folladas profesor

Obsah
Světla a stíny doby rudolfinské
– Praha se za vlády Rudolfa II.
(1575–1612) změnila v mnoha
směrech
str. 4–7
Editorial
Svět muže z papíru
– příběh malíře italského původu
s všestranným nadáním, Giuseppe
Arcimbolda (1527–1593)
str. 8–11
Mystická místa Čech a Moravy
– Jan A. Novák nás provede tajemnými
kouty srdce Evropy
str. 12–15
V českých zemích bylo baroko mimořádně plodné především v oblasti výtvarného umění. Jeho první projevy
najdeme již v manýristické epoše vlády
Rudolfa II. především v architektuře,
na základě italských vlivů. Kolem roku
1600 následují architekturu i první barokní projevy v malířství a sochařství.
Rozkvět barokního umění je u nás souběžný se základními politickými změnami, které přinesla porážka českého
stavovského povstání a stabilizace mocenské pozice Habsburků. Spolu s tím
bylo – dle tehdy mezinárodně platného
principu „čí vláda, toho náboženství“
– prosazováno katolické jednověří pro
všechny obyvatele království. Katolická církev se zároveň stala hlavním objednavatelem uměleckých děl.
Z uměleckého hlediska to přineslo mimořádně plodnou návaznost na italské
kulturní prostředí, jejímiž prvními reprezentanty byly italští stavitelé českého raného baroka a především vynikající malíř Karel Škréta. Vedle
hlavního proudu italských vlivů bylo
české prostředí otevřené i působení severského realismu a expresionismu,
prezentovaného nejvýznamněji dílem
Michaela Leopolda Willmanna. Česká
tvorba navazovala ovšem i na středoevropskou tradici a v určitých obdobích
(kupř. na sklonku 17. století a později
po roce 1730) hrála významnou inspirativní roli i tvorba císařské Vídně.
Umělecké i slohové vyvrcholení českého baroka začíná v poslední čtvrtině
17. století a trvá až do čtvrtého desetiletí 18. století. Tři generace tvůrců takové velikosti jako byli otec a syn Dientzenhoferové, Jan Blažej Santini,
Giovanni Battista Alliprandi, Ferdinand Maxmilián Brokof, Matyáš Bernard Braun, Jan Kryštof Liška, Petr
Brandl či Václav Vavřinec Reiner, formovaly svébytný charakter českého
vrcholného baroka. Praha byla tehdy
(jako dříve za Karla IV. nebo v době
Rudolfa II.) uměleckým centrem evropského významu. Na tvůrce vrcholného
baroka pak navázala početná generace
menších mistrů pozdního baroka, jejichž tvorba určila výtvarný charakter
snad všech končin naší země. Právě
proto je baroko podnes přítomnou součástí našeho života, jak před několika
lety přesvědčivě doložila velká výstava
„Sláva barokní Čechie“.
Osvícený mecenáš
– Franz Anton Graf von Sporck
(1662–1738), neopakovatelná
šlechtická osobnost barokních Čech
str. 16–19
Fotogalerie
Ctnosti a Neřesti Matyase Bernarda
Brauna v zámeckém areálu v Kuksu
str. 20–21
Historický šerm aneb republika rytířů
– každým rokem ožívají české hrady,
zámky, tvrze a zříceniny rykem
rytířských soubojů
str. 22–25
Král dřevorytu Zdeněk Mézl
– portrét vynikajícího českého
výtvarníka
str. 26–29
Obrazy dávných dějin v českém filmu
– z pera filmového kritika Jan Folla
str. 30–33
Mosaika událostí posledních měsíců
života České republiky
str. 34–35
Jaroměřická kalvárie
– půvabné poutní místo nedaleko
Jaroměřic u Jevíčka
str. 36–38
Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje
obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními
stanovisky české vlády. Objednávky předplatného prosím
směřujte do redakce časopisu.
Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem
zahraničních věcí České republiky
Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká
republika
Šéfredaktor: Pavel Šmíd
Grafická úprava: Jiří Sáva
Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka
tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí České
republiky
Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer,
Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin
Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil
Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy
univerzity v Brně
Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice
Prof. PhDr. Mojmír Horyna, CSc.
(* 1945), český historik umění,
od roku 2006 prorektor Univerzity
Karlovy v Praze
Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je
možné přetiskovat bez svolení redakce či autorů;
za předpokladu uvedení jména autora a zdroje. Máteli zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte
prosím redakci nebo uvedené autory fotografií.
MK ČR E 6574
ISSN 1802–3657
Internet: http://www.theo.cz
E-mailová adresa vydavatele:
[email protected]
Revue České republiky, ročník 16, číslo 4/2009
Na titulní straně: Zdeněk Mezl, kolorovany dřevoryt „Nebe peklo
ráj čili pozdrav z 21. století“ detail, rok 1978
3
Světla a stíny
doby rudolfinské
Dne 22. března 1577 se Prahou ubíral impozantní smuteční průvod, doprovázející na poslední cestě císaře
Maxmiliána II. Před Staroměstskou
radnicí nenadále vznikl zmatek mezi
smutečními hosty. Na příčiny vypuknuvší paniky se názory různí. Snad zde
svoji roli sehrála připomínka Bartolomějské noci a obavy z jejího opakování v Praze: tady a teď. Nejeden
z účastníků průvodu se rychleji či pomaleji vytratil, aby nedošel újmy. Ostatně vyšetřovalo se ještě nejedno léto
poté. Za císařovou rakví zůstal stát
mladík, který jako by snad ani netušil,
co se děje. Dobový pozorovatel zaznamenal: „Jeho Císařská Milost slyše takový hluk lidu a pokřik, sňav sukno, kteréž na tváři měl, kdež ho ihned drabanti
obstoupili, ráčila se tázati, co by to bylo
a jaký by to křik byl? A vyrozuměv, že
toho nic není, čehož by se obávati mělo,
poručil, aby se spokojili a jeden každý
svou cestou kráčeje tělo mrtvé provázel,
což se i tak stalo.“ Zmiňovanou císařskou milostí byl Maximiliánův syn,
který vešel do dějin jako Rudolf II.
Habsburský, a doba jeho panování
byla nazvána, s nevytrácející se pikantní příchutí, dobou rudolfinskou.
Portrét alchymisty v ateliéru, Oleksandr Milovzorov.
Stoje v průvodu si Rudolf asi jen stěží
mohl představovat, že do města, které se
tak zvláštním způsobem loučilo s jeho
otcem, za šest let přenese z Vídně svoji
rezidenci a vtiskne mu tvář, jejíž rysy jsou
neopominutelné i v dnešní době. Hermes
Trismegistos na trůně, jak byl někdy Rudolf zván svými současníky, se stal mocným lákadlem pro seriózní vědce, umělce,
stejně jako kejklíře a šarlatány z celé Evropy. Ti všichni, společně s připraveným
českým šlechtickým a měšťanským podhoubím, dali vzniknout atmosféře, která
stále přitahuje náš zájem svojí barvitostí,
tajuplností, bujarostí a tragismem zároveň.
Vertumnus či
Imperator augustissimus
Jedním z nejznámějších symbolů rudolfinské doby je obraz italského mistra
Guiseppe Arcimbolda, kde je Rudolfův
portrét umně vytvořen-sestaven pomocí
ovoce a zeleniny. Dnes udivuje a zřejmě
Náhrobek Ticha de Brahe v Týnském chrámu v Praze.
i současníky udivoval umělcův nápad,
s jakým k portrétu přistoupil. Podívejme
se ale na podobiznu z druhé strany, zvláště
víme-li o obrazech, kde je Rudolf panegyricky zobrazován jako velký vojevůdce
či majestátní vladař. Portrét není právě lichotivý, ale přesto se Arcimboldo nebál
zobrazit svého chlebodárce právě tímto
způsobem. O čem to může svědčit, se můžeme jen dohadovat. Císařův oblíbenec,
který již pracoval pro jeho otce Maxmiliána, si zřejmě mohl dovolit mnohé, ale
stejně jako ostatní příslušníci dvora se
musel mít na pozoru před císařovou
prchlivostí a nenadálými výbuchy hněvu.
A přesto takový obraz vznikl, což vede
k otázce, jak císař sám sebe vlastně viděl.
Měl to být ten velký vojevůdce a státník,
jehož podoba byla zachycena na obrazech, ale rovněž vlita do kovu, anebo
chtěl raději být knížetem umělců a vědců?
Nejspíše ho přitahovaly obě varianty,
ale to se Rudolfovi kloubit nedařilo. A tak
po neúspěšných pokusech získat si respekt jako politik a státník, který musel
neustále čelit intrikám svého nejbližšího
okolí, se uchyloval do prostředí, které mu
bylo bližší a dávalo mu možnost zapomenout na záludnosti okolního světa. Jeho
roztěkaná a těžce zkoušená osobnost stále
častěji hledala útěchu v poklidu uměleckých sbírek, v tajuplných alchymistických
laboratořích, hodinářských dílnách či
v rozmluvách s umělci a vědci, kterým
byla obětována setkání s několik měsíců
čekajícími posly.
Císařova náklonnost k nejrůznějším
projevům duchovních aktivit učinila
z Čech místo, kde se za názor neplatilo
hlavou. Případy, kdy se s Prahou musel
přece jenom někdo z bývalých Rudolfových oblíbenců rozloučit, jsou skutečně
vzácné, ale přece existují. Důvody, proč
se tak stalo, zůstávají dodnes předmětem
debat. Byl-li známý učenec John Dee anglickým špionem, zkoumajícím situaci
kolem volby nového polského krále,
anebo vadila jeho proroctví spojená
s problematickou budoucností křesťanského světa, je a zřejmě i zůstane nerozřešenou otázkou. Stejně tak máme a budeme mít problémy s pobytem a jeho
koncem slavného italského myslitele Giordana Bruna. Víme o jeho slyšení u císaře, víme i o délce jeho pobytu v Čechách, ale důvod počátku cesty z Prahy,
která skončila roku 1600 na planoucí hranici Campo dei Fiori, nám zůstává skryt.
Prostřený stůl
Uměnímilovný císař přesídlil se svým
dvorem do Prahy roku 1583 a tímto krokem zahájil nebývalý kulturní a architektonický rozkvět Království českého,
i když Rudolfovy aktivity nebyly hlasem
volajícího na poušti. V době, kdy přicházel do Čech, české panstvo a měšťanstvo
se již oddávalo lákavému vábení renesance, přinášející po poněkud nepohodlné
a k nebesům obrácené gotice nové formulace smyslu života a z toho vyplývající
i nové projevy lidského ducha.
Nový stavební styl změnil k nepoznání
sídelní město nejmocnějšího českého
šlechtice Viléma z Rožmberka Český
Krumlov, kde stejně jako ve Slavonicích
či dalších městech svoji oddanost renesanci dokazovalo sebevědomé měšťanstvo. Císař holdující alchymii přicházel do
země, kde alchymisté již poskytovali své
služby bohatým mecenášům a koneckonců i nejeden měšťan či šlechtic se zabýval Hermovým uměním sám.
