publikace ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy

Transkript

IV. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ
Sborník vystoupení
přednesených na studentské konferenci uspořádané Radou pro mezinárodní
vztahy, pod záštitou předsedy zahraničního výboru senátu Jiřího Dienstbiera,
jejíž iv. ročník se konal 13. května 2010 v zahraničním výboru Senátu parlamentu České Republiky
studenti.indd 1
13.10.2010 11:29:20
© Rada pro mezinárodní vztahy / 2010
ISBN 978-80-904755-0-2
studenti.indd 2
13.10.2010 11:29:20
OBSAH
A) Anotace předložených prací
B) Práce předložené písemně a prezentované na konferenci
Stanislav Caletka, Filosofická fakulta, UK
Cesta k místní samosprávě v Makedonii
Ekaterina Batueva, Národohospodářská fakulta, VŠE
The Macedonian issue in the global context
Marie Stojanovová, Filosofická fakulta, UK
Bulharsko: Komunismus a revoluce po balkánsku
Petr Fojtík, Fakulta sociálních věd, UK / PřF, Ostravská univerzita
Srbské perspektivy ke vstupu do EU
Eva Petrlová, Filosofická fakulta, ZČU
Vývoj a vznik Kosova - pohled liberálů a realistů
Michal Hrušík, Filosofická fakulta, UK
ICTY vs Operácia Allied Force
Aleš Jirásek, Filosofická fakulta, Univerzita Pardubice
Jak se budí princezny (lidé a konflikt v bývalé Jugoslávii)
Barbora Mašínová, Fakulta sociálních věd, UK
Vnitřně přesídlené osoby
v důsledku kosovského konfliktu
Adisa Avdić, Fakulta mezinárodních vztahu, VŠE
Bosna a Hercegovina: příklad distriktu Brčko
C) Práce předložené pouze písemně
Nina Kešelj, Fakulta mezinárodních vztahů, VŠE
Balkánské precedenty
D) Nesoutěžní prezentace přednesli
Josef Oriško, Filosofická fakulta, MU Brno
(Východoevropské vzdělávací a kulturní centrum):
Tématický nesoutěžní příspěvek k otázce boje s xenofobií
Stanislav Heřman, Filosofická fakulta, UK
Tématický nesoutěžní příspěvek z oboru lingvistiky
studenti.indd 3
13.10.2010 11:29:20
studenti.indd 4
13.10.2010 11:29:20
Odborná komise ve složení
Jiří Dienstbier
Předseda Zahraničního výboru Senátu PČR / RMV
Petr Fleischmann
Senát PČR
Zdeněk Matějka
Vysoká škola ekonomická / RMV
Milan Procházka
Česká rozvojová agentura
Vít Rouč
Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů
Jiřina Dienstbierová
Ředitelka Rady pro mezinárodní vztahy
ocenila jako nejlepší následující práce
1. místo - Michal Hrušík
Filosofická fakulta, UK; ICTY vs Operácia Allied Force
2. místo - Ekaterina Batueva
Národohospodářská fakulta, VŠE: The Macedonian issue in the global kontext
3. místo - Eva Petrlová
Filosofická fakulta, ZČU; Vývoj a vznik Kosova - pohled liberálů a realistů
Zvláštní ocenění
Adisa Avdić, Fakulta
mezinárodních vztahů, VŠE; Bosna a Hercegovina: příklad distriktu Brčko
studenti.indd 5
13.10.2010 11:29:20
A) Anotace předložených prací
Stanislav Caletka
Filosofická fakulta, UK: Cesta k místní samosprávě v Makedonii
Studie je zaměřena na ustavení místní samosprávy v Makedonii. Po stručném představení Makedonie následuje seznámení s politickým vývojem v zemi se zaměřením
na formování místní samosprávy. Důraz je kladen především na interpretaci Rámcové
dohody, která představuje klíčový dokument v procesu decentralizace země, a na zákon o místní samosprávě z roku 2002. Prostor je věnován také představení výsledků
komunálních voleb, které se konaly v roce 2005 a 2009.
Ekaterina Batueva
Národohospodářská fakulta, VŠE: The Macedonian issue in the global context
The end of the 20th century and beginning of the 21st century are more and more concerned with the ethnic revival all over the World. Questions of human rights, cultural freedom, national identities, and political autonomies are aroused every day with
harder sharpness. In the face of the ethnic nationalism clashes between civilizations
became not so important.
The paper focuses mainly on the European nationalism, on the processes of the European integration, and partly on the case of the Republic of Macedonia. The Macedonian-Greek issue is presented in the paper, with its consequences in political, cultural
and economical spheres.
In the conclusion is stressed that the ethnic conflicts among nations, which in fact
share common values, traditions and culture, are only a tool in “political games” of
governments. People and especially nation’s elites shouldn’t participate in such provocations and in warming up intolerant and national sentiments. Global community
should, in the first place, accept ideas of the multicultural and mixed-language background of every nation and try to gain more synergies from it, and minimize the possibility of ethnic conflicts. Only cooperation and dialogue are engines of future.
Marie Stojanovová
Filosofická fakulta, UK: Bulharsko: Komunismus a revoluce po balkánsku
Příspěvek se zabývá hlavními historickými událostmi druhé poloviny 20. století, politickým a společenským vývojem v Bulharsku. Zvláštní pozornost je věnována osobě
Todora Živkova, který se stal přímo esencí tohoto režimu, byl tím, kdo měl na směřování Bulharska největší vliv a navíc jeho vnitřní i vnější politiku ovlivňoval téměř
6
studenti.indd 6
13.10.2010 11:29:20
35 let. Významnými historickými předěly se pro Bulharsko stal jeho nástup a v závěru
odchod z politické scény, doprovázený zhroucením celého komunistického režimu,
které bylo iniciováno i zevnitř samotné BKS. Příčiny, které vedly ke konci komunismu
v Bulharsku, byly různé a v příspěvku je jim také věnován prostor. Přechod k demokracii probíhal v Bulharsku za zvláštních podmínek a jeho výsledky tomu do jisté míry
odpovídaly. Komunistům v Bulharsku, tím spíše těm bývalým, nebyl nikdy znemožňován přístup do vysokých státních postů apod. To se hluboce odrazilo ve společenském
směřování Bulharska i v 90. letech a promítá se to i do jeho současnosti. Problematice
komunismu v Bulharsku je podle mého názoru stále v odborné literatuře věnováno
málo prostoru, a zaslouží si jistě větší míru pozornosti. Předkládaný příspěvek je primárně historickovědní a měl by tak shrnout a interpretovat dobu zhruba padesáti let,
která vyústila „pokusem“ o nastolení demokracie západního typu.
Petr Fojtík
Fakulta sociálních věd, UK / Přírodovědecká fakulta,
Ostravská univerzita: Srbské perspektivy ke vstupu do EU
Příspěvek je zaměřen na přiblížení aktuálního téma souvisejícího s politikou rozšíření
Evropské unie o země západního Balkánu, především Srbské republiky. Autor se, po
úvodním představení problematiky, soustřeďuje na podrobnou analýzu aktuální pozice Srbska v rámci procesu Stabilizace a asociace, představujícího základní rámcový
přístup EU, zcela signifikantní v rámci celkového úsilí o integrací zemí západního Balkánu. Příspěvek popisuje aktuální vývoj zahraniční politiky Srbska vzhledem k EU,
její institucionální zabezpečení, vývoj této politiky v rámci Stabilizačního a asociačního procesu a charakterizuje plnění hlavních implementačních požadavků jenž jsou
požadovány ze strany Bruselu, a hlavní překážky a výzvy, které bude muset Srbsko
řešit v nejbližší budoucnosti.
Eva Petrlová
Filosofická fakulta, ZČU: Vývoj a vznik Kosova - pohled liberálů a realistů
Ve své práci se snažím poukázat na rozličné vnímání dvou základních směrů teorie
mezinárodních vztahů – liberálů a realistů – v aplikaci na události spojené s vývojem
Kosova od roku 1990 do roku 2008, kdy kosovské Shromáždění přijalo deklaraci
o nezávislosti Kosova. Nejedná se popis vývoje, ale aplikaci odlišných postojů těchto
paradigmat na konkrétní situace a akty.
7
studenti.indd 7
13.10.2010 11:29:20
Michal Hrušík
Filosofická fakulta, UK: ICTY verzus Operácia Allied Force
Práca analyzuje prístup Medzinárodného trestného tribunálu pre bývalú Juhosláviu
(ICTY) voči operácii NATO Allied Force, ktorá mala za následok stiahnutie srbských
síl z Kosova a vytvorenie medzinárodného protektorátu pod gesciou UNMIK a KFOR.
V priebehu operácie došlo k niekoľkým kontroverziám, ktoré mohli znamenať porušenie medzinárodného humanitárneho práva. ICTY následne vydalo správu, v ktorej
autori argumentovali za zastavenie ďalšieho vyšetrovania NATO z dôvodu údajnej
absencie reálnych dôkazov. Správa je svojim štýlom i spôsobom argumentácie unikátnym precedensom, keď prokuratúra nekriticky prijíma zdroje od potenciálne obvineného subjektu a de facto preberá úlohu obhajcu. Dopad tohto konania ICTY je negatívny nielen voči imidžu tribunálu na Balkáne, ale i v kontexte vnímania objektívnej
vynútiteľnosti medzinárodného práva.
Aleš Jirásek
Filosofická fakulta, Univerzita Pardubice: Jak se budí princezny
(lidé a konflikt v bývalé Jugoslávii)
Práce se zabývá problematikou nacionalismu a užíváním etnických kategorií pro objasnění rozličných společenských jevů. Zaměřuje se především na „spánek“ nacionalismu, jímž obhájci nacionalismu vysvětlují jeho absenci v mnoha společnostech
a mnoha historických obdobích. V této souvislosti se zmiňuji tzv. „krajanskou péčí“,
jež na přelomu 19. a 20. století využívala právě teze o spánku nacionalismu. Dále uvádím příklad vlivu krajanské péče na identitu obyvatel nejstarší české vesnice v Chorvatsku Ivanovo Selo, pomocí něhož pokouším poukázat na to, že ani konflikt v Jugoslávii nelze nahlížet skrze nacionalistické ideologie. Ivanovo Selo je příkladem toho, že
nacionalismus rozhodně není věčný a univerzální.
Barbora Mašínová
Fakulta sociálních věd, UK: Vnitřně přesídlené osoby v důsledku kosovského konfliktu
Příspěvek se věnuje problematice vnitřního přesídlení kosovských obyvatel, zejména
vlně vnitřního přesídlování po ukončení války v Kosovu 10. června 1999. V úvodu příspěvku je obecně pojednáno o pojmu vnitřního přesídlení. Dále jsou uvedeny hlavní
příčiny této vlny přesídlení a popsán její průběh. Na závěr je pojednáno o problémech,
které brání návratu takto přesídlených osob.
8
studenti.indd 8
13.10.2010 11:29:20
Adisa Avdić
Fakulta mezinárodních vztahu, VŠE: Bosna a Hercegovina: příklad distriktu Brčko
Když byly v roce 1995 podepsány Daytonské mírové dohody, patřilo Brčko do nejvíce
válkou zničených oblastí Bosny a Hercegoviny. Carl Blidt, tehdejší vysoký představitel
pro Bosnu a Hercegovinu, popsal Brčko jako místo, kde nastal konec světa. V roce
2009 jsou jizvy po válce v Brčku na první pohled málo viditelné. Poškozené a zničené
budovy byly z velké části opraveny nebo přestavěny, ve městě vládne uvolněná atmosféra a jsou viditelné znaky ekonomického rozvoje. Během svých desiti let existence,
přes všechny politické a ekonomické potíže, se existující uspořádání ukázalo funkčním jako oáza liberální demokracie ve státě ve kterém pořád soupeří různé etnické
skupiny. Na příkladu distriktu Brčko je popsána koncepce liberální demokracie tak,
jak se realizovala ve formě multitenické společnosti, ve které bylo zavedeno multietnické školství, soudnictví a policie.
Nina Kešelj
Fakulta mezinárodních vztahů, VŠE : Balkánské precedenty
Ve své práci jsem se pokusila analyzovat potenciální dopady jednostranně vyhlášené
kosovské nezávislosti, kterou domovský stát Republika Srbsko neuznává, a to jak na
stabilitu a bezpečnost balkánského regiónu, tak i na strukturu mezinárodních vztahů.
Práce se zabývá otázkou uplatnění práva národa na sebeurčení v praxi a potenciálním
dominovým efektem porušení jedné z hlavních zásad mezinárodního práva, zásady
státní integrity, uznáním nezávislosti Kosova. Konkrétně se věnuji problematice vnitropolitické stability Srbska, Makedonie (FYROM) a Bosny a Hercegoviny a otázce
zahraničněpolitických vztahů mezi balkánskými zeměmi po unilaterálním vyhlášeni
kosovské nezávislosti. V závěru práce srovnávám kosovský případ s jinými separatistickými požadavky v různých světadílech, s cílem prokázat, že se všeobecně jedná
o obdobné separatistické požadavky, a že porušováním státní integrity Srbska se vytváří nebezpečí precedentu, který by, vzhledem k pestré národnostní a náboženské
struktuře některých států, mohl vést k zániku národního státu, jako hlavního aktéra
mezinárodních vztahů.
Josef Oriško
Filosofická fakulta, MU Brno (Východoevropské vzdělávací a kulturní centrum):
Tématický nesoutěžní příspěvek k otázce boje s xenofobií
Etnické sváry v post-socialistické Evropě, jejich příčiny, průběh a důsledky a zejména
jejich možná mírová řešení se staly podněty pro myšlenku vytvoření Východoevropského vzdělávacího a kulturního centra (East-European Educational and Cultural
9
studenti.indd 9
13.10.2010 11:29:20
Center). Provedeme-li sumarizaci všech těchto etnických konfliktů a tenzí, počínaje
kosovskou krizí na sklonku osmdesátých let a konče krizí Jihoosetskou v létě 2008,
a rovněž nadále přetrvávajícími etnickými problémy v Kosovu, musíme zákonitě dojít
k závěru, že Balkán i Kavkaz nadále zasluhují pozornost mezinárodního společenství,
ovšem pozornost v podobě smysluplných humanitárních programů postavených na
reálném základě. Mezinárodní společenství za sebou za posledních patnáct let svého
působení v jihovýchodní a východní Evropě zanechalo bezesporu velký kus záslužné
práce, ale rovněž nemálo chybných tahů ať už v podobě vysílání často nefundovaných
pracovníků do terénu nebo v podobě zavádění některých nesmyslných a bezzubých
humanitárních projektů a programů v problematických oblastech.
10
studenti.indd 10
13.10.2010 11:29:20
Stanislav Caletka1
Filosofická fakulta, Univerzita Karlova
Cesta k místní samosprávě v Makedonii
V úvodu svého příspěvku, který je zaměřen na ustavení místní samosprávy v Makedonii,
uvedu několik informací, týkajících se této země. Makedonie se stala nezávislým státem
v roce 1991, její oficiální název je Republika Makedonie, ovšem v mezinárodních organizacích se kvůli sporu o název s Řeckem uvádí jako FYROM (Former Yugoslav Republic of
Macedonia – Bývalá jugoslávská republika Makedonie).2 Země sousedí na severovýchodě
s Kosovem, na severu se Srbskem, na východě s Bulharskem, na jihu s Řeckem a na západě s Albánií. Podle sčítání lidu z roku 2002 zde žije na rozloze 25 713 km2 2 022 547 obyvatel. Většina obyvatel jsou Makedonci (64,18%), nicméně v zemi žije také početná albánská
menšina (25,17%), z dalších etnik zmiňme Turky, Rómy, Srby, Bosňáky, Arumuny a další. Nejvíce obyvatel se hlásí k pravoslaví (Makedonci), albánské etnikum vyznává islám,
menší zastoupení mají římští katolíci, protestanti a jiná náboženství. Oficiálním jazykem
je makedonština, v oblastech obývaných albánskou menšinou se používá také albánština.
Hlavní město Skopje má více jak půl milionu obyvatel. Dalšími velkými městy jsou Bitola, Kumanovo, Prilep, Tetovo a Ohrid. Makedonie je parlamentní demokracií, v čele státu
stojí občany volený prezident. Hlavním výkonným orgánem je vláda v čele s premiérem
a zákonodárnou pravomoc má 120ti členný parlament (Sobranie). Makedonie je členem
řady mezinárodních organizací, např. OSN, WTO, Rady Evropy nebo OBSE, země má
statut kandidátské země na členství v NATO (vstup do aliance je zablokován Řeckem)
a v Evropské unii.
Makedonie byla po vyhlášení nezávislosti koncipována jako unitární a centralizovaný
stát, patrné bylo propojení státní správy a samosprávy. V roce 1995 vešel v platnost zákon o místní samosprávě, byl prosazen shora, takže opštinám náležely jen velmi malé
pravomoci a rozhodování na místní úrovni bylo často vázáno na souhlas příslušného
ministra. Důvodem byla obava vlády z potenciálního vývoje v oblastech při albánských
a srbských hranicích, které byly a jsou většinově albánské. Během procesu transformace země v 90. letech minulého století některá místní zastupitelstva fungovala pouze
formálně.3 Nový zákon o místní samosprávě se připravoval před rokem 2001, nicméně
1
Mgr. Stanislav Caletka (nar. 1983) je doktorandem na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univer
zity Karlovy v Praze. Předmětem jeho zájmu je především komunální a regionální politika, středoev
ropská studia a postavení měst v procesu globalizace. Kontakt: [email protected]
2
Republika Makedonie je v současných hranicích v podstatě totožná s historickou Vardarskou Make
donií. Při Balkánských válkách v letech 1912 – 1913 bylo historické území Makedonie rozděleno mezi
sousední státy. Egejská Makedonie s centrem v Soluni je dnes součástí Řecka (34 321 km2)
a Pirinská Makedonie s centrem v Blagoevgradu je součástí Bulharska (6 449,5 km2). Blíže viz
Rosůlek, Přemysl: Makedonie, 2008, str. 115.
3
Blíže viz Cabada, Ladislav: Makedonie in: Kubát, Michal a kol.: Politické a ústavní systémy zemí
středovýchodní Evropy, 2004, str. 246, 247; Rosůlek, Přemysl: Makedonie: Po demontáži národního
státu Makedonců, in: Cabada, Ladislav a kol.: Nové demokracie střední a východní Evropy, 2008,
str. 350, 351.
11
studenti.indd 11
13.10.2010 11:29:20
k jeho schválení - vzhledem k níže popsaným okolnostem - již nedošlo, to se změnilo až
v roce 2002. Ze správního hlediska přetrval v Makedonii z dob federativní Jugoslávie
systém opštin. Země byla původně rozdělena do 34 municipalit. V roce 1996 došlo
k teritoriální reorganizaci, kdy byly jednotky místní samosprávy zmenšeny a jejich počet zvýšen na 123. Na základě Rámcové dohody (viz níže) a nově schváleného zákona
o hranicích opštin, byla Makedonie v roce 2004 nově rozdělena do 84 opštin (z nichž
10 je na území Skopje). Zvláštní status má právě hlavní město. Pro statistické účely
byla země navíc rozdělena do 8 statistických regionů.4
Pro pochopení procesu decentralizace v Makedonii je třeba alespoň ve stručnosti objasnit společensko-politické dění v zemi na přelomu tisíciletí, přičemž v úvahu musíme
vzít zejména celkový složitý vývoj v oblasti západního Balkánu po rozpadu Jugoslávie.5
Vývoj samostatné Makedonie ovlivnily především etnické spory mezi většinovými Makedonci a albánskou menšinou, která obývá západ země při hranicích s Albánií.6 Makedonii se dlouho vyhýbaly válečné konflikty, které v 90. letech minulého století vypukly v zemích bývalé Jugoslávie. Situace se začala vyostřovat v letech 1998 – 1999
během kosovské krize, kdy se Makedonie stala cílovou zemí pro statisíce uprchlíků
z Kosova. Na makedonském území došlo ke vzniku ilegální ozbrojené skupiny etnických
Albánců, Národně osvobozenecké armády, která stála za útoky na makedonské cíle, především policejní stanice a kasárna. Tyto útoky vyvolaly vlnu protestů makedonského obyvatelstva, nesouhlasícího s iredentismem Albánců a s proalbánskou politikou zemí západu,
a vyostřily již tak napjaté vztahy mezi oběma etniky. Konflikt eskaloval v květnu a červnu
2001, kdy se země ocitla na pokraji občanské války. Příměří mezi oběma znesvářenými stranami bylo uzavřeno 5. července 2001. Výsledkem byla Rámcová dohoda, na základě které
mělo dojít k revizi některých článků makedonské ústavy, změně znění řady zákonů7 a zavádění různých opatření vedoucích k budování důvěry. Rámcová dohoda byla podepsána
za mezinárodního zprostředkování 13. srpna 2001. Smlouvu podepsal tehdejší prezident
Trajkovski se zástupci makedonských a albánských politických stran.
Základním dokumentem pro vymezení místní samosprávy je ústava. Makedonská
ústava8 byla přijata v roce 1991 a značně novelizována v roce 2001 na základě znění
4
5
6
7
8
Jedná se o následující regiony: Východní (zahrnuje 13 opštin), Severovýchodní (6 opštin), Pelagonie
(9 opštin), Polog (9 opštin), Skopje (17 opštin), Jihovýchod (10 opštin), Jihozápad (13 opštin)
a Vardar (7 opštin).
Bližší informace k historii Makedonie viz Šesták, Miroslav a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí, 1998;
Rychlík, Jan; Kouba, Miroslav: Dějiny Makedonie, 2003 nebo Rosůlek, Přemysl: Makedonie, 2008.
Albánská menšina obývá oblasti na západě a severozápadě země při hranicích s Albánií a Kosovem.
Konkrétně se jedná zejména o opštiny Tetovo, Gostivar, Debar, Struga, početná komunita Albánců
žije také v oblasti města Kumanovo a v hlavním městě Skopje tvoří Albánci pětinu jeho obyvatel.
Jednalo se o následující zákony: o místní samosprávě a jejím financování, o hranicích opštin, o policii
v opštinách, o službě ve státní správě, o volebních obvodech, o jednacím řádu parlamentu, zákony
související s užíváním jazyků, o veřejném ochránci lidských práv a další zákony. Blíže viz Rámcová
dohoda (v angličtině): http://www.coe.int/t/e/legal_affairs/legal_co-operation/police_and_inter
nal_security/OHRID%20Agreement%2013august2001.asp
Ústava je v anglické verzi dostupná na: http://www.sobranie.mk/en/default-en.asp?ItemID=
9F7452BF44EE814B8DB897C1858B71FF
12
studenti.indd 12
13.10.2010 11:29:20
Rámcové dohody. Článek 8 ústavy, definující základní principy fungování ústavního
pořádku Makedonie, zmiňuje také místní samosprávu, které jsou věnovány především články 114 – 117, přičemž posledně uvedený článek se zmiňuje o hlavním městě
Skopje. Ústava definuje, že jakákoliv změna zákona o místní samosprávě musí být
v parlamentu schválena dvoutřetinovou většinou všech poslanců, přičemž v rámci
této většiny musí být podpořen nadpoloviční většinou z celkového počtu poslanců, kteří se hlásí k jiné národnosti, než většinové obyvatelstvo v Makedonii. Zákony
o místních financích, komunálních volbách, hranicích opštin a o hlavním městě Skopje musí být schváleny nadpoloviční většinou přítomných poslanců, v rámci které se
pro zákon musí vyslovit většina poslanců, kteří se hlásí k jiné národnosti, než většinové obyvatelstvo v zemi.9 Pro současnou podobu místní samosprávy v Makedonii měla
klíčovou úlohu zmíněná Rámcová dohoda.10 Právě na jejím základě došlo k výraznější decentralizaci země. V roce 2002 byl schválen nový zákon o místní samosprávě.11
Zvláštním zákonem je upraven statut hlavního města Skopje. Tento „nový zákon
o samosprávě zajistí větší autonomii institucím, které uskutečňují chod samosprávy,
a garantuje fungování veřejné správy na principu subsidiarity. Související zákon
o místních financích má opštinám zajistit dostatečné množství finančních zdrojů pro
jejich politiku, a to v oblasti daňových příjmů, finančního podílu na centrálně vybíraných daních a garantování rozpočtové autonomie v rámci kompetence opštin.“12
V zákoně byly stanoveny kompetence opštin, mezi které patří především veřejné služby, městské a vesnické plánování, ochrana životního prostředí, místní ekonomický
rozvoj, místní finance, komunální služby, kultura, sport, sociální zabezpečení a péče
o děti, vzdělávání, zdravotnictví, ochrana obyvatelstva a další.
Zákon o místní samosprávě také definoval možnosti participace občanů v rozhodovacích procesech na komunální úrovni. Ze zákona vyplývá „povinnost místního zastupitelstva zabývat se podnětem občanů, pokud je iniciován 10% voličů příslušného obvodu. Starosta obce, zastupitelstvo nebo 10 % voličů může svolat veřejné shromáždění.
K vyvolání referenda je zapotřebí 20% voličů. Výsledky jsou pro obecní zastupitelstvo
závazné.“13 Občané mají rovněž právo podávat stížnosti či návrhy ohledně činnosti
orgánů místní samosprávy a místních úřadů. Místními orgány jsou starosta a zastupitelstvo, oba jsou voleni přímo občany, o čemž bude pojednáno níže. Starosta reprezentuje danou opštinu, kontroluje zákonnost usnesení schválených zastupitelstvem,
zajišťuje jejich dodržování, navrhuje rozpočet nebo řídí místní správu. Zastupitelstva
se schází dle potřeby, ale ne méně než jednou za tři měsíce. V čele zastupitelstva stojí
9
Zmiňme také, že v Makedonii bylo zřízeno ministerstvo pro místní samosprávu a v rámci parlamen
tu existuje výbor pro místní samosprávu.
O samosprávě se Rámcová dohoda zmiňuje v článcích 3 a 6.
Zákon o místní samosprávě č. 5/29. ledna 2002. V anglické verzi je zákon dostupný na:
http://www.logincee.org/remote_library?partner=34&module=2&lang=EN
12
Rosůlek, Přemysl: Makedonie, 2008, str. 83, 84
13
Rosůlek, Přemysl: Makedonie: Po demontáži národního státu Makedonců in: Cabada, Ladislav
a kol: Nové demokracie střední a východní Evropy, 2008, str. 351 nebo také § 25 – 28 zákona o místní
samosprávě.
10
11
13
studenti.indd 13
13.10.2010 11:29:20
jeho předseda, který je volen z řad zastupitelů na dobu čtyř let, podmínky volby stanovuje zákon. Předseda řídí schůze zastupitelstva a podepisuje usnesení přijatá zastupitelstvem, která následně předkládá starostovi ke zveřejnění. Usnášeníschopné je
zastupitelstvo v případě, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jeho členů. Rozhodnutí zastupitelstva je přijímáno nadpoloviční většinou přítomných členů, pokud
zákon nestanoví jinak. Jednání místních zastupitelstev jsou veřejná (zákon ale připouští možnost veřejnost z jednání vyloučit), stejně jako hlasování. Zastupitelstvo schvaluje jednací řád, schvaluje rozpočet a závěrečný účet, zodpovědnost má dále například
za určování vlastních finančních zdrojů, nakládání s obecním majetkem, vydávání
místních předpisů a dalších nařízení, zakládání místních veřejných organizací a volbu jejich členů apod. Počet volených zastupitelů je odvislý od počtu obyvatel žijících
v dané opštině, jejich počet se pohybuje mezi 9 a 33. Přehled počtu zastupitelů uvádím
v následující tabulce. Zákon dále upravuje celou řadu aspektů souvisejících s místní
samosprávou.14
Tabulka 1 – pŕehled poćtu volených zastupitelů
počet obyvatel opštiny
počet členů zastupitelstva
do 5 000
9
5 001 - 10 000
11
10 001 - 20 000
15
20 001 - 40 000
19
40 001 - 60 000
23
60 001 - 80 000
27
80 001 - 100 000
31
nad 100 000
33
V srpnu 2004 vyvolal značné rozpory tehdejší levicovou vládou předložený návrh zákona o změně stávajících hranic opštin, který představoval jeden z významných prvků
v procesu decentralizace země a implementace Rámcové dohody. Proti návrhu zákona
„se zvedla vlna protestů zejména ze strany makedonských občanů. Hlavním důvodem
bylo, že by se etničtí Makedonci v řadě obcí ocitli pod albánskou většinou a výrazně
by přibylo dvojjazyčných opštin s albánštinou jako druhým oficiálním jazykem.15 …
Ostré spory se vedly i o hranice hlavního města, neboť podle nového návrhu na jeho
hranice albánská menšina rovněž přesahuje potřebnou 20% hranici pro uskutečnění
14
jedná se například o střet zájmů komunálních politiků, ukončení mandátu, úřady místní samosprá
vy, dozor nad výkonem místní samosprávy, spolupráci mezi opštinami, vládou a správními orgány,
sdružování opštin, sousedskou samosprávu, ochranu místní samosprávy aj.
15
Ústava byla na základě Rámcové dohody změněna také v oblasti užívání jazyka. Makedonština
zůstala oficiálním jazykem, nicméně v opštinách s menšinou přesahující 20% obyvatelstva se zavádí
jako oficiální jazyk také jazyk dané menšiny. Stejně tak mohou opštiny používat vedle symbolů
makedonských i symboly toho etnika, které v ní tvoří většinu.
16
Rosůlek, Přemysl: Makedonie, 2008, str. 96, 97
14
studenti.indd 14
13.10.2010 11:29:20
dvojjazyčnosti.“16 Vlna odporu proti tomuto návrhu zákona (zejména ze strany pravicové opozice), který snížil počet opštin ze 123 na 84, vedla k vypsání referenda proti
zmíněným změnám v místní samosprávě na 7. listopadu 2004. Případné zamítnutí
zákona v referendu by vedlo ke zpochybnění Rámcové dohody. Výsledek referenda
nakonec nebyl právně závazný, protože se ho zúčastnilo 27% voličů, což bylo hluboko pod zákonem vyžadovanou 50% účastí. Kvůli referendu musel být odložen termín
prvních komunálních voleb17 po vnitřním konfliktu. V komunálních volbách se volí
84 starostů, členové místních zastupitelstev a obyvatelé hlavního města Skopje volí
starostu a členy městského zastupitelstva. Volit může každý občan Makedonie, který
je starší 18 let a má trvalé bydliště v příslušné opštině. Starosta je volen většinovým volebním systémem. V prvním kole je zvolen ten z kandidátů, který obdrží více jak 50%
hlasů voličů za podmínky, že se voleb zúčastní třetina oprávněných voličů. Pokud je
jedna z těchto podmínek porušena, koná se za dva týdny druhé kolo, do kterého postupují ti dva kandidáti, kteří v prvním kole získali nejvíce hlasů. Starostou je logicky
zvolen ten, kdo získá nejvíce hlasů voličů, přičemž konkrétní volební účast ve druhém
kole již není vyžadována. Zastupitelé jsou voleni poměrným volebním systémem (při
rozdělování mandátů se používá D’Hondtova metoda), volební účast není rozhodující. Kandidátní listiny jsou přísně vázané, voliči tak nemohou jednotlivým kandidátům udělovat preferenční hlasy. Starostové i zastupitelé jsou voleni na čtyřleté funkční období. Místní volby upravuje jednak ústava, ale především volební zákon, zákon
o voličských seznamech, nařízení Státní volební komise, i další legislativa.
První komunální volby po přijetí Rámcové dohody se tak místo října 2004 konaly ve
dnech 13. a 27. března 2005.18 Volby neproběhly zcela bezproblémově, kvůli závažným pochybením během prvního kola voleb proběhlo v některých opštinách jejich
druhé kolo až 10. dubna. Sledované byly především výsledky voleb v baště Albánců
na makedonském území v Tetovu, ale také v hlavním městě Skopje. Komunální volby
se staly střetem mezi jednotlivými politickými stranami, ať už makedonskými nebo albánskými, ale i mezi stranami ostatních etnik. Politická scéna byla rozdělena především
národnostní linií, kdy proti sobě stály strany, které se ucházely o hlasy mezi daným etnikem. Celkem bylo zaregistrováno 379 kandidátů na starostu a 445 kandidátních listin
k volbě zastupitelů. Ve voličských seznamech bylo zapsáno více jak 1,7 milionu oprávněných voličů. Státní volební komise uvedla, že volební účast byla 13. března 56,23%,
27. března 52,66% a 10. dubna 35,67%. Tyto komunální volby byly důležité především
pro etnické menšiny žijící na území Makedonie, zejména pro Albánce, jejichž politickým
představitelům otevřela Rámcová dohoda a na ni navazující zákony dveře řady radnic.
17
Volby do místních zastupitelstev proběhly také v letech 1996 a 2000. Ty ale de facto postrádaly
charakter komunálních voleb, protože šlo spíše o střet mezi vládními stranami a opozicí. Ve
zmíněných volbách zaznamenali na západě země dílčí úspěch albánští nacionalisté (Rosůlek, Pře
mysl: Makedonie in: Cabada, Ladislav; Dvořáková, Vladimíra a kol.: Komparace politických
systémů III., 2004, str. 263).
18
Informace o komunálních volbách v Makedonii v roce 2005 pocházejí ze Závěrečné zprávy OSCE –
ODIHR. Blíže viz http://www.osce.org/documents/odihr/2005/06/15001_en.pdf
15
studenti.indd 15
13.10.2010 11:29:21
Ostatní menšiny, například Turci, se naopak cítili i přes postupující decentralizaci znevýhodněni. Volební zákon nově upravil také zastoupení žen na kandidátních listinách.
V zastupitelstvech po volbách působilo 22% žen. Pro představu, na starostku kandidovalo celkem 18 žen, z nichž 3 byly nakonec zvoleny. Výsledky voleb uvádím v následující
tabulce:
Tabulka 2 – výsledky komunálních voleb v roce 2005
kandidátní listina
zvolení zastupitelé zvolení starostové
SDSM a její koalice
436
36
VMRO - DPMNE a její koalice
323
21
DUI
213
15
VMRO - NP
136
3
DPA - PDP
30
2
skupiny voličů
64
7
DA
20
xx
Liga pro Demokracii
7
xx
Národní demokratická strana
6
xx
Svaz Rómů v Makedonii
6
1
ostatní
56
xx
Poslední makedonské komunální volby se konaly společně s volbami prezidentskými
ve dnech 22. března a 5. dubna 2009.19 Ani tyto volby neproběhly zcela bezproblémově. Volební zákon, podle kterého se volby řídí, byl novelizován v roce 2008. Na základě
sestavených voličských seznamů se voleb mohlo zúčastnit 1,8 milionu voličů. Celkem
bylo zaregistrováno 364 kandidátů na starosty a 702 kandidátních listin. V 84 opštinách se 13 709 kandidátů ucházelo o obsazení 1 391 křesel v místních zastupitelstvech a v zastupitelstvu hlavního města Skopje. Volební účast v prvním kole voleb
byla 56,88%, ve druhém kole 42,63%. V komunálních volbách mohou kandidovat
registrované politické strany i nezávislí kandidáti. Pro podání nezávislé kandidátní listiny je ale podle volebního zákona nutné předložit seznam s podpisy těch, kteří
kandidáta či kandidátní listinu podporují. Počet takových podpisů je odvislý od počtu
obyvatel v konkrétní opštině, kde nezávislí chtějí kandidovat. Systém sbírání podpisů
je ale poněkud obtížný. Občané mohou být podepsáni pouze pod jednou nezávislou
kandidátní listinou, kterou musí podepsat mimo jiné také v místní kanceláři ministerstva spravedlnosti. Také tyto komunální volby byly důležité pro národnostní menšiny, v samotné Makedonii existuje 32 opštin, ve kterých žije více jak 20% obyvatel
hlásících se k jinému etniku než makedonskému. Kromě makedonských a albánských
kandidátů na starosty se o hlasy voličů ucházelo také 33 kandidátů hlásících se k jiným
19
informace o komunálních volbách v Makedonii v roce 2009 pocházejí ze Závěrečné zprávy
OSCE – ODIHR. Blíže viz http://www.osce.org/documents/odihr/2009/06/38555_en.pdf
16
studenti.indd 16
13.10.2010 11:29:21
než výše zmíněným národnostem. Celkem byli zvoleni 4 starostové, kteří reprezentují
menší etnické komunity, konkrétně Turky, Rómy a Srby. Mezi kandidáty na starosty
bylo 13 žen, žádná z nich ale nebyla zvolena. Volební zákon vyžaduje, aby mezi třemi
kandidáty byla vždy nejméně jedna žena, díky čemuž v místních zastupitelstvech po
volbách zasedlo 27% žen. Výsledky voleb uvádím v následující tabulce:
Tabulka 3 – výsledky komunálních voleb v roce 2009 20
VMRO - DPMNE
DUI
SDSM
ND
DPA
Demokratiká strana Turků v Makedonii
Svaz Romů
Radikální strana Srbů v Makedonii
Koalice SDSM, LDP, NSDP
Koalice DUI a Hnutí za národní jednotu Turků v Makedonii
nezávislí kandidáti
strana / koalice
56
14
6
1
1
1
1
1
1
1
2
zvolení zastupitelé
SDSM
DUI
ND
DPA
VMRO - NP
LDP
NSDP
Koalice SDSM, LDP
Strana sjednocených demokratů Makedonie
Demokratická strana Turků v Makedonii
Koalice VMRO - NP, TMORO - VEP
PEI
ostatní
282
179
61
52
42
29
20
18
18
16
12
10
192
Makedonie se po složitém transformačním období stala relativně stabilní zemí. Proces
decentralizace, který byl započat na základě schválené Rámcové dohody, je jen prvním
20
Jedná se o neoficiální výsledky voleb v takové podobě, v jaké byly uvedeny v Závěrečné zprávě
OSCE – ODIHR. Dostupné na: http://www.osce.org/documents/odihr/2009/06/38555_en.pdf
17
studenti.indd 17
13.10.2010 11:29:21
krokem směrem ke stabilizaci vnitřní situace země. I přes různé národnostní problémy patřila ochrana národnostních menšin před rokem 2001 k jedněm z nejlepších
v regionu. Makedonie je domovem řady etnických menšin a její budoucí vývoj bude
odvislý především od schopnosti politických elit, ale i obyčejných občanů, domluvit se
na celkovém směřování země. Konflikt z přelomu tisíciletí měl vážný dopad na vztahy
mezi většinovými Makedonci a etnickými Albánci, nicméně spolupráce na komunální
úrovni může představovat jednu z možných dílčích cest, jak vzniklé rozepře překonat,
a jak z rozličných obyvatel Makedonie vytvořit fungující společenství. Cílem země by
měla být úspěšná integrace do mezinárodních struktur, především NATO a Evropské
unie, i když vzhledem k postojům některých sousedních zemí, především Řecka, může
být tento proces zpomalen, ne-li ohrožen. Vliv na celkový budoucí vývoj v Makedonii
tak bude mít nejen vnitřní situace, ale také situace v okolních státech.
Použité zkratky
DA
DPA
DUI
LDP
ND
NSDP
OBSE
OSCE – ODIHR
OSN
PDP
PEI
SDSM
TMORO – VEP
VMRO – DPMNE
VMRO – NP
WTO
Demokratická alternativa
Demokratická strana Albánců (albánská)
Demokratický svaz pro integraci (albánská)
Liberálně demokratická strana
Nová demokracie
Nová sociálně demokratická strana
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
OBSE – Úřad pro demokratické instituce a lidská práva
Organizace spojených národů
Strana demokratické prosperity (albánská)
Strana pro evropskou budoucnost
Sociálně demokratický svaz Makedonie
Vlastenecká makedonská organizace za radikální obnovu
– Vardar Egej Pirin
Vnitromakedonská revoluční organizace – Demokratická strana
makedonské národní jednoty
Vnitromakedonská revoluční organizace – Národní strana
Světová obchodní organizace
18
studenti.indd 18
13.10.2010 11:29:21
Literatura a zdroje
• Šesták, Miroslav a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1998, 756 str., ISBN
80-7106-266-9
• Rychlík, Jan; Kouba, Miroslav: Dějiny Makedonie, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2003, 458 str., ISBN 807106-642-7
• Cabada, Ladislav: Makedonie in: Kubát, Michal a kol.: Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy, 1.
vydání, Praha, Eurolex Bohemia, 2004, 432 str., ISBN 80-86432-90-4
• Rosůlek, Přemysl: Makedonie in: Cabada, Ladislav; Dvořáková, Vladimíra a kol.: Komparace politických systémů
III., Praha, Oeconomica, 2004, str. 326, ISBN 80-245-0806-0
• Stojarová, Věra: Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu, kritická analýza konceptu bezpečnosti Kodaň
ské školy, 1. vydání, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, 295 str., ISBN 978-80-7325-134-5
• Rosůlek, Přemysl: Po demontáži národního státu Makedonců in: Cabada, Ladislav a kol.: Nové demokracie střední a
východní Evropy, Komparace politických systémů, 1. vydání, Praha, Oeconomica, 2008, 434 str., ISBN 978-80-2451388-1
• Rosůlek, Přemysl: Makedonie, 1. vydání, Praha, Libri, 2008, 130 str., ISBN 978-80-7277-342-8
www.sobranie.mk – internetové stránky Parlamentu Republiky Makedonie
www.vlada.mk – internetové stránky Vlády Republiky Makedonie
www.mls.gov.mk – internetové stránky Ministerstva pro místní samosprávu Republiky Makedonie
www.zels.org.mk – internetové stránky Asociace jednotek místní samosprávy Republiky Makedonie
www.stat.gov.mk – internetové stránky Státního statistického úřadu Republiky Makedonie
www.skopje.gov.mk – internetové stránky města Skopje
• Závěrečná zpráva OSCE – ODIHR o komunálních volbách v Makedonii v roce 2005 – dostupné na: http://www.
osce.org/documents/odihr/2005/06/15001_en.pdf
• Závěrečná zpráva OSCE – ODIHR o prezidentských a komunálních volbách v Makedonii v roce 2009 – dostupné na:
http://www.osce.org/documents/odihr/2009/06/38555_en.pdf
• Zákon o místní samosprávě (Official Gazette of RM, No. 5/29 January 2002), v anglické verzi dostupné na: http://
www.logincee.org/remote_library?partner=34&module=2&lang=EN
• Rámcová dohoda – dostupné na: http://www.coe.int/t/e/legal_affairs/legal_co-operation/police_and_internal_se
curity/OHRID%20Agreement%2013august2001.asp
• Internetová encyklopedie Wikipedia (anglická, makedonská a česká verze) – en.wikipedia.org, mk.wikipedia.org,
cs.wikipedia.org
19
studenti.indd 19
13.10.2010 11:29:21
Ekaterina Batueva
Department of Regional Studies, University of Economics, Prague
The Macedonian-Greek issue in the global context
The end of the 20th century and beginning of the 21st century are more and more
affected with the ethnic revival all over the World. Questions of human rights, cultural freedom, national identities, and political autonomies are aroused every day with
increasing sharpness.
Clashes among civilizations, in the face of the ethnic nationalism, became not so important. This paper will focus mainly on European nationalism though national sentiments are also common in other parts of the World. The collapse of the Soviet Union
and the breakup of Yugoslavia, as well as the separatist movements of Western Europe showed that ethnic issues are more than a threat to the Western World.
During the last period of history can unified Europe be concerned with its big dream
because in fact European states comprise a “puzzle” of heterogeneous nations with
different languages, traditions, religions and values. On the one hand, the tendency
for European Integration could help European countries to become a strong actor and
stand in “the battle” with such superpower like United States and such great powers
like China, Japan and Russia.21 However, due to enduring ethnic conflicts between
European players, which play such a big role in their policies, cooperation and life
of nations inside each state, this chance to be unified and strong actor on the global
scene, can be completely lost.
On the other hand, process of integration to European Union is accompanied by processes of democratization of the Eastern Europe; decline of the ethnic minorities value
and growth of the ethnic majorities authority; spreading influence of mass media in
growing intolerance and provocations in peoples’ minds due to political and national
interests. In the name of unity governments prefer to forget or to eliminate national
minorities, they homogenize nations, languages, and erase dialects.22 By itself, the
existence of national minorities destroys the myth of unified state, and vice versa it
proves multicultural, multilingual nature of nations like a heritage from the past. And
therefore ethnic nationalism can be regarded like a natural reaction to preserve identities of peoples’ communities in the processes of assimilation and elimination.23
It can be stated, that real ethnic nationalism took its origin in 18th and 19th centuries,
when the people of Europe started to feel themselves different and unique. The main
difference between that one and modern nationalism was mentioned by Hobsbawn.24
21
In accordance with Buzan B, who sketched the security complex theory in 1983 and has applied
it to later studies.
Like an example “French case of Brittany identity”
Referring to Loring M. Danforth, “The Macedonian Question, Ethnic transnational World ”,
USA, 1995
24
Hobsbawn E., British Marxist historian and author. He had a profound influence on the understanding
of European and particularly British history through his books and other writings.
22
23
20
studenti.indd 20
13.10.2010 11:29:21
He stated that, “national movements in the 19th century were engaged in the nation
building process and their goal was seen in the processes of national unification and
expansion; recent national movements are more concerned with state divisions, destructions of existing nations”.
Macedonia can be presented like an example of revival of national sentiments in new
emerging states.
The Republic of Macedonia declared its independence in 1991 after the breakup of
Yugoslavia. Nevertheless independence didn’t bring peace to this land: domestic issues affiliated with minorities (Albanian first of all) and issues with neighbors (Bulgaria,
Serbia, and Greece) threatened the new state just from the day of its appearance on
global geopolitical scene.
Albanian minority, which is estimated to form about one-fifth of the republic’s population, requires “the political and territorial autonomy of Albanians in Macedonia”
with following process of the formation of their own state.
In relation to neighboring states, the Republic of Macedonia faces tough opposition
from its “Balkan brothers”. Bulgaria on one hand, recognizes the existence of the state, but refuses to recognize the existence of the Macedonian nation concerning it with
Bulgarians. Serbia just refuses to recognize the state. And finally Greece refuses to
recognize the Macedonian state, the Macedonian nation, the Macedonian language
with regard to the fact that all these terms are exclusively Greek.25
The Macedonian-Greek conflict
The Macedonian-Greek conflict is a highly complex issue, combining together questions of history, territory, identity. Moreover, here can be added disputes about the presence of the Macedonian minority in northern Greece; recognition of the Republic of
Macedonia as a sovereign and independent state among the Balkan countries and in
global context.
The Macedonian question itself put Serbia, Bulgaria and Greece to the outbreak of the
Balkans Wars in 1912.26 Each of them tried to legitimate its territorial claims in regard
with ethnic identity, linguistic affiliation, national consciousness and even religious
loyalty among civilians.
In 1960-1990’s in relation to political stability in the Balkan region27 this question
was not so important. But already in 1990’s it became once again one of the dominant issues in the Balkan politics. This conflict had different arguments, was heated
25
26
In accordance with M. Danforth, 1995
Balkan wars, refers to two wars that took place in South-eastern Europe in 1912 and 1913. The First
Balkan War broke out on 8 October 1912 when Bulgaria,Greece, Montenegro and Serbia, having large
parts of their ethnic populations under Ottoman sovereignty, attacked the Ottoman Empire.The Second
Balkan War broke out on 16 June 1913 when Bulgaria, dissatisfied with its gains, attacked its former
allies, Serbia and Greece. Their armies repulsed the Bulgarian offensive and counter-attacked penetra
ting into Bulgaria, while Romania and the Ottomans used the favourable time to intervene against Bul
garia to win territorial gains. In the resulting Treaty of Bucharest, Bulgaria lost most of the territories
gained in the First Balkan War.
27
Referring to M. Danforth, 1995
21
studenti.indd 21
13.10.2010 11:29:21
on different levels and by numerous organizations. Experts, scientists, politicians and
