zde - Didaktis

Transkript

zde - Didaktis

1. Josef Dobrovský – Dějiny české řeči a literatury
PS s. 17
Od 1785 se uplatňuje s jistou oblibou český jazyk také na divadle. První formální kus (neboť Ponocný a Fürst Michel, česky Kníže Honzík,
byly již mnohem dříve provedeny) byl Odběhlec z lásky synovské, kterého Bondiniho společnost sehrála za ředitelství p. Bully, rodilého
Čecha, v české řeči na Národním divadle 20. ledna po prvé, 25. po druhé a 6. února po třetí na Malé Straně. (…) Roku 1786 dostala samostatná společnost herců dovolení vystavět na Koňském trhu boudu, aby tam provozovali německé a české kusy. Oznámili to v předběžné zprávě z 12. června 1786 veřejnosti jako zlatou dobu české řeči v dramaturgii. Z počátku se hrálo česky několikrát týdně, nyní v budově
u Hybernů po několik roků jen každou neděli. Přeji ze srdce tuto zábavu oné třídě mých krajanů, kteří nemohou navštěvovati německé
divadlo, pochybuji však velice, že tím česká řeč vcelku získá, jakkoli srdečná je radost, kterou nad tím vyjadřují ve verších český rýmař
Václav Melezínek s každým novoročním přáním a s ním několik horlivých vlastenců. Za šest let se dobře a špatně přeložilo více než tři sta
kusů, vzniklo také několik nových, z nichž však jen velmi málo jich bylo tištěno. Za korunovace se dostalo také českému divadlu cti,
že 16. září 1791 vzdalo mezi svými diváky poctu Jeho Veličenstvu císaři s císařskou rodinou, tak jako 1786 19. září císaři Josefu II. Byla
hrána v češtině hra Loutníci a v němčině Posloupnost trůnu. Jistě první činohra v slovanské řeči, které byli přítomni němečtí císařové!
Také já jsem měl tu čest v sezení Královské české společnosti nauk odevzdati Jeho Veličenstvu císaři Leopoldu II., našemu nejmilostivějšímu králi, několik básnických pokusů našich domácích Mus o korunovační slavnosti.
Zda nyní všemi těmito novými povzbuzeními, úsilím, podniky a zájmem několika vlastenecky smýšlejících Čechů se česká řeč dříve
nebo později povznese k znatelně většímu stupni dokonalosti, než byl onen, jehož dosáhla ve svém zlatém věku za Maxmiliána a Rudolfa II., o tom nechám rozhodnout budoucnosti, protože to závisí na tolika okolnostech, které nejsou v naší moci. Při nařízení, platném
od 1780, podle něhož se žádnému Čechu, který není znalý němčiny, nedovoluje vstup do latinských škol, je to zajisté sotva již možné.
Josef Dobrovský: Výbor z díla
JOSEF DOBROVSKÝ (U s. 18, PS s. 16)
Literatura pro 2. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek
Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 2. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2009
2. Václav Thám – Básně v řeči vázané, předmluva
U s. 20
Že česká zpěvořečnost právem se mezi ty částky učenosti, na kterýchž my Čechové ještě až dosavad nedostatek trpíme, přičísti může, žádný nemůž odepříti. Nenásleduje však z toho, že by vlast naše nebyla naprosto žádných zplodila zpěvomluvců. Nebo každému, kdož jen
povrchně v vlastenské příběhy nahlédne, známo bude, že již dávno předtím, a zvlášť za času Ferdinanda I. a Rudolfa II., císařů a našich
milých králů českých, o každé přihodilé věci, o každém reku a učeném muži, jichž tehdáž nesčíslný počet kvetl, se zpívalo. Kdeť však tito
od našich milých předků takou pilností a vlastenskou horlivostí sepsaní spisové a kamť se všickni poděli, že z nich krom pouhých jmén
skladatelů máloco kdes nalézáme? (…)
… toto sebrání českých básní na světlo dávám… abych pozůstalé ještě zlomky našich českých zpěvořečníků v známost uvedl; pak
abych ukázal, že se v naší mateřské řeči na způsob jiných jazyků všecko básniti i zpívati může, posléz abych čtenáře své s mnohými, jenž
všelikou snažností jak o rozšíření jazyka českého, tak i o vzdělání v něm ozdobnější české zpěvořečnosti se přičínějí, seznámil. (…)
… jedno každé sebrání ve tři částky dělím, z nichž první částka ze starších již tištěných knih vybrané básně, druhá všelijaké dílem ode
mne přeložené a dílem složené zpěvomluvy a třetí vypracování od milovníků též české zpěvořečnosti mně laskavě propůjčené obsahuje.
Jestli toto mé první sebrání jakés pochvaly sobě zaslouží, týmž způsobem také i v ostatních sebráních posloupně pokračovati budu.
Václav Thám: Básně v řeči vázané
VÁCLAV THÁM (U s. 20, PS s. 18)
© DIDAKTIS 2009
3. Antonín Jaroslav Puchmajer – Óda na jazyk český
Dělali jsme sobě, brachu,
milý Čechu, hejblata,
že tě bez povyku v prachu
naše pohřbí vnoučata;
sídlo tvé že cizozemec
opanuje časem Němec.
Druhý Karel, Otec vlasti,
František, náš milý král,
otřel slze, shladil strasti,
má Čech žít a slynout dál.
Budiž skvící Jeho jméno
věčně věkův zvelebeno.
(…)
Ten, co našich milých dítek
hojné vtipu pýření
zahřívá, by vzrostlo v kvítek,
v kvítek ctnosti, umění,
v češtině, již toužil zničit,
musí sám se nyní cvičit.
Zeman se tě valně štítil;
měšťan, jeho opice,
stejnou k tobě nechuť cítil;
z měst tě štvali v vesnice,
mníce, že jsa tuze prostý,
hodíš jen se pro lid sprostý.
PS s. 19
(…)
Pohřbít chtěli v nepaměti
tvé památky, nápisy.
Měly děti nevěděti
otců činy, popisy,
že již byli Masojedi
za Tomíry tvoji dědi.
Radujte se, bratří, s námi,
Moravané, Slováci!
v spolek svatý půjdem s vámi,
Slezané a Poláci!
Jeden jazyk! naše heslo
buď, by nám to slávu neslo.
(…)
Srdečně se obejměte,
slib učiňte do šiku:
vždy že věrni zůstanete
králi, vlasti, jazyku.
Nebe slib ten žehnat bude,
Čech si slávy vydobude.
Praho! Praho! země máti,
milás Čechů utěcha.
Mohla-liž by z tebe státi
z mateře se macecha?
Zdálo se v té smutné době,
lev že český usnul v tobě.
Lev že pošel? Nene! Směje
český zas se pahorec.
Od Svatého Víta věje
ještě řeči praporec,
kterou svatý Vojtěch zpíval,
svatý Václav Boha vzýval.
(…)
Zavzni, troubo, po vší zemi
do oudolí, po lese,
tvůj ať zvuk hne Čechy všemi,
každé srdce otřese!
Když jak hrom tvůj hlahol hukne,
závist strne, žlučí pukne.
Škřítku, šetku, panstvo naše
duchem českým nadchněte,
od Libuše, Tetky, Kaše
potomků se nehněte;
tak i přes čas vaše jméno
hlučně bude velebeno.
Otvírá se mi již nebe,
ráje svítá denice!
Vidím záři vůkol sebe,
Čechy, svaté, světice.
Čech se jasně korunuje,
ctí a slávou paprskuje.
Antonín Jaroslav Puchmajer: Óda na jazyk český
ANTONÍN JAROSLAV PUCHMAJER (U s. 21, PS s. 19)
© DIDAKTIS 2009
4. Josef Jungmann – Zápisky
PS s. 25
Jazyk písemní jest paládium národnosti
Mluvíce o jazyku, o kterýž národové i jednotlivé osoby rozumné tak velice vždy pečovali i pečují, nemůžeme rozuměti jiného než jazyk
písemní.
Ten jest jako květ celého štěpu národnosti, z kterého květu plodův se nadějeme užitečných.
Ne ovšem každý písemní jazyk, kterému se učí národ, hned i národní jest, nébrž ten, který z národu vpravdě vykvetl. Učiti Římana
řečtině, Slovana němčině, Francouze angličtině jest cizí strom štípiti, pěstovati, svůj vlastní planiti, světla zbavovati, jej vykopávati, vymítati.
Písemní jazyk shromažďuje všecky dobré vlastnosti národního jazyka, vše, co k bohatosti, určitosti i líbeznosti jeho náleží a roztroušeno jest, on na půdě domácí vyrostá, z domácího hlaholu potravu bere, ale jen zdravou, nezkaženou potravu.
Soudnosti třeba, aby jen zdravá potrava mu přibývala – pročež to přibírání jen od zasvěcených kněží jeho, jen od mluvnicky učených
spisovatelů díti se musí, nemá-li nákaza a rez schvální naň uvozován býti.
Tomu učiti se dlužno od dětství až do hrobu; neboť nikdy pokladův jeho nepřehlédneš, nevybereš.
On se též mění jako celá příroda, avšak vždy také týž, totiž sobě podoben zůstává, ale změn nedůvodných, nepravých, škodných
nepřipouští, a tím se od prostého liší, který cizí barvu brzo by přijal.
Josef Jungmann: Zápisky
JOSEF JUNGMANN (U s. 26, PS s. 24)
© DIDAKTIS 2009
5. Rukopis královédvorský – Opuščená
U s. 29
Ach vy lesi, tmaví lesi,
lesi Miletínští!
Čemu vy sě zelenáte
v zimě, létě rovno?
Ráda bych jáz neplakala
nemútila srdce,
a řekněte, dobří ludie,
kto by neplakal zdě?
Kdě mój očík, očík milý?
Zahřeben v rovečce.
Kdě moje máti, dobrá máti?
Trávka na ňej roste.
Ni mi bratra, ni mi sestry,
junošu mi vzechu!
Vojtěch Viktorin: Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský
5. Rukopis královédvorský – Opuštěná
U s. 29
Ach, vy lesy, tmavé lesy,
lesy Miletínské!
Pročpak vy se zelenáte
v zimě jako v létě?
Ráda bych já neplakala,
nermoutila srdce;
však řekněte, dobří lidé,
kdo by neplakal zde?
Kde můj otec, otec milý?
Je v rově pohřbený!
Kde moje máti, dobrá máti?
Tráva na ní roste!
Nemám bratra, nemám sestru,
jinocha mi vzali!
Vojtěch Viktorin: Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský
RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ, RUKOPIS ZELENOHORSKÝ (U s. 28, PS s. 26)
© DIDAKTIS 2009
6. František Ladislav Čelakovský – Ohlas písní českých
Toman a lesní panna
Cupy dupy z houštiny
letí jelen v mejtiny,
na jelínku podkasaná
sedí sobě Lesní panna;
šaty půl má zelené,
půl kadeřemi černěné,
a ze svatojánských broučků
svítí pásek na kloboučku.
Třikrát kolem jak střela
v běhu koně objela,
pak Tomanovi po boku
vyrovnává v plavném skoku:
„Švarný hochu, nezoufej,
bujným větrům žalost dej,
jedna-li tě opustila,
nahradí to stokrát jiná.
Švarný hochu, nezoufej,
bujným větrům žalost dej!“
To když sladce zpívala,
v oči se mu dívala
Lesní panna na jelenu,
Toman cítí v srdci změnu.
Jedou, jedou pospolu
měkkým mechem do dolu,
panna Tomanu po boku
„Švarný hochu, skloň se, skloň,
jenom dále se mnou hoň;
líbí-li se ti mé líce,
dám radostí na tisíce.
PS s. 28
Švarný hochu, skloň se, skloň,
jenom dále se mnou hoň!“
To kdy panna zpívala,
za ruku ho ujala;
Tomanovi rozkoš proudem
prolila se každým oudem.
Jedou, jedou dál a dál
podle řeky, podle skal,
panna Tomanu po boku
„Švarný hochu, můj jsi, můj!
K mému bytu se mnou pluj;
světla denního v mém domě
věčně nezachce se tobě.
Švarný hochu, můj jsi, můj –
k mému bytu se mnou pluj!“
To kdy panna zpívala,
v ústa jezdce líbala,
v náručí ho objala.
Tomanovi srdce plesá,
uzdu pouští, s koně klesá
pod skalami prostřed lesa.
Slunce vyšlo nad horu,
skáče koník do dvoru,
smutně hrabe podkovou,
řehce zprávu nedobrou.
Sestra k oknu přiskočila,
a rukama zalomila:
„Bratře můj, bratříčku můj,
kde skonal jsi život svůj!“
František Ladislav Čelakovský: Ohlasy
FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ (U s. 30, PS s. 28)
© DIDAKTIS 2009
7. Jan Kollár – Slávy dcera
PS s. 29
ze zpěvu II
ze zpěvu III
Tožť jest ona veleslavná Praha,
Ty zdi, hrady, věže obrovské,
Ono město Čechů královské,
Krásné jako Slávy dcera drahá;
Co z nás Slavů bude o sto roků?
Cože bude z celé Europy?
Slavský život, na vzor potopy,
Rozšíří svých všudy meze kroku;
Tam ten jest hrob Otokara, Braha,
Vojtěcha a Vlasty rekovské,
Tu most, dílo Karla mistrovské,
Na němž pěla Muza z Budče nahá:
A ta, kterou měli za otroků
Jen řeč, křivé Němců pochopy,
Ozývati se má pod stropy
Paláců i v ustech samých soků:
Už tvé berly zlatoleské zhasly,
A meč tupne při své štěrbině,
Před nimž Tatry, Balt i Řím se třásly;
Vědy slavským potekou též žlabem,
Kroj, zvyk i zpěv lidu našeho
Bude modným nad Seinou i Labem;
Předce věčným Slávy budeš chrámem,
Pěknobřehá Němců sokyně,
Zvítězivši v přemožení samém.
O kýž i já raděj v tu sem dobu
Narodil se panství slavského,
Aneb potom vstanu ještě z hrobu!
Jan Kollár: Slávy dcera
JAN KOLLÁR (U s. 31, PS s. 29)
© DIDAKTIS 2009
8. George Gordon Byron – Manfréd
PS s. 43
(hora Jungfrau, jitro, Manfréd sám na útesu)
(proletí orel)
Poroučím duchům – ti mne nedbají.
Studuji kouzla, která mě jen matou.
Užívám léky, působící trýzeň.
Nemohu doufat v nadpozemské síly,
vždyť poznal jsem, že nad tím, co již bylo,
nemají moc. A po věcech, co přijdou
nechci pátrat, než má minulost
utone ve tmách. – Země, matko má!
Ty mocné horstvo, svítající dni!
Proč jste tak krásné? – Nic k vám necítím.
Ty rozzářené oko vesmíru,
jak teple shlížíš na celičký svět,
jenž k tobě plesá! – Proč mám v duši stín?
Vy skalné srázy, odkud pod sebou
zřím u bystřiny na dně údolí
vysoké sosny jako trsy kleče
v závratné, mlžné hloubce. Stačí skok,
jediný pohyb, vzruch či pouhý dech,
má hruď pak může navždy spočinout
v objetí skal a morén. Proč jen váhám?
Cosi mě nutí. Přesto otálím.
Vím, co mi hrozí – přesto stojím dál
na pevných nohou – hlavu v závratích.
Jakási síla mne tu ještě víže,
skrze ni cítím osudovost žití.
Což je to vůbec život, stále snášet
prázdnotu ducha, plytkost myšlenek
a stát se přitom hrobkou vlastní duše,
nedbat už ani hlasu svědomí –
tak hluboko jsem klesl. – Slyš mě, slyš,
nebeských výšin okřídlený posle,
jenž dělíš mračna svými perutěmi,
vrhni se na mne letem střemhlavým
a rozsápej mě pro svá mláďata!
Už mizíš zase v nadoblačné výši,
i odtamtud však lehce proniká
tvůj všeobsáhlý pohled. – Nádherné!
Krásný je tento viditelný svět!
Jak velkolepý sám i ve svých dějích!
My ale, kteří zveme se v něm pány,
zpola jen božstvo, napolovic prach,
nesvedem řádně vznést se ani klesnout
a naše nesourodost plodí svár
a chaos prvků. V pýše, v ponížení
soupeří naše chtíče, zpupná vůle,
zvítězí však jen smrt! A budem tím,
co bojíme se sami sobě přiznat.
(v dálce zazní pastýřská píšťala)
Jak krásný tón! To šalmaj pastýřů
zaznívá písní. Tady ještě žijí
prastaré zvyky našich pastorál.
A volný nápěv prolínají zvonce
vzdálených stád. Ah, kéž by duše má
mohla plout proudem rozjásaných tónů,
žít jejich hlasem, souzvukem,
nejčistší rozkoší, jež zní
a hyne s melodií plnou krás.
George Gordon Byron: Manfréd, přeložil Jaroslav Vrchlický
GEORGE GORDON BYRON (U s. 42, PS s. 42)
© DIDAKTIS 2009
9. Percy Bysshe Shelley – Óda na západní vítr
U s. 44
II.
III.
IV.
Ty, který nebes rozháraných změtí
jak země listím pln jsi mraků vřavy,
jež střeseny jsou s nebe, s moře snětí.
Ty, kterým vzbuzeno jest z letních dum,
v nichž hovělo si, modré Středomoří,
křišťálných proudů jež kolébal šum,
Kéž bych byl mrtvý list, jejž můžeš nést;
kéž lehký mráček s tebou dát se v let;
kéž vlna mocí tvou se chvět, dát vést;
Andělé dešťů, blesků: Na modravý
jenž povrch vzdušných proudů tvých se lijí
jak lesklé kštice pozdvižené hlavy
Kde ostrov z Nemesy z Bajských vln se
noří,
jenž viděl’s paláce, krov starých věží
se chvěti v světle, jímž proud silněj’ hoří,
A sdílet vliv tvé síly, třeba hned
bych míň byl tebe volný, bez uzd všech!
Kéž bych byl aspoň v květu mladých let;
Maenady divé a do kola bijí
od krajů obzoru až ku zenitu
vrkočem bouře blízké; Symfonií
Jenž’s hrobní roku, jemuž ve svém skrytu
Noc tato schystá dóm a hrobu skrýš,
ve valné páry jíž se sklenou k štítu.
A jejíž pevná sfera, než to zvíš,
déšť, blesk a kroupy vychrlí: Ó slyš!
Mech modrý na nich a květ sladký, svěží,
že malovat je, smyslům schopnost zmírá,
ty, jemuž Atlantická pláň, když běží,
Své hlubé tůně, strže otevírá,
co mořských květů, vodních hvozdů tiš
a bezmízným listím moře k nebi zírá.
Tvůj poznává hlas, děs ji schvátí, tíž,
že sinajíc se sama rve: Ó slyš!
Moh’ , druh tvůj, nebesy tvůj sdílet běh
jak v době, nebes rychlost předstihnouti,
kdy snem se zdálo! Modlitby mé vzdech
V mé tísni nesnil by se tebe tknouti.
Ach, jako oblak, vlnu, list mne nes!
Na hloží padám! Krvácím v své pouti!
Pod tíži hodin tobě rovný, věz,
duch nespoután a hrdý v jho zde kles’.
Percy Bysshe Shelley: Výbor lyriky,
přeložil Jaroslav Vrchlický
PERCY BYSSHE SHELLEY (U s. 44, PS s. 44)
© DIDAKTIS 2009
10. Walter Scott – Ivanhoe
U s. 45
Obrovský výkřik, který se vydral z hrdel diváků, mávání šálami a kapesníky a jiné projevy nadšení svědčily o zájmu, který vzbudilo toto
utkání – byl to boj mezi rovnými soupeři, nejdokonalejší a nejkrásnější souboj dne. Ale jakmile rytíři zaujali zase postavení, pochvalný
pokřik umlkl a strnul v napjaté a mrtvé ticho, jako by se dav neodvážil ani dýchat.
