vysoká cena za lásku

Bohdan Dlouhý
VYSOKÁ CENA
ZA
LÁSKU
1
© Bohdan Dlouhý, 2010
Překlad slovenských dialogŧ: © Ivan Supuka, 2010
Grafická úprava obálky: www.ateo.cz
Nakladatelství Nová Forma s.r.o. České Budějovice, 2010
Webové stránky knihy: www.vysokacenazalasku.cz
ISBN 978-80-7453-033-3
2
Úvod
„Porozprávali ste sa?― zeptal se Anton tichým hlasem.
„Ano,― odpověděl Marek.
„Je vaša pani v poriadku?― zeptal se Anton a přistoupil blíţ
k Markovi.
„Ano, je v pořádku. Děkuji, ţe jste dodrţel slovo,― odpověděl
Marek a jakkoliv mu byl ten násilnický chlap odporný, tohle
myslel upřímně.
Anton pokýval hlavou a pomalu Marka obešel. Postavil se za
něj a řekl: „Ja som svoje slovo dodrţal,― řekl zvolna. „Ale vy
nie.―
„Nerozumím,― odpověděl Marek a překonal instinkt, který
mu velel se otočit.
„Povedal som snáď jasne a zrozumiteľne, ţe nemáš nikomu
telefonovať. A ty si niekomu včera večer z Bystrice telefonoval,
a keď ťa pri tom chlapci nachytali, mobil si zahodil,― odloţil
Anton definitivně předstíranou zdvořilost a přešel do tykání.
Změnil se i jeho hlas, teď byl nepříjemně mrazivý a řezavý.
„Komu si volal?― zeptal se.
„Vám přece,― odpověděl Marek bez zaváhání. Tuhle otázku
čekal a odpověď si připravil. „Mluvili jsme spolu, volal jsem
domŧ a místo mé manţelky jste to zvedl vy. Nevzpomínáte si
snad?―
Strašná rána pěstí do pravé ledviny mu byla odpovědí. Sykl
a klesl na koleno. Do hajzlu, zaklel v duchu, nebere si zrovna
rukavičky.
„Vstaň,― poručil Anton a Marek se zvedl a znovu se napřímil.
„Obaja vieme, ţe klameš,― řekl Anton. Marek neodpověděl,
nemělo to smysl. Všichni v místnosti dobře věděli, jak to ve
skutečnosti bylo. Slyšel, jak se Anton zase přemístil, ale neviděl
ho, pořád ho měl někde za zády.
„Povedal som, ţe nebudeš robiť ţiadne problémy, a ty si dnes
ráno napadol a zmrzačil Freda,― řekl Anton a ostatní souhlasně
zamručeli.
„Do prdele! Tak to přece nebylo! Ten debil si začal! Napadl
on mě! Je to normální psychopat! Máte si ho drţet na kratším
vodítku a nepouštět ho samotnýho mezi lidi, kdyţ ho nedoká3
ţete zvládnout!― odpověděl Marek naštvaně. Přestoţe tentokrát
víceméně nelhal, uţ věděl, co bude následovat. Nespletl se.
Antonovou rychlou odpovědí byla další tvrdá rána, tentokrát
do levé ledviny.
Marek vykřikl bolestí a klesl na obě kolena. Tahle rána se
Antonovi povedla mnohem líp neţ ta první. Prohnul se
v zádech, zhluboka dýchal a čekal, aţ ten nápor ostré bolesti
pomine…
X
4
První část – V lese
Sobota, 4. října 1997
Marek Koudelka, šestadvacetiletý turista, absolvent brněnské přírodovědy, poloamatérský fotograf a příleţitostný bulvární novinář na volné noze, sešel po zelené turistické značce
dolŧ z kopcŧ, a protoţe po ní nechtěl pokračovat aţ do Červené
Skaly1, nad kamenolomem ji opustil a nenápadnou, ale prudce
klesající lesnickou stezkou, vedoucí dnem Hlboké doliny, Muráňskou planinu2 opustil. Vyšel z tmavého lesa a objevil se na
malé prosluněné louce na levém břehu Hronu. Přešel přes
úzkou betonovou lávku, odbočil na státní silnici doleva a po
pár stech metrech se ocitl na okraji Rudné.
Byl po několikahodinové chŧzi obtíţným terénem dost unavený, ale hlavně měl hlad jako vlk, protoţe uţ asi dvacet hodin
neměl nic v ústech. Včera šel spát bez večeře a dneska ráno se
snaţil vypadnout z chaty co moţná nejdříve, aby se vyhnul
debatě se svými spolubydlícími, obzvláště pak samozřejmě
s Monikou.
Marek se rozhlédl kolem sebe a v jedné předzahrádce na kraji obce objevil jakousi stařenku. Malinkou, seschlou a vrásčitou
jako loňské jablíčko. Pomalými a rozváţnými pohyby věšela
čerstvě vyprané povlečení na prádelní šňŧru.
„Dobrý den!― zavolal na ni a přistoupil těsně k plotu.
„Aj tebe, synak. Aj tebe,― odpověděla mu stařenka s laskavou
shovívavostí člověka, který uţ v ţivotě zaţil a poznal takřka
všechno.
Červená Skala - malá prŧmyslová osada, dŧleţitá křiţovatka
ţelezničních cest. Organizačně spadá pod nedaleký Šumiac. Moţné
východisko turistických cest do Nízkých Tater a na Muráňskou
planinu.
2 Národný park Muránska planina - jeden z nejmladších národních
parkŧ Slovenska. Rozkládá se na středním Slovensku, na katastrech
okresŧ Brezno, Rimavská Sobota a Revúca v banskobystrickém kraji.
Má rozlohu 203,18 km2 a ochranné pásmo 216,98 km2. Jádro parku
tvoří vápence a dolomity s velkým mnoţstvím krasových útvarŧ.
1
5
„Prosím vás, je tady nějaká restaurace?― zeptal se Marek.
Stařenka napřímila svá shrbená útlá záda, přehodila přes
šňŧru záplatovanou modrobílou cíchu, otřela si udřené mozolnaté dlaně do zástěry a prokřehlými prsty si přitáhla těsněji
k tělu cípy velkého vlněného šátku. Sluníčko sice ještě svítilo,
ale teď, začátkem října, uţ moc nehřálo. Bylo sice hezky, ale
chladno.
Beze spěchu přistoupila k plotu. Byla opravdu drobounká
a k Markovi musela vzhlíţet hodně vysoko. Ale nezdálo se, ţe
by jí to vadilo. „Reštaurácia?― opáčila pobaveně. „Ale kdeţe,
chlapče, my tu ţiadnu reštauráciu nemáme. To vieš, sme len
malá dedina. Kto by tu chodil jesť do reštaurácie, keď sa môţe
najesť doma, zadarmo. Načo utrácať peniaze za obed
v reštaurácii. Pán Boh ti odpusť také nápady,― zavrtěla hlavou
a přes tvář ji přelétl pobavený výraz. „Ale počkaj, synak,―
usmála se, kdyţ uviděla Markŧv zklamáním protaţený obličej.
„Reštauráciu tu síce nemáme, ale máme tu veľmi pekný nádraţný bufet. Moţno to tam nebude také nóbl, ako si asi
z mesta zvyknutý, ale niečo teplé na zahryznutie ti tam tá mladá dievčinka určite pripraví.―
Marek se rozzářil. „To je skvělé. To je přesně to, co potřebuju. A kdepak bych to našel?―
„Chlapče, chlapče. Kde inde by si chcel hľadať nádraţný bufet, ako hneď vedľa nádraţia?― odpověděla stará ţena
a přimhouřila oči do tenkých škvírek. Kolem koutkŧ se jí rozprskly vějířky hlubokých vrásek. Moţná si dělala legraci, moţná ji oslňovaly sluneční paprsky…
„Aaha,― řekl Marek rozpačitě. „A to nádraţí? Víte, jsem tu
prvně…, nikdy dřív jsem tady u vás nebyl…,― rozhodil bezmocně rukama.
„Všade sme niekedy prvýkrát,― přikývla stařenka s lehkým
úsměvem. „Nádraţie nájdeš veľmi ľahko, chlapče. Pôjdeš tamtou ulicou, aţ prejdeš okolo toho pekného poschodového
domčeka s preskleným balkónom, kde býva náš pán starosta,
odbočíš doľava a na ďaľšom rohu, tam kde je autobusová zastávka a trafika, tak tam zase doprava. A tam uţ na konci ulice
uvidíš nádraţie. Nemôţeš zablúdiť.―
„Je to daleko?― zeptal se Marek trochu hloupě.
6
„Ale kdeţe. Nie je to ďaleko. U nás v dedine to nie je odnikiaľ
nikam ďaleko. Ja som stará krívajúca baba a cesta na nádraţie
mi trvá štvrť hodiny. Ty si mladý a silný ako býk. Ty tam budeš
iste za pár minút,― odpověděla mu babička, opět s tím svým
nevyzpytatelným úsměvem ve tváři, otočila se a šla si zase po
své práci.
Marek trochu zaraţeně poděkoval, vyslal k jejím shrbeným
zádŧm pozdrav a vydal se udaným směrem. Nedalo se tím nic
pokazit. Stařenka si z něj však legraci nedělala a poradila mu
dobře, během několika minut stál opravdu před malým vesnickým nádraţím. A nemusel se ani moc rozhlíţet, aby si všiml,
ţe hned vedle patrové nádraţní budovy stojí bufet ‚Oáza‘. Přízemní, nevelký, ale čisťounký a bíle omítnutý.
Došel aţ ke dveřím a ze všeho nejdříve vyhledal očima cedulku s otevírací dobou. Vypadalo to docela nadějně:
Pondelok aţ piatok 9.00 — 18.00
Sobota a nedeľa10.00 — 14.00
Vzal za ohmatanou mosaznou kliku, stiskl ji a zatlačil do dveří. Byly masivní a těţké a nepohnuly se ani o píď. Vyzkoušel to
ještě jednou. S větší silou. Opět bez úspěchu. Ustoupil o krok
a zmateně zapátral po příčině.
Ty seš ale vůl, řekl si znechuceně polohlasem, kdyţ si konečně všiml malé samolepky nalepené hned vedle kliky: ‚ŤAHAŤ‘
Popadl kliku a zkusil to znovu. Tentokrát za ni zcela správně
zatahal, ale ani teď se nestalo vŧbec nic. Dveře byly prostě
zamčené.
Markŧv dobromyslný výraz se rozplynul. Zamračil se
a naštvaně zamknutými dveřmi zalomcoval. K ničemu to nevedlo. Zabloudil pohledem k hodinám na nádraţní budově.
Ukazovaly za pět minut čtvrt na dvanáct.
Tak bych řekl, ţe by mělo být otevřeno ještě skoro tři hodiny. Hm, to je mi teda pěkná oáza, zavrčel s pohrdavým
despektem a pomyslel si něco hodně nelichotivého o místním
folklóru. Nemohl se zbavit pocitu, ţe je tady dnes kaţdému
jenom pro legraci…
7
Hlady mu v břiše kručelo tak hlasitě, ţe na okamţik zaváhal,
nemá-li vybalit z batohu ţeleznou zásobu potravin a ukojit své
potřeby z vlastních zdrojŧ. Přišlo mu však poniţující krmit se
vedle zavřených dveří bufetu, a rozhodl se, ţe pŧjde pryč a nají
se aţ někde v lese. Dvě hodiny to ještě vydrţí, ale tady ho uţ
nikdy nikdo neuvidí, dušoval se…
Otočil se na patě a hladový, rozčarovaný, roztrpčený
a naštvaný na celý svět, pomalu odcházel pryč. Byl uţ od nádraţí dobrých padesát metrŧ, kdyţ ho dostihl jasný ţenský
hlas: „Haló, pane! Počkajte prosím chvíľočku!―
Zastavil se a překvapeně se otočil. Bylo to na něho nebo na
někoho jiného? Jak se však rychle přesvědčil, byl na ulici úplně
sám. Rudná3, malá obec na břehu řeky, v údolí mezi Nízkými
Tatrami a Muráňskou planinou, čerstvě vyhlášenou za národní
park, byla v době sobotního oběda jako vymetená.
Zastínil si oči před dotírajícím sluníčkem a hledal autorku
toho volání. Chvíli mu trvalo, neţ v jednom otevřeném okně
objevil mezi odkvetlými muškáty usměvavou tvář mladé ţeny.
Kdyţ si všimla, ţe ji konečně vzal na vědomí, zamávala na něho
a zavolala: „Tu! Tu som! Počkajte prosím okamih! Hneď budem pri vás!― A vzápětí na to se mu ztratila z dohledu někde
uvnitř místnosti.
Marek zŧstal poslušně stát a uvaţoval, co po něm chce a proč
asi na ni má čekat. Nevymyslel ale nic, protoţe mu na to ta
mladá ţena nedopřála dost času. Vynořila se záhy před domkem a přistoupila bez sebemenšího zaváhání rovnou k němu.
Rudná – v 15. století malá hornická osada s několika ţeleznorudnými doly. V okolí se sporadicky nalézalo i zlato. Obec leţí v údolí
Hronu, mezi Zlatnem a Červenou Skalou. 426 obyvatel (SŠÚ, 1996).
V obci římsko-katolický kostel Sv. Barbory z 15. století, pŧvodně gotický, klasicistně přestavěný v r. 1790. V době SNP váţně poničen při
těţkých bojích povstalcŧ s ustupujícími německými vojsky. Traduje
se, ţe na místní faře jednou přespala Boţena Němcová (1820-1862),
která na pozvání G. K. Zechentera-Laskomerského (1824-1908) navštěvovala nedaleký Bacúch (kde je po ní pojmenovaný pramen ţelezité minerální vody). V obci několik zachovalých dřevěnic. Západně
od obce nepřístupná Márnikova jaskyňa. Bez moţnosti turistického
ubytování.
3
8
„Ahoj," pozdravila ho a Marek zoufale lovil v paměti, jestli se
odněkud znají, jestli uţ se snad někde viděli, jestli si snad tykají… Nevzpomněl si a cítil se hloupě. Ţe si nepamatuje většinu
muţŧ, s nimiţ se kdy setkal, no prosím, celkem o nic nejde, ale
ţe by si nepamatoval uţ ani hezké ţenské? To by byla docela
tragédie… Mladá ţena, kdyţ si všimla jeho zmateného výrazu,
se pobaveně rozesmála.
„Prepáčte, nechcela som vás vyľakať ani priviesť do rozpakov,― omlouvala se, ale neznělo to ani trochu kajícně.
„A odpusťte, ţe som na vás tak kričala, ale videla som náhodou
z okna, ţe vás nechceli pustiť do bufetu. Asi sa hneváte, pretoţe
má byť otvorené. Viete, ja tam… predávam a je samozrejme
otvorené. No, vlastne, malo by byť. Lenţe viete, ja som tam
sama a musela som si na okamih odskočiť domov. Dcérka je
tam dnes úplne sama, naviac sa necíti dobre, musela som sa na
ňu zájsť pozrieť. Bála som sa, aby ste od nás neodišiel sklamaný,― vychrlila ze sebe a omluvně se na Marka usmála. Jak si
Marek stačil všimnout, měla moc hezký a milý úsměv.
„A teraz poďte prosím za mnou, ja vám tam hneď otvorím
a nakŕmim vás. Uvidíte, ţe budete nakoniec spokojný,― dodala,
a neţ se Marek stačil vzpamatovat a něco duchaplného říct,
otočila se na patě a zamířila si to dlouhými pruţnými kroky
rovnou k tomu zpropadenému bufetu. Měla na sobě do bleděmodra seprané těsné dţíny, červené tričko a rozepnutou lehkou dţínovou bundu. Její cípy za ní vlály jako dva světle modré
prapory.
Markovi nezbylo, neţ ji poslušně následovat. Uţ byl sice
v duchu smířen s tím, ţe zŧstane dneska bez teplého oběda,
a šel by raději dál, protoţe za pár hodin se setmí a on uţ nic
nevyfotí, ale přišlo mu teď hloupé odmítnout tak bezprostřední
pozvání. A taky začínal být, přiznával si neochotně, na tu
zvláštní ţenu docela zvědavý.
Kdyţ vešel do bufetu, stála uţ prodavačka za svým pultem
a oblékala si přes tričko čistý bílý plášť. Počkala, aţ si Marek do
rohu místnosti odloţí svá zavazadla a přistoupí k ní blíţ. „Dobrý deň prajem, pane, čím vám poslúţim?― zeptala se nenuceně.
Tvářila se seriózně a prodavačsky profesionálně, ale potměšilý
záblesk v hnědých očích ji zrazoval.
9
Marek se na ni trochu překvapeně podíval, ale potom se najednou rozesmál a něco se v něm uvolnilo. Pochopil, ţe v dívce
za pultem narazil na člověka podobného raţení, jako byl on
sám, a rozhodl se, ţe přistoupí na její hru. „Dobrý den i vám,
paní vedoucí,― odpověděl s právě tak kamenným a seriózním
obličejem. „Jdu úplně čirou náhodou okolo vašich dveří a vidím, ţe máte zrovna otevřeno. A protoţe mám hlad, tak bych
u vás docela rád něco pojedl. Ostatně, váš podnik mi byl doporučen. Copak tady máte dobrého?―
„Všetko, čo tu vidíte. Len si kľudne vyberte, na čo máte práve
najväčšiu chuť. My tu totiţ máme len samé dobré veci,― rozmáchlým gestem obou paţí ukázala prodavačka kolem sebe.
Marek se na ni pátravě zahleděl a čímsi puzen se rozhodl, ţe
vyzkouší, kam aţ mu dovolí zajít. Vţdyť o co jde? Kdyţ to skončí trapasem, uţ sem nemusí nikdy přijít. Nebude to ani první
a určitě ani poslední trapas jeho ţivota. Bylo to absolutně bez
rizika. Podíval se přímo do usmívajících se čokoládových očí.
„Samé dobré věci, říkáte. To myslíte včetně vás?― zeptal se
s bezelstným výrazem ve tváři.
Prodavačka zaváhala jen nepatrně. „Tak to vás bohuţiaľ musím sklamať. Ja som tu jediná výnimka,― odpověděla
a zatvářila se přitom neskonale smutně. Sklopila oči, povzdechla si a rezignovaně pokrčila rameny.
„Ale pročpak to?― zeptal se Marek a rozhodl se ještě víc přitlačit na pilu. „Vy snad nejste dobrá?―
„Ako som povedala, bohuţiaľ uţ nie. Bola som dobrá, samozrejme ţe áno. Ale…, ja ani neviem, či by som vám to mala
vravieť, aby ste si nepokazil dobrú mienku o našom podniku.
Proste, skrátka…, ja uţ som po záručnej lehote. Uţ…, uţ vlastne dlho,― řekla váţně, ale v očích jí přitom vesele jiskřilo.
„Ale to je strašná škoda. To mě opravdu mrzí, protoţe to ten
široký výběr docela hodně omezuje,― povzdechl si teď zase
Marek a vyhnul se jejímu pohledu. „No jo, kdyţ je to tak, jak
říkáte, to se asi budu muset spokojit jenom s polívkou, gulášem a přibliţně čtyřmi rohlíky.―
Prodavačka zaváhala: „Tie roţteky chcete presne štyri alebo
tak nejako pribliţne okolo štyroch?―
10
„Přesně čtyři, prosím pěkně," usmál se Marek. „A ještě bych
si docela dal kávu, ale tu jenom jestli máte rozpustnou nebo
překapávanou. Normálním turkŧm se vyhýbám.―
„Ale? Ak to nie je príliš osobné a môţem sa vás na to spýtať,
je to snáď národnostná otázka?― zeptala se prodavačka se zájmem.
„Ne, není to národnostní otázka. S tím já ţádné problémy
nemám. Je to zdravotní otázka. S tím naopak problémy trošku
mám. Lógr z černé kávy mi totiţ nedělá dobře na ţaludek,―
odpověděl jí a zkoumavě se na ni podíval. Trošku ho mátlo
vnitřní napětí, které cítil, kdyţ čekal, jak dívka zareaguje na
informaci, kterou se jí právě poněkud neobratně pokusil podstrčit. Ţe mu vŧbec nevadí, ţe je Slovenka a on Čech. Nezdálo
se však, ţe by to prodavačku jakkoliv zajímalo. Trochu ho to
zamrzelo.
„Hmm. Tak rozpustnú, vravíte. To bude asi problém, pretoţe
instantnú kávu tu nikto nepije. Tu tomu hovoria ‚špinavá voda‘,― zaměřila se dívka jen na technickou stránku věci. Zamyslela se a nakrčila drobný pihovatý nosík. „Ale počkajte,― rozzářila se najednou a rozhlédla se zkoumavě po regálech
s nejrŧznějším zboţím za svými zády. „Veď ja tu predsa predávam instantnú Nescafé. Úplne som na ňu zabudla, ono to fakt
nikto nekupuje,― řekla a vylezla na ţidli, aby dosáhla do horní
police. „Vidíte,― řekla, kdyţ slezla i s kávou dolŧ. „A pritom ich
tu vţdy mám pár schovaných pre turistov. Neverili by ste, čo sú
niektorí ľudia schopní si navymýšľať… Hm, snáď to tu neleţí
uţ priveľa rokov,― studovala pozorně etiketu. „Nie, je dobrá.
Ešte je v záruke. Síce tesne, ale predsa. Nescafé Gold, vyhovuje
vám to?― zeptala se a ukázala Markovi dózu.
„Jak víte, ţe je to moje nejoblíbenější značka?― opáčil
s úsměvem.
„To je moje profesionálne tajomstvo,― kontrovala. „Alebo
nie,― pohodila hlavou. „Ja vám to prezradím, ale nikomu to,
prosím vás, nehovorte. Mám tu práve túto kávu, pretoţe je zo
všetkých tých instantných káv úplne najdrahšia. Turistom je to
jedno, tí to kľudne zaplatia. Čo by neurobili pre svoju závislosť,
všakţe,― dodala a Marek uţ zase nevěděl, jestli si z něho dělá
11
legraci nebo jestli to myslí váţně. Nenechala ho však přemýšlet. „Ak chcete, jednu otvorím a uvarím vám ju,― nabídla mu.
„No, Nescafé Gold bych si dal hrozně rád, ale jestli se dobře
dívám, tak to má dvacet deka. A to bych, přestoţe i já jsem na
kávě silně závislý, celé vypít nedokázal,― odmítal jen nerad
nabídku. Uţ si udělal docela chuť. „Mně by ke štěstí bohatě
stačil jeden středně velkej šálek,― dodal s lehkou nadějí.
„Jedna šálka? Naozaj len jedna? Vy ste mimoriadne skromný
človek,― opáčila nevěřícně. „Nechcete skúsiť chvíľu počkať,
moţno by ste dostal na tú kávu väčšiu chuť?― zeptala se
s úsměvem, ale uţ při těch slovech měla nádobku s kávou rozbalenou a odměřovala lţičkou porci příjemně hnědých granulek do porcelánového hrníčku.
„Co s tím teď budete dělat? Teď uţ to ţádným turistŧm neprodáte," zeptal se Marek a ukázal na rozdělanou sklenici.
„Len sa nebojte. To uţ je moja starosť. Určite sa nájde niekto,
kto si to vypije," mávla bezstarostně rukou. „A ktovie, moţno
sa tu zase niekedy zastavíte aj vy. Budete mať tú kávu u mňa
schovanú," řekla s pohledem upřeným do hrnku.
Marek zpozorněl. Byla to jen další součást nezávazné konverzace nebo ta věta obsahovala skrytý signál? Nebyl si jist.
„Víte, ţe jste moc hodná? Dočista poklad,― rozhodl se pokračovat raději v neškodných banálnostech.
„Áno, to ja o sebe viem veľmi dobre,― souhlasila ţivě mladá
prodavačka. „Určite máte na mysli taký ten poklad, ktorý treba
dôkladne zakopať dva metre hlboko do zeme, aby ho nikto
nikdy nenašiel, však?― zasmála se nahlas, ale ihned zváţněla.
Něco se změnilo, ale Marek nedokázal postřehnout, co to bylo.
Dokonce prodavačka mávla trochu netrpělivě rukou, kdyţ viděla, ţe se chystá protestovat. Jako kdyby ji ta nesmyslná
a povrchní debata přestala náhle bavit. Okamţik znejistělého
Marka upřeně pozorovala.
„Posaďte sa zatiaľ ku stolu," řekla po chvíli. „Za päť minút to
budete mať pripravené. Prinesiem vám to,― dodala uţ bez
úsměvu a zašla dozadu do malé kuchyňky připravit jeho objednávku…
Markovi připadalo, ţe před ním utekla, a měl z toho velmi
nepříjemný pocit. Nerozuměl tomu. Rozpačitě se posadil
12
k nejbliţšímu stolu, sundal si větrovku a rozhlédl se kolem
sebe.
X
V místnosti bylo sedm bytelných dřevěných stolŧ napuštěných bezbarvým lakem, takţe dokonale vynikala přírodní
struktura plného bukového dřeva. U kaţdého stolu stály podél
jejich delších stran dřevěné lavice, u kratších pak byly přistaveny dřevěné ţidle. Stěny byly vyzdobeny několika trofejemi
jelenŧ a srncŧ a čestné místo mezi nimi zaujímala preparovaná
hlava obrovského kance. Na oknech visely bílé krajkové záclonky a kaţdý stŧl byl pokryt čistým ubrusem a stála na něm
vázička s ţivou květinou. Všude byl vzorný pořádek a bylo znát,
ţe tady vládne pečlivá ţenská ruka. Nádraţní bufety a restaurace, které Marek při svých toulkách dosud navštívil, a ţe uţ
jich pár bylo, vypadaly zpravidla o hodně hŧř.
Za několik minut cinkl zvonek mikrovlnné trouby a ţena
v bílém plášti se obratně protáhla kolem pultu a přinesla na
umělohmotném podnosu talíř aţ po okraj naplněný kouřící
a vonící polévkou, druhý talíř s neméně kouřícím a vonícím
vepřovým gulášem, čtyři rohlíky, velký hrnek s kávou, cukr, sŧl
a polévkové koření. Poloţila to všechno před Marka na stŧl.
„Dobrú chuť vám prajem,― popřála mu uţ zase s tím svým milým úsměvem.
Markovi se ulevilo, chtěl se dívat na její úsměv. „Děkuji.
Hezky to voní. Máte to tady moc hezký,― řekl pochvalně
a přejel pohledem útulné prostředí.
„Naozaj?― Ţenu to očividně potěšilo a roztála. „Ďakujem.
Dosť sa snaţím. No, asi by som sa mala, keď mi to tu patrí,―
překvapila ho trochu. Tak tohle nečekal.
„Taky tady máte vzorný personál. Ochotný, laskavý, usměvavý a moc příjemný,― pokusil se navázat na nit jejich lehkého
hovoru. Paní majitelka se lehce zapýřila a Marek se spokojeně
pousmál. V takovou reakci trochu doufal. Nečekal však, ţe
ţena zŧstane stát u jeho stolu. Vypadala rozpačitě, ale k odchodu se neměla.
13
„Smela by som si k vám na chvíľočku prisadnúť?― zeptala se
ho po krátkém zaváhání a podívala se na něho téměř prosebně.
„Viete, je tu síce pekne, ale občas je tu príšerná nuda. Veľa
cudzích ľudí mi sem nechodí,― dodala na vysvětlenou omluvným tónem.
„Ale samozřejmě, to víte, ţe ano,― odpověděl Marek rychle
a povstal ze ţidle. „Budu vlastně docela rád, kdyţ mi budete
dělat společnost. Od samého rána se courám po lese a ještě
jsem si dneska s nikým pořádně nepopovídal,― dodal a ukázal
rukou na protější ţidli. „Mohu vás pozvat na kávu?― zeptal se.
„Musím vám prozradit, ţe tady vaří skvělou instantní.―
„Nie, uţ som dnes mala dve, aj keď nie instantné, vidíte, tieţ
som na nej… závislá,― řekla a hlas se jí sotva patrně zachvěl.
„Ale aj tak ďakujem za pozvanie. Bolo to od vás milé,― řekla
s příjemným, ale tak nějak smutným úsměvem, a posadila se
ke stolu proti Markovi.
Marek si nabral na lţíci polévku. Byla vřelá, kouřilo se z ní,
a opatrně do ní foukal. Díval se upřeně do talíře. Oba mlčeli,
najednou nevěděli, co říct. Povídat si nezávazně přes pult bylo
něco úplně jiného, jednoduššího. Teď, u společného stolu, to
bylo najednou jaksi mnohem osobnější. Závaznější.
A obtíţnější. „To všechno je vaše práce?― zeptal se po chvíli
trapného mlčení Marek a ukázal na trofeje na stěnách.
„Myslíte všetky tie parohy?― zeptala se s andělsky nevinným
výrazem v obličeji.
Marek zrudl a zakuckal se. „Ne. Tak jsem to doopravdy nemyslel…― omlouval se v rozpacích.
„Veď ja viem, ako ste to myslel,― řekla pobaveně prodavačka.
„Aspoň dúfam,― usmála se mile. „Nie je to moja práca. Ja by
som nikdy nedokázala vystreliť na nejakého ţivého tvora. To
sem nanosil môj muţ. Síce tieţ zvieratá nelovil, ale zbieral také
veci. Lesáci a pilčíci ho zásobovali.―
„Aaha,― řekl Marek trochu zklamaně a odtáhl se. Tak teda
manţel. Co jiného očekával? Ţe tady ta ţenská čeká právě na
něho? Neměl sebemenší právo cítit se zklamaně. Ale přesto se
zklamaně cítil. Zklamaně a mizerně. Znovu zavládlo rozpačité
ticho.
14
Kdyţ uţ začínalo být nesnesitelné, prolomila ho ta ţena.
„Chcem sa vám ešte raz ospravedlniť, ţe ste sa sem nemohol
dostať, keď ste prišiel,― řekla. „Ako som uţ povedala, bola som
doma, musela som dohliadnuť na dcérku. Len v júli mala päť
a ešte sa o sebe sama nepostará.―
„Ale ne, vŧbec se mi nemusíte omlouvat, vţdyť se vlastně nic
nestalo,― byly Markovi její omluvy nepříjemné. Za daných
okolností to pro něho byla minulost, dávno vyřízená záleţitost,
a nechtěl se k tomu vracet. Tím spíše, ţe to nakonec dobře
dopadlo. Tedy aspoň pokud šlo o jídlo.
Chtěl tu podivně trapnou chvilku nějak zlehčit a tak plácl to
první, co mu slina přinesla na jazyk. „Já si v první chvíli myslel, ţe jste musela odejít domŧ, protoţe uţ to bez vás váš pan
manţel nemohl vydrţet. Abych pravdu řekl, vŧbec bych se mu
nedivil, jste moc milá a hezká,― rychle ze sebe vychrlil váţně
míněný kompliment a trochu uzardělý očekával, ţe se té poznámce ţena přinejmenším usměje.
Ta však oproti všem jeho předpokladŧm zváţněla a přes oči jí
přelétl temný stín smutku. „Nie. To uţ nejde,― odpověděla
pomalu. „Môj muţ je uţ viac neţ dva roky mŕtvy. Viete, Zolo,
tak sa volal, pracoval v lese, bol lesný inţinier, a predvlani
v máji naňho pri zdravotných prebierkach spadol strom… Rúbali tam červený smrek4,, ktorý bol napadnutý podpňovkou5.
Ten strom bol vovnútri úplne zhnitý a pri rezaní sa im rozlomil
a zrútil sa úplne inam, neţ všetci čakali… Zolo umieral v popradskej nemocnici štyri dni… Nemal ešte ani dvadsaťsedem…
Boli to pre nás všetkých, ale hlavne preňho, veľmi dlhé štyri
dni…―
Mluvila tiše, s pohledem upřeným do desky stolu
a s dlouhými pauzami mezi větami. Bylo zřejmé, ţe je to i po
dvou letech stále ještě ţivé a bolestivé téma.
Markovi se po týden neholených tvářích rozlil ruměnec zahanbení. Proklínal se, ţe si tak netaktně pustil pusu na špacír.
Raději by drţel pár facek, neţ aby se teď musel dívat na trápící
Červený smrek, smrekovec – česky modřín opadavý (Larix decidua).
Podpňovka – česky václavka smrková (Armillaria obscura).
Nebezpečná dřevokazná houba (je jedlá), zpŧsobující bílou hnilobu
jehličnatých dřevin a značnou škodu v lesním hospodářství.
4
5
15
se nešťastnou dívku. Vrátil lţíci do talíře a ruce poloţil rozpačitě na stŧl. Hrozně se styděl. „Moc se vám omlouvám. Bylo to
ode mne strašně hloupé,― řekl polohlasem, kdyţ se na něho
konečně podívala. „Je mi to moc líto a moc mě mrzí, ţe jsem
vám to tak neomaleně připomněl. Nevím, jak bych to napravil,― topil se v těţkých rozpacích.
„To nič. Nemohol ste to vedieť. A je to uţ dlho,― řekla prodavačka a smutně se na něho usmála. „Veľmi dlho,― dodala zamyšleně a lehce se prstem dotkla hřbetu jeho dlaně.
Zašimralo to, jako kdyby dostal ránu slabým elektrickým
proudem, a prsty se mu zachvěly. Všimla si toho a tak nějak
zvláštně se na něho podívala. „Od tej nehody ţijeme s dcérkou
samy dve, bez ocka a bez manţela. Niekedy to býva veľmi ťaţké. Únavné. Vyčerpávajúce. Pre nás obidve,― rozvykládala se
pomalu. Ztěţklý pohled přitom upírala někam za Markovo levé
rameno.
Marek odstrčil prázdný talíř od polévky, opřel si bradu
o dlaň a zaposlouchal se do jejího vyprávění. A díval se.
A s úţasem sledoval, jak se ta suverénní mladá ţena mění před
jeho očima ve zranitelnou, citlivou a svým zpŧsobem nešťastnou dívku. Neboť to byla ještě dívka. Byla dokonce o čtvrt roku
mladší neţ on, jak mu na sebe prozradila, ale samota, těţké
ţivobytí a kaţdodenní starosti o malou dcerku jí do dlaní a do
vrásek kolem očí připsaly pěkných pár let navíc.
Ruce měla sice upracované a rysy v obličeji unavené, ale kdyţ
se usmála, objevila se pod malým pihatým nosíkem řádka
drobných bílých zubŧ, rozsvítila se jasná světélka v čokoládově
hnědých očích a na tvářích se vyhloubily roztomilé, dětsky
vypadající dŧlky. Na ty měl Marek odjakţiva slabost, věděl to
o sobě a všechny jeho partnerky takové dŧlky ve tvářích měly.
Strašně ho to přitahovalo.
Vlastně je moc hezká. Jak je moţný, ţe jsem si toho aţ doteď
pořádně nevšiml?, zarazil se v jedné chvíli a začal se na tu
dívku dívat úplně jinýma očima. Vŧbec to celé začalo nabírat
nějak zvláštní směr a nevěděl, co si s tím má počít. Neměl nic
proti nezávaznému flirtování, ale teď začínal mít pocit, ţe se
oba pohybují na hranici, o níţ si nebyl jist, zda ji chce, zda ji
smí, překročit. Nebyl formálně volný, ale na druhou stranu
16
nepovaţoval milenecký vztah za dogma. Kromě toho jim to
s Monikou moc neklapalo a o společné budoucnosti si nedělal
velké iluze. Ale i tak potřeboval čas, aby si ujasnil své emoce
a city. Mnohem víc času. Vzal do ruky hrnek s kávou a zvedl ho
ke rtŧm, aby zamaskoval svŧj neklid.
Mladá prodavačka tu změnu v jeho pohledu zachytila
a prohrábla si prsty čupřinu hnědých vlasŧ nad čelem. Musela
přitom pouţít nějaké ţenské kouzlo, protoţe neudělala vlastně
nic neobvyklého, nic neobyčejného nebo snad vyzývavého, ale
provedla ten běţný, všední pohyb takovým zvláštním zpŧsobem, ţe se Markovi ruka s hrnkem viditelně zatřásla a porcelán
mu zazvonil o přední zuby. Olízl si je a hrnek postavil zpátky
na stŧl.
Dívce to lehce zacukalo kolem koutkŧ úst a sklopila oči.
„Proč jste se vlastně znovu neprovdala? Určitě nemáte
o nápadníky nouzi,― zeptal se jí Marek, aby odvedl řeč někam
jinam, a jen ta slova vypustil z úst, hned by si je přál vrátit.
„Promiňte, omlouvám se, já jsem hroznej neotesanec. Kamarádi mi říkali, ţe by mě neměli pouštět mezi lidi, protoţe jsou
z toho vţdycky jenom potíţe. Já vţdycky něco bezohlednýho
plácnu a někomu tím ublíţím. A mě to potom vţdycky strašně
mrzí. A kromě toho se obávám, ţe mi do toho vŧbec nic není,―
řekl rychle. „Jestli se vám nechce, tak mi na to samozřejmě
neodpovídejte… Jenom jsem si říkal…, prostě by mě to asi
zajímalo,― dodal tiše.
„To je v poriadku, netrápte se tým. Odpoviem vám, vôbec to
nie je tajné,― řekla se smutným úsměvem. „Ono to tu
s vydávaním nie je práve jednoduché. Viete, ja som pôvodom
z Bratislavy,― svraštila obočí, jako kdyby přece jen řekla něco,
co pŧvodně nechtěla prozrazovat, nicméně pokračovala dál.
„A sem, do Rudnej, sme se pred niekoľkými rokmi prisťahovali
s manţelom. V decembri deväťdesiatjeden, to uţ som čakala
Barborku. Zolo bol vtedy čerstvý absolvent lesáriny a tu dostal
od miestneho lesného závodu ponuku na prácu aj s bytom. On
sem rýchlo zapadol, bol síce z Bratislavy, ale jeho rodičia pochádzali z dediny, takţe to preňho nebola taká zmena, ale ja
som zostala pre všetkých cudzia. Aj po toľkých rokoch, čo uţ tu
bývam. Nezvykli si na mňa. Človek by čakal, ţe sa to po takej
17
dobe zrovná, ale to viete, som proste naplavenina z mesta a uţ
sa to nezmení. Zostanem naplaveninou aţ do smrti,― zazněla
z jejího hlasu hořkost. „A čo sa týka toho vydávania…
O slobodných chlapov je tu núdza aj pre domáce dievčatá, nieto ešte pre privandrovalcov,― dodala uţ zase klidně
a vyrovnaně.
„A vrátit se domŧ? Do Bratislavy? To vás neláká? Proč byste
měla zŧstávat tady? Kdyţ vám chybí velké město, tak proč se
tam prostě nevrátíte?― zeptal se Marek nechápavě.
Dívka se zarazila a zase tak nějak podezíravě se na něho zadívala. Přimhouřené oči byly najednou číhavé a ostraţité, pohled ztvrdl. Marek byl tou náhlou a nečekanou změnou
v chování zaskočen a nevěděl, co si o tom má myslet.
„Nie je to také ľahké," rozvykládala se ale prodavačka. "Barborka tu má uţ hromadu kamarátov, na budúci september tu
začne chodiť do školy. Je tu zvyknutá, narodila sa tu. Ona je na
rozdiel odo mňa uţ domorodec," řekla s úsměvem. "Ja sa starám o tento bufetík, máme doma psa, nejakú hydinu. Ešte so
Zolom sme si tu kúpili malý domček. Ten, čo som z neho na
vás volala. Neţijeme ľahko, ale ţijeme. Tak čo by sme my dve
robili v Bratislave,― uzavřela, ale Marek se nemohl zbavit pocitu, ţe mu teď neříká tak docela pravdu. Nic mu do toho ale
nebylo a tak raději mlčel. Uţ tak toho dneska svojí hubou napáchal víc neţ dost.
Dívka se taky odmlčela a znovu se zamyslela. Po chvíli nepříjemného mlčení váhavě dodala: „A vôbec, do Bratislavy, tam ja
uţ nemôţem. Ale to je na veľmi dlhé rozprávanie,― podívala se
na něho s nevyslovenou sice, ale tentokrát jednoznačnou nabídkou v očích. Marek ten upřený pohled dlouho nevydrţel
a sklopil zrak. Znovu zvedl hrnek s dobrou, byť uţ úplně studenou kávou, a pomalu z něj upíjel.
Byl zamyšlený. Měl takový podivný pocit. Ten rozhovor byl
zvláštní. Tak nějak divně zvláštní. Jasně vycítil okamţiky,
a byla jich naprostá většina, kdy k němu dívka byla aţ neuvěřitelně upřímná, ale zároveň zaregistroval i několik momentŧ,
kdy by se vsadil, ţe mu z nějakého, jemu neznámého dŧvodu,
očividně lhala. Přesto všechno ho ale něčím neuvěřitelně přitahovala.
18
Ale nebyla to jenom ta nečekaně silná fyzická přitaţlivost,
kterou k ní najednou pocítil. Byla mu sympatická také mnoha
věcmi, které mu o sobě a na sebe prozradila. Cítil takové
zvláštní souznění, vnímal a ochotně přijímal neviditelné vibrace, které vysílala do prostoru kolem sebe. Bylo moţné, ţe by
právě tahle mladá prodavačka byla jeho animou, ţivým ztělesněním obrazŧ ţen, které uchovával ve svém nevědomém nitru,
naplněním jeho podvědomých představ a tuţeb?
A co víc, viděl na ní, ţe i ona s ţivým zájmem poslouchá
všechno to, co jí na oplátku mezi sousty guláše vyprávěl sám
o sobě. Připadalo mu, ţe se spolu znají ne chvíli, ale odjakţiva,
ţe jsou oba naladěni na stejnou vlnovou frekvenci. Získal k ní
takovou dŧvěru, ţe se několikrát přistihl, ţe jí o sobě vypráví
věci, s nimiţ se nesvěřil ţádné ze svých předchozích dívek. Ani
Monice.
Chodil s Monikou bezmála rok, od loňského prosince. A aţ
do dneška, vlastně do včerejška, ten večer mu pořád ještě leţel
v hlavě a v ţaludku, si myslel, ţe ji miluje. Moţná, ţe mu však
jenom chybělo srovnání, protoţe teď, po tom podivném rozhovoru, si najednou dokázal docela ţivě představit, ţe není s Monikou, ale ţe ţije v jedné domácnosti právě tady s tou zajímavou Slovenkou. I kdyţ ji znal teprve hodinu nebo dvě a vlastně
ani nevěděl, jak se jmenuje. „Promiňte, na co jste se mě ptala?―
uvědomil si najednou, ţe uţ nejméně podruhé se ho na něco
ptá.
„To zamyslenie by mi asi malo lichotiť,― prohodila a střelila
po něm zkoumavým pohledem. „Ale pýtala som se vás, kam
máte odtiaľto namierené.―
„Ach tak,― vzpamatoval se a silou vŧle zaplašil bujné
a dráţdivé představy, které se mu ještě pořád neodbytně prodíraly na mysl. „Víte, je to ostuda, jezdím na planinu a do Tater
uţ pár let, ale tady u vás v Rudné a vŧbec tady na této straně
planiny jsem ještě nikdy nebyl. Chci to napravit. Kamarád mi
dal tip na výlet. Dneska bych rád došel aţ do Zlatna6, prošel
Zlatno - malá osada pod severní hranou Muráňské planiny.
V současnosti je součástí obce Valkovňa (do roku 1954 patřila pod
Šumiac). Vznikla koncem 18. století u ţelezných hamrŧ, v roce 1848
přibyla válcovna.
6
19
údolím Sviniarky7, vylezl nahoru na Lopušnou8, podle mapy by
to mělo jít, trochu se tam porozhlídnul, udělal pár fotek, třeba
tam potkám i něco ţivého,― zasvítily mu lačně oči, „a k večeru
se nejkratší cestou vrátil na tu turistickou ubytovnu9, co je pod
hradem. Tam totiţ bydlíme.―
Dívčina tvář ztuhla a zestárla rázem o deset let.
„Stalo se něco?― znejistěl Marek.
„Na Lopušnú ste vravel, ţe chcete ísť?― zeptala se ho naléhavě.
„No… Ano, na Lopušnou. Proč? Děje se něco?― zeptal se znepokojeně.
„Pretoţe práve na Lopušnej sa stala Zolovi tá hrozná nehoda.
Nemám to miesto ani trochu rada. Nebolo to zďaleka jediné
nešťastie tam v tých miestach.― Natáhla se přes stŧl a po krátkém zaváhání poloţila svoje drobné štíhlé dlaně na jeho velké
ruce. Naklonila se co nejblíţe k němu a podívala se mu zpříma
do očí. „Nechoď tam, prosím ťa. Daj si poradiť a nechoď tam.
Mám z toho miesta veľmi zlý, hrozný pocit. To miesto je prekliate a prináša všetkým iba smolu a trápenie,― řekla tichým
zastřeným hlasem. Její oči byly nesmírně hluboké a kdesi
z jejich dna najednou vyvřela na povrch velká bublina zármutku a strachu.
Marek nervózně polkl, vyprostil svoje ruce zpod jejích
a zbaběle řekl: „Asi bych uţ měl raději jít. Mám to dneska ještě
dost daleko a uţ je spousta hodin. Kolik vám dluţím za to jídlo?―
Ţena se na něho chvíli přemýšlivě dívala, potom se opřela
zády o opěradlo ţidle a řekla bezvýrazně: „Za polievku, guláš
a kávu päťdesiatpäť korún. A ak chcete, tak vás úplne zadarmo
zveziem do Zlatna, aby ste sa nemusel trmácať tie dva kilometSviniarka - levostranný přítok Hronu, měří 3,1 km, tok III. řádu.
Pramení na severovýchodním svahu Lopušné v nadmořské výšce 1025
m n. m. Protéká PR Zlatnica, obtéká stejnojmennou jeskyni na
pravém břehu.
8 Lopušná - vrch vysoký 1124,5 m n. m., v severní části Muráňské
planiny.
9 Chata „Zámok― pod Muráňským hradem. Pŧvodně závodní chata
Slovenských magnezitových závodŧ, n.p., v roce 1993 zprivatizovaná.
7
20
re po ceste pešo. Aj tak som vás svojím hlúpym rozprávaním
iste zdrţala omnoho viac, neţ ste si plánoval,― nabídla mu docela ochotně, ale Marek měl pocit, ţe to křehké pouto, které se
mezi nimi začínalo vytvářet, se jeho vinou přetrhlo a někam se
vytratilo. Mrzelo ho to.
„Je to lákavé, rád si ušetřím chŧzi po silnici, ale kdo tady za
vás bude mezitím prodávat? Říkala jste, ţe jste tady na to úplně sama?― zeptal se, zatímco na stŧl vysypal z kulaté krabičky
od kinofilmu hrst slovenských mincí a odpočítával poţadovanou sumu.
„Teraz sem uţ nikto nepríde,― řekla prodavačka, sundala si
plášť a oblékla si bundu. „V sobotu popoludní sem nikdy nikto
nechodí,― dodala bez úsměvu.
„A proč máte teda otevřeno?― zeptal se Marek nechápavě.
„Čo ak by niekto predsa len prišiel?―
X
„Uvidíme sa ešte niekedy?― zeptala se, kdyţ mu o deset minut později zastavila ve Zlatně, kousek od polní cesty vedoucí
do údolí Sviniarky. Ruce měla poloţené na volantu a štíhlé
prsty trochu křečovitě sevřené. Dívala se přitom z okna auta na
malebné panoráma Nízkých Tater na severu a Marka sledovala
jen koutkem oka.
„Moţná. Nevím. Třeba ano,― nechtěl se Marek zavázat, ale
zároveň se mu nechtělo její pozvání úplně odmítnout. Cítil se
rozervaně. Jedna jeho část by moc chtěla, druhá, ta racionálnější, mu říkala, ţe je to celé nesmysl, ţe z Brna do Rudné je to
zhruba tři sta osmdesát kilometrŧ a navíc uţ jeden nedořešený
vztah má. Byl by to problém. Ale zase, kaţdý problém se přece
dá vyřešit, kdyţ se chce…
„Tak vieš čo?― vycítila dívka jeho pocity a otočila se k němu
čelem. „Príď mi niekedy porozprávať, ako bolo dnes na Lopušnej,― navrhla mu a v jejím hlase zaznělo zvláštní odhodlání.
„Uvarím ti zase tú dobrú instantnú kávu. Aj tak ju potrebujem
niekomu predať,― zasmála se, aby uvolnila to napětí, které
mezi nimi bylo. „Súhlasíš? A ty mi na oplátku ukáţeš fotky,
ktoré tam dnes urobíš, platí?―
21
„Dobře. Ale, co kdyţ tě nezastihnu v práci?―
„A kde by som bola? Buď ma nájdeš v bufete, alebo doma.
Kde bývam, to uţ predsa vieš.―
„Tak dobrá. Domluveno. Přijedu na tu kávu a přivezu ti ukázat nějaké svoje fotky,― rozhodl se Marek. „Já…, já se jmenuju
Marek… Marek Koudelka a jsem z Brna,― dodal a pocítil jakousi zvláštní úlevu.
„Teší ma, Marek Koudelka. Ja sa volám Andrea a som
z nádraţného bufetu,― zajiskřily v jasných očích znovu ty šelmovské plamínky. „Dávaj na seba pozor, Marek, a nezabudni,
čo som ti o Lopušnej vravela. Je to zlé miesto. Prosím ťa, dávaj
si tam na seba veľký pozor,― řekla a plamínky zase pohasly.
Počkala, aţ Marek vystoupí z vozu, a nastartovala.
Marek stál uprostřed Zlatna s krosnou poloţenou u nohou,
foťák na krku, stativ přes rameno a díval se za rychle odjíţdějící stařičkou škodovkou. Zvířený prach si zvolna sedal zpět na
rozbitou cestu a on měl v hlavě naprostý zmatek. Uvnitř hrudníku se mu však rozlévalo zvláštní příjemné teplo. Díval se za
Andreou, dokud se mu její hráškově zelené auto neztratilo
mezi nízkými domky.
V okně nedaleké dřevěnice se rozhrnul závěs a na kratinký
okamţik se za sklem mihla snědá a drsným klimatem ošlehaná
tvář starého muţe. Zvědavě si cizince stojícího na liduprázdné
návsi prohlédl a zase se opatrně stáhl zpět do svého soukromí.
Marka však i ten letmý pohyb vytrhl ze zamyšlení. Shýbl se
pro svŧj batoh. Musel jít. Nahoru na Lopušnou to bylo ještě
daleko a den se krátil…
X
Bylo uţ bezmála pŧl šesté odpoledne, kdyţ se unavený, zadýchaný a propocený Marek konečně prodral skrze hustý porost
aţ do starého porostu jedlí, bukŧ a smrkŧ nedaleko Lopušné.
Měl za sebou hroznou cestu.
V turistické mapě sice byla naznačené nějaká stezka, ale
v terénu ji nenašel. Nebyla tam, kde podle mapy měla být.
Zpočátku šel korytem potoka, ale od chvíle, kdy potok zmizel
v kamení, uţ směr drţel jenom podle kompasu. Hodně se tím
22
zdrţel, do západu slunce zbývaly sotva tři čtvrtě hodiny a mezi
sytě zelenými velikány nahoře začínalo být uţ takové šero, ţe
myšlenky na nějaké větší fotografování mohl klidně pustit
z hlavy. Štvalo ho to, protoţe se takovou dálku vlekl s tou těţkou fotografickou výbavou úplně zbytečně, a vyčítal si, ţe se
v Rudné vŧbec zastavoval. Úplně zbytečně tím ztratil moře
času…
Opravdu zbytečně? Kdybych se tam nezastavil, nepoznal
bych přece Andreu, zamyslel se. Divná holka… Divná, ale
hezká. A milá… Rozhodně by stála za nějaký ten hříšek…
Během vzrušujících představ o milování s majitelkou bufetu
‚Oáza‘ se protáhl mezi několika vzrostlými stromy a objevil
velké uválené místo. A od něj vedoucí širokou stezku. Vypravil
se po ní a po zhruba třech stech metrech ho přivedla k mělké
prohlubni, na jejímţ dně se drţelo od posledního deště ještě
trochu vody.
Dřepl si a pozorně si prohlíţel rozbahněné okraje. Nikdy neodolal příleţitosti prozkoumat zvířecí stopy a tady se mu nabízely jako na talíři. Bylo jich mnoho. Převáţně od jelenŧ a laní,
některá kopýtka mohla být také od divokých prasat. Ale bylo
tam i několik takových stop, z nichţ mu zatrnulo v zádech.
Ploché široké bříško hluboko vmáčknuté do bláta, pět svalnatých prstŧ se zřetelnými vrypy od silných drápŧ, to mohl být
jedině medvěd. A ne ledajaký.
Byly to stopy obrovského medvěda, který se sem přišel napít.
Markovi se napřed leknutím zrychlil dech, ale kdyţ si ty otisky
prohlédl dŧkladněji, s chladnější myslí, zase se uklidnil. Ty
stopy nemohly být příliš čerstvé. Byly ovadlé a hrany otiskŧ uţ
byly zborcené. Staré, ale pořád ještě fotogenické, usoudil.
Vytáhl z brašny svoji Minoltu, připevnil ji na stativ
a nejzřetelnější ze stop několikrát na dlouhý čas, aby vykompenzoval nedostatek světla, vyfotil. Stativ zase poskládal, ale
fotoaparát si pověsil na krk. Pro všechny případy…
Asi sto padesát metrŧ západně od vrcholu Lopušné pěšinka
vyústila z tmavého lesa rovnou na světlou louku obdélníkového
pŧdorysu. Zhruba osmdesát metrŧ dlouhou a asi pětadvacet
širokou. Rostlo na ní jen šest volně roztroušených stromŧ. Tři
buky, jedna borovice a dvě jedle. Jinak byla celá porostlá vyso23
kou usýchající trávou a třemi skupinami hustých a naprosto
neproniknutelných malinových keřŧ. Středem louky se klikatila a někam dál pokračovala ta vyšlapaná pěšinka.
Marek po ní došel aţ na protější okraj palouku a tam, pod
prvními stromy, našel další medvědí stopy. Pravou přední
a hned vedle pravou zadní. Rozměry byly velmi podobné stopám předcházejícím, ale přesto se ve dvou věcech zásadně
lišily. Zaprvé, mířily opačným směrem. A za druhé, byly bez
jakýchkoliv pochybností naprosto čerstvé…
Marek byl nezkušený, a proto mu hned nedošlo, co to znamená. A tak, místo aby všem svým smyslŧm vyhlásil poplach
nejvyššího stupně, si obě stopy pouze vyfotografoval.
Vrátil se na louku, sedl si před jednu z prastarých jedlí, zády se
opřel o vrásčitý kmen a tvář nastavil skomírajícímu podzimnímu sluníčku. Zavřel oči, odpočíval a uţíval si odpolední pohody. Vydrţel tam tak sedět asi dvacet minut a potom vylovil
z brašny notes a začal si dělat poznámky k povídce, co se mu uţ
nějaký týden honila v hlavě.
Sluníčko se přikulovalo k obzoru a stíny stromŧ se protahovaly do dálky, kdyţ z hloubi lesa poplašeně vylétlo hejno několika krkavcŧ. Marek si jich nevšímal. Byl s psaním právě v nejlepším, kdyţ se odněkud z hustého porostu ozvalo protáhlé
medvědí bručení.
Překvapenému Markovi se roztřásly ruce a tuţka mu spadla
do trávy. Vyskočil na nohy. Do tohoto okamţiku poměrně ţivý
okolní les utichl. Dokonce i zpěvaví ptáci, k dění na zemi obvykle stoicky lhostejní, přerušili svoje trylky a vyklidili území.
Lesem se ozývalo jen vrzání a skřípání větrem mučených stromŧ. Marek znejistěl.
Domyslel si, ţe všechna ta zvířata utichla a utekla pryč ve
strachu před blíţícím se medvědem. Nechápal, proč ho to tak
zaskočilo. Našel přece čerstvé medvědí stopy. Tak čemu se
vlastně tak diví? A vŧbec, vţdyť to tak přece chtěl. Nebo snad
ne? Setkání s medvědem bylo přece pravým smyslem dnešní
výpravy. Udělat si sólo výlet na přemýšlení, ale přitom také
najít medvěda a vyfotit ho. A prorazit tak konečně mezi fotografickou elitu. Copak uţ na to zapomněl? Vlastně bych měl
24
být rád, ţe mi to tak perfektně vyšlo, říkal si, ale neznělo to
nijak přesvědčivě.
Náhle totiţ zjišťoval, ţe z něj jeho touha po setkání
s obrovským medvědím samcem bleskurychle vyprchává. Pŧvodní nadšení vyšumělo jako pěna z láhve šampusu. A teprve
nyní mu docházelo, jak moc od něj bylo pošetilé a nerozumné,
kdyţ se vypravil do těchto míst sám, bez doprovodu zkušeného
horala, který by mu poslouţil radou a kryl záda v případě potíţí. Robo mu přece nabízel, ţe sem s ním zajde, ale on neměl
trpělivost počkat pár dní, aţ bude mít zaneprázdněný stráţce
přírody volno. A tak se, nezkušený kluk z města, vypravil úplně
sám do divočiny, o níţ se i domorodci vyjadřovali s notnou
dávkou respektu. Chtěl, obrazně řečeno, zatahat tygra za fousy
a ono se mu to dokonale podařilo.
Marek s hrŧzou zjišťoval, ţe není na setkání s medvědem
psychicky připraven. Měl najednou strach. Hrozný strach. Pln
nervózního napětí se rozhlíţel kolem sebe a pozorně naslouchal všem zvukŧm. Ale nikde toho bručícího medvěda neviděl.
Neviděl v lese vŧbec nic ţivého. Neviděl a teď uţ ani neslyšel…
Jako kdyby se v lese nevyskytoval kromě něj ţádný jiný ţivý
tvor. A přece tam minimálně jeden další někde byl…
Ta hrozná, strašlivá nejistota měla na Marka zhoubné účinky. Právě ta nejistota, to, ţe nevěděl, zda a odkud se medvěd
objeví, jaký bude a jak se bude chovat, objeví-li se; to všechno
rylo do jeho psychiky hluboké šrámy. Jeho strach se stupňoval
geometrickou řadou, a s přibývajícím časem se ho zmocňovala
opravdová, nefalšovaná hrŧza. Šílel strachem.
V uších se mu rozeznělo varování té zvláštní dívky z Rudné.
A ozývalo se stále znovu a znovu, jako poškrábaná gramofonová deska: „Nechoď na Lopušnú. Nie je to dobré miesto… Nechoď na Lopušnú… Nechoď na Lopušnú…―
Jenomţe on si říct nedal. Měl přece svŧj vlastní rozum a na
Lopušnou šel. Vţdyť, co by se mu tak asi mohlo stát! A teď je
tady a začíná to vypadat, ţe se mu co nevidět splní jeho velký
sen. Ţe se konečně setká s medvědem.
Častokrát si ve svých fantaziích to střetnutí představoval.
Dokonce se mu o něm několikrát i zdálo. Jenomţe ve všech
těch představách a ve všech těch snech, i těch nejdivočejších,
25
to všechno vypadalo tak hrozně jednoduše. Tak prostě. Skutečnost však byla zcela jiná.
Vlastně teď Marek ani nevěděl, jak si to tehdy představoval.
Ţe prostě vezme foťák a pŧjde do lesa vyfotit dravou šelmu.
Jako kdyby šel na nedělní výlet do zoologické zahrady. Jak to
tehdy (Tehdy? Bylo to přece před pouhými pěti minutami!),
vypadalo snadné a přirozené. Vţdyť co by v tom mohlo být za
problém? Marka teď najednou napadala celá řada problémŧ
a celá ta perfektní akce mu začínala připadat krajně nezodpovědná a šílená. Totálně, beznadějně šílená…
Ty pitomče jeden blbej, hloupej, samolibej a namyšlenej,
měls tohlencto vůbec zapotřebí? Zase sis myslel, ţe máš patent na rozum, ţe jsou všichni ostatní strachy podělaní primitivové, co, ty debile? A teď jsi strachy podělanej ty sám a byl
bys moc rád, kdyby se tady některej ten hloupej primitiv objevil a odvedl tě za ruku domů, co?, nadával si a čím dál nervózněji těkal očima po okolí. Na nějaké změny plánŧ však uţ
bylo příliš pozdě. Bylo čím dál zřejmější, ţe pokud se medvěd
rozhodne s ním blíţ seznámit, udělá to. A ţe to bude setkání
tváří v tvář.
A proč by sem ten maco vlastně neměl přijít, kdyţ Robo říkal, ţe tady nedaleko má pelech? Kdo jinej asi vyšlapal ten
chodník?, říkal si Marek s notnou dávkou zoufalého sarkasmu
a snaţil se panikařícím pohledem proniknout skrze husté
houští, které rostlo téměř po celém obvodu louky.
Popadl batoh do ruky a přešel pomalu a opatrně aţ do samého středu mýtiny, aby neměl tmavý a najednou tak nepřívětivý
a hrozivě mlčenlivý les hned za zády. Co by dal za to, kdyby teď
mohl být v bezpečí teplé a útulné chaty pod Muráňským hradem, odkud ráno vyrazil v takovém spěchu…
I novou hádku s Monikou by absolvoval mnohem raději…
Napínal uši a snaţil se zachytit z lesa jakýkoliv podezřelý
zvuk. Nic. Neslyšel vŧbec nic.
Jenom ten vtíravý a nepříjemný pocit, ţe ho někdo pozoruje,
byl stále intenzivnější. Cítil v zátylku čísi uhrančivý pohled tak
silně, ţe se mu všechny chlupy na krku jeţily strachem.
26
Otáčel se jako šílenec kolem dokola, rozhlíţel se na všechny
strany a pomalu, ale jistě začínal propadat neovladatelné panice.
A to zatracené, všudypřítomné ticho, jako kdyby s kaţdým
okamţikem ještě víc a víc houstlo. Obklopovalo ho, pohlcovalo,
zaslepovalo mu oči a uši, ucpávalo nos a ústa, sedalo si mu na
záda a tisklo ho svojí nesnesitelnou vahou k zemi, svazovalo
mu ruce a sukovalo nohy tak, ţe se nemohl ani pohnout…
Cítil, jak mu na těle naskakují kapičky ledového potu a jako
studené horské bystřinky mu stékají po zádech, v podpaţdí, po
čele, prostě všude…
Nemohl dýchat. V ústech měl vyprahlo a nemohl polykat. Při
kaţdém pokusu o polknutí se dávil. Jako kdyby měl vzadu v
krku zaraţený obrovský knedlík. Myslel si, ţe se co nevidět
udusí. Pokud se ovšem dříve nezblázní strachem. Cítil, ţe se
mu potí dlaně a ţe mu popruhy batohu prokluzují mezi prsty.
Bál se, ţe mu ruksak spadne na zem a svíral prsty tak pevně, aţ
do nich dostával bolestivou křeč.
Šel zvolna, krŧček za krokem, směrem k nejbliţšímu velkému buku. Neměl pro to ţádný racionální dŧvod, jen se mu to
zdálo lepší, neţ zŧstávat na otevřeném prostranství, kde byl
vystaven pohledŧm ze všech stran.
Náhlý závan větru přinesl odněkud zezadu, přesně z těch
míst, ze kterých sem před necelými dvaceti minutami přišel,
tak ostrý a štiplavý zápach mohutné šelmy, ţe i jeho nos, nos
sice veliký, nicméně uţ dávno otupený ţivotem ve smogem
zamořeném velkoměstě, charakteristický, piţmem prosycený
pach masoţrouta naprosto bezpečně zachytil a identifikoval.
Přesně takhle to přece smrdí v zoologické zahradě
u medvědí klece, vyplula na povrch hluboko v podvědomí uloţená vzpomínka na dávný záţitek. Ach boţe, zaúpěl, kdyţ tu
myšlenku vstřebal, já uţ se s tebou nechci potkat! Ale uţ bylo
pozdě. Příliš pozdě…
Kdesi za jeho zády suše zapraštěly lámané větve. V tom hrobovém tichu se kaţdý zvuk rozléhal jako výstřel z revolveru.
K smrti vyděšený Marek se s bušícím srdcem otočil a uviděl,
jak se obrovský medvědí samec prodírá skrze to nejhustší
houští na okraji palouku.
27
Asi dvacet metrŧ od něho. Dvacet metrŧ! Na fotografování
jistě ideální vzdálenost, ale Markovi se na mysl dralo jiné číslo… Sedmdesát aţ sto metrŧ…
Distanční vzdálenost medvěda ve volné přírodě. Vzdálenost,
na kterou uţ se medvěd mŧţe cítit ohroţený a mŧţe
v sebeobraně zaútočit. V kníţce, z níţ čerpal10, psali, ţe šance,
ţe to udělá, je jedna ku jedné. Buď se takový medvěd pro útok
rozhodne anebo ne, dodával ten zoolog na vysvětlenou. Kdyţ
to Marek četl poprvé, připadalo mu to ohromně vtipné. Teď uţ
mu to tak vtipné nepřipadalo.
Medvěd zŧstal stát na okraji lesa. Kýval mohutnou hlavou ze
strany na stranu a bručel. Nijak zvlášť hlasitě. A ani nijak hrozivě. Prostě si něco jen tak broukal. Na Marka se vŧbec nedíval. Jako kdyby ho vŧbec neviděl.
Do prdele práce, tak a je to tady, ty blbečku. Teď se ukáţe,
kdo je tady frajer, pomyslel si Marek a zjistil, ţe mu zrosolovatěla kolena a roztřásly se ruce. Chtěl utéct, ale zŧstal stát nehybně na místě, byl jako přimrzlý. Nevěděl v tu chvíli, ani jak
se jmenuje, natoţ co rozumného by tak asi měl dělat.
Konal však medvěd, který ve svých záměrech měl zřejmě jasno. Zvedl se na zadní tlapy, napřímil se, zvrátil hlavu k obloze
a dlouze zařval. Tentokrát uţ hodně nahlas. A velmi hrozivě.
Sklopil hlavu a podíval se ze své výšky přímo na vyděšeného
mladíka. Byl obrovský. Neskutečně obrovský.
Musel měřit dobře dva a pŧl metru, moţná i víc, Marek byl
příliš rozrušený, neţ aby to dokázal odhadnout přesněji. Čeho
si ale všimnout stačil, tak ţe jinak jednolitě hnědý koţich má ta
mohutná šelma kolem čenichu a na hřbetě dost prošedivělý.
Ty toho pamatuješ asi hodně, pomyslel si vyděšeně a těţce
polknul.
Medvěd otevřel tlamu a předvedl světu své zbraně. Ţluté obrovské špičáky se vraţedně zaleskly a Markova bujná fantazie
hned stvořila představu, při níţ se ty zuby do něho hladově
zakously a začaly mu rvát kusy masa z těla.
Medvědŧv hluboký bas zaburácel lesem a ti ptáci, kteří se
dosud jen tiše tiskli k větvím, se teď zvedli a s hlasitým křikem
10
Hanáček, Jiří: Toulky za zvěří ČSSR, SZN Praha, 1987
28
odlétli pryč. Marek a medvěd spolu v lese osaměli. Široko daleko byli jen oni dva…
X
Marek si to uvědomil a roztřásl se teď strachem úplně celý.
Pot se z něj lil proudem, strach mu svíral střeva, bylo mu špatně od ţaludku. Horečně vzpomínal, co mu kdy kdo říkal
o střetnutí s medvědem. Stát na místě, ustupovat pomalu pryč,
dívat se mu do očí, nedívat se mu do očí, lehnout si na zem
a zakrýt si rukama hlavu, otočit se na patě a utíkat ze všech sil
co nejdál…
Kaţdý doporučoval úplně něco jiného a v té jeho moudré
kníţce o tom nebylo ani slovo. Do prdele, proč ne? Vţdyť to
bylo to úplně nejdůleţitější…! Proč tam, sakra, nebylo něco
napsaný? Aspoň něco! Cokoliv…, zuřil bezmocně.
V hlavě měl zmatek a ze všeho nejvíc se mu v ní teď honily
nejrŧznější historky o střetnutích s medvědem. Byly to táborákové historky a jako takové měly jedno společné - všechny bez
výjimky končily špatně. Špatně pro člověka. Pravda, mohla to
být myslivecká latina - a nejspíš také byla, ale ze všeho nejmíň
měl teď chuť a odvahu prověřovat, co jsou jen báchorky a co uţ
je skutečnost. Neměl v sobě ani za mák ctiţádosti zjišťovat,
jaký ţe má ten medvěd ve skutečnosti charakter.
Marek se přikrčil a velice pomaličku spustil batoh, který stále
ještě svíral ve zpocené dlani, vedle sebe na zem. A ještě pomaleji se napřimoval.
Upřímně řečeno, úplně zoufale se mu chtělo vzít nohy na
ramena a prchat, ale měl hrozný strach, ţe by si medvěd jakýkoliv jeho rychlý pohyb mohl vyloţit úplně špatně.
Byl tak hrozně blízko… Tak blízko, ţe Marek viděl, jak se mu
lesknou oči a jak mu z pootevřené tlamy visí dlouhé sliny. Nebyla nejmenší šance, ţe by mu mohl utéct. Od chlapŧ ze zdejšího hřebčína věděl, ţe ve zdejším obtíţném terénu dokáţe
medvěd snadno uštvat i koně…
A on nebyl kŧň a vyvinout takovou rychlost, aby se mohl
s medvědem rovnocenně měřit, by nedokázal ani na lehkoatletické dráze a v tretrách. Natoţ v hustém lese a s pohorkami na
29
nohou. Ne, utíkat, to nebylo správné řešení, a tak ten nápad
raději vypudil z hlavy. Byl příliš lákavý, neţ aby mohl být
správný.
A tak tam pořád stál jako chvějící se solný sloup a snaţil se
nehledět medvědovi přímo do očí, aby ho upřeným pohledem
nevyprovokoval k útoku proti sobě. Zároveň si ale netroufal
odvrátit pohled úplně, protoţe by mu mohlo uniknout něco
dŧleţitého. Něco ţivotně dŧleţitého…
Medvědí samec popošel ještě o pár krokŧ blíţ a uţ tak mrtvolně bledý mladík zesinal ještě o stupeň víc a zavrávoral. Byl
přesvědčen, ţe co nevidět omdlí nebo rovnou od strachu umře.
Medvěd se však zastavil před zhruba třímetrovou jedličku
a zvedl se zase na zadní tlapy. Nebyl o moc menší neţ ten
stromek… Zařval a předvedl svoji obrovskou sílu. S mohutným
řvaním bušil do ubohého stromku, ţe se ohýbal aţ k zemi. Intenzita ran se stupňovala a kaţdá další byla zuřivější
a zuřivější. Bylo to divadlo jednoho herce pro jediného diváka,
ale bylo to nesmírně pŧsobivé a fascinující divadlo.
Údery zmítaná jedlička po páté či šesté ráně krátce zasténala,
něco v ní krátce zapraskalo a zlomila se. Medvěd vítězoslavně
zavrčel, sevřel pahýl trčící ze země do svěráku svých silných
čelistí a jediným mohutným trhnutím ho vyrval ze země
i s kořeny. Pustil ho na zem, spustil se znovu na všechny čtyři
a obrátil se čelem k Markovi. Jako kdyby říkal, tak a teď se
předveď zase ty.
Jenomţe Marek se nechtěl předvádět. Byl propocený skrz
naskrz a třásl se hrŧzou. Zbytky své vŧle kontroloval svěrače,
aby medvědovi místo demonstrace síly nepředvedl, jak si něco
smrdutého pouští do kalhot. Odhodlal se a pomaličku couval
dál od medvěda. Chtěl tak mezi nimi co nejvíce zvýšit vzdálenost, aby ta strašná šelma pochopila, ţe ji v ţádném případě
nemíní nijak ohroţovat. Jako kdyby ji mohl nějak ohrozit! Ale
vysvětlujte to medvědovi…
Medvěd si nic vysvětlit dát beztak nechtěl. Sklonil hlavu
téměř k zemi a začal vrčet. Velmi temně, mnohem hlouběji neţ
před chvílí. Tentokrát to znělo jednoznačně výhruţně. Kýval
hlavou ze strany a očividně se k něčemu odhodlával.
30
Třeba odejde pryč a nechá mě na pokoji, napadlo Marka. Rozum mu říkal, ţe je to málo pravděpodobné, ale přesto se té
myšlenky drţel jako klíště. Byla to jeho naděje. Jenomţe medvěd nevypadal na to, ţe by se snad chystal opustit palouk. Konec koncŧ, on tady byl doma, kdeţto tím drzým vetřelcem
v jeho lese byl Marek. Jen a jen na něm bylo, aby odsud co
nejrychleji zmizel. A Marek si ani nic jiného nepřál.
Stále drobnými, téměř neviditelnými krŧčky ustupoval, aţ se
zády dotkl nízko nasazených vodorovných větví prastarého
buku. Ohlédl se přes rameno, aby zjistil, nedalo-li by se vylézt
nahoru.
Hlasité zařvání ho však donutilo obrátit hlavu rychle zpět.
Právě včas, aby viděl, ţe se šelma definitivně rozhodla ztrestat
drzého vetřelce, který jí vnikl do teritoria. S hlavou nízko svěšenou mířila přes palouk rovnou k němu.
Marek se rozhodl uţ na nic víc nečekat. Bleskurychle se otočil, vymrštil se na tu větev a začal se drápat na strom. Nahoru
do koruny. Teď uţ se na nic a na nikoho neohlíţel. Nebyl na to
čas. Hlasité praskání lámaných větví, doprovázené vzteklým
vrčením, mu bylo dostatečnou odpovědí na otázku, co ţe se to
asi právě teď pod ním odehrává.
Pospíchal nahoru bez ohledu na zraňující větve, lezl stále výš
a výš. Co moţná nejvýš. Chtěl se dostat aţ tak vysoko, aby tam
za ním medvěd nemohl vylézt. Nebyl si jist, jestli by to medvěd
vŧbec udělal, také o tom v té rádoby chytré kníţce nebylo ani
jediné slovo. Nechtěl však ponechat nic náhodě a svŧj výstup
proto zastavil aţ v hodně tenkých větvích, ve výšce kolem patnácti nebo sedmnácti metrŧ nad zemí. Chtěl věřit tomu, ţe
několikanásobně těţší zvíře se aţ sem nedostane. Přitiskl se
pevně ke kmeni, aby ho neshodil náhodný poryv větru, a vŧbec
poprvé za celou tu dobu se odváţil pohlédnout dolŧ.
Skrze větve uviděl tu obrovskou šelmu, jak stále ještě velkými oblouky obchází strom a se zklamaným řevem, aspoň Markovi to znělo zklamaně, láme vše, co se jí připlete do cesty. Od
tlap medvědovi odlétávaly dlouhé třísky a chvílemi i celé kusy
větví, takţe brzy ze spodních pater stromu zŧstaly jen holé
a polámané pahýly. Nahoru do koruny však medvěd nešplhal.
31
Vŧbec se o to nepokusil. Za tolik námahy mu ten podivný vetřelec asi přeci jen nestál.
Aspoň ţe tak, oddechl si trochu Marek, kdyţ viděl, ţe medvěd zŧstává bezpečně na zemi a nejeví ţádnou snahu pronásledovat ho i na stromě. Zatím to tedy bylo dobré. Myšlenkami na
to, co bude později, se v tuto chvíli zabývat nehodlal. Byl momentálně v relativním bezpečí a největší strach ho pomalu
přecházel. S potěšením zjistil, ţe má u sebe ještě pořád svŧj
fotoaparát. Batoh, stativ, brašna s příslušenstvím, to všechno
zŧstalo pochopitelně někde dole, ale fotoaparát s nasazeným
zoomem 75-300 mm mu zŧstal. Houpal se mu na krku. Objektiv byl trochu otlučený a odřený, v matně černém těle fotoaparátu svítilo několik čerstvých škrábancŧ, ale zdálo se, ţe nic
z toho by nemuselo mít vliv na funkčnost přístroje. Rozhodně
to stálo za vyzkoušení.
Zaklínil se do maximálně stabilizované polohy a mezerou
mezi větvemi medvěda několikrát vyfotil. Automatické zaostřování vrnělo tak jako vţdycky, zrcadlo klapalo pořád stejně
jemně. Markovi se bezděky roztáhla pusa od ucha k uchu. Konečně tě mám, ty bestie jedna chlupatá, konečně tě mám na
negativech, radoval se jako malý kluk o vánocích.
Slezl o několik metrŧ níţ, aby získal ještě lepší úhel záběru,
a dofotil nerušeně film. Převinul ho do zpět kazety, vyjmul ji
z přístroje a zastrčil do kapsy u košile. Ujistil se, ţe je aţ na dně
a velmi pečlivě zapnul knoflíček. Zbláznil by se, kdyby měl
někde ztratit právě tenhle negativ. To uţ raději fotoaparát, ten
je nahraditelný. Ale záběry na filmu nikoliv.
Spravila se mu nálada a vracel se mu jeho lehkomyslný elán.
Byl vlastně docela spokojený. Plánované setkání s medvědem
neproběhlo sice úplně přesně podle představ, ale to vem čert.
Aspoň bude o čem vyprávět u táboráku. A tentokrát, pánové
a dámy, tentokrát to nebudou ţádné smyšlené historky, ţádná myslivecká latina, tentokrát to bude ta nejdrsnější realita… Velký pan fotograf a jeho záţitek s obrovským medvědem…
Ale hlavně, a to je to absolutně nejdŧleţitější, konečně vyfotil
ţivého medvěda v přírodě! A to hned největšího muráňského
32
medvěda! A v akci! Kolik je lidí, kteří se mohou takovými záběry z dovolené pochlubit?
Zatímco fantazíroval na stromě, medvěd se pomalu uklidňoval a zuřivost z něho vyprchávala. Kruhy, kterými obcházel
poničený strom, se zvolna zvětšovaly. Potom si povšimnul
batohu, který Marek při ústupu odhodil na zem. Znovu se mu
zjeţila srst na hřbetě. Postavil se opět na zadní tlapy a výhruţně na batoh zavrčel. Povaţoval ho za dalšího nepřítele.
Kdyţ však krosna na ţádné, byť sebehrozivější výzvy nereagovala, a nikam, na rozdíl od svého majitele, v hrŧze neprchala, spustil se chlupáč zase na všechny čtyři tlapy a opatrně se
k ní přibliţoval. Našlapoval velmi zeširoka, na první pohled
ledabyle a klátivě. Byl však v absolutním střehu a byl znovu
připraven bránit svoje výsostné území. Přiblíţil se k batohu aţ
na dva metry a začal jej pomaličku obcházet.
Ta divná věc ale vypadala naprosto neškodně. Medvěd přistoupil ještě blíţ a opatrně ji očichal.
Kdyţ batoh pořád nereagoval, zkusmo do něj šťouchl tlapou
vyzbrojenou sadou dlouhých a silných drápŧ. Nic se nestalo.
Znovu do něj strčil tlapou. Batoh se převrátil a zakolébal se.
Medvěd se lekl a se směšným kviknutím odskočil o kus zpět,
zatímco přihlíţející Marek se nahoře na stromě dusil smíchy
a litoval, ţe u sebe nemá ţádný náhradní film do fotoaparátu.
Panečku, tohle by byly záběry!
Medvěd však byl vytrvalý. Znovu se k batohu přiblíţil a svŧj
rituál zopakoval. Tentokrát uţ se nelekl. A kdyţ ho v citlivém
čenichu zašimrala vŧně hranatého loveckého salámu, kterého
tam měl Marek kus na svačinu, bylo to konečně něco, co chápal a čemu dokonale rozuměl. Krmení. Ţrádlo…
Přidrţel si krosnu předními tlapami a zuby ji rozerval na malé kousky. Tomu uţ se Marek nesmál, okřiknout medvěda si
však netroufnul. Ani kdyţ macek všechny věci, které objevil,
roztahal a rozházel po širokém okolí. Všechny vlastně ne, neboť to, co jen trochu zavánělo jídlem, seţral. Ještě několik minut se procházel s lehkým pobrukováním okolo. Uţ uklidněný,
moţná i usmířený se světem menší odpolední svačinou, malou
obětinou. Marka tuhnoucího nahoře na stromě si nevšímal.
33
Nezajímal ho a vŧbec ho nebral na vědomí. Alespoň to tak
vypadalo.
Marek se naopak snaţil mít medvěda nepřetrţitě pod kontrolou, nebylo to ale vŧbec jednoduché. Medvěd ani na chvíli nepostál na jednom místě, krouţil po celé louce, hned byl tady,
hned zase támhle. A najednou nebyl nikde. Někam zmizel.
Ztratil se někde v hustém křoví, v hloubi temného lesa na Lopušné, neslyšně přitom našlapuje na svá měkká a široká chodidla…
X
Marek se nahoře ve větvích netrpělivě zavrtěl. Dostával křeče
do svalŧ a bolelo ho celé tělo. Byl pořádně potlučený
a podrásaný od větví a palčivě ho bolely paţe a záda, jak se
musel dlouhé minuty drţet v nezvyklé poloze bez moţnosti
pořádného pohybu. Opatrně ve větvoví přešlápl. Nestalo se
nic. V rámci omezených moţností se napřímil a dŧkladně se
protáhl. Ulevilo se mu tím.
Slezl ještě o několik pater větví níţ a chystal se sestoupit aţ
na zem, ale na poslední chvíli zaváhal. Nevěděl, jestli medvěd
svŧj odchod jenom nepředstíral. Klidně to mohla být jedna
z těch záludných medvědích lstí, o nichţ se toho tolik povídalo
u táborových ohňŧ. Rozhodl se, ţe raději ještě chvíli počká. Asi
osm metrŧ nad zemí se posadil co nejpohodlněji na širokou
větev, opřel se zády o široký hladký kmen a čekal. A přemýšlel
o tom, co se v uplynulé hodině stalo.
Vlastně nebylo o čem přemýšlet. Bylo to prosté… Na lesní
stezce narazil na včerejší medvědí stopu, která s největší pravděpodobností vedla někam k doupěti. Medvěd, který se v tu
chvíli pohyboval na opačném konci stezky, došel aţ na okraj
palouku a tam Marka zaslechl nebo ucítil.
Sešel z cesty hlouběji do lesa a louku velkým obloukem obešel a dostal se tak svému nezkušenému stopaři rovnou do zad.
A on mu na ten prastarý, ale v praxi mnohokrát vyzkoušený
a osvědčený medvědí trik naletěl.
Marek se styděl sám před sebou. Byl hlupák. Jasně se ukázalo, kdo je v tomto lese tím pravým lovcem a stopařem a kdo si
34
na něj jenom hraje. Kdyţ o tom teď přemýšlel, musel si přiznat, ţe pokud by ten medvěd jenom trochu chtěl, mohl ho
velmi snadno zabít. A vŧbec by přitom nemusel čekat aţ na
louku, klidně to mohl udělat uţ kdekoliv v lese. Příleţitostí
a času na to měl dost a dost, a kdyby doopravdy zaútočil, neměl by proti němu ani tu sebemenší šanci. Proč to neudělal,
mladík dost dobře nechápal.
Moţná, napadl ho přece jen jeden dŧvod, moţná prostě necítil potřebu tak radikálního zásahu. Spokojil se jen s tím, ţe ho
pořádně vyděsil a zahnal na strom.
Brr, otřásl se, tak to se mu teda povedlo. Znovu se zachvěl.
Začínala mu být nepříjemná zima. Šaty měl propocené skrz
a s nezadrţitelně se blíţícím večerem rychle klesala teplota
vzduchu. V koruně stromu navíc pěkně profukovalo a Marek se
opět začínal třást jako list osiky. Tentokrát ale uţ ne strachy,
nýbrţ pronikavou zimou.
Sluníčko kleslo za koruny stromŧ a v lese se začínalo viditelně šeřit. Marek se musel hodně rychle rozhodnout, co bude
dál. Moc moţností na výběr neměl. Na stromě přes noc zŧstat
nemohl a ani nechtěl. To nebyla dobrá moţnost. Zrovna tak
nebylo moudré příliš otálet s odchodem, protoţe jestli se setmí
ještě víc, bude se vracet tím nepřehledným a málo známým
lesem za naprosté tmy jen s baterkou. Coţ bylo úplně to nejposlednější, co by si ještě dneska přál proţít. Na jeden den těch
silných záţitkŧ bylo aţ dost.
Zlé taky bylo, ţe neznal pořádně cestu. Dolŧ potokem se
v ţádném případě vracet nechtěl, byla by to strašně dlouhá
a zbytečně riskantní cesta. A nic by neřešila. Ocitl by se zase ve
Zlatně. Odtamtud to bylo domŧ pořád ještě hodně daleko.
Ledaţe…
Ledaţe bych zkusil zaklepat na okno u Andrei… Kde bydlí,
přece dobře vím… Přivřel oči a chvíli se tou myšlenkou zaobíral, byla lákavá a vzrušující. Vybavoval si Andreiny hluboké
hnědé oči, dŧlky ve tvářích, milý úsměv, dlouhé hnědé vlasy,
její křivky, znovu proţíval ten tolik elektrizující dotek její dlaně. Zkoušel si ji představit, jak asi vypadá nahá…
Otevřel zase oči a blaţený výraz se mu zase rychle vytratil
z tváře. Ne, to je celé nesmysl. A kromě toho, na chatě čekají
35
Filip s Luckou a Monikou… No jo, Monika, zarazil se a svraštil
obočí. U srdce ho bodla výčitka, za celý den si na svoji přítelkyni prakticky nevzpomněl. Copak Monika… Vţdyť já vlastně
ani nevím, jestli ještě chci, aby to byla ona, kdo na mě čekává…
Potřásl hlavou, aby z ní vypudil myšlenky na děvčata, a začal
zase raději přemýšlet o zpáteční cestě. Uvaţoval, jestli z tohoto
místa dokáţe najít zelenou turistickou značku. Pokud dobře
odhadoval svoji polohu, neměl by být od značené cesty příliš
daleko. Určitě ne víc, jak jeden kilometr vzdušnou čarou. Kdyby se mu ji podařilo najít, vracel by se po slušné cestě, navíc po
cestě, kterou uţ z dřívějška znal, a mohl by být doma tak za
dvě, maximálně za tři hodiny ostřejší chŧze.
Jenomţe… K tomu, aby tu značenou cestu našel, nezbytně
potřeboval kompas, mapu a... a světlo. Hlavně světlo. Kompas
se i s mapou válel někde dole na zemi, ale se světlem to bylo
mnohem horší. Ubývalo ho před očima. Sluníčko zmizelo za
obzorem a i ten tak zvaný občanský soumrak11 se nezadrţitelně
krátil. Zbývalo z něj sotva dvacet minut. Marek si uvědomil, ţe
jestli chce něco podniknout, musí to udělat okamţitě.
Naposledy se ze své rozhledny rozhlédl, jestli náhodou medvěda někde neuvidí, ale nikde ho nespatřil. Na stromy v okolí
se navíc začínali vracet ptáci a les znovu oţíval jejich zpěvem.
Usoudil, ţe by to mohlo být dobré znamení, a uţ bez dalšího
zdrţování začal slézat ze stromu. Sešplhal bezpečně aţ tři metry nad zem a chystal se spustit do trávy, kdyţ ho větev, na níţ
právě stál, hanebně zradila. Ztrouchnivělé dřevo hlasitě zapraštělo a znenadání pod jeho více jak osmdesáti kilogramy
ţivé váhy povolilo. Marek ztratil rovnováhu, zamával v panice
rukama, špičkami prstŧ se dotkl větve nad hlavou, ale zachytit
se jí uţ nedokázal. Zemská přitaţlivost byla rychlejší.
Občanský soumrak je část soumraku (přechodu mezi dnem a nocí),
kdy je Slunce méně neţ 6° pod obzorem. Při občanském soumraku lze
venku ještě číst novinový text bez umělého osvětlení. Délka
občanského soumraku je závislá na zeměpisné šířce a roční době.
V podmínkách Muráňské planiny a v době, kdy se Marek setkal
s medvědem, trval cca 30 minut.
11
36
O vteřinu později uţ leţel celý zkroucený v hromadě listí, polámaných větví a kamenŧ u paty stromu. Nehýbal se a pod
hlavou se mu zvolna rozlévala kaluţ tmavé krve…
X
Andrea, připravující doma v Rudné pro sebe a svou malou
dceru večeři, najednou zavrávorala a malý kastrólek plný horkých brambor upustila na podlahu. Opřela se oběma rukama
o kuchyňskou linku a zhluboka oddechovala. Měla najednou
strašně nepříjemný pocit kolem ţaludku. Ako keby sa mi niekto prešiel po hrobe, pomyslela si a posadila se na ţidli.
„Čo sa ti stalo, mamička?― zeptala se Barborka polekaně.
„Bolí ťa niečo? Počuješ ma? Mami, prosím ťa, čo je to s tebou?
Ty si chorá?― rozplakala se.
Andrea se na ni podívala, jako kdyby právě procitla
z nějakého ošklivého snu, a vzpamatovala se. „To nič, chrobáčik, to nič. Len ma zrazu nejako rozbolela hlava. Ale uţ je to
úplne v poriadku,― zalhala, přitáhla dcerku k sobě a posadila si
ji na klín. „Uţ je to dobré. Naozaj. Uţ mi nič nie je. Si zlaté
dievčatko, ţe sa o mňa tak staráš, ale uţ je to naozaj
v poriadku, uţ je to preč,― zašeptala a přitiskla ji pevně k sobě.
Podívala se přes její blonďatou hlavičku na kuchyňské hodiny.
Oči jí těkaly z místa na místo, jak o čemsi usilovně přemýšlela. Sklouzla pohledem na podlahu a vrátila se do reality. „Páni,
to je ale neporiadok. Som to ale babrák, však?― Barborka se
ulehčeně zasmála. „Počkaj, miláčik, pusť ma, musím to upratať,― zvedla se Andrea a nahrnula smetáčkem brambory na
lopatku. „Počkaj tu, zájdem to dať Ronkovi," řekla a vyšla na
dvorek.
Vysypala zkaţenou večeři do psí misky, a zatímco se Ron přišel podívat, co to dostal, aby, kdyţ zjistil, ţe jsou to jen samotné uvařené brambory, zase znechuceně od misky odešel, došla
Andrea aţ k plotu zahrady. Opřela se o něj a zahleděla se na
tmavý masív Muráňské planiny, vypínající se na jiţní straně za
obcí.
Hustým lesem zarostlé kopce vypadaly na první pohled úplně stejně jako kdykoliv jindy. Mohutné, dŧstojné, mlčenlivé,
37
teď na podzim nádherně vybarvené do ţluta, červena, oranţova… A přesto se Andrea nemohla zbavit pocitu, ţe někde tam
nahoře, sotva dvanáct kilometrŧ vzdušnou čarou odsud, se
tomu zvláštnímu klukovi, co tudy dnes v poledne prošel, přihodilo před malou chvílí něco ošklivého. Moţná si to jen namlouvala, ale nemohla to nechat jen tak být. Zvlášť kdyţ se jí
do holých paţí zakousl studený podvečerní vzduch a připomněl
jí tak, ţe nad ránem bude moţná mráz. Zachvěla se zimou
i obavami a definitivně se rozhodla. Radšej teraz vyzerať ako
hlupák, neţ si neskôr niečo vyčítať, řekla si.
Promnula si dlaněmi paţe, pohladila Rona, který se jí posadil vedle nohy a opřel se jí o koleno, a vrátila se do kuchyně.
„Prišli sme o večeru. Ani Ronkovi to veľmi nechutilo,― řekla
provinile směrem k Barborce. „Čo s tým spravíme?―
„To nevadí, mami, ja aj tak vôbec nie som hladná,― konejšila
ji Barborka a pohladila maminku po ruce.
„Naozaj nie? Nechceš aspoň natrieť chlebík s lekvárom?―
„Fakticky nie som hladná,― řekla holčička statečně. „Ani
trošku.―
„Dobre. Ja vlastne tieţ nie. Ozaj, čo by si povedala, keby sme
si dnes namiesto večere zašli spolu na výlet?―
„Na výlet? Teraz večer? Potme?― vykulila Barborka oči.
Takhle svou mladou maminku neznala, ale představa večerní
výpravy se jí moc zamlouvala.
„No áno. Pôjdeme na výlet. A vieš čo? Bude to také naše dobrodruţstvo.―
„To by bolo fakt príma, mamička!― zajásala holčička a její veliké pomněnkově modré oči se rozzářily nefalšovaným nadšením. „A kam pôjdeme na to dobrodruţstvo?―
„Hore na planinu. Navštívime tam uja Roba na chate,― zašeptala Andrea, zatímco oblékala Barborku do teplé mikiny.
Snaţila se nedávat to na sobě příliš znát, ale její oči dceřino
nadšení nesdílely. Vypadaly unaveně a vyprahle. Cítila se
hrozně. Aţ moc dobře si pamatovala, ţe takhle nějak se cítila
předloni v květnu. To kdyţ na jejího Zola spadl ten strom…
X
38
Nad špičatými vrcholky smrkŧ a jedlí se objevil úzký srpek
teprve čtyři dny starého měsíce a společně s hvězdami na jasné
obloze osvítil tmavou mýtinu. Pod jedním ze stromŧ si nevýrazné měsíční paprsky našly i zle potlučeného Marka.
Leţel na zádech stále tam, kam dopadl, a pomalu se probíral
k vědomí. Všechno ho bolelo, hlava mu třeštila a bylo mu
strašně zle od ţaludku. Náhle otevřel oči a bez uvaţování se
posadil.
Nečekaná a brutální bolest na něho zaútočila hned z několika
míst rozbitého těla tak silně, ţe mu to vyrazilo dech. Zhroutil
se zpátky do spleti větví a ucítil, jak se mu ţaludeční šťávy hrnou do úst. S vypětím všech sil se převalil na bok a dávivě
zvracel. Ještě nikdy v ţivotě mu nebylo hŧř.
A potom to povolilo. Nedokázal odhadnout, jestli odpočíval
pět minut nebo hodinu, ale najednou se cítil mnohem lépe.
Jako kdyby se mu tím zvracením vyčistil nejen ţaludek, ale
i hlava. Začínal být opět schopen racionálního uvaţování.
Zŧstal zcela nehybně leţet, aby nevyprovokoval nějaké nové
bolesti, a pomalinku a velice opatrně zkusil zahýbat prsty pravé ruky. Podařilo se a ani to nijak zvlášť nebolelo. Povzbuzen
úspěchem se pokusil pohnout celou paţí. I to se zdařilo, aniţ
by se přitom zbláznil bolestí.
Vyzkoušel stejným zpŧsobem levou ruku a jeho velice mírný
počínající optimismu vzal rychle za své. Od lokte aţ dolŧ ke
špičkám prstŧ byla levá ruka nepouţitelná. Nechtěla se hýbat,
a kdyţ se o to přesto pokoušel, pekelně bolela.
To uţ Marek znal, něco takového kdysi zaţil. Paţe byla
s největší pravděpodobností zlomená kousek pod loktem. Nic
příjemného, ale také ţádná katastrofa. Na zlomenou ruku se
většinou neumírá. Přitiskl si paţi co nejpevněji k tělu a velice
opatrně se posadil. Do hlavy mu přitom zase začaly bušit ty
kovářské perlíky. Při kaţdém úderu měl před očima barevné
mţitky. Zvedl zdravou ruku a nahmatal na hlavě velkou ránu
pokrytou zaschlou krví.
Musím asi vypadat dost úděsně, pomyslel si, kdyţ si hmatem ověřil, ţe má celý obličej a vršek bundy potřísněný krví.
Hotovej Apač na válečné stezce, ušklíbl se. Skalpovanej Apač
na válečné stezce, upřesnil cynicky.
39
Nebylo to ale ještě všechno. Ještě zbýval kus těla a dvě nohy.
A jak to tak vypadalo, nejhorší problém sídlil asi v polovině
levého stehna. Při sebemenším pohybu mu odtamtud vystřelovala do celé nohy krutá, bodavá bolest. Zpočátku si myslel, ţe ji
má také zlomenou, coţ by, na rozdíl od paţe, byla vzhledem
k jeho situaci učiněná katastrofa. Kdyţ si však nohu dŧkladně
prohmatal, objevil na spodní straně stehna hlubokou, stále
ještě trochu krvácející ránu. A z ní trčící, téměř tři centimetry
tlustý a dobrých deset centimetrŧ dlouhý kus uštípnutého bukového dřeva.
Marek seděl s levou paţí přitisknutou k hrudi, prsty pravé
ruky křečovitě zaťaté do poraněného stehna a oči pevně zavřené. Snaţil se zhluboka a pravidelně dýchat, abych přehlušil
návaly nevolnosti. Kdyţ se zase trochu vzpamatoval, pokusil se
utřídit si myšlenky. Mám zlomenou ruku, rozbitou hlavu
a klacek zabodnutej do nohy. Modřiny nepočítám. Noc je na
krku a já se z medvědího lesa bez cizí pomoci nejspíš nikdy
nedostanu. To teda není zrovna výhra. Jestli se medvěd později v noci vrátí, najde mě tady úplně bezmocnýho. Budu pro
něj aţ zatraceně snadný ţrádlo, pomyslel si pochmurně
a otřásl se. Nechtělo se mu umřít tak hloupě. Vŧbec se mu ještě
nechtělo umřít.
Vlezlá a neodbytná zima ho ale rychle vrátila zpět do ţivota.
Vzpamatoval se a taky se přestal litovat. Neochotně si přiznával, ţe si za své problémy mŧţe výhradně on sám, a věděl, ţe
jen na něm teď je, aby si nějak poradil. S cizí pomocí počítat
nemohl.
