Stáhnout ve formátu PDF

V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Případ záhadného řezníka, Hlavní téma: Osvobození
Plzně, Reportáž: Tutanchamon – Jeho hrob a poklady, Recenze: Marcahuasi – Kolébka
bohů; Gamedek – Hranice reality; První rytíř; Gothic II: Gold, Fantastika: Hraničářův učeň,
Povídka: Krvavá oběť, Úvaha: Duch, Magic: the Gathering: Jedna velká iluze, Deskové
hry: Představení hry: BattleLore, Redakce pátrá: Menhiry v Bedřichově?, Záhady:
Velikonoční ostrov; Na rozhraní – Část druhá, Historie: Doba husitská – Část druhá,
Mytologie: Slovanští bohové – Část druhá; Pohřební kultura Egypťanů; Beltine, Rozhovor:
Rozhovor s Františkou Vrbenskou
Úvodník................................................................................2
Zajímavost – Případ záhadného řezníka...............................3
Hlavní téma – Osvobození Plzně..........................................4
Novinky – 4/2009.................................................................6
Reportáž – Tutanchamon – Jeho hrob a poklady..................7
Literatura – Gamedek, Marcahuasi.......................................8
Nové knihy............................................................................9
Fantastika – Hraničářův učeň.............................................10
Film – První rytíř................................................................11
Hra – Gothic II: Gold..........................................................12
Povídková část:
Krvavá oběť (Jakub Cepník)...............................................13
Milí čtenáři!
Nedávno začalo jaro a krásné počasí nás
přímo vybízí k výletům a k výpravám za
tajemnými jevy.
V redakci jsme ale přesto trávili většinu
času u monitoru vytvářením dalšího Camelotu
(i když – jak se dočtete příště – nějakou tu
výpravu jsme také uspořádali).
Navíc pro vás chystáme několik
překvapení. S dvěma novými rubrikami jsme
vás seznámili již minule.
Určitě jste si také všimli, že web Camelotu
má nový příjemný desing. Doufáme, že se vám
ybude líbit a přiláká velké množství čtenářů.
Jeho autorem je grafik Petr Šimčík (viz. jeho
stránky www.petrsimcik.cz).
A další překvapení teprve chystáme...
Hlavní téma dubnového čísla je poněkud
netypické. Jedná se o článek z oblasti nedávné
historie, v němž autor – Stanislav Cepník st. –
vzpomíná na konec druhé světové války a
osvobození Plzně americkou armádou.
Dále v tomto čísle nepřehlédněte reportáž
z brněnské výstavy Tutanchamon – Jeho hrob
a poklady, krátký článek o záhadných
kamenech u vesnice Bedřichov v Jizerských
horách a především exkluzivní rozhovor se
spisovatelkou Františkou Vrbenskou.
Příjemné čtení vám přeje
Kuba „Gandalf“ Cepník
Úvaha – Duch.....................................................................14
Magic: the Gathering – Jedna velká iluze...........................15
Deskové hry – Představení hry: BattleLore........................16
Redakce pátrá – Menhiry v Bedřichově?............................18
Záhada – Velikonoční ostrov..............................................18
Záhada – Na rozhraní – Část druhá....................................19
Historie – Doba husitská – Část druhá................................21
Mytologie – Beltine............................................................22
Mytologie – Slovanští bohové – Část druhá.......................23
Mytologie – Pohřební kultura Egypťanů............................23
Rozhovor – Rozhovor s Františkou Vrbenskou..................24
V příštím čísle se budete moct setkat s články, které jsme sice
naslibovali už dříve, ale nestihli jsme je napsat. Jedná se o deník
ze zájezdu do Anglie a článek o původních krvavých pohádkách.
Snad se dočkáte i recenze na Brisingra :-).
Naše redakce podnikla výpravu do okolí obce Bylany, kde se
nachází pozůstatky pravěkého osídlení a i tajemstvím opředená
kamenná řada. O výsledcích našeho pátrání si budete moct
přečíst.
V rubrice o fantastice se tentokrát zaměříme na knižní sérii Agent
JFK a snad se dočkáte i nějaké té recenze.
Dále se těšte na další článek od Stanislava Cepníka st.
pojednávající tentokrát o měnové reformě v Plzni v padesátých
letech minulého století.
A pokud vše klapne, bude v příštím čísle i nějaký ten rozhovor,
ale s kým, to zatím zůstává ve hvězdách.
A to zdaleka není všechno!
Příští číslo vychází v pondělí 1. června 2009.
Případ záhadného řezníka
Anna C.
Případ záhadného řezníka patří k otázkám, o kterých se dočteme v záhadologické literatuře a které zřejmě navždy zůstánou
nevyřešeny.
V roce 1967 v Coloradu (údolí San Luis – USA) byla nalezena brutálně zohavená čistokrevná klisna. Šlo o první podrobně
popsaný případ tzv. mrzačení dobytka. Klisně byly odebrány všechny tkáně od krku nahoru až na kost, kdežto od krku dolů byl
povrch těla neporušený. Všechny vnitřní orgány jí byly odebrány, přičemž nikde nebyla ani stopa krve. Na místě nálezu byla
zjištěna mírná radioaktivita. A následovaly další případy – byly jich tisíce a objevují se stále. Kdo může být pachatelem?
V každém případě musí disponovat velmi vyspělou technikou. Pachatel (nebo pachatelé?) se soustřeďuje hlavně na pohlavní,
smyslové a zažívací orgány. K čemu? Jde o nějaký dlouhodobý výzkum?
Největší zájem projevuje o hovězí dobytek, ale i o jiná zvířata (koně, ovce, psy, kočky, jeleny, losy, husy, kachny...). Ale obětí
se stal ve dvou případech i člověk! Své oběti si pachatel předem označuje na pravém boku látkou viditelnou jen v ultrafialovém
světle a mrtvá těla pak leží označkovaným bokem dolů, aniž by byla odklizena nebo likvidována.
Pachatel je stále neznámý. Jde o jednotlivce, nebo o organizovanou skupinu? Působí na celém světě a může odpovídat i za
mnoho pohřešovaných osob a ztracených zvířat. Možnými pachateli mohou být: a) pozemšťané (mohlo by jít o přísně tajný
projekt), nebo b) mimozemšťané (vzhledem k tomu, že způsob zabíjení není ani dnes technicky proveditelný).
Závěr: Případ prozatím uvízl na mrtvém bodě a jeho řešení je zřejmě v nedohlednu.
Zdroj: Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman
Osvobození Plzně
Stanislav Cepník st.
Do školy jsem začal chodit v Tlučné u
Plzně roku 1942, v době protektorátu
Böhmen und Mähren – protektorátu
Čechy a Morava, jak jsme měli v záhlaví
vysvědčení. Nad tím bylo vytištěno
Deutsches Reich, později dokonce Gross
Deutsches Reich.
I jako děti jsme vnímali napětí, obavy,
strach z Němců. Byl zaveden lístkový
systém, lidé sháněli potraviny navíc, jak
to šlo.
Kvůli náletům bylo nařízeno zatemnění.
Za poslech cizího rozhlasu hrozil
koncentrák, v době heydrichiády smrt.
Jak válka pokračovala a Němci začali
prohrávat, napětí sílilo, Němci přitvrdili.
Lidé se báli nejvíc Sudeťáků, většinou
byli horší než říšští Němci, zejména při
domovních prohlídkách.
Řada občanů z naší vsi byla během
okupace odvezena do koncentráků, několik
jich bylo popraveno.
Kocem války se množily nálety. Po
zahoukání poplachu to znamenalo odejít
do sklepa a čekat, až sirény oznámí konec.
Nedaleko za posledními domy byla
německá protiletadlová baterie, těch bylo
kolem Plzně několik. Při přeletu
amerických letadel baterie střílely. Často
jsme měli střepiny ze šrapnelů i na dvoře.
Jednou byla zasažena americká létající
pevnost, bylo vidět, jak jí hoří křídlo. Co
s ní bylo dál, nevím. Některá letadla po
zásahu odhazovala bomby, pokud možno
mimo vesnice, kráter po takové bombě
jsme měli i u nás v lese.
Dva američtí letci, kteří zahynuli při
havárii letadla, byli zahrabáni na louce
nedaleko předměstí Skvrňany. Lidé tam
tajně nanosili spoustu kytek. Tyto letce si
Američané po válce – stejně jako všechny
své padlé – odvezli domů.
Koncem roku 1944 a hlavně na jaře 1945
často přilétaly nad protektorát americké
stíhající letouny, takzvaní hloubkaři.
Letadla se z velké výšky spouštěla
střemhlav dolů, neuvěřitelně nízko nad
zem, obkroužila vyhlédnutý cíl, to byly
především
automobilové
vojenské
transporty a vlaky, počkala, až z nich lidé
utečou, pak rozstřílela motory u aut,
popřípadě nádrže u lokomotiv. Tím
Němcům vznikaly obrovské škody a bylo
ochromeno jak zásobování německé
armády, tak přesuny vojáků.
Jeden takový nálet jsem pozoroval z dálky.
Bylo to fascinující. Jiný jsem přímo zažil,
když jsme se vraceli vlakem z Blovic ze
strýcovy svatby. Když se objevila letadla,
strojvůdce zastavil. Všichni jsme prchali
od vlaku do polí. Kromě několika
německých důstojníků byli ve vlaku jenom
čeští civilisté. Letadla kroužila nad
vlakem, snášela se stále níž, ale nakonec
bez jediného výstřelu odletěla, když piloti
zjistili, že jde o český civilní vlak, takže
mohl pokračovat nerušeně v cestě. Mezi
hloubkaři prý byla i řada českých pilotů.
Množily se i nálety těžkých bombardérů.
Tragická byla noc ze 17. na 18. dubna
1945 v Plzni. Obloha byla osvícená
světlomety a světelnými raketami, které
osvítily celou Plzeň. Do houkání sirén se
mísila
palba
protiletadlového
dělostřelectva
a
příšerné
detonace
shazovaných bomb. Bilance náletu byla
hrozná. Byla úplně zničena nádražní
budova, kolejnicová síť, se zemí byla
srovnána i doubravecká čtvrť zvaná
Cikánka, která stála blízko seřazovacího
nádraží. O život přišly stovky občanů a
také hodně německých vojáků, kteří v té
době čekali na plzeňském nádraží na
přesun na frontu.
Američané použili i zápalné a časované
bomby. Ty vybuchovaly ještě druhý den.
Plzeňské nádraží, velmi důležitý železniční
uzel, zvlášť pro Němce, bylo na dlouhou
dobu
vyřazeno
z provozu.
Ani
mimoplzeňští dělníci se nemohli dostat do
práce.
25. dubna v 8 hodin ráno hlásil Londýn, že
mají dělníci narychlo opustit Škodovku.
Dále vyzval obyvatele bydlící poblíž
továrny, aby co nejrychleji opustili své
domy. Po silnicích vedoucích z Plzně se
valily davy lidí.
Asi v 10 hodin 15 minut ohlásily sirény
blížící se svazy amerických bombardérů.
Ty přilétaly v několika vlnách.
Nad Škodovkou a přilehlými Skvrňany se
rozpoutalo peklo. Letadla shazovala trhavé
i zápalné bomby, nad Škodovku přilétaly
stále nové vlny bombardérů. Detonace
otřásaly zemí i vzduchem, byly markantní i
mnoho kilometrů za Plzní.
Jedna bomba spadla také na hotel
Continental. Proletěla domem do krytu
plného lidí a tam explodovala. Nepřežil
nikdo.
Celý nálet trval asi 1 hodinu a 15 minut.
Nad Plzní bylo šero, nad celou oblastí se
dlouho vznášel prach a kouř.
Škodovka byla v rozvalinách (také část
starých Skvrňan), práce v ní skončila
(tehdy zaměstnávala asi 40 tisíc lidí ze
všech okresů plzeňského kraje).
Pro zajímavost: Nedaleko Plzně – poblíž
Vejprnic a Vochova – byla v polích Němci
vybudována velká dřevěná maketa
Škodovky. Té si americká letadla nikdy ani
nevšimla.
Němci tehdy sestřelili čtyři americká
letadla. Jedno spadlo za Vejprnicemi,
posádka uhořela. Jeden bombardér spadl
v Liticích. Osmičlenná posádka sice
přežila, ale litičtí Němci ji celou ubodali
vidlemi. Po osvobození postavili litičtí
občané těmto letcům na náměstí pomník.
Od dubna mohli – kvůli náletům – chodit
do školy pouze dobrovolníci. To ale rodiče
většinou neriskovali. Ještě aspoň – bez
časových souvislostí – dva dodatky:
Do bývalého pískového lomu za
Vejprnicemi
byli
za
heydrichiády
v nákladním autě – možná ve dvou –
přivezeni z Plzně vězni. Byli „šoupáni“ ze
svahu dolů do lomu a tam byli postříleni.
Celou tuto akci pozoroval v koruně stromu
blízkého lesa ukrytý hajný. Na pomníčku
z roku 1945 je uvedeno šestnáct ►
jmen, popravených prý bylo ale daleko
víc. Jejich jména se však nepodařilo zjistit.
V malém hájku u trati mezi Chotěšovem a
Stodem byl po válce odhalen hromadný
hrob umučených civilistů a několika
amerických letců. Byli prý spojeni drátem
protaženým jejich lebkami. Sudeťáci z této
oblasti se na tyto oběti museli jít podívat.
Byla prý to hrozná podívaná. Rozčilovali
se, jak k tomu přijdou, oni že je neumučili.
Konec války na Plzeňsku
Koncem dubna přijížděla od Plzně směrem
na Domažlice vrchovatě naložená nákladní
auta. To se stěhovaly rodiny německých
důstojníků z Čech a Moravy zpátky do
Německa.
Projížděly
i
skupinky
ozbrojených Němců. Nechtěly se dostat do
sovětského zajetí.
