stáhnout e-knihu

Zuzana
Gabrišová
Ráno
druhého
dne
RÁNO
DRUHÉHO
DNE
Zuzana
Gabrišová
Ráno
druhého
dne
PRAHA 2015
Copyright © Zuzana Gabrišová, 2015
Czech edition © dybbuk, 2015
ISBN 978-80-7438-116-4
…kdykoli ráno vstanu budu šťasten.
Ivan Blatný
I . (ZPÁTKY)
Ba ne, to není možný, takle se zřezat.
Tohle je skutečnost a ňáká blbá.
Jáchym Topol
I bědil: Té hůry! Ó té hůry!
Ivan Wernisch
posvítím si lampičkou duše
vlasy dorostou a moje hlava
zůstane holá.
ptáte se na detaily
na intimní detaily – měla-li jsem vize
a kolikrát denně jsem masturbovala
nuže poslouchejte tedy, povím vám:
ve spánku mi kůže křičela
pod vašimi údery
ač jsem se za dne usmívala.
vábila jsem smrt
na vrcholcích stromů a útesů jsem se nakláněla
a krmila se odpadky ze dna
kontejnerů před vašimi dveřmi.
třicet pět let jsem se vás snažila přinutit ke štěstí
a vy jste mi proklouzávali mezi prsty
opíjeli se tmou, vysychali a bobtnatěli.
a děti mi voní, uslintané a usoplené
a beznaděj vězňů, kteří vyjdou za čtyřicet let a
cigáni.
a čas na vás mám
samozřejmě.
kdykoli.
~
11
lepší než sedět odpoledne v práci
někdy mají múzy vousy
a někdy
extrémně krátké vlasy
dají si čaj a otevřou
stavidla svítání –
Praha je kolébka a kde
jinde tedy začít.
pamatuje si tě cudný Bruncvík
pamatují si tě čínské restaurace
a ruští kluci s mobilem
pamatuje si tě Holan koštovaný sametovou urputností noci
zesnulí králové i kočičí hlavy
po nichž byly smýkány cizoložnice
kde jinde začít děkovat
jen tím, že tu projdeš
neosiříš
jak nemoudrá švestka, která se na začátku března
svítí radostí.
~
12
někdy múzy jen švihnou bičem a
ze svistu
krátkého jako čárka nad
štrúdl
vyklopýtají drobná slova
šeptající o setkáních
o pohybu ruky, který nedává
ani neodnáší.
návraty
cokoli
netrpělivé jak most pod sebevrahem
ve mně dýchá –
je tu příliš světla z holých žárovek
množství telefonátů
a množství milých návštěv
stále se rozhlížím
zastřelili mě ve snu a bylo
to tak správně
neuměla jsem se potápět
neuměla zachraňovat
a zbyla na břehu sama –
na všechno je čas
chvění
dotýká se mě zlehounka
hledí mi do očí z očí
vážná a veselá mláďata
nejblíž dvojčeti je postarší pán
nedávat a nebrat buďte jen poblíž
milý
nic nechybí tak samozřejmě
až mě jímá
až ve mně dýchá
~
13
pracovní pohovor
neříkejte mi, co od sebe chcete.
nevzpomínám na modré
korejské střechy
stačí mi chlapi v montérkách
i Ukrajinci
ale vám vadí hlava oškubaného
kuřete, i kdyby Romové měli
pojít hlady.
řekněte, na koho jste se po ránu
zadívaly, že jsou ve vašem smíchu rozpaky.
holubí trus psí hovna
ale je to tady.
~
14
nehybnost
nejdu ven, o čem jsem sedm let
snila je na dosah, a tak nemusím.
před polednem a k večeru vrkají
holubi, po rozednění a po páté
zpívají kosi. jakoby vyprávěli komusi
o dlouhém dni, žížaly hubený a
kam se poděly muchy – ale to
je blbost, to si jen tak vymýšlím.
mám ráda kosy. i holuby.
nemusím ven, přinesla jsem
si z Mahenky fůru knížek
a občas otevřu okno. všechno
je blízko, a tak se nedotýkám
jen až dopere pračka, půjdu
prádlo pověsit na balkon.
~
15
podaná ruka
držíš moji ve své dlani
a je to delší, jako když se
smlouvá o dům, jehož základy
ještě nebyly položeny.
odvykla jsem srdečným dotykům
cizích lidí, objímám se jen
s bratry, s tátou
děda s tetou mě na přivítanou
políbili na tvář.
~
16
náboženské jistoty
někteří se baví tím, že mě vidí zpátky.
slovo „obdivovat“ má jakási
tajná zákoutí, díru, která zůstane
po zásuvce vytržené ze zdi.
věděli jsme to, humbuk, nic
jinýho, je to humbuk, nenecháme si –
smrt je jen slovo.
teprve minulé léto odhodlala jsem
se odstřihnout si všechny shnilé
nehty, přivázat kameny k zápěstím
a skočit
někde z útesu
do zelené vody.
