docBrepta č. 9/jaro 2011
download 
Stížnost Transkript
Brepta č. 9/jaro 2011
CHLAPI FRIENDLY My (ženy) v Nové Trojce trávíme mnoho času přemýšlením a následnými debatami o mužích. Podrobně rozebíráme jejich vzorce chování, jejich názory, zvyky či zlozvyky. Snažíme se jim porozumět. A také si na ně často stěžujeme. A trochu se jim i smějeme. Zejména za jejich představy o tom, co je to mít nabitý den nebo být unavený nebo za jejich těžké choroby typu „chřipečka či rýmička“. A obdivujeme je. Přiznávám, často zejména ty cizí. Zdravíme Vojtu Dyka! A něco o nich už víme nebo alespoň tušíme. O jejich křehkosti, zranitelnosti a potřebě péče a lásky. Maminky všech chlapečků by jistě mohly dlouze vyprávět. A máme je rády (my ženy) a chceme s nimi být. Doma i v Nové Trojce! Jsme prostě Chlapi friendly! Edita Janečková Deváté číslo Brepty, které právě držíte v ruce, je naladěno na chlapskou notu. Za poslední dva roky, kdy na projektu Chlapi friendly pracují angažované matky z týmu spolu s oficiálním koordinátorem projektu Jakubem, se Nová Trojka prostě pochlapila. Brepta nemůže mezi muži, chlapy a hošíky kličkovat, natož je obcházet. Autoři mužského pohlaví, chlapská témata a mužský pohled na svět tentokrát dostávají prostor, v jaký by si vůbec netroufli doufat, natož ho popsat. Brepta do toho jde s vědomím, že dopustit genderovou nevyváženost není politicky korektní. Ale může si to dovolit. Vždyť – i Brepta není zcela pohlavně vyvážený. Kolikrát jsme již zaslechli v Nové Trojce: „Četli jste nového Breptu?“ Ale i: „Četli jste novou Breptu?“ Necháváme na vkusu každého z vás čtenářů, k jakému pohlaví a jaké konstelaci chromozomů si Breptu zařadíte. Hlavně, když vás potěší svým obsahem! Míla Kramná Brepta byl při tom… -2- na Žižkově Masopust Vítání jara U nás na jižní Moravě se držely dva hlavní svátky. Jednak hody (letní „Svatojakubské“ a pak ještě jedny na podzim, říkalo se jim „Císařské“) a hned potom to byl Masopust. Tedy u nás se říká „Ostatky“. Hody jsem jako malý kluk měl rád kvůli kolotočům, ale na druhou stranu jsem je nesnášel. V sobotu mne totiž babička navlékla do svátečního obleku a pečlivě zkontrolovala, zdali je košile a kravata tak, jak má být. A šlo se na procházku. Cítil jsem se hrozně trapně. A večer, když jsem s rodinou vyrazil na taneční zábavu (pozor už od nějakých 10 let!), to bylo ještě vystupňované. Staré tetky a kmotřenky v krojích seděly podél tanečního parketu a tvořily „takzvanó sódnó stolicu“. Věděly „kdo s kým, co, jak a proč“ a novinky si posílaly tichou poštou. A tímto špalírem jsem musel projít. „Jéžišmarja to je Dohnalův Kája, ty seš už velké ženich, máš už galánku. A jak ti to sluší. Že jo Máňo!“. A pak následovaly „povinné tance“ s jednou tetkou, s druhou a třetí…. Na místě bych se nejraději propadnul. Jak je to vlastně všechno krásné, jsem poznal až o pár let později. To Masopust – teda Ostatky – to bylo něco jiného. Tam byla atmosféra, z pohledu malého kluka, daleko uvolněnější. A pro mě osobně měly Ostatky ještě jiný rozměr. Táta hrával na zábavách v kapele na klarinet a byl jsem na to patřičně hrdý. A navíc byl hlavním aktérem tradičního aktu „pochovávání basy“ – faktického konce Masopustu. Snad 20 let hrával vdovu, jdoucí hned za zemřelou nebožkou basou. V čele absurdního smutečního maskovaného průvodu. Byly to krásné dny a večery plné převleků a masek, scének, na svoji dobu odvážné satiry a člověk se nakonec smál snad i jízdnímu řádu. Užíval jsem si to už odmalička. Je to také jedna z věcí, která mi po mém příchodu do Prahy dost chyběla. I když Žižkov a jeho Masopust je proslulý! Vítání jara na Památníku Žižkov s Novou Trojkou (nebo také neoficiálně diářově N3 - Morana) se letos konalo 10. 4. 2011 na Vítkově (oficiálně již zmiňovaný Památník Žižkov). Sraz jsme měli u dětského hřiště a je doteď záhadou, jestli všichni, kdo se k nám po Mirčině přivítání přidali, přišli opravdu vynést zimu, nebo si chtěli původně jen pohrát. Dětí bylo asi 90 a všechny měly s sebou i rodiče. Já jsem přebrala po Vítkovi úkol nést Moranu, protože Mirka zjistila, že ji má podle tradice nést dívka, ale o tom nijak referovat nelze, takže bych se přesunula ke slavným důchodkyním. Mirka povolala z klubu seniorů Remedium pět dam – Danu, Zinu, Janu, Hanku a Mirku, které začátek akce popisují poněkud panicky – Mirka hledala paruku a Hanka, která měla sraz s Janou, vystoupila o zastávku dříve, ale naštěstí nakonec všechny dorazily a Mirka (ta naše, Mirka Černá) je mohla rozvozit na jejich stanoviště a namaskovat je jako víly. Letos jsem si ovšem Masopust užil náramně díky akci v Nové Trojce (v neděli 20. 2. 2011). A hlavně díky Mirce. Samozřejmě jsme doma už pár týdnů dopředu chystali, v jaké masce se do Trojky půjde. Už to mne vtáhlo do atmosféry „jako kdysi“. No a když jsem pak viděl a hlavně zažil to odpoledne, co Mirka pro děti nachystala, měl jsem pocit „déja vu“. Vzpomněl jsem si na to, jak jsme kdysi v partě vymýšleli, s čím novým letos na Ostatky vyrazíme. Mirka by k nám nejen zapadla, ale byla by určitě tahounem všech akcí. Její fantazie je úžasná a co je nejdůležitější – dokáže během chvíle strhnout všechny – mrňata a nakonec i přítomné rodiče. Až mne zamrzelo, že jsem jen tak přišel k hotovému. O to větší dík Mirce a všem v Nové Trojce za takové akce. ■ Karel Dohnal Náš průvod šel a šel (to se mi ještě dařilo jít s Moranou mezi prvními, pak děti běhaly napřed a bylo to jaksi chaotické) až došel ke Studánkové víle. Ta vyzvala děti, aby její studánku ozdobily květy. Mirka rozdala křídy a chodník se krásně zabarvil. Víla předala první klíč k jaru, zazpívali jsme si a šlo se dál. „Honem děti, noste kameny, nezvládnu své plameny!“ volal na druhém stanovišti Ohnivec. Děti se rozeběhly do křoví, z kopce, po silnici… A kameny (kamínky, písek, klacky, listí…) donesly. Průvod se za zpěvu pomalu odebíral k Větroplachovi: „Ten, kdo v jarním větru poběží, tělo i duši osvěží!“ Tak se nám děti rozutekly a některé nenapadlo nic lepšího než honit paní Janu, která Větroplacha představovala, a stahovat z ní igelitový kostým. Všichni přežili a po získání třetího klíče a chvilky chůze jsme se ocitli u Matky Země. Na lavičce seděla paní v klobouku, přes všechny ty děti, které se k ní snažily být co nejblíže, nebyla skoro ani vidět, ale když jí Mirka předala megafon, stoupla si a vyzvala děti (i nás ostatní), aby s ní zpívali. Text byl rozhodně nad míru inteligentní a věty typu „kdyby byla hranatá, umta umta umtata, nebyla by kulatá, umta umta umtata“ nebo „oslík papá bodláčí, v bříšku ho to netlačí, kdyby ho to tlačilo, nám by to nevadilo“ (také s umtováním za každou větou) nám zněly v hlavě až do večera. Každopádně jsme dostali čtvrtý a poslední klíč a už zbývalo jen dojít k Písničce. Ta nám zazpívala vlastní píseň a rozdala dětem perníčky. Následně Mirka zavolala zlé duchy, aby si přišli pro Moranu a odnesli si ji k sobě do křoví. A překrásné bylo, když Vašek s Vašíkem roztáhli bránu jara, Mirka ji všemi čtyřmi klíči odemkla a všichni skrz ni prošli. Děti ještě dostaly skleněnky, seniorky obdržely jako díky korále a odebraly se na kávu. My ještě chvíli poseděli, protože počasí nám opravdu přálo a těšíme se na příští rok, protože to určitě bude zas něco jiného…■ Kikča Rudišová Brepta byl při tom… -3- mezi čaroději, táty a myslivci Cvičení pro děti, maminky a tátu Čarodějnice Jmenuji se Michal, jsem tátou 1,5 letého Mikuláše a více než rok spolu navštěvujeme cvičení pro rodiče s dětmi. Prvotním důvodem, proč jsme se rozhodli chodit do Nové Trojky, byla snaha ulevit alespoň trochu mojí ženě od nonstop povolání matky malého dítěte. Dále jsme chtěli, abychom s Mikulášem měli společnou aktivitu, která se bude „chlapsky“ týkat jen nás dvou, bez mámy. Na prvním kursu jsem byl jediným tátou, na druhém taky a na tom třetím samozřejmě taky. Ne, že by se občas nepřišel podívat i nějaký další tatínek, ale myslím, že bych jejich návštěvy spočítal na prstech jedné ruky. Dá se říct, že už jsem si zvykl na maminky, se kterými se vídám jednou týdně ve středu v 9 hodin ráno ve velké herně. Pozdravíme se ahoj, ony vědí, že já jsem Michal a já znám zase jejich jména. Celé to tak nějak zevšednělo, už nejsem za exota a i já si taky zvykl na „život v menšině“. Přesto se mi občas stane, že stojím v tělocvičně mezi 10 dětmi a 9 maminkami a koukám na sebe, jako bych se pozoroval zpoza okna. V tu chvíli se ptám sám sebe: „Co tady proboha dělám? Je tohle normální? Celá tahle situace je absurdní...“ Chvilku si takhle přemýšlím, pozoruju děti a tvářím se, že jsem přítomen i duchem. Za hodinu budu sedět v kanceláři, telefonovat, mailovat a schůzovat... Ve vteřině mi dojde, že tyhle okamžiky jsou vlastně velmi vzácné a že mě nenaplňují nejistotou, ale patetickou radostí... Jsem šťastný, že nemám tak plochý a jednotvárný život a že je v něm prostor i pro nesamozřejmé a legrační okamžiky. Závěrem chci poděkovat vedoucí cvičení Zuzaně Sadílkové, jejíž zásluhou je každé cvičení trochu jiné a taky zábavné. ■ Opět po roce jsme se všichni ve zdraví a s velmi dobrou náladou setkali na Čarodějnicích. Nová Trojka a její dobrovolníci připravili všem skvělý program v Integračním centru Zahrada a zajistili výborné počasí. Tento rok byl opravdu vydařený. Hned u vstupu do čarodějnické chýše nás vítal rozbubnovaný dav dětí, rozesmáté tváře a údiv našich nejmenších. První čarodějnickou chýši obsadil jediný kouzelný čaroděj, děda Petr, který pro nás připravil různé kouzelné lektvary. Děti si je samy mohly vyrobit a odnést si domů sklenici s hady, lidským okem a třpytkami. A k tomu dostaly razítko do čarodějnického listu. U druhé chýše nás čekaly dvě čarodějky Pavla Dydovičová a Míla Kramná. Zde jsme si mohli pomocí kuliček a temperových barev vykouzlit obrázek. Jako odměnu za krásné obrázky děti dostaly ještě kouzelný kámen a razítko. Třetí zastávka našeho putování čarodějnickým parkem, byl „flus“ s čarodějkou Evou Kadlečkovou. Tady se nám povedlo úkol splnit na jedničku. Děti a maminky dostaly od čarodějek „kouzelný prášek“, kterým jsme se snažili trefit do pánvičky. Šlo nám to úžasně a moc jsme se pobavili. Michal Vronský Myslivecký lobbing vybráno z e-mailové korespondence