Momentálně nejhorším problémem byla zima. Uţ teď byla
krajně nepříjemná a Marek dobře věděl, ţe později to bude
ještě mnohonásobně horší. Docela klidně mohlo nad ránem
mrznout, podzim umí být na Muráňské planině hodně studený. Oheň, musím si udělat oheň, uvědomil si. Na oheň potřebuju sirky. A ty já přece mám, vzpomněl si na krabičku zápalek, jeţ byla nepostradatelnou sloţkou tak zvané „havarijní
výbavy―, kterou s sebou nosil na všechny své expedice
a výpravy do přírody. Termín havarijní výbava zavedl Robo,
chatař a stráţce národního parku v jedné osobě…
40
„Ale hej, to vieš, ţe hej. Skoro vţdy. Je to pohodlnejšie, keď
sa nemusíš s nikým dohadovať,― odpověděl mu Robo, kdyţ se
ho jednou v podvečer, kdy spolu seděli před chatou
a poslouchali troubení zamilovaných jelenŧ, vyptával, jestli
chodí na výpravy do hor úplně sám. „Nie je to vôbec ţiadny
problém, musíš len dodrţiavať určité základné pravidlá,― pokračoval horal ve vysvětlování. „Vţdy, ale fakt vţdy, musí niekto z tvojich priateľov vedieť, v ktorej oblasti sa budeš pohybovať. Čo najpresnejšie. To po prvé. A po druhé, vţdy, keď ideš
do lesa sám, si so sebou vezmi toľko vecí, aby si mohol vonku
pohodlne prenocovať. Nikdy totiţ nevieš, čo sa môţe stať. Stačí, keď blbo šliapneš na šuter a vytkneš si členok. V civilizácii
prkotina, ktorú vyrieši štrnásť dní a zinková dlaha, tu prúser
ako hrom, ktorý ťa môţe stáť ţivot. Uţ totiţ sám nedôjdeš. Aby
si mal v prípade nejakej takejto nehody šancu preţiť, musíš byť
schopný zvládnuť sám prvú noc. Tá je kritická, pretoţe ďaľšie
ráno ťa uţ s veľkou pravdepodobnosťou bude niekto hľadať.
V noci nie, na to rovno zabudni. To sa tu v tom teréne nedá.
Pokúšať sa po niekom pátrať v noci nemá takmer ţiadny zmysel, je to tu príliš veľké a ľudia tu na to nie sú ani vybavení.
Nezabúdaj, ţe my nie sme ţiadna horská sluţba. Nemôţeš tu
od nikoho chcieť, aby ťa hľadal v hustom lese plnom krasových
dier uprostred noci a bez akéhokoľvek vybavenia. Za svetla
áno, to vţdy nájdeš pár ochotných ľudí. Ale v noci nie. Keď
niekde zostaneš v noci, tak máš proste smolu. A je iba na tebe,
aby si si poradil. Takţe pamätaj si: teplé oblečenie, zápalky
a papier na oheň, trochu vody, základné potraviny, obväzy,
baterku, dobrý noţík - to je asi tak to nevyhnutné minimum, to
je tvoja havarijná výbava,― uzavřel Robo…
Marek věděl, ţe Robo je ve věcech ţivota na planině všeobecně uznávanou autoritou, a všechno to, o čem chatař tenkrát
hovořil, s sebou opravdu poctivě nosíval. A i dnes, kdy vŧbec
poprvé v ţivotě tu „havarijní výbavu― potřeboval, ji měl
s sebou. Bohuţel však byla v tom batohu, s nímţ si pohrál
medvěd… A tak jediné, co mu z jeho zálesácké výbavy zŧstalo
po ruce, nepočítaje v to fotoaparát, který sice přeţil cestu nahoru na strom, ale nikoliv uţ pád na zem, byl silný lovecký nŧţ,
stále bezpečně zavěšený v pevném koţeném pouzdru na
41
opasku. Ten objev ho nesmírně potěšil. Jenomţe hned ve svém
nadšení zase ochladl. Mít kudlu bylo sice bezva, ale táborák se
s ní rozdělat nedal. Marek si povzdechl a pustil oheň prozatím
z hlavy.
Z roztrhaných a zakrvavených cárŧ zelené bundy vytáhl tkanice, jimiţ se stahoval spodní lem a okraj límce. Kde to nešlo,
pomohl si noţem. Za pomoci zubŧ a pravé ruky svázal obě
šňŧrky dohromady a na jednom konci udělal pevnou, nezatahující se smyčku. Tu si opatrně nasoukal aţ nad loket zlomené
paţe a tkanici protáhl za zády na druhou stranu těla. Potom její
volný konec připevnil k zápěstí zraněné ruky, které předtím
obalil kapesníkem, a celou paţi co nejpevněji přitáhl k břichu.
Utáhl a vyrobil neumělý uzel. Paţe byla v rámci moţností maximálně zafixovaná.
Potom znovu vytáhl nŧţ a kousek nad ránou pracně uřezal
nohavici plátěných kalhot. Do holé nohy se mu okamţitě zakousl chlad, ale nevšímal si toho. Bylo to nutné. Kalhoty by mu
překáţely při plánovaném zákroku a beztak, stejně potřeboval
kus látky na obvazy. Tak proč ne právě z nohavice. Bylo to
stejně dobré řešení jako jakékoliv jiné.
Za pomoci noţe a zubŧ látku rozerval a vyrobil čtyři asi šedesát centimetrŧ dlouhé a deset centimetrŧ široké pásy. Byly to
hodně hrubé, hodně špinavé a hodně nepraktické obvazy, ale
nic lepšího k dispozici neměl. Vlastně měl pŧvodně nějaké
obvazy ve svém havarijním balíčku, zbrusu nové, hygienicky
a asepticky zabalené, ale to by ten balíček musel napřed najít.
Bohuţel. Moţná někdy později…
Pomalu se odhodlával k tomu nejobtíţnějšímu.
Zhluboka se nadechl, naklonil se k poraněné noze a zdravou
rukou pevně uchopil z rány trčící konec dřeva. Bylo to nepohodlné, zlomená paţe ho bolela a překáţela mu při kaţdém pohybu. Ale nedalo se nic dělat. Marek zaváhal, bál se bolesti, která
ho čekala. Odjakţiva chodil nerad k zubaři a na podobné zákroky… No tak, pojď na to, nebuď srab, hecoval se. Stejně se
tomu nevyhneš a takhle rozhodně zůstat nemůţeš, vsugerovával si, ale věděl, ţe má pravdu. Nemohl nechat dřevo v ráně,
i kdyţ by ho tam nechal rád, pokud by se tím vyhnul bolesti.
42
Při kaţdém sebemenším pohybu však cítil, jak se ten zatracený
klacek v ráně pohybuje a otáčí a jak mu drásá nohu víc a víc.
Konečně se odhodlal. Zaťal zuby a začal tu obrovskou třísku
vytahovat ze stehna ven. Byla zabodnutá mnohem hlouběji
a drţela mnohem pevněji, neţ čekal. Bylo to šílené… Čelo se
mu orosilo ledovým potem a bolestí se mu chtělo řvát. Hořce
litoval svého nápadu, ale uţ to musel dokončit.
Zatmívalo se mu před očima a ruka se mu třásla. Ještě kousek potáhnout, naposledy vší silou zabrat, ozval se nechutně
mlaskavý zvuk a konečně bylo to prokleté dřevo venku. Uslzenýma očima si ho prohlíţel. Měřilo celé téměř dvacet centimetrŧ a z toho dobrou polovinu měl vraţenou ve stehně. Zázrak,
ţe mi to neroztrhlo nějakou tepnu nebo velkou ţílu, pomyslel
si unaveně. Po čele a po skráních mu stékaly velké kapky potu,
přidávaly se na tvářích k několika slzám bolesti a společně si
razily cestičky špínou, prachem a zaschlou krví, aby se posléze
ztratily někde v houštině týden neholených vousŧ.
Marek prudce oddechoval a tiše skučel. Jestli ti ten výlet stál
za to, ty pitomče jeden, nadával si a otíral si předloktím obličej
a oči. Z rozedrané nohy se valila tmavá krev. Nechal ji chvíli
vytékat, aby se rána alespoň trochu vyčistila. Ţádnou desinfekci po kapsách neměl, i ta byla v batohu.
A batoh je…, batoh je v prdeli…, zahleděl se směrem, kde asi
mohl být. Jeden cár látky poskládal do jakéhosi neumělého
tampónu, a kdyţ se mu zdálo, ţe z něho krve vyteklo uţ dost,
přitiskl ho na ránu. Zbylými třemi pásky pak stehno pevně
obvázal.
Opřel se zády o kmen buku a odpočíval. Cítil se velice unavený, byl malátný a uţ zase se mu dělalo zle od ţaludku. Ztratil
dnes večer spoustu krve. Rozhodl se však, ţe si nějakého bolení
břicha nebude všímat. Měl teď jiné starosti… Uvaţoval, jestli
by se mu nepodařilo nalézt své věci. V měsíčním světle toho ve
vysoké, nikdy nesečené trávě moc neviděl a jak si stačil všimnout ještě ze stromu, medvěd jeho výbavu roztahal po celé
mýtině. Ţe si na tom ale dal záleţet, parchant jeden chlupatej… Věřil ale, ţe by se mu při troše štěstí mohlo podařit najít
baterku a s její pomocí igelitový balíček se zápalkami.
43
Ty by se mu teď moc hodily. Opravdu moc. Velmi dobře si
uvědomoval, ţe bez jídla vydrţí do rána docela snadno, bez
vody to bude nepříjemné, ale taky to přeţije, ale ţe bez ohně by
se jeho šance na přeţití sníţily na minimum. Otřel si krví potřísněnou ruku do zbytku kalhot, dýku zasunul zpět do pouzdra a pokusil se vstát. K jeho velkému překvapení se mu to podařilo. Moţná na tom přece jenom nejsem tak blbě, pomyslel
si. A třeba bych mohl dojít aţ domů…To by bylo skvělý… Kdyţ
se ale poprvé pokusil došlápnout na zraněnou nohu, podlomila
se pod ním a skácel se na zem jako sekerou podťatý strom.
Zlomenou paţi sice od přímého nárazu uchránil, ale i tak ho
všechno zabolelo. Svinsky… Nezaječel jen díky tomu, ţe se
obličejem zabořil do vlhké pŧdy a ucpal si nedobrovolně ústa.
Debile, debile, debile…, nadával si, kdyţ vyplivl hrst hlíny, a oči
měl plné slz. Tohle se přece dalo předpokládat, stačilo jenom
trošku přemýšlet…
Setřel si ze rtŧ chomáč trávy, několikrát se zhluboka nadechl
a vydechl a pokusil se znovu vstát. Tentokrát si dával velice
dobrý pozor, aby na zraněnou nohu nedošlápl. Balancoval jen
na pravé a opíral se rukou o kmen stromu. Jo, to by bylo docela dobrý, říkal si, jenomţe kdyţ tady budu jenom takhle hloupě postávat, tak nic nenajdu ani neposbírám. Odrazil se od
stromu a pokusil se skákat po jedné noze. Otřesy mu ale zpŧsobovaly tak kruté bolesti, ţe se sotva po třech skocích opět
sesunul k zemi. Tak ne, to taky nebude to pravý ořechový,
usoudil, kdyţ se zase trochu vzpamatoval.
Chtělo to vymyslet něco úplně jiného. Něco klidnějšího. Méně drastického. Najít nebo si vyrobit nějakou pomŧcku.
Dovlekl se zpět ke svému stromu a v chabém měsíčním světle
hledal kus větve, jenţ by se dal vyuţít jako berle. Díky nedávnému medvědovu řádění tady bylo materiálu dost a dost, takţe
najít šikovně rozeklanou větev nedalo příliš velkou práci. Posadil se na zem, opřel se zády o kmen stromu a chystal se noţem upravit větev do potřebného tvaru. Zjistil však, ţe to nebude tak prosté. Bílé bukové dřevo bylo houţevnaté a větev
silná. A pouţitelnou ruku měl jen jednu. Tu, co v ní drţel nŧţ.
Nouze naučila Dalibora housti a Marka ořezávat větev jednou
rukou. Po několika neúspěšných pokusech přišel na to, ţe se na
44
opracovávanou větev musí posadit, protoţe nijak jinak ji přidrţovat nedokáţe. Pustil se odhodlaně do práce, ale i tak trvalo
velmi dlouho, neţ se mu podařilo vyrobit cosi, co vzdáleně
připomínalo berli. Kdyţ uklízel nŧţ do pouzdra, všiml si, ţe na
jeho ostří vyrobil několik zubŧ. Zamrzelo ho to, měl k tomu
noţi citový vztah, ale nakonec nad tím mávl lhostejně rukou.
Byl to jenom nŧţ…
Do třetice všeho dobrého se pokusil vstát. Tentokrát si vypomáhal berlí, kterou si zapřel do pravého podpaţdí. Kdyţ
konečně stál, pokusil se udělat několik drobných krŧčkŧ. Šlo
to! Sice pomalu, vlekl se jako hlemýţď, tlačilo to, ale šlo to!
Bylo mu absolutně jedno, ţe mu všechno trvá tak dlouho.
Neměl kam pospíchat. S moţností, ţe by snad došel sám aţ
domŧ, se uţ definitivně rozloučil a přestal o ní uvaţovat. Teď
se musel soustředit na přípravy. Čekala ho dlouhá a studená
noc.
Belhal se vysokou travou, napínal oči a rozhlíţel se. Jednu
chvíli se mu zdálo, ţe na místě medvědem nejvíc zváleném
zahlédl něco kovově lesklého. To by mohla být baterka! To
musí být baterka! Nic jinýho kovovýho jsem tam přece neměl,
chytal se té naděje jako tonoucí stébla. Aby se přesvědčil, stačilo tam dojít a podívat se na vlastní oči. V tom však byl ten největší problém. Bylo to nejmíň dvanáct metrŧ daleko. Dlouhých
dvanáct metrŧ! Protoţe by však bez baterky jen obtíţně hledal
zbytek svých věcí, rozhodl se, ţe se k ní musí dostat za kaţdou
cenu. I za tu cenu, ţe to bude pravděpodobně pekelně bolet.
Upravil si berli a vyrazil.
Rychle zjistil, ţe to, co absolvoval dosud, byla jen procházka
rajskou zahradou. Šlo to ještě mnohem pomaleji a bolelo to
ještě mnohem víc, neţ si prve dokázal byť jen představit. Po
kaţdém kroku musel odpočívat, poraněná noha se vší mocí
vzpírala té námaze, rychle otékala a hrozila, ţe exploduje bolestí, primitivní berle mu bolestivě rozdíralo podpaţdí, zlomené předloktí šílelo a on s ním.
Těch nekonečných dvanáct metrŧ zdolával bezmála dvacet
minut. Konečně však byl u cíle, baterka leţela v trávě necelý
metr před ním…
45
X
Osmačtyřicetiletý Robo Kovácz, dobrovolný stráţce přírody,
majitel a správce turistické chaty pod Muráňským hradem12,
zbystřil pozornost a zaposlouchal se do přibliţujících se zvukŧ.
Kdyţ je rozpoznal, zamračil se a kus světlého březového dřeva,
ze kterého si vyřezával novou polévkovou lţíci, odloţil na prostý, z tlustých bukových fošen podomácku vyrobený stŧl. Velkou dýku otřel o nohavici a zastrčil ji do pouzdra u opasku.
Přes široká ramena si přehodil modrou obnošenou větrovku
a vyšel ven před chatu, aby se podíval, kdo to přijíţdí. Bez písemné povolenky od Správy NP tady neměl s autem nikdo co
pohledávat a ta dvě auta, která sem momentálně vjet směla,
spolehlivě poznal uţ zdálky podle zvuku. Přijíţdějící vŧz nebyl
ani jedním z nich.
Hlas namáhaného motoru teď byl mnohem zřetelnější
a mezi stromy uţ začínala být vidět i světla. Auto sem přijíţdělo
po úzkém vrstevnicovém chodníku, klikatícím se sem od Velké
louky13 po severním úbočí Šiancí14. Úzké kuţely ţlutého světla
se hned ztrácely, hned zapichovaly do oblohy, jak se vŧz nakláněl, kdyţ přejíţděl velké kameny a propadával se do hlubokých výmolŧ.
Kam sa tak ţenieš, blázon šialený, takto si akurát odtrhneš
koleso a budeme ťa odtiaľto ťahať koňmi, nespokojeně zavrčel
podmračený Robo a odešel zpět do krbárny, jak se říkalo proMuránsky hrad – zříceniny hradu nad obcí Muráň, na vrchu
Cigánka (935 m n.m.) Poprvé vzpomínaný v r. 1271. Za husitských
válek obsazen Jiskrovci. V r. 1702 vyhořel, byl nouzově opraven, ale
od konce 18. století neobývaný. Byl nejvýše poloţeným hradem na
Slovensku a patřil k nejrozsáhlejším. Cíl několika značených
turistických cest. Krásné výhledy do krajiny.
13
Veľká ľúka - rozlehlá (cca 65 ha) krasová louka s řadou propadání
a závrtŧ. Část z nich byla v době SNP zasypaná, protoţe louka měla
slouţit jako náhradní povstalecké letiště po rozbombardování letiště
Tri duby. V severovýchodním rohu je hřebčín, známý chovem
plemenných koní. Veľká lúka je dŧleţitou křiţovatkou turistických
cest.
14 Šiance - 1041,5 m n. m. vysoký hřeben na jiţním okraji Muráňské
planiny.
12
46
vozní části chaty. Kdyţ se po krátké chvíli vrátil, měl na sobě
kompletní ochranářský stejnokroj, v ruce drţel silnou svítilnu
a na zelené blŧze se mu třpytil oválný odznak se znakem stráţce přírody. Postavil se do tmy pod korunou obrovského třísetletého klenu15 a splynul s jeho širokým šupinatým kmenem.
Stál tam naprosto tiše a jen rudě ţhnoucí konec cigarety prozrazoval jeho přítomnost.
Hráškově zelená škodovka projela kolem něho a zamířila aţ
k chatě, kde konečně zastavila. Podmračený Robo zahodil cigaretu, zašlápl ji a mlčky se vydal k vozu. Reflektory zhasly
a z auta vyskočila malá světlovlasá holčička. Proud světla, který
na ni ze tmy za jejími zády neočekávaně vytryskl, ji k smrti
vyděsil. „Mamička!― vypískla a zakryla si oběma ručičkami oči.
Robo rychle sklonil baterku k zemi a ozval se. Posvítil na sebe,
aby se ho holčička zbytečně nebála.
„Ahoj, ujo Robo!― zavolala ještě trochu roztřeseným hláskem
Barborka. „My sme ťa s mamičkou prišli navštíviť!― oznámila
mu a uţ zase suverénní se hrnula rovnou k němu. „My tu totiţ
robíme dobrodruţstvo,― řekla tajemně a chytla se ho za ruku.
Měla ho ráda, tenhle strejda na ni byl vţdycky hodný.
„No, to je od vás pekné, dievčatá,― překvapeně zabručel zjihlý
pořízek a poškrábal se v náhlých rozpacích na zarostlé bradě.
Strniště krátkých šedivých vousŧ suše zachrastilo. „A prečo ste
ma vlastne prišli navštíviť?― zeptal se Andreji nechápavě.
„Nehnevajte sa prosím, Robo, ja dobre viem, ţe tu nemám
s autom čo hľadať. Veľmi sa vám za to ospravedlňujem. Ale je
to strašne dôleţité a kým by sme sa sem dostali od Javorinky 16
alebo z Muráňa17 pešo…,― omlouvala se nezvykle nervózní Andrea.
15
Javor klen - javor horský (Acer pseudoplatanus).
Sedlo Javorinka (942 m n. m.) odděluje Muráňskou planinu od
Stolických vrchŧ. Prochází jím cesta II/531, spojující Muráň
a Červenou Skalu.
17 Muráň – obec vznikla pod stejnojmenným hradem někdy po roce
1321. Byla mýtnou stanicí, v obci byly ţelezné doly, hamry, hutě.
Několikrát byla vypálená. Dnes je zde pila, lesní závod a nahoře na
Velké louce hřebčín. Kostel v obci je neogotický z roku 1893, barokní
16
47
Robo přimhouřil oči a zkoumavě se na ni zahleděl. „No, keď
vravíš, ţe je to dôleţité, tak to dôleţité asi je…,― pokýval hlavou.
„Tak v tom prípade poďte rýchlo do tepla, preberieme to
v kľude pri čaji. Poď, malá slečna, ideme dovnútra. Nech mi
nevyhasne oheň v krbe,― řekl malé a vyrazili společně směrem
k rozsvíceným oknŧm.
Andrea šla pomalu za nimi a cestou si pozorně prohlíţela turistickou část chaty. Dveře byly zamčené na závoru a plechové
okenice byly pevně zavřené. Ţádný turista uvnitř zjevně nebyl.
„Tak rozprávaj, dievčatko,― vybídl Robo Andreu, kdyţ jim
všem uvařil voňavý jahodový čaj oslazený loňským medem.
Barborka se zvonivě zasmála, kdyţ slyšela, jak strejda maminku oslovil a modrá očka se jí pobaveně rozzářila. Ten ujo je ale
riadny popleta. Ako keby snáď mamka bola nejaké malé
dievčatko…
Robo se na ni něţně podíval a pŧjčil jí na hraní velkou dřevěnou bednu s nářadím a rŧznými náhradními součástkami
k plynovým lampám. „Som samé ucho,― řekl, kdyţ se zase posadil naproti Andree, a upřel na ni své pronikavé šedomodré
oči.
Andrea zrozpačitěla a zčervenala. Nahřívala si obě dlaně
o velký hrnek a přemýšlela, jak začít. Připadala si najednou
strašně hloupě. „Robo, mal by tu u vás na chate byť nejaký
Marek Koudelka. Je z Brna.―
„No hej. Ten tu naozaj je. Býva hneď vedľa, s Filipom
a s dievčatami. Ale ako si k nemu, prekristapána, prišla ty?
Počkaj, spravil ti ten fagan snáď niečo?― zeptal se ostraţitě
a oči se mu zúţily do tenkých štěrbinek. Jeho normálně dobromyslný výraz se rozplynul a vypadal teď nebezpečně. Jako
nějaká dravá šelma. Nadzvedl se a opřel se širokými dlaněmi
o stŧl.
Andrea se zarazila. To ji nenapadlo. „Nie, to nie. To vôbec
nie, Robo,― uklidňovala chataře. „Ja len…, mala som proste
taký hrozný pocit… Tušenie… Viete, ja sa bojím, ţe sa mu niečo
sochy pocházejí z hradu. Dále ubytovací hostinec, lyţařský vlek
a informační středisko NP Muránska planina. Východisko
turistických cest na hrad Muráň, Niţnú Kľakovú a Čierťaţ.
48
škaredé stalo… Robo, všimla som si, ţe tam vedľa je zamknuté
a nikto tam nie je. Ste si istý, ţe je Marek v poriadku?―
Robo se zase posadil a zamyslel se. „Aby som pravdu povedal, tak to teda neviem. Dva dni som tu nebol, mal som sluţbu
dolu v Javorníkovej doline18, a sem som dnes vyliezol aţ asi
pred hodinou. Nikto tu nebol,― uvaţoval nahlas. „Díval som se,
ţe je vedľa zamknuté, asi sú všetci niekde preč. Ale neviem,
kam šli,― zavrtěl hlavou.
„Robo, prosím vás, vy máte určite náhradné kľúče, nemohli
by ste nakuknúť tam vedľa, viete, či tam trebárs nemá poloţený ruksak? Moţno, ţe sa uţ vrátil z toho svojho výletu a len si
niekam odskočil,― dodala s nadějí v hlase.
Robo se na ni dlouze zahleděl a přivřel oči. Přemýšlel. „Vieš,
veľmi sa mi to nepáči, ale keď vravíš, ţe je to dôleţité…,― řekl
po chvíli a zvedl se. Vyhledal sadu klíčŧ od vedlejší části chaty
a odešel s baterkou do tmy.
„Mami, kto je to, ten ujo Marek?― zeptala se Barborka
a posadila se na vedlejší ţidli.
„To je… jeden môj kamarát. Ale ty ho nepoznáš, Barborka.
On je z Česka, z Brna. Ty si ho nikdy nevidela. Nemusíš sa tým
ani trošku trápiť.―
„A uvidím sa s ním niekedy?―
„Ja… neviem…, Barča. Asi nie…,― řekla Andrea hluše.
Rozrazily se dveře a do místnosti jako velká voda vpadl přes
metr devadesát vysoký, na jeţka ostříhaný, černovlasý kluk
atletické postavy. Na krku se mu houpal otlučený ruský dalekohled a dýchala z něj zima. Kdyţ uviděl dvě neznámá děvčata
popíjející čaj, zarazil se.
„Hola, hola. Pardon. Asi jsem si spletl dveře. Robo tady není?― zeptal se mladík a pošilhával po Andree. Docela se mu
líbila.
„Ale áno, Robo tu je,― ozval se chatař za jeho zády
a popostrčil ho před sebou ke stolu. „Posuň se ďalej, nech nám
neuteká teplo,― dodal a zavřel dveře. „Toto je Filip, Marekov
Javorníková dolina – jedna z nejhezčích dolin Muráňské planiny
s vodopády a jeskyněmi, pro turisty však nepřístupná z dŧvodŧ
ochrany fauny a flory.
18
49
kamarát. Sú tu spolu,― představil příchozího děvčatŧm. „A kde
sú kočky?― zeptal se Filipa.
Ten se neklidně ošil. „Ehm, no, odjely domŧ,― odpověděl
a uhnul pohledem.
„Obidve?― opáčil překvapeně Robo. „A čoţe tak zrazu? Myslel
som si, ţe budete odchádzať zajtra večer všetci naraz…―
Filip se poškrábal na hlavě. „Hmm, nevyšlo to. Lucka odjela
včera večer a Monika dneska ráno," odpověděl a v rozpacích si
odkašlal. Robo se zakabonil a střelil po něm očima. Atmosféra
citelně zhoustla.
Andrea se nechápavě dívala z jednoho na druhého. Potřásla
hlavou a zeptala se: „Marek s tebou neprišiel?―
„A ty seš kdo?― zeptal se Filip, který byl docela rád, ţe se
změnilo téma.
„Prepáč, prosím ťa. Hlboko sa ospravedlňujem. Som dnes
nejaká roztrţitá. Ja som Andrea,― zvedla se a podala mu ruku.
„A toto je Barborka, moja dcéra. Vieš, robíme si o Mareka trochu starosti. Nebol s tebou?― řekla a naléhavě se na něho podívala.
Filip nadzvedl udiveně obočí. „Ne. A smím vědět, proč se
ptáš? Vy dva s Markem se snad nějak… jako… tento… znáte?―
Andrea si všimla, ţe se na ni teď zvědavě dívají všichni tři.
Filip, Robo i Barborka.
„Vlastne iba trošičku,― přiznala a zrudla. „Videli sme sa dnes
prvýkrát v ţivote. Napoludnie sa u mňa zastavil na obed.―
Robo s Barborkou pokývali hlavami, jako ţe je jim to teď uţ
úplně jasné, ale Filip povytáhl obočí ještě o kousek výš. Jemu
to tedy jasné nebylo ani trochu. „Zastavil se u tebe dneska na
oběd a to říkáš, ţe se znáte jenom trošičku?― zeptal se sarkasticky.
Robo se pobaveně zasmál. „Andrea má v Rudnej ‚Oázu‘,― vysvětlil situaci.
„Co ţe má? Oázu? V Rudné? Jakou oázu?― nechápal Filip.
„No ten bufet pri nádraţí predsa. Volá sa ,Oáza‘.―
„A-ha. Teď uţ tomu skoro rozumím. Ale co Marek dělal dole
v Rudné? Myslel jsem si, ţe bude spíš někde na Šiancích nebo
na Voháni nebo tak někde?―
50
„Hm. To sme si práve mysleli, ţe by si nám mohol povedať
ty,― opáčil Robo.
„Tak to bohuţel nemŧţu slouţit. Byl jsem celej den sám,― suše odpověděl Filip. „Celej tejden byl hrozně fajn, ale ke konci
se to nějak pos…, pokazilo. Měli jsme tady včera takovou italskou domácnost na pokračování," ošil se a loupl očima po zachmuřeně se tvářícím Robovi. „Napřed jsem se na výletě pohádal já s Luckou a ta šla odpoledne na vlak. Večer mi kvŧli
tomu vynadal Marek a já byl naštvanej a měl jich všech plný
zuby, a tak jsem si ustlal v kuchyni na lavici. Kdyţ uţ jsem usínal, slyšel jsem, jak se do sebe v loţnici pustili Marek
s Monikou. Nerozuměl jsem všemu, co si řekli, ale to, co jsem
slyšel, nebylo nic hezkýho. No, a kdyţ jsem se ráno vzbudil, byl
Marek uţ někde pryč. Kdyţ to Monika zjistila, sbalila se a šla
na autobus taky. Doprovodil jsem ji, i kdyţ se mnou prakticky
nepromluvila, a zŧstal jsem dole v krčmě aţ do oběda. Dal jsem
si pár piv a smaţák a vrátil se sem. Nebyla tu ani noha, tak
jsem se sám jen tak coural po lese a večer jsem skončil na posedu u Velké louky, páslo se tam stádo vysoký. No a odtamtud
jsem přišel rovnou sem. Vedle jsem ještě ani nebyl. Mám se
tam zajít podívat?"
Robo zavrtěl hlavou. „Neprestávate ma prekvapovať, miláčikovia… A ty sa posaď a nikam nechoď, uţ som tam bol. Nikto
tam nie je. V kachliach je zima a ruksak ani foťák tam Marek
nemá.―
„Ţe tam není foťák, to ještě nic neznamená, ten si bere většinou i do kadibudky,― mávl Filip rukou a sundal si bundu. Posadil se k jejich stolu. Naklonil se k hrnci s čajem a nasál jeho
vŧni. „Co to pijete? Vy máte něco s játrama? To přece není
grog?― zeptal se Roba s nehraným úţasem.
„Nie, to nie je grog. Ak si si nevšimol, tak tu máme dnes
dámsku návštevu a na jej počesť pijeme jahodový čaj,― uchechtl se Robo. „Nič pre teba. Ale ak si necháš v hrnčeku trochu
miesta, tak si tam môţeš kľudne doliať rum,― podal mu téměř
plnou láhev. „Aby si nemal deficit, ty oţran.―
„Taky si dáš?― zeptal se Filip Andreji, kdyţ vyuţil nabídky
a velkoryse si naředil čaj v poměru asi jedna ku jedné.
51
„Nie. Ja rum nepijem. Takţe ty o Marekovi tieţ nič nevieš?―
vracela se Andrea vytrvale k tomu, co ji zajímalo nejvíc.
Filip zavrtěl hlavou a usrkl naředěného čaje. „Ne. Jak jsem
řekl, viděl jsem ho naposledy včera večer, kdyţ mi nadával do
pitomcŧ a nezodpovědných děvkařŧ," ušklíbl se kysele. „A proč
se vlastně na Marka vyptáváš?― zeptal se Andreji. „Stalo se
snad něco?―
„Ja ani neviem,― zašeptala. „Moţno áno. Mala som asi pred
dvoma hodinami taký strašne nepríjemný pocit, ako keby se
niečo škaredé stalo.―
„A ty si myslíš, ţe se mělo něco přihodit Markovi?" zapochyboval Filip. „Proč zrovna jemu?"
Andrea se začervenala. „To sa strašne ťaţko vysvetluje. Proste si myslím, ţe by mohol mať ťaţkosti.―
Robo je chvíli mlčky pozoroval a potom se Filipa zeptal:
„Takţe ty ani nikto iný neviete, kam sa váš kamarát vybral…,―
ujistil se. Ten jen zavrtěl hlavou. „Do prdele s vami chlapi,―
vzdychl Robo. „Koľkokrát som vám uţ všetkým zdôrazňoval, ţe
vţdy, ale naozaj vţdy, musí niekto vedieť, kde ste. Vy si to furt
predstavujete ako Hurvínek válku, ale lesy tu na planine nie sú
ako tie smiešne parky okolo toho vášho Brna. Tam na kaţdom
kroku zakopneš o človeka, ale tu to nie je ţiadna sranda. Tu nie
je aţ taký problém zablúdiť… A pri troche smoly aj umrieť…,―
řekl Robo vyčítavě. „Nebol by to prvý prípad,― dodal a mračil
se přitom jako letní bouřkový mrak.
„Ale ja predsa viem, kam išiel! Veď mne to povedal!― ozvala
se Andrea a Filip nevycházel z úţasu. Vypadalo to, ţe mu Marek dneska připravil nejedno překvapení. Kdo je sakra ta holka, ţe toho o Markovi tolik ví? Kde k ní ten magor přišel?
„Išiel zo Zlatna údolím Sviniarky hore na Lopušnú! Pokúšala
som sa ho od toho odhovoriť, ale nebola s ním ţiadna reč. Vravel, ţe si tam chce niečo vyfotiť.―
„Medveďa,― zaskřípěl Robo zuby.
„Medveďa? To neviem, medveďa nespomínal,― zavrtěla Andrea hlavou.
„Ale ja to viem!― zaburácel Robo, aţ hrnky na stole nadskočily. Barborka se polekaně přitiskla k mamince. Andrea svraštila
obočí a Filipovi spadla úţasem čelist.
52
Robo se nepříčetnýma očima podíval na vyděšené dítě
a zrudl v obličeji. Nafoukl se, jako kdyby měl kaţdým okamţikem vybuchnout. Vymrštil se od stolu tak prudce, ţe převrátil
svoji ţidli. Nezdrţoval se jejím zvedáním a vyběhl před krbárnu. Dveře se za ním s hlasitým prásknutím zabouchly. „Jebem
ci boha! Ja sa na to fakt vyseriem!― slyšeli ho, jak venku před
chatou dává prŧchod svému vzteku.
„Ujo sa hnevá?― zeptala se Barborka nejistě.
„Hnevá,― přikývla Andrea.
„A prečo? To kvôli mne? Spravila som niečo?―
„Ja neviem, prečo sa hnevá, ale kvôli tebe určite nie. Neboj
sa, on nám to vysvetlí,― sevřela ji Andrea v náručí a podíval se
na Filipa. Ten jen nechápavě pokrčil rameny.
„Ţe som ja starý vôl radšej nedrţal hubu!― zuřil dál venku
Robo. „Mohlo ma to napadnúť! Jasné, ţe ma to malo napadnúť! Je to moja vina, som skrátka starý sprostý kokot,― uzavřel
sebekriticky a zapálil si vztekle cigaretu. Několikrát zašlukoval
a vypustil před sebe obláček čpavého dýmu. Dokouřil a uţ podstatně klidnější se vrátil do chaty. Přivítaly ho tři zamlklé zaraţené obličeje.
„Pardon,― zahuhlal chatař. „Potreboval som si tam vonku
niečo neodkladné vybaviť,― a značně zrozpačitělý zvedl ze země
převrácenou ţidli.
„A vyřídil jste si to?― zeptal se Filip a koutky úst se mu zacukaly.
„Dokonale,― odpověděl Robo a podíval se provinile na děvčata. Barborka se rozesmála a prolomila tak napětí.
„Asi by som vám to mal vysvetliť,― začal Robo, kdyţ se zase
posadil ke stolu. „Ja som totiţ pred pár dňami Marekovi povedal, ţe pilčíci objavili na Lopušnej brloh obrovského medveďa.
Nevideli ho, ale podľa stôp by to mal byť najväčší maco, aký tu
momentálne behá. Naznačil som mu, ţe by sme sa tam mohli
zájsť pozrieť, ale myslel som, ţe tam pôjdeme zajtra spolu. Ani
vo sne by ma nenapadlo, ţe sa tam ten blázon vyberie sám.
Veď je to strašne nebezpečné… Čo ho to, prekristapána, napadlo?― obrátil se na Filipa.
„Co já vím? Moţná se mu nechtělo čekat, aţ budete mít čas,
moţná potřeboval bejt chvíli někde sám, aby si srovnal věci
53
v hlavě. Moţná se chce nechat seţrat. Moţná chce bejt slavnej.
A moţná to všechno dohromady… Já občas fakt netuším, co se
mu honí za čelem. A to ho znám uţ hodně dlouho. Vţdyť víte
sám, ţe se moc nesvěřuje.―
„Hm. To teda máš pravdu. Ale na tom teraz nezáleţí. Aspoň
vieme, ţe sa Marek vypravil na Lopušnú a ţe tam šiel sám.
Otázka je, či sa sám aj vráti alebo či má nejaký problém. Ty si
myslíš, ţe má problém,― otočil se k dívce. „Prosím ťa, prečo si
to myslíš? Vieš niečo konkrétne? Naznačoval ti snáď niečo
také, čo tu Filip nadhodil…, no to s tým, ţe sa chce nechať zoţrať?―
„Nie, to vôbec nie,― odpověděla Andrea. „Vyzeral úplne
v pohode, tešil sa tam. A ja vlastne ani neviem určite, ţe sa mu
niečo stalo. Ako som uţ vravela predtým, mala som skrátka
taký zlý pocit… Keď ono sa to fakt strašne ťaţko vysvetľuje,―
řekla a střelila okem po skepticky se tvářícím Filipovi.
„Jeho si vôbec nevšímaj,― napomenul ji Robo. „Takto blbo sa
on tvári stále, celú tú dobu, odkedy ho poznám. Vieš predsa, ţe
ja na teba dám. Čo to bol za pocit?―
Andrea zaváhala. „To sa nedá presne popísať, Robo, nebolo
to nič konkrétne. Cítila som sa podobne…, no, podobne ako
vtedy so Zolom…―
Robo se na ţidli napřímil a přivřenýma očima se zahleděl
přímo na dívku. Ta zrudla a sklopila oči.
„Zolo?― vpadl do toho Filip. „A to je zase kdo? Robo, vám to
dává nějakej smysl?― zeptal se Filip chataře.
„Áno, Filip,― řekl Robo zamyšleně a stále tak upřeně Andreu
pozoroval. „Mne to zmysel dáva…―
X
Marek zapíchl hŧl pevně mezi drny a opatrně se po ní spustil
dolŧ. Ztěţka se posadil do trávy hned vedle baterky a natáhl se
pro ni. Zvedl ji, ale rozpadla se mu v ruce na několik kusŧ.
Nechal její trosky bezmyšlenkovitě protéct mezi prsty. Chtělo
se mu nahlas řvát zklamáním. Absolutně celý svět se proti
němu spiknul.
54
Vyčerpaně si lehl na záda, obličej si přikryl zdravou paţí
a rozbrečel se jako malý kluk. Zklamáním i bolestí. Celé tělo se
mu otřásalo vzlykáním.
Kdyby mě tak teď viděla Monika, pomyslel si a zrudl hanbou. Nesmím to vzdát. Nesmím… Nesmím… Nesmím…
Bylo mu zle a začínal na sobě pociťovat všechny příznaky posttraumatického šoku. Jak jen jsme se to učili, trápil paměť.
Ach, ano, probleskla zatemnělým mozkem vzpomínka na tu
správnou poučku, v případě šoku je důleţitých 5T - ticho, teplo, tekutiny, transport, tišit bolest. Tak z toho asi nebude nic,
zhodnotil kriticky situaci. Tady z toho všeho mají jenom to
ticho. Toho je tady na rozdávání, jinak ale máš smůlu. Ten
zbytek budeš muset prostě rozchodit, naordinoval si léčbu,
a pokusil se vstát. Okamţitě se pozvracel.
Taky dobře, říkal si, zatímco si utíral roztrhaným rukávem
ústa. Aspoň ten hroznej puch odpudí všechny ty krvelačný
bestie, který by sem mohl přilákat pach čerstvý krve. Mojí
krve…
Ušklíbl se a vzepřel se na zdravé ruce, aby se rozhlédl kolem
sebe. Viditelnost byla mizerná, ale pevně věřil, ţe vodotěsně
zabalený sáček, v němţ byly zápalky, pár obvazŧ, a jak také
doufal, několik tablet nějakého analgetika, by snad uvidět
mohl. Jenomţe neuviděl. V bezprostředním okolí nebylo vŧbec
nic takového.
Nezbývalo, chtěl-li ho najít, neţ hledat nazdařbŧh.
Vybral si směr, kterým byla rozmetána většina jeho věcí,
a pomalu se tam belhal. Pomalu a bolestivě.
Našel dvoulitrovou petku, v níţ si nosíval na túry vodu. Byla
proraţená a pochopitelně prázdná. Nasucho polknul
a v záchvatu bezmocného vzteku ji odpálil berlí jako golfový
míček kamsi do tmy.
Po několika dalších dlouhých minutách našel náhradní svetr…
To byl velmi cenný nález a také se z něj patřičně radoval. Oblečení, které měl na sobě, bylo rozedrané a promáčené potem
a krví, a stále méně ho chránilo před stupňující se zimou. Navlékl si svetr přes bundu, co měl na sobě. Stejně by si ji nedokázal svléknout. Zaváhal, co udělat s prázdným rukávem,
55
a nakonec ho zastrčil za opasek. Svetr příjemně hřál. A také
přidrţoval zlomenou ruku těsněji u těla. Byly to drobnosti, ale
Marek se začínal učit radovat z maličkostí.
Velký tmavý mrak se roztáhl po obloze a přikryl Měsíc. Nebe
ztmavlo a uţ zase nebylo vidět téměř vŧbec nic.
Marek si povzdechl a přibelhal se k nejbliţší skupině malých
smrčkŧ. Vlezl si mezi ně jako do úkrytu a stočil se na zemi do
klubíčka. Jeho levá noha zŧstala bezvládně nataţená na zemi
a jen sebou lehce pocukávala v rytmu pulsující bolesti. Leţel
tam jako poněkud přerostlé embryo v matčině lŧně
a přemýšlel. Bylo to ostatně to jediné, co mohl v té černočerné
mrazivé tmě dělat.
Přemýšlel o tom, ţe byl na rŧzných výpravách uţ tolikrát a aţ
dodnes mu pokaţdé přálo štěstí. Moţná, ţe právě ta nepatřičná
sebejistota, kterou tím získal, moţná to, ţe si hrál na někoho,
kým ve skutečnosti nebyl, pýcha, moţná, ţe to všechno dohromady přispělo k jeho nehodě. Kdyby nechodil sám tak nezodpovědně do neznámého lesa, nehledal tam medvědí doupě
a nepokoušel tak zbytečně osud, nemuselo se mu nic stát.
Moţná…
Zase na druhou stranu se povídá, ţe kdo nic nedělá, nic nepokazí. Kdyby se pod ním nezlomila ta blbá větev, mohl uţ
dávno být doma. A touhle dobou by vyprávěl přátelŧm své
dobrodruţné záţitky a oni by mu záviděli.
Monika by se sice chvíli zlobila, trucovala by, ale potom by
mu určitě dovolila, aby jí večer, aţ ohřejí vodu na kamnech,
umyl záda. Dobře věděl, ţe by to neskončilo jen u zad… Moţná
ţe by… A moţná taky ne, zarazil se, kdyţ si vzpomněl na jejich
včerejší hádku… Hm, tak ne, spíš asi ne…
Čert ví, raději na to nemyslet.
Podíval se na tmavé mraky prohánějící se teď po obloze. Vypadalo to na déšť nebo dokonce na sníh. Zbledl strachem. Ne,
sníh ne, prosil oblohu. Sníh mě zabije…
Zatím však nepršelo ani nesněţilo, a tak přestal na počasí
a na mraky stahující se nad jeho hlavou myslet. Stejně to nemohl nijak ovlivnit.
Myšlenky mu znovu odskočily k Monice. Přitahovala je jako
magnet. Co kdyţ uţ ji nikdy neuvidím? Co kdyţ třeba dostanu
56
do poraněné nohy sněť a budou mi ji muset amputovat? Nemůţu přece po ní chtít, aby milovala mrzáka. A pocit, ţe se
mnou zůstává jenom ze soucitu, ten bych nesnesl. Vím, co
bych udělal. Jak bych v podobné situaci reagoval… Jasně…
Zapudil bych ji od sebe. Jako vzteklého psa bych ji zahnal. Co
nejbrutálněji. Aby mě nenáviděla a netrápila se kvůli mně.
Určitě bych to takhle udělal.
Určitě? Víš to tak jistě? Sţíravé pochyby se do něj zahryzly
s buldočí urputností. Jak to můţeš tvrdit? Kde bereš tu jistotu? Tu drzost? Copak jsi uţ někdy podobnou situaci zaţil?
Vidíš. Kecáš. Jenom kecáš. Nezaţil jsi to a děláš tady ramena.
Třeba budeš ještě škemrat a po zemi se plazit, aby tě měl někdo aspoň trochu rád a staral se o tebe. Jak ty vlastně víš, co
budeš dělat v budoucnosti? Nevíš, co bude zítra… Nevíš, co
bude za hodinu… Za půl hodiny…
Monika… Pche… Zapomněl ses jí zeptat, co ona na to. Nemáš ten dojem? Třeba to bude ona, kdo nakope do zadku tebe,
a ne obráceně… Máš u ní vroubek, a ne zrovna malej, nezapomínej na to…
Obraz Moniky se rozplynul a Marek před sebou najednou viděl tu sympatickou prodavačku z Rudné.
Andrea se jmenovala… Hezké jméno, ale zvláštní holka…
Milá, hezká, ale zvláštní… Taková záhadná… Povídavá, ale
přesto samý tajemství… Jak to vlastně všechno myslela? Co,
krucinál, myslela tím, ţe je Lopušná prokletá? No jo, stala se
mi nehoda, ošklivá nehoda, ale nic nevysvětlitelnýho nebo
čarodějnýho v tom přece nebylo. Byla to obyčejná lidská blbost, moje vlastní blbost. Nebo snad ne? Jestli o tom budu
moc přemýšlet, tak ještě začnu věřit na strašidla…
A jak myslela všechny ty řeči o svém osamění? Byla snad
v jejím hlase, v tom podivným podtónu, co jsem chvílemi zachytil mezi řádky, nějaká nevyslovená nabídka?
Sakra. Proč by nakonec ne? Vţdyť je to moc milá a zatraceně pěkná holka. Jinak hezká neţ Monika, napadlo ho, úplně
jinak. Zvláštní, jak dvě holky, obě pěkný, můţou bejt úplně
jiný…
Monika, ta je hezká uţ na první kouknutí, na Andreu se člověk musí podívat pořádně. Na první pohled je sice sympatic57
ká, ale není v ní taková ta vyzývavá atraktivita. Ale kdyţ se
koukneš podruhý, důkladněji a líp, uvidíš jemně vykrajované
rysy, sametovou pleť, jiskřivé oči, důlky ve tváři a ten jazyk,
kdyţ se dotýká při přemýšlení předních zubů… Co ta s ním
musí umět…
Ale nebyl to jenom vzhled, co ho na ní přitahovalo, uvaţoval
dál, kdyţ mu zima a bolest myšlenky na sex velmi rychle vyhnaly z hlavy. Monika byla vzdělanější, končila vysokou školu,
Andrea, jestli Marek dobře pochopil její slova, měla jenom
nějaké gymnázium. Vlastně na vejšku ani nemohla, vdala se
a narodila se jí dcera, vzpomněl si. Přesto měl silný pocit, ţe si
ta dívka v inteligenci s Monikou nikterak nezadá. A ţe, na rozdíl od ní, má tak nějak zdravější přístup k ţivotu, ţe je víc do
nepohody.
Nedokázal to úplně přesně definovat, ale zdálo se mu, ţe
s Andreou by byl společný ţivot příjemnější. Monika byla po
většinu času bezvadná partnerka, ale někdy z ní byl unavený.
Potřebovala chodit do společnosti, jemu to nic moc neříkalo.
Ráda mluvila o své matematice a fyzice a on většinou neměl
nejmenší tušení, o čem je řeč. A občas měla sklon k výčitkám,
které snášel jen s velkým sebezapřením. Někdy je nesnesl
a potom byl oheň na střeše. Jako včera večer… To si toho řekli
opravdu dost… To se bude pracně ţehlit… Budou to ale vŧbec
chtít ještě ţehlit? Nebyl si najednou jistý…
Aţ dodneška mu nedělalo větší potíţe ignorovat drobné nedostatky v jejich vztahu a byl se svým i s jejich společným ţivotem v zásadě spokojený a šťastný. I přes tu hádku aţ dodneška
neuvaţoval o tom, ţe by třeba mohl být s někým jiným ještě
spokojenější a šťastnější. Moţná to bylo z pohodlnosti, moţná
ho to prostě nenapadlo…
Aţ teď… Teď o tom přemýšlet začal.
Proč musím potkat takovouhle holku, jako je ta Andrea, kdyţ
zrovna chodím s jinou, posteskl si. Byla dlouhá období, kdy byl
úplně sám, a co by tehdy za takové setkání dal. Ale teď, teď
nejsem sám, chodím s Mončou uţ tak dlouho. Nemám právo
opustit ji pro jedno letmý setkání s jinou ţenou. Nebo snad
mám? Sakra, nejsme přece manţelé, jenom spolu chodíme.
Láska je moc hezká a příjemná věc, ale je to jenom cit. Není to
58
závazek. Je to jenom vztah dvou rovnoprávných, svobodných
lidí, kteří mají mimo jiných svých práv také právo volby.
Včetně práva volby svého partnera.
Na druhou stranu si dovedl váţit toho, ţe to s ním Monika
vydrţela takovou dobu a ţe to s ním, přes všechny ty drobné
třecí plochy v jejich vztahu a přes všechny jeho mouchy a nedostatky, zřejmě hodlá vydrţet ještě mnohem déle. Má tedy
právo tento její nepředstíraný a opravdový cit zpochybnit
a ohrozit? I kdyţ si moţná někdy v hloubi duše přiznává, ţe by
se mu moţná s někým jiným ţilo lépe? Mŧţe rozbít takový
vztah? Mŧţe vŧbec udělat něco takového? Smí hazardovat
s její láskou koketováním s cizí ţenou? S cizí ţenou v cizí zemi?
Myšlenky se mu zamlţovaly, rozutíkávaly se a splývaly do sebe,
překrývaly se a prostupovaly sebou navzájem. Byly stále hŧře
a hŧře uchopitelné, sypaly se jako jemný říční písek, protékaly
mu mezi prsty jako voda, aţ se mu poztrácely někde v hlubinách jeho podvědomí…
Přestával rozlišovat, co jsou ještě myšlenky a co uţ sny. Myšlenky se proměňovaly ve sny, ze snŧ se stávaly myšlenky, jimiţ
se jeho otřesený mozek chvíli poctivě zaobíral, a které se mu
potom opět poztrácely někde mezi zmatenými sny…
Pomalu na té ledové zemi usínal. Cítil se strašně vyčerpaný.
A strašlivě osamocený.
Nesmím usnout, nutil se násilím do bdělosti. Nesmím…
Zvedl se vítr. Zatraceně studený a zatraceně agresivní vítr.
Lomcoval mohutnými stromy, rozčesával větve keřŧ a pronikal
Markovi aţ do morku kostí.
Roztřásl se zimou, zuby mu o sebe jen drnčely. Ale aspoň ho
to probralo k ţivotu. Musím se pohybovat. Musím, musím,
protoţe jestli usnu, tak zmrznu, opakoval si pořád dokola.
S obrovským sebezapřením se posadil a zdravou rukou kolem sebe mával jako šílenec, aby se zahřál a rozproudil ztuhlou
krev v ţilách.
Naštěstí vítr po asi patnácti nekonečně dlouhých minutách
ta obludná mračna rozehnal a měsíc opět vystrčil svŧj studený
bílý čumák. Neoteplilo se tím ani o stupínek, ale aspoň se trošku osvětlila ta zpropadená mýtina.
59
Marek opustil svŧj chatrný úkryt a plouţil se dál kolem temné hradby stromŧ. Pohyboval se velmi pomalu, vyškrabával
energii ze samého dna svých rezerv.
Pár metrŧ dopředu, pár minut odpočinku.
Pár metrŧ dopředu, pár minut odpočinku.
Při odpočinku si pokaţdé lehnul na zem a polohlasně počítal
do sta. S kaţdou další pauzou počítal stále pomaleji a pomaleji.
Kdyţ padla stovka, znovu se zvednul a za vydatné pomoci berle
pokračoval dalších pár metrŧ.
Snaţil se křiţovat mýtinu a vyhýbat se přitom výmolŧm, pařezŧm, kamenŧm a malinovým keřŧm. Zraněnou nohu teď uţ
skoro vŧbec necítil.
Taky dobře, říkal si. Moţná mi odumírá, ale stejně s tím
nemůţu vůbec nic dělat. Tak ať to aspoň tak kurevsky nebolí,
přesvědčoval sám sebe. Strávil tak asi hodinu a urazil přitom
jen pár desítek metrŧ, kdyţ mu konečně přálo skutečné štěstí.
Našel malý balíček, pečlivě zabalený v igelitu. Dobře věděl, ţe
je v něm lékárnička, a ještě, a z toho měl úplně největší radost,
suchý novinový papír a krabička zápalek.
Ţivot dostal najednou nový rozměr.
A nový smysl…
X
„Já si ale skutečně myslím, ţe bysme měli ještě chvíli počkat,― podíval se Filip skepticky na hodinky. „Ještě není tolik.
Marek se z lesa běţně vracívá aţ kolem pŧlnoci. Teď je na něho
ještě brzo. Abysme nelítali jak blázni někde po planině a on
přitom neseděl na posedu a neposlouchal v transu vlčí vytí.―
Andrea se nesouhlasně zamračila. „Myslela som si, ţe si jeho
priateľ,― pronesla kousavě.
Filip uraţeně ztuhl. „Ale jo, JÁ jsem jeho přítel,― zdŧraznil.
„A znám ho uţ velice dlouho,― zdŧraznil ještě víc. „Na rozdíl od
někoho… A právě proto si myslím, ţe je ještě brzo na nějaký
nesmyslný panikaření,― dodal bezohledně a opálený obličej mu
potemněl. Ta ţenská ho začínala štvát. Co si vlastně o sobě
myslí? Zjeví se tady bůhví odkud a bude jim organizovat ţivot…
60
Andrea se zoufale podívala na Roba a hledala u něj zastání.
Chatař se chvíli ošíval a potom řekl: „Dievčatko, v tomto musím súhlasiť s Filipom. Marek nie je malý chlapec, aby sme sa
oňho uţ museli báť, a naozaj sa môţe vrátiť aţ v noci. Ísť ho
hľadať teraz by nebolo ani trochu rozumné.―
„Ak bude stále takto zamračené, tak nebude o chvíľu vidieť
ani na krok,― suše konstatovala Andrea, která se nehodlala jen
tak snadno vzdát.
„To není uţ teď,― utrousil Filip a vyhnul se jejímu spalujícímu pohledu.
„Tak ako, Robo? Pôjdete mu na pomoc?―
„Počúvaj, Andrejka,― odpověděl Robo váţně. „Váţim si tvoje
pocity, ale uznaj, ţe je to na organizovanie nejakej záchrannej
výpravy trochu málo. Nemáme ţiadny dôkaz, ţe by Marek našu
pomoc potreboval. A keby aj, za tmy sa toho aj tak veľa robiť
nedá. To miesto, kam sa Marek vypravil, je ozajstná dţungľa.
Ja to tam poznám dosť dobre na to, aby som vedel, ţe ho tam
v noci nikto nenájde. Je to niekoľko kilometrov štvorcových
starého lesa. My sme dvaja,― podíval se na Filipa, který mlčky
přikývl, „ty tu máš dieťa, s tebou nemôţeme rátať. Okrem nás
je iba pár ľudí na Veľkej lúke, ktorí celý deň dreli ako mulice
a teraz sa chystajú do postele. Alebo v nej uţ sú, pretoţe za
úsvitu vstávajú. Nemáme právo vyhnať ich do lesa len kvôli
nejakému tušeniu. Čo chceš robiť? Ísť dolu do krčmy a vzburcovať opilcov? Pozri sa, dievča,― změkl mu hlas. „Ak je Marek
schopný pohybu, príde sám hoci v noci. Ak sa mu snáď náhodou niečo stalo, vyvrtol si členok alebo niečo také, urobí si
ohník a vydrţí tam v pohode aţ do rána. A ak sa v noci nevráti,
tak ho hneď po rozvidnení môţeme ísť hľadať. To ti sľubujem.
Ale teraz nie. Naozaj nie. Ver mi.―
„A co kdyţ…,― chtěl se Filip na něco zeptat, ale zarazil se.
„Čo, co kdyţ?― nastraţila Andrea uši a Robo po něm šlehl
očima.
„Ne, nic. Zapomeň na to.―
Andrea se napřímila na ţidli a střídavě oba chlapy pozorovala. Mlčela, ale bylo vidět, ţe o něčem usilovně přemýšlí. „Dobre,― konstatovala po delší době. „Je veľa hodín a my dve uţ
61
musíme domov.― Zvedla se a oblékla se. „Poď, Barborka, musíme uţ ísť,― navlékala malou do mikiny.
„Mami, ja tu chcem ešte zostať,― zaprosila holčička.
„Nie! To nejde, ideme. Ešte ty ma hnevaj,― odmítla Andrea
stroze. Popadla ji nesmlouvavě za ruku a vlekla ji ke dveřím.
„Vám dvom prajem kľudnú dobrú noc,― prohodila jedovatě
a odešla do tmy.
„Do riti,― zaklel Robo a vyskočil ze ţidle. Následován v těsném závěsu Filipem vyběhl ven. Andrea stála u svého auta,
objímala dceru a plakala.
„Nechaj nás samých,― houkl Robo na Filipa.
„Coţe?―
„Zalez do chaty, Filip, hneď teraz, hýb sa,― zavrčel Robo nevlídně a vystrkal ho pryč. Přistoupil k Andree. Zaváhal, ale
potom rozevřel svoji medvědí náruč a obě dívky do ní sevřel.
„Dievčence, dievčence,― zašeptal a hlas se mu zadrhl. „Andrejka, takto predsa nemôţeš odísť,― zašeptal. „Prosím ťa, ver mi,
ako ja verím tebe. Ja verím, ţe si mala zlé tušenie, ja na teba
dám. A ak si myslíš, ţe sa Marekovi niečo stalo, verím tomu.
Pamätám sa, ako to bolo so Zolom. Ale ver aj ty mne, ţe viem,
čo robím, keď za ním nechcem ísť teraz do lesa. A ver aj tomu,
ţe urobím všetko na svete, aby som Mareka našiel a v poriadku
ho dopravil naspäť. Ak nie kvôli nemu alebo kvôli sebe, tak
kvôli tebe a tvojej dcérke. Vari som ťa uţ niekedy sklamal?―
zeptal se naléhavě. „Počuješ? Odpovedz mi. Sklamal som ťa
niekedy?―
Andrea zavrtěla hlavou. „Nie, nikdy,― dostala ze sebe.
„No vidíš… Ja viem, ţe nie. Počúvaj, poviem ti, ako to spravíme. Vy dve teraz pôjdete rovno domov. A zostanete tam,
rozumieš? Budete čakať doma! Nech ťa ani nenapadne ísť ho
hľadať sama. Stačí jeden blázon v lese,― řekl varovně. „Aj tak si
to chcela urobiť, však mám pravdu?―
Andrea se skloněnou hlavou přikývla.
„Myslel som si to,― zabručel Robo. „Teraz to uţ ale nechaj na
mňa. Ty sa musíš postarať o malú. Ja sa zase postarám o Mareka. Nakoniec, je to môj zákazník. A kvôli mojej hube je v tom
lese. Ráno ti zavolám, ako to všetko dopadlo. Platí?―
„Platí,― hlesla Andrea. „A Robo?―
62
„Čo?―
„Ďakujem.―
„Nemáš za čo, dievča.―
Andrea posadila Barborku dozadu a sedla si za volant. Nastartovala a rozsvítila světla. Robo ustoupil bokem, aby se
mohla s vozem na úzkém hřebeni snadněji otočit, ale dívka se
k tomu nějak neměla. Seděla za volantem, dívala se do tmy
a ještě o něčem přemýšlela. Robo k ní přistoupil a otevřel dveře.
„Čo ťa ešte trápi?― zeptal se měkce.
„Robo, prosím vás, nevravte o tom nič Marekovi. Nič o tom,
ţe som tu za vami bola. Prosím. A odkáţte to aj tam tomu…
kamarátovi,― kývla bradou k chatě a v očích se jí mihl hněv.
„Ale prečo? Prečo mu to nemám povedať? Nehnevaj sa, ale
tomu vôbec nerozumiem?―
„Pretoţe sa nechcem nikomu vnucovať do ţivota,― zašeptala
dívka, zabouchla dveře a rozjela se pryč.
Zmatený Robo se zadumaně poškrábal na hlavě a pomalu se
vracel do chaty. Ţenským ja asi nikdy nebudem rozumieť,
bručel si sám pro sebe ještě ve dveřích.
X
Marek si vyhlédl o samotě rostoucí mohutnou borovici, nepříliš vzdálenou, a s balíčkem zastrčeným pod svetrem k ní
přikulhal. Posadil se a s obrovskou úlevou se zády opřel o široký vrásčitý kmen. Chladným nočním vzduchem intenzívně
zavoněla pryskyřice, jak rozmačkal několik polotuhých smolnatých krápníkŧ, visících z borky starého stromu.
Zvrátil hlavu nahoru a hleděl skrze řídké větve na oblohu.
Probuzená pryskyřice ho hladově chytala za svetr i za vlasy, ale
bylo mu to lhostejné. Kdyţ to nepůjde umýt, tak to ostříhám
dohola, říkal si. Vţdyť o co jde. Vlasy jsou přece tak strašně
nepodstatné…
Nebe se dokonale vyčistilo a bylo teď plné hvězd. Bylo jich
vidět takové mnoţství, ţe mu nějakou dobu trvalo, neţ se mezi
nimi dokázal zorientovat a najít mezi všemi těmi svítícími body, kolečky a puntíky ta souhvězdí, která znal.
63
Od Persea a Kasiopeji nad hlavou, přes Cefea, Labuť, Lyru
a Orla a jejich letní trojúhelník19 na západě se rozlévala Mléčná
dráha. Před sebou nechala obě Medvědice, jak stylové, napadlo ho, a také celého Draka. Víc souhvězdí neviděl, obzor byl
hodně zúţen hradbou stromŧ. Ale i tak byl šťasten, ţe se mu
jich podařilo najít a rozpoznat tolik. Bylo to dětinské, ale cítil
se díky tomu mnohem lépe. Připomínalo mu to nedávno minulé doby a všechny ty společné večery u táborákŧ.
Kouzelné a bezstarostné večery, plné tepla, pohody a spřízněných duší. To všechno mu teď hrozně moc chybělo a nebylo
ani trochu jisté, jestli to ještě někdy zaţije. Znovu se ho začala
zmocňovat deprese. Prudký závan ledového větru ho však
rychle vrátil do současnosti. Otřásl se. Čerstvý vzduch mu
okysličil mozek a začal zase uvaţovat trochu racionálněji.
Musím konečně udělat ten oheň, uvědomil si, teď uţ mám
všechno, co k tomu potřebuju. Vylovil zpoza svetru balíček
a poloţil ho vedle sebe. Noţem vyryl v trávě několik drnŧ
a zaloţil před sebou primitivní ohniště. Problém byl s třískami.
Suché dřevo by bylo, ale nebyl schopen z něj jednou rukou ty
třísky nařezat.
Rozhlíţel se kolem sebe a hledal něco, čím by je nahradil.
Řešení nalezl paradoxně hned za svými zády. Z kmene borovice, o kterou se opíral, se dalo ořezat a oloupat něco pryskyřičnaté kŧry.
To bych mohl jednou rukou dokázat, usoudil, a pustil se
s vervou hned do práce. Cítil se mnohem lépe, kdyţ měl před
sebou jasný úkol a daný cíl.
Posbíral pečlivě i ty nejmenší odřezky a opatrně je všechny
narovnal na hromádku. Balíček opatrně, téměř s něhou, rozbalil a vyjmul z něj zápalky a sloţený list novinového papíru.
Cimrmanovi poskytla na dalekém severu neocenitelnou sluţbu Národní politika, mně tady na Slovensku zase stará česká
Tzv. „Letní trojúhelník― je asterismus tvořený hvězdami Deneb
v souhvězdí Labutě, Vega v souhvězdí Lyry a Altair v souhvězdí Orla.
Na severní polokouli je nejlépe pozorovatelný v letním období (odtud
název). Všechny tři hvězdy patří mezi 57 tradičních navigačních
hvězd.
19
64
Mladá fronta Dnes, probleskla mu hlavou vzpomínka na veselejší časy.
Zmačkal novinovou stránku do volné koule a poloţil ji doprostřed ohniště. Na tento základ postavil malou pyramidku
z několika drobnějších úlomkŧ kŧry. Vytáhl náboţně krabičku
zápalek. Převracel ji v dlani a přemýšlel, jak se dá jednou rukou vyjmout sirku z krabičky a zároveň s ní škrtnout o škrtátko. Po několika experimentech, které ho stály čtyři zlomené
zápalky, sevřel krabičku mezi zuby a volnou rukou škrtnul.
Sirka sice ochotně vzplála, ale okamţitě zhasla pod náporem
větru. Další rovněţ. I ta třetí. Celkově uţ sedmá. Tudy cesta
nevedla.
Posunul se blíţ k miniaturnímu ohništi. Měl je teď téměř
mezi koleny. Přetáhl si svetr přes hlavu a pohnul si přitom
zlomenou paţí. Bolest byla tak prudká a nečekaná, ţe mu aţ
vyrazila dech. Zaúpěl a na čele mu opět vyskočily krŧpěje studeného potu. Pravou rukou si pevně tiskl levý loket k tělu
a snaţil se ovládnout bolest. Trvalo to dlouho.
Dosud se třásl jen zimou, teď se rozklepal navíc i bolestí.
Musel ale pokračovat. Byla mu teď taková zima, ţe se třást uţ
prakticky vŧbec nepřestával. Dost mu to komplikovalo jiţ tak
sloţité rozdělávání ohně. Zapřel si svou berli vidlicí o krk, aby
si uvolnil ruku, a svetr přes hŧl pověsil. Vytvořil tak ze svého
těla a svetru jakousi zástěnu proti větru. Co nejvíce se naklonil
k ohništi a s krabičkou mezi zuby znovu škrtl.
Vzplanutí zápalky na okamţik osvětlilo nejbliţší okolí a svým
jasem mu na moment oslepilo oči. Velice opatrně přiloţil hořící hlavičku sirky k papíru a nechal zápalku rozhořet. Jasný
červenoţlutý plamen se do papíru lačně zakousl a rozhořel se.
Plamen vyšlehl a nečekaně mu olízl vlasy. Charakteristický
zápach mu prozradil, ţe hlavou ucukl příliš pozdě. Čert vem
vlasy, hlavně, kdyţ to hřeje, pomyslel si a bránil ohýnek proti
větru vším, co měl v tu chvíli k dispozici. Rukou, svetrem,
vlastním tělem.
Papír dohoříval a kŧra sotva doutnala. Přeci jen byla trochu
vlhká. Několik bliknutí, několik křečovitých záchvěvŧ a slaboučký plamínek smutně zhasl. Ale néé, zasténal Marek, já ten
65
oheň přece potřebuju. "Potřebuju!", zakřičel v zoufalství nahlas.
Jeho výkřik se rozlétl tmou, přeběhl jako lehkonohá gazela
přes louku a roztříštil se o hradbu protějších stromŧ, kde vyplašil velkou sovu. Ta klouzavým bezhlučným letem přelétla
nad pasekou a ztratila se mezi kmeny štíhlých jedlí hlouběji
v lese.
Zamyšleně se za ní zahleděl. Připomněla mu jejich nedávný
výlet na Šiance. Tam také viděli velkou sovu. Bílou sovu 20. To
byli ještě všichni pohromadě. A byli šťastní a bezstarostní.
Markovi to teď připadalo strašlivě vzdálené a naprosto neskutečné.
Bylo mu smutno. Tolik smutno. Monika a Filip s Luckou mu
moc chyběli. Ale hlavně Monika…
Naklonil se znovu k provizornímu ohništi a opatrně foukal
na ty dva nebo tři jakţtakţ ţhavé uhlíky. Na okamţik se nadějně rozzářily a vyrazil z nich tenounký prouţek štiplavého dýmu. Po několika okamţicích však zčernaly i ony.
Musel začít znovu. Od samého začátku.
Novinový papír uţ ale ţádný neměl, spotřeboval jej neuváţeně všechen uţ během prvního pokusu. Nejraději by si za to teď
pořádně nafackoval.
Dělám dneska od samého rána hloupé a zbytečné chyby.
A dělám jich trestuhodně mnoho, nadával si. Jestli nepřestanu
blbnout, tak umřu… Na vlastní blbost. Jak trapné… Můţou mi
to napsat na náhrobek jako epitaf: „Zabila ho jeho vlastní
blbost…“
Na okamţik propadl totální beznaději.
Potom si ale vzpomněl, ţe má v náprsní kapse košile notýsek,
kam si během svých výprav zapisoval nejrŧznější poznámky.
Třesoucími se a promodralými prsty ho vytáhl, opřel si ho
o koleno zdravé nohy a zalistoval v něm. Většinou byly stránky
popsané nebo pomalované, jen několik posledních bylo ještě
čistých. Bez sebemenší lítosti je vytrhnul.
Pravděpodobně to tehdy byla sova pálená, slovensky plamienka
driemavá (Tyto alba).
20
66
Postavil na ohništi před sebou novou pyramidku. Pouţil přitom všechny ohořelé třísky, všechny kousky kŧry a pryskyřice,
všechny vypálené sirky. Všechno, co kolem sebe nacházel a co
by mohlo hořet. Znovu vybudoval osvědčený větrolam a naklonil se k ohništi.
Škrtnul o krabičku svíranou mezi zuby a zápalku přiloţil pod
okraj listu. Plamínek se ho zmocnil, pohlcoval další a další
kousky papíru a olizoval svým horkým jazykem kŧru. Marek
drţel zápalku, dokud mu plamen bolestivě neoţehl prsty. Nepříjemně to zabolelo, ale neodváţil se ani zaklet, aby si ho náhodou nesfoukl.
Dařilo se. Konečně se aspoň něco dařilo. Napětím ani nedýchal. Kŧra najednou vzplála a ohýnek sílil a mohutněl. Dostával od Marka stále novou potravu a získával díky tomu i novou
sílu. Teď uţ začínal dokonce i hřát.
Marek ho velice opatrně přikrmoval připraveným dřevem
a nahříval si nad jeho plameny prokřehlé prsty. Teplo do nich
pronikalo, ohřívalo krev a šířilo se dál do dlaně, do paţe, do
celého těla. Napřed jako mrazivé šimrání, ale potom uţ jako
skutečné teplo. Bylo to tak příjemné, tak báječné.
Oheň je přece skvělá věc, nadchl se Marek. Dovedl si velmi
ţivě představit, jak asi bylo jeho pravěkým předkŧm, kdyţ
seděli večer ve své jeskyni kolem ohně a nahřívali si po celodenním shánění potravy unavená těla. Přímo je viděl, jak se
postupně natáčejí k ohni, aby si ohřáli i záda a boky. Jak s rozehřátými těly zalézají do svých huňatých medvědích a vlčích
koţešin a tam se tisknou ke svým druţkám a milují se s nimi.
Ale také si dovedl představit, jak strašně jim muselo být,
kdyţ nějakým nešťastným nedopatřením o svŧj oheň přišli
a nový si rozdělat nedokázali. Jak jim po západu slunce postupně promrzaly končetiny, jak jim tuhla zimou krev v ţilách,
jak uţ nepomáhalo, ani kdyţ se těsně přimáčkli jeden k druhému. Jak se kaţdé ráno někdo z dětí nebo z těch slabších,
nemocných, zraněných či starých členŧ tlupy neprobudil do
nového dne. Docela teď chápal, ţe ztratit z nedbalosti oheň byl
zločin, který se po zásluze trestal smrtí. A věřil, ţe se kvŧli ohni
vraţdilo. Také by byl kvŧli němu dnešní večer schopen i vraţdy. Otřásl se při té představě.
67
Svetr si znovu pracně oblékl. Ohýnek se teď uţ dokázal chránit sám svojí vlastní silou a on ten svetr potřeboval mnohem
víc. Z balíčku vytáhl malou plechovou krabičku, do které si
dával léky. Věděl, ţe tam bude pár aspirínŧ, ale také čtyři pilulky Dinylu. Dva aspiriny a dva Dinyly vyndal a jen tak nasucho je spolykal. Obličej se mu zkroutil hořkostí. Potřeboval by
se napít, ale nebylo čeho. Tak se s tím prostě smířil. Zbylé dvě
tabletky analgetika zastrčil do kapsy, aby je měl v případě potřeby hned po ruce.
Oheň teď pěkně hořel a moc příjemně hřál.
Marek přiloţil ještě trochu dřeva, co našel v dosahu kolem
sebe, a naprosto vyčerpaně se sesul k patě stromu. Byl strašně
unavený, zmrzlý a měl pořád silné bolesti. Přesto mu ale bylo
líp neţ v několika posledních hodinách. To teplo ohně dělalo
takové zázraky. Oheň je mocné kouzlo. Jen díky němu teď cítil,
ţe má alespoň šanci. Usínal. Vyčerpáním, ale moţná také vlivem práškŧ. Mohlo být kolem pŧlnoci. Nebo také ne. Nevěděl,
kolik je hodin, nedokázal to odhadnout. Ostatně, nebylo to
dŧleţité. Dŧleţité bude ráno. A to pozná…
Noc byla studená, čím dál studenější. A les oţíval. Aţ moc.
Uţ v polospánku uslyšel houkat sovu. Moţná to byla ta, co ji
prve vyplašil svým hysterickým výkřikem. Nebo nějaká jiná.
Všude kolem něho praskaly pod ostrými kopýtky vysoké zvěře
větvičky, někde opodál v trávě rejdil párek hrabošŧ. Kolem
poničeného buku se prosmýkla lasička. Přilákal ji tam nasládlý
pach zaschlé krve.
Snad oheň odradí všechny zvědavce, zadoufal Marek, kdyţ
viděl ten bohatý ţivot kolem sebe. Přiloţil na oheň a znovu se
propadl do spánku. Zdálo se mu, ţe je s Monikou na výletě.
Byli spolu někde v lese…
…seděli vedle sebe na trávě a dívali se na malý rybníček s několika kačenami a bílou labutí s chromým křídlem. Bylo léto,
do tváří jim svítilo sluníčko a od vody foukal příjemně svěţí
vánek. Kachny se mezi sebou hlasitě o něco hádaly, labuť brázdila hladinu mlčky. Občas ponořila hlavu pod vodu a ze dna
uštípla chomáč brčálově zelených rostlin.
„Tady je takový klid,― řekla Monika a opřela se mu o rameno.
Políbil ji do blonďatých vlasŧ.
68
„Pojď blíţ ke mně,― zašeptal.
Monika zvedla hlavu a dlouze ho políbila na ústa. Potom se
zvedla a sedla si mu na klín, tváří k němu. Dala mu pusu na
nos a sepjala ruce kolem jeho krku. „Marečku, chtěla by ti něco
říct,― řekla a podívala se mu přitom přímo do očí. Měla takový
zvláštní pohled. Jakoby rozostřený a zasněný.
„Co mi chceš říct?― zeptal se tiše.
„Víš, já bych chtěla, moc bych chtěla…,― začala trošku nesměle. Odmlčela se a zahleděla se někam za jeho záda.
„No, copak bys chtěla?― snaţil se ji povzbudit. A díval se na
ni.
A viděl, jak se jí mění výraz v obličeji, jak jí rysy tuhnou strachem, jak v nepředstírané hrŧze není schopna říct kloudné
slovo a jen ze sebe vyráţí koktavé: „Tam! Tam!― a ukazuje
kamsi za jeho záda.
Odstrčil Moniku od sebe, vyskočil ze země a otočil se. A uviděl obrovského hnědého medvěda s prošedivělým hřbetem, jak
se s vyceněnými ţlutými tesáky ţene rovnou k nim. „Utíkej
pryč!― zakřičel na dívku, odstrčil ji od sebe a s roztaţenými
paţemi se postavil medvědovi do cesty.
Ten ho jediným úderem srazil k zemi, mohutnými tlapami
ho několikrát převalil tam a zpět a potom se mu silnými zuby
zakousl do pravého zápěstí a jedním rázem mu urval celou
paţi…
…Marek vykřikl bolestí a probudil se. Na hřbetě pravé dlaně
mu mokvala velká čerstvá rána a ve vzduchu se vznášel nezaměnitelný puch spáleného masa.
Převalil se na bok, stiskl popálenou ruku pevně mezi stehna
a chtělo se mu umřít…
X
Po Andreině odjezdu se Robo vrátil do krbárny a přivítalo ho
ticho a téměř vyhaslý krb. Filip byl u sebe v chatě a zřejmě
trucoval. A soudě podle toho, ţe si s sebou odnesl zbytek čaje
i s láhví rumu, tak tam pravděpodobně zapíjel tu domnělou
křivdu, co se mu stala.
69
Chatař se lehce usmál. Měl toho velkého klacka svým zpŧsobem docela rád. Vlastně ho měl společně s Markem asi nejraději ze všech svých stálých zákazníkŧ. Kdyţ se člověk přenesl
přes Filipovo ego, svérázný smysl pro humor a nepřekonatelnou touhu být za kaţdou cenu středem pozornosti, byl to dobrosrdečný kluk se zlatým srdcem. A tak věděl, ţe nejlepší bude,
kdyţ ho nechá se vytrucovat. Ţe to nebude trvat dlouho a Filip
přijde sám…
Robo přiloţil do krbu a zašel do malé kuchyňky, kde si z velkého plastového kanystru odlil do ešusu trochu pitné vody.
S vodou se muselo šetřit, kaţdá kapka se musela donést od dvě
stě metrŧ vzdálené studánky a některé roky bývaly hodně suché. Ale i kdyţ byly roky deštivé a vody bylo dost, šetřil s ní,
nesnášel zbytečné plýtvání.
Ešus postavil na kraj otevřeného krbu a nechal plameny, aby
ho olizovaly. Za několik minut voda vřela. Zalil si silnou černou
kávu, hodil do ní tři kostky cukru a posadil se ke stolu. Zapálil
si cigaretu a zamyšleně se rozhlíţel kolem sebe.
Chatu získal začátkem devadesátých let od fabriky, kde pracoval dvacet let jako směnový mistr, do ekonomického pronájmu, a dva roky nato od podniku odkoupil. Ale krbárna, ta
bylo čistě jeho dítětem. Vybudoval ji z bývalého skladiště,
z cihel a kamenŧ postavil krb, u lesákŧ nechal na míru vyrobit
stoly a lavice a bŧhvíkde splašil originální barový pult.
Přepáţkou oddělil kuchyňku a v jejím podkroví vyrobil metr
třicet vysoký prostor, kde on nebo jeho ochranářští kolegové
přespávali, kdyţ byla chata právě obsazená turisty. Stěny vyzdobil paroţím jelenŧ, fotkami planiny věnovanými pro tyto
účely přáteli a bar předzásobil alkoholem, limonádami, tatrankami a pohlednicemi. Vytvořil tak turistickou chatu se zázemím, která neměla na celé planině konkurenci. Hlavně proto,
ţe byla jediná.
Během pár let získal stálou klientelu, převáţně z Čech, kde
měl ještě z doby vojenské sluţby ve Slaném spousty přátel,
a získal si dŧvěru svých hostŧ maximální vstřícností a ochotou.
Na podzim roku 1994 se u něho poprvé ubytovala skupina
mladých Brňákŧ, která se přijela podívat na jelení říji. Byli
mezi nimi Marek s Filipem. Ti dva si ho brzy získali svojí bez70
prostředností a vitalitou; kdyţ byl s nimi, cítil se na jejich třiadvacet let. Měl rád jejich drsný smysl pro humor, imponovala
mu síla jejich přátelství a začínal se těšit na jejich další návštěvy. Jezdívali k němu dvakrát třikrát ročně, vţdy na jaře
a na podzim, kdy je planina nejhezčí, občas i v zimě, málokdy
v létě. Sestava skupiny se dost měnila, s Filipem přijela pokaţdé jiná dívka, s Markem v poslední době jezdila poměrně pravidelně Monika, ale jen Marek s Filipem patřili ke stálicím.
Postupně mezi nimi třemi vzniklo zvláštní spojenectví. On ty
dva kluky zasvěcoval do všech tajŧ planiny a oni mu opláceli
neutuchajícím zájmem o cokoliv, co se planiny dotýkalo byť jen
okrajově. A kdykoliv to bylo jen trochu moţné, vyráţeli na výpravy, aby si všechny své nově nabyté poznatky prověřili
v praxi a zachytili je na fotografický film. Ostatně, několik nejpodařenějších snímkŧ zdobilo stěny krbárny a pokojŧ.
A teď se Marek z jednoho takového výletu nevrátil. A co hŧř,
neposlechl jeho varování a neřídil se jeho dobře míněnými
radami.
Robo se podíval se na hodinky a těţce si povzdechl. Neplašil
se, na to bylo času ještě dost; opravdu byl přesvědčený, navzdory Andreiným obavám, ţe se Marek ještě vrátí. Velmi ho
však mrzelo a povaţoval za své osobní selhání, ţe Marek, právě
ten Marek, do kterého vkládal tolik nadějí a jehoţ měl časem
v úmyslu nějakým zpŧsobem zapojit do poloprofesionální
ochrany přírody, ignoroval jeho základní radu. Dát někomu
vědět, kam jde.
Ne ţe by byl prvním turistou, který se na planině ztratil nebo
musel zŧstat venku přes noc. Stávalo se to a stávalo se to
i mnohem zkušenějším lidem neţ byl on. A aţ na jedinou výjimku, kdy jeden zákazník, sedmdesátiletý dŧchodce z Ostravy,
zemřel při odpolední procházce po turistické značce na infarkt,
to zatím pokaţdé dobře dopadlo. I kdyţ mnohokrát museli
svolat skupinu dobrovolníkŧ a vyrazit do lesa. Ale nikdy nikoho nehledali v noci.
Dlouholeté zkušenosti horala mu dávaly za pravdu v tom, co
Andree o nočním pátrání tvrdil. Přesto se nemohl zbavit
zvláštního pocitu, ţe něco není v pořádku. Ţe na dívčiných
obavách mŧţe něco být.
71
Zaslechl prásknutí dveří a rychlé kroky na verandě. Vzápětí
na to do krbárny vpadl Filip. Po nějakém trucování nebylo
v jeho tváři ani stopy.
„Robo, hele, co jsem našel,― zašermoval nad hlavou jakýmsi
zmuchlaným papírem. „Asi byste to měl vidět.―
„Čo to je?―
„Markova omluvenka.―
„Jebem ci boha, nehovor na mňa v hádankách,― zavrčel nerudně chatař. „Na to teraz naozaj nemám náladu.―
Filip za sebou zavřel dveře a nevzrušeně se posadil ke stolu.
„Heleďte se,― poloţil papír na desku a uhladil ho dlaní. „Trošku
jsem vedle uklízel a tohle leţelo v kuchyni u kamen, hned vedle
bedny se dřevem. Všiml jsem si toho aţ teď… Je to od Marka.
Píše nám tady, kam jde a kudy tam pŧjde a ţe se vrátí na večeři. A taky tam udělal jakejsi náčrtek. To asi pro ty blbější z nás.
Je hodnej, ţe pamatoval i na mě… Monča to zřejmě našla první, a kdyţ si to přečetla a zjistila, ţe vyrazil ven bez ní, tak ji
popadl amok a zahodila to. Řekl bych, ţe jsme Markovi drobet
křivdili. Moţná je idiot, ţe tam vyrazil sám, ale musí se mu
přiznat, ţe měl aspoň snahu nás informovat. Akorát to holt
dostal do ruky nesprávnej člověk.―
Robo si od něj lístek vzal a dŧkladně si ho prohlédl. „No, to je
celkom zrozumiteľné. Tak predsa len sa ten chlapec odo mňa
niečomu priučil,― prohodil usmířeně. V hloubi duše byl rád, ţe
se v něm nezmýlil. „Ale aj tak ho to neospravedlňuje, gaunera,
ţe tam vyrazil úplne sám,― dodal, aby si zachoval tvář. „To mu
len tak ľahko nezabudnem.―
„Co myslíte?― zeptal se Filip zamyšleně.
„Čo či myslím?―
„Vrátí se?―
„Samozrejme, ţe sa vráti,― odpověděl Robo okamţitě. „Len
neviem, či teraz alebo aţ ráno. Alebo… či predsa len nebude
potrebovať našu pomoc,― připustil neochotně po chvíli mlčení.
„Vy uţ jste spal v lese, jen tak, bez spacáku, bez ničeho, co?―
zajímal se Filip.
Robo se na něho shovívavě podíval. „Viackrát, neţ si dokáţeš
predstaviť.―
„A vţdycky to bylo dobrovolně?―
72
Chatař mávl rukou. „Ale kdeţe. Napríklad predvlani. Vtedy
som zablúdil pod Niţnou Kľakovou. Bol koniec leta a ja som
tam hľadal huby. Rástlo ich ten rok fakt veľa, sakra veď vieš,
v tom roku ste tu na jeseň boli tieţ, a ja som pri zbieraní zabudol na čas ako na smrť. A zrazu sa zotmelo a zničoho-nič prišla
strašná búrka. Fakt príšerná,― odmlčel se, aby si utřídil v hlavě
vzpomínky.
„Hľadal som, kam by som sa schoval, a zašiel som pritom
dosť hlboko do lesa. Schoval som sa pod akýsi vyvrátený strom
a čakal tam, kým prestane pršať. Bol som mokrý ako myš. Lenţe pršať neprestávalo a zrazu prišla noc. A ja som vtedy urobil
chybu ako nejaký zelenáč. Snaţil som sa nájsť potme cestu
domov. No samozrejme, ţe to bola tá najväčšia kokotina, čo
ma mohla napadnúť, a muselo to skončiť tak, ako to aj skončilo. Zablúdil som. Ale totálne. Človeče, ja nielen ţe som nemal
ani tušenie, kde som, ja som v tej tme a v tom daţdi ani nevedel, kam je dopredu a kam dozadu. Došlo mi, ţe budem musieť
stráviť noc v lese. No, nebola to zase aţ taká tragédia,― podíval
se na zaujatě se tvářícího Filipa. „Baterku som mal, pár vecí na
prezlečenie tieţ, tak som si našiel v skalách malú jaskynku
a schoval sa do nej. Vovnútri bola dokonca trocha suchého
dreva a tak som si pri vchode rozloţil maličký ohník. Bál som
sa totiţ, či som si neustlal v spálni nejakého medveďa. To hej,
z toho som mal strach. Ale asi v tú noc spal macko niekde inde.
No, bol som síce premočený durch, bola mi zima ako psovi, ale
noc som prečkal celkom v pohode, šaty som postupne usušil
nad ohňom, a keď sa ráno rozbrieţdilo, tak som práve tak
v pohode našiel cestu domov. Za svetla to bolo celkom jednoduché…,― dodal s nádechem pýchy v hlase.
„Takţe myslíte, ţe je Marek zalezlej v nějaké díře a čeká, aţ
bude ráno?― uvaţoval Filip.
„No, skoro by som si to ţelal…,― zamyslel se chatař. „Počuj,
koľko je vlastne hodín?― zeptal se.
Filip si vyhrnul rukáv. „Ještě necelou hodinu a bude uţ zítra.―
„Ty proste nemôţeš aspoň chvíľu rozprávať tak, ako ti huba
narástla, však?― zavrčel Robo.
73
„Kdyţ ona mě narostla právě takhle,― zakřenil se Filip, ale
Robo ho uţ zase neposlouchal. Přemýšlel a mračil se u toho.
„No, uţ je dosť hodín na to, aby bol späť. Vieš ty čo?― rozhodl
se najednou. „Zájdeme sa spolu pozrieť na Veľkú lúku, či tam
o Marekovi náhodou predsa len niečo nevedia. A ak nie, vrátime sa sem, vyspíme sa a zavčas ráno ho pôjdeme hľadať.
Súhlas?―
X
Marek si tiskl popálenou paţi k břichu a strašně sprostě nadával.
Zvedl ruku, aby si spáleninu prohlédl. Nebylo to moc hluboké, na to se probudil příliš rychle, ale i tak měl nepříjemně
oţehnutý celý hřbet dlaně. A navíc mu doutnal rukáv. Počáteční šok ho přešel a nové zranění začalo silně bolet.
Třesoucí se rukou sáhl do kapsy a velice opatrně, aby se popáleným místem pokud moţno vŧbec nedotknul okraje kapsy,
z ní vylovil svŧj sáček s lékárničkou. Roztrhnul papírový obal
jednoho ze dvou sterilních obvazŧ, které tam měl, a pokusil se
zranění obvázat.
Šlo to k uzoufání špatně. Levá ruka byla nepouţitelná, zbývaly jedině zuby. Kdyţ se to konečně podařilo, byl výsledek takový, ţe i velice podprŧměrná zdravotní sestra by se za něj hodně
styděla. To však Markovi bylo úplně lhostejné. Estetická stránka obvazu nebylo to, co ho momentálně trápilo nejvíc. Za podstatně větší problém povaţoval, ţe uţ mu zbývala jen jedna
nepoškozená končetina — pravá noha, a to pro nocování v lese
bylo zoufale málo. Povzdechl si.
Na okamţik mu hlavou prolétla myšlenka, ţe by si měl tím
druhým obinadlem převázat i hluboké zranění na noze, ale při
představě, ţe by musel nejdříve strhnout zaschlou krví na ránu
přilepené plátno, ji rychle zapudil. Proč bych si měl přidělávat
další bolest, kdyţ to není nezbytně nutné, přesvědčoval sám
sebe.
Oheň skomíral, svým nechtěným úderem rozmetal uhlíky široko daleko.
74
Rozhlédl se a zvedl opodál leţící kus zelené větve. Pečlivě
shrnul všechny ţhavé uhlíky na jednu hromádku uprostřed
ohniště a ze dřeva, které se válelo všude kolem něho, vybral
všechny drobnější kousky a naskládal je do ţhavého popela.
Potom se k ohništi co nejvíce naklonil a velmi opatrně do uhlíkŧ foukal. Podařilo se mu vyloudit malý blikající plamínek.
Tak dlouho jej přikrmoval suchým dřevem, aţ se ohýnek zase
vděčně rozhořel. Teplé a svítící plameny byly Markovi tou nejpříjemnější a nejvzácnější odměnou.
Byl moc rád, ţe má zase oheň. Při představě, ţe by měl zŧstat
v lese přes noc úplně sám, zle potlučený a navíc bez ohně, se
mu dělalo špatně.
Otřásl se a nebylo to jen zimou. I kdyţ i ta začínala být s postupující nocí stále vlezlejší a protivnější. Ale hlavně okolní
hluboké lesy začínaly být aţ nepříjemně ţivé. O to víc byl rád,
ţe oheň má. Poskytoval mu kromě tepla také ochranu. Neradostně si však uvědomoval, ţe se zásobou dřeva aţ do rozednění nevydrţí. Coţ bylo zlé, protoţe doplnit dřevo znamenalo
pohybovat se. A pohyb se rovnal krutým bolestem. Nebylo však
zbytí. Vybavilo se mu, ţe v houští, v němţ leţel pŧvodně, bylo
několik suchých malých smrčkŧ.
Jenomţe to odsud bylo strašně daleko. Nejméně dvacet metrŧ.
Strašlivě, úplně příšerně, se mu nechtělo opustit relativní
bezpečí a příjemné teplo jeho současného útočiště. Odejít od
ohně směrem do tmy. Obzvláště, kdyţ les vypadal tak nepřístupně a nepřátelsky.
Marek věděl, ţe k ohni se ţádné zvíře přiblíţit neodváţí, ale
tam, tam v tom houští naproti… Kdoví, co všechno tam uţ teď
za vysokou trávou číhá, co se schovává za hradbou stromŧ
a čeká na vhodnou příleţitost k útoku, znervózňoval sám sebe.
Navíc měl hrŧzu z toho, jak na další výlet budou reagovat jeho
zranění. Teď, kdyţ byl nějakou dobu celkem v klidu a snaţil se
nehýbat, se dala bolest celkem snášet. Bylo to jen takové tupé
tepání. Otázkou však bylo, co to všechno začne dělat, aţ se zase
začne belhat přes louku.
Nechtělo se mu to zkoušet. Boţe, jak moc se mu to nechtělo
zkoušet…
75
Musel to ale udělat. Nemohl tady jen tak nečinně sedět a čekat, aţ oheň vyhasne sám. To by si rovnou mohl podepsat rozsudek.
Rozhodl se.
Naloţil na ohniště všechno dřevo, co mu ještě zbývalo. Rozdělal druhý balíček s gázou a asi metrový kus si omotal kolem
čela, aby mu pot nestékal do očí. Uzel jednou rukou udělat
nedokázal, a tak volné konce do sebe prostě jen tak nějak zašmodrchal. Snad to vydrţí, zadoufal. Dýku zastrčil zpátky do
pouzdra, pokusil se nemyslet na to, ţe je v lese plném divoké
zvěře, a vydal se na tu strastiplnou pouť.
Nerad. Velmi nerad.
Všechno ho okamţitě rozbolelo. Rozbolelo ho to tolik, ţe
okamţitě zapomněl na všechna ta divoká zvířata okolo. Ještě
jednou se zastavil a zalovil rukou v kapse. Vylovil z ní poslední
dvě tablety Dinylu. Byly pěkně ušmudlané, ale to mu bylo úplně jedno. On sám také nezářil zrovna čistotou.
Čistý, zářivě čistý, vybavila se mu jedna přihlouplá televizní
reklama na čistící prášek a zasmál se. Ulevilo se mu tím a napětí, které ho drtilo jako čelisti obrovského svěráku, trochu
povolilo.
Horší ale bylo, ţe mu jedna tableta upadla do trávy a on teď
v noci neměl sebemenší šanci ji najít. Pravda, v té vysoké trávě
by neměl šanci ani za denního světla.
Chvíli ţmoulal v dlani tu poslední a zvaţoval, co s ním třetí
prášek v prŧběhu několika málo hodin udělá. Potom se rozhodl a zastrčil pilulku zpátky do kapsy. Do rána bylo ještě příliš
daleko a nevěděl, co všechno ho ještě čeká.
No, tak do toho. Nebo ti oheň vyhasne a budeš tady sedět
potmě, hecoval se. Opřel se o berli a vyrazil kupředu osvědčeným a vyzkoušeným stylem. Pár metrŧ dopředu, pár minut
odpočinku. Pár metrŧ dopředu, pár minut odpočinku.
Bolelo to.
A i přes tu zimu se z něj pot jen lil. Byl rád, ţe má svoji gázovou čelenku. Na otírání potu z očí by mu chyběla volná ruka.
Za více jak pŧl hodiny se dovlekl aţ k oněm souškám. Při pohledu zpátky přes louku viděl, ţe jeho oheň uţ zase jen doutná,
a nezbývalo mu neţ doufat, ţe se mu podaří znovu ho oţivit.
76
Ztěţka se posadil mezi suché smrčky a začal z nich olamovat
větve. Nalámal jich uţ celou hromadu, kdyţ mu hlavou jako
blesk proletěla myšlenka, ţe se namáhá a trápí úplně zbytečně,
protoţe to dříví k ohništi nedokáţe nijak dopravit. Měl k dispozici jen jednu ruku, navíc popálenou, a tu nutně potřeboval na
přidrţování berle.
Seděl mezi spoustou suchého dřeva a snaţil se vymyslet, jak
je dostat přes louku. Neustále rostoucí zima jeho přemýšlení
urychlila a konečně ho napadlo jedno řešení.
Tak prosté, ţe bylo aţ geniální.
Serval zuby z popálené ruky tak pracně přiloţený obvaz
a proklínal se přitom, ţe nechal zbytek druhého obvazu u ohně.
Z větví poskládal velkou otep a pevně ji tím obinadlem svázal
dohromady. Podařilo se mu to aţ na třetí pokus, dvakrát se mu
otep rozpadla při svazování pod rukama. Rozmotal i čelenku
a sundal si ji z hlavy. Provlékl tento kus gázy mezi větvemi
a oba volné konce svázal dohromady. Takto vytvořenou
smyčku si přetáhl přes hlavu a zdravou paţi a urovnal si otep
na zádech.
To by mohlo jít, pochválil se polohlasně, nadarmo nemáš tu
vysokou školu…
Znovu se za značných bolestí zvedl na nohy a namířil si to
zpět ke svému stromu. Při kaţdém kroku ho otep bolestivě
udeřila do zlomené paţe. I tento systém měl tedy své mouchy.
Krok, rána.
Krok, rána.
Aţ se mu zatmívalo před očima bolestí. Zatínal zuby a propracovával se dopředu. Jeho ohniště uţ sotva kouřilo, po plamenech nebylo ani památky. Musel si pospíšit.
Zhasínající oheň měl ještě jednu velkou nevýhodu. Jak se
ztratily plameny, les znovu obţivl. Znovu se ozývalo praskání
větví pod kopyty zvěře, houkaly sovy. Ze všech stran lesa na
něho útočily spousty zvukŧ.
Zvukŧ, kterých by si ve dne nejspíš vŧbec nevšiml, ale které
mu teď připadaly krajně podezřelé. A naháněly mu hrŧzu.
Ještě ţe aspoň nevěřím na strašidla, říkal si, a raději tyto úvahy hned zaháněl, protoţe kdoví, jak to s těmi strašidly vlastně
je…
77
Chtěl zrychlit, ale nešlo to.
Nedokázal uţ zrychlit ani o fous. Byl fyzicky zcela vyčerpaný
a psychicky nalomený.
A tak se dál aţ k uzoufání pomalu vlekl ke svému útočišti.
S nákladem na zádech mu to šlo mnohem pomaleji, neţ by si
přál. Byl otupělý, prášky začínaly pŧsobit. Ale začaly konečně
dělat také to, co od nich očekával v prvé řadě, totiţ zabírat
trochu i proti bolestem.
Byl asi v pŧli cesty, uprostřed palouku, kdyţ se v lese něco
stalo. Něco se změnilo. Les najednou ztichl. Markem zalomcoval příšerný strach. To uţ tady přece jednou bylo, říkal si zoufale. A jak to dopadlo… Proboha, já uţ to nechci, šeptal. Nechci. Nechci!
Lehl si co nejrychleji na zem a vmáčkl se mezi drny. Otepí si
kryl hlavu a doufal, ţe ho není moc vidět. Neodvaţoval se nahlas ani dýchat.
Hrozně si v tu chvíli přál být v bezpečí chaty, poslouchat
praskání dřeva v kamnech, srkat horké kafe nebo čaj s rumem
a hrát s přáteli karty nebo třeba i to zatracené „Člověče, nezlob
se―, u kterého se pokaţdé tak rozčílil, protoţe s ţeleznou pravidelností prohrával.
Nervy měl napjaté aţ k prasknutí a s hrŧzou v očích číhal na
kaţdý podezřelý zvuk. Třásl se zimou a strachem.