~
17
zahradní slavnost
v první slunečný den
jdeme s babičkou
za dědou a dědou a
za Drahošem a za babičkou a
za strejdou Jožinem.
ale je jich tam mnohem víc
sedneme si k nim a otáčíme
s úsměvem hlavu – jak je
hezké, že jste pořád tady.
růže a gerbery vadnou, ale rozkvetly
sedmikrásky.
babička říká – mně bez účasti
jako Ota a tady na loučku k Jožkovi
ukážu ti fotku.
už se na nás těší, čekají.
~
18
po anestezii
a teď tedy přicházím k sobě.
tíha bližních očí je tak velká –
nemám potřebu rodit, mám
nutkání strkat si cizí lidi
do břicha
jak málo jsem se změnila.
u bláznů bylo vždycky dobře
ze šaliny zahlídnu Jirku – ještě pořád
se usmívá
PAS = porucha autistického spektra
Jirka se směje jak čistá voda
na kterou teď nemám nárok bez
příslušného vzdělání, jíst se musí –
čekám, kolik spících chapadel se probudí
teď když jsem zakořenila
a raší listy –
~
19
já se tam vrátím
~
20
strašná je láska k zemi
nesmyslná. po zemi letáky a vajgly
bílé třešňové stromy září
ve světle pouličních lamp.
za záclonou se mihne dívka.
krvácím do sebe, blaze, tiše
osmá večerní rezonuje všemi těmi
Hálky, Orteny a Halasy –
jak jsem brečela, když v podchodu
korejského metra zazněla Vltava.
absurdní je láska k zemi
hloupá. jazyk ve večerních zprávách
trhá uši, zprávy trhají srdce
na balkonech v truhlících rajčata
na záhonku saláty, co je
to doma. mladé rodiny
pětapadesátníci zchromlí představami
nadějné vědkyně, sportovkyně
básnířky…
takové oči pro oblaka jsem
neměla nikde. uši pro kosy.
nepochopitelná láska k zemi
v jednadvacátém století
nechtěla bych to nikdy nikomu
vysvětlovat.
děti
ve snu těhotenské břicho
bylo to hezké, nikdo se nedivil
ani já, našlapovala jsem zeširoka
a hledala v bytě plném probouzejících se
lidí volný záchod
to ty dokumenty o náhradních matkách
to ty dokumenty o amerických
gayích, co si adoptovali dvanáct dětí
to ty dokumenty o dvanáctiletých
Britech, kteří dávkují svým matkám
léky, žehlí jim sukně a utírají
svým mladším sourozencům zadek
to ty dokumenty
a ještě něco
~
21
ex
tak jsi mě viděl, a co
jsi rád, že sis mě nevzal?
potmě jsem prošla ulicí
až nakonec, dál nebylo nic
dál byly mrouskající se kočky
kočky nevyhynou, ta radost
ty taky nevyhyneš, pojistil ses
dvěma meči
ztloustla ti lýtka
napadlo tě, kde bysme byli?
byli bysme v prdeli, ale
to ti přece nemůžu říct, o čem bys
v důchodu snil
staříci sní o tom, co neudělali
kterou nedostali
ale teď, teď jsi rád
ta radost
to je dobře.
~
22
na druhý den
probudíš se celá
jen cosi přebylo
vzpomínka na topená koťata
vlající ti v rukách
něco zcela malého
jako pes rozježděný několika auty
na suwonské křižovatce
a hladkého
jako erekce evangelického faráře –
tam už nesahej.
tam smí jen ti v čítankách
a ti už nemůžou.
~
23
babí léto
ve snech mě matka znovu bije
přikazuje mi spálit všechny šaty.
ráno jak malované.
podzimní vzduch roztahuje plíce drápky
až nadoraz, až do extáze
vteřinu před puknutím.
ořechy popadaly.
má matka mě ve snech bije
ve dne se raduju
seč mi síly stačí.
~
24
I I . (HRA)
Kůže kůžoucí
Jiří Pištora
dny našich životů
noc a den v betonové cele.
noc a den třistapětašedesáti dní
mám narozeniny!
na zamřížované louce se pasou koně
máš dopis.
pondělí.
úterý.
úterý.
leden.
noha mě pořád bolí.
květen.
včera pršelo, myslím na
prsa a –
středa.
čtvrtek.
neděle.
mám narozeniny!
Vánoce.
