Novinářská cena 2015 ke stažení pro mobily

Transkript

CENA 2015
NOVINÁŘSKÁ CENA 2015
Čtěte, co minulý rok hýbalo českou společností
Výběr vítězných a nominovaných příspěvků
v rámci Novinářské ceny 2015
Vydala Nadace Open Society Fund Praha
Červen 2016
A
h
t
s
A
m
A
B
www.novinarskacena.cz / www.osf.cz / #novinarskacena
V
o
Novinářská cena 2015
Nadace Open Society Fund Praha ve spolupráci s partnery pořádá soutěž
Novinářská cena, která jednou ročně veřejně oceňuje kvalitní žurnalistické
práce, a to již od roku 2010.
Do jednotlivých kategorií Novinářské ceny mohou přihlašovat příspěvky
nejen autoři a redakce, ale také široká veřejnost. Souhrn přihlášených prací
do jednotlivých ročníku tak odráží nejen hodnocení stěžejních prací minulého
roku z pohledu novinářské komunity, ale i vnímání zásadních příspěvků pro
společenskou debatu ze strany veřejnosti. Příspěvky hodnotí poroty, složené
z respektovaných osobností veřejného života z České republiky i zahraničí,
a poskytují tak novinářům cennou zpětnou vazbu. Prostřednictvím eBooku
máme možnost upozornit na novinářské počiny, které zajímavým způsobem
zachycují problematiku dnešní společnosti. Příspěvky z minulého roku nám
poskytují možnost reflektovat, jak se situace vyvíjí a na kolik se představy, které
jsme měli, shodují nebo naopak rozcházejí se současným stavem.
Do 6. ročníku soutěže přihlásili autoři a autorky, redakce, vydavatelé a veřejnost
360 žurnalistických příspěvků, které soutěžily v 13 kategoriích psané audiovizuální
a online žurnalistiky. Udělena byla také Česko-slovenská cena veřejnosti, o níž
rozhodli Češi a Slováci v online hlasování, a již podruhé také Cena Googlu pro mladé
talenty datové žurnalistiky, která podpořila studentské datové projekty. Nově
přibyla jak Cena za regionální žurnalistiku, která dává prostor lokálním tématům
a regionálním redakcím, tak Cena Solution Journalism. Přínos „žurnalistiky řešení“
spočívá v poskytování prostoru příkladům řešení sociálních problémů a ukazuje
čtenářům možnosti, jak se i oni mohou stát hybateli společenských změn.
Nadace Open Society Fund Praha
Nadace Open Society Fund Praha rozvíjí hodnoty otevřené společnosti
a demokracie. Má více než 20 let zkušeností a patří mezi největší soukromé
nadace v České republice. Financuje a sama realizuje jak projekty, které usilují
o systémové změny na celostátní úrovni, tak projekty, které přispívají k řešení
konkrétních lokálních situací. Podporuje aktivní občany, kteří ovlivňují dění
ve svém bezprostředním okolí i své zemi. Mezi klíčová témata, na která se Nadace
Open Society Fund Praha zaměřuje, patří rozvoj efektivní a transparentní veřejné
správy prostřednictvím Fondu Otakara Motýla, vzdělávání dětí a mladých lidí
a rovné příležitosti žen a mužů.
A
h
t
s
A
m
A
B
www.osf.cz
V
o
Přehled kategorií Novinářské ceny 2015:
Kategorie psané žurnalistiky
1. Nejlepší rozhovor
2. Nejlepší reportáž
3. Nejlepší komentář
4. Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek
5. Nejlepší česko-slovenský kreslený vtip, komiks nebo karikatura
Kategorie audiovizuální žurnalistiky
6. Nejlepší rozhovor, beseda nebo diskuse
7. Nejlepší reportáž
8. Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek
Kategorie online žurnalistiky
9. Cena Googlu za inovativní online žurnalistiku
Zvláštní ceny
10. Česko-slovenská cena veřejnosti
11. Cena Googlu pro mladé talenty datové žurnalistiky
12. Cena za regionální žurnalistiku
13. Cena Solution Journalism
O každé kategorii rozhodovala samostatná čtyřčlenná porota složená
z osobností akademické, mediální a neziskové sféry. Na průběh soutěže dohlížela
pětičlenná Rada soutěže, kterou tvořili ředitel Nadace Open Society Fund Praha
Robert Basch, výkonný ředitel sdružení Transitions Online Jeremy Druker,
Chief Operating Officer neziskového investičního fondu Media Development
Investment Fund Marie Němcová, fotograf, spisovatel a novinář Jan Rybář
a bývalý novinář, nyní právník Bohnické nemocnice Tomáš Němeček. Tato Rada
společně s Radou soutěže na Slovensku také rozhodovala o výběru příspěvků
do online hlasování o Česko-slovenské ceně veřejnosti.
A
h
t
s
A
m
A
B
www.novinarskacena.cz
V
o
OBSAH
Nominace soutěže Novinářská cena 2015
1) Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší rozhovor
Vítězka:
Marnotratní synové
Magdalena Sodomková (Lidové noviny)
Nominace:
Matka autistické dcery
Silvie Dymáková, Marek Chaloupka (Pribehylidi.cz)
Neznáte své dějiny
Martin Ehl (Hospodářské noviny)
2) Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší reportáž
Vítězka:
No 1.
Kateřina Šantúrová (Newsweek)
Nominace:
Série textů Uprchlíci 2015: Německá inspirace
Tomáš Lindner (Respekt)
A
h
t
s
A
m
A
B
Běženci a teroristi
Magdalena Sodomková (Týdeník Echo, Reportér magazín)
V
o
3) Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší komentář
Vítěz:
Série komentářů Základní lidské právo na nenávist
Petr Honzejk (Hospodářské noviny)
Nominace:
Kypření bitevního pole
Josef Chuchma (Lidové noviny)
Učitel, základ života! Moje oblíbená pohádka z Herátu: Pat a Mat;
Ať uprchlíci vyrábějí zbraně, před kterými utíkají!
Fatima Rahimi (Deník Referendum)
4) Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší analyticko-investigativní
příspěvek
Vítěz:
Jestli si nás Rusko koupí
Robert Břešťan (Reportér magazín ve spolupráci s webem HlídacíPes.org)
Nominace:
Haló, tady Babiš
Jaroslav Kmenta (Reportér magazín)
Korupce v českém fotbale
Luděk Mádl, Petr Koděra (Aktuálně.cz)
A
h
t
s
A
m
A
B
Čestné uznání:
Český lidový soud versus Norsko. A děti odebírané Čechy Čechům
Saša Uhlová (Deník Referendum)
V
o
5) Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší kreslený vtip, komiks nebo
karikatura
Vítěz:
Série kreseb v časopise Rodina a škola
Vhrsti
Nominace:
Série kreseb v deníku Pravda
Miloš Gašparec
Série kreseb v deníku Právo
Miroslav Kemel
6) Kategorie audiovizuální žurnalistiky – Nejlepší rozhovor, beseda
nebo diskuse
Vítězové:
Rozhovor s Martinem Konvičkou
Martin Veselovský (DVTV)
Nominace:
Uprchlíci v Maďarsku. Duel Samková a Kocáb
Lukáš Dolanský (Česká televize)
Kde domov můj
Vladimír Kučera, Tomáš Brzobohatý, Vítězslav Romanov (Česká televize)
7) Kategorie audiovizuální žurnalistiky – Nejlepší reportáž
Vítěz:
Nebezpečná hra na vojáky
Lukáš Landa (Česká televize)
Nominace:
Nepomohli chránit
David Macháček (Česká televize)
A
h
t
s
A
m
A
B
Současná migrační krize v Evropě bývá často spojovaná hlavně
s Německem. Migrační vlnou je ale zasažené i sousední Rakousko
Vojtěch Berger (Český rozhlas)
V
o
8) Kategorie audiovizuální žurnalistiky – Nejlepší analytickoinvestigativní příspěvek
Vítěz:
Ostravský Janoušek; Reklama za stamiliony a Nečistá hra
Dalibor Bártek (Česká televize)
Nominace:
Obchod s nadějí
Markéta Dobiášová (Česká televize)
(Ne)bezpečné zóny
9) Kategorie online žurnalistiky – Cena Googlu za inovativní online
žurnalistiku
Vítězové:
Rusové proti Rusům: Země v nevyhlášené občanské válce
Jan Boček, Marcel Šulek (Český rozhlas)
Nominace:
Albertov LIVE
Kolektiv DVTV (DVTV)
Jak Islámský stát změnil náš svět
Kolektiv zahraniční rubriky (Aktuálně.cz)
10) Česko-slovenská cena veřejnosti
A
h
t
s
A
m
A
B
Vítěz:
V
o
11) Cena Googlu pro mladé talenty datové žurnalistiky
Vítězové:
Kontrola veřejných zakázek před ÚOHS
Adam Nedvěd, Tomáš Ducháček
Nominace:
Data smluv
Jan Indra
Jak témata hýbala mediálním světem
Jan Karásek
12) Cena za regionální žurnalistiku
Vítězka:
Historik Kovařík: Brněnský pochod byla humanitární katastrofa
Jana Ustohalová (Mladá fronta DNES)
Nominace:
Neznámý příběh kordu generála Lafayetta
Michal Poláček (Mladá fronta DNES)
Obce plánují proměnu krajiny. Vlastní půdou
Daniela Tauberová (Olomoucký deník)
Čestné uznání:
Na derby! A vzbuďte notáře
Miloslav Lubas (Mladá fronta DNES)
13) Cena Solution Journalism
Vítěz:
Nominace:
Jak dobře mluvit o smrti
Ondřej Nezbeda (Lidové noviny)
A
h
t
s
A
m
A
B
V
o
Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší rozhovor
Porota:
Rudolf Burgr, novinář, odborný asistent a vedoucí Katedry mediálních studií
a žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy university, Josef Jařab,
profesor anglické a americké literatury na Univerzitě Palackého v Olomouci,
Alena Páníková, přednášející na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě,
bývalá ředitelka Nadácie Otvorenej spoločnosti, Bratislava a spoluzakladatelka
Novinárskej ceny na Slovensku, Arnošt Wagner, novinář, vedoucí exilového
československého televizního vysílání v Kanadě
Vítězka:
Vyjádření poroty:
Porota u příspěvku oceňuje profesionální způsob kladení otázek. Rozhovor
nabízí jiný, než jen pouze černobílý pohled na okolnosti vzniku a důsledků
terorismu a narušuje stereotypy. Autorka se v textu snaží hledat příčiny,
vzbuzuje diskusi, klade provokativní otázky a nenechává čtenáře chladnými.
Dánský režisér Soren Steen Jespersen o strachu, frustraci a teroristech,
které máte chuť obejmout.
Jsou to děti uprchlíků ze somálska. Kluci, kteří klidný život v Kodani, takovém
malém ráji, vyměnili za kalašnikov. Případně za bombu, kterou pak někde odpálí
na vlastním těle. sebevražední atentátníci. Džihádisti. Proč to dělají? Právě to
zajímalo Siréna Steina Nespředena, režiséra strhujícího dokumentu Bojovníci
ze severu, který nyní vyráží na turné po Česku v rámci filmového festivalu Jeden
svět.
Vaše téma džihádistů ze západní Evropy je teď hodně aktuální. před
čtyřmi lety, kdy jste začali točit, se o tom ale moc nemluvilo, že?
A
h
t
s
A
m
A
B
Byl to nápad Nasiba Faraha, spoluautora filmu. on je Somálec, který v deseti
letech utekl před občanskou válkou. Byl uprchlíkem stejně jako ti kluci, hlavní
V
o
hrdinové filmu. trochu jsem ho znal, protože v Dánsku dělal reportáže
o somálských pirátech. Přišel za námi s tím, že Abdi Rahman, který se odpálil
při sebevražedném atentátu v Somálsku, byl jeho kamarád z dětství. Vyrůstali
v Dánsku, chodili do stejných kluboven. a stejně tak Hassan, terorista,
který zabíjel na letišti v Mogadišu. Nasib Farah chtěl zjistit, proč to udělali.
Zajímavé, že si těchto případů nevšímal ani tisk, přestože tyhle činy spáchali
občané Dánska. Komunita Somálců je totiž velmi uzavřená, a tak měli lidé
dojem, že to se zbytkem společnosti jinak nesouvisí.
Když jste začali pátrat po těch mladých mužích, kteří se vydávají bojovat
za al-Šabáb, odnož al-Kajdy, koho jste čekali, že najdete?
Velká očekávání jsme neměli. Bylo těžké se k nim dostat. Jedna věc je psát
příběh, kde můžete lidem zaručit anonymitu, a jiná věc natáčet s kamerou.
V Kodani je čtvrť, které se přezdívá Malé Mogadišu. Žijí tam téměř jen Somálci,
mají tam svá kadeřnictví, krámky, restaurace. Bylo ale naprosto vyloučené,
abych tam vešel jen tak z ulice a požádal je, že si s nimi chci povídat
o al-Šabáb. v takové chvíli zmlknou a konverzace končí. Před těmi čtyřmi lety
to jméno lidé ze somálské komunity ani nahlas nevyslovovali.
Cítili se stigmatizováni.
Báli se?
Ano. Báli se, že pokud je budou kritizovat, stihne je trest. na druhou stranu
se ale také báli Dánů, že je budou stigmatizovat ještě víc než dosud. nemluvilo
se o tom, nepsalo se o tom. vládlo mlčení. ale my jsme se po čase dostali
k Abukarovi, otci jednoho z těch chlapců, který odjel bojovat do somálska.
otci, který se každý den strachuje, že se jeho syn Mohammed stane dalším
z řady sebevražedných atentátníků.
Jak se vám ho podařilo přesvědčit, aby mluvil na kameru?
Nasib Farah ho začal navštěvovat, hodně si spolu povídali. Pochopil, jak je
důležité promluvit o tom, co se stalo s jeho synem. Abukar je však stále jediný
z celé té komunity, kdo to mlčení prolomil. Myslím, že po promítání filmu byl
překvapen, jak s ním lidé soucítí. a zdá se, že to téma je čím dál aktuálnější.
I když pozornost médií v tomto ohledu nyní k sobě víc strhává Sýrie…
Bojovat do Sýrie už odjela stovka dánských občanů…
Nejmíň stovka. a do somálska snad čtyřicet mladých lidí. Dokonce Somálci,
kteří vyrostli ve Skandinávii, se nyní přidávají i k bojům za Islámský stát v Sýrii
a Iráku.
Jak teroristické organizace teenagery rekrutují?
A
h
t
s
A
m
A
B
Na internetu. Hodně je inspirují videa. To, co na bojovnících obdivují, je,
že jsou hrdí. Vypravěč dokumentu, jehož identitu jsme nemohli odkrýt,
a jemuž proto říkáme Stín, to vysvětluje následovně: „Měli hrdost, jakou jsem
V
o
já nikdy nepocítil. Hrdost na to, kdo jsi, co děláš.“ Přesně tuhle propagandu
al-Šabáb používá. Můžete je sledovat dokonce na Twitteru. Během bojů –
reportují o tom, jak zabíjejí. Když mně bylo dvacet pět, těžko bych takové
kontakty kde hledal. Vůbec nevím, jak bych na to šel. Ale dnes? Je to tak
dostupné. A když už se v tom někdo zhlédne, je snadné ho naverbovat.
Verbuje se i v mešitách, o tom není sporu. Protože ti lidé pak už potřebují
telefonní číslo na někoho z al-Šabáb – a to na internetu nenajdete.
Když jste zmínil mešity, nechybí vám, že se většina muslimů
od podobných věcí nedistancuje?
Přesně o tom se mluví v Dánsku. Tam se ale muslimové distancovali jasně.
Máme tam velkou komunitu, která u nás žije čtyřicet padesát let,
a pro zajímavost teprve teď dostali povolení si postavit pěknou mešitu
s minaretem. Dosud se scházeli v nějakých starých skladech. A jistě, dánská
společnost okamžitě najela s tím, že se musí distancovat ještě víc! A bylo to
tak frenetické, až se z toho stal vtip. V televizi vystupoval muslim se skečem:
kamkoli vstoupil, tam se okamžitě omlouval. „Já se distancuju!
Já se distancuju!. Já nic, ale přesto se distancuju!“ To je, jako by ode mě
každý očekával, že se budu jako křesťan omlouvat za Obamovy útoky drony:
„Pardon, pardon, já s tím sice opravdu nemám nic do činění, ale pardon.“
Rozdíl je v tom, že po mně to nikdo nechce, zatímco po nich se to vyžaduje
dnes a denně. Ta kolektivní vina, ta musí být hrozná.
Proč jste vybral příběh otce a syna? Proto, že se s ním člověk dokáže
ztotožnit?
Ano. Hodně nám záleželo na tom, abychom Abukara dostali do filmu. Když
člověk točí o extremistech, kteří vraždí lidi, je to příběh o smrti a teroru. To je
něco Dánům tak vzdáleného, že lidi by se o to snad ani nezajímali. Ale konflikt
otce a syna může prožívat každý z nás.
Teroristi v dokumentu nevyznívají jako zrůdy, spíš jako smutní kluci,
které někdo celé dětství šikanoval. Proč se podle vás v Dánsku Somálci
cítí tak špatně?
A
h
t
s
A
m
A
B
To je ta velká otázka. Jsou izolovaní, zažívají diskriminaci. Není to žádné násilí,
ale taková ta tichá, plíživá diskriminace. Nepustí je na diskotéku, preventivně,
aby nenastaly nějaké potíže. Těžko shánějí praxi. A když nemají praxi, nikdo
je nezaměstná. Ale třeba i to, že lidé, když je míjejí, přejdou na druhý chodník.
Něco takového zažívají neustále. A pak je tu tradice jejich rodičů, kterou chtějí
ctít, zároveň ale vidí mladé Dány, jak žijí. Hodně pijí, chodí na party, mají sex.
A oni chtějí žít stejně, jejich rodiče vůbec nechápou, co se nimi děje. Jsou
chyceni v jakémsi limbu. Mnoho z nich se mi svěřilo s pocitem, že „nikam
nepatří“.
V
o
Snažím se porozumět, jak mladý člověk, který chce žít jako ostatní,
najednou přijde k myšlence, že se přidá k organizaci jako al-Šabáb.
Ta chce přeci zavést právo šaría, tedy žádný alkohol, sex…
Je to banální. Právě ten pocit, že někam patřím. Když jsem byl mladý, taky
jsem chtěl někam patřit. Být třeba politický aktivista, protože v takové chvíli
jste ve společenství lidí, kteří se o něco společně snaží. Vypravěč dokumentu,
Stín, tedy jeden kluk z té naverbované party, říká, že křesťané napadli jeho
zemi. Takže to bral jako boj za svobodu. A to je právě ta debata, kterou
vedeme v Dánsku. Jak může někdo stejnou věc považovat za teror a někdo
za boj za svobodu? Zrovna před pár týdny se v Kodani střílelo…
Na švédského karikaturistu Larse Vilkse…
Ano. A jak to budeme nazývat? Terorismus? Nebo boj za svobodu? To, co Abdi
udělal v Mogadišu, je bez diskuse teror (při atentátu zemřelo 24 lidí, Abdi
se odpálil na promoci mladých doktorů).
V dokumentu mluví také mladý muž, který od al-Šabáb utekl. Brit. Říká:
„Nevím, jestli dostanu tu možnost, ale kdybych ji dostal,
kdybych se mohl vrátit do Evropy…“ Jak vidíte jeho šance?
Nemyslím si... Přál bych mu to, ale nemyslím si.
Přál byste mu to?
Aby dostal šanci? Aby se mohl vrátit? No jistě! Ti lidé, jak jste sama řekla,
nejsou žádná monstra, která je třeba zahnat. Jsou to kluci, kteří chtějí něco
změnit. Kdybychom je uměli vzít mezi sebe, tak bychom neměli takové
problémy.
Ale myslíte, že to je možné? Už nyní, jak říkáte, se v Dánsku tihle kluci
dobře necítí, i když nepáchali žádné zločiny, většina se na ně kouká
skrz prsty. Jak se pak bude koukat na kluka, který se vrátil z Afriky, kde
postřílel dvacet lidí?
A
h
t
s
A
m
A
B
Kdybychom mluvili o Abdim, který je mrtev, ale dejme tomu, že by přežil,
pravděpodobně by zbytek života strávil ve vězení. Jinak by to bylo, kdybychom
mluvili třeba o finském bojovníkovi, s nímž jsme také natáčeli a který nespáchal
žádný sebevražedný atentát. Kdyby se mu podařilo vyklouznout ze sítě al-Šabáb,
mohl by se přece resocializovat. Mohl by žít v prostředí, kde není válka, kde
nejsou zbraně a násilí. Co myslíte? A stejně tak ten Brit, jenže oni jsou chyceni
v dalším limbu. Al-Šabáb své lidi jen tak nepustí, nemůžou jen tak utéct,
nemůžou se jen tak vrátit poté, co zjistili, že to byl fatální omyl. Jde jim o život.
A kdyby se jim to přece jen povedlo, budou okamžitě zatčeni. Odsouzeni a pak
V
o
deportováni zpět do Somálska. Tihle kluci jsou ve velkém, velkém průšvihu.
Ale ani my neděláme dobře, že to necháváme tak, jak to je. Vůči komu si vybijí
svou frustraci? Vůči nám. Třeba se vrátí a pak se odpálí tady. Měli bychom
rozhodně udělat něco pro to, abychom je začlenili mezi sebe.
To je hodně velkorysá myšlenka, nemyslíte?
Když je budeme brát jako nepřátele, tak se nikam nedostaneme. Takhle nám
jen na hlavu přiletí další bomba. Co pak budou dělat všichni ti, kteří se vydali
do Sýrie, aby se přidali k Islámskému státu? Budou se chvíli skrývat někde
v Mogadišu, ale dřív nebo později se někde projeví. Myslím, že čím víc budeme
prohlubovat propast mezi nimi a námi, tím bude situace nebezpečnější.
Nenazýval bych to velkorysostí. Je to způsob, jak se ochránit. Začlenit je.
To, co v Dánsku sleduji, je velké pokrytectví. Jsme ochotní bít se za svobodu
slova. A já s tím souhlasím. Ale když na druhou stranu prokážete sebemenší
snahu o porozumění motivům lidí z al-Šabáb a z Islámského státu, sklidíte
vlnu kritiky: „Měli by vás taky zavřít, tohle není legální, hájit je!“ A já se ptám:
Kde je jejich svoboda slova? Na to je tu dvojí metr a ten rozhodně ničemu nepomáhá.
V Česku se vede diskuse, zda přijímat uprchlíky především ze Sýrie.
Prezident mluví o bezpečnostním riziku. Přijali jsme sedmnáct
zraněných dětí a jejich rodiny…
To tedy není moc!
Před pár týdny jsem mluvila právě s karikaturistou Vilksem a překvapilo
mě, že i tento muž, který byl napaden už mnohokrát a žije pod trvalým
dohledem policie, ani na chvíli nezapochyboval o tom, že uprchlíkům
musíme pomáhat. Čím to je?
Švédové přijali snad sto tisíc uprchlíků a my Dánové asi dvacet tisíc. Myslím
si, že dvacet tisíc je málo. Jsme v té válce zapojeni, byli jsme v Afghánistánu,
Iráku, Libyi a dnes jsme ve válce s Islámským státem, takže za to musíme nést
odpovědnost. Čelíme humanitární krizi. Musíme pomáhat. Je to naše povinnost.
My tu máme hrstku muslimů, a přesto se tady šíří strach a nenávist.
A do toho se u nás proslýchá, že Češi jezdí bojovat za separatisty na
Donbas, po naší zkušenosti s Ruskem...
O tom je třeba psát! Žijeme ve zvláštní době, co se to děje s touhle civilizací?
Je to dost těžké sledovat, kam se ubíráme. Propast mezi těmi, kdo stojí na té
správné straně, a těmi, kdo stojí na té nesprávné, se zvětšuje.
Vraťme se ale k dokumentu. Repliky vypravěče, Stínu, pronáší ve
skutečnosti herec. Proč?
A
h
t
s
A
m
A
B
Já jsem s tím klukem strávil spoustu času. Nahrál jsem si všechno, co mi řekl,
V
o
když jsem to přepsal, bylo to víc než dvacet stran. Z toho jsem zrekonstruoval
příběh. Pak jsem se s ním sešel znovu a dal mu to přečíst. Tu a tam mi upravil
nějaký výraz, který by řekl trochu jinak, sem tam něco dovysvětlil. Namítl,
že některé detaily musíme změnit, protože by ho v somálské komunitě
okamžitě všichni poznali. Takže jsme tu jeho identitu trošku rozmazali.
A pak jsme oslovili somálské herce, jeden hrál jeho, další pak atentátníky
Abdiho a Hassana.
Herci neměli problém vystupovat?
Jistě, není to příjemné, hrát teroristu, který se chystá někde odpálit, takže
jejich postavy tam jsou často zezadu, ve tmě, případně tak, aby jim nebylo
úplně vidět do obličeje.
Ale funguje to…
Já jsem se taky obával, jestli to nebude působit nudně. Ale ta silueta muže,
otočeného zády ke kameře, to je opravdu on, Stín. Je to záznam z naší první
schůzky. Mohli jsme natáčet jen půl hodiny, měl totiž strašnou kocovinu. Ten
kluk hodně pije. Vídám se s ním…
Kromě něj máte na kameře i autentické výpovědi somálských bojovníků
z al-Šabáb. Jak se tohle povedlo?
Spoluautor Nasib na tom dlouho pracoval, má v Somálsku dobré kontakty
na novináře, kameramany. A ti, jakkoli to zní zvláštně, mají nejen oficiální
kontakty na vládu, policii, ale taky na al-Šabáb. Samozřejmě museli mít různá
povolení. Rozhodně jsme nechtěli nikoho dostat do problémů.
Třeba toho kluka, který říká, že chce utéct?
On to řekl trochu jemněji: „Chtěl bych opustit al-Šabáb, jít domů.“ Neříká
přímo utéct. Samozřejmě kdyby řekl, „je to šílená organizace, okamžitě chci
pryč“, pak by asi měl velký problém.
Vlastně ale nemusejí říkat nic. I když se snaží nahnat hrůzu voláním
Alláhu Akbar, vidíte ty jejich smutné oči...
A
h
t
s
A
m
A
B
Přesně. Když se na to člověk dívá, tak si až říká, že by ho chtěl obejmout a říct
mu: „Hele, pojď, chlapče, vezmu tě domů, k tvým rodičům.“ Taky se při tom
ve mně probouzí tatínkovský instinkt. Natáčelo se na tajném místě, poslal
jsem našim spolupracovníkům e-mailem otázky, na které se mají ptát. Bylo to
ale trochu komplikované, protože ten novinář nerozuměl jejich jazyku. Takže
nemohl na odpovědi úplně reagovat.
V
o
Chystáte pokračování?
Ano. Nasib se zrovna včera vrátil z Mogadiša. Zajímá nás ten kluk, jenž vyrostl
v Británii a kterému se podařilo od al-Šabáb utéct. Skrývá se. Nemůže
se vrátit. Rovněž nás zajímají bojovníci al-Šabáb, kteří upadli do zajetí vládních
sil. Zajímá nás, co s nimi bude. Bude na tom hodně, hodně práce. Zajímá nás
nejen jejich osud, ale rovněž chceme nahlédnout do způsobu jejich myšlení.
To je totiž hrozně důležité. Vezměte si, kolik lidí ze Západu i z USA už bojuje
jen v Sýrii. Zrovna jsem četl, že tam odjely i tři britské školačky! Musíme
otevřít oči a pochopit, jak ti lidé přemýšlejí. A ne na ně jen ukazovat prstem.
Celá diskuse před tím, než jsme pustili náš dokument, se nesla v duchu: „Jak
je potrestáme? Vezmeme jim pas? Zavřeme je do vězení? Ztrestáme rodinu?
Teroristy tu nechceme!“ To je ale špatná cesta. Musíme nejdřív pochopit,
proč dá někdo před poklidným životem v Kodani přednost tomu, že se nechá
vycvičit na sebevražedného atentátníka. To je něco tak vzdáleného… Vždyť
v Dánsku se každému dostane zadarmo vzdělání, je tu dobrý zdravotní
systém, je tu takový malý ráj. A přesto tu jsou mladí, kteří si raději zvolí vlastní
smrt a zabíjení. Co je na tom ráji špatného?
Co?
„Cukrkandlový“ rasismus. Chápete, žádný násilný Kukluxklan. Rasismus lidí
v padnoucím saku. Reprezentuje ho Dánská lidová strana, je to druhá
nejsilnější strana a její vliv nadále roste. Ve volbách do Evropského
parlamentu získali pětadvacet procent.
To se děje v celé Evropě, ti, kdo šíří nenávist, bývají populární…
Ano, ve Francii totéž, v Rakousku... Je to takový civilizovaný rasismus,
nikdo nikoho nebije na ulici. V Dánsku se možná přidalo i to, že jsme velmi
homogenní národ a nebyli jsme zvyklí na to, aby k nám přijeli lidé s jiným
způsobem života. Během posledních čtyřiceti pětačtyřiceti let jsme celkem
přijali lidi z Blízkého východu, z Libanonu, Palestiny. Naučili jsme se jíst kebab,
falafel, šoarmu. Ale když počátkem 90. let začali přicházet Somálci, a dnes jich
je v Dánsku na dvacet tisíc, bylo to trochu jiné. Možná i proto, že oni sami si
mysleli, že je to jen na krátko a že se zase brzy vrátí domů. Jenže válka tam
trvá dosud, uběhlo dvacet pětadvacet let a oni, nechci to generalizovat,
ale možná se úplně nesnažili naučit jazyk, zapojit se. Takže taky mají svůj podíl
viny. Podívejte se na Abukara! Je tak hodný, mírumilovný, jediné, co chce,
je pracovat a dobře žít. Má ještě dva další syny, ale Mohammed, bojovník,
sebral veškerou jeho pozornost.
Nezní vám to jako biblický příběh marnotratného syna?
A
h
t
s
A
m
A
B
Ano. Chtěl jsem mít ve filmu i je, ale vůbec s tím nechtěli být spojovaní.
V
o
Stejně tak jako Mohammedova matka. A není se co divit, zvlášť nyní, po té
střelbě v Kodani. Člověk úplně cítí atmosféru honu. Na ulicích je napětí, všude
policie.
Ale proč až teď? Kodaň byla přece první, kde se na karikaturisty útočilo.
Ten problém se táhne už od roku 2005.
Je to kvůli útoku na Charlie Hebdo v Paříži. V Kodani to přišlo hned vzápětí,
poprvé jsme viděli na veřejnosti střelce, který nejprve zaútočil na přednášce
a pak pokračoval do synagogy. Ke Kurtu Westergaardovi tehdy vtrhnul útočník
do bytu, a většina lidí ho považovala za nějakého blázna. Zkrátka je to pro
nás jaksi nová situace. A poté, co se bojovníci ze severu vydávají do Sýrie, už
to začalo zásadně ovlivňovat přímo naše životy. Policie zostřuje bezpečnostní
opatření, tajná služba je na nohou, bez skrupulí se vlamuje do našeho soukromí.
Ať jde o e-mailovou konverzaci, nebo o telefonní hovory. V zájmu svobody
všichni svobodu ztrácíme. Je to jakási spirála.
Váš film prospěl diskusi v dánské společnosti. Jak na něj reagovali
Somálci?
Byl jsem překvapen, jak dobře to vzali. Před premiérou jsme somálskou
komunitu kontaktovali, chtěli jsme je na to trochu připravit. Oslovili jsme klub
somálských matek. Když film zhlédly, viditelně si oddychly. Samozřejmě
se bály, že na ně zas někdo bude mířit ukazovákem. Promítali jsme i v ghettech
a ty debaty byly zajímavé. Myslím, že se jaksi stočily od toho, „jak je
potrestáme“, k otázce „proč to dělají?“.
V Kodani je čtvrť, které se přezdívá Malé Mogadišu. Žijí tam téměř jen Somálci.
Bylo ale naprosto vyloučené, abych tam vešel jen tak z ulice a požádal je,
že si s nimi chci povídat o al-Šabáb.
Mladí Somálci jsou v Dánsku izolovaní, zažívají diskriminaci. Není to žádné
násilí, ale taková ta tichá, plíživá diskriminace.
Musíme otevřít oči a pochopit, jak ti lidé přemýšlejí. A ne na ně jen ukazovat
prstem.
Soren Steen Jespersen (52)
A
h
t
s
A
m
A
B
Dánský scenárista, producent a režisér. V roce 1993 absolvoval Danish School
of Media and Journalism a poté pracoval na řadě dokumentárních snímků pro
dánskou televizi. Film Bojovníci ze severu je jeho režijním debutem, který natočil
společně s Nasibem Farahem. Film sleduje osud mladých mužů, které v Dánsku
naverbovala somálská odnož al-Kajdy – al-Šabáb.
V
o
Nominace:
Nominovaný příspěvek se věnuje společensky závažnému tématu, které je upozaděno
pod tíhou zahraničních témat. Autorka odkrývá postoje společnosti a fungování
systémů skrze silný emotivní osobní příběh. Čtenář je vtažen do drsně vylíčeného
prostředí příběhu a zažívá bídu osamělého člověka v těžké situaci
Seděla jsem na posteli a jen nevěřícně sledovala pro mě místy až brutální zápas
matky s dcerou, kdy na fyzické útoky ze strany dítěte – kopání, kousání, škrábání
a bouchání, jeho matka reagovala s úsměvem, nadhledem, milými slovy a láskou
a čekala, až se dcera uklidní, dojdou jí síly a usne. Alespoň na čtyři hodiny.. Během
tohoto zápasu mi Hanka vyprávěla o tom, jak svou devítiletou holčičku nechala
na tři dny během hospitalizace přikurtovat, aby dítě neublížilo sobě ani ostatním.
A v tu chvíli jsem se jí zeptala, jestli si můžu náš rozhovor nahrávat..
Hana Stěhulová /45/ je matkou tří dětí, z nichž to nejmladší, devítiletá Anička,
je postižená nejtěžší formou autismu. Na diagnózu se přišlo před sedmi lety.
O dceru se stará sama, jen s příležitostnou pomocí asistenta.
Do specializovaných škol ji vodit nemůže, protože při předchozích pokusech
Anička útočila na spolužáky. Hanka je samoživitelka, její starší dcera je dospělá
a žije mimo domov. Sedmnáctiletý syn studuje a doma se zdržuje minimálně.
Hanka vystudovala gymnázium, prodávala ve zdravotnických potřebách,
dělala účetnictví, teď začala dálkově studovat speciální pedagogiku, na plný
úvazek se stará o Andulku a jejím největším snem je jít do práce.
Proč HANA? Hanka je žena, před kterou nejde nesmeknout. Pro člověka zvenčí
je neuvěřitelné, jak se zvládá starat o svou dceru, která ji několikrát denně
napadá, chce jí ublížit a nikdy jí neřekne: „Mami, mám Tě ráda…“
A
h
t
s
A
m
A
B
Hanka je maminkou mé kamarádky a vlastně už ani nevím, kdy a za jakých
okolností jsem ji poznala. Rozhovor s ní jsem původně neplánovala, vznikl
spontánně. Vezla jsem jí počítač, který jsem měla ve firmě navíc. Hance
se hodil, tak jsem jí ho dala. Strávila jsem u ní doma velmi intenzivní večer,
který rozhodně patřil mezi ty, které se člověku vryjí hodně hluboko. A podle
Hanky, té neuvěřitelně silné ženy, to byl zrovna jeden z těch klidnějších…
„Někdy se snaží sobě i mně ublížit i 60x denně.“
V
o
Jaký je Tvůj názor na klecová lůžka? Když vidím, jak tady s Aničkou
bojuješ, to první, co mi skočilo do hlavy, byla myšlenka na onu aféru,
kterou v téhle zemi řešil před pár lety kdekdo.
Znám rodiče, co si ta lůžka pořizují domů. Buď si vyloženě pořizují klecový
lůžko, nebo si je nechávají od truhláře napevno dělat. Třeba do rohu místnosti
nechají udělat dřevěné šprušle, od podlahy až ke stropu. Protože takové dítě,
když se Ti v noci probudí se záchvatem, tak Tě okamžitě přijde kopnout do
hlavy, nebo Ti strčí prst do oka. Nebo když je větší, odejde z bytu, nebo projde
oknem a tudíž ten rodič musí mít šanci se bezpečně vyspat. Tyhle děti mají ta
klecová lůžka jako svůj prostor, mají to vyzdobený, barevný a kolikrát si tam
i zalezou rádi i přes den. A na noc tam je zarážka, která může i zazvonit.
Jenže Ty tady nic takového nemáš. Spíš s Áňou na jedné posteli,
na jednom letišti. Nemáš šanci se bezpečně vyspat.
Nemám. Ale já o klecovém lůžku nepřemýšlela proto, že Andula je hodně
autoagresivní. Ona by se o to mlátila a sebepoškozovala. Zničehonic se začne
mlátit hlavou do zdi. Já už po těch letech mám spaní tak rozházený, že prostě
nespím, nespím tvrdě. Můžu si vzít prášek, abych spala líp, ale to nedělám,
protože se prostě potřebuju probudit, hned jak se probudí ona. Tyhle afekty
má od dvou let, takže už funguju v tomhle režimu sedm let.
Od dvou let mlátí hlavou do podlahy a do zdi?
Jojo. Autismus a těžká mentální retardace, když to není součástí nějakého
syndromu, tak se prostě během těhotenství zjistit nedá.
Kdy sis všimla, že s jejím vývojem není něco v pořádku?
Začala jsem to registrovat okolo jednoho roku. Motoricky se vyvíjela úplně
správně, takže tam podezření nebylo. Ale byla taková hodně tichá, dalo by
se říct jako „za sklem“. A tak jsem si říkala, že bude hodně klidná, ale když jí
byl rok a půl, tak jsme si mysleli, že je hluchá. Jenže když vyšetření vyloučilo
poruchu sluchu, tak se okamžitě začalo zjišťovat, jestli to není pervazivní
vývojová porucha. A byla. Od toho roku a půl se její chování začalo prudce
zhoršovat, přestala být tichá a apatická, jen pobíhala po bytě, řvala a mlátila
sebou.
To znamená, že Áňa má úplně tu nejtěžší možnou formu autismu?
A
h
t
s
A
m
A
B
Jo. Takzvaný nízkofunkční autismus s problémovým chováním s autoagresí
a agresí, v kombinaci s těžkou mentální retardací a s minimálním
porozuměním řeči, což vznikne tak, že během těhotenství se mozek dítěte
přestane vyvíjet tak jak má a vyvíjí se nějak jinak. A tudíž to teď chce co
V
o
největší úpravu prostředí, maximální neměnnost, pravidelnost a i tak se nelze
vyhnout afektivním stavům. Protože je může spustit cokoli, ona je smyslově
přecitlivělá. Vždycky měla ráda vítr, nedávno jsme šli, foukal vítr, šustily stromy
a najednou reagovala úplně jinak než vždycky, dostala obrovskej záchvat.
Zkoušela jsi ji dávat do školky, pak do školy, co to vlastně v jejím případě
přesně znamená? Co tam dělá, jak to probíhá?
Andulka je teď vedená ve speciální ZŠ. Učí se sebeobsluhu a smyslovou
výchovu. Čištění zubů, jíst z talíře lžící, bohužel Andulka úspěšně odolává
edukaci. Nechce sedět u stolečku a jíst lžící, ta zubní hygiena je velmi špatná,
překousla už několik kartáčků. Tohle je takovej blbej druh postižení. Ona
nemá zájem, nenapodobuje, je těžké ji motivovat.
Ve škole je vedená, ale nechodí tam..
Už ne. Na konci první třídy tam bylo zhoršení v chování, přestala být zvladatelná.
Napadala učitelku a měla konflikty i se spolužáky. A když nepomohla ani úprava
medikace, tak bylo jasné, že 3,5 hodiny být dopoledne někde jinde, než doma,
je na ni prostě hodně. Nevydržela to. Takže jsme se domluvili, že druhou třídu
zkusíme jako domácí vyučování. Proto jsme teď spolu doma, obtiskáváme
ruce na papír, zkoušíme sedět u stolečku, chodíme na vycházky..
Doufám, že se to zlepší a že do třetí třídy bude moci chodit už do školy, třeba
aspoň na dvě hodiny denně. A víš, co je nejhorší? Že pro tyhle děti systém
nefunguje. Vůbec s nimi nepočítá. Když bych třeba ze zdravotních důvodů
na měsíc vypadla, tak není zařízení, které by se mi o ni postaralo.
Apla? (Asociace pomáhající lidem s autismem)
Ani tam nemůže být pořád. Není na to místo. Do Aply Andulka občas jezdí,
to je jediné zařízení, které jde do rizika, že se jim tam dítě zraní. Vedou záznam
o každém afektu, má u sebe asistenta 24 hodin denně. Když tam byla poprvé,
tak měla 60 záchvatů denně. Na jaře ji tam chci dávat alespoň na jeden víkend
v měsíci a potom v létě na týden. Jenže vidíš, jak se chová tady, doma,
kde je v pohodě a nejvíc v klidu…
Kdyby byla možnost ji někam teď umístit, nastálo. Uděláš to?
A
h
t
s
A
m
A
B
Často se mě na to lidi ptají. Říká se, že rodič má pocit viny a tomu dítěti
se obětuje. Možná se to z pohledu jiných může zdát jako oběť, ale já to tak
nevidím. Je to spousta lásky a sebekontroly a pocitu zodpovědnosti. Je to moje
dítě. Jednou bude muset být někde umístěná. Určitě bych ji chtěla umístit do
domova sociální péče, ideálně mezi jejím osmnáctým a pětadvacátým rokem.
Apla takové zařízení provozuje, je to v Libčicích. Jsou tam 4 klienti a dva
V
o
jsou ještě v dalším zařízení Aply, v Bohnicích v chráněném bydlení, takže ta
kapacita pro takhle těžké klienty je opravdu minimální, je na to pořadník a my
máme číslo 54. Než na ni přijde řada, můžeme ještě třeba těch deset let čekat.
54 lidí z celé republiky tam v horizontu deseti let chce umístit svoje dítě.
Ta zařízení prostě chybí, protože když už něco takového má šanci vzniknout,
lidi, co bydlí v té lokalitě, sepisují petice, že jim kvůli mentálně postiženým
klesne hodnota nemovitostí. To se stalo už několikrát. Přitom si neuvědomují,
že je může na přechodu srazit auto a budou na tom během vteřiny třeba
úplně stejně.
Teď je hodně neklidná. Můžu jí vadit já?
Ne, tohle jsou naše běžný večery. Když se jí nelíbí návštěva, tak ji vezme za ruku
a vyvede ke dveřím. Taky už tady někoho zavřela do koupelny. Ona špatně
reaguje na změny sociálního kontextu a na změny prostředí. Protože
nemůžeme chodit do školy, protože se tam s ní nedá pracovat. Stačí,
aby se po ní chtělo, že má chvíli sedět na židli a něco třeba třídila a vyvolá to
afekt. Ani speciální škola ji prostě nemůže zvládnout. Protože ještě navíc, tyhle
děti jsou po lécích velký a těžký. Desetiletý chlapeček může mít třeba 90 – 100
kilo. A to potom musí zvládat dva asistenti a tudíž zařízení poskytující sociální
služby, radši vezme dva klienty se střední mentální retardací, kteří nemají
problémové chování, než něco takového.
„Krev jí doktorka brala v čekárně na podlaze. Tři jsme Andulku vší silou drželi.“
Koukám, že tamhle v té skříni není nic jiného, než pleny. Jakou má
Andulka spotřebu?
Docela velkou, sice je hradí pojišťovna, ale i tak já 4-5 balíků měsíčně
dokupuju, protože Andulka hodně pije, takže hodně čůrá.
Kolik se jich tedy vejde do toho limitu, co Ti platí pojišťovna?
8 balíků, v každém asi devět deset kusů plen. A dalších pět teda dokupuju.
Navíc dáváme někdy plíny i dvě, ale někdy ani to nepomáhá, Andulka je
na tom motoricky velmi dobře, takže někdy obsah těch plen vyndává ven
a všude matlá, protože jak hodně pije, tak se i počůrává, takže daleko větší
položka, než za pleny, je za vodu a za prací prášky, protože peru klidně čtyři
pračky denně. Všechno je pročůraný – gauč, koberec, všechno.
Když jste byli teď nedávno na JIPce, to bylo přesně proč?
A
h
t
s
A
m
A
B
Protože bouchala hlavou do zdi, bouchala do ní asi tři týdny a pak mi začala
jednou cestou domů bouchat do dveří a do skla auta, takže než jsem zastavila
V
o
a vytáhla ji ven, tak se bouchla asi desetkrát a v kombinaci s tím, jak už tu
hlavu měla načatou z těch týdnů předtím, tak do rána strašně natekla. Natekla
jí hlava, sestoupily jí modřiny na rukou a bylo to už přes všechny moje limity,
i když jsem zvyklá, že má pořád někde modřiny, boule, šrámy. Tohle bylo už
hodně. Bála jsem se, aby tam nebylo krvácení do mozku, takže jsme skončily
na té JIPce. Protože ona je běžně neošetřitelná a nevyšetřitelná, všechno
se musí dělat v narkóze, takže jí museli uspat, aby jí mohli udělat CéTéčko.
Musí jí dát narkózu, i když jí opravují zuby. Pro nás běžné vyšetření neexistuje,
ani když jí doktorka chce prohlédnout při běžné viróze.
Anička byla hospitalizovaná na běžné dětské JIPce. Jak jsou tam vybavení na
pobyt pacienta s takhle těžkým postižením? Tohle tam asi vidí výjimečně,
ale na druhou stranu, počítá se tam s těžkým zdravotním stavem dítěte, takže
ty kurty, co tam mají, jsou dost účinný, takže to je v pohodě. A všichni tam byli
neskutečně milý a ochotný, úžasný sestřičky.
Ptali se Tě, jestli ji můžou přikurtovat, nebo to udělali sami od sebe?
Neptali, oni na to ani neměli čas. Vlastně to bylo to první, co jsem jim při
příjmu řekla, že se Andulka musí kurtovat a oni jsou tam na to i zvyklí,
ne u takhle postižených dětí, ale u dětí, co mají třeba po operaci napíchnutý
žilní vstup a musí zabezpečit, aby si to nevytrhly.
Byli překvapení z toho, když sis o to řekla?
Byli překvapení z toho, když jsem jim řekla, že je v jejich i jejím zájmu lepší
a bezpečnější, aby byla přikurtovaná pořád. Ten jeden doktor říkal, že se s tím
ještě nesetkal, aby o něco takového rodič žádal.
Zřejmě tam ještě nebyl rodič, jehož dítě by mělo tak těžké postižení..
Zřejmě. A já už jsem po těch letech i rodič, co má asi posunuté hranice. Tím,
že je Andulka tak autoagresivní, tak jsem zvyklá na ledacos. A já si nevybírám
mezi dobrým a špatným řešením, ale mezi špatným a ještě horším. Je určitě
špatný to dítě násilím držet, nebo ji mít bez důvodu přikurtovanou,
ale kdyby se poranila, je to horší.
Což myslíš, reálně hrozilo?
Určitě, určitě ano. I přes to, že jsem v té nemocnici byla de facto pořád s ní,
měla jsem možnost jí pouštět pohádky, sedět u ní, tak v tom cizím prostředí
bych jí na posteli v nemocničním pokoji udržet nedokázala.
Stává se Ti, že ji doktoři odmítnou vyšetřit?
A
h
t
s
A
m
A
B
No, já chodím k pořád stejným lékařům od jejího narození, takže ne, nestává,
máme skvělou dětskou doktorku, která dokonce, když bylo potřeba odebrat
V
o
Andulce krev, tak zamkla ordinaci a udělali jsme to v čekárně na podlaze. Tři
jsme Andulu vší silou drželi, doktorka si klekla a odebrali jsme jí tu krev na podlaze.
Zmínila jsi, že ses bála, že kvůli těm častým úderům do hlavy může mít
krvácení do mozku. To se tedy, předpokládám, vyloučilo.
Vyloučilo, ale má hodně hematomů na hlavě a bylo by potřeba, aby měly čas
se zhojit. Jenže to jde těžko. Když jsme přišly na příjem na JIP, tak jí prohlíželi
a zjistili, že má hematomy různého stáří – na hlavně, na hrudníku, na břiše,
na stehnech. Hodně se i štípe, mlátí lokty do podlahy, s výskokem skáče
na kolena, když sebou práskne na záda, tak má modřiny kolem lopatek..
Takže to oni všechno sepíšou a pak, protože mají oznamovací povinnost,
tak to oznámí. Na sociálku.
Takže OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) na Tebe má spis a chodí
Tě kontrolovat?
Jo, to mají už několik let, ale musím říct, že jsou hodně slušný, na kontrole
tady zatím byli jen jednou. Většinou se to jinak omezuje na to, že se dotazují
dětské lékařky, psychiatra..
Nahlíží na Tebe jako na potenciální matku tyranku?
Je zvýšený dozor, protože spadám do rizikové skupiny, jsem samoživitelka,
mám postižený dítě. Když jsem se to před těmi několika lety dozvěděla, tak
mě to šokovalo, trochu nazlobilo, ale teď už to ani nevnímám, protože to beru
jako příklad toho, že v tomhle systém funguje a vůbec to neřeším.
Chápu to tedy správně, že jsi v očích úřadů člověk, co si na svým
postiženým dítěti může vybíjet frustraci?
Mít takovýhle dítě, je pro rodiče zvýšená míra stresu. Děti ohrožené týráním
jsou děti, co neprospívají, děti odlišný a Andulka sem spadá. Takže já jsem
rodič, kterej může potenciálně týrat svoje dítě.
Teď tady sedíme, Andulka se Tě snaží kousat, škrábat..
No, prostě běžnej večer. Ona tohle používá částečně jako komunikaci. Když je
s něčím nespokojená, nebo tím uvolňuje napětí, tak prostě štípne, bouchne,
kousne.
Vybavuješ si nějaký moment, kdy Ti zatrnulo, že si Andula udělala něco
opravdu hodně? Něco, co už je za Tvojí, už tak dost posunutou hranicí?
A
h
t
s
A
m
A
B
Na co jsem si ještě nezvykla, je ten zvuk bouchající hlavy o zeď, nebo o zem.
To když slyšíš, tak se začneš klepat, zvedne se Ti žaludek.
V
o
Rozbila si někdy hlavu?
Má boule a modřiny, ale aby měla hlavu na šití, to naštěstí ne. Tady si sáhni,
jak má měkkou hlavičku, to je od těch ran. Jak se tluče do hlavy, tak se jí pod
tím vytvoří tekutina, která se těžko vstřebává a normálně, když si sáhneš,
tak necítíš lebeční kost, ale cítíš měkkou tkáň, která čvachtá.
Jak to tedy řešíš, když se začnou ozývat rány?
Skočím na ni a pevně ji držím. Ona křičí a tu agresi, kterou měla vůči sobě,
obrátí vůči mně. A čím je Andulka větší, tím je to problematičtější. Někdy
ji musím dát na postel, hodit na ni polohovací vak a přilehnout ji, na chvíli.
Přilehnu jí spodní část těla. Je těžké odhadnout tu míru síly a délky držení.
Rozhovor přerušuje krátký intenzivní bublavý zvuk. Doteď usínající Andulka
se vymrštila a obsah večeře se proudem z jejich úst dostal ven. Hanka zůstává
naprosto v klidu.
Můžu Ti něco přinést, nějak pomoct?
Ne, klid. Necháme ji dozvracet. Hodně toho snědla. Podle toho, co zvrací,
tak snědla opravdu hodně sýra. V posledních měsících má velmi silný dávicí
reflex, ona obecně ráda zvrací. Někdy si i vyvolává zvracení sama.
Ona si strká prsty do krku?
Jo, nebo nějaký předměty. Asi jí to navozuje příjemný pocity. Takže teď
uděláme to, že ji prostě převlékneme, umyjeme, převlékneme postel,
počkáme tam půl hodiny hodinu a protože vyzvracela i léky, podáme jí je znovu.
Můžu Ti s něčím pomoct? Nebo mám odejít?
Jestli Ti to vadí, tak samozřejmě je lepší, aby ses vzdálila, ale mně nevadíš
určitě. A hlavně, k nám chodí návštěvy, co jsou na tohle připravený a tohle
už docela snášej. Hele já přinesu ručník a musím si vzít i jiný tepláky. Tohle
zahodím, tohle vypereme. Naštěstí deku to moc nevzalo, tu necháme.
Ona to trefila hodně na sebe. „Je to lepší, Andy? Asi Tě tlačilo bříško, viď?“
Koukni se jí na záda, vidíš? Má tam modřiny a odřeniny, ale teď jich tam má
fakt málo. A víš co je nejhorší? Že když večeří párek a pak tohle udělá, tak
přiběhne pes a sežere to. To mně fakt nedělá dobře. Tak, tady máme čistý
tričko.
Jak se vlastně stravujete?
A
h
t
s
A
m
A
B
Od dětství jsme se pokoušeli naučit ji jíst z talíře lžící, ale ona nám to úspěšně
bourala, takže nemáme typicky snídani, oběd, večeři. Andulka jí průběžně
V
o
celý den a s tím jídle courá po bytě. Klidně vyndá všechno z lednice, všechno
načne, od všeho ochutná, takže schovávám jídlo na parapet za okno, aby to
nenašla a nenačala. A vařím do zásoby, do mrazáku. Nemůžu dlouho vařit,
protože ona nevydrží čekat. Když by dlouho čekala na své jídlo, tak dostane
záchvat, jako jsi viděla. Dlouho znamená třeba 10 – 15 minut. A pak má ještě
specifikum, nejí jídlo tak, jak se má jíst, ale jí ho rozloženě. Takže jí sýr zvlášť,
třeba dvacet deka sýra a pak sní suchej chleba. Sýr na krajíci chleba prostě
nesní. Stejně tak omáčky. Jí jen omáčky bez přílohy. Normální stravování to
teda fakt není.
A jaký je denní režim?
Usíná mezi sedmou a devátou, někdy pak spí i do dvou do rána. Pak do čtyř
pěti hodin ranních běhá, pak si ještě lehne a třeba do osmi spí. Venčení psa,
učení se a vaření, to musím po večerech. Kolem půlnoci jdu spát a pak třeba
ty dvě tři hodiny spím, než Andulka má své první ráno. Když něco z toho
dělám přes den, tak to Andulka špatně snáší, teď nemůžu vůbec luxovat, vadí
jí mytí nádobí, to musím mýt tajně. Můžu dát prádlo do pračky, to snese, ale
nesmím ho před ní věšet. Nesnáší, když se věnuju něčemu jinému.
Kdy naposledy se Ti stalo, že ses namalovala, vzala si na sebe krásný věci
a šla třeba na víno, nebo večeři?
Tak to už vůbec neznám, to už jsem dlouho, dlouho nebyla. Ale třeba když
jsou v lednu a v červenci slevy, tak si v rámci běžnýho nákupu koupím i něco
hezkýho na sebe, to jo.
Jak to řešíš, když potřebuješ vypnout, nebo si potřebuješ zajít na nákup?
Teď relaxuju tak, že 4x měsíčně chodím do školy. Když jsem pryč, tak mi
Andulku hlídá asistent a taky jsem nově ve spolupráci s Červeným křížem
chodila dělat asistenta jinam. Sice se taky o někoho starám, ale je to jiný
a odpočinu si u toho. Jinak teď už s Andulkou nemůžu jít pomalu nikam sama,
protože když se rozhodne, sedne si na chodník, nebo na přechodu na silnici
a já už ji sama neodnesu. Už se mi i stalo, že když měla záchvat,
že mi lidi nadávali, protože nevěděli, proč skáču v parku na dítě, zalehávám ho
a ono řve a mlátí sebou. Dřív ráda chodila do hypermarketů, kam jsme
se snažili chodit mimo nákupní špičky, ale teď už to nesnese. Takže na nákup
teď chodím jen, když je tu asistent. Jdu sama, on je s ní doma. Tím, že ona má
záchvaty, nechci obtěžovat okolí. Prostě tam s ní už nechodím.
Tenhle byt máš v nájmu, předtím ses několikrát stěhovala, co to obnáší
hledat si bydlení, když je Andulka takhle postižená?
A
h
t
s
A
m
A
B
No, tohle je byt snů. Jsme v přízemí, pod námi je jen sklep. Andulka je hodně
hlučná, a když Ti ve dvě ráno začne skákat po místnosti, tak v paneláku to
V
o
nešlo. V tom předchozím bytě, když v noci, třeba ve dvě ráno začala dupat,
nebo měla záchvat, tak jsem ji naložila do auta a jezdila s ní několik hodin po
městě, nebo s ní čekala do rána v autě na pumpě, než usne..
Stěhovala ses někdy i proto, že si sousedi stěžovali?
Mockrát. Co jsem s Andulkou, tak tohle je čtvrtý byt. Nejvíc jsem si užila
v předposledním bydlišti. Tam sousedi chtěli, abych se odstěhovala, takže
mě udali, že Andulku týrám. I když samozřejmě věděli, že ne, že je postižená
a hlučná. Na autě jsem nacházela shnilý jabka, i když jsem neparkovala pod
jabloní, na kapotě jsem nacházela odpadky a paní, která mi pronajala byt, tak
protože je to poslankyně, Soňa Marková, tak té dokonce chodily do sněmovny
anonymy, že pronajímá byt nevhodným lidem, takže to řešil předseda
sněmovny. Soňa byla v klidu, ale já jsem nechtěla být zdrojem hluku pro své
okolí, takže tam jsem bydlela 8 měsíců a začala jsem shánět něco, co nebude
v paneláku a nebude to v patře. A jsem tady, v cihlovém bytě, v přízemí.
Ty vlastně nemůžeš mít v interiéru žádné doplňky, obrázky na zdech,
fotky, vázu na stole..
Vždyť to tady vidíš, je to v podstatě holobyt, ne proto, že jsem na hmotný
nouzi, ale proto, že Andulka je strašně destruktivní a všechno zničí. Teď nám
tady visí záclona, která visí už dva měsíce, což je neskutečný. Protože když
má Andulka období, že jí vadí záclony, tak vzhledem ke své výšce a váze tu
záclonu sundá i s garnýží a kusem zdi. Když to udělá víckrát než 2x – 3x za
měsíc, tak to vyhodnotím, že teď nebudou záclony a ona si pak najde k ničení
něco jiného. Ji skoro všechno rozruší, má ráda svoje rehabilitační míče, ale na
zdi nemůže být nic, protože to buď strhne a když na to nedostane, tak po tom
hází balóny a všechny možný věci, dokud to nesundá. Koberec tady je jenom
kus a i když ho pořád zapírám, tak ho každý dva roky měním, protože je
pročůranej a rozpáranej. Ty fleky na zdi to jsou zbytky jídla, když hodí talířem
proti zdi. A to je ale všechno sranda. To, co mě ničí, je obsah pleny v dírkách
reproduktorů televize, to je docela blbý..
Nevím, co říct..
No, jo a to je mžik, protože ona má ráda vibrace, často kouká na televizi
a často se na ni lepí, takže když má období, že si sahá do pleny, tak je to fakt
problém. A pak čas od času najdu guláš za radiátorem a tak.
Co Ti dělá radost?
A
h
t
s
A
m
A
B
Když má dobrej den. S ní je všechno intenzivní. Nic není ředěný, když má
špatnej den, tak je to špatný na 200% a stejně tak je to intenzivní,
když se z něčeho raduje. To dává najevo tak, že běhá, třepe rukama,
běhá dokolečka, točí se, směje se.
V
o
Přijde třeba k Tobě a obejme Tě?
Jo, ona se ráda mačká. Nemyslím si, že to je typický objetí, protože si musím
dávat pozor, jestli mi něco neudělá. Nedávno ke mně přišla, objala mě a já
naprosto instinktivně jsem ucukla a bylo to o fous, protože by mi prokousla
tvář. Nikdy nevíš, kam to mazlení dojde. Ale stejně tak, jako ke mně, se ráda
mačká za skříň nebo mezi radiátor a podlahu.
Mačkání se a snaha prokousnout Ti tvář, myslíš si, že je to její způsob,
jak dát najevo lásku?
Nevím. Určitě je to emoční projev, ale tohle nevím.
To, že Tě štípe a kouše, to už sis zvykla. Ale myslíš si, že Tě chce někdy
reálně zabít?
Dlouhé mlčení..
Sama jsi ten termín použila, tak mě zajímá, do jaké míry je to myšleno
vážně.
Těžko říct. Spíš bych asi řekla, že Andulka mívá stavy, kdy je tak mimo,
že jí je jedno, jestli urazí hlavu sobě, nebo mně, že je tak sebedestruktivní
a destruktivní, že o tom takhle vůbec nepřemýšlí.
Obecně vzato, přirozená reakce na útok je bránit se protiútokem, ne?
Je pro Tebe těžké se ovládnout poté, co na Tebe zaútočí?
Nikdy jsem ji neuhodila. Na to Ti stačí sebekontrola, nikdy to neuděláš.
Ale že Tě to napadne, že jí tu palici urazíš, to tak je. Je to popsáno v literatuře,
je to běžné, naprosto normální a napadne to v takové situaci úplně každého,
to je přírodní zákon. Ale stejně se cítíš špatně a provinile, že tu myšlenku třeba
na zlomek vteřiny vůbec v hlavě máš.
Jak to ventiluješ?
A
h
t
s
A
m
A
B
Dlouhé procházky a někdy je velice uvolňující pláč. Funguje i jakákoli fyzická
aktivita.
Omlouvám se předem za otázku, ale jak se tohle postižení odrazí na délce
jejího života?
Odrazí se to, to víš, že jo.. Ona si neřekne, že ji něco bolí, neřekne, že má
problém. Často se u takových lidí něco zmešká, ona na jakoukoli nepohodu
reaguje agresí, takže když má takové období, tak vylučujeme, že jí něco je.
Jestli ji nebolí zub nebo něco. A navíc, čím je větší, tím větší intenzitou bouchá
hlavou do zdi.
V
o
Jak těžké je pro ni sehnat asistenta?
Hodně. Jednak je důležité, aby byl ten člověk správně vyškolen a druhak,
aby byl ochoten jít do toho fyzického kontaktu s tím dítětem. Něco jiného
je asistovat vozíčkáři a něco jiného je asistovat dítěti s pervazivní vývojovou
poruchou a takhle těžkou formou chování. Musí to dítě mít i rád, nesmí se ho
bát. Musí počítat s tím, že bude pokousanej.
Máš psa, to je z terapeutických důvodů?
Ne, toho mám už 15 let, Andulce je 9. Majda je kříženec špice, prostě náš
domácí mazlíček, navíc, co se týče canisterapie, Andulka nevidí smysl
v tom sahat na psa a dávat mu piškoty. To ty piškoty radši sní. A třeba
na terapeutické labradory, na ty nereaguje vůbec dobře. Ji baví psi, co jsou
střelený, aktivujou ji, ňufaj, skáčou. Když byla Andulka menší, tak jsem se bála,
aby ji Majda nepokousala. Teď se to otočilo a bojím se spíš o psa. Majda má
deset kilo, a kdyby na ni Andula skočila, tak pes je vejpůl. Majdu sice zatím
cíleně nenapadla, ale čas od času na ni šlápne. Nedělá rozdíl, jestli šlápne
na polštář, nebo na psa.
Měla diagnóza Andulky vliv na Tvůj rozchod s jejím otcem?
Nenene, často se mě na to lidi ptají, ale my se rozešli, když jí byl rok, tedy ještě
před stanovením diagnózy. Tatínek se v rámci možností o Andulku zajímá,
občas si ji bere, platí na ni řádně a včas.
Jak vycházíš finančně?
Andulka má 4. stupeň postižení, takže příspěvek na péči je 12 tisíc. Já do práce
nemůžu chodit, dostávám příspěvky v hmotné nouzi. Hodina asistence stojí
110,- Kč, a když to spočítám, nemůžu si dovolit měsíčně asistenci na víc, než
do výše 3 – 4 tisíc korun. A to opravdu není na to, abych mohla chodit do
práce, ale na nákup a jednou týdně do školy si dojít můžu.
Když v létě přijdeš někam, kde Tě neznají a jsou vidět kousance
a modřiny na Tvých rukou, ptají se Tě na to lidi?
Stává se mi to často, záleží jen na tom, jakou mám náladu a jestli jsem
ochotná to těm lidem vysvětlovat. Ale spíš si beru dlouhý rukávy, už jsem ale
i několikrát řekla, že to mám od psa, protože nemám chuť odpovídat na tisíc
otázek.
Jak je možný, že kdykoli Tě vidím, tak máš i přes to všechno tak pozitivní
vyzařování?
A
h
t
s
A
m
A
B
Myslím, že to je věkem. Kdyby se mi takový dítě narodilo v pětadvaceti a bylo
první, tak by to bylo horší, než tohle. Andulka se narodila v sedmatřiceti
V
o
a už jsem měla předtím dvě zdravý velký děti. Byla jsem osobnostně hotovej
člověk. A nejsem depresivní typ. Ale částečně je ten pozitivismus jen navenek,
jednou jedna auti-matka napsala, že kdyby lidi viděli, jaký děsy se v nás
odehrávaj, tak by zařvali a zdrhli. A to je přesný.
Jak výchova Aničky změnila Tvůj pohled na matky zdravých dětí?
Když třeba jdu po ulici a vidím, že matka dítěte šílí z toho, jak si její capart
pokecal tričko, tak mi to přijde malicherný.
Stačilo mi tady s Tebou strávit pár hodin a mám pocit, že bych nedokázala