leaders of local ethnic organizations are involved in this question. Furthermore, civilians and mass media provoke each other in this “battle”.
Below I will try to present both positions and main arguments of each side in regards
with every aspect.
Greek opposition stresses following points: 28
• Macedonians should not be recognized as Macedonians because Macedonians have
been of Greek nationality since 2000 BC;
• Those Macedonians whose language belongs to the Slavic family of languages, must
not call themselves Macedonians because 4000 years ago, Macedonians spoke Greek
and still speak nothing but Greek;
• Macedonia has no right to call itself by this name because Macedonia has always
been and still is a region of Greece.
Macedonian position points out: 29
• Ancient Macedonians were distinct European people, conscious and proud of their
nationality, their customs, their language, and their name. The same applies to the
modern Macedonians today;
• Ancient Macedonians regarded ancient Greeks as neighbors, not as kinsmen. Greeks treated Macedonians as foreigners (“barbarians”) whose native language was
Macedonian, not Greek;
• Macedonia was never a region of Greece. On the contrary, ancient Greece was subjected to Macedonia. In 1913, modern Greece and her Balkan allies partitioned Macedonia. If today a portion of Macedonia belongs to Greece, it is by virtue of an illegal
partition of the whole and occupation of a part of Macedonia.
Before 90’s Greek position regarding the Macedonian question was that “Macedonia” is geographic term referred to the inhabitants of the Balkans (in relation to
ethnic or national identity) and, as the “Republic of Skopje”30 occupies only a part of
the territory, known as Macedonia. They have no right to use the term in the name of
a country, region or in general. According to Greek sources such usage of ancient and
“Hellenic” term can be compared with the situation like if any European country will
name itself the “Republic of Europe”.
In 1990’s at the meetings on the Conference on Security and Cooperation in Europe,
Macedonians from Northern Greece were charging the Greek government with violating human rights, and the “Republic of Skopje” started to seek recognition as an in-
28
29
30
http://www.historyofmacedonia.org/MacedonianGreekConflict/conflict.html
Republic of Skopje, term or Greek position, named in accordance with the capital of the
“Republic of Macedonia”
31
22
studenti.indd 22
13.10.2010 11:29:21
dependent state under the name of the “Republic of Macedonia”.31 This step made the
Macedonian question tougher, and Greek position became more severe: “Macedonia
is simply the region of Greece like Crete, Thessaly and Peloponnesus”. 32
As Alexander the Great and ancient Greeks are concerned with Macedonia, only Greeks have the right to name themselves Macedonians. Since Macedonia and everything
associated with it is the Greek heritage, the Slavs and Southern Yugoslavia,33 known
before 1944 as “Bulgarians”, have no right to identify themselves as Macedonians.
Both positions – Greek and Macedonian – as it was mentioned before are based on
three issues: the existence of the Macedonian nation, the Macedonian language and
the Macedonian minority in Greece.
Greek nationalists insist that Macedonia was a Greek state with a Greek population,
who spoke a dialect of Ancient Greek, had Greek names and had the same system of
Gods like other Greeks. In the 4th century Alexander the Great unified arguing Greek
city-states and spread Greek civilization throughout the known world.34
Furthermore, Greek opposition stress that apart from Greeks, who are known all over
the centuries, “Macedonians” were created by Yugoslavian president Tito in 1944.
Greek nationalists describe the Macedonian nation as “false”, “imaginary” nation.35
According to them, Tito just took the name of the territory and without any justification created new nationality from mix of Albanians, Serbs, Turks, Vlachs, Greeks and
Gypsies, who were living on this territory.36
Regarding the issue of language, ancient Macedonians spoke Greek, and non-Greek
Slavic language, now spoken in “Republic of Skopje” can’t be called the “Macedonian
language”. According to experts,37 before the WWII there was no such language, it
was more like mix from Greek, Turkish, Vlach and Albanian words. And in 1944 Tito
artificially transformed this rural dialect to official language of Macedonia.
In regard to the question of ethnic minorities in Greece, in accordance with the official
position of Greece: “there are no ethnic or national minorities in Greece at all. Greece
is a country with practically ethnic, linguistic and religious homogeneity and unity”.38
To sum up, by naming the “Republic of Skopje” by name the “Republic of Macedonia”
the Slavs steal Greek name, Greek culture and Greek heritage, and in addition they
falsify Greek history. Calling themselves like Macedonians, Skopians39 made real that
all the Hellenic history can’t be associated like this anymore. In turn, it threats Greeks
that a lot if their heritage becomes the property of Slavs.
32
33
In accordance with M. Danforth, 1995
The Slavs in Southern Yugoslavia descended from the Slavic Tribes and settled in Macedonia
in the 6th century A.D.
34
35
More appropriate to use terms of “invented”, “imagined” nations in the meaning of “constructed”,
“created”, not in the meaning of “false” and “imaginary”;
36
37
Kofos, E., Greek historian, counselor in the Greek Foreign Ministry, 1989
38
Angelopoulos, A., Greek professor, has written books about religion, church history, Orthodoxy, 1979
39
Skopians, here like inhabitants of the “Republic of Skopje” in accordance with Greek opinion
23
studenti.indd 23
13.10.2010 11:29:21
According to Macedonian position, ancient Macedonia was home to many tribes during centuries, and was never settled by Greeks. Moreover, Macedonians concern Greeks only like dangerous neighbors, not more.
Regarding the issue of the Macedonian language, Macedonian position insists that
this language existed for centuries and was not recognizable by Greeks. Moreover, they
stress the point that Alexander the Great spoke not only Greek, but also Macedonian
as far as he fought with Greeks of that time, and even didn’t treat them with respect.40
From the 6th century the Slavs occupied these territories in Greece and process of assimilation with locals began, creating modern nations of Balkans and their modern languages. From 1014-1204 Macedonia was part of the multicultural Byzantine Empire.
In the next centuries Macedonians fought foreign invaders and at last in 15th century
along with Greece and rest of Balkans were invaded by Turks for 500-years rule.
Only in 1871 the so-called “Macedonian question” arose when neighbors of Macedonia (Bulgaria, Serbia and Greece) started their propaganda that Macedonians do not
exist, that Macedonia was always populated by Greeks, Bulgarians, and Serbs. But
more significant event can be concerned with the Balkan Wars, which ended with the
division of Macedonia among the Balkan states.
Greece was awarded Aegean Macedonia and renamed it to “Northern Greece”; Bulgaria gained “Pirin Macedonia”, Serbia took “Vardar Macedonia” and renamed it
to “Southern Serbia”. The same year Greeks and Serbs started assimilation politics
according to the principle “only Serbs to the North and only Greeks to the South”.41
Macedonians in Aegean Macedonia didn’t let Greece to claim that land is exclusively
Greek. In accordance with Macedonian opposition, Macedonians resist the process
of Hellenization42 and it made essential for Greeks to start the process of driving this
minority out of Macedonia. Therefore, Greece made agreements with Bulgaria and
Turkey for exchange of population.
The end of the WWII made Macedonians finally recognized as distinct people with
their own nationality, language, and culture in Yugoslavia. The Republic of Macedonia was not anymore “Southern Serbia” but an integral part of federal Yugoslavia.
When the Republic of Macedonia became independent in 1991, Greece urged the
world not to recognize Macedonia under that name because Macedonia’s Constitution “threatens the security and integrity of Greece”.43 Next step of Greece was trade
embargo on Macedonia due to the refusal of the Macedonian President Gligorov to
rename the country, nation, and language, and change the constitution.
In turn, this embargo had significant impact on Macedonia’s economy. Firstly, Macedonia became landlocked due to the UN embargo from the north and the Greek embargo to the south. Greece announced that the embargo will be removed only in the
40
41
42
Hellenization, term used to describe the spread of ancient Greek culture, and,
to a lesser extent, language
43
24
studenti.indd 24
13.10.2010 11:29:21
case of satisfaction of all points mentioned by it. Some time later the embargo was
taken off but still both countries are in tough position to each other.
As it is seen from presented points of view, both parts are insisting that their history is
the only one right. And, therefore, these views, heated by intolerance of communities,
make it impossible to solve such a dispute quickly and effectively.
Up to the moment, the naming issue has not yet been resolved. Various names were
proposed during years, such as “New Macedonia”, “Upper Macedonia”, “Slavo-Macedonia”, “Nova Makedonija”, “Macedonia (Skopje)” and so on. However, in accordance with Greek position continuous usage of the term of Macedonia was not appropriate. Greek opposition suggested the names like the “Republic of Skopje”, but the
Skopje government and Skopians themselves refuse any solution which will eliminate
the term “Macedonia” from the country’s name.
Disputes about the name led two close countries to the situation when not only political and national identities suffer from it but as well economic aspects and international cooperation. With reference to main partners of the “Republic of Skopje” Greece
is still the main investor as well as Germany, Italy, USA, Austria, and Turkey. The solution of the Macedonian question will lead to coherent cooperation between the Balkan
countries and international partners.
Last point of this dispute, lasting for 19 years, is connected with April of 2010.44 The
Greek government recommended possible name for the “Republic of Skopje” due to
fast and effective solution of conflict. “Northern Macedonia” as possible name could be
one of the best solutions for both countries, however the president of the “Republic of
Skopje” Nicola Gruevski rejected this term again. Time will show the end of the story.
Instead of conclusion, I would like to point out that such ethnic conflicts among nations, which in fact share common values, traditions and culture, are only a tool in the
“political games” of governments. People and especially nation’s elite shouldn’t participate in provocations and warming of intolerant and national sentiments.
In my opinion, global community should first of all accept the ideas of multicultural and
mixed-language background of every nation and should try to gain more synergies from
it and minimize possible conflicts. Cooperation and dialogue are engines of future.
Bibliography
• Loring M. Danforth: “Ethnic Nationalism in a Transnational World.
The Macedonian conflict”, USA, 1995;
• Wieland, Carsten: “One Macedonia with three faces: Domestic Debates and Nation Concepts”, 2000;
• Veremis, Thanos: “Greece’s Balkan Entanglement”, Athens 1995
• Hradečný, Pavel – Dostálová ,Růžena (edd.): Dějiny řecka, Praha 2009
• Rychlik, Jan – Kouba, Miroslav: Dějiny Makedonie, Praha 2003
• Macedonia in figures 2007, Republic of Macedonia State Statistical Office, Skopje, 2008
• Demidenko, S.: “Macedonia in the context of the Balkans’ problems”,
full text can be found on http://www.rau.su/observer/N05_96/5_07.HTM
• Macedonian crisis, more on http://nationalism.org/pioneer/makedonia.htm
• Romanenko, S. : “The Macedonian tie of the Balkans’ problems”,
44
http://www.eubusiness.com/news-eu/greece-macedonia.404
25
studenti.indd 25
13.10.2010 11:29:21
more on http://www.polit.ru/analytics/2008/06/09/makedon.html
• Engelgardt, G.: “Regional and separatist movements in the Balkans
countries” more on http://www.apn.ru/publications/article19820.htm
• http://www.eubusiness.com/news-eu/greece-macedonia.404
• Amelin, V.: “Ethnic conflicts. Ways to prevent and to regulate”,
more on http://www.mininform.orb.ru/books/opyt/amelin.htm
• Engstrom, J.:”The power of perception: The impact of the Macedonian
question on inter-ethnic relations in the republic of Macedonia”, Ethnopolitics, London, 2002
• http://www.historyofmacedonia.org/MacedonianGreekConflict/conflict.html
26
studenti.indd 26
13.10.2010 11:29:21
Marie Stojanovová
Filosofická fakulta, Univerzita Karlova
Bulharsko: Komunismus a revoluce po balkánsku
I. Živkovův příchod na bulharskou politickou scénu a jeho důvody
Když se roku 1953 mezi mrtvé „poroučel“ tatíček Stalin, nemile to zaskočilo bulharského I. tajemníka KS Valka Červenkova, který měl Stalina jako jediný zdroj své legitimity, již od počátku velmi pochybné, neboť Červenkov strávil víc jak dvacet let svého
života v exilu v SSSR a tomu odpovídala i podpora, kterou měl doma v Bulharsku.
Červenkov, který se nešťastným způsobem zapsal do historie jako jeden z nejhorších
reformátorů zemědělského sektoru, napodoboval model fungování SSSR, kde se jen
dalo a jak se dalo. To vedlo v Bulharsku ke katastrofálním následkům. Během tří krátkých let, naplněných kolektivizací, se mu totiž podařilo zničit systém malých usedlostí,
který fungoval od osmanské nadvlády a na němž byla závislá téměř všechna bulharská
města. Tuto skutečnost kriticky komentoval bulharský novinář Georgi Markov, který
byl zavražděn v Londýně pomocí deštníku, jehož hrot byl naplněn jedem. Markova tak
nejspíš jeho novinářská pravdomluvnost stála život.
Červenkov sice v návaznosti na události v SSSR provedl jakousi mírnou „sebekritiku“
a odvážil se dokonce zlehka zkritizovat kult osobnosti, k zásadnějším změnám ve směřování jeho politiky to ale nevedlo.
Nástup kolektivního vedení v Moskvě vnesl zmatek do celé komunistické strany Bulharska a způsobil Sofii nejeden problém. Smrt Stalina se nepromítla jen do skleslých
nálad komunistických politiků, ale i do bulharského hospodářství, které už samo
o sobě bylo v krizi. Nyní, když přestaly ze SSSR proudit dodávky surovin, pělo téměř
labutí píseň. Jedinou reakcí, na niž se Červenkov v dané situaci zmohl, tak bylo tiché
předání postu mladému válečnému hrdinovi Todoru Živkovovi. Tento nadějný politik
budil zdání, že by snad mohl zachránit poslední zbytky upadající popularity komunistů a vdechnout tak režimu nový život. Jak se ale záhy ukázalo, i on měl své „liberální“
meze, přes které nehodlal zajít.
II. Živkovovy začátky
V roce 1956 zazněla z úst Chruščova tzv. „tajná řeč“. Todor Živkov se ji rozhodl nezveřejnit, aby tak příliš neohrozil svoji legitimitu. Správně však pochopil, že by nebylo
úplně ve prospěch režimu, kdyby na nové okolnosti a podněty přicházející ze SSSR
nereagoval vůbec. Svolal proto plenární zasedání ÚV KSB, které slíbilo provést určité
reformy a liberalizaci. Červenkův pád, přes zjevnou snahu mu zabránit, už se nedal
odvrátit. Živkov si totiž získal důležitou podporu – podporu samotného Chruščova.
„Politický vaz“ Červenkovi nakonec zlomilo dubnové plénum, které mělo původně jen
uklidnit situaci. Uvolnění se šířilo téměř všemi ruskými satelity v Evropě a Bulharsko
nebylo výjimkou. Na krátkou dobu dvou let pak získává Bulharsko kolektivní vedení,
jsou udělovány amnestie bulharským emigrantům, kteří byli dříve odsuzováni k tres-
27
studenti.indd 27
13.10.2010 11:29:22
tům smrti a jejichž rodiny byly pro výstrahu dalším útěkům posílány do pracovních
táborů, a dochází k rehabilitaci spolupracovníků hlavní oběti stalinistických monstrprocesů, Trajčka Kostova.
Komunistické Bulharsko si až příliš často bralo příklad z Ruska, a tak když se v r. 1957
Chruščov zbaví kolektivního vedení, vycítí příležitost pro rychlý start hvězdné kariéry
i Todor Živkov, který se odmítne dále dělit o moc. A podobně jako v SSSR se ani jemu
této moci nedostane legální cestou, ale skrz likvidaci jeho odpůrců a návratu k „tvrdému komunismu“, který byl provázen např. i znovuotevřením nechvalně známých
koncentračních táborů – Lovč, Belene a Skravena.
III. Dlouhá léta Živkovovy vlády
Todora Živkova bychom mohli považovat za jakousi legendu mezi všemi komunistickými vůdci východního bloku. Ve své funkci byl totiž rekordně dlouhou dobu.
V průběhu let se mu dokonce znovu a znovu dařilo získávat si důvěru všech komunistických vůdců, kteří se střídali v Moskvě a ze své pozice rozhodovali o politické životnosti svých vazalů v satelitních státech. Snaha zajistit si podporů vládců Kremlu vedla
Živkova až k nabídce na možné připojení k Rusku v jakési konfederaci nebo federaci.
Od počátku však bylo zřejmé, že ani Živkov svoji nabídku nemyslel zcela upřímně,
protože by tímto spojením nic nezískal, ale jen ztratil. A ztratil by to nejcennější, co
každý takový samozvaný vůdce má – moc. Samotný SSSR po spojení s Bulharskem
nijak zvlášť netoužil. Vlastně ani nebylo o co stát. Z připojení by pro Moskvu plynuly
jen mezinárodní konflikty a možné ohrožení klidu v nestabilním regionu Balkánu.
Živkov ale nebyl natolik zaslepen svým pohledem k vyšším politickým cílům, aby mu
nebylo zřejmé, že pokud poroste sociální nespokojenost, pak ho v křesle vedoucího
strany, a tím pádem i státu, nic neudrží. To ho vedlo ke snaze o zvýšení sociální úrovně
občanů např. zvyšováním minimálních důchodů nebo zaváděním povinného pojištění. Vše ovšem na úkor veřejného rozpočtu, který byl nenasytný.
Živkov cítil nutnost být zadobře se svými sousedy, proto spolupracoval jak s Řeckem
a Titovou Jugoslávií, s níž byly ale v opakovaných periodách vyvolávány konflikty
ohledně sporné otázky Makedonie, tak s Tureckem. V zahraniční politice byl Živkov
velmi aktivní, také v r. 1968, kdy razantně podporoval zásah proti demokratizačním
snahám ČSSR, a poté v letech 1980-1981, kdy mu „v žaludku ležela“ polská Solidarita.
Na počátku 70. let byly zaváděny nové změny v zemědělství, které měly vést k větší konkurenceschopnosti a výnosům. Po celém Bulharsku tak z nařízení vyšší moci
vznikaly jakési agrárně průmyslové komplexy, které ale místo toho, aby zemědělství
pomohly, ho jen rychleji likvidovaly. Komplexy byly naprosto neefektivní a způsobily
definitivní odtržení lidí od půdy. Jediné co alespoň z části pomáhalo plnit státní kasu
a kapsy komunistických byrokratů, byl rozvoj turistiky na černomořském pobřeží
a v bulharských horách.
Přestože nespokojenost s Živkovem narůstala v průběhu let i v jeho vlastních řadách,
měl dost sil na to, aby se s odstředivými tendencemi ve straně vypořádal, a tím spíš
28
studenti.indd 28
13.10.2010 11:29:22
pro něj bylo snadné likvidovat odpůrce nestranické. Chybějící opozice, která by byla
schopná efektivně zasáhnout do komunistické politiky, neexistovala a to umožnilo
Živkovovi výrazně upevnit svou moc, což stvrdilo referendum o nové ústavě, která
byla přijata téměř 100% voličů, což je výsledek postačující k tomu, aby bylo zřejmé, jak
moc toto referendum bylo „svobodné“. Nová ústava především zakotvovala vedoucí
úlohu KSB, charakterizovala Bulharsko jako socialistický stát a zřizovala tzv. Státní
radu, což byla instituce s velmi silnými pravomocemi, volená z poslanců NS. Předsedal jí sám Živkov, čímž se vlastně stal formální hlavou státu.
Zajímavou osobností, které měla v 70. letech poměrně silný vliv na chod domácí politické scény, byla Ljudmila Živkovová, dcera Todora Živkova. Angažovala se především
v oblasti kultury, kterou silně propagovala a zasloužila se tak o posilování bulharských
kulturních tradic. Na posílení kultury se jí dařilo získávat nemalé finanční částky, a tak
se téměř každé regionální město v Bulharsku mohlo chlubit vlastním divadelním souborem. V náboženství spatřovala součást národního dědictví, a proto výrazně zvýšila
investice do oprav kostelů a klášterů současně s podporou jejich působnosti hlavně
v oblasti vzdělávání. Nemalou zásluhu měla na propagaci Bulharska v zahraničí. Nebývalou měrou se jí podařilo otevřít zemi Západu především díky organizování výstav
týkajících se thrácké minulosti v těch nejslavnějších výstavních sálech světa. Díky své
činnosti v kulturní, ale i sociální sféře se stala celostátně nejoblíbenější členkou politbyra, ale její úspěšnou kariéru ukončila nenadálá smrt uprostřed velkolepých příprav
na oslavy 1300. výročí bulharské státnosti.
V 80. letech na Bulharsko těžce dolehla socio-ekonomická krize. Přestalo se dostávat
věcí z dovozu, na nichž ale byla většina Bulharů životně závislá. Závislost na Rusku se
projevila i v tomto případě, kdy bylo Bulharsko po omezení dodávek ropy a oleje téměř
bez zdrojů a muselo je za tvrdší měnu dovážet odjinud. Růst státního dluhu se tím
jen urychloval. Živkov v takovou chvíli nutně potřeboval pozornost Bulharů obrátit
jiným směrem a vsadil na kartu nacionalismu až xenofobního. Šovinismus s xenofobií
se nabízely jako ta nejsladší cukrátka, která ukonejší nespokojené obyvatele. To, co se
úplně nepovedlo Osmanům za několik století jejich nadvlády, zvládl Žižkov provést za
pár let. Soužití mezi Bulhary na straně jedné a Turky, Pomaky a Romy na straně druhé
se na mnoha místech stalo dále nemyslitelné. Nenávist, kterou v národě Živkov před
tolika lety probudil, se v mnoha myslích udržela dodnes. Už během padesátých let se
režim snažil začlenit do společnosti Romy a Vlachy. Nutno podotknout, že stejně jako
tomu bylo u Turků později, i v tomto případě šlo o nedobrovolnou změnu identit, tedy
jakési povinné přejmenování.
Fasádu domu lze změnit, jeho základy ale přestavíte těžko. Živkovova snaha „obrodit“
bulharské Turky musela mít v konečném důsledku naprosto opačný efekt. V 60. letech
začal režim omezovat turecké školy a v 70. letech si našel obětního beránka v bulharských Pomacích, kteří byli nově zařazeni mezi menšiny. Během let 1968 – 1978 Bulharsko „dobrovolně“ opustilo na 130 000 Turků, které Živkovův režim spíše „vytlačil“
až do Turecka. Jako by Živkov nepochopil katastrofální důsledky prvních odchodů,
zahájil v r. 1984 tzv. „regenerační proces“, který se týkal neuvěřitelného množství 850
29
studenti.indd 29
13.10.2010 11:29:22
000 Turků, kteří tvořili skoro 10% celé bulharské populace. Předchozí turecký exodus
vláda obhajovala s tím, že odešli pouze etničtí Turci, kteří vlastně do Bulharska nikdy
nepatřili, a že ti, jež zde zůstali, jsou vlastně jakýmisi ztracenými Bulhary, kteří byli
poturčeni za osmanské nadvlády, a nyní přišel ten pravý čas, aby se začlenili do nového státu tím, že se přizpůsobí jeho proklamované etnicko-kulturní homogenitě. Toto
monolitické Bulharsko bylo ale jen snem jeho „architektů“. Nestálo a ani nemohlo stát
na reálném historickém podkladu. Nicméně komunistické heslo „poručíme větru dešti“
si evidentně osvojili i komunističtí pohlaváři Bulharska, protože v r. 1985 začalo opět
masově docházet ke změnám jmen – tzn. jako muslim jste měl povinnost vybrat si ze seznamu nové slovanské jméno . Snaha vlády tím však zdaleka neskončila. Jejími dalšími
kroky bylo zavírání tureckých medres, nebo zabavování tureckého tisku. Nebála se jít
tak daleko, že za trestné považovala dokonce i veřejnou promluvu v turečtině. Jak vidno,
něco jako rasové zákony není věc, která by mohla být považována za minulost. Bohužel.
Turci se samozřejmě proti vládním nařízením ozvali. Turecké bouře ale komunismus
ohrozit nemohly. A jak se k nastalým nepříjemnostem postavil západní svět? Nepokoje zpozoroval, byl jimi znepokojen a lehce je kritizoval, ale dál půjčoval Živkovovi
miliony a více se událostmi nehodlal zabývat. Jako by tomu dnes bylo jinak…
Turecko samotné si nepřálo konflikt, a tak pouze deklarovalo svoji ochotu tyto „šikanované“ Turky přijmout na svoje území a skutečně tak asi ve 300 000 případech učinit
muselo. Nakonec ale i Ankara musela uzavřít hranice, protože si už jen z ekonomických důvodů nemohla dovolit přijmout další Turky, kteří sebou neměli téměř nic. Odchod tak ohromného množství obyvatelstva, které navíc nepatřilo k těm nejnuznějším
vrstvám, prohloubilo v Bulharsku krizi už tak mající obří rozměry. Její důsledky byly
katastrofální. V některých místech téměř zkolabovalo zásobování, které ve svých rukou měla právě turecká menšina. Pole, která byla Turky obdělávána, byla ponechána
ladem, a zvířata, která si někdo neprávem nepřivlastnil, umírala. (Turci, kteří se po
r. 1989 vraceli domů, nenašli téměř nic z toho, co v Bulharsku zanechali.) Pro Turky
byl exodus o to horší, že „v Bulharsku byli Turky a v Turecku Bulhary“. Díky tomuto
„dobrovolnému vystěhování“ statisíců se Bulharsko navíc dostalo do ještě hlubší mezinárodní izolace.
SSSR se v 80. letech potýkala s hlubokou hospodářskou krizí, která se díky propojení obou ekonomik (pokud se vůbec dá mluvit o bulharské ekonomice) musela nutně
projevit opětovným výrazným zhoršením i na bulharské straně. A protože neštěstí nechodí nikdy samo, byla krize ekonomická provázena i tou politickou. Bulharští komunisté byli okolnostmi přímo dotlačeni k tomu, aby provedli určité reformy, které ale ve
výsledku zcela nedostačovaly. Zmírnění cenzury a konec „dobrovolných“ masových
demonstrací na podporu komunismu situaci nedovedly zachránit. Úkolem reforem
měla být stabilizace poměrů, ale afekt měly nakonec úplně opačný. Vládl po nich ještě
větší chaos než před nimi.
30
studenti.indd 30
13.10.2010 11:29:22
IV. Konec Živkovova režimu
Ani politici nejsou ušetřeni běhu času, přestože v mnoha případech dělají vše proto,
aby tuto nezvratitelnou pravdu změnili. Ani Živkov nemohl přežít svůj čas. Ani ten,
který mu byl vyměřen pro výkon politické funkce. Důvodů pro to bylo několik. Masy
nespokojených lidí se po několika desítkách let začaly více mobilizovat. V Bulharsku
z trochu zvláštních příčin. Šlo většinou o mladé lidi, kteří byli v komunismu vychováni, proti ideologii strany jako takové zprvu nic nenamítali. Důvod, pro který původně
vyšli do ulic, byl jiný.
V Bulharsku, stejně jako v mnoha jiných zemích komunistického bloku, jako bylo
například Polsko, nebyl brán při výrobě, zemědělství a zpracovatelském průmyslu
jakýkoli ohled na životní prostředí. Environmentální degradace byla obrovská. Tak
obrovská, že donutila povstat obyvatelstvo celého státu. První vážné nepokoje kvůli
katastrofálnímu stavu životního prostředí vypukly v severobulharském městě Ruse,
kde protestovaly tisíce lidí. Pro režim byl tento problém o to více nepříjemným, že protestanti se nevymezovali vůči vládě nebo komunismu jako takovému, a nemohli být
tudíž považováni za třídní nepřátele. Tolik tedy důvod první.
Důvod druhý byl také poněkud nezvyklý. Chování komunistických politiků bylo
k obyvatelstvu jistě přezíravé nejen v Bulharsku. Co už ovšem opravdu překročilo jakési pomyslné meze, bylo jednání strany po výbuchu Černobylské elektrárny. Většina
bulharského území byla výbuchem zasažena a vzhledem k tomu, že Bulharsko bylo
silně zemědělským státem a potraviny, jako byla zelenina a ovoce si obyvatelé na malých výměrách půdy pěstovali k okamžité domácí spotřebě, bylo přímo ohroženo jejich
zdraví. Vláda na nastalou situaci reagovala, a to způsobem sobě vlastním, když si objednala dovoz zdravých potravin z Egypta…samozřejmě určených pouze pro spotřebu
členů vlády, parlamentu, tedy vrcholných komunistů a několika privilegovaných.
Třetí důvod byl čistě osobního rázu. Není člověk ten, který by se zalíbil lidem všem.
A ani Živkov nebyl výjimkou. Pro Gorbačova byl jakousi „mumií“ minulosti, vzpomínkou na břežněvovská léta stagnace. Agenda Moskvy se měnila, ale bylo zřejmé, že ta
sofijská toho pod Živkovovým vedením nebude schopná. Lidově řečeno, Živkov Gorbačovovi „nebyl po chuti“. Živkov sám už měl být ke konci 90. let v politickém důchodu, protože se u něj začalo stupňovat jeho paranoidní chování, které se projevovalo
především tím (jak je u podobných lidí, u nichž se koncentruje příliš moci zvykem), že
všude viděl špiony, kteří na něj připravovali spiknutí. Zařadil se tak mezi další „slavné
paranoiky“ v čele s takovými „velikány“ jako byli Stalin nebo Hitler.
A konečně důvod čtvrtý, který se ukázal jako nejdůležitější – nespokojenost ve vlastních řadách. Komunismus v Bulharsku mohl vydržet jen tak dlouho, dokud se nezačaly množit protesty zevnitř strany. A ty v 90. letech začaly vyskakovat jako houby po
dešti. Rostl navíc i počet neformálních skupin. První nepolitické strany vznikaly již
od 80. let , ale v 90.letech byl tento trend ještě výraznější (opět souvisel především
s environmentálními iniciativami). Nejdůležitějšími se staly skupiny jako Ekoglasnost
(spojena s bojem za zlepšení životního prostředí), Podkrepa nebo Výbor na obranu
lidových práv.
31
studenti.indd 31
13.10.2010 11:29:22
Od léta 1989 pak akce proti Živkovovi, který byl pro většinu obyvatel ztělesněním jejich špatné situace, začaly nabírat veřejný charakter. Do karet demonstrantům hrála
i mezinárodní situace, sametová revoluce v ČSR, prosincové povstání Rumunů proti
Cauceskovi a rozpory uvnitř samotné BKS, především v nejužším vedení – ústředním
výboru. Ve straně se postupně začala formovat platforma, která se shodla na tom, že
Živkov patří minulosti, že už zkrátka nevyhovuje novým poměrům. Do čela této platformy se postavil Petar Mladenov, který měl nemalé politické ambice a donutil Živkova k rezignaci na post tajemníka ÚV a Státní rady. Tímto pokojným aktem tak došlo ke
zhroucení celého komunistického režimu v Bulharsku, který se zdál být po celá dlouhá
desetiletí téměř nezničitelný.
Nakonec tedy Živkov skončil svoji kariéru „palácovým pučem“, kterého se obávají
všichni „diktátoři“, díky lidem, kteří nebyli demokraty nebo liberálnějšími komunisty,
ale paradoxně měli naopak lepší vztahy s Kremlem.
V. Události nabírají spád
10.11.1989 se Petar Mladenov (v letech 1971 – 1989 byl ministrem zahraničí) postaví do čela komunistů a čtyři dny nato, vzniká jako protiváha vládnoucích komunistů
Svaz demokratických sil SDS, (z několika disidentských skupin, politických stran
spíše v embryonálním stádiu vývoje a obchodního společenského hnutí – Podrepy),
jejímž lídrem se stane Želju Želev.
Želev, autor za komunismu zakázané knihy o fašismu, v níž každý pozorný čtenář jasně viděl spojitost s komunistickým Bulharskem, byl velice důležitou osobou pro stabilitu, integritu a rozvoj liberalismu především díky sebekritické reflexi post-komunistického Bulharska. Podařilo se mu svojí autoritou urovnávat nepřehlednou situaci,
měl obrovský podíl na uspořádání bulharského politického středu, ale především se
zasloužil o marginalizaci bulharského nacionalismu a neo-komunistické xenofobie.
18.11. 1989 se před chrámem Alexandra Něvského v Sofii uskuteční masová demonstrace, požadující liberalizaci bulharské politiky. Dochází k rychlému obnovování
zaniklých politických stran jako byla sociální demokracie, radikálové nebo Demokratická strana. Na schůzce komunistů je slíbeno, že BKS „otočí list“ a zahájí novou,
lepší éru Bulharska. BKS slíbí parlamentní demokracii a svolá mimořádný sjezd. A po
prohlášení, že bulharská ekonomika je téměř před „srdečním infarktem“, se dokonce
odváží k veřejnému oznámení, jak obrovský státní dluh leží na bulharských daňových
poplatnících. V rámci vyrovnání se s minulostí je poměrně brzy zahájen soudní proces
s Živkovem, který je vyloučen ze strany a obviněn ze zločinů proti státu. Odsouzen je
na 7 let. Ze strany SDS jsou vyžadována „jednání u kulatého stolu“ a komunisté na ně
vlastně rádi přistupují.
29.12.1989 vyhoví vláda požadavkům opozice a jsou obnovena práva bulharských
Turků, kteří se mohli vrátit zpět do Bulharska, zaměstnání atd., BKS se navíc veřejně
distancuje od Živkovova „obrodného procesu“. Vzápětí se ale proti těmto nařízením
uskuteční několik spontánních bouří, které jsou vyvolány především strachem Bulharů ze ztráty majetku, který si neprávem přivlastnili, když ho tu vyhnaní Turci museli
32
studenti.indd 32
13.10.2010 11:29:22
ponechat. Naprosto protichůdné tendence uvnitř bulharské společnosti a vyostřená
nesnášenlivost vedou ke vzniku dvou hnutí : tureckého „Hnutí za práva a svobody“
Ahmeda Dogana a „Celonárodního výboru na obranu národních zájmů“, které má
naopak hájit zájmy Bulharů. Návrat tureckého majetku do rukou jeho právoplatných
majitelů se tak stane velice ožehavým politickým tématem. Strach z možné polarizace
společenské situace nakonec vede až k jakémusi „spojení“ komunistů se SDS a dohodám na společném zajištění základu pro budoucí multipartijní systém.
K mohutné emigraci Turků dojde i po pádu komunismu, a to na počátku 90. let, především z důvodu kolapsu bulharské ekonomiky a deprivace z návratu některých bývalých vysokých představitelů komunismu, kteří pro Turky symbolizovali bezpráví na
nich páchané, do vysokých pozic ve státě.
Věta o vedoucí úloze BKS ve státě a společnosti zmizela z ústavy až v polovině ledna
1990. Podle politického rozložení sil to ale úplně zřejmé nebylo. Komunisté na svém
mimořádném XIV. sjezdu vlastně jen „převlékli halenu“ a přejmenovali se na Bulharskou socialistickou stranu - BSP, tedy jakési „reformované komunisty“. Přihlásili se
k demokratickému socialismu a navrhli restrukturalizaci hospodářství a privatizaci.
16.1. 1990 se uskutečnilo proklamované jednání u „kulatého stolu“, kterého se zúčastnilo 24 organizací, stran a hnutí a jemuž dohromady předsedali Želev (za SDS)
a Lilov za BKS.
Požadavky SDS byly celkem jasné – jejím hlavním cílem byla demokracie a kapitalismus západoevropského stylu. Naopak BKS měla snahu zachovat si co nejvíce ze svých
starých struktur. Snaží se tedy jen o jakousi konsolidaci v nových podmínkách, což jí
umožňovala i stále poměrně silná podpora obyvatelstva. Jednání se tak ukázala jako velmi komplikovaná a to se odrazilo i v další polarizaci jak politické reprezentace, tak celé
společnosti, která se nyní identifikovala se dvěma tábory – modrým (SDS) a červeným
(BKS). Spornými otázkami bylo především, zda mohou ve volbách kandidovat i uskupení, jež nejsou politickými stranami, dále jak by měl vypadat volební systém a konečně
to byla funkce budoucího parlamentu. BKS by více vyhovoval většinový systém s jednomandátovými volebními obvody, SDS naproti tomu preferovala poměrné zastoupení.
Nakonec mezi stranami byla uzavřena dohoda na tom, že volby do tzv. „Velkého NS“
budou probíhat podle smíšeného volebního systému, tedy že 200 zástupců bude voleno
poměrně a 200 většinově. Volební kvorum pak bylo stanoveno na 4 %.
Je důležité si uvědomit, že v případě komunistické strany v Bulharsku nikdy nedošlo
k jejímu ostrakizování. Naopak, strana si i po převratu zachovala vedoucí roli v politickém životě. To bylo nepochybně dáno tím, že její struktury byly zachovány a strana se
tak měla ve volbách „o co opřít“. Nová vláda, která vznikla po svržení Todora Živkova,
byla složena čistě z komunistů především z toho důvodu, že se opozice nechtěla na
vládě společně s komunisty podílet. Situace se ukázala o to zvláštnější, ( porovnáváme-li jí se situací, jež zavládla po pádu komunismu v jiných zemích), že i NS zasedalo
ve složení zvoleném r. 1986.
Paradoxem bulharské transformace tak zůstává, že základní zákony ustavující bulharskou demokracii byly schváleny parlamentem s komunistickou většinou.
33
studenti.indd 33
13.10.2010 11:29:22
VI. První volby a jejich výsledek
První volby v demokratizujícím se Bulharsku měly proběhnout 10.června 1990. Ztížená pozice, v níž se nacházely všechny nově se ustavující politické strany, byla dána
neexistencí jejich struktur a nedostatečnými finančními prostředky. Komunisté navíc
oproti svým politickým protivníkům v předvolebních slibech nabízeli spojení nutných
změn se sliby o zachování sociálních jistot. SDS naopak proklamovalo nutnost učinit
radikální změny a směřovat k demokratizaci i skrze snahu začlenit se do struktur Evropského společenství (později EU).
Výsledek prvních voleb, „svobodných, ale nikoliv čestných“, jak o nich prohlásil Želev, byl dopředu dobře odhadnutelný. 211 křesel, a tím i většinu si zajistila BSS, druhé místo se 144 zástupci SDS, která byla ze svého volebního výsledku snad i právem
rozčarovaná, třetí skončila HPS s 23 zvolenými a poslední stranou, která ve volbách
uspěla, byla BZLS s 16 křesly. Podle výsledků, které z voleb vzešly, je zřejmé, že do
bulharské společnosti nepřinesly zvláštní uklidnění. Poměry ve státě se naopak dále
polarizovaly a vyžádaly si další roky nutné konsolidace.
Zkratky:
BZLS – Bulharský zemědělský lidový svaz
HPS – Hnutí za práva a svobody
NS – Národní shromáždění
BKS – Bulharská komunistická strana
SSSR – Svaz Sovětských Socialistických Republik
ÚV – Ústřední výbor
SDS – Svaz demokratických sil
Použitá literatura
• CRAMPTON, R.J., Bulgaria, 1.vyd.,in United Kingdom by Lightning Source UK Ltd., 2008., 507s., ISBN 9780-19-820514-2
• RYCHLÍK, Jan, Dějiny Bulharska, 2.vyd., Praha 2 : nakladatelství Lidové noviny, 516s., ISBN 80-7106-497-1
• BIDELEUX, Robert, JEFFRIES, Ian, The Balkans a post-communist history, 1.vyd., Oxon : Routlage, 2007.,
620s., ISBN 978-0-415-22963-0
• WEITHMANN, W. Michael, Balkán 2000 let mezi východem a západem, 1.vyd., Praha 2: nakladatelství Vyšehrad,
1996., 440s., ISBN 80-7021-199-7
• MARTÍNEK, Jiří, Bulharsko, 1.vyd., Praha 5: nakladatelství Libri,2009., 136s., ISBN 978-80-7277-422-7
Internetové zdroje
http://www.government.bg/cgi-bin/e-cms/vis/vis.pl?s=001&p=0034&n=1&g
http://www.advokat-advokatni-kancelar.com/ak/index.php?option=com_content&task=view&id=54&Itemid=137
http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zajimavosti/_zprava/648502
http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=652555
34
studenti.indd 34
13.10.2010 11:29:22
Petr Fojtík
45
Fakulta sociálních věd, UK / Přírodovědecká fakulta, Ostravská univerzita
Srbské perspektivy ke vstupu do Evropské unie
1. Úvod
Problematika vnitropolitického uspořádání a především zahraničně-politického směřování západobalkánských zemí46 v dlouhodobější perspektivě je z mnoha důvodů
unikátním prostorem pro studium v oboru mezinárodních vztahů a jemu spřízněných
disciplín. Tento region prodělal v několika posledních dekádách celou řadu politických, ekonomických či společenských událostí, které byly natolik tragické, že mohou
ovlivňovat prosté obyvatelstvo dodnes. Vědci z nejrozličnějších oblastí již komentovali a studovali tehdejší události z celé řady možných úhlů pohledu a tudíž sféra zájmů
jednotlivých odborníků by měla spíše směřovat k aktuálnímu vývoji, jenž byl nastartován vnitropolitickými změnami, jež vedly k pozitivnímu obratu směrem k integraci
do euro-atlantických struktur. I přesto, že z hlediska západoevropských integračních
procesů je region západního Balkánu prezentován jako homogenní celek, nalezneme
zde celou řadu rozdílů, které signifikantně odlišují jednotlivé země, ale i jednotlivé periferní oblasti uvnitř těchto států. Pokud tedy chceme co nejvíce analyzovat dosavadní
vývoj vůči těmto organizacím či predikovat budoucí kroky jednotlivých účastníků je
potřeba přistupovat ke každé zemi zvlášť a to především z toho důvodu, aby nedocházelo k přílišné generalizaci, ale naopak k co největší objektivizaci.
Srbsko, v rámci tohoto významného geografického prostoru v Evropě, je z celé řady
důvodů nejdůležitějším hráčem ve vztahu k budoucímu členství v Evropské unii. Jedná se především o nejlidnatější zemi západního Balkánu, která disponuje silnými ekonomickými či politickými svazky se všemi sousedními státy. Nepřehlédnutelná srbská
menšina i nadále žije ve většině okolních zemích a i díky této skutečnosti stále připomíná nevyhaslé vzpomínky na nedávnou minulost. Na základě těchto faktů by jakékoli
zpomalení, ba dokonce pozastavení, integračního procesu Srbska směrem k EU bylo
chybou a tudíž je potřeba k tomuto procesu přistupovat co nejuvážlivěji. Tato práce si
klade jako základní otázku „Do jaké míry je Srbsko úspěšné v implementaci jednotlivých požadavků ze strany Bruselu v podobě plnění Stabilizační a asociační smlouvy,
resp. která kritéria byla, či doposud jsou, největšími překážkami v integraci do EU?“
Samozřejmě, že si tato vědecká práce klade i několik dalších podotázek, které rozvíjí
hlavní úkol celého výzkumu, který by se obecně dal shrnout jako analýza dosavadního
vývoje přistupování Srbska k EU a zároveň charakteristika aktuálního zahraničně-politického směřování v předem daných a jasně vymezených mantinelech.
Tento fenomén je více než důležité zkoumat především z toho důvodu, že do budoucna je naprosto neudržitelné, aby region západního Balkánu zůstal poslední enklávou
45
46
Politická a kulturní geografie, 5. ročník, Přírodovědecká fakulta, Ostravská Univerzita;
Mezinárodní vztahy, 4. ročník, Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova
Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Kosovo, Makedonie a Srbsko.
35
studenti.indd 35
13.10.2010 11:29:22
uvnitř celého Evropského společenství, pokud tedy pomineme vyspělé země západní
Evropy, u kterých je tato pozice poněkud odlišného politicko-geografického charakteru. Tento region si zaslouží právoplatné členství mezi skupinou vyspělých evropských
států a to především s ohledem na minulost, ale také s výhledem na budoucnost, poněvadž zvýšení životní úrovně evropského obyvatelstva je jednou ze základních východisek vyspělé společnosti. V neposlední řadě by mělo být zmíněno, že EU již jasně
deklarovala příslib zúčastněným zemím budoucího členství a tudíž je potřeba zjistit
jak se dané země angažují, jakým způsobem se daný proces vyvíjí a také se pokusit
odhadnout budoucí scénář tohoto významného horizontálního rozšiřování EU.
Celá problematika rozšíření Evropské unie byla po krizi v Kosovu redefinována pod pojmem Stabilizační a asociační proces (dále jen SAP), což je dlouhodobý projekt, který
má pomalými kroky transformovat jednotlivé země na úroveň právoplatných členů EU.
Analýza tohoto procesu se tedy stává základním zdrojem pro seznámení s aktuální charakteristikou Srbska, která je dosažitelná na oficiálních stránkách EU, kde lze rovněž
nalézt podmínky, jež jsou kladeny ze strany Bruselu a také výroční zprávy jednotlivých
institucí pojednávající o aktuálním stavu, které by částečně měly odpovědět na otázku
vztahující se ke genezi procesu přistupování. Dalším zdrojem informací budou především regionální iniciativy (RCC, SECI, CEFTA)47, které mi poodkryly odpovědi týkající
se otázek regionální spolupráce, na kterou klade Brusel zvlášť významný důraz a v neposlední řadě relevantní domácí a zejména zahraniční média. Jak jsem již v úvodu napsal,
region nabízí celou řadů možných prostorů pro výzkum v oblasti mezinárodní vztahů
apod. I ve vztahu k EU bychom našli několik hodnotných prací a studií, nicméně zabývajích se spíše celoregionální charakteristikou či palčivými problémy, které v některých vyhrocených obdobích nabývají zvlášť na významnosti, např. kosovská nezávislost,
otázky energetického zabezpečení či vstup Chorvatska a Albánie do Severoatlantické
Aliance. Z tohoto důvodu mnou předkládaná práce nabízí důkladnou případovou studii
zabývající se aktuální politickou, ekonomickou a společenskou situací Srbska, na které
bylo především v posledním období pohlíženo spíše jen z hlediska vyhlášení kosovské
nezávislosti či soudního procesu s Radovanem Karadžičem. A tak na aktuální problémy,
které by se skutečně měly řešit a následně zkoumat se bohužel poněkud zapomínalo.
2. Vymezení zkoumané problematiky
2.1. Předmět a objekt výzkumu
Předmětem této práce, nesoucí název Perspektivy Srbska ke vstupu do Evropské unie
je analýza úspěšnosti procesu přistupování srbského státu směrem k EU, přičemž
celkové hodnocení bude provedeno na základě naplňování jednotlivých specifických
implementačních požadavků ze strany Bělehradu. Proces rozšíření EU zřetelně nabídnutý zemím západního Balkánu je souborem několika významných úrovní, které
je nutno studovat s co největší koherencí. Mezi elementy tohoto významného mezi47
RCC – Regional Co-operation Council, SECI – Southeast European Cooperative Initiative,
CEFTA – Central Free Trade Agreement.
36
studenti.indd 36
13.10.2010 11:29:22
národního procesu řádíme jednak politické, ekonomické, kulturní, společenské aj.
faktory, ale také zároveň ty, které celý proces zjednodušují a doplňují. Tyto jednotlivé