řev ve vedlejší cele.
mám narozeniny!
mám narozeniny!
mám narozeniny!
noc a den v betonové cele.
dvanáct let třistapětasedmsettisíce
miliarddvěstěosmdesátdvacetšest
mám narozeniny!
noc a den
10 x 12 x 4
~
27
ledový sen
~
28
mniška v zažloutlém prádle
čeká na jaro
ve tři ráno ztuhlými prsty
rozžehne svíčky
pletenou čepici nasadí Buddhovi
do holé hlavy zakousne se mráz –
dnes si dáme nudle
co říkáš každý den rýže
to se zprotiví –
mniška v zažloutlém prádle
navléká potmě korálky na
dlouhou nit
za maminku za tatínka
za sestřičky a brášky
za pejska a jedovaté pavouky
za vodu v moři a vodu
v plastové láhvi
za sebevrahy –
mniška v zažloutlém prádle
nečeká na nic
zbytky svíček do dalšího dne
všechnu lásku strávily
mráz ulámal prsty
Buddha na to kouká v pletené čepici
dnes si dáme rýžové víno
co říkáš zahřát se na cestu
připít si s maminkou s tatínkem
s pejskem a jedovatými pavouky
s vodou v moři a vodou
v plastové láhvi
se sebevrahy –
mniška se usměje
venku
sněží
zpěv ranní rosy
řekni mi kolik úsvitů
je ve slunci
kolik růžové krajky a citronových
prstů rozeběhlých mezi stromy
na jeden nádech
na jedno vydechnutí
tiché vlasy dětí
ve snubním prstýnku mé matky
kolik dešťů v oceánu
řekni mi
když piju loňské sněhy v šípkovém čaji
sbírám staré slzy
jantary protečou křehkým tělem
stoletých vdov
do které náruče se vrátíme až to bude
naposledy řekni mi
řekni mi
~
29
hledání ztraceného času
~
30
je ráno, chlapci se smějí
půjdeme na ryby
do téhle básně bych chtěla
vměstnat všechnu bolest světa
říct mu promiňte
můžete jít se mnou, jestli
nemáte kam
ochočit si pejska
chtěla jsem ho nechat vykoupat
chtěla jsem ho zachránit
mít něco pro sebe
jednu noc
pár let
někdo tě musel pohladit po vlasech
popřát dobrou noc
aspoň jednou v životě
všichni vojáci měli chuť
tak si dopřávali
ráno v osvobozené zemi
ale jak s tou bolestí
nedá-li se zachytit
červotoči nestárnou, mají
práci
možná chytím žloutenku, kde
mi nabízejí čaj a koláčky, špína
na hrnečku, zbytky jídla na stole
a po koberci
obrovské červené buky, uměl
je sázet jen jeden a ten už
umřel
chlapci strčili prsty rybám do
žáber a ryby se modlily
proč si nedopřát, na co máme
chuť
maličké pindíky, jsem
velkorysý a slušný
chci zaplatit
a to ještě není nic
k večeru se chlapci vracejí
na talíř nám kladou
mrtvé ryby
~
31
muži na přechodu
přijde jaro na člověka
jak je to všechno komplikované
jak je to všechno zaváté
řekne si člověk
a stydí se podívat na nohy ženám
ale nestydí se odvrátit oči
od zdí kostela –
~
32
/ / /
Tedy odvaha
vyměnit Boha
za modlitbu.
Petr Hruška
vyměnit touhu za podstatu.
pro jednoho žíznivého
vysušit moře, zasypat
studnu.
za hladomoru se stává
že rodiče sní své děti
a na kostičkách tančí
až do vypoulené smrti.
~
33
11. 9., středa
Wernisch tu běhá
s brokovnicí pod kabátem
a já píšu milé, podzimní
verše
~
34
I I I . (Ž E N A)
“You could get torn,” Mrs Godbold warned, who had come up to
the edge of the road, in search of something, whether child,
goat, or perhaps just the daily paper.
“Oh, I could get torn,” Miss Hare answered. “But what is a little
tear?”
Patrick White
ráno v Getsemane
je tiše. je dobojováno.
slunce pozvolna strhává náplast tmy
a všude kolem mrtví s tvojí tváří
někteří cení špičaté zuby
jiní s andělskými křídly
na ztopořených údech zpola nasazené kondomy
některá teprv kojila –
za chvíli přijdou, neboť tak je to psáno.
slunce nám štipkuje zátylek, když
zatlačujeme mrtvým oči, vlhkým hadříkem otíráme
moč a krev a podkládáme unavené hlavy.
zprvu tě děsí tatáž tvář
ale když se napiješ vody a podáš mi ruku
strach zmizí.
mrtví klidně oddychují, slunce jim tančí na řasách
a nočním bojem zakletá zvířata se objevují mezi
stromy, vylézají z děr a šourají se po písku
větříce radost.
už brzy přijdou.
náhlý déšť smyl poslední krvavé šrámy na tvých rukách
duha odvedla mrtvé broukající si ze sna
je tu čisto, jsme tu jen ty a já.
