Lidské tělo si lze představit jako dokonalý stroj

Lidské tělo si lze představit jako dokonalý stroj

Tělo jako stroj
Lidské tělo si lze představit jako dokonalý stroj. Při svém provozu využívá stejné fyzikální zákonitosti a důmyslné vynálezy, které umožnily
rozvoj lidské civilizace. V ideálním případě funguje bez větších poruch
mnoho desítek let a většinu závad dokáže za pochodu samo opravit.
2
Koktejl 1/2009
Koktejl 1/2009
3
Text a foto Michael Fokt
Lidský mozek byl pro
anatomy minulých věků
velkou záhadou
a mnohá tajemství
svého složitého
fungování si ponechává
dodnes.
N
aše tělo se skládá přibližně z padesáti tisíc miliard buněk, které
tvoří všechny tkáně, orgány a celé
orgánové soustavy. Vše přitom musí
pracovat ve vzájemné shodě. Takový
složitý komplex samozřejmě vyžaduje
neuvěřitelně výkonný řídicí systém.
A také ho má.
V lidském mozku najdeme asi sto miliard nervových buněk. Vypadají jako
roztodivní pavouci s množstvím výběžků, které se usilovně natahují k dalším
neuronům. Jediná nervová buňka se
může propojit až s několika tisíci sousedy. Vzniká tak nepředstavitelně složitá síť až sta trilionů možných spojení,
ve kterých máme zakódované veškeré
vzpomínky, dovednosti, zapamatované
znalosti či zkušenosti a způsoby reakcí
na různé podněty.
Při své koordinační činnosti mozek
vykonává desítky milionů jednotlivých
operací současně a v jediné chvíli stíhá
vyhodnocovat informace z okolního
prostředí i vydávat povely jednotlivým
částem těla, jak se s nastalou realitou
vyrovnat. V hlavě nám tak pracuje
snad nejdokonalejší počítač v celém
známém vesmíru.
ŽIVÝ SUPERPOČÍTAČ
Stejně jako skutečný počítač má i mozek jednotlivé části, které vykonávají
určité úkoly nutné pro zvládnutí celého
těla. Rozdělení úloh přitom do značné
míry kopíruje vývoj, kterým nervové
centrum prošlo od dob našich dávných
předků až do své dnešní podoby.
Nejstarší části mozku, kterým říkáme souhrnně mozkový kmen, řídí
většinu základních reflexů udržujících
naše tělo při životě. Má to svou železnou logiku – primitivní ryby sice nepotřebovaly řešit kvadratické rovnice, ale
jistě by se neobešly bez dýchání a fungujícího krevního oběhu.
Později částem mozkového kmene
přibyla i funkce jakési sběrnice, která
přepojuje signály do vyšších oddílů
mozku. Jedním z nich je mozeček, díky
kterému můžeme například psát na počítačové klávesnici články do časopisů.
Právě on totiž koordinuje naše pohyby
a stará se o to, abychom neztratili rovnováhu. Provazochodcům umožňuje
4
KOKTEJL 1/2009
předvádět dech beroucí artistické kousky a zároveň stojí v pozadí toho, že nám
občas cesta z restaurace trvá dvakrát
déle než trasa opačným směrem. Poruchy přenosu signálů v systému vedou
k nepřesnostem při jeho funkci – to je
ve věku rychlých počítačových procesorů notoricky známá věc.
Skutečným vrcholem evoluce je však
náš koncový mozek. Je bezkonkurenčně
největším oddílem celého mozku a ještě je zvrásněný mozkovými závity jako
podivný mořský korál, aby jeho šedý povrch byl co největší. Právě tam jsou soustředěna těla nervových buněk a probíhá
tu horečná duševní činnost. Zde vyhodnocujeme mnoho smyslových informací
přicházejících od jednotlivých preceptorů, skladujeme vzpomínky a znalosti
nebo skládáme slova do vět, které pak
sdělujeme ostatním lidem.
Asi největší fintou mozku je však
to, že jeho jednotlivé části nikdy nepracují osamoceně. I při vyhodnocování jednodušších podnětů je vždy
aktivních několik oblastí najednou.
Souběžným a sladěným fungováním
celého mozku také vzniká jeden z nejzáhadnějších jevů světa kolem nás –
lidské vědomí a osobnost.
POTRUBÍ I KANALIZACE
Všechny buňky našeho těla potřebují
ke svému životu živiny a kyslík. Největším konzumentem je přitom právě
mozek. V dospělosti spotřebuje celou
pětinu veškeré energie, kterou do sebe
s jídlem i pitím dostaneme. U malých
dětí tělu odčerpá dokonce až polovinu
denního přídělu. S kyslíkem je to podobné – bez jeho přísunu odumírá řídící centrum do několika málo minut.
Životodárné látky k jeho vytíženým
buňkám proudí krčními tepnami, které se v hlavě rozdělují na cévy zásobující jednotlivé části živoucího počítače
i jeho okolí. Odpadní látky pak odvádí
soustava hlavových žil. Mozkové žíly
i tepny jsou součástí přívodního a zároveň kanalizačního systému, který by
hravě strčil do kapsy veškeré stoky i vodovody kterékoli ze světových metropolí – našeho krevního oběhu.
Kdybychom poskládali všechny naše
cévy do jedné přímky, obtočila by svou
délkou přes sto tisíc kilometrů asi třikrát
naši planetu nebo by dosáhla do čtvrtinové vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem.
Nejmenší vlásečnice, které protkávají všechny orgány, jsou tak tenké, že se
jimi krevní buňky sotva protlačí. V největších tepnách naopak panuje při srdečním stahu takový tlak, že by z nich
při jejich protržení krev stříkala více
než metr vysoko.
V srdečnici proudí životodárná tekutina rychlostí asi 33 centimetrů za sekundu, v tenkých vlásečnicích se však
rychlost proudění až stonásobně zpomalí. Tak má krev dostatek času předat
buňkám potřebné živiny a vyzvednout
si od nich odpadní látky. Stahováním
či roztahování cév v různých částech
těla navíc naše kanalizace sama určuje, kam poteče hlavní proud krve – při
námaze do svalů, po obědě k vnitřním
orgánům a v horku zase pod kůži, kde
krev předává své teplo okolí.
ČERPADLO MILIARDÁŘ
Motorem pohybu krve celým rozvětveným řečištěm je neúnavné čerpadlo,
které nám bije v hrudi. Anatomové minulých věků se domnívali, že je sídlem
našich pocitů, lásky a udatnosti. Dnes
víme, že je zdrojem neutuchající síly.
