Caritas 2009/4 - Charita Česká republika
Transkript
Caritas 2009/4 - Charita Česká republika
Číslo 4/2009 Inzertní příloha Charity Česká republika caritas Té m a : C H A R I T N Í P R O J E K T Y GENERÁLNÍ PARTNER CHČR Charita provází člověka po celý život K Foto: archiv Charity Ostrava Jak se rady osvědčily v praxi, je těžké odhadnout. Málokdo totiž přijde do poradny sdělit, že si našel práci, urovnal partnerský vztah nebo splatil dluhy. „Některé naše aktivity jsou financovány z rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí a ostatní aktivity jsou realizovány s finanční podporou statutárního města Ostravy,“ končí rozhovor sociální pracovnice. Dluhy a nezaměstnanost trápily v posledních letech také klienty unikátního projektu Diecézní charity ostravsko-opavské – Vesničky soužití v Ostravě-Muglinově. Ve Vesničce soužití žije deset romských, deset smíšených a deset neromských rodin, které byly společně postiženy povodněmi na sklonky 90. let. I zde poradenství a pečlivé vedení školenými sociálními pracovníky mnoha lidem pomohlo. Domácnostem umožnil odrazit se ode dna projekt zaměřený na zvýšení zaměstnanosti a prevence sociálně patologických jevů. „Projekt byl financován z fondů Evropské unie, a to z programu SROP. Bez těchto peněz by naše pomoc nemohla být tak účinná,“ připomíná vedoucí Vesničky soužití Miroslav Hodeček. nost, ztráta střechy nad hlavou, rodinné problémy a v posledních letech zejména dluhy. Když z rozhovoru s klientem vyplyne, že je problém složitější, je řešen i s dalšími odborníky. „Spolupracujeme s dvěma právníky, využíváme služeb dvou psychologů a kněze. Při jejich výběru jsme kladli důraz na kvalitu a zkušenosti z jejich dlouholeté praxe,“ vysvětluje sociální pracovnice poradny Kateřina Dombková. Stovky rad a doporučení nicméně rozdají obě mladé ženy návštěvníkům Poradenského a informačního centra samy. Klientům pomáhají vyhledávat informace na internetu, psát životopisy a někdy trénují i rozhovor se zaměstnavatelem. Vzhledem k rostoucímu počtu klientů s problémy finančního rázu jsou obě sociální pracovnice proškoleny i v oblasti dluhového poradenství. ZPRACOVÁNÍ ODPADU POMOHLO HANDICAPOVANÝM Otázka nezaměstnanosti netrápí jen Vesničku soužití, ale také charitní chráněné dílny, jež se snaží najít důstojnou práci handicapovaným. Charita sv. Alexandra v Ostravě-Kunčičkách dává ve stolařské dílně práci hluchoněmým mužům. S vadou sluchu pracují také ženy v textilní dílně a zajímavostí je i dílna na zpracování plastů. I zde se však potýkají s problémy na světových trzích se surovinami. Po drceném plastu z vysloužilých PET lahví není v současnosti poptávka, a tak jsou hledány nové možnosti, jak zaměstnávat lidi se změněnou pracovní schopností. Společný projekt Charity sv. Alexandra a společnosti OZO Ostrava, (Pokračování na str. 3) lientem Charity se v průběhu svého života skutečně může stát každý. Mezi pomyslnou kolébkou a hrobem je rozprostřen celý běh lidského života v tomto světě. Rozsáhlá síť služeb charitních zařízení, která spadají pod Diecézní charitu ostravsko-opavskou, je schopna nabídnout pomocnou ruku těhotné ženě i umírajícímu starci. Mezi těmito dvěma póly najdete desítky dalších kritických situací, jež pomáhají zvládat lidé pracující pod červenobílým logem Charity ČR. DIECÉZNÍ CHARITA POMÁHÁ NA MORAVĚ, VE SLEZSKU I NA UKRAJINĚ Historie Diecézní charity ostravsko-opavské (některých oblastních charit však již daleko dříve) se začala psát v lednu roku 1997, po vzniku Diecéze ostravsko-opavské. „Přestože jsme nejmladší z diecézních charit, zdaleka nejsme nejmenší,“ představuje Diecézní charitu ostravsko-opavskou její ředitel Lukáš Curylo. Území ostravsko-opavské diecéze, kde působí 17 oblastních charit s vlastní právní subjektivitou, kopíruje hranice Moravskoslezského kraje a okresu Jeseník. V regionu, kde žije více než milion obyvatel, pracuje ve 130 charitních zařízeních více než 900 zaměstnanců. Rozmanitost různých druhů služeb dokazuje úctyhodné číslo 40. „Jsme největším nestátním poskytovatelem sociálně zdravotních služeb v Moravskoslezském kraji,“ dodává Curylo. „Prostřednictvím Střediska humanitární pomoci pomáhá naše diecézní charita také na Zakarpatské Ukrajině. Zaměřujeme se především na práci s dětmi a pomoc seniorům,“ poznamenává vedoucí Střediska humanitární pomoci Marta Porubová. ZAČÍNÁME S DĚTMI Téměř v každé oblastní charitě najdete charitní ošetřovatelskou a pečovatelskou službu. Pro maminky s dětmi jsou určena mateřská Azylový dům Charity Ostrava nabízí bezpečí i novou šanci. centra a azylové domy pro matky v tísni. Pro děti a mladé lidi se zdravotním postižením jsou k dispozici denní stacionáře a nízkoprahová zařízení pro děti a mládež. Jedním