Krátce před polednem v sobotu 5. května
přijel od Plzně k nám do Tlučné neznámý
cyklista s malou československou vlajkou
připevněnou na kole a oznámil, že u nás
končí válka.
Plzeňský rozhlas začal uvádět vysílání
slovy: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň
hovoří.“ To slyším, jako by to bylo dnes.
Lidé začali vyvěšovat československé
prapory, kdo ho neměl, začal si ho honem
šít.
Z nařízení košické vlády a z iniciativy
tlučenského starosty Josefa Kouřila byl ve
vsi ustaven revoluční místní národní výbor,
do kterého byli přizváni i dva místní
důstojníci. Bylo získáno několik kusů
zbraní a vytvořeny pořádkové hlídky
z členů DTJ, Sokola a hasičů.
Nepříliš
mnoho
Plzeňáků
svým
sebevědomým
vystupováním
a
zveličováním českých sil a zbraní udrželo
celý den 5. května a v noci z 5. na 6.
května v šachu dost značné síly německého
vojska na borském letišti a v 35. kasárnách
ve městě.
Plzeňský rozhlas, 5. května okamžitě
obsazený Čechy, vesele vyhrával a dodával
nám dobrou náladu.
Po půlnoci v neděli 6. května (asi kolem
jedné hodiny) bylo za deštivého počasí
slyšet od západu ojedinělé dělové rány a
vzdálený hukot a hluk. To se blížily těžké
americké tanky.
Američané překročili 5. května u Chebu
Smrčiny, dál pronikli přes Šumavu až do
Železné Rudy a po silnicích klínem Cheb –
Železná Ruda směřovali k Plzni, pak
úzkým pruhem po silnici a železnici
pokračovali směrem na Prahu až
k Holoubkovu. Tam byli zastaveni a přes
velké rozhořčení nesměli dál (tak „díky“
rozhodnutí velmocí umírali v Praze
zbytečně lidé).
Američané jedoucí od Klatov byli v Plzni
po osmé hodině ranní, také od Stříbra
přijeli včas. Jeden jejich tank okamžitě
zlikvidoval Němce, kteří se snažili dobýt
plzeňskou vysílačku.
6. května se v Plzni ojediněle bojovalo o
některé domy. Stříleli hlavně Němci
schovaní ve sklepích a také z věže kostela
sv. Bartoloměje na náměstí. Tento odpor
byl brzy zlikvidován. Ztráty Američanů a
Plzeňanů nebyly naštěstí mimořádně velké.
Do Nýřan dorazili Američané 6. května asi
ve 14 hodin, do Tlučné o chvíli později.
Byla to početná skupina těžkých tanků,
zčásti s černošskou posádkou. Kdo měl jen
trochu zdravé nohy, běžel do vsi, aby je
uvítal. Byla neděle, lidé jim nosili koláče,
bábovky, co měl kdo napečeno. A
pochopitelně květy. Usměvaví Američané
lidi většinou s díky odmítali, sami byli
úžasně zásobovaní.
O něco později pochodoval směrem
k Plzni oddíl americké pěchoty. Z toho už
jsem viděl jen poslední řady, i když jsem
běžel do vsi v dřevákách, abych neztrácel
čas obouváním bot.
Od Líní přišel transport zdecimovaných a
Skleslých německých vojáků, kteří šli
dobrovolně do amerického zajetí.
Praha však 6. května večer volala zoufale o
pomoc. Téměř padesát našich občanů, kteří
měli za sebou vojenskou službu, si vzalo
něco k jídlu, krámky ve vsi se otevřely,
aby si z toho mála, co bylo na skladě,
mohli dobrovolníci pořídit svačinu, nasedli
na kola a společně odjeli do Plzně. Druhý
den dopoledne se vrátili, že do Prahy
nesmějí. Ta přitom opakovaně volala o
pomoc. Lidé tam umírali, Němci řádili
jako pominutí a jen díky vlasovcům, kteří
se aspoň po určitou dobu postavili proti
nim, nebyly ztráty Pražanů ještě větší.
9. května pak dorazila do Prahy Rudá
armáda.
Plzeň osvobodila třetí americká armáda
generála Pattona (tzv. indiánská). Patton až
do své smrti litoval, že uposlechl rozkazu a
nejel Praze na pomoc. Tak díky rozhodnutí
mocností,
že
Praha
a
většina
Československa musí být osvobozena
Rudou armádou, vyteklo navíc mnoho
nejlepší krve a byla určena celá poválečná
orientace naší republiky (k naší škodě). ■
Obrázky: www.martac.rajce.idnes.cz
Novinky – 4/2009
Jakub Cepník
V Itálii, v místech, kde kdysi stávalo město
Herculaneum zaniklé v 1. století po A další objev z Egypta: v pohřebišti
Spisovatel Pavel Renčín vyhlásil na svých výbuchu sopky Vesuv, byla nalezena Fayoum ruští archeologové nalezli několik
internetových stránkách soutěž O Wůdyho mramorová socha řeckého boha veselí – mumií se zlatými maskami.
oko, ve které se soutěží o nejlepší dílo z Dionýsa.
Zdroj
archeologických
novinek:
prostředí Labyrintu (tj. internetový román
P. Renčína) a Městských válek (tj. trilogie V Severním Irsku, v městě Downpatrick, www.lovecpokladu.cz
P. Renčína, ze které zatím vyšel první díl – byly objeveny lidské ostatky zrovna
v místech, kde má stát škola. O tom, že se V anglickém městečku Ughborough byla
Zlatý kříž).
Soutěž má dvě kategorie – text a obraz. tam nacházejí hroby, se ale vědělo prý už v jednom domě nalezena mumie nadměrně
velké kočky zazděná ve zdi. V minulosti se
Hlavní výhra je zatím přísně tajná, ale prý předtím.
Přivolaní
archeologové
popřeli,
že
by
někdy kočky do zdí zazdívaly, aby dům
nebude chybět Wůdyho oko :-).
ostatky pocházely z roku 1913, jak se chránily před čarodějnicemi, uřknutím a
Uzávěrka je 31. srpna 2009.
Pro více informací navštivte internetové předpokládalo, a navíc je udivilo, že již na hlodavci.
stránky
Pavla
Renčína
– místě nálezu nebyl proveden průzkum ZDROJ: www.novinky.cz
dříve, když se o lokalitě vědělo.
www.pavelrencin.cz
Aurochové, druh dobytka vymřelý roku
V
Pensylvánii
byl
objeven
masový
hrob
1627, byl za druhé světové války opět
Na webu prestižního magazínu Locus
plný
lidských
kostí.
Je
pravděpodobné,
že
„oživen“ nacistickými genetiky. Před
zabývajícího se fantastikou se nedávno
jde
o
kosti
57
mužů,
kteří
do
USA
přijeli
nedávnem bylo několik kusů tohoto
objevil článek od Anny a Jeffa
v
první
polovině
19.
století,
aby
pracovali
„mýtického dobytka“ převezeno do
VanderMeerových nazvaný Prague: City
of Fantasy. Pojednává o našem hlavním na místní železnici, ale z nějakého důvodu anglického Devonu.
všichni zemřeli.
ZDROJ: www.novinky.cz
městě a jeho tajuplné atmosféře.
ZDROJ:
www.sarden.cz, U historiků vyvolal tento objev zájem, a
tak se pustili do jeho výzkumu.
Novinky v záhadách:
www.locusmag.com
Novinky ve fantastice:
Významný objev byl před nedávnem
učiněn na jihu Izraele u tamního města
Sderot. Jedná se o byzantské lázně o
V Grand Canyonu v americkém státu rozloze 20 x 20 m, které jsou největší
Colorado se nachází velké množství v okolí.
artefaktů, od zbytků lodí až po pozůstatky
bizonů.
Archeologové z Japonska oznámili, že
Ovšem v současnosti se kaňon postupně v turecké lokalitě Kaman – Kalehoyuk
zaplavuje (minulý rok se tam protrhla našli 4000 let starý nůž, jehož část byla
přehrada). Proto se archeologové rozhodli z oceli. Toto tvzení by mohlo vyvrátit
vzácné artefakty zachránit. Takový projekt názor, že nejstarší ocel vznikla v Chetitu.
vyjde na více než milion dolarů a bude
financován z peněz vybraných za vstupné Na severu Francie byl objeven masový
do kaňonu.
hrob asi třiceti žen a dětí, kteří se zřejmě
Novinky v historii:
Už v minulém čísle jsme zmiňovali, jak
program Google Earth možná objevil
Atlantidu. Tentokrát se zase službě Google
Street View, která namátkou fotí ulice,
podařilo zachytit devět záhadných objektů
letících
v pravidelné
formaci
nad
londýnskou ulicí Wolverley. Prý je viděli i
očití svědci. Co si o tom myslíte, nechám
na vás.
FOTO: www.aktualne.centrum.cz
stali obětí krvavého střetu mezi
Španělští
archeologové
objevili republikány a katolíky roku 1893.
v egyptském Luxoru 3500 let starou
pohřební komoru s barevnými hieroglyfy, V Afghánistánu (v regionu Baktria) byla
malbami a šperky.
nalezena náhrobní deska s malbou
Alexandra Makedonského.
V městě Dhamar v Jemenu bylo objeveno
obětiště s lidskými pozůstatky a se sochou Rakouská média oznámila, že v Rakousku
starověké jemenské královny.
byly objeveny pozůstatky středověké
Řeka Eufrat v Iráku poslední dobou
vysychá a její hladina se výrazně snižuje.
Pro archeology bylo překvapením, když ve
vyschlém řečišti v oblasti Anbar našli
stopy po starověké civilizaci, protože do té
doby si mysleli, že v těch místech byla
pouze poušť. V okolí řek Eufrat a Tigris
bylo také objeveno velké množství
artefaktů ze Sumerské říše.
vesnice.
Archeologové se opět pustili do výzkumu
mayských měst na Yucatánu, protože tam
nedávno bylo objeveno obrovské mayské
sídliště o rozloze 200 x 46 metrů.
V maďarském městě Kana bylo nalezeno
velké množství psích koster. Spekuluje se
o tom, že to byly oběti, které měly město
ochraňovat před vším zlým.
Na serveru televize Nova se objevil článek
o tom, že v jednom kadeřnictví řádí duch,
který krade nůžky. Najdete tam i seznam
různých dalších případů pozorování duchů.
Článek
si
můžete
přečíst
na
www.tn.nova.cz/red/zajimavosti/duchbyvaleho-trestance-radi-v-kadernictvischovava-nuzky.html ■
Tutanchamon – Jeho hrob a poklady
Adam „iLegolas“ Cepník
Ta-dá! V Brně se jako v druhém městě v celé Evropě pořádá výstava Tutanchamon: Jeho hrob a
poklady a já jsem ji navštívil.
Ráno jsme už v půl sedmé vyráželi na
nádraží a v půl osmé jsme odjížděli
vlakem se jménem Jaroslav Hašek
z Prahy do Brna.
Po třech hodinách jízdy jsme v Brně
nastoupili do naprosto zoufale naplněného
autobusu a jeli jsme tři zastávky.
K našemu údivu i úleku vystoupil celý
autobus společně s námi. Všichni zamířili
k velké
hale
s nápisem
„TUTANCHAMON – JEHO HROB A
POKLADY“.
Naše obavy se naplnily. Bylo teprve tři
čtvrtě na jedenáct, ale díky přeplněné
kapacitě se tou dobou prodávaly lístky až
na půl druhou odpoledne.
Pěšky jsme se vrátili k nádraží a zašli do
vynikající čínské restaurace na brzký
oběd. Poté jsme nastoupili do autobusu
(který už tak plný nebyl) a dojeli zpět
k hale.
Před vchodem byl již dav lidí. My jsme se
k nim připojili a čekali asi půl hodiny.
Když už moje hodinky ukazovaly půl
druhé a pět minut, dveře na výstavu se
otevřely. Lidé se začali násilně tlačit
dovnitř a brzy jsme se i my ocitli ve
velkém
sále
polepeném
plakáty
s egyptskými motivy.
„To je všechno?!“ polekal jsem se, jelikož
lístky stály několik stovek. Naštěstí jsem
zjistil, že jsem teprve u šaten.
Vyrazil jsem si na památku pamětní minci
s obrázkem Tutanchamona. Poté jsme se
zařadili do dlouhé fronty končící u vchodu
na výstavu samotnou.
Po necelé hodině jsme se i my dostali do
malé místnosti se třemi interaktivními
tabulemi. Každá z nich promítala krátký
dokument. První o Amenhotepovi III.,
druhá o Amenhotepovi IV. (neboli
Achnatonovi)
a
nakonec
o
Tutanchamonovi.
Vešli jsme do místnosti, kde se promítal na
trochu větší tabuli dokument o Howardu
Carterovi, objeviteli Tutanchamonovy
hrobky.
V další místnosti si návštěvník mohl
prohlédnout všechny komory hrobky tak,
jak je Carter objevil, i v původní velikosti.
Dále návštěvníka čekalo přes tisíc
dokonalých replik předmětů nejen
z Tutanchamonovy hrobky. Byla zde i
replika sarkofágu se všemi vrstvami (já
bych to sarkofágem nenazval, ale řekl
bych, že jsou to jen pozlacené bedny) nebo
třeba ukázka zbraní, které používali
Egypťané (např. luk s šípem).
Též zde byly ukázky egyptských maleb a
papyrusů, podstavce pod hlavu, na kterých
Egypťané spali (nezávidím jim –
podstavce byly z kamene a oni je používali
jako polštáře), Tutanchamonův kočár
(který možná Tutanchamona dovezl i na
dlouhý a zasloužený odpočinek) a různé
Tutanchamonovy sochy. Na stěnách byly
poučné texty.
Ke konci výstavy jsem si pečlivě prohlédl
zlatou repliku Tutanchamonovy posmrtné
masky v původní velikosti, která je pro
Egypt prostě typická (hned po pyramidách,
palmách a velbloudech v poušti).