být tak silná, abych tohle zvládla. Myslím, že bych nedala ani den.
Silná.. Já nevím, jestli to je ten správnej popis. Já prostě dělám to, co musím.
Ale že mi je někdy úzko a brečím, tak to určitě je.
A
h
t
s
A
m
A
B
Doplnění z 28.12.2015: Anička opustila pár dní před Vánoci tenhle svět. Na přání
rodiny nebudeme zveřejňovat podrobnosti, můžeme sdělit jen tolik, že odešla
bezbolestně. Přejeme Hance hodně sil!!!
V
o
Nominace:
Nominovaný rozhovor nabízí směr uvažování o problému a pohled na aktuální
problematiku v širším, než jen v českém kontextu. Autor prokazuje systematičnost
orientace na zahraniční témata a jejich hlubokou znalost. Předkládá jasnější
vizi k dalšímu vývoji Evropy.
Debata Řeků s Němci i další diskuse v Evropě o evropské historii ukazují,
že Evropané netrpí zátěží dějin, ale naopak – jejich neznalostí a neschopností
shodnout se na klíčových bodech, říká Timothy Snyder. Americký profesor
historie, jehož nedávná kniha Krvavé země o moderních dějinách střední
Evropy se stala bestsellerem, poskytl HN rozhovor na konferenci Globsec v Bratislavě.
Když vyloučíme války a uděláme seznam všech hrozeb, které nyní
před Evropou stojí – rusko-ukrajinský konflikt, grexit, brexit, uprchlíci,
Islámský stát – kdy byla naposledy Evropa v tak složité a nebezpečné situaci?
Musíme to dát do historické perspektivy. První světová válka, velká deprese,
druhá světová válka, to vše bylo mnohem horší. Po většinu druhé poloviny 20.
století byly země, které jsou nyní svobodné, pluralistické a prosperující, pod
komunistickou vládou. Což bylo také horší než současná situace. To, o čem
teď mluvíme, není událost, která by neměla v evropské historii precedens.
Hovoříme ale o bezprecedentní výzvě pro Evropskou unii, pro tuto verzi
Evropy. Evropští lídři si uvědomují, že historie může ohrozit, či dokonce zničit
krásný pořádek, který vytvořili. V tomto momentu mají převzít odpovědnost
za budoucnost Evropy.
Jsme my Evropané schopni poodstoupit a podívat se na naši situaci
bez historické zátěže? A není tato zátěž příliš velká?
A
h
t
s
A
m
A
B
To je báječná otázka. Jste zatíženi nedostatkem evropské historie. Češi mají
třeba silnou historickou vazbu k mnichovské zradě, Slováci mají nějaké jiné
asociace, stejně jako Poláci, Britové, Francouzi, Němci. Problém je, že to jsou
velmi odlišné historické mýty. Vstoupili jsme do světa politické a ekonomické
V
o
spolupráce, ale mnohem méně do světa spolupráce intelektuální. Je velmi
málo knih o evropské historii a žádná evropská země neučí evropskou historii
místo národní. Není to proto, že by chyběla nebo jí bylo moc nebo málo.
V každodenním provozu Evropa funguje, jako by tu historie nebyla. A když
přijde krize nebo i jen nějaké výročí, tak Evropané ukazují, že jsou velmi, velmi
odlišní. Doufám, že nyní, když ruští lídři velmi aktivně hovoří o historii, budou
mít Evropané šanci zamyslet se nad některými základními tématy – například,
zda byl pakt Molotov–Ribbentrop opravdu tak dobrá věc, jak tvrdí pan Putin.
Někteří lidé, jako profesor Andrej Zubov, současnou situaci srovnávají
s rokem 1938. Je to relevantní?
Já bych poodstoupil a řekl, abychom všichni nejdříve věděli, co se v roce 1938
stalo. Pro Čechy to znamená Mnichov, mnoho Evropanů zapomnělo nebo
nevědí, o co jde. Dokud všichni v Evropě nebudou vědět, co byl Mnichov,
tak vaše otázka svým způsobem nedává smysl. Nemůžeme se ptát, zda je
srovnání relevantní, když ho lidé neznají, což, obávám se, je současný stav
věcí. Já bych spíše řekl, udělejme nějakou opravdovou evropskou historii
třicátých let minulého století a potom se podívejme, zda jsou tam nějaká
poučení. Teď máme nejdřív poučení bez historie.
A je vůbec nějaký moment, srovnávací bod, na kterém se můžeme
shodnout bez nutnosti psát knihy o evropské historii a bez toho,
abychom se nějak zásadně pohádali?
Řekl bych, že můžete začít s druhou světovou válkou. Shoda je, že to byla
špatná věc, a od toho můžete odvíjet, co znamenala pro Ukrajince, Litevce,
Slováky, Čechy, Židy. Ale historie není o dohodě, ale o konverzaci, kde každý
víc vnímá referenční body těch ostatních. Pokud by každý v Evropě měl znát
dva tři body historie, tak jeden z nich je určitě pakt Molotov–Ribbentrop.
Když pak prezident Putin řekne, že tento pakt byla dobrá věc, tak každý
od Skotska po Sicílii, od Estonska po Portugalsko by měl vědět, o čem mluví.
To je minimální podmínka. Pro Estonce to samozřejmě znamená víc než pro
Portugalce, ale je důležité mít ten společný bod, k němuž se všichni mohou
vztáhnout. Nebude to nikdy o shodě, všichni Češi se také neshodnou na české
historii, Evropané se neshodnou na evropské. Je prostě lepší mít tyto společné
body než říkat, že všechno vyřeší integrační proces.
V současné řecké krizi odvolávky na historii také hrají svoji roli.
Měla by Evropa nechat Řeky odejít z eurozóny?
A
h
t
s
A
m
A
B
K historické části bych řekl, že bylo dobré, když se ukázalo, jak málo Řekové
i Němci rozumějí druhé světové válce a dějinám toho druhého.
Když Řekové hovoří o druhé německé okupaci, tak je to dost ošklivé
V
o
a přehnané zjednodušení, protože první německá okupace zahrnovala
masové vraždy a další zločiny, což se nedá srovnávat s dneškem.
A když Němci říkají, že Řecko je země, kde svítí slunce a nikdo nepracuje, tak
také dělají chyby, které odhalují jejich vlastní koloniální postoje z minulosti
vůči lidem z východu a jihu. Tato konverzace odhalující národní mýty ukazuje,
že všichni potřebují více historie. A už bych jen řekl, že nedává smysl utrácet
sto eur v Řecku na každé jedno euro utracené na Ukrajině. Řecko vůbec není
stokrát důležitější než Ukrajina, ale naopak.
Premiér Tsipras flirtuje s prezidentem Putinem. Může se Řecko stát částí
„ruského světa“?
Možné je cokoli. Řecko je součástí NATO a EU nikoli proto, že je jeho
ekonomika či společnost blíž Francii a Německu, ale protože to bylo ve světě,
který byl za hranicemi komunismu. Řecká společnost byla blíž té bulharské či
rumunské než, řekněme, francouzské či anglické. Částí Evropské unie se stalo
vlastně náhodou a ze strategických důvodů. Když může být Řecko součástí EU,
tak nevidím důvod, proč by nemohlo být součástí zóny ruského vlivu. Myslím
si, že řečtí lídři jsou si vědomi, že taková situace by byla podstatně horší než
ta, ve které jsou nyní. Chápou, že je horší být pod kuratelou Moskvy než
Bruselu. Myslím, že je to jen blufování, stejně jako z ruské strany. Rusko není
v situaci, kdy by mohlo pomoci Řecku finančně. Může dát Řecku trošku peněz,
aby ho sebralo Západu, ale nemůže ho vykoupit z dluhů. Není schopno ani
zbavit dluhů Krym.
Na Globseku se hovořilo o povýšeneckém či postkoloniálním pohledu
západních spojenců na nové členské státy ve střední Evropě. Sám jste
to zmínil ve vztahu Německa a Řecka. Co by se muselo stát, aby západní
politici a někteří experti opustili tento postoj?
A
h
t
s
A
m
A
B
Tady bychom také mohli začít s druhou světovou válkou. Západní mýtus
o druhé světové válce byl o tom, že jsme získali jistou zkušenost, lekci.
Což ale bylo trochu jinak. Západní státy ztratily svá koloniální impéria,
a tak si řekly, že by mohly jít do Evropy. Je to lichotivější verze, ale myslím,
že pravdivá. Když západní lídři říkají, že dostali lekci, tak by se měli podívat na
východní Evropu, kde se druhá světová válka doopravdy odehrála, kde se stal
holokaust. A kdyby se dívali, kde se tyto události děly, tak by se museli naučit
něco o komunismu, který se odehrál jen díky válce. Teprve když se toto naučí,
tak budou mít širší pocit evropské vnímavosti. Problém Východoevropanů
je, že příběhy historie, které jdou proti západním příběhům, mají tendenci
být všechny národní. Nastupující generace může vytvořit onu protiváhu
západnímu pohledu. Den, kdy český, slovenský či polský historik napíše knihu
o dějinách Evropy, která pak bude přeložena do angličtiny a prodají se jí
statisíce výtisků na Západě, to je ten den, kdy se historické povědomí začne měnit.
V
o
Takže další Krvavé země?
Asi něco trochu víc.
Kde v tomto regionu s tak velkou historickou zátěží najít zdroj
optimismu?
Teď sedíme v Bratislavě, která není hlavním městem komunistické země, není
tu ani pseudofašistický, klerikální režim, není to ani místo sužované českými
byrokraty jako ve dvacátých a třicátých letech. Daří se Slovensku i Polsku.
Vím, že pro Čechy je to trochu jiné, protože se asi měli lépe v třicátých letech
minulého století. Ale obecně můžete vyprávět příběh míst ve východní Evropě,
která nikdy nebyla tak prosperující a bezpečná jako dnes. Samozřejmě že
nemůžeme vyprávět jen veselé příběhy, ale je třeba si je uvědomit. Každý, kdo
v letech 1989 až 1991 říkal, že tento region je odsouzen ke krvavým etnickým
a ideologickým konfliktům, protože to tak vždycky bylo, je nyní usvědčen
z omylu. V posledních pětadvaceti letech se tu odehrála výjimečná proměna.
Rozumíme tomu, co se děje v Rusku?
Nejsem si jistý, zda kdokoli včetně Rusů plně rozumí tomu, co se děje
v Rusku. Věci se tam mění tak rychle a úroveň dezinformace je tak vysoká,
že je těžké sledovat, co se vlastně děje. V Pobaltí, v Polsku máte více lidí, kteří
rozumí jazyku a mají kontakty, takže by bylo logické, kdyby třeba Francouzi
konzultovali s Estonci, Poláky nebo Ukrajinci, než si udělají nějaké závěry.
Ale oni přinejmenším do jara loňského roku obviňovali
Východoevropany, že jsou rusofobní.
To je pravda. Když pak Rusko provedlo invazi do evropské země, tak se
to do jisté míry změnilo. Nebezpečí ale zůstává. Lidé z Berlína, Paříže či
Washingtonu jdou přímo do Moskvy a pak se vracejí a vyprávějí o tom, co
je pravda. Tito lidé by měli více cestovat do míst, jako jsou Kyjev, Charkov či
Dněpropetrovsk, a ptát se, jak ruská vize Evropy vypadá tam odsud. Evropané
se v posledních letech o Rusku hodně naučili. Těší mě novináři, kteří tam
cestují, a komentátoři v médiích, kteří se nadále pokoušejí vzdělávat. Lidé, ze
kterých mám strach, jsou ti, kteří už všechno vědí a nemění svůj pohled.
Hovoří se hodně o síle ruské propagandy. Nepřehání se to s popisem
jejího dopadu na západní publikum?
A
h
t
s
A
m
A
B
Ruská moc je do velké míry ruská propaganda. Evropská unie je téměř ve
všech definicích mnohem mocnější než Rusko, je to největší vnitřní trh ve
světové historii, jen francouzská ekonomika je zhruba stejně velká jako ruská,
V
o
Nizozemsko vyváží víc než Rusko. Rusko má ale moc v tom, že má nástroje,
jak obracet Evropany navzájem proti sobě, podporovat extrémní pravici,
separatismus uvnitř zemí i odtržení od Evropské unie, vytvářet ideologické
diskuse a konverzace, které nemají vůbec žádný základ v realitě, jako ty o
ukrajinských nacistech. Má moc narušovat, překrucovat věci v této nevídaně
komplikované instituci, která má svá vnitřní napětí – a ruská propaganda
je využívá. Plus vývoz ruského plynu a ropy. Nemyslím, že je to přehnané.
Evropané si uvědomují, jak důležité jsou teď tradiční metody shromažďování
informací, jako je kvalitní žurnalistika. Byl by to dobrý okamžik k tomu, aby
evropské vlády či nevládní organizace dotovaly tradiční žurnalistiku. Je to také
moment pro Evropany v širším slova smyslu si uvědomit, že informace může
být svého druhu zbraní, která může být použita proti nim ve snaze je zničit.
Tohle porozumění sice roste, ale zatím si to dostatečné množství Evropanů
neuvědomuje.
Co považujete za dosavadní největší úspěch Ukrajiny a její největší
neúspěch?
Ukrajinci jsou ve složité situaci. Na jedné straně čelí invazi a na druhé straně
je EU nutí až k absurdnímu šetření. Je to ekonomika, která trpěla ve finanční
krizi a kde relativně malé finance z Evropy mohou velmi pomoci. Ukrajina má
zároveň ruský a evropský problém. Velký úspěch může být reforma vyššího
vzdělávání, což vypadá jako malý krok, který ale může pomoct vychovat novou
generaci myslící na budoucnost. Druhá věc je demonopolizace, protože hlavní
problém Ukrajiny – a také Ruska – jsou oligarchové. Ekonomiku kontroluje
malá skupina lidí a chybí právní stát. Udělali pár kroků v tomto směru. Nejde
to ale dostatečně rychle. S větší pomocí ze strany Evropské unie by to mohlo
jít rychleji. Politika úspor státy nebuduje. Když někdo buduje stát, měl by
dostat ty správné pobídky. Tak by měla vypadat evropská politika.
A
h
t
s
A
m
A
B
Timothy Snyder (46) Americký historik z univerzity Yale působí i v Institutu věd
o člověku ve Vídni. Hovoří většinou středoevropských jazyků a odborně se zabývá
dějinami střední a východní Evropy a holokaustu. Bestsellerem se stala jeho kniha
Krvavé země o událostech 20. století v prostoru mezi Německem a Ruskem.
V češtině je možné číst i jeho konverzaci s dalším znalcem a myslitelem Tony
Judtem „Intelektuál ve dvacátém století“, která se hodně dotýká střední Evropy.
Profesor Snyder mimo jiné studoval v Oxfordu i Harvardu. V anglojazyčných
médiích je ojedinělým hlasem, který se znalostí věci obhajuje ukrajinskou snahu
o cestu do Evropy. Recept na ruskou propagandu: cestujte Timothy Snyder hovoří
jedenácti jazyky či jim rozumí, včetně češtiny. Nedělá mu proto problém srovnávat
dopad ruské propagandy. „Jsem si jistý, že jsou v Hollywoodu zlí géniové, kteří by
mohli vytvořit fantasticky efektivní kontrapropagandu. A můžeme si najmout Rusy,
ruské herce, ruské komentátory a udělat reverzní RT,“ říká s vážným výrazem ve
tváři s odkazem na známý ruský kanál. „Ale západní společnost tím bude trpět.
Když s vlastní žurnalistikou budete zacházet jako se zbraní, tak to přestává být
V
o
A
h
t
s
A
m
A
B
žurnalistika.“ Sám třeba události v Rusku sleduje především prostřednictvím zpráv
a reportáží, které píší podle něho kvalitní polští, ukrajinští a litevští autoři. Ale
hlavní recept je jednoduchý: cestovat. „Když lidé hovoří o Ukrajině, tak není velký
rozdíl mezi levicí a pravicí či východní a západní Evropou, ale mezi lidmi, kteří
byli a nebyli na Ukrajině. Přestaňme koukat na obrázky na internetu a cestujme
tam, abychom věděli, o čem se bavíme,“ doporučuje Snyder. A po konferenci v
Bratislavě sám odjel na Ukrajinu tak daleko, že se mu tento týden nedovolala ani
jeho asistentka z univerzity v Yale.
V
o
Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší reportáž
Porota:
Kateřina Březinová, amerikanistka působící na Metropolitní univerzitě Praha
a Univerzitě Karlově, zakládající ředitelka Multikulturního centra Praha, Martin
Hála, sinolog a orientalista, spoluzakladatel několika mediálních projektů
v Asii, Rudolf Hermann, dlouholetý korespondent Neue Zürcher Zeitung pro
východní a střední Evropu, Pavel Kosatík, spisovatel a scenárista
Vítězka:
No 1.
Porota oceňuje komplexní zpracování závažného problému, jemuž média
v poslední době nevěnují takovou pozornost. Autorka nahlíží na téma, které je
specifické pro Českou republiku, a přesto má mezinárodní rozměr, z různých úhlů
pohledu a velmi dobře vyvažuje reportážní prvky s historickými souvislostmi.
No 1.
Leopold Becker byl vlastně ještě dítě, když zaskočil za kamaráda a jel
místo něj s partou dealerů pro půl kila pervitinu do Chebu. Když zboží vyzvedli
ve vietnamských potravinách kus od hranice, připevnili jej montážní páskou
do skrýše na nádrži pod autem. Balíček ještě na několika místech přitáhli
různě velikými gumičkami, aby měli jistotu, že o něj po cestě nepřijdou.
Leopold do sebe lil pivo, aby zahnal nervozitu a strach. Kdyby je zastavila
policie, měl za úkol zahrát mladšího bratra. Rodinný výlet do Čech. Jelo se
dvěma auty, aby se před policejní hlídkou dal předvést pašerácký trik. Partička
v prvním autě byla čistá, ale hlučná a rozjuchaná, aby ji kontrola vyhmátla.
Mezitím projelo druhé, nenápadné auto s mladším bratrem na sedadle
spolujezdce – a s proviantem na podvozku. „Vyplatí se to,“ tvrdí Leopold,
který pochází ze čtyřicetitisícového města Weissenfels ve středním Německu.
„U nás v Sasku-Anhaltsku jsme na tom mohli udělat až stoprocentní zisk.“
A
h
t
s
A
m
A
B
Devatenáctiletý Leopold Becker se léčí ze závislosti na pervitinu
v budově bývalé letecké školy na německé straně Krušných hor, kde se před
V
o
válkou mladí Němci učili létat. Piloti nacistické Luftwaffe patřili mezi vojáky,
kteří dostávali tablety Pervitinu, aby mohli podávat nadlidské výkony.
Leopold a jeho kamarádi dávali přednost cestě přes hranici, i když by
se, podle jeho slov, mohli vypravit k výrobcům pervitinu přímo v německých
městech. „Existují varny v Lipsku, Žíči (Zeitz), u nás v okolí. V Lipsku a Žíči se
toho uvaří hodně,“ popisuje Leopold. Vyzvednout si zboží u německých vařičů
je podle něj příliš nebezpečné. „Policisté v civilu. Jsou poschovávaní všude,“
vysvětluje Leopold. „Vypadají jako ty nebo já. A sledují, sledují tě celou dobu,
takže se s nimi opravdu nechceš pouštět do křížku.“
Leopold začal kouřit trávu a hašiš, když mu bylo dvanáct. Ve čtrnácti
přesedlal na pervitin, kterému se v Německu běžně říká anglickým termínem
crystal nebo crystal meth. Když si ho vzal poprvé, srdce se mu divoce
rozbušilo a pět hodin jezdil na kole. Dnes je mu devatenáct a mluvíme spolu
v léčebně pro drogově závislé ve městečku Grossrückerswalde na německé
straně Krušných hor.
Na nočním stolku má rozečtený román Zone C o klukovi, který propadl
pervitinu podobně jako on. „Je to deprimující, ale já se v tom vidím,“ přiznává.
Kniha vyšla v roce 2014 a autorem je bývalý uživatel Sebastian Caspar, který
pochází z Weissenfelsu stejně jako Leopold. Dnes žije v Lipsku, kam směřuje
na doléčení i mladý Leo. „Je to můj vzor,“ říká o Casparovi. Přes všechnu
motivaci žít obyčejný život se bojí, že do toho zase spadne, že nedokáže
vydržet bez pervitinové euforie. „Mám obrovský strach, že se tam seznámím
se špatnými lidmi.“
Leopoldův příběh je příkladem plíživé pohromy, která se v posledních
pěti letech rozšířila z České republiky do Německa. Za tu dobu stihl český
pervitin zamořit příhraniční spolkové země Bavorsko a Sasko a postupuje
dál, do měst hlouběji ve vnitrozemí, jako je Weissenfels. Zatímco v roce
2008 zabavili němečtí policisté 4,2 kilogramu pervitinu, loni to bylo už 73,1
kilogramu.
Většinu pervitinu zachytí policie v Bavorsku a v Sasku, podle úřadu
spolkového zmocněnce pro drogy stoupá počet záchytů také v SaskuAnhaltsku a Durynsku. Pervitin se dál rozšiřuje také v Braniborsku a Berlíně.
Začíná jeho cesta od českého příhraničí dál do vnitrozemí.
Leopoldova slova dokazují, že se Německo typicky české drogy jen tak
nezbaví. Místní ji nejen dováží přes hranice, ale sami se ji učí podomácku
vyrábět. Málokdo v Česku ví, že se pervitin vlastně vrací „domů“. Když ho čeští
narkomani začali před čtyřiceti lety vařit, studovali i předválečný německý
patent na jeho výrobu. Traduje se, že někteří se pro návody vypravili do
východoněmeckých knihoven.
A
h
t
s
A
m
A
B
Mezi českými toxikomany se tehdy pro drogu ujal její předválečný
německý obchodní název odvozený z latinského per vitae, tedy pro život:
V
o
Pervitin. „Karma je karma,“ podotýká rockový zpěvák Dan Horyna,
který na pervitinu strávil s přestávkami jedenáct let. „S čím kdo zachází,
s tím schází. Dali světu pervitin, tak ho teďka dostávají nazpátek.“
Mohly uklízet celý den
Metamfetamin, jak se pervitin odborně nazývá, poprvé syntetizoval
v roce 1893 japonský chemik s německým vzděláním Nagai Nagajoši.
V roce 1919 ho v krystalické formě redukoval jeho žák Akira Ogata. Od konce
20. let se pak začaly objevovat první patenty na výrobu. V roce 1934 začal
povzbuzující vlastnosti této látky zkoumat německý farmakolog a chemik
Fritz Kurt Hauschild. O tři roky později si jeho zaměstnavatel, berlínská
farmaceutická firma Temmler-Werke, patentovala vlastní postup na výrobu
metamfetaminu. A v roce 1938 uvedla přípravek na trh pod obchodním
názvem Pervitin.
Podle německého historika medicíny Petera Steinkampa neměli
v Temmleru zpočátku úplně jasno, co by měl nový lék léčit. Firma každý rok
vydávala kalendář pro lékaře a lékárníky plný kreslených a často oplzlých
vtipů, v němž propagovala Pervitin na sto a jeden způsob. Tabletky ve
skleněných tubách, které se nejdříve prodávaly v lékárnách bez receptu, byly
podle výrobce dobré na deprese, životní krize, nadměrnou spavost, hubnutí,
pro užití v psychoterapii. „Sami neměli jasno v tom, na co by se to mělo
používat,“ vypráví Steinkamp, zatímco mi ukazuje vtipy z kalendáře vydaného
pro rok 1940. „Tak proč to prodávali?“ ptám se. „Aby vydělali peníze.“
V Temmler-Werke si najali nejlepší reklamní agenturu v Berlíně, aby se
Pervitin prosadil jako „pilulka štěstí“, která lidem pomůže zvládnout všechny
jejich problémy, říká novinář a spisovatel Norman Ohler, jemuž v září vyšla
v Německu kniha o roli Pervitinu ve druhé světové válce. Masivní reklamní
kampaň zabrala. Pervitin se podle Ohlera užíval „jako takové o hodně silnější
kafe“. V letech 1938 a 1939 zkoumali účinky nového léku na německých
univerzitách. Ohler podezírá autory studií, že Pervitin sami brali. „Když to
začneš brát, má to na začátku pozitivní vliv. Myslí ti to víc. Takže všichni došli
ke stejnému závěru, že jde o zázračný lék.“
Na trhu se objevily i pralinky pro ženy v domácnosti. Zatímco pilulky
obsahovaly 3 miligramy účinné látky, v bonbonech Hildebrand bylo 13
miligramů. „Když si vzaly jeden bonbon, mohly zvesela uklízet celý den,“
dodává Ohler. „Není divu, že v Německu bylo údajně tak čisto.“
A
h
t
s
A
m
A
B
Od začátku se o nový prostředek vedla bitva mezi vládnoucími nacisty.
Říšský ministr zdravotnictví Leonardo Conti si uvědomoval nebezpečí, jaké
Pervitin představuje, a v létě 1941 ho dal na seznam zakázaných návykových
látek. V té době už byl Pervitin rozšířen mezi vojáky německé armády.
V
o
Ve formě čokolády pro armádu ho bral i dědeček Leopolda Beckera na
strastiplné pouti ke Stalingradu a zpět. Brali ho možná i kluci, kteří desítky let
před Leopoldem obývali budovu léčebny v Grossrückerswalde. Před válkou
tu byla letecká škola, jejíž absolventi později vstupovali do letectva. Piloti
Luftwaffe dostávali Pervitin, stejně tak jako řidiči tanků a posádky ponorek.
Norman Ohler ve své knize Der totale Rausch píše, že vojáci brali Pervitin
při obsazování Sudet i Polska a hlásili pozitivní zkušenosti velení. To vedlo
Wehrmacht k tomu, že si u Temmler-Werke objednal 35 milionů tablet pro
invazi do Francie a vydal manuál, jak je užívat. „Německá vojska byla uvnitř
Francie za tři dny, což bylo velmi rychlé,“ upozorňuje Ohler. „Dokázala to jen
proto, že řidiči tanků byli vzhůru ve dne v noci. A to bylo možné jen tak, že
všichni v tancích byli na Pervitinu. Pervitin byl tajnou zbraní blitzkriegu. Bez
něj to mohlo dopadnout úplně jinak.“
Boje v Rusku byly podle Ohlera příliš „velké a chaotické“ na to,
aby Pervitin mohl Němcům pomoci je vyhrát. Válka se vyvíjela podobně
jako drogová závislost. Na začátku je vše krásné a dokonalé, ale končí to
katastrofou. „Těch posledních osm let nacistické diktatury, mezi lety 1938
a 1945, to bylo jako pervitinový trip v masovém měřítku,“ srovnává Ohler.
Pervitin, to mi něco říká
Jedním z vojáků, u nichž se vědělo o závislosti na Pervitinu, byl pozdější
nositel Nobelovy ceny za literaturu Heinrich Böll. V dopisech, které posílal za
války domů, prosil rodiče, aby mu Pervitin sehnali. Podle Steinkampa se u něj
projevovala počínající toxická psychóza. V jednom z dopisů píše domů, že jiný
voják, kterému se ostatní vysmívají, je ve skutečnosti ztělesněním Ježíše Krista.
Najít válečné veterány, kteří by byli ochotni o Pervitinu mluvit, je těžké.
Většině z těch, kteří ještě žijí, je nejméně 90 let. „Zavolali jste příliš
pozdě. Už by vám nerozuměl,“ dozvídáme se od manželky Ericha Rudorffera,
nejúspěšnějšího žijícího pilota v historii vojenského letectví. Dnes mu je 98 let
a je vážně nemocný. Další slavné letecké eso, jak se říká pilotům, kteří sestřelili
alespoň pět nepřátelských letadel, třiadevadesátiletý Hugo Broch položí
telefon se slovy: „Měli byste si mě vážit. Nechte mě na pokoji.“
A
h
t
s
A
m
A
B
O několik týdnů později se dovolám bývalému navigátorovi Kurtu
Schulzovi. V 50. letech odešel s rodinou do Kalifornie. Dnes je mu 94 a
každou středu chodí na pravidelná setkání leteckých veteránů, kteří prošli
snad všemi válečnými konflikty 20. století. V roce 1940 se mladičký Schulze
účastnil blitzkriegu v Holandsku, Belgii a Francii, o rok později šesti dlouhých
průzkumných letů v jižním Rusku. V dalších dvou letech si jako navigátor
připsal 23 nočních misí nad Anglií. „Pervitin. To mi něco říká. To víte, už mi
paměť neslouží. Je mi 94,“ směje se Schulze do telefonu na druhé straně
V
o
oceánu. „Něco jsem bral. Měl jsem pro to důvod. V noci jsem lítal mise
a druhý den jsem potřeboval být vzhůru,“ vzpomíná. Vypráví, že v letectvu
dostávali jakési bílé čtverečky (podle historika Steinkampa mohli letci
metamfetamin dostávat i v této podobě, protože drobné pilulky by se jim
po sestřelení mohly lehce ztratit).
„Pervitin. To je to slovo, které jsem dlouho hledal. Lidé se mě tu ptali, jak
jsi mohl lítat ve dne v noci. Říkal jsem jim, že jsme měli takové bílé tablety,“
uzavírá Schulze náš rozhovor. Domluvíme se, že se zeptá dalších veteránů,
zda by se nepodělili o své vzpomínky.
O týden později mi zazvoní telefon. „Ptal jsem se svých přátel a nikdo
z nás tehdy nebral Pervitin,“ tvrdí Kurt Schulze. „A co tedy bylo v těch bílých
čtverečcích?“ ptám se. „Hroznový cukr. Víte, co to je?“ odpovídá. „A jak jste
potom zvládli vydržet létat tolik hodin bez spánku? Na to stačil jen hroznový
cukr?“ zkouším ho nahlodat. „Byli jsme mladí a silní. Vždyť nám bylo dvacet!“
Podle Normana Ohlera se dnes většina veteránů stydí za to, že během
války brali tolik drog. Sám má podobnou zkušenost. „Hovořil jsem s člověkem,
který byl s Rommelem v Africe. Když jsem zmínil Pervitin, přestal se mnou
mluvit.“ Během války nebyli Němci jediní, kdo užíval v boji stimulanty jako
amfetamin a metamfetamin. Tyto látky, jen pod jinými značkami, dostávali
i britští a američtí vojáci. A tato praxe neskončila s druhou světovou válkou.
Třeba v roce 2002 vyplulo na povrch, že američtí piloti, kteří omylem zabili
čtyři kanadské kolegy v Afghánistánu, byli nadopovaní amfetaminem, aby
zvládli dlouhý přelet.
Kdo byl první? Buddha, Sendy nebo Faust
Kdo a kdy uvařil první dávku pervitinu v Československu ve druhé
polovině 20. století, není jasné. Mohl to být Miroslav Vaněk alias Buddha, který
o sobě říkal, že návod objevil v patentové knihovně a pervitin podle něj uvařil
už na konci 50. let. Mohl to být Išchan Kratochvíl alias Sendy, chlap jako hora
s havraními vlasy, který byl známý tím, že držel slovo. Mohl to být Milan
Manych alias Faust, o kterém se zase vědělo, že udává policii.
Jisté je, že mladí, často intelektuální rebelové, kteří se zhlédli v
subkultuře hippies, hledali na konci 60. let způsoby, jak si přivodit nevšední
zážitky. Experimentovali s léky, studovali farmakologickou a toxikologickou
literaturu. Až někoho napadlo zkusit uvařit pervitin podle předválečných
patentů.
A
h
t
s
A
m
A
B
Ač se dodnes mezi narkomany i policisty z protidrogového traduje,
že se v Česku pervitin vyrábí podle říšského patentu firmy Temmler-Werke,
není tomu tak. „Čeští vařiči si přizpůsobili Nagaiho postup,“ objasňuje
V
o
penzionovaný policejní chemik Pavel Tomíček. Dnes se v Česku pervitin
nejčastěji redukuje s pomocí jódu a červeného fosforu z pseudoefedrinu,
který pochází z léků na chřipku.
Traduje se i to, že pervitin pro českou toxikomanskou scénu znovuobjevil
Jiří Glos, přezdívaný Freud. Sám nikdy nevařil, ale jeho znalosti chemie a
farmacie měl mezi tehdejšími toxikomany málokdo. „Působil úplně mysticky,“
vzpomíná zpěvák Dan Horyna, který říká, že Glos mu dal poprvé ochutnat
pervitin na zábavě v roce 1974. „Vysoký, štíhlý, trošku delší vlasy a ostře řezaná tvář
hlubokého mystika. S očima propadlýma do hloubky. Nosil takové vytahané
svetry do véčka, k tomu plandavé kalhoty, a působil dojmem zaníceného
vědce,“ vybavuje si Horyna.
Glos se dokonce stal předlohou postavy Richarda z kultovního
drogového románu Radka Johna Memento. Autor ho líčí jako manipulátora,
který s pomocí drog ovládá své okolí – a balí kluky. „Pervitin z člověka vytvoří
tak trochu monstrum. Někdo tomu propadne víc, někdo míň, ale z něj to
vysloveně čišelo,“ říká Horyna. „On ty lidi dost ovládal, protože na to měl. Byl
dobrý manipulátor a také člověk, který v té době poskytoval drogu. A ten, kdo
ty účinky zažil, byl vlastně chycený do pasti. Byli jsme mladičcí a nikdo tehdy
nevěděl, co to potom způsobí.“
Osmašedesátiletý Jiří Glos je jednou z posledních žijících legend pražské
toxikomanské scény 60. a 70. let. Bydlí v paneláku na okraji Prahy, má pořád
delší vlasy a ostře řezanou tvář. Vysoký, ale už ne štíhlý. Povídáme si v sídlištní
hospodě, abychom měli klid, sedneme si do místnosti s automaty.
Nesouhlasí s tím, jak ho John ztvárnil v Mementu, ani s tím, že návod na
výrobu pervitinu našel on. „My jsme hledali, ale prvotní impulz přišel od těch
lidí, kteří už patent na pervitin přinesli.“ Zdá se, že věří konspiračně znějící
teorii, že někdo přinesl návod i suroviny mezi pražské toxikomany cíleně ze
Západu, aby je naučil pervitin brát. A vytvořil tak podhoubí pro jeho prodej po
pádu komunistického režimu v roce 1989.
Faktem je, že po revoluci se výroba a prodej pervitinu rozjely ve velkém
a lidé z první pervitinové generace, kteří s drogou neobchodovali, to nesli
velice těžce.
Podobně jako úpadek jejich subkultury, když se pervitin rozšířil
z inteletuálních kruhů mezi uživatele z nižších sociálních vrstev.
A
h
t
s
A
m
A
B
Od té doby je Česká republika epicentrem výroby a konzumace
metamfetaminu v Evropě. Do Německa se vozil už v devadesátých letech,
ale jen ojediněle. To se změnilo přibližně před šesti lety, kdy se do výroby
a obchodu zapojila ve velkém vietnamská komunita.
V
o
Tomáš, bývalý uživatel a vařič z Prahy, který se po léčení odstěhoval
na malé město, vzpomíná, jak před šesti lety narazil na padesátilitrový barel
„plnej matečáku“. Tak se ve vařičském slangu říká odpadu, který vzniká při
louhování pseudoefedrinu z léků. Našel ho u popelnic ve vietnamské tržnici
Sapa na jižním okraji Prahy. „Říkám si, to si děláš prdel. To se tam válelo
a tenkrát mi zablesklo, tak oni teda vařej ve velkým.“ V té době se také
od známého vařiče dozvěděl, že si výukou vaření pervitinu ve vietnamské
komunitě vydělal 150 tisíc korun.
Začaly se objevovat první velkovarny, kde se pervitin vyrábí jako
v manufaktuře. Šéf protidrogové policie Jakub Frydrych ukazuje na videu
ze zásahu osmilitrové baňky, které policie v takových varnách zabavuje
nejčastěji. V jedné se uvaří půl kila pervitinu. „Jednou jsme jich našli
zapojených osmnáct,“ popisuje. „A kolem běhají čtyři Vietnamci v maskách
a prostě vaří.“
Smrdělo to tam jako lékárna
V Německu zůstaly po válce tuny zásob zázračné pilulky. Trvalo deset
let, než se rozprodaly na černém trhu, podotýká historik Peter Steinkamp. Pak
se na Pervitin zapomnělo. Západ zaplavily jiné drogy, především heroin. Když
se ale český metamfetamin začal ve velkém vozit do německého pohraničí,
setkal se s velkým zájmem. Z pervitinu se stala oblíbená party droga, která se
v Německu nepíchá, ale šňupe.
V pátek v noci přetékají ulice a podniky berlínské čtvrti Kreuzberg lidmi.
Norman Ohler mi v místním baru vypráví, jak před pěti lety začínal pracovat
na své knize. Tehdy požádal jednu známou o gram pervitinu. Slíbila mu ho
sehnat od Čecha, který drogu dodával do berlínských klubů. Dealer, říkejme
mu třeba Pavel, poslal spisovateli gram a k tomu kopii patentu na jeho výrobu
firmy Temmler-Werke. „Byl to jeden z prvních dokumentů, které jsem získal,“
vzpomíná Ohler.
Nazítří, o halloweenské noci, stojím na střeše činžovního domu
s výtvarníkem Hansem, Pavlovým klientem a kamarádem. Má ostře řezané
rysy a krátce střižené vlasy. V kožené bundě vypadá jako pilot nacistické
Luftwaffe. Ulice pod námi se plní smějícími se partičkami v kostýmech upírů
a čarodějnic. Díváme se na řeku Sprévu a Hans mi ukazuje pamětihodnosti
místního nočního života: „Támhle je klub Watergate. Tam Visionäre.“
A
h
t
s
A
m
A
B
Vyprávím, jak jsem dopoledne proklouzla přes plot, který obklopuje
nacistickou pervitinovou varnu na jihovýchodě Berlína. Bývalá továrna
Temmler-Werke, kde se v laboratořích redukoval pervitin pro wehrmacht
i německé hospodyňky, tu sobotu ještě stála ve čtvrti Johannisthal. Dělníci ji
V
o
postupně demolují, aby na jejím místě mohly vyrůst nové bytové domy.
Ukazuji Hansovi fotky, jak se jedna z budov proměnila v horu stavební
suti. V sobotu dopoledne byla fabrika zalitá ostrým sluncem babího léta,
opuštěná a tichá. Po válce podnik zestátnil východoněmecký chemický
průmysl, ale logo TW na cihlové fasádě hlavní budovy zůstalo. Uvnitř bylo
vidět, že dělníci právě odlupovali východoněmecké nánosy. Ze zdí strhli
sádrokarton, čímž obnažili původní bílé kachličky a zeleně natřené stropní
trámy. Do několika místností nacpali bílé pytle s nápisem minerální vata.
„Smrdělo to tam jako lékárna, jako acylpirin,“ popisuji Hansovi. „Cože?“
Hans zpozorní. „Víš, jak je cítit pervitin? Víš, že Temmleru po válce zůstaly tuny
zásob?“ Zalesknou se mu oči. „Co když v těch pytlech mají starej pervitin. To
by mělo cenu zlata. Podívala ses dovnitř?“
Po chvíli úvah nad pytli, jejichž obsah zůstává zahalen tajemstvím, jde
Hans k věci. „Ztratil jsem telefon a nemám jeho číslo. Teď sednu na taxík
a zajedu za jedním známým, který na něj má kontakt. Kdy s ním chceš mluvit?“
ptá se vážným hlasem. „Šlo by to třeba zítra?“ odpovídám nesměle.
Za hodinu sedím u stolu s hubeným sedmačtyřicetiletým mužem, který
Berlínu vrátil pervitin už v roce 1993. „Za těch dvacet let jsme přivezli tak 300,
400 kilo,“ zní jedna z jeho prvních vět. Na sobě má seprané černé tričko, na
němž mapku Berlína protíná tlustá bílá čára tam, kudy vedla berlínská zeď.
Pavel emigroval dvanáct dní před jejím pádem, azyl už nedostal, ale i tak se
rozhodl zůstat.
Před dvaadvaceti lety za ním přišel známý z klubu, kde pracovala jeho
přítelkyně. „Typ mi říká, že jsem Čech, jestli bych to nedokázal sehnat,“
vzpomíná Pavel. „Tak to začalo.“ Pavel se dal dohromady s kamarádem, který
pervitin pašoval od vařičů z Česka. Někdy přivezl pár desítek gramů, jindy půl
kila. Pavel od něj nakoupil za 36 eur za gram a stálým klientům ho prodával
za 45 až 50 (v berlínských klubech stojí gram pervitinu dvojnásobek, podobně
jako kokain). „Někteří si pro to chodili ke mně domů, měl jsem otevírací
hodiny. Některým jsem to rozvážel. Nejlepší to bylo u McDonaldu. Dal jsem
si jídlo a pak tam seděl, když jsem nechtěl, aby chodili ke mně.“ Sám ale začal
brát a utápět v drogách své výdělky.
A
h
t
s
A
m
A
B
A pak ho práskla známá. Stihl včas utéct z bytu, kde policie našla drogy
a zbraně. Pavel dostal tři čtvrtě roku natvrdo. Po všechna ta léta se mu dařilo
svou závislost na pervitinu i způsob obživy tajit před matkou, za kterou jezdí
dvakrát ročně. Kdyby seděl devět měsíců, všechno by prasklo, a tak se rozhodl
skrývat, žít pod cizími identitami. Vydrželo mu to třináct let, než ho chytili.
Protože na něj policie za těch třináct let nic neměla, snížili mu trest na tři
měsíce. Pavel vyvázl i tentokrát. Pravidelnou návštěvu stihl a maminka se nic
nedozvěděla.
V
o
Když ho propustili, předal obchod kamarádovi, přihlásil se na úřad práce
a našel si místo v nočním klubu. „Spousta lidí mi říká, jestli to nechci dělat,
že je toho málo. Ale já s tím skončil. Basa mi už stačila.“
Po Berlíně jezdí na kole a bere laciný amfetamin, protože na pervitin,
jednu z nejdražších drog v německé metropoli, nemá peníze. V kuchyni v bytě
u Hansova kamaráda chrlí jednu historku za druhou v rychlomluvě typické pro
lidi na speedu. Třeba tu o Čechovi, který vařil perník jednu stanici metra od
jeho berlínského bytu a dodával ho lidem, kteří ho vozili zpátky do severních
Čech. „Chápeš to? Kdybych to věděl, tak od něj odebírám,“ kroutí nevěřícně
hlavou. „Proč jsi nikdy nevařil sám?“ ptám se. „To bych neseděl tři měsíce,
ale deset let.“
A
h
t
s
A
m
A
B
Po rozhovoru jdeme všichni do baru pro uzavřenou společnost, kde
Hansovi kamarádi tráví sobotní noc. Vaří, jedí, pijí víno a kouří trávu před tím,
než se půjdou bavit dál. Pavel po hodině odchází do práce v nočním klubu,
tentokrát zcela legální. Po chvíli někdo klepe na zamčené dveře, Pavel se vrací.
„Jo, a když jsem seděl, měli tam deset knih v češtině. Mezi nima i Memento,
tak jsem si to znovu přečetl. To jsem ti chtěl ještě říct.“ Nasadí si kapuci
a na kole vyrazí do noci.
V
o
Nominace:
Série reportáží, jež reflektuje vývoj ve vnímání uprchlické problematiky
v Německu, je velmi inspirativní a podnětná pro domácí diskusi na toto téma.
Porota oceňuje schopnost autora dlouhodobě sledovat obsahově i teritoriálně
náročné téma a podrobně ho analyzovat.
POZOR, UPRCHLÍCI
Dvakrát jsme se o ně dokázali postarat. Proč teď panikaříme?
Milan Chovanec je mužem lidu. Tváří se tak, přemýšlí tak a mluví tak – třeba
když přijde řeč na uprchlíky. „Jsou to chudáci, ale nenecháme si rozvrátit
zemi,“ řekl nedávno deníku Právo. Ministr vnitra je prvním místopředsedou
strany, která kdysi vznikla z étosu mezinárodní spolupráce a solidarity
se slabšími, jako sociální demokrat však hovoří jen zřídkakdy. Především
vystupuje jako běžný občan roku 2015 a ten je znejistělý.
Obava a nejistota se zemí šíří od chvíle, kdy začalo hrozit zavedení kvót
na rozdělení utečenců po Evropě. Odmítání neznámých Arabů a Afričanů
držených zatím v táborech na evropském jihu spojuje obyvatele malých
vesnic i větších měst, levicové ministry, pravicovou opozici, komunisty i tajné
služby. Dlouhodobě rozdělená společnost táhne za jeden provaz, jako by
konečně našla svůj národní zájem: zabránit příchodu 1800 lidí ze Sýrie a
východoafrické Eritreje.
Zapomenuté úspěchy
A
h
t
s
A
m
A
B
Není to přitom tak dávno, co v této zemi mnohem větší počty uprchlíků
nikoho zvlášť nevzrušovaly. V polovině devadesátých let přišlo z Bosny 3500
běženců, většinou muslimů. Zhruba dva tisíce z nich zůstaly. „Nevím, kolik
peněz to Česko stálo, ale postaralo se o nás dobře,“ říká Džana Popovičová,
která tehdy přišla ze Sarajeva a dnes žije v Praze. „Mohli jsme pracovat, aktivní
lidé se proto dokázali integrovat rychle. Vláda nabídla trvalý pobyt všem, kdo
měli práci a ubytování.“
V
o
Koncem devadesátých let, po další balkánské válce, přišlo tisíc uprchlíků
z chudého Kosova. Tehdejší vláda Miloše Zemana pronajala soukromé
penziony ve vsích a městech rozesetých po celé republice a utečence do nich
ubytovala. Česko náročný úkol opět splnilo, Kosované se po konci občanské
války vrátili domů. „Češi to zvládli. Měli jsme vše, co jsme potřebovali,“
vzpomíná Hanushe Blakčoriová z Brna, jedna z mála, kteří zůstali. „V práci
kolegové říkali, že jsou proti uprchlíkům, protože nejsou z Evropy, zůstanou tu
a budou z nich teroristi. Ale tomu nevěřím, před terorem přece utíkají a jsou
to normální lidi. Nerozumím tomu, že se tak bojí.“
Dnešní výzva je s uprchlickými krizemi devadesátých let srovnatelná. Evropská
komise navrhuje dvě kvóty. Podle první by k nám během příštích dvou let bylo
z přetížené Itálie a Řecka přesídleno 1328 uprchlíků, smyslem tohoto návrhu
je pomoci partnerům, kteří rekordní nápor imigrantů na vnější hranici EU
přestávají zvládat. Tato kvóta se týká pouze Syřanů, kteří utíkají před nejhorší
válkou 21. století, a Eritrejců, prchajících před nejtvrdší africkou diktaturou –
často zmiňovaní ekonomičtí migranti by k nám tedy nepřicházeli. Podle druhé
kvóty by si české úřady mohly samy vybrat dalších 525 syrských uprchlíků
a přesídlit je přímo z táborů na Blízkém východě, nejspíše z Jordánska.
Česko by mohlo být hrdé na to, že poměrně brzy po sametové revoluci zvládlo
dvě uprchlické krize, a s touto zkušeností se jako sebevědomý, poměrně
bohatý stát (šestnáctý nejbohatší v superbohaté EU) postavit k nové výzvě.
Hrdost a sebevědomí jsou však jakoby zapomenuty a stejně je ve veřejné
debatě nepřítomen další pozitivní fakt: mezi odborníky na migraci sdílený
názor, že český azylový a integrační systém je v mnohem lepší kondici než
v ostatních postkomunistických zemích.
Do morku kostí nepřipravení
„Procházíme takovou dětinskou fází, kdy všechno odmítáme,“ popisuje
duševní stav země Ivan Gabal, poslanec a sociolog, jenž se migrací
a bezpečností dlouhodobě zabývá. Namísto dospělé sebejistoty a z ní
vyplývající chuti přispět k řešení aktuálního problému dominuje české debatě
strach a odmítání kvót. Podle poslední, podzimní studie Eurobarometru
patříme mezi pět evropských zemí, které nejvíce odmítají imigraci.
Podrobný únorový výzkum agentury Median hledá možné důvody
odmítavého postoje. Zdejší počty cizinců jsou takřka nejnižší v EU a jen 40
procent veřejnosti podle sociologů nějakého cizince osobně zná. Pouhá tři
procenta Čechů pak znají někoho arabské národnosti – a právě příchodu
uprchlíků z Blízkého východu se lidé bojí nejvíce. Průzkum potvrzuje známou
věc: největší obavy z imigrantů mají ti Češi, kteří je nejméně znají a potkávají.
A
h
t
s
A
m
A
B
„Tento strach v sobě Češi ale nemají hluboce zakořeněný. Spíš se v něm
odráží způsob, jakým se u nás o cizincích a migraci bavíme,“ komentuje
V
o
sociolog Daniel Prokop, který výzkum agentury Median vedl. Poukazuje na
neblahou roli médií, jež jsou v homogenní zemi hlavním zdrojem informací
o nových příchozích. Analýza společnosti Newton z roku 2008 ukázala, že
44 procent zpráv o cizincích v českých médiích mělo negativní vyznění, 51
procent bylo neutrálních a pouhých pět procent mělo pozitivní emoci.
V mezinárodních průzkumech se však projevuje ještě jedna věc: Češi
demonstrují chybějící národní sebevědomí tím, že sami sebe hodnotí
poměrně negativně. Díváme se na sebe hůře, než jak nás vidí sousedé. To se
podle sociologa Prokopa může přenášet i do pohledu, jak se čeští politici dívají
na své voliče.
„Veřejnost na uprchlíky a cizince není připravena,“ říkají politici a špičkoví
úředníci v těchto týdnech často, když vysvětlují svůj vlastní odpor
k uprchlickým kvótám. Jako by věřili, že české veřejné mínění je do morku
kostí nenapravitelně nepřátelské a ustrašené. „Veřejné mínění ale je v tomto
tématu dost tvárné: 95 procent obyvatel nad imigrací běžně nepřemýšlí, názor
si dělají vcelku rychle až ve chvíli, kdy se z ní stane aktuální téma,“ vysvětluje
Prokop. „Naše politické elity však nemají chuť veřejnosti něco vysvětlovat.
Nevěří, že se dá přesvědčit.“
Kolik by příchod 1800 uprchlíků stál? Kde budou bydlet? Co budou celé dny
dělat? Zodpovězení takto přízemních otázek by mohlo aspoň přispět k tomu,
aby z diskuse o uprchlících zmizely emoce a vrátila se do nich věcnost. Ovšem
ministerstvo vnitra se do takto konkrétní debaty pouštět nechce.
Několik pokusů o smluvení osobní schůzky, o telefonický rozhovor nebo
o odpověď e-mailem skončilo zasláním krátkých a obecných odpovědí. Plány
pro případ navýšení počtu žádostí o azyl prý Česko má, v případě přijetí
uprchlických kvót, o nichž tento týden jednají premiéři evropských států
v Bruselu, by muselo „výrazně navýšit finanční a lidské zdroje, a to jak na jejich
příjem a ubytování, tak na jejich následnou integraci“. Konkrétnější informace
dostupné nejsou a nechuť o nich mluvit dokládá nezájem Chovancova
ministerstva o ubrání emocí a nastartování věcnější debaty.
Už jsi nakupoval v Aldi?
V Česku loni požádalo o azyl kolem tisíce lidí, necelé čtyři stovky ochranu
získaly. Strach z uprchlíků je tedy strachem před někým, koho zatím neznáme.
Jiné je to hned za Šumavou.
A
h
t
s
A
m
A
B
Bavorsko má zhruba stejně obyvatel jako Česko, letos už tam přišlo 32
tisíc žadatelů o azyl, do konce roku se jejich počet zvýší na 60–70 tisíc. Do
metropole Mnichova poslední měsíc přichází každým dnem průměrně 250
běženců. Bavorsko přitom není zrovna proslaveným multikulturním rájem,
V
o
v Německu má pověst té nejvíce konzervativní, k cizincům opatrné spolkové
země. Odmítnuté žadatele o azyl rychle vrací domů, dokud někdo ochranu
nezíská, tak k němu pravidla systému nejsou vůbec vstřícná. Možná i kvůli
této spřízněné opatrnosti se tu vyplatí hledat inspiraci.
Šestitisícová obec Geisenhausen leží asi hodinu jízdy na severovýchod
od Mnichova. Jsou to jen čtyři roky, co zde vypukly protesty proti zřízení
azylového domu v prázdné budově bývalého domova důchodců. „Lidé se
o tom dozvěděli úplnou náhodou, nikdo z radnice ani z okresní správy je
předem neinformoval,“ vzpomíná Barbara Solf-Leipoldová, která se tehdy
do vsi přistěhovala. „Kolovalo tu spoustu vystrašených letáků. Lidé se báli,
že nebudou moct večer chodit ven, že tady už ženy a děti nebudou v bezpečí.“
Pak ale zhruba 150 uprchlíků přišlo a od té doby je klid. „Kriminalita se nezvýšila
a protesty ustaly, je ticho. Ovšem pod povrchem se hodně lidí dál bojí, to
jde poznat z různých poznámek, které občas někdo prohodí třeba ve frontě
u pekaře. Skutečná přátelství mezi uprchlíky a místními lidmi nevznikla,“
popisuje mladá matka, jež spoluzaložila místní sdružení pomáhající uprchlíkům.
Jedna z členek má v azylovém domě kancelář, kde překládá a vysvětluje
imigrantům úřední dopisy. Bývalí místní učitelé, nyní důchodci, ve volném
čase a bez nároku na odměnu chodí doučovat imigranty němčinu. „Dává to víc
mně než jim. Mám pocit, že dělám něco užitečného,“ říká jeden z pedagogů,
když v úterním odpoledni vede do místnosti se školní tabulí malého romského
běžence z Kosova. Na tabuli je křídou napsáno několik slov v němčině, která
chlapec čte. Geisenhausen. Fussball. Lidl. Netto. Aldi. „Už jsi nakupoval v Aldi?“
ptá se učitel se vzornou výslovností svého žáka. „Jawohl,“ odpovídá chlapec.
Bavorská města i vesnice zažívají explozi takovýchto dobročinných aktivit.
Místní sdružení vznikne prakticky všude, kde je ubytováno větší množství
uprchlíků. „Jsou jich stovky, přesný počet nikdo nezná a většinou je vedou
místní ženy, často starší ženy,“ říká Stephan Dünnwald z Bavorské uprchlické
rady. Média přinášejí reportáže o sedmdesátníkovi z odlehlé alpské vsi, který
uprchlíky bere na túry po horách. O prošedivělých sudetských Němcích, již
doma ubytovali muže ze syrského Aleppa, protože si z dětství pamatují útrapy
uprchlíků. Nebo o mladých umělcích, kteří v Augsburgu založili hotel,
kde v části pokojů bydlí turisté a v jiné části utečenci.
A
h
t
s
A
m
A
B
Bavorská zemská vláda žadatele o azyl podle kvóty rozděluje do všech
okresů a ty je dále přidělují do konkrétních obcí. Každý malý okrsek musí
mít připravených 200–300 lůžek, kde lze nouzově běžence ubytovat. Často
několik prvních dní přespávají ve školních tělocvičnách a pak jsou ubytováni
v penzionech, kam už nejezdí mnoho turistů, v zavřených úředních budovách
i v bývalých fabrikách. „Už se objevili investoři, kteří takové prázdné budovy
kupují, renovují a pak státu pronajímají pro uprchlíky,“ vysvětluje Stephan Dünnwald.
V
o
Podle něj s přibývajícím počtem uprchlíků paradoxně stoupá vstřícnost a klesá
počet protestů. „To protože se zlepšila komunikace úřadů s občany. Dříve
se lidé často o příchodu azylantů dozvěděli pozdě a byli naštvaní. Teď s nimi
místní politici včas a otevřeně mluví, lidé se mohou na novou situaci připravit,“
popisuje Dünnwald proměnu, která se odehrála od časů občanských protestů
ve zmiňovaném Geisenhausenu.
Samozřejmě, Bavorsko se teprve učí a pořád se objevují obce, kde úřady
špatně komunikují a občané protestují. Typická je dnes ale situace jako v
Gräfelfingu na západním okraji Mnichova, kam má v příštích měsících přijít
až 200 uprchlíků. Obyvatelé obce se minulé pondělí večer sešli v komunitním
centru, aby se o nových sousedech dozvěděli více detailů. Starostka, místní
úředníci, šéf lokální charity, úředník z okresní správy vysvětlovali; občané,
vesměs starší 40 let, zaplnili všechny židle, seděli na schodech a postávali
v rozích místnosti.
Pak nastává čas na dotazy. „Nemohli by místo jednoho velkého domu bydlet
ve dvou prázdných budovách v nedaleké ulici? Bylo by to příjemnější než
zůstat v jedné velké budově,“ navrhuje jeden z občanů. „Nemohli bychom
mladým uprchlíkům nabídnout stáže v místních podnicích?“ zajímá dalšího
muže. „Jaký budou mít přístup k lékařům?“ padá další dotaz. Všechny
otázky jsou takto věcné a dotazy po možnostech pomáhat sklízejí aplaus.
Z atmosféry je cítit sounáležitost, vědomí, že nyní je třeba spojit síly a nové
obyvatele včlenit mezi sebe.
V této proměně veřejného mínění sehráli v Bavorsku zásadní roli podnikatelé.
Firmy si stěžují na nedostatek pracovníků, hlavně řemeslníků.
Když mnichovská řemeslnická komora HWK rozeslala svým členům,
že začne zprostředkovávat uprchlíky do učení a na stáže, dostala obratem
1200 odpovědí. Nyní organizuje mítinky, na kterých se uprchlíci setkávají
s podnikateli.
„Dostávám spokojené reakce, uprchlíci jsou pilní, chtějí se tady v Německu
uchytit,“ říká Georg Schlagbauer, prezident řemeslnické komory, mnichovský
zastupitel za konzervativní CSU a majitel řeznické firmy, a vyvrací rozšířený
názor, že jsou to hlavně pobírači sociálních dávek. „Zaměstnávám muže ze
Sýrie a jsem s ním velmi spokojený.“ Schlagbauer není aktivista, je to praktik,
který si dobře uvědomuje překážky při zapojení Afričanů a Arabů do vyspělé
německé ekonomiky.
A
h
t
s
A
m
A
B
Nejen že zatím neumí místní řeč, jejich školy mají mnohem horší úroveň než
v Evropě a na práci v moderní ekonomice nikoho nepřipraví. „Takové obavy
chápu, ale je naším úkolem to společně zvládnout a uprchlíky integrovat.
K tomu musí každý svým dílem přispět. Strach z toho nemám,“ shrnuje Georg
Schlagbauer. Jsou to naprosto banální věty, na kterých je podstatný tón
V
o
v jeho hlase. Je z něj cítit přesvědčení o síle a schopnostech vlastní společnosti
obstát. Jistota a zdravé sebevědomí, jež Česku tváří v tvář čekající tisícovce
uprchlíků zatím chybějí.
WILLKOMMEN
Jak Němci ztratili strach z uprchlíků
Dnes je možné přejet z Česka do Německa a vůbec si nevšimnout kdysi tak
přísně střežené hranice. Nikdy za posledních sto let nebyla cesta k našim
západním sousedům tak snadná a bez překážek a oni nám nikdy nebyli tak
blízko. A přesto obrazy přicházející minulý týden zpoza Šumavy působí jako
z jiné, velmi odlišné civilizace.
Na fotbalových stadionech při zápasech Bundesligy fanoušci mávají
transparenty na podporu uprchlíků. Na sociálních sítích se šíří video syrského
muže, který zevnitř autobusu plného běženců natočil mávající německé
starousedlíky se slunečnicemi v ruce. V Mnichově, kam vlakem z Budapešti
přijely přes čtyři tisíce uprchlíků, musí policie žádat občany, aby už nenosili
na nádraží žádné dary – nevědí, kam je všechny dávat. Náladu v bavorské
metropoli pak ilustruje snímek, který koncem týdne obletěl svět: rozesmátý
policista v zelené uniformě nasazuje svoji čepici na hlavu syrskému chlapci.
Tohle německé vítání přitom probíhá jen týden poté, co tamní úřady vydaly
značně dramatickou zprávu, která si přímo říká o opačné emoce – o obavy
a nejistotu. Žadatelů o azyl letos přijede dvakrát více, než s kolika berlínská
vláda dosud počítala: rekordních 800 tisíc. Už dnes přitom chybějí místa v
přijímacích střediscích a městům a regionům docházejí peníze na péči o nové
hosty.
Loď už není plná
Není to tak dávno, co Němci strach z příjezdu neznámých lidí z dalekých a
chudých krajin měli. Připomínal obavy, které dnes má i většina Čechů. Bylo to
počátkem devadesátých let, kdy se stovky tisíc východních Němců stěhovaly
na bohatší Západ a další stovky tisíc etnických Němců využily vládní nabídky
a vrátily se hlavně z Ruska a Kazachstánu do vlasti předků. A především
přicházelo ročně až čtyři sta tisíc uprchlíků z Jugoslávie a z řady míst Afriky.
A
h
t
s
A
m
A
B
„Byl to šok. Vyvolal strach, že se k nám těch lidí nahrne příliš mnoho,“ říká
Klaus Bade, jeden z nejznámějším německých akademiků zkoumajících
migraci. Vzpomíná, jak bulvární noviny se vztyčeným prstem upozorňovaly,
že „loď je plná“, a uznávaný týdeník Der Spiegel na titulní straně oznamoval
hrozivý „příval chudých“. Podobně vystrašeně a bez soucitu reagovala řada
V
o
politiků: jeden zemský ministr navrhoval čapnout přivandrovalce za límeček
a vyvést je ze země; druhý chtěl brzy po zbourání berlínské zdi vybudovat zeď
novou, jen o něco dál na východ. Kancléř Helmut Kohl pak zdůrazňoval, že
Německo opravdu není žádná přistěhovalecká země.
Část atmosféry počátku devadesátých let vysvětluje pohled do národní
psychiky. „Němci se po Hitlerovi báli hlavně sami sebe. Báli se, že při jakékoli
náročné výzvě opět vyvře to zlé v jejich nitru,“ vykládá si tehdejší dobu přední
německý novinář Bernd Ulrich. „Proto bylo leitmotivem politiků uchránit
občany před všemi velkými výzvami, tedy i před uprchlíky.“
Výsledkem byl například i přísný azylový zákon z té doby a později
Německem vehementně prosazovaný evropský azylový systém známý pod
zkratkou Dublin II. Chrání střed Evropy před příchodem běženců a většinu
odpovědnosti přenáší na státy na hranicích schengenského prostoru.
Dvacet let po této první uprchlické debatě, která – jak již bylo zmíněno –
rozšířenými obavami ve společnosti připomínala tu dnešní českou, čelí
Německo mnohem vyšším počtům žadatelů o azyl. A chová se náhle úplně
jinak.
Kancléřka uklidňuje, že „to zvládneme“. Média jsou plná příběhů „obyčejných
lidí“, kteří běžencům pomáhají. K pomoci vyzývají pravicoví i socialističtí
politici, bulvární deník Bild se v tom shodne s levicově alternativní Die
Tageszeitung.„S něčím takovým jsme vůbec nepočítali,“ říká o rozšířené
dobrovolnické pomoci uprchlíkům Bernd Mesovic z vedení Pro Asyl, největší
neziskové organizace pracující s uprchlíky. Angažují se kosmopolitní obyvatelé
velkoměst i konzervativní alpští horalové a pomalu se v médiích začíná mluvit
o novém solidárním „národním hnutí“.
Tuto náladu, kde aktivita jednoho člověka inspiruje druhého a šíří se jako
pozitivní vlna Německem, podporují vrcholní politici. Začal s tím již ve
vánočním projevu prezident Joachim Gauck, který tehdy vyjádřil hrdost na
všechny dobrovolníky pracující s běženci a navíc občanům vzkázal: „Nebojte
se! To bych chtěl v tomto roce zvolat ke všem, kdo se cítí znepokojeni vývojem
