Caritas 2009/4 - Charita Česká republika

Komentáře

Transkript

Caritas 2009/4 - Charita Česká republika
Číslo 4/2009
Inzertní příloha Charity Česká republika
caritas
Té m a :
C H A R I T N Í
P R O J E K T Y
GENERÁLNÍ PARTNER CHČR
Charita provází člověka po celý život
K
Foto: archiv Charity Ostrava
Jak se rady osvědčily v praxi, je těžké odhadnout. Málokdo totiž přijde
do poradny sdělit, že si našel práci,
urovnal partnerský vztah nebo splatil dluhy.
„Některé naše aktivity jsou financovány z rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí a ostatní aktivity
jsou realizovány s finanční podporou statutárního města Ostravy,“
končí rozhovor sociální pracovnice.
Dluhy a nezaměstnanost trápily
v posledních letech také klienty unikátního projektu Diecézní charity
ostravsko-opavské – Vesničky soužití v Ostravě-Muglinově. Ve Vesničce soužití žije deset romských, deset
smíšených a deset neromských rodin, které byly společně postiženy
povodněmi na sklonky 90. let. I zde
poradenství a pečlivé vedení školenými sociálními pracovníky mnoha lidem pomohlo. Domácnostem
umožnil odrazit se ode dna projekt
zaměřený na zvýšení zaměstnanosti a prevence sociálně patologických
jevů. „Projekt byl financován z fondů Evropské unie, a to z programu
SROP. Bez těchto peněz by naše pomoc nemohla být tak účinná,“ připomíná vedoucí Vesničky soužití
Miroslav Hodeček.
nost, ztráta střechy nad hlavou, rodinné problémy a v posledních
letech zejména dluhy. Když z rozhovoru s klientem vyplyne, že je problém složitější, je řešen i s dalšími
odborníky. „Spolupracujeme s dvěma právníky, využíváme služeb dvou
psychologů a kněze. Při jejich výběru jsme kladli důraz na kvalitu a zkušenosti z jejich dlouholeté praxe,“
vysvětluje sociální pracovnice poradny Kateřina Dombková.
Stovky rad a doporučení nicméně
rozdají obě mladé ženy návštěvníkům Poradenského a informačního
centra samy. Klientům pomáhají vyhledávat informace na internetu,
psát životopisy a někdy trénují i rozhovor se zaměstnavatelem. Vzhledem k rostoucímu počtu klientů
s problémy finančního rázu jsou obě
sociální pracovnice proškoleny
i v oblasti dluhového poradenství.
ZPRACOVÁNÍ ODPADU
POMOHLO
HANDICAPOVANÝM
Otázka nezaměstnanosti netrápí
jen Vesničku soužití, ale také charitní chráněné dílny, jež se snaží najít
důstojnou práci handicapovaným.
Charita sv. Alexandra v Ostravě-Kunčičkách dává ve stolařské dílně
práci hluchoněmým mužům. S vadou sluchu pracují také ženy v textilní dílně a zajímavostí je i dílna na
zpracování plastů. I zde se však potýkají s problémy na světových trzích se surovinami. Po drceném
plastu z vysloužilých PET lahví není
v současnosti poptávka, a tak jsou
hledány nové možnosti, jak zaměstnávat lidi se změněnou pracovní
schopností.
Společný projekt Charity sv. Alexandra a společnosti OZO Ostrava,
(Pokračování na str. 3)
lientem Charity se v průběhu svého života skutečně
může stát každý. Mezi pomyslnou kolébkou a hrobem je
rozprostřen celý běh lidského života v tomto světě. Rozsáhlá síť
služeb charitních zařízení, která
spadají pod Diecézní charitu ostravsko-opavskou, je schopna nabídnout pomocnou ruku těhotné
ženě i umírajícímu starci. Mezi těmito dvěma póly najdete desítky
dalších kritických situací, jež pomáhají zvládat lidé pracující pod
červenobílým logem Charity ČR.
DIECÉZNÍ CHARITA POMÁHÁ
NA MORAVĚ, VE SLEZSKU
I NA UKRAJINĚ
Historie Diecézní charity ostravsko-opavské (některých oblastních
charit však již daleko dříve) se začala psát v lednu roku 1997, po vzniku
Diecéze ostravsko-opavské. „Přestože jsme nejmladší z diecézních
charit, zdaleka nejsme nejmenší,“
představuje Diecézní charitu ostravsko-opavskou její ředitel Lukáš Curylo.
Území ostravsko-opavské diecéze, kde působí 17 oblastních charit
s vlastní právní subjektivitou, kopíruje hranice Moravskoslezského kraje a okresu Jeseník. V regionu, kde žije více než milion obyvatel, pracuje
ve 130 charitních zařízeních více než
900 zaměstnanců. Rozmanitost různých druhů služeb dokazuje úctyhodné číslo 40. „Jsme největším nestátním poskytovatelem sociálně zdravotních služeb v Moravskoslezském
kraji,“ dodává Curylo.
„Prostřednictvím Střediska humanitární pomoci pomáhá naše diecézní charita také na Zakarpatské
Ukrajině. Zaměřujeme se především
na práci s dětmi a pomoc seniorům,“ poznamenává vedoucí Střediska humanitární pomoci Marta
Porubová.
ZAČÍNÁME S DĚTMI
Téměř v každé oblastní charitě
najdete charitní ošetřovatelskou
a pečovatelskou službu. Pro maminky s dětmi jsou určena mateřská
Azylový dům Charity Ostrava nabízí bezpečí i novou šanci.
centra a azylové domy pro matky
v tísni. Pro děti a mladé lidi se zdravotním postižením jsou k dispozici
denní stacionáře a nízkoprahová zařízení pro děti a mládež. Jedním
z nich je například krnovský Zvídálek, kde se vychovatelé věnují především romským dětem. Po letech péče dosahují pozitivních výsledků.
