ORL číslo 201310

Transkript

ORL číslo 201310

O
tevřený
R
ozšalovávací
L
ist
kognitivně disonantní občasník, informační destilátor,
splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů,
narušovač zpráchnivnělých paradigmat,
kompenzátor hypotékového novinářství,
flokulant mediálního žaboklamu
číslo 2013-10
Motto:
„Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich bratry. Chceš-li však, aby se nenáviděli, předhoď jim zrno.“
Antoine de Saint-Exupéry, Citadela
http://orl.bloger.cz/
Obsah čísla
Tragická situace před předčasnými volbami v ČR........................................................................................................ 3
Kvantový počítač a napůl mrtvá kočka.......................................................................................................................... 3
Schrödingerova kočka...................................................................................................................................................... 5
Steve Wozniak: Steve Jobs nikdy nenapsal ani řádek kódu ......................................................................................6
Vysávání české ekonomiky.............................................................................................................................................. 6
Volby, zkratky a Piráti....................................................................................................................................................... 7
Stanislav Grof: Na povrchu jsme různí, v hloubce je jednota.....................................................................................8
Česky vychází děsivé svědectví jediného uprchlíka z korejského koncentráku......................................................9
Vědomě placené daně a skryté výpalné .................................................................................................................... 10
Planetární hrnce zlata se daly do pohybu................................................................................................................... 13
Rozhovor o vědě s profesorem Neubauerem v časopisu Reflex ...........................................................................14
Zdeněk Neubauer: Kosmologický rámec astrologie................................................................................................. 16
Filosof Cílek: Stát přestává fungovat, bojím se rozpadu. A kauza Nagyová.........................................................21
Recenze: Kam zmizel zlatý poklad republiky?............................................................................................................ 23
IQ test – druhý pokus..................................................................................................................................................... 25
Varování USA před terorismem je prázdné jako Ježíšův hrob................................................................................28
Zápisky z cest................................................................................................................................................................... 29
Zakázaná medicína ......................................................................................................................................................... 31
Padre Pio Paranormal Man............................................................................................................................................ 32
O Ficinově astrologicky dobře temperovaném ladění.............................................................................................38
Magie & hudba................................................................................................................................................................. 40
ORL číslo 201310
Tragická situace
před předčasnými
volbami v ČR
Veronika Sušová-Salminen
Vždyť nakonec je přece důležitější žít v
demokracii
(garantované
panem
Kalouskem) než diskutovat o daňovém
zatížení, stavu vzdělání, propadu ekonomiky, postavení Romů a výsledcích
minulého vládnutí, ne? S tím musí souhlasit každý. Levice není schopna dnes
toho
nejdůležitějšího
neumí
manipulovat s významy a symboly.
V pravém spektru dochází v ČR k
novému přeskupení sil. Kalouskův
mocenský projekt TOP 09 se snaží
získat navrch a stát se lídrem a
hegemonem pravice, zatímco ODS se
zmítá v celkové krizi. Posledních 20
let jí nakonec dohnalo.
Kalousek nabízí "novou" pravici, která se zdá určitou verzí tzv. neokonzervativismu po česku a kombinuje neoliberalismus (především
ekonomický)
s
konzervativními
společenskými hodnotami a morálním poselstvím.
Nejde jen o svobodu jednotlivce a
trh, ale jde tu o vyšší principy: o svobodu jako takovou, lidská práva ve
světě a samozřejmě o demokracii a
její obranu před a) autokratickým
prezidentem, který si usurpuje moc a
b) hrozbu levicové většiny po předčasných volbách. Všechno to jsou
emotivně silné slogany: autokracie
Zemana se tu mísí s latentní rusofóbii (putinovská metafora) a obavami
návratu na Východ; levicová většina
je potom zakomponována do vy-
pěstovaných předsudků vůči levici
jako původci minulé totality a jako
geneticky předurčenému agentu
opakování naší minulosti. Levicová
většina "by mohla" eventuálně
dovést zemi do nové totality. Má to
ve svém "kódu", ať udělá nebo říká
cokoliv. "Nová" pravice kalouskovského střihu tu je pro to, aby nás zachránila před opakováním minulosti před našimi vlastními dějinami, z
nichž si ale máme pamatovat jenom
něco. Nabízí, alespoň pro zatím,
"program" zpětného zrcátka: zamezit
opakování dějin. Stylizuje se tím do
pozice strážce demokracie a zároveň
zpochybňuje demokratičnost levice a
potvrzuje svůj monopol na demokracii (tak jak to dělala ODS, v tom se od
sebe neliší). Konkrétní politická
agenda (řešení konkrétních problémů pomocí konkrétních řešení) je
jenom ornamentem, doplňkem v
soupeření "dobra" se "zlem", aby se
neřeklo. Vždyť nakonec je přece důležitější žít v demokracii (garantované panem Kalouskem) než diskutovat o daňovém zatížení, stavu
vzdělání, propadu ekonomiky, postavení Romů a výsledcích minulého
vládnutí, ne? S tím musí souhlasit
každý. TOP 09 se vedle toho veze na
vlně popularity K. Schwarzenberga, v
jejím podání jediného skutečného
dědice V. Havla. Jeho popularita z
velké části stojí na dobře prodaném
symbolickém kapitálu původu a na
sebestylizaci, které kolonizují realitu
špatně formulujícího a nepříliš bystrého starého muže, který se snaží
udržet
rodovou
tradici.
Schwarzenberg se pro národ stal Andersenovým císařem, co stojí před národem nahý, ale nikdo si netroufne
to říct nahlas. Levice, nebo to co z ní
v Česku zbylo, není schopna dnes
toho nejdůležitějšího - neumí
manipulovat s významy a symboly. To
jí z hlediska české politické kultury
značně oslabuje především v době
volební kampaně. Tady se opět
ukazuje základní postoj, daný asi kulturně, kdy se v české politice nebere
ohled na osobní kredibilitu a každé
obvinění politika je předem považováno za "politicky motivované"
(tedy nemá se z něj vyvozovat žádný
závěr, nic se neděje, uvidíme) a kde
platí neomezeně presumpce neviny.
Neexistuje tu žádná linie mezi tím,
kdy toto může být pravda (jistě je obvinění nejlehčí cesta k tomu někoho
zdiskreditovat) a kdy už je to otázka
http://orl.bloger.cz
nedůvěryhodnosti a její reprodukce.
V situaci, v jaké ČR je, by se ale měla
ta hranice hledat a nikoliv ten
problém zase ignorovat. Opravdu si
nemyslím, že česká politika je na tom
tak dobře, aby do voleb kandidovali
opět obvinění, podezřelí kandidáti.
Reflexe tu zřejmě chybí.
Z rozhovoru s Kalouskem:
"Na jihočeské kandidátce TOP 09 a
Starostů má být Juraj Thoma, který je
obviněn z trestného činu, navíc nemá
úplně nejlepší pověst. Nevadí vám to?
- Pan Thoma je docela dobrý primátor
Českých Budějovic. Nemá to snadné,
protože je obviněn, a já vůbec netuším, zda je nebo není vinen. Dívám se
na něj jako na nevinného. Poslední
dobou obvinění politiků prší jako déšť,
otázka je, kolik obvinění je skutečně
opodstatněných a kolik ne."
http://blisty.cz/art/69913.html
Kvantový počítač a
napůl mrtvá kočka
Martin Plesch
Není to tak dávno, co se zraky počítačových nadšenců upíraly s nadějí
k novému pojmu symbolizujícímu výkon a sílu – kvantovému počítači.
Přestože nadšení z této novinky, především kvůli pomalému postupu
přenášení z teorie do praxe, postupně opadlo, koncept počítače intenzivně využívajícího zákony kvantové fyziky je stále velmi lákavý kvůli
svým možnostem v oblasti simulace
reálných kvantových systémů (například složitých molekul), ale i v
kryptografických protokolech.
Kvantové počítače, pokud by se je
podařilo úspěšně zkonstruovat, by
dokázaly rychle a efektivně simulovat chemické reakce složitých
strana 3
ORL číslo 201310
molekul (a tím pomoci při vývoji syntetických materiálů), ale zřejmě také
náročnější systémy, jako například
reakce virů na různé druhy léků.
V kryptografii by našly uplatnění při
rozkladu velkých čísel na prvočísla.
Na neschopnosti klasických počítačů
řešit tuto úlohu jsou postaveny
mnohé asymetrické kryptografické
protokoly.
Žijeme v iluzi
Na to, abychom pochopili principy
fungování kvantového počítače, musíme alespoň trochu nahlédnout do
tajů kvantové mechaniky. Je to fyzikální teorie, která popisuje zákonitosti fungování mikroskopických částí světa okolo nás – fotonů, elektronů a atomů. Tyto zákonitosti jsou trochu jiné než ty, na které jsme zvyklí z
„našeho“ světa, proto nám mohou
připadat zvláštní a neuvěřitelné.
Může se zdát, že kvantový svět je
něco jiného než svět kolem nás. Příběh, který se promítá na filmovém
plátně a na který se dobře dívá, ale
stojíme mimo něj. Ve skutečnosti je
to ale naopak: jediným skutečným
světem je svět kvantový, určující
chování hmoty a energie na mikroskopické úrovni. To, co vnímáme
my, je už jen jeho obraz z dálky –
elektrony nebo fotony jsou tak malé,
že nevidíme detaily. Nedokážeme je
vnímat a pozorovat jednotlivě,
všimneme si jich jen ve velkých skupinách, a tak ztrácíme informace o detailech.
Tento článek vzniká na běžném počítači, jehož činnost inženýři popisují
zákony klasické fyziky. A to navzdory
tomu, že po deskách plošných spojů
běhají „kvantové“ elektrony, ničím se
nelišící od těch, které se používají ve
fyzikálních experimentech. Klasický
počítač však nezajímají jeden nebo
dva elektrony, ale miliony a miliardy,
které se musí najednou pohnout, aby
překlopily pozici registru. I tento jev
by se dal popsat kvantově, není to
však třeba, protože se to dá udělat
mnohem snadněji klasicky. Pokud
však budeme postupně počet elektronů snižovat (například proto, že
budeme chtít menší a úspornější počítače), nevyhneme se časem kvantovému popisu ani tehdy, pokud
bychom jeho výhody nechtěli přímo
využívat.
Procházka po kouli a nejednoznačné odpovědi
V čem je tedy ten podstatný rozdíl
mezi klasickým a kvantovým popisem? Jeden z postulátů kvantové
mechaniky říká, že pokud může být
systém ve dvou různých stavech,
může být také v libovolné kombinaci
těchto stavů (což si můžeme představit jako stavy „něco mezi“). Tato
představa pochopitelně naráží na nepochopení
klasicky
smýšlejícího
člověka, pro kterého je napůl mrtvá
kočka stejný nesmysl jako představa,
že by žena mohla být „tak trochu“ těhotná (stručné vysvětlení paradoxu
Schrödingerovy kočky se dá najít
např. ZDE).
Ale pokud akceptujeme platnost
tohoto postulátu, už při představě
jednoho klasického bitu (čehokoli, co
může nabývat hodnot 0 nebo 1) nás
nutí rozšířit tuto představu o všechny možné komplexní lineární kombinace obou možností. Tím se dostáváme od klasického ke kvantovému
bitu (qubitu), který se dá vizualizovat
v podobě koule (tzv. Blochovy sféry).
Pokud tedy klasický bit mohl nabývat
pouze dvou stavů, pro qubit to už je
nekonečné množství stavů charakterizované všemi body na povrchu
koule.
jasnou a jednoznačnou odpověď. U
kvantového bitu ale nemůžeme
položit přirozenou otázku: Kde na
sféře se nachází qubit? Povolené (fyzikálně realizovatelné) jsou pouze
otázky, které mají binární odpověď
(ano/ne, 0/1, nahoře/dole). Qubitu se
tedy můžeme zeptat, zda se nachází
ve stavu odpovídajícím pomyslnému
severnímu pólu Blochovy sféry (nebo
jakémukoli jinému stavu).
Odpověď však většinou nebude
jednoznačná. Pokud bude stav qubitu opravdu odpovídat přesně severu,
odpověď bude vždy kladná. Pokud
přesně jižnímu pólu, odpověď bude
vždy záporná. Pokud se však qubit
bude nacházet v jakémkoli jiném
stavu, odpověď může být různá. Jediné pravidlo je, že pravděpodobnost
kladné odpovědi závisí na tom, jak
blízko se stav qubitu nachází stavu,
na který se ptáme. Pokud je například blízko severnímu pólu, ve
velké většině případů bude odpověď
kladná.
Další klasicky jen těžko představitelná vlastnost kvantových systémů
je, že po měření se jejich stav okamžitě změní na stav odpovídající výsledku měření. Jinak řečeno, ať byl
stav qubitu před měřením jakýkoli,
pokud se ho zeptáme, zda odpovídá
severnímu pólu, musí si vybrat jednu
odpověď. Pokud je kladná, jeho stav
po měření už bude odpovídat
severnímu pólu (to znamená, že na
opakované otázky bude odpovídat
vždy kladně). Naopak, je-li jeho odpověď záporná, jeho stav se změní na
stav odpovídající jižnímu pólu.
Počítání s jednotlivými částicemi
Vizualizace Blochovy sféry. Stav |1>
obvykle odpovídá severnímu pólu a
stav |0> jižnímu pólu, stav |Psi> je všeobecný stav qubitu.
Aby toho nebylo málo, kvantové systémy se nedají měřit stejně jako klasické. U klasického bitu můžeme
položit jedinou otázku (je bit ve
stavu 0, nebo 1?) a dostaneme
Abychom to shrnuli, do qubitu umíme uložit (ve formě polohy jeho
stavu na sféře) nekonečné množství
informací, umíme z něj však vyčíst
pouze jeden bit. Na rozdíl od klasického bitu ale umíme klást různé
otázky a dozvědět se tak pouze věci,
které potřebujeme vědět, bez zbytečného balastu.
Opravdu zajímavé to začne být, když
pracujeme s větším počtem qubitů.
Potom totiž můžeme pokládat také
(klasicky těžko představitelné) otázky týkající se kolektivních vlastností
více qubitů. Můžeme se například zestrana 4
ORL číslo 201310
ptat, zda se všechny qubity nacházejí
ve stejném stavu, a dostaneme odpověď najednou, aniž bychom se dozvěděli, v jakém stavu se vlastně nacházejí. K tomu se přidává schopnost
qubitů vyskytovat se v (také klasicky
nepředstavitelných,
tzv.
provázaných) stavech, když mají definovány kolektivní vlastnosti bez
toho, aby měly definovány vlastnosti
individuální.
stavu, kdy je možné bez problémů na
internetu od více výrobců koupit zařízení, která produkují náhodná čísla
na kvantovém principu (plug and
play zařízení do USB portu), ale také
zařízení, která po připojení k internetu a zabezpečení spojení optickým
kabelem vytvoří prakticky dokonale
bezpečnou šifrovanou linku.
Tyto skutečnosti jsou do značné míry
zodpovědné za výpočetní schopnosti
kvantových počítačů, stejně tak ale i
za problémy, kvůli kterým se nedaří
jejich
experimentální
realizace.
Pracujeme-li totiž s mnoha částicemi
najednou, pokud se jedna mírně
změní, s celým systémem se nic nestane. Pracujeme-li však pouze s jedinou částicí, libovolná porucha (představitelná jako mírný posun stavu po
sféře) se napravuje velmi problematicky, protože změřením qubitu
bychom nenávratně ztratili informaci, kterou nese.
Jako v éře před polovodiči
Kryptografické aplikace
Výše zmíněné vlastnosti jsou ale velmi úspěšně (i komerčně) využívány
ve sféře informační bezpečnosti.
Samotný qubit je zdrojem prakticky
dokonalých náhodných čísel, což je
velmi důležitý zdroj v kryptografických
protokolech.
Stačí,
abychom vykonali jedno měření s
otázkou na severní pól a bez ohledu
na odpověď vzápětí měření s otázkou na libovolný stav na rovníku.
Druhá odpověď bude (až na experimentální nedokonalosti) úplně náhodná, s 50% pravděpodobností
dostaneme odpověď ANO, s 50%
pravděpodobností odpověď NE.
Skutečnost, že informace uložená v
qubitu se při nesprávném měření
nenávratně ztratí, se zase úspěšně
využívá při zabezpečení komunikace.
Pokud útočník neví, jak má qubit měřit, nejen že se nic o jeho stavu nedozví, ale samotný qubit poškodí a
umožní tak komunikujícím odhalit
probíhající útok.
Samotné kvantové počítače jsou však
z experimentálního hlediska stále v
plenkách. Od roku 2001, kdy bylo číslo 15 rozloženo na 3x5 pomocí počítače obsahujícího sedm qubitů, se
počítače (výkonem) příliš dopředu
neposunuly. V roce 2011 se podařilo
rozložit číslo 143 na 11x13 pomocí
počítače se čtyřmi qubity a nejnověji
Google ohlásil vytvoření počítače s
512 qubity. Ale většina úsilí se věnuje
spíše hledání nového způsobu, jak
vlastně kvantové počítače realizovat.
Situace by se dala přirovnat k situaci
kolem klasických počítačů před nástupem polovodičové éry: principy
byly jasné, vědělo se, jaké úlohy by
počítače mohly řešit, ale experimentální implementace pomocí drátů a magnetů byly velké, drahé, nespolehlivé a bylo jasné, že tímto směrem cesta nepovede. Proto se dnes
zkoumají desítky možností, jak
samotné qubity realizovat tak, aby
na jedné straně neztrácely rychle
svůj stav interakcí s okolím, ale na
druhé straně aby bylo možno je rychle, snadno a přesně nastavovat a nechat interagovat s dalšími qubity.
Tato úloha je ale už bližší „inženýrskému“ hledání vhodných materiálů
a postupů než řešení principiálních
fyzikálních otázek.
Disclaimer: Vzhledem ke komplikovanosti problematiky byla v článku
použita četná zjednodušení, která
však neovlivňují podstatu problému.
http://tech.ihned.cz/hnfuture/c160409250-kvantovy-pocitac-a-napulmrtva-kocka
Na rozdíl od kvantového počítače,
kde je pro jeho rozumné fungování
zapotřebí velkého množství qubitů, v
komunikačních protokolech stačí pracovat najednou pouze s několika.
Vzhledem k tomu se praktická realizace těchto zařízení dostala do
Schrödingerova
kočka
Nejznámější z paradoxů, které se týkají kolapsu vlnové funkce a myšlenkových experimentů, jimiž lze upozornit na problémy s popisem skutečnosti pomocí vlnových funkcí, je
tzv. Schrödingerova kočka. Ač autorem tohoto Gedankenexperimentu je
Schrödinger, Einstein považoval tento návrh za vůbec nejlepší způsob, jakým lze ukázat, že vlnová představa
hmoty je vlastně neúplným zobrazením skutečnosti. Pochopitelně,
že o „kočičím paradoxu“ vedl diskusi
s Bohrem.
Schrödinger se zabýval myšlenkovým
experimentem, který se týkal situace
na obr. 25. Kočka je zavřena v krabici
se zařízením sestávajícím ze vzorku
radioaktivního materiálu a ampulkou
s jedem (kyanovodík). Proces rozpadu radioaktivního materiálu je sám
o sobě procesem, který se řídí
kvantovou mechanikou. Podle této
teorie je možné předpovědět pouze
pravděpodobnost jeho rozpadu. Celá
soustava pracuje takto: když se v radioaktivním vzorku rozpadne atom,
je to zaregistrováno a zařízení uvnitř
krabice rozbije ampulku s jedem
a kočka zemře.
Podle běžných měřítek je kočka buď
živá nebo mrtvá, ale podle kvantové
mechaniky je systém složený z krabice a jejího obsahu popsán vlnovou
funkcí. Pokud přijmeme zjednodušující předpoklad, že systém může být
pouze v jednom ze dvou kvantově
mechanických stavů - kočka je živá
nebo mrtvá - pak vlnová funkce systému obsahuje kombinaci těchto
dvou možných a vzájemně se vylučujících pozorovaných událostí. Kočka
je tedy živá i mrtvá zároveň, a to
v každém časovém okamžiku. Dokud
někdo neotevře víko krabice, aby se
strana 5
ORL číslo 201310
na kočku podíval, Schrödingerova
rovnice říká, že časový vývoj existence kočky je matematicky popsán jako
fyzicky (a fyziologicky) nepopsatelná
kombinace obou zmíněných stavů.
Tak jako elektron není ani vlna, ani
částice do té doby, než provedeme
příslušný experiment, nešťastná kočka není ani živá ani mrtvá do té
doby, dokud se někdo nepodívá
dovnitř.
Když Schrödinger navrhl tento experiment, napadl tím vlastně neurčitost kvantové mechaniky tak, že přešel od jejího použití pro popis jevů na
mikroskopické úrovni (radioaktivní
rozpad) k popisu jevů makrosvěta
(živá či mrtvá kočka). Samotný akt
pozorování nejen, že zavádí do děje
subjektivní prvek (někdo musí krabici
otevřít a podívat se na kočku), ale
nutí též kočku neodvratně přijmout
jednu ze dvou možností:
1. ampulka s jedem je neporušená
a kočka se těší dobrému zdraví;
2. ampulka s jedem je rozbitá a kočka
je mrtvá.
Schrödingerova kočka nám ukazuje
názorným způsobem problém spojený s měřením. Předpokládá se, že
zjevně věříme skutečnosti, že stav
systému je měněn právě samotným
aktem pozorování. To je myšlenka,
která se zdá být příliš výstřední.
Einstein se vyjádřil v tom smyslu, že
nevěří tomu, že „jedna malá myš
změní chování vesmíru jen tím, že by
se na něj dívala“. Existují dva způsoby, jak těmto námitkám čelit:
1. Měření kvantových systémů neprovádějí kočky ani myši, ale lidské
bytosti obdařené vědomím. V tomto
případě je třeba vědomého pozorovatele („aby se podíval“), který následně vyvolá kolaps vlnové funkce.
Kočku prý nelze považovat za pozorovatele schopného vyvolat kolaps
vlnové funkce na skutečný stav života či smrti. Není prý dostatečně chytrá na to, aby tyto dva stavy rozeznala. Takže ubohá Schrödingerova kočka ani neví, je-li živá či mrtvá.
2. Americký fyzik maďarského původu Eugen Wigner (1902 - 1995, Nobelova cena v roce 1963 za objev
a aplikace základních principů symetrie) vymyslel „Wignerova přítele“ osobu, která by mohla objasnit experiment s kočkou. Je vybaven ply-
novou maskou a sedí v krabici spolu
se Schrödingerovou kočkou. Vždy,
když otevře oči, aby se na kočku podíval, dojde ke kolapsu vlnové funkce. Wignerův přítel je schopen popsat situaci v krabici, jak ji vidí on,
běžným jazykem (pokud neuvažujeme o tom, že on sám by byl superpozicí všech možných výsledků experimentu, dokud nedojde k otevření
krabice). Jak tvrdí Wigner, při účasti
lidské mysli v experimentu by nebylo
možné použít obvyklý způsob kvantového popisu.
Další diskusi pak vyvolává nahrazení
Wignerova přítele počítačem. Dokáže počítač zkolabovat vlnovou
funkci? Mnozí fyzikové tvrdí, že ano.
http://fyzika.jreichl.com/main.article
/view/740-schrodingerova-kocka
Steve Wozniak:
Steve Jobs nikdy
nenapsal ani řádek
kódu
Steve Wozniak na svých oficiálních
stránkách WOZ.org odpověděl na
otázku čtenáře, zda Steve Jobs
někdy něco naprogramoval a vlastně
věděl technické detaily například
prvního počítače Apple.
Dle Wozniaka Jobs nikdy nic nenaprogramoval ani nenavrhl žádný původní design počítače. Byl ale dostatečně technický zdatný na to, aby
dokázal navrhovat změny, úpravy a
vylepšení hotových návrhů od
inženýrů. Jak se lze dočíst i v podrobných knihách, byl tak hlavně zaměřený na produkt jako celek.
V případě prvního počítače Apple I
většinu kódu napsal právě Wozniak a
pomáhal mu také Allen Baum.
http://www.zive.cz/bleskovky/stevewozniak-steve-jobs-nikdy-nenapsalani-radek-kodu/sc-4-a170371/default.aspx
Vysávání české
ekonomiky
Peníze nemají národnost ani svědomí, zní známé pořekadlo. O svědomí nemůže být řeč, ale co se národnosti týče, zajímavé je, že zrovna
v srpnu vrcholí vyplácení dividend.
Ano, to jsou ty peníze, které české
firmy vydělávají, aby je poslaly svým
vlastníkům kamsi za hranice naší
vlasti.
A není jich málo. Letos se očekává
odliv až 200 miliard korun, což je skoro stejně jako rekordní částka před
dvěma lety. Vypouštění českého ekonomického rybníčku má přitom svou
logiku. Podniky v západní Evropě stále ještě bojují s důsledky finanční
krize a snaží se tak své východní dcery podojit, jak jen to jde. Oněch 200
miliard bude chybět tam, kde by se
mohlo investovat, rozšiřovat výrobu
a nabírat nové zaměstnance.
Velký odliv dividend není v tuto chvíli
pro Českou republiku problém. Platební bilance se drží v ukázkové
rovnováze, a ta je pro stabilitu našeho hospodářství klíčová. Ale přiznejte, že někde vzadu v hlavě vám kypí
smítko hořkosti a říkáte si, zda
bychom z těch těžce vydřených
peněz nemohli všichni profitovat
lépe.
Jak symbolické, že zrovna dnes se do
vrcholné politiky vrací Václav Klaus a
Miloš Zeman, přičemž první z nich šéfoval zpackané transformaci, aby vláda toho druhého prodala zbytky českého hospodářství do zahraničí.
Nějaký laciný nacionalismus pochopitelně není na místě. Západní vlastníci
ostatně postavili českou ekonomiku
na začátku tohoto tisíciletí znovu na
nohy. Stálo je to hodně úsilí a investic, což je třeba mít pořád na
mysli. Přesto, trocha toho racionální-
strana 6
ORL číslo 201310
ho, nepatetického národního cítění
by v ekonomice nebyla na škodu. Koneckonců, peníze možná nemají národnost, ale infrastruktura, důchody,
daně a nezaměstnanost zůstávají
pořád bolestně národní otázkou.
http://euro.e15.cz/archiv/vysavaniceske-ekonomiky1017559#utm_medium=selfpromo&
utm_source=e15&utm_campaign=co
pylink
Volby, zkratky a
Piráti
Ivan Bartoš
Spolu s předčasnými volbami nás
čeká i velká mediální masáž. Schémata klání jsou stále více stejná.
Kampaně jsou ostřejší. Média jsou
stále více zneužívána. Nasazeny jsou
zahraniční firmy, PR manažeři. Jak v
takové situaci chtějí uspět Piráti?
Sotva se emoce po přímé volbě
prezidenta trochu uklidnily, a po té,
co jsme léto strávili nuceným sledováním tragikomického mileneckého divadelního představení v režii
státních zástupců a hlavně médií,
které nakonec údajně zapříčinilo pád
vlády, chystá se další kolo „zdravé“
politické soutěže, která v následujících měsících obrátí prý letargickou
voličskou populaci v České republice
vzhůru
nohama.
Rád bych se pletl. Ačkoliv osobně
předčasné volby vítám, bojím se, že
nyní snad již řádně naštvaní spoluobčané opět podlehnou laciným fíglům
a zjednodušujícím zkratkám. Některé
strany vsadí na léty prověřená „stará
hesla a nové tváře“, jiné naopak použijí se „starými tvářemi hesla nová“,
někde uvidíme „stará hesla i staré
tváře“.
Bude existovat několik vyloženě
zlých pánů, proti kterým je třeba se
volbou vymezit, abychom a) zachránili demokracii a zemi před zaprodáním Sovětskému svazu nebo b)
zachránili zemi před rozkradením a
vytunelováním. Dále bude třeba
zemi zachránit před komunismem,
pravdoláskou,
nepřizpůsobivými,
omezením sociálních jistot a/nebo
nezodpovědným
plýtváním.
Bývalý ministr financí ministrem vůbec nebyl a není pravda, že by byl v
jedné straně s „punkovým“ aristokratem. Nejen, že spolu nikdy nebyli a
nejsou ve stejné straně, ale už vůbec
neseděli ve společné vládě. Bývalý
ministr průmyslu a obchodu blízko ke
kmotrům přece nikdy neměl a mít
nebude. Hlava státu bude objíždět
kraje, ne aby podpořila svoji stranu v
kampani, ale protože to v době svého nástupu do funkce slíbila.
Nejsilnější strana „na levici“ nás určitě zachrání, což hlásá od doby, kdy jí
štěstěna přihrála do klína jisté vítězství v nadcházejících volbách, a když
ne oni, ještě stále tu budou Kostelecké uzeniny a cestovní kanceláře
opírající se o své nově vybudované
mediální impérium či důstojný senátorský post hlásajíce rychlou záchranu za tržní ceny. Stranu jedné
ženy pak může „legitimizovat“ stále
ambiciózní tatíček velké rozkrádačky.
Komunisté dostanou svůj standard.
Dozvíme se věci jako že: zkušený politik s historií se vyplatí. Podnikatelé
jsou odborníci, a proto jsou zárukou
dobré nezkorumpované politiky. Hlasy malým stranám jsou vyhozené hlasy. Cokoliv neprověřeného jsou
druhé Věci veřejné. Nedůležitější je,
aby stana měla komplexní (leč, jak
víme, zcela nezávazný) program a že
důležitá
jsou
hlavně
čísla.
Nejdůležitější ze všeho je pak pro nás
růst HDP a pokles DPH. Ekonomika v
dalším kvartále poroste o X procentního bodu… a že nezaměstnanost
snížíme podporou vytváření nových
pracovních míst v kritických regionech.
No
tak
hurá!
Politika a převážně volby prostě v
tomto podání již nejsou soutěží vizí,
které by měly občanům přinést něco,
když už ne rovnou lepšího, tak
alespoň stejně dobrého. Schémata