z nich je například krnovský Zvídálek, kde se vychovatelé věnují především romským dětem. Po letech péče dosahují pozitivních výsledků. „První děti, s kterými ve Zvídálku začínali, jsou dnes již na střední škole,“ říká Kristina Stoszková, vedoucí oddělení sociálně zdravotního Diecézní charity ostravsko-opavské, a dodává, že v Charitě Krnov nyní začínají přemýšlet o rozšíření této služby na mládež starší patnácti let. „Děti, které do Zvídálku chodily v prvních letech, potřebují nyní v dospívání řešit například otázky etiky partnerských vztahů a rodinného života. I v tom jim může pomoci Zvídálek,“ uzavírá Stoszková. POMŮŽEME, PORADÍME Ztráta práce, partnerské neshody a dluhy mohou uvrhnout člověka do hluboké beznaděje. Není-li nablízku pomocná ruka nebo alespoň rada, mohou lidské neúspěchy skončit tragédií. Poradit, najít informace na internetu, napsat životopis nebo zprostředkovat odbornou pomoc právníka, psychologa a duchovního dokážou pracovnice Poradenského a informačního centra v samém středu Ostravy. Poradna je jednou z vlastních aktivit Diecézní charity ostravsko-opavské a její služby jsou poskytovány bezplatně a anonymně. „Jsme tady pro lidi, kteří vnímají svou situaci jako tíživou a nejsou schopni zvládnout ji vlastními silami,“ říká sociální pracovnice poradenského centra Radka Vrbová. Nejčastějšími problémy těch, kteří prosí o radu, jsou nezaměstna- Jinakost, která sbližuje S táli jste v dlouhé řadě na cizinecké policii mezi stovkami těch, kteří v České republice hledají druhý domov? Já ano. A nakonec jsem ho zde, kdoví proč, opravdu našla. Bylo to jen kvůli tomu, že mé kořeny jsou více spojeny s tou „vyspělejší“ částí světa? Nebo jsem měla štěstí, že mě nikdo automaticky nezařadil do jednoho pytle k těm, kdo chtějí, jak se domnívá tristní většina české společnosti, vzít našincům práci, páchat trestnou činnost nebo se přiživovat na sociálních výhodách? Kolik z nás ale opravdu ví, co musí člověk podstoupit v cizí zemi a jaké důvody ho vedou k tomu, aby opustil svou vlast? Jednou z mnoha, kteří se vydali více než deset tisíc kilometrů do neznáma, je paní Egi z Mongolska. Přijela do naší země v roce 2007, aby zde našla nový domov. „V Mongolsku jsem měla osobní problémy, můj druh se ke mně choval velmi špatně a já musela utéct. Přijela jsem sem a snažila si najít práci, ale nešlo to. Proto jsem pracovala nelegálně. Po sedmi měsících mě však přejelo auto na přechodu,“ líčí svůj příběh paní Egi, jež pak strávila v nemocnici bezmála půl roku. Nebylo jasné, jestli vůbec bude ještě chodit a zda uvidí svoji dcerku, kterou nechala v Mongolsku u svých rodičů, aby ji mohla přivézt do Česka, až si zde vytvoří zázemí. Místo toho ji ovšem čekala děsivá zkušenost, kdy u přípravného soudního řízení ničemu nerozuměla a kdy člověk, jenž způsobil dopravní nehodu i to, že je paní Egi trvale odkázaná na berle a trpí chronickou bolestí, vyvázl beztrestně. Prokázal totiž, že paní Egi je na území České republiky nelegálně. Nikoho nezajímalo, že řidič přejel především lidskou bytost a že paní Egi, hledajíc naději a prchajíc před násilím svého druha, musí čelit dalšímu utrpění. Navíc dostala trest okamžitého vyhoštění. Požádala proto o azyl, ale neuspěla. Odvolací azylové řízení skončí letos v listopadu, avšak opět bezúspěšně. Paní Egi se proto bude muset bezpodmínečně vrátit do Mongolska – bez peněz, s ranami na těle i duši, které se už asi nikdy nezahojí. „Chtěla jsem jen poctivě pracovat a klidně žít. Kdybych mohla a Bůh mi pomohl, přes to všechno, co se mi zde přihodilo, bych tu ráda zůstala. V Mongolsku už pro mě není domov. Nevím, co si s dcerkou počneme,“ říká paní Egi s pláčem a místy nemůže kvůli sl- zám mluvit. „Byli však lidé, kteří se ke mně chovali velmi pěkně. V nemocnici se o mě starali a pomáhali přežít každý den. Také díky Charitě jsem nacházela sílu jít dál a bojovat. Charita mi pomohla dovědět se, jaká mám vůbec práva, co mohu dělat, kam se ještě obrátit o pomoc,“ uzavírá paní Egi. JEN MÁLO PŘÍPADŮ KONČÍ „HAPPYENDEM“ Oddělení migrace Diecézní charity Brno se potkává s podobnými životními osudy každý den. Cizincům brání v integraci přemíra byrokracie, jazykové bariéry na úřadech a institucích, ale i předsudky a xenofobie ostatní společnosti. To vše se snaží oddělení migrace pomoci cizincům překonat. (Pokračování na str. 4) 2 / caritas Inzertní příloha Charity Česká republika Mladí lidé, kteří chtějí pomáhat „M či nemocnicích, s dětmi z rizikového prostředí a podobně. Jedná se hlavně o výtvarnou činnost, kdy můžeme společně něco vytvořit; hudební, kdy se společně pokoušíme zpívat a hrát; dramatickou, při níž se můžeme společně bavit divadelním představením třeba v přestrojení za Křemílka a