masaryk čj final

Transkript

masaryk čj final

T. G. MASARYK
A JIŽNÍ MORAVA
Syn kočího a kuchařky filozofem a prezidentem republiky (2012)
LEOŠ JANÁČEK
IKONA BRNĚNSKÉHO UMĚLECKÉHO PARNASU
1
T. G. MASARYK A JIŽNÍ MORAVA
Syn kočího a kuchařky filozofem a prezidentem republiky
2012
T.G.MASARYK A JIŽNÍ MORAVA Syn kočího a kuchařky filozofem a prezidentem republiky
1
2
OBSAH
Aktuální poselství ...................................................................................................................... 5
Úvod .......................................................................................................................................... 8
Masarykova cesta životem ...................................................................................................... 10
Dětský věk a studia ..................................................................................................... 10
Příchod do Prahy ......................................................................................................... 14
Spory ........................................................................................................................... 14
Politická činnost .......................................................................................................... 16
Hlavou zahraničního odboje ....................................................................................... 17
Prezident Osvoboditel ................................................................................................. 18
Masarykovi nejbližší ............................................................................................................... 24
Masarykův svár citu s rozumem ............................................................................................. 26
O založení druhé české univerzity .......................................................................................... 28
Masarykův kraj ........................................................................................................................ 29
Hodonín ....................................................................................................................... 29
Mutěnice ...................................................................................................................... 36
Čejkovice ..................................................................................................................... 36
Čejč .............................................................................................................................. 39
Klobouky u Brna ........................................................................................................ 40
Heršpice ....................................................................................................................... 42
Hustopeče .................................................................................................................... 42
Brno ............................................................................................................................. 43
Židlochovice ................................................................................................................ 43
Masarykův život v datech ....................................................................................................... 45
Závěr ....................................................................................................................................... 48
Doporučená literatura .............................................................................................................. 49
3
4
AKTUÁLNÍ POSELSTVÍ T.G.M.
Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní
a cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětným, církevním, politickým, národním –
všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce.
Česká otázka, 1894
Jen prací a opět prací lze dělat politiku moderní, jen prací a opět prací lze dělat politiku světovou
a tím zároveň uniknout té tísnivé malosti.
O naší nynější krizi, 1895
Ten, kdo hledá štěstí, již ho ztratil. Člověk každý rád je šťasten – jistě, jakmile však začne štěstí
tak úsilně vyhledávat, již ho nenalézá.
Ideály humanitní, 1901
Mravnost dnes znamená do veliké míry mravnost politickou. Nedělejme rozdíl mezi politikou
a mravností.
Ideály humanitní, 1901
Naše vojsko, bojující na třech frontách, vybojovalo nám naši svobodu. Historie naší zahraniční
akce a zejména našeho vojska, jeho bojův a hrdinství, historie sibiřské anabase – to všechno
bude bohatou výchovnou epopejí po naše budoucí generace!
Prvé poselství k Národnímu shromáždění 22. prosince 1918
Budiž zdůrazněno se vší rozhodností, že náš nový stát, že republika a demokracie potřebují vedle svého administračního aparátu a armády také pevný mravní základ; bez mravních,
bez karakterních jedinců, bez zdravých rodin, bez věrného přátelství, bez lokálnosti k různým společenským organizacím, jichž jsme členy, bez solidnosti ve vší činnosti nemůže být
silné republiky. Demokracie bez uznání mravní autority, autority zásad a povolaných osob, je
nemožná.
Druhé poselství k Národnímu shromáždění dne 28. října 1919
„… odhodlal jsem se k revoluční akci za hranicemi v přesvědčení, že národ doma a jeho
vůdcové využijí vítězství Spojenců dovedně a že všichni budeme pracovat k uskutečnění svého
maximálního politického programu. Naše revoluce skutečně byla provedena dobře a tak, že to
provedení skýtá záruku pro úspěšnou politiku v době porevoluční.“
Světová revoluce. Praha 1925
„V každé válce – a revoluce je také válkou – neběží tolik o odhodlanost a udatnost, nýbrž také
o promyšlený plán, o organizaci všech sil a o jednotné vedení. Ven jsem přišel s přesvědčením,
že musíme mít své zahraniční vojsko. Bez bojujícího vojska náš nárok na osvobození zůstane
málo povšimnut; celý svět bojoval, tu jsme se nemohli spokojit s historickými a přirozenoprávními traktáty.“
Světová revoluce. Praha 1925
5
„Ne násilím, ale smírně, ne mečem ale pluhem, ne krví ale prací, ne smrtí ale životem k životu
- toť odpověď českého genia, toť smysl našich dějin a odkaz velikých předků. To není učení, že
zlému se nemá odpírat, naopak, má se mu odpírat pořád a všude, ale důsledně a hned od samých jeho zárodků. Kdyby lidé tzv. hodní a dobří nebyli vlastně lenoši, zlých by již nebylo. Může
každému člověku nastat doba, že proti násilí musí se bránit železem, netoliko prací a rozumem.
I národ český by tak učinil, kdyby se mu sahalo na život.“
O bolševictví, Praha, 1990 (první věta použita už v České otázce, 1894)
„A výchova dorostlých voličů a jejich parlamentárních zástupců a vůdců musí být sebevýchovou
a sebeukázněním; v demokracii je každý občan zákonodárcem a správcem, ale právě proto
musí ten demokratický správce a zákonodárce sám vzorně plnit zákony, musí vzorně udržovat
pořádek, kterého státní správou dosahuje. Zákony nedáváme jen pro ty druhé, dáváme je také
sobě a pro sebe.“
Poselství Národnímu shromáždění, vládě a lidu republiky, 28. 10. 1928
„Deset let je maličko v dějinách, ale mnoho v životě lidí. Když jsem se před deseti lety vracel
domů, do republiky osvobozené, užil jsem slova, které se dralo na jazyk: že je to jako pohádka. Pohlédnu-li dnes zpátky na těch prvních deset let, řekl bych zase pohádka – zázrak.
Začínali jsme s holýma rukama, bez armády, bez státotvorné tradice, s hroutící se valutou,
za hospodářského rozvratu, za obecného úpadku kázně, s dědictvím dualismu, s irredentou
ve vlastních řadách, uprostřed států, zmítaných otřesy zprava i zleva: my, tísnění malými prostředky, odvyklí vládnout, málo naklonění poslouchat, skoro neznámí světu. A přece jsme obstáli v této zkoušce a obstáli čestně: dali jsme obnovenému státu ústavu, organizovali jsme
administrativu a armádu; čelili jsme hospodářské tísni, národnostnímu boji a mezinárodním
konfliktům. Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali; a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a – což je ještě důležitější – důvěry nás samých, nás všech;
po té zkoušce deseti let můžeme klidně pokračovat ve své tvůrčí politické práci.“
Co jsme dosud vykonali, je nám dáno, abychom to udrželi a zdokonalili; co jsme dosud neučinili,
je nám uloženo, abychom to vykonali. V čem jsme chybili, z toho se učme; kdo zapomíná zkušenost špatnou, ztrácí dobrou.“
„Opravdové demokracii nestačí instituce, ona potřebuje lidí, lidí živých, tedy lidí, věřících
v poslání svého státu a národu, lidí, spojených ideou; naší demokracii nestačí pouze technické
školení úřednictva a vojska, naše demokracie je mravním úkolem nejen úředníků a vojáků,
nýbrž všech rozmyslných občanů a občanek a v prvé řadě zástupců občanstva, jeho vůdců.
Naše demokracie musí být zárukou a ochranou všeho kulturního snažení v oboru technickém
a hospodářském, v oboru věd a umění, mravnosti a náboženství. Proto naše revoluce musí být
stálou reformou, stálou revolucí, ale revolucí hlav a srdcí!“
6
„Mám-li říci, v čem se můj život vyvrcholil, tedy ne v tom, že jsem se stal prezidentem a že mohu
nést tuto stejně velkou čest jako těžkou povinnost. Ani jako hlava státu jsem nic podstatného
nevyškrtl z toho, več jsem věřil a co jsem miloval. Smím říci, že se mi potvrzuje a naplňuje vše,
več jsem věříval, takže jsem nemusel změnit nic na své víře v humanitu a demokracii, na svém
hledání pravdy, ani na nejvyšším mravním a náboženském příkazu lásky k člověku. Není jiné
morálky, jiného etického řádu pro státy a národy a jejich správce než pro jednotlivce. Říkám si,
že v tom neustálém zápase o lepší příští národa a lidstva stál jsem na straně dobré. To vědomí
stačí, aby život člověka byl krásný, a jak se říká, šťastný.“
ČAPEK Karel, Hovory s T. G. Masarykem, Praha 1990
7
ÚVOD
Morava je kraj bohatý přírodou, historií, kulturou, ale jeho bohatstvím největším jsou odedávna
lidé. Nejvýznamnější osobností, která zdaleka přesáhla vymezený čas a prostor, je nepochybně zakladatel novodobého českého státu, významný pedagog, filozof, státník Tomáš Garrigue
Masaryk. Je příznačné, že i ve světových dějinách je řada politiků a diplomatů, ale málo skutečných státníků. Na základě jeho bezpochyby nadčasového odkazu může být jako jedna z mála
historických osobností jednoznačně pozitivním vzorem pro celé generace.
Tomáš Garrigue Masaryk se sám považoval za pokračovatele Jana Husa, Karla Havlíčka,
Jana Ámose Komenského a Františka Palackého, přičemž dva posledně jmenovaní mají
taktéž své kořeny na Moravě. Morava je však spjata i s osobnostmi, které dějiny ovlivnily
sice významně, leč ne zcela pozitivně. V Dědicích u Vyškova dodnes stojí domek,
v němž se narodil jiný prezident – Klement Gottwald, symbol monopolu komunistické moci v Československu po roce 1948, symbol politického teroru 50. let 20. století.
Z Hroznatína na Vysočině pocházel další z československých prezidentů, armádní
generál Ludvík Svoboda. Člověk, který prokázal za II. světové války vysokou míru osobní statečnosti svým působením v 1. československém armádním sboru, ale jeho působení
v době míru, zejména za tzv. normalizace, bylo rozporuplné.
Na druhé straně mezi jmenovanými extrémy lze mezi historickými osobnostmi politiky
na jihu Moravy najít i postavy méně nápadné, které ve své době mnoho znamenaly a také
udělaly, pomalu však upadají do zapomnění. Např. JUDr. Alois Pražák, rodák z Uherského
Hradiště, významný politik, právník, šlechtic reprezentující Moravu 19. století. Pražák stál
u zrodu Národní jednoty svatých Cyrila a Metoděje v Brně, pozdější Matice moravské.
Významně se angažoval na půdě Moravského zemského sněmu, pod jeho vedením Morava
uskutečňovala vlastní národní politiku. Svým působením získal respekt na Moravě i u císařského dvora. Stal se nositelem mnoha vyznamenání a poté, co odešel z aktivní politiky, byl
jmenován doživotním členem panské sněmovny. Během svého života také ovlivnil tvář Brna,
mj. byl iniciátorem výstavby nemocnice sv. Anny.
Významný politik a ekonom Karel Engliš byl tvůrcem teleologické teorie hospodářské.
Stal se prvním rektorem nově založené Masarykovy univerzity v Brně. Spolu s Aloisem
Rašínem se podílel na měnové reformě mladého československého státu. Jako ministr
financí působil v šesti vládách, byl guvernérem Národní banky československé a rektorem
Karlovy univerzity po II. světové válce. Bohužel jako reprezentant masarykovské demokracie
se po Únoru 1948 musel stáhnout do ústraní.
Z Dolních Dunajovic pocházel a v Mikulově studoval na místním gymnáziu Karl Renner,
sociolog a politik. Byl prvním kancléřem Rakouské republiky (1918 –1920) a také zastával
funkci spolkového prezidenta 2. Rakouské republiky v letech 1945 –1950, kdy zemřel.
Ze stejného města jako T. G. Masaryk, tj. z Hodonína, pocházel Josef Redlich, poslanec a také
poslední ministr financí bývalého Rakouska-Uherska.
Bez debat však platí, co bylo řečeno v úvodu. Nejvýznamnějším jihomoravským rodákem
je Tomáš Garrigue Masaryk. Člověk s mnoha velice složitými osudy, ale s jednoznačným
mravním a humanitním odkazem.
8
9
Masarykova cesta životem
Dětský věk a studia
Tomáš Garrigue Masaryk se narodil jako prvorozený syn Terezie a Josefa Masarykových
7. 3. 1850. Otec Josef pocházel ze staré a početné slovenské rodiny z Kopčan. Poněvadž
hospodářství v Kopčanech nemohlo celou rodinu uživit a Josef byl nejmladší dítě v rodině,
byl už jako chlapec poslán do německé rodiny na tzv. “vechl,“ aby se naučil německy, což bylo podmínkou pro panskou službu1. Ve svých dvaceti letech našel místo na císařském velkostatku v Hodoníně, kde sloužil u koní (později jako dráb
a naposled šafář). Matka Terezie rozená Kropáčková pocházela z převážně německy hovořících Hustopečí z relativně zámožné měšťanské rodiny, ale v sedmadvaceti letech
po smrti rodičů i nemanželského syna opustila rodiště a sloužila napřed ve Vídni a posléze
v Hodoníně jako kuchařka. Pravděpodobně sloužila u někoho ze správy císařského velkostatku.
15. 8. 1849 se svolením vrchnosti uzavřeli sňatek a podle potřeb vrchnosti se stěhovali z místa na místo. Postupně se stěhovali do Mutěnic, Čejkovic, Čejče, Klobouk, pochováni jsou
v Hustopečích (nejsou uvedena místa, kde Josef Masaryk pracoval poté, co byl roku 1868
propuštěn z císařských služeb). Kromě Tomáše se jim narodily ještě čtyři děti. Jan Evangelista
a Františka zemřeli krátce po narození, dospělého věku se dožili Martin a Ludvík.
