BSF magazin - Bohemia Servis Finance as

Transkript

BSF magazin - Bohemia Servis Finance as
magazín 2013
časopis pro klienty společnosti Bohemia Servis Finance a.s.
Paříž
Když se cesta stala cílem
Z Almerie do Dakaru s podporou BSF
Za odměnu
ve městě
nad Seinou
Rozhovor s Oldřichem Krejčovsem,
klientem BSF
Akce
PAŘÍŽ
Za své skvělé výkony zavítala patnáctka
spolupracovníků společnosti BSF na tři
dny do nádherné Paříže. Více na straně 2.
Editorial
Obsah čísla
2
Když práce
nese plody.
A máme tady léto. S létem také
zasloužený oddych a dovolené po tvrdé
práci. Ano, za tvrdou práci zpravidla
následují zasloužené výsledky a také
dosažení vytčených cílů. I o tom svědčí
Bonsoir mademoiselle Paris
Čtyřměsíční akce o nejúspěšnější sjednatele produktu Evoluce Renta zná
své vítěze. Odměnou jim byl zájezd do města nad Seinou.
7
Okrej Business
Rozhovor s kytaristou skupiny Monkey Business a v neposlední řadě také
klientem BSF a.s. Oldou Krejčovsem.
většina článků v tomto vydání BSF
magazínu. Vždyť jen pilná práce bez
výmluv přivedla vítěze naší firemní
14
soutěže za odměnu do Paříže, kde mohli
BSF na Dakaru
strávit nádherné tři dny; jen pilná práce
Prostřednictvím sponzoringu týmu KB systém offroad team se BSF zapsala
do historie afrického motoristického dobrodružství.
a nadšení stojí za vítězstvím českého
offroadového týmu, sponzorovaného
naší společností, v náročné africké rallye
s cílem v senegalském Dakaru. A nic
22
jiného než tvrdou práci, vlastní vizi
Když se cesta stala cílem
a rozhodnutí dokončit své plány,
O cestě do Mexika, Guatemaly, k Mayům a o tom, že cíl nemusí být vždy
takový, jaký očekáváme a přitom o nic méně hodnotný, je dnešní reportáž.
nenajdeme za cestou kytaristy Oldy
Krejčovse k úspěchu na české hudební
scéně.
28
Jsou to všechno zdánlivě odlišné
příběhy, ale právě vytrvalost, uvědomění si škály vlastních možností a snaha
neuhnout z vytčeného směru, jedině
Cimrman a chemie
Dosud neznámá fakta ze života českého velikána Járy Cimrmana
se dozvíte v článku, který odhaluje Cimrmanovu stopu v říši chemie.
mohou vést k úspěchu. A jedna z nejsladších odměn pak následuje. Je jí
radost a dobrý pocit z dobře odvedené
práce. To nejsou jen prázdná slova,
ale pochopí je pouze ten, kdo dospěl
daleko.
32
Pozvání na kávu do Dolního Újezdu
BSF a.s. se snaží být svým klientům na blízku kdykoliv a kdekoliv.
Podivejte se do nové kanceláře blízko Litomyšle.
Dalibor Vajnar
BSF magazín je časopis pro klienty
společnosti Bohemia Servis Finance a.s.
Klientům je k dispozici prostřednictvím
poradců společnosti BSF a.s. a není
volně prodejný ve veřejné distribuční síti.
BSF magazín - červen 2013.
Vydavatel:
Bohemia Servis Finance a.s.
Volyňských Čechů 837, Žatec
www.bohemiaservis.cz
tel.: 810 888 900
e-mail redakce:
[email protected]
telefon redakce:
733 728 212
Grafická úprava, sazba:
Bc. Dalibor Vajnar
Tisk:
Ústecké tiskárny, s.r.o.
Uzávěrka tohoto čísla:
31. 5. 2013
svět
Bonsoir
mademoiselle
Paris
Spolupracovníci BSF a.s. měli od 15. ledna možnost zúčastnit se
soutěže o nejvyšší počet uzavřených smluv na produkt Evoluce.
Nejlepší patnáctka se za odměnu podívala do města nad Seinou.
Foto Romy Rauscherová, Dana Horáková a Roman Kratochvíl
2
D
lužno říci, že od samého počátku neměl nikdo účast jistou,
rozhovor
protože tabulka nejlepších v průběhu soutěže neustále
doznávala změn a až do poslední chvíle se tedy mohlo
pořadí i složení výherců změnit. Polovina dubna však již přinesla
rozhodnutí o tom, že účast si vybojovali: Marie Prchalová, Jan
Navrátil, František Ryšlink, Hana Veselá, Ilona Suchomelová, Jana
Havranová, Dana Horáková, Milan Pánek, Jana Bočková, Marie
Suchánková, Jiří Novotný, Jaroslav Mrnka, Pavlína Šklíbová,
Ing. Ondřej Jurčík a Jaroslava Sedláková.
Mnoho účastníků se nemohlo dočkat a odlet z letiště Václava
Havla tak očekávali s napětím a netrpělivostí. Konečně tedy
nadešel 15. květen a s ním i radostné setkání s ostatními.
Po příletu na pařížské letiště byla výprava očekávána
průvodkyní s cedulkou BSF. Následovala čtyřhodinová projížďka
Paříží s výkladem, o hlavních pařížských památkách nám paní
průvodkyně prozradila jejich historii, občas zapátrala i v našich
vědomostech a my jsme něco málo z paměti vydolovali.
Velkým zážitkem byla zastávka na Trocadéru, kde mnozí z nás
poprvé v životě viděli Eiffelovu věž. Objeli jsme i Vítězný oblouk,
v dáli zahlédli Archu, což je oblouk v nové části Paříže. Závěr této
projížďky nás zavedl k Invalidovně, kde ještě dnes žijí veteráni
francouzských válečných tažení. Zde jsme vystoupili a ochutnali
první kávu v klasické francouzské kavárně, kde jsme si na uvítanou
s Paříží připili šampaňským. Po příjemném posezení jsme odjeli
do hotelu k ubytování.
Krásných pokojů jsme si ale moc neužili, v 19 hodin nás
očekával autobus a jelo se do slavného kabaretu Paradis Latin.
Ochutnali jsme nejprve předkrm s výbornou francouzskou
paštikou, poté steak s hranolky a závěrem tři kopečky zmrzliny.
Mimo jiné jsme měli plné stoly vína a šampaňského. Ve 22 hodin
začalo kabaretní vystoupení plné tanečnic nahoře bez a také
divokého kankánu.
Následující den nás očekával klenot v podobě zámku Versailles.
Tam však bylo nejprve třeba prodrat se plnými ulicemi. Francouzi
pracují převážně od devíti hodin a silnice byly přecpané.
Kolem deváté hodiny jsme nakonec do Versailles dorazili. Poznat
z Versailles vše během několikahodinové prohlídky jistě nelze,
ale i to málo stačilo k tomu, aby v nás vyvolal nezapomenutelný
dojem. A protože nám vyhládlo, odebrali jsme se do nedaleké
restaurace Maitre Kanter, kde jsme zažili malou gurmánskou
extázi.
Je velice důležité, s jakými lidmi sdílíte tyto zážitky.
Jsem nesmírně vděčná za to, že mohu nejen pracovat,
ale i trávit čas na takových poznávacích výletech, jako
byla Paříž; s lidmi,které mám tolik ráda a vážím si jich
za to, jací jsou. (Ilona Suchomelová)
3
Po návratu do Paříže byl čas na individuální prohlídku. A protože
večer nás čekala večeře s hudbou v restauraci na Montmartru,
většina z nás se rozhodla pro pěší přesun. Klidným krokem jsme
došli na Pigalle a odtud na Montmartre. V ulici je velké množství
krámků se suvenýry, což znamenalo chvilkový rozchod. Kdo neviděl
a nešel zdejší schody, netuší, jaká je to šichta.
Prohlédli jsme si basiliku Sacré-Coeur, kostel sv. Petra, staré
mlýny na vápenec a dům ve kterém žil Vojtěch Hynais, autor opony
Národního divadla. Také se nám líbil atelier a kabaret Lapin Agile,
v překladu „hbitý králík”, s malbou králíka utíkajícího z pánve
na průčelí. Autorem je Pablo Picasso, který v době svých malířských
začátků neměl ani na útratu a zaplatil touto malbou. Dále jsme se
podívali na náměstí Dalidy, na sochu „Muž procházející zdí” od
Jeana Maraise a na poslední vinici v Paříži. Poté jsme si našli krásné
4
místo v kavárně na Náměstí umělců, kde se někteří z nás nechali
portrétovat anebo vystříhat z papíru svůj profil.
Večer pokračoval večeří v restauraci La Bonne Franquette.
Po velice bohaté večeři jsme večerní Paříži prošli bulvárem
De Clichy k Moulin Rouge, nejznámějšímu kabaretu v Paříži.
Rovněž jsme byli svědky, že ani francouzští číšníci to nemají
jednoduché. Musí totiž být stále ve střehu, neboť jim občas odejde
host bez placení a oni jsou ochotni za ním běžet, třeba až na
nádraží, jak jsme viděli.
Další den jsme se po snídani vydali poznávat další francouzské
památky. Pařížské metro bylo pro mnohé velice emotivním
zážitkem. Dostali jsme se do něj v ranní špičce a cestovali tím
pádem na jedné noze a to ještě ne naší. Humor nás však nepřecházel a cestu jsme absolvovali v pohodě.
Následoval Louvre, někteří se vydali přes most na ostrov
s katedrálou Notre-Dame. Před katedrálou jsme se samozřejmě
postavili na nultý bod, od kterého se měří všechny vzdálenosti
v Paříži a kdo si na něj stoupne, prý se do Paříže vrátí.
Prohlédli jsme si Most umělců, kde je zvykem zamknout si svou
lásku zámečkem k tepanému zábradlí. Most je plný zámečků, ale
město z toho radost nemá, neboť to ničí zábradlí. Potom již zbýval
čas jen na zabalení, posvačení a už nás autobus odvážel
na letiště.
Prožili jsme nezapomenutelné tři dny nabité bohatým programem a již nyní je jasné, že se do Paříže mnozí vrátí. Byl to opravdu
vydařený výlet a skvělá odměna za tvrdou a poctivou práci.
Další fotografie z Paříže si můžete prohlédnout na druhé a třetí straně obálky.
5
Pařížská anketa
Některé účastníky jsme požádali o odpovědi na následující otázky:
1) Patříte do skupiny, která dokázala podat vysoce
nadstandardní výkony. Jaká atmosféra panovala v Paříži
mezi lidmi motivovanými k takovým výsledkům?
2) Snažili jste se během období soutěže vyvinout nějaké
mimořádné úsilí nebo šlo o váš standardní pracovní postup?
3) V čem tkví tajemství vašich výsledků?
4) Mohli byste dát nějaké doporučení těm, kteří podobné
úspěchy nemají, a přitom by se vám rádi vyrovnali?
5) Na co z Paříže nejraději vzpomínáte?
Jana Bočková:
1) Atmosféra byla kamarádská, odpočinula jsem si a nabrala sílu
do další práce.
2) Během soutěže jsme nejen já, ale i některé moje spolupracovnice
vyvinuly zvýšené úsilí. Pařížskou akci však beru jako ocenění za moji
dlouhodobou snahu.
3) Z mojí kanceláře jsme v soutěži uspěly dvě. Je to úspěch a závazek
do příštího období. Šéf každé firmy musí svými výsledky práce být
příkladem pro ostatní.
4) Na týden si naplánuji svoji ideální produkci smluv a snažím se plán
splnit, někdy se podaří překročit a někdy se bohužel nepovede.
Tímto přístupem k práci se snažím jít příkladem ostatním.
5) Dobrý kolektiv, program i organizace, byla jsem v Paříži poprvé,
byl to pro mne moc hezký zážitek. Takže moc děkuji firmě BSF.
Jaroslavem Besperátem. Myslím, že mluvím za všechny, když
řeknu, že se již nyní těšíme na další podobné akce.
2) Vzhledem k tomu, že pracuji v manažerské pozici, našel jsem si
o několik hodin více času na práci s klienty než v jiných měsících.
3) Mám rád soutěže a zapojuji se do nich. Podobné akce mne tedy
dokáží vždy „nakopnout”. Namotivoval jsem se a termín akce jsem
si rezervoval v diáři. Zkrátka, bral jsem jako samozřejmost, že to
zvládnu. Co tím chci říci? Že se stačí rozhodnout a pak už jen dělat
denně malé kroky, které vás k úspěchu dovedou.
4) Moje rada zní - dejte si šanci tím, že budete důslední sami
k sobě a překonejte práh vlastní pohodlnosti. Máte kolem sebe lidi,
kteří rádi pomohou a z vašeho úspěchu budou mít stejnou radost
jako vy sami.