„První děti, s kterými ve Zvídálku
začínali, jsou dnes již na střední škole,“ říká Kristina Stoszková, vedoucí
oddělení sociálně zdravotního Diecézní charity ostravsko-opavské,
a dodává, že v Charitě Krnov nyní
začínají přemýšlet o rozšíření této
služby na mládež starší patnácti let.
„Děti, které do Zvídálku chodily
v prvních letech, potřebují nyní v dospívání řešit například otázky etiky
partnerských vztahů a rodinného života. I v tom jim může pomoci Zvídálek,“ uzavírá Stoszková.
POMŮŽEME, PORADÍME
Ztráta práce, partnerské neshody
a dluhy mohou uvrhnout člověka do
hluboké beznaděje. Není-li nablízku
pomocná ruka nebo alespoň rada,
mohou lidské neúspěchy skončit
tragédií. Poradit, najít informace na
internetu, napsat životopis nebo
zprostředkovat odbornou pomoc
právníka, psychologa a duchovního
dokážou pracovnice Poradenského
a informačního centra v samém
středu Ostravy. Poradna je jednou
z vlastních aktivit Diecézní charity
ostravsko-opavské a její služby jsou
poskytovány bezplatně a anonymně.
„Jsme tady pro lidi, kteří vnímají
svou situaci jako tíživou a nejsou
schopni zvládnout ji vlastními silami,“ říká sociální pracovnice poradenského centra Radka Vrbová.
Nejčastějšími problémy těch, kteří prosí o radu, jsou nezaměstna-
Jinakost, která sbližuje
S
táli jste v dlouhé řadě na cizinecké
policii mezi stovkami těch, kteří
v České republice hledají druhý domov? Já ano. A nakonec jsem ho zde, kdoví proč, opravdu našla. Bylo to jen kvůli tomu, že mé kořeny jsou více spojeny s tou
„vyspělejší“ částí světa? Nebo jsem měla
štěstí, že mě nikdo automaticky nezařadil
do jednoho pytle k těm, kdo chtějí, jak se
domnívá tristní většina české společnosti,
vzít našincům práci, páchat trestnou činnost nebo se přiživovat na sociálních výhodách? Kolik z nás ale opravdu ví, co musí
člověk podstoupit v cizí zemi a jaké důvody
ho vedou k tomu, aby opustil svou vlast?
Jednou z mnoha, kteří se vydali více než
deset tisíc kilometrů do neznáma, je paní Egi
z Mongolska. Přijela do naší země v roce
2007, aby zde našla nový domov.
„V Mongolsku jsem měla osobní problémy,
můj druh se ke mně choval velmi špatně a já
musela utéct. Přijela jsem sem a snažila si najít
práci, ale nešlo to. Proto jsem pracovala nelegálně. Po sedmi měsících mě však přejelo auto
na přechodu,“ líčí svůj příběh paní Egi, jež pak
strávila v nemocnici bezmála půl roku. Nebylo
jasné, jestli vůbec bude ještě chodit a zda uvidí svoji dcerku, kterou nechala v Mongolsku
u svých rodičů, aby ji mohla přivézt do Česka,
až si zde vytvoří zázemí.
Místo toho ji ovšem čekala děsivá zkušenost, kdy u přípravného soudního řízení ničemu nerozuměla a kdy člověk, jenž způsobil
dopravní nehodu i to, že je paní Egi trvale
odkázaná na berle a trpí chronickou bolestí,
vyvázl beztrestně. Prokázal totiž, že paní Egi
je na území České republiky nelegálně.
Nikoho nezajímalo, že řidič přejel především lidskou bytost a že paní Egi, hledajíc naději a prchajíc před násilím svého druha, musí
čelit dalšímu utrpění. Navíc dostala trest okamžitého vyhoštění. Požádala proto o azyl, ale
neuspěla. Odvolací azylové řízení skončí letos
v listopadu, avšak opět bezúspěšně. Paní Egi
se proto bude muset bezpodmínečně vrátit do
Mongolska – bez peněz, s ranami na těle i duši, které se už asi nikdy nezahojí.
„Chtěla jsem jen poctivě pracovat a klidně
žít. Kdybych mohla a Bůh mi pomohl, přes
to všechno, co se mi zde přihodilo, bych tu
ráda zůstala. V Mongolsku už pro mě není
domov. Nevím, co si s dcerkou počneme,“ říká paní Egi s pláčem a místy nemůže kvůli sl-
zám mluvit. „Byli však lidé, kteří se ke mně
chovali velmi pěkně. V nemocnici se o mě
starali a pomáhali přežít každý den. Také díky Charitě jsem nacházela sílu jít dál a bojovat. Charita mi pomohla dovědět se, jaká
mám vůbec práva, co mohu dělat, kam se ještě obrátit o pomoc,“ uzavírá paní Egi.
JEN MÁLO PŘÍPADŮ KONČÍ
„HAPPYENDEM“
Oddělení migrace Diecézní charity Brno se potkává s podobnými životními osudy
každý den. Cizincům brání v integraci přemíra byrokracie, jazykové bariéry na úřadech a institucích, ale i předsudky a xenofobie ostatní společnosti. To vše se snaží
oddělení migrace pomoci cizincům překonat.