Minulo několik minut klidu, aby zápasníci a koně mohli nabrat dechu. Poté dal princ Jan velitelskou hůlkou znamení, aby zatroubili
signál k novému rozběhu. Zápasníci znovu vyrazili ze svých stanovišť. Srazili se uprostřed kolbiště se stejnou rychlostí, se stejnou divokostí, ale nikoli se stejným štěstím jako předtím.
Při této druhé srážce mířil templář na střed protivníkova štítu. Zasáhl jej ranou tak přímou a prudkou, že roztříštil kopí na třísky.
Vyděděný rytíř se zakolísal v sedle. Tento rytíř v prvních okamžicích rozběhu mířil hrotem kopí na Bois-Guilbertův štít. Ve chvíli srážky
však změnil náhle cíl a zaměřil na přilbu. Byl to daleko obtížnější terč, ale zdařilo-li se jej zasáhnout, bylo pak těžko odolat nárazu. Rána
zasáhla Normana přímo a naplno do hledí, takže hrot dřevce uvázl v mřížce přílby. Templář i v této těžké situaci ospravedlnil svou pověst
a byl by se asi udržel, kdyby mu náhle neprasklo podpinadlo u sedla. Nyní se však sedlo, kůň i jezdec váleli po zemi v oblaku prachu.
Pro templáře bylo dílem okamžiku vymanit se z třmenů a zpod ležícího koně. Šíleně rozlícen potupou i radostným pokřikem, kterým
ji obecenstvo přijalo, tasil meč a mával jím vyzývavě proti podmaniteli. Vyděděný rytíř seskočil s koně a rovněž obnažil meč. Maršálové
kolbiště však mezi ně vehnali ostruhami své koně a varovali oba rytíře, že řád turnaje nepřipouští v této části her utkání meči.
„Však my se ještě někde setkáme,“ zvolal templář, vrhaje na protivníka pohled plný zloby, „a pak nás nikdo neoddělí!“
„Nesejdeme-li se, nebude to mou vinou! Jsem kdykoli ochoten se s tebou měřit, v pěším boji nebo na koni, halapartnou nebo mečem.“
Walter Scott: Ivanhoe, přeložili Jaroslav Kraus a Radoslav Nenadál
WALTER SCOTT (U s. 45, PS s. 45)
© DIDAKTIS 2009
11. Victor Hugo – Bídníci
PS s. 47
„Javerte…“
Javert ho přerušil: „Říkej mi, pane inspektore!“
„Pane,“ řekl Jean Valjean, „chtěl bych vám něco říci, jenom vám.“
„Nahlas! Mluv nahlas!“ odvětil Javert. „Se mnou se mluví nahlas.“
Jean Valjean pokračoval ještě tišeji:
„Rád bych vás o něco poprosil…“
„Říkám ti, abys mluvil nahlas.“
„Chci, abyste to slyšel jenom vy…“
„Co je mi po tom? Neposlouchám!“
Jean Valjean se k němu otočil a chvatně a tiše mu řekl:
„Dejte mi tři dny! Tři dny, abych mohl zajet pro dítě té nešťastné ženy! Zaplatím, co bude třeba. Doprovodíte mě, budete-li chtít.“
„Děláš si ze mě blázny?“ zvolal Javert. „Prosím tě, vím, že nejsi hloupý. Chceš ode mě tři dny, abys práskl do bot! Říkáš, že chceš jít
pro dítě té holky! Bože! To je nápad! To je opravdu nápad!“
Fantina se zachvěla.
„Mé dítě!“ zvolala. „Jít pro mé dítě! Tedy není zde! Sestřičko, povězte mi, kde je Cosetta? Chci své dítě! Pane Madeleine! Pane starosto!“
Javert dupl nohou.
„Teď začne ta druhá! Mlčíš, poběhlice! Báječný kraj, kde jsou galejníci městskými úředníky a kde se o děvky z ulice pečuje jako
o komtesy. Ale to se teď všechno změní; už bylo načase!“
Upřeně se podíval na Fantinu, a popadnuv Jeana Valjeana za kravatu, košili i límec, dodal:
„Povídám ti, že tu není žádný pan Madeleine a že tu není žádný pan starosta. Je tu zloděj, lupič, bývalý trestanec, který se jmenuje
Jean Valjean! Tady ho držím! Tady je!“
Fantina se prudce vztyčila, opřela se o obě ztuhlé paže, podívala se na Jeana Valjeana, pohleděla na Javerta a pak na jeptišku, otevřela
ústa, jako by chtěla něco říci, ale z hloubi hrdla se jí ozvalo jen zachroptění; Fantina úzkostně zvedla paže, otvírajíc křečovitě ruce a mávajíc jimi kolem sebe jako člověk, který se topí, a potom se náhle zhroutila na polštář. Hlava uhodila o pelest a s otevřenými ústy a otevřenýma a pohaslýma očima jí klesla na prsa.
Fantina byla mrtvá.
Jean Valjean položil ruku na ruku Javertovu, která ho držela, otevřel ji, jako by byl otevřel ruku dítěte, a řekl:
„Zabil jste ji.“
„Tak dost!“ křikl Javert vztekle. „Nejsem tu proto, abych poslouchal hlouposti. Ušetřeme si to. Stráž je dole. Jdem, nebo dostaneš
pouta!“
V rohu místnosti stálo staré železné lůžko, kterého užívaly sestry, když bděly u nemocného. Jean Valjean k němu přistoupil, ve mžiku
vylomil silně rozviklané záhlaví, pro jeho svaly to bylo hračkou, pevně uchopil hlavní tyč a zadíval se na Javerta. Javert couvl ke dveřím.
Jean Valjean s železnou tyčí v ruce přistoupil pomalu k Fantininu lůžku, potom se obrátil a sotva slyšitelným hlasem řekl Javertovi:
„Neradím vám, abyste mě v tomto okamžiku rušil.“
Není třeba popírat, že se Javert třásl.
Napadlo ho zavolat stráž, ale Jean Valjean by mohl té chvilky využít a uniknout. Zůstal tedy, uchopil svou hůl za dolní konec, opřel se
o veřeje a nespouštěl Jeana Valjeana z očí.
Jean Valjean se opřel loktem o kouli na záhlaví lůžka, dlaní si podepřel čelo a soustředěně pozoroval nehybně nataženou Fantinu.
V zamyšlení a mlčení zřejmě nemyslil na nic z vezdejšího života. V jeho tváři a v jeho postoji se zračil jenom nevyslovitelný soucit.
Po několika vteřinách snění se sklonil k Fantině a tiše k ní hovořil.
Co jí řekl? Co mohl říci ten zavržený člověk mrtvé ženě? Jaká byla jeho slova? Nikdo na světě je neslyšel. Slyšela je mrtvá? Jsou dojemné iluze, které snad jsou vznešenými skutečnostmi. Nelze však pochybovat o tom, že sestra Simplicie, jediný svědek toho, co se dálo, často
vyprávěla, že ve chvíli, kdy Jean Valjean šeptal Fantině cosi do ucha, zřetelně viděla, jak se nebohé ženě kmitl letmý úsměv na bledých
rtech a ve vyhaslých zornicích, plných úžasu nad záhrobím.
Jean Valjean vzal do obou rukou Fantininu hlavu a měkce ji narovnal na podušce, jako když matka ukládá dítě, zavázal jí stužku
na košili a vlasy jí zasunul pod čepeček. Když skončil, zatlačil jí oči.
Fantinina tvář byla v tom okamžení podivně prozářená.
Smrt je vstup do velkého jasu.
Fantinina ruka sklouzla z lůžka. Jean Valjean poklekl, opatrně ruku pozdvihl a políbil.
Potom se vztyčil, obrátil se k Javertovi a řekl:
„Teď jsem vám k službám.“
Victor Hugo: Bídníci, přeložila Zdeňka Pavlousková
VICTOR HUGO (U s. 46, PS s. 46)
© DIDAKTIS 2009
12. Alexandre Dumas st. – Tři mušketýři
PS s. 48
„Ale páni mušketýři!“ zvolal Jussac a kývnutím přivolal ostatní muže. „Ale pánové, vy se zde bijete? A zákazy, ty pro vás neplatí?“
„Jste příliš šlechetní, páni gardisté,“ řekl Athos pln nenávisti, neboť Jussac byl jedním z těch, kdo je předevčírem napadli. „Kdybychom
my viděli váš souboj, jistě bychom vám v něm nebránili. Nechte nás tedy také a snadno a rychle se pobavíte.“
„Velice lituji, pánové,“ pravil Jussac, „ale není to možné. Povinnost nade vše. Zastrčte meče prosím a pojďte s námi.“
„S velikou radostí bychom vyhověli vašemu milému pozvání,“ posměšně napodobil Aramis Jussaca, „ale není to v naší moci. Bohužel
nemůžeme, pan de Tréville nám to zakázal. Jděte tedy svou cestou, to je to nejlepší, co můžete udělat.“
Tento posměšek Jussaca popudil:
„Neuposlechnete-li, budeme se s vámi bít.“
„Je jich pět,“ pravil polohlasem Athos, „a my jsme jen tři. Budeme přemoženi a musíme zde zemřít. Přemožen se před kapitánem
nechci objevit.“
Athos, Porthos a Aramis se k sobě přiblížili, Jussac řadil své vojáky.
Ta malá chvíle d’Artagnanovi stačila; rozhodl se. Byla to jedna z událostí, které rozhodují o mužově životě: musí volit mezi králem
a kardinálem, a pak při tom setrvat. Bít se – to znamená neuposlechnout zákona, vydat život v nebezpečenství, znepřátelit se jedním
rázem s nejmocnějším ministrem, mocnějším než sám král. To vše mladého muže napadlo, ale k jeho chvále musíme říci, že ani vteřinu
neváhal. Obrátil se k Athosovi a jeho přátelům a pravil:
„Dovolte mi, pánové, abych vás trochu opravil. Řekli jste, že jste tři, a mně se zdá, že jsme čtyři.“
„Vy k nám přece nepatříte,“ namítl Porthos.
„To je pravda,“ odpověděl d’Artagnan, „stejnokroj sice nemám, ale mám srdce mušketýra, to dobře cítím, pane, a to mě vede.“
„Odejděte, jinochu,“ zvolal Jussac, jenž patrně podle pohybů a výrazu d’Artagnanova poznal, jaké má úmysly. „Můžete odejít, dovolíme vám to. Zachraňte svou kůži a utečte!“
D’Artagnan se ani nepohnul.
„Jste opravdu hodný hoch,“ řekl Athos d’Artagnanovi a stiskl mu ruku.
„Rozhodnete se tedy?“ zavolal Jussac.
„No tak něco udělejme!“ na to Porthos s Aramisem.
„Tento pán je velice šlechetný,“ pravil Athos.
Ale všichni tři myslili na to, že je d’Artagnan mlád, a báli se jeho nezkušenosti.
„Budeme přece jen tři, a já k tomu jsem raněn, a tohle je chlapec,“ řekl Athos. „A přece budou tvrdit, že jsme byli čtyři muži.“
„Ano, ale ustoupit!…“ zaváhal Porthos.
„To je těžká věc,“ odpověděl Athos.
D’Artagnan porozuměl jejich váhání:
„Zkuste to přece se mnou, pánové, přísahám vám při své cti, že odtud neodejdu, budeme-li poraženi.“
„Jak se jmenujete, statečný muži?“ optal se Athos.
„D’Artagnan, pane.“
„Nuže, Athosi, Porthosi, Aramisi a d’Artagnane – vpřed!“ zvolal Athos.
Alexandre Dumas: Tři mušketýři, přeložili Jaroslav a Růžena Pochovi
ALEXANDRE DUMAS ST. (U s. 48, PS s. 48)
© DIDAKTIS 2009
13. Alexandr Sergejevič Puškin – Můj portrét
Chceš autoportrét ode mne,
a podle skutečnosti.
Mé pero hned se rozverné
miniaturky zhostí.
Miluji vše, co kolem vře,
samotu nenávidím,
hnusím si debaty a pře,
učení trochu šidím.
Jsem školák, mladý větroplach
a dosud ve výcviku,
že bych byl hloupý, nemám strach,
to říkám bez cavyků.
Divadlem bývám zaujat
i bálem dozajista
a řek bych, co mám ještě rád,
nebýt já lyceista.
Neměla ani Sorbonna,
kde páni vědci řeční,
tak únavného křiklouna,
a to jsem začátečník.
Teď jsi mě poznal, příteli,
aniž bys ducha mořil.
Kéž by mě všichni viděli,
jakého bůh mě stvořil.
Neradno k mojí postavě
přiměřit kolohnáty.
Mám svěží pleť a na hlavě
vlas rusý, kudrnatý.
Čtverák a rarach, podobný
víc opicím než mužským,
hned vzplane, hned má po ohni.
Hle – takový je Puškin.
PS s. 51
Alexandr Sergejevič Puškin: Talismany
ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN (U s. 50, PS s. 50)
© DIDAKTIS 2009
14. Michail Jurjevič Lermontov – Maškaráda
Arbenin
(který zatím chodí
po pokoji se založenýma rukama)
Modli se, Nino, umřeš za pár chvil
a bude konec všemu, co tě souží –
já všechno zatajím, aby svět nesoudil,
a půjdeme jen tam, tam – na soud boží!
Nina
Já umřít? Ne! Já umřít? Teď, teď hned?
Arbenin
(se smíchem)
Já věděl, děvenko, že vás to vzruší.
Nina
Smrt, smrt! Má pravdu – smrt… a srdce buší,
buší…
Arbenin
Na plese jsem ti podal jed.
(mlčení)
Nina
Ne, nevěřím, ne, ne… máš přece duši –
(vrhne se k němu)
proč se mi vysmíváš?… Ne, ty, a zabíjet?
Mě, moje mládí, mě, tak chladně,
nevysmívej se, proč se odvracíš –
pojď sem, pojď ke mně, pojď sem blíž,
netrap mě, netrap, podívej se na mne…
podívej…
(pohledí mu přímo do očí a uskočí)
Smrt máš v očích, Evžene!
Arbenin
Proklínáš! Darmo, Nino, darmo –
mě proklel Bůh.
(přistoupí k ní)
Je konec za pár chvil…
ubohá – já tak strašně, strašně, ano,
tak nelítostně, krutě zahubil…
(stojí se založenýma rukama)
Jak bledne, bílá!
(chvěje se)
Bože, ale bože –
tak klidná, bez výčitky, jako v snách…
Snad přece…
Nina
(slabě)
Sbohem, Evžene, je po všem…
Umírám bez viny a ty jsi vrah…
Arbenin
Ne, tys mě zradila a vědělas to,
jen řekni, mluv… já nebyl oklamán,
zradilas mě, vid, viď… tak hrát s mou láskou
může jen peklo, jenom ďábel sám! –
Slovíčko, Nino… promluv… řekni, milá!
Nic už ti nepomůže, zahyneš…
Nikomu nikdy neřeknu, co bylo…
Nina
Je po všem, po všem… Bože, čiň, co chceš…
jsem bez viny, ty víš.
(zemře)
Arbenin
(přistoupí k ní a rychle se odvrátí)
Ne, to je lež!
(klesne do křesla)
(lesne do křesla a zakryje si oči, on k ní přistoupí a líbá ji)
Arbenin
Ano, ty umřeš – a já ještě ne,
zůstanu sám a sám do toho dne,
kdy přijde smrt a odvede mě s sebou.
Navěky sám, už nikdy, nikdy s tebou!
Tebe si bílý anděl ještě dnes
odnese do nebes.
(pláče)
A já tě miluju, miluju tě i nyní –
a nechci znát tvůj hřích už ani v myšlenkách.
Teď končí moje msta a nic už nepošpiní.
Teď pláču před tebou, já, já – tvůj vrah…
U s. 52
Michail Jurjevič Lermontov: Maškaráda,
přeložili Zdenka Bergrová a Emanuel Frynta
(mlčení)
Nina
(se ze všech sil
vzchopí a vyskočí)
Umírám… pomoc! pomoc!… nenechte mě –
jed, pálí… neslyšíte… umírám…
Jsi chytrý… nikdo neví, nikdo… nejde…
Ale je Bůh a rozsoudí on sám –
ty, ty jsi vrah – a já tě proklínám!
(nedoběhne ke dveřím a padne beze smyslů)
MICHAIL JURJEVIČ LERMONTOV (U s. 52, PS s. 52)
© DIDAKTIS 2009
15. Edgar Allan Poe – Havran
U s. 54
Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře – a pak už ne.
„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –
jednou jen a pak už ne.“
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –
„ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –
Havran děl: „Už víckrát ne.“
(…)
„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně –
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ –
havran dí: „Už víckrát ne.“
Tu má duše vzrušila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
„Prosím, pane nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné,
že jste klepal vy“ – poté otevřel jsem úslužně –
venku tma a víc už ne.
(…)
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech’ trochu silněj nový šramot poblíž mne.
„Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne –
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne“ –
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
(…)
„To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! –
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“
Havran dí: „Už víckrát ne.“
Edgar Allan Poe: Havran, přeložil Aloys Skoumal
EDGAR ALLAN POE (U s. 54, PS s. 54)
© DIDAKTIS 2009
16. Jacob a Wilhelm Grimmové – Veška a bleška
U s. 55
Jedna veška a jedna bleška žily spolu pohromadě, spolu hospodařily a vařily si pivo ve vaječné skořápce. Najednou do něho veška spadla
a opařila se. Bleška nad tím spustila hrozný brekot. Maličké dveře od světnice řekly: „Co brečíš, bleško?“ – „Protože se veška opařila.“
A milé dveře hned začaly vrzat. Uslyšelo to košťátko v koutě a povídá: „Copak že vržete, dvířka?“ – „Jakpak nemáme vrzat?
Veška se nám opařila,
bleška pláče, ji to mrzí.“
A košťátko hned šup, šup, šup, dalo se do zametání a metlo, prášilo. Jel okolo vozík a povídá: „Copak že meteš, košťátko?“ – „A jakpak
bych nemetlo?
bleška pláče, ji to mrzí,
dvířka vržou vrzy, vrzy.“
A vozíček povídá: „Tak to já budu rejdit.“ A začal rejdit, co jen stačil. Když ujížděl okolo hnojiště, tak mu hnojiště povídá: „Copak že
rejdíš vozíčku?“ – „Jakpak nemám rejdit?
dvířka vržou vrzy, vrzy,
koště mete, jen se práší.“
A hnojiště povídá: „Tak to já budu strašně hořet,“ a začalo hořet plamenem. Nedaleko hnojiště stál stromeček a povídá: „Hnojiště
pročpak hoříš?“ – „A nemám snad hořet?
koště mete, jen se práší,
vozík rejdí, co jen stačí.“
A stromeček povídá: „Tak to já se budu třást,“ a začal se třást, až mu všechny listy opadávaly. Uvidělo to děvčátko, které šlo se džbánkem pro vodu, a povídá: „Stromečku, copak se třeseš?“ – „A nemám se třást?
vozík rejdí, co jen stačí,
hnojník hoří, podívej se.“
A děvčátko povídá: „Tak to já rozbiju svůj džbánek,“ a rozbilo ho. A studýnka, z které prýštila voda, povídá: „Děvčátko, copak že rozbíjíš džbáneček?“ – „A nemám snad džbáneček rozbíjet?
vozík rejdí, co jen stačí,
hnojník hoří, podívej se,
stromeček se celý třese.“
„Když je to tak,“ povídá studýnka, „to já se začnu vylévat,“ a začala se strašně vylévat. A v té vodě se to všecko utopilo, děvčátko, stromeček, hnojiště, vozík, košťátko, dvířka, bleška, i ta opařená veška, všichni dohromady.
Jacob a Wilhelm Grimmové: Pohádky bratří Grimmů, přeložila Marie Kornelová
JACOB A WILHELM GRIMMOVÉ (U s. 55, PS s. 55)
© DIDAKTIS 2009
17. Ľudovít Štúr – Nárečja slovenskuo, alebo potreba písaňja
v tomto nárečí
U s. 56
Každý národ v histórii sveta žil podľa svojho ducha, a ten len i vskutku žiť mohol, lebo inakšie nebol by sa schápal k životu samostatnému,
a duchu vyššieho národa podľahnúť by bol musel, v ktorej prípadnosti nebol by život vlastný vystavil a v histórii sveta ako národ osobný
sa ukázal. Kto na nás Slovanov pozrie a pilnejšie nás pováži, ten veru pozná, že my v histórii sveta zaujímame osobné položenie a povolaní sme k životu zvláštnemu, ku ktorému aby sme prišli, treba nám poznať ducha národa nášho, poznať, v čom bude záležať tento život náš.