A potom to uslyšel…
Vpravo od něj, hlouběji v lese, chodilo něco mezi stromy.
Ale nebylo to praskání větviček pod tvrdými kopýtky jelenŧ
ani našlapování širokých tlap těţkého medvěda. Ty zvuky uţ
dobře znal a dokázal je spolehlivě rozpoznat.
Toto bylo něco nového; něco, s čím se v lese ještě nikdy nesetkal. Byl to měkký a lehký krok obezřetně našlapujícího zkušeného dravce. Lovícího dravce.
Markovi se chtělo řvát, ale i hlasivky měl strachem úplně
ochromené, a i kdyţ měl ústa dokořán otevřená, nevydal ze
sebe ani hlásku.
Opatrně se nadzvedl na zesláblé a chvějící se pravé ruce a se
strašným strachem z toho, co tam zahlédne, se upřeně zadíval
do hluboké tmy lesa. Do míst, odkud se mezi stromy ozývaly
78
ony zvláštní a podezřelé zvuky. Bál se toho, co tam uvidí, ale
musel vědět, na čem vlastně. Jinak by se zbláznil.
Nejistota mu hrozně drásala nervy.
Od soustředěného koukání do tmy mu začaly slzet oči. Musel
si znovu lehnout, aby si uvolnil ruku a mohl si je protřít. Kdyţ
se znovu nadzvedl, uviděl ve slabém svitu měsíce dva páry
zelených svítících bodŧ, zvolna se pohybujících asi šedesát
centimetrŧ nad zemí.
Pohybovaly se pomalu, metr za metrem, směrem k němu.
Třeba to jsou světlušky, zadoufal prostoduše. Uţ jim takto
přece naletěl několikrát. Proč by to, doprčic, nemohly být světlušky?
Jenomţe v tomto případě bylo zřejmě přání otcem myšlenky.
Tato světýlka udrţovala stále stejné rozestupy. Coţ je věc, kterou světlušky obvykle nedělají. Ani ty nejprotivnější a nejzlomyslnější světlušky ze všech světlušek na světě by něco takového nedokázaly.
Jsou to vlci, musí to být dva vlci, přiznal si Marek a cítil, jak
mu po zádech opět stékají pramínky studeného potu. Čtyři
zeleně ţhnoucí body se zastavily na hraně lesa a Marek téměř
fyzicky cítil, jak si ho vlci prohlíţejí. Měl v tu chvíli hrozný
strach, bál se byť se jen pohnout a jen bezmocně leţel na zemi
a prudce oddechoval.
Nocí se rozlehlo táhlé vlčí zavytí.
Marek zesinal hrŧzou, bylo to tak strašlivě blízko. Po celém
těle mu naskočila husí kŧţe. Mohl by na sobě strouhat tvrdý
sýr do špaget.
Kdyţ měl v minulosti několikrát to potěšení poslouchat vlčí
vytí, připadalo mu to romantické. Povaţoval tehdy vlčí vytí za
jeden z nejkrásnějších zvukŧ, jaké kdy ve volné přírodě slyšel.
Jenomţe to bylo zpravidla hodně vzdálené vytí a on přitom byl
v bezpečí. Teď se však třásl o ţivot.
Nevěděl, co bude následovat. Doufal, ţe se nemýlili ti ochranáři, kteří mu říkali, ţe ještě nikdy tady vlk člověka nenapadl.
Na rozdíl od medvěda. A Marek rozhodně netouţil po té pochybné cti, stát se prvním napadeným, a pro jistotu se stále
tiskl obličejem k zemi a přikrýval si hlavu tou zdravější rukou.
79
Kdyţ se po několik nekonečně dlouhých minut vŧbec nic nedělo, odváţil se znovu vzhlédnout. Vlci byli pryč.
Vŧbec nic nepřipomínalo jejich nedávnou přítomnost.
A Marek si najednou nebyl jistý, jestli to byla skutečnost nebo jenom výplod jeho rozdivočené fantazie.
Opatrně se vztyčil na lokti a rozhlédl se kolem sebe.
Nikde nebylo nic vidět. Vŧbec nic.
Nasál nosem vzduch. Byl čistý, voněl jen nočním lesem. Po
pachu šelem v něm nebylo ani památky. Zdálo se, ţe je v lese
opět naprostý klid a mír.
Oddechl si a otřel si zpocený obličej. Zvedl se a pokračoval
v cestě. Hrozilo, ţe mu jeho uţ tak chatrný oheň definitivně
vyhasne.
Pomalu a s mnoha přestávkami se dovlekl aţ ke své borovici,
kde s obrovskou úlevou shodil náklad ze svých zad. Vyčerpaně
se svalil na zem a odpočíval. Nemohl si však dopřávat blahodárného odpočinku příliš dlouho, rozhodně ne tolik, kolik by
ho teď potřeboval. Oheň mu skomíral před očima.
S povzdechem nalámal jednu suchou větev na drobné kousky
a tuto noc uţ potřetí oţivil oheň. Kdyţ se plameny opět rozhořely, naloţil na ně dřevo a s poţitkem se znovu opřel o rozpukaný kmen borovice. Zásoba paliva by mu teď mohla aţ do
rána vystačit.
Pracně si sundal promočený a potrhaný svetr a chvíli jej sušil
nad plameny. Hned vzápětí jím však zalomcovala taková zima,
ţe mu zuby zacvakaly o sebe staccato. Znovu si ten svetr oblékl. Byl odporně studeně vlhký, ale bylo to lepší, neţli nic. A tak
jediným výsledkem exhibice se svetrem bylo, ţe si znovu oţivil
všechny rány na těle a skučel teď bolestí.
Uţ se nad ničím nerozmýšlel a spolknul nasucho ten poslední prášek Dinylu. Měl hroznou ţízeň, potřeboval by se napít,
ale nebylo čeho. Jedinou vodou v okolí byla rosa. Pokoušel se
slízat její kapičky z trávy, ale stačilo to sotva na ovlhčení okoralých rtŧ.
Znovu přiloţil na oheň další dřevo, ohořelé klacky přistrčil
blíţ k plamenŧm. Vyjmul dýku z pouzdra a poloţil ji vedle sebe. Na dosah. Bylo to čistě symbolické gesto, upřímně řečeno
si vŧbec nedovedl představit, ţe by se snad mohl tím noţem
80
účinně bránit medvědovi, nebo třeba jen obyčejné zrzavé lišce,
nicméně mu i toto gesto dodávalo trošku jistoty v nejisté situaci.
Choulil se, jak jen to šlo nejvíc, a upadal do neklidného horečnatého polospánku. Snaţil se odpoutat svoji mysl od rozbolavělého a prochladlého těla, ale moc se mu to nedařilo. Potřeboval by se vypnout, oddělit fyzično od duševna, tak, jako to
umějí fakíři a jogíni, ale toto umění mu bylo cizí. Bohuţel,
hodilo by se.
Byla mu zima. I přes ten oheň. Hrozná zima. Snaţil se zahřát
alespoň představami a vzpomínkami na teplo.
Vzpomínal, jak s Monikou leţeli letos v červnu na písečné
pláţi italského Bibione a opékali se na ţhavém středomořském
sluníčku. Jeho paprsky do nich bušily, zapichovaly se do jejich
rozpálených nahých těl jako akupunkturní jehličky. Museli
nakonec před nimi utéct a jít se zchladit do studených vln moře. Jak by si teď přál, aby mu bylo takové horko, ţe by se z toho
aţ zpotil.
Vzpomínal také, jak před nástupem na vysokou školu pracoval v jednom zemědělském druţstvu poblíţ Brna. V létě pracoval na poli a přes zimu dělal nočního topiče…
Byl leden, mrazy dosahovaly teplot bezmála třiceti stupňŧ
pod nulou a on topil ve správní budově. Do pŧlnoci sedával s
nočním hlídačem, takovým příjemným sukovitým staříkem, v
jeho budce u brány. O pŧlnoci dědu Cardu doprovodil na jeho
pravidelné obchŧzce, obešli spolu areál, zkontrolovali porodnu
a teletník. U vrátnice se rozloučili. Děda si šel lehnout na své
kanape a on odcházel do své kotelny. Byl z venku celý prokřehlý a promrzlý a v kotelně bylo tak příjemné teploučko. Nasypal
do hlubokého a věčně nenasytného násypníku plné kolečko
černého uhlí a poslouchal fascinovaně oheň, jak se po něm
vděčně a hladově vrhá. Otevřel přední dvířka, díval se do červených a ţlutých plamenŧ a poslouchal melodické akordy hučícího kotle. Bylo to tak příjemné, tak opojné. Zavřel oči
a představoval si, ţe je s nějakou krásnou dívkou u táboráku.
Nebyl leden. Byla vlahá červencová noc, plameny plápolaly,
cvrčci cvrkali a oni se zuřivě milovali. Probudila ho aţ vlezlá
zima. Byly čtyři hodiny ráno. Usnul a kotel mu vyhasl. A ranní
81
směna měla ten den kvŧli němu ve sprchách jenom studenou
vodu….
Teď leţel u toho vysněného táboráku a touţil, aby byl raději
někde u rozpálených, teplem sálajících kamen. Jako třeba včera.
Včera…
Skutečně to bylo teprve včera. Připadalo mu, ţe uţ od včerejška uplynulo několik dlouhých let.
Včera…
Jestli by ho včera napadlo, ţe hned další noc stráví zle potlučený ve studeném a nepřátelském lese. Jak rychle a snadno se
mohou lidské osudy změnit. Otočit se o sto osmdesát stupňŧ
k horšímu.
Marek se cítil jako neandrtálec vyhnaný z tlupy, psanec vyštvaný na okraj lidské společnosti. Přesněji řečeno aţ za její
okraj. Protoţe i na tom okraji se občas najde někdo, kdo v nouzi pomŧţe. Ale tady?!
Neboť on teď byl vyobcován, nikým nechtěn. Bez kmene se
nedá ţít – nekonečnými tisíciletími prověřená krutá pravda se
opět připomněla ve své nejbrutálnější a nejsyrovější podobě.
Dokud je člověk zdravý a silný, dokud je mu teplo a má co
jíst, to je osamělý ţivot v hlubokém lese romantika. Jak se vše
ale rázem změní, je-li člověk potlučený, zraněný, má hlad, ţízeň, bolesti a navíc je mu strašlivá zima.
A k tomu všemu velmi dobře ví, ţe je odkázaný na cizí pomoc. Ţe pokud mu nepomŧţe někdo jiný, tak určitě zemře.
Jak asi muselo být těm nešťastníkŧm vyhnaným za trest
z kmene, bez moţnosti omilostnění a návratu. A jak takovému
člověku asi bylo, kdyţ zŧstal leţet v nějaké rokli s polámanýma
nohama, a věděl, ţe musí umřít, protoţe jemu, vyhnanci, na
pomoc nikdo nepřispěchá. Ţe tam bude leţet, sám, bezmocný,
bezbranný a zoufalý tak dlouho, dokud nezemře vyčerpáním,
podchlazením nebo na následky svých zranění. Nebo dokud ho
nějaké od hladu netrpělivé zvíře nezabije.
Asi jen Bŧh sám ví, kolik uţ takových lidí v minulosti leţelo
uprostřed studených nocí pod podobnými stromy jako teď on,
a moţná viděli ve tmě podobné studeně zelené oči smečky
vychrtlých vlkŧ.
82
Vlkŧ napřed posedávajících někde mezi stromy, později uţ
přecházejících kolem a trpělivě čekajících, aţ tomu směšnému
človíčkovi dojdou poslední zbytky sil, aţ nebude schopen se
bránit, aby ho potom, uţ zcela vysíleného, ale ještě pořád ţivého, rozervali na kusy a zasytili jím své věčně hladové ţaludky.
Marek se otřásl.
Vyčerpání, velké mnoţství ztracené krve, bolest a silné prášky ho zmáhaly. Cítil se teď přesně jako ten pravěký vyhnanec
čekající na svoji smrt. S jedním zásadním rozdílem. On na
rozdíl od pravěkých nešťastníkŧ měl naději. Naději, ţe mu
pomohou jeho přátelé. Naději, ţe ho nenechají lesu napospas.
Naději, ţe snad uţ brzy po rozednění se před ním objeví ty
známé a milované tváře a pomohou mu.
Naděje je mocný lék. Mocné kouzlo.
Nemít naději, kdoví, jestli by vŧbec podnikal všechny ty tolik
bolestivé a tolik vyčerpávající cesty po palouku. Pro baterku,
pro sirky, pro dřevo.
Kdoví, jestli by uţ dávno na všechno nerezignoval a nezŧstal
leţet třeba hned pod tím bukem, ze kterého tak hloupě spadl,
a nenechal noční chlad, aby ho pokojně a bezbolestně uspal.
A potom, děj se třeba vŧle Boţí.
On ale měl naději!
Mám naději, mám ji, mám, opakoval si stále dokola. Byl jako zaseknutá gramofonová deska. Mám naději.
Musel si to opakovat. Pořád si to musel opakovat. Udrţovalo
ho to při ţivotě.
Zatřásl hlavou, aby zapudil chmurné myšlenky, a přiloţil raději znovu na oheň. Noc plynula zatraceně pomalu a byla krutě
studená a krutě dlouhá.
On ale měl naději…
X
„To si ty, Robo? Stalo sa niečo?― zívající správce byl jen ve
spodkách a sepraném tílku, rozespalý a rozcuchaný. Oči měl
rudé a pravou tvář pomačkanou od polštáře, jak právě vylezl
z postele. Vzbudili ho. V hřebčíně se brzy vstává a brzy chodí
spát.
83
„Ahoj. Nehnevaj sa, ţe ťa budíme, ale nevrátil sa nám z túry
človek. Nevieš o ňom náhodou niečo, Ferko? Nevraveli trebárs
tvoji chlapci niečo pri večeri?― zeptal se polohlasně Robo.
„Nikto nič nespomínal,― zavrtěl asi padesátiletý drobný muţ
hlavou. „Veru nie. Kam mal ten človek namierené?―
„Hore na Lopušnú.―
„Do riti, a prečo? Veď tam má predsa dieru ten starý medveď. Čo sa zbláznil? A ty, ty si ho od toho nemohol odhovoriť?
Prečo tam vôbec chodil?― Podíval se vyčítavě na Roba, ale ten
mlčel. Za boha by nepřiznal, ţe na ten nápad Marka sám přivedl.
„Prekliati turisti,― vrčel dál právem rozhořčený správce.
„Hovno sa tu vyznajú, ale lezú úplne všade, kam ich napadne.
A keď sa im náhodou niečo stane, tak to sme im dobrí. Hej,
zachraňovať, to ich môţeme. Ale radiť im, tak to sme pre nich
len tupí domorodci. A primitívi. Ja sa na tú prácu vyseriem.
Fakt, Robo. Uţ ma to nebaví. Čo sme my nejaká horská sluţba?
To tu snáď nemáme celý deň čo robiť, aby sme ešte lietali
niekde po nociach po lese? Prečo ich tá prekliata správa nejako
neusmerní? Čo vlastne vy ochranári robíte? Takto to predsa
nie je moţné robiť ďalej,― nabíral správcŧv hlas na decibelech.
„Tak uţ nevrč, Ferko,― přerušil ho Robo. „Vieš,― povzdechl si,
„ono je to asi hlavne moja chyba. To ja som mu o tom medveďovi povedal. Mohlo ma napadnúť, ţe ten chlapec niečo také
spraví. On je totiţ blázon do fotenia.―
„A to si akoţe zmyslel, ţe vyfotí medveďa?― zeptal se správce
nevěřícně a zachechtal se. Neznělo to vesele.
„No, uţ asi áno,― přikývl Robo. Měl špatné svědomí. „Pozri,
to, ţe je tam maco, ešte predsa nemusí vôbec nič znamenať.
Isté je zatiaľ len to, ţe sa mu niečo stalo. Vieš, on vie, ako sa
má v lese správať.―
Správce se zatvářil pochybovačně a zavrtěl hlavou.
„Hej, vie to,― řekl Robo paličatě. „Odo mňa to vie. On sem
totiţ jazdí kaţdú chvíľu. Však ty ho vlastne tieţ poznáš. Minimálne z videnia. Stretol si ho na jar, keď si sa stavil u mňa na
chate. Ale to je jedno. Dôleţité je, ţe ak sa doteraz nevrátil
naspäť, tak má zrejme nejaký problém. No nič,― rozhodil Robo
rukama. „Trochu som dúfal, ţe by mohol byť tu u vás. Nie je,
84
nedá sa nič robiť. Pôjdeme ho skoro ráno hľadať,― dodal rozhodně.
„To je ten Brňák s foťákom?― zeptal se správce zamyšleně.
Robo přikývl.
„Ech, Marek. Tak toho poznám,― řekl správce uţ mírně.
„Máme tu kopu jeho fotiek. Fotí občas našich chlapcov na koňoch pri práci a potom to sem posiela poštou.― Zavrtěl hlavou.
„Tu nie je a nebol,― řekl rozhodně. „Ani chlapi, čo sa vrátili
z lesa, nič nevraveli. Vieš čo, Robo, ráno se tu určite zastavte,
pomôţeme vám ho hľadať. Fotky robí pekné, bola by ho škoda,― dodal a rozloučil se s nimi.
Počkal, aţ se Robo s Filipem ztratí ve tmě, a zavřel dveře. Šel
si zase lehnout, aby ještě něco naspal a byl ráno v kondici. Uţ
to znal. Aţ příliš často hledali nějakého zatoulaného turistu…
X
„Vstávaj, Filip,― zatřásl Robo mládencem spícím na úzké
dřevěné lavici. „Je pol štvrtej a Marek ešte neprišiel. Pôjdeme
sa po ňom poobhliadnuť. Beţ sa poriadne obliecť, vonku asi
mrzne a vyzerá to na sneh.―
Filip se posadil a protřel si oči. Podíval se na zarostlého
a unaveného chataře. Oči měl zarudlé a pod nimi velké černé
kruhy. Ze zelenohnědého svetru mu smrděl čerstvý cigaretový
kouř.
„Spal jste aspoň chvíli?― zeptal se.
Robo mlčky zavrtěl hlavou.
„Vypadáte tak. Včera jste byl celej den v Javorníkové, v noci
jste nespal a teď jdete na další túru,― konstatoval Filip věcně.
„Myslím, ţe vám bude Marek hodně dluţnej.―
„Daj pokoj,― odbyl ho chatař mávnutím ruky. „Dobre vieš, ţe
pre teba by som urobil to isté. A ty alebo Marek pre niekoho
iného takisto. Sme všetci traja úplne rovnakí, tak prestaň
s tými kecami. Tie nám teraz nepomôţu. Beţ si radšej po veci,
nech môţeme vyraziť čo najskôr. Najeme se aţ na ţrebčíne.
A počúvaj, vezmi mu pre istotu niečo teplého na seba. Ktovie,
ako je na tom s oblečením.―
85
Filip vyšel před krbárnu, a jak byl rozespalý, rozklepal se zimou. Od včerejšího večera se opravdu hodně ochladilo. Zaklonil hlavu a podíval se, jak mu od úst stoupá obláček páry. Mrzlo. Podíval se na oblohu, po níţ se honily temné mraky. Vypadalo to na sníh. Zatvářil se ustaraně, nechtěl by být v noci venku. Tak, jak byl na Marka prve naštvaný, teď o něho začínal
mít doopravdy strach.
Šel se připravit a do svého batohu přibalil to nejteplejší
z Markova oblečení, co v chatě našel. Kdyţ byl hotov, Robo uţ
na něho venku čekal.
Nasadili ostré tempo a za patnáct minut byli u hřebčína.
K jejich překvapení se ve správcově domě uţ svítilo. Robo
vlídně oslovil velkého ovčáckého psa pobíhajícího volně za
plotem: „No, Ţigo, my sa predsa poznáme, však ţe hej?― a dovolil mu, aby si ho dŧkladně očichal. Pes ho poznal a přátelsky
zavrtěl huňatou oháňkou. Robo s Filipem prošli brankou
a zabubnovali prsty na pootevřené a zapocené kuchyňské okno.
„Vitajte, chlapi. Myslel som si, ţe prídete zavčasu,― kývl
správce významně bradou k olověně šedivé obloze, kdyţ jim
otevřel dveře. „Ani sa nenazdáme a celá tá nádielka na nás
spadne. Ale poďte zatiaľ do tepla,― ustoupil jim z cesty.
„Chlapci práve vstávajú. Musíme im dať ešte chvíľku na prípravu.―
V obrovské a příjemně vyhřáté kuchyni se motalo několik
ospalých a zarostlých mladíkŧ, vesměs ve Filipově věku. Kouřili, zívali, umývali se, oblékali si tlusté vlněné svetry a mezi tím
popíjeli horký čaj, který jim servírovala správcova manţelka.
Ţena asi pětačtyřicetiletá, s předčasně prošedivělými vlasy
a rukama udřenýma od těţké práce. Ale s laskavým a vlídným
pohledem ve větrem ošlehaném obličeji.
„Posaďte sa, chlapi,― nabídla jim volná místa u velkého stolu
a usmála se dobrosrdečně na nezvykle zamlklého Filipa. „A
dajte si čaj, nech máte pred cestou niečo teplé v ţalúdku,― podala oběma velké porcelánové hrnky se silným kouřícím čajem.
„Cukor je tamto v krabici, citrón tieţ. A niečo si k tomu zahryznite,― přisunula k nim talíř s teplými pocukrovanými buchtami
s meruňkovou marmeládou. „Toto si berte so sebou,― postavila
86
před Filipa dvoulitrovou termosku plnou vřelého čaje s rumem. „Myslím, ţe vám to príde vhod.―
„Napadá ťa, kam by sme mali vyraziť najprv?― zeptal se
správce mezi sousty, kdyţ si k nim přisedl. „Lopušná je poriadne veľký kus lesa.―
„Premýšľal som o tom. A myslím, ţe viem, kde Marek je. Na
lúke juhozápadne pod vrcholom. Ak sa niečo stalo, tak práve
tam,― řekl Robo zamyšleně.
„Prečo nie, niekde začať treba. A je to rovnako dobré miesto
ako ktorékoľvek iné," kývl správce hlavou. „A prečo si myslíte,
ţe sa mu niečo stalo? Nemohol napríklad zísť dolu za nejakými
známymi?"
Robo zaváhal. „Myslím, ţe nie. Andrea prišla včera večer za
mnou na chatu a bola pekne vydesená. Vraj mala zlý pocit,―
řekl a všiml si, jak se na něho upřely pohledy všech ostatních
u stolu. Připadal si hloupě.
„Ktorá Andrea? Snáď nie Vargová?― skočil mu do řeči Vlado
řečený „Kraken―, jeden ze starších koňákŧ. Vysoký a ramenatý
chlapík s černým plnovousem. A jeden z těch, které tady Marek
fotíval. „Ak to vravela práve táto Andrea, tak je to na betón
tutovka. Hovoria o nej, ţe má občas nejaké tušenie, také predtuchy, které se vţdy splnia,― dodal a narval si do úst celou polovinu veliké buchty. Filip se zamračil a zkoumavě se na něho
zahleděl. Rád by věděl, jestli ten kluk věří tomu, co říká. Vypadalo to, ţe ano. A nejen on, téměř všichni kolem stolu souhlasně přikyvovali. Nechápal to.
„Toto som o nej ešte nepočul, ale Andreu Vargovú samozrejme poznám,― řekl správce zamyšleně. „Keď sa stalo
predvlani to nešťastie, zváţali sme z Lopušnej toho jejho koňmi. Občas se stretneme." Zamyslel se. „To sa stalo predsa tieţ
tam v tých miestach?" obrátil se na Roba.
Robo přikývl: „Nehľadal by som v tom súvislosť, ale je to tak.
Je to drsný kút planiny."
Všichni chlapi se zamyšleně mračili. Správcova ţena se na ně
podívala a zakroutila hlavou. „A nie je to úplne jedno, František?"
„Ako to myslíš?― otočil se k ní manţel.
87
„Tam alebo inde. Nech by to bolo akokoľvek drsné miesto,
pomoc asi potrebuje. Preto ste tu, nie? Tak uţ beţte, čaká na
vás."
X
Pátrací výpravy se účastnili čtyři.
Robo, Filip, správce a jeden jeho koňák, Kraken. Víc chlapŧ
správce na hřebčíně postrádat nemohl. Na celé farmě jich měl
jen sedm, z toho dva byli nahoře v lese se stádem a dva si vybírali volno a byli někde pryč. Kdyţ teď odveze ještě Krakena,
zŧstane všechna dřina na zbývajících dvou.
Vyšli z tepla kuchyně na sychravé nádvoří. V malé ohrádce
tam stáli dva statní norici a jeden o trochu menší, ale o nic
slabší hucul21. Na toho správcova dcera, asi šestnáctiletá sympatická tmavovláska, právě připevňovala sedlo. Utáhla řemeny
a poplácala koně po zadku.
Trtkoše, nádherného hnědého plemenného hřebce, si Kraken připravoval zásadně sám.
„Všetko je pripravené, oci,― hlásila dívka. „Dávajte si na Princa bacha, má dnes nejakú blbú náladu. Dvakrát se ma pokúsil
kopnúť. Mrcha jedna,― počastovala černého hucula nadávkou,
ale natáhla k němu dlaň s kouskem cukru a láskyplně ho podrbala mezi ušima. „Chlapče mizerný, asi si dnes vstával zadkom
dopredu, však?― řekla mazlivě.
„Pôjdeš s nami, Tánička?― zeptal se Robo.
„Rada by som, ujo, ale nemôţem. Musím tu zostať a pomáhať
mamke. Len vám pripravím koníky. Ale budem vám drţať palce, aby ste ho rýchlo našli. Zastavte sa tu potom za nami, dobre?―
Koně na hřebčíně – pŧvodně se na hřebčíně šlechtil kříţením
huculŧ s noriky tzv. muránsky hôrsky kôň. Byl to poţadavek armády,
vyšlechtit silného, odolného koně, imunního vŧči nepřízni počasí. Se
zánikem významu koní v moderní armádě se upustilo i od tohoto cíle
a v současnosti je na hřebčíně na Velké louce jen několik desítek
čistokrevných norikŧ a několik málo huculŧ. Všechno jsou to samci,
plemenné samice jsou umístěny v Dobšinné.
21
88
Filip se na ta relativně malá, ale silou kypící zvířata podíval
a nasucho polknul. Chlapi z hřebčína se s koňským hřbetem
mezi koleny snad narodili, pro Roba to také nebylo nic nového,
ale on dával aţ do dneška přednost jiným dopravním prostředkŧm. Hlavně těm čtyřkolovým a vícekoňovým.
„Uţ si na koni niekedy sedel?― zeptal se ho správce, kdyţ zaregistroval jeho zděšení.
„Párkrát,― kývl Filip hlavou. Ne zrovna přesvědčivě.
„To akoţe dvakrát?―
„Polovičku uberte a bude to přesně.―
Kluci z hřebčína se hlasitě rozřehtali. „Bude se ti to páčiť,
uvidíš,― prohlásil zlomyslně Kraken.
Správce se nejistě podíval na Roba. „Myslíš, ţe je to dobrý
nápad?―
„Ale hej, to sa poddá,― rozhodl Robo za Filipa a ten nezmohl
na odpor. „Si športovec, ty to zvládneš. Nič na tom nie je. Pozri
sa na tých chumajov,― ukázal bradou na náramně se bavící
koňáky. „Keď sa to naučili oni…,― pronesl kousavě, ale kovbojŧ
se to ani v nejmenším nedotklo. Velice dobře věděli, kolik dřiny, potu i krve je za jejich ladnými a snadně vypadajícími pohyby. A řehtali se o to víc. „Naozaj sa nemáš čoho báť, pôjdeme
pomaly. Ja tieţ nie som ţiadny preborník,― dodal Robo potichu, aby to slyšel jenom Filip.
„Tak jo, ale ať jedou napřed. Nestojím o to, aby ze mě měli
prču, aţ sebou někde jebnu na zem,― vymínil si Filip a dovolil
Robovi, aby mu pomohl do sedla. Necítil se v něm vŧbec
dobře.
Kraken se pohrdavě ušklíbl, vyšvihl se na svého hřebce a odcválal s ním o kus dál, aby Filipovi předvedl, jak to vypadá,
kdyţ to někdo doopravdy umí.
„Chumaj jeden,― zabručel si správce pro sebe a podíval se na
Roba.
Ten se usmál a pokrčil rameny. „On z toho moţno ešte vyrastie,― řekl a s hekáním se vyškrábal na svého valacha. Filip se
zadostiučiněním sledoval, ţe se i chatař evidentně lépe cítí na
svých vlastních nohách.
„Mŧţete mně aspoň někdo říct, jak se to řídí?― zeptal se Filip
rozpačitě, kdyţ se na koni trochu usadil.
89
„No, pozri, je to vlastne ľahké,― zamyslel se správce. „Šoférovať auto vieš, však?―
„Jo.―
„Takţe asi takto. Doľava sa povie čihí, doprava hojta. Prevodovka je manuálna. Jednotka a dvojka se radí stlačením bokov,
trojka a vyššie stlačením bokov a povolením uzdy. Buď opatrný, neviem, s čím jazdíš doma, ale toto má radenie dosť citlivé
a kľudne sa ti môţe stať, ţe tam vrazíš vyšší rýchlostný stupeň
neţ si zamýšľal. To potom môţe byť celkom zaujímavé.―
Filip se zatvářil vyděšeně a Robo se rozesmál. „Do kelu, Ferko, nestraš ho.― Přijel k Filipovi a poplácal ho po stehně. „Nič
sa neboj. Jednoducho tomu koňovi ukáţ, kto je tu pánom,
a bude ťa poslúchať na slovo. Však, Boris?― poplácal pro změnu
koně. Ten pohodil vzdorně hlavou, ale jinak to nekomentoval.
Filip nasucho polkl a pokusil se tvářit sebevědomě, aby kŧň
věděl, kdo je tím pánem. Vydrţelo mu to do okamţiku, kdy si
uvědomil, ţe se nezeptal, kde to má brzdy.
Kdyţ byli všichni čtyři v rámci moţností připravení, stiskl
správce svému koni patami slabiny a namířil s ním přímo ke
kopci vzpínajícímu se nad severním okrajem Velké louky. Robo s Filipem ho pomalu následovali a Kraken krouţil kolem
nich jako ovčácký pes kolem stáda. Na úpatí kopce se zastavili
a rozdělili se.
Správce s Krakenem se vydali nahoru, aby se přes Hudákovo
a Mlynárku dostali na zelenou turistickou značku a po ní se
potom k Lopušné přiblíţili od západu, kdeţto Robo s Filipem
odbočili doprava, na ţlutou značku. Chtěli jet kus po ní a potom k Lopušné přijet od jihu. To pro všechny případy, ţe by se
Andrea přece jen mýlila a Marek byl někde na cestě domŧ.
X
Filip se ke svému neskonalému překvapení se svým huculem
rychle sţil. Boris byl čtrnáct let starý klidný valach, který uţ za
ty roky na svém hřbetě nosil kdekoho, byl trpělivý a nic ho
nemohlo rozházet, a tak jeli poměrně sviţně. Ze sedel sesedali
jen v místech, kde cesta klesala příliš strmě dolŧ a kde měli
90
strach, ţe by i jejich lesem odkojení koně mohli na vlhkém
kamení uklouznout.
Přestoţe se mělo pomalu začít rozednívat, obloha získávala
čím dál zlověstnější odstín a Robo se na ni díval s čím dál většími obavami. Ve čtvrt na šest se jeho obavy naplnily. Obloha
potemněla a otevřela se. Začalo hustě pršet.
Kapky byly velké, těţké a ledové a nepříjemně studily za krkem. Během několika minut byli oba promočení skrz. Byli však
jiţ poblíţ úpatí Lopušné a na louku to odsud nebylo daleko.
Pokud měla Andrea pravdu, budou u Marka během dvaceti
minut…
Robo se zastavil a ohlédl se. Filip se loudal kus za ním a očividně jízdou na koni trpěl. „Ponáhľaj sa,― řekl mu, kdyţ se přiblíţil, se špatně ovládanou netrpělivostí. „Mali by sme ho nájsť
skôr, neţ dostane zápal pľúc.―
Filip po něm šlehl ztrápeným pohledem, ale neřekl nic.
„Bolí to, však?― zjihl Robo.
„Pochybuju, ţe se v příštích čtrnácti dnech v kadibudce posadím,― zabručel Filip. „Sakra. Jak to všichni děláte? To máte
na prdelích sloní kŧţi? Copak vás to nebolí?―
„Teraz uţ nie. Ale bolelo. A svinsky. To je zvyk,― usmál se
Robo při vzpomínce na vlastní začátky. „Vydrţ to. Uţ tam budeme,― řekl a musel se zasmát, kdyţ viděl úlevu ve Filipově
tváři. „Pôjdeme ďalej veľmi pomaly. Musíme byť opatrní.
Strašne opatrní,― zváţněl a vytřel si vodu z očí. „Je mizerná
viditeľnosť a ja by som bol veľmi nerád, keby sme sa tu stratili
aj my. Alebo keby sme v tom prekliatom lejaku vrazili do medveďa. Ani na chvíľu nesmieme zabudnúť, ţe sme v jeho revíre.
Tu niekde má ten svoj brloh. A táto hodina, to je presne jeho
čas,― dodal velmi váţně.
„Proč právě teď?―
Robo se nad tím zamyslel. „Povedal by som, ţe je to kvôli
kľudu. Všetky veľké šelmy majú rady svoj kľud. Neboja sa ľudí,
ale pracú sa im z cesty. A v túto hodinu sa po lese veľa ľudí
netára. Zvlášť nie v nedeľu. Aspoň väčšinou. Nesmieš to posudzovať podľa dneška.―
Drţeli se těsně vedle sebe a jeli šikmo doleva vzhŧru proti
povlovnému svahu. Ze zpocených koní stoupaly husté oblaky
91
bílé páry, mokrá kŧţe postrojŧ vrzala, uzdy jim klouzaly v dlaních a světlo baterek přes souvislé provazce vody daleko nedohlédlo. Jelo se jim teď krajně obtíţně a jen představa, ţe Marek
je moţná tady někde a zoufale potřebuje jejich pomoc, jim
bránila se otočit a vrátit se na chatu. Do tepla a sucha.
Za zarytého mlčení se tak dostali aţ pod oblý vrchol kopce,
kdyţ si Robŧv hnědobílý valach najednou hlasitě odfrkl. Robo
ho trhnutím zastavil a vztyčil se ve třmenech. Zvrátil hlavu
dozadu a hlučně nasál do nosu vlhký vzduch. „Necítiš nič?―
zeptal se.
„Ţe by kouř?― řekl Filip vzrušeně. „Já mám pocit, ţe cítím
kouř.―
„Hej. Ja tieţ. Asi sme uţ blízko. Sakra, keby bolo aspoň trochu lepšie vidieť,― posteskl si a snaţil se pohledem proniknout
skrze příval dešťových kapek, aby se trochu zorientoval v okolí.
„Myslím, ţe tadiaľto,― mávl rukou někam do tmy.
„Myslíte?― opáčil Filip unaveně.
Robo pokrčil rameny a ušklíbl se. „Dúfam,― upřesnil.
Ujeli dalších sto metrŧ a kouř teď bylo cítit mnohem intenzivněji. Déšť zeslábl a mezi korunami stromŧ se konečně začínalo rozednívat.
„No veď preto,― uvítal to Robo s úlevou. Otřel si kapesníkem
obličej a rychle se rozhlédl kolem sebe. „Ešte kúsok a sme
tam,― řekl spokojeně a poopravil směr, kterým jeli. Oči mu teď
zářily. „Ideme. Teraz uţ viem, kde sme,― zavelel a namířil víc
doleva.
Ujeli sotva pár desítek metrŧ, kdyţ zase svého koně zarazil.
Tentokrát tak prudce, ţe do nich Filipŧv valach s heknutím
narazil. „Pozri sa,― nevšímal si toho chatař a posvítil baterkou
na zem před sebou. Napříč jejich rozbahněnou cestou vedla
pravidelná řádka velikých medvědích stop. „Čo som ti pred
chvíľou vravel?― řekl Filipovi a seskočil s koně.
„Do prdele, to musel být ale pořádnej kus. To má nejmíň
dvacet cenťákŧ,― řekl Filip s obdivem, kdyţ jednu stopu porovnal se svojí dlaní. Zamračil se. „Ty stopy jsou čerstvý,― řekl
zamyšleně.
„Hej. Skurvene čerstvé. Odhadujem, ţe tak desať, dvadsať
minút. Viac nie. Čudujem sa, ţe sa neplašia kone. Museli ho
92
predsa cítiť. A Marek je ešte stále niekde v lese. Asi by sme sa
mali poponáhľať,― poněkud nervózně dodal Robo.
Pobídli koně do klusu a po chvíli přijeli na okraj nevelké lesní mýtiny. Na jejím protilehlém konci vyrŧstala z mlhy vrásčitá
borovice a kousek před ní se oparem prodíral sloup sytého
šedobílého dýmu.
Uţ neváhali a jeli rovnou tam.
Dým se valil z malého syčícího ohniště, deštěm téměř utlučeného.
Mezi ním a kmenem stromu leţela do klubíčka svinutá postava nějakého člověka. Byl celý zakrvácený, špinavý, s roztrhanými šaty, u kalhot mu chyběla jedna nohavice.
Byl promodralý, téměř v bezvědomí, třásl se zimou, ale byl
ţivý…
X
93
Druhá část - Návrat
Pátek, 12. prosince 1997
Dlouhá vlaková souprava začala za pronikavého skřípotu
brzd zpomalovat a zanedlouho zastavila v malé podhorské
stanici.
Marek, který uţ notnou chvíli netrpělivě postával v úzké
chodbičce, počkal, aţ se vlak naposledy zhoupne, stiskl vší
silou kliku, aby překonal odpor zavíracího mechanismu dveří,
a otevřel je dokořán. Zvenku na něho dýchl ostrý mrazivý
vzduch a společně s ním do příjemně vyhřátého vozu třepetavě
vklouzlo několik osamocených sněhových vloček. Líným houpavým letem se zvolna snesly na plošinu pokrytou černou sešlapanou gumou a v teple osobního vagónu druhé třídy se
rychle rozpustily. Za několik málo okamţikŧ je připomínalo uţ
jen pár mokrých skvrnek na podlaze.
Marek vykoukl ze dveří ven. Z vyvýšeného nástupiště byl
všechen sníh odklizen, úzká cestička od kolejiště aţ k světle
šedé nádraţní budově byla proházená a pečlivě vyčištěná od
sněhu. Jinak, kam aţ ze svého místa nahoře ve dveřích dohlédl, byla Rudná přikrytá vysokou načechranou bílou peřinou.
Zŧstal zamyšleně stát na schŧdcích a rozhlíţel se v naţloutlém
světle nádraţních lamp po okolí. Ačkoliv by měl, nepoznával to
tady. Byl to určitý paradox, ale ještě nikdy tady nebyl v zimě.
Necelého pŧl metru sněhu a jak všechno vypadá jinak, napadlo
ho. Tak romanticky, tak čistě. Panensky neposkvrněně.
Rozhlíţel se z výšky vlakových dveří a očima kolem sebe hledal nějaké změny nebo novinky. Marně, Rudná nebyla zrovna
epicentrem společenského dění. Trochu se vyklonil, aby viděl
na budovu vlevo od nádraţí, na ten útulný bufet s romantickými bílými záclonkami za zamlţenými okny… Na ‚Oázu‘.
Uvnitř se svítilo a z úzkého kamenného komína se vinula tenká
klikatá stuţka šedobílého dýmu. Vzduch v okolí voněl spalovaným dřevem.
Je tam, oddechl si. Vŧbec si nedokázal představit, co by dělal, kdyby bylo všechno jinak. Kdyby byl ten bufet třeba zrušený a Andrea odstěhovaná. To by jeho příjezd ztratil jakýkoliv
94
smysl. Uţ tak byl celou tu více jak desetihodinovou pouť s přestupy v Ţilině, Vrútkách a Banské Bystrici zmítán strašlivou
nejistotou a pochybami, jestli dělá dobře…
„Tak ako, mladý pán, budete vystupovať, alebo nie? Ten vlak
musí odísť, uţ teraz má desať minút meškanie,― unaveně
k němu vzhlédl z perónu starý vrásčitý výpravčí. Malému
a baculatému muţi ve špatně padnoucí modré uniformě byla
zima, od úst a od nosu mu při kaţdém výdechu stoupaly husté
obláčky bílé páry a Marek ho zdrţoval v jeho práci. Byl jediným
cestujícím, který tady z tohoto podvečerního vlaku vystupoval.
„Promiňte, pane,― řekl Marek a omluvně se usmál. „Hned to
bude. Uţ jdu.―
„No dobre, veď sa zase aţ tak veľa nedeje, aj tak uţ tú sekeru
v tomto svinskom počasí nedoţenie; ale to viete, cestovný poriadok je cestovný poriadok a asi by sa mal dodrţiavať. Aspoň
občas…,― zatvářil se výpravčí docela mírumilovně a tlustým
ukazovákem si posunul na kulaté lysé hlavě červenou brigadýrku.
Kdyţ Marek konečně seskočil ze schodkŧ dolŧ na zamrzlý
a bílým udusaným škraloupem pokrytý perón, pokynul výpravčí vlakovému prŧvodčímu, zvedl směrem ke vzdálené lokomotivě malou rozsvícenou svítilnu a zamával s ní. Potom
přiloţil špičku pravé dlaně k lemu čepice a předpisově zasalutoval.
Osobní vlak sebou cukl, krátce zasténal a pomalu se rozjel.
Nabral rychlost a za několik okamţikŧ uţ z něj byla vidět jen
červená světla na konci posledního vagónu.
Výpravčí si vydechl, podíval se na Marka a nadzvedl husté
bílé obočí. Jeho pohledem probleskla lehká jiskřička zájmu.
Turistŧ z Čech jezdívalo v zimě s lyţemi a mnoha objemnými
zavazadly poměrně dost do Červené Skaly nebo do Telgártu,
ale sem, do Rudné, to ne. Nebyla tu ţádná sjezdovka ani turistická značka. Většinou tady z vlaku vystupovali jen domácí. Ale
ţe by tu vystoupil cizí člověk bez zavazadel, jen s igelitkou
v ruce, to se stávalo velmi zřídka. Silný mráz však jeho zvědavost rychle zaplašil, a tak tomu vousatému mladíkovi nakonec
jen lehce pokynul na pozdrav a odešel raději do neútulna, ale
tepla své sluţební místnosti. Měl tam rozehranou šachovou
95
partii, hrál sám se sebou, a na stole ve velkém porcelánovém
hrnku na něj čekala uţ asi úplně studená černá káva. Mŧţe si
teď dát klidně pauzu a pořádně si rozmyslet dvacátý sedmý tah
černého jezdce, protoţe další vlak, nákladní souprava z Margecan, tudy bude projíţdět aţ za hodinu a jedenáct minut.
Marek vrazil ruce do hlubokých kapes teplé bundy, navlékat
si chlupaté koţešinové rukavice mu na těch pár desítek metrŧ
připadalo zbytečné, a zvolna vyrazil směrem k oknŧm se záclonkami. Lehce, téměř nepozorovatelně, přitom napadal na
levou nohu. Byl nervózní a snaţil se zhluboka dýchat, aby se
uklidnil, patnáctistupňový mráz mu však přitom pokaţdé zalepil nosní dírky. Usmál se, bylo to svým zvláštním zpŧsobem
příjemné.
Pomalu došel aţ ke dveřím bufetu. Krátce zaváhal, oči mu
přitom bezděky zabloudily k nápisu „ŤAHAŤ―, potom pevně
a odhodlaně stiskl mosaznou kliku a správně za ni zatáhl. Dveře se s hlasitým vrzáním otevřely a zevnitř se vyvalilo teplo.
Marek se naposledy zhluboka nadechl a odhodlaně vstoupil
dovnitř. Cítil se jako před obtíţnou zkouškou na vysoké škole,
před zkouškou, jejímţ výsledkem si nebyl právě jist. Nevyrovnaný dech, rozklepaná kolena, zpocená záda. Měl hroznou
trému. Chtělo se mu zvracet a útroby mu svíral hrozný strach,
ţe to celé skončí ostudou a trapasem. Ale byl uţ tady a vracet
se nechtěl. Ani nebylo kam a ke komu. Zavřel za sebou tiše
dveře a rozkoukával se uvnitř.
Většina míst u stolŧ byla obsazených, jen v rohu místnosti,
v tom roţku úplně nejvzdálenějším od pultu, byl kousek volného místa na dřevěné lavici. Pozdravil zdvořile starousedlíky
sedící u toho stolu a s jejich nepříliš nadšeným souhlasem si
k nim přisedl. Většina muţŧ tady popíjela grog, dva měli před
sebou navíc točené pivo, nejspíš desítku Gemera, ve třech pŧldecových skleničkách se ukrývala nějaká pálenka. Téměř
všichni v lokále kouřili laciné cigarety a vzduch v místnosti byl
hustý a neprŧhledný.
Marek si sundal péřovou bundu, nacpal si ji za záda a udělal
si v rámci moţností pohodlí. Rozhlíţel se kolem sebe a hlavně
přitom pokukoval směrem ke vzdálenému pultu. Andrea tam
byla, ale zatím si ho nevšimla. Měla na sobě bílý plášť bez ru96
kávŧ a plné ruce práce. Točila pivo, vařila grogy, umývala nádobí, prodávala cigarety. Vypadala unaveně. Nahá ramena se
zbytky letního opálení se jí leskla potem a pramínek neposlušných hnědých vlasŧ jí neustále padal do obličeje. Kaţdou chvíli
si ho navyklým pohybem odhrnovala z čela. Moc jí to slušelo …
Marek si ji prohlíţel, a jestli byl ještě před chvílí docela ztuhlý zimou, zaplavila ho teď taková něha, ţe pod jejím náporem
rychle roztával. Těţce si však povzdechl. Měl čím dál větší
strach z toho, jak na jeho přítomnost bude Andrea reagovat.
„Čo si dáš,― přetrhl proud jeho úvah obrovský červenolící
chlap v kostkované košili s vyhrnutými rukávy, sedící naproti
němu přes stŧl. „Nech tu nesedíš len tak na sucho. Keď uţ si
tu,― dodal s notnou dávkou despektu v hlubokém hlase.
Marek se rozhlédl po sklenicích stojících na velkém stole
a nasál nosem vzduch, aby identifikoval jejich obsah. „Tak
třeba ten grog, ať netrhám partu,― navrhl a zadumaně si toho
muţe prohlíţel. Byl mu povědomý, uţ ho musel někdy vidět.
Neměl však čas o tom přemýšlet.
Obrovitý chlap jeho volbu schválil spokojeným přikývnutím.
„Hej, Andrejka, prines nám sem šesť grogov, je nás tu teraz
o jedného viac,― zaburácel svým hromovým basem přes celou
místnost. Všichni se jako na povel otočili a zvědavě se podívali,
kdo ţe je to tam teď navíc. Markovi byla taková publicita nepříjemná, netouţil po tom být zrovna tady středem pozornosti;
a navíc pochopil, ţe tahle runda bude nejspíš na jeho účet.
Okamţitě na to ale přestal myslet, protoţe si všiml, ţe i Andrea
zvedla za svým pultem zvědavě hlavu, odhrnula si zápěstím
vlasy z obličeje a podívala se směrem k jejich stolu. Poznala ho
okamţitě. I s tou jeho zarostlou bradou.
Jejich pohledy pronikly skrze hustý namodralý dým a někde
uprostřed prostorné místnosti se střetly. Zajiskřilo to mezi
nimi a Marek najednou věděl, ţe udělal dobře, kdyţ poslechl
svŧj bláznivý nápad a rozjel se sem za ní.
Andree se na tváři objevil potěšený úsměv a viditelně pookřála. Uvařila do tlustostěnných vysokých sklenic šest silných
grogŧ, naskládala je na kulatý nerezový tácek, přes předloktí si
přehodila utěrku a přišla za nimi.
97
„Dobrý deň prajem. Prišiel ste na tú kávu?― pozdravila Marka s milým úsměvem na rtech a veselou jiskrou v oku. „Dáte si
okrem toho grogu ešte niečo, mladý pán?― zeptala se vlídně,
zatímco obratně servírovala na stŧl horké zamlţené sklenice.
„Dobrý den, paní vedoucí. Jdu úplně náhodou kolem a vidím, ţe máte zrovna otevřeno. Copak tady máte dobrého?―
oplatil jí Marek přátelský úsměv.
„Všeličo,― odpověděla mladá vdova s potměšilým zábleskem
v očích. „Ale ak sa nikam neponáhľate, tak to tu budem za
necelú hodinku zatvárať,― rozhlédla se po nespokojeně mručícím osazenstvu a pokrčila rameny v takovém tom gestu, jo,
taky je mi to líto, pánové, ale vŧbec nic s tím nenadělám, to
víte, hodiny jsou hodiny… „A potom sa o tom môţeme spolu
v kľude porozprávať,― dodala se sklopenýma očima a utírala
přitom trochu roztrţitě stŧl.
„Já uţ dneska nepospíchám vŧbec nikam,― odpověděl jí
s úlevou v hlase Marek. „Kam jsem chtěl dojet, tam jsem dojel.
Taky bych si s vámi moc rád popovídal.― Dívka se zatvářila
spokojeně a vrátila se ke své práci za pultem. Marek se zalíbením sledoval, jak se její štíhlá a pruţná postava obratně proplétá mezi stoly a sbírá přitom na uvolněný tácek prázdné sklenice.
„Boha jeho, chlape, povedz mi, ako to robíš?― zeptal se udiveně Marka jeho soused. Drobný, sukovitý a šlachovitý človíček, pravý opak muţe v kostkované košili. Kdyby se ti dva postavili vedle sebe, vypadali by jako David s Goliášem.
„Si tu sotva päť minút aj s cestou a tá baba uţ kvôli tebe zatvára celú krčmu,― zabručel muţík nespokojeně a zakroutil
nechápavě šedivou hlavou. Širokou upracovanou dlaní si
promnul bradu zarostlou strništěm hustých šedivých vousŧ, aţ
to zapraskalo.
„Ty sa s Andreou nejako bliţšie poznáš?― přidal se ten obr
v kostkované košili.
I ostatní chlapi u stolu k nim otočili hlavy a zvědavě čekali na
Markovo vysvětlení.
„Ano. Známe se spolu. Uţ vlastně dlouho,― odpověděl jim
Marek a bleskurychle uvaţoval, kudy z toho nejjednodušeji
ven. „Andrea je moje nevlastní sestřenice,― zalhal.
98
„Nevlastná sesternica? A to má znamenať akoţe čo?―
„To je docela jednoduchý,― začal mu to Marek vysvětlovat.
„Bratranec sestry Andreiny babičky, která se narodila někdy
začátkem století v Trenčíně, byl zkrachovalý rakouský šlechtic,
nějaký baron Klaus von Reichenbach, a ten byl zároveň strýcem sestřenice mého otce, vnuka bývalého carského dŧstojníka, plukovníka Dolgorukova, který ţil v té době uţ na Moravě,
protoţe se tam přiţenil těsně po válce za mojí babičkou. Já
jsem kdysi dávno sestavoval náš rodokmen a podle něj jsem
našel i Andreu. To jsme byli ještě společnej stát, takţe to bylo
celkem snadný.―
Marek usrkl horkého vonícího nápoje a doufal, ţe nebude
muset jejich příbuzenské vztahy s Andreou blíţe rozvádět,
protoţe plácl první, co mu slina na jazyk přinesla, a uţ si je
samozřejmě nepamatoval. Viděl na svých spolustolovnících, ţe
se sice snaţivě pokoušejí pochopit onu sloţitou příbuzenskou
vazbu, ale ţe se jim to příliš nedaří. Správně však předpokládal, ţe nikdo z nich nebude chtít před ostatními přiznat, ţe to
vŧbec nechápe.
Pustil proto bez obav svŧj vymyšlený rodokmen z hlavy
a upil ze sklenice několik vydatných douškŧ. Horký rum naplnil všechny chuťové pohárky na jeho jazyce, pronikavá vŧně
lahodného nápoje dravě pronikla do kořene nosu a našla si tu
správnou cestu, aby mu vytlačila z očí dvě veliké slzy. Několikerým rychlým zamrkáním se jich zbavil a s rozkoší vychutnával to teplo, které se mu rozlilo v ústech, proteklo jícnem do
krku a potom steklo aţ dolŧ do ţaludku, odkud se krví postupně rozšířilo do celého těla, aţ do konečkŧ těch nejtenčích vlásečnic v prokřehlých prstech.
„Takţe ty si bratranec našej Andrejky,― prohodil zamyšleně
obr v červenočerné kostkované flanelce a vrátil těmi slovy
Marka zpátky do reality. „No, nakoniec, prečo nie, príbuzných
si človek nevyberá,― vzal ho na milost.
Jako kompliment to moc nevyznělo, ale Marek si toho nevšímal. Má se snad uráţet pro takovou blbost? Byl realista
a nepochyboval ani na okamţik, koho by z hospody vynášeli po
kouscích, kdyby to náhodou skončilo bitkou. Neměl v úmyslu
se rvát, přijel sem kvŧli něčemu úplně jinému. Kromě toho mu
99
pořád vrtalo v hlavě, kde a kdy se s tím člověkem uţ potkal.
Setkání s takovou obrovskou hroudou červeného masa se přece nezapomíná. Stačí si jenom vzpomenout…
„No ale to je fantastické, ţe ste vy dvaja príbuzní, fakt fantastické, to sa teda ale musí zapiť,― zajásal s pokryteckým nadšením další z ţíznivých společníkŧ u stolu a Marek jen rezignovaně obrátil oči v sloup. Začínal se obávat následkŧ. „Andrea,
šesť grogov, tu na tvojho bratranca,― zavolal ten bodrý muţ
k pultu. Dívka povytáhla trochu překvapeně obočí, ale neřekla
nic. Jen se trochu ušklíbla, střelila po Markovi zkoumavým
pohledem a šla postavit na vařič další hrnec s vodou.
Dalších šest grogů…, to mě pánbů trestá za to lhaní, povzdechl si Marek v duchu, ale navenek se statečně usmál, odhodlaně dopil na jeden doušek zbytek nápoje ve své sklenici
a furiantsky ji poloţil na stŧl. Horečně počítal, kolik má vlastně
s sebou slovenských peněz. Odjíţděl z domu ve chvatu a moc
neuvaţoval o tom, co všechno ho na místě samém čeká. Teď
musel jen doufat, ţe do zavíračky uţ víc jak jednu, maximálně
dvě další rundy vypít nestihnou. Zruinovalo by ho to. Dost
pravděpodobně finančně, ale s naprostou jistotou společensky.
Obr naproti němu také upíjel ze své sklenice a přes její okraj
ho zkoumavým pohledem svých stále více se lesknoucích modrozelených očí pozoroval. „Ja ťa odniekiaľ poznám,― řekl najednou stroze, tak nekompromisním tónem, ţe se Marek aţ
lekl. „Uţ som ťa niekde videl,― řekl muţ a namířil na Marka
silný svalnatý prst. „Teba som ja uţ niekde videl,― zopakoval a
oči mu těkaly z místa na místo, jak usilovně přemýšlel. „No
jasné. Uţ viem,― vzpomněl si najednou a rozzářil se jako měsíček v úplňku. „Vedel som, ţe si spomeniem. Na ksichty ja mám
pamäť. Predvlani na jeseň sme se stretli hore na Studni, však?―
„No jasně, ty seš přece Jarda, dřevorubec, ţe jo?― vybavilo se
Markovi náhle před očima jméno toho velkého chlapa s rudým
obličejem a ještě červenějším nosem notorického alkoholika.
Opravdu se před nějakým časem potkali nahoře na planině
a asi hodinu se tam ještě s několika dalšími dřevorubci ohřívali
u jednoho ohně.
„No pravda,― zatvářil se Jarda na výsost spokojeně a objednal na oslavu setkání další šestici grogŧ.
100
Připili si a Marek musel objednat novou rundu, neboť tak velela zdejší modifikace Gutha-Jarkovského.
Marek zvolna rudnul ve tváři a na čele se mu objevovaly první kapky potu. Rozepnul si horní dva knoflíčky u košile. Začínalo mu být teplo. Všiml si, ţe k nim Andrea vrhá od svého
pultu čím dál častěji znepokojené pohledy. „Pořád ještě děláš
v lese, Jardo?― zeptal se obra, aby aspoň na chvíli nemusel pít
tu sice dobrou, ale přitom tak ďábelsky zákeřnou vřelou tekutinu.
„Tak, tak. Čo iného by som asi tak mal robiť. Celý rok rúbem
drevo. V lete, v zime. Stále rúbem drevo,― přikývl velkou zpocenou hlavou Jarda a objednal si pro změnu pivo. Aspoň to si
platil sám.
„A to tě to pořád baví?―
„Akoţeby nie. Veď je to moja práca,― odpověděl Jarda nechápavě a zatvářil se trochu udiveně. Měl svou tvrdou práci
opravdu rád. Ono mu ani nic jiného nezbývalo. Jako notorického alkoholika by ho nikde jinde ani nezaměstnali. „V pondelok ráno ma niekde v lese vyloţia s pílou a bandaskou benzínu
a v piatok popoludní po mňa zase prídu,― řekl Jarda s trochou
nadsázky. „A celý týţdeň mám boţský kľud. Spravím si svoju
robotu a inak ma nikto neotravuje.―
„A nebojíš se vlkŧ a medvědŧ, kdyţ přespáváš sám v lese?―
zeptal se Marek zvědavě.
Všichni chlapi u stolu se pobaveně rozesmáli. Jarda z nich
všech nejhlasitěji. Hm, asi jsem řekl nějakej dobrej fór, usoudil Marek.
„Čo si to povedal?― řehtal se Jarda jako kŧň a podíval se na
Marka velice shovívavě. „Ja a báť sa vlkov? Veď vlci z celej
planiny sa boja mňa.―
Smál se tak, aţ mu zaskočila slina do té špatné trubičky.
Bouchl se několikrát pěstí do mohutného hrudníku. Temně to
zadunělo. Hlučně si odkašlal. „Strach? Ja?― vrátil se tomu,
o čem se bavili naposledy. „Nie, kdeţe, ja neviem čo je strach.―
Zamyslel se. „No predstav si,― rozvykládal se po chvíli. Podle
toho, ţe se přitom otáčel výhradně k němu, Marek usoudil, ţe
ostatní štamgasti tuhle historku nejspíš slyšeli uţ mnohokrát.
101
„Z basy v Košiciach utiekli dvaja grázli a nenapadlo ich nič
lepšie, neţ sa schovávať tu u nás v horách. Ako nejakí zasraní
partizáni. A aby nezdochli od hladu, tak nám v lese vykrádali
maringotky, kokoti. A raz obrali aj mňa. Ukradli mi spacák,
tranzistor a fľašku pálenky. Čo ti budem hovoriť, bohovsky ma
tým nasrali, bola to dobrá pálenka, orechovica. Počíhali sme si
raz večer s chlapmi na nich a chytili ich. Pravda, trošičku sme
ich pri tom pomačkali.― Jarda se při té vzpomínce slastně
usmál a pevně sevřel obrovskou pěst. Takovou silou, ţe mu
klouby silných prstŧ pod drsnou kŧţí zbělaly a hlasitě zapraštěly. Jarda si svoji pěst, velikou a tvrdou jako kovářské kladivo,
samolibě prohlíţel. Biceps na paţi měl tlustý jako Marek stehno.
Doufám, ţe tě nikdy nenapadne ‚trochu pomačkať‘ právě
mě, pomyslel si Marek poněkud znepokojeně. S tebou aby byl
člověk raději zadobře.
„Bolo to uţ večer,― pokračoval mezitím Jarda. „A nám sa uţ
ani náhodou nechcelo ťahať sa s tými kokotmi niekam dole
k policajtom. Tak sme ich priviazali v lese ku stromom a nechali ich tam cez noc. Jój, keby si počul, ako vtedy celú noc
húkali vlci. Keď sme si po nich ráno prišli, boli obaja posraní
od strachu aţ za ušami a krotkí ako dva holúbky,― zasmál se
Jarda svým dunivým basem a dopil na ex svoje zteplalé pivo.
X
Neţ se Andree podařilo chvíli po pŧl sedmé zavřít podnik
a rozeslat všechny ty ţíznivé sousedy domŧ, měl Marek na své
účtence čtyřiadvacet velkých grogŧ, kolik z toho jich vypil sám,
si nepamatoval, plovoucí ţaludek a mírně neostro před očima.
Na druhou stranu si, kromě Jardy, se kterým se znal uţ z dřívějška, potykal s většinou osazenstva hospody, a těm zlomyslným pacholkŧm se nepodařilo dostat ho pod stŧl, ačkoliv se
o to, hlavně ke konci, evidentně snaţili. To ovšem nebyla ani
tak jeho zásluha jako spíš Andreina, která stačila právě tak
v nejvyšší čas zavřít. Mít otevřeno ještě o hodinu déle, neodešel
by odtud Marek po svých.
102
„Ako sa cítiš?― zeptala se ho trochu s obavami, kdyţ se za posledním hostem zavřely dveře a oni konečně osaměli. Přitáhla
si k němu ţidli a posadila se. Marek nevypadal, ţe by byl ve své
nejlepší formě.
„Uf, já myslím, ţe to bude za chvilku dobrý,― zakoulel očima.
„Jenom bych si potřeboval dát kafe a něco málo sníst. Jedl
jsem naposledy ráno.― Odmlčel se. „Na něco takovýho mi chybí
pravidelnější trénink,― dodal omluvně a otřel si kapesníkem
pot z čela. Andrea vstala a otevřela dokořán nejbliţší okno.
Závan čerstvého chladného vzduchu měl na Marka blahodárné
účinky. Rychle se vzpamatovával.
„Ľutuješ, ţe ti chýba pravidelnejší tréning?― zeptala se ho
Andrea od okna. V jejím hlase byla ukryta zvláštní naléhavost.
„Co blázníš?― podíval se na ni Marek překvapeně. „Ani trochu po tom netouţím. Dělal jsem si legraci. Vlastně mi rum ani
moc nechutná,― dodal zamyšleně. „Rád ho čuchám, to jo, hezky
mi voní, nebo třeba ve vánočním cukroví, ale pít ho zrovna
nemusím. Samotný vŧbec ne. Ještě tak v tom čaji nebo grogu.
Ale nejradši mám stejně rumový pralinky,― zasmál se.
„To je dobre,― řekla Andrea. „Asi naozaj nie si na rum zvyknutý,― dodala po malé chvíli. „V tvojich pohároch ho totiţ veľa
nebolo. Postarala som sa o to. Tí chlapi by ťa inak totálne zničili, skúšali to. Ja ich poznám, sviniarov. Nesmieš sa na nich ale
hnevať. Veľa inej zábavy si tu neuţijú, tak se bavia ako vedia,―
řekla na jejich omluvu.
Marek se na ni překvapeně podíval. Vŧbec při pití nepoznal,
ţe je jeho grog řezaný. Asi fakt nejsem na rum zvyklej, usoudil
trochu zklamaně. Skoro ho teď mrzelo, ţe nebyl domácím dřevorubcŧm tak rovnocenným soupeřem, jak si o sobě myslel.
Andrea se znovu posadila k jeho stolu. Roztrţitě utěrkou
smetala drobečky ze špinavého stolu na podlahu. Prohlíţela si
pozorně svého hosta. „Nechal si si narásť bradu,― prohodila.
Myslela ale viditelně na něco úplně jiného.
„Já měl fousy uţ posledně,― namítl Marek.
„Áno, ja viem. Ale nie také dlhé. Vtedy v októbri si bol iba zarastený. Teraz máš bradu. A si aj ostrihaný. A trochu si schudol. Svedčí ti to.―
103
Markovi její paměť zaimponovala a dostal ze sebe nějaký
kompliment. Andrea se na okamţik potěšeně usmála, hned
vzápětí ale zase zváţněla. Zamyslela se. „Povedz mi, Marek,
prečo si tu? Prečo si sem prišiel?― zeptala se najednou a podívala se mu přímo do modrých očí. „Pravdupovediac, vôbec som
nečakala, ţe ťa ešte niekedy uvidím,― dodala.
„Slíbil jsem přece, ţe ti přivezu ukázat ty fotky,― bránil se
Marek. „A já svoje slovo vţdycky plním. Aspoň se o to snaţím,―
slevil trošku. „Měl jsem teď nějaké zdravotní potíţe, dřív to
opravdu nešlo." dodal omluvně.
„To je dobre,― řekla zamyšlená Andrea úplně od věci. Zamţikala očima a podívala se krátce na stříbrné náramkové hodinky
na útlém zápěstí. „A povedz mi, ako dlho sa zdrţíš? Alebo sa
dnes zase ponáhľaš na Lopušnú?― zeptala se potměšile.
„Ne. Já vlastně vŧbec nikam nepospíchám,― zrudl Marek. „Já
jsem přijel opravdu hlavně proto, abych ti ukázal ty fotky. A…,
a třeba si s tebou popovídat. Kdyţ budeš…, kdyţ to…, prostě
kdyţ o to budeš stát,― podíval se rozpačitě na zadumanou dívku.
Neodpověděla mu hned. Dál si ho měřila s tím pátravým výrazem ve tváři. Marek na ní viděl, jak usilovně přemýšlí, a měl
z toho obavy. Bál se, ţe dívku tehdy na podzim špatně odhadl
a ţe celou tu dlouhou cestu sem dneska váţil zbytečně. Měl
hrozný strach, ţe ho od sebe vyţene, ţe nebude mít zájem nebo
dokonce ani chuť si s ním povídat. Ale on by moc chtěl. To
rozhodnutí v něm zrálo trestuhodně dlouho, toho si byl vědom,
ale věděl, ţe to chce. Chtěl by se s Andreou více a blíţe seznámit. Poznat se s ní navzájem. Povídat si s ní. Sblíţit se…
S hrŧzou si teď ale také uvědomil, ţe přijet sem takhle na večer od něj nebyl vŧbec chytrý nápad. Jak si to bude Andrea
vykládat? Co si o tom bude myslet? Ty jsi přece takový idiot,
zlobil se na sebe, měl jsi jet raději nějakým nočním vlakem,
abys tady byl ráno. Měls tady být ve dne, aby sis v případě
odmítnutí zachoval tvář a mohl odejít středem. Co budeš dělat, kdyţ ti za půl hodiny řekne: ´Tak ahoj, měj se hezky a aţ
zase někdy pojedeš kolem, tak se zastav?´ Prve o těchto věcech vŧbec neuvaţoval, nenapadly ho, ale teď se kvŧli nim
104
v duchu proklínal. A bál se, ţe si Andrea té paniky prosvítající
ze zorniček všimne…
Rada by som ti videla do hlavy, opravdu si zamyšlená Andrea říkala. Veľmi by ma zaujímalo, čo by som tam v skutočnosti našla.
Páčiš sa mi, uvaţovala, celkom sme si spolu posledne rozumeli, ale naozaj som nečakala, ţe sa tu ešte niekedy ukáţeš.
Viac neţ dva mesiace si sa neozval, neposlal si pohľadnicu,
nezavolal si. A napriek tomu si teraz tu. Prišiel si sem a tvrdíš,
ţe si to spravil kvôli mne.
Uţ tu bolo niekoľko takých, čo tu zostali po záverečnej a dušovali sa na smrť svojich detí, ţe to robia len kvôli mne. Ale
tých všetkých na mne zaujímalo iba moje telo, tým všetkým
išlo len o sex. Vraveli si, pekná mladá vdovička, tá ešte rada
a vďačne podrţí a nebude s tým robiť ţiadne veľké okolky…
Väčšina z nich si našťastie dala povedať a odišla po dobrom, len jeden nechcel pochopiť, ţe nie znamená naozaj nie.
Jeţiš, to bolo odporné… Tak strašne odporné…
Otřásla se při té bolavé vzpomínce hnusem a zamţily se jí
oči.
Bránila se. Vyrazila mu zub, kopla ho do těch jeho velikých
chlupatých koulí. Hlasitě křičela a zoufale volala o pomoc.
Nepřišel však nikdo. Vŧbec nikdo nepřišel. A tak ji ten kluk
znásilnil.
Nebyl starší jak ona. Byl milý, sympatický, ze začátku se tak
hezky usmíval…
Ale byl silný. A znásilnil ji.
Byl to přespolan, cizí. Nikdy předtím ani nikdy potom ho tady v obci neviděla. Policii to nehlásila. Nemělo to ţádný smysl.
Jenom by se to rozkřiklo po okolí a ona by tady byla totálně
znemoţněná. Lidé by jí to nikdy neodpustili. Jí, Andree, by to
nikdy neodpustili!
Rudná je malá obec. Příliš malá obec na tak velkou hanbu.
Nikomu to nikdy neřekla. Šla tehdy domŧ a strávila přes dvě
hodiny ve sprše. Ve vodě tak horké, jakou jen její poskvrněné
a poníţené tělo sneslo. A druhý den zavřela bufet a celý jej
vymalovala. Podlahu dŧkladně vydrhla lyzolem a přestěhovala
kompletně nábytek. Musela udělat ty změny, do toho starého
105
bufetu by se nedokázala kaţdé ráno znovu vracet. Vyvolávalo
by to v ní příliš ţivé představy.
Po několika týdnech ji přestaly probouzet noční mŧry. Ale
zŧstal v ní strach a nedŧvěra k cizím muţŧm. Maskovala to
poměrně zdařile předstíranou sebedŧvěrou a bryskním vtipem,
kterým odráţela občasné pokusy o flirt, ale ve skutečnosti se
bála.
Hodně se bála. Vyhrabala doma dávno zapomenutou pistoli,
kterou kdysi i s plným zásobníkem dostala od nějakého ruského vojáka, co měl velkou ţízeň a ţádné peníze. Ne moc velkou,
ale velmi účinnou pistoli. Nosila ji s sebou do práce a přísahala
si, ţe příštího chlapa, který se pokusí na ni křivě sáhnout,
vlastnoručně zabije.
A teraz si tu ty. Marek… Bratranec z Moravy, pousmála se
v duchu. Prišiel si z takej diaľky kvôli mne. Aspoň to tvrdíš.
Bývaš ďaleko, takmer štyristo kilometrov odtiaľto a musel si
stráviť najmenej osem hodín vo vlaku. Buď si úplný cvok
a blázon, alebo to so mnou myslíš fakt váţne. Ktovie. Dá sa to
ale zistiť vopred?
Nevyzeráš ako násilník, hodnotila ho unavenýma, ale střízlivýma očima. Ale tak vyzerá málokto. Tamten na to tieţ nevyzeral. Vôbec na to nevyzeral. Zvaţovala s chladnou hlavou
moţná rizika. Uţ byla poučená.
Ako sa ale mám s niekým zoznámiť, keď nebudem nikdy nikomu veriť? Som uţ tak dlho sama a túţim po láske a objatí
ako túlavá mačka. Takisto Barbora potrebuje otca. Moţno by
som to s ním mala skúsiť, kvôli Barborke by som to mala skúsiť, snaţila se nějak logicky si zdŧvodnit to, co podvědomě
stejně chtěla udělat. Skúsim to s tebou, rozhodla se posléze.
Dám ti, a sebe samozrejme tieţ, šancu a nechám tomu voľný
priebeh. Moţno to tentoraz vyjde. A v najhoršom prípade sa
o seba uţ budem vedieť postarať. To, čo sa stalo vtedy, sa uţ
opakovať nebude. Uţ nikdy sa to opakovať nebude. Uţ tomu
viem zabrániť.
Nervózní Marek viděl, jak dívka najednou jakoby roztála
a tak nějak uvolněně se na něho usmála.
„Počúvaj, Marek, keby si chcel, tak ti tú kávu uvarím u seba
doma,― řekla Andrea, opět jiţ s veselými plamínky v rozzáře106
ných očích. „Aj niečo pod zub sa tam určite nájde. Hladom ťa
umrieť nenechám. Keď uţ si ten môj bratranec,― dodala rozpustile. „Pomôţeš mi upratať ten neporiadok? Dostaneme sa
o to skôr k nám domov…―
X
Sníh, vyhrnutý od dlouhé řady domŧ do vysokých valŧ podél
silnice, v naţloutlém světle lamp veřejného osvětlení blýskavě
jiskřil. Uţ ale pouhých pár metrŧ za domy začínala černočerná
tma a jen lesk namrzlého bílého sněhu neurčitě naznačoval, ţe
se hned za laťkovými ploty zahrad začínají zvedat strmé kopce.
Došli mlčky aţ k domku, ze kterého na Marka na podzim volala
ta mladá sympatická ţena.
Za pevně zavřenými okny bylo rozsvíceno. Na okenních tabulkách čaroval mráz a vytvářel z ledu na skle prŧsvitné květy.
Ledové květy. Tenkrát tady byly odkvetlé muškáty, vybavila
se Markovi ţivá vzpomínka.
Tenkrát… Čas je tak relativní…
Byl tu naposledy před více jak dvěma měsíci, ale kdyţ na Andreu později doma vzpomínal, připadalo mu, ţe ji neviděl uţ
nejméně dva roky. A teď, kdyţ sem za jejího doprovodu přicházel, měl pocit, ţe od jeho poslední návštěvy uplynuly pouhé
dvě hodiny…
Marek šel první, a aby mohla Andrea odemknout vchodové
dveře, musela se v úzké sněhové uličce protáhnout těsně kolem
něho. Její vlasy přitom intenzívně zavoněly dráţdivou směsí
jablečného šampónu, ţenského piţma a cigaretového kouře.
Markovi se zachvělo chřípí a letmý dotyk dívčího těla zpŧsobil,
ţe ho zašimralo ve slabinách. Lehce se otřásl.
Dívka odemkla, vstoupila dovnitř a otočila se. „Vítam ťa
u nás doma, Marek,― řekla a mile se na něj usmála. „Poď, prosím, dovnútra. Je zima,― pozvala ho dál.
„Barborka je doma?― zeptal se Marek, zatímco si vyzouval
boty. Pokud si dobře pamatoval, mělo by být Andreině malé
dcerce pět nebo šest let.
„Nie, nie je. Je u kamarátky. Často sa tam chodí hrať, keď
musím byť popoludní v práci,― podívala se na hodinky. „Za
107
chvíľku po ňu pôjdem. Vie, o koľkej končím a hnevala by sa,
keby som po ňu prišla príliš neskoro,― dodala.
Za dvoukřídlými vstupními dveřmi bylo malé zápraţí, obvyklá úprava, aby dŧm snáze odolával tvrdým náporŧm zdejších
tuhých zim. Vlastní chodba začínala aţ za dalšími dveřmi.
Chodbička vedoucí středem přízemního domu byla úzká
a vedly z ní troje dveře doleva, troje doprava a jedny zamčené
dveře byly v protějším čele chodby. Ty ústily na velkou zahradu, kde byly nějaké hospodářské budovy, ve skále vykopaný
hluboký sklep na ovoce a brambory a za nízkým dřevěným
plotem tam volně pobíhal velký černý pes. Německý ovčák.
V levé části budovy byly dva navzájem propojené pokoje.
První, asi o polovinu větší, slouţil jako obývák, s barevnou
televizí, velkou hifi věţí, elegantní sedací soupravou, světle
hnědým nábytkem a bohatě vybavenou knihovnou, několika
kvalitními reprodukcemi na zdech a sytě zelenou záplavou
pokojových květin na všech slunných místech.
Druhý pokoj byl zařízen čistě jako loţnice. Na moderním
manţelském dvojlŧţku tam spávala Andrea s malou Barborkou.
Objemný peřináč, dva noční stolky s lampičkami, na tom
bliţším ke dveřím navíc poloţená rozečtená kníţka, „Tiene
v raji― od Ericha Maríi Remarquea, odhalil na její obálce Marek s potěšením oblíbený titul svého oblíbeného spisovatele.
V boční stěně vestavěná skříň a nepouţívané dveře do chodby.
V rohu u okna velká palma vysazená v dřevěné kádi. Datlovník.
Krémově zbarvený koberec s vysokými chlupy.
Nic víc v pokoji nebylo.
Vlastně ještě jedna věc tam byla.
Na zdi proti postelím visel v jednoduchém rámečku malý obrázek s perokresbou ţenského aktu. Dívka na obrázku měla ve
tváři Andreiny rysy, všiml si překvapeně a ţivé Andree zajiskřilo v očích, kdyţ zaregistrovala jeho zaujatý pohled.
Poslední dveře vlevo vedly do malé místnosti, která momentálně slouţila jako skladiště nepotřebných a nepouţívaných
věcí.
108
První dveře vpravo vedly do prostorné obytné kuchyně, za
níţ se skrývala ještě velká spíţ, zbývající dvoje dveře ukrývaly
koupelnu a toaletu. Domek byl starý, nízký, s obdélníkovým
pŧdorysem a sedlovou střechou. Klasický venkovský styl. Veškeré vybavení a nábytek však bylo naprosto moderní. Zřejmě
to nejlepší a nejnovější, co se dalo v místních podmínkách
pořídit. Bylo znát, ţe paní domu vyrostla ve velkém městě a ţe
má vkus.
„Poď za mnou, Marek, sadneme si v kuchyni. Je tam teraz
najteplejšie,― řekla Andrea a trošku nervózně mu tam nabídla
místo u kulatého stolu s barevným vyšívaným ubrusem. „Hneď
postavím vodu na tú kávu.―
Marek byl také celý nesvŧj.
Co já tady vlastně dělám, říkal si. Slíbil jsem jí sice na podzim, ţe se u ní zastavím, ţe se sem ještě někdy vrátím, ale jsem
přesvědčený, ţe jsme tomu tehdy ani jeden z nás příliš nevěřili.
To, ţe se rozhodl sem teď přijet, to byl takový impulsivní nápad. Výsledek lehčí deprese z rozchodu s Monikou v kombinaci
s menší pracovní a rodinnou krizí, kdy měl pocit, ţe musí
všechno změnit a začít úplně jinak a jinde. A právě tehdy
v něm uzrálo bláznivé rozhodnutí vypravit se za tou sympatickou hnědookou Slovenkou.
Ty fotky, to byla samozřejmě jenom záminka. Nastrkal obálky se svými muráňskými fotografiemi, i ty s medvědem z Lopušné, do igelitky, přihodil tam pro jistotu nějaké náhradní
prádlo a kartáček na zuby, do peněţenky strčil pas a hrst slovenských bankovek, které mu doma zbyly po tom posledním
výletu, rozběhl se na brněnské hlavní nádraţí a nasedl bez
velkého uvaţování do prvního vlaku, který jel směrem na východ.
No a teď jsem tady, říkal si, dokonce sedím u Andreji doma,
a nevím, vůbec nevím, co si mám od své návštěvy slibovat.
A ze všeho nejmíň tuším, co si ode mě slibuje Andrea. Jestli si
ovšem ode mě vůbec něco slibuje.
Vţdyť já jí dneska naprosto neohlášeně a zcela neočekávaně, a přiznejme si, ţe taky pěkně bezohledně, vpadl do ţivota.
Třeba uţ měla na dnešní večer úplně jiné plány, třeba teď ţije
109
s nějakým obrovským ramenatým chlapem, takovým nějakým Jardou, který se co nevidět vrátí domů z práce a těţko
bude nadšený, aţ tady u svého stolu uvidí nějakého Andreina
‚bratrance‘, jak sedí na jeho ţidli a popíjí přitom kávu z jeho
hrnku. Nejspíš mě rovnou popadne za límec a vyhodí mě zase
zpátky na zasněţenou ulici. A bude na to mít svatosvaté právo.
A i kdyby nakrásně byla Andrea pořád ještě sama, co kdyţ
ji prostě jen otravuju a to, ţe mi tady teď vaří to kafe, je jen
její dobré vychování, nebo moţná soucit, kdoví, třeba je to
odměna za tu pořádnou trţbu, kterou jsem jí dneska odpoledne v bufetu udělal.
Na podzim, kdyţ si spolu tu hodinu nebo dvě vyprávěli, měl
Marek pocit, ţe si spolu rozumí, ne, to není úplně přesné, ţe by
si spolu mohli rozumět, ale co kdyţ to byl jenom jeho pocit?
Jen a jen jeho pocit? Co kdyţ Andrea ten pocit vŧbec neměla
a všechno to myslela úplně jinak, neţ jak to tenkrát pochopil
on?
Vţdyť on přece nikdy neuměl moc rozumět tomu, co se mu
všechny ty ţeny a dívky, se kterými se na své cestě ţivotem
setkal, pokoušely říct či naznačit, a pokud mu to neřekly hodně
po lopatě, aţ příliš často se ve svém výkladu mýlil a aţ příliš
často si díky své zcela mylné interpretaci zadělával na nejneuvěřitelnější trapasy a nedorozumění.
A teď je tady, u další ţeny, u cizí ţeny, navíc v cizině, a nedokáţe sobě ani jí pořádně vysvětlit, proč tady vlastně je. A neví,
jestli té dívce nevadí, ţe tady je. A jak se za ty dlouhé roky zná,
těţko najde odvahu zeptat se jí na to přímo…
„Nevadí ti, Andreo, ţe jsem teď tady u tebe? Ale řekni mi
pravdu, prosím tě, je to pro mě hodně dŧleţité,― poţádal zničehonic docela vyrovnaným a pevným hlasem dívku točící se
kolem plotny. Nevěřil svým vlastním uším, překvapil sám sebe
tou nečekanou odvahou. Zatřásl překvapeně hlavou. To asi ten
vypitý rum, usoudil. Moţná bych ho přeci jen měl pít častěji,
napadla ho kacířská myšlenka.
Andrea se k němu otočila a zavrtěla lehce hlavou. „Nevadí,
Marek. Ja tu nemávam veľa hostí. Vlastne tu takmer nikdy
nemávam ţiadnych hostí,― odpověděla.
110
Zamyslela se. Nikto sem za mnou vlastne ani nechodí, přemýšlela o svých návštěvách a návštěvnících. Ešte stále som tu
cudzia. Občas sa zastaví nejaká kamoška, občas niektorá
susedka. Ale to skutočne len málokedy.
S pánskými návštěvami to bylo ještě horší. Kdyţ Zolo před
těmi dvěma a pŧl roky umřel, neměla na chlapy, a pochopitelně ani na sex, ani pomyšlení. Pak ji loni v březnu znásilnil ten
parchant a zase bylo z čeho se vzpamatovávat. Později uţ by
snad i chtěla, ale copak tady v tom zapadákově, kde dávají lišky
dobrou noc, a kde si všichni vidí navzájem aţ do kuchyně,
o posteli ani nemluvě, je moţné pozvat někoho k sobě na noc?
Naviac, konstatovala v duchu, tu široko-ďaleko ţiadny trochu
rozumný slobodný chalan nie je. A zobrať si sem na noc nejakého ţenatého chlapa? Veď by ma miestne ţenské rozniesli na
tých svojich diabolských kopytách. A pre chlapov by som
bola zase len tá pobehlica, tá šľapka, tá kurva, ktorá je kedykoľvek k dispozícii kaţdému, kto si za ňu zaplatí…
Ďakujem pekne, neprosím. Takej nálepky sa človek nezbavuje ľahko.
Byla vděčná Markovi za ten nápad s bratrancem. Dá jim to
do začátku trochu volného prostoru. A nechá tomu volný prŧchod. Ať se to dál vyvine samo. Jakkoliv. Pak se uvidí…
Zvedla hlavu, odhrnula si vlasy z čela a podívala se Markovi
zpříma do očí. „Naozaj mi nevadí, ţe si tu. Vieš, Marek, ja som
mala minule pocit, ţe by sme si snáď mohli aj rozumieť.―
Marek si s obrovskou úlevou oddechl a pověděl jí o obavách,
kterými se aţ doteď tolik trápil.
Andrea se mírně usmála a sklopila oči. Skrze dlouhé černé
řasy se na Marka nenápadně podívala. Moţno, ţe som sa v tebe
naozaj nezmýlila, projelo jí myslí. Kieţ by to tak bola pravda…
„Nech sa páči, káva je tu. Instantná,― poloţila místo odpovědi
před něj na stŧl velký hrnek s vonící kávou. „Turka ty nemôţeš,
dobre si pamätám? A nie je to z národnostných dôvodov…,―
řekla uţ zase s tím svým potutelným úsměvem na rŧţových
rtech.
„Pamatuješ si to úplně přesně,― pochválil ji Marek a ulehčeně
se zasmál. Hned však zase zváţněl. „Andreo, já se ti ale musím
111
k něčemu přece jenom přiznat,― lezlo z něj jako z chlupaté deky. „Já ti prve neřekl tak úplně pravdu. Ty fotky co tady mám,
to byla jenom záminka.―
Zvědavě a mírně znepokojeně se na něho Andrea podívala
a strnule vyčkávala. Najednou měla strach z toho, co Marek
řekne. Zjišťovala, ţe jí vlastně není aţ tak úplně jedno, jak se
tato situace vyvine.
„Já tě prostě chtěl znovu vidět. Měl jsem najednou pocit, ţe
kdyţ se sem hned nerozjedu, tak ţe se něco stane. Něco, co uţ
nepŧjde napravit. A tak jsem se posadil na první vlak a prostě
jsem sem za tebou přijel. A nepřemýšlel jsem, co bude dál.―
Odmlčel se a hledal další slova.
Andree se ulevilo a uvolnila se. Posadila se pohodlně na ţidli,
opřela se lokty o stŧl a dala si bradu do dlaní. Sledovala Marka
a pozorně naslouchala tomu, co jí povídal. Spíše neţ na slova
se zaměřovala na jejich tón, na jejich zabarvení. Z těch několika kníţek o psychologii, které měla v knihovně, věděla, ţe tón
hlasu a jeho modulace, mimika tváře a pohyby očí a rukou, jí
mohou o řečníkovi prozradit mnohem víc, neţ vlastní obsah
sdělovaných slov. A ona toho chtěla o tomhle řečníkovi vědět
co nejvíc.
„Jestli chceš,― pokračoval Marek trochu roztřeseným hlasem,
„tak se zvednu a pŧjdu zase pryč. Dneska uţ mi zpátky asi nic
nejede, ale tak jako tak mám na dnešní noc rezervovaný pokoj
v hotelu v Telgártu22, tam jsem pěšky za hodinku, a zítra, o pŧl
deváté, se vrací do Banské Bystrice ten vlak, co jsem s ním sem
přijel. Odtamtud uţ to domŧ mám, co by kamenem dohodil
a zbytek došel. Na večeři budu uţ zase doma.―
Odmlčel se a okamţik přemýšlel. „Víš, Andreo, já ti v ţádném
případě nechci nic vnucovat. A uţ vŧbec ne sebe. To rozhodně
ne. Ani to neumím. Potkali jsme se jen čirou náhodou, skoro se
neznáme. Já nevím nic o tobě, ty nevíš nic o mně. Oba jsme
Telgárt – obec v blízkosti pramenŧ Hrona. Vznikla v 15. století.
Během SNP obec vyhořela po povstaleckém ostřelování německých
pozic zápalnými granáty (1944). Dnes významné turistické středisko
v údolí mezi Nízkými Tatrami a Muráňskou planinou. Širokými
loukami v okolí meandruje Hron, nedaleko obce je unikátní kruhový
tunel na trati do Margecan. Celoroční ubytování v hotelu Telgárt.
22
112
doteď ţili své vlastní ţivoty a určitě nám to šlo. Já jsem ale měl
tenkrát takový pocit, ţe by to mohlo jít i jinak, ţe bychom si
třeba mohli my dva rozumět i tak nějak víc. Ale jak říkám, stačí
pŧl slova, ani nemusíš nic říkat, stačí jen naznačit, stačí ukázat
jedním prstem na dveře, a za pět minut jsem odsud pryč a uţ
mě tady nikdy neuvidíš.―
Marek chtěl ještě pokračovat, ale Andrea se natáhla a zlehka
mu prsty přikryla ústa.
„Počkaj, Marek, zadrţ. Pusť prosím ťa ku slovu aj mňa, tieţ ti
chcem niečo povedať,― nadechla se. „Máš stopercentnú pravdu
v tom, ţe sa nepoznáme a ţe o sebe takmer nič nevieme. Ale
vieš, ja som tieţ mala taký pocit, ţe by to, snáď, mohlo ísť. Netvrdím, ţe muselo. Vravím, ţe by to mohlo ísť. Vieš, ja naozaj
neviem, prečo si to myslím. Ale ja mám na podobné situácie
také tykadielko, taký šiesty zmysel. A obvykle ma to moje tykadielko nesklame. Bohuţiaľ to nie je stopercentné, ale väčšinou
to funguje. A verím, veľmi chcem veriť, ţe ma nesklame práve
dnes.―
Odmlčela se. Ty darebák jeden, pomyslela si. Ţe je v Telgárte hotel, to si si niekde zistil, ale ţe nie je otvorený, to si si uţ
neoveril. No počkaj…
„Do hotela samozrejme spať ísť môţeš, rada ťa tam odveziem
autom, aby si sa nemusel trmácať po ceste peši,― pokračovala
a podívala se na něho tak nějak zvláštně. Okamţik vyčkávala.
Marek její pohled vydrţel s nehnutým obličejem a jen lehce
přikývl hlavou na souhlas. Andrea se pousmála a nakrčila pihovatý nos. Nič? No, vlastne aj tak dobre, řekla si v duchu.
„Ale nemusíš,― pokračovala nahlas. „Ak chceš, môţeš zostať
na noc tu. Tu v obývačke, na gauči,― poplácala matraci, na níţ
seděli. „A ja môţem na víkend zavrieť bufet a vziať si dovolenku. Uţ som aj tak nemala voľno odvtedy, ako som zostala sama. A môţeme vziať Barborku a ísť spolu niekam na výlet.
Alebo sa hoci len sánkovať vzadu za záhradou na kopci. A môţeme sa pritom spoznávať.―
Marek cítil, jak se mu ulevuje, jak z něj jako záklopkou z přetopeného parního kotle uniká pára nesnesitelného napětí, jak
mu ze srdce padá těţký ţulový balvan sţíravých pochybností
a nervy drásajících obav z toho, jak ho Andrea přijme. Ulehče113
ně si oddechl. S tou rezervací blufoval, nikde si ţádné ubytování nezajišťoval, ale pokud by si to Andrea přála, odešel by odsud hrdě se vztyčeným čelem a bez mrknutí oka, i kdyby to pro
něj znamenalo, ţe bude muset noc strávit na studené prkenné
lavici v nevytápěné nádraţní čekárně. Nebyla by to ostatně
jeho první mrazivá noc, aspoň by se pocvičil a otuţil pro případ
nějaké další nehody v lese. A kdoví, třeba bych mohl hrát karty
s tím sympatickým starým výpravčím v jeho kanceláři, napadlo
ho. A třeba bych na něm vyhrál peníze na zpáteční lístek, po té
podvečerní grogové smršti by se to docela hodilo.
Hlasité cinknutí zvonku mikrovlnky ho vrátilo zpátky do přítomnosti. Andrea před něho na stŧl poloţila plný talíř silného
hovězího vývaru a tři velké rohlíky.
„Zatiaľ to zjedz, kým sa vrátim. Je to dobré pre takých opilcov, ako si ty,― zatvářila se potměšile. „Ja idem po Barborku.
Hneď sme späť.―
Oblékla si červenou péřovou bundu, natáhla kozačky, na hlavu nasadila bílého pleteného kulicha s bambulkou a odešla
někam do tmy. Zapadly za ní dveře a Marek v tom domě na pár
minut osaměl. Nabíral si lţící tu hustou polévku a přikusoval
beze spěchu rohlík. Přemýšlel o všem, co se za poslední dvě
hodiny seběhlo, hlavou se mu honily útrţky jejich rozhovoru…
Měl z toho příjemný pocit. Uţ dlouho neměl tak příjemný
pocit, uţ velmi dlouho se v blízkosti nějaké dívky necítil tak
dobře. Tak normálně… Tak přirozeně…
Bylo mu tady v tom malém domečku moc hezky.
X
Někdy uprostřed noci ho probudil kousavý chlad, který mu
odněkud agresivně dýchal na záda. Spal na levém boku, čelem
k opěradlu, a tak se chtěl na gauči otočit, aby si podal přikrývku, která mu zřejmě sklouzla na podlahu. Na pohovce však
bylo najednou nějak málo místa. Marek za sebe znepokojeně
sáhl a místo peřiny tam ke svému ohromnému překvapení
nahmatal teplé dívčí tělo. Překvapeně rukou ucukl, jako kdyby
sáhl na rozpálená kamna.
114
„Ahoj,― zašeptala Andrea s potlačovaným smíchem. „Trvalo
ti peknú dobu, kým si sa prebudil. Uţ mi začínala byť zima. To
máš vţdy taký tvrdý spánok, keď máš babu v posteli?―
„Andreo? Co tady děláš?― zeptal se rozespalý a zmatený Marek hloupě a prudce se k dívce sedící na okraji pohovky otočil,
divţe ji nesrazil na zem.
„Hádaj, ty chytrák, môţeš trikrát,― naklonila se Andrea
k němu, aby mu i ve tmě pokoje viděla do očí. „Vţdy spávaš
nahatý? Nebojíš sa, ţe ťa bude niekto očumovať?― zeptala se
jen tak mimochodem a trochu škodolibě se usmála, kdyţ Marek očividně zrozpačitěl.
„Ale to nič, kľudne si tak spávaj. Mne to nevadí, naopak,―
podařilo se jí svého hosta znovu přinutit, aby se začervenal.
Marek byl najednou hrozně rád, ţe je v pokoji taková tma.
„Chcem ti povedať niečo iné,― pokračovala uţ váţněji Andrea.
„Ty si ţiadnu izbu v hoteli rezervovanú nemal. Však nie, Marek?― Zaznělo to přísně. Stejný tón pouţívala Markova maminka, kdyţ vyšetřovala nějakou jeho dětskou lumpárnu.
„Proč…, jak…, jak to víš? Ty ses tam ptala?― v hlase mu zaznělo nefalšované překvapení.
„Psst, ticho. Hovor potichu,― přikryla mu rychle ústa drobnou dlaní se štíhlými prsty. Prstýnek s malým červeným kamínkem ho přitom trochu zaškrábal na tváři. „Barborka spí
hneď vedľa, nechcem ju zobudiť,― ukázala prstem na pootevřené dveře.
„Jak jsi věděla, ţe tam ten pokoj nemám?― zašeptal Marek.
„Pretoţe ten hotel od polovice novembra rekonštruujú a bude aţ do konca jari zavretý, ty klamár jeden klamársky,― tlumeně se zasmála. „Keby som ťa nenechala spať tu, bol by si
teraz vonku na mraze. Hovorím si, ţe by si si to moţno zaslúţil.―
Marek nevěděl, co na to říct, a tak raději mlčel. Cítil se zahanbeně.
„A ver tomu, ţe ak by som čo len trošku nechcela, nebol by si
teraz tu,― dodala Andrea. „Naozaj nie. Mám svoje skúsenosti.
Zlé skúsenosti. Raz ti o tom poviem viac,― odmlčela se a oči jí
zabloudily do ošklivých vzpomínek. „Ale Marek, tebe ja chcem
115
veriť. Nesklam ma, prosím,― dodala a hlas se jí vytratil do ztracena, hebké oči se zaleskly.
Marek zvedl ruku a zlehka Andreu pohladil po sametové tváři. Kdyţ se ukazovákem letmo dotkl jejího ucha, dívka tiše sykla. Chytila ho pevně za paţi a odtáhla ji od své hlavy dál.
„Mareček, si naozaj veľmi milý, ale toto nie,― zašeptala rychle. „Teraz ešte nie,― upřesnila, ale v rozporu se svými slovy se
k němu na okamţik celým tělem přitiskla. Na holém stehně ho
zaškrábaly drsné chloupky jejího horkého klína, o penis se mu
otřelo ţhnoucí tělo. Cítil, ţe to nezŧstalo bez následkŧ.
Dívka na sobě měla krátkou prŧsvitnou noční košilku, která
víc odhalovala, jak skrývala, a pod tím uţ nic. Marek se zachvěl
náhlým vzrušením, o to prudším, protoţe nečekaným, a pokusil se ji obejmout.
Andrea mu však pevně sevřela obě ruce. Naklonila se nad
ním a s divokou ţivočišností ho políbila na ústa. Zabolelo to
a na špičce jazyka ucítil slanou chuť krve z prokousnutého rtu.
„Nech sa ti sníva niečo pekné,― zašeptala chraptivě. „Hovorí
sa, ţe to, čo sa sníva v prvú noc na novom mieste, tak ţe sa
určite vyplní.―
Ucítila, ţe začíná být vzrušená, ale nechtěla, aby to na ní Marek poznal. Trochu prudce se zvedla a napřímila se. Bílá kŧţe
jejích dlouhých stehen zasvítila ve tmě. Zvedla ze země přikrývku a Marka s ní přikryla. „Aby si mi tu neprechladol,― zašeptala.
Ve dveřích do loţnice se ještě jednou zastavila a otočila se.
Měla hroznou, těţko ovladatelnou chuť vrátit se za tím klukem
a hned teď se s ním pomilovat. Krátce zaváhala, ale potom se
pevně rozhodla. Nie, řekla si. O mne uţ nikto nikdy nebude
hovoriť, ţe som kurva. Keď uţ nie kvôli sebe, tak kvôli Barborke to vydrţím. Veď to uţ snáď nebude trvať dlho…
„Vieš, len som chcela, aby si vedel, ţe ja to viem,― řekla tiše.
„Dobrú noc, Marek,― zašeptala ještě a lehce zavrtěla prsty pravé ruky na pozdrav. Potom uţ se za ní dveře zavřely. Ozvalo se
ostré kovové cvaknutí, jak otočila klíčem v zámku. Opřela se
zády o zamčené dveře a zhluboka oddechovala.
Marek zŧstal v obývacím pokoji sám.
116
Olízl si rychle otékající ret. Pane Boţe, to přece není ţenská,
to je hotovej hurikán, hotovej El Niňo, vlastně La Niňa nebo
jak je to správně, pomyslel si.
Byl zmatený. Zmatený a vzrušený.