(Pokračování na str. 4)
2
/ caritas
Inzertní příloha Charity Česká republika
Mladí lidé, kteří chtějí pomáhat
„M
či nemocnicích, s dětmi z rizikového
prostředí a podobně. Jedná se hlavně o výtvarnou činnost, kdy můžeme společně něco vytvořit; hudební,
kdy se společně pokoušíme zpívat
a hrát; dramatickou, při níž se můžeme společně bavit divadelním
představením třeba v přestrojení za
Křemílka a Vochomůrku; nebo tradiční, kdy se zabýváme kupříkladu
vánočními či velikonočními tématy,“ vysvětlila Helena, která se k dobrovolnictví dostala zcela náhodou,
a to přes svoji kamarádku.
ládí v akci“, tak se
jmenuje nový projekt, který zaštiťuje
dobrovolnické centrum Kambala
Oblastní charity Žďár nad Sázavou. Do „akce“ jsou zapojeni studenti žďárských středních škol
a gymnázií. Projekt, jenž je zaměřen na smysluplné vyplnění volného času uživatelů služeb žďárské
charity a několika spolupracujících organizací, se vyznačuje nadšením a nadáním mladých lidí. Ti
chtějí přinést kousek ze svých
předností z oblasti hudby, dramatu, výtvarného umění a českých
tradic, a pomoci tak druhým.
K hlavním cílům patří šíření optimismu, radosti a pohody za pomoci krátkých zábavných programů.
Přiznám se, že když jsem o tomto
nápadu slyšela poprvé, nedokázala
jsem si jeho realizaci příliš představit. Vybavilo se mi několik našich
klientů, kteří jsou vděční za každé
vlídné slovo, pohlazení, vyslechnutí
svých starostí, obav a potíží. Co ale
řeknou na to, až jim do místnosti
vběhne skupinka mladých lidí s nadšením a pohodovými výrazy na tvářích, z nichž bude už na první pohled zřejmé, že bolest, trápení,
starost, nemoci a další lidská soužení jim doposud zůstaly utajeny? Nebudou naštvaní, lítostiví, nebudou
se zlobit, neodmítnou je?
MIKULÁŠSKÁ BESÍDKA
Několik dní nato, byl zrovna svátek svatého Mikuláše, se ve dveřích
mé kanceláře objevil, s podivným
hlukem, smíchem a hudráním, anděl, za ním Mikuláš a na chodbě
„natěšeně“ postával vyčkávající
čert. Tahle výprava mířila do jedno-
Dobrovolnice Anežka (vlevo) a Markéta.
ho z našich zařízení v Nížkově, kde
přebývají převážně senioři. Byla
jsem zvědavá, s jakou se náš nově
vzniklý mobilní tým vrátí zpět ze
svého prvního výjezdu.
Přijeli zhruba o hodinu později, radost a nadšení z nich přímo sálaly, až
i já sama jsem propadla dobré náladě.
Fotografie pak mluvily za vše: společenská místnost plná lidí, v rohu u okna na varhany hrající anděl a Mikuláš
Foto: Michaela Mahlová
s čertem v poslušném pozoru a s otevřenými ústy; jako by ze sebe vydávali
vše, co mohou, snad i tu nejvyšší tóninu pro obveselení těch, kteří mají na
fotografiích spokojený výraz ve tváři.
Ti lidé se tam dobře bavili. Na chvíli
asi zapomněli na své domácí povinnosti, trápení s rodinou a nemoci své
či blízkých a přibrukovali si do známých melodií.
Zajímalo mě, v čem konkrétně
POZVÁNKY NA AKCE CHARITY OPAVA
SLUNÍČKOVÉ ODPOLEDNE
PRO MALÉ I VELKÉ
OSLAVA SVÁTKU SV. CYRILA
A METODĚJE VE VLAŠTOVIČKÁCH
Přijďte se pobavit 26. června od 15 hodin na Sluníčkové odpoledne Charity Opava a dejte dětem i sobě malý dárek. Slavnostní odpoledne nejen pro děti se bude tradičně
konat na nádvoří ředitelství Charity Opava
ul. Přemyslovců 26 v Jaktaři. Program pro
všechny školáky, kteří se po celý rok snažili,
připravili jako každý rok zaměstnanci a dobrovolníci Charity Opava. A pozor: vedle zábavy pro děti, občerstvení a živé hudby nebude chybět překvapení.
Obec Vlaštovičky spolu s Domem sv. Cyrila a Metoděje pro zrakově postižené Charity Opava srdečně zvou v sobotu 4. července na oslavu u příležitosti svátku sv. Cyrila
a Metoděje. Oslava bude zahájena v 15 hodin mší svatou v kapli domu. Následuje
možnost návštěvy domu a chráněné dílny.
Doprovodný program bude probíhat již od
16 hodin na přilehlém hřišti. Těšit se můžete na živou hudbu, sportovní exhibice
a atrakce pro děti. Akce se koná za každého
počasí.
Gabriela Lukšíčková
spočívají aktivity mobilního dobrovolného týmu. Proto jsem oslovila
jednu z dobrovolnic, které stály přímo u zrodu projektu „Mládí v akci“,
Helenu Pipovou, studentku žďárského gymnázia.
„Prostřednictvím programu se
snažíme strávit příjemně a smysluplně čas s těmi, kterým to, doufám,
pomůže, tj. se starými lidmi v domovech důchodců, s dětmi v ústavech
ULEHČIT TRÁPENÍ
Myšlenka, že dobrovolníci mohou kvalitně využít svůj volný čas
i talent k pobavení druhých, se
v Oblastní charitě Žďár nad Sázavou rychle ujala. „První akce nebyly příliš plánované, jednalo se pouze
o spontánní vystoupení mladých hudebníků či hereček v charitních zařízeních. Akce však sklidily úspěch,
a proto se dobrovolníci shodli na
tom, že by bylo dobré rozšířit pole
působnosti i mimo charitní zařízení. Současně si pod záštitou dobrovolnického centra zažádali o finanční podporu z programu „Připoj
se“, který v České republice funguje
jako společná aktivita Nadace rozvoje občanské společnosti a firmy
NOKIA, a získali tak finance na další výjezdy mobilního dobrovolnického týmu,“ říká Michaela Mahlová,
koordinátorka centra Kambala.
„Je to velká zkušenost. Všichni
nemají to štěstí, že jsou zdraví a mají dostatek všeho. A my můžeme
prostřednictvím dobrovolnictví takovým lidem alespoň trošku ulehčit,
přidat kapku optimismu a radosti ze
života,“ dodala mladičká dobrovolnice Helena.