Byly tu i portréty a sochy královny
Nefertiti (údajně nejkrásnější ženy Egypta,
možná že i světa) a Tutanchamonova
rakev.
Nakonec návštěvníka čekal odporně
předražený obchod se suvenýry. Se
zavřenýma očima jsem jej prošel a objevil
jsem se na známém místě – ve velkém sále
polepeném plakáty s egyptskými motivy.
Na zdi jsem ještě našel malý plakátek,
který oznamoval, že můžete tipnout
přesnou váhu Tutanchamonovy posmrtné
masky v gramech (jediné, co jste věděli,
bylo to, že ta váha se pohybuje mezi
jedenácti a dvanácti kilogramy, což není
zas tak moc, ale pocit, že bych to měl na
hlavě – i když až po smrti – není moc
pěkný) a pokud byste váhu tipli nejpřesněji
ze všech, vyhráli byste zájezd do Egypta
pro dvě osoby (já ho bohužel nevyhrál).
Vyšli jsme východem ven do sychravého
počasí na staré parkoviště a pěšky jsme
došli na autobusovou zastávku. Dojeli jsme
na nádraží a při té příležitosti, že jsme byli
v Brně, jsme ještě vyšli na kopec
k dominantě Brna – ke kostelu Sv. Petra a
Pavla.
Nasedli jsme do vlaku (myslím, že to byl
dokonce tentýž vlak jako při cestě do Brna
– Jaroslav Hašek) a až večer dojeli domů,
do Prahy.
Celkově tedy musím říci, že výstava byla
zdařilá. Nejvíce se mi líbily ukázky
egyptských maleb a dokumenty promítané
na interaktivních tabulích. Naopak se mi
příliš nelíbily různé malé sošky a figurky,
které nebyly příliš působivé. ■
Fotografie: autor
Literatura
Marcahuasi – Kolébka bohů
Roman Warszewski
Současný polský publicista, cestovatel a
propagátor
přírodní
medicíny
jihoamerických indiánů nás zavádí do
jednoho z nejtajemnějších koutů Jižní
Ameriky. Peruánská náhorní planina ve
výšce zhruba 4000 m. n. m. je vzdálena od
Limy jen několik hodin jízdy na koni.
Protože je opředena pověstmi o tajemných
silách, které
tam údajně
působí,
domorodci i
Evropané se
jí většinou
vyhýbají.
Autor
podnikl
velmi
náročnou
výpravu,
především
proto,
aby
našel
kolébku
jihoamerické prakultury. Prostředí, v němž
kdysi kypěl život (o tom svědčí pozůstatky
staveb, úlomky keramiky, rozsáhlá
pohřebiště, jeskyně, dnes už zavalené
tunely do podzemí atd.), je nyní bez vody,
a tudíž bez osídlení, ne však podle
domorodců bez „života“. Je tu neuvěřitelné
množství bizarních skalních útvarů
hýřících barvami, představujících různá
zvířata, tváře atd. Tyto útvary vystupují a
mizí s postupujícím sluncem, mění se a
zanikají při určitém úhlu pohledu. V noci
některá ze zvířat (údajně) žijí: je slyšet
cval koně, objeví se i jeho silueta, ale když
se za ním člověk rozběhne, ztratí se.
Jsou skalní výtvory dílem přírody, člověka,
nebo kombinací obojího? Podle všech
znaků sem aspoň zčásti zasáhla lidská
ruka. Zůstává ale záhadou, jak a čím to
mohl člověk dokázat.
Domorodci věří, že se na tuto plošinu při
místní
potopě
uchýlilo
množství
nejrůznějších živých tvorů, jejichž podoby
jsou zachovány ve skalních útvarech.
Zvuky, pohyby, změny, pocity oživování
„soch“, to všechno může být způsobeno
Název:
Hadí grál
Diablo - Dědictví krve
Dreams
únavou, nervovým přepětím, nedostatkem
kyslíku... Domorodý průvodce tvrdí, že je
jedno, zda je to skutečnost, nebo zdání,
důležité je, že lze třeba myšlenkami
proniknout do nitra hory, do podzemního
světa, v jehož útrobách je život, jehož
chodbami je možné dostat se snad i do
jiného světa. Indiáni si k tomu pomáhají
halucinogenními látkami. Pokud čtenář
četl Marquesovo dílo Sto roků samoty,
popřípadě spisy Castanedovy, pochopí, o
co jde.
Pokud je toto opravdu výjimečné a tajemné
místo opravdu prakolébkou jihoamerické
kultury, pak je stará aspoň 10 000 let.
Některé objekty jsou téměř totožné
s objekty Velikonočního ostrova i několika
dalších míst. Domorodci věří i v kontakty
s mimozemšťany a Atlantidou. Domnívají
se, že ve skalním podzemí žijí i tajemné
bytosti.
Autor tuto oblast zkoumá z hlediska
možných
počátků
kultury
tohoto
kontinentu. Je fascinován tím, co viděl,
zapsal, vyfotografoval. (V roce 1999 tu
polská televize pod jeho vedením natočila
dokumentární film.)
To záhadné, co přesahuje naši realitu,
uvádí jako určité spekulace, sice možné,
ale neověřitelné.
Kniha přináší seriózní pohled na možné
východisko
kulturního
vývoje
na
jihoamerickém
kontinentu,
hledá
souvislosti s pozdějším vývojem.
V každém případě je velice poutavá, jistě
uspokojí většinu čtenářů, ať už se zajímají
o staré kultury, nebo je „pouze“ lákají
exotická a tajemná místa na naší planetě.
Rozhodně stojí za čtení.
pohledání, je zde svět, kde si můžete najít
partnerku – ať už živou či virtuální –, jsou
zde světy s hlubokým vesmírem a je zde i
bláznivá reality show. A v tomto světě žije
Torkil Aymore, gamedek a detektiv v síti,
který řeší chyby ve hrách, hledá hackery a
odhaluje cheatery. Pomáhá lidem
v
nesnázích, pomáhá těm, co uvízli ve světě
her, a odhaluje podvody jak ve hrách, tak i
ve skutečném světě.
Kniha je rozdělena na několik příběhů, z
nichž některé
na sebe volně
navazují.
Příběhů
je
celkem
dvanáct
a
Torkil v nich
postupně
narazí na past
geniálního
hackera, najde
chybu v nově
chystané hře,
účastní
se
nelegálního
lovu, přihlásí se do reality show a zaplete
se do milostného trojúhelníku (přidal bych
“a mnoho dalšího“, ale to by vyznělo jako
reklama).
Pochválit se jistě musí autorova nápaditost
vymýšlení příběhů. Zápletky jednotlivých
příběhů se liší, ale jejich vyústění je někdy
zmíněno i v následujících příbězích, od
čehož se odvíjí hlavní linie celé knihy.
Je zde vidět, že autorova představivost
nezná mezí. Pohrává si s hlavním hrdinou
(a čtenářem), který si není jistý, jestli je
skutečnost opravdu skutečná.
Hodnocení: 90 % (výjimečné dílo)
Knížka se jistě bude líbit příznivcům
Stručné info: Autor: Roman Warszewski, science fiction, ale nejvíc si ji rozhodně
Překlad: Jan S. Nový, Nakladatelství: užijí hráči videoher.
Alpress, Rok vydání: 2005
A pro všechny je tu varování: Jsi si jistý že
Stanislav Cepník st. jsi v realitě? Možná najdeš odpověď.
Rozhlédni se, každý detail má význam!
Gamedek – Hranice reality
Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr)
Stručné info: Autor: Marcin Przybylek,
Překlad: Pavel Weigel, Obálka: Stephan
Je konec 22. století. Lidstvo je rozpolceno, Martiniere, Nakladatelství: Laser, Rok
většině lidstva stačí k životu hry v síti.
vydání: 2008
Jakási virtuální realita dokáže plnit potřeby
Jan Holan ■
lidí. Jsou zde fantasy světy s bijci k
Marcin Przybylek
Autor:
Gardiner Philip a Osborn Gary
Knaak Richard A.
Royo Luis
Nakladatelství:
Eminent
FANTOM Print
Norma Editorial
Cena:
Vyšlo:
279,- 13.3.2009
209,- 13.3.2009
399,- 12.3.2009
Garfield 15 - Garfield se
vybarvuje
Cesta Sabla Keeche
Kouř a zrcadla - váz.
Ďáblova lest
Fantázia 41/2008
Tintin 14 - Chrám Slunce
Dreams
Třetí výprava
Cestovatelé v čase platí
hotově
Spiknutí proti času
Platina 2
Platina 1
Legenda 2
Legenda 1
Správci počasí 4 - Dědictví
bouře
Kronika Nesmrtelných 04 Zkáza
Muž z Promethea
Imaginárium Geographica 02
- Rudý drak
Pyramida
Magazín F&SF - Zima 2008
AARGH! - 8
Tajemství gobelínu Probuzení Astarotha
Genesis
Věštění z krajky
Drákulův host a jiné povídky
Příběhy Alvina Tvůrce 1 Sedmý syn
Star Wars: Darth Maul –
Lovec ze stínů
Vznešení mrtví VI. - Dítě
mrtvého boha
Vznešení mrtví I. - Dhampir
Asfalt
Che: Životopisný komiks
Pevnost 03/2009 + kniha
Legenda o Rennardovi
Pevnost 03/2009
99,259,249,285,-
12.3.2009
12.3.2009
12.3.2009
12.3.2009
Alakša Ivan
Hergé
Royo Luis
Toman Vlastislav
Crew
Polaris
Polaris
Česká televize
Mgr. Ivan Alakša Fantázia
Albatros
Norma Editorial
Triton
55,149,399,259,-
12.3.2009
10.3.2009
12.3.2009
10.3.2009
Robinson Spider
Freiová Ludmila
Kim, Yeon Joo
Kim, Yeon Joo
Woo, Soo Jung
Woo, Soo Jung
Triton
Triton
Talpress
Talpress
Talpress
Talpress
269,289,249,249,249,249,-
10.3.2009
10.3.2009
10.3.2009
10.3.2009
6.3.2009
6.3.2009
Caine Rachel
Triton
289,-
6.3.2009
Hohlbein Wolfgang
Nelson Ray Faraday
Nava
Classic
258,199,-
6.3.2009
6.3.2009
Owen James A.
Martin Tom
ed. Šust Martin
komiksový magazín
Fragment
BB/art
Triton
Analphabet books
399,249,185,145,-
6.3.2009
6.3.2009
6.3.2009
6.3.2009
Neff Henry H.
Vaňková Ludmila
Barryová Brunonia
Stoker Bram
Fragment
Šulc-Švarc
Argo
Albatros
349,239,298,229,-
3.3.2009
3.3.2009
3.3.2009
3.3.2009
Card Orson Scott
Laser
199,-
3.3.2009
Reaves Michael
Egmont
269,-
3.3.2009
Hendee Barb & J.C.
Hendee Barb & J.C.
Kopřiva Štěpán
Rodriguez Spain
FANTOM Print
FANTOM Print
Crew
Jota
239,229,278,278,-
27.2.2009
27.2.2009
27.2.2009
27.2.2009
Mazurek Jiří
PVS
PVS + Epocha
PVS
Millennium
publishing
125,- 27.2.2009
55,- 27.2.2009
Davis Jim
Asher Neal
Gaiman Neil
Vašíček Arnošt
Továrna na absolutno
Čapek Karel
Malfuria 2 - Strážkyně
mlžných kamenů
Marzi Christoph
Fragment
Trilogie - WarCraft: Sluneční
studna
Knaak Richard A. a Kim Jae-Hwan
Alpress
WarCraft: Sluneční studna 2 Stíny ledu
Knaak Richard A. a Kim Jae-Hwan
Alpress
Bohatýr 2 - Dračí carevna
Červenák Juraj
Wales
Bohatýr 1 - Ocelové žezlo
Červenák Juraj
Wales
Osamocení 12
Revazov Arsen
Argo + Triton
Krakatit - komiks
Čapek Karel a Bažant Jan
Talpress
451 stupňů Fahrenheita
Bradbury Ray
Baronet
Království kostí
Gallagher Stephen
BB/art
Tato tabulka byla vytvořena podle seznamu knih na www.fantasyplanet.cz
249,- 25.2.2009
349,- 25.2.2009
447,- 25.2.2009
149,329,319,398,249,169,249,-
25.2.2009
23.2.2009
23.2.2009
22.2.2009
22.2.2009
22.2.2009
20.2.2009
Hraničářův učeň
Jan Holan
V Araulenském království panoval mír.
Vojáci už dávno nepoužili zbraně jinak
než při lovu a jídla byla hojnost. Pět
velkých panství Araulenu už dlouho
nepamatovalo takový mír. Ale to nemohlo
trvat dlouho.
Nemoc starého krále postupovala, a proto
čerstvě na trůn nastoupil sotva dvacetiletý
král Duncan. S tím ovšem nesouhlasil
Morgarath, baron z panství Gorlanského.
Tajně shromažďoval armádu wargalů,
šelem z bájí a pověstí. Vše měl pečlivě
naplánované, rozhodl se povstat proti králi,
dokud ještě nenabyl Duncan síly.
Jeho armáda byla připravena zaútočit
během deseti dnů chaosu a smutku po
králově smrti. Baronové odjeli ze svých
panství a vojska nechali bez velitelů.
V té době Morgarath zaútočil. Rozdrtil
vojska na jihovýchodě a obsadil čtvrtinu
království. Rozhodující bitva se odehrála
na Hackhamské pláni. Bitva byla po pět
hodin vyrovnaná, pak jeden hraničář
převedl přes tajný brod oddíl jezdecké
kavalerie a napadl vojska zla zezadu.