Vochomůrku; nebo tradiční, kdy se zabýváme kupříkladu vánočními či velikonočními tématy,“ vysvětlila Helena, která se k dobrovolnictví dostala zcela náhodou, a to přes svoji kamarádku. ládí v akci“, tak se jmenuje nový projekt, který zaštiťuje dobrovolnické centrum Kambala Oblastní charity Žďár nad Sázavou. Do „akce“ jsou zapojeni studenti žďárských středních škol a gymnázií. Projekt, jenž je zaměřen na smysluplné vyplnění volného času uživatelů služeb žďárské charity a několika spolupracujících organizací, se vyznačuje nadšením a nadáním mladých lidí. Ti chtějí přinést kousek ze svých předností z oblasti hudby, dramatu, výtvarného umění a českých tradic, a pomoci tak druhým. K hlavním cílům patří šíření optimismu, radosti a pohody za pomoci krátkých zábavných programů. Přiznám se, že když jsem o tomto nápadu slyšela poprvé, nedokázala jsem si jeho realizaci příliš představit. Vybavilo se mi několik našich klientů, kteří jsou vděční za každé vlídné slovo, pohlazení, vyslechnutí svých starostí, obav a potíží. Co ale řeknou na to, až jim do místnosti vběhne skupinka mladých lidí s nadšením a pohodovými výrazy na tvářích, z nichž bude už na první pohled zřejmé, že bolest, trápení, starost, nemoci a další lidská soužení jim doposud zůstaly utajeny? Nebudou naštvaní, lítostiví, nebudou se zlobit, neodmítnou je? MIKULÁŠSKÁ BESÍDKA Několik dní nato, byl zrovna svátek svatého Mikuláše, se ve dveřích mé kanceláře objevil, s podivným hlukem, smíchem a hudráním, anděl, za ním Mikuláš a na chodbě „natěšeně“ postával vyčkávající čert. Tahle výprava mířila do jedno- Dobrovolnice Anežka (vlevo) a Markéta. ho z našich zařízení v Nížkově, kde přebývají převážně senioři. Byla jsem zvědavá, s jakou se náš nově vzniklý mobilní tým vrátí zpět ze svého prvního výjezdu. Přijeli zhruba o hodinu později, radost a nadšení z nich přímo sálaly, až i já sama jsem propadla dobré náladě. Fotografie pak mluvily za vše: společenská místnost plná lidí, v rohu u okna na varhany hrající anděl a Mikuláš Foto: Michaela Mahlová s čertem v poslušném pozoru a s otevřenými ústy; jako by ze sebe vydávali vše, co mohou, snad i tu nejvyšší tóninu pro obveselení těch, kteří mají na fotografiích spokojený výraz ve tváři. Ti lidé se tam dobře bavili. Na chvíli asi zapomněli na své domácí povinnosti, trápení s rodinou a nemoci své či blízkých a přibrukovali si do známých melodií. Zajímalo mě, v čem konkrétně POZVÁNKY NA AKCE CHARITY OPAVA SLUNÍČKOVÉ ODPOLEDNE PRO MALÉ I VELKÉ OSLAVA SVÁTKU SV. CYRILA A METODĚJE VE VLAŠTOVIČKÁCH Přijďte se pobavit 26. června od 15 hodin na Sluníčkové odpoledne Charity Opava a dejte dětem i sobě malý dárek. Slavnostní odpoledne nejen pro děti se bude tradičně konat na nádvoří ředitelství Charity Opava ul. Přemyslovců 26 v Jaktaři. Program pro všechny školáky, kteří se po celý rok snažili, připravili jako každý rok zaměstnanci a dobrovolníci Charity Opava. A pozor: vedle zábavy pro děti, občerstvení a živé hudby nebude chybět překvapení. Obec Vlaštovičky spolu s Domem sv. Cyrila a Metoděje pro zrakově postižené Charity Opava srdečně zvou v sobotu 4. července na oslavu u příležitosti svátku sv. Cyrila a Metoděje. Oslava bude zahájena v 15 hodin mší svatou v kapli domu. Následuje možnost návštěvy domu a chráněné dílny. Doprovodný program bude probíhat již od 16 hodin na přilehlém hřišti. Těšit se můžete na živou hudbu, sportovní exhibice a atrakce pro děti. Akce se koná za každého počasí. Gabriela Lukšíčková spočívají aktivity mobilního dobrovolného týmu. Proto jsem oslovila jednu z dobrovolnic, které stály přímo u zrodu projektu „Mládí v akci“, Helenu Pipovou, studentku žďárského gymnázia. „Prostřednictvím programu se snažíme strávit příjemně a smysluplně čas s těmi, kterým to, doufám, pomůže, tj. se starými lidmi v domovech důchodců, s dětmi v ústavech ULEHČIT TRÁPENÍ Myšlenka, že dobrovolníci mohou kvalitně využít svůj volný čas i talent k pobavení druhých, se v Oblastní charitě Žďár nad Sázavou rychle ujala. „První akce nebyly příliš plánované, jednalo se pouze o spontánní vystoupení mladých hudebníků či hereček v charitních zařízeních. Akce však sklidily úspěch, a proto se dobrovolníci shodli na tom, že by bylo dobré rozšířit pole působnosti i mimo charitní zařízení. Současně si pod záštitou dobrovolnického centra zažádali o finanční podporu z programu „Připoj se“, který v České republice funguje jako společná aktivita Nadace rozvoje občanské společnosti a firmy NOKIA, a získali tak finance na další výjezdy mobilního dobrovolnického týmu,“ říká Michaela Mahlová, koordinátorka centra Kambala. „Je to velká zkušenost. Všichni nemají to štěstí, že jsou zdraví a mají dostatek všeho. A my můžeme prostřednictvím