klání jsou stále více stejná a/nebo
podobná. Kampaně jsou ostřejší. Média jsou stále více zneužívána. Nasazeny jsou zahraniční firmy, PR
manažeři. Nejcennější je pak ten, kdo
zavrtí
nejlépe
psem.
Člověk je nucen ptát se na věci, které
vlastně ani vědět nechce. Musí si vybrat mezi nyní již zcela bezobsažným
konceptem levice či pravice. Dopředu zvažovat koaliční potenciál, protože hledání konsenzu není předmětem práce Poslanecké sněmovny (?).
Ta přece musí mít jasnou pravou
nebo levou většinu, bez níž se nikam
nehne
(sic!)
V tomto kontextu mi nedávno jeden
člověk položil otázku, jak v tak
komplexním profesionálním politickém světě „dospěláků“ chtějí Piráti se svým autorským zákonem
uspět, respektive jak si vůbec
troufnou tuto hru hrát. Lidi přece zajímá řada důležitějších věcí, než je
stahování
z
internetu.
Je škoda, že nelze vystavit odpověď
na často se opakující otázku na nějaké místo, které by již při položení
samotné otázky vyskočilo na tazatele, ale asi je prostě třeba neustále vysvětlovat
a
vysvětlovat.
Nevím, zda odpověď, kterou jsem mu
napsal, byla dobrá a zda nevyvstane
díky ní řada dalších a dalších otázek,
ale mnoho bylo již řečeno a někdy by
možná stačilo trochu „zagooglit“.
Možná by ta odpověď mohla ukázat,
pokud ji zvážíme jako jeden pohled
člověka popisující přímou empirickou
zkušenost, jak odlišné vnímání na základě mediální prezentace může
vzniknout.
Přihřeju si tedy zde pirátskou
polívčičku, protože do toho šíleného
kolotoče polopravd a manipulace,
kterou volby byly a jsou, opět Pirátská strana vstupuje kandidaturou ve
všech
krajích.
Následující text je politicky zabarvený a proto ho raději nečtěte:
„Pokud se volič jen trochu snaží orientovat, ví, že novela autorského zákona
je jedna z mnoha věcí, které řešíme, a
již od počátku máme záběr v oblasti
transparentního státu, účetnictví, přístrana 7
ORL číslo 201310
mé demokracie, ochrany soukromí a
řady
dalších
věcí.
Tato témata však nejsou mediálně
atraktivní, obzvláště u neparlamentní
strany, a proto se do médií tato informace nedostává. Kontinuálně pak lze
Piráty číst na základě jejich činnosti,
například připomínkování senátních
tisků pro Libora Michálka, Klausovy
abolice, kauzy dopravních podniků,
práva na informace, tiskových zpráv,
reakcí
na
události.
Ad program, který vzniká v několika
kolech a na základě demokratického
hlasování. Nemyslím si, že se jedná o
obecné fráze. Právě naopak. Pirátský
program stavíme tak, že pracujeme s
principy a kauzalitou, nikoliv s výkřiky
a osamocenými návrhy v jednotlivých
oblastech zájmu. Programové komponenty založené na ohnisku na sebe
navazují a jsou vzájemně propojeny a
odkazovány, tak aby byl mezi nimi stále zřetelný původní pirátský záměr.
Pokud nějaká strana vybalí čísla, která
slíbí v programu, tak si je stejně cucá z
prstu. Nebo, a to je přeci ještě větší
masakr, pak jedná zcela obráceně. Pamatujete, kdo měl v programu „Nebudeme zvyšovat daně“? My program
primárně nevytváříme pro voliče
(divné že), ale chápeme ho jako závazný dokument, dle kterého se řídíme, ať
již výsledek volebního boje bude jakýkoliv.
Pokud se někdo ptá na povolební koalici, opět musím odkázat na opakovaně deklarovaný fakt, že Piráti o
koaliční vládnutí neusilují. Chceme
vždy být konstruktivní opozice.
Otevřít informačně Poslaneckou sněmovnu, navrhovat zákony v souvislosti
s našimi cíli a podporovat takové zákony, které jsou s nimi v souladu, ať již
pocházejí z pera kohokoliv jiného.
Možná je trochu škoda, že s touto
manipulací budeme muset lámat
pravdu těch „skutečných“ prověřených politických stran. Třeba se
nám tím psem podaří otočit proti
směru hodinových ručiček. Následující týdny a měsíce nám dají potřebnou
odpověď.
Přeji všem pevné nervy, které budou
v mediální masáži nadcházejícího
konce léta a začátku podzimu jistě
potřeba. A kdyby i zdravý rozum selhával, řiďte se osvědčenou radou:
„Nejlepší strana je přece vždy ta, která má na kandidátkách nejvíce lékařů.“
Stanislav Grof přijel do Prahy pro
cenu Nadace Vize 97. Exprezident
Václav Havel ho vyznamenal za otvírání nových pohledů na svět. Grof
soudí, že jeho výzkumy dokazují, že
kromě běžného světa, v němž se hádáme a lišíme, existuje i hlubší vrstva, kde se navzájem podobáme. I o
tom hovořil s HN.
HN: Co se vám dnes zdálo?
Víte, že si nevzpomínám? Je tu posun
devět hodin, nevzpomínám si ani, jak
jsem si lehl.
HN: Ale sny si pořád zapisujete?
http://denikreferendum.cz/clanek/1
6234-volby-zkratky-a-pirati
Stanislav Grof: Na
povrchu jsme různí,
v hloubce je jednota
Jméno Stanislava Grofa znají všichni
hledači rozšířeného vědomí. Český
psycholog v šedesátých letech pracoval na výzkumu účinků LSD. Po
emigraci do Ameriky s výzkumy přestal, zastavila je válka proti drogám.
Grof objevil novou metodu, jak dojít
do změněného stavu vědomí - holotropní dýchání.
Ano, dělám to docela běžně...
HN: Co vám to přináší?
Existuje řada psychologií a každá má
svůj přístup ke snům. Celé tohle pole
otevřel Freud. Každý pracuje se sny
jinak. Mě zajímá, co sny naznačují ve
světle toho, co jsem odpozoroval a
formuloval já.
HN: Pro Freuda byly sny via regia,
královská cesta do nevědomí...
Pro mě tou královskou cestou byly
psychedelické látky jako LSD. Pak holotropní dýchání. Bylo to zajímavější
než sny, protože jste přitom pořád
při vědomí.
HN: Musí člověk, který organizuje
holotropní dýchání měnící vědomí
člověka, projít podobnou zkušeností? V psychoanalýze je sebeanalýza nutnou podmínkou terapeutické praxe. Prošel jste holotropní
kúrou?
Částečně mě mrzí, že případný volič
pracuje s Pirátskou stranou dle vzorce
ostatních politických stran. Řada
otázek je pak naprosto zbytečných. Piráti nebudou mít většinu ve Sněmovně
přeci. Proto námi navrhované věci
mohou být za čarou, neb ukazují směr,
leč nikdy nebudou realizovány stoprocentně odhlasováním ústavní většinou. Míru změny můžeme v požadavku snížit, ale směr změny za
kompromis
měnit
nehodláme.“
Když jsme v šedesátých letech pracovali s LSD, které tehdy v čisté
podobě vyráběly jen Švýcarsko a Československo, vytvořili jsme systém:
kdo chtěl pracovat s LSD, musel mít
pět sezení s drogou a potom třicet
sezení s pacienty pod supervizí. U holotropního dýchání je to podobné.
Děláme šestidenní semináře, každý
má jiné téma a lidé se tu střídají v roli
dýchajících a přísedících. Kdo chce
dýchání provozovat terapeuticky,
strana 8
ORL číslo 201310
musí mít sedm seminářů. Pak probíhá dvanáctidenní certifikace.
HN: Neměl jste v Americe
problémy s experimenty s LSD?
Válka s drogami se pořád přitvrzuje.
V Americe jsem byl součástí posledního přežívajícího oficiálního výzkumu LSD. Z počátku bylo 72
projektů, po problémech s Learym se
pomalu odbouraly. A pak přišel
článek, že LSD narušuje strukturu
chromozómu. Žurnalisté to nafoukli,
ukazovali deformované děti a psali "takhle může dopadnout vaše dítě,
když budete brát LSD". Bylo obtížné
získat peníze na výzkum. Tehdy jsem
dostal nabídku napsat knihu o LSD a
byl jsem pozván do Esalenu v Kalifornii. A tam jsem už zůstal. Místo
LSD jsme začali využívat holotropní
dýchání. Problém legality tím zmizel.
HN: Jak jste na tuto metodu přišel?
Byla to šamanská inspirace?
Ne, vzniklo to z pozorování lidí pod
vlivem LSD. Po některých sezeních se
lidé cítili báječně. Po jiných to nebyla
žádná sláva. Někdy to otevřelo
novou oblast či zesílilo staré, negativní pocity. Mysleli jsme si, že to
změní nové sezení. Potom ale pacienti sami žádali o intervenci. Chtěli se
vrátit do zážitku. Někteří začali
spontánně dýchat, což je vrátilo zpět.
Zjistili, že LSD není tak exotická látka
a že dostat se do stavů změněného
vědomí je vlastně snadné. A navíc to
bylo legální. To byl začátek holotropního dýchání.
HN: Kdysi dávno jsem zkusil lysohlávky, pak jsem si povídal se
psem. Nevím ale jakou řečí. Věříte,
že je něco takového možné?
Existuje skupina stavů vědomí, které
já říkám holotropní, čili stavy pohybu
k celistvosti. Znají je šamani, jogíni,
buddhisté, lidé po klinické smrti. Je
tu pestrý výběr zážitků. Mezi ně patří
i
zkušenost
rozplývání
hranic
osobnosti. Máte pocit, že se stáváte
někým jiným, můžete se stát i zvířetem. Získáte tak poznatky, které
jinak nemůžete najít: třeba vidíte
jako dravec. A sem patří i schopnost
komunikovat se zvířaty.
HN: Mohou se z kolektivního nevědomí, kam při změněných stavech
lidé padají, vynořovat důležité události, jako varování a výzva?
Studoval jsem změněné stavy vědomí padesát let. Za tu dobu jsem viděl řadu zážitků, které se daly verifikovat. Nejde to s každým zážitkem,
ale viděl jsem jich dost a věřím, že to
možné je.
Zdá se, že lidé jsou velice různí.
Číňané, černoši, běloši, američtí indiáni... Ale i lékaři či antropologové
vědí, že jakmile jdete pod kůži, rozdíly mizí. Anatomie, fyziologie, biochemie jsou velmi společné. Náš výzkum
ukazuje, že něco podobného se děje i
psychologicky. Život po narození je
pochopitelně velice rozdílný. Dětství,
které prožijete v Číně, je odlišné od
dětství v jižní Americe. Jakmile se ale
dostanete k porodu, začínají se zážitky podobat. Samozřejmě existují
rozdíly, ale nejsou to rozdíly transkulturní, nýbrž individuální. Někdo je narozený kleštěmi, něčí porod trvá dvě
hodiny, ale rozdíl už není od národa k
národu. A když se dostanete do oblasti, které my říkáme transpersonální, rozdíly úplně mizí. Můžete být
běloch, africký otrok, Tibeťan nebo
japonský samuraj, vaše zážitky se
podobají. Mizejí i pohlavní rozdíly. Za
povrchem, který je plný rozdílů, existuje matrice, kde rozdíly mizí. Lidstvo
je jen jedno. Něco podobného
ukazuje i fyzika. Mnoho vědních disciplín odhaluje základní jednotu pod
světem rozmanitosti.
HN: Ve své knize Za hranicemi mozku jste psal o příchodu nového světového názoru, který bude vycházet z tohoto celostního postoje.
Dodnes se ale moc nezměnilo.
Existuje řada nových přístupů, třeba
teorie chaosu, ale opravdu nejradikálnější je Ervin László. László je
systémový teoretik. Definoval "Apole" (od védského slova Akaša,
prostor), jakési spirituální pole, které
identifikoval vědecky. Je to subkvantové pole, kde se vše, co se kdy stalo,
stále holograficky registruje, což naprosto odpovídá zážitkům z našeho
výzkumu. Můžete mít takový holografický zážitek - a najednou jste ve
starém Egyptě nebo v samurajském
Japonsku, kdekoliv ve zvířecí říši.
HN: Většinová vědecká komunita
takové věci moc nebere...
Řada vědců je fundamentalistická.
Lpí na starém názoru, poněvadž souhlasí s tím, jak běžně prožíváme svět.
Ale tato láhev, jak ji vidíte, v podstatě není předmět. A čím hlouběji jdete, tím méně hmoty nacházíte. Pak
už najdete jen statistické rovnice a
můžete říct, že částice existují s určitou pravděpodobností, než vše vymizí do dynamického vakua. Pro průměrného vědce je to obtížné
spolknout.
HN: V takovém světě se dá špatně
existovat. Předměty přece jen
pořád umožňují jistou orientaci.
Tou lahví můžu někoho zabít, i
když, jak říkáte, vlastně ani neexistuje.
To je zajímavá komplementarita, kterou známe už z Heisenbergova principu neurčitosti: někdy se částice
chová jako částice, někdy jako vlna.
Fyzik, který pracuje na lineárním akcelerátoru a dochází k názoru, že
hmota vlastně neexistuje, skončí práci, a jde domů. A na ulici ho přejede
auto.
Ta nehoda ovšem nedokazuje, že
zjištění z laboratoře jsou nepravdivá.
Objevy fyziků přece mají jasné praktické dopady a implikace, mohou
dokonce vytvořit atomovou bombu,
lidé by je měli brát vážně. I naše výzkumy mají praktické implikace. Můžeme léčit lidi efektivněji, než když
jim ordinujete medikamenty. Můžete
žít ve světě, kdy se považujete za
newtonovský objekt, ale zároveň
víte, že existuje radikálně jiná metoda, jak okusit realitu.
Zajímavé je, jak to vše zapadá dohromady. Existuje komplementarita světů.
http://hn.ihned.cz/c3-22154130500000_d-na-povrchu-jsme-ruzni-vhloubce-je-jednota
strana 9
ORL číslo 201310
Česky vychází
děsivé svědectví
jediného uprchlíka z
korejského
koncentráku
Sice to nějakou dobu trvalo, než
se o příběhu mladého uprchlíka ze
severokorejského pracovního tábora
Sina Tong-hjoka dozvěděl svět. Vloni
o něm vydal americký novinář Blaine
Harden knihu Útěk z tábora 14, která
tento týden vychází v českém překladu.
havou prací a záda zjizvená popáleninami od mučení ohněm. Kůže nad
stydkou kostí nese jizvu po vpichu
háku, jímž ho dozorce přidržoval nad
plameny. Kotníky a zápěstí má poznamenané pouty, za něž visel vzhůru nohama během samovazby. Pravý
prostředníček od prvního článku mu
chybí – dozorce mu ho useknul za
trest, že v táborové továrně na
oděvy upustil šicí stroj.
O tom všem Sin Tong-hjok nejen
vyprávěl americkému novináři, ale
sám to také velmi působivě a autenticky zobrazil: jeho kresby stejně jako
kniha obletěly svět a byly vloni vystaveny i v Praze.
Sin Tong-hjok nejprve vydal v
Soulu v roce 2007 paměti v korejštině, zde ale prošly víceméně bez povšimnutí. O rok později se setkal s
novinářem Blainem Hardenem, který
byl tehdy dopisovatelem deníku Washington Post ve východní Asii. Sin
nechal Hardena vyfotit svoje trvalá
zranění z tábora a ten fotografii
spolu s jeho stručně odvyprávěným
příběhem uveřejnil na titulní straně.
Sin Tong-hjok (i v českých médiích
se občas používá anglický přepis jeho
jména Shin Dong-hyuk) je s největší
pravděpodobností jediný Severokorejec,
který
se
narodil
v
trestaneckém táboře nucených prací
a podařilo se mu z něj s obrovským
nasazením života uprchnout. O tom,
že existuje nějaký jiný život "za
ostnatým drátem", se dozvěděl až ve
svých 21 letech od jiného vězně. A
právě tehdy začal plánovat svůj útěk.
Do té doby ovšem zažil věci, které
mají srovnání jen s nejhrůznějšími
zločinnými institucemi 20. století - s
nacistickými koncentračními tábory,
sovětskými gulagy nebo s krvavým
řáděním
kambodžských
Rudých
Khmerů. Následky tohoto života permanentně na pokraji smrti nese Sin
Tong-hjok (jméno je fiktivní, zvolil si
ho po emigraci do Jižní Koreje) dodnes.
Následkem podvýživy má drobnější
postavu, paže má zkřivené namá-
Příběh se setkal s velkým ohlasem
- na jeho základě se Sinovi mimo jiné
ozval americký manželský pár, který
jej de facto adoptoval, i mladá americká dívka korejského původu, která
se do něj zamilovala a stali se partnery. Až do té doby Sin žádné milostné
zkušenosti neměl, v táboře byly jakékoli mimopracovní kontakty mezi
pohlavími zakázány pod trestem smrti. Výjimkou byla řízená manželství
"za odměnu" - z jednoho takového se
právě Sin narodil.
Celých devět měsíců ale musel Harden Sina přemlouvat k tomu, aby
spolu napsali knihu v angličtině.
Uprchlík byl ostražitý a nedůvěřivý,
což byl důsledek jeho vychování v atmosféře strachu a hrozby zrady a následného trestu. Nakonec ale novináři odpověděl na všechny otázky a kniha, která vznikla, se stala základním
pramenem
pro
poznání
jinak
utajených hrůzných poměrů v severokorejských koncentrácích.
http://kultura.idnes.cz/sin-tong-hjoka-kniha-o-severokorejskemkoncentraku-fhh-/literatura.aspx?
c=A130701_152938_literatura_ob
Vědomě placené
daně a skryté
výpalné
Květa Pohlhamer Lauterbachová
Vít Jedlička analyzuje ve svém článku
„Chudák, co platí 75procentní daně“
na svém blogu(external link) dopady
daňové zátěže na českého občana,
jehož mzda se pohybuje kolem mediánu, tj. 20 051 korun aktuálně.
Správně uvádí, že z dvacetitisícové
mzdy musí zaměstnavatel poslat
ještě 6 800 korun a zaměstnanec zaplatí státu 4 150 korun na sociálním a
zdravotním pojištění. Dohromady to
dělá celkem 10 950 korun.
Vzhledem k tomu, že většina lidí za
prací dojíždí, vzal si na paškál ždímání
občanů přes pohonné hmoty a uvádí
dopady daní z pohonných hmot v
částce 21 korun na každý litr, které si
zaměstnanec pochopitelně nemůže
dát do nákladů a odečíst si je jako odpočitatelnou položku, na rozdíl od
podnikatele. Kdyby dojížděl po delší
trase každý den, projezdil by, co by
vydělal a mohl by spát pod mostem a
hladovět. Dobrý příklad. A veřejná
doprava? To už dávno není to, co
bývalo. Chybí spoje. Zkuste flexibilně
dojíždět každý den za prací z Vyššího
Brodu do Českých Budějovic bez
auta. Kolik času vám zůstane na péči
o rodinu!
Kvůli nákladům na dojíždění se
mnoha lidem nevyplatí vůbec práci
vzít, obzvlášť, je-li mzda nižší než
uvedený medián, což jsou zejména
profese s menšími nároky na kvalifikaci. Byla jsem dokonce svědkem,
jak z tohoto důvodu vzdala svou práci ve škole mladá středoškolská učitelka a šla dělat práci méně kvalifikovanou, ale v místě bydliště. Škola si
místo perspektivní mladé pracovnice
strana 10
ORL číslo 201310
pozvala na pomoc skoro sedmdesátiletou důchodkyni. Nakonec na tom
ekonomicky vydělala i ta škola.
1. Příklad sousedního Rakouska
V našem česko-rakouském pohraničí
je běžné, že lidé dojíždějí za prací až
50 kilometrů denně. Vyplatí se jim to
pouze, pokud pracují v Rakousku,
protože část těchto nákladů jim rakouský stát jako „pendel-paušál“ vrátí. Většina tankuje v Česku, takže českému státu odvede přes 3 tisíce na
DPH a spotřebních daních z benzínu,
v Rakousku však platí daň z příjmu a
pojištění. Vzhledem k tomu, že by
tam taková hloupost jako daň ze superhrubé mzdy neprošla, platí daň z
příjmu z toho, co vydělá, a pokud je
to pod 1000 eur, pak neplatí daň
žádnou, pouze pojištění.
Složená daňová kvóta je v Rakousku
vyšší než v Česku, daňový systém je
progresívní. Stát poskytuje občanům
služby a infrastrukturu, kterou jim
vzhledem ke stavu výstavby dálnice z
Prahy na jih můžeme jenom závidět.
Ne že by to byl stát ideální, o tom by
se dalo psát dlouho. Přijde na to, co
rakouští voliči politikům ještě dovolí.
Ideálem je však pochopitelně stát,
který plní své funkce a přitom je
efektivní a štíhlý. Jak štíhlý, o tom by
měli rozhodovat demokraticky voliči
s ohledem na to, jaké služby od státu
očekávají. Ideální ovšem je hlavně
stát, ve kterém není možné, aby ho
politici nechali rozkrást s tím, že
dostanou na oplátku podíl z kořisti.
2. Demagogie některých
mických liberálů
ekono-
Ti rádi zaměňují pojmy s dojmy a přitom říkají, že hájí svobodu. Liberálové a finanční analytici rádi označují
dnešní stát nikoliv za kapitalistický,
nýbrž pořád ještě za tzv. "socialistický". Bohužel tím vědomě klamou
lidi.
Aby nebylo tak snadné manipulovat s
čísly a zneužívat je v mocenském
boji, bylo by nejlepší z daňových příjmů státu vyloučit sociální a zdravotní pojištění. Tyto příjmy jdou do
zdravotních pojišťoven a na financování důchodů dnešním penzistům,
kteří si nešetřili do soukromých
penzijních fondů, nýbrž do průběžného systému. Nejsou to tedy příjemci
sociálních dávek, jak se snaží veřejnosti vnucovat někteří politici a
jejich spřátelená a servilní média.
Dostávají ze systému to, na co mají
ekonomický, sociální nebo morální
nárok. Cílem neoliberálních médií je
tedy rozeštvat jednotlivé sociální
skupiny proti sobě.
Naštěstí se prozatím podařilo udržet
průběžný penzijní systém. Stačí se
podívat, do jakých černých děr mizí v
současné krizi peníze nešťastníků,
kteří se spoléhali na zhodnocení na
finančních trzích. „Spoříš-li do banky,
pak nikdy nezapomeň, že tvoje
peníze nejsou už tvoje a jako investor
o ně můžeš přijít!“ Tak často varujeme na našich stránkách(external
link). Nelze spoléhat zcela na stát,
ale ovšem ještě méně na tzv. „finanční trhy“.
3. Bankovní socialismus, o němž se
pilně mlčí
Na světě nyní vládne zvláštní druh
globálního socialismu, který bere lidem úspory, aby zachraňoval krachující soukromé banky. Liberální ekonomové o tomto socialismu mlčí, protože z něj žijí a parazitují na okrádání
občanů. Banky mají normálně obsluhovat národohospodářská odvětví, které produkuje skutečné hodnoty a zajišťuje lidem živobytí. Ve skutečnosti dnes dělá pravý opak. Ekonomické důsledky tohoto systému
ukazuje starší článek Kalouskův závod ke dnu(external link).
Místo klasického investorství se
banky prospekulovaly na finančním
kasinu do biliónových ztrát přesahující dnes desetinásobek toho, co je
schopna vyprodukovat celá planeta.
Proo musí skrytě okrádat každého z
nás. A proto nyní funguje skrytý globální bankovní socialismus jako za
časů Václava Klause. Banky se chovají
jako obrovská pumpa a chtějí odsát
majetek nejenom vytvořený prací
současné populace, nýbrž i hodnoty
vytvořené generacemi minulými. A
navíc ještě banksteři vysávají i příští
generace. Dovolíme jim to? To je vláda bankokracie a nástup hnědých
košil, použijeme-li tento nový termín
profesora Varoufakise.
4. České daňové zatížení a příklad
Hongkongu
Vraťme se k nářkům nad příliš rozmáchlým českým sociálním státem.
Daňové zatížení občanů je skutečně
nepřiměřeně velké a nespravedlivé.
Především však vzhledem k neúměrně nízkému zdanění kapitálu a
zisků korporací a velmi nízkému
zdanění majetku. Je sociálně neúnosné, protože postihuje právě ty,
kteří sotva přežívají ze dne na den.
Pokud už mluvíme o Hongkongu, je
potřeba zmínit, že něco jako DPH
tam neexistuje. Mají minimální daně,
ale také minimální důchod. A kdo vydělává do 5000 hongkongských dolarů měsíčně, neplatí žádné sociální
pojištění. Nad tuto hranici se odvádí
5% pojistné, maximálně však 1000
HKD ročně a zaměstnavatel přispívá
stejnou částkou. Daň z příjmu s pohybuje od 0 do 19%. A z čeho vyplývá
nám za vzor dávaná prosperita?
Hrubý domácí produkt je tvořen z
90% finančním průmyslem, obchodními a dopravními službami a
službami v cestovním ruchu.
Na začátku jsme uvedli, že je třeba
vyloučit sociální a zdravotní položky
v České republice z daňových příjmů,
protože ve skutečnosti jde o pojištění. Pak činí daňové příjmy 561,5
miliardy za rok 2012, což je 14,6 %
HDP. Ale pozor! V Hongkongu s 19 %
podílem státu na HDP systém průběžného financování důchodů neexistuje. Pro případ nemoci, stáří a nepředvídatelné události se musí každý
spoléhat sám na sebe. U nás naopak
máme rozvinutý a celkem funkční sociální a důchodový systém.
Privátní zajištění na stáří a nemoci
strana 11
ORL číslo 201310
může fungovat jenom tehdy, nebudou-li peníze neustále znehodnocovány. Například inflací, zápornými
úrokovými sazbami, dobrodružnou
politikou tištění peněz ve formě
kvantitativního uvolňování a machinacemi a podvody s úrokovými
sazbami. Ale i jinými faktory, které
velké části populace neumožňují vůbec si nějaké rezervy během života
vytvořit.
Proč tomu tak je, se budeme zabývat
dále v povídání o daních, které platíte a nevíte o tom. O daních, které
musí v chybně nastaveném systému
platit pilní a pracovití těm, kteří nemusí hnout prstem. Varujeme naše
čtenáře předem: tou druhou skupinou ovšem nejsou myšleni Romové,
důchodci, postižení, děti, a nezaměstnaní.
V první části úvah o daňovém systému nazvaném Vědomě placené daně
a skryté výpalné (I. část)
jsme
analyzovali na příkladech systém
skrytého penězovodu, který skrze
bankovní socialismus skrytě připravuje lidi o peníze. Jeho ideologičtí
trubači jsou tzv. "liberální ekonomové", kteří dnes například ovládají
pražskou VŠE. Jak v praxi funguje
bankovní socialismus dnes?
1. Bankovní socialismus přerozděluje
zisk od pilných občanů k ekonomickým příživníkům
Tento fakt zatím nenapadl žádný český finanční analytik. Skrytý převod
národního bohatství se uskutečňuje
přes zvláštní formu skryté majetkové
daně. Je to daň, kterou platí pilní a
pracovití těm, kteří nemusejí pracovat. Nemyslím tím ovšem Romy,
důchodce, děti atd. Ti často nemají
žádný finanční majetek a žádný příjem ze zaměstnání, takže dostávají v
rámci přerozdělování pomoc od těch,
kteří práci mají. A ti by měli přestat s
xenofobní nenávistí ke všem těmto
skupinám a obrátit svou frustraci jiným směrem, protože jinak na ně
také brzy dojde. O počtu sebevražd
pilných a pracovitých v Evropě jsme
nedávno informovali. Viz článek Vlna
sebevražd v EU jako důsledek
neoliberalimu .
Představte si, že vám zůstane z
onoho výše uvedeného platu po od-
vodu DPH a spotřebních daní, které
státu zaplatíte ve svých nákupech, a
to i z drahých léků, ještě nějakých 10
000 korun. Řekněme, že budeme v
rodině dva živitelé s jedním dítětem,
takže nám zůstane na pokrytí bydlení
a živobytí 20 000 korun. V Německu
spočítali, že průměrná rodina vydá na
své živobytí 2500 euro měsíčně. Je
vědecky dokázáno, že v cenách
zboží a služeb je obsažen průměrně
40% podíl ve formě úroku. Takže
kromě daní státu platí průměrná německá rodina 1000 euro na úrocích a
česká rodina 8000 korun měsíčně. V
ceně nájemního bydlení činí úroky až
77%. Má majitel bytu, který si na byt
půjčil a pronajal ho a z nájmu splácel
30 let hypotéku, ještě právo chtít stále nájem obsahující výši úroků jako z
hypotéky, kterou už mu předchozí
nájemci dávno splatili? Bytový dům
má životnost kolem 100 let. A navíc
jdou ceny bydlení pořád nahoru.
2. Skrytý mechanismus přerozdělování běží skrze banky
Přesně takovému přerozdělovacímu
mechanismu podléháme my všichni.
Mohli bychom ho sice nazvat majetkovou daní, kterou platí ti, kteří nic
nemají a živí se prací. A platí ji těm,
kteří mají kapitál. Nebo si ten kapitál
mohou vytisknout v rámci privilegia
vyrábět peníze do počítače klávesnice a půjčovat ho za úrok. Je to takový
Jánošík naruby, který provozují státy
a americký FED.
Takže nebudeme nazývat tento odvod slovem "daň", jelikož jeho původcem je dnešní finanční podvodný a lichvářský finanční systém. Daně platíme a víme proč je platíme, i když s
tím nemusíme souhlasit. Výpalné za
dnešní lotrovský systém platíme
skrytě: znehodnocováním společného bohatství, které neustále vytváříme. Vlastně platíme výpalné za to,
že můžeme existovat.
soukromými bankami z ničeho. Podívejte se na toto video.
Pokud by měla rodina dostatečný
majetek a uložila by si výhodně
peníze na účet, musela by mít půl až
jeden milion eur, aby těmito výnosy
z úroků vyrovnala to, co na druhé
straně musí v úrocích zaplatit, uvádí autoři Andreas Popp a Rico Albrecht v knize „Plán B “. Prezentaci
knihy na videu máte zde a poslechněte si zejména druhou polovinu.
Pukud vás tuto téma zajímá více, podívejte se na náš starší článek Banky
a virtuální peníze .
2. Komu bankovní
pořádně sype
socialismus
Jednomu procentu naskakuje obrovské jmění, devíti procentům
obyvatel se vyrovnávají úroky z majetku a úroky, které platí ze své spotřeby. 90 % lidí ale naopak platí v
cenách zboží a služeb ze svých pracovních příjmů onomu jednomu procentu vyvolených. Logicky je jasné,
že čím víc platí, tím více chudne. A
čím je člověk chudší, tím víc platí jako
netto plátce do úrokového systému.
I proto je potřeba zamyslet se nad
přerozdělováním evropských peněz.
Projekty musí být předfinancovány
bankovním úvěrem, než k dostatečně
zkontrolovanému nositeli projektu
doputují evropské peníze na účet. A
na vlastní podíl si zase žadatelé o evropské fondy musí obvykle půjčit u
bank a zadlužit se do budoucna.
Pro koho je toto přerozdělování asi
darem z nebes? Podívejte se na následující prezentaci. První obrázek
ukazuje, kolik skrytě platíme skrze
úrokové financování na běžných komoditách jako je odvoz odpadu a
pitná voda.
Toto přerozdělování jmění od
chudých k bohatým prostřednictvím
úroku v cenách je největším tabu
současného finančního systému.
Způsobuje rozevírání ekonomických
nůžek mezi stále chudší většinou a
mezi stále bohatší úzkou skupinou
vyvolených. A to si nemusíte půjčovat žádné peníze a mít nějaké
dluhy. Jde o transfer peněz v důsledku chybně nastaveného finančního systému a samotného systému
vytváření peněz (tzv. fiat money )
strana 12
ORL číslo 201310
A nyní se podívejte na rozdíl mezi
jedním procentem, neutrální desetinou a námi, doplácejícím zbytkem.
Z grafů jasně vyplývá nerovnoměrné
rozložení mezi plátci a příjemci úroků.
chobotnice nemá se skutečně demokratickým státem nic společného.
Pod touto špičkou se nalézají mainstreamová média, propagující ekonomy s jejich toxickými ekonomickými teoriemi, posluhovače megalichvářů dobře odměněnými na lukrativních postech, ať už ve Fedu, MMF,