Opravdivá vzájomnosť nám to ukazuje, vysvetľuje, teda k tejto vyššej vzájomnosti sa dostať a ju s celou dušou objať musíme, ak sa
k životu opravdivému a k životu nášmu po storočiach hlásime. Tejto opravdivej vzájomnosti je tamtá predchádzajúca len prostriedok,
a tak teda my sa nárečia slovenské učiť, knihy a spisy v druhých nárečiach napísané kupovať a čítať musíme, ale pri tomto len ostať nemôžeme, lež z kníh a spisov tých žívot náš slovanský, ako je on na rozličných stranách, musíme poznať a si osvojovať. Táto vzájomnosť však
nežiada, ako tá predošlá, odhadzovanie, zapieranie, zanedbávnie alebo práve zatracovanie niektorých nárečí slovanských, ale naopak,
každej určitej čiastke národa nášho praje všetko možné rozvitie, ktoré len v jeho osobnej duchovnej forme, t. j. v jeho nárečí celkom
sa stať môže, lebo vo všetkých tých rozmanitých úkazoch a formách všeživot slovanský na rozličný spôsob sa vystavuje, a my teda, chtiac
dokonale poznať ducha národa nášho, všeživot náš, bez čoho, ako sme už povedali, neprídeme k životu vlastnému, všetky tie rozmanitosti, na poli života nášho slovanského vykvitnuté, poznať a v duchu našom stvoriť musíme. Vzájomnosť slovanská je po hustých mračnách,
nad slovanským svetom dlho a dlho sa rozprestierajúcich, nad svetom naším vykukajúce slnce, i ako toto všetko zahrieva a každú byľku
k životu a rozkvetu privádza, tak i slnce našej vzájomnosti všetkým poliam slovanským svieti i každého kvietka zveľatok a úplné rozkvitnutie na týchto poliach napomáha. Rozvi sa, rozvi, ty veľké, rozmanitými čačkami a kvietkami rukou veľkého hospodára vysiate pole
slovenské, oj, rozvi sa vo svojej strakatej kráse, aby sa i oko naše i oko sveta s tebou natešilo, a po dlhom suchu človek zas sa rozveselil
a zaspieval na slávu tvoju a na slávu veľkého hospodára tvojho!
Výbor zo spisov Ľudovíta Štúra
ĽUDOVÍT ŠTÚR (U s. 56, PS s. 56)
© DIDAKTIS 2009
18. Samo Chalupka – Mor ho!
Zleteli orly z Tatry, tiahnu na podolia,
ponad vysoké hory, ponad rovné polia;
preleteli cez Dunaj, cez tú šíru vodu,
sadli tam za pomedzím slovenského rodu.
Duní Dunaj a luna za lunou sa valí:
nad ním svieti pevný hrad na vysokom bralí.
Pod tým hradom Riman-cár zastal si táborom:
belia sa rady šiatrov ďalekým priestorom.
Pokraj táboru sedí cár na zlatom stolci;
okol neho cárska stráž, tuhí to paholci;
a pred cárom družina neveliká stojí:
sú to cudzí víťazi, každý v jasnej zbroji.
Pobelavé kaderie šije im obtáča,
modré ich oči bystro v okolo si páča.
Rastom sú ako jedle, pevní ako skala,
zdalo by sa ti, že ich jedna mater mala.
Krásna zem – jej končiny valný Dunaj vlaží,
a Tatra skalnou hradbou okol nej sa väží:
Tá zem, tie pyšné hory, tie žírne moravy:
to vlasť ich, to kolíska dávna synov slávy.
Slovenský rod ich poslal, zo slávneho snemu,
aby išli s pozdravom k cárovi rímskemu.
Oni čelom nebijú, do nôh nepadajú:
taká otroč neznáma slovenskému kraju,
lež božie dary nesú, chlieb a soľ, cárovi
a smelými sa jemu primlúvajú slovy:
U s. 57
„Národ slovenský, kňazstvo i staršina naša,
kroz nás ti, slávny cáre! svoj pozdrav prináša.
Zem tá, na ktorú kročiť mieni tvoja noha,
to je zem naša, daná Slovänom od Boha.
Pozri: tu jej končiny valný Dunaj vlaží,
tam Tatra skalnou hradbou okol nej sa väží.
A zem to požehnaná! Chvála Bohu z neba,
máme pri vernej práci voždy svoj kus chleba.
Zvyk náš je nie napadať cudzie vlasti zbojom:
Slovän na svojom seje, i žne len na svojom,
cudzie nežiada. Ale keď na naše dvere
zaklope ruka cudzia v úprimnej dôvere:
kto je, ten je; či je on zblíza, či zďaleka:
Vo dne, v noci na stole dar boží ho čaká.
Pravda, bohy vydaná, káže nám Slovänom:
pána mať je neprávosť a väčšia byť pánom.
A človek nad človeka u nás nemá práva:
sväté naše heslo je: Sloboda a sláva! –
Neraz krásnu vlasť našu vrah napadol divý:
na púšť obrátili sa bujné naše nivy;
mestá ľahli popolom: a ľud náš úbohý,
bitý biedami, cudzím dostal sa pod nohy.
Bláhal už víťaz pyšný, že si bude pásti
vôľu svoju naveky po slovänskej vlasti,
a žiť z našich mozoľov: ale bláhal darmo!
Dal nám Boh zas dobrý deň, zlomili sme jarmo.
A tí, krutým železom čo nad nami vládli,
kdeže sú? – My stojíme; ale oni padli. – “
Samo Chalupka: Mor ho!
SAMO CHALUPKA (U s. 57, PS s. 57)
© DIDAKTIS 2009
19. Karel Hynek Mácha – Máj
To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu žel uchvátí;
hluboce vzdechne – slza slzu stíhá –
ještě jednou – posledně – vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko – v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
„Vy, jenž dalekosáhlým během svým
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
PS s. 63
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! –
A až běh váš onu skálu uhlídá,
kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“
Umlkl již, slza s slzou se střídá.
Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk
širokou stezkou v středu mlada borku,
doleji – dole – již jsou na pahorku –
a znovu ztichl šíra množství hluk.
Karel Hynek Mácha: Máj
KAREL HYNEK MÁCHA (U s. 62, PS s. 62)
© DIDAKTIS 2009
20. Božena Němcová – Babička
PS s. 65
„Jen při dobrých lidech stojí andělé!“ pravila babička, pohleděvši na kněžnu a její schovanku.
Kněžna se odmlčela chvilku, pak tiše povídala: „Že mi ji Bůh dal, za to mu nepřestanu děkovat,“ a hlasitě doložila: „Takového přítele,
který by mi vždy pravdu přímě a upřímně řekl jako ty, stařenko, přála bych si mít.“
„I milostivá paní, když budete chtít, najdete ho. Přítele snadněj najde, než udrží.“
„Ty si myslíš, že bych si ho neuměla vážit?“
„Proč bych si to o milostivé paní myslila, to se tak vůbec stává; někdy bývá upřímné pohovoření milé, ale maně přijde vnehod, a je
po přátelství!“
„Máš zase pravdu. Ty ale máš ode dneška právo přijít ke mně kdykoli a říci mi cokoli, vždy tě ráda vyslechnu, a přijdeš-li s prosbou
a bude-li mi jen poněkud možná, buď jista, že ti ji vyplním.“ Tak řekla kněžna, vstavši od snídaně.
Babička chtěla jí ruku políbit, ona ale shýbla se, políbila stařenku v líce a ruku políbit si od ní nedala.
Děti sebraly svoje krásné dárky, ale ani se jim od milé komtesy nechtělo.
„Přijďte také k nám, milostslečno,“ zvolá babička berouc jí Adélku z rukou.
„Přijď, přijď, slečno Hortensie!“ prosily děti. „My ti nasbíráme zase jahody.“
„Přijdu jistě,“ usmála se slečna.
„Děkujeme za všecko, milostivá paní, a buďte tu s Pánembohem!“ loučila se babička.
„Jdi s Bohem!“ pokynula kněžna a slečna šla s nimi přes práh.
Komorník přicházeje sklízet ze stolu, ohrnul nos a myslil si:
„Divný to rozmar takové dámy, bavit se se sprostou babou.“
Kněžna ale stála u okna a dívala se za odcházejícími, dokud vidět bylo bílé šaty děvčat a bílou holubičku babiččinu zelenem prokmitat.
Odcházejíc pak do kabinetu, šeptala si:
„Šťastná to žena!“
Božena Němcová: Babička
BOŽENA NĚMCOVÁ (U s. 64, PS s. 64)
© DIDAKTIS 2009
21. Karel Havlíček Borovský – Křest svatého Vladimíra
Perun a Vladimír
Vladimír cár na svůj svátek,
když seděl na trůnu,
poslal drába s vyřízením
k bohovi Perunu.
Málo platu, služba těžká,
nikdy konec práce,
ještě bych mu měl vyvádět
ve svátek regrace?
„Hřmi, Perune, na můj svátek
místo kanonády,
škoda prachu, dost ho padne
v bitvách u armády.
Tuhle při poslední bouřce,
při té blýskavici,
beztoho jsem si propálil
celou nohavici!
Hřmi, Perune, na můj svátek
místo kanonády,
pak si přijdi se mnou vypít
šálek čokolády.“–
Málo platu, málo športlí,
málo deputátu!
Nemohu si špendýrovat
oleje k salátu!
Pan dráb přišel k Perunovi,
zatloukl na vrata,
děvečky se hnedle zeptal:
„Doma-li pantáta?“
Pečínku jenom ve svátek,
vodu musím píti,
sotva jsem se na tu službu
mohl oženiti.
„Doma, doma, pane drábe,
ve veliké chatě,
sedí s jehlou na pekýlku,
zašívá si katě.“
Beztoho mne větším dílem
živí jen kondice,
študentům hodiny dávat
musím ve fyzice.
„Vzkazuje vás, pantatínku,
cár náš pozdravovat,
máte prej mu k tomu svátku
drobet zabubnovat.“
Kdyby od selek nekáplo
trochu akcidence,
ani v neděli bych nemoh
přičuchnout k pálence!
Jak to přeslech’ tatík Perun,
hnedle čelo zvraštil,
skočil z kamen na lavici,
kaťmi o zem praštil:
Pro nic za nic robotovat –
nevěděl bych věru,
na tu jeho čokoládu,
že mu na ni seru!
„Ráděj pásat husy ve vsi,
po bahnách se ploužit
než u toho Vladimíra
zde za boha sloužit.
Cár necár, svátek nesvátek,
že mi všechno rovno,
ne a ne a nebudu hřmít,
co z toho mám? Hovno!“ –
PS s. 67
Karel Havlíček Borovský: Básně
KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ (U s. 66, PS s. 66)
© DIDAKTIS 2009
22. Karel Jaromír Erben – Kytice z pověstí národních
Vodník
Na topole nad jezerem
seděl Vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.“
Perly jsem tobě vybírala,
bíle jsem tebe oblíkala
v sukničku jako z vodních pěn:
nechoď, dceruško, k vodě ven.
Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají
a pátek nešťastný je den,
nechoď, dceruško, k vodě ven.“
Dnes je čtvrtek, zejtra pátek –
šiju, šiju si kabátek:
Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos pohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti. –
Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
První šáteček namočila –
tu se s ní lávka prolomila
a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.
II
Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
„Půjdu matičko k jezeru,
šátečky sobě vyperu.“
Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá kola;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.
„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.
U s. 68
Karel Jaromír Erben: Kytice
KAREL JAROMÍR ERBEN (U s. 68, PS s. 68)
© DIDAKTIS 2009
23. Josef Kajetán Tyl – Strakonický dudák
Kalafuna
Jářku, Švando, budeme zde čumět na minet?
Pojď, snad cvrnkne někdo desetníkem.
Švanda
Jdi jen sám, já nemám dechu – mně je tuhle
(sahá si na srdce), jako by mi chtěly všechny měchy prasknout. Neslyšel jsi, že má jiný za muziku tisíce?
Kalafuna
Snad je také potřebuje. Přej mu je!
Švanda
Já je potřebuju taky!
Kalafuna
I jdi, my máme dost – hehe, když nedělá žaludek bandurskou.
Švanda
Já chci ale víc! Půl tolaru mi nestačí; za to nemůžu holce ani šněrovačku koupit –
Kalafuna
A ty bys jí koupil také rád čepeček – o však
my víme. Ale bez šněrovačky se můžete mít
také rádi.
Švanda
Kalafuna
Můžete! Co mi to pomůže, když mi dá šenkýř
na stůl plný džbánek a já se ho nesmím dotknout? Dorotčin tatík mi hrozí, že mi srazí
zadek jako zajíci.
To jsou tak hloupé řeči tatíků, když nemůže
hoch hned plný pytlík na stůl hodit. Já budu
snad také takový mumloun, až mi ty moje kuřata dorostou.
PS s. 69
Švanda
Ale já vím, co udělám! Tady do toho kozlího
měchejře už ani nefouknu, ale půjdu do světa
a přinesu si tisíce.
Kalafuna
Hehe, kdyby to byly hniličky, proč ne! To bys
jich mohl někde plné kapsy nasbírat.
Švanda
O, jen se posmívej, já půjdu přece! Bez Dorotky tu nemám beztoho žádné radosti. Já
měl už dávno sírky táhnout – nynčko to nahlížím. Když vydělá jiný peníze s drnkačkou,
seženu já taky něco dudama, – a kdyby to byl
jenom jeden tisíc.
Kalafuna
Ty zpropadené tisíce ti zmatou ještě kolečka.
Podívej se na mne; já neměl ani zlámanou
grešli – hehe, když jsem si mou sedmou svátost namlouval, – máma chtěla vzít na mne
koště – a já dostal holku přec. Jenom trpělivě.
Švanda
Já nemám takovou račí krev!
Kalafuna
To je chyba.
Švanda
A těm našim chlupáčům dudy už také jaksi
nevoní. Pryč tedy – hejdy do světa – tam jsou
tolary! Dělej ty jen zatím sám tady muziku
a louskej bídu; já budu shánět tisíce.
(odejde)
Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák
aneb Hody divých žen
JOSEF KAJETÁN TYL (U s. 69, PS s. 69)
© DIDAKTIS 2009
24. Jan Neruda – Kam s ním?
PS s. 81
Tak! –
Byl čtenář už někdy ráno na ulici? Já nechci čtenáře urazit, já vím, že čtenář je nóbl a nemá zapotřebí, aby vstával před devátou, –
no ale, náhoda! A když tedy náhoda ho vyvedla někdy z domu dřív, zajisté že sobě při známém svém bystrozraku povšimnul, že na ulici
jsou nejen lidé, nýbrž i věci, jichž tu jindy nevídává. Jakož také při známé jeho duchaplnosti není pochyby, že o těch lidech a věcech,
hlavně ale o těch věcech pak přemítal. Někde u domu stojí starý džbán. Někde na pokraji chodníku sdrátovaná bandaska. Někde uprostřed ulice leží pekáč. Jak tam přišly ty věci? Vyšly si za noci z nestřežených polic a netrefily pak domů, když se rozbřesklo ráno? Ztratily
nějakou náhodou, při ranním nakupování, svou kuchařku a čekají teď zde jako dobře vycvičený pes, který osamotněv usedne třeba
doprostřed cesty a ohlíží se, až si ho pán zase najde? –
Nu dobře. Teď se mluví o choleře a o přípravách na ni – prosím čtenáře, aby mne nevyrušoval, aby se neptal, jakže to souvisí spolu, – jen ať mne nechá klidně psát a psát, nakonec se přece jen uvidí zase, že nemluvím tak příliš hloupě! Tedy: mluví se o choleře. Co prý
člověk má všechno dělat, aby jí zabránil. Především: čistota bytu je prý půl zdraví. Dezinfekce vzduchu je prý také půl zdraví. Zdravé
maso hovězí, telecí a vepřové je prý rovněž půl zdraví. Dobré plzeňské pivo je prý opět půl zdraví. Summa summarum: když dá na všechny předpisy řádně pozor, je prý člověk v době cholery dvaapůlkrát zdravější, nežli je vlastně zapotřebí. Proč bych ale nedal na všechny
předpisy úpěnlivě pozor, když jsou a) k mému zdraví, b) když plnění předpisů ouřadních člověka zároveň plní rozkoší nevýslovnou!?
Jakmile jsem si tedy na nejbližším nároží přečetl dotýčné magistrátní nařízení, přerušil jsem ihned procházku svoji a vrátil jsem se
domů. No – já myslím, čisto je tu dost! Podlaha a nářadí je pod stálým a pečlivým dozorem mé Anče. Knihy jsou sice jen pod dozorem
mým vlastním, ale domnívám se, že trochu prachu jim ani neškodí – vždyť vypadají sice tak okázale, tak chlubně a hloupě! A ostatek –
hm, ostatek už vlastně žádný není. Leda tedy lože – copak by ale mohlo být ve světě čistějšího nežli mládenecké lože!
Polštáře jako dvě labutě. Pokrývka jako plášť lilie. Poslámka jako sníh. Žíněnky jako buchtičky. Slamník – – slamník – –
„Ančo!“
„Račte?“
„Kdypak jsem si dal naposled přecpat svůj slamník?“
„To já nevím – co jsem tady, ne, – už musí být samá řezanka.“ –
Anča je u mne šest let. Vzpomínám zpátky, až za těch šest let – marné vzpomínání! Koupil jsem ten slamník, vycpaný a prošitý, ještě
za dob růžového svého mládí – –
„Ančo!“
„Račte?“
„Tadyhle máte 75 krejcarů – dojdete ihned k senaři pro tři otepě slámy – ihned, povídám!“
Anča letí. Anča přivlíkne tři otepě slámy. Chytne slamník, vypáře prošívání, rozpáře šve, zamuchlá uvnitř slamou –
„Ale – kampak dáme tu slámu starou!?“
Přece jen je rozum ženský bystřejší než náš! Na to bych byl nepřipad’ ještě dlouho! Ano, vždyť nežli cpeme nanovo, musíme dřív vyndat slámu starou a – kam s ní? Vyhodit ji okny, někomu na hlavu?
Jan Neruda: Básně
JAN NERUDA (U s. 78, PS s. 80)
© DIDAKTIS 2009
25. Vítězslav Hálek – Večerní písně
U s. 80
Přilítlo jaro z daleka
a všude plno touhy,
vše tlačilo se k slunci ven,
že snilo sen tak dlouhý.
Vylítly z hnízda pěnkavy
a drobné děti z chýše,
a pestré kvítí na lukách
přesladkou vůni dýše.
Z větví se lístek tlačí ven,
a ptáčkům z hrdla hlásky,
a v ňádrech v srdci mlaďounkém –
tam klíčí poupě lásky.