prvky jsou studovány a analyzovány z přijatých a přijímaných dokumentů EU, z odborné literatury, z relevantních zahraničních a domácích médií či použití kompilace
hodnotných odborných prací v souvislosti s politikou rozšíření EU.
Objektem je na jedné straně Evropská unie, unikátní mezinárodní organizace, jenž je
díky svému horizontálnímu a vertikálnímu rozšiřovacímu úsilí dominantní jednotkou
nejenom na poli mezinárodních vztahů v Evropě, ale i v celosvětovém měřítku. Druhým a pro tuto práci signifikantnějším objektem je Srbsko. Tento stát v jihovýchodní
části Evropy prošel v průběhu svých moderních dějin velmi složitými etapami. Bezprostřední události, které proběhly v posledních dvou desítkách let příliš nenapravily
reputaci srbského státu, ale spíše utvrdily do jisté míry nacionalistický charakter srbské společnosti a ovlivnily zahraničně-politické směřování Srbska. V poslední dekádě jsme svědky obratu politických elit směrem k EU, což je pozitivní předpoklad pro
Srbsko samotné, ale také pro obyčejné občany. Pokud je mým fundamentálním objektem Srbsko, tak především díky jeho politické a společenské situaci, která se odráží
v koncepci zahraničně-politických otázek vůči EU a přípravy úspěšného vstupu do
této ojedinělé mezinárodní organizace.
2.2. Poslání a cíle práce
Problematika procesu rozšíření Evropské unie je poměrně vděčným tématem na poli
mezinárodních vztahů nabízející opravdu velké množství problémů ke zkoumání. Lze
k nim přistupovat např. v rámci případových studií dnes již historických etap v průběhu vývoje ES/EU, komparativními výzkumy napříč jednotlivými vertikálními kroky
integrace či geopolitickými důvody apod. V současné době se především ve středoevropském prostoru setkáváme se studiem aktuálního procesu rozšíření, které se dotýká
regionu západního Balkánu a Turecka. K tomuto problému lze přistupovat jako k homogennímu celku zahrnujícímu celou tématiku obecně, nýbrž také vůči jednotlivým
státům samostatně, což je i případ této práce.
Díky přesnému vymezení zkoumaného objektu (Srbsko) jsme schopni analyzovat dosavadní vývoj a charakter tohoto procesu a zároveň charakterizovat současné zahraničně-politické směřování Srbska směrem k EU, které má za cíl úspěšnou integraci,
v předem daných a jasně vymezených mantinelech. Mohli bychom říci, že toto konstatování se stává základním cílem tohoto příspěvku, ale ve skutečnosti tomu tak není,
poněvadž se skládá z celé řady dalších témat nižší úrovně, která mají ještě více poodhalit aktuální stav věcí v procesu integrace Srbska do EU.
Mezi tyto cíle zejména patří:
• Aktuální charakteristika srbské zahraniční politiky směrem k integraci do EU;
• Analýza dosavadního integračního vývoje Srbska k EU v rámci
Stabilizačního a Asociačního procesu;
• Charakteristika požadovaných reforem a jejich naplňování v rámci
implementačních kritérií, které jsou požadovány ze strany EU;
37
studenti.indd 37
13.10.2010 11:29:22
• Zhodnocení veřejného mínění ve vztahu k integraci do EU.
Tyto cíle jsou poměrně širokým výčtem, nicméně dle mého názoru nezbytným, pro
pochopení současné situace v Srbsku a ve své podstatě by z mezinárodněpolitického
hlediska měly charakterizovat vztah Bělehradu směrem k Bruselu. Tento vztah je základním tématem celé mé práce, která se pokusí nalézt odpovědi především na následující otázky:
• Na kolik je Srbsko úspěšné v aplikaci jednotlivých reforem, jenž jsou
směřovány ve vztahu k potenciálnímu členství v EU?
• Ve kterých reformních oblastech v posledním období prodělalo Srbsko
pozitivní pokrok a naopak, které i nadále zůstávají hlavními výzvami do
budoucna na cestě k plnohodnotnému členství?
• Na kolik je úspěšná regionální spolupráce s ostatními státy západního
Balkánu, jakožto jedna z dalších priorit ze strany Bruselu?
• Je veřejné mínění nakloněno pozitivně/negativně k potenciálnímu
členství Srbska v EU?
3. Praktická část
3.1. Koncepce zahraniční politiky Srbska směrem k Evropské unii
Srbsko prezentuje svou zahraniční politiku z pozice státu, který explicitně deklaruje dodržování demokratických principů, existenci tržně orientované ekonomiky
a zároveň podporující regionální spolupráci v nejrůznějších oblastech mezinárodního systému. Z hlediska rozlohy a počtu obyvatel patří Srbsko k menším státům
Evropy, z tohoto důvodu je do jisté míry Srbsko jaksi povinno prohlubovat své zahraničně-politické, ekonomické a kulturní směřování vůči významným mezinárodně-politickým jednotkám, kam Evropská unie bezesporu patří. Každý stát, usilující o členství v natolik unikátní mezinárodní organizaci, musí jasně a srozumitelně definovat své
cíle, které vyjadřuje v koncepci své zahraniční politiky. Strategický koncept ve vztahu
k procesu přistoupení k EU do jisté míry reprezentuje také názorové tendence občanské společnosti jejímž garantem je v prvé řádě exekutiva a další složky moci státu.
Vnitřní politika daného země ovlivňuje tvorbu této významné části politického fungování státu, tudíž je nezbytné analyzovat státní cíle, zájmy a předpoklady Srbska
v rámci mezinárodního systému. S ohledem na fakt, že EU se během summitu v Soluňi
v červnu 2003 opětovně vyslovila velmi pozitivně v oblasti rozšíření vůči zemím západního Balkánu musí být zahraniční politika Srbska směrem k EU jasná, konstruktivní
a především schopná bezprostředně reagovat na požadavky ze strany Bruselu.
K tomu, aby každá zahraniční politika byla účinná a efektivní je potřeba zajistit požadované institucionální zázemí, jenž plnohodnotně odpovídá za vytváření strategické agendy.
38
studenti.indd 38
13.10.2010 11:29:22
3.1.1. Institucionální struktura orgánů zodpovědných za integrační proces k EU
Srbská zahraniční politika ve vztahu k EU je tvořena zejména prostřednictvím srbské vlády, ministerstvem zahraničních věcí (dále jen MZV) a vládním úřadem pro
Evropskou integraci. V rámci MZV bylo z organizačního hlediska ustanoveno Hlavní
ředitelství pro Evropskou unii, které spolu s dalšími jednotkami tvoří základní kostru
fungování celého ministerstva. Ředitelství pro Evropskou unii je dále rozčleněno do
dalších třech jednotek: Ředitelství pro instituce zemí EU, Ředitelství pro jednotlivé
sektorové záležitosti a Ředitelství pro regionální iniciativu48, přičemž jsou zcela odpovědny za tvorbu evropské agendy související jednak s prezentací aktuálního srbského
postoje směrem k EU a zároveň jako zprostředkovatel evropských požadavků směřující k dalším sférám napříč srbskou exekutivou.
K tomu, aby byl zajištěn co nejefektivnější postup v rámci přístupového procesu bylo
ustanoveno několik dalších úřadů napříč exekutivní i legislativní mocí. Administrativně-poradním orgánem srbské vlády byla ustanovena Kancelář pro Evropskou integraci vlády Srbské republiky, která v roce 2004 vzešla z již podobně ustanoveného oddělení pro Evropskou integraci při Ministerstvu pro mezinárodní ekonomické vztahy
založeného v roce 2002. V současné době je ředitelkou této Kanceláře Milica Delevič,
která zodpovídá především za organizační aktivity spojené s integrací Srbska do EU,
poněvadž „kancelář pro Evropskou integraci poskytuje technickou pomoc a připravuje jednotlivá zasedání právě vládnímu úřadu.“49
Na základě vládního rozhodnutí z roku 2002 sehrává zcela zásadní roli v koordinaci
přístupového procesu již zmiňovaný Srbský vládní úřad pro Evropskou integraci, který je hlavním poradním orgánem ve strategických otázkách celého procesu, přičemž
základní soubor odpovědností byl rozšířen vládním rozhodnutím v roce 2007 a je následující:
• monitorování realizace srbské asociační strategie vůči EU;
• navrhování směrnic a pravidel pro zdokonalení srbského přístupového
procesu směrem k EU;
• navrhování jednotlivých opatření vedoucích k dosažení národního
konsensu z hlediska přístupového procesu Srbska;
• poskytování dalšího poradního servisu vedoucího ke zvýšení efektivnosti
přístupového procesu srbské vlády a dalších státních institucí.50
Členy Vládního úřadu pro evropskou integraci jsou vedle všech členů vlády např. předseda výboru pro Evropskou integraci parlamentu Srbské republiky, poradce prezidenta republiky, vedoucí představitelé autonomní oblasti Vojvodina, národní koordinátor
RCC a v neposlední řadě reprezentanti národnostních menšin, obchodní komory či
nevládních organizací.
48
49
50
MSP 2010
SEIO.GOV 2010
SEIO.GOV 2010
39
studenti.indd 39
13.10.2010 11:29:22
Posledním významným státním institucionálním orgánem zodpovídající za integraci
Srbska do EU je Výbor pro evropskou integraci při srbském parlamentu. Parlament
vedle legislativních povinností disponuje, tak jak je tomu zvykem ve standardních demokratických politických systémech, rovněž kontrolní funkcí, což umožňuje v rámci
jednotlivých zasedání výboru aktivní účast i opozičních politiků v daném volebním období. Vedle hlavní činnosti parlamentního výboru, spočívající v řešení jednotlivých legislativních problémů, patří sem rovněž meziparlamentní setkávání na úrovni jednak
s ostatními asociovanými parlamentními orgány, ale i v rovině meziparlamentní spolupráce s členskými státy EU. Dochází ke konstruktivnímu dialogu, jenž je prospěšný
s ohledem na fakt, že některé státy ještě v nedávné době řešili překážky, před kterými
stojí dnes Srbové. Vedle zmiňovaného výboru pro evropské záležitosti se na úpravě
a tvorbě legislativy ve vztahu k EU podílí také zahraniční výbor parlamentu, který
z obecného hlediska podporuje úsilí Srbska pro plnohodnotné členství v EU.
3.1.2. Evropská unie jako strategický cíl Srbska
V 90. letech prošlo Srbsko celou řadou obtížných a tragických událostí, které poznamenaly vývoj celé občanské společnosti v následujícím období. Stejně tak nelehký přechod z autokratického režimu Slobodana Miloševiče k demokracii v podstatě rozdělil
nejen politickou reprezentaci, ale i většinu společnosti, na dva odlišné až antagonistické tábory, které svou budoucnost viděly poněkud odlišně. Obecně lze tyto tábory
rozdělit na proevropsky smýšlející koalici politických stran a nacionalisticky orientovanou skupinu politických partají v čele se s Srbskou radikální stranu, kterou někdy
méně, jindy více, podporovala Miloševičova Socialistická strana Srbska.51
Všechny bezprostřední události po pádu Miloševičova režimu vedly k zásadnímu
zpoždění v přístupovém procesu k EU. Výsledky voleb z prosince roku 2000 sice dávaly prostor pro sestavení proevropsky smýšlející vlády, nicméně obtížné politicko-společenské prostředí gradující atentátem na tehdejšího premiéra Zorana Džinžiče neumožňovalo vytvoření jasné strategie vedoucí k vyjednávání o Stabilizační a asociační
smlouvě (dále jen SAS). Až prosincové volby v roce 2003 a následné ustanovení vlády
Vojislava Koštunici v březnu 2004 definitivně předznamenaly pozitivní obrat Srbska
směrem k Bruselu. Stejně tak zajistily vytvoření poněkud konstruktivnější integrační
strategie než tomu bylo doposud.
Výsledkem zasedání Evropské rady v červnu 2003 byla deklarace „Soluňské agendy
pro západní Balkán“, která potvrdila jednotlivým stranám „evropskou perspektivu
v EU.“52 Na základě tohoto prohlášení musela nově ustanovena vláda v průběhu roku
2004 definovat základní národní strategii, kterou se v nejbližší době bude Srbsko řídit,
k tomu aby co nejlépe a nejefektivněji mohlo zahájit jednotlivé reformní kroky vedou-
51
Socialistická strana Srbska prodělala v poslední dekádě pozitivní obrat směrem k smířlivějšímu tónu
vůči EU, což dokládá účast v proevropské vládě Mirka Cvetkoviče od roku 2008, což se bohužel nedá
říci o Radikální straně Srbska, které předsedá ultranacionalista Vojislav Šešelj, jenž byl vzat do
vazby ICTY a čelí obvinění za válečné zločiny.
52
HAD In. DIENSTBIER 2006
40
studenti.indd 40
13.10.2010 11:29:22
cí k postupnému začleňování do evropských struktur. Základním dokumentem zveřejněným v květnu 2005 se stala Národní přístupová strategie Srbska a Černé Hory
k EU, rozdělená kromě úvodní části do tří vzájemně závislých kapitol. První a druhá
zveřejňuje politická a ekonomická kritéria ze strany EU, jejich současný stav v Srbsku
a propracovaný postup vedoucí k úspěšnému naplnění těchto obsáhlých požadavků.
Poslední část odhaluje strategii, která povede Srbsko k postupné harmonizaci srbské
legislativy s evropským acquis communautaire.
Srbsko bylo s ohledem na vesměs pozitivní vývoj v okolních státech53 nuceno přistoupit
k tomuto procesu velmi aktivně a zodpovědně, poněvadž v regionu západního Balkánu
hraje velmi významnou roli, ne-li nejvýznamnější. Mezi základní strategické cíle zařadilo Srbsko především udržení stabilního demokratického systému založeného na právním řádu, zajišťujícím vysoké standardy ochrany menšin, přičemž základním předpokladem pro udržení tohoto stavu měla být nově přijata Ústava.54 Původní předpoklad
vstupu Srbska do EU, který byl zmíněn v této strategii byl odhadnut na rok 2012.
Ale zhoršující se politicko-společenské klima ve federaci Srbska a Černé Hory v tomto
období spíše předpovídalo zánik tohoto subjektu na politické mapě světa, než konstruktivní plnění strategických cílů. Tudíž i deklarovaná strategie musela projít určitou revizí, kterou si kromě faktu nově vzniklého státu vyžadoval i zásadní posun
v přístupovém procesu, poněvadž v říjnu 2005 byla se Srbskem započata vyjednávání
o SAS (o Stabilizačním a asociačním procesu viz. kapitola 3.2.). V prvních měsících
existence samostatného Srbska se stále vycházelo z národní strategie zahrnující i Černou Horu, což bylo do jisté míry udržitelné, díky tomu, že některé zásadní reformní
kroky byly již od roku 2004 vykonávány na tzv. „principu dvojkolejnosti“, tudíž separátně od sebe.
Ovšem zásadní revize strategického přístupu proběhla až v roce 2007 a její finální fáze
byla zveřejněna dokonce až v červnu 2008, přičemž tento rozsáhlý strategický dokument pod názvem Národní program pro integraci Srbska do EU (National Programme for Integration with the EU – dále jen NPI) je aktuální pro období mezi léty 20082012. Tento vládní dokument, jenž zveřejňuje strategické aktivity by Srbsko mělo
provést ve všech sektorech společnosti, politiky a práva do roku 2012.55 NPI je rozdělen do šesti kapitol, které detailně rozepisují aktuální stav věcí veřejných a jejich řešení
směrem k budoucímu zlepšení. Veškeré úkoly jsou rozděleny do tzv. krátkodobého
a střednědobého časového období a měly by být vyřešeny v průběhu prvních dvou let,
potažmo do konce roku 2012. První tři kapitoly korespondují s nástrojem SAS, Evropským partnerstvím, které obsahuje jednotlivá kritéria a podmínky, která jsou zcela
zásadní pro úspěšné naplnění Stabilizační smlouvy. Revidované evropské partnerství
pro Srbsko bylo přijato v únoru 2008. (O evropském partnerství viz. kapitola 3.3)
53
Všechny státy západního Balkánu kromě Bosny a Hercegoviny v tomto období již vyjednávání
o SAS zahájily.
NATIONAL STRATEGY OF SERBIA FOR THE SERBIA AND MONTENEGRO´S ACCESION
TO THE EU 2005
55
NATIONAL PRAGRAMME FOR INTEGRATION WITH THE EU2008
54
41
studenti.indd 41
13.10.2010 11:29:23
První kapitola seznamuje s potřebu reformního úsilí v oblasti politických kritérií, tzn.
udržení stability institucí garantující právní pořádek, lidská práva, respekt a ochranu
národnostních menšin. Druhá kapitola vyzývá k zlepšení ekonomického prostředí,
které je potřebné, aby byl srbský trh dostatečně konkurenceschopný na evropském
trhu. Další kapitola vyzývá k nutnosti osvojit si závazky a povinnosti vyplývající z členství v EU (harmonizace s acquis). Je zde obsaženo 35 kapitol zabývajících se detailně
jednotlivými kapitolami právního řádu EU, mezi které patří např. pravidla jednotného vnitřního trhu (volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu) či právní předpisy
jednotlivých sektorových politik. Nutno podotknout, že Srbsko je povinno co nejvíce přibližovat a harmonizovat národní právo s evropským, nicméně ke kompletnímu
sladění těchto dvou právních řádu dochází až v průběhu přístupových rozhovorů, během kterých jsou postupně otevírána jednání ke všem 35 oddílům acquis. Kapitola
pojednávající o administrativním a právním navýšení kapacit se nejvíce soustřeďuje
na depolitizaci, profesionalizaci, racionalizaci a modernizaci jednotlivých administrativních reforem. Poslední dvě krátké části se zabývají spíše otázkami technického
charakteru.56
Je potřeba připomenout, že ve srovnání s ostatními zeměmi, které se nacházejí v podobném stádiu procesu přidružení Srbsko vytvořilo poměrně obsáhlou studii charakterizující současný stav politického, ekonomického a občanského života. Poměrně
dobře analyzuje aktuální problémy, které Srbové v případě, že chtějí v dohledné době
vstoupit do EU, musejí náležitě reformovat a přizpůsobit standardům členských států
EU. I přesto, že se jedná o vládní dokument, který se snažil postihnout danou problematiku ze všech možných úhlů pohledu je v některých částech poněkud nesrozumitelný a chaotický, což je do jisté míry zapříčiněno jeho délkou. Také některé strategické
cíle, jenž jsou obsahem vybraných kapitol poněkud nekorespondují se současnou realitou a jejich naplnění je poměrně ambiciózním cílem. Stejně tak, jako veřejná prohlášení představitelů vlády ohledně zisku kandidátského statusu do konce roku 2008
a právoplatného členství Srbska v EU k roku 2012.57 Zda-li tato data byla pouze
iluzorním snem nebo provokativním vyjádření vrcholných představitelů směrem
k Bruselu, že to myslí s Evropskou unií vážně, není ani tak důležité, poněvadž Srbsko
díky své proklamované a vcelku jasné strategii stojí před mnoha závažnými problémy,
které ovšem nesnižují srbské perspektivy ke vstupu do EU, nicméně v delší časové
perspektivě než byla původně demonstrována.
Kromě tohoto dokumentu vytvořil vládní úřad pro Evropskou integraci také další národní plány, které korespondují s touto zásadní strategií. Mezi nejvýznamnější patří
např. Akční plán pro sblížení Srbské legislativy s právem EU z roku 2005 představující
jakýsi časový scénář pověřených ministerstev, která jsou povinna upravit stávající odlišnou legislativu či dokonce navrhnout a následně přijmout zákony nové, garantující
koherenci s EU. Srbská vláda si uvědomuje nesmírně důležitou úlohu spočívající v in-
56
57
NATIONAL PRAGRAMME FOR INTEGRATION WITH THE EU2008
B92 2008
42
studenti.indd 42
13.10.2010 11:29:23
formovanosti občanů o procesu přistoupení Srbska k EU. Z tohoto důvodu pravidelně
zveřejňuje laicky pochopitelné dokumenty, které se snaží lidem vysvětlit cestu do EU,
přínos pro občany, ale zároveň i závazky vůči této mezinárodní organizaci. První významnou studií tohoto typu byla tzv. Komunikační strategie zveřejněna v roce 2004.
V současné době (duben 2010) se intenzivně pracuje na úpravě stávajícího NPI, poněvadž ve chvíli, kdy Srbsku bude přiznán status kandidátské země bude zveřejněn nový
dokument, který s největší pravděpodobností ponese název National Programme for
the Adopting of the Acquis (NPAA) a bude definovat aktuální výzvy vyplývající z kandidátské pozice země.
3. 2. Srbská participace v rámci Stabilizačního a asociačního procesu
3.2.1. Představení Stabilizačního a asociačního procesu pro západní Balkán
Zahraniční politika EU směrem k balkánskému regionu prošla kritickou sebereflexí,
která byla poznamenána neakceschopným unijním jednáním v průběhu dramatických
změn na Balkáně v 90. letech. Výsledkem tohoto politického přehodnocení se stala
rámcová politika pod názvem Stabilizační a asociační proces, který byl formálně uveden v platnost na summitu EU v Záhřebu v roce 2000. Je explicitně směřován zemím
západního Balkánu, které projevují iniciativu ve střednědobém časovém horizontu
participovat na fungování EU, ve smyslu právoplatného členství. Jedná se o zásadní
unijní politiku, do které jsou koncentrovány veškeré aktivity EU a spřízněných stran
spojených s procesem rozšíření. Jedná se o smluvní závazek, díky kterému se realizují nejrůznější formy technické a finanční pomoci, politického dialogu, obchodních
preferencí či všeobecné informovanosti občanů regionu o evropském dění. Veškeré
smluvní svazky jsou garantovány bilaterální dohodou, tzv. Stabilizační a asociační
smlouvou, což je soubor zásadních změn, nutných pro rozvoj země a harmonizaci evropských standardů, která je uzavřena mezi EU a daným státem. Unie si uvědomuje,
že disparity mezi jednotlivými státy nejsou dlouhodobě udržitelné a snaží se přistupovat k této oblasti homogenně a klást důraz na regionální kooperaci, která je zároveň
podporována Radou pro regionální spolupráci.58 Na druhou stranu si je vědoma, že
specifické rozdíly, které panují napříč jednotlivými státy nejsou zanedbatelné a tak
v roce 2004 došlo k zintenzivnění celého přístupu v podobě tzv. evropského partnerství. Tento nástroj SAP, jenž byl pro Srbsko naposledy revidován v roce 2008, vymezuje
západobalkánským zemím jednotlivé priority kladoucí si za cíl podporu jejich snažení
o vstup do EU; „tyto priority budou sloužit jako seznam referenčních bodů k měření
dosaženého pokroku.“59 Na druhou stranu „evropské partnerství není závislé na stavu
jednání o stabilizační a asociační dohodě, jeho cílem je tato jednání podporovat.“60
58
59
60
Rada pro regionální spolupráci nahradila v roce 2006 Pakt stability pro Jihovýchodní Evropu,
jenž vzniknul v roce 1999 a byl do jisté míry doplňkem SAP.
EUR-LEX 2004
DIENSTBIER 2006, s. 37
43
studenti.indd 43
13.10.2010 11:29:23
Posledním základním, ale důležitým prvkem v souvislosti s SAP je finanční zabezpečení a technická pomoc, která rámcově přispívá k tomu, aby jednotlivé prvky závazků
uvedených v SAS byya naplněny a tudíž aby přiblížily danou zemi k EU. Ve strategickém období 2000-2006 bylo veškeré úsilí financováno programem CARDS (Community Assistance for Reconstruction, Development and Stabilization), nicméně
v průběhu implementace se objevili překážky, které znesnadňovaly a poněkud zbytečně komplikovaly přísun financí a technickou pomoc k vytyčeným cílům. Díky tomu
byl v roce 2006 představen nový, propracovanější finanční nástroj pod pojmem IPA
(Instrument for Pre-Accession), na základě kterého přispívá EU regionu dnes, resp.
který je platný pro strategické období 2007-2013. Jedná se o „promyšlený a flexibilní instrument, který poskytuje pomoc přijímaným zemím v závislosti na míře jejich
pokroku a také jejich individuálních potřebách, jež jsou sdělovány ve strategických
výročních zprávách evropské Komise.“61 Individuální potřeby jsou rozlišeny na základě dělení zemí na kandidátské a potenciální kandidátské země,62 přičemž strategické
komponenty jsou následující:
První skupinu komponentů mohou využívat všechny země bez rozdílu a tvoří jej:
• transformační pomoc a budování institucí;
• regionální přeshraniční spolupráce.
Druhou skupinu mohou využívat pouze kandidátské země, je tvořena oblastmi:
• rozvoj regionů;
• rozvoj lidských zdrojů;
• rozvoj venkova.
Vývoj Srbska v rámci procesu stabilizace a asociace a současné postavení nastíní následující kapitola.
3.2.2. Vývoj Srbska v rámci SAP
Již před pádem Miloševičova režimu byl SAP směřován jako homogenní přístup vůči
všem západobalkánským zemím, čili i vůči Srbsku, jenž bylo všeobecně považováno za nejvýznamnější stát regionu, který měl mimo jiné napomáhat okolním zemím
v procesu přistoupeni k EU. Přestože Srbové začali využívat jednotlivých finančních
programů vedoucích k reformními úsilí (Autonomní obchodní opatření od roku 2000
umožňovalo Srbům export téměř všech výrobků na trh EU, program CARDS od roku
2001 apod.), celkový postup se v rámci SAP velmi zpomaloval. Příčiny lze hledat především v domácích problémech, které měly bohužel i mezinárodní důsledky.
61
62
EUROPA.EU 2008
Mezi kandidátské země v rámci SAP řadíme Chorvatsko, Makedonie a mezi potenciální kandidátské
země Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Kosovo, Srbsko. Stav k dubnu 2010.
44
studenti.indd 44
13.10.2010 11:29:23
Nezvratné dědictví doby komunismu, válečného utrpení a autoritářského režimu
ovlivnilo složení státní správy, ve které zůstávalo poměrně mnoho lidí spřízněných
s tou či onou dobou srbské novodobé historie. Obyčejní lidé ovlivnění předešlými událostmi významně pohrdali začleněním do SAP a vize Srbska v EU pro ně nebyla příliš
lákavá, přičemž daleko větší oblibu měli mezinárodním společenstvím obvinění váleční zločinci v čele s Radovanem Karadžičem či Ratko Mladičem, kteří se honosili tituly
národních hrdinů. To dokumentuje do jak velké míry fungovala v 90. letech propaganda společně s cenzurou, které značně ovlivnily srbské veřejné mínění týkající se např.
masakrů ve Srebrenici či Goražde. Ekonomická odlišnost Srbska a Černé Hory v podobě „rozdílné měny, bankovního sektoru, separovaných hospodářských zákonů, celních režimů aj.“63 stěžovala přístup a pomoc ze strany EU. Díky tomuto stavu od roku
2004 Unie přistupovala k Srbsku a Černé Hoře na základě dvoukolejného přístupu,
„který předpokládal oddělená jednání o SAS s představiteli Srbska a Černé Hory.“64
Eskalace násilí v březnu 2004 v Kosovu, během kterého zahynulo několik desítek lidí,
opět obnovila doposud neuhaslé vzpomínky připomínající vzájemnou etnickou nesnášenlivost v této jihosrbské provincii. Přesah domácích problémů, které se projevily
i na mezinárodním poli spatřuji především v problémové regionální spolupráci, v rámci které Srbové nebyli dostatečně důvěryhodným partnerem, poněvadž svých problémů měli na svém vlastním území dostatek. Kromě výše zmíněných problémů existují
i určité disparity s Vojvodinou, Sandžakem, ale také údajná ekonomicky nelegální
spolupráce republiky Srpské v rámci Bosny a Hercegoviny. V neposlední řadě spolupráce s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (International
Criminal Tribunal for the former Yugoslavia – dále jen ICTY) byla nedokonalá hned
v několika závažných bodech. Srbsko sice finančně profitovalo z programu CARDS,
bylo také od roku 2003 zahrnuto do tzv. rozšířeného stálého dialogu s EU (Enhanced
Permanent Dialogue) a rovněž do Evropského partnerství, nicméně zmíněné problémy zapříčinily, že strategické vyjednávání o podpisu Stabilizační a asociační smlouvy
bylo zahájeno až v roce 2005. Tato jednání o SAS byla zahájena v dubnu 2005 na základě Komisí vydané zprávy (Feasibility Study), která shledala další oddálení negociací za neudržitelné. Spolu s Bosnou a Hercegovinou byli posledními státy v rámci
západobalkánského regionu.
V následujícím období Srbsko pomalými kroky postupovalo v reformním úsilí vstříc
evropské budoucnosti. Stejně tak bylo zahrnuto do finančního programu IPA pro
strategickou periodu 2007-2013 nahrazující předešlý program CARDS. Nicméně
v tomto období již vyplouvaly na povrch informace o kontaktech mezi vedením armády
a hledaným R. Mladičem, kterému údajně armáda v minulosti napomohla k útěku.65
Tyto konsekvence velmi negativně hodnotila Evropská Komise (dále jen EK), která
63
64
65
ANASTASAKIS In. HAYOZ, N., JESIEN, L., 2005, s. 314
HAD, STACH In. DIENSTBIER 2006, s. 84
Pro více informací zde: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=62498
45
studenti.indd 45
13.10.2010 11:29:23
vyhrožovala přerušením vyjednávání o SAS, k čemuž nakonec došlo 3. května 2006
po vypršení ultimáta EK (do 30.4.2006), během kterého měl být Mladič vydán ICTY.
V červnu 2006 došlo k vyhlášení nezávislosti Černé Hory, kterou bezprostředně uznala i EK, potažmo EU, a „doporučila pokračovat v jednání o SAS, a to se Srbskem na
základě upravené směrnice a s Černou Horou na základě směrnice nové. Toto doporučení neznamenalo obnovení pozastavených jednání se Srbskem.“66 K znovuobnovení
negociací došlo po více než roce v červnu 2007, nicméně původní cíl tohoto přerušení, dopadení Mladiče a jeho vydání do Haagu, nebylo naplněno a tudíž ke zlepšení
spolupráce s ICTY došlo jen v omezené míře. Tento obrat přisuzuji spíše situaci, která
se v průběhu roku 2007 formovala v Kosovu, které chystalo vyhlášení nezávislosti na
Srbsku a předznamenávalo poněkud vstřícnější politiku Srbska směrem ke Kosovu.
Na druhou stranu Srbové, z poměrně pochopitelných důvodů, jasně odmítali jakýsi
plán EU, byť nikdy nebyl formálně deklarován, vyměnit vstup Srbska do EU za samostatnost Kosova.
V souvislosti s chystajícími se volbami v Kosovu (listopad 2007) a následným vyhlášením nezávislosti 17.2.2008 se opět Srbsko objevilo ve středu mezinárodního dění, ke
kterému se tentokrát měla Evropská unie postavit s daleko větší koherencí než tomu
bylo v 90. letech. Nicméně velmi složitá situace v nejchudší oblasti Evropy opět potvrdila, i přes značné úsilí, určitou neschopnost Společné zahraniční a bezpečnostní
politiky EU. 67 Následující období lze charakterizovat jako poměrně plné kritických
výstřelů ze strany Bělehradu směrem k EU, stahováním pracovníků velvyslanectví
z evropských zemí, předčasných voleb apod. Ovšem na druhou stranu je nutno podotknout, že probíhala poslední jednání vedoucí k právoplatnému podpisu SAS, která byla podepsána 29.4. 2008 společně s tzv. Prozatímní obchodní dohodou (Interim
Agreement), usnadňující hospodářskou spolupráci s trhem EU. Tento významný dokument, upravující vztahy mezi Srbskem a EU v období než vstoupí do Společenství
jako právoplatný člen, začleňuje zemi do všech tří pilířů EU a proto vyžaduje schválení
všech členských států.
Ustanovením nové proevropské vlády, zatknutím a následným vydáním Radovana
Karadžiče ICTY do Haagu, zveřejněním Národního programu pro integraci, schválením SAS národním parlamentem a dalšími událostmi v roce 2008 dalo Srbsko jasně
najevo, že budoucnost v EU se stává zásadní zahraničně-politickou prioritou země
bez ohledu na status Kosova, pro Srby nepřijatelný. I přes pozitivně hodnocený vývoj
a úspěšnou ratifikaci SAS napříč členskými státy narazila EU na problém, lépe řečeno
Belgie a Nizozemsko, které odmítli ratifikovat smlouvu z důvodu neúplné kooperace
s ICTY. Jedná se o dlouhodobý stav, ve kterém především Nizozemsko nehodlá podporovat Srbsko v úsilí o vstup do EU dokud nebudou vydáni váleční zločinci do Haagu.68
Důvodů proč tomu tak ve skutečnosti je můžeme nalézt hned několik, nicméně zřejmě
66
67
68
HAD, STACH In. DIENSTBIER 2006, s. 85
Ze státu EU uznalo Kosovo pouze 21 států. Více na: http://www.mfa-ks.net/?page=2,33
B92 2008
46
studenti.indd 46
13.10.2010 11:29:23
největším trnem v oku zůstává napadení nizozemských jednotek OSN Srbskou armádou v červenci 1995 v tzv. bezpečné zóně Srebrenica a následné neschopnosti zabránit
tragédii, která se zde odehrála.
I přes tento vývoj Srbsko nadále vyvíjelo reformní úsilí, které v následujícím roce dosáhlo značných úspěchů. Došlo k oboustranné implementaci prozatímní obchodní
dohody odstraňující hospodářské překážky a usnadňující vzájemnou obchodní spolupráci, která vstupuje v platnost k 1. únoru 2010, poněvadž EU je nejen pro Srbsko,
ale celý Balkán hlavním obchodním partnerem. V listopadu 2009 bylo Srbsko Evropskou Komisí (spolu s Černou Horou a Makedonií) zařazeno na bílou listinu Schengenského prostoru, čímž ruší vízovou povinnost pro občany těchto zemí s platností
od 19.12.2009. Završením úspěšného roku, který zavedl několik výhod pro obyčejné
lidi Srbska a přiblížil celý stát směrem k EU bylo podání přihlášky k členství do EU
dne 22.12.2009. Ve své podstatě tento akt prakticky neovlivňuje průběh implementací jednotlivých kritérií Bělehradem, jedná se spíše o demonstrativní charakter, který
řekněme ještě více zavazuje obě strany k plnění všech smluvně uzavřených podmínek. Stejný postup proběhl např. i u Chorvatska, které podalo přihlášku 21.2.2003,
nicméně ratifikace a tudíž i počátek platnosti SAS byl završen až ke dni 1.2.2005. Na
druhou stranu se pro Srbsko jedná o přelomový krok v rámci celého Stabilizačního
a asociačního procesu a po pozitivním přijetí EK této přihlášky lze očekávat v blízké
budoucnosti udělení statutu kandidátské země.
3.3. Charakteristika srbských perspektiv ke vstupu do EU
– analýza implementačních požadavků
V souladu s obnoveným konsensem ohledně budoucího rozšíření EU vysloveného
Evropskou radou na summitu v prosinci 2006 jsou pravidelně Evropskou Komisí vydávány souhrnné strategické balíčky hodnotící vývoj jednotlivých zemí zařazených do
Procesu stabilizace a přidružení. „Zmíněný konsensus je založen na zásadách konsolidace závazků, spravedlivém a přísném uplatňování příslušných kritérií a lepší komunikace s veřejností, přičemž je nutné vycházet také ze schopnosti EU integrovat
nové členy.“69 Explicitně deklarovaná shoda založená na budoucí perspektivě členství
zúčastněných zemí byla zopakována několikrát, ať už na úrovní EK či na neformálních
zasedáních Rady EU. Stejně tak přístupová jednání s Chorvatskem, která se nacházejí v téměř finálním stadiu, napovídá ostatním zemím, že toto poselství je, v případě
plnění stanovených podmínek a kritérií, ve střednědobém až dlouhodobém období
naprosto reálným cílem.
Striktně stanovené podmínky a kritéria, které je nutno postupně implementovat do
národní ekonomiky a politicko-společenského života, jsou plně v souladu s kodaňskými kritérii a procesem stabilizace a přidružení. Srbsko se podepsáním SAS v dubnu
2008 individuálně zavázalo v určitém časovém období plnit jednotlivé požadavky
69
SDĚLENÍ KOMISE PARLAMENTU, STRATEGIE, ROZŠÍŘENÍ
A HLAVNÍ VÝZVY 2007-2008, s. 2
47
studenti.indd 47
13.10.2010 11:29:23
vedoucí k harmonizaci evropských standardů v jednotlivých sférách. Tyto referenční
priority byly pro Srbsko definovány v revidovaném evropském partnerství vydaném
18.2. 2008, přičemž „byly vybrány na základě realistického očekávání, že je bude
možno splnit nebo v jejich plnění v příštích několika následujících letech podstatně
pokročit. Rozlišují se krátkodobé priority, u kterých se očekává, že budou splněny během jednoho roku až dvou let, a střednědobé priority, u kterých se očekává, že budou
splněny během tří až čtyř let. Priority se týkají, jak ustanovení příslušných orgánů,
zvýšení administrativních míst a jejich profesionalizace, tak tvorby právních předpisů
a jejich následného provádění.70 Je potřeba zdůraznit, že těchto cílů bude dosaženo
díky finanční pomoci prováděné prostřednictvím finančního nástroje IPA, vedlejších
grantových dotací či darů donorských subjektů.
Podle revidovaného partnerství je pro Srbsko stěžejní a klíčovou prioritou zejména
dodržování závazků plynoucích ze smlouvy o stabilizaci a přidružení, dále zajištění
naprosté spolupráce s ICTY, uplatňování ústavy a ústavního práva v souladu s evropskými normami, posílení struktur odpovědných za evropskou integraci, zlepšení
fungování soudnictví, posílení boje proti korupci na všech úrovních či dokončení procesu privatizace.71 Pro jednodušší orientaci jsou na základě revidovaného Evropského
partnerství jednotlivé priority rozděleny následujícím způsobem:
Politická kritéria
• Demokracie a právní řád
• Ústava
• Parlament
• Veřejná správa
• Civilní dohled nad bezpečnostními silami
• Soudnictví
• Protikorupční politika
• Lidská práva a ochrana menšin
• Občanská a politická práva
• Sociální a hospodářská práva
• Práva menšin, kulturní práva a ochrana menšin
• Regionální otázky a mezinárodní závazky
Hospodářská kritéria
• Evropské Normy
• Vnitřní trh
• Volný pohyb zboží
• Volný pohyb kapitálu
70
71
EVROPSKÉ PARTNERSTVÍ SE SRBSKEM 2008, s. 48
EVROPSKÉ PARTNERSTVÍ SE SRBSKEM 2008
48
studenti.indd 48
13.10.2010 11:29:23
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Cla a daně
Hospodářská soutěž
Veřejné zakázky
Práva duševního vlastnictví
Politika zaměstnanosti a sociální politika
Vzdělávání a výzkum
Otázky související s WTO
Odvětvové politiky
Průmysl, malé a střední podniky
Zemědělství
Životní prostředí
Dopravní politika
Energetika
Informační společnost a sdělovací prostředky
Finanční kontrola
Statistika
Právo, svoboda a bezpečnost
Víza, hraniční kontroly, azyl a migrace
Praní peněz
Drogy
Policie
Boj proti organizované trestné činnosti a terorismu
Ochrana osobních údajů
V rámci tohoto přehledu nerozděluji jednotlivé priority na krátkodobé a střednědobé,
poněvadž se ve většině případu jejich názvy shodují, pouze jejich poslání je odlišné
z hlediska časové náročnosti a praktické implementace. Střednědobé úkoly nabývají
poněkud hlubších a vleklejších problémů, jako je například množící se množství nevyřízených soudních případů, problematika podnikatelského prostředí, systému vzdělávání, integrace zdravotně postižených osob do společnosti apod. Ač jsou tyto charakteristiky spíše obecnějšího charakteru, jsou společně s krátkodobými cíly nedílnou
součástí reformního plánu a s jejich realizací se pevně počítá, byť v dlouhodobějším
horizontu. Podrobně o jednotlivých kritériích, jejich nedávném vývoji, aktuálním stavu a výhledu do budoucna pojednávají blíže následující subkapitoly.
3.3.1. Politická kritéria
Politická situace a s ní související politická kritéria vstupu do EU byla a stále jsou velkými výzvami pro Srbsko na cestě do Evropy. Významné změny srbského politického
prostředí v poslední dekádě zapříčinily potřebu hlubokých, demokratických reforem.
Toto úsilí je zcela zásadní i pro ostatní balíčky jednotlivých kritérií, poněvadž bez politicko-společenských změn nemůže docházet k reformám i v leckterých jiných oblastech.
Srbové se od samého počátku SAP potýkali z celou řadou politických překážek, které
49
studenti.indd 49
13.10.2010 11:29:23
se částečně podařilo odstranit v průběhu prvních let jeho fungování, což bylo potvrzeno zahájením jednání o SAS v roce 2005. Vzhledem k nedokonalé spolupráci s ICTY
v následujícím období (2006-2007) došlo k přerušení tohoto vyjednávání. Díky této
komplikaci Srbsko muselo přistoupit k tomuto problému prioritně a především s aktivními výsledky. V průběhu roku 2007 Srbové vydali další, Haagem obžalované osoby, a podle konstatování Carly del Ponteové se zlepšilo pátrání i po zbývajících obžalovaných osobách, což vedlo jednak k obnovení vyjednávání, ale především k parafování
SAS v listopadu 2007. V tomto období visely další otazníky především nad nezávislostí soudní moci, organizovanou trestnou činností a korupcí. Kritiky se rovněž dočkala nedostatečná koordinace vlády s úřadem pro Evropskou integraci a především
nevyřešený status Kosova. Naopak již v tomto období Srbové velmi dobře pracovali na
navýšení administrativních kapacit, tolik potřebných pro úspěšné politické reformy.
Tento fakt byl potvrzen klidným a v podstatě bezproblémovým odtržením Černé Hory
od Srbské federace v červnu 2006 nebo ustanovením úřadu veřejného ochrance lidských práv neboli ombudsmana v roce následujícím.
Z hlediska hladiny významnosti byl pro Srbsko velmi významný rok 2008, poněvadž
došlo k celé řadě zásadních, řekněme přelomových událostí: prezidentské a parlamentní volby s proevropskými vítězi, vyhlášení nezávislosti Kosova, revize Evropského partnerství, podpis SAS a následné schválení národním parlamentem, vydání
R. Karadžiče a další, jenž vesměs pozitivně ovlivnily přístupový proces. Pokud ovšem
chceme relevantně hodnotit aktuálně dosažené kroky je potřeba analyzovat a následně
charakterizovat jednotlivé prvky Evropského partnerství, jako hlavního nástroje SAS,
od jeho založení v roce 2008.
Demokracie a právní stát
V rovině demokracie a právního státu je podle Evropského partnerství potřeba uvádět
právní předpisy do souladu s novou ústavou, což se do jisté míry daří, nicméně dlouhodobě nedochází v souladu s evropskými standardy k úpravám např. v oblasti soudnictví. Srbsko i nadále zlepšuje spolupráci s ICTY a dopadením Radovana Karadžiče
a Stojana Zupljanina v červenci 2008 udělalo další významný krok ke zlepšení srbského obrazu v mezinárodních vztazích.72
Vyhlášení nezávislého Kosova vedlo ke značnému rozdělení parlamentu a jeho stran,
což v samotném důsledku zapříčinilo vyhlášení předčasných voleb na květen 2008.
Prezidentské i parlamentní volby proběhly v naprostém souladu s mezinárodně-demokratickými standardy. Ovšem i přes hladký průběh volebního klání trpí samotný
volební systém problémy jako např. benevolentními pravidly během registrace politických stran či nedostatkem transparentnosti v předvolební kampani. Od června 2009
tudíž platí např. nový rámec pro registraci stran, vyžadující 10 000 podpisů, potažmo
1 000 pro strany reprezentující menšiny.74 Parlamentem byl ustanoven úřad pro regi72
73
Ratko Mladič a Goran Hadžič jsou posledními Srby, kteří doposud nebyli
dopadeni a tudíž ani vydání ICTY.
SERBIA PROGRESS REPORT 2009
50
studenti.indd 50
13.10.2010 11:29:23
onálního ombudsmana ve Vojvodině, nicméně doposud nebyla např. dostatečně naplněna kapacita jednotlivých parlamentních výborů, což snižuje jeho efektivitu práce.
Na základě výsledků předčasných voleb, ve kterých zvítězila koalice „Za evropské Srbsko“, byla ustanovena nová vláda v čele s premiérem Mirko Cvetkovičem. Proevropsky
orientovaný kabinet definoval základní politické cíle své agendy především v přibližování se Evropské unii, boji proti organizovanému zločinu a korupci a také vyřešení statutu Kosova, které na základě vládního prohlášení zůstává i nadále nedílnou součástí
Srbska.74 Názorová disproporce mezi Srbskem na jedné straně, majoritou členů EU
a sousedních států na straně druhé, vedla k významnému zkomplikování regionální
spolupráce, jakožto klíčové podmínky kladená Bruselem. Na druhou stranu vládní úsilí
v naplňování ostatních bodů SAS potažmo evropského partnerství můžeme hodnotit
vcelku pozitivně. Bylo založeno nové Ministerstvo pro lidská práva a Vládní úřad pro
evropskou integraci se aktivně podílel na tvorbě resp. naplňování NPI. Celkově lze nově
ustanovenou vládu ve vztahu k EU hodnotit vesměs pozitivně. V posledním období
mandátu vlády by však měla být zlepšena spolupráce mezi jednotlivými ministerstvy.
Veřejná správa dostatečně navýšila administrativní kapacitu potřebnou k zavádění
jednotlivých nařízení. V průběhu roku 2008 bylo založeno 6 nezávislých státních institucí. Vedle Úřadu ombudsmana se jedná o Úřad státního auditu, Komisaře pro volný
přístup k veřejným informacím, Výbor k odstranění střetu zájmu, Komisi odpovědnou za veřejné zakázky. K potřebnému navýšení kapacit došlo i u složek policie a byla
podepsána smlouva o strategické spolupráci s Europolem.75 I přes dostačující počet
pracovníků státní správy však probíhají některé reformy poměrně pomalu.
Určitého pokroku bylo viditelně dosaženo i ve sféře civilního dohledu nad bezpečnostními složkami, nicméně jedna za základních oblastí, soudnictví, stojí stále před řadou
překážek. Byl založen Vysoký soudní úřad a také Úřad státního zastupitelství v dubnu
2009, jež budou mimo jiné v budoucnu zodpovědní za průběh voleb, za výkon soudců
a státních zástupců.76 Nicméně nadále přetrvává obava v transparentnosti a nezávislosti soudního systému v souvislosti s vlivem politických stran na soudní moc. Nadále
nedochází k posílení úřadu žalobce pro válečné zločiny. Modernizace soudního systému, jak je uvedeno v evropském partnerství probíhá pomalu a neefektivně, poněvadž
průběžné vzdělávání soudců je nedostatečné a soudní informační systém není přístupný všem složkám soudnictví. Soudnictví a jeho reforma zůstává stále klíčovým bodem
v přístupovém procesu.
Další významnou prioritou Srbska v rámci Stabilizační smlouvy je zlepšení protikorupční politiky, která je dlouhodobě problémovým fenoménem všech západobalkanských zemí. Srbsko bylo v roce 2009 hodnoceno organizací Transparency International na 83. místě v míře korupčního chování, v rámci regionu je na tom hůře pouze
Albánie a Bosna a Hercegovina. Kosovo do tohoto výzkumu nebylo zařazeno.77 Sku74
75
76
77
B92 2010
TRANSPARENCY 2010
51
studenti.indd 51
13.10.2010 11:29:23
tečnost, že pokrok v této oblasti je poměrně pomalý a boj proti korupci je opravdu
složitý představují výsledky stejné organizace z roku 2007, ve kterém bylo Srbsko
hodnocena na 79. místě. I přes určité dílčí kroky, jako např. parlamentem založená
antikorupční agentura, jsou praktické výsledky této politiky limitovány. Tento fakt, se
přisuzuje zejména zakořeněné korupci napříč srbskou společností. Z tohoto důvodu
plyne, že boj proti této neřesti je během na dlouhou trať a zlepšení do značné míry souvisí s aktivní spoluprací mezi jednotlivými zeměmi regionu.
Lidská práva a ochrana menšin
Z hlediska lidských práv a ochrany menšin postupuje Srbsko pozitivně. Občanská
a politická práva jsou v Srbsku široce respektována. Relevantní právní rámec musí
být, ale nadále přibližován ke standardům EU.78
Změny v sociálních a hospodářských právech byly v evropském partnerství směřovány směrem ke zlepšení situace žen, dětí a také na podporu obětem válek. Role žen
v občanském životě se zlepšila především aktivní participací na politické úrovni.
V současném parlamentu sedí více než 20% žen, což je výrazný nárůst za posledních