Vzpoura byla potlačena a Morgarath byl
vyhnán do Deštných a temných hor, kde
měl umřít hlady. Jeho panství chátralo a
jeho bohatství si rozebral král a místní
lapkové.
Ale Morgarath nezemřel. Podařilo se mu
přežít celých patnáct let. Patnáct let
samoty, utrpení a myšlenek na pomstu.
Ten čas nadešel.
Wargalové utvořili znovu jeho početnou
armádu. Morgarath je znovu využil.
Teď
vojska
wargalů
procházejí
průsmykem Tří stupňů, aby zničili jednou
provždy celý Araulen. A zde přicházejí
znova na řadu hraničáři.
.
Jak kniha vznikla
John Flanagan původně knihu
napsal
kvůli
svému
dvanáctiletému
synovi
Michaelovi. Chtěl ho přitáhnout
ke čtení knih a trochu mu
zvednout sebevědomí. Michael
byl totiž jako hraničář Will, byl
malý, mrštný, ale nebyl silný.
John chtěl Michaelovi ukázat, že
hrdinové nemusí být vždy
svalovci
s
dvacetikilovým
mečem na zádech. První knihu
začal John psát tedy kvůli němu.
Jeden
z
nejlepších
australských autorů
John se narodil dvacátého
druhého května roku 1944 v
Sydney. Svojí profesionální
kariéru začínal v reklamě, kde
vymýšlel
slogany,
byl
scénáristou (pomáhal vymýšlet
přes dvě stě epizod komedie
Hey Dad..!), dělal letáky a
firemní videa. Až poté se dal na
kariéru spisovatele.
Dnes se jeho díla objevují na
seznamu bestsellerů New York
Times a už byla dokonce přeložena do Gorlanu, Hořící most, Ledová země,
Nositelé dubového listu a chystají se
sedmnácti různých jazyků.
pokračování: Bitva o Skandii, Kouzelník na
severu
a Obležení Macindawu.
Bude pokračování!
V Austrálii už bylo vydáno sedm svazků
této série a píší se prý další. V České
republice teprve nedávno vyšel čtvrtý díl
Willových příhod s názvem Nositelé
dubového listu. Už se také šíří zvěsti o
tom, že se chystá filmové zpracování. Do
této doby už v ČR vyšly Johnu
Flanaganovi tyto knihy: Rozvaliny
Nyní John bydlí se svou ženou Leonií v
Sydney na předměstí Manly a pokračuje v
psaní Willových příhod... ■
Obrázky:
www.rangersapprentice.com,
www. fantasya.cz
První rytíř
Jan Cepník
V minulém čísle Camelotu jsem vám přiblížil jedno z mnoha zpracování legendy o králi
Artušovi, film Merlin. Tentokrát jsem si pro vás připravil recenzi jiného zpracování této
legendy, hollywoodského snímku První rytíř z roku 1995.
Již zmíněný film Merlin ukazuje příběh
krále Artuše v souvislostech s osudy
dalších legendárních postav, které jsou s
jeho životem spjaty – zejména čaroděje
Merlina, královny Mab a rytíře
Lancelota. Tvůrci Prvního rytíře pojali
zpracování Artušova příběhu zcela
jinak. Soustředili se výhradně na
milostnou zápletku mezi Artušem,
Guinevrou a Lancelotem. Magickou
složku příběhu zcela opominuli –
Merlin, královna Mab ani žádná kouzla
se ve filmu vůbec neobjevují. A i ona
milostná zápletka se v podání tvůrců
obou filmů značně liší.
Režisér Jerry Zucker obsadil do
hlavních rolí hvězdné trio Sean
Connery, Richard Gere a Julia Ormond.
Artuš v podání Seana Conneryho je již
postarší král, který na svém hradě
Camelotu
vládne
moudře
ke
spokojenosti všech obyvatel svého
území. Zamiluje se do mladé a krásné
Guinevry (Julia Ormond), která vládne
též moudře a dobrotivě menšímu území
zvanému Leones, a nabídne jí sňatek.
Guinevra zpočátku váhá, ale nabídku
nakonec přijme. Artuše totiž obdivuje
pro jeho moudrost a dobrotu a nakonec
usoudí, že právě on je pro ni i přes vyšší
věk ten pravý. Navíc Leones je
ohrožováno zlým a krutým Malagantem
a jeho vojskem a Guinevra ví, že sňatek s
Artušem by jejímu území zajistil mocnou
ochranu. Mimochodem, postava Malaganta se
v Merlinovi vůbec neobjevuje. Řekl bych, že
je dílem scénáristů Prvního rytíře.
Cestou na svatbu se Guinevra ocitne v
nebezpečí. Objeví se však Lancelot (v podání
Richarda Gera) a zachrání ji. Mezi oběma to
zajiskří, ale Guinevra je stále rozhodnuta vzít
si Artuše. Lancelot tedy jde svou cestou, ale
později se s Guinevrou znovu setká. Ta je již v
té době Artušovou ženou a lásku k jinému
muži si nechce připustit. Ani pro Lancelota
není tato situace jednoduchá, protože si
Artuše váží a nechce ho zradit. Právě
konflikt mezi srdcem a rozumem je
hlavním motivem celého filmu.
Hlavním záměrem tvůrců Prvního rytíře
tedy nebylo ztvárnit legendu o králi
Artušovi co nejvěrněji, ale spíše se touto
legendou inspirovat k vytvoření silného
milostného příběhu. Příliš si zřejmě
nelámali hlavu s fakty, např. co se týče
dobových kostýmů. Je také zajímavé, v
jakém množství se ve filmu objevují různé
technické zlepšováky a také nejrůznější
lsti a finty. Jako příklad bych uvedl
atrakci na svatební slavnosti Artuše a
Guinevry – jakousi opičí dráhu plnou
otočných
mechanických
nástrah,
vzájemně propojených ozubenými koly, či
loď taženou koňmi pomocí kladky.
Myslím, že hlavně pan režisér se na těchto
vychytávkách opravdu vyřádil ☺. Ale
konec konců Artušův příběh je pouze
legendou a tím pádem ho ani věrně
zpracovat nelze.
Celkově se mi film líbil. Děj měl hlavu i
patu, i když některé scény byly značně
nereálné (což ovšem ve filmu obecně
není nic neobvyklého). Herecké výkony
byly podle mě přesvědčivé.
Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr) ■
Obrázky:
www.faculty.smu.edu
www.starz.com,
Gothic II: Gold
Jan Holan
Gohic II: Gold obsahuje Gothic II a jeho datadisk Night of the Reaven.
Příběh pokračuje tam, kde skončila
jednička. Spáč je poražen, bariéra zničena,
trestanci z kolonie utekli a vy se válíte na
zemi, rozdrceni hromadou sutin. Tak by
tomu bylo i nadále, nebýt toho že vás
černý mág Xardas povolal, abyste
zachránili svět (už zase).
U Xardase se dozvíte, že Spáč stačil před
svou smrtí vykřiknout slovo Moci a temné
síly se daly na pochod.
Hra začíná v okolí města Khorinisu, kde se
to jen hemží skřety, do města přijeli
paladini, sedláci se pod velením
velkostatkáře Onara bouří, město je bez
příjmů, cesty jsou v této době ohrožovány
bandity a k tomu na vás z hornického údolí
táhnou skřeti pod velením draků. Tohle
všechno musíte vyřešit jen vy a nikdo jiný,
takže chvíli odpočinku nečekejte.
Máte za úkol jít do města a od paladinů si
“vypůjčit“ mocný artefakt – oko Innose.
Ovšem je jasné, že paladini nepůjčují své
cennosti kdejakému vandrákovi, takže nic
nedostanete. Kdo by také věřil někomu v
otrhaných šatech, který myslí, že on jediný
může zachránit svět?
Zatímco se snažíte paladiny přesvědčit,
aby vám uvěřili, k městu se mílovými
kroky pohybuje armáda skřetů a všelijaké
havěti.
vyřešení závisí i další postup a děj hry. Ve
hře je detailně propracovaný svět, kde do
sebe vše zapadá. Projdete zde lesy (s vlky),
údolí (s bandity), moře (s přerostlými
ještěry) a také hory (nejsou pusté).
V okolí cest naleznete farmy, tajemné
jeskyně, ale i kapličky zasvěcené Innosovi
Hra je naplněna hromadou vedlejších linií, a dalším božstvům.
máte na výběr nespočet questů, na jejichž V datadisku zde také naleznete sektu mágů
vody, která se snaží dostat do skryté části
ostrova, kde údajně sídlí rudobaron z
bývalé trestanecké kolonie Raven.
Velkou výhodou hry je dlouhá herní doba
a spousta questů, které taky ovlivňují
pozdější průběh hry. Pro ty, kteří si rádi
rozvíjejí vlastní postavu, zde je klasické
vylepšování postavy level od levelu, kdy
za nabyté zkušenostní body vás můžou
učitelé vylepšit třeba v síle nebo ve střelbě,
nebo vás můžou naučit různé fígle
(alchymie, otevírání zámků).
Na hráči je také volba jedné ze tří gild
(mágové, žoldáci, domobrana), kterou si
hráč chtě nechtě musí prostě v první
kapitole zvolit. Hra má možná trochu větší
obtížnost, ale i ta se dá vydržet. Velkým
plusem je i nespočet lokací a NPC postav,
které mají vlastní denní režim – spí,
prodávají v obchodech, vysedávají v
hospodách atd.
Nevýhoda je asi hlavně to, že pokud si
nestáhnete češtinu, tak si hru moc
neužijete. Dalším mínus snad pro někoho
může být grafika, pro někoho zase trochu
větší obtížnost. Ovšem pokud máte rádi
RPG hry, tak je tato hra právě pro vás a
jistě nad ní strávíte mnoho večerů.
Hodnocení: 80 % (velmi dobré) ■
Obrázky:
www.abecedaher.cz
www.doupe.cz,
Krvavá oběť
Třetí část povídky Wotanovo bratrstvo
Jakub Cepník
V nemocnici jsem strávil asi tři dny.
Asi po deseti minutách běhu jsme
Jak se ukázalo, s mým zraněním to zdaleka dorazili na místo.
nebylo tak hrozné, jak se zdálo. Kulka mě
Vypadalo to tam, jako by tam řádilo
totiž pouze trochu „škrábla“, jak mi řekl tornádo. Stromy v okruhu asi třiceti metrů
doktor. Přesto jsem dostal přísný zákaz byly polámané a očouzené.
rameno příliš zatěžovat.
Vše nasvědčovalo tomu, že veprostřed
– u poklopu – něco explodovalo.
Když mě z nemocnice propustili, Naprázdno jsem polkl. Poklop byl
ihned jsem zamířil na policejní stanici.
otevřený.
Řekl jsem policistům o našem objevu
létajícího talíře, o Petrově záhadném
♣♣♣
zmizení i o přepadení na autobusovém
nádraží. Musel jsem o tom sepsat protokol.
„Vy zůstaňte tady,“ řekl mi velitel,
Šokem pro mě ale bylo zjištění, že se „nejdřív to musíme prověřit, jestli tam dole
zločince nepodařilo dopadnout, a Jakub někdo neni.“
tedy stále zůstává v jejich zajetí.
♣♣♣
Svěřil jsem se policistům s obavami,
že únosci odjeli k záhadné svatyni. „To by
Deset minut napjatého čekání. Celých
odpovídalo,“ zamračil se jeden starší deset minut jsem musel počkat, než jsem
policista, „přesně tím směrem mířili.“
dostal pokyn, že se můžu jít podívat dolů.
„Ztratili se nám asi po padesáti Tentokrát jsem nemusel lézt po laně jako
kilometrech,“
přikyvoval
druhý, posledně, když jsme svatyni zkoumali
„překvapilo mě, jakou rychlost z té jejich s Jakubem, ale policisté s sebou měli
dodávky dokázali vytáhnout.“
provazový žebřík.
„Musíte se ke svatyni dojet podívat,“
vyhrkl jsem.
Stanul jsem ve svatyni a rozhlédl se
„Máte pravdu,“ souhlasil policista, kolem sebe. Hned jsem poznal, že to tam
„ale vy budete muset jet s náma, protože vypadá jinak než o několik dní dříve.
neznáme cestu.“
Většina šperků byla pryč, ale
překvapilo mě, že kostra na lehátku ani
♣♣♣
rozlámané
kosti
obětovaných
lidí
nezmizely. A jedna oběť dokonce přibyla.
Neuplynula ani půlhodina a už jsme Celá místnost byla zacákána krví a kolem
seděli v policejním autě uhánějícím ležely rozsekané kusy lidského těla.
bezmála dvoustovkou po dálnici.
Nebylo pochyb, komu to tělo patřilo.
Policistů jelo celkem čtrnáct, ve třech Jakubovi.
autech.
Já jsem seděl v autě jedoucím
♣♣♣
vepředu, na místě vedle řidiče a měl jsem
za úkol navigovat ho. Navigování mi sice
„NÉÉ!“ zařval jsem z plných plic. To
nikdy moc nešlo, ale teď jsem věděl, že jde přece není možné! To nemůže být pravda!
Jakubovi o život, takže jsem se snažil, jak To se mi určitě jenom zdá! Jakub přece
to jen šlo.
nemůže být mrtvý! Je to jenom zlý sen!
Ano, určitě, je to jenom noční můra. Za
♣♣♣
chvíli se probudím a bude klid.
Ale neprobudil jsem se. Stále jsem stál
„Tady odbočte doleva,“ řekl jsem ve svatyni plné po zuby ozbrojených
řidiči. Řidič prudce zabočil a za chvíli jsme policistů a koukal se na to, co zbylo
již před sebou spatřili důvěrně známý z mého nejlepšího kamaráda. Setřel jsem si
hostinec U Parádů.
slzy. „Tak tohle jim nedaruju!“ zakřičel
„Teď musíme vystoupit a je to ještě jsem.
asi kilometr nebo dva lesem,“ oznámil
jsem policistům. Zaskřípěly brzdy, jak tři
Policisté na sobě nedali znát žádné
auta naráz zastavila.
emoce. „Žádný létající talíř jsme nenašli,“
Policisti vyskákali ven. „Veďte nás!“ poznamenal velitel.
přikázal mi velitel jednotky.