Tomáš Masaryk si toho z dětství v Hodoníně příliš nepamatoval, kupodivu si v pozdějším
věku příliš nevzpomínal ani na Kopčany, přestože se s příbuznými z Kopčan, Holíče, Šaštína
a Skalice navštěvovali a Masaryk své kopčanské i hodonínské příbuzné podporoval
i za svého prezidentství2. Dům č. 121 uvedený v hodonínské matrice jako rodiště si Masaryk
ani pamatovat nemohl, protože se rodina v roce 1852 stěhovala do Mutěnic.
První vzpomínky sahají do Mutěnic a souvisí spíše se zážitky než s budovami – otec,
jak chytal vrány do želez, hodný pan učitel Metoděj Ludwig, jak mu dával tužku
a papír, nebo v Hodoníně splašený kůň přeskakující dítě, které mu spadlo do cesty.
Masarykovi bydleli v Hodoníně postupně na několika místech. Např. v Rynkové (Národní tř.)
ul. u Krejsů, v domě ovčáka Tótha v Měšťanské ul. nebo ve Švejčárně (dnes v areálu elektrárny). Masaryk v Hovorech s TGM vzpomínal, jak se jako malé dítě díval přes pleso (dnes již
neexistuje) na rovinu u řeky Moravy. V Hodoníně začal chodit v roce 1856 do školy. Maminka
pro něj chtěla něco lepšího než panskou službu, takže začal chodit do německého oddělení
utrakvistické školy (dům stále ještě stojí na rohu Masarykova nám. a Národní tř.). Rodina se
brzy odstěhovala do Čejkovic, kde strávila nejdelší souvislou dobu (1856 –1858 a 1859 –1861).
T. G. Masaryk až do pozdního stáří považoval Čejkovice za domov svého dětství a vřelý vztah
k Čejkovicím trval vlastně po celý Masarykův život. Pobyt zde v něm zanechal hluboké vzpomínky, ať již na kamarády, na školu nebo na výraznou postavu – kaplana Františka Satoru, který
velmi ovlivnil Masarykův přístup ke vzdělání, náboženství i jeho sociální cítění. Právě Satora
ovlivnil Masarykovo rozhodnutí studovat na gymnáziu v Brně.
1
Občas se objevují spekulace ohledně „skutečného“ otce T. G. Masaryka, mj. s poukazem na jeho negramotnost, kdy se jaksi
automaticky předpokládá, že Josef Masaryk neuměl v době, kdy se poznal s Terezií Kropáčkovou, německy. Posílání dětí
na výměnu kvůli osvojení jazyka bylo relativně běžné a T. G. Masaryk tuto okolnost uvádí ve Slovenských vzpomienkach
(DOLEŽAL, J.: Masarykova cesta životem, II, Brno, 1921, s. 19.) Hodně chybných údajů o Masarykových rodičích
a o Masarykově dětství a mládí vůbec ve svých pracích koriguje Stanislav Polák, např. Masarykovi rodiče a antisemitský
mýtus, Praha 1995, s. 15, s. 58–59 nebo Za ideálem a pravdou, Praha 2000, s. 15. Zapomíná se také na práci Miloslava Trapla
Morava v životě a díle T. G. Masaryka v Časopise Matice moravské, Brno, 1938, s. 1–89.
2
GRONSKÝ TOMÁŠ: Masaryk a Kopčany. In: Muzejní občasník Masarykova muzea v Hodoníně. Hodonín, 2000, s. 12–13.
10
Domek Masarykových v Mutěnicích č. 120
Domek v Čejkovicích, ve kterém Masarykovi bydleli. Kopie z roku 1929
11
Původní představa rodičů a zřejmě i Tomáše samotného o jeho profesní a životní dráze spočívala
v předpokladu, že se stane buď učitelem, nebo knězem. Rozhodl se pro učitelské povolání, a proto
šel studovat na reálku do Hustopečí. Reálka byla pro tento účel jednak dostačující, jednak
se v Hustopečích o Tomáše postarala rodina jeho strýce Františka Kosa. Po ukončení studia
v Hustopečích začal Masaryk praktikovat v Hodoníně ve škole, kde svou školní docházku začínal.
Vydržel to však pouze dva měsíce.3 Bezstarostný a zahálčivý způsob života se nezamlouval otci.
Na doporučení pana Malého, s nímž se matka znala z Vídně, musel jedné noci odejít do Vídně, kde
se měl učit tzv. umělému zámečnictví. Jednotvárná práce, cizí prostředí, kde si navíc nerozuměl
s dalšími učedníky, a stesk po domově jej dohnaly k útěku. Masarykovi se v té době odstěhovali
do Čejče a zběhlý učeň jim určitě radost neudělal. Otec jej zkusil ještě dát vyučit ke „kuršmídovi“
Antonínu Benešovi (tj. v dnešní řeči kovář a veterinární technik v jedné osobě) kovářem. Zde
byl Masaryk v podstatě spokojený, šťastnou náhodou však jeho kovářská epizoda brzy skončila.
Kovárna – pohled do expozice „T.G.M. a rodný kraj“ v Masarykově muzeu Hodonín
3
NEJEDLÝ, Zdeněk: T. G. Masaryk. Kniha první. Praha 1931, s. 130.
Curriculum vitae. In: DOLEŽAL, Jaromír: Masarykova cesta životem, II, Brno 1921.
12
Bývalý učitel z Hustopečí, který pobýval na návštěvě v Čejkovicích, si umouněného Tomáše
všiml a domluvil s rodiči a s rektorem Franzem Ludwigem další učitelskou praxi, tentokrát
v Čejkovicích. Masaryk se po rozhovoru se Satorou rozhodl, že nepůjde pokračovat do učitelského kurzu, ale zkusí jít na gymnázium. Přihlásil se jako externista na piaristické gymnázium
ve Strážnici, kde udělal zkoušky za první ročník a po prázdninách odešel r. 1865 studovat
na gymnázium do Brna. Tímto pro něj začala zcela nová životní etapa, kterou svůj rodný kraj
v podstatě opustil.
Masarykovi si nemohli dovolit Tomáše na studiích živit, proto si na živobytí vydělával kondicemi. Po hodně těžkých začátcích prožitých v bídě získal místo vychovatele syna policejního ředitele Antona Le Monniera. Tento osvícený rakouský byrokrat v dobrém slova smyslu
si Masaryka oblíbil a nejenže mu zpřístupnil svou bohatou knihovnu, ale také zasáhl, když
Masarykovi hrozilo kvůli konfliktu s ředitelem vyloučení ze všech gymnázií. Protože byl
shodou okolností povýšen do šlechtického stavu a odcházel na místo policejního ředitele
do Vídně, vzal Masaryka s sebou a umožnil mu dokončit vzdělání na Akademickém gymnáziu.
Po maturitě Tomáš Masaryk pokračoval stále za Le Monnierovy podpory ve studiu na vídeňské
univerzitě. Po smrti svého mecenáše si našel místo vychovatele u generálního rady Anglobanky Rudolfa Schlesingera. Pro Masaryka to znamenalo vynikající finanční zabezpečení, vstup
do společnosti a po absolvování studia doktorátem v r. 1876 také další studium v Lipsku.
Studium v Lipsku Masarykovi přineslo hlavně osudové setkání s nevšední mladou Američankou Charlie Garrigue. Dne 15.3.1878 se Tomáš Masaryk a Charlotta Garrigue v Brooklynu
vzali. Z úcty ke své ženě a také k její rodné zemi Masaryk učinil neobvyklý krok – začal
se podepisovat Tomáš Garrigue Masaryk. Vznikl mezi nimi velmi pevný vztah, který trval
po celou dobu života paní Charlotty Masarykové. Charlotta Masaryková se posléze rozhodla
stát se Češkou, začala se učit česky a poznávat českou kulturu a fakticky v Čechách zdomácněla.
Budova někdejšího německého gymnázia v Brně
13
Odchodem do Vídně Masaryk zdánlivě ztratil pouto s rodným krajem. Pravda je, že styky
T. G. Masaryka s Moravou byly dány jednak jeho pobyty u rodičů o prázdninách (nemohly být
vzhledem k jeho zaneprázdněnosti a vzdálenosti tak intenzivní, jako když studoval v Hustopečích či Brně), jednak spoluprací s mladou Moravou, kdy psal studie do almanachu Zora nebo
do Moravské orlice. Studia v Brně i ve Vídni Masarykovi přinesla nejen vzdělání. Řada událostí
z té doby významně ovlivnila jeho pohled na svět. Za studií v Brně si Masaryk teprve začal
uvědomovat rozdíl v postavení Čechů a Němců a prožívat české dějiny, v Brně také zažil své
první vážnější spory. Ve Vídni se samozřejmě v otázce vlasteneckého cítění posunul dále.
Ve Vídni se v domě profesora Aloise Vojtěcha Šembery setkal s Čechy z království. Aktivně pracoval v Akademickém spolku, kde vlastně vybudoval knihovnu, byl jeho starostou
a v té době se také vlastenecky podepisoval jako Vlastimil Masaryk. Po sňatku se Charlottou
a po habilitaci (Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty – jedna z prací,
jež pomohla založit sociologii) si pořídil rodinu, jako soukromý docent však neměl plat,
na vídeňské univerzitě pro něj nebylo místo a na jinou německou univerzitu jít nechtěl.
Proto se rozhodl využít obnovení české filozofické fakulty na pražské univerzitě.
Příchod do Prahy
T. G. Masaryk se netajil tím, že šel do Prahy vlastně nerad. Přestože se rodem do konce
života považoval za Slováka, stal se z vlastního rozhodnutí Čechem. Odešel v roce 1882
na Karlovu univerzitu jako mimořádný profesor. V budově Klementina, kde se nacházela filozofická fakulta, učil s tehdejšími českými vědeckými špičkami. Sblížil se více
s mladší částí profesorského sboru, přičemž nejužší vztahy jej pojily k vynikajícímu lingvistovi Janu Gebauerovi, historiku Augustu Seydlerovi a historiku Jaroslavu Gollovi.
Mimořádný profesor T. G. Masaryk vnesl na českou filozofickou fakultu na naše tehdejší
poměry neobvyklý styl vyučování. Pracoval a žil ve stálém kontaktu se svými studenty, učil
je kriticky přijímat nové poznatky, běžnou součástí jeho seminářů se staly diskuse.
Masarykovy první přednášky nesly, vzhledem k výše řečenému, příznačné názvy: „Počet
pravděpodobností a Humova skepse,“ „Blaise Pascal, jeho život a filosofie“, Teorie dějin
dle zásad T. H. Bucklea.“
Zabýval se klasifikací věd, přednášel o vztahu přírody a člověka, o rodině, o společnosti, orientoval se i na tehdy provokativní záležitosti jako postavení ženy, pohlavní život,
alkohol, práce, náboženství a dokázal o nich se svými studenty otevřeně hovořit.
T. G. Masarykovi vadila izolovanost české vědy, nedostatek poznatků o světové vědě
a kultuře. Proto založil časopis Athenaeum, který přinášel odbornou kritiku našich
i cizích prací. Na stránkách Athenaea se rozhořela další část sporu o pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Události shodou okolností probíhaly v době, kdy jeho bratr
Ludvík již měl v Praze vinárnu, ve které T. G. Masaryk poznal malíře Hanuše Schwaigera
a spřátelili se natolik, že Schwaiger byl považován za rodinného přítele. T. G. Masaryk
se postupně seznamoval s pražským prostředím. Začal, stejně jako řada jeho kolegů,
přednášet v Americkém klubu dam, který se scházel v domě známého cestovatele
Vojty Náprstka. Obdiv k americké demokracii, k americké praktičnosti a rozhled po světě oba
muže sblížily. Americká zkušenost vedla i k bližšímu vztahu k básníku J. V. Sládkovi.
Spory
T. G. Masaryk se stal během svého života častým aktérem různých sporů. Jeho postavení
na vědeckém i politickém poli i jeho soukromí ovlivnily dva zásadní – spor o pravost Rukopisů
a tzv. hilsneriáda. S otázkou pravosti Rukopisů se Masaryk setkal již za svého pobytu ve Vídni
zásluhou svého přítele prof. A. V. Šembery. Rukopisy byly ihned po svém objevení nadšeně
přijaty českou veřejností jako památka našich nejstarších dějin, pochybovači o jejich pravosti
byli označeni za zrádce.
14
A. V. Šembera s A. Vaškem byli jedni z mála, kdo se dokázali veřejně postavit proti mínění
většiny a oba na to doplatili. A. V. Šemberovi nevybíravé útoky obhájců Rukopisů odcizily
syna, A. Vaška připravily o zdraví. T. G. Masaryk byl roku 1886 požádán Janem Gebauerem
o zveřejnění článku v Athenaeu, v němž jazykovědným rozborem dokazoval nepravost Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Masaryk mu vyhověl, poněvadž v jejich pravost sám
nevěřil a žádal o seriozní vědecké zkoumání problému. Sám dokazoval nepravost Rukopisů
esteticky a sociologicky, zatímco další z přátel, Jaroslav Goll, historicky. Odpůrci Rukopisů
se opět stali cílem veřejné štvanice, ale důkazů proti pravosti Rukopisů již bylo takové množství, že nezbylo, než se s nepříjemnou pravdou smířit. Chemicko-Fyzikální zkoušky koncem
60. let našeho století pak definitivně daly odpůrcům pravosti Rukopisů, tedy i Masarykovi,
za pravdu.
Hilsneriáda se stala Masarykovi a jeho rodině opravdovou zkouškou ohněm. Začala nálezem
bestiálně zavražděné Anežky Hrůzové v dubnu roku 1899 nedaleko městečka Polná.
Na základě pověry o rituální vraždě byl z vraždy obviněn a k trestu smrti provazem odsouzen židovský toulavý mladík Leopold Hilsner. Celý proces byl ovlivněn davovou hysterií
a silným antisemitismem českého prostředí. T. G. Masaryk byl dotázán svým bývalým žákem, co o této záležitosti soudí. Masaryka nesmírně pobouřilo, kolik lidí (i vzdělaných)
je ochotno tak nesmyslné pověře podlehnout. Svůj názor veřejně vyslovil např. ve svých
spisech „Nutnost revidovati process Polenský“ a „Význam processu polenského pro pověru rituelní,“ v nichž žádal revizi procesu. Podařilo se mu sice revize dosáhnout, ale původní
rozsudek trestu smrti provazem byl potvrzen. Císař změnil rozsudek smrti na doživotní žalář.