ve světě a tím, že neznáme odpovědi na četné otázky. S očima naplněnýma
strachem stěží najdeme řešení problémů. Budeme jen malí a zbabělí.“
Podobně mluví i další čelní politici. Naposledy Angela Merkelová děkovala
každému, kdo ve volném čase pomáhá s integrací uprchlíků: „Čím více lidí
bude pomáhat, tím bude naše společnost silnější.“
Hrdí imigranti
A
h
t
s
A
m
A
B
Německo – tak jako žádná společnost – samozřejmě není žádný bezchybný
vzorňák. „Je tu velmi hlasitá menšina, která příchod dalších cizinců odmítá,“
V
o
uznává výzkumník Klaus Bade. Letos už došlo k více než třem stovkám
útoků na ubytovny, kam měli být žadatelé o azyl nastěhováni. V desítkách
případů ubytovny hořely a v některých částech Německa je policie v neustálé
pohotovosti. Bezmála čtvrtina útoků na ubytovny se odehrála v jediné
spolkové zemi – v Sasku, kde žije v přepočtu na obyvatele nejméně cizinců i
nejméně uprchlíků.
V posledním srpnovém průzkumu společnosti Infratest dimap podpořilo
38 procent Němců (47 procent v bývalém východním Německu) názor, že
by jejich země měla přijímat méně uprchlíků. Tábor odpůrců otevřenosti
běžencům se ve srovnání s počátkem roku zvýšil o 17 procent. Přesto
je prozatím jasně převažujícím trendem klid a vstřícnost, s nimiž Němci
přistupují k úkolu, který Angela Merkelová považuje za obtížnější rébus než
řeckou krizi.
Bernd Ulrich z týdeníku Die Zeit, který je jedním z nejpronikavějších interpretů
merkelovského Německa, během rozhovoru zdůrazňuje nové německé
sebevědomí. „Němci se přestali bát sami sebe, toho jedu ve svém nitru.“
Během domácího mistrovství světa ve fotbale 2006 pocítili, že jsou už ve
světě oblíbení, a nekřečovitě slavili svoji otevřenost. Během eurokrize poprvé
vystoupili z mocenského stínu a Angela Merkelová se otevřeně stala lídrem
Evropy – a vypjaté chvíle prozatím zvládla.
Všech těch úspěchů Německo dosáhlo i s miliony nových cizinců, ze kterých
mělo počátkem devadesátých let tolik lidí obavy. Řada tehdy očekávaných
problémů nepřišla, nevznikla třeba předměstská ghetta známá ze sousední
Francie. „Většina Němců už považuje život v kulturní různorodosti za něco
naprosto normálního,“ tvrdí migrační expert Klaus Bade.
Německo se během těchto dvaceti let stalo globálněji uvažující zemí. Přibývá
studentských výměn a pracovních stáží, díky nimž mladí lidé mohou nějaký
čas žít na jiných kontinentech. Na školách a také v médiích je ve srovnání
s Českem kladen mnohem větší důraz na kontinuální zpravodajství o
mimoevropském dění. Lepší porozumění světovým trendům a událostem
dodává větší jistotu a orientaci i v dnešní krizi.
Podle Bernda Ulricha k dnešní otevřenosti vůči uprchlíkům paradoxně
přispěla i debata po vydání kontroverzního bestselleru Thila Sarrazina, který
kritizoval nadměrnou imigraci. „Druhá generace přistěhovalců se tehdy
poprvé ozvala. Televizní debaty byly náhle plné hostů s tureckými jmény,
žen s šátkem na hlavě, zkrátka cizinců, kteří předtím byli nenápadní. Teď
otevřeně vystoupili, byli hrdí na svůj migrantský původ a ukázali divákům svou
úspěšnou integraci.“
A
h
t
s
A
m
A
B
Potomci přistěhovalců se v minulých letech stali stále viditelnější součástí
V
o
každodenního života: jsou aktivní v komunální politice, hrají detektivy
v oblíbených seriálech nebo přinášejí televizní zprávy z válečné Ukrajiny.
Právě se měníme
To všechno ale nemění nic na tom, že naše sousedy čeká nesmírně náročný
úkol, pod jehož tíhou se nálada v zemi klidně může zvrátit. „Musíme si dát
velký pozor, aby nevznikla ghetta, sociální problémy, kterých budeme za
deset let litovat. A abychom to zvládli, tak musíme přemýšlet úplně jinak, ve
velkých obrysech,“ řekl ministr vnitra Thomas de Maizière (CDU) v dlouhém
rozhovoru, který vyšel ve čtvrtečním vydání týdeníku Die Zeit. „Musíme si
zkrátka zvyknout na to, že se naše země změní.“
Nyní není dost bytů, ve kterých by uprchlíci mohli bydlet, zvláště ve velkých
městech, kde si snáz najdou práci. Není ani dost úředníků – ministerstvo
obrany prozatím zapůjčilo své administrativní pracovníky zahlcenému úřadu
zpracovávajícímu žádosti o azyl. Chybějí také učitelé schopní pracovat s dětmi
z jiných kultur a více zaměstnanců bude potřebovat i tajná služba. Pro případ,
že se mezi uprchlíky vmísili i náboženští extremisté. Podle ministra bude
integrace dnešních uprchlíků náročnější než v minulosti – poprvé do Německa
přijdou stovky tisíc imigrantů z arabských zemí a 15 až 20 procent uprchlíků je
podle jeho slov fakticky negramotných.
Na všech německých ministerstvech proto v těchto dnech probíhají analýzy
vedené několika otázkami: Co přesně bude k lepší integraci těchto uprchlíků
potřeba? Která pravidla se dají zjednodušit, aby bylo snadnější jim pomáhat?
Jak změnit financování, aby tolik odpovědnosti neleželo na městech
a spolkových zemích? Výsledek tohoto byrokratického auditu – a tedy cenu za
integraci nových uprchlíků – zatím veřejnost nezná.
Thomas de Maizière však v rozhovoru s Die Zeit uvádí několik svých představ.
Chce výrazně urychlit rozhodování o tom, kdo dostane a kdo nedostane azyl.
Odmítnutí žadatelé – tedy ekonomičtí migranti, nejčastěji z Balkánu – mají
být mnohem rychleji vraceni do svých domovů. Zmiňuje dále komplikované
stavební předpisy, které vedou k tomu, že od prvních stavebních plánů do
nastěhování nájemníků průměrně uplyne pět let – příliš mnoho v dnešní
době.
A
h
t
s
A
m
A
B
Podobně aktivní je v těchto dnech také ministryně práce a sociálních věcí
Andrea Nahlesová (SPD). Chce na úřadech práce vyškolit specialisty, kteří
budou chodit do uprchlických zařízení, zjišťovat kvalifikaci uprchlíků
a propojovat je s podnikateli. Také chce změnou zákona dosáhnout toho,
aby každý žadatel o azyl, který se v Německu vyučí a najde práci, mohl v zemi
zůstat – i když získá jen dočasnou ochranu nebo bude jeho žádost po delším
procesu odmítnuta. Má to motivovat firmy, aby do vyučení žadatelů o azyl bez
obav ze ztráty investice vložily čas a peníze.
V
o
„Může nás to osvobodit od některých našich strnulých procedur,“ hledal v
citovaném rozhovoru pozitiva velkých změn Thomas de Maizière. Ovšem 800
tisíc uprchlíků prý jeho země nemůže zvládat každým rokem. Bude proto trvat
na spravedlivějším rozdělení žadatelů o azyl. „Dáme v jednáních jasně najevo,
že pro EU je klíčová vzájemná solidarita,“ říká ministr vnitra a dlouhodobě
blízký spolupracovník Angely Merkelové nejprve dost mlhavě. „Znamená
to, že třeba výměnou za pomoc s hlídáním hranic s Ruskem bude chtít od
pobaltských států převzetí žadatelů o azyl?“ doptávají se novináři. „Tak
jednoduché to není, ale platí samozřejmě důležité základní pravidlo všech
evropských vyjednávání: Že se přece potkáváme vícekrát v životě.
LISTOPAD V NĚMECKU
Reportáž ze země, která už přijala milion uprchlíků
Nic se nezměnilo. Do Německa i v druhé půlce listopadu každým dnem
přicházejí tisíce uprchlíků, ačkoli tato zpráva od léta zevšedněla natolik,
že se o ní skoro přestává mluvit. Podle nejčastějších odhadů letos přišel už
zhruba milion běženců.
„Zvládneme to,“ říká však Angela Merkelová stejně sebejistě jako před třemi
měsíci, kdy bylo uprchlíků o půl milionu méně. V den pátečních útoků na Paříž
navíc dodala: „Mám věci pod kontrolou.“ Stále více domácích a zahraničních
politiků o tom ale začíná pochybovat. To, zda Němci současnou situaci
skutečně zvládnou – jestli dokážou integrovat stovky tisíc příchozích z velmi
odlišných kultur a prosadí svou představu evropského řešení krize –, přitom
Evropu ovlivní na dlouhé roky. Krach německého snažení by totiž otřásl
stabilitou země, která se v minulých pěti letech stala politickým svorníkem
i ekonomickým motorem EU.
Navštívili jsme v minulém týdnu tři velmi odlišné podoby Německa:
konzervativní bavorské městečko, kosmopolitní metropoli na jihozápadě
země a město v postkomunistickém východním Německu. Krátká cesta
přinesla momentku německé společnosti na počátku řešení úkolu, který jejich
prezident i kancléřka považují za nejtěžší od konce druhé světové války.
První zastávka: Fischen im Allgäu
A
h
t
s
A
m
A
B
Vzduch je čistý. Farmář na okraji vsi právě v malém traktoru přejíždí přes
louku a nad zelenými pastvinami vykukují štíty Bavorských Alp. Každý druhý
z upravených domků tu má nějaké volné pokoje pro hosty, na některých
fasádách jsou namalované tradiční fresky, jiné jsou ozdobeny parožím.
Vypadá to tady opravdu jinak než v Kábulu nebo v Damašku.
V
o
Právě odtamtud pocházejí noví obyvatelé třítisícového městečka, čtyři desítky
Syřanů a Afghánců, kteří do Fischenu přišli loni v listopadu. „V okrese tehdy
začala platit kvóta, podle níž má každá vesnice přijmout počet uprchlíků
odpovídající jednomu procentu obyvatelstva. V našem případě tedy přes 30
lidí,“ vysvětluje Bernward Lingemann z komunální správy. „Uprchlíků ale do
Německa přichází tolik, že to nestačilo. Kvóta byla nedávno zvýšena na dvě
procenta a před měsícem k nám přišlo dalších 16 nezletilých Afghánců.“
Dospělí uprchlíci bydlí v jednom z typických alpských stavení, s hnědě
natřeným dřevěným balkonem a pěkným výhledem na štíhlou věž katolického
kostela. Na omítce je napsáno „Hilbrand“ – původní název bývalého hostince,
který byl po smrti majitele před dvěma lety zavřen a nový majitel ho pronajal
státu k ubytování žadatelů o azyl.
V obecním centru předminulý týden proběhlo setkání, kde se rok společného
soužití horalů a uprchlíků bilancoval. Z původní čtyřicítky obyvatel jich
zatím 30 dostalo azyl, po jehož získání se mohou z hromadných ubytoven
odstěhovat a najít si svobodně nové místo k životu. Deset mužů odešlo do
velkých měst za příbuznými a přáteli ze staré vlasti, zbytek chce zapustit
kořeny tady v horách. „Najít tady byt ale není snadné, někteří majitelé nechtějí
uprchlíky,“ říká Lingemann.
Za zdmi zdejších domů se přesto dějí pozoruhodné věci, které dokládají
sžívání rozdílných světů. Třeba večer v bytě šéfkuchaře Lothara Jacobiho.
„Tohle je sklenka na kořalku, na šnaps,“ ukazuje u kuchyňského stolu.
„Šnapst?“ odpovídá Hamza, který alkohol z náboženských důvodů nepije.
„Šnaps. To je něco jako koňak, akorát bez barvy.“ Uplynuly právě tři dny od
teroristického útoku na Paříž a v obývacím pokoji z televizních zpráv zní, že
„válka v Sýrii dorazila k nám“, ovšem v kuchyni se debatuje o sklenicích. Pan
Jacobi postupně ukazuje číše na bílé víno, na červené víno, na sekt. Tři syrští
muži ho poslouchají a hodně se smějí. Chtějí jít na brigádu do alpského hotelu
v nedalekém zimním středisku v Oberstdorfu, pan Jacobi ji u svého šéfa
domluvil a teď mladíky na budoucí práci připravuje. „Dal bych si špagety,“ říká
německy Hamzovi. Ten ze šuplíku vytahuje lžíci a vidličku a pokládá je před
imaginárního hosta. „Správně, jen je nepokládej tak prudkými pohyby. Hezky
pomalu. Ladně.“
A
h
t
s
A
m
A
B
Fischen svou místní uprchlickou krizi zjevně zvládá. „Měli jsme také štěstí,
přišli k nám prima kluci,“ říká zmíněný úředník Lingemann. „To úplně
nejdůležitější, jak jsme k tomu sami přispěli, bylo intenzivní mluvení se
sousedy. Ještě než první uprchlíci přišli, tak jsme je pozvali na setkání a brali
vážně jejich obavy.“ Lidé měli starost o své dcery, jak se budou za tmy bát
chodit po ulici. Někteří přímí sousedé ubytovny se také obávali, že k nim
přestanou jezdit turisté. Obavy se nenaplnily. Policie nemusela řešit jediný
V
o
problém. „Komunikujeme s lidmi tak aktivně, že se odpůrci uprchlíků možná
bojí nahlas mluvit.“
Přátelé pana Lingemanna se nespokojenosti snaží předejít. Sbírají různé
poznámky a stížnosti od starousedlíků a jednou měsíčně se formálně
s uprchlíky sejdou a debatují o nich. Jedna sousedka si třeba stěžuje, že
uprchlíci jezdí po chodníku na kolech. Dalším vadilo, že věší peřiny nebo
prádlo z oken domu a kazí tím vzhled vesnice. Pravidelné schůzky a debaty
o těchto stížnostech mají uprchlíkům pomoci pochopit pravidla života na
konzervativním bavorském venkově.
Někteří místní však ani po roce neztratili strach. „Třeba moje žena by
k uprchlíkům nešla, znám i pár dalších, kteří mě mají za šaška,“ říká
šestasedmdesátiletý Hans Besler, který stejně jako Lothar Jacobi patří k
padesátce místních, většinou penzistů, kteří nově příchozím dobrovolně
pomáhají.
„Vycházelo to z mé křesťanské víry,“ shrnuje Besler, bývalý dřevorubec,
tesař a školník. Teď sedí v uprchlické ubytovně na lavici a ukazuje z okna na
jeden horský masiv, který se jmenuje jako on – Besler: „Patřil kdysi někomu
z našeho rodu. Beslerové sem do kraje přišli v 15. století.“ S imigranty tento
starousedlík nikdy dříve do kontaktu nepřišel – loni v říjnu jim však začal
nabízet túry po Alpách. „Abych jim ukázal, jak tady žijeme.“
Nevystřízlivěl po roce ze svého aktivismu? „Vůbec. Vadí mi jen jejich
nedochvilnost. Dáme si sraz v osm a nikdy nevyrazíme dříve než v půl deváté,
ale uvědomil jsem si, že to s přesností možná přeháním. Škoda také, že se
moc nedomluvíme. Mluvím silným dialektem, takže mi nerozumí ani ti lepší
němčináři.“ Pan Besler skepticky popisuje, že se jen třetina z běženců naučila
obstojně německy a někteří jedinci se ani moc nesnažili, ačkoli jim místní
nabízeli kurzy zdarma. „To pro nás bylo trochu frustrující. A jsou holt jako my,
každý je jiný.“
Druhá zastávka: Stuttgart
Metropole Bádenska-Württemberska je město ekonomických šampionů, sídlí
tu třeba značky Mercedes-Benz, Porsche a Bosch. A je to také město úspěšné
integrace přistěhovalců, kteří do Německa od padesátých let přicházeli z Itálie,
Řecka, Jugoslávie a Turecka.
A
h
t
s
A
m
A
B
Naprostá většina bytů tehdy byla ve vlastnictví radnice, jejíž vizionářský
starosta v sedmdesátých letech zabránil vzniku cizineckých ghett trápících
dnes řadu evropských měst. V žádném městském domě, a těch byla před
privatizací v devadesátých letech většina, nesmělo bydlet více než 30 procent
V
o
imigrantů. Stuttgartu se podařilo rozprostřít obyvatele z cizích kultur do všech
čtvrtí.
Tenhle svůj úspěšný recept se radnice pokusila použít i v reakci na současnou
uprchlickou krizi. Žadatelé o azyl měli být ubytováni v menších ubytovnách
po celém městě a to mělo usnadnit jejich budoucí integraci do německého
způsobu života.
„Jenže jsme narazili na hranice,“ říká Martha Aykutová, zástupkyně hlavního
pověřence pro integraci cizinců ve Stuttgartu. „V březnu nám byla přidělena
kvóta 250 uprchlíků měsíčně. V létě už 650 měsíčně. Teď zhruba 1200
měsíčně. Je velmi těžké hledat pro ně ubytování, zvlášť když město trpělo
nedostatkem bytů už před současnou krizí. Je položené v kotlině, kde už není
místo pro další stavby.“
Vysoká čísla příchozích zmařila plány úředníků. Platil například příkaz, že
v žádné uprchlické ubytovně nesmí bydlet více než 250 lidí. Uprchlíci také
neměli žít v tělocvičnách a ve stanech – město místo toho vsadilo na výstavbu
provizorních dvoupatrových domků s životností na pět let, jež vyrostly
na některých větších parkovištích nebo zelených plochách. Tahle luxusní
pravidla už neplatí: uprchlíci bydlí ve čtyřech tělocvičnách a stěhují se do
budovy bývalé nemocnice, kde jich bude více než 500. Vysoká čísla stále
dalších příchozích vedou k tomu, že úřady zatím řeší jen akutní situaci, čas na
dlouhodobou integrační politiku není.
„Město i celé Německo zatím situaci zvládají, ale jenom díky svým občanům,“
je přesvědčen politolog Levent Günes, který o migraci učí na Stuttgartské
univerzitě a zároveň pracuje pro městskou správu. V sousedských spolcích,
které vznikly v okolí všech 92 městských ubytoven pro uprchlíky, se angažují
tři tisíce dobrovolníků. Tedy jeden na dva uprchlíky.
Stuttgart podporuje systém takzvaných kmotrů, kdy se jeden starousedlík
pravidelně potkává s jedním běžencem a pomáhá mu. Günes se třeba stará
o rodinu jezídů, kteří prchli před Islámským státem. „Moc se nedorozumíme,
to samozřejmě nějaké vzájemné obohacení zatím dost omezuje,“ připouští
Günes, syn tureckých gastarbeitrů, který se už sám cítí jako Němec.
Čtyřicet procent obyvatel šestisettisícového Stuttgartu má tak jako Günes
imigrantské kořeny, deset procent se jich hlásí k islámu. Šest nebo sedm tisíc
uprchlíků, kteří teď ve městě žijí, je ve srovnání s tím vcelku nízké číslo. „Očima
si proto žádné změny nevšimnete,“ říká Günes. „Změnu cítí jen úřady, které
musí uprchlíkům hledat ubytování a místa ve školách. Ale tohle je bohatý kraj,
nikdo není nezaměstnaný, i proto lidem cizinci nevadí.“
Třetí zastávka: Halle
A
h
t
s
A
m
A
B
Při přesunu do Halle ve východoněmeckém Sasku-Anhaltsku je cítit změna.
V místní televizní stanici běží reportáž o tom, jak se ve spolkových zemích
V
o
Sasko a Sasko-Anhaltsko zvýšil zájem žen o kurzy sebeobrany i prodej
pepřových sprejů o 700 procent. „Ano, za měsíc jsem jich prodala víc než za
minulý rok. Ženy se bojí Arabů a černochů,“ potvrzuje televizní zprávu druhý
den prodavačka v pěší zóně na Lipské ulici. „Přeháníš, prostě se dřív stmívá,
v listopadu jdou pepřáky vždycky na odbyt,“ nesouhlasí kolegyně.
Ulice Halle, a podobně je na tom většina bývalého východního Německa,
se s příchodem uprchlíků na první pohled proměnily. Dřív tu žilo jen málo
obyvatel s mimoevropskými kořeny, ve dvousettisícovém městě něco přes pět
tisíc. Nová běženecká vlna teď jejich počet zhruba zdvojnásobila.
„Změna je vidět na první pohled. Na západě to mají snazší, každý je ze školy
zvyklý na nějaké turecké děti a integraci tam úřady řeší už desítky let,“ říká
Elisabeth Ritterová, která pracuje v Psychosociální poradně pro migranty.
„Tady teprve začínáme. V naší poradně pro migranty, kteří si z domova
přivážejí různá traumata, teď máme čekací lhůtu rok! Podobné organizace na
západě mají víc zaměstnanců i peněz.“
Místní úřady musí plnit systém kvót, který v Německu pro rozdělování
uprchlíků platí. Do Saska-Anhaltska, kde žije jen 2,2 milionu lidí a které má ze
všech spolkových zemí nejvyšší nezaměstnanost (9,5 procenta), má letos přijít
23 tisíc žadatelů o azyl. Dlouholetý starosta Magdeburgu, hlavního města této
spolkové země, v říjnu vystoupil ze sociální demokracie. Politiku vedení strany
považoval za nesplnitelnou a požadoval stanovení limitu pro počet migrantů,
kteří do Německa vstoupí.
V Halle velkou část nově příchozích ubytovali v největším a kdysi
nejluxusnějším hotelu města, v komunistickém paneláku Maritim na konci
pěší zóny, kde nyní žije zhruba 700 nejčastěji syrských uprchlíků. Saskoanhaltská vláda si budovu na tři roky pronajala od hotelové společnosti.
Starosta to považoval za dobré řešení: nejsou na okraji, nýbrž v centru, blízko
úřadů, obchodů a běžných lidí. „Taky mi to přijde dobré,“ souhlasí Elisabeth
Ritterová, „ale vyvolalo to na internetu a mezi lidmi spoustu nenávisti.
Ubytování je to prý příliš luxusní.“ Bývalí zaměstnanci hotelu byli propuštěni
a úřad práce jim teprve hledá nové místo.
A
h
t
s
A
m
A
B
Hotel neustále hlídají dva policejní vozy. „Aby tu nikdo nesprejoval nebo
nevylepoval nějaké protiuprchlické slogany,“ říká hlídkující policista. Bývalé
východní Německo, a zvláště Sasko a Sasko-Anhaltsko, je nejčastějším
místem útoků na ubytovny uprchlíků. Letos v celém Německu došlo k více
než šesti stovkám takových útoků a rychle přibývají. „Studenti na univerzitě
pro utečence organizovali jeden umělecký kurz, ale klientka naší poradny
mi právě říkala, že se tam ve tmě bojí chodit. Další mi vyprávěla, že dostala
byt v paneláku, kde několik sousedů má na dveřích německé vlajky. Necítí
se dobře,“ popisuje problémy azylantů v Halle Elisabeth Ritterová. „Ale
V
o
na druhou stranu: když tu proticizinecká Pegida demonstruje, tak na
protidemonstraci přijde třikrát více lidí. Je tu holt více vyhrocená debata.“
Nová politika
Zvládne to tedy Německo, jak slibuje kancléřka Merkelová? „Tady v okolí
bychom zvládli ještě dvakrát až třikrát více uprchlíků, o tom jsem přesvědčen.
Ale celková situace, kterou vidím v televizi, mě trochu děsí. Nejde vidět žádný
konec toho všeho,“ myslí si alpský horal Hans Besler. „Je jasné, že příchod
běženců nemůže pokračovat pořád. Je nutné najít evropské řešení a řešení
v zemích konfliktu, jinak si další vývoj představit neumím,“ říká Martha
Aykutová ze stuttgartské městské správy. „Je to náročné, nestíháme, ale
rezervy ještě celá země má,“ potvrzuje i Elisabeth Ritterová.
Vládní koalice mezitím spíše potichu připravuje možnou velkou změnu
uprchlické politiky. Pokud Turecko uhlídá hranice s Řeckem, tak by Němci
vlastními letadly přivezli kontingenty s určitým počtem uprchlíků. Získali
by přehled, kdo do země přichází, vzali by kšeft překupníkům a ušetřili by
uprchlíky náročné cesty přes Balkán.
VELKÝ EXPERIMENT
Německo se uprchlíků pořád nebojí. Nepřeceňuje své schopnosti?
Němce dráždí, když velké státy jednají na vlastní pěst. Třeba když se
Američané nebo Britové rozhodnou k vojenské intervenci bez souhlasu zbytku
světa. Poválečné Německo má ohled na druhé zapsané v genech, nechce
vybočovat z řady, ovšem za Angely Merkelové se tato národní vlastnost mění.
Naši sousedé se přestali bát vstoupit do čela a jednat bez souhlasu ostatních.
Poprvé to bylo po Fukušimě, kdy se kancléřka rozhodla zanechat jaderné
energetiky, přestoupit k obnovitelné energii a méně zelený zbytek Evropy to
rozhodnutí musel akceptovat. Podruhé se to stalo letos, při otevření dveří
uprchlíkům. „Německo nejedná na vlastní pěst v klasické mocenské politice,
ale v levicových tématech,“ komentuje to v telefonním rozhovoru historik
Andreas Rödder, autor nynějšího knižního hitu 21.0. Eine kurze Geschichte
der Gegenwart(21.0. Krátké dějiny současnosti).
A
h
t
s
A
m
A
B
Rödder je tímto vývojem fascinován. Je zjevné, že takzvaná Energiewende
– energetická otočka – i vítání stovek tisíc utečenců jsou nesmírně drahé,
manažersky, technicky a lidsky náročné úkoly. Pokud je Němci zvládnou,
tak budou v energetice a při integraci lidí z jiných kultur inspirativním
a progresivním světovým lídrem. Pokud se ale ukáže, že se zakousli do příliš
V
o
velkého sousta, tak na motor evropské integrace čekají obrovské problémy –
s nepředvídatelnými dopady na celou Evropu. „Vše je otevřené,“ říká Rödder.
Silní umějí integrovat
Od přelomu srpna a září, kdy Angela Merkelová přislíbila azyl všem
uprchlíkům před syrskou válkou a němečtí dobrovolníci je vítali na nádražích,
se veřejné mínění posunulo. Ubylo zastánců další vstřícnosti, přibylo skeptiků
– tábor skeptiků je nyní o několik procentních bodů větší. Tato proměna
v Německu nevyvolává velkou paniku, rozhodně ne takovou, jak by se mohlo
zdát z většiny českých médií, která milují úvahy o „puči proti Merkelové“
a soustřeďují se na zprávy o nezvládání situace, rvačkách mezi uprchlíky
a útocích na ubytovny pro azylanty.
Převažující postoj, zvláště pak mezi elitami a středními vrstvami, které náladu
v zemi do velké míry vytvářejí, dobře shrnují slova Karla-Heinze MeieraBrauna, autora nové knihy Einwanderung und Asyl (Přistěhovalectví a azyl).
„Nezačínáme přece v bodě nula,“ říká v rozhovoru tento profesor politologie
v Tübingenu a člen vládní rady pro migraci. „Po válce přišlo 12 milionů
vyhnanců a jejich integrace nebyla vůbec snadná a rychlá. Pak přišlo 14
milionů gastarbeitrů, z nichž tři miliony zůstaly. Počátkem devadesátých let
přišel další půlmilion lidí. Dnes u nás žije přes 16 milionů lidí s imigrantským
původem a země funguje dobře. Podobnou výzvu jsme tedy už zvládli, a
proto si i teď můžeme věřit.“ Takové sebevědomí a uvolněnost tváří v tvář
milionu žadatelů o azyl má řadu příčin, které většina českého zpravodajství
o Německu neumožňuje pochopit. Převažující zkušeností našich sousedů je
totiž desítky let trvající, vcelku normální každodenní soužití mezi starousedlíky
a přistěhovalci.
Potomci cizinců účinkují v televizních seriálech, sedí v komunálních
zastupitelstvech, hrají v lokálních i národních sportovních výběrech a pracují
v médiích, kde například čistou němčinou hovořící moderátor viditelně
afrického původu uvádí pořad o zapomenutých tajemstvích německé
kuchyně. Příchod migrantů měl i hospodářský přínos. Například na radnici
ve Stuttgartu návštěvník dostane do ruky novou studii o dopadu migrace
na městskou ekonomiku, podle níž třeba třetinu startupů založili imigranti –
nejen kebaby a stánky s burkem, ale také IT firmy a architektonická studia.
S takovou životní zkušeností hodnotí Němci s větším nadhledem i zprávy
o zhruba 40 tisících islamistech, které v zemi odhadují tajné služby.
A
h
t
s
A
m
A
B
Zvláště v maloměstech a na silně katolickém venkově se v přístupu
k uprchlíkům odráží silné vědomí vlastní identity. „Když je společnost stabilní,
a to v Bavorsku rozhodně je, tak dokáže nové obyvatele dobře integrovat.
Slabé společnosti si naopak do cizinců projektují svoje strachy a nejistoty,“
vysvětluje dlouholetý bavorský konzervativní europoslanec Bernd Posselt.
V
o
„Můj domovský Mnichov je hlavně díky imigrantům o třetinu početnější než
před 30 lety. A je to pořád absolutně bezpečné, prosperující a skvělé město k životu.“
Ovšem vysoké sebevědomí s sebou vedle zdravé sebejistoty často nese
i riziko: přecenění sil a přehlížení křehkosti vlastního úspěchu. Nehrozí to
Německu? Nedoplatí na svou „humanitární misi“ stejně, jako Anglosasové
doplatili na samostatné, příliš sebevědomé angažmá v Iráku?
Třeba nám to prospěje
„To samozřejmě nevím, nejsem prorok. Ale ustrašená hysterie nám
nepomůže v ničem,“ odpovídá Posselt. „Ti lidé přišli, jsou u nás, a musíme
to tedy zvládnout. Alternativa nebyla. Je to test schopností naší společnosti.
Třeba jí to prospěje a při řešení konkrétních problémů se zbavíme přebytečné
byrokracie, která nás beztak svazuje.“
Logistické a byrokratické výzvy jsou samozřejmě náročné, to dobře ukazuje
historka ze Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMF). Úřad má za
úkol mnohem rychleji než v minulosti rozhodovat o azylových žádostech, aby
mohla integrace přijatých uprchlíků bleskově začít a aby ti odmítnutí mohli
být vráceni do svých zemí. Počet zaměstnanců má proto být navýšen ze tří
tisíc na zhruba dvojnásobek. Zatím se ale zaškoluje jen několik set pracovníků,
protože na nasyceném pracovním trhu není dost volných a dostatečně
schopných zájemců. Úřad mezitím vykoupil všechny dostupné skenery otisků
prstů, výrobce v Asii nestíhá německou poptávku naplňovat.
Logistickou část výzvy však Němci nakonec nepochybně zvládnou, s jejich
penězi a organizačními schopnostmi to je vysoce pravděpodobné. Vlivný
poradní sbor špičkových ekonomů v listopadu ve své každoroční zprávě
německé vládě napsal, že náklady na péči o příchozí jsou únosné a uprchlíci
ekonomice naopak pomohou, pokud jim bude usnadněn přístup na trh
práce. Také úřadům nejspíše opravdu prospěje, když budou moci některá
byrokratická pravidla – například při výstavbě bytů – zrušit. Větší neznámou je
otázka, zda se podaří nově příchozí integrovat, jestli se tedy podaří zvládnout
lidskou a kulturní rovinu dnešní krize.
A
h
t
s
A
m
A
B
„Očekávám, že ve velkých městech vzniknou čtvrti, kde se budou Syřané nebo
Eritrejci koncentrovat. Že se naše města v tomto ohledu více přiblíží těm
francouzským či britským,“ říká v přátelském hovoru mimo záznam přední
německý reportér, který o Blízkém východě a uprchlících pravidelně píše.
Do Německa zkrátka přišlo tolik uprchlíků, že bude velmi těžké zajistit jejich
rovnoměrné rozptýlení ve městech a zabránit vzniku menších ghett. Bude
třeba stavět rychle a lacině nové byty a jen stěží se v takovém tempu podaří
zajistit, aby v nich žili ve vyváženém poměru uprchlíci a němečtí starousedlíci.
V
o
Zmíněný novinář má syrské přátele, kteří v minulých dvou letech přišli do
Německa. Pozoruje, jak dlouho jim trvá porozumění systému, v němž v
Evropě žijeme. Tento postřeh získá každý, kdo s příchozími ze vzdálených
zemí přišel do bližšího kontaktu. Spousta z nich nikdy nežila v zahraničí a ani
nebydlela s někým v tak těsném sousedství, jak je v našich městech běžné.
Výzvy integrace si uvědomují i mnozí uprchlíci. „Přišli jsme ze zemí, kde zákony
platí jen na papíře. V Německu je to jiné a v takovém státě se teprve musíme
naučit žít,“ psal třeba v textu do týdeníku Die Zeit syrský uprchlík, původně
stavební inženýr z Damašku Jahia Saíf.
Naučit se nový jazyk je také nesmírně těžké. Kdo se navíc jakž takž domluví
anglicky, a to mnozí Syřané dokážou, ten k tomu často nemá dost motivace.
Přichází navíc průřez syrskou společností, tedy i málo jazykově nadaní lidé
anebo jedinci s protievropskými xenofobními předsudky. Někteří se také
v nové, neznámé zemi uzavřou do sebe.
Mnoho kosmopolitně smýšlejících Němců tato rizika podceňuje, nevěnovala
se jim v minulých měsících příliš ani tamní média. Jeden vlivný novinář v
letním telefonátu tvrdil, že pochybování o schopnostech mladých Syřanů či
Eritrejců zvládnout nároky německého pracovního trhu je rasistické. Když
dostanou šanci na kvalitní vzdělání, tak přece mají stejný potenciál jako
Evropané. To však, po přechodu z mimořádně nekvalitního východoafrického
či arabského školství, není zdaleka jisté.
Spousta zklamání a neúspěšných příkladů integrace je nevyhnutelných.
A je otázkou, jak na to zareagují němečtí voliči.
Krajina v pohybu
„Bojím se, že občané naprosto ztratí důvěru v politiku,“ popisuje, co je
v sázce, už citovaný historik Andreas Rödder. „Pokud tedy při integraci budou
příliš velké problémy anebo pokud se čísla příchozích nepodaří snížit. Všichni
politici pak budou působit bezmocně
a zdiskreditovaně.“
Všechny parlamentní strany totiž se základním kurzem Německa v uprchlické
krizi souhlasí. Jako jediný autentický kritik se profiluje Alternativa pro
Německo (AfD), kterou by podle posledního průzkumu volilo deset procent
Němců. Stranu původně založili konzervativní ekonomové kritizující záchranu
slabších členů eurozóny, letos se pod novým vedením posunula blíže ke
klasickým západoevropským populistickým a protiimigrantským stranám.
A
h
t
s
A
m
A
B
Nejde odhadnout, kolik voličů svou nespokojenost z příliš vysokého počtu
azylantů zatím skrývá a dá ji najevo až ve volební místnosti, například v březnu
při třech zemských volbách. Pokud v nich AfD opravdu bude triumfovat
V
o
na úkor merkelovské CDU, tak bude muset kancléřka výrazně změnit svůj
přístup. Jinak bude hrozit, že se Rödderova obava ze ztráty důvěry v celou
politickou třídu a s ní související další posílení AfD potvrdí.
Německá politická krajina je už teď v pohybu a názorové rozštěpení
právě zakouší zvláště vládní CDU. Část členů následuje kancléřku, sází na
otevřenost a překonává v tomto ohledu i levicové, tradičně k migraci vstřícné
politické strany. Druhá část CDU, zvláště členská základna, se naopak vrací
k více konzervativním kořenům strany, které velí chránit hranice a omezit
migraci. Obavy ze zranění při takto náročné politické gymnastice jsou
oprávněné.
Přesto jsou rozpad křesťanských demokratů nebo vzpoura proti kancléřce
velmi nepravděpodobné. CDU v německé historii vždy loajálně stála za svým
kancléřem, na rozdíl od sociální demokracie, která jim neváhala odepřít
poslušnost, když porušili stranické principy – pragmatik Helmut Schmidt
nebo reformátor Gerhard Schröder by mohli vyprávět. „Nedělal bych z toho
drama,“ říká k současným rozmíškám v sesterské CDU bývalý europoslanec
Bernd Posselt. „Merkelová měla do léta popularitu jako královna, skoro nikdo
o ní nepochyboval. To nebylo normální a nemohlo to trvat věčně. Teď už
není tak neotřesitelná, stala se zase normální političkou. Víc se toho neděje,
mediální vzrušení je přehnané.“
Připravená země
„Musíme uprchlíky konfrontovat s německými hodnotami. Musí je pochopit
a pak sdílet,“ říká při setkání ve Stuttgartu sociální pracovník a současně
šéf Turecké obce v Německu Gökay Sofuoglu. To se díky desítkám tisíc
dobrovolníků, kteří se v Německu snaží s uprchlíky potkávat, také děje. Jestli
Německo integraci stovek tisíc především arabských uprchlíků zvládne, tak to
bude jen díky nim – a díky tomu, jak je dokázaly státní úřady motivovat
a koordinovat.
Ve Stuttgartu například vloni, na samém začátku migrační krize, úředníci
organizovali setkání se zaměstnanci městských kulturních institucí. Poprosili
každého, aby přemýšlel o svých možnostech pomoci. Výsledkem jsou
například i speciální přednášky pro děti uprchlíků v muzeích nebo divadelní
kroužky.
A
h
t
s
A
m
A
B
Po celé zemi vznikají speciální média a pořady určené k informování
uprchlíků. Například krátká verze hlavních zpráv veřejnoprávní ARD je od
listopadu na webu ke zhlédnutí i s arabskými titulky, ve čtyřech jazycích
je také web nejoblíbenějšího dětského pořadu Die Sendung mit der Maus
(Vysílání s myší) a na soukromém zpravodajském kanálu n-tv reportér, který
roky žil v arabských zemích, připravil krátká videa, v nichž v arabštině divákům
V
o
vysvětluje, jak Němci přemýšlejí a žijí. Velmi aktivní jsou i místní fotbalové
kluby, které zvou uprchlíky na tréninky – a jsou v tom podporováni Německým
fotbalovým svazem. Všechny podobné iniciativy vytvářejí pozitivní emoce,
stavějí mosty mezi konkrétními lidmi, pomáhají vzájemnému vysvětlování
situace a životních pohledů. A zásadně tak přispívají k tomu, aby Německo
dokázalo příchod tolika nových lidí vstřebat.
„Nikdo neví, co to pro naši zemi přesně znamená,“ myslí si historik Andreas
Rödder, „ale jsme na to velmi dobře připravenou zemí.“ Co ovšem jakkoli
dobře připravené Německo nezvládne, to je milion lidí přicházejících znovu
a znovu každým rokem. Aby se to nestalo, je nyní hlavní prioritou německé
vlády.
A
h
t
s
A
m
A
B
Němci budou například pomáhat chránit v Afghánistánu bezpečné územní
celky, kam budou vracet afghánské žadatele o azyl. Berlínská vláda, jak
známo, uzavřela dohodu s Tureckem, která by měla snížit počet Syřanů
přicházejících do Evropy. Velkým cílem je nyní stanovit kontingenty určitého
počtu uprchlíků, jež budou státy EU vybírat přímo v Turecku, převážet je do
Evropy a rozdělovat si je mezi sebou. Snaha stavět podobné retardéry, které
zpomalí proud příchozích do Evropy, nyní probíhá na řadě diplomatických
front. V čele Německa není naivní, nýbrž schopná a pragmatická generace
politiků. Když situaci nezvládnou oni, tak už nikdo.
V
o
Nominace:
Série reportáží Běženci a teroristi
Komplexní a vyvážená reportáž nijak nezakrývá složitost problematiky
migrace a odkazuje i na její negativní aspekty, aniž by je skandalizovala. Porota
oceňuje také nasazení autorky v terénu a fakt, že se v textu důsledně vyvaruje
předsudkům a klišé.
Série reportáží Běženci a teroristi
Vstříc pašerákům
A
h
t
s
A
m
A
B
„Jalla! Jalla! Pojďte! Pojďte!“ pobízí Zaher. „Jsme jedna duše. Přejdeme
všichni, nebo nikdo,“ říká. A jeho dva kamarádi, Ahmed a Idris, souhlasně
pokyvují. Plán je jasný. Tak jako všichni uprchlíci dojedou k schengenské
hranici mezi Maďarskem a Srbskem autobusem. Neprojdou však oficiálním
přechodem Röszke pro ty, kdo mají pas. Jako všichni utečenci se vydají po
kolejích. V půli cesty ostnatý plot, který nechala proti uprchlíkům postavit
maďarská vláda, dělí trať. Toto je checkpoint pro běžence. Od tohoto místa,
kudy prochází hranice, je třeba ujít ještě asi kilometr. Vpravo od trati muži
zákona natáhli policejní pásku. Za ní se rozprostřel provizorní uprchlický
tábor. Tak tam ne.
Zaher, Ahmed a Idris se chtějí vydat vlevo. Do kukuřice. „Tam vládne
mafie, very dangerous!“ oznamuje nově příchozím úsečně maďarská policie.
Tu a tam ale v šustícím poli někdo přece jen zmizí.
„Přejdeme všichni, nebo nikdo,“ opakuje Ahmed al Farhan. Od rána proto
s vůdci party rekognoskují terén, vydávají se po trati, aby zjistili, kde je jaký
keř, kde se pohybují psovodi, kde policejní vozy. Už dnes je tenhle průzkum
přišel na 150 eur. „Chytla nás srbská policie. Chtěli 50 eur za jednoho, teprve
pak nás pustili,“ líčí Zaher Andaž, malý muž se širokým úsměvem. Na to, že
na nich všichni vydělávají peníze, si už zvykli. Jsou přece běženci. Po těchhle
kolejích jich proudí zástupy. Stovky, snad tisíce zbídačených lidí denně.
Balkánská cesta do Evropy.
„Půjdeme vlevo,“ říká odhodlaně Ahmed a vyhlíží přitom, zda se už na
trati objevují známé tváře. „Á, už jsou tu, dovolte mi, abych vám představil
své kamarády,“ říká hrdě. Na kolejích se právě objevil celý zástup. „Je nás
třicet.“ Ženy v hidžábech, na rukou malé děti, starší pár, mladá žena, která si
bezděčně hladí vzdouvající se břicho. Všichni, až na Iráčana s dítětem, jehož
V
o
matku zabila bomba, jsou ze Sýrie.
Jak chce těch třicet lidí zmizet do kukuřice? Zdá se to nemožné. Snad dva
tři lidé proklouznou, trať je však nebezpečně přehledná, od policejního tábora
na dohled. „Ano, všichni, nebo nikdo. V Bělehradě nám převaděči nabízeli, že za
1200 eur za osobu nás do Evropy dovedou. Dva z nás si to ale nemohli dovolit,
a tak jsme se všichni vydali na vlastní pěst.“
Zaher své lidi posadí pod stromy, přesně v místě, kudy prochází státní
hranice. Dvacetiletá Sára Ezzat Mardini, která studovala v Damašku na
zubařku, se zeširoka usměje. Nervózní není ani trochu. „Co je to proti lodi,
na kterou nás naložili v Turecku? Ještě že jsem měla průpravu plavčíka, jinak
bychom se utopili, když do člunu pašeráků začala natékat voda. Se sestrou
jsme vyskočily do vody a člun táhly ke břehu. Jednou bych chtěla plavat jako
Michael Phelps.“ Zvedne obě ruce do vzduchu, ukazuje svaly. Stíhá se přitom
pohupovat tak, aby čtyřměsíční dítě, v šátku na břiše, spokojeně vrnělo. „Když
se s ní nehoupe, pláče. V arabštině její jméno znamená Měsíc,“ představuje
nejmladší poutnici Sára.
Dráty
A
h
t
s
A
m
A
B
Ostnatý drát, na který utečenci za soumraku chvatně hodí svetr nebo
deku a snaží se ho zdolat s co nejmenšími šrámy, má pověst druhé železné
opony. Ostré dráty, přivítání v Evropské unii. V místě, kde policie hradbu ostnů
přestřihla, na checkpointu, se pláče. Včera se tu krátce objal Mohammad
Farzat se svou ženou Rawdou. Objal i synka Jusufa. „Oni by to nezvládli,
ilegálně,“ obhajoval si sám před sebou volbu, která je dost možná na čas
odloučí.
A pak se vrátil po kolejích do Srbska. Ke svým dvěma dětem Alae a
Tarekovi. „Čtyři roky války stačily. Děti nemůžou vyrůstat v uprchlických
táborech, musejí se dostat do Německa, musejí studovat. Máme tam už část
rodiny a rodina je to jediné, co nám ještě zbylo.“ Plakal, když vyprávěl, jak
všichni jeho známí z Damašku jsou na útěku nebo po smrti. Jak se denně na
cestě do práce bál, že ho někdo zatkne. Do práce, z práce, každý den dvakrát
tatáž story. „Bomb jsem se nebál, ta vás vezme rovnou do nebe. Nebo kam.
Ale ten strach, že mi unesou dceru…“
Prodal tedy všechno, co měl, aby mohl platit převaděčům. Těm, kteří
ho za celé jmění málem i s celou rodinou utopili. Těm, kteří jeho rodinu za
celé jmění málem udusili v dodávce na cestě, jež měla trvat čtyři hodiny, ale
protáhla se na osm. Osm hodin, při nichž pokaždé, když to hovado šláplo na
brzdu, celé osazen stvo přeletělo ke straně, nemělo se totiž čeho chytit. Ženy,
děti, těhotné. Zlomené ruce, šrámy a pak noční můry. Od té doby je to pořád
stejné. Život utečence se ztenčí na jednu tašku. Všude je člověk na chvíli. Nový
kemp, nová pravidla, nové papíry, jiné uniformy, jiná razítka, tytéž úplatky.
Mohammed Ferzat si utřel slzy. Pak zmizel s dětmi v kukuřici. Na levé straně
trati. Auto, co jej mělo na konci pole vyzvednout, však kolem kroužilo marně
tři hodiny. A pak to vzdalo.
V
o
Třicet
A
h
t
s
A
m
A
B
Zaher se chvatně rozhlédne po trati. Na kolejích brousí jakýsi
kameraman. Po poli se přibližuje policejní auto. Zaher na nic nečeká. V ruce
tyčku od stanu. Ukáže na prvních pět. První skupinka zmizí v poli. Než policejní
auto dojede k checkpointu, za třicítkou lidí zašustí kukuřice. Ssss, pobídne nás
Zaher. Jsme tu s nimi.
Ahmed běží v čele, hlavu skloněnou, doběhne k místu, které je už pěkně
vyseděné. Třicet lidí za ním. Když Zaher vydá pokyn, všichni sednou na zem.
Ta nejmenší se rozpláče. Ššš, konejší ji dívky v šátcích. Mají v tom už praxi.
Někdo kýchne. Dusot. Zas o kus dál. A zas o kus. Vždy pěkně po pěti, hlavy
skloněné, kukuřice se rozvlní.
Tahle parta je sladěná jako hodinky. Široké úsměvy, žádný strach, jako by byli
někde na táboře. „Tohle mi bude chybět,“ směje se Ahmed. Směje se, aby ti
jeho nepropadali panice. On, Zaher a Idris si přitom dobře uvědomují, že jsou
to oni, kdo nese tíhu odpovědnosti. A že pokud se na téhle cestě někomu
něco stane, do smrti si to budou vyčítat.
Běžíme. Pod nohama pas syrského dítěte, batohy, šátky, poslední
zavazadla, igelitky s dětskými plenami. Moc to šustí. I bez nich už se teď budou
muset obejít. Podle množství stop po běhu přes hlavní schengenskou hranici
to v tomhle poli slušně žije. Kolik lidí tu už muselo proběhnout? Zrychlený tep,
pot stéká po tvářích, běžíme dál. A pak tajíme dech. O kus dál se něco děje.
Bažant s křikem letí nad vyschlou kukuřici.
V poli se ozvou hlasy. Dvě dívky v šátcích sepnou ruce: „Bůh nám
pomůže.“ – „Klid,“ směje se Zaher. To je jen skupina sedmi Afghánců. Pak
ale někdo zašeptá: Auto! Kukuřice se zavlní. Není čas na hrdinství, je třeba
přeběhnout do slunečnicového pole. Přes louku. Ahmed vydává povely: Teď,
teď, teď, teď, teď. Pět lidí už je na druhé straně. Teď. Vybíhá Kafa Al Džabri,
mladá maminka, v náručí dítě ve věku, kdy se bez matčina objetí okamžitě
rozpláče. Kafa je v šestém měsíci těhotenství. Běží, běží, najednou se sesune
k zemi. Dítě se rozpláče. Kafa se ho snaží uklidnit, přitom si sahá na nohu, tvář
se křiví bolestí. To, v čem tu přebíhá „železnou oponu“, jsou potrhané střevíce
s klouzavou podrážkou. Ležet tu ale takhle na louce, na kterou je vidět z
policejního tábora, nemůže. Zvedá se a klopýtá do slunečnic. Dosedne na
zem, má skelné oči, evidentně horečku. Tak jako její dítě i manžel, který v sobě
neúspěšně dusí kašel.
O kus dál jede traktor. Musíme dál. Ahmed zvedá Kafu, prohmatává jí
kotník, zdá se, že zlomené to nebude. Kafa je z oceli, jedno dítě v břiše, jedno
v náručí, běží o tři životy. Už jsme tu v polích pěkných pár hodin. Tiskneme se
k sobě. Začíná se stmívat. Na zpocená těla najíždějí komáři. Polem se nese
tlumená arabština. O čem se pořád baví? „O lásce, o tom, co bude dál, co když
nás chytí…“
„Jsme tak špinaví a černí od slunce. Sprchu jsme neměli snad čtrnáct dní.
Naposled v Srbsku, kde jsme posbírali odpadky, co zůstávají za uprchlickou vlnou.
A místní nám za to nabídli sprchu, nechali nás vyprat si u nich oblečení. A ani
drahé to nebylo. Za sto eur. Srbové vědí, co uprchlík potřebuje. Vědí i, jak ve válce
funguje byznys,“ zubí se Ahmed a tváří se omluvně.
V
o
Exodus
„Je to zoufalá situace, tyhle děti a ženy už pochodují celé dny. Syřané,
Iráčané, Afghánci… lidé, kteří zažili nepředstavitelná traumata a musejí být
přijati dobře. Musíme se o ně postarat,“ říká mluvčí UNHCR Babar Baloch
před sběrným táborem. Místem, kde lidé sedí na slunci za policejní páskou
hodiny a hodiny, v obklíčení policistů. Čekají na autobus. Je jich ale mnoho
a autobusů pomálu. Bouří se, pláčou. „Po takové cestě tu sedět na slunci…
Chtělo by to lepší přijetí, ale nejen zde, v celé Evropě,“ říká Baloch.
V těch chvílích se mezi migranty šíří zpráva, že v dodávce v Rakousku
policie objevila desítky mrtvých Syřanů. V kukuřici na srbské straně se stovky
dalších lidí přesouvají od keře ke keři a hledají, jak by do Evropské unie přešli
tak, aby se vyhnuli maďarským utečeneckým táborům. Chtějí se vydat na
tutéž cestu kamionem převaděčů.
Některé skupiny takhle čekají na svůj okamžik i pět dní. „Pokud by
Evropa zavedla funkční systém, jak těm lidem pomoci, vůbec by takové cesty
nemuseli podstupovat. Nemuseli by se vydávat napospas pašerákům ve
Středozemí a možná by ti, kdo zemřeli v Rakousku, byli dnes naživu. Ano, ta
odpovědnost leží na každém z nás,“ říká Baloch. Situace v Maďarsku má však
k ideálu daleko. Jediný, kdo běžencům v prvním sběrném táboře rozdává vodu
a jídlo, je skupina dobrovolníků ze Segedínu. Říkají si Migszol, zkratka pro
Migraci a solidaritu. Byl to nápad pěti kamarádů, zaujmout jiné stanovisko než
maďarská vláda, která proti lidem postavila ostnatý plot. Za pár dní Migszol
v Segedínu nasbíral 3000 příznivců na FaceBooku. Kromě vody a jídla zajišťují
právní pomoc, překlady a snaží se hledat lidi. Je jich nepočítaně, těch, jimž se
vybil mobil a neměli ho kde nabít, ztratili se. Rodina o nich nemá zprávy.
Některé státy včetně Česka vyhlásily nulovou toleranci pašerákům. Jenže
tak se kriminalizaci vystavují i lidé, kteří běžence naloží do auta a kousek
popovezou. „Pokud chce někdo trestat humanitární pomoc dobrovolníků,
jako že už o tom slýcháme, pak zachází příliš daleko,“ říká Baloch. „Na světě
máme dvacet milionů uprchlíků a o devadesát procent se postaraly méně
rozvinuté státy, nebo dokonce rozvojové země. Takže my tu máme v Evropě
opravdu jen zlomek z nich.“
Pašeráci
A
h
t
s
A
m
A
B
Sedíme ve tmě a čekáme. Kde chce teď a tady, v kukuřici, Ahmed sehnat
auto pro třicet lidí? Měsíc je v úplňku, svítí jako reflektor. „Vrháme stíny, Měsíc
je proti nám,“ říká Ahmed. Po polní cestě přicházejí dvě dívky a jeden kluk.
Teenageři. „Je tu někdo?“ zavolá holka anglicky. „Yes,“ odpoví Ahmed.
„Chcete do Budapešti?“ Ahmed má obavy, třeba to je past. Vysílá mě.
„Dobrý večer, vy někoho chcete vzít do Budapešti?“
„Ne, my jsme na procházce.“
„Teď? Před půlnocí? V kukuřici? Kdo jste?“
„Dejte nám pokoj.“ Dívky se obrátí zády a odcházejí. Jdou ale přímo do
míst, kde se teď ukrývá Ahmedova skupina. Není těžké to poznat, děti občas
V
o
zapláčou. Je to první pole od silnice, kde se dá schovat. Pak už je jen paprika,
kterou tu ráno sbírali zemědělci. Mezitím je v poli rušno. Občas tu projdou
siluety dívek, chlapců, tu zase dva cyklisté. „Taxi?“ syknou vždycky. A pak se ze
tmy vynoří zástup lidí, kteří, napůl skrčení, chvatně někam běží.
„Tři sta eur za osobu za cestu do Budapešti,“ nabízejí běžencům dívky. Od
silnice kráčí jacísi muži, všichni znervózní. „Klid, klid, to jsou lidi jako my.“ Po
silnici, která je odtud sotva 300 metrů, projíždí policie, autobusy s běženci ze
sběrného tábora. Pašeráci se však nahlas smějí, nesnaží se krčit, ležet v trávě.
Stojí rovně, procházejí se tu jako po svém území.
„Ty jsi krásná a máš pěkné miminko,“ říká šéf téhle bandy. „Máte děti?“
snaží se navázat důvěru Syřanek v šátcích. „Jsme lidi jako vy. Máme děti,
potřebujeme se dostat do bezpečí. Vezmete nás do hotelu XXX? Jsme velká
skupina, nemůžete nás vysadit uprostřed Budapešti, jen nás moc. Takhle nás
hned někdo zatkne. Dovezete nás do hotelu XXX?“ Takových míst je v hlavním
městě dost. Ubytují běžence, když není místo, můžou přespat na zemi, za 20
eur na osobu.
„Ne. Tam vás řidič nezaveze, je to riskantní. Může za to jít do basy,“ vytáčí
se boss, zvedá ruce, překříží zápěstí. „Chápeš? Klepeta!“
„Policie, tamhle jede policie,“ šeptá Ahmed. „Klííd, to máme pod
kontrolou. Sem nejezdí.“
„Máte snad dohodu?“ „Klííd, my vám chceme pomoct.“
„Pomoct?“ fotograf Lâm Duc Hiên, který dosud potají mačkal spoušť
fotoaparátu, vystoupí ze tmy. „Pomoct? Vy chcete 300 eur za každého z těch
30 lidí, a pak je vysadíte někde v parku? Vyděláváte na jejich mizerii! A ne že
je natlačíte do nějaké dodávky. Takhle tu zemřelo 70 lidí. 70 lidí jste zabili!“
Ahmed se snaží situaci uklidnit. Pašerák je nervózní. Pak ale nabídne 150 eur
za osobu, děti zdarma. A má prý autobus.
Ahmed, Zaher a Idris už se rozhodli. Tu cestu chtějí podstoupit. Jenže
tihle pašeráci, nedá se jim věřit. „Proboha, lidi… tak dobře, my můžeme vzít
tři. Ty nejvíc nemocné. A pojedeme za vámi. Kdyby cokoli, voláme policii,“
šeptá fotograf Ahmedovi. Za pět minut běží dvě ženy v hidžábu a jeden
kluk k našemu autu. To ale stojí jinde než auta pašeráků. Starší žena Nadya
Lababady se drží za srdce, má horečku. Rozjedeme se. Světla, siréna, policie.
Jsme chyceni.
Zatčení
A
h
t
s
A
m
A
B
„Jste pašeráci, jste zatčeni.“ Kolem našeho auta prochází skupinka
teenagerek, volavek. „Tohle jsou pašeráci, můžete je taky zatknout? Máme to
zdokumentované, nahrané, můžeme svědčit.“ „To jsou občané Maďarska, jsou
na procházce. Je jsme nechytli se třemi migranty v autě. Vás ano.“
„Vzali jsme do auta tři nemocné lidi v nouzi. Kdybychom je nevzali my,
vzali by je pašeráci za 150 eur do bůhvíjakého auta. Zatkněte opravdové
převaděče. Jsou tamhle v kukuřici.“ „My řešíme tenhle případ.“ Píšeme
Ahmedovi: Zatčeni.
V
o
Segedín
V téhle stanici je uprchlický tábor. Ženy a děti se sotva plouží. Nejdřív
musejí pochodovat za sebou jako vojáci, jak jim policista, který umí říct
anglicky jen „go“, velí. Musejí odevzdat vše, co mají. Igelitku, ruksak. Pak jim na
ruku dají pásku. Nestojí na ní Nadya Lababady, je na ní číslo. Potom si můžou
jít lehnout na zem, na trávu.
My zatím stojíme u mříže. Nesmíme mluvit. Čekáme. Jsou tři ráno. Náš
„případ“ řeší celá skupinka policistů. Střídavě pokuřují, popíjejí kafíčko. Mají
radost. Statistika mluví jasně, chytli dnes dva pašeráky. Jeden z policistů
prohodí: „Ať si jdou domů, my je tu nechceme. Mě nezajímá, co se děje
v Afghánistánu, v Sýrii.“ Druhý, s oholenou hlavou, na nás mluví jen maďarsky.
Bije se v prsa, když říká slovo „magyar!“
Bulharský policista, povolaný na místo proto, že část převaděčů, kteří
nechali zemřít v dodávce 70 lidí, byla z Bulharska, říká: „Podívejte se na to
z druhé strany. Maďarští farmáři jsou naštvaní, že jim běženci v době sklizně
přebíhají přes pole s kukuřicí a paprikou. Pracovali tvrdě a mají velké škody.
A tihle migranti, třeba utíkají jen za lepším bydlem. A proč za sebou
zanechávají takový nepořádek?“
Nad ránem můžeme napsat Ahmedovi: Propuštěni.
Dostáváme papír v maďarštině, že jsme pašovali lidi. A že nemáme stížnosti.
O fotky pašeráků, o nahrávky se nikdo nezajímá. Rozednívá se. Policie nás
veze v autě se zapnutou sirénou zpátky na silnici, kde dosud stojí naše auto.
Je zima, po polích se válejí mlhy. Na horizontu je vidět, jak po kolejích
přicházejí další a další běženci. Jedeme se vyspat. Pípne nám SMS.
„Stále v kukuřici.“
Po pěti hodinách: „Kde jste?“
„Budapešť. V parku. Skrýváme se.“
O pár hodin později: „Ahmeda chytili.“
O den později: „Jsme v uprchlickém táboře. Kde jsou? Ti tři?“
Policie mlčí. Jen ruka v uniformě zpoza vrat služebny podá papír se třemi
čísly. Těmi, co mají na zápěstí. 33490, 33491, 33492.
A jeďte! Tamhle je Evropa
A
h
t
s
A
m
A
B
Člun se ztěžka blíží ke břehu. „Alláhu akbar,“ rozléhá se po pláži poblíž
městečka Skala Sykamineas. Mužské tělo zmizí na okamžik ve vlnách, po chvíli
se na boku raftu vynoří ruka. Táhne. Táhne člun, na kterém sedí snad padesát
lidí. Když narazí na dno, dotknou se nohy uprchlíků poprvé půdy Evropské
unie. Pak se lidé sesunou k zemi vyčerpáním. Jabran Khoure se ještě drží na
nohách, celý promočený. Třese se zimou, mne si zarudlé oči. „Byl jsem otrok.
Otrok ve 21. století! Copak ta cesta mořem, ale to předtím…,“ říká Syřan
přerývaně. „Mafie, ti pašeráci v Turecku. Mafie. Šest dní jsem měl pistoli u
hlavy. Nutili nás tahat lodě na kopec a zase dolů,“ říká z posledních sil. Jabran
Khoure zaplatil za tuhle cestu 1200 dolarů. „Je tam víc těch gangů. Prali se o
V
o
nás, střílelo se tam. Chápete, nejsme pro ně lidi, jsme pro ně peníze. Kdo si
koho urve, toho si zkasíruje,“ říká.
Vykuchat loď
Ozve se rána. Mužská ruka prořízla nožem gumový člun. A už ho kuchá,
jako rybu. Uprchlíci ještě ani nevystoupili, a už se tu dva muži chopili motoru,
teď pářou bok člunu a vykosťují aluminiové desky. A už tu je i muž s kanystrem,
pro zbylý benzin. „Podívejte, jak jsou rychlí! Co s tím budou dělat?“ Ta otázka tu
visí ve vzduchu. Jisté je, že tyhle části mají hodnotu pár stovek dolarů, záleží na
kvalitě plavidla. Bezcenná plastová kůže lodi na místě zůstane.
Na ostrově Lesbos je tohle nyní denní rutina. Nejdřív se na třpytném moři
objeví něco jako tečka. Oranžová. Záchranné vesty. První ji vidí ti chlapíci, kteří
sedí v místních tavernách a pozorují moře dalekohledy. Pak se úzká cesta zvíří
prachem, nazlátlým v ostrém slunci. Sběrači motorů jsou na místě obvykle
jako první. Za nimi záchranáři, plavčíci ze Španělska, Norska, humanitární
pracovníci, lékaři z Francie a Izraele, kamery. Ti všichni mávají reflexní
záchrannou vestou a lidé na lodi se snaží vmanévrovat na pláž, tak,
aby se vyhnuli skaliskům.
Kousky životů na pobřeží
A
h
t
s
A
m
A
B
„Ta loď se potácí ze strany na stranu. Nemá kapitána. Pašeráci do ní
nahnali snad o deset lidí víc, než nám slíbili. Spěšně davu ukázali, jak se to
ovládá, doprava, doleva a jalla! Jeďte! Pár výstřelů do vzduchu, pro výstrahu,
abychom se hnuli. A byli jsme na moři,“ líčí osmadvacetiletý Syřan Moafak
Habboub. Do poslední chvíle tedy není úplně jasné, kde přesně ta která loď
přistane. Proto ten zvířený prach.
Poslednímu člunu se porouchal motor, takže panika, křik, pláč. Pulzující
tep. A pak už? Kde jsme? Řecko? Napětí střídá nadšení, veselí a jekot. Extáze.
Tři minuty euforie. Muži objímají svoje ženy, kterým po tvářích stékají slzy,
chlapci vyhazují mimina nad hlavu. Občas se někdo vrhne k zemi a děkuje
Bohu. „Alláhu akbar! Přežili jsme.“ Ne jako ti, po jejichž tělech nyní horečně
pátrají záchranáři, v posledních dnech to je několik desítek uprchlíků, kteří
zmizeli ve vlnách jen u řeckých ostrovů. Nad vodami krouží helikoptéra.
Moře zatím vyvrhuje na pobřeží boty, trika, lak na nehty, dokumenty, léky.
Zápisníky, kusy oblečení. Fragmenty životů, od nichž uprchlíky nyní odřízlo moře.
„Tak copak tu máme? Dvě trička, kalhoty, cigarety, mobil obalený
v igelitu,“ prohlíží si Moafak Habboub ruksak, ze kterého crčí voda. Pašeráci
víc než jeden pytel nedovolí. Pět pytlů, to už je jako jeden člověk. Čím míň
zavazadel, tím víc lidí se na palubu vejde. Pašeráci pak mají vyšší zisk.
Jedna z žen, snad kolem třiceti let, se chytá za srdce, těžce dýchá, ztrácí
vědomí. Francouzští lékaři tvrdí, že její stav je blízký infarktu, potřebuje
urychleně do nemocnice.
V
o
Já chci do Izraele. Tak to musíš zpátky
Skupina chlapců se mezitím na břehu dohaduje, kam vlastně míří, který
stát Evropy zase uzavřel hranice. Kudy se dát. „Já se chci nejdřív vyspat,“ říká
jeden. „A já chci do Izraele,“ svěří se další z prokřehlých syrských mladíků.