O Rudolfových výdajích na umění a alchymii se tradovaly a tradují nejrůznější
pověsti. Císař byl podporovatelem
umělců a vědců nejrůznějšího ražení, ale
zároveň si vedl v této oblasti poměrně
rozvážně. Český historik Josef Janáček
propočítal, že přímé výdaje ve formě
mezd 19 dvorním umělcům činily roku
1612 pouze zlomek nákladů celého dvora,
a to 1,53 %. I když k tomu připočteme náklady na další Rudolfovy aktivity, rozhodně se nejednalo o sumy, které by císařský dvůr ruinovaly.
Zlatá Praha?
Pobyt císařského dvora v Praze změnil
město v mnoha směrech. Právě v této
době vznikla oslavná báseň Petra Capella
z Elbinku, kde snad byl poprvé v souvislosti s Prahou použit přídomek zlatá.
„Nyní již z mramoru není ni ze dřeva:
stala se zlatou, co jsi se trvale v ní usídlil
Rudolfe, Ty!“ Město rostlo, a rostlo do
krásy. Změna v císařskou rezidenci
s sebou ale také přinášela nemalé problémy.
Honosné domy a paláce, pestrý mumraj cizinců, průvody cizích poslů vzbuzujících údiv svojí nádherou, jen ruský car
poslal Rudolfovi darem 50 povozů kožešin, měly svoji odvrácenou tvář ve fatálních problémech s elementární čistotou
města, které bylo navíc sužováno neustále
rostoucí zločinností. Vraždy, loupeže či
bitky v nočních ulicích byly smutným koloritem té doby. V Pamětech Mikuláše
Dačického z Heslova můžeme roku 1601
číst: „Těch časuov v městech pražských
dáli jse hanební a nešlechetní mordové
v noci i ve dne, čímž Jeho Milost císařská,
pohnut jsa, ráčil přísně poručiti a naříditi,
že se ve všech třech městech pražských
v ryncích hlavních dřevěné poloušibenice
ustavěly a slouly Justicia.“
Praha i celá země za své místo na slunci
musela tedy platit i nepříjemnou daň.
Tehdy prožité dobové problémy byly ale
zapomenuty. Snad jenom v češtině zdomácnělé italské slovo bandita je okrajově
připomíná, zatímco hodnoty zůstaly dodnes. Navíc ve srovnání s tím, co přinesl
požár zanedlouho vypuknuvší třicetileté
války, která ostatně začala v Praze, se
všechny problémy, jimž rudolfinská doba
čelila, mohou současníkům zdát jen jakousi dětskou hrou.
Petr Vágner, historik
6
Pohled do Zlaté uličky na Pražském hradě.
Rudolf II.
...z dynastie Habsburků
Kutná Hora.
Český Krumlov.
7
*18. 7. 1552–†20. 1. 1612, v letech
1575–1612 římskoněmecký císař
a český král, stoupenec absolutismu
a protireformace. Nejstarší syn císaře
Maxmiliána II. Již roku 1572 byl korunován na uherského a roku 1575 na
českého krále, roku 1575 byl prohlášen
římskoněmeckým králem.
Rudolf II. je současníkům znám jako
vášnivý mecenáš umění, alchymie
a vědy. Praha se za jeho vlády stala sídelním městem římskoněmeckého panovníka (od roku 1583) a hlavně významným centrem manýrismu – prezentovaným Rudolfovou mimořádnou
uměleckou sbírkou. Proslula také jako
centrum tehdejší vědy, zejména astronomie, alchymie a hermetismu.
Magická Praha skrývá ve svých starobylých zdech mnoho příběhů, často
spojených s osudy významných osobností. Byla svědkem i podstatné části
života malíře Giuseppa Arcimbolda,
který sem v roce 1562 na žádost císaře
Ferdinanda I. přicestoval. Od té doby
až téměř do své smrti putoval mezi
Prahou a Vídní podle toho, jak se stěhoval císařský dvůr. Praha je proto citována v souvislosti se jménem tohoto
významného umělce podstatně více
než rodný Milán. Škoda, že po sobě
malíř nezanechal žádné písemnosti,
které by dalším generacím přiblížily
jeho soukromí a především pak život
v Praze. Protože Arcimboldův pobyt
v hlavním městě českého králoství přinesl i zásadní proměnu jeho uměleckého výrazu, jsou dnes jeho obrazy
často nahlíženy jako pragensie, tedy
umělecké památky neoddělitelně spjaté s Prahou.
Málokterý umělec se může pochlubit
tím, že se během svého života těšil mimořádné přízni hned tří panovníků. Malíř
italského původu s všestranným nadáním
Giuseppe Arcimboldo (1527–1593) byl
nejen v tomto ohledu raritou. Kromě
toho, že mu byl do vínku dán velký taAutoportrét z papíru.
Svět
muže
z papíru
lent a originální nápady, které ho dovedly
k vytvoření zcela nového stylu, byl oblíbencem Ferdinanda I., Maxmiliána II.
a Rudolfa II. Přineslo mu to ovšem nejen
celou řadu výhod jako například vysoký
plat a zvláštní odměny za vytvořená díla,
právo kdykoliv se setkat s panovníkem
nebo dědičné povýšení jeho rodiny do
šlechtického stavu. Paradoxně tato přízeň
zřejmě také zavinila umělcovu předčasnou smrt. Podle pozdějších hypotéz to
byl právě životní styl u dvora, který mu
zkrátil jeho pestrý a výjimečný život.
Podle seznamu úmrtí v milánském
Magistro della Sanitá se uvádí, že malíř
Giuseppe Arcimboldo zemřel 11. července 1593 ve věku přibližně 66 let.
V zápisu je zdůrazněno, že nezemřel na
následky moru. Jako příčinu skonu uvádí
lékař retenci moči a ledvinové kameny.
Sloužit u dvora nejen jako malíř, ale
také jako zdatný organizátor všech oslav
a zábav vydržel všestranný Arcimboldo
téměř šestadvacet let. Ani po tolika letech
ho však nechtěl poslední z jeho panovnických zaměstnavatelů, Rudolf II.,
8
Poslední Arcimboldův dar císaři: Rudolf II. jako Vertumnus.
s nímž je Arcimboldova sláva spojována
nejvíce, propustit na odpočinek. Přání
dožít ve vlasti mu císař nakonec splnil,
ale jen velmi nerad, protože stejně jako
jeho předchůdci ctil Arcimbolda nejen
pro jeho umění, ale i příjemnou a nezištnou povahu. Ani po vysněném návratu
do Milána, kterého si užil pouhých šest
let, však pro svého bývalého chlebodárce
nepřestal pracovat. Poctěn císařovým požadavkem, aby na něho ani při své další
tvorbě nezapomněl, namaloval Arcimboldo před smrtí svoje dvě nejslavnější
plátna Nymfu Floru a Vertumna. Oba obrazy poslal do Prahy císaři, který mu za
ně roku 1592 udělil jeden ze svých nejvyšších řádů. Kdyby vytvořil portrét Rudolfa II. jako Vertumna – antického boha
rostlinstva – někdo jiný, mohlo by to být
považováno skoro za urážku. Císař, se
zarudlými tvářemi, namalovaný tentokrát
nikoliv z profilu, je celý „sestaven“
z květů, ovoce a zeleniny. Plody, zastupující čtyři roční období, jsou však jako
vždy autorem poskládány v dokonalé
harmonii. Štětec malíře z nich vykouzlil
9
mozaiku s rysy císaře, který na plátně působí jako neomezený vládce nad úrodou,
čímž svým poddaným zajišťuje dostatek
hojnosti. K portrétu navíc připojil básnický výklad obrazu Arcimboldův přítel
Don Gregorio Comanini. „Kdokoliv jsi,
kdo prohlížíš mou divně znetvořenou tvář
a smích ti hned na rtech visí a po celé se
ti tváři zas veselí nové rozlévá při pohledu na nového netvora, kterému učení
Apollonovi synové kdys ve starověku
v básních jméno Vertumnus dali, a nespatříš-li při zkoumání ošklivost, jež mne
činí krásným, nejspíš nevíš, že ošklivost
předčí každou krásu...,“ píše v dlouhé
poémě.
Nymfu Floru, bohyni květin, věnoval
císaři jako obdivovateli žen. Údajně vytvořil dvě verze Flory, jedna je však ztracena a dozvídáme se o ní pouze ze záznamů autorových současníků.
Není pochyb o tom, že Arcimboldo
musel být skutečným géniem, když si dokázal udržet zájem tří císařů v době takových velikánů jakými byli Tizian
a Tintoretto. Svým uměním udivuje
a láká dodnes. V loňském roce se konala
v Paříži a následně ve Vídni expozice, na
kterou se stály dlouhé fronty. Davy lidí
se sjížděly z celého světa, aby viděly
skromnou pozůstalost těch úžasných
skvostů, skromnou proto, že se převážná
část uměleckých děl vytvořených Arcimboldem ztratila. Možná je to i tím, že panovnický rod Habsburků, který Arcimbolda prakticky celý jeho aktivní život
zaměstnával, posílal často jeho obrazy
jako dary; ve své době totiž budily velké
nadšení a obdiv.
Možné ovšem také je, že celá řada jeho
děl byla později zlikvidována, protože po
smrti upadl rychle na dlouhou dobu v zapomnění; dokonce se o jeho plátnech
mluvilo jako o obrazech vhodných do
výčepů. Znovuobjevení ho čekalo až se
zájmem surrealistů. K Arcimboldově odkazu se tak hlásil Marx Ernst, Salvador
Dalí, René F. Magritte, ale i Pablo Picasso.
Jako umělec debutoval Arcimboldo
v roce 1549 ve svých dvaadvaceti letech,
když společně se svým otcem vypracoval návrhy na vitráže milánské katedrály.
Měl smysl pro detail a preciznost. Přestože se již tehdy projevily některé budoucí arcimboldovské prvky, zůstávala,
stejně jako později při malbě portrétů,
nevyužita jeho nevšední představivost.
Výstřednosti dvora však časem daly mladému umělci jiné možnosti. A tehdy začíná Arcimboldo pootevírat dveře do fantasmagického vesmíru, do něhož vtáhne
i panovníky, jejich rodiny a doprovod.
S podporou nejvyšších hlav začal prosazovat svůj vlastní styl, který dosud nikdy
nebyl spatřen a byl tak jedinečný, že
uchvacuje dodnes. Jeden z odborníků na
Arcimboldovu tvorbu, André Pieyre de
Mandiargues odmítl zařadit Arcimboldův
styl do jakékoliv kategorie. Nezavrhl sice
termín manýrista, avšak s výhradou, že
Arcimboldovy obrazy nevyprávějí žádné
příběhy či sny. „Když někdo miluje a ctí
dějiny umění, měl by být šťastný, pokud
zůstane trochu nejasností.“ Arcimboldovo umělecké myšlení si zachovalo dostatek tajemství až do současnosti,
i v tom zůstává velikánem.
Podobně jako Leonardo da Vinci nemohla však takto nadaná osobnost zůstat
u jedné činnosti. Jeho všestrannost expanduje do dalších oborů. Stává se vášnivým architektem, vědcem, experimentátorem, návrhářem, hudebníkem...
Nápady, které realizoval při navrhování
kostýmů, vymýšlení nových typů zábav,
Portrét arcivévodkyně Anny, dcery Maxmiliána II.
podivuhodných postav a groteskních
masek, byly naprosto nevyčerpatelné.