Lenka Judová
Týdenní stacionář nabízí
krátkodobé pobyty seniorům
A
rcidiecézní charita Praha nabízí seniorům vícedenní pobyty ve svém týdenním stacionáři v Praze 5. Nabídka je určena seniorům se sníženou soběstačností,
kteří potřebují pravidelnou pomoc a ubytování v době, kdy o ně nemohou pečovat blízké
osoby. Může se jednat například o dobu, kdy
rodina jede na dovolenou apod. a není schopna zajistit péči o svého člena. Doba pobytu je
sjednávána individuálně – podle konkrétních
potřeb rodiny. Může se jednat o několik dní až
týdnů.
V tomto charitním zařízení je pro seniory
připravena nabídka komplexní péče, která zahrnuje celodenní péči, aktivizaci tělesných i du-
ševních sil, různé druhy terapie, kondičního
cvičení apod. Součástí objektu, v němž se stacionář nalézá, je park, jenž je určen k rekreaci
seniorů. Ve stacionáři dále nabízíme účast na
místních společenských akcích. V rámci pobytu je zajištěno celodenní stravování.
Služba týdenního stacionáře je velmi žádaná a Arcidiecézní charita Praha ji v tomto domě nabízí od jara letošního roku. Zájemci o pobyt se mohou informovat na telefonních číslech
251 552 453 nebo 605 837 688. Dále mohou napsat na e-mailovou adresu [email protected]
charita-adopce.cz. Týdenní stacionář se nachází v Praze 5 – Hlubočepích, Renoirova 7.
Pavel Šimek
Aktuálně z Diecézní charity Litoměřice
D
árci z Litoměřic a okolí pomohli dětem v Ulánbátaru,
maminky z Domova sv. Máří Magdalény se zapojily do projektu „Adoptuj panenku, a zachráníš dítě!“ a díky štědrosti dárců
bude mít Domov pokojného stáří
v Chrastavě zdvižnou plošinu.
Na konci dubna darovala Diecézní charita Litoměřice 9 000 dolarů
(zhruba 183 500 korun) na podporu
aktivit zařízení pro děti bez domova
„Don Bosco Children’s Savio House” v mongolském hlavním městě
Ulánbátaru. Jedná se o prostředky,
které věnovali drobní dárci z Litoměřic a okolí v rámci Tříkrálové sbírky
v letech 2008 a 2009.
Zařízení se nachází v ulánbátarské
čtvrti Amalgan a poskytuje ubytování, stravování, výchovné a vzdělávací služby dětem, které z nejrůznějších
důvodů nemohou vyrůstat ve svých
rodinách a část svého života strávily
„na ulici“. V současné době žije v domově dvaadvacet dětí ve věku od pěti
do šestnácti let.
Vedoucí domova P. Leung Paul
z řeholní společnosti Salesiáni Dona
Bosca chce dar použít na vybavení
hudební dílny dětského domova
a na vybudování ohrazení pozemku,
na němž jsou pěstovány potraviny
pro kuchyni v dětském domově.
Diecézní charita Litoměřice se od
roku 2007 podílí jako spoluřešitel
na realizaci projektů zahraniční rozvojové spolupráce v Mongolsku, jejichž gestorem je Ministerstvo práce
a sociálních věcí České republiky.
ADOPTUJ PANENKU...
Maminky a tatínek z Domova
sv. Máří Magdalény v Jiřetíně pod
Jedlovou, který je určen pro handica-
pované matky s dětmi v těžké životní
situaci, se zapojili do projektu „Adoptuj panenku, a zachráníš dítě!“
Cílem projektu je ušití panenek,
jejichž nákup umožní očkování dětí
v rozvojových zemích proti dětským
smrtelným chorobám.
VÝSTAVBA ZDVIŽNÉ PLOŠINY
V CHRASTAVĚ
Těsně před dokončením je výstavba zdvižné plošiny v Domově pokojného stáří – Domově sv. Vavřince
v Chrastavě. Pracovníkům Oblastní
charity Liberec se podařilo najít řešení, které nepoškodí vzhled budovy
fary ze 16. století a neubere prostor
seniorům.
Projekt je realizován díky dárcům,
kteří uhradili veškeré náklady. Těmto
štědrým lidem patří naše poděkování.
Roman Striženec,
Hana Venturová, Květa Zedková
I jim pomohli dárci z Litoměřic a okolí.
Foto: Oldřich Pospíšil
caritas / 3
Inzertní příloha Charity Česká republika
Kostelecká lekce života
Z
nestátních neziskových organizací je Charita jediná,
kdo v Pobytovém středisku
Ministerstva vnitra v Kostelci nad
Orlicí působí. Oblastní charita Ústí nad Orlicí zde zajišťuje služby
sociálního šatníku, Diecézní charita Hradec Králové zase poskytuje sociálně-právní poradenství pro
žadatele o udělení mezinárodní
ochrany a organizuje pro ně volnočasové aktivity: řezbářskou dílnu, dílnu ručních prací, hudební
dílnu a nově také výuku českého
jazyka. Za lektorkou češtiny paní
Ivou Špinlerovou jsme se při své
návštěvě vypravili.