„Měl by být v jeskyni za těmahle
Rozběhl jsem se tedy do kopce po dveřma,“ řekl jsem roztřeseným hlasem a
úzké lesní cestě.
ukázal na železné dveře. Byly otevřené.
„Tam nic není,“ prohlásil jeden
policista. „Prohlíželi jsme to tam. Jeskyně
asi po sto metrech končí a nic zvláštního
jsme tam nenašli.“
„Není se čemu divit,“ procedil jsem
mezi zuby, „ti grázlové s tím talířem určitě
odletěli.“
Na policistech bylo vidět, že
v existenci nějakého létajícího talíře příliš
nevěří, ale to mi bylo jedno. Jakub byl
mrtvý! Na ničem jiném mi v tu chvíli
nezáleželo.
„Mohu se podívat do té jeskyně?“
zeptal jsem se po chvíli přemýšlení. Velitel
přikývl.
Vstoupil jsem tedy otevřenými dveřmi
dovnitř. Talíř tam podle očekávání nebyl.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli
nespatřím něco zvláštního.
Na zemi nebylo nic nepatřičného, ale
na stěnách jsem si všiml podivné malby.
Byla na ní zobrazena ošklivá bytost, jakási
nestvůra s chapadly místo rukou. Zvláštní,
pomyslel jsem si, stejná bytost byla
vyražena i na minci, kterou jsem si před
několika dny ve svatyni prohlížel.
Nakonec jsem se podíval na strop. A
to, co jsem viděl, mi vyrazilo dech.
Strop byl celý ze železa a evidentně
uměle vyrobený. Uprostřed byla zřetelná
rovná čára, která ho dělila na dvě poloviny.
A pak mi to došlo. Byl to obrovský poklop.
♣♣♣
„Já vám s tím lítajícím talířem věřím,“
oznámil mi mladý policista, který mě asi o
hodinu později vezl zpátky do Prahy.
„Vážně?“ podivil jsem se. Nečekal
jsem, že by někdo takovéto fantastické
historce uvěřil.
„Určitě,“ usmál se. „Já se totiž hodně
zajímám o záhady a tak,“ prozradil mi. „To
já docela taky,“ přitakal jsem.
„Víte, já si myslím, že byste to měl
probrat s ňákým odborníkem v tomhletom
oboru,“ navrhl.
„To je dobrý nápad,“ souhlasil jsem,
„znáte někoho takového?“
„No jasně,“ usmál se.
„Koho?“
„Jednoho odborníka přes okultismus,
který hodně zkoumá právě nacistickou
černou magii. Je to sice trochu magor, ale
rozhodně není blbej. Jmenuje se Methodius
Pittner.“ ■
Duch
Methodius Pittner
Duch, přízrak nebo jak tomu chcete
říkat, se objevuje všude. Ve všech
kulturách či mytologiích jsou bohové,
názory a další lišící se věci, ale duch je
všude a – světe div se – ani se moc neliší.
Ať je to duch z Česka, z Afriky nebo
z pověstí starých eskymáků, vždycky je to
přízračná postava zemřelého člověka nebo
něco podobného.
V první řadě si položme otázku: „Proč
duše toho člověka (tvora) zůstala?“ Na to
jsou vcelku různé názory. Někdo soudí, že
se ten člověk, jehož duše teď bloudí po
světě, na něco moc vázal. Na nějakého
jiného člověka, na majetek, na peníze...
Možná proto jsou v pověstech duchové ti,
kteří měli spoustu peněz a majetku a
hamounili si ho celý život. Váš názor může
být jakýkoliv, třeba je víc pravd, ale jak to
zjistit? „Toť otázka,“ řekl by Shakespeare.
Viděli jste někdy ducha? Možná, že ho
vídáme každý den, možná chodí mezi
námi, ale náš mozek to odmítá
postřehnout. Zase ta otázka: Jak to zjistit?
Já jsem jednou ducha viděl, tím jsem si
jistý. Bylo to asi týden potom, co zemřel
pradědeček. Ležel jsem v posteli a četl si,
když tu jsem se rozhodl, že se dojdu napít.
Vzhlédl jsem od knihy a spatřil jsem
pradědu. Možná, že byl průsvitný, to si již
nevzpomínám, ale určitě byl hodně silně
bílý. To vím určitě.
Nedal mi žádné poselství, ani se mě
nesnažil vyděsit, ani nic jiného. Prostě se
na mě zadíval a zmizel. Chvíli tam byl a za
chvíli už ne.
Jsou duchové jakési poselství? Mají
nám něco říci nebo naznačit? Nebo tu
prostě jsou z neznámého důvodu? To je ta
hlavní otázka, na kterou bohužel nejde
jistě odpovědět. Můžeme spekulovat a
dohadovat se, můžeme bádat a snažit se
s duchy navázat kontakt, ale dokud se
nám to nepodaří, nemůžeme s jistotou říci,
proč tu duchové jsou, co zde dělají a zda
vůbec existují.
Jsou lidé, kteří si říkají spiritisti. Ti
prý dokážou s duchy komunikovat. Ale
jak ověřit, zda je to pravda? To ví jen oni
sami, a pak samozřejmě duchové. ■
www.ghostresearch.org,
Obrázky:
www.paranormal.about.com
Jedna velká iluze
Adam „iLegolas“ Cepník
Svět karetní hry Magic: The Gathering je svět plný kouzel a nadpřirozených bytostí.
A nechybí zde ani různé nekalé spolky a
cechy a tudíž zde nechybí ani iluze.
V edicích Future Sight, Nemesis, Time
Spiral, 3rd-10thEdition a Coldsnap
najdete poměrně značné množství iluzí. Já
osobně jsem iluze spojil s několika
artefakty a kouzly a vznikl mi velmi dobrý
a kvalitní balík. Základem celého balíku je
karta Krovikan Mist za jednu modrou a
jednu libovolnou manu. Je to */* se
schopností flying a útok i obrana se rovná
počtu iluzí ve hře. Takže když hrajete za
iluze a vyložíte čtyřikrát Krovikan Mist,
máte čtyři 4/4 flying. Slušné, že? A když
si k tomu přidáte ještě několik jiných
iluzí, můžete tak mít třeba i čtyři 10/10
flying. Dnes vám nejem představím ty
nejlepší iluze, ale zároveň vám zde
doporučím jeden decklist. Hurá do toho!
Králové triků a kouzel
DECKLIST
+
POPIS
NEJLEPŠÍCH ILUZÍ
TĚCH
4x Krovikan Mist je, jak jsem již říkal,
základem balíku složeného z iluzí. Je to
*/* s flyingem, útok a obrana se rovná
počtu vyložených iluzí.
4x Phantom Warrior je velice dobrá
bytost. Má sílu i obranu dva a je
neblokovatelná. Stojí dvě modré a dvě
libovolné many.
4x Blind Phantasm má sílu dva a obranu
tři. Stojí dvě libovolné a jednu modrou
manu.
4x Dream Stalker je 1/5 za jednu
libovolnou a jednu modrou manu. Když
vstupuje do hry, vraťe si jeden permanent
z vaší kontroly do ruky
2x Fathom Seer se dobře používá
schopností morph. V jiném případě je to
obyčejná 1/3 za jednu modrou a jednu
libovolnou manu.
2x Riftwing Cloudskate má schopnost
flying a má též suspend 3 za jednu
libovolnou a jednu modrou manu. Mana
cost je tři libovolné a dvě modré many. Je
to 2/2 a když vstupuje do hry, vraťte se
permanent vaší kontroly do ruky.
2x Wandering Eye je jedna-trojka
s flyingem, stojí dvě libovolné a jednu
modrou manu, a pokud je vyložená,
všichni hráči hrají s ukázanou rukou.
18x Island
4x Ovinize
2x Protective Bubble
4x Confiscate
2x Grayscaled Gharial
4x Metathran Soldier
4x Steal Artifact
Takovýto balíček by vyšel na 290 Kč, ale
dá se též koupit jako předkonstruovaný se
jménem Ixidor’s Legacy za 199 Kč, který
však není složen jenom z iluzí a je založen
na trochu jiném herním principu. ■
Obrázky: www.wizards.com
Představení hry: BattleLore
Jakub Dobal
(Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením
autora)
Počet hráčů: 2
Doporučený věk: od 10 let
Délka hry: 60-120 minut
Autor: Richard Borg
Rok vydání: 2006
Výrobce: Days of Wonder, Fantasy Flight
Games
Ocenění: BoardGameGeek Golden Geek
2007 (vítěz, nejlepší hra pro 2), Hra roku
2007 (nominace), Hra roku 2008
(nominace)
Obvyklá cena: cca 2000 Kč
Herní systém: válečná strategie, využití
barevného systému pro označení jednotek
a příkazy pomocí karet (herní systém
"Command and Colors")
Čeština:
herní
materiál
obsahuje
cizojazyčné prvky, pravidla jsou dostupná
v češtině
BattleLore je výpravná válečná hra
zasazená do středověkého prostředí s
prvky fantasy. Můžete se tedy setkat jak s
jednotkami
chrabrých
rytířů
či
lehkonohými lučištníky, tak se statečnými
trpaslíky nebo nevypočitatelnými skřety.
Vždy však svedete napínavou bitvu dvou
armád, které proti sobě povedete. Na cestě
za vítězstvím vás mohou doprovázet a
podporovat svým uměním vaši poradci kouzelník, válečník, mnich, špeh. Patří do
válečné rady, kterou si sestavíte. Díky
pestrým scénářům bitev bude každá vaše
hra jiná a jen tak vás neomrzí. Líbit se
může i těm, kdo jinak hry s válečnou
tematikou nevyhledávají.
Každý hráč pak rozmístí své jednotky
předepsané zvoleným scénářem (viz
obrázek). Bitva může začít, zbývá jen
rozdat velitelské karty, případně Lore karty
s kouzly (závisí to na zvolené variantě
Kdo již zná jinou hru od Richarda Borga - hry).
Memoir '44 -, ten do herního systému
pronikne velmi rychle. V pravidlech si jen Velitelské karty slouží k tomu, abyste
nastuduje rozdíly. BattleLore využívá určili jednotky, které budou v daném kole
stejný a již osvědčený herní systém aktivní, kterým dáte rozkaz k přesunu či
"Command and Colors". Ale i bez toho se boji. Buď předepisují, v jaké sekci a kolik
s hrou seznámíte rychle, neboť pravidla jednotek dostane rozkaz, nebo určuje typ
nejsou tak složitá. Téma vás tentokrát jednotky a specifikuje činnost, kterou musí
zavede do začátku 14. století, kdy se provést. Můžete tedy například aktivovat
schyluje k válce mezi Anglií a Francií, tři jednotky na levém křídle (jejich zvolení
později nazývané stoletá. Kromě řadové je na vás) nebo všechny modré jednotky v
armády a odvedenců si budete najímat i kterékoliv části bitevního pole.
žoldnéřské skřetí hordy či trpasličí klany.
S jakými jednotkami se hraje. Figurky
Herní plán představuje bitevní pole, na stojící na jednom hexovém poli tvoří
němž se střetnou dvě armády. Vytvořeno jednotku. Nejdůležitější je praporečník,
je z hexových polí a je rozděleno na tři který nese prapor v podobě korouhve nebo
části - střed a pravé a levé křídlo. Před vlajky. Tvarem praporu jsou ve hře
začátkem hry na něj umístíte příslušné odlišeni protivníci. Barva praporu označuje
dílky krajiny: kopce, lesy, řeku či další. vojenský typ jednotky a symbol zbraně její
výzbroj a odlišuje také pěší jednotku od
jezdecké. Nejsilnější jsou ve hře
těžkooděnci/těžká jízda, mají červený
prapor. Pravidelné vojenské jednotky mají
modrý a domobrana zelený prapor. Tím je
zřejmé, jakým výcvikem která jednotka
prošla. Charakteristiky jednotky určují, jak
je jednotka silná a jak rychle se může
pohybovat.
Cílem hry je ukořistit soupeři určitý počet
praporů - závisí na zvoleném scénáři
dobrodružství. Pokaždé, když porazíte
protivníkovu jednotku - má být odstraněn
praporečník -, získáte její prapor a umístíte
ho na svou stranu desky na jednu z pečetí.
Kdo získá daný počet praporů, zvítězí.
Hráči se pravidelně střídají. Ve svém kole
vždy dodržují posloupnost několika fází: 1.
zahrání velitelské karty, 2. aktivace
jednotek, 3. pohyb označených jednotek, 4.
boj aktivních jednotek, 5. dobrání nové
velitelské karty. Fáze mají svůj význam,
proto je nutné jejich posloupnost ►
přesně dodržovat. Především se uplatní při
hře k Lore kartami, protože v různých
fázích kola může kterýkoli z hráčů zahrát
určité karty. Musíte proto hrát tak, abyste
jejich zahrání umožnili.
Boj se řeší pomocí speciálních kostek se
symboly přileb v barvách podle typů
jednotek, žlutým štítem, černou vlajkou a
fialovým symbolem Lore. Útočník hází
určitým počtem kostek s ohledem na typ
jednotky a efekt terénu: jednotka zeleného
praporu hází standardně dvěma, modrého
třemi a červeného čtyřmi kostkami. Zásah
se počítá za každou hozenou přilbu v
barvě praporu cílové jednotky, ostatní
přilby a symboly znamenají vedle (kromě
bonusových zásahů za zbraně). Za každý
zásah se odstraní jedna figurka z cílové
jednotky. Vlajka na kostce pak donutí
jednotku ustoupit, a to v závislosti na své
bojové morálce. Je-li statečná, vlajku
ignoruje.