ještě jsi nezapomněl na hrůzu noci, ještě máš za nehty
špínu – ale už se usmíváš jim vstříc
políbíš toho, jenž tě vydal
svou vlastní tvář navěky tě zrazující
a odcházíš
usedaje vedle mě do teplé polední trávy.
je tiše
když večeříme pečené bažanty, když dopíjíme
třetí sklínku slivovice, když pátráš jazykem
v mém klíně
~
37
než ti v dlaních a hrudi rozkvetou
červené květy a ty se, smutný, schoulíš
v mé náruči –
je tiše. znovu omýváme tváře mrtvých
znovu zatlačujeme tvoje oči. ležíš vedle mě
a oni tě v poutech odvádí
pláčeš
a směješ se jako dítě.
všude, kam pohlédneš, slunce vychází
nepochopitelně
tiše.
~
38
balada o zimě
neměla ses dát. jako půda vyprahlá
po měsících nepřerušovaného sucha
nepije
nezvlhne a nepřijme
nerozevírá se dychtivě pro jedinou
kapku vody, byť by byla živá
měla jsi odmítnout.
ušetřit mě, ušetřit sebe
ušetřit nás té nenadálé černoty
té tmy hřebů zabodaných v tvých bocích
děti seděly na zemi s nastaveným prstem
a skanuté mlsně olizovaly
než studna vyschla a nevytékalo
už nic
jen vrány kroužily kolem tvé hlavy
a dutá ozvěna, nemohla jsem
tě chránit pro tu první bezuzdnost
pro tu lež na kámen vyschlé půdy, která
se bezostyšně zazelenala hadům, ještěrkám a
oslům na odiv
nepokora nás zabila
a já marně pláču u rozvaleného hrobu
do kterého ses živá utekla a ze kterého tě za bezměsíčné noci
úd po údu vytahala rozvzteklená zvířata –
neměla ses dát. moje jméno znělo
z tvých úst jako nadávka, jako kletba
tisíckrát jsi mě s křupnutím rozlouskla
a srdce zahodila ze strachu, že se vrátím
že se vrátím a s každým mým úsměvem
vyteče z tebe kapka života
o sebe ses třásla a tma tebou volně
procházela –
je zimní ráno. zdráhavě polykám černou zemí
vypocené doušky octa.
~
39
matčin pláč
~
40
kdybys nepřišel ty, musela
bych přijít sama.
obula bych železné střevíce a do ruky
vzala železnou hůl, své dlouhé
vlasy bych ukryla pod šátkem
a přísahala, že nevezmu ani sousto
do úst, dokud se znovu nesetkáme.
neboť nemohla to být náhoda –
kdykoli jsem se zaposlouchala, ať v davu
lidí nebo úplném tichu
mým srdcem zachvívala ozvěna tvého hlasu.
jak jsem tě čekala
nevědouc, proč je mi tak prázdno
tak úzko ze všeho
můj muž se usmál a já
s rozpaky jsem se odvrátila
jako požár na dně jezera
jako žíznivá studna plná zlata –
než jsi přišel, ve tváři jsem
zpopelavěla.
ale květiny mi o tobě stále šeptaly
a ptáci a stromy
kameny u cesty mi tě slibovaly
těš se, těš, vyvolená
raduj se, ty, požehnaná mezi ženami
neboť tak je to psáno
a on přijde.
žebráci za mnou otáčeli hlavu
hledajíce znamení v mých očích
ale já jsem se jich děsila, děsila
jsem se bezzubých úst, která šeptala
neslyšně tvé jméno ještě předtím
než jsem ho já sama poznala.
děsila jsem se dětí, které
mě důvěřivě chytaly za šaty
zlodějů a vrahů líbajících
mé šlépěje v prachu cesty.
děsila jsem se prodejných žen
jejichž prsty se vědoucně dotýkaly
mých prsů a břicha a zanechávaly
na kůži hedvábnou stopu
která voněla a dráždila.
tolik mladíků otočilo se mým směrem
tolik se v chůzi letmo dotklo mých vlasů
mé ruky, za teplých nocí slýchávala
jsem jejich zpěv, otočená zády ke svému
spícímu muži –
a tys nepřicházel a slzy
přehlušily ozvěnu v mém srdci.
jak jsem prosila, jak jsem se rouhala.
tma se záblesky světla hrozivější je
než tma úplná
vezmi si mě
vezmi si mě zcela –
tiše? tiše?! proč tiše, proč teď
já jsem ho uslyšela, já ho porodila
přivedla jsem na svět syna
neberte mi ho, neubližujte mu
je to můj syn
tolik jsem na něho čekala
žebráci s bezzubými ústy, mrzáci
vrazi! dnes a denně
každou minutu svého života budete
litovat, z vašich ran poteče
jeho krev a z vašich očí
moje slzy
~
41
~
42
nechte ho jít, vraťte mi ho!
