomovi a vešla. Kasumi měla stále pouta za zády a
určitě ji to muselo dost bolet.
„Co chceš?“ otázala se mě.
„Vstávej, letíme na ostrov.“ Pomohla jsem jí na nohy.
„Našla jsi mi ten opasek?“
„Ani jsem ho nesháněla. Teď mě dobře poslouchej, pokud se během letu nestane něco
zvláštního, okamžitě po přistání utíkej co nejdál od vrtulníku a vezmi s sebou syna.
Rozuměla jsi mi?“
„Můžeš mě zbavit pout?“
„Teď ne!“ Vyvedla jsem ji z kajuty a společně s Tomem jsme šli na palubu k přistávacím
plochám. Motory vrtulníků už pracovaly, vrtule se právě roztáčely a hluk byl příšerný.
Okamžitě jsem si všimla, že složení posádek je úplně jiné než jak jsem ho naplánovala.
Derek přiběhl ke mně a hlasitě řval, aby byl slyšet.
„Helga chce letět s Kasumi a nestojí o to, aby byl její syn ve stejném vrtulníku!“
„Ale proč?!“
„Je podezíravá! Bude lepší, když poletíš s námi taky! Jo a ještě něco – zabíráme si vrtulník
s kulometem. Domorodci už vynalezli luky! Heh, doufám, že nás zkusí sestřelit! Mohli by,
jsou hodně nepřátelští a vrtulník je může spíš naštvat než vyděsit. Varovná salva z kulometu
je zklidní.“ Varovná střelba… to určitě. Bylo to v háji. Nasedla jsem do vrtulníku, který měl
vyrazit jako první. Seděla jsem hned na kraji, čelem dopředu, Derek se usadil proti mně a
vedle něj Kasumi a Helga. Stěží se na sedačky vešli. To já měla po levici jen Keamyho, který
si v rukou úzkostlivě držel kovový kufřík. Musel tam mít ty jedy. Všimla jsem si taky, že Derek
se vybavil automatickou puškou, zatímco Helga vážně dala na mé rady míněné zpola v žertu
– ta svině měla v ruce lehký kulomet. Jakoby šla do skutečné války, ale ve skutečnosti byla
úplně vypatlaná! Kéž by jí zpětný ráz urval ruku! Bohužel při její síle to asi nehrozilo. Pilot na
nás cosi zakřičel a vrtulník se pomalu vznesl. Moje pravá ruka pomalu sjela ke kapse u boku
a lehce ji otevřela. Bylo stále spoustu času, ale musela jsem být připravená, až budeme
přistávat. No a ve chvíli, kdy se všichni těšili z pohledu na zmenšujícího se Ztroskotance,
byla ideální chvíle se připravit.
Nebylo to poprvé, co jsem letěla ve vrtulníku, ale nikdy předtím jsem nebyla tak nervózní. Ne
z letu ale z toho, co bude následovat bezprostředně po přistání. Sice bych strašně ráda
Dereka a Keamyho vyslechla, jenže situace tomu nepřispívala. Je lepší je vyhodit do povětří,
než riskovat. Viděla jsem, jak se v dálce před námi zablesklo a dle mraků už východní
pobřeží ostrova sužoval silný liják. Zabouchala jsem na desku vedle pilotovy kabiny.
„Přidejte!“ vykřikla jsem. Nezdálo se, že slyší. Chytila jsem se sedačky, vstala a naklonila se
k pilotovi. V tu chvíli s sebou vrtulník začal poryvem větru házet a já se zřítila až na podlahu.
Držela jsem se stále sedačky a rychle jsem na ni usedla. Ale teprve pak jsem si všimla, že se
moje kapsa vysypala. Krom zásobníků do pistole se na zemi povalovala úzká krabička
s červeným tlačítkem. Natáhla jsem po něm ruku, když mi ji Derek přišlápl.
„Ale, ale!“ zvolal a odpalovač si vzal.
„Co to je?“ ptala se Helga.
„Hmm, zdá se, že naše velitelka nerada velí velké skupině.“ Derek vyhlédl z vrtulníku na ten
druhý, jež se držel kousek za námi. „Kdopak tě v něm tak sere, co Paolo? Je to snad náš
vypasený vůdce, nebo jsi rasistka a nesnášíš negry anebo… vytáčej tě malé namyšlené
dětičky?“
„Polož to, Dereku,“ řekla jsem. „Stejně to k ničemu není, tak to vyhoď.“
„Copak nechceš dotáhnout svůj geniální nápad až do konce?“
„Ne, to tedy nechci. Polož to!“
„To je škoda, protože já nejsem proti…“ Derek otevřel krytku červeného čudlíku a jemně se
ho dotkl prstem.
„To né!“ vykřikla jsem. „Všechny nás zabiješ!“
„Ha, ha, neboj se, Paolo, až sem ta exploze nedosáhne. Chmm, vidíš toho mladého snědého
fešáka vedle? Tak to je tvůj syn. Zamávej mu.“
Kasumi
Až do chvíle než to zmáčknul, jsem si neuvědomovala následky. A pak už bylo pozdě…
Výbuch v pilotní kabině takřka roztrhal pilota na kusy. Vrtulník se začal otáčet a prudce
ztrácel výšku. Nebezpečně se naklonil a padal mezi stromy. Kabina hořela, všichni křičeli a
snažili se nevypadnout. Nevím, co se stalo pak, protože jsem ze sedačky spadla na podlahu
a ošklivě se udeřila do hlavy.
Probrala mě až voda. Spousta vody. S rukama spoutanýma za zády jsem klesala ke dnu.
Nemohla jsem se hýbat, ani se nadechnout. Vší silou jsem se snažila vymanit z pout, jež mě
svazovala zápěstí. Ta bolest v ramenou byla strašlivá, ale nebylo na výběr – buď se z pout
dostanu, nebo zemřu. Zabrala jsem, jak jen to šlo a pak mi pravé rameno povolilo. Vykloubilo
se. Bolest mě přiměla otevřít ústa a voda se mi vehnala do plic. Klesala jsem a kolem sebe
měla jen tmu. Ucítila jsem tlak na rukou. Někdo mě chytil a snažil se vytáhnout. Šlapala jsem
vodu a snažila se na pokraji sil dostat ven. Nešlo to, ale pak jsem ucítila, jak mě kdosi přeřízl
pouta. Cesta k hladině byla o mnoho snazší.
Nad hladinou jsem se nejprve nadechla a pak prudce rozkašlala. Někdo mě táhl
k nedalekému břehu, nevěděla jsem kdo ani proč, ale co na tom? Zachránce mě pomohl
vytáhnout na břeh a já padla na bok. Otočila jsem hlavu pod sebe a snažila se vykašlat vodu.
Plíce byly jak v jednom ohni - hrozně pálily.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se ten někdo. Když jsem konečně popadla dech, pozvedla jsem hlavu.
Byl to Derek. To on mě zachránil. Překulila jsem se na záda a zařvala bolestí. To rameno!
Rychle jsem se převalila zase na bok. Na zápěstích jsem měla sedřenou kůži, ale rameno
bolelo víc. Klekla jsem si a chytila paži druhou rukou. Zatnula zuby a zapáčila směrem
nahoru. Řvala jsem bolestí a stejně to k ničemu nebylo. Rozhlédla jsem se kolem sebe a
konečně tak zjistila kde to jsme. Bylo tu velké jezero a všude okolo hustá džungle. Druhý
vrtulník by tady nemohl přistát ani náhodou. Kde ale byl ten náš? Pohlédla jsem vzhůru nad
sebe a viděla skalní výběžek, jež se tyčí nad jezerem. Na skále rostlo pár stromů a v jejích
větvích, jež se mocně ohýbaly, zůstaly trčet zbytky našeho vrtulníku. Nevím, kde byli ostatní,
teď nebyl čas je hledat. Zvedla jsem se na nohy a přiběhla k patě skály. Našla jsem
dostatečně rovné místo a natočila se ke skále vykloubenou rukou. Vztekle jsem zařvala a
vrazila paží do skály, přičemž jsem tlačila kloub na původní místo. Poprvé to nevyšlo! A já si
přivodila jen další bodavou bolest. Zkusila jsem to podruhé a s pořádným nápřahem. Ucítila
jsem lupnutí a bolest nabrala na intenzitě. Málem jsem se její vinou sesunula k zemi. Ale
paže byla zpátky. Pohyb s ní stále ještě bolel, ale to se mělo časem zmírnit. Otočila jsem se
k jezeru a strnula. Derek na mě mířil pistolí.
„Je fajn, že jsi tak soběstačná a máš rameno zpátky, Kasumi, ale nejsi člověk, kterému bych
dovolil se toulat po ostrově s volnýma rukama. Dej pracky za hlavu a hezky rychle.“ O
zbraních toho moc nevím, ale když z hlavně vytéká voda, mohl by být mechanismus
poškozený anebo by mohl zvlhnout střelný prach. Vyběhla jsem proti němu. Myslím, že ani
nestiskl spoušť. Chytila jsem ho kolem pasu a strhla k zemi. Pistoli jsem mu vytrhla z rukou a
hodila do vody. Než zareagoval, dostal ránu pěstí. Chytil mne kolem ramen a překulili jsme
se. Skončila jsem pod ním, ale ne nadlouho. Zapřela jsem se nohama a odstrčila ho. Převalili
jsme se na bok a já se rychle zapřela rukama o zem. Snažila jsem se vstát a přitom se
ohlédla na něj. Dostala jsem ránu kamenem do tváře. Svině! Padla jsem na břicho, on mě
chytil za bolavou ruku, zkroutil mi ji za zády, nohou se mi zapřel o lopatku a zabral. Řvala
jsem jak smyslu zbavená – paže byla zase venku. Ještě mi do ní kopnul, což vyvolalo jen
další vlnu bolesti. Postavil se na nohy a odplivl si.
„Jseš dobrá… Ale na mě nestačíš, děvko.“ Kopl mě do břicha a já jen vyplivla krev. Kňučela
jsem bolestí a ztěžka oddechovala. „Zvedej se, Kasumi! Čeká nás dlouhá cesta.“ Zvednout
se… nebylo to tak snadné, jak si myslel. Věděla jsem, že rameno musí okamžitě zpátky a
tam už musí zůstat. Nestála jsem o to si ještě víc zkurvit kloub. Muselo jít nahodit a bez tvrdé
překážky – jen silou. Zatímco se Derek rozhlížel okolo a pátral po dalších přeživších, já měla
čas.
„Helgo!“ zařval Derek. Ta by mi tu ještě chyběla… Doufám, že skončila rozmáznutá na ostré
skále. Pevně jsem sevřela vykloubenou ruku, opřela ji loktem o zem a prudce s ní trhla na
své místo. Skrze vyceněné zuby se mi málem vydral bolestivý křik, ale jen málem. Spousta
lidí si umí vykloubené rameno nahodit zpátky sami a v poklidu. Mají v tom praxi. Asi ji brzo
budu mít taky. Ehh, vypadá to, že po výpravě budu zase potřebovat Shairu, to aby mě
spravila tělo. Zatímco ta blonďatá svině stále volala Helgu, já měla příležitost popadnout
kámen, kterým mě Derek udeřil. Pak se k mým uším dostalo volání o pomoc. Poznala jsem
Helgu a Derek též. Jakoby na mě rázem zapomněl a rozběhl se tím směrem. Musel se
vyškrábat až nahoru po strmém svahu, ale zvládl to. Zmizel mi z očí a já měla čas si
vydechnout. Kámen jsem zahodila a postavila se na nohy.
Začínalo pršet a já byla uprostřed neznámého ostrova. Dostat se k vrtulníku a zjistit, jestli
někdo další přežil, bylo logické, ale ne, když tu někde byla Helga. Bez pásu jsem proti ní
prostě neměla sebemenší šanci. Hleděla jsem na oblohu a snažila se najít druhý vrtulník, leč
marně. Nevěděla jsem ani to, kterým směrem je vesnice, prostě nic.
„Kasumi!“ ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se a spatřila Paolu. Přežila to a teď rychlým
krokem šla ke mně. Měla sedřenou kůži na rukou a pomlácené klouby, nicméně byla na
nohou. Přiběhla ke mně, a aniž bych to čekala vrazila mi pěst do zubů. Rána do břicha mě
přinutila se předklonit. Chytila mě za ramena a kopla kolenem do hrudi. „Ty svině!“ řvala
Paola, když mě další ranou do brady poslala k zemi. Dlouho jsem byla za kus masa, do
kterého se jen mlátí, ale tohle skončilo teď a tady! Zapřela jsem se rukama o zem a
kopancem odstrčila Paolu od sebe. Byl čas se zvednout na nohy. Ta mrcha vytáhla mačetu.
Napřáhla se s ní a šla mi po hlavě. Uskočila jsem stranou, stiskla jí zápěstí a druhou rukou ji
udeřila z boku do hlavy. Zapotácela se a povolila stisk mačety. Ta spadla na zem. Pěst
v zádech ji přinutila bolestí vykřiknout a po kopanci do žaludku se předklonila. Dost času na
jeden z náročnějších triků. Ona byla sice hodně vysoká, ale hlavu teď měla nízko. Pozvedla
jsem pravou nohu až k obličeji, mírně se pootočila nad Paolu a pak nohu stále v jednom
pohybu nechala spadnout přímo na její hlavu. Byl v tom švih, váha a prudkost. Na to, aby
skončila s hlavou v hlíně to bohatě stačilo. Popadla jsem Paolinu mačetu připravená jí ji
vrazit mezi lopatky. Odněkud z houští zasvištěl šíp a proletěl jen pár centimetrů od mé hlavy.
Měla jsem představu, odkud to přišlo, ale neviděla nikoho. Rozeběhla jsem se a skočila do
jezera. Byla bych unikla v houští, ale vedle mne byla jen skála a tu a tam strom. Mačetu jsem
ve vodě upustila a potopila se. Přeplavat na druhý konec jezera bylo nemožné a tak jsem jen
zamířila k nedalekému břehu, u nějž rostly stromy. Věřila jsem tomu, že po mě střelili
domorodci a že nemohli mít čas nás obklíčit. Proto jsem si dávala značnou naději na útěk.
Pod vodou jsem schopná vydržet i šest minut, ale ne při plavání či hloubkovém potápění, ne
bez rozdýchání a ne při adrenalinu v krvi. Potápění na jeden nádech je vlastně meditace, kdy
člověk neodpočítává každou sekundu, ale uvolňuje tělo i mysl. Svým způsobem jde o to dát
mozku signál, že je vše v naprostém pořádku a vůbec nic nehrozí. Rekord v hloubkovém
potápění bych zkrátka netrhla, ale vydržet na jeden nádech pod vodou déle, než kterákoli
jiná žena už reálné bylo a to se potápění už celé roky nevěnuji. Bohužel tentokrát jsem svoje
schopnosti neodhadla. Plíce mě začaly pálit a já byla ještě dost daleko od vytyčeného břehu.
Prudké pohyby s bolavým ramenem mě na energii nepřidávaly, ale zvolnit bylo riskantní.
Dosáhnout břehu bylo obtížné, ale ne nemožné. Vytáhla jsem se nad hladinu a dovolila si
jeden rychlý pohled ke skále. Zahlédla jsem asi pětici spoře oděných lidí a zaslechla jejich
křik. Nevsadila bych si na to, ale křik se mi zdál ženský. Od lukostřelce se vyžaduje silné
zádové svalstvo i pevné paže. Na to běžné ženy přece nemají!
Zaběhla jsem do houští a utíkala dál. Prodírala jsem se mezi stromy, keři, obíhala kameny a
přeskakovala padlé kmeny. Když jsem myslela, že jsem je setřásla a mohu si odpočinout,
proletěl mi kolem hlavy další šíp a zabodnul se do kmene stromu. Tak rychlí být přece
nemůžou! Běžela jsem dál nehledě na bolest plic. Nohy se držely – nebolely mě, ale plíce…
Vyběhla jsem z džungle a dostala se na okraj strže. Než jsem stačila zastavit, bylo pozdě.
Přepadla jsem přes její okraj a jen díky štěstí nesletěla až dolů, kde tekla řeka. Byla tu
plošina, která se táhla podél skal. Mohla bych vyskočit, zachytit se okraje a vytáhnout se
zpátky nahoru, ale ne s domorodci v patách. Vyběhli z lesa kousek ode mne. Viděla jsem na
ně dřív, než si mě všimli oni nebo spíš… ony. Opravdu to byla pětice žen s luky a oštěpy.
Lovkyně? No určitě ne armáda nebo to, co si pod tím lze představit. Ale proč by měly ženy
lovit? Byly téměř nahé až na bederní roušku a bahno, kterým si určitě záměrně zamazaly
těla. Byly všechno, jen ne přátelské. Protože jsem běžela podél skály, jejich luky byly
k ničemu. Dolů na nižší úroveň seskočily jen dvě a rozeběhly se za mnou. Byly bosé, ale
přesto velice rychlé. Hnaly se za mnou s kostěnými noži v rukou. Často jsem se ohlížela za
sebe, ale přesto běžela stále dál. Byly rychlé a doháněly mě. Myslím, že skála se pomalu
vracela k místu, kde jsme ztroskotali. Vpravo nahoře jsem dokonce zahlédla špičku stromu
s naším vrtulníkem. Řeka tedy obtáčela jezero, jež bylo položené mnohem výš. Zvláštní
přírodní útvar…
Lovkyně byly téměř na dosah ruky, dělala jsem, co se dalo, ale nešlo jim utéct. Blížila jsem
se k okraji plošiny a to bylo zlé. Byla tu vlastně jen mezera a za ní zase další plošina, kde
jsem viděla otvor do skály – jeskyni. Byl k ní přístup svrchu, ale čas na to vylézt na vyšší
úroveň a proběhnout dál nebyl. Nevěděla jsem, kde je zbylá trojice žen. Stejně tak jsem
nevěřila tomu, že mezeru přeskočím. Zastavila jsem se, shýbla se a otočila. Uhnula jsem
ženě, jež se mě snažila srazit a podrazila ji nohu. Přepadla přes okraj, ale dokázala se
zachytit. Druhá se po mě ohnala nožem a zařvala cosi zlostného. Jejich řeč byla hrubá a
velice hrdelní. Už napodobení ji, bylo namáhat hlasivky. Kroužily jsme kolem sebe na plošině
a já se záměrně držela u okraje srázu. Sázela jsem na reflexy, se kterými jsem se jí mohla
měřit. Byla jsem mnohem vyčerpanější než ona a potřebovala jsem souboj rychle ukončit.
Věděla jsem, že jestliže se ta druhá stihne vyškrábat nahoru, jsem v prdeli.
„Tak pojď!“ zařvala jsem na ni. „No tak, dělej!“ Ta druhá už lezla nahoru. Kurva, ty svině měly
sílu, kterou by jim záviděli i civilizovaní chlapi. „Dělej!“ zařvala jsem a ona poslechla.
Rozeběhla se proti mně. Uskočila jsem na poslední chvíli a vystřelila nohu do výše. Udeřila
jsem ji do zad a tím srazila do strže. Když to druhá zahlédla, začala cosi volat a přestala lézt
nahoru. Byla příležitost ji vyslechnout, ale bylo jen jediné slovo, kterému mohla rozumět.
„Leviatan!“ řekla jsem. „Leviatan!“ Pochopila. Dle poznání v očích určitě pochopila. Jenže
neřekla nic. Určitě tomu něco chybělo, ale jak jim říct, že chci Leviatana zabít nebo naopak
patřít k jeho stoupencům? Bylo to k ničemu, a když se začala zase sápat nahoru, dupla jsem
jí na ruku. Zařvala bolestí. Nestačilo to a tak jsem pozvedla nohu znovu ve snaze jí dupat na
ruku tak dlouho, dokud v ní přestane mít cit. Jenže jakmile jsem nohu zvedla, ona mne
chytila za druhou a strhla za sebe. Zřítila jsem se a na poslední chvíli se chytila jejího lýtka.
Má váha jí nedovolovala se vytáhnout, tak se mě pokusila druhou nohou skopnout. Šlapala
mi po hlavě a ramenou a já neměla čas se ani pořádně rozkoukat. Všimla jsem si jejího
nože. Zůstal trčet na malém skalním výstupku kousek ode mne. Popadla jsem ho a vrazila jí
ho do stehna. Zařvala bolestí a já už se bála, že se pustí. Neměla k tomu daleko. Její
horečná snaha mne skopnout na čas pominula a já měla příležitost se zachytit výstupku.
Vylézt nahoru rychleji než ona však vyžadovalo spoustu síly, kterou jsem neměla. Opřela
jsem se za výstupek oběma nohama, druhou rukou se přidržela jiného a ohlédla se za sebe.
Druhá plošina byla daleko, ale nebyl čas. Zapřela jsem se, odrazila a chytila se okraje
sousední plošiny. Vyškrábala jsem se nahoru a sledovala, že i domorodka má stále dost sil,
aby se vymanila z ohrožení života. Ta jejich výdrž se dala očekávat. Pokud izolovaný
primitivní kmen netrpí nemocemi nebo nedostatkem jídla a vody, může na svém teritoriu
vzkvétat a protože nemůže zajít do supermarketu pro řízek a ani se nemůže spoléhat na
pokročilé nástroje, musí udržet s přírodou krok. Kdyby civilizovaný člověk dostal ráno luk a
oštěp a bylo mu řečeno, ať jde sehnat maso pro rodinu, umřela by zatím hlady. Myslím, že
na Ztroskotanci jsem byla jediná, kdo se dokázal s domorodci měřit. I když tohle jsem si
možná jen namlouvala. Co když někde tam v dálce jsou lovkyně a válečnicí, kterým tahle
žena nesahá ani po kolena? Jak můžu na jejich území vůbec přežít?! Domorodka si vytáhla
ze stehna nůž a chytila se za krvácející ránu. Měla jsem ji zabít anebo alespoň udržet jazyk
za zuby. Leviatan… tohle slyšet neměla. Ohlédla se na mě, vyškrábala se nahoru na travou
pokrytou zem a místo toho, aby se pokusila dostat ke mně, utekla do houští. S dírou v noze
to byl výkon. Nebyla jsem tady v bezpečí, očekávala jsem je každou minutou, ale já neměla
sílu dál utíkat. Zašla jsem do jeskyně.
Zevnitř vycházelo slabé světlo. To značilo přítomnost lidí. Očekávala jsem další domorodce,
ale v malém kruhovém sále s ohništěm uprostřed seděl Keamy! Měl ošklivou ránu na hlavě,
ale zdál se být relativně v pořádku. Rozfoukával oheň, jež se mu podařilo zažehnout. Když si
mě všiml, urychleně vstal a oheň zase zhasl.
„Klid,“ řekla jsem. „To jsem já, Kasumi.“
„Kasumi… uf, dobrý bože, vy žijete?!“
„Jestli tady zůstanu dlouho, brzy to pravda nebude. Vědí o mně!“
„To nevadí, to vůbec nevadí. Kasumi, musíte mi pomoct. Udělejte světlo, z čehokoli!“
„Proč?“ Keamy ukázal kamsi za sebe. „Tahle jeskyně je zadní vchod do svatyně!“
„Ale… vy jste to věděl. Jak dobře tenhle ostrov znáte?!“
„Dost dobře na to, abych věděl kde co je. Pomozte mi – zažehněte oheň, Kasumi! Jinak
vchod nikdy nenajdu!“ Bylo tu křesadlo, ale nic suchého na podpal. Moje oblečení bylo
mokré.
„Dejte mi košili, Keamy!“
„Cože? Ale to přece…“ Přirazila jsem toho hajzla ke stěně.
„Tu košili!“ Dal mi ji a já z ní urvala kus na podpal. Klika, že košile byla jemná a dobře hořela.
Během chvíle chytlo již připravené roští a jeskyně byla osvětlena. Čekala jsem, že uvidím
kamennou desku s rytinami, ale byla celistvá a bez sebemenších ozdob. Jen v její dolní části
byla čtveřice výklenků pro ruce. „Musíme ji zvednout!“ rozhodl Keamy a já přemýšlela, kolik
ta věc asi váží. Chopili jsme se výklenků a nadzvedli desku. Většinu váhy jsem beztak
musela držet já.
„Výborně,“ pochválil mě Keamy. „Vy máte svaly, já mozek.“ Mám svaly i mozek, hajzle,
kdežto ty máš hovno. Ale tohle jsem mu říct nemohla. Ne teď. „Já prolezu!“ řekl. „Z druhé
strany je páka a zarážka.“
„Tak rychle!“ Keamy se protáhl pod deskou, přičemž mi ji pomohl podpírat zespodu a jakmile
stanul na druhé straně, řekl:
„Derek ani Helga netuší, jak moc hazardují. Já nejsem tak šílený jako oni a nesázím na
dobrotu krutého boha. Jste pro kmen nebezpečná, byť ani ne tak vlastní vinou. Sbohem
Kasumi.“
„Keamy!“ zařvala jsem, když odběhl tunelem dál. „Keamy!“ Nechal mě tu a já z posledních sil
držela desku. Pustila jsem ji na zem.
Zvenčí jsem zaslechla křik a hned na to střelbu. Rychle jsem udusila oheň. Jeskyně byla
prostorná, ale prázdná - nebylo kde se ukrýt. Alespoň jsem se shýbla a tiše vyčkávala. U
vchodu jsem spatřila Paolu. Rychle zaběhla dovnitř a otočila se ke mně zády, jakoby se
sama snažila ukrýt. Mohla jsem jí skočit za krk, svojí vahou ji strhnout k zemi a uškrtit, ale ta
kamenná deska na mě byla příliš těžká. Sama bych ji nezvedla, rozhodně ne po tom všem.
„Paolo,“ oslovila jsem ji tiše. Otočila se na mě.
„Jdou po mě,“ hlesla.
„Je tu úniková cesta. Pomoz mi ji otevřít.“ Chytila jsem se otvorů v desce a ukázala Paole,
kde je má v té tmě hledat. Zabraly jsme a desku nadzvedly. Nechtěla jsem udělat stejnou
chybu, takže jsme se obě shýbly a byly nuceny držet desku z kleče. Bylo to mnohem těžší,
ale protáhly jsme se a pustily ji. Zůstaly jsme v naprosté tmě a zpoza desky zaslechly hlasy.
„Kde je?“ ptal se mužský hlas.
„Musela skočit do řeky,“ odvětila žena.
„Z téhle výšky?! To je sebevražda.“ Hlasy utichly a já se otočila na Paolu. Měla jsem na
jazyku nabídku dočasné spolupráce, ale předběhla mě.
„Kasumi, můžeme se tu bít, dokud jedna z nás nezemře, ale je to tu horší než jsem myslela.
Neříká se mi to snadno, ale navrhuji obnovit spojenectví, alespoň dokud se nevrátíme na
Ztroskotance. Pak jedna z nás umře na to vem jed, ale do té doby musíme táhnout za jeden
provaz.“
„Souhlasím, ale měla bys vědět, že Armando se sám rozhodl hrát mého syna.“
„Přinutila jsi ho k tomu! Dostala jsi ho na palubu a využila ho. Já ho chtěla… chtěla jsem ho
líbat a… Já tě zabiju, Kasumi!“
„Nejprve musíme najít Keamyho – je někde před námi.“
Nevěděla jsem, nakolik té jednooké čubce můžu důvěřovat, ale nevěřila jsem, že je tak
krátkozraká, aby se mne pokusila zabít bez značné výhody v rukou. Myslím, že náš střet na
břehu jezera jí sebevědomí nedodal. Mohla být ráda, že ještě žije. Procházení temným
tunelem bylo nepříjemné, obzvláště s nepřítelem za zády. Stezka vedla hodně dolů, někdy až
nebezpečně prudce. Teprve po dobrých dvaceti minutách jsme narazily na větší sál. U stěny
byl držák s hořící pochodní. Hned vedle ní byl výklenek ve skále a v něm postavené
mumifikované tělo. Naproti byla další pochodeň a další tělo a to samé bylo k nalezení o pár
kroků dál, vlastně po celé délce sálu. Hrobka a rozhodně ne ledajaká. Napočítala jsem asi
dvacet mrtvol a řadu prázdných výklenků. Domorodci ale určitě nezapalovali pochodně svým
předkům každý den. Dnešek musel být výjimečný…
Dorazily jsme do velké jeskyně, o jejíž osvětlení se už nestaraly jen louče, ale především
velké kamenné nádoby s olejem, který mohl hořet dlouhé hodiny. Byl tu prostý žebřík a vedl
dolů do sálu, v němž byl hlouček přesně dvanácti domorodců – pouze mužů. Byli otočeni
zády k nám a čelem ke kamenné hadí hlavě. Pod ní byla široká a velmi hluboká jáma.
Nevím, kam mohla vézt, ale zdálo se, že jde o popraviště. Z chodby totiž přišla pětice mužů
a žen se svázanýma rukama. Vedla je nahá žena. Na těle měla bílé barvy většinou
uspořádané do podoby lebek a jakýchsi hadů. Podobně vypadala její maska – šlo o části
lebky, které měla přivázané koženými proužky k hlavě. V rukou nesla velice zvláštní věc –
wakizaši, krátký mírně prohnutý japonský meč. Kde k němu přišla? Až nyní jsem zahlédla
Keamyho. Byl hned pod námi a držel se od skupiny stranou. Rozhodně o něm ale věděli.
Žena s maskou cosi zamumlala a muži srazili vězně na kolena. Žena se otočila k hadovi,
pozvedla ruce a započala dlouhý monolog, ve kterém mnohokrát zaznělo slovo Leviatan.
„Máš nějaký plán?“ zašeptala Paola. Všichni muži byli neozbrojení, to nám hrálo do karet.
Věděla jsem, že Keamyho potřebuji a že když budu jen tak sledovat, kterak budou vězni
zřejmě popraveni, nijak si nepomohu.
„Ano,“ řekla jsem, „slezu dolů, zneškodním Keamyho a ty na sebe upoutáš jejich pozornost.
„Zešílela jsi?“
„Já to s mečem umím.“ Ve skutečnosti moje zásada nedovolovala kohokoli z nich napadnout,
krom Keamyho. Pokud ovšem byli nepřátelští a to mohli být, pak se dal očekávat jejich útok.
Velice opatrně jsem se chytila okraje skály a slezla až dolů. Připlížila jsem se ke Keamymu a
ucpala mu ústa dlaní. Hned nato jsem ho pěstí udeřila do temene hlavy. Položila jsem jeho
tělo na zem a podél zdi došla až k průchodu. Dobře jsem odtud viděla, že wakizaši už má
svá nejlepší léta dávno za sebou. Byl zrezivělý a plný zubů. To nebyl meč určený k boji,
rozhodně ne dnes! Rychle jsem pohlédla na Paolu a pozvedla ruku ve snaze ji zastavit, leč
marně. Vstala a začala křičet. Žena s maskou ukázala na Paolu prstem a cosi vykřikla. Bylo
to snad ještě hrubší než jejich běžná hrdelní mluva. Muži se za Paolou rozběhli, chytili se
žebříku a začali šplhat. Dole zůstali jen čtyři a to byla moje chvíle. Vyběhla jsem ze stínu.
Žena s maskou si mě všimla, napřáhla se mečem a šla po mě. Vrazila jsem tělem do ženy a
srazila ji k zemi. Sekla po mě mečem, ale byl tak tupý, že mi udělal jen mělkou ranku na
rameni. To nebyla zbraň, jen symbol moci té ženy. Vyrvala jsem jí ho z rukou, překulila se a
postavila na nohy, načež jsem ji kopla do boku. Couvala jsem k otvoru v zemi a věděla, že je
zle. Paola tam nahoře byla přemožena, omráčena a muži se vraceli i s ní dolů. Meč byl
k ničemu a já s ním nebyla schopná ani přeseknout pouta vězňů, kteří na mě hleděli jako na
spasitelku. Žena s lebkou se zvedla na nohy a cosi řekla. Moje jediná naděje spočívala
v útěku skrze chodbu, ovšem to skončilo v momentě, kdy odtamtud přišla trojice známých
lovkyň. Ta zraněná mezi nimi nebyla… Za mnou se ozval děsivý hluk, ne nepodobný
velrybímu ‚zpěvu‘. Otočila jsem k jámě a poslední, co jsem zahlédla, než mne někdo tvrdě
udeřil do hlavy, bylo mohutné hadovité tělo.
Derek
Musel jsem Kasumi nechat být. Ale nebál jsem se o ni – vyřídil jsem ji. Pospíchal jsem
nahoru k vrtulníku odkud byl slyšet Helžin hlas. Byla snad zraněná? Trosky vrtulníku
vypadaly děsivě. Ocas byl téměř ulomený, zbytky vrtule ležely na skále a z kabiny se kouřilo.
Helga se zase ozvala a já poznal, že je blízko. Byla kousek nade mnou na skalním převisu, o
který se urval ocas vrtulníku a ten pak skončil zaseknutý ve větvích mohutného stromu.
Vylézt nahoru nebylo zase tak těžké a po čtyřech jsem to hravě zvládnul.
„Kurva!“ zvolal jsem, když jsem viděl Helgu, jak leží pod velkou větví stromu, jež se snad
ulomila při pádu vrtulníku. Měla tvář zalitou krví a nemohla se ani hnout. Býval bych si vsadil
na to, že tak těžká větev jí musela hrudník rozmačkat, ale Helga je něco jako hříčka přírody.
Zabral jsem a větev zvednul. Bez její pomoci bych to ale nedokázal. Odvalili jsme ji a já
Helze pomohl na nohy.
„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se jí.
„Zabiju ji!“
„Koho, Paolu?“
„Samozřejmě a měla bych zabít i tebe. Ty idiote, málem jsi nás všechny vyhodil do povětří!“
„Jen blázen by podminoval vrtulník, ve kterém poletí. Myslel jsem, že… Kurva, vzpomínám
si, že původně chtěla sedět ve druhém vrtulníku a to společně s Kasumi, mnou, Keamym a
Armandem.“
„Kdo je Armando?!“
„Tom je Armando a je to její syn.“
„Odkud to víš?“
„Teď není čas na…“ Zaslechl jsem zvuky zápasu. Rychle jsme slezli níž a stoupli si na okraj
skály. Kasumi se tam dole bila s Paolou a vypadalo to dost tvrdě. Byl přísahal, že se ta
šikmooká mrška už nezvedne a ona řezala do Paoly hlava nehlava. Teď zvedla nohu do výše
až k obličeji. Kurva, ta byla pružná. Úder do hlavy Paolu uzemnil a zdálo se, že definitivně.
Klidně mohla být i po smrti, což by mi jedině vyhovovalo. Teď už ano.
„Musíme ji chytit!“ rozhodla Helga.
„A to jsi ji na ostrově ani nechtěla…“
„Měl jsi mi říct dřív, jakou má cenu. Pojď.“ Než jsme však stačily sejít po svahu, Kasumi se
dala na útěk. Skočila do jezera a potopila se. Krátce poté z houští vyběhla pětice žen –
domorodek. Rychle jsme se ukryli za velké balvany a sledovali je. Stáli nad Paolou,
ukazovaly na ni a o něčem se dohadovaly. Pak z jezera pár set metrů odtud vyplavala
Kasumi a ženy se rozběhly za ní.
„Kurva…“ řekl jsem. „potřebujeme zbraně. Já o ty své už přišel. Ale co tvůj kulomet?“
„Nevím, asi spadl do jezera.“ Zaměřil jsem se na Paolu. „Pouzdro na pistoli měla prázdné…
Pokud zbraň neskončila v jezeře, musí být ještě nahoře.“
Vrátili jsme se k troskám vrtulníku a propátrali okolí.
„Máme vůbec čas?“ ptala se Helga. „Ty ženy Kasumi zabijí a co pak? Všechno jsi posral,
Dereku!“
„Kasumi nedá svůj život lacino a my jí beze zbraní stejně nemůžeme pomoct.“ Helga měla
ještě spoustu řečí, ale nebyl čas. Prohledali jsme okolí kolem kmene stromu s vrtulníkem, ale
zbytečně. Našli jsme jen jeden zásobník, co Paole vypadl z kapsy. Nedaleko odtud rostly
další stromy a já se přesunul k nim. Někde tu ta zbraň přece musí být! Pohlédl jsem vzhůru a
ve větvích stromu ji spatřil - Paolina pistole. Byla zatraceně vysoko, ale ona byla jediný
způsob, jak si udržet domorodce daleko od sebe. Po Helze bych to nechtěl, vzhledem k její
váze, ale já sám byl schopen vyšplhat nahoru. Chytil jsem se kmene a lezl vzhůru. Doma
v Hamburku jsme s bráchou jako děti lezli na stromy, kdykoli to jen šlo. Na zahradě jsme
vlastně měli jen dva a vzpomínám, že zatímco na jabloň jsem lezl rád, vysokého mohutného
dubu jsem se hrozně bál. Jednou mi to ale nedalo a já jsem ke kmeni přistavil žebřík, to
abych se vůbec dostal k prvním větvím. Pak jsem vylezl až nahoru, jenže žebřík spadl a… já
sice vylezl až ke koruně, užíval si výhled na město v dáli, jenže zpátky jsem nemohl. Neměl
jsem tu sílu ani odvahu, abych se udržel jen na kmeni a seskočit dolů bylo riskovat zlomení
nohou. Nebýt tehdy bráchy, zůstal bych tam trčet celé dny.
Vyšplhal jsem pro pistoli a vrátil se s ní dolů. Byla to slušná zbraň, ale více než na tvar
pažby, na čistotu, přesná mířidla či předpokládanou úsťovou rychlost, jsem hleděl na počet
nábojů v zásobníku. Bylo jich dvanáct plus dalších dvanáct v nalezeném zásobníku. Životy
dvaceti čtyř domorodců jsem měl ve svých rukách. Úžasná představa. Ta moc, která se
člověku naskytne, když v rukou třímá zbraň… Kasumi může být zkušenou bojovnicí, může
mít fantastickou výdrž i sílu, ale se zbraní, s použitelnou zbraní v ruce se mi nemůže
postavit. Už celé roky na sobě musí dřít a já ji pak jednou kulkou mezi oči zbavím všeho. Ha,
připadal jsem si jako bůh! Ještě než jsme slezli dolů, shlédli jsme ze skály. Domorodci byli
pryč a Paola se pomalu zvedala.
„Zabij ji,“ řekla Helga. „Dělá víc starostí než užitku.“ Namířil jsem na ni, ale v tu chvíli
pohlédla vzhůru a všimla si mě. Vypálil jsem, ale kulka minula.
„Mrcho!“ zařval jsem a běžel dolů. Zakopl jsem o kámen na svahu a nebýt Helgy, skutálel
bych se až dolů. Paola utíkala okolo skály, abych ji nemohl zasáhnout. Nebyla ale tak rychlá
a jakmile se pokusila ztratit mezi stromy, vypálil jsem po ní. Kulka ji nezasáhla a já musel za
ní. Střílel jsem po ní, vždy když jsem ji zahlédl, ale měla štěstí, mrcha. Na druhou stranu…
zkuste si trefit běžící cíl, na jehož zacílení máte zlomek sekundy. Běželi jsme podél skály a
pak vyběhli z džungle. Paola byla pryč! Hned pode mnou byla plošina a jeskyně ve skále.
Jediný možný úkryt.
Sešplhali jsme dolů a vešli dovnitř.
„Kde je?“ ptal jsem se.
„Musela skočit do řeky, odvětila Helga.
„Z téhle výšky?! To je sebevražda.“ Přesto jsem se zašel podívat. Naklonil jsem se přes okraj
a prohlížel si tekoucí řeku. O velký kámen se tam dole, kousek dál po proudu, zaklínilo tělo.
„Má to za sebou,“ řekl jsem a zajistil pistoli. Otočil jsem se na Helgu a chtěl se ji zeptat co
dál, ale hned nad námi jsem si všiml domorodé ženy s nataženou tětivou luku. „Dovnitř!“
vykřikl jsem a skočil do jeskyně, stejně jako Helga. „Potřebujeme ji živou…“ řekl jsem a
rychle se stavěl na nohy. Vyčkávali jsme, já s připravenou zbraní, Helga se zaťatými pěstmi.
Už jsem ji párkrát viděl se s někým bít, takže vím, že pokud by došlo na kontaktní souboj, je
ta primitivka vyřízená. Trvalo snad pět minut, než se odhodlala seskočit a v tu chvíli se proti
ní Helga vrhla. Strhla ji k zemi svou vahou a začala do ní tlouct. „Mírni se!“ vykřikl jsem.
Nemělo to význam, ale Helga naštěstí zavčasu poznala, kdy má přestat. Domorodá žena,
mimochodem vcelku pěkná, i když to nedokážu moc ocenit, připomínala zkrvavený kus
masa. Krev jí tekla z úst, rozražené kůže nad obočím i zlomeného nosu. Všiml jsem si, že ta
děvka má na noze ošklivou ránu, nejspíše od nože. Už jí ji někdo převázal kusem jemné
opracované kůže, ale stejně jí krev tekla. Musela patřit k těm, co napadli před pár minutami
Kasumi a určitě to byla ta šikmoočka, kdo domorodku poranil. Kde ale byly ostatní? Stihla je
Kasumi zabít? No to asi těžko. Takže ji stále pronásledují a tahle zůstala zde, aby pročesala
okolí? Kdoví, stejně nám to neřekne. Ale může říct něco jiného… „Keamy!“ zařval jsem.
„Rozumíš mi, ty tupá děvko?! Horacio Keamy! Kde je?“ Zdálo se, že rozumí, ale neví, co po
ni chci. Hlupačka. „Tak jinak… Leviatan! Leviatana znáš, ne?! Kde je Leviatan?!“ Nemělo to
význam, takže jsem přikročil k jiné metodě. Kleknul jsem si na ni a neustále opakoval jméno
místního boha. Vždy dostala asi pět vteřin na odpověď ve formě ukázání cesty a pak jsem ji
udeřil. Tloukl jsem do té tupé kundy snad celou minutu, než konečně ukázala roztřesenou
rukou kamsi po proudu řeky. Vymlátil jsem jí přitom zuby a tak zohyzdil tvář, že by ji
nepoznala ani vlastní matka. Ale užil jsem si to... Helga si tu děvku přehodila přes záda,
protože na nohou se neudržela a šli jsme dle jejích pokynů.
Cesta dolů nakonec nebyla tak obtížná. Primitivka ukázala stezku vedoucí k brodu přes řeku
a dál jsme pokračovali vyšlapanou stezkou v džungli.
„Odkud znáš Armanda?“ otázala se Helga. Vím, že jí to vrtalo hlavou už od pádu vrtulníku a
nedala by pokoj, dokud bych jí neodpověděl.
„Zprvu jsem věřil tomu, co říkal – že je syn Kasumi, ale to bylo na palici. Když jsme do
skupiny vybíraly schopné střelce – Chucka a Paolu, společně s Trevisem jsme si o nich
zjistili mnoho informací, abychom věděli, jestli budou spolupracovat. No a Paola ještě
v pubertě porodila syna Armanda Ramireze. Odešla od něj už před lety, ale dalo se
očekávat, že synáček se bude v dospělosti zajímat o matku.“
„A podle toho víš, že Tom je její syn?“
„Copak jsem jasnovidec?! Musel jsem si dát pět a pět dohromady. Tom mě v kajutě
navštěvoval každý večer, krátce před spaním a já ho věčně ujišťoval o tom, že může být
klidný, že Kasumi nic nehrozí. Stejně to nezabralo. Vzhledem k tomu, jak ustrašený vždycky
byl, bylo naprosto evidentní, že něco tuší. On i Kasumi. To mi potvrdila i ta děvka sama, když
se tě pokusila otrávit.“
„Ale to byla odezva na naši potyčku.“
„A já jsem rád, že jsi ji tehdy nezabila.“
„Kdybys mi řekl, jakou cenu Kasumi má, pak bych ji naopak podporovala, aby sem jela.
Pořád jsi mi neřekl, jak víš, kdo je Tom.“
„Prostě, umíš si představit, že si sem mezi lidi, o kterých víš, že ti jdou po krku, přitáhneš
vlastního syna, navíc takového nýmanda? Napadlo mě, že je to všechno jinak a že Tom tu je
z nějakého důvodu. S kým by tedy mohl mít něco společného? Že by s naší Hispánskou
přítelkyní? Tak jsem přes notebook kontaktoval El-Amina a nechal si od něj poslat životopis
Paolina syna a hádej co – Armando studuje na Pražské univerzitě a dle tamních fotek
vypadá přesně jako náš Tom.“
„To je sráč!“
Armando
Když v kabině druhého vrtulníku cosi explodovalo, volal jsem jméno své matky, té pravé
matky. Ale ona nebyla jediný člověk, na kterém mi záleželo. Vrtulník se začal otáčet kolem
své osy a hroutit se k zemi, zatímco já zíral na tu katastrofu a nechápal, co se to stalo. Pilot
jednou obletěl místo kolem havárie, ale skrze stromy bylo vidět jen málo. Nikde nešlo přistát
a my museli k jedinému známému bodu – vytipovaném místu přistání, pár mil od vesnice.
Přistáli jsme, já jako první vyskočil z vrtulníku a znovu jsem volal jméno své matky. Ani nevím
proč vlastně, stejně mě nemohla slyšet. Nikdo zprvu nechápal, proč sháním Paolu, ale brzy
jim to došlo. Běžel jsem po svahu louky až k řece, leč zbytečně. Neměl jsem smysl pro
orientaci, nevěděl jsem, kde leží jezero, u kterého vrtulník havaroval. I ostatní se rozeběhli
po okolí, ale jen tak, aby snadno nalezli cestu zpátky. Jediný Trevis s pilotem zůstali nahoře a
po chvíli marného volání nás všechny svolal k sobě.
„Musíme je najít!“ křičel jsem na něj už z dálky.
„Je mi líto, hochu,“ odvětil Trevis a poukázal k horizontu. Mračna se stahovala a každou
chvílí mohlo začít pršet. „Lidi, héj lidi!“ volal Trevis na ostatní. „Nemůžeme tu zůstávat!“
„Cože?!“ vykřikl jsem.
„S námi je tu jen jeden člověk, co má zbraň a to je málo. Blíží se bouře a vracíme se na
Ztroskotance dřív, než naplno propukne! Celá tahle výprava je v háji!“ Cole, ten malý chlapec
se rozběhl k řece a volal něco ve smyslu, že nikam nechce. Jeho otec šel za ním a já se
mezitím obrátil na Trevise.
„Mohli to přežít! Nemůžeme je přece odepsat! Já odsud neodletím, dokud nezjistím, co se
jim stalo.“
„Jakmile se počasí umoudří, vrátíme se sem. Jestli je chceš hledat, bránit ti nebudu.“ Trevis
mnou pohrdal, ale nebylo divu. Pro všechny jsem teď byl lhář a podvodník. Trevis ukázal do
dáli, kde byla náhorní plošina a špičaté skály. „Jezero je někde tam, dál po proudu řeky, která
plošinu obtáčí. Jakmile se počasí umoudří, vrátíme se zase sem na tohle místo.“ Brendon
konečně chytil svého neposlušného syna a společně s ostatními nastoupil do vrtulníku. Na
poslední chvíli z něj však seskočil Chuck.
„Nenechám ho tu samotnýho!“ řekl ostatním.
„Riskujete!“ ozval se Trevis.
„To je možný,“ odvětil urostlý černoch, který se dobrovolně rozhodl mi pomoci. Jenomže...
Derek jede v nějaké špíně a Chuck je jeho kamarád. Bylo mi jasné, že o mě mu ani tak
nejde. Vrtulník se pomalu vznesl a brzy mizel v dálce. Silně se rozpršelo a my zůstali
v divočině.
Cesta podél řeky byla dlouhá a já se myslí neustále upínal k mé matce a Kasumi. Životy těch
ostatních mě byly ukradené, ale tyhle dvě… nemůžu je přece ztratit! Pokud jsem při
poradách nad mapou ostrova dával dobrý pozor, pak se řeka porůznu klikatí a vede podél
vesnice. To jezero bylo jen necelé dva kilometry od vesnice, takže pokud si havárie všimli
domorodci, stihnou to tam mnohem dříve než my.
„Chucku, poslyšte, myslíte, že mohli přežít?“
„Nemám páru, chlape. Ale nevsadil bych si na to ani vindru.“ Chuck smutně popotáhl nosem
a já si až teď uvědomil, že pláče. Nejurostlejší chlap z výpravy, co se jinak tváří chladně jako
ocel tady teď brečí... „Jestli jsou naživu, tak měli pekelný štěstí a nešvihlo to s nimi o skálu
nebo o zem.“ To mi náladu nezvedlo. Ale alespoň byl ten černoch upřímný.
Po asi hodině chůze hustým porostem, jsme narazili na stezku. Ta se porůznu kroutila a
zavedla nás po brodu na pravý břeh řeky. Vlevo od nás byly vysoké skály a téměř nahoře
vyčnívala plošina táhnoucí se v délce dobrého kilometru. Zajímavý skalní útvar, který jakoby
se musel zákonitě ulomit a zřítit do řeky. Na některých místech k tomu zřejmě již došlo…
„Hej, chlape, pojď sem rychle!“ křičel na mě Chuck. U břehu bylo o velký špičatý balvan
zaklíněné tělo. „Je to žena…“ řekl Chuck. Zakryl jsem si dlaní obličej a ani nechtěl slyšet
pravdu. „Ale v pohodě, chlape. Tahle je místní.“ To mi do mysli vlilo naději. Sklonil jsem se
nad domorodou ženou. Nepřirozené držení hlavy značilo zlomenou páteř, nejspíše od pádu.
Hlavu měla rozbitou a na některých místech prosvítala lebka. Mnohé kosti byly zlomené,
poznal bych víc po hmatu, ale nechtělo se mi na ni sahat. Až k plošině to byla pořádná výška
a i když tu byla voda, srážka s ní byla podobně tvrdá, jako kdyby žena spadla na pevnou
zem. Neměla sebemenší šanci ačkoli... mohla zemřít už nahoře. Mohla to být nehoda, ale
spíš jsem tipoval na vraždu. Nechce se mi věřit, že domorodci, kteří tu žijí celý život jen tak
uklouznou a spadnou ze skály, navíc v tuhle dobu. To tělo tu neleželo dlouho. Nechali jsme
mrtvolu být a pokračovali dál.
Asi po pěti stech metrech jsme po levici za řekou spatřili strmou úzkou pěšinku vedoucí až
nahoru. Zhruba v její polovině byl otvor a nad ním do skály vytesaná hadí tlama.