BattleLore umožňuje různé varianty hry od
jednodušší po pokročilé. Přiložené scénáře
dobrodružství je zohledňují. První
dobrodružství
proto
představují
středověkou bitvu. Naučíte se ovládat
základní jednotky. Další scénáře přidají i
zvláštní jednotky skřetů a trpaslíků, které
mají zvláštní vlastnosti. Když jste se hru
již naučili, můžete připojit i další fantasy
prvky, kouzla - Lore karty. V pokročilé
fázi pak celou válečnou radu. Kouzla jsou
pravým kořením hry. Umožňují připravit
soupeři lecjaká překvapení a zvraty.
Systém hry je jednoduchý a rychlý. Jednu
partii zvládnete i za hodinu, u
vyrovnanějších bitev za dvě. Jednotlivá
kola hráčů se střídají rychle, bez
zbytečných prodlev. Scénáře dobrodružství
jsou vyvážené. Pokud se vám bude zdát, že
v některém má jedna strana navrch,
zahrajte si znovu a strany vyměňte.
Náhoda má ve hře své nezastupitelné
místo. Hody kostek jsou však ovlivněny
také tím, jak hrajete, nakolik využíváte
spolupráce svých jednotek a terénu.
BattleLore je taktickou hrou, ve které
vyhrává ten, kdo dokáže využít zaváhání a
chyb soupeře.
BattleLore: Goblin Marauders Specialist
Pack
Skřetí
nájezdníci
Obsahuje tři nové druhy jednotek: skřetí
kapela (zelený prapor), dvě skřetí jednotky
jezdců na hyenách (modrý prapor) a dvě
skřetí jednotky jezdců na pštrosech (zelený
prapor). Rozšíření obsahuje dva nové
Hra je primárně určena dvěma hráčům. scénáře.
Pokud použijete více sad her a rozšíření,
můžete hrát až v šesti hráčích ve velké BattleLore: Goblin Skirmishers Specialist
Úderný
skřetí
pluk
bitvě. V takovém případě má každá Pack
armáda svého vrchního velitele a jednoho Obsahuje tři jednotky: skřetí kapela
nebo dva maršály, kteří velí křídlům. (zelený prapor), dvě jednotky skřetích
kopiníků (červený prapor), dvě jednotky
Společně pak tvoří "štáb".
skřetích práčat (zelený prapor). Rozšíření
Hra vyšla v roce 2006 u Days of Wonder, obsahuje dva nové scénáře.
od nich v roce 2008 hru koupila společnost
Fantasy Flight Games. Rozšíření vyšla BattleLore: Scottish Wars - Skotské války
především v roce 2007. Většina přináší Obsahuje čtyři jednotky trpasličích
nové jednotky, které obohacují a zpestřují kopiníků (modrý prapor), dvě jednotky
hru. Call to Arms vám umožní rozmisťovat trpasličích vůdců klanu (modrý prapor),
jednotky podle vašich strategických plánů. dvě jednotky trpasličích jezdců na dobytku
Epic BattleLore pak rozehrát bitvy na (modrý prapor), čtyři jednotky rytířů na
větším plánu. Pokud si hru oblíbíte, pak koni (červený prapor). Rozšíření obsahuje
pět nových scénářů.
jistě oceníte i rozšíření.
Hra vyžaduje přesnost v postupu a
vyhodnocování různých situací. K rychlé
orientaci ve hře pomáhají jednak
nápovědní kartičky s popisem vlastností
například jednotek, zbraní, krajiny, jednak
přehledná a názorná pravidla. Obsahují
bohaté ilustrace a množství příkladů.
Pokud narazíte při hře na nejasnost, stačí si
najít příslušnou část. Pravidla mají podobu
barevné příručky. Scénáře dobrodružství
najdete v samostatné brožuře. Díky
českému překladu pravidel a karet, který je
k dispozici ke stažení, je hra přístupná
Přehled rozšíření:
opravdu každému.
Krabice je doslova našlapána herním
materiálem po kraj. Vzduchu je v ní
opravdu málo. Figurky jsou provedeny do
detailu. Vyrobeny jsou z plastu, a abyste je
mohli bez nehod převážet, jsou uloženy v
prolisech, které je chrání. Společně s
ostatním herním materiálem krásně
dokreslují atmosféru hry. Hra je tedy
výborně připravena a skvěle se hraje.
Doporučuji jen přelakovat kostky, aby se
vám neošoupaly, a zkontrolovat polepky
praporů.
BattleLore: Dwarven Battalion Specialist
Pack
Obsahuje jednotku trpasličích dudáků
(prapor podle volby), dvě jednotky
trpasličích kopiníků (modrý prapor) a dvě
jednotky trpasličích sekyrníků (modrý
prapor). Rozšíření obsahuje dva nové
scénáře.
BattleLore: Call to Arms - Do zbraně
Přináší nový způsob rozmisťování
jednotek na bitevní pole pomocí karet
rozmístění. Obsahuje karty specialistů,
které vylepšují umisťované jednotky, dále
nové terény (bažiny a útesy) a lučištnické
kůly a kamenné mosty.
BattleLore: The Hundred Years' War Crossbows & Polearms - Stoletá válka
Obsahuje čtyři jednotky těžkých kušiníků
(modrý prapor), dvě jednotky kopiníků
(modrý
prapor),
jedna
jednotka
halapartníků (červený prapor), čtyři
trubači. Rozšíření obsahuje čtyři nové
scénáře.
BattleLore: For Troll and Country (2008)
BattleLore: Epic BattleLore - Epické bitvy Obsahuje velkou oboustrannou mapu pro
Díky další hrací desce a žetonům si můžete epické bitvy s vyobrazením terénu a
zahrát rozsáhlejší bitvy. Rozšíření přináší 7 figurku trola. ■
epických scénářů.
Menhiry v Bedřichově?
Jakub Cepník
Zajímavý objev se nám podařilo učinit,
když jsme se o jarních prázdninách
s rodinou vraceli z výletu na běžkách.
U obce Bedřichov (v Jizerských horách,
nedaleko Liberce) jsme si všimli dvou
nebo třech úzkých kamenů vysokých
odhadem půl metru nebo metr. Zajisté
byly uměle opracovány a postaveny.
Myslel jsem, že to jsou nějaké pomníčky,
ale žádný nápis jsem na nich nenašel. Ani
patníky to zřejmě nebudou, protože
pochybuji, že by se osamocená skupina tří
patníků nacházela na kraji lesa.
Napadlo nás, že by se mohlo jednat o
menhiry, ale třeba jsme se zmýlili (chtělo
by lokalitu lépe prozkoumat – my jsme už
neměli příliš času a navíc byl
hluboký sníh).
Fotografii jsem pořídil na
mobilní telefon Nokia 6230i,
protože žádný fotoaparát jsme
s sebou bohužel neměli.
Jak se ke kamenům dostat
Z obce Bedřichov se vydejte
po běžkařské trase a po pár
metrech dojdete k lesu. Na
jeho kraji (u cesty) byste měli
kameny spatřit. ■
Fotografie: autor
Velikonoční ostrov
Jiří Šika
(Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)
Na kousku země, který se v rozlehlých vodách jižního Pacifiku ztrácí jako špendlíková hlavička,
byly z horniny v kráteru vyhaslé ostrovní sopky vytesány nejzáhadnější sochy na světě.
Říká se, že Velikonoční ostrov patří k
nejopuštěnějším místům světa. Tento
ostrůveček, který leží 2000 kilometrů od
dalšího nejbližšího ostrova, více než 1000
kilometrů daleko od pevniny a který na
délku měří pouhých 25 kilometrů, zavdává
podnět k mnoha téměř neřešitelným
otázkám.
Odkud pocházeli první obyvatelé ostrova?
Jak ho vůbec našli? A proč a jak vztyčili
víc než šest stovek obřích kamenných
soch, když většinu z nich nakonec zase
strhli?
Jako první Evropané na ostrov vstoupili na
Boží hod velikonoční 1722 holandští
námořníci. Zdrželi se dost dlouho na to,
aby ostrov stačili pojmenovat a aby si
jejich admirál zaznamenal, že místo
obývají lidé dvou různých ras. Také si
zapsal, že patrně uctívají obrovské sochy
vytesané z kamene. (Ty byly ve
skutečnosti vytvořeny ze silně erodované
sopečné horniny.)
Roku 1770 Velikonoční ostrov objevila
podruhé skupina peruánských Španělů.
Tehdy se počet místních obyvatel odhadoval na tři tisícovky, avšak o pouhé čtyři
roky později tu kapitán James Cook na své
druhé pacifické výpravě našel 600 – 700
mužů a jenom třicet žen.
Počátkem 19. století obyvatel ostrova
poněkud přibylo, roku 1862 je ale čekala
další rána: peruánská vláda odvezla tisíc
mužů na pevninu, aby tam pracovali jako
otroci v dolech. Za několik měsíců se jich
na ostrov vrátilo pouhých patnáct, navíc
nakažených
neštovicemi.
Jejich
organismus nemoci nedokázal vzdorovat a
všichni jí podlehlí.
Tenčící se populace nám pomůže pochopit,
proč toho o původu ostrovanů víme tak
málo. Na Velikonočním ostrově se
nepořizovaly žádné písemné záznamy a s
každým úmrtím se ústní tradice a kultura,
jež byla jejím výrazem, stávaly
mlhavějšími. Na ostrově se sice našla řada
dřevěných destiček pokrytých piktogramy,
nikdo je ale dosud nedokázal vyložit.
Kapitánu Cookovi domorodci sdělili, že se
na ostrově vystřídalo dvaadvacet generací
od chvíle, co sem jejich předky přivedl
náčelník Hotu Matiťa, nedovedli však říci
odkud.
O původu ostrovanů existují dvě zásadní
teorie a každá může mít do určité míry
pravdu. Pokud má skutečně každá svůj díl
pravdy, pochopíme, proč se návštěvníkům
Velikonočního ostrova – holandským
admirálem počínaje – zdálo, že místní lidé
náležejí ke dvěma různým rasám.
První teorie, vyslovená ve třicátých letech
minulého století Alfredem Metreauxem,
tvrdí, že první ostrované přišli z ostatních
polynéských ostrovů, tedy ze západu. Tomuto výkladu dává přednost i mnoho
archeologů: mezi obyvateli Velikonočního
ostrova a ostatních polynéských ostrovů
totiž existují kulturní podobnosti a také
cesta, kterou budoucí kolonizátoři ostrova
museli urazit, je kratší, než kdyby přišli z
východu.
S druhou teorií přisel norský archeolog a
antropolog Thor Heyerdahl. Upozornil na
fyzické podobnosti dlouholebých soch
Velikonočního ostrova s některými národy
Jižní Ameriky. Tvrdil také, že základní
plodina, která se na ostrově pěstuje, sladké
brambory, sem mohla dorazit pouze z
amazonské oblasti a že při tom rozptyl
semen na takovou vzdálenost není
pravděpodobný. A konečně, vlastním
úspěšným
pokusem
o
překonání
vzdálenosti mezi pobřežím Jižní Ameriky
a Polynésií na Kon-Tiki, voru zhotoveném
z balzových kmenů, dokázal, že podobnou
plavbu bylo možno uskutečnit. Ať už první
obyvatelé ostrova přišli odkudkoli,
skutečností zůstává, že tito lidé vytvořili
nejslavnější kamenné sochy světa.
Antropologové v dějinách ostrova vymezili
tři kulturní etapy. Opírají se při tom o ►
výzkum zbytků soch, dalších lidských
výtvorů na ostrově i zlomků legend.
V první etapě, která začala kolem roku 380
n. 1., na ostrově vznikaly většinou klečící
sochy vytesané ze struskovité lávy nebo
čediče. Ve druhé, střední etapě, započaté
kolem roku 1100, převážil typ sochy, který
je s ostrovem běžně spojován. Jde o moai,
sochu s horní polovinou v podobě
mužského těla, stylizovanou hlavou,
vsazenýma očima a protáhlými ušními
lalůčky. Stupňovité kamenné plošiny
zvané abu, na nichž moai stály, jich unesly
až dvanáct.
S postupem staletí vznikaly sochy stále
větší. Jejich novým prvkem byla temenní
kadeř pukao.
Jedná se o unikátní figurální výtvory, jež
měly patrně představovat náčelníky, kteří
se po smrti stali bohy. Začátek třetí etapy
kolem 1680 se podle všeho kryje se
zahájením
občanské
války
mezi
uvedenými dvěma kmeny, jež až do té
chvíle žily v míru. Válka mohla souviset s
rostoucím úbytkem stromů na ostrově:
nebylo dost dřeva na nové rybářské čluny a
půda ztrácela jakost. Zásoby jídla se
tenčily a „dlouhouší", společensky
nadřazený kmen původem snad z Jižní
Ameriky, a jim podřízení polynéští
„krátkouší" proti sobě začali válčit.
(Legenda vypráví, že si navzájem odnášeli
ženy a děti a jedli je, což by vysvětlovalo,
proč kapitán Cook našel na ostrově tak
málo žen.)
„Krátkouší", kteří nakonec zvítězili, se
během konfliktu zmocnili několika pohřebních plošin a sochy strhli. ■
Na rozhraní – Část druhá
Tomáš Lučenský
Maminka zemřela v jedenaosmdesáti
letech na srdeční slabost, v roce, kdy
zaniklo Československo, které měla tolik
ráda.
Po Vánocích a Novém roce, které strávila
u nás, jsem ji chtěl odvézt vlakem domů a
ještě se u ní den dva zdržet.
Ten den, 2. ledna, byl velký mráz.
Autobus jedoucí k metru vynechal, další
měl značné zpoždění. Maminka dostala
strach, že nám vlak ujede. Nakonec nás
autobus dovezl k metru ještě tak, že jsme
mohli vlak stihnout. Maminka zpanikařila,
necítila se dobře a v každé stanici metra
chtěla vystupovat. Na nádraží jsme dojeli
asi patnáct minut před odjezdem vlaku.