obalení vředy lží škrábete se
o cizí bolest, ale neuleví se vám
neboť nic nepronikne k vředům na srdci
žádný balzám vytvořený lidskýma rukama
nezahojí tu ránu, která nezačíná a nekončí
obcujete s krutostí jak s děvkou
svému soukromému bohu sajete z vychladlých prsou
rozumu i srdce jste pozbyli
prosit a děkovat jste zapomněli
skryti za hradbami zloby třesete
se strachy o život, který je smrtí už od narození
a toho, jenž vám mával skrze
mříže a zval vás ven, nabízel
vám pamlsky a konal zázraky
abyste se nebáli, ale otevřeli
okno, cihlu po cihle rozebrali
vězení, ve kterých jste se zazdili, roztavili mříže a
ploty prohlásili za zbytečné
abyste se zhluboka nadechli a
tu chvíli vám svěřenou žili –
vraťte mi ho, prosím…
ozvěna v mém srdci utichla
má duše zmalomyslněla.
do rukou vezmu železnou hůl
obuju železné boty, své vlasy skryju
pod šátkem a nevezmu ani
sousto do úst, dokud se znovu
nesetkáme.
nepřijdeš-li ty
jaká zima
jaká zima.
noc noci
je to jen část příběhu.
ve chvíli kdy dostáváš svou
první pusu
mají za sebou podvyživené
nezletilé kambodžské prostitutky
desítky zákazníků.
konvalinky které ti dal
provoní pokoj
a ty si pomyslíš
jaké to je mít pohlaví rozcupované
desítkami údů
vyplivovat zbytky spermatu
křičet tak že se celý svět otřásá
a nic se nepohne –
umyješ si vlasy dojíš chleba
namazaný sýrem a dopiješ čaj
ze skříně vytáhneš čisté kalhotky
a letní šaty
jaké to je pomyslíš si
když se zadíváš na svůj odraz v zrcadle
pomalu si sundáš šaty
pomalu si stáhneš kalhotky
s tímhle se dají dělat divy
ze stolu vytáhneš nůžky
je to jen část příběhu.
ve chvíli kdy slavíš
své třicáté páté narozeniny
umírají podvyživené
nezletilé kambodžské prostitutky
s rukama svázanýma za zády.
~
43
sběř
~
44
chceš jít za ní do druhého
pokoje, ale nemůžeš
jsi totiž jeho známá.
nasrat.
kdyby stačilo jen zavřít pusu
a nejíst – ale nestačí.
na fialových kopýtkách zvolna cupat
jak vleče ty nohy, pyšná
když jsem jí koupil vozík
jak jsme se měli rádi…
nic nemůžu, ona mě volá
nechce, bolí, trucuje si
všechno zvládám a to jsme
na umření –
snad už příští nádech
bude tím posledním, jsem jen téma
nepraných povlaků, zcepenělých květin
a ten zasranej nahluchlej cigán, co na sebe
do hajzlu tak ječí…
šedivé mikádko, zástěra na propínání
a modré, vodové oči.
tak se jen rozloučíš, celou tu dobu
kouřila, luštila křížovku a poslouchala rádio – ať
vám to vyjde, ať vám to vyjde
přeje mi.
pojďte se mnou, koupíme kozačky
a klobouk, nemusíte se sem vracet.
jaro 2014
matka dvou dětí, které
zůstaly na Ukrajině –
jsou už dospělé.
co věta to rýsováček.
vbíjí do mě hřebíky
a já dělám, že se nic
neděje, pochválím jí
nový účes, protože
na Ukrajině je válka
a já nevím, jaké to je.
každý týden ve čtvrtek
úplně maličká učitelka angličtiny
probitá skobami slovanské vzájemnosti.
~
45
matky
před výplatou
matky si koušou nehty
tchyně v hrobě se na povel
otočí, ještě horší je to s živýma
od kterých si musíš –
zakysané knedle, rozbrečené
boty
složenky, příspěvky, mami
všichni půjdou, všichni, mami
všichni mají, všichni
mami!
ručkují po řetízku cigaret
plevely budoucích výčitek pevně
zakořenily –
hovno aura před výplatou
cítíš tu džungli…
~
46
o mých hypotetických potomcích
co když nepochopí
co když budou jako já
řeknu jim to pochopíš
až budeš starší
a oni to nepochopí.
půlky oken chybějící
v prudkém dešti
dva lidi zahnívající
v jednom pokoji
pět lidí zahnívajících
v jednom pokoji
zamčené dveře.
pojištění.
plné regály.
co když by nepochopily
co když by byly jako já
co by dělaly.