Tak moc vzrušený, ţe se musel natáhnout z lŧţka a z kapsy
kalhot přehozených přes opěradlo ţidle vylovit kapesník. Několika rychlými a zkušenými pohyby ruky se toho obrovského
napětí nahromaděného dole v podbřišku zbavil. Šlo to rychle,
před očima měl stále ještě to dráţdivé a svŧdné Andreino bílé
tělo, na kŧţi stále ještě cítil horkost jejího klína.
Pomalu zase usínal.
Za zavřenými a zamčenými dveřmi bylo ještě dlouho slyšet
Andreu, jak se tam neklidně převaluje na manţelské posteli.
Posteli příliš veliké pro jednu osamocenou dívku a její malou
dcerku…
X
Ráno byl Marek strašně nervózní.
Andrea se včera večer mezi řečí sice zmínila o tom, ţe by zavřela na víkend svŧj podnik, aby eventuálně mohli jít všichni
tři někam ven, ale dnes se o tom za celé ráno ani jediným slovíčkem nezmínila.
Asi si to přes noc rozmyslela, usoudil Marek a byl z toho moc
zklamaný a nešťastný. Netroufal si však připomenout to Andree sám, ani za nic před ní nechtěl vypadat, ţe se jí vnucuje.
Něco takového by jeho chlapská ješitnost neunesla. Měl hrozný
strach, aby se neztrapnil, myslel si totiţ, ţe se v něm Andrea asi
nějak zklamala, ţe řekl včera večer nebo později v noci něco
natolik hloupého, ţe ji tím od dalších sbliţovacích pokusŧ odradil.
Nebo ţe jí prostě jenom nepadl do oka. I to se přece mohlo
stát…
Večer to sice bylo nádherné, dlouho do noci si povídali, a ten
dráţdivý noční budíček ho příjemně překvapil a zdálo se mu,
ţe by to celé mohlo být příslibem a předzvěstí něčeho ještě
mnohem krásnějšího a příjemnějšího a dlouhodobějšího, ale
teď ráno se nedělo nic.
117
Vŧbec nic…
Čas nezadrţitelně ubíhal, snídani uţ dávno snědli a trochu
křečovitě udrţovaný hovor začínal váznout, aţ se vytratil docela. Čím dál častěji se oba dívali na hodinky.
Osobní vlak do Banské Bystrice odjíţděl v osm hodin a třicet
šest minut.
I malá Barborka vycítila tu podivně napjatou atmosféru a byla z toho nezvykle mlčenlivá. Svojí dětskou intuicí vycítila, ţe si
velcí potřebují něco říct a odešla si hrát do obývacího pokoje.
Velcí si sice potřebovali něco říct, ale nenacházeli k tomu ani
jeden potřebnou odvahu. Najednou bylo uţ čtvrt na devět
a Andreino oficiální pozvání stále nepřicházelo. Andrea byla
zamlklá, váţná a jen se na Marka pořád tak nějak zvláštně dívala.
Marek si těţce povzdechl a začal si balit své věci. Šlo to aţ
nepříjemně rychle; litoval teď, ţe si toho s sebou nepřivezl
mnohem víc.
Andrea zamyšleně přihlíţela. Viděla, ţe to balení Marek
úmyslně protahuje, zdálo se jí, ţe to snad nedělá rád, ţe se mu
moţná nechce odjet. Byla by ráda, kdyby tady zŧstal, kdyby
neodjíţděl, ale trochu se bála mu to nabídnout. Dobře si všimla, jak celé ráno sledoval čas, jak se kaţdou chvíli dívá na hodinky. Myslela si, ţe se uţ nemŧţe dočkat příjezdu vlaku.
Asi som ho pekne vydesila tou svojou nočnou exhibíciou,
pomyslela si. Boţe, ja som taká blbá! Tieţ som to mohla ešte
pár dní vydrţať, nadávala si v duchu, ktovie, čo si o mne teraz
myslí.
Hrozně se před ním styděla a o to větší strach teď měla říct
mu, aby tu zŧstal ještě několik dalších dní. Mŧţe-li. Chce-li.
Nechtěla vypadat vyzývavě, obávala se, aby to nevypadalo, ţe
ho tady chce mít jen a jen kvŧli sexu, ţe je ochotná vlézt do
postele komukoliv, kdo právě zazvoní u dveří.
Keby sa ma na to aspoň spýtal sám a uľahčil mi to, zoufale
si přála, tak rada by som s tým súhlasila. Marek ale neřekl ani
slovo. Měl sklopenou hlavu a mlčky si skládal do tašky svých
pár věcí.
Marek strčil do igelitky poslední kus své skrovné výbavy
a zvedl oči. Podíval se smutně na Andreu. Dívka měla pohaslý
118
pohled, včerejší jiskřičky se z očí někam vytratily. Vypadala
unavená a o několik let starší.
Díval se na ni a mlčel. Nevěděl, co říct.
Tolik by si přál, aby tady mohl zŧstat, ale nemohl si o to přece říct sám! Ale pokud to neudělá Andrea, bude muset za pár
minut odejít na nádraţí, koupit si jízdenku a nastoupit do vlaku. A odjet pryč a nejspíš se sem uţ nikdy víc nevrátit.
Trápilo ho to.
V rozpacích si olízl oteklý ret.
Andrea si toho všimla a přistoupila k němu blíţ.
„Bolí ťa to?― zeptala se soucitně a opatrně mu ukazovákem
poraněný ret pohladila. „Je mi to veľmi ľúto,― řekla. „Niekedy
som divoká. A strašne hlúpa… Prepáč mi to, Marek. Prepáč mi
to všetko, prosím ťa.―
Měla podivně rozechvělý hlas. To vŧbec neodpovídalo té
představě divoké, dravé a sebejisté šelmy, kterou si o ní Marek
v noci udělal. Teď to byla citlivá, něţná a snadno zranitelná
dívka.
Zavrtěl lehce hlavou. Chtěl něco říct, ale nemohl. Měl svíravý
pocit, ţe se udusí nebo ţe v nejbliţším okamţiku exploduje.
Tolik emocí z něj chtělo prudce vytrysknout ven, ale něco je
násilím zadrţovalo uvnitř. Nedokázal ze sebe vypravit ani jedno jediné slovo.
Chytil místo toho Andreu za ruku a do toho nataţeného prstu
ji kousl. Potom ji políbil na drobnou dlaň. A potom dívku
k sobě prudce přitáhl a stále mlčky ji pevně sevřel v náručí.
Řekni to, proboha tě prosím, řekni to, prosil v duchu Andreu
a díval se přitom přes její rameno na hodiny stojící na ledničce.
Jejich ručičky se pohybovaly pekelným tempem. Za chvíli musí
odejít, má-li ten vlak stihnout. Měl nejvyšší čas něco říct, ale
nemohl to ze sebe dostat.
„Musíš odísť?― zašeptala u jeho ucha najednou Andrea nervózně.
„Nemusím,― také zašeptal s náhlou nadějí v hlase.
„A zostať ešte pár dní…, tu s nami…, so mnou…, to by si nechcel?― zeptala se Andrea ještě o poznání tišeji a nejistěji.
„Chtěl, strašně moc bych tady s vámi…, s tebou chtěl zŧstat,―
vydechl úlevně Marek a ten knedlík z krku se ztratil. Rozpustil
119
se, někam zmizel. Najednou zase mohl úplně normálně mluvit.
Rozesmál se. „Andrejko, já jsem se tak strašně bál, ţe se mě na
to nezeptáš a ţe snad budu muset odejít na ten blbej vlak.―
„A ja som se zase hrozne bála, ţe tú ponuku odmietneš a ţe
budeš chcieť odísť,― odpověděla Andrea ulehčeně.
„Sme my dvaja ale blázni blázniví, máme toho spoločného
asi viac, neţ to na prvý pohľad vyzerá,― zasmála se a zavrtěla
nechápavě hlavou. Její dlouhé hnědé vlasy Marka zašimraly na
tváři. „Marek, my dvaja sa spolu musíme omnoho viac rozprávať, predstav si, ţe by som nič nepovedala a ty by si odišiel
preč. Uţ by sme sa zrejme nikdy v ţivote nevideli,― dodala váţně a lehce ho políbila na tvář.
„Já vím. Stává se mi to, někdy mluvím, kdyţ bych měl mlčet.
A jindy mlčím, kdyţ bych měl mluvit. To druhé mě potom většinou strašně mrzí…,― odpověděl.
Andrea se od něj odtáhla a uţ zase s těmi zářivými jiskřičkami v očích se na něho rozpustile podívala. „Vieš, ako sa teraz
tváriš?― zeptala se.
„Jak?―
„Ako slniečko na hnoji,― rozesmála se. „Prepáč, nehnevaj sa,―
omluvila se mu se smíchem, kdyţ uviděla, jak zaraţeně ztuhl.
„To sa u nás tak vraví. A teraz poď, vybalíme zase tú tvoju batoţinu,― řekla a vzala mu z ruky tu jeho bílou igelitovou tašku.
X
Za Barborčiny vydatné pomoci vyrobili ještě to ráno velkou
lepenkovou ceduli s nápisem „SOM NA DOVOLENKE― a Andrea ji hned odnesla připevnit na dveře bufetu. Marek
s Barborkou osaměli při umývání nádobí od snídaně. Barborka
ale byla nedŧvěřivá a drţela si odstup. Bez mámy se bála.
Kdyţ se Andrea za pár minut vrátila, teple se oblékli, protoţe
venku bez přestání mrzlo, a vyrazili všichni tři na výlet. Kam,
to Marek nevěděl. Mělo to být překvapení. Bylo toho v okolí
hodně, co děvčata chtěla svému hostu ukázat, čím se mu tady
chtěla pochlubit.
Vlastně šli čtyři, protoţe je doprovázel také Ron, Andrein
šestiletý německý ovčák. Mohutný, silný, černý jako noc a ostrý
120
jako segedínský guláš. Přísnou Andreu Ron na slovo poslouchal, malou Barborku bezvýhradně miloval a ochraňoval
a cizího Marka toleroval, protoţe mu to jeho panička přikázala.
Ron sice vŧbec nechápal, proč by se měl k tomu cizinci chovat
s nějakou přehnanou náklonností nebo srdečností, ale protoţe
svou paní respektoval, jednak proto, ţe to byla samička a těm
se odmlouvat nevyplácí, ale hlavně proto, ţe to byla ona, kdo
mu dával kaţdý den dobré ţrádlo a chodíval s ním na procházky, snaţil se aspoň si toho velkého člověka příliš nevšímat.
Pokud se tedy nemotal příliš blízko kolem jeho miláčka, od
kterého si nechával líbit naprosto cokoliv, ale pro který by byl
ochoten bez sebemenšího zaváhání zabíjet. Vţdy, kdyţ se ten
cizí člověk k malé Barborce přiblíţil, uváděl statný Ron všechny svoje pruţné svaly do pohotovostního reţimu a byl připraven při první známce ohroţení okamţitě vystartovat a vrhnout
se tomu vetřelci, bez ohledu na následky, rovnou na hrdlo.
Marek měl s velkými psy dost zkušeností a vycítil to potenciální nebezpečí. Nevnucoval se Ronovi, nepokoušel se podplácet ho dobrotami, věděl, ţe by ho tak silný pes nikdy nepřijal,
ale ani se mu nijak nevyhýbal a dával mu naopak znát své sebevědomí. Dobře věděl, ţe má-li s tím psem někdy v budoucnosti dobře vycházet, nesmí dovolit, aby si ho teď zařadil do
kategorie slabochŧ.
V blízkosti Barborky se však Marek choval maximálně obezřetně, protoţe mu bylo jasné, ţe by ten psí divočák mohl na
jeho nečekaný prudký pohyb zareagovat zkratovitě a doopravdy na něho zaútočit. Dělal proto, ţe si Rona nevšímá, ale zŧstával v jeho přítomnosti v absolutním střehu.
Rona chování toho člověka mátlo. Poznal, ţe se mu ten cizí
samec dobrovolně nepodřídí, ale překvapovalo ho, ţe se ani
nepokouší vyvolat s ním souboj o vŧdcovství v této malé smečce. Přestoţe z něj vyzařovala dostatečná síla a energie, aby se
o to mohl přinejmenším pokusit. Byl z toho tvora zmatený,
pouţíval na jeho prostý rozum příliš sloţitý vzorec chování.
Útok a obrana, akce a reakce, boj a lov, nadřízenost a podřízenost, poslušnost a rozkaz, to byly pojmy, jejichţ obsahu statný pes rozuměl, který svými zvířecími instinkty chápal. Ale ten
člověk se choval mnohem rafinovaněji. Nebyl agresivní a neu121
dělal nic tak přímočarého, aby na to mohl Ron jednoznačně
zareagovat, a přesto pes zjišťoval, ţe jej ten cizinec svých chováním začal proti jeho vŧli pomalu ovlivňovat.
Po třech dnech Ron ze své ostraţitosti vědomě slevil. Ověřil
si, ţe ten muţ malou Barborku ani jeho velkou paničku vŧbec
nijak neohroţuje. Ţe se k nim naopak chová přátelsky a ţe
samička i mládě jeho přátelské projevy přijímají. Ron, ač mu to
zpočátku bylo trochu proti srsti, začínal k tomu samci pociťovat jistý respekt a sympatie.
Najednou se cítil tak nějak zvláštně. Kdesi z hloubi jeho paměti se nečekaně vyloupla vzpomínka na to, ţe kdyţ byl ještě
hodně mladý pes, takové sotva odrostlé, nohaté a uštěkané
štěnisko, mívala tato smečka svého vŧdce. Silného lidského
samce, který se k oběma samičkám choval zrovna tak hezky
jako tento člověk. Ron si vzpomněl, ţe i on toho samce miloval
a poslouchal všechny jeho příkazy.
Býval to hodný pán, přísný, ale spravedlivý. Potom jednou
ráno odešel z domu a uţ se ke své smečce nevrátil. A od té doby, uţ více jak dvě zimy, musí některé povinnosti vŧdce vykonávat Ron sám. Ale on, ač je psem nesmírně hrdým a mezi
ostatními psy v obci pro svoji dravost a sílu velice obávaným,
by měl raději zase nějakého svého pána, který by z něho všechny ty starosti opět sejmul. Chtěl by znovu nad sebou cítit pevnou ruku, po zásluze odměňující a po právu trestající, mít svého pána, kterého by bezvýhradně poslouchal a miloval a kterému by pomáhal ochraňovat proti komukoliv na světě zbytek
jejich smečky.
Sledoval dál toho člověka, všímal si pozorně všeho, co dělá,
registroval, jak se chová, a začínal se pomaličku vyrovnávat
s jeho přítomností v domě. Bylo pohodlnější a příjemnější,
nemuset se o všechno starat sám. Začínalo se mu to líbit.
A kdyţ několik dní poté, co se ten cizinec u nich objevil, byl
očitým svědkem toho, jak se ho jeho milovaná Barborka sama
od sebe chytila za ruku, cosi neznámého ho donutilo, aby pomalu vstal, přišel aţ k tomu člověku, sedl si mu vedle nohy
a nechal se od něj zlehka pohladit po hlavě.
X
122
Malá Barborka se po počáteční opatrné a pochopitelné nedŧvěře ujala role prŧvodkyně a nadšeně Marka zasvěcovala do
všeho, co bylo pro její dětskou dušičku dŧleţité.
A také se hodně vyptávala.
„Keď si bratranec mojej mamky, čo si potom mne? Tieţ bratranec? Alebo si môj strýko?― zamyslela se druhý nebo třetí den
Markovy přítomnosti nad tím, co někde mezi sousedy zaslechla, a zvedla k němu své veliké zvědavé oči.
Marek s Andreou se po sobě rozpačitě podívali. Bylo jen
otázkou času, kdy podobný dotaz padne. A jeho zodpovězení se
nedalo ţádným rozumným zpŧsobem vyhnout. Ani by to nebylo příliš moudré. Barborka uţ byla dost velká a chytrá na to,
aby si sama ledacos domyslela, a tak bylo lepší být k ní co nejupřímnější a nedávat zbytečný prostor její bujné fantazii.
Vlastně mohli být rádi, ţe se zeptala doma a ne třeba na poště.
„No,― zamyslel se Marek. „Já vlastně nejsem maminčin
opravdický bratranec,― řekl a neuniklo mu, jak se dětská tvářička při těch slovech poněkud zakabonila.
„Ale mamka vravela tete Olejníkovej, ţe si jej bratranec,―
oponovala mu Barborka tvrdohlavě. „To teda mamička nevravela tete pravdu? Prečo jej nevravela pravdu?― nechápala její
bezelstná dušička drobné nuance světa dospělých. „Mami,
prečo si tete Olejníkovej nevravela pravdu?―
Andrea se na Marka rychle podívala a vloţila se do rozhovoru
raději sama.
„Áno, naozaj som jej to tak povedala,― odpověděla Barborce.
„Vieš, ja som nechcela, aby si teta Olejníková myslela, ţe u nás
teraz býva úplne cudzí človek. Marek síce nie je môj naozajstný
bratranec, ale je to môj veľmi dobrý kamarát. Ale to je naše
spoločné tajomstvo a zatiaľ to nechceme nikomu hovoriť. Vieš
čo, Barborka, ani ty to zatiaľ nikomu nehovor. Bude to od dnes
aj tvoje tajomstvo, súhlasíš?―
Při slově tajemství se holčičce rozsvítily oči. Spiklenecky přikývla hlavičkou, aţ jí dva copánky spletené z dlouhých blonďatých vláskŧ poskočily na útlých ramínkách. Zatvářila se spokojeně. Nevydrţelo jí to však nadlouho a uţ za několik okamţikŧ
se znovu hluboce zamyslela.
123
„No ale ako ťa mám teraz volať, keď nie si môj naozajstný
strýko, ale si len ten mamičkin kamarát? To si potom aj môj
kamarát?― zeptala se nejistě a rozpačitě si přitom tahala za
krátkou sukénku.
Andree zacukaly koutky úst a oči se jí zalily něhou.
Marek se dokázal nezasmát a se vší váţností Barborce odpověděl: „Ano, jestli budeš chtít, tak budu taky tvŧj kamarád.
A říkat mi mŧţeš „ujo― nebo „Marek―. Vyber si sama, co by se ti
líbilo víc.―
„Ujo nie, tak volám skoro všetkých. Myslím, ţe Marek sa mi
páči viac,― rozhodla se a zvedla k Markovi své velké oči. Andrea
svou dcerku pohladila po rŧţové tvářičce.
Ta však s Markem ještě zdaleka nebyla hotová. Ještě měla na
srdíčku jeden dŧleţitý problém.
„Máš doma tieţ nejaké malé deti, ujo Marek?― zeptala se ho
po malé chvíli s bezelstnou dětskou přímočarostí. I Andrea
zbystřila pozornost a nadzvedla zvědavě obočí. Toto téma ji
také docela zajímalo a sama se na to Marka dosud ještě nezeptala.
„Ne, nemám doma ţádné děti,― odpověděl Marek podle
pravdy a odhodlaně čekal na další všetečnou otázku. Snaţil se
tvářit uvolněně, ale uvnitř byl napjatý a nervózní. Věděl, ţe děti
nemají tak nesmyslné zábrany jako dospělí a ţe pokud je něco
zajímá, prostě se zeptají. Byl docela zvědav na další otázku,
přestoţe mu bylo jasné, ţe mŧţe být hodně indiskrétní. Otázka
se však prozatím nekonala, dětská hlavička se ještě zaobírala
předchozí informací.
„To by si si teda mohol zobrať moju mamičku za ţenu,― konstatovala malá Barborka po chvilce usilovného přemýšlení.
„Boli by sme zase celá rodina. Môj ocko totiţ umrel, vieš? Uţ je
to strašne dávno. To som bola ešte malé dieťa.― Upřela na
Marka své velké oči a čekala na jeho reakci.
Marek se ocitl v hrozných rozpacích. Andrea se mu moc líbila, z Barborky byl nadšený a cítil by se velmi poctěn mít takovou ţenu a takovou dceru, ale toto bylo i na něj trochu rychlé.
Opravdu na to bylo příliš brzy. Znali se teprve krátce. Ve hře
byly dosud ještě úplně všechny moţnosti. Usilovně přemýšlel,
jak z oţehavé situace ven. Pomohla mu však sama Andrea,
124
která po Barborčiných posledních slovech ztuhla a zalapala po
dechu.
„Barborka, čo to táraš, prosím ťa,― řekla rychle, natáhla se,
popadla dcerku a posadila si ji na klín. „To nemôţeš rozprávať,
také veci. Veď Marek je tu u nás len na návšteve. Ešte sa naľaká, ţe ho nútime do svadby a utečie nám preč.―
Střelila po Markovi rychlým pohledem. Byla v něm omluva,
ale i zvědavost.
Barborka je však nenechala vydechnout.
„No ale mami, veď je to pravda,― bránila se tomu bezprecedentnímu omezování svých práv. „Veď ty sama si predsa vravela, ţe by to chcelo do domu chlapa, inak ţe sa z toho zblázniš?―
„Barbora!― vykřikla Andrea vyděšeně a výhruţně se zamračila. Bylo však uţ příliš pozdě. Barborka uţ to musela ze sebe
dostat.
„Naozaj si to vravela, mami, ja som dobre počula, ako to vravíš, keď si bola minulý týţdeň zavrená večer tak dlho v kúpeľni.―
Andrea, zrudlá aţ k samým kořínkŧm vlasŧ, se kousla do rtu
a sklopila hlavu, aby na ni Marek neviděl. Záplava hnědých
vlasŧ milosrdně přikryla červený obličej. Přitiskla si dcerku
pevně k hrudi. Hlavně proto, aby ji umlčela.
„Barborka, čo to má znamenať? Dúfam, ţe nechodíš načúvať,
čo robím v kúpeľni?― zeptala se jí po chvíli s hranou přísností.
„Predsa vieš, ţe sa také veci nerobia!―
„Nie, nechodím,― nabrala Barborka na pláč. „Ale ja som sa tu
sama hrozne bála, a tak som stála pri tých dverách a čakala na
teba, kým vyjdeš von,― potáhla malým nosíkem a drobnou
pěstičkou si utřela oči. „Nehnevaj sa na mňa, mamička, prosím
ťa, nehnevaj sa na mňa, ja uţ to viackrát neurobím,― zaprosila
tenkým hláskem.
Andree se do očí vyhouply dvě velké slzy špatného svědomí.
Pevně Barborku objala a přitiskla si ji na prsa. Láskyplně ji
mačkala, zasypávala její světlé vlásky mnoha polibky a do rŧţového ouška jí šeptala něţná slŧvka útěchy. „Miláčik môj maličký, princeznička moja sladká, ty sa tu predsa nemusíš ničo125
ho báť, veď ja som s tebou, a vonku na dvore je veľký a silný
Ron a ten ťa predsa pred kaţdým ochráni, a…―
„To ja všetko viem,― zavzlykal nešťastně tenoulinký hlásek
z jejího náručí. „Ja viem, ţe je Ron na dvore, ale keď ty si kaţdý
deň aţ do večera v práci a ja som tu úplne sama a býva mi tu
smutno a bojím sa tu… Mami, prečo ja nemôţem mať svojho
ocka, ako majú všetky ostatné deti?― V jejích slovech se objevil
osten hořké výčitky.
„Ale Barborka,― zašeptala Andrea provinile. „Vieš predsa, ţe
náš ocko umrel, keď naňho spadol strom v lese.―
„Viem, viem. Ale keby si ty naozaj chcela, mohla si sa znovu
vydať. Teta Slobodníková v obchode to vravela uţ niekoľkokrát,― namítla Barborka a definitivně se rozplakala. Křehká
zádíčka se otřásala zoufalými usedavými vzlyky.
Andrea zvedla k Markovi mokré oči. Po hladkých tvářích jí
stékaly dva potŧčky slz. „Nehnevaj sa, Marek. Nehnevaj sa,
prosím ťa,― řekla. „Mrzí ma to, ani si nevieš predstaviť ako. Pri
tomto si naozaj nemal byť. To nie je tvoj problém.―
Marek se na ni podíval, ve velkých rozpacích vstal ze ţidle
a klekl si vedle těch dvou děvčat na koberec. Vytáhl z kapsy
čistý kapesník a střídavě jim z tváří utíral nově se objevující
slzy. A u toho mluvil a mluvil, aţ jim oběma ten pláč rozmluvil.
Bylo načase, jeho velký kapesník byl téměř celý promáčený.
„Tak, Barborko, ještě jednu poslední slzičku, ať mŧţeme dát
ten mokrý kapesník do prádla. Ale opravdu uţ jenom tu jednu
slzičku. Víc se jich sem uţ fakticky nevleze,― řekl a s cípem
kapesníku mezi prsty číhal u Barborčina oka na tu objednanou
úplně poslední slzičku.
Barborka ještě jednou posmrkla, potáhla nosem a najednou
se rozesmála. Vyprostila se z mámina sevření, naklonila se
k Markovi a zničehonic mu vlepila na tvář vlhkou pusu. Andrea
vzala překvapenému utěšovateli z ruky ten mokrý kapesník
a utřela do něj napřed Barborčin a potom i svŧj od pláče zčervenalý nos.
„Vyperiem ti ho,― řekla a strčila ho do své kapsy. Podívala se
na Marka. Markovi připadlo, ţe nějak zvláštně. „Chcela by som
sa ti poďakovať, Marek,― dodala a pořád se na něj tak zvláštně
dívala.
126
„To nic, tady není přece za co děkovat,― odpověděl ostýchavě.
Bylo mu trochu nepříjemné, ţe byl svědkem té slzavé scény,
a měl výčitky svědomí, ţe to celé vzniklo vlastně kvŧli němu.
„Ale je,― namítla Andrea. Zamyslela se a podívala se na něho.
„Naozaj to vieš s malými dievčatkami,― řekla pochvalně a mírně obdivně. „Moţno by z teba bol dobrý otec,― prohodila zamyšleně.
„Jo, s malými holčičkami, s těmi já to opravdu umím,― řekl
Marek s ironickým úsměvem, ale zaznělo to poněkud smutně.
Andrea ten skřípající podtón postřehla. „Stalo sa niečo?― zeptala se ohleduplně.
Marek zavrtěl hlavou. „Ale ne,― řekl. „Nestalo se nic.―
„Neklam, Marek,― namítla. „Ja som to veľmi dobre počula.
Človek nehovorí len slovami.―
„Opravdu?― opáčil Marek. „To si na tebe budu muset dávat
dobrý pozor.―
Andrea se na něj zamyšleně podívala. Ty si ale baran tvrdohlavý, pomyslela si v duchu. Naozaj nie je ľahké dostať sa ti
hlbšie pod koţu. Ale aj tak, alebo moţno práve preto, ma priťahuješ. Aj keď mi toho o sebe veľa nepovieš. Hlavou jí najednou jako blesk proletěl jeden nápad.
Natáhla ruku a chytla Marka za vousatou bradu. Zvedla mu
skloněnou hlavu a podívala se mu zpříma do očí. „Aj s veľkými
dievčatami to vieš, Mareček,― řekla tiše a lehce ho políbila na
ústa.
Marek překvapeně zamrkal a začervenal se. Dvě pusy od
dvou ţenských během pěti minut, to uţ se mu hodně dlouho
nepoštěstilo.
Myslím, ţe ten kľúč k tebe moţno predsa len nájdem, řekla
si Andrea a nepatrně se usmála.
X
V pondělí dopoledne Marek nastoupil do bufetu jako nekvalifikovaná pomocná síla, aby si odpracoval nocleh a stravu
a vydělal si na zpáteční cestu domŧ.
Kaţdý všední den, od devíti hodin ráno do šesti hodin odpoledne, umýval špinavé nádobí, prodával cigarety, tatranky
127
a další drobné zboţí, vařil kávu a čaj, ohříval v mikrovlnné
troubě párky a polévku, roznášel pivo a naléval velké rumy.
Bavilo ho to.
Zŧstával přitom pro své okolí věren své pŧvodní roli bratrance z Moravy, který přijel na Slovensko na dovolenou za svojí
příbuznou. Bylo to tak zdaleka nejjednodušší. Tady ţádné nebezpečí z příliš dŧvěrných vztahŧ mezi bratrancem a sestřenicí
nehrozilo, neboť v práci a na veřejnosti se k sobě s Andreou
chovali naprosto korektně. Tak, jak se na vzdálené příbuzné
sluší a patří.
Místní štamgasti Markovo brigádničení v bufetu akceptovali
bez větších připomínek jako novou realitu. Pravděpodobně
k tomu přispěl i ten grogový úvod, který ho s většinou z nich
seznámil hned ten páteční podvečer. A pokud si někdo z místních myslel o jeho „příbuzenském― vztahu k Andree něco jiného, nechával si to pro sebe. Ale i kdyby ne, Andree a Markem
by to bylo stejně jedno.
„Tú jazvu si na jeseň nemal,― řekla jednou večer Andrea,
kdyţ seděli vedle sebe na gauči a povídali si. Hodně si spolu
povídali, zjistili totiţ, ţe je toho mnoho, o čem si spolu mohou
povídat. Zvedla ruku a jemně se klikaté bílé jizvy vysoko na
čele dotkla. „A všimla som si, ţe aj trošku krívaš. Bolelo to
veľmi?― zeptala se účastně a lehce se zachvěla, kdyţ si vzpomněla, jak se část Markovy bolesti tehdy přenesla i na ni.
Marek však mávl lhostejně rukou. „Tohle ani ne, to ta noha
byla mnohem horší. Víš, to se mi stalo právě ten den, co jsem
se tady v říjnu stavoval.―
„Viem,― povzdechla si Andrea a Marek na ni v úţasu vykulil
oči.
„Ty to víš? A odkud?―
Andrea se na sebe v duchu za to prořeknutí zlobila. „To vieš,
tu sa nič neutají,― řekla nahlas s hranou lehkostí. „Vlastne uţ
ani neviem, kto to vravel, ale najskôr to bol niekto z chlapov
v bufete…―
„Fakt? No to je teda síla. A co se tady o mně ještě povídá?―
zeptal se Marek napŧl zvědavě, napŧl s obavami.
128
Andrea se zamyslela. „Ţe si sa na Lopušnej pobil s medveďom,
ale ţe ťa pritom zranil, takţe si sa nemohol sám vrátiť. A ţe ťa
musela hľadať kopa ľudí,― dodala trošku zlomyslně.
Marek se zapýřil. „To je hodně přibliţná verze,― řekl tiše.
„Ten medvěd s tím mým zraněním moc společného neměl, to
má na svědomí moje blbost. A ti lidi, co mě hledali, byli čtyři,
Robo s Filipem, to je mŧj kamarád, a dva chlapi z hřebčína.
Dodneška se za to hrozně stydím,― přiznal se.
„Za čo? Ţe si mal nehodu?― zeptala se měkce.
„No, ano… Vlastně ne. Ţe jsem si ji zpŧsobil vlastní blbostí
a ţe jsem tak několika lidem přidělal úplně zbytečný starosti,―
vyhrkl ze sebe. „Víš, oni mi tenkrát nejspíš zachránili ţivot. Ta
noc v lese byla strašná, ale těsně nad ránem to bylo ještě mnohem strašnější. Byla příšerná zima, pršelo… Říkal doktor
v nemocnici, ţe kdybych tam zŧstal leţet ještě pár hodin, tak
bych s největší pravděpodobností umřel na podchlazení.― Marek se otřásl. „Co chybělo… Vděčím jim za ţivot. Všem, ale
hlavně asi Robovi.―
„Prečo práve Robovi?― zeptala se dívka zamyšleně.
„Protoţe díky němu se vypravili do lesa tak brzy a díky němu
mě našli tak rychle. Já jim sice nechával lístek, kde budu, ale
stejně, je to tam strašně veliký a strašně zarostlý.― Zamyslel se.
„Víš, je to zvláštní, protoţe já dobře vím, co si Robo myslí
o hledání lidí v lese přes noc. Několikrát jsme o tom mluvili
a dával jsem mu za pravdu. A vidíš, pro mě šli ještě skoro
v noci,― uvaţoval nahlas. „Čekal jsem je tak před polednem, ne
chvíli po rozednění. Asi jsem měl kliku, ţe změnil pro jedenkrát názor,― dodal.
„Asi,― řekla pomalu a tiše Andrea. „Asi to bolo šťastie. Hovorili ste o tom spolu?― zeptala se po chvíli zvědavě.
Marek zavrtěl nešťastně hlavou. „Skoro vŧbec,― povzdechl si.
„Víš, z Revúce ze špitálu mě doktoři poslali šupem do Brna
a s Robem jsem se od té doby vlastně neviděl. Volal jsem mu,
abych mu poděkoval, ale nechtěl o tom se mnou kloudně mluvit. Zdál se mi takovej…, jak to jenom… no prostě takovej jako
odměřenej. Dost odměřenej. Říkal, ţe je to v pořádku, ţe bych
určitě udělal to samý a ţe jsem měl anděla stráţnýho. Moc
nerozumím tomu, jak to myslel. Asi je na mě ještě pořád na129
štvanej,― řekl smutně. „A má taky proč. Zklamal jsem ho. Nemáš tušení, jak strašně toho lituju,― dodal zoufale.
„Nevyberieš sa za ním?― zeptala se zamyšlená dívka.
Marek pokýval hlavou. „Určitě ano. Tady odsud tam chci zajet. Já byl vlastně donedávna na neschopence, takţe jsem ani
nemohl. Moc mi to nechodilo, měl jsem s tou nohou nějaký
komplikace, teprve se dostávám zpátky do formy. Ale chci za
ním zajet. Musím mu poděkovat. A omluvit se mu. Jemu i těm
lidem z hřebčína. Kdybys věděla, jak se mi tam ale nechce.
Strašně se stydím. Ale musím to udělat. Dluţím jim to. I kdyby
se mnou potom uţ nikdy nechtěli mluvit, tohle udělat musím.―
„Dopadne to dobre, uvidíš,― řekla Andrea a povzbudivě se na
něho usmála. „Ja si myslím, ţe to nebude také hrozné, aké sa ti
to teraz zdá. A čo ten tvoj priateľ, ten sa s tebou tieţ nerozpráva?―
Marek se smutně ušklíbl. „Mluví se mnou. Jenomţe jak. Musela bys ho znát. Z Filipa rozumný slovo vypadne málokdy,
občas nepoznám, jestli mluví váţně nebo jestli si ze mě dělá
legraci. Jediný, co jsem se od něho o té věci dozvěděl, byl
podrobný popis puchýřŧ, co měl na zadku od koňskýho sedla.
Víc nic. Sakra, jako kdybych byl prašivej.― Odvrátil hlavu. „Co
se nakonec divím, mají přece pravdu, choval jsem se jako idiot,― řekl tiše s hořkým povzdechem.
Andrea zaváhala, ale potom zvedla ruku a pohladila ho po
rameni. „Zmenil si sa. Pripadáš mi teraz taký váţnejší a zodpovednejší, neţ keď sme se tu na jeseň stretli prvýkrát."
„Myslíš? No, asi jo. Měl jsem fŧru času, abych si v hlavě přerovnal ţebříčky hodnot. Netušíš, jak dlouhá umí být noc… Byl
jsem tam sám se svými myšlenkami. To nebyla zrovna dobrá
společnost," uchechtl se. „A potom v nemocnicích…, tam jsem
měl taky dost času na přemýšlení…―
„Uţ sa tým netráp,― odpověděla mu tichým hlasem. „Vravel
si, ţe si toho medveďa predsa len vyfotil. Nechceš mi tie fotky
konečne ukázať? Určite ich máš so sebou, však?― zeptala se,
aby ho přivedla na jiné myšlenky.
„Proč ne,― souhlasil nepříliš ochotně. Jeho hrdost a nadšení
z toho, ţe má fotografie největšího muráňského medvěda, se
v poslední době někam vytratily.
130
Andrea si mlčky prohlíţela velké barevné zvětšeniny, zachycující běsnící šelmu, ale hlavou se jí honily úplně jiné myšlenky. „Sú úţasné,― pochválila je však a vrátila je Markovi. „Uverejnili ti ich niekde?―
„No, otiskli mi je. Prodal jsem je i s tím příběhem jednomu
bulváru.―
„No tak to je úspech, či nie?―
„Jak se to vezme,― řekl sarkasticky. „Přišel jsem kvŧli tomu
výletu zřejmě o dva přátele, rozešel jsem se s dívkou, zkomplikoval jsem ţivot několika lidem. Zničil jsem fotografickou výbavu za pětatřicet tisíc a skoro na dva měsíce jsem se zdravotně vyřadil z provozu. To všechno za pár tisícovek, co jsem dostal za ten mizernej článek a za jméno pod několika publikovanýma fotkama. Nemyslím, ţe to byl nějak extra dobrej obchod,― dodal zasmušile.
„Hovorí sa, ţe ţivot je ako hojdačka,― začala Andrea zvolna,
s pohledem upřeným na podlahu. „Raz si hore, si kráľ, máš
všetko. A potom sa to zrazu preklopí a ty si na samom dne. Ale
z vlastnej skúsenosti viem, ţe je to veľmi nevypočitateľná hojdačka, Mareček. Moţno, ţe časom zistíš, ţe si vďaka tomu
všetkému omnoho viac získal, neţ stratil. Len pre to musíš sám
aspoň niečo spraviť,― řekla tiše a krátce se na něj zpod obočí
podívala.
„Pomoţ si a bude ti pomoţeno. Nestojí to tak nějak v bibli?―
utrousil Marek kysele. „Promiň. Uţ zase hloupě ţvaním. Asi
jsem se tě dotkl, viď? Pokud vím, většina Slovákŧ jsou věřící.―
„Väčšina Slovákov moţno v Boha verí. Ja ale nie. Ţiadny Boh
totiţ nie je,― řekla nečekaně tvrdě. „Tým som si úplne istá.―
X
V pátek kolem poledne se Andrea přitočila k Markovi, umývajícímu v bufetu nádobí. „Čo by si povedal na malý výlet
s prekvapením?― zeptala se a oči se jí šibalsky usmívaly.
„Miluju výlety s překvapením. Kdy a kam by to bylo?― zeptal
se zvědavě, zatímco skládal na odkapový tác umyté sklo.
„Teraz hneď. A do Bystrice alebo do Zvolena alebo do Popradu. Sakra, veď to je predsa jedno kam. Niekam do civilizácie.
131
Preč odtiaľto. Ďaleko. Mám chuť tancovať a dala by som si
dobré víno. A okrem toho budú za pár dní Vianoce. Tak som si
povedala, ţe by sme ich mohli spolu trošku osláviť vopred, keď
na ne nemôţeš zostať tu. Pozývam ťa. Čo ty na to?― překypovala Andrea elánem.
Marek si utřel ruce do zástěry a poloţil jí je na ramena. Přitáhl ji k sobě a podíval se jí zkoumavě do planoucích očí.
Tenhle pohled ještě neznal.
„Barborka pojede s námi?― zeptal se s úsměvem.
Andrea přimhouřila víčka. „Niee,― protáhla. „Barča bude aţ
do zajtra u jednej kamarátky. Myslela som si, ţe by ti nevadilo,
keby sme tentoraz išli niekam sami dvaja. Aj tak ťa má väčšinu
času pre seba,― řekla trochu ţárlivě. „Tento výlet je len pre
dospelákov,― dodala a hryzla ho do zápěstí. Vysmekla se mu
a utekla se smíchem do přední části podniku.
„Páni, dopiť, dojesť, dofajčiť, zaplatiť, vypadnúť! Počujete?
Končíme! Dnes zatvárame uţ napoludnie!― slyšel Marek její
zvonivé volání i nespokojené reptání dvou nebo tří štamgastŧ.
X
„Mareček, mňa to tu uţ nebaví, ja uţ to tu nevydrţím,― zašeptala mu Andrea do ucha během plouţáku. Měla horký dech
a rozostřené oči. Spustila ruku dolŧ a stiskla mu přes kalhoty
napŧl ztopořený penis. „Poď, pôjdeme uţ do hotela,― sykla
netrpělivě, popadla ho za ruku a táhla ho skrze tančící páry ke
dveřím diskotéky. Se smíchem přeběhli přes park na Náměstí
svobody, dovolili portýrovi, aby jim přidrţel prosklené dveře,
na recepci si vyzvedli klíče od pokoje 712 a výtahem se vyvezli
do sedmého patra tříhvězdičkového banskobystrického hotelu
Lux, kde měli zaplacené apartmá.
„Zaves to na kľučku a príď za mnou,― vrazila Andrea Markovi
do ruky cedulku „Nevyrušovať―, skopla střevíce a zamířila rovnou do koupelny. Marek tabulku nainstaloval, zamknul a nechal klíč pro jistotu zastrčený v zámku. Nestál o překvapení.
Zaklepal na pootevřené dveře koupelny, a kdyţ mu nikdo neodpověděl, usmál se a vešel dovnitř.
132
Jeho přítelkyně stála uprostřed nevelké místnosti. Dlouhé
vlasy měla rozpuštěné a spadaly jí v hustých hnědých vlnách
na nahá ramena, rytmicky se zvedající zrychleným dechem.
Elegantní černé prádlo se válelo na zemi a dívka sama byla
zabalená jen do velké bílé osušky. Ruce měla volně svěšené
podél bokŧ, bradu vyzývavě zvednutou a oči přivřené. Čekala.
Zdánlivě uvolněně, ale drobné, vŧlí nekontrolované pohyby
prstŧ prozrazovaly její napětí a nervozitu.
Markovi se zrychlil tep a rozbušilo se mu divoce srdce. Přistoupil blíţ a vzal dívčinu tvář do obou dlaní. Přitiskl své rty
k jejím a dlouze ji políbil. Cítil, jak dívka pootevřela ústa a pronikl jazykem dovnitř. Oplatila mu to.
Odhrnul vlasy z ramen a políbil ji do dŧlkŧ klíčních kostí
a potom na hrdlo, na šíji a na uši. Sevřel jemnými chloupky
porostlý ušní lalŧček mezi rty a pomazlil se s ním. Andrea
dlouze zasténala a odstrčila ho od sebe. Prudce dýchala a oči jí
ţhnuly jako při horečce. Sáhla si mezi ňadra a uvolnila cíp
osušky. Zavrtěla boky a nechala ji sklouznout na zem. Zŧstala
před Markem stát oblečená pouze do zlatého řetízku na pravém kotníku…
Marek těţce polknul a začal si chvatně rozepínat opasek, ale
Andrea ho zarazila. „Počkaj, ja sama,― zašeptala a špičkou rŧţového jazyka si přejela přes přední zuby.
„Kto ide prvý pod sprchu?― zeptala se, kdyţ byli oba dva nazí.
„Co takhle oba zároveň?―
X
Umytí a trošičku ukojení po prvním ţivočišném milování pod
tekoucí horkou vodou, odešli ruku v ruce do velkoryse vybavené prostorné loţnice. Vévodila jí široká manţelská postel. Peřiny byly ustlané a čerstvě vyprané povlečení, ještě vonící aviváţí, bylo příjemně chladné a studilo na rozehřáté pokoţce.
„Ľahni si, prídem hneď,― řekla Andrea a přistoupila k hifi věţi stojící v rohu na malém stolku. Do přehrávače vloţila stříbrný kotouč cédéčka, které vytáhla ze své kabelky. Pohybovala se
přitom naprosto uvolněně a přirozeně, bez sebemenších známek jakéhokoliv studu. Bylo vidět, ţe je na nahotu zvyklá.
133
Hudba začala hrát a vzduch před dvěma velkými reprobednami lehce zavibroval dravou ţivočišností písničky „Move
over― Janis Joplin. „To je moja najmilšia,― zašeptala Andrea
a oči se jí uţ zase mlsně leskly. Přistoupila k posteli, strhla
z Marka pokrývku a odhodila ji na zem. „Tú dnes potrebovať
nebudeš. Postarám sa, aby ti nebola zima,― řekla chraptivě
a vlezla si za ním.
Své slovo splnila do puntíku, na to, aby mu začala být zima,
Marek skutečně neměl čas. Dívčino rozpálené nahé tělo se
k němu divoce přivinulo, obalilo ho, vstřebalo a absorbovalo
do sebe, její končetiny se kolem něj hladově ovinuly jako chapadla chobotnice, ţár planoucího těla mu pronikl pokoţkou,
oţehl mu útroby a spálil na prach jeho prudce bušící srdce,
voňavé vlasy ho pokryly a zasypaly, a jako písečné duny ve
větru se posouvaly po jeho těle, jak věrně následovaly pátrající
dychtivá ústa zanechávající za sebou mokrou stopu.
Ocitl se v samém středu Malströmu, byl ulapen okem hurikánu a byl jím unášen zběsilou rychlostí kamsi pryč.
Andrea se ho zmocnila s tak nečekanou vášní a dravostí, ţe
ani nestačil sledovat, co se to s ním všechno děje, a neţ se
vzpamatoval, povlečení uţ dávno nebylo čisté a studené a pŧvodně veliká postel jim teď najednou byla nádherně malá…
„Cítíš to tieţ?― zašeptala Andrea o hodně později. Leţela na
Markově zpocené hrudi a neodvaţovala se pohnout, aby z ní
jeho penis nevyklouzl ven. Horce mokrou vagínou jí ještě stále
projíţděly krátké křečovité stahy doznívajícího orgasmu a chtěla, aby z toho také něco měl.
„Cítím,― odpověděl rovněţ šeptem. „To bylo… neuvěřitelný.
Nikdy jsem nic takovýho nezaţil,― přiznal.
Pousmála se. „Vieš, čo je to orgazmus?― zeptala se.
Marek zrudl a odvrátil oči. „Orgasmus je vyvrcholení sexuálních pochodŧ následované uvolněním pohlavního napětí,―
odpověděl jí trochu škrobeně slovy nějaké středoškolské učebnice.
Andrea se rozesmála a sklouzla na postel vedle něho. Přitulila se k němu a pohladila ho po tváři. „Ty môj hlupáčik, ty sa
hanbíš? Prečo?― zeptala se ho soucitně, objala ho, ale otřásala
se přitom smíchy.
134
„Protoţe se o těchto věcech neumím moc bavit. A protoţe se
mně posmíváš,― odpověděl Marek trochu dotčeně.
„Ale ja sa ti predsa nevysmievam,― řekla Andrea chlácholivě
a přestala se smát. „Mrzelo by ma, ak by si to tak chápal. Mňa
iba rozosmialo, ako si mi tu citoval nejaký lexikón. Ty váţne
nevieš, čo je to orgazmus?―
„Jasně, ţe vím. Ale neumím to líp popsat.―
„To je predsa vtedy, keď sa ti roztrasú kolená a srdce máš aţ
v hrdle a krv ti búši do spánkov a telom ti striedavo prechádza
mráz a horúčava a ty vieš, ţe keby to bolo len o trošilinku silnejšie, tak od tej rozkoše umrieš. To je orgazmus, ty moja hanblivka. A to je to, čo sme pred chvíľkou spoločne preţili. Ďakujem ti za to. Bol to ten najkrajší darček k Vianociam, aký som si
len mohla ţelať.―
„Jsi strašně zvláštní,― řekl Marek, podsunul jí paţi pod hlavu
a přitáhl ji těsně k sobě. „Nepotkal jsem nikdy nikoho takového.―
Andrea na to chvíli nic neříkala, ale bylo vidět, ţe o něčem
uvaţuje. „A čo Monika?― zeptala se potom a zvedla se na lokti,
aby mu viděla do obličeje. Nesmála se a v očích měla zkoumavý výraz.
„Opravdu se o ní chceš bavit? Právě teď?― uţasl Marek.
„Ak ti to nevadí…―
„Spíš bych čekal, ţe to bude vadit tobě. Kdysi mi kdosi radil,
abych se s ţádnou holkou nebavil o svých bejvalkách. Ţe je to
cesta do pekla.―
„Sám si povedal, ţe som zvláštna. A na peklo ja neverím. Odpovedz mi, prosím, ako si na tom s Monikou? Práve teraz…―
„Nijak. Je to minulost. Zhruba od toho října.―
„To zase nie je aţ tak dlho. Pre teba to moţno je minulosť.
Ale je to minulosť aj pre ňu?―
„Andreo, proč se o ní, proboha, chceš bavit právě teď? V posteli? Po tak nádherném milování?―
„Pretoţe chcem vedieť, či sme sa spolu milovali prvýkrát alebo prvý a poslednýkrát.―
„Uff,― hekl Marek. „Ty teda dovedeš přitlačit na pilu,― řekl
a chvilku přemýšlel. „Dobře, bavme se teda o Monice, ale mám
jednu podmínku.―
135
„Akú?― zeptala se dívka ostraţitě.
„Mŧţeš se mě teď zeptat, na co chceš, a já ti odpovím podle
pravdy. Ale víckrát uţ se o ní bavit nebudeme. Souhlasíš?―
„To je fér,― uznala.
„Potkali jsme se náhodou, v prosinci devadesát pět. Na druhém konci Čech, na Šumavě. Byl jsem tam pracovně, fotil jsem
na objednávku sadu pohlednic. Monča byla tehdy ve čtvrťáku
na matematicko - fyzikální fakultě. Byla tam s kamarádkou na
lyţích. Jednou odpoledne jsme se potkali u jedné studánky,
a protoţe byla zamrzlá a voda sotva tekla, měli jsme dost času
si říct, ţe jsme oba z Brna a ţe by se nám moţná líbilo zajít si
někdy spolu třeba do kina. Týden na to jsme to vyzkoušeli,
a protoţe se nám to líbilo, zkoušeli jsme to dál a i jinak neţ
jenom návštěvami kina.―
„Určite je pekná a múdra…―
„To ty jsi ovšem taky,― opáčil Marek okamţitě.
„Ja ale nemám vysokú školu. Vlastne som neskončila ani
strednú.―
„Vzdělání neznamená patent na rozum. Jsem toho dokladem,― zasmál se. „Monika byla chytrá. Aţ moc. Měla ráda ten
svŧj obor, matematiku a fyziku, ale mně to nic neříká. Nedokázal jsem se s ní o tom bavit. Nerozumím tomu, nebaví mě to.―
„To ale predsa nie je niečo, kvôli čomu by sa ľudia mali rozchádzať. Hovoriť sa dá o mnohých iných veciach,― namítla
věcně.
„To jistě ano. A taky to není jediná věc. Ale je to jedna z věcí,
kvŧli kterým to člověk mŧţe udělat.―
„Čo sa ešte k tomu musí pridať?―
„Třeba to, ţe ti někdo neustále všechno vyčítá. I věci sto let
staré a stokrát proprané. Ţe se pořád vrací k uzavřeným záleţitostem. Já to tak neumím. Nepohodli jsme se o něčem, no
prosím. Stává se to i v těch nejlepších rodinách. Vyříkáme si to
a šmytec. Proč se k tomu pořád vracet a otloukat si to o hlavu
při kaţdé další příleţitosti. Ne. Nenávidím to.―
„Moţno nie som lepšia.―
„Nestraš…―
„Čo ty o mne vieš…―
„Nic. Ale vím, ţe je mi s tebou hezky.―
136
„Nebolo dosť času, aby sme sa spoznali.―
„Ne. Ale máme ho dost před sebou, kdyţ budeme chtít.―
„S Monikou ti určite bolo tieţ dobre,― vrátila Andrea hovor
na správnou kolej.
„To ano,― povzdechl si Marek a vyčítavě se na ni podíval.
„Myslel jsem si, ţe je to ono. Přes všechny problémy jsem si
myslel, ţe je ta pravá.―
„A nie je?―
„Já nejsem ten pravý pro ni. Ona se rozešla se mnou.―
„Takţe sem za mnou si prišiel hľadať útechu? Dokázať sebe
aj Monike, ţe môţeš mať babu, kedykoľvek si spomenieš?―
řekla útočně.
„Tak to přece není,― bránil se Marek, zaskočený její náhlou
agresivitou.
„A ako to teda je?―
„Je to sloţitější.―
„Vysvetli mi to. Pokúsim sa to pochopiť.―
„Skřípalo to mezi námi uţ delší dobu. Snaţil jsem se na to
nemyslet. Ten náš podzimní pobyt měl být takový usmiřovací,
chytli jsme se totiţ krátce předtím. Napřed to vypadalo, ţe se
nám to podaří. Bavili jsme se spolu úplně normálně, milovali
jsme se. Na chatě, dokonce i cestou v autobuse. Ale ten večer
před tím, neţ se mi to stalo, jsme se zase strašně pohádali.―
„Prečo?―
„Kvŧli kravině. Jako vţdycky. Ale nechci o tom mluvit. Není
to dŧleţité.―
„Dobre.―
„Ráno jsem se sbalil a vypravil se na Lopušnou. Dál uţ to
znáš, tehdy jsem se u tebe zastavil. A nabídla jsi mi srovnání,
které mi do té doby chybělo. Pochopil jsem, ţe Monča není
jediná na světě. Ţe by mi dobře mohlo být i s někým úplně
jiným,― úkosem se na Andreu podíval. Vypadala zamyšleně.
„Monika tehdy ráno odjela domŧ. Nevěděl jsem to. A mě poslali z revúcké nemocnice do nemocnice brněnské. Od té doby
jsem ji neviděl. Kdyţ jsem se vrátil domŧ, našel jsem tam věci,
které jsem měl u Moniky a lístek, ať jí uţ nikdy nechodím na
oči. Zavolal jsem jí. Nebavila se se mnou. Akceptoval jsem to.
137
I kvŧli tobě. A abych pravdu řekl, tak jsem to její přání přijal
s úlevou.―
„Ľudské osudy…,― zašeptala Andrea.
„Ještě si myslíš, ţe si tady něco dokazuju?―
„Nie. Nemyslím. Prepáč mi to, prosím.―
„To nic. Ještě něco tě zajímá? Ať to máme z krku.―
„Zaujíma ma toho ešte strašne veľa, Mareček. Ale Monika uţ
nie. Dohodnime sa, ţe odteraz uţ o nej nepadne ani slovo. Platí? Nenávidím, keď mi môj priateľ rozpráva o svojich bývalých,― řekla s potutelným úsměvem.
„A co ty? Ty nemáš nic, co bys mi chtěla říct?― zeptal se Marek.
Andrea se hryzla do rtu a zváţněla. „Mám. Mám toho strašne
veľa. Ale ešte na to nie som pripravená. Poviem ti o sebe všetko, buď ale trpezlivý. Neuháňaj ma, prosím.―
„Dobře, počkám. Ale co teda budeme dělat, kdyţ si nebudeme povídat?" otočil se Marek na bok a podepřel si hlavu, aby
na Andreu dobře viděl.
„Niečo ma napadlo,― zašeptala Andrea a zasvítily jí oči. „Čo
tak zahrať si nejakú peknú společenskú hru?―
„Společenskou hru? Třeba jako ‚Člověče, nezlob se‘?― podivil
se Marek.
„Podobnú. Táto sa volá ‚Vadí, nevadí‘.―
„A jak se to hraje?―
„Je to strašne jednoduché. Dávaj pozor. Vadí?― zeptala se
a sevřela v dlani jeho varlata.
Marek ztuhl, ale potom se rozesmál. „Nevadí,― řekl.
„No vidíš, ţe to vieš. Teraz ty.―
„Aha. Myslím, ţe jsem pravidla pochopil. Kdyţ tak mě opravuj. Tak co třeba tohle?― řekl, přesunul se v lŧţku, roztáhl jí
nohy od sebe a ponořil hlavu do jejího teplého klína. „Vadí?―
„Nevadí,― zašeptala. „Učíš sa rýchlo,― dodala a přitiskla si ho
k sobě.
X
V sobotu kolem čtvrté odpoledne seděli uvnitř zamčeného
bufetu na jedné z lavic a čekali, aţ přijede autobus do Muráně.
138
Nebylo jim příliš do řeči. A nebylo to jen proto, ţe byli po včerejšku oba velmi unavení a velmi nevyspalí.
„Nechce se mi odsud,― povzdechl si těţce Marek. „Vŧbec se
mi odsud nechce.―
Andrea si ho změřila zkoumavým pohledem. „Tak nikam neodchádzaj,― řekla a pořád se na něj tak dívala.
„Musím to dát s Robem do pořádku,― odpověděl Marek.
„Vţdyť víš.―
„Viem. A potom?―
„Potom musím jet do Brna.―
„Musíš?―
„Musím…―
„No, keď musíš…,― řekla Andrea a konec věty zŧstal opět viset ve vzduchu.
„Musím zase chvíli pracovat, dodělat nějaké rozdělané zakázky,― řekl Marek nepřesvědčivě.
„Tu je práce dosť aj pre teba,― namítla Andrea a ukázala rukou kolem sebe. Její logika byla neúprosná.
Marek se jí podíval do unavených očí a uviděl tam stín podezření.
„Netrap mě, Andrejko, opravdu bych raději zŧstal tady. Na
mou duši. Na psí uši. Čestný pionýrský. Ať jsem zatra,― snaţil
se, ale Andrea se ani neusmála.
„Skutečně si tam musím ledacos zařídit,― vysvětloval. „Ztratil
jsem se na týden úplně pryč a nikdo o mně nic neví. Ještě pořád tam bydlím a pracuju. Jak víš, jsem na volné noze, nemám
stálý příjem, a kdyţ uţ seţenu nějakou zakázku, nemŧţu si
dovolit ji nedokončit, umřel bych hlady. I tak je to velmi často
z ruky do huby. Zvlášť teď, kdyţ jsem byl tak dlouho nemocný,― dodal tiše.
Andrea se na něho stále dívala tím ostraţitým pohledem.
„Vrátiš sa ešte niekedy sem k nám?― zeptala se. Chtěla, aby to
vyznělo lhostejně, ale hlasem jí přes veškerou snahu zazněla
nejistota a obava.
„Samozřejmě, ţe se sem vrátím,― řekl udiveně a podíval se jí
přímo do očí. „Určitě se sem vrátím. Mám tady přece hned dvě
nádherný a skvělý ţenský,― usmál se na ni. „Jen blázen by se
sem nevrátil,― řekl tiše.
139
Se znatelnou úlevou ho objala kolem krku.
„Ak sa nevrátiš, prídem si po teba a zabijem ťa,― zašeptala
mu do ucha.
Marek se sice zasmál, ale v hloubi duše věřil, ţe by toho byla
klidně schopná. Uţ kvŧli malé Barborce. Poznal v noci její divokost na vlastní kŧţi.
„Vieš, Marek, Barča veľmi trpí tým, ţe nemá otca. Všetky jej
kamarátky rozprávajú o tom, čo všetko robia so svojimi rodičmi, len ona má uţ od necelých troch rokov iba mamu. Veď si to
počul sám. A tak mi z času na čas dohadzuje rôznych chlapov,
ktorí by sa jej páčili ako ockovia. Ty sa jej páčiš.―
Úkosem se na Marka podívala. „Mareček,― její hlas teď zazněl velice váţně a velice naléhavě. „Dúfam, ţe dobre vieš, čo
robíš. Ja som veľké dievča a niečo vydrţím, ale tomu dieťaťu by
si mohol veľmi ublíţiť. A potom by som ťa naozaj dokázala
zabiť,― z očí jí na zlomek vteřiny vyšlehl blesk. Marek poznal,
jaké je to dívat se do očí tygřice bránící svá mláďata. Zamrazilo
ho v zádech.
„Môţe sa stať, ţe časom zistíme, ţe to nejde. To sa stať môţe.
Ale ak by to mal byť len flirt, ak by si to s nami nemyslel váţne,
radšej sa sem uţ nikdy viac nevracaj. Teraz to Barborka ešte
pochopí. Ak skutočne nechceš v tom vzťahu pokračovať, nedovoľ, aby to zašlo ďalej. Ublíţil by si mne, ale hlavne by si tým
ublíţil Barborke. Nikdy by som ti to neodpustila. Ten týţdeň
s tebou bol nádherný, ale ak nechceš, aby to pokračovalo,
skonči to teraz. Teraz hneď.―
Dívala se na něho a čekala na jeho reakci.
Marek si neklidně poposedl a chvíli o jejích slovech uvaţoval.
„Myslím, ţe tomu rozumím,― řekl potom docela tiše. „Ty se
zkrátka bojíš.―
Zvedl ruku, aby umlčel Andrein protest. „Počkej, já ti vysvětlím, jak to cítím. Nemyslel jsem to tak, ţe se bojíš, ţe bych vám
fyzicky ublíţil. Ty se bojíš nového vztahu. Začínali jsme si rozumět, ale stejně se mě bojíš. Je to tak,― řekl přesvědčeně, kdyţ
uviděl Andrein nesouhlasný výraz. „Jinak bys nemluvila o tom,
abych to ukončil hned teď,― řekl a dívka sklopila zrak. Bylo
v tom hodně pravdy.
140
„Tak to vidíš,― řekl měkce a přitáhl si ji k sobě. „Holčičko, mě
se ale nemusíš bát. Já neumím takhle hazardovat s cizími city.
Kdyţ jsem se sem vypravil, nic jsem od toho nečekal. A netušil
jsem, jak dobře mi tady s vámi bude. Ale teď to vím. A kaţdý
den, co jsem byl tady, jsem byl vděčnější, ţe jsem přijel. Zkus
mi víc věřit. A neboj se mne. Nedovolil bych si zatáhnout vás
dvě do nějakého krátkého dobrodruţství, protoţe vím, ţe by
vám to ublíţilo. Ţe by to hlavně Barborce ublíţilo. To bych
nikdy neudělal. Věř mi. Prosím tě, věř mi,― zašeptal a dlouze ji
políbil.
„Víš, ţe vám strašně závidím?― zeptal se po chvíli mlčení
a Andrea se zatvářila nechápavě.
„Čo nám môţeš závidieť?―
„Nevíš?―
Zavrtěla hlavou, aţ ho její vlasy zašimraly na obličeji.
„Barborce závidím její mámu, protoţe jsem ještě nikdy tak
báječnou ţenskou nepotkal. A tobě závidím Barborku. Nikdy
jsem to nikomu neřekl, ale já si vţdycky přál přesně takovou
dceru. A ještě něco ti řeknu. Myslím, ţe jsem se do vás dvou
beznadějně zamiloval,― zašeptal jí do ucha.
„Myslíš, ţe je to láska?― zeptala se Andrea.
„No…, ty si myslíš, ţe ne?― opáčil trochu zaskočený Marek.
„Myslím, ţe je to chémia, na lásku je ešte príliš skoro. Ale je to
krásna chémia. A ja ju cítim tieţ,― řekla s lehkým úsměvem. „A
ktovie, moţno z toho láska raz bude…―
Zvenku se ozval drnčivý motor přijíţdějící otřískané Karosy.
„Pozdravuj ode mne Barborku,― poprosil Marek a oblékl si
bundu. „Příští týden ti zavolám, kdy bych mohl zase přijet,―
slíbil posmutnělé dívce a něţně ji na rozloučenou ještě jednou
políbil. Pevně ji objal a přitiskl ji k sobě.
Pouštěl ji ze své náruče jen velice nerad.
„Marek?―
„Prosím?―
„Som šťastná,― řekla a vystrčila ho ze dveří, aby neviděl, ţe je
jí do breku. Vyprovodit k autobusu ho nešla, nestála o to, aby
všechny sousedky probíraly zítra ráno před kostelem její slzy.
141
Marek si koupil jízdenku a posadil se k oknu. Zamyšleně se
díval na zasněţenou Rudnou s malebným panorámatem bílých
hor v pozadí.
Přemýšlel o tom, ţe Andrea moţná měla přece jen pravdu,
kdyţ říkala, ţe svou nehodou moţná víc získal, neţ ztratil.
X
Bylo uţ dost pozdě večer, kdyţ se u Andreina domku neurvale rozdrnčel zvonek. Ron na zahradě se hlasitě rozštěkal.
„Kto to je, mamička?― zeptala se Barborka, která si malovala
u kuchyňského stolu, zatímco Andrea připravovala jídlo na
druhý den, překvapeně.
„Neviem,― odpověděla Andrea zaraţeně. „Počkaj tu.―
Došla ke dveřím, zajistila je řetízkem a pootevřela je.
„Marek?― vydechla překvapeně. „Čo ty tu robíš? Myslela som
si, ţe uţ budeš dávno na ceste do Brna? Počkaj, hneď ti
otvorím.―
„Já taky jsem na cestě do Brna,― odpověděl udýchaný Marek,
kdyţ mu otevřela a pustila ho na zápraţí. „A na zastávce na mě
čeká vlak, nemŧţu se zdrţet.―
„Tak prečo si…―
„Protoţe mi Robo konečně řekl, kdo byl tím mým stráţným
andělem,― skočil jí do řeči. „Děkuju, Andreo. Zachránila jsi mi
ţivot,― řekl a divoce ji políbil na rty. „Musím běţet,― povzdechl
si nešťastně. „Děda Debnár mi na tebe dal jenom tři minuty.―
Vlepil jí ještě jednu rychlou pusu, otočil se a utíkal směrem
k nádraţí. „Přijedu v sobotu ráno!― slyšela ho, jak volá přes
rameno. Zamávala mu, i kdyţ to uţ nemohl vidět.
„Tak dedo Debnár,― zašeptala si pro sebe Andrea. Strávil tu
pár dní a uţ volá toho ušomraného výpravcu dedo Debnár
a on kvôli nemu kľudne zdrţí vlak. Chlapi sa zoznamujú tak
hrozne ľahko, pomyslela si se stopou závisti.
Zŧstala však stát ve dveřích, a bez ohledu na zimu, která se jí
zakusovala do nahých paţí, se za Markem dívala, dokud jí nezmizel z dohledu.
X
142
Neděle, 25. ledna 1998
„Ale ne, vţdyť jsme si sotva lehli,― zaúpěl Marek zoufale, kdyţ
ho brzy ráno probudilo neodbytné drnčení budíku. „To je nespravedlivý, dneska je přece neděle a napsali jsme na dveře
bufetu, ţe máme zavřeno,― zanaříkal a přetáhl si peřinu přes
hlavu. Zašmátral rukou na nočním stolku a budík po hmatu
vypnul.
Vyzvánění však pokračovalo s neztenčenou intenzitou dál.
Marek překvapeně vystrčil hlavu zpod peřiny a otevřel oči.
Vţdyť je to telefon, uvědomil si, a s úlevou oči zase zavřel. Telefon se ho netýkal. To si bude muset vyřídit Andrea sama, ta je
domácí, on je tady jenom na návštěvě. Pootevřel však znovu
jedno oko a podíval se na svítící ciferník budíku.
Nebylo ani pŧl šesté. Někdo tam venku se zřejmě zbláznil.
Na okamţik ho přepadla galantnost a zauvaţoval, jestli by to
přece jenom neměl jít zvednout, aby Andrea nemusela vylézat
z postele. Jenomţe, jak by se do telefonu představil? Ještě by
mohl Andreu přivézt do nějakých problémŧ. Ne. Vykašlat se na
to.
„Prečo to nezdvihneš? Zvoní to uţ celú večnosť,― zeptala se
Andrea ospale a rozsvítila stolní lampičku. Koukla se na hodiny a celá rozčepýřená se hrabala neobratně z pokrývek. „Kto
nám môţe volať o tomto čase?" zeptala se překvapeně.
„Nám?― zatvářil se Marek dokonale překvapeně. „Copak je to
pro mě? Ty jsi tady domácí, já jsem jen na návštěvě,― zahudroval a jak přes něho nahá dívka přelézala, neodolal a plácl ji
přes zadek.
„Daj pokoj, ty nemrava,― třepla ho s úsměvem po hlavě a odstrčila ho.
„Já za to nemŧţu, to samo,― bránil se Marek.
„Ja ti dám samo. Veď počkaj, keď sa vrátim,― slíbila mu Andrea mnohoznačně, přehodila přes sebe ţupan a odešla do
obýváku zvednout konečně ten telefon.
Marek si zmuchlal polštář pod záda, ruce zaloţil za hlavu,
a zatímco dívka s kýmsi hovořila, se zalíbením si ji otevřenými
dveřmi prohlíţel. Promilovali skoro celou noc, ale s pocitem
143
zadostiučinění cítil, ţe by v tom mohli klidně pokračovat. Jezdil sem pravidelně uţ od vánoc, tak často, jak mu to práce dovolovala; většinou na víkend, někdy na tři čtyři dny, jak to šlo.
Trávil teď víc nocí tady neţ doma ve své posteli. A drtivou většinu těch nocí promilovali. Nemohli se jeden druhého nasytit.
Andrea odtáhla sluchátko od ucha a přikryla mikrofon dlaní.
„To je Robo,― oznámila.
„Robo?― uţasl Marek. „A co chce?―
„Pýta sa, či nie si náhodou tu. Netušíš, prečo ťa zháňa práve
tu?―
Marek se zapýřil. „No, tak trochu tuším…―
„Aha. Takţe keď mu teraz poviem, ţe tu si, bude zajtra celá
Muránska planina a jej priľahlé okolie vedieť, ţe u mňa tráviš
noci. A keď ťa zapriem, moţno urobím chybu, ktorá ma bude
neskôr mrzieť. Poď si to vziať, ty ukecanec…― Vypadala rozladěně.
Zahanbený Marek vylezl z postele. Všiml si, ţe má ztopořený
penis a v rozpacích si ho přikryl rukou. Pomalu došel k telefonu. Měl špatné svědomí.
„Len si to vezmi,― podala mu Andrea sluchátko. „A ukáţ, toto
ti zatiaľ pomôţem podrţať,― řekla zlomyslně a vzala mu penis z
dlaně. „To máš za to plesknutie,― zasyčela mu do ucha a svezla
se vedle něho na kolena.
„Robo? Jste to fakt vy?― zeptal se Marek a ucítil, jak Andrea
vzala jeho úd do úst. Nervózně polknul. To, co se dělo tam
dole, ho rozptylovalo natolik, ţe se nedokázal na hovor pořádně soustředit.
„Ahoj, Marek. Som to naozaj ja. Ospravedlňujem sa, ţe vás
ruším v takúto nekresťanskú dobu, ale máme tu problém
a potrebovali by sme dosť akútne tvoju pomoc. Ak by sa ti to
len trošku hodilo…―
Rozhovor byl naštěstí krátký a věcný, protoţe Andrea se snaţila, seč mohla, aby mu to neusnadnila. Marek rychle zavěsil,
chytil dívku za hlavu a odtrhnul ji od sebe. „Ţe se nestydíš.
Copak tohle se dělá, kdyţ někdo telefonuje?― vyčetl jí a posadil
se vedle ní na koberec.
„A ty sa nehanbíš? Prezrádzať kamarátom, ţe tu so mnou
súloţíš?― oplatila mu bez zaváhání.
144
„Nic takového jsem nikomu neřekl,― urazil se.
„Tak ako mohol Robo vedieť, ţe ťa takto skoro ráno nájde tu
u mňa?― namítla Andrea logicky.
„To nevím. Moţná to jenom zkusil. Já mu říkal, ţe sem občas
na víkendy jezdím,― ošíval se Marek.
„Aha. Takţe ona to tá planina o nás dvoch vie vlastne uţ
dávno, však?―
„To snad ne. Robo by přece… A i kdyby, tak co? Vadí to někomu?― řekl vzdorovitě. „Mně teda ne.―
„Iste. Lenţe problém je v tom, ţe ty tu ţiť nemusíš,― řekla
Andrea měkce.
Marek se zarazil. Konečně mu došlo, co vlastně provedl.
„Promiň, Andreo," kál se. „Byla to chyba. Měl jsem se tě napřed zeptat.―
„To uţ je teraz aj tak jedno," mávla Andrea rukou. „A…, aby
som povedala pravdu, tak mi to zase aţ tak veľmi nevadí.―
„Ne? Opravdu ne?― usmál se spokojeně Marek. „No, to je
dobře.―
„Prosím ťa, prečo je to dobre?―
„Protoţe já bych tady chtěl taky ţít,― odpověděl.
„Myslíš to váţne?― upřela na něho Andrea zkoumavý pohled.
„Jak se mŧţeš takhle ptát,― řekl Marek dotčeně. „Uţ jsem ti
to říkal. Kolikrát ti to musím opakovat, abys mi uvěřila?―
„Ty by si naozaj chcel ţiť tu?―
„Tady, v Brně, v Košicích, kdekoliv. To je přece jedno. Jen
kdyţ to bude s tebou a s Barčou.―
„Tak toto mi môţeš opakovať stále dookola, Mareček. Pekne
sa to počúva. Ale čo teraz? Dokončíme, čo sme začali?― zeptala
se, vzala mu ruku a poloţila si ji na své stehno.
Marek se zatvářil tak nešťastně, ţe se Andrea rozesmála.
„Chcel by si, ale nemôţeš, pretoţe musíš ísť preč, však?―
„Jak to víš?―
„Robo mi to povedal.―
„Všechno? I o těch lyţařích?―
Andrea přikývla. „Áno. Vravel, ţe by ťa tam dosť potrebovali.―
„Pustíš mě tam?―
145
Andrea se zase rozesmála. „Ja ťa predsa nevlastním, Marek.
Nemôţem a ani nechcem ti rozkazovať, kam máš alebo nemáš
chodiť.―
„Ale já jsem přijel za vámi. Ne do Muráně. Ne za Robem. Ale
za tebou a za Barčou. Jenomţe do toho Muráně bych měl jet
taky… Dluţím jim to. A zejména Robovi. Však víš,― povzdechl
si.
„Viem,― řekla klidně. „Choď im pomôcť. Tú našu rozrobenú
prácu dokončíme večer. Neboj sa, toto nám neutečie.―
„Andreo, já tě miluju,― vydechl Marek a políbil ji.
Andrea se usmála, ale tak nějak melancholicky smutně. „Budeš mi to hovoriť vţdy, keď budeš odo mňa utekať za chlapmi
do hôr?― zeptala se.
„Prosím?―
„Ale nič. Len tak táram. Vezmi si auto, nech si tam včas.―
X
Bylo pŧl sedmé a začínalo svítat, kdyţ Marek dorazil do Muráně. „Dobrý den,― pozdravil nesměle skupinu muţŧ a ţen,
kteří se tísnili v malé informační kanceláři na náměstí. Přelétl
je očima, aby mezi nimi vyhledal Roba. Přestoţe s některými
stráţci se na svých toulkách uţ samozřejmě potkal, občas si
spolu v terénu i povídali a znali se podle jména, jen s Robem se
přátelil.
„Vitaj, Marek,― pozdravil ho chatař a na váţném obličeji se
mu objevil přátelský úsměv. Podal mu ruku a pevně ji stiskl.
„Som veľmi rád, ţe si prišiel. Poď ďalej, tu ťa nikto neuhryzne,
to sú, okrem niekoľkých výnimiek, samí dobrí ľudia,― vtáhl ho
dovnitř a zavřel za ním dveře. Z hloučku se ozval lehký smích.
Robo si jich nevšímal. „Náčelník, tak toto je ten Marek,―
představil ho vrásčitému a větrem ošlehanému muţi. „Vravel
som ti, ţe sa naňho dá spoľahnúť a ţe určite príde,― dodal
s nádechem hrdosti.
„Ja som Varga,― představil se muţ a zvedl se ze ţidle. Byl vysoký a hubený jako lunt. „Pre kamarátov Štefan. Budeme si
tykať,― nabídl překvapenému Markovi a napřáhl před sebe
kostnatou pravici. „Vitaj medzi dobrovoľnými stráţcami Ná146
rodného parku Muránska planina,― přivítal ho čtyřiašedesátiletý náčelník formálně.
„A dovoľ, aby som ťa zoznámil aj s ostatnými. Roba poznáš.
A toto je Maroš, Ivana, Lajo, Pavol, Janka, Deţo, Martin a ten,
čo ho ešte nikdy nevideli bez cigarety na pysku, to je Ľubo,―
ukazoval jednotlivé tváře.
Marek si se všemi potřásl rukou a snaţil se zapamatovat si
nová jména a nové tváře. Ne moc úspěšně, ale doufal, ţe se to
časem poddá.
„Som veľmi rád, ţe se si sa rozhodol nám dnes pomôcť. Napriek tomu, ţe je víkend. Ako sám vidíš, je nás dosť málo a sme
naozaj veľmi vďační za kaţdú ruku a nohu,― řekl Štefan váţně.
„To je v pořádku,― bránil se Marek rozpačitě. „Já tady beztak
mám takovej malinkej dlouţek, takţe jsem příleţitost k odčinění jenom uvítal,― mrskl okem po Robovi.
„My vieme,― ozvalo se z hloučku stráţcŧ se smíchem. A neţ
se Marek vzpamatoval, sesypaly se na něho ze všech stran nejrŧznější vtípky a přezdívky. ‚Zúrivý reportér‘ patřila k těm
nejmilosrdnějším.
Zrudl v obličeji a vyčítavě se na Roba podíval. „Uţ jsem
dneska jednou slyšel něco v tom smyslu, ţe se tady v kraji
všechno okamţitě rozkecá,― řekl trochu dotčeně, ale vzápětí se
ulehčeně rozesmál. Aspoň nemusel nikomu nic vysvětlovat,
kdyţ uţ to Robo udělal za něho.
Pozoroval potměšile se smějící tváře, ale přestoţe se mu
smáli, neviděl u nikoho z nich zlomyslnost. Byl to přátelský
smích, takové špičkování mezi dobrými kamarády. Začínalo se
mu mezi stráţci líbit. Jen Robo se Štefanem se nesmáli a tvářili
se ustaraně.
„Tak dobre. Zasmiali sme sa, ale poďme k veci,― řekl tiše Štefan a všichni umlkli. Marek cítil, ţe náčelník má mezi ostatními
ohromnou autoritu. „Pretoţe ešte väčšinou neviete, prečo som
vás sem dnes tak narýchlo zvolal, poţiadal by som Roba, aby
vám vysvetlil situáciu.―
Robo se ošil a poškrábal se rozpačitě na hlavě. „No, problém
je v tom, ţe sa mi nevrátili z lyţiarskej túry dve deti.―
„Deti?― zhrozila se Janka, mateřsky vypadající botanička pŧvodem z Trenčína. „Chceš nám povedať, ţe si pustil nejaké deti
147
na túru v tomto počasí? Bez dozoru? Robo, nehnevaj sa, ţe ti to
poviem tak otvorene, ale ty si sa musel zblázniť.―
Robo zčervenal, Jančiny výtky se mu zarývaly hluboko pod
kŧţi. „Ono to zase aţ také deti nie sú,― bránil se. „Majú skoro
dvadsať. Chlapec a dievča, obaja z Prešova. Celkom športovci,
na lyţiach im to išlo dosť slušne,― vysvětloval, ale tvářil se přitom jako boţí dopuštění. Byl si dobře vědom své zodpovědnosti chataře.
„Ako veľmi slušne? Ako tebe?― zeptal se kousavě Maroš.
„Rozhodne lepšie neţ mne. Alebo neţ tebe,― odsekl Robo.
„Kto je teraz na chate, Robo?― chtěla vědět Ivana.
„Nikto. Bývali tam sami,― rozhodil Robo bezmocně paţemi.
„To viete, koniec januára je pre mňa dosť hluchá sezóna. Bol
som rád, ţe tam mám aspoň tých dvoch.―
„A čo ak sa medzitým vrátili? To tam teraz mrznú pred chatou?―
„Prepánajána, ľudkovia, vy si myslíte, ţe som úplný imbecil.
Áno, urobil som chybu, keď som ich neustráţil. To po prvé.
A po druhé - nie, rozhodne nemrznú pred chatou. Nechal som
všade odomknuté, lampy sú zapálené a v kachliach horí.―
„Ty tú chatu raz zapáliš,― konstatoval Ľubo. „Dajte na mňa,―
obrátil se k ostatním. „Raz vylezieme hore a namiesto chaty
tam bude iba kôpka dymiaceho popola.―
„Do riti, radšej vyhorím, len nech se tí dvaja nájdu,― zavrčel
Robo a Marek čekal, ţe skočí Ľubovi po krku. Vypadalo to, ţe
i stráţci jsou jen normální lidé. Lidé se svými přednostmi
a chybami, se svými vzájemnými sympatiemi a antipatiemi. Ţe
se ti dva nemají rádi, bylo zřejmé. Začínal být zvědavý, jak jsou
schopní navzájem spolupracovat.
„To hádam stačí,― zarazil doutnající spor Štefan. „Neriešime,
či si Robo chatu podpáli alebo nepodpáli. To je čisto jeho vec.
Na planine sa stratili dvaja mladí ľudia. To uţ je naša vec. Robo, kedy si ich videl naposledy?―
„Včera. Chvíľu po poludní.―
„A prečo si sa, preboha, neozval skôr?― vydechla Janka nevěřícně.
„Dúfal som, ţe prídu.―
„Tak dlho!―
148
„A čo mal podľa teba robiť?― zeptal se tiše dosud mlčící Lajo,
podsaditý blonďák asi v Markově věku. Vypadal klidně a přemýšlivě.
„No, ja neviem…,― přiznala Janka.
„Tak vidíš,― vloţil se Štefan znovu do debaty. „Nevieš. Všetci
sa v tom učíme chodiť. Nielen Robo, ale aj ty, Janka,― řekl mírně. „Rovnako ako ja a vy všetci ostatní. Nikto z nás nemá
s podobnými situáciami dosť skúseností. Podľa môjho názoru
sa Robo zachoval správne. Asi by ste mali vedieť, ţe celú noc
obchádzal na beţkách okolie chaty. Ţe za tú noc vystrieľal
všetky svetlice, čo na chate mal. A ţe u mňa doma bol uţ
o tretej ráno. Neţ sa mi podarilo vás ostatných prebudiť,
zohnal u lesákov traktor s radlicou, bohuţiaľ bez vodiča, a vymyslel plán. Takţe počúvajte, ako to urobíme. Je nás desať,
vlastne uţ jedenásť,― pohlédl vlídně na Marka. „Máš tady beţky?―
„Mám.―
„A vieš to na nich?―
„Celkem jo.―
„Takţe je nás jedenásť,― pokračoval Štefan spokojeně. „Keď
sa uskromníme, tak sa tým traktorom hore vyvezieme na trikrát. Šoférovať bude Lajo, súhlas?― Lajo přikývl hlavou.
„V prvej skupine pôjdem ja, Robo a všetka vaša batoţina
a lyţe. Snáď to tam napcháme. Ostatní pôjdu pešo. Keď sa Lajo
hore otočí, tak sa vráti dolu a naloţí vás tam, kde práve budete.
Základňu urobíme na chate. Cestou se dohodnite, kto s kým
chcete do dvojice. Všetko jasné?― zeptal se a chvíli čekal. Nikdo
se neozval.
„Výborne, takţe dovidenia na chate,― ukončil poradu vrásčitý
a větrem ošlehaný horal, jenţ se před pětačtyřiceti lety poprvé
v ţivotě vypravil z rodné Rimavské Soboty23 na Muráňskou
planinu a uţ jí zŧstal věrný.
X
Rimavská Sobota – okresní město v jiţní části Banskobystrického
kraje. Leţí v údolí řeky Rimavy, obklopené CKHO Cerová vrchovina
a NP Muránska planina. Cca 24 tisíc obyvatel, silná maďarská
menšina (cca 35%).
23
149
„Máte dvojice? Výborne, tak počúvajte, ako som to vymyslel,― oslovil Štefan stráţce sesedlé v krbárně kolem velkého
stolu. V otevřeném krbu hořel oheň a na stole stál kotlík plný
horkého silného čaje. Nebýt pohřešovaných turistŧ, byla by to
dokonalá zimní idylka.
„Ako som vravel, základňa je tu. Ak nemáte nič proti, ja tu
zostanem a budem to celé koordinovať,― rozhlédl se po ostatních. Nikdo nic nenamítal. Bylo přirozené, ţe náčelníka v jeho
věku nebudou honit na lyţích v těţkém terénu.
„Dobre,― pokračoval Štefan. „Takţe terén si rozdelíme takto
– Lajo a Ľubo Javorinka24, Maroš s Ivanou Šiance, Martin
a Janka smerom na Havranie25, vy dvaja,― obrátil se na Pavla
s Deţom, „máte z nás všetkých najlepšiu kondičku, takţe vy
pôjdete na Studňu26.―
„A my?― zeptal se Robo a ukázal bradou na Marka.
„Vy dvaja pôjdete na Maretkino a prípadne ďalej na Voháň.
Nechcem ťa štvať niekde po kopcoch, bol si na nohách celú
noc. Nie,― zvedl náčelník ruku, kdyţ viděl, ţe se chce chatař
dotčeně ohradit proti nějakému zvýhodňování. „Nikto nie sme
nevyčerpateľný, Robo. Viem, čo robím,― dodal klidným hlasem. „Má niekto nejaké námietky?―
„Nikto. Výborne. Tak ďalej. Ako viete, krátkovlnné vysielačky
máme dohromady len štyri. A z toho sú funkčné len dve. Bohuţiaľ,― pokrčil bezradně rameny, kdyţ se ozvaly pohoršené
protesty.
„Všetci sami dobre viete, ako sme na tom s peniazmi. Ja sám
to opraviť neviem a pokiaľ je mi známe, ani nikto z vás,― bránil
se Štefan trochu smutně. Podíval se na Marka, ale ten jen zavrtěl hlavou. „Škoda,― řekl náčelník. „Sľúbili mi síce pomoc na
Javorinka – polesí a hřeben mezi ţlutou a modrou turistikou
značkou severovýchodně od Velké louky. Nejvyšší bod 1022,3 m n. m.
25 Havranie – oblast u zelené turistické značky mezi Šindliarkou a
Studňou, louka s lesnickou chatou. Severovýchodně od ní je Havrania
dolina, která ústí pod Muráňskou planinou nedaleko Zlatna.
26 Studňa (1170 m n. m.) – srdce Muráňské planiny, dŧleţité rozcestí
turistických cest. Nevysychající studánka s výbornou vodou, dvě
lovecké chaty, vypálená a posléze rekonstruovaná hájovna.
24
150
kraji,― pokračoval, „ale aţ v lete. Teraz vraj nemajú peniaze.
Taká je realita. A aj keby sme sa postavili na hlavu, nič na tom
v tejto chvíli nezmeníme, poznáte to. Musíme to proste prijať
ako fakt.
Jednu vysielačku si musím nechať tu,― pokračoval dál Štefan.
„Pre prípad, ţe by som musel zháňať sanitku alebo niečo také.
A tú druhú si do terénu vezmú Pavol s Deţom. Idú najďalej.
Ostatné dvojice si budú musieť poradiť bez vysielačiek. Priatelia, ja viem, ţe to nie je dobré riešenie, ale taká je situácia. Nemáme ţiadne vybavenie, ţiadne spojenie. Musíte jednať samostatne a sami se rozhodovať na mieste. Chcem vás uistiť, ţe
nech sa v teréne rozhodnete akokoľvek, nikto vám neskôr ţiadne rozhodnutie nebude vyčítať. Je to mimoriadna situácia.
Kto si bude myslieť, ţe v jeho sektore tie deti nie sú a neboli,
vráti sa sem. Tu se dohovoríme čo ďalej. Tu sa musia zbiehať
všetky informácie.―
Odmlčel se, aby zavzpomínal, jestli na něco dŧleţitého nezapomněl. Podíval se na hodinky. „Nastavte si, prosím pekne,
všetci čas. Je osem hodín pätnásť minút. Dnešnú pátraciu akciu ukončíme o dvadsať dva nula nula. Nech uţ to bude
s akýmkoľvek výsledkom. Rozumiete mi všetci dobre? Prial by
som si, aby ste do desiatej dnes večer boli všetci tu na chate.
Nemôţeme si dovoliť hľadať ešte aj zatúlaných stráţcov. Ak
neuspejeme dnes, budeme pokračovať zajtra skoro ráno. Ale
nechcem vás mať cez noc vonku.―
X
Chvíli poté, co se na křiţovatce oddělili od svých kolegŧ, se
Robo zastavil a opřel se o hŧlky. Prudce oddechoval a z nosu
a úst mu nad hlavu stoupala bílá pára. Měli za sebou krátké,
ale nepříjemné stoupání, a Robo ke své malé radosti zjišťoval,
ţe si na něm celonoční vyhlíţení těch dvou zatoulancŧ vybralo
daň větší, neţ si byl před hodinou v teple chaty ochoten přiznat. A byl vděčný Štefanovi, ţe je poslal právě sem, protoţe
tady uţ by je ţádné větší převýšení čekat nemělo. Aţ na Maret-
151
kino27 to bude po rovině a dál na Voháň28 víceméně taky. To je
výhoda náhorní planiny, jakmile se člověk jednou vydrápe
nahoru, je to uţ převáţně po rovině. Ne, ţe by to platilo doslova…
Marek zapíchl hole do závěje, sundal si rukavice a vytáhl
z kapsy kapesník. Utřel si pot z čela, vysmrkal se a kapesník
zase schoval. Postával vedle chataře a tvářil se rozpačitě.
„Čo ťa ţerie?― zeptal se Robo klidně.
„Tak mě napadlo, jestli jste třeba nechtěl jít raději s někým
zkušenějším?―
„Skúsenejším?― opáčil chatař trochu překvapeně. „Vidíš, to
ma teda nenapadlo. Ale aby som ti odpovedal, tak nie, ja som
chcel ísť práve s tebou.―
„Rozumím, mám k vám dluh,― utrousil Marek zkroušeně.
„Nerozumieš vôbec ničomu,― odsekl Robo ostře. „A o nejakom dlhu uţ predo mnou nikdy nehovor. Nikdy, rozumieš?
Pozri, tak ja ti to poviem, Marek. Počúvaj dobre. Chcel som ísť
s tebou z dvoch, vlastne z troch dôvodov. Po prvé, aby si vedel,
ţe nemáš patent na blbé nápady, pretoţe ich mávajú aj iní,
vrátane mňa; po druhé preto, ţe ani jeden z tých ostatných
nestrávil noc v lese za rovnakých podmienok ako ty vlani na
jeseň, takţe minimálne v tomto ohľade máš viac skúseností
neţ ktokoľvek z nich; a po tretie, po tretie preto, pretoţe mám
rád Andreu. A neverím, ţe by si pustila do chalupy zlého chlapa.―
„To si fakt myslíte?― zeptal se Marek ostýchavě a zčervenal.
„Hej. To si teda fakt myslím. Na to ju poznám dosť dobre.―
„Znáte ji hodně dobře?―
„Dosť. Prečo sa pýtaš?―
„Někdy mi připadá taková… záhadná. Ale je hrozně hodná.
Mám ji rád. A tu malou cácorku taky.―
„To rád počujem. Zaslúţi si lepší ţivot. Vravela ti asi o Zolovi,
však?―
„Říkala. Ţe se zranil v lese a umřel.―
Maretkino – oblast při červené turistické značce z Velké louky na
Studňu. Dvě lovecké chaty, nedaleko vyhlídkové místo Poludnica.
28 Voháň (také Vahan) – mimo turistické cesty. Jedna z lokalit, kde se
v létě pasou koně z hřebčína na Velké louce.
27
152
„My sme si spolu celkom rozumeli. Bol to podobný cvok ako
ty s Filipom,― řekl a na chvíli se odmlčel. Vzpomínal na Zola.
„Ako sa má Ron?― zeptal se posléze.
„Myslím, ţe dobře. Proč? Znáte ho?―
„No ţe či! Dostali ho odo mňa! Ako polročné šteňa. Videl
som ho před nejakým časom, vyrástol z neho poriadny pes.
Vychádzate spolu?―
„Myslím, ţe docela dobře,― ušklíbl se Marek. „Uţ si troufnu
projít přes dvŧr, i kdyţ není uvázanej.―
Robo se rozesmál, aţ se rozkašlal. „Prekliate cigarety,― zavrčel. „Mám krátky dych. Ron je zlatý psisko. A na tie svoje dve
baby nedá dopustiť. On uţ dohliadne, aby si na ne bol dobrý.―
Zase se odmlčel a o něčem přemýšlel. „Mal som ešte jeden
dôvod, prečo som s tebou chcel ísť.―
Marek vyčkával a nic neříkal.
„Trochu ťa poznám z chaty. Ale to nestačí. A keď si mi onehdy vravel, ţe jazdíš dosť často za Andreou, chcel som s tebou
stráviť trochu viac času, aby som sa dozvedel, čo v tebe vlastne
je. Spoznať ťa viac. Preto sme tu spolu. Na rovinu, Andrea uţ si
svoje preţila a ja nechcem, aby jej ešte niekto niekedy ublíţil.―
Marek zrudl. „Tak teď nevím, co bych na to měl říct.―
Robo se zasmál. „Tak nič nevrav. A radšej pre mňa niečo
urob.―
„Co?―
„Prestaň mi konečne vykať. Cítim sa pri tebe strašne starý.―
X
„Niekto tadiaľto šiel. Ale kto, pánboh vie,― posteskl si Robo,
kdyţ chvíli studoval stopy lyţí vyjeté v hlubokém sněhu. „Keby
aspoň boli kaţdé beţky iné, ale takto, to je stopovanie na hovno. Čo si o tom myslíš, kedy to asi bolo?―
Marek si klekl vedle stopy, stáhl si z jedné ruky rukavici
a prsty rýhu osahal. „V noci. Nebo včera. Moţná ale i dřív. Sněţilo tady nahoře?―
„V noci na včerajšok naposledy.―
„Takţe někdy mezi včerejším a dnešním ránem, tipoval bych.
Ale to je hodně širokej rozptyl…―
153
„Súhlasím,― přikývl Robo. „Stopa nie je zasneţená, ale je zamrznutá. Mohli to byť tí dvaja naši, ale aj milión iných. Keď je
pekne, tak sa to tu beţkármi len tak hemţí. Ale títo išli naším
smerom, pozri sa sem, ako sú orientované otlačky paličiek.
A ešte o niečom to hovorí. Nebol to len jeden človek, ale najmenej dvaja. Nie, ţe by sme teraz boli oveľa múdrejší, neţ sme
boli pred chvíľou, ale pretoţe nič lepšieho nemáme, tak sa tejto
stopy budeme drţať.―
X
Právě minuli odbočku na vyhlídku na Poludnici, kdyţ jim
cestu zkříţila řádka hlubokých, velikých a kulatých stop.
„Medvěd?― zeptal se Marek, který od jisté doby viděl medvědy všude, a podíval se nejistě na chataře.
Robo se tvářil skepticky. „Pochybujem,― zabručel a obešel
několik stop. Sehnul se a něco ze země zvedl. „Pozri, vizitka!―
„Co to je?―
„Vlas z chvosta. Nebol to medveď, ale kôň.―
„Co tady dělal?― podivil se Marek.
„Asi sa bol niektorý z koniarov prejsť. Nič zvláštne. To sa nás
netýka.―
X
Přijeli k lesnické chatě na Maretkiné a na verandě uviděli
skupinku čtyř běţkařŧ. Lyţe měli opřené o zeď, batohy rozdělané a v závětrném koutku vařili na malém plynovém vařiči
v ešusu čaj.
„Dobrý deň!― pozdravil je Robo a přijel těsně k nim. Marek
ho ostýchavě následoval. Pozdravil také a odpověděla mu maďarština. „Promiňte, ale já nějak… nem érti nebo jak je to,―
pokrčil omluvně rameny.
Robo se zasmál. „To nevadí. Stačí, ţe ja im rozumiem,― řekl
a maďarsky lyţařŧm něco povídal. Lyţaři se podívali na Marka
a rozesmáli se. Marek se ošil. Nevěděl, jestli se mu posmívají
nebo co. Jediná ţena mezi nimi něco řekla a kývala na něho.
154
„Nehanbi sa a poď sem,― překládal Robo. „Pozývajú nás na
čaj.―
Marek se přišoural a posadil se. Ve společnosti, které nerozuměl, se cítil nesvŧj, ale Robo se zdál být ve svém ţivlu. Rozkládal rukama a konverzoval květnatou maďarštinou, jako
kdyby to byla jeho rodná řeč.
Marek ucítil, jak se ho někdo dotkl. Otočil se a uviděl usměvavou snědou tvář té Maďarky. Podávala mu trochu kouřícího
čaje v umělohmotném vršku z termosky. „Kérem… Paţálusta…,― řekla s úsměvem.
„Co? Jo, aha. Děk…, totiţ spasíbo,― odpověděl, kdyţ za strašlivým maďarským přízvukem dešifroval ruštinu. Podíval se na
Roba: „Prosím tě, jak se řekne maďarsky děkuji?―
„Köszönöm…―
„Köszönöm,― zopakoval Marek, ale musel to říct dvakrát, neţ
mu Maďarka porozuměla, i on měl příšernou výslovnost. Aby
zahnal rozpaky, přiloţil šálek k ústŧm a napil se. Bylo to s nějakým alkoholem, nebyl to rum, ale bylo to dobré. Příjemně to
hřálo v ţaludku.
Robo mezitím tlumeně hovořil s nejstarším z muţŧ. Tvářil se
váţně, takţe Marek z toho usuzoval, ţe Maďaři pohřešované
nikde nepotkali.
Bylo to tak. Kdyţ se maďarští turisté asi po deseti minutách
rozloučili a odjeli směrem k Velké louce, Robo se za nimi chvíli
díval a potom se obrátil k Markovi. „Prišli sem po červenej
značke zo Studne. Ten ich šéf vravel, ţe si museli stopu namrznutým snehom prešľapávať sami, ţe pred nimi tadiaľ určite
nikto nešiel. To znamená, ţe musíme na Voháň. Ako sa cítiš?―
„Copak já, já jsem v pohodě,― mávl Marek rukou, „ale vy,
totiţ ty,― přeřekl se, „ty jsi nespal celou noc.― Skromně zamlčel
fakt, ţe ani on toho dneska v noci moc nenaspal.
„O mňa sa neboj," odmítl Robo jeho starosti. „Ja vydrţím
ako kôň. Odpočinok si vyberiem, keď tí dvaja budú naspäť na
chate.―
„Myslíš, ţe je najdeme? Je to jako hledat jehlu v kupce sena.―
Robo se zamračil. „Neprestanem, kým nebudem mať istotu,
ţe sú niekde v teple. Nikdy by som si neodpustil, keby sa im
malo niečo stať.―
155
„Nemŧţeš přece za to. Jsou dospělí a mají svŧj rozum,― namítl Marek, kdyţ si vzpomněl, ţe ani on neposlouchal dobře
míněné rady a řídil se, ke své škodě, svou vlastní hlavou.