Kdyby bylo naše srdce za svou oddanou dřinu pro tělo placené a dostávalo
symbolickou jednu korunu za každý
svůj stah, končilo by život jako obrovský boháč. Dvě a půl miliardy korun
už je pro většinu z nás nezanedbatelný
majetek. Za každou minutu své nikdy
nepřerušované práce by vydělalo průměrně sedmdesát korun a za den by
mu tak do pokladničky přibylo poctivých sto tisíc.
Za jednu čtyřiadvacetihodinovou směnu takto srdce přečerpá téměř osm tisíc
litrů krve a za jedinou minutu jím proteče tolik červené tekutiny, kolik jí máme
v celém těle – tedy asi pět litrů. Kdyby
ve zdech přehradní nádrže nad Třebenicemi pracovalo místo turbín vodní elektrárny tisíc lidských srdcí, přečerpala
by za svůj život do koryta Vltavy celou
Slapskou přehradu plnou krve.
Srdce přitom funguje jako dvouokruhové čerpadlo, které žene současně
okysličenou krev do těla a krev chudou
Jak dlouho trvá, než vaším trávicím ústrojím projde vydatný oběd
?
Hrudník místo plastového pístu používá bránici a mezižeberní svaly. Při
nádechu bránice klesá směrem do břicha a svaly mezi žebry roztahují hrudní koš. Tím se zvětšuje podtlak uvnitř
hrudní dutiny jako při zdvihání pístu
stříkačky, plíce se rozpínají spolu s ní
a dovnitř proudí vzduch. Při výdechu
se zpravidla tělo nemusí snažit vůbec.
Jen povolí svaly, hrudník se samovolně
smrští a vytlačí vzduch z plic ven.
Při velké námaze, kdy potřebujeme
rychle přivádět kyslík ke svalům, však
můžeme na svůj hrudní „píst“ aktivně
zatlačit i opačným směrem. Pomáhají
nám s tím svaly břišního lisu, které
se normálně starají například o to,
abychom se po vydatném jídle k naší
velké úlevě a spokojenosti na toaletě
řádně vyprázdnili.
na kyslík do plic. Ačkoli podléhá řízení centrální nervové soustavy, má i své
vlastní ústředí starající se o plynulý
chod celé pumpy. Dvě uzliny ležící přímo v srdeční tkáni propojené specializovanými vlákny vysílají do srdečního
svalu elektrické výboje a nutí ho tím
stahovat se postupně od síní ke komorám. Krev tak hladce a stále dokola
proudí z čerpadla do srdečnice nebo
plicních tepen.
DYNAMICKÁ VENTILACE
PÁKY A KLADKY
Stejně jako motor auta potřebuje
i lidské tělo ke spalování živin kyslík
ze vzduchu. Bez něho by mu rychle došla energie k udržování základních životních procesů a následovala by jistá
smrt. K mikroskopickým spalovacím
elektrárnám, které pracují téměř v každé z našich mnoha miliard buněk, ho
přivádí neustálý proud krve v tepnách
a vlásečnicích. Ke krvi se dostává komplikovaným labyrintem průdušek, průdušinek a sklípků našich plic.
Oba tyto pružné měchy se bez přestání smršťují a roztahují pod našimi
žebry, aby za minutu klidného sezení na lavičce přečerpaly až devět litrů
vzduchu. Když však z lavičky vyskočí-
6
● Při sporech o to, zda se dítě
narodilo mrtvé, mohou kriminalistům pomoci plíce nešťastného
novorozence. Stačí, když patolog při
pitvě ponoří tento orgán do vody. Při
prvním nádechu se totiž plíce dítěte naplní vzduchem a od té doby se už nikdy
PROČ MUSÍME DO ŠROTU?
Lidská ledvina je velmi zaměstnaným orgánem, i když má v druhé polovině těla uloženého
stejně výkonného spolupracovníka. Průměrný člověk vyloučí za život asi 40 000 litrů moči.
me a začneme sprintem stíhat ujíždějící autobus, může se výměna vzduchu
v plicích zvýšit i patnáctinásobně. Za
jedinou minutu pak nasajeme do plic
tolik bezbarvého plynu, že by pohodlně
vyplnil tři sudy o objemu sta piv.
Všechen vzduch po průchodu mnohokrát větveným průduškovým stromem nakonec skončí v plicních sklípcích, kde předá tělu svůj náklad kyslíku
a převezme porci odpadního oxidu uhličitého. Aby mohly plyny stěnou plicních sklípků procházet, je silná pouhý
jeden mikrometr a hustě obalená krevními vlásečnicemi. V plicích jediného
člověka se nachází více než 300 milionů těchto vstřebávacích komůrek –
tedy více, než kolik obyvatel žije ve třetí
nejlidnatější zemi světa, Spojených státech. Dohromady přitom pokrývají povrch, který by postačil k postavení solidního bytu pro čtyřčlennou rodinu.
Stroje, které se dokážou samovolně
obnovovat a množit, jsou oblíbeným
námětem vědeckofantastické literatury. V kultovním díle Vesmírná odysea
Arthura C. Clarka například pozemšťany těmito vlastnostmi ohromil záhadný
černý monolit neznámého původu.
Lidské tělo však přesně takovým výtvorem z říše fantazie ve skutečnosti je.
Až na některé výjimky se po celý život
pilně obnovují veškeré naše buňky a ty
starší či poškozené zase zanikají. Celých pět či šest litrů krve v těle se nám
vymění třikrát za rok a sliznice střeva
Propletený labyrint průdušek a plicních cév je místem, kde se do krve vstřebává
životodárný kyslík a kde se tělo zbavuje odpadního oxidu uhličitého.
TLAKOVÝ PÍST
● Kosterní a svalová soustava tvoří
dohromady pohybový aparát
člověka. Naším tělem hýbá přibližně 600 příčně pruhovaných svalů,
které můžeme ovládat svojí vůlí.
Kosterní svalstvo tvoří asi čtyřicet
procent hmotnosti našeho těla.
● Základem vnitřní stavby kosterního svalu jsou mnohojaderná svalová
KOKTEJL 1/2009
v životě nepodaří veškerý vzduch z plic
vydýchnout ven. Plíce, které alespoň
chvilku vykonávaly svou funkci, proto
plavou na vodní hladině. Jestliže se však
mrtvě narozené dítě nikdy nenadechlo,
zůstávají plíce zaplněné plodovou vodou
a proto klesají ke dnu vodní nádrže.