Roku 1918 byl Hilsner z příkazu císaře Karla z vězení propuštěn, ale nikdy nebyl rehabilitován. T. G. Masaryk se po celou dobu musel potýkat s osobními útoky od vypískání studenty
z přednášky až po vytlučená okna a pokus o zabití. Až na pár výjimek (přátelé z časopisu
Čas, bývalý žák František Drtina nebo sociálně demokratický tisk) se celý národ postavil proti
němu. Advokát rodiny Hrůzových dr. Karel Baxa byl oslavován davem, Hilsnerův obhájce
dr. Zdeněk Auředníček ztratil tolik klientů, že se raději odstěhoval do Vídně. T. G. Masaryk
byl průběhem aféry velmi zklamán a uvažoval o odchodu do Ameriky.
Pracovna T.G.M. – z expozice v Masarykově muzeu v Hodoníně
15
Politická činnost
Svět české Prahy byl i světem politických střetů. Masaryk nemohl nepostřehnout, že vypjaté vlastenectví české společnosti je provázeno malichernými spory a vzájemným osočováním
dvou politických uskupení. Staročechů, fungujících jako volné politické seskupení reprezentované velmi vzdělanými, váženými, ale zestárlými a konzervativními veličinami zvučných
jmen, jako byl František Palacký, František Ladislav Riegr nebo Albín Bráf a mladočechů majících svou tiskovou tribunu v Národních listech. Tehdy nejvýznačnějšími mladočechy byli
bratři Grégrové, předními mladočeskými politiky se postupně stali Josef Kaizl a Karel Kramář.
T. G. Masaryk se vždy zajímal o věci veřejné, velmi se zasazoval o to, aby se české země
staly rovnocennou součástí Rakouska - Uherska. V roce 1891 kandidoval se svými realisty
za mladočechy ve volbách do říšské rady ve Vídni a stal se poslancem říšské rady ve Vídni
za pošumavská města. Vadila mu však dvojaká politika mladočechů, nevybíravé způsoby boje
mezi opozičními stranami a také jeho vlastní politická nezkušenost, proto v roce 1893 složil
mandát. Začal studovat politickou literaturu, českou historii a celou českou duchovní kulturu.
Vznikly tak jeho základní práce „Česká otázka,“ „Karel Havlíček,“ a „Naše nynější krize.“
Podruhé se stal poslancem za Českou stranu pokrokovou, jejímž byl zakladatelem a předsedou,
v letech 1907–1911 za valašská města. Ve svých parlamentních řečech se věnoval otázkám
školství, kultury, náboženské svobody, požadoval reformy vnitřní i zahraniční politiky monarchie, varoval před důsledky přílišné závislosti monarchie na německých zájmech a před
důsledky nedořešené národnostní politiky. Zasáhl i do špionážních afér, když dokazoval nedůvěryhodnost politiky ministerstva zahraničí např. v záhřebském procesu v roce 1909 a zachránil
od šibenice 53 údajných vlastizrádců ve vykonstruovaném procesu.
Důležitou roli v úvahách českých politiků o budoucnosti českých zemí ve vztahu ke Slovanstvu
hrálo Rusko, ve kterém hledali ochranu před německým živlem. T. G. Masaryk studoval velmi
důkladně ruskou literaturu, filozofii, dějiny i politiku. Stal se velkým obdivovatelem
Lva Nikolajeviče Tolstého. Dvakrát jej navštívil a jak sám uvedl, nesouhlasil s jeho pacifismem
ani s jeho obdivem k „mužictví.“ Odmítal mesianismus ruského pravoslaví, neuznával carskou
politiku, považoval však Rusko za vážný činitel vývoje v budoucí Evropě. Ve svém spise „Rusko
a Evropa“(1913) se projevil jako přední znalec ruských poměrů. To mu vyneslo nemilost carského režimu. Do Ruska se Masaryk vrátil až v roce 1917, kdy ruská vláda povolila budovat na svém
území legie.
Významnou oporou při publikování jeho parlamentních řečí a vůbec při zveřejňování jeho činnosti mu byl časopis Čas. T. G. Masaryk tím, jak k sobě přitahoval osobnosti a dokázal je ovlivňovat, dostal se do blízkosti mladých studentů různých oborů (resp. oni sami jej vyhledávali) a ti se mu pak stali oporou v dalších událostech. Byl to
především Jan Herben pocházející z Brumovic, jenž s několika přáteli začal vydávat
časopis Čas. Ten se stal Masarykovou tribunou v době jeho politického působení za mladočechy (resp. pošumavská města) v letech 1891–1893 v parlamentu, ve vůbec jednom
z nejtěžších Masarykových životních období – za hilsneriády, dále během poslanecké činnosti
v letech 1901–1907, 1907–1914 (což znamenalo špionážní aféry, boje o druhou univerzitu, boje
o svobodu náboženství aj. závažné problémy) i za války. Byli to také mladí Slováci
ze studentského spolku Detvan – Milan Rastislav Štefánik, Vavro Šrobár a jiní. T. G. Masaryk
měl přímý vliv na jejich myšlení a činnost. Štefánik redigoval časopis Hlas, který ve slovenské
Skalici vydával dr. Pavol Blaho a Masaryk do něj přispíval. Hlasisti vytvořili nový politický
směr, jehož podstata spočívala v drobné práci, méně již v plamenných vlasteneckých projevech.
Tím si hlasisté vysloužili nelibost národovců.
16
Hlavou zahraničního odboje
Své zkušenosti, znalosti a charakterové vlastnosti Tomáš Garrigue Masaryk plně zúročil
za I. světové války. Na nebezpečné tendence v politice Rakouska-Uherska a Německa
upozorňoval již od roku 1907. Dlouho byl zastáncem ideje reformovat říši tak, aby se stala
demokratickou a národnostně spravedlivou, ale zkušenosti ho dovedly k názoru, že je
to nereálné. Po vypuknutí války se postavil na stranu států Dohody. V roce 1914 s dcerou
Olgou odjel za hranice a vrátil se až jako prezident nového státu. Po celou dobu byl bez přímého spojení s rodinou, stíhaly jej zprávy o úmrtí syna Herberta, uvěznění dcery Alice s hrozbou
jejího odsouzení k trestu smrti, o nemoci manželky a persekucích, kterým byla rodina vystavena. S domovem zůstával Masaryk ve spojení prostřednictvím tajných kurýrů. Přesněji řečeno,
šlo o kontakt s domácím odbojem, tzv. Maffií, jejíž hlavou byl po Benešově emigraci noblesní
pražský advokát a později v nové republice prezidentův kancléř JUDr. Přemysl Šámal, což
bylo důležité pro povzbuzení a podporu domácího i zahraničního odboje. Dne 6. července 1915
T. G. Masaryk v Ženevě v projevu k pětistému výročí upálení mistra Jana Husa otevřeně
vyhlásil boj habsburské monarchii. V blízké spolupráci s dr. Edvardem Benešem a Milanem
Rastislavem Štefánikem vybudoval Československou národní radu se sídlem v Paříži. Masaryk
ještě v roce 1915 přesídlil do Londýna a svěřil vedení v Paříži Benešovi. V Londýně
prostřednictvím přednášek, novinářskou prací a osobními styky získal jako profesor slovanských studií brzy autoritu vůdce zahraničního odboje. Díky neúnavné činnosti se mu postupně dařilo sjednotit zahraniční odboj a propagovat jeho smysl a cíle. Musela proběhnout
řada složitých jednání, v nichž bylo třeba dohodové státy přesvědčit o nutnosti rozbití
Rakouska-Uherska. Štefánik Masarykovi vyjednal schůzku s tehdejším francouzským
premiérem Briandem, který nakonec slíbil Masarykovu plánu podporu. Řadou složitých
jednání se podařilo vytvořit jednu ze základních opor zahraničního odboje – československé
legie na území Ruska, Francie a Itálie. Masaryk si byl vědom nutnosti jejich přímého
zapojení do bojů, pokud chtěl vyjednat uznání vlastního státu. Pro uskutečnění
myšlenky vytvoření samostatného československého vojska se jako vhodná oblast díky vysokému
počtu českých a slovenských zajatců jevilo Rusko.
Carský režim nebyl takovému plánu nakloněn.
Po revoluci v březnu 1917 Masaryk zahájil v Rusku
nekonečná jednání ve snaze vytvořit ze zajatců vojsko
a odeslat je do Francie. 2. července 1917 se československé vojsko vyznamenalo v bitvě u Zborova, kde
prorazilo rakouské linie a zvítězilo. Masaryk
navázal spolupráci s francouzskými politiky
a vojáky ve snaze začlenit československé legie
v Rusku do francouzské armády a dosáhnout jejich
nezávislosti na ruských poměrech. Zatímco proticarskou revoluci Masaryk přivítal, bolševickou
odmítl. Bolševický převrat v listopadu vedl zemi
k chaosu a občanské válce. Bylo potřeba, aby legie
zachovaly neutralitu a dostaly se do Francie, ale jako
jediná schůdná cesta se ukázala cesta na východ
a kolem světa. Vedle přípravy transportu bylo ještě
potřeba zahájit také jednání s Amerikou, která
vstoupila do války v dubnu 1917.
Na snímku T.G.M. ve Washingtonu 1918
17
Amerika počítala se zachováním rakouské říše a bylo nutné ji přesvědčit o opaku, což znamenalo především získat zdejší Čechy a Slováky a veřejné mínění a v neposlední řadě prezidenta
Wilsona. Masaryk si toho byl vědom a na jaře 1918 odcestoval do Spojených států amerických,
aby přiměl Wilsona ke změně stanoviska. Masarykovu činnost morálně i finančně podporovali
Sokolové a američtí krajané, pomohly také Masarykovy předválečné styky s vědci i novináři.
Legionáři v Rusku se mezitím dostali do konfliktu s bolševiky, ovládli sibiřskou magistrálu
a s ní i velké území. Sibiřská anabáze přinesla československému zahraničnímu odboji respekt
a uznání, bojové akce legií společně s horečnou diplomatickou činností T. G. Masaryka a jeho
spolupracovníků posloužily k obrovské propagaci a podpoře požadavků malých národů v habsburské monarchii. Dne 18. 10. 1918 Masaryk ve Washingtonu odevzdal prezidentu Wilsonovi
Deklaraci nezávislosti, 28. 10. 1918 vyhlásil Národní výbor v Praze samostatný stát a 14. 11.
zvolilo Národní shromáždění Tomáše Garrigua Masaryka prezidentem Československé republiky. Návrat zakladatele a prezidenta nového československého státu Tomáše Garrigua Masaryka do Prahy dne 21. prosinec 1918 byl návrat triumfální.
Prezident Osvoboditel
Hlavní město mu připravilo velkolepé uvítání napřed na Wilsonově nádraží, potom při průjezdu
Prahou, kdy prezidentův automobil ozdobený květinami a doprovázený trojím špalírem legionářů zdravily obrovské davy lidí. Prvním oficiálním vyjádřením T. G. Masaryka bylo První
poselství presidenta Československé republiky, jímž seznámil 22. 12. Národní shromáždění
s činností zahraničního odboje a se zásadami svého politického programu. T. G. Masaryk
původně předpokládal, že se po skončení války vrátí ke své vědecké a pedagogické práci, nebyl
na svou funkci připraven. Uvědomoval si, jaká zodpovědnost jej čeká, proto si zásady svého
politického programu připravoval již na lodi cestou ze Spojených států. Jak se ukázalo, nemýlil
se, čekalo jej práce víc než dost.
Návrat T.G.M. do vlasti – zastávka v Horním Dvořišti
18
T. G. Masaryk pracoval v duchu svého politického programu, postaveného na zásadách
demokracie a humanity. Aby bylo možné tyto zásady důsledně uplatňovat, považoval
za nutné provést reformu systému státní správy a parlamentu. Ústava z roku 1920 mu mnoho pravomocí nedávala – vymezovala funkci prezidenta velmi úzce jako funkci reprezentativní. Proto prosadil určité změny, které jeho postavení posílily – například právo účastnit
se vládních porad a vystupovat v parlamentu. Přes omezené pravomoci dané ústavou však
byl díky své silné osobnosti silným prezidentem. Prezident jmenoval a propouštěl ministry,
stanovil jejich počet a určoval jejich resorty. T. G. Masaryk měl jasné představy o úkolech
a cílech jednotlivých vládních resortů a při jmenování nových ministrů je často stručně formuloval ve jmenovacích dekretech formou různých doporučení. Během svého působení
ve funkci prezidenta jmenoval celkem 14 vlád a snažil se obsazovat klíčová místa odborníky.
Své pravomoci svolávat a rozpouštět Národní shromáždění využil celkem třikrát, pokaždé
ve shodě s parlamentní většinou. Ukázky dokumentů vztahujících se k prezidentským pravomocím jsou vystaveny. Přestože Masaryk nebyl spokojen s vymezením své funkce ústavou,
nepokládal československou ústavu za špatnou. Ústava zaručovala svobodu a stejná práva
všem občanům bez rozdílu jazyka, rasy nebo náboženství, zavedla přímé, všeobecné, tajné
a rovné hlasovací právo pro ženy.
T.G.M. se synem Janem a kancléřem Přemyslem Šámalem. 1935.
Za Masarykovy éry se Pražský hrad stal skutečným centrem demokratické vlády. Přestože
volební zákon zaručující poměrné zastoupení stran v parlamentu podporoval štěpení politické
scény, můžeme hovořit o pozoruhodné politické stabilitě. Po prvních volbách v roce 1920 bylo
v parlamentu zastoupeno 14 politických stran, z toho jen tři více než 10 %, v roce posledních
voleb (1935) to bylo opět 14 politických stran a více než deset procent hlasů získaly čtyři
strany – agrárníci, Henleinova sudetoněmecká strana, sociální demokraté a komunisté. Žádná
politická strana neměla tak silné postavení, aby mohla vládnout sama. Trvalým jevem první
republiky proto byly koaliční vlády.