„Tak to je tudy,“ namíří Moafak Habboub prst zpátky do moře. K tureckému
pobřeží. A všichni okamžitě propuknou v smích. „Sorry,“ popadají se za břicho
syrští kluci.
„Já vím, že se nás v Evropě bojí, že prý jsme IS. A my vás tu přitom jedem
trochu pobavit, my Syřani máme srandu rádi,“ směje se. „Já vím, že je nás
moc, že k vám přijíždíme na lodi, ilegálně. Nám ale nic jiného nezbývá. Válka,
to je zabíjení, každý den někdo, jeden za druhým, každý den je někdo po
smrti. Sorry, ale my jdeme kamkoli, kde nám vrátí pocit, že jsme lidi. Ten pocit,
o který jsme přišli,“ říká.
Jdou. Jdou dnem a nocí. Prašnou klikatou cestou, desítky kilometrů. Krátký
spánek na kraji silnice, ohřát se u ohně, pokusit se trochu usušit, co se dá.
Tedy to oblečení, které se lepí na kůži. A zase pochod, zase pár kilometrů,
šňůra lidí, mužů, starců, žen i dětí. Karavana bez konce.
Nechápu, proč nechcete pomoct
A
h
t
s
A
m
A
B
Kolikrát dnes ještě. Tečka v dálce. Zvířený prach. Výkřiky na pobřeží.
Kuchání lodi. Pak se dav spěšně přesouvá za další tečkou. Mirto Tata stojí na
opuštěné pláži plné odhozených záchranných vest, které pobřeží olemovaly
oranžovou stužkou. „Je to smutný pohled. Když všichni zmizí, zůstane tu
tahle spoušť. Je to těžké. Sami se tu pereme o živobytí, žili jsme z turismu,“
říká Řekyně, která ještě před chvílí rozdávala uprchlíkům vodu. „A teď? Nikdo
k nám nechce jezdit. Lidé celý rok pracují, a když mají dovolenou, chtějí si
odpočinout. Jak si ale můžete poležet na lehátku, když se před vašima očima
odehrává tahle tragédie?“ říká. Mirto Tata pracuje v nedalekém penzionu
Moon Garden. Hosté se prý uprchlíků bojí. „Vysvětluji jim to, není třeba se bát:
Vždyť se na ty lidi podívejte! Copak se můžete bát ženy, která právě vylezla z
moře, promáchaná, s dítětem v náručí?“
Ti lidé potřebují pomoc, shodují se Řekové, jejich země přitom sama
vrávorá na hraně bankrotu. „Dnes ráno našli záchranáři ve vlnách čtyřleté
děvčátko. A na stejném místě hledají dalších deset. Proč je nenechají jít
nějakou bezpečnou cestou? Jak dlouho se budou politici ještě dohadovat?“ ptá
se na pusté pláži, od níž se vzdalují dvě lodě pašeráků, Mirto Tata. Podivuje
se přitom, proč státy střední Evropy odmítají podat pomocnou ruku. „My, lidé
z ostrova, děláme, co můžeme. Už jsme rozdali veškeré svoje oblečení, trika,
kalhoty, boty, deky. Naše skříně už jsou prázdné. Ti lidi tu vystupují z moře
bosí. A pak putují prašnou cestou v horách. Když můžu, tak někoho svezu,
jednou se mi jich do auta naskládalo jedenáct,“ vypráví Mirto Tata. Policie
většinou nic moc nenamítá. Nouze je nouze. Kdo chce utečencům zkrátit
cestu, může. Měl by ale nahlásit policii svou poznávací značku, aby neupadl
v podezření z pašování lidí.
V
o
Láska podle Sapfó
Jenže tisícihlavé šňůry, které se táhnou přes Les- bos, nemají konce.
Denně se z vod u ostrova vynoří dva až tři tisíce lidí. Podle statistických
informací organizace OSN na pomoc uprchlíkům (UNHCR) jenom do srpna
letošního roku prošlo tímto ostrovem 96 tisíc uprchlíků, ohromné číslo, když
se vezme v úvahu, že jde o téměř polovinu z 205 tisíc, ze všech těch, kteří
zvolili cestu mořem přes řecké ostrovy.
„Už nemůžeme. Nezvládáme to. Už několik měsíců – a těch lidí přibývá.
Když už nám nechtějí v Evropě pomoci, ať sem aspoň přijedou jako turisti.
Prosím, napište to. Jestli nám chce někdo pomoci, ať k nám přijede na
dovolenou. Dobře se o něj postaráme a ty peníze si nenecháme pro sebe,
budeme moci dál pomáhat,“ říká Mirto Tata, která každé ráno připraví svým
hostům snídani a pak se vydá na pomoc utečencům.
Stejně mluví i ostatní obyvatelé ostrova, který proslavila milostná poezie
básnířky Sapfó. Totéž opakují i zdejší policisté. „Ti lidé prožili peklo, musíme
je přijmout co nejlépe. Tady, pokud se jim to povede, zažijí chvíle euforie,
že přežili. Jenže další peklo, cesta Evropou, je teprve čeká. Myslí si teď na
moment, že se tu odehrál happy end, ve skutečnosti je to ale jen začátek.
Nechceme jim to dělat ještě těžší.“
„Řecko jde opravdu příkladem, když srovnáte situaci v Maďarsku, je
nasnadě, že Řekové k téhle krizi přistupují úplně jinak, humánně, i když ta
uprchlická vlna jejich životy těžce zasáhla. Jistě, je tu otázka, zda Evropa
může pojmout všechny. A je to třeba řešit. Nicméně v první řadě je nutné
k uprchlíkům přistupovat jako k lidem, kteří se tu vynořili z vln a nemají ani
kartáček na zuby,“ říká Wasim Alehta, který na ostrov Lesbos právě dorazil
s několikatunovým humanitárním konvojem z Velké Británie. Není zdaleka
sám, kdo se sem vydal podat ruku potřebným.
Norská zdravotnice Sara Lengburneová se přidává: „Norsko se taky
zdráhá pomáhat, přijme jen osm tisíc lidí. Otázka tohoto exodu norskou
společnost polarizuje. Proto jsem tu, lepší než nadávat je přiložit ruku k dílu.“
Pobřežní hlídka
A
h
t
s
A
m
A
B
Svalovec Ali, původem Iráčan, právě naskočil do člunu, na kterém přijeli
uprchlíci. „Krademe lodě, než z nich ti chlapíci stačí odmontovat motor.
A zachraňujeme lidi ze člunů, které jsou přeplněné,“ vysvětluje dívka v
červeném triku s nápisem Tým Humanity. Tahle parta přijela ze Skandinávie,
mnozí z nich mluví arabsky, překladatelé se tu dost hodí. Tlumočit potřebují
zejména lékaři, když se ptají matek, jak dlouho už jejich apatické miminko
obrací oči v sloup.
„Pardon, my vlastně s novináři nemluvíme,“ couvá dívka. Ali, který ještě
před chvílí s nasazením překládal, teď bojuje se člunem, jenže jeho bok se
nebezpečně potápí. Nabírá vodu. „Lepší člun nemáme,“ zubí se přitom. Rybáři
V
o
kroutí hlavou. „To špatně dopadne. Tohle není pobřežní hlídka, tohle by měli
nechat profesionálům, ještě je budeme zachraňovat.“
Zvedá se vítr. Počasí se mění. Blíží se zima. „Zvednou se vlny, jestli chce
někdo na druhé straně přejít, musí to udělat teď,“ varují ošlehaní Řekové ze
Skala Sykamineas. Muži, kteří mají tohle moře přečtené. Všichni jsou v pozoru.
Jen málokdy lodě přistávají v noci, je to příliš riskantní. Dnes se však šelest
a křik ozývá z různých stran pobřeží, které se schovalo ve tmě. V provizorním
přístřešku místní ještě dlouho po půlnoci horečně rozdávají teplé oblečení.
A činí se i pekaři v místní pekárně, do trouby posílají na dlouhé lopatě další
a další chleby.
Siluety žen v šátcích vystupují z vody, jako přízraky. Z šatů jim ještě crčí
voda, když se zjeví v úzkých uličkách pobřežního městečka, kde lidé
v tavernách u jídla sledují zprávy. „Salam alejkum,“ zašeptají nesměle.
Pohled do očí pařížského vraha
Reportáž ze zraněné Francie
A
h
t
s
A
m
A
B
Lidé postávají v poloprázdném voze pařížského metra, tlumeně se baví.
Najednou se ode dveří ozve hlasitý zpěv: „Alláhu Akbar!“ Každý jeden člověk
ve vagonu upře oči stejným směrem. Kluk zrudne a vypne telefon, kde měl
nastavenou upomínku, že je čas modlitby. „Promiňte. Klid prosím, nechci se tu
odpálit, klid prosím. Nebojte se, jsem jenom muslim.“ Pár rozpačitých úsměvů
a znatelná úleva. O pár dnů dřív jel metrem i muž, který byl opásaný bombami
a odpálit se chystal. Je pátek třináctého listopadu večer, krátce před devátou.
Čas si vyrazit. Pařížské metro na lince 9 je našlapané. Pierre, jeden z pasažérů,
na okamžik zpozorní – střetne se očima s mužem, který stojí těsně za jeho
rozesmátou přítelkyní. Ty oči. Jako na drogách. Po tváři mu stéká pramínek
potu. Kapka spadne na okraj límce, zpod něhož vykukuje jakýsi drát.
„Na co ten drát?“ běží Pierrovi hlavou, zatímco jeho přítelkyně, na ústech
rudou rtěnku, dál něco zaujatě vypráví. Muže, který stojí těsně za ní, si ani
nevšimla.
„Proč má ten člověk tak velkou bundu? Že by pod ní něco schovával? Podzim
je v plném proudu, je ale stále celkem teplo…“ Metro jako by jelo příliš
pomalu. „Musíme vystoupit. Hned. Člověk dnes neví, na koho v metru narazí,“
říká si v duchu Pierre.
Když metro zastaví, vyskočí. Nikomu nic nevysvětluje, parta jeho přátel
nechápe. Vystoupí za ním na peron. „Co se děje? Řekli jsme přece, že
jedeme… Jedeme dál…“ protestuje přítelkyně. Než se dveře vagonu zavřou,
vytáhne ji Pierre za rukáv ven.
Souprava zmizí v tunelu. „Co je ti?“ „Ale nic, já jen… Nebylo mi dobře. Byl tam
V
o
takovej divnej typ. Vem to čert,“ řekne o muži, kterého o pár dnů později
pozná při identifikaci na policejní stanici.
V následující hodině se na mnoha místech Paříže rozezní střelba a výbuchy.
Atentátníci povraždí na 130 lidí, více než tři stovky dalších zraní. Mezi útočníky
bude i muž z metra s velkou bundou.
Bataclan
A
h
t
s
A
m
A
B
Marie-Noëlle Liesse pracuje v oboru komunikace. Bydlí víc než sedm let hned
vedle koncertního klubu Bataclan. (Doba útoku 21.40–0.20 hod., 89 mrtvých,
desítky raněných, 3 mrtví teroristé).
Její byt je ve druhém patře a okna má do ulice. „V pátek večer jsme byli
s manželem doma. Zaslechli jsme tři výstřely. Bylo to ve 21 hodin 46 minut.
Přiblížili jsme se k oknu. Uviděli jsme muže s kalašnikovem. Bylo to zvláštní.
Jako by dění na ulici ustoupilo do pozadí. A přede mnou vystoupila jen jeho
tvář. Když zavřu oči, mám ji před očima. Byl naprosto klidný. Kdybych dostala
jeho fotografii, bezpečně jej poznám.“
Podle Marie vypadal skoro na čtyřicet, 170–175 centimetrů vysoký, štíhlý,
s tmavými vlasy. „Kalašnikov měl svěšený podél těla. A pak jej zvedl a střílel.
Jednou rukou. Do lidí, co seděli na předzahrádce klubu Bataclan.“
O minutu později, ve 21 hodin 47 minut Marie-Noëlle Liesse volá na policii:
„Musela jsem být první, kdo volal, ptali se mě: Cože, teroristický útok? Kde?
Bataclan? Kde je Bataclan?“
Manžel zatím začal natáčet video. Na záznamu je černé auto, Volkswagen
Polo, s belgickou poznávací značkou. Záznam si později vyžádá k prozkoumání
policie.
„Děti jsme schovali do zadní místnosti, do koupelny.“ Z ulice se začalo ozývat
volání o pomoc! „Byl tam chlapec, který strašně krvácel. Volali jsme na něj,
že pomoc už musí být na cestě.“
Další výstřely se ozvaly dvacet minut po půlnoci. A detonace. „Pozorovali jsme
speciální protiteroristickou jednotku, zdálo se, že ti muži jsou sami v šoku.
Velitel zásahu na ně křičel, hněte sebou! Hněte sebou, kupředu! Zdálo se, že
nevědí, co přesně dělat, jako by na něco čekali. Pak se ven začali valit lidi. Byla
tam mladá žena, těžce, těžce raněná, krvácela. Snažila se utíkat, ale už dál
nemohla. Padla k zemi. Nikdo jí nepomohl. Zásah ještě nebyl u konce. Teprve
po delší době někdo její tělo alespoň něčím přikryl.“
Pak na místo přijel prezident François Hollande. Několik desítek minut
předtím ještě sledoval fotbalový zápas Francie–Německo, když mu ochranka
oznámila, že na stadion zaútočili sebevražední atentátníci (doba útoku 21.20,
21.30, 21.50 – 1 mrtvý, tři mrtví teroristé).
Kolem druhé ráno se nad Voltairovým bulvárem, na kterém se Bataclan
nachází, rozhostilo ticho: „To ticho bylo děsivé. Po tom všem.“ Před
Bataclanem se objevily postavy v bílém, forenzní experti. Nad ránem do
V
o
oblasti, kterou muži zákona uzavřeli, přijely pohřební vozy. I dům, kde bydlí
Liesseovi, se ocitl za policejní páskou. Pokaždé, když chce Marie-Noëlle z
domu nebo do domu, musí se prokázat průkazem. Po území krveprolití se
může pohybovat jen s policejním doprovodem, zpoza pásky na ni v prvních
dnech míří kamery z celého světa.
A
h
t
s
A
m
A
B
••• Caroline-Christa Bernardová je právnička a zpěvačka. Víc než deset let bydlí
v administrativní budově Bataclanu, která je hned vedle koncertní haly. „Znám
celý tým Bataclanu, je to asi dvanáct lidí. Denně jsem je potkávala, od šatnářky
přes sekuriťáky, manažery klubu. Někteří už nejsou mezi živými.“ „Týden
předtím jsem tam byla na koncertě, v pátek 13. listopadu jsem ale zůstala
doma. Okno mívám otevřené,“ říká a ukazuje do úzké uličky s domy se žlutou
omítkou a jednoduchými obdélníkovými okny. „Tam je východ pro umělce.
Kolem desáté hodiny se tudy lidé snažili dostat ven, pokud jste viděli to
video, jak lidé visí z oken, to bylo tady… Slyšela jsem, jak někdo volá o pomoc.
Vyběhla jsem ven. Zaslechla jsem Allahu Akbar a uviděla jsem davy zraněných
lidí, krvácejících. Byla mezi nimi těhotná žena, úpěnlivě volala: ‚Střílejí lidi jako
králíky.‘ Chtěla jsem jí pomoct, ale vypukla panika, lidi křičeli: ‚Jdou po nás,
jdou po nás, utíkejte! Teroristi!‘ Stála jsem v šoku ve dveřích domu a najednou
jsem si všimla, že se v přízemí v kanceláři Bataclanu svítí. Vzala jsem za kliku.
A uviděla… noční můru. Leželi tam lidé, v krvi. Nebylo jasné, zda jsou živí, nebo
už ne.“
Caroline-Christu Bernardovou míjeli další lidé, snažili se ukrýt ve výklenku u
pošty. Zaběhla zpátky do domu. „Caroline! To od vás nebylo chytré, otevřít
dveře. Copak nevíte, že kdyby se teroristi dostali dovnitř, mohli nás držet jako
rukojmí? Zamkněte už sakra!“ volali na ni sousedé.
„Chtěla jsem pomoci, ale ve chvíli, kdy byli atentátníci naživu, to nebylo
možné. Pochopila jsem, že pokud se člověk stane obětí teroru, nikdo mu
nepomůže. Ti lidé tam leželi snad víc než čtyřicet minut. A nikdo se k nim
nepřiblížil, všichni zamkli dveře, zavřeli okna. Slyšeli jejich křik a nepomohli.
Ani já jsem nepomohla. Musí to být obrovská samota, umírat tři čtvrtě
hodiny na ulici, před zraky všech.“ ••• Samah Ahmed, studentka, Pařížanka
egyptského původu. Bydlí jen kousek od Bataclanu. „Slyšela jsem všechno.
Hned jsem volala sestře, která mi řekla, že jsou s mámou někde pod palbou,
ale že jsou v pořádku. Pustila jsem si televizi. Okamžitě jsem jejich číslo začala
vytáčet znovu. A pak ještě asi stokrát. Marně. Jejich telefon se odmlčel. Byla
jsem šílená strachy. Vyběhnout ven, hledat je jsem nemohla. Kamarádi mi
volali celou noc, abych se nezbláznila. Táta jen seděl v křesle, byl tak v šoku,
že vůbec nemluvil. Do pěti do rána žádná zpráva.“ ••• Imene Ahmed,
studentka politologie, Pařížanka egyptského původu, sestra Samah Ahmed.
„Vyšly jsme si s mamkou na skleničku. Zastavily jsme se v baru hned vedle
Bataclanu. Nebylo tam místo, a tak jsme chtěly jít do Bataclanu. Ale jsme
místní, číšník v baru už nás zná, a tak na nás zavolal, ať zůstaneme, že nám
místo najde. Zůstaly jsme tedy vedle. Zachránil nám život. Asi ve 21:40 jsme
zaslechly střelbu.
V
o
Nevěnovaly jsme tomu pozornost do chvíle, dokud se k nám nerozběhli lidé.
Skočily jsme za bar, někteří se schovali do kuchyně. Stáhly jsme roletu. Někdo
na ni zabušil. Byla to policie.
„Zůstaňte na zemi, nehýbejte se!“ Jasně, že jsme se ani nehýbaly. Někteří
plakali, jiní se modlili. Slyšely jsme všechno, střílení, výbuchy, bylo to tak silné,
že se stěny třásly. Volání. Sténání. Říkala jsem si: Jestli mám umřít, ať umřu
hned, ať mě někdo rychle zastřelí. Slyšely jsme policii, jak vymýšlí taktiku, zda
udeřit hned, nebo čekat na armádu. Myslím, že protiútok začal až po půlnoci.
A kolem druhé bylo po všem. Z Bataclanu k nám začali přicházet lidi, někteří
od krve, v termofóliích. A tak jsme společně s barmany začali přeživším
rozdávat kafe, horkou čokoládu, alkohol, co kdo chtěl. Lidi jim nabízeli svoje
oblečení a mobilní telefon. Jeden kluk, bylo mu snad dvacet, volal mámě.
Pořád jen opakoval: ‚Mami, já nechci umřít, já nechci umřít.‘ Celé to trvalo šest
hodin. Uteklo to tak rychle, ani jsem si nevšimla, že se mi už před několika
hodinami vybil mobil.“
V kůži vlka
A
h
t
s
A
m
A
B
O dva měsíce dříve. Balkánskou cestou proudí do Evropy uprchlíci. Řecké
ostrovy, kde se tito lidé za dramatických okolností vylodili, jsou za námi.
Pochodujeme coby novináři s proudem lidí, kteří nemají mnohdy ani boty,
ze Srbska do Chorvatska. Krok udává Ali Al Khouran. Je to krok vojáka. Na
svalnatém rameni tetování, tak jako každý z jeho jednotky. Do kroku občas
z mobilu pouští písně bojovníků.
„Mám o Evropu obavy, znám jejího nepřítele,“ svěřuje se tento mladý muž.
Říká, že je Iráčan, který byl vycvičen Američany nejprve pro boj s al-Káidou,
posléze bojoval i proti Daeš, jak se (s despektem) říká Islámskému státu.
Nyní pochoduje mezi vinicemi, podzimní slunce se opírá do zad, místní
rozdávají uprchlíkům čaj a právě sklizená jablka.
„Je třeba, aby teď Evropa spojila síly. A zjišťovala precizně, kdo do ní přijíždí.
Evropa teď musí táhnout za jeden provaz.“
Mnoho příchozích ale nemá žádné doklady.
„A ty máš pas?“ „Nemám, vyhodil jsem ho do moře. Byli jsme na člunu
a najednou někdo začal křičet, rychle, zbavte se dokladů. A lidi v panice
začali házet pasy do vody. Říkal jsem si, budu ho potřebovat. Jsem přece
Iráčan. Bojoval jsem po boku spojenců. Vypukla ale jakási davová psychóza
a já byl najednou tím posledním, jehož ruka nakonec upustila pas do vln
Středozemního moře.“ Cože?
„No neboj. Chci se dostat do USA a vrátit se třeba jednou i do boje. Mám
naštěstí flash kartu, kde mám veškeré dokumenty, fotky z misí, zkrátka svou
identitu. Důkazy. Chceš se podívat?“ „Jo. A proč utíkáš?“ „Musel jsem, chtěli
mě zabít, protože jsem proti nim bojoval. A taky proto, že jsem ateista. Ne,
Korán, to není moje kniha. Když Američani odešli, začaly mi chodit výhrůžky.
V
o
Řekl jsem mámě, že se ubráním, až si pro mě přijdou. Spal jsem se zbraní
i v posteli. Máma ale řekla, že musím jít, že na prahu domu nechce žádné
krveprolití.“ Míjíme louku, na které je z PET lahví složen nápis: „Refugees
welcome.“ Dobrovolníci tu rozdávají müsli tyčinky a vodu. „No tohle! Já se
snad stanu křesťanem!“ směje se Ali Al Khouran.
„A proč jsi šel bojovat?“ „Asi to mám v krvi. Bojovat proti tomu zlu. Nikdy jsem
nepřišel na to, proč to dělají. Zajímalo by mě, co se jim honí hlavou. V naší
armádě bylo zakázané brát drogy. Jednou však někdo propašoval captagon.
To je to, na čem frčí bojovníci Daeš. Zkusil jsem to. Zmocnily se mě halucinace,
cítil jsem, že se měním ve vlka, měl jsem chuť zabíjet. Vyděsilo mě to. Pochopil
jsem ale, proč jsou Daeš tak tvrdí bojovníci. Proč se nebojí ani vlastní smrti.“
„Myslíš, že jsou teroristé i mezi uprchlíky, jak se říká?“
„Nevím. Možná. I když bych spíš řekl, že teroristé budou mít evropské pasy
a létat letadlem. Proč riskovat nebezpečnou cestu přes moře? Ale je v zájmu
Daeš šířit informaci, že to tak je. Oni rádi budí strach. To je jejich strategie.“
Život jde dál?
A
h
t
s
A
m
A
B
Zvony kostela Saint-Ambroise se rozléhají Voltairovým bulvárem. Slouží se
nedělní mše za oběti teroristických útoků. Před kostelem na růžku u hospody
Les cent kilos se shromažďuje smuteční dav.
Ačkoli se tady nestřílelo, před dveřmi lidé zapalují svíce. Majitel podniku
Romain Didier byl spolu s kamarády slavit narozeniny v sesterské restauraci
La Belle Equipe (čas útoku 21.36 hod., 19 mrtvých, 9 kriticky zraněných).
Oslavu nepřežil.
Mladá žena, vdova po Didierovi, není jediná, kdo stále nevěří, že okamžik
„dokud nás smrt nerozdělí“ přišel tak záhy. Grégory Reibenberg, Didierův
společník v restauracích, přišel o manželku. Čtyřicetiletá Djamila Houdová mu
zemřela v náručí. Zanechala mu desetiletou dceru.
„To je ona. Byla úžasná, krásná,“ pláče další ze smutečních hostů, její nejlepší
kamarádka Faty, a ukazuje portrét Djamily na facebookovém profilu ve svém
mobilu. „Měla jsem tam taky jít, ale manžel se zpozdil, přiletěl právě z ciziny.
Když jsem Djamile volala po půl desáté, už telefon nezvedla.“
Grégory Reibenberg je žid, jeho žena byla muslimka.
Plácek před Les cent kilos se plní lidmi, někteří propukají v pláč, někteří se
teprve nyní dozvídají, kdo z jejich přátel a kolegů je po smrti.
V La Belle Equipe zahynula desítka zaměstnanců, které Grégory Reibenberg
považoval za svou druhou rodinu.
Zatímco on, drobný muž s téměř bílými vlasy, rozdává přítomným bílé růže, tu
a tam jejich ruce stiskne Jean-Pierre Vouche, jeden ze čtyř psychologů, kteří tu
nabízejí svou pomoc.
„Dnes jsem mluvil se třemi dětmi, které osiřely. Obrací se na nás ale stále
mnoho lidí. Zažili trauma, ze kterého se budou vzpamatovávat. Myslím,
V
o
že s nimi budu pracovat nejméně příští tři roky. Mohou mít problémy ve
vztazích, mohou je přepadat záchvaty agresivity. Obracejí se na mě i policisté,
i pro ně to bylo těžké. Někteří o tom dokážou mluvit hned, jiným to bude pár
měsíců trvat,“ říká. To, co jim všem nyní klade na srdce, je věta, kterou nyní
Paříž opakuje jako mantru: Život jde dál. Musíme žít.
Pařížané se snaží být stateční, jenže jak nepropadat žalu, když telefon vaší
ženy, která už nežije, stále zvoní?
Grégory Reibenberg obejme jednou rukou vdovu po svém kolegovi, druhou
se zaklesne do rámě psychologa. A vydá se na pochod zraněným městem.
Policie tou dobou varuje, že dokud všichni teroristé, kteří jsou odhodlaní
se kdekoli odpálit, nejsou dopadeni, nemají lidé vycházet, nemají se
shromažďovat. Jenže to ticho a prázdno, které na okamžik ochromilo Paříž, je
třeba prolomit. A jak se přítomní psychologové shodují: jednota
a sounáležitost je přesně to, co teď může lidem pomoci. Dav pozůstalých z Les
cent kilos se vydává položit květiny k La Belle Equipe.
Ještě to odpoledne se kavárny opět zaplní. Na protest! A pak už každý další
den. Paříž umí žít! Do ulic vyjdou muzikanti. Na protest. Na žal! Z dodávky
s tlampačem se line reggae „Všechno bude v pořádku – Everything’s gonna be
alright.“ A Paříž se rozvlní. Zpěvák přímo před Bataclanem zase zazpívá:
„Je t’aime!“
„Vy máte zbraně. My bouchneme šampaňské!“ vzkazují Pařížané teroristům.
Na protest! Na zdraví!
„Pardon, ale kultura Paříže je nezničitelná,“ napsal kdosi na kus papíru, který
leží mezi květinami.
Střepy
„No tak dobrá, pojďte dovnitř, ale rychle.“ Vysoký muž s napomádovanými
vlasy nás bere do restaurace Casa Nostra (čas útoku 21.32 hod., všichni
přežili). Ačkoli má tenhle podnik okna posetá pavučinami po kulkách
a na stolech ještě leží hrnky s otiskem rtěnek, osazenstvo jako by se znovu
narodilo.
„Máme tu kameru. Něco vám ukážu,“ říká Dimitri Mohamedi. Ten záznam je
jak z Jamese Bonda. Dva muži s kalašnikovy se blíží k předzahrádce, kde sedí
hosté a povídají. Okna výlohy se tříští. Zákazníci, kteří jsou uvnitř, prchají do
sklepa.
Dvě dívky na předzahrádce se svezou k zemi, na kolena. Útočník na ně namíří
hlaveň, žádná střela však nevyjde. Došly náboje. Terorista se obrací zády
a mizí. Dívky se zvednou, posbírají kabelky a utíkají pryč.
V podniku Café Bonne Biere poblíž Casa Nostra takové štěstí neměli. Pět lidí
nepřežilo.
A
h
t
s
A
m
A
B
••• Před restaurací Le Petite Cambodge (čas útoku 21.25 hod., 15 mrtvých, 10
kriticky zraněných) už nejsou stoly ani židle. Prostranství zahrádky zaplnily
V
o
květiny, svíce a buddhistické oltáře. Z domu vychází Afsaneh Shosaie,
původem Íránka. Prodírá se mezi davem truhlících, mezi novináři.
„Byla jste tu, ten večer?“ „Byla jsem doma a slyšela jsem vše. Sklo se zatřáslo,
vůbec mě ale nenapadlo, že by mohlo jít o atentát. Až o dvacet minut později
jsem vyšla na ulici a uviděla… horor.“ Žena se rozpláče, celá se třese. „Chtějí
tu z Paříže udělat Bagdád? Nejprve střelba v redakci Charlie Hebdo a teď
tohle? Dvakrát ve stejné čtvrti za jediný rok? Prosím policii, ať je tvrdá, ať je
nekompromisní!“ Zaboří obličej do teplé šály a mizí v davu.
Ve válce
A
h
t
s
A
m
A
B
Prezident Hollande krátce po útocích z pátku třináctého prohlásil, že Francie
je ve válce, a vyhlásil výjimečný stav. Pět dní po atentátech probíhá v pařížské
čtvrti Saint-Denis další bitva téhle války, téměř v přímém přenosu.
„Tudy, tudy,“ vede nás místní usedlík do svého domu, přejdeme malý dvorek,
po křivolakých dřevěných schodech vystoupáme na půdu. Je odtud vidět dům,
kde se odpálil jeden ze sebevražedných útočníků, když si francouzská policie
přišla pro organizátora atentátů, Abdelhamida Abaaouda. Nad ránem tu našel
smrt spolu se svou sestřenicí Hasnou Ait Boulahcen. Na zídce sedí reportérka
CNN, kamera ji snímá, jak ukazuje na zničená okna, za nimiž se pohybují
vyšetřovatelé v bílých kombinézách. Několik dalších štábů se tu handrkuje,
kdo je teď na řadě s živým vstupem.
Na ulicích této přistěhovalecké, nebo jak Francouzi říkají „citlivé“, čtvrti je cítit
napětí. Policejní vozy na každém kroku, armáda a policie pročesávají okolí.
„Stydím se, že jsem muslim. Myslel jsem, že tohle se děje v Sýrii, ale tady?“ říká
mladý muž, Adjat Malik. A jeho kamarád Kevin Fiorentino dodává: „To nemá
s islámem nic společného, jsou to kriminálníci.“
Francouzské tajné služby z nesčetných střepů, výpovědí svědků, skládají
čím dál věrnější obraz. V televizi běží portréty útočníků, u většiny z nich už
policie zná jejich identitu. Mapuje jejich vazby. Řada atentátníků má za sebou
kriminální minulost nebo problémy či obchody s drogami. Většina z nich měla
francouzské nebo belgické občanství. Velká část podstoupila výcvik v Sýrii.
Jak média opakují, policie už je měla delší dobu v hledáčku, jejich profily tajná
služba střádala ve složce S. Tedy ve složce, kam řadí potenciální teroristy.
Experti z celé Francie zatím horečně diskutují, jak to, že když se o nich vědělo,
došlo na nejhorší.
Premiér Manuel Valls slibuje změnu. Pokud má volit mezi svobodou
a bezpečím, volí prý bezpečí. Výjimečný stav, který potrvá čtvrt roku, umožní
policii zatýkat a provádět domovní prohlídky i bez posvěcení soudů. Poslanci
navíc spěchají se změnou zákonů. Jednou z nich může být konfiskace
francouzských pasů těm, kteří se sice narodili ve Francii, mají však dvojí
občanství a byli v minulosti souzeni pro trestné činy spojené s terorismem.
Případně pokud se vrátili z podezřelé cesty ze Sýrie a Iráku.
V
o
Těm, kteří zatím souzeni nebyli, ale podstoupili syrský výcvik, zákonodárci
navrhují, že je možnosti pobytu ve Francii nezbaví, jedině když přistoupí na to,
že budou nosit elektronický náramek, který policii umožní monitorovat jejich
pohyb.
Počty policistů chtějí poslanci navýšit o pět tisíc a stejně tak počty příslušníků
tajných služeb. A ačkoli na náměstí Republiky v centru Paříže, které se stalo
hlavním místem piety, lidé opakují heslo Francouzské revoluce „Volnost,
rovnost, bratrství“, zdá se, že volnost, tedy svoboda, dostane těžkou ránu.
Už nyní každý vlak přijíždějící z Belgie a odjíždějící do Belgie, odkud útočníci
přijeli, kontrolují detailně muži zákona, žádné zavazadlo nezůstane bez
povšimnutí. Stejně tak nahlížejí muži v uniformách do kabelek a aktovek lidí,
kteří nakupují v obchodních domech. Eiffelovku, Louvre i tradiční vánoční trhy
střeží vojáci se samopaly. Nebudou to klidné Vánoce. Po celé zemi se zatýká.
Příbuzní atentátníků jsou vyslýcháni.
My, oběti
A
h
t
s
A
m
A
B
Před Bataclanem, místem nejkrvavějšího masakru, se zatím shromáždily ženy
v šátcích. Íránské disidentky. Jedna z nich, Dowlat Nowrouzi, křičí do kamer:
„Rozumíme bolesti Francouzů, samy jsme oběťmi brutálního teroru ve jménu
náboženství, ve jménu islámu. Ale tyto činy nemají s naším náboženstvím nic
společného, je to zločin proti lidskosti. Islámský stát se zrodil kvůli brutální
politice Bašára Asada, který terorizoval syrský národ. A který vyhnal dvanáct
milionů lidí, z nichž se stali uprchlíci. A nyní je to Evropa, která zakouší stejnou
brutalitu a agresi. Ve jménu Boha. Zneužívají naše náboženství. Vzkaz, který
nám však zanechal prorok Mohammed, je, abychom šířili lásku, milosrdenství,
bratrství. Nebojíme se, nenecháme se zastrašit, budeme bojovat. K tomu
potřebujeme jednotu, solidaritu, abychom mohli společně tvrdě čelit teroru.“
Její hlas se zlomí, pláče.
Kdykoli však některý z početných kameramanů zapne reflektor, odhodlaně
tento štkavý monolog zopakuje.
Hitem internetu se stává vyjádření francouzské právničky Danielle, dámy
se starosvětským účesem pečlivě vytvarovaným sadou natáček, která celou
situaci shrnula pro televizní stanici BFM TV slovy: „Vyjadřujeme zde bratrství
pěti milionům muslimů, kteří ve Francii praktikují svou víru mírumilovně.
A budeme bojovat proti deseti tisícům barbarů, kteří zabíjejí údajně ve jménu
Alláha.“
Místa, kde Paříž utrpěla fatální zranění, se plní nápisy: „Jsem muslim, jsem
proti terorismu.“ „Solidaritu s uprchlíky.“
Položit květiny přišla důchodkyně Sylvie Brylinski: „Chtěla bych, aby po tom,
co se tu stalo, lidé pochopili, před čím uprchlíci utíkají. Jaký teror je vyhnal
z domovů. Ale obávám se, že se stane přesný opak. Lidé budou říkat, že je
nemáme přijímat, že to oni jsou pro nás nebezpečím.“
A opravdu, solidarita s lidmi na útěku dostala trhlinu. Dva z atentátníků ze
V
o
stadionu totiž podle úřadů přišli do Evropy se syrskými pasy s vlnou uprchlíků
takzvanou balkánskou cestou – přes Řecko (záznam o registraci se objevil také
v Srbsku a Chorvatsku).
Francouzští experti na propagandu Islámského státu však varují před rychlými
závěry. Kromě toho, že manuál džihádistů přesně popisuje, jaké cíle volit,
aby útok psychologicky zasáhl co nejvíce lidí, tedy metro, koncertní haly,
fotbalové zápasy, popisují detailně i způsob, jakým poštvat evropské národy
proti muslimům. Podle analytiků televize BFM jde dokonce o to, „rozpoutat na
starém kontinentu nejen vzájemnou nevraživost a nedůvěru, nýbrž zažehnout
občanskou válku“.
Prasečí hlavy
Když Caroline-Christa Bernardová prochází kolem mešity Omar Ibn El Khattab,
roztřesou se jí kolena. Když zavře oči, slyší, jak mužský hlas provolává slávu
Bohu muslimů, a v hlavě jí běží výjevy z večera, kdy se její dům stal márnicí
a kdy viděla lidi bez pomoci umírat na ulici.
Jenže ani muslimové nejsou ve své kůži. Už je to víc než týden po útocích
a mešitu obcházejí paparazzi, fotí si je: to jsou oni, muslimové z Paříže. Jeden
z reportérů už půl hodiny míří dlouhým objektivem do masny, kde řezník seká
maso, jako by fotil džihádistu, který právě někomu stíná hlavu.
Na mešitě visí nápis: „Ne naším jménem.“ Imámové se od útoku distancovali,
varují před kolektivní vinou. Muž, který sedí za stolkem v mešitě a který se
představil jako Walid, popisuje, jak se od lednových útoků na redakci Charlie
Hebdo muslimové stávají častěji terčem nenávistných poznámek. V Paříži
to prý ještě jde, lidé jsou zvyklí na to, že žijí v pestrobarevné metropoli.
Dovedou rozlišovat mezi zločinci a řadovými vyznavači jednoho ze světových
náboženství. Horší je to v malých městech.
„Tam se stává, že nám posprejují mešitu nebo nám pošlou prasečí hlavu.“
Pohrdání většinové společnosti pak zejména mladé muslimy frustruje a může
je posouvat do náruče radikálů. Jsou to totiž právě radikálové, kdo z nich
udělají „někoho“, někoho, kdo má zdánlivou moc nad životem a nad smrtí.
Ostrakizaci zažívá i Samah Ahmed, studentka, Pařížanka egyptského původu,
jejíž sestra jen o vlásek unikla atentátu v Bataclanu. „Slýchám to pořád,
protože moji rodiče přišli kdysi z Egypta a Maroka, můžu za to já. Když jste
Arab, jste vinen, vinen, vinen. A myslím, že v tomto směru bude hůř.
Ale pokud se nás budou lidé bát, pak už Islámský stát vyhrál.“
Hlavně klid
A
h
t
s
A
m
A
B
Navzdory slovům o odvaze je v Paříži cítit strach a nervozita. Lidé se pozorují
více než dříve, což ukazuje v úvodu zmíněný příběh o tom, jak vagon metra
vystrašila slova „Allahu Akbar“. Přitom šlo o nevinnou upomínku v mobilním
telefonu muslimského mládence.
V
o
Z amplionů na peronech se ozývá jako kolovrátek naléhavé hlášení: „Spatříteli podezřelé zavazadlo nebo zaznamenáte-li jakoukoli podezřelou činnost,
okamžitě uvědomte policii.“ Policii, která je všudypřítomná.
I na letišti přibyly nápisy: „Za zavazadlo bez dohledu pokuta 450 eur.“
Muž s dlouhými tmavými vousy se spolucestujících zeptá: „Pohlídáte mi
kufr? Na minutku? Jen si odskočím…“ Pasažéři na něj zírají v němém údivu.
Když zmizí, hypnotizují černý kufr. Přemítají, co teď? Jsou snad tohle poslední
vteřiny jejich života?
Vousáč je za chvíli zpátky. Děkovně se zazubí. „Gracias.“ Hipster ze Španělska.
•
A
h
t
s
A
m
A
B
Poznámka: Jména iráckého vojáka a muže, který identifikoval atentátníka
z metra, byla s ohledem na jejich bezpečnost změněna, redakce ale jejich
skutečnou identitu zná.
V
o
Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší komentář
Porota:
Lukáš Fila, novinář, šéf vydavatelství N Press, Helena Illnerová, fyzioložka
a biochemička, bývalá předsedkyně Akademie věd České republiky, Hana
Ripková, výkonná ředitelka Fulbrightovy komise, Jiří Schneider, ředitel Aspen
Institute, bývalý 1. náměstek ministra zahraničí
Vítěz:
Porota oceňuje velmi dobrou jazykovou a stylistickou úroveň komentářů.
Příspěvky postihují základní témata aktuálně rezonující českou společností,
důležitá pro fungování společnosti obecně, a to i z méně obvyklého úhlu, zvláště
v případě komentáře nazvaného Uprchlická krize od pultu vietnamské večerky.
Pojmenovává a postihuje nenávist rozmáhající se ve společnosti a postupné
zhoršování vztahů mezi lidmi.
Základní lidské právo na nenávist
V české společnosti se stále víc lidí zbavuje civilizačních zábran.
Demokracie a svoboda jsou proto v permanentním ohrožení.
K násilí pak není daleko.
Zabijem prase, podřežem, ať krev stříká pod nožem,” zní pokřik skupiny
chlapců z románu Williama Goldinga Pán much. Nositel Nobelovy ceny na
příběhu skupiny dětí ztroskotavších na tropickém ostrově ukazuje, jak rychle
z lidí opadává civilizační nátěr, pokud se o něj nepečuje. Selhává debata,
demokracii nahrazuje vůdcovství a násilí. Vynořují se obrazy vnějších nepřátel,
které nakonec ospravedlňují vraždění ve vlastních řadách.
A
h
t
s
A
m
A
B
Lze se obávat, že v české společnosti zvolna startuje podobný proces. Stále
víc lidí se zbavuje civilizačních zábran. Sílí verbální násilí, už není nepřijatelné
V
o
zpochybňovat lidská práva ani demokratické mechanismy v politice. Všechny
tyto trendy se vzájemně podmiňují a posilují. Ukazuje se, jak je status quo
křehký. Stačí z jedné strany strašit uprchlickou krizí a z druhé povzbudit
pocit, že “tu všeci kradnú”, a česká společnost se s rozkoší propadá do stavu,
kdy se za základní lidské právo považuje právo na nenávist. Jako bychom
prožívali cosi z atmosféry druhé republiky z roku 1938 či poválečných let
před nástupem komunismu, kdy instituce ještě fungovaly, ale hranice
akceptovatelného se posouvaly stále blíž propasti.
Je dobré si připomínat, že totalitní režimy dočasně vítězily nejen kvůli svým
ideologiím, ale i proto, že dokázaly uspokojit potřebu nenávisti, která je
pod tenkým civilizačním nátěrem uložena. Ukázaly na nepřátele (tu rasové,
tam třídní) a podstatná část společnosti se na označené vrhla, nedomýšlejíc
souvislosti a následky. I dnes vidíme, že poptávka po “nepřátelích” je
značná. Demokracie a svoboda jsou proto v permanentním ohrožení;
potřebu nenávisti uspokojují jen chabě. I když se změní vláda, nedochází
k žádné skutečné pomstě, nikdo nevisí, většinou se ani nezavírá. Jistý typ
demokratických politiků to ale svádí k nebezpečné hře. Dlouhodobě ji hraje
například Miloš Zeman, který se už v 90. letech pokoušel voličům nabídnout
alespoň iluzi pomsty skrze řeči o zavírání “tisíců tunelářů” a který nyní čerpá
energii z provokací, povzbuzování zloby, nevraživosti a nenávisti. Má úspěch.
Řada lidí by přivítala, kdyby zmizely “idiotské zvyklosti”, které Zemana omezují,
a kdyby jejich frustrace mohly skrze prezidenta promluvit přímo, s plnou
destruktivní silou. Tím není řečeno, že Zeman je totalitář. Jen že si hraje se
silami, jejichž dynamika nakonec může zválcovat i jeho samotného.
K podobné vrstvě společenského vědomí, která tak či onak prochází každým
z nás, se obrací i Andrej Babiš, když zpochybňuje parlamentní procedury.
Všechno má podle něj jít hned, a když to nejde, děje se to kvůli škůdcům
(a zlodějům), kteří se perfidně ukrývají pod hlavičkou opozice. Na první
dobrou líbivé. Jenže parlamentní procedura není komplikovaná jen proto,
aby se zohlednily všechny možné zájmy, ale také proto, aby se otupilo ostří
v případě, že by vláda chtěla řezat do samotné podstaty režimu. Proto je
dobré se varovat všech, kdo proti parlamentarismu explicitně vystupují.
Mimochodem, není náhoda, že nenávistníci všeho druhu před demokracií
parlamentní upřednostňují demokracii přímou. Nejpřímější demokracií je lynč.
A
h
t
s
A
m
A
B
Ve společnosti samozřejmě vždy bude existovat skupina, která je hrdá na
svou averzi ke všemu, co je jiné než ona sama, a je ochotná svou nenávist tak
či onak ventilovat. Do jisté úrovně to může být jen hra, skrze niž se upouští
negativní energie. Když ale počet lidí, kteří jsou ochotní takto uvažovat,
překročí kritické množství, je zle. Pak už se může svoboda zničit sama ze své
podstaty. Začíná platit výrok, že demokracie a svoboda omezují demokraty
a svobodomyslné lidi a dávají naopak všechny možnosti svým nepřátelům.
V
o
K násilí není daleko. Směr, kterým jde česká společnost, naznačil laureát
Zemanovy medaile Za zásluhy František Ringo Čech: “Ti, kdo se zastávají
migrantů, zmizí. Nebude možné se s tímto názorem ve společnosti ukázat,
protože by je lidé umlátili.” Ano. Můžeme se lehce dostat do Goldingova světa,
kde se zpívá “zabijem… podřežem”. Je znepokojivé, že politici, kteří aspirují na
pozici vůdců, o tenčící se civilizační nátěr společnosti nepečují. Naopak ho z ní
aktivně drhnou.
Přijmout víc uprchlíků je v zájmu Česka
V případě uprchlíků nespočívá úloha politika v naskakování na většinové
mínění, ale naopak v odvaze jít proti proudu.
Kdy chceme být připraveni, když ne po pětadvaceti letech, kdy hranice
Československa překročili první běženci?
Vůči Evropské unii Česko vystupuje z pozice jakéhosi permanentního nároku.
Chováme se, jako by nás Evropa neustále musela odškodňovat za to, že jsme
byli čtyřicet let součástí sovětského bloku, a tudíž neměli přístup ke svobodě,
kapitalismu, volnému trhu a ostatním zdrojům prosperity. Zcela samozřejmě
bereme, co se nabízí: peníze z eurofondů, volné cestování, možnost pracovat
a žít kdekoli. Když ale dojde na náš příspěvek, durdíme se: Co to po nás
chcete? Máte dávat, ne si brát! Týká se to všech českých vlád i prezidentů,
ať o sobě tvrdí, že jsou euroskeptici, či eurooptimisté.
Vlády vedené ODS brblaly kvůli euroústavě a Lisabonské smlouvě, vláda
vedená ČSSD dělala problémy se sankcemi vůči agresivnímu Rusku. Nyní se
základní postoj “beru, ale nedávám” opět materializuje. Česko je rezolutně
proti kvótám na přijímání uprchlíků, kteří se do Evropy tlačí z Afriky a Blízkého
východu. Máme spoustu argumentů. Uprchlíků je u nás už dost, země není
připravena, kvóty nechtějí ani jiné státy, voliči uprchlíky odmítají.
Je to destilát pokrytectví. Loni u nás požádalo o azyl podle Eurostatu 1145
lidí. V Německu 202 tisíc, v Itálii a Francii shodně 64 tisíc. Kdy chceme být
připraveni, když ne po pětadvaceti letech, kdy hranice Československa
překročili první běženci? A dávat český odpor proti kvótám na jednu rovinu
s britským je skoro drzé − srovnejte počet imigrantů v Británii a u nás. Ano,
proti solidárnímu přijímání uprchlíků je podle výzkumu agentury Median 57
procent Čechů, jenže v tomto případě nespočívá úloha politika v naskakování
na většinové mínění, ale naopak v odvaze jít proti proudu. Ve schopnosti
vysvětlit, že evropský projekt stojí na solidaritě, že to není táborská káď, ze
které si můžeme donekonečna brát, zatímco dosypávat budou jiní.
A
h
t
s
A
m
A
B
Krátkodobě to může být výhodné, ale dlouhodobě je to sebevražda. Nikdo
nám už nic nedluží. Když dnes nebudeme solidarizovat s jihem zavaleným
migranty, proč by nám měl jih pomáhat, až to budeme pro změnu potřebovat
my?
V
o
Kníže a temno
S odchodem Karla Schwarzenberga zmizí poslední element, který české
politice dodával světový rozměr.
Schwarzenberg de facto zpřítomňuje humanismus Václava Havla v nynější
uprchlické krizi.
Je jedním z mála, kdo se odváží v protiuprchlicky zhysterizovaném Česku
mluvit podobně, jako by mluvil Havel.
Odcházení Karla Schwarzenberga je specifické. Nenásilné, přirozeně spojené
se stárnutím, ale přesto svým způsobem zlomové. Když mizeli premiéři
Stanislav Gross, Jiří Paroubek, Mirek Topolánek, Petr Nečas, jakož i jiní politici,
kteří stojí za řeč ještě méně, způsobilo to vždy krátkodobé mocenské pnutí.
Ale na rovině osobnostní, ze které jedině může politika čerpat autenticitu a
energii, se nedělo nic. Jeden střídal druhého, kus za kus, zleva zprava. Defilé
na orloji zaměnitelnosti. Když nyní odejde Karel Schwarzenberg, bude to jiné.
Konstrukce české politiky navenek nezakolísá; výměna předsedy čtvrté až
páté nejsilnější strany je formálně vzato marginálie. Jenže uvnitř něco povolí.
Zmizí poslední element, který české politice dodával nadlokální, či možná i
světový rozměr.
A
h
t
s
A
m
A
B
Schwarzenberg je především posledním vlivným politikem (Jiří Dienstbier
mladší promine), který spojuje současnou českou politiku se světem Václava
Havla. Vzpomínáte? Akcent na lidská práva, humanismus, globální rozměr,
evropanství, transcendenci… prostě na to všechno, za co se v listopadu
1989 zvonilo klíči, na to všechno, co nám tehdy dávalo právo přesvědčeně
skandovat, že “nejsme jako oni”. Tedy že nejsme stejní jako na materiálno
zaměření komunisté, kteří samým hmotařstvím dovedli celou českou
společnost k totální materiální nuzotě. Co to znamená v praxi? Schwarzenberg
například de facto zpřítomňuje stanovisko Václava Havla v nynější uprchlické
krizi. Nevíme sice s určitostí, co by Havel říkal, ale určitě by zastával spíš
pozice Joachima Gaucka a Angely Merkelové než Viktora Orbána nebo Milana
Chovance. Karel Schwarzenberg je jedním z mála, kdo se odváží
v protiuprchlicky zhysterizovaném Česku mluvit podobně, jako by mluvil
Havel. Jeho postoj je ovšem cenný nikoli jen jako ozvěna hlasu autority
či jako jakýsi záhrobní amplion, ale hlavně proto, že je vůči české politice
a společnosti disentní. Schwarzenberg podobně jako Havel a disidenti
v sedmdesátých a osmdesátých letech stojí v opozici vůči většině − s tím
rozdílem, že tehdy to byla většina mlčící, nyní jde o masu hlasitou, křičící,
mávající šibenicemi. Narušování tupé jednoty je, jak víme, samotnou
podmínkou existence svobodné společnosti.
V
o
Je možná trochu paradoxní, že české demokracii dosud dodává energii
postarší aristokrat. Možná je to ale logické. Třeba právě někdo, jehož rodová
historie se táhne dlouhá staletí zpět, může nejlépe dodat politice přesah
spočívající v odhledu od momentálních zájmů a v akcentu na trvalé hodnoty.
Možná právě vtělená historická paměť dokáže nejlépe přenést politiku přes
pěnu dní, udržet pohromadě myšlenky rozsekávané na kusy v masomlýnku
volebního cyklu noži proměnlivých nálad a nahodilých událostí.
Schwarzenbergovi se dá vyčítat ledacos, třeba převlékání stranických trikotů.
Zelení, kteří z něj udělali poprvé ministra zahraničí, mu asi nikdy přestup
k Miroslavu Kalouskovi a TOP 09 neodpustí. Ale hodnotová konzistence tím
trpí jen málo, nebo spíš vůbec. Když se ovšem díváme na současnou českou
politiku, je z valné většiny opakem toho, co ztělesňuje Karel Schwarzenberg.
Místo trvání na hodnotách sledujeme jejich relativizaci. Místo motivování
a inspirování společnosti vidíme nadbíhání náladám a jejich využívání
k vlastním politicko-byznysovým cílům. ČSSD, ANO, ODS se dají v tomto
smyslu bez obav z nepřesnosti převést na společného jmenovatele. Trend se
nevyhýbá ani Schwarzenbergově vlastní straně. Její část se domnívá, že když
budou hladit společnost po srsti, začnou se k TOP 09 voliči opět tulit. Jenže
nezačnou. Liberální voliči pravice chtějí konzistenci. A také chtějí lídra, který
je originální, osobitý, charismatický, inspirativní, nezaměnitelný. A který je
zároveň prostý škraloupů z minulosti. Zkrátka někoho, jehož portrét na placce
si člověk rád připne na triko. Ne, litujeme: Miroslav Kalousek to opravdu není.
Kdyby nebyl Karel Schwarzenberg Čech jako poleno a katolík taky takový,
dalo by se říct, že je z pohledu politiky postavené na hodnotách cosi jako
legendární poslední Moravan z bitvy na Bílé hoře. Na rozdíl od něj nepadne,
jen pokojně odejde na odpočinek. Ale výsledek bude stejný. Nastane, v jistém
slova smyslu, temno.
Uprchlická krize od pultu vietnamské večerky
Vietnamci bývají v diskusích o uprchlické krizi používáni jako důkaz, že nejsme
xenofobní.
A
h
t
s
A
m
A
B
Vnímáme je ale více jako kulisy všednodennosti než jako rovnocenné
spoluobčany.
Jejich historická a kulturní zkušenost může být pro všechny užitečná.
Jednu z večerek v pražských Vršovicích provozuje pan Dao. Vietnamec. Jeden
z těch, kteří bývají v diskusích o uprchlické krizi používáni jako důkaz, že
nejsme xenofobní. Nakupujeme u nich, nedemonstrujeme proti nim, celkově
je necháváme na pokoji.
V
o
Ovšem na druhou stranu s nimi nemluvíme. Vnímáme je více jako kulisy
všednodennosti než jako rovnocenné spoluobčany. Před pár dny jsem, nevím
proč, pocítil něco jako povinnost zeptat se pana Daa, co si myslí o uprchlické
vlně, když už je v ní používán jako argument.
“Uprchlíci? No jo, je jich hodně, může to být problém, ale spíš v Německu
než tady. A lidem se má pomáhat, když to potřebují, ne?” odpověděl zhruba
pětapadesátiletý Dao, o kterém jsem do té chvíle netušil, jak dobře umí česky.
Nebojí se aspoň islámu? “My jsme buddhisti, my se nebojíme. Proč? Máme
svoje a muslimové ať si mají taky svoje. Bát se může jen ten, kdo si tím svým
není jistý, kdo nevěří pořádně v nic,” řekl a podíval se na mě jako na někoho,
pro něhož nejvyšší hodnotu představují tři plzně, které mi mezitím zabalil do
igelitky.
Neměl jsem na to moc co říct, a tak pan Dao pokračoval. “Víte, co je
nebezpečné? Žádní uprchlíci ze Sýrie. Nebezpeční jsou Číňané!”
Povytáhl jsem obočí, což pan Dao správně přečetl jako nevyslovenou otázku.
“Ptáte se proč? Já vám řeknu. Číňané chtějí ovládnout svět. Všechno si koupí.
Všechno. Natisknou si peníze, přivezou je třeba na valníku a už se odsud
nehnou!”
Nechtěně jsem otočil hlavu směrem k nedalekému stadionu Slavie, kterou
před pár dny koupili čínští investoři. Pan Dao asi umí číst myšlenky, zřejmě na
to mají bud¬dhisté z večerek talent, a navázal. “Jo, třeba tady ten fotbal. Oni to
nedělají, aby vydělali, ten fotbal tady je úplně na nic, oni to dělají, aby se tady
zachytili!”
Zapochybuji. Už proto, že když pan Dao vysloví slovo Čína, oči se mu zúží a
ztvrdnou mu rysy, jen o něco méně než Martinu Konvičkovi, když se před ním
řekne “muslim”.
Xenofobní řeči neradno brát vážně. Pak mi ale pan Dao odvypráví pár
historek, z nichž je jasné, že na rozdíl od Konvičky objekt své fobie opravdu
viděl. V akci, v roce 1979 v rodné severovietnamské vesnici, která po čínském
útoku prakticky přestala existovat.
Napadá mě, že jeho náhled na Čínu je podobný způsobu, jakým řada Čechů
vnímá Rusko. Ano, je to svého druhu fobie a vede k nepřijatelné paušalizaci.
Ale pokud jde o ostražitost vůči celku, je sebezáchovná. Přesto se mi nezdá,
že by čínské investice mohly být nebezpečné, nakonec mohou přinést
mnohým práci.
A
h
t
s
A
m
A
B
Pan Dao ale trvá na svém: “Ti vaši politici nedělají dobře, že kolem nich tak
poskakují.” A pak řekne větu, kterou bych nečekal. “To totiž nejsou investice,
to je postupná ekonomická okupace!”
V
o
Jdu domů, stále myslím, že pan Dao přehání. Pak si ale otevřu pivo z jeho
večerky, začnu surfovat po internetu a náhodou nacházím na stránkách
Huffington Post text “Pět důvodů, proč Čína funguje” od autora jménem
Zhang WeiWei ze Šanghajské univerzity. Píše se v něm mimo jiné o klíčovém
rozdílu mezi čínskými principy “minyi” a “minxin”: první představuje “pomíjivé
veřejné mínění”, druhý popisuje cosi jako “dlouhodobé přesvědčení národa”.
V Číně podle WeiWeie vládne druhý princip, což umožňuje plánovat v rozměru
celých generací − na rozdíl od Západu, který je schopen plánovat nanejvýš
do příštích voleb. Ekonomické ovládnutí světa Čínou je nevyhnutelné, píše
WeiWei.
Znovu pomyslím na pana Daa a jeho hodnocení globálních rizik od pultu
večerky. Co když má pravdu a uprchlíci ze Sýrie se k nám jdou jen schovat,
zatímco Čína nás chce zahrnout do svého globálního impéria? Není to tak,
že tolik vzývanou identitu nám vezme spíš ten, kdo má pytel peněz, než někdo
s uzlíčkem se zbytky majetku? Nevím. Ale po rozhovoru s panem Daem těžko
v uprchlické vlně vidět jen riziko a v narůstajícím čínském vlivu jen příslib
světlých zítřků.
Oklikou jsme na začátku: když už se tváříme, že “naši” Vietnamci jsou
důkazem, že nejsme xenofobní, mohli bychom si s nimi občas také promluvit.
Jejich historická a kulturní zkušenost může být užitečná. Tomu, kdo chce
poslouchat, samozřejmě.
Zeman vyhlásil studenou válku. Z jeho projevu proti uprchlíkům šel
strach
Vystoupení Miloše Zemana na Albertově byl začátek společenské katastrofy.
Aktivně rozdělil občany na ty, kteří stojí za ním, a na ty méněcenné.
Bát se mají ti, kdo jsou, byť jen minimálně, vstřícní k uprchlíkům.
Stylověji už asi připomenout výročí 17. listopadu nešlo. Prezident republiky
proslovil projev před transparentem “Ať žije Zeman”, obklopený davem
pečlivě policejně prolustrovaných přívrženců. Choreografie prvomájového
průvodu normalizačních let, duch akce ryze putinovský.
A
h
t
s
A
m
A
B
Bylo by to jenom smutné, možná tragikomické, kdyby z prezidentových,
bouřlivě aplaudovaných slov nešel strach. Prezident nezůstal u toho, že by
jako obvykle brojil proti imigraci a islámu. Projev byl namířený hlavně proti
nezanedbatelné části české společnosti, té, která má odvahu mít jiný názor
než on. Zeman označil sám sebe za hlas národa, čímž fakticky všechny,
kdo s ním nesouhlasí, z národa vyloučil. Za plnohodnotné se napříště mají
V
o
považovat jen ti, kdo ho následují. Jeho odpůrci od nynějška už nejsou
názorovými protivníky, ale jen, jak se vyjádřil, “řvoucí stádo”.
Z historie víme, že společenské katastrofy vždy začínaly tak, že jedna část
společnosti označila část jinou za méněcennou. Přesně to prezident nyní
dělá. Zatímco dosud společnost “jen” pasivně rozděloval, nyní přistoupil k
aktivní segregaci. Kdo se má bát, se dalo vyčíst z transparentů nad hlavami
Zemanova nadšeného publika. Jsou to ti, kdo jsou, byť jen minimálně,
vstřícní k uprchlíkům, ti, kteří se nedomnívají, že platí heslo “co muslim, to
terorista”, ti, kdo si zakazují myslet v termínech kolektivní viny. Ti, kdo v duchu
ústavy demokratického Česka hájí náboženskou svobodu, nekřičí, že nějaké
konkrétní náboženství
v Česku nechtějí.
O co Miloši Zemanovi jde? Lepší variantou by bylo, kdyby se ukázalo, že
pouze podlehl atmosféře totálního souhlasu, kterou mu zajistily perlustrace
účastníků demonstrace na Albertově a policejní zátarasy. Pokud ale měl vše
důkladně rozvážené předem, šlo bezmála o vyhlášení studené občanské
války. A instalaci sebe samého do čela jedné ze znepřátelených stran.
Hranice mezi verbálním a přímým násilím je tenká. Když ze Zemanovy akce
odcházela pochodovým krokem jednotka “vojáků v záloze”, nejednomu
pamětníkovi doby před šestadvaceti a více lety vytanula na mysli vzpomínka
na Lidové milice, popřípadě jiné paramilitární organizace, které vznikaly
v pohnutých historických momentech mimo jiné za účelem pacifikace
“méněcenné” části společnosti. Jako paralela je to jistě přehnané,
ale samotný fakt, že se podobná asociace dostavuje, je varující.
A
h
t
s
A
m
A
B
S Milošem Zemanem nyní pravděpodobně souhlasí většina Čechů, což mu
dodává sílu a demokratickou legitimitu. Aplaus na Albertově byl ozvěnou
aplausu ze všech koutů země. Proto je dobré si připomenout, že 17. listopad
je nejen dnem boje za demokracii, ale také za svobodu. A ta, jak víme,
zpravidla mizí za nadšeného potlesku davu.
V
o
Nominace:
Autor jasně komentuje rozštěpenost naší společnosti i vývoj ve střední Evropě,
mimo jiné i na základě sociologických výzkumů. Nabízí určitou prognózu
tohoto vývoje a zároveň varuje před apokalyptickým nahlížením budoucnosti.
Článek dle poroty předkládá komplexní pohled, ke kterému se čtenáři budou
bezpochyby vracet. Jako zkušený autor nenabízí žádná řešení, protože ví, že by
mohla být plytká.
Neadventně laděná úvaha inspirovaná převážně pohyby, k nimž v tomto roce
došlo v české společnosti
Tvrdá sociologická data i posbírané dojmy signalizují, že z tuzemských
veřejných projevů se vytrácejí nuance, polotóny. Rozštěpenost do navzájem
nekomunikujících bloků však pro společenské vědomí, pro sociální a kulturní
soudržnost znamená pohromu.
Před dvěma lety jsem na tomto místě publikoval úvahu Český rok po konci
světa. Byla pokusem artikulovat, co se ve zdejší společnosti děje, k jakým
mentálním proměnám v ní dochází.
Co nejstručněji shrnuto: v roce 2013 v podstatě skončila jedna etapa
polistopadového vývoje; probouzí se český nacionalismus; veřejného
prostoru se chápou noví kolonizátoři; ze společnosti se vydělila tenká
vrstva prominentních boháčů, kteří si pro sebe nacházejí co nejvýhodnější
a nejvýnosnější pozice nejen doma, ale i v zahraničí – aby odtud mohli
případně kdykoliv rychle vysmahnout; diskuse nad věcmi obecnými se
polarizuje, motorem postojů je odmítání; vytratila se vize; obnažuje se
vratkost demokratického usazení společnosti; vzájemně se zde potencují
individualismus a uzavřenost; sílí pasivní agresivita a husákovská normalizace
přestává být vnímána jako devastující epocha.
A
h
t
s
A
m
A
B
„Země, která na začátku devadesátých let měla našlápnuto ‚k návratu
do Evropy‘, se na začátku tisíciletí tohohle pošilhávání po Západu zbavila.
Pochopila, že se Západem nikdy nestane a že je to vlastně v pohodě, když
V
o
bude svoje středoevropská. To je o. k. Teď ale jako by ztratila naději na tuhle
vlastní osobitost,“ citoval jsem kritika, kurátora a publicistu Michala Nanoru,
který několik let žil v USA a po návratu do vlasti se dost divil, co se tady
mezitím stalo, jak se změnila atmosféra v ČR i leckteré provozní „detaily“.
Sběr aktuálních dat
Srovnáme-li však nynější čas s rokem 2013, vidíme, že ten byl jen přípravkou,
rozcvičkou k tomu, co je možné pozorovat dnes. Atmosféra zhoustla. Lidé
– často i sobě velmi blízcí – se ve svých názorech a postojích nepoznávají.
Leckdo si o tom druhém myslí, že je blázen, naiva, mimoň, že s ním se prostě
nemá cenu bavit, protože nic nechápe.
Spory se okamžitě personifikují. Zesílilo bipolární vnímání buď, anebo. Černá,
bílá. Pro uprchlíky, proti uprchlíkům. Pro Brusel, proti Bruselu. Pro Zemana,
proti Zemanovi. Pro Babiše, proti Babišovi; pro Kalouska, proti Kalouskovi.
Zesílil pocit ohrožení – hledá se vnější, ale i vnitřní nepřítel. Nejlepší by bylo
opevnit se, zalehnout za pytle s pískem a vyčkávat nájezdu nepřátel. A jakmile