dobrovolnictví takovým lidem alespoň trošku ulehčit, přidat kapku optimismu a radosti ze života,“ dodala mladičká dobrovolnice Helena. Lenka Judová Týdenní stacionář nabízí krátkodobé pobyty seniorům A rcidiecézní charita Praha nabízí seniorům vícedenní pobyty ve svém týdenním stacionáři v Praze 5. Nabídka je určena seniorům se sníženou soběstačností, kteří potřebují pravidelnou pomoc a ubytování v době, kdy o ně nemohou pečovat blízké osoby. Může se jednat například o dobu, kdy rodina jede na dovolenou apod. a není schopna zajistit péči o svého člena. Doba pobytu je sjednávána individuálně – podle konkrétních potřeb rodiny. Může se jednat o několik dní až týdnů. V tomto charitním zařízení je pro seniory připravena nabídka komplexní péče, která zahrnuje celodenní péči, aktivizaci tělesných i du- ševních sil, různé druhy terapie, kondičního cvičení apod. Součástí objektu, v němž se stacionář nalézá, je park, jenž je určen k rekreaci seniorů. Ve stacionáři dále nabízíme účast na místních společenských akcích. V rámci pobytu je zajištěno celodenní stravování. Služba týdenního stacionáře je velmi žádaná a Arcidiecézní charita Praha ji v tomto domě nabízí od jara letošního roku. Zájemci o pobyt se mohou informovat na telefonních číslech 251 552 453 nebo 605 837 688. Dále mohou napsat na e-mailovou adresu stacionar@ charita-adopce.cz. Týdenní stacionář se nachází v Praze 5 – Hlubočepích, Renoirova 7. Pavel Šimek Aktuálně z Diecézní charity Litoměřice D árci z Litoměřic a okolí pomohli dětem v Ulánbátaru, maminky z Domova sv. Máří Magdalény se zapojily do projektu „Adoptuj panenku, a zachráníš dítě!“ a díky štědrosti dárců bude mít Domov pokojného stáří v Chrastavě zdvižnou plošinu. Na konci dubna darovala Diecézní charita Litoměřice 9 000 dolarů (zhruba 183 500 korun) na podporu aktivit zařízení pro děti bez domova „Don Bosco Children’s Savio House” v mongolském hlavním městě Ulánbátaru. Jedná se o prostředky, které věnovali drobní dárci z Litoměřic a okolí v rámci Tříkrálové sbírky v letech 2008 a 2009. Zařízení se nachází v ulánbátarské čtvrti Amalgan a poskytuje ubytování, stravování, výchovné a vzdělávací služby dětem, které z nejrůznějších důvodů nemohou vyrůstat ve svých rodinách a část svého života strávily „na ulici“. V současné době žije v domově dvaadvacet dětí ve věku od pěti do šestnácti let. Vedoucí domova P. Leung Paul z řeholní společnosti Salesiáni Dona Bosca chce dar použít na vybavení hudební dílny dětského domova a na vybudování ohrazení pozemku, na němž jsou pěstovány potraviny pro kuchyni v dětském domově. Diecézní charita Litoměřice se od roku 2007 podílí jako spoluřešitel na realizaci projektů zahraniční rozvojové spolupráce v Mongolsku, jejichž gestorem je Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky. ADOPTUJ PANENKU... Maminky a tatínek z Domova sv. Máří Magdalény v Jiřetíně pod Jedlovou, který je určen pro handica- pované matky s dětmi v těžké životní situaci, se zapojili do projektu „Adoptuj panenku, a zachráníš dítě!“ Cílem projektu je ušití panenek, jejichž nákup umožní očkování dětí v rozvojových zemích proti dětským smrtelným chorobám. VÝSTAVBA ZDVIŽNÉ PLOŠINY V CHRASTAVĚ Těsně před dokončením je výstavba zdvižné plošiny v Domově pokojného stáří – Domově sv. Vavřince v Chrastavě. Pracovníkům Oblastní charity Liberec se podařilo najít řešení, které nepoškodí vzhled budovy fary ze 16. století a neubere prostor seniorům. Projekt je realizován díky dárcům, kteří uhradili veškeré náklady. Těmto štědrým lidem patří naše poděkování. Roman Striženec, Hana Venturová, Květa Zedková I jim pomohli dárci z Litoměřic a okolí. Foto: Oldřich Pospíšil caritas / 3 Inzertní příloha Charity Česká republika Kostelecká lekce života Z nestátních neziskových organizací je Charita jediná, kdo v Pobytovém středisku Ministerstva vnitra v Kostelci nad Orlicí působí. Oblastní charita Ústí nad Orlicí zde zajišťuje služby sociálního šatníku, Diecézní charita Hradec Králové zase poskytuje sociálně-právní poradenství pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany a organizuje pro ně volnočasové aktivity: řezbářskou dílnu, dílnu ručních prací, hudební dílnu a nově také výuku českého jazyka. Za lektorkou češtiny paní Ivou Špinlerovou jsme se při své návštěvě vypravili. ČESKÁ REPUBLIKA – CENTRUM KULTURY Právě probíhá výuka těch „češtinsky“ nejzdatnějších, kteří v táboře jsou. Paní učitelka rozdává mapy Kostelce a studenti hledají nádraží, poštu a jednotlivé ulice. Brzy se dostáváme i za hranice městečka a někteří ze studentů se mohou pochlubit poměrně slušnou znalostí českých měst. Zajímavé je, že ať už hovoří o Plzni, Karlových Varech, Kutné Hoře, Praze, Příbrami nebo Hradci Králové, vždycky je všude nadchl krásný, „moc krásný kostel“. „Česká republika,“ uzavírá pan Torgom z Arménie, „je velmi zajímavá historicky a je to také centrum kultury.