Edity Janečkové Subject: Malý mysliveček Vážená paní ředitelko, rád bych touto – oficiální – cestou podpořil vznik kroužku „Malý mysliveček“ v rámci Nové Trojky a zároveň předběžně přihlásil syny Kryštofa a Ondru mezi jeho první členy. Jsou jim čtyři roky, mají rádi pobyt v přírodě, zvířata i zbraně (+ Ondra už pozná liščí stopy). Se srdečným pozdravem Milan Vladyka -----Vážený pane Vladyko, velmi si vážíme vašeho zájmu a máme pro vás dobrou zprávu. Od září 2011 hodláme tento kurz zařadit do programu našeho centra, dokonce již máme domluveného kvalitního a zkušeného lektora. Na oba vaše syny se budeme těšit, jejich předpoklady se zdají odpovídající zaměření kurzu. Nezapomeňte si tedy po prázdninách včas zarezervovat místa v kurzu! Chlapci nebudou potřebovat žádné vlastní pomůcky, pouze prosíme, volte pro ně na kurz vhodné (nejlépe zelené) oblečení. S pozdravem „Lovu zdar“ Edita Janečková -----Děkujeme, budeme se všichni těšit. Vhodné oblečení zajistíme od našich dačických dodavatelů – „Pracovni oděvy“ a „Sportlov“. Lovu zdar! MV Poznámka koordinátorky kurzů Jolči: Kurz Malý mysliveček bude od září 2011 probíhat každou středu od 16.30 do 18.00 hodin. Fakt že jo! A povede ho skutečný a zkušený myslivec! Čtvrtý úkol, i když náročný pro ty nejmenší, se líbil těm starším. Kdo by si nenechal ujít létání na koštěti, skok přes oheň, hod pařátem a překročení bludného kořene. Tyto úkoly šikovní malí adepti na čaroděje a čarodějky zvládli velmi dobře. Čarodějka Karin Adámková na vše pečlivě dohlížela. Pátým úkolem pověřila rada čarodějů, čarodějky Veroniku Drdlovou a Kláru Boumovou. V této chýši jsme si mohli složit puzzle, lovit vodní hady, hledat krysy a myši a poznávat zvířata. Za vyplněné a orazítkované listy všichni obdrželi od nejmladší čarodějky Kikči Rudišové výuční list, ochranný amulet, buřtík, bonbon na opékání a hada z těsta. Tento rok byl rozhodně náročný na všechny úkoly. Všichni jsme se ale náramně bavili. Po úkolech nás totiž čekal táborák a opékání buřtů. Odpoledne uteklo jako voda a ani jsme si nevšimli, že sluníčko pomalu zapadlo. Domů jsme odcházeli s dobrou náladou, protože jsme věděli, že kouzla a čáry nás na celý příští rok ochrání. ■ Anička Bartoszewska Zeman Brepta poodhaluje… -4- Porody očima mužů Vážení a milí čtenáři Brepty, díky Týdnu respektu k porodu se naše redakce podívala porodům trošku na zoubek. A protože se snažíme přinášet zcela nové a atraktivní informace, investigativní tým naší redakce vyrazil do útrob Nové Trojky a požádal o vyjádření ty nejpovolanější – NAŠE MUŽE. Myslíte, že už Vás trojkoví dobrovolníci a povinníci nemohou ničím překvapit? Tak schválně! Kamila Matějková Jak jsem prožil porody našich holek U Koletky to bylo učebnicové. Nastudováno jsem měl, a dost praktických porodů už jsem měl i za sebou. Pravda, byla to selátka a telátka na praxi při studiu zemědělské VŠ, ale předpokládal jsem, že to bude dost podobné… (tímto argumentem jsem se snažil Andreu i uklidňovat, když se začala ptát, co budeme dělat, kdybychom to náhodou nestihli do Podolí). Kupodivu ji to neuklidnilo… Myslím dost vyděsilo, a měla jasno, že ona bude rodit určitě v porodnici, proto si nastudovala trasu do Podolí svým autem a měla i variantu, kdyby se opravovala vozovka, tak zkusila jízdu po chodníku a šlo by to. Ale co mne spíš zaskočilo, to byl průběh těhotenství. Totální nechutenství, to jsem trochu čekal – i když ne v takovém rozsahu; svému gynekologovi říkala, ať vrátí diplom, když ji říkal, že to nechutenství (přesné je zvracení) bude jen 3 měsíce, ale bohužel to trvalo měsíců pět. Co mne ale dostalo, byly zcela vážně míněné „mamininy“ námitky typu: „Vypni stěrače, dělá se mi z nich blbě“, při jízdě za silného deště. Nebo: „Nechoď tak rychle, houpe se podlaha a dělá se vítr“, při jakémkoliv mém pohybu… No, zpět k porodům – Koletka si dala na čas, v termínu jsme dokonce lozili po skalách, aby se to trochu rozhýbalo. Vše nakonec proběhlo velmi hladce a hlavně to bylo nádherné. Kam se hrabou telátka… Ája byla dokonce natolik v reálu, že sama zarazila doktora, aby pupeční šňůru nestříhal, že to udělá manžel! Sám bych to asi, ponořen do atmosféry, propásl. A to by mně moc mrzelo. Kdežto u Aniky to už bylo úplně jinak. Ráno u snídaně nic a kolem desáté jsem byl podruhé tatínek. A o pěkných pár týdnů dřív, než jsme předpokládali. Ani jsem si pořádně neužil ty naše pověstné Karel Dohnal stěrače… ■ Jak jsem rodil Tak, konečně téma pro skutečné muže. Konečně mohu nahlas vyslovit, co mám již dlouho na srdci. Vážená redakce, doufám, že tentokrát nebude můj příspěvek redakčně krácen (cenzurován). Hned úvodem chci, aby zřetelně zazněla jasná stopka těm módním názorům, že muž má být u porodu a že to jinak snad ani není otec. Kam to emancipačně-feministické hnutí dojde? Snad abychom nakonec rodili na půl, anebo abychom rovnou rodili sami! Jednoznačně tvrdím, že v normálním soužití jsou věci, které není vhodné sdílet společně s partnerem (partnerkou). Například na návštěvu klubu pro pány by si manželku vzal s sebou jen blázen… Jak jsem tedy prožíval narození svých dětí? Děti mám dvě: starší Anču a mladšího Honzu. Když se nám rodila dcera, trpěl jsem jako zvíře. Byl jsem totiž v Santiagu de Compostela (cca 2000 km od Prahy) a nemohl jsem tedy vůbec nic dělat. Dcera se narodila kolem 9. hodiny. Celý předchozí den jsem byl již tak nervózní, až jsem se hodně intimní vzpomínky z toho večer opil jako Dán. Fyzické útrapy ale nebyly nic proti tomu strašnému duševnímu strádání. Ráno, když jsme se s kapelou sešli na dlouhatánský přejezd do vzdálené Granady, jsem se již mohl pochlubit svým novým stavem. Kolegu Josku Rajmana to natolik rozjařilo, že mě okamžitě vtáhl do baru, kde mě pohostil špičkovým španělským koňakem značky Lepanto. Bohužel jsem byl porodem tak vyčerpán, že jsem si ten skvělý mok ani pořádně nevychutnal. Když se rodil syn, byla už situace příznivější. Syn se narodil jako slušný člověk pěkně ve večerních hodinách – tak akorát. Já už jsem také nebyl tak nedosažitelně daleko, hrál jsem na festivalovém koncertě v Drážďanech. To už není ani 150 km. O narození syna jsem se dozvěděl o přestávce koncertu, chlapce jsem tentokrát zapil přiměřeně a ve druhé půlce koncertu jsem sklidil veliký aplaus diváků, když to na mě kapelník lidem vykecal. Takže to bylo úplně v pohodě. Druhý den jsme s Ančou manželku a syna navštívili, na zbytečný sentiment prakticky nedošlo (zaplakala jenom dcera a jenom trochu) – žádný pugét, místo toho jahody, velká pizza a čerstvý denní tisk. Manželka byla nadšená, syn si na to nepamatuje. Závěrem: pozitivní zcela určitě je, když se nesmiřitelné názory sbližují alespoň tak rychle, jako jsem se já přibližoval k porodnici. Všimněte si, že u druhého porodu jsem byl už 13x blíž než u toho prvního. Kdybych se k dalším porodům blížil stejně vstřícným způsobem (tj. pokaždé 13x), dostal bych se na sál počítám tak u 6. potomka - nu, není všem dnům konec. Samozřejmě toto nelze brát za obecný návod, který vyhoví všem. Svou velkou úlohu v našem vztahu hraje náš katolický sňatek. Pan farář nám totiž přímo ve svatební řeči vysvětlil, že od teď již navždy budeme spolu, i když spolu nebudeme. Že spolu budeme sdílet dobré i zlé. Proto tedy: když rodí má žena jako bych rodil já. Pokud se já opiji - jako by se opila i má žena. Co Váš J.K. Bůh spojil, člověk nerozpojuj. Amen. ■ Prozření mladého rodiče Rufus přišel na svět brzo ráno. Seděl jsem na zemi bez košile, protože něčím nepříjemným Karolíně smrděla. Úplně nahá Karolína měla jednu nohu zapřenou o moje rameno. Všechny menší nebo větší strachy – porod, nemocnice, budoucnost… – úplně přestanou existovat. Nikdy jsem neslyšel nic podobného tomu, co vycházelo z jejího hrdla. Když Rufus vyklouzl ven, jako první jsem z doktorových rukou vzal hladkého vlhkého drobečka, který začínal pomlaskávat a Karolína ho poprvé nakojila. Člověk je v takovém transu, že svolí i k absurdnímu odnesení dítěte skoro na dvě hodiny někam. Po tom, co nám spícího chlapečka konečně přinesli, mi přišlo být úplně samozřejmé, že se od nich pokud možno ani na minutu nehnu. Ne, že bych měl pocit, že je musím před něčím v nemocnici chránit. Moje místo bylo s nimi, přebalovat, pomáhat, nespat nebo spát hrozně málo. Karolína byla po porodu dost slabá, ale jenom o to nešlo – i kdyby překypovala silami, stejně bych se od nich nehnul (i kdybych překážel :). Rufusovi je teď šest. Když si vzpomenu na obavy z toho, jaké to bude i na to, že se nám v neshodách ohledně toho, kdy mít děti, skoro rozpadlo manželství, na mojí nechuť stát se „mladým rodiče“” (vůbec nevím, co se mi tehdy honilo hlavou, abych na takovou blbost přišel), na to, jaký to byl v porodnici vlastně opruz ohledně vyčerpání i jejich přístupu – držet hned po porodu svoje dítě mi otevřelo oči a věděl jsem, kde je moje místo, co mám dělat a ke komu doopravdy patřím. Přišel bych na to i jinak? Určitě. To, že jsem byl u porodu a pak jsme společně prožívali v prvním týdnu Rufusova života skoro každou vteřinu, mě k němu ale od začátku připoutalo obrovskou silou. Před Rufusovým narozením bych od sebe vůbec nečekal, že budu tomu, že jsem něčí táta, úplně odevzdaný. Za to, že to tak je, vděčím dost i tomu, že jsme s Karolínou Rufuse přivedli na svět spolu. ■ Jakub Brepta poodhaluje… -5- Blade Runner ...Viděl jsem věci, kterým byste, vy lidé, nevěřili. Zahnutý nůž trhající plodové obaly, viděl jsem krev mé ženy kapat na zem operačního sálu. Všechny ty momenty se ztratí v čase jako slzy v dešti. Je čas žít... Tak toto je parafráze klíčového monologu mého nejoblíbenějšího filmu Blade Runner, a skutečně zážitek porodu na mne působil podobně mnohovrstevnatě, ale samozřejmě tisíckrát silněji a nebyly to jen příjemné pocity. Ale má milovaná žena si přála mít mě u porodů a snad jsem ji tento těžký úkol nepatrně ulehčil... ■ V.J. Není porod jako porod aneb Porod cizí versus vlastní aneb 2 porody a 3 dcery S porody jsem se setkal teoreticky i prakticky v průběhu studia a postgraduální přípravy. Těhotenství a porod jsem vnímal jako fyziologickou součást života člověka. Při porodech jsem vnímal vypjatou atmosféru okamžiku se všemi pozitivy i negativy ze strany