několik let. Na druhou stranu problémy přetrvávají ve specifických oblastech, jakou je
např. diskriminace romských žen apod. Byla zveřejněna i strategie, která si vytyčila za
cíl zlepšení postavení tělesně a mentálně postižených osob, přičemž důraz je kladen
zejména na aktivní zaměstnanost těchto handicapovaných lidí a zdvojnásobení počtu
zaměstnaných do roku 2015.
Srbsko se dlouhodobě potýká s nelehkou situací z hlediska práv menšin, kulturních
práv a ochrany menšin. Je to způsobeno jednak heterogenním složením srbské populace, ale také válečnými událostmi, které do jisté míry upozaďovaly vybraná etnika,
což ve výsledku vedlo ke zvýšení srbského nacionalismu. Bezprostředně po vyhlášení
nezávislosti Kosova v únoru 2008 se objevily mírné incidenty (vyjma protikosovských
povstání např. v Bělehradě) např. ve Vojvodině, které byly namířeny především proti
albánské minoritě. Situace v jižním Srbsku (především pohraniční oblasti s Kosovem)
je v současnosti stabilní, nicméně mezi jednotlivými stranami vládne stále určité napětí, z tohoto důvodu je potřeba přistupovat k těmto problémům uvážlivě, poněvadž
v některých případech jsme v posledním období byli svědky přelití problémů z Kosova
i na muslimy žijící v Sandžaku.79 V Srbsku žije oficiálně více než 100 00080 Rómů, nicméně dle neoficiálních údajů dokonce více než 400 00081 , což řadí Srbsko na přední
místa v rámci celé Evropy. Na základě těchto údajů čelí srbští Rómové diskriminaci, sociálnímu vyloučení či extrémně špatným životním podmínkám, poněvadž tento
problém je složitý, dlouhodobý a nepanuje všeobecná vůle jej změnit. Bohužel tomu
nenahrává ani evropské partnerství, které se k otázkám Rómů vůbec nevyjadřuje.
78
79
80
81
IWPR 2010
ETHNOLOGUE 2010
COE 2010
52
studenti.indd 52
13.10.2010 11:29:23
3.3.2. Hospodářská kritéria
Srbsko stejně jako celý region Jihovýchodní Evropy významně postihla celosvětová
hospodářská krize, která se projevila napříč všemi společenskými vrstvami. Především nízký podíl zahraničního obchodu, snížení přílivu přímých zahraničních investic
a redukce průmyslové produkce přivedlo v průběhu roku 2009 srbské hospodářství do
ekonomické recese. Pro zabezpečení státního rozpočtu v roce 2009 musela srbská vláda požádat Mezinárodní měnový fond (MMF) o půjčku v hodnotě 2,8 mld. Euro, která
byla poskytnuta v březnu 2009 s možností čerpání do roku 2011. „Úvěr má primárně
posílit měnové rezervy a tím stabilizovat místní měnu, srbský dinár.“82 Srbsko rovněž
využilo půjček od některých evropských bank, ale také např. od Ruska a Číny,83 která
na oplátku významně posiluje svůj ekonomický vliv v Srbsku, např. v podobě výstavby
nového mostu vedoucího přes řeku Dunaj.84 MMF byl nucen přerušit čerpání financí
z výše uvedené půjčky, poněvadž srbská vláda dostatečně nepředstavila, jakým způsobem chce v nejbližších letech předcházet zvyšování státního deficitu, který ke konci
roku dosáhl téměř 5% hodnoty. Srbsko tudíž bylo nuceno přijít s radikálními úspornými opatřeními, jako bylo např. markantní propuštění 14 000 státních zaměstnanců či
snížení veřejných výdajů jednotlivých ministerstev.85
Co se týče požadavků Evropské unie je zcela samozřejmé, že jejich naplňování resp.
nenaplňování bylo zásadně ovlivněno hospodářskou krizí. Především makroekonomické ukazatele doznaly jistých změn. Před vypuknutím krize srbská ekonomika vykazovala úctyhodný růst HDP 7%, nicméně po následném propadu se odhaduje pro
2010 růst ekonomiky pouze 2-3%. Je ovšem potřeba říct, že i tato o poznání skromnější čísla jsou optimističtější než byla ekonomickými odborníky původně odhadována. Nezaměstnanost je dlouhodobým problémem Srbska a tudíž je její snížení jedno
z klíčových ekonomických priorit do budoucnosti, poněvadž i před vypuknutím krize
vykazoval statistický úřad dvojciferné čísla. V únoru 2010 nemělo v Srbsku práci více
než 26,5% obyvatelstva, a ač se jedná o snížení oproti předcházejícímu měsíci, jsou
tato čísla více než varující.86 Na druhou stranu inflace zůstává, navzdory hospodářské
recesi, relativně vysoká.
Vyžadovaná privatizace zůstává stále poměrně nízká. Především státem vlastněné
společnosti (např. energetická firma EPS, telekomunikační firma Telekom, letiště
Bělehrad nebo farmaceutická společnost Galenika), rovněž navzdory krizi nebyli
zprivatizovány, byť byli nabídnuty k prodeji. Tento vývoj je v dané ekonomické situaci pochopitelný, nicméně dá se odhadovat, že nutnost privatizace těchto společností
bude nezbytná. Na druhou stranu státní ropná společnost NIS byla prodána ruskému
Gigantu Gazprom v roce 2009.87 Tento fakt potvrzuje vzrůstající vliv ruského zahra-
82
83
84
85
86
87
CT24 2010
PRESSEUROP 2010
B92 2010
FINANCNI NOVINY 2010
B92 2010
53
studenti.indd 53
13.10.2010 11:29:24
ničního kapitálu v Srbsku a také zvýšení svého vlivu v rámci celého regionu Balkánu
v souvislost s výstavbou plynovodu South Stream.
Jak již bylo zmíněno výše, judikatura zůstává stále poměrně slabým článkem srbské
společnosti, což se odráží v hospodářské oblasti zejména v souvislosti s naplňováním
acquis. Na druhou stranu „se v srbském bankovním systému podařilo udržet likviditu,
srbské banky mají dost kapitálu a jsou vcelku ziskové.“88
Velmi významným krokem bylo oboustranné uvedení Prozatímní dohody v únoru
2010, jakožto nedílné součástí SAS. Díky této smlouvě může Srbsko těžit z celé řady
výhod ještě před ratifikací SAS napříč členskými státy EU. Zcela zásadním prvkem
prozatímní dohody je vytvoření zóny volného obchodu v horizontu 6 let, přičemž dohoda stanovuje pět klíčových oblastí, které tomu mají napomoci. Jedná se o liberalizaci trhu, konkurenceschopnost, duševní vlastnictví, tranzitní dopravu a kontrolu
státní podpory. Tato dohoda umožní lepší orientaci, a konkurenceschopnost v rámci
unijního trhu a rovněž vytváří ze Srbska přitažlivější místo pro zahraniční investory.
Srbsko již nebude mít pravomoc, vzhledem ke smluvnímu vztahu s EU, provádět jednostranná rozhodnutí.89 Celkově je vzájemná obchodní bilance mezi EU a Srbskem
velmi dobrá. Srbsko je na EU závislé, jak z hlediska vývozu, tak i dovozu a je jejím
největším obchodním partnerem. V součtu obou ukazatelů se EU na vzájemném obchodě podílí více než 53%. Srbsko exportuje především do Německa (cca 12%) a Itálie
(cca 10%), ovšem největším srbským importérem je v současnosti Rusko (cca 13%).90
3.3.3 Evropské normy
Srbsko učinilo dílčí kroky v přizpůsobování svých právních předpisů a politik evropským standardům a začalo realizovat závazky vyplývající z prozatímní dohody, a to
podle ustanovení a časového plánu určeného touto dohodou. S účinkem od dne 30.
ledna 2009 bylo sníženo clo a dále byla přijata příslušná opatření v oblastech hospodářské soutěže, státní podpory a tranzitní dopravy. Srbové jsou však i nadále nuceni
k implementaci dalších klíčových reforem, které povedou k postupné harmonizaci
s evropským právem.91
Vnitřní trh
Významný pokrok byl zaznamenán v oblasti volného pohybu zboží. Ministerstvo hospodářství a regionálního rozvoje se významně podílí na harmonizaci právního rámce
v oblasti normalizace, certifikace, metrologie a akreditace. Hlavní organizační složkou
tohoto ministerstva je Úřad pro technickou normalizaci (The Serbian Standardisation Institute), který se podílí na zabezpečení pokynů vyplývajících ze zákonů Srbska
a rovněž koordinuje nové úpravy zákonů v souvislosti s harmonizací acquis. Úřad
88
89
90
91
STRATEGIE ROZŠÍŘENÍ A HLAVNÍ VÝZVY 2009-2010, s. 55
BUSINESSINFO 2010
BUSINESSINFO 2010
STRATEGIE ROZŠÍŘENÍ A HLAVNÍ VÝZVY 2009-2010
54
studenti.indd 54
13.10.2010 11:29:24
přijal k září 2009 celkem 5 072 evropských norem.92 Celkově byly zlepšeny administrativní kapacity tohoto úřadu, aby mohlo být postupně přijato více standardů v této
oblasti. V oblasti akreditace a metrologie doposud nebyly schváleny právní předpisy,
které jsou nezbytné pro úplné fungování volného pohybu zboží, stejně tak nejsou plněny normy pro ochranu spotřebitele.
Poměrně dobře je také hodnocen pokrok v oblasti volného pohybu kapitálu, poněvadž
Národní banka Srbska liberalizovala všechny osobní transfery do hodnoty 10 000
euro, stejně jako se zvyšuje spolupráce se sousedními oblastmi v této oblasti.93 Na druhou stranu Srbsko je nuceno uzpůsobit obchodní režimy a systémy mezinárodních
platebních transakcí v souladu s mezinárodními předpisy, poněvadž tento vývoj nebyl
završen a tudíž nesplňuje požadavky SAS. Oblast pohybu osob, služeb a práva usazování představuje také sféru se značnými rezervami, poněvadž současná legislativa
není zdaleka harmonizována s acquis.
V souladu s přijetím prozatímní dohody bylo v podstatě dokončeno sbližování celních
právních předpisů, jednak díky správnímu a institucionálnímu navýšení či kooperaci
se sousedními státy EU. Na druhou stranu v oblasti celní správy přetrvává riziko související s korupcí a přeshraniční trestnou činností, což do jisté míry koreluje s potřebou
větší harmonizace celního kodexu EU. V oblastí daní prošel v roce 2009 parlamentem
balíček zákonů, jako dodatky k daňovým zákonům – administrativní daň, daň z nemovitosti či penzijní a invalidní pojištění, které se přiblížili k acquis pokud jde o přímé
zdanění.94 Dále se částečně zlepšily i podmínky pro výběr daní.
Hospodářská soutěž dosáhla dobrého pokroku. Na základě odborné i veřejné debaty
byl přijat zákon o podmínkách veřejné soutěže a o kontrole státní podpory, jako jedny
z dílčích podmínek SAS a Prozatímní dohody. Zákony byli přijaty v průběhu června
2009 a jsou považovány za jakýsi nezávislý základ státní autority v této oblasti.95 Od
července 2009 platí novelizace legislativních předpisů v oblasti zadávání veřejných
zakázek. Zejména díky vyjasnění postavení a zlepšení správních kapacit institutu pro
práva duševního vlastnictví, bylo dosaženo určitých výsledků v této oblasti, práva duševního vlastnictví.96
Politika zaměstnanosti a sociální politika pokročila na základě nové legislativy především v oblasti zdraví a ochrany v zaměstnání, zaměstnanecké politiky nebo politiky
veřejného zdraví. Díky sociálnímu a ekonomickému úřadu byl z hlediska příjmových
ukazatelů zlepšen sociální dialog napříč společností, na druhou stranu sociální vyloučenost zůstává nadále problémem, především v souvislosti se špatným začleněním
početné romské komunity do občanského života. V rámci sociální politiky se Srbsko přiblížilo evropským standardům díky přijetí zákona zakazujícímu diskriminaci
v březnu 2009, nicméně v Srbsku je velmi důležité, aby tato legislativa byla co nejví92
93
94
95
96
55
studenti.indd 55
13.10.2010 11:29:24
ce uplatňována v praxi. Srbsko se rovněž snaží přizpůsobovat svou sociální politiku
s ohledem na rovnost pohlaví, nicméně problémy v oblasti genderu stále přetrvávají,
především v diskriminaci na trhu práce.
Úroveň vzdělání a výzkumu je velmi důležitým ukazatelem pro každou vyspělou společnost, ne jinak se k tomu staví i Srbové. Snaží se co nejvíce přiblížit strategickému
úsilí Unie v podobě programu „EU vzdělání a výchova 2010“, které má za cíl zvýšení
kvality vzdělání a výchovy, participace na celoživotním vzdělávání, sociální spravedlnosti nebo růst kreativity studentů.97 Srbsko dosahuje v rámci EU podprůměrných
ukazatelů v celkovém počtu dospělých v procesu celoživotního vzdělání, naopak zlepšování ukazatelů je patrné u zastoupení absolventů v oborech matematiky a technologie, které by v ideálním případě mělo dosáhnout 15 a více %. Vysokoškolské úpravy
a reformy jsou koordinovány v součinností s tzv. Boloňským procesem, jehož základním cílem je především harmonizace odlišnosti jednotlivých vzdělávacích systému
napříč EU. „Financování vzdělání je ovšem v Srbsku stále nízké, dosahuje přibližně
3,4% HDP.“98
Vstup do Světové obchodní organizace (WTO) by měl být pro Srbsko jedním z klíčových strategických kroků, poněvadž kromě vlastních výhod by bylo dosaženo zvýšení role a atraktivity v mezinárodním obchodu. Je nutno podotknout, že úsilí Srbska
probíhá poměrně optimisticky. Srbsko má tzv. přístupový status. V současnosti probíhají multilaterální jednání o specifických překážkách bránící Srbsku ke vstupu, jako
jsou např. problematika státních společností, obchodního práva, exportních dotací
a ochrany životního prostředí.99 Nutno podotknout, že ve velké míře korelují s požadavky obsažených v SAS.
Odvětvové politiky
Zásadní problém, který brání přizpůsobení fungování průmyslu evropským standardům je, že nebyla přijata moderní průmyslová politická strategie, nýbrž pouze částečné reformy. Na druhou stranu díky přijetí Evropské charty o malých a středních podnicích došlo ke zlepšení v této oblasti a dochází k naplňování evropského partnerství
v souvislosti s požadavky uvedenými v SAS, byť v omezené míře.
Srbská vláda, potažmo odpovědné orgány, připravily v oblasti zemědělství a rybolovu
několik významných dokumentů, nicméně je potřeba je přijmout a uvést v platnost.
Jedná se především o Národní strategický plán a národní program pro rozvoj venkova.
Velmi pozitivním krokem v této oblasti bylo naopak přijetí Národního zemědělského
programu pro období 2009-2011, který definuje postup reforem v oblastech životního
prostředí v souladu se zemědělskou činností, zvýšení konkurenceschopnosti farmářů, otázky bezpečnosti potravin apod.100 Došlo k modernizaci veterinárních, rostli-
97
98
99
100
EC.EUROPA 2010
WTO 2010
Pro více informací zde: http://www.minpolj.gov.rs/download/nacionalniProgram_en.pdf
56
studenti.indd 56
13.10.2010 11:29:24
nolékařských a vinařských laboratoří. Zákon o zemědělství a rozvoji venkova přijatý
v květnu 2009 poskytl základ pro založení platební agentury v souladu s požadavky
EU.101
Dále došlo k pozitivnímu postupu ve sblížení právních předpisů a norem s acquis
v oblasti životního prostředí. Sektor resp. úřad pro ochranu životního prostředí, který
byl dlouhodoběji kritizován ze strany EU, zlepšil koordinaci a spolupráci s Evropskou
agenturou pro přírodní prostředí. Je nutno podotknout, že dle sdělení zmíněných
agentur dochází ke zlepšení ochrany životního prostředí i v reálném životě. Z hlediska
globální perspektivy Srbsko ratifikovalo Kjótský protokol v září 2007 a v současnosti
probíhá jeho implementace v praxi.
V oblasti dopravy byl schválen nový zákon o bezpečnosti silničního provozu a byly
sladěny silniční poplatky pro domácí i zahraniční vozidla.102 Dále byly také liberalizovány podmínky pro tranzitní dopravu mezi Srbskem a Bosnou a Hercegovinou.
Zlepšení vtahů v přeshraniční spoluprácí s Bosnou lze nalézt v této oblasti také díky
znovuobnovení vlakového spojení mezi Bělehradem a Sarajevem v prosinci 2009, které bylo od války v 1991 přerušeno. S ohledem na přijetí dohody o vytvoření společného evropského leteckého prostoru a montrealské úmluvy, definující trestné činy na
palubě letadla, došlo k harmonizaci s acquis v oblasti letecké bezpečnosti a leteckého
dopravního managementu.103 Rozvoj nastal také u vnitrozemské vodní dopravy díky
zřízení říčních informačních služeb.
Srbsko je ze 87% závislé na dodávkách ruského plynu. Z tohoto důvodu bylo jednou
z nejvíce postižených zemí při zastavení dodávek ruského plynu v lednu roku 2009.
Díky tomuto faktu nabývá energetika mezinárodně-politického charakteru. I přes tyto
okolnosti Srbové stále vidí v Rusku dominantního partnera v oblasti mezinárodního
obchodu, což dokládá podepsání dalších dohod v oblasti výstavby plynovodu South
Stream.104 Toto jednání může do jisté míry podkopávat projekt Nabucco, na druhou
stranu tento evropský projekt nemá v úmyslu být veden přes Srbské území. Z hlediska
požadavků EU nedošlo ke zvýšení plynové spolupráce (propojenosti) mezi zeměmi
západního Balkánu nebo zvýšení podílu obnovitelných zdrojů ve spotřebě energie.
V oblastech sdělovacích prostředků, finanční kontroly a statistiky došlo k dílčímu přiblížení směrem k acquis, nicméně další reformy jsou nezbytné.
Právo, svoboda a bezpečnost
Evropská unie potvrdila, že úsilí jednotlivých zemí o plnohodnotné členství má pozitivní dopad na celou společnost, poněvadž na základě provedených reforem došlo
k definitivní liberalizaci vízové povinnosti. Kromě občanů Srbska mohou do EU cestovat s platným biometrickým pasem bez víz také občané Černé Hory a Makedonie.
101
102
103
104
Více např. http://www.energetika.net/eu/novice/expert-commentary/negotiations
-between-gazprom-and-srbijagas-on-banatski-dvor-gas-
57
studenti.indd 57
13.10.2010 11:29:24
Tato významná změna nabyla platnost ke dni 19.12.2009.105 V souvislosti s uvolněním
vízové povinnosti byl v posledním období pozitivně hodnocen pokrok u většiny z 82
hraničních kontrol v Srbsku. Z pochopitelných důvodů nadále panuje určité napětí
na hranicích s Kosovem, kde nejsou plně propojeny jednotné informační systémy. Na
druhou stranu přítomnost mezinárodních jednotek v Kosovu umožňuje bezproblémové fungování hranic, což byl také důvod proč došlo k liberalizaci víz. Srbsku dále
chybí potřebná koncepce pro řešení zvýšeného počtu azylantů, které by mohlo přijít
v souvislosti se vstupem Srbska do EU. Naopak relativně dobře funguje politika migrace. V červnu 2009 byl přijat nový cizinecký zákon, který splňuje evropské standardy.
Navíc došlo ke zlepšení spolupráce napříč regionem, která je zejména v těchto otázkách velmi důležitá. Mezi všemi západobalkánskými státy bylo přijato Memorandum
o sdílení statistických dat ilegální migrace.
I přes přijetí některých důležitých zákonů upravujících praní peněz či financování terorismu zůstává tato oblast nadále znepokojivou. Potvrzuje, tak především problematiku korupčního jednání přiblíženou výše.
I boj proti drogám nadále zůstává „během na dlouhou trať.“ Srbsko vypracovalo potřebnou strategii a akční plány, stejně tak bylo zadrženo velké množství drog (v prvních osmi měsících roku 2009 bylo zadrženo 530 kg),106 nicméně nejen Srbsko, ale
celý Balkán zůstává hlavním tranzitním regionem, shodou okolností právě pro státy
EU. Zde je ze strany unie požadována větší meziregionální spolupráce.
Zvyšuje se profesionalita a transparentnost jednotlivých složek policie, stejně tak
jejich administrativní kapacita. „Byla přijata národní strategie pro boj proti organizované trestné činnosti. Byly podniknuty první kroky ke zlepšení institucionálního
a právního rámce pro finanční vyšetřování a zabavování majetku.“107
Z hlediska ochrany osobních údajů dochází k postupnému přiblížení evropským standardům, které je nutno praktikovat i nadále.
3.3.4. Zhodnocení
Srbsko, od změny zahraničně-politické orientace na počátku milénia, nesporně prokázalo obrovský pokrok směrem k integraci do evropských struktur. Z hlediska politických kritérií se úspěšně vypořádalo s odtržením Černé Hory, zvyšovalo úroveň
svých demokratických institucí a sice s obtížemi, ale spolupracovalo s ICTY. Kromě
toho muselo také čelit několika závažným problémům, které do značné míry negativně ovlivnily průběh požadovaných reforem. Mám na mysli především aktuální status
Kosova, který pro drtivou většinu Srbů není konečný. Srbsko, ale stojí před dalšími
nutnými reformami, které je potřeba naplnit, aby došlo k ratifikaci SAS členskými státy EU. Mezi nejvýznamnější výzvy musíme zařadit zejména reformu soudnictví, boj
proti korupci, zvýšení transparentnosti některých úřadů a dokončení procesu spolupráce s ICTY v podobě vydání Ratka Mladiče a Gorana Hadžiče do Haagu.
105
106
107
Více např. http://www.b92.net/eng/news/politics-article.php?mm=12&dd=19&yyyy=2009
STRATEGIE ROZŠÍŘENÍ A HLAVNÍ VÝZVY 2009-2010, s. 58
58
studenti.indd 58
13.10.2010 11:29:24
Bezprostředně v postmilošovičovské éře se úroveň srbského hospodářství, stejně jako
politického prostředí, nacházela ve velmi ubohém stavu. Postupně se podařilo rapidně snížit obrovský státní dluh přesahující 100% tehdejšího HDP v roce 2001, inflace
která se pohybovala na pomezí pádivé inflace až hyperinflace byla snížena na přijatelných 7% v roce 2007 a stejně tak nastartované reformy v posledním období měly
za následek velmi optimistický růst ekonomiky až 7%. Přijetím dočasné prozatímní
dohody, která připravuje pravidla pro společný trh, učinilo Srbsko další pozitivní krok
ke zvýšení konkurenceschopnosti na evropským trhu. Tento relativně pozitivní vývoj
přerušila celosvětová hospodářská krize, která dolehla na Srbsko se všemi důsledky.
Srbsko bylo nuceno požádat o pomoc ze strany MMF a provést nepopulární úsporné
kroky, zvyšující nervozitu mezi obyčejnými lidmi. Současná krize se tudíž stává hlavním ekonomickým tématem a poněkud zpomaluje potřebné reformy na cestě k EU,
jako je privatizace státních podniků či snížení nezaměstnanosti.
Naplňování evropských norem a postupné přibližování se evropskému právu postupuje vesměs pozitivním směrem. Vzhledem k tomu, že tvorba některých nových zákonů, novelizací a podobně. je otázkou široké diskuse, lze očekávat, že některé důležité
otázky a priority budou implementovány v delším časovém horizontu než se původně
očekávalo. Především v oblastí práva, bezpečnosti a svobody, ale také u některých sektorových politik lze očekávat určité prodlevy.
Pozitivní srbské úsilí posledního období bylo završeno podáním přihlášky ke vstupu
do EU, která byla podána 23.12. 2009 ve Stockholmu. Tato významná událost je však
pouze dílčím krokem k úplnému završení přístupového procesu.
4. Závěr
Srbsko, které v současnosti jasně deklaruje vůli po vstupu do Evropské unie, prodělalo od zahájení Stabilizačního a asociačního procesu poměrně divoké období, jenž
bylo zpočátku zpomaleno nejprve složitou vnitropolitickou atmosférou a posléze
netransparentní spoluprací s ICTY. Tyto faktory nebyly v členských zemích EU přijímány příliš pozitivně, poněvadž Srbsko signalizovalo určitou neochotu přistoupit
na jednotlivé podmínky kladené nejen EU, ale celým mezinárodním společenstvím.
Zároveň dali Srbové viditelně najevo neochotu vzít na svá bedra tíhu regionálního
leadera v integračních a regionálních snahách, kterou postupně převzalo Chorvatsko.
Nutno podotknout, vcelku úspěšně. Ovšem na druhou stranu je nutno k tomuto faktu
přistoupit z racionálního úhlu pohledu, poněvadž díky proběhnuvším válečným událostem utrpělo právě mezinárodní společenství (přinejmenším euro-atlantická část)
velké šrámy na své pověsti v rámci společenské diskuse v Srbsku.
Navzdory poškozené reputaci nejen politické elity, ale i obyčejné obyvatelstvo pomalu začalo sympatizovat s vybranými „západními“ subjekty mezinárodního práva,
a to především díky skutečnosti, že potenciální vstup do EU je skutečně reálný. Lidé
v současnosti spatřují mnoho výhod, které by jim členství v této unikátní organizaci
přineslo. Koneckonců liberalizace vízového režimu na konci roku 2009 je toho zářným
příkladem. Podle Gallupova institutu si v roce 2008 myslelo 58% Srbů, že vstup do EU
59
studenti.indd 59
13.10.2010 11:29:24
je dobrým krokem, přičemž lidé zůstávají poměrně optimističtí, poněvadž se domnívají, že by se tak mohlo stát již v roce 2015. Tento výzkum byl proveden na vzorku cca
1000 lidí na přelomu září a října 2008.108
Pokud bychom pominuli dopady hospodářské celosvětové krize, tak implementace
jednotlivých kritérií probíhá poměrně pozitivním směrem, nicméně i dnes stojí celé
Srbsko před několika nevyhnutelnými a nutnými výzvami, jež je potřeba realizovat.
Například oblast soudnictví nadále trpí nedokonalou transparentností a nezávislostí. I přesto, že spolupráce s ICTY v souvislosti s dopadením Radovana Karadžiče je
hodnocena pozitivně, tak fakt, že Ratko Mladič je stále na svobodě je zcela nepřípustný. Dalším významným problémem je i nadále korupce, která je prostoupená celou
společnosti, ovšem ne jinak je to mu i v sousedních zemích. Společenská situace,
především na trhu práce se zlepšuje, nicméně např. situace romské populace zůstává
i nadále špatná. Je dobře, že Srbsko vytvořilo Národní integrační strategii, která byla
vytvořena ve spojitosti s Evropským partnerstvím, nicméně její vydání až v roce 2008,
také nepřispělo k dynamičtějšímu vývoji směrem k Bruselu.
I přes tyto problémy, před kterými nyní tato krásná země v Jihovýchodní Evropě stojí,
prošlo Srbsko za poslední dekádu pozitivním vývojem, který dříve nebo později bude
završen úspěšným vstupem do EU. Nyní je obrazně řečeno na tahu EU, která podle
svých pravidel nejprve musí na úrovni ministrů zahraničí projednat srbskou přihlášku
ke vstupu do EU a následně ji schválit Evropskou Komisí, a jak řekli současný komisař
pro rozšíření Štefan Füle a španělský ministr zahraničí Miguel Moratinosa, jedná se
o unijní prioritu, aby k tomu došlo v co nejbližší době. „Čím dříve tím lépe.“109 Těmito
slovy by se dal charakterizovat nejen přístup ke schválení této přihlášky, ale i celého
přístupového procesu, ve kterém hraje Srbsko dominantní roli.
Použité zdroje
Monografie
• BAAR, V. Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? 2 vyd. Ostrava: Tilia, 2002, 415 s., ISBN:
80-86101-66-5
• BAAR, V. Vnější vztahy Evropské unie: geoekonomické a geopolitické aspekty a jejich makroregionální diferenci
ace. Ostrava: Ostravská Univerzita, 2006, 197 s., ISBN: 80-7368-142-0
• CIHELKOVÁ, E.: Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1. vyd. Praha: C.H., 2003, 709 s. ISBN: 80-7179-804-5
• DIENTSBIER, J., Stabilita Balkánu a Evropská unie – příspěvek České republiky. 1. vyd. Praha: Rada pro meziná
rodní vztahy, 2006, 171 s. ISBN: 80-239-8060-2
• FIALA, P., PITROVÁ M.: Rozšiřování ES/EU. 1. vyd. Brno: MPÚ, 2001, 193 s. ISBN: 80-210-2645-6
• HENKEL, R. South-Eastern European Countries on Their Way to Europe – Geographical Aspects. Leipzig: Insti
tut für Länderkunde, 2006. 240 s., ISBN: 3-86082-057-5
• SMEKAL, H., STÝSKALOVÁ, V. Zahraniční a bezpečnostní politika vybraných zemí Balkánu. 1. vyd. Brno: MPÚ,
2004. 219 s. ISBN: 80-210-3572-2
• SMITH, K.E., European Union Foreign Policy in a Changing World.1. vyd., Cambridge: Polity press, 2003, 274
s., ISBN: 0-7456-2503-7
• SMITH M.E., Europe´s Foreign and Security Policy: The Institutionalization of Cooperation. 1. vyd. Cambridge:
University Press, 2004, 291 s., ISBN: 0-521-53861-0
• TEREM, P. Process of EU Enlargement in the 21st Century – New Challenges. 1. vyd. Banská Bystrica: University
of Matej Bel, 2005, 297 s., ISBN: 80-8083-204-8
108
109
GALLUP 2009
SETIMES 2010
60
studenti.indd 60
13.10.2010 11:29:24
Časopisy a periodika
• JOSEPH, E. P. Back to the Balkans. Foreign Affairs, January/February 2005, Vol 84, No 1, s. 111-122. ISSN:
74851-64799
• ŠŤOURAČOVÁ, J. Ekonomické vztahy EU se zeměmi západního Balkánu, přehled programů spolupráce se zamě
řením na procesy přidružení k EU. Časopis Na východ, 2006, roč. 6, č. speciál, s. 11. ISSN: 1214-2522
• TESAŘ, F. EU-35: dojde k rozšíření na Balkán? Mezinárodní politika, 2006, roč. XXX, č. 11, s. 4-7. ISSN 0543-7962
• TESAŘ, F. Rovnice o Kosovu: dvě známé a tři neznámé. Mezinárodní politika, 2007, roč. XXXI, č. 6, s. 31-34.
ISSN 0543-7962
Články z webových stránek
Contract signed on construction of bridge [online]. ©2010 [cit.2010-04-28].
<http://www.b92.net/eng/news/business-article.php?yyyy=2010&mm=04&dd=15&nav_id=66492>
Corruption Perceptions Index 2009 [online]. ©2010 [cit.2010-04-27]. <http://www.transparency.org/policy_research/surveys_indices/cpi/2009/cpi_2009_table>
EU keeps trade deal with Serbia “frozen” [online]. ©2008 [cit.2010-04-22]. <http://www.b92.net/eng/news/politics-article.php?mm=9&dd=15&yyyy=2008>
European strategy and co-operation in education and training ©2010 [cit.2010-04-28]. <http://ec.europa.eu/education/lifelong-learning-policy/doc28_en.htm>
Evropské partnerství se Srbskem 2008 [online]. ©2008 [cit.2010-04-24]. < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/
LexUriServ.do?uri=OJ:C:2006:115:0053:01:CS:HTML>
Govt. puts together EU integration program [online]. ©2008 [cit.2010-04-26]. <http://www.b92.net/eng/news/
politics-article.php?yyyy=2008&mm=06&dd=06&nav_id=50876>
Govt. won’t sell Galenika pharmaceutical [online]. ©2010 [cit.2010-04-26]. <http://www.b92.net/eng/news/
in_focus.php?id=397&start=0&nav_id=66414>
Languages of Serbia [online]. ©2010 [cit.2010-04-26]. <http://www.ethnologue.com/show_country.asp?name=RS>
MMF: Srbsko má propustit pětinu zaměstnanců veřejného sektoru [online]. ©2010 [cit.2010-04-28]. <http://www.
financninoviny.cz/tema/zpravy/klaus-zaruky-pro-irsko-zmenily-lisabonskou-smlouvu/383746&id_seznam=45?id=397599&id_seznam=45>
Nařízení Rady (ES) č. 533/2004. Rada Evropské unie [online]. 2004. 2 s. [cit.2010-04-07].
<http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:11:51:32004R0533:CS:PDF>
National Strategy of Serbia for The Serbia and Montenegro’s Accession to the European Union 2005 [online].
©2005 [cit.2010-04-25]. < http://www.seio.gov.rs/>
National Prgramme for Integration with the EU 2008 [online]. ©2008 [cit.2010-04-25]. <http://www.seio.gov.rs/>
Parliament elects new government [online]. ©2008 [cit.2010-04-27]. <http://www.b92.net/eng/news/politics-article.php?mm=7&dd=7&yyyy=2008>
Perceptions of the EU in the Western Balkans, Gallup Balkan Monitor ©2009 [cit.2010-04-28]. <http://www.
gallup.com/home.aspx>
Prozatímní obchodní dohoda mezi Srbskem a EU ©2010 [cit.2010-04-25]. <http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/srbsko/srbsko-dohoda-eu-zona-volneho-obchodu/1000798/56439/>
Rozšíření Evropské unie [online]. ©2010 [cit.2010-04-25]. <http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahrani7
ardy-eur/>
Srbsko se obrací na Moskvu a Peking [online]. ©2010 [cit.2010-04-28].
<http://www.presseurop.eu/cs/content/news-brief-cover/111001-srbsko-se-obraci-na-moskvu-peking>
The Stabilisation and Association Process. Portal Site of the European Union [online]. ©2007 [cit.2010-04-26].
<http://europa.eu/scadplus/leg/en/lvb/r18003.htm>
61
studenti.indd 61
13.10.2010 11:29:24
Eva Petrlová
Katedra politologie a mezinárodních vztahů, Západočeská univerzita v Plzni
Vývoj a vznik Kosova: Pohled liberálů a realistů
1. Úvod
Kosovo bylo od počátku formování současného Balkánského poloostrova velmi specifickou oblastí, což mělo v celém moderním vývoji daného regionu za následek bouřlivé
konflikty založené převážně na národnostních problémech.
Oblast dnešního de facto, ovšem ne de iure, státu Kosovo110 byla obývána ilyrským
obyvatelstvem, jež se s největší pravděpodobností podílelo na formování albánského
etnika, které odolalo jak romanizaci, tak i příchodu slovanských kmenů. Bylo součástí
srbského středověkého státu, na základě čehož v pozdější době Bělehrad zdůrazňoval sounáležitost kosovského území s jihoslovanským národním prostorem (Nálevka,
2005: 250; Šanc, 2008: 360). Otázka Kosova je tedy problémem, jenž není konstrukcí
20. století, ale dlouhodobým procesem, jenž po smrti maršála Tita vyvrcholil a eskaloval do podoby, jakou známe dnes.
Mým záměrem v této seminární práci není výčet historických událostí, nýbrž zaměření
se na vývoj od roku 1990 do vyhlášení nezávislosti Kosova v roce 2008 z pohledu dvou
základních proudů mezinárodních vztahů – a to liberálů a realistů. Budu se snažit
o objasnění základních tezí těchto paradigmat na konkrétních situacích a příkladech,
jako je např. zavedení mezinárodního protektorátu OSN v Kosovu, řešení různých
konfliktních situací buď diplomatickou, či vojenskou cestou, nebo na reakcích jednotlivých národů a následném přístupu mezinárodního společenství.
Za základní ověřovanou hypotézu mé seminární práce považuji otázku, zda vznik
státu Kosovo je aktem spíše liberální či realistické povahy, tedy zda postupy k němu
vedoucí jsou základními myšlenkami, jež upřednostňuje jeden či druhý proud.
2. Počátek konfliktu - přístup realistů
Spory mezi národy, spory o právo na sebeurčení či o státní suverenitě byly důvodem
mnoha válek nejen v historii, ale i v období po skončení Studené války. Jednou ze zemí,
kde podobné spory hrály významnou roli je i Kosovo.
Realisté chápou mezinárodní systém jako anarchický prostor, kde hlavní slovo mají
političtí aktéři v podobě státu. Státy jsou přitom posuzovány jako „koherentní jednotky reprezentované nejvyššími politickými představiteli, kteří prosazují jeden národní
zájem“ (Barša – Císař, 2008: 384). Podíváme-li se na problematiku kosovské otázky
a Srbska v rámci období let 1990 až 1999, můžeme uvažovat spíše o prosazování názorů převážně realistického konceptu. Lze to dokázat na snaze zachovat Kosovo jako
primární součást Srbska a zároveň protichůdným úsilím obyvatel Kosova.
110
Ačkoli nedošlo k oficiálnímu uznání Kosova jakožto suverénního státu všemi státy OSN, budu
ve své práci operovat s termínem stát, neboť v Kosovu se instituce suverénního státu nacházejí a
tamní politika je vykonávána bez ohledu na závislost na politice Srbska
62
studenti.indd 62
13.10.2010 11:29:24
Po smrti J. B. Tita bylo území Kosova udržováno jen za cenu represí vůči kosovským
Albáncům. Takové jednání Srbska mělo za následek utlačování kosovských Srbů
v provincii Kosovo – situace byla tedy oboustranně vyhrocena. Změnou srbské ústavy
28. září 1990 došlo ke zrušení autonomních oblastí Kosovo a Vojvodina. Zrušení statutu autonomní oblasti a nastolení velice centralizované politiky vůči oblasti obývané
kosovskými Albánci bylo schváleno srbským parlamentem kvůli prohlášení regionálního kosovského parlamentu z 2. července 1990, že Kosovo je federativní jugoslávská
republika, a to bez souhlasu srbské legislativní instituce, jež tento akt považovala za
trestný čin. Ze strany Kosova následovala politika pasivní rezistence Ibrahima Rugovy, v důsledku čehož nedocházelo k takřka žádné komunikaci mezi bělehradským
centrem a Prištinou (Šanc, 2005:159 – 160).
Na jedné straně lze definovat snahy kosovských Albánců o odtržení jako zájem podílet
se na moci, kdy tento zájem neodmyslitelně patří ke každému lidskému jedinci,111 na
druhé straně lze realisticky chápat i negativní postoj Srbska k odtržení Kosova a to
z toho důvodu, že oblast Kosova byla integrální součástí státu. V rámci raison d´ Etat
tedy bylo a stále je srbským cílem zachovat Kosovo jako své území, aby tak Srbsko
mohlo dostatečně zajišťovat bezpečnost a sílu svému státu112 vůči ostatním aktérům
v mezinárodním systému a zároveň se snažit zabránit vytvoření aktéra nového, jenž
srbskou bezpečnost primárně ohrožuje. Represe vůči kosovským Albáncům mají tedy
dle realistických myšlenek Morgenthaua své opodstatnění, neboť porušení rovnováhy (zde míněna jednota Srbska) vede systém ke snaze znovu ji nastolit do původní či
změněné roviny a to i s pomocí síly. Bez této rovnováhy jsou ohroženy další nezávislé
části systému, neboť jeden prvek získá převahu nad ostatními a může jim škodit. Dále
kosovská politika pasivní rezistence dokazuje, že čas na liberály upřednostňovaný přístup tehdy ještě nenastal, neboť teze o důležitosti vzájemné kooperace a komunikace
nebyly naplněny a zároveň na obou stranách konfliktu docházelo k porušování základních lidských práv a svobod a morální otázky ve vzájemné politice nehrály žádnou roli,
čímž v počátku celého konfliktu dostalo za pravdu právě realistické paradigma (Barša
– Císař, 2008: 67 – 68).
Dokladem toho, že v prvních fázích konfliktu z hlediska teorie převládal realismus, je
i vznik Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), která nejdříve útočila na srbské policisty v Kosovu a později otevřeně vyhlásila Srbsku válku. Násilí a válčení se tak staly
oficiálními nástroji řešení vnitrostátních problémů. Následkem bylo obrovské vnitřní
vysidlování obyvatelstva a imigrace za hranice Kosova i Srbska do sousedních států.
Jugoslávská lidová armáda (JLA) zároveň útočila na jednotky UÇK a Srbsko vedlo stále silnější represivní politiku vůči Kosovu. Hrozilo, že tento konflikt bude rozšířen i do
jiných částí už tak problémového Balkánu.113
111
112
113
Tím, že se Kosovo stane nezávislé, dojde k uplatňování jiné politické moci než srbské na jeho
území – to lze považovat jako mocenský boj mezi Srbskem a kosovskými Albánci o uplatňování
svého monopolu násilí.
Realisté považují zachování celistvosti státu za jeden z nejdůležitějších úkolů, protože jen silný
stát s monopolem násilí na celém svém území má reálnou možnost přežití v mezinárodním
anarchickém systému.
Největší problémy hrozily v Makedonii, kde se ukrývaly jednotky UÇK a žila početná albánská menšina.
63
studenti.indd 63
13.10.2010 11:29:24
Vnitropolitická situace jednoho státního aktéra tedy začala ovlivňovat i okolní státy.
Tím se postupně začalo dle mého názoru prosazovat vnímání problému teoretiky liberalismu, kteří na rozdíl od realistů upozorňují na důležitost vnitropolitické situace
jednotlivých aktérů – došlo tedy k postupnému popírání realistického pojetí státu jako
black box, neboť hlavním problémem už přestával být stát a jeho boj o moc v rámci
celého mezinárodního systému, ale začaly se objevovat větší snahy o udržení stability a ukončení střetů uvnitř země ze strachu z konfliktu daleko rozsáhlejšího. To se
projevilo akcí mezinárodního společenství v podobě tzv. kontaktní skupiny, jež byla
vytvořena už v roce 1994 za účelem řešení krize v Bosně a Hercegovině. Kontaktní
skupina sice upozorňovala srbského prezidenta Miloševiće v březnu 1998 na případné
sankce pokud do dvou týdnů nestáhne zvláštní policejní jednotky z Kosova a nenaváže
dialog s kosovskými Albánci, ovšem i tak působila značně pasivně.114 To se projevilo
v Miloševićově neuposlechnutí a následným pokračováním bojů iniciovaných z obou
stran (Šanc, 2005: 161 – 162).
Zde můžeme vidět, že snahou mezinárodního společenství bylo nalézt řešení v podobě
jakési mírové diplomatické cesty, ale stále ještě nelze pozorovat větší známky vzájemné spolupráce, která je pro liberální paradigma zásadní. Domnívám se, že na vznik
kontaktní skupiny a její výsledný neúspěch v podobě nátlaku vyjádřeného sankcemi
na prezidenta Miloseviće, by zastánci realistického přístupu pohlíželi jako na důkaz
svých tezí, že stát je hlavním aktérem mezinárodního systému a není podřízen žádné organizaci, že stát, ačkoli může být členem dané mezinárodní organizace, nemusí (a nebude) vykonávat její vůli a jedná jen dle svých vlastních mocenských zájmů.
V případě Miloseviće tedy udržení Kosova za jakoukoliv cenu bez ohledu na požadavky kontaktní skupiny.
3. Převaha liberálního přístupu v řešení situace
V roce 1998 po srbském útoku na vesnici Obrinje a masakru kosovských Albánců
se OSN rozhodlo přistoupit k rázným krokům a Severoatlantická aliance pohrozila
leteckými útoky na Bělehrad. Pod hrozbou útoku NATO boje na chvíli ustaly a 16.
října 1998 podepsal Milošević spolu s Richardem Holbrookem tzv. smlouvu o částečném stažení, návratu uprchlíků do země a rozmístnění mezinárodních pozorovatelů
v Kosovu v podobě dohlížecí mise pod patronátem OBSE. Na základě smlouvy připravovala následně kontaktní skupina mírový plán pro Kosovo spočívající v poskytnutí
rozsáhlé autonomie v rámci Srbska, kdy bezpečnost měly zajišťovat spojenecké jednotky NATO. Jednání o budoucnosti Kosova probíhala v únoru 1999 ve francouzském
Rambouillet115 (Šanc, 2005: 162 – 163).
114
115
Neschopnost kontaktní skupiny účinně prosazovat svou vůli byla zřejmě způsobena vnitřními
neshodami v otázkách přístupu vůči Jugoslávii. Velká Británie spolu s USA usilovali o tvrdý po
stup vůči Miloševićovu režimu. Naproti tomu Itálie, Německo a Rusko navržené sankce tvrdě odmítaly.
Problémem těchto jednání byl fakt, že se albánská a srbská delegace oficiálně nikdy nesetkaly, a tak
někteří účastníci považovali jednání vždy jen s jednou stranou za neúčelné.
64
studenti.indd 64
13.10.2010 11:29:24
Zde můžeme již jasně pozorovat, že počala převládat liberální koncepce v řešení konfliktu. Ovšem nastal ještě jeden zvrat, který lze z realistického úhlu pohledu chápat
jako využití vojenské síly k donucení slabšího aktéra jednat dle vůle aktéra silnějšího.116
Tímto zvratem míním letecké útoky na jugoslávské strategické body 24. března 1999.
NATO se tak snažilo vynutit si silou podepsání dohody z Rambouillet srbskou stranou.
Kontaktní skupina si však neuvědomovala fakt, že přijetí dohod Srbskem by znamenalo výrazné narušení principů státní suverenity Svazové republiky Jugoslávie (jako
je zcela volný pohyb jednotek NATO po celém jejím území), nehledě na to, že dohody
připomínaly někdejší rakousko-uherské ultimátum Bělehradu z roku 1914 (Nálevka,
2005: 252). Tento krok je dodnes Srby a jejich spojenci odsuzován, neboť došlo k porušení mezinárodního práva. Letecké útoky bez souhlasu rady bezpečnosti OSN narušily suverenitu Svazové republiky, aniž by ona sama působila agresivně vůči jinému
aktérovi mezinárodního systému. Je nutné si uvědomit, že Kosovo stále tvořilo pouhou
provincii suverénního státu, a proto NATO zasahovalo do vnitřních záležitostí státu.117
Ačkoli realisté na danou situaci pohlížejí jako na prosazení zájmů, liberálním přístupem lze na věc pohlížet jako na poslední případnou možnost (otázkou je zda vůbec
akceptovatelnou). Dodržování mezinárodního práva a diplomatická řešení jsou prioritami liberálního přístupu, neboť se domnívají, že existuje mnohem více řešení než
jen vojenská intervence a tedy i ohrožení civilistů na životech. Dle liberálů zlo vyvolá
vždy jen další zlo.
Letecké útoky měly za následek ještě hlubší sepětí srbského národa, obsazení kosovské oblasti jugoslávskými jednotkami a masivní vyhánění albánského obyvatelstva až
do 10. června téhož roku, kdy byly boje ukončeny. Po stažení JLA z provincie Kosovo
nastala v oblasti situace humanitární katastrofy. Zároveň došlo na základě kolektivní
viny k silné represi ze strany albánského obyvatelstva vůči menšině kosovských Srbů.
Situace byla navíc ovlivněna ekonomickou zaostalostí Kosova a dlouhodobou nepřítomností demokratického režimu, což začalo výrazně ovlivňovat stabilitu západního
Balkánu. Vyhrocená situace tedy volala po urychleném řešení ze strany mezinárodního společenství, které bylo založeno na liberálním principu hlavně v podobě rezoluce
OSN č. 1244 (Šanc, 2005: 163 – 164).
Tato rezoluce se snažila uklidnit politickou situaci v regionu opakovaným uznáním
suverenity a uzemní integrity Svazové republiky Jugoslávie a okolních států, přičemž
uvedla v platnost dohodu z Rambouillet v podobě rozsáhlé autonomie Kosova v rámci
Srbska. Zároveň rezoluce číslo 1244 zřídila v Kosovu prozatímní mezinárodní civilní
správu, na základě které byla generálním tajemníkem OSN ustavena 12. června 1999
Prozatímní správní mise OSN (UNMIK). Cílem UNMIK mělo být zavedení provizorních institucí demokratické samosprávy a jehož faktickým výsledkem bylo zříze-
116
Ačkoli se jednalo o akt aktéra v podobě mezinárodní organizace, jednalo se neoficiálně o prosazo
vání mocenských zájmů USA – tedy státu a pro realisty hlavního aktéra mezinárodního systému.
117
Archiv Českého rozhlasu, dostupné na: http://archiv.radio.cz/news/CZ/1999/26.03.html, 20. 4. 2010.
65
studenti.indd 65
13.10.2010 11:29:24
ní mezinárodního protektorátu OSN nad Kosovem, kdy federální či srbské instituce
přestaly mít de facto vliv na tuto oblast, ačkoli de iure se stále jednalo o integrální součást Srbska. Správa byla rozdělena mezi další mezinárodní organizace – EU, OBSE
a NATO. Zároveň byla ustavena hlava mise UNMIK v podobě zvláštního zmocněnce
generálního tajemníka OSN (SRSG) (Šanc, 2005: 164 – 165).
Na těchto příkladech je tedy jasně vidět, že převládly teze liberálního přístupu. Komunikace a spolupráce se stala hlavním pilířem budování míru. Zároveň lze tuto situaci
chápat jako hru s nenulovým součtem, neboť v této době šlo o alespoň částečnou spokojenost všech aktérů a ukončení agrese – Srbsko nepřišlo o svá historická území, kde
však fakticky ztratilo svůj vliv, a kosovští Albánci zase získali významnou míru autonomie avšak bez vlastního státu. Jsem toho názoru, že jedině tak se mohlo pokračovat,
aby bylo zamezeno etnickému násilí a vojenským konfliktům. Zároveň docházelo ke
snahám zajistit v oblasti nejen vojenskou, ale i hospodářskou bezpečnost a demokratizaci. Vnitřní fungování se stalo nejdůležitějším bodem veškeré činnosti zde působících mezinárodních organizací.
4. Ahtisaariho zpráva
Otázka konečného statutu Kosova od ustavení mezinárodního protektorátu až do roku
2008 byla hlavním tématem veškerých politických debat. Během let 2006 a 2007 proběhlo
15 kol rozhovorů mezi zástupci Srbska, kosovských Albánců a OSN.
Jednání byla vedena Marttim Ahtisaarim a v jejich rámci byly ujasněny otázky týkající se
decentralizace, ochrany kulturního a náboženského dědictví, práva etnických menšin
a hospodářská situace. V jednáních tedy převládaly aspekty spíše liberálního paradigmatu,
které celkově od zavedení mezinárodní zprávy a mise UNMIK víceméně převládalo, neboť