Vítězslav Hálek: Večerní písně
VÍTĚZSLAV HÁLEK (U s. 80, PS s. 82)
© DIDAKTIS 2009
26. Karolina Světlá – Černý Petříček
U s. 81
,,Ach, Petříčku, milý, zlatý Petříčku,“ najednou kdosi vedle stánku zahořekuje. (…)
„Stalo se mi hrozitánské neštěstí,“ pláče hoch a slzy všech barev kanou mu přitom po umazaných tvářích, co do pestrosti a mnohotvárnosti čar ilustrovaným mapám obou polokoulí naší země se podobajících. Stíraje si je lepkavýma svýma rukama, způsobí si na nich
takovou směsici, že i Černý Petříček, jenž v tomto ohledu zajisté již leccos viděl, přec hodnou chvíli s patrným úžasem na kluka pohlíží,
jak je to pořízen. Přitom se ho táže:
„Neštěstí že tě potkalo? Hm hm! Jaképak asi?“
„Poslal mne pan mistr teď k svačině se džbánem pro máz piva; vyběhnu z domu, slyším za sebou zaštěknout psa, ohlédnu se, na koho
se to asi sápe, nevidím kámen, klopýtnu, a tu máš! Již ležím i se džbánem a džbán vedví,“ jme se hoch znova hlasitě bědovat. „Achich,
co mi asi řekne paní mistrová, až přijdu bez něho domů, uvidíte, Petříčku, že mne zabije, nepomůžete-li mi i tentokráte, jako již tolik
a tolikrát. Právě dnes ráno, když jsem šel mistrovi do ‚Židů‘ pro kůži, našel jsem tři bílé knoflíčky, ne s dírkami, jak si snad myslíte, nýbrž
s oušky. Hned jsem si pomyslil, ty nebudou jiného než Petříčkovy. Jestliže z toho šťastně vyváznu, ještě dnes večer vám je přinesu.“ (…)
„Vždyť je dobře,“ zakřikuje ho Petříček, jsa uvnitř dosti lahoden hlučným tím uznáním, neb i velikým duchům bývá mnohdy chvála
malých potřebou. „Jsi-li mé rady žádostiv, tož nech oči svoje na pokoji a nastav raději uši; nemám mnoho chuti s takovým nezbedou
dlouho se meškat. Ještě jednou ti dnes pomohu, ale pamatuj si, že to naposledy. Půjdeš odsud rovnou cestou domů; nenapadniž ti ale
někde zevlovat, či dokonce se dát s někým do nějakých řečí; jinak bude s tebou ještě hůře, než býti mělo. Cestou musíš v jednom kuse
na mistrovou myslit, jak bys jí dobrým chováním nahradil škodu jí způsobenou. S touto myšlenkou zastav se u vašich dveří. Tam třikrát
po sobě si vydychni, načež si nasliň malík u levé ruky, polož na kliku, přimáčkni, zčerstva otevři, běž rovnou cestou k mistrové, padni
na kolena a pros ji, aby ti odpustila; přitom jí pověz, co jsi si cestou umínil.“
Nikdy neposkytl Černý Petříček rady své bez malého čertovství, věděl jako znatel lidský předobře, co působí; bez takového přídanku
tajemného že by lidé jeho rady snad ani tak nevyhledávali a zajisté aspoň tak svědomitě nevykonávali. Musila trochu čpět, jak říkával,
„sírou“, ale jen „tou nevinnou“.
Karolina Světlá: Ještědské romány
KAROLINA SVĚTLÁ (U s. 81, PS s. 83)
© DIDAKTIS 2009
27. Jakub Arbes – Svatý Xaverius
PS s. 84
„… kdybych veškerou svou dosavadní kombinaci musil uznat za mylnou, kdybych i téměř neviditelné známky na obraze, z kterých jsem
si byl sestavil plán cesty k pokladu, musil pokládati za imaginární, o jedné věci nelze mi přece pochybovati.“
„A ta je?“
„Že mnou sestavený plán obrazu, když jsem jej dle své kombinace kladl na situační plán Prahy, na jednom z plánů těch úplně souhlasil s klikatými ulicemi, a to od domu, v němž v Balkovi vznikla první myšlenka k obrazu, až k Oujezdské bráně…“
„A nemohlo by to býti náhodou?“ namítám. „A to právě tak, jako se krabice s mineráliemi náhodou dostala do rokle a jako jsi tam
sám náhodou nalezl první drahokamy?“
„Náhodou!?“ vzkřikl přítel a pokračoval: „Nevěřím v náhodu, pro mne náhoda neexistuje! Což nevíš už, že zabýval jsem se, ovšem
doposud marně, řešením ‚problému náhody‘?
A teď bych měl ustati, teď bych měl opomenout příležitost ku zkoumání náhod, o nichž doposud ještě nemohu udati, náležejí-li mezi
onen druh, pro který již známe také zákony, dle kterých se řídí, nebo mezi ony, jež dosud nutno vřaditi mezi nerozřešitelné, poněvadž
nejsou známy jich zákony?
Dosud ještě nejsem přesvědčen o možnosti ani o nemožnosti nalezení pokladu, a dokud myslící člověk nebyl přesvědčen, dotud nemá
a nesmí se vzdávati naděje, dotud je jeho povinností pokračovati v práci.
A což medle, kdyby byl Balko několik okamžiků před svou smrtí mluvil jen obrazně? Kdyby byl tajemně poukázal k pokladu jen
proto, aby byl někdo povzbuzen k hlubokému a vytrvalému přemýšlení, ke kombinaci, která i v případě, kdyby byla falešnou a mylnou,
musila by bystrost jeho ducha zvýšiti?
Či nepovídá Balko ve svém posledním diktandu doslova: ‚A komu se podaří tajemství to vypátrati, nemůže zůstati pro lidstvo bez
ceny, neboť duch jeho nabude oné síly a průpravy, jaké je potřebí k obrovskému dílu na prospěch veškerého lidstva?‘
A nestálo by to za to, kdyby si člověk při této práci zjednal tolik průpravy a síly, by aspoň protivenství světa snášel s rezignací muže
nezoufajícího ani v okamžicích zdánlivě beznadějných, kdyby tím nabyl oné duševní síly a pružnosti, bez kterých tolik životů tak záhy
klesá v prach a kterými i člověk v nejtrudnějších dobách, byť i klesl a krvácel, poznovu z prachu se zvedá, a třeba pohaněn, pokořen,
v hlubinách duše uražen a ze sterých ran krváceje, přece nikdy nespouští ideál ze zřetele?“
Jakub Arbes: Newtonův mozek a jiná romaneta
JAKUB ARBES (U s. 82, PS s. 84)
© DIDAKTIS 2009
28. Svatopluk Čech – Nový epochální výlet pana Broučka,
tentokrát do XV. století
U s. 84
„Což tuto činíš? Kdo jsi?“ zaznělo ostře nad zoufalým panem domácím.
Brouček zdvihl tupě oči a bezděky vstal. Spatřilť před sebou vysokého, statného muže pěkné, dlouhým vousem obrostlé tváře, v oděvu
skutečně malebném. Měl čepici zvláštního tvaru, dlouhý modrý plášť s červenou podšívkou, vpředu rozhalený, takže bylo pod ním viděti
přiléhavý černý kabátec, ozdobený uprostřed na prsou vyšitým červeným kalichem, níže cosi jako krátkou, ke kolenům splývající sukni,
bílou, dole obroubenou úzkým lemem z černé kožešiny, šikmo kolem boků kovaný stříbrný pás, s kabelou, zavěšenou po pravé, a s dlouhým mečem po levé straně, konečně úzké zelené nohavice a nízké červené boty, vybíhající v ostré špičky.
„Prosím vás, řekněte mi, máme teď opravdu rok čtrnáct set dvacet?‘ otázal se pan domácí místo odpovědi.
„I ovšemť,“ potvrdil muž, ohlédnuv se udiveně napravo i nalevo. „Ale koho se tážeš kromě mne, jsa tu se mnú sám druhý?“
Panu Broučkovi nyní zasvitlo, proč se také člověk s lucernou při jeho oslovení na všechny strany ohlížel. Jest patrné, že ti nevzdělaní
staří Čechové nemají o zdvořilém vykání ani potuchy. Neboť že se dostal skutečně mezi staré Čechy, o tom nemohl již pochybovati.
(Doufám, že jsem svou staročeštinou neznalce již dosti oslnil, znalce pak dosyta pozlobil, a že mi proto čtenářové dovolí, abych ostatní řeči svých Staročechů podal prostou novočeštinou, leda tu a tam některým starožitným slovem neb obratem kořeněnou.)
„A povězte – pověz mi ještě,“ ptal se dále zoufalý pan Brouček, „jsi opravdu, čím se zdáš, nejsi pouhý přelud?“
„Přelud? Nevím, co tím chceš říci. Jsem Jan řečený Domšík a říkají mi také Janek od Zvonu, toť od mého domu tuto, na němž vidíš
vytesaný zvon.“
Pan Brouček si pomyslil, že se pramálo hodí pro domácího pána obláčet se po rytířsku a nosit po boku takový sáhodlouhý rožeň;
ale útěchou mu bylo, že se tady setkal alespoň s pořádným člověkem, s kolegou, a ne s ledajakou nájemnickou chamradí.
Zato prohlížel si ho staročeský domácí s patrnou nedůvěrou.
„Ale kdožpak jsi ty?“ pokračoval ostře. „Jistě cizozemec jakýs – a snad –“ Oči Domšíkovy zableskly hrozivě.
„E, žádný cizozemec!“ ohradil se pan Brouček. „Jsem Čech a Pražan k tomu.“
„Lžeš. Vždyť mluvíš česky, až ohavno poslouchati, a takové šeredné pladry a hadry by nevzal na sebe poctivý Pražan.“
Svatopluk Čech: Výlety pana Broučka
SVATOPLUK ČECH (U s. 84, PS s. 86)
© DIDAKTIS 2009
29. Jaroslav Vrchlický – cyklus Zlomky epopeje,
sbírka Duch a svět
Zpěv satyra
Ze sítí u řeky se dívám do kraje
a čekám pokojně, až réva dozraje.
Kol stráně zelené a lesy, sady, luh,
mé oko azurem se opájí a v sluch
vln zaznívá mi hudba líná;
na slunci hřeju se, jak hnu se v rákosí,
hned rosy kapkami mne křoví porosí:
ó, by to byly kapky vína!
Ať honbou Diany se třese stráň i hvozd,
já v stínu poslouchám, jak perly písně drozd
na šňůru ticha zavěšuje,
na jilmu cikáda jak cvrčí v poledne,
jak křídlo libely nad topas průhledné
květ lotosový obletuje.
Mnou ani nepohne zvuk sladké píšťaly,
na kterou hraje Pan, když zdřímnou úvaly
a ve vlnách se zhlíží slunce;
mne baví hlemýžď víc, jejž vidím ve trávě,
jak hýbá tykadly a leze zdlouhavě,
i vosa bzučíc na merunce.
PS s. 89
Tak čekám; dnové jdou, plující oblaka,
vln hudba, šum a smích mne v lázeň přiláká,
i vrhnu se tam střemhlav, tonu,
a mořské trávy změť si sedla v kadeře
a perly do vousů, že v plné nádheře
se vyrovnám i Poseidonu.
a čekám pokojně, až réva dozraje. (…)
Jde radost do světa, jen strojte místa jí!
Kdes v lesích maenady již thyrsy chystají,
v mých očích velké jitro svítá. –
Jsem drsný, vím to, vím; jsem hnusný, jedno mi,
já hlavy milenců blíž skláním pod stromy,
jsem radost na dně číše skrytá.
Jsem ňader vlnění, jsem tajné chvění úst,
když chtějí líbati; mnou hmota pílí v zrůst,
mne nezaprou ni bozi v sobě;
když urval na býka Europu bohů král,
já chyt ho za rohy a v sluch mu pošeptal:
„Hle, teď se ozval satyr v tobě!“
a čekám pokojně, až réva dozraje. (…)
Jaroslav Vrchlický: Duch a svět
JAROSLAV VRCHLICKÝ (U s. 86, PS s. 88)
© DIDAKTIS 2009
30. Josef Václav Sládek – Básně
Na hrobech indiánských
Zem svobodná a přec tu bezpráví
jak děsnějšího neviděly světy:
zmar každý krok a zločin krvavý,
každý hles vítězné oslavy
skřek divoký, jejž neznal barbar ani
na zříceninách Říma před sta lety.
Když na vaši si tyran stoupá šíji
a do prachu vás šlape poroby,
tu ku poplachu všechny zvony bijí;
když divoch padlých tančí nad hroby,
těch, co mu v hrdlo sami tiskli nůž,
tu divokou je šelmou rudý muž
a děti strašíte tou komedií.
Však tento lid, jenž tisk vás v náručí,
když po kapkách se krve umučí
a v srdce družné, prosté, otevřené
se jako v posměch olova kus vžene,
ba na jeho když hrobech prokletá
vítězná píseň huronské víc hýká –
toť do pralesů vnikla osvěta
a přec-li kdo, že bezpráví to, říká,
to „lichý útlocit“, to „romantika“! (…)
PS s. 90
Kde vigvam stál, se táhnou do šira
a líhnou vaše města jako houby,
a v lesích pádná houká sekyra
a množí denně vaše dílo zhouby,
a z lesů plot prérii rozřeže
a po jezerech letí parní šrouby
a roznášejí vaše loupeže.
Ba všechno, vše jste sobě osvojili
a k otroctví si skladu pod nohy,
z nás každý svou zve tu neb onu míli,
kde díl má země té syn ubohý? (…)
Volnost jste sobě zbudovali tady,
evropský otrok zdání o ní nemá,
však střísněnu ji krví vidím všady
dnes, v minulu – a budoucnost je němá.
A buďte volni, všeho ze světa
že z prachu k vám zřít budou otroci
a svítiž vám ta vaše osvěta
jak nové slunce tmavé do noci
a stavte všemu, co je lidské, trony,
že řekne rozum: „Spasili jste nás,“
či srdce lidské nebude se vás
též jednou ptát: „Kde padlé miliony?
Kde Abela jsi nechal, Kaine, vrahu?“
Kdo za vás odpoví v tom vašem blahu,
kdo ze světlé té záře kolem hlavy
vás rudého paprsku hanby zbaví?
Josef Václav Sládek: Básně
JOSEF VÁCLAV SLÁDEK (U s. 88, PS s. 90)
© DIDAKTIS 2009
31. Honoré de Balzac – Otec Goriot
PS s. 101
„Jak je to možné, pane,“ řekla žena bankéřova, „že jsem vám již zavázána vděčností? Ještě trochu a budou z nás staří přátelé.“
„Ačkoliv přátelství s vámi musí být citem velmi nevšedním,“ řekl de Rastignac, „přece nechci být nikdy vaším přítelem!“
Tyto hloupé všednosti, jichž začátečníci obyčejně užívají, připadají ženám vždy rozkošné a zní jen tehdy uboze, padnou-li na chladnou
půdu. Pohyb, přízvuk, pohled mladého muže jim dodávají nevypočitatelné ceny. Paní de Nucingen shledala, že Rastignac je rozkošný.
„Ještě nikdy jste se nesetkala s bytostí,“ řekl jí Evžen, „která by si toužebněji přála vám náležet. Co hledáte všechny? Štěstí,“ dodal hlasem, který pronikal až k srdci, „nuže, znamená-li pro ženu štěstí být milována, zbožňována, mít přítele, jemuž by mohla svěřit své touhy,
své sny, své bolesti, své radosti, projevit mu nejvnitřnější záchvěvy své duše se všemi roztomilými chybičkami i krásnými přednostmi bez
obavy, že bude zrazena, pak, věřte mi, takové oddané srdce, stále žhoucí, může najít jen u mladého muže, plného iluzí, který je na pouhý
pokyn schopen zemřít, který neví dosud nic o světě a nechce o něm nic vědět, protože vy se stanete celým jeho světem. Já, hleďte, vysmějete se mé prostotě – přicházím z venkova, jsem zcela nezkušený, neboť jsem poznal jen krásné duše. Počítal jsem, že zůstanu bez lásky.
Stalo se, že jsem se setkal se svou sestřenkou, která se se mnou velmi sblížila. Dala mi nahlédnout do tisícerých tajů vášně. Jsem jako Cherubín milencem všech žen a vyčkávám, až se budu moci zaslíbit některé z nich. Když jsem při svém příchodu spatřil vás, pocítil jsem,
že jsem k vám strhován nějakým proudem. Tolik jsem již na vás myslil! Nepředstavoval jsem si vás však tak krásnou, jak ve skutečnosti
jste. Paní de Beauséant mi nařídila, abych se na vás tolik nedíval. Neví, jak silně je pohled váben k vašim krásným rudým rtům, k vaší
bělostné pleti, k vašim očím tak něžným. Říkám vám bláhovosti, ale dovolte mi je říkat.“
Nic se nelíbí ženám víc než naslouchat výčtu takových sladkých slovíček. I nejpřísnější pobožnůstkářka je vyslechne, i když na ně
nesmí odpovědět.
Honoré de Balzac: Otec Goriot, přeložila Božena Zimová
HONORÉ DE BALZAC (U s. 96, PS s. 100)
© DIDAKTIS 2009
32. Stendhal – Červený a černý
U s. 98
„Musím ji udržovat ve strachu,“ zvolal Julián náhle a odhodil knihu daleko od sebe. „Nepřítel se mi podrobí jenom tehdy, budu-li mu
nahánět strach. Pak se neodváží mnou pohrdat.“
Procházel se po pokojíčku opojen radostí. Jeho štěstí mělo ve skutečnosti původ víc v pýše než v lásce.
„Musím ji udržovat ve strachu!“ opakoval si hrdě. Měl vskutku příčinu být hrdý. „Paní de Rénal i v nejšťastnějších okamžicích pochybovala, že se moje láska vyrovná její. Zde musím zkrotit démona, musím tedy krotit.“
Věděl dobře, že Matylda bude druhého dne ráno už v osm hodin v knihovně; objevil se tam však v devět. Hořel láskou, ale hlava ovládla srdce. Skoro každou minutu si opakoval: „Musím ji stále udržovat v nejistotě, zda ji miluji. Skvělé společenské postavení a lichocení každého, kdo s ní mluví, v ní vzbuzují příliš velké sebevědomí.“
Seděla na pohovce bledá a klidná, ale nebyla zřejmě schopna jediného pohybu. Podala mu ruku:
„Příteli, urazila jsem tě, to je pravda; můžeš se na mne hněvat?“
Julián nečekal tak prostá slova. Byl by se málem prozradil.
„Chcete záruku, příteli,“ dodala po delším mlčení, během něhož doufala, že je Julián přeruší. „Jste v právu. Uneste mě, jeďme do
Londýna… Budu navždy zničena, zneuctěna…“ Měla ještě tolik odvahy, aby vyprostila svou ruku z ruky Juliánovy a zakryla si jí tvář.
Všechny city zdrženlivosti a dívčí cudnosti se vrátily opět do té duše…
,,Tak tedy připravte mě o čest,“ řekla konečně s povzdechem. „To je záruka.“
„Včera jsem byl šťasten, poněvadž jsem dokázal být k sobě přísný,“ pomyslil si Julián. Po krátké chvíli mlčení se ovládl tak, že mohl
chladně odpovědět:
,,A pojedeme-li do Londýna a budete-li, abych užil vašeho výrazu, zneuctěna, kdo mi zaručí, že mě budete milovat, že vás má přítomnost v poštovním voze nebude obtěžovat? Nejsem nelidský; kdybych vás připravil o vaši dobrou pověst, bude to pro mne jenom nové
neštěstí. Překážkou není zde vaše společenské postavení, naneštěstí je to vaše povaha. Můžete se sama sobě zaručit, že mě budete týden
milovat?“
(„Ach, ať mě miluje týden, jenom týden,“ řekl si tiše Julián, ,,a zemru štěstím! Co mi sejde na budoucnosti, co mi sejde na životě?
A to božské štěstí může začít v tomto okamžiku, budu-li chtít. Závisí to pouze na mně!“)
Matylda viděla, že se zamyslil.
„Jsem vás tedy docela nehodná,“ řekla a vzala ho za ruku.
Julián ji objal, ale železná ruka povinnosti mu hned sevřela srdce. „Uvidí-li, jak ji zbožňuji, ztratím ji.“ A ještě než se vyprostil z jejího
náručí, tvářil se opět důstojně, jak se na muže sluší.
Toho dne i dny následující dovedl své velké štěstí utajit. Byly chvíle, kdy si odpíral i radost sevřít ji v náručí.