rodičky a personálu. V předatestační přípravě jsem sám vedl porod. Třásly se mi při tom ruce, ale situaci jsem zvládl já, dítě i rodička. Tolik o porodech jako o součásti mé profese. Nyní o mých skutečných porodech. Poprvé jsem rodil před 10 lety Áňu a Káťu. Po rozhodnutí, že chceme miminko, nás ani nenapadlo, co nás čeká. Nejprve to vypadalo, že v důsledku rozkolísaných hormonálních hladin uvízneme v soukolí reprodukční medicíny. Zasáhla však vyšší moc a dříve, než se Markéta stačila objednat k lékaři, byla již těhotná. První překvapení nás čekalo při diagnostickém ultrazvuku. Rozjařený gynekolog a asi štěstím plačící Markéta mě volali do vyšetřovny. Při pohledu na obrazovku jsem pochopil důvod jejich stavu. Byli tam Dva či Dvě. Druhé překvapení, opět při ultrazvukovém vyšetření, tentokrát na gynekologickém oddělení, na kterém jsem v té době stážoval, bylo již méně zábavné. Markétčin děložní čípek byl zkrácený a mírně pootevřený. Brzy následovaly předčasné kontrakce, které původně pohodově probíhající těhotenství změnily v hospitalizaci na rizikovém oddělení podolské porodnice. Po dvou měsících hospitalizace a tlumení děložní svaloviny parťákem (Partusisten) a magnézkem (Magnesium) začala léčba otravovat Markétiny játra a kalit plodovou vodu. Po rozhodnutí lékařského konzilia byly léky v poledne vysazeny a porod byl naplánován na druhý den ráno. Usínal jsem s lehkou nervozitou. Hlavou se mi honily obavy, jak budou dvojčata ve 33. týdnu zralá… V jednu v noci mě probudil telefon. Markéta mi tenkým hlasem sdělila, že rodí, ať přijedu. Vyrazil jsem již známou trasou Žižkov – Podolí. Na porodním sále bylo rušno. Personál byl nastoupen snad v plném počtu všech sloužících té noci. O Markétu se starala naše známá porodní asistentka a průběh porodu hlídal primář porodnice a další porodník, kterým na krk dýchal pediatrický personál opět ve dvou partách. Markéta byla moc statečná. Snažila se v daný moment řádně zatlačit, až doslova vyplulo dvojče A (budoucí Anička) a za 4 minuty po ní dvojče B (budoucí Káťa). Po vyšetření jsme se dozvěděli, kolik holky měří a váží. Tato čísla si budu nejspíš navždy pamatovat, na rozdíl od průběhu porodu. Přesto, že jsem celou dobu držel Markétu za ruku, připadalo mi, že porod sleduji někde z dálky jako divák. Následovaly návštěvy na neonatologickém a později kojeneckém oddělení, které už byly veselejší. Po měsíci intenzivního piplání jsem si je všechny odvezl domů. hodně intimní vzpomínky Po několikaletém usilovném přemlouvání, ujišťování, že další těhotenství bude bez komplikací, a přibývání početnějších rodin mezi našimi kamarády Markéta kapitulovala. Následoval týdenní interval od rozhodnutí k početí. Celá rodina si těhotenství užívala. Po zkušenosti, jak umí vyvádět děložní svalovina daleko před termínem porodu, jsme samozřejmě byli nervózní, když k tomu v polovině těhotenství opět došlo. Zrovna jsme byli u přátel na horské chalupě v Krkonoších. Markéta ucítila staré známé opakované kontrakce. Svěřila se mi hluboko v noci. Vzpomněl jsem si na kamaráda z fakulty, o němž jsem tušil, že pracuje na gynekologii někde v podkrkonoší. Napsal jsem mu SMS. Vzápětí volal, zrovna měl noční službu v jilemnické porodnici. Naštěstí zima byla chudá na sníh, takže cesta z hřebenů nebyla dramatická. Kamarád Markétu vyšetřil a uložil ji na pár dní na lůžko. Opět užívala Magnesium, ale už bez játra poškozujícího Partusistenu a také čípek byl intaktní. První doba porodní pak trvala Markétě přesně 20 týdnů. Den před termínem jsme po těhotenské prohlídce v Podolí odjeli na chatu. Večer jsme trávili jako každý pátek u ohně s rodiči a sousedy. Ráno rozhodlo. Kontrakce po 2 minutách. Opět jsem volal spolužákovi-gynekologovi. Opět měl službu. Cestu do Jilemnice mi zakázal a poslal nás do nejbližší porodnice. Nastartované auto dobíhal soused a žádal nás o koupi chleba v domnění, že jedeme na nákup. Nikomu do této chvíle nedošlo, že by Markéta mohla rodit. To vše se odehrálo v den termínu porodu. Po příchodu na sál se nás ujala příjemná porodní asistentka. Opět jsem držel Markétu za ruku, ale tentokrát jsem měl pocit větší intimnosti a radosti. Do porodního sálu svítilo slunce a nejhezčí chvíle nastala, když si Markéta mohla položit Helenku na svá ňadra a poprvé se s ní pomazlit. S naším Sluníčkem jsme se pak ještě dlouho těšili na porodním sále, jelikož personál byl zaneprázdněn 15 předchozími porody. Sestřičky ocenily, že je k ničemu nepotřebujeme a my jsme si tak mohli užívat přisáté, zralé a krásné Helenky. Tyto chvíle si naprosto přesně vybavuji, na rozdíl od její váhy a délky. Jsem rád, že jsem u toho byl. Myslím, že díky tomu mám hlubší vztah k Markétě i k holkám. ■ Vítek Poznámka žižkovské indiánky Na počátku svého prvního těhotenství jsem četla v odborné knize o bezbolestných porodech jednoho indiánského kmene (skupina žen jede na koních, jedna z nich začne rodit, zastaví koně, seskočí, porodí, zabalí dítě do šátku, opět nasedne na koně, dojede skupinu ostatních žen…) Rozhodla jsem se, že budu rodit jako indiánka. M. V. Rodila bych zas… Děti se nám ale doma hromadí. ■ Brepta vyzvídá… -6- V PRAZE JE BLAZE rozhovor s Karolinou Kovtun a Leah Gaffen, dobrovolnicemi Nové Trojky Obě jste Američanky, pocházíte z Washingtonu a žijete v Praze. Máte nějaké ideální místo, kde byste chtěly žít? Leah (L): Ideální místo k žití nemám. Nechtěla jsem zůstat ve Washingtonu, mým snem je žít v New Yorku. V Praze se mi ale líbí. Máme tady dobrý život, dobrou komunitu, mám ráda to, co dělám, kvalita života tady je vysoká. Máme štěstí. Karolina (K): Mně se líbí všude. Cítím se nejlíp, když jsem se svými lidmi, se svojí smečkou. Tolik mi nezáleží na tom, kde to je. Hodně žiju osobním životem. Nedoléhají na mě negativa z okolí, mám život, jaký chci mít. Domov je pro mě místo, kde se můžu válet, vypít čaj, přečíst knížku. mezi Američankami v Praze Život Američanky v Čechách Jak se to stalo, že jste založily rodinu s českým manželem? Vnímáte rozdíl mezi americkými a českými muži? L: Vystudovala jsem anglickou literaturu, chtěla jsem pak dělat dramatickou výchovu, byla devadesátá léta… Měla jsem kamarády, kteří byli v Čechách, tak jsem se sem taky rozjela učit angličtinu, tak na rok, na dva. Už jsem tady sedmnáct let. Učila jsem v gymnáziu Nad alejí, dramatickou výchovu v angličtině. Mirek zase učil v Americe řezbářství… Seznámili jsme se v Praze, když jsem potřebovala nějaké loutky. A jeden kluk doporučil Mirka. Měl byt na Starém Městě, plný dřevěných hraček, chodil na DAMU, bylo to strašně romantické. Řezbář, který dělá loutky… Byl to pro mě nový svět. Pak jsem zjistila, že mu jde o věci, vše dělá naplno, není mu nic lhostejné, to se mi na něm líbí. Ale nevím, zda je to typicky česká vlastnost – ta angažovanost. K: Moji rodiče jsou oba Češi, tatínek je poúnorový emigrant, novinář a spisovatel. Poprvé jsem do Čech za babičkou přijela, když mi bylo tak jedenáct let a pak každé prázdniny. Chtěla jsem mluvit česky, bála jsem se, že kdybych nebyla tady, češtinu bych ztratila. Vystudovala jsem v Americe češtinu a ruštinu, a pak jsem pokračovala ve studiích v Praze. Praha je můj životní vztah. Manžela jsem našla na univerzitě, to je dobré prostředí. Američtí studenti byli na univerzitě takoví uvolnění, moc nedbali na vzhled – to ti místní víc. Bylo mi jedno, zda bude můj muž Američan či Čech, to není podstatné. Ale on vlastně asi není moc typicky český, to se mi na něm možná líbí . Vzal si i moje příjmení, které jsem si chtěla nechat, a nijak mu to nevadilo. Má nadhled, nevyvyšuje se, je univerzální. Kdo je Čech nebo Američan neřešíme. Musely jste překonávat nějaké bariéry, když jste tu začaly žít? L: Myslím, že tady je mnohem těžší dostat se do kolektivu. Trvalo mi rok a půl, než se se mnou začali lidi ve školce, kam jsem vodila Johanku, bavit… Máte větší odstup, u nás takové zábrany nemáme. Možná je to tím, že už ve škole střídáš každý rok a vlastně každou hodinu lidi, pořád potkáváš někoho nového… K: Mně se dokonce stalo, že když lidi zjistili, že jsem Američanka, řekli: „Já Ameriku nesnáším…“ V USA jsou lidi vstřícnější, víc by nového člověka vzali mezi sebe. Vy se pořád stýkáte se stejnými lidmi, to v Americe není. Lidi jsou hodně zvyklí se seznamovat a pak taky tolik neprožívají loučení. L: Chybí mi tu otevřenost. Lidi spíš věcem brání, než aby se snažili najít možnosti. Je tady skvělá sociální síť, šlo by dělat spousta věcí, ale neděláte je. U nás můžeš dělat cokoliv, studovat cokoliv, lidé se nebojí. Tady když jste něco nestudovali deset let, tak se to bojíte dělat, u nás do toho lidi jdou. Američané mají mnohem víc sebevědomí. I malé děti tady v Čechách musí dokazovat, že něco umí, aby byly přijaty do školy nebo aby byly oceněné. Proč? Američani nemají takové zábrany. K: Ale Američani mají někdy velké sebevědomí a moc toho neumějí . Ale jdou něco dělat a podaří se jim to. To brždění lidí je opravdu velký rozdíl. Jak to chodí za oceánem L: Jsem ráda, že naše děti žijí tady a ne v Americe. Vyhnou se tu snáze televizi, počítačovým hrám. Je tu lepší vztah k přírodě, jezdíme ke známým na chalupy. Líbí se mi, že se tu hodně chodí pěšky. Život je tady mnohem jednodušší, všechno je tu menší. Amerika je obrovská, život je tam daleko složitější – je tolik možností, ve kterých se musíš zorientovat… Vidím v těch našich dvou světech takové dva extrémy. Pracují lidé v USA hodně jako dobrovolníci? K: Rodiny vychovávají děti k tomu, že je správné dělat něco zadarmo. Asi nejvíc dobrovolničí lidi mezi 16 – 22 lety, pak matky s dětmi a důchodci. Dobrovolníci dělají spoustu věcí – staví domy pro chudé, rozlívají polívku bezdomovcům na Vánoce, doučují… L: Američani jsou dobří na organizování, dobrovolnictví na místní úrovni organizuje kostel, univerzita, škola, i sami studenti… Brepta vyzvídá… -7- K: V USA hodně fungují komunity – často kolem kostela. Mladí lidi jsou idealisti, jsou zapálení a pracují dobře. L: Někdo to dělá i proto, že potřebuje nějakou zkušenost do životopisu. K: Jsou i organizace vysílající dobrovolníky na práci do zahraničí, třeba na několik let, to je pak samozřejmě dobrovolníkovi placena cesta a další výdaje… Jsou opravdu v USA