realistický pohled dle výše zmíněných tezí zastával postoj spíše negativní k odtržení provincie Kosovo kvůli narušení jednoty státu jako systému a vytvoření nového politického
aktéra, majícího za národnostní menšinu právě srbské obyvatelstvo (Štěrba, 2007: 4 – 5).
Zároveň tato jednání sloužila jako podklad pro komplexní návrh budoucího statutu Kosova, jemuž se Ahtisaariho tým po celou dobu jednání záměrně vyhýbal, ovšem obsahem a formulací zprávy naznačoval tým spíše akt vyhlášení nezávislosti.
O budoucím mezinárodně-právním statutu kosovské oblasti měla rozhodnout Rada
bezpečnosti OSN (Štěrba, 2007: 3). To, že o statutu Kosova měla rozhodnout Rada
bezpečnosti, lze považovat za krok liberálního přístupu, neboť dojde ke kolektivnímu
rozhodnutí více aktérů na půdě orgánu mezinárodního společenství a usnesení tak
získá určitou míru autority. Realismus naopak tento akt odmítne, neboť se opětovně
jedná o zasahování do vnitřních záležitostí suverénního politického aktéra, kam mezinárodní organizace dle ortodoxních realistů nemá právo zasahovat.
7. února 2007 byl Ahtisaariho plán118 oficiálně představen zástupcům srbské a kosovské vlády. Zveřejněním plánu došlo k vzedmutí vlny ohlasů, na nichž lze ukázat
118
Hlavní body dokumentu Ahtisaariho zprávy k budoucímu statutu Kosova lze nalézt na stránkách
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, dostupné na: http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/
pi-3-060.pdf, 28. 4. 2010..
66
studenti.indd 66
13.10.2010 11:29:25
postoje mocností pomocí přístupů zde rozebíraných paradigmat. Na jedné straně můžeme Spojené státy americké považovat za jakési představitele liberálního paradigma,
neboť podpora nezávislosti Kosova a jeho uznání ostatními státy mezinárodního společenství naplňuje odkaz prezidenta Wilsona v podobě práva národů na sebeurčení.
USA dále uvedly, že Srbsko ztratilo morální právo na vládu v Kosovu na základě represivní politiky Slobodana Miloseviće. Zároveň lze jako liberální považovat i snahy
zapojit Kosovo jako suverénní stát do mezinárodních organizací a tedy zahájit společnou kooperaci a komunikaci. Současně lze chápat podporování Kosova ze strany USA
jako jistý mocenský boj v oblasti s Ruskem, které zastávalo opačný postoj po boku
Srbska. Ruská federace z mého pohledu na druhé straně představuje jakási realistická
stanoviska spočívající ve snaze zachovat alespoň oficiální jednotu Srbska ve výrazné autonomii pro provincii Kosovo. Srbsko označilo tehdy tento plán jako ten, který
„nelegálně pokládá základy pro vznik nového nezávislého státu na srbském území“
(Štěrba, 2007: 8). Došlo tedy k narušení vnější jednoty a bezpečnosti státu. Odmítnutí
tohoto plánu ze strany Ruska a Srbska lze odůvodnit vzájemným vztahem mezi nimi.
V Srbsku převládá ortodoxní křesťanství, jež převládá i v Ruské federaci, která po rozpadu Byzance přijala jakousi roli ochránce pravoslaví.
Na základě výše zmíněné Ahtisaariho zprávy a jaksi neřešitelné situace vzalo věc do
vlastních rukou kosovské Shromáždění, jež aklamací přijalo 17. února 2008 deklaraci nezávislosti Kosova (Šanc, 2008: 374 – 375).
5. Závěr
Na samotné vyhlášení nezávislosti Kosova pohlíží liberální přístup jako na plynulý
akt vyplývající z vývoje od konce 90. let, kdy zde byl ustaven mezinárodní protektorát.
Oblast Kosova byla pod správou mezinárodních organizací, jež usilovaly o dodržování lidských práv (hlavně vůči kosovským Srbům), bezpečnosti, vnitřní fungování
a jakousi vnitřní kosovskou politickou stabilitu. Zároveň lze z pohledu liberálů mluvit
o snaze komunikovat s ostatními stranami a konflikt řešit na základě diplomatických
mírových jednání na půdě mezinárodního společenství, jež je tu právě od toho, aby
spory řešilo. Vyhlášení nezávislosti Kosova dle liberálů lze tedy chápat jako logické
vyústění a z pojetí normativního hodnocení je možno tuto skutečnost označit za prospěšnou, protože z hlediska mezinárodního systému postupně dochází k uklidňování
napjaté situace v oblasti. Zároveň Rada EU reflektuje vznik nového státu na úkor Srbska tím, že ho dlouhodobě ujišťuje o jeho evropské perspektivě v podobě přistoupení
k Evropské unii. Tím se snaží alespoň částečně kompenzovat srbskou územní ztrátu
a zároveň zmírňovat srbské rozhořčení.
Ačkoli vyhlášení nezávislosti probíhalo na základě předcházejících liberálních prvků
a Ahtisaariho zprávy, která sice přímo o vyhlášení nezávislosti nehovořila, lze považovat jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova za realistický prvek, neboť došlo
119
Kosovo lze považovat za jakýsi strategický bod pro USA na Balkáně, umožňující kontrolu oblasti
a zároveň základnu pro vojenské (letecké) operace na Blízkém východě.
67
studenti.indd 67
13.10.2010 11:29:25
k radikálnímu odtrhnutí území svrchovaného státu. Byla tedy narušena jeho integrita
a suverenita. Narušení suverenity bylo ještě více umocňováno uznáváním tohoto odtržení jinými aktéry mezinárodního systému.
Uznávání nezávislosti Kosova se stalo velmi komplikovanou otázkou, jejíž vyřešení
bude ještě dlouho problémem. Jedním z hlavních důvodů, proč některé státy neuznaly
nezávislost Kosova, jsou vnitřní problémy, jež by státům nastaly kvůli „domino-efektu“ – menšinová etnika v jiných státech by mohla usilovat o samostatnost na základě
argumentace Kosova.
Osobně se domnívám, že vyhlášení nezávislosti bylo pouze plynulým tokem událostí.
Ačkoli od konce 90. let převažovala liberální koncepce, situace se stala neřešitelnou.
Určit, který přístup je správný či nikoliv lze v problematice Kosova jen stěží. V průběhu vývoje docházelo k vzájemnému prolínání postupů a názorů obou paradigmat mezinárodních vztahů a výsledné vyhlášení nezávislosti je tedy následkem obou proudů.
Ovšem pokud má Kosovo jako nezávislá země správně fungovat, je nezbytně nutné,
aby i nadále bylo pod dohledem Evropské unie, která by měla zajistit dohled nad fungováním nového státu a bylo stále více naplňováno paradigma liberální.
Zdroje
Knižní zdroje
• Barša, Pavel – Císař, Ondřej: 2008. Anarchie a řád ve světové politice. Portál: Praha.
• Šanc, David: 2005. Protektorát OSN v Kosovu - hra na demokracii? In: Waisová, Šárka
a kol.: Ve stínu modernity - perspektivy a problémy rozvoje. Aleš Čeněk: Plzeň, 158 – 177.
• Šanc, David: 2008. Kosovo 1999-2008: Experimentální prostor mezinárodního společenství. In: Cabada, Ladislav
a kol.: Nové demokracie střední a východní Evropy. Nakladatelství Oeconomica: Praha, 359-378.
• Nálevka, Vladimír: 2000. Světová politika ve 20. století II. Aleš Skřivan: Praha.
Internetové zdroje
• Český rozhlas 7 rádio Praha, dostupné na: www.radio.cz .
• Šterba, Václav: 2007. Ahtisaariho zpráva ke statutu Kosova. Parlamentní institut, Parlament České republiky –
Kancelář Poslanecké sněmovny: Praha, dostupné na: www.psp.cz .
68
studenti.indd 68
13.10.2010 11:29:25
Michal Hrušík
Filosofická fakulta, Univerzity Karlovy
ICTY vs Operácia Allied Force: Efektivita inštitúcií medzinárodného spoločenstva
v procese zmierovania v regióne západného Balkánu.
Úvod
Súčasná podoba západného Balkánu120 je do veľkej miery determinovaná zásahmi medzinárodného spoločenstva. Nie som síce rozhodne zástancom tézy hojne propagovanej
obzvlášť v srbskom prostredí, že čelní geopolitickí hráči (primárne reprezentovaní Spojenými Štátmi a Nemeckom) boli primárnymi aktérmi rozpadu SFRJ a následne prispeli
k marginalizácii role Srbska, na druhej strane však priama angažovanosť medzinárodnej komunity formovala geopolitický vývoj i politické štruktúry nových štátov vznikajúcich postupne v priestore od južného Maďarska až po severné Grécko. Konferencia
o bývalej Juhoslávii v Haagu, resp. ňou delegovaná Badinterova komisia interpretovali
Ústavu SFRJ z roku 1974 spôsobom, ktorý legitimizoval secesiu Chorvátska a Slovinska a zároveň definovali republikové referendum ako hlavné kritérium medzinárodného
uznania BiH. Daytonská mierová zmluva, prijatá až po sústredenom diplomatickom
nátlaku pod vedením hlavného vyjednávača Holbrooka,121 vymedzila internú hranicu
medzi Federáciou BiH a Republikou Srpskou a určila základné elementy komplikovaného a kompromismi okresaného politického systému krajiny. Medzinárodná angažovanosť v BiH dodnes pomáha držať pohromade krajinu, ktorú mnohí považujú za umelo
vytvorený koncept, s ktorým sa väčšina obyvateľstva (Srbi a Chorváti dokopy tvoria cca
51% bosenskej populácie) odmieta identifikovať. Operácia NATO Allied Force, prevzatie civilnej a vojenskej kontroly nad Kosovom inštitúciami UNMIK, resp. KFOR a podpora čelných geopolitických síl pre nezávislosť krajiny mali postupne za následok vznik
dnešného samostatného Kosova. Príkladov je ešte omnoho viacej, ale za jeden z najvypuklejších prípadov medzinárodnej angažovanosti na západnom Balkáne považujem
vytvorenie Medzinárodného trestného tribunálu pre bývalú Juhosláviu (ICTY), ktorý si
ako dva hlavné ciele definoval potrestanie zločinov spáchaných v balkánskych vojnách
a prispievanie k procesu zmierenia.122
V počiatkoch fungovania tribunálu len málokto očakával, že sa stane najvýznamnejšou
medzinárodnou inštitúciou v oblasti stíhania vojnových zločincov od doby pôsobenia
120
121
122
Tento termín je dnes obecne používaným označením pre krajiny bývalej Juhoslávie mínus Slovin
sko plus Albánsko. Nejedná sa o geograficky presné vymedzenie, ale o produkt sociálnej
konštrukcie, čo ho síce stavia do politicky napadnuteľnej pozície, avšak zároven najpresnejšie
vyhovuje svojmu účelu. Viď STOJAROVÁ, Věra: Současné bezpečnostní hrozby západního
Balkánu. Brno: CDK, 2007, str. 11
Viď hlavne HOLBROOKE, Richard: To End a War. New York: Random House, 1998, str. 231-312
Viď napr. PONTE, Carla Del: Madame Prosecutor: Confrontations with Humanity’s Worst Criminals
and the Culture of Impunity. New York: Other Press, 2008, str. 271. Tribunál v roku 2004 ďalej vydal
zoznam piatich základných naplnených cieľov, pre bližšie pojednanie viď The Tribunal Accom
plishments in Justice and Law, http://www.icty.org/x/file/Outreach/view_from_hague/jit_accom
plishments_en.pdf
69
studenti.indd 69
13.10.2010 11:29:25
Norimberského a Tokijského tribunálu – v prvých rokoch činnosti bol finančne a personálne silne poddimenzovaný, disponoval neadekvátnym materiálnym vybavením,
ale hlavne mu chýbala dostatočná autorita vychádzajúca z podpory kľúčových aktérov,
ktorá bola nevyhnutná pre to najdôležitejšie – zadržanie obvinených a ich predvedenie
do Haagu. Istý zlom nastal v prípade Duška Tadića v roku 1997123 a s postupujúcimi vnútropolitickými reformami v Srbsku i Chorvátsku sa zintenzívnila spolupráca s orgánmi
tribunálu. Americká administratíva, spočiatku mimoriadne skeptická voči podobným
projektom medzinárodných tribunálov, sa rozhodla razantnejšie podporiť ICTY po materiálnej i politickej stránke a dnes z celkového počtu 161 obvinených ostávajú iba dvaja,
ktorí sú stále na úteku – dobre známe mená Hadžić a Mladić.
Tribunál však počas svojho takmer sedemnásťročného pôsobenia čelil množstvu
kritických názorov. Primárna kritika vychádza z jednoduchého dôvodu – každý prípad má svojho žalobcu i obhajcu, existujú tak minimálne dve zainteresované strany,
z definície sa líšiace svojim pohľadom na vec. Keďže približne tri štvrtiny obvinených
sú srbskej, resp. čiernohorskej národnosti, Srbi tribunál vinia zo zaujatosti a antisrbských tendencií. Moslimovia (reprezentovaní navonok združeniami ako napr.
Srebrenické matky) na strane druhej ICTY vytýkajú nedostatočnú razanciu v prípade
údajných najvypuklejších srbských zločinov (neschopnosť odsúdiť Miloševića, dlhý
čas potrebný na dolapenie Karadžića atď.). Existuje pritom množstvo ďalších konkrétnych prípadov, keď sa dá hovoriť či už minimálne o neprofesionalite, alebo rovno
o zlyhaní. Vojislav Šešelj sa dobrovoľne vzdal tribunálu v roku 2003, proces stále prebieha
a jeho ukončenie sa zdá byť v nedohľadne – vo februári 2009, keď obžalobe ostávalo už
iba sedem hodín garantovaného času a neoficiálne sa hovorilo o nedostatku dôkazov
potrebných pre Šešeljovo odsúdenie, schválil súd na žiadosť obžaloby pomerom hlasov 2:1 odročenie procesu na neurčito.124 Na strane druhej kolujú po tribunáli vtipy,
že predsedajúci sudca Antonetti (ktorý hlasoval proti spomínanému rozhodnutiu), je
Šešeljov „kamarát“ a po eventuálnom prepustení na slobodu si spoločne otvoria advokátnu kanceláriu (Šešelj je najmladším držiteľom titulu PhD v bývalej Juhoslávii).125
Florence Hartman, bývalá hovorkyňa Carly Del Ponte, bola obvinená z pohŕdania
súdom, keďže v jej knihe Paix et chatiment údajne publikovala tajné informácie súvisiace s Miloševićovým procesom – je pritom mimoriadne otázne, či do jurisdikcie ICTY
123
Tadić, bosenský Srb obvinený zo zločinov spáchaných v koncentračných táboroch Keraterm, Omarska
a Trnopolje v okrese Prijedor, vo svojej obhajobe tvrdil, že ICTY bol nelegitímne vytvorený Bezpečnost
nou radou OSN, ktorá ako výkonný orgán nemala právo pre vytváranie súdnych inštitúcií. ICTY
vo svojej argumentácii potvrdil, že medzinárodné právo ukladá trestnú zodpovednosť za hrubé
porušenia Ženevskej konvencie. Články 3 a 4 tejto konvencie sú aplikovateľné i na interné ozbrojené
konflikty a ICTY tak disponovalo jurisdikciou trestať porušenia týchto pravidiel bez ohľadu na to, či boli
údajné zločiny spáchané v kontexte medzinárodného alebo interného konfliktu. Okrem toho bolo
potvrdené, že i subsidiárny orgán OSN (v tomto prípade orgán súdny) mal právo konfrontovať rezolúcie
Bezpečnostnej rady. Jednalo sa tak o významný posun v oblasti medzinárodného práva, ktorý mal vplyv
i na konanie ďalších tribunálov ako ICTR atď. Viď Prosecutor vs. Duško Tadić. Institute for International
Law and Justice, http://www.iilj.org/courses/documents/Prosecutorv.Tadic.pdf
124
Šešelj (IT-03-67), http://www.icty.org/x/cases/seselj/cis/en/cis_seselj_en.pdf
125
Skúsenosti z osobného stážového pobytu autora na ICTY v roku 2009
70
studenti.indd 70
13.10.2010 11:29:25
spadá podobný prípad, keďže by sa žalobca stával zároveň i sudcom.126 Ramush Haradinaj ako jeden z hlavných predstaviteľov UCK bol spoločne s Idrizom Balajom zbavený všetkých obvinení, hoci súd samotný vo svojom rozsudku pripustil, že dochádzalo
k masovému zastrašovaniu svedkov a niektorí boli dokonca zavraždení, čo sťažovalo
možnosť tribunálu dospieť k relevantným dôkazovým materiálom (ešte predtým ICTY
povolil Haradinajovi pôsobenie v politickom živote Kosova počas jeho prechodného
prepustenia v roku 2006, čo bolo dovtedy bezprecedentným postupom; proces je momentálne vo svojej odvolacej fáze).127 V súlade so svojou „completion strategy“ ICTY
v roku 2004 ukončil vydávanie nových obvinení, čo v praxi znamená napr. nemožnosť
ďalšieho postupu v prípade údajného obchodu s orgánmi srbských zajatcov v Kosove
a obecnú frustráciu viacerých skupín obyvateľstva, že množstvo potenciálnych vojnových zločincov už nikdy nezasiahne zaslúžený trest.128 Tzv. Leadership Research
Team, ktorý je hlavným odborom obžaloby zodpovedným za politické analýzy regiónu
a pripravujúcim tak historické a politické podklady pre tzv. Office of the Prosecutor
(OTP), v súčasnosti nedisponuje ani jedným pracovníkom špecializujúcim sa na albánsku problematiku – pôsobenie kosovských Albáncov tak zostáva do veľkej miery
mimo záujmu obžaloby. Takto by sa dalo pokračovať ďalej, ja by som sa však rád zameral na mimoriadne podstatný element vytvárania právneho prostredia inštitúciou ako
ICTY – schopnosťou nezaujato posudzovať všetky prípady.
Vytvorenie komisie a vypracovanie správy
Ako už bolo naznačené, o istej zaujatosti sa dá hovoriť i v prípade jednotlivých srbských, chorvátskych, moslimských a albánskych obvinených, pričom si však i z vlastnej skúsenosti nemyslím, že samotná tvorba rozsudkov môže byť zaujatosťou priamo
ovplyvnená, skôr sa jedná o ochotu zaoberať sa konkrétnymi prípadmi na dostatočne
angažovanej úrovni. Zlom nastáva, akonáhle má tribunál posudzovať akcie tých, ktorí
ho založili, financovali a stále zabezpečujú jeho fungovanie – jedná sa tak o krajiny,
ktoré sa podieľali na operácii Allied Force, trvajúcej 78 dní v troch jarných mesiacoch
roku 1999 a majúcej za cieľ zastaviť operácie srbskej armády (Vojska Jugoslavije, VJ)
namierené proti kosovským Albáncom. Toto bombardovanie, ktoré bolo rozšírené
mimo územia Kosova i do Srbska samotného (vrátane Vojvodiny), bolo podrobené
126
127
128
Viď napr. HOARE, Marko: Florence Hartmann indicted; Hague Tribunal tries to silence a whist
leblower. 1. september 2008, http://greatersurbiton.wordpress.com/2008/09/01/florence
-hartmann-indicted-hague-tribunal-tries-to-silence-a-whistleblower/
Viď napr. POND, Elizabeth: Endgame in the Balkans. Washington D.C.: Brookings Institution
Press, 2006, str. 117; Haradinaj et al. (IT-04-84), http://www.icty.org/x/cases/haradinaj/cis/
en/cis_haradinaj_al_en.pdf; ONDRUŠOVÁ, Darina: Srbsko po zadržaní Radovana Karadžiča –
stav diskusie o vzťahoch k EÚ a postoj k vlastnej minulosti, Central & Eastern European Watch,
http://www.despiteborders.com/clanok.php?subaction=showfull&id=1225302768&archi
ve=&start_from=&ucat=3,8&2
K oficiálnemu postupu ICTY viď Transfer of Cases, http://www.icty.org/sid/103. Polemiku o obchode
s orgánmi zajatých Srbov vyvolala hlavne Carla Del Ponte vo svojom diele Madame Prosecutor (str.
301-303) , ďalej viď napr. Exclusive: KLA Ran Torture Camps in Albania, Balkan Insight, 9. apríl 2009,
http://www.balkaninsight.com/en/main/news/18047/; Tajna žute kuće, B92, 28. október 2008,
http://www.b92.net/info/emisije/istrazuje.php?yyyy=2008&mm=10&nav_id=326381
71
studenti.indd 71
13.10.2010 11:29:25
signifikantnej kritike z hľadiska morálneho i právneho (avšak existovala i tretia úroveň kritiky, ktorá operáciu samotnú schvaľovala, nesúhlasila však s jej neefektívnym
prevedením)129 a tribunál sa tak ocitol pod tlakom, aby vypracoval obvinenie namierené voči NATO. NATO samotné bolo počas priebehu konfliktu mimoriadne citlivé na
nálady verejnosti, keďže účel a spôsob prevedenia tejto operácie ďaleko presahovali
tradičný cieľ organizácie chrániť vlastných členov pred vonkajším nebezpečenstvom.
14. mája 1999, pod nátlakom „početných žiadostí, aby boli údajné vážne porušenia
noriem medzinárodného humanitárneho práva vysokými politickými i armádnymi
činiteľmi krajín NATO vyšetrené“,130 bola orgánmi ICTY zriadená komisia za účelom
vyhodnotenia týchto tvrdení, ako aj materiálov, ktoré tieto tvrdenia podporovali. Ďalej mala táto komisia OTP odporučiť, či existovala dostatočná podstata pre ďalší investigatívny postup v súvislosti s bombardovaním NATO.131 Po rozsiahlom internom
preskúmaní vydala komisia 13. júna oficiálne stanovisko (ďalej tzv. Správa), ktoré doporučovalo zastavenie akéhokoľvek ďalšieho postupu voči orgánom či predstaviteľom
NATO, či jeho členských štátov. Toto doporučenie bolo OTP verejne akceptované
a jednalo sa tak zároveň o jediný precedens, keď OTP zverejnil úmysel nepokračovať
v ďalšom vyšetrovaní.132
Cieľom tejto práce nie je analyzovať samotnú operáciu Allied Force, napriek jej mnohým kontroverziám.133 Bombardovanie, ktoré na jednej strane zabránilo ďalšiemu
prehĺbeniu útlaku albánskej komunity v Kosove, avšak na strane druhej spôsobilo
devastáciu srbskej ekonomiky a odliv cca 200.000 srbských utečencov (ktorí sa, na
rozdiel od 850.000 kosovských Albáncov, len ťažko mohli vrátiť do svojich pôvodných
obydlí), malo svoje jasné dôsledky, dobré i zlé. Vo svojej argumentácii netvrdím, že
sa NATO počas bombardovania jednoznačne dopustilo vojnových zločinov, za ktoré
malo byť stíhané. Tvrdím však, že ICTY urobil chybu, pokiaľ sa rozhodol zastaviť ďalší
investigatívny postup voči NATO, ktorý mohol v konečnom dôsledku viesť k rôznym
129
130
131
132
133
Pre tento pohľad viď napr. DAALDER, Ivo, O’HANLON, Michael: Winning Ugly. NATO’s War to Save
Kosovo. Washington D.C.: Brookings Institution Press, 2001.124 Šešelj (IT-03-67), http://www.icty.
org/x/cases/seselj/cis/en/cis_seselj_en.pdf
Pre tento pohľad viď napr. DAALDER, Ivo, O’HANLON, Michael: Winning Ugly. NATO’s War to Save
Kosovo. Washington D.C.: Brookings Institution Press, 2001.
Tamtiež
Tamtiež, viď aj WATERS, Timothy William: Unexploded Bomb: Voice, Silence and Consequence at
the Hague Tribunals - A Legal and Rhetorical Critique. New York University Journal of International
Law and Politics, Vol. 35, 2003
Asi najvýraznejším mementom zostávajú rokovania v Rambouillet, kde bol obom zúčastneným
delegáciam ultimatívne predložený text dohody, ktorý bol obzvlášť pre srbskú stranu definitívne neak
ceptovateľný – okrem iného tzv. annex B požadoval voľný pobyt a prechod pre jednotky NATO na
celom území FRJ (čiže i mimo Kosova) plne hradený hosťujúcou stranou, či privatizáciu všetkých
podnikov v kolektívnom (de facto štátnom) vlastníctve. Viď napr. PILGER, John: John Pilger reminds
us of Kosovo, New Statesman, 13. december 2004, http://www.newstatesman.com/200412130010.
Extenzívny prehľad o situácii v Kosove pred vypuknutím bombardovania i počas neho podáva Report
tzv. International Independent Inquiry on Kosovo vedený Richardom Goldstonom, http://www.
reliefweb.int/library/documents/thekosovoreport.htm. Medzinárodno-politické súvislosti sú dobre
podané v publikácii NORRIS, John: Collision Course. NATO, Russia and Kosovo. Westport: Praeger
Publishers, 2005.
72
studenti.indd 72
13.10.2010 11:29:25
záverom. Pokiaľ by NATO, resp. jeho predstavitelia, boli postavení pred priamu možnosť obhajoby, boli by v rovnakom postavení, ako všetci obvinení, ktorí boli eventuálne odsúdení, či oslobodení. V tejto situácii však nastal nebezpečný precedens, ktorý
nahráva všetkým tým, označujúcim ICTY za tribunál víťazov, kde porazená strana
nemá šancu na spravodlivý proces. ICTY vyslalo signál, že existujú rovní a rovnejší,
a že akcie víťazov nebudú posudzované (paradoxne do istej miery podobnú optiku
používalo napr. chorvátske Tudjmanovo vedenie, ktoré obhajovalo všetky akcie tzv.
vlasteneckej vojny /domovinski rat/ s odvolaním sa na ušľachtilosť konečného cieľa,
údajne legitimizujúceho akékoľvek čiastkové prešľapy. Pochopiteľne bola táto argumentácia zo strany ICTY vtedy odmietnutá).134 Pokúsim sa tak poukázať na kontroverzie, ktoré obsahuje tzv. Správa – budem sa venovať obzvlášť účelovej a selektívnej
argumentácii ICTY, nekritickému preberaniu zdrojov NATO a ich zreteľnú prevahu
oproti iným zdrojom, absencii podporných materiálov a nátlaku na orgány NATO
a v neposlednom rade nedostatku iniciatívy ICTY. Inak povedané, kľúčovou otázkou
pre mňa v tejto práci nie je, či sú predstavitelia NATO vinní alebo nevinní, ale akým
spôsobom ICTY dospelo ku svojmu záveru. V konečnom dôsledku tvrdím, že daný
postup viedol k čiastočnej strate dôveryhodnosti tribunálu a prehĺbeniu frustrácie na
srbskej strane. V prvom rade však toto rozhodnutie viedlo k nebezpečnej legitimizácii
prípadného nelegálneho budúceho konania medzinárodných vojenských zoskupení,
ktoré tak boli de facto vyňaté spod právomoci tohto i iných tribunálov.135 Bližší pohľad
na postup ICTY v tomto prípade nám poskytuje ilustráciu, ako OTP vnímalo svoju
rolu právnej inštitúcie uprostred politického boja. Práve Správa je jediným dokumentom, ktorý objasňuje, ako OTP reagovalo na krízu priamo ovplyvňujúcu kľúčové
záujmy najsilnejších geopolitických síl – rozhodnutím nie odsúdiť či oslobodiť, ale
alibisticky nekonať. Štýl, ktorým je tento dokument koncipovaný, ako aj argumenty,
ktoré používa, v mnohom vypovedajú o procese prijímania niektorých rozhodnutí, ale
i o možnej budúcnosti medzinárodného trestného práva.
Na relatívne malom rozsahu tohto príspevku je prirodzene nemožné detailne obsiahnuť celú šírku predmetného dokumentu, z tohto dôvodu sa tak budem sústrediť na
najzaujímavejšie pasáže a fakty, ktoré by mali umožniť čitateľovi vytvoriť si dostatočný
primárny obraz.
134
135
VNetvrdím však, že Správa bola koncipovaná pod priamym nátlakom NATO – minimálne pre
podobné tvrdenie nedisponujem dostatočnými dôkazmi. Tento tlak sa síce rozhodne nedá
vylúčiť, avšak i v prípade, že bol dokument vypracovaný úplne nezávisle, je podľa môjho názoru
postup ICTY na pováženie.
V tejto súvislosti je paradoxné tvrdenie Carly Del Ponte, že pokiaľ by niekdajšia hlavná proku
rátorka ICTY Louise Arbour nevydala explicitné varovanie, že v prípade nedostatočných opatrení
na ochranu civilných objektov budú i lídri NATO braní na zodpovednosť, došlo by k väčším
ujmám na životoch i majetku. Sama Carla Del Ponte v inej časti knihy priznáva, že bolo nemožné
vyšetrovať NATO, pretože NATO a jeho členské štáty odmietali spolupracovať – chýbali jedno
ducho dostatočné politické prostriedky. Je tak nepravdepodobné, že by počas priebehu operácie
čelní predstavitelia NATO vôbec počítali s možnosťou právnej zodpovednosti za svoje akcie. Viď
PONTE, Carla Del: Madame Prosecutor, str. 68, 398
http://www.b92.net/info/emisije/istrazuje.php?yyyy=2008&mm=10&nav_id=326381
73
studenti.indd 73
13.10.2010 11:29:25
Kritická analýza správy
Ako i samotní autori Správy priznávajú, komisia sa pri vypracúvaní svojho odborného stanoviska spoliehala takmer výlučne na dokumenty, ktoré sú verejne prístupné 136
– a hoci je finálny súpis zdrojov nesporne rozsiahly, jedná sa vo veľkej väčšine o zdroje pochádzajúce od vojenských a politických predstaviteľov NATO a jeho členských
štátov. Čo sa týka piatich konkrétnych najzávažnejších incidentov,137 o ktorých Správa pojednáva, citovaných je najmenej 23 jednotlivých zdrojov z prostredia NATO,
v porovnaní s iba šiestimi zdrojmi mimo NATO.138 Okrem toho citácie z dvoch iných
zdrojov – Human Rights Watch a Amnesty International, pozostávajú takmer výhradne z opätovných odvolaní sa na zdroje NATO.139 Nejde však iba o vyčíslenie pomeru
zdrojov pochádzajúcich od predstaviteľov NATO a mimo neho – dôležitý je i priestor,
ktorý sa konkrétnym zdrojom poskytuje. Tento priestor je v prípade Správy citeľne nevyvážený, pričom autori sa pri objasňovaní okolností súvisiacich so všetkými piatimi
hlavnými incidentmi spoľahli v podstate výlučne na zdroje NATO. Najvypuklejším
príkladom je prípad vlaku na moste Grdelica, kde Správa obsahuje sedem odstavcov
priamych citácií z tlačovej konferencie generála Clarka.140 Je tak mimoriadne pozoruhodné, prečo si autori Správy nedali viac práce s identifikovaním iných, objektívnejších zdrojov, a zároveň prečo týmto zdrojom neposkytli väčší priestor. Hádam ešte
závažnejším problémom je však i práca s týmito zdrojmi – zatiaľ čo obvyklý postup obžaloby zahŕňa isté prispôsobovanie faktov spôsobom, ktorý stavia ich vlastnú pozíciu
voči obžalovanému do najvýhodnejšieho svetla,141 v prípade Správy sa OTP rozhodol
brať do úvahy hlavne fakty pre obžalobu najmenej výhodné. Ochota akceptovať prehlásenia NATO ako platné ex definitione a vyhodnocovať ich ako rozhodujúce argumenty
je tak v prudkom kontraste voči obvyklému postupu ICTY v prípade „klasických“ obžalovaných. Dalo by sa očakávať, že keď zdroje NATO dostanú tak neobvyklý priestor,
OTP ich využije na detailné preskúmanie a obráti prípadné nejasnosti, kontroverzie
a protirečenia voči ich pôvodcovi. Tento prístup však nie je aplikovaný ani v jednom
prípade, namiesto toho Správa vyznieva ako nekritické preberanie oficiálnych prehlásení posudzovaného subjektu (ergo predstaviteľov NATO), ktoré zamieňa subjektívne
názory jednej strany za objektívny a z rôznych strán overený dôkazový materiál. Ako
príklad sa dá opäť uviesť grdelický most – zdroje, ktoré viedli ku konečnému záveru,
136
137
138
139
140
141
Správa, par. 7, 90
Jedná sa o útok na RTS v Belehrade, veľvyslanectvo ČĽR, vlak na moste Grdelica, utečencov v Djakovici
a dedinu Koriša. Viď WATERS, Timothy William: Unexploded Bomb: Voice, Silence and Consequence
at the Hague Tribunals - A Legal and Rhetorical Critique, str. 1023
Viď napr. BENVENUTI, Paolo: The ICTY Prosecutor and the Review of the NATO Bombing
Campaign against the Federal Republic of Yugoslavia. European Journal of International Law, vol. 12,
2001, http://www.ejil.org/pdfs/12/3/1530.pdf
Zdroj Human Rights Watch zahŕňa komentáre troch dôstojníkov NATO (generál Clark, plukovník
Boyle a generál Short). Štyri z piatich odvolaní sa na Amnesty International sú de facto prebraté zdroje
NATO (list NATO adresovaný AI ohľadom RTS, časť listu hovorcu NATO Jamieho Shea taktiež
ohľadom možných útokov na srbské vysielače, nedatované prehlásenie NATO ohľadom civilných strát
na životoch a ďalšie nedatované prehlásenie NATO ohľadom špecifických varovaní pre pilotov). Viď
Správa, par. 68, 73, 76, 77
Správa, par. 59
I samotní autori tento postup v princípe pripúšťajú, viď Správa, par. 64
74
studenti.indd 74
13.10.2010 11:29:25
že vlak nebol zničený zámerne, sú námestník ministra obrany USA Hamre a generál
Clark.142 Sedem citovaných odstavcov Clarkovho prejavu nie je podrobených žiadnej
kritickej analýze – prehlásenie je akceptované de facto bez námietok. Druhým vypuklým príkladom nekritickej práce so zdrojmi je prípad RTS – Správa tu kladie otázku,
či sa jednalo o útok na orgán propagandy (podľa medzinárodného práva nelegitímny cieľ), alebo na tzv. objekt dvojitého určenia systému velenia a kontroly (legitímny
cieľ). Vzápätí prichádza odpoveď: „Zdá sa...že útok NATO na budovu RTS z dôvodu
propagandy bol náhodným (avšak komplementárnym) prvkom primárneho cieľa znefunkčnenia srbského vojenského systému velenia a kontroly...ktorý udržiava Miloševića
pri moci.“143 Toto finálne zdôvodnenie je pritom iba parafráza názoru posudzovaného subjektu, prebratého priamo z verejného vyhlásenia NATO.144 Podobný prístup sa
konzistentne opakuje v celom rozsahu dokumentu – prevažujúci výber zdrojov NATO
a absencia kritickej analýzy znemožňuje objektívnu prácu prokuratúry a nevyhnutne
vedie v konečnom dôsledku k prijatiu definitívneho rozhodnutia, že neexistuje signifikantný dôvod pre pokračovanie vyšetrovania akcií NATO v Kosove. Práca so zdrojmi
však často implikuje pocit, že v tomto prípade výsledné stanovisko predchádzalo jeho
zdôvodneniu – a toto bolo tak prispôsobované základnej, už prijatej téze.
Prípad RTS odhaľuje i ďalšie rétorické prvky, adoptované komisiou pri vypracúvaní
Správy. Na začiatku je stanovená rozumne pôsobiaca téza, že ciele musia byť posudzované individuálne a nie v obecných vágnych kategóriach, že útoky na priemyselnú
infraštruktúru musia viesť k jasnej vojenskej výhode v daných okolnostiach a že média
môžu byť zacielené iba pokiaľ sú súčasťou tzv. C3 systému (command, control and communications – velenie, kontrola a komunikácia).145 Po zhrnutí týchto kritérií komisia konštatuje, že „je obecným stanoviskom komisie, že NATO podnikalo útoky na tie
objekty, ktoré pokladalo za legitímne vojenské ciele.“146 Toto hodnotenie, opäť raz pozitívne voči potenciálne obvinenému subjektu zo strany prokuratúry, efektívne uzatvára
celú diskusiu. Podobný uzáver je učinený i v prípade posudzovania vojenskej stratégie
NATO – vysoká letová výška mala zabrániť stratám na životoch pilotov, avšak zároveň
údajne viedla k nižšej efektivite zasahovania cieľov. Komisia prišla k záveru, že „hoci
minimálna výška 15.000 stôp mohla znamenať, že cieľ pohľadom nemohol byť identifikovaný, použitie moderných technológií viedlo k efektívnemu rozlíšeniu cieľov vo veľkej väčšine prípadov...“147 Toto tvrdenie je síce ťažko spochybniteľné (počas desiatich
týždňov trvania operácie a cca 38.000 jednotlivých bojových letových misií došlo iba
142
143
144
145
146
147
Správa, par. 59
Správa, par. 86
Správa sa v tomto prípade spolieha na tlačovú konferenciu NATO zo dňa 9. apríla 1999 a list
hovorcu Shea Medzinárodnej federácii novinárov zo dňa 12. apríla 1999. Viď WATERS,
Timothy William: Unexploded Bomb: Voice, Silence and Consequence at the Hague Tribunals - A Legal
and Rhetorical Critique, str. 1033
Správa, par. 55
Tamtiež
Správa, par. 56
75
studenti.indd 75
13.10.2010 11:29:25
k relatívne malému počtu incidentov, kde bolo možné hovoriť o porušení noriem medzinárodného humanitárneho práva), avšak zároveň nevyhnutne odvádza pozornosť
práve od toho mála prípadov, keď vysoká letová výška mohla spôsobiť civilné obete.
Prokuratúra by sa pritom mala zamerať práve na tieto konkrétne prípady – tak ako
robila napr. pri posudzovaní blokády Sarajeva. Bolo by absurdné, ak by napr. útoky
na frontu na chlieb v máji 1992, či dopady granátov na trhovisko Markale v rokoch
1994 i 1995 nevyužila obžaloba pre posilnenie svojej argumentačnej línie – v prípade
posudzovania Allied Force tak však kontinuálne nerobí.
Poslednou kontroverznou otázkou ohľadom zdrojov Správy je porovnanie prístupu ku
zdrojom voči NATO pozitívnych a negatívnych. Od OTP sa obecne očakáva, že pri
posudzovaní zdrojov aplikuje princíp tzv. corroboration (overenie si pravdivosti konkrétneho tvrdenia, resp. údajov), pričom bude toto kritérium aplikované bez výnimky
na všetky dostupné zdroje a materiály. Deje sa tak však iba v prípade zdrojov, ktoré sú
voči NATO kritické. Najmenej v dvoch prípadoch Správa zamietla ďalšie vyšetrovanie
konkrétneho obvinenia z dôvodu nedostatočnej vierohodnosti. Report z prostredia
juhoslovanskej armády (jednalo sa o odpočutú konverzáciu pilotov NATO dokazujúcu vedomosť o prítomnosti civilných objektov v prípade Gjakovica) je považovaný za
nedôveryhodný z dôvodu absencie potvrdzujúceho zdroja.148 Podobne tak v prípade
údajných škodlivých dopadov na životné prostredie FRJ komisia konštatuje, že „hodnotenie rozsahu ekologických škôd v Kosove je znemožnené nedostatkom alternatívnych
a potvrdzujúcich zdrojov...“149 Zdroje NATO však podobnému skrutíniu konzistentne
vystavené nie sú – ako už bolo spomínané vyššie, buď sú prijímané s absolútnou platnosťou, alebo sú pre účel ich potvrdenia použité sekundárne zdroje – opäť z prostredia
NATO. Celkový prístup komisie je zhrnutý nasledovne: „Komisia má tendenciu predpokladať, že tlačové správy NATO a jeho členských štátov sú vo všeobecnosti dôveryhodné a že vysvetlenia boli podávané s počestným úmyslom.“150 V nijakom inom dokumente vypracovanom OTP sa pritom nenachádza podobný predpoklad, že potenciálne
obvinený subjekt podáva dôveryhodné vysvetlenia. Naopak, OTP pri posudzovaní
iných prípadov celkom správne predpokladá, že subjekt pri objasňovaní kľúčových záležitostí bude nielen popierať akúkoľvek morálnu či právnu zodpovednosť, ale taktiež
otvorene klamať pri popisovaní konkrétnych faktov.151 Z nejasných dôvodov sa voči
NATO rozhodli predstavitelia OTP aplikovať diametrálne odlišnú stratégiu, pripomínajúcu skôr postoj obhajoby. Je na mieste skonštatovať, že ak by boli obecne všetky
148
149
150
151
Správa, par. 66
Toto tvrdenie je pritom absurdné, keďže rozsah ekologických škôd, resp. jeho vyšetrovanie, mohlo byť
efektívne uskutočnené až po ukončení vojenských akcií a prevzatí kontroly jednotkami KFOR. Prístup
prokuratúry k dôkazovým materiálom tak mohol byť bezproblémový a ľahko uskutočniteľný, pokiaľ by
overovanie primárnych zdrojov bolo skutočným zlomovým bodom. Správa, par. 17
Správa, par. 90
Viď napr. Prosecutor v. Radislav Krstic, IT-98-33-PT, zápis z jednania na 8620-8708, 19. marec
2001, http://www.icty.org/x/cases/krstic/trans/en/010319ed.htm – jednalo sa o otázku identity
hlasu na hlasových záznamoch v prípade vydávania rozkazov v Srebrenici, pričom Krstić popieral,
že išlo o jeho hlas.
76
studenti.indd 76
13.10.2010 11:29:25
zdroje poskytované obvinenými stranami akceptované bez ďalšieho kritického rozboru, počet odsúdených by sa zrejme obmedzil na pár nepočetných prípadov priznanej
viny, ako napr. Biljana Plavšić, či Dražen Erdemović. 152
Na dôvažok k už zmieneným faktom, Správa sa najmenej v šiestich konkrétnych
prípadoch odvoláva na nedostatok signifikantných informácií, potrebných pre ďalší postup.153 OTP pritom disponuje formálnymi prostriedkami nátlaku voči štátom
a jednotlivcom, ktorí odmietajú dostatočnú spoluprácu pri poskytovaní dôkazových
materiálov (jedná sa napr. o postúpenie prípadu pred Bezpečnostnú radu OSN, či
docielenie ekonomických a politických sankcií voči nespolupracujúcim aktérom).154
Tieto kroky však nikdy neboli voči členským štátom NATO podniknuté – hoci si členovia komisie písomne vyžiadali predmetné informácie a následne sami pripustili, že
odpovede boli neuspokojivé,155 zrejme boli zároveň postačujúce pre uzavretie ďalšieho vyšetrovania.156 Zároveň je nedostatok iniciatívy OTP v prudkom kontraste voči
odhodlaniu získať maximum dôkazov od krajín bývalej Juhoslávie priamo zainteresovaných v jednotlivých konfliktoch, ako aj voči ochote vyvodzovať priame dôsledky
v prípade nedostatočnej kooperácie.157 Nielen to, v Správe takmer obecne absentuje
poľutovanie nad tým, že sa (podľa pohľadu komisie) vo vyšetrovaní nebude pokračovať – v iných prípadoch bol tento postoj diametrálne odlišný.158
152
153
154
155
156
157
158
Objavilo sa pritom niekoľko celkom konkrétnych prípadov, keď boli predstavitelia NATO
obvinení zo zavádzania a cielenej manipulácie s informáciami. Po útoku na vlak na grdelickom
moste NATO zverejnilo video z kokpitu, prezentujúce zásah a výbuch vlaku. Toto video malo
dokázať, že pilot v okamihu odpálenia rakiet nemal zámerne v úmysle zničiť prechádzajúci vlak,
ale iba most. Následne však bola zverejnená nezávislá analýza dokazujúca, že toto video bolo
zámerne zrýchlené. NATO neskôr (ešte pred vydaním Správa) priznalo, že video zrýchlené naozaj
bolo, prezentovalo však tento fakt ako neúmyselnú chybu. Každopádne však už samotný fakt
priamej manipulácie s jedným z hlavných dôkazových materiálov (dokonca bez ohľadu na to,
či sa jednalo alebo nejednalo o úmysel) vrhá zlé svetlo na nekritický postup komisie ICTY. Viď
napr. Drugi bombarder namerno gađao voz. Glas Javnosti, 19. január 2000, http://arhiva.glas
-javnosti.rs/arhiva/2000/01/20/srpski/P00011902.shtm
Správa, par. 7, 8, 13, 17, 23, 24
Viď napr. Carla Del Ponte‘s First Press Conference After 100 Days In Office. Institute for War
and Peace Reporting, http://www.iwpr.net/report-news/carla-del-pontes-first-press-conference
-after-100-days-office
Správa, par. 12, 90
Samotná Carla Del Ponte pripúšťa, že kooperácia zo strany NATO bola neuspokojivá, avšak
zároveň obhajuje postoj ICTY argumentáciou, že ďalšia iniciatíva bola z objektívnych dôvodov
nemožná: „...bolo mi jasné, že NATO buď úmyselne pred tribunálom skrývalo kľúčové informácie
ohľadom rozhodovacích procesov, alebo že tieto informácie boli v rukách vlád členských krajín
NATO, ktoré ich neboli ochotné vydať... Rýchlo som pochopila, že bolo nemožné vyšetrovať
NATO, pretože by s nami nespolupracovalo... Rozumela som, že som narazila na politické
hranice, v ktorých tribunál mohol fungovať. Ak by som trvala na pokračovaní vyšetrovania, ni
elenže by som zlyhala, ale zároveň by som ohrozila vyšetrovanie iných zločinov... Exhumácie
masových hrobov, či zadržanie obvinených, všetko záviselo od podpory NATO.“ In: PONTE,
Carla Del: Madame Prosecutor, str. 68-69
Tento postoj je dobre ilustrovaný v PONTE, Carla Del: Madame Prosecutor, a to v kapitolách
venujúcich sa tak Srbsku, ako i Chorvátsku. V oboch prípadoch sa hlavná žalobkyňa sťažuje
na žalostnú úroveň spolupráce a presadzuje tvrdý postoj na medzinárodnej úrovni voči predmet
ným krajinám.
Viď napr. Tudjman Would Have Been Charged by War Crimes Tribunal. Radio Free Europe/
Radio Liberty, 10. november 2000, http://www.rferl.org/content/Article/1142280.html
77
studenti.indd 77
13.10.2010 11:29:25
Poďme sa ďalej posunúť pri skúmaní Správy od zdrojov k štýlu argumentácie, ktorý
bol komisiou ICTY pri zostavovaní dokumentu využívaný. Argumenty tu často slúžia
k priamemu znižovaniu miery zodpovednosti predstaviteľov NATO. Obecne je obzvlášť povážlivé, že dokument, vypracovaný OTP, často preberá argumentáciu, obvykle využívanú obvinenou stranou. Jednou z klasických foriem argumentov marginalizujúcich spoluzodpovednosť obžalovaných, je tzv. tvrdenie tu quoque. Jedná sa
o poľahčujúcu okolnosť, pretože i iné strany sa mali údajne dopustiť analogického konania. Hoci bola táto stratégia súdmi (vrátane ICTY) opakovane odmietnutá ako nelegitímna, obžalovaní sa k nej stále majú tendenciu uchyľovať.159 V tomto prípade však
OTP sama danú taktiku využíva – Správa explicitne zmieňuje otázku angažovanosti
srbských jednotiek v dvoch prípadoch, keď došlo k civilným stratám na životoch. Tieto
zmienky následne vedú k odvedeniu pozornosti od miery zodpovednosti predstaviteľov
NATO a koncentrujú sa na vyvodzovanie zodpovednosti u srbského veliteľstva. Prvým
prípadom je RTS, resp. otázka, či NATO vydalo dostatočné varovanie pred zahájením
útoku. Správa tu konštatuje, že efektívne varovanie skutočne nastalo, pretože západní
novinári (!) pohybujúci sa v danom priestore varovaní boli.160 Z tohto konštatovania
je vyvodený uzáver, že niektorí juhoslovanskí funkcionári mohli očakávať, že budova
sa stane terčom útoku, a tak sú čiastočne zodpovední za úmrtia.161 Správa tak nielen
pripúšťa, že varovanie západných žurnalistov bolo dostatočné, ale zároveň kladie
hlavné bremeno zodpovednosti na predstaviteľov FRJ. Je paradoxné, že prokuratúra,
posudzujúca v danom prípade akcie NATO, považuje za zaujímavejší cieľ prípadného
obvinenia tých, ktorí sa terčom útoku sami stali, než pôvodcu danej akcie. Druhým
podobným prípadom je útok NATO na dedinu Koriša. Komisia tu prezentuje stanovisko, že kosovskí utečenci (náležiaci k albánskemu etniku) boli násilne zhromaždení
v tábore v Koriši a následne použití ako živé štíty, čo indikuje, že juhoslovanské jednotky sú prinajmenšom spoluzodpovedné za straty na životoch spôsobené následným
leteckým útokom NATO.162 Nie je potrebné dôkladne poznať zásady medzinárodného práva, úplne postačuje zdravý rozum, aby sme dospeli k záveru, že akcie NATO
a akcie VJ je potrebné hodnotiť separátne, pričom nie je možné ospravedlňovať údajne
ilegálne kroky jednej armády ilegálnymi krokmi armády druhej. Správa však kladie
primárny dôraz na konanie VJ, čo pochopiteľne nepriamo vedie k znižovaniu miery
zodpovednosti predstaviteľov NATO, ergo potenciálne obvineného subjektu.
Dá sa tak zhrnúť, že pri posudzovaní tzv. mens rea, čiže miery zavinenia, komisia
podľahla prílišnému spoliehaniu sa na zdroje NATO, ktoré naviac nepodrobila dostatočne kritickej analýze. Prehlásenia sú pokladané za obecne dôveryhodné a aplikuje
159
160
161
162
Prosecutor v. Slobodan Milosevic, Milošević, Slobodan (IT-02-54) „Kosovo, Croatia and Bosnia“,
Decision on Prosecution Interlocutory Appeal from Refusal to Order Joinder, http://www.icty.org/x/
cases/slobodan_milosevic/acdec/en/20201JD317089.htm
Správa, par. 77
Tamtiež
Správa, par. 88
78
studenti.indd 78
13.10.2010 11:29:26
sa na ne štandard tzv. rozumného velenia. Toto tvorí základ pre tvrdenie, že NATO
sa v dobrej viere zameriavalo iba na legitímne ciele.163 Akonáhle NATO zameria potenciálne nelegitímny cieľ, obhajuje sa tento akt poukazovaním na neúmyselnú chybu, naviac spôsobenú predchádzajúcimi akciami srbských jednotiek. Okrem toho sa
v istých prípadoch aplikuje zreteľný dvojitý štandard posudzovania tzv. rozumného
velenia164 – pozrime sa napr. na útok na konvoj v Djakovici. Rozkaz na útok vyplýval
z predpokladu, že jednotky VJ údajne postupovali južným smerom od dediny k dedine,
vypaľujúc obydlia a vyháňajúc kosovských Albáncov z ich domovov.165 V skutočnosti
však pilot spôsobil smrť 75 civilistov v utečeneckom konvoji, jeho akcia je však obhajovaná s poukazom na neschopnosť efektívneho rozpoznania podmienok na bojisku, resp. v oblasti, ktorá sa stala terčom útoku. Správa tak na jednej strane odvodzuje
legitimitu akcie z jedného (údajne precízneho) zdroja NATO, na strane druhej zbavuje NATO zodpovednosti s odvolaním sa na následnú absenciu možnosti precízneho odhadu priamo na mieste. Zaujímavý je i jazyk, ktorý sa v tomto prípade používa
– „posádka mohla profitovať z nižšej letovej výšky a posúdenia cieľa v skoršej fáze“.166
Dôraz sa tak kladie na posádku, čo navodzuje dojem nešťastnej a neúmyselnej chyby;
pozícia mŕtvych civilistov, ktorí zomreli bez ohľadu na to, či bola raketa vypálená rozumne, neuvážene, alebo s chladnou vypočítavosťou, je do veľkej miery ignorovaná.167
Netvrdím pritom, že táto alebo iné akcie NATO boli nutne skutočne nelegitímne,
a že pozícia, ktorú NATO (pochopiteľne) zastáva, je neobhájiteľná. Za nešťastný však
považujem fakt, že OTP sa namiesto zodpovedného posúdenia týchto činov a následného vynesenia verdiktu alibisticky zbavil zodpovednosti, a aby tak mohol učiniť, prevzal na seba pri vypracúvaní Správy rolu obhajcu NATO. Postoj voči civilným obetiam je obecne v Správe pozoruhodný. Konštatuje sa, že „pokiaľ sa akceptujú údaje...
o približne 495 mŕtvych a 820 ranených civilistoch... jednoducho neexistuje žiaden dôkaz pre opodstatnené obvinenie z genocídy či zločinov proti ľudskosti.“ Tento pohľad,