„Dospelí moţno sú, ale rozumní teda nie. Poznáš to…,― odpověděl Robo a významně se na Marka podíval. Ten naráţku
pochopil a začervenal se. Robo se zasmál. „Priamo za to moţno
nemôţem,― zváţněl zase, „ale mohol som ich včera popoludní
odhovoriť. A mohol som im aj omnoho viac rozprávať o nebezpečenstvách, ktoré im tu hrozia. Mysli si, čo chceš, Marek, ale
mohol som urobiť oveľa viac. A preto sa za nich cítim teraz
zodpovedný. Pri predstave, ţe by som mal zabaliť veci, ktoré po
nich zostali na chate, a poslať to k nim domov so slovami: ‚Milá
mamička, vaša dcérka na dovolenke zmrzla, pretoţe som ju
nedokázal ustráţiť, ale tu máte aspoň jej ruksačik‘, to ti poviem, ţe to by som si šiel radšej ľahnúť niekam do záveja ja
sám,― zamračil se.
„Chápu. Pŧjdeme dál a najdeme je. Uvidíš, budou v pořádku.
Ale něco mi ještě řekni.―
„Čo?―
„Kde ses naučil tak dobře maďarsky?―
Robo se zasmál. „Keď tak na teba hovorí polovička tvojej rodiny vrátane tvojej manţelky, tak to zase nie je aţ taká veda.―
„Tvoje paní je Maďarka?―
„Bola. Uţ neţije. Rakovina. V apríli to bude päť rokov,― řekl
Robo mírně a do očí mu zabloudila vzpomínka.
X
Směrem na Voháň pokračovala běţkařská stopa, po které
sem přišli. Protoţe to byly jediné stopy po lyţích v širokém
okolí, nepočítaje v to čerstvé stopy čtyř Maďarŧ, vklouzli do
vyjetých kolejí a pokračovali tím směrem dál.
Sviţným tempem ujeli asi kilometr a pŧl, kdyţ jim cestu znovu přeťala řádka koňských stop. Tentokrát ale v opačném směru. A tentokrát je doprovázely velké krvavé skvrny. Čerstvé
krvavé skvrny.
156
Stráţci nad nimi zŧstali zamyšleně stát. Rozhlédli se kolem
sebe, ale aţ na ty stopy se všechno zdálo být v tom nejlepším
pořádku.
Bylo pětadvacátého ledna a zvlněná okolní krajina proţívala
hlubokou zimu. Bílou, mrazivou a jiskřivou. Romantickou.
A všechno by bylo fajn, nebýt těch dvou ztracencŧ a těch krvavých koňských stop.
„Robo, jestli si ještě pořád myslíš, ţe to je nějakej kluk
z hřebčína na projíţďce, tak bysme se tam asi měli jít podívat,―
díval se Marek směrem k lesu, v němţ se stopy ztrácely. „Já
tomu tak nerozumím, ale mŧj názor je, ţe potřebuje pomoc.―
Robo cosi zavrčel a poškrábal se zamyšleně na hlavě. „Je to
situácia na hovno,― oznámil po chvíli Markovi. „Máme úlohu,
ktorú musíme splniť, pretoţe tam ide bezpochyby o ţivoty
dvoch ľudí. A k tomu teraz toto. Kurva, keby som aspoň vedel,
či to bol len nejaký zatúlaný kôň, alebo či na tom koni aj niekto
sedel,― škrábal se zase zuřivě na hlavě.
„Ze stop se to poznat nedá?―
„Ťaţko. Moţno keby išli dva kone vedľa seba. Vieš, akoţe jeden s jazdcom a druhý sólo, tak by sa dala porovnať hĺbka stôp.
Ale nie, to je asi blbosť. Kľudne by to mohol byť ţrebec s kobylou. Nebo hucul s norikom. Tí tieţ majú kaţdý inú váhu. Nie.
Ja to nerozpoznám,― přiznal zdráhavě.
„Tak se tady rozdělíme,― navrhl Marek. „Ty pŧjdeš dál po
cestě a budeš hledat ty dva a já se podívám po tom koňovi.―
„Asi áno,― neochotně souhlasil Robo. „Asi to bude to najrozumnejšie. Ale nie, sakra, koledujeme si o nejaký ďaľší problém,― váhal. „Mali by sme sa drţať pohromade. Vieš, obaja sa
tam zájsť pozrieť a potom obaja pokračovať ďalej.―
„A co kdyţ nás ta stopa zavede někam hlouběji a zdrţíme se
hodinu, dvě, tři?― namítl praktický Marek. „Za chvíli bude poledne a za další čtyři hodiny se začneš stmívat. Nebo nám ti
dva projdou po cestě, zatímco my budeme někde mezi stromy.―
„Na tom niečo bude,― vzhlédl Robo k Markovi. „Tak teda
dobre,― rozhodl se konečně. „Ale urobíme to takto. Ja pôjdem
stále tu po tejto ceste. Ak by som z nej niekde z nejakého dôvodu musel odbočiť, vyrobím tam z vetiev alebo niečoho takého
neprehliadnuteľné znamenie. Ty preveríš tie konské stopy. Ak
157
to bude len zabehnutý kôň bez jazdca alebo ak sa ti bude zdať,
ţe zabehol niekam príliš ďaleko, vykašleš sa naňho a pôjdeš za
mnou. Buď sa stretneme niekde na ceste alebo sa zídeme…
Sakra, kde sa zídeme?― přemýšlel. „Vieš, čomu sa hovorí ranč
na Voháni?― zeptal se.
„Té chatě s velikou ohradou pod kopcem, pár kilometrŧ odsud? Je tam fungl nová kadibudka.―
Robo se trochu usmál. „Hej. To je ono, tú sme urobili vlani
v lete. Tak tam. Ak sa stratíme sami sebe navzájom, zídeme sa
tam. V tej chajde. Nezamyká sa, nie je tam nič, čo by sa dalo
ukradnúť. Ale dá sa tam zakúriť a prespať. Ale stráţ si čas. Ak
ťa chytí tma, tak sa vykašli na Voháň aj na mňa, a vráť sa rovno
na chatu pod hradom. Pamätáš si predsa, čo povedal Štefan.―
„Jo, pamatuju. A ty?―
„Samozrejme. Já urobím to isté,― odpověděl Robo stejně nepřesvědčivě jako Marek před chvílí, a vyrazil dál po cestě. Ujel
asi deset metrŧ, kdyţ se zastavil a otočil se.
„Haló, Marek!― zavolal. „Ešte niečo som ti zabudol povedať!―
„A co?―
„Ţe Andrea ťa má tieţ rada!―
„Jak to víš?―
„To sa pozná!― zasmál se chatař spokojeně.
X
Zamyšlený, ale potěšený Marek se za ním chvíli díval. Čekal,
jestli se třeba ještě jednou neotočí a ještě něco podobně hezkého nedodá. Nestalo se. Robo se pravidelným tempem propracovával dál po cestě.
Marek se proto vrátil ke koňským stopám a vydal se po nich.
Vedly ho hustým smíšeným lesem, rovnou mezi nevysoké kopečky.
Kŧň se pohyboval zmateně a naprosto nepředvídatelně; kličkoval, běţel hned vlevo, hned zase vpravo. Naráţel do větví,
shazoval z nich sníh, klopýtal o zasněţené pařezy.
A všude, kam vkročil, zanechával za sebou ty stále četnější
a rozlehlejší krvavé skvrny.
158
Marek postupoval podle těch rudých stop asi dvacet nebo
pětadvacet minut bez zastavení, kdyţ najednou odkudsi před
sebou zaslechl slabé koňské zarţání. Zabral větší silou a zrychlil. Veden hlasem koně, který teď vycházel ze stále stejného
místa, dojel aţ na okraj malé doliny.
Odpíchl se, podřepl a rozjel se s hŧlkami v podpaţdí z krátkého, ale příkrého srázu do nevelké terénní prohlubně. Svalnatý, sytě hnědý hřebec s dlouhou hřívou spletenou do copánkŧ,
leţel na levém boku, trhal v křečích nohama a s největší pravděpodobností umíral. Měl ošklivě poraněnou pravou přední
nohu, pravděpodobně zlomenou, od bolesti šílený výraz v černých očích a větší mnoţství hlubokých a značně krvácejících
ran po celém těle.
Markovi nepřipadalo, ţe by ty rány byly zpŧsobeny medvědem nebo vlky. To by asi vypadaly jinak. Spíš z toho měl pocit,
ţe kŧň odněkud spadl. Ale jistotu neměl. Ještě nikdy koně
strţeného velkou šelmou neviděl.
Opatrně zvíře obcházel a prohlíţel si jeho rány. Ţádná z nich
se mu nezdála natolik hrozná, aby na ni kŧň musel umřít. Ale
přesto se tak dělo. Asi ztratil příliš mnoho krve, usoudil Marek, a zaplavila ho vlna soucitu.
Hřebec umíral, ale nevzdával se. Viděl před sebou cizího člověka a snaţil se před ním utéct. Trhal hlavou, aţ mu od tlamy
odletovaly chuchvalce bílé pěny, a pokoušel se, kdoví pokolikáté jiţ, zvednout na všechny čtyři. Zlomená noha se však pod
ním pokaţdé podlomila a vyčerpaný kŧň s bolestným zařehtáním znovu a znovu padal zpět do zakrváceného sněhu. Nakonec natáhl krk a uţ jen docela tiše rţál. Znělo to jako dětský
pláč.
Těţce dojatému Markovi vhrkly do očí slzy. Hrozně rád by
tomu trpícímu zvířeti nějak pomohl od bolesti, ale nevěděl jak.
Ani ukončit jeho trápení neuměl. Nevěděl jak a neměl ani čím.
Jeho jedinou zbraní byl malý kapesní nŧţ.
Ke své hrŧze si navíc uvědomil, ţe to krásné zvíře zná. Byl to
Trtkoš, jeden z chovných hřebcŧ na Velké louce. A jediný kŧň
na celé planině, kterého znal jménem, nebo spíše přezdívkou,
jeho pravé jméno bylo jiné, ale Trtkoš mu říkali všichni. Jeho
159
jezdec, Vlado řečený Kraken, byl jedním z těch, kteří mu na
podzim přispěchali na pomoc, kdyţ se sám ocitl v úzkých.
Celá situace tak dostala pro Marka úplně nový rozměr. Protoţe, měl-li ten kŧň dnes jezdce, musel to být právě Kraken.
Nikdo jiný se na tohoto divokého a nepoddajného zlomyslného
hřebce posadit neodváţil.
Na okamţik Marka napadlo, ţe Trtkoš třeba svého pána dnes
neměl, ţe v něm zvítězila jeho toulavá povaha a zaběhl se sem
z Velké louky sám. Prostě přeskočil ohradu a vyrazil si na výlet.
Občas se to stávalo. Zapudil však tu myšlenku od sebe; nemělo
smysl si něco takového nalhávat. Kŧň byl plně osedlaný,
u sedla visely dvě něčím nadité koţené brašny.
Marek sténající a frkající zvíře velkým obloukem obešel
a snaţil se přitom najít nějaké stopy nebo jakékoliv jiné známky po jezdcově přítomnosti. Neúspěšně. Do dolinky vedly stopy
jediné, a to Trtkošovy. Pokud byl v lese se svým pánem, oddělili se od sebe uţ někdy dřív.
Nezkušený záchranář přemýšlel, co dělat. Bylo mu jasné, ţe
se musí pokusit najít toho svérázného a většinou lehce opilého
kovboje. A slíbil si, ţe pokud ho najde brzy, určitě se pokusí
přivolat pomoc i pro zraněného koně. Mnoho šancí na přeţití
nešťastnému Trtkošovi ale nedával. Vzduchem se šířící nasládlý pach krve byl příliš dráţdivý, neţ aby jej dříve neţ záchranáři
neobjevili vlci.
Ještě s jedním nápadem Marek zápasil. A podlehl.
Sice se sám před sebou styděl, protoţe si připadal si jako paparazzo profitující z tragédie jiného, ale přesto vylovil z batohu
svoji nově pořízenou Minoltu a pořídil několik snímkŧ umírajícího velkého hnědáka. Nepochyboval, ţe se najde bulvár,
který od něj fotky tohoto druhu odkoupí. A on peníze potřeboval. Zase fotoaparát ukryl, a i kdyţ jen velice nerad, ponechal
koně lesu napospas.
Zpět se vracel úplně stejnou cestou. Přestoţe ho to hodně
zdrţovalo a stálo ho to další pŧl hodiny drahocenného času,
objel znovu všechny ty kličky, které v panice prchající poraněný kŧň udělal. Pořád tady totiţ zŧstávala moţnost, byť jen nepatrná, ţe Kraken z koně spadl někde tady a Marek si toho při
první chvatné cestě prostě nevšiml.
160
Bylo to ale zbytečné.
Po Krakenovi nebyla ani stopa.
A to doslova…
X
Vrátil se aţ na místo, kde se před pŧldruhou hodinou s Robem rozešli. S naivním očekáváním se zahleděl na cestu, ale po
chatařovi pochopitelně nebylo vidu ani slechu.
Marek zauvaţoval, jestli se má po cestě vydat za ním nebo
raději na druhou stranu do lesa po koňských stopách. Byl dobrý lyţař a byl po svém úrazu uţ zase ve slušné kondici, a tak
předpokládal, ţe by během slabých dvaceti minut mohl být aţ
na ranči na Voháni. Jenomţe, měl tam jezdit? Byl by moţná
s Robem, ale co z toho? Krakenovi by to vŧbec nijak nepomohlo. Jen by tak ztratil spoustu času, kterého moţná neměl koňák
nazbyt. Ne. Musel se rozhodnout sám, bez Roba. A sám si také
bude muset poradit se vším, co ho moţná potká.
Podíval se na oblohu. Zatahovalo se a vypadalo to na sníh. To
rozhodlo. Uvědomil si totiţ, ţe jestli sníh přikryje ty koňské
stopy, teď tak dobře viditelné, tak uţ Krakena nikdy nenajde.
A pak, ty dva lyţaře hledalo, jeho v to nepočítaje, plných deset
lidí. Krakena pravděpodobně nehledal vŧbec nikdo.
Vlastně nebylo o čem přemýšlet.
Znovu se ponořil do lesa, tentokrát ale na opačné straně cesty, směrem na Tatárku29. Les tam byl o poznání tmavší a tišší.
Marek teď postupoval vpřed jen velice zvolna, terén byl krajně
obtíţný. Zhruba po čtyřiceti minutách ho stopy přivedly do ústí
krátké, široce otevřené strţe ve tvaru písmene U. Po obou stranách se ve vzdálenosti asi šedesáti metrŧ od sebe zvedaly příkré břehy, které se naproti němu spojovaly ve skalní stěnu deset
nebo dvanáct metrŧ vysokou. Kŧň přišel právě odtamtud.
Marek dojel aţ na to místo, a z mnoţství dobře čitelných stop
snadno vydedukoval, co se tam před několika hodinami přihodilo. Jezdec na koni přijíţděl shora a z nějakého nepochopitel-
29
Tatárka – místní název lokality nad Suchým dolem.
161
ného dŧvodu se přiblíţil aţ k samému okraji kamenného srázu.
Tam však kŧň šlápl na sněhový převis a ten se s nimi utrhl.
Hřebec se, navzdory svým poraněním, z pádu vzpamatoval
a otřesený odběhl odsud pryč. Svého jezdce tady však nechal,
takţe ten, neboť měl rovněţ tolik štěstí, ţe se pádem do zasněţených balvanŧ nezabil na místě, musel odejít po vlastních
nohách. Podél jedné boční stěny vedly jeho stopy. Jejich pŧvodce sice ţil, ale potlučený musel být pořádně. Podle stop
silně kulhal, často padal na zem.
Marek si oddechl. Kdyţ sem přijíţděl, ze všeho nejvíc se bál,
ţe tady najde rozbité lidské tělo. Jestliţe byl Kraken schopen se
odsud dostat vlastním přičiněním, znamenalo to, ţe nemohl
být zraněn příliš váţně.
Závan větru mu najednou do nosu přinesl zvláštní pach.
Piţmo velké šelmy.
Marek zbledl. Tenhle pach přece tak dobře znal…
Znepokojeně se rozhlíţel kolem sebe a všiml si, ţe v protějším svahu je otvor. Vchod do nějaké jeskyně. Nebyl příliš velký, ale byl dost široký na to, aby se jím protáhl dospělý medvěd. A sníh před otvorem byl ušlapaný.
Medvěd mohl být uvnitř, ale také nemusel. Není totiţ pravda, ţe medvědí celou zimu nepřetrţitě spí, kdyţ mají hlad,
vycházejí ven za potravou.
Marek, který díky své loňské nehodě získal před medvědy
značný respekt, by se nejraději otočil na patě a zavčas odtud
zmizel. Jenomţe tady byly ty Krakenovy stopy. A na jejich konci musel logicky být i samotný kovboj. Strach nestrach, musel
ho najít. Dluţil mu to.
Pln nervozity a strachu se za Krakenem vydal. I kovboj pospíchal, stopy to prozrazovaly. Moţná, ţe o medvědí noře také
věděl a pospíchal právě proto. Musel na tom být však hodně
zle, protoţe většinou skákal po jedné noze a velmi často padal.
V jednom z míst, kde upadl, zŧstal asi leţet delší dobu. S oslnivě bílým sněhem ostře kontrastovalo několik rudých skvrn.
S přibývající vzdáleností od medvědí nory se délka kulhavého kroku zkracovala a kus cesty se kovboj dokonce plazil. Markovi ho bylo líto. Kraken rozhodně nebyl ţádná rozmazlená
162
slečinka, i mezi ostatními koňáky patřil k těm nejtvrdším, ale
ze všech těch stop bylo patrné, ţe velmi trpěl.
Stopy zraněného zamířily přes malý palouk do hustého křoví
asi padesát metrŧ odtud. S lyţemi se tam však vjet nedalo.
Marek si je odepjal a zapíchl je do sněhu. Nechal si jen hŧlky,
aby se o ně mohl opírat, a šel dál pěšky. Prodral se houštím
a ocitl se mezi několika popadanými stromy. Tvořily ze tří
stran jakousi přirozenou primitivní hradbu. V nejzazším koutě,
v místě, kde byla hradba nejvyšší, ve sněhu napŧl seděl a napŧl
leţel Kraken. Zády se opíral o zlomený kmen a před sebou
drţel na obranu pořádnou hŧl. Byl celý zkrvavený, zpocený
a vyčerpaný. A byl k smrti vyděšený.
Chvíli na Marka třeštil oči, a kdyţ ho poznal, s úlevou si vydechl. Ruka s holí klesla vyčerpaně do sněhu. „Kurva, ja som sa
ťa strašne zľakol. Počul som nejaký šramot a myslel som si, ţe
tu obchádza jeho mama. Ty vole, ty si ma tak vyľakal, ţe som si
asi pustil do gatí,― řekl polohlasem.
„Jaká mama?― zeptal se Marek nechápavě.
„Pššt, nekrič tak,― přiloţil si Kraken prst na rty a palcem ukázal přes hradbu kmenŧ za svými zády kamsi hlouběji do lesa.
Marek přistoupil blíţ, přikrčil se a přes ty kmeny opatrně nahlédl. Asi o sto metrŧ dál uviděl v lese ještě docela mladého
medvěda, jak z hlubokého sněhu cosi vyhrabává.
„Ty bláho, a já s sebou nemám dlouhej objektiv,― posteskl si.
Chvatně vylovil fotoaparát se základním objektivem 28-70 mm
a udělal rychle několik fotek. „Krasavec,― zhodnotil medvídě.
„Ty kokot jeden,― procedil skrze zuby Kraken. Z dechu mu
ostře zavanula kořalka. Opodál se válela prázdná pŧllitrová
láhev. „O objektív sa staráš. Budeme radi, keď nás ten tvoj
krásavec, alebo jeho mama, nezoţerie. Tieţ sa tu niekde motá.―
„Pravda,― vzpamatoval se Marek. „Musíme odsud pryč. Co
všechno ti vlastně je?― zeptal se, zatímco trochu zahanbeně
uklízel fotoaparát.
„Dohromady nič, to sú všetko len škrabance,― ukázal Kraken
na několik docela velkých ran. Byl to tvrdý chlap. „Ale koleno
mám totálne v hajzli. Nemôţem chodiť. Dovliekol som sa sem,
aby som sa neváľal priamo pred medvedím brlohom, ale ďalej
sa uţ sám nedostanem. Počítal som uţ pomaly s tým, ţe tu
163
dnes zmrznem,― podíval se na Marka a v očích se mu objevila
nevyslovená prosba. Nahlas by toho přistěhovalce z města
nikdy o pomoc nepoţádal.
„Pomŧţu ti,― řekl Marek prostě.
Krakenovi se spokojeně blýsklo v očích. „Dúfal som, ţe to
povieš.―
„Dluţím ti to. Taky jsi mi kdysi pomohl.―
Kovbojovy oči se rozšířily úţasem. „Ja tebe? A kedy? Ty vole,
to si vôbec nepamätám?―
„Loni na podzim. Fakt se nepamatuješ? Spadl jsem ze stromu na Lopušné.―
„Jáj, to si bol ty?― zasmál se chraplavě Kraken. „Tak to je
dobre. Aspoň ti nebudem nič dlţný.―
„Ne. Nebudeš mi nic dluţnej. A jak se ti to vlastně stalo?― zeptal se Marek, trochu rozladěný kovbojovou přímostí.
Sebevědomý třpyt v lehce kalných očích zase povadl. „Ále,
som bohovský kokot,― přiznal Kraken sebekriticky a zatvářil se
provinile. „Vedel som, ţe je tam tá nora a chcel som sa zhora
pozrieť, či nie je maco vonku. No a ten skurvený okraj sa
s nami odtrhol.― Naštvaně se ušklíbl. „Čo je s Trtkošom? Je
v poriadku? Vyskočil zo zeme, akoby mu horela kúdeľ za riťou
a utiekol preč a na mňa sa vysral. Sviniar jeden.―
Marek zavrtěl hlavou. „Ne, Trtkoš není v pořádku. Byl po
tom pádu ošklivě domlácený a navíc si o pár kilometrŧ dál
zlomil nohu. Teď uţ ho asi ţerou vlci.―
„Jebem ci boha aj dušu jeho,― vyvalil Kraken oči. „To bude
prúser ako Brno. Správca ma na mieste zabije. Ja snáď zostanem radšej tu. Ten kôň mal cenu vyše milióna,― lamentoval.
Marek se na něho rozčarovaně podíval. Mrzelo ho, ţe má
kovboj strach jen o to, co bude s ním a kdo zaplatí škodu.
O nešťastného koně, k jehoţ smrti přispěl vlastní hloupostí, se
příliš nezajímal. Taky přístup, říkal si. Kdybych uvaţoval jako
ty, tak jsem se na tebe vykašlal a uţ jsem mohl být třeba doma.
Nahlas ale nic neřekl. Kraken byl váţně poraněný a potřeboval jeho pomoc. Všechno ostatní bylo vedlejší. Stejně seš ale
parchant vychcaná, pomyslel si, a podíval se na koňáka hodně
pohrdavě.
164
„Videl si ho?― zeptal se najednou Kraken tiše.
„Jo, viděl jsem ho. Právě umíral. Hodně trpěl. Naříkal jako
děcko,― řekl Marek surově.
Kraken sklopil hlavu. Kdyţ ji zase zvedl, všiml si Marek, ţe se
mu po zarostlých tvářích koulejí dva potŧčky slz. Překvapeně
se na plačícího kovboje podíval.
„Mal som ho strašne rád. Strávil som s ním viac času neţ
s ktoroukoľvek babou,― vyprávěl tiše Kraken. Markŧv pohrdavý výraz zmizel a v duchu se kovbojovi omluvil.
„Ty si Marek, však?― zeptal se Kraken po delším mlčení.
„Jo.―
„A čo robíš tu v lese?―
„Byl jsem na návštěvě u jedné kamarádky a Robo mi zavolal,
jestli bych jim nepřijel pomoct hledat nějaký děcka. Včera se
tady někde ztratili dva lyţaři. Kluk a holka. Nepotkals je?―
„Nie. Ja som vyrazil dnes ráno. Šiel som sa pozrieť na Kľakovú30, či je tam všetko v poriadku. Na jar tam budeme pásť kone. Keby som sa nechcel pozrieť na medveďa, uţ by som tam
dávno bol.― Odmlčel se a o něčem uvaţoval. „To si ty, kto jazdí
za Andreou Vargovou do Rudnej?―
Marek se naštval. „Do prdele! Tady se fakt rozkecá úplně
všechno. Copak musí všichni strkat nosy do cizích věcí?―
„Nenasieraj sa hneď. Je to tu malé. Svet sám pre seba. Tu vie
kaţdý všetko na všetkých. A potom, Zolo bol môj kamoš. Pracovali sme spolu. Občas som za nimi jazdil. Vţdy som osedlal
Trtkoša, to bol ešte celkom mladý…,― zradil ho hlas.
„Posraný skurvený ţivot,― řekl po chvíli. „Zolo je preč, Trtkoš
je preč. Uţ nič nie je, ako bývalo. Čo tá malá, Brňák? Ako sa
má?― zeptal se a Marek na něm viděl, jak se snaţí tvářit statečně.
„Barborka? Myslím, ţe si zvykla. Byla dost malá, kdyţ Zolo
umřel. Vyrovnala se s tím.― Chvíli mlčel.
„To je dobre,― řekl po chvíli Kraken vyrovnaně. „To je dobre.
A čo my dvaja? Čo urobíme?― zeptal se zase po delší době.
Niţná Kľaková – rozsáhlá sedlová louka na horském hřebeni
v centrální části planiny. Dŧleţitá křiţovatka turistických cest
s turistickou útulnou, kde je moţné přenocovat.
30
165
Marek se najednou hrozně zastyděl, ţe se nechal prve oklamat bodrostí a tvrdostí toho mládence. Bylo to jen divadýlko
pro cizího přistěhovalce z města, uvědomil si. Teď na něm
viděl, ţe ve skutečnosti trpí zrovna tak, jako trpěl nedávno
ubohý Trtkoš. A jako trpěl loni na podzim on sám.
„Potřebuješ něco ošetřit?― zeptal se ho jemně. „Nabalili mně
s sebou pár obvazŧ.―
Kraken zavrtěl hlavou. „Radšej nie. To, čo krvácalo, uţ nekrváca. Na to je príliš veľká zima. Ale koleno mám v rici. S tým
však tieţ nič nespravíme,― konstatoval suše a otřásl se chladem. Nebo moţná i bolestí.
„Máš to zlomený?―
„Neviem. Snáď nie. Ale aj tak to neohnem.―
„Aspoň ti to stáhnu přes kalhoty obinadlem a přidělám na to
nějakou dlahu. Zpevní se to a bude tě to míň bolet,― vytáhl
z kapsy větrovky široké pruţné obinadlo a přes nohavici mu
poraněný kloub zpevnil kusem dřeva. Kdyţ obinadlo utahoval,
Kraken sykl bolestí, ale drţel. „Bolí to?―
Kovboj zkusil nohou zahýbat. „Nie viac, neţ to bolelo predtým. Ale aj tak neprejdem sám ani krok,― přiznal.
„Já vím. To nevadí,― řekl Marek. „Zvládneme to, budu ti pomáhat. A kdyţ bude nejhŧř, tak tě ponesu.― Díval se s pochybnostmi na kovboje a odhadoval, kolik asi tak mŧţe váţit. Kraken byl vysoký a ramenatý. Klidně mohl mít pětadevadesát, sto
kilo. A to bylo mnohem víc, neţ mohl Marek v takovém terénu
zvládnout.
Také Kraken si ho s krajní nedŧvěrou prohlíţel. „Tomu predsa sám neveríš,― ušklíbl se. „Asi bude lepšie, keď ma nebudeš
musieť nosiť,― konstatoval.
„Jo, taky v to doufám,― odpověděl Marek. „Ale teď uţ pojď.
Aspoň to zkusíme.― Podal mu ruku a silným trhnutím ho postavil na zdravou nohu.
Kraken se zkusil opatrně postavit i na tu poraněnou, ale tvář
se mu zkřivila bolestí. „To nepôjde,― řekl.
„Ale pŧjde. Musí to jít,― namítl kategoricky Marek. Musel ho
odsud dostat a Kraken mu musel pomoct. Sám by si s ním
opravdu neporadil. Přehodil si proto jeho levačku kolem krku
a svojí levou rukou ho za ni drţel. Pravou rukou ho objal
166
a přitiskl si ho co nejvíc k sobě. Kovboj v pravé ruce drţel jeho
hŧlky od lyţí a opíral se o ně.
Šlo to.
Pomalu, špatně, ale šlo to.
Podívali se ještě naposledy po medvědovi. Byl pryč. Bŧhvíkde. Asi je ucítil a schoval se. Raději o tom moc nepřemýšleli.
Prodrali se houštím a vyšli do lesa. Marek se ohlédl po svých
běţkách, ale museli je tam nechat. Překáţely by jim.
„Buď kľudný, tu ti ich nikto neukradne,― řekl tiše kovboj. „Tu
je to dobre stráţené.―
„Vole,― zachrčel Marek. Nebylo mu do smíchu. Kraken byl
zpropadeně těţký, neváţil metrák, váţil snad tunu…
Cesta na kraj lesa jim trvala bezmála dvě hodiny.
Oč snadněji se sem Markovi jelo na běţkách, o to obtíţnější to
bylo teď. Sníh byl hluboký, místy se bořili aţ do pŧli stehen.
Kaţdý krok dopředu je oba stál nesmírné vypětí sil, a Krakena
navíc i pořádnou porci bolesti, protoţe neohybatelnou nohu
vlekl bezvládně za sebou.
Jiskřivý sníh přikrýval stromy těţkými bílými čepicemi, a ty
ohýbaly kmeny mladých bříz, přikládaly jakoby sádrové dlahy
na pevné větve dubŧ a lámaly vrcholky křehkých borovic. Ze
spodních větví smrkŧ splývaly nadýchané sněhové duchny aţ
k zemi, kde pozvolna přecházely v okolní terén, a záludně tak
pod sebou ukrývaly výmoly, pařezy, kameny, vyvrácené stromy
a všechny ostatní překáţky, o něţ Marek s Krakenem zakopávali, klopýtali a zachytávali se holemi.
Aţ příliš často ztráceli rovnováhu a jeden druhého strhávali
k zemi. Většinou to měl na svědomí Marek, jemuţ běţkařské
boty zoufale klouzaly, a na sebemíň namrzlých úsecích byl víc
na zadku neţ na nohách. Nejhorší ovšem bylo, ţe s sebou pokaţdé strhl i zraněného kovboje.
Marek začínal být vyčerpaný; mrzly mu promočené nohy
a stejnou měrou, jakou mu docházely síly, mu ubývalo i elánu
a optimismu. Jeho podzimní zranění se ozývala, hlavně do
sešitého stehna se mu začínala zakusovat ostrá bolest.
Byly to pekelné dvě hodiny, během kterých na sebe, kromě
vzdechŧ, potlačovaných bolestivých výkřikŧ a tlumených
sprostých nadávek, nepromluvili ani slovo. Nebyli toho schop167
ni. Mluvení byl luxus, který si nemohli dovolit. Marek, brunátný v obličeji, měl vytřeštěné oči a byl tak vyčerpaný, ţe měl co
dělat, aby vŧbec popadal dech. Kraken na tom byl obdobně,
jen měl navíc silné a nepřetrţité bolesti. Nechtěl však před tím
měšťákem dávat najevo slabost, a tak zarytě mlčel a jen na čele
se mu perlil čím dál bohatší pot.
Konečně však vyšli z lesa, prohrabali se přes metrovou závěj
na okraji cesty, a Marek zraněného druha opatrně spustil na
zem. Sám se vzápětí svalil vedle něho. Leţel na zádech ve sněhu a prudce oddechoval. Pot z něho stékal v potŧčcích, oblečení měl propocené skrz naskrz, zakusovala se do něj zima.
Nedokáţu to, říkal si. Nikdy to nedokáţu… Neujdu uţ ani
metr…
Postupně se vydýchával. Po dvaceti minutách odpočinku začal věřit, ţe by ještě pár metrŧ mohl při troše dobré vŧle vydrţet.
Podíval se na oblohu nad sebou a to, co uviděl, se mu vŧbec
nelíbilo. Během chvíle se úplně setmělo. Nebe bylo zataţené
olověně šedými a těţkými mraky.
Sníh nás nemine, blesklo mu hlavou. Do prdele práce, musíme jít rychle dál…
Posadil se a podíval se na Krakena. I on leţel na zádech, oči
měl zavřené a přerývaně oddechoval. Pod černými vousy byl
v obličeji mrtvolně bledý.
„Sakra, chlape, nespi mi tady,― zatřásl s ním Marek znepokojeně. „Vstávej! Teď nesmíš spát, to si nechej aţ na doma. Do
teplé postele. Podívej se raději na oblohu,― řekl nervózně, kdyţ
kovboj konečně otevřel oči.
Kraken se poslušně zahleděl na tmavou oblohu. Potom mu to
došlo. „Ty vole, bude chumelenica. A poriadna,― řekl tiše. „Nechaj ma tu, ja uţ ďalej nemôţem,― dodal rezignovaně a zavřel
oči. „Nechaj ma tu a beţ sám.―
„Nevykládej mi tady nesmysly, sakra! Samozřejmě, ţe mŧţeš
jít dál! A taky pŧjdeš,― rozkřičel se na něho Marek, sám vyčerpaný do krajnosti. „To si myslíš, ţe jsem tě dovlekl aţ sem,
abych tě tady nechal?! Na to teda zapomeň, ty debile. Koukej
se uţ zvednout, sakra,― zalomcoval s ním.
168
Kraken se těţce posadil a rozhlédl se v houstnoucím šeru.
„Kde to sme?―
„Na pŧl cesty mezi Maretkinou a Voháněm.―
„Aha. Tak to sa na to rovno vyser,― povzdechl si rezignovaně
koňák a zase si lehl. „Najbliţší ľudia sú na Veľkej lúke. Päť
kilometrov po ceste. To nikdy nedokáţeme. Ak tu nechceš
zdochnúť so mnou, tak beţ sám.―
„Na Velkou louku moţná nedojdeme. Ale na Maretkino to
odsud není tak daleko. A jsou tam chaty. Do nějaké si zalezeme
a schováme se před sněhem.―
„Aký je v tom rozdiel? Zamrznúť tu alebo v chate?―
„Sakra, Vlado, neser mě a nevzdávej to. Nedělej mi to ještě
těţší. Kdyţ se dostaneme pod střechu, tak máme šanci, ţe nás
tam najdou. Nezapomeň, ţe dneska běhá po planině tucet
stráţcŧ a hledají zatoulaný turisty. To je naše naděje.―
„Robo je tieţ v lese?―
„Jo. Ten šel dál na Voháň. Teď na mě asi čeká na tom vašem
ranči. Kdyţ jsme prve narazili na Trtkošovy krvavé stopy, rozdělili jsme se. Robo je teď na Voháni, ale aţ se bude přes Maretkino večer vracet, najde nás tam. Tak uţ, kurva, pojď, nebo
tě budu muset zmlátit, abys byl rozumnější.―
Kraken se unaveně rozesmál. „Brňák, to by si nepreţil. Radšej to ani neskúšaj. Teba by som zmákol ľavou rukou a so zavretými očami.―
„Fajn, frajere. Seš drsnej. Někdy si to spolu mŧţeme klidně
rozdat. Ale jestli tady zmrzneš, tak budeš mít po zábavě. Tak
co, zvedneš uţ tu svou těţkou prdel ze sněhu?―
„Veľmi sa so mnou nezahrávaj, chlapče,― zavrčel kovboj, ale
podal Markovi ruku a nechal se vytáhnout nahoru.
Vyzkoušeným a osvědčeným zpŧsobem se do sebe zaklesli
a pokračovali dál.
X
Během následujících pětačtyřiceti minut se o dalšího pŧl kilometru přiblíţili chatám na Maretkiné. Kraken byl díky krutým bolestem napŧl v bezvědomí a Marek díky jeho váze na
169
pokraji fyzického zhroucení. Nevzpomínal si, ţe by se někdy
v minulosti tak strašlivě nadřel.
Chtěl se zastavit, aby si ještě jednou odpočinuli, celé jeho tělo
touţilo po chvíli odpočinku, ale náhlá změna počasí ho donutila nápad přehodnotit. Temná obloha nad nimi se totiţ otevřela
a vysypala na ně záplavu oslnivě bílého načechraného sněhu.
Dívat se na to odněkud z okna, byla by to paráda, pomyslel
si Marek bez špetky nadšení, s povzdechem si nadhodil své
ţivé závaţí a udělal zase několik těţkých šouravých krokŧ.
Dokázal ujít ještě asi sto metrŧ, kdyţ se mu Kraken vysmekl
ze zpocených dlaní a upadl na zem. Jako uţ mnohokrát předtím. Vrstva sněhu energii pádu utlumila, ale i tak čerstvá bolest
probrala kovboje na chvíli z mrákot. Marek ho zády opřel
o nízký val, táhnoucí se podél cesty, a posadil se vedle něho.
Zvednout znovu na nohy ho uţ nedokázal. Nebyl si jist, jestli
ještě někdy dokáţe zvednout sám sebe.
Zavřel oči. Sníh jim padal na hlavy, na ramena, na záda, přikrýval jim nohy, ulpíval v záhybech oblečení. Docela příjemně
chladil rozpálenou kŧţi. Netrvalo by to dlouho, pomyslel si
unaveně. Teď tady usnout, pěkně v klidu odpočívat, nevyčerpávat se zbytečným pohybem. Usnout, nedýchat, protoţe i to
je zbytečně namáhavé, nechat se přikrýt tou bílou duchnou
a odpočívat, odpočívat, odpočívat…
Bylo by to tak příjemné, tak příjemné…
Začal usínat. Byl vyčerpaný. Jeho mysl se zvolna odpoutávala
od reality… Cítil, jak z něj padá ta dnešní strašná únava, jak
z něj stéká jako voda ve sprše. Jeho do krajnosti namoţené
svaly konečně odpočívaly a začínalo být mu dobře…
Najednou se však v té pohodě objevil jakýsi rušivý prvek.
Markova mysl se tomu urputně bránila, nechtěla se vracet do
světa námahy a bolesti, ale ten cizí a nepatřičný zvuk pronikal
aţ dovnitř, do nitra mozku, vytlačoval sny nazpět do podvědomí, probouzel znovu myšlenky.
Probral se a otevřel oči. Uvědomil si, kde je a co slyší.
Někde nedaleko vyl vlk.
Marek se pracně zvedl na nohy a zaposlouchal se. Neslo se to
z míst, kde skončil nebohý Trtkoš. Rychle ho našli…
„Vlci…― ozvalo se za ním chraptivě.
170
Marek se otočil a podíval se na kovboje. Vypadal příšerně.
Byl rozpálený, oči mu ţhnuly horečkou, ale přitom byl strašlivě
bledý. Snaţil se zŧstat při vědomí, ale bylo na něm vidět, kolik
ho to ve skutečnosti stojí námahy.
„Jo. Vlci. Musíme jít dál,― odpověděl mu a vydrápal se na
nohy.
Kovboj jenom přikývl a natáhl ruku, aby ho Marek mohl přitáhnout. Na slova uţ neměl sílu.
Nestačili ujít ani padesát metrŧ, kdyţ smečka šesti vlkŧ, přivolána svým vŧdcem, dorazila k ještě teplé koňské mrtvole. Do
dálky se rozlehl vítězoslavný zpěv, kterým šelmy oznámily lesu
svŧj úspěch. Poté vlci ztichli a spořádaně se pustili do nečekaně bohaté hostiny.
Oba mladí muţi se zachvěli a bezděky zrychlili krok. Pořád
hustě chumelilo, a ţe jdou po cestě, poznali jen podle toho, ţe
přitom nenaráţeli do stromŧ.
X
K horní chatě na Maretkiné, té, co stojí hned vedle cesty,
a kde před pár hodinami odpočívali ti Maďaři, dorazili přesně
po padesáti minutách. Dlouhých, bolestivých, vyčerpávajících
a strastiplných minutách.
Marek sloţil bezvládného Krakena na dřevěný schodek před
dveřmi a s nepředstavitelnou úlevou se napřímil. Měl pocit, ţe
se vznese; tak se cítil najednou nehmotný a lehounký jako peříčko.
Neztrácel však zbytečně čas. Nohy mu mrzly a věděl, ţe Kraken je na tom ještě hŧř. Obešel chatu kolem dokola a zjistil, ţe
pevné dveře jsou zajištěné silnou kovovou závorou, a ţe na
všech plechových okenicích zvenku visí mohutné visací zámky.
Nebyla šance, ţe by se bez klíčŧ dostali dovnitř.
„Neotevřeme to,― řekl zklamaně a posadil se na zem vedle
Krakena. „Je to dobře zarýglovaný. A já tolik doufal, ţe nebudeme muset jít aţ do té spodní chaty. Je to dalších tři sta metrŧ… Navíc je schovaná v lese, mimo cestu, tam nás Robo nebude hledat…―
„Do Göringovej?―
171
„Coţe?―
„Tá chata dolu sa volá Göringova… To si nevedel?31―
„Ne…―
„Pche, ešte veľa toho nevieš,― zachraptěl kovboj unaveně.
„No jo," zavrčel Marek. Na hádky neměl sílu. „Třeba mě někdy něčemu přiučíš… Zajdu se tam podívat, Krakene. Počkáš
tady na mě?―
„Blbec brnenský,― zafuněl koňák. „To si píš, ţe tu na teba počkám. Kam by som chodil v takom svinskom počasí. Človek by
dnes ani psa von nevyhnal,― ušklíbl se a zavřel oči.
„Dobře. Tak tady vydrţ. Já se vrátím co nejdřív.―
Marek se zvedl a ometl si z ramen vrstvu sněhu, která se mu
tam během té krátké chvíle stačila vytvořit. Přešel přes cestu,
a protoţe pod hromadami sněhu neviděl stezku, prošlapal si
vlastní směrem, kde tušil chatu.
Menší roubený srub s kamennou podezdívkou se naštěstí
nedal přehlédnout. Marek vyšlápl tři schodky na prostornou
zastřešenou terasu a vyzkoušel dveře. Byly tam dvoje. Ty do
obytné části byly bohuţel zabezpečené podobnou závorou,
jakou měly dveře horní chaty. Druhé dveře, vedoucí do kuchyně a malého skladiště, však byly zajištěny jen obyčejnou fabkou.
Dlouho se nerozmýšlel. Poodstoupil o ty tři kroky, které mu
terasa dovolila, rozběhl se a ramenem do dveří prudce vrazil.
Zámek byl slabý a zlomil se. Bylo otevřeno.
Marek dveře přivřel, aby dovnitř zbytečně nenalétal sníh,
a vrátil se nahoru pro potlučeného kovboje.
Uloţil Krakena na dřevěnou podlahu a sám rychle zkontroloval kamna. Na Muráňské planině je dobrým zvykem, ţe kdyţ
někdo odchází z jakékoliv chaty, vymete popelník a v kamnech
připraví na podpal. Tak, aby stačilo jen škrtnout sirkou. Marek
Göringova chata – za druhé světové války uzavřela vláda
Slovenského štátu smlouvu s Německou říší, kterou jí pronajala
Muráňskou planinu jako honební a lovecký revír. Německým
správcem byl jmenovaný pan Göring (shoda jména s Hermannem
Göringem je náhodná). Dolní lovecká chata na Maretkiné byla nad
rámec smlouvy postavena pro něj a pojmenována na jeho počest jeho
jménem.
31
172
s úlevou zjistil, ţe i ten, kdo byl v této chatě před nimi, se nepsaným pravidlem naštěstí řídil. Z igelitového sáčku, který od
jisté doby nosil na těle a nikoliv v batohu, vylovil krabičku
zápalek. Za několik okamţikŧ uţ v kamnech hučely plameny.
„Za chvíli tady bude teploučko. Vydrţ,― řekl kovbojovi. „Já
teď musím jít ještě ven, najít nějaké dřevo na přiloţení. Tady
skoro nic není.―
Kraken neodpověděl.
Marek svraštil obočí. Neopouštěl kovboje, kterému bylo čím
dál hŧř, rád, ale oheň byl teď ze všeho nejdŧleţitější. Bez něho
nebudou mít šanci. Ostatně, nezdrţí se venku nijak dlouho.
Věděl, ţe za chatou je kŧlna na dřevo. Prošlapal si k ní sněhem cestu, vlezl dovnitř, a protoţe neměl sekeru, tak dlouho se
přehraboval mezi špalky, aţ posbíral náruč odštěpkŧ a drobnějšího dřeva, které se sekat nemuselo. Odnesl to do chaty
a ještě čtyřikrát se sem vrátil, aby nachystal zásobu na celou
noc. Kdyţ dorazil s poslední várkou, byl úplně vyřízený. Strašná únava mu uţ zase seděla na zádech a tiskla ho k zemi.
Malá kuchyň se naštěstí rychle vyhřívala, takţe uţ jim nebyla
taková zima. Vyzuli si boty a postavili je na kousky dřeva na
plotnu, aby se rychleji usušily. Marek prohledal kredenc a
všechny skříně, v naději, ţe tam třeba najde něco k jídlu. Měl
však smŧlu. Objevil jen pŧl pytlíku ztvrdlé soli a krabičku staré
hořčice. Kremţské. A plesnivé. Museli vydrţet bez jídla. Do
jednoho z hrncŧ, co byly v kredenci, nabral venku aspoň trochu sněhu a postavil ho na rozpálenou plotnu. Zasyčelo to
a sníh se začal zvolna rozpouštět.
Kdyţ byla voda teplá, přelil ji do velkého hrnku, porcelánového nádobí bylo v kredenci dostatek, a podával ho Krakenovi.
Nereagoval.
„Kruci,― zaklel Marek, protoţe ho hrnek pálil do prstŧ. Postavil ho na stŧl a naklonil se nad podřimujícím kovbojem.
„Hej, Krakene, vzbuď se. Uvařil jsem čaj. Musíš do sebe dostat
něco teplýho.―
Teprve ale, kdyţ slova doprovodil dŧrazným pleskáním po
vousaté tváři, kovboj se probral. „Ak ma ešte raz tresneš po
hube, tak vstanem a predvediem ti tu taký tanec, ţe si to ešte
173
nikdy nezaţil,― zavrčel vztekle a otevřel oči. Leskly se vysokou
horečkou.
„Jasně, koňáku. Budu si to pamatovat,― řekl Marek klidně
a podal mu hrnek s horkou vodou. Kraken ho dychtivě vyprázdnil aţ do dna. Viditelně pookřál.
„Rum do toho asi nemáme, čo?― zeptal se a vrátil Markovi
prázdnou nádobu.
„Bohuţel. Dneska bych si taky s chutí dal.―
„Ja som mal v sedlovej kapse ešte jednu placačku. Náhradnú,― řekl kovboj melancholicky. „A aj poriadny kus slaniny.
A niekoľko cibulí. Teraz to ţerú vlci…. Aj s Trtkošom…,― dodal
nešťastně.
„Dáš si ještě čaj?― zeptal se ho Marek, aby ho přivedl na jiné
myšlenky.
„Jasné," řekl vděčně Kraken. „Ešte raz to isté, prosím. Kľudne bez rumu. Neveril by som, ţe budem niekedy v ţivote
chlastať horúcu vodu a ţe mi to bude tak chutiť.―
Vyprázdnil i druhou porci a zase si lehnul. Zavřel oči a okamţitě usnul.
Marek zkontroloval, jestli v kamnech hoří, jestli jim naopak
nehoří boty, a potom se vmáčkl do jednoho z rohŧ. Co nejpohodlněji se opřel a odpočíval. Potřeboval to. Potřeboval by se
také vyspat, ale bál se usnout. Bál se, ţe by mu zhasl oheň, ţe
by prošvihl Roba, pokud by sem náhodou zašel, ţe by přehlédl
nějaké zhoršení Krakenova stavu. Přes všechnu snahu
a dobrou vŧli se mu ale brzy zavřely oči a začal klimbat.
Po nějaké době ho probudilo sípavé kašlání. Trhl sebou
a pěstmi vymáčkl spánek z očí. Posunul se ke kašlajícímu kovbojovi a poloţil mu ruku na čelo. Kraken spal, ale celý ţhnul
horečkou. Dýchal povrchně a nepravidelně a mezi záchvaty
kašle slabě sténal.
Markovi bylo čím dál zřejmější, ţe by ho měl co nejrychleji
dostat do péče doktorŧ. Uţ pár posledních hodin se kovboj
neustále potácel na hranici mezi vědomím a mdlobami, ale teď
se jeho stav očividně zhoršoval.
„Do prdele práce,― zašeptal Marek a vyskočil na nohy. Natáhl
si usušené ponoţky a napŧl suché boty a šel se podívat před
chatu. Zjistil, ţe jejich teplý úkryt se mezitím, co tak klidně
174
spal, změnil v past. Uţ zase začínalo vydatně chumelit a navíc
byla úplná tma. Šance, ţe by šel někdo kolem, byla mizivá.
Prakticky nulová. Pokud se venku někdo pohyboval, tak moţná
po cestě kolem horní chaty. Nebyl ţádný dŧvod scházet sem
dolŧ. Ani Robo neměl dŧvod je tady hledat. Ten si určitě myslí,
ţe jsem se uţ dávno vrátil na základnu, pomyslel si Marek.
Čekala je noc a museli se spolehnout výhradně sami na sebe.
Jenomţe kovboj vypadal stále hŧř.
„Ty, Krakene,― oslovil ho. „Slyšíš mě? No tak, chlape zatracenej, probuď se přece, kdyţ s tebou mluvím,― zatřásl jím.
Kovboj pootevřel rudé oči. „Čo… zase… chceš? Našiel si…
rum? Ak nie…, tak… ma… nechaj… na… pokoji. Chce… sa…
mi… spať…―
Marek se musel zasmát. „Nenašel. Ale poslouchej mě, ty kořalo. Já se pokusím dojít pro nějakou pomoc, na hřebčín. Rozumíš? Nechám tě tady v teple. Kamna jsou narvaná aţ po
okraj, mělo by ti to vydrţet na dlouho. Kdyţ ne, tak si budeš
muset přikládat sám. Zvládneš to, Vlado? Dřeva tady máš
spoustu.―
„Povaţuješ ma za kripla?― zašeptal kovboj rozpukanými rty.
„Naloţiť do pece ešte viem…, Brňák. Vedel som to skôr, neţ si
ty začal chodiť na nočník…―
„To jsem fakt rád,― nenechal se Marek vytočit. „Poslouchej
mě. Já teď pŧjdu na Velkou louku a přivedu ti sem nějakou
pomoc. Rozumíš? Slyšíš, co ti povídám?―
„Ideš na Veľkú lúku,― zopakoval poslušně kovboj. „Povedz
správcovi, ţe… ţe ma to s Trtkošom fakt strašne mrzí,― zašeptal
a v očích se mu zase zaleskly slzy.
„Řekneš mu to sám, Vlado. Poslyš, opravdu tě tady mŧţu nechat samotnýho? Zvládneš to?― zaváhal Marek.
„Nevolaj ma Vlado. Ja som Kraken. A uţ beţ preč. Chce sa mi
spať…―
X
Kdyţ se Marek probudil, byl obklopen bílou barvou. Nahoře,
dole, všude kolem. Samá bílá barva.
175
Sníh, bylo první, co ho napadlo. Leţím ve sněhu a jsem jím
zasypán… To je zřejmě konec… Tak takhle to vypadá, kdyţ
člověk zmrzne? Není to nepříjemné… Naopak… Dokonce je mi
teplo… Ve sněhu by mi přece nemělo být teplo… Měla by mi
být zima… Proč mi není zima?
„Á, vidím, ţe uţ ste hore,― uslyšel příjemný ţenský hlas. „To
je dobre, uţ na vás čakajú.―
Marek sklopil oči a uviděl stát u nohou postele krásnou plavovlasou ţenu v bílém plášti. „Jsem v nebi a vy jste anděl…?―
zeptal se s úţasem.
Ţena se rozesmála. „To by sa vám tak páčilo. Ste na poliklinike v Revúcej. Doviezli vás sem dnes v noci. Asi budete mať
poriadnou nádchu, ale inak vám dohromady nič nie je. Bol ste
len príliš vyčerpaný a spal ste ako drevo. Máte len ľahké omrzliny na nohách, ale kvôli tomu tu zostávať nemusíte. Ak sa inak
cítíte dobre, môţete ísť kľudne domov.―
„Domŧ. To je přece nádherné slovo, viďte, paní doktorko.
Ani nevíte, jak se tam těším… A jak je Krakenovi?― vzpomněl si
na koňáka.
„Komu?― zatvářila se lékařka překvapeně.
„No…, Vladovi, tomu klukovi, co si poranil koleno. Asi ho
přivezli se mnou. Já vlastně ani nevím, jak se jmenuje dál.―
„Aha. Vy myslíte Vladimíra Gaspera. Zamestnanca ţrebčína
v Muráni.― Lékařka se zamyslela. „Je dotlčený,― začala vypočítávat. „Má dosť škaredo poranené koleno, stredne ťaţký zápal
pľúc, o niečo váţnejšie omrzliny neţ vy, stratil dosť krvi. Ale aj
on bude v poriadku, je tvrdý. Mal ale šťastie, ţe nezostal vonku
dlhšie. Vy ste bol s ním? Čo vás to, chlapi jedni nerozumní,
napadlo chodiť v takom počasí na túru? To vám nikto nepovedal, aké je to nebezpečné?―
„Omlouvám se, paní doktorko. A slibuji, ţe uţ to neuděláme.
Mŧţu ho vidět?― zeptal se Marek. Chtěl vylézt z postele, ale
zjistil, ţe je oblečený jen velice skromně. Zastyděl se před mladou pŧvabnou lékařkou a zŧstal pod pokrývkou. Pobaveně se
zasmála.
„Predo mnou sa hanbiť nemusíte. Prehliadala som vás, keď
vás sem k nám priviezli,― usmála se. „Takţe uţ sa vlastne poznáme.―
176
Marek o tom chvilku přemýšlel. „To není tak docela pravda.
Vy znáte mě. Já vás ale ne. To není spravedlivé, uznejte…―
„Ja mám pocit, ţe uţ je vám celkom dobre a ţe je najvyšší
čas, aby ste nás opustil,― zasmála se lékařka. „Ale aby ste snáď
necítil nejakú krivdu, volám sa Spišáková. Marta Spišáková.
Ale viac uţ ma poznať naozaj nepotrebujete. Myslím, ţe radšej
poviem vašej panej, aby vám sem priniesla vaše šaty. A pokiaľ
ide o pána Gaspera, aj on sa na vás pýtal, ale teraz spí. Dostal
sedatíva. Nechajte ho spať, prosím. Potrebuje veľa odpočívať.
Ešte na seba budete mať dosť času. Odkáţem mu, ţe ste sa
naňho pýtal. Hneď ako sa prebudí,― slíbila a rozešla se ke dveřím.
Odešla a zanechala Marka jeho myšlenkám. Cítil ohromnou
úlevu, ţe všechno dopadlo dobře, strašně se bál, ţe se na poslední chvíli ještě něco hrozně pokazí.
Ozvalo se lehké zaklepání a pootevřely se dveře. Nakoukla do
nich blonďatá hlavička. Marek se šťastně usmál, přitáhl si přikrývku a posadil se na posteli. Rozevřel doširoka náruč.
„Ocko!― zavolala Barborka a rozběhla se k němu. Sevřel ji
v náručí. „To je dobre, ţe uţ si hore, teraz uţ pôjdeme konečne
domov, však uţ teraz pôjdeme domov? Mne sa tu vôbec nepáči.
Tak čudne to tu smrdí a ty si stále spal.― Barborka ještě něco
povídala, ale Marek ji nevnímal. Jeho mysl se zcela upínala
k tomu prvnímu slovu, co mu řekla. Ještě nikdy mu nikdo neřekl tatínku. Zamlţily se mu oči.
„Chýbal si nám,― řekla Andrea, která přišla hned za Barborkou. Posadila se na okraj postele a chytla ho za ruku. Hladila
ho palcem. „Priniesla som ti šaty,― řekla, pevně ho objala
a políbila na ústa. „Rýchlo sa obleč, my na teba počkáme na
chodbe. Nech sme uţ doma.―
„Počkej chvilečku,― zadrţel ji Marek. „Jak jsem se sem dostal?―
„Ty nevieš?―
Zavrtěl hlavou. „Ne. Já si skoro nic nepamatuju.―
„Neskoro večer si sa objavil na ţrebčíně, povedal si im o Krakenovi a Trtkošovi a stratil si vedomie. Správca poňho poslal
pár chlapov so saňami a potom vás oboch priviezli sem.―
„No to je síla. A co ti lyţaři? Našel je někdo?―
177
„Našli sa sami. Ale to ti porozpráva Štefan sám.―
„Štefan?―
„Áno. Štefan nás odvezie domov. Chce s tebou hovoriť. A teraz uţ sa obleč.―
Zvedla se a poněkud chvatně odcházela na chodbu. Ve dveřích se ještě zastavila a otočila se. „Báli sme sa o teba, Marek,―
řekla váţně. „Veľmi sme sa o teba báli. Toto uţ nám nesmieš
robiť. Nikdy,― řekla tiše. Oči měla uplakané.
Aţ teprve teď si Marek všiml, ţe je má nejen uslzené, ale také
rudé nevyspáním, pod nimi velké černé kruhy a ve tváři několik nových vrásek…
X
„Á, kolegovia, privítajte, prosím, hrdinu dňa patričným potleskom,― oslovil Štefan stráţce přítomné v infocentru, kdyţ
tam Marek ve čtvrtek ráno na jeho pozvání přijel. Ozval se
převáţně smích, ale místy dokonce i ten vyţádaný potlesk.
Marek zrudl jako pivoňka. „Co blbnete… Tohle si nechte pro
někoho, kdo si to zaslouţí. Já byl rád, ţe jsem tam sám nezmrznul. Byla to jenom klika, nic jinýho.―
„Len ich nechaj, Marek,― škádlil ho dál Štefan. „A či si nebodaj nečítal včerajšie noviny?―
Marek zavrtěl hlavou.
„Tak to si prišiel o veľa,― řekl náčelník. „Krátka noticka je
v Sme, hovorili o tom v regionálnom rádiu, celú dvojstranu
nám sľúbili v nasledujúcom čísle Horehronia, dokonca chcú
urobiť s niekým z nás interview. Ale najzaujímavejšie čítanie
vyšlo tu,― vytáhl včerejší Republiku a rozevřel ji na domácích
aktualitách. „Kto ste to snáď ešte nečítali, tak dobre počúvajte,
pretoţe to skutočne stojí za to.―
Nasadil si kostěné brýle a začal číst: „Stráţcovia boli na svojom mieste. To je, prosím pekne, titulok. A teraz text: ‚Na skutočnú drámu so šťastným koncom sa premenilo pátranie po
dvoch zablúdených lyţiaroch. Počas tohoto víkendu boli dobrovoľní stráţcovia nedávno vyhláseného NP Muránska planina ochudobnení o teplo svojich domácich krbov, pretoţe sa
museli vypraviť do divokej muránskej prírody, aby v nej našli
178
dvoch zatúlaných turistov. Devätnásťročný študent M. V.,
trvale bytom v Prešove, sa totiţ rozhodol stráviť so svojou
o dva roky mladšou priateľkou E. T. niekoľko romantických
dní na chate pod muránskym hradom. Pretoţe obaja mladí
ľudia boli športovo veľmi zdatní, nikoho neprekvapovalo, ţe
podnikali pomerne náročné lyţiarske túry po okolí. Zlom
však nastal vo chvíli, keď sa z jedného takéhoto výletu nevrátili. A zostali, nevedno kde, dokonca celú noc. Prevádzkovateľ
chaty, pán Róbert Kovácz z Jelšavy, o nich dostal oprávnený
strach. Nakoľko je pán Kovácz nielen chatárom, ale súčasne
aj aktívnym ochranárom, podarilo sa mu v nedeľu zavčas
ráno zburcovať rad svojich kolegov a poţiadať ich o pomoc
pri pátraní. Jedenásť muţov a ţien sa bez váhania rozišlo po
celej planine. Bez ohľadu na vyčerpávajúcu únavu, spaľujúci
mráz, obtiaţny terén a krajnú nepriazeň počasia, ju v priebehu nasledujúcich dvadsiatich štyroch hodín kompletne prečesali. Bez výsledku. Lyţiari objavení neboli. Napriek tomu však
bol zachránený ľudský ţivot. Pýtate sa, ako je to moţné?
Nejmenej skúsený zo všetkých stráţcov, Marek Koudelka,
narazil pri svojom pátraní na podozrivú krvavú stopu. Mohol
ju ignorovať, ale rozhodol sa, ţe ju preverí. A na jej konci našiel ťaţko zraneného zamestnanca ţrebčína na Veľkej lúke,
v celej Európe známeho svojím šľachtením muránskych horských koní. Bohuţiaľ, jeden z nesmierne cenných plemenných
ţrebcov leţal v lese mŕtvy, a jeho pán k tomu po neobvyklej
nehode, pri ktorej sa obaja zrútili z vysokej skaly, nemal ďaleko. Marek Koudelka ho však dokázal dopraviť do bezpečia
jednej z chát a s nasadením vlastného ţivota mu ešte v tú noc
zaistil kvalifikované lékárske ošetrenie na poliklinike v Revúcej. Ako nám potvrdila ošetrujúca lekárka, doktorka Spišáková, boli obaja muţi telesne úplne vyčerpaní a pri dlhšom
pobyte vonku by im bezprostredne hrozila smrť podchladením. Môţeme ďakovať len ľudskej odvahe, ochote riskovať
a odbornej zdatnosti stráţcov našich hôr, ţe k tomu nakoniec
nedošlo. A prečo má tento príbeh dvojnásobne šťastný koniec? Pretoţe tí dvaja, kvôli ktorým bola celá náročná akcia
podniknutá, vôbec ţiadnu pomoc nepotrebovali. Ukázalo sa,
ţe strávili piatkovú noc v teple a pohodlí. Boli totiţ v Polomke,
179
jednej z podhorských osád, navštíviť chlapcových vzdialených
príbuzných a tí im ponúkli nocľah.‘
Tak čo, ešte povedz, ţe nie si takmer národný hrdina,― podíval se Štefan dobromyslně na Marka. Ten jen obrátil oči
v sloup.
Ozval se však Maroš. „Jeţišmarjá, je pod tým blábolom niekto podpísaný?―
Štefan si znovu nasadil brýle a zalistoval plátkem. „Nie je. Je
tu napísané ‚od nášho zvláštneho dopisovateľa‘ a skratka -bod. Hovorí ti to niečo?―
„Nie. Nič. Viete, niečo vám poviem. Nie ţe by to bolo napísané zle, počúvalo sa to veľmi dobre, ale ten človek tu nemohol
byť. To musel spovedať niekoho po telefóne. Inak by tam také
nezmysly nemohol napísať.―
„To je dost dobře moţné. Ono se to tak totiţ dělá,― prohodil
bezelstně Marek, který sám měl na svědomí (pod zkratkou mako-) celou řadu podobných článkŧ v českých novinách.
„Zjistit si o věci pár základních informací, to opravdu jde po
telefonu, přidat něco faktografie nebo statistiky, uvést několik
jmen, aby bylo zdání autentičnosti ještě dokonalejší, vloţit těm
nešťastníkŧm do úst několik vlastních vět, které by oni sami
nejspíš nikdy neřekli, obalit to do omáčky, husté podle toho,
kolik slov po vás šéfredaktor chce. A článek je jako vymalovaný.―
„To znelo dosť skúsene,― prohodil kdosi kousavě.
Marek se zarazil a rozhlédl se kolem. „No počkejte, já to ale
nepsal!" ohradil se, kdyţ uviděl pobavené obličeje. "Fakt ne!"
Odpověděl mu smích. Nikdo mu nevěřil.
„Tak uţ ho netrápte,― zastal se ho Štefan. „Náhodou môţe byť
uţitočné mať medzi sebou niekoho, kto ovláda pero, vyzná sa
v médiách a vie fotiť. Však, Foťák?―
A ta přezdívka uţ Markovi zŧstala.
X
180
Středa, 18. února 1998
„Marek? Môţeš sem prosím na chvíľku prísť?― ozvalo se
z kuchyně. Marek, který se v obývacím pokoji díval s Barborkou na Tři oříšky pro Popelku na videu, se zvedl a šel za Andreou.
„Prišla mi pošta zo správy parku, tak som to otvorila, bolo to
adresované na mňa, ale je to vlastne pre teba,― řekla se záhadným úsměvem Andrea a podávala mu rozříznutou obálku
a nějaký na stroji napsaný papír se Štefanovým podpisem
a razítkem Správy Národného parku Muránska planina.
„Pošta pro mě? Proč mi sem posílají dopis, kdyţ mi to mohli
dát příleţitostně do ruky?― podivil se Marek, prohlédl si obálku
a přelétl očima ten papír. „Aklimatizační poukaz?― přečetl nahlas. „A to má být jako co? Netušíš?― uţasl a podíval se překvapeně na Andreu.
„Vraj je to odmena za to, ţe si im pomohol s hľadaním tých
stratených lyţiarov. A vraj aby si si rýchlejšie zvykol na tunajšie
zimy, miláčik… Však si to prečítaj celé,― řekla Andrea pobaveně.
„Třídenní pobyt na lovecké chatě na Studni zdarma…― četl
Marek. „Příští týden, od pondělí do středy.― Zvedl oči k Andree. „Ty jo, víš, jaká tam teď v únoru musí být hrozná zima?
Ale já tomu rozumím, je mi to úplně jasný, oni prostě chtějí,
abych tam zmrznul. Kdyţ uţ se to nepovedlo minule…,― řekl
pohřebním tónem, ale usmíval se u toho, potěšilo ho to. Moc.
„Ale tady píšou, ţe je to pro dva,― ukázal na text. „Jenţe koho
mám s sebou vzít do takové ledárny? Napadá tě snad někdo?―
podíval se nevinně na Andreu.
„No, to neviem,― odpověděla stejným tónem. „Asi by si mal
zobrať niekoho, kto ťa tam bude ochraňovať pred zamrznutím,
keď si taký zimomravý…,― zaplály jí v očích plamínky.
„Tak já jsem podle tebe zimomřivý?― zatvářil se Marek dotčeně.
„A nie si snáď? Robo vravel, ţe si vyzeral ako cencúľ. Hoci ja
tomu samozrejme vôbec neverím…,― dodala rychle, kdyţ viděla, jak se Marek tváří, a se smíchem mu vlepila pusu na tvář.
„Ty mě zlobíš,― řekl Marek vyčítavě a přitáhl Andreu k sobě.
181
„To by som si nikdy nedovolila,― zavrněla Andrea a kousla ho
do ramene.
„Hele, a jak jsi vlastně myslela to ochraňování před zmrznutím?― zeptal se Marek v pauze mezi polibky.
„Nevieš? A to si záchranár? To je hanba!― zatvářila se Andrea
pohoršeně a přivřela jedno oko. „No to sa predsa musíš k niekomu poriadne pritúliť…,― zašeptala mu do ucha.
„Asi takhle nějak?― přitiskl se k ní Marek celým tělem, odhrnul jí rukou husté vlasy a políbil ji za ucho.
„Áno, takto nejako,― zapředla spokojeně Andrea. „Ale vieš,
Mareček, bez šiat je to ešte oveľa, oveľa účinnejšie…―
„Tak bez šatŧ… Hm, to je škoda, ţe jsem to nevěděl uţ v lednu. Mohl jsem se na Maretkiné tulit bez šatŧ ke Krakenovi.
Třeba by nám tam nebyla tak strašná zima. A nevypadal bych
jako rampouch,― zachechtal se Marek.
„No tak tým si teda nie som veľmi istá. Ono to totiţ omnoho
lepšie funguje, keď nemajú obaja chlpaté prsia, vieš?― ušklíbla
se Andrea pobaveně, kdyţ si ty dva chlapy zkusila představit,
jak se k sobě tulí nahatí.
„Já chlupatý prsa mám,― řekl Marek zamyšleně. „Takţe aby
to fungovalo, musím teď k sobě najít někoho, kdo je chlupatý
nemá. Hele, jak jsi na tom ty?―
„Ja?― opáčila Andrea a zajiskřilo jí v očích. „Počkaj, hneď to
zistím.― Trochu se zaklonila, odtáhla si tričko od krku a podívala se do výstřihu. Pokývala hlavou. „Ja by som tam s tebou
kľudne ísť mohla, ja chlpaté prsia nemám,― oznámila s přimhouřenýma očima.
„Ukaţ, přesvědčím se sám,― řekl Marek nedŧvěřivě, zahákl jí
ukazováček za výstřih a nakoukl tam sám. „Nemáš je chlupatý,― řekl spokojeně. „Ale koukám, ţe nemáš ani podprsenku,―
dodal ještě spokojeněji. Vytáhl Andree tričko z kalhot a vstrčil
pod ně ruku. Za okamţik si uţ jeho teplá drsná dlaň hrála
s jejím levým ňadrem. Kdyţ se bříškem palce dotkl bradavky,
Andrea se zachvěla a zrychlil se jí dech. „Máš krásný prsa, takový mazlivý, akorát do ruky,― zašeptal Marek.
„Hele, a kalhotky sis dneska taky zapomněla vzít?― zeptal se
zaujatě, kdyţ mu ruka zabloudila i do jejích kalhot.
182
Andrea se usmála, opřela se zády o kuchyňskou linku, přitáhla Marka k sobě a pomalými pohyby pánve se mu otírala
o klín. „Čo myslíš?―
„Myslím, ţe tohle dlouho nevydrţím…,― zasténal Marek, kterému připadalo, ţe se mu kaţdým okamţikem musí protrhnout
kalhoty. Pohnul se mu ohryzek, jak ztěţka polkl.
„Ani ja. Nevieš náhodou, ako dlho tá rozprávka ešte pôjde?―
zašeptala Andrea s přivřenýma očima a hlavou zvrácenou dozadu, aby ji Marek mohl líbat na hrdle, kde to měla velmi ráda.
„Tak dvacet minut…―
„A to mi hovoríš len tak?!― řekla Andrea a odstrčila ho prudce od sebe. Oči se jí leskly a tváře měla rozpálené. „Zavri tie
dvere,― dodala, zatímco si přetahovala tričko přes hlavu.
X
Později večer, aţ uloţili Barborku do postýlky, zapálili
v koupelně vonnou svíčku, otevřeli sedmičku skvělého Tramínu červeného z Château Topoľčianky, zhasli velké světlo a vlezli si spolu do vany plné horké vody s pěnou. Marek byl opřený
zády o stěnu a štíhlou Andreu měl usazenou mezi svými koleny.
Andrea nalila víno do skleniček na stopce a jednu podala
Markovi. „Na zdravie,― přiťukla si s ním. „Alebo - na aklimatizačný pobyt?―dodala poťouchle.
Marek se usmál, upil a odloţil pohárek na okraj vany. „Ty bys
tam se mnou opravdu jela?― navázal na odpolední rozhovor.
„Já bych tam strašně rád byl s tebou, ale fakt se bojím, ţe tam
bude hrozná zima. Tyhle lesnický chaty musí přece v zimě
strašně vymrznout, kdyţ se tam pravidelně netopí. Nevím,
jestli je to dobrý nápad…―
„Zima tam asi bude,― odpověděla Andrea zamyšleně a mechanicky hladila Marka po mokrém koleni. „Ale vieš čo? Ja sa
tam hrozne teším. Ak ma tam teda vezmeš so sebou…,― opřela
si mu hlavu o rameno. „Ten poukaz si dostal ty.―
„A koho jinýho bych měl vzít, blázínku…,― políbil Marek Andreu do vlasŧ. „Udělalas mi radost, já se bál, ţe se ti do takové
183
zimy nebude chtít. Ale jestli pojedeš, tak to bude báječný výlet,― objal ji.
„Mne zima nevadí, za tie roky tu som si na ňu uţ celkom
zvykla,― usmála se Andrea a otočila hlavu, aby mohla Markovi
dát pusu. „A pôjdem s tebou strašne rada kamkoľvek. Išla by
som s tebou kľudne aj na severný pól alebo na koniec sveta.
Veď uţ ani nepamätám, kedy som naposledy niekde bola,―
dodala zamyšleně. „Uţ sú to nejmenej tri roky…―
„Kdo nám ale pohlídá Barborku?― zamyslel se Marek. „Nebo
ji tam vezmeme s sebou?―
„Nechcela by som ju tam brať,― zavrtěla Andrea hlavou
a Marka zašimraly na tváři její vlasy, staţené do ohonu. „Na ňu
tam bude asi naozaj veľká zima. Ale hlavne, celkom rada by
som išla bez nej. Dúfam, ţe nebudem vyzerať ako krkavčia
matka, ale tieţ by som si od nej rada aspoň pár dní oddýchla.
Od jej narodenia sme stále spolu. Nemám ju ku komu dať…―
„No právě. Kdo by nám ji tady mohl pohlídat?― přemýšlel
Marek.
„Myslela som na Roba, poznajú sa dobre a Barča ho má rada,― odpověděla Andrea. „Nasťahujeme ho na tie tri dni k nám,
postará sa nám aj o Rona a o sliepky. Dúfam, ţe ti to nevadí?―
„Mně? Proč by mělo? Ty jsi tady domácí. A jestliţe nám to
dovolí být celý tři dny úplně sami, tak proti tomu nemám vŧbec nic. Naopak,― usmál se, namočil mycí houbu do pěny
a zlehka ji roztíral Andree po ramenou a po prsou. „Aspoň se
k sobě budeme moci pořádně tisknout, abysme nezmrzli. Úplně bez šatŧ,― zašeptal jí do ucha. „Hm, zvládne se o ni ale postarat?― zváţněl. „Nějak si ho neumím s malou holkou představit.―
„Jasné, ţe zvládne,― pousmála se Andrea. „Asi nevieš, ţe má
dospelú dcéru, však?―
„Kdo? Robo?― neskrýval Marek překvapení a poposedl si ve
vaně. „To jsem opravdu netušil, on o sobě skoro vŧbec nemluví. Vím, ţe je vdovec, ale myslel jsem, ţe ţádný děti nemá,―
stočil se, aby viděl Andree do obličeje.
„Môţe mať teraz tak dvadsaťosem - tridsať. Ale nevrav mu
prosím ťa, ţe o tom odo mňa vieš. Neviem, čo si s Kati urobili,
184
ale počula som, ţe sa spolu veľmi nestýkajú. Zvlášť od smrti
jeho ţeny.―
„To je ale blbý,― řekl Marek smutně. Trápilo ho, ţe jeho přítel
má takové rodinné problémy. „No, a takţe ty si myslíš, ţe by
Robo zvládl Barborku pohlídat…,― vrátil se k pŧvodnímu tématu.
„Nepochybujem o tom,― odpověděla Andrea s jistotou.
„Nakŕmi ju a postráţi ju, o to sa vôbec nebojím. A ako poznám
Barču, tak sa bude starať viac ona oňho neţ on o ňu. Myslím,
ţe nakoniec budú spokojní obaja,― usmála se.
„A myslíš, ţe se mu bude chtít?― namítl Marek nepřesvědčeně.
„Bude, neboj sa. Zájdu si spolu do Popradu do kina a do cukrárne a druhý deň do Bystrice preliezť nejaké obchody s hračkami a tak… Povedala by som, ţe sa o nich vôbec báť nemusíme…―
„Počkej,― zarazil se najednou Marek. „Jak tohle všechno víš?
Kdys s ním o tom mluvila? Vţdyť to přišlo teprve dneska odpoledne?―
Andrea se zapýřila a kousla se do rtu. „No, prišlo to dnes…
Ale oni to so mnou vopred trošku konzultovali, vieš?― dodala
nevinně. „Nehnevaj sa, ja tam s tebou fakt chcem byť sama,―
řekla a odloţila skleničku s nedopitým vínem. Přetočila se ve
vaně, aby byla k Markovi čelem, přisála se mu na ústa a rukou
našla pod sebou jeho penis…
X
Pondělí, 23. února 1998
„Tak, toto je konečná stanica, váţení. Vystupovať. Odtiaľto aţ
na Studňu uţ budete musieť šlapať po vlastných,― řekl s úsměvem Lajo Česlák, mladý stráţce zhruba v jejich věku a Markŧv
nový kamarád, kdyţ jim asi v deset hodin dopoledne zastavil
u odbočky na Havranie, v místě, kterému místní říkají Uhliareň. „Potiaľto lesáci udrţujú cestu prehrnutú, ale ďalej do hory
sa aţ do jari nedostaneme ani traktorom.―
185
Marek s Andreou vylezli ze starého Zetoru, který si Lajo pro
tenhle účel vypŧjčil v hřebčíně na Velké louce, a zpoza řidičova
sedadla vytáhli své dva velké batohy s oblečením a zásobami
na tři dny a dva páry vypŧjčených sněţnic a hŧlek.
„V stredu o piatej popoludní tu na vás budem zase čakať,―
řekl Lajo a nastartoval znovu dýchavičný červený traktor. „Prajem vám pekné počasie a príjemnú dovolenku,― usmál se, přátelsky jim zamával na rozloučenou, otočil se a odjel zpět do
civilizace. Po chvíli zmizel za zatáčkou, a kdyţ utichl i zvuk
motoru, Marek s Andreou uprostřed sněhem pokryté Muráňské planiny osaměli.
„Uţ jsi na tom někdy stála?― zeptal se Marek Andrei, kdyţ viděl, jak je trochu bezradně obrací v rukách.
Zavrtěla hlavou. „Nie, ešte nikdy. Je to ťaţšie neţ na běţkách?― zeptala se s mírnými obavami.
„Je to hlavně úplně jiný neţ na běţkách. Ale neptáš se toho
pravýho, já na nich šel do lesa taky jenom jednou,― přiznal
Marek. „A to jenom kousek. Ale není to prý nic sloţitýho, chce
to jenom přijít na ten správnej grif. Pak to jde docela snadno.
No, trochu z toho ze začátku bolej nohy, protáhne to úplně jiný
svaly neţ normální chŧze.― Klekl si a pomohl Andree připevnit
její pár sněţnic k nohám. Vstal a podal jí lyţařské hŧlky. „Zkus
se na nich trochu projít.―
Utahoval řemínky sněţnic kolem svých kotníkŧ a díval se
přitom, jak si Andrea vede. Byla od přírody mrštná, a i kdyţ
aktivně nesportovala, byla z práce navyklá na fyzickou námahu, takţe po několika opatrných počátečních krŧčcích získávala rychle na jistotě. Neţ se Marek kompletně ustrojil, pohybovala se kolem něho na sněţnicích s rutinou starého zálesáka.
„Myslím, ţe sa mi to bude páčiť!― zavolala na Marka. Oči jí
nadšeně zářily, z úst jí stoupaly obláčky husté páry a tváře měla zčervenalé mrazem. Hezky jí ladily s oblečením - červenou
péřovou bundou, červenými oteplovačkami, bílým kulichem
s bambulkou a bílými palčáky vlastní výroby. Vypadala šťastně.
A nádherně.
Marek si ji zamilovaně prohlíţel. „Uţ jsem ti dneska řekl, ţe
ti to moc sluší, ty moje Červená Karkulko?― zeptal se.
186
„Dvakrát,― usmála se Andrea. „Ale môţeš mi to hovoriť stále,
dobre sa to počúva. A vôbec, poď bliţšie, chcem ti dať za ten
kompliment pusu…,― vykročila mu naproti.
Jenomţe v tu samou chvíli udělal krok vpřed i Marek a přišlápl špičku Andrejiny pravé sněţnice. Andrea ztratila rovnováhu, padla Markovi do náruče a v další chvíli se uţ oba váleli
ve vzájemném objetí ve sněhové závěji vedle prohrnuté cesty.
„Tak. A prvý krst máme úspešne za sebou,― smála se Andrea,
zatímco se snaţili rozplést změť končetin a hŧlek. Pomohli si
navzájem na nohy a vzájemně ze sebe ometali sníh.
„Andrejko, myslím, ţe máme problém,― řekl s potutelným
úsměvem Marek, který obzvlášť pečlivě oprašoval sníh ze zadní
strany Andreiných kalhot.
„A aký?― zeptala se rozesmátá Andrea, tušící nějakou čertovinu.
„Dokud máme na nohách tyhle věci, tak si nemŧţeme dát
pusu,― řekl a protáhl smutně obličej.
„Myslíš?― opáčila Andrea zamyšleně a postavila se před něj
tak blízko, jak jim sněţnice dovolily. „Hm, naozaj. Ale keď sa
postavíme takto a obaja sa trošku predkloníme…,― zapřela se
hŧlkami a opatrně se předklonila, „tak to pôjde,― dodala se
smíchem a dala Markovi mlaskavou pusu. „Vidíš?― napřímila
se. „Keď sa chce, tak to ide. Ale je fakt, ţe je to dosť nepohodlné. Radšej by sme sa mali poponáhľať, nech sme uţ na chate.
Začínam sa tešiť na prvú lekciu záchrany mrznúcich…,― koukla
se zpod obočí na Marka.
Ten se zasmál. „Já taky. Strašně moc,― přiznal. „Ale upozorňuju tě, ţe jestli se tam od podzimních honŧ netopilo, tak tam
bude stejná zima jako venku,― dodal.
„Môj milý, veď ty si s tým určite poradíš,― řekla Andrea, pohladila Marka povzbudivě po rameni a obdařila ho takovým
pohledem, ţe se na místě rozhodl, ţe udělá všechno proto, aby
v chatě bylo nejpozději do pěti minut po příchodu aspoň pětatřicet stupňŧ tepla…
X
187
Marek šel první a prošlapával jim stopu. Šlo se jim na sněţnicích snáze, neţ doufal. Opravdu to bylo jen o tom, získat
správný grif a pamatovat na to, ţe nemohou klást nohy příliš
blízko k sobě, aby si nešlapali na sněţnice. Ale mělo to samozřejmě i svá úskalí. Jedno z nich odhalil Marek asi po pŧl kilometru chŧze, ve chvíli, kdy si začínal myslet, ţe uţ mu to jde
docela dobře.
Chystal se udělat další krok, ale probořil se v navátém sněhu
asi čtyřicet centimetrŧ hluboko, a kdyţ uvízlou nohu pracně
vytahoval, zaklesl se špičkou sněţnice za zledovatělý okraj
nějaké starší vrstvy a natáhl se jak dlouhý, tak široký.
„Nestalo sa ti nič?―zeptala se ho Andrea, která šla v jeho stopách pár krokŧ za ním. V jejím hlase bylo víc pobavení, jak
starostí.
„Ne,― vyplivl Marek hrst sněhu. „Spadl jsem do měkkýho. Ale
obávám se, ţe se nedokáţu s tím batohem na zádech sám
zvednout,― řekl. Pokoušel se vzepřít na rukou, ale zabořily se
mu pokaţdé do sněhu aţ po ramena a navíc ho patnáct kilogramŧ váţící krosna s proviantem a oblečením tlačila stále
dolŧ, obličejem do sněhu. „Pomŧţeš mi na nohy?― zaprosil.
Andrea si sundala svŧj batoh a dřepla si k němu. „Rada,―
usmála se mile a poplácala ho po zadku jako koně. „Ale čo za
to?― dodala a zablýskalo se jí zlomyslně v očích.
„A co takhle pomoc bliţnímu v nouzi, ty vyděračko?― prskal
Marek, kterému se dostal sníh pod oblečení a začínal se mu
tam rozpouštět.
„To vieš, toto sú nadštandardné sluţby. A tie sú drahé. Ale
keď nechceš…,― začala se Andrea zase zvedat.
„Dobře, dobře!― zuřil bezmocný Marek. „Tak co bys chtěla za
to, ţe zachráníš ţivot jednomu nešťastníkovi?― zeptal se rezignovaně.
Andrea si k němu zase dřepla a pohladila ho láskyplně po
hlavě. „Miláčik, budeš mi za to zajtra celý den slúţiť,― oznámila
mu se smíchem.
„To nebyla moc vysoká cena,― namítl Marek, kdyţ konečně
zase stál na vlastních nohách a snaţil se, víceméně neúspěšně,
vytřepat z rukávŧ zbytky sněhu. „Já ti budu slouţit rád…―
188
„Naozaj?― šlehla po něm Andrea pohledem. „Uvidíme, čo
budeš vravieť zajtra večer,― dodala rozverně.
X
Ani ne o sto metrŧ dál potkala podobná nehoda Andreu.
„Mareček?― zavolala po chvíli, kdyţ zjistila, ţe se ani ona bez
Markovy pomoci neobejde.
Marek se zastavil a otočil se. „Ano, lásko? Copak tam hledáš?― usmál se spokojeně, kdyţ uviděl Andreu bezmocně se
kroutící ve sněhu, a zasvítilo mu v očích. Přece jenom existovala na světě nějaká spravedlnost. „Potřebuješ snad s něčím pomoct?―zeptal se nevinně a shodil batoh ze zad.
„Áno,― pípla Andrea. „Miláčik, však budeš taký dobrý a pomôţeš mi vstať?―
„Jistě. Moc rád,― sklonil se k ní a ometl jí sníh z tváře. „Ale
bude to hodně drahé. To víš, nadstandardní sluţby, vysokohorská přiráţka a tak…―
„Ale no tak… Snáď by si odo mňa nič nechcel, spomeň si, si
predsa záchranár,― smlouvala Andrea, která tušila, ţe jí to lacino neprojde. „Ty máš predsa zachraňovanie ľudí v popise práce…―
„Moţná záchranář někdy budu,― usmál se Marek a na okamţik se zasnil. Docela se mu ta představa zamlouvala. „Ale
zatím nejsem. Takţe ti pomŧţu, ale zadarmo to nebude. Moţná
kdyby šlo o někoho jinýho… Ale ty máš u mě vroubek. Nepamatuješ si? Není to ani pět minut…―
„Ach, jaj. Bála som sa, ţe povieš presne toto. Vieš, ţe si hrozne pomstychtivý? To vôbec nie je pekná vlastnosť,― snaţila se
mu ještě Andrea zapŧsobit na city. „No tak dobre, čo odo mňa
chceš?― povzdechla si, kdyţ se Marek obměkčit nenechal.
„Ten zítřek otočíme.―
„Ako otočíme? Akoţe najprv bude večer a potom ráno?― nechtěla se Andrea vzdát.
„Dobrý pokus,― zasmál se Marek. „Ale tak jsem to nemyslel.
Myslel jsem to tak, ţe zítra budeš celý den slouţit ty mně.―
„Ale no tak, miláčik, ty nemáš vôbec ţiadnu fantáziu. To som
si predsa vymyslela ja na tebe…,― prskala Andrea.
189
„Jen počkej, to ještě není celé,― řekl Marek.
„Vydriduch! Ty ma vôbec nemáš rád!―
„Právě ţe mám,― usmál se Marek.
„Aha. A čo ešte teda odo mňa budeš chcieť?― zvedla Andrea
se zájmem obočí.
„Budeš mi celý den slouţit úplně nahá. Souhlasíš?―
„Mám snáď na výber?―
„Jistě, mŧţeš zŧstat v tom sněhu.―
„Lump!―
„Nezlob, nebo to bude ještě draţší…,― řekl Marek se smíchem, přidrţel Andrein batoh, aby mohla vytáhnout ruce
z popruhŧ, odloţil ho bokem, a potom jí pomohl se zvednout
na nohy.
Andrea se oklepala, aby ze sebe setřásla sníh, ale kdyţ jí chtěl
Marek pomoct, chytla ho za ruku. „Počkaj,― řekla s nevyzpytatelným výrazem v očích a přistoupila k němu blíţ. Postavila se
mu oběma nohama na sněţnice, pevně ho objala a strhla ho
znovu do sněhu.
Převrátila ho pod sebe a zalehla ho. „Tak počúvaj, ty môj podarený záchranár. Kľudne ti budem zajtra celý deň slúţiť nahá.
Ale pod podmienkou, ţe ty budeš nahý tieţ…,― zašeptala mu
z bezprostřední blízkosti do obličeje. Oči jí přitom jiskřily jako
sníh, který se jí zachytil ve vlasech.
Marek se usmál, sevřel ji v náručí a převalil se na ni. „To
abysme si tam zatopili hodně dobře,― zašeptal tentokrát on
Andree do ucha a kousl ji zlehka do boltce. Kolenem se vnutil
mezi Andreina stehna a zatlačil proti jejímu klínu, ruka mu
zabloudila na její hrudník. „A vŧbec, proč jenom zítra?―
Andree potemněly oči a zrychlil se dech. Vzepřela se a znovu
se ve sněhu převrátili. Sedla si Markovi na břicho, obě ruce mu
přidrţela nad hlavou a divoce ho kousla do rtŧ. „Zajtra, pozajtra, pre teba kedykoľvek, môj milý. Ale teraz uţ radšej poď, lebo
sa vyzlečiem hneď tu a teraz.―
„Brrr, mám ten sneh úplne, ale úplne všade,― otřásla se, kdyţ
znovu stáli na nohách a upravovali se pro další cestu.
„Chceš, abych ti pomohl ho vytřepat?― nabídl se Marek
ochotně.
190
„Radšej nie,― smála se Andrea rozpustile. „Tie tvoje ruky na
mňa majú nejaký zlý vplyv…―
X
Kolem druhé odpoledne obešli ze severní strany vrchol
Veľkého Cigána, čímţ překonali nejvýše poloţenou část trasy,
a po mírném klesání konečně vyšli z lesa na okraji luk na
Studni.
Vlevo pod svahem viděli úplně zasněţený seník, vpravo nad
cestou pak zazimovanou roubenou loveckou chatu a o pár set
metrŧ dál, kousek za Ľadovou jamou, pak nově opravenou
zděnou hájovnu. Zatím byla prázdná, ale povídalo se, ţe od
jara by v ní měl začít fungovat nový nájemce.
Marek však zamířil k nedalekému srubu, ometl rukavicemi
sníh ze stolu a z jedné z lavic, co jsou před ním, a sloţil tam
batoh. S úlevou si narovnal záda a pomohl vysoukat se z popruhŧ i Andree. „Pauza,― řekl.
„Bývame tu?― kývla Andrea bradou k chatě a unaveně se posadila ke stolu.
„Ne,― zavrtěl hlavou Marek. „V té dolní, u studánky.―
„V tej parádnej?― zasvítily Andree oči. „Nikdy som vovnútri
nebola, Zolo vţdy vravel, ţe tá je iba pre vzácne návštevy…―
„Však my jsme vzácná návštěva. Nebo snad ne?― usmál se
Marek.
„Rozhodne tá najvzácnejšia,― přikývla dŧstojně Andrea, které
se rychle vracely síly a dobrá nálada. Vytáhla ze svého batohu
termosku se sladkým čajem a odlila do kelímku. „Na, napi sa,―
podala jej Markovi.
Marek dvakrát foukl do páry vznášející se nad nápojem
a opatrně se napil. Čaj byl silný a horký a příjemně se rozlil do
ţil. Lokl si pořádně a zachvěl se rozkoší.
„Nechutí?― zeptala se Andrea.
„Naopak,― zavrtěl Marek hlavou. „Bylo to velice… příjemné.
Zkus,― podal jí šálek.
„Dobré som to uvarila,― pochválila se Andrea, kdyţ čaj dopila. Odloţila šálek na stŧl a promnula si ruce.
„Je ti zima?― zeptal se Marek.
191
„Trošku.―
„Ukaţ,― řekl Marek a sevřel její dlaně do svých. Přitáhl je
k sobě a chvíli na ně dýchal. „Uţ je ti teplo, děvče?―
„Teplo, deduško Mrázik,― pípla Andrea, „teplo…―
„Ty moje Nastěnko hnědooká,― zasmál se Marek, přisedl si
blíţ a pevně dívku objal. „Je mi s tebou hezky. Taky je ti se
mnou hezky?― zašeptal jí do ucha.
„Je, moc,― zavrněla Andrea spokojeně a zavrtala se mu hlouběji do náručí. „Ešte budeme dnes niekam šlapať?― zeptala se
po chvíli.
„Mŧţeme jít na nějakou túru, jestli chceš,― odpověděl Marek
s úsměvem. „Nebo bys raději dělala něco jinýho?― zeptal se
nevinně.
„Niečo úplne, ale úplne iné,― odpověděla Andrea. „Niečo príjemnejšie…,― dodala a protáhla se smyslně jako kočka. Vyskočila na nohy a chytla Marka za ruku. „Tak uţ poď, Ivánuška,
chata čaká na vzácnych hostí.―
X
Protoţe cesty byly beztak ukryty kdesi pod sněhem, přešli
louku přímo za nosem a po nějakých tři sta metrech se objevili
před dolní chatou, do poslední chvíle skrytou za hradbou
stromŧ.
První překvapení je čekalo před chatou – ve více jak metr
hlubokém sněhu byly proházené cestičky, spojující strategická
místa. Přístupovou cestu s chatou a hlavně chatu s dřevníkem,
kadibudkou a studánkou.
Druhé překvapení pak zaregistrovali hned za dveřmi - v chatě rozhodně nebyla taková zima, jakou očekávali a jaké se obávali. Chatu na jejich návštěvu někdo připravil a v rámci moţností vytopil. Ne, ţe by v ní bylo teplo, ale aspoň tam nemrzlo.
Marek s Andreou sloţili batohy a sněţnice v chodbičce za
dveřmi a vyrazili na prŧzkum.
Vlevo objevili malou spíţ, teď ovšem prázdnou a pořádně
vymrzlou, vpravo pak kuchyňku se sporákem a dřezem na
nádobí. Samozřejmě bez tekoucí vody, ta byla v provozu jen
v létě. Podobně elektřina na chatě nebyla funkční, svítit se
192
muselo plynovými lampami a svíčkami. Zase tak vzácní hosté,
aby kvŧli nim lesáci zprovozňovali naftový generátor, Andrea
s Markem nebyli. Ale jim to nevadilo, neměli v plánu moc svítit. A kdyţ, tak svíčky budou romantičtější.
Na konci chodby, proti vstupním dveřím, byla největší místnost chaty. Obývací pokoj s několika křesílky, dlouhým stolem,
rozkládací pohovkou a hlavně obrovskými kamny z tmavě zelených kachlŧ.
V rohu pak byly dřevěné schody do patra, kde byly v podkroví dvě malé loţnice a terasa s výhledem do lesa. V kaţdém
z pokojŧ byla malá kamna na dřevo a dvě postele. V létě tu
muselo být moc příjemně, ale teď byla tady pod střechou hodně velká zima, od úst se jim při kaţdém slově kouřilo.
„Kde si usteleme?― zeptal se Marek.
„Dolu, pri tej kachľovej peci,― odpověděla Andrea bez zaváhání. Marek se usmál, nic jiného ani nečekal. Vrátili se dolŧ.
„Budeme muset Robovi ve středu poděkovat,― řekl Marek,
kdyţ si dřepl ke kamnŧm a nakoukl dvířky dovnitř.
„Robovi? Prečo práve Robovi?― podivila se Andrea.
„Protoţe takhle noţem krájí třísky na podpal jenom on. Vsadím se, ţe to byl právě on, kdo nám to tady připravil.―
Naloţil do kamen pořádně a škrtl zápalkou. Za chvíli uţ se
z nich ozýval příjemný hukot mladého, ale dravého ohně
a praskání suchého smrkového dřeva. Marek poloţil opatrně
dlaně na kachle. Zatím byly studené, ale to se rychle změní. Do
pŧl hodiny se ohřejí, za hodinu uţ budou hřát a za pár hodin
bude alespoň v této místnosti docela příjemně. Znal to z Robovy chaty, tam byly taky takové kachláky. Ostatně hodně podobné, asi to všechno dělal jeden mistr kamnář.
„Pŧjdu nanosit nějaké dřevo,― řekl. „Ať nám ta zásoba vydrţí
aspoň do rána. A taky donesu nějakou vodu na mytí a na kafe.―
„Si môj miláčik,― přitulila se Andrea k němu, vytáhla se na
špičky a dala mu pusu. „Beţ. Ja zatiaľ vybalím veci.―
X
193
Po návratu Marka přivítalo šero, přivřené vnitřní okenice,
zapálená svíčka na stole a ticho, rušené jen přátelským hučením kamen a Andreiným pravidelným dechem.
Uprostřed místnosti bylo vybudované veliké hnízdo z jejich
spacákŧ, ale hlavně matrací, pokrývek a polštářŧ, které Andrea
sesbírala po celé chatě. Sama byla zavrtaná někde uprostřed
a ven jí koukal jenom nos.
Marek se usmál, vysypal plnou náruč rozsekaných polen do
velké dřevěné bedny u kamen a klekl si vedle Andrei. Naklonil
se nad ni a políbil ji na špičku nosu. „Ty mŧj kulíšku, koukám,
ţe sis postavila domeček,― usmál se.
„Kulíšku? To je pekné slovo, čo to znamená?― špitla Andrea.
„Kulíšek je taková mrňavá sovička, vy jí říkáte kuvičok,―
opřel si své čelo o její a pohladil ji po tváři.
„Kuvičok… A aký je kuvičok?― zeptala se Andrea s úsměvem
a se zavřenýma očima.
„Je maličký,― políbil Andreu na levou tvář, „a roztomilý,― dal
jí pusu na čelo, „a hebounký,― přitiskl své rty k jejím, „a někdy
pěkně dravý,― usmál se a kousl ji zlehka do brady. „Jako ty. Ale
kdyţ je tma, tak nespí jako ty,― dodal s hranou výčitkou.
„Ale ja predsa nespím,― zašeptala Andrea a otevřela oči.
„Nee? Tak co tam děláš?―
„Ja tu na teba čakám. Bola mi trošku zima…― Vysoukala ruce
ven zpod přikrývek, objala Marka kolem krku a přitáhla ho
k sobě. „Zohreješ ma?―
„Moc rád. Ale vlezu se tam? Je ten tvŧj soví pelíšek dvoumístný?―
„To vieš, ţe áno, drţím ti tu vedľa sebe miestečko.―
„Hele, kuvíčku, není náhodou tohle mŧj svetr?― zatahal Marek Andreu za rukáv.
„Je. Poţičala som si ho, nevadí? Mám ho rada, vonia tebou…―
„Nevadí,― odpověděl Marek s úsměvem. „Nekouše tě? Tenhle
svetr je potvora kousavá.―
„Hryzie,― přikývla Andrea hlavou.