by se objevili na obzoru – pal! To není ani moc nadsázka: silně roste počet
žadatelů o zbrojní pas.
To jsou dojmy, pocity, nasávání nedat. A nyní něco dat. Sociologický ústav
AVČR publikoval tento týden výsledky dvou výzkumů – na reprezentativním
vzorku více než tisícovky lidí (takové jsou i vzorky dalších výzkumů, jež z
tohoto zdroje zde ještě budou citovány). Podle jednoho z těchto aktuálních
výstupů by méně než pětině Čechů bylo líto, kdyby se Evropská unie rozpadla.
Polovině lidí by taková událost byla jedno a dvaadvacet procent dotázaných
uvedlo, že by se jim ulevilo. Šest procent Čechů by zrušení EU uvítalo. Čtvrtina
Čechů si momentálně myslí, že být součástí EU je dobrá věc. Opačný názor
zastává rovněž čtvrtina národa, polovina občanů nemá v této věci vyhraněný
názor. Průzkum vznikal na přelomu listopadu a prosince.
Ve stejném období nabíral Sociologický ústav data o tom, jak Češi smýšlejí
o určitých etnikách. „Průzkum se zaměřil na představy Čechů o muslimech,
Syřanech, Romech, Ukrajincích, Rusech, Vietnamcích a Slovácích. Přinesl
poměrně překvapivé výsledky, které dokládají, že hodnocení jiných národů
a etnik nesouvisí s pohlavím, věkem ani vzděláním, jak se často předpokládá,
ale je spíše výsledkem přesvědčení Čechů o vrozené nižší inteligenci některých
etnik a národů a nadřazenosti některých kultur. Tyto názory jsou v ČR
přítomné napříč věkovými i vzdělanostními skupinami,“ stojí ve zprávě, kterou
si lze stáhnout z internetových stránek ústavu.
A
h
t
s
A
m
A
B
„Slováci dopadli v očích české veřejnosti nejlépe a jako jediná skupina byli
vnímáni ve všech aspektech pozitivně, pouze v hodnocené pracovitosti je
předčili Vietnamci. (…) Na druhé straně spektra se umístili Romové, o kterých
V
o
mají Češi nejnegativnější představy. Češi je vidí jako nejméně morální (76 %
je považuje za nemorální), pracovité (85 % je označilo za líné) a také si 82 %
Čechů myslí, že porušují zákony.“ Romové jsou „v průměru označováni jako
podobně násilničtí jako muslimové (Romové 69 %, muslimové 67 %)“.
„Zajímavé srovnání nabízí představy Čechů o ruském a ukrajinském národu,“
píše v citované zprávě sociolog Aleš Kudrnáč. „Oba národy si vedou téměř
shodně na ose mírumilovnost–násilnost (Ukrajinci 27 %; Rusové 28 %),
ačkoli je Rusko často považováno za agresora v minulých a několika právě
probíhajících konfliktech. Obecně vychází z průzkumu Rusové pozitivněji.“
Předmět každodenního hovoru
Nedlouho před dvěma vzpomenutými výzkumy, konkrétně poslední
listopadový den, publikoval Sociologický ústav zprávu o postoji české
veřejnosti k přijímání uprchlíků; data nabíral v říjnu a listopadu. „Podle
větší části české veřejnosti (59 %) by Česká republika neměla tyto uprchlíky
přijímat vůbec, 35 % je pro jejich přijetí do doby, než budou schopni vrátit
se do země svého původu. Jen velmi malá část občanů ČR (4 %) pak zastává
názor, že by ČR měla uprchlíky přijmout a nechat je usadit se zde. Oproti
říjnu došlo k nárůstu počtu těch, kteří nesouhlasí s přijímáním uprchlíků,“
shrnují výzkumníci a nabízejí i srovnání v rámci visegrádských zemí: Češi jsou
naladění podobně jako Slováci (62 % je proti přijímání uprchlíků); v Maďarsku
to v daný čas bylo 32 %, v Polsku 38 %.
Enormní je zájem o uprchlickou krizi: podle výzkumu se o ni zajímá 74 %
Čechů, „což je nejvíce ze všech měřených významných událostí alespoň
celoevropského charakteru za posledních deset let“, praví pod zprávou
podepsaný sociolog Martin Buchtík. „Vysoký zájem je provázen i tím, že
téma uprchlíků je často předmětem každodenních hovorů. V říjnu o tématu
hovořilo 77 % dotázaných.“
Patří se k těm datům dodat, že jsou to výsledky občanů státu, kterému
se nynější uprchlická vlna v podstatě zatím vyhýbá, v němž se uprchlíci
prakticky nepohybují po obcích, nejsou reálným každodenním problémem,
s nímž by se dotazovaní potkávali a potýkali. Jejich postoj je z drtivé části
vyvolán něčím, o čem slyšeli a četli, co viděli pouze zprostředkovaně.
Přičemž ony zprostředkovatelské kanály jsou roztříštěné, fragmentární, ve
většině elektronické, náchylné ke kontaminaci úmyslnými dezinformacemi;
kontaminovanější zřejmě intenzivněji než kdykoliv dřív.
A
h
t
s
A
m
A
B
Před dvěma roky ještě nebyl běžný termín trollové, dnes se již všeobecně
ví, že jsou to úmyslní, profesionální vyráběči zavádějících informací i
manipulátoři veřejných diskusí na internetu. Mluvit se o nich začalo v
souvislosti s Ruskem, které tuto metodu masivněji nasadilo kvůli ukrajinské
V
o
krizi a obecněji za účelem posilování ruské státní propagandy, ovšem bylo by
krátkozraké se holedbat, že „trollení“ je záležitostí a praxí pouze Kremlu.
Probuzení apokalyptiků
Veřejné mínění se rozštěpilo do opevněných názorových bloků, které mají
navzájem velmi malou propustnost, jsou vybaveny svými strážními věžemi,
z nichž se monitoruje a kontroluje, co říkají jiné tábory, a ihned se aktivují
ochranné deštníky a vypouští se (slovní) kontra munice. Sluníčkář, vítač,
xenofob, rasista, neonacista; jen to lítá. To není jen jakási nevinná, zábavná,
kreativní, substituující hra slov, která stečou a nic nikomu nezpůsobí. Tato
slova mají své následky, otravují ovzduší a zjednodušují komplikovanou
realitu na „my“ a „oni“, přičemž tato dichotomie na jednu stranu ulehčuje
aspoň nějak strávit ten nepřehledný svět, na stranu druhou dále jen zamlžuje
skutečný stav věcí. Stav nekonečně komplikovanější, než byl v časech, kdy
„my“ jsme byli tzv. běžní občané a „oni“ stranická nomenklatura, která „o nás“
rozhodovala.
Rozštěpenost do navzájem nekomunikujících bloků však pro společenské
vědomí, pro sociální a kulturní soudržnost znamená pohromu, protože celek
se stává vratší, nervnější, rozkmitaný, náchylnější k okamžitým výkyvům,
k hysterii, k panikám, zkratům. Posilují se nenálada, rozmrzelost, zlomyslnost.
Václavem Havlem kdysi vyslovené věty o blbé náladě se vztahovaly na éru,
jež byla o dost veselejší, bezstarostnější, odvázanější, než je éra současná.
À propos Havel, od jehož úmrtí právě uplynuly čtyři roky – mentálně uběhlo
od jeho skonu daleko více než osmačtyřicet měsíců. Vzpomínky na něho jsou
vzpomínkami na nenávratný čas, na éru, za níž historicky zaklaplo víko.
Z veřejného slovníku se vytrácejí nuance, polotóny. Médii často oslovované
autority – kupříkladu psychiatr Cyril Höschl, geolog Václav Cílek, kardiolog Jan
Pirk – začaly používat alarmistický, až apokalyptický slovník a vynášet silné
soudy o civilizaci, přičemž tato varování suverénně pronášejí
a je jim nasloucháno, aniž by na tomto poli, na poli výzkumů civilizace
a společenských procesů, za nimi stála věrohodná a mezinárodně
respektovaná vědecká činnost. Jistě, o věcech veřejných může hovořit
kdokoliv, je naopak přímo vítané, když specialisté nejsou uzavření ve
věžích svých oborů, nýbrž vstupují do veřejných diskusí o společenských
problémech. Ale právě specialisté by měli mít smysl pro míru, měli by ji přísně
nárokovat na sebe a měla by být nárokována na ně.
A
h
t
s
A
m
A
B
„Naši předkové a my jsme Evropu přece nebudovali proto, aby sem teď někdo
přišel a rozvrátil ji. Křesťanství je staré dva tisíce let a od samého počátku se
musely ty ideje lásky, obětavosti a pomoci, z nichž křesťanství vychází, hájit.
Myslím, že zase přišla doba, kdy je nutné křesťanské zásady hájit,“ řekl tento
měsíc pro Pátek LN kardiolog Jan Pirk. Křesťanské hodnoty je třeba hájit, s
tím lze s Pirkem souhlasit, ale věcně je jeho konstatování nepřijatelné. „Násilí,
schvalované komunitou a podporované náboženstvím, se v civilizovaných
V
o
společnostech osvědčilo a stalo se zcela běžným jevem. To, co dnes chápeme
jako křížové výpravy, jež byly od pozdního 11. století křesťanského letopočtu
více než 500 let charakteristické pro západoevropskou kulturu, představuje
jeden z projevů toho jevu,“ začíná svoji tisícistránkovou práci Svaté války
oxfordský profesor historie středověku Christopher Tyerman (česky kniha
vyšla r. 2012). Ty ideje se tedy hájily mimo jiné agresí a expanzí a je nefér to
dneska nevidět, zastírat, halit do velkých slov. I masakry jsou naše dědictví.
„,Války kříže‘, chápané účastníky jako vyjádření křesťanského milosrdenství,
náboženského zanícení i násilí ve jménu Božím, pomáhaly zároveň utvářet
sdílený pocit sounáležitosti s křesťanskou společností, societas christiana,
křesťanským světem a přispívaly k vymezení jeho lidských a zeměpisných
hranic. Tímto způsobem se spolupodílely na utváření charakteru Evropy,“
doplňuje Tyerman.
Asi je pro českou společnost příznačné, že k obecnějším civilizačním
problémům se veřejně vyjadřují, protože jsou i oslovováni, v drtivé většině
muži – ženy jsou v této diskusi očividně odsunuty na druhou kolej. Když by se
do toho pletla žena, dopadlo by to, jako když Merkelová řídí Německo, tedy
čirou tragédií. Takto naplno to samozřejmě nikdo nevysloví, ale v podtextu
domácích diskusí je tato machistická pozice patrná. Německá kancléřka se
ostatně stala pro česká média, respektive pro lidi, kteří v nich rádi ventilují
své „silné“ názory, ztělesněním nemohoucnosti, krátkozrakosti, zaslepenosti,
hlouposti i sviňáctví zároveň. Angela Merkelová je pro nezanedbatelnou část
tuzemských vlivových klanů arogantní tetka, která nechápe, co je třeba dělat.
Demokratická kontrarevoluce
To, co se zde od roku 2013 změnilo zásadně, je vědomí, že svět je nebezpečné
a dotěrné místo, před nímž je třeba se mít velmi na pozoru. Před dvěma
lety se završovala jedna etapa, fáze mentálního zapouzdření se ve svých
„domácích“ jistotách, kdy bude nejlepší moc už tady toho neměnit. Jenže
svět dále doráží, píchá, pálí – ovšem nikoliv svět en bloc, nýbrž svět západní,
zejména západoevropský. Před dvaceti lety země Visegrádu spolupracovaly,
aby se vzájemně podporovaly při zapojování se do (západo)evropských
struktur; dnes je nejvíc spojuje přesvědčení, že je třeba se těm strukturám
postavit – bez ohledu třeba na to, že Polsko je silně protiruské a orbánovské
Maďarsko je vůči Moskvě daleko vstřícnější.
A
h
t
s
A
m
A
B
Těžko říct, zda to lze označit za renesanci středoevropského myšlení, protože
k němu vždy patřilo i Rakousko a samozřejmě dílem i Německo. Liberální
demokracie je v této „nové“, odněmčené, na V4 zredukované střední Evropě
vnímána vysokým procentem občanů jako cizorodý prvek, jako import, bez
něhož se obejdeme. „Před mýma očima se ve střední Evropě odehrává
demokratická kontrarevoluce,“ posteskl si editor a komentátor týdeníku
Respekt Martin M. Šimečka. „Ano, je demokratická, protože lidé se svobodně
– podle hudby, na kterou slyší – rozhodují a volí Orbána v Maďarsku,
V
o
Kaczyńského v Polsku, Fica na Slovensku a podle posledních průzkumů by
v Česku volili Babiše. Kontrarevoluce je to proto, že tito politici reprezentují
přesný opak toho, čím rok 1989 byl.“
Přitom výchozí pozice, na nichž tito muži stáli v devětaosmdesátém,
poukazuje Šimečka, byli diametrálně odlišné: Fico a Babiš slovenští komunisté,
Kaczyński a Orbán antikomunisté, nadto Orbán záhy po převratu vystupoval
jako liberální politik. Dnes jsou tyto někdejší kádrové různice zcela překryty
společnými znaky – rezervovaností, až nechutí právě k liberální demokracii,
nacionalistickými inklinacemi, oligarchickými či autoritářskými sklony,
intervencemi do médií.
Každá z těch zemí je pochopitelně případem se svými specifiky, která
jmenovaní politici dílem respektují, dílem sami posilují: například s mocným
katolickým živlem v Polsku, s nacionálně-mocenskými ambicemi v Maďarsku,
neboť tamější národ do rozpadu Rakouska-Uherska přece znamenal v Evropě
něco víc než Češi, natož Slováci. A s ateistickými Čechy je to oříšek, ale když
se jejich „stínům“ umí naslouchat, jak to činí například Miloš Zeman či Václav
Klaus, antiliberalistické oslovení tu nezůstává bez účinku.
Zeman vydal dost energie na to, aby zhanobil novináře Ferdinanda Peroutku.
Střílel ovšem vedle. Týž Peroutka nicméně ve své Přítomnosti roku 1838
ve stati Pryč s humanitou – a co potom? napsal: „Žádná humanita na světě
nemůže žádat, aby Čech hladověl ve své vlastní zemi dřív než přistěhovalec,
Němec nebo Žid, který byl připraven sdílet osud německého národa. (…)
Mají-li na této obtížené lodi někteří býti vysazeni přes palubu, nechť jsou to
spíše cizí než naši vlastní lidé. Hluboce lituji, že mi nezbývá než takto mluviti.
Ale mluvím tragicky v tragické situaci.“ Republika, kterou Peroutka považoval
za svou, stát, který pomáhal budovat svými texty a činy, se nacházela ve
smrtelném ohrožení. Dnes ČR v takovém ohrožení prostě není, nicméně
Zeman si stoupá po bok těch, kteří v zásadě pracují s touž rétorickou figurou
jako v roce 1938 do kouta zahnaný a zděsivělý Peroutka: „Žádná humanita
na světě nemůže žádat, aby Čech hladověl ve své vlastní zemi dřív než
přistěhovalec…“
Zpět ale do visegrádského prostoru těchto dní, měsíců a let. Můžeme
diskutovat nad společnými rysy i nad různicemi, ale jedno je mimo diskusi,
jedno popřít nelze: demokratické tradice a návyky států V4 jsou historicky
krátké, vratké a náchylnost k jejich popírání logická, pochopitelná. Jenže vůle
vzpírat se této náchylnosti jako kdyby slábla, dílem vědomým působením
struktur, které na tom mají svůj partikulární zájem, dílem vinou občanské
ochablosti. Dennodenní obživovací provoz dále houstne a na „nadstavbu“
jaksi nezbývá síla a chuť.
Co zařídí technika?
A
h
t
s
A
m
A
B
Příští rok 23. září uplyne půlstoletí od chvíle, kdy proslulý německý filozof
V
o
Martin Heidegger poskytl interview časopisu Der Spiegel. Ale rozhovor, který
dostal titul Už jenom nějaký bůh nás může zachránit, směl být publikován až
po filozofově smrti; k otištění došlo na jaře 1976. „Mezitím se za uplynulých
třicet stalo zřetelnějším, že planetární ruch novodobé techniky je moc, jejíž
dějinně určující velikost lze stěží přecenit. Pro mne je dnes rozhodující otázka,
jak tomuto technickému věku může být přiřazen nějaký politický systém
– a jaký. Na tuto otázku neznám odpověď. Nejsem přesvědčen, že je to
demokracie,“ odpověděl Heidegger Rudolfu Augsteinovia Georgu Wolffovi.
„Pesimismus a optimismus jsou v oblasti zamyšlení, o které se nyní pokouším,
příliš málo nosné postoje. Především však – moderní technika není žádný
‚nástroj‘ a nemá už také s nástroji nic společného,“ pokračoval filozof.
„Všechno funguje. To je na tom právě to děsivé, že to funguje a že toto
fungování vede opět k dalšímu fungování a že technika člověka stále více
odpoutává od země a vykořeňuje ho. (…) Máme už jen čistě technické vztahy.“
Opakuji: psal se rok 1966. Proč zde vůbec Heideggerovy povzdechy citovat?
Protože jeho vhledy jsme s to docenit možná až nyní, respektive lépe než
jeho současníci. Jedna z globálních společenských otázek skutečně zní:
ukočíruje demokracie techniku, anebo na ni zhyne? Srovnejme prorostlost
lidských životů technikou tehdy a nyní. Tato prorostlost mění – dovolme
si to filozoficky znějící sousloví – způsoby našeho bytí, vnímání, usuzování.
A jakkoliv je to, co bude nyní řečeno, vachrlatá hypotéza, vyslovím ji:
mělkost demokratických kořenů nás činí před mocí a důsledky techniky
zranitelnějšími, ovlivnitelnějšími. „Záření“ techniky prosakuje do našich myslí
a zpracovává je snadněji; jestliže nám kupříkladu politické jednání někdo
naprogramuje, naše „antivirová“ ochrana je vůči němu děravější než v zemích
s pevnější historickou tradicí.
Před dvěma měsíci byly zveřejněny výsledky výzkumu z Reuters Institute
na Oxford University. Zjišťoval zvyky čtenářů a diváků zpravodajství. Mezi
osmnáct zemí byla poprvé zahrnuta Česká republika. A hned v jednom ohledu
mezi nimi zvítězila: 44 % Čechů vnímá jako hlavní zdroj zpravodajství internet,
což je z té osmnáctky nejvíc. V sousedním Rakousku vnímá internet coby
primární zdroj zpráv 24 % dotázaných, tisk takto slouží čtvrtině Rakušanů
(v ČR pouze čtyřem, a v Polsku dokonce jen dvěma procentům lidí). Můžeme
se pochopitelně přít, co se vůbec rozumí zpravodajstvím, kde začíná a kde
končí, kolik času mu recipient věnuje atd. Ale návyk na to někam zadarmo
kliknout a cosi do sebe napustit, přičemž to „zdarma“ zpravodajství také podle
toho z valné části vypadá, zde zakořenil velmi rychle a silně. A těžko tento
způsob utváření povědomí o dění nemá vliv na stav veřejného mínění a na
ochotu a schopnost bránit demokracii a bránit se demokraticky.
A
h
t
s
A
m
A
B
K této labilitě pravděpodobně přispívají i klimatické změny, které jsou rok od
roku na českém území patrnější. Tuto dimenzi úvaha pomíjí, ale na povahu
V
o
jednání a rozhodování má nárůst klimatických extrémů nejspíš rovněž vliv.
Když teď v závěru textu zůstaneme u meteorologického slovníku, můžeme
říci, že nad Českou republikou je poměrně zataženo a nejsou vyloučeny silné
vichry.
A
h
t
s
A
m
A
B
Spory se okamžitě personifikují. Zesílilo bipolární vnímání buď, anebo. Pro
uprchlíky, proti uprchlíkům. Pro Brusel, proti Bruselu. Pro Zemana, proti
Zemanovi. Sluníčkář, vítač, xenofob, rasista, neonacista; jen to lítá. To není
jen jakási nevinná, zábavná, kreativní, substituující hra slov, která stečou a nic
nikomu nezpůsobí.
V
o
Nominace:
Učitel, základ života! Moje oblíbená pohádka z Herátu:
Pat a Mat; Ať uprchlíci vyrábějí zbraně, před kterými utíkají!
Autentický pohled zároveň zvenku i zevnitř. Pohled zvenku se daří zprostředkovat
skrze témata, která jsou blízká a srozumitelná české společnosti. Pohled na
nás prostřednictvím našich vlastních symbolů, našeho referenčního rámce z pohledu dítěte, které v české společnosti vyrostlo, zná její kulturu a zároveň
zná svou původní kulturu. V laskavém vyjadřování je však přítomný i ostrý
kritický prvek. Porota oceňuje velmi dobrý styl příspěvků.
Série komentářů
Učitel, základ života!
Dobrý pedagog vštěpuje nejen základy gramatiky, ale také touhu porozumět
složitostem světa a stavět se proti jeho nepravostem. Fatima Rahimi vzpomíná
na svou první učitelku češtiny.
Prázdniny skončily. Po školních chodbách je opět slyšet křik dětí, po tabulích
tancuje křída v rytmu výuky. Žáci se v lavicích pohupují a nervózně čekají na
příchod učitele.
Do školy v České republice jsem nastoupila roku 2001 po téměř měsíčním
kurzu českého jazyka, kde jsme se učili hlavně psaní latinkou. Když jsem
vstoupila do nové třídy, spolužáci zvědavě pokukovali, otáčeli se a šeptali si.
Stála jsem u dveří a vyděšeně jsem pozorovala, co se ve třídě odehrává.
A
h
t
s
A
m
A
B
Po chvíli na mě učitelka ukázala a něco řekla: nabízela mi, abych se
představila. Nesrozumitelnou češtinou jsem pronesla několik slov, přičemž
jsem způsobila velký rozruch a hlavně výbuch smíchu. Svůj projev jsem totiž
okořenila pozdravem „Ahoj, vole!“, který jsem se naučila během první jízdy
vlakem do Brna. Nechápavě jsem se dívala na spolužáky a neměla tušení,
proč se chechtají. Vždyť jsem je pouze slušně pozdravila, říkala jsem si.
V
o
V šesté třídě, do které jsem nastoupila, byly převážně dívky. Chodívaly za
mnou a zkoušely se mnou komunikovat. Po chvíli to však vzdaly. Zjistily, že jim
nerozumím a odpovídám pouze jedním slovem: „ano“ nebo „ne“, přičemž se
většinou netrefuji správně.
Pedagog jako vzor
Učitelkou češtiny a rodinné výchovy byla sympatická dáma středního věku –
menší vzrůstem, ale velká duchem. Každou hodinu trpělivě vysvětlila látku,
a posléze zbyl čas na procvičování a nakonec i na dotazy. Vždy byla perfektně
připravená. Učivo přednesla se zájmem, jednoduše a srozumitelně. Vyzařoval
z ní přirozený respekt, nikdo si nedovolil v jejích hodinách mluvit bez dovolení,
přestože nezvyšovala hlas.
Jednoho dne se psal diktát: několik jednoduchých vět napsaných modrou
propiskou. Když jsem dostala zpátky svůj sešit, z té modré moc nezbývalo.
Výrazně převažovala červená barva.
Nebyly to pouze gramatické nedostatky. Neuměla jsem ani správně oddělit
jednotlivá slova. Nerozpoznala jsem rozdíl mezi písmenem „c“ a „s“. Po
skončení hodiny za mnou přišla učitelka a zkoušela mi vysvětlit mé chyby.
Dodnes obdivuji s jakou trpělivostí mi vše ozřejmila, i když věděla, že ne
všemu rozumím. V hodinách rodinné výchovy chtěla, abychom mluvili my.
Svůj první desetiminutový referát na téma „Svátky u nás doma“ jsem
přednesla před celou třídou, přestože jsem si sama nebyla jistá, co přesně
sděluji. Děti poslouchaly a zkoušely rozluštit ten hlavolam v podobě mého
projevu. Zpátky k lavici jsem se vrátila s pocitem štěstí v srdci a jedničkou
v žákovské knížce. Obyčejná jednička v indexu zapsaná v pravou chvíli totiž
může nesmírným způsobem motivovat jindy nejistého člověka.
Přestože ve třídě bylo několik dětí-cizinců, multikulturní výchova neexistovala.
Paní učitelka s námi přesto uměla velmi dobře pracovat. Jak řekl nedostižný
Komenský: „Jediným učitelem hodným toho jména jest ten, který vzbuzuje
ducha svobodného přemýšlení a vyvinuje cit osobní odpovědnosti.“
Ano, pedagog má velmi důležitou úlohu v našich životech. Formuje nás.
V dětství je nám příkladem a v mladém věku, zejména v dospívání, rádcem.
Pozitivní či negativní vliv učitele na dítě v útlém věku může způsobit zásadní
důsledky v dalším průběhu jeho života. Vždyť děti mnohdy stráví více času ve
škole s pedagogem než doma s rodinou! Jak se v perském přísloví říká: „Škola
je tvým druhým domovem a třída druhou rodinou.“
A
h
t
s
A
m
A
B
Každé dítě se učí jiným způsobem a má jiné tempo. Učitel, zejména na
základní škole, tak musí být kreativní. Může se stát vzorem, zachráncem
V
o
i přítelem. Může ponouknout k celoživotní žízni po vědění. Může inspirovat,
vštípit soucit, statečnost a odhodlání. To vše moje učitelka zvládla. Dokázala
v žácích probudit touhu po zlepšení. Byla spravedlivá, přátelská a zároveň si
uměla udržet odstup.
Měla jsem po celou dobu studia neuvěřitelné štěstí. Setkala jsem se i s
dalšími pedagogy, kteří si zaslouží respekt a úctu, a jsem jim za poskytnuté
vědění neskonalé vděčná. Kéž by takových osobností bylo více. Dnešní svět je
opravdu potřebuje.
Moje oblíbená pohádka z Herátu: Pat a Mat
Vztahy Íránu a Československa byly pestré a dlouholeté. Nejlepšího překročení
bariér kultur ale nedosáhli inženýři nebo architekti. Povedlo se to dvěma nešikům,
přestože jinak nedokáží vyměnit ani žárovku. Nebo možná právě proto.
Nevyhazuji věci, které pro mě mají nějakou symbolickou hodnotu. Takže se
mi vždy nahromadí deset let stará psaníčka, pohlednice, vstupenky na různé
koncerty, lístky na školní ples a podobně. Jednoho dne, až budu starší, tak se
budou hodit, říkám si.
Když jsem tedy nedávno zase po dlouhé době uklízela ve skříni, našla jsem
dopis od kamarádky, který mi poslala z lázní. Všimla jsem si známky, která
byla velmi pečlivě nalepená nahoře v pravém rohu obálky. Zobrazovala
populární a oblíbenou dvojici z mých dětských let v Herátu. Ale znají ji všichni
a nejenom z Večerníčků: byl to „Pat a Mat“.
Patlat a matlat napříč světem
Tvůrcem světoznámých postaviček je výtvarník a režisér Lubomír Beneš.
Spolupracoval s dramaturgem Jiřím Kubičkou a výtvarníkem Vladimírem
Jiránkem. Společné vytvořili krátký film „Kuťaci“.
Od roku 1979 se natáčel seriál „…a je to!“ Poté nějakou dobu nepokračoval.
Roku 1985 se opět objevil na televizních obrazovkách – již pod jménem „Pat a
Mat“. Při vybírání těchto jmen se Lubomír Beneš inspiroval dětmi. Splnil jejich
přání, které vznesly na jedné z debat. Děti můžou za jména Pat a Mat dosadit
české výrazy patlat a matlat.
A
h
t
s
A
m
A
B
Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, odkud pohádkový seriál pochází. Když jsem
po čase v České republice zjistila, že je to československá výroba, vyprávěla
jsem všem, že i já je znám a že jako dítě jsem se na ně dívala. Všichni byli vždy
překvapení a nevěřili mi.
V
o
Pohled na tři roky starý dopis s večerníčkovým obrázkem ve mně vzbudil
vzpomínky na gymnázium. Kamarádi se mě ptávali, zda jsme doma v Herátu
měli televizi, jestli jsme se dívali na filmy. Jestli jsme měli knihy. Jestli v Herátu
byly obchody a obchodní centra. Jaký jsme měli dům, zahradu. Takové otázky
jsem dostávala a stále dostávám velmi často. Už jsem si na ně zvykla. Těší mě
zájem a ochota vyslechnout si mě, přestože moje vyprávění je často velmi
zdlouhavé. Svůj monolog většinou začínám otázkou: „Znáte pohádku Pat
a Mat? Jsou mí nejoblíbenější.“
V dětství jsem každý večer kolem šesté hodiny měla před televizí připravený
polštář.
Nedočkavě jsem čekala, až se na obrazovce objeví malá holčička s dolíčkem
na levé tváří. Chytali jsme převážně íránské stanice. Od šesté hodiny večer do
půl osmé se v televizi střídaly pestrobarevné pohádkové postavičky. Pořad
jako první odvysílal dětskou písničku o tom, jak je důležité, aby děcka jedla
zeleninu a ovoce a pak konečně přišly na řadu oblíbené postavičky Pata a
Mata.
Tento pozoruhodný pár někdy rozehrává doslova šachovou partii, jak ostatně
napovídají jejich jména. Jejich příběhy popisují manuální nešikovnost, která
ovšem zaručeně vyvolává smích. Přes svou neobratnost a smůlu berou Pat
a Mat život velmi pozitivně a nevzdávají se. Možná proto se stali mezinárodně
velmi úspěšnými. Milují je v Polsku, Švýcarsku i v Holandsku, kde dokonce
dostali hlas. Namluvili je známí holandští komici Kees Princ a Simon van
Leeuween.
Seriál vyrazil však ještě dál do světa. Právě v Íránu jsou oblíbení nejenom
u dětí, ale také u dospělých. Ovšem proč zrovna Pat a Mat? Když se podíváme
na historii perské literatury a lidové slovesnosti, najdeme mnoho příběhů
a přísloví popisujících osoby, které jsou svými charakteristikami a stylem
humoru velmi podobné Patovi a Matovi. Možná proto je místní přijali za své.
Ať už je to Molla Nasradin či třeba Ghazanfal. Molla Nasradin je postava z
perské literatury třináctého století. Jeho příběhy jsou velmi humorné, často
končí ponaučením. Mola Nasradin zkrátka představuje perskou středověkou
satiru. Ghazanfal pochází z lidové slovesnosti. Vyniká chytrostí a inteligencí,
ale lidé si o něm myslí, že je hloupý, protože se tak sám prezentuje.
A
h
t
s
A
m
A
B
Během dlouhých let vysílání tohoto seriálu, se oba matlové stali doslova
součástí perského jazyka. V perštině se běžně používá přirovnání k Patovi
a Matovi. Když někdo něco rozbije a nečekaným a legračním způsobem to
vyřeší, tak není nešika, ale jednoznačně PatoMat. V roce 2013 byl hostem
festivalu dětských filmů v Isfahánu Marek Beneš, syn Lubomíra Beneše, který
pokračuje v jeho stopách. Hosté festivalu byli nadšení.
V
o
Jaká škoda, že se dnes píše tak málo dopisů. Možná bych dostala další
exemplář do své sbírky. Možná bych objevila více zdánlivých maličkostí,
které dokázaly překonat hranice kultur.
Ať uprchlíci vyrábí zbraně, před kterými utíkají!
Vývoz českých zbraní stále stoupá. A stoupat bude i nadále. Úspěšně tak
zásobujeme režimy, jejichž uprchlíky posléze odmítáme přijmout.
Minulý týden byla zveřejněna výroční zpráva o kontrole českého vývozu
vojenského materiálu za rok 2014. V loňském roce dosáhl rekordních čísel.
Z uvedených dat vyplývá, že Česká republika zvýšila vývoz těchto produktů:
celkově za ně utržila 11,8 miliardy korun. Oproti předchozímu roku vzrostl zisk
téměř o 3,75 miliardy korun. Narůstající poptávka po vojenských materiálech
ve spojení se sílící krizí na Blízkém východě zajišťuje enormní zájem
o proslavené české zbraně.
Zvýšila se ale také naše zodpovědnost plynoucí z takového prodeje? Jak
vlastně vnímáme tuto odpovědnost vůči civilistům, s nimiž máme mnohdy
kontakt jen skrze zaměřovač prodané zbraně? Nepomáhají právě české pušky
a střelivo ve vytváření uprchlické krize, které dnešní Evropa čelí?
Zbraně tam, uprchlík sem
Stockholmský mezinárodní institut pro výzkum míru SIPRI i studie Global
Defense Trade Report zveřejněné magazínem IHS Jane’s 360 ukazují, že
největší regionální tržbu na Blízkém východě přináší právě obchodování se
zbraněmi. Kde tedy skončí většina zbraní, které tyto státy dováží?
Saúdská Arábie předstihla v roce 2013 Indii v počtu dovezených zbrojních
materiálů. Stala se tak jedničkou v tomto nechvalně proslulém žebříčku. Na
základě dosavadních objednávek můžeme navíc usuzovat, že se neblahý vývoj
nebude zpomalovat.
O Saúdské Arábii je obecně známo, že patří mezi nejrepresivnější země světa.
V Indexu demokracie jí patří téměř poslední místo – v roce 2014 skončila na
160. příčce. V této monarchii je konání svobodných voleb zakázáno. Opoziční
strana je neustálé pronásledována a ženská práva tu prakticky neexistují.
Náboženské, etnické i sexuální menšiny jsou perzekuovány.
A
h
t
s
A
m
A
B
Někteří občané Saúdské Arábii pravděpodobně poskytují finanční prostředky
Hamásu a dalším radikálním skupinám působícím v rámci celého regionu,
stejně jako extremistickým entitám v Somálsku, Súdánu a v neposlední řadě
i v Jemenu. Také tyto státy jsou cílovou stanicí českých zbraní. V loňském roce
V
o
jich dokonce většina skončila právě ve zmiňované Saúdské Arábii a dalších
autoritářských režimech.
Mezinárodní předpisy umožňují exportovat téměř tři čtvrtiny světového
produktu zbraní do rozvojových nebo nedemokratických států. A to i přesto,
že od roku 2014 vyšla v platnost „Smlouva o obchodu se zbraněmi“, kterou
podepsala také Česká republika. Tato úmluva vyzývá země, aby obchodní
rozhodnutí týkající se vojenského materiálu uzavíraly s přihlédnutím k
potenciálním dopadům takového kroku. Především je nutno brát v potaz
oblast lidských práv a humanitární zájmy.
Na jedné straně se totiž tváříme, že podporujeme demokracii a lidská práva.
Na druhou stranu podporujeme export vojenské techniky do států, kde jsou
dovážené zbraně používány v neprospěch proklamovaných hodnot.
Každý čin má své následky. To, co začne jako obchodní dohoda podepsaná
v útulné zasedačce, může skončit jako genocida v rozstřílených vesnicích.
Zbraně by měly v první řadě chránit a ne ohrožovat. Jejich snadná dostupnost
mnohdy funguje jako roznětka násilí. Je třeba přijmout prostředky a opatření,
které by chránily životy lidí v konfliktních oblastech, a nikoli pouze zájmy
zbrojařského průmyslu.
Jsme totiž svědky absurdní situace, v níž Česká republika odmítá přijímání lidí,
jejichž těžkou situaci pomáhala sama vytvářet. Žadatelé o azyl v Evropské unii
pocházejí nejčastěji ze zemí jako je Afghánistán, Irák, Pákistán nebo Súdán.
Všechny země jsou ale zároveň zákazníky českých zbrojařských společností.
Jistě, říká se, že uprchlíkům rádi pomůžeme u nich doma. S ohledem
na obrovské počty zbraní se vtírá otázka, zda jsme nepomáhali příliš.
A
h
t
s
A
m
A
B
Mnoho lidí stále souhlasí pouze s přijetím těch imigrantů, kteří jsou
ekonomicky výhodní. Pokud náš zbrojařský export tak vzkvétá, řešení je jasné:
uprchlíky zaměstnat ve zbrojovkách a do jejich domoviny posílat zbraně, které
vyrobí. Většina jejich příbuzných zůstala ve své vlasti: oběti, represivní vlády,
střelivo i zbraně jsou tedy zajištěny. Trh se hýbe, svět se točí.
V
o
Kategorie psané žurnalistiky Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek
Porota:
Jan Bureš, hlavní ekonom Poštovní spořitelny, bývalý analytik Českého
statistického úřadu, Milan Kruml, specialista vývoje a mediální analytik
České televize, Zuzana Petková, zástupkyně šéfredaktora týdeníku TREND
a trojnásobná držitelka slovenské Novinárské ceny, Milan Šmíd, mediální
analytik a publicista, porotce novinářské soutěže Writing for CEE
Vítěz:
Porota oceňuje poctivou práci při vyhledávání a vytěžování zdrojů, schopnost
získané informace vyhodnotit a dát jim nový rozměr. Autor vytvořil výbornou
analytickou práci, která obsahuje množství poznatků a zároveň je čtivá.
Společensky závažné téma porota oceňuje i s ohledem na spojitost se zahraničně
politickou situaci poslední doby.
Byznys z Východu
Jak moc prorůstá ruský byznys Českem? V zemi je zhruba 17 000 firem, které
ze sta procent vlastní ruský kapitál – mohou zde být další, vlastněné skrytě.
Jde jak o malé firmy, třeba obchody s potravinami, tak o strategické obory.
Zájmy tu má i prokremelský čečenský vůdce Kadyrov. Česko někdy slouží jako
tranzitní stanice; třeba pro cestu ruského kapitálu do daňových rájů.
A
h
t
s
A
m
A
B
Socha Alexandra Sergejeviče Puškina na Puškinově náměstí těžko někoho
překvapí. I když – možná ano. Busta slavného ruského básníka na
dvoumetrovém podstavci se totiž na zeleném plácku uprostřed činžáků
V
o
v pražské Bubenči objevila až loni v červnu. V době po připojení Krymu
k Rusku, kdy se na východní Ukrajině bojovalo, zde památník za finanční
i osobní účasti slavnostně odhalili zástupci firmy Lukoil, ruské státní jaderné
společnosti Rosatom, ruské ambasády či Rusko-česko smíšené obchodní
komory... „O Česku se říká, že je srdcem Evropy. O Puškinovi můžeme říct,
že je to srdce ruské kultury a poezie. Proto jsme pojali jako svůj první projekt
právě Puškinův pomník,“ prohlásil před strhnutím plenty hlavní řečník,
významný zástupce ruského byznysu v Česku a prezident oné rusko-české
obchodní komory Vladimir Jermakov. Jermakov, či spíše Ermakov, jak na jeho
jméně bez úvodního „J“ trvají jeho spolupracovníci, je zajímavý muž. Vedle
prezidentování v komoře sdružující výkvět ruských firem, které působí
v Česku, stojí i v čele dceřiné firmy ruského Gazpromu, plynárenské
společnosti Vemex, jež tu před devíti lety prolomila monopol RWE Transgas
na dodávky ruského plynu do Česka.
Když před časem Jermakov podepisoval dohodu o spolupráci s českou
Hospodářskou komorou, liboval si, jak se daří posilovat česko-ruské
ekonomické vztahy v oblastech, jako je „věda, výzkum a inovace, průmysl,
energetika či vízová politika“. Což jsou shodou náhod i témata, v nichž se
v tuzemsku podle Bezpečnostní informační služby dlouhé roky aktivně
angažuje ruská špionáž.
Sám Jermakov, který v Česku působí už od konce devadesátých let, se stal
předmětem zájmu českých bezpečnostních složek také. To když policie
nahrála jeho setkání s českým „podnikatelem s politickým vlivem“ Romanem
Janouškem. V jeho bytě v domě U Myšáka pár kroků od Václavského náměstí
řešili dostavbu Temelína, o nějž měly a nadále mají enormní zájem ruské firmy.
Autor tohoto textu – psaného pro magazín Reportér a server HlídacíPes. org
– se opakovaně snažil s Vladimirem Jermakovem spojit. Jak zástupci ruskočeské obchodní komory, tak Vemexu si vyžádali okruhy otázek pro rozhovor
a ochotně slíbili schůzku zprostředkovat „poté, co se pan Ermakov vrátí ze
zahraničí“. A u toho také zůstalo. Jermakov však před časem mluvil o sankcích
ochotně s Hlasem Ruska, což je ruským státem placená rozhlasová stanice.
„Věříme, že v krizové situaci dokážeme poskytnout podnikatelům pomoc,“
řekl. Soudě podle počtu ruských firem v Česku a kapitálu, který spravují,
si ale ruští podnikatelé zatím v Česku dokážou docela dobře pomoct sami.
Která firma je ruská?
A
h
t
s
A
m
A
B
Jen v Praze (tedy bez Karlových Varů a dalších regionů) sídlí zhruba dvanáct
tisíc firem ve stoprocentním ruském vlastnictví. U řady dalších se jejich ruští
majitelé skrývají za anonymními akciemi či společnostmi registrovanými
v daňových rájích. Mezi Rusy je v oblibě zejména Kypr. Ani ne tak kvůli slunci,
plážím či metaxe, ale právě kvůli možnosti zakládat tam pohodlně anonymní
firmy. I to pak způsobuje, že české úřady přesně netuší, kolik je v Česku
V
o
skutečně firem ovládaných ruským kapitálem. Určit to s jistotou je prakticky
nemožné. „Firmy, nejen ty ruské, evidujeme vždy podle první vazby. Těch
s ruským majitelem tedy bude zcela jistě více, než kolik se oficiálně uvádí,
i víc, než vychází z našich analýz. Už totiž nedohledáme, když nějakou firmu
v Česku vlastní ruský občan prostřednictvím firmy založené třeba zrovna na
Kypru,“ vysvětluje Petra Štěpánová ze společnosti Bisnode, jež se na vztahy,
majetková propojení a další statistické informace o firmách specializuje.
A podobné je to i s českým obchodním rejstříkem. „Když v něm má fyzická
osoba uvedenou českou adresu, tak se pro účely statistiky počítá mezi české
firmy. To nelze odfiltrovat,“ dodává Štěpánová.
V celém Česku je tak podle analýzy Bisnode vypracované pro magazín
Reportér a HlídacíPes.org oficiálně dohledatelných přesně 16 767 firem se
stoprocentním podílem ruského kapitálu. Těch alespoň s nějakým podílem
ruského kapitálu bude násobně více.
„Určit, která firma je ruská, která česká nebo jakákoli jiná, je dost náročné.
Když je to firma s normální slušnou pověstí, která tu platí daně a dává lidem
práci, je to pro nás partner, jemuž pomáháme ve snaze uspět na trzích v Rusku
a dalších zemích Společenství nezávislých států,“ říká František Masopust,
výkonný ředitel Komory pro hospodářské styky se Společenstvím nezávislých
států (což je volná organizace některých zemí bývalého Sovětského svazu).
Propočty analytiků Bisnode nicméně na dálku potvrzuje i Jermakov
z „konkurenční“ ruské komory. „Ruští investoři založili v Česku více než 17 tisíc
větších i menších společností,“ prohlásil Jermakov nedávno v rámci veřejného
setkání se zástupci českého byznysu.
Ještě loni v lednu sliboval Jermakov s ohledem na nový ruský zákon
o energetické koncepci skvělé zakázky pro české firmy. „Ambiciózní plány
ruské vlády nabízejí obrovské možnosti českým podnikům,“ citoval jej tehdy
Technický magazín. „Ruskou energetiku v nejbližších desetiletích čekají
investice ve výši desítek miliard eur. Rusko-česká smíšená obchodní komora
proto za jeden ze svých hlavních cílů pokládá přispět k tomuto procesu a
napomoci tomu, aby české společnosti získaly co nejvíce nových zákazníků
v rámci nových programů na rozvoj ruské energetiky,“ říkal Jermakov.
Od loňské anexe Krymu však ruská ekonomika prošla podstatnou změnou.
Kurz rublu výrazně klesl, ceny ropy, na nichž je ruská ekonomika z velké
většiny závislá, se propadly, do země přichází recese, peněz na investice není
nazbyt a v rámci obchodních sankcí nelze do Ruska dovážet zboží takzvaného
dvojího určení: tedy to, jež lze využít jak pro mírové, tak pro vojenské účely,
kam spadá i řada českých strojírenských výrobků.
A
h
t
s
A
m
A
B
Na rozvoj ruského byznysu v Česku to asi nějaký vliv má, na druhé straně
– protiruské sankce se českých firem zatím dotkly jen málo a ani tuzemské
společnosti, které se nijak netají tím, že jsou stoprocentně ruské, si na žádnou
šikanu či horší časy nestěžují.
V
o
Rybí prsty z Prahy Obchod s ruskými lahůdkami v širokém bulváru Bubenečské
ulice v Praze poblíž Stromovky dokáže člověka na chvíli přenést tisíce
kilometrů daleko na východ. Takhle by měl vypadat ruský, možná spíše
sovětský ráj: uzený losos, vodka na sto způsobů, arménský koňak, gruziňák,
„co znala už i vaše babička“, kaviár, kvas, šproty i sušené ryby, sladkosti
i kosmetika. Hojnost sama. „Rozhodně si nestěžuji, obchody jdou skvěle.
Je tu kousek odtud ruská ambasáda, kazašská i gruzínská. Naši minerální vodu
z Gruzie tu ve velkém kupují i do českého parlamentu,“ pochvaluje si majitelka
obchodu Olga Dryuchinová. Prodejně se i díky poměrně přívětivým cenám
daří tak, že konkurenci v průběhu několika let neustály dva jiné ruské obchody
v ulici. „Zrovna před pár týdny to zavřeli tamhle na rohu,“ mává rukou
k rohové stavbě s nápisem v azbuce Arbat v průčelí. Prostory jsou aktuálně
v pronájmu, cedulka hlásá, že obchod s běloruskými specialitami se přesunul
na Vinohrady, směnárna o kousek dále, do ulice Dejvická.
Tuhle část Prahy si Rusové velmi oblíbili. Ruštinu je běžně slyšet v konverzaci
kolemjdoucích. Jen pár minut chůze od výlohy s ruskými delikatesami je už
vzpomínaná busta Puškina, o něco dále, na Sibiřském náměstí, zase komplex
budov patřících k ruskému velvyslanectví: ruská střední škola, naproti ní vlaje
nad obchodním zastoupením Ruské federace ruská vlajka.
Poblíž známé hospody Na Slamníku jsou masivním plotem obehnané
panelákové budovy s byty pro zaměstnance ruské ambasády. K velvyslanectví
je to odtud už jen pár kroků. Hlavní ruská přítomnost v Česku však leží jinde
– v miliardovém majetku a firmách, jež tu ovládá ruský kapitál. „Že by české
podnikatelské prostředí bylo méně přátelské než dříve? To naštěstí nijak
nepociťujeme,“ říká obchodní manažer Nakhodka Seafood Julien Labrieux.
Za rok 2013 tahle firma vykázala tržby bezmála 750 milionů korun a řadí se
tak mezi česko-ruskými firmami v tomto ohledu do první desítky. Česko sice
není zrovna námořní a rybářská velmoc, přesto je právě Praha pro ruskou
mateřskou firmu základnou a branou dále do Evropy. Dále do světa odtud
k dalšímu zpracování putují velké kostky zmraženého rybího filé, z něj se pak
vyrábějí třeba známé „rybí prsty“. A obchodům se zjevně daří. „Sankce proti
Rusku nás moc neovlivnily. Pořád je dovoleno dovážet do Evropské unie ryby
z Ruska a díky tomu obchody běží jako obvykle,“ konstatuje Labrieux.
A
h
t
s
A
m
A
B
Do Česka za byznysem či alespoň za ochranou svých finančních zájmů připluly
i mnohem větší ryby. Přinejmenším na jednu velmi zajímavou z blízkého okolí
ruského prezidenta Vladimira Putina upozornily právě protiruské sankce. Na
seznamu nežádoucích osob, jež nesmějí do zemí Evropské unie a nemohou
zde ani těžit ze svého majetku, je i čečenský prezident Ramzan Kadyrov.
K České republice ho poutá jeho velký koníček – chov špičkových
plnokrevníků, závodních koní reprezentujících Kadyrovovu stáj především na
dostizích ve světě, nejčastěji na štědře dotovaných závodech v Dubaji. České
úřady se tak kvůli Kadyrovovým koním dostaly do kuriózní situace.
V
o
V souladu se sankcemi musely udělat maximum pro to, aby zvířata ustájená
v areálu v Krabčicích u Roudnice nevyběhala svému majiteli žádnou apanáž,
zároveň však nechtěly zmrazením finančních zdrojů ohrozit život vzácných
plnokrevníků. „Nešlo o to, zlikvidovat dostihovou stáj Ramzana Kadyrova
v Česku, ale po dobu trvání sankcí zabránit tomu, aby měl z chodu stáje
materiální prospěch,“ říká šéf Finančního analytického útvaru ministerstva
financí Libor Kazda.
Výroční zpráva FAÚ za loňský rok však ve vztahu k Rusku upozornila i na něco
víc, než je tento spíše kuriózní případ. Česko podle ní slouží jako tranzitní
země, přes niž ruští obchodníci a jejich firmy vyvádějí stovky milionů korun
do daňových rájů: „Vyvádějí se vysoké objemy finančních prostředků ze
zahraničních společností, často s ruskými vlastníky, kdy Česká republika
měla sloužit jako tranzitní země pro převody do dalších, z hlediska boje proti
legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu „bezpečných“
destinací, jako je například Kypr.“ I Česká národní banka připouští,
že s ohledem na vývoj v Rusku a na Ukrajině monitoruje mnohem bedlivěji
všechny, kdo mají silnější finanční vazby na Rusko. „Věnujeme tomu speciální
pozornost. Nad rámec toho nemohu už nic dodat. Snad jen to, že děláme
vše pro to, aby se nic negativního nedotklo českého finančního sektoru,“ říká
viceguvernér ČNB Mojmír Hampl.
Míříme na elitu Zda se na podezřelých peněžních tocích z Česka do zahraničí
podílejí i místní pobočky ruských bank, se lze jen dohadovat. Jisté je,
že alespoň některé z nich mají svůj zajímavý otisk i v mezinárodním kontextu.
Evropsko-ruská banka patří se svým základním kapitálem ve výši 697 milionů
korun mezi největší stoprocentně ruské podniky v Česku. Pro své majitele
není však cenná ani tak kvůli místní klientele, jako spíš pro fakt, že česká dcera
přinesla mateřské První česko-ruské bance do vínku bankovní licenci pro
celou Evropskou unii. A byla to právě mateřská firma „Erbanky“, jak se sama
zjednodušeně nazývá, kdo na sebe přitáhl před časem světovou pozornost:
poskytla půjčku devět milionů eur francouzské nacionalistické Národní frontě
Marine Le Penové – straně, která je známa svými vřelými vztahy s Kremlem.
A
h
t
s
A
m
A
B
Na zákaznickou linku Evropsko-ruské banky se dovoláte snadno. Žádné
dlouhé čekání s informací, kolikátí že jste v pořadí. Banka na zákazníka z ulice
necílí. Slibuje zejména porozumění specifikům podnikání v ruském a českém
prostředí či „bezkonkurenčně rychlé a cenově výhodné zahraniční bankovní
převody mezi ČR a Ruskou federací“. Operátorka mluví česky s těžkým ruským
přízvukem a s žádostí o kontakt na zástupce banky v Česku odkazuje jen na
obecný e-mail uvedený na webu. Odpověď přichází rychle: „Rozhodli jsme
se, že v současné době nebudeme mít zájem figurovat v článku měsíčníku
Reportér.“ Podepsán marketingový specialista banky David Rovenský.
Historie první česko-ruské banky, jejímž majoritním vlastníkem je ruský
občan Roman Popov, přitom vede až do divokých dob českého kapitalismu,
V
o
respektive bankovního socialismu devadesátých let. První česko-ruskou banku
v roce 1996 založila proslulá česká Investiční a Poštovní banka
s ruskou bankou Vozrožděnie. Po krachu IPB skončila i česko-ruská banka
v Konsolidační agentuře. Od ní ji koupila ruská strojírenská skupina
Strojtransgas, vlastnicky propojená se státním ropným gigantem Gazprom.
Právě Evropsko-ruská banka půjčila peníze na rozjezd nového podnikatelského
záměru například i Vladimiru Jermakovovi. Díky první injekci ve výši 75 milionů
korun rozjel vloni v průmyslové zóně v pražských Čakovicích výrobu safírových
monokrystalů využitelných v hodinářském průmyslu či při výrobě polovodičů.
Mnohem viditelnější než ERB je Sberbank, banka plně v rukou Kremlu. Má
tu své pobočky a bankomaty; inzercí i televizní reklamou aktivně oslovuje
nové klienty. Expanzi do střední Evropy zahájila nákupem poboček rakouské
Volksbank; na český trh pak vlétla před třemi lety ve velkém stylu. Nyní
se ale spekuluje spíše o tom, že své aktivity v regionu výrazně omezí.
„Rok 2014 situaci zásadně změnil,“ připouští generální ředitel a předseda
představenstva české Sberbank Vladimír Šolc. Bance přesto podle něj roste
počet klientů a rok 2014 má být podle něj co do dosažených zisků rekordní.
„V Česku poskytujeme služby v drtivé většině českým klientům, takže stávající
situace a sankce proti Rusku nemá na aktivitu banky téměř žádný přímý
vliv,“ poznamenává Šolc s tím, že všechny evropské dceřiné společnosti
mateřské Sberbank jsou ze sankcí Evropské unie vyňaty. Mateřská Sberbank
ovšem cílem evropských a amerických sankcí je a v oboru se spekuluje o
prodeji poboček na Slovensku a v Maďarsku. Zájemce by se nepochybně
našel i o českou Sberbank. „Střídavě se spekuluje tu o akvizici, tu o prodeji
aktiv. Nehodlám to jakkoli glosovat. Čelní představitelé našeho akcionáře
opakovaně konstatovali, že je pro skupinu Česká republika strategickým
trhem. Na tomto názoru se nic nemění,“ opakuje Šolc. Letos prý banka
naopak plánuje otvírat nové pobočky a nabírat nové lidi. „Jen od počátku
letošního roku jsme získali více než sedm tisíc nových klientů, což je skoro
desetiprocentní nárůst za pouhé dva měsíce.“
A
h
t
s
A
m
A
B
Nejbohatší ruskou bankou v Česku, alespoň podle základního kapitálu ve
výši 1,7 miliardy korun, je Expobank. V celém Česku má jen osm poboček,
prezentuje se ale jako „středně velká, univerzální a moderní komerční banka“.
I když na zaslané otázky reagovala dosti staromódně – mlčením. Banka patří
zajímavému muži: je jím ruský byznysmen Igor Kim, jehož majetek časopis
Forbes odhaduje na 460 milionů dolarů. Ve své kariéře finančníka „spolykal“
už třicítku bank. Mezi nimi počátkem roku 2014 české pobočky německé
banky LBBW. Právě díky tomu Expobank, jež Kimovi patří ze 100 procent,
v loňském roce rozšířila řady v Česku působících ruských bank. Kupte si
nás, Rusové Některé ruské firmy mají kontakty na nejvyšší tuzemské kruhy.
Poradce prezidenta republiky Martin Nejedlý podniká společně s ruským
ropným gigantem Lukoil, od roku 2007 je jednatelem firmy Lukoil Aviation
Czech, jež dodává letecké palivo Českým aeroliniím a dalším leteckým
V
o
společnostem na pražském a ostravském letišti. Technicky vzato však patří
tato firma ne ruskému, ale holandskému kapitálu – mateřský Lukoil Aviation
B. V. je registrovaný v Amsterdamu.
Nejedlý v Rusku dlouhodobě žil, ale o detailech tamního pobytu a podnikání
příliš nemluví. S Lukoilem spolupracuje řadu let, s médii komunikuje jen
zřídka a na Miloše Zemana má značný vliv: jeho kancelář na Hradě je ostatně
hned vedle prezidentské pracovny. Zeman je přitom už druhým českým
prezidentem, k němuž má Lukoil blízko – firma platila Václavu Klausovi ruské
vydání knihy Modrá, nikoli zelená planeta.
Náklonnost je zjevně vzájemná. Oba – nynější prezident i bývalý prezident –
se například shodnou v kritice protiruských sankcí, a naopak v podpoře
česko-ruského obchodu.
Tento obchod má přitom pro český stát jednu stinnou stránku: je to totiž
právě Rusko a ruské firmy, s nimiž se pojí nejproblematičtější projekty státní
České exportní banky (ČEB) a Exportní garanční a pojišťovací společnosti
(EGAP). Ztrátové pohledávky České exportní banky dosahují téměř 19
miliard korun, většina z nich je právě v Rusku. Ředitel ČEB Karel Bureš je
ale nepovažuje za zcela nedobytné, nepopírá také, že především z českého
ministerstva průmyslu přicházejí tlaky na to, aby banka prodala významné
ruské pohledávky přímo Ruské federaci. „Pokud s tímto řešením akcionář
přijde, bylo by to možná to nejlepší,“ reaguje na tuto možnost Bureš. Aktuálně
prý ale ČEB o možnosti odkupu svých pohledávek v Rusku ruskou vládou
nejedná. „Jsme však otevřeni jakýmkoli krokům, které by v této věci naši
akcionáři podnikli,“ doplňuje ředitel odboru mezinárodních vztahů Petr
Križan.
Strategický byznys Zatímco pro české firmy bývá Rusko hlavním cílem v
regionu někdejšího SSSR, ruské firmy vnímají Česko jinak – jako vstupní bránu
do Evropské unie. „Je to běžná ruská strategie – dostávat se přes Česko dále
do Evropy,“ říká analytik společnosti Bisnode Michal Řičař.
Ne každá místní firma se však ke spojení s Ruskem hlásí. V nenápadné
dvoupodlažní budově areálu ÚJV v Řeži, pečlivě střeženém kvůli místnímu
výzkumnému jadernému reaktoru, sídlí společnost se zajímavým oborem
podnikání: její produkty nosí v peněžence asi každý Čech. Firma Optaglio
je totiž špičkou v oboru výroby holografických etiket a ochranných prvků
používaných při výrobě cestovních pasů, občanských a řidičských průkazů
a dalších dokumentů. Ty ministerstvu vnitra dodává Státní tiskárna cenin –
a jejím smluvním partnerem je právě Optaglio.
A
h
t
s
A
m
A
B
Firma před několika lety změnily majitele. „Nás ale nevlastní ruský kapitál.
Mateřská firma je anglická,“ ohrazuje se Pavel Matoušek, zástupce společnosti
Optaglio: stoprocentním vlastníkem firmy je skutečně Optaglio Limited
registrovaná v Hampshire na jihu Anglie, v tamním komplexu skladišť
V
o
a administrativních budov. V obchodním rejstříku je však jako jednatel
zapsaný Vladimir Zhukov a jako o ruské firmě, která se bude brzy stěhovat,
hovoří mimo záznam i zástupce vedení ÚJV Řež, v jejímž areálu Optaglio sídlí.
Ruské jméno jednatele ale podle Pavla Matouška o ničem nevypovídá. „To
je, jako byste říkali, že když je ve vedení někdo s maďarsky znějícím jménem,
že je to maďarská firma,“ zlobí se. Optaglio za ruskou firmu nepovažuje ani
ministerstvo vnitra. „Při výrobě občanských průkazů či pasů s žádnou ruskou
společností nespolupracujeme,“ říká za ministerstvo Vladimír Řepka. A i kdyby
náhodou ano, ministerstvo ujišťuje, že bezpečnostní aspekty samozřejmě
hlídá a například „dodavatelé hologramů s doklady v žádném případě
nepřijdou do kontaktu“.
Ať už Optaglio a vedle ní řadu dalších firem můžeme s čistým svědomím
zařadit na seznam ruských firem v Česku, nebo ne, jedno je zjevné:
dlouhodobý ruský zájem je budovat v zahraničí silnou podnikatelskou
základnu. „Pokud chci mít v nějaké zemi vliv, musím tam mít kapitál, musím
tam obchodovat, zaměstnávat lidi a budovat vztahy,“ souhlasí státní tajemník
pro evropské záležitosti při Úřadu vlády Tomáš Prouza. Diplomat nebo špion
Ochota ruských firem a jejich zástupců popovídat si o svém byznysu s novináři
je poměrně proměnlivá. Důkazem je i samotná ruská ambasáda v Praze.
Novým obchodním radou ambasády se před půl rokem stal Sergej Stupar
a bylo by zajímavé slyšet přímo od něj, jak se na aktivity ruských firem, možné
investice, dopady sankcí či tuzemské podnikatelské prostředí dívá právě on.
A
h
t
s
A
m
A
B
První žádost o rozhovor skončila ještě zdvořilým odmítnutím s poukazem
na nedostatek volného času. Vše podstatné prý řekl v rozhovoru pro deník
Právo. Pohled do mediálního archivu však ukazuje spíše diplomatické floskule
a radost z toho, že „čeští podnikatelé, kteří spolupracují s Ruskem, neztratili
víru v naše obchodní vztahy, mají k Rusku přátelský vztah a že nás žádné
politické sankce ani ekonomické těžkosti nemohou rozdělit“. Další dvě žádosti
o rozhovor zaslané s odstupem času už zůstaly bez reakce.
Ruská ambasáda, kde Sergej Stupar pracuje, je přitom obecně zajímavé místo.
Ruský velvyslanec v Česku Sergej Borisovič Kiselev tam totiž velí suverénně
nejvyššímu počtu diplomatů a dalších zaměstnanců ze všech velvyslanectví
v Česku – 141 lidem. V oficiální diplomatické listině jich je zapsáno zhruba jen
osmdesát, zbytek tvoří registrovaní administrativní pracovníci, například řidiči,
sekretářky a podobné podpůrné profese. Pro srovnání - Spojené státy mají v
Praze celkem 70 lidí a třeba miliardová Čína jen 28 lidí. Na neúměrně vysoký
počet zaměstnanců ruské ambasády i ne zcela standardní podporu ruských
ekonomických zájmů opakovaně upozorňují i české tajné služby. „Jde o snahu
využít otevřeného i utajeného politického, mediálního a společenského vlivu
k podpoře ruských ekonomických zájmů v Česku,“ říká mluvčí Bezpečnostní
informační služby Jan Šubert.
V
o
„Rusko tu má nepochybně zájmy politické i ekonomické. Je ostatně součástí
oficiální ruské doktríny, že energetické nástroje bude Rusko používat
i s ohledem na své zahraničněpolitické zájmy,“ uvádí někdejší náměstek
ministra zahraničí a bezpečnostní expert Tomáš Pojar. „Musíme být obezřetní
s ohledem na celou kritickou infrastrukturu. Energetika je její důležitou
součástí. Patří tam ale i telekomunikace, bankovnictví, finanční sektor. Český
stát musí mít kontrolu nad tím, co se v těchto sektorech děje,“ dodává Pojar.
A
h
t
s
A
m
A
B
Skutečně ruský kapitál do těchto oblastí směřuje. O bankách už byla řeč, ruský
kapitál ze sta procent ovládá také firmy z oboru telekomunikací a IT, jako
je Ipvoip a Nvision, nebo společnosti spojené s jaderným průmyslem, jako