● V době šermířských soubojů
se někdy stávalo, že poražení umírali na poměrně lehká
bodná zranění hrudníku. Kord
nemusel při průniku zasáhnout žádný
z životně důležitých orgánů. Stačilo,
když pronikl stěnou hrudní dutiny do
blízkosti plic. Ranou se pak dovnitř
dostal vzduch, který vyrovnal podtlak
v hrudní dutině. Podtlaková pumpa
našeho těla pak okamžitě vypověděla
poslušnost. Plíce se proměnily ve dva
žalostné váčky smrštěné houbovité
tkáně a přestaly nasávat vzduch, ať
se hrudní svaly snažily sebevíc. Oběť
zakrátko podlehla nedostatku kyslíku. Tento stav se nazývá pneumotorax a při proražení hrudní dutiny hrozí
člověku samozřejmě i dnes.
PLICNÍ PARADOXY
Většina z částí našeho těla je ve skutečnosti mnohem mladší než my sami.
vlákna se schopností kontrakce (smrštění). Svou funkci však svaly většinou
vykonávají ve spojitosti s naší kostrou.
Pomocí šlach se upínají ke kostem
spojeným klouby. Každý konec svalu
přitom zpravidla přirůstá ke kosti
na opačné straně kloubu. Kloub tak
slouží jako osa otáčení hýbajících se
kostí a při fungování celého systému
se uplatňuje mechanismus páky, který využíval už ve třetím století před
naším letopočtem Archimédés při převracení římských lodí během obléhání
Syrakus. Pákový mechanismus
znásobuje sílu působení svalů, takže
můžeme zdvihat břemena vážící až
několik desítek (ve výjimečných případech až stovek) kilogramů.
Samy o sobě by však plíce nenasály
ani jediný půllitr vzduchu. O jejich pravidelný chod se stará pevná podtlaková
pumpa – náš hrudník. Jeho fungování si
můžeme tak trochu představit jako nasávání vody do injekční stříkačky. Když
vytáhneme její píst vzhůru, vytvoříme
uvnitř podtlak a voda sama proudí otvorem dovnitř. Když naopak na píst zatlačíme, stříká voda ze stříkačky ven.
se dokonce kompletně obnoví jednou
za tři dny.
Výsledkem horečné stavební i opravářské činnosti těla je fakt, že je většina z jeho částí ve skutečnosti mnohem
mladší než my sami – jednotlivé tkáně bývají zřídka starší deseti let. Proč
tedy nakonec zestárneme a naše tělo
přestane fungovat? Neměli bychom žít
věčně a užívat si toho, že se náš úžasný
organický stroj sám od sebe donekonečna omlazuje?
Příčin stárnutí může být hned několik. Při rozdělení každé buňky se
musí nejdříve zkopírovat veškerá její
genetická informace obsahující instrukce pro fungování buňky nové.
A právě tohle může být Achillovou patou celého vynálezu.
Stejně jako při neustálém kopírování
jedné fotografie vždy z kopie předchozí
se při mnohokrát opakovaném buněčném dělení zákonitě množí chyby v genetických instrukcích. Ačkoli má tělo
v rukávu složité procesy, které takové
překlepy vychytávají, nikdy není možné opravit úplně všechno. Za mnoho
desítek let života může být předpis pro
fungování těla jednoduše tak děravý, že
už nemůže sloužit dál. Svůj díl k tomu
jistě přidávají i škodlivé látky, které náš
Plicní sklípky mohou pokrýt plochu jako byt pro čtyřčlennou rodinu.
KOKTEJL 1/2009
7
Cévy jednoho člověka by na délku obtočily třikrát celou Zemi.
Síť lidských cév je neuvěřitelně složitá, protože musí zásobovat živinami a kyslíkem všechny buňky
našeho těla. Dohromady máme v těle více než 100 000 kilometrů těchto pružných trubiček.
TOVÁRNA NENÍ POTŘEBA
Složitost a taje lidského organismu
pomáhají vědcům studovat i preparáty
nejrůznějších orgánů a částí těla
uložené v anatomických ústavech.
!
Průměrně asi jeden den (24 hodin): jícnem projde potrava za čtyři až osm sekund, žaludkem za dvě až čtyři hodiny, tenkým střevem za tři až pět
dnů, podle toho, co jste poobědvali, kde jste to poobědvali, kolik toho bylo a v jakém zdravotním stavu se zrovna nachází vaše tělo.
Lidské tělo však dokáže víc než jen
obnovovat své poškozené součástky. Čas
od času předvede zázrak ještě mnohem
větší. Vytvoří téměř dokonalou kopii
sebe sama – nový organický stroj kombinující vlastnosti obou rodičů, kteří při
jeho tvorbě přispěli svou dávkou genů.
Evoluční biologové nacházejí i v tom
jeden z důvodů, proč stárneme. Každý
narozený jedinec představuje zbrusu
novou kolekci vlastností, které se vyplatí otestovat přirozeným výběrem. To
ale znamená, že mu musí naše staré,
okoukané a otlučené tělesné schránky
uvolnit místo k životu.
hodin a tlustým střevem za deset hodin až několik
ZAJÍMAVOSTI
● Lidské oko dokáže rozeznat
pět set odstínů šedé barvy.
● Člověk dokáže čichem rozlišit
tři tisíce chemických látek.
● Nehty na rukou rostou až čtyřikrát rychleji než nehty na nohou.
● Nejlehčí kostí je třmínek ve
středním uchu, váží necelou setinu gramu.
● Dospělý člověk vyměšuje 2–3
litry žaludeční šťávy za den.
● Když člověk hladoví, rychleji
ztrácí vlasy.
● Darováním půl litru krve
mohou být zachráněny čtyři lidské
životy.
● Nejvíce infarktů se přihodí
mezi osmou a devátou hodinou
ráno.
organismus i jeho geny každodenně
bombardují zvenčí.
KOKTEJL 1/2009
9
Zplození potomka dává tělům rodičů příležitost vyzkoušet další ze svých
mnoha patentů. Mužský penis funguje na stejném principu jako dětský
skákací hrad, do kterého kompresor
žene vzduch pod vysokým tlakem. Během erekce v něm stoupne tlak krve
až na desetinásobek normálního stavu, takže může zůstat ztopořený i bez
kostěné opory.