ČESKÁ REPUBLIKA
– CENTRUM KULTURY
Právě probíhá výuka těch „češtinsky“ nejzdatnějších, kteří v táboře jsou. Paní učitelka rozdává mapy
Kostelce a studenti hledají nádraží,
poštu a jednotlivé ulice. Brzy se dostáváme i za hranice městečka a někteří ze studentů se mohou pochlubit
poměrně slušnou znalostí českých
měst. Zajímavé je, že ať už hovoří
o Plzni, Karlových Varech, Kutné Hoře, Praze, Příbrami nebo Hradci Králové, vždycky je všude nadchl krásný,
„moc krásný kostel“. „Česká republika,“ uzavírá pan Torgom z Arménie,
„je velmi zajímavá historicky a je to
také centrum kultury.“
(Dokončení ze str. 1)
s. r. o. se zase věnuje sběru, skládkování i zpracování komunálního
odpadu. Projekt spočívá v rozebírání vysloužilých elektrospotřebičů na suroviny, jež se dají dále
zpracovat. S přibývajícím elektroodpadem přibývá v této speciální
chráněné dílně také zaměstnanců. Práci jim od dubna letošího roku výrazně usnadnila demontážní
linka s dopravními pásy, které odstraňují fyzicky náročné přenášení
těžkých elektrospotřebičů.
„Většina lidí, kteří zde pracují,
se potýká se zdravotním omeze-
la z Rumunska: „Nevím proč, ale cítím se jako matka zodpovědná za
něho. To je jediný Afghánec tady, já
jediná Rumunka, pomůžeme si navzájem.“
Dalším pojítkem těchto dvou bude zřejmě činorodost jim vlastní:
„My máme tak rozporcovaný každá
minutka. Teď jedeme do Hradec
Králové na výlet na výstavě, včera za
mnou přišli z Iráku, že jim mám pomoct něco u ,súdu‘; nevím, co chtějí, já řekla jim, že nemám čas, ale
musím to nějak udělat pro ně, asi
příští týden tam pojedu s nimi…“
BĚŽENCI, NE LEŽENCI!
Děti žadatelů o azyl chodí do školy, kde se učí češtině a v češtině. Jejich pokroky jsou proto rychlé. Často jsou právě děti v táborech v rolích
tlumočníků. Přesto se musejí všichni, kteří chtějí žít v České republice,
naučit česky. „Také je škoda ten volný čas, kterého tady mají dost, prosedět nebo prospat,“ hodnotí situaci
paní Špinlerová a své pokročilé studenty úsměvně hecuje: „Aktivně
všech možností, jež máte, využijte.
Jste běženci, ne leženci! To se málokomu stane, aby mohl tolik času věnovat práci sám na sobě!“
PRVNÍ JAZYK PRO ČTENÍ
A PSANÍ – ČEŠTINA
Kurzy má Iva Špinlerová rozdělené do čtyř skupin. První dvě jsou
rusky mluvící cizinci – mírně pokročilí a začátečníci. Třetí skupinu tvoří
somálské ženy a dívky, dvě Kožanky
a jeden Somálec. I lidi úplně negramotné paní Iva naučila číst a psát.
„Jsou úžasně vděční. Dívají se na
vás oddaným pohledem jako na někoho, kdo pro ně hodně dělá a hodně pro ně znamená.“ Poslední skupina, podle slov paní Ivy také velmi
inteligentní, je složena ze Syřanů,
Nigerijců a Súdánců.
CHLAPEC Z AFGHÁNISTÁNU
„Jsem tady sám z Afghánistánu,
Iva Špinlerová se zpěvákem Pavlem Dobešem během dne otevřených dveří.
Foto: autorka
jinak nikdo, a tak musím mluvit.
Rusky, kurdsky, česky… Češtinu ještě nezvládám dobře.“ Doma už Javad nikoho nemá, ale rodinu má ta-
dy, říká. „Paní učitelka – druhá
matka pro mě; mám rád všechny lidi
tady, hodný, žádný nemám problém.“ Javada si oblíbila paní Ange-
Charita provází člověka...
ním, kvůli němuž se u nich rychle
projeví důsledky přetíženosti. Tělo
se brání a může následovat případná pracovní neschopnost. Díky dopravním pásům zdravotním problémům zabráníme,“ oceňuje novinku
ředitel Charity sv. Alexandra Pavel
Folta.
UMÍME USNADNIT NEJEN
PODZIM ŽIVOTA
Skutečně od kolébky až po hrob
provázejí charitní služby klienty v os-
travsko-opavské diecézi. Výmluvným důkazem je hospicová péče,
kterou Charita Ostrava poskytuje již
druhým rokem v Hospici sv. Lukáše v Ostravě-Výškovicích. Dříve než
biskup František Václav Lobkowicz
vysvětil první kamenný hospic v Moravskoslezském kraji, začala Charita
Ostrava se službou mobilní hospicové jednotky. Podobnou cestou se vydali také v Charitě Opava, jež reaguje na potřeby hospicové služby v tomto městě a jeho blízkém okolí terénní
službou Pokojný přístav. Péče o klienty v terminálním stadiu života se
stala nadstavbou klasické charitní
ošetřovatelské a pečovatelské služby. „Podílí se na ní tým složený z lékaře, zdravotní sestry, psychoterapeuta, sociální pracovnice, pečovatelky,
případně lékaře-specialisty a podle
potřeby také duchovního,“ popisuje
novou službu Charity Opava Kristina Stoszková z Diecézní charity ostravsko-opavské a dodává, že v Opavě
je o službu velký zájem. „Je to příklad
TO JE MOJE ŠKOLA…
Lidé v táboře se málokdy společně scházejí. Díky výuce češtiny tak
vznikají neformální skupiny, přátelské a vstřícné prostředí, do kterého
může každý vnést to své. „Člověku
se rozšíří pohled na svět. Setkávám
se tu s konkrétními lidmi z různých
zemí a ty země mě potom zajímají,
takže sleduji zprávy, co se kde děje.
Ale hlavně si uvědomíte, že člověk
má stejné touhy a radosti všude na
světě. Je to nezávislé na vzdělání, zemi či barvě pleti. Někomu se dostane víc možností, někomu míň. To je
moje škola, tady ti uprchlíci. Jsem
vděčná, že v táboře pracuji,“ uzavírá
Iva Špinlerová.
Vlaďka Dobešová
toho, jak charita pružně zareagovala na potřeby lidí v oblasti, kde působí,“ dodala Kristina Stoszková.