„Tak dolŧ s ním, kousat tě mŧţu jenom já,― řekl Marek a stáhl z dívky svŧj těţký černý svetr z jačí vlny. V šeru pokoje zasvítilo štíhlé dívčí tělo. „Ty jsi nahatá,― konstatoval spokojeně
194
a ponořil ruku do peřin. „A úplně celá,― zapátral poněkud níţ
pod přikrývkami.
„Úplne celá nie,― zavrtěla Andrea hlavou. „Nechala som si
hrubé ponoţky. Tie sú tieţ tvoje, tie pletené od tvojej mamy,―
zajiskřilo jí v očích. Zachvěla se a zatajila dech. „Brrr…. Ty máš
hrozne studené ruky. Musíme s tým niečo spraviť, lebo sa pocikám, ak sa ma ešte raz takto dotkneš.―
Marek se zasmál. „Tak já s tím něco udělám, trápit tě nechci.― Šel ke kamnŧm, pořádně do nich přiloţil, a potom přitiskl obě ruce na teplé kachle. Drţel je tam tak dlouho, jak se
dalo vydrţet. S ohřátými dlaněmi se vrátil za Andreou. Svlékl
se, klekl si a stáhl z nahé dívky pokrývku.
„Zavři oči a nehýbej se,― poţádal ji, a kdyţ ho poslechla, začal
jí přikládat teplé dlaně na rŧzná místa na těle. Pokaţdé jinam
a pokaţdé tak, aby to Andrea nečekala. Té se znatelně zrychlil
dech.
„Ale teraz ma uţ tieţ trápiš…,― zašeptala.
„Mám přestat?― zeptal se zrovna tak tiše Marek.
„Neopováţ sa,― usmála se Andrea.
Kdyţ vzal do obou dlaní její levé ňadro, rty stiskl ztvrdlou
bradavku a jazykem si s ní pohrál, sykla a skousla si dolní ret.
Líce jí potemněly.
A kdyţ jí přikryl dlaní klín a promnul jej prsty, prohnula se
jako luk, zasténala a otevřela oči. Podívala se upřeně na Marka.
Přitáhla si jeho hlavu a dlouze ho políbila na ústa.
„Poď, milý. Poď uţ ku mne,― zašeptala mu do ucha a stáhla
ho na sebe a do sebe.
X
195
Třetí část - Strážce
Sobota, 19. června 1999
„Kohopak jsi mi na dnešek připravil, Štefane?― zeptal se Marek mazácky, kdyţ se chvíli před sedmou hodinou srdečně
pozdravil v muráňské centrále se všemi přítomnými, a začal se
převlékat do jasně zelené košile a khaki pumpek sluţební uniformy. Tvářil se suverénně a sebejistě, ale v jeho hlase byly
patrné stopy trémy.
„Tak čo, Marek, ako sa dnes ráno cítiš?― zvedla Janka, nejlepší botanička správy NP, oči od nějaké encyklopedie a zvědavě se přes své silné brýle na novotou vonícího profesionála
podívala. Kdyţ takto kulila oči, vypadala trošku jako sova, ale
Marek ji měl moc rád. Hodně se od ní naučil.
„Dobře se cítím. Proč bych se neměl cítit dobře? Proč se mě
na to ptáš?― zeptal se ostraţitě.
„No, pokiaľ som sa dobre dívala na rozpis, tak dnes predsa
ideš po prvýkrát úplne sám. Alebo snáď nie?― dodala Jana se
shovívavým úsměvem.
Marek neochotně přisvědčil. Nebyl rád, kdyţ mu to někdo
takto nepokrytě připomínal. Cítil se uţ jako starý mazák,
nicméně nepopíratelným faktem zŧstávalo, ţe jmenovací dekret měl v kapse teprve necelé dva týdny a ţe právě dneska měl
mít svoji první sluţbu, kdy bude skupinu zákazníkŧ provádět
zcela samostatně. Bez asistence patrona, zkušenějšího kolegy.
V jeho případě Roba.
Budu provázet úplně sám, zasnil se Marek a přimhouřil při
té představě blaţeně oči. Počínaje dneškem ho uţ nikdo nebude kontrolovat a sekýrovat za kaţdou prkotinu. Nebude ale ani
nikdo, kdo by mu v případě potřeby napověděl či pomohl,
a bude jen a jen na něm, aby se úspěšně vypořádal se všemi
nástrahami divoké přírody, vrtošivými rozmary horského počasí a hlavně zcela nevyzpytatelnými nápady turistŧ, kteří si za
jeho sluţby zaplatí nemalou částku.
Marek byl sice trochu nervózní, měl trému, ale nebál se. Připravoval se na svoji práci dlouho a dŧkladně a nepředpokládal
proto, ţe by pomoc kolegŧ potřeboval. Ani si něco takového
196
nepřipouštěl, propadl by se hanbou, kdyby musel zapnout
vysílačku a zavolat na centrálu o pomoc.
Potřásl hlavou a takové myšlenky z ní vypudil ven. Rozhodně
neměl v úmyslu kazit si podobnými úvahami svŧj Velký Den.
Vţdyť se na svoji první samostatnou sluţbu těší uţ kolik týdnŧ…
Štefan se na Marka s vědoucným úsměvem podíval, ze stolu
si podal velký arch nalinkovaného papíru, plného jmen, tras,
čísel a poznámek, nasadil si na nos své nové brýle na čtení,
takové ty s polovičními skly a kovovými obroučkami, a jel pomalu a rozváţně prstem dolŧ po prvním sloupečku. Byla v něm
napsána jména všech dnes slouţících muţŧ a ţen, celkem čtyřiadvaceti profesionálŧ a osmi brigádníkŧ.
Menší část z nich bude, podobně jako Marek, provádět po
Muráňské planině platící turisty, ostatní budou rozděleni do
dvoučlenných hlídek a rozejdou se po celém národním parku,
aby ty návštěvníky, kteří o sluţby prŧvodcŧ nebudou mít zájem
a vyrazí do lesa na vlastní pěst, usměrňovali na značené cesty,
případně jim byli nápomocni radou nebo informací.
A aby, coţ je ta méně příjemná a nepopulární část povinností
člena Sboru stráţcŧ, pokutovali kaţdého, kdo se nebude k přírodě chovat tak, jak mu ukládá návštěvní řád Národního parku
Muráňská planina.
„No konečne, tu ťa mám,― řekl Štefan a zapíchl dlouhý kostnatý ukazovák do papíru. Zvedl šedivou hlavu a nad skly brýlí
se zpod obočí podíval na Marka. V jeho očích byla dobromyslná potměšilost.
„Gratulujem. Dnes si vyhral ty,― řekl jen tak mimochodem
a vypadal pobaveně.
„Co jsem dneska vyhrál?― nechápal Marek. Pověsil svoje
civilní šaty na ramínko ve skříňce, na kapsičku zelené košile
připevnil novotou svítící sluţební odznak a posadil se ke stolu
naproti Štefanovi.
„Včera večer sme tu ţrebovali sprievodcov a ty si to ţrebovanie vyhral,― řekl Štefan beze spěchu. „Na správu totiţ prišla
objednávka na sprievodcu pre dve dvadsaťštyriročné dievčatá z
Moravy. A vzhľadom na to, ţe tentokrát s nimi chceli ísť úplne
všetci sprievodcovia muţského pohlavia, museli sme sprievod197
cu vyţrebovať. Aby to bolo úplne spravodlivé a nikto ma nemohol upodozrievať z toho, ţe niekomu z vás snáď nadŕţam.―
Marek se na něho díval trochu nedŧvěřivě. Nebyl si jist, co si
o tom má myslet, starý Štefan občas býval nevyzpytatelný vtipálek. „Takţe to s těma holkama dneska pŧjdu doopravdy já?―
ověřoval si opatrně.
„Počuj, Foťák, ak sa na to ešte necítiš, alebo ak sa s nimi sám
bojíš, tak ja to namiesto teba tentoraz celkom rád vezmem,―
nabídl se ochotně Maroš Krčmár, devětatřicetiletý ramenatý
pořízek z Muráně.
„Ktovie, moţno ţe ťa Andrea vyčerpáva príliš, a moţno by si
to ani nezvládol,― zlobil ho dál Maroš. „To vieš, ukazovať krásy
planiny hneď dvom nádherným babám naraz, to uţ chce poriadneho chlapa. Takého, ako som ja. Napríklad,― dodal skromně a sklopil pohled k zemi. Po očku se však na Marka pořád
díval.
Tři zbývající muţi a dvě ţeny se hlučně rozesmáli a Marek
zrudnul ve tváři jako pivoňka. Bydlel u Andreji uţ rok a čtvrt,
ale na podobné poznámky byl pořád ještě citlivý.
„Uţ někdo z vás ty dvě holky viděl?― zeptal se, aby odvedl
rozhovor na nějaké méně oţehavé téma, a rozhlédl se zkoumavě kolem sebe.
Odpovědí mu však bylo jen trochu zaraţené mlčení.
„Ani ja ich vlastne osobne nepoznám,― zakroutil pomalu
hlavou Štefan. „Dohovorili sme to celé po telefóne a účastnícky
poplatok tie dve zaplatili bankovým prevodom,― přiznal se.
„Ale tá, čo so mnou hovorila, mala v telefóne veľmi príjemný
hlas,― dodal s významným mrknutím.
„Aha. Tak to vidíte, vy vtipálci,― řekl Marek. „Dost moţná, ţe
mně nemáte vŧbec co závidět. Třeba jsou to dvě stopadesátikilový šeredy. S příjemným hlasem… Znám spoustu čtyřiadvacetiletých šered s příjemným hlasem,― dodal světácky.
Zamyslel se. Třeba to jsou šeredy, říkal si, ale rozhodně si
rád zase po čase povykládám s někým, kdo se mnou bude
mluvit česky.
„Kam s nimi pŧjdu?― zeptal se Štefana uţ zase zvědavě.
Ten se znovu naklonil ke svým lejstrŧm.
198
„No, je toho naozaj dosť. Moţno by si si to mal napísať, aby si
si to všetko dobre zapamätal,― prohodil. „Počúvaj. O deviatej
na teba budú čakať pri závore v Hrdzavej. Čiţe Hrdzavá dolina,
po značke aţ na Niţnú Kľakovú, lesným chodníkom na Veľkú
Stoţku, cez hrebeň a dolu na Studňu.
Tam si môţete u Laca na chate doplniť proviant a najesť sa,
nech tu tie dievčence aj utratia nejaké peniaze. Potom po červenej naspäť na Niţnú, s odbočkou na hrebeň. Nocľah bude
pod tým senníkom dolu na Kľakovej, to vieš, sú to mladé kočky
a chcú to mať s romantikou, a v nedeľu idete na Voniacu, Fabovu a konečne večer ich posadíš v Tisovci na brnenský autobus. Zamávaš im čistou vreckovkou a dohliadneš, aby naozaj
v poriadku odišli.
Všetko to samozrejme bude s odborným výkladom a príjemným úsmevom na perách po celú dobu pobytu. Zaplatili si za to
obidve pomerne dosť peňazí. Tak nech za ne niečo dostanú.―
Marek přivřel oči a v duchu si projel celou tu trasu. Zamračil
se a přistoupil blíţ ke zdi, kde visela velká mapa planiny. Barevnými tuţkami tam měli vyznačené všechny turistické značky i ostatní trasy, po kterých turisty prováděli za poplatek.
Zamyšleně se na mapu díval a tvářil se přitom velice váţně.
„Ale to přece vŧbec není trasa vhodná pro víkendové turisty,―
řekl po chvíli a trochu znepokojeně se obrátil ke Štefanovi. „To
bude docela pěkná zabíračka. Hele, já bych je moc nerad někde
strhal,― dodal.
„Z čoho máš obavy, Marek?― zeptal se Štefan dobrosrdečně.
„Z čeho? Ţe to ty dvě holky nezvládnou fyzicky. Ţe odpadnou
někde v pŧli cesty. Vţdyť jste přece říkali, ţe je nikdo neznáte
a nemŧţete proto ani vědět, jestli jsou vŧbec schopné takovou
cestu zvládnout. Nebo je to snad naplánované na koních?―
vloudila se mu do hlasu špetka sarkasmu.
„Nie. Kone zostanú na Veľkej lúke. A ty sa nič neboj. Ja
o fyzickú kondíciu tých dvoch dievčat strach nemám,― řekl
Štefan se stoickým klidem.
Marek se na něho podíval dost nechápavě a někteří z kolegŧ
se začali pochechtávat. Marek se po nich podíval a nespokojeně se zamračil. Měl pocit, ţe mu uţ zase něco uniklo.
199
„Čoţe? Ja som ti to naozaj ešte nepovedal?― zeptal se ho po
chvíli Štefan nevinně a vytvaroval obočí do udivených obloučkŧ.
„Co jsi mi ještě neřekl?― začínal být Marek trochu nerudný.
Tušil, ţe se na něho, jakoţto na sluţebně nejmladšího prŧvodce, chystá nějaká lumpárna. Něco na zpŧsob přijímání nováčkŧ.
„No, ţe tie dve slečny sú absolventkami vojenskej vysokej
školy, ţe majú za sebou veľmi špeciálny výcvik pre preţitie
v divokej prírode a ţe sú to profesionálne výsadkárky?― dodal
Štefan nevinně.
Marek zalapal po dechu a obrátil oči v sloup, zatímco ostatní
se vesele rozesmáli. Ukázalo se, ţe, aţ na jeho maličkost, to
věděli úplně všichni. „Ne, tak to jsi mi ještě neřekl,― utrousil.
„Úprimnú sústrasť ti prajem,― poplácala ho po rameni soucitně Jana. „Asi ťa tento víkend čaká naozaj pekný výlet.
A pekná túra. Ale ty predsa rád chodíš. Bude se ti to páčiť, uvidíš. Si predsa kus chlapa. Chceš nejaké náplaste na pľuzgiere
naviac?―
„Díky, nepotřebuju,― zavrčel Marek. „Náplastí mám dost."
„Keby si sa zajtra večer nevrátil domov do polnoci, tak ja za
Andreou celkom rád zaskočím, aby sa tam sama nebála,― nabídl se ochotně Milan, Markŧv nový přítel a kolega z Rudné.
A jeden ze šesti Rómŧ ve sboru.
„Seš fakt strašně hodnej,― zašklebil se na něho Marek. „Ale já
to raději zkusím stihnout včas. Aby sis nemusel narušovat svŧj
obvyklý program. V hospodě by tě u kulečníku určitě postrádali. V kolik hodin ţe mám ten start?― zeptal se bavícího se šéfa.
Štefan si vyhrnul rukáv a podíval na své kulaté náramkové
hodinky.
„Presne o hodinu a pol,― řekl se spokojeným úsměvem ve
vrásčité tváři. Tyhle chvíle přátelského škádlení miloval, cítil se
při nich pokaţdé o pár desítek let mladší.
„Tak teda jo. Kdyţ výsadkářky, tak výsadkářky,― přikývl Marek hlavou. Vrátil se ke své plechové skříňce a začal se zase
vysvlékat ze zelené prŧvodcovské košile.
„Prečo sa uţ zase prezliekaš? Ty to fakt vzdávaš?― zeptal se
ho kdosi zlomyslně.
200
Marek jen zavrtěl mlčky hlavou a neodpověděl. Ze dna
skříňky vylovil sloţenou maskáčovou soupravu, kterou si před
pár lety koupil v jakémsi obchŧdku s vojenskými přebytky. Ty
maskáče mu dokonale vyhovovaly, objektivně uznával, ţe vybavení do přírody mají vojáci dobře vymyšlené. A teď se mu
zdálo, ţe vzhledem k tomu, co ho čeká, to bude příhodnější
oblečení neţ obyčejná ochranářská uniforma.
Oblékl se, obul si goretexové pohorky a pečlivě poutahoval
pevné tkaničky. Vytáhl batoh a nabalil si náhradní oblečení,
teplý svetr, horolezeckou pláštěnku s „hrbem― pro krosnu,
ešus, plynový vařič a z erárních zásob nějaké potraviny a desetimetrové pevné lano. A krátkovlnnou vysílačku, aby se mohl
Štefanovi hlásit z kontrolních bodŧ. To byla jedna z jeho povinností.
K pevnému koţenému opasku připnul velkou loveckou dýku
a na zadek si pověsil pŧllitrovou vojenskou láhev na vodu.
Zatím prázdnou. Vodu si nabere aţ v Hrdzavé dolině, v travertinové stěně je vydatný pramen.
Na levou náprsní kapsu vesty si pečlivě připnul odznak prŧvodce se slovenským státním znakem a lýkovcem muráňským
na pozadí Cigánky, oficiálním symbolem NP Muránska planina.
„Pŧjč mi, prosím tě, nějakej spacák,― poţádal šéfa. „Nepočítal
jsem s nocováním venku a mám ten svŧj doma.― Vypŧjčený
erární spacák s dutými vlákny uloţil do batohu a sbalený batoh
si hodil na záda. Přitáhl všechny řemeny a párkrát se zhoupnul
na špičkách a několikrát lehce poskočil, aby vyzkoušel, jestli ho
někde něco netlačí nebo jestli v batohu něco neštěrchá a nechrastí. Zdálo se, ţe je všechno v naprostém pořádku. Byl připraven na všechno. Domníval se, ţe i na dvě mladé výsadkářky.
Podíval se na hodiny nade dveřmi. Bylo osm a pět minut.
„Tak jo, já jdu teda na to,― řekl Štefanovi. „Chci se ještě cestou zastavit v budce a zavolat ţeně, ţe dneska nepřijdu večer
domŧ. Aby na mě nečekala zbytečně s večeří,― dodal, protoţe
měl pocit, ţe se mu uţ zase chtějí posmívat.
Štefan mu prstem ukázal na telefonní přístroj na stole. „Nechceš si zavolať odtiaľto? Tu to máš zadarmo. My nebudeme
načúvať. Čestné slovo.―
201
Marek krátce zaváhal, ale kdyţ se rozhlédl po rozesmátých
tvářích kolem sebe, s díky nabídku odmítl. Bylo mu jasné, ţe
v budce na rušném náměstíčku bude mít podstatně větší soukromí. Nadhodil si batoh na zádech, rozloučil se a odcházel
pomalu ven.
Ve dveřích se ještě otočil a přátelsky se na své kolegy a kolegyně zašklebil. „Kdybych se přece jenom nevrátil, pozdravujte,
prosím vás, mou ţenu a dceru, a vy všichni na mě vzpomínejte
v dobrém. A mŧj popel vysypte do vodopádu v Javorníkové
dolině,― řekl a pokynul všem rukou na pozdrav.
„Buď taký dobrý a uţ vypadni,― řekl Štefan s dobromyslným
úsměvem. Znovu se podíval na své náramkové hodinky a sklonil se nad rozpisem, aby si do řádku s Markovým jménem zapsal přesný čas jeho odchodu. Protoţe pořádek musí být.
Byl zodpovědný za dvaatřicet vlastních lidí a několik desítek
platících turistŧ. Od loňského fiaska s hledáním zaběhnutých
lyţařŧ se na planině mnohé změnilo…
X
U závory v ústí Hrdzavé doliny32 byl Marek ve tři čtvrtě na
devět a byl tam sám. Ţádné výsadkářky tam nikde nepostávaly.
Ani ve vojenském oblečení ani v civilu. Krom něj tam prostě
nebyl vŧbec nikdo.
Sundal si batoh ze zad a posadil se u závory na zem tak, aby
měl přístupovou cestu v zorném poli a nemusel se otáčet. Zády
se opřel o její červenobíle natřený kovový sloupek.
Vytáhl z plastikového obalu několik velkých listŧ podrobné
speciálky, mapy v měřítku 1:10000, která uţ byla plná jeho
vlastních poznámek a nejrŧznějších značek, a studoval trasu,
kterou by měl dneska s těmi zvláštními zákaznicemi projít. Uţ
na první pohled mu bylo jasné, ţe si dají pořádně do těla.
A také mu bylo jasné, ţe se jeho zlomyslní kolegové těší na to,
ţe to bude právě on, kdo dostane nejvíc zabrat. O regulérnosti
Hrdzavá dolina – 8 km dlouhá krasová dolina se stejnojmenným
potokem. U ústí doliny je mohutná skalní věţ – Tureň, v dolině pak
památná jedle bělokorá (Abies alba) s obvodem kmene přes pět
metrŧ.
32
202
onoho údajného losování si nedělal naprosto ţádné iluze. Naopak by řekl, ţe mu tuto speciální zakázku naordinovali úmyslně. Bral to ale sportovně a byl odhodlaný neudělat sobě ani
stráţcŧm ostudu.
Prohlíţel si tu cestu na mapě znovu a znovu, vrýval si do
paměti všechny dŧleţité orientační body, aby později nemusel
mapu uţ vytahovat, a hlavně proto, aby se svými klientkami
nikde nezabloudil. Bylo by hodně trapné, kdyby se jako novopečený horský vŧdce měl ztratit na značené turistické cestě.
Dělal to i přesto, ţe tu cestu dokonale znal, šel po ní jiţ mnohokrát, ale Robo mu natloukl do hlavy, ţe se musí dŧkladně
připravovat na kaţdou sluţbu. I na tu sebesnadnější.
Čas od času zvedl oči od mapy a vyhlíţel, jestli se směrem od
Muráně uţ nepřibliţují ty dvě dívky. Byl na ně docela zvědavý.
Ještě nikdy ţivé výsadkářky neviděl.
Uběhlo poctivých dvacet minut a byl u té závory pořád sám.
Začínal být netrpělivý. Sám nikam pozdě zásadně nechodil
a neměl to rád ani u jiných. I kdyţ si uţ zvykl na to, ţe u platících zákazníkŧ musí občas něco překousnout nebo ponechat
bez komentáře.
Vstal a stále ještě mlčky se podíval na hodinky. Bylo za pět
minut čtvrt na deset a oni uţ měli být deset minut na cestě. Ve
svém časovém rozvrhu samozřejmě počítal se slušnou časovou
rezervou na nepředvídané a nepředvídatelné okolnosti a na
deseti minutách ani v nejmenším nezáleţelo, ale proč ji tak
zbytečně vyčerpávat hned na začátku cesty, zlobil se v duchu.
Také se trochu bál, ţe odpoledne nebo večer bude pršet,
znalci místního klimatu to aspoň předpovídali a Marek neměl
dŧvod jim nevěřit. A to i přesto, ţe v tuto chvíli byla obloha
úplně čistá a blankytně modrá. To se však mohlo změnit během čtvrt hodiny v pravý opak. A aţ déšť přijde, chtěl by být
s těmi dívkami někde poblíţ střechy, i kdyby to měla být jen
střecha krmelce.
Zamračeně poodešel asi o pět nebo šest metrŧ dál směrem
k obci a vymočil se do mělkého příkopu u cesty.
Zapínal si poklopec kalhot, kdyţ mu zezadu kdosi nečekaně
posunul klobouk do očí. Lekl se a prudce se otočil.
203
Na délku paţe za ním stály dvě drobné postavy v zelenohnědočerných maskáčích české armády, v naleštěných terénních
botách, s trávou nastrkanou v maskovacích síťkách přileb a se
zelenočernými pruhy na obličejích.
Holky se spokojeně smály. Oči jim nadšeně zářily a zuby
v širokých úsměvech vypadaly pod všemi těmi barvičkami
bělejší, neţ byly ve skutečnosti.
„Kruci, armádo, to jsou ale blbý vtipy,― zavrčel Marek dotčeně. „Přiskřípl jsem se kvŧli vám do gatí.―
„Tak to je nám moc líto, prŧvodče, fakticky,― řekla jedna
z nich s veselým smíchem a přistoupila ještě o pŧl kroku blíţ.
Se zájmem se podívala na to inkriminované místo. „Chceš,
abych ti pomohla?― zeptala se přátelsky a nechala si do dlaně
odkudsi vklouznout úzký a dlouhý nŧţ.
Marek se na útočnou dýku v dívčině drobné ruce krátce podíval a zavrtěl odmítavě hlavou. „Díky, ale ani snad raději ne,―
řekl.
Otočil se k dívkám zády a upravil si urychleně výstroj.
„Varovali mě před vámi, ale myslím, ţe úspěšně překonáváte
i nejbujnější fantazii mých drahých kolegŧ,― dodal, kdyţ se jiţ
upravený obrátil zase zpět.
S neskrývaným zájmem si obě vojačky prohlíţel. I přes ten
praštěný úvod se mu líbily.
„No nic, milé dámy, obávám se, ţe jsme si pro příští dva dny
souzeni. Já se jmenuji Marek Koudelka a dostal jsem zaplaceno za to, abych vám dvěma tady dělal prŧvodce,― představil se.
„Jenom prŧvodce?― zeptala se druhá dívka.
„Jenom prŧvodce,― konstatoval Marek. „O ničem jiném se
mnou nemluvili.―
„Ale to je hrozná škoda. Seš takovej slaďoučkej… Ţe je hrozně slaďoučkej, Hanko?― řekla ta rozesmátá dívka a sundala si
z hlavy trávou obrostlou plechovou přilbu. Měla nakrátko
ostříhané blond vlasy, a pokud mohl Marek přes vrstvu maskovacího líčidla soudit, byla docela hezká.
„Já jsem Eva,― napřáhla k němu ruku a pevně mu stiskla
dlaň. „A tohle je Hanka,― ukázala na svoji o kousíček vyšší kolegyni, ze které se mezitím vyklubala rovněţ velice sympatická
tmavovláska.
204
„Čekáme tady na tebe uţ od pŧl devátý,― řekla Hanka, kdyţ si
s ním i ona potřásla rukou. „Támhle,― ukázala na hromadu
loňského listí a suchých větví sotva tři metry od místa, kde
Marek celou tu dobu seděl.
„A proč jste se neozvaly?― zeptal se Marek nechápavě.
„Protoţe jsme na tebe chtěly udělat dojem,― vysvětlila mu
Eva se smíchem.
„Tak to se vám povedlo…―
„A taky jsme byly zvědavé, co budeš dělat, kdyţ nepřijdeme.―
„Aha. Takţe něco jako psychologický test.―
„Přesně,― rozzářila se Eva.
„No skvěle. A jak jsem v tom vašem testu dopadl?―
„Jak se to vezme. Viď, Hanko?―
X
„Tak, slečny výsadkářky, aby bylo mezi námi od začátku jasno,― nadechl se Marek ke krátkému proslovu, kdyţ se obě dívky vrátily od Hrdzavého potoka, kde se pokoušely, ne zcela
úspěšně, smýt ledovou vodou ze svých tváří to válečné nalíčení.
Ocelové přilby měly v batozích a hlavy jim teď zdobily červené
výsadkářské barety. „Pokud mě paměť neklame,― pokračoval
Marek, „tak podle hvězdiček na vašich blŧzách tipuji, ţe jste
obě podporučice,― nadzvedl obočí a podíval se na Hanku.
Mrskla sebou do pozoru. „Podporučík Potŧčková, čtyřicátý
třetí výsadkový mechanizovaný prapor33!― zahlásila se s prsty
našponovanými u ucha.
„Dobrý, dobrý. Umí. Pohov,― pokynul Marek shovívavě rukou. Jestli budou takhle blbnout celou cestu, tak si s nima
pěkně uţiju, pomyslel si v duchu s despektem. „Vy jste podporučice, specialistky, a já jsem jenom obyčejný četař absolvent
v záloze. Navíc pouhý bigoš,― pokračoval však stejným tónem.
„Přesto vám musím sdělit, ţe na této misi velím já.―
Dívky se zatvářily nespokojeně a Marek ten pohled zachytil.
43. mechanizovaný výsadkový prapor Chrudim. Tento název
pouţívá od 1. dubna 1994, kdy byl také zařazen do sestavy vojsk 4.
brigády rychlého nasazení.
33
205
„Poslyšte, slečny,― řekl mírně. „Určitě máte základní vojenské řády v malíčku a tak vám pojmy jako nadřízený a podřízený, vyšší a niţší, nejsou neznámé.―
Eva se pousmála a v zelenomodrých očích jí zajiskřilo.
„Já jsem plně zodpovědný za dodrţení programu, který jste
si z naší nabídky vybraly a zaplatily,― pokračoval Marek. „Zodpovídám za to, ţe se vám během těch dvou dnŧ nic nestane.
I kdyţ mám strach spíš o sebe,― povzdechl si a obě dívky se
rozesmály, „protoţe máte pravděpodobně mnohem lepší kondičku neţ já a taky určitě umíte zabíjet nejmíň na pět zpŧsobŧ
a já ani na jeden…―
„Dvanáct…,― prohodila Eva.
„Prosím?―
„Říká, ţe umíme zabíjet nejmíň na dvanáct zpŧsobŧ,― vysvětlila Hanka milým hláskem.
„Aha. Takţe na dvanáct. Tím hŧř pro mě. Ale zpět k mému
problému. Jelikoţ se celý víkend budeme pohybovat po přísně
chráněném území, vesměs mimo oficiální značené cesty, ručím
vlastní hlavou za to, ţe se nic nestane vám ani tomu chráněnému území. A proto vás opravdu moc prosím a ţádám, abyste
respektovaly a dělaly pokud moţno to, co vám budu říkat.
V opačném případě se mnou totiţ mŧj zaměstnavatel vyrazí
dveře. Coţ bych nerad, protoţe dneska prakticky začínám, jste
moje první výprava. Podívejte se, holky, pokud budete chtít
nějakou změnu oproti plánu, je to samozřejmě moţné, ale budeme se na ní muset dopředu domluvit a budete mi muset
podepsat jeden takovej papír. Jste pro?― zeptal se smířlivě.
Hanka s Evou se po sobě krátce podívaly.
„Co za to?― zeptala se Eva suše.
„Za co?― opáčil Marek překvapeně.
„Za to, ţe tě budeme poslouchat a nebudeme tě trápit,― vysvětlila Hanka.
Marek zauvaţoval. „Nechám vás nakouknout do soukromí
Muráňské planiny. Určitě vám ukáţu pár zmijí a moţná, kdyţ
budeme mít hodně štěstí, taky medvěda,― nabídl.
„Zmijí. Pche,― odfrkla Hanka pohrdavě. „Zmijí my uţ viděly…
Měl bys to vidět na vojenské škole… Tam je zmijí! Co takhle do
svého soukromí? Tam nás necháš nakouknout taky? Aspoň na
206
krajíček? To by mohlo být zajímavější neţ nějaké zmije, viď,
Evo?― podívala se na kamarádku.
„To snad radši ani ne. Ono by vás to stejně nebavilo. Tam
totiţ není k vidění vŧbec nic zajímavého,― uzavřel Marek.
X
„Jsme na místě, milé dámy. Pro dnešek nám padla. Tady
zakotvíme na noc,― řekl Marek unaveně a shodil batoh z propocených zad. Vzal ho za popruhy a zanesl ho pod malý seník
stojící na samém okraji velké louky ve svahu pod Niţnou Kľakovou.
Vrátil se a posadil se na špalek slouţící jako provizorní sedátko u malého ohniště asi deset metrŧ od seníku. Znal to tady
jako své boty, byl tu uţ mnohokrát. Občas tu vyuţíval pohostinství teplého sena ještě jako turista. Teď, kdyţ z tohoto místa
udělali jednu z těch devíti přírodních přespáváren na planině,
tady nechávají přenocovat ty turisty, kteří si, kromě náročné
túry, chtějí uţít i romantiku spaní ve volné přírodě. A kteří jsou
za tu trošku prchavého dobrodruţství a nepohodlí ochotní
dokonce i něco připlatit.
Natáhl si nohy před sebe a spokojeně si vydechl. Byl rád, ţe
sedí a nemusí uţ dneska nikam chodit.
Zaplaťpámbu, ţe jsme tady, mám toho fakt plný kecky, pomyslel si unaveně a díval se přitom na obě dívky, jak si pokládají své vojenské torny vedle jeho gemy, svlékají si propocené
maskáčové blŧzy a kolegiálně se dělí o vodu z jedné láhve.
Doufám, ţe se do zítřka dám zase trochu dohromady. Abych
to s těmi dračicemi přeţil aţ do toho zatraceného Tisovce.
V jeho pohledu však byla pořádná dávka úcty. Přestoţe
mnohokrát zastavovali kvŧli výkladu, dostal notně zabrat, dívky byly jako z oceli. Pruţné a pevné, a hlavně byly obě skutečně
v mnohem lepší kondici neţ on. Tempo chŧze, které mu vnutily, bylo chvílemi vraţedné. Prohnaly ho po planině jako ještě
nikdo.
S pocitem jistého zlomyslného zadostiučinění si však všiml,
ţe i obě skoro o čtyři roky mladší holky si s úlevou protahují
unavená záda. Patří vám to, pomyslel si škodolibě v duchu,
207
kdybyste s sebou netahaly ty pitomé plechové blembáky
a podobné nesmysly, mohly jste jít nalehko a v pohodlí a jedinej, kdo by se dřel do kopce s batohem, bych tady byl já.
„Chceš se napít?― zeptala se Hanka a podala mu svoji láhev.
Dřepla si na paty vedle něho.
„Někdo potom ale bude muset dojít pro vodu,― zaváhal Marek při pohledu na poloprázdnou nádobu.
„Já tam skočím,― nabídla se.
„Tam a zpátky je to skoro kilometr a pŧl. Tam z kopce
a zpátky do kopce. Do pořádného kopce,― namítl Marek varovně.
„Vezmu to klusem a za chvíli jsem zpátky,― lhostejně mávla
rukou.
Marek na to uţ neřekl vŧbec nic a přiloţil hrdlo láhve ke
rtŧm. Kdyţ dopil, zbylo vody sotva trochu na dně. Utřel si
mokrá ústa a podíval se na hodinky.
„Tři čtvrtě na osm,― zabručel si spokojeně, jen tak sám pro
sebe.
„To je dobrý nebo špatný čas?― zeptala se Eva.
„To je skvělý čas, vzhledem k tomu, ţe jsme pořád někde
stáli,― odpověděl jim. „Uděláme si teď něco k večeři, usušíme
nad ohněm zpocené šaty a pomalu se připravíme na noc.―
„To budeme spát tam?― zeptala se Eva a ukázala bradou na
seník.
Marek přikývl. „Tam je to vyzkoušený a osvědčený,― řekl.
„Bude se vám to určitě líbit. Já tam spal uţ mockrát.―
„Sám?― zeptala se Hanka.
„Taky.―
„A s holkou?―
„Spal jsem tam i s holkou,― klidně odpověděl.
„A se dvěma holkama?― zeptala se Eva potměšile.
Marek se usmál. „Uţ jsem tam spal i se dvěma holkama,―
odpověděl Evě.
Ta se maličko nespokojeně zamračila.
Hanka se posadila na zem do trávy, pokrčila kolena a opřela
se o ně lokty. Bradu si opřela do dlaní a dívala se na Marka.
Modré oči jí vesele jiskřily.
208
„Řekni mi, prŧvodče, to jste tam spali spolu nebo jste tam
spolu spali?― zeptala se s nevinným výrazem v opáleném obličeji.
Marek se rozesmál.
„Spal jsem tam společně se svou manţelkou a dcerou,― řekl.
„A kdyţ potom ta malá usnula, tak jsem tam taky spal s tou
velkou. Jste uţ spokojené?―
Nebyly. „Neřekl jsi nám, ţe jsi ţenatý,― řekla Hanka přísně.
„A ţe máš dceru,― doplnila Eva stejným tónem.
„Neptaly jste se mě na to,― odbyl je Marek.
Dívky se urazily a uţ se na nic dalšího nezeptaly.
Prozatím.
Marek po chvíli to trapné mlčení přerušil.
„Poslyšte, vy dvě, nechcete, místo toho vyzvídání o mně,
slyšet raději něco zajímavého o zdejších zajímavostech?― zeptal
se. „Za to jsem totiţ placený. Ne za povídání o sobě. A kdyţ uţ
jsem se to musel kvŧli vám naučit celé nazpaměť…,― dodal
s nadějí v hlase.
„Moţná později,― řekla Eva a mrštně se zvedla ze země. „Připravím raději dříví na oheň. Uděláme si večer táborák,― řekla
a odešla na kraj nedalekého lesa nasbírat nějaké suché chrastí.
Marek ji pozoroval. Ta blondýnka se mu líbila, měla vláčné
pohyby mladé lvice a zářila z ní ohromná energie.
„Slyšíš mě, co ti povídám, prŧvodče?―
Marek sebou trhl. „Promiň, říkala jsi něco?― zeptal se Hanky.
„Jo, asi třikrát,― řekla dívka trochu dotčeně. „Ptala jsem se tě,
jestli je zapotřebí ještě něco udělat? Teda kromě dřeva na
oheň,― dodala trochu kousavě a podívala se ţárlivě k lesu, odkud se zrovna vynořila Eva s plnou náručí suchých větví.
„Dojít třeba pro tu vodu, kdyby se ti chtělo,― nadhodil Marek.
„Ale klusat tam nemusíš, zase tak moc to nepospíchá.―
„Myslíš, ţe na to jako nemám?― zeptala se Hanka útočně.
Marek pokrčil rameny. „Já nevím,― přiznal.
Hanka se ušklíbla, uvázala si kolem čela černý šátek s bílými
lebkami, zvedla ty dvě láhve, které stačili za tu chvíli vyprázdnit, a pravidelným tempem odklusala dolŧ loukou směrem
k prameni.
209
Marek se za ní díval a při pohledu na její sviţné tempo ho
rozbolely nohy. Cítil, ţe ho varovně pobolívá kdysi poraněné
stehno. Budu si to muset zítra ráno stáhnout obinadlem, řekl
si. Jinak do Tisovce přes ty kopce nedojdu.
X
Bouřka přišla neohlášena a náhle…
Seděli u ohně, vařili si ve svých ešusech instantní hovězí
polévku s celestýnskými nudlemi z Markových zásob, jedli
chleba se salámem a jen občas zvedli hlavy, aby se podívali na
oblohu. Ta se však najednou, během dvou tří minut, potáhla
černými hustými mračny. Setmělo se a vzduch začal být cítit
vlhkostí. Po dusném a teplém dni to bylo osvěţující.
„Hola. Asi zmokneme,― konstatovala Hanka.
„Uţ to tak vypadá,― souhlasil Marek.
„Tam neprší?― zeptala se Eva a ukázala mastnou bradou na
seník.
„Kdyţ to bude padat jenom shora, tak ne.―
„Ale jestli bude pršet z boku, tak jo, co?―
„Obávám se, ţe pak jo… Máte pláštěnky?―
„Jo. O nás se neboj. Ty máš pláštěnku?―
„Jasně.―
„Škoda, schovala bych tě k sobě.―
X
Burácení hromŧ bylo slyšet stále častěji, aţ pomalu splynula
v jedno nepřetrţité. Hřmot nabýval na intenzitě i na decibelech
a obloha duněla jako startující tryskáč. Blesky se přiblíţily
a začaly se zabodávat do okolních kopcŧ. Začalo mrholit, ale
mrholení rychle přešlo v drobný deštík, který dál sílil.
„Honem schovat věci pod střechu!― vykřikl Marek a vyskočil
od ohně. „To pŧjde rychle!―
Nemýlil se. Sotva stačili posbírat své věci a kvapně ustoupit
pod nevelkou střechu malého seníku, kdyţ se rázem setmělo
a propukla bouřka, jakou nikdo z nich uţ dlouho nezaţil.
210
Blesky rvaly počínající tmu na cáry a osvětlovaly přitom
stromy, bezmocně se zmítající v prudkých poryvech vichru.
Mohutné elektrické výboje svištěly oblohou a kaţdou chvíli se
s ohlušujícím prásknutím zarývaly do kopce za jejich zády.
Země se chvěla a vzduchem voněl ozón. Odkudsi se ozvalo
praskavé sténání padajícího stromu.
Eva seděla s koleny přitaţenými aţ pod bradu a fascinovaně
pozorovala blesky křiţující oblohu. Těsně po její pravici, rovněţ s koleny aţ pod bradou, seděla Hanka, a po její levici,
ovšem s miniaturní společenskou mezírkou, Marek. Všichni
měli přes ramena přehozené pláštěnky a batohy měli ukryté
v relativním suchu za svými zády.
Občas, kdyţ některý z bleskŧ udeřil obzvlášť blízko a dunění
hromu bylo obzvlášť burácivé a oni se trošku pohnuli, se Marek s Evou lehce dotkli rameny. Na Evu ty letmé dotyky,
umocňované potenciálním nebezpečím prudké letní bouřky,
velmi silně pŧsobily a rozechvívaly ji jako houslovou strunu.
Byla impulsivní, ţivočišná a ráda riskovala. Čím bylo nebezpečí větší, tím byla spokojenější. Kdyţ měla hladinu adrenalinu
v krvi pořádně zvýšenou a napětí ji šimralo na zádech, byla
příjemně vzrušená a cítila se nejlépe.
Byl to její ţivot.
I teď zápasila s nutkáním udělat něco šíleného.
Zničehonic odhodila pláštěnku, rozepnula si přezky bot
a rozšněrovala tkaničky. Skopla těţké boty do sena a mrštně
vstala a začala si rozepínat opasek u kalhot. Povolila ho a spustila si maskáčové kalhoty ke kotníkŧm. Vystoupila z nich
a sundala si i ponoţky.
Hanka ji sledovala pobaveně, Marek přihlíţel s obavami. Měl
čím dál tím větší a vtíravější pocit, ţe se mu situace vymyká
definitivně zpod kontroly. A to by se dobrému horskému vŧdci
stávat nemělo.
Eva si přetáhla přes hlavu krátké bavlněné tričko v khaki
barvě, a protoţe na sobě neměla podprsenku, zŧstala tam stát
jen v úzkých bílých kalhotkách. „Kdo nejde hned teď se mnou
do sprchy, je špindíra špinavá,― řekla téměř nahá dívka přes
útlé rameno a sundala si rychle i ty miniaturní kalhotky.
211
V těsném prostoru malého přístřešku měl Marek její kulatý
zadeček rovnou před obličejem a kontrast dohněda opálených
stehen a bílé neopálené kŧţe ho nesmírně vzrušoval. Těţce
polknul a neklidně sebou na seně zavrtěl. Začínaly mu být těsné kalhoty. Sklopil oči, aby se na tu nádheru nemusel dívat.
„Já se umýval minulý měsíc, tak bych se snad dneska uţ mýt
nemusel,― pokusil se zvrátit celou situaci v ţert.
„Zbabělče,― utrousila Eva pohrdavě a vykročila nahá do mokré trávy vstříc slábnoucímu dešti.
Marek se podíval nešťastně na Hanku a doufal, ţe u ní najde
pochopení. Hanka se však na něho podívala neméně pohrdavě
a bleskurychle se ze své uniformy vysoukala i ona. Za několik
okamţikŧ uţ mu jejich drobná, štíhlá, ale pruţná a vytrénovaná pevná těla, nabízela ve světle vzdalujících se bleskŧ podívanou, jakou ještě nezaţil.
Ocitl se v hrozných rozpacích. Věděl, ţe by zřejmě neměl, ale
nedokázal si odepřít pohled na dvě mladé nádherné holky, jak
pár metrŧ od něj dovádějí úplně nahé v příjemně vlahém letním dešti jako dvě hravá koťata. Nesmírně ho vzrušovaly a jen
vědomí, ţe je ne právě dlouho ţenatý, a ţe kromě skvělé ţeny
vyţenil i malou dceru, mu bránilo, aby se k jejich hrátkám
s radostí nepřipojil. Bojoval sám se sebou a jeho rozbouřené
hormony mu ten boj ani trochu neulehčovaly.
Vţdyť na tom vlastně nic špatného není, kdyţ se jenom koukám, říkal si. Je to přece úplně stejné, jako kdyţ se člověk dívá
na erotický film v televizi nebo si listuje časopisem s hanbatými obrázky. To přece můţe legálně dělat i ţenatý chlap,
nebo snad ne?, namlouval sám sobě.
A proč bych se nakonec nemohl také svléknout a trochu se
na tom dešti opláchnout? Kdyţ uţ tak nádherně prší, byla by
škoda toho nevyuţít, přesvědčoval se pokrytecky. Našlapal
jsem dneska fůru kilometrů a jsem zpocený jako kůň a určitě
smrdím. A do ţádné koupelny se dneska večer nedostanu
a voda ze studánky je tak šíleně ledová a navíc je to ke studánce tak hrozně daleko…
A já jsem uţ tak unavený a navíc mě vlastně dost bolí to
stehno. Neměl bych uţ nikam chodit. A tady mám teď moţnost se docela normálně opláchnout na dešti. Co je na tom
212
špatného? Vţdyť se přece můţu postavit na druhou stranu
seníku anebo můţu klidně zůstat i tady na té straně, kdyţ se
nebudu na ty holky dívat, to by snad šlo, no ne?
Taky bych měl vzít v úvahu, ţe mně ty holky samotné říkaly, abych se taky umyl, a nesmím zapomínat, ţe to jsou platící
zákaznice. Pokud po mně nechtějí něco opravdu závadného,
asi bych se měl snaţit vycházet jim maximálně vstříc, hledal
Marek sebemenší záminku, která by mu pomohla přehlušit
špatné svědomí z toho, co by tak rád udělal.
„Já miluju déšť!― zavýskla najednou Hanka nahlas.
„A já miluju bouřku!― zavolala Eva. „MI-LU-JŦŦŦ!― zahulákala z plna hrdla.
V Markovi se na moment probudil ochranář a vyskočil na
nohy. „Hej!― křikl na ně bez přemýšlení. „V lese se nesmí tak
nahlas řvát!―
„Vyděsíme medvědy,― dodal docela mírně a přátelsky.
Eva však přistoupila blíţ a zŧstala stát přímo před ním. Ruce
si dala přísně v bok a vyzývavě na něho vystrčila svá drobná
ňadra s rŧţovými vztyčenými bradavkami. Voda jí stékala po
blonďatých vlasech a po obličeji na ramena a na ta nádherná
prsa a na plochém svalnatém břiše vytvářela potŧčky mířící do
houštiny světlých chloupkŧ klína a odtamtud, ohřátá kontaktem s rozpáleným dívčím tělem, stékala po štíhlých nohách
plných modřin aţ do pošlapané trávy pod bosými chodidly.
Marek ani nedýchal, aby ten snový přelud nevyplašil.
„Kdo říká, ţe se tady nesmí křičet?― zavolal na něj ten přelud
podráţděně.
„Já to říkám,― odpověděl Marek rozechvěle.
„Ty? Co ty jsi vlastně zač?― zeptala se Eva pohrdavě.
Marek se naštval. „Já jsem stráţce národního parku,― řekl
hloupě, ale byl příliš hrdý na svoji čerstvou funkci, neţ aby ji
dokázal nezmínit. Vybral si pro to však nevhodnou příleţitost.
Eva se krátce zasmála. Znělo to nuceně a zvuk jejího smíchu
zaskřípal Markovi v uších jako špatně namazané panty kostelních dveří.
„Ty nejsi ţádný stráţce,― řekla dívka pomalu a zřetelně
a Marek ztuhl. „Ty jsi jen zbabělec, co se bojí trošky čerstvé
vody a dvou mladých holek,― řekla krutě. „Srab. A já si budu
213
křičet, jak budu chtít,― dodala posměšně a na dotvrzení svých
slov zaječela, jak nejhlasitěji dokázala. Dokázala to hodně hlasitě a hodně pronikavě.
„Nech toho, Evo!― okřikl ji Marek.
„Nenechám! To bys mě musel nejdřív chytit a zacpat mi pusu!― odsekla mu. „Ale to ty nikdy nedokáţeš! Ty se totiţ holek,
jako jsem já, bojíš! Srabe!―
Marek zbrunátněl a několikrát naprázdno polkl. Třásl se
vzteky a vzrušením a zatínal pěsti, aţ se mu nehty zarývaly do
dlaní.
Eva se na něho ještě chvíli výsměšně dívala, ale kdyţ se stále
k ničemu neměl, zasmála se, otočila se na patě a roztančila se
mokrou trávou za Hankou.
Poníţený a uraţený Marek popadl své věci a odtáhl je na
druhou stranu seníku. Na mokrém seně si roztáhl spacák, vlezl
do něj, přikryl se pláštěnkou a zamračeně se díval na Malou
Stoţku obalenou plíţivými chuchvalci bílé páry.
Rád by usnul, ale byl příliš rozčílený.
Bouřka ustala stejně náhle, jako začala. Obloha se prosvětlila
a do lesŧ se vrátili ptáci.
Vrátily se i dívky. Marek je slyšel, jak šramotí v seně pŧldruhého metru od něho, ale byl uraţený a trucoval. Neotočil se.
Eva se něčemu zachichotala a Hanka jí tiše řekla: „Nech ho
ţít. Slyšela jsi, ţe je ţenatý. Asi to ještě moc proţívá. Pojď radši
sem…―
Chvíli bylo ticho, přerušované jen šustěním sena, ale potom
Marek zaslechl nezaměnitelné zvuky sexuálních hrátek, doprovázené sykavými steny obou rozdováděných děvčat. Zřejmě
jim v jejich zábavě nikterak nepřekáţel.
V zoufalství si přetáhl spacák přes hlavu a zacpal si uši…
X
V neděli se Marek probudil velmi brzy, jen chvíli po úsvitu.
Obloha byla ještě potaţená oparem a dole v údolí se převalovaly velké cáry husté mlhy.
Vlastně ho probudilo neobvyklé vlhko ve slipech. Sáhl si tam
a s úţasem zjistil, ţe měl po několika letech víceméně pravi214
delného sexuálního ţivota zase jednou noční poluci. Pobavilo
ho to, ale zároveň přivedlo do rozpakŧ. Podíval se po dívkách,
ale ty ještě tvrdě spaly. Chvatně se převlékl do čistého prádla,
a protoţe se mu uţ spát nechtělo, vzal fotovýbavu a sešel s ní
o kus níţ po louce. Rozloţil stativ a připevnil k němu fotoaparát s nasazenými filtry. Zaostřil na probouzející se Malou Stoţku34 a nastavil dlouhý čas.
Dřepěl vedle stativu a díval se na malebnou krajinu, kdyţ za
sebou zaslechl tiché kroky. Neotočil se a vyčkával.
Hanka, rozcuchaná, s několika stébly slámy ve vlasech, bosá
a oblečená jen do kalhotek a trička sotva po pupík, přišla
k němu a dřepla si vedle. Po celém těle měla husí kŧţi a chvěla
se zimou. Nezdálo se ale, ţe by jí to nějak vadilo.
„Dobré ráno, prŧvodče. Asi ses dneska moc dobře nevyspal,
co?― řekla tiše.
Závěrka fotoaparátu cvakla a Marek nastavil nový záběr.
„Nebylo to nejhorší,― prohodil neutrálně. „Měl jsem ale dost
bujný sny.―
Hanka se zasmála. „Nezlob se na nás,― řekla omluvně. „Chtěly jsme tě vyprovokovat, ale trochu se nám to vymklo z ruky.―
„To mně taky.―
„Takţe dobrý?―
„Jasně,― odpověděl a střelil po ní pohledem. Kdyby byla úplně nahá, nemohla by být provokativnější. Ucítil uţ zase pnutí
v kalhotách. Ovládl se a předstíral raději nějakou činnost
s fotoaparátem.
„Hele,― zeptal se po chvíli zvědavě. „Co byste dělaly, kdybych
se včera večer přece jenom svlíknul a řádil v tom dešti s vámi?―
„To snad ani nechtěj vědět,― odpověděla Hanka mnohoznačně a zajiskřilo jí zlomyslně v očích. „Mrzí tě, ţe jsi to nezkusil?―
Chvíli přemýšlel nad odpovědí. „To víš, ţe mě to mrzí. Ale
nelituji, ţe jsem to neudělal. Rozumíš mi, jak to myslím?―
„Souvisí to nějak s tou tvou?― zamyslela se.
„Velmi úzce,― přikývl.
Malá Stoţka – 1204 m n.m., věţovitý vápencový vrch s 300 m
vysokými stěnami nad hlubokou skalní roklinou potoka Dudlavka.
34
215
„Potom tomu rozumím. V podstatě mi chceš naznačit, ţe jsi
celkem normální a rád by sis zašukal, kdyţ uţ k tomu máš příleţitost, ale nechceš té své zahýbat. Je to tak?―
„Ufff,― vyrazil ze sebe Marek. „No asi bych to neformuloval
úplně takhle doslova, ale v zásadě je to tak nějak.―
„Máš problém nazývat věci pravými jmény?―
„Ne, to ani ne. Rozcházíme se jenom v názvosloví, nikoliv
v obsahu.―
Hanka se zasmála. „Jak dlouho jste spolu?― zeptala se.
„Sezdaní?―
„Hm…―
„Necelej rok, deset měsícŧ…―
„To uţ bys mohl mít to první zamilování za sebou. No, snad
za tu tvou směšnou věrnost stojí,― prohodila Hanka zamyšleně.
„Proč směšnou?― zeptal se Marek trochu dotčeně.
„Dělám si legraci. Promiň. Máš asi pravdu. Kdyby mně pár
měsícŧ po svatbě ten mŧj takhle zahnul, asi bych ho zabila.
A víš, ţe to umím na dvanáct zpŧsobŧ,― pokusila se to zlehčit,
ale Marek vycítil, ţe to nebyl jen vtip.
„Máš někoho takového?― zeptal se opatrně, ale přesto zvědavě.
„Ne. Nemám. Nebylo by to zodpovědné. Zítra se odsud vracíme přes Brno do Českého Krumlova a prvního odjíţdíme
s Evou na pŧlroční misi někam do severozápadní Bosny35. Je
moţný, ţe mě tam zabijou. Proč bych měla zbytečně dělat někoho nešťastným. Nemŧţu si teď dovolit ţádný citový vztah.
Chtěly jsme se jenom trochu vyblbnout, udělat si dobře. Nic
víc,― odpověděla klidně.
Marek se na ni překvapeně podíval a najednou ji neviděl jako
téměř nahou mladou holku, myslící výhradně klitorisem, ale
jako racionálně uvaţujícího a chladně kalkulujícího vycvičeného vojáka.
Mise SFOR II 20. června 1998 přímo navázala na misi SFOR, kdyţ
byla tato na základě rezoluce OSN číslo 1031 prodlouţena. Velitelství
mise se nacházelo v Sarajevu, české jednotky (společně s armádami
Bulharska, Kanady, Holandska, Rumunska, Slovenska a Velké
Británie) patřily do skupiny Multinational Task Force Northwest
(MNTF-NW) s velitelstvím v Banja Luka.
35
216
„To tam hrozí?― zeptal se. „Myslel jsem, ţe v Bosně je uţ
klid…―
„Klid… Mŧţu šlápnout na minu. Nebo koupit kulku do zad
od nějakýho magora. To ti hrozí vţdycky a všude,― pokrčila
rameny. „Tam nebo někde jinde. Kdyţ jsi voják, nikdy nevíš,
odkud to přiletí.―
„To neví přece nikdo. Ani civilisti,― namítl Marek.
„Civilisty většinou neposílají do nepřátelského zázemí. Poslyš, byla bych nerada, kdybys nabyl dojmu, ţe si stěţuju. To
ne. Je to moje práce. Sama jsem si ji vybrala, chtěla jsem ji
dělat a věděla jsem, do čeho jdu. Na misi jedu dobrovolně. Chci
jenom říct, ţe si obě uvědomujeme, ţe za pár dní mŧţeme být
mrtvé. A chtěly jsme si ještě trošku uţít bezstarostného ţivota.
Nezlob se na Evu kvŧli tomu včerejšku,― řekla téměř prosebně.
„Kaţdý z naší jednotky se s tím vyrovnává jinak. Někdo hŧř,
někdo líp. Eva je hrozná potvora, ale jinak je to docela hodná
holka. A není teď ve své kŧţi.―
„Ne já na Evu, vy se nezlobte na mě. Dluţím vám omluvu,―
řekl Marek ostýchavě.
„Za co by ses měl omlouvat? Vţdyť jsi nám nic neudělal?―
nechápala.
„Ale ano, udělal. Udělal jsem si na vás asi úplně špatný názor.―
„Aha. Myslel sis, ţe jsme dvě praštěný lesby se zelenými
mozky, co?― zeptala se nevzrušeně.
Marek zrudnul. „Něco v tom smyslu mě opravdu napadlo,―
přiznal.
Hanka se na něho úkosem podívala. „Asi ti to tak mohlo
připadat. Ale ono je to sloţitější. Mnohem sloţitější.― Zahleděla
se někam do dálky a dlouho mlčela. Marek viděl, ţe ji něco
trápí.
„Chceš o tom mluvit?― zeptal se opatrně.
„My nejsme lesbičky,― řekla pomalu. „Holky to asi vidí trošku
jinak neţ kluci. Byly jsme tady, byla dobrá příleţitost, známe se
dŧvěrně, jsme si blízké. Ale obě máme rády kluky. Jenomţe
někdy prostě nejsou ti správní chlapi po ruce. Nebo se stydí.
Nebo mají rodinné dŧvody…,― šlehla po něm pohledem.
217
„Víš,― pokračovala, „být vojákem v nějakém válečném konfliktu není ţádná legrace. Je to o obrovské zodpovědnosti za
ostatní, ale také o naprosté ztrátě soukromí. A o rizicích. Nejen
fyzických. Mŧţou tě zranit, mŧţou tě zabít. Lidské tělo ale vydrţí strašně moc a hodně se toho dá opravit. Lidská duše zdaleka tolik nevydrţí. Jako voják v akci jsi pod neustálým psychickým tlakem, ale nikdo ti nepomŧţe, protoţe všichni kolem
tebe jsou na tom úplně stejně. A city, ty jsou v takovém prostředí neodpustitelný hazard. Voják musí absolutně dŧvěřovat
parťákovi, který mu kryje záda, ale nesmí se na něho citově
upnout. Vojáci umírají. A zraněné city lámou duši. A voják se
zlomenou duší není spolehlivý. Je to začarovaný kruh.―
„To je strašná filozofie,― zavrtěl Marek odmítavě hlavou.
„To taky není ţádná filozofie,― řekla Hanka klidně. „To je
prostě odvrácená strana vojenského řemesla. Ta, o které se
většinou nemluví a v kníţkách nepíše. Proč myslíš, ţe s námi
na mise jezdí všichni ti kurátoři a psychouši?―
„Víš, co nechápu?―
„Co?―
„Jak se mŧţe mladá krásná holka s něčím takovým nelidským, jako je nutnost absolutně potlačit svoje city, tak snadno
vyrovnat…―
„Nelidským… A kdo říká, ţe snadno? Ale je to nutnost. Podmínka přeţití.―
„Stejně to nechápu.―
„Ty se dopouštíš jedné zásadní chyby, Marku,― řekla měkce.
„A jaké?―
„Vidíš ve mně mladou krásnou holku.―
„Ale to ty přece jsi!―
„No, moţná taky,― připustila polichoceně. „Ale rozhodně
nejsem jenom to.―
„A co ještě jsi?―
„Jsem profesionální voják vycvičený k zabíjení. K přeţití
v tom nejnepřátelštějším prostředí. Vycvičený k podřezávání
hrdel stráţím, podminovávání ţelezničních mostŧ a tvrdému
vyslýchání zajatcŧ. Voják, kterému tak dlouho vtloukali do
hlavy, ţe mŧţe kdykoliv umřít, aţ si na tu myšlenku zvykl
a vzal ji jako realitu. A já jsem připravená na to, ţe se nemusím
218
doţít zítřka. Nejspíš proto si uţívám ţivota, kdykoliv bez rizika
mŧţu. Ale city…, city si zkrátka dovolit nesmím,― dodala
a chvíli se dívala do země. Potom otočila hlavu a upřela na
Marka dlouhý pohled. Její obličej neprozrazoval sebemenší
emoce a oči měla prázdné, studené a vraţedné.
Markovi přeběhl mráz po zádech a odvrátil se.
„Uţ víš, jak to myslím?― zeptala se Hanka tiše.
Sebral odvahu a podíval se na ni. Tvářila se uţ zase normálně, byť trochu smutně.
„To byla jenom maska, póza. Sluţební obličej,― namítl.
„Hlupáku. To nebyla maska ani sluţební obličej. To jsem
byla já. Opravdová já. Úsměv, pláč, to je maska. Mimikry. Obličej vhodný mezi lidi, do normální společnosti. Ale já jsem
jiná.―
Marek si vybavil, jak včera ráno ty dvě holky leţely bez jediného hnutí tři čtvrtě hodiny dva metry od něho a on o nich
neměl celou tu dobu ani nejmenší tušení.
A najednou si konečně dovedl tu hezkou, mladou a polonahou holku představit, jak podřezává nepřátelskému vojákovi
hrdlo noţem a ani při tom nemrkne. Viditelně se otřásl. Dostal
z ní strach.
Vycítila to a odvrátila hlavu. Upřeně se dívala do údolí. „Vŧbec nechápu, proč se ti tady svěřuju.― Povzdechla si. „Stejně
tomu nemŧţeš nikdy rozumět. Nejsi voják, jsi jiný,― zašeptala
zklamaně.
„Jak to myslíš?―
„Jak… Z normální holky bys neměl strach. Mě se ale bojíš.―
„Já se tě přece nebojím.―
„Nekecej. Vidím to na tobě. Máš to v očích. Strach se vţdycky
pozná v očích.―
„Tak dobrá. Uznávám. Znervózňuješ mě.―
„A jiný holky tě taky znervózňují?―
„Někdy snad taky. Ale tak nějak jinak.―
„Ano. A o tom to právě je. Opravdu nevím, proč ti to povídám,― řekla smutně.
„Moţná proto, ţes to prostě potřebovala někomu říct. Někomu, kdo není z tvého prostředí. Z okruhu tvých známých. Ně219
komu, ke komu nemáš ţádný citový vztah. Někomu, s kým se
dneska večer rozloučíš a uţ ho nikdy v ţivotě neuvidíš.―
„Moţná,― řekla zamyšleně. „A moţná, ţe mi záleţelo na tom,
abys mě po tom praštěném včerejšku zrovna ty správně pochopil.―
„Moţná,― řekl teď pro změnu zamyšleně Marek.
„Nechme toho,― řekla najednou Hanka rozhodně a vyskočila
na nohy. Rozpaţila a s poţitkem se protáhla. Natáhla do sebe
čerstvý vzduch a vypjala hrudník. Kratinké tričko se vytáhlo aţ
pod ňadra a chladem ztopořené bradavky se ostře vyrýsovaly
pod tenkou tkaninou. Marek zase zrudnul.
„Myslíš taky někdy na něco jiného?― zeptala se Hanka jízlivě,
kdyţ si toho všimla.
„Promiň, Hanko, nechtěl jsem se tě dotknout,― zamumlal
v rozpacích. „Nemŧţu si ale pomoct, to samo.― A to ještě netušíš, co se mi děje v kalhotách, pomyslel si a sţíravá touha po
sexu s tou ţivočišnou, urostlou a skoro nahou holkou ho přiváděla málem k šílenství.
Hanka přimhouřila jedno oko a zamyšleně se na něho podívala. „Pokud si dobře vzpomínám, tak od chvíle, kdy jsme si
potřásli rukou, ses mě nedotkl ani jedním prstem.―
„Já… Nemŧţu…―
Přimhouřila i druhé oko a chvíli si ho měřila. „Moţná, ţe je
to škoda. Tu správnou chvilku jsme uţ ale prošvihli. Pojď se
mnou nahoru, prŧvodče,― řekla tiše a s melancholickým výrazem ve tváři mu podala ruku, aby mu pomohla vstát ze země.
„Uvaříme hrnec kávy, vzbudíme Evu, nadlábneme se a začneme se chovat jako tři profesionálové…―
X
Naplánovanou trasu dokončili bez konfliktŧ, ale také bez
toho uvolněného ţertování, které je včera doprovázelo po celý
den.
Pochodovali prakticky mlčky, jako jednotka při přesunu.
Jestli si kromě občasného Markova výkladu za celý den vyměnili čtyři krátké věty, bylo to mnoho. Eva intuitivně vycítila, ţe
220
se mezi Markem a Hankou něco stalo, a ti dva přemýšleli
o svém ranním rozhovoru.
Šli rychle, bez zdrţování, a tak uţ brzy odpoledne je Marek
dovedl na autobusové nádraţí v Tisovci.
„Jsme tady zbytečně brzy,― řekl. „Autobus do Brna vám jede
aţ po desáté večer. Máte fŧru času. Nechcete, abych vám třeba
ukázal město?― nabídl se.
Hanka zavrtěla hlavou. „Jsi hodný, Marku, ale nechceme. Uţ
se spolu rozloučíme. Byl to hezký víkend, ale uţ skončil.―
„Víte určitě, ţe uţ mě nebudete potřebovat?―
„Ano, víme. Klidně jeď za svou ţenou a malou dcerou. My uţ
to tady nějak zvládneme samy.―
„Tak dobře. Chci vám říct, ţe to s vámi bylo fajn. A ţe jsem
opravdu rád, ţe jsem byl právě s vámi. A taky vám chci popřát
hodně štěstí v…―
„Přestaň blbě ţvanit,― řekl Hanka ostře. Přistoupila k němu,
pevně ho oběma rukama chytla za uši a vášnivě ho políbila na
rty. Odstrčila ho od sebe a trochu nuceně se zasmála. „Škoda,
prŧvodče, ţe jsme se nepotkali někdy jindy a někde jinde. Co
naplat.―
Otočila se ke kamarádce. „Pojď, Evíku, sedneme si někam do
hospody,― oslovila ji a něţně jí poloţila ruku kolem ramen.
„Potřebuju se něčeho napít,― dodala a uţ bez dalšího rozloučení se obě obrátily a odcházely.
„Hanko!― uslyšely za sebou zavolání. Zastavily se, ale neotočily se. „Já ti to stejně nevěřím! To musela být jenom maska!
Nejsi taková!― uslyšely ještě volat Marka. Hančina ruka se pevně zaťala do Evina ramene. „Pojď,― zašeptala a táhla ji dál.
„Co tím myslel?― zeptala se Eva, kdyţ zašly za roh. „Jaká
maska?―
„Neptej se. Prosím tě, na nic se mě neptej a pojď pryč.―
X
Čtvrtek, 28. října 1999
S příchodem podzimních dešťŧ chytla malá Barča jakousi
chřipku a leţela doma v posteli s poměrně vysokými horečka221
mi. Andrea byla u ní a na Marka tak vybyla práce v bufetu. Od
Štefana dostal na pár dní volno a tak mohl v krámku nerušeně
kralovat a rozvíjet své obchodnické schopnosti.
Většinou ho práce za pultem bavila, ale zrovna dnes mu to
nějak nesedlo. Deštivé počasí v něm probouzelo melancholické
vzpomínky na dny strávené nahoře na planině, na piţmem
naplněnou jelení říji, kterou letos vŧbec neviděl, na mlhu válející se mezi stromy, na horské louky, fialovomodré desetitisíci
rozkvetlých ocúnŧ…
S jakým potěšením by teď okamţitě předal podnik znovu své
ţeně a vyběhl na nejbliţší kopec, to věděl jen on sám…
Jenomţe to nešlo. Nezbývalo, neţ to ještě pár dní za pultem
vydrţet.
Marek utrápeně vzdychal a kaţdou chvíli se opíral očima do
velké ručičky nástěnných hodin a snaţil se ji přimět, aby si
pospíšila. Kdyţ uţ ne na planině, tak aspoň doma aby uţ byl.
Pryč ze zakouřeného lokálu, kde toho muráňskou přírodu moc
nepřipomínalo.
Doma…
Strašně se těšil, aţ bude doma. Málem počítal jednotlivé
vteřiny, které ho ještě oddělovaly od konce pracovní doby.
A představa, ţe uţ za necelé čtvrt hodiny zkasíruje poslední
hosty, uklidí podnik a serve ze sebe ty špinavé a propocené
šaty a bude mít zase jeden den za sebou, mu připadala nádherná.
Pohled na pomalu se rozcházející štamgasty ho naplňoval
nadšením a vylepšoval mu náladu.
Jen jeden jediný člověk mu ji vytrvale kazil.
Cizí člověk, který, ačkoliv se osmnáctá hodina nezadrţitelně
blíţila, se pořád ne a ne zvednout k odchodu.
Marek z něho neměl dobrý pocit.
Za ty skoro dva roky, co tady více či méně pravidelně vypomáhal, se uţ naučil své zákazníky odhadovat. Znal osobně
všech čtyři sta dvacet šest domorodcŧ a poznal uţ na první
pohled, kdo se přišel najíst nebo napít, kdo si potřebuje popovídat a kdo se chce jenom podívat na zboţí, ale neutratí přitom
ani korunu.
222
Také uţ dokázal poznat, s kým budou problémy. Věděl dopředu, který host se hodlá opít do němoty, znal těch několik
místních i přespolních rváčŧ a poznal, kdy se někdo jen snaţí
vyvolat potíţe.
Dvakrát byl bit, protoţe se nechtěl prát. Přišlo mu úchylné
mlátit pěstí někoho do obličeje. Jenţe ho vyškolili. A on najednou pochopil princip; v jedné divoké bitce, do níţ se postupně
zapojila celá hospoda, zlomil dva nosy, vyrazil jeden zub a udrţel se aţ do konce na nohách. Byl strašně potlučený, ale od té
doby měl v lokále klid a několik nových výborných přátel.
I ti největší rváči poznali, ţe ten nový hostinský si uţ od nich
nenechá nic líbit a přestali ho provokovat. A svoje vlastní spory
si od té doby vyřizovali někde jinde.
S místními tedy ţádné problémy nebyly. Tenhle návštěvník
ale nebyl místní a Markova intuice mu napovídala, ţe s ním
problémy budou. Podvědomě cítil, ţe s tím člověkem není něco
v pořádku.
Prohlédl si toho chlapa hned, jak sem zhruba před hodinou
přišel, a okamţitě k němu pocítil odpor. Nikdy neměl rád
tenhle typ drsných chlapíkŧ v krátkých koţených bundách a se
zrcadlovými brejličkami na nose. Aţ příliš často za sebou ta
neprŧhledná skla ukrývala uhýbavé podrazácké oči.
Marek ţil takřka v lese, ve skromných podmínkách, a přímo
bytostně pohrdal muţi, kteří mívali krky, zápěstí i prsty ověšené zlatem. Kdyţ se podíval na jejich měkké bílé dlaně, viděl, ţe
tyhle ruce nikdy v ţivotě nesáhly na práci. Ale kupodivu ti lidé
nouzí netrpěli. Ba právě naopak. Poznal takových chlápkŧ ve
svém ţivotě uţ několik a ze všech do jednoho mu bylo na zvracení.
A tenhle člověk, sedící hned před pultem, Markovi pěkně na
očích, patřil nepochybně do té stejné kategorie.
Přišel sem chvíli po páté, povídali si chlapi, ţe vystoupil dost
narychlo z bratislavského rychlíku, posadil se tady k tomu
stolu a po dlouhém mlčenlivém studování nápojového lístku si
objednal irskou whisky od pana Johna Jamesona z Dublinu.
Markovo nejfajnovější pití, kterého tady měli k dispozici jen
několik lahví pro skutečné fajnšmekry.
223
Zprvu byl potěšen, ţe narazil na znalce vynikajícího pití,
protoţe jeho oblíbené značce se tady moc nedařilo. To jen občas, kdyţ mu chtěl některý kamarád udělat radost, si ji objednal a pozval i jeho. Bývalo to však jen čistě přátelské gesto,
protoţe tady se pil hlavně rum, borovička a občas myslivec
nebo fernet. Svou nezanedbatelnou roli hrál také fakt, ţe jedna
láhev této whisky stála víc neţ čtyři láhve rumu.
A teď se konečně objevil někdo, kdo si tu skvělou, prŧzračně
zlatohnědou, třikrát destilovanou whisky s lehounkou příchutí
zralého ječmene objednal. Jenomţe kdyţ Marek viděl, s jakou
lhostejností ten morous v koţené bundě Jamesona usrkává
a jak ho zapíjí Coca-colou, bylo mu toho pití líto. Ten člověk si
sice kupoval drahé pití, ale znalec to rozhodně nebyl.
A nejen ţe to nebyl znalec whisky. On byl celý nějaký divný.
Uţ skoro hodinu tady seděl u té jedné skleničky a jedné krabičky dlouhých Marlborek a zarytě mlčel. Znechuceným odvrácením hlavy odrazil několik vcelku vlídných pokusŧ o konverzaci ze strany místních štamgastŧ, takţe ti si ho brzy přestali
všímat a věnovali se hlavně sami sobě. Začal si ho však všímat
Marek.
Zvláště poté, co si v odlesku okenního skla zcela náhodou
všiml, ţe kdykoliv se k tomu muţi otočí zády, tak si ho ten
chlap velmi pozorně prohlíţí a má přitom velmi napjatý výraz v
obličeji. Jakmile se k němu ale Marek otočil čelem, okamţitě
sklopil hlavu a díval se zase do té své poloprázdné skleničky,
jakoby pohled na zbytek zteplalé a dávno vyčpělé whisky byl
tou nejzajímavější věcí na světě.
Marka štvalo, ţe tomu člověku nevidí do očí, protoţe kamenný obličej falešného hráče pokeru o něm neprozrazoval nic,
snad kromě toho, ţe se umí dokonale ovládat.
Marek svraštil obočí a přimhouřil oči, jako vţdycky, kdyţ mu
něco vrtalo hlavou. O co mu sakra jde?, říkal si a usilovně
vzpomínal, jestli se s tím člověkem nesetkal uţ někdy dřív.
Neměl nijak dobrou paměť na tváře, ale úzký obličej, tenké rty,
úsečné a nepřívětivé chování, ale hlavně ten specifický styl
oblékání, to by si asi zapamatoval. Ne, byl si jist, ţe s ním ještě
nikdy neměl co do činění. O to podivnější však bylo, ţe ten muţ
patrně znal jeho.
224
Marek začínal být nervózní.
Hodiny odtikávaly poslední vteřiny otevírací doby a ostatní
zákazníci se spořádaně rozcházeli. Odešel mohutný a ramenatý
červenolící Jarda, který uţ svojí pouhou nepřehlédnutelnou
fyzickou přítomností dodával Markovi jistotu, domŧ si to namířil i potetovaný cikán Lacko, se kterým se několikrát bil,
a s nímţ se docela spřátelil. Zvedali se všichni, jen ten frajírek
v koţené bundě seděl pořád dál u svého stolu.
Marek vyuţil chvilkového chaosu, kdy k pultu přicházelo
platit asi pět lidí najednou a na moment ho tak zastínili před
slídivýma očima toho chlapíka, a vytáhl rychle ze zásuvky vysoce účinnou a ostře nabitou ruskou pistoli36, a poloţil si ji na
speciálně vyrobenou malou odkládací plochu pod horní deskou
pultu.
Na místo, kde byla bezpečně mimo dohled zákazníkŧ, ale
přitom byla po ruce a snadno na dosah. Ještě nikdy nepocítil
potřebu mít tu zbraň poblíţ, dnes to bylo poprvé.
Poslední z místních zaplatil útratu, rozloučil se a odešel pryč.
Marek a ten chlap osaměli.
Marek začal okázale přerovnávat nádobí.
Nic…
S tím člověkem to ani nepohnulo.
Úmyslně nápadně se podíval na náramkové hodinky. Bylo
deset minut po šesté. Před chvílí mu padla. Měl pro dnešek po
sluţbě. Nebylo mu proti mysli nechat otevřeno třeba dlouho do
pozdní noci, pokud místní něco slavili, a ţe slavili rádi a často,
ale nehodlal tady trávit čas s podivínem, který si uţ víc jak
hodinu nic neobjednal. Dneska chtěl pouklízet, spočítat trţbu
a jít konečně domŧ.
„Lituji, pane, ale dneska uţ zavíráme. Já tady musím ještě
uklidit. Tak se nezlobte, ale musíte uţ odejít,― řekl nahlas
Nevzhledná ruská pistole PSM (Pistolet Samozaryadnyj
Malogabaritnyj) byla zkonstruována na poţadavek KGB v roce 1973 a
byla určena pro vysoké armádní dŧstojníky a bezpečnostní sloţky
(KGB a MVD). Je velmi plochá a pro malé rozměry je určena pro
skryté nošení. Pro zvláště prŧbojný náboj ráţe 5,45 mm je vhodná pro
střelbu proti osobám chráněným neprŧstřelnou vestou. Zásobník je
jednořadý a má kapacitu 8 nábojŧ.
36
225
a zadoufal, ţe se ten člověk zvedne a vypadne odsud pryč. Po
dobrém a bez potíţí.
Dokonce by mu odpustil, i kdyby se rozhodl odejít odsud bez
zaplacení. Hlavně, kdyţ bude konečně za dveřmi. Z té jejich
správné strany.
Chlap, stále bez jediného slova, se však otočil i se ţidlí,
a konečně si sundal z očí ty svoje neprŧhledné brejle. Upřeně
se na Marka zahleděl a Marek se bezděky zachvěl. Připadal si,
jakoby se díval do očí hladového hada.
Pohled temně černých a pichlavých očí mu byl krajně nepříjemný.
Oprostil se od toho a raději si svého zvláštního hosta dŧkladněji prohlédl.
Mohlo mu být něco málo přes třicet a pŧsobil dojmem, ţe je
zvyklý poroučet a ţe je vţdy připraven s brutální tvrdostí okamţitě potlačit jakýkoliv odpor nebo dokonce i jen náznak odporu.
Černooký muţ si mezitím přehodil pohodlně nohu přes nohu, měl na sobě černé koţené kalhoty a lesklé kovbojské boty
protaţené do okované špičky, a zlatým masivním zapalovačem
si leţérně připaloval dlouhou cigaretu. Vloţil ji mezi úzké rty,
několikrát zvolna potáhl a potom nedbalým, ale nesmírně provokativním gestem odklepl ţhavý popel na dřevěnou podlahu.
S Markem to trhlo, protoţe on bude ten, kdo to bude uklízet,
ale ovládl se a vyčkával.
Cizinec zaklonil hlavu a vyfoukl ke stropu obláček kouře.
Potom se podíval na Marka a zeptal se: „Tento bufet, ten patrí
Andree Mezsárošovej, ţe?―
Marek na něho vytřeštil oči a muţ se spokojeně usmál. Pokýval hlavou, jako kdyby mu to jako odpověď stačilo. Mlčky potáhl z cigarety a jen se očima pásl na Markově zděšení.
Markovi se zhroutil svět. Ve zlomku vteřiny si uvědomil, ţe
svým překvapením Andreu prozradil. A ţe se stává svědkem
něčeho velice nedobrého.
Nikdo v Rudné totiţ nevěděl, a ani neměl vědět, ţe se Andrea
za svobodna skutečně jmenovala Mezsárošová. To bylo Andreino rodné jméno, jenomţe od té doby, co opustila Bratislavu,
změnila příjmení uţ dvakrát. Všichni tady věděli, ţe sem se
226
přistěhovala jako Vargová. A nebylo ţádným tajemstvím, ţe
teď je uţ čtrnáct měsícŧ Koudelková. Ale ţe bývala Mezsárošová, to tady nikdo vědět neměl.
Sama Andrea si to tak přála a měla pro to dost dobrý dŧvod.
Tak dobrý, ţe ho Marek bez námitek respektoval. A tak její
dívčí jméno znalo jen těch pár ještě ţijících, většinou hodně
vzdálených příbuzných, a několik bývalých spoluţaček a kamarádek z dětství. S těmi všemi ale Andrea uţ dávno zpřetrhala
veškeré kontakty a ţádná z nich neměla ani tušení, kde Andrea
teď ţije.
No a potom to jméno znala uţ jen nevelká skupinka lidí, před
kterými se Andrea na tomto konci světa uţ několik let ukrývala…
X
Marek se to dozvěděl loni koncem dubna, krátce předtím,
neţ se k Andree oficiálně a natrvalo nastěhoval.
Často si spolu o dŧleţitých věcech povídali uprostřed noci.
Kdyţ malá Barborka spala ve svém malinkém pokojíčku, kdy je
nikdo nerušil a nic nerozptylovalo, a kdy i čas okolo nich plynul tak nějak pomaleji a mírumilovněji.
Pamatoval si, jako by se to stalo včera, jak tehdy leţeli nazí
a příjemně unavení po divokém milování na rozloţeném gauči
v obýváku a odpočívali.
Do otevřených oken pokoje svítil měsíc a do místnosti se
přes vlnící se záclony prodíral vzduch tak vlahý, jak umí být
tady, v širokém údolí sevřeném ze severu masívem Nízkých
Tater a z jihu Muráňskou planinou, jenom těch několik málo
dní na přelomu dubna a května, kdy tady vrcholí jaro.
Uvolněně leţeli na zádech a tiše oddechovali. Marek měl
hlavu poloţenou na Andreině plochém břiše a díval se do
chladně bílého, téměř dokonale kulatého měsíčního kotouče za
oknem. Prsty se navzájem lehce dotýkali svých těl a hladili se.
Měsíc, a zvlášť úplněk, na Marka vţdy silně pŧsobil. Cítil, jak
ta neviditelná, ale mocná síla do něho vstupuje, proniká jím,
vniká do kaţdého svalu, do kaţdičké buňky. Celou svou bytostí
227
vnímal, jak ho ty bledé měsíční paprsky posilují a jak v něm
probouzejí mohutné přílivové vlny touhy po vášnivém sexu.
A později, kdyţ se milováním zbavil toho obrovského přetlaku energie a uvolnil se, míval ohromnou chuť povídat si, svěřovat se, vymýšlet budoucnost, plánovat ţivot. Za úplňku dostával ty úplně nejbáječnější nápady. Alespoň se domníval, ţe to
bývají ty nejbáječnější nápady. Někdy také dostával za úplňku
ty úplně nejbláznivější a nejšílenější nápady.
I tentokrát polohlasem vyprávěl, plánoval, rozkládal rukama
a vysvětloval Andree, jak by to bylo ohromně bezvadné a nádherné, kdyby spolu mohli být pořád. Úplně pořád.
Kdyby nemuseli krást ty vzácné chvilky vzájemného soukromí, kdyby mohli být jako rodina. Kdyby mohli být opravdická
rodina. Andrea, Barborka a on. Taková normální rodinka.
Maminka, tatínek a jejich malá holčička.
Byl tak soustředěný na to, o čem mluví, ţe mu nějakou chvíli
trvalo, neţ si uvědomil, ţe se svou dívkou zničehonic ztratil
kontakt. Pořád tam leţela, pořád měl hlavu poloţenou na jejím
břiše, pořád se tak něţně navzájem dotýkali rukama. Zdánlivě
se vŧbec nic nezměnilo. Fyzický kontakt zŧstal. Ani jeden
z nich se nijak významněji nepohnul, nic zvláštního neudělal.
A přesto se zcela a náhle vytratil kontakt duševní, zničehonic
se přetrhla ta tenká metafyzická nit, která je v takových chvílích pevně spojovala a umoţňovala jim spolu vzájemně komunikovat, aniţ u toho pouţívali nadbytečných slov.
Marek se znepokojeně převalil na břicho a pozorně se na
Andreu podíval.
Ta však bleskurychle otočila obličej do stínu a přitiskla levou
tvář pevně na polštář. Nechtěla, aby viděl, ţe má oči plné slz.
„Ale no tak,― oslovil ji Marek něţně. „Rozplakat jsem tě na
mou duši nechtěl. To jsem tě tou představou tak moc vyděsil?―
Pohladil ji zlehka po tváři a pokusil se ji přimět, aby se obrátila
k němu. Chtěl jí dát pusu, pomazlit se s ní, chtěl ji znovu rozveselit.
Andrea se mu však prudce vysmekla, jako jeţek se stočila do
klubíčka a hlavu si přikryla polštářem. Hladká bílá záda se jí
začala otřásat pláčem. Marek šokovaně ustrnul s pravou rukou
visící ve vzduchu. Byl zmatený.
228
Rychle si v hlavě zpětně přehrával všechno, co během uplynulých minut řekl, ale nenapadlo ho nic, čím mohl Andreu
rozplakat.
Pomalu a opatrně tu stále ještě zvednutou ruku spustil na
oblé rameno.
Neucukla.
Nesměle ji pohladil.
Nebránila se.
Povzbuzen úspěchem jí jemně odtáhl z obličeje ten polštář.
Naklonil se k ní a políbil ji na uslzenou tvář. Její záda se přestávala otřásat.
Pokusil se dívku k sobě převrátit. Podvolila se a nechala se
bez odporu otočit.
Přilehl si těsně k ní a pevně ji sevřel v náručí. Zabořila mu
obličej do chlupatých prsou a Marek cítil, jak mu po těle stékají
horké kapky slz.
„Co se stalo, Andrejko?― zeptal se konejšivě. „Řekl jsem něco
hloupého? Dotkl jsem se tě něčím? Ublíţil jsem ti nějak?―
Zavrtěla hlavou.
„Tak proč pláčeš? Co se stalo? Andrejko, já tomu vŧbec nerozumím,― řekl nechápavě. „A já ti chci rozumět.― Na okamţik
zauvaţoval. „Hele, miláčku,― řekl a nasadil ten nejprovinilejší
výraz, jakého byl v tu chvíli schopen. „Jestli jsem plácl nějakou
kravinu, jestli jsem tě něčím urazil nebo jestli jsem ti snad
něčím ublíţil, tak mě nakopej do zadku, napasuj mi na hlavu
celou sadu těch nerez hrncŧ, co máš v kredenci, otřískej o mě
váleček na nudle, dej mi domácí vězení, zavři mě přes noc mezi
myši do sklepa nebo mě třeba hoď prasatŧm, ale neplač, prosím tě, Andrejko, neplač.―
„Bolí mě to, víš?― řekl tiše po krátké odmlce nešťastně. „Moc
mě to bolí.―
Andrea se vyprostila z jeho sevření a potáhla nosem. „Poţičaj
mi tvoju vreckovku, prosím ťa,― poţádala.
Utřela si mokré oči a hlasitě se vysmrkala. Posadila se na
posteli a podívala se zpříma na Marka. Tmavě kaštanové vlasy
rámovaly její bledou tvář, moc jí to slušelo, ale ve velkých hnědých očích měla pohled laně uštvané loveckými psy. V měsíč229
ním světle se slabě leskly. Povzdechla si a zavrtěla smutně hlavou.
„Mareček, ja s tebou nemôţem zostať,― řekla ještě trochu
roztřeseným, ale uţ zase plně kontrolovaným a ovládaným
hlasem. „Asi bude lepšie, keď sa rozídeme. A to čo najskôr.
Kvôli Barborke to bude lepšie.―
Marek na ni vytřeštil překvapeně oči. Čekal ledacos, ale toto
ne. Bylo to jako blesk z čistého nebe, jako mrazivě ledová sprcha.
„Andrejko,― řekl, kdyţ se z toho šoku trochu otřepal. „Jestli
to měl být vtip, tak tě upozorňuju, ţe nebyl vŧbec dobrej. To uţ
jsi mi říkala lepší fóry.― Doufal, strašně moc doufal, ţe se dívka
najednou usměje a řekne, ţe to byl jenom nepovedený ţert a ţe
si zase padnou kolem krku a bude všechno tak, jako bylo dřív.
Jako to bylo posledních několik měsícŧ.
Jako to bylo ještě před necelou pŧl hodinou…
Andrea však neţertovala a neusmála se.
Pŧvabný obličej byl jako vytesaný z chladného a nepřístupného bílého mramoru. Byl tak studený a nehybný, ţe by dívka
v tom okamţiku mohla úspěšně dělat partnerku Michelangelovu Davidovi.
„Proboha, ty to myslíš váţně,― vydechl Marek zdrceně, kdyţ
se na ni pozorně podíval. Dívka neodpověděla a jen se na něho
pořád tak podivně chladně dívala. „Ne, ne, ne. To nejde, to
nemŧţeš, jen tak, prostě mi říct, ţe se rozejdeme,― bránil se
přijmout za svou tu hroznou představu. „Musíš mi přece říct,
proč to chceš udělat, musíš přece pro to mít nějakej dŧvod?
Andreo, co se mohlo tak hrozně změnit za jednu jedinou hodinu? Co povídám, ani ne hodinu. Pŧl hodiny. Co jsem udělal tak
strašlivýho, ţe se chceš se mnou najednou rozejít, přestoţe
jsme se ještě před pŧl hodinou milovali a tys mi přitom říkala
tolik hezkých a něţných slŧvek?―
„Ja viem. Bola to hrozná chyba, moja chyba, ţe som to nechala zájsť tak ďaleko,― řekla tiše Andrea a zatvářila se nesmírně nešťastně. „Veľmi sa ti za to ospravedlňujem, Mareček.
Viem, ţe som ti ublíţila. Veľmi ma to mrzí. Ale musíme to urobiť, nejde to inak. Ver mi, prosím ťa. Ty za to nemôţeš, to nemá
230
s tebou nič spoločné. Miláčik…,― chtěla ještě něco říct, ale zlomil se jí hlas.
A tak jen zvedla nesměle ruku a chtěla ho pohladit po vlasech.
Marek však hlavou prudce ucukl, jako kdyby se ho pokoušelo
dotknout nějaké odporné zvíře. Andrea ruku stáhla a oči se jí
zaplavily zoufalstvím. Tentokrát však Marek ty slzy neviděl,
protoţe je nechtěl vidět.
Byl zklamaný, naštvaný, poníţený.
Vyskočil z postele a začal chodit sem a tam po místnosti. Jen
tak. Bez rozmyslu. Jen aby něco dělal. Byl jako tygr zavřený
v příliš těsné kleci.
Vřelo to v něm.
Cítil, jak se mu hrudník rozpíná strašlivým přetlakem emocí,
měl pocit, ţe pokud se mu nepodaří hodně rychle trochu té
páry vypustit, tak ho to rozerve na kusy.
Přecházel od postele k oknu a zase zpět.
Zhluboka dýchal a pomalu se uklidňoval.
Začínal si připadat hloupě a trapně. Máloco je směšnější, neţ
nahatý chlap pobíhající vztekle po pokoji, a on si to uvědomoval.
Zŧstal stát před otevřeným oknem. Jeho oči se dívaly ven do
větví stromŧ, ale neviděly, jeho uším se nabízelo jemné a melodické šumění listí v lehkém větru, ale uši to neslyšely.
Znovu se v něm začínalo hromadit to hrozné a nesnesitelné
napětí.
Zrychloval se mu dech.
„Do prdele, do prdele a ještě jednou do prdele,― vyjelo z něj
náhle a prudce udeřil pěstí do dřevěného parapetu. Vší silou.
Pokojem se rozlehla dunivá rána a Markovou paţí projela pronikavá bolest. Ale ulevilo se mu.
„Jauvajs,― zasyčel a zkřivil se mu obličej. „Jo, jo, jen tak dál
na mě. Holka, kterou miluju, mně dá kopačky a neřekne mi ani
proč, z otevřenýho vokna mně táhne na kuliska, takţe si nejspíš nachladím močák, a já si ještě sám zlomím ruku. To je
dobrý. Fakt dobrý,― vrčel ukřivděně, ale uţ vŧbec ne vztekle,
a třel si druhou dlaní pohmoţděné klouby prstŧ. Obraţené
231
kosti bolely, ale fyzickou bolest příliš nevnímal. Byl teď hlavně
zklamaný.
A nešťastný.
Ze všeho nejvíc se teď cítil nešťastný. Ale za ţádnou cenu
nechtěl, aby to na něm bylo vidět. Na to byl příliš hrdý. Nebo
moţná ješitný.
Díval se upřeně z toho otevřeného okna a doufal, ţe čerstvý
vzduch rychle vysuší ty dvě slzy, co se mu znenadání objevily
pod víčky očí.
„Ukáţ mi tú ruku, Mareček, pofúkam ti to,― ozvalo se najednou tiše a prosebně těsně za ním.
Prkenně a neochotně se otočil.
Andrea stála sotva pŧl metru od něj. I ona se tvářila nešťastně. Neslyšel ji, kdyţ bosá po vysokém koberci přicházela
k němu, překvapila ho. Cítil se rozporuplně a nevěděl, jak má
reagovat.
Dívka situaci vyřešila po svém. Natáhla ruku a uchopila ho za
zápěstí. Přitáhla si jeho paţi k ústŧm a lehce mu pofoukala do
krve odřenou, stále ještě pevně zaťatou, tvrdou pěst. Ohleduplně a měkce ho na ni políbila.
Marek poněkud zjihl a uvolnil se. Povolil prsty a rozevřel
dlaň. Andrea si ji mazlivě přitiskla na tvář. Přistoupila k němu
ještě blíţ, zvedla se na špičky a podívala se mu do očí.
„Mareček, ja ti musím niečo povedať. Mala som ti to povedať
uţ dávno,― řekla váţně. „Poď si zase ľahnúť do postele, lepšie
sa mi tam rozpráva. Chcem ti niečo povedať a je to na dlhé
rozprávanie. Prosím ťa, poď so mnou,― řekla a nenásilně ho
táhla nazpět k lŧţku.
Marek se poddal a nechal se dovést aţ zpátky ke gauči. Andrea se posadila ke stěně, načechraný polštář si nacpala za
sebe, Marka usadila mezi svá stehna, zády k sobě, a opřela si
jeho hlavu o prsa. Obejmula ho a on ji drţel za ruce.
„Mareček, počúvaj ma, prosím ťa, počúvaj ma dobre a neprerušuj ma. Ťaţko, veľmi ťaţko sa mi o tom rozpráva, ale máš
právo to počuť. Musíš to počuť,― začala Andrea pomalu. „Vieš,
obávam sa, ţe nie som to dobré dievčatko, za ktoré ma ty povaţuješ. Nie. Ja nie som ţiadne neviniatko. Vieš,― řekla a hlas jí
232
zdrsněl. „Ja mám za sebou dosť divokú minulosť a nie je to nič,
na čo by som bola pyšná. Skutočne nie…―
X
Odmlčela se a skládala si v hlavě slova do dalších vět. Marek
ani nedýchal a celý znepokojený čekal, co bude následovat.
Začínalo to tak divně.
„Môj otec bol odjakţiva alkoholik,― začala vyprávět Andrea.
„Ťaţký alkoholik, a keď sa opil, a to bolo prakticky denne,
strašne nás potom doma bil. Za kaţdú hlúposť, ale koľkokrát aj
bez akejkoľvek príčiny, len tak. Tĺkol mňa aj moju mamu. Bil
nás obidve, ale mamičku omnoho viac. Neviem prečo. Bola
zakaţdým samá modrina, niekoľkokrát mala aj niečo zlomené.
Nespočítala by som, koľkokrát bola u doktora. Všetci známi jej
hovorili, nech sa s tým šialencom dá rozviesť, alebo nech ho dá
aspoň na súd, nech ho zaţaluje, ţe ho zavrú a bude mať konečne pokoj, ale ona nechcela, mala ho svojím spôsobom rada… Nikdy som to nepochopila… Nechápala som, ţe môţe mať
niekto niekoho tak rád, ţe sa nechá aj takto týrať…
Bolo to stále horšie a horšie a ja som začala utekať z domu.
Nemohla som to vydrţať. Nie to, ţe bil mňa. Na to, ako trpí
mamka, som sa nemohla dívať! Nemala som ešte ani sedemnásť, chodila som na gympel, a zatiaľ čo davy ľudkov postávali
v tom čase na námestiach, štrngali kľúčami, objímali sa a uţívali si neţnú revolúciu, ja som preţívala doma peklo. A keď
raz, koncom novembra, prišiel otec večer zase opitý ako zver,
a hned vo dverách vrazil mamičke úplne bezdôvodne strašnú
facku, nevydrţala som to. Niečo sa vo mne zlomilo. Skočila
som naňho a pokúsila sa mu vyškriabať oči. Chcela som mu
ublíţiť, zabiť ho. Chcela som brániť mamku. Bolo to odo mňa
naivné, pretoţe otec bol síce opitý, ale bol silný. Vedela som to,
ale musela som niečo urobiť…
Strašne som od neho dostala…
Zmlátil ma ako prašivého psa.
Ešte nikdy predtým ma nikto tak strašne nestĺkol. Bola som
samá modrina, z nosa mi tiekla krv. Mamička sa ho pokúšala
233
zastaviť, kričala, nech ma nechá na pokoji, otec na nás jačal, ţe
sme lenivé a nevďačné mrchy a ţe nás zabije obidve.
Bolo to hrozné…
Myslela som si, ţe to naozaj urobí.
Bol ako zmyslov zbavený.
Strašne som sa ho bála.
Musela som preč…
Schmatla som z vešiaku bundu a utiekla von. Neuvaţovala
som príliš, čo robím, ţe tam nechávam mamičku samotnú
s tým opitým šialencom. Nevedela som si rady, bola som mladá, hlúpa a naivná.
Ocitla som sa na ulici. Síce s bundou, ale zato len v papučiach a tričku. Bola mi strašná zima, mrzla som, ale bolo mi to
jedno. Vravela som si, ţe bude lepšie niekde zmrznúť ako kus
ľadu, neţ sa nechať doma umlátiť na smrť.
Vozila som sa v autobusoch a električkách aţ do polnoci,
a keď ma nakoniec jeden vodič na konečnej v Rači z električky
vyhodil, vrátila som sa do centra pešo. Skončila som na ţelezničnej stanici…
Ani neviem, ako som sa tam vlastne dostala…
Ale bolo tam teplo, tak som tam zostala aţ do rána. Veľa som
toho nenaspala, bála som sa policajtov. Mala som strach, ţe by
ma šupom poslali domov. Nebola som plnoletá…
Lenţe vtedy bola taká doba, ţe sa tam policajti vôbec neukazovali. Bola predsa sloboda a demokracia,― řekla Andrea sarkasticky a zavrtěla hlavou. Marka zašimraly její vlasy, ale ani se
nepohnul.
„Vlastne jeden tam predsa len prišiel,― vzpomněla si po chvíli. „Taký mladý chalan to bol. Zelené ucho. Nemohol byť
omnoho starší ako ja… Na klope uniformy mal pripnutú trikolóru a smrdel rumom. Bol opitý. A nadrţaný. Asi ma chcel
znásilniť v mene zákona… Alebo revolúcie… Musela som pred
ním utiecť… Striasla som ho aţ pred úradom vlády… Hľadal
ma a kričal, nech se vrátim, ţe sa s ním budem mať ako v bavlnke. Plakal. Videla som, ako s ním hovorili nejakí dvaja páni
v civile, asi z vládnej ochranky, privolali vysielačkou hliadku a
tí ho napchali do sluţobného auta. Asi ho odviezli vytriezvieť,
aby nerobil hanbu. Vrátila som sa na to nádraţie.