takové veliké rodiny, jak to známe ze všech těch filmů, jako je třeba Sám doma? K: No někdy jsou, hlavně v těch rodinách, kde jsou konzervativní, nábožní, nevadí jim být chudí – ale to je minorita. L: Já tolik mnohočetných rodin neznám, víc jich bude v tzv. červených státech (u nás jsou republikáni červení a demokrati modří ). K: Naše generace nerodí tolik jako naše matky. Ženy chodí do práce, jsou ambiciózní. Poslední generace, která rodila hodně dětí, byla ta přede mnou. Moje kamarádky už tolik dětí nemají. L: Hodně dětí mají latinoameričané... C: A ani ti už v dalších generacích nebudou mít tolik dětí. Průměr je dvě děti na rodinu… mezi Američankami v Praze lidmi, kteří chodí všichni do práce, tak co bys s tím dítětem doma sama dělala… Šla do parku, kde nikdo není? A jak je to pak se školou? K: Státní školy – neplacené – jsou jen podle místa bydliště. Když chceš jinam, musíš platit. Já chodila do soukromé školy, drahé. Ty státní bývají nekvalitní. Speciální daně na školy se odvíjejí ne z příjmu, ale z pozemku. Tedy tam, kde lidi vlastní drahé a velké pozemky a domy, tam se víc vybere a škola dostane víc – a je pak kvalitnější. Takže bohaté čtvrti mají dobré školy… A ty chudé, nejčastěji v centru velkoměst, které by zrovna potřebovaly víc peněz, je nedostanou. A kde je dobrá škola, tam se stěhují lidi, a ceny nemovitostí tak rostou… Je to takový kruh. O pojišťovnách, levici a školném V čem ještě vidíte rozdíly mezi Kontinentem a Novým Světem? K: Amerika je úplně jiná. Třeba zdravotní pojištění, důchody... To v USA vůbec není automatické. Pro mě jako Evropanku to je nepochopitelné, je to jedno ze základních lidských práv. L: Zdravotní pojištění – v USA to je velmi problematická věc. Je fakt velmi drahé (i 600 dolarů měsíčně) a nedosáhne na něj každý. K: Státní zaměstnanci to mají dobré, ti mají svou pojišťovnu a kvalitní péči… Pojišťovna tě může i vyhodit, když onemocníš, i když jsi před tím platil – lidi taky velmi často nejsou vůbec pojištěni… L: …a můžou klidně i zbytečně umřít. Nedávno umřela holčička, když ji odmítli ošetřit bez pojištění. Pojištění je to první, na co se tě zeptají, když přijdeš do nemocnice. Úplně to první. Je těžké sehnat seriózní pojišťovnu. Samozřejmě, když jsi v přímém ohrožení života, tak tě zachrání – ale zase když lidi nemocnici nezaplatí, protože nemají pojištění, tak to může menší nemocnici i položit… Proč tedy lidem vadí Obamovy plány na povinné pojištění? L: Američani jsou hrozně konzervativní. A pak si taky myslí, že jsou nejlepší na světě, takže jejich tradiční systém musí být taky nejlepší, tak co ho měnit. K: Ale zvolili si ho a věděli, že to bude chtít prosadit, tak snad to projde. Jak na to tak koukám, americká levice je vlastně dost pravicová… L: To určitě. Lidi tady v Čechách nechápou, co je to pravice. Vždycky se směju, když někdo říká, že je pravičák a levici by nevolil, ale má zdravotní pojištění, důchodové pojištění, děti ve státní školce, bydlí ve státním bytě, když skončí školu, tak nemá stotisícové dluhy. Nechápete, jaké máte štěstí. V USA je hlavně snaha pracovat, být úspěšný. K: V USA pracují hlavně mladí, tady pracují hlavně důchodci… A je pravda, že s malými dětmi je to v Praze výborný. L: V USA jdou lidi od tříměsíčního miminka do práce. O děti se jim stará hispánská chůva a její děti jsou zase doma s babičkou… Tady si můžu dovolit jezdit po školkách hrát divadlo, to by v USA nešlo. Školky jsou tam placené a Nová Trojka za každým rohem taky není . K: Ale taky jsou nějaké školky státní… Ale těch je málo a nejsou tak dobré. Záleží taky na tom, v jaké komunitě žiješ. Když žiješ mezi L: I moji rodiče se přestěhovali z Washingtonu na předměstí kvůli škole… Státní školy jsou chudé a hrozné. Můj tatínek pracoval pro vládu… Jezdila jsem jako malá na kole na parkovišti Pentagonu a učila se tam i řídit auto. To by teď už asi nešlo . K: Studenti mohou mít stipendia ze soukromých zdrojů. Ale školné je velmi, velmi drahé, i mnoho desítek tisíc dolarů… L: Myslím, že tolik ne. K: Ale Harvard určitě 35 tisíc stojí. A 15 tisíc se platí nejmíň… L: Velký sociální systém, jak ho znáte tady, moc nefunguje, druhá strana toho je, že i školy spoléhají na soukromé dary – takže to sice není žádná jistota, ale leckdy to funguje. Lidi jsou na to tak zvyklí. Je časté třeba to, že profesor daruje škole svoje jmění. K: Lidi jsou obecně docela štědří. Hodně darují chudým, je to velká součást americké kultury. Taková druhá stránka toho velkého individualismu. Kompenzuje se tím to, že vláda nemá sociální síť. Pozor na následování Reaganovy politiky Školné, i omezování veřejných výdajů se začíná víc týkat i naší země... L: Mám trochu strach, kam Praha směřuje. Aby to nebylo do reaganovštiny – když vše prodáme soukromníkům a developerům, co bude s kulturou, atmosférou? Když se budou věci veřejné omezovat, co bude s tím, co je tady tak úžasné – umělecké kurzy přístupné všem, levná a kvalitní kultura, školy v přírodě (ty v USA nemáme – všichni by se báli, že se něco stane a učitele někdo zažaluje) – nebo to bude jen pro bohaté. Kvalita života pro všechny – to je to, co máte a je tady nebezpečí, že to ztratíte. Taková Trojka skvěle funguje, měla by být víc podporovaná – a ostatní dobré věci taky. Kdo pak dostane peníze z velkých daní? Modelka na fashion show na Václaváku? K: Ale i v USA jsou různé festivaly a kulturní akce, nikdo na to ze státních peněz nic nedá, a přece jsou. Nedá se všechno házet na stát… Brepta vyzvídá… -8- L: V Čechách je Reagan oblíben, ale pro nás je to nositel negativních tendencí: likvidace jakékoliv státní podpory, včetně dobrých věcí. Ty fungující dobré věci ale potřebují trochu státní podpory, když ji nemají, může je to navždycky zlikvidovat a tratit budou lidi. Bude se jim hůř žít. K: Vlivem Reaganovy politiky odešly průmyslové podniky, otcové v těch nejchudších čtvrtích přišli o práci a nefungují, jsou zavření nebo na drogách, vznikla ghetta. Ženy tam pracují víc než muži… Střípky ze života tam a tady Jsou v USA oblíbené levné nákupy v sekáčích? Já si v těch našich moc neumím vybrat… L: Taky neumím v sekáčích vybírat… Sekáče v USA jsou. Moje kamarádka pracovala v něčem jako je azylový dům – tam byl skvělý sekáč. Lidi z bohatých čtvrtí tam dávali svoje krásné značkové oblečení a dalo se koupit za pár dolarů. Přednost při koupi samozřejmě měli obyvatelé toho azylového domu. K: Fungují i soukromé prodeje – to, co znáte z televize: člověk vyloží před garáž to, čeho se chce zbavit, a někdo si to koupí. Nebo když dáte něco na ulici k chodníku, tak si to vždycky někdo odveze, i kdyby to měla být stará rozbitá židle. Vaří se v Americe doma, nebo je to tak, že všichni chodí do restaurace? K: Vaří – a čím dál tím víc. Čím bohatší lidi jsou, tím víc se zabývají zdravou a kvalitní stravou a vaří si doma. L: Když jsem byla malá, v obchodech zdaleka nebyl takový výběr jako je dnes, pár kousků zeleniny, nic moc… Teď je toho na výběr mnohem víc a v mnohem lepší kvalitě. Byla to taková „revoluce jídla“ – v kurzu je poctivé vaření, muži i ženy vaří bez rozdílu, mají blogy, žijí tím. Ale je to dáno socio-ekonomickým postavením rodiny, týká se to spíš těch bohatších. Svatby jsou taky velké téma – musí být obrovské… K: Ale taky jsou nějaké normální… Vidíte rozdíly ve vztazích v rodinách? K: Pamatuju si, jak mi vadilo, když mě naši chtěli kontrolovat, jak se učím. Tak si to pokazím, říkala jsem si, ale je to můj život, pokazím si to já. Co je jim do toho? Když si to pokazí moje děti a půjdou na pracák, je to jejich život. S tím já problém nemám. Budu je stále milovat, morálně podporovat, ráda jim poradím, ale žít za ně nemůžu a ani nechci. L: Zlom odchodu z domu je v USA velmi razantní. K: Dospělé děti často bydlí daleko od svých rodičů, volají jim třeba tak třikrát do roka. Je to dané tou velkou zemí a těmi možnostmi, které tu jsou. Původní rodiny jsou od sebe víc vzdálené. Po osmnáctém roce už děti moc emočně neřeší své rodiče a ani oni své děti. Když se třebas nemají rádi, tak se zkrátka nevídají a hotovo, není to žádné společenské stigma. V USA je ale mnohem snadnější se osamostatnit, můžeš se odstěhovat, kam chceš a lidi to taky dělají. Nemají takové zábrany změnit svůj život. Stane se, že máš nějakého kamaráda, ten se odstěhuje za prací a už se třebas nikdy nevidíte… Je to normální. Karolina i Leah shodně: Naši muži neočekávají, že bychom jim vařily, žehlily, či uklízely. L: Maminka mého muže možná takové očekávání měla… Ženy tady si to možná dělají samy, možná mají ony takové očekávání, že se o všechno musí postarat. To očekávání, že žena povede domácnost, je velký kulturní rozdíl. Ale asi spíš v mysli žen, než mužů. K: Očekávat, že babička vždy pohlídá, zařídí, je myslím nefér. L: Čeští tatínci jsou docela angažovaní ve výchově dětí, to je hezké. Moje dětství bylo ve městě, tady tátové chodí s dětmi do lesa na houby, do přírody… mezi Američankami v Praze Jste z bilingvních rodin, jak na děti mluvíte? Každý svým jazykem? L: Ano. Ale Matěj ty jazyky víc motá dohromady než Johanka. Matěj: Which jazyky, mum? Díky moc za rozhovor. ■ Jolča Kurzweilová a Míla Kramná Poznámka: Karolina Kovtun převzala v Nové Trojce po Leah vedení anglické konverzace. Od září 2011 bude anglická konverzace v programu ve středu dopoledne od 10 hodin. Probíhá v malé herně, takže je možné s sebou mít i děti. A že je stále o čem konverzovat, jste se jistě přesvědčily v předchozím rozhovoru. Na fotografii na předchozí straně je se synem Rufusem. Leah Gaffen se věnuje dramatické výchově a aktivitám pro bilingvní rodiny. Pokud byste chtěli navštívit některé její představení s postavičkou Mr. Snooze (vystupovala s ním mj. na lednovém Dni otevřených dveří v Nové Trojce, ze kterého je i fotografie na straně 6) nebo navštívit její workshopy pro děti, podívejte se na stránky www.classacts.cz. _________________________vyzkoušeno na českých mužích_____ Mlsný jazýček aneb Nakrm tu bestii! Myslím, že hovězí funguje. Oč jsou mé děti rozladěnější, o to je můj muž šťastnější. Nepoužívám ale tento primitivní trik příliš často. Držím se úsloví „dobrého pomálu“. Guláš podle Mary Berry Potřebujeme: 1kg hovězího masa 2 větší cibule česnek plechovka krájených, loupaných rajčat rajčatový protlak mletá paprika hladká mouka ½ l hovězího vývaru 2 červené papriky brambory zakysaná smetana olej pepř sůl pálivá paprika Maso nakrájíme na kostičky, osmažíme na oleji a poté vyndáme z kastrolu. Do rozpáleného oleje přidáme cibuli nakrájenou na kolečka, rozetřený česnek, mletou papriku a lžíci hladké mouky. Maso vrátíme do kastrolu, zalijeme hovězím vývarem, přidáme krájená rajčata, protlak, osolíme, opepříme a dusíme. Až maso začne měknout, přidáme na kostičky nakrájenou červenou papriku a brambory. Na závěr vmícháme zakysanou smetanu. Není na škodu gulášek nechat na den odležet. Chlapi jistě ocení přiostření mletou pálivou paprikou. Dobrou chuť! ■ Markéta Vokrouhlíková Breptovy srdeční záležitosti… -9- mezi mužem a ženou Nemáme mezi sebou žádné tajnosti, ani se nehádáme Stalo se zvykem, že vám Brepta na těchto stránkách poodhaluje něco z lidských příběhů plných člověčiny, přátelství a pevných pout. Dnes můžete nakouknout a objevit, jaká pouta (rodinná) spojují Kristýnu a Pepu Šubrtovi. Ji znáte jako spolehlivou, milou a stálou posilu dobrovolnického týmu, jeho jste možná zahlédli při vyzvedávání své milované rodiny v Trojce po nějaké akci... Takže, co jste o nich nevěděli a báli jste se zeptat? Otázky dostali oba stejné a odpovídali na ně zvlášť. Výsledek? Soulad, shoda, prostě paráda. Brepta trochu závidí . Kristýna Pepa narozena 21. 