je ČKD Blansko či Temac. Všechny jmenované měsíčník Reportér požádal o
odpovědi na několik otázek týkajících se jejich podnikání a ruského vlastníka.
Jedinou firmou z oboru, jež nakonec reagovala, je stoprocentně ruská akciová
společnost MSA, výrobce speciálních armatur pro jadernou energetiku. Její
výkonný ředitel Jan Halfar se za „agenta Ruska“ rozhodně nepovažuje. „To,
že patříme do ruské skupiny Rimera, nás nijak negativně neovlivňuje,“ říká
s tím, že zákazníci ať už z Jižní Koreje, Indonésie, Turecka, nebo Číny neřeší
akcionáře, ale kvalitu a tradici. Ruský kapitál tak podle něj není žádným
stigmatem. „Nemám ani pocit, že by mělo současné dění negativní vliv na
české firmy s ruským kapitálem. Aspoň já nic takového nepociťuji,“ dodává.
V
o
Nominace:
Haló, tady Babiš
Porota oceňuje fakt, že se autorovi podařilo přinést důkazy o propojení politiky
a byznysuv České republice v uplynulých 15 letech a osvětlit jednu kapitolu vývoje
úspěšné podnikatelské kariéry. Autor dokázal zpracovat pro laika nepřehledné
informace do srozumitelného textu, který odhaluje síť klientelistických vazeb.
Haló, tady Babiš
Jak bohatl miliardář
Andrej Babiš často zdůrazňuje, že mu k podnikatelskému úspěchu
nepomáhali politici a stát. V jeho minulosti přitom existuje případ, který to
zpochybňuje: Babišovy kontakty s později odsouzenou manažerkou České
konsolidační agentury Radkou Kafkovou. V letech 2004 až 2005 zachytily
Babiše policejní odposlechy. Vyplývá z nich, jak dokázal využívat vazeb na
politiky a státní úředníky, aby mu pomáhali s růstem Agrofertu. Odsouzená
úřednice pro něj řešila oddlužení Aliachemu a pomáhala mu pojistit vliv nad
Kosteleckými uzeninami.
Toto je autentická telefonická a SMS komunikace mezi podnikatelem
Andrejem Babišem a členkou vedení České konsolidační agentury Radkou
Kafkovou z roku 2004. Zachytila ji protikorupční policie, když sledovala aktivity
Kafkové kvůli podezření z korupce. Babiš byl v té době soukromý podnikatel
a Kafková státní úřednice, která disponovala citlivými údaji.
A
h
t
s
A
m
A
B
*19. února 2004, 8:09
Babiš: „Měli by jsme se vidět co nejdřív. Mám ještě jeden nápad. AB.“
Kafková: „Kdykoli po 12. hodině.“
Babiš: „Hilton?“
Kafková: „O.k.“
*19. února 2004, 18:36
Babiš: „Áno?“
Kafková: „Já jsem na místě a vy tady nejste.“
Babiš: „Máte to v obálce?“
Kafková: „Nemám. Mám to mimo obálku.“
V
o
Babiš: „Do prdele… katastrofický… Já tam přijdu za půl hodiny. Nechte
to u vrátného, dejte mu to do ruky, že se pro to zastavím do půl hodiny.
Omlouvám se, já musel vyřídit něco súrného.“
Kafková: „Dobře.“
*19. února 2004, 19:51
Kafková: „Došlo to v pořádku?“
Babiš: „Mám to. Dík.“
Kafková: „O.k.“
V obálce byly dokumenty. Babišův Agrofert v té době usiloval o významné
pohledávky z portfolia státní agentury, takže potřeboval informace…
Ale nepředbíhejme. Pěkně popořádku.
Část první / ALIACHEM
Radka Kafková patřila v letech 2003 až 2006 mezi vlivné státní úředníky.
Pracovala v České konsolidační agentuře (ČKA), kde se rozhodovalo o osudu
nesplacených miliardových pohledávek z dob divoké privatizace. V této „státní
popelnici“ skončily často i dluhy firem, které byly jinak velmi atraktivní.
A díky skoupení pohledávek se pak daly takové firmy výhodně získat a snáze
ovládnout.
Kafková byla členkou představenstva ČKA a ředitelkou „úseku komplexních
řešení“. I když zrovna nepracovala na nějakém konkrétním projektu, měla
přístup k citlivým informacím. V červenci 2006 si ale pro ni přišla policie
a zatkla ji kvůli podezření z korupce. Ve vazbě strávila tři měsíce. Peníze podle
policie vzala od podnikatelů za to, že jim pomůže získat pohledávku za firmou
Cetus po zkrachovalé bance IPB. Úplatek ve výši 400 tisíc korun našla policie
v autě přítele Kafkové Františka Dombeka. Soud ji nakonec poslal na rok do
vězení. Trest si odpykala v roce 2012.
Kafkovou dostal do vedení ČKA v roce 2003 tehdejší ministr financí Bohuslav
Sobotka navzdory tomu, že poradci premiéra Vladimíra Špidly upozorňovali
na její kontroverzní minulost. Dva roky předtím totiž Kafková ve státní
společnosti Česká inkasní (dceřiná společnost Konsolidační banky, což byla
předchůdkyně ČKA) udělala podle svých nadřízených vážné chyby, které vedly
k tomu, že si stát nechal utéct pod rukama mnohasetmilionové pohledávky.
Z České inkasní pak musela odejít. Případ vyšetřovala policie, ale přímé
pochybení Kafkové nedokázala.
Sobotka tehdy tvrdil, že ji navrhl do ČKA, protože měla doporučení od
renomované personální agentury, která se ovšem jejími „škraloupy“ z České
inkasní nezabývala.
A
h
t
s
A
m
A
B
Kafková měla podle více zpráv značné kouzlo osobnosti. Její kamarádka
Nataša Brožová o ní v roce 2006 v časopise Týden řekla: „Byla schopná,
sexuálně velmi přitažlivá a zároveň dokázala bojovat s mužskou arogancí.“
V
o
Kafková se narodila v roce 1967 a jako „mladá krev“ nastoupila v roce 1997
do České národní banky; přišla tam jako expertka na rizikové úvěry. K její
raketové kariéře v ČKA jí ale pomohlo zřejmě také to, že měla mocné známé.
Její životní partner František Dombek byl členem vedení PPF banky z impéria
nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Na druhou stranu se mohla pochlubit
i tím, že na jejím seznamu známých figuroval také druhý nejbohatší Čech –
tedy Andrej Babiš.
O stycích Kafkové a Babiše se psalo krátce v roce 2009, když případ ČKA
začal řešit soud. Hlavními důkazy soudu totiž byly stovky hodin odposlechů
Kafkové, které policie sbírala téměř tři roky. „Podle informací deníku E15
se do sítě odposlechů mimoděk chytil i jeden z nejvýznamnějších českých
podnikatelů, Andrej Babiš, který ovládá impérium Agrofert. S Kafkovou si
v průběhu let 2004 a 2005 často telefonoval a několikrát se i sešel kvůli
nákupu pohledávek za společností Kostelecké uzeniny. V největším
tuzemském masokombinátu měl již Babiš podíl a od státu chtěl získat zbytek,
což se mu nakonec také povedlo. Babiš schůzky ani telefonáty nepopírá, tvrdí
však, že výhody získat nechtěl,“ napsal 8. října 2009 deník E15.
Sám Babiš před šesti lety doslova řekl: „S Kafkovou komunikoval hlavně
tehdejší člen představenstva Agrofertu Jan Kadaník. Potkávali jsme se
s paní Kafkovou relativně málo, chodili jsme do sídla agentury. Jestli jsme se
potkávali i jinde, to si již nepamatuji.“
Jeho kontakty s Kafkovou policie nevyhodnotila jako korupční. „Odposlechy
jsou vytěžené, žádná jiná trestní oznámení kvůli nim nebudou,“ řekla v roce
2009 státní zástupkyně Petra Pavlánová.
Magazín Reportér se po letech k případu vrátil. Získal podrobnosti
a analyzoval odposlechy, které dosud nebyly známé. Vyplývá z nich, že Babiš
se nechytil do sítě odposlechů mimoděk – na základě jedné nahodilé schůzky.
Podle policejních dokumentů si s Kafkovou telefonoval či psal SMS a osobně
se s ní scházel: přičemž s ní velmi intenzivně řešil svůj byznys.
V době, kdy začala policie Kafkovou odposlouchávat, konkrétně na jaře 2004,
se řešila otázka výměny v čele ČKA. Kafková byla v širším výběru adeptů na
nového šéfa agentury a o funkci hodně stála. Splnil by se jí sen. Jenže záhy
zjistila, že jí ve vládě někdo podráží nohy. Babiš jí o tom řekl, slíbil pomoc
a nakonec poradil, co by měla udělat.
A
h
t
s
A
m
A
B
*4. března 2004, 10:00
Babiš: „Zatím se mi nepovedl kontakt… Ten člověk je v zahraničí. Ale podle
zpráv, které mám, sa nezmenil názor. A pro ostatné pány to asi není tak
důležitý, aby to vytrejdovali. Sorry, dělám, co můžu, ale Úřad vlády byl vůči
vám velmi negativní. Klíč je Sobotka.
Zkuste toho Březinu. AB.“
V
o
Nynější premiér Sobotka byl v té době ministrem financí. Karel Březina, vlivný
člen ČSSD a bývalý ministr bez portfeje, byl tehdy na částečný úvazek v ČKA
a měl k Sobotkovi velmi blízko. Babiš Kafkové doporučoval, aby jí Březina
domluvil schůzku přímo u Sobotky.
„Uhnala jste už toho Březinu? Budu se snažit dál. Ale moc to nevypadá,
protože poradce premiéra byl vůči vám negativní,“ napsal Babiš v další zprávě.
Kafková byla z těchto informací otrávená. Tušila, že se šéfkou ČKA nestane.
Druhý den si volala se svým přítelem, bankéřem Dombekem. A řekla mu,
že se v ČKA pokusí ještě nějaký čas vydržet, aby se zajistila do budoucna.
„Zapřísahala jsem se, že si ten sen splním, že musím prostě zatnout zuby
a vydělávat prostě nějaký peníze, abych nebyla závislá na tom, že každý měsíc
musím do té práce chodit, a aby to bylo tak, že to prostě jednoho dne skončí.
Ty peníze nepadaj holt z nebe. Zatla jsem zuby a řekla, že to tak udělám.
Prostě že to dokončím,“ řekla podle policejních dokumentů Kafková v březnu
2004.
Co tím měla na mysli? To nedořekla. Po tomto výroku se stýkala s mnoha
podnikateli. Její schůzky s Babišem a kontakty s dalším člověkem z Agrofertu,
o němž bude za chvíli řeč, byly velmi časté a vřelé.
Kafková dokonce v jednom hovoru o Babišovi mluvila, byť zřejmě v žertu, jako
o nějakém náboženském učiteli. Stalo se to ve chvíli, kdy potřebovala vědět
adresu sídla Babišovy firmy Agrofert a volala kvůli tomu Františku Dombekovi.
„Ten náš nejvyšší duchovní sedí na Roháčově kolik?“ zeptala se Kafková.
(Babišův Agrofert měl v té době sídlo na Praze 3 v Roháčově ulici 83.)
Tím mužem z Agrofertu, který se s Kafkovou scházel častěji, byl Jan Kadaník.
Nadaný a schopný manažer. Narodil se v roce 1965. V osmdesátých letech
vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické. Hned po revoluci
začal podnikat. V roce 1993 se stal společníkem ve firmě MTC Trading, která
podnikala s odpady. Tady působil až do roku 2001.
Pak si ho vyhlédl Babiš. Do Agrofertu přišel Kadaník jako externí poradce.
Ale brzy povýšil. Od roku 2002 zastával funkci ředitele pro strategii a do jeho
působnosti spadaly především akvizice, fúze a finanční řízení skupiny. Kadaník
byl tehdy po majiteli Babišovi druhým nejmocnějším mužem celého uskupení.
Policie z odposlechů věděla, že Kadaník s Kafkovou řeší problémy kolem firmy
Aliachem.
A
h
t
s
A
m
A
B
V této chemičce měl významný podíl a vliv právě Babiš. A to prostřednictvím
firmy Agrobohemie, kterou napůl vlastnil státní podnik Unipetrol a napůl
Babišův koncern. V roce 2003 měl Aliachem základní jmění 4,3 miliardy korun
a obrat kolem šesti miliard korun. Srdcem Aliachemu byly dvě chemičky:
Fatra Napajedla, specializující se na výrobu plastů, a pardubická Synthesia,
V
o
která vyrábí organická barviva, nitrocelulózu či pesticidy. Podniky Aliachemu
zaměstnávaly přes pět tisíc lidí.
Problém, který Kadaník a Babiš s Kafkovou řešili, se ale týkal dluhů. Alia
chem dlužil státu miliardu korun z dob nepovedené privatizace koncem
devadesátých let. Babiš vstoupil do podniku až v roce 2001. Aliachem měl
s ČKA uzavřen splátkový kalendář. A o to v době, kdy vše poslouchala policie,
šlo. Jednalo se o tom, jak bude firma Aliachem splácet konsolidační agentuře
svůj dluh.
Čím méně by Aliachem splácel, tím více volných prostředků by mu zbylo na
další investice. Z odposlechů bylo zjevné, že Kafková se snažila vyjít lidem
z Agrofertu vstříc. O což Kadaník i Babiš usilovali. Kadaník byl od října 2002
členem představenstva Aliachemu. Babiš byl členem dozorčí rady podniku.
*5. března 2004, 11:00
Kadaník poslal Kafkové SMS zprávu: „Jaký je stav projednávání úpravy
splátkového kalendáře Aliachem? H.“
Kafková byla v těch dnech na malém zákroku v nemocnici a dost se divila,
že jí nedá aspoň na chvíli klid. „Tos mě teda pobavil. Já jsem po narkóze a ty se
mě ptáš na splátkový kalendář Aliachemu,“ odepsala mu Kafková. Pak si spolu
zatelefonovali. „To víš. Byznys probíhá v reálném čase,“ vysvětlil Kadaník.
Kafková: „Já se budu připravovat na pondělní představenstvo (ČKA, pozn.
red.). Dneska v šest hodin bych měla mít návrh (splátkového kalendáře –
pozn. red.). Přivezou mi materiály, protože to už spěchá.“ Kadaník: „Budou
muset změny (splátkového kalendáře – pozn. red.) do dozorčí rady (ČKA, pozn.
red.)?“ Kafková: „To je případ od případu. Ale podle toho, jaké tam budou
změny, tak si myslím, že ne.“ Kadaník: „My jsme chtěli... Navrhujeme to z dvě
stě šedesáti na padesát.“ Kafková: „Říkala mi paní Kukrechtová (podřízená
Kafkové – pozn. red.), že se podívá na čísla, jak to bude vycházet.“ Kadaník:
„Tak mi když tak dej vědět, v jaký podobě to půjde do představenstva.“
Kafková: „Dám.“
Pro Agrofert byla úprava splátkového kalendáře důležitá. Kadaník byl kvůli
tomu s Kafkovou ve stálém kontaktu.
*9. března 2004, 10:40
Kadaník: „Když si představím, že by to nemuselo dopadnout, tak se mi
překroutí žaludek. Mám na květen rezervován dům ve Francii. Ještě budu mít
přednášku na mezinárodní federaci výrobců hnojiv a pak odlétám.
A
h
t
s
A
m
A
B
Když budeš vědět o tom Aliachemu, tak mi dej vědět.“ Kafková: „Až se na to
podívám, tak ti zavolám a řeknu, jak to vidím.“
V
o
Pro Aliachem, a tím pádem i pro Babišův Agrofert bylo důležité vyjednat co
nejvýhodnější výši splátek proto, že se jednalo o jedny z posledních. Za dva
měsíce by totiž Aliachem už splácet nic nemusel. Blížilo se úplné „osvobození“.
A to díky privatizaci holdingu Unipetrol. Definitivní rozhodnutí vlády o prodeji
této největší petrochemické skupiny v zemi se očekávalo koncem dubna 2004.
A vláda již v listopadu 2003 rozhodla, že novému majiteli, který vzejde
z výběrového řízení, prodá kromě akcií Unipetrolu i všechny dluhy, které měly
všechny klíčové firmy ze skupiny Unipetrol u státu.
Do tohoto režimu spadal také Aliachem, v němž měl kromě Agrofertu svůj
podíl právě i Unipetrol. V ČKA ležela pohledávka za Aliachemem ve výši jedné
miliardy korun.
Aliachem dluh splácel, ale v březnu 2004 poslal do ČKA žádost o úpravu
splátek. Šlo o to, aby platili co nejméně. Protože jakmile vláda koncem dubna
rozhodne o prodeji Unipetrolu i s balíkem pohledávek ČKA, splátky pro
Aliachem skončí.
V debatě, kterou spolu vedli po telefonu Kafková a Babišův manažer Kadaník,
to chvílemi vypadalo spíše jako na tržišti. Kadaníkovi se nelíbilo, že by
agentura chtěla zvednout poslední splátky případně až na 110 milionů korun
měsíčně.
*14. března 2004, 19:24
Kafková: „Tak já na to koukám a nemůžu to najít. Tady se připravuje tisíc
papírů na zítřek.“ Kadaník: „10. 3. 2004 jsme psali dopis. Od konce ledna jsme
byli s vaší bankou domluveni nejprve na nulové úrovni splátek, což bylo spíš
naše zbožné přání, poté na výši 50 milionů. To byla naše žádost. Nakonec
jsme navrhli výši splátek 57,65. A teď poslední indikace z agentury byla 110.
A s tím jsme opravdu nepočítali.“ Kafková: „To tam nemám. Poslední
informace je taková, že to teda není 50. Není to 110, ale je to 80. Takhle jsme
se nakonec domluvili s tím, že to schytal Aliachem. Podle toho, jak dopadla ve
čtvrtek Spolana (také podnik z holdingu Unipetrol s dluhy u ČKA – pozn. red.),
tak nakonec jsem byla ráda za to, jak jsem se rozhodla. Spolana prošla. Vím,
že ti to nepomůže…“ Kadaník: „Já znám jen ty celkový čísla.“ Kafková:
„Je to úvěr, který má 444 milionů korun splátkovou povinnost k datu
splatnosti. Total je 58. To zůstává nezměněno. A teď je to 88. My jsme to zvedli
o 30.“ Kadaník: „To je nehorázné plýtvání finančními prostředky, které jsme
mohli použít pro rozvoj českého chemického průmyslu.
Prostějovský večerník Pak se do hry vložil přímo Babiš. A chtěl se s Kafkovou
vidět osobně. Kafková Babišovi potvrdila, že se s ním sejde 16. března 2004.
„Budu tam kolem 12.30 hodin,“ napsala mu Kafková. O čem se bavili, se
neví. Policie je tam už nesledovala. Po schůzce se však Kafková začala chovat
k Aliachemu vstřícněji. Z pozdější komunikace vyplynulo, že Kafková bude
prosazovat v ČKA nižší splátky.
A
h
t
s
A
m
A
B
Babiš i Kadaník byli i tak velmi nervózní. Nebyli si jistí, zda se to Kafkové
podaří na představenstvu státní agentury prosadit. Dokládá to jejich
esemesková komunikace.
V
o
*22. března 2004, 9:00
Kadaník: Ako vypadá Alia? Schválíte dnes těch 88? H.“ *22. března 2004, 10:00
Babiš: „Prosím o sdělení, kdy půjde Aliachem do DR (dozorčí rady – pozn. red.)
ČKA? AB.“
*22. března 2004, 15:00
Kadaník: „Takže splátka v březnu je kolik? Těch čísel už bylo na mě i na AB
moc.“ Kafková: „58.“ Kadaník: „Super.“
*22. března 2004, 15:05
Kadaník: „A je to schválený?“ Kafková: „Na čem jsem byla původně s AB
dohodnuta, je schváleno.“
*25. března 2004, 19:18
Kafková: „Tak je to kompletně schválený. Je to tak, jak to představenstvo
předložilo. Mám u tebe pusu.“ Kadaník: „Třeba dvě.“
Babiš mohl slavit. Aliachem nemusel splácet vysoké sumy, ale jen 58 milionů
korun.
A za další měsíc mohl slavit zase. Stalo se totiž to, co předpokládal. 28. dubna
2004 schválila vláda prodej Unipetrolu polskému koncernu PKN Orlen, s nímž
měl Agrofert dohodu o spolupráci. Ta mu zajišťovala nárok na odkoupení
několika chemiček z Unipetrolu. Mezi nimi byla samozřejmě i společnost
Aliachem.
Od dubna 2004 to byl díky privatizaci Unipetrolu oddlužený podnik. Za
miliardový dluh Aliachemu se PKN Orlen zavázal zaplatit 412 milionů korun.
A i přes pozdější neshody s polským PKN Orlen se Babiš k Aliachemu dostal.
Dnes je Aliachem už pod jménem Synthesia součástí jeho skupiny.
Část druhá / KOSTELEC
Babiš byl neúnavný. V létě roku 2004 si odpočinul na dovolené a hned, jak se
vrátil, chtěl se pustit do dalších projektů. Kadaník byl stále v kontaktu
s Kafkovou a v září 2004 pozval státní úřednici do Agrofertu. A o svém šéfovi
mluvil jako o „neuchopitelném démonovi“.
*29. září 2004, 22:52
Kafková: „Tak jsem doma.“ Kadaník: „My taky. Já byl na večeři v hotelu SEN…“
A jakmile si odbyli debatu o soukromých věcech, pustili se do práce.
Kafková: „Tak jak?“ Kadaník: „Mohla by ses zastavit zítra odpoledne?“
Kafková: „No, mám to plné, ale něco zruším.“ Kadaník: „Tak kolem čtvrté. Já
jsem našeho neuchopitelného démona… No, rozjeli jsme asi deset nových
projektů. On přijel z dovolené našláplej...“ Kafková: „Tak raději v půl páté u
vás.“ Kadaník: „Já ti mohu slíbit, že se ho pokusím udržet na místě, ale není
to jednoduché.“ Kafková: „Věřím. Může to být tak, že ze začátku probereme
obchodní záležitosti a budeš tam i ty.“ Kadaník: „Ano, probereme všechny věci
osobního zájmu.“ Kafková: „Pošli mi ještě SMS, že to platí.“ Kadaník: „Ano.“
A
h
t
s
A
m
A
B
Kafková nebyla v Agrofertu rozhodně naposledy.
V
o
*11. listopadu 2004, 8:20
Kafková: „Já už jsem u vás před barákem. Mohu u vás před barákem nechat
auto?“ Kadaník: „No jasně. Já budu mít lehký zpoždění.“ Kafková: „Jo, já už jdu
nahoru.“
Babišovi šlo v roce 2005 o Kostelecké uzeniny. Tato firma dlužila státu téměř
700 milionů korun. Pohledávku měla na starosti ČKA. Kadaník si jistil tenhle
byznys dlouho dopředu. „Jde o Kostelec. Potřebovali jsme něco vědět,“ napsal
jednou Kadaník.
„Nechala jsem si udělat výpis těch uzenářů. Mám to v práci. Ještě jsem to
nečetla,“ reagovala později Kafková.
Kostelecké uzeniny byly největším prosperujícím masokombinátem v zemi.
V roce 2002 utržily kolem 4,5 miliardy korun. Podnik byl sice zadlužený, ale
měl jednu velkou výhodu: splňoval veškeré normy, které vyžadovaly směrnice
Evropské unie. Takže zatímco ostatní museli investovat do nových technologií,
Kostelec měl náskok.
Symbolem podniku je známé logo, na němž je vyobrazen elegantní muž s
dokonalou pěšinkou, který nadšeně kulí oči a chce se zakousnout do párku.
Andrej Babiš sice pěšinku nemá, ale – obrazně řečeno – do „párků“ se rozhodl
zakousnout už v roce 2003.
Jeho Agrofert tehdy koupil prvních 34 procent akcií Kosteleckých uzenin. Akcie
mu prodalo obchodní družstvo Maso uzeniny, které vlastnilo celkem 74,15
procenta akcií.
Družstvo založili v roce 1994 pracovníci Kosteleckých uzenin a postupně
podnik „zprivatizovali“. Do potíží se Kostelecké uzeniny dostaly po pádu banky
IPB v roce 2000, u níž měl podnik téměř miliardový úvěr. Ten nakonec
v červnu 2002 skončil v ČKA.
Pohledávka byla tehdy ve výši 874 milionů korun. Podnik dluh pravidelně
splácel, takže se snižoval. Na seznamu majetku, který byl zastaven u ČKA,
byly všechny důležité výrobní haly: bourárna masa, jatka, drůbeží porážka,
udírny, chlazení či čistička odpadních vod. Bylo zjevné, že ten, kdo se dostane
k pohledávce ČKA, bude diktovat další osud firmy.
Rok 2005 měl být tedy pro Babiše mimo jiné ve znamení Kosteleckých uzenin.
V tomto roce si domlouval s obchodním družstvem Maso uzeniny, že od nich
koupí jejich zbývajících 40 procent akcií. A také si hlídal vše, co se dělo kolem
Kosteleckých uzenin v ČKA.
*19. ledna 2005, 15:51
Kadaník: „Kukrechtová (podřízená Kafkové – pozn. red.) si zavolala banky
ohledně KU (Kostelecké uzeniny, pozn. red.)? Co budou řešit? H.“ Kafková:
„Chuť financovat, ekonomické výsledky KU, odpověď na otázku ohledně účasti
ve VVR.“
A
h
t
s
A
m
A
B
ČKA měla podle rozhodnutí vlády ukončit svou činnost v roce 2007.
V
o
A do té doby se měla vypořádat se všemi svými pohledávkami, tedy i s
pohledávkou vůči Kosteleckým uzeninám. V úvahu připadalo standardní
veřejné výběrové řízení, čili „VVR“. Což se Agrofertu moc nelíbilo.
Kromě klasického výběrového řízení mohla konsolidační agentura navrhnout
ještě jeden způsob, jak prodat pohledávku za Kosteleckými uzeninami. Zařadit
ji do zvláštního režimu, do takzvaného programu EXIT. Pohledávka by se v
takovém případě prodávala také formou veřejného výběrového řízení, ale
bylo by „vícekriteriální“, takže by nerozhodovala jenom nabídnutá cena, ale
také další podmínky, o kterých rozhodne rada vlády. Kdyby třeba soutěž
vyhrála firma vyrábějící hračky, mohla by vláda rozhodnout, že by to nebylo
ku prospěchu Kosteleckých uzenin. Nebo kdyby v soutěži zvítězil jen nějaký
spekulant s akciemi, který nemá vztah k výrobě masa, mohla by vláda vybrat
jinou firmu v pořadí.
V únoru 2005 si Kadaník a Kafková v této kauze vyměnili pár esemesek.
*13. února 2005, 20:04
Kadaník: „Zítra po obědě je schůzka na MPO ohledně exit/rozvaha. Nemohli
bychom dostat copy toho dopisu? Jinak kluci pozdravujou, daří se jim dobře.
H.“ Kafková: „KU jsou jen jednou položkou. Je to nechutný seznam firem
adresovaný na GŘ (vedení ČKA – pozn. red.) od náměstka MPO (ministerstva
průmyslu a obchodu) Turečka s úmyslem MPO zařadit firmy do EXIT/
ROZVAHA.“
Což o to. I kdyby byly do zvláštního režimu EXIT přiřazovány další a další
pohledávky, nijak by to plány Agrofertu nezhatilo.
Jenže v dubnu 2005 se situace dramaticky změnila.
Vláda najednou zničehonic přišla s jiným návrhem, že všechny dluhy vůči ČKA,
pohledávky v agentuře za zemědělskopotravinářskými subjekty, by měly být
převedeny na fond PGRLF, čili Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond.
Ten spadal pod ministerstvo zemědělství. Jeho hlavním posláním je pomoc
českému zemědělství třeba tím, že poskytuje záruky na úvěry firmám, které
podnikají v zemědělství.
Háček byl ale v tom, že v dubnu 2005 padl premiér Stanislav Gross kvůli
své bytové aféře. Což byl doposud „nejvyšší kontakt“ Babiše v politice. A
s příchodem nového premiéra, Jiřího Paroubka, se začala chystat i mírná
rekonstrukce vlády. Ta se měla týkat i postu ministra zemědělství. Kdyby
pohledávky za Kosteleckými uzeninami spadly pod resort zemědělství, bylo
by to pro Agrofert nejen komplikované, ale také nejisté vzhledem k tomu, že v
tomto resortu nebyl Babiš tak politicky silný.
Radka Kafková měla informace o úmyslu vlády zařadit dluhy Kosteleckých
uzenin pod PGRLF jako jedna z prvních. Ihned kvůli tomu kontaktovala
Kadaníka.
A
h
t
s
A
m
A
B
*14. dubna 2005, 16:43
Kafková: „Honzo, dneska se stalo podle mého názoru několik závažných věcí,
V
o
který by mohly mít další vliv na řešení jinejch záležitostí. První věc: S vysokou
pravděpodobností dojde ke změně křesla ministra zemědělství.
Druhá věc: Dnes jsem jako první v agentuře dostala dopis, který tu nechal
pan ministr financí Sobotka, než odletěl na týdenní dovolenou. A to, že
agentuře ukládá, aby připravila přímý převod pohledávek za zemědělskopotravinářskými subjekty na PGRLF.“
Kafková dále Kadaníka detailně informovala o podmínkách takového převodu
a dodala, že ministr financí Sobotka chce věc vyřešit rychle. „Ministr financí
na ten převod moc spěchá z důvodu úplně jiné pohledávky, jedné obrovské
z Ústí nad Labem, a spěchá, aby ten převod byl do května, protože v květnu
by se měla roztočit další soudní kola (kolem té, obrovské pohledávky‘ - pozn.
red.).“
Kadaník byl nespokojen. „Nejhorší je, že jako není jasný, jaká ta politická
konstelace může bejt.“
Uplynula zhruba hodina a Kadaník volal zpátky. Bylo zřejmé, že případ
konzultoval s Babišem.
*14. dubna 2005, 17:40
Kadaník: „No, tak pan Babiš by se s tebou zejtra rád setkal. V té věci, co
jsme se bavili. Měla bys čas zejtra dopoledne v půl desátý?“ Kafková: „Ne,
zítra dopoledne ne. Já nejsem u bloku, ale vím, že od půl jedenácté mám
volno.“ Kadaník: „Tak v 11 hodin?“ Kafková: „V 11 hodin v Inter Continentalu?“
Kadaník: „Jo, už to mám zapsaný.
Babiš chtěl mluvit s Kafkovou o případu Kosteleckých uzenin. Ale zjevně ho
také zaujala zmínka, že v balíku pohledávek, které by měly být převedeny pod
resort zemědělství, je i „jedna velká pohledávka za firmou z Ústí nad Labem“.
Šlo totiž o pohledávku ve výši 1,7 miliardy korun. Tuto sumu dlužila státu
ústecká firma Setuza, kterou ovládali Babišovi konkurenti Tomáš Pitr
a František Mrázek. Lidé s úzkým napojením na organizovaný zločin. Babiš
se s nimi střetával na každém rohu. Setuza byla v té době prvním hráčem na
trhu s biopalivy. To byl byznys dotovaný státem a podporovaný EU. Do nafty
se přimíchávaly produkty z řepky olejné. Babiš chtěl vstoupit i do tohoto
odvětví a uvažoval, že by získal vliv nad Setuzou. Pohledávka u ČKA by byla
tou nejpříhodnější cestou.
Schůzka Kafkové a Babiše v InterContinentalu, jak se dohodli, evidentně
proběhla.
*15. dubna 2005, 11:03
Kafková: „Jsem na místě.“
A
h
t
s
A
m
A
B
Podle dalšího vývoje a telefonátů lze usuzovat, že Babiš se nakonec rozhodl
jít touto cestou: 1) Kostelecké uzeniny zařídit samostatně přes pro něj
výhodnější program EXIT. 2) O Setuzu zkusit bojovat, nebo minimálně
V
o
znemožnit svým konkurentům její hladký převod na fond PGRLF, kde naopak
měli dobré kontakty oni.
Kafková po schůzce v InterContinentalu Babišovi slíbila, že mu pošle podklady,
aby mohl vypracovat návrh na zařazení Kosteleckých uzenin do programu
EXIT.
*15. dubna 2005, 16:23
Babiš: „Můžu někoho poslat pro ty papíry? AB.“
*15. dubna 2005, 17:33
Babiš: „Vy jste na mě zapomněla.“ Kafková: „Nezapomněla, já mám ještě
schůzky. Mohu zavolat později?“ Babiš: „Mám tu držet ještě toho šoféra?“
Kafková: „Já jsem poprosila paní Kukrechtovou, ať to připraví, ale ono to není
složitý. Já vám to mohu nadiktovat do telefonu. To, co tam má být?“ Babiš:
„Ale já jsem chtěl vidět nějaký ten vzor, jak to vypadá.“ Kafková: „Jo, tak já to
řeknu Kukrechtové, jestli to má nachystané.“
*28. dubna 2005, 11:28
Babiš opět volal Kafkové. Dohodli si spolu další schůzku na pondělí v 18
hodin. A pak se ještě radili. Babiš během hovoru přiznal, že má kvůli kauze
Kosteleckých uzenin schůzku s ministrem financí Bohuslavem Sobotkou.
Babiš: „Já půjdu dnes k Sobotkovi v půl čtvrté a budu tam mluvit i o Kostelci.
Co teda mám říkat? Tam to tedy bylo v investiční radě a jde to do vlády?“
Kafková: „Přesně tak. Tam bude klasické připomínkové řízení a pak by to mělo
být zařazeno na program vlády.“ Babiš: „Tam může být i výjimka, né?“ Kafková:
„Může tam být výjimka.“ Babiš: „Jak se můžeme zařídit, aby to šlo mimo
připomínkové řízení do vlády? Co je třeba udělat?“ Kafková: „To musí zažádat
ministr, který předkládá ten materiál do vlády.“ Babiš: „To je kdo?“ Kafková:
„To je Milan Urban, ministr průmyslu a obchodu.“ Babiš: „Takže mám zavolat
Turečkovi (náměstkovi MPO – pozn. red.)?“ Kafková: „Tureček bude vědět
přesný postup, ale když já předkládám materiály, tak žádá ministr financí
předsedu vlády, aby to šlo mimo připomínkové řízení a dostalo se to přímo na
program jednání. Tak tohle musí udělat Urban. Jestli k tomu musí dát Sobotka
vyjádření, to nevím.“ Babiš: „Takže jde o to, aby vláda mohla projednat
materiál ve vládě bez připomínkového řízení. Aha. Tak v pondělí v 18 hodin v
InterContinentalu.
A projednáme to.“
Karel Tureček, který je dnes poslancem zvoleným za TOP 09, potvrdil, že mu
Babiš tehdy volal. „Jen si ověřoval informaci, jestli se pohledávky prodávají
pouze právnickým, nebo fyzickým osobám se sídlem na území ČR, nebo s
předmětem podnikání na území ČR. To byl můj jediný telefonický kontakt s
panem Babišem za mého působení ve státní správě,“ řekl Reportéru Tureček.
A
h
t
s
A
m
A
B
Babiš sice nechtěl, aby se prodej pohledávek za Kosteleckými uzeninami
projednával v meziresortním připomínkovém řízení, ale to se mu nakonec
V
o
nepodařilo. Materiál do meziresortního řízení šel. Nebyla to ale žádná
překážka. Babiš měl na vládní úrovni silné spojence.
Jenže Babiš si po schůzce s Kafkovou ještě vzpomněl na případ pohledávky
ústecké Setuzy, a tak státní úřednici volal ještě jednou.
*28. dubna 2005, 13:54
Babiš: „Omlouvám se. Ani nevím, jestli je to vhodné, ale tím, že jdu k tomu
Sobotkovi… Tak ten balík, to PGRLF, to prošlo už u vás?“ Kafková: „Ještě ne.
Bylo to na představenstvu (ČKA pozn. red.), ale neprošlo to. Bylo to svinsky
udělané, spousta administrativních chyb.“ Babiš: „A proč tam vypadlo, že
jste chtěli, aby se vláda vyjádřila k té největší pohledávce (Setuzy, pozn.
red.)?“ Kafková: „Je to tam. To nevypadlo.“ A opět státní úřednice Kafková
informovala podnikatele o podrobnostech.
Babiš chtěl, jak se zdá z odposlechů, transakci, která vyhovovala jeho
konkurentům Pitrovi a Mrázkovi, nabourat. Pitr totiž plánoval, že nabídne
fondu PGRLF kapitalizaci více než miliardové pohledávky - tedy že stát,
respektive fond dostane namísto dlužených peněz třetinu akcií Setuzy. Čímž
by potravinářskou firmu oddlužil s pomocí státu. A právě to se Babišovi
nelíbilo. A hned v další části hovoru vysvětlil proč.
„Já chci říct ministru financí, že... No, že ta velká pohledávka... No, napíšem
mu dopis s tím americkým investorem, že bychom měli zájem to koupit,“ řekl
Babiš a pak si povzdychl: „Ale ještě se poradím. To jsou hry.“
Současný premiér a tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka je přesvědčen,
že jeho jednání s Babišem se tehdy týkalo Unipetrolu. „Pokud se pamatuji,
s Andrejem Babišem jsem se jako ministr financí sešel jen jednou. A to jsme
řešili ukončení privatizace Unipetrolu z doby Zemanovy vlády. Mohu vyloučit,
že bych s kýmkoliv řešil pohledávku Kosteleckých uzenin. Ty navíc prodávala
ČKA, ne ministerstvo financí,“ řekl Reportéru Sobotka.
Ale zpět ke Kosteleckým uzeninám. Babiš chtěl opět mluvit s Kafkovou.
*2. května 2005, 17:33
Babiš: „Platí 18 h InterConti, nebo později? AB.“
Babišovi se nakonec podařilo dosáhnout toho, aby pohledávka za
Kosteleckými uzeninami byla z balíku určeného k převodu do PGRLF vyjmuta
a aby se prodávala samostatně v rámci programu EXIT, což bylo pro Babiše
výhodnější. Ale i tak se stále zajímal o balík pohledávek směřujících do PGRLF.
A nebyl sám. Další den se o pohledávky zajímal politik ČSSD – Karel Březina.
A
h
t
s
A
m
A
B
*3. května 2005, 16:49
Březina: „Schválilo představenstvo ten PGRLF? Díky. KB.“
V
o
*3. května 2005, 17:54
Kafková: „Schválilo.“
Babiš chtěl mít Kostelecké uzeniny pojištěné na všech stranách. Proto
lobboval i na ministerstvu průmyslu a obchodu – o čemž Kafkovou
informoval.
*4. května 2005, 14:09
Babiš: „Nerad ruším. Už 2 dni nemůžu sehnat Turečka (náměstka na MPO
– pozn. red). Kdy s ním budete? Měli by jsme asi hrát na 3 měsíce a novej
posudek od nového auditora, ale definitivně se ozvu v pátek kolem 12. h.“
*8. června 2005, 9:04
Babiš: „Můžu zavolat?“
*8. června 2005, 9:08
Babiš: „Máte minutu? Chci se zeptat, jak to bude s tou kauzou toho MASA.
Do osmého, tedy dodnes má být to připomínkový řízení.“ Kafková: „Ano, já
mám dnes odpoledne investiční radu, tak si zavolejme odpoledne.“ Babiš:
„A můžete mi zavolat? Já bych za vámi doběhl někde na deset minut.“ Kafková:
„Dobře, zavolám.“ Babiš: „Lebo my tam stojíme před rozhodnutím, zda
to koupit teďka, nebo čekat, nebo jak. Já to potřebuju načasovat. Vy se mi
ozvete?“ Kafková: „Ozvu se po třetí hodině.“
Babiš potřeboval mít jistotu, zda bude mít na vládě a v ČKA umetenou cestu
k pohledávce za Kosteleckými uzeninami. Chystal se totiž od družstva Maso
uzeniny koupit zbývajících 40 procent akcií. Pokud by je získal a k tomu
připočetl to, co má, a to, co stačil ještě přikoupit na trhu, ovládal by celkem
už 79 procent akcií podniku. Ale kdyby neměl pohledávku od ČKA, přišel by o
kontrolu nad zástavami za dluh, mezi nimiž byly nejdůležitější výrobny celého
podniku.
Ještě týž den večer proto proběhla další schůzka Babiše a Kafkové v hotelu
Esplanade poblíž hlavního vlakového nádraží v centru Prahy.
*8. června 2005, 19:16
Kafková: „Chtěla jsem se s vámi sejít před 19. hodinou. Mám zprávy.“ Babiš:
„A máte čas ve 20 h? Na chvíli.“ Kafková: „Ano, 20. Esplanade.“ Babiš: „O.k.
budu tam.“
*8. června 2005, 20:03
Babiš: „Jsem na místě.“ *8. června 2005, 20:07 Kafková: „Pane Babiš, já
nemohu najít parkování, tak jsem zajela do Opletalky. Tak ještě 5 min.“
Babiš: „Dobře. Já mám čas.“
A hned druhý den dostal Babiš ujištění, že v připomínkovém řízení to všechno
klapne.
A
h
t
s
A
m
A
B
*9. června 2005, 15:19
V
o
Babiš: „Mluvila jste s tím Turečkem?“ Kafková: „Ano. Ministr požaduje
předložení až po jeho návratu. Jinak se všemi připomínkami se vypořádal. Oba
resorty souhlasí.“ Babiš: „O.k. DIK.“
Teď už bylo všechno jen na rozhodnutí vlády, kterou vedl premiér Jiří
Paroubek. Babiš byl nervózní. Myslel si, že vláda bude program EXIT, výhodný
pro jeho plány s Kosteleckými uzeninami, schvalovat hned začátkem července.
*4. července 2005, 10:15
Babiš: „Kostelec exit na programu vlády 7. 7. není. Nevíte od MPO
(ministerstva průmyslu a obchodu, pozn. red.), kdy to tam jde? AB.“ Kafková:
„Vím jen, že materiál je odevzdán na Úřad vlády a má být do vládních
prázdnin projednán. To budou ještě 3 zasedání.“
Kafková měla pravdu. Kabinet projednal případ hned na dalším zasedání,
ve středu 13. července 2005. Závěr vyhovoval Agrofertu. „Vláda souhlasí
s postoupením veškerých pohledávek České konsolidační agentury
za společností Kostelecké uzeniny strategickému investorovi formou
vícekriteriálního veřejného výběrového řízení minimálně za aktuální tržní
cenu stanovenou znalcem, přičemž podmínky tohoto výběrového řízení
podléhají souhlasu Rady vlády České republiky - Investiční rady. Vláda
ukládá 1. místopředsedovi vlády a ministru financí realizovat toto usnesení
prostřednictvím ČKA. Jiří Paroubek, předseda vlády,“ stálo ve vládním usnesení.
*13. července 2005, 16:50
Tureček: „Dobrý den, Karel Tureček. Tak nám to, paní ředitelko, prošlo asi
před hodinou. Nevím, jestli to víte…“ Kafková: „Ne. Super. Jste posel dobrých
zpráv.“
V létě 2005 tedy ČKA připravovala podklady pro výběrové řízení. A manažer
Agrofertu Kadaník opět schůzoval.
A
h
t
s
A
m
A
B
*1. srpna 2005, 11:37
Kadaník: „Tak co, zajdeme na kafe? Mně by se hodil čtvrtek. H.“ Kafková: „O.k.
Ve ČT v 17 hod. Ve Slováči ve dvoře.“
V říjnu 2005 pak Agrofert dokončil jednání s družstvem Maso uzeniny a koupil
od nich zbylé akcie. Babišova firma tak od té chvíle držela 79 procent akcií
Kosteleckých uzenin.
Ve stejné době, tedy v říjnu 2005, dorazily na ČKA nabídky uchazečů o
pohledávku za Kosteleckými uzeninami. Výběrové řízení na odkup dluhů firmy
bylo v plném proudu. Mluvčí České konsolidační agentury tehdy potvrdil,
že o 640milionový balík pohledávek se ucházejí Agrofert Holding, Schneidermasokombinát Plzeň a firma Charlton, v níž působili lidé napojení na bývalý
fond Pavla Tykače Motoinvest. Nejvyšší nabídka převyšovala sumu 540
milionů. Mluvčí Jiří Pekárek ale zdůraznil, že hlavním kritériem tendru není
pouze nabídnutá cena, ale také pětibodový podnikatelský záměr.
V
o
Právě kvůli němu se výběrového řízení nezúčastnil Babišův velký konkurent
firma Agropol Group. Majitel Jiří Malúš vysvětlil neúčast v dopise zaslaném
dozorčí radě ČKA. Stálo v něm, že kritéria výběrového řízení jsou diskriminační.
Podle Malúše není možné, aby je kdokoli kromě Agrofertu mohl splnit. „Již
předem lze předpokládat postoupení dluhů společnosti Agrofert. Pouze
Agrofert má přístup ke kompletním interním záznamům a údajům Kosteleckých
uzenin a pouze on je schopen prosadit své záměry při rozhodování v podniku,“
stěžoval si Malúš.
25. října 2005 poskytl Babiš rozhovor Deníku. A na otázku, v čem spočívá jeho
úspěch, řekl: „Umíme koncovku. To neznamená, že všechno řídím a kontroluji
sám. Ale když jsou problémy, snažíme se je vyřešit až do konce. Dotahuji věci
a nikdy nezůstávám v půli cesty.“
Uplynuly necelé čtyři měsíce a přišla „koncovka“.
17. února 2006 Deník Právo napsal: „Vláda včera schválila, že prodá
pohledávky ČKA za společností Kostelecké uzeniny holdingu Agrofert za
550,3 milionu korun. Ve výběrovém řízení obdržela ČKA tři nabídky, z nichž
pouze dvě byly nad úrovní tržního ocenění. Předložily je společnosti Charlton
a Agrofert Holding. Z informací zveřejněných ministerstvem financí vyplývá,
že Charlton dal nejvyšší nabídku. Ale pouze Agrofert lze podle doporučení
Rady vlády ČR - Investiční rady považovat za strategického investora. Kabinet
se nakonec rozhodl pro Agrofert s tím, že musí zaplatit nejvyšší nabídnutou
cenu.“
Tři měsíce poté došlo na závěrečný tah.
23. června 2006 se konala valná hromada akcionářů Kosteleckých uzenin.
V sále hotelu Horal v Kostelci bylo v devět hodin ráno plno. Přišlo přes 60
akcionářů. Ale jen jeden měl většinu – Agrofert – 79 procent akcií.
Na pořadu jednání byl návrh na vyloučení přednostního práva akcionářů na
navýšení základního jmění s tím, že navyšovat bude jen jeden předem určený
akcionář, tedy Babišův Agrofert. „V případě schválení vyloučení přednostního
práva na úpis a v případě upsání akcií předem určenému zájemci společností
Agrofert Holding se výrazně sníží zadluženost společnosti,“ řekl na valné
hromadě místopředseda představenstva Kosteleckých uzenin Vladimír
Kučera.
V Kostelci byl také obchodník s akciemi Aleš Hodina, který bojoval za práva
drobných akcionářů i v mnoha dalších kauzách a kterého mnozí majitelé
a manažeři firem označují za „vyděrače z valných hromad“. Hodina podal
na valné hromadě protest. „Vyloučení přednostního práva akcionářů na
zvyšování základního kapitálu je evidentním zvýhodněním Agrofert Holdingu
na úkor ostatních akcionářů,“ prohlásil Hodina a své tvrzení podpořil čísly.
A
h
t
s
A
m
A
B
Většinoví akcionáři si ho vyslechli a pak pohodlně přehlasovali. Takže Agrofert
V
o
mohl jako jediný navýšit základní jmění o 100 milionů, ze současných 151
milionů na 251 milionů.
Babiš přitom nemusel platit 100 milionů korun penězi; stačilo, že se prokázal
jako vlastník pohledávky od ČKA, tedy dluhu, který Kostelecké uzeniny měly
vůči státní agentuře.
„Valná hromada souhlasí se započtením pohledávky společnosti Agrofert
Holding ve výši 100 milionů korun vůči společnosti Kostelecké uzeniny
proti pohledávce společnosti na splacení emisního kurzu nových akcií.
Tuto pohledávku vůči Kosteleckým uzeninám nabyl Agrofert Holding jejím
postoupením z České konsolidační agentury,“ stojí v zápise valné hromady.
Návrh byl schválen. V 10.45 byla valná hromada ukončena.
Agrofert měl tedy ve svém majetku akcie o nominální hodnotě 251 milionů,
což představovalo podíl na základním kapitálu ve výši 91,9 procenta. Agrofert
tak splňoval podmínky pro uplatnění práva výkupu zbylých akcií.
V únoru 2008 byl podle obchodního rejstříku jediným akcionářem podniku už
jen Agrofert Holding, od ledna 2014 Agrofert, a. s.
A jak to skončilo se Setuzou? Ta měla po roce 2006 spletitý osud. Nejdříve byl
zavražděn jeden z jejích nepsaných majitelů „kmotr“ František Mrázek a pak
utekl ze země a poté byl zatčen klíčový muž Setuzy Tomáš Pitr. Teprve pak
byl podnik zčásti oddlužen a nabídnut k prodeji. Babiš po roce 2006 tvrdil,
že o Setuzu už nemá zájem. Jenže v roce 2011 přišel „americký investor“,
švýcarsko-americký gigant Glencore s obratem 190 miliard dolarů
a koupil nejziskovější části ústecké Setuzy.
Část třetí / „KAVKA“ SOBOTKA
Jak dopadla Radka Kafková, už víme. Policie ji obvinila z přijetí úplatku v jiném
případu spojeném s pohledávkou za firmou Cetus. Soud ji za to poslal na rok
do vězení. V roce 2012 ji však po půlce trestu pustili na svobodu s podmínkou.
Co se ale dosud nevědělo, je to, jaká byla skutečná role tehdejšího ministra
financí Bohuslava Sobotky v celé kauze.
Odposlechy, které magazín Reportér analyzoval, vnášejí nové světlo i do jeho
odpovědnosti. Sobotka se v roce 2006 od Kafkové rázně distancoval. A pár
hodin po obvinění navrhl premiérovi její odvolání. „Chtěl bych vyjádřit značné
znechucení nad tím, jakého chování se paní Kafková zřejmě dopustila,“ uvedl
tehdy Sobotka. Premiér Paroubek se ho zastal. „Sobotka chybu neudělal.
Kdybychom odstupovali pokaždé, když někoho nominujeme a on selže, tak
by tady asi mnoho politiků použitelných pro vrcholnou politiku nebylo,“ řekl
Paroubek v České televizi.
A
h
t
s
A
m
A
B
Jenže z policejního spisu je patrné, že s Kafkovou to bylo nahnuté dávno
V
o
předtím, než byla zatčena. Stěžovali si na ni úředníci, šéf ČKA Zdeněk Čáp i
členové dozorčí rady agentury. Kafková se snažila čelit snahám o své odvolání
tak, že o situaci v ČKA často hovořila se svými vlivnými zastánci. Občas jí
pomohl Babiš, někdy její partner, bankéř Dombek.
Z odposlechů však vyplývá, že zastání našla zřejmě i u Sobotky. Což se dosud
nevědělo. V záznamech není přímý hovor mezi Kafkovou a Sobotkou. Lze to
ale dovodit ze slov Kafkové nebo z debat s politikem ČSSD Karlem Březinou.
Ale také z rozhovorů, které vedla se svým známým, advokátem Alexanderem
Károlyim.
V červenci 2005 byla situace kolem Kafkové natolik rozjitřená, že byla na stole
i varianta jejího odchodu z agentury. Kafková si chtěla jen vydobýt co nejlepší
podmínky s odstupným. Proto se sešla i se Sobotkou. Z jedné věty to dokonce
vypadá, že se uvažovalo o tom, že dostane i nějakou významnou funkci na
Sobotkově ministerstvu.
*5. července 2015, 15:48
Březina: „Radko, mluvil jsem s ním (se Sobotkou – pozn. red.). Příští týden
ti domluvím schůzku. K.“ Kafková: „Dík. Jak se na to tvářil?“ Březina: „Byl tím
překvapen. Tak jsem mu musel vysvětlovat situaci.
Myslím, že pochopil to odchodné.
Takže ti tam domluvím schůzku hned ve čtvrtek. K.“
*7. července 2005, 14:02
Březina: „Ministr v pondělí, 12.30 potvrzen. K.“
*7. července 2005, 17:32
Kafková o tom informovala svého právníka Károlyiho: Kafková: „Schůzka s mf
(MF – ministr či ministerstvo financí, pozn. red.) domluvena na pondělí (11. 7.
2005 ve 12.30), takže prosím, abyste se mi zítra po schůzce ozval. Případně
jsem o víkendu v Praze. Zatím děkuji.“
*10. července 2005, 17:07
Károlyi: „Zdravím. V pátek večer jsem přišel pozdě, tak jsem už nevolal.
Neruším?“ Kafková: „Ne, píšu si řeč pro pana ministra.“ Károlyi: „Tak já volám
a zopakuju stav: Jste u ministra v 11 hodin?“ Kafková: „Ve 12.30.“ Károlyi:
„Předmětem jednání bude i to místo, nebo ne? Místo u něj.“ Kafková: „To
netuším. Stalo se ale to, že ministr byl velmi překvapen, že ten stav je tak
brutální, a zadruhé na to neměl žádnou reakci a byl překvapen tak, že při
řešení případů se k tomu vracel a řekl, že mě velice rád přijme. Já jsem sama
překvapená, že to udělal tak náhle.“
A
h
t
s
A
m
A
B
Mítink s voliči v Brně *13. července 2005, 9:52 Károlyi: „Jenom mi řekněte, jak
to... Jestli to tedy jde po telefonu?“ Kafková: „Ale jde. V pondělí to proběhlo v
klidu. Jsem překvapena. Pan ministr podpořil prakticky všechno.
V
o
Řekl, že se to bude snažit vyřešit s nejmenším odporem. Nechal si zaslat
všechny moje požadavky a řekl, že nevidí nejmenší problém... Řekl mi, že aby
mě vláda odvolala, to by se – jo – muselo něco stát. Byl by rád, abych tam
vydržela jeho volební období.
Proběhlo to v klidu.“
Lobbing u politiků zjevně zabral. Kafková v ČKA zůstala. Až do 26. července
2006, než si pro ni přišla policie.
EPILOG / (Ne)jsme jako oni
Kafková už nechce případ jakkoli komentovat. Přes svého partnera Františka
Dombeka vzkázala, že je to pro ni uzavřená záležitost. „My si chceme žít už
svůj soukromý život. Na veškerý veřejný život kašleme. Rozumím vašemu
zájmu, ale my se k tomu už nebudeme vyjadřovat,“ řekl Reportéru Dombek.
Bohuslav Sobotka dnes tvrdí, že se s Kafkovou příliš nevídal. „S paní Kafkovou
jsem byl v minimálním kontaktu. Agendu ČKA jsem vždy prioritně řešil s jejími
řediteli Řežábkem a poté s Čápem,“ uvedl.
Bývalý ministr Březina říká, že už neví, co před deseti lety přesně dělal.
„Jediné, co vím, že jsem v té době pracoval jako poradce v ČKA a Radka
Kafková byla členkou představenstva. Víc k tomu nedokážu říct,“ uvedl
Březina.
Necelý rok po zatčení Kafkové se rozhodl skončit v Agrofertu Jan Kadaník.
A dostal mimořádnou nabídku: stal se členem vedení švýcarské společnosti
Ameropa, k níž měl Babiš v minulosti velmi blízko. „Byl jsem v Agrofertu
přes šest let, a jak pro firmu, tak pro mne to byly plodné roky,“ řekl později
Lidovým novinám.
Nyní Kadaník říká, že si už na řadu věcí nepamatuje. „O žádných odposleších
nevím. Co jsme (s Kafkovou – pozn. red.) řešili, si po osmi letech věru
nepamatuji. Tuším, že jsme v době privatizace Unipetrolu hovořili na toto
téma, protože ČKA byla smluvní stranou privatizačních smluv a Agrofert byl
v konsorciu s PKN,“ řekl Kadaník magazínu Reportér.
A na dotaz, zda se může vyjádřit ke způsobu, jakým řešil s Kafkovou snížení
splátek za Aliachem, Kadaník odpověděl: „Tak to si opravdu nepamatuji.“
Andrej Babiš po roce 2006 přišel o část politického vlivu, když po osmi letech
vládnutí ČSSD, kde měl své zastánce, nastoupila pravicová vláda v čele s
Mirkem Topolánkem. Babiš toto období tvrdě kritizoval. „Nejvíc korupce sem
přišlo s lidmi typu Dalík a Janoušek. To nejsou lobbisti, to je organizovaný
zločin,“ řekl v září 2013 v rozhovoru pro Lidové noviny.
A
h
t
s
A
m
A
B
V tomtéž roce obsadil druhé místo ve volbách a v lednu 2014 se stal
vicepremiérem a ministrem financí ve vládě Bohuslava Sobotky. Svou kampaň
V
o
postavil na kritice politiky prolezlé korupcí a klientelismem pod heslem „Ano,
bude líp“.
Co na informace z policejních odposlechů říká Andrej Babiš dnes, v roce 2015?
„Odmítám jakýkoliv vztah s Radkou Kafkovou i to, že bych se s ní scházel
v hotelích či restauracích. Jednal jsem s ní nejvýše dvakrát, a to oficiálně
v sídle ČKA a za přítomnosti jejích kolegů. Hovořit o jakýchkoli vazbách je
pouze snahou o poškození mé osoby, fabulací a lží,“ vzkázal miliardář, majitel
Agrofertu a první místopředseda vlády.
Připomeňme, jak Andrej Babiš komentoval schůzky v roce 2009, kdy ještě
nebyl ministrem financí: „S Kafkovou komunikoval hlavně tehdejší člen
představenstva Agrofertu Jan Kadaník. Potkávali jsme se s paní Kafkovou
relativně málo, chodili jsme do sídla agentury. Jestli jsme se potkávali i jinde,
to si již nepamatuji.“
Po letech a nástupu do politické funkce se tedy vzpomínky na kontakty s
vlivnou úřednicí, zdá se, poněkud zpřesnily.
A
h
t
s
A
m
A
B
Policejní odposlechy ani situace popsané v tomto textu nedokazují, že by
Andrej Babiš úřednici Kafkovou či někoho jiného korumpoval. Ukazují však
jasně, že i on pro své podnikání v minulosti bohatě využíval klientelistických
vazeb na politiky, státní úředníky a úřednice. Tedy přesně to, co jindy tvrdě
kritizuje.
V
o
Nominace:
Porota oceňuje výběr tématu a prostředí, které sice není předmětem velkého
mediálního zájmu, neboť se neodehrává na celostátní úrovni, ale přesto
v sobě skrývá závažné téma korupce. Autoři se tématu věnovali dlouhodobě
a soustavně a projevili osobní odvahu jít do konfliktu, který jim může
v budoucnosti zkomplikovat jejich práci.
Ivánku, kamaráde je tu podruhé. V pralesní lize se prodávaly zápasy za
tisícovky, soudní síň nestačí
Online deník Aktuálně.cz jako první shromáždil dosud tajná jména všech
aktérů korupční aféry ve středočeských krajských fotbalových soutěžích. Soud
začal v říjnu a před mělnickou soudkyní Marcelou Buštovou se zpovídá 23
lidí - rozhodčích, trenérů, funkcionářů a jeden delegát. Obžalovaných je tolik,
že se na mělnický okresní soud nevešli a líčení se vede na Vrchním soudu v
Praze. Dva funkcionáři, kteří v kauze rovněž figurovali, se soudu nedožili.
Mělnická soudkyně Marcela Buštová tentokrát musela opustit “domácí” hřiště,
na které je zvyklá.
V říjnu začala rozplétat historicky největší úplatkářský skandál v nižších
fotbalových soutěžích, a protože se jí na lavici obžalovaných sešlo rekordních
23 lidí, musela kauzu přesunout na Vrchní soud v Praze. Okresní soud nad
soutokem Vltavy a Labe nemá tak velkou jednací síň.
“Tak vysoký počet obžalovaných a jejich právních zástupců by se u nás do
žádné místnosti nevešel,” potvrdil mluvčí mělnického soudu Jiří Krupička.
A
h
t
s
A
m
A
B
V sítích protikorupčních detektivů uvízli rozhodčí, trenéři, funkcionáři i jeden
delegát.
Až dosud byla jména aktérů tajná. Online deník Aktuálně.cz je ale nyní jako
první shromáždil a zjistil například, že patnáct obžalovaných rozhodčích dál
V
o
píská. Přestože byli podle policie ochotni i za tisícikorunu zmanipulovat zápasy
na úrovni páté až sedmé ligy, svaz je zatím nijak nepotrestal.
“To ani nemůžeme, protože dosud oficiálně nevíme, kdo v aféře vystupuje,”
argumentuje předseda středočeského fotbalu a bývalý mezinárodní rozhodčí
Miroslav Liba.
Říjnové líčení u soudu zatím trvalo pouze dva dny, pak jej soudkyně Buštová
odročila na neurčito. Vyžádala si další dokumenty, které bude ke svému
rozhodnutí potřebovat.
Zařiď to za čtyři tisíce
Policisté tvrdí, že zdokumentovali celkem deset zmanipulovaných zápasů
středočeských krajských soutěží. Úplatkářská kauza tak nabobtnala do
největších rozměrů od slavné prvoligové aféry “Ivánku, kamaráde”.
Detektivové odmítají z taktických důvodů říct, jak korupci odhalili. Jisté je, že
vyšetřování začalo už předloni. Nejstarší, podle policie “cinknuté”, zápasy se
hrály na jaře 2013, tedy z dnešního pohledu tři sezony nazpátek.
Právě jaro je důležité – hraje se o bytí a nebytí. A v tu chvíli nastupuje zákulisní
hra. Třeba když bývalý trenér Zásmuk na Kolínsku Luboš Vondra volal podle
policejních nahrávek v pátek 3. května 2013 rozhodčímu Petru Zuskinovi
a nabídl tisícovku pro každého rozhodčího i delegáta, pokud zařídí úspěch
jeho týmu v nedělním zápase v Benešově s tamní rezervou.
“Obviněný Zuskin, který v předmětném zápase vystupoval z pozice
rozhodčího, nabídku přijal,” napsala do textu obžaloby benešovská státní
zástupkyně Jana Sůsová, která na vyšetřování kauzy dohlížela.
Zásmukám tentokrát nabídka úplatku nepomohla, prohrály v Benešově 3:4.
Nakonec se ale tehdy v I. A třídě – šesté nejvyšší tuzemské soutěži – zachránily.
Trenér Luboš Vondra, který dnes vede v I. B třídě Bohemii Poděbrady, tvrdí,
že jeho příběh je jen nedorozuměním. Další komentář odmítá. “Nezlobte se,
probíhá soud,” řekl Vondra.
Nebo další telefonát z předloňského května, který policie tajně nahrála:
delegát a krajský funkcionář Jan Voráček během osmiminutového hovoru
přesvědčil rozhodčího Otto Kováře, aby ještě tentýž den odpoledne postrčil k
vítězství tým Ostré v derby s hostující Sadskou v duelu I. B třídy. Výsledek na
hřišti? Vítězství 5:0 pro Ostrou, která chtěla postoupit. Kovář za to měl podle
policejních odposlechů slíbené čtyři tisíce korun.
A
h
t
s
A
m
A
B
Státní zástupkyně Sůsová oba muže obžalovala, Jan Voráček se ale soudu
nedožil, letos na jaře podlehl těžké nemoci.
V
o
Napíchnuté telefony, štěnice v kabině
Z textu obžaloby, s níž se Aktuálně.cz seznámil, vyplývá i to, že detektivové
kromě napíchnutých telefonů využili i tajně namontované štěnice na
některých hřištích. Umístili je do kabin pro rozhodčí.
Skrytý mikrofon byl podle všeho i v kabině rozhodčích na hřišti ve Vysoké na
Mělnicku. Nápadně často na nahrávkách vystupuje někdejší manažer Vysoké
Josef Lucyk a nabízí rozhodčím peníze, aby zajistil jejich náklonnost pro svůj
klub.
Úplatek nabízel dokonce i za to, aby rozhodčí pískali férově. A jednou musel
odměnu o tisícovku zvýšit. Před utkáním Vysoké s Nelahozevsí koncem září
2013 mu obžalovaný rozhodčí Karel Macháček podle policejních záznamů řekl,
že “hosté do toho půjdou taky”. Lucyk tak přitlačil a místo tří tisíc nabídl čtyři.
Josef Lucyk se ale na seznam obžalovaných nedostal. Stejně jako Jan Voráček
zemřel - loni v dubnu jej v hospodě na fotbalovém hřišti ve Vysoké stihla
slabost a záchranáři už mu nedokázali pomoci.
Současný předseda klubu FK Vysoká Václav Řízek, který seděl s Lucykem
léta v klubovém výboru, dnes tvrdí, že o žádném uplácení nic neví. A oficiální
informace prý nemá ani o kauze, kterou už řeší soud. “Něco jsem zaslechl, ale
to považuju jen za spekulace,” řekl Řízek.
Trenérům a funkcionářům, kteří upláceli, hrozí až dva roky vězení nebo zákaz
činnosti. Obžalovaní z přijetí úplatku pak mohou dostat kromě pokuty v
krajním případě i čtyři roky za mřížemi.
Výhra za tisícovku i za prase
A
h
t
s
A
m
A
B
Největší korupční aféra v českém fotbale propukla v roce 2004. Její hlavní
postavou byl tehdy žižkovský ředitel Ivan Horník, tresty za úplatky dostaly i 1.
FC Synot, Liberec, Vítkovice či Opava. Za ovlivnění zápasu nejvyšší soutěže se
tehdy nabízelo až 100 tisíc korun.
Snad ještě horší pověsti než tuzemský profesionální fotbal se v otázce
korupce “těší” právě nižší soutěže, tedy takzvané pralesní ligy. Léta se traduje,
že se tu zápasy kupují za pár tisícovek, sud piva nebo pečené prase.
Policie ovšem akcí ve Středočeském kraji signalizuje, že ani nad touto rovinou
korupčního jednání nemíní zavírat oči.
V roce 2013 policie začala rozkrývat i aktivity mezinárodního gangu, který se
snažil ovlivňovat české soutěže kvůli takzvaným cinklým sázkám. V rámci této
aféry se mezi obviněnými objevil i trenér libereckých brankářů Zbyněk Hauzr.
V
o
Středočeské Pulp Fiction: Historky z podsvětí o korupčnících, co ničí
kouzelný svět Pepíka Hnátka
Jeden by řekl, že na to, abyste mohl pískat I.B třídu ve fotbale, potřebujete
znát pravidla a k tomu už jen fyzičku, dres a píšťalku, případně praporek.