234
Dva dni som vydrţala o hlade, tretí deň som prvýkrát v ţivote
prehrabala odpadkové koše a natiahla ruku s prosbou o drobné… Bolo to strašne poniţujúce, ale stále lepšie, neţ sa vrátiť
domov, do toho pekla…
Ďaľší deň som poprosila o peniaze takého pekného tmavovlasého chlapca. Mohol mať tak dvadsaťpäť, bol dobre oblečený a dobre vyzeral. Vyzeral ako študent z dobrej rodiny, vysokoškolák. Chvíľu si prezeral moje modriny, nič nevravel. Potom ma vzal mlčky za ruku a odviedol ma do neďalekej reštaurácie. Šla som s ním. Bolo mi jedno, čo so mnou urobí. On mi
ale objednal jedlo a teplý čaj. Veľa jedla a veľa teplého čaju.
Povedal mi, ţe sa volá Roman…
Naloţil ma do taxíka a odviezol k nejakému dievčaťu, čo bývalo samo vo veľkom dome pod hradom. Vravel, ţe je to jeho
sestra. Katka na mňa bola dobrá. Vykúpala ma a dala mi čisté
prádlo a šaty. Po niekoľkých dňoch som sa vyspala ako človek…
Pripadala som si ako v nejakom americkom filme. Roman so
svojou sestrou sa o mňa starali a nič za to nechceli. Bolo mi
u nich dobre. Malo mi to byť podozrivé, pretoţe v ţivote nie je
nič zadarmo, ale ja som bola hrozne naivná,― řekla Andrea
tvrdě.
„Pochopiteľne som sa do Romana zamilovala. Bol veľmi
milý, aspoň spočiatku. Bol to môj prvý chlapec,― dodala a čekala, jestli na to bude Marek nějak reagovat. Ten ale byl z jejího
dosavadního vyprávění tak šokovaný, ţe se na ţádnou reakci
ani nezmohl. Uvědomil si, ţe aţ doteď o Andreině minulosti
nevěděl vŧbec nic.
„Uviedol ma do veľkého sveta, do nočnej Bratislavy,― pokračovala dívka pomalu. „Páčilo sa mi to, pripadala som si ako
kráľovná. Mala som všetko, na čo som si spomenula. Nenapadlo ma premýšľať, kde na to všetko Roman berie. Mala som
ho rada. A raz mi ponúkol takú divne voňajúcu cigaretu. Bola
som vtedy blbá, tak hrozne blbá,― konstatovala a zavrtěla nechápavě hlavou. „Boli sme v nejakej skvelo sa baviacej spoločnosti, fajčili to tam všetci. Vzala som si to tieţ. A nabudúce
znovu. Páčilo sa mi, čo to so mnou robí. Bolo to príjemné, mala
som po tom nádherne ľahkú hlavu, nadšene som sa rozprávala
235
s ostatnými, všetko vyzeralo také ľahké… Bola to eufória. Chcela som to zaţívať znovu a znovu. Po nejakom čase mi tráva
prestávala stačiť. Chcela som viac. A Roman sa o mňa postaral.
Dalo sa naňho spoľahnúť. Fajčili sme čokoládu…
Tak sa medzi feťákmi hovorí hašišu37. Bolo to podobné ako
marihuana, len silnejšie. Skvelo sa s tým počúva hudba, si
omnoho vnímavejší, omnoho viac preţívaš vonkajšie podnety.
Niekoľkokrát mi ušúľal aj špeciálnu cigaretu s takým hnedým
práškom. Vravel mi, nech si to váţim, pretoţe je to strašne
drahé a nedáva to kaţdému. Bol to heroín38. Nechcela som ale
stále len fajčiť, nemám cigarety rada. Roman povedal, ţe to je
ten najmenší problém, a vstrekol mi niečo do ţily.―
„On ti píchl heroin?― zachvěl se Marek.
„Nie. Ten bol vtedy naozaj drahý a ťaţko sa zháňal. Dala sa
zohnať kvalitná tuzemská droga. V podstate zadarmo.―
„Pervitin…,― vzpomněl si na kníţku Memento od Radka Johna, kterou četl snad jen rok nebo dva poté, co to Andrea proţila na vlastní kŧţi. Vzpomínal si, ţe s ním tehdy ten příběh
hluboce otřásl. A tady měl člověka, dokonce dívku, kterou miloval, a která to všechno doopravdy proţila. Tohle nebyla ţádná beletrie, tohle byla skutečnost.
„Ano. Pervitín39. Bála som sa injekcie, ale bola to pre mňa
úplná bomba.―
„Jaké to je?― zeptal se Marek tiše.
„Nikdy si nič také neskúšal?―
Zavrtěl hlavou.
„Ani cigaretu s marihuanou?―
„Ne. Nikdy. Jednou mi ji kdosi nabídl, ale bál jsem se.―
„Bál si sa?―
„Ano. Bál jsem se. Bál jsem se toho, ţe by se mi to třeba zalíbilo a ţe bych s tím nedokázal sám přestat.―
„Páčilo by sa ti to. Zo začiatku je to úţasné. Predstav si, ţe sa
rozpúšťaš, ţe sa stávaš priehľadným. Vidíš srdce, ako pumpuje
krv. Alebo zrazu zistíš, ţe si v miestnosti plnej motýľov. Sú ich
Hašiš – slangově také haš, čokoláda
Heroin – slangově také ejdţ
39 Pervitin – slangově také piko, péčko, peří, vitamín P
37
38
236
tam stovky, tisíce. Trepotajú krídlami, lietajú okolo teba, krúţia pod stropom. Sú nádherne farební, tak zvláštne sýto farební. Sú to neskutočné farby. Alebo počuješ zvuky a vidíš ich
farby. Vedel si, ţe sú zvuky farebné? A ten sex… Marek, milovanie, keď sa vznášaš, to je niečo neopísateľné…
Piko pôsobí zase inak. To je normálny stimulans. Si nabudený a plný energie, nie je problém preţúrovať tri dni a noci
v kuse, nepotrebuješ absolútne vôbec spať, môţeš hory prenášať. Nahováraš si, ţe máš telepatické schopnosti. Je to nádhera.
Lenţe potom to prejde a ty zisťuješ, ţe si vyţmýkaný ako
handra na podlahu. A tak si to dáš zase. A znovu a znovu. Neveril by si, ako strašne rýchlo sa na to svinstvo dá navyknúť
a ako strašne zle ti je, keď to nemáš,― pokračovala Andrea
a měla přitom zavřené oči. Hlavou se jí jako o závod honily
hrozné vzpomínky, slova se z ní drala ven téměř bez jejího
přičinění.
„Bývalo mi strašne zle, zvracala som, brnela mi hlava, ruky
sa mi triasli. Máš strašnú paranoju40.
Nahováraš si, ţe ťa všetci prenasledujú, ţe ťa chcú zabiť. Sú
to strašné muky, nepriala by som to nikomu zaţiť.―
„To je přece strašný,― zašeptal Marek. „Pomáhá proti tomu
něco?―
„Áno, pomáha. Keď si znovu šľahneš. A ja som to robila.
Roman mi bez rečí zaisťoval pravidelný prísun. To uţ som konečne pochopila, ţe nemusí nič zháňať, pretoţe on je ten, kto
má tovar vţdy k dispozícii. Obdivovala som ho. Mohol si dovoliť všetko. Bol pekný a bohatý. A mal moc… Bol môj boh… A ja
som ho zboţňovala…
Lenţe nič netrvá večne. Jedného dňa som Romana prestala
baviť. Našiel si na hranie inú kočku a svoje investície do mňa
sa rozhodol zhodnotiť. A tak odo mňa zrazu chcel, aby som mu
za tovar platila rovnako ako všetci ostatní feťáci. Dokonca
chcel, aby som mu zaplatila aj za to všetko, čo uţ do mňa napumpoval, vraj to bola len akási pôţička. Lenţe ja som nemala
40
Paranoidně-halucinogenní syndrom, slangově také stíha.
237
ţiadne peniaze, nikdy som ešte nepracovala, nemala som ani
dokončený gympel…
Roman ma do ničoho nenútil, stále se tak pekne usmieval.
Prestal mi ale dávať tovar. Vravel, prines peniaze, bude tovar…
Chcela som vydrţať bez dávky, ale to sa nedalo. Musela som
zohnať prachy… Vrátila som sa tajne domov a ukradla všetky
peniaze, ktoré som našla. Vedela som, kam ich moja mamka
pred otcom schováva… Dala som to všetko Romanovi, aj keď
som vedela, ţe otec mamku zase strašne zbije, a za odmenu
som od neho dostala niekoľko dávok péčka…
Lenţe to na dlho nevydrţalo. Doma uţ nebolo čo ukradnúť
a kradnúť vonku som sa bála. Bola som zúfalá. Nemala som
peniaze, nedával mi drogy. Bola to hrozne jednoduchá matematika… Bola som v kríze, preţívala som hrozný absťák. Keď
som vtedy na nádraţí vyberala odpadkové koše, myslela som
si, ţe som na dne a ţe uţ to horšie byť nemôţe. Bol to omyl…
Mohlo to byť ešte omnoho, omnoho horšie…
Nepriala by som nikomu, aby si musel pretrpieť to, čo ja
v tých dňoch. Rozumieš, uţ som si na to svinstvo zvykla, stačilo
päť mesiacov, a potrebovala som ho. Lietala som v tom. Bola
som na ulici, psychicky na dne, bez prostriedkov. Ten hajzel na
to asi čakal, pretoţe práve vtedy mi ponúkol výmenný obchod.
Keď vraj budem preňho pracovať v jednom exkluzívnom pánskom klube, bude ma ţiviť, šatiť, budem mať kde spať. A pokiaľ
budú zákazníci so mnou spokojní, budem dostávať dávky zadarmo. Urazilo ma, ţe môj prvý a do tej doby jediný chlapec
chce, aby som preňho robila kurvu. Vrazila som mu poriadnu
facku… Nerozhneval sa za to na mňa, dokonca sa stále usmieval. Povedal mi, ţe keby som si to rozmyslela, nech za ním
kľudne prídem. A vyhodil ma zo svojho domu. Priplazila som
sa k nemu uţ za tri dni a odprosila ho na kolenách. Bozkávala
som mu nohy, len aby ma nechal aspoň raz si poriadne šľahnúť…
Usmieval sa. Vrátil mi tú moju facku a pridal niekoľko ďaľších. Drţala som, potrebovala som tú drogu. Povedal mi, ţe
som špinavá štetka, poďakovala som sa mu. Prikázal mi, aby
som sa vyzliekla donaha. Urobila som to. Prehol ma cez operadlo kresla a zozadu si ma vzal. Surovo, bezohľadne. Potom
238
zavolal dovnútra nejakých svojich kamarátov. Visela som tam
nahá cez kreslo, so zadkom vystrčeným ako u doktora, a strašne sa hanbila, pretoţe som mala práve menštruáciu. Krv mi
tiekla po stehnách, ale im to bolo jedno. Snáď sa im to aj páčilo. Plakala som, bola som poníţená ako nikdy, ale bála som sa
pohnúť, aby se Roman nehneval…
Neviem, koľko ich bolo, nevnímala som to. Musela som to
vydrţať, pretoţe Roman stál predo mnou a v ruke drţal pichnu41 s mojou dávkou. Urobila by som vtedy čokoľvek, len aby
som to dostala… Aţ omnoho neskôr som sa dozvedela, ţe jeden
z tých chalanov to urobiť odmietol a za to ho zmlátili tak, ţe
prišiel o oko.
Ale vtedy som to netušila. Asi by mi to aj tak bolo jedno.
Drţala som, aby som to mala čo najrýchlejšie za sebou a mohla
si konečne šľahnúť. Roman ma pochválil, povedal mi, ţe som
poslušné dievčatko, a sám mi napichol ţilu. Bola som mu
vďačná, mne samej sa tak triasli ruky, ţe by som to nedokázala. Bola som pripravená na prácu.
Dala som se zase do poriadku a jedného dňa začala skutočne
pracovať v tom pánskom klube, čo zriadili z jednej vilky pod
Slavínom. Volal sa ‚U nevinnej ruţe‘, niekto mal zrejme dosť
zvrátený zmysel pre humor. Bol to vlastne normálny bordel,
jeden z prvých v ponovembrovej Bratislave, len sa tomu tak
nehovorilo.―
Andrea se odmlčela. Váhala, má-li zacházet do větších
podrobností. Chtěla být k Markovi upřímná, ale bála se, ţe ho
tím ztratí, ţe jeho láska k ní celou pravdu neunese.
Marek to vycítil a pohladil ji palcem po hřbetě dlaně. „Detaily vynech, ale řekni mi, jak dlouho jsi tam musela pracovat?―
zeptal se tichým hlasem.
„Robila som tam kurvu viac neţ pol roka,― odpověděla Andrea tvrdě. „Potom sa tam jedného dňa objavil Zolo. Kamaráti
mu ako darček k dvadsiatym druhým narodeninám zaplatili
celú noc. Šéfka ho poslala ku mne, bola to náhoda. Poznali sme
sa, kedysi bývali neďaleko od nás, chodievali sme do jednej
školy. Bol strašne ohľaduplný a nechcel so mnou spať. Odmie41
Pichna – slangový výraz pro injekční stříkačku
239
tol to. Namiesto toho sme sa rozprávali. Celú noc. Mala som k
nemu dôveru, všetko som mu povedala. Ako teraz tebe…
A on vyhľadal moju mamu a povedal všetko jej. Muselo to
pre ňu byť nepredstaviteľne zloţité, ale dokázala ma odtiaľ
vytiahnuť von. Na Romana podala trestné oznámenie. Na naše
prekvapenie skončil pred súdom a ja som ho dostala aţ do
väzenia, pretoţe som proti nemu vtedy svedčila,― vzpomínala
Andrea. „Ako jediná zo všetkých dievčat,― dodala smutně. „Bola som strašne mladá, mala som osemnásť, a sľúbili mi beztrestnosť, ak budem proti Romanovi svedčiť. Vďaka mne ho
odsúdili a zavreli na niekoľko rokov do basy. Vtedy mi sľúbil,
ţe keď ho pustia, tak si ma nájde a zabije ma,― hlas se jí zachvěl. „Teraz uţ bude asi dávno vonku. A moţno ma hľadá.
Preto som tu a nie doma. Bojím sa tam. A nikoho tam nemám.―
Marek pevně sevřel její chvějící se ruce.
„Áno,― řekla tiše Andrea. „Pevne ma drţ, prosím ťa, pretoţe
ja sa bojím. Strašne sa bojím,― zašeptala. „Drţ ma takto a nepúšťaj ma, veľmi ťa prosím.―
„A potom jste se se Zolem vzali a odstěhovali se sem?― zeptal
se Marek po nějaké době, kdy jen mlčeli a přemýšleli.
„Nie. Nie hneď,― pomalu odpovídala Andrea. „Najprv som sa
musela liečiť z drogovej závislosti. Súd ma poslal do ústavu.
Bola som tam šesť mesiacov. Bol to očistec. Doslova. Zavreli
ma na psychiatrické oddelenie medzi alkoholikov. Na áčko42.
Vtedy sa feťáci ešte nepovaţovali za spoločenský problém
a veľmi sa nevedelo, čo s nimi. Bola som tam zavretá a izolovaná od drôg. Dostávala som síce nejaké neuroleptiká, ale hlavne
sa čakalo, kým si telo poradí samo. Keď som bola v tom ústave
asi štyri mesiace a začínala sa pomaly spamätávať, umrela mi
mama,― vzlykla. „Otec ju raz v opitosti zrazil zo schodov. Zlomila si väzy. Otca za to konečne zavreli do väzenia. Keby ho
zavreli skôr, mohla byť mamka ešte naţive. Ale nejaká spravodlivosť na svete predsa len existuje. Otec umrel rok po nej.
Vraj na cirhózu pečene. Neviem… Je mi to jedno… Na pohrebe
V té době ještě specializovaná oddělení pro léčbu drogově závislých
nebyla zřízena.
42
240
som mu nebola. Zariadila to väzenská správa. Ale vtedy, keď
som sa dozvedela, ţe je mamka mŕtva, som chcela umrieť tieţ.
Skúšala som to, ale Zolo mi to nedovolil. Bol obdivuhodný.
Nikdy mu nezabudnem, čo všetko kvôli mne a so mnou vytrpel, len preto, aby ma z toho srabu dostal. V tej liečebni, to
bolo skutočné peklo na zemi. Mnohokrát som si myslela, ţe to
nevydrţím, ţe radšej umriem, ale Zolo ma donútil vydrţať aţ
do konca. Sedel vedľa mňa, keď som sa zmietala v absťáku,
pripútaná k posteli, a drţal ma za ruku. Pretrpel si to so mnou.
Len vďaka nemu som to zvládla. A len vďaka nemu som od tej
doby zostala čistá… Dvadsiateho júla deväťdesiat jeden ma
konečne pustili a Zolo si ma hneď zobral k sebe. V septembri
sme sa vzali a v decembri odsťahovali sem. To uţ som bola
v druhom mesiaci a obaja sme sa tešili na bábätko. Zolo a potom Barborka ma zachránili…―
Podle toho, jak se Andrea chvěje, Marek poznal, ţe uţ zase
pláče. Otočil se a přitáhl si ji k sobě. Houpal ji v náručí, hladil ji
po vlasech, líbal ji na uslzené oči a konejšil ji jako malé dítě.
V hlavě měl zmatek.
„Marek,― řekla Andrea šeptem, kdyţ přestala plakat, a podívala se na něho mokrýma očima. „Keď sa teraz budeš chcieť
rozísť ty so mnou, ja to pochopím. Viem dobre, ţe som netvor,
a nebudem ti vôbec nič vyčítať. Nikdy by si sa so mnou nemohol ukázať v slušnej spoločnosti. Ja som ti to ale musela povedať. Nemohla by som sa sama na seba pozrieť do zrkadla, keby
som ti to nepovedala. Ty si strašne dobrý, láskavý a neţný
chlapec. Rozprával si také krásne veci o našej budúcnosti, ale
to si o mne nevedel vôbec nič. Ja som ti to musela povedať,
nehnevaj sa, prosím ťa. Vráť sa domov do Brna. Nájdi si tam
nejakú slobodnú, neskazenú kočku. Bude s tebou šťastná. Prečo by si si mal kaziť ţivot s takou ku…,― nedopověděla to slovo,
protoţe jí dlaní ucpal ústa.
„Neříkej to,― zašeptal. „Uţ nikdy to neříkej. Sama víš, ţe to
není pravda.― Přitiskl ji k sobě, díval se přes její rameno z okna
a přemýšlel. Mlčel. Nechtěl říct něco, čeho by později litoval.
Přemýšlel o vině a trestu, o zločinu a odpuštění, o divných,
spletitých a zamotaných cestičkách lidských osudŧ. Necítil se
vŧbec být povolán k tomu, aby Andreu jakkoliv soudil nebo
241
aby jí snad něco odpouštěl. Na odsuzování neměl právo, jemu
přece Andrea nic zlého neudělala. A uţ vŧbec si nemyslel, ţe by
snad měl trestat tu nešťastnou dívku tím, ţe by ji teď od sebe
odvrhl a potrestal ji tak za hříchy dávno minulé. Za hříchy,
které s ním osobně neměly vŧbec nic společného. Samozřejmě
ţe byl jejím povídáním hodně překvapený, upřímně řečeno, byl
naprosto šokovaný, ale chtěl být spravedlivý. A měl-li být zcela
upřímný sám k sobě, musel si někde v hloubi duše přiznat, ţe
něco podobného čekal. Prakticky od jejich seznámení registroval drobné náznaky, které mu něco takového napovídaly. Ty
teď konečně dostaly smysl a definitivně tak zapadly do té záhadné skládačky.
Nezlobil se na ni, naopak si váţil toho, ţe se mu svěřila, bral
to jako dŧkaz její lásky. Přece by tyto, pro ni tak nepříjemné
a bolavé věci, nepovídala někomu, na kom by jí aspoň trošku
nezáleţelo a ke komu by neměla hodně velkou důvěru, říkal si.
Vţdyť se mi tak vydala úplně všanc. Kdyţ budu chtít, můţu ji
teď úplně zničit. Musela to dobře vědět, ještě neţ mi to všechno začala povídat. Musela si toho být vědoma. A přesto to
udělala. Důvěřuje mi…
Pravda, bylo mu velmi nepříjemné, ţe se Andreina těla dotýkalo dávno před ním tolik muţských rukou, dokonce jím projel
záchvěv ţárlivosti vŧči všem těm bezejmenným postavám,
dávno ztraceným hluboko v minulosti. Zastyděl se za své myšlenky a zaplašil silou vŧle ten pocit od sebe pryč. Kdyby ti to
neřekla, nejspíš bys na to nikdy sám nepřišel, napomenul se.
Jenom by ses zbytečně uţíral pocitem, ţe nevíš, jak to vlastně
přesně bylo, domýšlel by sis bůhví co, vymýšlel bys konstrukce moţná ještě šílenější, neţ byla skutečnost. Vaţ si, proboha,
toho, ţe je k tobě tak upřímná. Absolutně upřímná. Chceš
snad holku sice bez poskvrnky, která ti ale bude lhát do očí,
nebo raději chceš děvče do nepohody, které si dokáţe váţit
vztahu a dokáţe se ti svěřit i s něčím takovým? Byla přece tak
mladá, bylo toho na ni doma tak hrozně moc. Kdoví, jak bych
dopadl v podobné situaci já, uvaţoval v duchu Marek.
Já vyrůstal v normální rodině, u nás doma se nikdo neopíjel, mě nikdo surově nemlátil pro nic za nic. Je to přece tak
dávno. Tak hrozně dávno. Je to uţ několik let.… Tato Andrea
242
uţ dávno nemá tam s tou na drogách závislou prostitutkou
nic společného. Teď tady objímáš v náručí hodnou holku,
nesmírně pracovitou ţenu, vzornou a starostlivou mámu malé Barborky. Je sama, rve se se ţivotem, jak umí, dostala
v minulosti uţ tolik ran, a to všechno jenom proto, ţe udělala
kdysi před lety chybu. Teď je sama, nemá se o koho opřít.
Nemá rodinu, nemá přátele, nemá partnera. Od devatenácti
let je úplný sirotek, od dvaadvaceti vdova. Copak je to fér? Je
úplně sama. Který chlap by něco takového vydrţel? A ze všech
těch ran se vţdycky dokázala vzpamatovat a otřepat, aby
mohla být oporou své dceři. Dělat někomu oporu a nemít se
sám o koho opřít, je strašně vyčerpávající, uvědomoval si
Marek a začínal poznávat, jak obrovskou psychickou sílu
a odolnost ta útlá a zdánlivě křehká dívka má. Vţdyť ona si
zaslouţí jenom tvoji naprostou úctu a vůbec ne odsouzení,
říkal si. Buď jí vděčný za tu důvěru, kterou ti poskytla svojí
zpovědí, vaţ si jí a na její minulost zapomeň. Je to minulost.
Prostě na ni jednou provţdy zapomeň. Vymaţ to ze své hlavy,
vykašli se na to. A jestli s ní chceš doopravdy ţít, a ty přece
chceš, dobře víš, jak moc to chceš, uţ nikdy se o tom, co ti
dneska řekla, ani slovem nezmíníš. Pomoţ jí s novým ţivotem,
má na něho plné právo. Andrea má právo na normální ţivot,
Barborka má právo na normální rodinu.
Odtlačil Andreu kousek od sebe, aby jí viděl do očí.
„Poslyš, Andreo,― začal. Asi to zaznělo příliš chladně, protoţe
Andrea sklonila hlavu jako odsouzenec, který ví, ţe si přišel
vyslechnout ortel smrti. Marek ji vzal jemně za bradu a tu hlavu jí zase nadzvedl. Usmál se na ni a něţně ji pohladil po tváři.
„Andrejko moje milá,― zkusil to znovu a lépe. Chtěl jí pŧvodně
dlouze vysvětlovat, proč s ní chce zŧstat a proč mu její minulost nevadí, ale při pohledu na ten utrápený a ztrhaný obličej,
čekající naprosto rezignovaně na svoji popravu, si to rozmyslel.
Nechtěl ji trápit dlouhými proslovy. „Andrejka, holčička moja,
ja ťa ľúbim a nikto a nič na svete to nezmení,― řekl jenom svojí
těţkopádnou slovenštinou a místo dalších slov ji dlouze políbil
na ústa.
Andrea se mu podívala do očí a její utrápený výraz se pomalu
vytratil. Šťastně se usmála a z očí jí znovu vytryskly dva slzavé
243
pramínky. Utřela si je a v gestu naprosté odevzdanosti mu
poloţila hlavu na prsa. Kdyţ ji opět zvedla, v očích se jí uţ zase
třpytily ty plamínky, které se mu na ní vţdycky tak líbily. „V
slove -ľúbim- sa hovorí -ľ- a nie -el- s mäkčeňom,― opravila
ještě trochu chvějícím se hlasem jeho tvrdou českou výslovnost. „Ale ja ťa to naučím. Počúvaj ma, ako to hovorím — ľúbim, ľúbim, ja ťa ľúbim,― zváţněla. „Aj ja ťa ľúbim, Mareček
môj,― řekla a oči jí potemněly.
Chvíli se na sebe dívali a výrazy v jejich obličejích se pomalu
měnily. Navzájem se k sobě přitiskli, Marek nadzvedl Andreu
za boky a posadil ji na sebe. Pevně se objali, přitiskli se těly
k sobě a pomalu, beze spěchu, ohleduplně a nesmírně něţně,
tak něţně jako ještě nikdy předtím, se milovali…
X
Toto všechno teď v mţiku proletělo Markovi hlavou, kdyţ
přemýšlel, jak k Andreinu dávno jiţ zapomenutému příjmení
přišel tenhle slizce nepříjemný chlápek v koţené bundičce. „Je
mi líto, pane, ale já neznám ţádnou Andreu Mezsárošovou,―
řekl tak lhostejně, jak jen dokázal. „A tento podnik je mŧj.
Všechno tady patří jenom mně a já tady taky šéfuju. Jste snad
z berňáku, ţe se tak vyptáváte?―
„To nie. Som len Andrein starý dobrý priateľ z Bratislavy,―
prohodil muţ. Marek se v duchu ušklíbl. To víš, ţe jo, ty starej
dobrej příteli, to ti tak ţeru, pomyslel si sarkasticky a zŧstával
ve střehu.
„A veľmi rád by som sa se slečnou Andreou porozprával.
Som si istý, ţe ona ma tu tieţ rada uvidí. Dlho sme sa nevideli,―
dodal ten muţ s rádoby dobrosrdečným úsměvem. Měl pozoruhodně melodický hlas, ale jeho slova zněla tak nevěrohodně,
ţe se Marek neubránil mírně pobavenému úšklebku. Muţ to
zaregistroval a hraný úsměv se mu na tenkých rtech okamţitě
rozplynul.
„Počúvaj, frajer, ja veľmi dobre viem, ţe ty Andreu poznáš,―
řekl a na pár vteřin se odmlčel. „Tak si švihni a zavolaj ju okamţite sem. Chcem s ňou hovoriť! Hneď!― vyštěkl zničehonic
244
rozkazovačným tónem ten divous. Melodický hlas zhrubl, slova
zazněla jako zapráskání bičem.
Marek se nahrbil a na zátylku a na zádech se mu najeţily
všechny chlupy. Na takový tón měl odjakţiva velice silnou
alergii. Projevovala se u něj takovou zvláštní křečí v rukou —
svíraly se mu při ní prsty do pěstí. Přivřel oči a zrudl vzteky.
„Ty šmejde jeden zatracenej,― procedil skrz zuby. „Řekl bych,
ţe je nejvyšší čas, aby ses sebral a vypadl odsud ven sám, neţ ti
pomŧţu! Dveře jsou támhle za tebou, tak koukej vypadnout a
nezapomeň pořádně zavřít! Zvenku!― zavrčel a opřel se dlaněmi o široký pult. Pravou ruku měl přitom sotva deset centimetrŧ od nabité zbraně.
Chlap se však k odchodu neměl. Ba právě naopak. Pohodlně
se rozvalil na ţidli a provokativně si zívnul. Markovy výhrŧţky
na něho neměly nejmenší vliv. „Vieš, čo by ma zaujímalo?―
prohodil, jakoby se vŧbec nic nedělo. „Prečo tu, uprostred Slovenska, berie Slovákom robotu nejaký zasraný Čehúň. Obyčajný, vyjebaný a zasraný Čehúň, čo sa nasáčkoval na Slovensko,
pretoţe doma ho uţ všetci mali plné zuby.―
Odplivoval jednotlivá slova s neuvěřitelným opovrţením.
Pokud chtěl Marka vyprovokovat, tak se mu to docela úspěšně
dařilo. V Markovi se vařila krev a adrenalin mu pěnil v ţilách,
jen jen vybouchnout.
Jak byl svým zaloţením spíš flegmatik, teď začínal být nepříčetný vzteky. Byl tak rozzuřený, ţe zapomínal na staré dobré
pravidlo všech zkušených hostinských – nenechat se zatáhnout
do rvačky. Místo toho, aby ty sprosté uráţky spolkl, nebo vzal
pistoli a toho chlapa z podniku prostě vyprovodil rovnou ven,
serval ze sebe květovanou zástěru, kterou někdy při obsluze
nosil pro pobavení svých přátel, zuřivě ji zmačkal a mrštil ji za
sebe na zem. Začal si pomalu vyhrnovat rukávy propocené
košile.
Chlap dál seděl a jen si ho s posměšným úšklebkem na rtech
prohlíţel. Přivřel číhavě pravé oko, ale jinak se ani nepohnul.
„Marek? Ešte si tu? Nezatvoríš uţ?― ozval se v tu nejméně
vhodnou chvíli od zadního vchodu dŧvěrně známý hlas. „Barborka sa pýta, kedy uţ prídeš domov. Je jej lepšie, zbavila se
245
horúčky, a je jej za tebou smutno. A mne nakoniec tieţ… Nachystala som ti dobrú večeru, sviečkovú…Tú máš rád…―
Usmívající se a spokojená Andrea se obratně protáhla malou
kuchyňkou a postavila se vedle Marka za pult. Podívala se
zběţně na jejich posledního hosta. Zarazila se a zamyšleně se
na něho podívala ještě jednou, dŧkladněji.
Tentokrát ho poznala. Zbledla a úsměv na tváři rázem zmizel
a vystřídalo ho zděšení. „Mário? Ty? Čo ty tu robíš?―
„Ale áno, si to naozaj ty,― prohlíţel si ji se zájmem ten muţ.
Předklonil se, aby na ni lépe viděl, a studoval Andreu jako kus
masa v řeznickém krámě.
„Trochu si vyrástla, máš väčšie prsia, to je príroda alebo silikón? A nechala si si narásť dlhšie vlasy, zmenila si účes, pribrala zopár kíl, ale inak si to naozaj ty. Ako za mlada. Zazrel
som ťa z okna vlaku, keď sme tadiaľto predtým prechádzali
a bola si mi hneď nejaká povedomá. To vieš, na tú tvoju prcinku sa nedá len tak zabudnúť. To je ale neuveriteľne šťastná
náhoda, čo povieš? Snáď prvýkrát v ţivote cestujem niekam
vlakom a koho na ceste nestretnem,― ušklíbl se zlomyslně.
„Som fakt hrozne rád, ţe som z toho blbého rýchlika nevyliezol
zbytočne. Rád ťa vidím, Andy, miláčik,― dodal a vycenil zuby
v parodii na úsměv.
Marek sebou škubl, jako kdyby ho zasáhl elektrický proud.
Cítil, ţe by měl nějak zasáhnout. Snaţil se upoutat Andrein
pohled, ale ta měla oči jen pro jejich nevítaného zákazníka.
„Ako… Ako si ma tu našiel, Mário?― zeptala se vyděšeně
a hlas se jí zachvěl nefalšovaným strachem.
„Ako vravím, náhodou, naozaj iba náhodou,― řekl chlap a se
sadistickou rozkoší se protáhl. „To uţ je proste osud. Asi nám
to bolo súdené. Neverila by si, ako strašne sme sa vtedy snaţili
ťa nájsť. Preliezli sme všetky bordely v Bratislave a okolí, prezreli hádam všetky slovenské feťáčky, a teba nikde. Vyparila si
sa. Uţ sme to chceli vzdať, vraveli sme si, ţe si si snáď šľahla
zlatú dávku a je od teba pokoj, ale ono nie. Andrejka je pekne
ţivá a zdravá a predáva pivo v bufáči. A svedčí jej to, len tak
kvitne. To zrejme vďaka tomu čistému vidieckemu vzduchu,
ţe?
246
No, mám z toho stretnutia naozaj veľkú radosť, Andy. Chlapcov to tieţ poteší, keď im o tom poviem, uţ sme ani nedúfali, ţe
ťa ešte niekedy stretneme. A ako vidím, tak teba to teší tieţ,―
dodal surově, kdyţ viděl její utrápený výraz. „Škoda len, ţe sa
toho stretnutia nedoţil môj ubohý brat. Často o tebe hovoril,―
nechal hlas dramaticky poklesnout a Andrea se začala třást
jako listí osiky ve větru.
„Pamätáš si ešte na Romana, však?― pokračoval Mário s krutým úšklebkem na úzkých rtech. „Určite áno. Moja malá sladká
Andy, vravel o tebe, môj miláčik, kde je jej asi koniec, tak rád
by som zase vyšukal tú jej guľatučkú riťku. No, Roman uţ ti tú
tvoju guľatučkú riťku nevyšuká. On totiţ umrel, vieš?―
Andrea se na něho překvapeně podívala. Neměla ani nejmenší tušení, ţe je Roman po smrti. Za určitých okolností by to
pro ni mohla být velice dobrá zpráva. Nebo také ta nejhorší.
„Nespýtaš sa ma, ako tvoj miláčik umrel?― zeptal se mrazivým tónem Mário. „Nie? No nevadí,― řekl, kdyţ se ho Andrea
zeptat neodváţila. „Ja ti to poviem sám. Umrel vlani na jar vo
väzení, moja milá. Dva mesiace pred prepustením. Blbé dva
mesiace a mohol byť doma! Ale nie, oni ho zabili. V tom väzení,
kam si ho ty poslala,― jeho hlas teď zněl krajně nebezpečně.
„Nepohodol sa tam s vajdom cigánskeho gangu a ten ho nechal zabiť. Veľmi nepekne. Podrezali mu krk v sprche, Andrejka. Nabrúseným viečkom od plechovky, vieš? Pekne ohavná
záleţitosť. Nestalo by sa to, keby nebol v tom väzení. Vieš?
Nepodrezali by ho ako prasa a on mohol ţiť. To ty si ho tam
dostala, Andrejka, to ty si poslala môjho brata na smrť,― do
hlasu mu pronikla opravdová nenávist.
„Čo odo mňa chceš, Mário?― zašeptala Andrea zoufale. „Dám
ti peniaze, ak chceš, ale odíď odtiaľto a zabudni na mňa, ja za
to predsa nemôţem,― řekla prosebným tónem.
„Proč bys mu měla dávat nějaké peníze?― vybuchl Marek,
který se trochu otřepal z šoku. „Uhni mi z cesty, ať ho mŧţu
prostě zpráskat a vyhodit ho ven!― prudce sebou pohnul, ale
Andrea se mu pevně postavila do cesty.
„Nie, Marek, nič nerob, prosím ťa,― zavzlykala prosebně.
„Nič nerob. Ty ho nepoznáš…, on je…,― nechala hlas pokles247
nout. Věděla dobře, o čem hovoří. Marek toho muţe neznal, ale
ona ano. Ona ho znala velmi dobře.
Romanŧv mladší bratr Mário sice nepobral moc inteligence,
ale tu ke svému stylu ţivota ani nepotřeboval. Měl jiné přednosti, v bandě mnohem více ceněné. Bylo o něm známo, ţe je
surový rváč se zabijáckými instinkty a v pouličních bitkách
býval nemilosrdným protivníkem. Přestoţe na to se svou hubenou postavou vŧbec nevypadal, z Romanových nohsledŧ byl
tím nejhorším a nejnebezpečnějším a jen málokdo byl ochotný
se mu v boji postavit. Mário neznal slitování, soucit a neměl
naprosto ţádné zábrany. Oč byl primitivnější, o to byl zákeřnější.
A kromě toho, nikdy neměl daleko pro nŧţ. Svŧj pověstný
vystřelovák, který nikdy neodkládal, který míval v noci pod
polštářem, a ve sprše hned vedle mýdla, kdyţ se umýval.
Byl to právě Mário, kdo pro Romana vymáhal od feťákŧ dluhy. Bavilo ho to a byl v této činnosti velice úspěšný. A během
krátké doby byl v bratislavském podsvětí pověstný tím, ţe nikdy neměl zdravé neplatiče. Buď dluţníci svŧj dluh včetně
lichvářských úrokŧ zaplatili, nebo skončili zmrzačení v nemocnici. V tom lepším případě.
Marek znejistěl. Nic z toho nevěděl a nechápal, proč se mu
Andrea staví do cesty. „Zavolám policajty,― řekl a natáhl se pro
telefon.
Andrea však zavrtěla rezignovaně hlavou. „To nemá zmysel,―
řekla tiše. „Nerob to, Marek. Prosím….―
Mário se pobaveně rozesmál. „Správne, Andy, dobre robíš,―
pochválil ji. „Vidím, ţe si ešte pamätáš, kto boli tvoji najlepší
klienti, ţe?―
Andree se při té vzpomínce udělalo špatně a měla co dělat,
aby se nepozvracela. Samozřejmě, ţe si to dobře pamatovala.
Policistŧ, a to vysoce postavených dŧstojníkŧ, ţádných řadových pochŧzkářŧ, do toho jejich erotického salónu tenkrát
chodívalo opravdu hodně. Věděla, ţe volná vstupenka do bordelu byla jednou z mnoha variant pozorností a úplatkŧ, kterými si Roman, před revolucí řadový mladý vekslák, po revoluci
všeho schopný distributor drog a majitel několika nevěstincŧ,
248
zajišťoval v polovině devadesátých let v Bratislavě svŧj nezanedbatelný vliv.
Přikryla si rukama obličej, aby nebylo vidět slzy, které jí
vhrkly do očí. Mário si přitom všiml jejího snubního prstýnku.
Rychle svým pronikavým pohledem šlehl po Markovi a zaregistroval, ţe i on má na prsteníku levé ruky obdobný zlatý
krouţek.
„Ale, ale?― řekl posměšně. „Snáď vy dvaja nie ste manţelia?
Holúbkovia? Hrkú, hrkú…― posmíval se. „Tak tento chudáčik
ťa teraz ošukáva, Andy? Tej sa drţ, Čehúň,― otočil se ten
parchant k Markovi. „To je veľmi dobrá pička, veľmi skúsená.
Také sú najlepšie. Však mám pravdu, Andy? Ešte stále máš to
svoje znamienko krásy?― zeptal se krutě a nesmírně oplzlým
pohybem se několikrát pohladil přes poklopec.
Andree vytryskly slzy a Marek zbrunátněl v obličeji. Andrea
měla skutečně znamínko krásy na velmi intimním místě, aby
to ten člověk mohl vědět, musel mít hlavu v jejím klíně, uvědomil si. Podíval se zmateně na Andreu. V jejích očích viděl
prosbu o odpuštění.
Mário však neztrácel čas a dál ukapával svého smrtelného
jedu. „Ja nestojím o tvoje prachy, Andy. Na prachy ja kašlem,
prachov mám haldy. Roman ale bol môj starší brat. Mal som
ho rád. A nad jeho hrobom som mu sľúbil, ţe ho pomstím. Ten
cigán, čo ho zabil, ten uţ je po smrti, Andy. Niekto mu podrezal
ten jeho špinavý krk,― řekl pomalu a srozumitelně a Andrea
zesinala. „Ani ten, čo ho zabiť nechal, uţ nie je medzi nami.
Taká zvláštna náhoda, ţe? Ja nechcem tvoje prachy, Andy,
pretoţe ja chcem teba. Rozumieš? Môj brat je mŕtvy, ale ja ešte
ţijem. A chcem teba. Dlho som sa na túto chvíľu tešil. A vymýšľal, ako to spravím, ako brata pomstím. Chceš to počuť?
Najprv si s tebou trošku uţijem a potom ti pekne pomaličky
podreţem to tvoje pôvabné hrdielko. Tak, ako ho podrezali
v base môjmu bratovi.―
Udělal dramatickou pauzu, aby to mohlo Andree dojít v plném rozsahu. O dívku se pokoušely mrákoty. Marek byl v šoku
a velmi váţně přemýšlel o tom, jestli mu projde jako nutná
sebeobrana, kdyţ toho chlapa teď hned na místě zastřelí.
249
„Mário, prosím ťa,― roztřásla se Andrea a slzy jí z očí tekly
proudem. „Nechaj ma, prosím ťa, zabudni na mňa,― prosila
toho sadistického darebáka, který ji se zvráceným poţitkem
opékal za ţiva nabodnutou na roţni své krutosti a vyţíval se
v jejím zoufalství a strachu.
„To by som rád, Andy, naozaj veľmi rád, ale nemôţem. To
vieš, sľub je sľub,― nevšímal si jejích proseb. „Povedz mi, Andy,
čo som to tu pred chvíľou počul? Spomínala si nejakú Barborku. Kto je to? Nie je to náhodou tvoja dcéra?―
„Nie, Mário, to nie, prosím, prosím ťa, nie, Barborku do toho
nezaťahuj, to je predsa iba medzi nami,― Andrea nebyla daleko
od mdloby. Mário to ignoroval.
„Posledne sme sa videli pred… Pred koľkými? Pred siedmimi
rokmi? Alebo uţ ôsmimi? Je to tak? A to si ţiadne dieťa nemala. Ibaţe by to bolo Romanovo dieťa. Povedz mi, nie je to moja
neter? Alebo moţno dokonca moja dcéra? Nie je to moja dcéra? Nie? Škoda. Veľká škoda. Vţdy som chcel dievčatko. Koľko
tak môţe mať, tak päť? Šesť? Mám veľmi rád malé dievčatká.
Vieš ty čo? Mám skvelý nápad. Urobím to s ňou ako s tebou.
Pohrám sa s ňou, uţijem si, no a potom jej tieţ podreţem to
malé sladké hrdielko a potom…―
Víc uţ říct nestačil, protoţe vzteky nepříčetný Marek se bez
ohledu na nádobí, padající s rachotem na zem, vyšvihl na pult,
vší silou se od něj odrazil a jako rozzuřený lev skočil rovnou po
něm. Vrhl se na toho grázla se vší energií, kterou byl do skoku
schopen vloţit, a doufal, ţe se mu podaří toho hajzla rychle
uzemnit. Myslel si, ţe by se mu to mohlo podařit, byl o něco
větší a o dobrých deset nebo patnáct kilogramŧ těţší neţ ten
hubeňour. Býval by ho sice mohl snadno zastřelit, Mário
o zbrani pod pultem neměl ani ponětí, ale Marek měl v tu chvíli rudo před očima a jen jednu jedinou touhu. Umlátit toho
sadistického ničemu vlastníma rukama, roztřískat mu pěstmi
ten zlý obličej na kaši, zatlouct mu zpátky do huby všechny ty
odpornosti, co z ní vypustil. Na pistoli pod pultem si přitom
vŧbec nevzpomněl…
Mário byl skutečně lehčí a menší neţ Marek, ale ve rvačkách
byl nesrovnatelně zkušenější. Uţ kdyţ se Marek chystal ke
skoku, věděl, co musí udělat a připravil se na to. A tak mu teď
250
stačilo vstát a uhnout ve správnou chvíli poněkud bokem, aby
mohl Marka letícího kolem strašlivou ranou do ţaludku srazit
k zemi.
Ten zalapal po dechu, vytřeštil oči, sklapl v pase jako kudla
a nekontrolovaně se zřítil rovnou mezi ţidle a stoly.
Dřevěný nábytek se s rachotem rozlétl po celé místnosti.
Potlučený Marek se pracně posbíral, otřepal se a bez ohledu
na bolest se znovu na Mária zuřivě vrhl. Dokázal mu zasadit
několik docela povedených úderŧ, ale ţádný z nich nebyl natolik silný a přesný, aby toho darebáka skolil.
Mário dával před kvantitou přednost kvalitě. Trefil se jen
jednou nebo dvakrát, ale zato velmi dobře. Jeho údery bolely
a zraňovaly. Vychutnával si tu rvačku. Byl ve svém ţivlu, dělal
práci, která ho hodně bavila a kterou uměl skutečně dobře.
V tomto oboru byl profesionál a oproti relativně nezkušenému
Markovi měl ohromnou převahu. Navíc věděl, ţe aţ ho vyřadí
z boje, bude mu Andrea vydána na pospas. Uţ se na to těšil, ale
nepospíchal. Věděl, ţe se dočká a chtěl si to pořádně uţít.
Uhnul několika Markovým výpadŧm, vykryl paţemi pár divokých ran mířených na hlavu a najednou postřehl skulinu
v Markově obraně. Instinkt zabijáka v něm zvítězil.
Bleskurychle se otočil kolem vlastní osy a prudce švihl dozadu
pravým loktem. Marek v posledním okamţiku ucuknul hlavou,
takţe ho vraţedná rána mířená na spánek nezabila ani neomráčila. Přesto ho loket tvrdě zasáhl do čela, roztrhl mu pravé
obočí a poslal ho znovu k zemi. Krev mu okamţitě zaplavila
oko a stékala po tváři.
Vztek, jaký poloslepý Marek v ţivotě ještě nikdy nezaţil, ho
bez ohledu na pronikavou bolest zvedl zase na nohy. Popadl
první ţidli, která mu přišla pod ruku a znovu se, jako sice poraněný, ale k nepříčetnosti rozzuřený poloslepý býk, vrhl
kupředu. Zasypal Mária sprškou tvrdých ran a zatlačil ho aţ ke
stěně.
Jeho otřesený protivník konečně zavrávoral a na okamţik
ochabl. Marek odhodil ţidli a vyrazil vpřed hlavou. Prudce s ní
udeřil Mária do břicha, narazil ho na zeď a vyrazil mu vzduch
z plic. Mário zasténal a přelétl přes jeho záda. S dutým nárazem spadl na zem. Měl vyraţený dech, modral v obličeji, ale
251
přesto se hned zase zvedal na nohy. Marek ho však vstát nenechal. Rychle se otočil, přistoupil o krok blíţ a bezohledně ho
kopl do obličeje. Vloţil do toho kopu veškerou sílu a brutalitu,
které byl schopen. Mário se vymrštil do vzduchu a znovu upadl
na zem. Tentokrát se uţ na nohy nepostavil. Z přeraţeného
nosu a rozbitých úst mu proudem tekla krev. Schoulil se do
klubíčka a přestal se bránit. Tiše sténal, plival na zem kusy
polámaných zubŧ a krev a prokládal to neuvěřitelně sprostými
nadávkami.
Marek nebyl natolik zkušený rváč, aby věděl, ţe takhle tvrdého soupeře nesmí nechat ani na chvíli vydechnout. Nevěděl, ţe
Mário je mnohem tvrdší neţ všichni ti kluci, se kterými se kdy
porval. Nevěděl, ţe mu nesmí dopřát ani vteřinu, během které
by mohl načerpat nové síly. Ţe ho musí, ač to zní brutálně, buď
zabít, nebo přinejmenším zmlátit do naprostého bezvědomí,
aby se uţ doopravdy nebyl schopen postavit na nohy. Markovi
však bylo proti srsti kopat nebo tlouct do leţícího a bezbranného člověka. V hospodských rvačkách platilo pravidlo, ţe jakmile někdo leţel na zemi, nikdo mu uţ neublíţil.
Svěsil ruce a uvolnil se. Mylně se domníval, ţe je po boji. Na
pravé oko vŧbec nic neviděl, měl je zalepené krví. Lapal po
dechu, byl zpocený, vysílený a zakrvácený a všechno ho krutě
bolelo. Polevil na pozornosti a potácivou chŧzí se vydal k pultu,
aby si v kuchyňce opláchl rány. Nevšiml si, ţe ho Mário nenápadně pozoruje. Kdyţ se k němu přiblíţil, zdánlivě vyřízený
sok sebou najednou švihl a podkopl překvapenému Markovi
nohy. Ten spadl na záda a o jednu z převrácených ţidlí se
prudce udeřil do temene. Omráčený a naprosto paralyzovaný
zŧstal leţet na podlaze. Jako přes nějaký rŧţový filtr pak viděl
zkrvaveného Mária, jak se zvedá, bez velkého spěchu si mu
sedá na břicho, sahá do kapsy krví potřísněné černé bundy
a něco kovového z ní vytahuje.
Ozvalo se hlasité kovové cvaknutí a z Máriovy dlaně vyskočila deset centimetrŧ dlouhá, oboustranně nabroušená čepel
vystřelovacího noţe a zamířila přímo k Markovu hrdlu.
Marek se zahleděl do bezcitných očí v zakrváceném obličeji
nad sebou a uviděl tam svoji smrt. Pochopil v tu chvíli význam
rčení „dívat se smrti do tváře―. Chtěl se ještě nějak bránit, chtěl
252
ještě bojovat, ale ochromené tělo ho zradilo. Nemohl se ani
pohnout. Pochopil, ţe je s ním konec. Definitivní konec. Došlo
mu, ţe během několika příštích okamţikŧ zemře, ale nejvíc ho
trápilo, ţe nedokázal Andreu ochránit.
Ţe ji zklamal.
Z bezprostřední blízkosti viděl, jak na prstech pevně sevřených kolem rukojeti noţe bělají klouby, a jak se napíná kŧţe
nad chvějícími se svaly. Zahlédl, jak Máriovi zasvítily polámané a krvácející zuby, poodhalené zlým úšklebkem. Konec se
přiblíţil a Marek se zvláštním klidem očekával příchod smrti…
Najednou jako ve snu uslyšel, jak někde opodál cosi hlasitě
prásklo. Jako ve zpomaleném filmu viděl, jak se na Máriově
tváři rozlévá nesmírně udivený výraz, jak se mu dlaň s noţem
rozevírá, nŧţ padá na zem, a jak nějaká obrovská neviditelná
síla nadzvedává Máriovo hubené tělo a odmršťuje ho o dva
metry dál.
Jako pytel hader vletěl Mário mezi rozházený nábytek
a s nelidským chroptěním tam během krátké chvilky zemřel.
Mrtvé tělo se sice ještě jednou napjalo a protáhlo, ale byla to jiţ
jen posmrtná křeč, černé oči, v nichţ zŧstal ten nechápavý
údiv, byly bez ţivota.
Marek, kterému se pomalu začal zase vracet cit do končetin,
se s rukou přitisknutou k temeni pracně posadil. Hlava mu
třeštila jako kdysi dávno na Lopušné, kdyţ spadl ze stromu
mezi kameny. Snaţil se to ignorovat a vstal, aby se zašel podívat na Mária, bál se nějakého dalšího úskoku z jeho strany.
Zbytečně, Mário byl doopravdy mrtvý. Kulka ho zasáhla pod
levou paţi, prošla srdcem a plícemi a na druhé straně z těla
vylétla, kdyţ s sebou vzala i kus ţeber.
Marek se toporně otočil a našel pohledem Andreu.
Stála uprostřed vší té spouště jako krásná bohyně pomsty,
chvěla se po celém těle, prudce oddechovala, vlasy měla rozcuchané, tváře rozčílením rozpálené, oči jí ţhnuly, ale byly úplně
suché, po předchozích slzách nebylo ani památky.
V pravé ruce drţela vojenskou pistoli, z hlavně se ještě trochu
kouřilo, a po celé místnosti se šířila pronikavá vŧně střelného
prachu.
253
X
„Haló, Marek, si ešte tu?― rozlétly se najednou vstupní dveře
a z prahu se ozval hluboký bas. „Viem, ţe si uţ chcel zatvárať,
ale zabudol som si predtým kúpiť cigarety, a tak som si povedal, ţe ak si ešte tu, tak…,― zbytek věty uţ Jarda nedopověděl,
protoţe se v němém úţasu zahleděl na spoušť uvnitř bufetu.
„Do piči, čo sa tu stalo?― vyrazil ze sebe po chvíli uţasle.
Otáčel svou velkou červenou hlavou ze strany na stranu
a najednou jeho pohled zavadil o nehybně leţící tělo pod stolem. Přistoupil k němu, naklonil se a podíval se mu do široce
otevřených udivených očí. Oči mu sjely na velkou krvavou
skvrnu rozpíjející se na podlaze pod tělem, i na krev vytékající
z nosu a úst. Přiloţil dva prsty ke chladnoucímu krku a chvíli
čekal. Napřímil se a pokýval hlavou.
„Je po ňom,― konstatoval suše. „A ako vidím, tebe k tomu
tieţ veľa nechýbalo,― podíval se zamyšleně na zdevastovaného
Marka. „Ja sa poseriem,― zavrtěl hlavou. „To si bola ty,
dievča?― otočil se směrem k Andree. „Dobrá rana. Išla priamo
na komoru. Zhasla si ho ako prašivého psa.―
Dívka se podívala na pistoli ve své ruce, jako kdyby ji viděla
poprvé v ţivotě. Štítivě ji odhodila na zem a zběsile si otírala
dlaně o kalhoty. Jarda se sehnul a pistoli z podlahy zvedl. Prohlédl si ji a pak ji podal paţbou napřed Markovi. „Ruská. Mali
ju dostať do výzbroje ich zvláštne jednotky, ale ich zásobovači
si z toho urobili kšeft a ešte pred odsunom ich tu rozpredali
tisíce. Dá sa to celkom ľahko kúpiť, keď človek vie, kde sa pýtať,― řekl s pohledem upřeným Markovi do očí.
Marek si od něho pistoli vzal a zajištěnou si ji zastrčil za opasek, ale mlčel. Jen pokrčil rameny a oplácel Jardovi jeho pohled.
Jarda pokýval hlavou, a kdyţ se nedočkal odpovědi, pokračoval: „To je ten divný čurák, čo tu celé popoludnie chlípal
v kúte nejakú odstátu ţbrndu,― konstatoval a kývl bradou směrem k mrtvole v černé bundě.
Marek si odchrchlal a vyplivl krvavou slinu. „Jo. To je on,―
přisvědčil. „On tady totiţ čekal na Andreu,― řekl na vysvětlenou. „Ten zmetek ji totiţ chtěl zabít. Všechny nás chtěl pozabí254
jet,― dodal hluše. „Se mnou se mu to málem i podařilo, ale
Andrea ho naštěstí v poslední chvíli odstřelila.―
Jarda se podíval se na Andreu. V jeho pohledu se objevilo
cosi jako úcta.
Markovi se točila hlava a všechno ho bolelo, ale přesto dokázal přijít aţ ke své ţeně. Objal ji. „Zachránilas mi ţivot. Uţ zase,― řekl prostě.
Andrea se hystericky rozesmála, ale brzy přešla do pláče.
Marek ji pevně drţel v náručí a díval se přes její rameno na
mohutného červenolícího Jardu, jak se pořád rozhlíţí kolem
sebe a pokyvuje velkou hlavou ve snaze pochopit, co přesně se
tady vlastně událo a proč chtěl ten divný přespolan Andreu
zabít.
Není dobře, ţe je tady, pomyslel si Marek znepokojeně. Bude
to teď všechno asi o hodně sloţitější.
„Povedal by som, ţe by ste sem teraz asi mali zavolať policajtov,― ozval se Jarda po chvíli. Ale neznělo to nijak zvlášť přesvědčivě. Marek zbystřil pozornost. Ten tón mu dával určitou
naději.
„Nie! Policajtov nie,― vykřikla náhle Andrea a vytrhla se mu
z náručí. Podívala se zoufale na Jardu. „Policajtov nie,― řekla
prosebně.
Jarda se na ni s určitým zaujetím podíval. Ta dívka ho nepřestávala překvapovat. Potom pokrčil rameny. „No keď nie, tak
nie. Ja sa za to určite hnevať nebudem, sám mám s nimi nejaké
nevybavené účty,― řekl a šel zamknout dveře, aby dovnitř nečekaně nevpadl ještě někdo další. „Ty si utri ksicht, máš ho celý
od krvi. Andrea, daj mu na to obočie nejaký leukoplast, nech
mu to furt netečie do očí,― začal rozdělovat úkoly.
Marek se na něho zamyšleně podíval. Vţdycky Jardu povaţoval za notorického alkoholika, který dokáţe jen nezřízeně pít
a bez ohledu na počet promile alkoholu v krvi brilantně zacházet s motorovou pilou. Teď však měl pocit, ţe se v něm hrozně
moc zmýlil. Na pouhopouhého alkoholika si totiţ Jarda počínal
pozoruhodně zkušeně a cílevědomě.
Zatímco si Marek opatrně umýval rozbitý obličej a Andrea
hledala lékárničku, aby ho aspoň provizorně ošetřila, Jarda
zvedl ze země bezvládné Máriovo tělo a opřel ho o stěnu pod
255
okny tak, aby pokud moţno uţ nic neušpinil od krve. I tak jí tu
bylo všude víc neţ dost. Máriovy i Markovy.
Z kapsy vytáhl malou kudličku, kterou si obvykle krájel slaninu a cibuli, a otevřel ji.
Chvíli se rozhlíţel po podlaze a něco hledal.
Zkusil si promítnout dráhu střely od pultu k místu, kde
Mário prve leţel. Šel po té pomyslné lince a po chvíli hledání
v prkenné podlaze opravdu objevil zaraţenou zdeformovanou
střelu, která prošla Máriovým tělem a vypustila z něj ţivot.
Klekl si a rýpal malým noţíkem v podlaze tak dlouho, dokud
zploštělá kulka nevyskočila ven. Prohlédl si ji a přinesl ji ve
dvou silných prstech Markovi, který seděl na ţidli u dřezu,
zatímco mu Andrea slepovala kousky leukoplasti roztrţené
obočí.
„No jasné, kaliber päť celé štyridsaťpäť,― konstatoval spokojeně. „Som to vravel. Špeciálny kaliber, priebojnosť ako sviňa.
V pištoliach ja sa vyznám. Na, spláchni to do hajzla. Nábojnicu
tieţ. A, kurva, zbav sa nejako aj tej prskavky. Nie je guľka, nie
je zbraň, nie je dôkaz,― řekl Markovi a opatrně mu ten kousek
kovu vmáčkl do dlaně. Prohlédl si zamyšleně jeho rozbitou
hlavu, oteklé oko, modřiny v obličeji a do krve otlučené pěsti.
„Nezaujíma ma, prečo sem nechcete volať polišov,― řekl
zvolna. Marek s Andreou se po sobě podívali. Jarda to zaregistroval a přimhouřil modré oči. „A keď uţ som sa k tomu takto
priplietol, pomôţem vám.―
„Jardo, to nemusíš dělat,― řekl Marek, i kdyţ si v hloubi duše
přál, aby to Jarda udělal.
„Ale hej, musím,― překvapil je oba Jarda. „Vieš, Andrea, ja
mám voči tebe veľký dlh,― řekl jí. Andrea se na něho nechápavě
podívala. „Keď ťa tu vtedy otravoval ten mladý bastard, tak ja
som to všetko počul. Leţal som tam vonku pred bufetom na
lavičke,― ukázal palcem kamsi za sebe. „Všetko som to počul.
Úplne všetko. Počul som dobre, ako si volala o pomoc, počul
som, ako sa bijete. Kurva, ja som ale bol vtedy taký oţratý, ţe
som sa nemohol ani pohnúť. Bol som na šrot. Takţe som vlastne celkom rád, ţe ti môţem nejako pomôcť aspoň teraz…,―
dodal rozpačitě.
256
Andrea se na něho chvíli překvapeně dívala, potom se pohnula, přistoupila k němu a lehce ho políbila na tučnou červenou tvář porostlou světlými nazrzlými chloupky.
Jarda jen zamrkal. „No, máme pred sebou spústu práce,―
řekl obr v náhlých rozpacích. „Tá vaša maličká je doma sama?―
zeptal se Andrei.
„Jeţišikriste, ja som na ňu úplne zabudla! Kľudne by sem
mohla prísť!― uvědomila si Andrea s hrŧzou v očích.
„No dobre, však to sa spraví,― řekl Jarda chlácholivě, kdyţ
uviděl její výraz. „Beţ teraz domov a zostaň tam s ňou. Marek
sa dnes vráti asi dosť neskoro,― řekl. „Ale počúvaj ma, Andrea,
ţiadne blbosti,― řekl dŧrazně. „Pamätaj si dobre, nerob doma
ţiadne blbosti. Nerob vôbec nič, kým sa tu s Marekom nedohodnete, čo a ako. Rozumieš? Nie je to ţiadna sranda. My
všetko čo treba zariadime. Takţe buď kľudná. Všetko bude
zase v poriadku. Neboj sa a nič nepodnikaj. Všetko bude v poriadku. V úplnom poriadku. A teraz uţ utekaj.―
Andrea se nejistě podívala na Marka, ale kdyţ viděla, ţe
zlehka přikývl, pohladila Marka po rameni a odešla spěšně
domŧ. Za Barborkou.
X
„Tak. To by sme mali jednu vec,― řekl Jarda, kdyţ za ní Marek zamknul dveře a vrátil se do lokálu. Podíval se mu zpříma
do očí.
„A teraz medzi nami chlapmi. A na rovinu. Chcem vedieť
viac. Prečo nie policajtov?― zeptal se tvrdě. Marek krátce zaváhal, ale potom Jardovi řekl všechno, co mohl, aniţ by tím Andree ublíţil. Potřeboval nutně pomoc tohoto velkého a silného
muţe. Sám vŧbec netušil, co by měl dělat, jak by se měl zachovat, byl naprosto bezradný. Jarda, zdálo se, nějakou představu
a zkušenosti měl. Ať uţ k nim přišel jakkoliv.
Obr získané informace chvíli vstřebával a potom pokýval
chápavě hlavou. „Kurva, to sú osudy. Pomôţem, ako som sľúbil. Ja si svoje účty tieţ vyrovnávam sám a neťahám k tomu
úrady. V tomto v kraji sa to tak robí odjakţiva, sem sa fízli kvôli kaţdej lapálii nevolajú,― prohodil a zamyslel se. „Zájdem
257
teraz domov po auto. Hneď som späť,― řekl potom. „Ty tu zatiaľ všetko poriadne poupratuj.―
Otočil se a všiml si mrtvoly sedící u stěny. „Vidíš, kurva.
Naňho by som skoro zabudol,― zabručel znechuceně. Popadl
Mária za bundu a kalhoty a odnesl ho jako kus zkaţeného
smradlavého masa do kuchyňky. Poloţil ho na vydláţděnou
podlahu a hodil přes něj špinavý ubrus. „Tam by ho mohol
niekdo zazrieť oknom a bol by malér. Prečo to niekomu zbytočne vysvetlovať,― řekl a ukázal palcem do lokálu.
X
Odešel pryč a Marek zŧstal sám s tou mrtvolou. Byl to pro
něho velice zvláštní pocit. Přestoţe uţ v minulosti několik mrtvých těl viděl, ještě nikdy nezaţil něco takhle bezprostředního.
Neměl to s čím srovnat a měl problém tu situaci nějak rozumově uchopit.
Jediný opravdový cit, který kdy k tomu mrtvému chlapovi
choval, byla nenávist. Strašlivá, opravdová, hluboká nenávist
za to, jak se choval k jeho Andree. Dnes i v minulosti. Nenáviděl ho z celé duše.
Nikdy o sobě netušil, ţe dovede tak moc nenávidět, ţe by byl
schopen z pouhé nenávisti zabít člověka. Ale na druhou stranu,
ještě nikdy nikdo nechtěl brutálně povraţdit jeho nejbliţší.
Vŧbec nelitoval toho, co se stalo, ten člověk si nic jiného neţ
smrt nezaslouţil. Dostal jen to, co mu po zásluze patřilo, ale
přesto se teď Marek cítil hrozně.
„My jsme ho zavraţdili,― řekl si polohlasem, aby si vyzkoušel,
jak to zní. Byla to pro něj úplně nová zkušenost.
Vraţda.
Ošklivé slovo.
Vrah.
Ještě ošklivější slovo.
Já jsem vrah.
I Andrea je vrah.
Jsme teď rodina vrahŧ.
Jsme vrazi.
Barborka má za rodiče dva vrahy.
258
Blbost, napomenul se. Kdyby toho darebáka Andrea nezastřelila, leţels tady teď ty s proříznutým hrdlem a i Andreu
s Barborkou by teď Mário někde pěkně pomalounku podřezával tím svým zabijáckým noţem. Byla to sebeobrana, ţádná
vraţda!
Odtrhl pohled od ubrusu, pod nímţ se rýsovalo mrtvé lidské
tělo. Jarda se vrátí uţ brzy a on měl před sebou ještě spoustu
práce.
X
Ze všeho nejdřív ale otevřel lékárničku a vylovil z ní pár
tabletek Brufenu. Dvě spolkl a dvě si dal do kapsy na později.
Bylo mu strašně zle, cítil se jako přejetý parním válcem. Ale
bylo toho ještě mnoho, co bylo třeba udělat. Na lízání ran bude
čas později.
Pustil se do uklízení. Šlo to docela rychle, přestoţe ho dobité
tělo krutě bolelo. Vlastně nebylo ani moc co uklízet. Zametl
střepy z té trochy nádobí, které rozbil, kdyţ vyskočil na pult,
a potom během rvačky, a také pár vyraţených zubŧ. Všechny
byly Máriovy, konstatoval s jistým zadostiučiněním. Bytelný
dřevěný nábytek přeţil bitku bez úhony, stačilo jen postavit
ţidle na nohy a trochu je porovnat. S dírou v podlaze si problémy nedělal, nebyla zdaleka jediná. I kdyţ jako jediná pocházela od kulky, která zabila člověka.
Nejhorší byla krev. Do kbelíku si napustil horkou vodu se
saponátem a kartáčem drhl všechny skvrny tak dlouho, aţ po
nich nezŧstalo ani stopy. Na závěr ještě jednou dŧkladně vytřel
celý bufet a zkontroloval pohledem svoji práci. Pokud by sem
teď někdo přišel, těţko by uhádl, co se tady odehrálo.
X
Vylil špinavou vodu do odpadu, umyl dřez a dlouho si myl
ruce. Přemýšlel, co ještě by měl udělat, a vzpomněl si na Máriova slova, kdyţ říkal, ţe Andreu zahlédl skutečně jen náhodou,
kdyţ tady jeho vlak stál v zastávce. To bylo hodně dŧleţité.
Pokud to skutečně byla náhoda, budou mít klid. Pokud ne…
259
Musel se přesvědčit.
Potlačil v sobě odpor a stáhl z Mária ubrus. Vyhnul se pohledu do otevřených skleněných očí s posmrtně rozšířenými zorničkami a prošacoval mu všechny kapsy. Vyjmul z nich úplně
všechno, co tam našel. Jako první prohledal naditou peněţenku.
Kompletní sady dokladŧ na jména Mário Mikloš, Jozef Nagy
a Milan Dţubera. Spousta peněz, slovenských, dolarŧ i marek.
Pár účtenek z drahých hotelŧ, většinou bratislavských, staršího
data, jen jedna účtenka měla dnešní datum a byla z košického
hotelu Ambassador. Kreditní karty. Fotografie staré ţeny. Pár
kondomŧ. A také to, co Marek hledal.
Lístek s místenkou na rychlík Horehronec z Košic do Bratislavy. To bylo dobré, je moţné, ţe tady Mário vystoupil opravdu jen náhodou. Ale ještě jednu věc musel Marek prověřit.
Máriŧv mobilní telefon.
Otevřel jeho černý, trochu jako vajíčko vypadající Siemens
SL10, a prohlíţel si klávesnici. Sám mobil neměl, takţe s ním
příliš zacházet neuměl. Naštěstí to, co potřeboval, bylo poměrně snadné. Po chvíli zkoušení se mu podařilo najít seznam
posledních hovorŧ. Poslední přijatý byl z dnešního rána, poslední odeslaný dokonce ze včerejšího večera. Mário asi velký
fanda do telefonování nebyl. Naštěstí. Čísla, se kterými telefonoval, Markovi samozřejmě nic neříkala, ale pro jistotu si je
opsal. Třeba by na ně mohl zkusit zavolat z nějakého veřejného
automatu, aţ bude někde ve velkém městě.
Opustil seznam hovorŧ a našel textové zprávy. Telefon si jich
pamatoval dvacet. Devatenáct z nich Markovi nic neříkalo
nebo mu jejich obsah nepřipadal dŧleţitý. Poslední ho ale zneklidnila: MOZNO SOM Z VLAKU ZAZREL JEDNU STARU
KAMARATKU, ZAJTRA BUDEM VEDIET VIAC, OZVEM SA
POTOM, psal Mário včera večer jakémusi Antonovi.
Marek se zamyslel. Řekl ten bastard někomu o Andree nebo
ne? A proč nebyl v SMS zprávě konkrétnější? Nechtěl se ztrapnit, kdyby se zmýlil a Andrea nebyla tím, za koho ji povaţoval?
Nebo chtěl ke svým kumpánŧm přijít uţ jako ten, kdo vykonal
pomstu? A co se bude dít, aţ se Mário dneska večer nevrátí
domŧ? Budou ho postrádat? A budou ho hledat? Určitě ano,
260
ale budou ho hledat tady? A za jak dlouho? Bude ho hledat
policie? Na to odpovědi neměl.
Telefon v jeho ruce se najednou rozdrnčel. Marek nadskočil,
jak se lekl, a v panice mobil málem upustil. Pak se vzpamatoval
a podíval se na displej: ANTON. Anton, kterému včera Mário
poslal tu textovku, teď Máriovi volal. Marek nevěděl, co má
udělat. Přijímat hovor nebude, to by byla hodně velká blbost.
Ale má zvonění přerušit? Nakonec se ale rozhodl, ţe nechá
telefon vyzvánět, přestoţe mu to bylo velmi nepříjemné. Ale
menší zlo bude, kdyţ se Anton nedovolá, neţ kdyby mu hovor
někdo zrušil. Jen ať si myslí, ţe Mário telefon třeba ztratil.
Nebo mu ho někdo ukradl. Po chvíli zvonění přestalo, Antonovi došla trpělivost. Na displeji mobilu se objevil nápis: Nepřijatý hovor: 1.
Marek si oddechl. Ţádnou stopu nikomu neposkytl. Naopak
zjistil jméno jednoho z Máriových komplicŧ, i s telefonním
číslem. Také si ho pro jistotu zapsal na kousek papíru.
Přemýšlel, jestli bude mít někdo z bratislavských Máriových
přátel dŧvod si myslet, ţe vystoupil z vlaku zrovna tady. Snad
ne, zadoufal. Na maličkou a bezvýznamnou Rudnou nic přímo
neukazovalo. A na trase Bratislava Košice je mnoho míst, kde
mohl Mário z vlaku vystoupit.
Dal se do likvidace stop. Pečlivě jízdenku, paragony a všechny doklady roztrhal na maličké kousíčky a spálil je v popelníku.
Popel spláchl do záchodu. Stejně naloţil s cizími penězi. Slovenské koruny vloţil do čisté obálky a zalepil ji. Dá ji později
Jardovi, rozhodl se, ten si s tím určitě poradí. On s nimi nechtěl mít nic společného.
Všechny ostatní nehořlavé věci, v prvé řadě Máriŧv vystřelovací nŧţ, dal do plátěného sáčku s tím, ţe je někde zlikviduje.
Do dalšího pytlíku dal stříbrný mobil a paličkou na maso ho
rozbil na kousky. Celé to pak hodil do kamen, kde nechal zbytky plastŧ a kovŧ bez ohledu na zápach škvařit. Nesmím zapomenout ty seškvařený zbytky potom někde zakopat nebo hodit do řeky, vtloukal si do hlavy.
Podíval se na náramkové hodinky. Jarda uţ by měl být nazpět, pomyslel si. Začínal být nervózní.
261
Ještě jednou vytřel podlahu v celém podniku. Pouklízel do
polic umyté nádobí. Porovnal stoly a lavice a vyrovnal ţidle do
zákrytu.
Od vstupních dveří se po bufetu rozhlédl. Všechno vypadalo
tak jako jindy. S jednou jedinou výjimkou.
V kuchyni leţela pod špinavým ubrusem mrtvola.
X
Venku se konečně ozval zvuk notně unaveného naftového motoru a za okamţik někdo lehce zabubnoval prsty na zadní dveře.
Marek se lekl a trhl sebou. Rozbušilo se mu srdce. Přestoţe
Jardu uţ netrpělivě očekával, měl nervy tak napnuté, ţe ho
kaţdý zvuk rozhodil. Zvedl se ze ţidle, došel ke dveřím a nakoukl špehýrkou. Byl to ten, koho čekal. Otevřel mu.
Jarda se starým terénním UAZ-em nacouval co nejblíţ
a otevřel dokořán zadní dveře vozu. Na bočních lavicích se
povalovalo několik dvacetilitrových plastových kanystrŧ. Marek se s otázkou v očích podíval na Jardu.
„Pôjdeme spolu na Studňu po vodu zo studničky. Chceš z nej
predsa variť ten špeciálny muránsky grog,― oznámil mu obr.
Marek jen němě přikývl. Nepřestával se divit.
Jarda vešel dovnitř a ostříţím zrakem zkontroloval celý bufet. „Fajn,― zabručel spokojeně. „Dobrá práca. Aţ sa zbavíme
tohto,― kývl na mrtvolu, „nikto nič nespozná.― Zamyslel se
a zahleděl se na mokrou prkennou podlahu. „Ale ak ti môţem
niečo poradiť,― obrátil se k Markovi, „tak tú podlahu čo najskôr
vymeň. Vytrhaj všetky tie dosky a všetky ich spáľ.―
„Proč? Vydrhnul jsem to dŧkladně.―
„Nejaké stopy tam vţdy zostanú.―
„Mŧţu na to dát linoleum.―
„Vieš, čo je to Luminol?― zeptal se ho Jarda.
Marek zavrtěl hlavou.
262
„To je taká sračka, ktorú pouţívajú poliši na hľadanie stôp od
krvi43. Stačí tým postriekať to miesto, kde by mala byť krv
a zatiahnuť závesy. Krásne modro sa to rozsvieti.―
„I kdyţ je to vyčištěný saponátem?― zeptal se Marek nevěřícně.
„To je fuk. Krv nikdy neodstrániš dokonale. A uisťujem ťa, ţe
sa to dá zistiť aj po dlhej dobe.―
„Po jak dlouhý době?―
„Po veľmi dlhej dobe. Proste, ak nechceš, aby tu poliši našli
krv, jednoducho tú podlahu vo vlastnom záujme vymeň,― uzavřel Jarda.
„Dobře,― souhlasil Marek roztrţitě. „Vyměním ji. Ty, Jardo,
podívej se na tohle,― řekl a podal mu fotku té staré ţeny. Byl to
zvětšený portrét, jako se dává na prŧkazky. Na rubu bylo rukou
napsáno: ‚Od mamy‘.
„Fotka. Čo s tým?―
„To je asi jeho maminka.―
„No a čo? Kaţdý má alebo mal mamu.―
„Co s tím mám udělat?―
„A čo si urobil s tým ostatným?―
„Roztrhal, spálil, spláchl do záchodu.―
„Tak presne to isté urob aj s tou fotkou,― vrátil mu ji Jarda.
„A pohni si s tým, musíš mi pomôcť ho naloţiť.―
Marek zlikvidoval fotografii a šel pomáhat Jardovi s mrtvým
tělem. K zadním dveřím bufetu nebylo odnikud moc vidět,
a tak se jim podařilo propašovat ho do auta docela nepozorovaně. S maskováním těla si Jarda příliš velké starosti nedělal.
Bez jakýchkoliv skrupulí nacpal mrtvolu pod zadní sedadlo,
přehodil přes ni nějaké staré hadry a nahoru vyrovnal ty kanystry. Zabouchl dveře auta a napřímil se.
„Zamkni krčmu a nastúp,― řekl Markovi. „Pôjdeme na výlet.―
Luminol (5-amino-2,3-dihydroftalazin-1,4--dion) je chemická látka,
která se pouţívá k detekci krevních stop. Podstatou je schopnost ţeleznatých kationtŧ obsaţených v hemoglobinu katalyzovat uţ v malé
koncentraci reakci luminolu - intenzivní luminiscenci. Protoţe však
stejnou reakci mohou katalyzovat i kationy jiných kovŧ (měď, mangan, kobalt), dává se dnes v kriminalistice přednost jiným látkám.
43
263
X
Vyjeli z Rudné směrem na Poprad, ale v Červené Skale odbočili doprava do kopce a serpentinami vyjeli aţ do sedla Javorinka. Tam odbočili ze státní silnice na zpevněnou lesní cestu
vedoucí na Velkou louku. Tu přejeli, odbočili doprava a zŧstali
stát před zamčenou závorou.
Jarda nechal motor broukat na volnoběh a zatáhl ruční brzdu. „Veľmi to nedrţí, keby sa to rozbehlo dozadu, tak šliapni
na pedál,― řekl Markovi, vystoupil a ze skrýše pod kořenem
mladého buku si přinesl klíč. Odemknul visací zámek a závoru
zvedl. Nastoupil za volant a klíč podal Markovi.
„Tu máš, zavri to za nami,― řekl a podíval se na Marka. Měl
skelné a krvavě rudé oči.
Marek si teprve teď uvědomil, kolik toho Jarda dneska odpoledne v bufetu vypil. A to určitě pil ještě doma. Paneboţe,
vţdyť on je slitej jako Dán. A teď mi pomáhá likvidovat mrtvolu. A ke všemu ještě sedí za volantem. Kristepane, ještě ţe
uţ jsme v lese, pomyslel si znepokojeně. První polda na silnici
by nám to auto zabavil a tu mrtvolu našel. Vylezl z vozu,
a kdyţ Jarda projel, závoru opět bezpečně uzamknul a klíč
vrátil na jeho místo.
Nasedl zpátky a mlčky pokračovali v cestě do kopce. Tady
v lese se uţ stmívalo. Byli zhruba v polovině stoupání na Studňu, kousek před odbočkou na Havranie, kdyţ se jim do cesty
postavil jakýsi muţ v zelené lesnické uniformě. Zvedl autoritativně pravou paţi a naznačil, aby zastavili. Jarda klidně zastavil
a Marka oblilo horko. Tak a teď to všechno praskne, napadlo
ho a dostal hrozný strach. Jarda ale chladnokrevně smotal sklo
ve dveřích.
„To si ty, Jarda?― naklonil se lesník k okénku. „Ahoj, Marek!
Kam ste sa vybrali takto na večer?― zeptal se zvědavě. Jarda
ukázal palcem na kanystry za sebou.
„Po vodu ku studničke. Tuná krčmár chystá špecialitu pre
turistov, však, Marek?― otočil se k němu.
„Jo. Budeme teď turistŧm vařit grog z pravé a nefalšované
muráňské vody,― řekl Marek co nejlhostejněji. „Přijď k nám do
bufetu okoštovat,― pozval lesníka.
264
„To sú mi ale novinky,― podivil se lesník.
Marek přikývl. „Musíme jít s dobou,― řekl a připadal si jako
dokonalý idiot.
Muţ si mezitím se zájmem prohlíţel jeho rozmlácený obličej.
„Čo sa ti stalo? To si sa šmykol na schodoch?― zeptal se.
Jarda se zlomyslně rozesmál. „No, povedz mu to. Schválne
mu to povedz,― popichoval vyděšeného Marka.
V Markovi se zastavilo srdce. Ten oţrala se snad zbláznil!
Přeskočilo mu? To chce, abych se tomu hajnýmu přiznal, nebo
co?!
„Ne, to nebyly schody,― zavrtěl opatrně hlavou a pokusil se
o úsměv. Podařilo se mu však jenom vycenit zuby. „Bohuţel.
To by mi pojišťovna zaplatila jako úraz v domácnosti. Ve skutečnosti jsem dneska odpoledne padl na pěst jednomu oţralovi
v bufetu. Nebýt tady Jardy, dopadlo to ještě hŧř. Jarda mi ho
pomohl zpacifikovat…― řekl.
„Niekto miestny?― zeptal se pobavený lesník zvědavě.
„Ale nie, bol to nejaký chuj bohvie odkiaľ. Teraz uţ je, kurva,
zrejme niekde za horami, nakopal som mu poriadne zadok…―
vloţil se do hovoru Jarda.
„Tak to hej. Tak je to správne, veľmi sa s nimi nesrať,― souhlasil lesník. „Ale, chlapi, veľmi sa tu nezdrţujte, viete, ţe tu
bez povolenky nemáte s autom čo robiť. A nezabudnite zavrieť
závoru, keď sa budete vracať,― dodal přátelsky a rozloučil se
s nimi.
Marek se s úlevou zhroutil na tvrdém sedadle. Dodatečně se
mu udělalo špatně od ţaludku. „Prokristapána, co tě to napadlo?― zavrčel vztekle na Jardu. „Tos mě v tom musel nechat
plácat?"
„Dobre to dopadlo, nie?― odpověděl Jarda s klidem. „Tak
o čo ide. Zvykaj si, vedúci. Budeš teraz musieť klamať často.
Tak trénuj.―
X
O dvacet minut později projeli okolo lovecké chaty i opravené hájovny nahoře na Studni, kde naštěstí dneska večer Laco
ani nikdo ze stráţcŧ nenocoval, minuli odbočku ke studánce
265
s dobrou vodou a uţ obtíţnou terénní cestou se drápali dál do
hor. Jarda zřejmě mířil na nějaké konkrétní místo.
UAZ dýchavičně zdolal ještě asi tři kilometry, neţ přijeli ke
starému srubu. Před pár lety vyhořel, zŧstaly z něj jen obvodové zdi a pár trámŧ. Nikdo ho neopravil, a tak pomalu zarŧstal
vegetací, příroda ho postupně pohlcovala. Za dalších pár let
z něj nezŧstane nic.
Byla uţ tma, kdyţ Jarda s vozem zacouval mezi velké stromy
za srubem a vypnul motor. Vystoupili a rozhlédli se kolem
sebe. Vypadalo to, ţe aţ na divoká zvířata jsou v tomhle lese
úplně sami.
„Dobre,― zavrčel Jarda. „Je tam baterka, vezmi ju so sebou,―
přikázal Markovi a sám otevřel zadní dveře a prázdné umělohmotné kanystry vyházel do trávy. Naklonil se dovnitř a mohutným trhnutím vytáhl tělo pečlivě zabalené do ubrusu. Bylo
uţ částečně ztuhlé a musel ho násilím uvolnit. Přehodil si ho
přes široká ramena. Nezdálo se, ţe by ho sedmdesátikilová
Máriova mrtvola nějak výrazněji zatěţovala.
Marek naházel kanystry zpátky dovnitř a zamknul auto. Postavil se vedle Jardy a rozsvítil světlo.
„Kurva, zhasni to, ty debil! Chceš, aby nás niekto videl?!―
zasyčel opilým hlasem dřevorubec. „Budeme ju potrebovať aţ
neskôr. Tu to poznám ako svoje čiţmy. Drţ sa za mnou a nerob
rámus,― řekl a namířil si to hlouběji do lesa.
Zaraţený Marek se mlčky vydal za ním. Vŧbec se mu nelíbilo,
jak s ním Jarda mluví, ale dost dobře s tím v tuto chvíli nemohl
nic dělat. Byl na něm zcela závislý. A také měl co dělat, aby mu
stačil, protoţe Jarda od samého začátku nasadil ostré tempo.
Zamířili nenápadnou úzkou stezkou, vedoucí severním směrem rovnou do příkrých kopcŧ. Marek začínal tušit, kam jdou.
Přece jen to tady za svého pŧsobení u stráţcŧ národního parku
prochodil uţ taky dost dŧkladně.
X
Ušli další dva nebo tři kilometry, pořád tím ďábelským tempem. Jarda snad nepotřeboval odpočívat. Jen si občas mrtvolu
přehodil z jednoho ramene na druhé. Po pŧl hodině se tak
266
dostali do skalnaté, asi hektar velké lokality na hřebeni Velké
Stoţky, se spoustou hlubokých strţí, krasových závrtŧ a jeskyň.
Sem turisty zásadně nevodili, nechtěli riskovat, ţe by jim někdo do některé z těch děr spadl. Jarda však vypadal, ţe se tady
vyzná, šel najisto. Nad jednou takovou obzvláště hlubokou
prŧrvou se zastavil a sloţil svŧj náklad na zem.
„Tady někde poblíţ je jeskyně Machnatá44,― snaţil se Marek
ve tmě zorientovat.
„Tá je o pol kilometra ďalej. Neboj, sem skoro nikto nechodí.
Ani vy stráţcovia,― odpověděl Jarda s despektem. „Vyzleč ho
zatiaľ. Donaha,― přikázal Markovi a sám si šel tu strţ prohlédnout zblízka.
Marek se s odporem přiblíţil k mrtvole a potmě z ní začal
stahovat šaty. Šlo to ztuha. Jednotlivé kusy oblečení dával do
igelitového pytle, který mu Jarda hodil. Jako poslední stáhl
z Mária jeho elegantní značkové slipy. V chatrném svitu hvězd
se něco zatřpytilo. „Jardo, pojď sem, prosím tě, s baterkou. On
tady něco má,― zavolal polohlasem.
Jarda se vrátil a naklonil se nad mrtvolou. „Kde čo má?―
zeptal se a posvítil na šlachovité útlé tělo. Marek ukázal na
genitálie.
„Ja sa snáď poseriem, on má normálne okrúţkovaného vtáka! To sa teraz v meste nosí?― uţasl Jarda. Marek pokrčil rameny. „Nosí, nenosí, teraz to rozhodne musí preč,― řekl Jarda
zamyšleně. „Niekto by to mohol spoznať,― dodal a vytáhl z plátěného sáčku, který vzali s sebou, Máriŧv vystřelovací nŧţ.
Otevřel ho a opatrně vyzkoušel nehtem ostří. Nŧţ byl ostrý
jako břitva.
„Asi to nechceš urobiť, čo? Tak aspoň poriadne svieť,― řekl
pohrdavě, kdyţ Marek zbledl a zavrtěl hlavou. Strčil mu do
ruky baterku a potom jediným pohybem uřízl špičku Máriova
penisu se stříbrným piercingovým krouţkem. Pak si dřepl na
bobek a dŧkladně, kousek po kousku, prohlédl celé tělo. „Čo sa
dá robiť,― povzdechl si a odřízl ještě jedno ucho, jednu prsní
bradavku, obojí rovněţ kvŧli ozdobám, a vyřízl tu část ramene,
44
Veřejnosti nepřístupná, 154 m dlouhá a 80 m hluboká jeskyně.
267
kde měl Mário vytetovaného malého dráčka chrlícího oheň. Asi
znak jejich gangu. Na závěr mu ořezal všechna bříška prstŧ.
Všechny kousky krvavých tkání naházel do igelitového sáčku,
který vylovil z kapsy.
„Niekam to potom zakopem,― prohodil nevzrušeně a zvedl
velký kámen s ostrými hranami, který si předtím přinesl s sebou od strţe. „Posvieť mi,― přikázal a vzal balvan do obou silných paţí. Rozpřáhl se.
„Počkej, co chceš dělat?― zeptal se Marek vyděšeně.
„Čo asi myslíš? Dorobím, čo si začal. Rozbijem mu ksicht,
aby ho niekto nespoznal, keby ho náhodou niekto našiel skôr,
neţ ho zoţerú zvery,― konstatoval Jarda a nechal těţký kámen
dopadnout. Ozval se nechutně mlaskavý a křupavý zvuk.
Marek zavřel oči a odvrátil hlavu. Ne však dost rychle,
a z toho, co zahlédl, se mu zvedl ţaludek. Tak podle obličeje
toho parchanta uţ nepozná ani ta jeho máma, stihl si ještě
pomyslet těsně předtím, neţ se pozvracel.
Jarda se na něj s převahou cynika podíval. „To sa časom
poddá,― prohodil bez špetky soucitu.
Mrtvolu znetvořenou k nepoznání zvedl a zanesl ji na okraj
strţe. Zvedl ji oběma rukama nad hlavu, pečlivě zamířil a hodil
ji do určitého místa. Tělo propadlo skrze husté keře a sjelo
kamsi do hloubky. Větve se ještě několik okamţikŧ chvěly, ale
kdyţ se i ony ustálily, nebylo tam dole vŧbec nic vidět, ani kdyţ
tam posvítili silnou baterkou.
„Tam dolu je ešte jedna prístupová cesta,― řekl Jarda. „Mizerná cesta. Ale skoro kaţdý večer tam chodieva starý medveď.
Človek sa tam len tak ľahko nevyhrabe. A nikto súdny by to ani
neskúšal. Kvôli tomu medveďovi. Ale aj keby maco neprišiel, aj
tak z neho za pár týţdňov vôbec nič neostane. To je isté…―
Vzal zakrvavený kámen a vhodil ho do jiné díry. Kámen se
s dunivým rachotem kutálel snad aţ do středu Země. Jarda si
utřel velké ruce do košile. Shýbl se a vzal ze země pytel se svršky mrtvého. „Doma to spálim v kachliach a čo nezhorí, zakopem niekde v lese,― řekl. Vzal si od Marka baterku a pečlivě
zkontroloval celé místo, jestli tam nezŧstaly nějaké stopy.
268
„Dobrá práca,― pochválil se. „Keby si tu nenagrcal, tak ani
nevidno, ţe sme tu dnes večer boli. Čo sa dá robiť. Snáď bude
zase pršať. Teraz poďme domov.―
X
Vraceli se za svitu měsíce mlčky k autu. Po několika minutách chŧze to Marek uţ nevydrţel.
„Jardo, jak to, ţes tak všechno věděl, co s ním, kam ho hodit
a tak?― podíval se na Jardu dost podezíravě. Naháněl mu svými
zkušenostmi nemalý strach.
Jarda se zastavil a zamyslel se. „Býval som kedysi pár rokov
poliš. Vyhodili ma od nich kvôli chlastu,― odpověděl klidně.
Odmlčel se. „A toto…,― kývl bradou k prŧrvě. „No, uţ som ti
predsa vravel, ţe tu si ľudia svoje problémy riešia sami…,―
dodal velice váţně.
Okamţik uvaţoval. „Toto je fakt dobré miesto,― řekl a mávl
rukou směrem k té rokli. „Tam se toho ešte zmestí…,― řekl
cynicky a v opilých očích se mu zalesklo.
„Mně uţ by to bohatě stačilo,― namítl Marek opatrně.
„Ale hej, však mne tieţ,― přitakal obr. „Ver tomu, ţe mne tieţ.
Raz je aţ priveľa.―
„Myslíš jako to dneska?― zeptal se Marek.
„Nie. Dnes som ti len pomáhal,― odpověděl Jarda a loupl po
něm očima.
Marek jen na sucho polkl. Chvíli o tom přemýšlel.
„Ty, Jardo?― oslovil znovu rychle jdoucího obra. Jarda se
znovu zastavil a otočil se. Podíval se na Marka skelnýma očima.
„Dá se s tím ţít?― zeptal se Marek. Jarda se zašklebil a poškrábal se na červené hlavě.
„Dá,― řekl po chvíli. „Keď vieš, ţe si to urobiť musel. Toto je
tvrdý kraj,― dodal zamyšleně. „A aj ľudia sú tu tvrdí. Sem sa
policajti nevolajú. Tieto hory toho videli uţ veľa.― Pokýval velkou hlavou. „Dá sa s tým ţiť, ak máš čisté svedomie. Ale to si
musíš rozhodnúť ty sám. Do gebule ti nikto nevidí,― řekl. Beze
slova se otočil a znovu nasadil tempo tak pekelné, ţe mu Marek
sotva stačil.
269
Cestou do civilizace se ještě zastavili na Studni a nabrali do
všech kanystrŧ, které měli s sebou, zdejší výtečnou vodu. Bylo
by hodně divné, kdyby je dole potkal stejný lesník a uviděl
v autě ty kanystry opět prázdné.
Projeli přes závoru, Marek ji za nimi zase pečlivě uzamknul,
a přestoţe to byla zajíţďka, sjeli kolem hradu do Muráně
a nazpět do Rudné se vraceli po státní silnici, přes Muránskou
Hutu. Nechtěli riskovat, ţe by je podruhé někdo viděl na Velké
louce. Teď uţ nevezli ţádný nebezpečný náklad, a ţe je řidič na
mol opilý, v tuto chvíli ani jednoho z nich moc netrápilo.
Dojeli do Rudné a zastavili u bufetu. Jarda pomohl Markovi
nanosit plné kanystry dovnitř a chystal se k odjezdu domŧ. Ve
dveřích se však ještě zarazil a vrátil se. Přistoupil těsně k Markovi.
„Počúvaj, vedúci,― Marka ovanul alkoholem prosycený těţký
dech. „To, čo som dnes urobil, to bola sluţba pre Andreu. Ty si
tu zatiaľ len chvíľu, pre teba by som to neurobil, ale jej som to
bol dlţný. Bola to splátka. Teraz sme spolu vyrovnaní a nič si
nedlhujeme. Pamätaj si,― přiblíţil obličej těsně k Markovi, „ţe
v tom, čo sme my dvaja dnes večer urobili, lietame spolu. A ja
ani trochu nestojím o to, byť kvôli niekomu zavretý. Takţe
pekne drţ hubu. Ak ťa začujem, ţe niekde táraš, alebo ak si
kvôli tomuto po mňa prídu poliši, prídem si ja po teba a skončíš v tej diere tieţ. To ti sľubujem,― řekl chladně a upřeně se
podíval Markovi do očí. V jeho kalném pohledu nebyla ani
stopa po předchozím přátelství.
„Rozumieš?― zeptal se, a kdyţ zaraţený Marek přikývl, otočil
se a bez rozloučení odešel. Marek slyšel, jak venku nastartoval
vŧz a za chvíli byl pryč.
Otřesený Marek zŧstal stát v kuchyňce a vzpamatovával se
z té tvrdé lekce. Pŧvodně si myslel, ţe mu dřevorubec pomáhá
z kamarádství, ale teď se zdálo, ţe to tak Jarda vŧbec nevnímal. Ţe to pro něj byla výhradně otázka jakési opilecké cti.
Na druhou stranu, aspoň vím, ţe ani on o tom nikde nebude
zbytečně kecat, pomyslel si a pustil Jardu prozatím z hlavy.
Teď uţ neměl sílu ani chuť o tom přemýšlet.
X
270
Byla skoro noc, kdyţ se konečně vrátil domŧ.
V kuchyni se svítilo a na stole měl připravenou večeři. Dávno
uţ vystydlou.
Bez lítosti talíř vyprázdnil do záchodu. Měl svíčkovou opravdu rád, ale dneska večer neměl na jídlo ani pomyšlení. Ten
studený kus masa v něm navíc vyvolával děsivé asociace.
Barborka spala v jejich loţnici. Sklonil se a něţně ji políbil na
ţhnoucí čelíčko. Měla uţ zase horečku.
Andreu našel v obýváku. Leţela na neustlaném gauči a byla
úplně opilá. Na stole stála otevřená láhev vodky. Byla poloprázdná.
Marek se k Andree posadil a pohladil ji po strhané tváři.
Nevnímala ho. Nebyla uţ roky zvyklá pít alkohol, a tak nebylo
divu, ţe z mnoţství, které dnes večer vypila, byla mimo. Marek
se k ní posadil a chytil ji za ruku.
Budeme se muset naučit s tím ţít, miláčku, přemýšlel o tom,
co se dnes přihodilo. A nikdy nikomu se o tom nezmínit jediným slovíčkem. Těţko bychom vysvětlovali někdy později
policii, proč jsme to neohlásili hned a naopak proč jsme schovávali mrtvolu, kdyţ máme čisté svědomí.
Nikdo by nám uţ neuvěřil, ţe se to stalo v sebeobraně.
Ale my jsme to nemohli ohlásit.
Kvůli tvé minulosti jsme to nemohli ohlásit. Kdyby se to
dozvěděl zbytek toho jejich gangu, zcela jistě by nás všechny
pozabíjeli. Nás oba i Barborku. Dostala jsi jejich šéfa do basy
a on tam umřel. A jeho bráchu jsme sprovodili ze světa společně. To se nezapomíná. A neodpouští. Bratislavská mafie
má sloní paměť.
Budeme s tím muset ţít a celý ţivot se budeme bát, ţe se to
nějak prozradí, ţe někdo najde mrtvolu, nebo ţe si Jarda,
přes všechny ty své svalnaté řeči, přece jen někde v opici pustí
pusu na špacír.
Budeme mít ošklivé noční můry, budou nás trýznit výčitky
svědomí.
Vzali jsme na sebe zatraceně těţké břemeno, miláčku.
Zabili jsme člověka.
271
Člověka, který si ve skutečnosti nezaslouţil vůbec nic jiného,
neţ být zabit.
Byl to ten grázl nejhrubšího zrna.
Lidská zrůda.
Toho by v opačném případě svědomí určitě netrápilo, ten
by nás zabil všechny tři bez mrknutí oka a šel by si potom dát
krvavý biftek k večeři.
Uţ zabíjel, sám nám to přiznal. Bůhví, kolikrát uţ vlastně
zabíjel. Jemu to nevadilo. On s tím ţádné morální problémy
neměl.
Ale my se kvůli tomu parchantovi teď budeme trápit.
Máme totiţ tu smůlu, ţe my jsme úplně jiní neţ on.
Ne tak tvrdí.
Ne tak cyničtí.
Bohuţel.
Protoţe teď se kvůli němu budeme celý ţivot trápit a budeme hrát divadlo před Barborkou a před ostatními lidmi. Já
budu muset vařit ten blbej muráňskej grog, co si Jarda vymyslel, a s kaţdou skleničkou, kterou uvařím, si vzpomenu na
dnešní den. Aţ do smrti. Znám se.
„Mám tě moc rád, miláčku," rozmlouval Marek tiše se svojí
opilou a nic nevnímající ţenou. „A udělal jsem to jenom kvŧli
tobě a kvŧli naší lásce. Slíbili jsme si, ţe budeme stát při sobě
v dobrém i zlém. Spojilo nás to navţdy, jestlipak si to uvědomuješ?" zeptal se, a kdyţ se nedočkal ţádné odpovědi, vzal
Andreu do náruče a stále spící ji posadil do křesla. Zkroutila se
do klubíčka, ale neprobudila se.