7. 1973 ve znamení Raka, vystudovala polygrafickou školu, právě ji skončila rodičovská dovolená a hledá si práci narozen 1. 9. 1978 ve znamení Panny, automechanik, v současné době zaměstnán u Dopravního podniku Hl. města Prahy 1/ Jak jste se seznámili? V autobuse. První rande bylo za 3 dny a od té doby jsme spolu. 2/ Co věkový rozdíl mezi partnery, vadí nebo nevadí? Věkový rozdíl vůbec nevnímám. Když jsem Pepu poprvé viděla, tak jsem si myslela, že on je starší. 3/ Nejoblíbenější část těla tvého muže? Nejoblíbenější část těla na mém muži je pro mne jeho zadek. 4/ Co je na něm nejkrásnější? Jeho oči a nos. 5/ V čem je Pepa lepší než ty? Ve sportu. 6/ Maximální počet dětí? Kdysi tři, ale teď jsem moc ráda, že máme dvě - 3letou Adélku a 4letého Matěje. 7/ Co spolu nejčastěji děláte? Nejčastěji spolu chodíme ven, jezdíme jednou za měsíc na velký nákup. 8/ Je něco, co spolu rozhodně dělat nemůžete? Myslím, že spolu nemůžeme vařit. 9/ Je něco, co o tobě tvůj muž neví? Pepa o mně ví úplně všechno, nemáme mezi sebou žádné tajnosti. 10/ Víš, koho tajně miluje tvůj syn? Tajně miluje holčičky ve školce - Gáju a Dinu. Jinak miluje jízdu vlakem. 11/ Čím ti udělá Pepa největší radost? Když přijdu s dětmi večer domů a je uvařená večeře. 12/ Oblíbené jídlo tvého muže? Svíčková a pizza. 13/ Je Pepa lepší kuchař než ty? Je. Umí výborné omáčky. Já raději dělám rychlá jídla - těstovinový salát, rizoto a tak podobně. 14/ Co tě nejvíc štve? Nemáme žádné hlídací babičky, občas by se hodily. 15/ Co tě momentálně nejvíc zaměstnává? Právě mně teď zaměstnává praní prádla, příprava večeře, uložit děti a přečíst jim pohádku. 16/ Dokáže tě tvůj muž někdy rozčílit? Myslím, že mě můj muž už dlouho nerozčílil anebo jsem to zapomněla... 17/ Jaká je představa tvého ideálně stráveného dne? Ideálně strávený den si představuji s rodinou na pěkném výletě s obědem v dobré restauraci. 18/ Vzala ti něco Nová Trojka? Myslím, že mi Nová Trojka nic nevzala. Spíš mám pocit, že nám v mnohém pomohla. Když se narodila Adélka a doma jsme už měli ročního Matěje, tak jsem se přidala k dobrovolnickému týmu a mám z toho doteď moc dobrý pocit. 1/ Jak jste se seznámili? Seznámili jsme se cestou na hory do Bedřichova. Kristýna se mi líbila hned, jak jsem ji uviděl poprvé. Při zpáteční cestě jedla řízek a byla moc roztomilá. 2/ Co věkový rozdíl mezi partnery, vadí nebo nevadí? Moc ho nevnímám, Kristýna na první pohled vypadá, že je mladší než ve skutečnosti je. 3/ Nejoblíbenější část těla tvé ženy? Nejoblíbenější část mé ženy jsou ňadra. 4/ Co je na ní nejkrásnější? Nejkrásnější na mé ženě jsou vlasy a její modré oči. 5/ V čem je Kristýna lepší než ty? V uspávání dětí. 6/ Maximální počet dětí? Tři. 7/ Co spolu nejčastěji děláte? Nejčastěji spolu spíme... Chodíme ven, povídáme si a řešíme normální otázky našich dvou dětí. 8/ Je něco, co spolu rozhodně dělat nemůžete? Jo, vařit. Kristýna mi do všeho moc kecá. 9/ Je něco, co o tobě tvoje žena neví? Kristýna o mně ví úplně všechno, nemáme mezi sebou žádné tajnosti. 10/ Víš, koho tajně miluje tvá dcera? Adélka tajně miluje Adama Vodičku z Trojky, pořád by mu kupovala sladkosti. A ještě miluje parníky. 11/ Čím ti udělá Kristýna největší radost? Když mi upeče dobrou bábovku nebo koláč. 12/ Oblíbené jídlo tvé ženy? Těstovinový salát a tatarák. 13/ Je Kristýna lepší kuchařka než ty? Kristýna není lepší kuchařka než já a nepopírá, že já umím vařit líp než ona. Jsem rád, že nám peče a dělá rychlovky. Já zas udělám omáčky a myslím, že tím Kristýně i pomůžu. 14/ Co tě nejvíc štve? Jo, jak říkala Kristýna, babičky, které by nám pohlídaly děti. 15/ Co tě momentálně nejvíc zaměstnává? Rozhovor do Brepty. 16/ Dokáže tě tvá žena někdy rozčílit? Kristýna mě nerozčiluje, my se ani nehádáme, hodně se tolerujeme a respektujeme. 17/ Jaká je představa tvého ideálně stráveného dne? V sauně a v bazénu. S rodinou na výletě. 18/ Vzala ti něco Nová Trojka? Nová Trojka mi nic nevzala. Jsem moc rád, že tam děti s manželkou chodí a tráví smysluplně volný čas. ■ připravila Leona Poletínová Brepta se vyzná … - 10 - Divný lidi v Nové Trojce aneb Čteme – čtěte taky! Víte, že u nás byl zebu? „Zebu je posvátné zvíře, které si může všechno dovolit. Prochází se třeba po ulici a napadne ho, aby zašel do cukrárny, tak si zajde do cukrárny a sedne si na volnou židli, ani neřekne, dovolíte. A lidé, kteří sedí u stolečku, se vůbec nepohorší, že si k nim přisedl zebu, naopak, jsou velmi polichoceni, že si přisedl právě k nim, a prodavačka se podívá, kdo přišel, dá na tác nejlepší kousky, tak dvanáct patnáct, nese je ke stolu a myslí si, snad nám nedá košem, jen to ne, a zebu se chvíli rozmýšlí, ale nakonec si vezme, vezme si jeden dva kousky, ale ne lžičkou, samozřejmě že ne lžičkou, vezme si jen tak z talířku a všichni kolem jsou nadšeni, jak je to nekonvenční, jak je to originální, ale vědí, že je to neopakovatelné, že si to nemohou dovolit, a zebu sní dva kousky a z ostatních slíže šlehačku a jde ven, omrzelo ho to, nudí se, neví, co má dělat, jde prostředkem ulice a auta zmírní jízdu, jedou co nejopatrněji, zebu šněruje ulici, je to poněkud komické, šoféři dělají vtipy a myslí si, tohle budu vyprávět doma u večeře a ostatní mi budou říkat, no ne, tys měl ale štěstí, to se přece nepřihodí každý den. Ale zebu tohle dělá dost často, není to nic výjimečného, jenže zebuů je málo a šoférů mnoho, velmi mnoho a takový zážitek připadne na jednoho jednou dvakrát do roka.“ * V Nové Trojce byli zebuové hned dva… Ten první nebyl ani menší ani starší než na fotkách, pozdravoval nás od manželky a byl úplně normální. Jenom ho vidělo moc málo lidí, protože se prý báli přijít, že na něj bude velkej nával. Chvíli nám četl (vtipně a až podivně normálně), dal si jenom vodu, pobavil se Mirčiným divadlem, podepsal se dětem i dospělým do knížek a odešel. Ten druhý zebu – to byla obzvláště paráda. Předskokani jeleňovití ho bavili, a když došlo na jeho vlastní produkci – panečku, to bylo nekonvenční! Originální hudebně-recitační produkce je zdokumentovaná a fotky najdete na webu Nové Trojky. Byli jsme nadšeni a nemohli jsme z něj spustit oči ani uši. A co teprve děti! Hned poznaly, že je král nahý a taky to na plná ústa řekly. „Mami, ten je divnej“, ozvalo se do umělecké pauzy uprostřed produkce a obecenstvo nadšeně aplaudovalo. Divnej host byl pyšný na to, že je divnej a hrál a četl ze své knihy jako o život. Nenudil se a ani šlehačku z dortů neslízal – dal si kafe a dělal, jakoby nic. Takže se zdá, že naše předpoklady a očekávání byly mylné. Že u nás nebyli zebuové, ale moc sympatičtí pánové Michal Viewegh** a Petr Nikl***, četli ze svých knih pro děti (a pro dospělé neméně) v rámci projektu Celé Česko čte dětem a bylo to moc pěkné a fajn. Až příště budeme slibovat, že přijde nějaký ten zebu, nebojte se, že tu bude plno. I kdyby bylo, zebuové to mají rádi! ■ Jolča Kurzweilová * Napsal Miloš Macourek, staženo z http://www.sharkan.net/887nedelna-chvilka-prozy-milos-macourek ** Michal Viewegh – spisovatel, autor např. románů Báječná léta pod psa, Výchova dívek v Čechách, Román pro muže, Biomanželka a prvního blogového románu Srdce domova, napsal také Krátké pohádky pro unavené rodiče, *** Petr Nikl – malíř, hudebník, fotograf, spisovatel a divadelník, člen skupiny Tvrdohlaví, autor knih pro děti Jělěňovití, Záhádky (za niž dostal cenu Magnesia Litera), je autorem výstav Hnízda her a Play, věnuje se výtvarným a divadelním performancím, hraje se skupinou Lakomé Barky. zebuové a další slavní mužové Život s filmařem... Když mi můj manžel prozradil, že ho vzali na denní studium na FAMU, měla jsem měsíc do porodu prvního dítěte, a blízko k mdlobám. Říkala jsem si v duchu, že jsme asi tu stávající situaci blbě pochopili. Dítě se narodilo, já byla šťastná a manžel ve stínu mé mateřské euforie začal budovat svou novou kariéru. Co kariéru, spíš svůj zcela nový život. Je zhola zbytečné popisovat další uzly na této nevšední cestě, pár dětí navíc, rozhodnutí být filmařem na volné noze, první celovečerní film a přerod muže dokumentaristy v muže producenta. Mdloby na mě přicházely a odcházely, život se zahušťoval a nebudu zastírat, že se třecí plochy o sebe jen tak jemně lízly. Brousily jedna druhou až na dřeň. Není jednoduché žít s filmařem, není jednoduché žít se mnou. Ale vůle to skloubit dohromady zatím vítězí. Zvykla jsem si, že nám v obývacím pokoji leží na zemi kamera, zvukové zařízení, kabely atd. Že muž stále louská nějaké scénáře a náměty a s rozostřeným zrakem mechanicky odpovídá hmm…, co jsi říkala, já jsem tě neposlouchal. Vím, že každý započatý hovor se později stočí směrem k filmům. Když půjdeme spolu do kina, budeme dlouhé dvě hodiny sledovat něco absolutně nekomerčního a pak se na zpáteční