Deutsche Bundesbank, či Bance pro
mezinárodní zúčtování a platební
styk v Basileji, nebo odměněnými
profesorskými tituly na vybraných
univerzitách a funkcemi v různých
think-tancích. Čtenář si libovolně doplní. Viz naše tematické číslo nazvané Zrada českých ekonomů(external link) (2013-16). V knize Plan B
(Andreas Popp und Rico Albrecht)
najdete toto schéma jako popis současného stavu (Ist-Zustand).
3. Banka půjčuje peníze, které sama
nemá
Dnes skoro nikdo nemusí mít vlastní
kapitál, jako tomu bylo dříve. I velké
banky mají obvykle jen kolem 8 %
vlastního kapitálu. České banky skončily v zahraničních rukou a díky zavřeným očím politiků snadno vydělávaly. Tak se kapitalizovaly lépe a vykazují za rok 2012 skoro 11% podíl
vlastního kapitálu na celkových pasívech.
Podnikatel podniká převážně s cizími
zdroji. To znamená, že si půjčí peníze
v bance a banka vytvoří úvěr vyťukáním do klávesnice. Tyto peníze
sama nevlastní, a přesto za ně chce
úrok. Ten podnikatel zakalkuluje do
ceny výrobků a k tomu si připočítá
ziskovou marži. Kdyby použil vlastní
kapitál, bylo by pochopitelně v
pořádku, že chce zisk: riskoval, je
schopný, zaslouží si odměnu. Ale co
banka, od níž podnikatel bere
peníze?
4. Bankovní pyramida vypadá jak
slupky cibule
Na vrcholu pyramidy bankovního socialismu ovládá svět podvodník a
megalichvář, který drží pevně v ruce
světovou bankovní centrální chobotnici. Jak už z hořkých zkušeností
bankovní krize 2008/9 víme, tato
5. Jak nám lžou ekonomičtí liberálové
Liberálové a finanční analytici nás
tedy varují před hrůzami socialismu.
Jak vidíte, oni sami pilně slouží socialismu bankovního kasina. Ale ve skutečnosti stejně pilně slouží tomuto
socialismu i levice, pokud se dostane
k moci. A vůbec si nejsem jistá, co
vlastně dneska chtějí i komunisté,
kteří privatizovali o sto šest a nyní se
tiše nechávají korumpovat na krajské
úrovni.
Partajní demokracie je vůči bansterům prozatím bezmocná, a to
nejenom u nás. Svět neovládají ideje
a ctnosti, nýbrž lži, podvody a nebetyčná chamtivost. Systém se hroutí
zevnitř a zhroutí se dříve nebo později, a to i bez invaze teroristů zvenčí.
Matematika se nedá ošidit.
Staří selhali, mladí bojovníci za svobodu by však měli najít odvahu nazývat věci pravými jmény. Svobodní
budeme skutečně až, když ovládneme peníze. A teprve pak budeme
moci dělat něco proti krizím. Stihneme to včas?
A třetí vrstva směrem dolů? To jsou
naši politici v tak zvané zastupitelské
demokracii. Ve skutečnosti nezastupují nikoho, jen své osobní zájmy. Lze
je rozdělit na dvě skupiny, zájmům
megalichvářů však posluhují všichni.
První skupina jsou ti, kteří se zaměstnávají tím, jak zamaskovat, že
tomu, co celý den dělají, vůbec nerozumí. Ty stojí hodně energie nás
přesvědčit, jak jsou důležití. Druhá
skupina, to jsou špičkoví velmi ctižádostiví politici, hnaní touhou po obohacení a privilegiích. Toho se jim u
nás bohatě dostává, pokud slouží
systému oddaně. Média, známé
presstitutky se klaní zlatému teleti,
nikoliv svobodě. Oligarchie je opět
náležitě ocení a podpoří je. Není
lepšího příkladu než Česká televize a
poplatný český tisk. Viz naše číslo
Komu slouží Česká televize(external
link) (2013-08).
A úplně dole jsme my, hloupí poddaní. Ti, co stále více prohrávají.
http://news.erepublika.cz/article2011-V-domplacene-dan-a-skryte-vypalne-II-ast
Planetární hrnce
zlata se daly do
pohybu
Příklady globálních pohybů zlata v
roce 2013 jasně ukazují, jak si na tom
doopravdy stojí státy a světová bankovní centra.
Jak známo, německá Bundesbank
oznámila v lednu 2013, že bude reagovat na znepokojení občanů
ohledně uskladnění zlatých zásob
mimo německé území. Repatriace
strana 13
ORL číslo 201310
zlata z USA, Francie a Londýna bude
rozložena do 7 let a skončí v roce
2020. Zlaté rezervy byly uloženy v zahraničí z obav možného útoku východního bloku na západní Německo.
Občané dnes nedůvěřují cizím
bankám a donutili vládu, aby rezervy
dostala domů. Celkové schéma
stahování zlata do SRN máte zde.
liard více. Tento finanční génius ČR
byl za svůj výkon patřičně odměněn.
Od 1. prosince 2000 působí ve funkci
předsedy Institutu pro finanční stabilitu (Financial Stability Institute, FSI),
který je částí Banky pro mezinárodní
platby (Bank for International Settlements, BIS) se sídlem v Basileji.
Australská banka Macquarie oznámila, že jen v květnu opustilo
Londýnské banky celkem 240 tun
zlata , které bylo exportováno do
Švýcarska. Zde bude přelito na menší
ingoty a prodáno do Asie, která přestala věřit americkému dolaru. Co je
doma, to se počítá. Navíc londýnské
banky v dohledné době opustí
dalších 979 tun zlata, které půjde
stejnou cestou přes Švýcarsko opět
do Asie.
Finanční trhy hlasují nohama, zatímco Hospodářské noviny a placení ekonomové mluví o stabilitě světové
měny.
Mimo území západního Německa
bylo uloženo 98 % zlatých zásob. Po
bankovní krizi a na ní napojené politické krizi je jasné, že státy vedené
bankstery nejsou důvěryhodné. Jen
to, co je doma, to se počítá.
Stejný krok udělala Venezuela za
Hugo Cháveze. Západní ropné
společnosti drancovaly zdejší bohatství v průměru za 1-2 % poplatků z
celkového zisku těžby, které zahraniční ropné společnosti odváděly
státu. Po nacionalizaci ropných rezerv došlo i na zásoby zlata. Země
má jedny z největších zlatých rezerv
na světě (365 tun zlata) a polovina z
nich byla uložena v USA a v Evropě.
Bývalá vláda dala příkaz, že tyto rezervy v hodnotě 6,3 miliard dolarů se
musí vrátit domů, k velké nelibosti
západních zemí, jež ztratily možnost
vydírání Venezuely.
Česká republika podobné starosti
nemá. Pod moudrým vedením předsedy ČNB bankéře Josefa Tošovského (ODS) prodala zásoby 56 tun v letech 1997-1998 v době nejnižších cen
a koupila za ně dnes vcelku bezcenné
"cenné" papíry v hodnotě virtuálního
finančního šrotu. Vláda dostala za
prodej 16,4 miliardy korun a hned
nato začala cena zlata stoupat. Dnes
by za ně utržila minimálně o 30 mi-
http://news.erepublika.cz/article2015-Planetarnihrnce-zlata-se-daly-do-pohybu
Rozhovor o vědě s
profesorem
Neubauerem v
časopisu Reflex
Ve vašich statích se píše o tom, že
nastává soumrak vědeckého obrazu světa ...
A spolu s ním i soumrak moci vědy,
která v novověku převzala od církve
roli vlastníka jediné pravdy. Všimněte si, že nejde o soumrak vědy, ale o
soumrak výlučného vědeckého obrazu světa. Věda se dnes tváří jako nějaké definitivní poznání, konečná odpověď na všechny otázky. Přišla se
závaznými dogmaty, kterým je nutno
věřit. Dá se proto mluvit o jejích mocenských ambicích. Ukazuje se ale, že
existují i jiné, alternativní přístupy ke
světu, stejně pravdivé jako věda.
Některými vědeckými kolegy jste
za tato slova označován za černou
ovci. Jak se vám s tímto cejchem
žije?
Jsem si jist, že opravdovými kolegy z
ničeho podobného podezírán být
nemohu. Svůj život jsem vědě zasvětil. Věda se tedy pochopitelně těší
mé úctě, neboť znám její význam,
hodnotu a užitečnost jejích přesných,
spolehlivých a obecných poznatků.
To, co kritizuji, není věda, ale scientismus -- ideologický postoj, který redukuje celou mnohovrstevnou skutečnost na "objektivní realitu" a
celou ji zahrnuje pod pravomoc vědy.
Takový totalitní nárok vědu diskredituje. Už to, že někdo může být označen za černou ovci jen proto, že se
jeho cesta k poznání vine neobvyklým směrem, ukazuje na zcírkevnatění vědy. Připomíná to konec
středověku, kdy bylo v každé pochybnosti spatřováno kacířství a působení
ďábla.
Studenti přicházejí ze středních
škol na přírodovědeckou fakultu s
naivní představou, že věda je nejlepším, nejspolehlivějším a privilegovaným způsobem poznání. Vy
jim na vaší katedře tu představu
rozbijete. Z hlediska vědy vlastně
studenty zkazíte.
Poslání "kazit mládež a zavádět jiné
bohy" dostala filozofie do vínku už
od kolébky -- tak zněla obžaloba proti Sókratovi. Ukazujeme studentům,
že kromě vědy existují i jiné přístupy
ke světu, upozorňujeme na mnohotvárnost a proměnlivost vědy samé.
Napsal jste, že věda je novodobým
mýtem, za což vás někteří vědci nemají příliš rádi ...
strana 14
ORL číslo 201310
Mytické vyprávění a věda jsou dva
odlišné, ale stejně cenné a pravdivé
pokusy o porozumění světu. Mýtus
neříká, jak to na světě doopravdy
bylo, nýbrž jak to na světě obecně
chodí. To samé ale dělá i věda. Výsledkem vědeckého poznání jsou
obecná pravidla, abstraktní zákonitosti. Stejně jako v mytickém vyprávění tu tedy vystupují neexistující
události a bytosti. Ideální tělesa, s nimiž operují Newtonovy fyzikální zákony, jsou stejně málo skutečná jako
draci nebo víly. Požadavek závaznosti, souvislosti a bezrozpornosti
platí jak pro vědu, tak i pro mytické
vyprávění. J. R. Tolkien se ve svých
slavných knihách o Hobbitovi snažil
vytvořit celistvý a vnitřně konzistentní popis mytického světa Středozemí
s takovým úsilím, až na to skoro zašel. Podobnými krizemi prochází i
věda: shromažďuje vědomosti tak
dlouho, až se její původní a zdánlivě
bezrozporná stavba začne zamlžovat.
Musí pak být uměle udržována při
životě tím, že se z ní násilně vylučují
nové poznatky, které se do "staré"
podoby vědy nevejdou.
dování o změně paradigmatu a o
mezích vědecké poznatelnosti světa?
Co se stane, když se rozporů nahromadí příliš mnoho?
Proč to ale nikdy nefungovalo, proč
se vědecky promyšlený ráj vždycky
změnil v peklo s hromadami mrtvol?
Většina vědců nakonec uzná, že musí
být něco vadného v původních předpokladech. Dojde k "vědecké revoluci", kterou teoretik vědy Thomas
Kuhn označuje jako "změnu paradigmatu". Vznikne nové paradigma,
nový vysvětlovací rámec a poznatky,
které se do původní, staré podoby
vědy nevešly, do něho najednou
krásně zapadnou.
Taková revoluce nás ve vědě čeká?
Ne. My ji už zažíváme! Do současného vědeckého rámce už dnes mnoho
nových faktů nezapadá. A nemusí to
být jen módní kvantové podivnosti či
parapsychologie.
Vědci vám na to ale řeknou: vymysleli jsme nové antibiotikum, které
zachrání život spoustě lidí, tím pádem jsme odhalili objektivně
fungující princip. Tak jaképak doha-
Antibiotika jsou skutečně účinná, o
tom není sporu. Za svou vědeckou
kariéru jsem už ale zažil mnoho
oprav a změn vysvětlení mechanismu
jejich účinku. Dokazuje to neudržitelnost scientismu jako přesvědčení
o definitivnosti a výlučnosti současného vědeckého pohledu na svět.
O tom, co je v dané chvíli "vědecky
dokázáno", nepřipouští scientismus
pochybnost. Každý "nevědecký" postoj je pro scientismus klamný, a tudíž odsouzeníhodný.
Vy jste dokonce scientismus obvinil z vytvoření amorálních rysů
moderní společnosti ...
Ve jménu vědy sice nebylo napácháno tolik zločinů jako třeba ve
jménu Ježíše, ale vznikly díky ní
moderní totalitní režimy, navrhující
společnost jako mechanismus: když
to zařídíme vědecky, musí to fungovat.
Z pochopitelných důvodů: jsme živí, a
tudíž mnohorozměrní. Subjektivita,
jedinečnost, osobnost, duše, to
všechno prostě do objektivního vědeckého postoje nezapadá. Neexistují žádné objektivní zákony, do kterých by se dal člověk nacpat.
Filozofové často kladou zvěrstva
20. století za vinu chladnému vědeckému přístupu ke světu. Věda
prý rezignovala na morálku, protože ji nelze analyzovat mikroskopem či spektrometrem. Důsledný racionalista, stavící jen na
exaktních vědeckých faktech, ale
nedokáže vysvětlit, proč je nemravné vařit z lidí mýdlo.
Tímto způsobem rozvíjená rétorika
mi vůči vědě připadá poněkud nefér.
Věda hodnoty nepopírá, jen od nich
záměrně odhlíží. Soustředila se jen
na tu stránku skutečnosti, která je
objektivní, a tedy hodnotově neuthttp://orl.bloger.cz
rální. Teprve scientismus pak přišel s
tezí, že to, co se vymyká vědeckému
pohledu, prostě neexistuje nebo jde
nanejvýš o předsudek a klam. Jestliže je ale celá skutečnost objektivní a
hodnotově neutrální, jak scientisté
tvrdí, nelze se proti ničemu prohřešit! Koho dnes třeba napadne, že
pitva, otevírání toho, co je skryté, je
cosi nemravného, že jde o hanobení
mrtvol?
Z hlediska novověké vědy jsou tedy
vlastně Mengeleho pokusy zajímavým vědeckým experimentem.
Neobchází vás z toho hrůza?
Pochopitelně! Nejvíc pak z toho, že
Mengelemu mohla věda poskytnout
morální alibi. Totéž ale platí i pro rasismus či dnešní sociobiologii. Ta v
tzv. teorii sobeckého genu vyhlásila
sobectví za základní, ba jediný princip, na který má být převedena veškerá morálka, obětavost, láska k
bližnímu, ke kráse, k dobru i k pravdě. Všechny tyto projevy života jsou
totiž podle sociobiologů jen výhodnými přežívacími triky a strategiemi, kterými se šíří příslušné "sobecké geny". Kultura, filozofie, umění, náboženství, to všechno jsou tedy
jen okrajové vedlejší výsledky předávání genů. Jenže tady už spadly
všechny masky a skončila jakákoliv
legrace! Tady už skrze vědu nehovoří
jen porušená mravnost, ale čistý ďábel! Ve všech světových kulturách za
posledních pět tisíc let se podobným
teoriím říkalo "zlo". Pokud je základním principem evoluce Darwinův
přírodní výběr, je zlo nevyhnutelným
závěrem důsledné aplikace základních vědeckých ctností -- nezaujatosti a racionality!
Ve filmu o magické Praze, na kterém jste spolupracoval, se mluví o
tom, že jsme cestou k dnešní, "vědecké" civilizaci něco ztratili.
Ztratili jsme celý svět, ve kterém žijeme. Co nelze zvážit, změřit a analyzovat, to pro vědu neexistuje. Svět
ale naštěstí není objektivní realitou,
protože by pak pro lidi vůbec nebyl
obyvatelný.
V Praze ale funguje spolek Sísyfos,
sdružující vědce, kteří uznávají jen
objektivní pohled na svět a bojují
strana 15
ORL číslo 201310
proti proutkařům, astrologii a
dalším
"iracionálním"
jevům.
Členové Sísyfa se zasloužili třeba o
vyloučení homeopatické sekce z lékařské Společnosti J. E. Purkyně.
Nedá se tu už mluvit o cenzuře?
Jde bezpochyby o pokus ustavit totalitní monopol vědy. Nedávno jsem
slyšel jednoho člena spolku Sísyfos
veřejně prohlásit, že ten, kdo se
podrobuje homeopatické léčbě, by
potřeboval léčbu psychiatrickou. Zeptal jsem se, zda by tedy neměli být
psychiatrické léčbě podrobeni i věřící
katolíci, kteří připisují zvláštní moc
růženci, svěcené vodě či ostatkům
svatých. Kdyby spolek Sísyfos skutečně usiloval o obranu racionality
jako koherence a čistoty myšlení,
byla by taková péče v současné době
zmatení jazyků jen vítaná. Mám ale
dobré důvody se domnívat, že jde
spíš o prosazování výlučnosti a závaznosti jednoho jediného, "vědeckého"
přístupu a potlačování přístupů jiných.
Když člověk dostane rýmu, měl by
mít právo rozhodnutí, zda se bude léčit "vědeckým" acylpyrinem, nebo
"šarlatánskými" homeopatiky. Jenže
spolek Sísyfos chce homeopatii zakázat jako iracionální a nevědeckou.
homeopatie už dnes de facto zakázaná je, protože ji zdravotní pojišťovny nesmějí pacientům proplácet.
Důvody pochopitelně nejsou ekonomické, ale ideologické. V rámci současného vědeckého paradigmatu,
tedy objektivního pojetí skutečnosti,
jehož základem jsou molekulární mechanismy, je homeopatie nesmyslem.
Jenže nemoc a zdraví nejsou objektivními kategoriemi a člověk není
mechanicky fungujícím strojem.
Kromě filozofa jste i vědcem. Co
byste si tedy vzal na nachlazení vy?
Já osobně asi salicylát (acylpyrin), s
plným vědomím toho, že přesný mechanismus jeho působení není vědě
dodnes znám. Ze setrvačnosti, z úcty
k tradici, a hlavně proto, že se v homeopatii nevyznám. Manželka mi ale
většinou dá homeopatika. Vyzná se v
tom, jsou zjevně účinnější -- a navíc:
není nad něžnou péči ...
http://ografologii.blogspot.cz/2007/
11/o-vd-rozhovory-s-profesoremneubauerem.html
Zdeněk Neubauer:
Kosmologický rámec
astrologie
Vědci dnes stále více cítí potřebu
přesvědčovat veřejnost, že astrologie je nesmysl. Poukazují na to,
že její tvrzení jsou v rozporu s astronomickými poznatky a že astrologické předpovědi neodpovídají skutečnosti. Zdůrazňují, že neexistuje
žádný mechanismus, jehož působením by se mohl uplatnit vliv hvězd
na pozemské události a lidské osudy.
Souhlasím, že astrologie je s moderní
fyzikální astronomií, astrofyzikou a
kosmologií neslučitelná a že její východiska, předpoklady, tvrzení, způsob myšlení, pojmy a představy, kterými operuje, nemají ve vědeckém
modelu světa místo. Na druhé straně
však mohu dosvědčit, že se astrologií
vážně zabývá mnoho mých přátel a
známých, a jsou mezi nimi lidé velmi
inteligentní a vzdělaní. K těm, kdo
pravidelně konsultují horoskopy,
patří věhlasní tvůrci, státníci, myslitelé, lékaři, psychologové, teologové.
Také mezi přírodovědci znám výborné astrology, dokonce i mezi astronomy — ti si to však obvykle nechávají pro sebe. Z vlastní zkušenosti
mohu také dosvědčit, že astrologie
se v běžném životě překvapivě dobře
osvědčuje – i když to nelze vědecky
ověřit. Lidé žasnou, jak jsou astrologické výpovědi a předpovědi přesné
a jak znamenitě dokáže astrologie
vystihnout povahové rysy osobnosti i
povahu situace.
Astrologie určovala myšlení a poznání celých epoch a kultur, nejen té
naší, západní: byla nezávisle pěstována v Číně, Indii i v předkolumbovské
Americe. Je obtížné si představit, že
by se tolik velkých a úspěšných civilizací zatížilo nějakým ,.absolutním
nesmyslem” – to jest omylem ve
všech ohledech a za všech okolností.
Avšak: co je to smysl – a co je tudíž
nesmyslem ? Výrazu “smysl” se užívá
pro zařazení do celku souvislostí:
“mít smysl” či naopak “být nesmyslem” je záležitost relativní. C. G. Jung
to vysvětluje následujícím příkladem:
Vidím člověka, který koná podivné
křečovité pohyby kolem věšáku. Jeho
chování mi zprvu připadá zcela nesmyslné. Jakmile však pochopím, že
se dotyčný snaží na věšák posadit,
stane se mi jeho počínání srozumitelné a jeho pohyby smysluplné. Z
toho nikterak neplyne, že sedění na
věšáku je účelné, vhodné a žádoucí,
ani to nevypovídá nic o tom, zda je na
věšáku možno sedět či zda se daným
způsobem na věšák posadit vůbec
lze.
Totéž platí pro naše hledání. Nalezneme-li stanovisko, z něhož astrologie dává smysl, nemusí to samo
ještě znamenat, že hvězdy opravdu
řídí lidské osudy, že lze věštit z
hvězd, a tím méně, že to lze tvrdit nezávisle na tomto stanovisku. Nic to
nevypoví ani o tom, zda je rozumné a
žádoucí astrologii pěstovat a řídit se
jí – a zda je dnes vůbec možné tomu
odpovídající perspektivu důsledně
zaujmout. Ptáme se jen: z jaké perspektivy, na pozadí jakého zkušenostního horizontu dává astrologie
smysl? Čeho a v jakém smyslu je astrologie věděním – ať už pravdivým, či
nepravdivým?
Názvy astronomie a astrologie byly
ve starých dobách souznačné. Obě se
zabývaly touž jevovou oblastí –
hvězdami na obloze. Od počátku zde
existoval dvojí okruh otázek: jeden
se týkal zákonitosti, jíž se řídí vzájemný pohyb tzv. bludných hvězd (TA
PLANETA ASTRA), neboli planet, které na rozdíl od hvězd–stálic, své
místo na hvězdném nebi neustále
mění; druhý okruh mířil k smyslu rozmanitých
vzájemných
postavení
hvězd neboli konstelací, do nichž je
planetární pohyb uváděl. Obě hledisstrana 16
ORL číslo 201310
ka se postupně rozlišila, pojmově už
u Ptolemaia, terminologicky však až
mnohem později, kdy se názvu ‚astronomie‘ začalo užívat spíše pro studium pohybů planet (‚nebeských těles‘
či ‚sfér‘, jak se jim říkalo ) snahám o
jejich matematický výklad (geometrický popis a aritmetický výpočet),
zatímco výraz ‚astrologie‘ (LOGOS =
smysl, sounáležitost, vztah) byl napříště spojován s poznáním zaměřeným na vzájemná postavení hvězd
a jejich výklad sémantický (SÉMA =
znamení), usilující rozpoznat (pochopit, určit) co různé konstelace
znamenají, ohlašují, zjevují či působí.
Dříve byl smysl obou výrazů
souznačný (homonymní a jejich užití
bylo záměnné) a i na čas potom byla
obě hlediska (oba přístupy či způsoby nazírání) považována za stejně
oprávněná (rovnocenná a legitimní) a
za vzájemně se doplňující (komplementární). Teprve novověká racionalita, přicházející s požadavkem hlediska jediného, výlučného (absolutního)
způsobu
nazírání
(‚světového
názoru‘), a na něm postavená přírodověda prohlásily oba dříve souběžné způsoby výkladu – matematické výklady užívané astronomií a
sémantické výklady vlastní astrologii
– za protichůdné, vzájemně se vylučující, stojící vůči sobě v ostrém protikladu pravdy a nepravdy, vědění a
klamu. Vědě, upírající smysl jakémukoliv přírodnímu dění, musí každé
úsilí o jeho výklad nutně připadat
jako nesmysl.
Člověk sebe sama vždy chápal jako
smrtelnou tělesnou bytost, vázanou
na určité místo a čas na světě – tj. v
oblasti/prostoru mezi nebem a zemí
– určenou/řízenou (nebo alespoň řídící se) nebeskými ději. Odvěká zkušenost jeho kosmické orientace se
uložila právě v astrologii. Ta si postupně vyvinula astronomii jako pomocnou disciplínu – umění, které
dokáže vypočítat pro každý čas, kde
se ty které hvězdy na obloze nad
daným místem v danou chvíli nacházejí, a tak nezávisle na pozorování
určit jejich vzájemné postavení, a tudíž rekonstruovat nebeské děje minulé a předvídat děje budoucí.
I když se pohyb planet jeví jako
značně zmatený, o jeho zákonité povaze nebylo nikdy pochyb. Úkolem
astronomie
bylo
tyto
zákony
planetárního pohybu vyjádřit a vysvětlit. Tradičním vysvětlovacím
prostředkem astronomie byla geometrie, přesněji: sférická geometrie.
Ta byla v renesanci nahrazena nebeskou mechanikou. V novověku se i
fyzika (původně nauka o proměnlivé
přirozenosti – FYSIS) proměnila v mechaniku a obě “mechaniky” – nebeská i pozemská – splynuly. Základním výkladovým prostředkem
zůstala geometrie, ale teď už je to
jiná geometrie – trojrozměrná geometrie “hmotných těles”, plných, tj.
pevných a neprostupných objektů.
Kromě plnosti se tu objevuje další
negeometrický prvek – gravitace;
teprve teorie relativity, která pojala
hmotnost i gravitaci geometricky, astronomii opět důsledně geometrizovala.
Pro novověkou ontologii však mělo
veškeré jsoucno hmotnou povahu –
bylo výplní geometrického prostoru.
Tehdy se začalo hvězdám říkat “nebeská tělesa’”. Mezi ně se od té doby
počítá i Země, a stává se tak sama
předmětem astronomie jakožto součásti universální mechanistické fyziky, jejímž vzorem je mechanika nebeská. Tím byl nebeský řád ztotožněn s řádem kosmickým a astronomie sama splynula s kosmologií.
To je další důvod, proč v novověkém
pojetí světa nezbylo pro astrologii
místo. Předmětem astrologie byl
totiž vztah dvou diametrálně odlišných řádů – nebeského a pozemského. V novověku tento rozdíl přestal pro mechanistickou, vědeckou
kosmologii existovat. Ukážeme si, že
astrologický přístup ke skutečnosti
odpovídá nejen jinému pojetí skutečnosti, nýbrž i zcela jiné kosmologii.
Přirozeným místem lidského pobytu
je prostor mezi nebem a zemí. Nejde
však o prostor ani v geometrickém,
ani ve fyzikálním slova smyslu, tj. o
prostor daný, absolutní, objektivní.
Prostor lidského světa je založen jak
na rozdílu obou řádů – řádu nebeského a řádu pozemského -, tak na
jejich vzájemném vztahu – relaci; v
tom smyslu jde o prostor relativní.
Člověk žije na světě (KOSMOS), jehož, povahu (kosmické uspořádání)
určuje napětí mezi dvěma nesouměhttp://orl.bloger.cz
řitelnými řády: nebeským a pozemským. Člověk – přestože je pozemšťanem a smrtelníkem – je obyvatelem kosmu (KOSMOPOLITÉS). Je tvorem, jehož domovem (“biotopem”)
není bezprostřední okolí (Umwelt) –
les, savana apod. – nýbrž veškerenstvo.
Vědění, které se postupně vtělilo do
astrologie, představovalo daleko
úžasnější výkon, než objev jednotné
geometrické zákonitosti za vířivým
hvězdným rejem. Kosmická orientace
člověka předpokládala vztáhnout
mnohotvárnou, konkrétní, tělesnou
zkušenost pozemskou k abstraktnímu, duchovnímu řádu nebeskému.
Znamenala pokus uvést proměnlivé,
nevypočitatelné, nahodilé, temné,
zastřené – vše to, o čem může být jen
tušení, domněnka, co však je životně,
“osudově” důležité – do souvislosti s
tím, co je samo o sobě vzdálené a
lhostejné, avšak jasné, vypočitatelné
a nutné, o čem lze tudíž mít přesné
vědění. Člověk založil svůj život na
kosmologii – celkovém řádu světa,
resp. na jeho výkladu, výklad na poznání a poznání na vztahu zkušenosti
a vědění. Toto – a nikoliv objev
pazourku či ohně – založilo lidskou
existenci tím, že jí dalo kosmický rozměr.
Tak se zdařilo vytvořit kosmologii,
zjednat “jednotu protikladu” dvou
nejstarších mocností: Nebe a Země.
Jejich vzájemnost byla mytickým
jazykem výstižně nazvána HIEROS
GAMOS – posvátný sňatek. Na tomto
výkonu, který každá civilizace musí
svébytně předvést, je založena povaha lidského světa a tím i smysl lidské existence (“místo člověka v
kosmu”), sebepochopení člověka.
Jde o výrazně lidský způsob, jak žít s
kosmickým řádem v souladu a harmonii (řecky HARMONIA = příčné
spojení). Toto úsilí o soulad, jež Řekové nazývali péčí o duši (PAIDEJA –
vzdělání), směřuje k tomu, aby se
život jednotlivce či společenství stal
součástí kosmického souzvuku. Každá individuální resonance pak představuje nový výkon “propojení napříč”, uvedení v soulad – “vyšší harmonickou” světového řádu. Podtrhuji
vyšší: moudrý, svatý či spravedlivý
život není žádnou “podjednotkou”, tj.
součástkou hladce zapadající do soustrana 17
ORL číslo 201310
kolí, nýbrž jedinečným usebráním
celku, příkladným provedením celkové “kosmické partitury”, organickou součástí celkového světového příběhu, motivem kosmické
symfonie. To je smysl hermetického
učení o vztahu mikrokosmu a
makrokosmu. Jak narativní příměry
kosmického řádu (“příběh”, “vyprávění”),
tak
příměry
hudební
(“harmonie”, “symfonie”, “partitura”,
“skladba”) shodně naznačují, že existuje mnoho způsobů, jak “sňatek”
mezi Nebesy a Zemí uzavřít, jak “harmonii světa” uskutečnit, rozvíjet, žít
a vyjádřit.
Úsilí sladit lidský život s kosmickým
řádem skrze poznání vyústilo ve
středověku v teologii, v novověku
pak v přírodovědu. A pokaždé, když
toto poznání- výraz kosmického založení člověka – dozrálo v soustavu,
neodolalo pokušení prohlásit ji za
hotové vědění a zabsolutnit ji. Nahradilo svět – dynamický prostor
živého/žitého vztahu Nebe a Země
-jeho modelem či obrazem a učinilo
člověka jeho součástí. Z posvátného
sňatku Nebe a Země se stal právní
akt. ze světa-prostoru se stal světinstituce, v němž je člověku přiděleno pevné místo a postavení. Kosmická determinace byla nahrazena
determinací
universální.
Jak
teologie, tak později věda se obrátily
proti astrologii: díky universálnímu
vědění již člověk vlastní kosmickou
orientaci nepotřeboval.
Ztrativ potřebu kosmické orientace,
ztrácí však člověk samu svou kosmicitu – bytostné určení svého lidství.
Možná, že soudobá obnova zájmu o
astrologii je – tak jako v renesanci –
příznakem probouzející se kosmické
přirozenosti člověka. Člověk opouští
své místo ve vědeckém obrazu objektivního světa, který se ostatně mezitím stal příliš složitý a nepřehledný.
(Biblickým obrazem konstrukce, jež
měla spojit Zemi s Nebem napevno,
je babylonská věž!) A tak, předhazujíli vědci astrologům, že jsou “mimo
obraz”, mají vlastně pravdu.
Vědecký obraz světa nezná kvality,
hodnoty, smysl, podobu. Avšak právě
tyto stránky skutečnosti hrají významnou roli v lidském životě: k nim
se obrací naše vnímání, chápání, naše
představivost. Naproti tomu kvantity
(číselně vyjádřitelné veličiny: míry,
váhy, počty, intenzity) jsou obvykle
spíše nevýznamnou a bezprostředně
nevnímanou složkou lidské zkušenosti. A tak to, co považuje věda za
jedině skutečné, hraje v lidském
prožívání nanejvýš roli pouhé abstrakce či užitečné indikace: měříme
teplotu, abychom zjistili, jak je venku
či zda jsme nemocní- nikoliv opačně!
Vztah mezi příznakem a skutečností,
prvotním a druhotným, podstatným
a průvodním je v přirozeném světě
opačný než ve světě objektivní reality.
Zdá se skoro, že naše cesta do světa,
v němž dává astrologie smysl, nebude příliš dlouhá: je to cesta návratu z
objektivního světa, který byl skutečný sám o sobě, do světa, za jehož
skutečnost jsme odpovědni; ze světa
fakticity, slibující jistotu poznání,
zpět do světa podob, které chtějí být