Ve spolupráci s ženskými pohlavními orgány pak vytvoří dokonale
promazané soustrojí. Na konci jeho
společného fungování vypustí do ženina těla asi tak půl miliardy spermií. Podle vlastní výkonnosti si tedy
může každý muž spočítat, kolik balíčků se svými geny vypustí do světa
za jediný měsíc.
Těhotenství samotné je jedním z největších výkonů lidského těla. Při něm
se ženina děloha zvětší dvacetkrát a její
krevní oběh se zrychlí o třetinu. Během vývoje se o spojení plodu s tělem
matky stará snad nejdokonalejší obousměrný filtr – placenta s pupečníkem.
Zprostředkovává přechod živin z krve
matky do plodu a odpadních látek zase
ven, aniž by se obě tekutiny smíchávaly. Nejen díky tomu dokáže na cestě ke
vznikajícímu životu zadržet i původce
některých infekčních chorob. Ochranná funkce placenty však končí ve chvíli
porodu, kdy musí nový stroj s lidskou
duší začít fungovat sám za sebe.
Michael Fokt
*1975, fotograf, publicista
a přírodovědec. Spolupracuje
s řadou médií, mívá na vlnách Českého rozhlasu relace o zajímavostech ze světa zvířat. Fotografoval
pro pražskou zoo a vydal knižně fotografického
průvodce zoologickými zahradami u nás i za
našimi hranicemi. Je autorem dalších knižních
publikací o přírodě a z anglického jazyka přeložil do naší mateřštiny desítky knih. V roce 2003
získal v soutěži Czech Press Photo v kategorii
příroda a životní prostředí první místo – cenu
Zlaté oko, v roce 2002 ve stejné kategorii čestné uznání a v roce 2008 opět ve stejné kategorii čestné uznání spolu s cenou Academic za
nejpůsobivější makrofotografie.
10
KOKTEJL 1/2009
Abychom se
nerozsypali
Odborník sleduje pod mikroskopem povrch umělé náhrady,
na kterém budou růst buňky lidského těla.
Celé naše tělo je složené z miliard buněk různých typů, které tvoří jednotlivé
orgány jako kostky stavebnice. Abychom
se nerozsypali na chaotickou hromadu
základních kostiček, musejí u sebe jednotlivé buňky držet podobně jako díly
domečku z lega. Dokážou se přidržovat
jedna druhé navzájem nebo se přichycují k hmotě kolem sebe. Právě tato mezibuněčná hmota tvoří jakési přirozené
lešení nejrůznějších útvarů našeho těla.
V posledních letech se vědci snaží nahradit tuto přirozenou oporu poškozených
tkání či orgánů umělými strukturami, které
porůstají živé buňky z pacientova těla.
Světlo světa tak spatřil nadějný obor moderní medicíny – tkáňové inženýrství.
DEJ SE DOHROMADY
Buňky se v našem těle neseskupují náhodně. Různé typy buněk se cítí nejpohodlněji na určitých místech, kde se
ochotně uchytí a rostou. Tak je zajištěné, že každá tkáň vzniká tam, kde je jí
nejvíc zapotřebí.
„Na povrchu buněk i hmoty kolem nich
je celá řada různých vazebných míst, ke
kterým se mohou přichytit další buňky,“
vysvětluje doktorka Lucie Bačáková z Fyziologického ústavu Akademie věd v Praze Krči. „Mají podobu krátkých řetězců
aminokyselin nebo jiných chemických
látek. Pro buňku pak představují jakýsi
popis prostředí, do kterého se dostala.
Když narazí na správný chemický vzkaz,
uchytí se a začne růst.“
Funguje to podobně jako sestavování
řetízků z kdysi tak populárních „céček“. Buňky samotné mají na svém povrchu další chemické látky, které pasují
do některých vazebných míst z okolí.
Když se setkají odpovídající „ocásky“
chemických vzkazů, zapadnou do sebe jako zámek a klíč. Někdy dokonce
dokážou buňce prozradit, jakým způsobem se má dál vyvíjet, aby zdárně
splnila své poslání v těle.
„Chemické libůstky různých buněk musíme respektovat, i když se snažíme vytvářet náhrady poškozených orgánů na
umělých materiálech,“ vysvětluje doktorka Bačáková. „Jestliže chceme vyrobit
například umělou krevní cévu pokrytou
výstelkou ze živých buněk, musíme vy-
tvořit takový povrch, na kterém se uchytí
právě a jenom buňky tvořící výstelku v původních cévách pacienta.“
Takový úkol však není zdaleka tak jednoduchý, jak vypadá. Kromě již popsaných
chemických vzkazů vstupují do hry i další
vlastnosti jako je tvrdost, drsnost, kyselost
nebo smáčivost nabízeného místa pro
buněčný růst. Svou roli hraje i nejjemnější
struktura vytvářeného povrchu. „Buňky jsou
stejně vybíravé jako my sami. Vy byste si
také sedli raději na hladkou židli než na
sedadlo pokryté ostrými výstupky a hrboly,“ říká doktorka Bačáková.
Povrch umělého materiálu proto musí být
tvarovaný tak, aby do něj snadno zapadly povrchové molekuly požadovaných
buněk či látek, na které se buňky vážou.
Zde podává tkáňovým inženýrům pomocnou ruku další z moderních vědních
oborů – nanotechnologie. Při uzpůsobování struktury povrchů se přitom používají
suroviny, nad kterými by se zaradoval
leckterý klenotník – například nanokrystalický diamant nebo nanočástice zlata.
V podstatě se jedná o vrstvičky těchto
prvků s nerovnostmi menšími než sto nanometrů, které napodobují tvar molekul
přirozené mezibuněčné hmoty.
● V současnosti se odborníci v Krči chystají k důležitému
kroku – pokusí se pomocí tkáňového inženýrství
vytvořit umělou srdeční chlopeň. Mají již izolované
buňky potřebné k rekonstrukci tkáně i umělou náhradu
požadovaného tvaru, na kterou buňky usadí.
● Chybí jen jeden důležitý aspekt: vytvořit v rostoucích buňkách dojem, že se vyvíjejí v pravém krevním oběhu člověka. Pouze co nejvěrnějším napodobením poměrů
uvnitř těla včetně iluze proudící krve vědci buňky přimějí,
aby se vyvíjely požadovaným způsobem.
● Místo krve bude umělou cévou, kde chlopeň poroste, proudit živný roztok. O jeho správný tlak i pulz
se bude starat umělé srdce celého systému – čerpadlo
podobné těm, která se používají k zavedení mimotělního
krevního oběhu při náročných operacích. Roztok bude kolem chlopně proudit stejným způsobem jako krev v lidské
srdečnici.
● Celé zařízení pomůže odborníkům vyzkoušet, zda je
skutečně možné vytvářet části lidských orgánů
mimo tělo spojením náhradních struktur a živých lidských buněk.
OD BUNĚK K ORGÁNŮM
Přesvědčit buňky, aby rostly tam, kde odborníci chtějí, je jen polovinou úspěchu.
Konečným cílem je z takového spojení
umělého lešení a živých buněk vyrobit
Mrtví jako živí
● V posledních letech vědci vyvinuli
unikátní metodu konzervování lidských
tkání a orgánů. Nazvali ji polymerová konzervace. Díky ní si můžeme
na vlastní oči prohlížet skutečné části
lidského těla, aniž bychom se museli
bát toho, že se tkáně v průběhu studia rozloží. Podstatou této metody
je několik kroků, které z těla vytvoří
preparát konzervovaný silikonovou
gumou. Lidské tělo se nejdříve ponoří
do acetonu, který z jeho tkání odstraní
vodu, samotný aceton pak vědci z těla
odsají ve vakuové komoře. Pak následuje fáze impregnace, při níž odborníci vyplní vzniklé místo tekutou silikonovou gumou. Při konečné polymeraci
přidají katalyzátor, který silikonovou
látku vytvrdí. Díky tomu spatřila světlo
světa i výstava The Bodies s desítkami
lidských těl a vypreparovaných orgánů, jež byla před nedávnem k vidění
i v České republice.
UMĚLÁ CHLOPEŇ
Text a foto Michael Fokt
funkční náhradu za poškozený lidský orgán nebo jeho část.
„Ideálním řešením by byla umělá opora
z takových látek, které by se za nějaký čas
v těle pacienta vstřebaly. Zbyla by pak
náhrada poškozené části orgánu tvořená
pouze pacientovou vlastní tkání,“ popisuje
plány do budoucna doktorka Bačáková.
Proces by se pak opravdu podobal použití
pravého lešení, které dělníci po dokončení
budovy rozeberou. K takovému výsledku
však vede ještě dlouhá cesta. Vědci zatím musejí postupovat od jednoduššího ke
složitějšímu. V případě tkáňového inženýrství to znamená nejdřív přimět buňky,
aby kolonizovaly dvourozměrnou umělou
destičku, pak přejít na trojrozměrnou kostru
orgánu a teprve pak předat výsledek ke
klinickému testování.
K přípravě umělých matric pro výsadbu
buněk se přitom používají materiály, do
kterých by to řekl jen málokdo. Najdeme
mezi nimi i surovinu pro výrobu PET láhví
na limonády nebo polymer, ze kterého se
vyrábí úspěšná membrána GORE-TEX pro
outdoorové oděvy či obuv. Vědci však experimentují i s kovy jako je titan, keramickými náhradami nebo kompozity – materiály
složenými z různých typů surovin. Mohou
tímto způsobem zdokonalovat i umělé náhrady, které již v současnosti lékaři implantují do těl pacientů.
KOKTEJL 1/2009
11
Text a foto Michael Fokt
Budova přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy
v Praze skrývá překvapivou
zajímavost – muzeum, kde
se návštěvníci mohou poučit
o člověku po kulturní i biologické stránce.
Do muzea
za člověkem
HISTORIE ANATOMIE
Budova přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze skrývá překvapivou zajímavost – muzeum, kde se
návštěvníci mohou poučit o člověku po
kulturní i biologické stránce. Kostry
našich nejbližších příbuzných lidoopů
i dalších živočichů dovolují srovnat naši
anatomii s uspořádáním jejich částí těla,
● Řecký lékař Galénos (130–
200 n. l.) se domníval, že z anatomického hlediska není rozdíl mezi
tělem zvířete a člověka. K tomuto
názoru ho dovedlo pitvání opic
12
KOKTEJL 1/2009
zatímco zachovalé egyptské mumie ilustrují přístup k lidskému tělu v odlišné
době i kultuře. Mezi čtyřmi tisícovkami
různorodých exponátů Hrdličkova muzea člověka UK najdeme kromě jiného
i doklady o tom, jak lidé v různých dobách pohlíželi na lidskou lebku a její
drahocenný obsah – náš mozek.
(zřejmě druhu magot). Za ústřední
bod lidského těla považoval játra která podle něho ovlivňují krvetvorbu, a srdce - v němž „hoří plamen“
a je tedy zdrojem tělesného tepla.
● Funkci srdce jako pumpy objevil
první Řek Erasistratos, který vysledoval funkci cév. Při pitvách si
také povšiml, že řada orgánů mění
za nemoci svůj vzhled a začal na
nich hledat sídla nemocí.
● V Číně byla provedena první veřejná pitva v roce 1145, v Evropě pak
až o dvě století později, roku 1302
v Bologni a roku 1315 v Padově.
Uskutečnil ji Mondino dei Luizzi,
který posléze sepsal příručku o anatomii. Ta sloužila k výuce mediků až
do poloviny 16. století.
● Renesanční umělec Leonardo
da Vinci uskutečnil okolo roku
1500 s pomocí anatoma Marcantonia della Torre asi třicet pitev.
Výtvarné umění se tehdy stalo
hnacím motorem pro rozvoj anatomických znalostí, neboť je potřebovali malíři a sochaři pro přesné
zachycení tvarů lidského těla.
● O století později lékař Jan Jesenius provedl za velikého zájmu
veřejnosti první veřejnou pitvu
v Praze. Jako nástroj mu posloužilo
tělo popraveného muže. Dodavatelem mrtvol se Jeseniovi stal kat
Mydlář, v jehož rukách nakonec
lékař po bitvě na Bílé hoře skončil.
S DÍROU V HLAVĚ
Představa otvoru v lebce naplní optimismem asi jen málokoho. Přesto patří
otvírání lebeční dutiny neboli trepanace
k nejstarším doloženým chirurgickým
zákrokům vůbec. Nálezy lebek s otvory
z dob před devíti tisíci lety dokazují, že
pravěcí léčitelé nebo šamani trepanovali
lebky pacientů už v mladší době kamenné. Dodnes přesně nevíme, proč to dělali.