“ (Dokončení ze str. 1) s. r. o. se zase věnuje sběru, skládkování i zpracování komunálního odpadu. Projekt spočívá v rozebírání vysloužilých elektrospotřebičů na suroviny, jež se dají dále zpracovat. S přibývajícím elektroodpadem přibývá v této speciální chráněné dílně také zaměstnanců. Práci jim od dubna letošího roku výrazně usnadnila demontážní linka s dopravními pásy, které odstraňují fyzicky náročné přenášení těžkých elektrospotřebičů. „Většina lidí, kteří zde pracují, se potýká se zdravotním omeze- la z Rumunska: „Nevím proč, ale cítím se jako matka zodpovědná za něho. To je jediný Afghánec tady, já jediná Rumunka, pomůžeme si navzájem.“ Dalším pojítkem těchto dvou bude zřejmě činorodost jim vlastní: „My máme tak rozporcovaný každá minutka. Teď jedeme do Hradec Králové na výlet na výstavě, včera za mnou přišli z Iráku, že jim mám pomoct něco u ,súdu‘; nevím, co chtějí, já řekla jim, že nemám čas, ale musím to nějak udělat pro ně, asi příští týden tam pojedu s nimi…“ BĚŽENCI, NE LEŽENCI! Děti žadatelů o azyl chodí do školy, kde se učí češtině a v češtině. Jejich pokroky jsou proto rychlé. Často jsou právě děti v táborech v rolích tlumočníků. Přesto se musejí všichni, kteří chtějí žít v České republice, naučit česky. „Také je škoda ten volný čas, kterého tady mají dost, prosedět nebo prospat,“ hodnotí situaci paní Špinlerová a své pokročilé studenty úsměvně hecuje: „Aktivně všech možností, jež máte, využijte. Jste běženci, ne leženci! To se málokomu stane, aby mohl tolik času věnovat práci sám na sobě!“ PRVNÍ JAZYK PRO ČTENÍ A PSANÍ – ČEŠTINA Kurzy má Iva Špinlerová rozdělené do čtyř skupin. První dvě jsou rusky mluvící cizinci – mírně pokročilí a začátečníci. Třetí skupinu tvoří somálské ženy a dívky, dvě Kožanky a jeden Somálec. I lidi úplně negramotné paní Iva naučila číst a psát. „Jsou úžasně vděční. Dívají se na vás oddaným pohledem jako na někoho, kdo pro ně hodně dělá a hodně pro ně znamená.“ Poslední skupina, podle slov paní Ivy také velmi inteligentní, je složena ze Syřanů, Nigerijců a Súdánců. CHLAPEC Z AFGHÁNISTÁNU „Jsem tady sám z Afghánistánu, Iva Špinlerová se zpěvákem Pavlem Dobešem během dne otevřených dveří. Foto: autorka jinak nikdo, a tak musím mluvit. Rusky, kurdsky, česky… Češtinu ještě nezvládám dobře.“ Doma už Javad nikoho nemá, ale rodinu má ta- dy, říká. „Paní učitelka – druhá matka pro mě; mám rád všechny lidi tady, hodný, žádný nemám problém.“ Javada si oblíbila paní Ange- Charita provází člověka... ním, kvůli němuž se u nich rychle projeví důsledky přetíženosti. Tělo se brání a může následovat případná pracovní neschopnost. Díky dopravním pásům zdravotním problémům zabráníme,“ oceňuje novinku ředitel Charity sv. Alexandra Pavel Folta. UMÍME USNADNIT NEJEN PODZIM ŽIVOTA Skutečně od kolébky až po hrob provázejí charitní služby klienty v os- travsko-opavské diecézi. Výmluvným důkazem je hospicová péče, kterou Charita Ostrava poskytuje již druhým rokem v Hospici sv. Lukáše v Ostravě-Výškovicích. Dříve než biskup František Václav Lobkowicz vysvětil první kamenný hospic v Moravskoslezském kraji, začala Charita Ostrava se službou mobilní hospicové jednotky. Podobnou cestou se vydali také v Charitě Opava, jež reaguje na potřeby hospicové služby v tomto městě a jeho blízkém okolí terénní službou Pokojný přístav. Péče o klienty v terminálním stadiu života se stala nadstavbou klasické charitní ošetřovatelské a pečovatelské služby. „Podílí se na ní tým složený z lékaře, zdravotní sestry, psychoterapeuta, sociální pracovnice, pečovatelky, případně lékaře-specialisty a podle potřeby také duchovního,“ popisuje novou službu Charity Opava Kristina Stoszková z Diecézní charity ostravsko-opavské a dodává, že v Opavě je o službu velký zájem. „Je to příklad TO JE MOJE ŠKOLA… Lidé v táboře se málokdy společně scházejí. Díky výuce češtiny tak vznikají neformální skupiny, přátelské a vstřícné prostředí, do kterého může každý vnést to své. „Člověku se rozšíří pohled na svět. Setkávám se tu s konkrétními lidmi z různých zemí a ty země mě potom zajímají, takže sleduji zprávy, co se kde děje. Ale hlavně si uvědomíte, že člověk má stejné touhy a radosti všude na světě. Je to nezávislé na vzdělání, zemi či barvě pleti. Někomu se dostane víc možností, někomu míň. To je moje škola, tady ti uprchlíci. Jsem vděčná, že v táboře pracuji,“ uzavírá Iva Špinlerová. Vlaďka Dobešová toho, jak charita pružně zareagovala na potřeby lidí v oblasti, kde působí,“ dodala Kristina Stoszková. Charita Opava realizuje též charitní Linku důvěry a od roku 