Svými fantaskními činy nadchl panovnické rodiny tak, že mu byla mimo jiné
svěřena i organizace plesů, svatebních
hostin a korunovací.
Někdy se opravdu zdá, jako by jeho
ruku vedl sám Leonardo da Vinci, s nímž
ho poutá jedna zajímavá zkušenost. Několik let po smrti přítele svého otce a Leonardova žáka Bernardina Luiniho měl
Arcimboldo možnost studovat zápisky
a skicáře jedné z největších uměleckých
osobností. Toto duchovní spojení je
možné cítit i z nádherného sborníku Arcimboldových 150 modrých perokreseb,
které umělec věnoval roku 1585 Rudolfovi II. v červené kůži jako „všelijaké
rozmanité nápady navržené jeho vlastní
rukou pro zařízení turnajů“.
Za panování Rudolfa II., tohoto depresivního a introvertního vladaře, který se
vyhýbal bojům a usiloval vždy o kompromis, dosáhl Arcimboldo vrcholu své
kariéry. Měl k tomu kromě svého nadání
veškeré předpoklady, neboť Rudolf II.
značně rozšířil a doplnil již existující
komnaty umění a zázraků. A Giuseppe
Arcimboldo od svého přijetí ke dvoru nezahálel. Vytvořil tzv. obratitelné výjevy,
které se zjeví podle typu zavěšení na zeď.
Mísa s pečenými selátky a kuřaty se obrátí vzhůru a z obrazu se dívá řezník.
Jeho nos tvoří malé kuře, hlavu prase
a oči kousky ústřic. Z obráceného Zelináře je najednou jen mísa zeleniny… Namaluje Knihovníka vyvedeného ze štosu
knih a papíru. Nebo Právníka složeného
nejen ze šanonů a zákonů, ale navíc mu
z obličeje kouká husí noha, obočím je
žabí stehýnko.
Úchvatné jsou i jeho proslulé cykly
Čtyři roční období a Čtyři živly –
Vzduch, Oheň, Země a Voda. I do nich
zabudoval podobizny panovníků, aby tak
naznačil, že to jsou oni, kdo vládne celé
Zemi a jejím úkazům.
Jak se ohlížel za svým životem sám
Arcimboldo, se dá usuzovat pouze z autoportrétu, který umělec vytvořil na
Čtyři roční období.
10
Obratitelný obraz – zelinář a zároveň mísa zeleniny.
sklonku života. Zvěčnil se jako „papírový muž“. Svoji podobiznu složil z papíru bílého i zažloutlého, zmuchlaného
nebo srolovaného. Jeho pohled je vážný,
soustředěný mimo zorné pole. Je to pohled unaveného muže, svědka své doby,
které chtěl alespoň v obrazech vtisknout
svůj řád.
Blanka Frajerová
11
Jako rudé srdce Evropy bývají
na starých alegorických mapách
zobrazovány země koruny České.
Od pradávných svatyň, přes tajemné podzemí až po mystické úsilí
Karla IV. a Rudolfa II. udělat ze
země centrum esoterického vědění
– to vše tu zanechalo stopy, které
poznamenaly zdejší atmosféru závojem tajemna.
Mystická
místa
Čech
a Moravy
Už když přišli první Slované do
pražské kotliny, narazili na svatyně původních obyvatel. Nechybí ani náznaky toho, že na pražské lokalitě Vyšehrad v té době ještě stála starobylá
kamenná observatoř snad podobná anglickému Stonehenge a pod vrchem
v místech dnešní Moráně (také
v Praze) byla svatyně předkřesťanské
bohyně Morany. Lokality se vztyčenými kameny tajemné megalitické kultury se v dávné minulosti táhly podél
říčních toků v severních, západních
a možná i jižních Čechách. Ještě svatý
Prokop v 10. století našeho letopočtu
musel z jeskyně v Dalejském údolí
jižně od Prahy vyhnat tisíc ďáblů, než
se v ní mohl usadit jako bohabojný
poustevník. Lidová pověst zřejmě naráží na skutečnost, že mnohé podzemní
dutiny – ale také vrcholy kopců, hluboké lesy a jiná místa – skrývaly památky na předkřesťanské kulty (možná
původu keltského, možná i starší),
někdy i dost barbarské.
Tajemné kameny
Jedna z nejpodivnějších památek pocházející z temnoty nepoznané minulosti je Čertův sloup na pražském Vyšehradě. Má podobu kamenné trojnožky, jejíž tři válce měří 2,4 metry,
1,7 metru a 1,6 metru. Je pravděpodobné, že tyto kusy původně tvořily
jeden celek, protože se plynule zužují.
Celková délka by pak činila téměř
6 metrů a hmotnost přibližně 2,5 tuny
– pokud se něco při destrukci neztratilo. Granodioritová stéla má pěkně
opracovaný povrch do válcového prů12
Vstup do předsíně Býčí skály.
řezu, můžete si tedy představit štíhlý
a neobyčejně vysoký kamenný sloup,
který se snad kdysi tyčil na vrcholu posvátné skály nad Vltavou. Nejbližší
zdroj horniny, z níž je zhotoven, se nachází až v povodí Sázavy, několik desítek kilometrů jižněji. Na jednom
z válců nechybí ani dodnes nerozluštěný nápis neznámého původu vyrytý
řeckým písmem.
Kolem Vyšehradu existuje celá řada
dalších pověstí i faktů svědčících
možná o tom, že zdejší kumulace církevních objektů měla trumfnout cosi
staršího. Rotunda sv. Martina údajně
stojí na základech jakéhosi předkřesťanského objektu a váže se k ní nejvíc
strašidelných pověstí tohoto místa.
Třeba o studeném světle, které se tu
zjevuje, o rejích kostlivců...
Záhadné megalitické kameny se nacházejí i na jiných místech v Praze, například v Dolních Chabrech. Nejvíc
jich ale je na západ od hlavního města
na Rakovnicku a Slánsku. Rekord mezi
českými menhiry drží 3,5 metrů vysoký Kamenný slouha u obce Klobuky.
Na západ od Prahy nedaleko Rakovnicka také stojí patrně největší megalitický komplex v našich zemích, tajemné Kounovské kamenné řady. Na
temeni stolové hory s příznačným názvem Rovina tu je čtrnáct řad orientovaných severojižním směrem. Nejdelší
13
Archeologické nálezy naznačují, že
dávné doby v Čechách a na Moravě
často byly hodně drsné. V jeskyních
Českého i Moravského krasu, stejně
jako na dávných sídlištích, byly nalezeny stopy provozování kanibalismu
a lidských obětí. Zdaleka nejslavnější
je objev moravského archeologa Jindřicha Wankela (1821–1897) v jeskyni
Býčí skála u moravské metropole Brno.
Celé generace místních lidí si vyprávěly pověst o tom, jak sem z daleka
přišel velký průvod cizího lidu, který
vstoupil do skal a už nikdy nevyšel
zpět na světlo. Po nocích prý bylo
z podzemí slyšet zpěv a strašidelné
kvílení a ve skalních oknech se objevovala tajemná světla. Dva odvážlivci
v jeskyni chtěli přenocovat – a ráno je
našli mrtvé. V rozlehlé předsíni Býčí
skály se měly odehrávat divoké půlnoční reje kostlivců a jiných hrůzných
zjevení.
Původ pověstí – stejně jako názvu
jeskyně – se nakonec potvrdily nečekaným způsobem. O prázdninách roku
1869 tu dva studenti medicíny našli kovovou sošku býčka, která jako by podtrhávala název jeskyně. V říjnu roku
1872 začal předsíň Býčí skály zkoumat
tehdy už známý archeolog a speleolog
Jindřich Wankel. Postupně vynesl
z podzemí nálezy, s nimiž si archeologie dodnes neví rady.
První, na co Wankel narazil, byla dvě
velká ohniště, na nichž ležely zbytky
vozu se zdobenými kovovými plechy.
Kolem byly lidské kosti – a na ty při
své práci narážel stále častěji. Všude
ležely zbytky lidských trupů bez hlav
a končetin, jinde zase byly jen ruce
nebo lebky. Na prstech kostlivců ještě
spočívaly nádherné prsteny, nechybělo
Kounovské kamenné řady.
Průvod mrtvých
Kovová plastika býčka z Býčí skály.
z nich je dlouhá 350 metrů. Ani podrobný archeologický výzkum nepřinesl žádné další informace. Vše ovšem
nasvědčuje tomu, že jde jen o torzo nějakého většího komplexu, o jehož původní podobě se lze jen dohadovat.
ani zlato, jantar a předměty, které ve
své době jistě náležely k mimořádně
luxusním. Celkem tu Wankel napočítal
pozůstatky po čtyřiceti lidských bytostech a také kostru dvou koní, rovněž
bez končetin. V jeskyni se ale nacházela i dobře vybavená dílna na zpracování kovů.
I jinak opatrní vědci mluví o „nejzáhadnějším nálezu v Evropě“, či o tom,
že „přes všechno úsilí moderní vědy
zůstává nález z Býčí skály dodnes obestřen závojem mystiky“.
Vyšehradská rotunda sv. Martina.
Hlavní město alchymistů
Už Karel IV. (jedenáctý český král,
vládnoucí v letech 1346–1378) při
svém budování Prahy zřejmě dbal na
to, aby jím budované stavby ctily
skrytý kosmický řád – naznačuje to
alespoň orientace Svatovítské katedrály, Karlova mostu i dalších objektů
vůči významným astronomickým a astrologickým směrům. Skutečné hlavní
město tajných nauk ale z Prahy udělal
Rudolf II. (římský císař a český král,
vládnoucí 1575–1612), který sem přivedl řadu významných vědců, astrologů, alchymistů a léčitelů. Právě
z jeho doby pochází nesmrtelná le-
Kamenný slouha v době
rovnodennosti.
14
genda o golemovi, umělé bytosti
z hlíny, kterou stvořil rabín a učenec
Jehuda Löw ben Bezalel.
Přinejmenším stejně slavná legenda
se vypráví o Faustově domě na Karlově náměstí, jehož majitele si odtud
odnesl ďábel dírou ve stropě. Není bez
zajímavosti, že právě do této zazděné
díry se prý roku 1945 trefila puma
z amerického bombardéru. Za Rudolfových časů tu působil jeho proslulý
dvorní alchymista, mág (a pravděpodobně anglický vyzvědač) Edward
Kelly. Společně s ním přišel do Prahy
i jeho kolega John Dee, jehož specialitou bylo obcování s duchy. Měl sebou
přivézt tajemné zemní zrcadlo – vybroušený černý kámen, který umožňoval vidět skryté věci a minulé i budoucí
děje. Je zajímavé, že tento předmět se
pak objevuje i v jihočeských pověstech
a pohádkách, přičemž jeho stopa mizí
až na počátku 20. století na Šumavě.