Možná se pokoušeli vyléčit lidem
chronické bolesti hlavy, které mohl
způsobovat zvýšený tlak v lebeční dutině, nebo odstraňovali hnisavá ložiska,
krevní výrony či ostré předměty a úlomky kostí při poranění lebky. V úvahu
však přichází i druhá možnost, a to rituální zákrok. Jen tím můžeme vysvětlit skutečnost, že některým lidem byla
lebka trepanovaná až po smrti, kdy už
nebylo co léčit. Víme také, že okrouhlé
kousky lebeční kosti vyňaté při trepanacích – takzvané rondely – sloužily
jako magické talismany.
Trepanace se prováděly po celém světě od Peru a Mexika přes Evropu až po
asijské země. Protože se tehdejší chirurgové nemohli setkat na žádném kongre-
Lidské kostry v různém věku umožňují porovnat změny proporcí během růstu i porovnat
uspořádání kostí s anatomií našich nejbližších příbuzných lidoopů ze sousedních vitrín.
su a předat si zkušenosti, znamená to,
že každá z civilizací objevila techniku
trepanace nezávisle na ostatních.
Otvory v některých trepanovaných
lebkách mají zaoblené okraje. Při hojivých procesech se zde vytvořila nová
kostní tkáň obalující linii původního
řezu. Tělo mělo zároveň dostatek času
na to, aby nejnutnější opravy provedlo.
To může znamenat jen jediné – majitelé těchto lebek operaci přežili. Procento
přežití otevření lebky navíc bylo překvapivě vysoké. Podle některých odhadů
přežila alespoň čtvrtina všech pacientů,
smělejší studie však uvádějí až osmdesát procent šťastlivců. Kolekce devíti
lebek v Hrdličkově muzeu člověka UK
umožnila místním odborníkům pomocí
tkáňových vyšetření a počítačové tomografie dokázat, že zaoblené otvory sku-
tečně znamenají, že lidé operaci přežili.
Obliba trepanací v průběhu času
značně kolísala. V osmnáctém století
patřila souprava trepanačních nástrojů, takzvaných trepanů, k základní výbavě každého renomovaného lékaře,
o sto let později se však trepanovalo
o poznání méně. V Peru archeologové
našli lebky až s pěti otvory po postupných trepanacích. Předpokládá se, že si
je lidé zakrývali kousky dýní, kaménky
nebo dokonce stříbrnými či zlatými
destičkami. Na počátku dvacátého století začaly tradiční trepanace nahrazovat moderní neurochirurgické metody.
PAHRBEK VZTEKLOSTI
Dnes vědci dokážou z lebky zjistit
o jejím majiteli víc než Sherlock Holmes z kapesních hodinek. Mohou určit,
zda patřila muži, ženě či dítěti, v jakém
přibližně věku daný člověk zemřel a někdy dokonce i to, jakými chorobami trpěl a jakou smrtí sešel z tohoto světa.
Někteří lékaři a psychologové z devatenáctého století však šli ještě dál.
Vyslovili teorii, podle které mělo být
z tvaru lebky a rozmístění různých výstupků, švů či proláklin na jejím povrchu možné stanovit duševní vlastnosti,
nadání, sklony či morální kvality jejího
nositele. Představovali si, že se náš mozek dělí na desítky oblastí zodpovědných za jednotlivé schopnosti či pocity.
Tvar lebky pak měl kopírovat utváření
mozku samotného a navenek tak prozrazovat rozvinutost jednotlivých mozkových „orgánů“. Postavili na svých
domněnkách výzkumnou disciplínu
nazvanou frenologie. Za jejího zakla-
KOKTEJL 1/2009
13
ši Hrdličkovi.
● Muzeum má
charakter univerzitní sbírky
a je rozděleno do
dvou oddělení, na
část pro veřejnost
a depozitář určený
pro studijní a vě● Hrdličkovo muzeum člověka UK se nachází v budově
Přírodovědecké fakulty Univerzity
Karlovy, Viničná 7, Praha 2.
● Je pojmenováno po svém
zakladateli, významném světovém antropologovi dr. Ale-
14
KOKTEJL 1/2009
decké účely.
● Pro širokou veřejnost je otevřené ve středu od 10 do 17
hodin a pro skupiny studentů každý pracovní den kromě prázdnin.
● Skupinám poskytují po objednání odborný výklad renomo-
vaní univerzitní odborníci, kteří
poučným způsobem upozorní na
zajímavosti vystavované kolekce.
vali náročnými
běhy do
školy, nebo
že jsou dnešní
běžci výsledkem přirozeného výběru, kdy
pouze Keňan
s velkým stádem,
které
dokázal
obíháním udržet
pohromadě, měl
nárok na nejlepší
ženy a spoustu
dětí. Příčina
jejich
Evropan získal olympijské zlato ve sprintu
na 100 metrů! Jamajský mílař vytvořil nový světový rekord! Afroamerický vzpěrač
pokořil své soupeře! Tak podobné titulky
si v novinách s největší pravděpodobností
nikdy nepřečtete. Proč tomu tak je?
Pekingská olympiáda opět potvrdila, že v určitých disciplínách zcela dominují zástupci určitých etnik či rasových typů. Jamajčan Usain
Bolt s úsměvem a s přehledem zaběhl stovku
ve světovém rekordu, následován černými
běžci z Trinidadu a USA. Ve vytrvalostních
disciplínách nemají naopak konkurenci běžci
z jiných částí světa – v maratonu vytvořil nový
olympijský rekord Keňan Samuel Wanjiru, za
ním se umístili Maročan a Etiopan. V plaveckých disciplínách zase všem soupeřům vypálil bazén fenomenální Michael Phelps.
Kdybyste všechny zmíněné sportovce postavili
do řady, tak okamžitě poznáte, kdo ke které
disciplíně patří. Sprinteři by svými stehny můžou
dělat reklamu anabolickým steroidům, vytrvalci
jsou pak ve srovnání s nimi naprosto nepatrní.
A na Phelpsově hrudníku byste mohli hrát fotbal.
Mohou za tyto disproporce jen nekonečné
dávky tréninku, nebo zde hrají roli i jiné faktory?
A proč jsou nejlepší sprinteři původem ze západní Afriky, kdežto vytrvalci z východní?
Vytrvalcům vládne Keňa
O tom, zda má na sportovní talent jedince vliv
i jeho rasový typ, přemýšlejí antropologové,
sociologové a sportovní analytici už celá desetiletí. Přehled rekordů u atletických disciplín
by opravdu mohl nahrávat teorii o určitých
biologických předpokladech pro ten který
sport. Stejně tak ale musíme brát v úvahu například faktory sociální – ne každý má možnost trénovat skok o tyči nebo hod oštěpem.