ktorý spája dokopy právne argumenty a čísla, je absolútne nekonzistentný s prístupom prokuratúry v iných prípadoch.168 Obecne sa tak zdá, že hoci komisia explicitne
odmieta tzv. prístup jus ad bellum, Správa vníma NATO ako stranu vedúcu spravod-
163
164
165
166
167
168
Správa, par. 55
Jedná sa o prístup, podľa ktorého sa isté vojenské akcie nedajú vnímať z čisto civilnej perspektívy.
Vhodné je tak aplikovať štandard „rozumného vojenského veliteľa“. V sporných prípadoch by
sa tak mohlo stanoviť, že hoci došlo k civilným stratám na životoch, či škode na majetku, tieto
boli v jasnom nepomere oproti vojenským výhodám, získaných vďaka útoku rozumného veliteľa.
Viď Správa, str. 50. Tento prístup pritom zreteľne nahráva NATO a ním presadzovanej doktríne,
hoci v iných prípadoch zaoberajúcich sa napr. srbskými vojenskými akciami nebol tento štandard
zo strany OTP nikdy aplikovaný.
Správa, par. 5
Správa, par. 70
WATERS, Timothy William: Unexploded Bomb: Voice, Silence and Consequence at the Hague
Tribunals - A Legal and Rhetorical Critique, str. 1089
Judikatúra ICTY nám poskytuje dôkazy, že i jeden akt násilia voči jednej obeti môže konštituovať
zločin proti ľudskosti – viď Furundžija (IT-95-17/1) ‚‘Lašva Valley‘‘, http://www.icty.org/x/
cases/furundzija/cis/en/cis_furundzija.pdf; OTP taktiež bol schopný vypracovať obvinenie
z genocídy i za omnoho nižší počet zavraždených – viď Jelisić (IT-95-10) „Brčko“, http://www.
icty.org/x/cases/jelisic/cis/en/cis_jelisic.pdf
79
studenti.indd 79
13.10.2010 11:29:26
livú vojnu proti agresorovi, voči ktorému sa tak implicitne uplatňuje zhovievavejší
prístup a aplikujú sa odlišné kritéria pri posudzovaní konkrétnych akcií.169 Civilné
obete sú pritom odsunuté na vedľajšiu koľaj, keďže boli akýmsi nevyhnutným postranným dôsledkom pri dosahovaní konečného cieľa – tento cieľ je pritom pravdepodobne
totožný tak pre NATO, ako aj pre členov komisie. V tejto chvíli však nie je podstatné,
nakoľko ušľachtilé ciele NATO a celkový prístup medzinárodného spoločenstva voči
Kosovu vlastne boli – hoci je nesporné, že proalbánsky postoj NATO bol vystavený
mohutnej vlne kritiky. Podstatné je, že NATO v priebehu relatívne samozvanej humanitárnej intervencie bombardovaním zabilo stovky civilistov. Ak boli tieto konkrétne
akty podľa noriem medzinárodného humanitárneho práva ilegálne, nestávajú sa menej závažnými len preto, že mohli byť spáchané s dobrým úmyslom a naviac z veľkej
vzdialenosti.170
V podrobnej analýze ďalších častí Správy by sa prirodzene dalo pokračovať, rozsah
tohto príspevku to však nedovoľuje. Naviac za podstatné považujem vytvorenie si dostatočného obrazu o prístupe, ktorý komisia voči celej kauze zaujala – a pre tento obraz je poskytnutie istého počtu konkrétnych príkladov postačujúce. Nasleduje pochopiteľná otázka – čo vlastne tento prístup hovorí ohľadom schopnosti tohto (ale de facto
i akéhokoľvek iného) medzinárodného tribunálu postaviť sa k podobne kontroverznej
problematike seriózne a zodpovedne? Je dôležité spytovať sa, či je tento tribunál
schopný zodpovedať relevantné otázky ohľadom spôsobov vedenia vojny, použitia sily
a vývoja v medzinárodnom práve vo svete, kde sa na vytváranie medzinárodných právnych inštitúcií kladie čoraz väčší dôraz, zároveň však klesá ich skutočná nezávislosť.
Obhajcovia Správy pritom môžu argumentovať, že samotné zaoberanie sa operáciou
Allied Force zo strany ICTY dokazuje potvrdenie princípu, že i kľúčové geopolitické
sily sú pod drobnohľadom súdnej moci.171 Voči NATO neboli vznesené žiadne obvinenia – ale potenciálne mohli byť. Práve tento potenciál je však podľa môjho názoru tým
zlomovým bodom, ktorý síce slúži autorom Správy ako hlavný argument dokazujúci
legitimitu ich prístupu, táto legitimita je však konštruovaná vo výhradne teoretickej
rovine. V skutočnosti sa predstavitelia ICTY priklonili k váhavému prístupu voči pokračovaniu vo vyšetrovaní, a to z dôvodu identity potenciálne obvineného subjektu.
Medzinárodné tribunály boli už v čase pôsobenia Norimberského tribunálu kritizova-
169
170
171
Voči prístupu jus ad bellum (právo na vojnu) v rámci jus in bello (právo vo vojne) neexistuje jednoznač
né a obecne prijímané stanovisko. Existujú situácie, keď sa jus ad bellum využíva – napr. útok na
rozhlasovú stanicu, ktorá podnecuje obyvateľstvo ku genocíde, môže byť oprávnený, hoci sa technicky
nejedná o vojenskú aktivitu. Jus ad bellum však zvyčajne vedie iba k benevolentnejším kritériam
ohľadom stanovenia legitímnych cieľov, nezbavuje však jednotlivé strany zodpovednosti za svoje akcie.
In: LAURSEN, Andreas: Critical Essay: Nato, the War over Kosovo, and the ICTY Investigation. Ameri
can University International Law Review, 2002, str. 787-788
WATERS, Timothy William: Unexploded Bomb: Voice, Silence and Consequence at the Hague
Tribunals - A Legal and Rhetorical Critique, str. 1107
Tamtiež, str. 1109
80
studenti.indd 80
13.10.2010 11:29:26
né ako nevyzreté inštitúcie presadzujúce takmer výhradne politiku víťazných strán,172
vhodné obzvlášť pre stíhanie porazených a znemožnených diktátorov, neschopné však
zaujať nezaujaté stanovisko i voči predstaviteľom tých štátov, ktoré chod tribunálov
zabezpečujú a podporujú. Bohužiaľ, Správa samotná nedokázala túto kritiku vyvrátiť,
naopak – štýlom, akým je koncipovaná, prispieva k potvrdeniu týchto názorov.
Záver
Nebolo by však správne ignorovať pozíciu, v akej sa tribunál vo vzťahu k NATO nachádzal. Čo by sa vlastne pravdepodobne stalo, pokiaľ by komisia doporučila pokračovať
vo vyšetrovaní a eventuálne by došlo k obvineniu konkrétnych osôb? Takýto postup by
nepochybne zvýšil obecnú prestíž tribunálu, otázny by však bol praktický dopad tohto
rozhodnutia. Vyšetrovanie, ktoré by neviedlo ku žiadnym výsledkom, by mohlo poškodiť celkový koncept uplatňovania medzinárodného práva z dôvodu elementárnej
absencie podpory a vážnosti tribunálu, od ktorých legitimita výkonu spravodlivosti
nepochybne závisí. Je pravdepodobné, že NATO by pokladalo obvinenia za bezpredmetné, akákoľvek spolupráca by bola odmietnutá a činnosť tribunálu by bola systematicky podkopávaná.173 Reálna pozícia tribunálu by tak teoreticky mohla byť horšia
než je v dôsledku vydanej Správy, a komisia tieto argumenty pravdepodobne taktiež
brala do úvahy. Je však otázne, či by podobné uvažovanie malo byť pokladané pri konštituovaní rozhodnutí súdnych orgánov za legitímne – dochádza totiž k preneseniu
hlavného zorného poľa z činnosti istého subjektu na subjekt samotný. Politika tribunálu, snažiaca sa o opatrnosť a nepodrývanie vlastnej pozície prípadnými kontroverznými rozhodnutiami, môže mať naviac z dlhodobého hľadiska konkrétne negatívne
dôsledky. Tribunály získavajú autoritu do veľkej miery odvahou vystupovať rozhodne v zásadných kauzách – ako tomu bolo napr. v prípade iniciatívy obviniť hlavných
politických predstaviteľov Srbska a do istej miery i Chorvátska (Carla Del Ponte bola
dokonca často kritizovaná práve pre svoj tvrdohlavý prístup vydávania obvinení za
každú cenu, bez ohľadu na politické dôsledky v Chorvátsku a Srbsku).174 Hoci sú jednotlivé štáty a ich predstavitelia niekedy viac a niekedy menej ochotní spolupracovať
s tribunálom ako je ICTY, nikdy neprichádzajú s vlastnou iniciatívou, pokiaľ je tribunál
samotný váhavý a spätkujúci. Poddajnosť a trpezlivosť nie sú odmeňované nezávislo-
172
173
174
Hlavný americký prokurátor Jackson v októbri 1945 poslal prezidentovi Trumanovi list, v ktorom
sa zaoberal slabinami tribunálu. Podľa jeho vyjadrení „Spojenci sa sami dopustili niektorých
činov, za ktoré sú Nemci stíhaní. Francúzi porušujú Ženevské konvencie ohľadom zaobchádzania
s vojnovými zajatcami v takom rozsahu, že naše velenie im odoberá zajatcov, ktorí k nim boli
poslaní. Postihujeme drancovanie a pritom naši Spojenci ho bežne praktizujú. Hovoríme, že
agresívna vojna je zločin a pritom jeden z našich spojencov vyhlási suverenitu nad pobaltskými
štátmi založenú výlučne na mocenskom dobytí územia.“ Viď LUBAN, David: Legal Modernism.
Ann Arbor: University of Michigan Press, 1994, str. 360-361
Viď napr. Statement by the Secretary General of NATO, Lord Robertson, in Response to the
Report given by the Chief Prosecutor of the International Criminal Tribunal for the Former
Yugoslavia, Carla Del Ponte, to the UN Security Council, 2. jún 2000, http://www.nato.int/
docu/pr/2000/p00-057e.htm
Viď napr. PONTE, Carla Del: Madame Prosecutor, str. 273
81
studenti.indd 81
13.10.2010 11:29:26
sťou, ale naopak – poddajnosť vedie k ďalším príležitostiam poddať sa, a trpezlivosť
k ďalšiemu času pre čakanie.175
Operácia Allied Force bola zrejme najvýznamnejším faktorom, ktorý sa podpísal na
budúcnosti Kosova, nemôže však byť úlohou ICTY posudzovať politické dopady podobných udalostí. NATO sa v roku 1999 rozhodlo zastaviť každopádne odsúdeniahodnú Miloševićovu politiku, pričom pri dosahovaní tohto cieľa využilo nielen prostriedky
účelnej propagandy,176 ale dopustilo sa činov, ktoré si vynútili civilné obete v dôsledku
rôznych kontroverzných rozhodnutí. Ak by tieto činy boli ICTY v štandardnom konaní
aplikovanom na iné prípady posúdené, rozhodne by to prispelo k zvýšeniu prestíže
tohto tribunálu nielen v Srbsku samotnom, ale i v rámci obecného kontextu vnímania
vynútiteľnosti medzinárodného humanitárneho práva. V opačnom prípade je otázne
pôsobenie napr. ICC – otázka možného dvojitého metra voči občanom krajín NATO
a obyvateľom iných krajín (či iného, v konkrétnom prípade aplikovaného rozlíšenia),
je totiž stále aktuálna. V Srbsku je tribunál vnímaný ako jeden z aktérov, ktorí prispeli
k odtrhnutiu Kosova a jeho čiastočnej legitimizácii, a to nielen nedostatočnou politickou vôľou stíhať osoby náležiace k albánskemu etniku zapojené do konfliktu, ale
i postojom voči bombardovaniu. V otázke Kosova tak ICTY nepôsobilo ako inštitúcia,
prispievajúca k zmiereniu, ale naopak, svojou nejednoznačnou politikou v niektorých
ohľadoch napätie skôr vyhrotila.
Bibliografia
• BENVENUTI, Paolo: The ICTY Prosecutor and the Review of the NATO Bombing Campaign against the Federal
Republic of Yugoslavia. European Journal of International Law, vol. 12, 2001, http://www.ejil.org/pdfs/12/3/1530.pdf
• DAALDER, Ivo, O’HANLON, Michael: Winning Ugly. NATO’s War to Save Kosovo. Washington D.C.: Bro
okings Institution Press, 2001
• DOGGETT, Tom: Cohen Fears 100,000 Kosovo Men Killed by Serbs. Washington Post, 16. máj 1999, http://www.
washingtonpost.com/wp-srv/inatl/longterm/balkans/stories/cohen051699.htm
• HOARE, Marko: Florence Hartmann indicted; Hague Tribunal tries to silence a whistleblower. 1. september 2008,
http://greatersurbiton.wordpress.com/2008/09/01/florence-hartmann-indicted-hague-tribunal-tries-to-silence
-a-whistleblower/
• HOLBROOKE, Richard: To End a War. New York: Random House, 1998
• LAURSEN, Andreas: Critical Essay: Nato, the War over Kosovo, and the ICTY Investigation.
American University International Law Review, 2002
• LUBAN, David: Legal Modernism. Ann Arbor: University of Michigan Press, 1994
• NORRIS, John: Collision Course. NATO, Russia and Kosovo. Westport: Praeger Publishers, 2005
• ONDRUŠOVÁ, Darina: Srbsko po zadržaní Radovana Karadžiča – stav diskusie o vzťahoch k EÚ a postoj k vlast
nej minulosti, Central & Eastern European Watch, http://www.despiteborders.com/clanok.php?subaction=show
full&id=1225302768&archive=&start_from=&ucat=3,8&
• PILGER, John: John Pilger reminds us of Kosovo, New Statesman, 13. december 2004, http://www.newstates
man.com/200412130010
• POND, Elizabeth: Endgame in the Balkans. Washington D.C.: Brookings Institution Press, 2006
• PONTE, Carla Del: Madame Prosecutor: Confrontations with Humanity’s Worst Criminals and the Culture of I
mpunity. New York: Other Press, 2008
• STOJAROVÁ, Věra: Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu. Brno: CDK, 2007
175
176
WATERS, Timothy William: Unexploded Bomb: Voice, Silence and Consequence at the Hague Tribunals - A Legal
and Rhetorical Critique, str. 1114
Predstavitelia členských krajín NATO často zámerne dezinterpretovali skutočnú situáciu v Kosove
a vykresľovali ju ako genocídu albánskeho etnika s cieľom získania verejnej podpory pre zásah. Viď napr.
DOGGETT, Tom: Cohen Fears 100,000 Kosovo Men Killed by Serbs. Washington Post, 16. máj 1999,
http://www.washingtonpost.com/wp-srv/inatl/longterm/balkans/stories/cohen051699.htm
82
studenti.indd 82
13.10.2010 11:29:26
• WATERS, Timothy William: Unexploded Bomb: Voice, Silence and Consequence at the Hague Tribunals - A Legal
and Rhetorical Critique. New York University Journal of International Law and Politics, Vol. 35, 2003
• Carla Del Ponte’s First Press Conference After 100 Days In Office. Institute for War and Peace Reporting, http://
www.iwpr.net/report-news/carla-del-pontes-first-press-conference-after-100-days-office
• Drugi bombarder namerno gađao voz. Glas Javnosti, 19. január 2000, http://arhiva.glas-javnosti.rs/arhi
va/2000/01/20/srpski/P00011902.shtm
• Exclusive: KLA Ran Torture Camps in Albania, Balkan Insight, 9. apríl 2009, http://www.balkaninsight.com/en/
main/news/18047/
• Final Report to the Prosecutor by the Committee Established to Review the NATO Bombing Campaign Against the
Federal Republic of Yugoslavia, dokument ICTY č. PR/P.I.S./510-E, 13. jún 2000
• Furundžija (IT-95-17/1) ‘’Lašva Valley’’, http://www.icty.org/x/cases/furundzija/cis/en/cis_furundzija.pdf
• Haradinaj et al. (IT-04-84), http://www.icty.org/x/cases/haradinaj/cis/en/cis_haradinaj_al_en.pdf
• International Independent Inquiry on Kosovo, http://www.reliefweb.int/library/documents/thekosovoreport.htm
• Jelisić (IT-95-10) “Brčko”, http://www.icty.org/x/cases/jelisic/cis/en/cis_jelisic.pdf
• Prosecutor v. Radislav Krstic, IT-98-33-PT, zápis z jednania na 8620-8708, 19. marec 2001, http://www.icty.or
g/x/cases/krstic/trans/en/010319ed.htm
• Prosecutor v. Slobodan Milosevic, Milošević, Slobodan (IT-02-54) “Kosovo, Croatia and Bosnia”, Decision on
Prosecution Interlocutory Appeal from Refusal to Order Joinder, http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milose
vic/acdec/en/20201JD317089.htm
• Prosecutor vs. Duško Tadić. Institute for International Law and Justice, http://www.iilj.org/courses/documents/
Prosecutorv.Tadic.pdf
• Statement by the Secretary General of NATO, Lord Robertson, in Response to the Report given by the Chief Prose
cutor of the International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, Carla Del Ponte, to the UN Security Coun
cil, 2. jún 2000, http://www.nato.int/docu/pr/2000/p00-057e.htm
• Šešelj (IT-03-67), http://www.icty.org/x/cases/seselj/cis/en/cis_seselj_en.pdf
• Tajna žute kuće, B92, 28. október 2008, http://www.b92.net/info/emisije/istrazuje.php?yyyy=2008&mm=10&
nav_id=326381
• The Tribunal Accomplishments in Justice and Law, http://www.icty.org/x/file/Outreach/view_from_hague/
jit_accomplishments_en.pdf
• Transfer of Cases, http://www.icty.org/sid/103
• Tudjman Would Have Been Charged by War Crimes Tribunal. Radio Free Europe/Radio Liberty, 10. november
2000, http://www.rferl.org/content/Article/1142280.html
83
studenti.indd 83
13.10.2010 11:29:26
Aleš Jirásek,
Filosofická fakulta, Univerzita Pardubice
Jak se budí princezny: lidé a konflikt v bývalé Jugoslávii
Ve své práci se nebudu věnovat všem velmi známé pohádce, jak by možná název mohl
napovídat. Spíše se budu zabývat jedněmi z nejfrekventovanějších slov v nacionalistickém slovníku, a těmi jsou „spánek“ a „probuzení“. Pomyslnou princeznou, Šípkovou Růženkou mám na mysli národ, jehož absenci v mnoha společnostech a mnoha
historických obdobích obhájci nacionalismu vysvětlují právě „spánkem“ nacionalismu. V této souvislosti se zmíním o tzv. „krajanské péčí“, jež na přelomu 19. a 20.
století využívala právě teze o spánku nacionalismu. Dále uvedu příklad vlivu krajanské
péče na identitu obyvatel nejstarší české vesnice v Chorvatsku Ivanovo Selo, kde jsem
prováděl svůj terénní výzkum. Obyvatelé této obce byli po dlouhá léta považováni za ty
„spící“, které je nutno probudit a obnovit v nich jejich češství, což se nakonec povedlo.
Na příkladu formování identity Ivanova Sela se pokusím ukázat, že ani na konflikty
v Jugoslávii nelze nahlížet prostřednictvím nacionalistické ideologie. Většina analýz
konfliktů v Jugoslávii totiž vychází z popisu jednotlivých národů a etnik, jejichž boj za
sebeurčení vyústil v krvavý konflikt, jehož následky pociťujeme dodnes. V této práci
se tak pokusím ukázat, že tento přístup je chybný a přehlíží skutečné příčiny těchto
konfliktů.
Problematika etnicity a nacionalismu
Dříve, než se dostanu k samotnému tématu práce, bude nutné uvědomit si problémy,
jež souvisí s každou prací věnující problematice nacionalismu. V této práci vycházím
z částečně konstruktivistického pojetí pojmu národ. Souhlasím s Gellnerem a národ
rozhodně nepovažuji za jakousi přirozenou substanci lidského bytí, ale spíše za sociální jev spojený s procesem modernizace. Za sociální jev spojený s procesem, při jehož
vzniku a formování se protínají historické a společenské procesy, fungování vnitřních
struktur a vědomé jednání individuálních i skupinových aktérů. Je však nutné být na
pozoru před ovlivněním předpojatostí, ať už z primordialistického či konstruktivistického pojetí národa. Je proto nutné vzít v úvahu vazby, které má nacionalismus k minulosti. Důležité je uvědomovat si jak objektivní, tak i subjektivní znaky vzniku nacionalismu. Namísto otázky, proč se národy formovaly, bychom se měli spíše ptát, co bylo
příčinou vítězství nacionalismu. A právě touto otázkou se dnes zabývá mnoho autorů.
Spřízněnost etnicity a nacionalismu
Je nutné upozornit na spřízněnost teorií nacionalismu s teorií etnicity, jež jsou velmi
úzce provázané, a lze mezi nimi jen těžko nalézt jasnou dělící linii. Užívání kategorií
„národ“ a „etnikum“ tak bývá často nejasně směšováno a mnoho autorů tyto kategorie ani jasně neodlišuje. Vzhledem k rozsahu práce se omezím na stručné vysvětlení těchto kategorií. Pojetí termínu „národ“ je v různých jazycích a oblastech odlišné.
84
studenti.indd 84
13.10.2010 11:29:26
V západoevropském kontextu se setkáme s občanským pojetím národa spojované se
státem, zatímco německé, respektive východoevropské pojetí přistupuje k národu
jako k pospolitosti kultury a jazyka. Národ je chápán jako vyšší instance etnického
společenství. Etnicita je tak v národní identitě předpokládána. Kategorie „národ“ odkazuje k populacím, jež se jako „národy“ etablovaly v průběhu 19. a 20. století a dosáhly existence „vlastního“ státu. Výraz etnikum odkazuje spíše k populacím, u nichž
proces politické emancipace na „etnickém“ základu stále ještě probíhá. 177
Problematičnost užívání těchto kategorií spočívá v tom, že příslušnost k určitému
národu či etniku je často pojímána jako jedině možný konstituční moment existence
kolektivity a univerzální princip společenské organizace. Již Ernest Gellner upozornil
na to, že mít národnost není „vrozená všeobecná vlastnost lidstva, ale stalo se nyní, že
to tak vypadá“.178 Různé populace jsou tak v rozličných situacích popisovány a nahlíženy jako „národy“, či „etnika“ i přesto, že to neodpovídá jejich každodennímu životu. Tyto populace, jež jsou založeny na jiném společensko-organizačním principu než
je etnicita či etnická identita můžeme označit jako „etnicky indiferentní skupiny“.179
Etnické brýle však nejsou odkládány ani při interakci s různými společenskými jevy
a situacemi, čímž dochází k „etnizaci“180 těchto jevů. Etnická definice tak zastírá sociální, ekonomické či politické aspekty těchto jevů. Dostáváme se tak k zásadnímu metodologickému a teoretickému problému, jelikož etnicita není vhodným explanačním
nástrojem k analýze takových společenských jevů, jako je konflikt, válka či vyhánění
určitých populací. Užívání těchto kategorií pro uchopení rozličných společenských
jevů je tedy velice problematické a zavádějící.
Národ jako spící princezna
Gellner v úvodu své knihy Národy a nacionalismus181 uvádí, že se pokouší odpovědět na
otázky: proč se národnost stala politicky tak důležitou během 19. a 20. století? A co je ta národnost vůbec? V souvislosti s tím uvádí odpověď nacionalistů na tuto otázku: „národnost
byla vždycky důležitá nebo měla být důležitá, národy byly vždycky, i když to politicky nebylo
vidět, ale bohužel některé národy spaly a prospaly svá práva, a my buditelé je musíme budit,
aby se to napravilo: obzvláště náš vlastní národ musíme probudit, aby ho cizáci neošidili.“182
Proč ale národ spal? Odkud na něj přišla dřímota? Jak je možné, že po tak dlouhou dobu
žila většina lidstva v nenárodnostních politických jednotkách a proč se najednou pociťuje
tak silný požadavek národní identifikace?
Právě zde Gellner 183 naráží na jeden z největších problémů nacionalismu a zároveň nebezpečí nacionalistické teorie, jež dle něj spočívá především v tom, že ti, kdo ji věří, nedokáží
177
178
179
180
181
182
183
více Hirt, Tomáš. Přehled nejasností spjatých s konceptem etnicity v perspektivě post-barthov
ských přístupů. In AntropoWebzin. 2007, roč.3, č.2-3,
Gellner, Ernest: Národy a nacionalismus, Praha, 1993, s. 17
Lozoviuk, P.: Evropská etnologie ve středoevropské perspektivě. Pardubice 2005
Lozoviuk, P.: Evropská etnologie ve středoevropské perspektivě. Pardubice 200
Gellner, Arnošt: Národy a nacionalismus, Praha 1993
Gellner, Arnošt: Národy a nacionalismus, Praha 1993, str. 7
Gellner, Ernest: Nacionalismus, Brno 2002
85
studenti.indd 85
13.10.2010 11:29:26
kvůli samozřejmému charakteru, který ji připisují, rozpoznat, že nějaké teorii věří. Nepovažují tak nacionalismus za něco sporného, co je nutno dále zkoumat. Nacionalisté si tedy uvědomují existenci faktů, jež zpochybňují univerzalitu nacionalismu, vědí
o tom, že „nepřítomnost nacionalismu je v mnoha společnostech a mnoha historických
obdobích zjevná.“184 Jejich argumentem na tuto výtku je však to, že „národy“ pouze
čekají, aby byly „probuzeny“ ze své dřímoty národnostními „buditeli“. Je však nutné
si uvědomit, že nacionalismus není probouzení staré, skryté síly. Právě naopak, je to
ve skutečnosti důsledek nové podoby společenské organizace, ke které došlo v průmyslovém světě.
Jednou z nejdůležitějších podmínek formování národa je schopnost lidí si je jako
určité společenství představit.185 Tuto představu umožňují národní symboly, mýty
a tradice, které jsou uchovávány a přeměňovány v sociální tzv. „historickým vědomím“
jedince. Historickým vědomím národa rozumím mnohotvárný soubor vědecky doložených i živelně vzniklých představ, symbolů, informací a názorů, jejichž prostřednictvím národní pospolitost vnímá svoji minulost.186 Komunikace a sociální interakce
napříč tímto pomyslným společenstvím je závislá právě na užívání symbolů. Vzájemná znalost symbolů, zvyků a minulých událostí je jedním ze základních faktorů, které
umožňují příslušníkům národa komunikovat navzájem mezi sebou intenzivněji než
s příslušníky jiných národních společenství.187 Tyto symboly tak u jedince vytvářejí národní vědomí a umožňují jeho identifikaci s určitým národem.
Jak probudit princeznu?
V této části práce se budu věnovat nacionalistickému přístupu k určité populaci, který
nabízel představu příslušnosti k národní pospolitosti na základě domnělého prastarého a pokrevního původu. Uvedu konkrétní příklad, kdy byla národní neuvědomělost
vysvětlována jako spánek, z kterého je nutné ji probudit.
Idea národa v pojetí Krajanské péče
V druhé polovině 19. století, kdy se v českých zemích postupně zformovala moderní
podoba české nacionality, stoupal zájem představitelů českého národního hnutí o vystěhovalectví z českých zemí. Národně uvědomělá společnost ve vystěhovalectví viděla početní úbytek českého národa a tím i jeho hospodářské a kulturní oslabení. Snažila
se proto vystěhovalectví odvrátit, nebo alespoň o české vystěhovalce v zahraničí pečovat. Čeští (respektive českoslovenští) krajané v zahraničí byli považováni za „živou
ratolest celonárodního kmene československého“188 a měli pro československý „národ
i stát velký význam národní i politický.“189 Informace o „v dáli žijících soukmenovcích“,
184
185
186
187
188
189
Gellner, Ernest: Nacionalismus, Brno 2002, str. 22
Anderson, Benedict: Pomyslná společenství. In: Hroch, Miroslav (ed.): Pohledy na národ a nacionalis
mus, Praha 2003
Hroch, Miroslav: Národní tradice a identita. In: Lidé města 1/2004, s. 5-6
Hroch, Miroslav: Národ jako kulturní konstrukt. In: Lidé města 3/2005, s. 13
Seifert, Augustin: Svědectví pravdě, In: Naše zahraničí, roč. 1, 1920
Klíma, Stanislav: Československá péče krajanská, Praha 1931, s. 6
86
studenti.indd 86
13.10.2010 11:29:26
kteří si i přes nepříznivé životní podmínky zachovávají svůj jazyk a věrnost českým
tradicím, byly velmi často využívány v rámci nacionální propagandy. Tyto menšinové
enklávy byly nahlíženy jako prostor, do kterého bylo možné projektovat ideály rozvíjejícího se českého nacionálního hnutí.190 Za krajany tak byli považováni všichni členové „našeho (československého) národa, žijící za hranicemi našeho státu bez rozdílu
jejich státní příslušnosti“.191
Představitelé krajanské péče převzali premisu nacionalismu, dle níž je národ univerzální a věčný. Zde právě narážíme na premisu nacionalismu, o které mluví Gellner,192
že je národ univerzální a věčný. Právě tuto rétoriku zcela přijali představitelé krajanské
péče. Jak jsem již uvedl, kategorie „krajan“ v sobě zahrnovala představu příslušníka
československého národa za hranicemi československého státu. Je však nutné si uvědomit, že za krajany byli považováni i členové česky hovořících vystěhovaleckých skupin, jež však české země opustily ještě před konstituováním „českého národa“. Jako
etnicky, respektive národnostně vymezená skupina se tedy jeví až ve zpětném pohledu.193 Členové těchto skupin byli organizováni na bázi jiných společenských principů,
než poskytuje princip etnicity (např. princip náboženský, zemský, příbuzenský, atd.).
Etnické či národní identity v každodenním životě mnoho neznamenaly, důležité byly
jiné atributy, jako například místo narození, rodina, atd. Na počátku 19. století bylo
v českých zemích významné zejména pojetí zemské příslušnosti.194 V tehdejší Habsburské říši žili lidé ve společnosti anonymních jedinců, uvedených do spojitosti spíše
smlouvou něž statusem, kteří jsou jen mírně a dočasně vázáni ke kulturnímu pozadí, jímž může být nářečí, způsob oblékání či náboženství. Oproti tomu nacionalisté
začali prosazovat romantickou představu uzavřené kulturní komunity, jejíž členové
nacházejí naplnění právě v té zvláštnosti a odlišnosti a emotivně naplněných osobních
vztazích, které udržovali. Přívržence etnického nacionalismu to táhne právě k ochraně této komunity a především její „specifické“ kultury. Nastal tak konflikt konceptů
Gesellschaft (společnost) a Gemeinschaft (pospolitost), ve kterém doposud vítězí ten
druhý.195
A čím byl tedy český národ definován? Formování českého národa bylo ovlivněno myšlenkami Johanna Gottfrieda Herdera, dle nichž se lidstvo neskládá z atomizovaných
individuí, ale z národů / kultur, jejichž podstata a hodnota spočívá v jejich specifičnosti. Jazyk a kultura dle něj vytvářejí vnitřní harmonii národů, které jsou mnohem víc než
prostou sumou těch, kdo k nim náležejí, neboť národ je duchovním lidským společen-
190
191
192
193
194
195
Lozoviuk, Petr: Němečtí vystěhovalci z českých zemí a jejich jazykové ostrovy v jihozápadní
Evropě, In: Češi v cizině 10, Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR v Praze, 1998
Klíma, Stanislav: Československá péče krajanská, Praha 1931
Hirt Tomáš – Jakoubek Marek, Idea krajanského hnutí ve světle konstruktivistického pojetí
národa: proměny kolektivní identity vojvodovské náboženské obce, In: Český lid 4/2005
Velková, Alice - Velek,Luboš: Vnímání národnostní identity u venkovského obyvatelstva
v Čechách na začátku 19. století. In: Pokorný, Jiří – Velek, Luboš (ed.), Sborník k 75. narozeni
nám dr. Jiřího Kořalky, Praha 2007
více Gellner, Ernest: Rozum a kultura, historická úloha racionality a racionalismu. Brno 1999
87
studenti.indd 87
13.10.2010 11:29:26
stvím.196 Určujícími znaky českého národa tak byly v herderovské smyslu především
česká kultura a český jazyk.
Národní myšlenka se mezi obyvatelstvem šířila zejména spolkovou činností, v rámci
níž se do povědomí lidí dostávala hesla a programy propagující ideu národa a docházelo tak k pronikání národního ducha do celé společnosti.197 Pro potvrzení a zachování české identity u krajanů v zahraničí byla velmi důležitá především školní výchova
v českém jazyce a na ní navazující lidová výchova, jež byla kromě dětí a dospělých zaměřena především na dospívající mládež. Dalším z požadavků krajanské aktivity bylo
zakládání knihoven, divadelních spolků, četba, vydávání (národních) časopisů, či pořádání přednášek. Smyslem těchto aktivit byla především prezentace národních mýtů,
symbolů a tradic, které umožnily identifikaci krajanů jako příslušníků českého národa
a vytvářeli u nich české národní vědomí.198 Pomocí těchto prostředků byla krajanům
zprostředkovávána idea českého národa.
Proměna identity obyvatel Ivanova Sela
Nyní konkrétní příklad vlivu krajanské péče na kolektivní identitu obyvatel Ivanova
Sela. Ivanovo Selo bylo osídleno vystěhovalci, kteří odešli z prostoru českých zemí
v polovině 19. století, tedy před konstituováním českého národa v moderním smyslu.
České země opustili v době, kdy lidé měli spíše vědomí příslušnosti k panství, zemské,
náboženské, jazykové, či kulturní příslušnosti, nežli vědomí národnostní. Obyvatelé
Ivanova Sela se tak rozhodně nepovažovali za Čechy v dnešním slova smyslu. To se však
změnilo počátkem 20. století, právě pod vlivem krajanské péče.
S rostoucím zájmem o krajanské komunity v zahraničí totiž stoupl i zájem o Ivanovo
Selo jako o nejstarší českou osadu v Chorvatsku. Do obce zajížděli zástupci českých
besed z okolí, ale také každá významnější návštěva z Československa. Osadu tak navštívilo již před první světovou válkou a především po ní několik badatelů z Československa, mezi nimiž byli například Jan Auerhan a Rudolf Turčín. Téměř ve všech pramenech
z této doby, které se věnují Ivanovu Selu, se však setkáte s politováním nad tím, že je
osada již „odnárodněna“, a že u nich národní vědomí „spí“. Národnostní „neuvědomělost“ a asimilaci zdejších obyvatel si vysvětlovali ztrátou národního vědomí.
Právě v těchto hodnotících soudech je obsaženo chápání ivanoselské komunity v rámci etnických kategorií. Ivanoselští obyvatelé se dle těchto soudů „odnárodňují“, „usínají“ a je tedy nutno je „probudit“. Obyvatelé osady se tak dle tohoto přístupu měli
„probudit, uvědomit si … svou národní identitu a politické imperativy, které z ní vyplývají.“199 Tento přístup však nebral v potaz, že místní obyvatelé nebyli zasaženi českým
národním hnutím a tudíž nesdílí a zřejmě nikdy nesdíleli českou identitu. Obyvatelé
Ivanova Sela byli spíše etnicky indiferentní skupinou.200
Představitelé krajanské péče, však o jejich „češství“ vůbec nepochybovali. Snažili se
196
197
198
199
200
Schulze, Hagen: Stát a národ v evropských dějinách, Praha 2003
Holý, Ladislav: Malý český člověk a skvělý český národ. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s.10
Gellner, Ernest: Nacionalismus, Brno 2002, str. 22
Lozoviuk, Petr: Evropská etnologie ve středoevropské perspektivě. Pardubice 2005
88
studenti.indd 88
13.10.2010 11:29:26
tedy tento stav „napravit“ pomocí národní osvěty, v podobě pořádání různých akcí
v obci a nabádání občanů k národní uvědomělosti. Národní osvěta byla realizována
ve stejném duchu, o kterém jsem se zmiňoval již výše, tedy zejména prostřednictvím
národních spolků, škol, lidové výchovy, knihoven, loutkového a ochotnického divadla.
Obsahem těchto aktivit bylo zprostředkovat krajanům domněle přirozenou ideu národa, jehož byli (dle krajanské koncepce národa) odvěkou a nedílnou součástí.201
Tento způsob národní osvěty však byl po dlouhou dobu v Ivanově Sele neúspěšný.
Zlom nastal až počátkem třicátých let, kdy začala Daruvarská Beseda pořádat v Ivanově Sele divadelní představení, besedy s dětmi či přednášky pro rolníky. Tyto návštěvy
z Daruvaru začaly pomalu přinášet své „české“ ovoce. V roce 1934 byla totiž v Ivanově Sele založena Beseda. Právě po založení Besedy „se u některých v Pémii probudilo
češství a hrdě hlásali, že jsou Češi.“202 Krajanská péče se zaměřila především na děti
a mládež z obce. Mládež a především dorost se tak stali nositeli českého kulturního
života v osadě.
Otto Sobotka rozvoj krajanské činnosti v Ivanově Sele popsal takto: „Postupem času
jsme se stále více přesvědčovali i o tom, že neměli a nemají pravdu ti, kdo Ivanovo
Selo považovali za ztracenou vesnici, kde české uvědomění a vše české už nenávratně
zmizelo, ale že Ivanovo Selo pouze spalo a že se probudí k životu, bude-li mu věnována dostatečná pozornost.“ Tak rychlý vzrůst národního vědomí si vysvětloval tím, že
„v nich budilo se něco, co už spalo.203
Tento výrok jasně vystihuje přístup konceptu krajanství v meziválečném období. Koncept krajanství totiž vycházel z přesvědčení, že klíčovou kolektivní identitou krajanů
v zahraničí je identita národní. Ke krajanům tak bylo přistupováno jako k příslušníkům českého národa. A to, že se mnozí z krajanů nedeklarovali jako Češi, bylo představiteli krajanské péče vysvětlováno jako domnělý spánek, ze kterého je nutno krajany
probudit. Ochotnické divadlo, tance či dožínky se tak staly symboly českého národa,
které umožnily identifikaci ivanoselských občanů jako příslušníků českého národa.
Prostřednictvím těchto aktivit u nich bylo postupně vytvářeno české národní vědomí. Místní obyvatelé tak plně přejali ideu národa, kterou prosazovala krajanská péče
v meziválečném období. V rámci této ideje věří, že jsou odvěkou a přirozenou součástí
českého národa. Spící princezna tak byla úspěšně probuzena.
Probuzení balkánských princezen
V této části práce se ve stručnosti pokusím výše uvedené názory převést do balkánského kontextu a poukázat na omezující náhled na aktuální společenské procesy v tomto
regionu.
V médiích můžeme často slyšet o Balkánu a jeho kulturní rozmanitosti, o specifikách
201
202
203
Hirt Tomáš – Jakoubek Marek, Idea krajanského hnutí ve světle konstruktivistického pojetí
národa: proměny kolektivní identity vojvodovské náboženské obce, In: Český lid 4/2005
Informátor M. T.
Herout, Václav: Život v nové vlasti, In: Ivanovo Selo, Daruvar 1971
89
studenti.indd 89
13.10.2010 11:29:27
jednotlivých národů a etnik, o vzájemné nevraživosti, atd. Podobně tomu bylo i v případě válečných konfliktů v 90. letech minulého století. Novináři, politici a vědci často
popisovali konflikty v Jugoslávii jako etnické a domnívali se, že v nich šlo především
o jejich kulturu a starobylé rozdíly mezi jednotlivými národy a etniky. Balkán se nám
v tomto světle může jevit jako by byl podminován etnickými problémy a rozdílností,
které jsou příčinou většiny problémů v regionu, ať už jsou ekonomického, politického
či sociokulturního rázu. Za původce těchto problémů a konfliktů byl označen především nacionalismus. Lze však spoléhat pouze na tuto argumentaci? Je nacionalismus
opravdu jediným explanačním faktorem?
Domnívám se, že nikoliv. Nacionalismus nebyl zdrojem války, nýbrž spíše účinným
nástrojem politického boje o moc a zdroje. Hranice politicky a kulturně homogenních
jugoslávských národů, tedy dle mého názoru byly dotvářeny v průběhu tohoto mocenského klání, jež využilo nacionalistických ideologií zděděných z 19. století a historických zkušeností. Tento náhled tak zůstává zachycen v pasti esencialistického klamu
o národech jako přirozených a univerzálních entitách spících pod jugoslávským ledovým kobercem.204
Dle mého názoru hrála klíčovou roli politická elita, jež na základě domněle přirozených národních symbolů vytvářela a šířila národní ideologie. Hlubší analýza těchto
konfliktů nám však odhalí, že konflikty mezi různými skupinami lidí jsou mnohdy vedeny spíše snahou jejich mluvčích získat lepší přístup ke zdrojům a politické moci.
V rámci této ideologie političtí vůdci tvrdili, že zastupují „svůj“ lid a chrání jeho zájmy,
a to v duchu principu „jeden stát, jedna kultura, jeden národ“. Opak byl však pravdou, stavěli zdi, hranice a podtrhovali etnické rozdíly, které nutili lidi k volbě přidat se
na jednu nebo druhou stranu. Pod společnou „národní kulturu“ tak byly a stále jsou
zahrnovány kulturně, jazykově, politicky a socioekonomicky heterogenní populace.
Je nutné si uvědomit, že tím, co vytváří etnické konflikty, nejsou objektivní kulturní
rozdíly, ale spíše ideologie zabývající se významem těchto rozdílů. Kultura není věc,
která jde jasně vymezit a ohraničit, jak se nám snaží nacionalistická ideologie vnutit,
kultura je přirozeně proměnlivá a mnohoznačná.
Závěr
V poslední době se termíny etnicita či nacionalismus staly součástí každodenního života a jsou často užívány jako vysvětlující formulky pro nejrůznější neduhy světa. Východiskem těchto zdůvodnění je přesvědčení, že etnické identita je starobylá a neměnná. Tento náhled je často užíván při pokusu o uchopení společenských a politických
procesů na Balkáně.
Ve své práci jsem se věnoval jedné z klíčových doktrín nacionalismu, jíž je domnělý
204
205
více Barša, Pavel: Krvavý zrod národů: případ Jugoslávie. Politologická revue, Praha: Česká společ
nost pro politické vědy, 1997, 1s. 88-107
Eriksen, Thomas Hylland: Antropologie multikulturních společností. Rozumět identitě. Praha/
Kroměříž 2007
90
studenti.indd 90
13.10.2010 11:29:27
spánek nacionalismu, jehož pomocí nacionalisté vysvětlují absenci nacionalismu na
mnoha místech a v mnoha obdobích lidských dějin. Národ je v jejich pojetí jakousi
Šípkovou Růženkou, jež jen čeká na své probuzení z dřímoty. Nacionalisté se tak pokouší dokázat všudypřítomnost nacionalismu. Na příkladu obce Ivanovo Selo, nejstarší české osady v Chorvatsku, jsem se pokusil ukázat, jak tu tzv. krajanská péče na
počátku 20. století formovala kolektivní identitu obyvatel právě na základě myšlenky
univerzálnosti nacionalismu. Domnívám se, že Ivanovo Selo je krásným příkladem
toho, že nacionalismus rozhodně není věčný a univerzální, což je nutné mít stále na
mysli. Nechtěl jsem tvrdit, že etnická či národní identita byla vytvářena z ničeho. Snažil jsem se spíše poukázat na to, že neexistovala ve zpolitizované formě.
Použitá literatura
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Eriksen, Thomas Hylland: Antropologie multikulturních společností. Rozumět identitě. Praha/Kroměříž 2007
Gellner, Ernest: Národy a nacionalismus, Praha, 1993
Hirt, Tomáš. Přehled nejasností spjatých s konceptem etnicity v perspektivě post-barthovských přístupů. Antro
poWebzin. 2007, roč.3, č.2-3,
Holý, Ladislav: Malý český člověk a skvělý český národ. Praha: Sociologické nakladatelství 2001
Hroch, Miroslav (ed.): Pohledy na národ a nacionalismus, Praha 2003
Klíma, Stanislav: Československá péče krajanská, Praha 1931
Lozoviuk, Petr: Evropská etnologie ve středoevropské perspektivě. Pardubice 2005
Pokorný, Jiří – Velek, Luboš (ed.): Sborník k 75. narozeninám dr. Jiřího Kořalky, Praha 2007
Periodika
• Český lid 4/2005
• Češi v cizině 10, Praha 1998
• Ivanovo Selo, Daruvar 1971
• Naše zahraničí, roč. 1, 1920
• Politologická revue, Praha: Česká společnost pro politické vědy, 1997, 1s.
91
studenti.indd 91
13.10.2010 11:29:27
Barbora Mašínová
206
Fakulta sociálních věd, Universita Karlova
Vnitřně přesídlené osoby v důsledku kosovského konfliktu
Úvod
Kosovo patří mezi ty nešťastné oblasti, které jsou po staletí sužovány národnostními
tenzemi. V devadesátých letech, tak jako v dalších oblastech Balkánského poloostrova, tyto spory vygradovaly k vypuknutí války koncem března 1999. Tato tragédie ale
nezastavila násilnosti a nesnášenlivost ani po ukončení útoků a způsobila vlnu vnitřního přesídlení, s jehož důsledky se Kosovo potýká dodnes.
Má práce se věnuje vnitřnímu přesídlení osob v rámci Kosova a Jugoslávie po ukončení bombardování Jugoslávie vojsky NATO. Nejdříve se budu obecně věnovat termínu
vnitřně přesídlených osob, dále se zaměřím na důvody a průběh vnitřního přesídlení
po 10. červnu 1999. Na závěr nastíním problémy, které zamezují návratu vnitřně přesídlených osob.
1. Vnitřně přesídlené osoby 207
Termín „vnitřně přesídlená osoba“ vznikl právě v kontextu konfliktů devadesátých
let. V současné době s narůstajícím počtem vnitřně přesídlených osob208 v globálním
měřítku se otázka statusu VPO stává čím dál více závažnější a nabývá na důležitosti.
Rozsáhlá diskuse ohledně VPO se rozpoutala po válce v Bosně a Hercegovině v polovině devadesátých let. Během kosovského konfliktu a následně i po ukončení bojů bylo
registrováno několik set tisíc VPO.
Vnitřně přesídlené osoby můžeme definovat jako osoby, které byly nuceny opustit své
domovy, na rozdíl od uprchlíků však nepřekročily hranice státu, ve kterém byly občany. Tyto osoby opustily své domovy z důvodu perzekuce či útoků vlastní vlády, z důvodu etnického původu, náboženského vyznání či politického přesvědčení. Skutečnost,
že osoby nepřekročí hranice, může být způsobena uzavřením hranic, jak tomu bylo
v případě kosovsko-makedonských hranic v dubnu 1999, nebo obtížným terénem (například vysoké hory, řeky). Osoby se mohou přemístit do jiných částí své země často
jen proto, aby zůstaly v relativně známém prostředí. 209
VPO se často nachází v horší situaci než uprchlíci, protože neexistuje žádný formální
mandát některé mezinárodní organizace k jejich pomoci, navíc se většinou vyskytují
v těžko přístupných oblastech a jsou vystaveny eventuálním přímým útokům či dalšímu násilnému přemístění, protože jsou vnímány jako nepřátelé daného státu. V sou206
207
208
209
Mezinárodní teritoriální studia FSV UK 1. ročník 2009/2010
V anglicky psaných textech se používá zkratka IDP (Internally Displaced Persons). Pro zjednodušení
budu dále analogicky používat zkratku VPO.
V roce 2004 UNHCR registroval 20-25 milionů VPO. The United Nations High Commissioner for
Refugees. The state of the World´s refugees: Human Displacement in the New Millenium, Oxford
University Press, 2006, New York, s. 153.
Ibidem, s. 153.
92
studenti.indd 92
13.10.2010 11:29:27
časnosti největší výzvu představuje zajištění bezpečného návratu přemístěných osob do
míst svého původního bydliště a obnovení socio-ekonomického systému a komunitních
vazeb, které byly přesídlením zničeny.
V Kosovu bylo v důsledku místních tenzí již v roce 1998 zaregistrováno 175 tisíc VOP, 210
většinou je tvořili Albánci. Mimořádný nárůst počtu VOP byl zaznamenán po ukončení
války v Kosovu v červnu 1999. Tato vlna přesídlení je ale tvořena převážně Srby a Romy.
2. Vlna vnitřního přesídlení po ukončení války
10. června 1999 Rada bezpečnosti OSN přijala Rezoluci 1244, která požadovala
okamžité zastavení násilí na území Kosova, stažení vojenských a paramilitárních sil
Svazové republiky Jugoslávie z Kosova a následné rozmístění civilních a bezpečnostních jednotek v Kosovu pod záštitou OSN (United Nations Interim Administration
in Kosovo) a s výrazným podílem jednotek NATO v bezpečnostních složkách. Podle
Rezoluce bude úkolem mezinárodních bezpečnostních složek mimo jiné i vytvoření
bezpečného prostředí, do kterého bude umožněn bezpečný návrat uprchlíků a vnitřně
přesídlených osob. Mezinárodní civilní jednotky budou poskytovat humanitární pomoc. 211
Po ukončení bojů bylo stále nutno poskytovat základní humanitární pomoc (potraviny,
hygienické a zdravotní potřeby, přikrývky, plachty k vytvoření přístřešků). Následně
bylo potřeba vytvořit speciální programy na pomoc traumatizovaným jedincům 212 či
residentům v nebezpečí. Mezi skupiny podléhající zvláštnímu riziku se řadili Srbové, Romové, Turci, kosovští Egypťané a Askhali. Úřad Vysokého komisaře OSN pro
uprchlíky 213 si kladl za cíl poskytovat těmto osobám speciální ochranu a postupně vytvořit multietnickou společnost a bezpečné prostředí, do kterého by se mohli vracet
uprchlíci a přesídlené osoby. 214
Pod zvláštní ochranu také spadali ti, kteří se dobrovolně rozhodli do Kosova vrátit. Do
října 1999 se vrátilo 850 tisíc uprchlíků. Dalších 80 tisíc, evakuovaných z Makedonie
v rámci Humanitárního evakuačního programu, se též pod ochranou UNHCR a IOM
(International Organization for Migration) repatriovalo do Kosova. 214 Další repatriace byly ale stěžovány ještě nejistou bezpečnostní situací, zničenou infrastrukturou
a přítomností min. Některé osoby se repatriovaly za asistence Mezinárodní organizace pro migraci a jejího Programu pro dobrovolný asistovaný návrat a repatriaci (Vo-