cestě tramvají pohádáme o obsahu a formě. Ale já budu druhý den ráda, že mám o čem přemýšlet. Na co jsem si však nezvykla, to jsou společenské události, které k tomuto kolotoči patří. Jednou za rok se filmová obec sejde, aby si rozdala ceny. Slušnost a profesní zájem velí si jít cenu vyzvednout. A nebo se alespoň účastnit. Tak jednou za dva, tři roky jsem postavena do role manželky, která dělá doprovod. Moje maminka se vždy se slzami v očích těší, že se konečně slušně obléknu, příbuzní sedí nalepení na obrazovkách a sledují, jestli nás na okamžik nezahlédnou. Kamarádi posílají pozdravné SMSky. Mně je vždy špatně od žaludku, mám trému, i když se mě to vlastně vůbec netýká. A pak přijde okamžik, kdy slyším jméno svého muže, toho, který mě tak rozčiluje, který po sobě nikdy nic neuklidí, který zapomene, že mi něco slíbil, a já cítím obrovské dojetí. Prolétne mi v mžiku před očima ta jeho tichá zarputilost, snaha překonávat nepříjemné překážky, ochota zkoušet znovu nová příkoří a nová odmítnutí. Vidím jeho práci bez příměsi našeho manželství a najednou se dostaví obdiv i od jeho největšího kritika, ode mne. Možná proto se takové ceremoniály organizují, aby manželky a manželé mohli alespoň na chvíli odstřiženi od reality vidět své protějšky v té záři reflektorů, který na ně ve všedním životě nedosáhne. ■ Eva Procházková Brepta byl při tom … - 11 - Jak se předávala Křesadla 2010 Takže: s mamkou jsme byly na Křesadle. Přišly jsme tam na poslední chvíli, tak mamka chodí vždycky. No když jsme tam přišly, tak jsme si odložily věci do no toho, jak se to jmenuje? No prostě jak tam jsou ty pani a my jim dáme kabáty a ony nám je pověsí na věšák. Pak jsme jely výtahem. Když jsme tam nastupovaly, tak nám nějakej gentleman v saku držel dveře od výtahu. Říkala jsem si, že by bylo super, kdyby kluci v naší třídě byli takoví místo toho, aby se s námi prali. No tak jsme jely tím výtahem, luxusním výtahem. Když jsme vyjely nahoru a vystoupily, tak to první, co mě zaujmulo, byl nádherný, obrovský, křišťálový lustr. Potom jsme šly do oceňovací místnosti, tam nás už děda Petr vyhlížel. Poté tam přišla moderátorka a začala něco mluvit. Pak začali oceňovat, říkali různé lidi a pak když řekli dědu Petra, začala jsem tleskat, pak ta paní říkala různé věci o dědovi Petrovi. Pak tam šel premiér nebo primátor – tyhle slova se mi pletou – a něco tam říkal. Pak nám řekl, že vedle má pro nás malé občerstvení. Když jsem tam přišla, tak jsem nevěřila vlastním očím, myslela jsem si, že když říkal malé, tak to nám dá jednu koblihu, ale když jsem tam přišla, tak okolo zdí byly stoly a na nich sladkosti, saláty a všechno možné. No tak jsme se najedly a šly jsme domů. ■ Bára Kramná, 11 let Ocenění pro Petra Hájka Když jsem přišla za dědou Petrem s tím, že ho Nová Trojka chce nominovat na cenu Křesadlo a jestli s tím souhlasí, tak se nijak nebránil: „No když myslíte, Mílo, tak to pošlete“. Ale hned dodal: „Kvůli sobě to nemyslím, ale kvůli Trojce. To by přece bylo ocenění pro celou Trojku za všechno, co dělá.“ Cenou Křesadlo oceňuje vždy jedenkrát ročně Národní dobrovolnické centrum Hestia práci dobrovolníků. Je udělována v Praze i v dalších městech ČR již deset let. Letos bylo v Praze nominováno 45 osob, z nichž komise vybrala 10 oceněných. Oznámení, že Petr Hájek získá Křesadlo, přišlo přesně v den narozenin dědy Petra. Moc milý dárek. Pozvánky byly na ručním papíře, účast nutno potvrdit, s sebou jen omezený počet hostů. Pan Hájek si uděleného Křesadla považuje, přestože necítí svoji práci až tak náročnou, jako u některých dalších oceněných. „Mnozí získali Křesadlo za opravdu tvrdou práci,“ uznale pokyvuje. Práce v nízkoprahovaném boxerském centru, streetwork mezi drogově závislými, s dědou Petrem dobrovolnická činnost pro hospic, herní práce s nemocnými dětmi, divadlo, práce pro lidi s roztroušenou sklerózou, organizování kulturních a sportovních aktivit. „Vybrali si nás, i když se naše činnost týká funkčních rodin. Oceňují naši práci a to, že podporujeme matky a rodiny v jejich nelehkém úkolu při výchově dětí,“ říká spokojeně. Petr Hájek je nadšeným „dědečkem“, který se rozhodl po nástupu do důchodu ve svém volném čase věnovat dětem. Jelikož jeho pět vlastních vnoučat žije daleko za Prahou – tři ve Francii a dvě v Liberci, nadchl se pro práci v Nové Trojce. Inicioval zde projekt doučování dětí, který se jmenuje „Chci si zlepšit prospěch“. Pro skupinu malých neposedů organizuje program „Odpoledne s dědou Petrem“. Rád pohlídá děti trojkovým rodinám, když je to potřeba. Jeho tématem je také dopravní osvěta a podpora bezpečnosti dětí na ulicích – obětavě spolupracoval se sdružením Pražské matky na projektu bezpečných cest do škol. Děda Petr je povoláním ekonom, pracoval v zahraničním obchodu a později jako programátor. A co diplomy, ocenění? Má doma sbírku? Prý nemá a matně si vzpomíná, že naposledy byl asi oceněn v Pionýru stužkami Mladý budovatel. Rok 2011 je vyhlášen mezinárodním rokem dobrovolníků. To přineslo dobrovolnictví jak evropskou a státní podporu, tak i zvýšený zájem médií. Česká televize věnovala dobrovolnictví jeden díl pořadu Kosmopolis a natáčela ho i v Nové Trojce, kde si pro povídání vybrali právě dědu Petra. Nechal se sice vyzpovídat, ale přeci jen se trochu zdráhal: „Je spousta jiných, kteří jsou fotogeničtější a výřečnější než já.“ Prý na natáčení kývl hlavně kvůli Křesadlu. Křesadla se předávala v překrásné historické rezidenci pražského primátora. Přítomni byli také patron ocenění Tomáš Töpfer, zástupci Hestie, novináři, hosté, v publiku jsme zahlédli např. socioložku Jiřinu Šiklovou či starostku Prahy 3 Vladislavu Hujovou. Nálada byla slavnostní, přítomní hezky oblečeni, projevy méně i více vtipné. Primátor Svoboda hovořil o dobrovolnické práci jako o potřebném etickém prvku v globalizovaném světě. Tomáš Töpfer o předsevzetích dělat něco pro druhé. O každém z oceněných se četl úryvek z nominačního textu. Deset silných, angažovaných lidí, spousta vykonané práce, zajímavé osudy. Obyčejní lidé, kteří dělají neobyčejné věci… Ocenění dostali kovovou plastiku a pamětní list – ty pro jediného zástupce rodinného centra Ing. Petra Hájka jsou vystaveny v recepci Míla Kramná Nové Trojky. ■ Přecházíme s dědou Petrem... Hurrrá!!! Byl zrealizován další bezpečnější přechod v okolí Nové Trojky. Stalo se tak na křižovatce Rokycanova - Sabinova v rámci projektu BEZPEČNÉ CESTY DO ŠKOL na dolním Žižkově. Projekt, původně inspirovaný podobnými aktivitami ve Velké Británii, uvedlo u nás v život občanské sdružení Pražské matky představované úžasnou paní Jarmilou Johnovou. U počátků tohoto projektu stála i naše Martina Pojarová. V současné době přebrala štafetu Edita Janečková a spolupracuji na něm i já. Připomínáme všem rodičům, že úplně nejdůležitější pro bezpečnost našich dětí a ostatně i nás dospělých, jsou návyky správného přecházení ulice (soustředění se, pečlivé rozhlédnutí dle zásady: nevidím – nejdu, při přecházení se věnuji jen kontrole přecházené děda Petr ulice). ■ Brepta poodhaluje… - 12 - Seznamte se... aneb Kdo je kdo výběr z hvězd trojkového nebe Na půdě Nové Trojky potkáváte denně mnoho tváří, ale pravděpodobně toho o nich moc nevíte... Odkryjme společně roušku tajemna a nahlédněme do soukromí vyvolených. Slibuji, že se nebudete nudit! Alena Bartošová – lektorka muzikantských kurzů, děti Zorinka (7 let), Matýsek (4 roky). Alenka už v Trojce září pěkných pár pátků a její muzikantský duch a um hvězd se dotýká. Mimo jiné je matkou Brepty! A co na sebe prozradila? Vystudovala FFMU v Brně obor filosofie a estetika, studovala také žurnalistiku a pedagogickou fakultu – učitelství pro střední školy v oboru český jazyk a občanská výchova. V současné době pracuje jako novinářka v jednom super časopisu. A co jsi dělala dříve, Alenko? Učila hru na flétnu, obsluhovala skákací hrad, žila s přítelem v maringotce u rybníka a měnila peníze na dvoukoruny do automatů, jako hosteska fotila politology, pracovala jako pomocná vědecká síla, učila taky hru na kytaru. Přes deset let tančila ve folklórním souboru a také moderovala jejich vystoupení. Tak, kdy nám Alenko zatančíš? Klára Boumová – trojková dobrovolnice, děti Barunka (skoro 6 let) a Toník (v září bude tříletý). Neuvěřitelná žena, sice nenápadná, ale její zážitky by vydaly na několikastránkový rozhovor. Že by příště? A co mi na sebe Klári (tak si ji dovoluji familiérně oslovovat) prozradila? Vystudovala religionistiku na Husitské teologické fakultě a kulturologii na FF UK v oboru Turkická etnika vnitřní Asie. Klára je tuvanistka, tudíž odbornice na Tuvany, zběhlá v šamanismu a buddhismu, mluví tuvštinou a mongolštinou. A vy snad ne? Pracovala jako telekomunikační operátorka a v administrativě jazykové školy. Dochází vám dech? Buďte v klidu, od září bude Klári učit na FF UK etnika Sibiře. Jestli vám teď trochu spadla čelist, nezoufejte a vrhněte se na Pepu! Pepa Vencl – 24 let, lektor Pánů kluků. V letošním školním roce nováček na poli trojkových lektorů, ale jako správný muž si našel početnou základnu obdivovatelek a obdivovatelů. Pepa studuje Pedagogickou fakultu UK, obor český jazyk a společenské vědy. A taky už učí na gymplu. A jak Pepa brigádničil? Inu ručně, v lisovně, v tiskárně, dělal dřevostavby, zednické práce a dokonce pokrýval (asi střechy) jako pokrývač. Tudíž se nebojí výšek, což obdivuju, a vy ho obdivujte se mnou, poněvadž je to také skvělý skautský vedoucí. Toť muž! Kdo do Trojky vstoupil a nepoznal Helenku, ten jako by nebyl. Netřeba ani připojovat příjmení, neb naše Helenka je jen jedna. Ale pro pořádek: Helenka Kovářová – je jí asi 25 let a v Trojce je zaměstnaná jako recepční, provozní a její hlavní příjem a přínos spočívá v rozchechtání vůkol přítomných, má Adámka (skoro 5) a Anežku (skoro 2). Helenka je neskutečně vzácná duše, protože mi vždy toleruje mé všemožné tváře N3 a nemožné invektivy, alespoň si to myslím. Vyučila se jako biochemička pro mlékárenskou výrobu, dělala rozbory mléka, napouštěla nerezové tanky mlékem. Děsně se řehtala, když mi o tom vyprávěla a předpokládám, že se řehnila, i když ty tanky napouštěla, ostatně pravděpodobně by se řehnila, i kdyby ty tanky řídila. A