5) Už samotný let byl pro mne zážitkem, protože to byla moje
premiéra. Dále mi zůstane vryta do paměti atmosféra vytvořená
celou naší skupinou, kafčo s naší šéfovou u Eiffelovky, přípitek
s poděkováním ing. Besperáta za odvedenou práci, kabaret Paradis
Latin a také všechny dobroty, které nám servírovali. Za to vše mi
trochu té námahy navíc rozhodně stálo. Při všech dalších akcích
se opravdu snažte, protože já na nich rozhodně chybět nechci .
Jaroslav Mrnka:
1) Atmosféra byla naprosto skvělá, není co vytknout
2) Většinou jsem postupoval zcela standardně.
3) Je to prosté, chodím do práce abych mohl uživit rodinu, měl
prostředky na svůj volný čas a zároveň naspořil na důchod.
Hlavní je ale chuť pracovat a nejlépe v dobrém týmu.
4) Na to je jednoduchá rada, nikdy se nenechat odradit, ale vytrvat.
Ne vždy je vše stoprocentní.
5) Na všechno. Bylo to nádherné a poučné, prostě super.
Marie Prchalová:
1) Bylo to skvělé a myslím, že jsme si to užili. Měli jsme všichni čas
popovídat si, vypnout z pracovního nasazení a nic neřešit.
2) Soutěž mě motivovala a i když pracuji s pravidelným výkonem, tak
jsem nevěděla, zda podmínky splním a jaké tempo nasadí ostatní.
3) Samozřejmě pracovní nasazení a štěstí. Někdy je spousta práce
a výsledky běžné a po čase to, co od nasazení čekáte, najednou
spadne jako z nebe.
4) Každodenní práce s rozumem, důvěrou a citem.
5) Na nezapomenutelné zážitky z památek Paříže. Dále i na zábavu,
která byla zpestřením každého dne.
Jiří Novotný:
1) Atmosféra mezi účastníky byla výborná. Všichni jsme si užívali
kouzlo Paříže a Versailles plnými doušky. Za vše patří poděkování
vedení naší společnosti a též našemu partnerovi ČPP v čele s ing.
6
Hana Veselá
1) Atmosféra byla výborná a nepopsatelná.
2) Úsilí bylo tentokrát asi větší, než jindy. Přece jen, motivace byla
velká.
3) S velkou motivací přichází i velký výkon. Především to ale každý
dělá sám pro sebe a jen sobě je zodpovědný za své výsledky.
4) Stačí chtít a nehledat výmluvy, smlouvy totiž na našem gauči
samy nepřistanou. Ano, někdy to jde lépe a někdy hůře, ale každý
si může přinejmenším udržovat svůj průměr. Kdo jen polehává,
nezbývá mu, než si stěžovat.
5) Výborná průvodkyně, skvělá jídla, nádherná Paříž. A Dana
Horáková v roli druhé průvodkyně byla také úžasná.
Dana Horáková
1) Atmosféra by la vynikající, velice jsme se pobavili.
2) Mimořádné úsilí to žádné nechtělo, jen důslednost.
3) Pracovala jsem :-)
4) Každý den „jít do práce“.
5) Večer na Moulin Rouge. Moc jsme si to užili.
rozhovor
OKREJ
BUSINESS
Text Dalibor Vajnar
Foto Tomáš Štěrba a Dalibor Vajnar
David Koller, Bára Basiková,
Roman Holý, Oskar Petr…
To je jen několik vynikajících
hudebních osobností, jejichž tvorba
se na čas propojila s kytaristou
Oldou Krejčovsem (42).
Ten patří mezi ty, kteří si již
vydobyli svou pevnou pozici
na rockové i funkové scéně a patří
kromě toho také mezi klienty
Bohemia Servis Finance a.s.
7
rozhovor
Otec naléhal, abych o kytaře
jakožto zdroji obživy vůbec
neuvažoval. Mě ale nic
jiného nezajímalo.
8
Začátky.
Jesus Christ Superstar.
Oldo, když ses rozhodl dělat muziku, měl jsi nějaké plány?
Uvažoval jsi, zda se hudbou dá uživit nebo jsi prostě s důvěrou
šel za svojí vizí?
O tom jsem vůbec nepřemýšlel. Otec naléhal, abych o kytaře
jakožto zdroji obživy vůbec neuvažoval a hleděl dodělat školu.
Takže po střední elektroprůmyslovce jsem nastoupil na elektrárnu
a absolvoval tam svou roční „zaměstnaneckou“ éru. Ovšem nijak
dlouhou, od základní školy mě totiž zajímala jen kytara. Tu jsem
dokonce nosil i do práce na směny…
Po roce přišla vojna, narukoval jsem do pražského AUSu (pro
neznalé Armádní umělecký soubor), a zůstal jsem v jeho
symfonickém orchestru ještě nějakou dobu po ukončení vojny.
Významnou kapitolou tvého života je bezesporu muzikál
Jesus Christ Superstar.
To byla příjemná práce už proto, že s Weberovou hudbou jsem
se ztotožnil, jsou to prostě sedmdesátá léta, nic tuctového
a podle mě jde o jeden z nejlepších muzikálů. U nás jej připravoval Ota Baláž a přes Mirka Chyšku z kapely J.A.R. jsem se do
Ježíše dostal i já. V tomto muzikálu byly dva kytarové party, takže
na každém představení byli dva kytaristé. Já jsem tehdy hrál
právě ve dvojici s Mirkem a občas spolupracujeme dodnes.
Prostředí Divadla Spirála, kde se Ježíš hrál, bylo skvělé. Je to
sice prostor nelehký k ozvučení, ale myslím si, že lidé, kteří
představení navštívili, mají zážitek na celý život.
Pro mě to bylo patnáct představení měsíčně po dobu pěti let.
To přineslo i spoustu kontaktů a nápadů, sešla se zde opět velká
skupina muzikantů. Nakonec zde vykrystalizoval band okolo Báry
Basikové, která v Ježíšovi měla úlohu Marie Magdaleny.
Následoval prudký vývoj.
Kamarád mi ukázal inzerát, ve kterém David Koller sháněl
muzikanty do svého projektu. Poslal jsem mu své kazety a uspěl.
A to byl začátek Kollerbandu, psal se rok 1993.
Jak jsi to prožíval?
Najednou jsem se dostal na velká pódia, chodilo na nás 2000
lidí a byl jsem z toho samozřejmě mimo. Z ničeho jsem se
najednou ocitl nahoře. S Davidem jsme si dobře rozuměli, vlastně
dodnes spolu výborně vycházíme a spolupracujeme ve studiu.
Udělali jsme tehdy úspěšnou desku, ale po dvou letech přišel
konec. David se začal věnovat kapele Lucie, kterou čekalo její
nejlepší období a pro mě to znamenalo začátek hledání nové
příležitosti.
A přišel Pan Pot.
V Panu Potovi jsme se sešli s basistou Honzou Alánem a bubeníkem Markem Žezulkou z Arakainu. Mohl jsem se zde plně
autorsky uplatnit, hodně jsme také koncertovali společně s Danem
Bártou, jenž tehdy zpíval ve skupině Alice.
Michal Pavlíček nás také pozval do svého televizního pořadu
Na Kloboučku, nahrával jsem desku s Oskarem Petrem, kterého si
asi mnozí pamatují jako člena slavného Marsyasu. Oskar se vrátil
z emigrace a byl doslova nabitý muzikou a texty. Bylo to parádní
období.
Tehdy vznikla deska, která byla ovšem přijata se smíšenými
pocity.
Byla to první deska, kde si veškeré texty psala Bára sama,
tehdy už měla za sebou svojí první knihu. Existovala ale spousta
problémů, které se do textů promítly, byly často psychologicky
náročné. Deska tak pro mnohé nebyla tím, co se asi od Báry
očekávalo, což je podle mě škoda, ale souvisí s tím i přístup
vydavatelství a rádií.
Myslím si ale, že Bára se při psaní vnitřně vyčistila a je
v pohodě. Pro mě je to stále jedna z našich nejlepších zpěvaček.
Takže přišel další konec a nový začátek.
Kromě Bářiny kapely jsme tehdy rozpustili i Pana Pota a já
jsem se obrazně řečeno „plácal“ asi rok bez vážnějšího hraní.
Prodával jsem na částečný úvazek v prodejně hudebních nástrojů
v Husitské.
Jednoho dne pak přišli basista Pavel Mrázek a bubeník Martin
Houdek, jestli bychom si společně nezahráli. Kývl jsem, šlo nám
to dobře a teprve později jsem se dozvěděl, že šlo vlastně
o konkurz do Monkey Business.
9
Monkey Business
a ti další.
Jak Monkey Business začínali?
Zcela bez ambicí. O Romanovi Holém jsem věděl, že hraje
v J.A.R., že je schopný muzikant a má vynikající přehled a povědomí o kvalitní hudbě, ale nic jsem z toho nevyvozoval.
Zpočátku jsme to asi všichni brali jako příležitost si zahrát.
Vzniklo ale pár dobrých nápadů, které dospěly až do první desky
Why be in, when you could be out. Natáčela se naživo a vyšlo
to. Objevil se manažer, sponzor a vyletěli jsme nahoru.
Na první desce jste spolupracovali s trombonistou Fredem
Wesleym a kytaristou Davidem Williamsem. Bylo to po
hudební stránce rozšíření tvých obzorů?
Každopádně, Williams nahrával s Michaelem Jacksonem
a pro mě byly jeho party úžasné a nápadité. Wesley mě zase
překvapil, jak se dá na trombon frázovat, to mě dostalo. Stejně
jako když zahraješ attack na kytaru, to samé on hrál na svůj
nástroj, zkušeně a s obrovským potenciálem.
Na kontě máte zatím šest desek a stali jste se šiřiteli funku
v Čechách.
Funk hráli i J.A.R., je ale fakt, že M.B. jej podává populárnější
formou.
Nicméně funk a Monkey Business je jen jedna poloha, tvé
vlastní ambice můžeme slyšet v jiném projektu, OKREJ.
V roce 2008 jsem vydal (doufám, že ne poslední) autorské
album „Je to důvod“, na které jsem přizval několik hostů, Dana
Bártu, Tonyu Graves, Viktora Dyka či Matěje a Karolínu Ruppert.
OKREJ funguje stále, doufám, že pro něj existují schody nahoru.
Recenze zmíněného alba většinou potvrzují, že tvoje vlastní
hudební poloha nespočívá v líbivé prvoplánové hudbě, ale je
potřeba ji „rozkrýt“ a odhalit její hlubší kvalitu. Máš občas
chuť „sklouznout“ k větší jednoduchosti?
To já bych sice chtěl, mít to jednoduché, jenže ke stupiditě
přejít nechci. Přejdeš k mainstreamu a ztratíš se v davu. Moje
hudba je o mých pocitech, vždycky je něco, co chci vyjádřit, jinak
bych nebyl spokojený. Navíc mě zajímají i věci mezi nebem
a zemí a i s tím spojené otázky můžu do skladeb dávat.
Vím, že ze mě vychází hudba, kterou ocení jen někdo,
na druhou stranu jsem v situaci, že mě živí populární muzika
a nemusím to řešit. Spíš mě těší, že moje věci oceňují lidé, kteří
se v hudbě vyznají. A že se mi nelíbí to, co se většině ostatních
posluchačů líbí, to mám asi smůlu. Anebo štěstí.
Což je ostatně příznačné pro všechny tvé projekty. Jaké
ještě byly?
„Stability“ s Mirkem Chyškou a Štěpánem Smetáčkem,
s Markem Žežulkou zase společně fungujeme jakožto
„POTPALTO“, v sestavě bicí – kytara.
Jaká je z tvého pohledu situace na hudebním trhu?
Pokud jde o vydavatelství, tak stále stejná. Jsou v pozici, kdy
si mohou diktovat, tedy systém já na bráchu, brácha na mě,
a dělají to. Jestli je v té hudbě něco nebo nic, to je jim jedno.
10
Paradoxní je, že dnes přitom kapely z prodeje cédéček nežijí, sice
potřebují reklamu a rádia a nějak zviditelnit svoje dílo, ale
díkybohu za internet.
CD se tedy stávají minulostí?
Určitě, vždyť mladí dnes jedou na MP3, všechno stáhneš
na internetu. Kapely mají výdělek většinou jen z koncertů.
Malý návrat zažívají vinylové gramodesky, ale to je záležitost
pouze pro fajnšmekry. Jinak se hudební obchod přesouvá do
virtuálního světa. Nahrávací studio si stejně kapely musí platit
samy, pokud si najdou slušného manažera, mohou vydavatelství
obejít. Jejich hudba je pak samozřejmě levnější.