Když jsme šli po perónu, maminka
vyhrkla: „Chyť mě, všechno se se mnou
točí.“ Přitiskl jsem ji k sobě. Trochu
zachroptěla a ztichla, ale já jsem měl
dojem, že pořád ještě dýchá. Kolemjdoucí
mi s maminkou pomáhali, položili jsme ji
na nahonem přinesenou lavici, dal jsem jí
pod jazyk nitroglycerin, a to už nádražní
rozhlas vyzýval, pokud je přítomný
nějaký lékař, ať přijde na pomoc (staniční
lékař měl právě volno).
Za okamžik jeden přispěchal. Dělal, co
mohl. Přiběhl výpravčí, ať nespěchá, že
zdrží vlak třeba o hodinu, ale on
odpověděl, že to není třeba, že odjede
pozdějším. To už přijela i rychlá
záchranná služba, ale všechno bylo marné.
Uložili jsme maminku na koberec v malé
služební místnosti, běžel jsem k telefonu,
a i když jsem neznal zpaměti číslo naší
známé jasnovidky a duchovní léčitelky,
vytočil jsem je jako zázrakem okamžitě.
Chtěl jsem, aby maminku aspoň chvilku
pozdržela, že jí chci ještě něco říct, ale
jasnovidka odpověděla, že už je maminka
téměř úplně odpoutaná od svého těla,
nezvykle rychle, že září, že je šťastná a že
se se mnou loučí. Jen abych
na ni ještě mluvil, bude to
prý vnímat.
Hned nato přišel nádražák,
který měl službu, starší pán,
převlečený do sváteční
uniformy, smekl a se slovy,
že je věřící, mi vyjádřil
soustrast.
Pak za mnou přijela
manželka se synem a
zetěm,
těm
jsem
o
maminčině
smrti
telefonoval – a to už pro
maminku přijela pohřební
služba.
Nedá se dost dobře popsat,
jak mi bylo, ale děkuji těm
obětavým,
nesmírně
citlivým lidem, kteří se mi
ze všech sil snažili pomoci.
Nikdy předtím a nikdy
potom jsem nikoho z nich
neviděl.
Maminku jsme uložili za
účasti kněze a velkého
množství
občanů
do
rodinného hrobu vedle
jejích rodičů a manžela, s
jehož smrtí se nikdy nesmířila.
Pohřeb se konal v pátek ve tři hodiny
odpoledne (shodou okolností v den a hodinu
ukřižování Ježíše Krista). V podvečer byla
zádušní mše.
Bratr večer toho dne, co maminka
zemřela, upravoval něco za domem. Náhle
se
před
ním
objevily
zvláštní
růžovofialové kruhy či kotouče. Vířily,
jakoby vesele, a on slyšel zvláštní hudbu.
Jemnou, podivnou, těžko popsatelnou, ale
Už zmiňovaná duchovní léčitelka mi slíbila, neděsící, spíš radostnou. To se s ním
že mi bude v době pohřbu posílat energii, a maminka zřejmě loučila (bratr se sestrou
skutečně jsem v té době cítil příliv několika žijí ve stejné obci jako žila maminka, to je
asi 100 kilometrů od místa maminčina
vln pozitivní energie.
úmrtí).
Od sousedů jsme se dozvěděli, že se k nám
maminka nesmírně těšila, ale před odjezdem Když, ještě před pohřbem, vzala sestra do
se s nimi loučila s tím, že je to její poslední kuchyně, kterou kdysi užívala společně s
maminkou, malé štěně, protože venku ►
cesta, že ví, že se už domů živá nevrátí.
vydatně mrzlo, zvedlo hlavu ke stropu k
rohu u okna, srst se mu zježila, začalo se
třást a štěkat. Teprve když ho sestra
pohladila a odnesla pryč, uklidnilo se. To
se ještě několikrát opakovalo a skončilo
to, až když sestra řekla: „Maminko,
prosím tě, nestraš mě, já bych tu nemohla
bydlet.“
Maminka čas od času drhla cihlové
schody vedoucí do sklepa. Říkávala mé
sestře: „Jestli je nebudeš mejt, budu tě
chodit strašit.“ – Vždycky když byly
schody špinavé, sestře se o mamince
zdálo. Hned ráno schody umyla a sny
přestaly. I to se opakovalo několikrát.
●●●
Ještě několik vzpomínek:
Jedna z mládí:
Jednou v neděli jsme šli s maminkou a
tatínkem na procházku. Ze zvyku jsme
dávali kytičku ke křížkům stojícím při
cestě. K těm se chodívalo prosit za
zemskou úrodu. Vanul příjemný teplý
větřík. Když jsme došli ke křížku, utrhla
naše malá sestřička pár chudobek, táta ji
vysadil a ona je ke křížku položila.
Na zemi ležela těžká modrá astra. Přidali
jsme ji k těm chudobkám, ale okamžitě
spadla. Zkoušeli jsme ji umístit tak, aby na
ni nefoukalo, ale vždycky byla hned dole.
Lehoučké chudobky zůstaly na místě, s
těmi kupodivu vítr ani nepohnul. Nešlo
nám to do hlavy, zvlášť tatík byl zamlklý,
kroutil hlavou, že je to divné – a skutečně
bylo.
Sestra měla při druhém porodu pocit, že se
dostala do jakési duté roury, šikmo se
svažující dolů. Její konec byl v
nedohlednu. Byla asi do poloviny naplněna
průzračnou vodou, která stékala ze stěn a
tvořila drobné vlnky. Sestru nesmírně
lákalo pustit se po proudu
rovnou dolů. Mohla se však
vrátit. Musela se rozhodnout
okamžitě, později už návrat
nebyl možný. Bleskově si
uvědomila, že ji doma čeká
dvouletý syn, a proto se
vzdala lákavé nabídky a
zůstala na tomto světě.
naší rodiny. Někdo ze známých vyprávěl,
že měli babičku v nemocnici po operaci.
Jednou po obědě seděli v pokoji. Najednou
tam vlétla otevřeným oknem duhová
bublina, pomalu přeplula místnost až k
sošce Panny Marie stojící na skříňce,
dotkla se jí a praskla. Dědeček neobyčejně
zvážněl a řekl: „Maminka zemřela.“
Zanedlouho dostali z nemocnice telegram.
●●●
Touto událostí je dané téma vyčerpáno.
Přidám ale ještě jednu, kterou mi
vyprávěla před několika měsíci naše
známá léčitelka, inženýrka, která pomáhá
zcela zdarma svým známým a jejich
známým, dodává jim energie tím, že jim na
nemocná místa přikládá ruce. Její dcera je
jasnovidka, ale v poslední době se už
odmítá „dívat“, také proto, že ji to
Můj synovec s rodinou bydlel nesmírně vyčerpává.
v domě po mých rodičích a
prarodičích. V pokoji, kde Po cestě (v Raspenavě) šla podivná
kdysi zemřela babička a kde skupinka lidí. Podle oblečení nepatřili do
potom bydleli mí rodiče a po naší doby. Byli skleslí, zoufalí, lomili
otcově smrti maminka sama, rukama a posunky prosili o pomoc.
zažívala synovcova manželka Léčitelka za ně nechala sloužit mši.
zvláštní věci. Nechce o nich
mluvit za žádnou cenu. Šlo Skupinka se pak objevila jasnovidce ještě
asi o toto: nějaké nehmotné jednou. Tentokrát byla veselá, šťastná,
bytosti jí sdělily, že v domě usměvavá a opět posunky děkovala.
sídlí. Když jim dala najevo,
že je to její domov, že je tam To už je opravdu poslední příběh, ale ten
nechce,
vyklidily
bez už vlastně patří do jiné oblasti
mimořádných jevů. ■
problémů pole.
Dnes už má dům jiného
Fotografie: autorův rodinný archív
majitele.
Kresba: Jan Cepník
A na úplný závěr ještě jednu
příhodu, ale ta už se netýká
Doba husitská – Část druhá
Anna C.
Připomeňme si stěžejní události: Po
Husově
smrtidochází
k radikalizaci
nižších vrstev – lidu, měšťanstva i nižšího
panstva. Zástupci české šlechty posílají
stížnosti na smrt Mistra Jana Husa.
Odezvou
z Kostnice
jsou
zákazy,
výhrůžky, hrozby klatbou apod.
Následují první ozbrojené údery na fary,
kláštery, kostely. Roku 1416 je v Kostnici
upálen Husův přítel a zastánce Jeroným
Pražský (na stejném místě jako Hus).
V zemi sílí chaos, vznikají skupinky
odbojníků, kněží káží na veřejných
prostranstvích o brzkém konci světa a o
příchodu tisíciletého panování Krista. Lid
se mobilizuje k útoku na urozené a
majetné (v Praze např. vliv kněze Jana
Želivského).
V červenci 1419 probíhá první pražská
defenestrace (vyhození konšelů z oken
Novoměstské radnice). Umírá král Václav
IV. a jeho regulérní nástupce Zikmund
Lucemburský žádá naprosté podrobení
kacířů, a když se to nestane, rozhodne se
pro otevřený boj.
V březnu 1420 je založen Tábor. Měl být
společností založenou na bratrství, lásce,
chudobě,
pokoře,
mravnosti
a
spravedlnosti. Tím se měly splnit sny
prostých lidí (ale byla to utopie). V okolí
Tábora zanikají celé vesnice a městečka.
Do Tábora přichází Žižka (o něm
později).
Husité ze Sezimova ústí se například nadchli
tak, že hromadně opustili své město a odešli
na Tábor.
Mezi třemi tisíci obyvateli Tábora nechyběli
ani různí blouznivci, vytvářely se tam různé
sekty (např. známí adamité, s kterými Žižka
skoncoval někdy v říjnu 1421).
Symbolem husitství byl kalich představující
hlavní zásadu – přijímání pod obojí neboli
utrakvismus. To vyjadřovalo rovnost lidí
před Bohem.
Zikmund organizoval celkem pět křížových
výprav. Všechny skončily nezdarem.
Zikmund po dohodě s papežem vyhlašuje Legendární bitvy:
proti Čechům první křížovou výpravu.
• Březen 1420 – bitva u Sudoměře.
Hrstka husitů proti dvěma tisícům
Husitské hnutí bylo neseno vírou ve těžkooděnců. Místo bitvy bylo geniálně
správnost
vlastního
přesvědčení vybráno. Byla to úzká šíje mezi dvěma
odchylujícího se od učení katolické rybníky. Poprvé bylo využito vozové
církve, ale správného před Bohem.
hradby.
Současnou dobu chápali jako předzvěst
• Červenec 1420 – bitva na Vítkově.
nastávajícího konce světa a vítězství Padesát tisíc mužů Zikmundovy armády
věčného nebeského království. Proto představovalo asi dvojnásobnou převahu nad
útočili na kláštery, církevní dvorce, husity. Zikmund s hanbou opouští Prahu.
kostely a ničili obrazy svatých. Na
• Červen 1424 – bitva u Malešova.
venkově se pořádaly pouti na hory, tam
• Červen 1426 – severní Čechy u
venkované slyšeli z úst kazatelů o nádheře Ústí (již pod vedením Prokopa Holého).
nastávající boží říše. Do ní se měli dostat
• Srpen 1427 – bitva u Tachova.
oni a obyvatelé pěti vyvolených měst: Křížáci utíkají už před hromovým duněním
Loun, Žatce, Klatov, Slaného a Plzně.
husitského chorálu. Katolická Evropa
nabývá přesvědčení, že husity nelze zničit
Zkáza pozemského světa byla propočítána mečem, ale jednáním.
na dny mezi 10. a 14. únorem 1420.
• Srpen 1431 – bitva u Domažlic.
Křižáci utrpěli ještě ostudnější porážku.
Vedl je papežský legát kardinál Cesarini,
na bojišti zůstal jeho klobouk, roucho,
rodinné šperky a papežská bula. Šok pro
křesťanský svět.
• Září 1432 – Husité pozváni do
Basileje na koncil, aby jim bylo dopřáno
slyšení. Mělo se docílit dlouhodobého
příměří. Češi tam překvapili svou
vzdělaností, přísností mravů, strohostí
zevnějšku i chování, vyzrálostí myšlenek.
Výsledky jednání však byly téměř nulové,
ze čtyř artikulů, které chtěli Češi obhájit,
zůstalo jen přijímání pod obojí.
Husité v té době podnikají spanilé jízdy
do okolních zemích, ale jejich hnutí už je
v krizi a pomalu spěje k Lipanům.
revoluce
ve
Husitské
válečnictví:
vojenství.
Armáda
byla
jinak
organizovaná než jiná tehdejší žoldnéřská
vojska. Byla také jinak vyzbrojena –
základem byl bojový vůz, vozová hradba.
Na voze jelo 18 – 21 mužů a velitel.
Vozové šiky byly páteří armády, ale dále
zde bylo dělostřelectvo, lehké jezdectvo a
pěchota. Armádu doplňovali ženisté,
cestáři a mostaři. Používaly se horké i
chladné zbraně. Pochodová rychlost
armády byla 30 – 40 km denně. ■
Obrázek: www.malotridka.ic.cz
Knihy:
•
•
Toulky českou minulostí – 2. díl, Práce 1991, autor: P. Hora
Záhady českých dějin, Reader‘s Digest Výběr 2005, autoři: kolektiv autorů
Beltine
Jakub Cepník
Beltine (nebo také Beltain, Beltane atd.) je dalším z keltských svátků. Slaví se v předvečer 1.
května a začíná jím teplá polovina roku.
Slovo Beltine znamená jasný, zářící oheň
a také někdy bývá spojováno s bohem
Belenem, uctívaným především v Galii.