rozpoznány, do světa symbolů vyžadujících výklad, hodnot záležejících v
ocenění, významů vyvstávajících z
aktu pochopení. Naše cesta vede
domů – do přirozeného světa, jak se
nám dává v našem sebeprožívání a v
tělesné zkušenosti. Zde jsme doma
samozřejmě: naše existence nevyžaduje vysvětlení — sama vysvětluje
skutečnost světa. Látkou skutečnosti
přirozeného světa není hmota či jiná
substance, z níž se svět skládá, nýbrž
látka příběhů, z nichž se náš svět
spřádá jako děj. V něm ustupuje objektivita do pozadí: geny. molekuly,
atomy, částice, pole, síly, veličiny atp.
zde buď nevystupují vůbec, nebo
hrají jen podružnou roli – projevují se
toliko v umělých zařízeních (“zvláště
k tomuto účelu sestavených”) nebo
slouží jako vysvětlující principy speciálních okrajových jevů. To, s čím se
přirozeně setkáváme, jsou tvary,
podoby a podobnosti, hodnoty, příběhy, lidé a živé bytosti: a ty existují
tak, že vyvstávají (“ek-sistují”) v rozpoznání, porozumění, pochopení.
tedy o něčem, co je mimo dosah vědeckých výpovědí, co si však přesto
žádá naše porozumění, na které nesmíme a nemůžeme resignovat.
(Upozorňuji nepozorného čtenáře, že
tím není řečeno, že toto porozumění
musí či má zprostředkovat astrologie; snažím se jen vystihnout
specifickou povahu toho, čeho se astrologie, vedle jiných zkušeností,
týká.) Přirozený svět je světem spočívajícím na zemi, která skrývá podsvětí a nad sebou má zjevující nebesa –
hvězdy. Ne však co vzdálená, obrovská tělesa a výhně jaderných pecí.
Nýbrž hvězdy co nebeská znamení.
Pojmu “znamení” zde nesmíme automaticky podsouvat význam “orientačního bodu”, běžný ve vědě.
“Bod” je v objektivním světě dán (a
vyčerpán) svou polohou, která je chápána čistě geometricky, čili vposledku jako pouhá veličina — číselná
hodnota prostorových souřadnic.
Avšak v přirozeném světě má každé
místo svou vlastní povahu, kvalitu,
svůj smysl a význam. Znamení je tu
znamením něčeho: něco zjevuje,
někam ukazuje. A stejně tak má svůj
význam i jeho poloha: vypovídá o
celku vzájemných vztahů vytvářejících podobu, jež má nějaký smysl.
Takto přece mluvíme o ..”postavení”
či “místu” v běžné řeči: říkáme “má
dobré místo”, “nalezl své místo”, mluvíme o tom, že někdo “zaujal postavení”, že je ve “vysokém, váženém
postavení”, že “naše postavení je kritické” atd. Totéž by bylo možno
ukázal i na jiných příbuzných slovech,
jako
“situace”,
..”postoj”,
“stanovisko”, “perspektiva”, “směr”
apod. Každé z těchto slov znamená v
běžném použití všechno jiné, jen ne
číselný údaj o souřadnicích v kvantifikovatelném, formálním, geometrizovaném prostoru. To, o čem tyto
výrazy vypovídají, jsou vždy kvality a
hodnoty, jejichž význam vysvítá ze
vztahů a souvislostí s jinými, ze souladu či nesouladu s celkem.
I kdyby věda stokrát upírala světu našeho prožívání skutečnost, právě v
tomto údajně zdánlivém, toliko “subjektivním” světě se odehrávají naše
osobní příběhy, jedinečné události,
životní osudy. A o nich astrologie vypovídá – o jejich významu a smyslu,
strana 18
ORL číslo 201310
okamžiky takto “fyzikalizovaného”
universálního času jsou rovnocenné.
Pro
vědu
je
čas
“nezávisle
proměnnou veličinou”. Ve vědeckých
publikacích se obvykle uvádí toliko
trvání pokusů, nikoli však datum a
hodina jejich provádění – a ovšem ani
místo, kde k němu došlo. To proto, že
v objektivně pojaté skutečnosti na
žádném určitém kdy ani kde nezáleží.
Na tuto matrici přirozené řeči nesmíme zapomínat, když posuzujeme astrologický režim řeči. Pod-kládáme-li
jejím výrazům dnešní, odvozené významy objektivní vědy, není divu, že
nám astrologické výroky připadají
jako samé nesmysly! Tak jako jednotlivá místa na obloze mají či dávají
smysl (obvykle vyvozený ze symboliky zvířetníkového znamení, v němž
se nacházejí), tak také hvězdy a souhvězdí mají své kvality a povahové
rysy, odvozené z mytologické dějepravy, z živlové kvality a z vlastností bytostí, které znázorňují. Ústřední
roli hrají vzájemné polohy planet. I
když jsou udávány číselně, v úhlových
stupních, není rozhodující sama velikost úhlu (tedy kvantita), nýbrž jeho
kvalita, vyplývající z podoby příslušných obrazců. Tak například dobré, příznivé postavení dvou planet,
označované jako “trigon”, odpovídá
rovnostrannému trojúhelníku vepsanému do zvěrokruhu, jehož základnu tvoří spojnice obou planet,
nepříznivý “kvadrát” odpovídá vepsanému čtverci atd. Vliv těchto vzájemných postavení se uplatňuje natolik, nakolik obrazce (figury), které vytvářejí, jsou příslušným geometrickým obrazcům podobnější.
V přirozeném světě náleží kvalita,
hodnota, podoba nejenom místům v
prostoru, nýbrž i okamžikům v čase.
To platí nejen pro časy individuální,
epizodické, nýbrž i pro čas kosmický.
Něco takového je dnes rovněž obtížné pochopit a pro vědce jakožto
vědce je taková představa zcela nepřijatelná. Stejně jako fyzikální
prostor je i fyzikální čas pro
novověkou vědu “absolutní”, totiž
universální, homogenní, rovnoměrně
plynoucí, z čehož vyplývá, že všechny
V přirozeném světě naopak velmi záleží na tom, kdy se co odehrává.
Žádné dvě chvíle nejsou stejné – pouze více či méně příznivé (příhodné!).
To také všichni ze zkušenosti dobře
známe a rádi uznáváme. Říkáme:
“špatný rok”, “lepší časy”, “zlaté
časy”, “černý den”, “šťastné období”
apod. Tyto kvality a rozdíly však dnes
připisujeme spíše časům epizodickým, lokálním, individuálním. Povědomí o spojení časových kvalit s
kosmickým časem se téměř vytratilo.
Avšak právě tato souvislost mezi
určitou
povahou
(kvalitou,
hodnotou) konkrétního času a jeho
astronomickým určením je hlavním
pilířem astrologie. Z astrologického
hlediska se kosmický čas neskládá z
okamžiků-bodů, nýbrž z měnících se
podob; neplyne rovnoměrně a
lhostejně, nýbrž je sledem situací,
tedy scén, v nichž se odehrávají děje
pozemských dramat. Různé podoby a
kvality kosmického času odpovídají
změnám stavu prostoru mezi Nebem
a Zemí: stav světa vyjadřuje kvalitu,
hodnotu, podobu, smysl té které
chvíle.
Astrologie vychází z předpokladu, že
tento stav lze vyčíst z nebeských
dějů, ze situace na nebi, tj. z postavení hvězd. Se stavem světa se mění i
postavení člověka, jeho vystavení se
kosmu, který obývá. Změna nebeské
scenérie, dynamicky vyjadřující kosmickou harmonii (= soulad Nebe a
Země), určuje kvalitu světa, “udává
tón”. Vůči této základní melodii
(“hudbě sfér”), modulující kosmický
čas, jsou ostatní, lokální a epizodické
časy něčím jako již zmíněné “vyšší
harmonické”.
Význam nebeského postavení hvězd
podléhá zde na Zemi lokální mohttp://orl.bloger.cz
difikaci: důležitý je například tzv.
ascendent - okamžitý průsečík ekliptiky s horizontem dané lokality, dále
medium a imum coeli atp. Proto je
pro astrologický rozbor důležitý
nejen čas, nýbrž i místo. Propojení
nebeských dějů s pozemskými místy
vytváří cosi jako přirozený kosmický
“časoprostor”.
Časové úseky, lišící se podobou a
kvalitou, je nejlépe nazývat období,
doby či chvíle. Tento význam měly
starověké HÓRAI. HORA neoznačovala hodinu – kvantum času. tj. délkovou jednotku časového úseku – nýbrž kvalitu času: příhodný, vhodný
čas (srv. “poslední hodina”. “Boží
hod”). Aplikovanou astrologii lze pak
charakterizovat jako diagnostiku
chvílí. K tomu jí slouží tzv. horoskop
(doslova: “chvílohled”), znázorňující
postavení hvězd – “nebeskou scenérii” – v daném místě a čase a její
vztahy k jiným chvílím. Nejdůležitější
chvílí je chvíle počáteční (ARCHÉ) –
událost vstupu do existence čili
vznik, povstání, zplození, zrod. Začátek zásadním způsobem určuje jakost každé věci, události či bytosti
-její povahu čili přirozenost (FYSIS).
Astrologie vychází z toho, že do každé bytosti jsou vtištěny její kosmické
“počáteční podmínky”. Každý začátek, tedy vstup do existence, se totiž
jakožto počátek vymyká pozemským
vztahům, okolnostem a souvislostem, protože do nich teprve vstupuje. Proto to jediné, co ke vznikajícímu jsoucnu -jakožto vznikajícímu -přirozené patří a co je podmiňuje, je
okamžik počátku: bez něho by nebylo ani to, co v něm bylo počato. V
tomto ohledu je povaha/struktura
počátku jako takového ryze časová a
je dána kvalitou chvíle. Proto se v astrologii připisuje mimořádný význam
pravé chvíli vzniku.
Řekneme-li “Karlův horoskop”, míníme tím hvězdné postavení v
okamžiku, kdy se Karel narodil.
Přesněji se tomu říká radix, tj. kořen
– skrytý základ, z něhož jedinečnost
každé zrozené bytosti vyrůstá. Radix
určuje “povahu”‘ čili vzájemnou váhu
osudových možností, je rozvrhem počáteční chvíle, jejíž povahu lze vyčíst
z postavení hvězd nad daným
místem. Každý počátek je tudíž svou
povahou kosmický!
strana 19
ORL číslo 201310
Zde nacházíme další, hlubší důvod,
proč se člověku vychovanému ve vědeckém myšlení zdá tato představa
tolik vzdálená a nepřijatelná. Objektivní skutečnost nezná radikální vznik
něčeho nového: každý počátek je vyvozován z něčeho už existujícího a
má své vysvětlení v nějaké obecné
zákonitosti. Veškeré dění je tak sledem postupných přechodů z předcházejícího stavu do stavu následného, který je chápán jako nutný následek předešlého a logicky vyplývá z
jeho vědeckého popisu. Proto je objektivní
skutečnost
vyjádřitelná
rovnicemi, funkcemi, invariantami,
symetriemi, zákony zachování apod.
Bytost, která povstane z události počátku, se pak dále rozvíjí. V jejím příběhu se dotváří, zraje a uskutečňuje
její povaha. Nepřestává však nést jedinečnou kosmickou pečeť chvíle
svého vzniku, představující její základní “bytostný aspekt” -jádro, kolem něhož její rozvíjející se existence
jakoby krystalizuje. Skrze tuto
stránku – svůj původní rozvrh – nadále komunikuje s kosmem jakožto řetězcem událostí, tj. “resonuje” (či
“dissonuje”) s melodií všech následujících chvil. Snad proto se v astrologii
mluví o “aspektech”. Obvykle se tím
však míní astrologicky významné
prvky aktuálního postavení hvězd,
zvláště ve vztahu k radixu jednotlivce: jako “aspekty” jsou označována
vzájemná postavení hvězd v dané
chvíli a hvězd při zrození. (Mluví-li se
tedy například o “opozici Saturna na
jeho Slunce” či o “kvadrátu Marsu na
jeho Mars”, míní se nynější úhlová
poloha Saturna, resp. Marsu vůči místu, kde stálo Slunce, resp. Mars ve
zvěrokruhu v okamžiku zrození.)
Aspekty přecházejí, radix zůstává:
jeho vtisk představuje kosmické “založení”‘ člověka, jeho “podmíněnost”
či “určení”. Jde – opakuji – pouze o
kosmický rozměr přirozenosti, o určitou stránku povahy jedince, která se
tím zdaleka nevyčerpává. Musíme
mít navíc stále na zřeteli, že jde o přirozenost jedince jakožto konkrétní
bytosti. Astrologie – na rozdíl od
vědy – se snaží postihnout právě a
především jedinečný rozměr existence. Kosmické aspekty pouze “modulují”, tj. v určitém stylu dotvářejí
ostatní vrstvy či stránky jedincova za-
ložení a tvar jeho života. K tomu, co
takto dotváří onen počáteční základ
v osobitou povahu, v zrající
osobnost, patří nejrůznější životní
události, jejich otisky a jizvy (stopy
traumat, frustrací, satisfakcí, výchovy, úspěchů, setkání, obrácení,
zasvěcení, svátostí). Na utváření povahy jedince se ovšem podílejí i různé “transpersonální” závislosti a podmíněnosti – dědičné, karmické, osudové – a ovšem obecně lidské založení: biologické (druhové), psychologické a kulturní.
Tyto stránky, vrstvy či rozměry lze
ovšem z jistého hlediska a vzhledem
k zvoleným kritériím považovat za
původnější, obecnější a v jistém ohledu “podstatnější” než ony jedinečné,
případkové vlastnosti a vztahy, na
které klade důraz astrologie. To záleží na přístupu — a astrologie je
pouze jedním z nich. Z hlediska objektivní skutečnosti je to, o čem mluví astrologie, čistě nahodilé – ježto z
objektivně zjistitelných okolností nevyvoditelné. A protože jde o stránky
z podstaty věci kvalitativní a jedinečné, unikají obvykle i statistickým
rozborům, neboť ty jsou zaměřeny
právě opačně, totiž na kvantifikaci
obecného.
Z toho. co jsme řekli, je snad zřejmé,
že z kosmického založení jedinečné
přirozenosti nevyplývá žádné “předurčení” ve smyslu vědeckého determinismu či islámského fatalismu.
(Tyto námitky patří k těm nejhloupějším, leč bohužel nejčastějším, které jsou astrologii předhazovány.) Horoskop diagnostikuje osobní naladění — obecně: naladění jedinečnosti –
vůči kosmu a kosmickému času. Je
výpovědí o výchozím rozvrhu
možností a jeho znalost dává příležitost k odpovědnému osobnímu
vztahu k celku. Záleží na jedinci, zda
a jak tyto své osobní dispozice bude
schopen využít k vytváření osobnosti
a životního příběhu, jakým způsobem
svou citlivost na kosmické situace
promění ve vnímavost vůči kosmickému dění, v porozumění svébytné jinakosti jiných způsobů ladění, tj. jiným
podobám kosmicky u druhých. Záleží
na mně, do jaké míry uvedu svou přirozenou dispozici v soulad s veškerenstvem, či zda se mi dokonce podaří provést svůj “part” tak, že se stane
trvalou součástí kosmické harmonie.
(Řecká mytologie to vyjadřovala
proměnou héroů v souhvězdí,
křesťané věří, že svatí se stávají
obyvateli nebeských míst – “měštěníny” -, odkud působí jako přímluvci a
patroni, tj. zástupci, zastánci a pomocníci.) Je známo, že horoskopy
velkých tvůrců nových hodnot nepatřily k těm nejpříznivějším: smysluplné
naplnění disharmonických vztahů přispívá k souladu veškerenstva, vytváří
a objevuje nové způsoby sounáležitosti a otevírá nové rozměry
vesmírného řádu – prostory dalšího
vývoje veškerenstva.
Astrologie je tedy myslitelná a srozumitelná jedině v rámci takového světa, v němž je skutečnost pojata a
prožívána přirozeně, tj. nějako hotová danost a strnulá zákonitost, nýbrž jako tvůrčí děj – světa, v němž
rozhodující roli hraje proměnlivá
sounáležitost podob a tvarů. (Přirozený svět lze proto výstižně charakterizovat jako řád s-tvoření.) Vědci
označí takový svět za mytický - a
právem: vždyť MYTHOS znamená vyprávění, a “logika”, s níž se v takovém
světě děje a události odehrávají, je
vskutku logikou “narativní”; zde každá věc má svůj příběh a sama je křižovatkou příběhů – její povaha, moc a
vlastnosti nejsou odvoditelné z její
předmětnosti, z aktuálního složení,
jak tomu je ve světě objektivity.
Astrologie představuje grandiózní
pokus se v této mytické zkušenosti
teoreticky orientovat. Z tohoto hlediska ji lze považovat za vědu mytického světa. Nazveme-li novověkou
vědu vědou objektivní, pak astrologii
lze označit za “vědu mytickou”. Ale
protože je tu ve hře sám pojem vědeckosti, říkejme jí raději nauka. Přirozeně, že z téhož mytického světa
čerpá tato nauka i své výkladové
prostředky, jakými jsou symbolika
živlů, kovů, barev, čísel, obrazců,
rostlin, živočichů, bohů a héroů. Není
to výraz nějaké zaostalosti či naivity:
obrazné, metaforické, symbolické,
alegorické výkladové prvky, zprostředkovávající porozumění cestou
analogií, podobenství a příměrů, jsou
přiměřené předmětu astrologie a
světu, o němž vypovídá. Ostatně pojmy, představy, vzorce a modely, kterých užívá současná věda, jsou
strana 20
ORL číslo 201310
rovněž metafory symbolického a archetypálního původu. Zatímco však
věda na původ a povahu svých jazykových a myšlenkových nástrojů zapomněla, astrologie nikoliv: vědomě
využívá jejich obraznou povahu, tj.
mnohotvárnost, polysémii (mnohovýznamovost) a symbolickou polyvalenci (mnohoznačnost) sjednocující
protiklady.
Symbolika astrologických pojmů a
obrazů je mimo jiné plodem odvěkého úsilí vyjádřit a sdělit přirozené
“dušeznalectví”: v její vypracované
charakterologii a typologii je uložen
nepřeberný poklad všelidské zkušenosti s duší, s níž žádný moderní
psychologický systém nemůže soutěžit. Snad i z tohoto důvodu je astrologický způsob vyjadřování tak podmanivý, okouzlující a přesvědčivý,
prostému člověku srozumitelnější a
přístupnější než oficiální věda. Vypovídá však o jiném světě, než který
studuje věda; o mytickém světě, vůči
kterému byla lidská psychika vyladěna tisíciletým biologickým a kulturním vývojem.
O tom, zda tento svět je, či není skutečný, zda je ještě světem současného člověka, lze vést spor. Lze se ptát,
zda jsme z něho, okusivše ovoce objektivního poznání, nebyli definitivně
vyhnáni, a zda tedy ještě lze považovat tuto přirozenou vrstvu naší
zkušenosti za relevantní a užitečnou
pro současného člověka, či zda jde o
pouhý relikt a nefunkční balast.
Stejným právem by však bylo možno
vznášet pochybnost o tom, zda je objektivní svět vědy lidsky obyvatelný,
zda jeho třistaleté trvání není toliko
bezvýznamnou
epizodou
vůči
mnohatisícileté zkušenosti se světem, o němž vypovídá astrologie
spolu s ostatními úctyhodně starými
esoterními naukami. To vše náleží k
jinému tázání a hledání, než jakému
jsme se zde věnovali. Z našeho šetření vyplývá, že nad astrologií nelze v
žádném případě mávnout rukou jako
nad pouhým omylem a ničím nepodloženou pověrou. Omylem a pověrou
je naopak víra v bezvýhradnou ontologickou platnost objektivní interpretace světa a ve výlučnost objektivní vědecké pravdy. Stejným
omylem by však bylo chtít astrologické vědění s touto význačně
novověkou podobou pravdy nějak
kombinovat, či dokonce se pokoušet
je “vědecky interpretovat” a aplikovat na ně kritéria objektivní
platnosti a pravdivosti, která jsou mu
nepřiměřená. Astrologické porozumění nesmíme s objektivním poznáním kombinovat – a tím méně
směšovat a zaměňovat oba typy výpovědí, bezděčně a nekriticky
vztahovat astrologické zkušenosti na
objektivní realitu. Z toho teprve vznikají ty největší nesmysly.
Stejně iracionální - a nebezpečné! - je
chtít beze všeho a samozřejmě aplikovat vědecké poznání na přirozený
svět. Ekologické katastrofy a jiné
hrůzné následky nerozvážného uvádění vědeckých poznatků a možností
z nich plynoucích “do praxe” mají svůj
původ právě v takovéto “záměně
mapy a teritoria”, řečeno okřídleným
výrokem Korzibského. Je až s podivem, jak cizí zůstala přes veškerou
výuku a osvětu běžnému lidskému
myšlení novověká racionalita. “Vědeckost” obyčejného člověka představuje toliko povrchní nátěr názorů
a přesvědčení, která fungují tak, jako
katechetické poučky v dobách dřívějších, postrádají však jejich symbolickou hloubku. Lidé asi přece jen dosud tkvějí svou duší a myslí v mytickém světě. Zde je třeba hledat důvody náklonnosti přirozeného myšlení k astrologii. Prostému člověku
její “nevědeckost” očividně nevadí,
její neslučitelnost s oficiální vědou
ani nevnímá. A ti z jejích zastánců,
kteří vědí, “o čem věda je”, vědí
rovněž, že není o všem. Důvěru a oblibu, které se astrologie těší, nelze
proto zrušit poučováním o “současném stavu vědeckých poznatků”.
Sahá svými kořeny do nepaměti, tkví
v hloubce lidské přirozenosti — odtud ostatně vyrůstají i všechny hotové, oficiální podoby pravdy, jak zjevené a věřené, tak zjištěné a věděné.
Astrologie není s vědou jakožto objektivním poznáním ani slučitelná ani
kombinovatelná. Proto však ještě nemusejí stát v nesmiřitelném sporu.
Je zbytečné, aby se vyčerpávaly nekonečnými polemikami, které jsou
neplodné, protože z principu nesmyslné. Nemusejí stát v nesmiřitelném
sporu, ale nemusejí si být ani
lhostejné. Tou třetí možností je
komplementarita: každá z nich náleží
jiné zkušenostní oblasti, odpovídá
jiné rovině lidského poznání a založení, a tak se mohou doplňovat.
Přispěje to zdraví duše. Zdraví pak
souvisí se spásou, sdílelo s ní totéž
jméno: salus.
http://ografologii.blogspot.cz/2013/
01/zdenek-neubauer-kosmologickyramec.html
Filosof Cílek: Stát
přestává fungovat,
bojím se rozpadu. A
kauza Nagyová...
Jaké nejzajímavější zážitky jste si z
cesty do Alp přivezl?
Stavěl jsem se v Pasově, abych se podíval, co tam udělala povodeň, která
byla vůbec největší, jakou tam mají u
radnice na takovém vodočtu zaznamenanou. A zaujalo mě, jak lidé rychle likvidují stopy po povodních. Není
to jen německou důkladností a
pořádkem, ale jako by se snažili zapomenout na síly, které se nedají kontrolovat a jsou silnější než civilizace.
Také si tam udělali jakoby torzo lodi z
různých kusů naplaveného dřeva. Je
to umělecká plastika a je to takový
další způsob, který asi fungoval
možná už od pravěku, jak se
prostřednictvím umění vyrovnávat s
tou silnou emocí, s tím silným
emočním šokem, co ta příroda
provedla.
Pozoroval jste rozdíl v tom, jak se
lidé vyrovnávali s povodněmi v Německu a u nás?
Pak jsem byl hlavně v Hallstattu, což
bylo skoro centrum světa někdy v
strana 21
ORL číslo 201310
tom 7. až 5. století před Kristem, protože část Hallstattu byla zavalena kamennou lavinou o výšce zhruba dva
metry. Když hodně prší, tak ty sedimenty jsou těžší, sesouvají se dolů a
voda působí trošku jako olej. A zase
podobný obrázek. Velký šok, ale také
pro nás neobvyklé reakce. Lidé si v
Německu lepí na domy nebo kostely
děkovné cedule, na nichž děkují
všem dobrovolníkům, kteří jim pomohli. Fungovali tam hasiči, armáda,
sousedská výpomoc. Často se objevuje motiv „Bylo to strašné, ale pomohlo nám to, stmelilo nás to.“ My
Češi jsme možná v tomhle víc negativističtí, tam mnoho těchto soukromých sdělení skončilo chválou
toho, jak to ti lidé nakonec zvládali.
V posledních týdnech nás ale místo
povodní sužují obrovská vedra. Co
takovým obrovským výkyvům počasí jako klimatolog říkáte?
Index extremity, který vyjadřuje jak
rychle a k jakým extrémům dochází,
roste. Severní polokoule je klimatický systém, který spolu souvisí. Ve
dvou státech světa pociťují dopady
klimatických změn nejsilněji, a to
jsou Indie a USA kvůli suchu nebo povodním. Při letošních povodních zahynulo v Indii šest tisíc lidí. To, co se
dálo u nás, by Indové pravděpodobně za povodeň vůbec nepovažovali. Od roku 1980 se počet katastrof zvýšil pětkrát. Je to počítané na
základě ztrát na životech a na majetku, pravdou je, že lidí je víc a jsou
bohatší. Nicméně když to očistíte o
tento vliv, tak je stejně znát, že se s
klimatem něco děje. Americký
příklad, který je hodně ilustrativní,
jsou tornáda.
Ameriku tedy sužují tornáda více
než v minulosti. A jaký přírodní
úkaz je to v případě Česka?
V České republice se vyplatí sledovat, co se kde klimaticky šustne na
severní polokouli. Je jen otázka času,
než se to v nějaké formě – pravděpodobně ne jako tornádo, ale jako silný vítr – objeví i u nás. Američané
mají záznam počtu a intenzity tornád
za dobu víc než padesát let. A za posledních deset let vykazuje zhruba
třetina téhle doby maxima největšího klidu, druhá třetina naopak maxima největší bouřlivosti a zbytek je
normální. Z posledních deseti let je
tedy sedm let anomálních. A to jak co
se týká klidu, tak silného větru.
Kdybychom to měli aplikovat na Českou republiku, tak to bude sucho, povodeň, prostě extrémní rozkolísání
hydrologického cyklu.
V Česku je ale rozkolísaná i politická scéna. Lze považovat za
extrém, že padne vláda proto, že
milenka premiéra nechá sledovat
jeho manželku vojenským zpravodajstvím?
Tohle vypadá buďto jako antická
fraška, nebo antická tragédie. Ale já
moc nesleduji, kdo za co může, spíš
všímám jiných věcí. První je ta, že to,
co by bylo před deseti lety prakticky
nemyslitelné, a to je ta paralela s tím
počasím, se pomalu stává normou
dneška. A druhá je ta, že se vybírají
daně, my si stát platíme a on nám má
prokazovat určité služby. Teoreticky
jsme vůči státu v pozici zákazníka,
stát by si nás měl předcházet. Ale my
se z té role zákazníka dostáváme pomalu do role nevolníka. Pozoruji tu
zhoršování, a to se nejedná o demokracii, ale o ekonomiku, třeba na
množství poplatků nebo čekání na
registry a podobně. To mě
znervózňuje.
Měli bychom se tedy státu vzepřít
a z role jeho nevolníka se vrátit do
původní role zákazníka?
Vezměte si Egypt. Zhruba před půl
rokem jsem mluvil s českými egyptology, kteří jezdí do Egypta, jsou
dobře informováni, ale zas to není
CIA, jsou to jen lidé, kteří se musí orientovat v situaci. A už tehdy říkali, že
se v Egyptě čeká jen na tu situaci, aby
armáda mohla převzít moc. Nebylo
to tedy žádné překvapení. My pořád
uvažujeme v té evropské rovině
demokracie, lidských práv, ústavnosti
a tak dál, zatímco v Egyptě je ta
situace jednodušší. Za vlády Muslimského bratrstva docházelo k tomu, že
nebyl benzín. Lidé na něj čekali
dlouhé fronty, ceny potravin šly nahoru a ve městech docházelo k vypínání elektřiny. A jak vypadne elektřina na pár hodin, tak vypadne i čerpání vody. To znamená z hlediska lidí,
to se nebavíme o nějaké demokracii,
ale o běžném životě, se situace
stávala neúnosnou. Doopravdy tak
bylo zapotřebí s tím něco udělat.
Je pro lepší fungování státu zapotřebí něco dramatického udělat i v
Česku?
Muslimské bratrstvo uspělo při volbách proto, že politika v Egyptě před
Arabským jarem dospěla do takového bodu, že si egyptští politici udělali
ze svých Egypťanů nevolníky. A jediná organizace, která byla lidem
ochotna pomoci, bylo Muslimské bratrstvo. Ale v okamžiku, kdy se
dostalo k moci, tak vytvořilo z ideologických či mocenských důvodů naprosto šílenou vládu, kdy přestávají
fungovat benzínové stanice, vodovody a elektřina. Všechno se nakonec
odvíjí od toho, aby stát fungoval.
A teď paralela k České republice.
Mám pocit, že stát jako takový přestává fungovat, že není pořádná alternativa. Ale k tomu může dojít poměrně snadno, celá řada lidí chce založit politickou stranu. Ale je hrozně
nebezpečné a zrádné, když státní
moc dosáhne určitého bodu rozpadu.
Na příkladu Egypta to vnímáme
hodně silně, v Bulharsku méně silně
a v České republice to je ještě lepší.
Nicméně je to součást jednoho velkého procesu.
Nevadí vám, že máme v Česku vládu, kterou jako by si vymyslel
prezident Miloš Zeman, což pánové
Schwarzenberg
a
Kalouskek
srovnávají s převzetím moci komunistů v osmačtyřicátém nebo nacistů ve třiatřicátém roce?
To mi trošku vadí, protože jsem radši,
když se postupuje standardním způsobem. Ale to přirovnání je hodně silné, v tom bych byl smířlivější. V politice spíš sleduji, jak se lidé chovají.
To, co mi přijde hodně zajímavé, je,
kolik energie má Miloš Zeman. Doopravdy jako by těch deset let na Vysočině v sobě kumuloval energii, jak
ho baví vládnout, jak ho baví moc.
Tam je věc, která může být stejně tak
dobrá jako zrádná, a to, že u něj nemáte pocit, že se žene za penězi. On
má rád moc, pocit své chytrosti a
možná je tam i motiv nějaké
mstivosti, nebo alespoň nezapomínání. Nedivil bych se, kdyby jeho vláda skončila velkým průšvihem, ale
stejně tak má i potenciál k tomu něco
strana 22
ORL číslo 201310
pozitivního na české politické scéně
provést. V tom vidím to riziko, že je
tu potenciál k obojímu.
Co si myslíte o kauze údajné korupce tří bývalých poslanců ODS?
Umím si představit dvě situace.
Umím si představit poslance, který
bytostně s něčím nesouhlasí, má určitou zásadu, ale aby celou vládu nepodtrhl, tak souhlasí s tím, že z politiky odejde a nechá si za to nějakým
způsobem zaplatit, třeba členstvím v
nějaké radě, prostě nějakou službou.
To je situace, která asi není úplně v
pořádku, ale omluvil bych ji.
Ale pak může dojít k situaci, že jste
utahaný politikou, cítíte, že si potřebujete najít nějaké stabilní místo,
a tak si vymyslíte rebelii. Vymyslíte si
situaci, abyste musel být uplacen. A v
tom okamžiku už to vidím něco jako
prodávání odpustků nebo svatokupčení nebo něco takového. To už si
myslím, že je za hranicí nejen
slušnosti, ale i beztrestnosti. Pak už
je na místě je stíhat, protože drží lidi
jako rukojmí. Už to nemá nic
společného s veřejným dobrem, službou lidem. Tyhle věci je podle mě
nutné připomínat. Je to právě ten
posun od toho zákazníka k tomu nevolníkovi.
A jak vnímáte to, že si na půdě Parlamentu může zákonodárce díky
verdiktu Nejvyššího soudu dovolit
cokoli?.
Je dobré si přečíst Tita Livia a jeho
Dějiny Říma, tam na všechny tyto excesy narazíte. A druhá věc je, že pak
jasně vnímáte v historickém kontextu, že se tyhle věci nakonec vymstí a
že vedou k nějaké formě sociálního
chaosu. Třeba ne hned, trvá to někdy
měsíce, jindy roky. A lidé, kteří tyhle
věci dělají, by si měli uvědomit – ale
oni si to nikdy neuvědomí, tak je to