s úsměvem ještě odmaturovala na obchodně podnikatelské škole. Vlastně mi přes ten smích Helenka tolik ze svého profesního života neodtajnila, ale což? Je prostě jedinečná, ať dělá, co dělá, hlavně že se směje. A nyní opět k mužskému elementu. Přichází Vítek! Vítek je krásný, to by možná stačilo, ale třeba chcete vědět víc... Vítek Vokrouhlík – odborný lektor, muzikantská opora Batolátek a manžel finanční ředitelky Markéty, která má tu zázračnou schopnost, že vám vyřeší problém, i kdybyste nechtěli. Mají 3 děti – dvojčata Káťu a Áňu (10) a Helenku (skoro 3). Vítek je lékař. Říká o sobě, že celý život studoval – gymnázium Pražačka, 2. lékařskou fakultu UK, atestaci má v oboru všeobecného lékařství. Vítku, máš to trochu nalajnované. Co nějaké brigády při studiu? Našlo by se – poštovní doručovatel, zdravotnický dozor na pěším pochodu a v jezdectví, záchranář u Rychlé záchranné služby, roznos letáků na Václavském náměstí. Vítek má také atestaci z kurzu akupunktury a nyní studuje tradiční čínskou medicínu. Je to až neuvěřitelné, ale Vítek má i čas na své koníčky. V dětství hrál fotbal (sportovní škola), dělal judo a hrál na klarinet. A v dospělosti stále hraje na klarinet, taktéž na saxofon a kytaru, rád lyžuje, čte, kouká na filmy, věnuje se rodině a každou středu ho po návštěvě posilovny můžete potkat ve vyhlášeném žižkovském podniku Venda bar. Vítek je všestranný muž, ideál. Trochu méně informací jsem vyzvěděla na další trojkovou ženu, jenže není se co divit, neboť je snad historicky nejmladší trojkovou matkou. Seznamte se... Zuzana Geröová – odborná lektorka a dobrovolnice v programu Batolátka, děti Anička (5) a Apolenka (2). Zuzku v záplavě trojkových Zuzan přezdívám prostě „Gérovka“. Gérovka se honosí titulem Bc., vystudovala gymnázium v Rokycanech a územní technickou a správní službu. Na dotaz, co je její profesí, jsem se dozvěděla, že veřejná správa. Zdali se v tom někdo vyznáte, pozvedněte ruku, já jen dělám, že se v tom vyznám. Jako brigádnice Gérovka hrabala a sušila, tomu snad rozumím, zřejmě se jednalo o trávu a seno. Také spoluorganizovala celostátní akci „Zelená stezka, zlatý list.“ Zuzka je prostě ekoložka, ví toho hodně, je milá, nebojte se jí zeptat na cokoliv. A každý čtvrtek si v Trojce dává cédéčko (celodenní pobyt). Znáte Pavlu? V trojce už je děsně dlouho, je moc hezká a tichá jako myška. Ovšem tichá voda, břehy mele... Pavla Pospíšilová – lektorka cvičení Miminka, dobrovolnice, 2 děti Tomeš (chystá se do první třídy) a Kubeš (je rytíř). Vystudovala VOŠ se zaměřením na práci s mentálně postiženými, v oboru taktéž pracovala, dělala osobní asistenci, pomáhala klientům v chráněném bydlení. Nyní pracuje v Integračním centru Zahrada jako socka (sociální pracovnice). A co Pavla ještě dělala? Bylo toho strašně moc… Jezdila jako vedoucí na tábory, pracovala v hospodě, uklízela na vodoléčbě, Brepta poodhaluje… - 13 - nabízela sýry, dělala účetní, u márnice vyráběla hřbitovní věnce, přivázána na laně myla kachlíky výškových budov. Výrazná žena, působící nenápadně, o to víc překvapující svými pracovními aktivitami. Pavla umí také krásně zpívat a je velmi oblíbená u nejmenších návštěvníků Nové Trojky a jejich rodičů. A nyní pojďme na novou tvář Nové Trojky. Představuje se vám… Tomáš Janoušek – lektor muzicírování pro rodiče s dětmi, má dcerku Klárku a další dítě „na cestě“. Tomáš byl na informace velmi sdílný. Vyučil se stavebním klempířem, chvíli i lezl po střechách. Působil v bezpečnostní agentuře a chodil s pistolí po bance, naštěstí na té správné straně přepážky. Současně dálkově studoval dopravní průmyslovku, ale této práci se nikdy nevěnoval. V dalším životním období učil děti hrát na kytaru. Poté ho kamarádka Jitka Koldová zlanařila pro práci v Domově pro seniory v Malešicích. Na toto období Tomáš velmi rád vzpomíná: „Malovali jsme vitráže, organizovali taneční čaje a masopust, prostě něco podobného, jako děláme v Nové Trojce, ale pro babičky.“ A to už byl jen krůček ke studiu VOŠ sociálně právní a jeho současnému zaměstnání v Centru sociálních služeb Praha, kde Tomáš pracuje již čtvrtým rokem jako sociální pracovník a metodik. Střídavě se také pokouší o studia na různých vysokých školách. Vyzkoušel si Evangelickou teologickou fakultu, Univerzitu Jana Amose Komenského a nyní se hlásí na UK na Fakultu humanitních studií a na Pedagogickou fakultu v oboru andragogika. Inu, jeho činorodost nezná mezí. A to nám ještě odhalil své záliby… Je to především hudba, hraje na kytaru ve folkové kapele, baví ho dobrá hudba napříč žánry (folk, country, rock´n´roll, bigbeat). Baví ho chodit po horách, má rád dobré jídlo a pití a vydrží se celé hodiny dívat na sport v televizi. Věnuje se sportovní střelbě ve spojitosti s americkou občanskou válkou a u toho si rád zatančí třeba mexické tance. No znáte snad všestrannějšího muže? Předposledním v pořadí, nikoli však ve významu, je příjemný, pohledný, mladý muž, manžel to samotné paní ředitelky Edity. Vlastík Janeček – v novém školním roce bude lektorem horké kurzovní novinky „Malého myslivečka“, má dvě děti Madlenku (6) a Vojtu (4) Vlastík na sebe odhalil nejednu perlu, no posuďte sami, je to moc zajímavé čtení… Pracoval jako brigádník v pivovaru, kde dokonce během brigády povýšil na sklepáka. Dělal skladníka v Anglii, prodával šperky na Karlově mostě a kameny na Příkopech, uklízel na vysokoškolských kolejích. To nám dává odhalit Vlastíka v jeho romantické poloze. Ale dál. Spolu s bratrem velmi často otročil v lese a obsluhoval na mysliveckých akcích (masochistická poloha) a pozor, prošel špičkovým vojenským výcvikem ve Vyškově (sado-masochistická poloha), což považuje za jeden ze svých největších životních úspěchů, je na to velmi pyšný. V dalších letech došlo k mírnému útlumu Vlastíkovy extravagance a přesunu do solidnější polohy. Pracoval jako justiční čekatel u soudu v Liberci a podnikový právník v Ekospolu, neopomíná ale opět na své milované myslivce a brigádnicky zvelebuje sídlo svého mysliveckého sdružení (všimněme si, že již neotročí, leč brigádničí). V současnosti pracuje jako advokát a učí na vysoké škole. Vlastík je jedinečný, naprostý originál a jsme rádi, že jsme o něm leccos zjistili, nicméně domnívám se, že Vlastík ještě neodhalil veškeré své polohy… Snad příště? Z protekce a navrch zde představíme někoho, kdo není ani krásný, ani mladý, ale pro část týmu nepostradatelný: tváře N3 Jaroušek Kurzweil – je jediný pravý povinník Nové Trojky, hrdý zotročenec osudu a někdy zoufalý otec třináctiletého syna a skoro sedmnáctileté dcery, milovník jazzové hudby. Povoláním je elektrikář – umělec. Co umí víc, zda zapojovat dráty nebo hrát na trombon, se ho neptejte – kdo ví, který ze zákazníků by si to přečetl. Vypadá to, že jeho nejoblíbenější pracovní činností je vymýšlet řešení. Tedy technická řešení technických problémů, kterým nikdo jiný nerozumí. Vystudoval střední průmyslovou školu sdělovací techniky a následně něco záhadného, co se na ČVUT jmenuje „technická kybernetika, obor měření“, chvíli se také potloukal na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Za studií si přivydělával muzikou, ale i jinak – prodával různé věci na tržišti, pracoval pro stavební firmu na pozici konstruktérsvářeč-amatér… Listopadovou revoluci 89 po vzoru VŘSR začal už v říjnu, kdy se nechal vyrazit z 5. ročníku pouhý týden poté, co do něj byl řádně zapsán. Studentské hnutí však jeho hrdinský čin neprobudil a tak teprve 17. listopad znamenal definitivní konec jeho socialistické inženýrské odysey, Jaroušek dodělal školu (rukoudáním slíbil panu proděkanovi, že elektrikou se živit nebude) a protože bylo dost kšeftů v muzice – neváhal... Následovala léta blahobytu a svobody, kterou ukončil sňatek s paní Kurzweilovou. Před deseti lety se pak obloukem vrátil zpět k tomu, co vystudoval a jako živnostník se věnuje – inu, kybernetice a technickému oboru měření a regulace…. Trombon ovšem neopustil, údajně s ním i umře. Hrál v kapele Cotton Gang, kteréžto byl kapelníkem, v Classic Jazz Collegiu, v Melody Makers, v Originálním pražském synkopickém orchestru, v Pražském swingovém orchestru Jana Matouška, v Hottentots Orchestra… a v mnoha malých jazzových partách – a taky hraje v hospodách a občas, k zoufalství jednoho souseda, i doma. Kromě toho rád hraje manželce na nervy, miluje své veterány – motorky české provenience z let 1946 a 1960 a Wartburga 311 z roku 1961, pálí vynikající slivovici a kalvádos. K stáru pozvolna blbne. Představili jsme si deset statečných divoké trojkové půdy, pět z nich se nám ale od příštího školního roku poněkud vzdálí… Alenka pracuje, bude pracovat a myslí si, že Trojce poněkud unikne, ale to se mýlí, protože minimálně já ji budu pořád zvát na pivo a budu jí psát básně. Trochu záhada. Klárka bude lítat mezi školou, školkou, prací, určitě se na to velice těší, každopádně se asi opravdu zapojí do normálního výdělečně činného života, tak by alespoň mohla podzimnímu Breptovi poskytnout rozhovor? A chodit na burzu a další tradiční akce… Helenka končí na svém postu trojkové recepční a odchází opět na mateřskou dovolenou. Věděli jste to? Kdyby jste tomu nevěřili, zeptejte se jí, určitě vám to ráda vysvětlí. Zuzka Gérovka bydlí za prvé na Barrandově, tudíž to má do Trojky daleko a za druhé si myslí, že nastoupí do práce. A já si zase myslím, že nás neopustí, do práce nenastoupí, znovu otěhotní a bude to fajn. Pavla povede svého staršího syna poprvé do školy, opustí trojková miminka, ale určitě se s ní budeme potkávat na burze, kde se již tradičně přehrabuje v koších nakupujících a řadí jim zboží podle abecedy. Děkujeme, že jste v Trojce byly (samé ženy a dívky), jste a budete. Neodcházejte úplně, víte s kolika lidmi byste se musely loučit? To by bylo nezvládnutelné množství, proto vám poradím, říkejte každému: ještě se neloučím…■ Zuzana Sadílková Brepta šmíruje… - 14 - Vokrouhlíkovi ve Svaté zemi Začínám již poněkolikáté, snažím se držet tématu, pokouším se podělit o zážitky z naší cesty do Izraele a zvolit přitom formu s ambicemi nenudit čtenáře. Neustále sklouzávám k cestopisu a ještě více k oslavné písni na osobnost Martiny Pojarové – naší izraelské hostitelky a