Jak odhalilo vyšetřování rozsáhlé korupční aféry ve Středočeském kraji,
museli tam však někteří sudí pro svůj kariérní postup osvědčit též smysl pro
konspiraci a vpravdě manipulativní, div ne zpravodajské hry. Nemluvě
o předpokladu pokřivené morálky, z ní samozřejmě všechno ostatní vyvěrá.
“Poslechni, frajere, posílám tě v neděli na Vysoká-Milovice, tak si toho važ.”
“Jééé, děkuju, děkuju!”
“Já tě sleduju, hele, mám na tebe dobrý reference, poslechni, ty bys moh
pískat i vejš, brzy třeba i v přeboru, kdybys chtěl. Jenže to bys pro mě musel
něco udělat, jestli mi jako rozumíš.”
“A co jako?”
“No tak domácí za tebou přijdou, abys jim jako píchnul, že jo... Tak si vem,
co ti dají, a slib jim, co budou chtít, jako že vyhrajou a že budeš na jejich straně
a tak, znáš to. Hoď si je do klidu.”
“Aha, jasně.”
“Jenže to ti povídám, oni vyhrát nesměj!”
“Co?”
“No, jakože finta, ne? Hele, kamaráde, buď budeš chytrej, chápavej kluk,
rozumíš, a pak půjdeš nahoru, anebo budeš pro mě nespolehlivej, a to pak
jako utrum, kapišto?”
Pozor! Přiznáváme na rovinu, že to, co jste si právě přečetli, není přepis
žádného reálného policejního odposlechu. Jde jen a pouze o náš vyfabulovaný
pokus o lehkou dramatizaci, spočívající v adaptaci textu obžaloby do fiktivního
dialogu. Jednotlivé věty tedy ve skutečnosti takto přesně nezazněly, nicméně
načrtnutý obsah, alespoň podle obžaloby, kterou sestavilo Okresní státní
zastupitelství v Benešově, v sobě nesly.
A
h
t
s
A
m
A
B
A to v rozhovoru Jana Voráčka, delegáta Středočeského krajského fotbalového
svazu, zodpovědného také za obsazování rozhodčích na jednotlivé zápasy,
s Alešem Chaloupkou, asistentem rozhodčího.
V
o
Korupce: tisícovky, ale i slib kariérního postupu
Oba muži byli obžalováni z korupce, přestože v jejich policií napíchnutém
telefonním rozhovoru nepadlo ani slovo o penězích. Státní zástupkyně Jana
Sůsová i tak shledala v jejich počínání přečiny podplacení, respektive přijetí
úplatku.
Podle obžaloby Voráček nabídnul úplatek spočívající v tom, že Chaloupkovi
přidělí rozhodování lukrativních fotbalových zápasů vyšších tříd za to, že
zmanipuluje zápas Vysoká-Milovice. “Konkrétně požadoval, aby od týmu
Vysoká převzal úplatek za to, že bude pískat tak, aby tým Vysoká zápas (...)
vyhrál, ale aby současně zajistil (...), aby tým Vysoká i přes to, že zápas uplatil,
nevyhraje,” píše se v obžalobě. Podle ní Voráček sudího upozornil na to, že
pokud na nabídku nepřistoupí, bude na něj hleděno jako na nespolehlivého
a na jeho dalších delegacích se to odrazí.
Zatímco obžalovaný Jan Voráček už svá slova pronesená do telefonu soudu
nevysvětlí, protože letos v březnu zemřel, Aleš Chaloupka se spolu s dalšími
22 osobami obžalovanými z korupce, ať už rozhodčími, trenéry či funkcionáři,
v soudní síni ocitl.
Před očima mělnické soudkyně Marcely Buštové, která si obžalované kvůli
jejich vysokému počtu musela pozvat na pražský Vrchní soud, protože v
Mělníku se tak velká jednací síň nenašla, nedefilují fotbaloví profíci jako v
roce 2004, kdy policie skřípla Ivana Horníka a spol., ale údržbáři, skladníci,
důchodci, řidič muničního vozidla, radiologický asistent, a dokonce i
redaktorka z Rakovníka, která v jednom “cinklém” zápase (Vysoká-Lužec)
působila podle obžaloby jako asistentka rozhodčího. Další soudní jednání bylo
zatím odročeno na neurčito.
K případu se vyjádřil i Roman Berbr, místopředseda Fotbalové asociace ČR,
který je právě za regionální fotbal v českých krajích zodpovědný. “Fotbalová
asociace poskytuje v těchto záležitostech zodpovědným orgánům vždy
součinnost. I tento případ je určitou prevencí pro ostatní a vnímám všeobecně
transparentnější prostředí v celém fotbale.” Položenou otázku zkoumající, jaké
protikorupční programy FAČR na této úrovni soutěží rozvíjí, nechal Roman
Berbr bez povšimnutí.
V rozhovoru s Miroslavem Libou, předsedou Středočeského krajského
fotbalového svazu, jste se zase mohli dozvědět, proč za skutky, ke kterým
v tamních soutěžích došlo v průběhu roku 2013, nebyl po fotbalové
disciplinární linii dosud nikdo potrestán, a proč tedy mnozí obžalovaní sudí
pískají zápasy středočeských soutěží dodnes.
A
h
t
s
A
m
A
B
Na rozdíl od prvního případu, který jsme dnes zmínili, už ve všech dalších
příbězích, jež odhaluje obžaloba, peníze klíčovou roli hrály, byť šlo o nevelké
V
o
částky, od tisícovky výš. Nejštědřejší nabídky se měl mezi stíhanými dopustit
důchodce Jaroslav Hamouz, který 24. srpna 2013 volal podle obžaloby sudímu
Otto Kovářovi, aby mu nabídl 6000 korun, pokud Rakovník vyhraje na hřišti TJ
Slovan Hradišťko. Za remízu nabídl druhému asistentovi polovic.
Zemřel hned u hřiště. Zamířil opravdu do nebe?
Na středočeských stadioncích, co se v mnoha případech nijak zvlášť neliší od
toho, na kterém hrával Slavoj Houslice z televizního i filmového Okresního
přeboru, se podle obžaloby šustilo bankovkami i v kabinách rozhodčích.
Policejní štěnice se podle všeho objevila v areálu TJ Sokol Zásmuky a zejména
v rozhodcovské kabině stadionku FK Vysoká. A právě do ní mířily, zřejmě
častěji než by bylo zdrávo, kroky Josefa Lucyka, muže, kterého si dnes
představíme trochu blíž.
Zatímco filmový trenér Pepík Hnátek si přál, aby jeho popel rozprášili po
houslickém hřišti, Josef Lucyk zemřel kousek od postranní lajny ve fotbalovém
areálu FK Vysoká. Loni v dubnu zkolaboval během podvečerního tréninku
místního týmu, startujícího v I. B třídě, a to v prostorách restaurace přilehlé
právě k fotbalovému hřišti. Nikdo z nás nemládne. A Josef Lucyk odešel
z tohoto světa v 67 letech, podle mínění Mělnického deníku rovnou
do fotbalového nebe.
Jestli tam opravdu skončil, nechme na rozdělovníku svatého Petra. Nebýt
náhlého skonu, poslala by ho ovšem státní zástupkyně před soud. “Ano, jinak
by pan Lucyk mezi obžalovanými nechyběl,” potvrdila Jana Sůsová reportérovi
deníku Aktuálně.cz.
Ostatně není divu. Například za pomoc v utkání s Nelahozevsí nabídl Josef
Lucyk přítomným sudím podle obžaloby právě v kabině rozhodčích 3000
korun. A po poznámce hlavního rozhodčího Karla Macháčka, že hosté “do
toho půjdou taky”, přihodil Lucyk další tisícovku, načež po zápase vše vyplatil.
Na stejnou sumu si pak ve Vysoké přišli za pomoc domácím i sudí zápasu
s Vitanou Byšice.
To na souboj s TJ Lužec stačily tisícovky tři. “Když to půjde, tak pomůžeme,”
slyšel pak Lucyk podle obžaloby od sudích zápasu, který Vysoká sehrála
s Labským Kostelcem, zase za investici ve výši 3000 Kč.
A
h
t
s
A
m
A
B
Kapku jiný scénář mělo utkání FK Vysoká - FK Pšovka Mělník, kdy Josef Lucyk
zavítal za rozhodčími společně s Pavlem Peroutkou, zástupcem soupeře.
A ruku v ruce nabídli sudím Richtarovi, Petýrkovi a Chrudimskému za každý
V
o
tým po 1500 korunách, fotbalovou mluvou za rovinu. V jazyce obžaloby “pod
podmínkou příslibu, že (sudí) budou rozhodovat v předmětném zápasu
nestranně”. Sudí souhlasili, peníze zinkasovali - a teď to jako obžalovaní také
budou vysvětlovat u soudu.
Boss z Mělníka kabinu sudích nevynechal
Kdo byl Josef Lucyk? “Začátkem 90. let šéfoval klubu EMĚ Mělník, tenkrát
se tam hrála třetí liga a divize,” vzpomíná Jiří Valín, který v té době působil
v klubu jako hráč. “Fotbalem pan Lucyk žil, přivedl tenkrát do Mělníka i pár
bývalých fotbalistů z ligy, třeba Zdeňka Jurkanina,” zmiňuje bratra slavného
reprezentanta. “Co si pamatuju, tak ve Vysoké provozoval pan Lucyk
hospodu,” dodává ještě Valín.
A právě do klubu FK Vysoká své fotbalové srdce Josef Lucyk časem zjevně
přemístil. Jeho jméno se objevilo i na dresech a klub si dodnes sponzorovy
péče váží natolik, že pořádá dokonce Memoriál Josefa Lucyka.
Nicméně Lucykova snaha o pomoc klubu se nejspíš projevovala různými
směry. Policejní mikrofony instalované v kabině sudích totiž jeho příchod
s nabídkou a bankovkami zaznamenaly 15. září, 29. září, 13. října, 27. října
a 10. listopadu 2013. To svědčí o tom, že jeho práce s rozhodčími v domácích
utkáních byla naprosto systematická.
Pozemská spravedlnost už nicméně jeho způsob cesty za fotbalovým
úspěchem posoudit nestačila.
Kdo je ve středočeské kauze obžalovaný
A
h
t
s
A
m
A
B
Rozhodčí: Aleš Chaloupka, Petr Zuskin, Otto Kovář, Lukáš Richtar, Václav
Petýrek, Jan Chrudimský, Karel Macháček, Milan Macháček, Vladimír
Březnovský, Vojtěch Šesták, Martin Smolka, Petr Tvaroh, Jakub Fejfar, Jan
Beran, Bianka Joglová, Pavel Kotlár, Petr Hůla, Jiří Košťálek, Jakub Hamouz
(jeho případ se bude u soudu řešit samostatně)
Delegát: Jaromír Sova
Trenéři: Luboš Vondra, Zdeněk Klapka (oba působili v Zásmukách na Kolínsku)
Funkcionáři: Jaroslav Hamouz (SK Rakovník), Pavel Peroutka (Pšovka Mělník),
Jan Voráček (krajský funkcionář a bývalý šéf benešovského fotbalu,
který v březnu 2015 zemřel)
V
o
Sloužili mafii, ničili fotbal. Padly tresty za cinklé sázky, ligu měl infikovat
Hauzr
Balony létaly do sítí častěji, než měly, a vzduchem pak šustily tisíce eur.
Mafie “cinklými” sázkami ničila český fotbal. Celkem 22 osob kvůli tomu čelí
obžalobě z korupčních trestných činů, přičemž 14 z nich už soud zaslal trestní
příkaz. Justiční stroj se rozjel.
“Nechtěl by sis vydělat za juniorku třeba s nějakýma klukama 12 000 éček?
Přemýšlel jsi nad tím? Na ty 4 branky v zápase? Zkus se domluvit s někým
z obrany, brankář, bek, stoper, domluv to!” Text obžaloby, kterou vypracoval
strakonický státní zástupce Miloslav Kelyman, se takovými výzvami, které
zachytila protikorupční policie, zde konkrétně z mobilní aplikace WhatsApp,
jen hemží.
Konkrétně tento případ spojuje s osobou Daniela Kaplana, bývalého hráče
Chomutova či Sokolova. “Kámo, asi ne. Je to o hubu,” odpověděl mu mladý
fotbalista Táborska, který zápas s juniorkou Sparty “cinknout” odmítl.
Ale ne vždycky to dopadlo stejně. Právě mladé hráče z Juniorské ligy se
zprostředkovatelé mafie, nebo jedinci, co jeli i na vlastní triko, snažili získat ke
spolupráci nejčastěji.
Z textu rozsáhlé obžaloby, kterou deník Aktuálně.cz získal, vyplývá, že orgány
činné v trestním řízení zmonitorovaly v letech 2012 a 2013 pokus “cinknout”
u 9 střetnutí Juniorské ligy, jednou u zápasu ligy staršího dorostu.
Nejvyšší soutěž, která se tehdy hrála pod názvem Gambrinus liga, se stala
cílem ve třech případech, šestkrát se mafie zaměřila na druhou ligu, sedmkrát
na třetí (ČFL), dvakrát byla ve hře o pohár, tehdy pod názvem Pohár České
pošty, jednou zkusili podvodníci “zajet” také do zimní Tipsport ligy.
Hlavní jména: Hauzr, Jablonský, Halama
A
h
t
s
A
m
A
B
Nejznámější jména, která se v aféře objevila, už byla dříve publikována.
Kontakty na slovenské spojky východoasijské mafie zkomplikovaly život
Zbyňku Hauzrovi, dlouholetému brankáři Slovanu Liberec, který měl podle
obžaloby pracovat na manipulaci ligových zápasů svého klubu v Mladé
Boleslavi a v Jablonci a navíc i pohárového duelu s Teplicemi. Podle státního
zástupce se v souvislosti s tím pokaždé objevilo ve hře 60 000 eur v hotovosti.
Právní kvalifikace Hauzrových údajných činů mu hrozí odnětím svobody
na rok až šest let.
V
o
“Nechci se k tomu nijak vyjadřovat,” řekl nyní Zbyněk Hauzr, trenér gólmanů
u liberecké juniorky, deníku Aktuálně.cz.
Z dalších obžalovaných jsou z ligy známá jména Davida Jablonského, obránce
Teplic, který by prý nyní rád zamířil na zahraniční angažmá na východ, snad
do Kazachstánu.
V lize se kdysi mihl i Jan Halama, někdejší hráč Českých Budějovic, který
měl podle obžaloby spřádat sázkařská kouzla v dresu střížkovského klubu
Bohemians Praha, podobně jako jeho bratr Michal v Ústí nad Labem. Jana
Halamu spojuje policie i s pokusem ovlivnit prvoligový zápas Teplice-České
Budějovice.
Z dlouhého seznamu obžalovaných vypíchněme ještě rozhodčího Jana
Kalendu a strakonického funkcionáře Michala Káníka, druhdy hráče Českých
Budějovic. Společně měli podle policie “cinknout” zápas 1. ligy staršího
dorostu Hradec Králové-Baník Ostrava, a to tak, aby po 15. minutě padlo 4
a více gólů. Kalenda měl na to kývnout a pro 6000 eur odměny si pak podle
obžaloby poslat manželku.
Zde je kompletní seznam obžalovaných: Ondřej Bíro, Vítězslav Brožík, Martin
Doubek, Jan Halama, Michal Halama, Jan Hanzal, Zbyněk Hauzr, Petr Hlaváček,
Jaroslav Chalupa, David Jablonský, Jan Kalenda, Michal Káník, Daniel Kaplan,
Karel Kodeš, Robert Kopas, Jan Kosak, Lukáš Křeček, Jan Leligdon, Michal
Macháček, Jan Procházka, David Placák, Martin Sus.
“Čus, dostali byste 5-6000 E...”
Aféra rozhodně není bleskem z čistého nebe. Rozjela se naplno už 11. září
2013, kdy došlo při koordinované akci české a slovenské policie k velkému
zátahu. Proběhly desítky výslechů a domovních prohlídek a v současnosti
projednávaná obžaloba je z větší části výsledkem právě této razie.
Policie tehdy informovala, že mafie sídlící v jihovýchodní Asii infiltrovala fotbal
na území někdejšího Československa díky své slovenské pobočce. Největší
hvězdou tamní části aféry se stal bývalý reprezentant Ivan Hodúr, kterému
posléze svaz zakázal působení ve fotbalu na 25 let. Hodúr vše přiznal,
podobně jako Marian Dirnbach, Róbert Rak či Tomáš Huber, a to včetně
kontaktů na Českou republiku, což do policejní pasti nahnalo i jejich četné
zdejší kumpány.
A
h
t
s
A
m
A
B
Mafie s oblibou cílila na sázku 4 +, to znamená, že v utkání padne 4 a více
branek. Přičemž hráči, které za tímto úkolem zverbovala, měli za úkol zařídit,
aby góly začaly padat až po 15. minutě. Mafie totiž sázela na pohyblivé kurzy v
rámci live sázek až v průběhu utkání.
A to u asijských sázkových kanceláří, kde není nutná registrace, a je proto
obtížné sázejícího dohledat.
V
o
Na takovou sázkovou příležitost musel být podle kvalifikovaného odhadu
vypsán kurz přinejmenším 3,5:1. Pokud mafie sázela 50 000 eur a víc, dostala
se na výhru 175 000 eur, po odečtení vkladu na čistý zisk 125 000 eur, tedy
zhruba 3,4 milionu korun. Hráčům, kteří měli utkání zmanipulovat, byly
nabízeny různé částky většinou v řádech jednotek tisícovek eur.
Z české strany se případ začal rozmotávat u mladého gólmana Táborska
Lukáše Varyše. Jeho případ objevil deník Aktuálně.cz (více zde) už před rokem
a popsal, že Varyš vše nahlásil vedení klubu a to se pak obrátilo na vedení
Fotbalové asociace ČR. Konkrétně na českého místopředsedu Romana Berbra,
který uvědomil policii.
Dnes díky textu obžaloby můžeme nahlédnout i do textovek, jimž ho
pokušitelé obtěžovali (přinášíme originální znění včetně prohřešků proti
pravopisu):
“Ahoj, nechtěl by jsi si přivydělat? Koukal jsem a jedete do Olomouce, mám
pro Tebe nabídku, nemusíte prohrát, můžete vyhrát i remizovat stačí, když
padnou 4 góly po 15. minutě, dostali by jste 5-6000 E, můžeš do toho vzít i více
lidí, nemusíš mít strach, kdybys chtěl sešli by jsme se.”
Gólman nereagoval. A to ani na další zprávu. “Cus budes chytat v pondeli
proti olomouci? prohrajete tam stejne... mam pro tebe kseft za dost penez, za
hodku zavolam, kdyz nenapises.”
A “Mefisto” se nechtěl nechat odbýt. “Pisu ti naposled muzes si vydelat krasny
penize, treba az 100 tis. hned na ruku, kde si tohle vydelas, jen když bude
chtit, jde o to kdyz budes chytat za juniorku tak je potreba aby v zapase padli
4 goly a to u vas pada porad takze nemusite prohravat muze bejt remiza nebo
vyhra cokoli ale 4 góly, nech si to projit hlavou, je to dost penez za skoro nic a
dej vedet.”
Policie spojuje tuto akci mimo jiné se jménem Jana Hanzala, kdysi hráče
teplického dorostu.
Soudce rozdal 14 trestních příkazů
Čtrnáct obžalovaných, jejichž skutky vyhodnotil Okresní soud ve Strakonicích
jako lehčí, dostává v těchto dnech vyrozumění o vydání trestního příkazu.
V nich jim soudce, takříkajíc od stolu, rozdal vesměs podmíněné tresty.
Konkrétní seznam těchto 14 osob bohužel není
k dispozici.
A
h
t
s
A
m
A
B
Zbývajících osm mužů, mezi nimiž jsou zcela jistě Zbyněk Hauzr, Jan Halama
i David Jablonský, čeká každopádně hlavní líčení. “Jeho termín zatím nařízen
V
o
nebyl,” říká Jana Myftari, mluvčí strakonického soudu.
Co se týká 14 trestních příkazů, jejich adresátům běží od data doručení
osmidenní lhůta pro podání takzvaného odporu. Tomu, kdo si ho podá,
se trest anuluje, taková osoba se však přiřadí k osmičce zbývajících
obžalovaných, jež čeká standardní soudní řízení v rámci hlavního přelíčení.
Fotbalová asociace ČR může po své linii trestat jen osoby, které jsou jejími
členy. Disciplinárně dosud potrestala jen Davida Placáka pětiletým zákazem
činnosti ve fotbale a pokutou 50 000 korun. Placák se před ní totiž jako jediný
ke všemu přiznal.
Ostatní směli navzdory policejnímu obvinění a následné obžalobě působit ve
fotbale dál, například David Jablonský nastupoval dosud pravidelně v Synot
lize v dresu FK Teplice. FAČR se svými dalšími kroky vyčkává na verdikt soudu.
Zápasy, které chtěli obžalovaní “cinknout”
Ke zmonitorovaným pokusům o manipulace docházelo v letech 2012
a 2013
Gambrinus liga (nyní Synot liga)
Teplice-Č. Budějovice, Mladá Boleslav-Liberec, Jablonec-Liberec
Druhá liga (nyní Fotbalová národní liga)
HFK Olomouc-Vlašim, Bohemians Praha-Třinec, Zlín-Bohemians
Praha, Č. Budějovice-Ústí nad Labem, Třinec-Vlašim, Bohemians
Praha-Karviná
Pohár České pošty (nyní Mol Cup)
Teplice-Liberec, Teplice-Domažlice
ČFL (třetí nejvyšší soutěž)
Kladno-Chrudim, Loko Vltavín-Horní Měcholupy, Roudnice-Česká
Lípa, Sparta B-Roudnice, Domažlice-Převýšov, Chomutov-Česká Lípa,
Chrudim-Roudnice
Juniorská liga
A
h
t
s
A
m
A
B
Olomouc-Táborsko, Táborsko-Sparta, Plzeň-Teplice, Jihlava-Příbram,
Dukla-Teplice, Olomouc-Teplice, Jihlava-Sparta, Pardubice-Varnsdorf,
Sparta-Táborsko
V
o
Dorostenecká liga
Hradec Králové-Baník Ostrava
Tipsport liga (příprava)
Olomouc-Orlová Lutyně
V řadě případů kontaktovaní hráči nabídky mafie odmítli, několikrát se stalo,
že sázkové kanceláře stáhly zápasy z nabídky, v některých případech není
jasné, zda si aktéři nechali něco slíbit, nebo ne.
Hauzr v bahně cinklých sázek: Kamaráde, končíme, jedu na policii. Ale
klid, neznám tě
Zažil ty nejslavnější liberecké časy, v brance Slovanu čelil třeba útoku
Liverpoolu, je to 11 let, co mu dal pod Ještědem gól i Michael Owen.
Dneska ale Zbyněk Hauzr řeší trochu jinou situaci než skrumáže v šestnáctce.
Na krku má paragraf 332, který se týká zločinu podplácení. Právě Hauzr je
totiž jednou z 22 osob obžalovaných v případu takzvaných cinklých sázek.
Čtrnácti z nim už Okresní soud ve Strakonicích v těchto dnech rozeslal
takzvané trestní příkazy. Následně bude v souvislosti s osobami, jimž jsou
za vinu kladena těžší provinění, nařízeno hlavní líčení. A v něm se představí
i hlavní aktéři příběhu, včetně Zbyňka Hauzra.
Hauzr se měl v roce 2013 na popud slovenské sázkařské mafie podílet na
pokusu o ovlivnění tří zápasů Slovanu Liberec. A protože ve hře mělo být
pokaždé 60 000 eur, tj. více než 1,5 milionu korun v hotovosti, přiřkla obžaloba
Hauzrově údajnému trestnému činu právní kvalifikaci odpovídající v daném
paragrafu odstavci 2 písmenu a):
“Odnětím svobody na jeden rok až šest let, propadnutím majetku nebo
peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin (...) v úmyslu opatřit
sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu
anebo jiný zvlášť závažný následek.”
A
h
t
s
A
m
A
B
Jinými slovy, Zbyňku Hauzrovi reálně hrozí, že pokud se jeho vina prokáže,
může skončit ve vězení. Co on na to? Nic. “Nezlobte se, ale nebudu se k tomu
nijak vyjadřovat,” řekl reportérovi Aktuálně.cz v kratičkém telefonickém rozhovoru.
V
o
Kleibl: My nic nevíme. Jen z médií
Hauzrovi je teď 42 let a ve Slovanu Liberec stále působí jako trenér brankářů
u juniorky.
O tom, že má problém se zákonem, který vychází z údajné manipulace zápasů
Slovanu, se přitom díky Aktuálně.cz ví už víc než rok.
Pro ředitele klubu Libora Kleibla platí ale i nadále to, co říká celou dobu:
“Veškeré informace o tom všem máme výhradně z médií. Slovan Liberec
požádal policii o informace k danému případu, ale byli jsme odmítnuti. Zbyňka
Hauzra jsme se samozřejmě také ptali, co se děje,
ale řekl nám, že nic neví.”
Policejní past nad Zbyňkem Hauzrem sklapla už 11. září 2013. Koordinovaná
akce české a slovenské policie tehdy rozjela sérii výslechů a domovních
prohlídek. Vyšetřování odhalilo rozsáhlou trestnou činnost spojenou s
ovlivňováním fotbalových zápasů za účelem sázek na předem domluvené
výsledky nebo třeba počty gólů, dosažených v takto „cinklých“ zápasech.
Obžaloba zmiňuje, že se Hauzr měl podílet na manipulaci zápasu Poháru
České pošty Teplice-Liberec, ve kterém si mafie objednala, že v něm padnou
tři a více gólů. Duel skončil 16. dubna 2013 výsledkem 2:2. Samotný úplatek
měl být generován jako výhra ze sázky podané mužem albánské národnosti
u zahraniční sázkové kanceláře. Hauzr měl ovlivňovat hráče Liberce, jejichž
jména text obžaloby stejně jako u dalších zápasů nespecifikuje. Zato zmiňuje,
že osoba, která byla do případu vtažena, měla za tímto účelem převzít v
hotovosti 60 000 eur.
Text obžaloby zmiňuje indicie včetně odposlechů a výslechu jednoho hráče
FK Teplice, vedoucí k podezření, že na výsledku pohárového zápasu byly
dohodnuty obě strany. Domácí zápas předtím vyhrál Liberec 2:0, po údajně
cinklé odvetě 2:2 postoupil do semifinále poháru.
Prakticky shodný scénář se rozvinul kolem ligového zápasu mezi Mladou
Boleslaví a Libercem. I tady si u Hauzra, který v utkání 4. srpna 2013 figuroval
jen jako náhradní gólman, měly mafiánské spojky ze Slovenska objednat, že
na hřišti padne tři a více branek.
Obžaloba zmiňuje, že herní projev hráčů Liberce vykazoval známky ovlivnění,
s tím, že již ve 4. minutě liberecký Luboš Hušek promáchl na hranici malého
vápna a padla branka. Načež druhý gól padl po velké chybě libereckého
brankáře Přemysla Kováře, když nedokázal chytit střelu z poměrně značné
vzdálenosti, jež mířila přímo na něj. Zápas skončil výhrou domácích 4:0.
A
h
t
s
A
m
A
B
Do třetice se podle policie mělo vše zopakovat. 2. září 2013. V utkání JablonecLiberec se ale kanonáda nekonala, skončil libereckou výhrou 2:0.
V
o
Ovlivňování zápasů? Slyšel o něm v televizi
Devět dní nato už ale Hauzr seděl na policejní služebně. K ovlivňování
fotbalových zápasů sdělil, že o tom slyšel v televizi. A když se ho zeptali na
jeho slovenské spojky, neupamatoval se, že by s těmi lidmi kdy komunikoval
nebo se sešel. Netušil, že ve stejnou dobu slovenští fotbalisté Robert Rák
a Marián Dirnbach sedí u výslechu v Bratislavě a směrem k Hauzrovi a k tomu,
jak ho směrem k „cinklým“ sázkám řídili, jsou mnohem hovornější.
U Hauzra pak policisté našli i SIMkartu, ze které vydolovali, že jednomu ze
Slováků krátce před odjezdem na výslech napsal SMS: „Kamaráde, končíme,
teď jedu na policii. Ale klid, neznám tě.“
Případ “sázkařů” pozorně sleduje i disciplinární komise Fotbalové asociace ČR.
Ta může po své linii trestat osoby, které jsou členy asociace.
“Získali jsme už statut poškozeného a dostali jsme do ruky obžalobu. Požádal
jsem profesionální aparát FAČR, aby zjistil, kterým osobám byly zaslány trestní
příkazy, a také, kdo z nich si podá odpor. Ten, kdo si ho nepodá, bude vlastně
pravomocně potrestán.
A my si ho pak můžeme předvolat, pokud je naším členem, a jeho případ
disciplinárně řešit,” říká Richard Baček, předseda disciplinární komise FAČR.
A
h
t
s
A
m
A
B
“Stejně tak se hodláme u soudu účastnit i hlavních líčení, abychom si tam
náslechem mohli doplnit další informace, které jsme sami zatím neměli
možnost získat, třeba proto, že nám dané osoby odmítly výpověď poskytnout
nebo se jednalo o Slováky, které předvolávat nemůžeme. A pak budeme věc v
disciplinární rovině řešit i s dalšími osobami, které čelí obžalobě a jsou našimi
členy. A to buď v průběhu hlavního líčení u strakonického soudu, nebo po
vynesení rozsudku první instance. Na pravomocné rozsudky po případném
odvolacím řízení patrně čekat nebudeme,” zdůrazňuje Baček.
V
o
Čestné uznání:
Český lidový soud versus Norsko. A děti odebírané Čechy
Čechům
Autorka se postavila proti obecnému přístupu, který známou kauzu hodnotil
z pohledu rodičů a českých úřadů, ale soustředila se plně na práva a zájem
dětí. Porota oceňuje kritický přístup k mediálnímu obrazu této kauzy, nadhled
autorky a schopnost vyvarovat se jednostranných hodnocení.
Český lidový soud versus Norsko. A děti odebírané Čechy
Čechům
V případu Evy Michalákové má hodně lidí jasno, aniž by znali všechna fakta.
Mediální hysterie, která kauzu provází, probouzí v české společnosti její
temnější stránky. Dětem rozhodně nepomáhá.
„A hlásili jste to na sociálce?“ Ptala jsem se nejistě zaměstnanců školy, když
přišla řeč na jejich podezření ohledně týrání dětí. Jednalo se v jednom případě
o čtrnáctiletého chlapce, jehož matka ho před školou připásaného v autě
mlátila opakovaně pěstí do obličeje.
Ve druhém případě pak o sedmiletého chlapce, který ve škole při hodině
tvrdil, že jeho prarodiče, u kterých spolu se sestrou žil, zavírají jeho dvouletou
sestřičku do sklepa. On jí tam prý chodí rozsvítit. „A za co bychom je hlásili?“
odpovídali v obou případech nešťastně.
„Vždyť se výborně učí, chodí čistě oblečený, nejsou s ním žádné problémy.“
Podobnost obou odpovědí na dvou různých školách mě zarazila. A nejen
podobnost, ale zejména nevědomky přiznaná kritéria, která by dotyčné vedla
k tomu, že by kontaktovali orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD),
takzvanou „sociálku“.
Ještě více v rozpacích jsem ve druhém případě položila otázku, zda tedy
nahlašují děti, které se špatně učí a nejsou vždy čisté. Jednalo se totiž o školu,
do které chodilo jedno z mých dětí. „Nebojte, vás nenahlásíme, paní Uhlová,”
dostalo se mi odpovědi, které jsme se všichni zasmáli.
A
h
t
s
A
m
A
B
Historka ilustruje smutný fakt, že pro celou řadu lidí se zanedbávání
V
o
péče redukuje na velice povrchní ukazatele, anebo aspoň takové vnímání
předpokládají u zaměstnanců sociálky.
Přetrvávající představa, že dobrá péče se vyznačuje čistým oblečením a
dobrými známkami, stojí zřejmě v pozadí rozdílu mezi západní a východní
Evropou, co se odebírání dětí týká.
A ukazuje i na neblahou skutečnost, že na sociálním statusu rodičů velice
záleží.
To temnější v nás
Téma odebírání dětí tento týden opět ožilo spolu s případem Evy Michalákové,
které norské úřady odebraly v květnu 2011 obě děti. Z reakcí v médiích i na
sociálních sítích by se mohlo zdát, že problém se sociálně-právní ochranou
dětí má jen a pouze Norsko. V případu Michalákové se zhmotnil děs, který
má řada lidí z přílišných intervencí státu do života rodiny. Probudil rovněž
nacionalistické vášně a podnítil obhajobu fyzických trestů.
Důvody, proč stát odebírá děti, mohou být velice různé. Ke konkrétnímu
případu dětí paní Michalákové se ještě vrátíme, ale základní skutečnost, z níž
je třeba vyjít, je jiná: Česká republika, ze které kážeme Norsku, odebírá děti
z rodin ve zhruba stejné míře jako Norsko a stále ještě často i z doslova ničím
neomluvitelného důvodu. Základní problém tuzemské péče o ohrožené děti
totiž je, že na rozdíl od západních zemí, přicházejí děti o rodiče, protože jsou
chudí.
Podle sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu a od roku 2014 i podle
občanského zákoníku, nemohou být nedostatečné bytové poměry nebo
majetkové poměry rodičů samy o sobě důvodem pro rozhodnutí soudu
o ústavní výchově, jestliže jsou jinak rodiče způsobilí zabezpečit řádnou
výchovu dítěte a plnění dalších povinností vyplývajících z jejich rodičovské
odpovědnosti.
Mnozí pracovníci v sociálních službách skutečně zaznamenali zlepšení. Čísla
však ukazují, že změna se zatím dostatečně nezažila. Vojtěch Klusáček z
organizace Lumos, která provádí výzkumy důvodů odebírání dětí, tvrdí, že pět
až deset procent dětí je odebíraných pouze ze sociálních důvodů, většinou
kvůli ztrátě bydlení.
U dalších deseti procent je důvodem zneužívání či týrání děti. Většina případů
odebírání se týká dětí ze sociálně vyloučených lokalit a u mnohých jsou
důvody odebrání přirozeně různě kombinované. Ke ztrátě stabilního bydlení a
sociálním potížím se rychle přidruží další problémy.
A
h
t
s
A
m
A
B
Důvody odebírání dětí jsou ve většině případů kombinované. Sociální důvody
V
o
ale hrají důležitou roli a do ústavů se tak dostávají děti, které by mohly žít s
rodiči, kdyby jim stát poskytl pomoc. Graf Lumos
Česká republika je také poslední zemí v Evropě, která umisťuje děti do tří let
do ústavní péče. V roce 2013 bylo v kojeneckých ústavech 1233 dětí.
Dopad ústavní péče na rozvoj a vývoj dětí by měl být dostatečně známý.
Děti v ústavní péči si nemohou vytvořit vazbu, která je naprosto klíčová pro
každé dítě a jeho schopnost navazovat vztahy. Chronický nedostatek podnětů
zpomaluje vývoj a narušuje schopnost reagovat na stres. Deprivace má
negativní vliv na činnost mozku, pojí se s rizikem nižší inteligence, schopnosti
soustředit se a vychýlených emočních reakcí.
Faktickým důsledkem pak může být to, že se dítěti nevyvine správně mozek a
poznamená ho to na celý život.
Méně známá je možná také skutečnost, že sedmdesát procent dětí v ústavech
studuje nematuritní obory, a že osmačtyřicet procent klientů Naděje,
organizace, která pomáhá lidem bez domova, mladších šestadvaceti let, mělo
zkušenost s ústavní péči. Nákladnou ústavní péčí si stát vychovává budoucí
bezdomovce.
I kdyby bylo nutné rodině poskytovat podporu po dobu dvou let, budou
náklady na terénní sociální práci stále mnohonásobně nižší oproti
čtyřměsíčnímu pobytu v kojeneckém ústavu nebo v pěstounské péči, jak je
vidět z grafu.
Lidový soud a mediální hysterie
Vraťme se ale ještě k „norské kauze“. V České republice téměř nikdo nemá
přístup k celému „spisu“, různí lidé a různé instituce mají k dispozici jeho části,
které jim Eva Michaláková poskytla. Přístup do spisu má Jitka Chalánková
(TOP 09), která je zmocněnkyní Evy Michalákové. Chalánková se zároveň staví
proti české reformě péče o ohrožené děti v obavě, že rušení ústavů může
destabilizovat systém.
Do médií unikají části příběhu a obě strany sporu je vysvětlují po svém.
I fotografie pořízené na záchodě, které s interpretací a rozmlžením zveřejnilo
Svobodné fórum, vidí každý jinak. Podrobnosti případu, který však neznáme
a nemůžeme znát v jeho celistvosti, nám nijak nepomáhají k tomu, abychom
si udělali kvalifikovaný názor.
A
h
t
s
A
m
A
B
Ti, kdož jsou přesvědčeni o tom, že děti být odebrány měly, si hledají své
argumenty, a naopak. Názory na kauzu lze mnohdy označit za velice silné, až
extrémní, a to přes uvedenou neznalost všech okolností případu, jež jsou však
V
o
pro jeho řádné posouzení nepominutelné.
Lidový soud a částečně i média reprodukují celou řadu omylů. Například
ten, že pokud nebyl otec odsouzen za pohlavní zneužívání, musí být nutně
nevinný. Trestní řízení má ale zcela jiná pravidla, než ta, kterými se řídí
sociálně-právní ochrana dětí. Pro to, aby byl někdo odsouzen, musí být skutek
doložený a nezpochybnitelný.
Dovozovat z výsledků trestního řízení, že se skutku zcela jistě nedopustil, značí
nepochopení zmíněného rozdílu. Stejně tak přirozeně odebrání dětí nesvědčí
o jeho vině. Důvody mohly být jiné.
Dalším mýtem je představa, že by se o děti měla starat Česká republika, když
jsou jejími občany. V případech, které se týkají sociálně-právní ochrany dětí,
platí princip teritoriality.
To znamená, že o nich rozhodují orgány v místě jejich obvyklého bydliště.
Trvalý pobyt kdesi v jiné zemi, ani cizí státní příslušnost na věci nic nemění.
Jen vyjednáváním na úrovni států lze docílit přenesení působnosti, což se v
některých případech děje.
Pro pochopení principu si představte imaginární rodinu z nějaké jiné země,
která by žila v ČR a chtěla svou dceru provdat ve dvanácti letech. I kdyby
v zemi jejich původu bylo možné vdávat takto mladé dívky a oni tam měli
něco na způsob trvalého pobytu, rozhodovaly by české zákony, podle kterých
to možné není.
Stejně jako kdyby dceru odmítali vzdělávat, nebo ji zavírali do sklepa. Tak jako
se Čechům zdají některé zvyky ve výchově dětí barbarské, mohou se zdát
Norům barbarské některé zvyky naše: například bití dětí.
Biologické pouto v zemi babyboxů
V žádné společnosti nebudou nikdy všechny děti žít se svými biologickými
rodiči, vždy bude nějaké procento případů, kdy je to z nějakých důvodů
nemožné. Podpora biologické rodiny ale může počet dětí žijících mimo svou
původní rodinu snižovat. Teď jde o to, jakou společnost biologickému poutu
přisuzuje důležitost a váhu.
V České republice se historicky od padesátých let minulého století málo dbalo
na pouto, které spojuje děti s jejich biologickými rodiči. Ve stejném duchu se
vyjadřovala po roce 1989 například i Marie Vodičková, která mluvila o tom, že
některé matky prostě nemají rodičovský pud.
A
h
t
s
A
m
A
B
Ze sledování diskuzí o případu Michalákových by se mohlo zdát, že část české
V
o
společnosti vnímá biologické pouto jako hodnotu. Děje se tak ale v zemi, kde
jsou instalovány další babyboxy a nezvedá se proti nim vlna odporu, přestože
děti do nich vložené nemají v životě šanci své rodiče najít, i kdyby si to sebevíc
v dospělosti přály. I další signály, jako je širokou veřejností akceptovaná
adopce (oproti zavrhované pěstounské péči), ukazují, že to s podporou
biologických vazeb nebude v České republice tak horké.
Rozdíl mezi pěstounskou péčí a adopcí se dá vidět třeba právě v tom, že
pěstouni mohou působit vedle biologických rodičů, kteří se z nějakých důvodů
dočasně, či trvale o své děti starat nemohou, a dětem zprostředkovat alespoň
nějaký vztah s nimi. Přesto je veřejností pěstounská péče kritizovaná více než
adopce, kde se s kontakty s původní rodinou většinou příliš nepočítá.
Na obskurních webech se rozmáhají dokonce konspirační teorie o „juvenilní
justici“. Podle nich se jedná o mezinárodní, snad homosexuální, spiknutí. Jejich
propagátoři se vymezují zejména proti pěstounské péči, která jim připadá
horší než internace v ústavu.
Každý systém je do nějaké míry patologický
Pokud pracovně akceptujeme, že odebrání dětí manželům Michalákovým
mohlo být ku prospěchu dětí a byly k němu důvody, zůstává podle informací,
které prošly médii, celá řada sporných bodů na straně Norska. Patří k nim:
kontakt matky s dětmi omezený na velice krátkou dobu možnost vidět děti jen
čtyřikrát do roka zákaz mluvit během návštěv česky, rozdělení sourozenců,
zbavení rodičovských práv v případě staršího syna, které by v ČR nebylo
možné, když matka projevuje zájem, a to ani v případě, že by dítě samo
deklarovalo, že matku vídat nechce. V této souvislosti je také zajímavé, že
počet dětí umístěných mimo biologickou rodinu podle statistických údajů
poskytnutých norskými orgány Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí
stoupá. Zatímco v České republice je podle informací tohoto úřadu stav
dětí umístěných mimo rodinu v letech 2010 až 2013 podobný, tedy okolo
čtyřiadvaceti a půl tisíce, v Norsku je počet dětí v roce 2010 o sedmatřicet
procent nižší než v České republice, kdežto v roce 2013 naopak o sedm
a půl procenta vyšší.
Rozdíl mezi oběma zeměmi tak v roce 2013 představuje zejména podíl dětí
v rodinách a v pěstounské nebo jiné formě péče. V Norsku je mnohem
méně dětí v ústavní péči. Čísla se týkají všech dětí, které z jakýchkoli důvodů
vychovává někdo jiný, než biologičtí rodiče, tedy i dětí v pěstounské péči u
příbuzných.
A
h
t
s
A
m
A
B
Důvodná domněnka, že norské úřady dělají v některých ohledech
nepochopitelné kroky, ale neznamená, že děti odebraly neoprávněně dle
V
o
vlastních zákonů, nebo že by děti nebyly odebrané i v České republice.
Také mlčení norských úřadů, které vytváří jistou nerovnováhu oproti smršti
informací ze strany matky, neimplikuje žádné pochybení. Ochrana soukromí
dětí je důležitá hodnota, kterou v Norsku nejen úřady, ale i média respektují.
Podle Zdeňka Kapitána, ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí,
vykazuje každý systém sociálně právní ochrany dětí nějakou míru patologie
a tu je vždy třeba kritizovat.
Se znalostmi, které o případu má, si myslí, že odebrání bylo legitimní: pro
odebrání uvedly tamní úřady kromě zneužívání ještě mnoho dalších důvodů.
V tomto se jeho názor shoduje s ministryní práce a sociálních věcí, která se
znalostí kauzy opatrně v médiích naznačuje, že děti byly odebrány oprávněně,
a natvrdo řekla, že matka neříká celou pravdu. České úřady jsou pochopitelně
vázány mlčenlivostí, tudíž nemohou sdělovat podrobnosti.
K dalšímu má ale Zdeněk Kapitán výhrady. Norsko podle něj v obecné rovině
deklaruje, že je třeba biologickou rodinu podporovat, v tomto případě
však nebylo dosud prokázáno, že by práce s rodinou byla dostatečná.
Jeho úřad řešil v posledních pěti letech kromě Michalákových ještě jeden
případ z Norska. Ten druhý probíhal za spolupráce rodiny s úřady a skončil
navrácením dětí do rodiny a ukončením intervence Barnevernu.
Celkově se od roku 2010 na jeho úřad obrátilo pětadevadesát českých rodin
ze zahraničí s žádostmi o pomoc. Odebrání se týkalo dvě stě osmi dětí, z toho
sto osmdesát dětí bylo z Velké Británie, ostatní země pak na seznamu figurují
v jednotkách případů. Vývoj případů je různý, některé skončily vrácením do
rodiny, jiné pěstounskou péčí v širší rodině, další děti se vrátily do České
republiky a některé byly adoptovány v cizích zemích.
Vytřískat politický kapitál
S ohledem na statistiky Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, ze
kterých je patrné, že čeští občané mají největší problémy s odebíráním dětí
ve Velké Británii, a že případ Evy Michalákové není rozhodně ojedinělý, je
zarážející, jak se právě v norském případu angažuje celá řada politiků.
A
h
t
s
A
m
A
B
Dlouhodobě Jitka Chalánková (TOP 09) a Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL),
nověji Petr Mach (Svobodní). Aktuálně vydali prohlášení čeští europoslanci
v poslaneckém klubu Evropské lidové strany, ve kterém žádají českou vládu
a další instituce, aby matce poskytly účinnou pomoc a vyvinuly nejvyšší
diplomatické úsilí o řešení této otázky v bilaterálních jednání s norskou
stranou. V prohlášení vyjádřili také hluboké rozhořčení nad postupem institucí
Norského království.
V
o
K případu se vyslovil také Miloš Zeman s tím, že by mohl být povolán na
konzultace český velvyslanec v Norsku. Jeho mluvčí Jiří Ovčáček napsal,
že návrh europoslance Tomáše Zdechovského na vyhoštění velvyslankyně
„není úplně špatný“. Prezident taktéž zrušil pozvání norské velvyslankyně
na oslavy 28. října.
Nikdo se nemůže věnovat všem strastem světa a argument, proč děláte
toto, když se nevěnujete tomuto, je vždy ošemetný. Nicméně kauza Evy
Michalákové vykazuje celou řadu sporných bodů. Některé z nich shrnula
ministryně Michaela Marksová v odpovědi na interpelaci poslankyně Jitky
Chalánkové.
Rodina Michalákových včetně české větve rodiny se obrátila na Úřad pro
mezinárodněprávní ochranu dětí na podzim roku 2011. Ten okamžitě začal
jednat s českým zastoupením v Norsku a zároveň vyzval rodinu k tomu,
aby podala k příslušným orgánům oficiální návrhy buď na svěření bratrů do
pěstounské péče tety, nebo na styk tety s těmi dětmi, nebo na styk dědečka
s dětmi, což by jasně prokazovalo zájem biologické rodiny. Žádný takový
návrh za celé čtyři roky rodina k norským orgánům nepodala. Tato neaktivita
může norské orgány vést k domněnce, že širší biologická rodina prostě
nemá o chlapce zájem. Těm členům rodiny, kteří žijí v České republice, úřad
opakovaně nabízel zajištění bezplatné právní pomoci pro řízení v Norsku - to
se týká tety a dědečka. Za celé čtyři roky tuto pomoc nevyužili, to znamená
právní pomoc, právník, který by jim tam v Norsku pomohl podat tyto návrhy
na styk s nimi. Rodinu úřad opakovaně vyzýval k tomu, aby kromě toho, že
Barnevern kritizuje mediálně, využila normální standardní cesty a oficiálně
si stěžovala na postup této organizace nadřízeným orgánům. Česká strana
nemá žádné prokazatelné informace o tom, že by si paní Michaláková nebo
její právní zástupci na postup Barnevernu oficiálně stěžovali.
Od samého začátku Úřad pro mezinárodněprávní ochranu nabízel rodině,
že vůči norským orgánům poskytne záruky, že pokud chlapci budou
převezeni do České republiky, budou tady mít zajištěný byt, služby, péči o
děti atd., že úřad zajistí další doklady, které budou prostě garantovat pro
Nory, že tady v České republice je všechno v pořádku. Teprve minulý měsíc
rodina poprvé určila organizace, které by se tady o děti staraly, které by
na ně dozíraly, včetně dětského lékaře. Je vskutku překvapující, kolik úsilí
věnují někteří politici a veřejně činné osoby pomoci rodině, která nevyužívá
nabízené pomoci českého státu, standardních postupů a namísto toho kauzu
medializuje. Vzhledem k tomu, že mají potřebné informace třeba
i o jiných podobných případech a také o situaci rodin v nouzi v České
republice, nelze si jejich angažmá vykládat jinak, než jako snahu získat
politické body.
Jsou děti a děti
A
h
t
s
A
m
A
B
Co se zaujetí pro případ Michalákových velké části populace týká, dokážu je
pochopit. Docela nedávno jsem se setkala s případem matky, která měla syna
V
o
v dětské domově, protože měla problémy s bydlením. Sociálka jí dala jako
podmínku, aby si pronajala vlastní byt, pak že jí syna vrátí.
Chlapec se v ústavu pokusil spáchat sebevraždu, dle sdělení matky ho jiné
děti šikanovaly. Dostal se na psychiatrii a měl se vracet zpátky do ústavu, kam
zoufale nechtěl.
Jeho matka se snažila vyřešit svou bytovou situaci a děsila se toho, že se jí to
nepodaří dřív, než se její syn bude muset vrátit tam, kam tolik nechce. Bezmoc
i vztek, které jsem cítila, se dají jen těžko popsat. Případ se odehrál v České
republice.
Medializace případu by mu jen uškodila, stejně jako uškodila oběma
chlapcům Michalákovým, o jejichž intimních záležitostech si čtou desetitisíce
lidí. Boj, který se okolo nich strhl, se dostal za hranu novinářské etiky na obou
stranách sporu.
Jakkoli dokážu pochopit, že chtěli autoři článků přesvědčit české čtenáře,
zveřejňování detailů případu děti hrubě poškodilo. I to je důvod, proč jsme
se v Deníku Referendum kromě několika komentářů případu do této chvíle
nevěnovali. Za prostor, který jsme v této věci poskytli k vedení zaujaté
kampaně europoslanci Zdechovskému, se chceme tímto našim čtenářům
omluvit.
Emoce, které vzbuzuje třeba jen částečná znalost konkrétního případu, bývají
mnohem silnější, než emoce, které pociťujeme při četbě statistik. To je zřejmě
důvod proč se tolik lidí soustředí právě a jen na případ ženy, které neschází
pomoc, již ovšem nevyužívá, jejíž případ je minimálně sporný, a nelze se o
něm dozvědět víc, ani na něj mít vliv.
A
h
t
s
A
m
A
B
Přitom je tolik příležitostí, jak ovlivnit situaci tisíců dětí v České republice.
Třeba tím, že budeme projevovat zájem o transformaci péče o ohrožené děti,
nebo o situaci rodin na ubytovnách, či o stále neexistující koncepci sociálního
bydlení. Naši pozornost si zaslouží i – a snad především – děti beze jména,
jejichž rodiče nevytvořili mediální bouři.
V
o
Kategorie psané žurnalistiky
„Nejlepší česko-slovenský kreslený vtip, komiks nebo
karikatura“
Porota:
Martin Ciel, filmový teoretik a kritik, pedagog na Katedře filmové vědy na
VŠMU, SR, Helena Diesing, teoretička umění, ČR, Joachim Dvořák, zakladatel
a majitel kulturní revue Labyrint, ČR, Boris Ondreička, výtvarník a kurátor, SR
Vítěz:
Vhrsti
Vojtěch Jurík má na první pohled velmi sympatický styl provedení kresby
a komentování aktuálních událostí. Porota si cení především jednoduchosti jeho
kreseb, která odkazuje k americkému stylu (Simpsonovi, Futurama). Vybrané
kresby dobře odrážejí problémy každé generace a oživují i úžeji specializované
médium, jako je časopis Rodina a škola.
A
h
t
s
A
m
A
B
Vhrsti
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
Nominace:
Miloš Gašparec
Porota Miloše Gašparce oceňuje jeho originální styl a záměr. Autor je představitelem
jiného přístupu ke karikatuře, než je zvykem.
A
h
t
s
A
m
A
B
Miloš Gašparec
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
Nominace:
Miroslav Kemel
Autor Miroslav Kemel zachovává a představuje to nejlepší, co vzešlo z klasické
československé kreslířské tradice a jeho příspěvky mají pravidelně vysokou
úroveň. Porota ocenila především vyváženost tvorby.
A
h
t
s
A
m
A
B
Miroslav Kemel
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
Kategorie audiovizuální žurnalistiky –
Nejlepší rozhovor, beseda nebo diskuse
Porota:
Štefan Hríb, šéfredaktor časopisu .týždeň, Rasťo Kužel, mediální expert,
výkonný ředitel MEMO 98, Milan Nič, ředitel Institutu pro středoevropskou
politiku, bývalý zahraniční redaktor Rádia Svobodná Evropa, Lenka Vochocová,
výzkumná a pedagogická pracovnice Institutu komunikačních studií a žurnalistiky
FSV UK, členka skupiny PolCoRe a zakladatelka spolku Inventura
Vítěz:
Porota oceňuje profesionální způsob vedení rozhovoru, kterým autor odhalil
politické záměry a extremistické názory předsedy Bloku proti Islámu. Moderátor
důsledně trval na položených dotazech a nenechal se vtáhnout do osobní
roviny. Vyzdvihujeme také zvolené téma, které je klíčové pro budoucí charakter
a otevřenost české společnosti a celé Evropy.
A
h
t
s
A
m
A
B
(Video není v eBooku k dispozici, můžete si jej přehrát na webu Aktuálně.cz)
http://video.aktualne.cz/dvtv/konvicka-pujdu-do-voleb-na-poradu-je-jednanise-svobodnymi/r~a97ce8e6410a11e5974b0025900fea04/
V
o
Nominace:
Porota oceňuje, že pořad už v úvodu probíhající utečenecké krize představil dva
hlavní póly české debaty o migraci. Výborné skloubení různých žurnalistických
formátů. Moderátor udržel vypjatou debatu ve věcné rovině.
A
h
t
s
A
m
A
B
(Video není v eBooku k dispozici, můžete si jej přehrát na webu České televize)
www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096898594-udalostikomentare/215411000370825/obsah/418896-uprchlici-v-madarsku
V
o
Nominace:
Kde domov můj
Nominovaný pořad je podle poroty jedinečný komplexním způsobem
zpracování - včetně kvalitní práce s archivem a výběru hostů. Porota oceňuje,
že přes historický osud vzniku a různých interpretací české hymny autoři dali
do širšího kontextu současný vzrůst nacionalistických nálad. Porota vyzdvihuje
hloubku i šíři, do které pořad jde. V dnešní době jde o mimořádný počin.
Kde domov můj
A
h
t
s
A
m
A
B
www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10150778447-historie-cs/215452801400030
V
o
Kategorie audiovizuální žurnalistiky – Nejlepší
reportáž
Porota:
Rob Cameron, korespondent BBC v České republice, Alexej Fulmek,
spoluzakladatel deníku SME, generální ředitel vydavatelství Petit Press,
Matúš Kostolný, šéfredaktor Denníku N, Dana Schmidt, bývalá dopisovatelka
dánského deníku Politiken, freelance novinářka
Vítěz:
Porota oceňuje, že reportáž zobrazuje objevné téma - fenomén, který
existuje přímo před našima očima, aniž bychom o něm věděli. Dále oceňuje
schopnost reportéra proniknout do polovojenské skupiny, získat si její důvěru
a srozumitelně prezentovat téma veřejnosti. Reportáž měla konkrétní dopad velitel této iniciativy vzápětí odstoupil.
A
h
t
s
A
m
A
B
www.ceskatelevize.cz/porady/1142743803-reporteri-ct/215452801240033/
V
o
Nominace:
Nepomohli chránit
Příběh tragédie, které mělo a mohlo být zabráněno. Porotu zaujalo, že byl
jednoduchými prostředky velmi poutavě silný příběh. Reportáž ukazuje vážné
nedostatky v celém systému vydávání a odebírání zbrojních pasů.
Nepomohli chránit
A
h
t
s
A
m
A
B
www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1142743803-reporteri-ct/215452801240023/
obsah/407263-nepomohli-chranit
V
o
Nominace:
Současná migrační krize v Evropě bývá často spojovaná
hlavně s Německem. Migrační vlnou je ale zasažené i sousední
Rakousko
Porota oceňuje způsob, jakým rozhlasová reportáž popisuje inspirativní
a zároveň racionální přístup Rakouska k řešení migrační krize. Reportáž
nepopisuje pouze stav, ale zprostředkovává i příklady konkrétních řešení v zemi,
která je často vnímána jako vzor pro ČR. Celkový kladný dojem je umocněn
přirozeným projevem reportéra.
Současná migrační krize v Evropě bývá často spojovaná
hlavně s Německem. Migrační vlnou je ale zasažené i sousední
Rakousko
A
h
t
s
A
m
A
B
(Video není v eBooku k dispozici, můžete si jej přehrát na webu Českého
rozhlasu)
prehravac.rozhlas.cz/audio/3506282
V
o
Kategorie audiovizuální žurnalistiky –
Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek
Porota:
Alena Červenková, novinářka, bývalá moderátorka investigativního pořadu
Na hraně v České televizi, Lenka Waschková Císařová, odborná asistentka
na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Masarykovy univerzity, Jiří Voráč,
vedoucí Ústavu filmu a audiovizuální kultury Masarykovy univerzity, filmový
historik, Eva Vozárová, manažerka open data projektů v Aliancii Fair-play
Vítěz:
Porota ocenila velmi zajímavě zpracované téma prorůstání ekonomiky
a politiky, které autor dlouhodobě sledoval. Autor při zpracování reportáží
využil různorodé zdroje (výpovědi odborníků, analytická data, zúčastněné
strany), které vizuálně vhodně střídá, což zprostředkovává divákovi celý kontext
do hloubky a přitom atraktivním způsobem. Reportáže jsou dobře graficky
zpracované, autor nepracoval “od stolu”, ale zdroje získával v terénu a dobře
s nimi následně pracoval.
A
h
t
s
A
m
A
B
obsah/378304-ostravsky-janousek
obsah/387997-reklama-za-stamiliony
obsah/405773-necista-hra
V
o
Nominace:
Obchod s nadějí
Porota ocenila ochotu autorky věnovat se emocionálně náročnému tématu
a její schopnost tuto tématiku podat věcně, takže reportáž nepůsobí ani jako
klišé ani jako “citové vydírání” diváka. Výběr respondentů byl vhodný (sami
nemocní, jejich rodinní příslušníci, ale i různí odborníci, kteří přinášeli názory
na etiku v souvislosti s tématem). Lidský faktor je v reportáži příjemný, i přes
větší počet respondentů jsou příběhy zjevné, autorka pracovala s respondenty
dlouhodobě.
Obchod s nadějí
A
h
t
s
A
m
A
B
obsah/434334-obchod-s-nadeji
V
o
Nominace:
Porota ocenila dobrou stavbu narace, kdy autor vysvětlil celou problematiku na
příběhu jednoho člověka, na který se nabalily další informace. Podařilo se mu
zasadit lokální téma do kontextu a poukázat na důsledky pro provozovny/firmy
v dotčené zóně (porota by ocenila druhý díl mapující toto téma i v podobných
továrnách v ČR). Autor vizuálně zajímavě pracoval s časem a poukázal na vývoj
k bezútěšnosti (fotky původního stavu vs. záběry prázdného skladu drogerie).
A
h
t
s
A
m
A
B
www.ceskatelevize.cz/porady/1142743803-reporteri-ct/215452801240025/
V
o
Kategorie online žurnalistiky –
Cena za inovativní online žurnalistiku
Porota:
Eva Čobejová, zástupkyně šéfredaktora časopisu .týždeň, bývalá reportérka
deníku SME, Jakub Fiala, tajemník a lektor Studií nových médií na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy, Petr Herian, zakladatel a předseda představenstva
NEWTON Media, a.s., Martin Charvát, kreativní ředitel společnosti Konektor
Vítězové:
Zdánlivě okrajové téma demografického vývoje v Rusku je zde ukázáno jako
možná klíčové pro další vývoj této země, ale i Evropy. Příspěvek ukazuje, že
Rusko se hroutí zevnitř a jeho rozpad může mít kritický dopad na celou Evropu.
Inovativní je nejenom zpracování, ale i přístup k celému tématu. Vhodně zvolená
kombinace faktů a novinářské práce přináší vzrušující čtení.
Rusko prošlo v devadesátých letech demografickou krizí srovnatelnou
s válečným konfliktem. Za Putinovy vlády se pád do propasti zpomalil, snad
i zastavil. To ale nemusí vydržet dlouho: nynější růst stojí na velmi křehkých
základech.
A
h
t
s
A
m
A
B
www.rozhlas.cz/zpravy/data/_zprava/rusove-proti-rusum-zeme-vnevyhlasene-obcanske-valce--1484099
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
Nominace:
Albertov LIVE
Inovativní využití současných komunikačních technologií pro reportáž v reálném
čase. Díky “tříštění” reportáže do různých komunikačních platforem si může
uživatel poskládat komplexní pohled a stává se aktivním účastníkem dění.
Albertov LIVE
Každý má právo ve svobodné společnosti vyjádřit názor, ale ani ten opačný
nesmí být umlčován, řekl prezident Zeman u příležitosti výročí 17. listopadu.
Odpůrci imigrace by podle něj neměli být nálepkováni. Na Albertově se střetli
Zemanovi příznivci s odpůrci - ty Zeman označil za řvoucí stádo. Atmosféra byla
vyhrocená.
A
h
t
s
A
m
A
B
video.aktualne.cz/dvtv/zeman-zpival-s-konvickou-hymnu-narod-nenixenofobni-nenechme/r~4f4e7dac8d5511e594520025900fea04/
video.aktualne.cz/dvtv/demonstraci-pred-uradem-vlady-rozehnala-policie-vevzduchu-b/r~58e5ebdc8d6111e5979c0025900fea04/
video.aktualne.cz/dvtv/tisice-studentu-znovu-na-albertove-neni-toprotizemanovska-a/r~08608d9a914711e5b745002590604f2e/
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
Nominace:
Výborné grafické zpracování na základě jednoduchého příběhu o pachateli,
jeho činech, nepřátelích a obětech. Příspěvek obsahuje cenné interaktivní
prvky, umožňující ponořit se do hloubky tématu, pohybovat se v něm různými
směry a přitom se neztratit.
Kdo stojí proti Západu. Detailní pohled na peníze, bojovníky, území a vládce
Islámského státu
Islámský stát pečlivě tají, jak funguje, aby byl co nejméně zranitelný. Aktuálně.
cz se pokusilo z dostupných zdrojů zmapovat, co všechno se o něm ví. Sesbírat
detaily o jeho fungování, financování i lidech, kteří Islámskému státu vládnou
a terorizují Blízký východ i Evropu. Mnohé z informací, které vám nabízíme,
pocházejí z dokumentů, laptopů a mobilních telefonů zabavených Američany
při zásahu v květnu 2015 ve východní Sýrii. Dalšími zdroji byly zprávy tajných
služeb, analýzy expertů či odborných serverů.
A
h
t
s
A
m
A
B
zpravy.aktualne.cz/zahranici/grafika-islamsky-stat-zmenil-svet-specialaktualnecz/r~f062e5c09f7a11e5b6cc002590604f2e/
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
Česko-slovenská cena veřejnosti
O vítězi této ceny rozhodla česká a slovenská veřejnost v online hlasování, které
probíhalo od 15. do 24. dubna 2016 na adrese: http://hlasovani.novinarskacena.
cz/. Vítězný příspěvek získal 5 363 hlasů, celkem z 10 455 hlasujících.
Vítěz:
Martin Veselovský za rozhovor s Martinem Konvičkou (DVTV)
(Video není v eBooku k dispozici, můžete si jej přehrát na webu Aktuálně.cz)
A
h
t
s
A
m
A
B