Tajemství podzemních chodeb
Nedostatkem strašidelných hradů
opředených podivnými pověstmi Čechy ani Morava rozhodně netrpí, nejpodivnější historky jsou ale spojené
s hradem Houska na Českolipsku. Má
tu být vstup do pekla, který střeží strašlivý černý mnich bez obličeje, podle jiných se tu prochází čaroděj zabitý okolními obyvateli a v podzemních prostorách mají být kostry podivných bytostí, ani lidí, ani zvířat. Hrad údajně
navštívil i Karel Hynek Mácha a zanechal o tom dopis datovaný rokem 1836,
nad kterým zůstává rozum stát – pokud
ovšem nejde o podvrh. Podle něj totiž
básník nejenže vchod do podzemí
našel, ale také do něj sestoupil – a ocitl
se v Praze roku 2006... Citlivější lidé
vyprávějí o tom, jak je na hradě přepadly podivné pocity a divokých teorií
o tom, co hrad střeží, je nespočet.
Tajuplné podzemí je u nás neoddělitelnou součástí legendy snad všech starých hradů a měst. Čestné místo mezi
nimi zaujímá labyrint pod Jihlavou.
Spletitý a dodnes ne zcela zmapovaný
15
systém ukrývá chodbu se světélkujícími stěnami a prý i celá podzemní jezera. Mnozí lidé věří, že se tu nacházejí vstupy do jiných dimenzí.
Mystických míst je v Čechách a na
Moravě tolik, že by vydaly na knihovnu plnou spisů. Těch několik, které
jsme tu představili, je jen malou ukázkou z pestré palety vůní tajemna, které
tato země na každém kroku vydechuje.
Jan A. Novák
Foto autor
Největší český menhir
Kamenný slouha
u obce Klobuky.
Čertův sloup na pražském Vyšehradě.
F.A.G.V.S. (latinsky „buk“) byl synem císařského generála, který se
stal „z pasáka vepřů hrabětem a boháčem“. Je považován za neopakovatelnou šlechtickou osobnost barokních Čech. Na kavalírské cestě po
Itálii, Francii, Španělsku, Anglii, Německu a Nizozemí (1680–1684) se
zformoval jeho vztah k vědám, vzdělání, náboženskému liberalismu
a obdiv k evropské literatuře, divadlu, hudbě, architektuře a výtvarnému umění vůbec. Podlehl ovšem
i lovecké vášni, karetním hrám a sudičství.
Osvícený
mecenáš
Franz Anton
Graf von Sporck
(1662–1738)
Od roku 1691 byl F. A. Sporck
místodržícím a tajným císařským
radou v Čechách. Na svých sídlech
v Lysé, v Praze a v lázních Kuks (Das
heilsame Kuckus-Baade) založil
skvělé knihovny, které rozmnožoval
i vlastními tisky, často překlady jeho
dcer z francouzštiny. Už v roce 1689
podpořil vydání Evangelického kompasu ve Würtzburgu od V. Fabera.
Spory s žirečskými jezuity vedly až
k obvinění z kacířství, k inkvizičnímu
přepadení Kuksu, k zabavení jeho kukské knihovny na popud jezuity Antonína Koniáše (1729) a k dlouhému
soudnímu procesu. V průběhu dvaceti
jiných soudních pří utratil Sporck
značné prostředky a ztratil tím iluze
o spravedlnosti. Do bojů proti advokátům a jezuitům neváhal zapojit účinný
prostředek ad hoc sestavovaných polemických a satirických textů k asi 26
frekventovaným nápěvům, tzv. sporckovským áriím. „Kdo chceš mít čistý
dům, vyžeň prase a advokáty.“
V květnu roku 1695, kdy se „bystrý
a dobrosrdečný“ hrabě v Karlových
Varech setkal se saským kurfiřtem, už
uskutečňoval myšlenku na podobný lázeňský areál včetně hudby a divadla.
Jako by kopíroval „krásné oudolí“ barokního básníka J. V. Rosy plné alegorií (Discursus Lypirona), když v Kuksu
na Labi mezi Jaroměří a Dvorem Králové realizoval svou vizi jedinečného
barokního theatrum s propojením přírodní scenerie, vysokého umění, lidové
podívané, zábavy, politiky, satiry,
médií (tisk letáků), zednářství, ale i altruismu, bojovnosti, zbožnosti, se zdů-
16
razněním Mementa mori, ušlechtilého
lovu a schopnosti vyhodnotit a získat
jedinečné umělecké osobnosti. Měl
také dobrý vztah s lipskými učenci
a umělci včetně J. S. Bacha.
Sporck zaplatil nejlepší pražské a zahraniční lékaře, architekty (G. B. Alliprandi), sochaře (M. B. Braun), malíře
(P. Brandl), rytce (M. Rentz), literáty
(J. K. Grossa, J. Ch. Günther, Picander, G. B. Hancke), hudebníky a herce
a nakonec i celou benátskou operní
společnost, aby učinil z Kuksu „malé
Versailles“. Fungující lázně s „léčivými“ prameny byly jen záminka k vytvoření urbanistického celku v podobě
obory s hospitálem pro staré a nemocné s péčí Milosrdných bratří.
K areálu s hraběcím zámečkem, kolonádami, lázeňskými budovami, letohrádky, domem filozofů, věžemi s hrajícím hodinovým strojem, vodními
kaskádami, otáčejícími se sochami
a hrajícím Poyfémem patřil i areál
Nový les s biblickými výjevy z Braunovy dílny, grotty, poustevny, řezby do
stromů a volně pobíhající zvěř. Na pomezí barokní performance byla účelová protijezuitská akce na vrchu Kalvárii se zbytky ohořelých hnátů, jako
by se zde měl 30. dubna konat slet čarodějnic (1727) – celé „theatrum“ doprovodil Rentz rytinou obcujících polonahých dívek a odporných čertů.
Sporck byl přitom po boku pražských
jezuitů aktivním účastníkem budování
svatojánského kultu v Čechách (1721–
1729).
Jinou podívanou představovaly bály,
vítání hostů za zvuků trub, bubnů
a hmoždířů, svatohubertské slavnosti
s ohňostrojem, akčnost, alegoričnost
a moralita jednotlivých Braunových
17
Hlava Tritóna, jenž zdobí kaskádové schodiště pod bývalým zámkem.
Barokní špitál milosrdných bratří s kostelem Nejsvětější Trojice.
Sochy Blahoslavenství na terase před kostelem Nejsvětější Trojice.
Franz Anton Graf von Sporck
plastik a jejich skupin (Ctnosti a Neřesti, Miles Christianus, Herkomanus,
Fitzli-Putzli, Klanění tří králů, Vidění
sv. Huberta, Garinus aj.) i jednotlivých
atributů, symbolů a prvků (jako např.
lebka). Karnevalové nálady, karikatury
a masky připomínaly stylizované tváře
trpaslíků a tématiku hororových scén
zastupovaly Tance smrti jednotlivých
profesí a stavů v textech a vyobrazeních v hospitální chodbě, v knihách, na
dveřích kostelního kůru či v bývalé zámecké kuchyni. Písně z Todten-Tanz
a Hexenlieder mají české i německé
znění a obsahují divadelní prvek právě
jako typ kramářských písní. Zpívali se
i na tržištích mimo kukský areál. Deset
Barokní lékárna.
biblických scén se doslova před zraky
lázeňských hostů v Kuksu odehrávalo
i na mechanickém orloji (1708) Ch. L.
Pfeiffera před divadlem: faraónovo
vojsko topící se v Rudém moři, výstup
Mojžíše na horu Sinaj, vyhnání z ráje
aj.
Sporck měl vlastní domácí služebnou kapelu sestavenou z hráčů na parforsní rohy, harfu, loutnu, housle, violy
a čela. V hraběcích službách byl
dlouho T. A. Seemann, kapelník a „slavný varhaník v Lysé, kterého pan hrabě
nechal v Římě učit“ (J. Matthesson,
1740), později důvěrný hofmistr. Ten
patrně skládal melodie na Hanckeho
texty.
Sporck považoval divadlo za „nejlepší zábavu“ a „nejefektivnější výchovu lůzy“. Provozoval hned trojí Comoedien-Haus – v Praze (1701) s placenými lóžemi, v Kuksu (1702)
zdarma pro lázeňské hosty a ve Valkeřicích (1712) s povinnou docházkou
vesničanů! Patřilo k nim i theatrum
v Hubertově (Mariánském) údolí
u Kuksu pro lovce. Po vystoupení loutkáře Neumanna s loutkou „Polizinella“
v Kuksu v roce 1697 se tu pak vystřídalo více než deset společností, přičemž hru Atalanta dopsal H. Rademin
přímo v Kuksu jako člen Defrainova
souboru 10. července 1724. Další den
„pak bylo znovu hráno v divadle, které
bylo skvěle osvětleno. Po divadle počala nádherná iluminace osady, přičemž byl konán skvělý ples a slavnost
skončena za všeobecného veselí zářivým ohňostrojem… Tehdáš se Kuks podobal kouzelnému zámku v pohádce…“
(Rakovský). Jedním z posledních významných principálů byl Felix Kurtz
z Landshutu, který se objevil v Kuksu
v létě 1731. U Sporcka se Kurtz představil s Comoedie von Doctor Faust
a v roce 1735 hrál v Kuksu Comoedie
von dem Englishen reichs-Cantzler
Thomas Morus.
Jedinečné zásluhy má Sporck o provoz italské opery v Kuksu a v Praze od
roku 1724, i když se nejprve jednalo
o uzavřenou „benátskou kolonii“ bez
účasti domácích skladatelů, bez češtiny
a výhradně o italský repertoár. Předchozí epizody s italskou operou
v Praze nezaložily pravidelnou operní
18
scénu. Úspěšný tenorista A. Denzio
přivedl kompletní soubor z Benátek
rovnou do Kuksu, kde začali v srpnu
hrát Bioniho operu Orlando furioso se
dvěma komickými intermezzy. O rok
později Denzio přiznává, že mu zpěváky z Benátek posílá sám A. Vivaldi.
Ondřejem Mackem nově objevená
a rekonstruovaná opera Argippo (1730)
je považována za Vivaldiho nejpůvodnější dílo pro Prahu. Desetiletá sporckovská operní produkce představila
v Praze (a částečně i v Kuksu) na 60
oper a 7 intermezz.
Hrabě Sporck coby „předbojník
osvícenství“ vytvořil na svých panstvích, ale zejména v Kuksu ve východních Čechách, jedinečný fenomén univerzálního průniku německé, české, francouzské a italské kultury s výrazným zastoupením divadla a opery, který každoročně obnovuje festival barokního divadla,
opery a hudby Theatrum Kuks.
(www.theatrum.zde.cz)
Stanislav Bohadlo
Vstup do knížecí hrobky.
19
Pohled do lapidária s originály soch.
Cudnost
Naděje
Zámek
Kuks
Moudrost
Matyas Bernard Braun
Ctnosti a neřesti
Smilstvo
Lehkomyslnost
Zoufalství
Štědrost
Statečnost
Trpělivost
Lakomství
Lstivost
Lenost
Já širák odhazuji v dál..., Já nosím
v nitru svém své elegance květ...
Edmond Rostand,
Cyrano de Bergerac
Poručík Dominik RIEGEL
zakladatel 1. českého šermířského klubu.
Historický
šerm aneb
Republika
rytířů
Každé jaro ožívají české hrady, zámky,
tvrze a zříceniny hudbou a tancem středověkých souborů a rykem rytířských
soubojů. Na polích a loukách probíhají
rekonstrukce dávných bitev – od husitských válek (20. a 30. let 15. století), přes
rozhodující bitvu třicetileté války na Bílé
Hoře (1620), až k té u Hradce Králové
(1866). Výjimkou nejsou však ani rekonstrukce vzdálených bitev peloponéských či mytické válečné vřavy smyšlených příběhů Pána prstenů.