Stendhal: Červený a černý, přeložil Otakar Levý
STENDHAL (U s. 98, PS s. 102)
© DIDAKTIS 2009
33. Gustave Flaubert – Paní Bovaryová
U s. 99
„A teď,“ řekl si, „teď se do toho dáme!“
Psal:
„Odvahu, Emo, odvahu! Nechci být neštěstím Vašeho života…“
„Konečně,“ říkal si, „vždyť je to čistá pravda; jednám jen v jejím zájmu; jsem čestný člověk.“
„Rozhodla jste se k útěku po zralé úvaze? Znáte propast, k níž jsem Vás přivlekl, ubohý andílku? Že ne! Šla jste svou cestou důvěřivě
a pošetile, věřila jste ve štěstí, v budoucnost… Ach my nešťastníci, my blázni!
Tu přestal Rudolf psát a přemýšlel o nějaké vhodné výmluvě.
Co abych napsal, že jsem přišel o celé jmění…? Ach ne, to by ostatně bylo málo platné. Později by to začalo znovu. Copak člověk
může u takových ženských apelovat na rozum?
Chvíli uvažoval, pak psal dále:
„Věřte, že na Vás nezapomenu a budu Vám vždycky hluboce oddán; ale jednoho dne, dříve či později (tak to už na světě chodí), by ten
zápal jistě ochabl! Dostavila by se omrzelost a kdo ví, zdali bych zůstal ušetřen té kruté bolesti, že byste mě nakonec zahrnula výčitkami
a sám že bych je zakoušel jako jejich původce. Trýzní mě už pouhá myšlenka na hoře, které se nyní na Vás žene. Emo, zapomeňte na mne!
Proč jsem Vás jen poznal? Proč jste byla tak krásná? Je to moje vina? Ach, můj bože, ne, ne, dávejte vinu jen osudu!“
„Tohle slovo se nikdy nemíjí účinkem!“ říkal si.
„Bude si možná myslit, že se jí zříkám z lakoty… Ech co, to nevadí! Aťsi! Jednou musí být konec!“
„Svět je krutý, Emo. Byl by nám v patách, ať bychom se octli kdekoli. Musila byste poslouchat dotěrné otázky, snášet pomluvy, pohrdání, snad by Vás i uráželi! Vás, Emo! Ach!… A já, který by Vás chtěl posadit na trůn! Já, který si odnáším myšlenku na Vás jako talisman!
Neboť já se trestám vyhnanstvím za všechno zlo, které jsem Vám způsobil. Odjíždím. Kam? Nevím, jsem šílený! Sbohem. Buďte vždy
dobrá! Zachovejte vzpomínku na nešťastníka, který Vás ztratil. Naučte své dítě znát mé jméno, ať je vyslovuje ve svých modlitbách.“
„To by tak bylo všechno. Ach, ještě toto, aby mi sem třeba nepřišla vyvádět.“
„Až budete číst tyto smutné řádky, budu už daleko; neboť jsem se rozhodl, že uprchnu co nejrychleji, abych odolal pokušení znovu
Vás spatřit. Žádnou slabost! Vrátím se; a snad později budeme spolu velmi chladně rozmlouvat o zašlých dnech naší lásky. Sbohem!“
Připojil ještě jedno poslední sbohem a rozdělil je ve dvě slova: S Bohem! To se mu zdálo zvlášť vkusné.
„A teď, jak se mám podepsat?“ říkal si. „Váš oddaný… Ne. Váš přítel… ? Ano, to bude nejlepší.“
„Váš přítel.“
Dopis ještě jednou přečetl. Zamlouval se mu.
„Ubohá děvečka!“ pomyslil si dojatě. „Bude mě považovat za necitelnějšího než balvan; copak takhle nějaká ta slza navrch, to by
nebylo špatné; ale já neumím ronit slzy, nemohu za to.“ Nalil tedy do sklenice trochu vody, namočil v ní prst a pustil z výše velkou kapku:
utvořila na inkoustu bledou skvrnu.
Gustave Flaubert: Paní Bovaryová, přeložil Miroslav Jirda
GUSTAVE FLAUBERT (U s. 99, PS s. 103)
© DIDAKTIS 2009
34. Guy de Maupassant – Miláček
PS s. 104
Za hodinu vcházel Georges Du Roy do redakce La Vie Française.
Pan Walter byl již v kanceláři, stále stejně pečlivě a starostlivě řídil redakci a dohlížel na noviny, které se nesmírně rozšířily a staly se
skvělou oporou rostoucího podnikání jeho banky.
Ředitel zvedl hlavu a zeptal se:
„Co to, vy jste tu? Vypadáte tak divně. Proč jste k nám nepřišel na večeři? Kde jste to byl?“
Du Roy si byl jist, že jeho slova zapůsobí, prohlásil proto s důrazem na každém slově:
„Právě jsem vyhodil ministra zahraničí z křesla.“
Walter si myslil, že Du Roy žertuje.
„Vyhodil z křesla…? Jak to?“
„Změním vládu. To je vše. Ostatně ta mrcha měla táhnout už dávno.“
Starý Walter byl ohromen. Domníval se, že jeho redaktor je opilý; zašeptal:
„Prosím vás, vy blázníte.“
„Vůbec ne. Právě jsem přistihl pana Laroche-Mathieua při cizoložství s mou ženou. Policejní komisař byl svědkem. Ministr je vyřízen.“
Walter si zaraženě posunul brýle až na čelo a zeptal se:
„Neděláte si ze mne blázny?“
„Vůbec ne. Dokonce o tom napíšu článek.“
„A čeho vlastně chcete dosáhnout?“
„Dostat z ministerského křesla toho ničemu, toho bídáka, toho veřejného zločince.“
Georges si odložil klobouk na křeslo a dodal:
„Ať si dá pozor, kdo se mi staví do cesty! Já nikomu nic neodpustím.“
Ředitel ještě váhal, nezdálo se mu to. Zašeptal:
„Ale… co vaše žena?“
„Hned zítra požádám o rozvod. Vrátím ji nebožtíku Forestierovi.“
„Vy se chcete rozvést?“
„Samozřejmě. Byl jsem pro smích. Ale musel jsem dělat hloupého, abych je přistihl. A už to je. Já jsem pánem situace.“
Pan Walter se nemohl vzpamatovat; díval se zmateně na Du Roye a myslil si:
Pane, s tím chlapíkem se musí opatrně!
Georges se rozhovořil:
„A tak jsem volný… Mám jistý majetek. Při říjnových volbách budu kandidovat v našem kraji, kde mě znají. A to bych nemohl, neměl
bych žádnou vážnost s tou ženou, byla každému podezřelá. Sebrala mě jako hlupáka, nachytala mě na vějičku. Ale když jsem poznal její
hru, dával jsem si na potvoru pozor.“
Rozesmál se a dodal:
„A ten chudák Forestier nosil parohy… a nic netušil, žil si klidně, věřil jí. Teď jsem se zbavil té hnidy, co jsem po něm zdědil. Mám
volné ruce. Teď se můžu dostat daleko.“
Sedl si obkročmo na židli. Opakoval, jako by o něčem snil:
„Dostanu se daleko.“
A starý Walter se na něho stále díval bez brýlí – nechal si je na čele – a říkal si:
Ano, ten ničema se dostane daleko.
Georges vstal.
„Půjdu napsat článek. Musím to udělat opatrně. Ale pro ministra to bude rána. Spadl do louže a nikdo ho nevytáhne. La Vie Française
už nemá důvod, proč by ho šetřila.“
Guy de Maupassant: Miláček, přeložil Břetislav Štorm
GUY DE MAUPASSANT (U s. 100, PS s. 104)
© DIDAKTIS 2009
35. Émile Zola – Nana
PS s. 105
Fontan nechtěl slyšet žádné výklady, ačkoli ji k nim vyzval.
„Ano, peníze lítají,“ řekl klidněji, „něco ti řeknu, má milá, už mám dost té společné domácnosti… Víš, že těch sedm tisíc franků náleží mně. Dobrá; teď je mám a nechám si je… Ne, ne, nemám chuť přijít na mizinu jen proto, že jsi taková rozhaza. Každý, co mu patří.“
A bohorovně strčil peníze do kapsy. Nana se jen užasle dívala. Fontan vlídně pokračoval:
„Chápeš, nebudu přece tak hloupý, abych vydržoval tvé tety a děti, které nejsou moje… Líbilo se ti utrácet své peníze, to je tvá věc;
ale co je mé, to je svaté!… Když uděláš skopovou kýtu, zaplatím polovičku. Večer se vždycky vyrovnáme a je to!“
Najednou se Nana vzbouřila. Nemohla zadržet výkřik:
„Copak jsem těch deset tisíc franků projedla sama?… Fuj, to je od tebe sprosté!“
Ale Fontan se nemínil dál bavit. Rozpřáhl se a přes stůl jí vyťal políček:
„Řekni to ještě jednou!“
Řekla, nedbajíc políčku; vrhl se na ni, bil ji, kopal ji. Brzy ji tak zřídil, že se nakonec jako obyčejně svlékla a šla si lehnout. Fontan
sotva dechu popadal.
Nana, která drobně povzlykávala, zadržela dech. Když si k ní lehl, už nevydržela a s novým výbuchem pláče se mu vrhla na prsa. Tak
vždycky končily jejich roztržky; třásla se o něj, musila přilézt ke křížku a přesvědčit se, že ho přese všechno neztratila. Dvakrát ji velkolepým gestem odstrčil. Ale vlahé objetí té ženy, která s velkýma, slzami zalitýma očima věrného zvířete žadonila, probudilo v něm smyslnou
žádost. Sám však nehnul ani malíčkem; jako milostivý paša se nechal hladit a násilím dobývat vědom si toho, že odpuštění muže jeho
rázu stojí za nějakou tu námahu. Pak ale na něj padl nepokoj: co když Nana hraje komedii, aby zas dostala klíč od pokladny! Svíčka už
byla zhasnutá, když uznal za vhodné připomenout, že to myslil doopravdy.
,,S těmi penězi to myslím, holka, hrozně vážně.“
Nana, která mu na krku už usínala, našla velké slovo:
„Ano, neměj strach. Najdu si práci.“
Od toho večera však bylo jejich soužití stále svízelnější. Po sedm dní v týdnu padaly facky s pravidelností hodinového kyvadla a jako
by regulovaly jejich život.
Émile Zola: Nana, přeložil Miroslav Jirda
ÉMILE ZOLA (U s. 101, PS s. 105)
© DIDAKTIS 2009
36. Nikolaj Vasiljevič Gogol – Taras Bulba
PS s. 107
Brána se otevřela a za ní vyletěl husarský pluk, ozdoba všech jízdních pluků. Všichni jezdci jeli na stejných tmavohnědých koních kabardinských; přede všemi nesl se junák všech ztepilejší, všech sličnější; jeho černé vlasy jenjen poletovaly zpod jeho mosazné přilby; jeho
ruka byla ovinuta drahocennou stužkou, vyšitou rukama nejsličnější krasavice. Taras strnul poznav, že je to Andrij. Ale ten zatím, zahalen
prachem a rozohněn bojem a prahna zasloužiti si dárek, jenž mu byl na ruku uvázán, rozletěl se jako mladý ohař, nejkrásnější, nejrychlejší a nejmladší ze smečky. „Chytej!“ vykřikl na něho zkušený lovec – a ohař se rozběhl, do přímé čáry natáhl ve vzduchu nohy, celým
tělem se nahnul na bok a letí, odhazuje sníh vzhůru a desetkrát předbíhaje zajíce v žáru svého běhu. Zastavil se starý Taras a dívá se, jak si
Andrij klestí cestu před sebou, jak rozhání šiky, seká a rozdává rány napravo i nalevo. Nesnesl to Taras a vzkřikl: „Jakže, své rodáky? Své
vlastní biješ, čertův synu?“ Ale Andrij nedbal, kdo je před ním, zda jeho rodáci či kdo jiný; neviděl nic. Jen kadeře viděl, kadeře, dlouhé,
dlouhé kadeře a ňadra bílá jak říční labuť a sněhobílou šíji i ramena a vše, co je stvořeno k šíleným polibkům.
„Hej, chlapci, přilákejte mi ho k lesu, jen mi ho přilákejte!“ volal Taras. I bylo hned třicet nejrychlejších kozáků pohotově, aby ho
přilákali. Narazivše si lépe vysoké čepice, pustili se na koních kolmo na směr jízdy husarů. Udeřili z boku na přední řady, uvedli je
ve zmatek, oddělili je od zadních a uštědřili dárek tomu i onomu a Holokopytenko přetáhl Andrije plochou šavlí po zádech; ihned však
se dali na útěk před husary, pokud jim jen kozácká síla stačila. Jak vzkypěl hněvem Andrij! Jak zabouřila mu ve všech žilách mladá krev!
Pobodnuv koně břitkými ostruhami, rozletěl se, co mu dech stačil za kozáky, neohlížeje se nazad a nevida, že za ním sotva dvacet mužů
postačuje; a kozáci letěli na koních plným tryskem a zahnuli přímo k lesu. Rozletěl se Andrij za nimi a už dohání Holokopytenka, ale
vtom chytí čísi silná ruka jeho koně za uzdu. Andrij se ohlédl: před ním stál Taras! Zachvěl se Andrij po celém těle a náhle zbledl: tak
školák, jenž neopatrně vrazil do svého soudruha a dostal za to od něho pravítkem po čele, vzplane jak oheň, zběsile vyskočí z lavice a žene
se za svým polekaným kamarádem, hotov jsa roztrhat ho na kusy, a náhle vrazí do učitele vstupujícího do třídy: okamžitě hasne zběsilý
vztek a klesá jeho malomocná zuřivost. Takto v jediném okamžiku zmizel hněv Andrijův, jako by ho vůbec nikdy nebylo. A Andrij viděl
před sebou jen svého strašného otce.
„Nu copak teď budeme dělat?“ řekl Taras hledě mu přímo do očí. Ale Andrij nedovedl na to říci nic a jen stál, upíraje oči k zemi.
„Což, synku, pomohli ti tvoji Laši?“
Andrij mu nedal odpovědi.
„Tak prodat? Prodat víru, prodat své bratry? Počkej, slézej s koně!“
Poslušně jako dítě slezl Andrij s koně a položiv, polomrtev stál před Tarasem.
„Stůj, ani se nehni! Já jsem tě zplodil a já tě zabiju!“ řekl Taras. Ustoupil o krok a vystřelil.
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Taras Bulba, přeložil Petr Křička
NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL (U s. 102, PS s. 106)
© DIDAKTIS 2009
37. Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Zločin a trest
PS s. 109
Po krátkém zaváhání vyšel po několika zbývajících schodech a vešel do dveří.
Také tento byt byl znovu zřizován, pracovalo se v něm; Raskolnikova to téměř udivilo. Bůhvíproč si představoval, že všecko najde tak,
jak to zanechal, snad že i mrtvoly budou stejně ležet na podlaze. A zatím holé zdi, všechen nábytek pryč, bylo to podivné! Šel dál a sedl si
na okno.
Byli tam dva dělníci, oba mladí, jeden starší a druhý o mnoho mladší. Lepili na zdi nové bílé tapety s fialovými kvítky místo starých
odraných a ušpiněných žlutých. Raskolnikova to bůhvíproč nesmírně rozladilo; díval se na ty nové tapety nevraživě, jako by mu bylo líto,
že se tady všecko změnilo.
Dělníci se zřejmě zdrželi a teď rychle svinovali papír a chystali se k odchodu. Raskolnikovova příchodu si téměř nevšimli. Byli zabráni
do své rozmluvy. Raskolnikov zkřížil ruce na prsou a poslouchal.
Raskolnikov vstal a vešel do druhé místnosti, kde předtím byla truhla, postel a prádelník; bez nábytku mu pokoj připadal hrozně
malý. Tapety byly ještě staré, v koutě bylo jasně patrné místo, kde stála skříň s ikonami. Obhlédl místnost a vrátil se na své okno.
Starší dělník ho po očku pozoroval.
„Co si přejete, prosím?“ obrátil se k němu náhle.
Raskolnikov, místo aby odpověděl, vstal, vyšel na chodbu a zatáhl za zvonek. Zvonek byl stejný, byl to stejný plechový zvuk! Zatáhl
podruhé a potřetí; zaposlouchával se do těch zvuků a rozpomínal se. Stále jasněji a živěji se mu vybavoval ten tehdejší trýznivě děsný,
ohavný stav, při každém cinknutí se otřásl a pociťoval stále pronikavější slast.
„No, co tady chcete? Co jste zač?“ rozkřikl se na něho dělník a vyšel za ním. Raskolnikov vešel zpátky do dveří.
„Chci ten byt najmout,“ řekl, „prohlížím si ho.“
„Kvartýry se v noci nenajímají. A mimoto musíte přijít s domovníkem.“
„Podlaha je vydrhnutá. Bude se natírat?“ pokračoval Raskolnikov. „Krev už tu není?“
„Jaká krev?“
„Ale zavraždili tady jednu bábu a její sestru. Byla tu celá louže.“
„Tak co jste vlastně zač?“ vyjel si na něj zneklidněný dělník.
„Já?“
„Vy!“
„Ty bys to rád věděl?… Pojď se mnou na komisařství, tam ti to povím.“
Dělníci se na něho užasle podívali.
„My už musíme jít, prosím. Opozdili jsme se. Jdeme, Aljoško. Musíme zavřít,“ řekl starší.
„Tak tedy půjdem,“ odpověděl lhostejně Raskolnikov a pomalu před nimi sestupoval se schodů. „Hej, domovníku!“ zavolal, když vešel
do průjezdu.
Ve vchodu do domu zevlovalo několik lidí na chodce v ulici: oba domovníci, ženská, nájemník v županu a několik dalších. Raskolnikov zamířil rovnou k nim.
„Co si přejete?“ ozval se jeden z domovníků.
„Nebyl jste na komisařství?“
„Zrovna před chvílí. Co si přejete?“
„Jsou tam ještě?“
„Jsou.“
„Zástupce taky?“
„Byl tam. Co chcete?“
Raskolnikov neodpověděl a zamyšleně vedle něho zůstal stát.
„Byl si prohlídnout kvartýr,“ došel k nim starší dělník.
„Jaký kvartýr?“
„Co v něm děláme. Proč prý jste umyli tu krev? Tady prý se stala vražda, a já si to přišel najmout.“
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zločin a trest, přeložil Jaroslav Hulák
FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ (U s. 104, PS s. 108)
© DIDAKTIS 2009
38. Anton Pavlovič Čechov – Pavilon č. 6
PS s. 111
„Jaká škoda,“ praví zvolna tichým hlasem, pokyvuje hlavou a nedívaje se spolubesedníkovi do očí (nikdy se nedívá do očí), „jaká hrozná
škoda, vážený Michaile Averjanyči, že v našem městě vůbec nejsou lidé, kteří by byli schopni a ochotni vést rozumnou a zajímavou debatu. V tomto ohledu tu přicházíme o nesmírně mnoho. Dokonce ani inteligence v tom nestojí výš než obyčejní lidé, úrovní svého vzdělání,
to mi věřte, naprosto nepřečnívá nejnižší vrstvy.“
„To je svatá pravda. Tak to je.“
„Vy sám ráčíte vědět,“ pokračuje doktor tiše a s pomlkami, „že všechno na tomto světě je bezvýznamné a nezajímavé krom vyšších
duchovních projevů lidského rozumu. Rozum tvoří ostré rozhraní mezi zvířetem a člověkem, naznačuje božskost lidské bytosti a v jistém
ohledu dokonce nahrazuje nesmrtelnost, která neexistuje. Z tohoto hlediska je rozum jediným možným zdrojem rozkoše. My ovšem
kolem sebe žádné projevy inteligence nevidíme a neslyšíme, a jsme tedy rozkoše zbaveni. Pravda, máme knihy, ty ale přece jenom nejsou
to, co přímá rozprava a živý styk. Dovolíte-li ne zcela zdařilé přirovnání, tedy knihy jsou noty, kdežto rozprava je zpěv.“
„Svatá pravda.“
Zmlkli. Z kuchyně vychází Darjuška, s výrazem tupé zkormoucenosti si podpírá tvář o pěstičku, zůstává stát ve dveřích a naslouchá.