Převaha některých etnik v konkrétních disciplínách je však zarážející. Například ve vytrvalostních závodech mužů zaběhli sedm
z deseti nejrychlejších časů historie Keňa-
né. A z nich celé tři čtvrtiny tvoří členové
keňského kmene Kalenjin. V čem je jeho výjimečnost? Ve stravě bohaté na sacharidy?
Tu ale konzumuje velká část třetího světa.
Anebo v tom hraje roli dvoutisícová výška,
ve které Kalenjinci žijí a trénují? Možná. Je
totiž pravdou, že vyšší nadmořská výška
zlepšuje schopnost krve přenášet kyslík.
Objevily se i teorie, že Keňané se vytréno-
výjimečnosti tkví
ale někde jinde.
Tajemství ve svalech
Lidské svaly obsahují vlákna pomalá a rychlá (ta se pak dále dělí
● Možná uběhne, když
poběží dostatečně ekonomicky.
Jeho tělo je však stavěno na
anaerobní způsob získávání
energie. Na plný výkon může
běžet maximálně jednu minutu, pak už narazí na své limity.
Proto běžcům západoafrického
typu patří trati nejvýše do 400
metrů, zde se postarali o 95 %
nejlepších výkonů historie. Na
dvojnásobné délce (800 metrů) už ale nestíhají (pouze 12 %
nejlepších výkonů) a na delší
tratě už si raději netroufají. Ty
již patří vytrvalcům z východní
Afriky. Sprinter a čtvrtkař totiž
získává nejvýše 30 % energie
aerobním způsobem, mílař ale
již 80 %. Těchto hodnot však
sprinteři s většinovým podílem
rychlých svalových vláken nejsou schopni nikdy dosáhnout.
foto: www.wiashingtontimes.com
„mapou“ a vyvozoval příslušné závěry. Jednotlivé oblasti zanesené v plánu měly zajišťovat pestrou škálu duševních projevů od smyslu pro barvy
či humor po zamilovanost, přátelství
či sklony k vraždě.
Moderní metody studia mozku
a jeho funkce dokázaly, že žádné
mozkové „orgány“ popisované frenology neexistují a stavba lebky rovněž
přesně nekopíruje tvar mozku. Jediné, co dnes po frenologii zůstalo, jsou
staré spisy a mozkové „mapy“ zakreslené přímo na lidských lebkách nebo
jejich keramických modelech.
Proč je nik dy nedoženeme?
KOKTEJL 1/2009
Uběhne sprinter maraton?
HRDLIČKOVO MUZEUM
datele považujeme německého lékaře
a anatoma Franze Josepha Galla.
Frenologie se brzy stala populární
v Evropě i v Americe, kde lidé dokonce konstruovali speciální přístroje pro
automatickou frenologickou analýzu.
Závěry takových zkoumání se používaly v kriminalistice i psychologii a lidé
se chodili k frenologům poradit při výběru zaměstnání i životního partnera.
Při vyšetření frenolog proměřoval
klientům lebku posuvným měřidlem
a pak pohmatem zjišťoval všechny
nepravidelnosti jejího povrchu. Svá
zjištění pak porovnával s mozkovou
stanou jen kosti a kůže.
● Výše zmíněnou proceduru mohli zemřelým dopřát jen nejbohatší
pozůstalí. U levnějšího způsobu
odpadlo vyjmutí mozku a dalších
vnitřností. Do řitního otvoru se
vstřikoval cedrový olej, který se
o rozpuštění vnitřností postaral.
Nejlevnější metoda obnášela
pouze omytí natronem a vysušení.
● Součástí balzamovacích
směsí byl například med z mateřídoušky, tymiánová silice, olivový
olej, myrha, cedrové dřevo a kadidlo. Na zavinutí jedné mumie se
spotřebovalo až 370 metrů čtverečních plátna.
foto: www.tfidal.it
● Kolébkou balzamování
a mumifikace byl již před
5000 lety starověký Egypt.
Balzamovači však patřili k jiné
kastě než lékaři živých, a například zesnulé mladé ženy a dívky
jim byly z obavy před zneužíváním
svěřovány až po několika dnech.
● Balzamování se
nejprve provádělo jen
pomocí oleje a pryskyřice, později se metoda zdokonalila a celý
proces trval až 70
dní. Pomocí drátků se
nosní dutinou vyjmul
mozek, a potom vnitřnosti. Balzamovači
pak břišní dutinu vymyli palmovým vínem a bylinným
roztokem, někdy i vyplnili pryskyřicí. Následovalo nasolování,
vysušování a další omývání. Poté
balzamovači tělo zašili a uložili na
70 dní do natronu, což je přírodní
soda, která způsobí, že z těla zů-
foto: www.wikipedia.com-Ian Horton
TĚLO NA VĚČNÉ ČASY
Text Michal Dvořák
15
foto: www.childrencentre.com
Kvíz na téma lidské srdce
Může za to genetika – díky tomu, že je Afrika kolébkou lidstva, došlo na tomto kontinentu k řadě genetických variací. Východ
Afriky obývají Niloti, lidé štíhlí, šlachovití
a velmi vysocí, zkrátka lidé, které na delších vzdálenostech nepředběhnete, i kdybyste se na hlavu stavěli. Oproti tomu původní obyvatelé západní Afriky jsou spíše
středně vysoké a mohutnější postavy. V jejich svalovině pak tvoří rychlá vlákna až
osmdesát procent tkáně, což jim umožňuje
vyvinout na krátkých vzdálenostech neuvě-
foto: www.thailand.com
Michael Phelps – hříčka přírody
na pomalejší a rychlejší). Zatímco pomalá
vlákna umožňují člověku aerobní svalovou
práci (tedy práci se stálým přísunem kyslíku),
tak rychlá vlákna jsou nezbytná pro krátkodobou anaerobní práci (tedy na kyslíkový
dluh). Právě ve struktuře svalů je největší
rozdíl mezi vytrvalci a sprintery, stejně tak
i mezi Východoafričany a Západoafričany.
U Keňanů či Etiopanů tvoří větší část svalstva
vlákna pomalá, což je předurčuje k vytrvalosti. U špičkových vytrvalostních běžců je až
devadesát procent všech vláken pomalých.