Charita Opava realizuje též
charitní Linku důvěry a od roku
1999 při ní funguje chráněné pracoviště pro nevidomé maséry.
Dnes tato služba působí pod názvem Wellness centrum a nabízí
možnost vyvážit masáží a koupelí
účinky negativních vlivů způsobených návalem práce či napětím
v soukromém životě. Takže budete-li mít cestu do Opavy, neváhejte
se objednat. Křivá záda vám tam
srovnají spolehlivě.
Pavel Siuda
Škola v Bídaru už brzy přivítá studenty
V
Arcidiecézní charitě Praha
koordinuji rozvojové projekty v Indii a v únoru jsem
navštívila stát Karnátaku, včetně
partnerského střediska v Bídaru.
Mimo jiné jsem měla za úkol zjistit, jak pokračuje projekt výstavby
Vyšší odborné školy pedagogické,
na který ADCH Praha přispěla už
částkou 2 386 000 korun. A jak
návštěva proběhla?
Hned na letišti v Hyderabádu mě
více než vřele přivítala sestra Christine, hlavní koordinátorka výstavby
Vyšší odborné školy pedagogické.
Podala mi čerstvé banány a div mě
s nimi neumačkala, jak vroucně mě
objala. Připadalo mi, jako bych ji
znala roky, přestože jsem se s ní viděla poprvé. „Mne poznáte – jsem
malá, nosím velké brýle a kulhám na
jednu nohu,“ bezprostředně iniciovala naše setkání do telefonu, když
jsem byla ještě v Bombaji.
Nasedly jsme do připraveného auta a vyrazily do Bídaru. Čekala nás
zhruba čtyřhodinová cesta. Než jsme
vjely na hlavní, nově zbudovanou silnici, myslela jsem si, že jsem se od
sestry dozvěděla všechny nové informace, ať již o stavbě školy či o působení karmelitánek v Bídaru. Byl to
však omyl! Celé čtyři hodiny probíhal hovor o projektu, plánech a vi-
zích. Tak energického a zapáleného
člověka do jeho práce – pomoci dané lokalitě v nejširším slova smyslu
– jsem ještě nepotkala. Byla jsem sice vyčerpaná z náročné cesty a přeletů, ale povídání sestry Christine mě
rychle nabilo energií.
Po celodenní kontrole dokumentace a podkladů na místě jsem byla více než spokojená. Pořádek musí být!
A byl. Časový harmonogram se dodržuje, stavba probíhá bez problémů
a v červnu by mohla úspěšně proběhnout kolaudace budovy. Během července až září by se pak vybavovaly
učebny potřebným nábytkem a školními pomůckami a upravovalo by se
okolní prostranství budovy. V říjnu
by proběhl nábor studentů, a pokud
vše dobře půjde, v listopadu 2009 bude zahájena výuka prvního ročníku
VOŠ.
Odjíždím naprosto spokojená
z kontrolní cesty v Bídaru a těším
se na další spolupráci, která nás na
tomto projektu ještě čeká. Vím, že je
to smysluplný projekt a že se mu na
místě věnují lidé, kteří mají nesmírně zkušeností, síly a vytrvalosti pomáhat nejen mladým lidem v bídarské oblasti.
„Nakažena“ energií sestry Christine již v letadle přepisuji některé její
odpovědi:
Co všechno máte v Bídaru na starosti?
Jsem zodpovědná za Carmel Vocational Training Institut (pozn. – partnerské středisko ADCH Praha pro realizaci rozvojových projektů) a za Karmelitánskou místní vyšší školu. Také
jsem vedoucí programu Adopce na
dálku® a koordinátorkou sociálních
a rozvojových projektů v pětadvaceti
okolních vesnicích. V současné době
mám především dohled nad stavbou
Vyšší odborné školy pedagogické,
kterou finančně podporujete.
Který byl pro vás nejtěžší den před
zahájením samotné výstavby školy?
Čelili jsme mnoha byrokratickým
problémům s vyřizováním dokumentace a nejrůznějších povolení ke
stavbě. Nejhorší pro mě ovšem bylo
zamítnutí pomoci z jedné španělské
organizace. Na jaře loňského roku
jsme jim poslali návrh projektu na
výstavbu školy s žádostí o financování, ale bohužel ho zamítli s tím, že
momentálně nemají žádné dostupné fondy. V ten den jsem se cítila
opravdu špatně, což bylo navíc
umocněno zdlouhavou byrokracií
při vyřizování. Myslela jsem, že to
opravdu nepůjde a projekt se nepodaří zrealizovat. Pak mě ale napadlo
zkontaktovat Arcidiecézní charitu
Praha. K mému nadšení s podporou
projektu souhlasili. Všechnu dokumentaci a potřebná povolení se pak
nakonec podařilo sehnat.
Těšíte se na den, kdy prvně nastoupí studenti do prvního ročníku
VOŠ?
Ano, velice se těším. Až se všichni
přijatí studenti objeví první den ve
vstupních dveřích školy, bude to nejen pro mě velký úspěch a sláva. Už
teď máme mnoho zájemců, kteří zde
chtějí studovat. V širokém okolí je
známo, že naše vzdělávání (v současnosti Carmel Vocational Training
Institute) má dobrou úroveň a že naši absolventi lehce najdou zaměstnání. Jsme na to hrdí!
Mohla byste popsat profil budoucího absolventa školy? Jaké bude
mít znalosti?
Absolvent Vyšší odborné školy
pedagogické bude mít vzdělání především v dětské psychologii, přírodních vědách a počítačích. Projde si
pedagogickými a jazykovými kurzy
i speciálními kurzy na vedení mimoškolních aktivit. Dále budou studenti vzděláváni v administrativě, plánování a v druhé části studia budou
také absolvovat praxi. Budeme se
snažit vychovat budoucí učitele tak,
aby ihned po absolvování naší školy
byli schopni samostatně vést děti
a kvalifikovaně učit od první do sedmé třídy na základních školách.