„Ach,“ vzdychá Michail Averjanyč, „kdepak chtít na dnešních lidech rozum!“
A vypravuje, jak se dřív žívalo zdravě, vesele a zajímavě, jaká bývala v Rusku bystrá inteligence a jak vysoko kladla pojmy cti a přátelství. Peníze se půjčovaly bez směnek a nepodat pomocnou ruku potřebnému příteli se pokládalo za hanbu. A jaká to bývala vojenská
tažení, jaká dobrodružství, jaké šarvátky, jací přatelé, jaké ženy! A Kavkaz – co to bývalo za úžasný kraj! Tak třeba manželka jednoho
velitele praporu: ta podivuhodná žena se vždycky večer převlékla do důstojnické uniformy a odjížděla sama bez doprovodu do hor. Říkalo
se, že tam měla v aulech avantýry s nějakým knížátkem.
„Matičko boží nebeská…‚“ povzdechla Darjuška.
„A jak se zpívalo! A jak se jedlo! A liberálové – jak uměli být tenkrát zuřiví!“
Andrej Jefimyč to slyší, ale neposlouchá, přemítá o čemsi a usrkuje piva.
„Často se mi zdává o inteligentních lidech a o debatách s nimi,“ vpadne najednou do řeči Michailovi Averjanyči. „Můj otec mi poskytl skvělé vzdělání, ale pod vlivem idejí šedesátých let mě přiměl, abych se stal lékařem. Jsem přesvědčen, že kdybych ho byl tenkrát neposlechl, stál jsem dnes přímo ve středu duchovních proudů. Byl bych pravděpodobně členem sboru některé fakulty. Pravda, rozum také
není věčný a pomíjí, ale vy už víte, proč mě tak přitahuje. Život je zpropadená past. Když myslící člověk dospěje do mužných let a přichází k zralému uvědomění, připadá si bezděky jako v pasti, z níž není úniku. Opravdu, vždyť proti své vůli byl jakýmsi sběhem náhod vyvolán z nebytí k životu… Proč? Chce poznat smysl a cíl svého bytí, ale odnikud se nedovídá nic kromě nejapností.“
Anton Pavlovič Čechov: Pavilon č. 6
ANTON PAVLOVIČ ČECHOV (U s. 106, PS s. 110)
© DIDAKTIS 2009
39. Lev Nikolajevič Tolstoj – Vzkříšení
PS s. 113
„Pamatujete si, co jsem vám minule říkal?“
„Říkal jste toho moc a moc. Co jste říkal minule?“ opáčila a stále se usmívala a kroutila hlavou ze strany na stranu.
„Říkal jsem, že jsem vás přišel poprosit, abyste mi odpustila.“
„Ale co, pořád abych odpustila, odpustila, co s tím… Kdybyste radši…“
„Že chci smazat svou vinu,“ pokračoval Něchljudov, „a to nikoli slovy, ale skutkem. Rozhodl jsem se, že se s vámi ožením.“
V tváři se jí náhle zračil úlek. Šilhavé oči strnuly a dívaly se na něho a zase uhýbaly.
„Co jste si to zas vzpomněl?“ řekla a zlostně se zakabonila.
„Cítím se povinován před Bohem udělat to.“
„Co sem pletete Boha? To jsou samé zbytečné řeči. Před Bohem? Před jakým Bohem? Měl jste na něho myslet tenkrát,“ řekla a zarazila se s otevřenými ústy.
Teprve nyní ucítil Něchljudov silný pach kořalky a pochopil, proč je Maslovová tak rozohněna.
„Uklidněte se,“ řekl.
„Co bych se uklidňovala? Myslíš, že jsem opilá? Jsem, ale vím, co mluvím,“ vybuchla znenadání a celá zbrunátněla. „Já jsem kriminálnice, kurva, ale vy jste pán, tak co by ses se mnou špinil. Běž si za svýma princezničkami, za mne se platí deset rublů.“
„Kdybys mluvila sebekrutěji, nemůžeš vyslovit, co cítím,“ tiše pravil Něchljudov všecek rozechvěn. „Neumíš si představit, jak strašně
si uvědomuji vinu, které jsem se na tobě dopustil!“
„Uvědomuju vinu,“ posmívala se mu zlostně. „Tenkrát sis to neuvědomoval, ale vrazil jsi mi sto rublů. Tu máš, za víc nestojíš…“
„Vím, vím, ale co teď mám dělat?“ přerušil ji Něchljudov. „Teď jsem si umínil, že tě neopustím,“ opakoval, „a co jsem řekl, to udělám.“
„A já ti říkám, že ne!“ pravila Maslovová a hlasitě se rozesmála.
„Kaťušo!“ začal a vzal ji za ruku.
„Jdi ode mne. Já jsem kriminálnice a ty kníže, a nemáš tu co dělat!“ vykřikla bez sebe hněvem a vytrhla mu ruku. „Já tě mám zachránit,“ pokračovala, jen aby honem vypověděla vše, čím překypovalo její nitro. „Užíval jsi se mnou v tomhle životě, a ještě by ses mnou chtěl
spasit i na onom světě! Hnusíš se mi, i ty tvoje brejle a celá ta tvoje vypasená, mizerná huba. Jdi pryč, jdi pryč, ty!“ rozkřikla se a energicky
vyskočila.
Dozorce šel k nim.
„Co děláš kravál? Copak je to?“
„Nechte ji, prosím vás,“ ozval se Něchljudov.
Dozorce zase ustoupil k oknu.
Maslovová opět usedla, sklopila oči a pevně zaklesla prsty malých rukou do sebe.
Něchljudov stál nad ní, nevěda, co počít.
„Ty mi nevěříš,“ řekl.
„Že si mě chcete vzít! To se nikdy nestane. Radši se oběsím! Abyste věděl.“
„Ale stejně ti budu sloužit.“
„No, to už je vaše věc. Jenomže od vás nic nechci. Věřte mi. Proč jenom jsem tenkrát neumřela?“ dodala a usedavě se rozplakala.
Lev Nikolajevič Tolstoj: Vzkříšení, přeložila Taťjana Hašková
LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ (U s. 109, PS s. 113)
© DIDAKTIS 2009
40. Charles Dickens – Oliver Twist
PS s. 114
Příštích osm deset měsíců byl Oliver obětí nepřetržitého a soustavného šizení a šalby. Odchovali ho na cumlu. O hladovém a zuboženém
stavu osiřelého nemluvněte podala správa špitálu v patřičném čase hlášení správě obce. Správa obce se důstojně dotázala správy špitálu,
není-li tou dobou „v ústavě“ ubytována nějaká chovankyně, která by byla ve stavu způsobilém poskytovat Oliveru Twistovi něžnou péči
a výživu, jíž mu je zapotřebí. Správa špitálu poníženě odpověděla, že není. Poté správa obce velkomyslně a lidumilně rozhodla, aby Oliver
byl „dán na vychování“ do útulku, čili jinými slovy, poslán do filiálního špitálu asi tři míle vzdáleného, kde se kolem dvaceti třiceti jiných
mladistvých provinilců proti chudinským zákonům, nepřetěžovaných ani přemírou potravy, ani přemírou oblečení, válelo celý den po zemi pod mateřským dozorem obstarožní matróny, která tyto hříšníky přijímala za sazbu a úhradu sedmi a půl pence za hlavičku na týden. Za sedm a půl pence se dá pořídit mnoho, rozhodně dost, aby si dítě přecpalo žaludek, až mu je špatně. Tato obstarožní pěstounka
byla žena moudrá a zkušená; věděla, co dětem prospívá – a měla velmi přesný pojem o tom, co prospívá jí. Proto rezervovala větší část
týdenního příspěvku pro svou vlastní kapsu a přidělovala nadějnému obecnímu dorostu dávky ještě hubenější, než jaké mu byly přiřčeny
původně. Takto objevila v minimálním minimu minimum ještě minimálnější a prokázala, že je vskutku mimořádným experimentálním
filosofem.
Kdekdo zná historku o jiném experimentálním filosofovi, který měl skvělou teorii, že kůň může žít bez žrádla, a jenž ji dokazoval tak
úspěšně, že potřebu svého vlastního koně zredukoval až na jediné stéblo trávy denně, a byl by z něho bezesporu vycvičil zvíře velmi ohnivé a bujné bez jakékoli píce vůbec, nebýt toho, že mu pošlo čtyřiadvacet hodin předtím, než se mělo prvně nasytit pouhým důkladným
douškem vzduchu. Na neštěstí pro experimentální filosofii osoby, jejíž ochranné péči svěřili Olivera Twista, setkávalo se praktické provádění jejího systému obyčejně s podobným výsledkem: neboť právě v okamžiku, kdy se dítěti podařilo žít bez nejmenší dávky nejhubenější
možné stravy, jako z udělání se v osmi a půl případě z deseti stávalo, že se svěřenec buďto z bídy a zimy roznemohl, nebo vinou nedbalého
dohledu spadl do ohně nebo se nešťastnou náhodou bezmála udusil. A v každém takovém případě byl nebohý tvoreček zpravidla povolán
na onen svět a tam se shledal se svými předky, jichž na tomto světě nikdy nepoznal.
Charles Dickens: Oliver Twist, přeložili Emanuela a Emanuel Tilschovi
CHARLES DICKENS (U s. 110, PS s. 114)
© DIDAKTIS 2009
41. Emily Brontëová – Na Větrné hůrce
U s. 111
„Pěkného máte přítele!“ dopálila jsem se. „Vidíte ho tam, toho úlisného darebáka? No, už nás zpozoroval – už jde sem. To jsem zvědavá,
jak se z toho zodpoví, že se miliskuje se slečnou, když prý ji nemůže ani vystát, – tak vám to aspoň povídal.“
Paní Lintonová zahlédla, jak se mu Isabela vytrhla a prchla do zahrady. Zanedlouho vstoupil Heathcliff do dveří. Nemohla jsem se
udržet a trošičku jsem dala průchod svému rozhořčení, ale Kateřina mě hněvivě zakřikla a hrozila, že mě pošle pryč z kuchyně, opovážím-li se do toho drze mluvit.
„Vy si tu dovolujete, jako byste byla paní vy!“ křičela. „Potřebujete trochu zkrotnout. A co ty, Heathcliffe, že tu tropíš takové pohoršení? Už jsem ti řekla, abys dal Isabele pokoj! Vezmi si to napříště k srdci! Anebo tě mrzí, že k nám smíš chodit, a chceš, aby Linton před tebou zamykal?“
„Jen ať to zkusí, chraň pánbůh!“ odpověděl ten mizera; v tu chvíli jsem ho mohla zabít. „Dejž mu pánbůh, ať je pořád mírný a trpělivý! Den co den mám větší chuť ho poslat do nebíčka.“
„Tiše!“ zasykla Kateřina a přirazila kuchyňské dveře. „Nezlob mě! Proč neposlechneš, když ti řeknu? Vlezla ti do cesty schválně?“
„Do toho ti nic není,“ zabručel. „Co bych jí nedal hubičku, když se jí to líbí? A co ty máš do toho co mluvit? Nejsem tvůj manžel,
ty na mne žárlit nemusíš.“
„Nežárlím na tebe, ale kvůli tobě,“ odpověděla paní. „No, no, na mne se přece nebudeš mračit! Jestli máš Isabelu rád, můžeš si jí vzít.
Ale máš ji vážně rád? Řekni pravdu, Heathcliffe! Prosím, nechceš odpovídat. Tak ji tedy rád nemáš!“
„A to by pan Linton dovolil, aby si jeho sestra vzala toho pána?“ vložila jsem se do toho.
„Pan Linton by dovolil,“ řekla paní pevně.
„Nemusel by se obtěžovat,“ pravil Heathcliff, „já bych se bez jeho svolení obešel. Ale tobě bych, Katko, řekl rád pár slůvek do duše,
když už jsme u toho. Uvědom si, že já dobře vím, jak ďábelsky ses ke mně zachovala, – ďábelsky, slyšíš? A jestli si namlouváš, že jsem to
všechno neprohlédl, jsi blázen. A jestli myslíš, že na mne platí medové řeči, jsi hloupá. A jestli si představuješ, že budu trpět a nebudu se
mstít, ukážu ti, jak se mýlíš, a to brzy! Zatím vřelé díky, žes mi prozradila tajemství tvé švagrové, – ručím ti za to, že z něho vytěžím,
co budu umět. A ty se nám do toho nemíchej!“
Emily Brontëová: Na Větrné hůrce, přeložila Květa Marysková
EMILY BRONTËOVÁ, CHARLOTE BRONTËOVÁ (U s. 111, PS s. 115)
© DIDAKTIS 2009
42. Henrik Ibsen – Nora
Helmer
Ale, milá Noro, to se přece pro tebe nehodilo.
Nora
Teď jsme u toho. Tys mi nikdy nerozuměl. –
Moc jste se na mně prohřešili, Torvalde.
Nejdřív tatínek, a potom ty.
Helmer
Cože? My dva –? My, kteří jsme tě milovali
nade všecko na světě?
Nora
(potřese hlavou)
Nikdy jste mě nemilovali. Vás jenom bavilo,
že jste byli do mne zamilováni.
Helmer
Ale, Noro, co to říkáš?
Nora
Ano, Torvalde, je to tak, dokud jsem byla
doma u tatínka, svěřoval se mi se vším a já
jsem jeho názory prostě přejímala. A když
jsem někdy byla jiného mínění, tajila jsem to;
věděla jsem, že by mu to nebylo vhod. Říkal,
že jsem jeho panenka, a hrál si se mnou, jako
jsem si já hrávala se svými panenkami. Potom
jsem se dostala k tobě –
Helmer
Jak to mluvíš o našem manželství –?
Nora
(odhodlaně)
Chci říci, že potom jsem přešla z tatínkových
rukou do tvých. Tys všecko zařizoval podle
svého vkusu a já jsem přejala zase tvůj vkus;
nebo jsem se aspoň tak tvářila; to už ani docela určitě nevím – snad se to prolínalo: jednou tak, po druhé tak. A když se teď ohlížím nazpátek, připadá mi, že jsem tu žila jako
žebrák – z ruky do úst. Můj život, to byla komedie, kterou jsem hrála pro tebe, Torvalde.
Ale ty sis to tak přál. Těžce jste se na mně prohřešili, ty i tatínek. Že ze mne není nic, to je
vaše vina.
Helmer
Jak jsi divná a nevděčná, Noro! Copak jsi tu
nebyla šťastná?
Nora
Ne, nikdy ne. Namlouvala jsem si to, ale nebylo to pravda.
Helmer
Tys nebyla – nebyla šťastná?
Nora
Ne – jenom veselá. A tys byl vždycky ke mně
milý. Ale náš domov byl jenom takový pokojík, s jakým si hrají děti. Byla jsem tvou ženou, ale jednal jsi se mnou jako s loutkou,
jako s hračkou – jako když jsem bývala pro
tatínka panenkou. A naše děti byly zase jen
mými loutkami. Když jsi přišel ke mně a hrál
sis se mnou, působilo mi to stejnou radost
jako dětem, když jsem si zase já hrála s nimi.
Takové bylo naše manželství, Torvalde.
U s. 112
Helmer
Snad je na tom něco pravdy – ačkoliv je to
všechno přehnané a přemrštěné. Ale ode
dneška to bude docela jiné. To hraní teď
skončí a nastane doba výchovy.
Nora
Koho budeš vychovávat? Mne nebo děti?
Helmer
Já budu vychovávat tebe a ty zas děti, milá
Noro.
Nora
Ach, Torvalde, ty nejsi muž, který by si
ze mne dovedl vychovat řádnou ženu.
Helmer
To říkáš ty?
Nora
A pokud jde o mne – copak stačím na ten velký úkol vychovávat děti?
Helmer
Noro!
Nora
Neřekls před chvílí sám, že mi nesmíš ten
úkol svěřit?
Helmer
Ovšem, ale v rozčilení! To přece nemůžeš brát
vážně!
Nora
Ale ano. Měls docela pravdu. Nestačím na to.
Nejdřív musím vyřešit jiný úkol. Sama se
vychovat. O to se teď pokusím. Jenže v tom
ty mi nemůžeš pomoci. To musím dokázat
sama. A proto tě opouštím.
Helmer
(vyskočí)
Co to mluvíš?
Nora
Jestliže se mám vyrovnat se sebou i se světem, musím být sama. Proto už nemohu zůstat u tebe.
Helmer
Noro! Noro!
Nora
Opustím tě ihned. Dnes mohu přespat u Kristiny –
Helmer
Ty ses zbláznila! To nesmíš! Zakazuji ti to!
Nora
Teď už nemá smysl mi něco zakazovat. Svoje
věci si odnesu. Od tebe nechci nic – ani dnes,
ani později.
Henrik Ibsen: Nora, přeložili Karel Kraus a Jan Rak
HENRIK IBSEN (U s. 112, PS s. 116)
© DIDAKTIS 2009
43. Henryk Sienkiewicz – Quo vadis
U s. 112
Hostina byla stále veselejší a veselejší. Zástupy otroků roznášely nové a nové chody jídla; z velikých váz, naplněných sněhem a ověnčených
břečťanem, vytahovali co chvíli menší nádoby s četnými druhy vín. Všichni pili hodně. Ze stropu pršely neustále na stoly a na hodovníky
růže.
Ale Petronius začal prosit Nerona, aby dříve než se hosté opijí, zkrášlil hostinu svým zpěvem. Sbor hlasů podepřel jeho slova, avšak
Nero se začal zdráhat. Nejde o odvahu samu, ačkoliv i té má vždycky málo… Bohové vědí, kolik ho stojí všechna vystoupení… Nevyhýbá
se jim sice, musí přece udělat něco pro umění, a ostatně, jestliže ho Apollon obdařil jakýms takýms hlasem, pak by nebylo správné mrhat
božími dary. Chápe dokonce i to, že je to jeho povinnost vůči státu. Ale dneska je opravdu nachlazen. V noci si dal na prsa olověná závažíčka, ale ani to nepomohlo… Zamýšlí dokonce odjet do Antia a nadýchat se tam mořského vzduchu.
Ale Lucanus ho začal zapřísahat ve jménu umění a všeho lidstva. Všichni přece vědí, že božský poeta a zpěvák složil nový hymnus
na Venuši, proti němuž je hymnus Lucretiův pouhým kňučením ročního vlčete. Ať je tato hostina skutečnou hostinou. Tak dobrý vládce
by neměl působit svým poddaným taková muka. „Nebuď krutý, caesare!“
„Nebuď krutý!“ opakovali všichni, kdož seděli poblíž.
Nero rozhodil rukama na znamení, že musí ustoupit. V témž okamžiku vzaly na sebe všechny obličeje výraz vděčnosti a všechny oči
se otočily k němu. Avšak Nero rozkázal, aby ještě předtím oznámili Poppaei, že bude zpívat, a všem přítomným oznámil, že Poppaea
nepřišla na hostinu, protože se necítí zdráva. Poněvadž jí však žádný lék nepřináší takovou úlevu jako jeho zpěv, bylo by mu líto, kdyby ji
připravil o takovou příležitost.
Poppaea přišla neprodleně. Ovládala sice dosud Nerona jako poddaného, věděla však také, že jde-li o jeho ješitnost zpěváka, vozataje nebo básníka, bylo by nebezpečné ji dráždit. Přišla tedy, krásná jako bohyně, oblečena stejně jako Nero v rouchu ametystové barvy,
na krku náhrdelník z obrovských perel, uloupený kdysi Masinissovi, zlatovlasá, něžňoučká, a třebaže už dvakrát rozvedená, přece s tváří
a pohledem panny.
Vítali ji voláním a slovy „božská Augusta“. Lygie neviděla nikdy v životě nic tak krásného a nechtěla věřit svým očím, protože věděla,
že Poppaea Sabina je jedna z nejhanebnějších žen na světě.