Před jednadvaceti lety, s pádem komunistického režimu, netušil v Čechách
nikdo, kolik nadšenců se vrhne na dlouhodobé a náročné tréninky historického
šermu, spojené se studiem a důkladným
poznáváním historie.
Návrat k romantice šermířských soubojů podpořil renesanci historického
šermu, který se v dnešní uspěchané době
dá definovat jako boj se zbraní mečového
typu, založený na technikách starých mistrů. Od sportovního šermu se liší především tím, že se aktéři snaží přizpůsobit
době, ve které skuteční vládci chladných
sečných a bodných zbraní žili. Předobrazem tedy zůstává středověký rytíř, ve své
době vnímaný jako vzor etického chování a nositel vysokých morálních
a mravních hodnot. Jedním z posledních
romantických šermířů v podvědomí každého z milovníků této náročné záliby je
bezesporu románový Cyrano de Bergerac; ze světa filmu přicházejí Spartakus,
Tři mušketýři s D’Artagnanem v čele,
Fanfán Tulipán, Zorro mstitel či kapitán
Fracasse; v Čechách husité s Janem Žižkou.
… řinčí české meče…
Začátky českého sportovního šermu se
datují do poloviny padesátých let 19. století, kdy se v Praze šermu vyučovalo
v královské zemské stavovské šermírně.
Roku 1862 byla založena pražská tělocvičná jednota Sokol, v jejíchž stanovách
bylo uvedeno, že „účelem jednoty jest,
aby se pěstoval tělocvik společným cvičením, výlety, zpěvem a šermováním”.
V roce 1867 spatřil světlo světa první Šermířský klub tělocvičný na Malé Straně,
který splynul se Sokolem. Jan Neruda
tehdy v Národních listech napsal: „Ko-
22
nečně zřízen, nebo alespoň zřizuje se
český šermířský klub!… Čeští šermíři
chystají první svůj veřejný turnaj k blížícím se svátkům. Navštívíme jej, aby nám
pookřálo srdce, abychom poslechli zase
jednou, jak řinčí české meče.” Dne
20. dubna 1886 se v konviktském sále
konala první česká šermířská akademie.
Dne 21. června 1902 vznikl první
Český šermířský klub Riegell; němečtí
Pražané si ustavili převážně důstojnický
Herrenfechtklub. V obou klubech působil italský mistr Orazio Santelli, jenž zavedl v Praze italskou školu. V těchto letech se v Praze pořádaly šermířské
akademie, tématické večírky a zápasy
o mistrovský titul Království českého.
Ale vraťme se ke klubu Riegell, který
byl založen roku 1902, a k dnešnímu dni
tedy existuje již více než 100 let a je tak
nejstarším dosud činným šermířským
klubem v České republice. Tento klub
má na svém kontě mnoho úspěchů na mistrovstvích světa a olympiádách v klasickém šermu. Součástí klubu byla také
skupina historického šermu Mušketýři &
bandité. Jejich první vystoupení se uskutečnilo roku 1960 v Praze na nádvoří Vojenského historického muzea (Schwarzenberský palác), kde před osmi sty
diváky slavilo veliký úspěch. Skupina
Mušketýři & banditébyla první skupinou
historického šermu nejenom v Československu, ale i v celé Evropě. Teprve po ní
začaly vznikat desítky a stovky různých
šermířských skupin u nás i v zahraničí.
Šermíři při renesančních kláních na zámku Sychrov.
Nečekaný boom
Historický šerm se stal po roce 1989
opravdu masovým fenoménem. Jen
šermu se v České republice věnuje několik tisíc příznivců a statisticky se jedná
o největší procento šermířů na počet obyvatel na světě. A to nesmíme zapomenout
na skupiny, které začaly vznikat jako odnože „návratů do historie”, skupiny jezdecké, hudebníci, zpěváci, tanečníci, kejklíři, platnéři, zbrojíři, švadleny a další
řemeslníci, kteří se starají o dobové vybavení, včetně stanových městeček
a trhů. Z důvodu organizačního zastřešení a stanovení jednotných pravidel
vznikla Česká asociace šermířů. Jejím
základním cílem je předávat zkušenosti
a znalosti všech svých členů a dosahovat
zajištění maximální možné bezpečnosti
účinkujících i diváků při předvádění šermířských výkonů. Vedle České asociace
šermířů vzniká ještě 1. asociace divadel-
23
Gotický turnaj šermířů Merlet na Křivoklátě.
Drezura koní České barokní společnosti.
ních a filmových šermířů z iniciativy skupin, které mají zkušenosti s vystupováním v televizi, filmu a na divadle. Obě
asociace v současné době spolupracují na
řadě projektů.
Díky velkému zájmu veřejnosti byly
zřízeny po celé republice šermířské
školy, kde vyučují odborníci z řad výkonných šermířů. Zatímco před rokem
1989 bylo velmi obtížné se dostat ke knihám a ilustracím tzv. „šermířských knih”,
dnes je k dispozici odborná literatura
shrnující šermířské mistry jednotlivých
období i území. Vžilo se označení jednotlivých druhů škol – německá, italská,
francouzská, španělská a šerm šavlí. Tato
označení nejsou přesná, nicméně nejlépe
vystihují nejčastější výskyt šermířských
mistrů na daném území v jednotlivých
epochách. Například německá sečná
škola šermu mečem je nejstarší písemně
dochovaný šermířský styl v Evropě.
V italské variantě se objevují vedle klasických i nové techniky boje a propracovanější pohyb šermířů. Španělskou
šermířskou školu, plnou geometrie a matematiky, studují adepti z knihy Jeronima
Sancheze de Carranzy. Jedná se o šerm
obřadný, až škrobený, kde se více dbá na
formu, než na vlastní invenci. Podstatou
francouzské školy je elegance, šarm, je
typická svou pohybovou estetikou vyjádřenou nejvýrazněji v šermířských pozdravech.
Turnaj pro královnu
Gladiátor, chystající se na souboj.
Ohnivá show dua In Flamenus.
Řada skupin českého historického
šermu každoročně vyjíždí vystupovat do
mnoha měst a obcí po celé Evropě, jak
do zábavních parků a cirkusů, tak na
hrady a zámky či při významných výročích a rekonstrukcích bitev. Díky kontaktům se zahraničními producenty se
šermířské skupiny objevují také v historických filmech. Například skupina Merlet se kromě úspěchu v Berlíně podílela
na vzniku takových filmových trháků
jako: Tristan a Isolda, Kletba bratří
Grimmů, Rytíři ze Šanghaje, Mlhy Avalonu, Johanka z Arku či Troja.
„Když jsem je viděl poprvé při programu Gladiátoři, byl jsem z jejich vystoupení úplně v šoku. Oni opravdu šermovali, jako by šlo o život. Navíc tuhle
doslova adrenalinovou atmosféru okamžitě přenesli na nás, na diváky. Nikdy
předtím jsem nic takového neviděl. Tu
rychlost, to nasazení, perfektní zacházení
se zbraněmi i s výzbrojí, úděsné rány,
24
pády, mimořádně přesvědčivou iluzi soubojů na život a na smrt, úchvatnou
show…,” říká o skupině Merlet jeden
z jejích zahraničních obdivovatelů.
Právě Merlet získal v roce 2006 na
Mezinárodním šampionátu ve scénickém
šermu v Berlíně tři poháry předních
umístění v různých kategoriích za programy Gladiátoři, Gotický turnaj pro
královnu a španělský renesanční šerm
nazvaný Espana. Jiná skupina historického šermu, Durandal, na témže festivalu získala první místo v kategorii Renesance. A tak bychom mohli pokračovat
ve výčtu úspěchů českých šermířů posledních let ještě velmi dlouho.
Historický šerm má v České republice
opravdu dlouhou tradici, vždyť v příštím
roce bude slavit 50 let od prvního veřejného vystoupení skupiny historického
šermu Mušketýři & bandité. Vzhledem
k tomu, že se tomuto fenoménu u nás věnuje přes 400 souborů s několika tisíci
členy, připravují šermíři na rok 2010
mezinárodní přehlídku všech předních
souborů jak tuzemských, tak zahraničních. Můžeme se tak těšit na nové šermířské souboje, na mimořádné divácké
zážitky a do budoucna na úspěchy českého historického šermu nejen na festivalech, přehlídkách a soutěžích, ale třeba
i v nových historických velkofilmech.
Ing. Roman Spáčil – šéf České asociace
šermířů a skupiny Merlet na
Královském stříbření v Kutné Hoře.
Gladiátorské hry.
Duel renesančních
kavalírů.
Gotická stráž se
žebrákem.
Jiří Kučera
Česká asociace šermířů
Podklady:
publikace ke stému výročí založení
českého šermířského klubu Riegel.
Ivo Prokop, 2002.
Středověká jízda na Královském
stříbření v Kutné Hoře.
Mušketýr z šermířů Merlet – Vlašský dvůr,
Kutná Hora.
Herold přivádí průvod na Královském
stříbření v Kutné Hoře.
25
Grafik Zdeněk Mézl je úkazem na
české výtvarné scéně. Není v Čechách
dobrého čtenáře, který by neznal jeho
ilustrace, stejně tak se těžko najde
umělec, který by tak málo dbal o prezentaci své práce. Každý, kdo se pokusí o kompletní shrnutí jeho díla, je
předem odkázán k neúspěchu, nejen
kvůli nebývalé rozsáhlosti autorovy
tvorby, ale také kvůli nechuti autora
zaznamenávat systematicky výsledky
své práce.
Školní léta
Vlastní novoročenka, dřevoryt, 1976.
Zdeněk
Mézl
Zdeněk Mézl se narodil 31. října 1934
v Praze. V letech 1949–1953 studoval
u profesota Vodrážky na Vyšší škole
uměleckého průmyslu v Praze, později
u profesora Vladimíra Pukla na pražské
Akademii výtvarných umění. Tu dokončuje u profesora Vladimíra Silovského
v roce 1960. Brzy se pouští do prvních
ilustračních pokusů v technice dřevorytu.
Absolvuje také roční studijní pobyt
v Bulharsku, kde se poprvé setkává s relikty antického umění. Mézlovo vyrůstání poznamenala zkušenost druhé světové války: „Narodil jsem se sice na
nesprávném místě nesprávným rodičům,
ale zase tak šikovně, že jsem se nemusel
aktivně zúčastnit obrany nejvyšších
ideálů a vlasteneckých hodnot na libovolné straně. Druhá světová válka skončila k mé nelibosti, když mně bylo deset
let, prožil jsem překrásné pyrotechnické
dětství nepříliš narušované pedagogy.”
Umělcovo mládí zase charakterizuje
nástup komunistické strany k moci a období „nadšeného budování socialismu”.
„Největší běsnění rudých Caligulů jsem
přežil přestrojen za studenta problematických odborných škol uměleckých
směrů. (...) Naučil jsem se zde trochu
kreslit a kuklit se pod odbornými rouškami. Obojí se mně později hodilo. Mohu
tedy říci stejně jako kolega Picasso: ‘Ačkoliv jsem chodil do školy, přeci jsem se
něčemu naučil’,” říká Mézl.