● Pokud bychom chtěli získat genotyp dokonalého plavce, tak jeho
nositel žije právě teď mezi námi. Michael Phelps. Držitel šestnácti olympijských medailí, z toho osm zlatých
získal na OH 2008 v Pekingu. Při
16
KOKTEJL 1/2009
výšce 193 cm mají jeho paže rozpětí
208 cm. Nohy má poměrně krátké,
nevleče je tedy za sebou jako ostatní
smrtelníci. Jeho dlaně a chodidla jsou
také obrovské. Velikost bot: 49,5. To,
že své kotníky dokáže ohnout jako
málokdo, a má tak úžasný záběr,
už ani nepřekvapí. V jeho případě
o zvýhodnění na základě příslušnosti
k určitému rasovému typu hovořit
nemůžeme. M. Phelps je k plavání
prostě stvořen.
řitelnou rychlost (až 48 km/h). A protože
otroci dovážení do Ameriky pocházeli až
na výjimky ze západního pobřeží Afriky,
tak i dnes jsou černí obyvatelé USA a Karibiku pěkní rychlíci. Z deseti nejrychlejších
časů ve sprintu na sto metrů jich mají na
svědomí šest Jamajčané, tři Američané
a jeden Kanaďan jamajského původu.
Jednou z obávaných chorob a nejobvyklejších příčin infarktu je ischemická choroba srdeční. Nejčastěji k ní dochází díky tukovým usazeninám ve stěnách tepen. Tato nemoc často souvisí s obezitou, stravou s vysokým obsahem tuků,
nedostatkem pohybu, kouřením a genetickými dispozicemi. Oslovili jsme ústeckou kardioložku MUDr. Ivetu Petrovou,
která nám připravila kvíz na téma „srdce“. Pomocí něho si můžete otestovat znalosti z tohoto medicínského oboru:
● Kdy a kde byla provedena první klinická transplantace srdce?
a) 1969, IKEM Praha
b) 1965 v Mayo Clinic, Rochester, Minnesota, USA
c) 1967 v nemocnici Groote Schuur
v Kapském městě, JAR
Stvořeni k rychlosti
Geny vybavily dnešní Afroamerické sprintery i jejich předky dokonalou tělesnou
stavbou. Oproti Evropanům mají delší končetiny v poměru k výšce, a mají tak výše
položené těžiště. Jejich lýtka a boky jsou
užší, lépe se jim zase vyvíjejí stehna a hýždě. Vyšší podíl testosteronu je také vede
k dravosti a soutěživosti. Evropané jsou
naopak velmi znevýhodněni tím, že se
u nich díky životu v chladnějších pásmech
vyvinula tendence k úspoře energie – tedy také k ukládání tělesného tuku. Dlužno
dodat, že za naprostou převahou černých
sprinterů může stát i skutečnost, že bílí běžci již ztratili motivaci, čemuž se ale nelze
divit, protože poslední světový rekord vytvořený bělochem je z roku 1960. Od té
doby nic.
Silovým a technickým disciplínám však na
vrcholové úrovni dominují právě běloši.
Pro vrh koulí či vzpírání je totiž podstatná
svalová hmota trupu, což nahrává Evropanům či bílým Američanům. Z fyziologického hlediska by měli být Evropané těmi nejuniverzálnějšími sportovci, kteří se mohou
s úspěchem věnovat jakékoliv disciplíně.
Ovšem až na extrémní výjimky, kterými je
právě sprint či maraton.
Podobně jako ztrácejí běloši motivaci ke
sprinterské kariéře, tak i Afroameričané
či Afričané se budou jen stěží vrcholově
věnovat sportům, ke kterým nemají dispozice. Ať už je to cyklistika, plavání nebo
třeba volejbal. Pravděpodobně i mezi
nimi by se našel jedinec, který by v těchto sportech po tvrdém tréninku vynikal,
ale těžko si představit černou americkou
mládež brázdící na bicyklu newyorská
předměstí. Navíc – sport je pro mnoho Afričanů a Afroameričanů jedinou možností,
jak se vymanit z chudoby, jak zajistit sebe
i rodinu. A to budou mít vždy větší šanci
dokázat běháním, k němuž mají vlohy, nebo třeba basketbalem, jemuž se věnují od
dětství a který je skvěle placený.
● Kolik lidí umírá ročně v ČR na onemocnění srdce a cév?
a) 50 tisíc lidí
b) 30 tisíc lidí
c) 90 tisíc lidí
● Kolik úderů vydá srdce průměrného
člověka za celý život?
a) 1 miliardu
b) 600 miliónů
c) 2,5 miliardy
● Celková délka pružných cév v těle dospělého člověka je?
a) 50 000 kilometrůl
b) 100 000 kilometrů
c) 170 000 kilometrů
● Kolik litrů krve přečerpá normální
srdce každý den?
a) 7200 litrů
b) 5000 litrů
c) 3700 litrů
● Tep, při kterém vychází krev z levé
komory do srdečnice, způsobuje vlnovité rozšíření, jež se přenáší po tepně
rychlostí:
a) 5 km/hod
b) 25 km/hod
c) 40 km/hod
● Kolik procent z celkového množství
krve může člověk ztratit, aniž by mu klesl krevní tlak natolik, že již nestačí ani
na to, aby naplnil krví srdeční komoru?
a) 25 %
b) 40 %
c) 65 %
● Kdo vynalezl elektrokardiograf
(EKG)
a) holandský fyziolog Willem Einthoven
b) americký vynálezce Thomas Alva
Edison
c) americký vynálezce Hiram Maxim
● Lidské srdce obsahuje
a) 1 síň, 2 komory, 2 chlopně
b) 2 síně, 2 komory, 4 chlopně
c) 2 síně, 2 komory, 6 chlopní
● Kolik máme krve?
a) dospělý muž má 4–6, žena 4–5 litrů
b) dospělý muž má 4–5, žena 3–4 litry
c) dospělý muž má 6–7, žena 4–5 litrů
Zpracovala MUDr. Iveta Petrová, kardiologická ordinace v Ústí n. L., www.kardioamb.com
Své odpovědi posílejte do 20. prosince e-mailem na adresu [email protected] nebo na adresu Koktejl,
Klíšská 18, 400 01 Ústí nad Labem. Obálku označte heslem Kvíz. Ze správných odpovědí vylosujeme výherce, který získá výpravnou publikaci Lidské tělo – ilustrovaný průvodce jeho strukturou,
fungováním a poruchami.
Knihu poskytl Knižní klub, Nádražní 32, 150 00 Praha 5
● Výhercem kvízu „Vyznáte se v obrazech" z listopadového vydání magazínu Koktejl se stává
Ludmila Rimlová z Kobeřic. Gratulujeme.
SOUTĚŽ
o výpravnou publik
aci
LIDSKÉ TĚLO