zbytečné říkat – že nakonec na to doplatí sami. Protože v takovém
okamžiku, kdy jako v Egyptě stát přestává fungovat, přestává fungovat
výběr peněz, osobní bezpečnost a
další věci, tak v dlouhodobém měřítku tenhle pád do bulharských nebo
egyptských poměrů je doopravdy
hluboce znepokojující záležitost.
http://www.parlamentnilisty.cz/zpra
vy/kauzy/Filosof-Cilek-Stat-prestavafungovat-bojim-se-rozpadu-A-kauzaNagyova-280464
Recenze: Kam
zmizel zlatý poklad
republiky?
Kniha Stanislava Motla Kam zmizel
zlatý poklad republiky?, jejíž součástí
je bohatý obrazový materiál (včetně
desítek autentických dokumentů),
formou dynamické reportáže popisuje dramatické pátrání po osudech
zlatého československého pokladu v
nejrůznějších archivech u nás i v zahraničí. Popisuje také mnohá zajímavá setkání s pamětníky a zveřejňuje utajované zápisy z vleklých a dramatických jednání o navrácení československého měnového zlata, jež
bylo podmíněno tím, že Československo zaplatí USA a Velké Británii
“daň za osvobození“, do níž spadaly
mimo jiné uniformy a výzbroj
nejenom živých, ale i padlých vojáků,
včetně bomb, které naši letci shodili
na Německo.
Příběh začíná v roce 1982, kdy na
starém ruzyňském letišti usedly tři
letouny TU104. Na palubě měly přes
18 tun československého měnového
zlata, přivezeného z Velké Británie.
Zhruba 10 tun z tohoto množství
bylo ve vzácných historických mincích. Celá tato operace byla tajná, veřejnost nesměla znát pravou podstatu toho, co tomu všemu předcházelo.
Tajemství provází tuto operaci dodnes. Zejména na českém ministerstvu zahraničí, kde autor neměl
možnost studovat mnohé dokumenty, týkající se toho, co vrácení zlata
předcházelo.
A vysvětlení?
Česká veřejnost není prý údajně ještě
zralá na to, aby celou transakci pochopila. Přesto se autorovi nakonec
podařilo získat, zejména v zahraničí,
často unikátní archivní materiály.
Nejcennějším úlovkem jsou bezesporu podrobné zápisy z mezivládních
jednání mezi Československem a
Velkou Británií, které podle tvrzení
archivářů na ministerstvu zahraničí
podléhají dosud režimu utajení. Před
pěti lety, opět tajně a ve vší tichosti,
naše vláda a tehdejší vedení ČNB
pod vedením guvernéra Tošovského
vyměnila drtivou většinu našeho zlatého pokladu, na který se skládaly
celé generace s Německem – za
dluhopisy! Zlato, které bylo stejným
symbolem jako třeba státní hymna či
státní vlajka, zmizelo. Naši bankéři
prodali také část zlatých mincí, jakými byly třeba svatováclavské tolary,
jejichž cenu nelze ani vyčíslit.
Dnes už tohle zřejmě nikoho nezajímá. Ani to, že ve jménu tohoto zlata
umírali naši vojáci na všech frontách
– zapomenutí hrdinové, za jejichž hrdinství jsme museli po letech tvrdě
zaplatit. V duchu rčení, že válka není
nic jiného než obyčejný kšeft.
Další neveselé výňatky z knihy
(převzato z www.temere.com):
Dostala se mi do rukou pozoruhodná
kniha Stanislava Motla, která ve
svém podtitulu má napsáno O tom,
jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po
jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Tenhle podtitul mne zaujal, a
proto jsem se dal do jejího čtení. A
aby bylo jasno, kniha nebyla napsána
za dob cenzury před rokem 1989, ale
v roce 2003. Z knihy jsem si odnesl
vedle mnoha poznatků i ten, že jsme
byli nevyčerpatelnou studnicí nejen
pro Sovětský svaz, ale že i Ti, ke kterým se vždy shlíželo jako k našim spojencům a vzorům, nebyli až zase takovými přáteli, jak by se na první pohled zdálo.
A závěr knihy mne doslova šokoval, a
jsem přesvědčen, že by šokoval i vás,
když se dočtete, že část zlatého
pokladu v historických mincích i zlatých cihlách byla již v době demokracie po r. 1989 zcela bezostyšně prodána, aniž by o tom veřejnost věděla.
Mohu zaručit objektivním potenciálním čtenářům, že budou překvapováni v každé kapitole a na mnoho
věcí si udělají možná jiný názor, než
měli dosud.
Autor prošel mnoho různých archivů,
hovořil s mnoha pamětníky, pročetl
mnoho dobového tisku, neméně knih
různých autorů k dané problematice,
na které se i odvolává, takže jeho kniha plná faktů je věrohodná, a je z ní
cítit opravdový zájem o tajemství
strana 23
ORL číslo 201310
československého zlatého peněžního
pokladu.
Kniha začíná tím, jak vlastně po založení republiky v r. 1918 zlatý
poklad vznikal, že to bylo obdobným
způsobem, jako v případě Národního
divadla. Tedy lidovou sbírkou. Čtenář
se i dozví něco z historie Československé republiky. Dozvíte se, že i
legionáři se významně podíleli na zlatém pokladu, stejně jako i o jejich bojích v carském Rusku, a o ochraně zlatého pokladu Ruska, který nakonec
předali bolševikům.
Zajímavé kapitoly, plné překvapení
na každé stránce pak pojednávají o
době první republiky i o době, kdy se
vlády chopil Adolf Hitler, dozvíte se o
oficiálních i zákulisních jednáních při
Mnichovské dohodě i o osudu československého zlata na začátku německé okupace. Zlatému pokladu
republiky za 2. světové války je věnováno několik kapitol, z nichž stěžejními částmi je převod jedné části
zlatého pokladu do nacistické banky
a druhé přes švýcarské banky do
Anglie.
V jedné z kapitol pak Stanislav Motl v
souvislosti s čachry Angličanů a nechvalně známého pana Chamberlaina
s československým zlatem cituje i
slova Winstona Churchilla, který koncem války konstatoval, že vydání
části československého zlata bylo
vlastně “druhým Mnichovem“. Zajímavé pasáže jsou pak o tom, o čem
vyprávěl autorovi osobní tajemník
presidenta Beneše prof. Táborský.
Jistou satisfakcí za zradu Angličanů v
souvislosti s Mnichovem a zašantročením
československého
zlata
mohou být Churchillova slova na
slavnostní večeři, kde prohlásil: “Nevím, jak se věci dále vyvinou a
nemohu ani říci, zdali Velká Britanie
půjde kvůli Československu do války.
Ale jsem si docela jist, že mír, který
budeme uzavírat, se nebude uzavírat
bez Československa. Slibuji, že pokud
budu živ, budu pracovat, abych odčinil ten hrozný zločin, kterého jsme se
dopustili na vaší zemi.“ Tato slova zazněla směrem k prezidentu Edvardu
Benešovi.
Nejsmutnější kapitolou v souvislosti
s československým zlatem však je to,
že navzdory slovům Winstona Churchilla, Velká Británie účtovala vládě
Československa každou pušku, každou uniformu, každé ponožky, baťoh,
zkrátka museli jsme zaplatit Anglii
zlatem veškerou výzbroj i výstroj československých vojáků, a to i těch,
kteří jako letci zachraňovali Velkou
Británii. A co je ještě více zarážející,
že jsme museli zlatem platit i za ty
vojáky, kteří za Anglii padli. Tahle
kapitola nese název Umři – ale napřed zaplať. Dalších několik kapitol
pak hovoří o bojích československých
vojáků včetně parašutistů a československých letců. V pozadí pak nezůstává ani hrdinný boj československých vojáků u Tobruku.
Kniha se zmiňuje i o zlatu, které bylo
zabaveno Židům za okupace. Není v
ní zapomenuto ani na zlatý poklad
samostatného Slovenské štátu v
době, kdy se Slováci odtrhli za německé okupace od zemí Koruny české. A samozřejmě, že se okrajem věnuje i odboji Slováků proti německým okupantům. Je pochopitelné, že se v knize hovoří i o pražské
revoluci, příjezdu vítězné Rudé armády do Prahy, a o rozličných jednáních
ministra zahraničí té doby Jana Masaryka v souvislosti nejen s naším zlatým pokladem.
V kapitole Vítězové a poražení je celková rekapitulace problematiky českého zlatého pokladu. V době před
Mnichovem měla naše země, tedy
Československo v různých trezorech
doma i v zahraničí uloženo více než
90 tun měnového zlata. 14 tun jsme
ztratili po záboru pohraničí, dalších
více než 6 tun odvezli němečtí okupanti po příchodu do Prahy v létech
1939 a 1940, včetně velmi vzácné numismatické sbírky zlatých mincí. Přes
26 tun si vzali Britové za to, že naši
vojáci bojovali i za Velkou Británii,
tedy jako kompenzaci za výstroj a výzbroj našich vojáků a letců na Západě
a přes 23 tun vydali Britové z Banky
pro mezinárodní platby v Basileji.
Dalších 15 tun zlata využili nacisté
pro obchodování se strategickými surovinami. A to se již nemluví o ztraceném zlatě z Brněnské Zbrojovky a
plzeňské Škodovky. Po roce 1945 v
analýze dr. Chmela bylo konstatováno, že výše měnových ztrát představovala 135,5 miliardy korun a připočteme-li k tomu ztráty na židovském majetku, v průmyslu, zemědělství, dopravě apod., činila celková
ztráta 456,3 miliardy korun. V knize
není zapomenuta ani doba “Studené
války“ – i v oné době se per-
manentně jednalo o československém zlatém pokladu, pochopitelně že vzhledem k okolnostem byla
jednání mnohem obtížnější. V jedné z
kapitol je pak i zmínka o únoru 1948,
a není zapomenuto ani na politické
procesy po roce 1948, byť na první
pohled nijak nesouvisí se zlatým
pokladem, zejména o procesu se
“spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského, procesu s Miladou
Horákovou a generálem Heliodorem
Píkou.
Jako na okraj pak se kniha se zmiňuje
o“zlatém chrámu“ ve Fort Knoxu v
USA a o ochranných opatřeních, které toto největší skladiště zlata chrání.
To je velmi zajímavé čtení. A pak už
se dostáváme ke kapitole, kde je uvedeno, jak Landsmanšaft, tedy sudetští Němci, zasahovali do jednání mezi
tripartitou
a
Československem.
Tripartita bylo spojení zástupců západních státu vč. USA.
Dosti odkazů je na knihu bývalého
ministra
zahraničí
Bohuslava
Chňoupka – Memoare in Laris – a rád
bych citoval pasáž jednoho z československých vyjednavačů, který žádal
o uvolnění z funkce. Cituji: “Víte, velmi pečlivě jsem si prostudoval
podklady, hlavně otázku vojenského
úvěru. A je mi z toho nanic. Až se mi
zvedá žaludek. Určitě jste viděl
(hovořeno k B. Chňoupkovi) seznamy
vojenské výstroje a výzbroje. Vždyť
my máme platit i za šňůrky do bagančat, za spodky, za šle, které nosili
naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No ale prosím, každý má jinou
morálku, každý vidí jinak svět. Ale co
je na tom strašné a co nemohu
přenést přes srdce, že jsou mrtví.
Tam je započítána i výstroj těch, co
padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu, Tobruku, kde bojovali proti
Rommelovi nejen za nás, ale i za Anglii. A jsou tam započítané i ponožky
našich letců, co bránili Londýn a bombardovali Německo, a někde je tam
sestřelili a oni zahynuli. A jsou tam
zahrnuty i uniformy důstojníků, které
přesunuli do Ruska a kteří tam
bojovali se svobodovci a padli možná
na Dukle, nebo u Mikuláše. Až mi z
toho naskakuje husí kůže, když o tom
hovořím, nehněvejte se na mne, ale
nemohu. Ne že bych byl slabá povaha. Němci mne zajali v Povstání a
do konce války mě drželi v zajateckém lágru, a tam jsme si užili své,
ale na tohle nemám silné nervy. Postrana 24
ORL číslo 201310
chopte mne, pane ministře, a vyměňte mne. Sotva bych se udržel, kdyby
mi předložili účty za košile, rukavice a
svetry a musel bych říci – tak a teď
jdeme účtovat za krev!“ Autor knihy
se pak i osobně setkal s Bohumilem
Chňoupkem, a pochopitelně i od něj
získal mnoho cenných informací.
Důležitým poznatkem, který jsem z
knihy získal je i fakt, že na základě
Postupimské dohody nám mělo Německo zaplatit válečné reparace, které jsme však do dnešního dne nedostali, (a asi už nikdy nedostaneme),
ač válečné reparace jsou nepromlčitelné. Jak nás měli západní spojenci
rádi, ukazuje i ten fakt, že všechny finanční nároky, které měla Velká Británie k Polsku, byly odpuštěny a
smazány již v r. 1956. A v knize je i
zmínka o nalezení části našeho
pokladu v dolech v Rakousku, kam
Němci všechny cennosti ukryli, i zajímavé
zjištění,
že
jeden
z
nemocnějších mužů normalizační
doby po r. 1968, Vasil Bilak, navrhoval ukončit veškerá jednání a propagandisticky využít nevrácení zlatého pokladu domů, což mu naštěstí
nebylo odsouhlaseno. V poslední třetině knihy pak se již hovoří o návratu
části zlatého pokladu do republiky
20. února 1982. Návrat byl proveden
třemi speciálními letadly za všech
možných bezpečnostních opatření a
naprostého utajení, takže veřejnost
prakticky o této události nebyla
informována. A je zajímavé, že prakticky odpovědné osoby do dnešního
dne neodtajnily některé dokumenty,
které se týkají zlatého pokladu
republiky. V době rozdělení Československa bylo v sejfech Státní banky
102 tuny zlata, při čemž Česká republika získala 63,289 tun zlata a Slovenská republika 39,137 tun zlata. A
v následujících řádcích pak přicházejí
šokující stránky knihy.
Autorovi knihy řekl jeden z velmi
dobře informovaných pracovníků
Státní banky České republiky na
otázku, co je s českým zlatým pokladem? Cituji: „Vy to nevíte? Co pak vy
nevíte, že jsme před dvěma lety zlato
prodali?“ A to v době, kdy na celém
světě zlato získávalo na hodnotě a
prakticky všechny státy zlato nakupovaly jako trvalou peněžní hodnotu.
V té době se Česká republika zlata
zbavila prodejem! Zlato bylo prodáno ve dvou etapách v září 1998. V
první fázi šlo o 31 tun zlata, a toto
zlato jsme vyměnili s Německem za
dluhopisy. A to se stalo v době, kdy
byl guvernérem České národní banky
Josef Tošovský. V knize jsou pochopitelně jmenováni všichni rozhodující
členové bankovní rady. A je zajímavé,
jak ČNB v souvislosti s prodejem českého zlatého pokladu mlžila, a to i
prostřednictvím internetu. V souvislosti s touto otázkou jsou pochopitelně autorem knihy jmenováni
konkrétní jednotliví pracovníci, kteří
s touto problematikou měli co do činění. V závěru knihy pak autor pátrá
po zlatých mincích ze zlatého pokladu, a místo závěru pak poslední kapitolu nazval Prodané zlato a zapomenutí hrdinové a jako poslední tečku uvádí tabulku o držení zlata
jednotlivými státy, kterou si dovoluji
z knihy opsat:
Stát
(instituce)
Zlaté rezervy
(t)
USA
8 149,0
Německo
3 445,8
MMF
3 217,3
Francie
3 024,6
Itálie
2 451,8
Švýcarsko
1 957,0
Nizozemsko
873,6
Japonsko
765,0
Portugalsko
606,8
Slovensko
Česká
republika
Ješte chce někdo hovořit o SAMETU?
Stanislav Motl: Kam zmizel zlatý
poklad republiky, Rybka Publishers,
2007 (2. vydání), ISBN 80-86182-69X, 264 stran
http://www.reformy.cz/zpravy/kamzmizel-zlaty-poklad/
IQ test – druhý
pokus
Dominik Forman
Zhruba po třech letech vládnutí bez
nadsázky nejhorší vlády v historii ČR
se podařilo její neoliberální běsnění
ukončit. Ne však odporem zdola, který byl po dobu vládnutí pravicové koalice mimořádně výrazný, ale
bulvární avantýrou s korupčním
přesahem, tedy stupiditou, za kterou
si může bývalý předseda vlády Nečas
sám.
35,1
13,7
Dočetl jsem tuto knihu téměř na“jeden zátah“, jak je napínavá, nabitá
fakty a informacemi, o kterých se
nám normálním smrtelníkům ani nezdá. A navíc si cením i toho, že není
napsána jednostranně, tendenčně
ani k jednomu z kritických období dějin Československé a následně České
republiky. Je napsána velmi objektivně a ten, kdo by se chtěl dále zabývat výše zmiňovanou problematikou a dozvědět se podrobnosti,
dává autor návod, kde získávat další
informace ke studiu i pro vlastní vědění. Doporučil bych každému, kdo
se dívá, nebo díval, bez ohledu na
skutečnosti, nekriticky ať již dříve na
Východ, a dnes, jak je moderní, na
Západ, aby si citovanou knihu Stanislava Motla přečetl a pak by poznal,
že i “přátelé“ ti i oni nejsou zas až tak
velkými přáteli a dokáží uzmout i to,
co není jejich. Ono asi stále platí –
není všechno zlato, co se třpytí!!!
Lze
předpokládat,
že
sebemohutnější občanský odpor by
arogantní koalice silou své moci přestála, přestože její faktickou většinu
ve sněmovně po dlouhou dobu pomáhalo udržet pár nakoupených přeběhlíků svévolně nazvaných politickou stranou.
I přes tak závažný skandál, který vládu nakonec položil, chtěla parlamentní koalice stůj co stůj udržet svá
koryta, a tak neúnavně přesvědčovastrana 25
ORL číslo 201310
la o své „stojedničce“ ve sněmovně a
o její vnitřní integritě.
Nikoho nezajímalo, že už dávno
žádná skutečná a legitimní parlamentní převaha neexistuje, že
dlouhou dobu byla pouze formálně
udržovaná těsná koaliční většina odštěpkem strany Věci veřejné, tedy
útvarem LIDEM.
stran, jež se projevila zejména u mladých lidí a studentů (ale nejen u
nich), kteří často volili TOP 09, aniž
by věděli, že se jedná o stranu pravicovou a konzervativní.
(Jaké překvapení u nich potom vzbudilo např. zjištění, že jimi volená strana chce zpoplatnit vysokoškolské
studium.) Byla to zkrátka strana
nová, taková, která je ochrání proti
„zlému“ Paroubkovi.
Veřejnost si zkrátka zvykla, tak jako
si zvykne na všechno. Místo kritického zhodnocení údajné většiny ve sněmovně, komentátoři „objektivních“
médií spíše se zaujetím naslouchali
zoufalému naříkání o ústavních zvyklostech, které se ozývalo z táborů koaličního torza, a souhlasně přikyvovali.
Tehdy to však také byla strana Věci
veřejné, která byla svým programem
natolik populistická, že u méně obezřetných voličů budila zdání možné
levicovosti. Nakonec však stvrdila
nejpravicovější koalici, která kdy
vládla, a tři roky trvající katastrofa
byla na světě!
Jimi tak nenáviděný prezident Zeman odvážně a zcela logicky odmítl
dát novou šanci nelegitimní koalici,
jejíž potupa byla dovršena zradou
vlastních poslanců při hlasování o důvěře Rusnokovy vlády.
Přestože vítězství levice je nyní,
doufejme, jisté, je zde háček. V roce
2010, jak již bylo mnohokrát napsáno, to „něco“, co zvrátilo jednoznačně očekávané vítězství levice,
byl strach. A strach jako silná emoce
brání rozumnému uvažování.
Byť je Zeman osobností rozporuplnou a nebezpečnou (nikoliv pro
demokratický systém, ale pro současné levicové strany!), byl to právě
jeho postup, který umožnil vytoužené rozpuštění sněmovny a předčasné volby, za něž v posledních
třech letech bojovalo do vyčerpání
tolik iniciativ a občanů, i když jeho zájmy byly zřejmě jiné. (vláda
úředníků).
Byl to strach z řecké krize, do které
nás podle ODS a TOP 09 měl tehdejší
lídr ČSSD Jiří Paroubek jednoznačně
dovést.
Bývalé koaliční uskupení, které vzešlo z voleb v roce 2010, bylo tehdy
velkou ranou většinovému očekávání, že se vlády ujme levice. Levicoví liberálové, intelektuálové, analytici atd. tehdy nechápali, že i přes
zkušenosti s pravicovými vládami
něco dokázalo přimět české voliče,
aby poslali do vlády neoliberální a
konzervativní strany, jež jedna byla
zatížena
katastrofální
minulostí
(ODS), druhá pak recyklovala starý
politický šrot do nového kabátu (TOP
09).
Po nečekaném úspěchu stran, které
vytvořily koalici, však přišly tvrdé
rány na celou společnost (střední
vrstvu a nejchudší) a zdálo by se, že
český volič vystřízlivěl a vzal si ponaučení, kdo že nás to nakonec přivedl
do krize.
Tehdy to tedy byla řecká lež a démonizace Jiřího Paroubka, která
přesvědčila české občany volit proti
vlastním zájmům.
Jenže jaká bude taktika těch stran,
které v praxi předvedly, co (ne)umí?
Jedinou jejich šancí je opět vyvolávat
strach. A v tomto duchu se již rozeběhly volební kampaně ODS a TOP
09.
Byla to neznalost záměrů nových
ODS je skutečně zoufalou stranou,
která zažívá svůj vlastní pohřeb.
Vnitřně naprosto nesoudržná, napojená na lidi, pro které zákon neplatí
(kmotry), loutkový ansábl realizující
zájmy nejbohatších mafiánů na úkor
veřejného sektoru – v podstatě legalizovaní „zloději“ veřejných zdrojů.
Dokonce bývalý předseda Nečas povýšil otevřeně legalizování korupce
jako ideový cíl strany, když prohlásil,
že uplácení funkcemi ve státních
podnicích je legitimní „politický
deal“, a ostatní členové strany s ním
souhlasili.
ODS zažívala nejplodnější období v
90. letech, kdy tehdy ještě obrovské
veřejné bohatství, nahromaděné minulým režimem, teklo do soukromých kapes plným proudem.
Čím více koryta vysychají, tím více
ubývá ODS životní energie, neboť občané již přestávají věřit, že zrušení
veřejného sektoru je tím ideálním
posvátným cílem. Ohrožuje totiž
jejich životy, doslova!
V tomto stavu, skoro již ze záhrobí,
volá ODS po obraně svobody (ale pro
koho?) a demokracie (ale jaké?), v jejím případě hesla prázdnější než sláma. A tasí jedinou a poslední kartu,
která ji ještě naposledy může
přenést přes pětiprocentní hranici
do poslanecké sněmovny – návrat komunismu!
Čím hůře na tom ODS je, o to zoufaleji sahají její členové k stále absurdnějším paralelám s normalizačními poměry, varují před návratem totality, minulého režimu, znárodňováním atd.
Při naléhavém tónu v hlase
místopředsedkyně Miroslavy Němcové má člověk pocit, že snad i ten
Gottwald by mohl vstát z hrobu,
pokud nebudeme volit ODS – strážce
před návratem normalizace.
Němcová je skutečnou výslednicí inhttp://orl.bloger.cz
strana 26
ORL číslo 201310
telektuálních schopností ODS a nad
jejími výroky ohledně ÚSTRu nebo
sovětské okupace se již několik dní
na sociálních sítích skvěle bavíme.
Každý člověk schopen základních
myšlenkových
operací
nemůže
střízlivý uvěřit v návrat minulého
režimu i v případě, že by snad KSČM
získala sama ústavní většinu. ODS
tedy vsadí v kampani na svého
starého strašáka, který však konečně
přestává jako výtah do poslanecké
sněmovny fungovat. (Viz krajské a
senátní volby 2012)
TOP 09, která převzala žezlo hlavní
pravicové strany, je mnohem nebezpečnější než ODS. Přestože se podílela stejnou měrou na likvidaci země
jako ODS (viz např. dar církvím v
hodnotě cca 140 mld., S-karty, 2. důchodový pilíř atd.), přestože měla své
korupční
skandály
(Drábek,
Parkanová, Besser), rovněž i neschopné ministry (Besser, Hanáková),
její podpora je vyšší, než by se dalo
čekat.
Je to jednak z důvodu vystupování
strany jako plně soudržného subjektu, což se zřejmě děje díky autoritářskému řízení strany jejím faktickým
šéfem Miroslavem Kalouskem.
Za druhé zde funguje strategie zamlžování pravé ideové podstaty,
tedy snaha za každou cenu stírat zřetelnou diferenci politických stran na
pravici a levici i přes to, že zákony, na
kterých se TOP 09 podílela, jsou
jasným důkazem silně pravicové politiky.
K tomuto zastírání skvěle posluhuje
maskot Karel Schwarzenberg, který
straně dodává auru vykonstruované
„slušnosti“.
TOP 09 má v kampani o poznání rafinovanějšího strašáka než ODS, i když
je jí koncept antikomunismu také
blízký a bude ho určitě využívat. Nadto ale, jako eso z rukávu, démonizuje
tolik nenáviděného prezidenta Zemana.
Zeman se v podání TOP 09 stává neomezeným diktátorem, který zde chce
zavést místo parlamentního systému
totalitní diktaturu jediného vůdce.
A bude to TOP 09 se svým fíkovým
listem Schwarzenbergem, která se
pasuje, stejně jako ODS v případě komunistů, do ochránkyně svobodného
a demokratického systému. V případě TOP 09 to je jistě navázání na
úspěšnou kampaň neúspěšné prezidentské volby, kde se nepřítel jasně
vyprofiloval.
Jde tudíž o stejný princip vyvolávání
strachu nesmyslnými apokalyptickými vizemi, který má přimět občany
této země, aby i přes odpor k politice
zmíněných stran volili právě je, neboť
tu údajně jde o víc, než si myslíte!
Vítězství levice je v nadcházejících
volbách očekáváno mohutněji, než
tomu bylo v roce 2010.
Pokud však občané při své volbě přestanou hledět na relevantní skutečnosti, jako je program politických
stran, jejich dosavadní působení ve
vládních institucích, zákony, které
prosadily a zákony, které hodlají prosazovat, a budou se rozhodovat na
základě strachu před apokalyptickými scénáři, můžeme být ještě nemile
překvapeni.
Naštěstí mají strany málo času i
peněz na nákladnou mediální a bilboardovou masáž, což výrazně limituje
zastrašovací metody kampaní, díky
nimž by lidé snáze zapomínali na korupční skandály a katastrofální
vládnutí stran bývalé koalice a mohli
snadněji skočit na lep.
I přes to, že mají obě hodně daleko
do ideálu toužebně očekávané
moderní autenticky levicové strany,
která by skutečně byla schopna zvrátit poměry, a každá má tu podobné,
tu odlišné problémy, jedná se o nejmenší zlo.
Dokud zde nevznikne nová, skutečně
levicová strana se vším, co k tomu
patří, jež nebude závislá na investicích soukromého kapitálu tak, jak
jsme zvyklí u nově vznikajících prapodivných subjektů, nezbývá nám příliš
na výběr.
Tyto strany jsou totiž v současné
době i se svými nešvary jedinými reálnými obránkyněmi veřejného sektoru, který byl doposud likvidován
ODS a TOP 09 a dalšími pochybnými
uskupeními, sektoru, na kterém jsme
bytostně závislí my všichni, občané
této země!
Naděje vkládaná do „nových“ stran
TOP 09 a VV a naivita skalních voličů
ODS kombinovaná s nesmyslným
strachem z vytvořených strašidel
Řecka a Jiřího Paroubka zapříčinily v
roce 2010 katastrofu. Nikdo není
dokonalý, chybami se člověk učí a
přestože jsme za chybu u voleb 2010
zaplatili až příliš, nyní je prostor pro
její nápravu. Po tříleté zkušenosti s
vládní koalicí by ovšem byl opětovný
hlas pro ODS, TOP 09, VV, nebo
dokonce LIDEM, neospravedlnitelný!
http://blisty.cz/art/69842.html
Aby čeští voliči prošli pomyslným IQ
testem, ve kterém těsná většina v
roce 2010 tak fatálně selhala, musejí
si především uvědomit, kdo je reprezentantem jejich vlastního zájmu!
A zhruba pro 98% společnosti jsou
tím nejvhodnějším reprezentantem z
dosavadního výběru ctě nechtě pouze strany dvě – strany jasně levicové
– ČSSD a KSČM.
strana 27
ORL číslo 201310
Varování USA před
terorismem je
prázdné jako Ježíšův
hrob
Jan Schneider
Nejvyšší američtí bezpečnostní představitelé nedávno jednali o potenciální teroristické hrozbě. Kvůli možnému útoku aktuálně uzavřely USA (a
po jejich vzoru i některé další státy)
svá velvyslanectví a konzuláty v muslimském světě. Potenciální hrozba se
prý vyskytuje na Arabském poloostrově, nebo odtud vychází. Slovo
„prý“ je na místě, protože USA neznají ani datum, ani čas, a ani cíl
plánovaného útoku.
Podle člena výboru pro zpravodajskou činnost Sněmovny reprezentantů Petera Kinga jde přitom o
nejkonkrétnější varování před teroristickým útokem, a přestože je největší pozornost soustředěna na
Arabský poloostrov, nelze vyloučit jakoukoliv jinou oblast.
Shrneme-li to, co zveřejnila americká
vláda, vyjde nám zhruba, že někdo
nemá rád některé Američany. V tom
je nutné jim dát obecně za pravdu,
protože se ještě nikdy nestalo, aby
někdo někoho neměl rád. K tomu je
ale zbytečné zaměstnávat zpravodajský aparát, stačí si pustit Monty
Pythony.
Dvojí účel
Podivné je, že se téměř nikdo nepozastavuje nad tím, co to vlastně americká vláda vytroubila do světa. Zve-
řejnit s předstihem zprávu, že vím o
chystaném teroristickém útoku, nedává z bezpečnostního hlediska
valný smysl.
Kdyby Washington opravdu věděl,
kdo, co, kdy, kde a jak reálně chystá,
učinil by nejen účinná obranná opatření, ale mohl by i nastražit
útočníkům past. A kdo by pak takovou informaci zveřejnil, musel by
právem dopadnout neskonale hůře
než vojín Bradley Manning. Zhatil by
totiž nejen efektivní obranu, ale i
ofenzivně využitelný moment překvapení.
A ke všemu ještě by podle zástupců
americké zpravodajské komunity zveřejněním autentické informace dal
najevo, že „Západ“ má v al-Kájdě nějaké informační zdroje, čímž by je vystavil fatálnímu ohrožení. Zhruba tak
by situace vypadala v případě, že by
informace měla reálný základ a Západ by měl vůli se bránit.
Oficiálně se informace „narodila“ odposlechem vyššího představitele alKájdy. Pak by tato legenda mohla mít
dvojí účel. Zakrýt původ informace a
současně ospravedlnit globální odposlechové programy NSA a dodat
jim alespoň zdání užitečnosti.
Další varianty
Druhou variantou je, že se do Washingtonu doneslo cosi vágního o
možné hrozbě a oni si nevěděli rady,
co v té situaci udělat. Proto avizovali,
že o té hrozbě vědí, v zoufalé naději,
že teroristé nepůjdou do předem
„profláknuté“ akce. To by mohlo
fungovat, ale jen po dobu, než
zvadne pozornost a bezpečnostní
opatření se stanou rutinními. Pak
bude obrana ještě obtížnější, protože
každému dalšímu varování se bude
přikládat čím dál menší pozornost.
Teoreticky je myslitelná i varianta, že
hrozba byla reálná, ale „Západ“ nemá
v úmyslu se bránit. Zamýšlí naopak
nechat onen veřejně avizovaný útok
proběhnout, riskovat přitom svou
prestiž, jen aby mohl poukázat na
mocného protivníka a na základě