průvodkyně. Činím poslední pokus a vyzpovídávám účastníky zájezdu: Aničku (A), Káťu (K), Vítka (V) a sebe (M)... Co vás v Izraeli překvapilo? A: Že se pštrosí máma liší od pštrosího táty (táta je růžovej). A že se toho dá za 14 dní zažít tolik jako jindy za 2 roky. Že Herodes Veliký stihnul postavit tolik paláců. Něco jako náš Karel IV. Je tam jaro a přitom už tak teplo! K: Je to bohatá země. Představovala jsem si celý Izrael jako starobylý Jeruzalém, ale mrakodrapy v Tel Avivu byly obrovský a moderní! V: Poskládání tolika kultur a náboženství na tak malém plácku země. Palestinský pivo je docela dobrý. M: Neuvěřitelné kontrasty. Píší o nich v průvodcích, ale realita je ještě mnohem pestřejší. Co se vám v Izraeli líbilo? K: Barevní koráli v Ejlatu, rezidence v Herzliyi Pituach, všechny tři moře. Nadchly mě barevné písky v národním parku Timna. U Zdi nářků jsme si zastrčili každý svůj lísteček s tajným přáním. A: Negevská poušť, vždycky jsem si přála vidět poušť ― a ještě k tomu právě kvetla, Skalní dóm v Jeruzalémě (je ozdobený modrou mozaikou a má krásnou zlatou kopuli, která je vidět ze všech světových stran), barevné písky, koráli a ryby v Rudém moři. V: Moře,Tel Aviv, Jaffo, Nazaret, Jeruzalém, Akko, Caesarea, Hai Bar, Timna, Ejlat, Ejn Gedi, Masáda, večery v rezidenci… M: Byla to dovolená snů. Ve snění průběžně pokračujeme při promítání fotek. Z toho, co ještě nepadlo, snad ještě: přespání v chuše (beduínský stan utkaný z velbloudí srsti) v horách nad Mrtvým mořem, koupání pod vodopádem v oáze, kde jsme byli obklopeni izraelskou armádou (18ti letí kluci a holky se samopaly u pasu), nákupy v Tiftamu (supermarket, kde si na etiketách přečtete pouze v arabštině či hebrejštině, zda kupujete kysanou smetanu, bílý jogurt nebo čerstvý sýr). Co vám přišlo nejzajímavější? A: Pejzy ortodoxních Židů. K: Jak se Arabové a Židé oblékají. V: Vědomí toho, že se nacházím v místech, kudy kráčela legenda… M: Chrámová hora, Olivová hora, Getsemanské zahrady, Golgota, Boží hrob – to zacloumá i s ateistou… Co vás zklamalo? A: No, že s námi Martina neodletěla do Čech, protože měla omylem letenku na opačnou cestu. K: V Jaffu byl nepořádek. (pozn.: Jaffo není přezdívka pro Pojarovic obývák, ale původní arabský přístav, nyní součást Tel Avivu.) V: Moje angličtina. M: Mé sebevědomí dostalo prudký zásah. Ale po pár dnech jsem pochopila, že snažit se v čemkoli udržet s Martinou krok, je obdobné, jako stoupnout si do startovního bloku s Husainem Boltem (přičemž já chodím běhat jedině s Vítkem a zásadně nesoutěžíme!). Chtěli byste se do Izraele podívat znovu? A: Na 14 dní v létě do Ejlatu a jenom se koupat v moři. Taky bych se chtěla podívat do Herzliye, do Tel Avivu a k Mrtvému moři. K: Klidně. Nejraději do Ejlatu, tam je krásně. A do Herzliye a k Mrtvému moři. co děláme mimo N3 V: No rozhodně! Víc času bych strávil procházkami po Jeruzalémě. Kvůli chladnému počasí jsem si nemohl zaplavat v Galilejském jezeře. Koupání v moři miluju… Mám touhy…. M: Loučila jsem se s každým místem, které jsme v Izraeli navštívili a opouštěli. Se vší skromností jsem chápala, že je to jednou za život. Ale kdo ví… Máme tři krásné dcery, Pojarovi dva urostlé chlapy a v rodině takovou tradici… Nebudu to vzdávat! Chtěli byste žít v Izraeli? V: U moře je dobře, žít na poušti musí být peklo. Tam se člověk asi musí narodit. Chyběly by mi naše louky, rybníky, lesy a hory, prostě zeleň. M: U Pojarů? V rezidenci? Jako hospodyně? Chtěla…. A: Ne! Protože se bojím teroristů. K: Ne! Protože tam bojují Arabové proti Izraelcům. Raději bych chtěla žít ve Francii. Měnili byste s Pojarovic dětmi? A: To ne, ale mají výhodu, že mají na všechno čas a s kamarády jezdí na výlety. A taky mají moře za barákem. Kdybych uměla anglicky o tři chloupky víc, tak bych chtěla chodit do americký školy. K: Asi je to dobrý, budou mít zkušenost, ale mně je líp tady v Česku. M: Rozhodně bych chtěla být Pojarovic dítě. V: Okamžitě! Elík má v americké školce bezva hřiště. Také bych si chtěl zahrát s dirigentem školního orchestru Mr. Harveym. Co se vám v Izraeli nelíbilo? A: Svolávací písničky muezzinů. K: Smrad na arabským trhu (v části, kde prodávali maso). M: Nevkusné paruky na vyholených hlavách ortodoxních Židovek. V: Překvapila mě hustota silničního provozu a styl jízdy tamních řidičů, zdráhal jsem se řídit Pojarovic koráb. Také mají nějak divně značené kruhové objezdy… Co jste tam zažili zábavného? A, K: Edovy vtípky. Třeba: „Elííkůů, nechovej se jako ženskáááá!!!“ M: Spoustu legrace jsme zažili v autě při dlouhých cestách. A když sranda přerostla v ohrožení na lidských životech,museli jsme (my rodiče) autoritativně zasáhnout a vyřešit, jak vhodně poskládat osm lidí do sedmimístného auta. Problém nebyl se sedačkou, posloužila stolička z Ikei. Nejtěžší bylo určit pravidla: chlapec nesmí sedět vedle dívky, mladší bratr nesmí sedět za nebo před svým starším bratrem, sestra musí sedět v jiné řadě než bratr, mezi sourozenci jedné rodiny musí sedět rodič druhé rodiny (nezáleží na pohlaví). V: Smáli jsme se sami sobě, když jsme si navzájem mazali těla bahnem z Mrtvého moře. Pro Martinu to byla dle jejích slov první pleťová maska v životě, holkám to celé přišlo dokonale nevkusné a Markéta si se slovy: „ještě, ještě….“ nechala vtírat bahno i do vlasů…a byla naprosto blažená. Chvíli jsme také vedli polemiku, jaký efekt bude mít tento kosmetický zákrok na naše ochlupení. Názoru, že nám chlupy slezou, kontrovala představa pohnojeného trávníku. ■ Markéta Vokrouhlíková Breptovy … - 15 - BB v Nové Trojce Nová Trojka je pokladna plná personálních skvostů. Jako headhunteři vyzobáváme nejlepší z nejlepších a ti pak, odměnou za svou dokonalost, smějí pro Trojku za neziskový peníz pracovat a pracovat… dokud toho nemají dost, nebo je neuloví jiní. Ale ani pak Trojku neopouštějí… Dvě takové perly, které v Nové Trojce dlouho působily a teď více či méně změní hlavního zaměstnavatele, nikoliv však sympatie, pro vás Brepta vyzpovídal. Nebo to bylo jinak? Jak jste se s Novou Trojkou zapletly (vy ženy?) Bruneta: Poslal mě sem Vašek. Pořád otravoval, ať nesedím doma, že ti naši kluci mě mají dost, ať taky něco dělám pro jiný… No, co jsem měla jako vzorná manželka dělat? Blondýna: Děsně, ale děsně jsem chtěla třetí mimino. A kdo v Trojce uzavře pracovní smlouvu, ten má vystaráno. Do měsíce jsem byla v tom… A co vás na práci v Trojce nejvíc bavilo? Bruneta: Nejradši si píšu s úředníky. A s různými organizacemi… Takové sdružení výtvarníků Karlova mostu, na ty budu vzpomínat ještě v důchodu se slzami v očích. Hrozně ráda totiž papíruju, jsem taková skrytá kancelářská myška. Třeba zařizování povolení průvodu na Moranu… To mi bude chybět. Blondýna: To je jednoduchá odpověď! Miluju sestavování rozpočtů akcí. To se nejvíc vyřádím. Holky mě sice musí napomínat, abych nebyla takový šetřílek, říkají vždycky – vodvaž se trochu… Ale když já ta čísla mám tak ráda… Máte obě tři děti. Co se jim v Trojce nejvíc líbí? Blondýna: Prokop má nejradši šatnu a chodbičku před ní. Kolikrát se mu ani nechce ze šatny domů a s pláčem prosí, aby mohl zůstat. O Róze vám toho moc neřeknu, to je taková stydlivka skoupá na slovo… A Dorotka nejradši cvičí. Bruneta: Moji tři kluci jsou nejradši, když můžou hezky tiše sedět kolem stolu a číst si. Hlavně Vilík, to je taková pecička, kam ho postavíš, tam ho najdeš… Tuhle mi říkala Zuzka ze Sportovní školičky, abych ho taky někdy přivedla, že umí ostatní děti tak pěkně zklidnit… A kam to vlastně půjdete, až už nebudete pracovat v Nové trojce? Blondýna: Ráda bych pokračovala ve svém oboru. Asi půjdu dělat korektury do nějaké velké neziskovky s hodně širokým programem. Já vám v tom textu vidím každou tečku… Bruneta: To zase já toužím po klidu a tichu. Budu učit prvňáčky ve škole na Balkáně… brepty a přebrepty Co Nová Trojka? Snad nás nechcete opustit navždy? Bruneta: Já přece nekončím! Sice už nebudu vést těch asi tak patnáct kurzů, ale Tradiční akce jsou pořád moje parketa. Já vám mám takových nápadů… Blondýna: Co bych si bez Trojky počala? Přinejmenším na ni budu myslet každého půl roku o valné hromadě. A nejenom myslet! Nechte se překvapit! A na závěr – mohly byste říct čtenářům něco společného, takové poselství, hlubokou myšlenku, kterou bychom mohly tesat do korku nástěnek? Blondýna: Kdo nejí tatarák, je srab! Bruneta: No dovol? Syrový maso se syrovou cibulí? Fujtajxl! Blondýna: Třikrát a dost! Bruneta: No nevím, nevím, aby se Vašek neurazil, až si to přečte… Blondýna: Tak si vymysli něco sama… Blondýna společně s Brunetou: Ať jsi blond anebo tmavá, Nová Trojka tě má ráda! Děkujeme za rozhovor a děkujeme za dlouhé roky skvělé práce pro Novou Trojku! ■ Brepta Bruneta: Mirka Černá Blondýna: Kamila Matějková Breptovo dementi Kdo poctivě četl Breptíkovy vejšplechty, mohl by si myslet, že jedna z nejveselejších a nejoblíbenějších trojkových žen, tedy Žen, je zase… jaksi… že dvě jsou jí málo… ale ne. Není tomu tak. Helenka Kovářová už měla té recepce dost a protože pracovala při mateřské, zase si ji půjde užívat. Ale nemyslete si, však my si ji, jako praví lovci hlav, chytíme na něco jiného... Čtěte příštího Breptu a dozvíte se víc! ■ BREPTA, časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka Vychází 2–3 krát ročně v Praze. Evid.č. period. tisku: MK ČR E 18531. Vydavatel: o. s. Nová Trojka, Jeseniova 19, 130 00 Praha 3, IČ: 26594161. Vydavatele zastupuje: Edita Janečková. Číslo 9 koordinovala Míla Kramná. Příspěvky připravovali a sepisovali: Anička Bartoszewska Zeman, Karel Dohnal, Petr Hájek, Edita Janečková, Vlasta Janeček, Jolča Kurzweilová, Jarda Kurzweil, Jakub Kovtun, Míla Kramná, Bára Kramná, Kamila Matějková, Leona Poletínová, Kikča Rudišová, Zuzka Sadílková, Markéta Vokrouhlíková, Vítek Vokrouhlík, Michal Vronský, Anička Bartoszewska Zeman. Fotky poskytla Rejka Balcarová a archiv Nové Trojky. Korektury měly na triku Kateřina Ondroušková, Edita Janečková a Markéta Vokrouhlíková. Se sazbou pomáhala Ivana Kučerová. Číslo 9 vychází v červnu 2011. Předchozí čísla najdete na www.novatrojka.cz v sekci „ke stažení“. Vaše e-maily očekáváme na adrese: [email protected]. Fotografka N3 v Andalusii - 16 - © Rejka