Sestra Christine s Janou Troupovou.
Foto: archiv ADCH Praha
Co byste vzkázala dárcům v České
republice, kteří přispěli nebo zvažují, že by podpořili výstavbu školy?
(Pokračování na str. 4)
/ caritas
4
Inzertní příloha Charity Česká republika
Adopce na dálku® jí změnila život
J
zici v České republice nemáme – formálně to sice není lékař, ale může vyšetřovat pacienty, předepisovat jim
léky, a teprve když si neví rady, posílá
pacienty za lékařem). Nejdřív si musím udělat zdravotní kurz, který trvá
1, 5 roku. Po něm následuje dalších
pět let studia, ale na jeho konci už ze
mě bude gynekoložka. (Zasměje se.)
iž třetím rokem pomáhá
v Ugandě Česko-slovensko-ugandská nemocnice sv. Karla Lwangy, kterou založila a se
svými partnery provozuje Arcidiecézní charita Praha. Katolický týdeník nedávno přinesl čtenářům
příběh pětidenního novorozence,
jemuž nemocnice, stejně jako tisícům dalších pacientů, zachránila
život. Pojďme se nyní na nemocnici pražské arcidiecézní charity podívat z jiného pohledu – z pohledu
mladé dívky, která zde díky dalšímu úspěšnému projektu charity
pracuje.
Eleanor, zkus si představit, že bys
tehdy v šestnácti letech nezískala
sponzora. Jak by tvůj život vypadal
nyní?
(Chvíli uvažuje, pak se pousměje.)
No, jelikož je mi čtyřiadvacet, už
bych asi měla čtyři děti. Bydlela
bych se svým mužem někde v okolí,
pěstovali bychom fazole, brambory,
kasavu, banány. Měli bychom nějaká zvířata. To by se mi nelíbilo. Stejně tak se mi nelíbí, když má muž víc
manželek. Pak má mnoho dětí, nezvládá jim platit školné a děti tím trpí.
Eleanor Namugenyi (24) se narodila v Malongwe. Její maminka
byla první manželkou jejího otce
a porodila mu dvě děti – ji a jejího
mladšího bratra. Další tři otcovy
manželky jej obdarovaly po jednom
dítěti. Eleanor měla štěstí, že byla
zapojena do programu Adopce na
dálku®, díky kterému vystudovala.
Děkuji ti za rozhovor.
Eleanor, jak vypadalo tvé dětství?
Otec se s mámou rozvedl, když
mi byly čtyři. Máma se však o mě
i mého bratra dovedla postarat
– měla obchod, v němž prodávala
dámské oblečení, a čas od času také
některé zákaznici upravila vlasy.
Oba jsme proto mohli chodit do školy. Když jsem byla v první třídě na
střední, máma onemocněla a zůstala upoutána na lůžko. Pečovala jsem
o ni, jak nejlépe jsem dovedla, ale po
roce trápení bohužel zemřela.
Co se s vámi stalo poté?
Přestěhovali jsme se k otci. Otec
však hodně pil, neměl žádnou stálou
práci, a když se mu přesto povedlo
něco vydělat, hned to propil. Když
byl střízlivý, ptala jsem se ho: „Táto,
proč piješ?“ „Neboj, já s tím přestanu a najdu si práci,“ ujišťoval mě.
Nepřestal, a když jsem byla ve třetím ročníku, zemřel i on. Tak nám
s bratrem zůstala pouze babička. Ta
však neměla práci – živila se pěstováním zeleniny, ovoce a obilí a chovem několika domácích zvířat – neměla tedy peníze na naše školné.
Proto jsem se rozhodla přihlásit do
Škola
v Bídaru...
(Dokončení ze str. 3)
Všechny sestry karmelitánky,
které v Bídaru působíme, jsme
velice vděčny lidem v České republice za jejich obrovskou podporu při výstavbě budovy Vyšší
odborné školy pedagogické.
Spolupráce a koordinace s Arcidiecézní charitou Praha je na vysoké úrovni, takže se nám daří
při stavbě postupovat dle časového harmonogramu. Jsme
opravdu zavázáni všem lidem
v České republice, kteří na výstavbu přispěli a velmi nám tím
pomohli. Bez jejich štědrosti bychom nemohli náš plán uskutečnit. Ještě jednou děkujeme! Jsme
rádi, že i na druhé straně světa
mnoha lidem není lhostejný
osud mladých lidí právě zde,
v indickém Bídaru.
Jana Troupová
Arcidiecézní charita Praha
[email protected]
caritas
Katarína Bendíková
Arcidiecézní charita Praha
[email protected]
Autorka působí od února 2009 jako dobrovolnice v rozvojových projektech ADCH Praha v Ugandě.
Eleanor (první zleva) má štěstí i dobré srdce.
programu Adopce na dálku® pražské arcidiecézní charity – bylo to
v roce 2000. Sponzora pro mě našli
už v roce 2001 a mohla jsem opět
začít chodit do školy.
Maturitní zkoušky jsi tedy skládala v roce 2004? Hlásila ses na nějakou univerzitu?
Po dokončení střední školy jsem
zůstala doma a pomáhala babičce
s okopáváním pole. Chtěla jsem ale
pokračovat ve studiu na zdravotní
sestru, a tak jsem napsala svým
sponzorům a požádala je o další
podporu. Nedlouho poté přišel za
mnou můj sociální pracovník a řekl
mi, že mohu pokračovat ve studiu.
Začala jsi jako sestra pracovat
hned po skončení školy?
Promoci jsem měla v březnu
2008. Hned po ní jsem přijela do
Česko-slovensko-ugandské nemocnice v Buikwe a požádala jsem je
o přijetí do pracovního poměru.