toho (možná i po zakalkulovaných
personálních změnách!) žádat o větší
rozpočet a pravomoci. A výsledný
mobilizační efekt „národního
ohrožení“ pak využít pro boj nikoli
s vnějším nepřítelem (teroristy), ale
s „vnitřním nepřítelem“.
I v tomto kontextu by bylo toto
kvaziteroristické extempore využitelné, nic však zatím nenasvědčuje,
že by šlo právě a jenom o tuto variantu. Zdá se proto, že zveřejnění informace o teroristické hrozbě vylučuje
její reálnost. Z toho by bylo možné
vyvodit, že zveřejnění informace o
nadcházející blíže nespecifikované
teroristické hrozbě je spíše příznakem jakési psychologické hry.
Několik otázek
Pravdě se nejvíce podobá předpoklad, že žádná konkrétní informace o reálném útoku prostě nebyla. Že
si ji někdo „zfabrikoval“, a jedině tak
ji mohl beztrestně roztroubit do světa. Mohla to být al-Kájda, aby si
prověřila reakci „Západu“. Občas
něco pustit, a pak se jen bavit, studovat si chování protivníka, a dalšími
fámami přiživovat jeho paranoiu a
nechat ho dusit ve vlastní šťávě.
Autorem informace o fiktivní hrozbě
mohl paradoxně být i „Západ“, aby si
po jejím zveřejnění prověřil reakce
různých sledovaných uskupení
(řazených pod franšízový pojem alKájda). A současně aby semkl obyvatelstvo a „povzbudil bojovou morálku“ Západu, a tím eliminoval přílišné přemýšlení o občanských svobodách a podobně.
•
•
•
Čím však to, že nás již taková
zpráva těžko něčím překvapí?
Proč nejsme ani nijak zvlášť
znepokojeni?
Není to náhodou tím, že si
již
nic
neděláme
z
podobných zvěstí, kterým se
pravidelně tak dobře daří v
době mediální okurkové sezóny, které pak ve svých důsledcích mocně paralyzují
potenciální nesouhlas při
podzimním schvalování naducaných
rozpočtových
kapitol silových resortů?
Ukázka ovládání mas
Je to bezpochyby i tím, že
pravidelným opakováním této postrana 28
ORL číslo 201310
někud již omšelé finty se docela přirozeně otupuje pozornost veřejnosti.
Čímž, k potěše potenciálních teroristů, jejichž skutečnou existenci nikdy
nelze vyloučit, klesá i protiteroristická odolnost společnosti, která
zbůhdarma plýtvá prostředky a vyčerpává se, byvši udržována v permanentním připostrašení.
V takových podmínkách má obyvatelstvo
přirozenou
tendenci
se
samovolně uspořádat do šiku, který
se více než na civilizační výdobytky
soustředí na holé přežití. Lidé pak
například nemají drzé poznámky o
upadlé politické kultuře. Namísto
toho jsou nejen připraveni nechat se
prohledávat, proposlouchávat, prosledovávat, ale ještě ke všemu jsou
za tento všestranný filcunk vděčni!
To by byla docela mistrovská ukázka
ovládání mas.
(kasta bojovníků) budou saturováni.
Lidé (daňoví poplatníci, kasta vytvářející hodnoty) jsou smíření až apatičtí a vděčně budou platit výpalné
svým ochráncům před hrozbami jak
skutečnými, tak zinscenovanými
nebo zcela fiktivními.
kontakt s řadou občanů tzv. „z první
ruky“ a příležitost si s nimi popovídat
o tom, co je trápí, jakou vidí budoucnost pro ČR apod. Myslím, že by
závěry či malé statistické vyhodnocení mohlo čtenáře Britských listů zajímat.
A vládci, kasta sama o sobě, by byli
též spokojeni, neboť by se jim dařilo
udržovat staré schéma chodu světa.
A ještě si upevnit pozice množícími
se výčty teroristických činů, kterým
se prý podařilo zabránit. A navíc si
trochu uhladit pocuchanou prestiž
aférou s globálně rozmohlými odposlechy. Podívejte, jak jsou užitečné:
díky nim jsme se dozvěděli o chystaném útoku, kterému se nám potom
podařilo zabránit. Stále ještě k nim
máte ten nepřirozeně negativní
vztah?
V žádném případě si nedělám nárok
na „výzkum.“ Na akce „se Švihlíkovou“ samozřejmě chodí určitý typ
lidí a nemusí to nutně být hlavní segment populace. Záleží také hodně na
tom, kdo je pořadatelem akce: zda je
to univerzita, místní aktivisté, politická strana, kraj či Křesťanská akademie – to vyjmenovávám jen ty nejobvyklejší.
Historka profesora Flussera
A když se tato metoda poněkud opotřebuje a zevšední, nechá se někde
něco vybuchnout. Ani není třeba
něco někde konspirativně nastrojovat, stačí nechat některým dějům volný průběh. Ochotných fanatiků je vždy dostatek. Vzniklé škody na
majetku i životech dosáhnou velkého
mediálního vyznění, pročež si obyvatelstvo s novou chutí samo utáhne
trochu povolenou samosvěrnou
kazajku a iniciativně umlčí pochybovače. A volení zástupci takto vystrašeného obyvatelstva chtě-nechtě
navýší rozpočtové peníze pro silové
resorty.
Saturování silových resortů i teroristů
A co tajuplná celosvětová teroristická síť al-Kájda? Nikdo ji sice nikdy
neviděl, ale její existenci lze odvodit
od toho, jak si její údajní příslušníci
spokojeně chrují. Světová média z
nich dělají (někdy zcela bez jejich přičinění, tedy zdarma) permanentní
hrozbu míru na americký způsob, takže si mohou „právem“ nárokovat
další peníze od svých sponzorů. A k
tomu všemu tomu zmatení ještě
nelze vyloučit, že obě strany konfliktu jsou občas financovány z jedné
kasy.
Tím by bylo možné dosáhnout toho,
že jak silové resorty, tak teroristé
Člověk je však již trochu starý na
argumentaci tím, co se nestalo. Příliš
to připomíná rozkošnou historku
profesora Davida Flussera, vyhlášeného znalce kumránských rukopisů, kterou vyprávěl o jednom „pošukovi“ (pan profesor si stále uchovával
krásnou češtinu) před Božím hrobem
v Jeruzalémě.
Onen muž prý vylezl z Božího hrobu
a prohlásil: „Jsem Ježíš Kristus.“
Profesor Flusser vydržel, jeho
manželka však ne. „Z čeho tak soudíte?“ zeptala se onoho pošuka.
Na jeho odpověď prý profesor Flusser nenašel logický protiargument:
„Podívejte se do hrobu, je prázdný.“
http://www.ceskapozice.cz/zahranici
/svetove-udalosti/varovani-usa-predterorismem-je-prazdne-jako-jezisuvhrob?page=0,1
Zápisky z cest
Ilona Švihlíková
Již několik let objíždím celou republiku s přednáškami, debatami a různými dalšími akcemi. Mám tak
Jen za poslední půlrok jsem takových
debat
s občany/přednášek
absolvovala třicet, z toho v Praze bylo
14. Ostatní pokryly bez přehánění
celou republiku, od Plzně po Beskydy, od Opavy po Slavonice.
Z hlediska věkové struktury obecně
dominuje střední a starší generace.
Mladší se vyskytují především, pokud
akci organizuje univerzita, nebo
pokud se jedná o „alternativnější“
projekty, jako byl např. Kontejner
v Plzni.
Uvádím určité úryvky, často přímé citace, spolu s komentářem.
Celkově bych stav té části české
společnosti, se kterou se osobně setkávám, ale která mi píše i maily, dotazy apod. mohla popsat celkem
jednoduše: Tiché zoufalství. Bezmoc.
Strach.
Občané, kteří na besedy apod. chodí,
patří logicky k té poněkud aktivnější
části populace. Určité dotazy a názory se objevují víceméně všude, bez
ohledu na region. (i když samozřejmě
speciální místní problémy zazní
vždy).
Lidé se cítí bezmocní, frustrovaní.
Mají pocit, že nemají nikde zastání.
Z toho pak plyne snaha zabezpečit se
sám, proboxovat se a nikomu nevěřit.
Jak uvidíme, jedním z hlavních
problémů ČR je zoufalý stav sociálního kapitálu, bez kterého ale skutečná změna není možná. Již o tom
výstižně psala paní Sušová-Salminen.
Považují se pouze za diváky v poli-
strana 29
ORL číslo 201310
tické hře, do které nemají šanci mluvit, něco ovlivnit. Velmi často se objevuje přirovnání ke konci 80. let – to
zaznívá téměř vždy. („Mně to připomíná konec 80. let – velice častá formulace.)
Stěžují
si
na
své
kolegy/spolupracovníky,
obecně
spoluobčany s tím, že pouze sedí u
piva a brblají. Aktivní odsuzují ostatní
za to, že se schovávají (privatismus),
nechtějí nic řešit, raději jdou
„mocným“ z cesty. Aktivních je příliš
málo.
Strach. Existenční – budu-li si stěžovat, půjdou po mně. Zničí mě. Všeobecně je nesmírně rozšířená obava,
že budu – li si stěžovat, zpochybňovat určité úřední rozhodnutí (na
cokoliv: od přechodu pro chodce po
privatizaci bytů ve městě), půjdou po
mně, začnou se na mně a mé rodině
mstít. Panuje absolutní, totální nedůvěra k tomu, že fungují nějaké neutrální, spravedlivé procesy. Tomu se
většina jen hořce zasměje. Opět se
jedná o situaci rozšířenou naprosto
všude, ale to nejhorší, co jsem zatím
kde slyšela, bylo na severozápadě
Čech – v Mostě.
Lidé připodobňují život v ČR k džungli. Především v souvislosti s exekucemi na původně bagatelní částky. Popisují nutnost být stále ve střehu,
dávat pozor na každý detail. Unavuje
je to a deprimuje.
Někteří občané se pustí do boje za
určitou lokální záležitost. Zážitky,
které z těchto vyprávění mám, by vydaly na několik knih. Zajímavé je, že
těmito bojovníky jsou nejčastěji ženy.
Urgují, organizují, svolávají veřejná
slyšení, odvolávají se apod. Někdy se
jim podaří uspět, ale stěžují si na vyčerpanost, obtížné a nepřehledné
schvalovací procesy téměř všech
jednání apod. Jsou ale velice odhodlané a bojovné.
Jaká řešení vidí občané?
Nepanuje příliš velká důvěra k zahraničním inspiracím. Obvyklá reakce
je: „to nejde“, resp. „u nás to nejde“,
se zdůvodněním „tady se všechno
rozkrade“. To je např. poměrně
typické u participativního rozpočtu,
který je ale zrovna jedním z nástrojů,
jak korupci na úrovni města či obce
omezit.
Hledání lídra. Velmi často se vyskytuje volání po silné osobnosti, která
ukáže cestu a ostatní se za ní
shromáždí. Asi v 15-20% případů se
občané domnívali, že by touto
osobností mohl být prezident Miloš
Zeman a vkládali do něj značné naděje. Zbytek ale neviděl nikde lídra
s vizí. Zajímavé je, že velice kriticky se
k nedostatku
lídrovství
stavěly
rovněž členové politických stran
(podotýkám „napříč politickým spektrem“ (nebyla to otázka jedné politické strany), když už mám použít ten
hrozný, ale frekventovaný obrat).
V rámci politických stran panovala,
když mohli členové mluvit volně, drtivá kritika vedení: od politických
schopností (taktika, vize) po odbornost.
Revoluce. Ano, i volání po revoluci
jako řešení zaznívá. Zde je potřeba
podotknout, že slovo „revoluce“ sice
naše elity děsí, ale jedná se zkrátka
jenom o kvalitativní změnu systému.
Jenže revoluce je spíše nástroj, nikoliv řešení. I na univerzitní půdě a mezi
vysokoškolsky vzdělanými lidmi se
čím dál častěji objevuje názor, že jediné možné řešení je, všechny politiky
(=odpovědné za dnešní stav) zavřít,
příp. naházet do Vltavy. Nedůvěra a
odpor vůči politické „elitě“ je masově
rozšířená.
Válka. Bohužel, i toto „řešení“ se
někdy objevuje. Naštěstí je to poměrně řídké (méně než 10% cca).
Nejčastěji je válečný konflikt spojován s bojem o zdroje. Pozoruhodné
je, že válku uvádějí pouze mladší
účastníci. Odpor vůči válce interpretují jako změkčilost, naivitu. Do této
kategorie patří i (velmi řídké) volání
po „čím hůř, tím líp“, protože „pak to
krachne úplně“. Nestává se mi ale
příliš často, abych byla obviňována,
že se „snažím zachránit systém.“
ČR se stane protektorátem. Ne, nemáte halucinace. Když jsem tuhle
úvahu, že Německo si vezme Čechy
jako 17. Bundesland a Rakousko si
sebere zbytek, slyšela poprvé, domnívala jsem se, že je to nějaký místní exces. Jenže, pak jsem ji začala slýchávat častěji a častěji. Návrh tohoto
„řešení“ souvisí, podle zastánců
tohoto přístupu, s uvědoměním, že si
jako národ neumíme vládnout, nemáme vizi (národní projekt) a nejsme
schopni ji dát dohromady. Logicky
docházejí k závěru, že nejlepším řešením z tohoto marasmu je nechat
nás ovládat někým, kdo alespoň zvládá základní správu země a zavede tu
jakýs takýs pořádek. Často argumentují i tím, že stejně všechny významné přelomy (až na husitství) k nám
přišly zvenčí. Je to rezignace na českou státnost. Musím říct, že mě to
stále znovu a znovu ohromuje. Potom by, jak říká i můj šéf Oskar Krejčí,
bylo národní obrození slepou uličkou. Chci jen za sebe podotknout, že
toto řešení (a je velmi preferované
řadou politických představitelů!) je
pro mě naprosto neakceptovatelné.
Malá poznámka na okraj: Ačkoli nedělám podle mého názoru nic tak
světoborného – prostě píšu a říkám,
co si myslím a k čemu jsem ve své
práci ekonoma a politologa došla –
mnoho lidí mi jednak vyjadřuje podporu, ale také konstatuje, že „jsem
statečná“, spolu s varováním, abych
na sebe dávala pozor. Prozatím vrcholem se staly reakce, které jsem
dostala na své vystoupení na Václavském náměstí 17. listopadu, které
tak rozčílilo senátora Kuberu. Zde
jsem obdržela hned několik mailů,
které mi nabízely úkryt na odlehlém
místě, v jednom případě i s notickou,
že dané místo bylo ke schovávání nepohodlných osob využíváno již za nacismu.
Musím říct, že je to děsivé i dojemné
zároveň. Nemusím asi zdůrazňovat,
jak moc si veškeré podpory vážím a
jak mě pro další činnost motivuje.
Pozitivní řešení jsou vítána – kvůli
tomu také lidé na besedy chodí (méně ovšem formou zahraniční inspirace), ale obecně jde o to, že lidé
se nechápou jako aktéři. Čekají, kdo
to za ně udělá (na různých úrovních).
Mají tendenci – i vzhledem ke svým
životním a každodenním zkušenostem - se vnímat jako oběti
velké politiky.
Je ovšem třeba jasně říci, že hlavní
chyba není na straně občanů, ale
zformovaných aktérů politického, či
veřejného života. Což sebekriticky
platí také na mou osobu. Naším úkolem je zformulovat VIZI – národní
projekt, která bude participaci občanů nejen umožňovat, ale přímo vyžadovat. Autorka na svou omluvu dodává, že se alespoň snaží v rámci občanské iniciativy Alternativa Zdola o
konkrétní projekty, spíše lokálního
charakteru a k náčrtu budoucnosti
sepisuje knihu. Platí ovšem, že zásadní změny se musejí odehrát na
všech úrovních. Někteří občané jsou
strana 30
ORL číslo 201310
po debatě odhodlaní jít kandidovat
do komunálních voleb. To je jistě
dobrý posun, ale sám není dostatečný, neboť je potřeba mít plán
změny (a organizaci k tomu) i na
úrovni národní, a samozřejmě i
nadnárodní.
http://blisty.cz/art/69403.html#stha
sh.LUWlSaap.dpuf
Zakázaná medicína
Většina do dnešní doby neví co je
MMS, k čemu je tato formule dobrá a
neznají jméno Jim Humbl - vynálezce,
který je živ pouze z napsaných knih o
MMS, které vydal.
Jak jistě všichni víte, farmaceutický
průmysl si "podplatil naši vládu" (ale i
všechny po celém světě) a tak se u
nás zakazuje vše dobré, dostupné a
levné, jen aby lidé nebyli zdraví a
utráceli za chemické produkty, které
až tak nepomohou a které mají často
nenahraditelné nežádoucí účinky.
Takto to funguje i co se týče volné
energie a vůbec všeho, co by lidsvu
pomohlo, aby netrpěli. Proto naštěstí existuji lidé, kteří bojují za pravdu,
pro blaho všech a kteří nemyslí na
své blaho tak, aby na tom sami vydělali, i přes to, že jejich vynálezy jsou
zesměšňovány, očerňovány a o kterých se píše, jak jsou nebezpečné pro
zdraví. Rozumní lidé si však udělají
svůj úsudek, co je pravdivé a co jsou
jen výmysli lidí, kteří jsou zřejmě placeni za to, že v lidech vzbuzují k těmto vynikajícím prostředkům nedůvěru. Čím více jsou používána odborná
slova, kterým nevystudovaní lidé v
tomto určitém oboru neruzumí, tím
více se jim jeví, že takto sepsaný
článek je pravdivější a autor vystudovanější.
Andreas Kalcker
Mnoho, velmi mnoho věcí. Vývoj a
výzkum kysličníku chloričitého je
nyní velmi dynamický a podle mého
názoru je již velmi málo pravděpodobné, že by někdo dokázal tyto
informace zastavit. Začíná se tak naplňovat vize Jima Humbla. Jimovi za
to patří velký dík. Vždy to byl právě
on, kdo se do tak těžkého úkolu
pustil. Ze začátku bylo velmi nepravděpodobné, že by se jeho plán mohl
uskutečnit. Jak, ale všichni vidíme i
jeden člověk může změnit svět. K Jimovi se samozřejmě přidalo velké
množství lidí včetně mě a tebe Pavle,
a tak
tuto ideu uskutečňujeme
společně. Na nás všech leží nyní
velká odpovědnost, protože to není
vůbec jednoduchý úkol.
Účinky
kysličníku chloričitého na lidské
zdraví jsou nesporné. To nemůže
nikdo jakýmkoliv způsobem zpochybnit. Důkazem jsou statisíce lidí,
kterým MMS/CDS zachránilo život a
další statisíce, kterým MMS vyléčilo
jejich dlouhé a vážné choroby.
Pokud někdo tvrdí, že MMS neúčinkuje nebo, že jde o placebo efekt,
tak je to prostě hlupák. MMS je nejfantastičtější věc, která se za posledních 50 let objevila. Pro mne je
to zcela zásadní objev.
Při své návštěvě Mexika v květnu jste
vedl internetovou diskusi o MMS pro
celý svět společně s Kerri Riverou a
Jimem Humblem. Jaké nejčastější
dotazy na této diskusi byly?
dokáže zlikvidovat i když se to pro
mnoho lidí zdá nepochopitelné.
Dokonce už je na Internetu webová
stránka, která popisuje, že doporučuji, aby se tyto děti léčily pomocí
chemického bělidla… Je mi to, ale
jedno. Čas ukáže, kdo má pravdu.
Mnoho dotazů se samozřejmě týkalo
CDS a CDI. Velká část lidí se ale také
na tuto diskusi připojila pouze z důvodu, že chtěli Jimovi poděkovat tváří v tvář za jeho práci a za jeho objev.
Z pobytu v Mexiku jsem si přivezl
velké množství nových informací, a
také nových impulsů k dalšímu výzkumu. Každé takové setkání s novými lidmi a s jejich zkušenostmi s
aplikacemi MMS nebo CDS mi přinese většinou nové nápady, a také nové
zkušenosti.
Také tady v České republice jsem slyšel velké množství příběhů kdy MMS
nebo CDS pomohlo lidem z velmi nepříjemných nemocí. To je odměna za
naši práci. Uzdravení lidé. Každý
člověk, který onemocní nějakou závažnou nemocí chce prostě jediné,
uzdravit se.
Celé znění článku si můžete přečíst v
tištěné Nové Regeně.
http://www.e-regena.cz
http://www.czechfreepress.cz/zdravi
/zakazana-medicina.html
Ano… Kerri přišla se skvělou věcí.
Začala podávat MMS autistickým dětem. Již vyléčila podle svých speciálních protokolů přes 40 dětí z tohoto onemocnění. Toto onemocnění je
lékařskyoficiálně neléčitelné . Tedy
abych to upřesnil - ty děti vyléčily
jejich maminky. Je nesmírně náročné
dodržovat tyto protokoly, ale odměnou těmto maminkám za jejich vytrvalost je uzdravené dítě. Nedovedu si představuje větší štěstí, které
ty maminky zažívaly. S několika z nich
jsem mluvil a bylo pro mne velkým
zážitkem slyšet a vidět osobně to, o
čem se může lékařské vědě jen zdát.
Kdo ze čtenářů tohoto časopisu
někdy zažil autistické dítě, jistě ví,
jak těžké to pro rodinu je. Přesto je
zde prostředek, který tuto nemoc
strana 31
ORL číslo 201310
Padre Pio
Paranormal Man
By MICHAEL GROSSO, PH.D
During the Second World War the
Americans had an airbase in Bari,
about seventy-five miles from San
Giovanni Rotondo, a village in
Southern Italy that houses Capuchin
friary. According to US intelligence,
the Germans had a munitions facility
in the hills nearby; an officer was assigned the job of bombing it. As the
planes neared San Giovanni, the officer saw in the sky before him the
figure of a monk waving him back.
Dumbfounded by this spectacle, the
officer ordered the planes to turn
back. When the war ended, he went
to the friary and met the monk who
had appeared in the sky. His name
was Padre Pio (1887 – 1968).On a
trip to San Giovanni Rotondo in
1979, I was unable to learn the officer’s name or any details confirming
this fantastic story. According to
Father Joseph Pius Martin, an American friar in San Giovanni, the pilot
lives in Florida – the only additional
lead I obtained.
Stories like the flyer’s are legion. The
work of sorting out fact from fiction
is still underway. Many incredible
claims about Padre Pio are welldocumented; but many are based on
hearsay, part of the folklore growing
around the monk. One extraordinary
thing about Padre Pio was his ability
to induce belief in the extraordinary.
He had a gift for catapulting people
into a fairyland of living mythic
powers. In Padre Pio’s world, ideas of
fantasy and creatures of mythology
come to life: Madonnas, guardian
angels, shapeshifting demons, bilocation, magical cures, time-travel,
and a good deal more. However you
rate the literal truth of particular
claims, his story is bound to disturb
our routine picture of what is possible. Around the Padre, the incredible
became credible, the impossible became actual.
And yet, no matter how extraordinary the feats of Padre Pio, he was a
human being. I assume therefore
that his “miraculous” powers are latent powers of all human beings. I
underscore this with reason. Some
people will resist the claims about
Pio because they might see them as
meant to ratify church dogma. (The
truth is that miracles have been used
for propaganda.) However, while I
grant that you cannot fully understand Padre Pio’s miracles apart
from the symbols and archetypes of
his Christian world, I also think they
transcend that world and point to a
universal human potential. Moreover, comparable phenomena from
other traditions bear this out, the
best contemporary example being
the case of Sai Baba.1
These phenomena point to possibilities rejected by the custodians of the
intellectual
and
moral
establishment: by scientific materialists,
who make up the rank and file of
academia, and by liberal and fundamentalist Christians, who wear their
own conceptual blinkers. Since,
however, a critical review of evidence is impossible here, I will restrict
myself to trying to give a rough idea
of the man, the range of his unusual
powers, and to noting their possible
implications for human evolution.
EXTRAORDINARY ACCESS TO THE
INTERNAL ENVIRONMENT
From early childhood Francesco Forgione lived in a world of visionary
hyper realities. At five he cried so
much, especially at night, that his
father once lost his temper and hurled him to the ground. Recalling
these early years, Padre Pio said: “My
mother would turn off the light, and
a lot of monsters would come up
close to me, and I would cry.”2 Padre
Pio said of these early experiences:
“It was the devil who was tormenting
me.” Terrifying visions continued
throughout his life, inseparable from
his
higher
visions.
Raptures,
ecstasies, often lasting hours, in
which his senses were suspended,
occurred frequently. We know of
these from his letters3 and from observations of his spiritual directors
such as Father Agostino4 who
eavesdropped on the Padre’s conversations with invisible beings. These
included Jesus, Mary, Francis of Assisi, and his guardian angel. One has to
read Agostino’s Diary to get a sense
of the intense reality of Padre Pio’s
visionary encounters.
Padre Pio’s internal environment was
also infested with dark hostile forces. The higher visions were preceded by shapeshifting diabolic apparitions: huge black cats, naked women
who danced lasciviously before him,
an invisible entity that spat in his
face and tortured him with deafening noises, an executioner who
whipped him. According to one of his
confreres: “Padre Pio was very alert
to unexpected movements and
sounds. He said that the devil appeared to him in all shapes. He had fear
even of a mouse, because the devil
would start out as a mouse and turn
into a claw and go for his eyes.”5
These encounters were physical. In
Pietrelcina, you can still see claw
marks and splattered inkspots made
by the alleged demons. Once, the
iron bars of the monk’s cell were
found twisted out of shape after a
night of grappling with invisible forces. Although no one beside the Padre ever saw the demons, the din they
made
was
often
heard
by
eavesdropping monks. Even more
striking, Padre Pio was often found
unconscious, sometimes on the floor
beside his bed, covered with bruises
from the uncanny assaults.
A well-witnessed event occurred in
July 1964. A possessed woman was
dragged to San Giovanni. When she
saw Pio, she cried out in an unnaturally deep voice: “Pio, we will see you
tonight.” That night the friars thought the house was struck by an
earthquake. The Superior rushed to
Pio’s room and found him on the floor, bleeding from the head. Oddly,
there was a pillow under his head.
strana 32
ORL číslo 201310
Pio explained that the Madonna put
it there. In the morning, the
possessed woman (undergoing exorcism from another priest) shrieked:
“Last night I was up to see the old
man. I hate him so much because he
is a fountain of faith. I would have
done more, except the Lady in white
stopped me.” This taxes my bogglethreshold as much as it must the reader’s; nevertheless, Schug based his
account on eyewitnesses not disposed to sensationalism. Pio’s face was
so disfigured he was unable to
appear in public for five days. On
another occasion he was found with
broken bones in his arms and legs.
The attacks lasted throughout his
long life. In 1918 he wrote: “I cannot
describe to you how those wretched
creatures were beating me! Several
times I thought I was near death. Saturday it seemed as if they really
wanted to finish me….” (Epistolario,
III, p.311.) Sometimes his afflictors
came to him under the disguise of
his spiritual director, Father Agostino, or as an apparition of a saint or
guardian angel. Padre Pio had a technique for exposing these sinister
masquerades, but not without
having to endure a good deal of
anguish and uncertainty.
The psychologically sophisticated
reader is bound to be skeptical
about these reports of demonic
assault. One might turn to Wilhelm
Reich for an explanation. Reich believed such experiences were the result of repressed orgone energy
turning against oneself. Or we could
invoke the pathology of poltergeist
phenomena to explain Padre Pio’s
demons. I am not certain how smoothly these explanations would fit.
The point I want to make about
“demons” and evolution is this: It
does appear, as a matter of psychological fact, that the more one
advances in higher states of consciousness, the greater the likelihood
of attracting combative, destructive
forces that try to drag you back
down to ordinary reality. The story
of the Buddha struggling to meditate on the Immovable Spot under the
Bo Tree is a classic Eastern
illustration. In Pio’s case, the combat
occurred at two levels: Throughout
his life he was molested by invisible
“diabolic” forces; but throughout his
life he was also persecuted by jealous, envious, and malicious human
beings, often individuals within the
church hierarchy. It has, in fact, been
argued by Ennemond Boniface6 that
certain individuals in the church
were responsible for the priest’s death.
If Padre Pio had to battle sinister forces, he also received supernormal favours. In Padre Pio’s world, for instance, higher help took the form of
his “guardian angel.” The notion of
guardian angels may amuse modern
rationalists; still, new age enthusiasts show a keen interest in the
functional equivalent of such helping
entities. Carlos Castaneda, you may
recall, fascinated us with his talk of
“allies,” those unspecified forces out
there ready to help us. The phenomenon of “channelling,” its invocation
of
inner
guides and
otherworldly helpers, echoes the ancient doctrine of guardian angels. Similar parallels are notable in the
UFO contactee literature.
Padre Pio’s guardian angel was no
slouch. One of his most striking
achievements was to serve as
translator of French and Greek,
languages Pio was unacquainted
with. Paranormal comprehension of
Greek is more impressive than
French, the latter being in many
ways similar to Latin and Italian. In
1912, Agostino, by way of experiment, wrote letters to Pio in French
and Greek. When Pio received them
he was at Pietrelcina for medical reasons, under care of a parish priest,
don Salvatore Pannullo. Pannullo
wrote on August 25, 1919: “I, the undersigned, testify under oath, that
when Padre Pio received this letter
(a letter in Greek and in the Greek
alphabet), he explained its contents
to me literally. When I asked him
how he could read and explain it, as
he did not know even the Greek
alphabet, he replied: ‘My Guardian
Angel explained it all to me’.”
The virtue of this report (unfortunately scant in detail) is that we must
assume either that both Pio and
Pannullo conspired in an act of pure
deception or that the story is true. I
personally doubt a conspiracy; the
records point to Pio’s lifelong scrupulous adherence to truth.
Guardian angel aside, we can assume