1999 při ní funguje chráněné pracoviště pro nevidomé maséry. Dnes tato služba působí pod názvem Wellness centrum a nabízí možnost vyvážit masáží a koupelí účinky negativních vlivů způsobených návalem práce či napětím v soukromém životě. Takže budete-li mít cestu do Opavy, neváhejte se objednat. Křivá záda vám tam srovnají spolehlivě. Pavel Siuda Škola v Bídaru už brzy přivítá studenty V Arcidiecézní charitě Praha koordinuji rozvojové projekty v Indii a v únoru jsem navštívila stát Karnátaku, včetně partnerského střediska v Bídaru. Mimo jiné jsem měla za úkol zjistit, jak pokračuje projekt výstavby Vyšší odborné školy pedagogické, na který ADCH Praha přispěla už částkou 2 386 000 korun. A jak návštěva proběhla? Hned na letišti v Hyderabádu mě více než vřele přivítala sestra Christine, hlavní koordinátorka výstavby Vyšší odborné školy pedagogické. Podala mi čerstvé banány a div mě s nimi neumačkala, jak vroucně mě objala. Připadalo mi, jako bych ji znala roky, přestože jsem se s ní viděla poprvé. „Mne poznáte – jsem malá, nosím velké brýle a kulhám na jednu nohu,“ bezprostředně iniciovala naše setkání do telefonu, když jsem byla ještě v Bombaji. Nasedly jsme do připraveného auta a vyrazily do Bídaru. Čekala nás zhruba čtyřhodinová cesta. Než jsme vjely na hlavní, nově zbudovanou silnici, myslela jsem si, že jsem se od sestry dozvěděla všechny nové informace, ať již o stavbě školy či o působení karmelitánek v Bídaru. Byl to však omyl! Celé čtyři hodiny probíhal hovor o projektu, plánech a vi- zích. Tak energického a zapáleného člověka do jeho práce – pomoci dané lokalitě v nejširším slova smyslu – jsem ještě nepotkala. Byla jsem sice vyčerpaná z náročné cesty a přeletů, ale povídání sestry Christine mě rychle nabilo energií. Po celodenní kontrole dokumentace a podkladů na místě jsem byla více než spokojená. Pořádek musí být! A byl. Časový harmonogram se dodržuje, stavba probíhá bez problémů a v červnu by mohla úspěšně proběhnout kolaudace budovy. Během července až září by se pak vybavovaly učebny potřebným nábytkem a školními pomůckami a upravovalo by se okolní prostranství budovy. V říjnu by proběhl nábor studentů, a pokud vše dobře půjde, v listopadu 2009 bude zahájena výuka prvního ročníku VOŠ. Odjíždím naprosto spokojená z kontrolní cesty v Bídaru a těším se na další spolupráci, která nás na tomto projektu ještě čeká. Vím, že je to smysluplný projekt a že se mu na místě věnují lidé, kteří mají nesmírně zkušeností, síly a vytrvalosti pomáhat nejen mladým lidem v bídarské oblasti. „Nakažena“ energií sestry Christine již v letadle přepisuji některé její odpovědi: Co všechno máte v Bídaru na starosti? Jsem zodpovědná za Carmel Vocational Training Institut (pozn. – partnerské středisko ADCH Praha pro realizaci rozvojových projektů) a za Karmelitánskou místní vyšší školu. Také jsem vedoucí programu Adopce na dálku® a koordinátorkou sociálních a rozvojových projektů v pětadvaceti okolních vesnicích. V současné době mám především dohled nad stavbou Vyšší odborné školy pedagogické, kterou finančně podporujete. Který byl pro vás nejtěžší den před zahájením samotné výstavby školy? Čelili jsme mnoha byrokratickým problémům s vyřizováním dokumentace a nejrůznějších povolení ke stavbě. Nejhorší pro mě ovšem bylo zamítnutí pomoci z jedné španělské organizace. Na jaře loňského roku jsme jim poslali návrh projektu na výstavbu školy s žádostí o financování, ale bohužel ho zamítli s tím, že momentálně nemají žádné dostupné fondy. V ten den jsem se cítila opravdu špatně, což bylo navíc umocněno zdlouhavou byrokracií při vyřizování. Myslela jsem, že to opravdu nepůjde a projekt se nepodaří zrealizovat. Pak mě ale napadlo zkontaktovat Arcidiecézní charitu Praha. K mému nadšení s podporou projektu souhlasili. Všechnu dokumentaci a potřebná povolení se pak nakonec podařilo sehnat. Těšíte se na den, kdy prvně nastoupí studenti do prvního ročníku VOŠ? Ano, velice se těším. Až se všichni přijatí studenti objeví první den ve vstupních dveřích školy, bude to nejen pro mě velký úspěch a sláva. Už teď máme mnoho zájemců, kteří zde chtějí studovat. V širokém okolí je známo, že naše vzdělávání (v současnosti Carmel Vocational Training Institute) má dobrou úroveň a že naši absolventi lehce najdou zaměstnání. Jsme na to hrdí! Mohla byste popsat profil budoucího absolventa školy? Jaké bude mít znalosti? Absolvent Vyšší odborné školy pedagogické bude mít vzdělání především v dětské psychologii, přírodních vědách a počítačích. Projde si pedagogickými a jazykovými kurzy i speciálními kurzy na vedení mimoškolních aktivit. Dále budou studenti vzděláváni v administrativě, plánování a v druhé části studia budou také absolvovat praxi. Budeme