Zpočátku jsem pro ně pracovala jako dobrovolnice, ale už v srpnu mě
zaměstnali nastálo.
A jak se ti tvá práce líbí?
Je skvělá. Pracuji na operačním
sále, jindy mám službu na dětském
oddělení nebo pomáhám maminkám rodit – jsem porodní bába. Ale
pečuji také o pacienty s tuberkulózou.
Jací jsou lékaři?
Čeští i slovenští lékaři jsou velice
profesionální. Operují rychle, přitom však kvalitně. Hodně se od nich
naučím. Velmi obdivuji pediatričku
Julii. Má skvělý přístup k dětem
Foto: archiv ADCH Praha
a zároveň má tolik znalostí ze svého
oboru. Jednou bych chtěla být jako
ona.
Takže bys ráda studovala dál?
To ano, ale nejdřív musím podpořit svého bratra. Minulý rok maturoval a nyní si dělá veterinářský kurz.
Musí však za každý semestr zaplatit
580 000 šilinků, tudíž celý můj plat
jde na jeho studium. Musím se hodně uskromnit, abych to zvládla. Začali jsme s bratrem chovat prasátka.
Až vyrostou, prodáme je a zaplatíme
školné. Naše babička ještě stále žije,
společně pěstujeme na jejím poli zeleninu a ovoce, a co nesníme, prodáme.
A co máš v plánu poté?
Chci se stát gynekoložkou nebo
být medical officer (pozn. – tuto po-
Česko-slovensko-ugandskou
nemocnici sv. Karla Lwangy
můžete podpořit darem na
č. ú. 749011/0100,
variabilní symbol 804
nebo odesláním dárcovské sms
ve tvaru
DMS UGANDA
na číslo 87 777.
Rádi vám také poskytneme více
informací o programu
Adopce na dálku®:
Volejte prosím na tel.
224 246 519,
pište na
[email protected]
nebo na adresu
Londýnská 44, 120 00 Praha 2.
Jinakost, která sbližuje
(Dokončení ze str. 1)
V současné době se podílí na projektu pod názvem Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace
cizinců, kde poskytuje sociální a základní právní poradenství. Součástí
projektu jsou také multikulturní aktivity, které mají problematiku přiblížit české veřejnosti.
„Mám radost z každého případu,
který se podařilo nějakým způsobem
vyřešit. Tedy v tom smyslu, že klient
se s naší pomocí odrazil ode dna, našel si práci, jež vyhovuje jeho požadavkům, získal sebedůvěru a proces
integrace posléze vlastními silami
dotáhl do úspěšného konce,“ říká vedoucí oddělení migrace Pavel Filo.
Kromě poradenské činnosti působí Diecézní charita Brno již od roku 2001 také v Pobytovém středisku
Zastávka. „Začínali jsme tenkrát se
základní službou, což byl výdej ošacení v humanitárním skladu. Postupem času se podařilo rozšířit nabídku služeb zejména o volnočasové
aktivity. Nyní mají klienti – žadatelé
o udělení mezinárodní ochrany –
možnost pravidelně navštěvovat dílnu rukodělných prací a hudební dílnu. Speciálně pro děti pak funguje
dramatický kroužek, jehož realizace
byla umožněna díky projektu financovanému z desátého ročníku sbírkového projektu Pomozte dětem!“
vysvětluje Pavel Filo.
NA BARVĚ (NE)ZÁLEŽÍ
Na 19. června každoročně připadá
Den uprchlíků a Brněnská diecézní
charita se snaží v tento den připravit
program pro samotné žadatele o azyl.
Letos to byla návštěva brněnské ZOO
s doprovodným programem.
„Cítíme však, že naším úkolem je
též bourat bariéry a předsudky vůči
menšinám. Proto jsme zorganizovali i multikulturní hudební večer ,Na
barvě (ne)záleží‘, kterým jsme chtěli oslovit veřejnost a pozitivně informovat majoritní společnost o problémech minorit žijících na území
ČR, a zasadit se tak o podporu prevence intolerance, rasismu, xenofobie a diskriminace cizinců,“ popisuje
Pavel Filo.
Díky hudební dílně v Pobytovém
středisku Zastávka vystoupila na
koncertě s několika mongolskými lidovými písněmi také paní Egi. „Nemám nic, nemám žádné peníze, nic,
čím bych mohla obdařit Pavla Fila
za to, že se mi snažil pomoci. Aspoň
zpěvem se mohu nejen jemu, ale
i všem dobrým lidem, kteří se ke
mně chovali hezky, odvděčit,“ říká
na rozloučenou paní Egi.
Tiskneme si ruce na trochu trpké
sbohem, ale v jejím hlase najednou
není smutek. V tom okamžiku si
uvědomím, co skutečně znamená
ono „Milovat bližního svého“ … Paní Egi si zamilovala zcela cizí zemi
a lidi v ní přesto, jakým utrpením si
v ní musela projít. Přesto, že by nikdy nezapadla a byla by jiná kvůli
barvě pleti, tvaru očí i barvě vlasů.
A jak odpovíme my všichni, když
příště potkáme někoho jí podobného? Neměl Bůh na mysli při svém
přikázání lásky k bližnímu právě ono
miluj bez ohledu na rasu, původ, vyznání a jakoukoli jinakost, protože
srdce máme všichni úplně stejné?
Paní Egi.
Foto: Richard Bouda
Příloha č. 4, Charita Česká republika. Adresa: Charita Česká republika, Vladislavova 12,
110 00 Praha 1, telefon 296 243 341, e-mail: [email protected] Odpovědný redaktor:
Petr Bidlo. Foto: archiv CHČR, není-li uvedeno jinak. Vyšlo 23. 6. 2009.
Diana Tuyet-Lan Kosinová
PŘÍŠTÍ PŘÍLOHA CARITAS č. 5
VYJDE 25. 8. 2009 V KT č. 35

Podobné dokumenty