~
47
ženu ani květinou
štafeta na věčnost:
bezmoc jako heslo
jako světonázor
jako neselhavatelný plán
ženy mého rodu zalidnily svět
vychcaností – nedáš gól, dostaneš
mezi nohama zvedá se skóre
a mladí muži bojují, staví
z prázdných flašek továrny v Uzbekistánu, dolují
prašné částice v Sýrii
my zatím obdivujeme ředitele-lidumily
a vrátné-výletníky
a v poledne si to rozdáváme zásadně
s bezmocí
jsou z toho zápisy v matrice
i videa v paměti, i navěky zlomené
pánevní kosti
ó co my se naexhibovaly
ó jak seschneme do žlutě
černé narcisy
~
48
I V. (KR UTOST )
Snad přijde doba, myslela jsem si, kdy se ukáže, že ženy jsou
zbytečné, kdy bude možno uchovat jejich vaječníky a zbytek
hodit do kanálu.
Karin Boye
malikonoce
málem
málem jsem na něm zůstala.
na kříži.
fialková voňavka z pionýrského tábora
byla ve skříni i za rok…
co je rakovina proti žárlivosti
matek na dcery.
duše zběhnuvší do tmy, aby nenašly
a nezardousily –
málem
málem jsem pod ním zůstala.
balvan, náhrobní deska –
po nespočtu temných nocí konečně jasná
nemanipulovatelná
cesta.
~
51
cely
píšou oba, že by něco chtěli
Richard nezemřít a Michael
zemřít raději než vycházet
z lochu v dvaasedmdesáti.
můžou za to snad ti koně za okny
mladá učitelka teologie Hanna
která se za vstupní mříží
mění v člověka. může za to
snad strach z prostoru
otevřeného jak dálnice do zítřka
zítřka bez jediného
patníku.
~
52
biedermeier I
a někdy muž chtěje se ženy
zbavit řekne – miluji tě.
ona slyší: zůstaň, ukliď, vyper
poroď ňáký děti, bav mě;
za dvacet let se diví oba.
o tomhle jsme byli?…
~
53
biedermeier II
někdy žena chtíc zůstat sama
obětuje se, kde může. on slyší
zůstaň, jsi krásný, chytrý, vtipný
budem často píchat a k jídlu
přicházej, kdy chceš;
po týdnu se diví
když ji najde v slzách.
tohle nás čeká
už se nevyhnem.
~
54
sedm statečných
švestky nebo třešně nebo hrušky
nechat se vypálit jak zahnívající ovoce
zachutnat někomu na jazyku
zahřát…
už nebýt otcem, nebýt tím
kdo přivedl na svět –
ohnivá voda nemá hyperglykemické
záchvaty, neprochází varem dvacet let
co dvě hodiny –
zabít toho, kdo vymyslel dcery a jejich
matky, ještě živé, ještě zoufalé
ale tak, že je to celé
vlastně tvoje vina…
nebo aspoň víno, i když už
na láhev nemáš sílu, bílé
v krabici
vyzvracený pod lavičku se zbytky hamburgeru
s majonézou
a kečupem.
~
55
po půlnoci
noc je dech
vlažný a plynulý
po dni, ve kterém jsi musel
teď bez úsměvu
v osamění čistém jak
štědrovečerní sníh
jeden pokoj, jedno okno
všecko, co k životu potřebuješ:
den, matka, jejíž propast
nenaplníš, kdybys žil
navěky.
~
56
týden před koncem prázdnin
nemám fantazii, nemám vůbec
žádnou fantazii, po službě myslím
jen na pivo, na který nikdy nejdu.
Karinu nakonec dali do děcáku na Hlinky
nejspíš z ní bude šlapka, z hezké vyvinuté
třináctileté Kariny
z děcka, který se nám vytrhlo
a zmizelo z očí.
~
57
za zásluhy
máš to o čtvereček
o výkřik, o vyvrcholení.
statečnost se před tvými dveřmi zula
poslušně nacupala do koupelny
ale vedle, přes zeď, slyšíte ten brajgl.
bylo to na kolečka, na bílého koně
a už sepisují, už se dáví
chtěl sis nechat ostříhat nehty
koupit zájezd do Thajska na mladé kurvy
a to všechno za odměnu
za čisté děti a čistou filantropii.
máš to o schod, o flusanec z okna
o mámino zavolání
když jste stáli kolem temnoty
a zvolna se přibližovali.
~
58
víkend s pěstounskými rodinami
bylo tam hezky, měli tam děti na baterky
a celý víkend jsme hledali
dálkové ovládání
stromy žloutly
chtěli jsme si něco říct, něco
provzdušnit, naznačit spojnice
a paralely –
zestárla jsem a nechce se mi vysvětlovat.
malá Matylka kuká
toi toi, toi toi
ostatní děti se válí v listí
a běhají.