Král dřevorytu
Zdeněk Mézl začal svými ilustracemi
naplňovat knihy začátkem šedesátých let
a dodnes jich vytvořil více než 4 500.
Dřevoryt je technikou velmi náročnou
časově, prodražující se i poměrně vysokou cenou materiálu, což vede nutně
k určité výjimečnosti ilustrátora, který
i za těchto podmínek je ochoten se dře-
26
vorytem soustavně zabývat. Knihy, které
Mézl ilustroval (a bylo jich několik desítek) dokazují jedinečnost jeho talentu
a stávají se dokladem přínosu české
knižní kultuře opětovným uvedením polozapomenuté techniky do české ilustrace.
Počet Mézlem vytvořených dřevorytů
je úctyhodný již sám o sobě. Nepochopitelný se stává při vědomí, že převážná
část z nich byla provedena rytím do dřevěných špalíčků, tedy technikou dřevorytu, která patří k nejtěžším a časově nejnáročnějším grafickým technikám. Mézl
nemá v této technice v současné době
žádnou konkurenci a svoji kvalitou se
řadí mezi největší české mistry dřevorytu – Švabinského, Preissiga či Váchala.
Úskalí dřevorytecké práce popisuje velice trefně Mézlův životopisec Slavomil
Vencl: „Ani nejdokonaleji odborně připravený, manuálně zdatný a pilný rytec
nedokáže zkrátit dobu desítek hodin
(v případě větších formátů i dní), potřebných k finální, materiální fázi výroby tiskového štočku… Grafik zanedlouho sezná, že mu práce brání v životě a život
v práci. Celkový účet za dřevoryt v roli
návykové pracovní drogy nakonec vystaví čas. Jen relativní útěchu umělci poskytne fakt, že podobně dopadli jeho
úspěšní předchůdci – Josef Váchal, Mikoláš Aleš, ze starších Václav Hollar.”
Zdeněk Mézl je díky svým grafikám
znám i jako svérázný filozof, mudrc
a komentátor všeho, co se ve společnosti
odehrává. Na první pohled se nezdá, že
by historická témata od antiky přes lidové balady až po rakouské mocnářství
měla co říci k současnému dění. Stačí se
však „začíst” do příběhů na Mézlových
listech, šperkovaných drobnými autorovými komentáři, a pozorně si všímat detailů. Ze zdánlivě nesourodého zmatení
dějů, sloganů, těl a symbolů vylézá velmi
jasný, přesně formulovaný názor. Na
první pohled sarkastický, cynický a formou až surrealistický, při bližším zkoumání však chápavý a citlivý.
„Mézla přitahují na lidském chování
a jednání především polohy burlesky,
travestie a tragikomična, je vybaven
zvláštní citlivostí ke vnímání a odkrývání
absurdity, nelogičnosti, resp. falešnosti
nebo prospěchářské ideologizace,” píše
umělcův „dvorní” kritik Vencl. I sám
27
Z knihy Eduarda Petišky „Čtení o hradech”, dřevoryt, 1967.
Burleska, humor, tragikomika
Mézl zůstává skeptický ve věcech ideologie: „Všem projevům masové paralýzy
se vyhýbej, adorizace lidí a projevů jejich pozitivní i negativní činnosti vede
k nejhorším katastrofám.”
Umělec epické postavy
Dětičkám na cestu, olej na sololitu, rok 1987.
Z knihy Ivana Andrejeviče Krylova
„Bajky”, dřevoryt, 1971.
Tlustí generálové, čerti v klínech žen,
vraždění neviňátek, sekání hlav a končetin, dámy s bujným poprsím a chlípní
preláti, nevinné panny a vilní starci, to
vše jsou symboly a děje na Mézlových
grafikách. Ironie, nadsázka, tragikomedie, černý humor – to jsou stavební kameny, které Mézl při popisování vlastních i cizích osudů používá.
Zdeněk Mézl miluje příběhy, tedy
epiku, na lyriku jaksi není stavěn (ani
svou postavou). Je vypravěčem, který
vidí své bližní v minulosti i současnosti
se všemi jejich chybami a směšnostmi
a který je tak rád traktuje svým humorem
a svou ironií, kdykoliv se domnívá, že je
humor na místě. Tedy skoro vždy...
Mordy, stříkající krev a oběšení novorozenci přitom nejsou pro Mézla účelem,
ale pouze prostředkem, kterým vyjadřuje
svůj postoj k násilí, aroganci a krutosti.
Podobně jako Quentin Tarantino ve
svých filmech, „nechává Mézl na svých
obrazech téct krev, aby se vysmál vraždění“. Spíše než moralistou je však Zdeněk Mézl pozorovatelem a vtipným glosátorem. Humor pro něj není prostředek
zábavy či stav permanentního veselí, ale
způsob jak přesněji zachytit běh dějin
i dobu, ve které žije.
Umění je dlouhé
Mézl je autorem nepřeberného, dodnes
neuspořádaného sledu kreseb, volných
grafických listů, knižních ilustrací, knižních značek, novoročenek, olejových
maleb, a dokonce i keramických kachlů,
svícnů a stavebnic. Jádro jeho tvorby leží
jednoznačně v černobílých dřevorytech.
Jeho dřevorytecké cykly 19. století, Antické báje, Bajky Krylova či Ezopa, ilustrace k Rochefoucauldovi a Villonovi se
již dávno zařadily do české grafické klasiky. K vlastní grafice se Mézl dostává
jen velmi sporadicky, pak ale vznikají
listy velmi závažné a bezesporně nadčasové hodnoty. Mezi ně patří volné listy
Východní větry, Boj o katedrálu, Nebe,
peklo, ráj, Oáza Hospodinova, Velký list
Svatohorský, Hej Slované nebo Zatčení
kulturisty na Mostecku.
Pozornost sběratelů a galeristů doma
i Evropě si získal pro svůj barokizující
styl, který velmi dobře definoval jeho životopisec Slavomil Vencl: „Zde nenalézají místo žádné Twiggy a Barbie, ale
spíše typy z flámských obrazů, příslušníci
„tovaryšstva mastihubků”, a dokonce
jim podobné živočišstvo a rostlinstvo.
Barokizace forem, obrazy krevnatě kypících dějů, víření uzlovitého svalstva
a masivních polštářů tuku, dramatický
rej figur s rozevlátým šatem a gesty...”
Mézl přitom trvale stojí mimo velký
komerční úspěch. Jako knižní ilustrátor,
závislý na socialistickém knižním trhu,
byl o honoráře často připraven cenzurou,
která „nepohodlné” ilustrace prostě vyřazovala (a neplatila). Pochybný blahobyt normalizačních zakázek Mézlovi stačil jen na to, aby „spotřeboval tři smrduté
trabanty”. V devadesátých letech se
Mézl pod tlakem trhu vydává i do dříve
nedotčených oblastí divadelní výpravy
a návrhů poštovních známek. Svou víru,
že kvalitu prokáže čas, neztrácí...
„Ač dualista, nechoval jsem se tržně
ani v dobách svinutého a později rozvinutého socialismu, ani nyní v době loupežnického rádoby kapitalismu. Jako
workoholik maximalista jsem na to
neměl čas, a přiznejme si to, ani předpoklady. Dopadl jsem tedy podle toho,
mohu si stěžovat jen na sebe.
Z vlastní práce jsem nezbohatl, (...) recyklovanou stravou se však zatím živit
nemusím, ani jako pensista. Odívám se
nespotřebovaným spotřebním zbožím po
Němcích. Bavím se tím, vetešnictví a antikvariáty se vždy těšily mé obzvláštní
úctě.
Život je krátký, umění je dlouhé.”
Luboš Jelínek, redakce
citace pocházejí z Mézlovy
Úvahy nad koncem epochy
„Hej Slované”, detail, 1980.
Karty pražského typu,
kolorovaný škrabací karton,
2000.
Filmů, které vyprávějí o dávných dějinách, existuje v české kinematografii
relativně málo. Ty nejznámější, pocházející z padesátých a šedesátých let minulého století, dokumentují politické
proměny v naší zemi i tvůrčí vývoj několika slavných režisérů. Svědčí i o tom,
jak se propagandistické pojetí historie ve
filmu posouvalo k realizaci nadčasových
děl s existenciálním podtextem.
Pro posilování národního sebevědomí
po druhé světové válce je příznačné, že
prvním českým hraným barevným filmem se stal historický epos JAN
ROHÁČ Z DUBÉ (1947). Režisér Vladimír Borský v něm zpracoval divadelní
hru Aloise Jiráska. Titulní postavou je
husitský vůdce, který se po porážce kališnických rebelů v bitvě u Lipan uchýlil na hrad Sion, odkud s družinou svých
věrných pokračoval v boji s nepřátelskou přesilou.
Husité v ideologické optice
Obrazy
dávných
dějin
v českém
filmu
Z filmu „Proti všem”.
Zájem o husitské hnutí (vzešlé
v 15. století z reformního proudu v katolické církvi a odvozené od učení
Mistra Jana Husa), respektive jeho zneužití pro komunistické poučky o „třídním
boji”, manifestovala známá trilogie režiséra Otakara Vávry.
Její první část JAN HUS (1954) líčila
osudy proslulého reformátora, upáleného v roce 1415 na kostnickém koncilu. Marxistické pojetí dávných konfliktů – prosazované tehdejšími mladými
historiky – prozrazovala hned úvodní
scéna. Před lešením stavby chrámu čekají středověcí nezaměstnaní, aby nastoupili na místa nešťastníků, kteří nevydrží ničivé pracovní tempo.
Druhý díl JAN ŽIŽKA (1955) – rovněž natočený podle románu Miloše Václava Kratochvíla – mapoval údobí let
1419–1420 s důrazem na osobnost legendárního husitského hejtmana. Úvodní epizoda – v rozporu s dobovou realitou – ukazovala nenávist údajného
zlotřilého panstva vůči vykořisťovaným
poddaným. Film rekapituluje také novoměstskou defenestraci z července 1419
a vrcholí rekonstrukcí bitvy u Sudoměře,
natočenou na skutečném místě dávných
bojů.
V závěrečné části husitské trilogie
s názvem PROTI VŠEM (1956) se autoři inspirovali stejnojmenným románem Aloise Jiráska. Velkolepé finále
zobrazuje bitvu na Vítkově, kde husité
30
Z filmu „Jan Hus”.
Z filmu „Jan Hus”.
Z filmu „Proti všem”.
Z filmu „Jan Žižka”.
zvítězili nad přesilou křižáckých vojsk.
„Publikum mělo vycítit, že skvělý husitský úspěch byl dílem semknutého kolektivu prostých lidí, bojujících – pod vedením vynikajícího vůdce – proti spojeným
silám „domácí a zahraniční reakce”.
Bitva na Vítkově tak v pojetí tvůrců filmu
přerůstala v předobraz grandiózního zápasu mezi komunismem a kapitalismem,” shrnul ve své kritické stati historik Petr Čornej.
Není náhodou, že režisér Otakar
Vávra (nar. 1911), zosobňující mravní
ohebnost vůči jakémukoli režimu, natočil v časech utužení komunistického režimu (tzv. normalizace) další ideologicky podbarvenou trilogii DNY
ZRADY (1973), SOKOLOVO (1974)
a OSVOBOZENÍ PRAHY (1975).