the translation occurred by telepathy. But this would be telepathy of a
rare order; for the telepathic transmission of skills (such as understanding a language) between living persons is unknown in experimental parapsychology. I might add that
Agostino confirmed Pio’s ability to
comprehend the letters written in
French and Greek. There are also stories of Pio hearing confessions in
languages he did not know.
Apparently, guardian angels are
well-rounded in their education; the
following story shows they know something about automobile mechanics. In 1959, a woman was
driving with her husband from Rome
to San Severo. (The couple prefer to
remain anonymous.) En route their
car broke down; for two hours cars
sped by without stopping. Toward
nightfall, the woman grew anxious
and began to pray to Padre Pio. Within ten minutes a black car pulled
up and an elegant young man dressed in blue stepped out. He lifted
the hood and said: “Look, you lost all
the water from the radiator, and it’s
burnt out. Take your can and fill it up
with water. Near here, there is a farmhouse, which has a well; take the
water from there.”
The husband took the can from the
car trunk and did as the young man
said. The man then took a black box
from his car, produced a roll of adhesive tape, and sealed the radiator.
He had beautiful hands with agile
rapered fingers. The dog, who normally barked at strangers, sat in the
car’s back seat, strangely calm. The
husband returned with the water
and filled the radiator.
“You can return home safely;
anyhow, you are quite near,” said the
mysterious helper, who then got in
his car and drove off.
The couple watched the car pull
away and looked for the license plate. There was none! Instead they saw
a white strip marked with hieroglyphics. The car moved away slowly on
Via Aurelia; suddenly it vanished.
Arriving home in a “dreamy state,”
they reflected on further oddities:
The young man somehow knew there was an empty can in the trunk;
also, that they lived “quite near.” Later they tried to relocate the well
strana 33
ORL číslo 201310
and farmhouse but despite diligent
efforts were unable to. There was no
farmhouse in the area where their
car broke down.7
Padre Pio’s extraordinary access to
his internal worlds included access to
other people’s internal worlds. Two
well-attested examples were his ability to read minds, especially in the
confessional, and his ability to
change or convert minds.
Like Saint John Vianney, the famous
Curè of Ars, Padre Pio displayed supernormal powers of mind reading in
the confessional. Hearing confessions was paramount in Pio’s long ministry. Hour after hour, day after day
for over fifty years, he sat in a wooden booth and listened to people
pour out their most intimate secrets.
John Schug, who wrote one of the
more critical books in English on
Pio,8 tells of a confessor who had
the intention to murder his wife.
“Murderer!” Padre Pio roared in the
church. The man skulked away and
returned the next day, penitent and
purged of his intention.
Schug provides a detailed first-person account of Federico Abresch’s
confessional encounter with Pio. According to Abresch, a Lutheran convert, Pio recalled actions and thoughts he had long forgotten. “He enumerated with precision and clarity all
of my faults, even mentioning the
number of times I had missed Mass.”
Pio reminded Abresch of something
he had forgotten years ago when he
got married. In fact, it was only
through Pio’s remarks that Abresch
was able to reconstruct his past. Pio
apparently had a more exact
knowledge of Abresch’s unconscious
mental history than Abresch.
Abresch, by the way, regarded this as
proof that something more than merely human “thought-transference”
was involved. The fact that Pio could
“read” the unconscious of another
person seemed evidence of God’s
action, something totally beyond human potential. But Abresch is mistaken. Evidence from mediumship and
experimental parapsychology show
that telepathic leakage from another
person’ s unconscious does in fact
occur. Once again I believe we are
dealing with a general potential of
the human mind, brilliantly manifest
in exceptional beings such as Pio.
Padre Pio’s access to internal environments enabled him not just to
read but to change or convert minds.
The Gospels portray Jesus as a man
who
took
immediate
psychic
possession of his disciples. Pio too
apparently had this ability; consider
the following example from Schug.
Unemployed Laurino Costa sent Padre Pio a telegram asking for prayer
to help him find a job. The Padre telegrammed back: “Come to San Giovanni Rotondo at once.” The young
man arrived penniless and was standing with a crowd of men in the
sacristy. Padre Pio, who had never
met Laurino, shouted at him: “Laurino, come here. I see you have
arrived.” Bewildered, the youth
approached. “Laurino, you will feed
my sick.” (A cook was needed in the
new hospital.) “But Padre,” Laurino
protested, “I’ve never cooked an egg
in my life.” The Padre insisted: “Go
and feed my sick. I’Il always be near
you.” Laurino went to the hospital
and rang the doorbell. The Mother
Superior answered: “You must be the
experienced cook we’ve been waiting for.” Within three hours he was
at work. Laurino admitted to Schug:
“To this day (14 years later) I still
don’t know what happened. All day
long I found myself calmly working
and telling others what to do, as
though I was carrying out a routine I
had been used to.”
MASTERY OF TIME AND SPACE
Reports abound of Pio’s double
appearing everywhere, from the
American midwest to China and Africa. The idea of bilocation blatantly
contradicts the belief that a human
being is a physical object occupying
one space. The idea that Jack could
be at 42nd Street and Fifth Avenue
in New York and simultaneously at
Main and Third in Shebogan, Wisconsin, is obviously absurd. Nevertheless, the annals of saints, yogis, and
psychics are full of bilocation stories,
sometimes well attested.
Padre Pio bilocated by means of his
voice, his presence, his aroma; he
appeared in people’s dreams and sometimes he appeared fully materialised.
Mary Pyle, one-time secretary to Maria Montessori, spent the last 45
years of her life in San Giovanni
Rotondo. In her diary she wrote:
“One day I went into the sacristy and
said to Padre Pio: ‘Father, I believe
my mother is in Florence today.’ His
immediate answer, given with certainty was: ‘No, she is in Umbria.’
Surprised I said, ‘No Father, I do not
believe she was supposed to go to
Umbria.’ But he insisted, looking far
into space. ‘She’s been in Umbria.’ A
few days later I received a letter
from my mother who told me: ‘Thank
Padre Pio for the visit he paid me
while I was sick in bed in Perugia
(which is in Umbria). I did not see him
with my eyes, nor did I hear him with
my ears, but I felt his presence near
my bed’.”9
Padre Pio knew in advance he would
be able to bilocate at a particular
place. The Vicar General of Uruguay,
Monsignor Damiani, a frequent visitor at San Giovanni, once told him he
wanted to die in San Giovanni; he
wanted Pio to assist at his death. Pio
said the Vicar would die in Uruguay,
but promised assistance anyway
when the day of reckoning came. In
1941, the Vicar died in Uruguay. Cardinal Barbieri was in the house where Damiani resided the night he died.
Someone knocked on his half-open
door. He noticed a Capuchin pass,
got up and went to Damiani’s room.
The Vicar had just died of a heart
attack, but left a note on his dresser:
“Padre Pio was here.”10
Many bilocation stories revolve
around healings. A typical example:
June 12, 1952. Lucia Bellodi, stricken
with pernicious diabetes was on her
death bed when she sat up and
began to wave her hands. She cried
out that Padre Pio had appeared to
her, told her she was cured and that
she should come to his monastery.
By June 16 she regained her speech
and stopped having to consume
twenty-five quarts of water a day.
When she visited the Padre he smiled and said: “I’ve been waiting for
you.”
A tantalising case is that of Cardinal
Mindszenty. According to a reliable
Vatican source he once received a
“visit” from Pio while imprisoned in
Communist Hungary. The monk of
course was in San Giovanni, but his
double turned up with water, wine,
and altar breads, served Mass and
strana 34
ORL číslo 201310
vanished. When Schug wrote to
confirm this from Mindszenty, he received back a one-sentence letter: “I
cannot say anything about that.” If
the story were false, it’s not clear
why the Cardinal didn’t say so, unless
he meant to perpetuate a pious
myth.
This form of bilocation, if it actually
occurred, implies materialisation of
the double and teleportation of objects. There are, in fact, many reports, some of them reasonably compelling, of other saints bilocating at
great distances and teleporting physical objects. Two outstanding
examples are Saint Martin of Porres
and Sister Maria Agreda of Spain.
Scott Rogo’s book, Miracles,11 documents the prodigies of these two saints.
I want to note in passing another
phenomenon related to Pio’s bilocatability. He was, on many occasions,
said to disappear from the confessional, a structure in full view and
always surrounded by crowds of
devotees. He would reappear in the
rectory or sacristy. Asked about
these
disappearances,
which
occurred when he had a hard time
breathing, the Padre would casually
remark, “I flew over your heads.”
Perhaps the best authenticated type
of Pio’s bilocation was via his characteristic odour. The odour of sanctity
is linked with the phenomenon of
bodily incorruption.12 The incorrupt
bodies of saints are known to give
off inexplicable fragrances, but with
Pio the paranormal fragrance made
his presence known to people at a
distance. The scent emanated from
his person and also, contrary to nature, from the blood that came from
his stigmata. The first doctors who
examined him actually complained
that the monk was using perfume.
Padre Pio’s brand of “perfume”
however, was noticed by people far
away from him, sometimes thousands of miles.
Bernard Ruffin, whose book on Pio is
the best in English,13 gives a detailed account of the fragrance
occurring to a Lutheran seminarian,
Robert Hopcke, in Plainfield, New
Jersey in 1978, ten years after Pio’s
death. William Carrigan, normally
skeptical of miracle stories, reported
to Ruffin his perception of the aroma
at his desk at Foggia (about twenty
miles from the monastery): “I had no
trouble in identifying the aroma as
that of Padre Pio. It wasn’t something you could confuse with any
other odour.” Padre Alberto D’Apolito, Pio’s confrere for many years,
wrote in 1978: “The reality is that
hundreds of thousands of individuals, even unbelievers, have
testified and continue to testify that
they have suddenly and inexplicably
perceived the perfume of Padre Pio.”
Emilio Servadio, a Jew and leading
Roman psychoanalyst, had a powerful experience of Pio’s scent during a
visit to San Giovanni in 1937.
If the Padre had a knack for “prolonging his personality”14 in space, he
could also prolong it in time. Precognition, if a fact of nature, wrenches
our normal view of time, cause and
effect. (It seems impossible for something that hasn’t occurred to
influence us in any way). Even so,
there are countless claims of Pio’s
paranormal forays into the future.
These were usually done offhandedly, never as public pronouncements.
Pio was unusually prescient about
what Italian cities would be bombed
during the war and what soldiers
would return.
Like spiritual masters in other traditions, Pio foretold the year of his death. He often had prevision of
others’ deaths. A young priest,
Father Dionisio, on his way to Venice
for studies, said goodbye to Pio.
“Studies! Studies!” Pio muttered,
“think of death, instead, so that
when it comes…. “ His voice trailed
off. A confrere who overheard commented on Pio’s strange way of
saying goodbye. Pio shrugged
wistfully. Twenty days later the
young priest was dead. In 1983 Pope
John Paul was almost assassinated; I
watched a Vatican official on TV say
that Pio had told the Polish Cardinal
years ago he would one day be Pope;
he also said the Polish Pope would
be brought down in blood early in his
tenure. I hope Pio’s prophetic gift is
flawed, for he once said a war was
coming which would destroy two
thirds of humanity.
SYMBOLIC TRANSFORMATION OF
PHYSICAL REALITY
In my view, supernormal psychic
phenomena reflect an evolutionary
trend toward increasing porousness
of matter to the goals of consciousness. It is as if some restless
shapeshifting creative spirit were
struggling to make matter plastic
and permeable to human dreams
and desires – especially the matter
of the human body.
Eastern, occult, and Christian traditions speak of the subtle, astral, pneumatic, or light bodies. The physical
phenomena of mysticism reflect this
trend toward the symbolic transformation of the body of flesh into a
more expressive body of light. Incorruption, luminosity, inedia, the
odour of sanctity, levitation, and
other phenomena may be looked at
from this perspective.
The stigmata illustrate the malleability of the human body to the power
of the spiritual imagination. Francis
of Assisi was the first to reproduce
the wounds of Christ in his own
body, and since Francis hundreds of
cases have been reported. The
Church by and large takes a dim view
of these often bizarre lesions, recognising they may be symptoms of
hysteria as much as signs of heroic
sanctity.
But Padre Pio’s stigmata were
unique. Visible for over fifty years,
the apertures in his palms were perfectly circular, and were never inflamed, infected, or suppurated; the
blood, which gushed from all five
wounds, was copious and bright red.
It effused an unnatural fragrance. At
his death the wounds healed without
a trace of scar tissue, a fact that is
dermatologically inexplicable. While
some cases of stigmata can reasonably be ascribed to hysteria, let me
at least note that nobody adequately
informed would dare to characterise
this down-to-earth, often uncouth,
ironical, and fanatic-despising man as
hysterical.
With Francis and Pio, the wounds
arose from a passionate identification with the crucified Christ. Whether we think of the stigmata as miraculous or pathological, at the very
least they say something about the
physical power of the imagination; if
imagination can produce such
extraordinary lesions, it could be mobilised for healing purposes. The
stigmata show the power of the imagination to mold the human body.
strana 35
ORL číslo 201310
Here life imitates art; both men, be it
noted, were first stigmatised while
contemplating artworks showing the
crucifixion. The stigmatised body is a
living sculpture.
Padre Pio’s fame is also due to his
reputation as a healer. Reports of
extraordinary healings continue
even after his death. Many, if not
most, of the healings ascribed to
Padre Pio were probably psychosomatic. Intense faith, expectation,
contact with an authoritative figure
like Padre Pio might well lead to
improvement in many functional,
psychogenic disorders.
But many stories, if true, imply a radically higher type of healing. For
example, there is the account of
Vera Calandra’s dying child materialising a new bladder; of Gemma di Giorgio’s pupilless blind eyes being
made to see; and of Giovanni
Savino’s blown out eye (due to a
dynamite accident) being rematerialised. So far, however, the medical
documentation I’ve seen for these
claims is less than compelling.
Claims for medical clairvoyance also
exist. In the early 1950s Padre
Costantino Capobianco had a sinus
problem. X-rays were taken; three
doctors
recommended
surgery.
“What are these things?” asked Pio
about the X-rays. “They’re all wrong.”
A fourth specialist was consulted;
the X-rays were misinterpreted, the
surgery unnecessary.15
Padre Pio once said his real work
would begin after his death. Moreover, the Church requires of her duly
canonised saints evidence of postmortem miracles. This seems like a
tough requirement, but a possible
example may be the following: Teacher Alice Jones of Liverpool,
England, suffered from neurofibroma, which paralysed her from the
left hip to the toe. Alice, 50, a Protestant, was visited by a Catholic
priest, Eric Fisher, who prayed over
her. “As he knelt there,” said Alice,
“there appeared another figure rising from his body. I was so frightened I couldn’t move. The figure
had the face of an old man with a
white beard. He spread his hands in
front of me and I could see the holes
in his palms. I seemed to hear the
words, ‘Stand up and walk.’ So I did.
And I suddenly felt whole again. Sud-
denly I was no longer crippled and
the man was gone.” Later she recognised the face of the man who cured her in a photo of Padre Pio. Dr.
Francis Mooney, a Liverpool physician, testified: “I have very often come
across neurofibroma and have never
heard of a single case where it has
cleared up spontaneously…. I had
her X-rayed. There is no medical explanation for the fact that she is
completely cured.”16
The healed body is a foretaste of the
resurrected body. Supernormal healings are symbolic of the transformation of the corporeal body into a
spiritual body. The odour of sanctity
is another example of the symbolic
transformation of natural bodily
existence. The symbolism is clearest
in bodily incorruption. Once the
Christian imagination projected the
vision of a new man – a new spiritual
body – the dead bodies of Christian
saints begin to behave oddly. They
don’t decay like other corpses.
Perversely, they stay intact, moist,
flexible, for months, for decades, sometimes for hundreds of years. They
exude mysterious oils, occasionally
bleed, and often give off remarkable
fragrances. It is as though an energy
has been released that opposes bodily decay, something that holds entropy in contempt and wants to revise
the symbolism of death.
Another phenomenon expressing
this symbolic modulation of matter
is levitation. Levitation is not wellattested in Pio’s life (whose speciality seems to have been bilocation).
However, the phenomenon has been
well-documented among the saints,
notably Teresa of Avila and that alltime great, mystical acrobat, Joseph
Copertino. Numerous creditable
witnesses observed Joseph’s aerial
antics for decades.17 Levitation
strikes against one of the fundamental forces of nature – the forces
of gravity. Among the saints, it is a
dramatic physical expression of the
soul’s ecstatic flight. Levitation, as
displayed by Joseph and Teresa, symbolises the ascent toward the Most
High.
It shows humanly formed matter
shedding fundamental limitations; I
think in the case of Joseph we are
witnessing one of the creative prodigies of the symbolic imagination, a
phenomenon that throws open the
doors to new worlds of speculative
possibilities. A careful study of
Joseph’s aerial flights will show that
they were occasioned by specific
types of imagery of a) heavenly
elevation and b) the Madonna or archetype of the feminine. The
levitations were physical expressions
of imaginal worlds, and I would put
them on a continuum with the stigmata or other types of expressive
imaginally-guided human products
such as works of art.
As for Paranormal Man, perhaps the
ecstasy of the saints holds the secret
to our escape from planet Earth, our
entree to navigating the galaxies.
Anyone acquainted with the literature of flying saucers knows how
frequently levitation phenomena are
reported. The phenomena take many
forms. Gravity-suspending beams of
light, for instance, seem to lift individuals into apparent spacecraft. The
alien spaceships themselves make
light of the rules of terrestrial flight
dynamics. In the case of Joseph of
Copertino, the greatest levitator in
recorded history, passionate sublimated love, aimed toward the archetypal figure of Mary in Heaven was
the fuel enabling him to suspend the
geometry of the universe. In
Joseph’s future space technology,
ecstatic love is the power that
suspends the law of gravity.
The funny sky epiphanies we call
UFOs might, for all we know, be dislocated dreams or ecstatic projections of alien visionaries from other
worlds. The phenomena of bilocation
and levitation may be clues to the
secrets of hyperspace travel and the
answer to the great UFO mystery.
Other beings on other worlds are
likely to have had millions, if not billions, of years to evolve these crudely and fleetingly manifested capacities of our terrestrial saints and shamans.
Another item in Pio’s supernormal
physiology was hyperthermia. Padre
Pio produced abnormal amounts of
bodily heat. Doctors had to use huge
bathroom thermometers to take his
temperature, which often shot up to
125 degrees; the mercury in ordinary
thermometers broke the glass.
Extreme irregularities in bodily
function are well known among sha-
strana 36
ORL číslo 201310
mans18 and other ascetic types. Teresa Neumann19 who had the stigmata and who evidently neither ate
nor drank for years, is a modern case
of an ecstatic plagued by bizarre bodily symptoms. In the case of Padre
Pio, supernormal heat production is
definitely related to what’s going on
inside the man. It seems clear to me
that we are dealing with a case of
symbolic transformation.
From his letters and statements, we
know one thing for sure: The
Capuchin was literally burning with
love for Jesus. Young Pio wrote a letter to Padre Benedetto on October
22, 1919, describing what happened
to him just before acquiring his fully
visible stigmata: “I cannot tell you
what happened in that moment,” he
wrote, “which was a moment of
sheer martyrdom. On the evening of
the 5th, I was hearing a boy’s confession (a seminarian at San Giovanni
Rotondo) when all of a sudden I saw
a most exalted heavenly person. I
was plunged into extreme terror. He
stood before the eye of my mind,
holding some kind of special instrument in his hand, like a very long iron
spear with a well-sharpened point. It
seemed that fire shot out of its
point.
“Seeing this person and watching
him plunge the instrument violently
into my soul happened in an instant.
I groaned with pain and felt as if I
were dying. I told the boy to go away
because I felt ill.
“This agony lasted without interruption until the morning of August 7….
It seemed that even my viscera were
being pulled out by that spear. Every
fibre of my being was consumed by
fire.” The heat effects, observed in
saints known for their holy ardours,
proceed from internal causes; they
do not seem to be produced by normal physical forces.
When I spoke with reliable informants at San Giovanni I was told of
even stranger powers the Padre had
over physical nature. For instance,
Pio had the apparent ability to direct
the behaviour of animals; in one story, a woman with problems getting
up on time for Mass was sent a bird
to awaken her and a troop of local
stray dogs to escort her to the
church on time. Francis of Assisi tamed the Wolf of Gubbio with soul-
talk and (in a practical vein) with the
help of a decent meal. Linnets and
lambs, hares and songbirds were
said to obey the commands of
Joseph of Copertino.
The Gospels tell us that Jesus calmed a storm at sea. There are
contemporary reports of shamans
commanding the elements. For instance, John Neihardt witnessed
Black Elk conjure rain from a
cloudless afternoon sky “during a
season of drought, one of the worst
in the memory of the old men.”20
David Barker, an anthropologist, was
in Dharamsala, India, on March 10,
1973, when he observed a Tibetan
priest-shaman, Gunsang Rinzing,
stop a rainstorm to permit a festival
of mourning. The shaman had built a
large fire and recited with intense
concentration mantras for 20 hours.
Barker writes: “ …the rain had diminished to a drizzle, and by 10 o’clock
it had become only a cold fog over a
circle with a radius of about 150 meters. Everywhere else in the area it
continued to pour, but the crowd of
six thousand refugees was never rained on…” Barker observed that the
atmosphere had an “airless” quality
and reports feeling disoriented for
weeks after the experience.21
In light of these observations it is
easier to entertain accounts such as
those of a Roman engineer Pasquale
Todini who said Padre Pio sent him
away from the monastery during a
torrential rainstorm but arrived in
town dry. In the course of the engineer’s walk, the rain around him was
reduced to a sprinkle. (See Carty’s
account of this, pp.57-58.)
Enough has been said to indicate the
range of Padre Pio’s curious capacities: special access to internal environments, mastery of time and space, symbolic transformation of physical reality. I offer no attempt to explain any of this, or for that matter
to prove it rigorously. Padre Pio,
though a unique spiritual personality, is only one example of extraordinary types from the world of
Western and Eastern mysticism, mediumship and shamanism. The interesting thing is what all this might be
saying about the possible future of
humanity.
Alfred Russell Wallace, it may not be
too well known, was the co-founder
along with Charles Darwin of the
modern theory of evolution. What is
even less well known is the fact that
Wallace, a scientist of unquestioned
genius, was a close student of psychic phenomena. Most mainstream
scientists prefer to shove this embarrassing fact under the rug. In my
opinion,
however,
Wallace’s
openness to psychic phenomena
prove him to be an even greater
scientist than is supposed; for Wallace took a second giant step in trying
to build a bridge between psychical
research and the theory of evolution.
Wallace did firsthand investigations
into the physical phenomena of mediumship and, as he said, found himself “beaten by the facts.” Wallace
took spiritualism quite seriously. “It
would appear then,” he wrote in
1878, “that if my argument has any
weight, that there is nothing selfcontradictory… in the idea of intelligences unrecognisable directly by
our senses, and yet capable of acting
more or less powerfully on
matter.”22 Wallace suggested that
some principle of psychic intelligence was needed to round out the
approach to the problem of evolution. He stated emphatically that Natural Selection “is not the all-powerful, all-sufficient, and only cause of
the development of organic forms.”
Modern biology has followed
Darwin, who was not interested in
the strange phenomena Wallace had
taken the trouble to investigate. But
in my opinion, Alfred Wallace laid the
groundwork for the better evolutionary paradigm. Open to all the crucial data, it was a paradigm based on
the hypothesis of a general intelligence at work in evolution, capable
of transcending space and time, and
geared toward the transformation of
organic nature in accord with the
creative imagination of the human
spirit. Wallace opened new horizons
in our thinking on human evolution;
he would have found an ally in Padre
Pio.
REFERENCES
1. E. Haraldsson, Miracles Are My Calling Cards: An Investigative Report
on the Psychic Phenomena Associated With Sathya Baba, Rider: London,
1987.
2. Padre Pio of Pietrelcina: Acts of
strana 37
ORL číslo 201310
the First Congress of Studies Padre
Pio’s Spirituality, Ed. Gerado Di Flumeri, San Giovan: Rotondo, 1972.
3. Epistolario of Padre Pio, Vol. 1, San
Giovanni
Rotondo:
1973.
4. Diario, Agostino da S. Marco in Lamis, San Giovanni Rotondo: 1975.
5. J. Schug, Padre Pio: He Bore the
Stigmata, Huntington, Indiana: Our
Sunday
Visitor,
p.55,
1975.
6. E. Boniface, Padre Pio Le Crucifie,
Nouvelles Editions Latines: Paris,
1971.
7. A. Parente, Send Me Your Guardian Angel, Our Lady of Grace Friary:
San
Giovanni
Rotondo,
1983.
8.
Ibid.
9. The Voice of Padre Pio, Vol. 5,
No.3,
1975,
pp.14-15.
10. C.M. Carty, Padre Pio the Stigmatist, Rockford, Illinois: Tan, 1973.
11. D.S. Rogo, Miracles, The Dial
Press,
New
York,
1982.
12. C. Cruz, The Incorruptibles, Rockford,
Illinois:
Tan,
1977.
13. B. Ruffin, Padre Pio: The True
Story, Huntington, Indiana: Our Sunday
Visitor,
1982.
14. This was the expression Padre
Pio used to explain how he bilocated
when someone asked. Other times
he just said God sent him places. The
interesting point is he himself continually affirmed the reality of his
excursions through hyperspace. For
another angle on the evidence, his
confreres often heard him giving absolution or otherwise conversing
with invisible or far-off beings.
15.
See
Ruffin,
p.266.
16. The Friends of Padre Pio (newsletter), Vo1. 2, 3, pp.14-16.
17. A. Pastrovicchi, Saint Joseph of
Copertino, Rockford, Illinois: Tan,
1980.
18. M. Eliade, Shamanism: Archaic
Techniques of Ecstasy, Princeton:
Princeton University Press, 1970.
19. C.M. Carty, Who is Teresa Neumann?, Rockford, Illinois: Tan, 1974.
20. J. Neihardt, Black Elk Speaks,
New York: Pocket Book, 1972. See
the
postscript.
21. D. Barker, Psi phenomena in Tibetan culture, Research in Parapsychology, 1978, Metuchen, New Jersey:
Scarecrow,
1979,
pp.52-55.
22. A.R. Wallace, Miracles and
Modern Spiritualism, London: Spiritualist Press, 1878.
http://www.newdawnmagazine.com/
articles/padre-pio-paranormal-man
O Ficinově
astrologicky dobře
temperovaném
ladění
Thomas Moore: Planety v nás. Astrologická psychologie Marsilia Ficina
262 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované ISBN 978-8086702-95-7
se překladem pozdně helénského
spisu Corpus Hermeticum. Ve vlastním traktátu o lékařství Liber de Vita
se opíral o astrologickou doktrínu
spojení jednotlivých znamení zvěrokruhu s jednotlivými částmi těla.
Marsilio Ficino začal roku 1489 sepisovat své úžasné pojednání o archetypální imaginaci v každodenním
životě – De vita coelitus comparanda,
tedy „Kterak uspořádati život podlevá nebes“.
Thomas Moore
James Hillman správně zdůraznil, že
Ficino byl nepochybně tvůrcem
ústřední myšlenky quattrocenta: že
duše
jsou
„všechny
věci
pohromadě… je středem vesmíru,
středním článkem všech věcí.“
Marsilio Ficino (*19. října 1433 – †1.
října 1499), známý též pod svým
polatinštěným jménem Marsilius Ficinus, byl italský filosof a lékař, významný představitel humanismu.
Překládal spisy Platónovy a Plotinovy
do latiny a byl jedním ze zakladatelů
novoplatónské akademie ve Florencii, kde pracoval zejména ve službách
mecenáše Cosima di Medici. Jeho
hlavním dílem bylo pojednání o nesmrtelnosti duše (Theologia Platonica de immortalitate animae), dále
psal komentáře k některým Platónovým dialogům (např. k Symposiu či
Filébovi). Ficino dále jevil velký zájem
o astrologii a hermetismus. Proslavil
Jasná kometa Ficinova génia sršela
do plodných nebes psýché quattrocenta jiskry inspirace, a nespočetná
semena fantazie nechávala v následujících generacích vypučet do
vzácných květů novoplatonismu, ale
z obecného pohledu vymizela, když
vzplály ohně inkvizice, aby prskaly na
každé znamení pohanského entusiasmu. Nyní, o půl tisíciletí později, se
dlouho zapomenutým obloukem
tajuplně navrací do kolektivního vědomí. Thomas Moore prokázal
sepsáním tohoto láskyplného a
vděčného úvodu do mistrovy „přirozené magie“, která je „skutečnou
školou imaginace“, velikou službu Ficinově myšlení i současným školám
duševního rozvoje.
Máme v sobě celé
nebe, svou ohnivou
sílu a nebeský původ:
Lunu, která
symbolizuje
nepřetržitý pohyb
duše a těla, Mars
rychlost a Saturn
pomalost, Slunce
Boha, Jupiter zákon,
Merkur rozum a
strana 38
ORL číslo 201310
Venuše lidskost.
Marsilio Ficino:
Dopis Lorenzovi
Nádhernému
Autor nám umožňuje podat si s Ficinem ruce a doprovázet ho na cestách
sledujících obrazy jevového světa
k jejich archetypálním zdrojům metodou, kterou nazval orphica comparatio, archetypální rozpoznávání mýtických postav za Plótínovou ideou
epistrofé.
Zvěstování anděla Zachariášovi (1486-90).
Marsilio Ficino (vlevo), Cristoforo Landino
(uprostřed), Angelo Poliziano (třetí zleva) a
Demetrius Chalcondyles (vpravo)
V době, kdy se zdálo, že vládnoucí
struktura vědomí si naprosto není vědoma archetypálních sil, formujících
nejzákladnější skutečnosti našich
životů, byla tato kniha darem od
Boha. Možná pak začne dávat smysl
to, co se na první pohled zdá být nevysvětlitelně
extravagantním
tvrzením uznávané autority na renesanční Itálii, Eugenia Garina – že „po
Ficinovi není spis, není myšlenka,
v níž by nebylo možno nalézt přímý
nebo nepřímý vliv jeho působení“.
Astrologie byla příliš dlouho bez
domova, cítila se nesvá mezi lacinými
předpověďmi věšteckého stánku
nebo chřadla v barokních čajovnách
teosofů. Byla znechucovaná oschlými
hamburgery novinových sloupků
nebo zotročovaná mechanickými melodramaty beztvářných astro-computerových společností. Moore vysvětluje, že když Ficino do centra své astrologie klade namísto předpovědi
duši, vytváří perspektivu, která
planety pojímá spíše jako paprsky
božství než jako předměty věštění.
Perspektivu, která je zároveň imagi-
nárním umisťováním i rozměrem zkušenosti.
„Ve Ficinově imaginaci je psýché zobrazována jako kruh planet, které
všechny společně přispívají k hudbě
duše.“ Nejde totiž o čtení z hvězd, ani
o prosté strpění jejich „náhodných“
intervencí. Není to usmiřování, ale
slaďování. ‚Poznej sám sebe‘ znamená: „Poznej hvězdy!“
Astrologie jako způsob žití v souladu s nebesy.
Rozlišováním specifických vlastností
jednotlivých planetárních paprsků
zakládá Ficino archetypální fenomenologii. Celý svět je naplněn dušemi, každá jednotlivá věc vydává archetypální záření, svou vlastní jedinečnou tvář: granátové jablko, hrozen, mořská hvězdice, krajta, dešťový
mrak, růže, smaragd, dub, vodopád,
zebra, orchidej, zemětřesení, papája,
delfín a žirafa. Může to být cokoliv.
Každá věc má svůj archetypální
domov: Saturna, Marta, Jupitera,
Venuši, Merkura, Slunce nebo Lunu.
Jantar, med, skořice, zlato a šafrán –
to vše poučuje o různých tajích sluneční přirozenosti. Mohu se také naučit rozpoznávat oslnivou a vysušující
sílu Slunce v ultraracionálních abstrakcích vědecké prózy. Nebo se můžeme setkat s jeho temnou odvrácenou tváří v podobě pohotových čelistí krokodýla (Sebeka; jižní Egypt)
duchovního fanatismu (kterými rozcupuje veškerou duchovní potravu a
rozemele vaše myšlenkové základy).
Můžete se rovněž stát svědky jeho
vznešenosti ve lvu, který „řve na zuřící poušti“ (Wallace Stevens).
Ficino činí astrologii vrcholně psychologickou, obnovuje zvěrokruh coby
divadlo duše, kruhové divadlo paměti,
alchymickou
nádobu
pro
planetární díla imaginace a nádobu
pro utrpení duše – psychologickou
nejen v introvertním, introspektivním smyslu.
Psýché, anima mundi – duše světa, je
podle Ficina i Platóna rozptýlena ve
všem. Vše ukazuje niternost a
hloubku duše. Planety v ní odrážejí
své metafory. Jsou zároveň osobami,
se svými specifickými povahami, fyziognomiemi, způsoby řeči a jednání,
vytvářející mezi sebou spletité
vztahy. Psychologie tak nachází kosmologii duše.
Tato kniha zaměřuje naši pozornost
k žitému světu a zapojuje do hry estetiku, tedy pociťující a imaginující
srdce. Přitom se nezdá, že by sto let
psychoanalýzy toto srdce probudilo.
Psychoterapie potřebuje přesunout
pacienta do psýché, ne předpokládat, že psýché je uvnitř pacienta.
Jsme v psýché, ne psýché v nás, jak
často zdůrazňoval C. G. Jung.
Splendor solis
Marsilio Ficino: Mars
Pro Ficina byla lidská povaha, musica
humana, „náležité uspořádání lidského života, kdy všechny konkrétní zkušenosti rezonují jako horní alikvotní
tóny se základní oktávou možností,
představovanou tóny planet. Je tedy
potěšením pozorovat jemnou alchymii, s níž Moore přeměňuje Ficinovu
astro-muzikologii v muzikální psychoterapii, důležitou pro naši dobu. Poslední kapitola této knihy, „Dobře
strana 39
ORL číslo 201310
temperovaný život“ (s narážkou na
Bachovo fundamentální dílo pro
„clavier“ a bylo to baroko, které
dovedlo Ficinovu hudební vnímavost
k
rovnoměrně
temperovanému
ladění), je návratem ke starobylé
představě harmonie (nebes) – harmonia mundi, k níž je třeba duši přivést, což je koneckonců pravou úlohou Orfea. Hillman si správně povšiml, že „Ficino nepsal filosofii, jak
se myslelo, nýbrž archetypální psychologii.“ A tato psychologie je,
podobně jako orfické hymny na
množství bohů, polytónní, polyteistická, a proto Ficinova souborné dílo
nemohlo uniknout zraku inkvizice a
na dlouhá staletí pak zapadlo do prachu archivů. Naladění na tuto psychologickou citlivost se dosahuje
trvalou oddaností, s níž přichází
osvícení a postřehování mnohočetných sil psýché, planet a jejich
hudby nebes. Jedině božským
osvícením a Duchem lze dosáhnout
konečného náhledu, jehož důsledkem jest konec terapie.
Celý svět je naplněn dušemi.
Patří dík nakladatelství Malvern, že
nás oblažilo tímto vnorem do renesančního třeštění idejí a uvedlo postavu Marsilia Ficina do českých astrologických luhů a hájů. Mnohým tento rozměr hodně pomůže.
opevnění, přišla Amfiónova chvíle,
aby se smál. Hrál na lyru tak krásně,
že se kameny na sebe kladly samy od
sebe, zatímco Zéthos se s nimi plahočil zalit potem. Takto byly zdi Théb,
města sedmi bran, vztyčeny mocí
hudby. A proč právě město „sedmi
bran“? K tomu posléze dospějeme,
podržte to v paměti!
http://www.okultura.cz/WordPress/?
p=6787
Magie & hudba
Dámy a pánové,
Na počátku bylo Slovo.
William-Adolphe Bouguereau: Arion (1855)
Orfeus obměkčil svojí písní srdce Plúta a Aríón se zachránil, když se vracel po moři z cest, před posádkou,
která se ho chystala oloupit a zavraždit tím, že skočil do moře a tam ho
vzal na hřbet delfín, přivábený jeho
hudbou, který jej bezpečně dopravil
na břeh.
Středověký arabský spisovatel Masoudi podává zprávu o neméně mimořádném postupu stavby tří pyramid v Gize: „Svitky papyru popsané
jistými charaktery byly umístěny pod
kamenné bloky připravené v lomu;
při každém úderu se tyto bloky přesunuly na vzdálenost dostřelu luku
(asi 150 loktů), a tak byly postupně
dopraveny na pyramidy.“
Cauda pavonis
Julius Troschel: Zéthos a Amfión (1850)
Noel Cobb pak v závěru předmluvy
citlivě poukazuje na skvělou finální
prezentaci ficinovské astrologické
psychologie, příhodně zakončené obrazem tmavomodré nebeské báně
s tisícem zářivých očí od Angela de
Gubernatis: kosmický páv ve vší nádheře svých per posetých oky. Cauda
pavonis jako věčná primavera (jaro)
každé renesance, duhová připomínka
naší vlastní mnohočetnosti a našich
nebeských kořenů.
Amfión a Zéthos, dvojčata, synové
Dia a Antiopy, vyrůstali mezi pastýři
na hoře Kithairónu. Amfión (mj. scénická hudba Arthura Honeggera z
roku 1931) byl oblíbencem Hermovým, jenž proslul svojí lyrou. Daleko praktičtější Zéthos se Amfiónovi
posmíval pro jeho oddanost tomuto
nástroji, který mu podle jeho názoru
překážel v tom, aby dělal něco užitečného. Jenže když dobyli Théby a
pracovali pak na obnově městského
Jasnovidec Edgar Cayce popsal stavbu Velké pyramidy ve stavu nevědomého transu takto: „Pyramida byla
postavena pomocí levitace, čemuž
napomáhaly písně a zpěvy.“ Už před
ním člen Teosofické společnosti A. O.
Sinnett popisoval, jak byly tyto struktury postaveny „silou, která pozměňovala onu fyzikální sílu, kterou nazýváme přitažlivostí“, zatímco Helena Petrovna Blavatská se specifickým
odkazem na roli zvuku při takových
příležitostech zašla až tak daleko, že
poznamenala, že „Lze vytvořit zvuk
takové povahy, že je možné postavit
Cheopsovu pyramidu ve vzduchu.“
Švédský letecký inženýr Henry Kjellson osobně v Tibetu viděl, jak skupi-
strana 40
ORL číslo 201310
na dvou set tibetských kněží nechala
levitovat kamenné bloky o základně
1,5 m2 a dopravovala je na vrcholek
útesu nějakých 400 m daleko. Zpěv
kněží doprovázelo třináct bubnů a
šest trumpet uspořádaných s geometrickou přesností čelem k této
„odpalovací rampě“. Pět nebo šest
kamenů bylo během hodiny takto
zdviženo a po přesné parabole směřovaly ke svému cíli. Kjellson se domníval, že šlo o tutéž energii využitou během druhé světové války v německém „zvukovém vířivém kanónu“
dr. Zippermeyera, který prý soustřeďoval laseru podobný paprsek zvukové energie.
Otec Marin Mersenne (1588-1648),
přítel René Descartesa a nepřítel
všech mágů, spatřoval ve starých příbězích o síle hudby analogii k síle,
která se projevila, když píšťaly varhan uvedly do pohybu masivní dlažební kámen, takže člověk cítil, jak lomozí.
Mnozí si přitom vzpomenou na
mocné sesterstvo Bene Gesserit z
románové série Duna Franka Herberta, které si osvojilo zvláštní
dovednost nazývanou Hlas. Paul
Muad’Dib pak na pouštní planetě
Arrakis naučil fremeny, jak jej využívat s pomocí speciálního přístroje
k boji s imperiálními legiemi sardaukarů.
Zřejmě nejstarší zmínka o použití
zvuku coby zbraně se však dochovala
v Bibli. Kniha Jozue uvádí podrobný
popis útoku na Jericho. Jozue
nejprve lidu přikázal:
„Zdržíte se válečného
pokřiku, ani
nehlesnete, ani slovo
nevyjde z vašich úst,
až do dne, kdy vám
nařídím. … Sedm
kněží neslo před
Hospodinovou
schránou sedm polnic
z beraních rohů a za
pochodu troubilo na
polnice, za nimi
zástup, šli a troubili
na polnice a město
jednou obešli. To
dělali po šest dní. Ale
sedmého dne, když
vzešla jitřenka, obešli
město týmž způsobem
sedmkrát. Když kněží
zatroubili na polnice,
lid strhl válečný
mohutný pokřik a
hradby se zhroutily.“
Použití nepříjemného zvuku k rozhození
nepřítele
se
úzce
pojí
s chováním vyšších živočichů, od varovných zvuků a bojovného řevu soupeřících zvířat až k polnicím,
bubnům,
pozounům,
dudám,
divokým válečným pokřikům, posměškům a pronikavému ječení na
válečném poli. Příkladem může být
taktika podplukovníka Kilgora ve filmu Apocalypse Now!, který nechal vyřvávat
z reproduktorů
svých
bojových helikoptér Wagnerovu Jízdu Valkýr. A když se přesuneme od
filmu k nedávné historii, uvažte, jak
byl generál Noriega bombardován
nekonečnými smyčkami pop music
puštěnými na plné pecky, když vyhledal útočiště na vatikánském velvyslanectví v Panamě, a také odnož
davidiánů během osudného obléhání
na jejich farmě ve Waco v Texasu. [citace z Revue HORUS, 1/93, str. 8788.]
Britský elektronický hudebník Brian
Williams, nahrávající pod jménem
Lustmord, odkoupil od americké armády vysloužilý generátor zvuků a jal
se s ním zkoumat možnosti psychofyzických účinků zvuku, především na
albech Heresy, The Monstrous Soul, v
projektu Terror Against Terror pak
album Psychological Warfare Technology Systems, včetně spoluúčasti na
projektu Psychophysicists, se stejnojmenným albem, spolu s Andrew
McKenziem a Adi Newtonem.
Lidské ucho slyší jenom omezenou
část zvukového spektra. Nad toto
rozpětí jde o ultrazvuk a pod ním o
infrazvuk; přestože je většinou neslyšíme, mohou mít tyto vibrace stále
vliv na lidské tělo způsoby, jež se zcela liší od informačního aspektu
prostého naslouchání. Tyto vyšší a
nižší registry zvukových frekvencí
jsou k dnešku předmětem spekulací
naší představivosti. Zatímco konspirační pozorovatelé věří, že jsou základem výzkumu tajných zbraní pro
tajné operace, kontrolu myšlení a
další konspirační účely, jiné, mnohem
idealističtější školy je spojují s meditačními stavy a magickou technologií.
Možná bylo Amfiónovo umění jistým
druhem zvukové alchymie mající
stejný vztah k dnešním zákonům mechaniky jako má alchymie vůči chemii.
Amfión viděl za hranice tohoto
vesmíru a byl poučen o tom, že
samotná
existence
nezávislého
hmotného světa je iluze, což moderní
fyzici dobře vědí.
Není důvodu věřit, že hmotný svět,
jak jej známe, je jediným možným
stavem jeho existence. Moderní švýcarský vědec, umělec a fyzik Hans
Jenny to exaktně demonstroval,
když vynalezl přístroj, který nazval
tonoskop, dovolující mu vidět fyzikální obraz či „dimenzi“ různých
zvuků včetně hlásek a tónů, jež
člověk vytváří. V laboratorních podmínkách pak fotografoval účinky
tónu na kouř, tekutinu a nejjemnější
sypké substance, jako např. výtrusy
plavuní: vytvářejí nádherné a uspořádané vzory, nápadně podobné těm,
jež se nacházejí v přírodě, ať už organické či anorganické… Svému výzkumu dal jméno kymatika, z řec.
kyma, tj. vlna.
Mezi nejzajímavější objevy patří
zjištění, že při vyslovení slova AUM se
vytvoří onen tvar, který je prastarým
symbolem slova AUM – Šríjantra.
„Šríjantra je symbolem vlastního tvaru Šakti, její moci a emanace a jejího
postupného zviditelňování. Jako
stvoření samo vzniká silou prvotní
touhy či žádosti. Impuls této žádosti
(kámakálá), adresovaný prakrti, je
zdrojem pohybu, který se projevuje
jako vibrace zvuku (náda). Tento
strana 41
ORL číslo 201310
projev se realizuje v bodě, bindu,
jenž je jádrem kondenzované energie, jakýmsi semenem primárního
zvuku a spojuje v sobě dynamický i
statický aspekt dvojice Šivy a Šakti“
(Mukherdží a Khanna).
Hinduistická filosofie známá jako
sánkhja velice podrobně analyzuje
to, jak universum vzniká spojením
přírody (prakrti) s vědomím (purušou). Zvuk totiž nahlíží nejen jako jeden z pěti smyslů – zapříčiněný vibracemi vzduchu) – nýbrž spíše jakožto
původce všech smyslů. Nekoresponduje však se živlem vzduchu, nýbrž
éterem (ákášou), tedy vše pronikajícím pátým elementem, z něhož vyšly
(zhustily se) ostatní čtyři a do nějž se
mohou opět vrátit. Dříve než dochází
k vnímání a vzniku všech objektů vnímání, musí vzniknout smysl jáství neboli princip individuace (ahankára).
To naznačuje, že staří něco věděli!
Možná, když při meditaci AUM zaznívalo, vytvořily vibrace tento tvar
v jejich mysli. Hebrejština, sanskrt,
egyptština a tibetština jsou obecně
považovány za „posvátné“ jazyky, jež
mají moc modelovat realitu.
Básník Martianus Capella z 5. stol. n.
l. nám sděluje, že při její hudbě na
„hoře Ismaros viděli, jak tam listy na
stromech znehybněly a lesy se kymácely sem a tam.“ Rostlinná říše
ovšem není tak úplně němá, a už vůbec ne hluchá. Na jiném místě nás
tento básník přivádí k hrobu Apollóna u Cirrhy poblíž Delf, kde se „ze
stromů linula sladká hudba, melodie
vznikala tím, jak jemný vánek šuměl
ve
vrcholcích
stromů“.
Horní,
prostřední i dolní větve vydávaly, jak
praví, základní pauzy mezi oktávou,
kvintou, kvartou a celým tónem, čímž
vyluzovaly „melodickou harmonii, hotovou hudbu a píseň bohů.“ Jezuita a
všestranný učenec Athanasius Kircher (1620-1680) tuto myšlenku přijímal a říkal, že vítr dosahuje tohoto
účinku u borových lesů, když mají
stromy patřičnou výšku. Šel však
ještě dál a zjistil, že některé rostliny
jsou samy o sobě harmonických proporcí. Zmiňuje zejména přesličku,
která má nody umístěné přesně tak,
jako dílky na monochordu, tj. v proporcích 1:2:3:4.
Jeden moment z dalekosáhlého
mýtu o Orfeovi se týká oné moci
hudby nad říší přírody. Někteří praví,
že Orfeova lyra byla darem Apollóna,
vůdce múz (múségetés). Jiní zase
míní, že jeho učitelem byl původní
vynálezce lyry, Hermés. Všichni starověcí autoři se však shodují v tom,
že její síly byly zázračné: mohla pohnout kameny a stromy, okouzlit
zvěř a dokonce i přijmout hold „vrcholků hor, jež se pokryjí ledem“.
E. Lévi: Per Benedictionen IHVH Maledictvs
HVHI Advmbratvr
Robert Flood: Monochord
Vítr doprovází závěrečnou sekvenci
Twin Peaks poté, co Bob/Leland
vstoupí z lesa do Černého vigvamu,
červený mužíček začne pojídat rozvařenou kukuřici vypadající jako jikry
a ve střihu se objeví makak (tj. zvíře,
jež napodobuje – Per Benedictionen
Maledictvs Advmbratvr: Za dobrem se
skrývá zlo). Vlající větve ve větru
vždy evokovaly blízkost něčeho
zlého, co provázela slova „Sovy
nejsou tím, čím se zdají být.“ Rozevláté větve poukazují na rozestupující se
les pod vlivem větru a na otevírání se
průchodu mezi dvěma světy: Ohni se
mnou pojď!
Hargrave Jennings cituje v kapitole
Spektrální charakter mikrokosmu své
knihy Rosikruciáni: Rituály a mystéria
Dionýsia z Halikarnasu, že „egyptští
kněží zpívali sedm vokál (samohlásek) jako hymnus Serapidovi“.
„Vokály se zachovaly až do poměrně
pozdní doby v mystických alegoriích
vztahujících se ke sluneční soustavě.
Sedm samohlásek bylo zasvěceno
sedmi hlavním planetám.“
Příčina záře a různosti barev leží hluboko zakotvena v příbuzenských
vztazích v přírodě. Mezi barvou a
zvukem existuje pozoruhodný a mysteriózní vztah. Diatonická stupnice
má sedm čistých tónů, protože harmonická oktáva leží na okraji, nebo
na hranici či na rytmickém bodu primy a septimy, právě tak jako tmavé
fialové záření na okraji slunečního
spektra. Červená je hlubokým basovým chvěním éteru. Aby oko vnímalo červenou, musí světlo kmitat
447 bilionkrát za sekundu. Modrá,
nebo spíše fialová, představuje tak
vysoký kmitočet, jako vysoké C v
hudbě. Aby k tomu došlo, musí kmitat 699 bilionkrát za sekundu, zatímco struna, která vydává tón vysokého
C, musí vibrovat 516krát za sekundu.
Teplo svým účinkem na přírodu vyvolává barvy a tóny.
Písmeno „S“, spolu se svým zuby
cenícím nebo tvrdším bratrem (či
sestrou) „Z“, nazývají gnostici
písmenem
„zavrženým“
nebo
„zlovolným“. O tomto významném
sigma (či znamení) „S“ (v případě
písmene „Z“ jde o hranaté a nikoliv
hadovité „S“, o skřípající či basovou
podobou „S“) praví dále Dionýsios z
Halikarnassu, že „písmeno ‚S‘ má
zvuk spíše zvířecí než lidský. Proto jej
také staří používali velice spoře.“[1]
Pozoruhodnou studii s názvem O
vlivu sexuálních momentů na vznik a
strana 42
ORL číslo 201310
vývoj řeči publikoval v prvním ročníku
časopisu Imago (1915) švédský
lingvista Hans Sperber, který se domnívá, že pokud je každé slovo
složeninou zvuku (Laut) a významu
(Sinn), pak se v něm nutně od
prvopočátku střetávají dvě mocnosti:
Erós a Logos. V tomto ohledu pak
doporučujeme VII. kapitolu z knihy
Jiřího Langera Erotika kabaly, nazvanou Erotika písma a řeči. S ohledem na výše uvedenou zmínku týkající se písmene ‚S‘ citujme ještě jednou
z Erotiky kabaly:
„Kabalistické spisy
jsou zajedno v tom, že
jistá štíhlá (hebrejská)
písmena představují
mužský princip,
široká pak ženský.
Trojúhelníkovité a
později kulaté
písmeno Samek platí
v knize Zohar za
písmeno zlé a pokud
možno se
vynechává.“
vzdálenost, to znamená, aby bylo
možno akusticky zhustit a uslyšet
pronesená slova, věty atd. i na největší vzdálenost. Přivede-li to mág v
tomto umění k určitému mistrovství,
může tentýž fenomén natolik
zhmotnit, že i magicky neškolené
osoby zachytí vše mluvené fyzickým
uchem. Rosora poskytne mágovi
informaci ještě o leckterém jiném
fenoménu akustického přenosu do
dálky.[2]
Etymologicky slovo „runa“ původně
znamenalo „zvuk vokály,“ tj. zvuk lidského hlasu — ať už šlo o šeptání
nebo řev. Je rovněž spojováno s celým mystériem řeči — „slovem“ — a
zpracováním symbolické myšlenky,
jež jest výsledkem Odinových
(Woden/Wili/Weh) darů, které lidstvu zjevil. Samotný fenomén –
unikátní, protože je vlastní jenom lidstvu – je nejobjektivnější manifestací
toho, co je našemu vědomí zcela
skryto.
bě takto:
„Má hudba není tamto
nebo tohle. Zvuk je
toliko šat, nebo
roucho. Ale to, co se
nachází uvnitř, je
daleko zajímavější.
Hudba nemůže
existovat bez zvuku.
Zvuk však nemůže
existovat bez hudby.
Zdá se tedy, že zvuk
je mnohem
významnější. Zvuk
můžete považovat za
kosmickou sílu, která
je základem
všehomíra. Zvuk je
(primum mobile)
úplně prvním
pohybem
nepohnutelného. A to
je počátek Stvoření.“
Prázdnota neboli Zeď
Higgsův boson
Rosora
František Bardon ve své knize Praxe
magické evokace (Návod k evokování
bytostí obývajících sféry, které nás
obklopují), popisuje inteligenci Rosora (28° Kozoroha, obr. 322) takto: – je
mistrem akustiky na našem hrubohmotném světě. Inspiraci této inteligence děkuje lidstvo za svůj dosavadní pokrok v akustickém dorozumívání na vzdálenost, od tamtamu
primitivních národů počínaje až k
dnešnímu modernímu telefonu, rádiu a všem ostatním vynálezům tohoto odvětví. Z magického hlediska
může tato inteligence obeznámit
mága s metodou, jak se dá na největší vzdálenost, kam obrátí mág
svůj zřetel, vše slyšet pomocí jasnosluchu, a dále, jakým způsobem se
dají zhmotnit akustické vibrace na
Letos v létě byl objeven Higgsův boson (obrázek) – nebo možná přesněji,
něco tomu podobného – který inspiroval mezi jinými i skladatele ke skládání étericky znějící hudby. Využili
proces nazývající se sonifikace: vezmete nezpracovaná data a transformujete je do zvuku, ale uchováte
informaci, jež obsahují. Poslechněte
si hudbu komponovanou z dat Higgsova bosonu od Benjamina Doylea.
Za poslední roky vznikla pomocí sonifikace celá řada děl studujících atmosféru na Marsu a Venuši, některé
hvězdy, černé díry, polární záři, Kassiopeu A, elementární částice a Saturnovy prstence, přičemž si nelze
nevzpomenout na orchestrální suitu
Planety Gustava Holsta vzniklou v letech 1914–1916.
Giacinto Scelsi se vyjádřil o své hudhttp://orl.bloger.cz
D. Ž. Bor, který nedávno přestoupil
do jiné oktávy, uvádí v knize Záhadný
svět pravěku. Mýtoetymologické eseje[3], že v knize Prastaré tajemství
květu života, kterou napsal Drunvalo
Melchizedek, se na straně 70 popisují
dimenze a hudební stupnice; citujeme:
„Pravděpodobně jste
slyšeli o 144
dimenzích a jaký
vztah má číslo 144 k
dalším spirituálním
záležitostem. Každá
oktáva má dvanáct
tónů a mezi dvěma
tóny je opět dvanáct
alikvotních tónů; a tak
je 12 × 12 = 144
dimenzionálních
strana 43
ORL číslo 201310
rovin v každé oktávě.
Abychom byli ještě
konkrétnější, v každé
oktávě existuje
dvanáct hlavních
dimenzí a sto třicet
dva vedlejších
dimenzí (ačkoli, po
pravdě řečeno, se
jedná o progresi
donekonečna). Tento
diagram představuje
jednu oktávu. Třináct
tónů se opakuje a
následuje dalších
třináct tónů. Pod
oktávou našeho
universa existuje jiná
oktáva, nad ní je další
– a to se táhne do
nekonečna.“
dílu Giacinta Scelsiho, který se konal v
pondělí 29. října 2012, 19:30 v teatro
NoD.
[1] „Περἰ συνθες“; viz též Origin and
Progress of Language, sekce 14, sv. II,
str. 233. Viz Hargrave Jennings: Rosikruciáni: Rituály a mystéria. George
Routledge & Sons, Ltd., Londýn 1887.
[2] František Bardon: Praxe magické
evokace. Návod k evokování bytostí
obývajících sféry, které nás obklopují.
ASU, Třebíč 1993.
[3] D. Ž. Bor: Záhadný svět pravěku.
Mýtoetymologické
eseje.
Trigon,
Praha 2012, str. 89.
[4] D. Ž. Bor: Záhadný svět pravěku.
Mýtoetymologické eseje, str. 89-90.
http://www.okultura.cz/WordPress/?
p=7902
Liber Teritius
Jsme zakleti do nepochopitelných čísel! „Prázdnotu, která se nachází
mezi oktávami, můžeme pojmenovat
Velkou prázdnotou nebo Zdí.“
Prázdnota, jež spojuje. – Dan Simmons.
„Právě Zdí je nutno projít, chcete-li
se dostat do vyšší oktávy. Všechny
dimenze jsou položeny jedna na
druhou a každý bod v časoprostoru
je všechny zároveň obsahuje. Brána
k jakémukoliv z nich je na kterémkoliv místě.“[4]
Přeji vám, abyste i vy dnes našli
Bránu a prošli Zdí do vyšší oktávy.
Na počátku bylo Slovo.
*
Úvodní slovo k prvnímu koncertu (S1)
19. koncertní sezony 2012-2013 s názvem Magie a hudba, věnovanému
strana 44

ORL číslo 201310

Transkript

Podobné dokumenty

Učební texty - Základní škola Cheb

Člověče, zapoj se! - Hrdinou může být každý

Jaro 2012

Kunovice mají svou letku!

Správa Uprchlických Zařízení MV ČR

Česká republika byla dobrou volbou Česká republika byla dobrou

Jedeme

Stáhnout zde: Orl-2015-7

Ježíš jim řekl: „Nikdy jste nečetli v Písmech? Kámen, který stavitelé

Diagnostika a péče u Duchennovy svalové dystrofie

Tajné dějiny jezuitů, Praha, 2008, svazek 4

Festivalový katalog 2014

Historie vývoje počítačů

english synopsis - Časopis stavebnictví

Kosmická energie hojnosti

Otec Pio - opus bonum

HÁDANKA SFINGY ETAPY LIDSKÉHO ŽIVOTA V ANTICE „Co má

č. 18 on-line

Recenze: Kam zmizel zlatý poklad republiky

Pentagram 2012/4

PDF herunterladen

vybrané partie současné fyziky - Katedra teoretické fyziky