210
211
212
213
214
215
Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Situace uprchlíků ve světě v roce 2000, kapitola
Válka a humanitární akce: Irák a Balkán, str. 18, staženo ke dni 16.4. 2010 z http://www.unhcr.
cz/uprchlicicr/?cid=175
United Nations Security Council. UN Security Council Resolution 1244 – S/RES/ 1244 (1999),
10.6.1999, staženo ke dni 26.4. 2010 z http://www.internal-displacement.org.
Například byla založena Kosovská iniciativa žen, která poskytovala psychologickou pomoc
místním ženám, jež byly během konfliktu vystaveny násilí či znásilnění.
Dále jen UNHCR.
The United Nations High Commissioner for Refugees. UNHCR Global Appeal 2000 - Federal
Republic of Yugoslavia, December 1999, s. 218, staženo ke dni 16.4.2010 z http://www.unhcr.
org/3e2ebc120.html.
Ibidem, s. 220.
93
studenti.indd 93
13.10.2010 11:29:27
luntary Assisted Return and Repatriation Programme). 216 Osobám, které si zažádaly
o asistenci pomáhal s návratem do vlasti i s následnou reintegrací - například poskytoval pomoc při hledání zaměstnání. Nejčastěji uprchlíci žádali a doposud žádají o asistenci se zakládáním drobného podnikání. Tento program dodnes pomáhá s repatriací
uprchlíkům po celém světě.
Ačkoli docházelo k repatriaci albánských uprchlíků, události během války ještě prohloubily nesnášenlivost mezi Albánci a Srby. Albánští obyvatelé se mstili za krutosti,
kterým museli čelit v důsledku Miloševićovy čistky albánského obyvatelstva během
války. V rámci smlouvy z Kumanova se museli stáhnout všechny srbské jednotky. 217
Zároveň ale v oblasti měla stále vliv UÇK (Kosovská osvobozenecká armáda), k jejímuž odzbrojování docházelo jen problematicky.
Přes snahy UNHCR a civilní správy Kosova UNMIK (United Nations Interim Administration Mission in Kosovo) o zajištění bezpečí všem obyvatelům Kosova do konce
roku 2000 uprchlo do Srbska a Černé Hory 215 tisíc Srbů, Romů a příslušníků dalších
etnických minorit. Tyto osoby byly registrovány jako vnitřně přesídlené osoby. Dalších
100 tisíc osob nealbánského etnika, které zůstaly v Kosovu, denně čelilo zastrašování,
omezování svobody pohybu či přístupu ke zdravotní péči. Ve smíšených oblastech docházelo k potyčkám, násilným útokům Albánců proti příslušníkům etnických minorit.
Mitrovica a Gnjilane byly oblasti nejvíce dotčené násilím. Dělo se tak také v souvislosti
s repatriací Albánců, kteří uprchli během války. Podle výpovědi Džavita Berisi, kosovského Egypťana, se Albánci, kteří se vrátili, chovali arogantně a vyhrožovali příslušníkům minorit násilným zásahem UÇK. 218 Mnoho z nich, stejně tak Berisova rodina,
bylo donuceno k opuštění svých domovů a nalezlo útočiště v uprchlických táborech,
ve kterých, dle Berisi, byly špatné jak hygienické, tak bezpečnostní podmínky. 219 Celkem 1650 tisíc Romů během roku 2000 bylo internováno ve dvou táborech v Obilići
a v Mitrovici. 220 Až 12 tisíc Srbů a Romů zůstalo v Kosovu, ale přesídlilo se na sever,
z této oblasti naopak uprchlo 8 tisíc Albánců. 221 Albánci se většinou přesídlili ze severních oblastí Mitrovice, kterou obývá většina srbských VPO, do jižních příměstských
oblastí Mitrovice. 222 To vše dosvědčovalo nemožnost soužití Srbů a Albánců na stejném území.
216
217
218
219
220
221
222
Hemmings Nicola, Voluntary Assisted Return and Reintegration: A Suistainable Return Home,
Migration, December 2004, s. 16, staženo ke dni 29.4. z http://publications.iom.int/bookstore/
index.php?main_page=product_info&cPath=40&products_id=449
Military Technical Agreement between International Security Force and the Governments of Federal
Republic of Yugoslavia and the Republic of Serbia, staženo ke dni 29.4.2010 z http://www.nato.int/
kosovo/docu/a990609a.htm.
Berisa Džavit. My Life as a Refugee, 1999-2004, Roma Rights Quarterly, č. 1, 2005, s. 87, zdroj www.
ceeol.com.
University Press, 2006, New York, s. 153.
Ibidem, s. 88.
The United Nations High Commissioner for Refugees. UNHCR Global Appeal 2000 - Federal Republic
of Yugoslavia, s. 220.
Ibidem, s. 220.
Internal Displacement Monitoring Centre. Kosovo: Need to support minority communities to prevent
further displacement and allow durable solutions, January 2010, s. 4, staženo ke dni 29.4 z http://www.
internal-displacement.org/.
94
studenti.indd 94
13.10.2010 11:29:27
3. Limity návratu přesídlených osob
Problémy s repatriací VPO ze Srbska do Kosova přetrvávají dodnes. V rámci návratu
VPO jsou dodržovány Hlavní zásady o vnitřním přesídlení, které v roce 1998 předložil
Francis Deng, tehdejší zmocněnec generálního tajemníka OSN pro vnitřně přesídlené
osoby, Komisi OSN pro lidská práva. 223 Ačkoli tento dokument není právně vymahatelný, organizace jako UNHCR, UNICEF, Úřad vysokého komisaře pro lidská práva
a jiné humanitární organizace jej respektují. V oblasti návratu přesídlených osob je
kladen důraz na princip dobrovolnosti a bezpečnosti. 223 To představuje největší problém, protože strach z návratu a nejisté vyhlídky stále přetrvávají. Oprávněnost těchto
obav potvrdily nepokoje v roce 2004, kdy docházelo k opětovnému násilí páchaném na
Srbech a Romech. Tyto události byly dokonce popisovány jako pogromy 224 a způsobily přesídlení dalších 4,2 tisíce osob, které většinou směřovaly do venkovských oblastí.
226 Ochotu k návratu také snižuje fakt, že tyto a další projevy násilí v následujících letech nebyly téměř nikdy vyšetřovány či soudně stíhány. 227 Již tak nízký počet navrácených osob ještě snížilo vyhlášení nezávislosti Kosova v únoru 2008.
V současné době je v Kosovu 19,7 tisíc VPO, v Srbsku 230 tisíc. Ačkoli jsou podmínky
jejich dosavadního přebývání špatné, 228 možnosti jejich návratu jsou ale stále limitovány a jsou určovány mnoha faktory: osobní doklady nejsou uznávány vzájemně
kosovskou vládou a srbskými paralelními institucemi, osoby stále čelí problémům
s navrácením majetku, mnoho přesídlených osob obývá domy jiných přesídlených
osob, v minoritních oblastech je obrovská nezaměstnanost, která někde dosahuje i sta
procent. 229 V posledních dvou letech počet osob, které se vrátily, ještě klesl v důsledku
vyhlášení nezávislosti Kosova.
Závěr
Vnitřní přesídlení dnes představuje jeden z nejobtížněji řešitelných problémů humanitární pomoci, protože jeho důsledkem je někdy kompletní zpřetrhání komunitních
a ekonomických vazeb. K stabilizování situace a návratu osob je nutno tyto vazby
obnovit. V Kosovu je situace zároveň limitovaná nedávnými vzájemnými křivdami
v podobě násilností a vyhánění, a snaha o odplatu stojí za většinou vnitřního přesídlení. Potřeba kulturního dialogu je nezbytnou součástí budování nové společnosti, jehož
realizaci ještě více ztížilo vyhlášení nezávislosti Kosova.
223
224
225
226
227
228
229
Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Situace uprchlíků ve světě v roce 2000, kapitola
Válka a humanitární akce: Irák a Balkán, str. 4.
http://www.internal-displacement.org/8025708F004D404D/%28httpPages%29/168D
F53B7A5D0A8C802570F800518B64?OpenDocument, staženo ke dni 29.4.2010.
http://original.antiwar.com/malic/2004/03/20/kosovo-burning/, staženo ke dni 16.4.2010.
Internal Displacement Monitoring Centre. Kosovo: Need to support minority communities to
prevent further displacement and allow durable solutions, s. 4.
Balkananalysis.com Editorial Team. Two New Attacs on Vulnerable Serbs in Kosovo, Balkanan
lysis.com, č.1, 2006, s. 2.
http://www.globalbalkans.org/node/18, staženo ke dni 29.4. 2010.
Internal Displacement Monitoring Centre. Kosovo: Need to support minority communities to
prevent further displacement and allow durable solutions, s. 5.
95
studenti.indd 95
13.10.2010 11:29:27
Použité zdroje
Literatura
• The United Nations High Commissioner for Refugees. The state of the World´s refugees: Human Displacement in
the New Millenium, Oxford University Press, 2006, New York
• Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Situace uprchlíků ve světě v roce 2000, kapitola Válka a humanitární
akce: Irák a Balkán, staženo ke dni 16.4. 2010 z http://www.unhcr.cz/uprchlicicr/?cid=175.
Dokumenty
• The United Nations High Commissioner for Refugees. UNHCR Global Appeal 2000 - Federal Republic of Yugosla
via, December 1999, staženo ke dni 16.4.2010 z http://www.unhcr.org/3e2ebc120.html.
• Internal Displacement Monitoring Centre, Kosovo: Need to support minority communities to prevent further dis
placement and allow durable solutions, January 2010, staženo ke dni 29.4 z http://www.internal-displacement.org/.
Prameny
• United Nations Security Council. UN Security Council Resolution 1244 – S/RES/ 1244 (1999), 10.6.1999, staže
no ke dni 26.4. 2010 z http://www.internal-displacement.org.
• Military Technical Agreement between International Security Force and the Governments of Federal Republic of
Yugoslavia and the Republic of Serbia, staženo ke dni 29.4.2010 z http://www.nato.int/kosovo/docu/a990609a.htm.
Články
• Hemmings Nicola, Voluntary Assisted Return and Reintegration: A Suistainable Return Home, Migration, De
cember 2004, staženo ke dni 29.4. z http://publications.iom.int/bookstore/index.php?main_page=product_inf
o&cPath=40&products_id=449.
• Berisa Džavit. My Life as a Refugee, 1999-2004, Roma Rights Quarterly, č. 1, 2005, zdroj www.ceeol.com.
• Balkananalysis.com Editorial Team. Two New Attacs on Vulnerable Serbs in Kosovo, Balkananlysis.com, č.1,
2006.
Internetové odkazy
• http://www.internal-displacement.org/8025708F004D404D/%28httpPages%29/168DF53B7A5D0A8C
802570F800518B64?OpenDocument, staženo ke dni 29.4.2010
• http://original.antiwar.com/malic/2004/03/20/kosovo-burning/, staženo ke dni 16.4.2010
96
studenti.indd 96
13.10.2010 11:29:27
Adisa Avdić
Fakulta mezinárodních vztahů, VŠE
Bosna a Hercegovina: příklad distriktu Brčko
Žádné státní uspořádání nezajistilo na Balkáně dlouhodobý mír. Opakovná nestabilita v oblasti vyplývá ze soužití různých národů a kultur s odlišnými a často i protichudnými zájmy. Bosna a Hercegovina je příkládem státu ve kterém se etnické skupiny
nedokázaly vyrovnat s svými odlišnostmi a najit společnou cestu k vytvoření funkčního státu. Stabilizace je v podmínkách stálé nestability na Balkáně velkou neznámou.
Bosna a Hercegovina je jednou ze šestí bývalých jugoslávských republik, ve které se
postupně zformovaly tři konfesionálně-etnické okruhy: srbsko-pravoslavný, chorvatsko-katolický a bosňácko-muslimský. Bosenské myšlení je velmi ovlivňeno etnickým
a konfesionálním členěním společnosti. Přestože většina obyvatel nepraktikuje žádné
náboženství, existuje silná náboženská identifikace, na jejímž základě se vymezují vůči
ostatním skupinám. 230 Muslimové se na rozdíl od Srbů a Chorvatů dlouho nekonstituovali jako národ. Pořád byli považováni za Srby či Chorvaty odlišného vyznání. Po
druhé světové válce byl na ně vyvíjen tlak, aby se přihlásili k srbské nebo chorvatské
národnosti. Poprvé se mohli Muslimové v Jugoslávii přihlásit ke své národnosti v roce
1971. 231 Vedle kategorie Srb, Chorvat, Jugoslávec atd. se tehdy objevila rovnoprávná
kategorie Muslim (myšleno jednoznačně jako národní příslušnost a psáno důsledně
s velkým M). 232
Oblast Brčko se nachází v nízko ležícím údolí podél řeky Sava v severní Bosně a Hercegovině blízko současných hranic Bosny a Hercegoviny a Chorvatské republiky.
V minulosti toto území reprezentovalo křižovatku mezi lidmi a říšemi. V roce 1699, po
uzavření Karlovické dohody, se řeka Sava stala hranicí mezi Osmanskou a Habsburskou říší. Další dvě století Brčko reprezentovalo nejzápadnější část Osmanské říše.
V roce 1878, na kongresu v Berlíně, bylo Rakousko-Uhersku dovoleno okupovat Bosnu a Hercegovinu. Skutečnost okupace neměla vliv na suverenní práva sultána nad
Bosnou a Hercegovinou, což znamenalo, že formálně zůstala součástí Osmánské říše.
V roce 1908 byla tato země i formálně převzata Rakousko-Uherskem když císář František Jozef I. oficiálně deklaroval anexi Bosny a Hercegoviny. V důsledku toho bylo
toto území po staletí domovem pro Srby, Chorvaty, Bosňáky a jiné etnické skupiny
a pro příslušníky pravoslavného, katolického a muslimského vyznání.
Město Brčko, nacházející se v nejzápadnějším rohu oblasti, bylo založeno v patnáctém
století, v době, kdy byla tato oblast součástí Osmanské říše. Historicky město Brčko
sestávalo z multietnického průřezu oblastních obyvatel. Území na jih a západ od Brčka v minulosti sestávalo z menších, etnicky homogenních vesnic a měst.
230
231
232
Bosňáci se identifikují jako muslimove, chorvati jako katolíci a Srbové jako pravoslávci.
Viz RIEGL, Martin. Reforma politického systému Bosny a Hercegoviny [online]. E-polis.cz, 7.
červen 2005. [cit. 2010-04-14].
V průběhu nedávné války se bosenští Muslimové rozhodli vrátit k někdejšímu pojmenonování
Bosňáci.
97
studenti.indd 97
13.10.2010 11:29:27
Během staletí se oblast Brčko vyvinula v zemědělské a – díky své blízkosti k řece Sava
– také transportní centrum. V roce 1964 byl v Brčku postaven přístav (přístav Luka).
Před vypuknutím války v roce 1992 byl přístav v Brčku jedním ze dvou bosenských přístavů podél řeky Sava a byl jediným bosenským vícemodálním (železničním, silničním
a vodním) transportním centrem.
Jak se oblast Brčko, jak město, tak okolní území, vyvíjela, populace rostla. Nejdramatičtější nárůst populace se konal v letech následujících po Druhé světové válce, po
tom, co bylo území svědkem zásadního ekonomického růstu. Podle posledního sčítání
obyvatel z roku 1991, byla populace města Brčko, které v té době pokrývalo 5,93 čtverečných kilometrů, 41 406 osob, z toho 27 861 (67%) Muslimů, 9 996 (24%) Srbů,
3 548 (9%) Chorvatů (viz tabulka 1).
Rok
Celkem obyvatel
počet %
Bosňáci
Počet %
Srbové
Počet %
Chorvaté
počet %
Ostatní
počet %
1879
1910
1921
1931
1971
1991
2901/100
6157/ 100
6832/ 100
7780 / 100
25377 / 100
41406 / 100
1843 / 64
3144 / 48
3218 /47
4034 / 52
15651 / 62
27861 / 67
919 / 32
1761 /27
1954 / 29
1856 / 24
5481 / 22
9996 / 24
93 / 3
1372/21
1458/ 21
1689 / 22
2663 / 10
3548 / 9
46 / 1
240/3
202 / 3
201 / 2
1582 / 6
-/-
Tabulka 1 233 „Etnická struktura obyvatelstva v Brčku, období 1879-1991“
V roce 1991, když se začala Socialistická federativní republika Jugoslávie rozpadat
a bývalé členské republiky začaly vyhlašovat nezávislé státy, vypukly násilnosti mezi
Chorvatskem a Srbskem. Město Brčko, které bylo domovem kasáren Jugoslávské národní armády (JNA), se okamžitě octlo blízko centra konfliktu. V druhé polovině roku
1991 dorazily do města Brčko srbské polovojenské jednotky a začaly cvičit místní srbské dobrovolníky. Na začátku roku 1992 se už konflikt rozšířil na území Bosny a Hercegoviny. 7. dubna, po formálním uznání Republiky Bosna a Hercegovina Evropskou
komunitou, bosenští Srbové začali budovat administrativní struktury v částech země,
včetně Brčka. Dne 30. dubna 1992 zahájily srbské jednotky – sestávající převážně
z řadových sil JNA a dobrovolníků – útok na město Brčko. Během prvního dne útoku
zničily srbské jednotky silnici a železniční mosty přes Savu. Srbské jednotky se setkaly
s omezeným odporem ve městě a po šesti dnech odrážení srbského útoku se jednotky
zmocnily města a území táhnoucího se několik kilometrů na jih a západ od města.
Během několika dalších měsíců srbské jednotky, okupující město Brčko, násilně vystěhovaly bezmála veškeré muslimské a chorvatské obyvatelstvo. V průběhu prvních
233
Uvedené údaje jsou z období Rakousko-Uherska, Království Jugoslávie a SFRJ
98
studenti.indd 98
13.10.2010 11:29:27
dvou týdnů byli Muslimové zatčeni a zadrženi na několika místech ve městě Brčko. 234
Hlavní internační tábor se nacházel v zařízení přístavu Luka, kde bylo vězněno kolem
5 000 vězňů a tento počet obyvatel internačního zařízení se držel stabilně od května
až do srpna 1992. V táboře Luka bylo zabito až 3 000 vězňů a všichni vězni žili v nehumánních životních podmínkách a byli podrobeni krutému zacházení. 235 Na konci srbského válečného tažení byly demografické hranice oblasti radikálně změněny
a místní muslimští a chorvatští obyvatelé byli přinuceni utéct do oblastí, držených
muslimskými a chorvatskými jednotkami. Místní srbská populace se nastěhovala do
oblastí, držených srbskými jednotkami. Po srbském útoku na město Brčko na jaře
1992, byla oblast Brčko svědkem některých z nejhorších bitev probíhající války, a to
podél válečné linie, která se táhla pouze několik kilometrů na jih a na západ od Brčka.
Zatímco Brčko utrpělo pouze dílčí škody, mnoho měst a dědin, pouhých pár kilometrů
od Brčka, bylo kompletně zničeno.
Po několika neúspěšných pokusech o ukončení krvavé války v Bosně a Hercegovině se
podařilo díky úsilí a tlaku mezinárodního společenství donutit strany k jednání. Dne
11. listopadu 1995 začala v Daytonu v Ohiu mírová jednání. Na finální jednání do Daytonu byli pozváni tehdejší prezident Bosny a Hercegoviny Alija Izetbegovič, chorvatský prezident Franjo Tuđman, a prezident Srbska 236 Slobodan Milošević, který před
rozhovory dostal plnou moc zastupovat bosenské Srby. K paradoxům politiky patří,
že mír v Daytonu po více než třech letech krvavého konfliktu podepisovali ti samí lidé,
kteří se na počátku podíleli na jeho podnícení.
Nejkritičtějším místem jednání byl problém koridoru u Brčka, zajištující Srbům jediné
spojení se Srbskem a se srbskou východní Bosnou. Z tohoto důvodu Srbové požadovali aby se oblast Brčka stala současti Republiky srbské. Bosňáci s Chorvaty byli zásadně proti. Tento bod byl velmi kritický a mohl ohrozit další jednání, dokonce hrozilo
nebezpečí, že konflikt bude pokračovat a žádná mírová smlouva nebude podepsána.
Dne 21. listopadu dosáhli kompromisního řešení – koridor u Brčka bude rozšířen,
o jeho konečném statusu však rozhodne po roce mezinárodní arbitráž. Tímto způsobem byly Daytonské mírové dohody zachráněny. Na základě Daytonských dohod bylo
Brčko jako životně důležitá spojnice mezi západní a východní polovinou RS ponecháno pod správou bosenských Srbů s dodatkem, že o jeho konečném politicko-správním
statusu rozhodne po roce mezinárodní arbitráž.
Arbitrážní tribunál byl ustanoven 15. července 1996, když prezident Mezinárodního
soudního dvora jmenoval předsedajícího arbitra Robertse Owena. V únoru 1997 vydala arbitrážní komise výnos, v němž se uvádělo, že v Bosně stále ještě nevznikly pod234
235
236
Viz Final Report of the Commission of Experts Established Pursuant to Security Council Reso
lution 780 (1992), U.N. Doc. S/1994/674 (1994).
Důkázy předložene OSN úvádí, že mistní srbská populace byla rovněž podrobena nelidskému
zacházení, mučení a nezákonnému zabijení muslimsko-chorvatskými silámi v oblasti Brčko.
Viz např.Report on Cases of Violation of International War and Humanitarian Law in the Terri
tory of the Former Socialist Republic of Yugoslavia, Seventh Report of the Government of the
Federal Republic of Yugoslavia, U.N. Doc. A/51/397 and S/1996/775 (1996)
Slobodan Miloševic byl prezdentem Srbska v období 1991-1997, pozdějí se stal hlavou Svazové
republiky Jugoslávie v období 1997-2000.
99
studenti.indd 99
13.10.2010 11:29:27
mínky, které by umožnily přijmout definitivní řešení otázky Brčka. První zasedáni se
konalo v Římě mezi 7. a 15. lednem 1997. Nebylo možné učinit konečné rozhodnutí,
a proto předsedající arbitr Owen učinil prozatimní rozhodnutí, jehož výsledkem bylo
prodloužení stávajícího stavu, tj. srbské kontroly nad městem, o další rok Pro urychlení vnitřní stabilizace regionu (zavedení demokratické samosprávy ve městě, obnovy infrastruktury a místního hospodářství, vytvoření podmínek pro návrat uprchlíků
atd.) byl však krátce nato vytvořen úřad mezinárodního supervizora (dohližitele) nad
Brčkem. Dne 11. dubna 1997 Vysoký představitel v Bosně a Hercegovině jmenoval supervizorem v Brčku amerického diplomata Roberta Williama Farranda. 237 Dohližitel
měl rozsáhlé pravomoci, včetně vyhlášení voleb, rozhodování v otázkách ekonomické
obnovy, policie, návratu uprchlíků a celních služeb.
Konečné rozhodnutí o Brčku bylo přijato v březnu 1999. Předsedající arbitr rozhodl, že otázka Brčka bude řešena uspořádáním kondominia. 238 V praxi to znamená, že
město nepřipadlo ani Republice Srbské ani Federaci Bosny a Hercegoviny. Formálně
dnes Brčko se svým okolím náleží oběma politickým entitám, v praxi však představuje
zvláštní samosprávnou jednotkou v rámci Bosny a Hercegoviny s názvem „Distrikt
Brčko“, která je postavena naroveň se správními strukturami Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky srbské.
V §9 konečného rozhodnutí je stanoveno: Podle závazků přijatých Bosnou a Hercegovinou a oběma entitami z hlediska neodkladného provádění rozhodnutí tribunálu
je akceptováno, že entity delegovaly všechny své pravomoci, tykající se oblasti Brčka,
nové instituci – multietnické demokratické vládě Distriktu Brčko. Hlavním cílem Tribunálu bylo nalézt politické řešení, které by bylo spravedlivé pro všechny obyvatele
obce Brčko. Konečné rozhodnutí potvrdilo princip spravedlnosti pro všechny občany
bez explicitního vyjmenování národnostních skupin jak bylo učiněno v Ústavě Bosny
a Hercegoviny. Tím způsobem předsedající arbitr zajistil minimum politické a právní
rovnosti občanů.
Brčko získalo vysokou míru samosprávy v podobě multietnicky složeného místního
parlamentu. Dohled nad realizací procesu implementace nadále zůstal mezinárodnímu supervizorovi, hlavní zodpovědnost za politické fungování nových správních
struktur v Brčku byla však přenesena na společnou bosensko-hercegovinskou vládu.
Samospráva Distriktu Brčko začala oficiálně pracovat od 8. března 2000. Nové orgány si za hlavní úkol stanovily hospodářskou a sociální stabilizaci v regionu a mj. také
návrat uprchlíků.
Distrikt Brčko v současnosti představuje autonomní území s vlastními zákony, vládou,
parlamentem, policií a soudem. Ústavně a administrativně odlišné od zbytku země,
nepatřící ani do Republiky Srbske ani do Federace Bosny a Hercegoviny, Brčko se liší
237
238
Jeho funkci později převzali, velvyslanec Gary L. Matthews (2. červen 2000), velvyslanec Henry
L. Clarke (19. duben 2001), Susan R. Johnsonová (leden 2004). Současným dohlížitelem nad
Brčkem je zástupce vysokého představitele, Dr. Raffi Gregorian. Funkci převzal 16. září 2006.
V mezinárodním právu kondominium představuje území pod společnou správou dvou a více
mocností. Přestože toto uspořádání je respektováno jako teoretická možnost, v praxi bývá realizo
vana velmi vzácně, jelikož bývá problémem na obou stranách se dlouhodobě dohodout.
100
studenti.indd 100
13.10.2010 11:29:27
i tím, že je všeobecně hodnoceno jako příklad úspěšné multi-etnické společnosti. Je
faktem, že se multietnicta, která má svůj původ v institucionalním uspořádaní Distriktu, nemusí nutně promítat do každodenních vztahů mezi etnickými skupinami.
Když byly mírové dohody podepsány v roce 1995, Brčko patřilo do nejvíce válkou zničených oblastí Bosny a Hercegoviny. Carl Blidt, tehdejší vysoký představitel, popsal
Brčko jako místo, kde nastal konec světa. 239 V roce 2009 jsou jizvy po válce v Brčku na
první pohled málo viditelné. Poškozené a zničené budovy byly z velké části opraveny
nebo přestavěny, ve městě vládne uvolněná atmosféra a jsou viditelné znaky ekonomického rozvoje. Brčko se, v tomto smyslu, velmi liší od ostatních měst v BaH, jako
Srebrenica, Goražde, Stolac atd. Obecně vládne názor, že odlišnost Brčka od ostatních měst není pouze povrchní.
Brčko předběhlo zbytek země pokud jde o ekonomickou situaci a průměrné mzdy.
Považuje se za velmi úspěšné i z hlediska návratu uprchlíků. Během války přes 2.2
miliónů lidí opustilo své domovy a stalo se uprchlíky nebo bylo vystěhováno do jiných
častí Bosny a Hercegoviny. Dvě třetiny obyvatel Brčka byly přemístněny, a město bylo
zcela zbaveno bosenských Muslimů a Chorvatů. Do 30. června 2008 bylo do Brčka
navráceno 22 095 uprchlíků. 240
Michael Karnavas tvrdí, že jelikož je Distrikt mikrokosmos Bosny a Hercegoviny,
mohl by se stát inkubátorem pro politické, právní, soudní a ekonomické reformy pro
zbytek státu. 241 Úspěchy na institucionální úrovni jsou významné, což se odráží ve
skutečnosti, že jeho instituce (legislativní-Shromáždění Distriktu, výkonný-Starosta
Distriktu, soudní-Soud) jsou multietnické.
Policie, například, byla vytvořena v roce 1997 jako první multietnická policejní síla
v Bosně a Hercegovině a první, která byla, podle OSN IPTF, 242 schopná dodržet mezinárodní standardy.
Institucionální úspěch, který vyvolává zvláštní pozornost je zavedení multietnického
školství. Po skončení války, bosňácké, srbské a chorvatské děti chodili do různých škol
kde se vyučovalo podle rozdílných studijních programů. V roce 1999 byl vypracován
nový zákon o vzdělávání a nové studijní programy podle kterých měli spolu studovat všechny etnické skupiny. V roce 2001 začali Bosňáci, Chorvati a Srbové poprvé
spolu chodit do školy. To je v rozporu s ostatními částmi Bosny a Hercegoviny, kde se
uplatňuje systém „dvě školy pod jenou střechou“, ve kterém děti z různých etnických
skupin mají přednášky v různých částech školní budovy a studují podle odlišných studijních programů.
Bez ohledu na problémy s kterými se reforma školního systému v Distriktu setkala,
včetně četných srbských protestů, průzkum veřejného mínění ukazuje, že zavedení
239
240
241
242
Viz Final Report of the Commission of Experts Established Pursuant to Security Council Reso
lution 780 (1992), U.N. Doc. S/1994/674 (1994).
International Crisis Group, ‘Bosnia’s Brčko: Getting In, Getting On and Getting Out’, 2
June2003 ( dostupné na www.crisisgroup.org/home/index.cfm?id¼1475&1¼1)
Michael G. Karnavas, ‘Creating the Legal Framework of the Brcˇko District of Bosnia and Her
zegovina: A Model for the Region and Other Postconflict Societies’, American Journal of
International Law, Vol.97, 2003, s.131.
International Police Task Force
101
studenti.indd 101
13.10.2010 11:29:28
multietnického školství mělo velmi pozitivní dopad a má podporu veřejnosti. Například,
průzkum v říjnu 2004 uvedl, že 75% Bosňáků, 68% Chorvatů a 62% Srbů souhlasilo
s tvrzením, že „je naprosto irelevantní v jakém jazyce jsou přednášky vedeny, jelikož
všechny tyto jazyky jsou si velmi podobné“. V ostatních částech Bosny a Hercegoviny
s tímto tvrzením souhlasilo v průměru o 20% méně lidí z každé etnické skupiny. 243
Ve svých desiti letech existence, přes všechny politické a ekonomické potíže, toto uspořádání se ukázalo funkčním jako oáza liberální demokracie ve státu ve kterém pořád
soupeří různé etnické skupiny. Koncepce liberální demokracie, na příkladu Distriktu
Brčko, se realizovala ve formě multitenické společnosti. Dohlížitel pro Brčko, úspěšně vyvážil zájmy různých skupin bez větších krizových situací. Výsledkem bylo multietnické úspořadání včetně multienického školství, soudnictví a policie. Z ekonomického hlediska byl tento model ještě úspěšnější a úkázal se ekonomicky udržitelným.
Proč dosud nebyly zváženy pozitivní a negativní zkušenosti z Distriktu Brčko jako
možnost překonání krize ve které se Bosna a Hercegovina nachází již od konce války?
Existuje hned několik důvodů. Hlavní důvod spočívá ve skutečnosti, že vznik liberálně-demokratického modelu znamená zrušení existující etnopolitické elity, která se
nechce vzdát svého postavení a proto ostře bojuje proti takovým reformám. Druhým,
více ekonomickým důvodem, je námitka, že Distrikt je projekt mezinárodního společenství a existuje jen díky obrovským dotacím. Tento argument je velmi slabý s ohledem na to, že dotace byly a pořád jsou poskytovány celé Bosně a Hercegovině, včetně
obou entit.
Třetí námitkou je těsný vztah mezi dohližitelem a Distriktem, zrušení této funkce by
mělo za následek kolaps Distriktu. Dohližitel pro Brčko určitě sehrál velmi důležitou
roli při stabilzaci politického systému v Distriktu. Ale velmi podobnou funkci plní také
ve zbytku Bosny a Hercegoviny, vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu. Čtvrtá
námitka souvisí s existujícím dělením společností v Distriktu, s tím, že v některých
částech města žijí převážně příslušníci jedné etnické skupiny nebo, že do některých
kávaren chodí příslušníci jenom jedné etnické skupiny. Tento fakt je považován za důkaz, že multietnicita nefunguje na všech úrovních. Na druhou stranu, pro úspěšné
fungování systému liberální demokracie, není nutné aby zase vládlo bratrství a jednota, stačí vzájemná tolerance různých etnických skupin a ta v Distriktu rozhodně je.
Systém liberlání demokracie dokonce podporuje rozmanitost a konflikty zájmů ve
společnosti.
Distrikt Brčko je příkládem toho, že pokud existuje politická vůle jednat v prospěch
celé společnosti, je možné překonat nacionalismus a nastolit systém, který bude vést
stabilizaci celého regionu.
Stále není jisté, zda etnické rozdělení v Bosně a Hercegovině nezpůsobí vážnou krizi,
či rozpad systému. Je možné, že bosenští politici nakonec uvidí výhody větší spolupráce a že mírovou cestou najdou společné řešení. Tyto předpoklady se ale zdají být příliš
243
Průzkum byl proveden sarajevskou agenturou Prism. Zpráva vypracovana OBSE misí v BaH:
“Poučení z reformy školnýho system v Brčku” , říjen 2007.
102
studenti.indd 102
13.10.2010 11:29:28
optimistické na balkánské poměry, kde už po staletí nástrojem změny bývá násilí a kde
úroveň frustrace občanů neustále roste.
Zdroje
•
•
•
•
BLIDT, C., Peace Journey: The Struggle for Peace in Bosnia, London: Weidenfeld & Nicolson, 1998
CHANDLER, D., Bosnia: Faking democracy after Dayton, Pluto, London 2001, str. 70
HLADKÝ, L., Bosna a Hercegovina – Historie nešťastné země, Doplněk, Brno 1996
RIEGL, M., Reforma politického systému Bosny a Hercegoviny [online]. E-polis.cz, 7. červen 2005. [cit. 201004-14]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/komparace/99-reforma-politickeho-systemu-bosny-a-her
cegoviny.html>. ISSN 1801-1438.
103
studenti.indd 103
13.10.2010 11:29:28
C) Práce předložené pouze písemně
Nina Kešelj
Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze
Dopad kosovských precedentů na balkánský región a strukturu mezinárodních vztahů
Úvod
Kosovo, s rozlohou 10 912 km2, je krajinou přibližně velikosti Středočeského kraje,
na území Srbské republiky. S pouhými 2,1 miliony obyvatel, převážně albánského
původu a mizivou ekonomickou základnou, se malému Kosovu povedlo přilákat za
poslední desetiletí celosvětovou pozornost dvěma událostmi v jeho soudobém politickém vývoji, které mohou být považovány, do jisté míry, za precendenty.
Prvním precedentem bylo bombardování tehdejší Svazové republiky Jugoslávie
(SRJ), v rámci operace nazvané Spojenecká síla (OAF), zahájené 24. března 1999
Severoatlantickou aliancí, a to bez mandátu Rady Bezpečnosti OSN (dále RB OSN).
Druhým precedentem bylo unilaterální vyhlášení kosovskou vládou nezávislosti Kosova na Srbské republice 17. února 2008 a následné mezinárodní uznání této nezávislosti 66 státy. 244
Přestože na mezinárodní politické scéně panují neshody o tom, jestli kosovskou nezávislost lze považovat za skutečný precedent, jelikož zastánci kosovské nezávislosti
(např. S. Vasum-Reiner - poradkyně v Ministerstvu zahraničních věcí SRN, S. Hiseni
– vedoucí albánské delegace před Mezinárodním soudem spravedlnosti, A. Zimmermann – německý odborník na mezinárodní právo, atd.) tvrdí, že kosovský vývoj byl
zcela jedinečný, a proto následnou nezávislost za precedent považovat nelze, dovolím
si tohoto termínu používat, protože jsem názoru, že mezinárodní uznání jednostranně
vyhlášené nezávislosti Kosova na Srbské Republice je rozhodně precedentem, který
může ovlivnit nejen celkový vývoj Balkánu, ale i celé Evropy a světa.
Cílem této práce je nastínit možné dopady, které by výše uvedené precedenty mohly
mít na již nestabilní region Balkánu, přičemž se jedná pouze o odhady možných následků na základě současného politického vývoje, nikoliv o sledování kauzality mezi
jednotlivými děními. Zaměřím se na analýzu legality albánské secese z mezinárodněprávního hlediska a možné dopady porušení mezinárodního práva na strukturu mezinárodních vztahů.
Ve snaze co nejvíce zamezit subjektivitě, a vzhledem ke svému srbskému původu, jsem
se snažila používat názorů nebalkánských odborníků na danou tematiku, přestože nevěřím, že existuje úplně objektivní výklad krvavých balkánských konfliktů.
244
Stav k 24. 04. 2010
104
studenti.indd 104
13.10.2010 11:29:28
1. Teoretická část
Secesí, resp. odštěpením, rozumíme odtržení části území a obyvatelstva od existujícího,
mezinárodně uznaného, suverénního státu, tzv. „domovského státu“, a její následné prohlášení státem novým. 245 Antagonismus dvou zásad mezinárodního práva - práva národa na sebeurčení a zásady teritoriální integrity svrchovaných států, stanovené článkem
2 Charty OSN, nastoluje otázku, kdy je secese, jako forma vzniku státu, legální a přípustná.
1.1. Právo národa na sebeurčení
Podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále Pakt), přijatého v r. 1966 v souvislosti s procesem dekolonizace, článek 1, část 1 : „Všechny národy
mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut
a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj.“ 246 Obdobný článek
najdeme i v Deklaraci zásad přátelských vztahů a spolupráce mezi státy z roku 1970
(dále Deklarace). Problematické však je, že neexistuje dosud přesně určená definice,
která etnika lze považovat za národ či nikoliv.
Dále právo národa na sebeurčení neznamená nutně i právo na vlastní stát či secesi od
státu domovského. 247 Proto se setkáváme s případy, že určitá etnika, ačkoliv mezinárodně uznána za národ, nikdy nedosáhla svého práva na sebeurčení v praxi, přestože
teoreticky jím disponují. Jako příklad lze uvést Kurdy, kteří, přestože tvoří podstatnou
národnostní menšinu na území Turecka, Iráku a Iránu, nikdy neměli samostatný stát.
1. 2 Právo na sebeurčení versus státní integrita
Nejasnost, kdy lze prakticky uplatnit právo na sebeurčení, vychází z jeho rozporu se
zásadou teritoriální integrity svrchovaných států, kterou se blíže zabývá výše uvedená
Deklarace. Podle Deklarace se státy ve vzájemných vztazích, z právního hlediska, mají
považovat za navzájem rovné a suverenita a integrita státu je nedotknutelná státy jinými. Deklarace dále uznává právo národů na sebeurčení a právo na určení politického
statutu, tj. odštěpení, pouze v případě, nerespektuje-li ten který domovský stát zásadu
rovnoprávnosti svých občanů a jejich práva zakotvena v právu na sebeurčení. 248
Z výše uvedeného vyplývá otázka, zda SRJ, v období do zásahu NATO v roce 1999,
respektovala práva svých kosovských občanů? Byla OAF skutečně „humanitární
bombardování“, jak ho nazval prezident Havel, na obranu porušovaných albánských
lidských práv, anebo se jednalo o manipulaci Kosovské osvobozenecké armády (Ushtria Çlirimtare e Kosovës, UČK) právě s cílem pozdějšího dosažení nezávislosti pod
záminkou porušování lidských práv ze strany jugoslávského státu.
245
246
247
248
David V.; Sladký P.; Zbořil P. (2005): Mezinárodní právo veřejné. 2. vyd. Praha: Linde. ISBN-807201-557-5;
IMezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966). Dostupný z: http://www.osn.cz/
dokumenty-osn/ [cit. 11. 11. 2009]
Niels Aadal Rasmussen (2005):Kosovo Independence-de jure versus de facto. 1 vyd. Copen
hagen: Danish Institute for International Studies.
Declaration on principles of international law friendly relations and co-operation among states
in accordance with the Charter of the United Nations, 1970. [cit. 11. 11. 2009]. Dostupná z
WWW: http://www.un.org/en/documents/charter/chapter2.shtml
105
studenti.indd 105
13.10.2010 11:29:28
Ve snaze odpovědět na tyto otázky, vrátím se k období před zahájením bombardování
a události ve vesnici Račak, které byly trigger event při rozhodování Rady NATO zaútočit na bývalou SRJ.
Jelikož historie není záměrem mé práce, poskytnu pouze krátký přehled událostí od
ukončení války v Kosovu až po jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku,
která se dočkala dosud nevídaného mezinárodního uznání, přestože z obecného hlediska, 66 ze 192 členských zemí OSN pořád představuje docela nízké číslo.
2. „Humanitární“ bombardování a nezávislost kosova
Navzdory protestům stálých členů RB OSN, Čínské lidové republiky a Ruské federace, 24. března 1999 začínají vzdušné útoky Severoatlantické aliance na území SRJ,
včetně cílů civilních, jejichž cílem bylo zamezit údajné genocidě nesrbského obyvatelstva Kosova. Názory na oprávněnost zásahu zůstávají do dnes velmi rozporuplné.
2.1. Zastánci operace Spojenecká síla
Mezi zastánce vojenského řešení kosovské krize, lze zařadit především tehdejšího
britského premiéra Blaira a českého prezidenta Havla, který proklamoval, že „NATO
započalo první válku v lidských dějinách jménem obrany principů a hodnot, signalizující
konec národního státu, který už není nejvyšší zemskou hodnotou nacionální historie komunit“. 249 Jako základní cíle operace byly vytýčeny: zajištění stability východní Evropy, zmaření etnických čistek a zajištění důvěryhodnosti paktu NATO. 250
2.2. Kritika operace Spojenecká síla
Už před zahájením prvních vzdušných úderů, začínají se i mezi samotnými západními
spojenci objevovat pochybnosti o důvěryhodnosti rozsahu zločinů probíhajících nad
kosovskými Albánci. Podle zprávy britského ministra obrany sira George Robertsona,
a pozdějšího Generálního tajemníka NATO, přednesené začátkem ledna 1999 v britském parlamentu, „odpovídá UČK, za více smrtí, než autority Jugoslávie.“ 251
O tom, že násilí v Kosovu vůči albánskému etniku nebylo prováděné systematicky,
svědčí i zprávy německého Administrativního soudu z Münstera, který na základě
zpráv Ministerstva zahraničí SRN z období květen-červenec 1998, usnesl že „zprávy neumožňují závěr, že existuje kolektivní perzekuce Albánců z Kosova… Násilné akce
jugoslávské armády a policie od února 1998 byly zaměřené proti separatistickým aktivitám a neexistují důkazy o pronásledování celkového albánského etnika z Kosova nebo
249
250
251
Chomsky, Noam (2001): A new generation draws the line: Kosovo, East Timor and the standards
of the West. Pbk. ed. London: Verso. ISBN 1-85984-380-8. Str. 16-17.249 Stav k 24. 04. 2010
Tamtéž: Str. 16-17.
Tamtéž: Str. 112-113.
106
studenti.indd 106
13.10.2010 11:29:28
kterékoli jeho části. Tyto akce jsou selektivní a zaměřené proti ilegálním militaristickým
hnutím (zvláště UČK) a lidí v jejich oblastech působení… Státní program perzekuce
zaměřený proti celému etniku Albánců neexistoval a neexistuje.“ 252 Potom následuje
kauza Račak, která byla zlomovým bodem při rozhodování bombardovat Jugoslávii.
2. 2. 1. Masakr v Račku
Račak je Albánci osídlená vesnice v oblasti Štimlje, v jihozápadním Kosovu. Před zahájením bombardování Jugoslávie NATO byla oblastí působení Kosovské osvobozenecké armády, 253 která během roku 1998 provedla řadu ilegálních aktivit, včetně unášení
a žhářství. Poté co k 15. lednu 1999 došlo k přestřelce mezi jugoslávskou policií a UČK,
byl odhalen masový hrob se 45 osobami a vedoucí Kosovské verifikační mise William
Walker, prohlásil, že se jedná o civilní oběti, „nevýslovný zločin proti lidskosti“, 254 a neváhavě obvinil jugoslávské bezpečnostní síly. Srbská média naopak tvrdila, že Albánci
odstranili uniformy UČK a převlékli těla do civilního oblečení. V této argumentaci je
podpořily francouzské deníky Le Monde a Le Figaro. Novinář Le Monde, Christophe
Chatelot, na základě videozáznamů svých kolegů z Associated Press, kteří se osobně
zúčastnili zmíněné akce jugoslávských jednotek v Račku, psal, že vesnice, v době kdy
do ní vstoupila jugoslávská policie, již byla opuštěná. 255
Tři nezávislé forenzní týmy provedly obdukci – jugoslávský, běloruský (Bělorusko
bylo považováno za spojence Jugoslávie) a finský, který byl poslán ze strany EU.
K 19. lednu provedly analýzy srbský a bělorusky tým. Profesor Saša Dobričanin, bývalý ředitel Institutu forenzní medicíny v Prištině, prohlásil, že: „na žádném z těl nejsou
znaky exekuce. Těla nebyla masakrována.“ Dále vyjádřil pochybnosti, že těla byla přemísťována s cílem vytvořit dojem masakru. 256
Zpráva finského týmu, v čele s MUDr. Helenou Rantou, který začal pitvání o dva dni
později, byla utajena až do konce NATO války v Kosově, ale všeobecně nesouhlasila
s bělorusko-srbským nálezem - podle finského týmu, na základě analýzy ran, nebylo
oblečení z těl přemisťováno a většina nalezených neměla na sobě uniformy, ale civilní
oblečení bez žádných insignií. Ovšem, bylo řečeno, že pouze jedna oběť byla zastřelena z krátké vzdálenosti. Srbsko-běloruský parafinový nález, který byl pozitivní v 37 ze
40 případů, a který ukazoval, že se jednalo o vojáky, byl zamítnut s odůvodněním, že je
parafinová analýza „zastaralá.“ 257
252
253
254
255
256
257
Tamtéž: Str. 112-113
OSCE (1999): Kosovo/ Kosova As Seen As Told. Part V: The Municipalities - Stimlje/Shtime.
Dostupné z: http://www.osce.org/publications/odihr/1999/11/17755_513_en.pdf [cit. 19.
12. 2009]
NATO Crisis Talks on Massacre. 17. 01. 1999. BBC News online. Dostupné z WWW: http://
news.bbc.co.uk/2/hi/europe/256453.stm [cit. 19. 12. 2009]
Chatelot Christophe: Were the Račak really coldly massacred? 17. 01. 1999. Le Monde
Pathologist:No Kosovo massacre.19. 01. 1999. BBC News online. [cit. 19. 12. 2009]. Dostupné
z WWW: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/258529.stm
Ranta Rants : Too Little, Too Late- Do Spare us the Crocodile Tears. 24. 10. 2008. De[con
struct].net. [cit.19. 12. 2009 ] Dostupné z: http://de-construct.net/e-zine/?p=3451
107
studenti.indd 107
13.10.2010 11:29:28
V následném soudním procesu proti Slobodanu Miloševiče před Mezinárodním tribunálem v Haagu, prof. Dobričanin podal údaje o americkém dodavateli parafinu, který
byl během analýzy používán, a který se ještě pořád prodává a vyrábí na americkém
trhu, což jasně napovídá, že metoda nijak zastaralá nemohla být. Dobričanin dále
uvedl, že všech 40 nálezů srbského forenzního týmu s plným souhlasem podepsaly
i mezinárodní odborníci. 258 Na základě odborné analýzy doktora Dobričanina a soudce Maksimoviče, která vyšetřovala místo incidentu, bylo později staženo obvinění
z incidentů v Račku ve všech obžalobách vedených Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii proti srbským vojenským velitelům a bývalému prezidentovi. 259
Přestože se nikdy nezřekla svého nálezu a svých slov v roce 1999, Helen Ranta v říjnu
2008 ve své biografii zmínila, že na ní byl vyvíjen nátlak ze strany finského Ministerstva zahraničních věcí a pana Williama Walkera, aby ze zločinů jasně obvinila Srby
a albánské válečníky armády UČK představila jako civilní oběti. 260
2. 3. Kosovská cesta k nezávislosti
Po ukončení konfliktu, na základě Kumanovské dohody, byla přijata Rezoluce 1244
RB OSN, podle které se Kosovo stalo mezinárodním protektorátem, jehož bezpečnostní správa byla svěřena NATO, jednotkám KFOR, a civilní správa misi OSN zvané
UNMIK. 261
Rezoluce představovala jakési kompromisní řešení – začátkem její platnosti skončila
de facto suverenita Svazové republiky Jugoslávie (dnešního Srbska jako jejího právního nástupce) nad Kosovem, jelikož se Rezolucí předpokládaný návrat jugoslávského
vojska a policie na kosovské území nikdy neuskutečnil. Na druhou stranu Rezoluce
byla výhodná pro Jugoslávii tím, že zajišťovala její územní celistvost a de iure suverenitu, protože stanovila „závazek všech členských států respektovat suverenitu a teritoriální integritu Svazové republiky Jugoslávie a dalších států tohoto regionu v souladu
s Dodatkem 2 a Helsinským závěrečným aktem.“ 262
Rezoluce, jak lze vidět, neponechávala možnost pozdější nezávislosti autonomní oblasti, ale stejně tak ani přesně neomezila dobu trvání mezinárodní správy. Před určením konečného statutu předpokládala mise UNMIK dosažení určitého politicko-ekonomického standardu kraje, ale tento přístup se jako příliš efektivní neosvědčil.
Ačkoliv v říjnu 2000 v Srbsku dochází k výrazným politickým změnám sesazením
Miloševiče demokratickými politickými elitami, nevede to ke změně postojů Prištiny,
která nadále bojkotuje komunikaci s Bělehradem.
Po vypuknutí nových mezietnických střetů v březnu 2004, mezinárodní mise trvale
opouští politiku „standardů před statutem“ a zahajuje jednání o budoucím statutu
258
259
260
261
262
Tamtéž;
Tamtéž;
Ranta Helena (2008): Foreign Ministry tired to influence Kosovo reports. Helsingin Santomat.
Dostupné z: http://www.hs.fi/english/article/1135240292632 [cit. 19. 12. 2009].
UNMIK – United Nations Interim Administration Misson in Kosovo
Rezoluce 1244 OSN (1999), přijatá RB OSN 10. 6. 1999. dostupná z: http://www.nato.int/
kosovo/docu/u990610a.htm [cit. 21. 11. 2009]
108
studenti.indd 108