V dobách relativního uvolnění však
ten samý režisér realizoval také slavnou
alegorii o vykonstruovaných procesech.
Drama KLADIVO NA ČARODĚJNICE
(1969) vzniklo podle stejnojmenného románu Václava Kaplického a vracelo se
k monstrózním inkvizičním kauzám, jež
v letech 1678–1695 proběhly ve Velkých
Losinách. Kolotoč nelidského mučení
a vynucených doznání, který nápadně
připomínal mechanismy stalinské krutovlády, ve filmu předznamená banální náhoda. Pomatená žebračka schová při přijímání hostii do šátku. Horlivý farář ji
tím pádem považuje za nebezpečnou čarodějnici a dá povolat nelítostného inkvizitora. Tento zakomplexovaný ničema (Vladimír Šmeral) rozpoutá teror,
který masakruje nevinné, včetně nepohodlných duchovních.
Pěšáci proti mocným
Odklon od propagandistického pojetí
husitství znamenal film SPANILÁ
JÍZDA (1963), který podle vlastního scénáře natočil dramatik Oldřich Daněk.
Jeho hrdinou je „pěšák dějin“ Ondřej
Keřský (Petr Kostka), který se chce pomstít za zničení své tvrze a nalézt nevěstu, unesenou křižáky. Připojí se proto
ke „spanilé jízdě”, jejíž účastníci pod vedením Prokopa Holého směřují do Norimberka s cílem obhájit husitské učení.
Osobní vyřizování účtů i celá mise však
skončí fiaskem…
Důraz na individuální osudy v dějinných zvratech přineslo také další Daňkovo drama KRÁLOVSKÝ OMYL
(1968). Vyprávělo o konfliktu vladaře
Jana Lucemburského a velmože Jindři-
cha z Lipé, který byl v roce 1315 obviněn ze zrady a uvězněn.
Jeden z nejzajímavějších příběhů
v historických kulisách rozehrál režisér
Hynek Bočan ve filmu ČEST A SLÁVA
(1968). Alegorie o sváru mocenských intrik a osobní cti se odehrává v roce 1647,
během poslední fáze třicetileté války. Na
zpustlou tvrz rytíře Václava Ryndy
z Loučky (Rudolf Hrušínský) přijede
uhlazený emisar francouzského krále
(Karel Höger) se svou frivolní společnicí. Chudého chasníka, který nechce
mít s politikou nic společného, přemlouvají ke vzpouře proti Habsburkům. Impulsem změny Ryndova odmítavého postoje je násilná smrt místního faráře.
Přichází zpráva o vestfálském míru,
„český Don Quijote” s hrstkou poddaných přesto vyrazí do nesmyslného
boje…
Bočanovo drama, inspirované románem Karla Michala, zůstává dodnes pozoruhodné nejen svým mravním podtextem, ale také autentickým líčením dávné
každodennosti. Podle režisérova svědectví bylo snímáno ve statických záběrech
s velkou hloubkou ostrosti, jež připomínaly dobová plátna. Při natáčení se používalo natolik intenzivní svícení, že herce
údajně pálily knoflíky na kostýmech.
Symfonie o barbarství a víře
Osobitým zpracováním historických
látek se proslavil hlavně režisér František Vláčil (1924–1999), autor ságy
MARKETA LAZAROVÁ (1967), považované za nejlepší český film všech dob.
Titulní postavou těchto fascinujících obrazů středověkých krutostí je zosobněná
nevinnost. Panenská Marketa (hrála ji
Magda Vášáryová), původně zaslíbená
Bohu a později znásilněná synem loupeživého rytíře, zůstává v barbarském
světě paradoxním symbolem čistoty
a naděje... Mnohavrstevné dílo s řadou
věrohodných lidských archetypů (jedním z nejvýraznějších je desperát Kozlík v podání holohlavého Josefa Kemra)
má dokonalou hudební strukturu. „Vančurovy Obrazy z dějin národa českého
mají skladbu symfonické básně. A já
jsem proto svůj film stavěl jako hudební
záležitost. Když jsem nevěděl jak dál,
pouštěl jsem si Janáčka, Martinů i Borodina,” upřesnil Vláčil.
Marketa Lazarová je ale unikátní
hlavně svou výtvarností. Odvíjí se jako
galerie expresivně-poetických pláten,
Z filmu „Marketa Lazarová”.
Z filmu „Čest a sláva”.
32
Z filmu „Marketa Lazarová”.
Z filmu „Kladivo na čarodejnice”.
Z filmu „Údolí včel”.
Z filmu „Údolí včel”.
vypovídajících o střetu pohanství a křesťanství, každodenním zápasu o přežití
i o konfliktech středověkých lidí s nemilosrdnou přírodou. O pozadí vzniku tohoto výjimečného filmu svědčí i vzpomínka výtvarníka Theodora Pištěka:
„K období počátku třináctého století –
kromě několika stránek iluminovaných
rukopisů – neexistovaly vůbec žádné
prameny. Vycházel jsem tedy hlavně
z fantazie. Představoval jsem si, že žiju
v dávné historii a nemůžu zajít do železářství pro plech. Přitom se ale potřebuju chránit v bitkách. Přemýšlel jsem
nad materiálem, kterým bych své postavy obrnil, protože drátěné košile a kovové pancíře tehdy znamenaly neskutečné bohatství a měla je pouze
nejmajetnější šlechta. Kostýmy a rekvizity pro Marketu Lazarovou se proto vyráběly z přírodních materiálů – především z vydělávané hovězí kůže, ale také
ze dřeva a z kostí. Rekvizitáři jezdili po
jatkách a vozili mi hovězí lopatky,
z nichž se dělaly krunýře. Z rybích kostí
vznikaly jehlice, hroty kopí byly z paroží
a místo přileb sloužily zvířecí lebky. Válečné vesty se podle nejasných dobových
receptů pletly z koudele máčené v pryskyřici...”
Klíčovým tématem Vláčilova dalšího
známého dramatu ÚDOLÍ VČEL (1967)
je střet přirozené touhy po svobodě s fanatickou vírou. Potomek zemanského
rodu Ondřej (Petr Čepek) uprchne ze severského hradu řádových rytířů, kam ho
kdysi přivedl jeho otec. Bývalého přítele
pronásleduje asketa Armin (Jan Kačer),
posedlý touhou přimět domnělého
zbloudilce ke kajícnému návratu. Doutnající konflikt mezi oběma muži přeroste v nesmyslné krveprolití... Příběh
z druhé poloviny třináctého století, realizovaný podle scénáře Vladimíra Körnera, má aktuální přesah. Lze ho vnímat
i jako podobenství o zavilých extrémistech nejrůznějších odrůd, kteří ohrožují
současné demokracie.
V české kinematografii vznikaly zjednodušené historické ilustrace, ale také
oduševnělá dramata, jež v dávném světě
rytířů, sedláků a čarodějnic odhalují
věčné konflikty mezi dobrem a zlem.
K těm druhým patří Bočanův sarkastický příběh o zchudlém rytíři, Vávrova
alegorie o zmanipulovaných procesech
i drásavé obrazy, prodchnuté fantazií
Františka Vláčila.
Jan Foll
Zámecký areál Kuks
alegorie Ctností a Neřestí
Kolem roku 1712 si hrabě Špork
objednává u Matyáše Bernarda
Brauna sochařskou výzdobu terasy
zámeckého areálu v Kuksu. Sochy
vznikaly v rozmezí sedmi let za
vydatné podpory místních kameníků. Před levým křídlem špitálu
byly řazeny Ctnosti (Víra, Naděje,
Láska, Trpělivost, Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píle, Štědrost,
Upřímnost, Spravedlnost), před
křídlem pravým Neřesti (Pýcha,
Lakomství, Závist, Smilstvo, Obžerství, Hněv, Lenost, Zoufalství,
Lehkomyslnost, Pomluva, Lstivost). Sochy jsou vytesány z tvr-
dého pískovce v nadživotní velikosti.
Braunovy originály byly v osmdesátých letech minulého století
postupně transferovány do lapidária zřízeného v areálu špitálu, zatímco kamenné sokly byly osazeny
novodobými kopiemi.
Rádio Svobodná Evropa
Od června 2009 se všechny aktivity RFE/RL odehrávají v nové budově na Hagiboru v Praze. Rádio
sem bylo přestěhováno z bývalé
budovy Federálního shromáždění
ČSFR nedaleko Národního muzea.
Pětipatrové sídlo je jedním z nej-
přísněji střežených objektů v České
republice. RFE/RL vysílá pro asi
30 milionů posluchačů v 28 jazycích do 21 zemí světa, ve kterých
Spojené státy americké podporují
snahy o demokratické uspořádání
státu. Jedná se například o rozhlasové pořady vysílané do Ruska,
Běloruska, Iráku, Afgánistánu, Tádžikistánu nebo Turkmenistánu.
Dálkově řízený robot
S obrovským úspěchem se z americké Nevady vrátila skupina studentů Gymnázia Litomyšl. Na největší celosvětové soutěži mladých
vědců INTEL ISEF 2009 získali
první místo v kategorii týmových
projektů. Pod vedením profesorky
Martiny Kunderové zvítězili studenti Marek Votroubek, Petr Bubeníček a Jan Král se svým dálkově
řízeným robotem DTM-FRH 7.
Stali se tak nejúspěšnějšími řešiteli
z 1500 projektů z 56 zemí celého
světa. Úspěch studentů z Gymnázia
Litomyšl je dalším důkazem podpory rozvoje talentovaných žáků
Pardubického kraje.
Nejlepší lofty světa
jsou v Praze 5 na Smíchově. Ryze
český projekt Ateliery Spektrum
získal uznávané mezinárodní ocenění Best International Redevelopment (Single Unit) Ateliery Spektrum by Atelier Spektrum s. r. o.
v americkém Orlandu za nejinvenčnější projekt. Tomuto ocenění
MOZAIKA
předcházela ještě řada dalších ocenění za nejlepší evropský design
loftu A9 a nejlepší podnikatelský
záměr. Bílošedý dům, v němž jsou
v dolních patrech komerční prostory a v horních velkometrážní
lofty, vznikl přestavbou sto let staré
tovární budovy Škodových automobilových závodů. „Před šesti
lety koupil celý objekt současný
majitel s myšlenkou nových prostor
pro svou digitální tiskárnu Atelier
Spektrum. To také udělal, ale zároveň budova poskytla úžasný prostor
pro vytvoření patnácti skutečných
loftů s panoramatickým výhledem
na celou Prahu,“ uvedla tisková
mluvčí projektu Ateliery Spektrum
Kamila Kubátová. Rekonstrukce
zachovává původní typické industriální prvky a podtrhuje kouzlo života v továrním stylu.V loftech na
šestém podlaží jsou šestimetrové
stropy, zachována zůstala tovární
okna i sloupy v interiéru. Své hraje
i okolí. V této části Prahy se snoubí
hektičnost velkoměsta s klidem přírodní rezervace Prokopského údolí.