Henryk Sienkiewicz: Quo vadis, přeložil Erich Sojka
HENRYK SIENKIEWICZ (U s. 112, PS s. 116)
© DIDAKTIS 2009
44. Jack London – Mořský vlk
PS s. 117
Všichni na palubě s výjimkou jediného Johansena, který je opojen svým povýšením, mají zřejmě nějakou výmluvu, proč vlastně se plaví
na Přízraku. Polovina mužstva z přídě jsou oceánští námořníci a ti se vymlouvají, že vůbec nic o lodi ani o jejím kapitánovi nevěděli. A ti,
kdo poměry na lodi znali, šeptá se to zejména o lovcích, kteří jsou výteční střelci, jsou prý všichni proslulí svými nesnášenlivými zbojnickými kousky, takže se na slušnější škuner upsat ani nemohli.
Seznámil jsem se s dalším námořníkem – jmenuje se Louis a je to zavalitý Ir z Nového Skotska s přívětivou tváří, velmi přátelský chlapík se sklonem vykládat tak dlouho, dokud je někdo ochoten poslouchat. Odpoledne, když kuchař dole spal a já jsem škrabal věčné brambory, Louis zaskočil do kuchyně na „kousek řeči“. Ten omlouval svou přítomnost na této lodi tím, že se upsal v opilosti, znovu a znovu mě
ujišťoval, že ve střízlivém stavu by ho něco takového jak živo ani nenapadlo. Zřejmě se již dvanáct let pravidelně každou sezónu plaví
na lov tuleňů a je pokládán v obou loďstvech za jednoho z dvou nebo tří nejlepších kormidelníků člunu.
„Ó, chlapče drahá,“ vrtěl na mne příznačně hlavou, „tohleto je ten nejhorší škuner, jakej jste si moh vybrat, a to jste ani nebyl tu chvíli
vožralej, jako já byl. Tuleňářství je pro námořníka učiněnej ráj – na jinejch lodích. Důstojník šel první, ale pamatujte moje slova, tady
bude víc mrtvol, než tu cestu dokončíme. Pst pst ale, jenom mezi náma dvouma a tadyhle tou vzpěrou, víme, tenhleten Vlk Larsen je vopravdickej ďábel a Přízrak bude zas jen ta pekelná loď, jako byl vždycky, co ho von dostal do rukou. Copak to nevím? Copak já to nevím?
Copak se nepamatuju na Hakodate před dvěma lety, jak měl na palubě tu hádku a odstřelil čtyři svý námořníky? Cožpak jsem nekotvil
na lodi Emma L., ani ne tři sta metrů vedle? A ještě jednoho člověka, taky v tom roce, toho zabil holou pěstí. Ano, prosím pěkně, načisto
ho zabil. Nejspíš mu tu lebku prorazil jak vaječnou skořápku. Copak já to nevím? Divý zvíře je, tenhleten Vlk Larsen – obrovský strašlivý
zvíře, jak se vo něm bible zmiňuje ve Zjevení; s tím to nijak dobře neskončí. Ale já vám nic neříkal, pamatujte! Ani slůvko jsem nezašeptal! Protože starej tlustej Louis chce tuhletu cestu přežít, i kdyby votaď toho posledního synka z lidský matky hodili rybám!“
„Vlk Larsen!“ zachrčel za chvilku. „Slyšíte to slovo, ne? Vlk – a to taky že je. To není chlap se srdcem plným zloby jako některý. Tenhle
vůbec srdce nemá. Vlk, zkrátka vlk, no, to je. Můžete se divit, že ho tak trefně pojmenovali?“
Jack London: Mořský vlk, přeložil Alois Josef Šťastný
JACK LONDON (U s. 113, PS s. 117)
© DIDAKTIS 2009
45. Alois Jirásek – Temno
PS s. 123
„Já toho Ertnera neznal, ale slyšel jsem o něm, nebožtík páter Bernard Frank, náš profesor v syntaxi, nám o něm vypravoval a nejednou
za příklad ho dával.“
„Kdo byl ten, ten –“ ptala se stará paní, která by byla ráda, aby bratranec už opravdu začal.
„Ertner, Martin Ertner? Byl mládenec náramně pobožný, veliký ctitel panenky Marie, pocházel ze staré, bohaté rodiny. Přijel do Prahy
na studie. Když se tam vydával na cestu a s matkou se loučil, požehnala mu a dala mu krásný zlatý prsten, v rodině jej chovali už kolik set
let, byl na něm vyryt obraz Rodičky boží s Ježíškem. Každý prvorozený syn z té familie dědil ten prsten a jím pečetil svou svatební smlouvu. Ten jistý Martin Ertner, o němž povídám, byl také prvorozený. A tu mu, když odjížděl na studie, matka jeho dala ten prsten. ,Vezmi si
ten prsten,‘ povídá, ,také tvůj nebožtík otec zpečetil jím svatební smlouvu, když jsme spolu vstupovali v manželství. Ty jsi náš prvorozený,
tvůj je prsten, vezmi si jej, neboť jsem stará a nevím, dočkám-li se tvé svatební smlouvy. Pánbůh ti požehnej.‘ Syn přijal prsten a odjel
z domova.“ Páter Daniel, mechanicky připiv si z kalíška, jen srkl a pokračoval:
„Milý mládenec študýroval excellenter, semper primus, pořád první. Ale co se nestalo! Poslední čas těch studií oblíbil si dceru jednoho pražského měšťana, hodnou pannu; tu miloval a ona jeho. No, mohl si ji vzít, nebylo by žádné překážky, ale poslyšte. Když ten mladý
Ertner byl poslední rok ve studiích, měl být přijat do mariánské kongregace. To jsem už povídal, jak horlivě a s vroucnou pobožností
uctíval Rodičku boží. Těšil se náramně, že bude přijat do mariánského bratrstva, nemohl se té chvíle ani dočkat. Radostí se chvěl, když
jako ostatní kandidáti klečel před oltářem.
Když na něj došlo, říkal náramně dojat modlitbu a přípověď, tak jak ji říkali všichni, že hodlá nebes královně vždycky sloužit, a že prosí pro krev Ježíše Krista za nás prolitou, aby jej p. Maria v počet svěřenců svých a za sluhu stálého přijmouti ráčila. Ale tu milý mládenec
nepřestal jako ostatní, nóbrž, jako u vytržení, bledý a třesa se pozvedl sepjaté ruce k oltáři, k obrazu p. Marie, a slíbil svatosvatě slavný slib
panické čistoty, a když jej slíbil, zdělal s prstu starý ten prsten a položil jej třesoucí se rukou na oltář. Mohl a taky asi chtěl jím zpečetiti
svou svatební smlouvu, vyvolenou už měl, ta měla být jeho nevěstou, ale v tom nábožném zapálení obětoval p. Marii prsten a svou svobodu. To si můžete pomyslit, jaké pohnutí z toho bylo! Bratrstvo, do kterého vstoupil, usneslo se, aby ten prsten pověšen byl na pentličce
na sochu panny Marie na oltáři jako převzácná oběť.“
Alois Jirásek: Temno
ALOIS JIRÁSEK (U s. 118, PS s. 122)
© DIDAKTIS 2009
46. Vilém Mrštík – Pohádka máje
PS s. 125
Obsah viny Ríšovy byl poněkud komplikovaný. Jak sám sobě se přiznal, jednak se „trošánek“ už nudil, jednak byl už na dně všeho svého
myšlení a cítění, které se mu zprvu zdálo zásobou nevyčerpatelného bohatství. Hledal proto cesty jiné, které by jej vedly k pramenům
nových rozkoší a zábav. Pobyt na venkově trval mu přece jenom už „trochu dlouho“, pocit sladké nečinnosti, která mu tak lahodila v lásce, přes noc skoro zvrtl se v něm v tentýž ubíjivý pocit vnitřní prázdnoty, kterou byl v Praze ulíval pivem, utloukal tágem, dusil kouřem
pivovarských kasamat.
Změnou pobytu získal sice na jakéms takéms klidu, v přírodě, ve vzpomínkách na zlatá dětská léta hledal a našel zapomenutí svých
„bolestí“, v lásce dokonce vyšvihl se na stupeň úplného sebeuspokojení, ale konec všech konců byl: půvab novoty pominul, síla se vytratila
a zbyla jen ta známá nuda, nuda mladých let. Jsou povahy, kterým není na celém světě pomoci. Jednak proto, že už je pozdě, jednak i z toho důvodu, že v tom „hloupém“ světě není toho, nač mladá mysl nejraději věří: zázraků. Kdyby tak Pánbůh dal a Duch svatý sestoupil
z nebe, mysl jim rozsvítil, tělo vyčistil a duši znovu zrodil: oh, jak by pak byli šťastni, veselí a silní! Ničeho by se nelekali, hory by přenášeli
z jednoho konce světa na druhý, nebe nebylo by pro ně bájí, ale vyplněným snem. Ale protože Pánbůh nedá, neštěstí jejich nemá konce,
vleče se za nimi jak příšerné fátum, růže mění se v trní, přátelé v pomstychtivé harpyje, celý svět se rozlívá v pole slz a největší radosti
srdce drobí se – v nic. Mladý Ahasver, který břímě svoje vleče tíž než ten starý a velmi často je i ze sebe shodí.
Ríša vinu toho všeho jako vždy hledal mimo sebe. V nedostatku společnosti, v klášterní samotě fary a zvláště v té kaplánce, která mu
nijak nepřirostla k srdci, viděl vrchol všeho šosáctví. Stále tytéž bílé zdi kostela, tentýž bílý zadek koně na začouzeném obraze bitvy, tentýž
hliněný pes na kamnech, stále tytéž líné mouchy procházející se po stěnách, všude a všude tytéž hrany, tytéž tvary, věčně stejný tikot
starých hodin v rožním pokoji, kde jemu jako na posměch porculánová figurka při každém kývnutí hodin vyplazovala naň svůj odporný
červený jazýček.
To všechno bylo k zoufání, „k zou-fá-ní!“ otevřel ústa a s chutí si zívnul na šeré stěny zasmušilého svého pokoje. Jediné, co jej křísilo
ještě k životu, byla Helenka. Aspoň tudy se hleděl dostat do nebes ráje.
Vilém Mrštík: Pohádka máje
VILÉM MRŠTÍK (U s. 120, PS s. 124)
© DIDAKTIS 2009
47. Gabriela Preissová – Její pastorkyňa
U s. 124
„Kde je Števuška – vy jste jej nechala ve mlýně? Snad k nám s ním dojde sám Števa na besedu,“ vyjasňovala se její rozrušená tvář, „viďte,
mamičko, pro to roztomilé děcko?“
Kostelnička dopadala těžce na židli u stolu a sehnula se nad opřené lokte.
„Děvčico, ty blouzníš, potěš tě Pánbůh, ale ty ještě o tom neštěstí nemáš povědomost. Dva dny jsi spala v horečce a ten tvůj drobný
chlapčok umřel tak beze všech bolestí ztichoučka, jen jako majkrábek zašel a já ho dnes zticha pochovala, že to ani nikdo netuší.“
Jenůfa klesla u kostelniččina klína na kolena.
„Tož umřel, umřel, můj chlapčok radostný!“
Zajíkla se v horoucích slzách, jako by se bála naříkat.
„Mamičko,“ mírnila svůj hlas, „srdce mě bolí, ale vy jste vždycky říkávaly, že by mu to bylo k přání – že co mu Pánbůh nachystá,
já bych bědná nemohla. Tož už mi umřel, bez bolesti umřel, a je už andělíčkem – ale já jsem tak bídná bez něho, tak těžko je mi!“
Snažila se přidusiti svůj pláč.
„Poděkuj Pánubohu, poděkuj!“ těšila pěstounka sníženým hlasem. „Tobě se ulehčilo. Jsi zase svobodná a můžeš býti ještě šťastná.
Jsi zase svobodná!“
„Daly jste mu obrázky do truhélky a za moji bezvládnou ruku křížek jste mu udělaly?“
Buryjovka jen přikyvovala hlavou.
„A což Števa, mamičko, slibovaly jste mi, že pro něho pošlete. Ten to musí také vědět. Bude se mnou tesknit, uvidíte, že teď bude
přemožený.“
„Nevzpomínej ho – leda kletbu mu přej!“ promluvila Buryjovka s nekonečnou nenávistí. „Což jsem ho neznala? Byl tady na mé zavolání, když jsi ležela v tom spánku, dítě zahlédl, ale na lokte je nepozvedl a tobě ani čelo nepohladil. Já před něho na kolena padla, tak jsem
jej sepjatýma rukama prosila, jako žebrák u cesty, aby vás oba neopouštěl. Ale on to všecko chtěl jen zaplatit, jen to chtěl zaplatit, jako prý
to nahradil ten Jano Kapiců té odkopnuté milé.“
„Oh, Pánbůh mu to odpusť, Pánbůh!“ choulila se jen Jenůfka jako po ranách.
„Tebe že se bojí, že máš to líco pošramocené a čelo pokarbovatěné, i nějak oči smutné; samé chyby vykazoval na tobě, nic dobrého!
A mne že se také bojí, že jsem bosorka. A s tou rychtářovou Karolkou už je zaslíben, na svatbu se spolu chystají; pochvaloval si, že mu
rychtářovi ještě rádi dávají tu nejhezčí dceru. Ale podobné zrady, až na tu svoji nedotknutelnou čistotu, jsem já také zažila, děvčico moje;
vím, jak srdce rozdírá.
Gabriela Preissová: Její pastorkyňa
GABRIELA PREISSOVÁ (U s. 124, PS s. 128)
© DIDAKTIS 2009
48. Karel Václav Rais – Kalibův zločin
U s. 125
Popošel až ke stodole – a zatřásl se. Divže divoce nevykřikl. Z oken padaly na zásep žluté pruhy světla.
„Jsou tady – jsou – čekají!“ Srdce se mu roztřáslo touhou…
Rychleji přešel dvorek – opřel se o starou jabloň, jež se skláněla ke střeše nad světnicí a jako na přivítanou sypala naň chumelici bílého
kvítí sněhového.
Vystoupiv na špičky, tělo naklonil vpřed a zíral do světnice. Chvilku se mu před očima všecko barevně mátlo.
Aj – na lavici pod oknem clo návsi sedí panímáma a směje se – řehtavě se směje a oči jí svítí.
Krok stačil a Vojta stál u samé stěny.
Světlo petrolejovky žlutě pronikalo okenní tabulky, zrosené velikými kapkami, jež se po dolejších krajích už proměnily v bílé zmrzlé
květy.
Vojta pátral – pátral – –
Na okamžik zahlédl Karlu – něco hovořila, ale ne k panímámě – –
Ještě někdo tam byl.
Skrčil se, hlavu přiklonil skoro až k rámu a oči div mu z důlků nevyletěly.
„I nechoď už dnes, leda bys bláznil – počkej tady do rána, pak půjdem všickni najednou – toť víš, že ho nedočkáme. Do Hradce můžeš
zejtra odpoledne –“ svým křaplavým, tahavým hlasem volala panímáma.
„Komu to povídá – kdo tam je?“ a mráz ho sevřel.
Vystlaná postel mu překážela, takže do levé části světnice dobře neviděl. Plížil se k druhému oknu.
Teď sevřel pěsti – nohy se mu prohnuly, tělo se skrčilo a z hrdla vyletěl dušený chrapot.
Karla seděla na židli u stolu a smála se – hlasitěji a hlasitěji – vesele, vesele, jaktěživ ji tak neviděl a neslyšel…
Za stolem stál voják – měl černé vlasy, knírky, oči mu svítily, tváře hořely; blůzu měl rozpjatou a v ruce držel – –
Vojta otevřenými ústy lapal po vzduchu.
Voják držel děcko s vlnatou hlavičkou, s tlustýma buclatýma nožkama, oděné jenom v košilku. Houpal dítětem – výše – dolů –
„Kadlíku, Kadlíku, křikni: tata – ta-ta-ta – ta-ta-ta-ta!“ křičela Boučková a smála se hlasitě, rozpustile.
Vojta se oběma rukama chytil za vlasy, jako by je chtěl i s koží strhnouti z hlavy, a zachrčel:
„Tak proto – tak proto –“
V tom zvuku bylo všecko: zklamání, bolest, zoufalost i nejděsnější zuřivost.
Dva skoky stačily.
Pravou nohou kopl do dveří u síně, až klapka odletěla.
Jako hladový, rozdivený medvěd vrazil do síně a pravicí hrábl za dveře.
„Ježíš Marijá – snad je tady!“ ve světnici zaječela Boučková a vyražené okno bouchlo a zacrnčelo na návsi.
Vojta ve dveřích skloněn, prostovlasý, hlavu maje nachýlenu vpřed, očima zpod obočí vykulenýma hleděl po světnici.
„Tak proto jste mě trhaly?“ zařval ne jako člověk.
Udělal krok, a zuby maje zaťaty, vyjeveným zrakem pásl po vojákovi. Pravice, držící motyku v půli topůrka, švihla do výše –
„Nezabíjej!“ zoufale, divoce křikla Karla a vyděšena zdvihla proti němu paže.
Vypouklé oči Vojtovy zatěkaly z vojáka na ni –
Páž, dosud vzepjatá, mžikem švihla ještě výš, a silná, prudká praskavá rána padla Karle do temene.
Karel Václav Rais: Kalibův zločin a jiné obrazy z podhoří
KAREL VÁCLAV RAIS (U s. 125, PS s. 129)
© DIDAKTIS 2009
49. Antal Stašek – Blouznivci našich hor
U s. 126
Hospodář zavřel domovní dveře, rozestavil dva syny před dům jako stráže, aby je nikdo nepovolaný nevyrušoval, vrátil se pak do světnice
a pobožnost začala.
Všichni obcovanci (tak se zvali mezi sebou) povstali a pomodlili se modlitbu. Byla krátká, ale plná vzletu, plna mystických obrazů
a dojímala hlubokou vroucností, s jakou byla pronesena. Po modlitbě usedli na svá místa a nastalo napjaté očekávání v pološeré světnici,
kterou osvětlovala jen malá lampička z červeného skla, zavěšená v koutě pod krucifixem. Všichni upírali zraky na prostřednice jsouce
pohrouženi v tajemné mlčení. Bylo hluboké ticho; jen okna se chvilkami otřásala od silného větru, který venku hvízdavě fičel.
Náhle počala „zírající“ těžce oddychovat; prsa se jí vlnila; svěsila hlavu, zakryla si obličej oběma dlaněma a jala se vypravovat hlasem
často přerývaným, tajemně ztlumeným:
„Vidím mládenečka těla světlého a průzračného; oděn je bleděmodrým šatem, opásán pasem barvy nachové; oči se mu lesknou;
na čele má hvězdu; obličej září jako slunce; ale nepálí, jen svítí… na prsou skví se krásná růže… ach, jak libě voní… vůně je plný
vzduch… necítíte? …Teď se na mne mládeneček usmívá. Poznávám ho. Je to svatý mučedník, jenž položil život za víru Kristovu. Kde
proklál meč tělo, vykvetla růže; kde dána mu smrtelná rána do čela, zaleskla se hvězda… Kyne mi rukou… rozplývá se v mlze… zmizel…
jen líbezná vůně jakýchsi nebeských květů dosud v prostoře.“
Bylo ticho jako o půlnoci v kostele. Světlo lampičky v koutě pod křížem kmitalo rudým světlem. Všichni hleděli nyní upjatě na prostřednici řečnící. Kaprasová, skrze niž zjevovali se duchové kající neb zlí, sklonila hlavu na prsa, upadla ve spánek podobný bezvědomí
člověka hypnotisovaného a pak vstala. Jejími ústy promluvil duch sebevraha Josefa Holubce, kterého většina obcovanců znala za života.