se snažit vychovat budoucí učitele tak, aby ihned po absolvování naší školy byli schopni samostatně vést děti a kvalifikovaně učit od první do sedmé třídy na základních školách. Sestra Christine s Janou Troupovou. Foto: archiv ADCH Praha Co byste vzkázala dárcům v České republice, kteří přispěli nebo zvažují, že by podpořili výstavbu školy? (Pokračování na str. 4) / caritas 4 Inzertní příloha Charity Česká republika Adopce na dálku® jí změnila život J zici v České republice nemáme – formálně to sice není lékař, ale může vyšetřovat pacienty, předepisovat jim léky, a teprve když si neví rady, posílá pacienty za lékařem). Nejdřív si musím udělat zdravotní kurz, který trvá 1, 5 roku. Po něm následuje dalších pět let studia, ale na jeho konci už ze mě bude gynekoložka. (Zasměje se.) iž třetím rokem pomáhá v Ugandě Česko-slovensko-ugandská nemocnice sv. Karla Lwangy, kterou založila a se svými partnery provozuje Arcidiecézní charita Praha. Katolický týdeník nedávno přinesl čtenářům příběh pětidenního novorozence, jemuž nemocnice, stejně jako tisícům dalších pacientů, zachránila život. Pojďme se nyní na nemocnici pražské arcidiecézní charity podívat z jiného pohledu – z pohledu mladé dívky, která zde díky dalšímu úspěšnému projektu charity pracuje. Eleanor, zkus si představit, že bys tehdy v šestnácti letech nezískala sponzora. Jak by tvůj život vypadal nyní? (Chvíli uvažuje, pak se pousměje.) No, jelikož je mi čtyřiadvacet, už bych asi měla čtyři děti. Bydlela bych se svým mužem někde v okolí, pěstovali bychom fazole, brambory, kasavu, banány. Měli bychom nějaká zvířata. To by se mi nelíbilo. Stejně tak se mi nelíbí, když má muž víc manželek. Pak má mnoho dětí, nezvládá jim platit školné a děti tím trpí. Eleanor Namugenyi (24) se narodila v Malongwe. Její maminka byla první manželkou jejího otce a porodila mu dvě děti – ji a jejího mladšího bratra. Další tři otcovy manželky jej obdarovaly po jednom dítěti. Eleanor měla štěstí, že byla zapojena do programu Adopce na dálku®, díky kterému vystudovala. Děkuji ti za rozhovor. Eleanor, jak vypadalo tvé dětství? Otec se s mámou rozvedl, když mi byly čtyři. Máma se však o mě i mého bratra dovedla postarat – měla obchod, v němž prodávala dámské oblečení, a čas od času také některé zákaznici upravila vlasy. Oba jsme proto mohli chodit do školy. Když jsem byla v první třídě na střední, máma onemocněla a zůstala upoutána na lůžko. Pečovala jsem o ni, jak nejlépe jsem dovedla, ale po roce trápení bohužel zemřela. Co se s vámi stalo poté? Přestěhovali jsme se k otci. Otec však hodně pil, neměl žádnou stálou práci, a když se mu přesto povedlo něco vydělat, hned to propil. Když byl střízlivý, ptala jsem se ho: „Táto, proč piješ?“ „Neboj, já s tím přestanu a najdu si práci,“ ujišťoval mě. Nepřestal, a když jsem byla ve třetím ročníku, zemřel i on. Tak nám s bratrem zůstala pouze babička. Ta však neměla práci – živila se pěstováním zeleniny, ovoce a obilí a chovem několika domácích zvířat – neměla tedy peníze na naše školné. Proto jsem se rozhodla přihlásit do Škola v Bídaru... (Dokončení ze str. 3) Všechny sestry karmelitánky, které v Bídaru působíme, jsme velice vděčny lidem v České republice za jejich obrovskou podporu při výstavbě budovy Vyšší odborné školy pedagogické. Spolupráce a koordinace s Arcidiecézní charitou Praha je na vysoké úrovni, takže se nám daří při stavbě postupovat dle časového harmonogramu. Jsme opravdu zavázáni všem lidem v České republice, kteří na výstavbu přispěli a velmi nám tím pomohli. Bez jejich štědrosti bychom nemohli náš plán uskutečnit. Ještě jednou děkujeme! Jsme rádi, že i na druhé straně světa mnoha lidem není lhostejný osud mladých lidí právě zde, v indickém Bídaru. Jana Troupová Arcidiecézní charita Praha [email protected] caritas Katarína Bendíková Arcidiecézní charita Praha [email protected] Autorka působí od února 2009 jako dobrovolnice v rozvojových projektech ADCH Praha v Ugandě. Eleanor (první zleva) má štěstí i dobré srdce. programu Adopce na dálku® pražské arcidiecézní charity – bylo to v roce 2000. Sponzora pro mě našli už v roce 2001 a mohla jsem opět začít chodit do školy. Maturitní zkoušky jsi tedy skládala v roce 2004? Hlásila ses na nějakou univerzitu? Po dokončení střední školy jsem zůstala doma a pomáhala babičce s okopáváním pole. Chtěla jsem ale pokračovat ve studiu na zdravotní sestru, a tak jsem napsala svým sponzorům a požádala je o další podporu. Nedlouho poté přišel za mnou můj sociální pracovník a řekl mi, že mohu pokračovat ve studiu. Začala jsi jako sestra pracovat hned po skončení školy? Promoci jsem měla v březnu 2008. Hned po ní jsem přijela do Česko-slovensko-ugandské nemocnice v Buikwe a požádala