„Chucku, myslíte, že se mohli ukrýt uvnitř?“
„Možná. Ty to prozkoumej, já se porozhlédnu nahoře u jezera.“ Přebrodili jsme řeku k tomu
místu a zatímco Chuck rychlým krokem stoupal vzhůru, já se opatrně přiblížil k jeskyni.
Uvnitř byla velká tma a já se zdráhal vejít. Ne snad, že bych se bál tmy, ale ten vytesaný had
vypadal zlověstně. Mohlo jít o něco na způsob svatyně nebo obětiště. Nakonec mi to ale
nedalo a já vešel. Jeskyně se nezdála být kdovíjak hluboká. Dorazil jsem k velkému sálu a
strnul. Zevnitř se ozývalo chroupání, jako když praskají kosti. Do toho podivný táhlý zvuk,
jaký tuším vydávají velryby. Ať se uvnitř odehrávalo cokoli, nenašel jsem odvahu se podívat.
Raději jsem se vrátil na vzduch a snažil se uklidnit. Až teď svrchu jsem si všiml, jak po cestě
podél řeky kráčí skupina lidí. Šli velmi pomalu a i na tuhle vzdálenost jsem poznal, že něco
nesou. Možná kořist a možná… Bože! Chtěl jsem rychle volat Chucka, ale mohli by mě
zaslechnout. Tušil jsem, že jdou k vesnici, ta přece stála někde u řeky. Rychle jsem seběhl
dolů, vrátil se k brodu a opatrně se vydal v jejich stopách. Nechtěl jsem se k nim dostat ani
na dohled, stačilo mi, že jdu tím směrem, co oni.
Keamy
Zkazila všechno, co jen zkazit šlo. Už od pádu vrtulníku jsem ztrácel trumfy, ale teprve ona
mě svým krátkozrakým jednáním zbavila veškerých naději, ba dokonce i života! Nevím, co
přesně se ve svatyni událo ale to, co jsem zaslechl z rozhovoru domorodců, mi bohatě
stačilo, abych si dotvořil svoji představu. Teď jsme byli vláčeni do vesnice, přivázání
končetinami k dlouhým kůlům a neseni vždy čtyřmi muži. Khe’al šla vpředu, hned za ní
lovkyně, dále skupina mužů, co nesli nás. Protože odpadlíci tu nikde nebyli, bylo jasné, že
víru v Leviatana odmítli i tváří v tvář jemu samotnému. Kasumi, kterou nesli přede mnou, se
probrala a začala s sebou házet ve snaze uvolnit pouta. Měla spíše šetřit síly, bude je
potřebovat pro to, co ji čeká. Napadnout samotnou Khe’al je jeden z největších zločinů
k jakému tu může dojít. Ani Cha‘ar nemá takovou auru nedotknutelnosti jako Leviatanova
velekněžka. Nemohl jsem déle sledovat tu její neutišitelnou snahu se vymanit z pout.
„Kasumi!“ řekl jsem. „Tohle nemá význam.“
„Drž hubu!“ bylo jediné, co mi řekla. Hlupačka. Kdybych tak alespoň měl svůj kufr! Možná
bych dokázal Cha’ara přemluvit, aby mi zkusil důvěřovat a přesvědčil bych ho, že s těmi lidmi
nemám nic společného. Ale kufr skončil na dně jezera a s ním veškeré jedy, které byly
způsobem, jak se vetřít mezi ně. „Keamy!“ oslovila mě Kasumi. „Keamy, kam nás to nesou a
co s námi bude?“
„Čeká nás smrt. Pro vás potupná, pro nás čestná. Byť bych si to s vámi velice rád vyměnil, to
mi věřte.“ Kasumi mne častovala dalšími otázkami, ale mluvení hlavou dolů bylo obtížné.
Beztak nebyl význam o tom dál mluvit.
Do vesnice nás zanesli, až když bouře bičovala oblohu a hustý liják máčel zem. Pronesli nás
kolem spousty chýší z proutí a klád. Cestou jsem mohl pozorovat malé děti, jak skotačí na
dešti, udivené výrazy dospělých, kteří jakoby zapomněli na svoji práci a domácí zvířata jako
slepice a husy, jež byly zdrojem většiny masité stravy. Donesli nás až do středu vesnice, kde
byla veliká kulatá jáma. Byla velice hluboká a vylézt z ní bylo i za sucha obtížné. Připoutali
nás ke třem kůlům, jež byly hned vedle jámy a my tak konečně ucítili pod nohama pevnou
zem. Domorodci se šli o něčem dohadovat do náčelníkova obydlí – velikého podlouhlého
domu složeného výhradně z klád. Venku zůstalo asi osm žen s oštěpy a dvě s luky.
„Co s námi chtějí udělat?“ ptala se Paola. Snášela to mnohem hůř než Kasumi.
„My dva jsme jejich nepřátelé, ale oni si nepřátel váží.“
„Takže… takže nás pustí?!“ Pohlédl jsem směrem k velkému ohništi, jež jsme měli po pravici.
Kolem něj byla sedátka z kamenů. Nad ohništěm pak rožeň a ne jen tak ledajaký, nýbrž
složený z velice pevných opracovaných větví, schopných udržet stejně tak kance jako
člověka.
„Ne, nepustí nás, ale umožní nám stát se jejich součástí.“ Paola na to nic neřekla, jen začala
vřískat a trhat sebou.
„A co bude se mnou?“ otázala se Kasumi.
„Vy jste pro ně ztělesnění zla, paní Gordonová. Ublížila jste velekněžce a čeká vás nejhorší
forma trestu – zostuzení a potupná smrt v jámě, kde vaše tělo zůstane, až dokud se
nerozloží a nespořádají ho červi. Zabít vás je pro každého z nich obrovská čest a
zadostiučinění zároveň.“
„Já chci taky umřít v boji!“ řvala Paola.
„Oni to takhle nevidí, paní Ramirezová.“ Paola neměla daleko k pláči, ale má slova Kasumi
vítr z plachet evidentně nevzal.
„A když zvítězím?“ zeptala se.
„Za čtyři roky, co jsem tu žil, jsem viděl jen jednoho takhle skončit. Byl to jeden vůdce
odpadlíků, co pohrdají Leviatanem. Ten muž byl výtečný válečník a zabil čtyři, než ho
udolali.“
„Na to jsem se neptala!“
„Paní Kasumi, vy zvítězit nemůžete, nikdo nemůže. Tohle je poprava, nikoli souboj! Není
žádný počet domorodců, jež se vám postaví. Zabijete jednoho, nahradí ho další a tak stále
dokola!“
„Dokud nezabiju i posledního z nich…“ Myslím, že ani sama Kasumi tomu nevěřila, ale
připouštět si porážku pro ni bylo nepřijatelné. Neuvěřitelný člověk… Už jen studovat její
chování vůči okolí by bylo nesmírně zajímavé. U člověka jako byla Kasumi jsem tipoval
velice krušné dětství. Možná šikana, nebo něco na ten způsob. Pak ale musel nastat zlom,
kdy se zařekla, že před nikým neskloní hlavu. Nejspíše kvůli tomu překročila hranice zákona,
určitě to pro ni bylo náročné, ale své ovoce to mělo. Pozoruhodné…
„Kdo jsou ony?!“ ozvala se zase Kasumi a poukazovala na lovkyně.
„Na ostrově žijí divoká prasata, a ony je loví, jsou to lovkyně.“
„Proč ženy?“
„Jejich úkolem není pouze chytat prasata do pastí, dovléci je do vsi a zpracovat je. Jejich
úkolem je to, co je úkolem většiny civilizovaných žen – postarat se o rodinu. To, že ta práce
obnáší lovit zvěř, není nijak na překážku. Každá žena z kmene ví, že prsa má pro to, aby
kojila, nohy, aby běhala, paže, aby lovila a břicho, aby v něm za pomoci muže zrodila svého
potomka. K těhotenství tu dochází vždy na jakési směny. Polovina žen otěhotní, zatímco
ostatní nadále krmí celou ves. Pak, když dítě donosí a porodí, vymění se s lovkyněmi,
zatímco o děti se vždy starají společně se staršími ženami, jež mají často úlohu kněžek
anebo s muži, jejichž úkolem je vézt kmen – myslet, budovat a rozhodovat. Je to fantastický
systém dělby práce, který vychází z předpokladů muže a ženy. Žena postrádá tvůrčí myšlení
a není schopná rozhodovat ani nést důsledky. Naopak muži zase postrádají smysl pro rodinu
a nedokážou se starat o druhé. Všichni tihle lidé jsou jedna velká rodina a tak se také
chovají. Kmen má i jistou, byť malou armádu, kterou tvoří z velké části ženy, což je vzhledem
k jejich loveckým dovednostem logické. Není mnoho kmenů či říší, jež by měly ženy ve
zbrani. Paralelou nám může být zaniklá africká říše Monomotapa, jež bohužel padla kvůli
kolonizaci Afriky a též zaslepenosti misionářů. Je smutné, jak tyto říše zanikaly vinou
absolutní netolerance v náboženství a hrabivosti mocných lidí. Kdyby lidé žili v míru, jak
mnoho bychom se mohli od druhých naučit!“
„V tom jsme za jedno, ale nestála jsem o přednášku. Ženy přesto nejsou tak výkonné!“ trvala
na svém Kasumi.
„Tyhle jsou výkonnější než vy dvě, troufl bych si říct. Jedině silná žena porodí silné a zdravé
dítě. A ony silné jsou, musejí být. Tohle je divočina, paní Kasumi, tady vládnou ti nejsilnější.
Slabí a neschopní se stávají potravou pro přírodu nebo oběťmi Leviatana.“
„Koho?!“ nechápala Paola.
„Jejich boha, přece. Ale my už ho neuvidíme, nemá smysl o něm debatovat.“
„A co vedení?“ ptala se zase Kasumi. Její zájem jsem bral, leč bylo trochu pozdě. Na lodi se
nikdo ani náznakem nezajímal o život domorodců. Chtěli je jen vybít… Zničit tak úžasné
společenství je hřích. Proto jsem se odhodlal k jedům, k pokusu o vyřešení našeho problému
smírem. Oko hada za porážku odpadlíků je přece přijatelná cena!
„Keamy!“ vykřikla Kasumi a vytrhla mě z myšlenek.
„Eh, ano, nezlobte se.“
„Když jste mě v jeskyni nechal, nějaké omluvy vás ani nenapadly.“
„To nebylo osobní, paní Gordonová. Vy jste osoba, která způsobí konflikt Dereka a
Leviatana. To může mít nedozírné následky pro kmen. Ale i to je teď už bezpředmětné. Co že
jste to chtěla vědět?“
„Kdo to tu vede! A rychle, než se vrátí.“
„Náčelník kmene je ten prošedivělý muž, jež zavedl ostatní do domu. Jmenuje Cha’ar a je
otcem zhruba čtvrtiny ostatních. Výhodou náčelníka je, že může mít kteroukoli z žen. Přesto
ale nebývá v otázkách božství a běžného života tím nejdůležitějším. Khe’al, hadí velekněžka
je ta, kdo tlumočí vůli boha. Její slovo je zákon.“
„Mohu ji vyzvat?“
„Vyzvat k boji?! Prosím vás, Kasumi, ona je velekněžkou, kdežto vy jste odsouzenec na smrt.
Nebude se vámi špinit, bez urážky, ale buďte za to ráda – být velekněžkou Leviatana
vyžaduje neskutečnou brutalitu a též krvežíznivost podporovanou fyzickou silou – za
protivnici byste ji nechtěla. Velekněžku si vybere sám Leviatan a to už v útlém věku. Tato
dívka je pak připravována na funkci a jen pro zajímavost – stát se velekněžkou vyžaduje při
speciálním obřadu zabití vlastní matky a vytvoření masky z kusu její lebky. Fascinující!“
Myslím, že pro ty dvě to tak fascinující nebylo. Šlo o tradici, které se nepodobá žádná
z tradic doposavad fungujících či zaniklých kultur, které znám. Ale která jiná kultura měla tu
možnost vidět na vlastní oči svého boha? Leviatan musela být hříčka přírody nebo možná
tvor mimozemského původu, kdoví.
Porada a vysvětlení událostí skončilo a z náčelníkova domu vyšli úplně všichni. Lovkyně
svolaly zbylé domorodce a všichni se shromáždili u jámy. Bylo jich asi osmdesát plus patnáct
dětí. Khe’al přistoupila před Kasumi. Hleděly si do očí a Kasumi neuhnula pohledem,
přestože před sebou měla jednu z nejbrutálnějších žen tohoto světa. Přesto, velekněžka jen
dodržovala tradici, jež vznikla už před stovkami let. Kdyby na ni před dvaceti lety neukázal
Leviatan, mohla dnes být lovkyní a o žádné přehnané brutalitě nemohla být řeč. Ach, my lidé
jsme jen oběťmi dějů minulých, obvykle těch, jež započaly dlouho před naším narozením.
„Zabiju tě,“ pronesla tiše Kasumi. Khe’al rozkázala, aby Kasumi odvázali, načež se hned
vrhla velekněžce po krku. Ostatní ji však včas chytili a dovlekli k jámě. Srazily ji dolů a
Kasumi skončila obličejem v blátě. Kvůli dešti se každý tam dole musel potýkat s problémy
navíc. Pohyb v blátě byl hrozně namáhavý a pomalý. Kasumi se zvedla a setřela si z očí
bláto.
„Bojuj, Kasumi!“ vykřikla Paola. „Prosím, nevzdávej se!“ Věděl jsem, že bojovat bude a taky
že jí to nebude nic platné. Paola byla jakš takš v klidu díky naději, já byl v klidu, protože byl
smířený s osudem. Vím, že nebylo moudré se na ostrov vracet, že snažit se okrást
samotného boha je hrozivý prohřešek. Čekal mě za to trest a dle místních to byla dokonce
pocta. Proč se alespoň nepokusit přijmout jejich vidění světa, vždyť čím se liší od představ
křesťanů, muslimů, buddhistů a dalších?
Kasumi se rozhlížela okolo a procházela po obvodu jámy. Bláto se jí lepilo na boty, ale
zjišťovala, že když zabere, může omezení způsobené lepkavým bahnem potlačit. Fascinoval
mě její přistup. Domorodci se začali dohadovat o tom, kdo se Kasumi postaví jako první.
Každý měl chuť s ní bojovat. Bylo to něco jako nepsaná povinnost, podpořená vztekem, který
vystupňoval dalším Kasuminým útokem na nedotknutelnou velekněžku. Než se stačilo
rozhodnout, směrem od řeky sem přišel Tom nebo spíše Paolin syn, pokud Derek nelhal. Byl
sám a zprvu si nás ani nevšiml.
„Héj, lidi!“ zvolal a dal pravou ruku do úrovně hlavy, dlaní k ostatním. „Já vám nechci ublížit.
Přicházím jako… přítel. A…“ Až teď si všiml, kdo že je to u kůlů přivázaný. „Mami, ty žiješ!“
vykřikl.
„Běž pryč! Utíkej!“ Neposlouchal svoji matku a přiběhl k ní, ale vzápětí byl obstoupen
domorodci, kteří ho chytili a přivázali na uvolněný kůl.
„Co se to děje?“ křičel Tom. „Bál jsem se, že jste mrtví a jenom vás sem táhnou, aby…“
„Budeme mrtví, Armando,“ řekla Paola. „Jediný, kdo nás může spasit je tvoje přítelkyně.“
„Proč je Kasumi tam dole? Co s ní chtějí udělat?“
„Zabít ji! Ona má to štěstí, že pokud zemře, zemře rychle.“ Armando se vzpouzel, leč
zbytečně. Podobným způsobem jsem do vesnice před lety přišel i já. Považovali mě za něco
zvláštního, za cizince ze světa za oceánem a i když byli zprvu podezíraví, během let jsem si
získal silnou pozici ve kmeni. Armando měl tu smůlu, že si ho domorodci spojovali s námi. A
do jisté míry oprávněně. Oni ve své podstatě zase tak nepřátelští nebyli, ale tohle byl jejich
ostrov a jejich pravidla, která nesměla být porušena.
Ke Kasumi seskočil malý, sotva desetiletý chlapec – syn náčelníka. Nevzal si ani zbraň.
Určitě věděl, že vítězství ho katapultuje mezi pomyslnou smetánku kmene. Chlapec
s budoucností válečníka, který potrestal tu, jež si dovolila nemyslitelné. Kasumi se mu
nesmála, jen se nad tím pozastavila. Pokrčila nohy a semkla ruce v pěsti. Kluk se proti ní
rozběhl, dostal ránu pěstí, co ho srazila do bahna a Kasumi mu přišlápla hlavu. Nemohl
vstát, nemohl dýchat a Kasumi vrhla pohled na náčelníka. Stárnoucí, leč svalnatý a
šlachovitý náčelník s dlouhými rozpuštěnými vlasy jen sledoval, jak se jeho syn zmítá a
škube s sebou vinou ženy, která v úsměvu ukazuje bílé zuby. Pak chlapec zemřel udušením.
Většinu přítomných to rozzuřilo a k jámě se přihnala celá řada statných válečníků. Ten, co
skočil dolů, měl v rukou nůž z kosti. Velmi ostrý, velmi nebezpečný. Kost ať už lidská či kančí
byla jedním z nejpoužívanějších nástrojů kmene. Neznali kov a tak kost využívali jako čepele
zbraní i špičky šípů. Umět nabrousit pevnou kost, aby byla smrtící, je umění. Dále
samozřejmě zpracovávali kámen, ze kterého vznikaly třeba sekery na štípání dřeva.
Válečník se po Kasumi ohnal nožem a ona jen tak tak uskočila. Zkroutila muži ruku do
nepřirozené polohy a trhla s ní. Vykloubila mu zápěstí a vyrvala z ruky nůž, jež mu vzápětí
zabodla z boku do krku. Tělo kleslo, Kasumi nůž vyndala a přeřízla muži krční tepnu.
Nechápal jsem, co to má být, dokud si nezačala pomalovávat krví obličej. Zaklonila hlavu a
zařvala z plných plic své jméno.
„Co to vyvádí?“ nechápala Paola. Na Kasumi se vrhnul další muž a opět bez špetky rozumu.
Naběhl na ni s napřaženým nožem, ona se shýbla, chytila ho kolem jedné nohy, nůž mu
zabodla do srdce a tělo na zádech ho zvedla až nad hlavu. Zatraceně, to muselo být šíleně
namáhavé, ale ona nevypadala unaveně. Opět začala řvát jediné slovo – Kasumi. Vypila
trochu stékající krve z mužovy rány na hrudi. Poté tělo odhodila do bláta. Strhla ze sebe
vestu a začala si tělo malovat mužovou krví, zatímco domorodci s hrůzou přihlíželi. Dovolil
jsem si pohlédnout vedle sebe. Armando měl vytřeštěné oči a vůbec nechápal co v jámě vidí.
„Je to génius…“ řekl jsem a sledoval domorodce. Zprvu odhodlané, nyní značně vyděšené.
Zvyk zněl jasně – smrt v kontaktním boji v jámě. Lovkyně sice měly luky, ale prošpikovat
Kasumi šípy nebylo přípustné. Doufal jsem, že ani Khe’al nemíní tradici porušit. Kasumi si na
své hrudi namalovala velice pěkný vzor jin jangu. Neřekl bych, že to mělo hlubší význam, jen
šlo o prostý a jednoduchý znak, který ji napadl jako první. V kombinaci s jejím tetováním
draka to bylo působivé. Kasumi řvala z plných plic, vháněla si do žil adrenalin a obcházela po
obvodu jámy. Na své nepřátele cenila zuby a vrčela. Khe’al ale udržela chladnou hlavu a
proti Kasumi postavila dalšího válečníka. Byl vyzbrojen prostou dřevěnou palicí a já dobře
věděl, že dlouhý dosah je v bahně důležitý. Kasumi stála před prvním opravdu vážným
problémem. Muž se po ní ohnal palici, ona jen tak tak uhnula stranou, hned nato musela
prohnout horní polovinu těla před dalším úderem. Potřetí už uhnout nedokázala. Uklouzla po
bahně a zády se opřela o okraj jámy. Muž jí vrazil palici do břicha. Předklonila se a sesunula
se k zemi s bolestivým výkřikem. Skončila na všech čtyřech a válečník se napřáhl
k rozhodujícímu úderu, kterým měl Kasumi přerazit páteř. Ta holka se odlepila od země a
strčila muže do nohou. Ztratil rovnováhu a padl do bláta. Kasumi mu zabodla nůž do prsou,
ale když zkusila ránu rozevřít, čepel se zlomila. To mohl být problém, kdyby však muži
nevytrhla palici a když se zvedal, jedinou ranou zezadu do hlavy mu nezlomila vaz.
„Kdo další?!“ zařvala Kasumi. V jámě už bylo dost těl, ale protože nebyly tak kluzké, Kasumi
se snažila šlapat jen po nich. To jí mohlo dát výhodu. Proti Kasumi teď vyběhla jedna
z lovkyň. Nečekala ani na popud náčelníka, prostě skočila dolů a šla Kasumi nožem po krku.
Kasumi zareagovala – ohromný nápřah a úder palicí do hrudi přibíhající ženy. Její žebra
musela povolit a ona jen s vypětím všech sil zůstala stát. Přesto ji úder pořádně odrazil.
Vykřikla a vrhla se proti Kasumi znovu. Dokázala uhnout pod další ranou a strhla Asiatku
k zemi. Obě skončily v blátě, převalovaly se, škrtily a žádná nebyla schopná svoji protivnici
zabít. Kdyby tu byl Derek, myslím, že by jásal radosti. Když byla Kasumi nad lovkyní,
domorodka ji sevřela krk nohama. Kasumi začala rudnout tvář, marně se snažila uvolnit.
Chytila domorodku za krk a zápěstí a zapřela se nohama o zem. Pokusila se vstát, což
kupodivu dokázala, ale domorodka se jí ne a ne pustit. Teď šla Asiatce dokonce po očích.
Kasumi se i s nedobrovolnou zátěží, která se jí neustále přidržovala krku, rozběhla a padla
k zemi na břicho. Svojí vahou domorodku vyvedla z míry a ta povolila sevření. Semkla jí
prsty kolem krku a škrtila tak dlouho, dokud lovkyně nezemřela. Další zářez pro Kasumi.
Neuvěřitelné!
Lidé se báli, už žádný další nechtěl do jámy vlézt. Jakoby se jejich plánovaná poprava zvrtla
a popravováni byli oni. Kasumi samozřejmě nemohla udržet tohle tempo věčně, nicméně
měla stále výdrž. A tentokrát to byl sám náčelník, kdo se rozhodl Kasumi vyřídit. Všiml jsem
si, jak se Kasumi usmála, když náčelník seskočil do jámy s kopím v ruce. Kasumi zaujala
jakýsi zvláštní postoj s nataženými prsty rukou. Náčelník se pokusil Kasumi probodnout, ta
přiskočila blíž, chytila dřevěnou násadu a kopancem přinutila náčelníka, aby zbraň pustil.
Kasumi ji velmi pečlivě opřela o jednu z mrtvol. Náčelník využil příležitosti a ohnal se po
Kasumi pěstí. Uspěl. Měl ránu, to se muselo nechat. Z Kasuminých úst vylétla zkrvavená
slina a ona prudce pootočila hlavou. Další ráně však už uhnula, chytila náčelníka za zápěstí,
a zkroutila mu předloktí do nepřirozené polohy. Trhla a náčelník zařval bolesti. To co
následovalo, bylo rychlé, velmi rychlé – úder předloktím do krku, zkroucení druhé ruky,
kopanec do hlavy, prudký úder natažené ruky do krku, krok vedle náčelníka, semknutí
mužova krku, zaklonění jeho hlavy dozadu a prudké pokrčení v kolenou. Cha’ar neměl
sebemenší šanci. Přestože to nebylo možné, jako bych to křupnutí přímo cítil. Mrazivé…
Kasumi pokračovala ve své šou. Zvedla tělo muže nad hlavu a zařvala své jméno.
Domorodci stáli na okraji jámy jako solné sloupy, zatímco Kasumi jednala. Odhodila mrtvolu,
popadla kopí, zaměřila cíl, zapřela se nohama, napřáhla se, nataženou rukou si odměřila
vzdálenost k velekněžce a za pomoci prudkého pohybu celé horní poloviny těla včetně
působivé hry zádových svalů vymrštila kopí proti svému cíli. Nebyla to zbraň určená k vrhání,
ale na tu vzdálenost to stačilo. Kostěná špička kopí zasáhla Khe’al do tváře. Její maska
z lebky se rozpadla a žena se s krví zalitou tváři zhroutila k zemi. Pro domorodce to bylo
něco neskutečného. Kasumi právě utvářela historii kmene a svým činem se bezesporu
zapsala do paměti všech přítomných i jejich případných potomků. Kolem velekněžky se
utvořila skupina složená především z kněží. Opatrně ženu zvedli a ukazovali na zkrvavenou
Kasumi. Matky malých dětí běžely do svých domovů a vynášely odtamtud potomky, bojovníci
upustili své zbraně a všichni domorodci během pár minut utekli za hrozivého křiku a zděšení
z vesnice. Ta žena v jámě je k smrti vyděsila. Kasumi zůstala dole, kde z těl postavila
provizorní schody. Jen díky tomu mohla vylézt nahoru a vytáhnout se z jámy.
Konečně stála na pevné zemi. Využila jednoho nože, který bojovníci ve spěchu zahodili, a
nejprve přeřízla pouta Armandovi. Ten se jí ale nevrhl kolem ramen, ač jsem to očekával. Byl
přepadlý z toho, co v jámě viděl. To Paola se chovala jinak a Kasumi objala.
„Ať už mezi námi došlo k čemukoli… můžeš na to zapomenout?“
„Pokusím se.“
„Zachránila jsi mému synovi i mě život! Jsem ti dlužná.“ Kasumi přistoupila ke mně a já
poznal, že nemá v plánu mě odvázat.
„Eh, prosím Kasumi. Přece… nenecháte mne tu, že ne?!“
„To si ještě rozmyslím. Teď potřebuji odpovědi. Stručné a jasné.“
„Řeknu vám všechno, co budete chtít vědět!“
„Kam jdou? Vrátí se? Za jak dlouho?“
„To záleží na stavu Khe’al. Jako velekněžka by měla být co nejrychleji pochována ve svatyni,
kde jsme byli, ale pokud je naživu, určitě poputují do chrámu, který je v místě, kde řeka stéká
do moře. Půjdou si pro rady přímo ke svému Bohu. A ještě něco, Kasumi – jestliže Khe’al žije
a jestliže se dokáže alespoň zčásti zotavit dřív, než odsud odletíme, čeká vás učiněné peklo.
Teprve teď je to osobní a ona se vás bát nebude.“
„Zatím mám pocit, že je to mezi námi jedna ku jedné a pokud hrajeme týmovou hru, pak její
skupina dostává krutě na prdel!“
„Možná… pak byste ale měla vědět jednu věc. Ač fandím vám oběma, zasloužíte si znát
pravdu, abyste obě byly ve stejné situaci. Khe’al umí anglicky, ostatně sám jsem ji to učil.
Rozuměla každému vašemu pokřiku.“ Kasumi pohlédla na svoji krví pokrytou hruď. Déšť
krev smýval a čistil jí vlasy i kůži.
„Co tady na ostrově dělám a pravdu!“
„Eh, Derek, Helga a Trevis vás nabídnou Leviatanovi. Vlastně… z ostrova jsem odjel
počátkem roku a krátce před odjezdem jsem se s Leviatanem setkal osobně. Ptal se mě na
vás a nařizoval, abych vás vyhledal a přivedl sem. Nabízel odměnu, ale já mu nevěřil. Já se
do toho zaplétat nechtěl, ale v Británii jste velmi známá osobnost. Své zážitky jsem sdělil
kolegovi Trevisovi, příteli, a on se vás společně s Derekem rozhodl vlákat na loď. Proto jste
dnes na ostrově, Kasumi. Derek se ale mýlí, jestli myslí, že získá Leviatanův vděk. Ten bůh
vděk nezná.“
„Rozumím… ale co Parvati? Tu přece Leviatan neshání.“
„Ne. Do téhle záležitosti nevidím.“
„Jaký je váš pravý cíl? Co na ostrově chcete dělat?“
„Hadí oko… tak se jmenuje ten největší diamant světa. Je umístěny v oku Leviatanovy sochy
v chrámu. Jeho cena je nesmírná.“
„Peníze… Vy všichni jste tady jen kvůli penězům?!“
Paola zakroutila hlavou a řekla: „O žádném diamantu nic nevím. Já měla za to, že jedeme na
expedici.“
„Ano a to samé si myslí Chuck i posádka Ztroskotance. Jen my čtyři víme víc a věc se má
tak, že o odměnu se s vámi nikdo dělit nechtěl. Bylo rozhodnuto Chucka i vás Paolo zabít,
jakmile se postaráte o pobití většiny domorodců. Nikdy jsem s jejich zabíjením nesouhlasil!
Chtěl jsem to vyřešit smírem a pomoci jim otrávit odpadlíky, aby…“
„Ale proti zabití Paoly a Chucka jsi nic nenamítal.“ Sklopil jsem hlavu a nic na to neřekl.
Nebylo ani co. Teď mi položila otázku Paola.
„Derek je ve spojení s Imranem El-Aminem. Pokud se nemýlím, je to známý boháč. Ale co
s ním má společného?“
„Pan El-Amin financuje výpravu.“
„Ale proč?“
„Netuším. Možná je to Derekův přítel, možná má spadeno na část výdělku, kdoví.“ Jak jsem
sledoval jejich výrazy, začínal jsem mít vážně obavy. Nezdálo se, že mají další otázky a ani
se nezdálo, že mě osvobodí! „No tak! Pusťte mě, už! Prosím! Já za tím vším přece nestojím!“
„Co myslíš, Kasumi?“ zeptala se Paola.
„Je to falešná svině. Hajzl, co mě nechal v jeskyni a co doufal, že zemřu. Tohle je jeho
oblíbený kmen a to navzdory tomu, co mu chtěli provézt. Je fascinován jejich zvyky a
kulturou. Pokud bude jejich kmen závažně ohrožen, nevěřím tomu, že bude nečinně
přihlížet. Je nebezpečný!“
„Moje řeč. Armando, tohle vidět nechceš, tak běž s Kasumi stranou k okraji vesnice.
„Ale… co chceš dělat, mami? Přece mu neublížíš?!“
„Kasumi, odveď ho, prosím.“
„Né!“ vykřikl jsem, když Paola popadla jednu palici. Napřáhla se a vší silou mě udeřila do
pravé nohy. Zařval jsem bolestí, protože se zlomila! Pak mne přeřízla pouta a dalším úderem
palice do ramene mě srazila do jámy. Padl jsem do bláta a nemohl vstát.
„Takhle skončí každý, kdo se mnou a mým synem vyjebával! Lhali jste nám všichni! Ale tohle
vám, vy kurvy, neprojde!“
X - Chrám hada
Chuck
Bylo to všechno na hovno. Všechny ty plány, všechno to utajení, ty lži… všechno šlo od
havárie k čertu. Pročesal jsem okolí místa havárie i břeh jezera, ale po přeživších ani stopy.
Jen ohořelá mrtvola pilota vrtulníku. Také jsem našel pár vystřílených nábojnic a šípů.
Muselo tu dojít k boji a nábojnice značily přežití alespoň jednoho našeho člověka. Dle
nábojnic jsem poznal, že se střílelo z pistole. Mohla být Derekova nebo Paolina, ale také ji
mohl někdo jiný sebrat původnímu majiteli. Zatraceně! Doufám, že Derek je v pořádku. Zdálo
se, že liják ještě zesiluje, všude kolem bylo černo. Za normálních okolností bych hledal úkryt,
ale tohle normální nebylo. Musím to v tom lijáku vydržet. Vracel jsem se dolů v domnění, že
Armando na mě musí už dlouhou dobu čekat. Během prohledávání okolí jsem na něj úplně
zapomněl a on asi neměl odvahu vyjít až k jezeru a riskovat pohled na případná mrtvá těla.
Sešel jsem proto k jeskyni a rozhlížel se okolo. Kvůli dešti nebylo vidět na krok. Armando se
určitě schoval v jeskyni. Vstoupil jsem proto dovnitř.
V jeskyni hořelo několik velkých kamenných váz naplněných olejem. Díky nim jsem v takřka
prázdné jeskyni spatřil na podlaze nedaleko jámy skvrny od krve. Těla tu nikde nebyla, jen
zbytky provazů. Nechápal jsem, co to má být. Nahnul jsem se ke kruhové propasti vzadu u
stěny. Nebylo tam vidět víc než tmu. Popadl jsem jeden z mnoha kamenů, které tu ležely a
hodil ho dolů. Zaslechl jsem jak kámen prorazil vodní hladinu. Možná jde o tunel vedoucí až
do moře, těžko říct.
„Armando!“ zvolal jsem. Nikdo se neozval. „Héj, chlape! Jsi tady?!“ Nic. Nahoru vedl žebřík,
takže jsem se vydal vzhůru a zapnul si svítilnu, připevněnou na prsou. Cestou tmavým
tunelem jsem dorazil do většího sálu s mnoha mrtvými těly v otevřených kamenných rakvích.
Vypadalo to jako hrobka. Odporný... Tunel začal rychle stoupat a já se musel přidržovat
stěny. Chodba byla slepá, končila podivně rovnou stěnou. Posvítil jsem si na ni a nalezl
výstupky pro ruce. Zabral jsem a desku zvedl. Do skály musela být vytesaná úzká mezera a
do ní pak umístěna opracovaná kamenná deska. Nebylo to snadné, ale protáhl jsem se pod
deskou a za sebou ji opatrně spustil. Ocitl jsem se v malém jeskynním sále s ohništěm
uprostřed. Bylo tu primitivní křesadlo, jež jsem zabavil. Stále lilo a foukal vítr. Jestliže tu
budeme muset strávit pár dnů, oheň přijde vhod. Vyšel jsem z jeskyně a ocitl se na skalní
plošině. Výhled dolů na řeku byl vcelku hezký. Byl bych raději, kdybych se o něj mohl podělit
s Derekem. Armando tu nikde nebyl. Začínalo mě to znepokojovat. Kam mohl jít? Snad ne…
Blbec jeden! Jestliže se vydal do vesnice za domorodci, pak vůbec netuší, co dělá. Ale spíš
bylo pravděpodobnější, že ho někdo unesl. Nahoře jsem nalezl známky přítomnosti
domorodců, ale jediné tělo, jež jsme objevili, bylo to v řece. Mohli ji najít i místní a mohli za to
vinit Armanda. Rozhodl jsem se sejít dolů a opatrně podél řeky pokračovat k vesnici. Jen tak
jsem měl možnost zjistit, co se stalo.
Kasumi
Došli jsme jen na okraj vesnice, když se Armando začal s matkou hádat.
„Tys ho prostě zabila!“ vykřikl.
„Není mrtvý,“ bránila se Paola.
„To snad není pravda… Vždyť se ani nebránil! Byl připoutaný ke kůlu a tys ho popravila jako
kdyby…“
„Není mrtvý!“ řvala už dost nasraná Paola. Armando zakroutil hlavou a zhluboka se
nadechnul.
„Zklamala jsi mě,“
„Jo tak já jsem tě zklamala, jo?! Já! Všichni ostatní s tebou vyjebávali, tys dokonce vyjebával
se mnou a já jsem tě zklamala?!“
„Zabila jsi bezbranného!“
„Nezabila!“ zařvala už tak hlasitě až mě napadlo, jestli to prchající domorodci nemohli slyšet.
„A i kdyby, Armando, i kdyby, tak si to zaslouží! Je to svině!“ Bylo na jednu stranu úsměvné,
jak nedávné události úplně zastínily pocit z opětovného shledání. Armando právě ztrácel
iluze o životě a byl nejvyšší čas. Vypjaté situace jako jsou tyto, ukážou pravou tvář lidí.
Dokud se Armando hašteřil se svojí matkou, bylo to v pořádku, ale pak se pustil do mě…
„A ty, Kasumi, to, co jsem tam dole viděl, do smrti nedostanu z hlavy. Chovala ses jako
zvíře!“
„Člověk je zvíře. To tě ve škole neučili?“
„Ani oni nebyli tak šíleně brutální!“ Armando se na chvíli odmlčel a pak zvolal. „Copak si
nepřipadáš odporná?! Pila jsi jejich krev, pomalovávala ses jejich krví a řvala jsi jako šelma!“
Zastavila jsem se, chytila Armanda za rameno a přiměla ho, aby mi hleděl do tváře. Vypadal
vyděšeně.
„Díky mě ještě žiješ. Taky ses mohl péct na rožni! Bylo by ti to příjemnější?!“
„Eh, to ne, ale…“
„Už… drž… hubu! Já i Paola jsme udělaly to nejlepší proto, abychom se z téhle prdele
dostali! Keamy byl nebezpečný, proto ho tvá matka přizabila.“ Armando konečně zmlknul a to
v nejlepší čas. Už mě vážně sral. Před námi byl dřevěný můstek přes řeku a dále vyšlapaná
stezka, po které domorodci podle stop v blátě utekli. Musela vézt do chrámu, ale po pár
desítkách metrů se ztrácela mezi stromy. Tam vzadu nad korunami stromů byly vidět obrysy
kopců. Nebýt lijáku, viděla bych víc. Pokud je chrám v místě, kde řeka stéká do moře, pak
musí téct okolo té pahorkatiny, ale stezka míří přímo k ní. Možná, že je to tudy do chrámu
blíž... Jenže po boji v jámě bych potřebovala odpočinek a ne takové stoupání.
Zatímco jsem přemýšlela nad dalším krokem, Armando se zase ozval!
„Jdeme špatně,“ hlásal sebevědomě. „Místo na přistání je pár mil zpátky proti proudu řeky.“
„Já vím!“ odvětila jsem. „My jdeme do chrámu!“
„Správně,“ podpořila mě Paola. „Oko hada budou chtít všichni. Je to páka na Dereka a spol.“
„Vždyť tam jsou oni!“ namítal Armando. „A my nemáme nic – žádné zbraně. Musíme se
alespoň vrátit pro Chucka. Jestliže vážně chcete jít za nimi, nutně potřebujete zbraň.“
To nebyla scestná připomínka.
„Chuck je tady?“ zeptala jsem se.
„Jo je. Bude asi někde u jezera.“
„Dobře, vracíme se po stezce k místu havárie. Najdeme-li Chucka, jde s námi, buď přímo on,
nebo jeho zbraň.“ Paola nic nenamítala a to bylo dobře.
Obešli jsme vesnici a pokračovali proti proudu řeky. Sice stále silně pršelo, ale špínu to ze
mě smývalo jen zčásti. Udělala jsem si proto krátkou zastávku u řeky, abych se napila a
smyla bahno i krev. Kalhoty, boty i podprsenka byla stálé hnědé od bahna, ale nešlo s tím nic
moc dělat. Moje vesta skončila v jámě, takže jsem se po ostrově potloukala skoro polonahá.
Ne že by mi to vadilo – hmyzu tu bylo poskrovnu. Armandova slova mě přeci jen přinutila
zhodnotit událost v jámě. Bylo to snad to nejodpornější, co jsem kdy udělala. I když mě to
odporné nepřipadalo. Byl to boj o přežití a tehdy je na člověku, aby zvážil, jakou cenu pro něj
vlastní život má, a co je pro něj schopen obětovat. Nepřipadám si jako netvor, to rozhodně
ne. Jen škoda, že až teď vím, že Khe’al umí anglicky. Znamená to, že mému pokřiku v jámě
a mým výhružkám rozuměla…
Cesta podél řeky by mohla být vcelku nezáživná, kdybych neměla užvaněnou společnost…
„To neřekneš ani promiň?!“ tázal se Armando.
„Ano,“ odvětila otrávená Paola, „omlouvám se, že jsem se s tebou chtěla…“
„Tohle nemyslím, mami, a ty to víš! To jsi nás musela definitivně opustit?!“
„Ech, bez komentáře.“
„Mami!“ vykřikl Armando a chytil Paolu za zápěstí. „Podívej se mi do očí, mami. Mě už není
osm! Zasloužím si vědět, co s tebou bylo! A zasloužím si znát pravdu!“ Nechtěla jsem do
toho zasahovat, ale samotnou mě zajímalo víc z Paolina života. Rovněž jsem byla zvědavá,
jestli se zmíní o epizodce z Venezuely… Paola si povzdechla, chvíli se odmlčela a poté se
rozpovídala. Nebylo pro mě těžké ji vnímat a zároveň bedlivě sledovat prostředí okolo nás.
Zatím nebylo po Chuckovi ani stopy.
„Vzpomínáš, jak jsem přišla o oko?“
„Otec se zmiňoval… pořezal tě přítel, ten muslim.“
„Pořezal, to ano, ale až měsíc po exhibici v Las Vegas.“
„Vyhrála jsi v amatérské boxerské soutěži a střetla se v ringu s nějakou slavnou boxerkou.
Táta říkal, že jsi jí dala pořádně do těla, že to byl tvůj nejšťastnější okamžik v životě – ona je
přece tvoje oblíbenkyně.“
„Bývala. Vlastně zmlátila ona mne, vyrazila mi oko a já s boxem skončila. Krátce nato mě
pořezal opilý přítel, když zjistil, že za vámi stále občas chodím, že navštěvuji svého syna a
exmilence. Abdul věřil tomu, že ho s tvým tátou podvádím. Nenechal si nic vysvětlit. Vzal
kuchyňský nůž a… bylo to jedno životní zklamání za druhým. Ale pak se to zvrtlo ještě víc.
Můj známý Silvio se mě jednou zpola z žertu zeptal, jestli bych si přála to příteli vrátit, jestli
bych měla na to se mu pomstít. Odkývala jsem to a pak jsem na to zapomněla. O dva
měsíce později, přesně v den mých narozenin, mě Silvio vzal do jedné staré budovy za
městem. Zavedl mě do místnosti se zatlučenými okny a předal mi do rukou kufřík. Pak odkryl
závěs, za kterým byl na židli přivázaný muž s černým pytlem na hlavě. Sundal ho a řekl mi
‚všechno nejlepší k tvým narozeninám, Paolo‘. Pak mlčky odešel a já zůstala zírat na tu svini,
na toho hajzla, co mě pořezal! Otevřela jsem kufr a tam nalezla spoustu nástrojů, přičemž
většinu jsem ani nikdy neviděla. Byly to mučící nástroje – kleště, jehly, nože, háky, krabička
soli, kyselina sírová a další věci. Když se Silvio za dvě hodiny vrátil, ani jeden z nástrojů
nebyl nepotřísněn krví. Abdul byl mrtvý a já necítila, že bych udělala něco špatného. Silvio se
mě zeptal, jestli bych byla schopná tohle udělat i člověku, kterého neznám. Tak jsem skončila
jako mučitelka drogového kartelu. Mýma rukama prošly desítky lidí a já se učila jak nejlépe je
přimět mluvit, jak jim způsobit co nejvíce bolesti a jak je následně zabít. Byla to moje práce a
já ji dělala svědomitě a ráda. Nejen, že plat byl lepší než kdy předtím, ale naplňovalo mě to
pocitem zadostiučinění. Pokaždé jsem si před sebou představovala Abdula nebo tu boxerku
nebo zkrátka kohokoli, kdo mě kdy nasral a šlo to samo. Nechtěla jsem, abys měl matku, co
dělá takové věci. Proto jsem vás oba definitivně opustila a krátce poté jste se odstěhovali do
Evropy.“ Armanda to evidentně vzalo. Ne, se mnou to ani nehnulo, taky proč by mělo? Byl to
jen další život člověka, který vzal věci do svých rukou. Svět je toho plný, kde kdo si špiní ruce
cizí krví, ale ti, co to dělají osobně, ti co jen netahají za nitky, ale vezmou do ruky nůž, tak ti
jsou svými činy poznamenáni na celý život. Je snadné být mafiánským bossem a jako takový
rozkázat svým lidem, aby odpravili hlučného souseda. Vzít nůž do ruky a jít ho zabít sám je
něco úplně jiného. Chce to odvahu a počítat s tím, že zapomenout na to bude těžké. Když
někdo udělá něco výjimečného a vražda tím něčím je, pak existuje jen jedna možnost, jak se
vlastními silami vyrovnat s tím zářivým bodem v paměti – pokračovat. Na jednu vraždu žádný
člověk nezapomene, ale jakmile jich je pět, deset nebo i víc, pak už se začnou slévat a
začínají být součástí života, nikoli výjimečným momentem. Ano, méně je někdy více. Když
mě Tokutaro nahnal do klece a já zabila své kamarádky, udělala jsem to, abych přežila. Když
mě ale pak dal adresu číšníka, co mu v restauraci čistě omylem potřísnil oblek vínem a řekl,
že ho mám zabít, bylo to něco odlišného. Tehdy jsem neviděla širší důsledky – byl to můj cíl
a Tokutaro byl můj pán. Navíc, stroj na smrt je pořád jen stroj a účel stroje je jen jeden. Když
se na tu vraždu podívám dnes, mám z ní špatný, velice špatný pocit, ale byl by ještě horší,
kdyby poté nenásledovaly další desítky vražd. Můj život se ale od útěku do Thajska nijak
závažně nezměnil. Stále je to souvislý sled zabíjení a násilí. Rozdíl je v tom, že všechno, co
se událo od příjezdu do Thajska, všechno to vraždění a zabíjení, je v naprostém pořádku.
Nemám v noci zlé sny o Tokutarovi, Akiře, Yoon, Ralphovi, Adrianovi a dalších a dalších. Je
to v pořádku. A jen tak na okraj – kdyby to v mých očích v pořádku nebylo, navzdory své
psychice visím na nejbližší větvi. Život je o tom umět se vyrovnat se svými činy. Každý má
svoji hranici, za kterou když to zajde, je čas na kulku do hlavy. Já tu hranici ještě nepřekonala
a zdálo se, že Paola také ne.
Šli jsme dál a Armando celou cestu zíral do země. Připadal mi bledý a nepromluvil ani slovo.
Už mě to ale nedalo, abych se nezeptala…
„Paolo, teď už ale v kartelu nejsi, nebo snad ano?“
„Ne. Nebyla jsem tam dlouho. Počkej… v únoru devadesátého třetího byl ten zápas, tři
měsíce nato narozeniny, po dvou měsících mě vzali a počátkem devadesátého pátého jsem
skončila, čili rok a půl, zhruba.“
„Nech mě hádat… byla jsi na akci, která nedopadla dle představ.“
„Trefa. Byla to práce pro Silvia. Mafiánští bossové šli bokem a vzhledem k tomu, že všichni
spojenci až na mě umřeli, musela jsem pryč. Nechtěla jsem na vlastní kůži okusit svoji…
medicínu.“
„Já to upřesním. Ve Venezuele jste honili Inckou princeznu, která byla tím zvláštní, že
nestárla.“
„Počkej!“ vykřikla Paola a stoupla si přede mě. „Odkud to víš?!“
„Byl tam můj známý, který na Amazonce přišel o snoubenku. A on i princezna tě zachránili
před piraňami.“ Paola otevřela ústa a neřekla nic. „Svět je někdy malý…“
„Kasumi, a co ta princezna? Byla to jen velmi dobrá podvodnice?! Tak dobrá, aby nás
ošálila?“
„To by ses musela zeptat jí samotné.“ Vidina věčného mládí lidem zamotá hlavu. Říct, že
existují tvorové, kteří to jsou schopni ať už za upsání se Peklu, či jen sami ze své vůle splnit,
by mohlo mou aliancí otřást.
Před námi se zpoza stromů zjevila náhorní plošina s jezerem. Vážně bych takovou
ohromnou vodní plochu čekala spíše v nížině, ale když jsem se na skály odtud dívala… ten
jejich tvar a tmavá barva… nevsadila bych si na to, ale klidně mohlo být možné, že ostrov
před mnoha miliony lety zdobila sopka, která už dávno vyhasla a v její kaldeře teď bylo
jezero. Moje myšlenky byly rázem utnuty. Z keře po mě skočil jakýsi muž a srazil mě k zemi.
V mžiku jsem mu sáhla za opasek pro nůž a překulila se. Bylo těžké ho odvalit, ale pomohla
jsem si nohama. Skončil pode mnou a zíral na mě, jak mu držím nůž pod krkem.
„Chucku!“ zvolal Armando. Ano, byl to ten černoch.
„Kasumi…“ řekl. Znělo to dost pohrdavě. Od ostříleného urostlého chlapa, kterého jsem
odzbrojila a ohrožovala ho na životě, bych pohrdání nečekala. Zlost ano, pohrdání ne.
„Chcete mě tu zabít, Kasumi? Divím se, že ne jedem…“
„A co váš útok? Zdál se vám dost čestný?“
„Nepoznal jsem vás. Máte na sobě spoustu bláta… Myslel jsem, že jste domorodka.“ Vstala
jsem, ale nůž si ponechala. Samopal, který měl muž na rameni, jsem si též vzala a předala
ho Paole. „Šatstvo mi taky vezmete?!“ ptal se Chuck a zvedal se na nohy. „Možná jo, jestli
jste na svalovce…“
„Především nejsem na blbce, takže se o oblečení nebojte.“
„Heh, ještě jedna urážka, kotě, a kamarádi se z nás nestanou. Zprvu mi tě bylo i líto, ale po
té otravě jsi klesla až na dno. Teď už proti Derekově plánu nic nemám. Sice jsi slabá žena,
ale především jsi mrcha. Hmm, to víš, že jsme tě chtěli předhodit Leviatanovi?“
„Každý!“ vykřikla Paola. „Úplně každý o tom ví. Jen já ne… Co Oko hada, ten diamant, i o
tom víte?“
„Jo. Derek při sexu často žvaní a prořekl se. Ale je mi jasný, že to nebyla informace, kterou
by sděloval rád.“
„Při sexu…“ řekla jsem a zamyslela se. Ten chlap byl ukázkový idiot, co odhazuje trumfy
z rukou a sází na svoji cenu. Věřil, že ho vzhledem k neobvyklé situaci potřebujeme, já
věděla, že ne.
„Jo, při sexu, Kasumi. Někomu se svalnatí černoši líbí. Vy jste asi na hubenější, nemám
pravdu? Prostě na ty, se kterými si hravě poradíte. A když náhodou ne, vždycky jsou tu ještě
jedy…“ Už mě s tím sral. Otočila jsem se na Paolu a sledovala její výraz ve tváři. Prohlížela
si Chucka a nebyla z něj nadšená. Pak odjistila samopal, přepnula tlačítko pro střelbu
jednotlivými náboji a stiskla spoušť. Chuck se zhroutil k zemi s prostřelenou nohou ve
stehnu.
„Mami!“ křičel Armando.
„Uč se, kluku,“ řekla Paola a udeřila Chucka pažbou do hlavy. Padl na bok a držel se za
krvácející ránu. „Další Derekův komplic! A to, že o jeho zasvěcení Keamy nevěděl, ještě
neznamená, že mu v první řadě nepůjde o peníze z diamantu nebo o ten pochybný dar od
Leviatana.“
„A co Kasumi?!“ křičel stále rozčílený Armando. „Možná bys měla zastřelit i ji anebo mě. Jak
můžeš vědět, že tě nepodvedeme?“
„Kasumi je milionářka a ty můj syn. Chce mě někdo z vás zabít kvůli většímu podílu ze
zisku? Myslím, že už takhle si docela přivyděláme a já proti rozdělení těch prachů na tři díly
nic nenamítám. Pořád se budu moct po zbytek života válet.“ Byla to rozumná řeč a já Paole
věřila. Paola navzdory svému zevnějšku nebyla nevypočitatelná šílená psychopatka, ale
vcelku rozumná žena, která tu a tam potřebuje ukojit ego. Pokud ho nebude ukájet na můj
účet, jako třeba ten večer na palubě, můžeme spolu vycházet.
„Potřebujeme ho prohledat kvůli munici,“ řekla jsem.
„Děvky!“ zařval Chuck.
„Děvky?! ozvala se Paola.
„Beze mě jste v prdeli! Dvě vymaštěný rambo holky na ostrově plném domorodců... Ti všiváci
si vás dají k snídani!“
„Ty vymaštěný rambo holky ti nakopali prdel, zkurvenče!“ zařvala Paola. „Chápu, proč jsem
velení dostala já a ne ty!“ Namířila na něj zbraň a mě bylo jasné, že vystřelí.
„Miř na hlavu,“ poradila jsem jí. „Munice máme málo.“ Vystřelila. Chuck padl k zemi s dvěma
dírami v lebce, kterými prolétla kulka. Poté ho Paola obrala o příruční kapsu s dvěma
náhradními zásobníky, křesadlo a svítilnu. Armando byl sice celý bledý, ale nezvracel. Jako
budoucí patolog musel něco vydržet.
„Vy… ty… mami, tys ho… On mi chtěl pomoct! Radši vyskočil z vrtulníku, aby mi pomohl vás
najít a…“
„Prosím tě, už drž hubu!“ ozvala se Paola. „Já nemám nervy na ty kecy! Uh, bože! Buď ráda,
Kasumi, že nemáš dospělé dítě! Je to jak za trest! Tak, co bude dál? Kdy se sem vrátí
vrtulník?“
„To by ti měl říct syn.“ Paola přišla k němu a zeptala se znovu. Armando mlčel.
„To to jako budeš sabotovat?!“ zařvala Paola. „Kdy se vrátí? Řekli ti to?!“
„Až se vyčasí, ale co na tom sejde? Beztak všechny postřílíš. Jen aby tě náhodou
nepřipravili o ty tvé… peníze! Jsi stejná jako oni!“ Tohle už Paola nevydržela a dala
Armandovi facku.
„Hajzle!“ vyštěkla a vrátila se ke mně. „Nápady? Půjdeme teď do chrámu?“
„Ráda bych, ale musíš nejprve znát můj plán. Protože Khe‘al rozumí anglicky, je klíčem
k porážce Leviatana.“
„Co s tím furt blbneš? Leviatan je jen nějaký přerostlý had, kterého si tu už kolik let živí. Oni
myslí, že je bůh a že jim dává rozkazy, ale je to jen velké zvíře. Chápu, že ty fámy, co o něm
kolují, zblbli Dereka, ale že i tebe?“
„Podívej, nemusí se ti to líbit, ale potřebuji zajmout Khe‘al. Řeka stéká do moře jen kousek
od chrámu. Vezmeme to podél řeky ať se neztratíme. V noci tam můžeme být a to je naše
šance.“
„Dobře. Teď jsi tu šéf ty, Kasumi. Podřídím se, pokud to nebude pitomost a to tohle není.
Z velekněžky jsou posraní a jen tak je přimějeme k poslušnosti. Navíc, diamant má být
v soše hada a ta je v chrámu. Tak pojďme.“
Derek
Šli jsme směrem, který nám ukazovala ta domorodá děvka už celé hodiny. Prodírání se
houštím bylo otravné ale to neustálé stoupání bylo horší. A nikde nebyl žádný pořádný
orientační bod! Přišlo mi, že se snad točíme v kruzích. S Helgou jsme se shodli na tom, že
pokud do večera nebudeme u chrámu, domorodku zabijeme. Prozatím jsem jí ale dal šanci,
a když se vzpamatovala, šla po svých, jen kousek před námi. Na to, kolik toho dnes zažila,
vypadala vytrvale. Začalo se stmívat, když jsme dorazili k nízké betonové stavbě na vrcholku
vysokého kopce. V budově byla nízká podlouhlá okénka.
„Co to je?“ divil jsem se. Helga na to neodpověděla a já přiběhl blíž. Budova měla zhruba
čtvercový půdorys a rovnou střechu z betonu. Nikde nebyl žádný vchod… Pohlédl jsem
dovnitř okénkem. Podlaha uvnitř byla níž než okolní terén. Uvnitř toho mnoho nebylo, ale
velké zelené krabice s klikyháky a červeným kolečkem v bílém poli byly dostatečně
vypovídající. Domorodka začala ukazovat na stavbu a cosi vysvětlovat. Při tom divoce
rozhazovala rukama, jakoby ji to snad děsilo. Pak jednou rukou ukazovala na různá místa v
dálce a tou druhou na stavbu vedle nás. Ke konci se začala usmívat a hojně zmiňovat jméno
jejich boha.
„Ať drží hubu!“ řekl jsem, když mě to její žvanění začalo srát! Beztak vím i bez ní, že tu kdysi
smrděli Japonci a že tady nejspíše mají celou síť bunkrů, zřejmě na vrcholcích dalších kopců
v okolí. Hledal jsem něco jako poklop. Bylo to tu za ta léta zarostlé vysokými stromy a travou.
Vsadil bych se, že před lety byl celý svah holý, aby šikmoočkové dobře viděli. Z nejvyššího
bodu už byla dobře vidět zátoka a ohromná jeskyně. Pročesal jsem okolí a zastavil se před
třemi ohromnými hromadami železa. Nebyly tu nikde známky boje, ale nepoškozené
zrezivělé plechovky značily, že japončíci měli naspěch. Myslím, že císařství nemělo zase tak
moc tanků, aby je tu mohli nechat. Ošklivé hranaté krabice, jež měly dnes už spíše rezavou
barvu, nikoli původní zelený nátěr. Vyškrábal jsem se na jeden z nich a zabral za poklop.
„Helgo!“ zařval jsem. „Pojď mi pomoct!“ Helga přišla blíž, vylezla na tank a poklop vcelku bez
obtíží vyrvala. To bylo poprvé, co jsem mohl nahlédnout do japonského tanku. Bylo tu
sedadlo pro řidiče, zásobník na munici a dokonce rádio s vysílačkou. Všechno to tu ale bylo
tak stísněné, že bych se dovnitř snad ani nedostal.
„Strašný,“ řekl jsem. „Během výstavy historických tanků v Berlíně jsem se stěží nacpal do
našeho Panzeru, ale tohle je fakt síla! Vždyť sem by se nevešla ani Kasumi!“
„Čtyři chlapi na metru čtverečném? Není to tvůj sen, Dereku?“
„Drž hubu, Helgo!“ vykřikl jsem.
„Jsi buzerant, Dereku! Ale se mnou nemáš problém… To mě uráží!“
„Je mi šumafuk, co to s tebou dělá, protože…“ ohlédl jsem se zpět k bunkru. „A kurva! Je
pryč!“ Seskočil jsem z tanku a utíkal na vrchol kopce. Ta mrcha byla fuč! Rozhlížel jsem se
okolo a marně po ní pátral.
„Dereku!“ křičela na mě Helga. Jen pár metrů od bunkru nalezla otevřený poklop. Shlédli
jsme dolů a naskytl se nám pohled na úzký tunel. „Tam se nevejdu!“ řekla Helga.
„Musím za ní,“ řekl jsem. „Podívej, k zátoce už to není daleko. Běž napřed tímhle směrem a
já tě doženu. Jo a pistoli si radši vezmi. Na jednu děvku ji potřebovat nebudu.“ Předal jsem
Helze zbraň a začal lézt dolů. Očekával jsem spletitý systém chodeb a bunkrů, které
pravděpodobně lemovaly celé pobřeží.
Stanul jsem v úzkém tunelu vedoucím dvěma směry. Nejprve jsem šel k bunkru a po žebříku
se vytáhnul nahoru. Uvnitř skutečně nebylo takřka nic a bedny, kde jsem očekával starou
munici nebo dokonce granáty, byly prázdné. Možná to bylo i dobře, protože kdoví jak by půl
století staré zbraně dnes vypadaly a jak by fungovaly. Slezl jsem zase do tunelu a šel jedinou
možnou cestou dál. Byla tu hrozná tma a já si chvílemi připadal jak za Vietnamské války.
Napadlo mne, jak tu mohli domorodci společně s japončíky žít? Možná se na těch pár let, co
byl ostrov pod správou císařství, domorodci stáhli do chrámu. Ostrov nebyl zase tak malý,
aby tu na sebe pak museli Japonci a domorodci dennodenně narážet. Co ale způsobilo, že
se japončíci sbalili a odtáhli? Japonské ostrovy jsou jen necelých tisíc mil na severozápad.
Dobrovolně opustit ostrov během prohrávající války? Divné… Chodba se brzy začala
rozvětvovat a to bylo zlé. Neměl jsem ani tušení, kudy domorodka prchala. Rád bych ji chytil
a zlikvidoval, ale spíš jsem se potřeboval dostat ke chrámu. Vydal jsem se proto chodbou,
jež vedla tím směrem, přičemž jsem počítal s tím, že vylezu ven kdykoli jen to půjde, to
abych neztratil orientaci.
Armando
Padla tma, když jsme dorazili k moři. Řeka tu do něj neústila, ale po skále stékala přímo do
moře. Na vodopád bych se díval rád, ale ne za těchto okolností. Litoval jsem téhle výpravy.
Kdybych býval zůstal v Llanalli, kdybych se nikdy nesetkal s Kasumi a kdybych nechtěl vidět
svoji matku, pak bych o Paole měl ještě nějaké iluze, ale ty teď nahradilo těžké zklamání.
Kdybych měl porovnat Paolu a Kasumi, těžko bych se rozhodoval, která z nich je lepší.
Odsud už byla v dálce vidět zátoka a nad ní obrovská špičatá skála, která zřejmě
představovala chrám. Ten gigantický otvor dovnitř byl vidět už odsud. Co mě však
fascinovalo ještě víc, byla veliká hranatá stavba na skále pár set metrů od nás. Mé
krvežíznivé společnice naznaly, že bychom se měli podívat dovnitř, takže jsme se vrátili do
houští a stoupali po vcelku strmých svazích k budově. Určitě ji nepostavili domorodci a určitě
tu nebyla déle než jedno století. Vzhledem k tomu, kde jsme byli, jsem tipoval pobřežní
pevnůstku z druhé světové války. Myslím, že Kasumi to velice zaujalo, jakoby před sebou
měla kus historie svého národa.
Když se před námi zjevila ta šedá betonová stavba o dvou patrech, viděl jsem, jak se Kasumi
zarazila.
„Mohlo mě to dojít…“ řekla.
„Co?“ zeptal jsem se.
„Khe’alin meč sem před lety donesli Japonci. Nejspíše to byla zbraň nějakého vyššího
důstojníka. Pojďte dovnitř.“ Budova neměla žádné dveře a ani se nezdálo, že je kdy měla –
jen otvor dovnitř. Spodní patro bylo téměř zcela vyklizené a já se mohl jen domnívat, co tu
tenkrát mohlo být. Jediné, co tu zbylo, byly malé plechovky s olejem, prostá křesadla,
hromada prken, polámaný stůl, rozbitá petrolejka a především zničené dělo, které asi bylo
příliš těžké na rozebrání a odvezení. To dělo samozřejmě směřovalo hlavní k moři, ale dnes
už bylo zrezlé a popraskané. Žádné dělostřelecké granáty, ani plány či mapy a ani zásoby ať
už jídla či zbraní – nic takového tu nezůstalo. V patře to nebylo o mnoho lepší. Kasumi tam
chtěla vylézt po žebříku, ale většina příček se ulomila již dávno. Pro ni to ale problém nebyl.
Jakoby to byla primitivnost – rozběhla se proti stěně, vyskočila na ni, odrazila se špičkou
nohy a chytila se zábradlí. To se řádně prohnulo, ale Kasumi se po něm vyškrábala nahoru.
„Je tam něco?“ ptala se Paola.
„Vůbec nic. Ale…“ Kasumi shlédla přes zábradlí dolů a ukázala na roh budovy. „Támhle to
vypadá jako poklop. Jsou tam spáry…“ Ano, skutečně byl v rohu otvor, zahrazený těžkou
kovovou deskou asi metr na metr. Nebyla za co chytit a jak nadzvednout. Kasumi to ale
nedalo. Prohlédla si zábradlí a nalezla místo, kde bylo uvolněné z betonu. Zabrala a pokusila
se ho vylomit.
„Kašli na to, Kasumi,“ řekla Paola. Nakonec se jí však zábradlí podařilo uvolnit a seskočila
dolů s lehce ohnutou trubkou. Vsunula ji do spáry a zabrala. V takových momentech jsem si
připadal obzvláště hloupě. Jako mužský bych tohle měl dělat já a nenechávat to na ženě.
„Ukaž,“ řekl jsem a trubky se chytil.
„Tak do toho.“ odvětila Kasumi a k mému překvapení ustoupila. Šla se podívat ven a poté se
postavila k matce.
„Je to těžký, co?“ otázala se mě matka, zatímco já se teprve snažil protlačit trubku na
vhodné místo, to abych mohl řádně zapáčit.
„To je dobrý, zvládnu to,“ odvětil jsem a konečně dostal trubku na správné místo. Zabral jsem
a snažil se desku nadzvednout. Jak jen mohla být těžká?! Napadlo mne, jak se dolů lezlo
před lety? Nejspíše tu měli vhodné nářadí a byli na to alespoň dva. To my měli jen jednu
trubku. Pot mi začal téct po tváři dřív, než se deska vůbec hnula. Konec trubky se mi začal
ohýbat v rukou a to bylo zlé. Čím kratší páka, tím náročnější zvedání.
„Co myslíš?!“ optala se zase Paola, tentokrát však Kasumi. „Zvládne to?“
„Pochybuji.“ Pche, prý ‚pochybuji‘. Trubka se mi ale vyhákla a já málem spadl na zem.
Kasumi se na to už asi nemohla dívat. Trubku mi vzala, vsunula ji na místo, shýbla se a
zabrala. Deska se nadzvedla, pohnula a Kasumi ji odsunula pryč. To bylo tak trapné…
Kasumi se na mě ohlédla.
„Nepodceňuj mě,“ řekla.
„Ale…. já chtěl jen pomoct!“
„Pomož mi až to budu potřebovat.“ Jen jsem zakroutil hlavou a podivoval se nad její
odmítavosti a hrubostí. Nechtěl bych ji mít za matku… Ale to asi nikdo. Paola byla Kasumi
dlužná a já též. Těžko ale splatit dluh někomu, kdo si se vším poradí sám. Tedy,
samozřejmě, že kdybych tu pitomou desku zvednul, ani v nejmenším bychom nebyli
s Kasumi vyrovnáni, ale dodalo by mě to pocitu, že tu jsem něčemu platný. Kasumi se shýbla
a pohlédla dolů.
„Není tu žebřík a je to docela hluboko.“
„Já počkám nahoře…“ navrhl jsem.
Paola
Seskočila jsem dolů hned po Kasumi a okamžitě na něco křupavého šlápla. Světlo seshora
bylo sice mizivé, ale dostatečné, abych poznala, co že to bylo. Byly tu lidské ostatky
zabaleny v hnědých zbytkách uniforem. Byly jich tu desítky. Snad hrob. Zapnula jsem svítilnu
a porozhlédla se. Vedly odsud mříže a zdálo se, že sem byly dosazeny navíc, že dřív se tudy
jen procházelo do chodby, kterou odsud bylo vidět. Zámek na mřížích byl tak rezavý, že
sotva držel na místě. Kasumi se shýbla pro malou plechovou krabičku, která ležela pod
jednou z koster. Otevřela ji a nalezla asi osm zpráv. Některé byly naškrábané na potrhaném
papíře, jiné jen na kusu látky nebo kůže.
„Co to je?“ zajímalo mě. Kasumi opatrně vyndala první zprávu, která byla i po letech čitelná a
přečetla ji nahlas.
Má drahá Kiyoko,
mrzí mne, že jsem vás musel opustit právě v tak nešťastnou dobu. Byl
bych rád, aby na mě náš syn vzpomínal jako na čestného muže a ne jako
na zbabělého blázna, za kterého mne zde mají. Jsem spole čně s dalšími
vězněm, nikoli však zajatcem. Vím, že mne budeš považovat za lháře
stejně jako náš velící důstojník, ale já ho viděl! Viděl jsem démona
z hlubin oceánů a nejsem sám. Jestli se nestáhneme z Pulau Ular, všichni
do jednoho zde zahyneme! Jen doufám, že si to vedení uvědomí dříve, než
tu zemřeme a hlavně – že nás odtud vezmou s sebou. Pokud se ale tak
nestalo, pak se ti do rukou dostal tento dopis a ty už se o mne nemusíš
strachovat.
Miluji vás a vždycky budu
Hideki
Kasumi krabičku zavřela a odhodila na zem.
„Zvláštní,“ řekla jsem. „Proč to nekončí slovy: ‚nejbolestivější smrt všem americkým psům?‘
„Protože historii nepíšou jen vítězové, ale také lháři. Je snadnější přesvědčovat lid, že muži
v hnědých uniformách jsou všichni do jednoho krvežíznivé násilné bestie bez špetky cti. Ale
tyhle bestie jsou vždy na obou stranách konfliktu. Slogan typu: ‚Přidej se k armádě USA a
umuč si svého Japonce,‘ by asi moc dobrovolníků nezlákal.“ Svítilna zablikala a já se skoro
až obávala, že zhasne definitivně. Vzala jsem jeden větší kus látky a hodila ho nahoru.
„Armando,“ zvolala jsem na syna. „Potřebujeme louč!“
„Proboha k čemu?“
„Hodláme to tu snad prozkoumat, ne? Najdi venku větev, ulom ji na požadovanou délku,
natrhej látku na proužky, zabal konec klacku, látku namoč v oleji a hoď nám to dolů.“
„Co-cože?!“
„Udělej co říkám!“ Blbec! Pořád se jen ptá, všemu se diví a ještě myslí, že ho povedu za
ručičku.
Armando byl zpátky asi až po deseti minutách a nesl hořící louč.
„Ty kreténe!“ zařvala jsem. „Kasumi, on… to je idiot!“ Kasumi si povzdechla a zamyslela,
zatímco já si od synáčka, který nás dost možná zabil, vzala pochodeň.
„No co je?“ divil se Armando.
„Kolik máme munice?“ zeptala se mě Kasumi.
„Skoro tři zásobníky po třiceti nábojích. Můžeme se ubránit!“
„Pokud nám nevpadnou do zad.“ Kasumi kopla do zámku mříží a ten spadl. „A to se může
stát. Mám návrh. Nakonec nám Armando možná pomohl. Pokud si světla domorodci všimli, a
my budeme věřit, že ano, pak sem někoho pošlou, ale nenajdou nic. Dobře mě poslouchejte.
Armando, pojď sem!“ Syn slezl a jen se opřel o stěnu. „Uděláme to takhle. Já odsud vylezu a
zavřu vchod. Vy dva najdete únikovou cestu, někde tu musí být, protože tohle původně
nebylo vězení ani hrob – tohle je spojovací chodba, která bezpochyby propojuje síť bunkrů,
jež jsme cestou viděli na kopcích. Východů může být víc a budou v místě, které je možné
krýt palbou z kulometů. Domorodci vás mohou přepadnout zezadu, ale věřím, že tolik jich
tam nebude. Pokud si na to troufneš, Paolo, zkus se hned nato vrátit sem a postřílet je taky.
Měli by pročesávat okolí, takže buď opatrná.“
„A kam jdeš ty?“ zeptala jsem se.
„Do chrámu pro Khe’al.“ Plán to byl dost zoufalý, ale mohlo to vyjít. Těch domorodců tu zase
nežije tak moc, aby nešli vybít. Kasumi hodila dolů trubku, zasunula desku na původní místo
a zmizela. Doufám, že se stihla ztratit ve tmě. Na hromady koster se nekoukalo zrovna dobře
a to ani mě. Velice ráda jsem proto odešla chodbou.
Armanda jsem nechala jít vpředu, to abych nám mohla krýt záda. S trochou prozíravosti se
nám ty svině mohou dostat do zad a to by bylo nepříjemné. Asi po sto metrech pomalé chůze
k nám dolehl ženský křik. Úzké chodby ho dost zkreslovaly, ale poznala jsem, že žena
opakuje jen dvě nebo tři slova a zdá se být zoufalá. Protáhla jsem se kolem syna a připravila
zbraň. Křik utichl a to mne zmátlo. Velice opatrně jsem se vydala dál. Svítilna neustále
blikala, ale i samotná pochodeň vytvářela dost světla, takže ten člověk vpředu o mně musel
vědět. Dorazila jsem k tělu mladé ženy. Byla celá od krve, ale ta už na ní zasychala. Myslím,
že ji někdo zlámal vaz, ale to je přece... hloupost, vždyť tu nikdo není. Nikde okolo nikdo
nebyl! Shýbla jsem se k ženě a zkusila nahmatat tep. Marně. Až teď jsem si všimla úzkého
pruhu světla nad námi. Byl tak poklop, který někdo otevřel a seshora se na mě snesl. Srazil
mě svou vahou na zem a samopal mi vyrval z rukou. Konečně jsem mu mohla pohlédnout do
tváře. Byl to Derek a nahoře nade mnou byl prostý žebřík vedoucí na povrch.
„Ale, ale,“ zvolal Derek s úsměvem. „Paola a její synáček. Tak vy ještě žijete? A konečně jste
se setkali. Dojemné...“
„O co ti jde, Dereku?!“ zeptala jsem se a stavěla se na nohy.
„O diamant, o co jiného? Myslím, že už o něm víš, co jinak bys dělala tady u chrámu?! Kde je
Kasumi?“
„Na cestě tam.“
„Hmm, tak to vypadá, že se zase shledáte. A být tebou doufám, že Kasumi na vás alespoň
trochu záleží. Nemám totiž ve zvyku brát s sebou neužitečné rukojmí!“
Khe’al
Cítila jsem napětí, které vzrůstalo každým okamžikem. Moji lidé se báli, tiskli se k sobě
v komnatách hrubě vytesaných do skály, seděli na kožešinách, zahřívali se navzájem a
vůbec nemluvili. Vzpomínali na mrtvé, nejvíce na Cha’ara a byli by vzpomínali i na mne,
nebýt masky. Jakoby mne moje matka ochránila i z temné podmořské říše mrtvých. Rozbitá
lebka mi rozřízla levou tvář až ke rtu. Nemohla jsem ani zavřít ústa, tak moc to bolelo. Trvalo
celé hodiny, než se kněžkám podařilo mi ránu sešít pomocí jemných proužků kůže a kosti
sloužící jako jehla. V ústech jsem teď měla odpornou pachuť kůže i krve a tvář měla
probodanou. Stálo to ale za to. Nechala jsem Ulkuru, obřadní předmět z pevného materiálu
v jeskyních, a šla za Leviatanem. Prošla jsem úzkými chodbami chrámu do hlavního sálu,
zčásti zaplaveného vodou. Byl něco jako vstup do vnitřku chrámu. Velká socha našeho boha
střežila tohle místo svojí mocí. Postavila jsem se až na okraj a sledovala moře pod sebou.
„Leviatane, náš pane, prosím, pomoz nám! Jako tvá velekněžka, žádám tvoji pomoc!“
Neozval se. Leviatan není bůh, který by překypoval obětavostí. Nechával se uctívat a
opěvovat, ale bylo vzácností, když se rozhodl nám poskytnout rady. Rád dostával, nerad
dával, takový byl náš bůh. A teď pravděpodobně trávil odpadlíky. Pohlédla jsem ven
z jeskyně. Vedla odsud úzká pěšina podél hrubé neotesané skalní stěny a ztrácela se ve
tmě. Vyšla jsem před jeskyni a nechala na sebe téct vodu z nebes. Moje vlasy se máčely a
cítila jsem, jak mi po kůži stékají kapičky vody, co smývají zbytky barev. Veškeré barvivo
zůstalo ve vesnici, v místě, kam jsme se nemohli vrátit. I když jsem už neměla ani jeden ze
dvou symbolů velekněžky, stále jsem byla nadějí všech mých lidí.
Pohlédla jsem k pobřeží. Kdosi tam zažehl světlo… Mihotalo se v temnotě. Vraceli se! Přišli
si pro nás až sem. Rychle jsem zaběhla do jeskyně a dále chodbami do míst, kde odpočívali
moji lidé.
„Jdou sem!“ vykřikla jsem a ukázala na šest statných válečníků. „Vy okamžitě vyrazte proti
nim do bíle chýše cizinců. Ty, ty a vy dva půjdete strážit vchod do jeskyně – nikdo nesmí
projít! Tenhle kus země je náš, a my ho nikomu nedáme. Muži odešli a jedna z lovkyň, jež
právě kojila dcerku, mě oslovila.
„Khe’al, někde tam venku je ještě Rha‘el. Myslíš, že je mrtvá?“
„Není schopnější lovkyně, než je ona. Poradí si.“
„Snad na ni pán moří dohlédne.“
„Snad…“ Rozhlédla jsem se po sále a prohlížela si ty muže a ženy. Měli strach a já jim ho
nedokázala vyhnat z hlavy. Přišla jsem k jedné rodině s malým chlapcem.
„Khe’al,“ řekl mi. „Půjdeme zase domů?“
„Půjdeme. Už brzy, slibuju.“ Pohladila jsem chlapce po hlavě a sehnula se k další skupince.
Kručelo jim v břiše jak byli vyhladovělí, ale nebylo divu – hlad tu měl každý druhý. A zásoby
vody, jež jsme nabrali do měchů cestou sem, se také tenčily. Malá holčička mě chytila za
nohu a přiložila k ní hlavu. Rozplakala se.
„Bojím se, mami.“ Shýbla jsem se k ní a objala ji.
„Zase bude dobře. Musíš být silná.“
„Ona nás zabije!“
„Nezabije, věř mi. A už mě pusť, dítě. Musím tu být pro ostatní.“ Pochopila to. Vždycky
všechno pochopila. Věděla jsem, že z ní může být dobrá velekněžka. Snad lepší než já. Já,
která jsem nezabránila Cha’arovi, otci mé dcery, aby skočil do jámy a bojoval s cizinkou.
Odcházela jsem ze sálu a slyšela, jak na mě pomalu každý volá. Potřebovali slyšet, že se
všechno spraví, že bude zase líp. Bylo těžké tomu uvěřit. Jen co jsem vyšla chodbou do
jeskyně se sochou našeho pána, strnula jsem. Byla tu ona. Připlížila se nocí jako stín z říše
mrtvých. Naše pohledy se setkaly. Byla jsem bláhová, když jsem myslela, že pár strážců
navíc ji zastaví. Ukázala na mě prstem a řekla:
„Vím, že mi rozumíš, čubko!“
„Stráže!“ vykřikla jsem v našem jazyce.
„Voláš zbytečně. Zaslechla jsem střelbu – tvoji lidé tam venku jsou nejspíše mrtví. A brzy
sem dorazí moji přátelé. Teď sem zavolej svůj lid! Musím jim něco říct.“ Zprvu se mi nechtělo,
ale svolala jsem je. Měli právo vědět, co se bude dít. Všichni si mlčky stoupli za mě podél
stěny. Z džungle jsme zaslechli vzdálené rány. Takové prý vydávali cizinci, kterým se tahle
žena tak podobala. Přišla se snad pomstít?
„Khe’al, přetlumoč svým lidem, co jim teď řeknu. Leviatan je netvor, který se vydává za boha.
Jestli chcete být svobodní, musíte se mu postavit, tak jako já.“
„Tvoje slova jsou lži!“ vykřikla jsem tím jejím zkaženým jazykem. „Leviatan je bůh!“
„Pak jim vyřiď něco jiného. Já, Kasumi, se prohlašuji vládkyní tohoto ostrova a nařizuji všem,
aby okamžitě opustili tento ostrov a aby přepluli či přeplavali na ostrov vedlejší.“ Řekla jsem
to svému lidu. Místo nesouhlasu projevovali jen strach.
„Mami,“ řekla mi dcerka. „Nepůjdeme pryč, že ne?“
„Neboj se,“ odvětila jsem a obrátila se na zlou cizinku. „Tady jsme doma. Já se svého
domova nevzdám. Vedlejší ostrov patří odpadlíkům, těm, co na popud Keamyho, toho jež
zprvu nevěřil, odmítli nadále uznávat Leviatana za svého boha. Malý ostrov je jejich území a
tento ostrov je území naše. Odejít odtud znamená zřeknout se víry v Leviatana.“
„Očekávala jsem to. Protože jsi v současné době vůdcem svých lidí a oni tě poslouchají,
vyzývám tě na souboj. Pokud o to stojíš, bojuj za svůj lid, Khe’al.“ I tato slova jsem
přetlumočila svým. Nikdo ani nedutal.
„Moje povinnost je ochránit kmen.“ Vykročila jsem proti té, jež se nazývala Kasumi. Cítila
jsem, že osud našeho kmene závisí na mně. Pokud prohraji, moji lidé se proti cizince
nevzepřou. Jen když jim to rozkáže sám Leviatan a ten zde dnes nebyl. Nemusí tu být ani
zítra, ani za týden.
Kroužily jsme kolem sebe a vyčkávaly. Byla pro mne důstojným soupeřem ale věděla jsem,
že není nad mé síly ji porazit. Hleděli jsme si do očí a vnímaly jen jedna druhou. Pak proti
mně vyběhla, vyskočila do výše a udeřila mě do prsou. Zavrávorala jsem. Využila toho
momentu a kopla mne z boku do žeber. Jakoby se mi celé tělo zachvělo... Chytila jsem se za
hrudník a ona se mě pokusila udeřit do druhého boku. Jen pokusila, protože se mi ji povedlo
chytit rukama za nohu. Nemohla se mi vyškubnout ze sevření a nebyla schopná udržet
balanc, takže brzy ztratila oporu i pro druhou nohu. Otáčela jsem se ji kolem sebe ohromnou
rychlostí, tak jako to dělávám s dcerkou. Já ji držím za ruce nebo nohy, točím se kolem
dokola a ona se směje a říká, že je jako pták. Tohle ale nebyla hra! Přibližovala jsem se k
okraji skály a pak jsem zlou ženu pustila. Vrazila zády do kamenné stěny, vykřikla, vykulila
oči a padla na břicho.
„Zdá se, že tvůj bůh tě opustil,“ řekla jsem. „Není divu. Tady vládne Leviatan!“ Kopla jsem ji
do břicha a pak znovu, znovu a znovu. Kopala jsem do té mrchy ze všech sil. Skončila se
zkrvaveným obličejem a plivala krev.
Ozvala se hlasitá rána a já se polekala. U vchodu byla neznámá velká žena se zbraní, kterou
nosívali cizinci.
„Nešahej na ni, děvko!“ vykřikla ta žena. Náš kmen znal ty očarované zbraně a věděl, že je
třeba mít se na pozoru. Kouzla těch lidí dokázala zabít kohokoli. Couvala jsem ke svým
lidem a bála se skoro tak, jako oni. Velká žena chytila jednou rukou Kasumi a dovlekla ji
k soše Leviatana. V chrámu se krátce poté objevili další cizinci. Dva z nich byli ti odsouzenci
na smrt, třetí je ohrožoval kouzelnou zbraní.
„Tak se tu scházíme všichni…“ řekl ten ozbrojený muž. „Helgo, vezmi diamant a přinuť ty
primitivy, ať přivolají Leviatana.“ Helga, ta velká žena udeřila pěstí do sochy boha. Ulomila
kus kamene a vyrvala Oko. To byl strašlivý hřích! Náš pán měl jen jedno oko a před mnoha
lety si naši lidé museli vždy jedno oko vypíchnout, aby se přiblížili bohu. Teprve o mnoho let
později se náš bůh smiloval a předal nám tento kámen s tím, že když mu vyrobíme sochu a
Oko do ní vložíme, nebudeme nuceni si ubližovat. Dodnes ten den oslavujeme jako
nekonečnou dobrotu našeho pána, den, kdy jsme dokázali, že jsme hodni jeho milosrdenství.
Nikdo z mých lidí nepromluvil ani slovo. Jen zírali na to pohrdání Leviatanem.
„Přivolej hada!“ vyštěkla na mě Helga.
„Nemohu,“ odvětila jsem a chystala se ji srazit do moře. Tam bych ji pak utopila a vrátila se
na hladinu s Okem. Ona namířila pistolí na jednoho z mých lidí.
„Přivolej hada!“ řekla znovu.
„On se přivolat nedá!“ Z té čarovné zbraně vyšel záblesk a můj člověk se zhroutil k zemi. Byl
mrtvý a ona teď namířila na dítě, na moji dceru! Semkla jsem ruce v pěst a už už chtěla
vyběhnout proti ní, když se k nám z dáli dostal Leviatanův zpěv.
„A je to tady!“ zvolal cizinec, jež stál bezpochyby na straně Helgy. Všichni byli jeden jako
druhý – pohrdali Leviatanem. Ale nemohou jím pohrdat tváří v tvář jemu samotnému! Před
jeho dokonalostí se skloní jako všichni před nimi. Poznali to už bratři té, co si říká Kasumi a
pozná to i ona. Leviatan už se blížil. Jeho zpěv nabíral na intenzitě a na moři se tvořily vlny.
Pak na malý okamžik vše utichlo, aby se z vody přímo před námi vynořil náš bůh. Jeho
obrovité nazelenalé hadovité tělo kontrastovalo s barvou moře. Jeho jediné oko posazené
uprostřed lebky si prohlíželo nás všechny. My před ním padli na kolena, cizinci nikoli. Viděla
jsem, jak po hladké kůži našeho pána stékají proudy vody. Pak otevřel ústa plná malinkých
ostrých zubů a promluvil:
„Zklamala jsi mne, Khe’al! Dovolit cizincům, aby mne okradli… Tvůj kmen za to čeká trest!“
„Odpusť, můj pane. Cha’ar byl zabit touto cizinkou a ostatní mají čarovné zbraně. Jsou
mocnější než my.“ Bůh se naklonil nad Kasumi, která se pokoušela postavit. Nešlo jí to.
„Myslím, že ti odpustím, Khe’al, tobě ano. Vzhledem k okolnostem ti ponechám život i
zdraví.“
„Ó děkuji, můj bože. Přísahám, že tě už nezklamu. Mohu být tak troufalá a vědět, kdo je ta
žena? Vím, že patří k těm, jež…“
„Zadrž, Khe’al. Vím, že je to odporné, ale zkus mluvit jejím jazykem. Měla by vědět, čím se
provinila.“
„Ano, můj bože. Ostrov před mnoha lety obsadili její lidé a ty víš, že takoví si zaslouží jen a
jen smrt. Lovkyně šly té ženě po krku už od samého počátku, co ji objevili. Později znesvětila
tvoji svatyni a dokonce se vzepřela tvojí vůli, když unikla z jámy. Zde mne dokonce vyzvala,
abych se svými lidmi odešla. Když jsem neuposlechla, prohlásila se královnou ostrova a
vyzvala mne k boji. Jak vidíš, na mne nestačila.“
„Nestačila…“ řekl Leviatan a otevřel tlamu.
„Ne tak rychle!“ ozvala se ta velká žena. „Kasumi dostaneš, hade, a dokonce ji pro tebe
zabiju, ale něco za něco. Chci, abys mne a mého přítele Dereka obdaroval částí své
nadpozemské moci.“ Leviatan se zarazil. To neskutečné pohrdání jím samým jej muselo
udivovat. Kasumi pozvedla hlavu, setřela si krev ze zlomeného nosu a promluvila:
„Nedělej to, Leviatane. Ona už se upsala! Upsala se Azazelovi a ten ji obdaroval nadlidskou
silou. Už patří Peklu!“
„Mluvíš pravdu, Kasumi,“ odvětil Leviatan. „Ale Azazel své ovečky nezabíjí. Počká až zemřou
samy, aby za svého života mohly o darech Pekla informovat další a další.“
„Pak by měl změnit názor, hade. Tahle se přidala na stranu Shairy. Není tu jen pro to, aby tě
využila. Chce tě zabít!“ Helga namířila svoji zbraň na hada.
„O jakém upsání to mluvíte?!“ křičela ta velká žena.
„Vzpomeň si, Helgo,“ řekl bůh. „Byla jsi ještě mladá… Svého daru sis užívala celé roky. Teď
je čas splatit dluh.“ Mocný bůh doširoka rozevřel tlamu a stiskl Helgu svými zuby. V tu chvíli
na Leviatana zaútočil ten ozbrojený muž. Ohlušující rány se rozléhaly okolím, to když
magické zbraně bušily do těla boha. Z obrovitého těla našeho pána začala téct černá krev.
Hrozný pohled! Leviatan se snažil zavřít tlamu a rozkousnout Helgu, ale nedokázal to. Jakou
musela mít sílu?! Byla celá zkrvavená od ostrých zubů, ale svým tělem a nohama nedovolila
Leviatanovi skousnout. Zazněla další rána a pak ještě pár dalších. To Helga zraňovala
našeho boha svojí zbraní. Krev z něj prýštila nejen z těla, ale i z úst. Zmítal se a trhal
s sebou. Jeho zpěv byl tak hlasitý a tak smutný… Helga zasáhla i jeho oko, které se
roztékalo, a oční důlek se plnil krví. Oh, náš bože, co ti to provedli?! Krátce poté se Leviatan
zřítil do moře, které už pomalu černalo krví. Zbraň ozbrojeného muže se musela rozbít.
Zahodil ji a skočil do vody.
„Kasumi,“ vykřikla jednooká žena. „Rychle pryč!“ Kasumi se postavila a chystala se
pospíchat za ženou a mladým mužem. Ze skonu Leviatana byli moji lidé na pokraji
zhroucení. Někteří už propadali panice a plakali. Jiní se ukrývali do hlubin chrámu a další
skákali za svým bohem. Já se zaměřila na Kasumi. Stála už na nohou. Chytila jsem ji zezadu
kolem pasu, zvedla ji a trhla s ní k zemi. Klekla jsem na ni a začala jí pěstmi tlouct do
obličeje. Bušila jsem do ní, dokud neupadla do bezvědomí.
XI – Jedna z lidu
Kasumi
„Prober se, tak prober se!“ řvala na mě jak smyslu zbavená. Otevřela jsem oči. Šlo to těžce.
Musela jsem mít pohmožděná i víčka… Byla to naprostá ukázka toho, jak kterýkoli souboj
může skončit jedinou dobrou ranou. Kdyby poblíž nebyla skála, jen by mě hodila na zem, já
se párkrát překulila a šla na nohy, jenže takhle moje záda dostala tak na prdel, až se divím,
že mi vydržely kosti. Konečně jsem zaostřila zrak a sledovala tu kurvu. Pravdou bylo, že věci
se vyvíjely fantasticky – Leviatan mrtvý, Helga taky, Derek možné též… Jen já teď byla
přivázaná provazy k poničené soše Leviatana. Jakoby se snad čekalo, až mě had sežere.
Pokusila jsem se uvolnit, ale provazy spletené z lián byly pevné. Rozhlédla jsem se po
jeskyni. Nikde nikdo…
„Jsme tu samy?“ otázala jsem se.
„Mí lidé se před pár hodinami vydali do vsi. Jen bys je obelhávala a pohrdala jejich bohem.“
„Vážně? A koho teď budete uctívat? Tu zdechlinu?!“ Prásk! Dala mi ránu pěstí. Měla sílu,
mrcha jedna. Jo… sílu. Jsou lidé, co tvrdí, že je úplně k hovnu učit se bojová umění. Říkají,
že život je tak křehký až ho dokáže zničit každý a vy se prostě neubráníte. A ano, mají
pravdu, ale jen zčásti. Není to jen o tom, umět udělat ze svého těla dokonalou zbraň, to
samo o sobě nestačí. Je to především o tom snížit druhým šance na vaše zabití a k tomu
nestačí vědět, kam praštit, jakou silou a jak rychle. Musíte být všímaví, mít dokonale
přečteného svého soupeře, znát prostředí a být připraveni i na to, co nečekáte. Já připravená
nebyla a nečekala jsem, že ona bude tak pohotová, aby mě chytila. Já kráva! Už po první
ráně mohla zasténat, chytit se za bok, zavrávorat a možná se zlomenými žebry padnout
s křikem k zemi. Ale tohle není civilizace a lidé tady musejí být zvyklí na náročný život už jen
tím, jak tu žijí. Musejí mít výdrž, dobré reflexy a vůli. Neměla jsem se pouštět do tak
hazardního úderu, měla jsem si ji ověřit. Nechat ji útočit a jen blokovat. Nezvedat tak vysoko
nohu a kopat ji maximálně ke kolenům. Podcenila jsem ji a to byla chyba. Ale já ještě nebyla
mrtvá, a dokud nejsem mrtvá, budu bojovat.
„Já Leviatana nezabila,“ řekla jsem.
„Chtěla jsi ho zabít! A též převzít mé místo!“
„Ale nestalo se! Ta malá holka, co se tě chytala za nohu… tvoje dcera?“
„A co má být?!“
„Kdyby o ní Leviatan řekl, že bude další velekněžkou, musela by tě podle tradice zabít! Teď
už k tomu nedojde.“
„To má být útěcha?!“
„Krucinál, proč to nechápeš?! Copak chceš umřít?!“
„Kdyby se má dcera měla stát velekněžkou, samozřejmě, že bych si přála umřít a ochraňovat
ji po celý její život svým duchem. Jen díky duchovi mé matky jsi mne ve vesnici nezabila. Jen
díky němu.“ Tak tohle nevyšlo. Jsou lidé, pro které smrt neznamená nic v zásadě špatného. A
jsou lidé, kteří smrt nepovažují za konečnou. Vlastně… už se řadím mezi ně, jen nejsem tak
naivní, abych věřila, že až umřu, čeká mě něco lepšího než tenhle život. Vždycky přece
může být hůř.
„Co se mnou chceš dělat?“ optala jsem se.
„Chci znát odpověď. Co s námi bude?!“
„Budeš vládnout. Oni tě budou poslouchat, protože tě milují a po tobě bude vládnout tvá
dcera a pak zase její dcera… anebo syn.“
„Ale kdo nad námi bude držet ochrannou ruku? Pověz, jaký je tvůj bůh?!“
„Já boha nemám, jsem svobodný člověk, tak jako teď ty.“
„Dvacet mých lidí, včetně čtyř dětí spáchali sebevraždu, když utonuli pod hladinou, aby mohli
obejmout svého boha a zemřít s ním. Tak v čem je ta svoboda lepší?!“
„Dnes už vím, že existují čtyři základní možnosti, jak vládnout svému lidu. Buď jsi bohem,
lhářem, vůdcem nebo přítelem. Bůh je ze své podstaty víc než lid, lhář o sobě tvrdí, že je víc
než lid, vůdce má jen schopnosti převyšující svůj lid a přítel je jeden z lidu. Tak mi pověz,
Khe’al, jaký byl Leviatan?“
„Byl bohem přece!“
„A teď, když vládneš ty, chceš být též bohem?“
„Já nejsem bůh. Já jsem… přítel svých lidí.“
„A nejen to. Jsi též výtečnou vůdkyní. Ty tenhle kmen můžeš vézt celé roky a lidé se za tebe
budou stavět, budou tě milovat a podporovat. Můžeš změnit vše, co tvému lidu neprospívalo.
Už to není Leviatan, kdo vládne, jsi to ty! A neříkej mi, že vše, co Leviatan učinil, bylo dle
tebe správné!“
„Nebylo, ale… co jsem, abych mohla zpochybnit vůli boha?!“
„Tvůj bůh zemřel, a ty žiješ. Nebyl tak dokonalý.“ Zabralo to! Viděla jsem, jak se zamyslela
nad mými slovy a vzala si je k srdci. Po chvilce ticha opět promluvila.
„Muž a žena, co zabili Leviatana, unikli. Lovkyně je viděli na břehu. Nejsem ničí vůdkyně,
když nedokážu pomstít Leviatana a vrátit jeho drahokam kmeni.“
To bylo zlé… Když jsem naposledy viděla Helgu, tekla z ní krev z bezpočtu ran způsobených
Leviatanovými zoubky a visela uvízlá v jeho tlamě. Kolik ta mrcha potřebuje, aby chcípla?!
Už pomalu začínám chápat, jak se cítili nepřátelé třeba takového Gilgameše, o kterém jsem
předpokládala, že se též upsal Peklu. To samé Achilles, Herakles a další a další. Možná
neudělali vše, co se o nich povídá, možná ani neexistovali, ale pokud ano, pak chápu, proč
jsou považováni za polobohy. Dnes je jiná doba, fyzická síla není zárukou slávy a úspěchu,
ale kdoví, jestli za pár let nebude Helga přepisovat dějiny. Pokud to s ní ovšem neskoncuju.
Většina bájných hrdinů zemřela předčasně, tak proč by ta germánská bestie nemohla
chcípnout mojí rukou a dřív než se vůbec stihne proslavit? Nejprve jsem se ale musela
dostat z pout…
„Nabízím ti dohodu, Khe‘al. Nech mne jít a já slibuji, že udělám vše pro to, abych tvému
kmeni vrátila Oko hada, a abych zabila tu, co přemohla Leviatana. Pak bude tvůj kmen čistý
a před nimi bude budoucnost, kterou jim zvolíš ty.“
„Proč bych měla potřebovat tebe?!“
„Protože tu ženu znám a také vím, že ostrov v nejbližší době opustí. Já mohu jít za ní, ty ne.“
Odmlčela se, ale já už pomalu věděla, že to vyšlo. Vytáhla kostěný nůž a přeřízla mi pouta.
Padla jsem k zemi a ona mi pomohla vstát. Přidržela mne ve stoje a řekla:
„Být Leviatanovou velekněžkou znamená být krutá ke všem, kteří se proviní. Ty ses provinila
mnohokrát, a přesto ti dávám svobodu. Já nejsem jako Leviatan, nejsem bůh, a proto ti dám
šanci, abys vše napravila a aby ses stala přítelem mého lidu. Půjdeme za tvými lidmi spolu a
doženeme je ještě zde!“ Pustila mne a já klesla na kolena.
Jak vlastně chci zabít Helgu?! Bez pásu, bez energie, bez síly, beze zbraní,… Žena, která se
na mne ve svatyni vrhla s tupým wakizaši v ruce, žena která mne poslala do jámy a která
proti mně stavěla válečníky, byla stále zde, na dosah ruky. Ale zabít člověka, kterému jsem
právě dala slib, by nebylo čestné. Pokud mi od této chvíle opět nepůjde po krku, pak jsem jí
zavázána a své slovo musím dodržet. Jenže jak?
„Takhle je chceš dohnat?!“ otázala se mě. Chytila jsem se nosu, zavřela oči a narovnala ho
na své místo. Nebyl to první zlomený nos v mém životě, ale první zlomený v mém novém
těle. Jak už jsem včera řekla – až tohle skončí, budu potřebovat rekonstrukci. Opřela jsem se
chodidly o zem a narovnala se.
„Nemáš vodu a jídlo?“
„Můžeš se napít z řeky a v džungli kousek odtud rostou sladké bobule.“
„Jo…“ Vyšli jsme ven na světlo. Bylo krásné slunné ráno na tropickém ostrově. Slunce se
ještě ani nevyhouplo na oblohu, byla z něj vidět sotva polovina. Listí stromů bylo mokré,
vyšlapané cesty plné bahna, ale před námi byl velice horký den. Otočila jsem se na Khe’al a
konečně mi to došlo. „Musíme okamžitě podél řeky až… ne počkat, Khe’al ukaž mi
nejrychlejší možnou cestu ke svatyni! Oni za chvíli odlétají!“ Rozběhla se vzhůru po svahu a
já se jí musela držet. Neodpočinutá, polámaná, zkrvavená a žíznivá…
Držela jsem s ní krok možná tak dvě míle. To byl ohromný výkon, ale pak už to prostě nešlo.
Stěží jsem se dokázala nadechnout, a to vedro… Nemohla jsem dál. Zastavila jsem se,
opřela o kmen stromu a jen silou vůle se držela na nohou.
„Musíme dál!“ pobízela mě Khe‘al.
„Eh, šlo by to líp, kdybys mě včera večer neztloukla.“
„Co když velcí tmaví ptáci…“
„Myslíš vrtulníky?“
„Co když… vrtulníky odlétnou bez tebe?“ Měla pravdu. Paola mě nejspíš považovala za
mrtvou, tak proč by se vůbec měla vracet? Zhluboka jsem se nadechla a běžela dál. Dýchala
jsem tak pravidelně, jak jen to šlo, ignorovala jsem únavu i bolest a myslela jen na jedno –
udržet s bývalou velekněžkou krok. A tak jsme přeběhly kopec se sítí bunkrů, dvakrát jsme
se přebrodily přes řeku a též jsme překonaly jakési mokřady.
Nakonec jsme vyběhly z džungle a stanuly jen pár set metrů od cesty na náhorní plošinou
s jezerem, načež jsem se zhroutila k zemi. Bylo to až zvrácené, ale ten pot a únava, kterou
jsem pozorovala na Khe’al mě povzbudila. I ona nakonec byla jen člověk, i když zocelený
životem na ostrově. Khe’al mi pomohla na nohy.
„Kam dál?“ ptala se. Nad námi právě proletěl vrtulník. Chvíli kroužil okolo a poté zamířil k
místu přistání.
„Dál proti proudu!“ řekla jsem a běžela dál. Ani nevím, kde jsem na to vůbec sesbírala síly. Ty
hodiny strávené během byly nekonečné. Ale to, co tu hrozilo, mě zkrátka nutilo přidat a
nevzdávat se. Někde tam za oceánem byla moje dcera a sestra. Chtěla jsem je vidět! Shaira
měla nakonec pravdu, když říkala, že bych nedokázala svoji rodinu trvale opustit. Už teď se
mi po nich stýskalo a pokud se odsud nedostanu... uvidím je ještě? Opuštěný ostrov mimo
všechny námořní trasy, místo, kam lidé z civilizace prakticky nevkročí. Vím, že by mě Sakura
hledala, ale co když uvěří, že jsem po smrti. Armando ji to může vyřídit a pak... nechci být od
svých milovaných odříznutá půlkou světa!
Keamy
Nemohl jsem se vyškrábat nahoru. Stěží jsem se dokázal hýbat. Noha byla zlomená, pravá
ruka vykloubená a já ležel mezi mrtvolami. Když už hlína nebyla schopná napršenou vodu
pojmout, musel jsem vylézt na mrtvoly, jež zde přistavila Kasumi. Ležel jsem na páchnoucích
zkrvavených tělech a modlil se, aby nespadly do vody. Ten zápach byl tak odporný, že jsem
se několikrát pozvracel a byl bych zvracel dál, kdybych měl co.
Teprve druhý den při rozbřesku se do vesnice vrátili místní. Věřil jsem, že jsou to obyvatelé
vesnice, ale nebylo tomu tak! Některé z těch lidí jsem si dobře pamatoval. Byli to ti, které
jsem učil o našem světě a kterým jsem vyvracel existenci nadpřirozených bytostí včetně
Leviatana. Byli to odpadlíci – už jen asi šestice můžu a dvě ženy. Neměl jsem ponětí, co tu
dělají, snad se chtěli vzdát. Ale to by je před popravou v jámě stejně neuchránilo. Nejprve
procházeli kolem jámy a podivovali se nad mrtvými těly i opuštěností vesnice. Když si všimli
mrtvoly Cha’ara vzrušeně začali debatovat. Mě ani nepoznali, mysleli, že jsem jen další
mrtvola. Cosi jsem zachroptěl ve snaze upoutat pozornost.
„Jeden žije!“ zvolal mladý muž.
„Tak ho doraž!“ odvětil jiný.
„Neblázni! Když je Cha’ar mrtvý a Leviatan též, pak je vůdcem Khe’al.“ Co to říkal?! Že
Leviatan je mrtvý?! Takže oni zabili boha… Helga, Kasumi, Derek, Paola,… nesejde na tom
kdo. Právě zničili vše, v co tenhle kmen věřil. Nikdy jsem jim neměl dovolit se sem dostat! Je
to moje vina.
„Vytáhneme ho a dáme mu vodu,“ řekl další z nich. Stěží jsem se dokázal pohnout, ale za
spolupráce se jim povedlo mne vynést nahoru a uložit na prostou kožešinu. Dali mi napít a
pak si mě prohlíželi.
„To je Keamy!“ řekl jeden z nich. „Co s ním uděláme?“
„Nevím,“ odvětila žena. „Khe’al rozhodne a též rozhodne o našem osudu. Uvidíme, co
chystá…“
Helga
Zasraná přerostlá potvora! Když se Leviatan zhroutil do vody, stěží jsem dokázala vyváznout
z jeho odporné tlamy. Voda okolo mě se zalévala krví a nejen tou jeho. Pistoli jsem někde ve
vodě upustila a snažila se dosáhnout hladiny. Nebýt Dereka, který pro mne skočil, bych to
nikdy nedokázala. Nebyli jsme však ani na hladině, když do vody skákali primitivové.
Naštěstí jen objímali svého hada a záměrně polykali vodu – nevšímali si nás. Takoví hlupáci!
Jakmile jsme byli na hladině, doplavali jsme na pláž pod skálou, na níž stála pevnůstka.
Necítila jsem ruce ani nohy. Tekla ze mě krev a voda v ranách dělala své. Nikdy jsem
takovou bolest nezažila. Jiní by byli už mrtví, ale já nejsem jako jiní. Padla jsem na bok,
držela se za největší rány a sténala. Derek si svlékl vrchní oblečení a ty největší rány mi
ovázal, aby zabránil krvácení. Přesto jsem ztratila spoustu krve.
„Máš diamant?“ zeptal se mě Derek. Měla jsem ho, to ano. Vytáhla jsem ho z kapsy a
ukázala Derekovi. Usmál se, drahokam si vzal k sobě a uschoval ho do malé brašny u boku.
„Výtečně. Nevyšlo to všechno dle představ, ale to hlavní máme. Teď mi ale pověz, Helgo, co
to Leviatan povídal? O Azazelovi a o nějaké Shaiře…“
„Ehh, poté, co by nás had obdaroval, chtěla jsem ho zabít a přinést jeho hlavu do civilizace.
Chtěla jsem se proslavit, proto jsem se spolčila s Shairou. Ona je… myslím, že není člověk.“
„Cože?! Ale to je teď jedno. Vracíme se k místu přistání, tak pojď.“
„Co?!“
„No tak dělej, Helgo!“ řval Derek. „Musíme na Ztroskotance! Pan Ho tě dá zase do kupy.“
Bylo to těžké. Musela jsem se nejprve doplazit ke skále, pak se o ni opřít a konečně vstát.
„Nemůžeš na mě spěchat!“ řekla jsem. „A ani vlastně nemusíš. Koho se ještě můžeme bát?
Domorodci jsou vyděšení, Paola a její synáček bezbranní a Kasumi zcela vyřízená.“
„V to doufám, že ta šikmoočka má dost. Pověz, nepřijde ti to jako zápolení? Ty a ona… kdo
je lepší a tak?“
„Heh, ona se mi měřit nemůže.“ Neřekla jsem to nahlas, ale ráda bych se s Kasumi ještě
setkala. Tentokrát bych se nejdřív ptala a teprve pak ji tloukla. Ona věděla o tom
nadpřirozeném daru víc než já. A já vše po celý život považovala jen za sen nebo přebujelou
představivost.
Šli jsme celou noc a neustále se drželi řeky. Byla to jediná zaručená možnost, jak dosáhnout
místa přistání. Skutečnost, že už po pár hodinách se vítr utišil a déšť pomalu ustával, nám
hrála do karet. Vrtulník mohl klidně vzlétnout a i kdyby nebyli všichni na palubě, můžeme je
tu nechat. Horší byla možnost, že druhý výsadek byl zabit nebo zajat domorodci. Pak
bychom museli spoléhat na záchranné čluny.
Na místo přistání jsme dorazili až k poledni. Vrtulník kroužil nad námi v okruhu asi půl druhé
míle a zdálo se, že pročesává okolí. Když nás dva pilot zahlédl, okamžitě začal klesat.
Vrtulník usedl na zem, a aniž by pilot vypnul motory, vyskočil ven Trevis. Byl uvnitř úplně
sám.
„Héj, lidi!“ zvolal a pobízel nás, abychom šli k němu. „Proboha!“ vykřikl, když mne ten
špekoun zahlédl. „Co se vám stalo?!“
„Co ti je potom?!“ řvala jsem, aby mě vůbec bylo slyšet. „Diamant máme a víc
nepotřebujeme!“
„A co ostatní? Máme jen Paolu a jejího kluka.“
„Cože?!“ ozval se Derek. „Oni jsou už na lodi?“
„Jo! Už čekali na místě, když jsme sem k ránu přiletěli. A… a kurva!“ vykřikl Trevis a ukázal
směrem k řece. Přibíhala odtamtud zakrvácená Kasumi a mluvčí těch primitivů. Neměla jsem
sílu ty dvě děvky zabít.
„Rychle dovnitř!“ pobídla jsem ostatní a naskočila do vrtulníku.
„Kasumi,“ zařvala jsem na tu děvku. „Konečně jsi mezi svými, co?!“ Vysmála jsem se té žluté
kundě, a když se vrtulník vznesl, pohodlně jsem se opřela o sedačku. Kasumi běžela k nám
a z posledních sil vyskočila, aby se chytila jedné ližiny. „Ta svině! Trevisi, máte tu zbraň?“
„Zbraň? Ne. Já ani nevím, jak se správně drží!“ Vykoukla jsem ven a viděla ji, jak se přitáhla
k ližině a zapřela se o ni nohama.
„Skopni ji dolů!“ poručila jsem Derekovi.
„Blázníš? Strhne mě s sebou. Tuhle svini snad nic nezastaví!“ Derek se otočil k pilotovi. „Hej,
chlape, ta děvka, co se nás drží… zkus ji otlouct o koruny stromů.“
„Cože?!“ ozval se pilot. „Vy jste se snad zbláznil! Chcete nás zabít?!“
„To ne, ale… tak až budeme nad mořem, klesněte níž. Voda ji strhne.“
„Co to je za nápady?! Víte vůbec jak riskantní to…“
„Mám tady diamant v hodnotě nějakých čtyřiceti milionů amerických dolarů. Chcete třetinový
podíl?! Tak mě zbavte té děvky!“
Pilot na peníze slyšel, a jakmile jsme přelétli pláž, zpomalil a klesnul k vodě. Přišlo mi to jako
zbytečný hazard. Derek pohlédl ze dveří ven.
„Ona tu není!“ zvolal.
„Tak se neudržela,“ odvětila jsem, ale hned nato jsem zahlédla Kasumi, jak leze do kabiny
druhými dveřmi. „Dereku!“ varovala jsem ho. Otočil se, ale Kasumi ho hned udeřila pěstí.
Derek zavrávoral a málem vypadl. Musela jsem zasáhnout a tak jsem Kasumi strčila do
pilotní kabiny. Rozhozený pilot málem neudržel řízení a vrtulník sebou lehce zatřásl. Derek
se pokusil Kasumi strhnout, což se mu i povedlo, ale sám skončil na podlaze. Kasumi se ho
snažila chvíli marně odstrčit, pak snažení nechala a sklopila ruce níž. Derek ji udeřil pěstí,
ale jí se konečně podařilo chytnout ho kolem pasu a překulit se. Chytila jsem Kasumi za paži
a smýkla s ní ke dveřím. Musela se přidržovat stěny, aby se nezřítila dolů a to byla moje
chvíle. Rozběhla jsem se proti ní a vrazila do ní tělem. Bohužel jsem však neudržela
rovnováhu, a protože se mě při pádu chytila za zápěstí, vypadly jsme obě dvě.
Neměla jsem sílu plavat a věděla jsem, že urychleně potřebuji Derekovu pomoc. Vrtulník byl
jen kousek nad námi a já dokonce slyšela Derekův křik.
„Žebřík?!“ podivoval se zřejmě nad pilotovým návrhem. „Nic takového,“ pokračoval Derek.
Stál tam ve dveřích a smál se mi.
„Nikdy jsem nebyl na ženský, Helgo, ani na ty přerostlý! A ani jako bodyguard ses moc
neosvědčila! Leťte na Ztroskotance!“ Ponořila jsem se. Kasumi se teprve vzpamatovávala a
já nechtěla zemřít sama. Chytila jsem ji za nohu a přitáhla ji k sobě. Přitom jsem polykala
vodu, protože bolest z ran byla strašlivá. Kasumi do mne začala chvíli tlouct. Bylo to směšné,
ale pak mi strhla provizorní obvazy a vsunula mi prsty do rány na boku. Řvala bych, ale plíce
se mi plnily vodou. Cítila jsem jakoby mi Kasuminy prsty zajížděly čím dál hlouběji do těla,
jako by protrhávaly poraněné maso a rozšiřovaly ránu. Jakoby se snad i dotýkaly orgánů...
Bože! Rozklepala jsem se vinou té šílené bolesti. Končetiny včetně prstů mi ochably a
Kasumi mi vyklouzla. Plavala na hladinu, zatímco já sebou škubala a ztrácela vědomí.
Derek
Dokud to šlo, pozoroval jsem tu šikmookou děvku. Nevím, jak to dokázala, ale vyvázla i
z Helžina sevření. Neskutečná svině… Byla jako kočka s devíti životy, ale teď už nemělo
význam se o ni starat. Žádné námořní trasy, žádné výletní lodě, prostě nic. Tenhle kmen měl
to štěstí v tom, že na něj svět sral a to jen proto, že si ho pořádně nevšiml. A já nikde nebudu
roztrubovat, že tady žijí domorodci a že je mezi nimi jedna žlutá děvka, co by se strašně ráda
vrátila do civilizace. Jen ať si tam je, ať tam shnije mezi primitivy.
Pilot šel pomalu na přistání a já si zhluboka oddechl, když jsem se ocitl na palubě
Ztroskotance. Seskočil jsem z vrtulníku a pilot mě ještě u něj odchytil.
„To byla velká sviňárna,“ řekl mi. „Počítejte s tím, že jdu za kapitánem nebo… že bychom se
přeci jen domluvili na podílu?“
„Domluvíme se, to určitě jo.“ Pilot si sundal helmu a opřel se o vrtulník.
„Poslouchám…“ vytáhl si cigaretu a usmál se v domnění, že mě ojebal. Rozhlédl jsem se po
palubě a zjistil, že je tu prázdno. Ani nahoře na můstku jsem nikoho neviděl. A i kdyby… co
na tom sejde? Udeřil jsem pilota pěstí, podrazil mu nohy, chytil ho zezadu kolem krku a
trhnul.
„Já se s nikým o nic nedělím.“
„Ty jsi zešílel!“ křičel Trevis, když pilot padl mrtvý k zemi.
„Jen klid. Jedeme v tom oba – padesát procent pro každého. To je nejlepší možná vyhlídka,
ne snad?! Běž sehnat pár lidí a tvař se, že to byla nehoda, že prostě vylezl z vrtulníku,
zakopl a nešťastně spadl.“
„To mi kapitán neuvěří!“
„Tak mu nabídni víc! Řekni, že Imran připlatí! Všechno je jen otázkou peněz a každý má svoji
cenu.“ Déle jsem se nezdržoval a pospíchal na ošetřovnu.
Na lůžku seděla Paola a pan Ho ji obvazoval rány po včerejší potyčce s Kasumi. Vedle stál
Armando a mračil se. Kdo by si pomyslel, že zrovna tihle dva se z toho vyhrabou… Ale
všeho do času.
„Dereku!“ zvolala Paola, když mne ve dveřích zahlédla.
„Taky ošetřit?!“ otázal se Ho. „Teče vám krev.“
„Běž, Ho. Zmizni. Máme poradu.“
„Ho už jít,“ odvětil ten blbec a vypadnul.
„Kdo se ještě vrátil?“ ptala se Paola a seskočila z lůžka.
„Jen já. Helga je mrtvá, Keamy nejspíš taky a…“
„A Kasumi? Viděl jsi ji ještě?“
„Viděl. Myslím, že teď už bude na pláži a bude říkat Pulau Ular domove.“
„Co?!“ divil se Armando. „Oni ji nechali jít a vy…“ Armando vykročil ke dveřím, ale já mu
v tom zabránil nataženou rukou. „Vracíme se pro ni!“ řekl mi.
„Kdepak, kamaráde. Máme, co jsme chtěli, podívej,“ usmál jsem se a sáhl do brašny.
Zapátral jsem v jejích útrobách a strnul. Úsměv mi zmizel ze rtů a já zařval na celou
ošetřovnu jediné slovo: „Kasumi!“
Kasumi
Vyškrábala jsem se na pláž. Udělala dva kroky vpřed a padla na všechny čtyři. Napadlo mě,
kde by teď byla stará, pomalu pětatřicetiletá Kasumi? Možná by definitivně vyplivla už při
běhu k vrtulníku, možná by se utopila v moři a možná by to všechno zvládla, byť by na tom
byla ještě hůř než já. Ten hnací motor, co mám v sobě, funguje dokonale a nutí mne v sobě
neustále hledat další a další síly. Vyplácí se to… Potřebovala jsem chvíli oddech, ale přesto
mi na rtech hrál úsměv. Zpod podprsenky jsem si vyndala diamant a prohlédla si ho. Nebyl
hnusný, ale šperky mě nikdy nezajímaly. Jen kus kamene, jehož cena zdaleka neodpovídá
jeho skutečné užitkové hodnotě. Je to trochu podobné dnešnímu umění. Někdy v květnu mě
Sakura vytáhla na prohlídku moderního umění v Londýnské národní galerii. Tvrdila, že to
bude strašná bžunda pozorovat ty cákance, co jinak stojí miliony liber. A ano, ona se mohla
smíchy potrhat, až nás málem vyvedla ochranka, jenže já si uvědomila, jakou skutečnou
cenu ty obrazy mají. Velké plátno, tu flek, tam šmouha a je to obraz za statisíce. Přitom bych
ho namalovala i já, možná by ho namaloval i můj pes, kdybych nějakého měla, ale protože já
nejsem známý malíř, totožné dílo by mělo cenu sotva libry – čili jeho skutečnou cenu. Byla to
naprostá ukázka toho, jak je vše uměle vyvolané a že lidé, co obdivují ty čmáranice, nejsou
víc než hloupé ovce, bez vlastního názoru. Parvati měla nakonec pravdu, když říkala, že
společnost uznává faleš. Oko hada jsem uschovala do kapsy kalhot a pomalu se zvedla.
Ohlédla jsem se na moře. Vlny příjemně šplouchaly a já byla zatraceně ráda, že Helga
zůstala ve vodě. Teď už jsem o její smrti nepochybovala. Skutečnost, že jsem se o její skon
nakonec zasloužila, mě o to víc těšila. Raději jsem se postavila na nohy a rozběhla se do
džungle. Utíkala jsem k místu, kde stála vesnice.
Během cesty jsem očekávala, že uslyším vrtulník, ale nestalo se. Čím déle Derek zjistí, že
mu něco chybí, tím lépe. Trvalo celé hodiny, než jsem se dostala k vesnici. Po příchodu jsem
si všimla, že Khe’al již dorazila a teď hovoří ke skupince domorodců. To, že Keamy leží
venku kousek od náčelníkova domu, mě překvapilo.
„Khe’al!“ oslovila jsem velekněžku nebo snad náčelnici? Nevím podle jakého systému se volí
noví náčelníci, ale pokud to nezvoře, pravidla bude určovat ona. Otočila se na mě.
„Pojď mezi nás a pověz, dodržela jsi slovo?“ Vyndala jsem Oko hada, načež všichni přítomní
otevřeli překvapením ústa. Předala jsem diamant Khe’al, která si ho uschovala do kožené
kapsy u pasu a dokonce se na mě usmála.
„Možná jsi opravdu přítel našich lidí,“ řekla mi.
„Ta žena, co zabila Leviatana, je mrtvá. Moře si ji vzalo, mým přičiněním. Muž se však na
ostrov vrátí a bude chtít Oko zpátky.“
„Nikdy ho nedostane!“
„Můžu s tebou mluvit o samotě?“ Kývla hlavou a zavedla mne nikoli do náčelníkova obydlí,
ale do malé chýše. Usedla na opracovanou kožešinu a nabídla mi jinou k sezení. Nejprve
jsem se tu porozhlédla a všimla si tak řady barviv v hliněných nádobách, dřevěné police se
sušenými bylinkami a též s několika malými kamennými soškami hada. Když viděla, jak
vyprahle vypadám, nabídla mi měch s vodou a hrst červených bobulí.
„Stále nám hrozí nebezpečí?“ otázala se mě.
„Stále. Podívej, vím, že jsem se k lidem tvého kmene nechovala nejlépe, že jsem řadu z nich
zabila a pak je chtěla dokonce vyhnat nebo převzít moc. To všechno byla jen reakce na vaše
jednání. Stříleli jste po mně, uvěznili mě, chtěli mě popravit a pak jste bránili Leviatana, který
se ale mě samotnou snažil zabít. Víš přece, že Keamy jím byl osloven a nařídil mu, aby mne
sem přivedl.“
„Skutečně?!“ podivovala se.
„Je tam venku. Zeptej se ho.“
„Věřím ti. Možná to všechno bylo jen velké nedorozumění, co myslíš?“
„Ano, a abych ti dokázala mé čisté úmysly, pomohu ti proti Derekovi, tak se ten muž jmenuje.
Věřím, že zaútočí přímo na vesnici. Musíš proto své lidi poslat pryč. Ať se ukryjí ve svatyni
nebo v chrámu, ale ať nezůstávají zde.“
„Přidali se ke mně i odpadlíci… I když proti nám bojovali, dovolila jsem jim se vrátit. Kmen
věří, že Leviatan s námi mluví mými ústy, stejně jako předtím. Nezpochybní mé rozhodnutí,
ať už jim bude připadat jakkoli podivné. Své lidi pošlu na druhý ostrov. Je malý, ale je tam
pramen vody a okolí ostrova je plné ryb. Tam budou v bezpečí a mohou tam být celé dny.“
„Ty s nimi nepůjdeš?“
„Tohle je teď můj kmen. Když sem před lety přišli tvoji lidé, Leviatan je vyhnal. Oni se ho báli
a utekli. Teď má můj lid nové nepřátele a ti se musejí bát mě. Nemohou se ale bát někoho,
kdo se skrývá.“
„Rozumím. Pojďme se připravit.“
Khe’al všichni poslechli a odpadlíci se ke svým bratrům chovali na první pohled vřele. Možná
si ještě včera šli po krku, ale dnes byla jejich nevraživost zažehnána. Povídali si, objímali se
a pak bok po boku odešli. Zvláštní, jakoby domorodci cítili, že je třeba začít znovu od základů
a jakoby jediný opravdový důvod války mezi nimi byl Leviatan sám. Udrží si Khe'al jednotu
kmene? Mohla by. Je to jedna velká rodina a nemyslím, že by měl někdo chuť stanout v čele
kmene místo velekněžky. Tady se na ženy pohlíží se stejnou úctou jako na muže. Když to
nezbabrá, zbaví kmen postu náčelníka, čímž nadobro vyšachuje potenciální soupeře v boji o
vládu nad kmenem. Vyčerpaní odpadlíci jí musejí už teď ležet u nohou a zbytek kmene věří v
její výjimečnost. Se smrtí Leviatana ztratil kmen řád, rozpoutal se chaos a nebylo v co nebo v
koho věřit. Teď všichni věří v ní.
Brzy jsme ve vsi zůstaly samy. Vlastně... jediný, kdo tu ještě zůstal s námi byl Keamy, který
stále ležel na kožešině před náčelníkovým domem. Dostala jsem výzbroj v podobě luku a
kopí, zatímco Khe’al dala přednost obyčejnému noži. Pak mě zavedla k vědci.
„Co s ním bude?“ zeptala jsem se.
„Cha’ar si ho oblíbil. Náčelník miloval jeho příběhy o lidech za oceánem. Sice napomohl
tomu, aby skupina lidí odmítla věřit v hada, ale pak vše odčinil návrhem, jak se odpadlíků
zbavit. Já jsem ale s otrávením nikdy nesouhlasila, není to správný způsob, jak bojovat
s nepřáteli a oni navíc byli jedni z nás! Jsou to naši bratři a sestry a celý kmen to dobře ví.“
„Takže? Co s ním uděláš? Necháš ho jít?“ Keamy se rozkašlal, prosebně na mne pohlédl a
řekl:
„Kasumi… snažně vás prosím, pomozte mi. Já… já nevím, jak jste se dostala do přízně
Khe’al, ale…“
„Drž hubu, Keamy!“ ozvala jsem se. „Já na rozdíl od tebe kmeni pomohla. A sice to nebylo
nezištné, ale pomohla jsem. Co jsi pro ně udělal ty? Naučil jsi velekněžku anglicky a obratem
domorodce rozvrátil? Vzpomínáš na to, když jsi nám na tomhle místě vyprávěl o misionářích,
co obracejí kmeny na svou pochybnou víru a tím je zevnitř rozdělují? Tohle přesně jsi udělal i
ty.“
„Ale… ale to jen dokud jsem Leviatana neviděl na vlastní oči a navíc… vždyť vy jste chtěla
jejich boha zabít!“
„On chtěl zabít mě, bylo to osobní a navíc, já jsem nikoho nepoučovala o tom, čemu má věřit
a čemu ne. Ty jsi kmeni vytvořil nepřátele a pak náčelníkovi chtěl pomoci s nimi skoncovat!
Skoncovat s lidmi, kterým jsi vyvracel Leviatanovu moc a možná i existenci! Proč jsi jim
prostě neřekl, že ses spletl, anebo… proč jsi v těch pokusech o rozvrácení nepokračoval?
Došlo ti, že víru v něco hmatatelného nemůžeš vyhnat z mysli, co? Jsi jen bezpáteřná krysa!“
„Ne! Jen jsem chtěl přežít! Já jsem je chtěl studovat, ale oni pokládali otázky, ptali se mě na
naše bohy a já jen pravdivě odpovídal. Nikdy jsem nechtěl zbavit kmen jejich víry!“
„Khe’al, to tenhle muž sem přivedl všechny ostatní. To kvůli němu jsou zde.“
„Ale přivedl i tebe.“
„To ano.“
„Tvrdila jsi, že tě chtěl Leviatan zabít. Proč?!“
„Proč? Eh, jsem jedna z těch, kteří sem přišli asi před pětapadesáti lety. Ale já nejsem jako
oni.“
„Oni nutili náš lid k těžké práci. Kopali jsme chodby a dřeli jsme pod jejich bičem. Máš pravdu
– ty taková nejsi. Ale jsi jejich potomek.“
„Potomci odpadlíků budou členové kmene a přesto jejich otcové a matky bojovali proti vám.“
„Dobře řečeno. Takže chceš, abychom ho zabili.“ Zvažovala jsem, jaký užitek by pro mne
mohl Keamy mít. Měl zlomenou nohu a tak nebyl použitelný jako návnada. Na rukojmí měl
pro Dereka příliš nízkou cenu a jako informátor nemohl nahradit Khe‘al. Musela bych se nad
ním slitovat, zapomenout na to, že mě nechal v jeskyni napospas lovkyním. Ale já lítost
s nepřáteli nemám. Khe’al a Paola mi také šly po krku, nicméně začaly mi být užitečné. A i
když jsem měla důvod třeba takovou Paolu ve spánku uškrtit, neudělala bych to. Není to o
tom, že bych ji odpustila, nýbrž o tom, že jsme si navzájem užitečné. Podobné to bylo před
lety s Akirou. Staly se z nás přítelkyně a ona mě zradila. U Paoly nebo Khe’al jsem zradu
necítila, u Keamyho však ano. Nebyl to člověk, na nějž se dá spoléhat.
„Když zemře, bude to jedině dobře, ale když bude žít, můžete využít jeho znalostí. Ví, jak
žijeme my, zná tajemství předmětů, které byste považovali za magické. Může vám prospět
jako vězeň, ale přítel to není a nikdy nebyl. Sama si rozhodni, co s ním bude.“ Khe’al
rozhodla až překvapivě rychle. Keamy nestačil ani otevřít ústa, když mu Khe’al podřízla
hrdlo. Zachroptěl a zemřel.
„Než mezi nás přišel, náš kmen byl jednotný. Byl to zlý muž.“ Překvapovalo mne, že stále
neslyším vrtulník. Předpokládala jsem, že Derek zaútočí ze vzduchu, aby vesničany palbou
ze samopalu rozehnal jako kachny a až poté je po svých přišel vybít. Byl čas na to se
připravit.
„Khe’al, můžeš nás rychle zavést na místo, odkud je výborný výhled na řeku?“
„Jedině ze skály u jezera.“
„Tak poběžme!“
Dalších pár mil zběsilého běhu, další nekonečný dusot nohou a další potůčky potu tekoucí
po tváři. Většinu života se střetávám s lidmi, jejichž fyzička se té mé ani zdaleka nepřibližuje.
A pak potkám ji… Zajímalo by mě, co na to říká, na skutečnost, že s ní držím krok.
Překvapuje ji to, vadí ji to anebo zdaleka nejede na plný plyn, aby se mi náhodou neztratila
v dáli? Kdoví a já se jí ptát nebudu. Tak mi alespoň zůstane naděje, že se zdejší
superhvězdě vyrovnám. Doběhly jsme až k náhorní plošině, přesněji k jeskyni, v níž byla
svatyně.
„Můžeme se ukrýt uvnitř!“ navrhla Khe’al. Já souhlasila. Odsud byl ideální výhled na řeku, a
protože Derek ostrov nijak zvlášť dobře neznal, půjde do vesnice podél ní. V tom případě si
ho musíme všimnout. Usedla jsem a opřela se zády o stěnu, tak abych zůstala ve stínu. Ach,
já seděla… Khe’al si klekla vedle mne a též vyhlížela na řeku.
„Máš nějaký plán?“ zeptala se mě.
„Jsou dvě možnosti. Buď ho necháme projít a ty se mu vplížíš do zad, abys ho zabila, anebo
na sebe upoutáme pozornost a vlákáme ho sem, kde ho můžeme obě napadnout. Já ho
odzbrojím a pak bude vše záviset na našich nožích.“
„To se mi líbí víc. Dva zmůžou víc než jeden.“ Vcelku logická úvaha, která byla horší v tom,
že nasazovala i můj život. Ale já se Dereka neobávala. Měla jsem před ním respekt, to ano,
ale nebála jsem se ho.
„Ráda bych ho dostala živého,“ řekla jsem.
„Chceš ho upéct?“
„Co? Eh, ne, ale potřebuju ho vyslechnout. Jestli tomu ale situace nebude přívětivá, pak ho
radši zabij, než abys nasazovala krk.“ Kývla na znamení souhlasu a vyčkávaly jsme.
Keamy říkal, že Khe’al je extrémně brutální. To ale nevylučuje čestnost, kterou jsem u ní
tušila. Stejně mi ale na mysl přicházela otázka – co udělá, až to skončí? Nechá mne jít, bude
chtít, abych zůstala anebo… Moc by si nepochutnali, ale to, že bych se těžko rozžvýkávala,
vážně nebyla útěcha. Věděla jsem, že teď se potřebujeme, ale až to pomine, raději se budu
mít na pozoru. Pokud mě bez řečí nechá odejít, uvěřím, že jsem se skutečně stala její
přítelkyní. Moje činy ji nakonec katapultovaly na pozici vůdkyně kmene a to znamenalo
hodně. Spousta lidí s nabitou mocí ztrácí soudnost a zábrany. Spousta lidí moci zneužije ve
svůj vlastní prospěch, ale zneužít moc na úkor vlastního kmene, který je pro ni de facto
rodinou?! Z člověka se nestane tyran, když má pod sebou necelou stovku lidí včetně vlastní
rodiny a přátel. Kdyby to všechno klaplo, myslím, že to není naposledy, co jsem na Pulau
Ular. Rodinnou dovolenou bych u lidožravého kmene neriskla, ale možnost učit se od kmene
jeho způsobu života by mne lákalo.
Čekání se zdálo být nekonečné a Khe’al započala rozhovor.
„Jak se žije za oceánem?“
„Být tebou to nechci vědět. Je spousta komunit té tvojí podobné, co se zapletly s lidmi jako je
Derek a skončili vyhubeni, využíváni nebo je ‚jen‘ přesunuli a donutili žít jinde. Čím méně
toho budeš mít se světem za oceánem společného, tím lépe.“
„To Keamy říkával taky. Ale ráda bych se tam podívala.“
„To by byla největší chyba tvého života. Svět za oceánem tě změní, ať už chceš nebo
nechceš a ta změna bude k horšímu.“
„Proč tam tedy žiješ?“ Dobrá otázka… na kterou se těžko hledá odpověď.
„Narodila jsem se tam a mám tam rodinu - sestru a dceru. Navíc jsem na ten život už zvyklá.“
„Tady se ti tedy nelíbí…“
„To neříkám. Ale zůstávat tu nemůžu. Rodina mě potřebuje.“
„Tomu rozumím. Jenomže… když odsud Keamy odešel, krátce nato se vrátil a přivezl
s sebou ty lidi.“ A sakra! To smrdělo průšvihem.
„Já přece nejsem jako Keamy!“ řekla jsem. „On je sem přivedl, aby mu pomohli vás okrást o
Oko hada. Já zloděj nejsem – vrátila jsem vám ho!“
„To vím. Věřím ti, ale nechci, aby ses sem vracela s jinými cizinci.“
„Dohodnuto.“
Asi po další půl hodině se Derek dole u řeky skutečně objevil. Raději jsem dala Khe’al pokyn,
aby zašla dál až nahoru do sálu. Už už jsem chtěla na Dereka, vyzbrojeného tentokráte
brokovnicí zavolat, když za ním z džungle vyšla Paola. Rychle jsem přemýšlela… Pokud se
ho Paola chtěla zbavit, příležitost k tomu měla. Šlo jí o něco jiného… šlo jí o diamant! Když
Helga skončila v zátoce, myslela, že je diamant nenávratně ztracen, ale teď se ukázalo, že
není. Armanda jsem nikde neviděla a to bylo dobře. Bojovala jsem však sama se sebou.
Paola měla pistoli a u boku nůž – velký a určitě ostrý. Nechat je tu a utéct se mi příčilo a
nejen kvůli Khe’al. Tak fajn…
„Dereku!“ zařvala jsem z plných plic. Okamžitě si mě všiml a okamžitě po mne vystřelil. Paola
však ne… Byla jsem přitisknutá zády ke stěně a opatrně pozorovala dění venku. Nevěřila
jsem, že mě na takovou dálku trefí brokovnicí, ale riskovat náhodu nebyl můj styl.
„Chci ten diamant!“ řval Derek. Musel být nepříčetný, a aby ne. Něco si s Paolou říkali a pak
se rozběhli sem.
Zaběhla jsem do sálu a vyšplhala po žebříku, kde již čekala i Khe’al. Ukryla jsem se ve tmě,
tak abych se mohla snadno snést na Dereka, strhnout ho k zemi a odzbrojit. Bylo to riskantní
a velice nebezpečné. Přesto jediný způsob, jak ho nezabít, ale jen přemoci. Dlouhou dobu se
nic nedělo a my jen vyčkávaly. Pak jsem si uvědomila, že tu je i druhý východ. Hrozilo, že
nám vpadnou do zad, ale na to by museli být dva.
„Mohou sem přijít zezadu,“ řekla jsem tiše Khe’al. Ta kývla hlavou a připlížila se k chodbičce,
jež strmě stoupala vzhůru. Stále se nic nedělo a to už dobrých dvacet minut. Pak se
z chodby ozvaly hlasité kroky. To mě dalo znamení, odkud přijdou a připravila jsem se vedle
Khe’al. Derek vběhnul do sálu a já mu okamžitě chytila brokovnici. Kopancem jsem ho
odrazila na stěnu a vytrhla mu zbraň z rukou. Odhodila jsem ji dolů a to už mu Khe’al vrazila
pěst do žaludku. Sesypal se na kolena, ale pak se za námi ozvalo cvaknutí závěru pistole.
„Ani hnout!“ vykřikla Paola. Otočila jsem se a spatřila ji, jak jde od vchodu do svatyně.
Obklíčili nás a přechytračili mě. Věděla jsem, že ani jeden z nich nemá tu sílu, aby sám
uzvedl desku a protáhl se pod ní. Museli spolupracovat, ale to neznamenalo, že pod deskou
prolezou oba… Pomalu jsem zvedla ruce nad hlavu a Khe’al mé gesto napodobila.
„Promiň, Kasumi,“ řekla Paola. „Ale diamantu se nevzdám. Dej nám ho.“ Chtěla jsem něco
vymyslet, donutit je, aby nás museli někam vzít, ale Khe’al diamant vytáhla z kožené brašny
a hodila ho Paole.
„Vezmi si ho a klidně mě zabij, ale můj lid nech být!“ Derek sešplhal dolů a chystal se vzít
brokovnici, když na něj Paola namířila pistolí, stiskla spoušť a prostřelila mu stehno. Zařval
bolestí a zhroutil se na kolena. Kulka snad musela trefit kost, protože Derek se rozklepal jako
sulc a skoro omdléval bolestí. Paola zbraň popadla a navlékla si ji přes přezku na záda.
„Já nejsem tvůj nepřítel, Kasumi,“ řekla Paola. „Ale diamant je můj! Obvaž Derekovi zranění,
vezmi ho na záda a jdeme ke člunu. Oba na toho sráče máme ještě dost otázek. A ty
domorodko… nestav se nám do cesty a budeš žít.“
„Poslechni ji,“ řekla jsem, seskočila dolů a Dereka, který upadl do bezvědomí, ošetřila, načež
jsem ho zvedla na záda. Musela jsem jít před Paolou, která na mne nepřestala mířit pistolí.
Překvapovalo mě, že vrtulník zůstal na lodi, ale nechtěla jsem se na nic ptát. Dorazili jsme
k pláži, co byla jihozápadně od místa přistání. Vzhledem k tomu, že cesta trvala celé hodiny
a já se musela vláčet s devadesátikilovým parchantem, málem jsem vypustila duši. Když
jsem Dereka konečně složila na pláž, oddechla jsem si a chytila se za srdce. Píchalo mě… a
hodně. Jestli mě chtěla Paola přivézt na pokraj infarktu, povedlo se jí to. Namáhavě jsem
odtáhla člun k vodě, naložila do něj Dereka a nasedla společně s Paolou. Chopila jsem se
vesel a moje cesta za strháním se mohla pokračovat. Asi v polovině cesty, to když se Pulau
Ular pomalu zmenšoval, jsem všeho nechala.
„Já už opravdu nemůžu,“ lhala jsem a šetřila síly, co mi ještě zbyly. „Dej mi pár minut
oddechu, jen pár.“
„Aby nás příliv stáhl zpátky na ostrov? Přidej, Kasumi a neštvi mě!“ Co naplat… Riskovat
kulku byť třeba jen do nohy jsem nechtěla. „Měla jsem tě docela ráda, Kasumi, ale já nejsem
milionářka jako ty. Peníze potřebuju!“
„Ale já Khe’al slíbila, že jí diamant vrátím.“
„A to jsi neudělala?“
„Ano, jenže…“ Měla pravdu! Já svůj slib splnila. Přesto jsem nenabyla dojmu, že to tak vidí i
Khe’al. Jestli se chci na ostrově ještě někdy ukázat, pak jedině s diamantem v rukou. „Vrať
jim ten drahokam, Paolo.“
„Aby si ho mohli zase vystavit v nějaké soše?! Copak to nechápeš, Kasumi?! Já ho
zpeněžím a budu si žít jako královna. Dokonce mám i kupce – prostě kontaktuji Imrana místo
Dereka. Jestli chceš třetinu, tak já ti ji dám, ale zbytek jde mě a synovi!“ Já jsem ale nechtěla
třetinu a nechtěla jsem ani drahokam – já ho chtěla jen vrátit a tím si zajistit přízeň kmene!
Mohlo se to zdát jako bláznivý nápad, ale mě by život v primitivním kmeni hrozně bavil!
Nezůstala bych tam celý život, ale strávit mezi nimi třeba rok… Bylo by to poučné a alespoň
bych se na čas oprostila od civilizace a všeho, co mě na ni sere! Nabízela se možnost
diamant od Paoly koupit. Koupit diamant od ženy, která ho ukradla lidem, kterým ho vzápětí
vrátím… Kdybych neměla kousek od hlavy pistoli, možná bych nad tím zauvažovala, i když
by to bylo hluboce pod mou úrovní.
Přirazili jsme k boku Ztroskotance a já člun připevnila k držákům. Zbývalo ho pomocí kola
vytáhnout nahoru, ale to odsud nebylo možné. Natažená síť, jež byla mezi čluny, posloužila
k tomu, abychom vylezli. Derek zatím zůstal dole, ale bylo mi jasné, že Paola ho bude chtít
dostat na ošetřovnu, vyslechnout a patrně zabít. To se shodovalo s mými plány…
Na palubě už byl Armando, který netrpělivě čekal na návrat matky.
„Proboha,“ vykřikl. „Mami, co to děláš?!“
„Jen co je nutné, synku. Kasumi není na naší straně, chce ten diamant vrátit.“
„A to je problém? Stojí to za to, mami?! Vždyť nám pomohla! Zachránila nám život!“
„Já si toho vážím, ale tady v batůžků mám možná desítky milionů dolarů! Nezlob se, Kasumi,
ale půjdeš zpátky pod zámek.“ Mohla jsem prověřit její reflexy a zkusit ji odzbrojit, ale taky
jsem mohla skončit s dírou v hlavě. Raději jsem se nechala dobrovolně zavézt zpátky do své
kajuty, v níž jsem strávila většinu plavby. Cestou Paola potkala Trevise a vysvětlila mu, že
jsem nebezpečná a že musím zpátky pod zámek, tak ať o tom zpraví kapitána. Rovněž si
s Trevisem dohodla schůzku ve společenské místnosti. Potkaly jsme asi ještě dva lidi
z posádky, ale nikdo neměl sebemenší problém s tím, že travička bude zase mimo hru.
Paola mi svázala ruce provazy a posadila mne na zem.
„Až zakotvíme na Boninských ostrovech, nechám tě jít a přesvědčím kapitána, aby netrval na
policii. Naše cesty se rozejdou a v zájmu nás obou bude lepší, když už se neuvidíme.“
„Vážně? A svoji adresu mi neřekneš?“
„Nebuď naivní…“ Otočila se ke mně zády.
„Počkej! To se mě tak bojíš?!“
„Zmlkni, Kasumi!“
„Armando pracuje v Llanellské nemocnici. Není to od mého domu daleko… Svému synovi
určitě řekneš, kde žiješ… Tak co, mám ho jít navštívit a přeptat se ho nebo mu ušetříš
případné trable?“
„Žiju v Británii, jižně od přístavního města Ramsey na ostrově Man. U vesničky Glen Mona
mám koupený dům a plno hektarů luk a pastvin…“
„Možná zajdu na návštěvu…“
„Možná tě nechám odejít po svých…“
„Možná mě už ani neuvidíš odcházet…“
„Možná ani neodejdeš!“ zařvala. Práskla dveřmi a já si v duchu dala facku. Zbytečně jsem se
nechala unést a provokovala ji. To v situaci, kdy se nemůžu hnout, není nejrozumnější.
Trevis
Sešel jsem se s Paolou ve společenské místnosti. Zdálo se, že otěže převzala ona a já se
cítil ohrožen! To není dobré!
„Eh, paní Ramirezová můžeme přejít k věci?“
„Á, tak já už nejsem kyklopka ani Ramirezka, ale paní Ramirezová…“
„Myslím, že bychom mohli na naše neshody zapomenout. Během chvíle vyrážíme na
Čičidžimu a…“
„Proč zrovna na Čičidžimu?!“ podivovala se. „Ahá, kvůli Derekově turnaji.“
„Co? Co vy o tom víte?“
„Vím všelicos. Chci, abyste mi zprostředkoval schůzku s Imranem El-Aminem.“ Paola se
vydala ke dveřím a přes rameno mi řekla. „A opovažte se proti mně cokoli podnikat!“
Zatraceně! Derek byl postavený mimo hru a já nevěřil, že ho Paola neplánuje zabít. Moje
šance se zmenšovaly. Mohl jsem zkusit do všeho zapojit kapitána, ale to, co dostal od
Imrana, zdaleka nedosahovalo ceny diamantu. Nakonec by se obrátil proti mně s tím, že
jsme ho podvedli. Spojit se s Armandem bylo též nemožné. Jedinou šancí byla Kasumi…“
Dohodl jsem s kapitánem, co Paola chtěla, a šel na pár hodin spát. Ztroskotanec se už vydal
na zpáteční cestu a to o pár dnů dřív než se původně předpokládalo. Kapitán se ale do
našich záležitostí nezaplétal, pouze dodržoval naši dohodu, která ho stavěla mimo záležitosti
nás ‚výzkumníků.‘ V noci, když šla většina posádky spát, jsem navštívil Kasumi. Hlídač
neměl potíže s tím mě vpustit dovnitř. Kasumi seděla tak jako před pár dny na zemi s rukama
za zády. Měla hodně zakrvácené tělo a viditelně by jí přišlo ošetření vhod. Nezdálo se však,
že by trpěla.
„Co chcete?“ optala se mě. Já za sebou zavřel dveře a shýbnul se k ní.
„Paola vás zabije,“ řekl jsem a snažil se tvářit přesvědčivě.
„Tím chcete říct, že vaše uskupení se mnou má čisté úmysly…“
„Znáte rčení nepřítel mého nepřítele je můj přítel?“
„Stačí, když mi povolíte pouta a můžeme se začít dohadovat.“
„To nejde, Kasumi. Ale dokážu vám, že to myslím dobře. Jen mi dejte možnost.“ Odešel jsem
a nechal ji uvnitř. Ulevilo se mi, když jsem zavíral dveře. Ona byla tak tajemná… vážně jsem
nedokázal odhadnout, co by se stalo, kdybych jí ta pouta vážně povolil. Dnes v noci to už
nemělo cenu, ale zítra jsem byl rozhodnut Kasumi obrátit na svoji stranu. I ona přece zná
vděk.
Ráno po probuzení jsem si píchnul obvyklou dávku inzulínu, tak jako pokaždé a pospíchal
jsem na ošetřovnu. Derek tu ležel jako jediný a zrovna spal. Pan Ho, ten žlutý opičák, mu
převazoval obvaz na noze. Evidentně není asiat jako asiat. Ho skutečně naplňoval tu
představu lidí, že lidé z východní Asie jsou žlutí. To Kasumi měla snědou pleť, jakoby
ošlehanou větrem nebo spíše krušným životem.
„Zdravím, pane Ho,“ pozdravil jsem Číňana.
„Pan Trevis… Pomoc?“
„Já ne. Jak to s ním vypadá?“ poukázal jsem na Dereka.
„Bude dobrý, určitě dobrý,“ usmíval se Ho. Poté ukázal na velký černý pytel v koutě
ošetřovny.
„Proboha!“ zděsil jsem se. „Vy ho máte…“
„Pana pilota někdo zabil. Vy nebo pan Derek?“
„Byla to nehoda!“ zvýšil jsem hlas.
„Nebyla to nehoda,“ usmíval se ten skrček. Vytáhl jsem z peněženky asi tisíc dolarů a předal
mu je.
„Byla to nehoda!“ zopakoval jsem s důrazem.
„Nehoda… máte pravdu, pane, nehoda! Spletl jsem se.“
„Teď hned běžte za Kasumi a ošetříte jí zranění, rozumíte?!“
„Kasumi?! Pustíte mne k ní?! Děkuji, pane, moc děkuji!“ ukláněl se a utíkal ven. Až mě to
zaráželo.
Kasumi
Snažila jsem si na život v poutech pomalu zvykat. Během tohoto dobrodružství jsem v tom
začínala mít praxi. K ránu ke mně do kajuty zavítal Ho i s malou lékárničkou v ruce. Uklonil
se a kleknul si ke mně.
„Paní Kasumi…“ řekl. „Můžeme spolu mluvit. Konečně.“
„Jste tu kvůli Trevisovi, že ano? Tak mi ošetřte rány a běžte.“
„Vydržet, paní Kasumi, vydržet.“ Ho se postavil, svlékl kalhoty a já se začala strachovat.
Jenže on netoužil po sexuálním uspokojení, protože pod kalhotami měl kolem pasu můj
magický opasek!
„Mám nadlidskou sílu!“ zvolal a shýbl se ke mě. „Ale jak funguje čarovný pásek? A kde jste
ho nalezla? Povídejte, Kasumi, povídejte!“ Chvíli jsem jen tak seděla, sledovala toho zloděje,
co byl nadšením bez sebe a přemýšlela. Nakonec jsem řekla:
„Máte to navlečené špatně, Ho.“
„Špatně?!“
„Ty severské znaky mají být na úrovni prsou. Čím blíže je magie opasku k srdci, tím větší
moc tělu propůjčí – logické. Síla, kterou máte nyní, není ani desetinová! Schválně, zkuste to.“
Ho si opasek sundal, načež jsem ho chytila nohama kolem hlavy a strhla na záda. Snažil se
uvolnit ze smrtícího sevření, ale neměl šanci. Jeho tvář rudla a on brzy ztuhl. Uškrtila jsem
ho a opasek si nohama složila na podlahu. Lehla jsem si břichem na opasek, překulila se na
bok, chytila jeden konec opasku, poté se překulila na druhý bok a chytila i druhý konec
opasku. Podařilo se mi ho zapnout, a přestože byl obráceně, zafungoval. Roztrhla jsem
pouta, rychle svlékla kalhoty, opasek zapnula na holé tělo, tentokrát správně a přetáhla jsem
přes něj kalhoty. Měla jsem možnost vyjít ven a začít dělat na lodi zle, ale postavit se celé
posádce bylo přehnané. Chtěla jsem to udělat až v moment, kdy dorazíme na Boninské
ostrovy. „Héj!“ zvolala jsem. „Rychle pojďte sem!“ Strážný sem vběhl, zahlédl mě i mrtvolu a
strnul.
„Chtěl mne znásilnit,“ řekla jsem.
Nevím, jestli mi to všichni uvěřili, nicméně tentokrát mi svázali i nohy a též paže k tělu.
Vypadala jsem jako balík slámy. Ve skutečnosti stačilo lehce zabrat a byla jsem volná.
Mrtvolu odnesli a k večeru toho dne si na mě dokonce udělal čas sám kapitán. Bylo to vůbec
poprvé, co jsem ho viděla – větrem ošlehaný chlápek s krátkými černými vlasy, špičatou
bradou a knírkem. Charismatický člověk, ale nic víc se určit nedalo. Zavřel dveře, abychom
byli o samotě.
„Jsem John Jackson, paní Gordonová! Mrzí mne, že se setkáváme až nyní, ale situace naše
setkání neumožňovala. Nemohu se zbavit dojmu, že vaše přítomnost posádce mé lodi jedině
škodí!“
„Vážně? Za smrt vašeho lodníka, co mě zde střežil zodpovědná nejsem. Lidi, co zemřeli na
ostrově, nebyli vaši. Piloti též nepatřili k posádce lodi, takže jediné, co jsem provedla bylo, že
jsem se bránila vašemu nadrženému lékaři. Chápu, že byl na Asiatky a rozumím i tomu, že
měl chuť na ženu, ale neměl si vybírat mě!“
„Zavraždila jste ho!“
„Měla jsem snad volat o pomoc? To není můj styl. Poradila jsem si s ním a vy byste měl být
rád. Taky se mohl vrhnout na někoho jiného…“
„Poslyšte, vy vážně máte za to, že jste udělala to nejlepší? To si snad děláte legraci, ne?“
„Podívej, Johne…“
„Neříkejte mi, Johne, paní Gordonová! Taky vás neoslovuji křestním jménem a už mi
netykejte! Pro vás jsem pan kapitán Jackson.“ Usmála jsem se, protože mi to prostě přišlo
směšné. ‚Pro vás jsem pan kapitán…,‘ no to jistě. Ty tak určitě víš, co pro mě jsi.
„Podívej,“ řekla jsem, „Je mi celkem u prdele, jak mě budeš oslovovat, ale…“ Sklonil se a
chytil mne rukou pod bradou. Pootočil mne hlavu a zblízka mi pohlédl do očí.
„Kroťte se, Kasumi. Tady nejste pánem, tak se kroťte nebo… moji lidé vás mají po krk a já
jsem jediná překážka mezi nimi a vámi. Nechtějte mě naštvat.“ Pustil mne a zase se
narovnal.
„Víš co, Johne? Ty jsi jen namyšlený bastard, co má na lodi neskutečný bordel a nemá na to
si ho urovnat.“
„Jste ubohá a nemyslete si, že dám na slova vašich… přátel. Půjdete sedět a ani nevíte, jak
rád vás předám do želez tamní policie!“ Práskl dveřmi a já zůstala o samotě. Svět je plný
sviní, co si o sobě myslí, že jsou něco víc než ostatní. Tyhle svině pak reagují na lidi, kteří jim
nevyhovují dvěma způsoby – buď si ukájí ego tím, že je zesměšňují, k čemuž je obvykle
potřeba víc než jeden člověk anebo je urážejí. Náš kapitán byl na vedoucím postu sám, tudíž
potřeboval ten druhý způsob, protože i kdyby se mi tady vysmál do tváře, dokud by neměl
přitakávající publikum, připadal by si uboze i on sám. Moje metody naštěstí nepotřebovaly
ukájet ego na úkor druhých, i když… jak se to vezme. Vidět člověka, co se mi snaží
psychicky ublížit, mi obvykle na náladě přidá, než aby mě to rozmrzelo. Urážky, narážky,
posměšky, zastrašování… pokud to není opodstatněné, proč bych se jimi měla zaobírat? Lidi
jsou zkrátka svině, a čím víc jich na jednom místě je a čím větší vazby na sebe mají, tím je to
horší. Jestliže mezi deseti lidmi je jeden z nich učiněný grázl, není to tak hrozné, ale jakmile
je mezi stovkou lidí deset grázlů, pak jsou ti ostatní chudáci nebo ignoranti… anebo násilníci,
to když vezmou věci do svých rukou. Situace tady na lodi by se tomu mohla podobat, kdyby
tu však nefungoval jeden významný detail – ti grázlové, co tu jsou, se navzájem podporují
jen, když se jim to hodí. Když se mají proti komu semknout a proti komu bojovat. A dělat ze
sebe cíl číslo jedna nebylo na místě. Proto jsem byla odhodlaná si příště raději nechat srát
na hlavu, až dokud nedorazíme k Boninským ostrovům. Teprve potom všem těm sviním
ukážu, co to znamená nasrat Kasumi.
XII – Domovina
Armando
Pomalu se blížil kýžený návrat do civilizace a já byl plný roztodivných pocitů. Věci tam na
ostrově nabraly děsivý spád. Lidé mi umírali před očima, iluze se měnily v krutou realitu a já
se s tím vším potřeboval vyrovnat. Potřeboval jsem, aby až se zase vrátím na své místo
v Llanellské nemocnici, nebudu se ze spánku budit a říkat si: ‚co jsi to provedl, Armando?!‘
Nechtěl jsem dopadnout jako můj otec, když udělal největší chybu svého života a sblížil se
s Marikou. A to bohužel na můj popud… Kolikrát jsem mu jen říkal, aby to nevzdával, aby si
našel přítelkyni. A on si ji našel… a s ní i zhruba patnáct jejích rodinných příslušníků, kteří ho
využívají, kdy jen to jde. To je pořád - Diego, bratranec potřebuje vystěhovat byt, Diego,
sestra se zdržela v baru, tak ji vyzvedni, nebo třeba Diego, můj otec nemá peníze, dej mu
pár korun. A když táta odmítne, už je oheň na střeše – rodinná hádka, rozbité talíře, nadávky
do rasistů a v neposlední řadě výhružky rodinou.
A tak jsem seděl na posteli ve své kajutě a snažil se neudělat další chybu, kterou si pak budu
po zbytek života jen vyčítat. Moje matka byla hned vedle za zdí a v ruce držela miliony
amerických dolarů, s nimiž bych mohl Marice ucpat tu věčně nevymáchanou hubu a vzít tátu
do Británie za Paolou. Třeba by se mohli dát zase dohromady, vždyť matka už není
puberťačka sjíždějící všemožné diskotéky v Bogotě a žijící volný a nezávislý život plný
alkoholu a drog. To by ale znamenalo přestat se na Paolu dívat jako na zákeřnou mrchu,
toužící po penězích a schopnou jít za nimi přes mrtvoly. A pak tu byla Kasumi, asijská
dračice, které nevadí brodit se v krvi nepřátel. Ona chtěla diamant vrátit ostrovanům, což byl
vlastně ušlechtilý cíl, jenže Paola ho chtěla zpeněžit, a co jsem chtěl já? Já chtěl čisté, krví
nepošpiněné peníze a smír mezi mou matkou i Kasumi. Jenže diamant už na sobě krev měl
a setřít ji nešlo. A usmířit matku s Kasumi znělo jako nadlidský úkol. Obě pro mne udělaly
dost, o tom žádná, a na obou mi záleželo. Možná šlo o násilné šelmy, ale jen díky nim jsem
se z ostrova dostal živý.
Byl pomalu čas oběda, takže jsem rovnou zavítal do jídelny. Smiles se tentokrát odhodlal
k vytažení těžkého kalibru – maso z konzerv v bramborových plackách. Nejsem příznivcem
černého humoru, ale skutečnost se měla tak, že strávníků stále ubývalo a my díky tomu
mohli dostat víc masa, ehh… masa z konzerv. Dnes poprvé byl na nohou i Derek. Když ho
Paola zahlédla, jak o berli kulhá ke stolu, usmála se, vstala a zašla za Smilesem. Nevěděl
jsem, co spolu mají, dokud Smiles neposlal všechny ostatní pryč a neodešel z jídelny. Cole
se vztekal, že nic nedostane, poskakoval na místě a dupal jako rozmazlené mimino. A jeho
otec se tomu jak jinak než smál. Slyšel jsem, že když se ti dva vrátili z ostrova na
Ztroskotance a Trevis jim řekl, že v zájmu bezpečnosti už na ostrov nepojedou, ten malý kluk
dostal tak šílený záchvat vzteku, až zrudnul jako rajče a div, že mu od úst nešly pěnivé sliny.
To mě nutilo zamyslet se nad tím, jak by s takovým synáčkem naložila moje matka, když i mě
na ostrově urážela a fackovala. A jak by oproti tomu reagovala Kasumi? Ony nebyly zase tak
stejné, jak se mohlo zdát… Když byla jídelna konečně vylidněná a jediní my tři tu zůstali,
Paola z ničeho nic vstala od stolu a vytasila pistoli. Derek se na to jen usmíval. Musel
s něčím podobným počítat.
„Jsem ráda, že už ti je líp,., zkurvenče!“ začala moje matka. „Večer jsme na Čičidžimě a já po
tobě a Trevisovi chci jen jedno – půjdete oba dva se mnou a přesvědčíte svého přítele
miliardáře, aby mi zaplatil za diamant. Za odměnu dostanete třetinový podíl, jaký měl
původně připadnout Kasumi. Nakonec na tom oba vyděláte.“
„S tím nemám problém, Paolo. Přechytračila jsi mě a já to beru. Ale proč do toho tahat
Trevise? Já jsem s Imranem mnohem větší kamarád. Za hodinu spustíme motorový člun a
do přístavu si dojedeme, beztak už bude pomalu na dohled. Tím se alespoň vyhneme
problémům s posádkou a Kasumi, která si pro diamant bezesporu půjde.“
„Souhlasím, ale teď mi ještě odpovíš na jednu otázku – na ostrov jsi chtěl dostat i nějakou
Parvati. Ona je poslední díl téhle skládanky, tak mi řekni, proč tu měla být?“
„Proč? Řekněme, že Parvati má u mě významný vroubek za to, co kdysi provedla. Je to
osobní záležitost, víc vědět nemusíš.“ Matka sklopila zbraň a odešla. Už mě přešla ta chuť
s ní mluvit, dokonce i obědvat.
Paola
Z jídelny jsem běžela rovnou za Trevisem, který až nezdravě často chodíval za Kasumi, aby
jí během oběda mohl krmit. Počkala jsem přede dveřmi, dokud nevyšel ven a pak ho pozvala
k sobě do kajuty. Oko hada jsem už dávno měla zastrčené v kapse pro náboje a nemínila ho
odtamtud ani vytahovat.
„Trevisi,“ oslovila jsem toho tlouštíka. „Kolik je na lodi motorových člunů?“
„Eh, jsou naskládané nahoře v bednách. Jsou tam asi tři.“
„Výborně! Běžte sehnat Armanda a vezměte ho na horní palubu. Jo a ať si s sebou vezme
pistoli. Potom jeden člun vezmete, nafouknete a budete čekat na můj signál, načež začnete
okamžitě člun spouštět na hladinu.“
„Eh, jaký signál?“
„To poznáte.“ Věděla jsem, že potřebuji jen jednoho z nich a tím byl Trevis. Derek byl příliš
nebezpečný a já ho na člun chtěla vylákat jen proto, abych ho mohla před Trevisem zastřelit.
To ho přiměje věřit tomu, že to myslím vážně a snad vyjedná u Imrana ještě lepší cenu.
Zaběhla jsem ještě za Kasumi. Strážný mě za ní pustil, nakonec teď už se ani nemohla
pořádně hýbat. Svázali ji i nohy a paže, takže i když šla jen na toaletu, museli jí stáhnout
kalhoty. Byla holt nebezpečná… Seděla opřená o stěnu a se zájmem na mě hleděla. Měla
zvláštní výraz v obličeji, takový… sebejistý. Vzhledem k situaci to bylo divné.
„Kasumi,“ řekla jsem a shýbla se k ní. „Myslím, že už se neuvidíme, takže se s tebou chci jen
rozloučit. Smiř se s tím, že jsi prohrála a zapomeň na mne.“
„Ještě něco?“ otázala se. Brala to s klidem. Až mě to zaráželo.
„Nic, sbohem, Kasumi. Ráda jsem tě poznala.“
Už mě nic nedrželo, abych zašla dolů do strojovny. Obrovité pohyblivé válce dělaly hrozný
hluk a poháněly loď vpřed díky palivu z velikých nádrží, kterých byla strojovna plná. Zarážela
mne skutečnost, že ve strojovně bylo prázdno – nikde ani živáčka. Procházela jsem kolem
motorů s mnoha deskami, tlačítky, a páčkami a věděla jsem, že by tu měl někdo být a
přístroje kontrolovat. Zaslechla jsem kroky, rychle jsem se otočila za sebe. Nic. Nikde nikdo.
Nechtělo se mi nikoho volat a zbytečně na sebe upozorňovat. Obešla jsem veliký motor
podél zábradlí a dostala do hlavy pořádnou pecku. Padla jsem na zem a myslela, že se mi
hlava snad rozskočí, tak šíleně bolela.
„To víš, Paolo,“ řekl ten, kdo mě málem omráčil, a já po hlase poznala Dereka. „Já jsem od
přírody hráč a opravdový hráč bere buď všechno anebo nic. Já nepotřebuju pitomé peníze
za diamant, pro mě má cenu jako takový. Už když mě ráno pustili z ošetřovny, okamžitě jsem
zkontroloval nálože trhavin. A říkal jsem si, krucinál, kam se jich pomalu třetina poděla? Tak
hledám, kde jsou, pomalu chci vyhlásit poplach, když mě to dojde… jak zabránit Kasumi, a
komukoli jinému, kdo ti nesedí, aby se za tebou nerozběhl hned, jak zakotvíme v přístavu?
No je to jednoduché – zastavíme loď. Prohledávat strojovnu s posádkou za zády ale není
bezpečný a tak jsem si tě nejdřív proklepnul… A ukázalo se, že nejsi proti předčasnému
opuštění lodi. Až teď jsem všechny vyhnal s tím, že…“ Viděla jsem, jak se u stropu rozblikala
červená varovná světélka a zapnul se alarm. „s tím, že je tu bomba… A víš, co je na tom
všem nejlepší Paolo? Ona tu je ještě jedna, ale já nejsem lidumil jako ty. Celý ten balík
výbušnin ve zbrojnici čeká na to, až stisknu tohle tlačítko.“ Derek mi ho ukázal. Byl to rádiový
odpalovač podobný tomu, co jsem použila já.
„Ty nálože tu nikdy nebyly na domorodce, že?“ optala jsem se. „Byly na likvidaci všech, co ti
překáží.“ Derek se jen usmál, a když se dovnitř nahrnuli lidé z posádky lodi včetně kapitána,
ukázal jim odpalovač a řekl:
„Ještě krok a loď dostojí svému jménu! Teď všichni ke zdi a nechte mi volný průchod na
příď!“ Otočil se ještě ke mně a řekl. „Být tebou, Paolo, modlím se, aby mi tvůj synáček nestál
v cestě. Víš, co dělám s lidmi, které nepotřebuji.“
Kasumi
Spoutaná a zamčená v kajutě jsem strávila tři dny, pak za mnou zašel kdosi z posádky, aby
mi oznámil, že zítra k večeru budeme v přístavu na Čičidžimě. Protože v kajutě bylo okénko,
vcelku snadno jsem byla schopná určit dobu, kdy dorazíme k ostrovu. Tak jako každý den mě
Trevis krmil a myslel, že tím u mě získává body k dobru. Byl zoufalý a naivní zároveň. Krátce
po odpoledni se ozvala dunivá rána! Tak hlasitá, až mne to vytrhlo z meditace a tak
zlověstná, až jsem se začala strachovat o loď. Narazili jsme do něčeho? Útočí na nás někdo
anebo se ve skladišti vznítila munice? Rozervala jsem provazy a postavila se k oknu. Loď
stále pomalu plula, ale i kdyby motory nefungovaly, tak hned by se to nepoznalo. Z dolních
podlaží se ke mně skrze stěny dostával zoufalý křik. Byli jsme už blízko přístavu a tam jsem
se mohla dostat i na člunu. Zabrala jsem za dveře – byly zamčené, nicméně stačilo pořádně
zabrat a povolily. Na chodbě nikdo nehlídal. Přišla jsem ke schodům do dolních palub, kde
byla strojovna a zbrojnice. Šlehaly odtud plameny. Rychle jsem se otočila a utíkala vzhůru na
horní palubu. Cestou jsem minula řadu dveří od kajut posádek, většina byla otevřená, jen pár
z nich stále zůstávalo zavřených. Jen, co jsem doběhla ke schodišti, zazněla další hlasitá
rána a loď se začala naklánět na bok. Uklouzla jsem a spadla ze schodů. Loď sebou
povážlivě pohnula a já skončila skoro až na stěně. Pak se naštěstí zase vrátila o kus zpět.
Skoro se zdálo, že plášť se protrhl na více místech, což ale mohl způsobit kupříkladu výbuch
nádrží s palivem. Z nižších pater utíkali i další členové posádky. Probíhali kolem mě a mířili
nahoru k záchranným člunům.
Pospíchala jsem nahoru na palubu. Tady byl hrozný vzruch. Lidé v záchranných vestách i
bez nich nasedali do člunů ať už do běžných dřevěných či motorových nafukovacích a utíkali
z lodi jako krysy. Nebyla tu žádná organizace, nic takového. Každý myslel jen na sebe a své
nejbližší přátele. Čičidžima by byla odsud dokonce vidět, což by značilo, že dříve či později
sem dorazí záchranáři, jenomže zvedající se mlha bránila ve výhledu. Pár lidí z posádky se
snažilo ve spěchu vystřelit světlice, radista dost možná vyslal nouzové volání, ale přesto –
můžeme být už mrtví, než sem někdo dorazí. U jednoho z mála člunů jsem spatřila Armanda.
Držel v rukou pistoli a mířil na všechny, co se k němu byť jen přiblížili. Choval se jako blázen
a jen kousek od něj leželo mrtvé tělo Trevise.
„Co děláš?!“ řvala jsem na něj a běžela blíž.
„To já nebyl! Derek ho zastřelil!“
„Tak Derek... Ta svině! Rychle naskoč a jedem!“
„Ne!“ vykřikl a namířil na mne. „Je tam moje matka! Ona přijde, musíme na ni počkat!“ Byl jak
smyslu zbavený, ale to tu byl pomalu každý. Přesvědčovat ho o smrti Paoly by bylo na
dlouho a stejně by mi to nemusel zbaštit.
„Podívám se po ní. Ty vlez do člunu a nedovol nikomu, aby ho spustil! Dokud tu jsou další, je
to v pořádku, pak začne peklo, ale ten člun je náš! Nikdo jiný do něj nesmí!“ Šlo tu o hodně.
Pořád tu byla jistá naděje, že diamant je v Paoliných rukou. To byl asi hlavní důvod, proč
jsem se pro ni vydala, přestože všichni utíkali jen ven.
Loď byla v hrozném stavu a podpalubí se začalo plnit kouřem. Strhla jsem ze sebe
podprsenku, vymáchala ji ve vodě, jež tekla z roztržených trubek a přiložila si ji na ústa a
nos. Oko mne začalo brzy štípat. Riskovat běh do nižších poschodí bylo kvůli vodě a
hustému kouři nemožné. Na diamantu mi nezáleželo zdaleka tolik, jako na svém životě a tak
jsem to už už chtěla vzdát a vrátit se, dokud to ještě šlo. Ozval se však další výbuch a mě
málem zavalila traverza, jež se uvolnila ze stropu. Stihla jsem uskočit, ale podprsenka mi
upadla a proud vody ji stáhnul pryč. Začala jsem se dusit. Byla jsem zhruba v místech, kde
jsou naše kajuty, když se zpoza rohu přibelhala Paola. Plivala vodu a držela se za hruď.
Nejspíše se jí podařilo proplavat zatopenou částí lodi.
„Kasumi…“ řekla, když mne zahlédla. Přiběhla jsem k ní, podepřela ji a vlekla ji nahoru.
„Jsou tam další…“ hlesla. „Uvěznilo nás to ve strojovně. Slíbila jsem, že se protáhnu šachtou
a přivedu pomoc, ale… já na ně seru!“ Byla to rozumná řeč. Zbytečné riskování kvůli cizím
lidem nebylo na místě. Od titulní stránky novin k černé kronice to nebývá daleko. A sláva
člena rodiny není pro zbytek příbuzných útěcha, když jediné, co pak mohou, je nosit vám
květiny na hrob.
Paluba se nakláněla jen pozvolna, což umožňovalo bez obtíží spustit čluny. To by však kolem
toho našeho nesměl být hlouček dvaceti pořvávajících zoufalých lidí, kteří se drželi zpátky
jen kvůli Armandově pistoli.
„Co blázníš, chlape?!“ řval jeden.
„Oni už nepřijdou!“ křičel další. Než jsme stačily dojít blíž, do člunu prostě seskočil Brendon
se svým synem a chytl se páčky na spuštění.
„Mám tu syna!“ křičel Brendon. „Musíme vyrazit a to hned!“
„Ne!“ řval Armando, když se člun začal spouštět níž. Lidé nahoře nadávali a někteří slézali po
síti, či skákali do vody ve snaze dostat se na člun. My už byly u okraje a sledovaly to.
Brendon se chytil vesel. „Nechte toho!“ řval úplně zoufalý Armando. Brendon nereagoval a
pak zazněl výstřel. Já a Paola jsme slézaly po síti a snažily se dostat do člunu. To se povedlo
jako první Paole, která raději z velké výšky seskočila, aby mohla vytrhnout strnulému
Armandovi zbraň a tu neváhala použít… Lidé lezoucí do člunu ho nebezpečně nakláněli a
hrozilo, že se převrhneme. Paola nejprve dvakrát vystřelila jako varování. Někteří pochopili a
vzdali to, jiní ne a dál riskovali, že v moři skončíme všichni. A pochybuji, že kdokoli z nás by
byl schopen doplavat až do přístavu. Paola se tak odhodlala k brutalitě… Lidé lezoucí z vody
do člunů začali padat zpátky jako mouchy. Já už konečně seskočila na člun a chopila se
vesel. Armando mlčel, ani se nehýbal. Paola dál střílela a bránila komukoli, aby se dostal do
člunu. Nebyly to typické záchranné čluny pro desítky lidí. Sem by se jich vešlo tak osm, ale
to značilo pořád čtyři až pět volných míst. Nebyla bych schopná lidem bránit, aby se sem
dostali, ale shodila bych je, jakmile by mě začali ohrožovat a překlápět člun. Avšak…
pomohla bych jim sem nahoru? Já, žena, kterou tu všichni pohrdali jako zákeřnou travičkou?
Možná bych nakonec já sama skončila ve vodě a jen sledovala hlouček lidí, jak míří
k přístavu. Nepomáhala jsem Paole lidi odrážet, pouze jsem odhodila do vody mrtvolu
Brendona a spíše jsem se snažila uniknout. To se brzy povedlo a my směřovali k přístavu,
zatímco za námi ve vodě i na palubě stále zůstávaly desítky lidí z posádky.
Když jsme byli dostatečně daleko, Paola odložila pistoli a zahodila ji do moře. Zbavení se
vražedné zbraně byl moudrý tah. Paola položila Armandovi ruku na rameno.
„Dobře jsi udělal,“ řekla mu. Nevypadal však o moc lépe, než předtím. Co mě trochu
zaráželo, byla přítomnost Colea. Od chvíle, co mu umřel táta, jen tak civěl před sebe,
podobně jako Armando. Až dorazíme do přístavu, odchytne nás policie a bude čas na otázky.
A pak Cole ukáže na Armanda a řekne – on mi zastřelil tátu. Věděla jsem, že když na to
Paolu upozorním, poteče krev. Možná nebyla dobrou matkou, ale na Armandovi jí záleželo a
věděla jsem, že nedovolí, aby skončil ve vězení. Pro mě to bylo slušné dilema… Někdy se
člověk dostane do situace, kdy neexistuje volba, co by všechno urovnala a nikomu se nic
nestalo. Volila jsem mezi Armandem, kterého jsem měla celkem ráda a cizím klukem, co ke
všemu přišel jako slepý k houslím. Vím, že snad každý by na mém místě nechal vše na
policii a zůstal obkročmo sedět na plotě, jenomže dost možná to byl právě Armando, díky
kterému jsme teď ve člunu a ne v chladné vodě. Navíc, Armando mi pomohl i předtím, kdežto
Cole mě ani neznal. A já jsem člověk, co si pomoci druhých váží.
„Paolo,“ řekla jsem, „ten kluk… viděl, co se stalo.“ Cole jakoby to pochopil a vrhl prosebný
pohled na mě. Hned na to ho Paola chytila kolem pasu a srazila z člunu. Začal s sebou ve
vodě plácat tak jako ti, co neumějí plavat. Během pár sekund zmizel pod hladinou. Moje
svědomí jeho smrtí netrpělo. Ani kdybyste se rozkrájeli, nemůžete zajistit, aby všichni lidé
kolem vás mohli žít v klidu a pohodě. Někteří trpí na úkor druhých. Tak to vždycky je, bude a
nic se na tom nikdy nezmění.
Nevěřila jsem tomu, že se kdy do Japonska vrátím a najednou to bylo tady. Ani ne rok po
odjezdu, který měl být definitivní, jsem zase zde. Na Čičidžimě jsem ale byla poprvé v životě
a uměla bych si příjezd sem představit za lepších okolností. Ještě na moři, jen necelou míli
od břehu, nás vyzvedli záchranné týmy vyslané z ostrova. Těch nebylo mnoho a vzhledem
k velikosti ostrova ani nebylo divu. Většina lidí z lodi se stihla zachránit sama a zbylí zemřeli
nebo jsou stále někde uvnitř. Nemám tušení, jestli někdo ze zachráněných obviňoval Paolu a
Armanda ze zabíjení nevinných, ale pravděpodobně ne, ostatně... co jsem zaslechla, tak
jsme byli poslední, kdo se odtamtud dostal a krátce po našem odjezdu se loď takřka
převrátila. Lidé, kteří se snažili vlézt do našeho člunu, se do jednoho utopili a teď se
pozornost většiny obrací k potenciálním přeživším kdesi uvnitř vraku. Tím lépe, alespoň
nikoho nebudeme zajímat my.
K ránu druhého dne jsme všichni tři opustili místní nemocnici, kam jsme byli krátce po
záchraně převezeni a kde nás vyslýchali a ošetřovali. Samozřejmě se každý ptal na viníka a
já zmínila muže, jež opustil loď krátce před ostatními. Policie to prošetřila a zjistila jen to, že
nikdo takový do přístavu nedorazil a nikde se nenahlásil. Nakonec se zdálo, že lžeme a až
pak jakýsi důstojník přišel s tím, že v tu dobu byla v blízkosti přístavu výletní jachta a že se to
prý prověří. Prý… Nemusela jsem být jasnovidec, abych věděla, komu jachta patřila a taky
mi bylo jasné, že to od Dereka nebyl žádný spontánní nápad, ale dopředu naplánovaná
akce, ke které však mělo dojít dál od břehu, to aby se z lodi nedostal nikdo. Na otázku, kde
tady na ostrovech sídlí El-Amin mi nikdo z policistů neodpověděl. Hlavní bylo to, že jsme byli
volní a já jakožto občanka Japonska jsem tu mohla zůstat i natrvalo. Ne snad, že bych po
tom toužila, ostatně pokud už bych měla chtít žít v Japonsku, pak rozhodně ne v místech,
kde se před padesáti lety tvrdě válčilo. Čičidžima sloužila jako radiová základna a též cíl
Amerických bombardérů. Teprve koncem války některé ostrovy obsadili Američané a to
včetně velice známé Iwodžimy – jednoho z posledních obranných bodů císařství. Z Iwodžimy
se stala letecká základna pro bombardování Japonska. Po válce nám byla sebrána většina
získaných území a to včetně těch, které jsme vlastnili už před válkou. Teprve po dvaceti
letech nám byly Boninské ostrovy navráceny a dnes jsou jediným územím, které nepatří
přímo k Japonským ostrovům, ale je pod naší správou, pod správou Tokijské prefektury.
Zatímco Paola a její syn šli zajistit ubytování v místním luxusním hotelu, já zavítala na
policejní úřadovnu a požadovala po úředníkovi, aby mě spojil s Kenjim Kimurou. Po téměř
deseti minutách dohadování, kdy jsem musela muže přesvědčit, že Kenjiho osobně znám a
vím, kde pracuje, mě nakonec přeci jen dovolil s ním mluvit. A ještě na tu chvíli odešel, abych
mohla hovořit v soukromí. Opřela jsem se proto o naleštěný dřevěný pult a čekala. Kenji
sluchátko zvedl až po notné době a okamžitě spustil:
„To jsi ty?! Řekni, kde je, a co jsi s ní udělal!“
„Kenji? Tady je Kasumi Go…eh, Kasumi Sato.“
„Kasumi?! Omlouvám se, já… to nebylo na vás.“
„To předpokládám. Jsem teď na Čičidžimě a potřebuji pomoct. Místní policie se se mnou
nechce o ničem bavit, ale já potřebuju nutně vědět, kde je tady na ostrovech sídlo Imrana ElAmina. Je to nějaký pracháč.“
„El-Amin… to je hodně známé jméno. Dejte mi tak půl hodiny a zjistím to.“
„Dobře. Zavolejte potom na recepci hotelu Amaterasu. Díky a nashle.“ Zavěsila jsem a
pospíchala ven.
Dnes ráno bylo opravdu hezky a to i přes blížící se zimu. Bylo fajn, že jsem od záchranářů
dostala alespoň bundu a nemusela tu chodit nahá. Přesto jsem z policejní stanice nejprve
zavítala podél silnice k přístavišti. Už po příjezdu jsem tu zahlédla turistický obchod
s oblečením a upomínkovými předměty. Od záchranářů jsem dostala nové oblečení, ale za
moc nestálo. Zakoupit pohodlnější triko nebyl žádný problém a já mohla pospíchat po svahu
vzhůru až na kopec, kde stál hotel Amaterasu. Boninské ostrovy byly vyhledávanou
turistickou destinací, ale to především v létě. Vstoupila jsem dovnitř skrze automaticky
otevíratelné dveře a stanula v krásně provzdušněné hlavní hale. Byl tu znát přepych a to už
od podlahy, která byla snad vykládaná z mahagonového dřeva. O podpěrné sloupy držící
strop se opíraly květináče ve tvaru mořských panen a na zdech zase byly navěšeny ručně
tkané koberce. Po pravici, hned vedle oken byly police s autentickými fotografiemi z války.
Někde poblíž muselo určitě být muzeum, které se bitvám na ostrovech, především pak na
Iwodžimě podrobně věnovalo. Nevadilo by mi slýchat fakta o tom, kterak Američané zvítězili
nad zfanatizovanými Japonci, ale obávala jsem se především řady superlativů na jedné
straně a naopak sáhodlouhého očerňování našich lidí na straně druhé. Přitom skutečnost je
trochu jinde… Naše zapojení v první světové válce nám přineslo spoustu nových území,
které dříve patřily Německu jakožto jejich kolonie. Získali jsme například Čching-Tao a při
jeho dobývání využili tehdy naprostou novinku – letecký útok z moře. Nešlo o použití
letadlových lodí, nýbrž o start hydroplánů přímo z vody. Úspěchy ve válce nás katapultovaly
mezi světové velmoci. Ale krátce po válce začala světová hospodářská krize, která zasáhla i
nás. Už tady vznikl ten hlavní problém, ta událost, kterou odsuzuji – útok na Čínu za účelem
rozšířit naše území a upokojit krizi. Japonci se dopouštěli hrozných brutalit včetně
znásilňování a mučení. Ostatní velmoci požadovali stažení našich vojsk z Mandžuska, my
vystoupili ze Společnosti národů a odmítli ustoupit. Rozhodně to nebylo jednohlasné –
nemůžete přijít a říct, že všichni Japonci a to včetně politiků, toužili po tom dál válčit se
suverénním státem, na jehož území jsme si kladli vcelku mylné nároky. Brzy na to přišel
moment, kdy si USA začaly hrát na ochránce, tak jak to dělají dodnes, ale stejně jako kdykoli
jindy, byla na prvním místě politika, ne snaha o mír. Udělené embargo nás zbavilo
pohonných hmot a později i financí. A protože jsme byli závislí na obchodu s USA, naše
ekonomika šla do háje, takže válka byla na spadnutí. S odstupem času vidím Pearl Harbor
jinak, než většina lidí. Ideální plán útoku vypracovali sami Američané, ale my dle něj
postupovali! Jak to? Možná odpověď je až mrazivá. V době útoku v přístavu kotvily jen staré
a nepotřebné lodě, kterých se Amerika ráda zbavila. To je ale náhoda, že moderní lodě byly
jinde... Krátce před útokem Američané zajali naše muže z malé ponorky, kteří
pravděpodobně věděli, co se chystá. Američané je vyslechli a... nic? A aby toho nebylo málo,
Hirohito studoval na Oxfordu a znal se s řadou důstojníků. Navíc celá válka proti podstatně
vyspělejším USA byla od počátku ztracená. Opravdu jsme byli tak moc zaslepení pocitem
neporazitelnosti? Je těžké z hlavy vyhnat pomyšlení na to, že císař a lidé kolem něj zaprodali
vlastní zemi i vlastní národ. Bylo by naivní myslet si, že Spojené státy netoužily po válce,
vždyť na tom jedině vydělali. A my přišli o všechno, včetně území na Asijském kontinentu,
která nám ve válce sebral Sovětský svaz. Už nikdy jsme se nezbavili tlaku ze strany USA a i
dnes jsme jen jejich poskoci. V širším měřítku neviním USA za to, co nám provedli, ale nikdy
těm sviním neodpustím masovou vraždu zhruba dvou set tisíc nevinných civilistů a ublížení
na zdraví následným generacím. Kapitulace byla na spadnutí už tehdy, a i kdyby k ní
nedošlo, tak cíli byli převážně civilisté, ne vojáci! To USA jen chtěly na poslední chvíli
předvést světu novinku se kterou pak vyhrožovali při každém vojenském konfliktu. Jen
škoda, že ta předváděcí akce bylo na úkor našich lidí. Přála bych USA, té zemi, ne
konkrétním lidem, aby jednoho dne zažili to samé, co my. Aby jednoho dne šlápli vedle a
místo likvidace malých bezbranných států, si vzali do huby velké sousto, tak velké, až by se
s ním zadávili.
Přistoupila jsem k recepční a všimla si telefonu na pultu.
„Jsem Kasumi Gordonová,“ představila jsem se.
„Ahá,“ odvětila mladá černovláska za pultem. „Vaši přátelé pro vás pronajali jednolůžkový
pokoj v prvním poschodí. Dveře mají číslo osm a ještě bych vás poprosila, jestli byste se
mohla zapsat.“ Recepční mi podala formulář s Paoliným podpisem a já do vyznačené
kolonky dopsala své jméno a podpis. „Děkuji. Pokoj máte pronajatý na dvě noci včetně
snídaně a oběda tady v hotelové restauraci. Vaše známá též zakoupila poukaz do zdejšího
masážního salonu.“ Čekala jsem, že Paola koupí to nejlevnější co půjde, ostatně sama jsem
jí říkala, že nestojím o žádný přepych. Hra o diamant byla zase na programu dne a ona mě
chtěla uplatit jídlem zdarma a masáží. „Každou chvíli bych měla mít telefon,“ řekla jsem.
„takže tu s vámi počkám.“
„Jak je libo, paní.“ Rozhlédla jsem se ještě jednou po hale. Byla prázdná.
„Teď přes zimu tu asi mnoho hostů není…“ začala jsem opatrně.
„Není to zlé. Stále je tu mnohem tepleji než na Japonských ostrovech.“ Recepční se na malý
moment odmlčela, jakoby nevěděla, jestli má říct, co má na jazyku. „Eh, promiňte, paní, ale
ta tragédie u břehů... Vaše přítelkyně u toho byla, že ano? Viděla jsem její fotku v novinách.“
Média... reportéři a fotografové obklíčili nemocnici, v níž jsme zůstali přes noc, jako supi. Na
nějaké rozhovory a oficiální prohlášení si našli jiné 'oběti,' ale Paola se evidentně nevyhnula
zvěčnění na titulní stránku místních novin.
„Ano,“ odvětila jsem otráveně, „byla jsem na té lodi a nechci o tom mluvit. Nebylo to nic
příjemného.“
„Rozumím, o-omlouvám se,“ koktala recepční, které došlo, že to přehnala.
„Budu hodně vyzvídat, když se zeptám, jestli tu nemáte nějaké… slavné osobnosti?“
„Eh, promiňte, ale o hostech nemohu mluvit. Opravdu ne, je mi líto.“ Ani mi nepohlédla do
očí. Z otevření toho nepříjemného tématu byla úplně mimo. Na jednu stranu chápu její
zvědavost, na stranu druhou jí do toho nic není.
„Poslyšte, nemusíte mi přímo říkat, kdo tu bydlí - stačí jen naznačit… Nějací sportovci,
třeba? Já jsem vášnivá sportovkyně a udělalo by mi radost setkat se s někým slavným. Mojí
snad největší vášní je wrestling…“
„Je mi líto, ale nikdo takový u nás ubytovaný není.“
„Tohle je nejlepší hotel na ostrovech?“
„Přesně tak, paní.“ Blbá otázka. Tohle by mi řekl každý hotelový recepční. Přemýšlela jsem,
jak na Imrana něco vyzvědět, když zadrnčel telefon. Recepční to vzala a krátce poté mě
předala se slovy: „To je pro vás, paní.“ Telefon jsem vzala a pohlédla na recepční. Stačilo to,
aby se vzdálila a já měla soukromí.
„Kasumi, co proboha děláte v Japonsku?“ nechápal nic Kenji.
„Nečetl jste dnešní noviny? Ztroskotala jsem tu... ale to neřešme. Jsem tady pořád
nežádoucí?“
„A jak! Yakuza není žádná temná organizace, žádné vyhraněné zlo a též nemusí být vždy
pravda, že jede v nějakém svinstvu. S mnoha hlavami klanů se osobně znám a vycházíme
spolu, tak mám zvěsti z podsvětí. Jste persona a mnoho lidí říká, že už jen setkat se s vámi
by pro ně byla obrovská čest. Kolik z nich by vás pak nechalo odejít?“
„Zase tak zlé to nebude, ale je mi jasné, že mnoho lidí by mne rádo odpravilo klidně jen jako
odplatu za zabití uznávaného a zároveň nenáviděného mafiánského bosse a též velkého
konkurenta. Horší je, že jméno si dělám už i v Británii. Ale dost toho. Povězte mi, kde najdu
El-Amina?“
„Imran El-Amin vlastní residenci na Iwodžimě a to v severozápadním cípu ostrova.“
„Cože?! Ale… ale vždyť na Iwodžimu se nejde jen tak dostat! Je tam přece naše základna
a…“
„Podívejte, Kasumi. El-Amin je miliardář a naší vládě zaplatil cenu, která nejméně
desetinásobně převyšuje těch pár metrů čtverečných, co na Iwodžimě vlastní a co má
naprosto přesně oplocené vysokou zdí. A pak – málokdy na ostrově je, vždyť ten chlap
vlastní nějakou vilu nebo dokonce zámeček pomalu v každé čtvrté zemi.“
„Kenji, mě je u prdele, co všechno ten grázl vlastní. Můžete mi zajistit povolení pro vstup na
Iwodžimu?“
„To znamená hodně telefonátů a přesvědčování. Pak se taky nabízí otázka, proč zrovna vy
máte mít právo se tam dostat.“
„Imran má na ostrově skupinu hostů a ti taky určitě nemají povolení…“
„Ale to je Imran, paní Kasumi. Vy budete muset projít kontrolou a nechat se tam zavézt. Ehh,
zkusím to urychlit a jít na to vyloženě přes ministra a vedení základny. Dám vám vystavět
povolení a doručím jim ho faxem a to ještě dnes. Zároveň pro vás nechám poslat vrtulník,
který čekejte na letišti zítra ráno. Jo a… uděláme to takhle - zapište si za uši, že jste moje
agentka v terénu.“
„Co… Cože jsem?!“
„Jste agentka mojí skupiny pro boj s organizovaným zločinem. Velím vám já a nikdo jiný,
proto na žádné otázky ani nereagujte, ať mě zbytečně nenamočíte do průšvihu, rozumíme
si?“
„Dobře.“
„Berte to vážně, Kasumi. Jakýkoli skandál a moje pozice může být ohrožena! Správně bych
vám neměl ani pomáhat! Jenomže vám to dlužím...“
„Dám pozor. Díky a sbohem.“ Agentka… čím dál lepší. Vrátila jsem sluchátko na místo a
zašla do svého pokoje. Čekaly problémy navíc, ovšem byla tu i pozitiva - ze hry jsem
definitivně vyšachovala Paolu. Není snad takový blázen, aby se pokusila dostat na
zabezpečený ostrov, kam má přístup jen minimum lidí.
Krátce před polednem do pokoje vešla Paola. Očekávala jsem ji.
„Něco nového?“ optala se mě.
„Jen že Imran je na Iwodžimě. Já se tam zítra dostanu, ale bez tebe.“
„Myslíš, že se nechám zastavit?!“
„Myslím, že bys měla! Na Iwodžimě máme námořnictvo! Tam se jen tak nevetřeš!“
„To tvrdíš ty!“ Paola za sebou práskla dveřmi a já vstala z postele, abych vyhlédla před hotel.
Paola se tam po chvilce objevila a mířila co nejrychleji po svahu dolů k úřadu správy ostrova.
Uvažovala jsem nad tou masáží, ale ne – vypadalo by to jako zbytečná provokace.
Na oběd jsem sešla dolů do restaurace. Usedla jsem ke stolu v koutě, tak jak to dělávám
vždy a všude a nechala se obsloužit dnešním menu. Suši mám vcelku ráda, i když raději než
se syrovou rybou si ho dám třeba jen se zeleninou nebo krevetou. Výborné je na tom
především samotné suši – octová omáčka s rýží. Dojedla jsem a nechala si nalít kalíšek
švestkového vína, když si ke mně přisedl Armando. Celou výpravu jsem ho vídala jen v té
jeho do očí bijící havajské košili, ale dnes měl triko a lehkou vestu.
„Můžu si přisednout?“ zeptal se mě. Pobídla jsem ho, aby si sednul. Jakmile tak učinil,
urychleně se poposunul blíž, aby mi nestínil ve výhledu.
„Odlétáš do Británie?“ zeptala jsem se ho. Jen lehce zakroutil hlavou.
„Nemůžu to dostat z hlavy, Kasumi. Co mám dělat?!“ Jak jen jsem si to na ostrově říkala?
Aby se člověk vyrovnal s tím zářivým bodem v paměti, musí pokračovat… Armando ale
takový nebyl, nechtěl nikoho zabít, nechtěl být vrah. Také jsem kdysi nechtěla… Dopila jsem
víno a zvedla se od stolu.
„Pojď,“ řekla jsem. „Půjdeme do mého pokoje.“
Za Armandem jsem raději zamknula. Přistoupil ke kulatému dřevěnému stolku a asi
přemýšlel, jestli se může posadit.
„Jen do toho,“ řekla jsem mu. Dal tedy zavděk židli a já se jen opřela o stěnu. „Armando,
nemáš důvod sám sebe zatracovat. Musíš si totiž uvědomit, co pro tebe mělo větší cenu.
Jestli život toho chlapa nebo život tvé matky.“
„Takhle jednoduché to není,“ kroutil hlavou. „Víš, přemýšlel jsem, jestli... jestli nemám říct
pravdu. Někomu... třeba... já nevím, možná by to pochopili.“
„Nebuď idiot! Pověz mi, proč jsi Brendona zabil?“
„Byla to nehoda! Já jsem ho nechtěl…“
„Mlč! Nehodou se ohánějí slaboši! Zabil jsi ho, protože ses bál o svoji matku a o mě.
Strachoval ses o nás a věděl jsi, že když on vypluje na moře, my skončíme mrtvé. Proto jsi
vystřelil, Armando. A nevím, co ti na to řekla Paola, ale já ti za to děkuju.“
„To má být útěcha?! Vždyť kvůli mně umřel i ten kluk!“
„Kvůli tobě ne. Colea tvoje matka zabila, abys byl v bezpečí. Už to nejde vrátit, Armando.
Udělal jsi, co jsi udělal a musíš se s tím vyrovnat. Jen chci, abys věděl, že ti nic nevyčítám,
že tě chápu a rozumím ti. Je to o tom uvědomit si, jakou cenu pro tebe jeho život měl.
Pomalu každý den slýcháš, jak někde na druhém konci světa umírají lidé, ale jakou hodnotu
pro tebe mají? A jakou hodnotu měl člověk, který kdyby přežil, nejspíš by tě připravil o
matku.“ Armando se zvedl ze židle a přistoupil ke mně.
„A o tebe, Kasumi,“ hlesl. Chytil mne za paži a pohlédl mi do očí. „Přišel bych i o tebe…“
Políbil mne! Chytil mě kolem ramen a políbil mě na ústa. Pak zavřel oči. „Promiň,“ řekl.
„Udělala jsi toho pro mě tolik a já si to ani neuvědomoval. Vzala jsi mě za mou matkou, na
lodi ses stavěla za mě, zachránila jsi mě před domorodci, a běžela jsi do potápějící se lodi
kvůli mé matce! Já jsem ti za to vděčný!“ Zase mě objal a tentokrát pořádně pevně. „Nejsi
zvíře, Kasumi. Jsi člověk, co se ve zvíře občas promění, když musí. A já tě mám rád!“ Co
teď? Říct mu, že zachází daleko, že nemá páru, jaká já vlastně jsem anebo ho ignorovat?
Samuel byl jen jeden a Armando se s ním rovnat nemohl. Lehce jsem Armanda odstrčila.
„Můžeme být přátelé, ale víc ne.“
„Eh, jo… totiž, samozřejmě. Eh, já… omlouvám se, promiň.“ Asi to nebylo dost citlivé.
Odemkl a vyběhl ze dveří jak splašený kůň. Ne, on nemohl být mužský pro mě a na
nezávazný flirt nejsem.
Nestihla jsem se ani vrátit k posteli, když do pokoje vpadla Paola.
„Tak povolení!“ zařvala vztekle. „Oni chtějí povolení, ale ty ho přece máš!“
„Budu ho mít.“
„Tak ho sežeň i pro mě!“
„Ne, Paolo. Běž mi už konečně z cesty. Ten diamant ti nedám.“ Ukázala na mě prstem.
„Neriskuj, Kasumi. Už jsem ti řekla, že ty peníze potřebuju!“
„Na co? Na další plastickou operaci?“
„Víš, jak je těžké shánět si chlapa, když měříš ke dvěma metrům a nemáš jedno oko?!“
„Snadné to nebude. A hádám, že kozy taky nezabraly, takže si chlapa koupíš?“ Paola vzteky
praštila do dveří.
„Nic nechápeš, Kasumi! Možná se k Armandovi nechovám nejlépe, ale je to můj kluk a já
nedovolím, aby skončil špatně. Chci ho vzít k sobě do Británie a být s ním, protože… mu to
dlužím. A já nejsem tak bohatá, jak si asi myslíš!“ Paola přešla ke stolu, opřela se o něj
rukama a sklopila hlavu. „Proč myslíš, že jsem jela na tuhle údajnou expedici? Kvůli
dobrodružství? Pche, to ani náhodou! Před necelými čtyřmi lety jsem si na ostrově Man
koupila farmu. Pár ovcí na vlnu, nic víc. Nejsem na to kydat hnůj a čistit chlív, ale měla jsem
prachy a zaměstnala jednoho chlápka. Mladej, pohlednej a sexy. Tak se nechal chvíli platit,
de facto vydržovat, protože se ukázalo, že je línej jak veš. No a jednoho dne… jednoho dne,
přesně po našem vůbec prvním sexu, se sbalil, odešel a zanechal po sobě vzkaz. Stálo tam:
Jsem Kain dnešní doby a své znamení předávám dál.‘ Nakazil mne virem HIV. Dnes už je ta
svině pod drnem, nakonec ho asi po půl roce vykuchala nějaká děvka, co si ji stopnul a pak
se na ni sápal. Ukázalo se, že to byla známá jedné jeho oběti. Tam na lodi, nikdy jsem
nechtěla mít s Armandem sex, ale dotýkat se ho a líbat… Nesmí o tom vědět, neřekneš mu
to, že ne?“
„Ne. Kolik času ti asi tak zbývá?“
„Říká se, že inkubační doba je až deset let a navíc se lečím nebo se o to alespoň snažím.
Ale léčba není zadarmo…“
„Nebudu tě sponzorovat, Paolo a též ti nedám diamant. Můžu tě ale zaměstnat.“
„Myslíš, že se tebou nechám ponižovat?!“
„Myslím, že bys mě měla alespoň vyslechnout! Na světě žije víc bytostí, co se podobají
Leviatanovi. Znám ženu, co o nich ví dost a chce je zabít, stejně jako já. Až budu znát místo
pobytu další bestie, dám ti vědět a až ho zabiješ, štědře ti zaplatím.“
„Já nejsem nějaká pitomá děvka, Kasumi! Viděla jsem Leviatana a nemám nejmenší zájem
se zaplétat s jemu podobnou bestií! To si radši vezmu ten diamant a nebudu nasazovat krk!“
Paola vyběhla z pokoje a já osaměla. Jestli myslí, že zkřížit cesty se mnou je podstatně mně
nebezpečné, pak ať je po jejím.
Po dni stráveném jen odpočíváním a klidné noci bez Paoliných přepadů jsem se probudila do
dalšího slunečného dne. Okamžitě jsem se oblékla, zkontrolovala, jestli mám pás, něco málo
jsem pojedla a nechala se taxíkem dopravit na letiště. Šlo o nevelkou letištní plochu
uprostřed přírody. U jedné runawaye mě už čekal vrtulník a muž v uniformě, co mě vyhlížel.
Když mě konečně spatřil, přiběhl ke mně a podal si se mnou ruku.
„Plukovník Miyamoto, velitel Iwodžimské námořní základny. Je mi ctí se s vámi setkat, paní
Sato.“
„Ehh, nápodobně. Můžete mě klidně oslovovat Kasumi.“
„Jak si přejete,“ dodal a vedl mě k vrtulníku. „Cením si vaší návštěvy, paní Kasumi. Pan
Kimura zmínil, že jste nejlepší z lidí, co kolem sebe má. Budu moc dotěrný, když se zeptám,
jestli jste to nebyla vy, komu patří to ocenění?“
„Eh… ocenění?!“
„Když pan Kimura přebíral asi před rokem od starosty Tokia medaili, řekl, že je pro něj čest
medaili dostat, ale že on si ji nezaslouží ani zpoloviny tak moc, jako jeden jeho člověk, který
za poražením Tokutarovy organizace stál. Nechtěl ho jmenovat, ale tím někým jste vy,
nepletu se?“
„Ehm, vlastně… ne, nepletete se.“ Nemělo to cenu zatajovat. Naopak být hrdinkou se teď
mohlo hodit, ale čím déle v Japonsku budu, tím hůř. Hmm, ten chlap ze mě byl unešený.
Stále se jen usmíval a prohlížel si mě. Myslím, že od žádosti o fotku nebo autogram ho dělilo
jen jeho postavení.
„Nezlobte se, Miyamoto, ale nemohu si dovolit podávat další informace. Tady v Japonsku
jsem zcela výjimečně, ale mám tu důležitý úkol.“
„Tomu rozumím. Tak ať to máme za sebou. Pan Kimura pro vás má povolení pro vstup na
ostrov i základnu. Vše je již vyřízeno a nemusíte se bát, že vás bude kdokoli zdržovat od
povinností.“ Na Japoncích je skvělá jedna věc – řada z nich stále dodržuje morální hodnoty,
které jim bráni nejen odporovat lidem z vyšších míst, ale také zpochybňovat jejich
rozhodnutí. Horší to je ve chvíli, kdy ten nahoře peče nějaké svinstvo a lidé pod ním se na
něm bez sebemenších pochybností podílejí. Ale v takovém případě nejsou špatné ony
morální hodnoty, ale ta svině nahoře. V mém případě bylo vše v pořádku – Imran je kurva,
Derek také a když oba zemřou, pomůže to nejen mě samotné.
Usedla jsem na sedačku vrtulníku, plukovník si sedl naproti mně a během chvíle jsme se
vznesli. Po tom posledním letu vrtulníkem jsem se necítila zrovna dobře. Ale nemyslím, že by
si tihle vojáci nechali podminovat vrtulník.
„Paní Kasumi,“ začal velitel, „pan Kimura naléhal, abych vám byl maximálně nápomocen
s čímž pan generál bez řečí souhlasil!“ Kvůli hluku motoru a vrtulí jsem ho sotva slyšela.
„Nevěděla jsem, že Kimura má tak velké slovo!“ řvala jsem.
„V Tokiu je jeden z nejváženějších občanů! Má velký vliv i ve státní politice! Osobně se zná s
ministrem vnitra! To nevíte?!“
„Pracuji v různých koutech světa! Nemám čas a ani příležitost sledovat poměry u nás! Věc
tady se má tak, že vaši pomoc vůbec nebudu potřebovat! Nepředpokládám totiž, že ta
‚pomoc‘ zahrnuje i akce proti El-Aminovi!“
„Ehm, řekněme, že moje pravomoc nesahají dál než ke zdi jeho rezidence!“
„Chápu, ale nebudete mi bránit v tom se tam dostat?!“
„Naopak, nechám vás tam zavézt! Nechci vyzvídat, ale máte v úmyslu provézt určité
diplomatické jednání, nepletu se?! Já jen abych věděl, co můžeme očekávat!“
„Bude to diplomacie, to ano! Ale kdyby nehrozilo, že se to zvrtne v potoky krve, nebyla bych
tu já!“
Během pár desítek minut jsme přistávali na ohromné letištní ploše. Pod námi byly hangáry
nacpané vojenskými letadly, každou chvíli tu projížděl džíp a směřoval obvykle k velké
stavbě vzadu. Na stožáru tam vlála naše vlajka a opodál byl veliký přístav se spoustou lodí.
Já nevím, v těchto věcech se moc nevyznám. Poznala bych letadlovou loď a ponorku, ale
velké lodě s děly jsou pro mě prostě jen... bojové lodě. Vzhledem k zákonu, který nám
nedovoluje se angažovat v jakémkoli konfliktu, respektive neumožňuje nám posílat armádu
do zahraničí, máme celou základnu jen na obranu vlastní země a taky na efekt. Už to ale
není hromádka slabého šrotu jako v druhé světové válce – máme kvalitní techniku, alespoň
podle toho, co jsem slyšela. Je těžké si to přiznat, ale vděčíme za to USA. Ovšem, kdyby na
nás USA neměly od války tak zásadní vliv, možná bychom na takové úrovni byli také a ještě
by naše výzbroj nebyla ovlivněna západem. Je smutné, že 'západ' jsme dnes i my a to
navzdory historii. Opravdu je nutné být jedna prdel se státem, který nám ublížil více, než
kterýkoli jiný? Kde je hrdost a nezávislost, o které jsem si kdysi myslela, že ji můj národ má?
Plukovník mě dovedl k památníku z druhé světové války, u nějž stál džíp v něm voják, dle
hodnosti poručík.
„Tohle je poručík Kyara. Bylo mi ctí se s vámi setkat paní Kasumi, ale musím se vrátit na
základnu. Tady poručík se o vás postará. Držte se ho a nebudete mít problémy při pohybu na
základně. Dostanete se všude... ehh, skoro všude.“
„To vůbec není nutný,“ řekla jsem. „Na základnu ani nechci.“ Rovnou jsem usedla do džípu a
řidiče zaúkolovala. „Co nejrychleji k vile El-Amina.“
Iwodžima je malý vcelku placatý ostrov, jehož terén se zvedá jen na jihozápadě, kde je sopka
Ioto. Většina ostrova je přehledná a rovná, je tu málo stromů i skal, takže mohutná bílá zeď
obklopující Imranovu residenci byla vidět už z velké dálky. Neujeli jsme ani čtyři kilometry od
letiště a stanuli před zdí s ostnatým drátem nahoře. Na první pohled to tu vypadalo jako
pevnost. Vojáka jsem poslala pryč s tím, že zpátky dojdu pěšky. Přistoupila jsem k velké
bráně a marně hledala zvonek nebo alespoň kliku. Nad branou byla jen kamera, které jsem
se záměrně vyhnula a nechala vrata být. Protože zeď byla rovná a nikde poblíž nebyl strom,
jedinou možností, jak se dostat dovnitř, bylo využít moci pásu. Vybrala jsem vhodné místo u
rohu zdi a semkla ruku v pěst. Děsila mě skutečnost, že pás najednou přestal fungovat a já
si zpřelámu prsty. Pokud k tomu ovšem nedošlo a pokud jsem měla desetkrát větší sílu,
hrozilo spíše jen to, že si sedřu kůži. Vrazila jsem pěst do zdi a udělala v ní díru. Teď zbývalo
vylámat okolní zdivo a protáhnout se dovnitř. Dostala jsem se na malinkatou zahradu,
tvořenou pouze nízkým trávníkem a před sebou měla velkou hranatou vilu s úplně bílými
stěnami. Vila to byla velká, což o to, ale rezidenci miliardáře jsem si představovala mnohem
větší a vyzdobenější. Tohle asi nebude jeho nejoblíbenější sídlo a zde na odlehlém ostrově je
jen kvůli turnaji. Ostatně bylo to ideální místo, kam se média nedostanou a nemohou tak
odhalit světu, že se mezi zdmi vily odehrává komorní, leč významný turnaj, který však, zdá
se, má jen jednoho diváka. To mi bylo mnohem sympatičtější než třeba taková Aréna, která
byla výhradně dělaná pro publikum. Tady žádná šou nehrozila, tady šlo jen o to podstatné –
o souboj. Před hlavním vchodem žádná kamera nebyla a tak jsem vystoupala po schůdcích
na terasu a zabrala za kliku. Bylo sice zamčeno, ale stačilo trochu zabrat, aby mi dveře
zůstaly v ruce. Stanula jsem v podlouhlé chodbě s řadou mramorových soch podél stěn.
Většina soch zachycovala lidské tělo při nějakém pohybu. Bylo to hnusné a kýčovité. Prošla
jsem prázdnou chodbou a minula celou řadu dveří a dalších chodeb, které byly kryty závěsy.
Zaslechla jsem zvuky zápasu. Znělo to jako hekání a tu a tam vzteklý řev. Turnaj evidentně
probíhal. Vydala jsem se za hlukem. Minula jsem schodiště do patra a pár dalších ohavných
soch, když jsem došla ke dveřím, za nimiž se bojovalo. Přemýšlela jsem, jestli mám vejít
nebo ještě chvíli počkat. Za dveřmi byli zřejmě jedni z nejlepších bojovníků světa a pak jsem
tu byla já – zabiják s magickým pásem, co ze mě dělal nadčlověka. Nejsem tu kvůli turnaji,
nemíním se poměřovat se světovou špičkou, ale chci jen dvě věci – vzít diamant a zabít
Dereka. Zabrala jsem za kliku a vešla.
Místnost mne překvapila svým tvarem – snad dokonalý kruh. Po stranách byla schodiště
vedoucí na balkon a na něm posedával vousatý muž s doutníkem v rukou. Vedle něj stál
Derek a pár bojovníků. Všichni sledovali probíhající souboj dole. Ten vyvrcholil krátce po
mém příchodu, to když se na mne jeden bojovník ohlédl a druhý využil příležitosti, aby
soupeře chytil kolem krku a začal do něj tlouct, dokud nepadl a nevzdal se. Imran, ten chlap
v křesle, byl celý oděný v bílé barvě. Ta kontrastovala s jeho hustými černými vlasy i
plnovousem. Odložil doutník a postavil se.
„Kdo jste, dámo?“ otázal se mě a neskrýval údiv i pohrdání. Derek chtěl podat vysvětlení,
když ho Imran zarazil pokynem ruky. „Však ona nám to řekne sama.“
„Jsem Kasumi a jdu si pro diamant, Dereka a pár odpovědí.“ Imran se zasmál a opřel se o
zábradlí.
„Vnikla jste se do mého domu – nejste víc než zločinec. Proč myslíte, že se s vámi budu
bavit?“
„Protože by tě mohlo bolet, když mě odmítneš!“
„Vy tři pánové,“ řekl a ukázal na dvojici pomlácených mužů nahoře a na toho dole, „vy jste do
semifinále nepostoupili, ale přesto – zbavte mě té ženy a každému vyplatím na ruku padesát
tisíc amerických dolarů.“ Zatímco vítěz souboje, holohlavý Asiat, odešel nahoru, seshora
přišla dvojice mužů a přidali se ke třetímu. Všichni vypadali dosti potlučeně, ale odhodlaně.
Dle barvy pleti a rysů ve tváři jsem je tipovala na Jihoameričana, Afričana a snad Australana.
Vzhledem k tomu, že nahoře stáli ještě dva asiati, ohromný mohutný vousatec, zřejmě
Shairou zmiňovaný wrestler a též jediná žena, pravděpodobně jsem své protivníky odhadla
správně. Nejprve proti mně vyběhl vysoký černoch. Uskočila jsem jeho pokusu srazit mě na
zem a pěstí jsem ho udeřila zezadu do temene hlavy. Padl k zemi a nevypadal živě. Ty další
dva to spíše rozčílilo a též na mě jen vyběhli ve snaze mě srazit na podlahu. Zapřela jsem se
nohama, pokrčila je, semkla ruce v pěsti a ve správný moment, je vystřelila proti nim. Rány je
odrazily dozadu a to nejspíše s popraskanými žebry. Už se nezvedli… Pohlédla jsem na
překvapeného Imrana a usmála se. „Mám pocit, že jsem se právě kvalifikovala do turnaje.“
Čekala jsem, že ho vyprovokuji a on na mne pošle ostatní zápasníky, ale místo toho si jen
zapálil druhý doutník a řekl:
„Slabí, unavení a pomlácení… žádný div, že jste je porazila, když víte, kam udeřit, aby to
způsobilo smrt. Protože tady panu Hooksovi,“ ukázal na wrestlera, „chybí protivník, postavíte
se mu vy, co říkáte?“ Neřekla jsem nic, protože mě to zaskočilo. Vstoupit do turnaje
znamenalo přistoupit na danou hru a tím pádem se zbavit pásu, jež mě zvýhodňoval.
Bojovnice ve mně říkala – ano, běž do toho, Kasumi, vždyť ty na to máš. Matka říkala –
neblbni, riskuješ strašně moc. „No tak, Kasumi? Máte snad strach? V tomhle turnaji žádná
pravidla neplatí. A abyste měla motivaci, slibuji, že vám zodpovím vaše otázky. Ať už jsou
jakékoli.“
„Pane Imrane!“ ozval se Derek. Imran se jen usmál. Věřil si, nebo spíše věřil bojovníkům, co
ve světě sehnal a teď potřeboval doplnit stav, aby turnaj mohl pokračovat podle plánu. Byla
to šance, jak z něj vymámit informace jinak než násilím a tím snad zajistit, aby mi nelhal.
Většinou lhaní sice poznám, ale většinou není vždycky. Pohlédla jsem na balkon na ty čtyři
bojovníky. Mě se měl postavit mohutný, chlupatý chlap, který už na první pohled vypadal jako
dement. Ten jeho prázdný výraz v obličeji… Jestli, ale Shaira měla pravdu, pak ten chlap
kvůli nějaké vzácné mozkové poruše měl skřípnuté nervy a nevnímal bolest. S nikým
takovým jsem se ještě nestřetla… Kruci, co teď? Vzpomněla jsem si, co jsem si říkala
v letadle směřujícím do Port Moresby – že po všech těch průserech se na téhle výpravě
můžu zase proměnit ve starou neporazitelnou Kasumi Sato. Bez rizika to ale nepůjde…
„Dobře,“ řekla jsem, sundala si košili a též pás zpod kalhot. Obojí jsem odnesla za dveře a
ještě jsem odtahala bezvládná těla ke stěně. „Nejprve ty otázky…“
„Ptejte se, paní Kasumi.“
„Proč to všechno, Imrane? Tak moc vám záleží na jednom diamantu?“
„Jsem sběratel, paní Kasumi. A sběratel ví, jakou mají jeho poklady cenu.“
„Takže teď vyplatíte Derekovi ty miliony a rozejdete se? Ale proč jste si najal jeho? To nemáte
vlastní lidi?“
„Mám, jistěže mám, ale to on za mnou přišel a žádal o pomoc. Nabízel revanš, a protože v tu
dobu jsem si pozval pana Keamyho, aby mi povyprávěl o neznámém, avšak velmi
zajímavém kmeni se kterým žil, navrhl jsem panu Krügerovi, aby pro mne získal Oko hada, o
němž se Keamy zmiňoval. Byl to obchod a já svým obchodním partnerům věřím, obzvláště,
když je v sázce víc než jen peníze.“
„Víc než jen peníze?! A říkal jste panu Krügerovi?! To jméno mi není cizí… Jakou roli v tom
hraje Parvati Singh? A proč jste ji otrávili?!“ Viděla jsem na Derekovi, že mluvit se mu
nechce, ale Imran si evidentně byl jistý tím, že ze mě to chlupatý prase vytluče duši.
„Pan Krüger ode mne samozřejmě dostane část ceny diamantu, ale náš obchod je mnohem
zajímavější.“ Derek se opřel o zábradlí a ukázal na mě prstem.
„O té otravě nemám nejmenší tušení. Mým cílem nikdy nebylo Parvati připravit o zrak, ale
rovnou zabít a to osobně! Můj brácha hnije v Namibijském vězení už skoro pět let! A to
všechno kvůli Parvati, která ho předala policii! O tohle tu jde, Kasumi, o bratrskou lásku a o
pomstu. Možná, že jsme se s bráchou nerozešli v dobrém, ale je to můj bratr a já ho
nenechám shnít v base! Co bys dělala ty, Kasumi?! Co ta tvoje sestra, ta Sakura?
Nepokusila by ses ji dostat na druhou stranu mříží?“
„Ano, ale nešla bych přes mrtvoly nevinných lidí!“
„Á, no jasně… naše čestná travička.“
„Ničemu nerozumíš, Dereku, ale na tom už stejně nesejde. Už několikrát sis vysloužil status
nepřítele a víš ty co – moji nepřátelé nemají dlouhý život.“
„Ha, ha, já se tě nebojím, Kasumi. Nikdy jsem se tě nebál.“
„Věř mi, že brzy začneš.“
„Za chvíli budeš ležet na podlaze a plivat krev, no a za pár dní čeká tvoji známou návštěva…
Původně jsem se Parvati chtěl pomstít osobně, ale nakonec je to takhle lepší. Pro bráchu to
bude dárek na uvítanou! A víš ty co? Možná se podíváme i na tvoji sestřičku. Co ty na to
Kasumi?“
Teď nebyl čas pomýšlet na toho druhého Krügera. Po schodech dolů totiž kráčel
pravděpodobně největší favorit turnaje. Přemýšlela jsem, jak ho vyřídit, co udělat, aby to na
něj zabralo. Postavil se proti mně a začal se mi smát.
„Tohle bude snadné vítězství,“ řekl. „Už osm let necítím bolest, ha, ha!“ Trochu jsem se
protáhla, semkla ruce v pěsti a rozkročila se.
„Já ti ji připomenu,“ odvětila jsem chladně a vyčkávala. Muž zvednul ruce nad hlavu, semknul
obě v jednu pěst a rozběhl se proti mně. Záměrně jsem přiskočila ke stěně a na poslední
chvíli uhnula stranou. Udeřil se o zeď a než se stihl otočit, praštila jsem ho do páteře. Ohnal
se po mě pěstí. Já se shýbla, vystřelila tu svou pěst a udeřila ho do nosu. Překvapilo ho to a
já udeřila znovu. Začala mu z nosu téct krev. Vzdálila jsem se od něj a nechala ho se
vyvztekat. Jsem žena a to samo o sobě znamená hodně. Protože co je žena pro muže? Je
to něco slabého, křehkého, zranitelného, bojácného a pro mnoho lidí i podřadného. Tahle
představa mi už kolikrát pomohla uspět a proti téhle hordě masa pomůže též.
Kroužili jsme kolem sebe, dokud nepřešel do útoku. Pokusil se mě kopnout, ovšem
nedokázal zvednout nohu ani do úrovně mých prsou. Snadno jsem uskočila stranou, nohu
mu chytila a podrazila tu druhou. Padl na záda a já vyskočila do výše abych mu dupla na
obličej. Vztekle zařval a urychleně se snažil zvednout. Shýbla jsem se až k zemi, pomohla si
rukama, se kterýma jsem se zapřela o zem a pootočila jsem se kolem své osy, přičemž jsem
ho neopomněla kopnout do tváře a opět uzemnit. Tentokrát skončil obličejem k zemi a já
vyskočila znovu. Tvrdé dupnutí na hlavu mu muselo z nosu udělat placku. Začal se rychle
zvedat – opřel se dlaněmi o podlahu a já věděla, že ho musím rychle uzemnit. No dobře...
Semknula jsem levačku v pěst, napřáhla se jak jen to šlo a poté jsem ruku vystřelila proti
jeho páteři. Můj vzteklý řev, který doprovázel tu ránu, musel být slyšet snad až venku. Když
se moje pěst setkala s tvrdou kostí, cítila jsem jak ta povolila. Spadl zase na zem s dost
možná nalomenou páteří a já připravila se na, jak by řekla Sakura, finální úder. Odskočila
jsem dozadu až ke zdi a rozeběhla se proti němu. Vyskočila jsem do výšky, udělala ve
vzduchu přemet a s hrozivou silou mu dupla na hlavu, přesněji do místa, kde se lebka
napojovala na páteř. Já slavila první a relativně snadné vítězství. Opravdu měl tohle být
nejlepší bojovník Severní Ameriky?! No to snad ne! Možná, že předchozí kola turnaje
nedovolovala své protivníky zabíjet. Nebo mají zdejší bojovnicí zábrany s tím usmrtit člověka
anebo brutálně ubližovat ženě? Anebo a to bylo nejpravděpodobnější – ne každý bojovník
chce riskovat krk a přihlásit se do na první pohled nepříliš čistého turnaje. Jo, většina lidi si
života váží a já… já, která nejsem ani ve formě, tu nasazuju krk a předvádím nějakým
sviním, jak strašlivou, kosti lámající ránu dokážu nepříteli udělit. Ale podstatné je, Kasumi
postupuje do semifinále!
Vystoupala jsem po schodech a postavila se tak, abych viděla dolů, ale zároveň též na své
protivníky. Zbývali jsme čtyři… Imran vstal z křesla a osobně nám všem pogratuloval
k postupu. Pak se rozhodl požádat muže, aby odklidili těla z místnosti. A když se vraceli,
nechal je dole v sále. To bylo zvláštní, protože já zápasila jako poslední a jeden z nich jako
předposlední. Neměla bych to být já, kdo jednoho z nich vyzve? Imran asi toužil po ryze
ženském souboji. Ta holka vedle mě byla též překvapená a skoro se až zdálo, že ji to úplně
vyvedlo z míry. Chvíli lapala po dechu, jakoby chtěla něco namítat, ale nahlas neřekla nic.
Byla do půl těla svlečená tak jako já a tělo měla jednu jizvu vedle druhé. Trochu tak
připomínala sestru, ale věřila jsem, že moje budoucí protivnice si rány způsobila sama. Jsou
nemoci, při kterých má člověk potřebu si ubližovat. Věci mi na jednu stranu hrály do karet,
protože jsem mohla sledovat souboj tam dole a přede mnou byl zřejmě nejsnadnější soupeř.
Horší byla skutečnost, že vítěz tam dole si mezi semifinále a finále odpočine, kdežto já asi
ne. Věděla jsem proto jedno – tu mrchu musím vyřídit okamžitě! Tak rychle, že se ten
chlápek ani nestačí vydýchat. Zatím jsem sledovala velice vyrovnaný souboj dvou mužů,
dvou zkušených a na první pohled velmi silných bojovníků. Jeden z nich hojně využíval svá
kolena a lokty. Ten druhý ovládal bezesporu kung-fu. Z toho koukal problém a velký. Jsem na
ženu odolná, ale nejlepším bojovníkům se co do síly ani výdrže rovnat nemohu. Nejspíše
právě na to bude hrát… A co já? Hmm, to kdybych věděla. Protivník toho chlapíka po jedné
ráně padnul k zemi. Byl mrtvý snad dřív, než spadl! To mu vážně jednou ranou zkurvil
srdce?! Jednou, jedinou ranou mu přes žebra přivodil zástavu srdce?! To snad ani nejde,
vždyť… Vynervoval mě a to dost. Ten holohlavý parchant procházel kolem mě, dýchal
naprosto pravidelně a dokonce se lehce ušklíbl a zašeptal mi:
„Vzdej to, pokud nechceš umřít.“ Vzdát se… já a vzdát se?! Moc si nevěř holohlavej
zkurvenče! Já a ta žena jsme sešly dolů do sálu a čekaly na pokyn Imrana. Shaira říkala, že
ta mrcha prošla základním kolem turnaje podezřele lehce. A že pravděpodobně použila jedy.
Protože ale už jednoho finalistu přemohla, nemohla být až tak neschopná.
Když jsme stály proti sobě a čekaly na Imranův pokyn, miliardář se zvedl z křesla a kupodivu
soupeřku oslovil.
„Nemám rád podvodníky. Víte o tom, paní Smithová?“ Žena se podiveně otočila na Imrana.
„Myslíte, že to nevím?! Kdybyste bojovala vždy čestně, nikdy byste nebyla tak daleko!
S prvním soupeřem tady ve finále jste si kupodivu poradila… ale oba dobře víme, že se moc
nesnažil. A proč, nu protože jste ho podplatila! Lepší pár milionů dolarů od vašeho bohatého
strýce, než riziko trvalého zranění, či dokonce smrti, kvůli trofeji!“
„Ale… pane Imrane!“
„Mlčte! Měl vás čekat souboj s panem Wu, ale pan Wu mi naštěstí prozradil, že i jemu jste
učinila nabídku. Chtěla jste se dostat až do finále a tam zřejmě spoléhat na vyčerpání
soupeře.“
„A čemu se divíte?! Já jsem žena!“ rozčílila se.
„Pohlaví ospravedlňuje vaše podlé jednání?“
„Ne, ale ospravedlňuje moji slabost!“
„Nuže, pak tedy můžete být spokojená. Schválně, zkuste si poradit s paní Kasumi.“ Imran to
odstartoval, já se rozběhla proti té kurvě, která na mě zírala jako na zjevení a pomalu
zvedala ruce ve snaze se vzdát. Vrazila jsem jí pěst do čumáku, chytila ji jednou rukou pod
bradou, postavila se za ní, druhou rukou jí chytila za hlavu a škubla. Myslím, že lámat vazy
jsem se za ty roky naučila více než dobře.
Ten sráč Wu už zase scházel dolů a nezdálo se, že mé ultrarychlé vítězství ho udivilo. Spíše
to tušil. To Derek začínal být nervózní. Asi už ho napadlo, že můžu vyhrát, zatímco Imran
nasadil úsměv. Myslím, že on by si vsadil klidně celé jmění na to, že prohraju. Bojovník se
postavil přede mě, zavřel oči a dlaně otočil ke mně. Oči zase otevřel, ale ruce překvapivě
v pěst nesemknul. Nejprve jsme kolem sebe začali kroužit. On se držel na straně, kam kvůli
chybějícímu oku moc dobře nevidím. Bylo mi jasné, že tohle využije proti mně po celou dobu
zápasu. Pak během mrknutí oka přiskočil ke mně, shýbl se a dlaní mne udeřil do hrudi.
Odrazilo mě to dozadu. Otevřela jsem ústa a chytila se za hruď. Snažila jsem se popadnout
rozhozený dech. Plná překvapení jsem pohlédla na něj.
„Vzdejte se, Kasumi,“ řekl mi. „Já si protivníků vážím a to i těch, co se vzdají.“ Už když jsem
se poprvé setkala se Samuelem, řekla jsem mu, že zbytečně nasazovat krk už nikdy nebudu.
Ale abych sama sobě, své připitomělé duši něco dokázala, rozdala jsem si to s tím pitomcem
v Aréně. A aby toho nebylo málo, teď se vidím jako vítězka turnaje. Snažím se vyhrát trofej a
myslím si, že se vyrovnám chlapům. Ne, nevyrovnám! Jen tu dostanu brutálně na držku,
pokud rovnou nechcípnu. Měla jsem si nechat pás a klidně je všechny najednou
zmasakrovat. Pak chytit Imrana pod krkem a dostat z něj odpovědi. Potom zabít Dereka a
nakonec odejít s diamantem. Až na to, že teď už bylo pozdě couvnout. Vykročila jsem proti
němu a hledala slabinu. On byl mnohem rychlejší, měl výtečné reflexy i sílu, ale jak jsem se
přesvědčila na Pulau Ular – stačí jedna chyba a je to v háji. Přiblížili jsme se k sobě a já
čekala na jeho útok. Naprosté ticho mi pomáhalo se soustředit a sledovat jeho oči. Ty jako by
mi poslaly signál, že přechází do útoku. Vystřelil pěst, avšak já nebyla dost rychlá. Udeřil
mne do tváře, a pak znovu do té druhé. Vinou úderu jsem se otočila bokem k němu a
potřásla hlavou. Když jsem na něj pohlédla, viděla jsem, jak vyskakuje do výše a z otočky,
tak aby úderu dodal potřebnou rychlost, mě udeřil botou do obličeje. Pootočila jsem hlavou,
ze které vyletěla krvavá slina. Musela jsem se urychleně rozkročit, abych udržela stabilitu a
nespadla. Další kopanec do břicha a já měla co dělat, abych vůbec vnímala něco jiného než
jen bolest. Kvůli té ráně jsem se předklonila, ale rychle jsem zase pozvedla hlavu a vycenila
zuby. Nesmí to být bolest, co převládne, nýbrž vztek! Jen co jsem na něj pohlédla, udeřil
znovu a znovu do břicha. Začala jsem se třást horečnou snahou ignorovat bolest a zpevnit
svaly. Na svou výšku jsem mohutná a díky tělesné konstituci vydržím co jiné ženy ne. Teď se
mi ale po těle valil pot, vlasy se mi lepily k zádům a já bojovala nejen s bolestí, ale i únavou.
Pokud je něco, na co může muž v boji se ženou sázet, pak jednoznačně to, že se rychle
unaví. V Aréně jsem potkala spoustu bojovnic, co daly zprvu do boje všechno. Byla v tom
rychlost, razance, síla… ale potom co mé, už tehdy neobvykle silné tělo, všechno ustálo,
mohla jsem přejít do útoku a vyřídit je, protože lapaly po dechu a už nemohly. Na výdrž ale
sázet nemohu, ne teď. Už teď držím pohromadě jen s vypětím všech sil a je otázkou, kdy se
mi svalstvo začne třást jako sulc a vyčerpáním padnu k zemi, neschopna ani vstát. Pak se
nade mne skloní a mé tělo zmasakruje pěstmi. Cítila jsem, jak mé nohy stěží drží tělo. Tohle
muselo skončit a rychle. Semkla jsem ruce v pěst, poodskočila dozadu, pohlédla na něj,
napnula svaly na těle a vyčkávala.
Přiskočil ke mně a vystřelil pěst proti mým prsům. Zase jsem to nestihla zablokovat a moje
pravé prso se nepříjemně smáčklo. Svině! Když mě to ale nevyvedlo z míry, měla jsem čas
zareagovat a uchopila ho za zápěstí. Otočila jsem se k němu zády, jednou nohou překročila
jeho ruku, tak abych ji měla mezi nohama a zapáčila směrem nahoru. Byla bych ji s klidem
zlomila, ale on si pomohl druhou rukou a zvednul mě ze země. Odhodil mě o kus stranou a
já padla k zemi. Vyběhl proti mně, já se zapřela dlaněmi o podlahu a vyšvihla nohy. Udeřila
jsem ho do prsou a tím ho odrazila. Následoval kotoul, to abych se dostala blíže k němu a
v mžiku jsem přešla do stojky, přičemž jsem mu nohy sevřela kolem krku. Byl to Asiat, velký
asi tak jako já, takže perfektní cíl pro má stehna. Ve skutečnosti to nebylo moc chytré,
obzvláště ne, když mě mohl kopnout do hlavy, ale on zazmatkoval. Asi věřil tomu, že budu
schopna během okamžiku škubnout nohama a zlomit mu vaz. Vzhledem k tomu jak silná a
svalnatá stehna mám, pak jeho obavy chápu, ale já už tolik síly neměla. Chytil mne za lýtka
a snažil se uvolnit. K tomu nesmělo už nikdy dojít, protože pak už by věděl, že přede mnou si
musí krk chránit a já neměla jak jinak ho zlikvidovat. Tohle byla šance a věděla jsem, že ať
udělá cokoli, já nesmím polevit. Dokud to šlo, držela jsem se ve stojce, ale on brzy poznal,
že s mými stehny jen tak nehne a že nejlepší bude mě prostě zvednout, abych ztratila oporu.
Byly dvě možnosti – složit mu lýtka na ramena a vytáhnout se tak, abych mu ‚seděla‘ na
ramenou anebo ho strhnout k zemi. Protože první možnost byla fyzicky velice náročná a já
neměla síly nazbyt, strhla jsem ho a korigovala pád, abych neskončila přímo na něm.
Povedlo se a on spadl na záda, přičemž měl stále problémy se nadechnout. Rudnul a třeštil
oči. Přesto nebyl schopen se uvolnit. Slyšela jsem, jak Derek volá na Imrana.
„Musíme jít, pane!“
„Máte pravdu! Tohle jsem tedy nečekal.“
„Ani já ne. Z čeho ta šikmooká svině je?! Rychle k lodi.“ K lodi?! Potřebovala jsem ty dva
dostat, ne je nechat upláchnout! Zkusila jsem škubnout a zlámat té svini vaz, ale nedařilo se
a já vinou toho jen povolila stisk. Holohlavec toho využil – vymanil se ze sevření a udeřil mě
loktem do břicha. Stavěl se rychle na nohy a já též. On musel popadnout dech, to já ne,
takže jsem byla na nohou rychleji a znovu tu předkloněnou svini chytila kolem krku, tentokrát
rukama a to dřív než se stihl narovnat. Tohle sevření nebylo vůbec tak účinné, protože jsem
byla hrozně na ráně a on toho využil. Vrazil mi pěst do břicha, načež se mi ústa naplnila
vzduchem. Pak mi dal ránu znovu a teprve napotřetí zjistil, že takhle to nepůjde. Tedy ne
snad, že bych jeho údery necítila - navzdory Sakuřině tvrzení nemám břicho ze železa, ale
zlost je dobré anestetikum. A já po každé jeho ráně začala jen stále hlasitěji řvát a vrčet.
Vyšvihl jednu nohu dozadu, ohnul ji v koleni a pokusil se mne udeřit do obličeje. Uhnula jsem
včas a zbavila ho další šance, jak mě vyřídit. Málokdo si umí se vztekem tak pohrávat jako
já. Je to umění dokázat do žil pumpovat adrenalin a v mžiku zase dokonale vnímat okolí
s chladnou hlavou. Teď mě chytil rukou pod bradou a druhou mezi nohama. Chystal se mě
zvednout a povedlo se mu to. Já se ho však ani tak nepustila a padli jsme oba na zem.
Ležela jsem pod ním, přímo před sebou měla jeho rudou hlavu a neustále ji svírala oběma
rukama kolem krku. Bicepsy se mi začaly vbrzku chvět a já cítila, že povoluji, k čemuž
nesmělo dojít. Můj řev musel být slyšet snad i venku, ale pomáhalo mi to vydržet. Už celé
minuty se nemohl ten sráč ani nadechnout a bylo znát, že nemá síly se dál bránit. Pokusil se
jít mi po oku, což bylo zlé a hodně. Protože mi celou dobu zíral na zpocené břicho a nemohl
pootočit hlavou, neviděl, kde přesně je jeho cíl a tak mi hmatal na obličej a hledal oční důlek.
Protože jsem ležela pod ním, mohla jsem ho sevřít nohama kolem pasu. Díky tomu skončil
jako ve svěráku. Sakura jednou říkala, že kdybych chtěla, mohla bych nepřátele svojí silou
klidně rozmačkat. To bylo obzvláště u silného muže nereálné, ale mohla jsem se překulit. To
pro mě znamenalo úlevu, protože jsem ho zatěžovala svoji nemalou vahou a on nemohl ruce
tak zkroutit za zády, aby mi dosáhl na obličej. Krátce na to s sebou začal škubat, to když už
opravdu nebyl schopen vystačit s dechem. Z posledních sil se snažil se postavit na nohy, ale
nešlo mu to. Pětašedesát kilogramů na zádech není málo a i kdyby se s nedobrovolnou
zátěží v mé podobě zvedl, určitě bych ho nepustila a to ani kdyby se mnou narážel do stěny.
Natáhl prsty pravé ruky ve znamení, že se vzdává. Měl smůlu, že narazil na mě. Jeho
končetiny brzy ochably a já pro jistotu škubla a zlomila mu vaz. Odvalila jsem se z jeho těla a
zvedla se na všechny čtyři. Chytila jsem se za břicho, které to odneslo asi nejvíc. Teď ale
nebyl čas myslet na zranění. Utíkala jsem ven z místnosti a vyběhla před vilu.
Veliká jachta už mizela v dálce a já poznala, že je to v háji. Vrátila jsem se do vily, oblékla si
své věci. Pak jsem vystoupala po schůdcích na balkon. Na stolku úplně vzadu byla trofej pro
vítěze turnaje. Podstavec z tmavého dřeva a na něm zlatá soška muže v postoji, jaký
používají karatisté na počátku zápasu. Byla to jen drahá věc, ale vzala jsem ji s sebou. Tak
nějak jsem měla pocit, že když už jsem si ji vyhrála, měla bych si ji nechat a navíc – Sakura
bude nadšená a to mnohem víc než já sama. Sešla jsem dolů a rozhlédla se po mrtvých
tělech. Kdybych byla někdo jiný, Imran by mi právě gratuloval k postu nepřemožitelné
bojovnice, kterou nikdo na světě neporazí. Není to špatný pocit, když víte, že vás někteří lidé
považuji za absolutní světovou špičku. Já se držela při zemi a věděla, že výhra v turnaji nic
zásadního neznačí, vlastně jen skutečnost, že vypořádat se s Kasumi Gordonovou je
zatraceně těžký. Každý turnaj, každá soutěž je jen o tom porazit své protivníky a cena
vítězství závisí na soupeřích, ne na dané soutěži. Dokonce i vyhrát ten samý turnaj dvakrát
může být jednou snadné a po druhé velmi náročné, to pokud se sejdou opravdu dobří
protivníci. Nejmocnější bojovnici světa ze mě neudělá jeden pitomý turnaj, pokud se na něm
nesejdou důstojní soupeři a důstojný soupeř tu byl jen jeden. A i on sahal takové Yoon sotva
po kolena. Jenže na ty dva pitomce mé vítězství zabralo. Jak se asi Derek cítil, když odtud
prchal jak malý kluk? Pokolikáté už těm sviním šlapu na paty a nenechám se ani za nic
strhnout ke dnu? Hmm, jo, není to vůbec špatný pocit. Na počátku téhle výpravy bylo mé
sebevědomí mizivé a teď, když se blíží návrat domů, jsem naopak hrdá na to, co jsem
dokázala. Kasumi nezemřela ani neodešla do důchodu, ale je stále zde a mělo by se s ní
počítat.
XIII – Zlost
Kasumi
Neměla jsem síly na to, abych těch pár mil k základně běžela, takže jsem si vystačila
s rychlou chůzí a ‚kochala‘ se pohledem na placatý ostrov, na němž rostlo jen minimum
stromů a zeleně. Na ostrově bylo pár památníků připomínající bitvu před padesáti lety, ale i
když mě historie Japonska zajímá, nepotřebuji památník oslavující Američany vidět. Někde v
okolí musela být pořízena ta známá fotka vojáků držících vlajku USA. Sláva na jedné straně,
zkáza na té druhé. Mě na mysl přichází jen smrt, bolest a blížící se porážka mého národa.
Dost možná zasloužená porážka, ale s ohromnými negativními důsledky. Možná, že žít na
druhé straně barikády, viděla bych to jinak. Co asi tak napadne Američany, když se řekne
Iwodžima? Vítězství, hrdinství, porážka zla? Anebo si většina z nich jen řekne: 'Iwodžima?!
Kde to je a proč mě to má zajímat?!' Nevím, co je horší – neznat vlastní historii, nebo ji
vnímat zkreslenou vinou špatné politiky země?
U letištní plochy byl hlouček lidí, respektive vojáků a vypadali dost nervózně. Překvapilo mě
to a trochu i postrašilo, než jsem si všimla plukovníka Miyamota. Jeho přítomnost mě
uklidnila, ale možná zde nebyl výhradně kvůli mně. Kousek od vojáků totiž stála Paola a
Armando. S největší pravděpodobností k ostrovu připluli pronajatou lodí a možná ještě na
moři byli odchyceni armádou. Měli by je ale nechat okamžitě zatknout a ne dovézt sem!
Přistoupila jsem k nim a oslovila plukovníka.
„Svoje jsem si zde již splnila. Můžete mi ale vysvětlit, co zde dělají oni?“
„Vnikli na ostrov bez oprávnění a tvrdí, že k vám patří, paní Kasumi. Pan Kimura ale o nikom
dalším nemluvil. Potřebuji vyjádření z vyšších míst.“
„Kasumi!“ vykřikla Paola aniž by mě nechala mluvit. „Máš Oko hada?“
„Ne a i kdyby ano, tak tobě ho nedám! Už to konečně vzdej, Paolo! Miyamoto, ti dva tu
skutečně nemají co dělat.“
„Kde je Imran?!“ vyštěkla Paola a vykročila ke mně. Zbraně v rukou vojáků ji však donutily
držet se zpátky.
„Myslím,“ řekl plukovník, „že je načase se vrátit, paní Kasumi. Odletíte zpátky na Čičidžimu a
doufám, že se tu brzy ukáže pan Kimura osobně – má, co vysvětlovat!“ Pak se ohlédl na
Paolu a Armanda. „A co se vás dvou týče, mám pocit, že si v Japonsku pár let pobudete... za
mřížemi.“
Pohlédla jsem na rozrušeného Armanda a sledovala jeho prosebný výraz ve tváři. Tenhle
Paolin pokus byla už jen poslední zoufalá křeč, nic víc. Porušili zákon a pokud bude žalobce
důsledný, může jim připsat nejen pokus o neoprávněné vniknutí do zakázaného vojenského
prostoru, ale dost možná i špionáž. To, co měl Armando na krku byl totiž fotoaparát. Nejspíše
ho koupil v tom krámku pro turisty kousek od hotelu a i když určitě neměl v plánu fotit si
vybavení základny, žalobce to zajímat nebude.
Na Čičidžimě se se mnou plukovník rozloučil a já se vrátila do hotelu. Potřebovala jsem se
osprchovat a smýt ze sebe krev, než nasednu do letadla. Na recepci hotelu Amaterasu mě
překvapil Kenji. Zdálo se, že přes rok hodně zestárnul. Už to nebyl elegantní chlápek
s černými, dozadu sčesanými vlasy a bradkou, ale neupravený muž se strništěm a vráskami
na čele.
„Kasumi!“ zvolal, když mne zahlédl a vyšel mi naproti. „Proboha, vy krvácíte!“
„Krvácím často. Tohle nic není. Půjdu nahoru, tak pojďte taky a dělejte mi stěnu, ať mě nevidí
hosté. Mám po krk všelijakého vysvětlování.“ Cestou do patra jsem chtěla Kenjiho seznámit
s tím, co se na ostrově stalo...
„Kenji, v té vile na ostrově zůstala spousta mrtvol.“
„To mě nepřekvapuje. Už jsem nad tím přemýšlel a pokusím se vás z těch vražd vyšachovat.
Je spousta svědků, kteří vás na ostrově viděli, ale ve vile vás nespatřil nikdo, nebo se pletu?“
„Imran utekl!“
„Utekl?!“ Řekl to tak nevěřícně, jako kdyby to v mém případě ani nebylo možné.
„Ale nemyslím, že po mě Imran půjde přes policii. Ne, to by bylo pod jeho úroveň. Potřebuji s
vámi probrat aktuálnější věci. Na ostrov bez oprávnění vnikli dva moji... známí. Vojáci je vzali
na ostrov, protože se oháněli mým jménem. Minimálně jednomu z nich bych nechtěla přivodit
problémy. A ten druhý známý... no... kdyby byla Paola na svobodě, nebála bych se, že na mě
u soudu vytáhne špínu, to aby mě pokud možno strhla ke dnu s sebou.“
„Postarám se o to. Nebude to snadné, ale dlužím vám to, Kasumi.“
Hned jak jsme vešli do mého pokoje, zapadla jsem do koupelny, svlékla se a vlezla si do
sprchy. Nebylo od věci se zase po dlouhé době pořádně umýt. Kenji se zpoza dveří zeptal:
„Ta soška… to jste Imranovi ukradla?“
„Kdepak, tu jsem vyhrála!“
„Vyhrála?!“ divil se Kenji.
„Opravdu vás to tak překvapuje?“
„U vás, Kasumi, mě nepřekvapí snad už nic. Ale přijde mi zvláštní, že je pod tím chlápkem
napsáno: nejmocnější bojovník světa - muž z oceli.“ Otevřela jsem dveře z koupelny a vyšla
ven jen s ručníkem kolem pasu.
„Imranovy představy asi nepočítaly s ženami jako potenciálními vítězkami a přesto jsem
nebyla jediná žena, která měla velké šance na výhru. Klika, že tu druhou ohlodávají ryby.“
Kenji se na mě chvíli udiveně díval a pak odložil trofej na stolek.
„Víte, že je to vůbec poprvé, co vás vidím… skoro nahou? Nechcete se obléct... ehh, ženo z
oceli?“
„Proč? Vadí vám to?“
„Eh, to zrovna ne, ale může se zdát, že mě chcete svést a…“ Přistoupila jsem k němu a
pohlédla mu do očí. Neuhnul pohledem, ale u přítele to nebylo nijak zvláštní.
„Kenji, opravdu máte pocit, že zrovna já vás chci svést?!“
„Ech, kdybyste chtěla, v zájmu zdraví bych si netroufnul odmítnout. Ale povězte, doufám, že
odsud zmizíte.“
„Zmizím, ale zajímá mne, proč jste zde vy? Chtěl jste mě vidět?“
„Taky. Na vás se nedá zapomenout. Ale…“ Kenji sklopil hlavu, usedl ke stolu a okamžitě
zvážněl. Smutně si povzdechnul a teprve po dobré minutě ticha promluvil: „Unesli Chou.“
„Vaši ženu?“
„Bude to už měsíc. Každou chvíli čekám požadavek na výkupné, nebo zkrátka cokoli, ale je
to zbytečné! Nevím už, co mám dělat!“
„Může v tom být Yakuza?“
„Žádost o pomoc od nejdůležitějších klanů bylo to první, co jsem udělal ihned po vyhlášení
pátrání. Mít dobré vztahy s policií, obzvláště se mnou a též s vámi, je myslím priorita téměř
všech klanů.“
„Bojí se mě?“
„Aby ne! Jste jedinečná spojenkyně, ale smrtonosná protivnice. Otevřeně se proti vám nikdo
nepostaví, ne kvůli strachu, ale kdyby pocítili, že jsou v přesile… Mohli by se vás pokusit
nejprve koupit a pak třeba i zabít. Jiní by se vám zase rádi zavděčili, ale nikdy to není
nezištná pomoc. Rozhodně bych v Japonsku nezůstával, pro jistotu.“
„Chápu, ale co Chou? Máte alespoň stopu?“
„Nemám nic. Jsem bezradný.“
„Nejsem detektiv, Kenji. Jsem zabiják.“
„Já vím, ale…“ Kenji zase vstal, aby mě jemně uchopil za ruku. „Je to moje druhá žena. Tu
první zavraždili! Být vysokým důstojníkem na policii nemusí být zrovna med. Když nepočítám
vás, nemám už nikoho opravdu blízkého.“
„Já jsem pro vás blízká?! Ani si netykáme!“
„Mohli bychom…“ Hmm, jo, mohli. Podala jsem si s Kenjim ruku. „Směl bych tě pozvat na
takový pozdní oběd nebo je někde poblíž manžel, který by nás nerad viděl spolu?“
„Samuel umřel, Kenji. Teď jsem vdova.“
„To je mi líto. Opravdu mě to mrzí.“ Byl upřímný a já za to byla ráda. Oběd nebyl špatný
nápad. Vykročila jsem ke dveřím, když mě Kenji zarazil. „Eh, Kasumi, nechceš se obléct?“
Dobrá připomínka. Jen škoda, že moje oblečení bylo zaprasené od krve.
„Já tu nic na sebe nemám,“ odvětila jsem.
„Co takhle nechat si jídlo zanést na pokoj?“
„Dobrý nápad. A buď tak hodný a cestou mi na recepci zamluv letenku do Londýna, jo a ještě
v tom krámu u přístavu kup nějaké oblečení. Čím dřív odsud vypadnu, tím líp.“ Kenji odešel a
já zůstala v pokoji sama. Ručník jsem odložila a navlékla si pás a spodní prádlo.
Během dvaceti minut byl Kenji zpět.
„Letí ti to už ve čtyři odpoledne! Informují tě na terminálu, stačí se tam legitimovat.“ Pak mi
předal oblečení, co koupil – společenské šaty s ramínky!
„Ty ses zbláznil!“
„Neboj, koupil jsem i nějaké dámské triko a kalhoty. Přinesou to na recepci. Přál bych si tě
ale vidět v tomhle…“ Vzala jsem ten světle zelený hadr s velkou vystřiženou dírou vzadu,
která mi musela odhalovat záda až k zadku. Šaty se zdály být dost krátké, sotva by mě byly
po kolena.
„Snad si nemyslíš, že si to obleču?!“
„Ale proč ne? Vypadala bys jako dáma.“
„Neštvi mě, Kenji.“
„No tak, Kasumi. S tímhle můžeš jít dolů do restaurace a budeš vypadat jako královna!“
„Jo jasně… svalnatá královna s tetováním rudého Asijského draka na zádech, jediným okem,
malýma kozama i zadkem a…“
„Není královna jako královna, Kasumi. A od královny bojovnic si představuji, že bude vypadat
přesně jako ty. Kde jsi vlastně přišla k tomu zranění oka? V potyčce?“
„Byla bych raději, kdybych mohla říct, že jsem si ho vypíchla větví stromu, ale nebyla by to
pravda.“
„Vyhrála jsi alespoň?“ Přiznat porážku bylo nakonec těžší než jsem si myslela, ale řekla
bych, že mé mlčení Kenji pochopil správně.
„Hmm, tak já to s těmi šaty zkusím. Lichotky na mě nezabírají, ale všechny otrapy odháníš
ty!“
„Dobře a teď ještě s botami...“ Kenji zpoza dveří přinesl krabici s růžovými boty na podpatku.
„Ani hovno, Kenji! Myslíš, že si kvůli tobě zkurvím chodidla nebo vyvrtnu kotník?!“
„Jsi přece obratná.“
„Ale nejsem kráva!“ Myslím, že mu došlo, že v tomhle neuspěje ani omylem. Takže jsem dala
zavděk svým starým pevným koženým botám. V kontrastu s šaty to sice vypadalo zvláštně,
ale ať mě každý políbí prdel.
V restauraci byly obsazeny jen tři další stoly. Kenji chtěl usednout uprostřed, já ne, a tak jsme
usedli do rohu sálu. Během chvíle přišel číšník a my si objednali kuřecí maso se zeleninou a
rýží. Kenji navíc přiobjednal lahev saké. Když číšník odešel, pohlédla jsem k vedlejším
stolům.
„Všichni na mě civí…“ řekla jsem.
„Aby ne. Jsi krásná žena a vypadáš velmi mladě.“
„Ne, to není důvod, proč na mě civí.“
„Máš na těle řadu podlitin. Některé vypadají dost čerstvě a asi je to vidět.“
„To také není důvod jejich zájmu.“
„Pak tě nejspíše viděli ve včerejších zprávách. Ukazovali tam fotografie mnoha
zachráněných lidí včetně tebe.“
„Ani to není ten důvod.“ Položila jsem pravou ruku na stůl, semkla ji v pěst a pozvedla
předloktí do vertikální polohy. Ty výrazné boule na paži mluvily za vše. Nejsem na tom o moc
líp než Parvati. Jediný podstatný rozdíl je v tom, že ona z toho dělá vědu, kdežto mě jsou
reakce čumilů vcelku u prdele. Brzy nám přinesli jídlo i víno a popřáli dobrou chuť. Jídlo bylo
skutečně výborné, těžko bych něco takového sama uvařila, ale s vhodnými ingrediencemi
bych se tomu alespoň přiblížila. Sakura vždycky říká, že jako kuchařka bych se uživila bez
problémů. Možná, že jo, nakonec mám ráda dobré jídlo a druhá Asijská restaurace by se
v Llanelli hodila. Horší je skutečnost, že vaření mě nijak zvlášť nebaví.
„Kenji, mám možnost zjistit, kde vaše Chou je.“
„Co? Co-ugh! Eh, kruci!“ Zakuckal se... „Ale jak, Kasumi?!“
„To neřeš, prostě mám hodně dobrý kontakt. Až se vrátím domů, dám ti co nejdříve vědět.“
Kenji se usmál a položil dlaň na mou ruku.
„To je… nikdy nepřestanu být tvým dlužníkem, Kasumi.“
„Však já si to třeba zase někdy vyberu.“ Kenji se usmál a řekl:
„Když to nebude v naturáliích, pak dopředu souhlasím se vším.“
„V naturáliích? Myslíš tím sex?“ Začervenal se a raději mne pustil. Tohle téma mi ale
přivodilo zajímavou myšlenku. Samuel byl mrtvý a pomýšlet na jeho ‚návrat‘ v kopii mého
těla bylo spíše nereálné. Než po boku Shairy zaútočím na Peklo, můžou uplynout celé roky a
při tom právě to byl zřejmě jediný způsob, jak Samuela zachránit, protože spoléhat na Lilith a
věřit jí, že mi Samuela vydá, když pobiju Prince, by bylo krásně naivní. Miluju Sakuru jako
svoji sestru a jako nejlepší přítelkyni, jakou mám. Též si pomalu nacházím cestu k Parvati,
ale může některá z nich nahradit partnera? A jakého partnera mohu mít já, když ne toho,
který mě už dobře zná, ví, co jsem v minulosti prováděla a smířil se s tím? Myslím, že ani
s mým vzezřením by Kenji neměl problémy. Bylo to docela ožehavé téma, ale já mám ráda
přímé jednání.
„Kenji, bavme se zcela otevřeně. Zkus zapomenout na svou ženu a pověz mi – líbím se ti?“
„Ehm.“ Kenji se zase zakuckal, tentokrát vínem. „Ty si vážně nebereš servítky. Podívej,
Kasumi, to nejde takhle…“
„Proč by to nešlo? Představ si, že je tvá žena už po smrti a…“
„Kasumi!“
„Byl bys schopen mě milovat? S přihlédnutím na to, co o mě víš a co jsi se mnou zažil?
Protože já se s tebou špatně necítím. Od té doby, co už nepohrdáš mými činy a mnou
samotnou, jsi fajn chlap.“
„Kasumi… chceš to slyšet na rovinu, tak poslouchej. Umím si představit náš společný sex.
Tam v pokoji jsem se musel hodně ovládat, aby… víš, co myslím. Ale vážně si nedovedu
představit, že se tady a teď spolu dohodneme na nějakém vztahu! To přece nemůžeš myslet
vážně! Taky ses s Gordonem dohodla na lásce nebo to přišlo postupně a byla v tom
chemie?“
„Postupně, samozřejmě, ale já se nebavím o lásce. Jen o případném zájmu. Uvědom si totiž,
že až se zase rozejdeme, možná se uvidíme až za pár let, pokud vůbec. No a protože
v Japonsku žít nemůžu, jak chceš aplikovat tu svoji chemii? Přes internet? Přes telefon?! To
snad ne!“
„Já mám ženu! A Chou miluji. Nechovej se, jako kdyby byla už mrtvá!“ Kenjiho to dost vzalo.
Vstal od stolu, hodil na něj bankovky na zaplacení, plus slušné dýško. I já se zvedla. „Už
vím, co máš v plánu, Kasumi. Zavoláš mi a řekneš, že ten tvůj záhadný kontakt ví, že je
Chou už dávno mrtvá! A pak myslíš, že se ti otevřou vrátka k…“ Chytila jsem ho za oblek.
„Tak tohle si o mně myslíš?! Máš pocit, že ti budu lhát, abych se ti dostala k tělu?! Co si o mě
myslíš?! Že jsem nějaká coura?!“
„Dost, Kasumi uklidni se!“
„Já jsem klidná!“ řvala jsem. Popravdě... byla jsem spíš pořádně nasraná, ale žádný afekt ani
nic podobného. „Běž k čertu, Kenji a tyhle zkurvený šaty si narvi někam.“ Strhla jsem si ten
blyštivý humus, nehledě na skutečnost, že pod ním nemám víc než kalhotky a vrhla jsem mu
to do náruče. Lidi měli pozdvižení, ale já na ně srala.
Nechala jsem Kenjiho v restauraci, vyběhla do pokoje pro doklady a pak šla na recepci pro
balíček s oblečením. Právě tam přišla skupinka jakýchsi turistů, dle vlaječky v rukou
průvodce, Američanů. Srala jsem i na ně a zcela veřejně se začala oblékat do normálních
hadrů. Zatím na mě turisti pořvávali, a když jsem se ohlédla, všimla jsem si, jak jeden z nich
tahá fotoaparát. To mě nasralo ještě víc. Měla jsem na sobě teprve jen kalhoty, ale přišla
jsem k turistovi, vyrvala mu foťák z ruky a dupla na něj. To už sem přicházel člen ochranky
zavolaný recepční.
„Chceš problém?!“ zařvala jsem. „Tak na mě jen sáhni!“ Sáhnul, to aby mě vyvedl ven a já
mu zkroutila ruku a zlomila ji. S pásem to bylo jako zlomit pravítko.“ Chlap začal řvát jak
smyslu zbavený, turisté zděšeně utíkali ven, recepční sahala po telefonu, Kenji přicházel
z restaurace a já se konečně dooblékla. Pak jsem se otočila na recepční.
„Polož to!“ vyštěkla jsem. „Opovaž se na mě zavolat policii! Jestli to uděláš, tenhle zkurvenej
hotel ti holýma rukama rozštípu na třísky, rozuměla jsi?!“ Recepční zbledla, sluchátko
položila a zděšeně odběhla. „A vy!“ vykřikla jsem a ukázala ke dveřím, za nimiž se
schovávali turisté. „Jdete se kochat tím, co tu provedli vaši předci a jak v Hirošimě a
Nagasaki povraždili statisíce civilistů?! Jen do toho, vy Americké svině! Jednou na vás taky
dojde!“ Na řadě byl Kenji. „Měla bych se na tebe vysrat a možná, že to i udělám, ale tvoje
žena se ke mně v Ikebaně nikdy nechovala zle, smrt jí rozhodně nepřeju a navíc mě
samotnou zajímá, co s ní je, takže se ti ještě ozvu a nechtěj mě zase nasrat, Kenji! Já
nejsem nějak falešná děvka!“ Neřekl nic a možná, že i kdyby řekl, přes křik muže z ochranky
bych ho neslyšela. Strčila jsem do zraněného muže, aby se zřítil na podlahu. „A ty drž hubu,
zkurvenče! Můžeš být rád, že ještě žiješ!“ Vyšla jsem ze dveří a strhla k zemi turistu, co mi
nestačil ustoupit z cesty. Na tomhle podělaném ostrově jsem toho měla už po krk!
Následovalo vyzvednutí letenek, dvě hodiny čekání v letištní hale a pak nástup do letadla,
které se zastávkami v Los Angeles a New Yorku směřovalo do Londýna. Letěla jsem v první
třídě a užívala si tak pohodlí i nabízených nápojů. Cesta to byla dlouhá, ale měla jsem vedle
sebe prázdno, což mi jedině vyhovovalo. Po incidentu s Kenjim jsem se už uklidnila.
Nakonec měl možná Kenji pravdu – kdyby řekl, že o mě stojí, asi bych dlouho přemýšlela,
jak s informací o pozici Chou naložit. Ale nemělo smysl nad tím uvažovat. Teď jsem se jen
pohodlně opřela, natáhla nohy, tak jak to dovolovalo místo mezi sedačkami a odpočívala. Po
všech těch krušných zážitcích to bylo zapotřebí. Vytěsnila jsem z mysli zranění, starosti a
zlobu. Zavřela jsem oči a hodnotila samu sebe. Navzdory nečekaným problémům jsem
dokázala uspět a vypořádat se nejen s většinou nepřátel, ale i sama se sebou. Kasumi Sato
byla zpátky a i když budoucnost kalily potíže, cítila jsem se dobře. Už od dětství jsem
bojovnicí a bojovat za sebe a své blízké nepřestanu nikdy.
III – Hra o dítě
Parvati Singh
„Zrůda se rodí uvnitř člověka,
ne na povrchu.“
„Smyslem života je založit rodinu, ta je základem společnosti.“
XIV – Pojďme si hrát...
Parvati
Cesta ze Sacramenta na venkov byla únavná. Počasí nic moc – zvedal se vítr a dle mraků
na obloze to vypadalo minimálně na pořádný liják. Sychravé odpoledne se pomalu měnilo ve
večer a já se musela přemáhat, abych za volantem udržela soustředěnost. Na
frekventovaných silnicích to není žádný problém, ale tady na venkově nebyla ani noha a já
nemusela být neustále ve střehu. Vlastně od chvíle, co jsem opustila okresní městečko
Calaveras Country, San Andreas, a mířila dál na východ k okraji Yosemitského národního
parku, napočítala jsem asi osm protijedoucích aut a žádné, co jelo mým směrem. V místě,
kde jsem v životě poprvé, by mě to asi vylekalo, ale v autě byla mapa okolí, takže riziko, že
zabloudím, nebylo velké. Slunce definitivně zapadlo za mračna a nezdálo se, že se z nich
ještě dnes vyklube. Byl podzim a zlatavé listí ze stromů padalo vlivem nepříjemného větru do
trávy. Ani po pěti letech života v Evropě jsem si na zimu nezvykla. Sledovat jak padá sníh a
na oknech se vlivem mrazu tvoří obrazce je hezké, ale jen z tepla domova. Jakmile musím
vyjít ven, je zle. A to to v Británii není ani zdaleka tak hrozné, jak by mohlo být.
Minula jsem poslední vesničku či spíše osadu a mířila na okraj národního parku. Někde tam
měl stát dům Abayiných rodičů. Dle Sakuřiných slov, se Abaya měla vrátit na Black Mirror už
před týdnem. Logickým vysvětlením bylo, že se jen zdržela u rodiny. Můj úsudek říkal, že
panika je zbytečná, že vlastně ještě nic nevím a zajet k domu a zjistit víc zvládnu sama.
Popravdě, zvládla by to i Miranda, ale chápu, že je vystrašená. Vždycky taková byla… I jako
voják jsem byla zvyklá řešit potíže sama. Když jsem se svojí jednotkou hlídala polní
nemocnici u vesničky, kterou náhle přepadli Angolští fundamentalisté, také jsem hned
nevolala Windhoek s tím, že se stahujeme a že je toho na nás příliš. Věděla jsem, že když
odtamtud odejdeme, lidé nebudou mít sebemenší šanci a tak jsme se v osmi lidech bránili
mnohonásobné přesile. Tehdy to bylo poprvé, co pod mým velením někdo zemřel, ale přesto
jsem po návratu dostala pochvalu od majora osobně. ‚Padesát životů má větší cenu než dva‘
řekl mi, když jsem se už třetí den utápěla ve výčitkách. A já na to: ‚Ty dva životy patřily mým
přátelům, těch padesát lidem, které ani neznám.‘ A pak mě major řekl něco, co nikdy
nezapomenu. Sedl si ke mně, objednal si vodku, chytil mne za ruku a řekl: ‚I špatný velitel
nerad vidí, když jeho muži umírají, ale jen dobrý velitel pozná rozdíl mezi cenou životů rozdíl mezi hrdinstvím a bláznovstvím. A vy jste dobrý velitel, Parvati, protože i když jste
ztratila dva přátele, stovkám lidí jste zachránila jejich příbuzné.‘ Bylo to tenkrát hřejivé.
Nepřímo říci, že jsem se zachovala jako hrdinka…
Raději jsem zkontrolovala, že mám na vedlejší sedačce mobilní telefon. Nechtěla jsem zase
cítit vinu, kdyby se snad skutečně mělo něco stát a bylo třeba volat pomoc. Odbočila jsem na
vedlejší cestu, jež vedla dolů po svahu a zpozorněla. Serpentiny byly ostré, ale nic, co bych
nezvládla. Sjela jsem dolů a vjela do hustého lesa. Minula jsem řadu na sebe naskládaných
kmenů, když jsem zaslechla tlumenou ránu. Rychle jsem zastavila, vystoupila a ověřila si
svoji domněnku – píchla jsem. Otevřela jsem kufr a k nelibosti zjistila, že rezervu nemám.
Nenapadlo mě na ni v půjčovně upozorňovat. Ten dům už nemohl být daleko, takže jsem
vzala peněženku a mobil a vykročila po cestě. Těžko by mě tu někdo chtěl ukrást píchlé
auto. Asi po dvaceti metrech jsem na pěšině narazila na veliký hřebík. Vlastně jsem si ho
zapíchla do boty a musela ho vyndat. Zvláštní, že po pár metrech byl další! Zatraceně, to
sem snad někdo dal schválně! Ty hřebíky měly hlavičky udusané v hlíně, aby dobře držely na
místě a ještě k tomu byly rozmístěny u okraje cesty. To nebyla žádná náhoda, ale možná
hloupý žert nějakých dětí, co snad v okolních lesích tábořily, těžko říct. Raději jsem se držela
podél cesty a dávala pozor, kam šlapu.
Podvečerní procházka měla něco do sebe. Když jsem ještě žila na Black Mirror, ráda jsem
chodívala do lesů, ale překvapovalo mne, jak jsou tyto lesy těm Black Mirroským podobné.
Absolutní ticho, nikde ani živáčka a jen šelest listí ve větru. Otupoval mé smysly a zdál se být
až moc konejšivý. Držela jsem se cesty, jež se proměnila spíše v zarostlou stezku. Jakoby po
ní ani nikdo nejezdil… Dostala jsem se až na křižovatku. Zatímco jedna cesta vedla dál
rovně, druhá zatáčela ostře vpravo a směřovala do hlubin lesa. Na křižovatce byl do země
zapuštěný dřevěný kůl a na něm modrá poštovní schránka. ‚Goyalovi‘ stálo na jmenovce.
Vedle byla velká dřevěná cedule s přeškrtnutým nápisem: ‚Nabízíme pokoj k pronájmu,
informace na tel. 445 845 256.‘ Vydala jsem se po cestě a raději přidala do kroku, abych se
k domu dostala dříve, než padne tma. Šelest nepolevoval a jen se mísil s mými kroky, jež
byly tlumeny suchou trávou a popadaným listím. Skrze větve stromů se ke mně nakrátko
dostaly slabé sluneční paprsky a během necelé čtvrt hodinky opět zapadly, tentokrát za
horizont. Večer se blížil. Cesta byla stále dlouhá a jednotvárný les tomu nepomáhal – žádné
balvany, žádné potůčky, žádné mýtiny, prostě nic. Jen ohromná, mírně se svažující plocha,
kde jeden strom střídá druhý.
Konečně se přede mnou z šera vynořila silueta dvoupodlažního domu. V pravé části
nechyběla garážová vrata, jež byla zavřená jen zčásti. To bylo zvláštní, ovšem skutečnost, že
se za okny navzdory denní době nesvítilo, mě znepokojovala ještě víc. Les od zahrady
okolo domu přehrazovala vysoká zídka z červených cihel, avšak branka nikde nebyla a tak
mi nic nebránilo přijít blíž. Před domem jsem si povšimla i studny, ale vypadala velmi staře a
nepoužívaně. Teď večer jsem nedokázala rozpoznat, zdali mají stěny domu bílou či našedlou
barvu, ale co na tom záleželo – dům to byl vzhledově pěkný, i když dost mimo civilizaci.
Nechtěla bych tu bydlet. Sice mám s lidmi spoustu problémů kvůli svému tělu, ale nikdy bych
se jim nechtěla stranit. Tak bych jim totiž dokázala, že se do společnosti nehodím, ale to
vůbec není pravda – lidé si musejí zvyknout na ženy, jako jsem já. Přistoupila jsem ke
dveřím, před nimiž ležela na zápraží rohožka s nápisem ‚Vítejte‘. Marně jsem hledala zvonek
a tak nezbylo než zaťukat. Nikdo se neozval. Zkusila jsem to znovu a silněji. Chvíli se nic
nedělo a pak jsem zaslechla kroky. To mě uklidnilo, ovšem v mžiku jsem si uvědomila, že
kroky neslyším zevnitř domu, ale zvenčí! Otočila jsem se a nastalo ticho. Už žádné šustění
suchých listů.
„Haló?!“ ozvala jsem se. Napadlo mne, že obyvatelé domu zcela jistě budou mít uschovanou
zbraň, nakonec jsem ve Státech a na venkově. Mohli by mě považovat za zloděje a já
opravdu nechtěla skončit s broky v hrudi. „Jsem Parvati!“ vykřikla jsem do tmy. „Poslala mě
Miranda, z Black Mirror.“ Nic, nikdo se neozýval. Venku už byla přílišná tma na to, abych
obešla dům a zahradu. Zašla jsem jen ke garáži, shýbla se a pohlédla pod vrata. Uvnitř bylo
auto! Někdo tu přece musel být! Vůbec se mi to nelíbilo. Raději jsem vytáhla mobilní telefon
a vyťukala 911. Nemělo to význam – na displayi stálo: ‚Není signál.‘ To mě povážlivě
zneklidnilo. Možná kdybych zavolala dřív nebo kdyby Miranda dala vědět úřadům, tak… ale
kdo z nás to mohl tušit? Kdybych měla vždycky pomýšlet jen na ty nejčernější scénáře,
zůstala bych v léčebně mnohem déle – s paranoiou. Shýbla jsem se a protáhla se pod vraty.
Bylo to těžší, než jsem myslela.
Uvnitř byla hrozná tma, takže jsem nejprve vyhledala vypínač. Ten byl jen kousek od dveří do
domu. Na světle bylo všechno snazší a já dobře viděla spínač na posouvání s vraty, police
plné nářadí, sekeru na štípání dřeva, kanystry s benzínem a hlavně osobní vůz
s propíchnutými pneumatikami. Sabotáž a to bezpochyby. S vhodným náčiním je to
nejsnadnější způsob, jak znemožnit jízdu. To náčiní tu dokonce zůstalo – na zemi se
povalovala ruční vrtačka. Vrtačka! Byla stále zapojená v zásuvce, jakoby s ní někdo pracoval
před pár desítkami minut. Pohlédla jsem na vrata a poté na spínač vedle nich. Ten otvor byla
moje úniková cesta, ale s mým hrudníkem bylo nemožné se pod vraty protáhnout rychle. Na
druhou stranu způsobit další hluk nebylo žádoucí. Tohle ale nebylo poprvé, kdy jsem opravdu
litovala svých prsou. Od chvíle, co do mě Sakura pumpuje sebevědomí, nemám pocit, že
potřebuji ženské znaky k tomu, abych se za sebe nemusela stydět. Možná si umělá prsa
nechám jednou odstranit a budu mít zase jen ohromné a pro většinu i obludné prsní svaly.
Přistoupila jsem ke dveřím dál do domu a zabrala za kliku. Velice pozvolna jsem otevřela a
stanula na chodbičce. Hned naproti byly pootevřené dveře, za nimiž jsem zahlédla pračku.
Chodba ústila do jídelny, odkud pak vedla dvojice zavřených dveří dál. Nevěděla jsem, co
dělat. Uvnitř domu nebo v jeho blízkém okolí někdo musel být. Kdyby měl dotyčný čisté
úmysly, jistě by se ozval už na zaklepání. Vojenský výcvik mě udržel ve střehu a pomohl mi
zachovat chladnou hlavu, ale žádný výcvik mě nemohl zbavit toho nepříjemného pocitu, kdy
čelíte něčemu, o čem nic nevíte. Nebyl to strach, spíše nejistota. Kdyby mě někdo řekl, že
uvnitř domu číhá šílený psychopat, co uvěznil celou rodinu Goyalových, bylo by to sice
hrozné, ale mohla bych se na střet připravit.
Lehce jsem strčila do pootevřených dveří a stanula v koupelně. Vůně aviváže naznačovala
čerstvě vyprané prádlo. Nahmatala jsem vypínač a na světle sledovala hromádku voňavých
ručníků. Levandule… Jsem sice bývalá vojanda, ale nenosím kvůli tomu maskáčové
kalhotky. Mám ráda vůni čerstvě vypraného prádla a též vůni levandule. Shýbla jsem se
k sušičce a uvnitř nalezla ještě dva nesložené ručníky. V mžiku jsem se otočila čelem ke
dveřím a ani nedutala. Nikde nic. Za plentou po levici jsem hádala toaletu a nespletla jsem
se. Vrátila jsem se na chodbičku a vstoupila do jídelny. Po rozsvícení lampy jsem si vpravo
za rohem všimla i kuchyňské linky, též lednice, mrazáku a myčky na nádobí. Linka byla
poseta čistými talíři, na stole stála vázička a židle byly úhledně srovnané - nezdálo se, že by
tu měla probíhat večeře. A z plotny ani nebylo nic cítit. Přistoupila jsem k lednici, protože mě
zaujal obrázek připevněný magnety. Dva velcí panáčci držící se za ruce a jeden menší vedle
nich. Muselo to nakreslit dítě. V pravém rohu stálo velké A. Zabrala jsem za kliku dveří, jež
byly přede mnou. Pootevřela jsem je a nahlédla dovnitř. Uprostřed byl kulečníkový stůl a u
stěny stojan s tágy. Krom kávového stolku a křesla nic zvláštního. Přestože tu byly dveře do
další místnosti, raději jsem popadla jedno tágo, vrátila se do kuchyně, zavřela dveře a tágo
vsunula pod kliku. Drželo vcelku dobře, i když hrubé síle by neodolalo. Z kuchyně jsem
vstoupila do druhé místnosti, v níž nechyběla pohovka a televize. Klasický obývací pokoj,
v němž nebylo nouze o poličky plné knih, o rádio ani o starý gramofon. Byla v něm deska,
ale ani by mě nenapadlo si ji v tuto chvíli pustit. Přistoupila jsem k oknu a zírala ven před
dům. Kvůli světlu v pokoji nebylo nic vidět. Dveře dál mě přivedly přímo do vstupní haly.
Naproti venkovním dveřím bylo schodiště do patra a hned vedle telefon! Okamžitě jsem ho
zvedla, vyťukala tísňovou linku a jen poslouchala výmluvné ticho. Uměla jsem dobře střílet,
uměla jsem dobře řídit, ale opravit odstřihnutý telefon? To opravdu ne. Jestli mě můj
orientační smysl neklamal, a to v takovémto prostě navrženém domě ani nemohl, pak dveře,
jež byly přede mnou, vedly do stejné místnosti jako ty v herně a rovněž šlo o poslední pokoj
v přízemí. Kdybych se ujistila, že i ten je prázdný, značně by mi to ulehčilo další postup.
Zabrala jsem za kliku, otevřela, rozsvítila a sledovala místnost plnou skříní a polic. Byly plné
knih, starých modelů angličáků a pár drobností. Uprostřed místnosti byl stolek a o něj opřená
kytara. Ta chuť zabrnkat pár not byla silná, ale čas k tomu nebyl. Posledně jsem hrála před
lety v baru kousek od mého bytu. Když jsem chlapům z jednotky bezchybně zahrála
Červenou řeku, vyhrála jsem nejen basu piv, ale i pohrdání. Když má žena táhnout otěže
v něčem tak ‚chlapském‘ jako je armádní jednotka, musí mít kolem sebe opravdové přátele,
aby jí prominuli trochu té zženštilosti. Kdybych zahrála něco od Guns N Roses, ani by
necekli, ale americké lidové coutry nabité sentimentalismem?! Vzpomínám, že den nato jsem
ze sebe v posilce snad vypustila duši, ale teprve, když se můj věčně pohrdavý kolega
seznámil s mojí pěstí, všem jim došlo, že nejsem manekýna, co do armády zabloudila
z hudebního klubu.
Přízemí bylo prázdné, o tom nebylo pochyb, ovšem nikde ani stopa po obyvatelích. Žádná
krev, žádná těla, žádné stopy zápasu, prostě nic. Jakoby snad odešli sami a to uprostřed
práce a jakoby je někdo chtěl odříznout od zbytku světa. Vrátila jsem se do haly a až teď si
všimla klíče ve vstupních dveřích. Otočila jsem jím ve snaze odemknout, ale nešlo to. Bylo
celou dobu odemčeno nebo kdosi odemkl až v momentě, co jsem vešla do domu? Raději
jsem zamknula. Všechna okna byla zavřená a jedinou cestou do domu byla stále vrata
garáže. To mi vyhovovalo, protože ať už je dotyčný venku či uvnitř, mám kam ustupovat a
nehrozí, že mi vpadne do zad. Chytila jsem se zábradlí a pomalu, tak abych se vyhnula
vrzání prken, jsem vyšla do patra. Chodba se táhla celým poschodím. Po levici jsem měla
ložnici a to s manželskou postelí – bezpochyby ložnice Goyalových. Postel byla ustlaná a to
zřejmě už od rána. Zatraceně, proč zrovna teď? Ať už se tu stalo cokoli, proč v den, kdy jsem
sem přijela? Náhoda? Asi ano, vždyť kdo mohl vědět, že sem mířím? Z ložnice vedly dveře
do koupelny podobné té dole. Na tak malý dům, celkem neobvyklé, ale Goyalovi asi chtěli
trochu komfortu. Vrátila jsem se na chodbu a pomalu kráčela dál. První dveře po levici
skrývaly místnost přeplněnou papírovými krabicemi. Ty byly naskládané u zdi a pod oknem
byla laciná pohovka. Polštář na ní mě utvrdil v tom, že tu kdosi spal. Na provizorním nočním
stolku složeným z velké pevné krabice nestála jen lampička, ale též peněženka. Nahlédla
jsem dovnitř a potvrdila si svoji domněnku – v pokoji spala Abaya. Krom dokladů a pár tisíc
dolarů nebylo v peněžence nic. Už zbývaly jen dva pokoje…
Ten naproti byl posilovnou. Boxovací pytel, rotoped, hrazda, činky… Zarazilo mě to a ne
málo. Kolik asi tak muselo být Goyalovým? Padesát? Šedesát?! Shýbla jsem se, abych si
mohla přepočítat závaží na jednoručních činkách. Padesát kilogramů na jedné! S těmihle
bych mohla cvičit i já… Ale já jsem já, kdežto Goyalovi jsou lidé v letech. Jejich dcera
vypadá, že neunese plnou nákupní tašku a vážně se mi nechce věřit tomu, že její rodiče jsou
vyhlášení siláci. Tahle místnost mi mohla pomoci zjistit víc o podivných poměrech v domě.
Nebyly tu žádné šatníky, zato na stěně byla připevněná polička se stopkami a potítky. Také tu
byly zcela bílé chrániče kolen a loktů. Vedle byl obvaz a pod ním úhledně srovnaný bílý
nátělník a kraťasy stejné barvy. Obojí z velmi kvalitního ohebného materiálu. Nad poličkou
visel plakát, snad ze sportovního časopisu. Vedle byl další a na dveřích z vnitřní strany ještě
jeden. Nebylo ničím zvláštní, že si lidé toužící po silných svalech lepí na zdi plakáty
kulturistů. Vzpomínám, že jeden plakát jsme měli i ve Windhoeku, známý herec to byl.
Nicméně tohle bylo jiné - ten někdo si nelepil plakáty mužů nýbrž žen. A co víc – ony se mi
podobaly! Žádné atletky, žádné gymnastky ani věčně pomlácené a upocené zápasnice, ehh
bez urážky, Kasumi, ale steroidy poznamenané ženy, tak, jako já. Rozdíl byl jen v jedné věci
– ony byly dehydratované a stály na pódiu v pózách, jež dávaly vyniknout jejich svalstvu.
Líbilo se mi to čím dál míň. Kulturistku si na zeď nepověsí někdo, kdo chce primárně vidět
extrémní svaly, ale někdo, komu jde především o tu ženu. Mráz, jež mi běhal na zádech, mě
děsil. Kdybych nevážila přes devadesát kilo a nepřipadala by mi ta činka na podlaze
relativně lehká, přešla bych to bez povšimnutí, jenomže teď jsem se nedokázala zbavit
představy, že do téhle záhady zapadám.
Zbýval poslední pokoj, ten úplně na konci chodby. Zabrala jsem za kliku. Bylo zamčeno.
Jediný zamčený pokoj… to samo o sobě vyvolávalo spoustu podezření. Přitiskla jsem ucho
ke dveřím a poslouchala. Nikdo se však neozýval. Kdyby byly dveře po straně chodbičky,
měla bych potíže, ale takhle ne. Mohla jsem si vybrat, jestli dveře vykopnu, či vyrazím,
ovšem nabourat do nich tělem by mě řádně vyvedlo z rovnováhy. Udělala jsem krok vzadu,
rozkročila se, pokrčila nohy a poté vystřelila pravou nohu proti dveřím. Zámek i panty byly tak
slabé, že dveře skončily na podlaze. Vybavení pokoje mě šokovalo! Nad postelí byla
nástěnka a na ní poznámky a fotografie zvláštních zvířat. Hned vedle velmi zdařilá kresba
tužkou, která zachycovala statnou, svalnatou ženu tmavé pleti s černými vlasy. Autor si
vyhrál se spodním prádlem, ve kterém byla žena zobrazená – mělo maskáčový vzor.
Rozbušilo se mi srdce a okamžitě jsem se otočila zády ke zdi, tak abych viděla na dveře
z pokoje. Když se mi konečně podařilo se uklidnit, pohlédla jsem opět na kresbu. Bože...
Prostřední zásuvka prádelníku byla pootevřená a já v ní hledala jakákoli možná vodítka
k tomu, co se tady děje. Prádlo bylo bezpochyby mužské a vzadu pod složenými kalhotami
jsem nalezla plechovou krabičku od kávy. Uvnitř byly fotografie dvou krví potřísněných žen.
Obě měly vysportovaná těla a obě měly usekané končetiny. Než jsem stačila fotografie vrátit,
zaslechla jsem pípání. Vycházelo zpod postele. Shýbla jsem se a nahmatala vysílačku
krátkého dosahu. Podobné jsme mívali v armádě, tahle však vypadala poněkud jednoduše.
Stiskla jsem tlačítko pro příjem. Chvíli bylo ticho a pak se z vysílačky ozval jemný mužský
hlas:
„Hádám, že klíč od mého pokoje jsi našla, takže můžeme začít. Dovol abych se představil jsem Ben a jakpak říkají tobě?“
„Co jsi udělal Goyalovým?!“ vykřikla jsem.
„Když budeš rozumná, určitě se s nimi shledáš, a když ne… Podívej se do mého prádelníku,
ať máš představu.“
„Ale... ale Goyalovi nejsou jako ony. Abaya určitě ne! Je to jen prodavačka!“
„Máš pravdu… O ně mi nikdy nešlo, to ty jsi zajímavá. Pověz, záhadná vojando – jak velkou
máš sílu?“ Mlčela jsem a jen se snažila vyrovnat s tím, co slyším. „Nestyď se, já ti beztak
brzy pohlédnu až do morku kostí…“
„Co ode mne chceš?! A kde vlastně jsi?!“ Raději jsem vyhlédla na chodbu, poté jsem zhasla
v pokoji a podívala se z okna. Nikde nikdo.
„Chci si s tebou jen hrát. Bude to naše malá dětská hra, dobře? Ta hra má jako každá jiná
svá pravidla. Tím prvním je, že hra se musí dohrát. Vysílačka má sice dlouhý, ale přesto
omezený dosah a pokud ti zavolám a ty se mi do minuty neozveš, bude to někoho z těch tří
bolet. Za druhé, já tě pověřím úkolem a ty ho vyplníš, když ne, zase to bude někoho bolet. A
nakonec za třetí, když svůj úkol splníš, smíš mi položit otázku a já na ni odpovím, buď ano,
nebo ne, takže se ptej moudře. Rozuměla jsi všemu?“
„Já nejsem tvoje loutka!“
„Buď budeš nevinná loutka, nebo svobodný člověk s krví na rukou. Výběr je čistě na tobě.“
Nemohla jsem nic dělat. Byla jsem bezmocná a trumfy měl v rukou on. Prozatím…
„Tak... dobře. Budu hrát.“
„Fajn, pověz mi ještě jméno a dostaneš první úkol.“
„Jsem… jsem Parvati.“
„Parvati… jak krásné. Úkol číslo jedna – běž do posilovny v patře, rozsviť tam, svlékni se a
přitahuj se k hrazdě. Dvacetkrát by to mohlo stačit, co myslíš?“ Zamžikala jsem očima a
poslouchala nepatrný šum vysílačky. Udělalo se mi nevolno, ale nebyl čas – samolibý tón
toho šílence naznačoval mnohé, včetně toho, že nežertuje.
Rychle jsem zaběhla do posilovny a vyhlédla z okna. To vedlo na zadní zahradu, za níž jsem
viděla hradbu stromů. Někde tam musel být, ale s ním mohla být i Abaya a další. Neměla
jsem na výběr – musela jsem poslechnout. Svlékla jsem si veškeré oblečení a zády k oknu
se chytila hrazdy. On přece neřekl, že mi musí být vidět na prsa. Přitahovat se k hrazdě jsem
zvládla i bez přestávek, nakonec motivace byla značná. Přesně po dvaceti přitáhnutích jsem
seskočila stále plná energie a rychle se oblékla. Dle očekávání začala vysílačka pípat.
„Spokojený?“ otázala jsem se.
„Máš hezkou prdelku… ale mám radši jiné části ženského těla… Čekám na tvoji otázku,
Parvati.“ Už během cvičení jsem promýšlela na co se ho zeptat a volba byla snadná.
„Máš střelnou zbraň?“
„Ne,“ odvětil bez zaváhání.
„Druhý úkol – na poličce vedle tebe máš výstroj pro tu naši hru – chrániče, nátělník, kraťasy
a obvaz. Obleč si to, přičemž obvaz využij na ochranu kloubů a nevyplácej všechen – budeš
ho ještě potřebovat. Pak počkej v domě na půlnoc a následně se vydej do lesů. Půl míle po
cestě za domem je chatrč a v jejím sklepení balík. Vezmi ho a vrať se zpátky do domu.“
Opřela jsem se čelem o zeď a z očí se mi málem spustily slzy. Byla jsem plná obav a horko
těžko se vyrovnávala s tím, že nevinná cesta se mění v noční můru. Přišlo mi praštěné na
sebe navlékat ty věci, obzvláště když venku byla zima, ale co naplat? Brzy jsem se oblékla
do oblečení, které bych očekávala spíše na Kasumi než na sobě. Raději jsem seběhla dolů a
zapnula radiátory, aby se dům vyhřál. Dle hodin jsem se přesvědčila o tom, že mám ještě
spoustu času. Bylo teprve devět večer. Prohledala jsem celý dům znovu a marně hledala
jakoukoli střelnou zbraň. Jediné místo, které mi ještě zbývalo prohlédnut, byla půda. U okna
na konci chodbičky visel ze stropu malý řetízek. Zatáhla jsem za něj, tím povolila zarážku a
spustila dolů schůdky. Vytáhnout se na půdu nebyla žádná legrace – otvor byl hodně úzký.
Nakonec jsem však stanula v prostorné, leč tmavé místnosti. Zdálo se, že dům je jinak velice
udržovaný – dokonce ani na půdě nebyly známky přítomnosti hlodavců. Našla jsem celou
řadu prázdných papírových beden, které snad sloužily k případnému stěhování věcí. Byly tu
též plachty, provazy a další nepotřebné věci. Vrátila jsem se dolů a schůdky vytáhla ke
stropu.
Potřebovala jsem se uklidnit a teprve pak začít plánovat. V mrazáku jsem nalezla hotové
jídlo ze supermarketu a v lednici lahev slabého piva. V ložnici Goyalových jsem sehnala
hodinky, baterku a na nočním stolku též velký klíč, patřící zřejmě do dveří Benova pokoje. On
počítal s tím, že si dveře odemknu, ne že je vyrazím. Možná mě podceňoval, možná nevěřil
tomu, že mě zámek nezastaví. Po jídle jsem se rychle vrátila pro fotografie zavražděných
žen. Násilí jsem nikdy nevyhledávala, ale pohled na něj se mnou už po těch letech nic moc
nedělal. Byla to jen torza žen a vedle nich úhledně srovnané končetiny. Na pohled to nebylo
možné s jistotou říci, ale nezdálo se, že by se mi oběti mohly co do síly rovnat. Ten chlap
možná netušil, proti komu to stojí a to mi mohlo jedině hrát do karet. Vrátila jsem se do
kuchyně, usedla ke stolu a sledovala poslední hodiny, jež zbývaly do půlnoci. Napadlo mě,
jak by v takové situaci zareagovala Kasumi? Svým způsobem tu byla trojice lidí, jež sice byli
v ohrožení života, nicméně já k nim žádný vztah neměla. Co vím, tak Kasumi by odsud ráno
za světla odešla a bylo by jí úplně jedno, že někde v lesích odsoudila k smrti tři nevinné lidi.
Ona by s tím mohla dál bez obtíží žít, já ne. Nebyl to ale důvod, proč jí pohrdat, ostatně jak
ráda bych teď byla na míle daleko odsud. Čekání na půlnoc bylo zdlouhavé. Ač se to zdálo
být šílené, rozhodla jsem se k večeru pustit televizi. Potřebovala jsem odreagování a ne se
utápět až do půlnoci v obavách.
Bylo jednadvacátého listopadu a v tuhle dobu šel přímý přenos boxerského utkání se
slavnou Lucianou. Slyšela jsem o ní poprvé před osmi lety, kdy začala prorážet do vyšších
soutěží a nabírala slávu. Od té doby válcuje jednu soupeřku za druhou. Boxu se ale věnuje
už dlouho, už nejméně patnáct let, jenže když začínala, byl ženský box dokonce zakázaný a
tak se dalo mluvit jen amatérských klání. Dnes je Lucianě skoro čtyřicet let a je na špici!
Neuvěřitelný úspěch! Fandila jsem jí, nakonec k boxu mám blízko a vidina proslulé
neporazitelné boxerky jako z pohádky byla krásná. Zápas začal tak jako vždycky, mohutnými
ohlasy ve chvíli, kdy si Luciana sundala svůj rudý plášť. Myslím, že měla na rameni nové
tetování, to bylo už třetí! Vzpomínám, že první tetování – jing a jang si nechala udělat na levé
lopatce, když vyhrála svůj první titul. Druhé tetování si udělala před třemi lety, když se
zasnoubila s přítelem. Byl to řetěz, který obepínal její biceps pravé ruky. No a teď, teď když
se po letech s přítelem zase rozešla, měla na rameni té ruky bombu. Někde jsem četla, že
toužila po zdviženém prostředníčku, ale to by si diváci mohli vykládat všelijak. Její trenér jí
začal radit, ale myslím, že ho stejně neposlouchala. Byla tvrdohlavá, ale to boxeři asi bývají.
Když zápas začal, Luciana začala tak jako vždy silně obrannou hru. Žádné unáhlené výpady
a ani Lucianiny typické dělovky, kdy dokázala soupeřce přivodit otřes mozku. Nemohla jsem
říct, že to byla nuda, ale vrchol měl stejně jako vždy přijít až v šestém kole. Luciana šestku
milovala. Vzpomínám, že asi před sedmi lety na exhibičním zápase v Los Angeles stála proti
nezkušené holce, která dokázala nemožné – zlomit Lucianě nos a málem ji tak vyřadit.
Lucianu to strašlivě rozčílilo a v sedmém kole z ní udělala fašírku. Bylo to hrozně brutální, ale
i když mi té holky přišlo strašně líto, čemu se divila? Byla to exhibice, žádná soutěž, jen
představení a celou dobu do sebe nechávala Luciana bušit. Bylo jasné, že v šestém kole to
skončí, a že i když to bude tu amatérku hodně bolet, nebude to zdaleka tak hrozné jako
v ostrých zápasech. No a ona Lucianě takovou peckou zlomí nos… Box je o image a ukončit
zápas s amatérkou kvůli vážnému zranění mohlo mít pro Lucianinu zářnou budoucnost
fatální následky. Nevím, jak bych na jejím místě zareagovala já, ale zlomený nos by mě
určitě vytočil.
V kuchyni jsem se opřela o parapet okna a sledovala zadní zahradu. Krátce před půlnocí se
spustil déšť. Zatraceně! Dům jsem opustila hlavním vchodem a raději jsem dveře zase
zamknula. Vyzbrojena baterkou, vysílačkou a ostrým kuchyňským nožem, jsem obešla dům
a v rohu zahrady si povšimla vysokého stromu, na němž byla zavěšena houpačka. Okamžitě
to ve mně vyvolalo vzpomínku na dětství. Hrozně ráda jsem se nechávala houpat od táty, ale
jen do chvíle, kdy mou váhou praskla větev a já skončila na zemi s rozbitou hlavou. Měla
jsem značnou nadváhu, a když se to tak vezme, mám ji dodnes. Podstatný rozdíl je v tom, že
už se po sto metrech běhu nekácím k zemi s nedostatkem dechu. Mezerou mezi plotem
jsem opustila pozemek a rázem zapadla do lesa. Teď v noci vypadal obzvláště temně, ale
přesto jsem se cítila bezpečně. Bylo to zvláštní, ale něco mi říkalo, že Ben se mnou má velké
plány a že mě nezabije už při plnění druhého úkolu. Lhala bych, kdybych řekla, že netoužím
po tom se s ním střetnout. Skrývání a utíkání pro mě moc není.
Půl míle nebyla žádná dálka a tak jsem brzy dorazila k malé chajdě zastrčené na mýtince u
cesty. Všechna okna byla zatlučená prkny. Sáhla jsem na kliku ve snaze otevřít dveře. Asi to
nebylo moc šetrné, když mi dveře zůstaly v ruce. Vstoupila jsem dovnitř a rozhlédla se.
Chata měla vlastně jen pár místností, ale ten bordel tady! V hlavní místnosti byla povalená
pohovka, stržené poličky, převrácená knihovna a potrhané koberce. Nikdo tu nejspíše nežil
už celé roky, ale proč tu všechno zůstalo? Vedle za vyraženými dveřmi byla laciná kuchyňka
se starým plynovým sporákem a poházeným nádobím všude po zemi. Hrozné místo. Raději
jsem se vrátila do hlavní místnosti a hledala dveře do sklepa. K uším mě dolehlo vzteklé
vrčení! Okamžitě jsem strnula a ani se nehýbala. Znělo to skoro jako medvěd! Ani jsem
nepomýšlela na to, že by tu mohli žít medvědi, ne tak blízko civilizace, ale kdoví, třeba se
sem ten medvěd jen zatoulal. Další vzteklý řev a mě zalil čelo ledový pot. Nevěděla jsem,
jestli mě může ta bestie vycítit, ale pokud ano a pokud hladoví… Střetnout se tu se
čtyřistakilogramovým monstrem jsem opravdu nechtěla. Tím spíš, že na svoji obranu mám
kuchyňský nůž, který nemá šanci ani proniknout jeho kůží. Rychle jsem odtáhla koberec, pod
nímž jsem očekávala dvířka do sklepa a nespletla jsem se. Zabrala jsem za otvor ve dveřích
a otevřela je. Jedno bylo jisté – ty dveře nedávno někdo otevřel a nejspíše sám Ben, to když
pro mě připravoval tajemný balíček. Po schůdcích jsem sešla dolů a posvítila si zde.
V okamžiku jsem málem vykřikla hrůzou. Na podlaze byly srovnané končetiny a to do
podoby svastiky. Čtyři nohy a čtyři ruce. Vypadalo to, že k zabití těch dvou žen došlo před
pár měsíci, protože končetiny sice byly prolezlé brouky, ale stále na nich zůstávalo dost
masa. Odporné… Další vzteklý řev medvěda! Jakoby snad cítil kořist a nechtěl odejít.
Druhou polovinu sklepa zakrývalo velké prostěradlo zavěšené u stropu na hácích. Strhla
jsem ho a zděšeně vykřikla. Na dalších dvou velkých hácích byla připevněná torza žen. Pod
nimi byl velký černý pytel na odpadky, nejspíše onen balíček. Tušila jsem, co najdu uvnitř a
raději to ani nechtěla vidět. Pytel jsem zvedla a znovu zaslechla medvěda. Jeho řev však
rázem utichl. Opatrně jsem vyšla nahoru a vykoukla ven z chaty. V okolí nikdo nebyl, ale u
cesty ležel velký černý medvěd, nejspíše baribal. Nehýbal se, a to ani když jsem se odvážila
se přiblížit. Až teď jsem zjistila, že medvěd má v tlamě zapíchnutou kovovou tyč, která snad
musela prorazit až do mozku. Byl mrtvý a v okolí nikdo jiný nebyl vidět.
„Haló!“ zvolala jsem. „Je tu někdo?!“ Nikdo se neozýval. „Potřebuji pomoct! Héj!“ Nic. Jen
ticho a šumící déšť. Byla mi už velká zima, takže jsem urychleně pospíchala k domu.
Pytel jsem prozatím položila do rohu garáže a čekala na Benovo zavolání. Mezitím jsem
zašla do domu a na podlaze si všimla stop od bláta. Určitě nebyly moje, protože tyhle byly
mnohem menší. Sledovala jsem stopy, které mne dovedly až do patra a pak hned do ložnice
Goyalových, což byly vlastně první dveře v patře. Boty byly položené na zemi a na posteli
pod dekou někdo ležel. Vytáhla jsem nůž a opatrně uchopila deku. Strhla jsem ji a zírala na
malou holčičku, která když mne zahlédla, seskočila z postele, klekla si do rohu pokoje a
rozklepala se hrůzou. Napadlo mě, že nůž v ruce není na místě, takže jsem ho raději ukryla.
Dívenka měla zablácené potrhané oblečení a nepřestávala se třást. I její dlouhé blonďaté
vlasy byly špinavé.
„Jak se jmenuješ?“ optala jsem se jí.
„Va-Valerie,“ špitla. „Ale táta mi říká…“ zarazila se, zamyslela a opravila, co řekla „táta mi
říkal Val.“
„Val, to je moc pěkné jméno. Já jsem Parvati. Pověz mi, co tu děláš? Kde máš tátu?“
„Já… už... nemám tátu,“ vykoktala ze sebe. „Utíkala jsem lesem a… našla tenhle dům.“
Rozplakala se a já abych ji uklidnila, jsem si klekla vedle ní a snažila se ji utišit.
„A co maminka?“ otázala jsem se.
„Umřela, když jsem se narodila.“
„To mě mrzí.“ Nabídla jsem jí kus obvazu, aby si utřela slzy. „Můžeš si ho nechat.“
„Děkuju.“ Pohlédla na mě a tiše řekla: „Nechtěla jsem se sem vloupat. Bušila sem na dveře,
opravdu ano, ale nikdo nebyl doma, tak jsem se protáhla pod vraty do garáže. Necháš mě
tady? Moc prosím!“ Vypadala tak zoufale, že jsem se jí nechtěla na nic dalšího vyptávat.
V okolí ale rozhodně nebylo bezpečno a zůstávat tu nemohla.
„Udělám ti něco k snědku a pak se vyspíš, dobře?“
Jen pokývala hlavou. Vstaly jsme, ona se mě opatrně a pozvolna chytila za ruku a sešly jsme
do kuchyně.
„Měla by ses nejprve umýt. Já zatím připravím večeři.“
Nečekaná návštěva mi jen přidělávala další starosti a hlavně otázky. Postarat se o ni však
bylo mojí povinností. Bohužel v domě mnoho jídla nebylo a z toho, co jsem našla v mrazáku
a lednici, nic uvařit neumím. Vážně mě překvapila skutečnost, že Kasumi umí vařit a dle
Sakury dokonce velmi dobře. Zvláštní, tipovala bych, že neumí ani vyprat, ani vyžehlit prádlo,
natož uvařit. Vlastně vypadala jako člověk, který nemá ani šajn o tom, co obnáší starat se o
rodinu. Nakonec jsem dala zavděk cereáliím a mléku. Val během chvilky přišla a prohlížela si
mě. Byla mnohem čistší než předtím, ale smutek z jejích očí to neodehnalo. Položila jsem
misku s cereáliemi na stůl, ke kterému Val usedla.
„Moc děkuju!“ řekla a pustila se do jídla. Doslova ho hltala, jakoby celé dny nic nejedla. Jak
dlouho bloudila po lese? Usedla jsem naproti ní, abychom si mohly promluvit. „Můžeš mi
povědět, co přesně se stalo? Možná… možná jste měli s tatínkem nehodu…“
„Ne. Tatínek měl tenhle týden v práci volno, a protože je ještě teplo, jeli jsme do naší chatky u
jezera. Jenomže… Když se začalo stmívat tak k nám přišel…“ Zarazila se, upustila lžičku a
zase se rozplakala. Odběhla od jídla a utíkala po schodech do ložnice. Nechtěla jsem ji
rozrušit, ale tohle bylo důležité! Taky se tu mohlo jednat o další vraždu! Co já můžu vědět,
čeho všeho je Ben schopný? Jít přes mrtvoly mu evidentně nevadí.
Val ležela zase pod dekou a tiše plakala.
„Nechtěla jsem tě rozesmutnit, promiň mi to.“ Chvíli na mě koukala zaslzenýma očima a pak
řekla:
„To nic. Je mi devět a už nejsem malá holka. Jen… je mi hrozně smutno. Necháš mě bydlet
tady? Moc tě prosím!“
„To nejde, Val. Tohle ani není můj dům.“
„Ne? A co tu děláš?“
„Ehm, jsem tu na návštěvě. Lidé, co tu bydlí, museli odjet a já se jim o domek starám.“
„Nechtěla jsem to tady zašpinit. Promiň.“
„Nic to není. Ale teď už spi, ať si odpočineš.“ Přikryla jsem jí dekou a zhasla světlo. „Dobrou
noc.“
„Tobě taky,“ řekla a usmála se na mě. Zavřela jsem dveře a sešla dolů. Na spaní nebyl čas.
Každou chvílí jsem očekávala Bena. Ozval se asi po dvaceti minutách.
„Hádám, že z nálezu moc velkou radost nemáš, ale buď bez obav, Parvati – brzo se ho
zbavíš. Teď tvá otázka…“
„Dobře, takže…“ Zprvu jsem se chtěla zeptat na otce Val, ale tím bych jasně dokázala, že je
Val zde. „Bene, v lese jsem narazila na medvěda. To tys ho zabil?“ Nastalo ticho a pak Ben
odvětil.
„Ne.“ Chvíli se odmlčel a pokračoval: „Třetí úkol, Parvati!“ vykřikl z ničeho nic. „Parvati,
v garáži je pod velkou plechovou deskou sklep. Uvnitř najdeš kromě generátoru a spousty
nářadí také tři kanystry s benzínem a zápalky. Podpal dům. Máš na to čas do osmi hodin
ráno. A ještě něco – nechci se zbavit svých poznámek, plakátů a fotek, tudíž mi všechno
zabal do desek, co mám v šuplíku pracovního stolu. A to myslím vážně! Jestli ty věci shoří,
bude to bolet všechny… a hodně!“
„Počkej ještě!“ Zbytečně. Už byl slyšet jen šum. Podpálit celý dům?! To na mě bylo příliš.
Zašla jsem se podívat do garáže. Vzadu v rohu hned za autem skutečně byla deska a pod ní
vlhké schůdky dolů do malé místnosti. Generátor elektrické energie určitě spotřeboval dost
paliva. Tři velké plechové kanystry s benzínem jež tu byly, patřily zřejmě do auta, soudě dle
připevněné hadičky na jednom z nich. Nemínila jsem je použít. Nechci skončit za mřížemi
jako žhář! A ani nechci skákat jak Ben píská. Když jsem sem přišla, musel být v okolí domu.
Slyšela jsem přece nějaké kroky. Myslím, že jsem ho překvapila, že mě nečekal tak brzy a
tak tu všechny své věci nechal. Jeho plakátky a fotky obětí byly dostatečně cenné na to,
abych mohla začít vyjednávat. Moc o psychopatech nevím, ale myslím, že to, co je pro jiné
pár cárů papíru, pro ně může být hodnotným pokladem. Bylo to sice hodně riskantní, ale
jestliže nebudu riskovat, pak mě dřív nebo později čeká to, co dvě ženy přede mnou.
Sesbírala jsem všechny plakáty, poznámky i fotky a umístila je do desek, ve kterých už byl
zápisník s telefonními čísly. Měla jsem dost času na to, abych si prohlédla zápisky o
záhadných stvořeních, které Ben vlastnoručně napsal.
Te Hokioi
Te Hokioi je Maorský název pro obrovského orla, který kdysi dávno pustošil vesnice domorodců – zabíjel
ptáky Moa a někdy i lidi. Dle popisů Maorů byl orel černobílý a na hlavě mu vyrůstal červený hřeben. Měl
obrovské drápy podobné tygřím a dokázal s nimi narušit pánev či páteř. Jeho oběti neměly sebemenší šanci
uniknout.
Legenda se však brzy proměnila ve skutečnost, to když se na Nový Zéland vypravil sir Julius Haast a
v bažině nalezl zachovalou kostru tohoto orla, který dostal jméno Orel Haastův. Je zřejmé, že gigantický
orel před staletími skutečně žil a pravděpodobně vyhynul s hromadným vybíjením pštrosů Moa.
Nemůžu se dočkat až se na Nový Zéland vypravím. Místni mi určitě řeknou víc.
Bylo to celkem zajímavé, ale o zvířatech mnoho nevím ani se o ně nijak zvlášť nezajímám.
Zkusila jsem najít nějaké zvíře odsud, z USA anebo z Británie, kde žiji.
Pekelní psi
O Pekelných psech jsem se dozvěděl právě přes Goyalovy a jejich dceru. Je známo staré svědectví z východní
Anglie. V červnu roku 1524 se stal jakýsi incident v kostele. Dle svědků k němu došlo přímo při bohoslužbě,
kdy se z kostelní zvonice vynořili dva obrovití černí psi a zaútočili na věřící. Dva lidé byli zabiti a jeden
utrpěl vážná zranění. Událost byla zaznamenaná do tamní kroniky, do které jsem mohl před pár měsíci
dokonce nahlédnout. Pekelní psi nejsou žádnou výjimkou a krajem se pohybují už déle než sedm set let.
Poslední výskyt je dosti nejednoznačný, ale to mu na věrohodnosti nemusí ubírat. Jeden z místních mi
ukázal kopie záznamů, které nalezl ve svém domě, v němž dříve působila jakási psycholožka, jež však
předčasně zemřela. Byly to jen útržky, které nestihly skončit v rukou lékařů, nicméně podle nich
k poslednímu zjevení Pekelných psů došlo na přelomu listopadu a prosince roku 1993. Pacient vypověděl, že
jimi byl naháněn po lesích.
Zjistil jsem i to, že v oblasti jsou psi považováni za ‚mazlíčky‘ šlechtice z počátku třináctého století a
skutečně – v Ipswichském muzeu na fotografii originálního obrazu z již zničeného zámku Black Mirror je
zachycen Mordred Gordon se dvěma velikými černými psy.
Jen jsem list odložila a cítila jsem mráz v zátylku. Pekelné bestie u mě doma?! Strávila jsem
na Black Mirror už skoro pět let a za tu dobu si vyslechla celou řadu zvěstí a legend, ale
nikdy jsem nenatrefila na jediný důkaz. Všechno jen údajná svědectví a babské povídačky,
jako třeba ten šílený útok draka, co prý spálil půlku vesnice. Takové výmysly! Nad tím se dalo
jedině kroutit hlavou. Tohle ale vypadalo mnohem věrohodněji a co víc – Ben byl nedávno na
Black Mirror. Těžko mě tam mohl vidět, ale ten den, co jsem byla u Mirandy doma a dávala jí
peníze… Viděl mě její přítel a oba věděli, že mám se Sakurou něco společného. A potom…
potom počátkem listopadu přišla Miranda a chtěla, abych sem jela. Proboha… Otevřela jsem
zápisníček – jednu z věcí, kterou nechtěl Ben ztratit. Byla tu jen telefonní čísla, která mi
k ničemu nebyla. Desítky a desítky telefonních čísel do muzeí, k přátelům i vědcům
zabývajících se kryptozoologií. A pak jsem to našla – stálo tu telefonní číslo a pod ním jméno
Carl Norris. Všechno to byla jen dobře promyšlená past... Jestliže se Ben s Carlem zná, pak
o mě měl informace z první ruky. Když se Ben dozvěděl o vazbě mezi mnou, Sakurou a
Mirandou, prostě počkal na návštěvu Abayi, a unesl Goyalovy, načež se Miranda začala
strachovat a shánět pomoc. A jakmile Miranda Carlovi řekla, že sem pojedu já, zavolal
Benovi a on se na mě připravil a to včetně mojí kresby. Zatraceně! Všechno to do sebe
zapadalo a ta vazba mezi Benem a někým, kdo mě zná, mi mohla dojít i mnohem dřív!
Sbalila jsem věci do desek a zanesla to dolů.
Raději jsem ještě zamknula dveře do garáže. Většina dveří v domě byla poměrně moderních
– stačilo zevnitř otočit klikou a bylo zamčeno. Pouze vchodové dveře a ty od Benova pokoje
byly na klíč, to aby bylo možné udržet soukromí a uchránit dům. Cítila jsem se ospalá a
hlavně stále promrzlá. Běhat venku v tomhle oblečení bylo hrozné. Ale riskovat převlečení se
mi nechtělo, protože co kdyby mě Ben zahlédl? Musel být někde blízko, nejspíše používal i
dalekohled, ale vyběhnout ven do tmy a hledat ho bylo šílené. Vlezla jsem si alespoň do
sprchy a umyla se horkou vodou. Nemohla jsem z mysli vyhnat toho medvěda. Kdo ho jen
mohl zabít? Kde na to vzal odvahu, když já bych před medvědem raději utekla, asi jako
každý rozumný člověk. A hlavně, proč se pak nikdo neozval na moje volání? Dělo se tu
spoustu podivných věcí a asi nemělo smysl nad nimi dumat. Využila jsem budíku, který jsem
nastavila na sedmou hodinu ranní a usedla do křesla v obývacím pokoji.
Neprobudilo mě zvonění budíku, nýbrž dětský křik z patra. V okamžiku jsem běžela nahoru a
vtrhla do ložnice. Val ležela na posteli a klepala se strachy. Rozsvítila jsem, ale v pokoji nikdo
jiný nebyl.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Měla jsem zlý sen. Moc ošklivý sen.“ Pohlédla jsem na budík na nočním stolku – bylo teprve
půl páté ráno.
„Zůstanu tu s tebou, jestli chceš.“ Kývla hlavou a já usedla na pohovku.
„Máš taky zlé sny?“ zeptala se mě.
„Občas ano. Ale to je v pořádku, každý mívá zlé sny. Nemusíš se ničeho bát, Val. Jsem tu
s tebou a nic se ti nestane.“
„Jsi vážně moc hodná…“ hlesla. Říkala to, jakoby to byla vzácnost a vlastně měla pravdu.
Jen nevím, jestli zrovna já jsem tady ta hodná. Jen se snažím pomoct těm, co to potřebují.
Tohle přesně je jedna z věcí v čem se s Kasumi lišíme. Ona pomáhá jen přátelům, ale kde
chcete vzít přátele, když nejste pro cizí lidi ochotni nic obětovat? Ale myslím, že my dvě jsme
se posledně dost sblížily a protože je mezi námi řetěz v podobě Sakury, dřív nebo později si
budeme moci podat ruce a poplácat se po rameni. Vážně nechápu, jak je možné, že je
Sakura tak přátelský člověk. Myslím, že celý život musela hledět jen na sebe a teprve, když
našla opravdové přátele, poznala jak úžasné je mít člověka, který tě podpoří a pomůže ti,
když je to nejvíc zapotřebí. Jen doufám, že do té její neustále otevřené náruče nevpadne
jednoho dne nějaká svině.
„Val, musí být někdo, kdo se o tebe postará. Možná teta nebo babička.“
„Mám jenom strejdu a jeho ženu, ale já k nim nechci. Jezdím k nim vždycky, když musí táta
do ciziny. On je turistický průvodce a tak nebývá moc často doma. Vlastně… nebýval.“ Zdálo
se, že zase vzpomíná na tátu a já nechtěla, aby se opět rozbrečela. Chtěla jsem změnit
téma, ale předběhla mě.
„A co tvoji rodiče?“
„Moji rodiče?! Oni… jsou pryč. Moje máma onemocněla a doktoři jí nemohli pomoct. A táta…
táta umřel kvůli mně.“
„Proč? Tys mu snad ublížila?“
„Tátovi se nelíbilo, jaká jsem a jak vypadám. Hodně jsme se od sebe odloučili a často jsme
se hádali. A on už to prostě nevydržel.“
„Takže tě neměl rád, tak jako strejda nemá rád mě.“
„Ale to ne. On jen… nepřál si, abych vypadala takhle. Myslel, že si nikdy nenajdu přátele ani
muže, že nebudu mít děti, že… Chtěl na mě být hrdý a nemohl překousnout, že mám svoji
hlavu a svůj život.“
„Byl zlý.“
„Ale nebyl!“ zdůraznila jsem. „Eh, promiň, nechtěla jsem křičet.“
„To je v pořádku. Byl to tvůj táta a musela jsi ho mít moc ráda.“ Val vstala z postele a přešla
k oknu. Hleděla ven, kde byla stále velká tma. „Myslíš, že tu jsme v bezpečí?“ zeptala se.
„Dveře v garáži jsem radši zajistila. Nikdo se sem nedostane.“
„On ano.“
„Kdo on? Myslíš Bena?“
„Nevím, jak se jmenuje, ale je hodně velký, ošklivý a zlý. A poroučí mouchám! Jak někdo
může poroučet mouchám?!“
„Co-cože?! Mouchám? To se ti něco zdálo, ne?“
„Já... nevím. Byla tam tma a... vím jen, že je velký, tlustý a má hroznou sílu!“
„Tu já mám taky.“
„Ale ne tak velkou jako on!“ Usmála jsem se, protože jsem tomu moc nevěřila. Má představa
o Benovi byla taková, že jde o průměrně vysportovaného chlapa, který ty své činky možná
uzvedne, ale rozhodně ne až k ramenům a už vůbec ne víckrát po sobě. Možná jsem se
pletla, ale zdálo se mi, že Ben jen využívá kulis stejně jako v té chatě. Prádlo v sušičce,
zapojená vrtačka, zamčený pokoj, můj obrázek, ty činky… to všechno vypadalo jako předem
připravené dějiště té naší hry. Divadlo, nic víc. Mám sílu, které je schopen vzdorovat jen
málokdo, vždyť ani Kasumi si se mnou loni neporadila. Vážně jsem nevěřila tomu, že na
Bena nestačím. Až se potkáme, pozná, koho si to sem pozval a bude překvapený. Jen
doufám, že se setkáme dříve, než dojde k další tragédii. Je hrozné vidět lidi umírat, ale je to
mnohem horší, když máte pocit, že jste tomu mohli zabránit. Jsou lidé, co se přihlásí do
armády, aby zabíjeli nepřátele své země, a pak jsou lidé, kteří na sebe navlečou uniformu
proto, aby mohli svůj lid chránit. Ano, někdy ta ochrana zahrnuje zabíjení, ale jde tu
především o ty lidi a o jejich životy, ne o smrt našich nepřátel. Je to rozdíl mezi dobrým
vojákem a psychopatem. Jsou to už léta, co jsem někoho zabila, ale vím, že až bude třeba,
zabiju zase.
„Měla by ses ještě prospat,“ navrhla jsem Val.
„Nechci mít zase zlé sny. Můžeme tu zůstat spolu?“
„Dobře a…“ Zvenčí k nám dolehl tlumený, leč velmi nepříjemný zvuk. Znělo to jako dávení se
nebo možná zvracení, těžko říct. Val strnula a já rychle zhasnula v pokoji. Vyhlédla jsem
oknem ven před dům, když jsem zaslechla bouchání na dveře. Valerie mě chytila za ruku.
„Zamkni za mnou a schovej se pod postel,“ zašeptala jsem jí. „Za žádnou cenu odtamtud
nevylézej, dokud se nevrátím.“ Poslechla a já opatrně vykoukla ze dveří na chodbu. Měla
jsem tu rozsvíceno a nejen zde, ale téměř v celém domě. Sešla jsem po schodech, ale
bušení na dveře ustalo. Vzpomněla jsem si na sekeru z garáže. Rychle jsem odemkla a
vešla. Popadla jsem sekeru, přiběhla k vratům a stiskla tlačítko na jejich zavření.
Nefungovalo! Zaslechla jsem tříštění skla. Vycházelo to odněkud z patra! Běžela jsem
nahoru po schodech, ale dveře do ložnice byly zevnitř zamčené.
„Val!“ zařvala jsem.
„Parvati!“ ozval se zoufalý výkřik z ložnice. Nebyl čas, popadla jsem sekeru, napřáhla se s ní
a zabořila ji do dveří. Vylomila jsem jen kousek. Sekera neměla význam. Odložila jsem ji, a
zkusila dveře vykopnout. Byly mnohem bytelnější než ty od Benova pokoje a i když zámek
povážlivě zarachotil, nebyl čas pokračovat. Vzdálila jsem se od dveří, abych se mohla
rozeběhnout a vrazit do nich tělem. Dveře povolily a já spadla na zem. Z rozbitého okna
vyčnívala čísi ruka a držela malou křičící Val za nohu. Vstala jsem, popadla kus prkna
z rozbitých dveří a udeřila útočníka do ruky. Ozval se vzteklý křik míšený s bolestí. Dotyčný
povolil stisk a spadl až dolů. Klekla jsem si a Val mě objala kolem krku. „Parvati,“ špitla, ale
nepřestávala plakat a klepat se strachy.
„Už bude dobře. Jsem u tebe. Kdo to byl? Viděla jsi mu do tváře?“
„Ne. Chytil mě za nohu už pod postelí a táhnul mě ven. Přitom… přitom šeptal mé jméno.
Tys mě zachránila!“ Bože. Ale proč by měl jít Ben po malé dívence? A jak se vůbec dostal do
patra?!
„Musím se jít podívat ven. Počkej tady.“
„Ne!“ vykřikla a ještě silněji mě objala. „Prosím, prosím nechoď nikam.“ Těžko jsem jí mohla
říct ne, ale musela jsem se přesvědčit o tom, že je ten člověk vyřízený. Vyhlédla jsem z okna
a marně pátrala po násilníkovi. Byla tma, ale určitě bych si ho všimla, kdyby tu někde byl.
Musel utéct a zůstal tu po něm jen odporný zápach. Byl tak hnusný, až mi málem vehnal slzy
do očí. Zapáchalo to jako… jako výkaly a hniloba. Odporné.
Vzala jsem Val do náruče a snesla ji dolů po schodech. Posadila jsem ji na pohovku v pokoji.
„Bojím se, Parvati. Ani v domě není bezpečno. Co budeme dělat?“ Nevěděla jsem to. Zprvu
jsem chtěla jít ven a obejít dům, abych měla jistotu, že zde nikdo není, jenže z toho útočníka
jsem vůbec neměla dobrý pocit. A co kdyby zase přepadl Val?! Ne, musela jsem s ní zůstat
tady v domě. Nejbližší vesnice byla odtud daleko a navíc cestou přes hustý les. Poslat Val
samotnou nešlo ani ve dne a kvůli Benovi jsem ji nemohla ani doprovodit. Nechat ji v domě
bylo také příliš riskantní.
„Zůstaneš se mnou,“ řekla jsem jí. „Už tě samotnou nikde nenechám, dobře?“
„Dobře,“ řekla a konečně se zdálo, že se uklidnila. Předala jsem Val svůj nůž.
„Je ostrý, ale věřím, že ho umíš používat.“
„To kdyby mě zase někdo chtěl ublížit?“
„Přesně tak. Nedovolím, aby na tebe ještě někdo sáhnul, ale jeden nikdy neví. Prostě měj
ten nůž u sebe, a když ti někdo bude ubližovat, neboj se ho pořádně bodnout a… miř na oči.“
Bylo mi osm, když mě táta začal učit střílet ze vzduchovky. V deseti mě učil se prát a už od
dvanácti jsme spolu čas od času jezdili na lov do divočiny. Už tehdy jsem střílela na živé cíle,
většinou na ptáky. Dát devítileté holce do ruky nůž a říct jí, aby s ním mířila na oči, je možná
až příliš drsné, ale v tomhle směru zde nebylo místo na nějaké ohledy. Takováhle holka už
musí vědět, co je to násilná smrt a je dost možné, že před pár hodinami nebo snad dny ji
viděla na vlastní oči. Doufala jsem jen v to, že se sama nepořeže. Odešla jsem zase
zamknout garáž a zkontrolovat okna.
Po návratu jsem si všimla, jak Val prohlíží Benovy obrázky a fotky. Zatraceně! Rychle jsem
složku vzala a zkontrolovala, že k těm zohaveným tělům se ještě nedostala. Ne, na stole
zůstaly jen fotky lesa, pár žen a Benova kresba. Val ji vzala a prohlížela si ji.
„To jsi ty, že ano?!“ zeptala se.
„Jo.“
„Líbí se mi to. Umíš kreslit.“
„To jsem nekreslila já.“
„Aha. Ale je to pěkné. Určitě si to nechej. Táta mi často ukazoval fotky maminky. Fotky
z jejich svatby, ze společných výletů i z doby, kdy jsem se jí měla narodit. Byla moc hezká…
Dlouhé světlé vlasy, modré oči, pěkná pleť,… A taky byla štíhlá, ne jako ty. Ty jsi dokonce
větší než můj strejda!“ A už to bylo tady. Tohle téma si nikdo dřív nebo později neodpustí. Ale
myslím, že horší než v případě Sakury to být nemůže. Tedy, pokud se bude stále ještě jednat
o žert nebo o nepochopení. Když dojde na urážky… ale to u malé holky přece nehrozilo.
„Jsem ráda, že jsi velká,“ řekla, což mě jedině zvedlo náladu. Pokud mě obratem nepřirovná
k medvědici, bude to skvělé.
„Opravdu?“ optala jsem se.
„Jo! Velkých lidí se každý bojí. Ale já už vím, že jsi hodná a že se tě bát nemusím. To ti zlí to
ještě netuší…“
„Aha, a počítám, že bude dobře, když to nezjistí.“
„Přesně!“ Zdála se být veselejší než prve, ale to se rázem změnilo. „Co se mnou teď bude,
Parvati?“
„Budeš žít u strejdy a tety.“
„Ale to nechci!“ zvolala a rozesmutnila se. Pohlédla na mě prosebným pohledem.
„Nemůžu zůstat u tebe?“
„U mě? Ale no tak, vždyť mě ani neznáš.“
„To sice ne, ale chováš se ke mně skoro jako táta. To strejda by se mnou nikdy nebyl,
kdybych měla zlé sny a bála se. A kdybych mu zašpinila dům, tak by mě dal na zadek.“
„On tě bije?“ Jen se na mě zvláštně podívala, ale nahlas nic neřekla, jakoby se snad bála
toho, že to strejdovi povím.
Vrátila se zase k obrázkům a prohlížela si je. Myslím, že prohlížet si ty ženy nebyl zrovna
dobrý nápad. Musely jí připadat hrozně zvláštní, možná spíše jako nestvůry a ne lidi. Chtěla
jsem jí to vzít a uklidit, ale čím to odůvodnit, zvlášť když jednu takovou ženu měla stále před
očima?
„Co to je za lidi?“ zeptala se. „Tvoje kamarádky? Jste si trochu podobné… A proč mají všude
na těle takové divné boule?“ A sakra… už byl oheň na střeše a já horko těžko hledala
vhodnou odpověď.
„To jsou ku…“ Říct jí pravdu nebylo nejlepší. Ptala by se na význam toho slova a co pak?
Těžko by chápala ten proces, co dovede běžnou ženu z ulice do takovéhoto stavu. Na
druhou stranu jí ale musela být jasná taková ta prostá, byť ne zcela správná představa –
velké svaly rovná se velká síla. Ach jo, myslím, že jsou témata, kterým by se děti měly
obloukem vyhýbat. „Znáš Pepka námořníka?“ zeptala jsem se jí a doufala v kladnou
odpověď.
„Ahá!“ zvolala, „takže ony jedly hodně špenát a narostly jim veliké svaly, tak jako jemu, ale…“
„Ale co?“
„Ani Pepek takhle nevypadal a pak, Pepek je vymyšlená postavička, kdežto ty jsi skutečná!“
„Svaly máš všude na těle, ne jen na rukou. A já je mám skoro všechny hodně velké,
protože…“ Jsem se krmila mužskými hormony? Ne, to nejde takhle říct! Zatraceně! „Chodíš
už do školy, že ano?“
„Jo. Do druhé třídy.“
„A máte tělocvik?“
„Máme! Vždycky dvakrát za týden.“
„Tak si představ, že třeba já abych byla takhle velká a silná, mívám tělocvik každý druhý den
a to třeba pět nebo i víc hodin.“
„Jé! To by se mi taky líbilo! Já mám tělocvik hrozně ráda – ráda běhám, šplhám po
žebřinách,…“ Vyjmenovala ještě celou řadu věcí, zatímco já jen tiše skřípala zuby. Možná
jsem měla rychle změnit téma, dokud to šlo, ale sama dobře vím, jaké to je když se chcete
od rodičů něco dozvědět a oni vás jen odmítají anebo vám lžou. Jako malou mě hrozně
zajímalo, co přesně táta dělá, kam jezdí a proč nebývá doma. Vinou těch jejich řečí jsem
snad do třinácti věřila tomu, že být vojákem znamená hodně cestovat po Namibii a tábořit
s kamarády na různých místech. Skutečnost jsem se začala dozvídat teprve, když jsem
našim řekla, že chci být vojákem taky. Odradili mě od toho a já začala pomýšlet na vesmír,
ale stejně to nakonec skončilo úplně jinak. Ta představa, že Val bude za dvacet let stát
v New Yorku na podiu a sbírat u porotců body za velikost, symetrii a vyrýsovanost svalů mě
však příšerně děsila. Ještě štěstí, že dětské představy se vyplní jen málokdy.
„Parvati?“ zeptala se mě. „Můžu si některé obrázky nechat? Hlavně ten tvůj se mi líbí!“
Proboha! Jedna z věcí, které jsou na dětech nejhorší – těžko se jim říká ne.
„Eh, to nepůjde. Ty obrázky ani nejsou moje.“
„Tak alespoň ten tvůj. Moc prosím.“ Benovi se nedalo upřít minimálně to, že kreslil perfektně.
A i když o mně nejspíše jen slyšel, celkem jsem si byla podobná. Ovšem ta představa, že si
tohle nalepí Val nad postel, byla hrozivá. Ale já jí přece nemůžu sebrat jedinou památku,
která jí po mě zbude, až tohle všechno skončí.
„Tak dobře,“ řekla jsem. Val si můj obrázek vzala a ostatní jsem vložila do desek. Zašla jsem
vedle, popadla kytaru a usedla do křesla. Dala jsem nohu přes nohu, opřela o ně kytaru a
zadrnkala pár not.
„Ty umíš hrát?!“ zeptala se mě s nadšením.
„Umím. Znáš Daisy?“ Zakroutila hlavou a já se pustila do hraní jedné typické americké lidové
písně. Častokrát jsem zahrála špatnou notu, ale ve výsledku mi Val jedině zatleskala. „Mohli
bychom si zazpívat, co říkáš?“
„Jó, to by bylo super!“
„Tak dobře… znáš ‚Old MacDonald had a Farm‘“
„Eh, to je pro děcka. Neznáš něco lepšího?“
„Když já znám jenom ty dětské písničky…“
„Ale no tak, Parvati. Zkus něco jiného, moc prosím.“
„No tak jo…“
From the Halls of Montezuma
To the Shores of Tripoli;
We fight our country's battles
In the air, on land and sea;
First to fight for right and freedom
And to keep our honor clean;
We are proud to claim the title
of United States Marine.
Nemyslím, že hymna Amerických mariňáků je zrovna to nejlepší, ale vážně jsem si nemohla
vybavit slova jiné písně. Ne snad, že bychom se zrovna tuhle v naší armádě měli učit, ale
čas od času mě zajímalo, jak fungují armády jiných zemí a tak jsem se dostala i k téhle písni.
„To je o vojácích, že jo?“ zeptala se Val.
„Jo.“
„Můj táta byl voják…“
„To ten můj taky, stejně jako po něm já.“
„Vážně? Ta písnička ještě pokračuje?“
„Jo, ale už si to nevybavím.“ Vlastně jsem si pamatovala celou píseň, ale můj zpěv byl
hrozný. Bylo to otřesné a tím spíše kvůli mému hrubému hlasu, kterého se nejspíše už nikdy
nezbavím. Ale mít hrubý, skoro až mužský hlas je pořád lepší než každé ráno stát u zrcadla
a strachovat se, jestli mi nezačaly růst vousy. Štěstí, že teď už k tomu snad nikdy nedojde.
Odložila jsem kytaru, protože venku už svítalo a telefonát od Bena byl blízko. Teď se uvidí,
jestli jsem schopná vyjednávat.
Když se rozdrnčela vysílačka, zašla jsem do kuchyně, aby mě Val neslyšela. Ben se
skutečně ozval přesně v osm hodin. Bylo mi jasné, že na tom, co mu řeknu, závisí lidské
životy…
„Tak, co Parvati, už je ohniček založený?“
„Ne a ani nebude. Dobře mě poslouchej, Bene – já sice byla v armádě a věčně tam slýchala
rozkazy, ale to, co děláš ty, je příliš. Mám tu ty tvé dokumenty a věř mi, že nechat je všechny
shořet mi problém neudělá. Jestli ti na nich záleží, přejdi k dalšímu úkolu jinak tvé oběti
navěky zmizí a to přece nechceš, že ne?“ Nastalo ticho a mě to až děsilo. Jak dlouho mu
potrvá, než zase něco řekne?
„Parvati,“ ozvalo se „Odpouštím ti, víš? Udělala jsi chybu, ale já mám dobré srdce, hodně lidí
říká, že mám dobré srdce a tak ti prominu. Pověz mi, máš radši muže nebo ženy?“
„Ehh, radši muže.“
„Pověz mi něco o sobě. Představ si, že jdeš na pracovní pohovor a musíš toho na druhé
straně přesvědčit o své výjimečnosti, jinak dostaneš padáka anebo… nebo podstatně horší
práci.“ To skoro znělo, jako kdyby mi hrozil nějaký obtížný úkol.
„Dobře… Jmenuji se Parvati Singh, je mi 28 let, jsem svobodná, bezdětná a žiju v Británii. Po
studiu jsem narukovala v Namibii do armády, jako jedna z mála žen. Co vím, byla jsem vůbec
jediná, která se dostala do pěchoty a která povýšila až na seržantku. Ocitla jsem se i v
ostrých bojích, většinou u hranic s Angolou. Ve volném čase jsem se bavila hrou na kytaru a
občas jsem zpívala.“ Byla to skoro lež, ale říct mu, že mojí velkou zálibou je karate a box by
mu mohlo vytrhnout z rukou otěže. Dokud měl za to, že má vše pod kontrolou, měla jsem víc
prostoru.
„To je… moc dobrý. Určitě jsi na sebe pyšná.“
„Vlastně jo.“
„Ony tak zajímavý život neměly. Atletky… sestry… nikdy nedosáhly úspěchu. Velká síla
znamená velký potenciál k velkým činům a oni jich nedosáhly. Dal jsem jim poslední
možnost! Hrály hru, ale neuspěly. Neměli motivaci a proto porušili pravidla. Byly tak slabé...
Zasloužily si umřít, nemyslíš? Člověk, který se rozhodne být silný, musí svoji sílu zúročit!“
Neřekla jsem na to nic. Jen hledala odpověď. „Parvati jsi tam? Slyším jen… funění.“
„Ano. Chci říct – jo, zasloužily si to. Člověk, který je sečtělý, zkušený a vystudovaný by měl
své schopnosti zúročit. To samé platí v případě fyzicky velmi zdatných lidí. Jejich potenciál
musí být plně využit, jinak zklamou sebe i okolí.“
„Přesně! Viděla jsi ty z plakátů? Jsou to vítězky! Šampionky silových soutěží – nejlepší z
nejlepších! Takové měly ty sestry být, ale nebyly…“
„A já taková jsem? Zasloužím si umřít?“
„Možná ano, možná ne. Jsi voják, což je skvělé, ale to já už dávno věděl a také jsem věděl,
že jsi odešla z armády. To není dobré, Parvati.“ Odmlčel se a bylo znát, že přemýšlí.
„Parvati? Za nesplnění úkolu si zasloužíš trest.“
„Trest?! Ale já ti o sobě pověděla...“
„Ano a proto tě před trestem varuji. Můžeš se připravit…“ Zase jen šum… Neměla jsem
sebemenší ponětí o tom, co tím trestem myslel. Tady v domě jsem přece v relativním
bezpečí, i když… ať sem vpadl kdokoli, Ben to určitě nebyl. To by bylo příliš absurdní. Možná
i Valeriin otec zemřel rukou jiného muže a ten se teď pokusil dostat i uprchlou dcerku, která
by mohla svědčit proti němu. Co je horšího než jeden šílený psychopat? No přece dva!
Zatraceně!
Vrátila jsem se do pokoje s hlavou plnou myšlenek. Vážně zrovna já musím mít takovou
smůlu? Byla jsem zralá na prášky. Třeba tu najdu něco na uklidnění. Eh, je to mnohem,
mnohem horší než tehdy v armádě. Ale psychicky se složit je to poslední, co potřebuji.
Musím se sebrat a to hned. Až teď jsem si uvědomila, že Val v pokoji není.
„Val! Kdepak jsi?“
„V kuchyni!“ ozvalo se. Val právě servírovala na stůl dvě misky s cereáliemi. „Máš hlad,
Parvati?“
„Ani nevíš jaký,“ usmála jsem se. „Nejprve se ale porozhlédnu na zahradě.“
„Ale…“
„Neboj, hned jsem zpátky.“ Odemkla jsem vchodové dveře a vyšla ven.
Po dešti nebylo ani památky, jen tráva byla stále mokrá. Nezdálo se však, že dnes bude
hezky. Na obloze se stahovala bouřková mračna. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého
vzduchu. Obešla jsem dům a zastavila se pod oknem do ložnice. Stále tu byl jemně cítit
zápach, ale nikde tu nebyla krev. Jen na zdi domu byla přilepená nějaká zvláštní hmota.
Zprvu jsem myslela, že to jsou snad slimáci, ale v tuhle roční dobu?! Na jednu tu skvrnu jsem
sáhla a přičichla si k ní. Bylo to mazlavé, lepkavé a smrdělo to hnilobou. Vůbec jsem
nechápala, co to má být. Vrátila jsem se do domu, umyla si ruce a zasedla ke stolu.
Jsem zvyklá snídat cereálie a zdálo se, že Val taky. Většině lidem to moc nechutná. Nechápu
proč.
„Co budeme dnes dělat?“ zeptala se Val. „Mohly bychom třeba kreslit!“ navrhla mi.
„Možná, že odtud budeme muset rychle odejít, Val. Nahoře v patře jsou v jednom pokoji
krabice a viděla jsem tam i batoh. Sbalíš do něj nějaké jídlo, pití, nůž, teplé oblečení a
lékárničku z dolní koupelny. Zvládneš to?“
„Určitě. Půjdeme na výlet!“ Byla celkem šikovná, což bylo jedině dobře. Když dojedla, vzala
misku do dřezu a začala ji mýt. „Parvati,“ oslovila mě. „Kde jsou ti lidi, co jim hlídáš dům?“
„Odjeli na dovolenou. Někam do Kanady, myslím.“
„Aha. A odkud tedy jsi?“
„Až z Evropy.“
„Páni, to je daleko, viď?“ Val dokonce vzala i moji prázdnou misku, aby ji mohla umýt. „Máš
děti, Parvati?“
„Ne, nemám děti. Ale jednou bych si je přála mít.“ Val se na mě usmála a začala nádobí
utírat.
„Jakou máš práci? To takhle hlídáš lidem domy, když jedou někam pryč?“
„Ne, to ne. Já jsem… já vlastně hlídám hlavně lidi. Bydlím se svojí kamarádkou, která se teď
stará o miminko a obě dvě chráním.“
„Mě jsi taky zachránila! Ale není ti smutno, když kamarádka má miminko a ty ne?“
„Počkej, počkej, pojď sem ke mně.“ Poslechla a já si ji posadila na klín. „Co tím myslíš?“
„No... nechtěla by sis mě vzít s sebou?“
„Ale no tak, Val. To přece nejde.“
„U nás ve třídě je taky jeden kluk, co nemá rodiče a bydlí s dědečkem a říká, že by si hrozně
přál mít mámu a tátu. Taky bych chtěla tátu, ale…“ Myslím, že neměla daleko k slzám. „Ale
táta už není a mámu jsem nikdy neměla. Tak co kdybych měla náhradní maminku?!“
„Nejde to, Val. Ty máš svoje příbuzné tady a já jsem pro tebe cizí člověk.“
„Ale až se poznáme, tak cizí nebudeš! A jsi hodná, hodnější než teta a strejda.“
„Běž teď připravit batoh, dobře?“ Odešla z kuchyně se svěšenou hlavou a mě jí bylo líto.
Nemohla se ke mně ale nijak upínat. Svůj život má tady – má tu příbuzné, školu, kamarády,.
no prostě všechno a to, že jsem jí zachránila život a snažím se o ni postarat, jak nejlépe
dovedu, ještě neznamená, že by měla všechno hodit za hlavu. Snažila jsem se přijít na to, co
Ben myslel tím trestem. To snad přijde sám osobně, aby mi něco provedl? Anebo, že by ten
druhý muž byl na jeho straně? Nic z toho nedávalo smysl a já se jen utápěla v myšlenkách.
Napadlo mne, že půjdu trochu shodit stres a zajdu do posilovny, ale zavrhla jsem to. Pokud
má skutečně k něčemu dojít, pak musím být tady a připravená.
Asi po půl hodině se Val vrátila dolů s batohem, který sotva uzvedla.
„Už jsem všechno sbalila!“ volala ještě ze schodiště. „Ale batoh je hodně těžký.“
„Počkej, Val, já si ho vezmu. Netahej se s ním.“ Než jsem však stihla vyjít po schodech,
někdo zabušil na dveře.
„Haló, tady Rain!“ ozvalo se zpoza dveří.
„Val, schovej se.“ Zaběhla dolů do pokoje a já litovala, že ve dveřích není kukátko. Rain...
kdo to může být? Třeba jen někdo známý Goyalových. Otevřela jsem dveře a spatřila
rozložitou brunetku v černém nátělníku a stejně barevných kraťasech. „Kdo jste?“ zeptala
jsem se.
„Rain Peaková. A vy?“
„Parvati Singh. Co tu děláte?“
„Jen to, co musím.“ Kopla mě do prsou a já se zapotácela. Málem jsem skončila až na zemi.
Popadla jsem malou vázičku z poličky vedle schodiště a mrštila ji po ní. Uhnula a vrazila mi
ránu do zubů. Opřela jsem se zády o dveře do pokoje. Ona vymrštila nohu a prokopla mě
dveřmi. Padla jsem na záda. Kruci! Val začala křičet hrůzou a já se snažila urychleně vstát.
„Parvati!“ vykřikla Val a poslala mi po podlaze nůž. Popadla jsem ho a pokusila se tu mrchu
bodnout. Chytila mě za zápěstí a chtěla se přetlačovat. Nebránila jsem se tomu, ale ona
měla pořádnou sílu. Bylo to celkem nerozhodné, když si pomohla nohou a kopla mne pod
koleno. Vytrhla mi nůž a zarazila mi ho do ramene. Val zděšeně vykřikla mé jméno. Já
popadla kytaru, napřáhla se a praštila jsem cizinku do hlavy. Kytara se rozbila, ale ji to
vyvedlo z rovnováhy. Vrazila jsem ji pěst do žaludku a hned na to do tváře. Z úst jí začala
téct krev a ne málo. Zapřela se o futra dveří, vymrštila nohy a skopla mě na kávový stolek,
který pod mou vahou prasknul. Ukázala na mě prstem a řekla:
„Myslím, že ti to stačí.“ Odešla rychlým krokem z domu a ani se neohlédla. Val ke mně
přiběhla a hrůzou v očích.
„Mami,“ řekla mi. „Mami, to bude dobré!“ Měla jsem zatracené štěstí, že stolek nebyl
skleněný. Val mě chytila za ruku, to aby mi pomohla vstát. Usedla jsem na pohovku a dívala
se na tu ránu. Tekla z ní krev.
„Mamí, bolí to?“
„Vyndej z batohu tu lékárničku a přines mi ji.“
„Už běžím!“ Během minutky byla zpátky, položila lékárničku vedle mě a otevřela ji. Já si vzala
desinfekci, namočila v ní hadřík a ránu si vyčistila. Nebyla moc hluboká, ale bolelo to.
Nemohla jsem si ránu sama zašít a chtít to po Val by bylo přehnané. Vyndala jsem z kapsy
obvaz a až teď si uvědomila, že ta Rain ho měla taky kolem kloubů na ruce, stejně jako já.
Měla i chrániče a podobné oblečení. Takže tohle byl ten trest… Ben na to všechno nebyl sám
a bylo to i logické – uhlídat tři rukojmí, sledovat mě a ještě zadávat úkoly? To sám nestihl.
„Val, můžeš mi tu ránu zavázat?“
„Uh, já nemám ráda krev…“
„Ale no tak, Val. Já to potřebuju a víš ty co? Teď jsi zase zachránila ty mě. Jsi statečná.“
Vzala kus obvazu. Ovázala mi ránu a pomohla mi ji utáhnout. Stále ale vypadala hrozně
vyděšeně a to obzvláště při pohledu na tu krev, jež mi stékala po paži. Když bylo hotovo,
opřela jsem se a položila si ruku na ránu. Úplně se mi z toho zranění zamotala hlava.
„Neumřeš, že ne, mami?!“
„Neboj se o mě a…“
„Copak maminko?“
„Ale nic. Nic, to je v pořádku.“
Val zašla zase zamknout vchodové dveře a pak poklidila rozbitý stolek, aby nepřekážel.
Posadila se vedle mě a určitě poznala, že mám plnou hlavu starostí. Pohladila mě po ruce.
„Už to nebolí?“
„Je to lepší. Val, myslíš, že bys dokázala dojít do vesnice?“
„Mami?!“ vykřikla plná zděšení a stiskla mně zápěstí. „Ty mě chceš poslat pryč?!“
„Ne, to nechci, ale tady není bezpečno.“
„Ale… ale pak tady přece nemůžeš zůstat samotná! Musíme zůstat spolu. Ve dvou jsme
přece silnější nebo ne?“ Co jí na to říct? Měla jsem strašnou chuť se sebrat, hodit vysílačku
na zem a jít pryč. Ale copak to mohu udělat a pak se po nocích nebudit s plnou hlavou
výčitek? Tady nejde jen o Val. Někde tam v parku jsou v zajetí nevinní lidé a jen já je můžu
zachránit. Ano, mohla bych poslat Val pro pomoc, pro policii, ale co když se jí něco stane?
Co když zabloudí, co když ji někdo přepadne, co když... Někdo ji chce zabít o tom není
pochyb. Musela vidět vraha svého otce a ten se teď bojí, že Val bude svědčit proti němu. Ne,
nemůže jít samotná do vsi. Byl to hloupý nápad. Ale bude tady a se mnou ve větším
bezpečí? Ach, bože... Byla jsem vážně bezradná. Ta zodpovědnost mě tížila. Chci, aby to
všechno dobře dopadlo, chci pomoci všem a porazit Bena, ale jak? Val pro mě bude jen
přítěží. A taky bych jí měla vysvětlit, aby mi neříkala mami. Je to nevhodné, ale copak se na
ni můžu kvůli tomu zlobit?! Asi jsem první, koho kdy nazývala matkou a to slovo pro ni má
trochu jiný význam než pro většinu dětí.
Zapípala vysílačka, já se rychle zvedla a odešla před dům.
„Parvati,“ ozvalo se. „myslím, že už jsi dostala lekci…“
„Ta tvoje holka taky nedopadla nejlépe! A víš ty co, Bene? Já mám těch našich her po krk.
Teď hned chci slyšet Goyalovi, abych věděla, že jsou naživu!“
„To půjde těžko, Parvati. Budeš mi muset věřit.“
„Ale já ti nevěřím! Poslou…“
„Parvati, nezvyšuj na mě hla…“
„Poslouchej mě!“ zařvala jsem. „Mám tady ty tvé obrázky, a jestli Goyalovým nepředáš
vysílačku, tak je teď a tady roztrhám!“ Neodpověděl. Bylo ticho a já věřila tomu, že se chystá
vysílačku někomu předat. Jenomže pak se zase ozval...
„Překvapila jsi mě, Parvati. Ten večer, co jsi přijela jsi mě překvapila a já nestihl všechno
připravit. Nechal jsem své cennosti v domě a ty mě teď s nimi vydíráš! To od tebe není
čestné.“
„Bene, já nežertuji! Dám ti ty desky, ale výměnou za rukojmí.“ Tohle byl hrozně odvážný a
hrozně riskantní tah. Vážně mám v rukou takovou páku? Ale já už si nechtěla hrát na kočku
a myš. „Chci osobní setkání. Ty, já a Goyalovi.“ Chvíli byl tiše, patrně si to promýšlel a pak
konečně spustil:
„Asi dvě míle od domu je jezero a za ním molo. Na břehu jezera je půjčovna kánoí. Vloupej
se dovnitř, jednu ukradni a přepluj na protější břeh. Budu na tebe čekat na molu.“
„Bene! Bene!“ Nemělo to smysl – zavěsil.
„Kdo to je?“ otázala se Val. Stála ve dveřích a zřejmě slyšela celý rozhovor.
„Val… podívej Val, já... ehh... majitelé tohohle domu nejsou na dovolené. Unesl je ten muž
z vysílačky a já se je snažím zachránit.“
„Jsou to tví přátelé?“
„Vlastně jsou to přátelé mé kamarádky. Budu muset přes jezero a já nevím, co bude potom.
Nemůžeš se mnou, je to příliš nebezpečné.“
„Ale mami!“ Val se na chvíli odmlčela a pak řekla: „Táta měl v naší chajdě pušku. Mohla by
se ti hodit.“
„Pušku? Řekni mi kde je a pak se schovej tady v domě. V žádném případě nikomu neotvírej
a...“
„Mami! Ale ty tu chatku sama nikdy nenajdeš. Já to místo poznám až ho uvidím z jezera, ale
nemůžu ti ho popsat.“
„Val... no tak dobře. Vezmu tě s sebou.“
„Mamí!“ zvolala nadšeně Val a vrhla se mi kolem pasu. Zvedla jsem ji do náruče.
„Ale budeš mě poslouchat, dobře? Když řeknu, abys utekla, tak utečeš a nebudeš na mě
čekat.“
„Spolehni se!“
Vzala jsem batoh, do ruky sekeru a s vysílačkou u pasu vyrazila z domu. Val dostala další
nůž na ochranu a teplé zimní rukavice. To já musela zůstat v titěrných kraťasech a nátělníku.
„Nebude ti zima?“ optala se mě Val.
„Bude, ale ten zlý člověk to tak chce.“ Myslím, že Benovi nešlo o to, abych venku mrzla, ale
spíše ho těšila ta představa, že jsem takto oblečená. Byl to zvrácený šílenec a ta jeho
společnice vypadala, že bude tvrdým oříškem. Cesta k jezeru zde byla, takže nehrozilo, že
zabloudíme. Chatrči jsme se však raději vyhnuli obloukem přes les. Nechtěla jsem Val
ukazovat mrtvolu medvěda.
V jednu chvíli se Val zastavila a pohlédla na oblohu.
„Bude pršet,“ řekla mi.
„Zvedá se vítr a blíží se bouřka. Dá se jezeru vyhnout? Myslím tím, obejít ho po pěšině?“
„K chatce jsme jezdili z druhé strany, tam jak jsou ty skály. Cesta tam je ale je to daleko.
Myslím, že tam vede starý tunel, ale táta říkal, že je moc nebezpečný.“ Ušly jsme asi půl
druhé míle, když Val sotva pletla nohama. Viděla jsem na ní, že potřebuje odpočinek, ale
nechtěla nic říct, asi proto, aby pro mě nebyla přítěží.
„Vezmu tě na ramena, co ty na to?“
„Jé… táta mě taky zvedal, abych lépe viděla.“
„Tak pojď.“ Posadila jsem si ji na ramena a šla dál.
Dorazily jsme k jezeru a krátce nato se rozpršelo. Vážně se mi nechtělo překonávat vodní
plochu za silného deště a větru v kánoi. Půjčovna loděk byla pár metrů od nás. Položila jsem
Val na zem a přišla k malé boudě se zavřenými dveřmi. Bylo po sezoně a tak se opuštěnost
dala předpokládat. Hned vedle půjčovny byla dřevěná bouda s okénkem a cedulí občerstvení. Židle a stolky byly nejspíše uvnitř, pokud tu vůbec nějaké měly být. Na dveřích
od půjčovny byla petlice a to dost masivní. Petlici by bylo možné odšroubovat a tím se
vyhnout nutnosti odemykání, jenomže šroubovák jsem neměla. Vytáhla jsem z kapsy kraťas
peněženku a vyndala cent. Bylo to trochu obtížné, ale snad se povede šrouby povolit.
„Eh, mami?“ oslovila mě Val a mě to její ‚mami‘ už dost vadilo. Bylo to krásné, když mě
někdo řekl mami, ale já jsem přece cizí člověk, ne její máma! Nemůže mě oslovovat mami.
„Copak?“ zeptala jsem se.
„Co to děláš? To přece není naše!“
„Jen si potřebuji půjčit loď. Pak ji zase vrátím.“ Asi to pochopila a já se vrátila ke šroubům.
Podařilo se mi je všechny uvolnit a pomocí sekery petlici vylomit, ale ty dveře stále něco
blokovalo. Jakoby snad byly zaseknuté! Sekeru jsem vsunula do spáry mezi stěnou a
zabrala. Šlo to ztuhla, ale povedlo se. Dveře povolily a já mohla vejít. Uvnitř byla tma, takže
jsem vytáhla baterku a posvítila si. Byly tu laciné plastové stoly i židle, krabice, nářadí,
dokonce gril a také hromada osmi kánoí přikrytých plachtou. No, nic moc. Kánoe vypadaly
hodně staře a co jsem si všimla jedna měla dokonce díru. Ale žádná kánoe nebyla za
tohohle počasí vůbec bezpečná – nemohla jsem to riskovat, obzvláště ne s Val. Tím spíš, že
jsem na kánoi v životě neplula a pokud něco zkazím a převrhneme se... ne, tohle je
vyloučené.
„Mami!“ ozvala se zase Val.
„Co je, broučku?“
„Je mi zima.“ Skutečně se celá třásla. Raději jsem vyndala teplé oblečení a uvázala jí ho
kolem ramen. Věděla jsem, že to na dlouho nepomůže.
„Val, ty víš, kde je ten tunel, o kterém táta mluvil?“
„Myslím, že jo! Ale měly bychom radši skály obejít.“
„To by trvalo moc dlouho a my nemáme čas. Doveď mě k tomu tunelu, dobře?“
Následovala jsem Val kousek zpátky po cestě a potom zarostlou vyšlapanou stezkou do
houští. Uběhla snad hodina, než jsme dorazily k vysoké skále tyčící se nad jezerem. U její
paty byl ohromný otvor. Vypadalo to spíše jako starý a dávno nepoužívaný důl. Cedule se
zákazem vstupu byla výmluvná…
„Táta říkal, že se tady těžilo vzácné kamení, ale teď už tam nikdo nechodí. Ani my bychom
neměly.“
„Pokud tam je cesta, tak je to jediná možnost.“ Zapnula jsem baterku a vstoupily jsme do
tunelu. Ten asi po pěti metrech přehrazovala brána z pletiva. Nebyla však tak vysoká, aby se
nedala přelézt. „Val, když tě vysadím nahoru, zvládneš dolů seskočit?“
„Určitě!“ Výborně. Během chvilky byla na druhé straně a já lezla za ní.
Cesta se snižovala a brzy jsme dorazily do většího sálu se spoustou odboček, jež však byly
přehrazeny masivními ocelovými vraty. Ve své době to musel být úspěšný důl, ale teď byl
spíše úkrytem pro feťáky.
„Nesahej na to!“ vykřikla jsem, když si Val všimla injekční stříkačky potřísněné krví. Byly tu
obaly od drog, dvě matrace a pár prázdných lahví alkoholu.
„Někdo tu bydlí?“ podivila se Val.
„Doufám, že už ne.“ Po levici jsem měla jediný otevřený tunel a vpravo zase schodiště do
kontrolní místnosti. Bylo mi jasné, že elektrický proud už tu celá léta nefunguje, přesto tu
mohly být nějaké užitečně věci.
„Mami, já se bojím!“ zvolala Val a její slova se jako ozvěna odrážela od skály okolo.
„Se mnou jsi v bezpečí, Val. Drž se u mě, ať na tebe vidím, dobře?“ Vyšly jsme po kovových
schůdcích nahoru a já otevřela dveře do malé místnůstky, které vévodil veliký panel
s páčkami. Nesvítil a nefungoval. Byly tu dvě šatní skřínky, ovšem skoro prázdné. Pouze
pla