19
Neklid na Slovensku a maďarské snahy o jeho ovládnutí představovaly pro mladý československý stát velmi reálnou hrozbu. Dne 4. 11. 1918 byla jmenována zatímní vláda v čele s Vavrem
Šrobárem, jejímiž členy byli A. Štefánek, Ivan Dérer a Pavol Blaho. První zasedání této vlády
proběhlo v Hodoníně. Zatímní vláda neměla reálnou moc, poněvadž Slovensko bylo stále ještě
obsazeno Maďary. Jak se shodl Národní výbor se zahraniční vládou, situaci bylo nutno řešit
vojensky a razantně. Národní shromáždění přijalo 10. 12. zákon o mimořádných opatřeních
na Slovensku, jímž bylo vytvořeno ministerstvo s plnou mocí pro Slovensko v čele
s MUDr. Vavrem Šrobárem. Úkolem ministerstva bylo udržet pořádek, konsolidovat
poměry a zabezpečit řádný státní život. Následovalo přejímání úřadů, škol, zavádění
slovenské výuky do škol. Nevyspělost slovenských politických poměrů a nedostatek příslušníků vlastní slovenské inteligence prakticky znemožňoval vytvoření autonomie, jak se jí
část slovenské reprezentace na základě Pittsburské dohody z května 1918 dožadovala. Koncepce čechoslovakismu, k níž se řada politiků hlásila, měla a má dosud více interpretací.
T. G. Masaryk měl představu československého národa jako národa politického a chápal Čechy
a Slováky jako jednu státotvornou složku. Další vývoj ukázal, že byť tato koncepce měla zpočátku kladný vliv na konsolidaci slovenských poměrů, nebyla pro pozdější vztahy obou národů
trvale udržitelná. Přes nehotovost slovenské politické scény ovlivňovala řada Slováků chod
vlády ČSR na ministerských místech.
Němci nově vzniklou Československou republiku neuznávali a dožadovali se uplatnění práva
na sebeurčení až k odtržení jimi osídlených oblastí od Československa. Brzy se však naučili
využívat možností daných ústavou a od roku 1919 se německé politické strany pravidelně
zúčastňovaly voleb. Uplatňovaly se především umírněné strany. Jejich představitelé se od
roku 1926 podíleli na vládě v křeslech ministrů. Ještě za Masarykova prezidentského působení
však začaly nabývat na síle projevy německých nacionalistů, zejména po roce 1933, kdy
se stal říšským kancléřem v Německu Adolf Hitler.
V souvislosti s počáteční nejistotou nového státu a později s nebezpečným vývojem situace
v sousedním Německu logicky vyplývá i otázka zajištění bezpečnosti státu, a to jak zvnějšku
jasnou zahraničně politickou koncepcí, tak zevnitř budováním republikánské armády.
T. G. Masaryk jako praktický politik si od počátku uvědomoval důležitost armády pro nový
stát. Základem československé armády se staly legie, které čítaly v Rusku přibližně 55 000
lidí, v Itálii 20 000 a ve Francii asi 10 000. Jejich existence byla jedním z významných
důvodů pro uznání Československa jako válčícího státu a Masaryk již ve svém poselství 22. 12. 1918 mluvil o působení legií jako o bohaté výchovné epopeji pro naše budoucí
generace. Prvním ministrem vojenství v novém státě byl jmenován Milan Rastislav
Štefánik, jenž vznik legií za války organizoval. Tragická smrt po letecké havárii při návratu do vlasti mu však zabránila tuto funkci vykonávat. Prvním ministrem národní obrany
se tak stal Václav Klofáč, nejznámějšími osobnostmi mezi jeho nástupci jsou František
Udržal a generál (později armádní generál) Jan Syrový, generálním inspektorem československé branné moci se stal básník Josef Svatopluk Machar, jinak rozporuplná postava našich
novodobých dějin. Jedním z velkých nedořešených problémů první republiky byla sociální
otázka. T. G. Masaryk svým postojem k této záležitosti navázal na svůj sociální program z roku
1907, kdy požadoval zavedení starobního a invalidního pojištění, s tím, že pojištění nepovažoval za otázku lidumilnosti, ale spravedlnosti. Přestože se podařilo v této oblasti prosadit
ve srovnání s okolními státy mnoho dobrého, byl náš sociální systém nedokonalý. Z nedokonalých sociálních poměrů pak vyvěral neklid vrcholící řadou stávek, z nichž nejznámější
byla nebezpečná prosincová stávka roku 1920. Jedno z jejích center se nacházelo v Hodoníně.
Masaryka sociální problémy nenechávaly klidným, o jeho sociálním cítění mimo jiné svědčí jeho
výrok z roku 1933: „Stydím se před žebrákem a před každým prosebníkem, cítím se zvláštním
způsobem ponížen. Dám, oč mě prosí, abych se zbavil živého mementa našich nedokonalých
poměrů sociálních. Vykupuju se. Špatné svědomí.“
20
T.G.Masaryk sleduje průvod sokolského dorostu na Staroměstském náměstí. 1926.
21
T.G.M. na vojenské přehlídce v Praze na Invalidovně r. 1919
Ani pokusům o atentát se první republika nevyhnula. Atentát na předsedu vlády Karla Kramáře v lednu roku 1919 se nepovedl. Tragické následky však měl atentát na ministra financí Aloise Rašína, kterého postřelil mladý komunistický fanatik 5. ledna
1923. Zanedlouho, 18. února, Alois Rašín svému zranění podlehl. T. G. Masaryk byl
všemi projevy nelidskosti v životě republiky znepokojen a dával to při různých příležitostech
najevo. V reakci na smrt Aloise Rašína uvedl v prohlášení adresovaném předsedovi vlády,
že „v národě kulturním násilí nemá místa“ a označil násilí spáchané na dr. Rašínovi za nelidské
a nečeské. Jeho ideálem byla demokracie založená na úctě a lásce ke každému člověku.
V poválečných krizích měla své počátky Masarykova spolupráce s představiteli pěti nejvlivnějších politických stran. Souvisely mj. s destruktivní činností německých politických
stran v prvních poválečných letech, se sociálními problémy vrcholícími generální stávkou v prosinci roku 1920 a také s vnitřní krizí sociální demokracie, která skončila rozštěpením této do té doby největší strany a přeměnou její radikální části v komunistickou stranu. Po odstoupení vlády sociálního demokrata Vlastimila Tusara byla jmenována úřednická
vláda Jana Černého. Její pozici však negativně ovlivňovalo úzce stranické chování poslanců v parlamentu. To vše vedlo k dohodě vedoucích představitelů agrárníků (Antonín Švehla),
sociálních demokratů (Rudolf Bechyně), národních demokratů (Alois Rašín, po jeho úmrtí
v důsledku atentátu Karel Kramář), lidovců (Jan Šrámek) a národních socialistů (Jiří Stříbrný)
o společném postupu. Vzniklo tak uskupení zvané Pětka reálně ovládající československou
politickou scénu do roku 1925. Masaryk zval členy Pětky často na porady, ale nejvíce a nejlépe
spolupracoval s Antonínem Švehlou. Osobnosti Pětky vnesly do politiky umění koaličního kompromisu. T. G. Masaryk o činnosti Pětky hovořil ve svém projevu k Národnímu shromáždění počátkem roku 1922 jako o důsledku poznání, že demokracie se neobejde bez schopných, vzdělaných a slušných odborníků, pracovníků a vědců. Ukázalo se,
že nový stát dokázal za relativně krátkou dobu své existence překonat největší obtíže.
Měl fungující správu, silnou měnu, prosperující hospodářství a demokratické principy uplatňované v domácí i zahraniční politice mu přinesly uznání a respekt v mezinárodním měřítku.
Masaryk však viděl budoucnost mladé československé demokracie střízlivě, uvědomoval si její
nehotovost a viděl potřebu jejího dalšího klidného vývoje.
Mezi současníky, zejména žurnalisty, se často používal pro označení nejen nejbližších spolupracovníků, ale i stoupenců prezidenta T. G. Masaryka pojem Hrad, případně se hovořilo o hradní
politice. K Masarykovým nejbližším spolupracovníkům patřil zejména syn Jan a dcera Alice,
dále dr. Edvard Beneš, šéf Kanceláře prezidenta republiky dr. Přemysl Šámal, sekční šéf
Kanceláře prezidenta republiky Josef Schiezsl, šéf prezidia ministerstva zahraničí, historik
Kamil Krofta nebo ředitel Živnostenské banky Jaroslav Preiss, pochopitelně nelze při vyjmenovávání nejbližších Masarykových spolupracovníků vynechat osobního tajemníka dr. Antonína
Schenka.
22
Do širší skupiny Masarykových přívrženců se řadí legionáři a Sokol. Masaryk sám o hradní
politice řekl: „Není žádné hradní politiky v tom smyslu, že bychom já nebo nějaký kruh lidí pod
mým vedením provozovali nějakou politiku vedle ústavy a parlamentu. Mám své politické přesvědčení jako každý občan a jako prezident mám své povinnosti vymezené ústavou. Nikdy jsem se
netajil svým přesvědčením a své povinnosti jsem chápal vždy tak, že mám mluvit otevřeně s vládou
a s vůdci parlamentních stran o tom, co je společnou starostí nás všech. Někdy mě přesvědčili oni,
někdy jsem je přesvědčil já. To je celá hradní politika.“
Stav Pražského hradu nevyhovoval požadavkům sídla demokratického státu svým charakterem
ani technicky. Velké zásluhy o jeho renovaci si vydobyla Kancelář prezidenta republiky, která
převzala správu Hradu a organizovala jeho opravy. Kancelář prezidenta republiky byla zřízena
zákonem z 5. 12. 1919, kancléřem T. G. Masaryk jmenoval dr. Přemysla Šámala. Úkolem Kanceláře bylo zařizovat prezidentovy styky s vládou, parlamentem, různými institucemi a s veřejností.
Uvádí se, že Kanceláří prošly na tři tisíce návštěvníků ročně, z toho 400 přijímal prezident osobně.
Místa v Kanceláři byla obsazována podle odbornosti, prezidenta nezajímala stranická příslušnost
pracovníků. Zatímco po administrativní stránce byla správa Hradu a jeho opravy svěřeny Kanceláři, po stránce architektonické byl opravami Hradu pověřen vynikající slovinský architekt Josip
Plečnik.
T. G. Masaryk brzy pocítil omezení, která mu prezidentská funkce přinášela. Nejen ztráta
soukromí, ale i nemožnost zveřejňovat v plné míře své názory. Částečně to řešil anonymními
články na aktuální témata mj. i v Přítomnosti, kterou dokonce při jejím zakládání Ferdinandem
Peroutkou finančně podpořil. Masaryk měl k novinářům blízko, což je u zakladatele dvou
časopisů a autora mnoha knih a článků pochopitelné, ale přitahovali jej i zajímaví a tvůrčí lidé
jiných profesí. Touze po neformálních setkáváních s těmito lidmi vyhovovaly pravidelné schůzky
v bytě spisovatele a novináře Karla Čapka v pátek – proto se mluví o schůzkách s Pátečníky.
Masarykovy styky s žurnalisty, umělci a vědci byly vzhledem k jeho rozhledu pochopitelně
mezinárodní a řadu těchto osobností podporoval morálně i finančně (např. pěvkyni Jarmilu
Novotnou nebo klavírista Rudolfa Firkušného).
Tomáš Garrigue Masaryk disponoval mimořádným psychickým a fyzickým fondem, zátěž
prezidentského úřadu i přes svůj vysoký věk zvládal obdivuhodným způsobem. Se znepokojením
sledoval změny v Evropě a uvažoval o těžkostech, které demokracii ještě čekají. Stával se již
za svého života symbolem jistoty, kterému byly stavěny pomníky za jeho života. V roce jeho
osmdesátin Národní shromáždění schválilo na jeho počest
zákon „T. G. Masaryk zasloužil se o stát“. Masaryk sám
však uvažoval o praktickém, reálném řešení problémů
a budoucnost viděl především v „odrakouštění“, v převzetí
odpovědnosti v občanské společnosti, věřil v konečné vítězství demokracie. V květnu 1934 prezident vážně onemocněl
a kolísající zdravotní stav mu ztěžoval či někdy znemožňoval
práci, abdikaci však odkládal do doby, než měl jistotu, že se jeho
nástupcem stane Edvard Beneš. 14. prosince 1935 Tomáš
Garrigue Masaryk odstoupil z úřadu a ke svému působení
v prezidentské funkci mimo jiné uvedl: „Prezidentský úřad
je těžký a zodpovědný a vyžaduje proto plné síly. Vidím, že již
nestačím a proto se vzdávám. Byl jsem čtyřikrát zvolen prezidentem naší republiky a to mi snad dává legitimaci, abych vás
poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“ Masaryk strávil
zbytek života v Lánech. Úmrtí T.G. Masaryka 14.9.1939
vyvolalo vlnu celonárodního smutku.
23
MASARYKOVI NEJBLIŽŠÍ
T. G. Masaryk žil se svou manželkou Charlottou (20. 11. 1850 – 13. 5. 1923) ve šťastném
a harmonickém manželství trvajícím 45 let. Vychovali spolu čtyři děti, páté dítě, dcera Eleanor,
zemřelo ve věku několika málo měsíců. Nejstarší Alice (3. 5. 1879 – 5. 11. 1966) vystudovala
filozofii a sociologii a po smrti své matky Charlotty zastávala funkci první dámy.
T.G.M. s rodinou na Valašsku v roce 1910
24
Zasloužila se o vznik Československého Červeného kříže a od února 1919 vykonávala funkci
jeho předsedkyně. Syn Herbert (1. 5. 1880 – 15. 3. 1915) byl nadaný malíř, jeho životní dráhu však předčasně ukončila smrt poté, co se nakazil tyfem od haličských uprchlíků. Zanechal
po sobě dvě dcery Annu a Herbertu. Syn Jan (14. 9. 1886 – 10. 3. 1948) uplatnil své schopnosti
v diplomatické kariéře. Působil jako československý vyslanec v Londýně a jako československý ministr zahraničí. Jeho tragická smrt v roce 1948 zřejmě nebude nikdy zcela objasněna.