Pocházel ze samého Jestřábí, byl odveden a na vojně se zastřelil. Učiniv ústy prostřednice přítomným rodičům a milým sestrám vzkaz,
aby se nermoutili, vyprávěl sám o sobě toto:
„Vy nevíte, jaké zákony panují za hrobem. Tělo jest, jako když svlékneme se sebe oděv a oblékneme nový šat. I já složil šat juž ochodělý a budu brzy oděn šatem novým. Kolik matek v dávné minulosti pro mne juž plakalo! Matko, teď to přišlo na tebe. Nekvil; musil jsem
smrtí tou sejíti. Nebylo to ani po prvé ani naposled a bude se opakovat, dokud duch můj nebude očištěn. Provinil se v minulosti a musí
v budoucnosti své hříchy odčinit. Odpusťte, drazí rodiče, že jsem vám učinil hoře. Nevěděl jsem sám, co se se mnou děje; bylo mi teskno, úzko; když přišel den proměny, bylo mi tak, jako by mi někdo ručnici tlačil do ruky, jako by sama byla spustila. Přemáhal jsem se, ale
marně. Nutilo mne, abych se zastřelil. Nevěděl jsem, co je, až nyní poznávám, že jest to velikým přeměněním, když člověk zemře. Veliký
jest dluh můj a starý, ale čím dále, tím mně bude blaženěji. Duch v těle musí zaplatit viny své. Věřte, že tělo je očistcem duše a pláč hříšníků že je houbou, kterou smazují se hříchy se srdcí lidských.“
Po samovrahu posedl tutéž prostřednici duch jiný. Vyprávěl, že byl v Anglii dcerou bohaté, nehodné matky, jež ji zavřela do sklepení,
kde jako v žaláři vytrvala po šestadvacet let, až tam i skonala. A hned po ní hlásila se i matka sama a líčila všechna muka, jež za hrozný
zločin bylo jí vytrpět.
Antal Stašek: Blouznivci našich hor
ANTAL STAŠEK (U s. 126, PS s. 130)
© DIDAKTIS 2009
50. Karel Matěj Čapek Chod – Kašpar Lén mstitel
U s. 127
„To je pravda, že tatínka chytil na zboží v magacínu, ale teprve, když jsme tři dni nic nejedli, vzal tatínek kladívko a z kůlničky vylomil
do kvelbíka několik cihel, když tam bylo jídla tolik. Ale hned tu třetí noc nás pan Konopík vyčíhal a tatínka chytil za ruku, když chtěl zase
načisto zazdít, hodil mu na ni šmyčku, skrz ten průkop utáhl a na skobu ve kvelbíku přivázal. Tatínek se napřed cloumal, ale byl tam
až po rameno, prosil a sliboval, že všechno nahradí, ale platno nic nebylo. Když jsem já ho proboha prosila, aby tatínka pustil, povídal:
‚A tys tu taky? Pojď si tatínka rozvázat‘, on to ale dobře věděl od začátku, že jsem s tatínkem. Tatínek plakal, a když pan Konopík nedal
jinak, než že poběhne pro domovníka, řekl ‚di, děvečko!‘ a já sem tedy šla. A teprve tam sem se dověděla, proč sem tam byla zlákána a zač
sem tatínka směla pustit, zavlíkl mě do krámku a bylo už hnedle ráno, když tatínka uřízl. Sama sem dávala tenkrát kladívko tatínkovi
do ruky, aby šel a tomu lotrasovi hlavu rozbil; to bylo mezi námi všechno, protože se maminka nic nesměla dozvědět, jak to skončilo. Tatínek nechtěl a jen držel ten provaz v rukou, a nic jináč, než že se oběsí… mě hladil a líbal, ponejprv v mým životě… A možná dost, že by
bylo všechno ještě dobře dopadlo, kdyby pan Konopík nebyl zasej v poledne spustil rámus, jako dyby byl na to teprve přišel; zavolal ke zdi
domovníka, že je zazdění kůlničky ještě syrový, a na nás chtěl, abychom mu podepsali, že sme toho vzali za tisíc stoosumadvacet zlatejch.
To už ale letělo kladívko panu Konopíkovi kolem hlavy, celej dům byl vzhůru, ale tatínek na strážníka nečekal, jak byl, vyběhl a utíkal
na řetězovou, neměl daleko. Ale my sme se s ním už neshledaly, až ho vylovili, měl písek za nehty, a tělo od toho zápasu ztrhaný. A my
sme zůstaly v celým domě za zloděje a ke všemu nás pan Konopík vyhodil na ulici… Ale neminulo ho to, co ho minout nemělo, dostal
tou zednickou třískou, když se Lén vrátil z vojny, a když mě v těch místech našel a když se dozvěděl…“
A Mařka Kryštofova dala se do zuřivého vítězného smíchu. Až potud mluvila samými útočnými výkřiky, hrdlo rozdírajícími, sluch
drásajícími, stále výbojnějšími, až bylo zjevno, že už ani nemůže více síly vložiti do svého kosti pronikajícího řevu, bylo také patrno,
že není s to ani zastaviti jej, i přerývky mezi větami byly vyplněny rykem, a když dokončila, její strašlivý smích byl pokračováním tohoto
vysilujícího vytržení.
Karel Matěj Čapek Chod: Kašpar Lén mstitel
KAREL MATĚJ ČAPEK CHOD (U s. 127, PS s. 131)
© DIDAKTIS 2009
51. Jean-Arthur Rimbaud – Sezona v pekle
PS s. 143
„Pokud si dobře pamatuji, býval můj život kdysi hostinou, na které se otvírala všechna srdce a kde vždy víno teklo proudem.
Jednou večer jsem si posadil Krásu na klín. – A zdála se mi hořká. – A hanil jsem ji.
Ozbrojil jsem se proti spravedlnosti.
Utekl jsem. Ó čarodějnice, bído, nenávisti, to vám jsem svěřil svůj poklad!
Dosáhl jsem toho, že se ve mně zhroutila veškerá lidská naděje.
Jako šelma jsem skočil bezhlavě po každé radosti, abych ji zardousil.
Přivolal jsem popravčí, abych rozhryzal pažbu jejich pušek, než zahynu. Přivolal jsem pohromy, abych se udávil pískem a krví. Záhuba mi byla bohem. Natáhl jsem se do bláta. Osušil se na vzduchu zločinu. A pěkně jsem si zahrával se šílenstvím.
Jaro mi přineslo příšerný smích idiota.
A když jsem nakonec málem pošel, pomyslel jsem na to, hledat znovu klíč od té dávné slavnosti, při které by se mi možná vrátila chuť.
Milost je ten klíč – Ten nápad svědčí o tom, že jsem snil!
„Zůstaneš hyenou atd…,“ odvolává se démon, který mne ověnčil tak milými máky. „Vyhrej smrt se všemi svými choutkami, i svoje
sobectví a všechny hlavní hříchy.“
Přebral jsem: – Ale, drahý Satane, zapřísahám vás, mějte zřítelnici trochu méně vytřeštěnou! Než nastane těch několik malých zpozdilých zbabělostí, vám, který máte rád, když spisovatel nejeví deskriptivní ani instruktivní vlohy, vám nabízím těch několik ošklivých listů
ze svého zápisníku zatracence.
Jean-Arthur Rimbaud: Sezona v pekle, přeložil Aleš Pohorský
JEAN-ARTHUR RIMBAUD (U s. 136, PS s. 142)
© DIDAKTIS 2009
52. Paul Verlaine – Saturnské básně
Píseň podzimní
U s. 138
Sám sklon a ston,
svých viol tón
podzim roní,
a duši mou
rve touhou mdlou
monotónní.
Skláním se níž
a blednu, když
chvíle zazní.
Vzpomenuv dnů,
propadlých snu,
pláču v bázni.
A odcházím
ve vichru zim,
který svistem
žene mne z chvil,
jako bych byl
suchým listem.
Paul Verlaine: Básnické dílo, přeložil Gustav Francl
PAUL VERLAINE (U s. 138, PS s. 144)
© DIDAKTIS 2009
53. Charles Baudelaire – Květy zla
Mrcha
U s. 139
Má duše, vybav si věc, která pokazila
nám letní ranní procházku,
tu hnusnou zdechlinu, jež ležela a hnila
na stezce plné oblázků,
Ten neobvyklý svět měl prapodivné zvuky
jak vítr, když se rozjásá,
jak zrno v řešetu, když prudký pohyb ruky
jím monotónně potřásá.
své nohy ve vzduchu jak prostopášná žena
a vypocujíc ostrý jed
si s klidem vyvrhla, jsouc polootevřena,
hrob břicha, páchnoucí jak vřed.
Pak rozplynul se tvar jak oblak, který pluje,
jak skica, již je viděti
na starém obraze, jejž malíř dokončuje
už jenom podle paměti.
A slunce třpytilo se v štěrku na hnilobě,
jak chtělo by ji upéci
a vrátit přírodě, co dala kdysi k sobě,
i s úrokem a utéci.
A fena, skrývajíc se za nízkými vrchy,
kde zlostně si nás měřila,
se třásla na chvíli, kdy urve z této mrchy
kus masa, který pustila.
A nebe vidělo ten zázrak kostry těla,
jenž podobal se květině,
a které páchlo tak, že div jste neomdlela
na smaragdové mýtině.
„A přece budete se také podobati
té hrůzyplné hnilobě,
vy jasná zorničko mých nocí, jež se krátí,
vy hvězdo v lidské podobě!
Roj much, jež bzučely v tom břiše plném barev
a odkud tekl hustý proud,
v němž pohybovaly se milióny larev,
ti nedovolil usednout.
Ach moje královno, až na smrtelném loži
kněz udělí vám svátosti,
až odeberete se pod trní a hloží
hnít, rozpadnout se na kosti.
Jak vlna zvedal se a klesal obrys břicha,
v němž vřelo to jak zaživa,
a zdálo by se vám, že toto tělo dýchá,
že žije, že jej přibývá.
A potom řekněte, má sladká krásko krásek,
těm červům, již vás přepadli,
že zachoval jsem si tvar bývalých svých lásek,
i když se zcela rozpadly!“
Charles Baudelaire: Květy zla, přeložil Vítězslav Nezval
CHARLES BAUDELAIRE (U s. 139, PS s. 145)
© DIDAKTIS 2009
54. Oscar Wilde – Strašidlo cantervillské
U s. 140
V jedenáct hodin se rodina odebrala na lože a v půl dvanácté byla zhasnuta všechna světla. Po nějakém čase probudil pana Otise podivný
hřmot z chodby před jeho pokojem. Znělo to jako řinčení kovu a zdálo se, že se to stále přibližuje. Pan Otis okamžitě vstal, rozškrtl zápalku a podíval se, kolik je. Byla přesně jedna hodina. Pan Otis byl naprosto klidný a vyzkoušel si i tep, který nebyl ani trochu horečnatý.
Zvláštní hřmot zněl stále a pan Otis v něm zřetelně slyšel i zvuky kroků. Obul si trepky, vytáhl z toaletní skřínky malou podlouhlou fiolu
a otevřel dveře. V mdlém měsíčním světle spatřil přímo před sebou starého muže příšerného vzezření: oči mu žhnuly jako rudé uhly;
dlouhé šedivé vlasy mu spadaly přes ramena v pocuchaných spletencích; roucho, jehož střih byl starodávný, měl ušpiněné a rozedrané
a na zápěstích a kotnících mu visely těžké okovy a zrezivělá pouta.
„Vážený pane,“ řekl pan Otis, „musím vás opravdu důrazně požádat, abyste si naolejoval ty řetězy, a přináším vám k tomu účelu lahvičku Tammanyho mazadla s vycházejícím sluncem. Tvrdí se, že dokonale účinkuje po jediném použití, a na obalu je o tom řada svědectví od několika nejvýznamnějších domorodých bohoslovců. Nechám vám je tadyhle u svíček pro ložnice, a kdybyste si přál, milerád vám
ho opatřím víc.“ S těmi slovy postavil vyslanec Spojených států lahvičku na mramorový stolek, zavřel dveře a uložil se ke spánku.
Cantervillský duch stál chvilku zcela bez hnutí v pochopitelném rozhořčení; pak divoce srazil lahvičku na vyleštěnou podlahu a rozehnal se po chodbě, vyrážeje duté stony a vyzařuje sinavě zelené světlo. Ale právě když dorazil na vrchol hlavního dubového schodiště,
rozlétly se jedny dveře, objevily se dvě bíle oděné postavičky a kolem hlavy mu zasvištěl veliký polštář. Času nebylo zřejmě nazbyt, duch
se tedy kvapně uchýlil do čtvrté dimenze prostoru, a to mu umožnilo uniknout; zmizel skrze ostění a dům zcela ztichl.
Když dorazil do malé tajné komůrky v levém křídle, opřel se o měsíční paprsek, aby nabral dech, a pokoušel se ujasnit si své postavení. Ještě nikdy za celou svou skvělou a ničím nerušenou třistaletou životní dráhu, nebyl takhle hrubě uražen. Myslel na vévodkyni vdovu,
kterou k smrti vyděsil, když stála před zrcadlem, ověšena krajkami a démanty; na čtyři služtičky, které dostaly hysterické křeče, když se
na ně jen zašklebil mezi závěsy v jedné z ložnic pro hosty; na pastora, kterému sfoukl svíci, s níž jednou pozdě v noci vycházel z knihovny,
a který byl od té doby pod stálým lékařským dohledem sira Williama Gulla jako učiněný mučedník rozrušených nervů; (…) Se zanícenou
samolibostí pravého umělce probíral v duchu své nejproslulejší kreace a sám pro sebe se nevlídně usmál, když si připomněl, jak naposled
vystoupil jako „Rudý Ruben aneb Uškrcené batole“, jak debutoval jako „Vyzáblý Vilibald, upír z bexleyských slatin,“ a jaké furore udělal
jednoho líbezného červnového večera jenom tím, že na tenisovém hřišti hrál kuželky se svými vlastními kostmi. A po tomhle všem si přijde pár ničemných moderních Američanů a nabídne mu Mazadlo s vycházejícím sluncem a na hlavu mu hází polštáře! To bylo prostě
nesnesitelné. Nemluvě o tom, že takhle se nejednalo s žádným duchem v historii. Rozhodl se tudíž, že se pomstí, a až do rozednění setrval
v postoji hlubokého zamyšlení.
Oscar Wilde: Cantervillské strašidlo a jiné prózy, přeložil Jiří Zdeněk Novák
OSCAR WILDE (U s. 140, PS s. 146)
© DIDAKTIS 2009
55. Dmitrij Sergejevič Merežkovskij – Pavel I.
Pavel
Ano, vím všechno, i to, jak babiččin vnouček
sní o ústavě, o republice, o Právech Člověka,
ale jak přitom vůbec nemá ponětí, že v těch
Právech je ukryt duch satanáše, připravující
cestu Zvířeti a Antikristovi. To nikdo netuší,
vím, že jsem zcela sám! Bůh mně to odhalil
a přísahám při Bohu, že to vyrvu i s kořeny,
zničím, rozdupám – jako že jsem Pavel I.!
Alexandr
Tatínku, já jsem nikdy…
Pavel
Lžeš! Kdo to napsal?
(ukazuje dopis)
Odpověz, kdo?
Alexandr
Já, ale nebyla to moje vůle…
Pavel
A čípak?
Alexandr
Babiččina.
Pavel
Čertovská babička!
Alexandr
Vaše Veličenstvo, vaše zesnulá maminka, nejjasnější carevna Kateřina…
Pavel
Ano vím, svrhla z trůnu mého otce a vedla ruku jeho vrahů…! I mne chtěla zavřít
do kasemat ve Schlüsselburgu! Třicet let jsem
prožil ve smrtelné hrůze, čekal jsem od vlastní matky jed, nůž nebo oprátku a díval se, jak
se ta děvka vysmívá se svými milenci, carovými vrahy, památce mého otce, – díval jsem se
a trpěl a mlčel… Třicet let!… Jak mi jen Bůh
uchoval rozum a život?… A tys byl s ní!…
Hle, co znamenají ta slova. Čti. „Veškerou
svou krví bych nemohl zaplatit za všechno,
co jste pro mne učinila a co ještě chcete
učinit.“ – To znamená mně svrhnout z trůnu,
aby tebe…
Alexandr
(padá na kolena)
Tatínku! Tatínku! To jsem nikdy nechtěl…
Copak nevíte, že ani teď nechci… Proboha
vás prosím, zprostěte mě trůnu, zbavte mě ho,
smilujte se!…
Pavel
Lžeš, pokrytče jeden, zase lžeš!
(napřahuje španělku)
Já ti dám!…
Alžběta
(zadržuje Pavlovi ruku)
Copak se nestydíte?…
Pavel
(odstrkuje Alžbětu)
Jděte pryč!…
U s. 141
Alžběta
Rytíř Maltézského řádu a tak se chová k ženě?…
Pavel
Ano, jsem rytíř… Máte pravdu, velkokněžno.
Prosím za prominutí. Nechal jsem se unést.
Vy jste ale statečná! Psyché – a tohle… Smím
prosit vaši ručku, Výsosti? – Copak? Nebojte
se, nekousnu vás. Já ještě nekoušu… Cha,
cha!
(Pavel líbá ruku Alžběty a klaní se s vybranou uctivostí)
J´ai l´honneur de vous saluer, madame, monsieur – ještě jednou prosím za prominutí.
(odchází ke dveřím)
A ten příběh careviče Alexeje, si pane, přece
jen ještě přečtěte a porovnejte ho s Brutem!
(odejde)
Alžběta
Šašek jeden!
Alexandr
Tiše, tiše. Třeba poslouchá za dveřmi.
Alžběta
(otvírá dveře
a dívá se)
Odešel.
(Pahlen přichází z druhé strany)
Pahlen
On neposlouchal, ale já ano. Odpusťte, Vaše
Výsosti – povinnost vojenského gubernátora…
(Alžběta odchází vlevo, Alexandr sedí na pohovce, hlavu svěsil na ruce; mlčení)
Pahlen
A výlet na Sibiř je tu, dáme si sklenku lafitu!
Alexandr
Ví o všem?
Pahlen
Všechno neví, ale něco jistě. A jestli to neví
dnes, tak zítra to bude vědět určitě. A pak je
s námi konec!
Alexandr
Co budeme dělat?
Pahlen
Spěchat. Už nezbývají dny, ale hodiny. Náš
plán znáte: zajmout panovníka, prohlásit,
že je nemocný a přinutit ho, aby se vzdal trůnu ve váš prospěch. Nemluvím za sebe,
ale jménem ruského lidu, jehož jediným přáním je, aby se carem stal Alexandr.
Alexandr
Přinutit, Vy ho neznáte: on spíše zemře…
Pahlen
Na těžké onemocnění musí být důsledné léčení: když se sám nevzdá trůnu, pošleme ho
do Schlüsselburgské pevnosti…
DMITRIJ SERGEJEVIČ MEREŽKOVSKIJ (U s. 141, PS s. 147)
© DIDAKTIS 2009
55. Dmitrij Sergejevič Merežkovskij – Pavel I.
U s. 141
pokračování
Alexandr
Proboha, hrabě…
Alexandr
Co si to, pane, dovolujete?…
Pahlen
Buďte klidný, pane: dozorci jsou naši lidé, neprozradí nás.
Pahlen
Říkám jen to, co mi velí povinnost občana
a poddaného.
Alexandr
Nemluvím o tom, ale nechci, slyšíte, nechci,
abyste se mnou tak mluvil o tatínkovi!
Pahlen
Ach, tak je to tedy. Jak račte.
(po odmlce)
Teď tedy vím, co nechcete, ale nevím, co
vlastně chcete.
Alexandr
(vyskakuje a dupe
nohama jako Pavel)
Ven! Ven! Nechci být nástrojem vaší podlosti!
Jste zrádce! Nikdy nepozvednu ruku na cara,
svého otce. Raději smrt! Hned půjdu za otcem
a o všem mu řeknu…
Pahlen
Jak se zdá, všichni už z toho blázníme. Já jsem
otevřený člověk, Vaše Výsosti. Co si myslím, to také říkám. Mluvil jsem s vámi zpříma
a vzpřímeně půjdu i na popraviště. Mám čest
se vám poroučet.
Alexandr
Nic, nic nechci! Nechte mě na pokoji!…
Pahlen
Bývají případy, Vaše Výsosti, kdy nic nechtít
je nerozumné nebo zločinné…
Dmitrij Sergejevič Merežkovskij: Pavel I.
DMITRIJ SERGEJEVIČ MEREŽKOVSKIJ (U s. 141, PS s. 147)
© DIDAKTIS 2009

zde - Didaktis

Transkript

Podobné dokumenty

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr