Horolezecká abeceda

Transkript

Horolezecká abeceda

To m á š F r a n k , To m á š Ku b l á k a k o l e k t i v
HOROLEZECKÁ
ABECEDA
HOROLEZECTVÍ • SKALNÍ LEZENÍ •
VYSOKOHORSKÁ TURISTIKA A ZAJIŠTĚNÉ CESTY
SPELEOALPINISMUS • CANYONING •
Ukázka z knihy Horolezecká abeceda
kapitola 1. O lanech a uzlování
C-
C- POCHA
1. O LANECH A UZLOVÁNÍ
Ukázka z knihy Horolezecká abeceda
Tento text je ukázkou z knihy HOROLEZECKÁ ABECEDA (Tomáš Frank, Tomáš Kublák a kol.
Horolezecká abeceda, Epocha, Praha 2007). Ukázkový text je z části 1. O lanech a uzlování.
Text je publikován se souhlasem Nakladatelství Epocha v rámci platné licence na uvedené dílo
a byl uvolněn a upraven pro potřeby stránek zabývajících se zejména lezeckou a horolezeckou
tématikou. Publikovat jej lze pouze v celku, se souhlasem autora a uvedením zdroje na
www.horolezeckaabeceda.cz.
Více o knize Horolezecká abeceda na adrese: www.horolezeckaabeceda.cz
1. O LANECH A UZLOVÁNÍ
„CHCE
TO POZORNOST
–
JAKO KAŽDÉ DÍLO.“
František A. Elstner
Lano je základem i symbolem lezeckých technik. Je neodmyslitelným
průvodcem lezce. S trochou nadsázky je označováno za pupeční šňůru spojující
lezce se životem. Je také úzce spjato s přátelstvím lezců. Na skalkách či umělé
stěně to sice nemusí být pravidlem, ale při velkých výstupech nebo na horách
se dva lidé, kteří se spojí jedním lanem, spojují mnohem hlubším poutem.
Partnery na jednom laně kromě samotného lana spojuje i důvěra, spolulezci se
musejí dobře znát a vztah mezi nimi se prohlubuje s každou přelezenou cestou,
s každým neúspěchem, ústupem i sestupem po úspěšném výstupu. V jednolanové
(speleoalpinistické) technice je to podobné, první z lezců staví lanovou cestu a ti,
kteří jdou za ním, plně spoléhají na její bezpečnost. Lano se proto mezi lezci stává
symbolem přátelství. Z toho také plyne vztah k samotnému lanu, o které lezci
obvykle velmi pečují a vzbuzují tak žárlivost svých životních partnerů (zejména
pokud se nejedná o lezce). Při sólových výstupech a sestupech získává člověk
ke svému lezeckému materiálu – a lanu zvláště – vztah asi nejhlubší.
Nespoléhá totiž jen na sebe a své schopnosti, ale i na vlastnosti materiálů
a zejména lana. Věří mu absolutně, komunikuje s ním, pečuje o něj.
Lana, lanové smyčky a nejrůznější pomocné provazy mají pro lezení veliký
význam stejně jako uzly a kouzla s nimi. Uzel je prostředníkem, jímž dochází
ke spojení lezce a jeho lana. Uzel je součástí jisticího řetězce, spojuje lana, v mnohých případech je i prostředkem pro výstup nebo záchranu. Přestože uzlů existuje
nepřeberné množství, v lezeckých technikách se jich používá jen několik. Ovšem
uzly, které lezec používat potřebuje, musí znát naprosto dokonale – měl by znát
jejich vlastnosti a především vědět, k čemu jsou určeny, jak je použít a na které
lano či druh provazu se jaký uzel hodí, ale i jaké zatížení je konkrétní uzel
schopen přenést.
1.1 LEZECKÁ LANA A JEJICH VLASTNOSTI
Lana mají stěžejní význam jako prostředek jištění či zdolávání vertikálních stupňů
a obecně všech úseků, jejichž průstup by
byl bez zajištění nebezpečný. V horolezecké praxi je lano určeno převážně k jištění,
popřípadě zachycování pádů. Ve speleoalpinismu, jednolanové technice a záchranářství tvoří obvykle permanentně nosný
element. V horolezectví se při vertikálním
pohybu směrem vzhůru používá lana jen
Ukázka z knihy Horolezecká abeceda, www.horolezeckaabeceda.cz
19
Lezecká lana a jejich vlastnosti
O L A N E C H A U Z L O VÁ N Í
ve výjimečných případech, zatímco při jednolanové technice je na něm lezec zavěšen
trvale – lano se tedy stává jakýmsi „dopravním prostředkem“ nebo ještě spíše
„dopravní cestou“, bez níž není průstup
vertikálou možný. Je tedy zjevné, že na lana jsou kladeny značně odlišné požadavky.
1.1.1 ROZDĚLENÍ LAN,
LANA A SMYČKY
Lana lze rozdělit podle užitého materiálu, konstrukce a chování při zatížení.
Podstatné je především dělení podle chování při zatížení, ovlivňované pružností
(elasticitou) výchozího materiálu, konstrukcí jádra, opletu a chemickou či tepelnou úpravou vláken. Podle těchto vlastností dělíme lana na dynamická a statická. Za
statická lana jsou považována taková lana,
jejichž průtažnost při statickém zatížení
hmotností 100 kg nepřesahuje 5 % jejich
délky. Průtažnost dynamických lan při tomtéž zatížení se pohybuje mezi 5–15 %, opět
v závislosti na vlastnostech použitých materiálů a na konstrukci.
Konstrukčně se lana používaná pro horolezecké účely a lanové techniky ustálila
na lanech složených z jádra (duše) a opletu
– systému Kernmantel, který se stal univerzálním modelem pro všechna horolezecká
i speleologická lana. Vychází z jednoduché
skutečnosti, že všechny nežádoucí vlivy (mi-
Obr. 1 Lana a zejména šňůry bývají prodávány
z cívek v metráži
20
mo prostý tah) zatěžují zejména plášť lana,
který je tak objektem soustředěného ničivého vlivu, např. UV-záření, pronikajících
ostrých částic nečistot, oděru, vlhkosti, ale
i slaňovacích brzd a blokantů. Proto je lano
konstruováno tak, aby hlavní nosná část
spočívala na duši lana, a teprve zbývající
podíl, nepřesahující 30–50 % pevnosti,
náležel opletu, jehož hlavní funkcí však zůstává ochrana duše. Ostatní konstrukce lan
se v lezeckých technikách používají pouze
okrajově. Stáčená lana se nepožívají vůbec,
neboť mají vlastnosti pro tento účel nevhodné. Pletená lana (mezi která patří
i Kernmantel) se zhotovují několika metodami z nekonečných svazků vláken, obvykle polyamidových (horolezecká dynamická
i statická speleolana), nebo polyesterových
(některá statická lana). Lana pletená tubulárním způsobem, kdy každé vlákno prochází střídavě povrchem a vnitřní částí lana,
se vyznačují mimořádnou průtažností. Tato
vlastnost je sice mnohdy velmi vítaná,
ovšem lze ji využívat jen okrajově. Lana tohoto typu se totiž vyznačují jednou zásadní nevýhodou. Každé lokální poškození má
vliv na pevnost celého lana a nemůže být
nijak vyrovnáno, neboť lano nemá vnitřní duši. Proto se tato lana používají pouze
k velmi speciálním účelům a např. ve speleotechnice se nepoužívají vůbec.
V poslední době se s novými technologiemi experimentuje prakticky výhradně
v rámci systému Kernmantel. Tak vznikají
některá lana se zvláštními povrchovými
úpravami (vodoodpudivá jako např. SuperDry od Mammutu či C.I.A.P. od Lanexu, nebo s úpravou proti oděru, např. Perdur od
Edelweissu), nebo s odlišně řešenou povrchovou úpravou v různých částech lana,
například lana pletená počítačově řízenými
stroji, které rozdílným způsobem utahují
oplet na jádru – na místech, kde lana nejčastěji zachycují pád, jsou tužší a mechanicky odolnější než na koncích, kde je lano
měkčí a lépe uzlovatelné. Jiným zvláštním
typem jsou lana vyráběná tak, aby se při
ROZDĚLENÍ LAN, LANA A SMYČKY
PÁDOVÁ ZKOUŠKA
PODLE NORMY UIAA
Radius 5 mm
Ohyb lana v karabině
2,30 m
300 mm
30°
Rázová síla
u polovičních lan
max. 8 kN
(cca 800 kp),
u jednotlivých lan
max. 12 kN
(cca 1200 kp)
Nejméně 5 bezpečně
zachycených pádů
Výška volného
pádu
cca 4,7 m
30°
Rázová síla
max. 12 kN
Závaží (zkušební břemeno)
U polovičních lan: 55 kg
U jednoduchých lan: 80 kg
U dvojitých
lan –
„dvojčat“:
80 kg
Nejméně
12 bezpečně
zachycených
pádů
Obr. 2 Pádová zkouška dynamických (horolezeckých) lan podle závazné normy EN 892, resp. ČSN EN 892.
Na obrázku jsou patrné rozdíly v počtu pramenů lana, váze závaží, i požadavcích na počet zachycených
pádů a maxima rázové síly podle jednotlivých kategorií lan
splétaní propojil oplet s duší, což nejen eliminuje posuv duše vůči opletu, ale zejména
podle výrobce snižuje rázové síly a zvyšuje
počet možných pádů při menším poškození
lana (systém Beal Compact Process). Několik výrobců se rovněž snaží zvýšit tzv. „hra-
novou odolnost“ (odolnost lana při pádu
přes skalní hranu). Někteří toho docilují
tím, že jednotlivá přadena jádra jsou opředena ochrannou monofilovou punčoškou
(Edelweiss Stratos), jiní zase vkládají dovnitř jádra lana zvláštní gumovou hadičku,
21
která zajistí rozložení zatížení na větší plochu (zkrátka lano se víc „rozplácne“ do šířky), což je pro lano příznivější (Supersafe
od fy Mammut). Mezi novinky patří i ultralehká lana Rando určená pro vysokohorskou turistiku a pohyb po ledovcích – tedy
lana pro toulání po horách. Vývoj lan se
pochopitelně nezastavuje, prakticky každý
rok přicházejí výrobci s nějakou novinkou,
která buď zvyšuje odolnost lana, nebo uživatelskou přívětivost. Lana tak mají na
omak příjemnější oplet, jsou uzlovatelnější,
lehčí, barvy jsou výraznější i v mlze atd.
Dynamická lana
Mají průtažnost 5–15 %, (pro lezecké
účely však obvykle do 8 %), jsou určena pro
horolezectví. Při jejich výrobě je snaha
o maximální pevnost a pružnost – odolnost
proti rázovým silám. Jsou určena zejména
k zachycení lezce při pádu, kdy pohlcují pádovou energii až do úplného zastavení. Ve
speleoalpinismu se používají jen okrajově,
při jištění průstupu v jinak než horolezecky
nepřístupných partiích jeskyní, horolezeckém výstupu na cestě k vysoko umístěným
jeskynním vchodům, u pomocných jisticích
smyček a k jištění při pohybu vysokohorským či ledovcovým krasem. Podle svých
dalších vlastností se dynamická lana obvykle rozlišují na „málopádová“ a „mnohopá-
Obr. 3 Konstrukce a značení horolezeckých lan.
Písmeny, logem CE, logem UIAA a symbolem
pro kategorii lana musejí být označeny oba
konce lana
22
dová“, tedy podle toho, kolik lano snese
tzv. normových pádů, aniž by jeho vlastnosti (např. schopnost pohlcovat pádovou
energii) klesly pod kritickou mez. Jde o to,
že za přísně simulovaných podmínek se
zkouší, kolik pádů lano vydrží (viz obr. 2).
V praxi však přísně simulovaný pád neexistuje, tyto zkoušky tedy mají pouze orientační charakter. Mnohopádová lana jsou
bezpečnější, neboť existuje značná pravděpodobnost, že skutečně udrží vážný pád
lezce i ve velmi reálných podmínkách.
Na dynamická lana určená pro lezecké
účely se vztahuje závazná evropská norma
EN 892 (v ČR platí „harmonizovaná“ norma
ČSN EN 892). V některých detailech přísnější norma UIAA (Union Internationale des
Asociations d’Alpinisme – mezinárodní
unie horolezeckých svazů se sídlem ve Švýcarsku) je pro výrobce dobrovolná, chtějí-li
však označit lano prestižní známkou UIAA,
musejí lana zkoušet podle normy UIAA 101.
Statická lana
Mají průtažnost nepřesahující 5 %. Používají se především pro speleologické
a záchranářské účely a pro práce ve výškách. U těchto lan je žádoucí co nejmenší průtažnost, neboť zejména při zdolávání
hlubokých vertikál působí podélné pružení
dynamického lana značné problémy – čím
pružnější je lano, tím větší je amplituda
kmitavého pohybu, který lezec nedobrovolně vykonává. Jev, jenž je nejen nepříjemný, ale i nebezpečný. V současnosti
vyrábějí i čeští výrobci (Lanex-Tendon
a Singing Rock) několik typů statických lan.
Ta se dokonce dělí na lana pracovní a tzv.
speleolana s jinak upraveným opletem,
který podmínkám jeskyní více vyhovuje, je
odolnější, snáze se čistí. Zejména se speleolany jsou v jeskyních dobré zkušenosti hlavně proto, že se na vývoj speleolan firmy do
jisté míry soustředily a jejich vývojová oddělení postupovala ve spolupráci se samotnými jeskyňáři. Tímto směrem se hodlá více
ubírat i slovenská firma Gilmonte, která již
představila nová dynamická lana pro horo-
ROZDĚLENÍ LAN, LANA A SMYČKY
lezce a prototypy speleolan vyznačující se
promyšlenou konstrukcí pro použití v tak
mimořádně lanům nepříznivém prostředí,
jakým jeskyně jsou.
Zajímavým, avšak dnes již opouštěným
kompromisem, jsou i tzv. statodynamická
lana. Ta jsou tvořena soustavou vláken dynamických a statických. Při běžném režimu
sil pracuje lano jako statické, avšak po jeho
překročení (zachycení pádu) dojde k přetržení statických (např. kevlarových) vláken,
lano se začne chovat jako dynamické a plynule pohltí pád. Nevýhodou je, že tuto
vlastnost mohou osvědčit pouze jednou –
po pádu se stávají lany dynamickými.
Jinou specialitou jsou tzv. lana superstatická (jejich průtažnost se pohybuje okolo
2 %), po kterých se lze pohybovat prakticky jako na ocelovém laně. Nejnižší možná
průtažnost se dokonce blíží 1 %, ovšem vývoj se v tomto směru zastavil, neboť další pokles tažnosti není žádoucí z hlediska
bezpečnosti. Existují i další statická lana či
lana s průtažností na hranici mezi statickými a dynamickými, určená pro speciální
účely: například lana se speciálním vodoodpudivým povrchem pro roklování (canyoning). Lan s odlišnými vlastnostmi se pro
různé účely vyrábí celá řada, např. lana
schopná plavat anebo např. lana Canyon od
francouzské firmy Beal (duše je polypropylenová), určená také pro roklování. Rovněž
barevná škála je dnes i u statických lan vel-
mi široká, např. statická lana v černém nebo
zeleném provedení určená pro speciální zásahové útvary represivních složek, nebo vodoodpudivá či plovoucí lana do kaňonů,
která se vyznačují velikou barevností – kontrastem vůči okolí, což je právě v kaňonech
velmi důležité. Je však na místě si uvědomit,
že barevná lana se vyrábějí za cenu „znečištění“ vláken barvou. Čím tmavší lano, tím
bude ve srovnání se stejně pleteným výrobkem ve světlejších barevných kombinacích
vykazovat horší vlastnosti.
Většinu těchto speciálních lan lze pořídit i od českých výrobců, kteří se současným
vývojem drží krok a v některých případech
jsou dokonce na špičce v nově vyvíjených
technologiích; českého lana se proto už
dávno není třeba obávat a považovat jej
jen za levnější a méně vhodnou alternativu. Je však pravda, že špičková lana předních světových firem jsou dnes s českými výrobky už mnohdy cenově srovnatelná.
Lana určená pro horolezectví
Lana dynamická se dále dělí podle svého určení. Podle způsobu, kterým má být
lano použito, se na trh dodávají lana odlišného průměru. Na náš trh smějí pouze lana
splňující normu EN, často navíc disponující
certifikátem UIAA. Pak jsou označeny písmeny a logem CE, logem UIAA, a symbolem pro kategorii lana (viz obr. 3), kterým
musejí být označeny oba konce lana.
Norma rozlišuje tři kategorie dynamických horolezeckých lan:
Nejběžnější jsou lana jednoduchá – též single rope, neboli „jednička“ (pro nejběžnější použití v jednom prameni) – která mívají nejčastěji průměr cca 10–11 mm a označují se číslicí 1 v kroužku (vzhledem ke stále se zdokonalujícím technologiím se stále častěji objevují
jednoduchá lana i s průměrem menším než 10 mm – v takovém případě
považujeme za rozhodující označení pro kategorii lana). Jednoduchá lana jsou určená především pro použití na umělých stěnách a při skalním
lezení v oblastech opatřených fixním jištěním. Jejich výhodou je, že s sebou lezci
nenosí dvě lana, ušetří tedy na váze. Nevýhodou může být, že lano nemají zálohované pro případ přeseknutí padajícím kamenem, nebo přeříznutí při pádu přes
ostrou skalní hranu.
23
Slabší průměr mají tzv. lana poloviční, neboli „půlky“ –
half rope (označovaná zlomkem 1/2) s průměrem cca 9 mm
(vývojem bylo dosaženo i průměru 8,5 mm a je velmi pravděpodobné, že ani zde se vývoj nezastaví a lana budou ještě slabší,
a tedy i lehčí), která se obvykle používají při výstupech ve velehorách. Jedná se o standardní lano do hor, jeho použití v nevelehorských terénech lze doporučit všude tam, kde hrozí poškození lana
na skalních hranách. Vždy se používají dva prameny – součet označení na lanech, kterými jsme jištěni, musí být alespoň 1. Lezec se navazuje na dva prameny lana, spolulezec, který jej jistí, má oba prameny protaženy jisticím prostředkem. Je přitom nutné, aby se jednalo o takový jisticí prostředek, který umožňuje odděleně obsluhovat každé lano (např. brzdy fungující na principu
stichtovy destičky – tedy i populární kyblíky, viz dále v kap. 2. Výzbroj
a výstroj, str. 95, dvě karabiny HMS apod.), neboť poloviční lana jsou určená
k tomu, aby do bodů postupového jištění byla zapínána střídavě, což je nutné pro některé speciální horolezecké postupy. Nemají se tedy, na rozdíl od lan dvojčat (viz dále), do jištění zapínat obě najednou. V případě pádu, kdyby byla v práci obě lana, by totiž pád
nebyl pohlcován tak „měkce“ jako lanem jedním. Zároveň by dvě lana ležící v karabině
vedle sebe mohla zatěžovat karabinu na větší páce, tedy karabina by se dostávala do zatížení, na které není konstruována – a přece jen, karabiny bývají nejslabším článkem jisticího řetězce (i když současná poloviční lana již bývají tak měkká a tak nízkého průměru,
že se toto nebezpečí stává stále menším).
Další lana jsou tzv. dvojčata (také twin-rope), s průměrem cca
8 mm, která se používají vždy zdvojeně – to znamená, že na
rozdíl od lan polovičních nesmějí být zapínána střídavě, ale probíhají
společně každým bodem postupového jištění. Dvojčata jsou výrazně
bezpečnější alternativou lana jednoduchého a naprosto stejně se s nimi manipuluje. Mohou být zapnuta současně v jediné jisticí pomůcce
(napříklda na karabině HMS). Nelze je použít na tzv. páternoster (technika dvou lan používaná při horolezeckém technickém lezení – nezaměňovat s překonanou a málo používanou dvoulanovou technikou ve
speleologii), jejich výhoda je hlavně tam, kde hrozí poškození lana například padajícími kameny či při pádech ve stěně s ostrými hranami (obvykle se nepřeseknou oba prameny současně). Předností je váha v poměru k délce, kterou lze
ocenit při slaňování, nebo použití lana k jiným účelům (jako vytahovací šňůry
apod.). Shodnou výhodou polovičních lan a dvojčat kromě samotného zálohování lana proti jeho případnému přeseknutí nebo přeříznutí přes hranu je i dvojnásobná délka lana použitelného při slanění. To často ušetří čas i materiál potřebný pro budování dalších slaňovacích stanovišť.
V poslední době přicházejí někteří výrobci s poměrně slabými lany, která vyhovují parametrům lan polovičních, mají průměr jako dvojčata (tedy se snižuje riziko
zatížení karabiny nevhodnou pákou) a jsou
zároveň testována i jako poloviční i jako
dvojčata, splňují normované parametry
24
obou těchto kategorií. Jejich výhodou je,
že je lze používat jako dvojčata, neboť
použití půlek (resp. střídavé zapínání postupového jištění) může být nepraktické při
zachycení pádu – v jisticím prostředku je
třeba správně manipulovat s lany, která se
odlišně napnou, a takové zachycení pádu,
PÁ D Y A D A L Š Í N E Ž Á D O U C Í V L I V Y
pokud není precizně nacvičené, může působit jisté problémy. S touto novinkou přišla česká firma Singing Rock, která se také
prostřednictvím Bezpečnostní komise UIAA
snaží pro tato lana prosadit novou kategorii v normě. Zatím, vzhledem k tomu, že tato lana splňují požadavky kladené na obě
kategorie, je značí logy obou, tedy zlomken i prolínajícími se dvěma kruhy.
ném pádovém faktoru (a u téhož lana) je
rázová síla konstantní bez ohledu na délku
pádu. Co to znamená pro praxi? Na velikosti pádového faktoru jsou do značné míry závislé síly, které budou v konečné fázi
pádu působit na lezce a jeho jistící řetězec
včetně samotného lana a jisticího. Se zvyšujícím se pádovým faktorem tato síla výrazně roste. Je tedy zapotřebí snižovat pádový faktor buď zkrácením pádu (h), nebo
1.1.2 Pády a další nežádoucí vlivy
Lana jsou konstruována pro zachycení
případného pádu. Lezec totiž během pádu
získává značnou kinetickou energii, která se
někde musí spotřebovat (a bez zajištění, tedy bez lana, se obvykle spotřebuje významným poškozením lezce při jeho dopadu).
5m
Pády
Pády, které mají lana zachytit se velmi
různí. Určující jsou dva základní parametry:
pádový faktor daný vnějšími podmínkami
a tlumící schopnost lana (závislé na jeho
elasticitě) a dalších komponentů jisticího
řetězce (proto je měkčí pád zachytávaný jistícím člověkem – tzv. jističem – přímo z těla, než pád chytaný jisticím prostředkem
umístěným ve fixním bodu – toto kritérium
však není jediné při rozhodování, bude-li prvolezec jištěn jistícím z těla). Pádový
faktor (f) lze vypočítat pomocí zlomku.
f = h / l, přičemž h je délka pádu, l je činná
délka lana, tedy délka, která pád pohlcovala. Při horolezeckém způsobu použití, tedy
je-li lano použito k jištění prvolezce, přicházejí v úvahu pádové faktory od 0 (pokud prvolezec nespadne) do 2 (nejtěžší
možný pád, zachycený přímo na jisticím stanovišti bez postupového jištění).
V praxi to může vypadat například následovně: Jistící již uvolnil lezci 15 m lana,
ovšem prvolezec má poslední postupové
jištění 5 m pod sebou. Znamená to, že jeho
pád (h) bude dlouhý 2 x 5 m, to jest 10 m,
l je v tomto případě již zmíněných 15 m.
Pádový faktor (f) tedy bude necelých 0,7
(schéma tohoto pádu je na obr. 4). Při stej-
pád 10 m
10 m
Obr. 4 Schéma pádu – a pádového faktoru
25
26
prodloužením činné délky lana (l). Odlézáli prvolezec od jistícího, měl by záhy založit
postupové jištění (čím je blíž k jistícímu, tím
víc bodů postupového jištění potřebuje).
V opačném případě on i lano utrpí po pádu
pořádnou ránu způsobenou velkou rázovou silou.
pádu rázové zatížení až dvojnásobné oproti pádu jištěnému lanem dynamickým.
(Jednotkou síly je Newton; běžně se používají násobky dekaNewton, zkratka daN.
1 daN = 10 N a kiloNewton 1 kN = 1000 N;
pro představu – 1 daN poměrně přesně odpovídá váze / tíži 1 kg; 10 kN odpovídá tíži
tělesa s hmotností jedné tuny.)
Pro speleoalpinismus, který pracuje s laPři pádovém faktoru 2 a váze lezce 80
ny určenými pro statické zatížení (prakticky
kg je velikost zatížení padajícího a jeho
nepohlcující rázovou energii), má pádový
úvazu s průměrným jednoduchým dynafaktor rovněž stěžejní význam. Je nutné
mickým lanem asi 9 kN, se statickým lanem
s ním kalkulovat v úvahách o ukotvení.
asi 18 kN, tedy jako by na člověka působila
Kotvení musí být řešeno tak, aby v případě
tíže 1800 kg, čili rána téměř nepředstavidestrukce kteréhokoliv z kotevních bodů
telná, destruující nejen lezce, ale i celý jeho
nedošlo k zatížení jiného kotevního bojisticí řetězec (při takových silách se lámou
du pádem s faktorem větším než f = 1. Lze
karabiny, trhají úvazy a vnitřní orgány lezk tomu dospět zejména vázáním přiměřece). Toto zatížení klesá úměrně se snižujíně malých průvěsů u kotevních bodů; rázocím se pádovým faktorem. Při pádovém
vé zatížení lze dále snížit používáním abfaktoru f = 1 je výsledné zatížení i se staticsorbérů nejrůznější konstrukce nebo užívákým lanem přibližně „jen“ 10 kN.
ním tlumicích uzlů umístěných tak, aby při
Ještě větší, vpravdě obrovské síly rovněž
případném pádu část jeho energie pohltily.
působí na „vratný bod“ postupového jištěPředevším je však nutné předcházet vytržení – tedy na fixní karabinu na konci cesty,
ní kotevních bodů jejich precizní instalací
přes kterou je pád zachycen. V případě páa v nepevné skále jejich zdvojením (zálohodu je totiž tato karabina a spolu s ní všechváním).
ny ostatní součásti vratného bodu (skoba či
vklíněnec, expreska, smyčka) vystavena
S pádovým faktorem úzce souvisí rázodvojímu zatížení: Od lezce – rázovou silou
vé síly – čili síly, které působí na tělo lezce
a od jistícího – jistící silou, která je vlivem
v okamžiku zachycení pádu. Tato síla je latření v karabině přibližně o třetinu menší
nem rovněž přenášena do bodů postunež rázová síla. Tyto dvě síly se spolu sčítapového jištění, článků jisticího řetězce (kají v důsledku kladkového efektu a neabsorrabiny, expresky, smyčky) a na jistícího.
buje-li lano dostatek rázové energie, může
Dynamické lano má takové vlastsíla působící na vratný bod dosáhnosti, aby bylo schopno absorbovat
nout kritických hodnot.
energii pádu a snížit tím rázovou
Za normálních okolností, jak je již
15 kN
sílu, a tak mírnit její účinky. Pozor,
výše uvedeno, může být pádový
tuto schopnost nemohou mít lana
faktor f od 0 (to když nespadneme,
donekonečna a s každým pádem se
nebo jdeme-li rovnou „na podlatyto vlastnosti zhoršují (s počtem 9 kN
hu“, tj. padáme až na zem, jisticí
zachycených pádů lana „tvrdnou“,
body a tedy ani lano vůbec nejsou
a pak tedy hůř absorbují pádovou
v činnosti) do 2 (pád přímo „do
6 kN
energii). Pro praxi to znamená, že
štandu“). Obrovské síly však vzniminimalizací rázové síly se zvyšukají např. ve speleoalpinismu i při
Obr. 5
je bezpečnost. Je přitom dobré si
relativně krátkých pádech takzvaSoučet sil
uvědomit, že při použití statického
ně natvrdo do pomocné jisticí
ve vratném
bodu
lana k jištění může být v případě
smyčky u kotvení. Pádový faktor
zde bývá obvykle větší než jedna, neboť
činná délka se rovná délce použité jisticí smyčky (ta proto musí být velmi
kvalitní), délka pádu se však prodlužuje
o úsek, než se karabina ve smyčce zarazí
o kotvení.
Jedná se o podobný princip jako při pádech na tzv. uměle zajištěných cestách (via
ferrata – klettersteig), tedy horolezeckém
terénu zpřístupněném turistům. Zde se turisté jistí pomocí ocelového lana, které
bývá přibližně každých 5 m ukotveno ke
skále. Turisté se k ocelovým lanům mají zajišťovat pomocí zařízení, které síly absorbuje. Častou praxí však bohužel bývá, že se
zajišťují pouze karabinou a smyčkou, která
již vede přímo do úvazu (v ještě horším
případě je turista na tuto „jisticí“ smyčku
navázán přímo bez použití úvazku, např.
dračí smyčkou a tzv. „kšandičkami“). V případě, že dojde k pádu před další „přepínkou“, čili minimálně 5 m od posledního kotvení, je činná délka lana cca 1,5 m,
avšak délka pádu cca 5 m + cca 1,5 m (délka smyčky) je celkem cca 6,5 m. To znamená, že f = přibližně 3,9, tedy na hranici
únosnosti. V extrémních případech (tedy již
v případě, že jsou skoby či jiné kotvení od
sebe vzdáleny 7 m) zde však pádový faktor
snadno přesáhne koeficient 5. Síly, které
při takovém pádu vznikají a které působí
na kotvící body, jisticí prvky i padajícího,
jsou téměř nepředstavitelné (a hlavně takové, na které není běžné vybavení připravené – bývá dimenzované na rázovou sílu
přenášenou lanem max. 12kN). Nepříznivé
je i zatížení karabiny, která nemusí ráz vydržet. Rázové zatížení karabiny je v tomto
případě krajně nebezpečné – karabina je
zde totiž namáhána na ohyb a nikoliv na
tah a dochází tedy k zatížení, na které nejsou karabiny konstruovány. Pro tento druh
činnosti proto byly vyvinuty nejen speciální, většinou ocelové karabiny, ale i nejrůznější pádové absorbéry a lanové brzdy, jejichž účelem je snížení rázové síly na únosnou míru. Při výrobě smyčky pro jištění na
uměle zajištěných cestách je vždy nutné
1,5 m
5m
6,5 m
Obr. 6 Schéma pádu na uměle zajištěných cestách
(via ferrata). Pádový faktor a rázová síla
může být až mnohonásobně větší než nejhorší
případ při horolezeckém způsobu jištění postupu
použít kvalitní a nové dynamické lano.
Ovšem i v případě nového dynamického lana je dobré vědět, že bude-li při pádu s faktorem větším než 2 pádová energie pohlcována jen krátkým, jisticím „fousem“ bez
použití absorbéru, je vysoká pravděpodobnost, že se něco utrhne. Proto je navázání
přímo na smyčku v případě klettersteigu
velmi nemoudré (doporučit lze pouze pořízení patřičného vybavení a jeho používání
s kombinací sedacího a prsního úvazu – ví-
27
28
ce viz dále v kapitolách o výzbroji a výstroji na str. 100 a ve stati věnované zajištěným
cestám v kap. 4.2 na str. 309). To celé však
opět souvisí i se speleoalpinismem a jednolanovou technikou. Pro statická lana je tato
kritická délka cca do 1,5 m, proto je třeba
zachovávat maximální opatrnost a plynulost
pohybu zejména v okolí kotevních bodů. Při
podobně krátkých činných délkách lana nelze spoléhat ani na schopnosti dynamických
lan, neboť i jejich schopnost utlumit ráz je
značně omezená. Je důležité si uvědomit, že
„lanová cesta“ speleoalpinisty má celou řadu shodných vlastností s „železnou cestou“
vysokohorského turisty.
Nežádoucí vlivy
a manipulace s lanem
S lany souvisí ještě několik úskalí, o kterých by měl být potencionální lezec alespoň rámcově informován. Prvním úskalím
je životnost lan. Přestože je známo, že
k přetržení nepoškozeného lana nemůže
dojít (lano lze pouze přeříznout přes ostrou skalní hranu), užíváním lano ztrácí své
vlastnosti a jeho životnost tudíž není nijak
závratně vysoká, lana stárnou používáním
(např. 100 slanění pomocí slaňovací osmy
ubere plných 50–60 % pádové odolnosti
dynamického lana, po 200 slaněních lanu
zbývá pouhá třetina až pětina pádové „kapacity“ – a pozor, při zkouškách, které dospěly k těmto výsledkům, se na lanech jezdilo opatrně a s citem, žádná horká osma,
která lano poškozuje ještě mnohem víc).
Zde je namístě upozornit na fakt, že rychlé slaňování, při kterém se třením značně
zvyšuje teplota slaňovacího zařízení, lana
poškozuje nevratně. Při opatrném pohybu
dochází slaňováním pouze k utahování
struktury lana, případně kroucení opletu
vůči jádru, změny, ke kterým dochází tedy
lze do určité míry správnou manipulací s lanem napravit.
Lana také poškozuje přímé sluneční
světlo, zejména jeho ultrafialová složka
způsobuje ve vláknech fyzikální změny vedoucí k poklesu pevnosti. Statická lana,
která zachytila pád, by se měla vyřadit a určit na tahání auta nebo uvazování lodi
a koníčkování. Rovněž u dynamických lan
v takovém případě jejich užitné vlastnosti
dramaticky klesají. Používané lano, i bez
výraznějších vnějších známek opotřebení,
je dobré vyřadit po dvou, nejpozději třech
letech a ani u nepoužívaných lan není dobré spoléhat na příliš vysokou životnost
(obvykle se uvádí, že nepoužívané, byť
i dobře skladované lano je dobré vyřadit na
pomocné činnosti nejpozději po deseti
letech). Na druhé straně je také neoddiskutovatelným faktem, že podle výzkumů fy Arova–Mammut mají nepoužívaná
a dobře uskladněná lana po asi dvou letech
o něco lepší vlastnosti než lana bezprostředně po výrobě, čili, že dobře uskladněná lana „zrají“. Tyto lepší vlastnosti klesnou na hodnoty srovnatelné s vlastnostmi
ihned po výrobě teprve asi po šesti až sedmi letech a následující pokles je jen velmi
mírný. Ani po deseti letech (při dobrém
uskladnění) není třeba mít obavy. Podobný
výzkum – a s podobnými výsledky – prováděla i technická komise Slovenské speleologické společnosti na lanech statických. Ani
těm uskladnění ve tmě, za rozumné vlhkosti a teploty příliš neškodí.
Stáří lana v případech, kdy není veden
deník lana, lze určit pomocí tzv. kontrolky – barevného pramene vpleteného
v duši lana. Kontrolky jsou barevně odlišné,
každá barva značí jiný rok výroby. Je však
zároveň důležité vědět, že každý výrobce
používá jiné barvy a pro kontrolky neexistuje jednotná norma, proto je napřed důležité znát výrobce a od něj (nebo jeho dealerů) si vyžádat tabulku barev kontrolek.
V poslední době někteří výrobci nahrazují
kontrolku páskem, který uvnitř probíhá celým lanem, na němž jsou základní údaje
o lanu vyznačeny.
Životnost lana je značně individuální
a nejvíc záleží na způsobu a frekvenci používání. V každém případě je nutné lano
vyřadit při poškození opletu, který se snadno poškodí o hrany skal, pády kamení,
stoupacími železy atd. Celková pevnost lana je totiž tvořena nedílně jak duší, tak
i opletem – obvykle oplet reprezentuje cca
více než 30 % pevnosti lana. Za poškozený
oplet je však nutné považovat i nadměrný
oděr lana (lano je „chlupaté“). Lana velmi
trpí na ostrých hranách při slaňování i jištění, tragické následky může mít střihové zatížení na hraně, k němuž může dojít při pádu. Bohužel i v nedávné době jsou u nás
známy případy přeseknutí vysoce kvalitního, nepříliš opotřebeného lana od renomované firmy právě na hraně. V poslední době bývá sice přetržení lana událostí spíše
výjimečnou, ovšem na druhé straně se obvykle jedná o příhodu s tragickým následkem. Podle statistik se vždy šlo o přetržení
lana při pádu přes hranu. Případnému úrazu lze předcházet pouze používáním dvou
pramenů lana současně (tedy lan polovičních nebo dvojčat) – není znám případ přetržení obou pramenů.
Předchozí statistika rovněž neuvádí tzv.
atypické případy přetržení lan (kterých
však bylo v podstatě stejně, ne-li více), kdy
se jednalo o lana poškozená vlivem různých chemikálií. Chemikálie lana poškozují,
a ta by s nimi proto nikdy neměla přijít do
styku. To se může týkat např. i louhu či kyseliny z baterií, proto pozor: Nosíte-li lano
v batohu vedle hornické baterky, můžete
se snadno stát statistickou položkou. Jsou
známy případy záhadného přetržení lana
při slanění (až na jednu výjimku vždy s tragickými následky), ve kterých následně vyšetřovatel dospěl k názoru, že postižený
pravděpodobně vozil lano v autě a tekla
mu autobaterie. Vliv chemikálií je tedy nejlepší naprosto vyloučit a chovat se tak, aby
s nimi lana vůbec nepřišla do styku, přestože na každé lano (v závislosti na použitém
materiálu) působí různé chemikálie odlišně, např. polyamidovým – PAD – nylonovým vláknům, ze kterého se pletou lana,
nejvíce škodí kyseliny, polyesterovým – PES
– používaným spíše na popruhy, ale i pomocné smyčky, louhy. Kromě vysloveně
agresivních chemikálií je však dobré si uvě-
domit, že každá chemikálie se může snadno dostat do struktury lana a může dojít ke
změně vlastností vláken v něm. Platí to
i pro barvy – k označování lana, jeho středů apod. smí být použita výhradně barva,
kterou pro tyto účely výrobci doporučují.
Mezi chemikálie, které mohou mít negativní vliv na vlastnosti lana, často patří
i tekutiny, které se v našem okolí vyskytují poměrně běžně. Vliv tak mohou mít tělesné tekutiny, např. moč, ale i některé
nápoje a potraviny. Na druhou stranu je zajímavé, že se žádné negativní účinky neprokázaly po namáčení lan v mořské vodě.
O používaných materiálech a jejich
vlastnostech více na konci této stati v odstavci věnovaném smyčkám a popruhům.
Vzhledem ke značné odlišnosti lan vyráběných z různých materiálů různými
technologiemi se nebudeme podrobněji
zabývat např. energetickými poměry v lanech při zatížení apod. Obecně platí, tak
jako ostatně u každého výrobku (a u těch,
na kterých závisí naše bezpečnost především), že je nutné se seznámit s návodem
k použití, dodržovat pokyny výrobců a lano
používat k tomu, k čemu je určeno.
Velmi důležité je nezaměňovat lana
(a materiál na lanové a pomocné smyčky)
dynamická se statickými, popřípadě s repšňůrami. Někdy se totiž lana prodávají
i v metráži na cívce, proto je nutné si údaje
na cívce nechat ukázat. Repšňůra pochopitelně nemá vlastnosti lana a není stavěná
na zachycování pádů (obvykle jednou snese zatížení pádovým faktorem 1 při váze
lezce docenta – vyšší váha než cent může
být v tomto případě smrtonosná), testovaná je pouze ve statickém režimu zatěžování. Zejména je velmi nemoudré použít repšňůru do brzdítek na uměle zajištěných
cestách, nebo při vázání pomocných smyček pro jednolanovou techniku.
Pomocné šňůry a smyčky jsou na trhu
v obrovském množství a není jednoduché
se mezi nimi orientovat. Šňůry typu Kernmantel se dodávají již od průměru 3–4 mm,
slabší průměry (potřebné pro úzce vymeze-
29
ný okruh činností – např. jako „lavinové
šňůry“ se obvykle dodávají jen pletené tubulárně). Poměrně značnou pevnost lze díky speciálním technologiím dosáhnout
u tubulárních popruhů – „plochých smyček“. Použití smyček je značně široké a volba vhodné „smyce“ vždy záleží na způsobu
použití (viz též dále). Pro použití smyček
platí v plné míře zásady platné pro lana.
Pravidelná kontrola jejich kvality je stejně
důležitá, přestože se častěji podceňuje.
O lana a smyčky je zapotřebí pečovat
a šetrně s nimi zacházet. Péče o lano začíná
už u takové maličkosti, že se po něm snažíme nešlapat (staří lezci obvykle zdůrazňují,
že se nesluší šlapat na nejbližšího kamaráda). Mokré lano sušíme volně rozvěšené,
ne příliš blízko zdrojů tepla či na sluníčku,
neboť přímé sluneční záření lana poškozuje a snižuje jejich pevnost. Lano je rovněž
dobré občas (radši však méně často) vyprat
ve vlažné vodě. Tím jej zbavujeme především drobných částeček písku a prachu (bohužel v některých případech i impregnace),
které pronikají opletem a poškozují ho.
Častým praním však lana mnohdy kromě
impregnace můžeme zbavovat i dalších
vlastností a je dobré si zapamatovat, že není vhodné používat prací prostředky a neprat lana v pračkách. Horolezecká lana
není zapotřebí prát téměř vůbec, lana používaná ve speleologii však praní skutečně
vyžadují – a mnohdy po každé akci.
Dalším z faktorů, který může mít naštěstí jen dočasný vliv na pevnost lana, je voda.
Materiály, z nichž se lana vyrábějí, mají tu
nepříjemnou vlastnost, že se sice vyznačují
vysokou tažností při přetrhu a dobrou elasticitou, ale uvedená pevnost při přetrhu
značně klesá po absorpci vody. Testy které opakovaně prováděli někteří výrobci
a technicko bezpečnostní komise horolezeckých svazů (např. P. Schubert z DAV,
G. Signoretti z CAI, nebo u nás R. Fáborský)
prokázaly, že pevnost lan může být snížena
až o 30 %. Faktem je, že v případě těchto
testů se jednalo o lana dlouhou dobu namočená a zcela prosáklá (objem vody nasáknutý novými lany byl 40–45 % hmotnosti suchého lana). V případě některých
z těchto testů byl sledován i vliv zmrznutí
vody v lanu. Výsledky pak byly oproti mokrému lanu mírně příznivější. Další podstatnou informací je, že v případě úplného
namočení nepomáhá vodoodpudivá úprava (evedry). Vodoodpudivé úpravy zjevně
zabraňují vodě přilnout na opletu, ale nedokáží zabránit pronikání vody do struktury lana při delším namočení. V podstatě jedinou dobrou zprávou z těchto testů je, že
se lanům jejich vlastnosti po vysušení vracejí, a že ani opakované namáčení na ně
nemá negativní vliv. Pro uživatele z těchto
testů plyne ještě jedna podstatná informace, totiž, že namočení se nemusí vyhnout
ani lanům s vodoodpudivou úpravou, a že
Obr. 7 Postup svinutí lanové panenky
30
Obr. 8 Svinutí lana „na kolena“
do hor by právě z důvodu možnosti namočení či promoknutí měla být upřednostněna lana silnější a používaná ve více pramenech. K promáčení lana může dojít i při
přechodech ledovce s rozbředlou svrchní
vrstvou sněhu nebo firnu, neboť nelze zcela vyloučit tahání pramenů lana po sněhu
apod. Velmi podstatnou by se tato informace měla stát rovněž pro roklaře a speleoalpinisty, neboť tyto vlastnosti se týkají
i lan statických.
K péči o lano patří i jeho skladování
a přenášení. V batohu nebo na zádech obvykle nosíme lana svázaná do takzvané panenky, kterou znázorňuje obrázek (obr. 7).
Nepoužívaná lana skladujeme v temné,
suché a větrané prostoře, rovněž stočená
do panenky, nebo poskládaná do větších
smyček. Obvykle bývá doporučováno nové lano bezprostředně po nákupu rozmotat a ve volných smyčkách nechat vyvěsit,
a teprve po nějakém čase jej sbalit do panenky. Pro uskladnění lze rovněž doporučit
svinutí do větších smyček, např. tak, jak svá
konopná lana svinovali naši předchůdci, nebo je dodnes svinují někteří jeskyňáři
– tj. „na kolena“ (obr. 8). Takto stočené lano se nosilo hozené přes rameno a šikmo
přes hruď. Zároveň je dobré vědět, že není
jen jeden způsob, jak panenku svinout
a zakončit. Není totiž nic trapnějšího, než
když se člověk v okamžiku, kdy mu nejvíc
záleží na rychlosti, beznadějně zamotá do
lana jen proto, že si včas nevšiml, že je smotané způsobem, na který není zvyklý.
Způsob používaný většinou speleologů
(pokud nepocházejí z vysloveně horolezeckého prostředí) znázorňuje obr. 9. Je výhodný mimo jiné i tehdy, když je nutné
stočit zbytek lana po slanění nad dnem
propasti, aby se po něm nešlapalo, či aby
lano neleželo na zemi a nepadaly na něj
kameny (visící lano totiž většinou padající-
31
32
Obr. 9 Zakončení panenky podle speleoalpinistů
mu kameni uhne). A zároveň je dobré si
všimnout, není-li takto zakončené lano rovněž jinak smotané. Jeskyňáři obvykle lano
neskládají přes ruku, ale přes dlaň je rovnou smotávají. Tento způsob svinutí lze
provádět buď „na jednoducho“ od konce
lana, nebo „nadvojato“ od prostředku. Není vhodný tehdy, je-li zapotřebí lano házet
tak, aby se rozvinulo. Takto svinuté lano se
obvykle strašlivě „zacuchá“ a zauzluje. Pro
házení je lepší svinout lana do panenky
podle obr. 7. Posledním způsobem skládání
lana je jeho cpaní po smyčkách do transportního vaku tak, jak to dělají jeskyňáři
při průstupu složitým podzemním systémem nebo sestupu do neznámé vertikály.
Lano, postupně po asi pěti smyčkách (ohybech), mají celé nacpané do „speleovaku“ zavěšeného pod sebou. Konec vycházející z vaku ven se upevní ke kotevnímu
bodu, poté lezec založí lano do slaňovací
brzdy a začne sestupovat. Lano z vaku se samo uvolňuje, někdy má tendenci vytvářet
smyčky a je třeba jej postupně uvolňovat.
Slanění prvolezce s lanem sbaleným ve vaku
je rovněž jediným možným řešením při slaňování šikmých, úzkých a členitých šachet
s římsami, drážkami ve stěnách a několika
souběžnými komíny. Zde musí lezec volit
směr dalšího postupu vždy až na místě, předem spuštěné lano by tedy mohlo zdržovat
při vytahování a opětovném spouštění, nehledě na to, že se může zachytnout („za-
seknout“) a zamotat. Tak lze postupovat,
aniž se lano zbytečně zabahní, prvolezec na
něj nehází kameny apod.
Na konci každého slaňovacího lana
(a v tomto případě se jedná o lano sbalené
ke slaňování) musí být uzel. Obvykle se tímto koncovým uzlem na laně zároveň přivazuje lano ke zdrhovací šňůře speleovaku,
který je tak zabezpečen proti ztrátě. Stejný
způsob stočení a uskladnění lana však lze
využít nejenom na speleologické akci, ale
třeba i při průstupech velkých stěn apod.
Důležité je, aby byly oba konce lana s uzly
viditelné. To ovšem může být matoucí (může se jednat o dvě lana složená do jednoho
vaku – a tedy ani viditelné dva konce s uzly
nemusejí být zárukou bezpečnosti), proto
je dobré si uvědomit, že každý, kdo si pro
sebe skládá lano do vaku, si za něj také
zodpovídá. V případě, že se jedná o větší
akce, není zřejmé, kdo po kterém laně bude sestupovat, lezci se střídají ve vystrojování propasti apod., je na místo lana balit
do vaku „komisionálně“. Každý lezec se
před slaněním vždy musí hodnověrným
způsobem přesvědčit, že na konci lana uzel
opravdu je. Komisionálně balené vaky
musejí být jednoznačným způsobem označené, aby nemohlo dojít k záměně. Nerespektování této základní zásady již několikrát skončilo smrtelným pádem lezce,
nebezpečí narůstá v případě záměny vaků
za vak s kratším lanem.
Pro statická lana a lana určená pro speleoalpinismus se po nákupu doporučuje je
rozmotat a nechat vysrážet asi 12 hodin ve
vodě. Po usušení lano přeměřit a skutečnou
délku vyznačit na oba jeho konce. Slaňování, ke kterému není použita kolečková
brzda, ale např. slaňovací osmička nebo dokonce poloviční lodní smyčka a HMS karabina (způsob, který lze doporučit skutečně
jen pro případ krajní nouze) lano kroutí –
tedy přesněji kroutí oplet proti duši lana.
Je proto důležité lano občas proslaňovat
osmičkou až na konec (nechat po doslaňování proklouznout konce lana a čas od
času jej „vyzvonit, vykroutit“ – spustit si jej
z dostatečně vysoké skalky, vyklepat je
a poslat po něm několik smyček jako když
hrajete „Kanadu“).
Smyčky a popruhy
v lezeckých technikách
Smyčkou je v lezeckých technikách
myšlena zejména krátká šňůra (někdy repšňůra, často také „lanovice“, tedy smyčka
řezaná z lana, která má vlastnosti dynamického horolezeckého lana), nebo popruh,
které jsou uzlem nebo sešitím spojeny do
tvaru uzavřeného kruhu. V přeneseném významu se tak nazývají všechny krátké lanové nebo popruhové části lezecké výzbroje.
Různými způsoby sešití nebo svázání lze
docílit i jiných tvarů než uzavřeného kruhu,
jako např. osmičky či pramenu s uzavřenými oky na koncích. To je rovněž princip expresky (expres-spojky, viz též dále v kapitole o výzbroji).
Smyčky mají v lezeckých technikách široké použití. Od využití jako prostředku pro
spojení jednotlivých částí jisticího řetězce,
přes využití jako prostředku k odvěšování
potřebného materiálu až k použití přímo
jako jisticího prostředku, resp. postupového jištění (to když je do spáry vkládána
smyčka s uzlem jako vklíněnec, přehazována přes hroty, nebo provazována např. do
skalních hodin). Pár smyček se hodí i při
dalších činnostech souvisejících – tábornictví, nošení břemen apod.
Podle konstrukce dělíme smyčky na kulaté (kulatého průřezu, z lana dynamického i statického a z pomocných šňůr různých
průměrů) a popruhové. Popruhové smyčky
lze dále dělit podle použitého popruhu (duté, jednoduché), podle toho, zda jde
o popruh šitý (hovoříme pak o šitých smyčkách) a speciální, např. sešité do tvaru osmičky či expresky.
Popruhem se rozumí dlouhý textilní pás
určený k zachycení síly, nikoli pohlcení
energie. Popruhy jsou vyráběny i pro jiné
účely než je horolezectví, a proto je třeba
pořizovat popruhy výhradně určené pro lezení. Vyrábějí se ve dvou základních provedeních, buď jako jednoduché ploché popruhy, nebo jako duté popruhy (ve tvaru
zploštělé hadice). U konstrukce druhé možné varianty, je jednodušší udržet parametry pevnosti potřebné pro lezecké techniky.
U jednoduchých popruhů lze záměně s popruhem pro nehorolezecké použití (např.
popruhem na pásky, batohy apod.) předejít kontrolou nosnosti, která na něm musí
být dle příslušné normy vyznačena proužkem, tzv. kontrolní nití. Každý jeden proužek v barvě kontrastní k barvě popruhu
a probíhající po délce středem popruhu
značí minimální nosnost 5 kN. Pro horolezecké účely jsou vhodné popruhy se třemi
slabými proužky vetkanými do povrchu.
Materiály používané
pro výrobu lan, smyček a popruhů
Smyčky pro horolezectví se nejčastěji vyrábějí ze stejného materiálu jako lana, tedy
především polyamidu (PAD), mohou však
být i z jiných materiálů, stejně jako některá, obvykle speciální lana. Při nákupu smyček je proto vhodné se s použitým materiálem seznámit, a pro své konkrétní smyčky si
zapamatovat jejich základní vlastnosti.
Polyamid (PAD) se vyznačuje značnou
pevností v tahu a elastičností. Voda u něj
způsobuje menší pokles nosnosti. Rozpouští jej kyseliny, škodí mu sluneční záření (zejména UV), taje při teplotě vyšší než 150 °C.
Náklady na jeho výrobu a zpracování jsou
33
relativně nízké, takže i cena výrobků z PAD
bývá příznivá.
Polyester (PES) se vyznačuje pevností
v tahu a elastičností, neovlivňuje jej voda, je
odolnější proti prodření o skálu. Škodí mu
UV záření a rozpouštějí jej alkalické roztoky. Taje při teplotě vyšší než 150 °C.
Polypropylen (PP) je pevný v tahu,
elastický, lehký (plave na vodě). Oproti
předchozím materiálům je ještě citlivější na
sluneční a UV záření a má nižší odolnost
vůči teplu (taje při teplotě nižší než 150 °C).
Aramidy (aromatické polyamidy – např.
KEVLAR, NOMEX): Vysoká pevnost v tahu
(výrazně vyšší než u předchozích materiálů), avšak nízká elasticita. Ztrácejí pevnost
v uzlech a jsou drahé – vlákna se při uzlování vzájemně odírají, pevnost tak může
klesnout rychleji než např. u PAD. Tají při
teplotách vyšších než 150 °C.
1.2 UZLY V LEZECKÝCH TECHNIKÁCH
Uzly se v horolezeckých lezeckých technikách – včetně samotného horolezectví
a při záchranné či speleoalpinistické technice – používají v podstatě stejné. Dělíme je
podle účelu použití na uzly kotvící, spojovací a speciální (kluzná oka, samosvorné
uzly a uzly tlumicí). Znalost alespoň základních uzlů a možností jejich použití je pro
lezení bezpodmínečně nutná. Na druhé
straně není účelem ovládat nekonečné
množství uzlů, je naopak lepší umět uvázat
spolehlivě alespoň ty z nich, které jsou potřebné pro zajištění základní bezpečnosti.
Pro začátek je určitě lepší umět čtyři uzly
dobře než čtyřicet uzlů mizerně.
Naprosto nutná je bezchybná znalost
základního navazovacího uzlu – to jest
osmičkového uzlu; nejdůležitějšího spojovacího uzlu – dvojitého rybářského
uzlu; základního jistícího uzlu, to znamená
poloviční lodní smyčky (PLS) a jednoho z
výstupových, tzv. prusíkovacích uzlů. Jde
tedy o čtyři uzly, jejichž bezpečná znalost je
34
Orientovaný polyetylén (PE) se objevuje pod obchodními názvy Dyneema
a Spectra. Veliká pevnost v tahu (až násobná oproti předchozím), škodí mu teplo
a taje už při teplotách nevysoko nad 100 °C.
Často se z něj vyrábějí „šité smyce“. Používá se pouze pro popruhy, vyznačuje se velikou pevností v tahu a odolností proti oděru, avšak nízkou teplotou tání. Snadno se
přepálí třením.
Teplota tání jednotlivých materiálů je
velmi důležitý ukazatel. Z uvedeného vyplývá, že všechny smyčky i lana lze při zatížení přepálit třením mezi sebou navzájem.
Zatížené lano se tedy nikdy nesmí tahat
přes smyčku (nutno vložit karabinu), a při
konstrukcích např. na štandech, při vytahování apod. je třeba dbát na to, aby ani při
změnách zatížení nedošlo k přímému tření
smyček, popruhů a lan mezi sebou.
absolutně nezbytná – každý lezec je musí
umět navázat nejen se zavázanýma očima,
ale i se zlomenou rukou nebo v případě,
kdy druhou ruku zkrátka nemůže použít –
třeba proto, že se jí křečovitě drží ještě
ucházejícího chytu, který je ovšem tím jediným, co jej dělí od velkého pádu.
Výše uvedené uzly se opakují v každém
výběru uzlů potřebných pro lezení. Například bezpečnostní předpisy pro speleologickou činnost vyžadují, aby každý speleoalpinista bezchybně ovládal devět uzlů
považovaných v jednolanové technice za
základní (osmičkový jednoduchý uzel –
prostý i navazovaný kolem kotevního bodu, osmičkový dvojitý uzel, osmičkový spojovací – protiběžný uzel, devítkový uzel,
beznapěťový uzel, dračí smyčku, dvojitý rybářský uzel – tzv. dvojitá autíčka, Prusíkův
uzel jednoduchý a dvojitý, poloviční lodní
smyčku). Výběr uzlů, na kterých se obvykle
nejvíc bazíruje v různých horoškolách, se
obvykle s tímto seznamem povinných uzlů
PEVNOST UZLŮ
pro speleoalpinismus do značné míry shoduje. Navíc se jedná o skutečně reprezentativní výběr. S bezchybnou znalostí těchto
uzlů lze vyřešit i ty nejkomplikovanější situace.
Terminologie
s uzlováním související
Jistým problémem jsou názvy uzlů, neboť mnohdy bývají nejen v hovorové řeči,
ale i v odborné literatuře stejné uzly označovány různě, někdy je dokonce použit
stejný název pro zcela odlišné uzly. Velmi
problematické z hlediska pojmenování
uzlů jsou v současné době časté překlady zahraničních děl na téma horolezecké
metodiky, které tento zmatek ve většině
případů ještě prohlubují, např. přesnými
přepisy anglických názvů. Ty jsou v řadě případů dlouhé a těžko zapamatovatelné
a přitom po generace u nás používaný uzel
má dávno své jednoznačné české jméno.
Ještě větší zmatek způsobují pokusy o přesné rozlišení podle anglického vzoru, kdy
uzly bývají označovány termíny knot, bend
a hitch, přičemž první podle výkladových
námořních slovníků označuje uzly pro splétání nebo svazování volného konce s pevným, druhý spojení dvou volných lan a třetí se používal pro uzly určené k připevnění
volného konce k nějakému předmětu (např. k ráhnu, skobě apod.). Toto dělení se
však ani v odborné literatuře nepoužívá téměř 200 let, a mnohdy má i v angličtině
shodný uzel několik rovnocenných názvů
(např. pro kotevní smyčku má angličtina
hned tři termíny: fisherman’s bend, bucket
hitch a anchor knot). Neexistuje tedy žádné
logické oprávnění pro zavádění podobného dělení do naší odborné literatury dnes.
Podobný zmatek v minulosti vznikal i s překlady zejména námořnické literatury z ruštiny atd. Dodnes se pro osmičkový protiběžný uzel (čili aplikaci osmičkového uzlu
jako uzlu spojovacího) používají další názvy, jako flámský uzel, osmičková spojka
atd. Autor této stati si je vědom, že do
uvedeného zmatku jasno nevnese, přesto
se po řadě konzultací a studiu literatury
snažil přiklonit k co nejméně zavádějícím
názvům a v textu se většinou přiklonil
k nejpoužívanějšímu českému výrazu pro
určitý uzel. Jeho méně používané názvy
jsou obvykle uvedeny jako synonyma.
Názvy uzlů v tomto textu vycházejí
z velmi rozšířeného označení jednotlivých
uzlů ve skautské a turistické terminologii
a z bezpečnostních předpisů platných pro
lezecké techniky. V případech, kdy se zejména skautská terminologie zásadně liší
od běžně užívaného názvu v lezecké komunitě, byla dána přednost druhé možné
variantě (např. ve skautských příručkách je
obvykle jako osmičkový uzel označováno
osmičkové oko, které lezci považují pouze
za výchozí prvek k uvázání osmičkového
uzlu, resp. jeho variant a aplikací).
1.2.1 PEVNOST UZLŮ
Existuje řada prací zabývajících se uzly
a uzlováním. Mnohé popisují každou část
uzlu přesnými termíny, zabývají se hlubokou teorií a popisují vznik uzlu od prvního
ohybu lana. K tomu se však ještě stručně
vrátíme v kapitole o vázání uzlů. Pro lezecké účely je nedůležitější rozlišit uzly podle
účelu, ke kterému se hodí.
Tím nejdůležitějším, co si lezec musí při
uzlování uvědomit, je fakt, že každý uzel
má až dramaticky nepříznivý vliv na nosnost lana. Snížení pevnosti lana způsobuje
mechanické, ale i tepelné namáhání vzniklé jeho ohýbáním a natahováním v uzlu. Ve
většině případů se pevnost lana uzlem snižuje oproti pevnosti nominální až o polovinu a více!
Tento nepříjemný fakt potvrzuje i řada
zpráv z poslední doby, kdy při různých pokusech na trhacích zařízeních docházelo
k destrukci lana právě v uzlech. Jednalo se
o různé pokusy a pro různé účely, obvykle
prováděné na zkušebních zařízeních výrobců. S tím, jak se díky vývoji stále zvyšuje
pevnost a odolnost lana, se náhle změnil
trend. Donedávna se při podobných poku-
35
Uzly v lezeckých technikách
UZLY KOTVÍCÍ
Tvar
Název uzlu
Pevnost lana s uzlem oproti
nominální pevnosti lana
Devítkové oko
70 %
Osmičkové oko
55 %
Dvojité dračí oko
53 %
Dračí smyčka
52 %
Motýlek
51 %
Vůdcovská smyčka
50 %
Rybářský jednoduchý/alpské dvojče
43 %
UZLY SPOJOVACÍ
Tvar
Název uzlu
Pevnost lana s uzlem oproti
nominální pevnosti lana
Dvojitý rybářský
56 %
Osmičkový protiběžný
48 %
Vůdcovský protiběžný
44 %
Rybářský jednoduchý
39 %
Obr 10 Pevnost uzlů – na základě pokusů G. Marbacha a J. Rocourta (zpracováno podle zkrácené verze
publikované R. Matýskem)
sech lana obvykle přetrhla v karabině (resp.
v ohybu na karabině, tedy jako na nepříliš ostré hraně), zatímco v současnosti, dojde-li už k přetržení lana, bývá to téměř ve
100 % případů právě v uzlu.
Pevnost uzlů, resp. procentuální snížení
pevnosti lana v uzlu, byla v minulosti sledována v několika výzkumech, ve Francii,
Itálii a v Austrálii. Pouze italský výzkum sledoval rozdílnou pevnost při použití lan odlišných vlastností. Bohužel, žádný z provedených výzkumů nezahrnul celé spektrum
uzlů používaných v lezeckých technikách.
Nejširší výzkum z tohoto hlediska provedli
36
Francouzi, bohužel však bez detailního popisu metodiky výzkumu. Výsledky jednoho
z těchto výzkumů (resp. pokusů na trhacím
zařízení) znázorňuje ve zkrácené podobě
i naše tabulka (obr. 10). Vzhledem k tomu,
že nejčastěji prováděli podobné výzkumy
speleoalpinisté, lze předpokládat, že uvedené výzkumy byly provedeny na lanech
statických. Proto je nutné přiznat, že všechny naměřené hodnoty, o kterých se v souvislosti s pevností uzlů hovoří, jsou pouze
orientační. Neexistují srovnávací výzkumy
na lanech dynamických a už vůbec ne na lanech různých průměrů a pocházejících od
různých výrobců.
VÁ Z Á N Í U Z L Ů A J E J I C H P O U Ž I T Í
Obecně platí, že čím větší počet ovinů
lana v uzlu, tím lépe pro lano a jeho pevnost. Proto je vždy dobré dát přednost složitějšímu uzlu před jednodušším, nehledě
na to, že složitější uzel se po utažení také
lépe rozvazuje. A rozvázat je nutné každý
uzel, neboť necháváme-li na lanech či smyčkách nerozvázané uzly, poškozujeme je.
Složitější uzly jsou tedy výhodnější.
V praxi to znamená, že je lépe uvázat osmičkové či devítkové oko než vůdcovskou
smyčku (tzv. krejčík). Podobně také vychází
srovnání jednoduchého rybářského uzlu
(jednoduchá autíčka) s dvojitým rybářským.
Uzel však musí být také pečlivě srovnaný,
neboť pravidelný uzel s paralelně vedenými prameny má vyšší pevnost než uzel, ve
kterém se jednotlivé prameny kříží. Srovnaný uzel má rovněž menší tendence k deformacím. Je dobré vědět, že i vedení pramenů v uzlu má vliv na nosnost. Pevnější
varianta uzlu je ta, při které jde zatížený
pramen vrchem uzlu – co nejblíže vytvořenému oku, tzv. horní varianta.
1.2.2 VÁZÁNÍ UZLŮ
A JEJICH POUŽITÍ
Vázání uzlů je v mnoha případech vžitý
zvyk. Málokdo přemýšlí nad tím, jak uvázat
tkaničku u bot. Každý z nás každý den uváže několik uzlů, o kterých nepřemýšlí.
Prostě je udělá. Kdyby je však měl uvázat
za jiných podmínek, bude mít problém.
Zkuste si cvičně uvázat tkaničku jinde než
na botě. Najednou je nutné se na tento
prostý úkol soustředit, přemýšlet nad ním
a přestat jej vykonávat mechanicky, bez
uvažování, bez znalosti a pochopení prvků, ze kterých uzel vzniká. Pak je možné vytvářet další účelné kombinace, vázat uzel
v různých polohách, vytvářet složitější aplikace jednoduchých uzlů. Všechny uzly jsou
totiž tvořeny ze stejných základních tvarových prvků. Jejich znalost nám umožní pochopit funkci uzlu – kam se přenáší tření,
či kde a proč vzniká po zatížení samosvornost.
Pro začátek několik rad, kterak se lépe
a radostněji uzlování učiti. Nad každou
„uzlovací“ příručku se posaďte s kusem smyce v ruce. Čtěte a současně važte. Obrázky
jsou pro větší názornost kresleny s povolenými uzly a uvázaný uzel zdaleka nebývá
tak pravidelný jako na obrázku. Snažte se
však každý uzel srovnat co nejvíc, a teprve
potom utáhnout. Napodobení zcela neznámého uzlu také není jednoduché; opatrně jej povolte a stejnoměrně roztáhněte,
a teprve potom vyzkoušejte na jiném kusu
lana uzel uvázat. A nakonec, učte se na silnějším lanu, ne na slabounké lavinovce.
Pokud vážete složitější spojovací uzly, používejte barevně odlišená lana. Zkuste si občas „hrát“ s provazem. Opakujte si uzly.
Vynecháme-li hlubokou teorii, která
z uzlování dělá regulérní technický obor
(ostatně absolventi námořních akademií by
o tom mohli vyprávět), stačí si něco stručně
povědět o základních vázacích prvcích.
Jsou tři: ohyb, závit a oko. Ohyb může být
levý nebo pravý (obr. 11), popř. horní nea)
b)
Obr. 11 Ohyb
Obr. 12 Oko
37
bo dolní, což však nemá pro uzlování praktický význam; zatímco závit může být také
levý a pravý, ale zároveň též vrchní a spodní (obr. 13 a-d). Směr závitu je už mnohem
důležitější. Na něm totiž záleží konečný výsledek vázání. Přitom však závit ještě není
uzlem. Nepůsobí v něm tření a svornost
v tahu. Posledním ze základních prvků uzlů
je oko (obr. 12a) na předchozí stránce. To je
již samostatným uzlem (platí o něm výše
uvedená definice). Stažením oka vznikne
očko (obr. 12b). Oko je uzavřený závit – volný konec lana je převinut okolo jeho pevné
části. Termíny, se kterými se bude i nadále
setkávat každý, kdo se chce uzlování věnovat více (což by pro lezce mělo platit), jsou
dále „pracovní“ neboli „volný“ konec lana
– tedy ten konec, se kterým pracujeme,
a „pevná část“ lana, čili jeho zbytek. Pracovní poloha pro všechny uzly vázané
z jednoho provazu je následující: Pravou
rukou svíráme mezi palcem a ukazovákem
volný konec, mezi pravou a levou rukou je
pevná část. Lano tedy držíme jako zahradník kropicí hadicí. Volný konec je ten, ze
kterého by měla stříkat voda, pevný konec
vede k hydrantu. Dalším termínem je „převin“ – jednoduché nebo několikanásobné
ovinutí konce lana okolo jeho pevné části.
V případě dalšího převinutí oka (obr. 14a
na protější straně) vznikne převinuté oko,
jeho stažením převinuté očko (obr. 14b),
zvané též uzlinka.
Pro skutečně tvořivé uzlování (ať už vázání každého uzlu zpaměti a bez předloh,
nebo dokonce tvorbu nových uzlů) jsou záa)
Obr. 13 Závit
38
b)
a) pravý vrchní
kladní pojmy a principy velmi důležité. Jen
potom hned pochopíme, proč nám při
uzlování vyšel jiný než očekávaný výsledek.
Typickým příkladem jediného opačného
ovinu jsou uzly ambulanční (též plochá
spojka) a křížová spojka (obr. 15). Jestliže postupujeme: „pravou přes levou – zavaž – levou přes pravou – zavaž“ vyjde ambulantní uzel, jestliže však postupujeme
„pravou přes levou – zavaž – zase pravou
přes levou – zavaž“, je výsledkem křížová
spojka.
Vraťme se však od teorie k praktickému
uzlování a jeho problémům a zejména
k uzlům vhodným pro naše účely. V následujícím výběru uzlů se objevují i uzly, které nepatří mezi uzly „lezecké“. Jedná se
o uzly takzvaně pomocné, běžně používané v celé řadě vedlejších činností, které však
s lezením do značné míry souvisejí. Tedy
především takzvané „tábornické“ uzly, které jsou zařazeny nejen pro široké spektrum
jejich použití, ale i proto, že znalost např.
„sedmi základních skautských uzlů“ (ambulanční uzel, škotova spojka, jednoduchý
prusík – obvykle zaměňovaný s liščí smyčkou – dračí smyčka, lodní smyčka, jednoduchá rybářská spojka – autíčka a zkracovačka) je dobrým východiskem pro uzlovaní
jako takové. Na druhou stranu je nutné
si uvědomit, že řada kapacit (např. A.
Zelenka) právě tyto uzly ve svých lezeckých
příručkách řadí mezi tzv. „uzly zapovězené“, tedy uzly, které při použití na nesprávném místě mohou být příčinou „smrťáku“.
c)
b) levý vrchní
d)
c) pravý spodní
d) levý spodní
a)
b)
Obr. 14 Převinuté oko (a) a uzlinka (b)
Obr. 16 Spojovací uzel s pojistkou
a) osmičkový protiběžný pojištěný očky
na obou stranách
b) dvojitý rybářský pojištěný osmičkovým
protiběžným uzlem
Obr. 15 Plochá a křížová spojka
U všech uzlů je důležité nechávat dostatečně dlouhé volné konce, aby při posunu
či povolení uzlu nedošlo k rozvázání.
Obvykle se nechává minimálně 10–15 cm
(obecně platí, že se má nechat volný konec
alespoň tak dlouhý v cm, kolik je průměr
lana či šňůry v mm), v případě uzlů na plochých smyčkách a popruzích alespoň třikrát
delší, než je šířka popruhu. Navazovací uzly
se obvykle pojišťují proti rozvázání jednoduchým uzlíkem – očkem, spojovací uzly se
pojišťují druhým uzlem, který zároveň může sloužit pro založení bezpečnostní smyčky při manipulacích (např. přestupu přes
uzel při výstupu pomocí blokantů nebo při
slanění). Všechny uzly je třeba řádně srovnat a utáhnout rukou. Pokud je uzel utažen po zachycení pádu, je dobré jej znovu
rozvázat a opět navázat a utáhnout rukou,
neboť takto utažený uzel pohlcuje poměrně velikou část pádové energie, resp. část
pádové energie (prameny uvádějí až 10 %)
pohlcuje utahování uzlů.
V dalším textu bylo upuštěno od nejběžnějšího dělení uzlů na jednoduché uzly,
oka, kluzná oka, spojovací uzly a uzly speciální, neboť mnohdy se např. u ok a spojovacích uzlů jedná jen o různé aplikace
stejných uzlů. V závorce za nejběžnějším
českým názvem jsou obvykle uváděny další
názvy a některé názvy cizojazyčné, neboť
zejména název v angličtině je důležitý při
studiu odborné lezecké literatury.
Základní tzv. tábornické uzly
Ambulanční uzel (též plochá spojka,
A. Reef Knot, Square Knot, Right Knot,
F. Noeud plat) obr. 17a – používá se tam,
kde lze využít jeho plochého tvaru (např.
ke svázání konců obvazu – odtud jeho název). Zásadně se nepoužívá ke spojení dvou
lan (má tendenci se pod zatížením rozvazovat nebo přesmykávat), je však užitečný
při spojování ocelových lan, jejichž vlastnosti jsou odlišné a na kterých „ambulák“
dobře drží. Při lezení jej lze použít k pohotovému spojení dvou sešitých smyček (nebo
smyček spojených vhodným uzlem pro pevné spojení), jak znázorňuje obrázek (obr.
17b).
39
a)
b)
Obr. 17 Ambulanční uzel a) spojení dvou provazů nebo jejich konců b) spojení dvou smyček
Škotový uzel (též škotová spojka, skotská spojka, nebo tkalcovský uzel, A. Sheet
Bend, Weavers Knot, F. Noeud de tisserand)
obr. 18 – patří mezi základní „skautské“
uzly. Jeho použití při lezení je dosti sporadické, v praxi slouží především k pomocným
účelům, nikdy tam, kde se jedná o bezpečnost. Obvykle se používá ke spojení nestejně silných šňůr nebo cípu plachty s lanem.
Silnějším lanem (nebo cípem plachty) tvoříme ohyb, slabším uzel uzavíráme. Je ovšem
dobré vědět, že pod zatížením (podle
Marbacha již při 400Kp) má škotový uzel
tendenci k povolování. Při přímém zatížení
(pokud je uzel pojištěn proti prokluzu) je
schopen přenést asi 45 % pevnosti lana.
Přestože se v žádném případě nejedná o lezecký uzel, je dobré jej znát, neboť šíře
jeho uplatnění v tábornictví a dalších
oborech je obrovská. Za zmínku stojí princip tkalcovského uzlu. Při podrobné prohlídce si nelze nepovšimnout značné podoby s dračí smyčkou.
Dračí smyčka (A. Bowline, F. Noeud
de chaise), obr. 19 – známý „navazovací“
uzel. Vzhledem k tomu, že v obvodovém
zatížení může povolit, používá se dnes
pouze jako uzel nouzový, jehož výhody lezec ocení teprve v okamžiku, kdy se bude
nucen navazovat na lano jednou rukou.
Dračí smyčku lze uvázat velmi rychle, což je
však její jediná přednost. V případě dračí
a)
c)
b)
d)
Obr. 18 Škotový uzel a) normální škotová spojka b) škotová spojka z lana a karabiny (háku)
c) škotová spojka na kličku (zámek) d) zajištěná škotová spojka
40
Obr. 20 Dračí smyčka – umístění pojistného očka
Obr. 19 Dračí smyčka
a)
b)
Obr. 21 Dračí smyčka a) při správném zatížení, ve kterém spolehlivě drží
b) v obvodovém zatížení, ve kterém hrozí její rozvázání
Obr. 22 Použití dračí smyčky k uvázání nouzového prsního úvazu, tzv. kšandiček
41
smyčky se pojistné očko váže uvnitř smyčky
tvořené uzlem (viz obr. 20). K samovolnému rozvázání dračí smyčky může rovněž
dojít při střídavém zatěžování a povolování
lana. Případů samovolného rozvázání dračí
smyčky byla v minulosti celá řada a mnohdy vedly k závažným úrazům (včetně smrtelných). Jsou popsány i případy, kdy došlo
k samovolnému rozvázání pojistky a posléze i „vyklepání“ uzlu. Z těchto důvodů je
proto lepší se dračí smyčce vyhnout.
Jednoduchý rybářský uzel, tzv. „autíčka“ (A. Fisherman’s Knot, F. Noeud de pecheur), obr. 23 – běžný spojovací uzel, užívá se při spojování dvou šňůr i nestejného
průměru. Nejběžnější uplatnění (jak již název napovídá) je při spojení dvou rybářských vlasců. Jeho složitější aplikace patří
k běžným lezeckým uzlům. Aplikací jednoduchého rybářského uzlu je také tzv. alpské dvojče, které patří mezi uzly typu motýlek (motýlek i alpské dvojče – viz dále).
Jednoduchá autíčka nelze doporučit pro
použití v lezeckých technikách, a to hned
ze dvou důvodů: Jednak uzel nepřenáší výrazně mnoho z pevnosti lana (cca 40 %),
jednak – a tento důvod je závažnější – jeho
správné uvázání nelze zkontrolovat pouhou vizuální kontrolou. Jsou doloženy případy (obvykle s tragickými následky), kdy
vinou špatně uvázaného rybářského uzlu
zahynuli i velmi zkušení lezci. Tento uzel se
tedy může rozvázat, proto se používá pou-
ze pro pomocné učely, a pro lezení se vždy
používá složitější aplikace tohoto uzlu.
Lodní uzel – smyčka (A. Clove Hitch,
F. Noeud de cabestan), obr. 24 – jednoduchá smyčka patřící mezi tábornickou šestku, jejíž nejrůznější aplikace slouží i v lezeckých technikách a speleoalpinismu.
Velmi často dávají někteří lezci tomuto
uzlu přednost i před „krejčíkem“ (vůdcovský uzel, viz dále) při sebejištění na jisticím
stanovišti při horolezeckém postupu (tzv.
štandování). Jeho výhody jsou zřejmé.
Lodní uzel lze jednoduše uvázat a zapnout
do karabiny, snadno lze protažením upravit délku smyčky vedoucí k lezci, při opouštění stanoviště jej lze velmi snadno zrušit –
po otevření karabiny a vyhození uzlu z ní
se sám rozpadne, a odpadá tedy rozvazování. Oproti těmto třem zásadním výhodám má i nevýhody, přičemž jedna z nich
může být limitující: Uzel spolehlivě drží
jen pod stálým zatížením. Při měnících se
směrech zatížení a při odlehčování se uzel
povoluje a je nutné vždy ho znovu zkontrolovat a upravit. Druhou nevýhodou při
použití na stanovišti je i to, že např. oproti
„krejčíku“ lodní smyčka méně vhodně zatěžuje karabinu – dva prameny lana působí
na větší páce, a to způsobuje snížení nosnosti karabiny. Speleoalpinisté jej používají prakticky výhradně k odklánění směru lana, které je jinde spolehlivě přivázáno,
a dalším pomocným manipulacím.
a)
a)
b)
b)
Obr. 23 Rybářský uzel
a) rybářský uzel (jednoduchá rybářská spojka)
b) tzv. alpské dvojče (aplikace rybářského uzlu)
42
Obr. 24 Lodní smyčka
a) vázaná v ruce pro vložení do karabiny
b) vázaná kolem předmětu
Obr. 25 Lodní smyčka. Postup uvázání
Jednoduchý Prusíkův uzel, (A.
jako Sheepshank, často bývá v odborGirth Hitch, Ring Knot, F. Noeud de
né námořnické literatuře označován
tete d’alouette) – obr. 26 – se mezi tápouze jako „uzel na zkracování labornickými uzly někdy učí pod nána“) – uzel se používá ke zkracování
zvem liščí smyčka (přestože liščí
lanek. Není vhodný jako nosný uzel.
uzel nebo liščí tlapka má být v závěPříležitostně bývá používán jako uzel
ru protažená jinak). Jedná se o uzel
pro anomální namáhání (viz dále –
výstupový (též označovaný jako samotýlek), tedy takové, kde při zatížemosvorný, zdrhovací či svěrný), který
ní lana dochází k roztahování uzlu.
lze uvázat jednou rukou. Výstupový
V takovém případě však musejí být
Obr. 26
uzel je takový, který po uvázání okoobě oka zkracovačky spojena karabiJednoduchý
lo fixního lana slouží k výstupu. Při
nou. Tento uzel sice oproti motýlkům
prusík
zatížení se prusík zatáhne a udrží vávýrazně víc „žere lano“ – tedy má
hu lezce; není-li pod zatížením, lze jej relavětší spotřebu lana, avšak jeho tlumící účitivně snadno posunout vzhůru. Pro výstup
nek je o něco větší.
pomocí prusíků jsou zapotřebí dvě smyčky
a)
b)
slabší než použité lano, které lezec zatěžuje střídavě, podobně jako při výstupové
metodě Frog známé z jednolanové techniky. Jednoduchý prusík má na laně tendenci
prokluzovat. Proto se k tomuto účelu používá spíše dvojitý až trojitý Prusíkův uzel,
nebo jiný výstupový uzel, jako např. uzel
machard (viz dále – alpinistické uzly).
Zkracovačka – obr. 27 (zkracovačky jsou též označovány jako ovčí nožky –
v takovém případě základní zkracovačky se
jedná o tzv. „ovčí nožku ze závitů“ – označení pochází z anglické námořnické terObr. 27 Uzel zkracovačka
minologie, v odborné literatuře o námořa) postup uvázání
b) zkracovačka použitá v lanové cestě
nických uzlech bývá tento uzel označován
43
Obr 28 Olympijský uzel
V námořnické praxi bývá tato jednoduchá zkracovačka velmi často nahrazována
tzv. olympijským uzlem (název získal proto,
že se váže z pěti kruhů). obr. 28 Jedná se
o prastarý námořnický uzel z doby zlatého
věku plachetnic. Zejména pro tábornickou
praxi se jedná o uzel mnohem vhodnější
než jednoduchá zkracovačka, neboť svému
účelu, tedy dočasnému zkrácení lana, může
opravdu spolehlivě sloužit. Rovněž pro
použití v lanové cestě – jako tlumícího
uzlu, může být vhodnější – i v tomto případě platí, že je nutné spojit obě z uzlu vycházející oka karabinou.
Alpinistické uzly, a složitější
aplikace tábornických uzlů
Dvojitá dračí smyčka (též palubní dračí smyčka). Zde opět dochází k terminologickým nepřesnostem. Někdy bývá dvojitá
dračí označována jako vodácká smyčka,
a pak bývá jako palubní dračí označována
kluzná smyčka, na které je „dračka“ hondou: A. Double Bowline, Double Loop Bowline, Bowline on a Bight. Jedná se o starý
námořnický uzel pojmenovaný podle nejdelšího lana na plachetnici – „bowline“)
obr. 29 – v lezeckých technikách u nás nepříliš často používané dvojité oko s proměnnými délkami smyček (lze jej nahradit
dvojitou osmičkovou smyčkou – viz dále).
Dvojitá dračí smyčka bývá někdy používána
jako uzel navazovací. Oproti nejběžněji
používanému a např. na závodech povin-
44
nému navazovacímu uzlu (osmičkovému)
má tu výhodu, že se po zatížení snáz rozvazuje. Na druhou stranu spotřebovává víc
lana, složitěji se váže a hrozí „vytřesení“
uzlu podobně jako u dračí smyčky. V některých zemích (např. Francie) je používána
ve speleologii pro ukotvení lana do dvou
blízkých kotevních bodů, podobně jako
u nás dvojitý osmičkový uzel. Další její
předností je snadné uvázání uprostřed lana
přímo do plaket ve tvaru kroužku, což oceníme zejména při vystrojování hlubokých
vertikál, kde tím ušetříme karabinu.
Obr. 29 Dvojitá dračí smyčka
Trojitá dračí smyčka obr. 30 (A. Triple /Three/ Loop Bowline) a příklad jejího
pravděpodobně jediného praktického po-
Obr. 30 Trojitá dračí smyčka
Postup vázání a použití jako nouzového
sedacího úvazu
užití v horolezectví. Jednotlivá oka lze před
dotažením utáhnout na potřebnou velikost, lze ji tedy využít rovněž při kotvení
nebo zřizování stanoviště.
Dvojitý rybářský uzel (A. Double
Fisherman’s Knot, Double Englishman’s
Knot, Grapevine Knot, F. Noeud de pecheur
double), obr. 31 – je optimální variantou
spojení dvou lan, lze jej použít i pro spojení různých průměrů lan. Slouží ke spojování nosných lan a smyček, proto je nutné jej
perfektně ovládat. Při silnějším zatížení
mohou nastat problémy s jeho rozvazováním. Pokud lze předpokládat, že uzel bude
přenášet větší zatížení je třeba přidat další
oviny – trojitý rybářský atd. Při spojování
lan pro takzvané Tyrolské traverzy se používá až deset ovinů, čili desetinásobný rybářský uzel. Ovšem právě v traverzech je lépe se vždy vyhnout napojování lana, neboť
nejenže každý uzel snižuje pevnost lana,
ale hlavně komplikuje zdolávání traverzu.
Poloviční lodní smyčka obr. 32 (A. Italian Hitch, Münter Hitch, F. Noeud demicabestan popř. Noeud italien). Uzel bývá též
označován zkratkou PLS – HMS z německého Halbmastwurfsicherung (odtud též
označení pro velkou, neprofilovanou karabinu vejcovitého tvaru s pojistkou, vhodnou pro jištění – HMS, neboli „háemeska“), poloviční lodní smyčka bývá někdy
nesprávně označována „uzel UIAA“. Tento
omyl vznikl nesprávnou interpretací pojmu „metoda UIAA“, což je UIAA doporučená metoda dynamického jištění s využitím
PLS, ačkoliv existuje uzel UIAA, resp. mnohem dříve se vžilo označení „uzel UIAA“
pro uzel, který však s PLS neměl nic společného. Uzel UIAA je očková spojka (viz dále)
– neboli protiběžný vůdcovský uzel – a UIAA
jej dlouho doporučovala zejména pro spojování plochých smyček.
V případě PLS se jedná o základní jisticí
uzel, jehož bezchybná znalost je naprosto
nezbytná, zejména při lezení v horách. S jeho pomocí lze i nouzově slaňovat na HMS
karabině (v obou těchto případech je nutné dávat pozor na vedení lana v karabině,
Obr. 31 Dvojitý rybářský uzel
(dvojitá rybářská spojka)
Obr 32 Poloviční lodní smyčka, postup uvázání,
použití a zajištění zámkem proti posunu
Obr 33 Poloviční lodní smyčka, postup uvázání
nahozením přímo do karabiny
45
46
lano vycházející pod karabinou nesmí být
na té straně, kde je pojistka zámku karabiny, aby ji nepovolilo). Při jištění vykazuje
mnohem větší brzdné síly než oblíbené jištění přes slaňovací osmu. Při slaňování však
i oproti osmičce nepoměrně víc kroutí lano
(oplet vůči jádru). V každém případě je více
než vhodné ovládat blokovací polohu –
měkkou (chycení obou vycházejících konců
lana nad karabinou) i tvrdou – tvrdý zámek znázorněný na posledním políčku na
obr. 32.
Devítková smyčka – obr. 34 – neboli
devítkové oko (A. Figure – 9 lopp, F. Noeud
en neuf) patří mezi novější uzly, které vykazují nejnižší snížení nosnosti lan u pevných ok. Používá se především pro kotvení
lan o menším průměru (10 a méně mm).
Hlavním argumentem pro její používání je
právě nosnost, druhým důvodem je, že např. osmičková smyčka by se na slabém lanu
příliš utáhla a mnohem hůř rozvazovala.
Devítková smyčka se váže pomaleji než např. osmičkový uzel (viz dále), vyžaduje větší
spotřebu lana, nezbytné je řádné rovnání
pramenů lana v uzlu. Váže se vždy horní
varianta uzlu.
Osmičková smyčka, popř. osmičkový
uzel, někdy též označovaná jako Flámská
smyčka, obr. 35 (A. Figure – 8 loop, Figure
of Eight on the Bight, Middleman’s Knot,
F. Noeud en huit) – nejběžnější a základní
uzel v horolezectví i ve speleoalpinismu, vý-
borný uzel pro kotvení lan o průměru vyšším než 10 mm (pro nižší průměry je lépe
použít ještě složitější uzel, např. devítkový – viz výše, už pro snadnější rozvazování).
Je symetrická, proto se snadno kontroluje.
Je považována za bezpečný „navazovací“
uzel (na rozdíl od dračí smyčky). Lze jej vázat rovněž jako protiběžný uzel (obr. 36),
to jest takový uzel, ve kterém jsou prameny vázány proti sobě. Protiběžné navázání
se používá zejména pro smyčky, u kterých
lze očekávat tzv. obvodové zatížení (obvodové zatížení – viz obr. 21/b u dračí smyčky). Osmičkový protiběžný se používá ke
spojení dvou lan stejných průměrů, nebo
smyček. Nosnost lana snižuje více než dvojitý rybářský uzel, ale lépe se povoluje, navíc je v jeho případě předností nepoměrně
snadnější vizuální kontrola. Osmičkovou
smyčku (jako ostatně většinu uzlů) nevynalezli horolezci, patří k běžným námořnickým uzlům. Své další použití nacházela
i v tak civilních činnostech jako je hudba –
používá se k připevňování strun v hudebních nástrojích.
Je-li použita jako navazovací uzel, doporučuje se ji vždy dobře utáhnout rukou.
Pokud je však utažena po pádu, je dobré ji
znovu rozvázat a opět navázat a utáhnout
rukou, neboť takto utažený uzel pohlcuje
poměrně velikou část pádové energie. Pokud se opakovaně padá do stejného uzlu,
logicky jsou pády postupně „tvrdší“.
Obr. 34 Devítková smyčka
Obr. 35 Osmičková smyčka (oko)
Obr. 36 Osmičkový protiběžný uzel (spojovací uzel)
Dvojitý osmičkový uzel, dvojitá osmička, obr. 37 (A. Double Figure-8, Rabbit
Knot, F. Noeud huite double, popř. Noeud
en orelles de lapin) – výhodou je vzájemná
nastavitelnost smyček, využívá se pro spo-
jení vysoké statické a dynamické odolnosti
doplněné dalšími výhodami osmičkových
uzlů (např. symetrie a z ní vyplývající snadná vizuální kontrola uzlu v postupovém jištění). Tato varianta je výhodná při kotvení
do „Y“ nebo při strojení vyvažovacího (tzv.
plovoucího) kotvení (obr. 38).
Římský osmičkový uzel, někdy také
zvaný „trojitý osmičkový uzel“ (obr. 39) –
tzv. „římská osma“ se používá k navázání
dvou lan zejména tehdy, když z nějakého
důvodu (např. velké zkrácení lana, nebo
z důvodu úspory času) není možné lano navázat pomocí vícenásobného rybářského
uzlu. Jeho znalost však ocení spíše speleoalpinisté než horolezci. Používá se totiž zejména v případech, kdy je nutné navázat
další lano ve fixní lanové cestě (tedy v pří-
Obr. 37 Dvojitý osmičkový uzel
Obr. 38 Schéma plovoucího
kotvení s použitím dvojitého osmičkového uzlu
Obr. 39 Římská osma
47
padech, kdy speleoalpinista doslaňuje na
konec lana, kde má z bezpečnostních důvodů navázané osmičkové oko, na které
může bezprostředně aplikovat další lano
právě uvedeným uzlem). Tento uzel se
snadněji rozvazuje a je výhodný i proto, že
přímo obsahuje nosné oko pro zajištění
lezce při přelézání uzlu. U všech ostatních
způsobů spojení lan je nutné toto oko vázat zvlášť, obvykle na konci horního lana
za spojovacím uzlem, což zejména při vázání ve volném prostoru může činit potíže.
Vůdcovský uzel obr. 40 (též krejčík,
v některých překladech též označovaný jako uzel „přes ruku“, A. Overhand Loop,
Middleman’s Knot, Thumb Knot, F. Noeud
de vache) – je jednoduchým uzlem, který se
v minulosti často používal k jištění a navazování na lano. Má velmi malou pevnost
a po zatížení (zejména na mokrých a měkkých lanech) se špatně povoluje, proto se
dnes obvykle používá jen k pomocným manipulacím. Jeho výhodou je snadné vázání
a nízká spotřeba lana. Bývá používán tam,
kde nehrozí dynamické namáhání, např.
pro přijištění jističe na štandu, někdy i ke
spojování lan pro slaňování (o této problematice více ve stati o slaňování). Lze jej vázat i jako protiběžný uzel, popř. podobně
jako osmičkový uzel jej lze vázat jako dvojitý s vzájemně nastavitelnými smyčkami
(v tomto případě je uzel větší, ohyby v něm
jsou méně dramatické, a tak by měl vykazovat o něco lepší pevnostní parametry než
obyčejný vůdcovský uzel – přesto však lze
jen doporučit, aby takto, např. pro kotvení, byl používán co nejméně, např. v nouzových situacích).
Smyčky typu motýlek (A. Butterfly
knot, F. Noeud papillon) obr. 41 až 42 –
uzel pro anomální zatížení, ve kterém je
uzel roztahován (viz směr šipek obr. 43).
Tyto uzly se například běžně užívají v případech kotvení pevné lanové cesty za nejisté body (tedy takové, které mohou selhat), aby po jejich případné destrukci a po
anomálním zatížení uzlu nedošlo ke snížení pevnosti. Pokud bychom na takovém
místě použili osmičkové smyčky, mohlo by
v případě anomálního zatížení uzlu dojít
k poklesu jeho pevnosti. Pokles pevnosti
osmičkového nebo devítkového oka oproti
motýlkům není nijak dramatický, ale rychleji se váží. Motýlky jsou rovněž vhodné
pro vyvazování lanových deviací, popřípadě se používají jako tlumící uzly (tj. vázané
ve volných sekcích lana při vystrojování lanové cesty za účelem tlumení případného
rázového zatížení, tlumící uzly – A. Shock
Absorbing Knot). Motýlek je nejvýhodnější
uzel při budování lanové cesty pro horizontální postup (vystrojování stropů, lanoc)
a)
b)
Obr. 40 Vůdcovský uzel – krejčík
a) krejčík jako smyčka
b) protiběžný vůdcovský uzel
c) dvojitý vůdcovský uzel
48
Obr. 41 Motýlek – Standard Butterfly Knot
(alpské dvojče vázané uprostřed lana)
Obr. 44 Novotného uzel
vých zábradlí a podobně). Je proto dobré
alespoň jeden z motýlků ovládat.
Novotného uzel, obr. 44 (zvaný též
Obr. 42 Horolezecký motýlek – Alpine Butterfly Knot gumyuzel, nedotočená osmička, průběžný
osmičkový, A. In-line Figure-8 Loop, Oneway Knot), patří rovněž mezi nové uzly
účelově vyvinuté pro zcela konkrétní použití. Svým charakterem jej lze zařadit mezi
motýlky, neboť je konstruován pro anomální zatížení. V principu se však jedná o aplikaci osmičkového uzlu. Autor uzlu jej používá v případech, kdy je možné použít
motýlek, ale i k sebejištění na štandu a všude tam, kde je potřebné rychle uvázat uzel
uprostřed lana. Osvědčil se i jako tlumící
uzel při budování lanové cesty. Výhodou
uzlu je relativní snadnost uvázání i rozvazování (po vyhození z karabiny jej lze rozvázat zatažením za jeden pramen lana),
nevýhodou je, že se uzel snadno přesmykává, není-li pod zatížením, a má tendenci se
povolovat.
Skotský „popruhový“ uzel, popř.
očková spojka, též uzel UIAA (A. Tape
Knot, Water Knot, Overhand Bend, Overhand Follow Through, F. Noeud de sangle)
obr. 45, je variantou protiběžného vůdObr. 43 Použití motýlků v kotvení
49
50
a)
Obr. 45 Skotský „popruhový“ uzel
covského uzlu. Váže-li se na konec zdvojeného (přeloženého) popruhu pro zaseknutí smyčky do spáry jako běžný krejčík, pak
hovoříme o Frostově uzlu (A. Frost Knot) –
obr. 46a.
Očková spojka se váže na ploché popruhy. Důležitou podmínkou pro bezpečnost
je ponechat volné konce alespoň třikrát
delší, než je šířka popruhu. V minulosti bylo zaznamenáno několik případů samovolného rozvázání tohoto uzlu pod zatížením.
V uvedených případech došlo k povolení
části uzlu o skalní výčnělek, uzel proto není považován za příliš bezpečný. Ve
Spojených státech vznikla varianta tohoto
uzlu vázaná na dutých smyčkách (též tzv.
hadicový uzel – obr. 46b). Váže se tak, že
stejně jako v první variantě kopírujeme již
uvázané oko, ale popruhem vsunutým dovnitř. Uvázání vyžaduje mnoho trpělivosti. Pro jeho uvázání se používá jednoduchý trik znázorněný na obr. 46b. První očko
se naváže v minimálně dvojnásobné vzdálenosti od konce dutého popruhu než má
skutečně uzel být. Druhý konec se vsune
do popruhu až k očku, a potom se uvázané
očko posouvá směrem přes oba popruhy
tak, že se přesune i přes druhý, vnitřní popruh. Teprve potom se uzel utáhne. Tento
uzel vykazuje vyšší pevnost než jeho předchozí varianta. Není znám případ, kdy by
došlo k jeho samovolnému rozvázání. Tato
varianta má zase tu nevýhodu, že nelze
snadno (vizuálně) zkontrolovat správnost
uvázání. Polohu vnitřního konce je nutné
zjistit pohmatem.
b)
Obr. 46 Varianty popruhových uzlů
a) Frostův uzel
b) „Hadicový“ uzel
Dvojitý Prusíkův uzel, a trojitý Prusíkův uzel, (A. Two-wrap Prusik Knot,
a Three-wrap Prusik Knot, F. Noeud de
Priussik), obr. 47 – je vylepšenou variantou
jednoduchého prusíku. V praxi se často
používá varianta se třemi oviny, tedy tzv.
trojitý Prusíkův uzel.
Jde o uzel výstupový (samosvorný, zdrhovací či svěrný), tedy takový, který po uvázání okolo fixního lana může sloužit
k výstupu. Při zatížení se zatáhne a udrží váhu lezce; není-li pod zatížením, lze jej relativně snadno posunout vzhůru. Obecně,
v hovorové řeči se všem uzlům s těmito
vlastnostmi říká prusíky. Pojmenování
vzniklo podle profesora vídeňské konzervatoře, Karla Prusika (původem ze Sedlčanska), který, pokud je k výstupu v horách jako první nepoužil, je jako první publikoval
včetně popisu výstupového systému.
Vzhledem ke své symetrii blokuje při zatížení v obou směrech. Při výstupu s těmito
prusíky je vždy nutné dbát, aby se uzel nezdeformoval při posouvání před další manipulací. Váže se obvykle z repšňůry kru-
a)
b)
Obr 47 Vícenásobné prusíky
a) dvojitý prusík
b) trojitý prusík
hového průřezu (neváže se z popruhů
a plochých smyček). Pro výstup po laně
o průměru cca 10 mm je doporučována
šňůra minimálně 6 mm silná, v případě výstupu po slabším laně je vhodné přidat další oviny (závity). Pro snadnější manipulaci
do něj lze vepnout karabinu – s tou je sice
nutné zvýšit počet ovinů, zato však jde prusík mnohem snáz povolovat.
Uzel Machard, nebo též Klemheist
prusík, někdy též nesprávně označovaný
jako „asymetrický prusík“ (A. Machrard
Knot, Klemheist Knot, F. Noeud Machard)
obr. 48, je jedním z nejlépe fungujících výstupových („prusíkovacích“) uzlů. Špatně
se váže jednou rukou, při výstupu však funguje mnohem lépe než prusíky. Na jeho vázání lze použít kulatou i plochou smyčku
(popř. šitou plochou smyci), lano se obtáčí
nejméně 4x. I do tohoto uzlu lze pro snadnější manipulaci vložit karabinu.
Obr. 48 Uzel
Machard
Obr. 49 Karabinový uzel
(excentrický karabinový prusík)
Karabinový uzel (A. Bachmann Knot,
F. Autobloquant avec Mousqueton, někdy
označovaný jako excentrický karabinový prusík) obr. 49 je dalším výstupovým
uzlem. Velmi dobře se ovládá, karabina
funguje jako rukojeť „jümaru“ (viz dále)
nebo jiného blokantu (tedy šplhadla, neboli „vozejku“). Při manipulaci s karabinou se
uzel povolí a snadno vytáhne, po zatížení
dobře drží. Určité nebezpečí spočívá v tom,
že lezec může podvědomě manipulovat
s karabinou i při zatížení uzlu, taková manipulace však uzel povoluje a ten může
proklouznout.
Francouzský prusík – obr. 50 (též vánočka – pozor na terminologii – někdy bývá jako francouzský prusík označován též
prusík asymetrický a spirálový) je, hned po
karabinovém prusíku, výstupový uzel
s nejsnadnějším ovládáním. Má jen dvě nevýhody – poměrně velikou spotřebu prusíkovací šňůry (minimálně 70 cm), a to, že se
dlouho a složitě zakládá. Také šňůra musí
být rozvázaná – čili, je nutné napřed založit prusík na lano, a teprve potom svázat
konce šňůry, aby se lezec mohl připnout karabinou. Přestože spolehlivě drží, při stlačování shora jej lze povolit, resp. stáhnout
i při zatížení plnou vahou lezce. Tato vlastnost může být důležitá při některých záchranných úkonech.
Spirálový prusík – obr. 51 (někdy též
Pemberthy nebo Helical, označovaný také
v některých pramenech jako francouzský
Obr. 50 Francouzský prusík (vánočka)
51
52
prusík). Je poměrně dobře
fungující výstupový uzel, jehož symetrická konstrukce
umožňuje blokování při zatížení v obou směrech. Podobně jako předchozí uzel
(i když o něco méně pohodlně) jej lze stahovat i pod plným zatížením. Oproti předchozím uzlům se mnohem
hůř
„zakusuje“, tedy často
Obr. 51
prokluzuje, než se sevře koSpirálový
prusík
lem nosného lana. V případě zachycení uzlu u horních
závitů, nebo reflexivního chycení se uzlu
u horních závitů je možné, že zcela přestane fungovat. V tomto výčtu jej uvádíme zejména ze dvou důvodů: Lze jej velmi často
vidět ve francouzské části Alp a bývá doporučovaný (často jako jediný) v častých překladech metodické literatury z anglicky hovořících zemí.
Sebejištění na dvojitém laně, obr.
52 je z hlediska horolezectví asi nejdůležitější aplikací prusíkovacího uzlu. Lze jej totiž umístit na dvojité lano, což je např. při
běžném způsobu slanění v horolezectví naprosto nezbytné. Lze jej pochopitelně aplikovat rovnou jako sebejištění, nebo jej vázat, až když při slanění dojde k problémům.
Například, když slaňující s úžasem zjistí, že
na poučkách o tom, že je dobré si před nastoupením slanění zkontrolovat, zda lano
dosáhne až na zem (popř. že oba konce lana dosáhnou až na zem), něco je. Ovšem montovat sebejištění až v prekérní situaci
nemusí vždy skončit dobře,
proto raději předem!
Tento uzel lze vylepšit jeho zdvojením. Při vázání se
postupuje stejně jako při
aplikaci jednoduchého sebejištění, ale použije se k němu
uzavřená (svázaná) smyčka.
Obr. 52
Po založení se pouze oba
Sebejištění
konce spojí karabinou. Takto
na dvojitém
zdvojené sebejištění na dvolaně
jitém laně je velmi spolehlivé a rovněž má
menší tendenci k prokluzování při manipulacích (střídavé zatěžování a odlehčování),
lze jej tedy lépe použít jako uzel výstupový.
Uzel Rémy, (A. Self-locking Knot, F.
Noeud Rémy), obr. 53 – jedná se o uzel blokovací, tedy takový, kterým lze nahradit samosvornou kladku. Je tvořen poloviční lodní smyčkou, které další propnutá karabina
brání v možnosti obvyklého přesmyknutí.
Karabiny by měly být opatřeny pojistkami
a musejí být stejné velikosti. Uzel lze
s výhodou použít při záchranářských úkonech a při vytahování břemen.
Obr. 53 Uzel Rémy
Uzel garda, (A. Garda Knot), obr. 54 –
je dalším příkladem blokovacího uzlu.
Postup vázání i příklad použití je na obrázku. Je oproti předchozímu případu jednodušší, při manipulacích však může mírně
prokluzovat. Prokluzování lze zabránit tím,
že se garda sestrojí mezi dvě D karabiny
složené „zády“ (částí bez zámku) k sobě.
Obr. 54 Uzel garda
Beznapěťový uzel – tzv. bezuzlové
kotvení, obr. 55 (A. Tensionless Knot/anchor) – nejedná se o uzel v pravém slova
smyslu (i když zde dochází k tření i samosvornosti). Využívá totiž tzv. vláknového
tření vzniklého při obtočení předmětu lanem. Používá se například na trhacích strojích při zjišťování pevnosti lan, nebo pro
první kotvení nad vertikálou. Postup je jednoduchý. Obvykle se například kmen, sloupek zábradlí či jiný kotvící bod čtyřikrát
ovine lanem, jehož konec se potom bezpečně zajistí k dalšímu kotvení (viz obr.
55). Počet závitů závisí na drsnosti povrchu kotevního prvku a na jeho průměru
(čím větší průměr a drsnější povrch, tím méně závitů je zapotřebí – na mohutný dub
stačí tři oviny, na tenkém hladkém sloupku
kovového zábradlí nebude stačit ani šest či
sedm ovinů). Zajištěný konec působí pouze
jako pojistka a není prakticky namáhán –
veškeré zatížení pohltí tření na kotvení. To
je výhodné tehdy, když je z nějakého důvodu potřeba povolit lano, i když je pod zatížením – jednoduše se odváže pojistný
konec a z kotvení se postupně začnou
odebírat jednotlivé závity, nebo se začnou
opatrně povolovat – uzel zde působí jako
brzda, takže lze pohyb i velmi těžkého břemene regulovat pouhou rukou, bez dalších
pomůcek. Obvykle je bezuzlové kotvení
používáno vždy, když lze očekávat dlou-
Obr. 55 Beznapěťový uzel – schéma
tzv. bezuzlového kotvení
hotrvající namáhání lana, například při budování lanových přemostění (traverzů) ve
speleologii, nebo v záchranářské praxi.
Jeho hlavní výhodou je stoprocentní přenos pevnosti lana a snadné rozvazování,
nevýhodou je zase větší spotřeba lana.
Pozor: Kotevní bod je namáhán nejenom
na ohyb či na střih, ale zejména na zkrut
(napětí v laně má tendenci otáčet kotevním bodem ve směru závitu). Pro bezuzlové kotvení je proto nutné pečlivě vybírat
takové body, které se nemohou pootočit
kolem své osy (takže nebrat: špatně ukotvené sloupky, suchý strom, kterému lze
snadno ukroutit kořeny, apod.).
Uzly používané jako vklíněnce – jedná se o celou řadu uzlů, které se používají
zejména v tradičních pískovcových oblastech na jištění. Vkládání uzlů podobně jako
vklíněnců do spár, hnízd a děr v povrchu
skály je starou součástí smyčkovací techniky, která předcházela vývoji samotných
vklíněnců. Ve své původní podobě se dochovala právě v „pískařských“ oblastech,
kde vzhledem k nepříliš kompaktnímu materiálu skály není možné používat kovové
vklíněnce. Ty jsou oproti skále mnohem tvrdší, takže by se po zatížení ze skály vytrhly.
Důvod pro jejich nahrazení měkčími uzly je
tedy bezpečnostní a zároveň – zejména
u lezenějších cest – sleduje i druhý účel,
kterým je ochrana skály před povrchovým
poškozením. V řadě tradičních oblastí je
používání kovových jisticích prostředků výslovně zakázáno.
Normálně navázaný uzel (krejčík, osmičkový apod.) často nestačí, a tehdy je třeba
použít uzel výrazně větší. Lze si pomoci
tak, že se stejný uzel uváže např. na dvojité lano, takže konečný výsledek poskytne
uzel podstatně větší. Pokud ani tento způsob nestačí, je nutné použít některý ze speciálních uzlů používaných k tomuto účelu.
Obvykle se, vzhledem ke složitosti jejich vázání, používají dopředu navázané uzly na
smyčkách, kterým se souhrnně říká „bambule“ nebo „bambuláky“. Pro tento účel se
používá celá řada uzlů, podle krajových
53
54
Obr. 56 Osmička s více převiny
zvyků, fantazie lezce a jeho schopnosti podobný uzel uvázat.
Jako nejjednodušší z nich se používá polovina vícenásobného rybářského uzlu, vázaného na přeložené smyčce. V závěru se
volný konec zajistí protažením vzniklým
okem a pevně za oba vycházející prameny
utáhne. Utažení je zde velice důležité, neboť neutažený by měl tento uzel tendenci
k přesmykávání a rozvázání. Konec, který
při utahování vyleze, lze použít ještě k zajištění očkem. Výhodou tohoto uzlu je, že
jej při troše cviku lze navázat na smyčku
i při samotném lezení na jen trochu slušnějším místě, kde lze uvolnit ruce.
Dalším jednoduchým uzlem pro tento
účel je tzv. osmička s více převiny. Váže se
poměrně snadno a při použití různých průměrů smyček umožní podle potřeby používat poměrně širokou škálu velikostí.
Pro přípravu dalšího takto použitelného
uzlu slouží jako základ tzv. katovská smyčka (původní určení tohoto kluzného oka je
z názvu zřejmé), které však je zapotřebí
před utažením ještě dvakrát vnitřkem protáhnout volný konec. Takto upravenou
smyčku (pokud je nám známo, výsledný
uzel v češtině nemá speciální název) lze
použít i k jiným účelům. Zatímco katovskou
smyčku používali námořníci k připevňování
lanoví a plachet tehdy, bylo-li vhodné je
mít připraveny pro rychlé uvolnění. Dvakrát vnitřkem protažená a utažená katovská smyčka se v námořnické praxi používa-
Obr. 57 Dvakrát vnitřkem protažená a utažená
katovská smyčka
la k odložení odřezků lan v pevných svazcích a zejména jako tzv. házecí zakončení
lana. Svazek na konci působil jako ideální
závaží a zároveň, byl-li házen další osobě,
i jako rukojeť pro přitažení. Pokud byl
i tak svazek příliš lehký, stačilo jej namočit
do vody. Postup uvázání katovské smyčky
a její následné protažení volným koncem
a zajištění volného konce znázorňuje obrázek 57.
Dalším takto použitelným uzlem je
smyčka spojená (zakončená) tzv. malou
bambulí (čímž je odlišená od tzv. velké
bambule, kinderkopfu). Tzv. malá bambule
se váže tak, jak je naznačeno na následujícím obrázku. Určitou výhodou je, že tímto
uzlem je zároveň smyčka spojena, a není
tedy třeba řešit otázku dalšího (spojovací-
Obr. 58 „Malá bambule“
ho) uzlu. Tato „bambule“ není větší, než
např. výše uvedená varianta katovské smyčky, ale snadno se váže a zároveň rovnou
spojuje oba konce smyčky. Při troše šikovnosti ji lze vázat i při samotném výstupu.
Důležité je dobré utažení uzlu před založením (utahuje se postupně po smyčkách odspodu), pod zátěží by neutažený uzel mohl
mít tendence k přesmykávání. Pokud dojde
k zatížení pádem lezce, stává se malá bambule uzlíkem k nerozvázání, a může tak
doplnit sadu zbývajících bambulí.
Poslední uzel, o kterém se z „bambuláků“ zmíníme, je „lanová koule“ zvaná též
Kinderkopf (tedy dětská hlava, někdy také
opičí pěst atd.). Opět se jedná o starý námořnický uzel určený zejména jako závaží
na házecím laně. Její uvázání je ještě složitější než uvázání uzlu předchozího, proto
jej nikdo neváže až v případě potřeby ve
skalách, ale v klidu si jej doma připraví (jsou
jedinci, kteří jej mají uvázaný na různě silných lanech a vhodnou velikost vybírají již
předem, podle plánovaného výstupu).
Postup uvázání je zřetelný z obrázku. Uvnitř
uzlu vzniká dutina, kterou je dobré před
definitivním dovázáním a utažením vyplnit
(lze použít smotek slabší šňůry, oblázek, gumový míček, který může mít až 3 cm průměr apod.), aby uzel nebyl příliš tvárný při
větším zatížení (např. zachycení pádu). Pro
vytvoření Kinderkopfu se zbytkovou smyčkou svázanou protiběžným uzlem a přibližně 70 cm dlouhou, bude při použití dynamického jedničkového lana (tedy asi 10 mm
silného) zapotřebí cca 4 m lana.
Pro stejný účel se používá ještě řada dalších uzlů a vazeb, které lze nalézt např. ve
skautské literatuře, pohříchu pod zavádějícím názvem „dekorativní uzly“. Jedná se
vesměs o různé turbany, či uzly doporučované k ozdobnému zakončování šňůr.
Jejich další popis by však již poněkud přesahoval rámec této příručky. Obecně lze
říct, že vazby vhodné pro zakládání do spár
jsou složité a jejich uvázání pracné. Proto je
většina jejich uživatelů má navázané dopředu na různě silných lanech a šňůrách
a)
b)
Obr. 59 Kinderkopf
a) postup vázaní lanové koule
b) smyčka s Kinderkopfem cca 70 cm dlouhá,
svázaná protiběžným uzlem
a nerozvazují je, navzdory obecně platnému faktu, že utažené a nerozvázané uzly
poškozují lano. K těmto smyčkám, resp.
uzlům na nich je však nutno přistupovat
jako k materiálu určenému pro postupové
jištění, a zkrátka je po čase, podle míry jejich opotřebení, obměnit.
Speciální vazby; tzv. uvolňovací uzly
– jde o takové vazby, které lze i pod zatížením kontrolovaně povolit a zátěž spustit o
několik centimetrů (max. decimetrů). To
má význam prakticky výhradně při složitějších úkonech prováděných v rámci tzv. jednolanové techniky (viz též kapitolu 4.4
o speleoalpinismu), nebo při některých úkonech souvisejících s lezeckými úkony při
záchraně. Získaná vůle v řádu centimetrů postačuje např. k uvolnění „zakousnutého“ blokantu, ale častěji se s nimi lze setkat
55
56
při manipulacích s nosítky v kladkách, nebo
při přechodech z režimu vytahování do
spouštění nebo naopak.
Všechny tyto vazby je bezpodmínečně
nutné mít vyzkoušené a prověřené už proto, že různě silné smyčky a z odlišných materiálů se mohou chovat odlišně. Pak by
brzdný účinek nemusel být dostatečný
a není tedy zaručeno, že při povolování
vazby udrží obsluhující váhu spouštěného
tělesa pouhou rukou. Měli bychom si uvědomit, že pomocí těchto uzlů jsou obvykle
spouštěni zachraňovaní lidé, a při chybné
manipulaci tedy může dojít k dalšímu úrazu nebo dokonce ohrožení života.
Postup vázání vybraných z těchto vazeb
je zřejmý z obrázků. Pro první variantu
(obr. 60) se používá šitá smyčka z plochého
popruhu, dlouhá min. 120 cm. Pokud je tuto vazbu třeba uvolnit, odepne se karabina
a opatrně se odvine jeden nebo více závitů
(ovinů) v uzlu. Zátěž začne klesat, přičemž
rychlost reguluje rukou obsluhující osoba u
uzlu. Po získání dostatečného počtu centimetrů pro daný účel se uzel opět zajistí karabinou.
Další z možných variant této vazby je na
obr. 61. Tato vazba má poměrně vysoký
brzdicí efekt, kromě řady ovinů využívá na
horní karabině brzdný účinek poloviční
lodní smyčky.
Poslední, avšak v praxi velmi často využívanou variantou těchto speciálních vazeb je varianta využívající delší repšňůru.
Pokud máme k dispozici pomocnou šňůru
cca 3 m dlouhou (vzhledem k nutnosti zachovat základní bezpečnost se doporučuje
podobně jako u výstupových uzlů, aby byla
min. 5 mm silná) uspořádáme vazbu jako vícenásobný kladkostroj, ve kterém jsou kladky nahrazeny dvěma protilehlými karabinami (obr. 62). Vazbu můžeme ukončit buď
ovíjením oběma prameny a zakončit přezkou jako v předchozím případě na obr. 62,
nebo obvinout každým koncem zvlášť, podobně jako při vázání výstupového uzlu
„vánočky“. V případě vánočky lze zakončit
např. ambulančním uzlem, který v tomto
pří-padě nepřenáší žádné zatížení a je proto zcela dostačující. Tato varianta bývá někdy označována jako „vyvazovací vánočka“.
Obr. 61 Varianta uvolňovacího uzlu
na lanové smyčce
Obr. 62 Varianta uvolňovacího uzlu – míru tření
zvýší počet ovinů
Obr. 60 Varianta uvolňovacího uzlu na ploché
šité smyčce
O B E C N Ě O N AV A Z O V Á N Í
1.3 NAVÁZÁNÍ LEZCE NA LANO
Obecně o navazování
V současné době se již většinou nikdo
nenavazuje přímo na lano, přesto je dobré
tyto způsoby znát (viz např. obr. 22 a 30
– v kapitole o uzlech) pro případ nouzového použití. Dobré je také znát starý způsob
navázání používaný vysokohorskými turisty
na ledovcích. Ti s sebou nosili každý dvou
až třímetrovou smyčku a spolehlivou HMS
karabinu. Ze smyčky lze např. snadno vytvořit nouzový sedací úvazek pro slanění
(obr. 63a). Takový úvaz však nikdy nepoužívejte pro zachycení pádu. Vystavovali
byste se tak vážnému ohrožení pohlavních
orgánů. Ještě častější použití nalezne tato
smyčka při navázání na střed lana při postupu lanového družstva. Pouhým přehozením přes rameno (obr. 63b) a sepnutím
karabinou vznikne jednoduchý úvaz schopný zachytit menší pád např. na firnovém
svahu. Další možný způsob navázání přímo na samotné lano znázorňuje obr. 64.
V tomto případě se jedná o navázání na
střed lana při postupu lanového družstva.
Rovněž tento způsob patří dnes již mezi
málo používané, avšak je dobré jej znát pro
případ nepředvídatelných komplikací.
V praxi je však vždy lepší dát přednost
skutečnému kvalitnímu úvazu. Úvazy se
a)
b)
Obr. 64 Navázání na střed lana při současném
postupu lanového družstva
Obr. 63 Nouzový úvaz ze smyčky
a) nouzový sedací úvaz pro pohodlnější slanění
b) nouzový rychlý VHT úvaz
tento text nezabývá – o nich více v kapitole 2. Výzbroj a výstroj, proto jen ve stručnosti: Obvykle se pro skalní lezení nebo
kratší a dobře odjištěné výstupy navazujeme do sedacího úvazu, pro větší výstupy
57
Navázání lezce na lano
58
a v horách vždy používáme kombinaci sedacího a prsního úvazu – hovoříme pak
o úvazu kombinovaném. Existují i tzv. celotělové úvazky (v některé literatuře označované jako kombinované), které jsou vhodné pro záchranářské činnosti nebo pro
jištění dětí. Rovněž existují zcela speciální
úvazy (např. pro speleoalpinismus nebo některé pracovní úvazy se sedačkou), ne vždy
jsou však určeny pro zachycení pádu, o kterém je následující text.
Způsoby navazování
Pro lepší přehlednost si předem definujme pojmy a rozdělme si možné způsoby
navázání:
1. Navázání přímo na lano (viz výše
v textu o různých k tomu vhodných uzlech)
– historické navázání; dnes způsob tolerovaný pouze jako nouzové navázání v případě nepředvídatelných komplikací.
2. Navázání na samotný prsní úvaz
(též někdy označovaný jako hrudní úvaz) –
další historické navázání; dnes nedoporučené, navíc nesmí být realizováno s moderními prsními úvazky (s popruhy na zádech
překříženými – označované též jako osmičkové prsní úvazky), ve kterých, pokud jsou
použity samostatně, může být už po první
minutě visu ohrožen život. K ohrožení života dochází při každém dlouhodobém
visu v úvazku, v prsních úvazech staršího typu však má postižený k dobru ještě několik
dalších minut pro úkony vedoucí k sebevyproštění.
3. Navázání na celotělový úvaz – doporučované vždy a v každém případě pro
lezení dětí (které by mohly vypadnout ze
sedacího úvazu), používané v záchranářské
praxi (kdy se však často jedná o robustní
úvazky s vestou a rychlosponami, ve kterých
se nepočítá s možným zachycením pádu –
jsou určeny zejména pro spouštění, vytahování, výstup pomocí jednolanové techniky, nebo zajištění při činnosti ve výšce).
4. Navázání na samotný sedací úvaz
(též někdy označovaný jako bederní úvaz)
– časté, ale nepříliš šťastné řešení; tolerovat
jej lze pouze na umělých lezeckých stěnách
a skalních cestách, kde vzdálenost mezi
jednotlivými fixními body postupového jištění nepřesahuje 3 m, i tehdy je však podmínkou spolupráce zkušeného jističe, jeho
naprostá soustředěnost a dynamická technika jištění. V každém případě (vzhledem
k nebezpečí přetočení v pádu a nárazu hlavy), by měla být samozřejmostí přilba.
5. Navázání na kombinaci sedacího
a prsního úvazu (kombinovaný úvaz) –
nejsprávnější způsob navázání, které jako
jediné zajišťuje vhodnou polohu padajícího, vhodně rozkládá síly, které na organismus působí a i po těžkém pádu zajistí tělu
takovou polohu, která neohrožuje člověka
na životě, a to ani v případě, že po pádu
zůstane padající v bezvědomí.
Navázání na samotný sedací úvaz
Vždy se navazujeme osmičkovým nebo
devítkovým uzlem, tedy ne např. dračí
smyčkou, která může povolit při obvodovém zatížení. Někteří autoři považují za
možný způsob i navázání prostřednictvím
dvojité dračí smyčky. Tento způsob vždy vyžaduje precizní vázání pojistného uzlu.
Standardní způsob navázání na samotný
sedací úvaz – tedy osmičkovým uzlem je na
obr. 65.
Při navazování na samotný sedací úvaz
vždy úvaz pevně dotáhneme přes pas nad
boky. Nohavičky nemají být příliš těsné
(měla by za ně jít strčit dlaň, neměla by
však jít sevřít v pěst a pootočit). Popruhy
úvazu musí být řádně srovnané a nepřetočené a přezky zajištěné dle piktogramu
(kterým je, podle normy, každý výrobce povinen úvazek opatřit). Před navázáním vždy
vizuálně zkontrolujte, zda předešlou činností či skladováním není někde viditelně
poškozen – zejména popruhy, přezky a švy.
Moderní sedací úvazky jsou opatřeny
takzvaným „slaňovacím okem“, do kterého
se lze navázat, přesto však tento způsob
nelze jednoznačně doporučit. V minulosti
nebyl tento způsob doporučován z bezpečnostních důvodů, neboť zejména při větším
Z P Ů S O B Y N AVA Z O VÁ N Í
Obr. 65 Nejvhodnější místo pro navázání
do samotného sedacího úvazu (slaňovací oko
je ponecháno volné pro další manipulace)
opotřebení nebylo slaňovací oko považováno za bezpečné. Jedná se o tu část úvazku, která by při pravidelném navazování
byla nejvíce namáhána oděrem. Je sice pro
tento způsob obvykle dimenzována, avšak
rozhodující musí být stav, resp. míra opotřebení tohoto oka přímým stykem s lanem. Každopádně však i při současné, výrobci zaručené nosnosti je považováno
řadou autorů (např. J. Žižka) za vhodnější
spojit okem navazovací smyčky nosné části
sedacího úvazu – nejlépe nosný pás úvazu
a spojení mezi nohavičkami úvazu (stehenní smyčky), slaňovací oko je tedy „zkopírováno“ (obr. 65). Důvodů hovořících pro
tento způsob navázání na lano je víc. Především je tak ponecháno slaňovací oko volné pro další manipulace, při štandování,
slaňování, jištění či přechodu do nouzového režimu. Zároveň lze uzel navázat mnohem blíž k sedacímu úvazku a je tak níž,
než by mohl být při navázání do slaňovacího oka, níž se dostává těžiště a uzel také
méně překáží při lezení. Poslední argument hovořící pro tento způsob navázání
je snadná vizuální kontrola mezi spolulezci.
V případech, kdy propojujeme sedací
úvaz s lanem karabinami, např. při navázání na střed lana, vždy dbáme na to, aby
byly karabiny opatřeny pojistkou zámku,
Obr. 66 Připojení
karabinami při navázání
na samotný sedací úvaz
a vždy používáme dvě, nejlépe tak, aby
zámky směřovaly od sebe (viz detail obr.
66). Karabina se v tomto případě stává jednoznačně nejslabším článkem jisticího řetězce, je proto opravdu nutné ji zálohovat
a vždy dobře zkontrolovat. Propojujeme-li
sedací úvaz s lanem karabinami, je naopak
záhodno, aby byly karabiny ve slaňovacím
oku (pokud bychom karabinou oko kopírovali, tedy vedli ji přes pás úvazu a spojení
mezi nohavičkami, dostávala by se do nepříznivé polohy v případě pádu – mohla by
být zatěžována příčně, kdy vydrží velmi
malé zatížení). Karabinami se připojujeme
prakticky pouze ve dvou případech: při navázání na střed lana, nebo při postupu na
ledovci. Ve druhém případě je tomu tak
proto, že umožňuje rychlejší zahájení vyprošťovacích prací po pádu spolulezce do
ledovcové trhliny.
Následující dva obrázky (obr. 67) které
znázorňují, jak může dopadnout větší pád
do samotného sedacího úvazu. Z praxe
je známo, že často končí smrtí, jejíž bezprostřední příčinou je přerušení míchy. Je
také nutné si uvědomit, že každý pád do
samostatného úvazu může vést k úmrtí, neboť odkrvování probíhá tak rychle, že lezec, který zůstal jistou dobu viset bez pomoci a je z nějakého důvodu neschopný
sebevyproštění, již řádově v desítkách minut není schopen situaci sám řešit.
59
Obr. 67 Dvě ukázky možného průběhu pádu lezce navázaného pouze v sedacím úvazu (podle výzkumů
DAV publikovaných P. Schubertem)
Navázání kombinací sedacího
a prsního úvazu
Možností provázání sedacího a prsního
úvazu existuje několik. Ve všech případech
je však naprosto nezbytné nastavit těžiště a to tak, že posouváme místo uvázání
(v případě „provázání v přímce“ viz dále,
povolováním prsního úvazu). Trup má při
visu ve volném prostoru svírat se svislou
osou lana úhel přibližně 20°. Vis by měl být
pohodlný, a to i po uvolnění břišních svalů.
Toto nastavení těžiště je nutné vyzkoušet
před užíváním a zafixovat si délky smyček.
Je pochopitelně individuální a může se měnit nejenom s věkem a změnou figury, ale
i se změnou úvazku – tedy po nákupu nových úvazů je vhodné toto nastavení znovu
ozkoušet. Zejména je důležité, aby lezec
po nastavení těžiště nevisel hlavní vahou
v prsním úvazu (to může být až krajně nebezpečné – při zaškrcení v oblasti hrudníku
a podpaždí může být omezen krevní oběh
a okysličování životně důležitých orgánů,
v průběhu minut může být přímo ohrožen
život) a aby s lanem nesvíral úhel větší než
60
20°. Jedná se o nepřirozenou polohu ve visu, při které mohou být rovněž ohroženy
oběhové funkce, ale zejména může při pádu dojít k přetočení a ohrožení páteře nebo hlavy.
Zcela nejjednodušší (avšak nejméně
vhodné) je takzvané „provázání v přímce“.
Lezec zkrátka protáhne lanem navazovací
poutka prsního úvazu a normálně se naváže na sedací úvaz osmičkovým uzlem; to je
znázorněno na obr. 68. Tento působ navázání lze vidět relativně často, není však příliš účinný. V případě pádu nese hlavní zatížení sedací úvaz, prsní úvaz pouze upravuje polohu při a po pádu. Problematické na
tomto způsobu navázání je, že po pádu dojde ke stažení a lezec se zkroutí do klubíčka. Mezi jeho další nevýhody patří zejména
nepříjemné stahování prsního úvazku v případě výstupu v pozici prvolezce, zároveň
při povolování a dotahování dřou ramínka úvazu. Při pohybu také dochází k většímu opotřebení ok prsního úvazu (lano se
v nich při lezení neustále pohybuje). Jde
o způsob jen o málo lepší než použití sa-
Obr. 68 Nepříliš vhodné
navázání do sedacího
úvazu s protažením
lana prsním úvazem
Obr. 69 Provázání
navazovacích ok prsního a sedacího úvazu
osmičkovým uzlem
motného sedacího úvazu, proto jej nedoporučujeme. Na druhou stranu má tento
způsob i některé výhody, a proto jej ke
svým úvazům jako doporučený uvádějí
někteří výrobci. Mezi výhody patří zejména
malá spotřeba lana a velmi snadné navázání. Další výhodou je i možnost sundání prsního úvazu (např. při převlékání bundy),
aniž by se lezec musel odvázat (tedy v praxi zcela odjistit) i ze sedacího úvazu. Lezec
prostě shodí prsní úvaz a posune jej po laně nahoru, převlékne se a prsní úvaz znovu
navlékne přes bundu.
Další možností je protáhnout lano před
uvázáním všemi navazovacími oky a spojit je osmičkovým uzlem tak, jak je znázorněno na obr. 69. Řada autorit považuje
i tento způsob za zcela bezpečný. Opět, tak
jako v předešlém případě, nese hlavní zatížení sedací úvaz, je však poněkud eliminováno „sbalení“ lezce po pádu. Je sice pravda, že lano vycházející z úvazu je relativně
vysoko, ale to v zásadě nemusí být na obtíž. Tento způsob se v současné době doporučuje zejména pro celotělové úvazy, při
použití samostatných úvazů se od něj
upouští.
Je vhodné dát přednost některému
z následujících způsobů navázání, neboť
jsou mnohem spolehlivější a ani autority
nejvyšší jim dosud nedokázaly vytknout
žádnou chybu.
Nejpraktičtější možností je provázat sedací a prsní úvaz k sobě spolehlivou smyčkou (obvykle se používá spolehlivá plochá
smyčka, lze však použít i dobrou smyčku
„lanovici“, tedy pořízenou z dynamického
jedničkového lana) a lano navazovat na
uzel v jejím středu (viz obr. 70). Tomuto
způsobu navázání se rovněž říká alpský nebo německý způsob. Pro samotné uvázání
smyčky sice někteří staří praktici používají
i na „lanovici“ vůdcovský uzel, lepší však je
osmička. V případě ploché smyčky je vůdcovský uzel zcela vhodný a doporučený.
Postupujeme následovně: Napřed se smyčka naváže na „sedák“ osmičkovým okem nebo, v případě ploché smyčky, vůdcovským
uzlem, a z uzlu vycházející konce se po protažení navazovacími oky prsníhoúvazu spojí osmičkovým protiběžným uzlem, nebo
očkovou spojkou.
Samotné lano se potom navazuje okolo
osmičkového uzlu (resp. vůdcovského na
ploché smyčce) normálně osmou, jako při
navázání do samotného sedacího úvazu.
Tento způsob je sice složitější, ale při
správné aplikaci bezpečnější. Jeho největší
výhoda spočívá v tom, že lezec si takto spojí sedací a prsní úvaz před nástupem do horolezeckého terénu a po celou dobu další
činnosti nemusí řešit problémy týkající se
provázání úvazků. Zkrátka se jen navazuje
na lano a před slaněním zase odvazuje jako při lezení na skalkách, smyčka spojující
sedací a prsní úvazek přitom stále zůstává.
Tohoto způsobu navázání se obvykle používá také tehdy, kdy, např. při postupu lanového družstva, je nutné navazovat se na
prostředek lana – tedy připínání prostřednictvím dvou spolehlivých HMS karabin
(princip zálohování kdykoli, čehokoliv).
Popsaný způsob je obecně považovaný
za nejlepší způsob navázání v horách. Jeho
výhody jsou zřejmé. Především malá spotřeba lezeckého lana (zkrátí se pouze o navazovací uzel), možnost odvázání prsního
úvazu (např. při převlékání bundy), aniž by
61
62
se lezec zcela odjistil – stále je jištěn v sedacím úvazu. Nevýhodou je potřeba další
spojovací smyce, tedy i dalšího prvku do
systému (obecně platí pravidlo, že čím méně prvků, tím nižší pravděpodobnost poruchy). Zároveň je třeba mít na paměti, že při
tomto způsobu navázání se lano při pohybu neustále tře o smyčku v místě navázání.
Po určité době dojde při používání stále
stejné smyčky k jejímu poškození. Smyčku
je tedy zapotřebí kontrolovat a po čase vyměnit.
Existuje ovšem i situace, kdy ani v horách není kombinace úvazků optimálním
řešením. Jedná se o postup lanového družstva na ledovci, kde hrozí pád do trhliny.
V tomto případě je vhodnější se navázat
jen na sedák, neboť v případě chytání pádu
spolulezce (či dokonce spolulezců) do trhliny je takto navázaný člověk ve výhodě,
protože snáze „ustojí“ škubnutí působící
pod těžištěm těla. Při navázání na kombi
úvaz jej trh nejspíše srazí obličejem k zemi.
A z této polohy je účinné brždění pádu trochu komplikované. Zkušenosti (a dokonce
i praktické pokusy) ukazují, že zde je vhodnější navázání jen do sedacího úvazu. Jen
tak sebou lze rychle hodit na zadek a okamžitě brzdit mačkami, než se podaří nalehnout na cepín a chytit pád. Samozřejmě, že
není nutné se na ledovci odvázat a navázat
jen do sedacího úvazu. Stačí na laně před
sebou udělat pevnou (osmičkovou) smyčku
a tu zapnout do karabiny umístěné na sedáku (obr. 71). Na tuto karabinu lze rovněž
umístit pádový absorbér či lanovou brzdu,
a tím propadnutí do trhliny ještě výrazně
„změkčit“. Obvykle postačí, když si své navázání tímto způsobem upraví všichni ti,
kteří v lanovém družstvu postupují vzadu. Je zbytečné, aby si jej takto upravoval první člověk na laně, v jehož případě
je propadnutí do trhliny nejpravděpodobnější.
Poslední (zcela klasickou) možností navázání je provázání pomocí vůdcovského
uzlu s provázáním na prsní úvaz. Podobně
se v minulosti používala i dračí smyčka, kte-
a)
b)
Obr. 70 Navázání na sedací a prsní úvaz
pomocí samostatné smyčky
a) spojení smyčkou
b) chybné připojení karabinou na střed lana
Karabiny se v tomto případě vždy musejí
zálohovat! Vždy tedy použít dvě karabiny
s pojistkou zámku!
Obr. 71
Snížení těžiště
vložením karabiny
pro případ zachytávání
pádu do trhliny.
Lezec tak zůstává stále
bezpečně navázaný
a proto není třeba
karabinu zálohovat,
neboť ta plní pouze
pomocnou roli
a nestává se nosným
elementem.
protisměrně okem uzlu, pod kterým udělá
pojistný uzlík. V tomto případě nic nebrání
tomu, aby byl stejným způsobem použit
i osmičkový uzel, ale je tu jedna maličkost.
Sevření vůdcovského uzlu je při zatížení
větší a právě sevření uzlu zaručuje (spolu
s pojistným uzlíkem – očkem), že se konec
lana, přidržující prsní úvaz ve správné poloze nevyvlékne. Jedná se tedy o jedinou
výjimku, kdy je lépe dát přednost jednoduššímu (vůdcovskému) uzlu před složitějším (osmičkovým).
Obr.72 Provázání sedacího a prsního úvazu
dračí smyčkou
rá je dodnes asi nejrozšířenějším způsobem
provazování sedacího a prsního úvazu.
Vzhledem k již zmiňovaným nevýhodám
dračí smyčky ji nelze zcela doporučit, i když
při takto složitém provázání a při správně
umístěném pojistném uzlu nehrozí nebezpečí (provázání sedacího a prsního úvazu
dračí smyčkou je na obr. 72) a tomuto postupu není z metodického hlediska co vytknout. Celý postup s vůdcovským uzlem
znázorňuje obr. 73. Zkrátka lezec se naváže
na sedací úvaz vůdcovským uzlem a nechá
asi 1 m volného lana. Volný konec potom
provlékne poutky prsního úvazu a prováže
Obr. 74 Správné
navázání na lano
a průběh pádu
takto navázaného
lezce (podle
výzkumů DAV
publikovaných
P. Schubertem)
Obr. 73 Navázání na sedací a prsní úvaz pomocí
provázaného vůdcovského uzlu
63
Autor textu: Tomáš Frank
Autor ilustrací: Jakub Leníček
Obálku s použitím fotogaﬁí Tomáše Franka, Tomáše Kubláka, Jana Peřiny a České asociace
canyoningu navrhl Karel Kárász
Ukázku knihy pro Společnost Horolezecká abeceda upravil Robert Götz
Sazbu zhotovilo studio AG Design, spol. s r.o., Praha
(T. Frank, T. Kublák a kol., Horolezecká abeceda, Nakladatelství Epocha, www.epocha.cz, Praha,
2007, ISBN: 978-80-87027-35-6).
Ukázka z knihy HOROLEZECKÁ ABECEDA, kapitola 1. O lanech a uzlování.
Informace: www.horolezeckaabeceda.cz

Horolezecká abeceda

Transkript

Podobné dokumenty

Horolezecká abeceda

OSE_VSK22_Os. pece v neurologii_kap.3i - Courseware

Uzly v horolezectví

JAROSLAV NÁDVORNÍK

Horolezecká abeceda - Speleoalpinismus a jednolanová technika

Ambulancni uzel Používá se na svazování dvou lan přibližně

Zaklad. lanov. techniky

Odborky

Kaskáďan 2015 / duben

Zde si můžete prohlédnout nebo stáhnout celý článek.

Polyesterové a nomexové nábaly

Skautské odborky

Základní deska (mainboard)

Vliv různých způsobů lezení na životnost lana

Záchrana ze stromů

Motání Opery - TotalOutdoor