Jsou muzikanti jedna velká rodina?
Když se sejdou a jde se opravdu na muziku, tak ano. Jinak
jsou to ale často natolik odlišní lidé, jako všichni jiní.
Jaký je typický den muzikanta?
Je to otočené. Hudba se hraje, když pracující lidé mají volno
a chtějí se bavit. Takže hlavně víkendy. Během týdne se
připravuješ, učíš a koncentruješ na to, co přijde. Já, asi jako
každý, koho hudba živí, mám svůj nástroj rád, kytaru mám denně
v ruce, zajímám se o vše, co s ní souvisí, takže i tímto směrem si
rozšiřuji obzory.
Kapela, která jede šňůru, to má samozřejmě jinak, hraje se
i ve všední dny, ale ani to už se dnes moc nevidí. Já jsem přes
týden doma, ráno odvezu dceru do školy, pak se o něco
postarám v domě, cvičím, skládám a vyučuji studenty na kytaru.
Jsem rád, že to takhle můžu mít. Je to ale zase vyvážené tím,
že nemám volné víkendy, nemůžu se kdykoliv s rodinou sebrat
a odjet na dovolenou, kromě zimního období.
Ve svém oboru se pohybuješ takříkajíc v první lize a máš
dost zkušeností, co bys poradil začínajícím kytaristům, kteří by
se rádi prosadili?
Třeba pro samotnou techniku hraní je dnes úžasnou věcí
internet. To, co jsme před dvaceti lety odposlouchávali z CD
a pracně dřeli, lze dnes odkoukat z You Tube, každičký lick, každé
sólo. Jenže tím se překračuje důležitá věc, a tou je schopnost
vyznat se na hmatníku, schopnost najít tón, akordy…
Není také vůbec nic snadného sehrát se v kapele, umět si
třeba udělat dobrý zvuk. Kapely předkládají demonahrávky,
které jsou často výsledkem dlouhého zkoušení a zní výborně,
když ale dojde na živé hraní, občas těžko věřím vlastním uším.
Tady se fakt nedá nic urychlit.
Muzikant se musí v hudbě, kterou hraje najít. Hrát rychle
nahoru dolů, to se naučí skoro každý, jenže dát hudbě výraz,
něco opravdu sdělit, to je to, co dobrého muzikanta odliší od
ostatních.
A často také platí, že méně je více, dva tóny na správném
místě mohou totiž být lepší, než rychlá vyhrávka. Stejně jako
u řečníka, více člověku mnohdy řekne několik slov, které
zaujmou svojí hloubkou, než hodina sáhodlouhé přednášky,
která posluchače zahltí větami.
Sleduješ českou scénu?
Samozřejmě, snažím se mít přehled. Ale málokdy se dopředu
prodere někdo, kdo mě osobně zaujme. Líbí se mi třeba Hentai
Corporation, hrají hodně progresívní věci. Spousta mladých
hudebníků bohužel nedostane prostor na festivalech nebo
v rádiích, všichni totiž sází na osvědčená jména, která se melou
stále dokola. Jsem ale přesvědčen, že kdyby odvážný promotér
prosadil podobně progresívní kapelu mezi hlavní sestavu
nějakého festivalu, byla by to trefa.
Že se mi nelíbíto,
co většině ostatních
posluchačů,
to mám asi smůlu.
Anebo štěstí.
11
Možná se blížídoba,
kdy se hudba „uplácá“
na počítači na míru aktuálnímu
vkusu a individuálnípřístup
se stane raritou. Možná ale
o to více ceněnou.
12
Některá muzikantská setkání patří k těm opravdu
výjímečným, čehož dokladem jsou i tyto fotografie.
Například s Joan Baez spolupracovali Monkey Business
na svém posledním aktuálním albu, Gary Moore zase
patřil k legendám rocku i blues. Glenn Hughes je
veličinou, která hrála například s Deep Purple, Hiram
Bullock byl respektovaným jazzovým i funkovým hráčem,
zatímco Zakk Wylde svou hutnou kytarou drtí světová
pódia dodnes. Vzpomínkou na ně jsou pak alespoň
autogramy na kytarách Oldy Krejčovese.
Do budoucna bude vývoj hudby asi zajímavý. Už mnoho let
třeba slýchám, že elektrická kytara přece nikoho nezajímá. Sóla?
Prý na co? Možná se blíží doba, kdy se vše „uplácá“ na počítači
na míru aktuálnímu vkusu a individuální přístup se stane raritou.
Možná ale o to více ceněnou.
Tvoje vlastní vzory?
Těch je tolik, třeba Brian Setzer, Richie Kotzen, Paul Gilbert,
Danny Gatton, Lenny Kravitz, Jeff Beck… Líbí se mi věci Dave
Grohla nebo skupina Mars Volta, ta hraje úžasně nabíjející
muziku.
Uvažoval jsi někdy také o jiném způsobu sebevyjádření než
o kytaře?
Líbí se mi fotografování, pokud jde o témata, shrnul bych to
do slov příroda a počasí. Čím více stárnu, tím více si všímám toho,
co nás obklopuje.
A dokáže kytara říci vše, co chceš?
Pokud mám co říci a rozumím tématu, tak se mi to většinou
povede. Nicméně, zkouším ještě foukací harmoniku, což se může
k elektrické kytaře zdát jako úplně mimo, ale proč ne?
Rád používáš ticho, lépe řečeno pauzy.
Rád bych jednou dokázal vyselektovat tóny v kapele tak,
aby bylo řečeno to nejdůležitější a v posluchačově hlavě přitom
vznikly tóny, respektive dojmy tónů, které je doplní. Taková
muzika mluví z duše. Například u Jeffa Becka není slyšet ani jeden
tón navíc.
Dělat muziku, to znamená mít drahé vybavení. Jak se řeší
pojištění v hudební profesi?
Jak to tak chodí, dokud se něco nestane, nikdo nic neřeší.
V Monkey Business jsme donedávna pojistku neměli, jenže zcela
běžné je, že technici něco poškodí, praskne buben, ztratí se
baskytara, nedávno nám v Brně ukradli čtyřicetikilový basový
zesilovač. Bylo tedy zapotřebí se pojistit.
Já osobně mám připojištěné ruce, ty mě živí a pro kytaristu je
jakákoliv zdánlivá maličkost na ruce samozřejmě limitující.
Mimo jiných obvyklých pojistek jsem se ale pojistil i proti
ptákům, kteří mi vyklovávají díry do zateplení domu. Postavil
jsem dům, udělal fasádu, stálo to spoustu peněz a hned si přiletí
strakapoud a vyklove díru o ploše pivního tácku. Navíc na místě,
na které lze dosáhnout jen z vysokozdvižné plošiny. Dříve jsem
s podobným pojištěním neuspěl, ale díky BSF se to podařilo.
A k BSF jsi se vlastně dostal jak?
Kdysi jsem se dozvěděl o výhodách životního pojištění Filip,
kam lze vkládat i mimořádné vklady a pak ještě o Filipu Garant.
Smlouvy na oba tyto produkty jsem si také hned uzavřel.
V současnosti se rozhoduji ještě o produktu Evoluce Renta.
Na tomto místě chci podotknout ke všem mladým
muzikantům, kteří se hudbou chtějí živit a nějaký důchod se jich
v budoucnu možná ani týkat už nebude, že by měli mít alespoň
životní pojistku. Stát se totiž může leccos a v kulturní branži nikdo
neví, co přijde. Je tedy lepší mít v zádech oporu v podobě
vhodného produktu.
Oldo, děkuji ti za velice zajímavý rozhovor a přeji mnoho
štěstí a hudební inspirace.
13
fotoreportáž
Ačkoliv se v řadách spolupracovníků BSF
najde mnoho benzínových nadšenců,
do tvrdých saharských podmínek
by nejspíš nevyrazili. Naše společnost
se tak do žhavé pouště dostala
prostřednictvím sponzoringu týmu
KB systém offroad team.
A byla to trefa do černého.
A
utomobiloví znalci jistě znají populární závod Rallye
Paříž – Dakar, který poprvé startoval v roce 1979.
Akce, které se mnohokrát úspěšně zúčastnily i české
posádky, proběhla naposledy o 28 let později, a to
hlavně z důvodu stále se zvyšujícího nebezpečí
teroristických útoků. Od té doby se tento původní závod
přesunul do Jižní Ameriky. Jenže jeho původní myšlenka
a trasa nedala spát týmu organizátorů, který od roku
2011 vrátil do života v poněkud zmenšené, ale o to
drsnější podobě původní „Dakar“. Jsou určitě
porovnatelné z hlediska náročnosti, tratí a podmínek
dokonce se letos jelo tratí, kterou původní Dakar vedl.
Nesrovnatelné jsou ovšem z hlediska organizačního
zajištění i rozpočtu. Soutěž nemá tak velké sponzory
a posádky musí často improvizovat, jak se dá.
V kategoriích Race a Adventure tak opět vyrážejí
odvážlivci na motocyklech, čtyřkolkách a v autech,
startující ze španělské Almerie, přes Maroko
a Mauretánii do Senegalu, což na letošní trase
obnášelo 5000 km.
KB systém offroad team, trojnásobný držitel mistrovského
titulu ČR v offroadmaratonu, do závodu nasadil dva vozy, britské
speciály Bowler Wildcat. Jeden – s logem BSF na zádi - řídil Vlasta
Forejt, který je i majitelem týmu, za volant druhého pak usedl
BSF na
známý moderátor Vlasta Korec. Jako navigátoři jim sekundovali
Vlasta Jenč a kaskadér Petr Hnětkovský.
Jak to tak bývá, cesta BSF k dakarskému dobrodružství, nebyla
zcela náhodná. Vlasta Jenč je totiž dlouholetým spokojeným
klientem manažerky BSF Dany Horákové. Sám k tomu říká:
„U Dany Horákové jsem si kdysi na doporučení pojistil nejprve
jedno vozidlo, díky mé spokojenosti následovaly i další vozy.
DAKARU
Text Dalibor Vajnar
14
Foto KB systém offroad team a Dalibor Vajnar
16
S podporou BSF vyrazil k Dakaru
zelený Bowler Wildcat
s posádkou V. Forejt - V. jenč.
Hromadné nalodění
na trajekt. Před závodníky
jsou čtyři hodiny na moři.
Do Dakaru? Tudy.
Dokonce jsme koketovali i s myšlenkou otevření pobočky zde
v Krušných horách, protože lidé v okolí by to jistě ocenili. Jenže
časové zaneprázdnění je takové, že k tomu prozatím nedošlo.
Každopádně jsme ale i na základě naší dlouholeté spolupráce
získali od kanceláře Dany Horákové sponzoring na Dakar a také
uzavřeli životní pojistky. Konkrétně se jedná o pojištění EVOLUCE.
Náš tým je Daně vděčný také za to, že pojištění dokázala pro dobu
závodu specificky nastavit, protože se samozřejmě jedná o akci se
zvýšeným rizikem. Po našem návratu se EVOLUCE zase vrátila ke
standardnímu nastavení. Majitel týmu, Vlasta Forejt, si naopak
„rizikové“ nastavení pojistky ponechává, protože prakticky od
závodního volantu nevstává. Podotýkám, že málokterá pojišťovna
takováto rizika přijímá. Dalším pojištěním bylo cestovní u ČPP,
které se týkalo celého týmu osmi lidí.“
Lidé jsou tedy pojištěni, jak je to ale s drahými závodními
vozy? Ty jsou pro závod registrované a pojištěné v Anglii u FIA
(Mezinárodní automobilová federace). Poplatek činí na jeden
Bowler necelé tři tisíce liber ročně. Speciály pro tuzemské závody
většinou nemají TP a je vyžadováno pouze pojištění kvůli škodám
způsobeným třetím osobám.
Na startu
Závěr ledna znamenal symbolické zahájení závodu na našem
kontinentu. Své závodní speciály si jezdci vyzkoušeli už v pondělí
28. ledna odpoledne, čekal je totiž prolog v podobě asi 30 km
dlouhého okruhu kolem kempu La Garrofa s cílem ve španělském
přístavu Alméria. Pak se celé závodní pole i s doprovodem
nalodilo na trajekty a zamířilo ke břehům černého kontinentu.
Přesun z Evropy do Afriky trval více než 4 hodiny plavby, lodě
přirazily k molu v Nadoru. Po celním a imigračním odbavení se
všichni přesunuli do bivaku v Taourirtu a pravé dakarské šílenství
mohlo začít. Pondělní prolog byl jen zahřívací záležitostí, druhá
15
Maroko. Písek, kameny, zasněžené vrcholky hor a městečka, která naše končiny připomínají už jen vzdáleně.
„Ukaž, cos dostal?”
Děti měli o suvenýry
zájem všude.
Vlasta Korec a tři Bowlery Wildcat.
Ten modrý patří Dánům, kteří si dlouho
drželi vedení.
Vojáci jsou v těchto končinách všude. Hranice v neustále se měnící
poušti nejsou nijak značené a územní spory tak nadále přetrvávají.
Hraniční pásma proto mohou být nebezpečná.
etapa 29. Ledna Taourirt - Merzouga už se jela
naostro. Celkem na účastníky čekalo 500 km v africké
pustině, z toho 315 km speciálního měřeného úseku.
Z pondělí na úterý se teploty v bivaku v Taourirtu
pohybovaly těsně nad nulou, takže závodníci si mohli
letos poprvé vyzkoušet pravou africkou noc, která
ostře kontrastuje s denní výhní. „V noci je 3-10°C,
přes den 40°C ve stínu, ovšem je to suché teplo.
Je třeba hodně pít, při vyhrabávání zapadlého auta
z písku za hodinu vypijete i litr a půl vody. Na startu
etapy platí povinnost mít ve voze osm litrů na osobu,
ta se pak během jízdy samozřejmě pije horká, žádná
klimatizace ani chladící schránky ve speciálech
nejsou. Byli jsme také upozorněni na nebezpečí
zánětu očí v důsledku všudypřítomného písku,
osobně mě ale více trápil písek v uších,“ upřesňuje
Vlasta Jenč.
Start etapy se nacházel 200 km od bivaku a její
závěr jezdce přivedl do písečných dun u Merzougy
na východě Maroka u hranic s Alžírskem. Před tím se
však museli probíjet po kamenitých rychlých pistách,
překonávat říční koryta s obrovskými balvany i písčité
duny. „V oblasti před alžírskými hranicemi nás
zastavili vojáci se samopaly a vrátili zpět, přestože,
jsme hranice Alžíru ani nepřekročili. V této oblasti
jsou však hraniční spory časté a nic není dané.“
Obě posádky si přesto vedly skvěle. Forejt
s Jenčem dojeli na prvním místě mezi automobily
a celkově do cíle dorazili jako devátí za 5 hodin a 53
minut. V těsném závěsu za nimi protnuli cílovou
pásku i Vlasta Korec s Petrem Hnětkovským, a to
o pouhou minutu. Mezi auty jim tak patřila druhá
příčka.
16
Jedeme dál
Třetí etapa startovala z Merzougy a měřila zhruba
200 km. Lahůdkou byl všudypřítomný prach a jemný
písek feš feš, ve kterém mnoho posádek muselo
poprvé sáhnout na lopaty a vytáhnout výjezdové
plechy. Do problémů se dostala i posádka Forejt - Jenč.
„V jedné vsi jsme vjeli do plovoucího písku, který
skutečně znehybní každé auto. Záhy jsme navíc zjistili,
že to byla připravená past. Místní vykopali hluboké
koleje, které tímto pískem zasypali. Pak už jen čekali,
kdo se chytí. To vše ne proto, aby nás oloupili, ale aby
nabídli vytažení traktorem. Ztratili jsme tak čtyřicet
minut a za vytažení jsme zaplatili 120 dirhamů, tedy
asi 12 Euro.“
Vedle písku si jezdci užili prašné a velmi rychlé
pisty, kamenitá údolí a hřebeny, takže pneumatiky,
zavěšení a podvozky dostaly zabrat. Náročnost závodu
se projevila už po pár etapách, až osm hodin v prachu
a písku v afrických vedrech udělá své. Jezdci se tak
snažili odpočívat, jak jen to šlo.
Většina ostatních účastníků soutěže viděla zelený Wildcat
hlavně zezadu.
Původní soutěž Paříž – Dakar svou působnost na černém kontinentu
ukončila mimo jiné z důvodu vzrůstajícího nebezpečí pro osádky ze strany
místních ozbrojených skupin. Jisté nepříjemnosti čekaly i na naše posádky.
Vlasta Korec dal k dobru svůj postřeh a porovnání s jihoamerickým Dakarem.
Zatím co v Jižní Americe soutěž doprovázejí davy nadšených diváků, v Africe
se o závod zajímají jen děti. A to hlavně proto, aby získaly nějaké to tričko,
čepici nebo sladkosti. Občas se dokonce stane, že nezájem se změní v nevraživost, sem tam prý místní po autech i něco hodí. Jejich auto například jen
tak tak minula skleněná láhev.
Vlasta Jenč učinil zase jinou zkušenost: „Místní nás celkem tolerovali,
někteří hleděli dobře, jiní špatně, ale nenapadali nás. Bylo znát, že se jedná
o chudé, ale hrdé lidi, pokud přišli žebrat a nic nedostali, odešli a nedocházelo k agresivitě. Jednou jsem však udělal chybu, místním dětem jsem rozdal
energetické gely z naší výbavy, což přilákalo další a další, z čehož nakonec
vznikla krutá bitka mezi nimi. Potom už jsem obdarovával jen malé skupinky.“
Po třetí etapě se ve vedení mezi automobily usadil oranžový Bowler Korce
a Hnětkovského, Forejt s Jenčem v zeleném speciálu dojeli po problémech
na pátém místě a celkově pak byli čtvrtí.
Čtvrtá etapa patřila k nejrychlejším v celém závodě. Trasa vedla
z Mhamidu do Ichtu, cestou jezdci míjeli národní park Iriqui a přejeli dno
vyschlého jezera Iriki. Pak už se museli probíjet členitou písčito-kamenitou
krajinou až do Ichtu nedaleko alžírských hranic.
Etapu vyhráli Forejt s Jenčem, druhý bowler dorazil do cíle jako třetí se
ztrátou jen necelých 10 minut a díky tomu si stále držel celkové první místo
mezi auty, Zelený Forejtův bowler se posunul na celkové třetí místo.
Bowler Wildcat
Obě posádky jely na závodních speciálech Bowler
Wildcat., vyvinutých pro dálkové soutěže na bázi
Land Roveru Defender. Auta týmu KB systém offroad
mají pod kapotou osmiválce Jaguár o objemu 4 l
a výkonu 280 koní.
„Ovšem, bez obětavé práce mechanika Martina Fišra
by žádný z Bowlerů nefungoval. Po jejich dodání
jsme se pustili do testů a začala odcházet jedna věc
za druhou. Vozy nebyly zcela nové, absolvovaly již
jeden „ostrý“ Dakar, nicméně my jsme je koupili
s novými motory a převodovkami. I tak bylo potřeba
mnoho času, než z nich vznikly vozy schopné účasti
na závodu. V průběhu závodu pak probíhala
v podstatě jen pravidelná údržba po dojetí etapy, což
i tak znamenalo vypustit olej z diferenciálů,
zkontrolovat, zda v nich nejsou piliny a spousta jiné
práce,“ říká V. Jenč.
Stop pro oranžového
Pátá etapa vedla z Ichtu do Smary a pořádně zacloumala startovním polem.
Trať měřila 280 km a místy byla až nebezpečně rychlá a také záludná. To se
stalo osudným několika závodníkům, bohužel i posádce Korec - Hnětkovský.
Na jedné rychlé pistě se ocitla ve vzduchu a bowler udělal dopředu salto přes
střechu. Posádce se naštěstí nic nestalo, auto bylo ale pochroumané a do cíle
etapy dorazilo ve vleku.
„Máme k dispozici záběry z vnitřních kamer, ty však snímají posádku a ne
cestu před vozem. Vlasta řadil ze čtvrtého převodového stupně na pátý, což
odpovídá rychlosti 90-100 km/hodinu, a navigátor najednou zvolal „Stůj!“.
Nejspíš právě takové již zmíněné koryto způsobilo jejich kotrmelec přes příď
a skončili zpět na kolech. Trvalo to necelé dvě vteřiny. Posádka ani nevěděla,
že s vozem udělala kotoul.“ (V. Jenč)
Tým uvažoval, zda se dá vůz opravit, pak by mohli Vlasta s Petrem
pokračovat v kategorii Adventure, ale bowler byl bohužel na místě
neopravitelný, a dosavadní lídři soutěže tak museli odstoupit. V konečných
výsledcích etapy tak na druhém místě figurovali Vlasta Forejt s Vlastou
Jenčem, kteří se posunuli na druhé místo i celkově. Na nového lídra mezi
auty Jacoba Glada ztráceli jen asi 17 minut. A od té doby se s dánskou
posádkou modrého Bowleru honili každou etapu.
Ze Smary do Boujdouru u pobřeží Atlantického oceánu vedla trasa šesté
etapy, která měřila přes 350 km. Na závodníky čekaly snad všechny
myslitelné africké povrchy, tedy písek, kamení i prašné a velmi rychlé pisty.
Žádný tým by nemohl fungovat bez obětavé práce svého doprovodu.
Bowler Wildcat Vlasty Korce po kotrmelci v páté etapě.
Poškozený speciál byl zaparkován na místním placeném
parkovišti a cestou zpět si jej tým opět vyzvedl.
17
Vzájemná pomoc posádek je při takovém závodě naprosto samozřejmá.
Nikdo neví, kdy bude potřebovat pomoci on sám.
Poušť dokáže být životu nebezpečná, ale také úchvatně krásná.
Výjezdové plechy přišly během závodu ke slovu mnohokrát.
Lopaty
samozřejmě také.
Museli se prodírat kamenitými koryty, překonávat
písečné duny a hlavně se věnovat navigaci. Především
v druhé části etapy to bylo velmi náročné a za každou
navigační chybu přišel trest v podobě významné časové
ztráty.
Zeptali jsme se Vlasty Jenče jak probíhá navigace
někde, kde téměř nejsou silnice? „Měli jsme sice aktuální
mapy, ale ty mnohdy „nesedí“. Každopádně posádky
obdrží waypointy, což je vyznačení doporučené tratě.
Waypointů může být třeba čtyřicet, v nich se nachází
měřený úsek, který je naplánován pomocí orientačních
bodů, mezi nimi je několik kontrolních bodů, které mají
posádky povinnost projet. Podle GPS se tedy jede na
určené body, občas do nich organizátoři ovšem umístí
i „chytáky“, které mohou osádky zavést do dlouhých
objížděk. V praxi se tedy jede podle azimutu na další
waypoint a samozřejmě takzvaně „na oči“. Je nutné
sledovat terén, odhadovat pevnost povrchu, to vše
ve velké rychlosti,“ odpovídá Vlasta.
Jeden z kontrolních bodů byl na náhorní plošině, kam
se dalo dostat jen z jediného směru, kdo to navigačně
nezvládl, ztratil hodně. Posádka Forejt - Jenč dojela do
cíle na druhém místě se ztrátou dvou minut na prvního
18
Glada s Hansenem a celkově si Češi stále udržovali druhé místo.
Na dánskou posádku ztráceli necelých 20 minut.
Sedmá etapa z Boujdoru do Dakhla měřila 280 km. Dakhla je
poslední větší město na jihu Maroka a trasa etapy končila v kempu
Moussafir na pobřeží moře. Etapa byla zatím vůbec nejrychlejší
v dosavadním průběhu závodu, absolutní vítěz etapy Lukáš Černý
na své KTM dosáhl průměrné rychlosti 115 km/h! Jezdci se mohli pustit
po rychlé a tvrdé pistě nebo spíš africké dálnici, takže jim nic nebránilo
rozjet své stroje naplno.
Jakou část závodu lze vlastně jet na plný plyn? V. Jenč odpovídá:
„To záleží samozřejmě na etapě, v některých se jedná asi o dvacet
procent celkové délky, kdy lze jet třeba 170 km/h, ale upozorňuji,
že stále v terénu a „na oči“, vstříc nebezpečí fata morgany, která zakrývá
co je skutečně před vámi, například nebezpečná vymletá vodní korýtka
z období dešťů. Auto je na písku prakticky neustále v driftu, „plave“.
Polovina úspěchu tak závisí na štěstí. Za každou dunou se také může
objevit dvoutunový velbloud. Na druhé straně jsme využívali toho,
že velbloudi nevcházejí do měkkého písku a pokud jsme viděli jejich
stopy či trus, drželi jsme se jich. Auto pod zátěží také spotřebuje mnoho
paliva, při 400 kilometrové etapě v písku jsme spálili 230 litrů benzínu,
na kvalitnější trati ale průměr klesne na 20 litrů na 100 km. Litr benzínu
zde stojí 20 Kč, nafta pak 12 Kč/1l.“
Mezi auty opět zvítězili Glad s Hansenem, jako druzí dojel náš zelený
Bowler se ztrátou 11 minut.
Den odpočinku.
I když, jak se to vezme...
Osmý den byl ve znamení odpočinku. Nezávodilo se, ale skoro celý den
zabral 400 km dlouhý přesun z Dakhla do Bon Lanuar v Mauretánii.
Snad každý den odpočinku přivítal, na hlavní silnici N1 se závodníci
zastavili i v opravdové oáze uprostřed pouště, přesněji v motelu Barbas.
Účastníci kvitovali tekoucí vodu a využili rychlého wifi připojení, aby se
spojili s blízkými a domovem. „Mobilní telefony zde jsou často
bez signálu, mnohdy i satelitní telefony. I tak jsem ale po
návratu obdržel vyúčtování za 36 minut hovoru a 160 zpráv ve
výši téměř 9000 Kč. V Senegalu je již třetí pásmo, v Mauretánii
je třeba zakoupit si místní kartu za 10 Euro, která mi vystačila
na několik zpráv a dva hovory.
Odbavení na marocko-mauretánské hranici bylo rychlé
a úředníci nedělali žádné potíže, to přišlo až při cestě zpět:
„Po dojetí závodu se posádky vracely sólo, soutěž skončila
a každý se staral o sebe. Všude na hranicích ale vládne obrovská
byrokracie. Překročit hranice ze Senegalu do Mauretánie
a z Mauretánie do Maroka je časově i finančně náročné. Zabere
to kolem čtyř hodin, nasbíráte deset razítek a každému, kdo
zvedá závoru - a těch je třeba pět - zaplatíte patnáct Euro, jinak
se dál nejede. Místní úředníci dokázali také vymyslet další poplatek, který během cesty „tam“ neexistoval. Při zpáteční cestě
jsme na hranici museli zaplatit za vystavení dokumentu s výpi-
sem TP 10 Euro, a to za každý vůz. Dokument se při výjezdu
ze země zase vracel.“ (V. Jenč)
Zpestřením, jestli se to takto dá vůbec říci, byl přejezd asi
4kilometrového úseku přes pistu vedoucí starým minovým polem,
které stále připomíná kdysi zuřící boje. „Několikrát jsme během
závodu měli opravdový strach. V Mauretánii byli vždy shromážděni
organizátoři i posádky do jednoho bivaku, byli jsme obklopeni
dvěma sty vojáků s kulomety, přičemž jsme netušili, zda hlídají nás,
abychom se něčeho nedopustili nebo nás chránili před nájezdy
ozbrojených skupin.
Devátá etapa - Osudová
Devátá etapa z Bon Lanuaru do Akjoujtu měřila 300 km a byla
opravdu pekelná. Jezdci se do cíle dostávali až hodně pozdě večer
i po půlnoci a mnohé museli pořadatelé vyprošťovat ještě druhý
den. Obrovské duny mnohým pohřbily naděje na dobré umístění.
Žlutá „mlha”, ve skutečnosti písek zvířený silným větrem.
Toyota týmu Wings „lapená” v pasti na nosorožce.
19
Jezdí se zde kdečím, místní
auta jsou většinou oježděna
doslova až do roztrhání těla.
20
K tomu všemu se přidal ještě ostrý a silný vítr, který dosahoval
rychlosti až 100 km/h a vytvořil tak žlutou mlhu. Viditelnost se tak
pro všechny výrazně snížila a zkomplikovalo to orientaci.
Do cíle tak nedorazili všichni, někteří si museli ustlat v dunách
a počkat do druhého dne na pomoc pořadatelů a svých
podpůrných týmů. Posádka Forejt - Jenč se do cíle dostala až ve 23
hodin v noci a byla notně vyčerpaná. Celkově v etapě dojeli na
třetím místě. Dosud vedoucí dánská posádka Glad - Hansen měla
technické potíže, proto vynechala jeden kontrolní bod a zbytek
etapy vypustila, aby se vůbec dostala do cíle. Za to dostala
penalizaci a náš Bowler poskočil na průběžnou vedoucí příčku.
Desátá etapa vedla z Akjoujtu do Nouakchottu a měřila „jen“
200 km. Trať pořadatelé zjednodušili s ohledem na průběh
přetěžké deváté etapy, takže vlastně šlo o velmi rychlý přejezd po
tvrdých pistách a malých dunách. Cíl etapy byl v bivaku na pláži
kousek od hlavního města Mauretánie Nouakchottu. Forejt
s Jenčem etapu s přehledem vyhráli, předjeli i všechny motorkáře
a upevnili si průběžnou vedoucí pozici mezi auty s náskokem více
než dvou hodin.
Závod si již začal také vybírat daň na fyzickém stavu a zdraví
účastníků: „Do dnešního dne mám stále bolavou páteř,“ říká Vlasta
Jenč, „jízda terénem je neustálé natřásání, údery a chvění. Navíc
v závodních sedadlech Recaro, která pevně obepínají tělo a jsou tvrdá. V Recaru jsem seděl i
při cestě zpět, takže si moje záda tři týdny neodpočinula.“
Den jedenáctý byl opět dnem bez ostrého závodění, všichni se přesunuli do poslední
země závodu, do Senegalu, konkrétně do města St. Louis. Dvanáctou etapu tvořila okružní
trasa o délce 180 km, která začínala i končila právě v St. Louis. Na závodníky čekala ještě
navíc i 140 km dlouhá spojovačka. Závodilo se v malebné krajině kolem velkého a protáhlého jezera Lac De Guiers na severu Senegalu a písečné pisty opět umožňovaly jet naplno.
Mezi auty v etapě zvítězili Glad a Hansen, ale Forejt s Jenčem dorazili jako druzí s odstupem
pouhých 6 minut, takže si s přehledem pohlídali vedoucí pozici celkově s náskokem přes
2 hodiny.
Tušení vítězství
St. Louis s legendárním hlavním městem Senegalu Dakarem spojovala třináctá etapa.
Měřila celkem 250 km a byla rozdělena na dvě části – sto a stopadesátikilometrovou. Tak se
jezdci dostali ke slavnému Růžovému jezeru. Jelo se opět převážně na písečných pistách
přes africkou savanu a také po písečné pláži kolem Růžového jezera. Obzvlášť plážový úsek
o délce asi 50 km byl velmi rychlý.
Nicméně i při této etapě se ukázalo, jak je závodění v Africe náročné a nikdo nemůže říct,
že zvládl Dakar, dokud nepřetne cílovou pásku. Například Toyota českého týmu Wings
skončila v této etapě vzhůru koly lapená v pasti na nosorožce. Pozdější vítěz kategorie
motocyklů Victor Rivera zase při dojezdu do Dakaru havaroval kvůli střetu se psem, dokázal
se však dostat zpět na motorku a dojet do cíle.
Forejt a Jenč dokončili etapu na 3. místě se ztrátou 20 minut na vítěze, ale celkové
prvenství stále měli ve své moci. Naděje na vítězství byly veliké, protože poslední čtrnáctá
etapa měla být v podstatě již propagační.
„Je pravda, že před poslední etapou jsme věděli, že, pokud se nic nestane, zvítězíme.
Přáli jsme si tedy aby auto vydrželo, dostalo opravdu zabrat a hlavně benzín nebyl z nejkvalitnějších. Bowler potřebuje 98 nebo 100 oktanový, ten ale v Africe neseženete. Tankovali
jsme 83 či 87 oktanový a dolévali jsme aditiva.“
Závěrečným dějstvím se stala etapa s trasou kolem Růžového jezera a cílem v bivaku
na pláži. Nešlo už vlastně nic získat, jen ztratit, ale poslední dakarská etapa je vždy hlavně
jakousi rozlučkou s africkým dobrodružstvím a satisfakcí za těch 14 dní strádání a závodního
vypětí.
Stálo to za to
Vlasta Forejt s Vlastou Jenčem na svém zeleném Bowleru Wildcat zvítězili v těžkém závodu
mezi auty s celkovým časem 80 hodin a 54 minut a náskok před druhou posádkou činil
2 hodiny a 20 minut.
BSF a.s. českému KB systém offroad týmu gratuluje, škoda jen, že závod nedokončila
druhá posádka Vlasta Korec – Petr Hnětkovský, která jej měla velmi dobře rozjetý, snad
příště. Všichni se shodli na tom, že letošní ročník byl nejnáročnější ze všech třech
dosavadních, ale urazit oněch více než 5 tisíc kilometrů stálo za to.
21
S
fotoreportáž
e Zdeňkem Ordeltem se manželé Martina a Milan Výborní-Turkovi seznámili
teprve před několika lety. Ovšem, jak to chodí, záhy zjistili, že kromě vnitřní
pohody mají společné i něco jiného - přirozenou víru v jednotu bytí všeho okolo
nás. A protože je Zdeněk Ordelt zakladatelem organizace OKO BOHŮ,
šamanského hnutí zabývajícího se rozvojem a výzkumem šamanského vědomí,
s aktivními kontakty s kmeny jako Mayové, Aztékové, Huichol a Hopi, v jehož
náplni jsou kromě výukových programů, přednášek či workshopů i poznávací
cesty, postupně vykrystalizovala myšlenka vydat se do míst, která jsou od Čech
zdánlivě vzdálená.
Avšak jen co se týče vzdáleností geografických. S blížícím se datem 21. 12.
2012 totiž padlo rozhodnutí vydat se do srdce Ameriky, do oblasti Mexika a Guatemaly. Čechy, jakožto srdce Evropy, jsou právě dle mínění tamních šamanů
s touto oblastí aktivně propojeny. Indiánští šamani srdce Evropy rádi navštěvují
z důvodu zdejší pozitivní a historicky nezatížené energie, což se prý naopak nedá
říci třeba o Německu. Jednou z hlavních příčin tohoto faktu je, že ze srdce Evropy
nebyla v minulosti vedena dobyvačná válka. A zúčastnit se šamanské ceremonie
právě v mayských posvátných místech se stalo cílem celé skupiny.
Mayové, šamani, duchové
a ceremonie. Ne každý si
dokáže představit a snad
i přijmout komunikaci se
světem, který není lidskýma
očima vidět. Přesto se deset
lidí z České republiky vydalo
v prosinci 2012 do míst, kde
vznikal Mayský kalendář.
Za poznáním,
za pochopením, ale hlavně
za sebou samými.
Protože každé putování je
především příležitostí nalézt
svůj vlastní střed.
Když
se cesta
stala
cílem
22
Text Dalibor Vajnar
Foto Milan Turek Výborný
Peklo, nebe, co je to za hlouposti?
Kde můžeš najít nebe, když je v tobě?
Peklo je tam ovšem také, kde by jinde bylo?
Všechno je v tobě, jenom se neomezuj
na svoje vlastní tělo. Vždyť bytí je jen
jedno jediné. A není většího hříchu a také
větší hlouposti než myslet, že jsi jen tělem.
To, čím jsi, se neobává následků,
ani netouží po štěstí, je samo největším
štěstím. (Eduard Tomáš, Milarepa).
23
Plánovaná cesta tedy měla směr i datum. „Od tolikrát
přemílaného data 21. 12. 2012 jsme popravdě řečeno neočekávali
vůbec nic“, říká Milan Výborný Turek. „Ti informovaní přeci jen vědí
své. Nicméně, cítíme, že doba přináší zvýšenou vnímavost lidí vůči
spirituálním vlivům a vymanění se z lpění na hmotě, zároveň ale také
vyvažuje obě misky vah. Důsledkem je díky tomu větší sepjetí se
Zemí, s životem. Jednostranné „ulítávání“, ať již duchovní nebo materialistické není tím správným. Obě tyto složky se kombinují a výsledky jsou pak nádherné. Mnoha lidem se také stále častěji děje,
že na někoho myslí a on vzápětí zavolá. Tento myšlenkový svět si lidé
začínají čím dál více uvědomovat. Pro guatemalské Maye je toto ale
naprosto přirozené, žijí v „tom“. Budou s vámi hovořit o Bohu větru
a o tisících zkušenostech, které s ním mají, o zvuku a vibraci bubnů,
jejichž prostřednictvím vysílají své záměry a přání. Tančí a žijí s písní
na rtech. Jejich písně mají opravdu jen pár slov, hovoří k živlům,
k bohům a duchům a i pomocí pár slabik vyjadřují sebe a svůj vztah
k okolí.“ A Martina k tomu doplňuje: „Když jsme byli v průběhu
ceremonie, o níž ještě budeme hovořit, později vyzváni, abychom
začali zpívat, uvědomili jsme si, že my již nemáme žádné písně
s podobným účelem. Tradice slovanských a keltských předků se
vytratila a zbyly nám tak jen písničky, které jsou většinou o zhrzené
lásce… Proto jsme začali zpívat písně indiánské.“
Celá ceremonie začala vlastně již samotným rozhodnutím jet na ní
a otázkou, kterou si účastníci museli položit: „Je to opravdu moje
cesta?“ Zkoušky, které přijdou, příhody a konfrontace, to vše je
součástí oné ceremonie od chvíle, kdy vyrazíte. Zde platí, že cesta je
cíl. Ti, kteří se na ní rozhodli vydat, se ještě v Čechách sešli k jakési
prvotní ceremonii, na které požádali duchy naší země o spolupráci
s těmi mayskými a o ochranu na cestě. Vlastně nikdo z nich, kromě
Zdeňka Ordelta, neměl dosud zkušenost se šamanismem a podobným druhem komunikace s vesmírem. Ve skupině však byli lidé
praktikující meditaci, lidé inklinující k buddhismu nebo šintoismu
a také křesťané. „Všichni však vystoupili z této své obálky a přijali
myšlenku, že cesta je opravdu jen jedna a vše je její součástí. Krásně
o tom hovořil právě Zdeněk, studující šamanismus. Podle jeho
názoru šamanismus dosahuje spojení s přírodou svojí ohnivou,
Ceiba pentandra, tak zní
latinský název tohoto až 70
metrů vysokého stromu,
který byl v roce 1955
prohlášen národním
stromem Guatemaly.
Český název zní Vlnovec
pětimužný - kapok.
V tropické Americe přečnívá
kapok deštný prales.
Původním obyvatelům
se proto zdálo, že drží nebe.
Jeho květy voní po kyselém
mléku a jsou opylovány
netopýry.
Mayská symbolika
v přírodě: Strom života.
Kořeny symbolizují
podsvětí a koruna nadsvětí.
Kmen je pak život sám.
Nádherné prostředí Cataratas de Agua Azul
neboli „Vodopádů Modré vody” v mexickém
státu Chiapas. Sestává z několika za sebou
následujících kaskád a zdejší voda obsahuje
vysoký podíl minerálů.
Panenka od Mayů z Uaxactunu.
Guatemalští Mayové žijí v „tom“. Budou s vámi hovořit o Bohu větru
a o tisících zkušenostech, které s ním mají, o zvuku a vibraci bubnů,
jejichž prostřednictvím vysílají své záměry a přání.
Tančí a žijí s písní na rtech.
24
Na cestě,
zde konkrétně
v hraničním pásmu
Guatemaly.
a náušnic. Co ale bylo nejinspirativnější, bylo štěstí v jejich očích, doslova byly
spojeny se životem a podařilo se jim přeskočit „podmínky“, které si často pro
spokojený život klademe my. Vždyť to známe, abychom byli šťastní, potřebujeme peníze. Abychom byli zdraví, potřebujeme lék. Vlastně stále žijeme jen
v podmíněném štěstí, oni jsou ale šťastní ze své podstaty. Ono totiž být
šťastný, spokojený a spojený se vším je přirozený, prvotní stav. A právě
v těchto chudých oblastech to je nejzřejmější.“
Zajímavý byl i vývoj vnitřního světa celé desetičlenné skupiny. Byl jakýmsi
mikrokosmem velkého civilizačního celku. Ne všichni byli totiž stejně naladění, záměry a představy se navzájem lišily a v jisté chvíli došlo i ke krizi, která
mohla znamenat i konec cesty. Každý měl mlhavou představu o cíli, za kterým
směřovali, ale způsob, průběh, požadavky - to vše bylo člověk od člověka jiné.
A každý musel nalézt své správné místo, vyvážit skupinu. „A toto vyvážení lze
učinit jen nalezením vlastní harmonie. Teprve potom se skupina lidí stala
jedním celkem, který byl ke všem svým částem otevřený. Aplikujeme-li tuto
naší zkušenost na lidstvo, je snadné si představit, kolik práce ještě naší
civilizaci čeká,“ říká Milan s Martinou.
Celá cesta byla od samého počátku improvizací. Nic nebylo dopředu
zajištěné, dokonce nebylo nikomu ani známo, zda mayští šamani na místě
vitální zemitou energií, je to pohyb, tanec, zpěv, spojení
s životem a smrtí. Buddhismus například dosahuje
pochopení prostřednictvím svého klidu a ticha. A společně se nádherně doplňují,“ říká k tomu Martina.
Samotné putování tak bylo nejen možností obdivovat
krajinu a památky, ale také na každém kroku poskytovalo
příležitost objevovat něco hlubšího, tajemství skrytá
mezi řádky. Milan to popsal následovně: „Krásné bylo
například setkání se dvěma chilskými dívkami v Mexiku,
které se vydaly na cestu na sever. Na další a další úseky
cesty si vydělávaly výrobou a prodejem ozdob, přívěsků
Pyramidy v Uxmallu
Dva výrazy štěstí.
Ve tváři staré ženy
z Chichen Itza se odráží
moudrost věku i sepjetí
s prostředím.
Roztomilost a líbezný
úsměv malé dívky
v Uaxactunu byly okamžitě
po pořízení fotografie
korunovány jejím stejně
líbezně proneseným
požadavkem: „Cinco
pesos,” a nastavenou
dlaní.
Tvář v kameni (Chichen Itza).
25
Pyramidy v Uaxactumu
vůbec budou. Velké ceremonie se většinou odehrávají v guatemalském Ticalu, jedné z nejposvátnějších místních pyramid.
Vzhledem k rostoucí silné komercionalizaci tohoto místa skupina
mířila do Uaxactunu, kde byl údajně také mayský kalendář
vytvořen.
„Již od počátku jsme nic neplánovali a nevěděli, co se bude
dít. Byl to Zdeňkův záměr, tímto způsobem nechává budoucnost
otevřenou a poskytuje jí tím možnost přivést nám do cesty ty
správné lidi. Nechali jsme tedy život, aby se odvíjel bez toho,
abychom jej přizpůsobovali našim představám“, říká Martina.
A jak jinak, skupina cestovatelů byla nakonec opravdu
postavena do situace, kterou nikdo neplánoval. Po příjezdu na
místo, dne 21. 12. 2012, totiž uviděli již jen dohořívající obřadní
ohně a dozvěděli se, že šamani obřad ukončili v pět hodin ráno.
Chyba ale nebyla v pozdním příjezdu, Mayové však své
ceremonie neprovádějí podle pevného harmonogramu, ale tak
jak to cítí, na základě své komunikace s přírodou, která je v pravý
čas přivede na stejné místo.
Nechme opět vyprávět Martinu s Milanem: „Okamžik naší
konfrontace s realitou nadešel. Trmáceli jsme se z Evropy, projeli
a prošli Mexikem a Guatemalou a nakonec jsme došli k hasnoucímu ohni. Každý člen naší skupiny skládající se z lidí, kteří se
předtím neznali a po většinu cesty se navzájem učili respektovat,
se s tím musel vypořádat a každý musel najít smysl celé situace.
Všichni jsme museli přijmout to, co jsme brali jako prohru.
Ačkoliv jsme nic neplánovali, každý z nás měl stejný cíl, kvůli
kterému tuto cestu absolvoval, cíl, který celou tu dobu
zaměstnával jeho mysl a byl v pozadí jeho uvažování již
od samého začátku cesty v České republice. Něco, za čím jsme
šli, zmizelo. Najednou, jako když lusknete prsty. A v tom přišel
okamžik prázdnoty. Zničehonic přestalo být to, k čemu jsme se
upínali, naše pole uvažování se pročistilo. Byli jsme odstřihnuti
od nitek našich myšlenek, dosáhli jsme uvolnění a strávili krásné
chvíle s místními mayskými obyvateli. Byli nádherně přirození,
šťastní a ve spojení s okolní přírodou. Brali jsme v tu chvíli vše jak
je a opustili tak své předchozí trápení. Řízením osudu se pak stalo
něco úžasného. Vnitřně jsme byli na ceremonii již dlouho
připraveni a správce celého parku nám nakonec povolil jí provést.
A tak se stalo, že široko daleko jediní běloši mohli na mayském
posvátném místě obřadně navázat kontakt s něčím, co se vymyká
chápání běžného Evropana. Neměli jsme být pouhými diváky
šamanské ceremonie, ale sami jsme jí měli vést, dle našich pocitů
a našeho vnímání.
Nastal večer a všichni se vydali k pyramidám. Ústředním
bodem každého šamanského obřadu je oheň, který zpravidla
připravuje a zapaluje pouze šaman. Tentokrát jsme jej mohli
26
Mayové (cca 2500 př. n. l. – 1520/1697 n. l.) - původní obyvatelé jižního
Mexika a severní části Střední Ameriky. Největší část současné mayské populace
žije v mexických státech Yucatán, Campeche, Quintana Roo, Tabasco a Chiapas,
dále jsou Mayové ve Střední Americe ve státech Belize, Guatemala a v západních
provinciích Hondurasu a Salvadoru. Nejstarší a s největšími tradicemi jsou
Mayové v západní části Guatemaly. Mayská kultura si zaslouží označení
intelektuální, písmo bylo jediné opravdové písmo v celé předkolumbovské
Americe, čili bylo schopné vyjadřovat slova a rozličné zvuky. Mayský kalendář byl
nejsložitějším (přinejmenším) v celé předkolumbovské Americe. Vzhledem ke
skutečné délce roku byl přesnější než náš dnešní kalendář. Kalendářní výpočty
měly dokonce speciální název (alautun) pro období dlouhé 63 081 429 let.
Mayský kalendář pravděpodobně vznikl jako výsledek precizních a dlouhodobých
pozorování opakujících se astronomických jevů. Mayové spojovali průběh času s
úkazy na obloze – pravidelnými pohyby Slunce, Měsíce, planet, a slunečních
zatmění a konjunkcí. Dosažená přesnost při výpočtech (dvacítková číselná
soustava, jen sčítání, odčítání) je porovnatelná s výsledky novověké astronomie.
Nejvýznamnější skutečností, která mayský kalendář charakterizuje a dělá ho
natolik odlišným od našeho chápání času a světa, je cykličnost. Jednotlivé časové
úseky měly periodický charakter. V pohledu Mayů na vnější svět bylo typické
stálé opakování. Stále přicházely ty samé periody a s nimi stejné události, božstva
a jejich rozhodnutí. Takové vnímání světa vlastně znamená dokonalou znalost
budoucnosti. Lineární pohled na svět typický pro naši křesťanskou kulturu, kde
čas a události jdou stále dopředu a nic se nikdy nemůže opakovat, je na světě
poměrně výjimečný. I staří Řekové a Římané chápali čas jako sled neustále se
opakujících cyklů. Mayská matematika používala nulu, kterou v té době v Evropě
neznali Římané ani Řekové. Astronomie byla taktéž velmi vyspělá. Mayští kněží
velmi pravděpodobně věděli, že Země je kulatá, už tisíc let před Koperníkem.
Analyzovali dráhy měsíců Jupitera tisíc let před tím, než je v Evropě vůbec objevil
Galileo Galilei. Znali cykly oběhu Měsíce, Venuše, spočítali tropický a hvězdný
rok. Stavěli dálkové cesty přes džungli, vysušovali močály, stavěli podzemní
nádrže na vodu a především umělecky hodnotné pyramidy, paláce a města.
Oheň v průběhu ceremonie
předváděl celou škálu obrazů.
Zvuk bubnů se nahříváním
kožené blány mění.
Při správném držení se vibrace
přenášejí do těla, což napomáhá
soustředění a celé ceremonii.
připravit společně a každý se tak svýma rukama a naladěním podílel
na jeho podobě. Tento oheň hoří bez dřeva, spaluje se pouze kopál
a koření. Slovo kopál je odvozeno od aztéckého copalcoahuitl, čímž je
označován strom produkující pryskyřici, nebo i pryskyřice samotná.
Kopál byl již v předkolumbovských dobách považován za nejvýznamnější vykuřovadlo a obětinu, Mayové jej považovali za potravu bohů
a nesměl chybět při žádném náboženském, magickém či léčebném
obřadu. Významná je také jeho funkce očistná a ochranná. Místní
Indiáni věří, že jeho kouř dokáže zahnat zlé duchy, démony a čarodějnice a zajistit tak šťastný průběh ceremonie.
Brzy jsme registrovali změnu v okolí. Nezvyklé zvuky, zvláštní
závany větru, plameny ohně šlehající v různých obrazcích či neobvyklé
kotouče dýmu, to vše najednou začalo dávat smysl. Následovalo čtení
dvaceti znamení mayského zvěrokruhu, což trvalo čtyři hodiny.
My jsme přitom vstupovali do ceremonie svými modlitbami a přáními,
přičemž do ohně jsou vhazovány esence a koření. Celé je to mimochodem nádherná hra vůní a barev. Indiáni prý poznají dobrou
ceremonii podle ohně, čím vzpřímenější a živější, tím lépe a jedná se
o znamení, že záměry vkládané do ceremonie budou naplněny.
Sama formulace našich přání a záměrů také stojí za zaznamenání,
lidé si často přejí například: „Chci být bohatý.“ To ale samo o sobě
znamená pouze přání nějakého budoucího stavu ve skutečnosti
neproťatého s přítomností. I toto poukazuje na fakt, že nejsme
zvyklí žít v přítomnosti, v teď.