Dcera Olga (25. 5. 1891 – 24. 9. 1978) se provdala za švýcarského lékaře dr. Henryho Revillioda.
Měli spolu dva syny, Leonarda a Herberta. Leonard se za druhé světové války přihlásil jako
dobrovolník čs. letectva v Anglii, zahynul však při leteckém neštěstí roku 1944. Herbert nevydržel útrapy války a za rok po něm zemřel. V současné době žijící přímí pokračovatelé rodiny již
Masarykovo jméno nenesou.
T.G.M. s chotí na hustopečském hřbitově u hrobu rodičů
25
MASARYKŮV SVÁR CITU S ROZUMEM
Tomáš Garrigue Masaryk byl člověk nábožensky založený, vychovávaný svou matkou
v přísně katolickém duchu. Během studií na gymnáziu však začal o smyslu své víry pochybovat. Vadila mu povinná zpověď a pokrytectví katolického náboženského života. Se svými pochybnostmi se během studia v Brně svěřil P. Matěji Procházkovi. Ten projevil pochopení a pomohl studentu Masarykovi svou víru uchovat. Protestem reagoval
mladý Masaryk na vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti. Jeho náboženský vývoj silně ovlivnilo protestantské prostředí během studií v Lipsku a v neposlední řadě i seznámení
s Charlottou Garrigue vychovanou v unitářském duchu. Definitivně se pro přestup k evangelické
církvi rozhodl až po sňatku s Charlottou během prázdninového pobytu v Kloboukách. Tehdy
se spřátelil se superintendentem Ferdinandem Císařem, s nímž trávil dlouhé filozofické debaty,
přičemž Císař Masarykovi přestup z mnoha důvodů rozmlouval. K přestupu nakonec došlo
31. 8. 1880 v Heršpicích u faráře Oskara Opočenského. Tím však v Masarykovi potřeba dál
se zabývat náboženstvím ve své filozofii neutichla, stejně jako svár citu s rozumem. Jeho kritický duch jej často vedl do sporů s klerikály, přičemž největší byl spor s katechety v roce
1906 a v r. 1908 tzv. Wahrmundova aféra, jež byla zároveň bojem o svobodu slova na univerzitách. Masaryk vůbec viděl područí církve a státní moci jako největší problém současné školy.
Požadoval, aby náboženské vyučování bylo prohlášeno za nepovinné a bylo od ostatního školního vyučování odloučeno. Rodiče měli rozhodnout o náboženské výchově svých dětí. Tvrdil,
že vnitřně získá i náboženství samo. Požadoval nahrazení náboženského vyučování ve škole
mravní výchovou, ale v duchu křesťanském. Jako prezident si přál v zájmu náboženství a církve
i v zájmu státu řešit poměr církve a státu rozlukou, ta však nebyla pro odpor církevních kruhů
provedena.
26
Evangelický kostel s farou v Kloboukách u Brna
27
O ZALOŽENÍ DRUHÉ ČESKÉ UNIVERZITY
Založení druhé české univerzity bylo jedním z velkých témat, kterými se poslanec Masaryk
v parlamentu zabýval. Psal na toto téma již v Athenaeu a během prvního poslaneckého období bylo školství jedním z jeho hlavních námětů. Masaryk mluvil o potřebě reformy školství
s poukazem na jeho jednostranné pěstování rozumové síly a zanedbávání citu a vůle a také
na nesoulad školy a doby, byrokracii, kdy správa zatlačuje výchovné a vyučovací úkoly školy.
Stěžoval si na centralismus ve školství a žádal autonomii školství z pedagogického hlediska.
O škodlivosti centralizace mluvil i s ohledem na univerzity. Požadoval druhou českou univerzitu, aby národ vzdělávala živým slovem, aby byla podpořena vědecká soutěž a kritika a tím
i vědecká úroveň profesorů a studentů, zároveň aby se dostalo větší svobody vědeckému učení.
Vedle politických důvodů však použil i praktické důvody. Spočítal, že by nová univerzita měla
hned zpočátku kolem 1000 posluchačů vzhledem k počtu Moravanů na jiných univerzitách
a také že by dvě univerzity byly adekvátní k množství českých gymnázií. Argumenty týkající
se vědecké soutěže, poměru počtu univerzit k množství obyvatel a potřeb kulturního a duchovního rozvoje společnosti byly sice silné, nicméně přes veškeré snahy Masaryka i veřejnosti
se založení druhé české univerzity během existence habsburské monarchie nepodařilo prosadit.
Teprve po skončení první světové války byla zákonem z 28. ledna 1919 zřízena česká univerzita v Brně o čtyřech fakultách – Právnické, Lékařské, Přírodovědecké a Filozofické. Od počátku
nesla jméno Masarykovo. Jejím posláním bylo, řečeno slovy pamětní listiny z roku 1919, aby
„žila, mohutněla a kvetla v ušlechtilém závodění se starší sestrou pražskou“. Prvním rektorem
Masarykovy univerzity byl vynikající ekonom a politik Karel Engliš.
Pomník T.G.M. před budovou Masarykovy univerzity v Brně
28
MASARYKŮV KRAJ
Můj domov, to byl ten kraj kolem Hodonína. (…) Tu dalekou rovinu, tu vidím i dnes před sebou,
a myslím, že ten dětský dojem mně zůstal; proto mám rád roviny; hory mám rád z dálky, ale
nežiju v nich rád, údolí mě tísní, a nevidět dost slunka.
Karel Čapek, Hovory s T. G. Masarykem
HODONÍN
Masarykovo rodiště patří mezi nejstarší města u nás. Osada vzniklá v podhradí strážního
hradu střežícího cestu do Uher získala někdy po roce 1230 městská privilegia od královny
Konstancie Uherské. Častými zástavami se vytratilo povědomí sounáležitosti s královskou
korunou a nakonec se roku 1512 Hodonín s celým panstvím stal součástí majetku pánů z Lipé.
Hodonín byl vždy vstupní branou na Moravu a časté války a pohromy se podepsaly na jeho
vzhledu.
Nejstarší dochované památky jsou až z období baroka – zámeček, v němž sídlí Masarykovo
muzeum v Hodoníně, bývalá kaple sv. Kříže (dnes galerie Kaplička), morový sloup na náměstí
a sochy. Významnou donátorkou, po níž hodonínské barokní sochy dodnes ve městě zůstaly,
byla hraběnka Marie Antonie Czoborová, roz. Lichtenštejnová, která Hodonín vlastnila
od r. 1712. Poslední majitel, hrabě Josef Czobor, panství prohospodařil a nakonec hodonínské
panství 25. července 1762 koupil císař František Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie.
Hodonín tak byl součástí habsburského velkostatku až do rozpadu Rakouska-Uherska.
Po Tomáši Garrigueovi Masarykovi je pojmenováno náměstí a ve městě je řada míst, která
s Masarykem souvisejí, avšak většina míst, kde Masarykovi žili, se nedochovala, ustoupila
nové zástavbě. Ironií osudu je jedním z takových míst areál elektrárny stojící téměř ve městě.
Přibližně v těchto místech stávala bývalá Anenská alej (je po ní pojmenována ulice vycházející
z Masarykova náměstí), kdysi výletní místo obyvatel, a statek Švejčárna, kde Masarykovi také
bydleli.
Masarykovo muzeum v Hodoníně
Muzeum s více než stoletou tradicí je nástupcem původní Společnosti Slovenského muzea, která přestala vyvíjet za I. světové války činnost. K obnovení muzea došlo v roce 1923
pod názvem Masarykovo muzeum v Hodoníně. Po válce muzeum změnilo název, měnilo
koncepce, až v 90. letech 20. století se dočkalo důstojného sídla a expozice a konečně se stalo důstojným nositelem Masarykova jména. Nachází se v zámečku na Zámeckém náměstí
č. 9, kdysi sídle panské správy, kam Masarykův otec jistě musel v rámci své služby docházet.
Dnes je v něm aktivně ztvárněná stálá expozice věnovaná Tomáši Garrigueovi Masarykovi
a rodnému kraji se třemi krátkými audiovizuálními programy v průběhu prohlídky
a cca půlhodinovým filmem na závěr, s volbou anglické a německé mutace programů.
Muzeum je otevřeno celoročně.
Kontakty: tel: 518 351 834; www.masaryk.info
29
Hodonínský zámeček – sídlo Masarykova muzea
30
Rodný dům
Dům, v němž se 7. 3. 1850 narodil nejstarší syn Josefa a Terezie Masarykových Tomáš, byl
zbořen ještě v minulém století. Na jeho místě v dnešní Dobrovolského ulici byl postaven
internát pro studenty německé trucreálky (dnešní Obchodní akademie na Velkomoravské ulici)
a budova dodnes slouží školským účelům. V současné době zde najdeme ateliéry výtvarných
oborů hodonínské Střední školy průmyslové a umělecké. Vchod školy zdobí portál podle návrhu arch. Antonína Blažka (Galerie výtvarného umění, škola na Mírovém náměstí jsou rovněž
jeho práce), bustu umístěnou v portálu vytvořil ak. soch. V. A. Kovanič z Hovoran, původní
busta byla dílem sochaře Julia Pelikána (člen Sdružení výtvarných umělců olomouckých), ale
nedochovala se. Nynější bustu vyhotovil akad. sochař Jaroslav Jurčák.
Kostel sv. Vavřince
První připomínky jsou známy z roku 1240. Kostel získal svou současnou pozdně barokní
podobu po přestavbě, která proběhla v letech 1780 – 1786. Další úpravy se uskutečnily koncem
19. století, kdy byla vystavěna v podvěží kaple Božího hrobu, upravena sakristie a nad ní postavena oratoř. Zde byl Masaryk pokřtěn.
Bývalá dvojjazyčná škola
Druhá nejstarší škola ve městě bývala v rohovém domě Masarykova náměstí a dnešní
Národní třídy. Sem začal malý Tomáš Masaryk chodit v roce 1856 do školy, do německého
oddělení, ale rodina se zanedlouho přestěhovala do Čejkovic. Po ukončení studia na reálce
v Hustopečích v této škole praktikoval, ale vydržel to pouze dva měsíce. Shodou okolností
v následujícím školním roce již budova přestala sloužit školským účelům a nová škola byla
otevřena na opačném konci náměstí (dnešní obchodní dům IRO).
Pomník T. G. Masaryka – symbol proměn vnímání Masarykova odkazu
Úcta k T. G. Masarykovi se projevovala nejen pojmenováváním spolků, škol a různých
institucí jeho jménem, ale také stavěním pomníků po celé republice. V Hodoníně můžeme
první snahu o umístění pamětní desky na bývalém rodném domě zaznamenat v roce 1910
při oslavách jeho 60. narozenin. To se podařilo až v roce 1919 umístěním kamenné busty
na budově dívčí měšťanské školy. V roce 1922 byla vyměněna Jednotou Československé obce
legionářské za novou, bronzovou. Řešení portálu vyšlo ze soutěže, v níž I. cenu získal
Julius Pelikán, řešení portálu je dílem arch. Antonína Blažka. V bronzovém reliéfu
se nacházel nápis: „Pravda vítězí. Tady sa narodil a vyrůstal T. G. Masaryk, náš první
prezident.“ 4 Nicméně městu stále chyběl důstojný masarykovský památník. Velkou iniciativu
v tomto smyslu vyvinula Jednota Československé obce legionářské (ČOL). Kromě vybudování knihovny při Masarykově muzeu vznikl z jejího popudu roku 1926 výbor pro postavení
pomníku za předsednictví legionáře E. Pouchlého, o spolupráci byl požádán i školní inspektor
Ruda Šoupal a sbírka vyhlášená na stavbu pomníku přinesla celkem 395 908,- Kč.
Základní kámen byl položen 28.10.1928 a nad pomníkem převzalo patronát město Hodonín
a starostenské sbory. Do soutěže na výtvarné řešení pomníku se přihlásilo 10 návrhů.
Posuzovala je komise, v níž zasedal prof. V. V. Štech, sochař a medailér Josef Šejnost,
předseda SVUM ak. mal. Roman Havelka a arch. Ant. Blažek. Zvítězil návrh bývalého
legionáře, sochaře Aloise Bučánka. Přes veškeré nadšení nebyla realizace pomníku nijak
jednoduchá. Jednak nebylo cílem pouhé postavení sochy - pomník měl také alegoricky
představit osvobození Čechů a Slováků.
4
Pamětní kniha města Hodonína I, s. 401. SOkA Hodonín.
31
Jako všichni autoři pomníků i Bučánek měl snahu docílit prezidentovo sezení modelem.
Na rozdíl od mnohých prezident umožnil Bučánkovi sezení v Topolčiankách už v říjnu 1927
a v únoru 1928 a později také Bučánek získal fotografie z antropometrického šetření – tyto
fotografie si umělci půjčovali, ale někteří se nedostali ani k nim. Jednota ČOL také chtěla
umístit pod reliéf národního osvobození (výše zmíněné alegorie) heslo a poněvadž šlo o heslo
na pomníku T.G.M., žádala jej o souhlas. Původně požadované heslo: „Vzdělání popřejte každému a ode všech žádejte mravnost“ prezident v srpnu 1931 změnil na současné: „Vzdělání
popřejte každému, ode všech žádejte, aby byli slušnými lidmi a bděte!“ Pomník byl slavnostně odhalen za přítomnosti ministra školství a národní osvěty I. Dérera, poslanců Národního
shromáždění, představitelů armády, okresů, měst atd. v roce 1931. Záštitu převzala vláda ČSR,
akce se zúčastnila nejširší veřejnost. Pomník se stal památkou na T.G.M. i symbolem československé vzájemnosti.
Dnes je Masarykův pomník na náměstí 17. listopadu v Hodoníně symbolem osudů Masarykova
odkazu a jiných Masarykových pomníků. V roce 1940 byl odstraněn i s reliéfy (stejně dopadla
busta v portálu na místě bývalého rodného domu i Kopřivův obraz T.G.M. na radnici). Sochu
se podařilo zachránit a v roce 1945 stál pomník znovu na svém místě, posléze byly doplněny
i repliky rozbitých reliéfů. Další léta mu opět nepřála. Pomník byl znovu odstraněn v roce 1961
a postaven v říjnu 1968. V březnu roku 1977 byl pomník odstraněn zase, daleko důkladněji,
s podstavcem i s dlažbou. Naposled jsme byli svědky jeho znovuzrození v březnu roku 1990
za přítomnosti prezidenta Václava Havla a za obrovské účasti lidí, ale donedávna mu chyběla
připomínka obětí legionářů. U příležitosti 90. výročí vzniku Československa byl konečně tento
morální dluh vůči legionářům alespoň částečně splacen umístěním torza alegorií národního
osvobození a pomník se tak stal jedinečným dějinným mementem.
32
Pomník T.G.M. na náměstí 17. listopadu v Hodoníně
33
Galerie výtvarného umění
Architektonicky nejhodnotnější budova v Hodoníně (Úprkova ul. 2), původně spolkový dům
Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM). Toto umělecké sdružení daleko přesáhlo
význam regionu. K jeho vůdčím představitelům náleželi bratři Joža a Franta Úprkové, bratři Alois a Bohumír Jaroňkové, Alois Kalvoda, Stanislav Lolek, Adolf Kašpar, Cyril Mandel,
Antoš Frolka, Roman Havelka a Jano Köhler. Členové Max Švabinský a Jan Štursa spolek záhy
opustili, naopak se k němu z ciziny přihlásil například Alfons Mucha. K zakladatelské generaci
se později připojili Jakub Obrovský, Oldřich Blažíček a slovenský malíř Martin Benka.
Nejdůležitějším počinem spolku bylo vybudování vlastního Uměleckého domu. Důvod, proč
se jeho členové rozhodli pro novostavbu, zní anekdoticky a vzkázal jim ho prý Masaryk,
když zvažovali upravit pro výstavní účely hodonínskou Besedu. Radil: „Nezůstávejte v hospodě!“. Soutěž proběhla v roce 1910 a porotci (Joža Uprka, Jano Köhler, Vladimír Fischer,
Dušan Jurkovič) doporučili k provedení návrh Antonína Blažka (1874 – 1944). Stavba byla
veřejnosti otevřena slavnostní vernisáží 4. května 1913.
Spolková budova sloužila především prezentačním účelům, přičemž je třeba zdůraznit, že
výstavní aktivity spolku byly velmi bohaté. Vedle prezentace vlastní tvorby představovali
místnímu publiku také díla autorů sdružených v jiných spolcích, včetně zahraničních. Zároveň
SVUM dbalo i o činnost osvětovou.
Osobní kontakty se členy SVUM pro Masaryka znamenaly nejen spojení s výtvarným
světem prostřednictvím syna Herberta, Hanuše Schwaigera a některých dalších přátel, ale
pro laika překvapivě znamenaly i užitečné kontakty s politickým dopadem za války. Bylo to
dáno také spoluprací s Maticí Hodonskou (především s Františkem Hessem a Aloisem
Kolískem) a v neposlední řadě s Hlasisty, zejména s Milanem Rastislavem Štefánikem,
Vavrem Šrobárem a Pavlem Blahem.
Všechny tyto vzájemně propojené vztahy vedly k úzkým kontaktům s britským právním historikem, profesorem Královské univerzity v Londýně Dr. Setonem Watsonem
– Scotem Viatorem, jenž se zabýval průzkumem soudobé národnostní problematiky
v Uhrách, a s názorově stejně orientovaným britským novinářem Wickhamem Steedem.
Po vypuknutí prvního světového konfliktu stanuli oba britští sympatizanti v řadách pomocníků našeho zahraničního odboje, přičemž Seton Watson (Scotus Viator) se zasloužil o propagaci Memoranda ústavním činitelům dohodových mocností, které zformuloval
v říjnu roku 1914 v Rotterdamu T. G. Masaryk jako předběžnou představu územního vymezení
i charakteru budoucího československého státu. Jedna z hodonínských ulic se dnes jmenuje
Scota Viatora. Galerie výtvarného umění je návštěvníkům přístupná celoročně.
Kontakt: telefon +420 518 351 051; www.gvuhodonin.cz
34
Dnešní podoba hodonínského Domu umění
T.G.Masaryk před Domem umělců v Hodoníně
35
MUTĚNICE
Obec Mutěnice vznikla patrně vnější kolonizací, na níž participovali v oblasti i templáři, jimž
Mutěnice náležely ve 13. století společně s Čejkovicemi. Mutěnické a čejkovické panství
patřilo do roku 1312 Johanitům, kteří měli své sídlo ve Strakonicích v Čechách, ti své
osady nespravovali sami, ale pronajímali je. První písemná zmínka o obci pochází dle
obecní kroniky z roku 1367, kdy je datován záznam v zemských knihách v Brně. Od 15.
století patřily k hodonínskému panství a od té doby sdílely i jeho osudy. V bývalé staré
cihelně za oborou – v chalupě č. 120 – bydlil v mládí pozdější president T.G.M., když se tam
jeho rodiče přistěhovali v r. 1852. Chalupa byla zničena bouří r. 1919.
ČEJKOVICE
Obec nedaleko Hodonína, kde Masaryk prožil největší a nejkrásnější část svého dětství. Její
počátky jsou spojovány s příchodem templářů do našich zemí v roce 1232. K tomuto datu se
vztahuje rovněž budování čejkovické gotické tvrze a příslušného sklepení (Templářské sklepy).
V té době zde často sídlil templářský komtur EKKO. První zmínka o Čejkovicích je z roku
1248. V r. 1309 se Jindřich z Lipé zmocnil majetku templářů. Pro Čejkovice to znamenalo definitivní převzetí tvrze do rukou feudálů. V r. 1624 přešel majetek na řád – tovaryšstvo Ježíšovo
(Jezuité). Po zrušení řádu r. 1773 přešel majetek do Studijního fondu. Dominantou obce jsou
dvě významné budovy. První je původně gotická tvrz, která postupným vývojem a přestavbami
byla přebudována na zámek, v jehož prostorách je dnes umístěn mimo jiné i hotel s restaurací.
Druhou dominantou je kostel sv. Kunhuty.
T. G. Masaryk považoval Čejkovice za svůj domov. Chodil zde do školy a pracoval jako
učitelský pomocník. Zvláštní připomínku si zaslouží zdejší kaplan František Sátora. Ten se
s Masarykem spřátelil a měl na něj obrovský vliv po stránce národnostní, náboženské
i sociální a také ho vedl ke vzdělání.
Dnešní podoba domku v Čejkovicích, ve kterém žili Masarykovi
36
Zámek
Původně gotická tvrz. Po zrušení jezuitského řádu byl čejkovický statek připojen k hodonínskému panství a sloužil především jako sídlo kanceláří a bytů úředníků. Těžké období pro zámek
nastalo po roce 1918, kdy připadl státním statkům. V roce 1975 získala obec objekt v dezolátním stavu. Zvažovanou demolici však striktně zamítla a od tohoto data se postupně prováděla
rekonstrukce celého objektu. Jako první byla veřejnosti zpřístupněna kaple. Část zámku byla
adaptována na hotel s kapacitou 50 lůžek ve stylově zařízených pokojích. V roce 2000 byla
v prostorách zámku otevřena Zámecká galerie vín, která nabízí vína z Mutěnické vinařské oblasti jak od větších vinařských podniků, tak také od drobných vinařů. Sem Masarykovi docházeli za rodinou purkrabího Šustra. Malý Tomáš na tvrzi navštěvoval hodiny syna pana purkrabího s domácím učitelem a jako čtrnáctiletý hoch zde učil, když byla stará škola přestavována.
Dnes je zámek přístupný v rámci běžného restauračního a hotelového provozu.
Domeček T. G. M.
Domek, v němž Masarykovi žili v letech 1856–1858 a 1859–1861, prošel na jaře roku 1990
rekonstrukcí a slavnostně byl otevřen 20. května téhož roku. Dva měsíce před tím byla
v Čejkovicích odhalena socha zdejšího krajana. Jednu část domku v současné době tvoří amatérsky vytvořená expozice o T. G. Masarykovi, ve druhé části se nachází modlitebna Československé církve husitské.
Masarykův domeček patří TJ Sokol Čejkovice, domek je možno navštívit po dohodě na telefonním čísle + 420 518 362 335.
Kostel sv. Kunhuty
První zmínka o kostele sv. Kunhuty v Čejkovicích je z roku 1269, což ukazuje na jeho založení německými templáři. V roce 1624 převzali čejkovický statek i s kostelem a farou jezuité.
Během třicetileté války, kdy celý kraj utrpěl katastrofální škody, kostel několikrát vyhořel, ale
požáry se mu nevyhnuly ani později. V roce 1727 byl kostel znovu dostavěn a na věž byla dána
nová báně s makovicí. V roce 1778 vyhořel kostel, všechny farní budovy a třetina Čejkovic.
V letech 1783–84 byl kostel asi za 8 660 zlatých zcela znovu postaven, ale byl opatřen jen
rákosovým stropem. Zvony byly zavěšeny na zvonici, vystavěné na dvou zděných pilířích.
Kostel byl bez věže. Pro špatný stav starého kostela byl tento 3. června 1890 uzavřen a bohoslužby byly po dva roky slouženy na sýpce vedle zámku. Poté byl znovu vysvěcen v roce 1892.
V kostele sv. Kunhuty T. G. Masaryk ministroval, zde také působil kaplan František Sátora,
farníky mimořádně oblíbený kněz, o kterém se mj. také zmiňuje spisovatel Jan Herben ve své
románové kronice Do třetího i čtvrtého pokolení, situované do rodných Brumovic, kde Sátora
rovněž působil. T. G. Masaryk Sátoru v dětství velmi obdivoval a přátelili se spolu prakticky až
do Sátorovy smrti.
37
Původní socha T.G.M. v Čejkovicích, jejímž autorem byl Vincenc Makovský, se nedochovala. Současný pomník
byl odhalen 7. března 1990 v centru obce před někdejší školou.
38
ČEJČ
Obec nedaleko Hodonína, jež sice byla poprvé zmíněna v roce 1222, ale za husitských
válek utrpěla značné škody a od roku 1459 byla v pramenech uváděna jako
zpustlá. Obnovena byla až v roce 1769, kdy císařovna Marie Terezie nařídila
zorání obecních pastvin u Čejče, aby byly na takto získané půdě zakládány nové osady.
Tehdejší správce císařských statků, svobodný pán Posch, povolal z Lotrinska a FrancheComté francouzské rodiny ke kolonizaci uherských statků. Tyto rodiny pocházely
z kraje Besanconského, panství Dorna, z vesnice Deservillers. Masarykovi zde žili dvakrát.
V Čejči se Masaryk učil u Antonína Beneše kovářem poté, co přestal po absolvování
hustopečské reálky praktikovat na hodonínské škole a dokonce utekl ze zámečnictví
ve Vídni. Rodina Masarykova se do Čejče přistěhovala v dubnu roku 1864 a nejprve bydlela
na panském dvoře v domě č.3, kde byl zaměstnán otec. Druhým bytem Masaryků byla panská
myslivna na č. 56, naposledy Masarykovi bydleli v domě č. 27 u Fabiána Slabého.
Pamětní desky
První byla odhalena 28. 10. 1920 místním Sokolem na budově č. 56, kde je doposud. Dům stojí
u cesty po pravé straně směrem na Brno, při průjezdu obcí je vidět. Druhou pamětní desku
se symbolem kovářského řemesla – podkovou – zhotovila podle návrhu ing. Sochora z Brna
Mistrovská škola zámečnická v Hradci Králové. Tato pamětní deska byla slavnostně odhalena
7. 3. 1930 na budově kovárny ve statku. Nyní je umístěna na správní budově v objektu Rodinné
farmy Čejč, s.r.o.
39
KLOBOUKY U BRNA
Od pradávna osídlené místo umístěné v malebném údolí s nepřehlédnutelným větrným
mlýnem. Ve středověku ve správě zábrdovického kláštera. Od třicetileté války se zde vystřídalo několik majitelů, poslední z nich byl rod Duffků a baronka Marie Mittisová, od které
obec v roce 1932 odkoupila zámek. V Kloboukách je Městské muzeum s pozoruhodně ucelenými národopisnými sbírkami. Muzeum je otevřeno od května do září. Ve vztahu k osobnosti
T. G. Masaryka jsou zajímavé dvě budovy.
Zámek
Jednopatrová stavba v Zámecké ulici č. 8, tvořená hlavním vstupním traktem na severní
straně klobouckého náměstí a bočním východním křídlem s původně hospodářskými přístavky.
Původně letní rezidence zábrdovických premonstrátů. V roce 1784 získal budovu náboženský
fond a v roce 1789 bylo panství pronajato dvornímu radovi Dornfeldovi. Roku 1820 byl
zámek prodán bratrům Augustinovi a Ignáci, rytířům z Neuvallu, kteří dali panství a zámecké
interiéry upravit v klasicistním stylu. Zároveň zde sídlily i úřady. Velkostatek se zámkem pak
v roce 1881 koupil Josef Duffek z Ostrovačic, poslední majitelkou byla jeho neteř baronka
Marie Mitisová.V roce 1870 přišli na kloboucké panství pracovat rodiče T. G. Masaryka,
jejich syn Tomáš je zde jako student několikrát navštívil a Klobouky si oblíbil. I po odchodu
rodičů z Klobouk se sem ještě několikrát vrátil, přátelil se s klobouckým evangelickým
farářem, pozdějším superintendentem evangelické církve na Moravě, ThDr. Ferdinandem
Císařem. Při těchto návštěvách bydlel na zámku, strávil zde také prázdniny se svojí mladou
manželkou Charlottou.
Jako prezident republiky T. G. Masaryk oficiálně navštívil Klobouky dne 18. června 1924.
K 10. výročí vyhlášení samostatné Československé republiky byla na fasádu zámku umístěna
pamětní deska s textem: „V tomto domě žil jako student a universitní docent do roku 1880
T. G. Masaryk, tvůrce a první president Československé republiky.“
40
V době normalizace, v r. 1983 však byla deska z fasády zámku odstraněna a je dosud uložena
v depozitáři klobouckého muzea. V devadesátých letech 20. století byla na fasádu zámku
osazena nová pamětní deska, s téměř původním textem.
Kontakt: Městské muzeum, knihovna tel. 519 361 576, průvodce 723 361 576, Městský úřad
519 361 570 www.kloboukyubrna.eu
Evangelický kostel
Hned po vyhlášení tolerančního patentu v roce 1781 se ustavila v Kloboukách náboženská
evangelická reformovaná obec. V roce 1786 získal sbor od císařské vrchnosti budovu bývalé
bednárny, kterou si upravil na modlitebnu, školu a faru. Budova sloužila sboru téměř 100 let
a vešlo se do ní až 1000 posluchačů. V roce 1860 získal sbor od okresního úřadu povolení
ke stavbě věže. Byly na ní čtyři zvony, které ulil Vojtěch Hiller z Brna. Věž byla dokončena
v roce 1861 a přes 20 let stála osamoceně.
Základní kámen ke stavbě evangelického kostela v Kloboukách byl položen 20. 8. 1882
za faráře dr. F. Císaře. Stavět se začalo v únoru a již 4. 11. 1883 byl chrám slavnostně
otevřen. Jeho stavitelem byl Antonín Strnad. Na svoji dobu vyniká moderním technickým
řešením. Klenba je zavěšena na železné konstrukci krovu a patrové galerie jsou neseny
útlými železnými sloupy. Kazatelna je umístěna ve středu dřevěné přepážky, oddělující apsidu od chrámové lodi, nad níž jsou varhany. Skleněná přepážka ozdobená obrazy biblických
námětů z litého barevného plexiskla (podle patentu profesora Kříže z Prahy) umožňuje ekonomičtější využití prostoru. Chrám pojme 600 sedících posluchačů.
T. G. Masaryk se při pobytech v Kloboukách scházel se superintendentem Ferdinandem
Císařem. S Císařem trávil spoustu času debatami o náboženství, mj. i proto, že se rozhodoval o konvertování k evangelické církvi. Masaryk pro tento krok měl důvody související
s jeho kritickým pohledem na pokrytectví římskokatolické církve, jednak s faktem, že
Charlotta poté, co odešla z Ameriky, potřebovala najít domovskou církev a jako unitářce jí
byla evangelická církev nejbližší. Císař tento krok Masarykovi z mnoha důvodů nedoporučoval. Přestup se nakonec uskutečnil v Heršpicích. O účasti T. G. Masaryka na zdejších
bohoslužbách v letech 1878–1882 informuje pamětní deska.
Pamětní deska na evangelickém kostele v Kloboukách u Brna
41
HERŠPICE
Heršpice leží šest kilometrů jihovýchodně od Slavkova. První písemné záznamy o obci pocházejí
ze 13. století. Na katastrálním území obce se nachází zaniklá středověká obec Konůvky. Přes toto
území vede i naučná stezka jako součást chráněné oblasti Ždánický les. Heršpicím náleží
přírodní památka Jalový dvůr. Jedná se o Heršpický rybník na potoce Buchlová a přilehlé stráně
s mozaikou lesa, palouků a pastvin. V obci se nachází také pomník padlých v 1. a 2. sv. válce
a památník padlých sovětských letců. V obci jsou obyvatelé vyznávající dvě náboženství katolické a evangelické. Z těchto důvodů jsou zde dva kostely a dva hřbitovy. Tomáš Garrigue Masaryk
ve zdejším evangelickém kostele dne 31. srpna 1880 přestoupil u faráře Oskara Opočenského
do bratrského sboru.
HUSTOPEČE
Hustopeče se nachází v oblasti jednoho z nejstarších osídlení na jižní Moravě, severně od hráze
Nových Mlýnů. První zmínky o sídle pocházejí z 1. poloviny 13. století. Významnou roli
v jejich historii sehrály klášter Králové (Aula Regia), kterému Hustopeče patřily od počátku
14. do konce 16. století, a knížecí rod Lichtenštejnů, kterému patřily v 2. polovině 19. století.
Gotický dvojlodní kostel Sv.Václava, v němž ministroval v dětství i T.G. Masaryk, byl zbořen
v roce 1964 po pádu osmdesátimetrové věže, v padesátých a šedesátých letech neudržované.
Na město byly povýšeny v roce 1572. Hustopeče byly po dlouhou dobu hlavním centrem jihomoravského vinařství, které však od přelomu 19. a 20. století prudce upadalo kvůli plísňovým
onemocněním a přemnožení škůdců. Na začátku 20. století došlo k zániku většiny zbývajících
vinohradů kvůli révokazu a plísňových chorobám. Obnovu, která začala ve dvacátých letech,
přerušila 2. světová válka, k jejímu pokračování došlo až po skončení války. Dnes je město
i se svým okolím opět významným vinařským střediskem. Hustopeče nabízejí historicky zajímavé centrum, jsou zde zastoupeny stavby gotické, renesanční, barokní, empírové aj.
Město je výrazně spojeno s osobností Tomáše Garrigua Masaryka jednak tím, že odsud pocházela
jeho matka, jednak tím, že zde studoval na místní reálce. Souviselo to se snahou paní Masarykové
zajistit svým synům lepší život. Tomáš se měl stát učitelem a k tomu vzdělání na reálce a učitelský
kurs postačovaly. Nemalou roli v rozhodování hrála i možnost pomoci příbuzných – u tety
Veroniky Kosové v dnešní Dobrovského ulici po dobu studií bydlel. Tuto okolnost připomíná
pamětní deska. Masarykův bratr Martin se v Hustopečích vyučil obchodníkem, v Hustopečích
měl tiskárnu jeho bratr Ludvík. V Ludvíkově tiskárně (dnešní Herbenova ulice) vycházel časopis Athenaeum poté, co kvůli sporu o pravost Rukopisů, ukončil Masarykův nakladatel Jan
Otto další spolupráci. Konec života zde strávili Masarykovi rodiče, Masaryk sem jezdil s rodinou
na prázdniny a také zde napsal spis Základové konkrétné logiky. Na zdejším hřbitově jsou
pochováni rodiče, přičemž otec matku přežil o 20 let (matka zemřela v roce 1887, otec v roce
1907). Jsou zde pohřbeni i další příbuzní.
Dům U Synků – Městské muzeum a galerie
Dům U Synků na Dukelském náměstí č. 23 je nejzachovalejším reprezentantem původní
měšťanské renesanční zástavby náměstí. Z průčelí fasády vyčnívá arkýř spočívající na dvou
krakorcích a prostory přízemí jsou zaklenuty valenou klenbou s lunetami. V současnosti v domě
sídlí Městské muzeum a galerie. Muzeum disponuje, kromě galerijních prostor, dvěma stálými expozicemi a turistickým informačním centrem. Expozice dějin města je věnována dějinám
osídlení v katastru města Hustopečí. Vinařská expozice (SVE), umístěna v historických
– tzv. mokrých sklepích, seznamuje návštěvníky s historií a současností pěstování vinné révy
a výroby vína. Kromě toho se zde prodávají vína od vinařů ze zdejší Velkopavlovické vinařské
podoblasti.
42
Od roku 2007 zdobí zadní část nádvoří domu U Synků pískovcová zvětšenina kvasinky vinné,
jejíž obvod činí 167 cm. „Kamenná“ kvasinka je tedy 69 230krát větší než její reálně existující
živá předloha. Město Hustopeče získalo za největší zvětšeninu živého organismu zápis do knihy
českých rekordů. Autorkou návrhu je Mgr. J. Milotová, jeho realizátorem T. Wech.
Kontakt: Městské muzeum a galerie tel.: 519 413 839; 519 412 254; www.hustopece-city.cz
Naučná stezka Masaryk a Hustopeče
Naučná stezka byla otevřena 19. 6. 2009, v den 85. výročí návštěvy T. G. Masaryka v Hustopečích.
V červnu 1924 pak T. G. Masaryk – již jako prezident – navštívil Hustopeče znovu. Naučná stezka
v délce cca 3 km po nenáročné trase je značena tabulemi s mapou, v místním turistickém informačním centru a v Městském muzeu a galerii jsou k dispozici trojjazyčné tištěné materiály.
Zde je seznam zastávek této naučné stezky:
1. 2. 3. 4. 5. 6. Triumfální návrat (křižovatka Dukelského náměstí a Brněnské ulice – radnice, Městské
muzeum a galerie)
Studentská léta, Ambrůzův památník (Masarykovo náměstí) – památník před bývalou reálkou (dnes stále školské zařízení), kde Masaryk studoval
Matka (křižovatka ulic Brněnská a Jiráskova) – místo, kde stával rodný dům matky (hotel
Centro)
Otec (Herbenova ulice) – otec zde žil na dvou místech stojících poblíž sebe a také zde zemřel
u sousedů Dvořáčkových
Bratr (tamtéž) – místo, kde měl Ludvík tiskárnu
Hřbitov (Havlíčkova ulice) – hrob rodičů a prarodičů
BRNO
Brno bylo místem, odkud student Masaryk vyrazil do světa. Místo, kde došlo k jeho prvním
náboženským střetům, kde se poprvé setkal s křesťanským socialismem prostřednictvím
katechety Matěje Procházky a kde prožil svou první lásku. Odsud jej odvedl jeho mecenáš
policejní ředitel Le Monnier do Vídně. Dějištěm těchto zápasů bylo bývalé gymnázium, dnes
Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v centru města na Komenského
nám. č. 6. V blízkosti, také na Komenského náměstí, se nachází bývalá budova Lékařské fakulty
Masarykovy univerzity. Před touto budovou je umístěn pomník Tomáše Garrigua Masaryka,
jejího zakladatele. Autorem sochy je Vincenc Makovský.
ŽIDLOCHOVICE
Město Židlochovice ležící jižně od Brna na úpatí masivu Výhon na řece Svratce je kulturně
i turisticky zajímavé místo s bohatou historií. V okolí vedou dvě naučné turistické trasy – krajinou
Výhonu a okruh s rozhlednou zvanou Akátová věž, postavenou v roce 2009. Místo bylo poprvé
zmíněno v listině krále Václava I. v roce 1237. Židlochovice byly povýšeny na město Habsburky
v roce 1873. Ačkoli město samé má bohatou historii, přece jen jeho nejvýznamnějším symbolem
je zámek s přilehlou oborou.
43
Zámek
Bývalou vodní tvrz dal přestavět na zámek Fridrich z Žerotína. K zámku přiléhá hodnotný park,
jehož plán vypracoval francouzský zahraní architekt August Charbonier počátkem 18. století
a výsadbu zrealizoval pozdější správce Schönbrunnských zahrad Josef Hatzl (stalo se tak právě
na základě úprav v Židlochovicích). Zámecký park bývá v odborné literatuře citován kvůli vzácným exotickým stromům.
V letech 1772–1728 se zámku dostalo díky hraběti Sinzendorfovi barokní podoby. Dalších úprav
se dočkal za Habsburků, kteří jej koupili i s panstvím v roce 1819. Tehdy byl přestavěn do dnešní, empírové podoby. Zámek v roce 1919 propadl novému československému státu. Za první
republiky sloužil jako letní sídlo prezidenta Masaryka, který zde často také umožňoval audience.
Pobyty prezidenta T. G. Masaryka připomíná pamětní deska.
Dnes je zámek využíván částečně jako sídlo ředitelství Lesního závodu Židlochovice, částečně
jako hotel, pořádají se zde svatby, ale i politická setkání. První víkend v září je zámek na jeden
den přístupný veřejnosti.