Beltine byl jakýsi předěl mezi temnou a
světlou polovinou roku. Temná polovina
roku začínala na keltský nový rok –
svátek Samhain oslavovaný v noci z 31.
října na 1. listopad (viz. článek
„Halloween a Samhain“ v 1. čísle
Camelotu na straně 4) – a končila právě
Beltinem.
Noc z 30. dubna na 1. května patřila
nadpřirozeným bytostem (skřítkům, vílám
apod.). Zapalovaly se při ní dva ohně a
mezera mezi nimi symbolizovala právě
předěl temné a světlé poloviny roku.
Mezi zěmito ohni druidové proháněli
dobytek, který tak byl po zimě „očištěn“ a
procházeli tudy i lidé (ti mladší dokonce
ohně přeskakovali).
Rád bych vyjmenoval i několik dalších
zvyků. Mladíci například soutěžili o to,
kdo výše vyhodí zapálené březové koště
(tento zvyk také souvisí s Valpuržinou
nocí, která je zmíněna níže). Dále se
například koupalo v potoce (což opět
symbolizovalo očištění po zimě), čistily
se chlévy a polykaly se květy kočiček.
K Beltinu se váže i zvyk volení zeleného
krále. Ten si z kmene vybral jednu dívku
a připravil ji o panenství. Poté byl zabit a
všichni přítomní si připili jeho krví.
Ovšem – jak zdůrazňují autoři článku o
Beltinu
na
webu
www.druidova.mysteria.cz
–
zabití
zeleného krále možná přimysleli až
později křesťané, aby „očernili“ tento
pohanský rituál.
Z keltského Beltinu nejspíše vznikl
pozdější „první máj, lásky čas“, protože
už dříve se říkalo, že dítě zplozené na
Beltine bude v životě velmi šťastné.
S prvním májem je také spojen zelený
muž (anglicky Green Man), známý i pod
jmény Green Jack, Jack in the Green,
Green George či Old man in the Woods.
Jedná se zřejmě o pohanského bůžka,
hodného ochránce lesa, který se ve
folklóru zachoval až do dneška. Nejspíš je
to jakýsi archetyp bytosti, protože je znám
po celé Evropě. Bývá zobrazován jako
muž pokrytý od hlavy až k patě listím
(většinou dubovým). V Anglii se hojně byly ve staré češtině označovány
objevuje ve výzdobě chrámů.
čarodějnice.
Na Valpuržinu noc pořádaly čarodějnice
Církev Beltine nahradila vlastním svátkem, své sabaty, létaly na košťatech po kraji a
Filikojakubskou nocí. Spekuluje se o tom, že škodily, kde jen mohly. Existovalo velké
světci Filip a Jakub byli zvoleni z toho množství různých zvyků a obyčejů, které
důvodu, aby ochránili tuto noc před si kladly za cíl ochránit dům před
pohanskými tradicemi.
nekalými rejdy čarodějnic. Patřil sem
Při Filipujakubské noci se prý daly nalézt například zvyk, při kterém se před dveře
poklady, ale hledači museli mít při sobě list domu rozházely narýpané drny (říkalo se
kapradiny či jiný ochranný předmět.
jim „řezanka“) a čarodějnice je musela
před vstupem dovnitř všechny spočítat,
O ukončení oslavování Beltinu se u nás což jí zabralo celou noc.
pokusili také komunisté. Udělali z 1. května Nejdůležitějším zvykem je ale zajisté
svátek práce a z pohanských ohňů se staly pálení ohňů. To se nám dodnes zachovalo
vatry míru. Ovšem ani komunistům se jako pálení čarodějnic.
naštěstí nepodařilo Beltine zcela potlačit.
Je patrné, že Beltine a Valpuržina noc
mají společné kořeny. ■
Ve stejný den jako se slaví Beltine,
oslavovali Germáni tzv. Valpuržinu noc. Obrázek: www.paganspace.net
Název je odvozen od svaté Valpurgie, Zdroj:
www.druidova.mysteria.cz,
bojovnice proti temným silám. Valpurga je www.national-geographic.cz,
ale zároveň saská bohyně a tímto pojmem www.fext.cz
Slovanští bohové – Část druhá
Jan Holan
Svarog
Svarog je uctíván jako Nebeský tvůrce. Je
to vládce všech bohů, otec všeho živého i
neživého, bůh ohně a nebeský kovář,
který ukul Slunce a umístil ho na oblohu.
Je taky pokládán za dárce sociálních
zákonů. Ovšem v roli vládce bohů ho v
pozdějších dobách nahradil Perun.
Poprvé je Svarogovo jméno zmíněno v
poznámkách u slovanského překladu
byzantské kroniky Jana Malaly ze 6.
století. Tyto poznámky mohly vzniknout
přímo v Bulharsku, ale mnohem
pravděpodobnější je, že vznikly až později
na Rusi. Týkají se řeckých bohů v Egyptě.
Jméno Hefaistos je přeloženo jako Svarog
a jméno Hélius jako Dažьbogъ. Text zní:
Po smrti Hefaista, kterého také Svarogem
nazývají, panoval Egypťanům syn jeho
Slunce (Helios), kterého nazývají také
Dažьbogъ ... Slunce pak car, syn Svaroga,
jenž je Dažьbogъ, byl muž silný ... nechtěl
porušit zákon otce svého Svaroga ... Jak
říkal básník Homér o něm, že Dažьbogъ
obvinil Afroditu z cizoložství s Aresem ...
Po smrti Dažьboga, syna Svaroga,
panoval Egypťanům Sosis...
Z údajů, které jsme získali z poznámek z
kroniky Jana Malaly, bohužel nemůžeme
přímo o Svarogovi nic posuzovat, protože
poznámky se netýkají jeho, nýbrž řeckého
Hefaista.
Samotné slovo Svarog má několik překladů.
Pokud vycházíme ze slovanštiny, můžeme
pozorovat jistou podobnost s praslovanským
kořenem svar-, který v indoevropštině
znamenal zvuk nebo slavnostní řeč, později
se výraz posunul na bojový pokřik a boj jako
takový. Je zde taky možnost hledání
Svaroga v indoíránských jazycích. Je zde
Íránské chvar- slunce, záře, nebeské světlo,
je zde také sanskrtské svar- jas, lesk a
svarga-, nebe.
tomuto bohu je tak veliká, že na oplátku
pohřbívali mrtvé žárovým rituálem.
Podle starých představ sídlil na východě,
kde se ráno koupal v moři. Přes den
putoval a bojoval s démony mraků a večer
ho ohrožovali démoni temnoty.
Pod jménem Dažbog byl tento bůh
uctíván také v Kyjevě, kde mu kníže
Vladimír postavil modlu. K jeho modle
přinášeli kněží oběti, zvířecí i lidské, u
jeho modly také věštili pomocí
posvátného koně Svarožicova, kterého
vodili přes losy zakopané v zemi a přes
špice zkřížených kopí.
Později, když Vladimír přijal křesťanství,
nechal Svarožicovu modlu spolu s
modlami ostatních bohů zničit.
Podle pověstí měl Dažbog tři ženy –
Morenu, Živu a Zlatogorku – a s nimi měl
spoustu dětí. Všechny slovanské národy
vzešly od Dažboga, proto se také Slované
nazývají “Dažbogovými vnuky“. ■
Svarožic
Někdy nazýván také Dažbog nebo Dabog. Je
to syn nebeského Svaroga, je považován za
dárce základních podmínek života, světla a
ohně na Zemi.
Poté, co Svarog odešel do ústraní, stanul
Svarožic na stolici vládce bohů. Lidé jej
nazývali Slunce a za jeho pozemskou formu
považovali oheň, posvátný živel. Za jeho Obrázek: www.slovanstvo.wz.cz
symbol byl zvolen ohnivý kruh.
Byl to bůh ohně, slunce a války. Jeho
vyobrazení a modly jsou vyzbrojeny kopím,
štítem, na kterém je namalována hlava tura,
a holubicí na přilbě. Vděčnost a úcta lidí k
Pohřební kultura Egypťanů
Stanislav Cepník st.
Egyptské polyteistické náboženství a
mytologie
hrály v životě běžného
Egypťana velmi důležitou roli. Viděly
v posmrtném životě spásu a jediný
pozitivní osud člověka po smrti.
Výrazem touhy po tomto životě byla
mumifikace. Ta zachovávala neporušené
tělo ještě dlouho po smrti.
Posmrtný život měl zemřelým zajistit
propracovaný systém obřadů. K těm
patřilo kromě mumifikace pečlivé
provádění pohřebních úkonů a přidávání
obětin do hrobů zesnulých. Předměty jim
měly sloužit v příštím životě.
Ve starších obdobích bránilo hnití těl
pouštní sucho. Postupně si ale nechávali
bohatší Egypťané stavět
mohutné
kamenné hrobky a jejich těla byla uměle
mumifikována.
Při tom bylo třeba vyjmout vnitřní tělní
orgány (některé pak byly ukládány odděleně
do nádob zvaných kanopy), pevně ovinout
tělo pruhy látky a uložit ho do pevné hranaté
schránky (kamenného sarkofágu nebo
dřevěné rakve).
V průběhu let byla mumifikační technika
zdokonalována, nejlepší zabrala dobu 70 dní
(při ní byl mozek vytahován nosní dírkou).
Mumifikaci
prováděla
specializovaná
skupina kněží. Jejich praktické anatomické
znalosti byly obdivuhodné. Jsou srovnatelné
se znalostmi dnešních patologů.
Pohřební výbava vlivných a bohatých
příslušníků vyšší šlechty byla ohromující
(viz. reportáž Adama Cepníka z výstavy
Tutanchamon – jeho hrob a poklady na
straně 7).
Významnou roli v zadušním kultu hrály
tradičně Knihy mrtvých (kromě egyptské
je i tibetská, křesťanská...), soubory asi
200 zaříkadel. Měly mrtvému umožnit
bezpečný přechod do posmrtného života
(byly psány obvykle hieroglyfickým
písmem na papyrových svitcích nebo
přímo
na
předmětech
umístěných
v hrobkách a rakvích zesnulých).
Jednotlivá zaříkadla jsou dnes řazena a
číslována jako samostatné kapitoly, žádný
dochovaný spis Knihy mrtvých však není
úplný.
(Zpracováno a
z knihy Egypt.) ■
prokráceno
zejména
Literatura:
• Egypt, Rebo 2004, autor: Lucia Gahlin, překlad: K.Cingrošová a M. Jílková
• Magazín Živá Historie leden – únor 2009, autoři: kolektiv autorů (článek „Tajuplná země faraonů“ na straně 8)
Rozhovor s Františkou Vrbenskou
Jakub Cepník
Brzy vám v nakladatelství Straky na
vrbě vyjde román Vítr v piniích, který
jste napsala společně s Jakubem D.
Kočím. Jak vypadá taková práce na
románu ve dvou lidech?
Přinese dvakrát víc možností, bohatší
nápady, snadnější řešení obtížných pasáží
a třikrát větší pracovní nároky. Tvůrci si
(obvykle) společně vymyslí kostru děje,
hlavní postavy a jejich charaktery,
souvislosti, které jsou pro příběh důležité.
S Jakubem „Drakem“ jsme pak mnohé
části vytvářeli společně. Jiné pasáže jsme
psali každý zvlášť; pak je nutné sladit tato
místa s celkem, doladit nebo doplnit podle
připomínek nebo nápadů spoluautora.
Přibývající text je vlastně podrobován
dvojí přímé (vzájemné) kritice a nejde to
jinak, než se dohodnout na optimální
variantě. My se dohodli vždycky, i když
se tu a tam diskutovalo déle a s větším
nasazením.
Mohla byste nám prozradit o Větru
v piniích nějakou zajímavost, něco, co
se nepíše v anotaci?
Putování k posvátné hoře tvoří jen rámec
pro drsnou baladu o lidských vztazích,
které vyhrotily nenávist a válka. Během
cesty se kříží osudy slavného generála
odsouzeného
k pomalé
smrti,
alkoholického zbojníka, šamanky, tajného
vládního agenta, šílence ovládajícího
bojová umění, čarodějky bez magické
moci, zmrzačeného rytíře, princezny
s temnou kletbou…
Myslíte si, že se čtenářský úspěch Větru
v piniích bude moci rovnat s úspěchem
Stínu modrého býka?
Kdo umí předem odhadnout, jak se kniha
bude líbit čtenářům? Podle beta-testerů se
dá tipovat, že Vítr v piniích by měl
slušnou šanci uspět. Jenže - nerada bych
to zakřikla. A pak, zdar nějakého titulu je Pracujete jako knihovnice. Kdy vám
prostě alchymie… nebo možná přímo zbývá čas na psaní?
Moje pracovní náplň není úplně běžná,
magie.
podílím se na programu ochraně
sbírek a digitalizaci
Když už jsme u Stínu modrého býka, knihovních
plánujete napsat s Leonardem Medkem českého literárního dědictví. Čas bohužel
téměř nezbývá, loupím ho rodině a
jeho pokračování?
Pokračování už vzniklo. Kraka jsme v něm přátelům. Mám jediné štěstí, že můj muž
dovedli na západ Barbarika a nechali ho mi obětavě pomáhá.
střetnout se s říčními lupiči. Objevilo se jako
novela Kalné víry Rhenu v antologii To je vše. Děkuji za čas, který jste nám
Legendy
české
fantasy.
Románové věnovala.
pokračování s pracovním názvem Vítr v Já vám děkuji za otázky… a za váš
ostří meče jsme právě po dvou letech časopis, který je velmi příjemným
scifistické scéně. Přeji
přípravných prací začali psát. Krak se osvěžením na
dostane až na východ římského impéria, kde co nejvíce zdaru! ■
se
zaplete
do
krvavého
povstání
Fotografie: www.ikaros.cz
germánských a sarmatských kmenů.
Camelot – Květen 2009 vychází 29. 4. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –
www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!