jsem je o přijetí do pracovního poměru. Zpočátku jsem pro ně pracovala jako dobrovolnice, ale už v srpnu mě zaměstnali nastálo. A jak se ti tvá práce líbí? Je skvělá. Pracuji na operačním sále, jindy mám službu na dětském oddělení nebo pomáhám maminkám rodit – jsem porodní bába. Ale pečuji také o pacienty s tuberkulózou. Jací jsou lékaři? Čeští i slovenští lékaři jsou velice profesionální. Operují rychle, přitom však kvalitně. Hodně se od nich naučím. Velmi obdivuji pediatričku Julii. Má skvělý přístup k dětem Foto: archiv ADCH Praha a zároveň má tolik znalostí ze svého oboru. Jednou bych chtěla být jako ona. Takže bys ráda studovala dál? To ano, ale nejdřív musím podpořit svého bratra. Minulý rok maturoval a nyní si dělá veterinářský kurz. Musí však za každý semestr zaplatit 580 000 šilinků, tudíž celý můj plat jde na jeho studium. Musím se hodně uskromnit, abych to zvládla. Začali jsme s bratrem chovat prasátka. Až vyrostou, prodáme je a zaplatíme školné. Naše babička ještě stále žije, společně pěstujeme na jejím poli zeleninu a ovoce, a co nesníme, prodáme. A co máš v plánu poté? Chci se stát gynekoložkou nebo být medical officer (pozn. – tuto po- Česko-slovensko-ugandskou nemocnici sv. Karla Lwangy můžete podpořit darem na č. ú. 749011/0100, variabilní symbol 804 nebo odesláním dárcovské sms ve tvaru DMS UGANDA na číslo 87 777. Rádi vám také poskytneme více informací o programu Adopce na dálku®: Volejte prosím na tel. 224 246 519, pište na [email protected] nebo na adresu Londýnská 44, 120 00 Praha 2. Jinakost, která sbližuje (Dokončení ze str. 1) V současné době se podílí na projektu pod názvem Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců, kde poskytuje sociální a základní právní poradenství. Součástí projektu jsou také multikulturní aktivity, které mají problematiku přiblížit české veřejnosti. „Mám radost z každého případu, který se podařilo nějakým způsobem vyřešit. Tedy v tom smyslu, že klient se s naší pomocí odrazil ode dna, našel si práci, jež vyhovuje jeho požadavkům, získal sebedůvěru a proces integrace posléze vlastními silami dotáhl do úspěšného konce,“ říká vedoucí oddělení migrace Pavel Filo. Kromě poradenské činnosti působí Diecézní charita Brno již od roku 2001 také v Pobytovém středisku Zastávka. „Začínali jsme tenkrát se základní službou, což byl výdej ošacení v humanitárním skladu. Postupem času se podařilo rozšířit nabídku služeb zejména o volnočasové aktivity. Nyní mají klienti – žadatelé o udělení mezinárodní ochrany – možnost pravidelně navštěvovat dílnu rukodělných prací a hudební dílnu. Speciálně pro děti pak funguje dramatický kroužek, jehož realizace byla umožněna díky projektu financovanému z desátého ročníku sbírkového projektu Pomozte dětem!“ vysvětluje Pavel Filo. NA BARVĚ (NE)ZÁLEŽÍ Na 19. června každoročně připadá Den uprchlíků a Brněnská diecézní charita se snaží v tento den připravit program pro samotné žadatele o azyl. Letos to byla návštěva brněnské ZOO s doprovodným programem. „Cítíme však, že naším úkolem je též bourat bariéry a předsudky vůči menšinám. Proto jsme zorganizovali i multikulturní hudební večer ,Na barvě (ne)záleží‘, kterým jsme chtěli oslovit veřejnost a pozitivně informovat majoritní společnost o problémech minorit žijících na území ČR, a zasadit se tak o podporu prevence intolerance, rasismu, xenofobie a diskriminace cizinců,“ popisuje Pavel Filo. Díky hudební dílně v Pobytovém středisku Zastávka vystoupila na koncertě s několika mongolskými lidovými písněmi také paní Egi. „Nemám nic, nemám žádné peníze, nic, čím bych mohla obdařit Pavla Fila za to, že se mi snažil pomoci. Aspoň zpěvem se mohu nejen jemu, ale i všem dobrým lidem, kteří se ke mně chovali hezky, odvděčit,“ říká na rozloučenou paní Egi. Tiskneme si ruce na trochu trpké sbohem, ale v jejím hlase najednou není smutek. V tom okamžiku si uvědomím, co skutečně znamená ono „Milovat bližního svého“ … Paní Egi si zamilovala zcela cizí zemi a lidi v ní přesto, jakým utrpením si v ní musela projít. Přesto, že by nikdy nezapadla a byla by jiná kvůli barvě pleti, tvaru očí i barvě vlasů. A jak odpovíme my všichni, když příště potkáme někoho jí podobného? Neměl Bůh na mysli při svém přikázání lásky k bližnímu právě ono miluj bez ohledu na rasu, původ, vyznání a jakoukoli jinakost, protože srdce máme všichni úplně stejné? Paní Egi. Foto: Richard Bouda Příloha č. 4, Charita Česká republika. Adresa: Charita Česká republika, Vladislavova 12, 110 00 Praha 1, telefon 296 243 341, e-mail: [email protected]. Odpovědný redaktor: Petr Bidlo. Foto: archiv CHČR, není-li uvedeno jinak. Vyšlo 23. 6. 2009. Diana Tuyet-Lan Kosinová PŘÍŠTÍ PŘÍLOHA CARITAS č. 5 VYJDE 25. 8. 2009 V KT č. 35