Nová interaktivní
DVD učebnice češtiny
(Découverte linguistique et Découverte culturelle de la République
tchèque)
Evropský projekt APLEC, který
probíhal v letech 2006–2008, je
součástí programu Socrates/Lingua. Participovali na něm vedle
francouzského koordinátora – Vidéoscop, Université Nancy 2 –
pražská Univerzita Karlova, rumunský CEPES a univerzita v maďarském Szegedu. Jeho cílem bylo
vypracování moderní interaktivní
34
Mozaika
DVD učebnice češtiny (a rovněž
rumunštiny i maďarštiny) pro frankofonní uživatele. Učební materiál
je určen primárně neuniverzitnímu
publiku, konkrétně pracovníkům
nejrůznějších oborů, kteří hodlají
navštívit Českou republiku (nebo
další zmíněné partnerské země)
z pracovních důvodů. Velmi dobře
však může sloužit jako moderní doplňkový materiál i studentům vysokých škol v zahraničí.
Český učební materiál obsahuje
v části Découverte linguistique deset
tematických lekcí, podrobnou fonetickou lekci, gramatické tabulky
a celou řadu sociokulturních informací. V mnohastránkovém oddíle
Découverte culturelle se může zájemce dočíst údaje geografické, ekonomické, historické, politické a kulturní, v oddíle Informations pratiques
informace například o dopravě, ubytování, nákupech, stravování, lékařské pomoci, vzdělání apod.
Snahou tvůrců učebního materiálu (PhDr. Lenka Froulíková
a PhDr. Milan Hrdlička, CSc.) bylo
vedle uvedení uživatele do základů
studovaného jazyka i vytvoření
kladného vztahu k českému prostředí.
Co Čech to houbař
tivistů a posouvá architekturu do
nových dimenzí… čerpá sílu z homogenity své architektury,” zaznělo ve vyjádření poroty.
Lidická ulice
Houbaření patří v Čechách a na
Moravě k tradiční zábavě. Ve zmíněném roce 2007 si rodina v průměru nasbírala 9,4 kg hub, rok
předtím 8,2 kg. V celkovém souhrnu si domácnosti pravidelně vylepšují své rozpočty ročně o miliardy korun – předloni to bylo
celkem za zhruba 3,4 miliardy.
Grand Prix architektů
Na 101 staveb přihlášených do
16. ročníku tuzemské ceny Grand
Prix architektů se představilo na
výstavě ve Veletržním paláci
v Praze.
Cenu za celoživotní dílo dostal
architekt Jan Bočan, který svou
profesní kariéru zahájil v roce
1962. V devadesátých letech založil vlastní architektonický ateliér
Bočan & Partners, který provozuje
dodnes. V posledním desetiletí se
věnuje velmi intenzivně i pedagogické činnosti na Fakultě architektury ČVUT v Praze, kde je vedoucím Ústavu navrhování.
Hlavní cenu soutěže Grand Prix
architektů 2009 získala stavba
z Pardubic, Fakulta chemicko-technologická a tělovýchovná zařízení
Univerzity Pardubice (ateliér Kuba
& Pilař architekti). “Budova stojí
v nejlepší tradici českých konstruk-
Houbařská sezóna je v České republice v plném proudu a statistiky
ukazují, že v posledních letech je
příroda k milovníkům hub štědrá.
V roce 2007 bylo sebráno největší
množství hub za posledních patnáct
let, podle České zemědělské univerzity 30 miliónů kilogramů.
35
MOZAIKA
Dne 10. června 2009, přesně
v den 67. výročí tragických událostí
v Lidicích, se z iniciativy krajanského spolku v Santiago de Chile
uskutečnil každoroční vzpomínkový akt v malé ulici v centru
města nazvané Lidice. Letošní rok
akt navíc obohatila inaugurace památníku, který bude v budoucnu
návštěvníkům připomínat utrpení
obyvatel tohoto symbolu protifašistického odboje.
Z prostředků přidělených krajanskému spolku „Česko-chilský
kroužek“ v rámci finančního daru
MZV ČR na rok 2008 byla již na
sklonku minulého roku financována výroba památníku, který má
podobu pole pro dobře známou
dětskou skákací hru „panák“.
Hlavní myšlenkou památníku bylo
zdůraznit téma utrpení dětí z Lidic,
které pokud neskončily v koncentračním táboře, byly předány
k převychování do německých
rodin. První panel „panáka“ obsa-
huje text vysvětlující tuto vazbu
dětí a Lidic nezasvěceným návštěvníkům.
Inaugurační akt proběhl za početné účasti členů krajanské komunity, zástupců obyvatel ulice, městského úřadu a nebývalého zájmu
médií. Akt zahájili svými proslovy
velvyslanec ČR v Chile Z. Kubánek, místopředsedkyně spolku
T. Eneros a autor myšlenky a samotného památníku F. Carrasco.
Jaroměřická
kalvárie
Jižně od Jaroměřic (připomínaných již
v roce 1075) vypíná se strmý kopec s překrásným výhledem na pomezí Čech
a Moravy. V roce 1664 zde byl postaven
kříž, u kterého se konaly pobožnosti.
Kolem roku 1680 byla na témže místě
postavena majitelem jaroměřického panství Františkem Juliem Šubířem, rytířem
z Chobině, malá kaple, jako poděkování
za odvrácení morové nákazy.
Zakladatelem dnešní „Hory Kalvarie“
byl Šubířův syn František Michal Šubíř
(1680–1738).
Šubíř vystudoval práva v Olomouci
a ve Vídni. Nabízela se mu slibná kariéra
u vídeňského dvora, poslechl však volání
svého churavého otce a natrvalo se vrátil
na panství v Jaroměřicích. Oženil se
s dvacetiletou Johankou z rodu Saků
z Bohuňovic. Podle pověsti i dochovaných pramenů byl pan František Michal
Šubíř zbožný člověk, k Bohu se obracel
ve svých starostech a prosil ho o pomoc
a posilu. Modlíval se u kříže (a malé
kaple) na kopci nad vesnicí. K Bohu se
obracel s prosbou o pomoc i ve chvílích,
když měla jeho manželka porodit své
první dítě. Lékaři byli nad jejími zdravotními problémy bezradní a právě tehdy
manželé slíbili Bohu, že přežije-li paní Johanka toto nebezpečí, rozšíří na kopci
kapli, na což chtěla Šubířova manželka
věnovat celou svou hotovost 240ti zlatých. Bůh jejich prosby vyslyšel a matku
i dítě zachránil.
Jaroměřické panství nebylo velké a většinou to byla pouze pole, louky a les, přesto se mladí manželé odhodlali k mimo-
řádnému dílu. Na doporučení františkánského poutníka ze Svaté země, Jeronýma
Veitha z Moravské Třebové, který na jaroměřickém kopci shledával určitou podobu s jeruzalémskou Golgotou, byl již
roku 1712, 4. května, položen základní
kámen stavby kostela za hlaholu trub
a bubnů. Stavba chrámu probíhala nadšeně a rychle. Šubíř se stýkal v Olomouci
a v Brně s nejvýznamnějšími osobnostmi
té doby, a tak celek projektoval František
Benedikt Klíčník, brněnský stavitel.
Když byla stavba dokončena v hlavních
rysech, dostala celá hora název „Kalvárie“. Na svátek Povýšení sv. Kříže, v roce
1713, se konalo slavnostní svěcení tohoto
vzácného stánku Božího.
Postupně byly vybudovány další sakrální objekty s mnoha biblickými upo-
36
mínkami na Kristovu mučednickou smrt:
křížová cesta v terénu nádvoří, kaple
hrobu Panny Marie, hrobu Krista a Getsemanská zahrada, která se nachází
v ústředním kostele za hlavním oltářem,
nazývaná také Křestní kaplí, jejíž interiér,
díky ručnímu zpracování omítek, působí
dojmem jeskyně. Všechny tyto objekty
pak posvětil Johann Matthias Graf ThurnValsassina, olomoucký prelát, arcijáhen
a brněnský probošt. S poutním kostelem
na Kalvárii bylo zároveň založeno Arcibratrstvo Nejsvětějšího Vykupitele jako
pobočka spolku téhož jména v Římě. Bratrstvo postupně zavedlo sbor dvanácti stálých hudebníků – choralistů.
Ústředním bodem krásného barokního
kostela zůstává hlavní oltář s obrazem,
v rámu zdobeném drahokamy, svatého
Spasitele (Salvátora), posvěcený v Římě
v kostele „ad Sancta Sanctorum“, kde visí
originál. Vpravo od hlavního oltáře je
boční oltář, na němž ve skleněné rakvi
jsou znázorněny nástroje Kristova umučení a plátno, do něhož byl mrtvý Ježíš zabalen. Vlevo od hlavního oltáře je boční
oltář sv. Feliciána. V duchu barokní pobožnosti byly pro Kalvárii získány ostatky
sv. Feliciana (1735), mučedníka z doby
37
prvních křesťanů, darem od olomouckého
kardinála Schrattenbacha. Do poutního
areálu obehnaného vysokou zdí se vchází
branou, umístěnou mezi dvěma věžemi,
nad ní je výjev, kterým Pilát ukazuje lidu
ztýraného Krista – Ejhle člověk (Ecce
Homo).
Mimo ohrazený poutní areál byla vybudována další významná kalvárská
stavba v půdorysu tvaru ondřejského
kříže: dvě ramena tvoří farní budovu, ke
které byl položen základní kámen
v květnu 1730.
Ve třetím křídle, směrem ke kostelu,
přistavěném ke dvěma již stojícím ramenům fary, byla zbudována v roce 1742
Loretánská kaple Panny Marie Ustavičné
Pomoci s vlastní Loretou po straně. Pod
Loretánskou kaplí je hrobka, kde byli
ukládáni kalvárští duchovní a případně
další obyvatelé fary.
Z obce Jaroměřice vede na Kalvárii
strmá Křížová cesta s pouhými 11 zastaveními (oproti tradičním čtrnácti). Začíná
v obci v malé kapli zvané Pilátův dům,
pokračuje sedmi pískovcovými jehlany na
vrcholu zdobenými jeruzalémským křížem a končí dvěma vyobrazeními v kostele Povýšení sv. Kříže.
Od doby, kdy zde byl vybudován velký
barokní komplex sakrálních objektů, stalo
se toto posvátné místo doslova magnetem
pro velké množství poutníků (největší
počet koncem 19. století, kdy ročně přicházelo kolem padesáti procesí a Kalvárii
navštívilo na 46 000 věřících).
Po pádu komunistického režimu v roce
1989, v polovině 90. let, komplex Kalvárie znovu ožil příchodem polských řeholníků z řádu pasionistů. Svědčí o tom
Salvator
Jaroměřice – výhled z „Hory Kalvárie” na pomezí Čech a Moravy.
i zvyšující se počty turistů i poutníků či
cestovatelů. Hlavní pouť je o slavnosti Seslání Ducha svatého a malá pouť na svátek Povýšení svatého Kříže (neděle kolem
14. září).
Stejně jako před dvěma sty lety, tak
i dnes je pouť na jaroměřickou Kalvárii
jedinečným duchovním zážitkem, tím
mocnějším, známe-li střípky historie tohoto jedinečného barokního klenotu na
pomezí Malé Hané a Drahanské vrchoviny.
redakce
Jaroměřice – výhled z „Hory Kalvárie” na pomezí Čech a Moravy.
Detail poutního areálu.
Vstupní brána, nad branou výjev Ecce Homo.
38