13.10.2010 11:29:28
oblasti. Tento krok vyhovoval albánským politikům, kteří se už dlouho snažili prosadit
názor, že dosažení standardů stanovených mezinárodní misí není možné bez upřesnění statutu Kosova, které po represích Miloševičeva režimu, nemůže být již součásti
Srbska, ačkoliv došlo k politickým změnám. Proto nekompromisně požadovali „nic
méně než nezávislost“, a to nezávislost de iure, nikoliv de facto, protože si dobře uvědomovali ekonomickou závislost regionu na zahraniční pomoci. 263
Postoj Bělehradu byl diametrálně odlišný a zněl „více než autonomie, méně než nezávislost“ – Bělehrad se nechtěl zříci státní suverenity nad Kosovem a na jednom
z posledních jednání před vyhlášením nezávislosti nabídl Prištině pozici obdobnou té,
kterou mají současně v Číně Macao a Hongkong, 264 přičemž by existovala autonomie ve
vyřizování vnitřních záležitostí, ale v mezinárodní politice by si Srbsko zachovalo suverenitu nad územím. Svojí jednající platformu Srbsko odvozovalo z Rezoluce 1244 RB OSN,
která, jak bylo uvedeno výše, garantovala zachování územní celistvosti SRJ a tím i dnešní
Srbské republiky jako jednoho z jejich státoprávních nástupců, v souladu s Helsinským
závěrečným aktem, podle kterého nemůže dojít ke změnám státních hranic bez souhlasu
všech zúčastněných subjektů, jichž se tato změna týká. 265
Po několika kolech neúspěšných jednání a opouštění Ahtisaariho plánu, 266 který odmítl
Bělehrad a na půdě RB OSN ho vetovalo Rusko, dochází k jednostrannému vyhlášení nezávislosti kosovským parlamentem 17. února 2008 a následnému uznání této nezávislosti
66 státy, včetně České republiky.
Šéf srbské diplomacie Vuk Jeremič k 15. srpnu 2008 podal oficiální žádost o projednání legality albánské secese před Mezinárodním soudním dvorem ve vztahu k Rezoluci
1244 RB OSN a Helsinskému závěrečnému aktu, což bylo následně podpořeno Valným Shromážděním OSN. 1. prosince 2009 začal soudní proces, v kterém kromě kosovských a srbských delegací, vystoupí dalších 29 států, včetně všech členů RB OSN,
ze kterých 15 bude hovořit pravděpodobně ve prospěch kosovské nezávislosti, zatímco
dalších 14 představí své argumenty, proč jsou názoru, že Kosovo není jedinečným případem, a že by jeho nezávislost mohla být precedentem se značnými následky pro mezinárodní společenství. 267 Bude to první soudní proces před Mezinárodním soudem,
v kterém vystoupí všech pět stálých členů RB OSN. Francie, Německo a Velká Britanie zřejmě podpoří kosovskou nezávislost, zatímco Ruská federace a Čína bude spíše
souhlasit se srbskou argumentací. Podle předsedy Mezinárodního soudního dvora,
H. Ovada, konečné rozhodnutí soudu bude pravděpodobně neutrální. 268
263
264
265
266
267
268
Niels Aadal Rasmussen (2005):Kosovo Independence-de jure versus de facto. 1 vyd. Copen
hagen: Danish Institute for International Studies. ISBN 502497
Dienstbier J.: Měla jugoslávská válka smysl?. Reflex. 26. 03.2009
Helsinky Final Act: 1975. dostupné z: http://www.osce.org/documents/mcs/1975/08/4044_en.
pdf [cit. 19. 12. 2009]
Martti Ahtisaari, finský diplomata, vedl kosovsko-albánská jednání a po nedosažení shody
navrhl plán, podle kterého Kosovo mělo dostat kontrolovanou nezávislost („supervised
independence“)
Rose Jasmina: Koliko je legalna odluka o nezavislosti Kosova. Deutsche Welle [online].
01 .12.2009. Dostupné z: http://www.dw-world.de/dw/article/0,,4955751,00.html.
[cit. 05. 12. 2009]]
Savić Svetozar: Nezavisnost Kosova pred Međunarodnim sudom pravde. Deutsche Welle.
01.12.2009 [cit.19. 12. 2009]
109
studenti.indd 109
13.10.2010 11:29:28
V následující části se pokusím prokázat, proč nepovažuji albánskou secesi za jedinečný případ a souhlasím s oficiální srbskou argumentací, že uznání jednostranně vyhlášené kosovské nezávislosti představuje hrubé porušení mezinárodního práva a tím
i obrovské riziko stát se precedentem, kterého by mohla zneužít četná separatistická
hnutí v celém světě.
3. Kosovo precedentem či nikoliv
Pokud finský nález z Račku byl zmanipulován v zájmu obvinit Srby ze zločinů nad Albánci, které v skutečnosti neproběhly, jak se v své biografii zmínila MuDr. Ranta, pak
z toho vyplývá, že od období, kdy lord Robertson podává svojí zprávu, až k 24. březnu
1999, kdy začínají vzdušné údery na SRJ, se bezpečnostní situace kosovských Albánců nijak významně nemohla změnit. Tuto skutečnost potvrzují i zprávy OBSE, které
uvádějí, že v Kosovu těsně před bombardováním násilí mělo sporadickou, nikoliv systematickou podobu. 269
Z hlediska této práce je, ovšem, nejdůležitější následující závěr: neexistovalo–li státem prováděné, organizované násilí vůči albánskému etniku, jak uvádí výše uvedené
zdroje, nelze potom tvrdit, že kosovským Albáncům bylo státem upíráno právo na
sebeurčení. Na základě čeho požaduje albánské kosovské etnikum svojí nezávislost
v současnosti, nedocházelo-li k porušení jeho práva na sebeurčení v minulosti? Existuje-li rozdíl mezi albánským případem a jinými separatistickými hnutími, která by na
základě albánského modelu mohla považovat své požadavky za oprávněné a při secesi od svého domovského státu tvrdit, že je jejich situace jedinečná a neopakovatelná,
stejně jak to dnes uvádí albánská vládnoucí exekutiva či zastánci kosovské nezávislosti, jako například bývalá státní tajemnice USA Condoleezza Rice, která na otázku
proč USA neuznají také Jižní Osetii čí Abcházii, tuto možnost odmítla a prohlásila:
„Velmi jasně jsme se vyjádřili, že je Kosovo pro nás sui generis, a to v důsledku specifických okolností za kterých docházelo k rozpadu Jugoslávie, specifických okolností agrese
Miloševičevých snah vůči Kosavarům, zejména albánským Kosovarům.“ 270
Je nespornou pravdou, že Miloševičův režim byl velice tvrdý, a že kosovským Albáncům Ústavou z roku 1989 byla de facto omezena jejich ústavní práva, že v Kosovu srbská žandarmerie občas velmi tvrdě zasahovala, ale z uvedených zpráv Administrativního soudu, lorda Robertsona a OBSE vyplývá, že se jednalo o protiteroristické akce
zaměřené proti UČK, 271 nikoliv obecně proti civilnímu obyvatelstvu Kosova, včetně
kosovských Albánců.
Ať už se za Miloševičeva režimu dělo cokoliv, dle mého názoru to nelze používat jako
argumentaci pro ospravedlnění albánské secese, jelikož k ní nedošlo za Miloševičeva
269
270
271
Chomsky (2001): Str. 112-113
US Rules Out Recognising S. Ossetia. Civil Georgia. 06. 03. 2008. dostupné z : http://www.civil.
ge/eng/article.php?id=17273 [cit. 23. 04. 2010]
Kosovo Liberation Army anebo UČK byla oficiálně na seznamech teroristických organizací State
Departmentu, ale v r. 1999 byla „stažená“, kdy se objevila potřeba pozemní armády v operaci
Allied Force na Kosovu. – Fontes Rerum (2008);
110
studenti.indd 110
13.10.2010 11:29:28
režimu, ale za demokratického režimu, který v Srbsku vládne od roku 2000, a který se
v současnosti velmi jasně vymezuje od počínání bývalého režimu – jak tím, že již 44 ze
46 osob obviněných z válečných zločinů v jugoslávských válkách vydalo Mezinárodnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu, tak tím, že před domácími soudy vede
procesy proti osobám obviněným z válečných zločinů. 272
O tom, že současné Srbsko neuplatňuje politiku tlusté čary, možná nejlépe vypovídá
nedávno srbským Parlamentem přijatá Deklarace o Srebrenici, v které se odsuzují
zločiny v tomto bosenském městě v souladu s rozhodnutím Mezinárodního soudního
dvora v Haagu, a vyjadřuje lítost rodinám obětí kvůli událostem z roku 1995. Tímto
krokem, dle slov prezidenta Tadiče, Srbsko prokázalo svojí politickou zodpovědnost
a obdobný postoj očekává i od svých sousedů. 273
Proto argumentace, že kosovská situace je jiná tím, že by život pro kosovské Albánce
v rámci Srbska již byl nemožný, není nijak opodstatněná. Jednoduše, kromě zásahu
mezinárodního společenství v roce 1999, což bylo opravdu precedentní tím, že se předtím nikdy vojensky nezasáhlo do suverénního státu kvůli jeho vnitrostátním etnickým
problémům, nic jiného v kosovském případě není specifické či neopakovatelné.
Přiznat nezávislost Kosova, a tím porušit jednu z hlavních zásad mezinárodního práva – uzemní celistvost suverénního státu, pouze kvůli tomu, že určitá národnostní
menšina považuje svůj život v rámci tohoto státu za nemožný, přičemž je její právo na
sebeurčení domovským státem zajištěno, není, dle mého názoru, nic jiného než vytváření velmi nebezpečného precedentu, kterého by následně mohla využít separatistická
hnutí v celém světě.
Separatismus je poměrně starým historickým jevem a není pouze záležitosti Srbska či
Balkánu, ale záležitosti celosvětovou. Přestože se způsoby, kterými o dosažení svých
cílů bojuje španělská ETA, irská IRA či albánská UČK, nebo kterékoliv jiné separatistické hnutí, mohou mezi sebou lišit, podstata všech separatistických hnutí na světě je
stejná – je to touha odrhnout se od státu domovského a dosáhnout de iure nezávislosti, bez ohledu na to, jaké jsou skutečné životní podmínky konkrétní etnické menšiny
v tom kterém státě.
4. Balkán
V následující části se pokusím ukázat jaká jsou rizika uznání kosovské nezávislosti pro
balkánský region, vzhledem k současnému politickému vývoji. Budu se věnovat bývalým jugoslávským republikám, v kterých dodnes existuje pestré národnostní a náboženské složení. Kromě samotného Srbska se jedná především o Makedonii a Černou
Horu, kde žije značná albánská menšina, a o Bosnu a Hercegovinu, která v současnosti prochází ústavními změnami.
272
273
Tadić: Rezolucija o Srebrenici pokazuje političku zrelost. 24. 04. 2010. Blic Online. Dostupné z
WWW: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/186608/Tadic-Rezolucija-o-Srebrenici-pokazuje
-politicku-zrelost [cit. 25. 04. 2010]
Tamtéž;
111
studenti.indd 111
13.10.2010 11:29:28
Jelikož ve Slovinsku a Chorvatsku existuje poměrná národnostní homogenita a přitom se jedná o členskou zemi Evropské Unie a kandidátskou zemi pro vstup do EU, je
nepravděpodobné, že by jejich integrita mohla být ohrožena jakýmikoliv separatistickými požadavky. Dopady kosovské nezávislosti pro tyto dva státy lze především hledat
ve vývoji ekonomicko-politických vztahů se Srbskem, jelikož se jedná o státy, které
kosovskou nezávislost oficiálně uznaly.
4.1. Dopady na Makedonii
Proces destabilizace, který by na Balkáně mohlo vyvolat mezinárodní uznání kosovské
nezávislosti, se bude, podle slov doc. Jana Pelikána z Ústavu světových dějin FF UK 274
v Praze, pravděpodobně posouvat na jih, k sousední Makedonii, kde je situace po
ukončení konfliktu z roku 2001 modelově stejná jako v Kosovu – v severní časti státu
většinu obyvatelstva tvoří Albánci, kteří žijí odděleně od Makedonců, a křehký klid je
udržován pouze velkým nátlakem Západu.
Pelikán proto nevylučuje možnost opětovného vypuknutí mezietnické války, zmražené v roce 2001, která by vedla k národnostní homogenizaci a případnému odtržení Albánci osídleného území, stejné tak, jak se stalo po kosovském konfliktu. 275 V případě
takového vývoje, otázkou zůstává, jestli by nebyly vzneseny požadavky na sjednocení
odtržených území, Kosova a severní Makedonie, s Albánií a vytvoření velkoalbánského státu.
Podle Pelikána, Kosovo je pouze oddychovým časem a kosovskou nezávislostí albánské požadavky nekončí, přičemž jako nejproblematičtější vidí způsob jejich uplatňování. Podle něj, albánští politici „se oblékají do moderních obleků a přesvědčivě opakují
fráze, které od nich chtějí jejich partneři na Západě slyšet“, ale jejich politickou doktrínou nadále zůstává „čistý bojovný nacionalismus“. 276 Proto není vyloučeno, nebudou-li nadále poskytovány ústupky a vedena politika uklidňování albánských radikálů, „že
z Kosova postupně zmizí americké vlajky a mezinárodní síly budou vnímány nikoliv jako
osvoboditelé, ale jako okupanti.“ 277
Dále se Pelikán domnívá, že albánský případ se ničím neliší od jiných separatistických
požadavků – přestože kosovští Albánci tvrdí, že jejich požadavky vychází ze skutečnosti, že jim nelegálně byla omezena ústavní práva v roce 1989 a že po represích Miloševičeva režimu, soužití v rámci srbského státu je nemožné, 278 Pelikán je názoru, že se
jedná o neschopnost albánského etnika ztotožnit se srbským a pravoslavným státem.
Jako odůvodnění svého názoru porovnává situace v Srbsku a Makedonii po roce 1974,
kdy v obou bývalých jugoslávských republikách vypukly masové demonstrace albán274
275
Fakulta filozofická Univerzity Karlovy
Fontes Rerum (2008): Je uznání nezávislosti Kosova řešením problémů na Balkáně anebo jen
otevírá další kola násilí na Balkáně a jinde ve světě. Drachov: Praha. ISBN 978-80-86958-12-5. Str:
276
Tamtéž: str. 116-124
277
Tamtéž
278
Skender Hiseni, vedoucí delegace kosovských Albánců v procesu před Mezinárodním soudním dvo
rem. Dostupné z: Rose Jasmina: Koliko je legalna odluka o nezavislosti Kosova. Deutsche Welle
Online. 01 .12 .2009. Dostupné z: http://www.dw-world.de/dw/article/0,,4955751,00.html.[cit.
05. 12. 2009]4
112
studenti.indd 112
13.10.2010 11:29:28
ské menšiny – zatímco Srbsko na nepokoje odpovědělo rozšířením pravomocí lokálních orgánů a velmi příznivou ekonomickou politikou, v Makedonii reagovali velmi
tvrdou, represivní politikou; přesto je výsledek dneska stejný. To, podle Pelikána, ukazuje, že u albánského separatismu roli nesehrály životní podmínky a politická represe,
ale neschopnost sžít se srbským státem. 279
Jestli se opravdu jedná o neschopnost jednoho etnika identifikovat se a žít s etnikem
jiným, pak z toho vyplývá závěr, že kosovská secese není ničím jiná, než kterékoliv separatistické tendence kdekoliv ve světě. Proto uznání Kosova jako nezávislého státu
ponechává značný potenciál následného domino efektu, o kterém se zmíním později.
4.2. Dopady na Srbsko
Vzhledem k výše uvedeným názorům si myslím, že stojí za úvahu i otázka, k jakému
vývoji dojde v jihovýchodních oblastech Srbska – Preševo, Bujanovac a Medvedja, kde
již v současnosti žije podstatná albánská národnostní menšina, která je v zmíněných
oblastech již nyní početnější než srbské obyvatelstvo. Vzhledem k tomu, že se zmíněné
oblasti nacházejí vedle kosovské hranice, není nereálně očekávat, že tyto oblasti budou usilovat o spojení s Kosovem.
Přestože takové požadavky zatím nebyly explicitně vysloveny, neznamená to, že k nim
časem nedojde. Při nedávné návštěvě v obci Bujanovac, člen předsednictví dočasného
Národního shromáždění Kosova, Nedžat Daci, požadoval, aby Bělehrad respektoval zásadu reciprocity a albánskou kulturní identitu v jižním Srbsku, stejně tak, jako
Kosovo respektuje reciprocitu pro srbské občany. 280 Tato návštěva byla domácími albánskými politiky velmi uvítána a ohodnocena jako „velice důležitá v období, kterým
procházejí Albánci na jihu Srbska.“ 281 Nabízí se otázka, o jakém období hovoří místní
politici a čím to procházejí Albánci v jižním Srbsku?
K žádným politickým změnám poslední dobou nedocházelo a v jižním Srbsku, kromě Koordinačního orgánu pro Preševo, Bujanovac a Medvedju, na jehož rozhodování
se Albánci již podílejí, se plánuje i ustavení Národní rady pro albánskou národnostní
menšinu, která se bude podrobněji věnovat otázce albánské nacionální identity. 282
Proto se nabízí otázka, proč se vyzývá Bělehrad, aby respektoval albánskou národnostní identitu, když je již respektována, anebo Albánci z jihu Srbska tuto percepci
nesdílejí? Pokud je tomu tak, pak by to znamenalo potvrzení dříve uvedených názorů
doc. Pelikána, že Albánci z jižního Srbska a Makedonie budou čím dále, tím více požadovat další pravomoci, což by případně mohlo vyústit i v požadavek nezávislosti, či
připojení se ke Kosovu.
279
280
281
282
Fontes Rerum (2008): str. 116 - 124
Daci traži poštovanje reciprociteta za Albance s juga Srbije. Blic Online. 17. 04. 2010. Dostupné
z WWW: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/185551/Daci-trazi-postovanje-reciprociteta-za
-Albance-juga-Srbije [cit. 25. 04. 2010].
Tamtéž
Tamtéž
113
studenti.indd 113
13.10.2010 11:29:28
Se stejnými požadavky za nezávislost by se také mohla ohlásit maďarská menšina v severní autonomní oblasti Srbska, Vojvodině, která Ústavou z roku 1974 dostala v rámci
tehdejšího Srbska stejné postavení jako Kosovo. 283 Jak lze vidět, nebezpečí precedentu kosovské nezávislosti pro Srbsko nekončí odtržením jeho jižní autonomní oblasti,
ale uznáním Kosova by se de facto vytvořil právní rámec pro odtržení i jiných oblastí
většinově obydlených národnostními menšinami. Přestože se takový vývoj současně
zda být málo pravděpodobným, dle mého názoru by rozhodně měl být brán v potaz,
jelikož se jedná o věčně nestabilní Balkán, v kterém k razantním změnám politických
poměrů dochází i během jednoho desetiletí.
4. 2. 1. Vliv kosovské nezávislosti na zahraniční politiku Srbska
Kromě dalších separatistických tendencí, které by mohly ohrozit jeho teritoriální integritu, stěžejní otázkou pro Srbsko je i otázka zahraničněpolitických vztahů se sousedy, kteří uznali Kosovo. Poté, co černohorská vláda uznala Kosovo, a následně s ním
navázala diplomatické styky, došlo ke zhoršení vztahů mezi těmito dvěma státy – šéf
srbské diplomacie, Vuk Jeremič, povolal ke konzultacím srbského velvyslance v Černé
Hoře, a představitelům černohorské vlády v Bělehradu byla zaslána demarše. 284
Bělehrad to chápal jako formu vyjádření protestu proti nelegálnímu uznání nezávislosti Kosova, zatímco černohorský premiér, Milo Djukanovič, prohlásil, že „zásadním
problémem srbsko – černohorských vztahů, není otázka černohorských vztahů s Kosovem, ale černohorská samostatnost“ a neschopnost srbských politiků smířit se skutečnosti, že Černá Hora má právo na svá vlastní rozhodnutí. 285
Jak lze vidět, protest Srbska proti uznání Kosova nese s sebou značné riziko politizace – otázkou je, kdy začnou sousedi kosovskou otázku interpretovat z aspektu jiných
politických neshod, které mají s Bělehradem. Při nedávnému neoficiálnímu setkání
chorvatského a srbského prezidenta se diskutovalo o spolupráci dvou sousedů, ale
Kosovo nebylo tématem. 286 Obdobně, i v Rezoluci Senátu USA, jejímž cílem bylo
podpořit integraci Srbska do EU, otázka Kosova byla vynechána. 287 Znamená to, že
sousední státy a mezinárodní činitelé ponechávají řešení kosovské otázky na jednáních Bělehradu a Prištiny, anebo ji již považují za uzavřenou?
Vzhledem tomu, že se jedná o státy, které uznaly nezávislost Kosova, pravděpodobnější je to druhé. Ovšem Bělehrad nadále trvá a bude trvat na jednáních s Prištinou,
jelikož se Srbsko svého území nevzdá, a to ani pod nátlakem volit mezi členstvím v EU,
283
284
Niels Aadal Rasmussen (2005).
Korlat N., Zeljak N.: Beograd povukao ambasadora u Crnoj Gori.Blic Online. 16.01.2010. Dostupné
z WWW: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/172493/Beograd-povukao-ambasadora-u-Crnoj-Gori
[cit. 26. 04. 2010]
285
TANJUG: Đukanović – Srbija želi da kompromituje Crnu Goru. Blic Online. 16. 03. 2010. Dostup
né z: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/180160/Djukanovic-Srbija-zeli-da-kompromituje-crnogor
sku-nezavisnost [cit. 26. 04. 2010]
286
TANJUG: Hrvatski mediji: Nova etapa u odnosima Srbije i Hrvatske.BlicOnline. 25.03.2010.
Dostupné z: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/182330/Hrvatski-mediji-Nova-etapa-u-odnosima
-Srbije-i-Hrvatske [cit. 26. 04. 2010]
287
Spaić, T.:SAD odustale od ucenjivanja. Blic Online. 23. 04. 2010. Dostupné z http://www.blic.rs/
Vesti/Politika/186244/SAD-odustale-od-ucenjivanja [cit. 26. 04. 2010]
114
studenti.indd 114
13.10.2010 11:29:29
které je jeho nejdůležitějším strategickým cílem, a kosovskou nezávislosti. Budou-li
Srbové přinuceni volit, zvolí si, dle Jeremiče, svojí státní integritu na úkor členství
v EU. 288 Z toho vyplývá otázka, jestli se Srbsko nestane rukojmím své vlastní politiky vůči Kosovu a nedojde-li k jeho regionální izolaci, protože sousední státy, vyjma
Bosny a Hercegoviny, uznávají jednostrannou nezávislost Kosova. Předtím než srbský
prezident oficiálně omítl svojí účast na summitu balkánských zemí v Brdu kod Kranja, protože Kosovo bylo zastoupeno jako nezávislé, namísto Kosovo – UNMIK dle
ustanovení Rezoluce 1244, slovinský poslanec v Evropském parlamentu prohlásil: „
Srbsko se musí rozhodnout, co je jeho zájmem. Pokud se nezúčastní, je to zprávou z Bělehradu. Tím se rozhodne, jestli je součástí řešení anebo problému. Srbsko je suverénní
stát a sám rozhoduje o dynamice svého přiblížení se Evropské unií.“ 289
Ovšem, otázkou je, jestli politický krok Bělehradu byl projevem tendencí k izolacionizmu, anebo pouze reálná nemožnost zúčastnit se summitu, v kterém by jeho jižní
oblast byla představena jako nezávislá. Podle mezinárodního práva, srbská účast
by znamenala implicitní uznání kosovské nezávislosti, což je pro Srbsko rozhodně nepřijatelné. Srbsko nemůže do Evropy s politikou izolacionizmu, ale stejně tak
nelze hovořit o stabilizaci či evropské integraci Balkánu bez Srbska, jako největšího
a centrálního státu regiónu. Proto je potřeba hledat cestu kompromisu mezi Prištinou
a Bělehradem, ale takovou, kdy „ Srbsko neztratí vše, a Priština vše nezíská“, jak se na
nedávné konferenci v Istanbulu vyjádřil prezident Tadič, kdy Prištinu vyzval k dalšímu
kolu jednání. 290
Jedno je ale jasné – přestože sousední státy, či některé státy EU, uznaly kosovskou nezávislost a považují to za věc hotovou, toto stanovisko Bělehrad nesdílí a sdílet nebude. Stejně tak, vyhýbání se kosovské otázce nebude efektivní – tím, že uznáme uměle
vytvořenou národnost Kosovarů, s kterou se, dovolím si tvrdit, neidentifikují ani kosovští Srbi, ani kosovští Albánci, 291 a na regionální summity budou pozváni kosovští
politici, jako představitelé nezávislého státu, nezbaví se EU zásadního problému –
problému samotného vstupu Kosova do EU, kterému, kromě Srbska, budou pravděpodobně překážet i jiné členské země, které samostatné Kosovo, v důsledku domácích
problému se separatismem, nikdy neuznají. Především se jedná o Kypr, kde je situace
modelově stejná, ale také i Španělsko, Rumunsko, Slovensko či Řecko.
288
289
290
291
SRNA: Vodsvort: Šta bi stvarnom svetu značio izbor Srbije. Blic Online. 06. 03. 2010. Dostupné
z http://www.blic.rs/Vesti/Politika/179620/Vordsvort-Sta-bi-stvarnom-svetu-znacio-izbor
-Srbije [cit. 26. 04. 2010]
BETA: Kacin : Van Rompej dolazi u Sloveniju ako dođe Tadić. Blic Online. 17.03.2010.
Dostupné z WWW: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/181223/Kacin-Van-Rompej-dolazi-u
-Sloveniju-ako-dodje-Tadic [cit. 26. 04. 2010]
TANJUG: Tadić, Gul a Silajdžić podpisali istanbulsku deklaraciju. 24. 04. 2010. Blic Online.
Dostupné z WWW: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/186532/Tadic-Gul-i-Silajdzic-potpisali
-Istanbulsku-deklaraciju [cit. 26. 04. 2010]
Při vyhlášení nezávislosti v Kosově nebyly nikoliv Západem vnucené kosovské vlajky,
ale vlajky Albánie;
115
studenti.indd 115
13.10.2010 11:29:29
Skutečnost, že Evropská unie podmíní členství Srbska uznáním Kosova, je velmi málo
pravděpodobná, a to právě proto, že kromě Srbska i další členské státy kosovskou nezávislost neuznávají, a takováto podmínka by následně mohla vyvolat politické rozpory uvnitř samotné Unie. Dále, na modelu Kypru se ukázalo, že stát může efektivně
fungovat v rámci Unie, navzdory vnitrostátním problémům týkajícím se právního postavení určité oblasti. Proto se jako jediné možné řešení ukazuje to, co v současnosti
navrhuje prezident Tadič - pokračování jednání s Prištinou, jelikož zmražená situace
není v zájmu jak Srbska, tak i lokálních kosovských představitelů a mezinárodního
společenství.
4. 3. Dopady na Bosnu a Hercegovinu
Na základě nálezu Badinterovy komise, 292 která SFRJ označila jako „stát v rozpadu“,
293 musela být zachovaná integrita všech bývalých socialistických republik. 294 Proto
nemohli své požadavky o spojení s mateřským státem uplatnit ani Srbové v Bosně
a Chorvatsku ani bosenští Chorvaté, což následně vedlo k jugoslávským válkám.
Po ukončení konfliktu Deytonskou mírovou dohodou v roce 1995, Bosna a Hercegovina se stala mezinárodním protektorátem a byla rozdělena na dvě části - Federaci
Bosny a Hercegoviny, entitu převážně osídlenou Bosňáky (dříve bosenští Muslimové)
a Chorvaty, a Republiku srbskou, kde převážně žijí bosenští Srbové. Přestože uplynulo skoro 15 let od ukončení konfliktu, nadále přetrvávají animozity mezi někdejšími
válečnými stranami. Zatímco Srbové usilují o právo na referendum o nezávislosti
a obtížně se ztotožňují s bosenským státem, druhá strana neuznává srbskou entitu,
považuje je za „genocidní útvar“ a usiluje o vytvoření unitárního státu.
Jinak řečeno, politické požadavky třech konstitutivních národů se diametrálně liší, stejně jako albánsko-srbské zájmy v Kosovu. Při nedávných jednáních o nové ústavě, 295 premiér srbské entity Dodik, prohlásil, že by jakýkoliv pokus o vnucení řešení, se kterým
by nesouhlasily všechny zúčastněné strany, vyústil v referendum o nezávislosti srbské
entity, přičemž by odpovědnost za následnou nestabilitu nesli ti, kteří o vnucení usilovali, zatímco bosenský člen Předsednictví, Sulejman Tihič, dokonce zmínil možnost
nové války, dojde-li k takovémuto vývoji a nebude-li nalezen politický kompromis. 296
Jak lze vidět, mezinárodní uznání kosovské nezávislosti by mohlo být smrtelnou ránou
pro stabilitu BIH, ve které se znovu rodí střet národnostních zájmů před odchodem
mezinárodní správy. S mezinárodním uznáním kosovské nezávislosti byla porušena
teritoriální integrita Srbska, tj. implicitně i někdejší Socialistické republiky Srbsko,
což je v rozporu se zmíněním nálezem Badinterovy komise. Z toho automaticky ply-
292
293
294
295
296
Komise soudců Ústavních soudu 5 evropských zemí, která řešila otázku rozpadu bývalé Socialis
tické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ) a právního postavení nově vzniklých států, nazvána
podle francouzského předsedy Roberta Badintera.
Pozn.:„ State in dissolution“.
Niels Aadal Rasmussen (2005).
V BIH současně jako státní ústava platí Deytonská mírová dohoda z r. 1995
Maksimovic Dragan: Butmirski pregovori: 2 runda. Deutsche Welle [online]. 01 .12 .2009. Dostup
né z: http://www.dw-world.de/dw/article/0,,4955751,00.html [cit. 05. 12. 2009]
116
studenti.indd 116
13.10.2010 11:29:29
ne, že nález nemůže již platit ani pro ostatní republiky bývalé SFRJ, není-li platný pro
Srbsko. Proto se nabízí otázka, jak lze bosenským Srbům upírat právo na referendum
o nezávislosti, které by, dle slov Dodika, 297 pravděpodobně vyústilo v secesi od Bosny,
když se kosovským Albáncům uznává právo na nezávislost od Srbska na základě stejných požadavků.
Přestože se v současnosti odštěpení srbské entity jeví jako málo pravděpodobné, jelikož by bylo v rozporu s Daytonskou mírovou dohodou, je nesporné, že se kosovskou
secesí a jejím uznáním ze strany některých států, skutečně vytvořilo právní opodstatnění pro požadavky bosenských Srbů, a to právě v souvislosti s porušením Badinterového nálezu, tj. v souvislosti s těmito specifickými okolnostmi, za kterých se rozpadla
Jugoslávie, a které bývalá paní státní tajemnice Rice, uváděla jako důkaz jedinečnosti
kosovské otázky. Jak se bude vyvíjet situace v Bosně a Hercegovině, bude především
záviset na ochotě politických představitelů vyhledat kompromisy, které by byly přijatelné pro všechny tři národy. Jinak, jakýkoliv pokus o omezení ústavních práv bosenských Srbů garantovaných Daytonskou dohodou, povede k stejnému postupu, který
uplatnili Albánci v Kosovu před dvěma roky – k jednostrannému vyhlášení nezávislosti srbské entity na Bosně a Hercegovině.
5. Dnes Kosovo, zítra svět
V následující části se budu věnovat otázce dominového efektu, který by uznání jednostranné nezávislosti Kosova mohlo vyvolat. Jelikož by historické srovnání jednotlivých oblastí, ve kterých se v současnosti projevují separatistické tendence, bylo obsahově velmi náročné, nebudu se pokoušet o provádění případových studií, ale spíše
o identifikaci některých regionů, jež by vývoj kosovské otázky mohl výrazně ovlivnit.
5. 1. Mezinárodní reakce na jednostranné vyhlášení kosovské nezávislosti
Kromě premiéra srbské entity v Bosně a Hercegovině, řada dalších politických představitelů sdílí stanovisko, že kosovská secese může sloužit jako model pro vyřešení
jejich národnostních otázek.
Jako jednu z oblastí, v kterých již dlouho přetrvávají separatistické tendence, lze uvést
kanadský Quebec, kde frankofonní Kanaďané požadují svojí suverenitu na základě jazykové a náboženské odlišnosti od zbytku státu, který je většinou anglofonní. 290 Jak
lze vidět, jedná se o tentýž problém neschopnosti kulturní či náboženské identifikace
se státem domovským, který v současnosti mají kosovští Albánci. Proto poté co Kanada uznala Kosovo jako nezávislý stát, členové strany Parti Québécois, velmi uvítali
297
298
290
Tamtéž
François Rocher: The Evolving parameters of Quebec Nationalism. UNESCO.str. 74 – 96. Do
stupné z http://unesdoc.unesco.org/images/0013/001390/139048E.pdf#page=76
[cit. 27. 04. 2010]
TANJUG: Tadić, Gul a Silajdžić podpisali istanbulsku deklaraciju. 24. 04. 2010. Blic Online.
Dostupné z WWW: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/186532/Tadic-Gul-i-Silajdzic-potpisali
-Istanbulsku-deklaraciju [cit. 26. 04. 2010]
117
studenti.indd 117
13.10.2010 11:29:29
rozhodnutí své vlády a jejich představitel, Donald Turp, prohlásil: „Kanada uznává
stát, nový stát, přestože je proti tomu stát domovský. To je něco nového. Jsme velice rádi,
že se toto stalo,“ a dále uvedl, že nyní existuje základ pro Ottawu, aby uznala nezávislý
Quebec. 299
Pokud se hovoří o secesi, rozhodně vyvstává otázka izraelsko – palestinských vztahů. Po uznání kosovské nezávislosti USA, Yasser Abed Rabbo, pomocník prezidenta
Abbase, tři dny po kosovské nezávislosti prohlásil: „Kosovo není lepší než Palestina.
Když Spojené státy americké a většina zemí EU mohly uvítat nezávislost Kosova, proč
by stejně neučinily s Palestinou. Palestinci by měli následovat příklad Kosova a prohlásit
unilaterální nezávislost, pokud mírová jednání s Izraelem selhají.“ 300
Separatismus je častým jevem i v postsovětském prostoru. Jako kritické oblasti lze
označit Jižní Osetii, Abcházii, Náhorní Karabach a Transdněstrii. Jedná se o oblasti, které po rozpadu Sovětského svazu, odmítly být součásti nově vzniklých samostatných republik, a proto jednostranně vyhlásily nezávislost, obdobně jako Kosovo
v Srbsku. Rozdíl je ovšem v tom, že na rozdíl od Kosova, tyto státy, odmítalo a pořád
odmítá uznat mezinárodní společenství, jelikož s jejich secesí nesouhlasí státy domovské – Gruzie, Ázerbájdžán resp. Moldavsko.
5. 2. Dominový efekt kosovské nezávislosti
Protože politickohistorický vývoj výše zmíněných oblastí byl jiný, než vývoj kosovský,
zastánci kosovské nezávislosti tvrdí (viz nahoře), že nemohou být uznány za nezávislé
státy, jak se to stalo v případě Kosova. Ovšem jsem názoru, že tato jedinečnost kosovského vývoje, jestli vůbec existuje, bude velmi těžce prokazatelná. Možná to nejlépe
vystihl arménský ministr zahraničí, když v říjnu 2007 na Valném shromáždění OSN
prohlásil, že: „arménská strana nerozumí logice, že Kosovo dostalo nezávislost, a druhému národu se odmítá právo na sebeurčení.“ 301 Právě v tomto neporozumění lze shledat největší nebezpečí kosovské nezávislosti – i kdyby kosovský případ byl opravdu
jiný, jak tvrdí stoupenci kosovské nezávislosti, kdo vysvětlí separatistům ve skoro 200
regionech 302 světa, že jsou jejich požadavky jiné než požadavky kosovských Albánců?
Vzhledem k tomu, že separatismus si nevybírá prostředky k dosažení svých cílů
a často nabývá podoby teroristických organizací, zůstává otázkou, jak kosovský případ ovlivní nejen geopolitickou mapu některých regionů světa, ale i celosvětovou
bezpečnost. Že Kosovo má a bude mít své následky v celosvětovém měřítku, možná
nejlépe ukazuje rusko-gruzínská válka a ruské uznání samostatnosti Jižní Osetie a Abcházie. Skutečnost, že mnoho separatistických vůdců po uznání kosovské nezávislosti
prohlásilo, že si bude brát Kosovo za vzor pro vyřešení své vlastní otázky, a poté ne-
299
300
301
302
CBC News: Canada Recognizes Kosovo, Serbia Pulls Ambassador. 18. 03. 2008. Dostupné z:
http://www.cbc.ca/canada/montreal/story/2008/03/18/canada-kosovo.html [cit. 27. 04. 2010]
The Kosovo Precedent. The Brussels Journal. Dostupné z: http://www.brusselsjournal.com/
node/3039 [cit. 27. 04. 2010]294 Niels Aadal Rasmussen (2005).
Kosovo Seen As Precedent by Four More New Countries. The Tiraspols Times. 17. 12. 2007.
Niels Adams Rasmunssen (2005).
118
studenti.indd 118
13.10.2010 11:29:29
došlo k žádným výrazným změnám, neznamená, dle mého názoru, že skončilo riziko
domino – efektu kosovského precedentu.
Vyhlášení kosovské nezávislosti nebylo ad–hoc rozhodnutím tamních albánských politických vůdců, ale rozhodnutím, za kterým stojí dlouhé historické pozadí. Stejně jako
se kosovská historie dramaticky změnila v posledních desetiletích, a politické metody
mírumilovného Ibrahima Rugovy 303 vystřídaly teroristické metody UČK, není vyloučeno, že k obdobné změně politického diskursu nedojde i v jiných světadílech. Obdobně tomu, stejně jako se měnila etnická struktura Kosova, a pro kosovské Srby bylo
před padesáti lety zcela nepředstavitelné, že se v Kosovu jednou stanou národnostní
menšinou, stejně tak se v současnosti mění kulturně–náboženská struktura Evropy
a není vyloučeno, že v některých regionech původní obyvatelstvo bude převýšeno současnými národnostními menšinami.
Vzhledem k tomu, že základní paradigma islámského kulturního okruhu vychází
z náboženství islámu, které nejen určuje život jednotlivce, ale i sociální poměry, 304 kulturní identifikace se západoevropským kulturním okruhem, který spočívá na individualismu a materiálních hodnotách, může pro muslimy být velmi obtížná či dokonce
nemožná. Proto vyvstává otázka, jestli se omezení náboženských symbolů na veřejnosti, které západoevropské státy začínají čím dál tím více uplatňovat, v zájmu snazší
identifikace či zachování náboženské neutrality, nezačne časem chápat jako omezení
práva na sebeurčení, jelikož je náboženství základem kulturního a sociálního života
muslimů.
Budou se muslimské etnické menšiny, jednou když dosáhnou většiny v určitých regionech, ochotné přizpůsobovat tradičním evropským poměrům, anebo budou požadovat uplatnění svého práva na sebeurčení, jelikož nejsou schopné identifikovat se
s evropskými kulturními hodnotami, stejně jako jsou Albánci na Kosově neschopní
se identifikovat s převážně srbským a pravoslavným státem, jak uvádí doc. Pelikán.
Kosovo na tuto otázku ponechalo otevřenou odpověď, protože uznáním kosovské nezávislosti byla porušena územní integrita suverénního státu, a tím i základní zásada
mezinárodního práva, která uchovávala současné geopolitické rozdělení světa.
Závěr
Z výše uvedeného vyplývá jednoznačný závěr - mezinárodním uznáním jednostranně
vyhlášené nezávislosti Kosova se právo národa na sebeurčení od abstraktního konceptu z akademické půdy přeměnilo v reálný politický nástroj pro prosazení separatistických požadavků. Z hlediska humanitární krize, kterou v Kosovu zapříčinilo bombardování NATO, je otázkou, do jaké míry měl pravdu Václav Havel, když ho nazval
„humanitárním“. Jedno je panu prezidentovi ovšem třeba uznat - velmi dobře odhadl,
že s Kosovem možná skončil národnostní stát.
303
304
Politický vůdce kosovských Albánců před NATO válkou.
Lehmannová Z. et al.(2000) : Kulturní pluralita v současném světě. Praha: Vysoká škola ekono
mická. ISBN 80-245-0073-6
119
studenti.indd 119
13.10.2010 11:29:29
Vyvolá-li Kosovo domino efekt, může se stát, že se separatistická hnutí, která již dlouhá léta bojují o nezávislost, inspirují albánským modelem a jednostranně začnou
vyhlašovat nezávislost na svých domovských státech. Z hlediska separatismu by to
nebylo novým jevem, jelikož separatisté své požadavky vždy vnímají jako oprávněné a obvykle jednostranně vyhlašují nezávislost, která zpravidla nebývá mezinárodně uznána. Ovšem po uznání kosovské nezávislosti, vzniká otázka, jak potom bude
možné těmto mikrostátům odepřít mezinárodní uznání. Skutečnost, že je kosovský
případ jiný, je-li opravdu jiný, než ostatní separatistické případy, bude velmi obtížně
prokazatelná samotným separatistům, kteří se nevyhýbají ani použití teroristických
prostředků pro prosazení svých cílů.
Porušíme-li mezinárodní právo uznáním unilaterálně vyhlášené nezávislosti Kosova,
jakožto základní mantinel chování v mezinárodních vztazích, mezinárodní společnost
bude ještě nepředvídatelnější, nežli v současnosti. Možná to nejlépe vystihl Vladimir
Putin, když prohlásil: „Skoro čtyřicet let existuje nezávislá republika Severní Kypr. Proč
ji neuznáte? Není vám, Evropané hanba, že stejné problémy měříte dvojím metrem?“ 305
Ovšem, toho stejného „dvojího metru“ Rusko použilo, když uznalo nezávislost Jižní
Osetie a Abcházie, po konfliktu s Gruzií v roce 2008, přestože nepodporuje nezávislost Kosova. To jasně napovídá, že ani chování států s velmocenským postavením, již
předvídatelné nebude.
Jak ovlivní kosovský vývoj balkánský region, také nelze přesně určit. Možnosti jsou
dvě – bud´zeslabí centripetální síly uvnitř jednotlivých národů a ty se dostanou na větší úroveň spolupráce, anebo dojde k oživení jen uklidněných, ale nikoliv utlumených
balkánských konfliktů. Vzhledem k tomu, že, jak namítá doc. Pelikán,306 v den prohlášení nezávislosti byly na Kosovu nikoliv kosovské, ale albánské státní vlajky, a vzhledem k vlastním zkušenostem z bosenské války, mám jistou obavu, že druhá varianta je
pravděpodobnější, nenajde-li se politická vůle vyhledat kompromisní řešení.
Zdroje
Publikace
• Chomsky, Noam (2001): A new generation draws the line: Kosovo, East Timor and the standards of the West.
Pbk. ed. London: Verso. ISBN 1-85984-380-8
• David V.; Sladký P.; Zbořil P. (2005): Mezinárodní právo veřejné. 2. vyd. Praha: Linde. ISBN-80-7201-557-5;
• Fontes Rerum (2008): Je uznání nezávislosti Kosova řešením problémů na Balkáně anebo jen otevírá další kola
násilí na Balkáně a jinde ve světě. Drachov: Praha. ISBN 978-80-86958-12-5.
• Košťal Martin (2008): Globalisté útočí: od „humanitárního“ bombardování po samostatný narkostát Kosovo. 1.
vyd. Praha: Kontigent Press. Str. 83. ISBN 978-80-254-2469-8 Lehmannová Z. et al.(2000) : Kulturní pluralita v
současném světě. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická. ISBN 80-245-0073-6
• Niels Aadal Rasmussen (2005): Kosovo Independence-de jure versus de facto. 1 vyd. Copenhagen: Danish Insti
tute for International Studies. ISBN 502497
Články
• BETA: Kacin : Van Rompej dolazi u Sloveniju ako dođe Tadić. Blic Online. 17.03.2010. Dostupné z: http://www.
blic.rs/Vesti/Politika/181223/Kacin-Van-Rompej-dolazi-u-Sloveniju-ako-dodje-Tadic [cit. 26. 04. 2010]
• Chatelot Christophe: Were the Račak really coldly massacred? 17. 01. 1999. Le Monde
• CBC News: Canada Recognizes Kosovo, Serbia Pulls Ambassador. 18. 03. 2008. Dostupné z:
305
306
Košťal Martin (2008): Globalisté útočí: od „humanitárního“ bombardování po samostatný narko
stát Kosovo. 1. vyd. Praha: Kontigent Press. Str. 83. ISBN 978-80-254-2469-8 (brož.).
Fontes Rerum (2008)
120
studenti.indd 120
13.10.2010 11:29:29
http://www.cbc.ca/canada/montreal/story/2008/03/18/canada-kosovo.html [cit. 27. 04. 2010]
• Daci traži poštovanje reciprociteta za Albance s juga Srbije. Blic Online. 17. 04. 2010. Dostupné z: http://www.
blic.rs/Vesti/Politika/185551/Daci-trazi-postovanje-reciprociteta-za-Albance-juga-Srbije [cit. 25. 04. 2010]
• Dienstbier J.: Měla jugoslávská válka smysl?. Reflex. 26. 03.2009
• Korlat N., Zeljak N.: Beograd povukao ambasadora u Crnoj Gori.Blic Online. 16.01.2010. Dostupné z: http://
www.blic.rs/Vesti/Politika/172493/Beograd-povukao-ambasadora-u-Crnoj-Gori [cit. 26. 04. 2010]
• Kosovo Seen As Precedent by Four More New Countries. The Tiraspols Times. 17. 12. 2007.
• Maksimovic Dragan: Butmirski pregovori: 2 runda. Deutsche Welle [online]. 01. 12. 2009. Dostupné z: http://
www.dw-world.de/dw/article/0,,4955751,00.html [cit. 05. 12. 2009]
• NATO Crisis Talks on Massacre. 17. 01. 1999. BBC News online. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/euro
pe/256453.stm [cit. 19. 12. 2009]
• Pathologist:No Kosovo massacre.19. 01. 1999. BBC News Online. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/euro
pe/258529.stm [cit. 19. 12. 2009]
• Ranta Helena (2008): Foreign Ministry tired to influence Kosovo reports. Helsingin Santomat.[citace 19. 12.
2009]. Dostupné z: http://www.hs.fi/english/article/1135240292632
• Ranta Rants : Too Little, Too Late- Do Spare us the Crocodile Tears. 24. 10. 2008. De[construct].net. Dostupné z:
http://de-construct.net/e-zine/?p=3451 [cit.19. 12. 2009]
• Rocher: François The Evolving parameters of Quebec Nationalism. UNESCO.str. 74 – 96. Dostupné z: http://
unesdoc.unesco.org/images/0013/001390/139048E.pdf#page=76 [cit. 27. 04. 2010]
• Rose Jasmina: Koliko je legalna odluka o nezavislosti Kosova. Deutsche Welle [online]. 01. 12. 2009. Dostupné z:
http://www.dw-world.de/dw/article/0,,4955751,00.html [cit. 05. 12. 2009].
• Savić Svetozar: Nezavisnost Kosova pred Međunarodnim sudom pravde. Deutsche Welle. 01.12.2009. [cit. 19.12. 2009]
• SRNA: Vodsvort: Šta bi stvarnom svetu značio izbor Srbije. Blic Online. 06. 03. 2010. Dostupné z: http://www.
blic.rs/Vesti/Politika/179620/Vordsvort-Sta-bi-stvarnom-svetu-znacio-izbor-Srbije [cit. 26. 04. 2010]
• Spaić, T.:SAD odustale od ucenjivanja. Blic Online. 23. 04. 2010. Dostupné z: http://www.blic.rs/Vesti/Politi
ka/186244/SAD-odustale-od-ucenjivanja [cit. 26. 04. 2010]
• Tadić: Rezolucija o Srebrenici pokazuje političku zrelost. 24. 04. 2010. Blic Online. Dostupné z: http://www.blic.
rs/Vesti/Politika/186608/Tadic-Rezolucija-o-Srebrenici-pokazuje-politicku-zrelost [cit. 25. 04. 2010]
• TANJUG: Đukanović – Srbija želi da kompromituje Crnu Goru. Blic Online. 16. 03. 2010. Dostupné z: http://
www.blic.rs/Vesti/Politika/180160/Djukanovic-Srbija-zeli-da-kompromituje-crnogorsku-nezavisnost [cit. 26.
04. 2010]
• TANJUG: Hrvatski mediji: Nova etapa u odnosima Srbije i Hrvatske.BlicOnline. 25. 03. 2010. Dostupné z: http://
www.blic.rs/Vesti/Politika/182330/Hrvatski-mediji-Nova-etapa-u-odnosima-Srbije-i-Hrvatske [cit. 26. 04. 2010]
• TANJUG: Tadić, Gul a Silajdžić podpisali istanbulsku deklaraciju. 24. 04. 2010. Blic Online. Dostupné z: http://
www.blic.rs/Vesti/Politika/186532/Tadic-Gul-i-Silajdzic-potpisali-Istanbulsku-deklaraciju [cit. 26. 04. 2010]
• The Kosovo Precedent. The Brussels Journal. Dostupné z: http://www.brusselsjournal.com/node/3039 [cit. 27. 04. 2010]
• US Rules Out Recognising S. Ossetia. Civil Georgia. 06. 03. 2008. dostupné z: http://www.civil.ge/eng/article.
php?id=17273 [cit. 23. 04. 2010]
Dokumenty
• Declaration on principles of international law friendly relations and co-operation among states in accordance
with the Charter of the United Nations, 1970. [cit. 11. 11. 2009]. Dostupné z: http://www.un.org/en/documents/
charter/chapter2.shtml
• Helsinky Final Act: 1975. dostupné z: http://www.osce.org/documents/mcs/1975/08/4044_en.pdf [cit. 19. 12. 2009]
• Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966). Dostupný z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/
[cit. 11. 11. 2009]
• OSCE (1999): Kosovo/ Kosova As Seen As Told. Part V: The Municipalities - Stimlje/Shtime. Dostupné z: http://
www.osce.org/publications/odihr/1999/11/17755_513_en.pdf [cit. 19. 12. 2009]
• Rezoluce 1244 OSN (1999), přijatá RB OSN 10. 6. 1999. dostupná z: http://www.nato.int/kosovo/docu/
u990610a.htm [cit. 21. 11. 2009]
121
studenti.indd 121
13.10.2010 11:29:29
Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR
v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce.
Vedoucí projektu: Jiřina Dienstbierová
Redakce textu: Stanislav Stach
Příprava materiálů: Hana Suchardová
Grafická úprava a sazba: Tereza Melenová
Tisk: Amos
ISBN 978-80-904755-0-2
Vydala Rada pro mezinárodní vztahy, Apolinářská 6, 128 00 Praha 2
Praha 2010
www.rmv.cz
vydání první
studenti.indd 122
13.10.2010 11:29:29

publikace ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy

Transkript

Podobné dokumenty

publikace ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy

stáhnout - Slovanský výbor ČR

V‰echno dobré k svátku MDÎ, milé Ďeny a dívky!

text ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy

Proměny geopolitiky Turkmenistánu v letech 2009

Více o Chorvatsku - Penzion Don Felder

M O N IT O R IN G P R Á V N ÍC H P Ř E D P IS Ů 2 0 1 3

“Stretu civilizácií”? - Výzkumný záměr FMV VŠE v Praze

Proměna postavení finského prezidenta

otázka 10