Bubnování a zpěv nás vedly k uvolnění a splynutí s celým
okolím a zároveň na celé místo sestoupil klid a mír. Nebyli jsme
obtěžováni ani žádným nebezpečím, hadi a hmyz si hleděli svého
a například pavouci a zde máme na mysli opravdu velké
pavouky, obklopili celé místo a pozorovali nás. Ze tmy na nás
zářily jen stovky jejich očí jako diamanty.
Tvořili jsme kruh, každý zde byl sám za sebe, ale současně byl
součástí celku, který svou existencí ovlivňoval. Najednou se
vytratil ostych před zpěvem a my jsme společně „byli“.
Konec ceremonie pak přichází zcela přirozeně, s tím jak
tichne zpěv, jak se zmenšují plameny a oheň dohasíná. Dozněla
poslední píseň, malý plamínek se s námi rozloučil a zmizel.
Skončil obřad, ale pocit naplnění a sounáležitosti se vším okolo
v nás přetrval. Nad námi bylo nebe plné hvězd a kolem nás
tmavé, tiché pyramidy a začal vycházet Měsíc, který byl krátce
před úplňkem. Byl to krásný závěr našeho putování, při kterém
jsme překlenuli tisíce kilometrů abychom spojili dvě mírumilovná místa. A nakonec jsme pochopili, že cíle cesty jsme
přece jen dosáhli.“
Mayské zobrazení vstupu do nového věku. Kultury vnímající okolní svět
jako živoucí a komunikující dokáží postřehnout vzájemné prolínání
a vyvažování kladného a záporného pricipu v harmonickém celku.
Všimněte si středu obrazce, nepřipomíná vám Jing a Jang?
Martina a Milan Výborní Turkovi
27
n
a
m
r
m
i
C
v øíši chemie
Text Jan Losenický
Díkybohu, že se smrtí Ladislava Smoljaka
nezastavil proud nových a nových objevů
týkajících se činnosti velikého českého
génia, Járy Cimrmana. Díky soutěži „Pište
s Járou“ a také díky laskavosti badatelů,
máme opět možnost dozvědět se nová
fakta o životě zapomenutého velikána.
Tentokrát se dozvíme, jakou roli v něm
hrála chemická věda a její první dáma,
Marie Curie-Skłodowská.
ádný seriozní Cimrmanův životopisec ani životopisec Marie
Curie-Skłodowské se dnes nemůže vyhnout tématu jejich
vzájemného vztahu a musí chtěj nechtěj zaujmout stanovisko
k jejich údajnému tajnému sňatku. Po vydání souhrnné
necenzurované korespondence Marie Skłodowské (Chemical and
Pharmaceutical Press, Inc., 1997 a srpnové číslo časopisu Hustler,
2000), po otevřených projevech přednesených předními polskými
cimrmanology na mezinárodní konferenci o objevu radia ve
Varšavě v roce 1998 a po oprášení Cimrmanova spisku „Máňa a já“
je nutné shrnout současné vědecké poznatky a poodhalit roušku
stoletého tajemství. Abychom mohli promluvit o složitém vztahu
mezi Járou Cimrmanem a Marií Skłodowskou, musíme nejdříve
probrat o nic jednodušší vztah Cimrmana k chemii.
Ž
Ukradený benzen s uhlíkem
V roce 1858 měl prý německý chemik Friedrich August Kekulé
von Stradonitz v londýnském omnibusu sen, že uhlík má
čtyřmocnou valenci a jeho atomy se mohou vázat téměř
donekonečna. O sedm let později prý ospalý spadl ze židle
do krbu a poletující žhavé uhlíky ho inspirovaly k vytvoření
chemického vzorce benzenu. Na první pohled je zřejmé, že si
vědec vymýšlel. Otázka zní: Proč?
V téže době byl mladý Jára Cimrman zaměstnancem Londýnské
omnibusové společnosti a jako revizor pokutoval neslušné
pasažéry. K takovým patřil i neúspěšný chemik Kekulé, jenž se za
28
svůj vědecký nezdar mstil tak, že kočímu omnibusu platil zásadně
vysokými bankovkami, takže při vracení drobných docházelo
k značnému zpoždění; dále například způsoboval otevíráním oken
v dvanáctimístném voze nesnesitelný průvan, plašil koně a bláto
Kekulé coby černý pasažér (na fotografii v klobouku), 1859
ze svých bot si ošoupával o zánovní sedačky. Když byl chycen při
činu, nezbývalo mu nic jiného, než se mladému talentovanému
revizorovi svěřit se svými neúspěšnými experimenty. Cimrman si
s tak malichernými problémy ihned věděl rady, ne nadarmo mu
spolužáci přezdívali „kyanid jodný“ (zřejmě v souvislosti s Cimrmanovými iniciálami JCN). Od té chvíle se den co den nechával
Kekulé chytit jako černý pasažér na lince Paddington –
Westminster a zapisoval si svědomitě vše, co mu Cimrman řekl.
Když ale v roce 1865 Cimrmanův zaměstnavatel odmítl jeho
geniální návrh na dvoupatrový omnibus tažený čtyřspřežím,
Cimrman dává výpověď a odchází položit kabel. Svět totiž tehdy
prožíval zmařené naděje po již druhém neúspěšném pokusu
propojit Starý a Nový Svět podmořským transatlantickým
kabelem. Cimrman
okamžitě přijal výzvu
osudu a tak jeho další
cesta směřuje z irské
Cimrman při navíjení transatlantického kabelu úspěšně
zavedl pro dělníky zábavnou hru
Chodí Pešek okolo. Hlavní
dozorce, Cimrmanův bývalý
spolužák Pešek v pozadí s holí.
Valencie do Newfoundlandu. Kekulé zatím publikuje „své“ objevy.
Je příznačné, že svou Lehrbuch der Organischen Chemie nikdy
nedokončil, ačkoli na to měl přes třicet let čas, a že od konce
šedesátých let do své smrti r. 1896 nejen nic nového neobjevil,
ale ani nepublikoval jediný odborný text. Přitom mu ke geniální
myšlence stačilo spadnout ze židle nebo usnout v autobusu.
„praseodym“ podle řeckého praseos – zelený. Auer, neznaje
češtinu, svého bývalého učitele bezděčně poslechl, a to přesto,
že praseodym byl spíše stříbřitě bílý až žlutý. V roce 1906 pak
Cimrman jakožto zahraniční člen švédské akademie znemožnil
svým hlasem zisk Nobelovy ceny za chemii samotnému
Mendělejevovi, což od něj rok před chemikovou smrtí jistě
nebylo nejtaktnější. Dodejme, že cenu nakonec získal Henri
Moisson za Cimrmanův objev izolace flóru.
Mendělejev
V roce 1868 založil Dmitrij
Ivanovič Mendělejev Ruskou
chemickou společnost, ale pro
nedostatek ruských kapacit byl
zpočátku členem pouze on sám.
Proto tento vědec hledal
spolupracovníky v sousedních
slovanských zemích a již na jaře
roku 1869 přichází do společnosti
Ruská chemická společnost
Jára Cimrman, který rád přijal
v roce 1868
nabídku podílet se na tvorbě nové
tzv. periodické tabulky prvků. Zpočátku mezi vědci docházelo
k častým nedorozuměním plynoucím z odlišné terminologie –
„vodorod“ a „uglorod“ Cimrman samozřejmě pochopil správně
jako český vodík a uhlík, ale když ho například Mendělejev
požádal, aby na další výzkum sehnal
„samorodný svinec“, přinesl mu
Cimrman místo přírodního olova
svou ranní moč. Nicméně už na konci
roku byla vytvořena první periodická
tabulka prvků. Mezi oběma
chemiky však došlo ke sporu o to,
podle jaké vlastnosti má být
periodická tabulka sestavena:
atomovou váhu chtěl Cimrman
nahradit tzv. protonovým číslem,
a to mnoho let před objevením
protonů, což Mendělejevův dobou
omezený
rozum nemohl přijmout.
Mendělejevova periodická tabulka
Spor zašel tak daleko, že Cimrman
– bílá místa vyznačena bíle
nakonec nedovolil Mendělejevovi
publikovat prvky, které pro tabulku
samostatně objevil, a tak se v první verzi tabulky objevují
všeobecně známá bílá místa.
V roce 1870 Mendělejev přesto publikoval knihu, kde sice
zapřel původní názvy prvků (bohemium, jarium a cimrmanium),
ale popsal jejich přesné vlastnosti, podle kterých už pro
západoevropské chemiky byla hračka „objevit“ a pojmenovat
nové tři prvky gallium (Boisbaudran, 1875), skandium (Nilson,
1879) a germanium (Winkler, 1886). Tehdy Cimrman na chemii
zanevřel. Chemickou tabulku nadále používal pouze jako
šachovnici pro své partie s velmistrem Emanuelem Laskerem
a se synem svého přítele, malým Jarouškem Heyrovským. S ním ji
nakonec vyměnil za pytlík cíněných kuliček, které pod Cimrmanovým dohledem Heyrovský sám odlil z cínu, jenž získal v roztoku
louhu sodnatého z bílého plechu pomocí elektrického proudu.
„Jmenuje se Jára a má otce Leopolda, nemohl jsem si vybrat
lepšího pokračovatele,“ prohlásil tehdy Cimrman a předal
Heyrovskému své poznámky k fyzikální chemii.
Svou autoritu a znalosti v oboru chemie využíval Cimrman
nadále spíše v záškodnické činnosti. Například když chtěl rakouský
chemik Carl Auer baron von Welsbach pojmenovat v roce 1885
nově objevený prvek „austrium“, probudila se v českém geniovi
vlastenecká krev a Auera přemluvil, aby dal prvku název
Osudová Máňa
Marie Skłodowská se narodila o dva roky dříve než periodická
tabulka, 7. listopadu 1867, do učitelské rodiny v tehdy „ruské“
Varšavě. Matka jí zemřela, když jí bylo 11 let a otec se konečně
stal přirozenou hlavou rodiny. Přestože byl ruskými úřady
přinucen přestat učit a našetřené peníze prohrál
v kartách, děti ho měly rády.
Četl jim po večerech z bible
a z klasiků a ukazoval různé
fyzikální experimenty na
přístrojích, které v prohnilých
carských školách nakradl.
Tak se dětem dostalo
všeobecného vzdělání a několika tržných ran. Marie
vědomostmi vynikala nad
své sourozence a ve škole
Pan Skłodowski a jeho dcery
pak nad ostatní studenty, ale
Máňa, Broňa a Hela
z rodiny odešel na univerzitu
pouze její jediný bratr Josef. Dívky totiž na vysoké školy v Polsku
nesměly.
A tady se poprvé setkávají cesty našich dvou géniů, aby se
zase po několika měsících rozešly. Cimrman stál tehdy u zrodu
takzvané Plovoucí Univerzity. Byla to vlastně noční výuka
mladých dívek pokaždé na jiném místě Varšavy. Dívky byly
ze svého profesora nadšeny, i když věděly, že jim nemůže dát to,
Studentky varšavské plovoucí univerzity (jediný muž na fotografii je Cimrman,
kvůli ruské státní policii v dámském oděvu).
co stálé kamenné univerzity. Po několika devítiměsíčních
semestrech však profesor Cimrman odchází zcela znaven do
Krakova a zakládá zde další podzemní instituci zaměřenou proti
ruskému útlaku – ženskou kliniku. Dráhu lékařky si vybrala také
Mariina starší sestra Broňa a rozhodla se odejít na Sorbonnu.
Studium na této prestižní univerzitě však nebylo zadarmo, a tak
29
se domluvila s Marií, že ta bude své peníze vydělané po nocích
ve Varšavě posílat do Paříže a až Broňa dostuduje, vymění si to.
Marie byla tehdy Cimrmanovi vděčná za praxi, která jí vyšlapala cestu k jistému finančnímu zajištění, z něhož vyžila ona i její
sestra. Čekalo ji ale překvapení. Po promoci se Broňa znenadání
provdala s polským patriotem Kazimírem Dluskim a usadila se
ve Francii.
Když se Marie drkotala čtvrtou třídou z Polska do Paříže, bylo
jí už 24 let. Zpočátku nechala sice sestra Marii bydlet u sebe,
ale to na zaplacení studia nestačilo. Navíc to měla do města nejméně dvě hodiny koňkou, takže většinu noci strávila na kolejích,
což, jak jistě uznáte, není optimální prostředí pro studium.
Hledala si proto v Paříži levný podnájem. Pomoc přišla od bývalého varšavského profesora Cimrmana.
Cimrman se objevoval v Paříži již od šedesátých let 19. století.