~
59
V. K LU K B EZ SVALŮ
I
dala bych mu rty
kam by chtěl
a on na to kašle
kluk s pavoučím tělem
kluk bez svalů.
nad plným nočníkem
proberem včerejší den
krmím ho ovocem
pytel namažem framykoinem
taťko, poď mě otočit!
volá kluk bez svalů.
na pivo. zbouchnout
Kaču. vydělat love. na pivo.
zbouchnout Ivču. fotbal. umýt auto.
vydělat love. na pivo. zbouchnout Lenču.
hokej. dýza. vydělat love. na pivo.
po dvou týdnech
řekne mi dobré ráno
au, špatně jste mě posunula
příště to bude lepší
kluk bez svalů.
mezi borůvkovým a jahodovým
jogurtem, ještě si to
rozmyslím.
nikdy se nedívá z okna.
dejte mi pokoj. kýlu našli
kdo odoperuje nádor dní
ve kterých můj syn neotočí hlavu.
která síťka ochrání
srdce od trvalého vyhřeznutí. už nikdy
nic nezvednu. trny jeho vlasů.
~
63
nic ode mě nechce
kluk bez svalů
jen přesné pohyby.
a co otcové, nejsem si jistá
kdy pláčou otcové.
II
je u mě
i když se sprchuju
i když se vlastníma rukama umývám
mezi nohama
kluk bez svalů
i když se sprchuju
i když se vlastníma rukama
směju
mezi nohama
je u mě
mýdlo a horká voda
stéká po nás dvou
pavoučí těla holčičí prsa
kluci bez svalů
~
64
III
proč můžou umřít jakékoli děti
a tvoje ne?
milostná
než k tobě vejdu
nahřívám si dlaně o stehna
piju čaj a čtu
stejně staré básníky –
jak bych mohla spát s jinými
dotýkám-li se několikrát denně
tvého dvacetiletého pohlaví.
lípa mlčí.
už na mě zavolej
dlaně jsou teplé a do konce
pracovní doby
zbývá tolik času.
~
65
Sparta
před rokem jsem utopila
dvě slepá koťata v kýblu vody.
utopila bych tebe?
kukačka nás odpočítává.
~
66
Ostoloprstovi
jsme spolu pěta
šedesát let – kůže nepříznaková
jak odlupek na oblíbeném hrnečku
radši si prdnout, maminko
než volat doktora – stařenka
se pýří, po zácpě to konečně přišlo
umyly jsme a převlékly
jen ta pomočená duchna – maminka
se potí, pachy nepříznakové
jak zahnědlá banánová slupka od rána
ať se nezašpiníte, děsí se stařenka
židle bez stolu bude jen
kus nábytku
když muž říká měkce
jsme spolu
pětašedesát let
~
67
paní Danuška
tělo vyměnit a nechat
ti hlavu – krutost
absolventek filozofických fakult
k manželům s fialovýma nohama
snad by bylo decentnější chcípni
kdo se má koukat, jak ti tečou
sliny, kde mám brát sílu
na pochcaný plíny –
mě nemusíte přesvědčovat o jeho
nedostižné erudici, paní Danuško
mě ne
shrnu mu z čela slepené vlasy
natřem zadek zlatému Buddhovi
třeba to za hodinu bude lepší
dáte si v kuchyni kafe
a mezi dveřmi
se protáhnou dvě plaché kočky
~
68
pod ochrannými křídly
nemám děti, abych je
mohla poučit. mám jen
několik inkontinentních dam
ale připadají mi tak
dospělé. paní Květuška
taky nemá děti, ale má
maminku, jíž říká
babulko, zlatíčko
pusinko moje.
Alzheimer má rozum a pošle nás
párkrát za den do prdele.
kdyby zdi mohly mluvit
nebo babky co nás dva roky
němě poslouchaly.
~
69
mimo člověka
už potřetí
počtvrté si umývám ruce
toaletním mýdlem a tekutým mýdlem
a tělovým šamponem
s nosem těsně u mých prstů
vyprávěj mi o hvězdném prachu
natřu si je krémem a spím
při otevřeném okně, když mám volno
umývám doma koupelnu, umývám
záchod a vanu, umývám
zem a peru
a peru –
čichni si k mým prstům
a vyprávěj mi o učitelce
hudby, jejíž zadek zpívá
o křídlech skřivanů
~
70
v míru
prožít polovinu dne
v tichu
v pokoji za jehož okny
roste vysoká třešeň
vysoká tráva a vykousané
střechy
slyším ptáky, nebe je olověné
padají kapky
polovina bdělého času
druhá je vaše
tak jako první je vaše
i když nejsme spolu.
~
71
/ / /
stydím se za rýmu
stydím se za bolení hlavy
před tebou, který ráno
nevstaneš z postele, ani
nenatáhneš prsty mým směrem
a do té rány propadá
se moje radost z mladých
vlaštovek
a do té rány propadá
se moje soudnost.
když vzdychneš, zbytečně
a překotně vyběhnu z pokoje a hrabu
se v ní rukama, jestli
ještě nenajdu pár slov
jimiž bych nás podepřela.