Informace: Regionální turistické informační centrum, telefon: +420 547 426 024
www.zidlochovicko.cz
Zámek v Židlochovicích. Foto – Pavel Vrba
44
MASARYKŮV ŽIVOT V DATECH
1850
Narozen v Hodoníně 7. 3. jako prvorozený syn Josefa a Terezie Masarykových
1861 – 1863 Studium na reálce v Hustopečích
1865
Počátek studia na německém gymnáziu v Brně
1869
Vstup na vídeňské gymnázium
1872
Maturita a vstup na vídeňskou univerzitu
1876
Řada devíti článků v „Moravské Orlici“
10. 3. promován ve Vídni na doktora filozofie
Studijní pobyt v Lipsku
1878
15. 3. sňatek s Charlottou Garrigue
14. 11. habilitační práce na vídeňské univerzitě s názvem „Sebevražda hromadným
jevem společenským moderní osvěty“
1879
3. 5. narozena dcera Alice
1880
Spis „O hypnotismu (či magnetismu zvířecím)“
1. 5. narozen syn Herbert
1882
První přednáška na pražské univerzitě „Počet pravděpodobností a Humova skepse“
1883
Založení časopisu „Athenaeum“
1884
„O studiu děl básnických“
1885
„Základové konkrétné logiky“
1886
Zahájení sporu o pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského
14. 9. narozen syn Jan
20. 12. vydání prvého čísla časopisu „Čas“ Herbenovou skupinou
1887, 1888 Cesty do Ruska, návštěvy L. N. Tolstého
1891
Mladočeským poslancem v říšské radě ve Vídni za pošumavská města
1892
Poslancem zemským
1893
Složení obou poslaneckých mandátů
První číslo měsíčníku „Naše doba“
1895
První vydání „České otázky“
1896
„Karel Havlíček“
1897
Jmenován řádným profesorem pražské univerzity
1898
„Otázka sociální“
1899 – 1900 Hilsneriáda – boj proti pověře o rituální vraždě
45
1900
Založení České strany lidové (pokrokové)
1902
Přednášky na chicagské univerzitě
1906
24. 1. posuzuje na schůzi U Helmů jednání katechetů a je stíhán pro rušení náboženství
1907
Zvolen poslancem za valašská města
1908
4. 6. se ujímá profesora innsbrucké univerzity Wahrmunda proti klerikálům a hájí
svobodu slova na univerzitách
1909
Angažuje se v tzv. záhřebském procesu ve prospěch 53 Jihoslovanů obžalovaných
z velezrady
1910
Friedjungův proces
1911
Pobyt na Capri s Maximem Gorkým
1913
„Rusko a Evropa“ (prvé dva díly)
1914
Cesty na Capri, do Říma a do Holandska
17. 12. odjezd s dcerou Olgou do Itálie
1915
15. 3. umírá syn Herbert na tyfus
6. 7. T.G.M. vypovídá na Husově oslavě v Ženevě boj Rakousku
4. 8. velení rakousko-uherské armády nařizuje stíhání Masaryka jako osoby podezřelé
ze zločinu velezrady proti válčící moci státu
19. 10. Masaryk přednáší na King‘s College v Londýně o problémech malých národů
v nynější evropské krizi
14. 11. Český komitét zahraniční vyhlašuje manifest o vyhlášení nezávislosti zemí
českých
1916
V únoru přeměna Českého komitétu zahraničního Československou národní radu
Cyklus přednášek „Svět a Slované“ v Paříži
Vydávání revue La Nation Tchèque
Čtrnáctideník Československá samostatnost byl od dubna orgánem Československé
národní rady
6. 4. zvláštní list k zahájení sjezdu československých spolků na Rusi s nastíněním
svého programu
V srpnu požadavek anglické vládě o podporu snah Čechů a Jihoslovanů
1917
V květnu příjezd do Ruska
1. 7. bitva u Zborova
16. 12. Francie uznává naši armádu za samostatnou bojovou jednotku
46
1918
7. 3. odjezd z Moskvy do Ameriky
2. 9. USA uznávají Čechoslováky za válčící moc
28. 9. podepsána s Francií naše první smlouva o svrchovanosti československého národa
18. 10. odevzdání Deklarace nezávislosti prezidentu Wilsonovi
28. 10. vyhlášení samostatného Československa v Praze
14. 11. Tomáš Garrigue Masaryk zvolen prezidentem republiky na schůzi Revolučního Národního shromáždění
21. 12. příjezd prezidenta do Prahy
1920
Podruhé zvolen prezidentem Národním shromážděním, v němž bylo zastoupeno
německé obyvatelstvo
1921
Navštěvuje řadu moravských a slovenských měst
1922
27. 8. schůze zástupců Malé dohody v Lánech
1923
13. 5. zemřela paní Charlotta Masaryková
1925
Vydání „Světové revoluce“
1927
Potřetí zvolen prezidentem
1930
7. 3. přijat zákon T. G. Masaryk zasloužil se o stát
1934
Zvolen prezidentem počtvrté
1935
14. 12. abdikace
1937
14. 9. „Nezhasl, ale dohořel“ (Jan Masaryk)
21. 9. byl pohřben v Lánech
47
ZÁVĚR
Československá republika vznikla na troskách habsburské monarchie jako zcela nový stát
na principech demokracie a humanity. Aby bylo možné tyto principy uplatňovat, bylo nutné provést reformu státní správy a parlamentu, přitom hned na začátku jeho existence bylo
třeba zároveň zajistit pořádek, bezpečnost, zásobování a běžný chod země. Bylo tedy nutné
převzít starý úřednický aparát a Masaryk sám viděl jako jeden z úkolů pro nový stát tzv.
odrakouštění – ve smyslu věcném, ale hlavně ve smyslu změny myšlení. Veškeré styky
prezidenta Masaryka s veřejností zajišťovala Kancelář prezidenta republiky s velmi výkonným
úřednickým aparátem. Po celou dobu první republiky na ni nebyla vznesena žádná stížnost.
Nový stát se od samého počátku potýkal s problémy hospodářskými, národnostními a sociálními, ale postupně se je dařilo překonávat. K zajištění bezpečnosti nového státu bylo třeba
řešit vzhledem k okolnímu světu jasně danou zahraničně politickou koncepcí a vybudováním
armády, jejímž základem se staly legie navracející se do vlasti. Ústava přes své nedostatky
zaručovala svobodu a stejná práva všem občanům bez rozdílu jazyka, rasy nebo náboženství,
zavedla přímé, všeobecné, tajné a rovné hlasovací právo pro ženy. Přes rozštěpenost politické
scény můžeme hovořit o politické stabilitě, protože demokratické strany tvořily v parlamentu
vždy většinu.
Naši předkové se učili demokracii tzv. za pochodu, což se neobešlo bez potíží, nicméně již
v krizových počátcích se politikové učili umění dialogu a kompromisu. Němci nový stát
zpočátku neuznávali, ale naučili se využívat možností ústavy, zejména umírněné strany.
Bohužel vlivem vývoje v Německu na konci Masarykova života nabývaly na síle nacionální
projevy. Slovensko se potýkalo s nevyspělostí politické reprezentace a nedostatkem slovenské
inteligence současně s horší výchozí hospodářskou situací. Koncepce čechoslovakismu, která
zpočátku napomohla vzniku Československa a odvrátila hrozbu ovládnutí Slovenska Maďary, se nakonec ukázala trvale neudržitelná. Nepodařilo se zcela vyřešit problémy sociální, ale
objektivně je třeba uznat, že totéž se nepodařilo ani okolním státům. Z hlediska dnešního
hodnocení není bez zajímavosti, že přes veškeré problémy, které republika měla, byla vnímána jako stabilní ostrov demokracie v Evropě a prezident T. G. Masaryk se těšil obrovskému
respektu a úctě. Podařilo se vybudovat fungující správu, prosperující hospodářství se silnou
měnou, mj. Československo poskytlo Rakousku hospodářskou pomoc a v době sílícího fašismu poskytovalo uprchlíkům před fašismem ochranu stejně jako uprchlíkům před stalinskými
represemi.
T. G. Masaryk si byl vědom nezralosti a křehkosti mladé československé demokracie,
ne nadarmo odhadoval potřebu dalších 50 let klidného vývoje. Se starostmi sledoval vývoj
v okolí Československa, nebezpečné tendence identifikoval jasně, ale jak strašně se budou
vyvíjet poměry v Evropě, odhadnout nedokázal. Bohužel intenzitu nebezpečí nedokázali
odhadnout ani představitelé západních demokracií. Toto podcenění v kombinaci s ambicemi
nedemokratických režimů mělo nedozírné následky a s tímto neblahým dědictvím se potýkáme dodnes. Pozitivní je, že demokratické ideje sice hluboko zasunuty, ale hluboce zakořeněny
v nás zůstaly a pro mnoho lidí znamenaly naději, že se jednou vrátí. Jak jinak vysvětlit, že
i v hluboké totalitě, kdy se oficiálně dělalo všechno pro to, aby cokoli souvisejícího s Tomášem Garriguem Masarykem a jeho odkazem bylo zapomenuto, obyčejní lidé nosili květiny
na místo, kde sice pouze rostla tráva, ale věděli, že tam stával jeho pomník… Je pořád naděje,
že zvítězí ono „Nebát se a nekrást“. Třeba někdy pochopíme, že místo romantických revolučních ideálů je třeba docela obyčejná práce a možná i začneme konečně brát vážně principy
demokracie, humanity a mravnosti, a to nejen před volbami, ale i v normálním životě.
48
DOPORUČENÁ LITERATURA
BENEŠ, Edvard: Živý odkaz TGM, k vydání připravil Karel Novotný, první vydání, Společnost
Edvarda Beneše, Nakladatelství Eva Milan Nevole, Praha 1997, ISBN 80-86107-01-9.
HAIN, Radan [1]: Staatstheorie und Staatsrecht in T.G. Masaryks Ideenwelt (Teorie státu a státní
právo ve světě ideí T. G. Masaryka), Schulthess, Curych 1999, ISBN 3-7255-3913-8 [2], [3].
HAIN, Radan: Teorie státu a státní právo v myšlení T. G. Masaryka (překlad Stanislav Kučera),
Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1045-0.
HERBEN, Jan. T. G. Masaryk - Život a dílo presidenta Osvoboditele, páté vydání. Praha: Sfinx *
Bohumil Janda, 1946. 477 s.
HOUŠKA, Vítězslav. Lidé kolem T. G. Masaryka. Karviná : Paris, 2006. 232 s. ISBN 80-2397139-5.
HOUŠKA, Vítězslav. T. G. Masaryk „Myslitel a státník“. Karviná : Paris, 2007. 218 s. ISBN 97880-903817-5-9.
HOUŠKA, Vítězslav. T. G. Masaryk známý i neznámý. Praha : Riopress - Masarykovo demokratické hnutí, 2005. 251 s. ISBN 80-86221-84-9.
J. L. HROMÁDKA, Masaryk. Brno: Marek, 2005. 301 s. ISBN 80-86263-58-4.
JANDÍK, Stanislav. Pan president a lidé v Lánech. Praha : Volná myšlenka, 1938. 91 s.
JANDÍK, Stanislav. TGM v Lánech. Praha: Za svobodu, 1946. 197 s.
KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918–1938). Díl první. Vznik, budování
a zlatá léta republiky (1918–1929). Praha : Libri, 2000. 571 s. ISBN 80-7277-027-6.
KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918–1938). Díl druhý. Československo
a české země v krizi a v ohrožení (1930-1935). Praha : Libri, 2002. 577 s. ISBN 80-7277-027-6.
KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918–1938). Díl třetí. O přežití a o život
(1936-1938). Praha: Libri, 2003. 803 s. ISBN 80-7277-119-1.
KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad. Vnitropolitický vývoj Československa 1918–1926 na půdorysu
zápasu o prezidentské nástupnictví. 1. Hrad a Pětka. Praha: Panevropa, 1996. 432 s. ISBN 8085846-06-3.
KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad: vnitropolitický vývoj Československa 1926-1935 na půdorysu
zápasu o prezidentské nástupnictví. 2. Kdo po Masarykovi?. Praha : Panevropa ; Institut pro
středoevropskou kulturu a politiku, 1998. 591 s. ISBN 80-86130-02-9.
KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté: 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života.
Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.
KOVTUN, Jiří – LUKEŠ, Zdeněk: Pražský hrad za T. G. Masaryka. Správa Pražského hradu,
1995, 80 s.
KOVTUN, Jiří: Masarykův triumf. Praha, Odeon, 1991, 537 s.
KOVTUN, Jiří: Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918–1935.
Praha, Torst, 2005, 904 s.
KOZÁK, Jan Blahoslav: Masaryk filosof.,75 s., Nakladatelství Svaz národního osvobození,
Praha 1925.
KOZÁK, Jan Blahoslav: Masaryk jako ethik a náboženský myslitel, 61 s., Slovanský ústav,
Praha 1931.
49
KOZÁK, Jan Blahoslav: Tomáš Garrigue Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918,
116 s., Melantrich, Praha 1968.
KRÁL, Josef: Masaryk, filosof humanity a demokracie, Praha 1947.
Laichter, Josef. Masaryk doma i na veřejnosti, Vzpomínky na presidenta Osvoboditele, jeho
choť a jejich rodinné prostředí, II. vyd., 258 s., Laichter, Praha 1938.
MACHOVEC, Milan. Tomáš G. Masaryk. 3. dopl. vyd. Praha: Riopress; Česká expedice, 2000. 320 s.
ISBN 80-85281-65-1.
MINAŘÍK, Stanislav: Návrat presidenta Masaryka do vlasti, 279 s., nakladatelství Země, Smíchov, Tichá 9, titulní list a obálka Vratislav Hugo Brunner, vytiskl O. Janáček v Praze, březen
1920.
NEJEDLÝ, Zdeněk: T. G. M. (I.-IV., Praha, 1930–1937).
NĚMEČEK, Jaroslav: T. G. Masaryk nám odešel, Obraz historických chvil odchodu presidenta
Osvoboditele, váz. 256 s., nakladatelství Vladimír Zrubecký, Praha XI, Praha 1938.
OPAT, Jaroslav: Filosof a politik Tomáš Garrigue Masaryk 1882–1893, Index, Köln 1987.
PEKAŘ, Josef: Masarykova česká filosofie, Historický klub, Praha 1927.
PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu 1-2. Praha: Academia, 2003. 867 s. ISBN 80-2001095-5.
PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu 3-4. Praha: Academia, 2003. 961 s. ISBN 80-2001122-6.
POLÁK, Stanislav: Tomáš Garrigue Masaryk. Kdo je … Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha 1990.
POLÁK, Stanislav: Za ideálem a Pravdou Praha, Masarykův ústav Akademie věd ČR, Praha
2000–2006.
PRAŽÁK, Albert: T. G. Masaryk - k jeho názorům na umění hlavně slovesné Praha, 47 s. Družstevní práce, Praha 1947.
RÁDL, Emanuel: Masarykův ideál moderního hrdiny, Praha 1920.
SKILLING, Harold Gordon. Matka a dcera: Charlotta a Alice Masarykovy. Praha : Gender Studies, 2001. 159 s. ISBN 80-902367-9-0.
SKILLING, Harold Gordon. T. G. Masaryk: Proti proudu 1882 – 1914. Praha : Patriae, 1995. 243 s.
ISBN 80-85809-33-8.
SOUBIGOU, Alain. Tomáš Garrigue Masaryk. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2004. 451 s. ISBN 807185-679-7.
SOUKUP, František. T. G. Masaryk - politický průkopník, sociální reformátor a president státu,
čtvrté vydání. Praha: dn -Dělnické nakladatelství v Praze II, Hybernská 7, 1947. 382 s.
ŠKRACH, Vasil Kaprálek: Cesta k Masarykovi, Praha 1948.
ŠKRACH, Vasil Kaprálek: Sborník - Masarykova Odyssea ve světové válce, Cestami odboje I,
Praha 1925.
50
T. G. Masaryk a jižní Morava – Syn kočího a kuchařky filozofem a prezidentem republiky.
Učební pomůcka pro účastníky projektu CCRJM Vědět a předávat,
spolufinancovaného z prostředků Operačního programu Vzděláváním pro konkurenceschopnost.
Připravila Irena Chovančíková. Fotografie Archív Masarykova muzea v Hodoníně,
archív obce Čejkovice, Jan Chmelíček, Vratislav Zpěvák, Jiří Horák, Pavel Vrba.
Metodik projektu a redakce textů Jan Chmelíček. Manažerka projektu Zuzana Vojtová. (2012)
51

masaryk čj final

Transkript

Podobné dokumenty

Srpen - Domov pro seniory Chodov

Okolnosti zrodu ČSR