Vždy si pronajal stejný byt v Latinské čtvrti, kde se v Rue de
Université
zabýval vylepšováním
hygienických
prostředků;
vynalezl
například
sprchu
poháněnou
šlapacími
pedály. Shodou
okolností bydlel
přímo nad
Školou krásných
Cimrmanova mansarda, v níž byla 5 dní chemická
laboratoř (obraz Cimrmanovi věnoval Gustave Caillebotte).
umění, kterou
často při koupeli vyplavoval. Studenti, kteří malovali pod Cimrmanovou
koupelnou – Monet, Renoir a Caillebotte – si stěžovali u domovního soudu, že jim Cimrman rozmývá barvy na plátnech, ale po
prvním úspěchu na Salonu v roce 1965 žalobu stáhli a věnovali
českému geniovi hned několik svých obrazů. Cimrman se v Paříži
usadil nastálo až po Světové výstavě roku 1889, kde měl samostatný pavilon – první veřejné keramické záchodky na světě.
Pro rychlejší přístup
k pisoárům vynalezl
Cimrman roce 1890
poklopec.
Právě na veřejných
toaletách potkal
Cimrman Skłodowskou
podruhé ve svém
životě – snažila se tam
přespat, aby nemusela
dojíždět. Žila v příšerCimrmanův vynález poklopce (1890) vyvolal
ných podmínkách,
v odborné veřejnosti neobvyklý zájem.
umírala hlady, neměla
dostatek teplého
oblečení, musela se přikrývat židlí, protože v místnosti byla
taková zima, že voda ve splachovacím zásobníku přes noc zamrzala. Neuměla uvařit ani polévku. Sama si pekla chléb ze zbytků
potravin, které našla na ulici, ale bohužel si ho (stejně jako
později radium a polonium) nepatentovala, a tak její recept o pár
let později vydala americká vláda v Manuálu pro armádní kuchaře během americko-španělské války (1896). Cimrmanovi se nadějné studentky zželelo a ubytoval ji ve svém bytě. Skłodowská,
zaujata studiem a novými možnostmi, si v mansardě nad bytem
zřídila laboratoř. Když po pěti dnech vylétla celá půda do povětří,
Cimrman se chtěl nové nájemnice zbavit. Ta se do něj ale během
společné přípravy sirovodíku bezmezně zamilovala. Když vyvětrali, byl Cimrman ještě tak omámený, že dal svolení k sňatku.
30
Laboratoř Pierra Curie v Paříži (v patře)
po návštěvě Marie Skłodowské.
Městské divadlo v Paříži po návštěvě
Marie Skłodowské
Jelikož byl sňatek tajný, víme o něm velice málo. Měl se odehrát
na Nový rok 1892 na zámečku Versailles. Názory některých
francouzských cimrmanologů, kteří ho kladou na zámek
Fontainbleau, lze zpochybnit prostým faktem, že frekvence
turistů by na takovém místě utajení předem vylučovala. Svědkové
obřadu byli Cimrmanovi přátelé Dr. William Konrad Roentgen
a podivín Pierre Curie. Roentgen pořídil také několik svatebních
snímků. Právě tyto snímky slouží dnes jako jediný přímý důkaz
sňatku. Za nepřímý důkaz by mohly být považovány i poznámky
Guy de Maupassanta, známého milovníka krásných žen, který si
Svatební polibek (Cimrman vlevo, „pahrbek
geniality” je jasně zřetelný).
Snubní prstýnek na ruce Marie
Skłodowské. Slavný Roentgenův
snímek.
přesně 2. ledna 1892 z neznámých důvodů podřezal hrdlo
a ve zbytku svého krátkého života v soukromém ústavu pro duševně choré v Passy u Paříže stihl napsat pouze několik motáků
s výmluvným textem: „Cimrman, Cimrman, Cimrman.“
Svatební cestu naplánoval Cimrman do svého oblíbeného
důlního městečka Jáchymova. Cimrmanovu odhalení léčebných
účinků tamější vody tehdy veřejnost nevěnovala pozornost, a tak
z pramene, který vytryskl z dolu Svornost, pil od roku 1864
pravidelně jen on sám (dokonce si ji nechal posílat do Paříže
spěšným dostavníkem). Marie Cimrman-Skłodowská prožívala
nejšťastnější období svého života, jak rodinného tak vědeckého.
Ráda by zjistila chemické složení jáchymovské vody, ale tolerovala
Cimrmanův odpor k chemii, a tak novomanželé prožili snad
jediný týden nečinnosti ve svých životech v malebném domečku,
na jehož místě byl o pár let později postaven Kurhaus Cimrman
(dnes Radium Palace).
Po návratu do Paříže si však Marie nechala z Jáchymova
posílat vzorky hornin a zkoumala je. Svou skromnou laboratoř ji
tajně zapůjčil Cimrmanův přítel Pierre Curie. A odtud byl již jen
krůček ke katastrofě. Nejen, že manželé nesdíleli vztah k chemii,
ale po několika týdnech si Cimrman v dopise příteli Kožíkovi
Pierre Curie ve své laboratoři v roce 1893
Marie Curie-Skłodowská za volantem nákladního vozidla.
Podobný vůz přejel Pierra v roce 1906.
Lázeňský dům Cimrman v r. 1910 (v popředí)
Zlomené srdce (Guy de Maupassant)
Zlomené zdraví (Joseph Conrad)
stěžuje: „Víš, že již před sňatkem jsem měl problémy se spánkem,
ale zdá se to být stále horším. Máňa je celé noci pohroužena
do knih a i když ji prosím, nezhasne. Myslel jsem, že jde o světlo
z petrolejové lampy, ale nebudeš tomu věřit, Máňa svítí vlastní
luminiscencí. Navíc strašně chrápe!“
V roce 1893 přemluvil Cimrman svého přítele a dobrodruha
Josepha Conrada, aby vzal Skłodowskou s sebou do rodného
Polska. Několik dní pak Cimrman dospával spánkový deficit. Zato
Conrad se nevyspal a po několika dnech s Marií Skłodowskou,
které podlomily jeho zdraví více než pekelná výprava parníkem do
afrického nitra po řece Kongu, se rozhodl ukončit kariéru kapitána obchodních lodí a začít psát romány.
Cimrman zatím v Paříži jednal. Přesvědčil Curieho, který
zrovna vynalezl magnetky na lednici, aby mu Skłodowskou prostě
přebral. Bez vědomí svého přítele za něj Cimrman napsal stovky
milostných dopisů do Polska, ve kterých se snaží Skłodowskou
přimět k rozvodu a co víc, k uzavření nového sňatku. Z jednoho
z četných listů si zde uveďme alespoň krátkou ukázku: „Co ti může
dát on? Možná svůj domov, své peníze, svou sobeckou lásku
a slávu, ale za jakou cenu? Já ti nabízím mnohem víc: společnou
postel ve společné laboratoři, společnou stravu, společné děti,
společné magnetky na lednici, společnou Nobelovu cenu – Alfred
mi dal přečíst svoji poslední vůli (ale nikomu ani slovo, má to být
překvapení).“ Skłodowská ale nechtěla o rozvodu ani slyšet.
Nicméně Cimrman svou partnerku dobře znal a věděl o jejích
vlasteneckých citech, a tak hned v následujícím dopise píše:
„Nechala jsi v mé laboratoři několik úlomků smolince. Zdá se,
že bychom společně mohli objevit pár nových prvků do tabulky.
Neklame-li mě paměť, 'polonium' v ní zatím chybí. Ale pokud
nechceš, 'curium' taky nezní špatně. Tvůj Pierre.“ Za dva dni byla
Marie v Paříži.
Pak už následovaly události nesčetněkrát popsané v životopisech obou laureátů Nobelovy ceny. Avšak svrchu uvedené
informace na tyto události vrhají nové světlo a přinejmenším
kladou před historiky mnoho nezodpovězených otázek. Na příklad
proč měla věřící katolička civilní sňatek? Proč si novomanželé
nevyměnili prstýnky? Proč byli oddáni v chemických pláštích?
Kde vzali peníze na bicykly, na kterých jeli na svatební cestu?
Kdo instaloval u Curieů sprchový kout? A kde na něj vzali peníze?
Kdo dopomohl Marii Curie k doktorátu, když do té doby žádná
žena podobný titul na Sorbonně neobdržela? Proč si vědecký pár
nedal objev radia patentovat? Kdo byl onen záhadný muž,
kterého Marie najala na domácí práce a kde na něj vzala peníze?
Jak to, že při první oficiální návštěvě Jáchymova v r. 1925 znala
Skłodowská město jako své boty? Kde vzala peníze na boty?? Kdo
byl otcem Ireny a kdo otcem Evy? Proč vyšly pouze Eviny paměti?
Měla snad Irena paměť děravou? Kdo řídil vůz, jenž v roce 1906
přejel Pierra Curie? Měla Marie řidičský průkaz?
31
nová kancelář
Pozvání
na
kávu
do Dolního Ú jezdu
Dnes vám představujeme další přírůstek
do širokého portfolia kanceláří BSF a.s.
Tentokrát se podíváme do Dolního
Újezda, kde o svoji klientelu od dubna
pečuje Věra Večeřová.
Věro, co Vás přimělo k tomu, otevřít kancelář v relativně malé
obci?
Dolní Újezd má 2 000 obyvatel, a ač jde o vesnici, co se týká
služeb, jsme téměř samostatní, máme zde školu, lékaře, obchůdky,
bohatý kulturní život, sportovní vyžití a zemědělské družstvo, které
patří mezi nejbohatší v ČR. Kancelář s nabídkou finančních služeb
však u nás chyběla.
Já se tomuto oboru věnuji již 11 let, zpočátku šlo o přivýdělek
k rodičovskému příspěvku, ale čím více jsem do celé práce
pronikala, ukazovalo se, jak velký je její smysl a cítila jsem stále
větší zodpovědnost vůči klientům. Nějaký čas jsem tedy
provozovala kancelář doma, což ale není ideální.
Zřízením kanceláře v relativně malé
obci však potvrzujete, že se BSF snaží
být klientů co nejblíže.
Všichni, kteří se zabýváme
finančnictvím vážně, víme,
že sepsáním smlouvy naše práce
u klienta zdaleka nekončí, ale
začíná. Servis já osobně považuji
za nejdůležitější službu. A to byl
první impuls k otevření
kanceláře.
S tím, jak se moje
klientela rozšiřovala,
jsem si stále více
uvědomovala, že
klient musí mít
možnost přijít do
profesionálního
prostředí a kamenná kancelář
32
jistě vzbuzuje větší důvěru. I z pohledu maminky dvou dětí je
kancelář v místě bydliště ideální a praktická. Obě ratolesti
navštěvují místní ZŠ, mohu jim tak být na blízku a mám současně
i větší klid na práci.
Práci ve finančnictví jste zpočátku považovala za dočasnou,
přesto jste u ní nakonec zůstala.
Vyhovuje mi časová svoboda a mojí druhou mateřskou
dovolenou jsem absolvovala při této činnosti, i když jsem měla
v úmyslu práci na čas přerušit. Jak už jsem ale řekla, cítím velikou
zodpovědnost za své klienty a v práci jsem pokračovala, protože se
na mě stále obraceli.
Dá se říci, že otevřením nové kanceláře jste se po profesní
stránce posunula kupředu?
Rozhodně doporučuji těm, kteří uvažují nad otevřením
kanceláře a mají již částečně vybudovanou klientelu, aby neváhali.
Jsem sama velmi mile překvapena, jak brzy se obyvatelé i noví
klienti dozvěděli o kontaktním místě. Radost mi dělá také vysoká
návštěvnost kanceláře.
Závěrem bych chtěla čtenářům vzkázat následující:
Pokud zavítáte do obce Dolní Újezd u Litomyšle, přijměte pozvání
na kávu. Budete srdečně vítáni.
Děkuji za rozhovor a přeji Vaší nové kanceláři
mnoho spokojených klientů.

Podobné dokumenty

pec pod sněžkou

pec pod sněžkou pozval „všechno publikum“ na velkou pouť při příležitosti maršovského nejsvatějšího dne Nanebevzetí Panny Marie, kdy také přijedou trhovci z dalekého kraje. Tím tehdy myslel stánkaře z Paky, Hořic,...

Více

PDF pro tisk

PDF pro tisk nebo Manitou by snad mohly být ekvivalenty. Benjamin Kuras navrhuje jako nejlepší překlad slova Tao moravské tož tak. Tao, které se často překládá jako „cesta“, „princip“ či „smysl“ [14, s. 30], je...

Více

BSF magazín - říjen 2013 - Bohemia Servis Finance as

BSF magazín - říjen 2013 - Bohemia Servis Finance as Investiční zlato a výhodná nabídka energií, to jsou novinky z BSF

Více