~
72
křehké rovnováhy
tak strašlivá bezmoc že
musíš na babičku čekající s obědem
zařvat ty kurvo
ty kurvo seru ti na ty tvoje
sajrajty! jinak by ses nenadechla
a nesmíš to udělat abys nemusela
zpátky tam kam se nechceš vracet
prosba nic nenatáhne do plic
úsměv nic nenatáhne do plic
modrají mi nohy
chcípni ty kurvo zasraná!
a do jedné v noci
už potolikáté brečíš
prolomená jak sibiřská kra
pak mi babička řekne
že měla celou noc průjem.
~
73
občas
nemáš děti?
ne.
vedle děvky, krok před ní
nebo za ní.
zuby si čistím o půl druhé v noci
nemyslíc na nikoho a na nic.
prázdný hrnec
žádné láhve od piva a vína
žádné pokyny, jimž bych se mohla
vzpírat, žádné rady, jež bych
mohla udílet.
nemáš děti?
ne.
tak o čem si chceš povídat
víš hovno.
~
74
skoro jedenáct
rána tak mokrá, že bys nepršel
ani kdyby tě prosili –
souhlasí se mnou kůň.
červeně žíhaná hrušeň si říká
o popis, ale vše je způsobeno
jen čekáním
na tvé probuzení.
otevření zaníceného oka
slova protlačená cedníkem oteklých
rtů – antibiotika v devět.
nošení čehosi kamsi
nemůžu si vzpomenout.
~
75
šedá
ve vedlejší zahradě
po střechách kloužou kapky
rtuti
je srpen, je déšť
jsou žluté hrušky
do nebe špinavého stříbra
narostla koruna ořechového stromu
a ty se zlobíš
ty se od rána
zlobíš.
~
76
/ / /
díváš se na zbytky sebe
a nemáš nutkavou potřebu sbírat.
nech je ležet.
~
77
Obsah
I. (ZPÁTKY)
posvítím si lampičkou duše ~ ~ ~ ~ ~
lepší než sedět odpoledne v práci ~ ~
návraty ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
pracovní pohovor ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
nehybnost ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
podaná ruka ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
náboženské jistoty ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
zahradní slavnost ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
po anestezii ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
já se tam vrátím ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
děti ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
ex ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
na druhý den ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
babí léto ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
II. (HRA)
dny našich životů ~ ~ ~ ~
ledový sen ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
zpěv ranní rosy ~ ~ ~ ~ ~ ~
hledání ztraceného času ~
muži na přechodu ~ ~ ~ ~
/ / / (vyměnit touhu) ~ ~ ~
11. 9., středa ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
III. (ŽENA)
ráno v Getsemane ~
balada o zimě ~ ~ ~
matčin pláč ~ ~ ~ ~
noc noci ~ ~ ~ ~ ~ ~
sběř ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
jaro 2014 ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 11
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 12
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 13
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 14
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 15
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 16
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 17
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 18
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 19
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
20
~ 21
22
23
24
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 27
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 28
29
30
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 32
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 33
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 34
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
37
39
40
43
44
45
matky ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 46
o mých hypotetických potomcích ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 47
ženu ani květinou ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 48
IV. (KRUTOST)
malikonoce ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
cely ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
biedermeier I ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
biedermeier II ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
sedm statečných ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
po půlnoci ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
týden před koncem prázdnin ~ ~ ~
za zásluhy ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
víkend s pěstounskými rodinami ~
V. KLUK BEZ SVALŮ
I–III ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
milostná ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
Sparta ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
Ostoloprstovi ~ ~ ~ ~ ~
paní Danuška ~ ~ ~ ~ ~
pod ochrannými křídly ~
mimo člověka ~ ~ ~ ~ ~
v míru ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
/ / / (stydím se) ~ ~ ~ ~
křehké rovnováhy ~ ~ ~
občas ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
skoro jedenáct ~ ~ ~ ~ ~
šedá ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
/ / / (díváš se) ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 51
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 52
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
53
54
55
56
~ 57
58
59
63
65
66
67
68
69
70
~ 71
72
73
74
75
76
~ 77
Zuzana
Gabrišová
Ráno
druhého
dne
Redakce Jakub Šofar
Korektura Markéta Hofmeisterová
Ilustrace Kateřina Zemanová
Grafická úprava Jan d’Nan
Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o.
Vydalo nakladatelství dybbuk,
Jan Šavrda, Lamačova 840/18, Praha 5,
www.dybbuk.cz,
roku 2015 jako svou 226. publikaci.
Vydání první
ISBN 978-80-7438-116-4