http://video.aktualne.cz/dvtv/konvicka-pujdu-do-voleb-na-poradu-je-jednanise-svobodnymi/r~a97ce8e6410a11e5974b0025900fea04/
V
o
Cena Googlu pro mladé talenty datové žurnalistiky
Cena Googlu pro mladé talenty datové žurnalistiky je určena studentům
a mladým lidem do 30 let, kteří se přihlásí se zajímavým nápadem, jak využít
a zanalyzovat veřejná data a najít v nich nové souvislosti, jež unikají každodennímu
zpravodajství a jež jsou důležité a přínosné pro veřejnost. Do soutěže se
hlásí jednotlivec či neformální tým s projektovým záměrem (či projektem již
rozpracovaným, ale ne hotovým). Vítěz v této kategorii získá odbornou pomoc
redakce Českého rozhlasu, v jejíž spolupráci vítěz projekt dokončí a během
roku uveřejní.
Porota:
Jan Cibulka, data žurnalista, zakládající člen sdružení Otevřená GeoInfrastruktura,
Adam Javůrek, editor centra zpravodajství Českého rozhlasu, Petr Kočí, datový
novinář, spolupracovník Českého rozhlasu, Petr Koubský, analytik a publicista,
Pavlína Kvapilová, moderátorka a konzultantka, bývalá ředitelka divize ČT
Nová média
Vítězové:
Kontrola veřejných zakázek před ÚOHS
Adam Nedvěd, Tomáš Ducháček
Porota ocenila studenty IES FSV UK Adama Nedvěda a Tomáše Ducháčka
za atraktivní projekt, který má potenciál přinést svěží úhel pohledu na agendu
veřejných zakázek. Jejich přístup je z odborného hlediska velmi kvalitní, tématu
se už pečlivě věnovali, rozumějí mu a jsou připraveni ho nadále rozvíjet. Spojení
se zkušenými datovými analytiky a novináři otevírá možnost, že se ukáží nová
zjištění ohledně dynamiky fungování Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.
Zde si můžete přečíst článek vítězky minulého ročníku, který byl realizován
za přispění redakce Českého rozhlasu.
Atlas domovů pro seniory
Petra Paříková
A
h
t
s
A
m
A
B
http://www.rozhlas.cz/zpravy/data/_zprava/kde-se-o-vas-postaraji-nejlip-atlasdomovu-pro-seniory-v-ceske-republice--1588423
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
A
t
s
A
h
B
m
A
V
o
Cena za regionální žurnalistiku
Porota:
Oľga Baková, šéfredaktorka zahraničního zpravodajství RTVS, Adam Černý,
novinář, předseda Syndikátu novinářů ČR, Šárka Mikulecká, šéfredaktorka
Orlického deníku, Petr Orság, vedoucí katedry Mediálních a kulturálních studií
a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Vítězka:
Historik Kovařík: Brněnský pochod byla humanitární
katastrofa
Příspěvek se od ostatních odlišuje mimořádným společenským přínosem. Přináší
nová fakta, včetně zcela konkrétních detailů. Zabývá se odsunem samotným
i událostmi, které po něm následovaly, a poukazuje na dosud nezodpovězené
otázky. Odsun brněnských Němců líčí nejen jako ojedinělý příběh, ale zasazuje
ho do širších souvislostí.
Historik Kovařík: Brněnský pochod byla humanitární
katastrofa
Mohl byste popsat, co přesně se před těmi sedmdesáti lety stalo?
Během několika hodin bylo z města vyvedeno přes dvacet tisíc převážně
německy mluvících obyvatel. Byla to jedna z největších vysidlovacích akcí
v poválečném Československu. Zvláštností je, že vysídlení proběhlo v nočních
hodinách, protože většina Němců musela přes den pracovat, třeba odklízet
trosky poničených budov. Pamětníci popisují, že když přišli večer domů, měli
na dveřích oznámení, že se musí urychleně sbalit. Přitom si nesměli vzít vkladní
knížky, šperky ani cennosti, jen nejnutnější věci a jídlo na tři dny. Což v některých
vzbudilo pocit, že se budou moci zakrátko vrátit.
A
h
t
s
A
m
A
B
Prezident Edvard Beneš prohlásil při své návštěvě Brna 12. května 1945
z balkonu Nové radnice, že je potřeba německou otázku „vylikvidovat“.
V
o
Nakolik jeho projev přispěl k vyhrocení situace?
V prvních poválečných týdnech státní orgány velmi podněcovaly protiněmecké
nálady. Když se zaměříme na tehdejší vystoupení politiků, tak je to jedna
protiněmecká řeč za druhou, mluvili o tom, že s Němci nemůžeme už žít,
musíme je vyhnat. Ve všech vrstvách společnosti panovala protiněmecká nálada
a nebyla žádná relevantní síla, která by řekla, že přece nemůžeme postupovat
na základě kolektivní viny a měli bychom rozlišovat mezi aktivními nacisty
a ostatními. Většinová společnost vůbec nebrala v úvahu, že mezi Němci můžou
být i slušní lidé. Často na to nebraly ohled ani správní orgány, takže třeba
i řada antifašistů skončila v pracovních táborech nebo byla vysídlena v divokých
odsunech, i když tomu tak na základě Benešových dekretů být nemělo.
Vraťme se k večeru 30. května 1945, kdy se mají Němci seřadit před domy a jít
na shromaždiště na Mendlovo náměstí. Jak to probíhalo?
Tam bylo největší shromaždiště, protože Staré Brno bylo převážně německou
čtvrtí a navíc je tím směrem Vídeňská ulice, kterou průvod vycházel z města.
Lidé strávili na kufrech celou noc. Za rozbřesku začala ozbrojená stráž formovat
průvod a směřovat ho k rakouským hranicím.
Svědci vzpomínají, že se Brňané shromáždili podél trasy a vyprovázeli
Němce pískotem, nadávkami a bitím.
Ano, to se běžně dělo i jinde. Brněnský pochod nebyl v té době jedinou vysidlovací
akcí. Mimořádný byl svou velikostí, dramatickým průběhem a katastrofálními
následky. Dnes bychom to nazvali humanitární katastrofou.
Průvod pokračoval kolem Ústředního hřbitova. Tam ale část lidí odmítla
jít dál, protože si uvědomili, že opouštějí hroby svých předků…
A také proto, že v průvodu byly hlavně matky s malými dětmi, které byly nejvíc
zranitelné, stejně jako starci a nemocní, a tito lidé už od hřbitova často nemohli
jít dál. Po celonočním čekání na ulici nemohli zvládnout další cestu.
Za hřbitovem se také k pochodu připojovali Němci z jazykového ostrova,
z Modřic, Želešic a dalších vesnic.
A
h
t
s
A
m
A
B
Nakonec průvod narostl na skoro třicet tisíc lidí. V Brně přitom žilo před válkou
přes padesát tisíc Němců, ale většina mužů byla odvedena do armády a v době
pochodu byli mimo město, často v zajetí, nebo padli. V Brně zůstávali staří lidé,
invalidé, ženy a děti. Část Němců odešla ještě před příchodem fronty, hlavně
nacisté. Zůstali ti, kdo neměli kam jít nebo kteří si mysleli, že se ničím špatným
V
o
neprovinili. Nedělali si iluze, ale asi je nenapadlo, že budou takto vyhnaní
z města. V pochodu byli i lidé ze smíšených manželství. Pro jejich zařazení do
něj bylo zásadní, že dostávali potravinové lístky pro Němce. A to měla za války
i spousta lidí českého původu. Mezi vyhnanými byli dokonce i Židé, kteří mluvili
německy. Na druhé straně i mezi Čechy bychom našli četné případy soucitu,
kdy vyhnancům nabízeli na cestě jídlo nebo vodu a dokonce tento pochod
kritizovali. Dochoval se například velice emotivní dopis jedné české ženy
napsaný ministru spravedlnosti, v němž se pisatelka podivuje, jak je možné, že
v průvodu vyhnanců byly ženy a děti, které přece za nic nemohly.
První den dorazili lidé do Rajhradu, kde přenocovali na hřišti nebo ve
stodolách. Svědci vzpomínají, že tam také dorazili vojáci Rudé armády,
kteří celou noc znásilňovali ženy. Jaká tam byla situace?
Ano, takové případy se odehrávaly. Ale především městečka na trase pochodu
nebyla vůbec připravená na takový příval vysídlenců, takže místní správa narychlo
zřizovala provizorní tábory. A v Pohořelicích již většina lidí nebyla schopna jít
dál, navíc zde vypukla epidemie úplavice, protože v místě panovaly strašidelné
hygienické podmínky. Část lidí se vrátila do Brna, část přešla rakouské hranice.
Uprchlíci ze Sudet ale nebyli v Německu a Rakousku vítaní, říkalo se jim
posměšně Rucksackdeutschen, tedy Němci s batohem.
Jejich tragédie neskončila na hranicích. Rakouské úřady vůbec neměly zájem
o přijetí takového množství uprchlíků. Rakouský zmocněnec v Brně dokonce
vyhrožoval československým úřadům, že jestli jim budou takto přes hranice
posílat Němce, udělají odvetné opatření a vyženou zase vídeňské Čechy. Velmi
to tehdy narušilo česko-rakouské vztahy. Přijetí vysídlenců bylo velmi vlažné
i proto, že Rakousko bylo válkou velmi zničené, i místní obyvatelé měli nouzi.
A teď se tam valili utečenci. Také proto byla většina vyhnaných českých Němců,
včetně těch z Brna, v roce 1946 opět přesídlena, a to vlakovými transporty do
americké okupační zóny v Bavorsku a Badensko-Würtenbersku.
Proč se vlastně tolik liší vzpomínky německých a českých pamětníků
pochodu?
A
h
t
s
A
m
A
B
Především těch z české strany máme velmi málo. Chybí nám třeba vzpomínky
členů ozbrojeného doprovodu, což bylo kolem tří tisíc lidí, hlavně mladých
dělníků ze Zbrojovky. Většina z nich se ale k tomu dnes moc nehlásí a nejsou ani
příliš dohledatelní. Nemáme ovšem ani mnoho svědectví třeba jen nepřímých
svědků událostí. Pochod byl, a to si po čase uvědomili i mnozí jeho aktéři na
české straně, opravdu malér. Kvůli špatné organizaci a velkému počtu obětí se
od něj nakonec zodpovědné orgány začaly distancovat. Vyhnání brněnských
V
o
Němců mělo totiž také neblahé mezinárodní dopady a stalo se v pozdějších
letech symbolem poválečné perzekuce Němců v Československu. Výsledkem
pak bylo čtyřicet let mlčení a tabuizace těchto událostí. A tak zmizel brněnský
pochod i z paměti mnoha lidí.
Zůstávají ještě nějaké nezodpovězené otázky?
Není přesně zjištěno, kdo brněnský pochod zorganizoval a kdo o něm primárně
rozhodnul. Spekuluje se, jestli to bylo naplánované opatření centrálních orgánů
v Praze, nebo záležitost brněnských politiků, či spontánní reakce ulice, hlavně
dělníků brněnských továren. Jejich delegace přišla na konci května 1945 na
radnici a vyhrožovala politikům, že jestli něco neudělají s Němci, vezmou to do
vlastních rukou.
Jaký měl být vlastně cíl pochodu? Rakousko?
To je další otázka. Není jasné, jestli měli být Němci vyhnáni až do Rakouska, nebo
jenom vyvedeni z města a pak rozptýleni v okolních vesnicích na zemědělské
práce. Nakonec to v tom obrovském chaosu dopadlo tak, že skoro polovina
lidí zůstala v pohořelickém táboře, protože už nemohli dál a organizátoři příliš
nevěděli, co s nimi. Část lidí skutečně došla až do Rakouska a část se rozdělila
v jihomoravských vesnicích. A třetí nejasná věc je počet obětí, který dodnes
vzbuzuje největší emoce. Například historik Vojtěch Žampach zdokumentoval,
že při pochodu zemřeli tři lidé násilnou smrtí a 455 v pohořelickém táboře. Ale
německé práce uvádějí až pět tisíc obětí, přičemž skoro polovina jich měla zemřít
násilně. Seriózní výzkumy z posledních let odhadují kolem 1 700 obětí, přičemž
přes tisíc jich mělo zemřít v Rakousku, především vyčerpáním a na následky
epidemie úplavice. Ale kolik zemřelo násilnou smrtí, třeba po zabití dozorci, to
nevíme. Rozhodně bych ale polemizoval s vysokými počty obětí uváděnými v
německé literatuře nebo s tím, že příkopy byly plné mrtvých Němců a kolem
tekly potoky krve. Tím nepopírám, že k některým spíše individuálním násilným
aktům během cesty mohlo docházet.
Profil David Kovařík * Narozen 1972, pochází z Jindřichova Hradce. * Vystudoval
Filozofickou fakultu MU v Brně a pracuje v brněnské pobočce Ústavu pro
soudobé dějiny AV ČR. * Zabývá se česko-německými vztahy a dějinami Brna po
roce 1945. * Je autorem a spoluautorem mnoha odborných publikací a článků
o vysídlování českého pohraničí, německých antifašistech v Československu a
brněnském pochodu. * Působí ve správní radě sdružení Conditio humana, které
usiluje o dokumentování historie bez předsudků a se zřetelem k individuálnímu
lidskému osudu.
A
h
t
s
A
m
A
B
I mezi Čechy bychom našli četné případy soucitu, kdy vyhnancům nabízeli
na cestě jídlo nebo vodu a tento pochod kritizovali.
V
o
Nominace:
Příspěvek vyniká komplexností zpracování. Je pozoruhodné, jak autor dohledal
nové informace, na nichž dovedně vystavěl příběh. Porota oceňuje, jak původně
lokální téma získalo až mezikontinentální přesah.
Od 18. století putuje mezi potomky olomouckého poštmistra a svobodného
zednáře kord, který mu věnoval slavný generál Lafayette. Stalo se tak při jeho
propuštění z vězení v Olomouci. Lafayette se poštmistrovi odvděčil za tajné
dodávky dopisů a tisku.
Neznámé olomoucké dědictví po slavném generálu Lafayettovi si už od roku
1797 až do současnosti předává dle zjištění MF DNES rod Jana Čápa z Prahy.
Jeho předkem byl svobodný zednář Pavel Batke, jenž v 18. století působil
v Olomouci coby poštmistr. Celosvětově známý hrdina francouzské a americké
revoluce Gilbert Lafayette byl tehdy vězněm olomoucké pevnosti, po propuštění
Batkemu věnoval svůj cvičný kord a sadu vojenských map. Dle Čápovy rodinné
historie šlo o výraz vděčnosti. Je totiž historickým faktem, že Batke Lafayettovi
do vězení tajně dodával dopisy a zakázaný tisk. Navíc spolu zřejmě cvičili i šerm.
Existenci kordu, na němž je dodnes patrná dobová zbrojířská značka, zaznamenal
dnes osmačtyřicetiletý Čáp poprvé jako dítě někdy v 70. letech. Šlo vlastně
o tyč pečlivě zabalenou do papíru a omotanou tlustým papírovým motouzem.
Uložená byla na skříni až u stropu.
A
h
t
s
A
m
A
B
„Moje babička Jarmila, rozená Lamblová, chovala k tomuto předmětu skoro
až posvátnou úctu. Už tehdy mi to přišlo výjimečné, neboť ze svého mládí
měla jako rakouskouherská a prvorepubliková světačka mnoho nejrůznějších
zlatých a perlových suvenýrů. Nemluvě například i o opravdovém kožichu
z krtků. Kord, či přesněji řečeno rapír, však byl oproti těmto věcem spojen
s konkrétním rodinným příběhem,“ vzpomíná Čáp. Rapír se však za jeho dětství
téměř nerozbaloval, mluvilo se o něm jen výjimečně. Batke patřil mezi zednáře,
V
o
poskytoval jim cenné služby Klíčovým bodem pro historii Lafayettova kordu je
rok 1797, kdy slavný generál v září opouští olomouckou pevnost. Je propuštěn,
od května 1794 tady coby politický vězeň přebýval v bývalé jezuitské koleji –
dnešní budově vojenského archivu na náměstí Republiky. O svobodu přišel
kvůli snaze zachovat v revoluční Francii konstituční monarchii. V listopadu 1794
se ho sice svobodní zednáři pokusili z Olomouce vysvobodit, odvážný čin dvou
mužů ale skončil nezdarem. I přesto však znovu uvězněný Lafayette v kontaktu
se zednáři zůstal. Velkou zásluhu na tom měl Čápův předek – poštmistr Batke,
člen brněnské zednářské lóže.
„Pavel Batke moravským svobodným zednářům poskytoval zvláště cenné
služby, neboť jim obstarával zásilky revolučních tiskovin z Francie a Německa,“
popisuje ve stati Olomoučtí osvícenci historik a emeritní profesor olomoucké
Univerzity Palackého Jiří Fiala, který nedávno v MF DNES odhalil širší souvislosti
Lafayettova útěku. Historik Milan Šmerda ve spojitosti s generálovým
olomouckým vězněním píše o Batkem jako o „nejdůležitějším článku řetězu při
dodávání korespondence a zakázaných tiskovin do Lafayettových rukou“.
Slavný vojevůdce přitom nebyl jediným adresátem těchto nebezpečných
zásilek, Batke byl kvůli tomu dokonce v roce 1797 vyšetřován. Podařilo
se mu ale vyváznout bez vážnějšího postihu. Vše dle Šmerdy skončilo jen
mírným varováním. Díky doručování tisku a dopisů vzniklo mezi Lafayettem
a olomouckým poštmistrem pouto, za které se už tehdy velice známý hrdina
dvou světadílů při svém propuštění Batkemu odměnil. V rodině jeho potomka
Čápa se proto dodnes spolu s kordem předává i tento příběh: „Náš předek
ho dostal jako výraz vděčnosti za plánování nového útěku generála Lafayetta
z olomouckého vězení. Tento americkofrancouzský hrdina ho měl Batkemu
věnovat jako svobodnému zednáři, svému sympatizantovi, spiklenci a snad
i příteli. Šlo o dárek na rozloučenou, když už Lafayette věděl, že bude z Olomouce
propuštěn. Do té doby spolu oba pánové cvičili šerm jako tělocvik a kratochvíli,“
líčí Čáp. Tuto doposud neznámou kapitolu olomouckých
***
Fakta Jan Čáp a dědicové kordu
Posledním dědicem Lafayettova kordu je Jan Čáp z Prahy. Zbraň se v jeho
rodině předává po generace od roku 1797, kdy byl Lafayette propuštěn z vězení
v Olomouci.
A
h
t
s
A
m
A
B
Kord věnoval Čápovu předkovi, olomouckému poštmistrovi Pavlu Batkemu.
Ten ho předal synovi – pražskému obchodníkovi Janu Batkovi. Kord pak putoval
k manželovi jeho dcery Henrietty, c. k. dvornímu radovi J. B. Lamblovi. Pokračoval
V
o
k Jarmile Čápové, rozené Lamblové. Její syn byl Čápův otec.
Tuto doposud neznámou kapitolu olomouckých dějin dále kromě historických
statí a souvislostí potvrzují i další rodové památky. Důležitou roli tady hraje
dívčí jméno Čápovy babičky Jarmily Lamblové. Dá se přes něj dostat až do
19. století k jeho dalšímu významnému předkovi, pražskému c. k. dvornímu
radovi – profesoru J. B. Lamblovi. I on rodové dědictví po Lafayettovi opatroval.
Kord a mapy k němu doputovaly od syna olomouckého poštmistra, pražského
obchodníka Jana Batky. Jeho dceru Henriettu – a tedy poštmistrovu vnučku –
si profesor Lambl vzal.
Součástí Čápova rodinného archivu je tak i kopie dopisu z roku 1886, v němž
Lambl píše jistému vévodovi Albrechtovi o mapách, jež mu předal jeho tchán
Jan Batka s tím, že jde o památky na francouzského vojevůdce. Profesor se
v dokumentu zmiňuje i o kordu, doslova před téměř 130 lety napsal: „(...) odkázal
z vděčnosti poštmistrovi francouzský fleret, kterým ve svém vězení zručně
šermoval, a mapy, které jako vojevůdce potřeboval. Fleret je bodný rapír bez
nápisu – lehká bodná i sečná zbraň se štíhlou ohebnou čepelí.“ Přímo k Janu
Čápovi však až do současnosti napříč generacemi doputoval pouze Lafayettův
kord. Generálovy vojenské mapy profesor Lambl věnoval v roce 1905 tehdejší
České společnosti zeměvědné v Praze. „Podle mých informací byly mapy ještě
před pár lety součástí sbírek Vojenského muzea v Karlíně. V roce 2002 je však
při povodních s největší pravděpodobností vzala velká voda,“ doplňuje Čáp.
Sám se k rodinnému příběhu pokoušel zjistit další podrobnosti, o jeho pravdivých
základech nepochybuje. „Rodina Lamblova byla výstřední. Nevidím ale důvod
pro to, že by měli potřebu vychloubat se nějakým smyšleným příběhem,“
přemítá poštmistrův dědic.
A
h
t
s
A
m
A
B
O dalším osudu Lafayettova kordu ještě definitivně nerozhodl. „Rád ho
přenechám dceři, anebo i muzeu v Paříži či Washingtonu, anebo kdekoli jinde,
kde se jeho šermíř cítil být doma,“ uzavírá Čáp. Šlo o dárek na rozloučenou,
když už Lafayette věděl, že bude z Olomouce propuštěn.
V
o
Nominace:
Porota na nominovaném příspěvku oceňuje téma, které je zároveň nadčasové
a aktuální. Autorka upozorňuje, jak je důležité, když se obce snaží řešit problémy
s půdou a vodou samy. Článek vhodně doplňuje kvalitní infografika.
Vesnice nechtějí mít z Hané pouhou planinu. Svá pole, která pronajímají
družstvům a hospodářům, chtějí upravit, aby lépe držela vodu
Žádné nekonečné lány, ale remízky a alejemi rozčleněná krajina, která bude
schopna lépe zadržovat vodu a čelit vlivům eroze. Takové jsou představy řady
obcí na Olomoucku, které vlastní desítky hektarů orné půdy. Pronajímají ji
sedlákům a s nimi se domlouvají nejen na pachtovném, ale i na řadě ochranných
opatření. Pokud se těmto vlastníkům půdy podaří uskutečnit nejbližší plány,
mohly by zemědělskou krajinu už v příštím roce obohacovat další cenné prvky.
„Je potřeba sledovat nejen výši částky, kterou obce dostávají za pronájem orné
půdy, ale také se domlouvat na podmínkách hospodaření,“ zdůraznil starosta
Střeně Jiří Nevima. „Zemědělci na Hané obdělávají poměrně velké parcely a nás
zajímá, jak na nich sejí kukuřici a jak probíhá hnojení. Chápeme, že hospodář
se snaží dostat z pole co nejvíce, ale způsobem, jak to dělá, nemůže poškozovat
obecní kanalizaci a další infrastrukturu a splavovat z pole tu nejcennější vrstvu,“
dodal.
Rozdělení ploch
A
h
t
s
A
m
A
B
Střeň vlastní 19 hektarů orné půdy. Šest pronajímá Zemědělskému družstvu
Unčovice a 11 místnímu hospodáři. Družstevníci platí za hektar 4,5 tisíce korun
ročně. Na podobnou sumu by se nyní obec chtěla dostat i na zbytku výměry.
„S částkou 4,5 tisíce přišlo samo družstvo, dodatek o navýšení jsme již schválili,“
doplnil s tím, že zemědělci dali najevo, že chtějí s obcí spolupracovat i v příštích
letech. „Tlak na půdu roste. Víme o tom, že na Hané krouží spekulanti, tak si
chtěli spolupráci pojistit,“ poznamenal.
V rámci možných opatření v krajině chce obec jednat o možnosti rozdělit velké
V
o
půdní bloky. „Byli bychom rádi, pokud by se podařilo dohodnout kompromis
a trochu je rozbít, uskutečnit výsadbu liniovou i solitérní. Nemáme zájem na
tom, aby Haná byla planina, ale aby krajina byla strukturovaná a zadržovala
se v ní voda,“ uvedl starosta Střeně. V příštím roce chce obec požádat o další
dotace. „Něco se už podařilo, například výsadba třešní podél cesty, která
v těchto místech historicky byla. Obnovilo se 300 metrů,“ poznamenal Nevima.
Podobně to vidí také starosta Příkaz Jaroslav Sívek. Obec vlastní 35 hektarů
orné půdy, za které ročně inkasuje na 135 tisíc korun. Na půdě hospodaří
Zemědělské družstvo Unčovice. „Chceme vylepšit hanáckou krajinu, zabránit
vodní erozi a poskytnout zvěři kryt, proto se chystáme sázet remízky. V příštím
roce požádáme o dotace a v dalších letech bychom v tom chtěli pokračovat,“
sdělil starosta Příkaz. „Domluva s družstvem je dobrá. Nejde nám o nic jiného
než o kvalitu půdy a krajiny. I když se zdá, že Haná je placka, i tady je půda
ohrožena vodní erozí,“ poznamenal.
Solidní spolupráci se zemědělci hospodařícími na 19 hektarech v ochraně půdy
oceňuje i starostka Bystročic. Ročně má obec z nájmu pozemků od soukromých
zemědělců a zahrádkářů 52 tisíc korun. „Samozřejmě sledujeme, jak hospodaří,
a vnímáme, že na pole sejí to, co jim vynáší. Na problematických místech, kde
docházelo ke splavování půdy a voda z polí se valila do zástavby, už ale hospodaří
šetrněji a orbu provádějí jiným způsobem. To oceňujeme. Nechceme, aby se
obecní ornice nejvyšší bonity znehodnocovala,“ uvedla starostka Bystročic
Marta Turečková.
Podobně se o hospodaření na obecní půdě zajímají i ve Věrovanech a Cholině.
„Nejde jen o to, že jsme právě dostali od zemědělského družstva 90 tisíc korun,
ale také o hospodaření jako takové, aby v kopcích neseli širokořádkovou
plodinu, a pokud, tak způsobem, kdy nebude hrozit splavování půdy. I my
uvažujeme o výsadbě remízků a obnově cest, které byly rozorány. Bavíme se o
tom s Agenturou ochrany přírody a krajiny a každým rokem se snažíme udělat
kousek, abychom krajině postupně vraceli její někdejší podobu,“ sdělila Pavla
Bezová, starostka Choliny.
Problém s výsadbou
A
h
t
s
A
m
A
B
Obce za jejich snahu pochválil vedoucí Správy Chráněné krajinné oblasti
Litovelské Pomoraví Michal Servus. Zájem podle jeho zkušeností mají.
„V rámci mikroregionu běží projekt na podporu výsadeb na orné půdě na
území chráněné krajinné oblasti, každým rokem administrujeme řadu akcí
z dalších krajinotvorných programů. Obce zájem mají, dělají se aleje podél cest
a další výsadba,“ reagoval Servus. „Obce ale orné půdy zase tak moc nemají
a u zemědělských družstev bohužel stále cítíme stav jakéhosi vlastnického
odcizení. Někdy je to velmi složité,“ podotkl.
V
o
A
h
t
s
A
m
A
B
Jako příklad zatím marné snahy uvedl cestu mezi Horkou nad Moravou a loveckou
chatou. „Společně s obcí jsme řešili možnost výsadby podél této komunikace
v poli. Zemědělci, kterým to zabere metr půdy, s tím ovšem nesouhlasí,“
popisoval Michal Servus.
V
o
Čestné uznání:
Porota se rozhodla udělit čestné uznání článku “Na derby! A vzbuďte notáře”,
který původně místní fandovskou historku vypráví jako silný příběh zasazený
do dobového kontextu. Navíc tak činí velmi atraktivní formou.
Zapomenutý příběh ze Smržovky. Jak sparťan odvezl slávistu na trakaři.
Do Prahy
Bylo mu 54 let a vážil 54 kilogramů. Přesto sparťan Antonín Pavlíček,
šlachovité tintítko, odtlačil na trakaři slávistu Františka Pacáka, těžkého 71 kilo,
ze severočeské Smržovky až do Prahy. Protože prohrál hospodskou sázku.
Od legendární jízdy uplynulo 50 let. Pavlíček jel s Pacákem, usazeným
na speciálním duralovém trakaři, na derby Sparta–Slavia.
Trasa měřila 145 kilometrů a v autě by se dala zvládnout za dvě hodiny. V roce
1965 trvala trakařová jízda týden a „nasáčkovala“ do ulic statisíce lidí. Psalo se
o ní i v New Yorku.
„Jsem šťastná, že Antonín Pavlíček byl můj strejda. Teď už fanoušci nic takového
nedokážou. Nanejvýš se pobijí někde na louce nebo ničí stadiony,“ říká Libuše
Kučerová, sparťanka jako její slavný předek. Trakařovou jízdu zažila jako
třináctiletá žába: „Strejda byl obrovský srdcař, pravý sparťan. Už v Turnově se
mu na chodidlech udělaly puchýře a zdravotníci mu radili, ať to vzdá. On ale
prohlásil: Když jsem řekl, že ho do Prahy dovezu, tak ho tam dovezu.“
Bantamové kolečko na míru
A
h
t
s
A
m
A
B
Po týdnu strastiplného lopocení s těžkým nákladem splnil Pavlíček, oč se
s Pacákem v květnu 1965 vsadili. Seděli tehdy s přáteli v restauraci Kufr na
vlakovém nádraží ve Smržovce. Slavia po ostudném sestupu do druhé ligy
bojovala o návrat do nejvyšší soutěže a na vedoucí Plzeň ztrácela několik bodů.
V
o
Sparťané a slávisté se hecovali a Pavlíček poznamenal, že když se Slavia
do první ligy vrátí, odveze Pacáka na derby. Na trakaři.
Pacák šel do souboje se stejnou vážností a stejným rizikem. Pokud by jeho
Slavia ve druhé lize zůstala, kodrcal by se do Prahy s Pavlíčkem na mnohem
méně významné utkání Slavia–Jablonec.
„Ještě v noci šli chlapi z hospody vzbudit smržovského notáře a sepsali o sázce
smlouvu,“ tvrdí Kučerová. Slavia udělala Pacákovi radost a vrátila se mezi elitu.
Zatímco Pavlíček mohl přemýšlet o úmorné roli rikši, kamarád Pacák si připadal
jak mahárádža. Jen místo na slonovi se chystal uvelebit se na trakaři. Nešlo
o trakař ledasjaký. Pavlíček pracoval v tanvaldském podniku Totex a kolegové mu
vymysleli lehký duralový stroj s bantamovým kolečkem. Továrna zaměstnávala
i sedláře Jiřího Líbala, jenž vyrobil zvláštní popruhy, díky nimž se Pavlíček tolik
nenadřel.
Je libo Kvašňákovy ledvinky?
O internetu se nikomu ani nesnilo, přesto se zpráva o podivuhodné sázce šířila
bleskem nejen po Smržovce, Jablonecku či Československu. Referovalo se
o ní v Londýně, Paříži a Bělehradě. „Pamatuju, jak hodně se o tom psalo,“ říká
Vladimír Táborský, bývalý reprezentant, který tehdy jako 21letý za Spartu hrál.
A trakařovou jízdu zažil: „Podobné hecování mezi sparťany a slávisty bývalo
před derby běžné. Vzpomínám si třeba na jídelníčky, které nabízely Kvašňákovy
ledvinky na pepři nebo Táborský a la bažant. V současné době se úsměvné
pošťuchování mezi sparťany a slávisty bohužel vytratilo. Je smutné, když se
skanduje Smrt Spartě, Smrt Slavii nebo Jude Slavie.“
Trakařová jízda odstartovala ve Smržovce poslední srpnovou sobotu. „Na náměstí
se s Pavlíčkem a Pacákem loučilo deset tisíc lidí,“ uvádí Inka Urbanová,
spoluautorka expozice ve smržovském muzeu, kde cestu na derby připomínají
Líbalovy popruhy od trakaře. „Linkový autobus z Jablonce do Harrachova nabral
kvůli zacpané silnici půlhodinové zpoždění,“ dodá Urbanová.
Trakař měl brzdu i klakson
A
h
t
s
A
m
A
B
Pavlíčka čekalo na trase Smržovka – Železný Brod – Turnov – Mladá Boleslav – Stará
Boleslav – Kbely – Praha nejen brutální stoupání na strahovský stadion. V cestě
mu stály dva vražedné kopce hned na začátku. První z Plavů do Držkova a druhý
z Malé Skály směrem k Turnovu. Trakař se pyšnil mimořádným příslušenstvím.
V továrně ho vybavili brzdou, klaksonem, směrovkami, odrazovými skly,
lékárničkou a nářadím na případnou opravu. Pavlíček s Pacákem naštěstí
nebyli na sedmi etapové martyrium sami, doprovázeli je přátelé a patronát nad
trakařovou jízdou převzal sáňkařský oddíl Spartak Smržovka.
V
o
Expedice na derby měla kuchaře i doprovodný čtyřkolák, naložený nezbytnými
proprietami. Mezi nimi stany, jeden ve sparťanských barvách, druhý ve
slávistických. V doprovodné skupině pochodoval i František Dlask. Jeho syn
Mirek si pamatuje, že tatínek měl v Kbelích prošoupané boty a autem mu
tam dopravil nové. Čtyřkolák táhli kuchař Květouš Svatý a holič Josef Šturma,
jenž Pavlíčka během cesty masíroval. Čtyřkolák zakrývala plachta, sešitá ze
sparťanské a slávistické vlajky.
Jeďte po osmé. Ať nejsou zácpy
K silnicím a ulicím přilákala trakařová jízda tolik obyvatel, že policejní velitel
v Mladé Boleslavi požádal Pavlíčka s Pacákem, ať město opustí až po osmé
ráno. Obával se, že časně ráno by shluk lidí v ulicích zabránil zaměstnancům
továren nastoupit do práce. Komunistickým mocipánům trakařová jízda vadila,
poněvadž dostala do ulic více lidí než 1. máj. Bránili novinovým reportážím
a hrdinům ze Smržovky zakázali jet Sokolovskou třídou. „Měli strach, že by
dělníci opustili továrny a šli by vítat Pavlíčka s Pacákem,“ říká Urbanová.
Přes Prahu doprovázelo trakař osm příslušníků Veřejné bezpečnosti na
motorkách – a povolili jen dlouhou objížďku přes Libeň a Holešovice, což přidalo
do Pavlíčkových nohou kilometry navíc. Anabáze se dočkala zaslouženého
ocenění. Při přestávce derby pánové ze Smržovky objeli strahovské hřiště
a aplaudovalo jim 50 tisíc diváků. „Byla to obrovská sláva,“ pamatuje 69letý
Jaroslav Mrázek, sparťanský fanoušek z Litoměřicka.
Kam zmizel trakař? Nikdo neví
Bájný trakař byl dlouho vystavený v restauraci Slavia ve Smržovce. Jenže
zmizel bůhvíkam. „Můj strejda a pan Pacák zanechali krásný odkaz pro dnešní
fanoušky. Odkaz velkých fotbalových rivalů, kteří zůstali kamarády a postavili
celou republiku na nohy,“ říká Kučerová. Koneckonců i derby na Strahově
skončilo výsledkem 2:2.
A
h
t
s
A
m
A
B
Při jízdě prodávali pořadatelé pohlednice a odznaky. Po odečtení nákladů
jim zůstalo 32 tisíc korun, za což se dalo koupit slušné auto. Pavlíček a Pacák
si nevzali nic, pouze jablonecký podnik Javoz jim jako dar nechal sparťanský
a slávistický stan. Peníze z trakařové jízdy obdržela slovenská obec Obid,
zpustošená povodní, a sáňkaři ze Smržovky je použili na výstavbu nové závodní
dráhy.
V
o
Cena Solution Journalism
Porota:
Robert Basch, ředitel Nadace Open Society Fund Praha, Jeremy Druker,
výkonný ředitel Transitions, o.s., Ondřej Liška, ředitel Ashoky Česká republika,
Marie Němcová, provozní ředitelka Media Development Investment Fund
Vítěz:
Autor se v sérii čtyř článků věnoval závažnému a aktuálnímu tématu, které hýbe
celým kontinentem. Na rozdíl od České republiky Německo zažívá už více než
rok příchod statisíců uprchlíků a před tuto výzvu je postavena celá společnost
od vrcholných politiků až po obyvatele malých obcí.
Autor dokázal ve svých textech poukázat na všechny tyto roviny a zároveň
nezůstal jen u popisu těžkostí a problémů, ale věnoval prostor i tomu, jaká
řešení se při přijímání a integraci uprchlíků osvědčují a jak konkrétně reagují
veřejné instituce i občanská společnost. Z textu si tedy čtenář odnáší nejen
povědomí o problémech, ale i tom, jak je současní Němci zvládají a kde nacházejí
řešení. Důležitým prvkem je i to, že se jedná o řešení přenositelná, která mohou
inspirovat i domácí čtenáře.
Formát i obsah textů posiluje otevřenou veřejnou debatu, kde mají místo nejen
hrozby, ale i možné cesty ke zvládání problému. Má proto potenciál měnit často
jednostranně vychýlenou diskusi a zpravodajství, kde negativní a alarmistické
prvky nezřídka převládají.
Důležitým prvkem na pozadí těchto textů je, že nehovoří pouze o institucích
a formálních strukturách, ale poukazuje také na iniciativy běžných občanů,
řadových obyvatel Německa. Ukazuje tím, že i při řešení tak velkých výzev hrají
důležitou roli aktivní občané a jednotliví lidé.
Žurnalistika orientovaná na řešení (Solution Journalism) je především vysoce
kvalitní novinařinou. I v tomto aspektu porota oceňuje vynikající kvalitu
novinářské práce autora a podtrhuje odvahu média věnovat tomuto tématu
rozsáhlý prostor čtyř navazujících textů.
A
h
t
s
A
m
A
B
Text je stejný jako v případě nominace na Nejlepší psanou reportáž, kde si ho
můžete přečíst celý.
V
o
Nominace:
Článek Ondřeje Nezbedy prolamuje tabu mluvení o smrti, a to navíc velmi
zdařilým způsobem nejen z hlediska Solution Journalism. Autor nepopisuje
jen tristní podmínky, za kterých jsou lidé nuceni umírat, či situace, v nichž jsou
s blížící se smrtí konfrontováni, ale staví do popředí i ty, kteří hledají nebo
dokonce praktikují cesty k tomu, jak umožnit důstojnější umírání. Ukazuje
tak, že nejde jen o změnu institucionálního nastavení, ale také - či především o změnu individuálních postojů každého z nás. Čtenář se tak mezi řádky stává
adresátem výzvy k osobní proměně.
Text Ondřeje Nezbedy je navíc pozoruhodný zřetelně empatickým přístupem,
vystupuje z něj přirozeně a nenásilně autorova účast na tomto tématu, byť
zůstává nevyslovená. Text nese v tom nejlepším slova smyslu autorovu
zkušenost, která jej však nečiní méně objektivním. Ukazuje tím, jak mimořádnou
hodnotu přináší projekty, které se snaží prolomit hranice mezi soukromým
a občanským sektorem, v tomto případě v rámci projektu “Rok jinak” Nadace
Vodafone. Díky němu autor mohl absolvovat roční stáž v jednom ze subjektů,
které rozvíjejí paliativní a hospicovou péči v České republice.
Porota oceňuje na tomto textu celou řadu klíčových prvků Solution Journalism:
schopnost kvalitně novinářsky téma zpracovat, empaticky do něj vtáhnout
čtenáře, popsat cesty ke zlepšení na konkrétních příkladech, ukázat přínos
jednotlivých hybatelů potřebných změn a nabídnout způsob, jak k řešení může
přispět každý z nás.
Pokud lékaři nebudou mít čas na sdělení diagnózy, nemůžeme čekat změny
k lepšímu v jejich přístupu k pacientům
Čeští pacienti nejčastěji žalují lékaře ne kvůli chybám v léčbě, ale protože se
k nim chovají přezíravě, povýšeně, špatně komunikují a umějí být i hrubí.
A
h
t
s
A
m
A
B
Lékaři si zase stěžují, že jsou přepracovaní, nemají na sdělování vážné diagnózy
dost času ani vhodné podmínky. Důsledek: terminálně nemocní nemohou
V
o
svobodně a zodpovědně rozhodnout o svém osudu.
Ve chvíli, kdy mi sestra zaklepala na rameno, vyprávěl pan profesor něco
o komplikacích hypertenze. Na pokoji bylo šest pacientů a celé procesí –
k pravidelné vizitě se nás přidalo ještě několik studentů – zabíralo většinu
volného prostoru. ,Mohla byste, prosím, trochu uhnout? Děkuju,‘ řekla mi sestra
a spolu s kolegyní do úzkého prostoru mezi dvěma postelemi přesunuly plentu.
,Pacient umírá,‘ dodala na vysvětlenou. Pan profesor dál pokračoval ve výkladu
a po chvíli jsme pokračovali do dalšího pokoje.“
Tak se s umíráním poprvé během studia medicíny setkala Lydie Fialová. 3.
lékařskou fakultu absolvovala v roce 2003 a dnes přednáší lékařskou etiku na
Univerzitě v Edinburghu. Když pokračuje ve vzpomínání na studia, vybavují se
jí hodiny anatomie, kdy před ně vyučující vyndával z umělohmotného kbelíku
lidská srdce nebo části končetin, které celý život věrně sloužily svým nositelům
a jejichž cesty se nejspíše protnuly až v posmrtném životě na pitevně. Teprve
po pár dalších hodinách vyndal z černého gumového pytle i celé tělo. „Byli jsme
příliš zaneprázdnění snahou naučit se náročnou latinskou terminologii a všechny
detaily neuvěřitelně složitého lidského ustrojení, než abychom přemýšleli nad
osudy těl, která bezbranně ležela před námi na stole.“ Selhali jsme, je konec
Už samotné studium anatomie má tak krom nesporného přínosu co do
porozumění struktuře a funkci lidského těla ještě další významnou roli. Možná
ne úplně záměrnou, ale velmi efektivní – odosobnění „pacienta“. Vlastně celé
kurikulum českých lékařských fakult je v současné době postavené především
na co nejlepším technickém ovládnutí lékařského řemesla, ale zapomíná se na
to, co by jej zároveň mělo dělat uměním – na jeho psychologickou, vztahovou
i spirituální povahu.
Komunikace s pacientem a sdělování špatné zprávy už je sice několik let
součástí osnov, ale stále jde pouze o nepatrnou část ve srovnání s technickými
odbornostmi, které musejí medici ovládnout. Dokonce i paliativní medicína, která
se orientuje na pacienty s nevyléčitelnými chorobami, terminální diagnózou a na
péči na konci života, je na naprosté většině fakult pouze volitelným předmětem.
Současné lékařství se tak paradoxně díky svým nesporným úspěchům dostalo do
pasti. Převažuje v něm instrumentální přístup, jehož příčinou je mechanistické
pojetí nemoci, pro které je psychika a její vliv na zdravotní stav člověka naprosto
irelevantní. Spolu s tím se stále zlepšují diagnostické postupy i technické možnosti
současné medicíny a fascinace jimi. Není pak divu, že lékaři neodvratitelnou
smrt prožívají jako své selhání a zahanbení. I to je jeden z mnoha důvodů, proč
je pro ně tak těžké povědět pacientovi, že už jej nedokážou vyléčit.
A
h
t
s
A
m
A
B
Výmluvné je v tomto ohledu rovněž to, že medici nejsou na své praxi hodnoceni
za svůj přístup k pacientům, nýbrž pouze za výkon, tedy za odborné dovednosti
a znalosti. Ty sice ovládají na vysoké úrovni – což dokazuje fakt, že se úspěšně
V
o
ucházejí o práci v zahraničí, především v Německu a Velké Británii –, ale když
potom odpovídají na otázku, jak je škola připravila na oznámení vážné zprávy,
odvětí většina oslovených, že nijak.
Zápasy s časem Do jisté míry s nimi souhlasí i lékařský etik a katolický kněz
Marek Vácha, který přednáší etiku a sdělování špatné zprávy na 3. lékařské
fakultě Karlovy univerzity. Nezůstává jen u teorie, na hodinách spolupracuje
s profesionálním hercem, s nímž studenti sehrávají různé situace, do kterých
se jednou mohou ve svých ordinacích dostat, natáčí je na video a společně je
rozebírají. Celkem tomuto tématu věnují 23 až 25 vyučovacích hodin. Přesto
Marek Vácha tvrdí, že na oznámení toho, že už lékař svému pacientovi nemůže
nabídnout žádnou léčbu, že se blíží okamžik jeho smrti, to nestačí.
„Existují sice osvědčené principy, jak člověku sdělit špatnou zprávu – například
protokol S. P. I. K. E. S., který navrhl torontský lékař Robert Buckman, nebo
Desatero zásad sdělování onkologické diagnózy, který vytvořil tým Jiřího
Vorlíčka z Hemato-onkologické kliniky v Brně. Ty například doporučují, aby se
lékař nejprve zeptal, jestli dotyčný člověk chce vůbec o své nemoci mluvit, co
o své nemoci ví a co mu o ní řekli lékaři a jestli ji chce znát v plném rozsahu, komu
dalšímu ji chce sdělit a podobně. Pořád jde ale jen o teoretické a idealizované
situace,“ vysvětluje Marek Vácha. „Něco radikálně jiného je konfrontace
s konkrétním člověkem, jeho osudem, emocemi, odmítáním, strachem. A také
s jeho blízkými, což je kapitola sama o sobě.“
Aby byl lékař schopen nahlédnout do hloubi situace člověka na konci života, měl
by podle něj zažít tu chvíli, kdy jej drží za ruku při jeho posledním vydechnutí.
I proto během posledních let posunul hodiny věnované komunikaci s pacienty ze
třetího až do posledního ročníku, kdy už mají medici více praktických zkušeností
a nejspíš se osobně setkali i s umíráním a smrtí. Přesto přiznává, že by se s nimi
nad tímto tématem nejraději setkával ještě déle, až několik let po tom, co jako
absolventi školu opustí. Tedy až ve fázi, kdy vystudované lékaře již drtí soukolí
byrokratického systému nemocnic, jsou unaveni z přesčasů a nočních služeb,
a kdy mnohdy z pochopitelných důvodů zapomínají na všechno, co si v hodinách
etiky na fakultě vyprávěli a zkoušeli.
Dobrým znamením podle Marka Váchy ovšem je, že většina mediků už
komunikaci s pacienty vnímá jako podstatnou součást své budoucí práce
a zajímají se o ni. Mnozí i proto, že mají možnost porovnávat přístup lékařů
k pacientům na svých zahraničních stážích.
A
h
t
s
A
m
A
B
V úvodu již citovaná Lydie Fialová přibližuje své studium v Německu, konkrétně
na stanici intenzivní onkologie. Studenti medicíny tam mají možnost pracovat
jako „sitzwache“, ošetřovatelé-strážní pacientů, kteří vyžadují nepřetržitou
péči. Lydie tak často trávila u jednoho pacienta několik nočních služeb za
sebou, pomáhala s ošetřovatelskou péčí i s komunikací s rodinou, která za ním
V
o
přicházela na návštěvu. S oním pacientem sice nikdy nemluvila, protože byl ve
zvláštním stavu polovědomí, ale přesto za těch pár služeb měla pocit, že hodiny
ticha sdílené ve sterilním nemocničním pokoji, omývání obličeje a polohování
nehybného těla mezi nimi vytvořily zvláštní spřízněnost. „Když ten muž pak
během jedné noci v půl čtvrté zemřel, vyšla jsem ven, do chladné tmy plné
hvězd. Vzpomněla jsem si při tom na větu filozofa Emmanuela Lévinase, který
říká, že základní etické pravidlo nezabiješ, má svou druhou stranu: nenecháš
mne ve smrti samotného.“
Jiří Šedo z Masarykova onkologického ústavu v Brně zase popisuje své zkušenosti
ze stáží na Harvard Medical School v Bostonu a na onkologické Mayo Clinic
v Rochesteru. Vzdělávání mladých lékařů tam probíhá tak, že neatestovaný
lékař pacienta vyšetřuje i v ambulantním provozu pod neustálým dohledem
zkušeného lékaře – konzultanta. Vážné diagnózy tudíž sdělují společně: ať už
tak, že rozhovor vede konzultant a mladší lékař se od něj učí, anebo jej vede
mladší lékař za asistence supervizora. Z těchto zkušeností Jiří Šedo čerpá dodnes:
„Vlastně jsem dosud neměl od té doby příležitost se to jiným způsobem naučit,
přitom třeba v našem ústavu je celá řada kolegů s velmi dobrými lidskými a
komunikačními předpoklady. V tomto určitě český systém vzdělávání mediků i
lékařů nejvíce selhává. Nemluvě o tom, že na řadě jiných pracovišť ani není od
koho se správné komunikaci naučit, protože předchozí generace lékařů k tomu
už vůbec nebyly systematicky vedeny.“
Přitom právě Masarykův onkologický ústav na Žlutém kopci v Brně je vyhlášený
citlivým přístupem k pacientům. Ke sdělení vážné zprávy je tu k dispozici
uzavřená ošetřovna, což v jiných nemocnicích není vůbec samozřejmé. Pacient
tu má potřebné soukromí a může si k rozhovoru přizvat svého partnera nebo
blízkého člena rodiny. Lékař zase může požádat o pomoc zkušeného psychologa
a v případě mladého lékaře i využít přítomnosti zkušenějšího kolegy.
Na rozhovor mají přibližně tři čtvrtě hodiny až hodinu a scházejí se spolu
opakovaně, protože v první chvíli je pacient v šoku a na doplňující otázky většinou
nemá myšlenky. To všechno ale platí pouze v případě, že jde o člověka, který je
v ústavu hospitalizovaný.
Dramaticky jiná je situace v ambulantním provozu, kde má lékař na pacienta
přibližně 15 až 20 minut, kdy část času vezmou ostatní nutné úkony spojené
s vyšetřením. Možnosti lékaře v takovýchto podmínkách jsou proto nemilosrdně
omezené. „Nejde jenom o to, že na adekvátně vedený rozhovor absolutně
nemáte dostatek času, ale o to, že v ambulantním provozu často pacienta znáte
pouze z krátkých kontrol, nemáte přehled, jaké má hodnotové zázemí a o co se
opřít v případě, že akutně potřebuje intervenci,“ vysvětluje Jiří Šedo. „Ten časový
aspekt je zcela zásadní–můžete mít sebelepší školení a tréninky, ale pokud
na takové sdělení nemáte dostatek času, tak to jednoduše nejde dělat dobře.“
A
h
t
s
A
m
A
B
Jeho slova potvrzuje i průzkum agentury STEM/MARK z roku 2013, který si
V
o
zadal domácí hospic Cesta domů a finančně jej podpořilo ministerstvo práce
a sociálních věcí. Vyplývá z něj, že podmínky pro sdělování vážné diagnózy
považuje za nedostatečné 85 procent zdravotníků, zatímco běžná populace
pouze v 67 procent. Sami zdravotníci si tedy tento problém uvědomují palčivěji
než pacienti a jejich blízcí. Tristní je ovšem třetí údaj, který říká, že průměrný
čas, který mají lékaři na oznámení vážné diagnózy, je deset minut. Za takovou
chvíli není téměř možné zjistit ani to nejdůležitější – totiž jestli si nemocný člověk
přeje znát o svém zdravotním stavu plnou pravdu a zda chce podstupovat další
agresivní léčbu s vyhlídkou na prodloužení života o pár měsíců nebo let, nebo
jestli chce zbývající čas strávit doma se svými blízkými, splnit si poslední přání
a urovnat si své věci a vztahy, než z tohoto světa odejde.
Výjimkou přitom není ani to, že nemocný se o vážnosti svého zdravotního stavu
dozví od svého lékaře telefonem, nebo dokonce esemeskou. Právě tak zjistil
pan S., o nějž v jeho posledních dnech pečoval domácí hospic Cesta domů, že
trpí akutní formou leukemie. Panu S. bylo 69 let a své stáří trávil velmi aktivně
– každé pondělí navštěvoval posilovnu a pravidelně chodil plavat. Během
lyžařského zájezdu ve francouzských Alpách se ale začal cítit divně. Bylo mu
slabo, točila se mu hlava, spustila se mu rýma a kašel, omdléval. Po návratu
proto navštívil lékaře, který mu po rozboru krve oznámil, že se mu testy moc
nelíbí a že vzorky pošle na podrobnější analýzu. Mezitím pan S. ulehl do postele
a celý víkend prospal. Když si v pondělí opět zapnul telefon, čekala ho zvláštní
zpráva: „Během vaší návštěvy zjištěna akutní leukemie, okamžitě se dostavte
na Ústav hematologie a krevní transfuze.“
V prvním okamžiku byl šokovaný, ale co se zprvu zdálo jako bezohledný přístup,
vyjevilo se nakonec jako starost a strach lékaře o pacienta – bál se, aby pan S.
nezkolaboval na ulici, a tak mu poté, co se mu nemohl dovolat, raději poslal
SMS. Lékaři z Ústavu hematologie a krevní transfuze pak na žádost pana S.
podrobně seznámili s jeho stavem a prognózou – zbývalo mu několik měsíců,
možná už jen týdnů. Raději proto odmítl další léčbu a zvolil domácí paliativní
péči. Během zbývajícího času vyřídil všechny administrativní a byrokratické
nutnosti, aby po sobě zanechal čistý stůl, urovnal svůj vztah s dcerou, která
o něj pečovala v posledních dnech, rozloučil se se svými přáteli. Nestihl už jediné
– skočit si v červenci na své sedmdesáté narozeniny z letadla. Před několika
týdny, vyrovnaný a smířený se svým životem, zemřel.
A
h
t
s
A
m
A
B
Potřeba upřímných odpovědí Jediný průzkum, který se v České republice zabýval
tím, zda si pacienti přejí znát pravdu o svém zdravotním stavu, byla již zmíněná
studie agentury STEM/MARK z roku 2013. Podle ní si nemocní přejí znát pravdu
ve více než devadesáti procentech případů – což je přibližně stejně jako v Evropě
a USA – , zatímco lékaři, ale i příbuzní nemocných si to samé myslí v sedmdesáti
procentech. U příbuzných jde většinou o obavu, že vědomí špatné prognózy
povede k beznaději, k tomu, že nemocný všechno vzdá, přestane bojovat a zemře
rychleji. Žádná data, která by tuto domněnku podporovala, přitom neexistují.
V
o
Naopak většina nemocných se pak cítí zrazená, protože sleduje zhoršování svého
zdravotního stavu a po zjištění pravdy přestává svému blízkému okolí i lékařům
důvěřovat. Přitom pouze pacient dostatečně informovaný o zdravotním stavu
a svých právech může být lékařům partnerem. Jen v takovém případě se může
o svém osudu svobodně a zodpovědně rozhodnout.
Veřejnou pravdou ovšem je, že čeští pacienti jsou vůči lékařům velmi submisivní
a v přístupu ke svému zdraví pasivní. Často je proto po oznámení diagnózy
a navržení léčby nenapadnou ani ty nejzákladnější otázky, například: Proč mají
léčbu podstupovat? Co pozitivního i negativního jim přinese? Přežijí? Vyléčí
se úplně, nebo s jakými následky? Bude cílem léčby zpomalení postupu nemoci?
Bez srozumitelných a upřímných odpovědí se nikdo nemůže odpovědně
a svobodně rozhodnout a přenechává svůj osud v rukou lékaře. Ten by sice
měl jednat vždy v zájmu pacienta, ale zároveň je mnohdy těžké, aby v něm
neviděl sám sebe, výsledky svého pracoviště nebo toho, jak léčí, aby si do něj
neprojektoval svou životní zkušenost.
„Já skoro vždycky můžu nabídnout nějakou léčbu,“ říká Michal Kouba z Ústavu
hematologie a krevní transfuze v Praze, „ale někdy je velmi malá šance,
že zabere.“ Většina jeho pacientů totiž trpí nějakou formou leukemie, a tak
často řeší dilema, zda zvolit agresivní chemoterapii s možností úplného vyléčení
v deseti procentech a rizikem těžkých komplikací v procentech devadesáti, nebo
snad pár měsíců v klidu doma na uspořádání věcí, ale bez šance na vyléčení.
Otázkou pak je, jaké trápení, které si lékař umí představit, avšak pacient nikoliv,
ještě stojí za to.
„Když jde o třicetiletého rodiče s malými dětmi, chápu, že se člověk chytá
i sebemenší šance,“ říká Michal Kouba. „U starších lidí ale víte, že léčba bude
probíhat těžko, že bude bolestivá a bude mít vedlejší projevy. Často jim proto
opakuji, že ,v tuhle chvíli tu nesedíme jako doktor a pacient, ale jako člověk
s člověkem. Já mám informace, ale rozhodnout se musíte sám‘.“
Přístup, jaký má onkolog Michal Kouba, je ale spíše výjimečný. Mnozí lékaři
si ani nechtějí připustit, že mají nad svými pacienty velkou nadvládu, že o nich
mnohdy rozhodují za ně, namísto aby jim jejich možnosti srozumitelně vysvětlili
a nechali poslední volbu na nich. Neděje se to samozřejmě na vědomé úrovni,
nemusí to být záměrná motivace, ale na podstatě problému to nic nemění.
Jakmile si pacient chce něco prosadit nebo o něčem sám rozhodnout, je často
vnímán jako potížista. Za přehlíživým postojem lékařů samozřejmě stojí i strach
ze selhání nebo z následných žalob. Jenže zatímco o těchto obavách lékařů
se už otevřeně mluví, o moci nad pacientem se mlčí.
A
h
t
s
A
m
A
B
Výmluvné přitom je, že podle domácích i zahraničních průzkumů většina
lékařů volí na konci svého života postupy paliativní medicíny. To znamená,
V
o
že odmítají resuscitace, vysoce agresivní léčbu, pobyty na jednotce intenzivní
péče a podobně a volí už jen řešení symptomů, jako je tišení bolesti, zvracení,
dušnosti. Tedy právě to, co někdy odmítají připustit u druhých. „Často proto
svým pacientům opakuji, že nemám rád úsloví, musíš s tím bojovat‘,“ vysvětluje
Michal Kouba. „Není na tom nic špatného, ale navozuje to pocit, že buď je tu
cesta správného boje, tedy agresivní léčby, nebo ta druhá, kterou je selhání.
Statečné je rozhodnout se pro kteroukoli z těch cest.“
Zatímco podle výše zmíněného průzkumu agentury STEM/MARK by 78
procent Čechů jednou rádo dožilo doma, téměř stejné procento lidí umírá
ve zdravotnických zařízeních nebo v pobytových zařízeních sociálních služeb.
Konkrétně v České republice ročně zemře 105 000 lidí, z toho 60 procent
v nemocnici a devět procent v nemocnicích dlouhodobé péče; tato čísla jsou ve
srovnání se západními zeměmi vysoká a neexistuje pro ně přijatelné klinické
vysvětlení. Například v sousedním Německu a Rakousku dožije doma, v péči
některého ze stovek mobilních hospiců, plně hrazené ze zdravotního pojištění,
zhruba deset procent nevyléčitelně nemocných lidí a na tento typ péče existuje
v obou zemích zákonný nárok.
Naproti tomu v České republice, kde není mobilní specializovaná paliativní péče
hrazena ze zdravotního pojištění a dvacítka mobilních hospiců existuje jen díky
darům, grantům a veřejným sbírkám, je mobilní paliativní péče dostupná jen
v některých regionech a využít ji může jen zhruba jedno procento nevyléčitelně
nemocných lidí na konci života (cca 1600 lidí ročně).
Výkony a paradoxní plýtvání Vraťme se na začátek. Pokud se pro lékaře
nevytvoří adekvátní časový prostor pro sdělení diagnózy, nemůžeme čekat
dramatické změny k lepšímu v jejich přístupu k pacientům. Hájení časového
prostoru pro rozhovor a vytváření důvěryhodného vztahu s nemocným by proto
mělo být prioritou nejen pro vládní orgány a pojišťovny, ale také pro samotná
zdravotnická zařízení, jejich zřizovatele a třeba i pacientské organizace. Dnes
pojišťovny platí velmi drahou léčbu s nejistým výsledkem, ale čas lékaře na
opakovaný a podrobný rozhovor o cílech léčby, jejím možném přínosu i rizicích
a o preferencích pacienta hradí směšnou částkou. Není pak divu, že i z tohoto
důvodu lékaři náročné rozhovory minimalizují a raději indikují léčbu.
To, co by bylo skutečně žádoucí, je však velmi obtížné prosazovat ve společnosti,
jejíž občané mají zásadní mentální problém byť s minimálním příplatkem na
recept nebo za hospitalizaci, a v systému, kde je lékař hodnocen podle kvantity
provedených výkonů. Najít pracoviště se skutečně fungujícím tréninkem lékařů
s důrazem na komunikaci je v Česku obtížné a jednorázové projekty snažící
se zvýšit kvalitu komunikace lékařů a dalších zdravotníků s pacienty většinou
nakonec stejně nevyužijí především ti, kteří by to nejvíce potřebovali.
A
h
t
s
A
m
A
B
Nezbývá tedy než nabízet pomocnou ruku těm, kteří na sobě chtějí pracovat
a stále se zlepšovat.
V
o
Nominace:
Text Daniely Tauberové se věnuje palčivému tématu, které bývá mimo odborné
kruhy neprávem opomíjeno. Nedostatečné chápání role krajiny pro zadržování
vody, špatná péče o krajinu ústící v erozi, ohrožení biodiverzity a degradace
půdy jsou otázky, které zpravidla nepřitahují pozornost v čele zpravodajství,
přestože mají dlouhodobý a zásadní vliv na kvalitu života, potravin, ekonomiku,
bezpečnost i naši schopnost čelit důsledkům klimatických změn.
Autorka dokázala toto komplexní téma velmi srozumitelně uchopit. Text referuje
o aktivním přístupu představitelů obcí, které se jakožto významní vlastníci
půdy rozhodly společně koordinovat přístup ke krajině a uplatňovat principy,
které jdou za běžný horizont místních debat o nakládání s půdou. Obce se zde
ukázaly jako nový a skrze společnou koordinaci významný veřejný aktér, který
dokázal proměnit i postoje soukromých vlastníků a zapojit je do společného
řešení v obecném zájmu. Jejich přístup je univerzální, snadno přenositelný
a prakticky uplatnitelný kdekoliv jinde v ČR.
Přestože se jedná o téma na první pohled lokální, potýká se s ním aktuálně
nespočet obcí po celé České republice a má i svůj mezinárodní přesah. Text
má potenciál přispět k proměně veřejné debaty na téma ochrany půdy
a vody, aktivizovat místní hybatele změn a připravit cestu pro systémová řešení.
V tomto ohledu porota navíc ocenila, že téma otevřelo regionální médium
a řešení věnovalo prostor celé stránky včetně infografiky a doplňujících textů.
A
h
t
s
A
m
A
B
Jedná se o stejný text jako v případě nominace na Cenu za regionální žurnalistiku,
kde si ho můžete přečíst celý.
V
o
ISBN 978-80-87725-37-5
Novinářská cena 2015. Výběr vítězných a nominovaných příspěvků
Vydala Nadace Open Society Fund Praha červen 2016
A
h
t
s
A
m
A
B
www.novinarskacena.cz / www.osf.cz / #novinarskacena
V
o

Novinářská cena 2015 ke stažení pro mobily

Transkript

Podobné dokumenty

Znojemské listy 2014-12

Finální informace Bulovka 2014

Vyrobili jsme a prodali MáMe Spokojených zákazníků

Lasky Bozeny Nemcove_ukazka

jak žije extra trénink - Pražský fotbalový svaz

5–6 / 2014 - Hlas mučedníků

Příbalová informace

Stáhnout číslo v PDF

Hrab?nka de Charny 1

č. 38 on-line

e-Číslo 2014

Pronásledování křesťanů ve světě 2015

zde

Milostín a okolí