Rozloţil pohovku a povlékl peřiny do čistého. Stáhl z Andrey
šaty, navlékl jí noční košili a uloţil ji do postele.
Její oblečení posbíral a odnesl do koupelny. Svlékl úplně
všechno i ze sebe a jak svoje, tak i Andreiny šaty hodil do vany.
Nasypal na ně obrovskou spoustu pracího prášku a napustil do
vany horkou vodu, aby se špinavé oblečení pořádně odmočilo.
Sám si vlezl do sprchy a velice dŧkladně se vysprchoval. Několikrát za sebou si umyl ruce. Nemohl se zbavit pocitu, ţe je má
od krve. Utřel usazenou páru ze zrcadla a ošetřil si roztrţené
obočí. Pravé oko měl tak oteklé, ţe na ně prakticky neviděl.
Pŧlka obličeje dostávala sytě modrozelenou barvu.
272
Kysele se na svŧj potlučený obraz v zrcadle zašklebil. Uvědomil si, ţe bude muset báchorku, jak k tomu přišel, vykládat
ještě mnohokrát. V bufetu, v práci kolegŧm, zákazníkŧm…
Všem.
Opatrně přiloţil ukazovák na oteklé víčko a lehce přitlačil.
Sykl bolestí. Zavrtěl hlavou a povzdechl si. Celý večer měl hlavu plnou jiných starostí, takţe si ani neuvědomoval, jak moc
ho všechno bolí. O to horší to začínalo být teď. A ze zkušeností
věděl, ţe to nejhorší má teprve před sebou.
Vrátil se do pokoje a po krátkém váhání vzal ze stolu tu rozpitou láhev a vlezl si i s ní pod peřinu k Andree. Opřel se zády
o zeď. Pomalu upíjel vodku a promítal si v hlavě všechno to, co
se během dnešního večera přihodilo. Snaţil se vzpomenout si,
jestli při likvidaci stop na něco nezapomněli. Nic ho nenapadlo. Neměl s tím ţádné zkušenosti.
Vybavoval si ale slova televizního inspektora Columba, který
říkal, ţe dopustíš-li se vraţdy, uděláš při ní pětadvacet chyb.
A jestli jich patnáct odhalíš, jsi génius. Marek nevěděl, kolik
chyb udělal a kolik stop zŧstalo, nepočítal to. Co ale věděl
s naprostou jistotou, tak ţe trvalé stopy zŧstanou v jejich hlavách. Mohl jenom doufat, ţe tam budou uschovány dobře.
V poraněném obočí mu najednou začala pulsovat ostrá cukavá bolest a před očima se mu znenadání objevila Máriova hlava, kdyţ na ni dopadl Jardŧv kámen. Vzpomínka to byla tak
ţivá, ţe se Markovi znovu navalilo. V ústech ucítil ţluč. Hřbetem dlaně si utřel rty a přiloţil k nim hrdlo láhve. Dopil ji na
jedno nadechnutí aţ do dna. Postavil ji na zem vedle postele
a hlasitě si říhl. Potom se přitiskl k Andree a přetáhl si peřinu
přes hlavu. Cítil, ţe se ho začíná zmocňovat opoţděný šok.
Roztřásl se a udělalo se mu zle. Pevně zaťal zuby a doufal, ţe
mu vypitý alkohol pomŧţe co nejrychleji do milosrdného bezvědomí. Netrvalo to dlouho, sotva pár minut, ale ještě neţ vodka Markovi vytěsnila z hlavy všechny vzpomínky, mučila jeho
mozek jedna myšlenka…
Neodbytná a vlezlá…
A sice, ţe jeho relativně šťastný a bezstarostný ţivot dneškem
definitivně skončil. Protoţe od teď uţ nikdy nic nebude takové
jako dřív…
273
14. února 2000
„To je pre teba, Marek!― zavolal Štefan od svého pracovního
stolu a natáhl ruku se sluchátkem.
„Pro mě? A kdo to je?― zeptal se Marek zvědavě, kdyţ přišel
k telefonu.
„Neviem, nejaká Češka,― pokrčil Štefan rameny. „Nepredstavila sa, ale hlások je to príjemný,― usmál se. „Veľmi to, prosím
pekne, nenaťahuj, čakám kaţdú chvíľu jeden dôleţitý hovor,―
dodal.
„Správa Národního parku Muráňská planina, Koudelka.
Prosím?―
„Ahoj, Marku,― ozval se měkký dívčí hlas a Markovi šrotovalo
za čelem, jak se ho snaţil někam zařadit. „Věříš na druhé šance, prŧvodče?― zeptala se ta dívka a on si najednou vybavil
nejen tvář, ale i jméno.
„Hanko? To jsi ty?― uţasl. „Odkud voláš?―
Zasmála se. „Tak ty jsi na mě nezapomněl. To jsem ráda.
Máš čas?―
„Teď moc ne,― řekl omluvně. „Mŧţu ti později někam zavolat?―
Chvíli bylo ticho. „Sem se volá špatně. Nemáš mobil?―
Marek jí nadiktoval číslo. Pro kontrolu ho zopakovala. Pobavilo ho, kdyţ číslovku dvě stě vyslovovala dva sta. Připomínalo
mu to vojenskou katedru.
„Zavolám ti večer na mobil. Kolem sedmé. Bude se ti to hodit?― zeptala se, a kdyţ přitakal, bez rozloučení zavěsila.
„To byla jedna z těch vojand, co jste na mě tehdy poštvali při
mé první samostatné cestě,― cítil Marek potřebu to zvědavě
přihlíţejícímu Štefanovi nějak vysvětlit.
„Asi si na ňu vtedy urobil dojem, keď ti volá po takom čase…,― usmál se Štefan.
„To bych se dost divil,― zasmál se trochu neupřímně. „Ty dvě
holky mě utahaly jako koně. Neţ jsme tehdy vylezli na Stoţku,
tak jsem myslel, ţe vypustím duši. Ve fyzičce jsem jim nesahal
ani po paty,― přiznal se.
Štefan se pobaveně zasmál. „Myslel som si to. Bolo na tebe
vtedy vidieť, ţe si z tej akcie nejaký vykoľajený. A čo chcela?
274
Neprídu sem znovu? Mohol by si ich zase sprevádzať,― dodal
trochu potměšile.
„Nevím, proč mi volala,― zakroutil hlavou Marek. „Nic konkrétního mi vlastně neřekla, prý zavolá ještě večer. Ale pokud
si vzpomínám, dřív volat stejně nemohla. Slouţila s tou svou
kamarádkou celou tu dobu někde na Balkáně.―
Štefan se nespokojeně zamračil. „Bol som ešte chlapec, keď
bola vojna tu, ale pamätám si to dobre. Ako keby to bolo včera.
Ľudia by nemali medzi sebou viesť vojny. Je to… svinstvo,―
našel po chvíli přemýšlení ten správný výraz.
X
„Tak. Pre dnešok končím,― řekl Štefan asi o pŧl šesté odpoledne a uklidil svoje plnicí pero do stolu. „Sľúbil som doma, ţe
prídem skôr. Ty tu asi ešte zostaneš, však?―
„Jo, potřebuji ještě dodělat nějaké výkazy,― odpověděl Marek, který měl dnes spolu s náčelníkem sluţbu v muráňském
infocentru, a uhnul pohledem.
Štefan se mírně usmál. „Pozdravuj odo mňa tie dve dievčatá,
ak sa ešte ozvú, zdali sa byť fajn. A nech sa zase prídu pozrieť
na Muránsku planinu.―
Marek zrudnul. „Já nevím, kvŧli čemu budou volat. Ale vyřídím jim to.―
„Rozumiem. Sú to proste zákazníčky…,― poškádlil ho Štefan
dobromyslně.
„Nic jsem s nimi tenkrát neměl, jestli to myslíš takhle,― řekl
Marek dost upjatě.
„Ale Marek, ja som predsa nič takého nepovedal,― řekl náčelník překvapeně a s mírnou výčitkou v očích se na něho zahleděl. „Ani vo sne by ma niečo takého nenapadlo. Si v poslednej dobe nejaký podráţdený… Nezabudni prosím zamknúť
dvere, keď budeš odchádzať.―
Marek se s ním rozpačitě rozloučil a zŧstal v informačním
středisku sám. Připadal si jako idiot. Mrzelo ho, ţe ho nevinná
Štefanova poznámka tak rozhodila a ţe na ni reagoval tak nepřiměřeně.
275
Uvařil si citronový čaj a začal skutečně vyplňovat ty sluţební
výkazy, aby mohl zítra předloţit nějakou hotovou práci, ale
nešlo mu to od ruky. Mobilní telefon poloţený na stole přitahoval neustále jeho pohled a nutil ho stále dokola uvaţovat
o zdánlivě jednoduché otázce, kterou mu Hanka v poledne
poloţila.
Věříš na druhé šance?
X
Přesně v sedm hodin telefonní aparát obţivl. Marek se po
něm doslova vrhl. „Haló?― řekl rozechvěle.
„Uţ máš na mě čas, prŧvodče?―
„Ahoj, Hanko. Ano, mám na tebe čas. A jsem tady sám.―
„Já jsem tady taky sama,― řekla divným tónem. Chvíli bylo
ticho. Marek slyšel jen její dech. „Nechtěl bys se mnou jít někam na večeři? Mám pocit, ţe jsme nedokončili jeden rozhovor,― zeptala se posléze.
Teď se odmlčel pro změnu Marek. Necelé čtyři měsíce, které
uplynuly od incidentu s Máriem, byly suverénně nejhorší
v jeho ţivotě. Nejtěţší to samozřejmě bylo hned zpočátku, kdy
se společně s Andreou učili ţít ve lţích. A kdy museli všem sousedŧm, zákazníkŧm, kolegŧm z práce, přátelŧm - vysvětlovat Markovy šrámy z potyčky. Nakonec to zvládli, jestli si někdo myslel něco jiného, nechával si to pro sebe. Modřiny časem vybledly a rány se zacelily, bufet zrekonstruovali, i po hřebeni Stoţky, jen pár set metrŧ od místa, kde s Jardou ukryli
tehdy v noci Mária, se Marek zase naučil chodit. Ţivot se zdánlivě vrátil do starých kolejí. Aţ na jednu věc. Vztah Marka
a Andreji se narušil.
Strašlivé tajemství, které sdíleli a střeţili, je tíţilo jako balvan. Nemohli se o tom bavit s nikým cizím a spolu o tom mluvit nedokázali. Ale i kdyţ to téma vytěsnili z rozhovorŧ, vytěsnit ho z hlav, ze snŧ a ze svých ţivotŧ nedokázali. Měli se pořád
rádi, ale bylo to teď jiné. Hodně jiné…
A moţná i proto teď Marek po dlouhém přemýšlení do telefonu řekl: „Chtěl…" Odkašlal si a zopakoval: „Chtěl bych s tebou jít na večeři. Odkud teď voláš?―
276
„Z Brna.―
„Co děláš v Brně?― uţasl.
„Bydlím tady. V jednom penziónu na kraji města. V Komárově. Jmenuje se to ‚U mostu‘.―
„Ale to já přece znám,― řekl Marek překvapeně. „Jednou
jsem tam spal.―
„To je dobrý,― zasmála se Hanka. „To je fakt dobrý, jak je
svět malej. Tak teď tady spím já. Budu tady ještě asi týden, pak
potáhnu zase o dŧm dál. Tak co, prŧvodče, přijedeš na tu návštěvu?―
„Jsem ţenatý, Hanko,― řekl nešťastně.
„Jo. Já vím. A co má být? Kvŧli tomu se mnou nesmíš jít na
večeři?― zaútočila na jeho ješitnost.
„Samozřejmě, ţe mŧţu,― odpověděl trochu dotčeně. „Ale je to
mnohem sloţitější. Navíc, kdyţ pojedu aţ do Brna, budu pryč
z domu nejmíň dva dny. Je to dálka…―
„Já tě nechci do ničeho nutit, prŧvodče,― odpověděla naprosto klidně. „Rozhodni se, jak ty sám chceš.―
Marek se zase odmlčel a přemýšlel, jak to vysvětlí Andree.
Vstal ze ţidle a s telefonem v ruce se šel podívat na rozpis sluţeb visící na stěně. Byla pŧlka února a zájem turistŧ byl minimální. Neměli mnoho práce. Rozhodl se.
Odkašlal si a přiloţil sluchátko k uchu. „Hanko? Jsi tam ještě? Dneska je pondělí večer. Ve středu v sedm hodin ráno
mŧţu být na Zvonařce.―
„Dobrá. Budu tam na tebe čekat. Těším se, prŧvodče,― odpověděla a zavěsila.
X
Marek vyhlíţel sebevědomou mladou holku ve slušivé uniformě s červeným výsadkářským baretem na hlavě, ale překvapila ho. Hanka na něho čekala v riflích, černých kozačkách
do pŧli lýtek a modré prošívané bundě. Byla prostovlasá, ale
kolem krku měla bílou pletenou šálu. Tmavé vlasy měla ostříhané na krátko stejně jako tehdy, ale dnes byla lehce nalíčená
a dokonce měla v uších zlaté náušnice. A rozhodně nebyla ani
trochu sebevědomá. Naopak vypadala hodně nejistě.
277
„Ahoj,― řekla, kdyţ se zastavil pŧl metru před ní. „Jsem ráda,
ţe jsi přijel,― dodala a rozpačitě se usmála. Ruku mu nepodala.
„Ahoj.―
„Ještě se na mě zlobíš?―
„Proč bych se na tebe měl zlobit?―
„Byla jsem na tebe tehdy docela odporná. Mrzelo mě to potom.―
Mávl rukou. „To je dávno promlčený. Myslíš, ţe kdybych se
na tebe ještě zlobil, ţe bych byl teď tady?―
„Děkuji, Marku,― řekla podivně zjihle.
„Nech to plavat. Víš, obávám se ale, ţe je na večeři ještě brzy,― řekl, aby změnil téma. „Co s tím uděláme?―
„Něco snad vymyslíme, máme na to čas aţ do večera…―
„To je pravda. Kdes nechala uniformu? Armáda snad nemá
na zimní modely?― pokusil se uvolnit oboustranné napětí.
„Já uţ nejsem v armádě, Marku. Od prvního jsem obyčejný
civilista.―
„Páni… No to je ale překvapení!― vydechl Marek. „Myslel
jsem si, ţe je to pro tebe poslání.―
„Bylo. Ale uţ není.―
„A co ta tvoje kamarádka, co s tebou byla loni na planině? Ta
také odešla do civilu?―
„Ne. Eva neodešla do civilu. Eva je mrtvá,― řekla Hanka hluše a několikrát prudce zamrkala. Odvrátila pohled, ale Marek
si stačil všimnout lesknoucích se očí.
„Snad ji tam…―
„Zastřelili?― doplnila Hanka a potřásla prudce hlavou. „Ne.
Umřela hodně blbě. Stalo se to dva dny po návratu. Jela domŧ
k rodičŧm stopem. Ten chlap dostal smyk na ledě a napral to
rovnou do stromu. Eva byla na místě mrtvá. On si zlomil jenom ruku. Ukázalo se, ţe měl v sobě jedno a pŧl promile.―
„Ach… To je mi moc líto," řekl Marek v rozpacích. „Byly jste
kamarádky… A proto jsi odešla z armády?―
„Nejenom proto. Bylo to jedno s druhým. Před třema rokama
se kluk z naší jednotky zabil, kdyţ testoval nový typ padáku, co
nám naše ministerstvo za dvě stě miliónŧ nakoupilo. Ten padák se prostě neotevřel. Ty padáky jsou prokazatelně předraţený šmejd, ale dodneška za ten nákup nebyl nikdo potrestaný.
278
Jeden výborný velitel, absolvent West Pointu, odešel po návratu z mise do civilu, protoţe mu nabídli poniţující místo úředníka na okresní vojenské správě. Já dostala nabídku na provianťáka u útvaru v Olomouci. Tenhle stát o profesionály nestojí,― řekla hořce a zdálo se, ţe nemá daleko do pláče. „Kdepak,―
zavrtěla hlavou. „Tenhle stát si s lidmi, co něco dokáţou, neví
rady. A neumí se k nim slušně chovat. Nebo moţná nechce. Ale
to je uţ jedno. Mě uţ se to netýká. Marku, vadilo by ti, kdybychom si šli povídat ke mně? Zimy jsem si uţila v poslední době
víc neţ dost.―
X
„Promiň, ale nic jiného tady nemám,― řekla Hanka, kdyţ se
v jejím pokoji posadili do křesílek u malého stolku, a kdyţ mu
nalila do tlustostěnné decové sklenice Coca – colu z dvoulitrové láhve. Roztrhla sáček se slanými tyčinkami a poloţila ho na
stŧl. „Ber si. Ale jestli chceš, mŧţeme jít do jídelny. Ještě by
tam mohli mít něco od snídaně.―
„Tady mi to vyhovuje,― odpověděl Marek a trochu se napil.
Usrkla a dívala se na něho přes okraj sklenice. „A jak je
v Čechách? Pŧl roku jsem tady nebyla,― zeptala se.
Usmál se. „To se ptáš toho nepravýho. Já uţ v Česku neţiju
asi dva roky,― odpověděl. „O tom, co se tady děje, vím jenom
z televize a novin. Nechávám si domŧ na Slovensko posílat
Mladou frontu. To o těch mizerných padácích, to jsem ale četl.
I o té nehodě. Nenapadlo mě, ţe byste se mohli znát.―
„Znala jsem ho dobře. Jakub byl strašně hodnej kluk. Znala
jsem i jeho děvče. Byla s ním těhotná. Měli se brát. Potratila.
Prosím tě, pojďme mluvit o něčem jiném nebo se rozbrečím.―
Marek se na ni překvapeně podíval. Kde byla ta tvrdá, chladná a cynická holka, kterou potkal loni v létě?
„Já pracuji pořád tam, na Muráňské planině,― řekl.
„A je to na Slovensku lepší?― zeptala se vděčně.
„Já nevím, jestli je to lepší nebo horší,― rozvykládal se. „My
ţijeme a dýcháme jenom pro ty kopce a politika a takový ty
špinavý věci kolem ní, to jde mimo nás. To padá na hlavu ředitele správy národního parku. My jsme stráţci a prŧvodci. Sta279
ráme se o nádhernou přírodu a ukazujeme ji lidem, kteří ji
chtějí vidět.―
„Asi ti závidím…―
„Je co,― řekl prostě. „Mám tu práci moc rád. A uţ bych nikdy
neměnil.―
Hanka se zamyslela. „A co ta tvoje?―
„Andrea?―
„Nevím. Asi. Nikdy jsi mi její jméno neřekl. Kde jste se potkali? Taky na té planině?―
Marek se pousmál. „Nepřímo. Andrea má bufet v Rudné.
Jednou na podzim jsem se tam zastavil na oběd.―
„A bylo to…―
„A bylo to,― zamyslel se. „Mám ji rád. A nemŧţu ji teď opustit. Ani nechci…,― řekl poněkud nesouvisle a podíval se nešťastně na Hanku.
„V pořádku,― řekla klidně. „Ona ví, ţe jsi tady se mnou?―
Marek se začervenal. „Neví,― přiznal. „Řekl jsem jí, ţe tady
mám nějakou zakázku. Víš, já taky občas fotím na kšeft.―
„Máš tady zakázku,― zopakovala zamyšleně. „Ale to není
vŧbec pravda. Lhal jsi jí kvŧli mně?―
Znovu se začervenal. „Asi ano. Ale lhal jsem jí poprvé v ţivotě,― řekl na svou obhajobu a snaţil se nemyslet na to, kolik lţí
v poslední době řekl.
„Všechno je jednou poprvé,― konstatovala Hanka a znovu se
ukryla za okraj sklenice.
„Jak to myslíš?―
„Vŧbec nijak to nemyslím. Jenom, ţe já tě neodsuzuji. Kdy se
musíš vrátit domŧ?― zeptala se po delší chvíli mlčení.
„Nejpozději zítra večer musím na autobus. V pátek ráno zase
slouţím. Je nás teď málo, spousta lidí je nemocných,― zalhal
tentokrát Hance.
„To máme na sebe spoustu času. Ty jsi Brňák, ţe?―
„Jak to víš?― zeptal se překvapeně. „Nepamatuji se, ţe bych ti
to říkal.―
„Ani jsi nemusel. Poznám Brňáka, kdyţ ho slyším,― usmála
se. „Pár jsme jich u útvaru měli.―
„Těţko tu hubu asi zapírat,― usoudil. „Ty jsi odkud?―
„Z Jeţkoviček, malé dědiny kousek od Vyškova.―
280
„Jeţkovičky… Já znám kousek od Vyškova Jeţkovice. Kamarád tam má rodiče.―
„Říkám, ţe svět je malý,― řekla Hanka spokojeně. „Jeţkovice
jsou hned vedle nás. Jak se jmenují?―
„Procházkovi.―
„Ty znám. Svět je opravdu malinkatej,― zamyslela se. „Vidíš,―
navázala po chvíli, „narodila jsem se nedaleko od Brna, ale
Brno kloudně neznám. Neprovedl bys mě po městě? Jsi přece
profesionální prŧvodce…―
Marek zaváhal a viditelně se ošil. Hance se rozšířily oči pochopením. „Tobě se nechce. Ty se nechceš ukazovat na veřejnosti se mnou, co?―
„Hani, nevykládej si to špatně, prosím tě. Ale náhoda je blbec. Mŧţeme potkat moje rodiče nebo někoho, s kým se Andrea uţ zná… Brno je sice velký, ale ne zas tak moc… Opravdu
bych nerad…―
„Ale my přece neděláme nic nemorálního. Nebo ano?―
„Ne. Ale oni to nemŧţou vědět.―
„Tak to budeme aţ do večeře tady?― zeptala se a provokativně ukázala na širokou postel.
Marek zase zrudl. „Co takhle do zoologické zahrady?― dostal
spásný nápad. „Jestli se ti chce, tak si zajdeme do ZOO.―
Hanka se pobaveně rozesmála. „Dobře, zajdeme si do ZOO.
Naposledy jsem byla v ZOO jako malá holka. A v pŧli února,
pokud si vzpomínám, ještě nikdy. Ale co kdyţ potkáme někoho
známého tam?― zeptala se zlomyslně.
Marek si těţce vzdychl. „Tak to budu mít prostě smŧlu.―
X
„Bylo to tam hodně těţký?― zeptal se zamyšlený Marek. Čím
déle byl s tou drobnou holkou, tím méně si ji dokázal představit při plnění náročné vojenské mise v zahraničí. Strávili v ZOO
téměř celý den, k Markově uspokojení tam nepotkali nikoho
známého, a teď uţ asi pŧldruhé hodiny seděli v restauraci ‚U
kostela‘ v Komárově, popíjeli výborný archivní Sauvignon
z Modrých sklepŧ a povídali si dál o všem moţném.
„V Bosně?―
281
„Hmm.―
„Bylo. Na fyzičku to bylo hodně náročné, ale nejhorší to bylo
na psychiku. Je to jiný svět… Zdevastovaná země… Jedeš několik hodin autem a celou tu dobu vidíš kolem sebe jenom
prázdné domy, opuštěné statky… Ţádní lidé… Buď byli mrtví,
nebo se navţdy odstěhovali… Úplná měsíční krajina…
Víš, Marku, teprve kdyţ na vlastní oči vidíš něco takového,
teprve potom ti dochází, co všechno takový ozbrojený konflikt
znamená… Co my, myslím jako vojáci od OSN. My jsme tam
maximálně na pŧl roku a potom se mŧţeme vrátit domŧ. Ale ti
lidi tam, ti jsou doma právě tam… V těch rozstřílených domech
a rozbombardovaných městech… Byla jsem připravená na
hodně, ale toto mě dost sebralo. Já si představovala válku jako
boj dvou ozbrojených a vycvičených armád. Nevadí mi, kdyţ se
zabíjejí vojáci, jsou na to připravení. Ale špatně snáším, kdyţ
umírají obyčejní lidé, kdyţ se zabíjejí zvířata, kdyţ vybuchují
rodinné domy a hoří školy… Je to hnus…―
„Kde jsi slouţila?―
„Kousek od Prieboru. Pár set kilometrŧ odtud. Tady lidé
slavili Vánoce a tam bylo úplně mrtvo… Dva rŧzné světy kousek od sebe. Byl jsi někdy v Prieboru?―
„Ne. Na Balkáně jsem nikdy nebyl. Ty jsi tam někdy dřív
byla?―
„Také ne. A vím naprosto jistě, ţe uţ nikdy v ţivotě tam jet
nechci. Toho pŧl roku mi vydalo dost záţitkŧ na celý ţivot.―
„Četl jsem, ţe spousta vojákŧ, co na nějaké takové misi byla,
by jela znovu. Proč? Kvŧli penězŧm?―
„Moţná. Já si taky slušně vydělala. Ale nemyslím si, ţe by
tam jeli jenom kvŧli penězŧm. Na to jsou ty peníze moc draze
zaplacené. Vím, ţe se tam vrátili i někteří z vojákŧ, se kterými
se tehdy zřítil v Bosanské Krupě ten vrtulník. Ti kluci byli tehdy rozmlácení na hadry, ale přesto se tam chtěli vrátit. To přece nemŧţe být jen kvŧli penězŧm.―
„Tak proč?―
„Pro někoho je to ţivotní styl, moţnost načerpat zkušenosti,
ke kterým se jinak nedostaneš. Pro jiného zase dobrodruţství,
touha se vyblbnout předtím, neţ se někde usadí a zaloţí si rodinu. A spoustu klukŧ tam táhne to, ţe na takové misi funguje
282
armáda tak, jak by měla. Profesionálně. My byli nasazení
v britském operačním sektoru, spadali jsme pod jejich velení.
Britové nás často oceňovali, ale netušili, ţe v tom, jak naše
armáda vystupuje tam a jak se chová tady, je nebetyčný rozdíl.
Na takové misi se ti nemŧţe stát, aby tě jebal strejc s pivním
břichem, který dostal svoje hvězdičky maximálně za roky odsezené někde v kanceláři na posádce. Tam je kaţdý profesionál.
Ve znalostech, v přístupu, v chování. Jasně, ţe se najdou výjimky,― řekla, kdyţ viděla Markŧv pochybovačný výraz. „Jsou
to taky jenom lidi. Ale v tuzemsku má armáda do profesionality daleko. Klidně mi věř, vím, o čem mluvím.―
„Změnila ses,― řekl Marek pomalu.
„Jak to myslíš?―
„Kdyţ jsme si vykládali loni v létě, měla jsi trochu jiné názory.―
„Ach tak. Moţná, ţe jsem se opravdu změnila. Asi jsem potřebovala proţít takovou zkušenost. Ale je také moţné, ţe jsem
se tehdy prostě jenom zmýlila.―
„Zmýlila? V čem?―
„V sobě,― řekla klidně a vyrovnaně. Usmála se. „A nerada to
přiznávám, ale ty jsi mě tenkrát odhadl lépe. Moţná právě
proto jsem se s tebou chtěla ještě vidět. Promluvit si…―
X
V jedenáct večer restaurace zavírala, a tak zaplatili a vydali se
mrazivou nocí k Hančinu penziónu. Šli pomalu a mlčky, nespěchali. Nebylo kam. Marek nevěděl, kde a jak tuto noc stráví.
Moc se mu nechtělo o tom přemýšlet, zaplétal se do něčeho, do
čeho se zaplést nikdy nechtěl. Zauvaţoval, ţe by se rozloučil
a šel na nádraţí, měl pocit, ţe po pŧlnoci jede ještě nějaký autobus na východ. A kdyby ne, mohl zajet k rodičŧm a jet aţ
ráno. Nebo koneckoncŧ těch pár hodin do rána mohl také přečkat v čekárně na autobusáku.
Byli zhruba v polovině dlouhého podchodu pod ulicí Svatopetrskou a Marek si pomalu připravoval slova na rozloučenou,
kdyţ se proti nim z jedné boční chodby vyhrnula skupina čtyř
rozjařených Cikánŧ. Byli to celkem mladí kluci, ţádnému
283
z nich nebylo přes dvacet let, ale vypadali dost opilí na to, aby
mohli být nebezpeční. Všimli si pěkné Hanky a oči se jim lačně
zaleskly. Něco si rychle ve zvukomalebné rómštině řekli a jeden z nich se ošklivě zachechtal.
Marek přimhouřil oči, ale nezaváhal, ani nezpomalil chŧzi.
Věděl, ţe před tou bandou nesmí dát najevo strach. Byl rád, ţe
bude mezi nimi a Hankou, aţ je budou míjet. Za chŧze si zapnul bundu, aby ho nikdo nemohl chytnout za její klopy. Podíval se na Hanku a všiml si, ţe má oči zúţené a ţe jí svítí jako
kočce.
„Pojďme,― zašeptala s pohledem upřeným na bandu výrostkŧ.
Drţeli se své poloviny cesty a pokusili se kolem té tlupy projít
bez konfliktu. Jenomţe ti kluci o konflikt stáli. Nejramenatější
z nich zastoupil Markovi cestu.
„Nemáš cígo, vole?― zeptal se a dýchl mu alkoholové výpary
do obličeje. Pošilhával přitom po Hance.
„Ne, já nekouřím,― odpověděl Marek a pokusil se ho obejít.
Cikán se ale odbýt nenechal. „Hele, slušně, gadţo, jo!― zavrčel. Jeho tři komplicové přistoupili blíţ. Jeden z nich vytáhl
nŧţ. Ostré cvaknutí vystřelovací čepele v Markově podvědomí
asociovalo ošklivé vzpomínky. V okamţiku zbledl jako křída.
Cikán si jeho bledost mylně vysvětlil jako strach a na obličeji
se mu rozlil škodolibý úsměv. „Máš pěknou kočičku, gadţo. Co
kdybys nám ji tady nechal a ty sám vocuď hodně rychle vodpálil, co?―
Marek neodpověděl a vší silou toho kluka strčil proti jeho
kumpánŧm. Nečekali to, upadli na zem a chvíli se váleli
v chumlu, neţ se jim podařilo rozplést všechny končetiny.
„Uteč pryč! Já je zdrţím!― křikl přes rameno na Hanku a připravoval se k boji.
Hanka však pryč neutíkala. Snad ho ani nevnímala. Odmotala si šálu z krku a odhodila ji za sebe na zem. Povytáhla si nohavice a postavila se do útočného střehu. Prsty neměla zatnuté
do pěstí jako boxer, ale drţela je uvolněné, aby se mohla rozhodnout aţ teprve v posledním okamţiku, jestli udeří pěstí,
prsty nebo malíkovou hranou.
284
Kdyţ ji Marek viděl, jak se chladnokrevně připravuje k boji,
uvědomil si, kým vlastně Hanka je. „Kryj mi záda a nech to na
mně. Já se o ně postarám,― řekla drobná dívka o pětatřicet
kilogramŧ těţšímu a o dvacet centimetrŧ většímu Markovi
klidně, ale dívala se přitom soustředěně na zvedající se a nadávající bandu. Oči měla mrazivě studené, rty sevřené do úzké
čárky, kŧţi na tváři bledou a napjatou. Pravidelně dýchala
nosem a vyčkávala. Vypadala teď přesně tak, jak se kdysi Markovi předváděla. Nebezpečně. Vraţedně.
V hloučku rváčŧ zacvakaly další tři noţe. Pomalu se přibliţovali. Marek s Hankou na ně čekali bok po boku.
„Hele, ta kočička se s nama chce asi prát,― zasmál se jeden
z nich a výsměšně napodobil Hančin postoj. „Mňauuuuu,―
zamňoukal a jeho tři společníci se pobaveně rozesmáli.
S Hankou to ani nehnulo. „Jestli toho včas necháte, tak vám
neublíţím,― oznámila jim nevzrušeně. „Běţte si po svém, kluci,
radím vám dobře. Jinak to bude bolet…―
Vysmáli se jí a s noţi před sebou se přiblíţili na dosah.
„Varovala jsem vás,― řekla Hanka a zároveň s těmi slovy se
bleskurychle natáhla dopředu, oběma rukama sevřela nejbliţší
paţi drţící nŧţ, částečně se otočila a během toho pohybu si tu
ruku poloţila na rameno. Prudce zapáčila a loketní kloub
s ošklivým lupnutím vyskočil ze svého pouzdra. Hanka vykloubenou ruku pustila, přikrčila se a vystřelila pravou nohu proti
zraněnému rváči. Pata se zaryla do trojúhelníku pod hrudní
kostí a katapultovala ho o tři metry dál. Útočník vletěl zády do
zdi a omráčený se po ní sesunul k zemi. Večírek pro něho
skončil dřív, neţ pořádně začal.
Ostatní tři se po něm s úţasem ohlédli. Podívali se po sobě
a obličeje se jim zkřivily zuřivostí.
„Ty kurvo bílá, tys mě zabila bráchu!― zařval jeden z nich
a vrhl se na Hanku, čekající uţ opět v dokonalém střehu. Oba
zbylí druzi ho po kratinkém zaváhání následovali.
Marek se ocitl proti podsaditému klukovi, který mu něčím
hrozně připomínal Mária. Uvědomil si, ţe to dělají oči, měl
v nich úplně stejně bezcitný výraz. Neměl ale čas, aby o tom
přemýšlel. Vzpamatoval se právě včas, aby uhnul před svištící
čepelí, kterou kolem sebe útočník mával. Kdyby to neudělal,
285
nŧţ by ho zasáhl naplno. Takto mu jen rozpáral bundu a škrábl
ho špičkou do prsou. Palčivé štípnutí Marka uklidnilo. Soustředil se. Koutkem oka zahlédl Hanku, jak vykopla nŧţ jednomu ze sokŧ a několika bleskurychlými a strojově přesnými
údery obou pěstí ho poslala na zem a do bezvědomí. Lehce
zadýchaná se otočila čelem proti poslednímu a rukou mu pokynula, ať přijde blíţ…
Uklidněný Marek se postavil svému soupeři. Bylo na něm
zřetelně vidět, ţe kuráţ ho uţ přešla a ţe ho teď pohání jiţ jen
strach. Byl zoufalý, ale právě o to byl nebezpečnější. Marek
před jeho výpady uhýbal a o dva či tři kroky ustoupil. Zatím
neútočil, spokojil se s tím, ţe svého soupeře pozoroval. Všiml
si, ţe Cikán útočí noţem stále stejně. Švihne ostřím doleva,
doprava a stáhne ruku. A znovu. Vyuţil toho postřehu a počkal
si.
Švihnutí doleva, doprava, a kdyţ šla ruka se zbraní dolŧ,
vyrazil. Udělal rychlý krok vpřed a s vědomím, ţe proti zbrani
je kaţdá obrana dobrá, prudce Cikána nakopl do varlat. Útočník zalapal po dechu, prohnul se a obličej se mu zkřivil bolestí.
Přitiskl si levou ruku na klín a předklonil se.
Marek na to čekal. Koutkem oka sledoval nŧţ, a kdyţ viděl,
ţe se útočník stále ještě dostatečně nevzpamatoval, nabral ho
pravým kolenem do obličeje a současně oběma rukama sevřel
paţi s noţem. Popadl ji za zápěstí a několikrát s ní tvrdě udeřil
do drsné betonové stěny podchodu. Zkrvavené prsty se rozevřely a nŧţ z nich vypadl na zem.
Teď, kdyţ byl soupeř odzbrojen, a oba měli jen své pěsti, se
z Marka stala mlátička. Levou rukou sevřel útočníkŧv krk
a pravou pěstí ho systematicky mlátil do tváře. Krvácející soupeř kolem sebe mrskal rukama, rozrazil Markovi ret, vymaloval modřinu pod okem, ale jinak se uţ moc nebránil.
Marek si inkasovaných ran vŧbec nevšímal a zpracovával ho
pořád dál, jako kdyby se na něm chtěl pomstít všem lumpŧm,
se kterými měl kdy co do činění.
Někde vpravo zaznamenal uspokojivý praskot lámaných
kostí a vzápětí na to se rozlehl bolestivý nářek. Hanka právě
vyřídila toho posledního. Znovu se napřáhl, aby udeřil, kdyţ ho
286
někdo pevně chytil za zápěstí. „Uţ má dost, Marku,― řekla
Hanka měkce. „Ten uţ má dost.―
Marek se vzpamatoval a uvolnil se. Podíval se na zbitého
útočníka. Tohle přece nebyl Mário. Toto byl brutálně ztlučený
mladý darebák, který podcenil svého protivníka, a který na to
doplatil na několikrát přeraţeným a silně krvácejícím nosem
a mnoha ošklivými podlitinami. Marek povolil sevření a přidušeného mladíka pustil.
Sesypal se na zem jako pytel hader.
Hanka si k němu klekla, aby zkontrolovala škody. Rváč otevřel opuchlé oči, a kdyţ ji uviděl nad sebou, vyhrabal se v hrŧze
na nohy a s dlaní přitisknutou na krvácející nos utekl pryč.
Hanka se pobaveně zasmála. „Něčeho se asi musel leknout,―
prohodila zlomyslně. Byla zrŧţovělá, čelo měla lesklé potem,
ale jinak se na ní zápas nijak výrazněji nepodepsal. To Marek
utrţil větší škody.
Napřímila se a obhlédla bojiště. Tři zbývající útočníci uţ byli
také víceméně při vědomí a pokoušeli se v tichosti vypařit.
Přistoupila blíţ k Markovi. „Vypadáš fakt příšerně,― zhodnotila ho a upřeně se na něho dívala. Její výraz se měnil. Modré
oči se začínaly lesknout, zorničky se rozostřily a namalované
rty se zachvěly vzrušením. Najednou ho popadla oběma rukama za hlavu a přitáhla se k jeho tváři.
Olízla horkým jazykem krev z jeho rozbitých rtŧ.
Marek se otřásl neočekávanou bolestí, ale taky rozkoší. Popadl dívku za klopy bundy a tvrdě ji přirazil zády na stěnu.
Nebránila se. Zvrátil jí hlavu a zahryzl se jí do rtŧ. Jeho krev se
smísila s její. Vpáčil se jí jazykem do úst.
Její ruce našly zapínání jeho kalhot, rozepnuly je a stlačily ke
kolenŧm.
On trhnutím za zip rozevřel modrou bundu, vsunul ruku pod
svetr a sevřel v dlani ţhnoucí ňadro se zkamenělou bradavkou.
Ucítil vlhkou rozpálenou dlaň objímající jeho ztopořený
a neméně rozpálený penis.
Nedočkavými prsty chvatně rozepnul knoflík jejích dţín,
vnikl do kalhotek a cpal se dál. Mezi prsty mu uvízlo několik
vytrţených chloupkŧ. Hanka na štiplavou bolest zareagovala
287
krátkým syknutím a vstřícnějším prohnutím těla. Hryzla Marka do krku a poškrábala mu záda.
Štíhlá stehna se pootevřela a široká dlaň pronikla na místo.
Několik pohybŧ a prst se dotknul klitorisu.
Dívka ztuhla, dlouze zasténala a uvolnila se. Markovu dlaň
zaplavila vlaţná vlhkost.
Kousnul Hanku do ucha a na oplátku se mu její ostré nehty
zaryly do šourku.
Vydráţděný penis explodoval v nezadrţitelné ejakulaci
a sperma vytrysklo obloukem.
Třesoucí se Marek se opřel zády o graffiti počmáranou betonovou zeď vedle Hanky. Oba tam stáli napŧl obnaţení a svorně
lapali po dechu.
„Jeţíšikriste, co jsem to provedl?― zašeptal Marek po chvíli
přerývaným chraptivým hlasem. „Promiň, prosím tě. Já…,
nevím, co mě to najednou popadlo…, proč jsem to udělal…―
„To je dobrý.―
„Ne. To není dobrý, vŧbec to není dobrý. Vţdyť já jsem tě
prakticky znásilnil…―
„Nenech se vysmát,― ušklíbla se Hanka. „Jednak ses udělal
do kalhot a potom, skutečně si myslíš, ţe bych se nechala tak
snadno znásilnit?―
Marek polknul. „To asi ne,― připustil.
„Tak vidíš, ty fajnovko. Radši mi řekni, jak se teď dostanu
domŧ, rozerval jsi mi kalhoty.―
„Moc ti vadí chodit nahatá?―
„Jenom v únoru…―
Na vzdáleném schodišti se ozvaly něčí kroky.
„Vypadneme odsud,― řekla Hanka a trochu se ustrojila.
„Auvajs,― sykla a nechápavě se podívala na levou ruku. Prostředník jí modral a otékal. Prohlíţela si ho s nevěřícným odporem jako nějaký obtíţný hmyz. Zkusila s ním opatrně zahýbat. „Věřil bys tomu?― ukázala ho Markovi. „Já si o některého
z těch pitomcŧ naštípla prst!―
„Chceš, abych tě zavedl na pohotovost?― zeptal se.
„Ne. Ošetříš mi ho doma.―
„Doma?―
„U mě…―
288
X
Hanka se v posteli překulila na bok a podepřela si dlaní hlavu. Dívala se, jak si Marek zamyšleně hraje s noţem, který po
rvačce sebral ze země. „Ty jsi toho kluka málem utloukl k smrti. Víš o tom?― zeptala se ho měkce.
„Ty ses s nimi taky nijak nemazlila,― namítnul.
„To je pravda, nemazlila jsem se s nimi. Ale já se je snaţila
jenom vyřadit z boje. Ne je rovnou zabít. Kdybych to udělat
chtěla, byli by teď mrtví.―
„A já ho snad zabít chtěl?― řekl dotčeně, ale cítil, ţe má pravdu.
„Docela to tak vypadalo. Připadal jsi mi jako v nějakém transu. Jako kdyby se ti to líbilo. Stál jsi tam, drţel ho pod krkem
a mlátil ho pěstí, aţ mu kosti praštěly.―
„Nech toho, prosím tě. Nechci na to myslet. A pak, myslím,
ţe víc kostí jsi dneska večer polámala ty.―
„Měl bys o tom přemýšlet, Marku, protoţe je to pravda. Překvapilo mě to,― nenechala se umlčet.
„Překvapilo? A proč? Myslíš, ţe jsem srab?―
„Ne, to vŧbec ne, to s tím nemá co dělat. Ty máš kuráţ. Ale
nikdy bych v tobě nečekala takovou tvrdost.―
„Tvrdost…, tvrdost…,― brblal. „To nebyla tvrdost, Hanko. To
byla noční mŧra… Strašná noční mŧra…―
„Tak teď tomu nerozumím uţ vŧbec. Jaká noční mŧra?―
Neodpověděl hned. „Mŧţu se tě na něco zeptat, Hanko?―
zeptal se místo toho po chvíli. „Na něco osobního? Hodně
osobního?―
„Proč ne? Klidně to zkus. V nejhorším ti neodpovím,― řekla
s předstíranou lehkomyslností.
„Zabila jsi někdy někoho?― nedal se zmást.
„Proč se na to ptáš?― zostraţitěla.
„Prosím tě, odpověz mi,― naléhal.
„Ne. Nezabila jsem nikoho.―
„Ale kdybys to udělala, vyrovnala by ses s tím? Nebo by tě to
trápilo? Měla bys kvŧli tomu výčitky svědomí?―
289
„Máš divné otázky, Marku. Ale odpovím ti. Já jsem připravená na zabíjení, mám za sebou dŧkladnou psychomasáţ. Asi
bych se kvŧli tomu netrápila. I kdyţ, poprvé, kdo ví. Je to hodně individuální. A také by určitě záleţelo na konkrétní situaci.
Není zabít jako zabít. Kdybych zabila ve válce, asi bych se tím
moc netrápila. Kdybych zabila dneska večer někoho z těch čtyř,
bylo by to asi jiné. Ale nevím. Nemám tu zkušenost. Marku,
proč se ptáš zrovna na toto? To kvŧli tomu dnešku? Ţe jsme
zmrzačili ty čtyři blbečky? S tím si hlavu nelámej, oni to brzy
rozchodí. Zas tak moc se jim nestalo. Pár zlomených kostí…―
„Já se strašně uţírám, Hanko. A rozhodně to není kvŧli tomu
dnešku. Ti pacholci si to naprosto zaslouţili. Aspoň si příště
rozmyslí přepadat lidi v podchodech.―
„Tak proč? Počkej…. Marku…, ty… ty jsi snad někoho zabil?!―
zeptala se pomalu.
„Ano. A ten, co jsem mu rozbil obličej, mi ho hrozně připomínal,― odpověděl hluše. „Kdybys mě nezastavila, asi bych ho
opravdu utloukl. Měl bych ti poděkovat.―
„Nechceš mi o tom říct něco víc?― zeptala se šokovaná dívka.
„Stalo se to v sebeobraně. Ale strašně mě to trápí. Mám výčitky svědomí. A noční mŧry. Moţná tomu nebudeš věřit, ale
od té doby, co se to stalo, jsem nespal se ţenou, nemohl jsem.
Myslel jsem si uţ, ţe jsem impotentní.―
„No, impotentní, to rozhodně nejsi,― řekla zamyšleně. „Ale
řekni mi, bylo to nezbytné?―
„Ano. Bylo,― odpověděl. „Jinak uţ bych neţil. Byl jsem omráčený, leţel jsem na zádech a měl jsem úplně stejnej nŧţ, jako je
tenhle, takhle na krku,― ukázal jí, jak tehdy leţel na zádech
a přiloţil si špičku otevřeného noţe na hrdlo.
Hanka se lehce zamračila. Nedávalo to smysl. Seţehla ho
pohledem. „Jak bys ho mohl zabít, kdyţ jsi leţel takhle, jak
ukazuješ, a byl jsi omráčený?― zeptala se logicky.
Marek zatnul zuby. Moc mluvil. „Moţná jsem leţel jinak. Ale
ten chlap umřel ve chvíli, kdy mi chtěl proříznout hrdlo. Byla
to sebeobrana,― dodal paličatě.
„Nepochybuji o tom, ţe to bylo v sebeobraně,― řekla Hanka
klidně a byla si téměř jistá, ţe jestli toho člověka někdo zabil,
tak určitě ne Marek. „A netrap se tím. Někdy se člověk dostane
290
do situace, kdy musí zabít. Ale nesmí se mu to zalíbit. Nesmí si
z toho udělat potěšení. To je potom špatné. Ale takto…, ber to
zkrátka jako Boţí spravedlnost. Kdyby Bŧh nechtěl, aby se to
stalo, určitě by to nedopustil.―
„Ty věříš v Boha?― zeptal se překvapeně.
„Ano. Ty ne?―
„Já ne. Věříš v Boha a zvolila sis takovou profesi?― nechápal.
„Proč ne? Jak to spolu souvisí?― nechápala teď zase ona.
„Připadá mi taková… plná násilí. A smrti,― snaţil se vysvětlit.
Hanka se zachmuřila. „My pouţíváme násilí proto, abychom
předešli násilí ještě většímu,― pokoušela se mu to vysvětlit.
„Abychom ochránili lidi. Zabíjíme, ale pouze proto, aby někdo
nezabíjel lidi, které máme za úkol chránit. My nejsme nájemní
ţoldáci, vraţdící na rozkaz, Marku,― řekla rozhořčeně. „My
jsme speciální jednotka demokratické armády. I kdyţ, já uţ
vlastně ne. Já uţ k nim nepatřím. Nemŧţu si zvyknout na
představu, ţe jsem taky jenom civilista,― dodala hořce.
„Vidíš, sama jsi od nich odešla…,― trval na svém.
„Ale ne proto, ţe by byl špatný princip. Odešla jsem, protoţe
je bordel v systému. Promiň mi ten výraz. Většinou tak nemluvím.―
„Neomlouvej se. Je to bordel v systému.― Oba se ulehčeně
zasmáli.
Hanka ale zase zváţněla. „Soud tě osvobodil?― zeptala se.
„Nebyl ţádný soud. Nebyla ani ţádná policie…,― odpověděl
pomalu, protoţe to bylo to hlavní, kvŧli čemu měl takové výčitky svědomí. Zabití Mária bylo plně ospravedlnitelné, ale
zpŧsob jeho ‚uklizení‘ uţ ne.
„Jak je to moţné?― zeptala se Hanka nechápavě. „Muselo
přece být nějaké tělo, někdo postrádá toho člověka…―
Marek nervózně polknul. „Nevím, jestli ho někdo postrádá.
Doufám, ţe ne. A tělo, to uţ není… Neexistuje.―
„Ty jsi ho…?― neodváţila se vyslovit, co se jí dralo na mysl.
„Zlikvidoval,― doplnil. „Tam,― mávl neurčitě rukou. „Na planině. V lese.―
Něco ji napadlo. „Kdyţ jsi nás tam loni prováděl, tak to bylo
uţ…, uţ po?― zeptala se uţasle, kdyţ si vybavila, jak bezstarostně tehdy vypadal.
291
„Ne. Stalo se to aţ na podzim, koncem října. Jsou to necelé
čtyři měsíce a mně z toho hrabe. Je to čím dál horší, myslím na
to, kudy chodím. Nedovedu si představit, ţe na jaře, jak začne
sezóna, budu muset kaţdý víkend provádět lidi kolem místa,
kde… kde se to stalo…―
Hanka se na posteli posadila a s úţasem ho pozorovala.
„Marku, to praskne,― řekla s náhlou a naprostou jistotou.
„Kdyţ to nikdo neprozradí, tak to nepraskne.―
„Nespoléhej se na to. Takovéhle věci vţdycky prasknou.
I kdyţ to bude trvat dlouho. Nebojíš se toho?―
„Bojím. Strašně se toho bojím,― přiznal se.
„Bojíš se trestu?―
„Ach, ne, to ne. Trestu se neobávám. Kdyby to trest vyřešil,
sám se o něj přihlásím. Já se bojím pomsty. A také se bojím
toho, ţe to budu muset někdy v budoucnosti udělat znovu.―
„Ty někoho chráníš,― konstatovala Hanka.
„Hanko, já uţ o tom nechci mluvit,― zatvrdil se najednou
Marek.
„Zabila ho Andrea, viď? Ten člověk tě napadl, tvoje ţena ho
zabila a ty ji teď kryješ. Tak nějak to bylo, ţe?― řekla pomalu.
„Prosím tě, mlč uţ,― řekl nešťastně.
„Dobře. Uţ o tom nebudeme mluvit,― souhlasila.
„Marku?― ozvala se po chvíli.
„Prosím.―
„Kdyby sis o tom chtěl někdy promluvit, přijď za mnou. Já to
nevykecám.―
„Děkuji.―
X
„Marečku?― oslovila ho po dlouhé době mlčení, kdy se oba
zaobírali svými myšlenkami.
„Ano?―
„Pojď se se mnou ještě jednou pomilovat,― zaprosila. „Potřebuji spoustu sexu. Mám co dohánět. My tam byli jak v klášteře.―
„Já bych rád, ale uţ nemŧţu,― zalhal. Nechtělo se mu.
292
„Nemŧţeš?― podivila se Hanka a chvíli na něm dlaní a prsty
pracovala. „Podívej se, ţe ještě snadno mŧţeš. Tohle se impotentŧm nestává,― zašeptala mu do ucha, kdyţ Jidáš penis zrádně zareagoval na zkušené doteky.
Potlačil v sobě povzdech, rozbitými rty ji opatrně políbil, olízl
jí ucho, protoţe věděl, ţe to má ráda, a překulil se mezi její
rozevřená stehna. Uzamkla ho mezi své nohy a vyšla mu pánví
vstříc. Nečekal na vedení její ruky a vnikl do ní sám. Poslušně
dělal přesně ty pohyby a činnosti, které po něm vyţadovala, ale
ta neovladatelná a ďábelská vášeň, která s nimi zmítala poprvé
v podchodu a podruhé v koupelně, ta tomu tentokrát chyběla.
Marek se nemohl zbavit vlezlého pocitu, ţe si odpracovává
její mlčenlivost. A litoval, ţe se jí se svým tajemstvím svěřil…
X
„Nebylo správné, ţe jsme se spolu vyspali,― řekl hluše, kdyţ
se ráno vedle něho probudila. Sám vŧbec nespal. Probděl celou
noc a přemýšlel.
Ještě celá rozespalá se na něho překvapeně podívala. Vypadal ještě hŧř neţ včera. Pod pravým okem měl červenomodrozelenou podlitinu a rozbitý ret měl oteklý jako jitrnici. „Dobré
ráno,― pozdravila ho, ale vŧbec se na ni nepodíval. Hleděl do
stropu a vedl si dál svou.
„Nebylo to správné,― zopakoval umíněně.
Ach jo, povzdechla si Hanka v duchu. Takhle si probuzení
opravdu nepředstavovala. Cítila se jako ta nejposlednější
a nejšpinavější děvka. „Ne, nebylo to správné,― řekla nahlas
trpně.
„Ale líbilo se mi to,― překvapil ji. „Ze začátku. To potom uţ
ne,― upřesnil přísně.
„Mně se to také líbilo,― souhlasila ţivě. „Moc. Ze začátku. To
potom, to jsi uţ nebyl ty. Nebavilo tě to,― řekla s jemnou výčitkou.
Marek se trochu začervenal. „Tak jsi po mně neměla chtít,
abych si to odpracoval.―
„Odpracoval? Co tím myslíš, odpracoval?― zvedla se na lokti
a nechápavě se na něho podívala.
293
„Ţe budeš mlčet. Neměl jsem ti včera nic říkat o tamtom,―
povzdechl si.
„Rozumím tomu správně, ţe si myslíš, ţe ses se mnou musel
vyspat, abych drţela hubu?― zeptala se ostře a oči se jí nebezpečně zúţily. Posadila se.
„Jo,― řekl odhodlaně.
Hanka se bleskurychle zvedla a sedla si mu obkročmo na
břicho. Zdravou rukou mu vrazila dvě poctivé facky. Nebránil
se. Jen mu zacukalo oko. Poraněný ret se znovu roztrhnul
a začal krvácet. „Ty jeden magore blbej,― zašeptala Hanka.
„Jestli si o mně myslíš toto, tak jsi nepochopil vŧbec nic.― Svezla se dolŧ a obrátila se k němu zády.
Marek si olízl krev. Štípalo to. Koutkem oka se podíval po
Hance. Koukala se na druhou stranu. Chvěla se. Asi plakala.
Odkašlal si. „Hanko?―
„Dej mi pokoj.―
„Hani, já se ti omlouvám. Nezlob se na mě. Jsem idiot, promiň…―
„Vykašli se na to,― odpověděla tiše.
„Mrzí mě to.―
„To mě taky. Netušíš, jak moc.―
Poloţil jí dlaň na rameno a převrátil ji na záda. Měla mokré
oči.
„Tak proč?―
„Proč jsem se s tebou vyspala?―
„Jo.―
„A myslíš poprvé, podruhé nebo potřetí? I kdyţ to první se
asi počítat nedá, to ses udělal sám, nebo se to počítá taky?―
zeptala se kousavě.
Znovu si odkašlal. „To poslední,― hlesl.
Prudce si sedla a podívala se mu přímo do očí. „A proč předtím, to tě nezajímá?― zasyčela. „To je ti jasné? Co? Co si o tom
myslíš? Ţe jsem měla popito, ţe jsem se vzrušila bojem nebo
tím, ţe jsem ucítila na jazyku tvou krev? Ţe jsem se udělala,
kdyţ jsem tomu blbečkovi zlomila ruku? Ţe se ve mně probudilo zvíře, které se potřebovalo mrouskat? A co kdyţ jo?! Co kdyţ
mi dělá dobře, kdyţ někoho zabiju nebo aspoň zmrzačím?! To
chceš váţně slyšet?― vybuchla a chvěla se rozčilením. „A co
294
kdyţ ti řeknu, ţe ano? Ţe to mám ráda hodně natvrdo, ţe mě
krev vzrušuje, ţe mŧţu mít kluky i holky? A co kdyţ ti řeknu, ţe
ty jsi úplně, ale úplně stejnej jako já?! Copak ty ses neudělal,
kdyţ jsi ucítil v puse krev? Nebo kdyţ jsem se tehdy v tom seníku mazlila s Evou, to se ti nelíbilo?―
„Líbilo. A taky tehdy jsem se tam to, no, udělal…,― zašeptal
a zrudnul.
„Coţe?― zarazila se Hanka a podívala se na něho. „Ty ses
tehdy fakt…―
„Jo. V noci…―
Hanka se najednou rozesmála. „Ty mně ještě něco povídej
o úchylech,― řekla, přestoţe jí Marek nic takového nepovídal.
Hned však zase zváţněla. Poloţila se na záda a chvíli přemýšlela.
„Marku, a co takhle holka, který se zhroutil svět. Která přišla
o nejlepší přítelkyni, o veškeré iluze, o práci, která ji bavila.
Která zaţila šílený pŧlrok vypětí a nervŧ. Pŧlrok bez kapky
alkoholu a skoro bez sexu. Holka, která se strašně moc potřebovala někomu vybrečet na rameni. Holka, která vypadla
z armády do cizího prostředí, kde nemá ţádné známé. Holka,
která si říkala, ţe ten sympatický kluk, se kterým si kdysi tak
hezky popovídala, a který se jí uţ tenkrát snaţil rozumět, i kdyţ
nemusel, ţe ten by jí mohl rozumět i teď. Ţe by mohl její pláč
pro jedenkrát vydrţet. Co tahle představa, je to lepší?― zeptala
se mírně, ale nepodívala se na něho. Styděla se. „To byl dŧvod,
proč poprvé. A proč podruhé,― řekla, kdyţ se nedočkala na
svou řečnickou otázku odpovědi. „Špatně jsem odhadla, jak ses
asi po tamtom cítil. Moje chyba. Neměla jsem po tobě uţ chtít
další sex. Měli jsme usnout vedle sebe a dneska ráno mohlo být
všechno jinak. Promiň.―
„Ty věříš na druhou šanci?― zeptal se Marek tiše. „Ptala ses
mě na to…―
„Podle toho, čeho by se měla týkat,― řekla odměřeně.
„Toho ramene.―
„Coţe? Jakého ramene?―
„Bylo by mi ctí, kdyby ses mi kdykoliv, třeba i v budoucnu,
chtěla vyplakat na rameni. A kdybychom mohli být přáteli.―
295
„Myslíš, ţe to jde?― opáčila skepticky. „Ţe chlap a ţenská,
kteří se spolu vyspali, mohou být skutečnými přáteli, aniţ by
přitom spolu dál spali?―
„Ne. Tomu nevěřím,― přiznal s povzdechem.
„A přesto mi nabízíš přátelství?―
„Chtěl bych to aspoň zkusit.―
„Bez sexu…―
„Ano. Nebylo by to správné. Jsem ţenatý…― řekl hluše.
„Jsi ţenatý…,― odpověděla stejným tónem.
„Kdyţ já nevím, co mám dělat,― povzdechl si utrápeně. „Ať se
zachovám jakkoliv, vţdycky někomu ublíţím. Není to fér vŧči
ní ani vŧči tobě.―
„Neporadím ti.―
„Měl bych to Andree asi říct,― prohodil nepřesvědčeně.
„Proč bys měl?― opáčila stejným tónem.
„Nechci jí lhát.―
„Uţ jsi zalhal,― konstatovala.
„Ano. Neměl jsem to ale připustit. Byla to chyba.―
„Uţ se stala. Nejde se odestát.―
„Určitě by pochopila, kdybych jí řekl pravdu o tom, kam
jedu.―
„Myslíš?― protáhla.
„Já myslím, ţe ano.―
„Ty bys jí věřil, kdyby ti řekla, ţe jede na pár dní za nějakým
chlapem, kterého viděla jenom jednou v ţivotě, ale ţe za tím
nic není?―
„Ne,― připustil. „To asi ne. Zní to hodně blbě a nepravděpodobně.―
„Tak vidíš.―
„Takţe si myslíš, ţe bylo dobře, kdyţ jsem jí to neřekl?―
„Kdybys jí to řekl, ublíţil bys jí.―
„Jak to?―
„Podezírala by tě. Uţírala by se tím. Nevěřila by ti.―
„Bohuţel právem,― povzdechl si. „Naprostým právem.―
„Neplánovali jsme, ţe se spolu vyspíme. Aspoň ty moţná ne.
Za sebe ruku do ohně nedám,― řekla klidně.
„Ne, já to opravdu neplánoval. Ale stalo se. Ale co teď? Mám
jí všechno říct?―
296
„Mŧţeš. Ale ublíţíš jí tím. Vţdyť jsi ji doopravdy podvedl.―
„Sakra. Jak to mŧţeš tak klidně říct?―
„Protoţe je to pravda. Nemŧţeš si namlouvat, ţe se to nestalo. Budeš to nosit v sobě. Tady,― ukázala si prstem na čelo.
„To je pravda. Bohuţel. Tak jí mám dál lhát? Kdy to skončí?―
„Já nevím, Marku.― Zamyšleně se na něho podívala. „Škoda,
ţe jsi ţenatý.―
„Ne,― řekl po dlouhé přestávce. „Škoda, ţe se to stalo.―
„Takţe co?― zeptala se po další dlouhé přestávce Hanka. „Co
s námi? Něco právě skončilo?―
„A co druhá moţnost?― zeptal se.
„Jaká?―
„Přátelé, aniţ by…,― nechal konec viset ve vzduchu.
„Aniţ by…,― zopakovala. „Nevěřím tomu.―
„Ani já ne. Přesto. Zkusíme to?―
„Nevím…―
„Nevíš? Co nevíš?―
„ Nevím, jestli to chci…―
X
„Ty, Hanko, co kdyţ…, co kdyţ otěhotníš?―
„Tak spolu budeme mít mimi…―
Marek zblednul.
Hanka se rozesmála. „Moc se ti ta představa nelíbí, co? Nemusíš si dělat obavy, beru prášky. To by bylo blbý, kdybych
otěhotněla na misi, nemyslíš?―
„Chceš říct…, ţe jsi tam… i s jinými…?―
Chvíli se na Marka dívala a úsměv se jí z obličeje vytrácel.
„Co si o sobě vlastně myslíš, ty parchante? Jak si dovoluješ
chovat se jako ţárlivej manţel? To ty zanášíš, chlapečku, ne já,
já jsem volná a nikoho nepodvádím. Ale ty ano! Tak si laskavě
nechej ty svoje blbý kecy!― urazila se. Natáhla se ke stolku,
zalovila v kabelce a vytáhla cigarety. Jednu strčila mezi rty
a zapálila si.
Marek se zašklebil a ostentativně se odtáhl.
Hanka se zarazila. „Vadí ti to?―
„Vadí.―
297
„Moc?―
„Moc.―
„A proč?―
„Protoţe si potom připadám, jako kdyţ olizuju popelník.―
Hanka se na něj chvíli zkoumavě dívala. „Jestli chceš, tak
přestanu kouřit úplně,― řekla pomalu.
„Kvŧli mně?―
„Kvŧli tobě.―
„To bys nedokázala.―
„Dokázala. Kvŧli tobě jo.―
„Tak jo.―
„Prima. Mám ale jednu podmínku.―
„Jakou?―
„Já kvŧli tobě přestanu kouřit a ty se kvŧli mně rozvedeš.
Dokáţeš to?―
„To přece nemŧţeš srovnávat.―
„Proč bych nemohla?―
„To jsou úplně rozdílný věci.―
„Jak pro koho, mně to přijde stejný. Tak co, dokáţeš to? Kvŧli mně?―
Marek se ošil a neodpověděl.
„Tak to vidíš, ty pokrytče. Ty nemáš právo po mně cokoliv
chtít. A klidně si představuj, ţe olizuješ popelník,― řekla s pohrdáním v hlase a zapálila si novou cigaretu.
Leţeli nějakou dobu kaţdý na své straně lŧţka téměř bez
hnutí a dívali se do bílého stropu. Nemluvili. Ač vedle sebe,
byli se svými myšlenkami kaţdý úplně sám.
Hanka dokouřila cigaretu, típla ji v popelníku a posadila se
na posteli. Dlouze se na Marka podívala. Měla v očích smutek.
Marek se neodvaţoval promluvit.
„Takhle to nemělo skončit,― řekla po chvíli tiše. „Byla chyba,
ţe jsem ti volala, byla chyba, ţe jsi přijel. Nemělo to skončit
takhle… Takhle ne… Jsem blbá…―
„Takţe konec?― zeptal se Marek chraptivým hlasem. „A nechceš…―
Nenechala ho domluvit. „Běţ pryč, Marku. Prosím… Běţ
pryč…―
298
Marek se opřel na lokti a podíval se na dívku. „Mám jít pryč?
To jako úplně?―
Odvrátila hlavu. „Ano. Odejdi, prosím… A uţ se nikdy nevracej, nevolej mi, zapomeň na mě…―
Marek se vymotal z peřin a začal se oblékat. Hanka se celou
dobu dívala na druhou stranu a mlčela.
Dooblékl se a posbíral svých pár věcí. Poloţil ruku na kliku.
Odkašlal si. „Hani…― pokusil se ji oslovit.
Nepodívala se na něho. Chvíli bylo ticho, ale potom se přece
jen ozvala: „Táhni uţ k čertu, prŧvodče…―
Marek zrudnul a polknul. Zaváhal, ale potom stiskl kliku
a odešel.
Hanka počkala, aţ uslyší doznít jeho kroky na chodbě, zabořila hlavu do polštáře a rozplakala se…
X
Jestli se dennímu recepčnímu v penziónu „U mostu― zdálo
divné, ţe jeho host, kterého včera ráno zapisoval jako docela
spořádaného a slušně oblečeného člověka, odchází dnes ráno
potlučený, s rozbitým obličejem a v roztrhaných šatech, nechal
si to pro sebe a nedal na sobě nic znát.
„Uţ se s námi loučíte, pane Koudelko?― zeptal se a dával si
záleţet, aby se v jeho hlase neozval ani stín emocí. „Měl jsem za
to, ţe se zdrţíte poněkud déle,― nedokázal si však odpustit
drobné rýpnutí.
„Také jsem si to myslel. Změnil se mi ale neočekávaně program, musím odjet,― odpověděl Marek a vyhnul se pohledem
jeho očím. Cítil, ţe se začíná červenat. Odkašlal si. „Kolik to
dělá?―
„Slečna… Potŧčková…,― nakoukl recepční do knihy hostŧ.
„Ta tady ještě zŧstává nebo také dnes odjíţdí s vámi?―
„Ne, slečna Potŧčková ještě zŧstává…―
„Takţe platíte jen za sebe?―
„Ano…―
„Aha. Tak od vás dostanu za jednu noc třistapadesát korun,
prosím.―
Marek mu podal pětistovku. „To je dobré, drobné si nechte.―
299
„Děkuji uctivě, pane,― povytáhl recepční poněkud jedno obočí. Pochopil, ţe mu Marek platí za to, aby uţ mlčel, nevyptával
se a neprotahoval to. „Momentík, prosím, napíši vám stvrzenku…,― podal si bloček s doklady a pohrával si v prstech s propiskou.
„Nepotřebuji ţádnou stvrzenku,― zavrčel Marek, popadl svou
tašku s věcmi a vypadl ze dveří jako uličník.
Recepční, tatíkovsky vyhlíţející a jinak docela dobrosrdečný
pětačtyřicátník, se za ním trochu zamyšleně a trochu pobaveně
díval. Dělal tuhle práci víc jak dvacet let, vystřídal za tu dlouhou dobu hezkou řádku hotelŧ a penzionŧ a uţ toho viděl
opravdu hodně.
Další pošuk, kterej si rád nechá od ţenské namlátit a ráno
vypadne, jako kdyby mu za zadnicí hořelo, pomyslel si
a v duchu se zasmál. Na tváři se mu však nepohnul ani sval.
X
Někdy v noci začal padat sníh a sypal se v drobných vločkách
stále. Na posolených brněnských ulicích však neměl ţádnou
šanci na přeţití a rychle se pod koly projíţdějících aut a pod
nohama chodcŧ měnil v tmavošedou blátivou břečku. Ani náznakem to nepřipomínalo ty bílé nadýchané peřiny, na které
byl Marek za poslední roky zvyklý z Muráňské planiny.
Marek vtáhl hlavu do límce bundy a otřásl se. Za límec mu
napadaly studené vločky a teď se teplem jeho těla rozpouštěly
a jako studené potŧčky mu stékaly po zádech.
Z teplé postele rovnou na mráz, ušklíbl se. V rozbitém rtu
mu ale tak zacukalo, ţe sykl bolestí.
Kristepane! Takhle přece nemůţu domů, polekal se, kdyţ si
uvědomil, jak asi vypadá. Hanka ho vyhodila tak rychle, ţe se
ráno nestačil ani podívat pořádně do zrcadla a dát se v rámci
moţností do pořádku.
Sakra! Já jsem přece takový debil, zlobil se na sebe. Co jsem
to jenom vyvedl?
Uţ pěkných pár hodin přemýšlel o tom, co Andree provedl.
V noci, zatímco Hanka vedle něj neklidně spala, on přemýšlel
o situaci, do které se tak hloupě zamotal. I o tom, jak z ní. Ale
300
i kdyţ se říká, ţe ráno je moudřejší večera, dnes to neplatilo.
Nebo aspoň v jeho případě to naprosto selhávalo. Nebyl
moudřejší ani o píď. Vŧbec nevěděl, co má dělat. Jediné, co mu
bylo jasné, tak ţe se dříve či později musí domŧ vrátit. A raději
by to mělo být dříve neţ později. Vţdyť jak by to zpoţdění doma vysvětlil? Uţ tak toho má na vysvětlování dost a dost.
Představil si svŧj dnešní večerní příjezd, Andreu
s Barborkou, jak ho přijdou přivítat na chodbu, aţ zaslechnou
rachocení klíče v zámku, i kdyţ je pravděpodobné, ţe ho prozradí uţ dříve Ronovo zaštěkání…
Vyjdou z obýváku nebo moţná z kuchyně na chodbu, rozsvítí
velké světlo… a tam bude stát ve dveřích on. S rozbitým obličejem, dobitý, roztrhaný. A to jel jen vyřídit do Brna nějakou
banální fotografickou zakázku. Budou mít pochopitelně spoustu otázek a on pro ně bude mít jen velice málo odpovědí. Věrohodných odpovědí, aby byl přesný…
Do prdele! Proč jen jsem sem jezdil, vzdychal. Čert mi to byl
dluţnej… Měl jsem zůstat doma, chodit pěkně do práce, vracet
se vzorně ke své ţeně…
Ke své ţeně, se kterou jsem se nedokázal uţ skoro čtyři měsíce pomilovat, protoţe jsem měl před očima neustále Máriův
mrtvý obličej, uvědomil si. Moţná, ţe bylo dobře, ţe jsem sem
jel, protoţe aspoň toto se podařilo zlomit… Uţ jsem se doopravdy bál, ţe se ze mě stal impotent. Ale asi ne, asi to bylo
opravdu jen v hlavě, jak říkala Hanka…
No jo, ale jak chceš potom vysvětlit ţeně, ţe to bylo zcela
neškodné focení, co na tebe mělo tak blahodárný vliv? ozvalo
se v něm jeho sarkastičtější druhé já. Marek se uchechtl, ale
nebyl to veselý smích, do smíchu mu nebylo ani trochu.
Ne, nepojedu hned domů, rozhodl se a zastavil se, aby si to
promyslel. Nemůţu přijet dnes večer, aby měla Andrea celou
noc na to, aby se vyptávala, pozorovala mě a přemýšlela
o tom, proč jí lţu. Protoţe ona na mně stoprocentně pozná,
kdyţ jí budu lhát… Vţdycky pozná, kdyţ jí někdo lţe…
Ne, rozhodl se Marek. Pojedu aţ přes noc, abych přijel do
Rudné někdy ráno a měl jen tolik času, abych se stihl zastavit
doma pro čisté šaty a hned zas musel utíkat do práce. Andrea
to pochopí a já tak získám ještě jeden celý den. No, celý den,
301
pár hodin, ale i ty budou dobré. Hlavně nebýt doma dneska
v noci.
Jo. Tak to udělám, rozhodl se, i kdyţ mu bylo jasné, ţe tím
získává jen krátký odklad. Ale nikoliv řešení. Dobře věděl, ţe se
té situaci stejně nevyhne, ţe aţ přijede domŧ zítra odpoledne
z práce, stejně bude vystaven těm samým otázkám a bude jim
muset čelit.
Ale co, nějak to vyřeším. Aţ problém nastane, vyřeším ho.
Celý ţivot tak problémy řeším. Nějak to prostě dopadne…
Vţdycky to nějak dopadne…
Protoţe pŧvodně vyrazil směrem k centru, ke Zvonařce, otočil se teď na patě a vydal se opačným směrem. Rychle prošel
ještě jednou kolem penziónu, bál se, aby náhodou nevyšel ze
dveří ten recepční nebo nedejboţe dokonce Hanka, a pokračoval dál, aţ se dostal u mostu na cyklostezku vedoucí kolem
řeky. Ta se v zimě neudrţovala a byla zapadaná několikacentimetrovou vrstvičkou sněhu. Nevadilo mu to, sníh mu křupal
pod podráţkami těţkých bot a vzdáleně mu to připomínalo
zimu doma na planině.
Šel pomalu směrem na Modřice a nepospíchal. Autobus do
Brezna mu jel aţ večer a nechtěl se příliš motat mezi lidmi,
kaţdý by se za ním otáčel a budil by pozornost policistŧ. Měl
díky svému rozhodnutí fŧru volného času, který musel jednak
nějak ubít a jednak by měl během něj vymyslet nějakou přijatelnou historku pro své dvě podvedené holky a jedno zatraceně
špatné svědomí…
X
„Marek!? Vyzeráš strašne,― vydechla Andrea, kdyţ ho uviděla
stát ve dveřích. Ačkoliv Markovu krátkému večernímu telefonátu příliš nerozuměla, pochopila z něj aspoň tolik, ţe přijede
aţ ráno a ţe je poněkud pošramocený. Přesto ji manţelŧv rozmlácený obličej vyděsil. Modřiny kolem oka se pěkně vybarvily
a vypadaly teď mnohem hŧř, neţ kdyţ byly čerstvé, krvavými
šrámy a dvoudenním strništěm pokryté tváře a potrhané
a ušmudlané oblečení jeho zjev jen podtrhovaly a na kráse mu
nikterak nepřidávaly.
302
Marek byl rád, ţe aspoň Barborka ještě spí, styděl se za to,
jak vypadá. Styděl se za sebe celou cestu, kdy se na něj dívali
cizí lidé a znechuceně se od něho odvraceli nebo si dokonce
odsedávali. Poznával, jak se asi cítí bezdomovci ve fázi, kdy jim
ještě není všechno úplně jedno.
Ale nestyděl se jen za svŧj vzhled, styděl se v prvé řadě za to,
co provedl. Trochu křečovitě polkl a vtáhl hlavu mezi ramena.
Raději by byl někde v lese a stál proti rozzuřenému medvědovi,
neţ teď proti své ustaraně se tvářící a nic zlého netušící manţelce.
„Preboha, čo sa ti stalo? Nechcel si o tom do telefónu hovoriť,
ale vyzeráš naozaj hrozne…― dotírala na něj vylekaná Andrea.
„Přepadli mě včera, vlastně předevčírem v noci… Na ulici
v Brně… Bylo jich víc… Nic mi nevzali, ubránil jsem se jim, ale
jak vidíš, neobešlo se to bez následkŧ,― snaţil se Marek drţet
pravdy, dokud to šlo. „Andrejko, nezlob se prosím tě, povíme si
to aţ odpoledne. Já se teď jenom v rychlosti opláchnu, převleču se do čistého a musím honem běţet do práce. Stejně uţ asi
přijdu pozdě…―
„Počkaj, predsa nemôţeš ísť v tomto stave do práce?
K doktorovi by si mal ísť, do postele, a nie do práce…―
„U doktora jsem byl v Brně, včera,― zalhal Marek. „Byl jsem
na pohotovosti,― pokračoval nahlas. „Vypadá to horší, neţ jaké
to ve skutečnosti je. Jsou to jen modřiny a šrámy, nic váţného,
ani mi s tím nic nedělali. Uţ mi bylo v ţivotě mnohem hŧř,―
snaţil se to zlehčit. Bylo mi uţ mnohem hůř, tělesně, ale
dneska se cítím asi nejmizerněji, co si pamatuju…, pomyslel
si.
„Maj rozum, Marek, a zostaň dnes doma,― trvala na svém
Andrea. „Nikam nejazdi. Zavolám Štefanovi a vysvetlím mu
to…,― nabídla se a zamířila si to k telefonu.
„Ne!― vyhrkl Marek a chytil Andreu pevně za loket. „Prosím
tě, nikam nevolej, to opravdu není nic váţného. Vysmáli by se
mi. Pochop, já musím jít do práce, spousta lidí je nemocných,
doopravdy nemocných, ne jako já, víš, jak teď všude řádí
chřipka, nemŧţu zŧstat doma kvŧli pár škrábancŧm…―
303
Andrea se na něho dlouze a zamyšleně zahleděla. „No tak
keď to vravíš… Asi máš pravdu. Ale uţ mi pusť tú ruku, bolí ma
to.―
Marek se vzpamatoval a povolil sevření. „Promiň… Já…
Omlouvám se… Neuvědomil jsem si…,― vykoktal, zavrtěl hlavou a zapadl rychle do koupelny.
Zmatená Andrea zŧstala stát na chodbě, třela si pohmoţděný
loket a zamyšleně se dívala na dveře, za nimiţ se Marek ukryl.
Nerozuměla mu, ještě nikdy se tak divně nechoval. Chtěla by
mu jeho rány pořádně ošetřit, na tej pohotovosti ho teda pekne
odflákli, ale bála se na ty zavřené dveře zaklepat. Měla takový
vtíravý a nepříjemný pocit, ţe by Marek její dobře míněnou
pomoc odmítl. Váhala. Ale čo, rozhodla se, risknúť to musím…
V dobrom aj v zlom, sľúbili sme si predsa…
Tiše otevřela dveře od koupelny. Marek stál zády ke dveřím
a svlékal se. Andree padl zrak na jeho záda a zarazila se. Mezi
modřinami se přes lopatky táhly dvě rovnoběţné řady krvavých šrámŧ. Andrea nebyla pitomá a záda poškrábaná od nehtŧ poznat dokázala.
Marek se otočil právě včas, aby zahlédl, jak se Andree usazuje na obličej neskonale smutný a zklamaný výraz. „Tí násilníci,
čo ťa prepadli, ti pekne poškriabali aj chrbát… V skrinke je
Septonex, ošetri si to," řekla tiše. Nevyčítala, nekřičela, jen
konstatovala. Ani dveřmi nepráskla, prostě jen tiše odešla
a nechala tam Marka samotného s jeho špatným svědomím.
Kdyby mu vrazila pár facek, nemohlo to být horší…
X
Hrdzavá dolina byla doslova zavalená sněhem. Bílým a jiskřivým, aţ oči přecházely. Ne špinavým, jako byl sníh v Brně.
Tady ho nikdo nesolil ani v něm nejezdila auta. Bylo šest stupňŧ pod nulou a jasná modrá obloha. Ideální počasí pro túru na
lyţích.
Jenomţe Marek a Robo nebyli na túře, byli v práci. Na běţkách se pomalu propracovávali na samý konec doliny, byla to
běţná kontrolní trasa, ale dnes navíc měli zkontrolovat stav
turistické cesty vedoucí na Niţnou Kľakovou. Měli hlášení, ţe
304
tam někde leţí přes chodník vyvrácený smrk, o který by se
eventuálně mohl váţně poranit nějaký lyţař. Pokud ten padlý
strom najdou, odstraní ho z cesty. Právě pro ty účely s sebou
vláčeli v batohu malou motorovou pilu a sekeru.
Přestoţe byl krásný a čistý den, mezi oběma muţi vládlo od
samého rána dusné napětí. Téměř spolu nemluvili, ani nejeli
vedle sebe, i kdyţ by to terén většinou umoţňoval. Robo jel
první a Marek se drţel v závěsu za ním.
Dojeli tak aţ k lesnické boudě, u které je vydatný pramen
výborné vody, a tam Robo zastavil. Shodil se zad těţký batoh
a odepjal si lyţe. I s hŧlkami je zapíchl do blízké závěje.
„Urobíme si pauzu. Uvarím kávu. Dáš si aj ty, však?― zeptal
se, ale nečekal na odpověď, vylovil z batohu ešus, nabral do něj
ze zpola zamrzlého a rampouchy ověnčeného pramene vodu
a dal ji vařit na malý plynový vařič.
„Odkroj mi, prosím ťa, kus slaniny,― poţádal Marka. Přes
zrcadlové sluneční brýle to nebylo vidět, ale kdyţ se na Marka
díval, měl oči číhavě přivřené, takový ten svŧj dravčí pohled,
který se mu objevoval ve tváři vţdy, kdyţ mu něco vrtalo hlavou nebo kdyţ se mu něco hodně nelíbilo. Neříkal však zatím
nic.
Marek rukavicemi ometl sníh za dvou menších polen, která
jim tady slouţívala jako sedátka, a z jednoho většího, který
plnil funkci stolu. Vybalil potraviny, ty nosil v batohu on,
a ukrojil jim kaţdému pořádný krajíc čerstvého chleba a ještě
pořádnější kus prorostlé domácí slaniny. Oloupal velkou cibuli, rozkrojil ji a kaţdému dal pŧlku.
„Škoda, ţe si to nemŧţeme opéct,― řekl.
Robo povytáhl obočí, byla to první souvislá a nepodráţděná
věta, kterou s ním dneska Marek prohodil.
„Moţno by sme mohli…,― prohodil konverzačně.
„Máme čas na oheň?― zeptal se Marek.
Robo se zkušeným okem podíval na oblohu. „Vyzerá to, ţe
dnes bude pekne celý deň. A svetlo vydrţí dlho. Povedal by
som, ţe máme fúru času. Môţeme si urobiť oheň a ten obed si
zohriať a zjesť teplý. Niekedy je dobre sa na chvíľu posadiť
a urobiť si oheň. Nie je nad to, keď si dvaja dobrí priatelia mô305
ţu chvíľu sadnúť k ohňu a v kľude si spolu pokecať o ţivote
a tak…―
Marek po něm šlehl pohledem, ale Robo se tvářil, jako kdyby
nic neřekl. Vypadal, ţe je plně zaměstnán soustředěným pozorováním plamínku plynového vařiče…
Marek cosi neurčitého zabručel, vyhrabal ze sněhu ohniště
a šel se podívat do kŧlny u chaty po nějakém dřevě. Přinesl pár
suchých polínek a hrst třísek a rozdělal oheň. Ač by se nad tím
pravověrní trampové asi pohrdavě ušklíbali, pouţil kostku
pevného lihu a zapalovač. Nechtělo se mu teď v zimě experimentovat s jednou zápalkou.
Oheň prskal a syčel, jak se teplem plamenŧ rozpouštěly zbytky sněhu v ohništi, ale postupně nabíral na síle a začal vydávat
teplo. Stráţci si mlčky přiřízli klacky a navlékli na ně plátky
slaniny, prokládané kolečky cibule. Opékali si ty „horské špízy―, jak tomu říkali, nad ohněm, upíjeli přitom z plechových
hrníčkŧ horkou kávu, hřáli si prsty nad plameny a nebýt těch
nevyřčených věcí mezi nimi, bylo by jim docela fajn.
Dlouho seděli mlčky, začínalo to být aţ trapné, ale Robo vydrţel. Nakonec to byl Marek, kdo ticho prolomil. „Robo?―
„Hm?―
„Já mám problém…―
„Synak, uţ pekných pár týţdňov vyzeráš, ţe máš nejaký problém. A dnes od rána dupľovane,― přikývl Robo souhlasně.
„Súvisí ten tvoj problém nejako s tým tvojím zmaľovaným
ksichtom?―
Marek se zapýřil. „Nepřímo. Připletl jsem se v Brně do rvačky.―
„Tých pár dní, čo si bol teraz preč, to si bol v Brne?―
„Hm…―
„U vašich?―
„No… Právě ţe ne,― kroutil se Marek. „Měl jsem se tam sejít
s jednou starou kamarádkou…―
„Kamarátkou…?―
„No, tak něco…―
„A stretli ste sa?―
„Jo, sešli jsme se,― povzdechl si Marek. „Ale mnohem raději
bych teď byl, kdybysme se nesešli…―
306
Robo se na něho dlouze zahleděl. „Chlapče, z teba to lezie
ako z chlpatej deky,― zavrčel. „To by sa snáď jalovica skôr otelila, neţ ty niečo povieš. Čo keby si to vysypal všetko naraz?―
Marek sklonil hlavu. „Kdyţ já nevím, odkud začít…―
„Čo takto napríklad od začiatku?―
„Od začátku… Ale co je začátek? Robo…,― na dlouho se odmlčel. Povzdechl si a zhluboka se nadechl. „Tys věděl, proč se
Andrea kdysi dávno odstěhovala z Bratislavy a přišla se Zolem
sem, do Rudné?― zeptal se.
Kdyţ po pŧl hodině své vyprávění zakončil tím, jak dnes ráno
přijel z Brna domŧ a co se stalo v koupelně, stál Robo u ohně,
nahříval si nad ním ruce a upřeně Marka pozoroval. Za celou
dobu Markova povídání neřekl ani slovo, nechtěl ho přerušovat, ale teď si potřeboval několik věcí ujasnit.
Měl pocit, ţe se zblázní, myslel si, ţe toho kluka zná, ţe zná
i Andreu, byl na sebe pyšný, ţe ví o všem, co se na planině
a okolo ní šustne, ale teď se dozvídá, ţe je všechno jinak. Ţe
neví vŧbec nic a ţe vŧbec nezná lidi, které povaţoval za jedny
ze svých nejbliţších.
Střídaly se v něm během vyprávění vlny hněvu, soucitu, rozčilení, porozumění… Byly chvíle, kdy by Markovi nejraději dal
pěstí a z toho by ho nejraději objal a poplácal po rameni.
Prudce vydechl a napřímil se. Zavrtěl hlavou, ještě to nešlo.
„Ja sa z teba poseriem…,― řekl, otočil se a odešel kousek do
doliny. Stál zády k Markovi, díval se na nádhernou a divokou
přírodu Muráňské planiny a uvaţoval o tom, ţe uţ je na některé věci asi příliš starý. Znovu zavrtěl hlavou a vrátil se k ohništi.
Marek na něho čekal celý nervózní.
Robo přistoupil těsně k němu. „Vstaň,― přikázal mu chladně.
Marek polkl, ale postavil se, napřímil ramena a zahleděl se
Robovi do očí.
„Vieš, čo som ti kedysi sľúbil, ţe ti urobím, ak Andree ublíţiš?―
„Vím,― řekl Marek tiše. Svěsil ruce, stisk zuby, aby si nepřekousl jazyk, přivřel oči a čekal tvrdou ránu pěstí do brady.
307
„Mal by som ti rozbiť hubu,― zavrčel Robo. „A je svätá pravda, ţe by si si to zaslúţil, ty blbec. Ale uţ ťa nemám kam praštiť,
kde to uţ neurobil niekto iný, nemalo by to ţiadny efekt.―
Marek se neodvaţoval ani pohnout.
„Na druhú stranu si toho pre Andreu dosť urobil,― uvaţoval
Robo nahlas. „Obaja ste toho pre seba dosť urobili…―
„Boha jeho, to je skurvená situácia,― zaklel a začal chodit
kolem ohniště. „To s tým… s tým… no, s tým bastardom, to si
si nevymyslel, ţe nie?―
Marek zavrtěl hlavou. „Nic jsem si nevymyslel…―
„Toho som sa bál. Takţe tam,― ukázal Robo palcem směrem
ke vzdáleným Stoţkám, „leţí v nejakej diere mŕtvola chlapa?―
Marek nešťastně přikývl.
„Presnejšie povedané, tá mŕtvola tam uţ od jesene hnije?―
„No…,― pokrčil Marek rameny, nevěda, co říct.
„A ty, ty tam okolo celý ten čas chodíš a nič to s tebou nerobí?―
Marek zalapal po dechu. „Nedělá?― vybuchl. „Se mnou ţe to
nic nedělá?! Sakra, Robo, já su z toho na sračky! Totálně na
sračky! Rozumíš? Mně se o tom debilovi dokonce zdá! Já kvŧli
němu nespím! Já jsem kvŧli němu impotentní! Já se bojím
kaţdý díry v zemi a pořád jenom čekám, ţe se odněkud vykutálí ta rozbitá hlava nebo někdo dotáhne z lesa pěknou lidskou
kost! A ty si klidně řekneš, ţe to se mnou nic nedělá!? Do prdele!―
„Nekrič, synak,― řekl Robo mírně, překvapený tím výbuchem
emocí, který u Marka ještě nikdy nezaţil. „Sme v lese. A moţno
sme tu sami, ale moţno aj nie… Asi by si nechcel, aby sa o tomto vedelo medzi ľuďmi…―
Marek zhluboka vydechoval a snaţil se uklidnit. „To bych
opravdu nechtěl,― řekl po chvíli uţ normálně.
„Kto všetko to vie?― zeptal se Robo zamyšleně.
„Takhle celý ty a já. O něco míň toho ví Andrea, ta neví, kde
a jak Mário skončil. Ještě o něco míň ví Jarda, ten zná zase jen
to okolo Mária, jinak celkem nic. A pevně doufám, ţe jinak uţ
neví nikdo nic.―
„Aj tak je to dosť ľudí. Ale s tým sa asi nedá nič robiť.―
Marek jen pokrčil bezmocně rameny.
308
„Predpokladám, ţe mne si to povedal, pretoţe si aţ po uši
v sračkách a nevieš si s nimi rady…,― řekl Robo pomalu.
„Asi. A taky proto, ţe jsi jedinej, komu věřím natolik, abych
se mu s tím vším svěřil a poţádal ho o pomoc.―
„A jeden z mála ľudí, u ktorých si si istý, ţe nepobeţia rovno
za policajtmi, ţe?― dodal Robo tvrdě a upřel na Marka pohled.
„Sakra… Robo, tohle mě vŧbec nenapadlo, to opravdu ne,―
řekl Marek zaraţeně. „Ach jo. Neměl jsem ti to říkat, tohle je
moje břemeno, sám ho musím nést, neměl jsem právo tě tím
obtěţovat. Odpusť, a jestli mŧţeš, zapomeň na to, prosím,― řekl
smutně.
„Prestaň,― opáčil Robo. „Viac by ma nasralo, keby si ku mne
nemal dôveru. Hej, to by ma veľmi mrzelo. Sme priatelia, vieš?
A vôbec… Ja som bol ten, kto sa chcel porozprávať pri ohni
o ţivote… Nie ţe by ma vo sne napadlo niečo takého…―
„Robo, co mám dělat?" zeptal se Marek a jeho hlasem problesklo zoufalství. „S tím v lese…? Ale hlavně, co mám dělat
s Andreou? Jak mám napravit to, co jsem včera tak posral?
Kdybys věděl, jak mě to strašně mrzí…"
Zamyslel se. „Musím jí to říct a všechno jí vysvětlit…"
„Tak na to rovno zabudni, ty blbec!" vyštěkl Robo.
Marek na něho zŧstal nechápavě hledět. „To jako, ţe jí to
nemám říkat? Vţdyť by to bylo nečestné.…"
„Nečestné?!" vybuchl Robo nevěřícně a sarkasticky se rozesmál. „A to, ţe si svojej ţene zahol, to je podľa teba ako čestné?! Preboha! Mlčať budeš! Rozumieš?!" Stál nad šokovaným
Markem a prudce oddechoval.
„Mlčet?"
„Áno! Mlčať! Ako hrob! Nepovieš jej o tom ani slovo! Rozumieš? Ani slovo! Ani keby sa ťa na to sama pýtala! Ale ona sa ťa
na nič pýtať nebude…," řekl s jistotou.
„To jí jako nemám říct pravdu?― nechápal Marek. „Copak
nemá právo vědět, co se stalo?"
„Právo?! Synak, Andrea mala právo na verného manţela!
A ty si to posral! To ty si musel zahnúť s nejakou vojačkou!
Zabudol si? Tak do toho teraz Andreu láskavo neťahaj!"
„Ale…"
309
„Ţiadne ale, chlapče. Toto si pekne vyţer sám! Klam, zatĺkaj,
ale nerozprávaj Andree o tom, ţe si jej síce zahol, ale ţe ťa to
strašne mrzí. Nikdy! Rozumieš? Nikdy! Pekne si to s tým svojím zlým svedomím vybav sám a Andreu do toho neťahaj."
„Ale co kdyţ se mě na to sama zeptá?"
„Nespýta sa," znovu odpověděl Robo s klidnou jistotou.
„Chlapče, Andrea nie je blbá, ona určite tuší, čo sa stalo. Ale
nespýta sa ťa na to. Nechce to počuť. Ţiadna ţenská na svete
nechce počuť, ţe jej manţel zahol. A ty o tom nebudeš hovoriť.
Budeš sekať dobrotu, nosiť domov kvety a dokáţeš Andree, ţe
to bol len úlet a ţe ju máš stále rád. A mne sľúbiš, ţe sa to uţ
nikdy nestane. Pretoţe ak áno, tak sa rovno objednaj k zubárovi, pretoţe ja ti tak rozmlátim ciferník, ţe ťa nespozná ani
vlastná matka. Rozumieš?"
„Rozumím," odpověděl Marek tiše, s pohledem upřeným do
sněhu. „Robo, a co tam s tím?" kývl bradou ke Stoţkám.
Robo se dlouze zamyslel. „Nechal by som to tak. Keby sa to
malo prevaliť, uţ by sa to stalo. Skús na to zabudnúť."
X
„Robo? Čo vy tu? Nie, ţe by som vás ráda nevidela,― přivítala
večer Andrea Roba, který navzdory jeho protestŧm doprovodil
Marka domŧ. Přelétla podezíravým pohledem z jednoho na
druhého.
„Ahoj, dievčatko,― pozdravil ji Robo a dělal, ţe si nevšiml,
jaké má kruhy pod očima. „Nazdáár, princezná!― zahalekal,
kdyţ na chodbě zahlédl Barborku. „Tak čo škola? Aké bolo
vysvedčenie?―
Andrea ustoupila do chodby, aby mohli oba vejít dovnitř.
Sesedli se ke stolu v kuchyni a Andrea postavila na kávu. Robo
měl na klíně Barborku a studoval její pololetní vysvědčení
z druhé třídy. „Samé jednotky,― chválil Robo a rozplýval se,
jako kdyby to byla jeho zásluha.
„Jasné, ujo. A aha, pozri sa, vypadol mi ďaľší zub!" otevřela
pusu a ukázala mu díru po trojce vpravo nahoře. „Ale uţ mi
tam rastie nový zúbok."
310
„Tak to mne tieţ vypadol zub," ukázal si Robo ukazovákem
kamsi neurčitě mezi rty. Pokud Marek věděl, chybělo mu jich
tam víc neţ jenom jeden. „Lenţe mne tam ten nový uţ narásť
nechce," dodal Robo smutně.
Andrea se konečně pousmála, ale kdyţ se podívala na Marka,
znovu zváţněla a na čele se jí udělala vráska.
Robo ten pohled zachytil: „Nechcel som vás prepadnúť,
dievčatá, ale tuto ocko v tej bitke, kým zahnal tých zlodejov,
utŕţil pár tvrdých rán a tak som chcel dohliadnuť, ţe sa dostane domov v poriadku. V práci mu dnes nebolo celkom dobre,
kľudne by to mohol byť aj ľahký otras mozgu, rozhodne mal
trochu zamotanú hlavu.―
Barborka se na Marka podívala obdivně, byla ráda, ţe je její
táta hrdina, který zahnal na útěk nějaké lupiče. V Andreině
pohledu ale zdaleka tolik obdivu nebylo, spíš zamyšlení.
Robo se zachmuřil a podíval se jí přímo do očí: „To vieš,
dievčatko, nebudem zastierať, ţe to nebolo nič pekného.
A kľudne to mohlo zle dopadnúť. Ale dopadlo to dobre, Andrea. Marek je pootĺkaný a aj inak pošramotený, ale to sa rýchlo zahojí. Moţno pomôţe studená sprcha. Určite si z toho vezme aj nejaké to ponaučenie. A inak sa nestalo vôbec nič, čo by
ťa muselo trápiť. Nič, čo by ste spoločnými silami nezvládli…
Máš moje slovo, Andrejka… Nestalo sa nič, kvôli čomu by si sa
mala trápiť,― zdŧraznil a díval se střídavě na Andreu a na Marka.
„Ďakujem, Robo,― vydechla Andrea a pohladila ho vděčně po
rameni. „To rada počujem. Nate, tu máte kávu. A čo ty?― obrátila se na Marka. „Mám ti ohriať jedlo teraz, alebo sa chceš
najesť aţ po káve?―
X
Čtvrtek, 17. května 2000
Robo si vzal na tři dny, od středy do pátku, dovolenou. Dobrák Štefan zuřil, protoţe se o tom dozvěděl teprve ve středu
ráno z lístku, který mu Robo nechal poloţený na pracovním
stole. Bylo mu samozřejmě jasné, proč mu to Robo neřekl
311
osobně, nedal by mu ji totiţ! Měli teď na jaře spoustu práce
a potřebovali nahoře na planině kaţdého člověka. Opravdu ho
to rozzlobilo. Ale hlavně zklamalo. Nečekal, ţe by mu právě
Robo provedl někdy něco takového…
Zkoušel Robovi zavolat, ale bylo to marné. Jeho mobilní
telefon sice zvonil, ale nikdo ho nezvedal. Asi ho nechal leţet
doma na stole. Nikdo z jeho přátel nedokázal říct, kam se vypařil, dokonce ani Marek, který se s Robem přátelil nejvíc
a většinou znal jeho program, tentokrát nic nevěděl.
Robo své dovolené zpravidla trávil u moře. Říkával, ţe právě
tam si nejlépe odpočine od hor. Ale k moři tentokrát nejel.
A nejel ani do Čech, kde se čas od času potkával se starým kamarádem z vojny a společně s ním se toulal po českých kopcích. Tentokrát neopustil Slovensko, vlastně vŧbec neopustil
planinu. Pohyboval se uţ druhý den s velkou krosnou na zádech po hřebeni Velké Stoţky.
Byla pŧlka května, a zatímco dole v údolí jaro uţ končilo,
tady, na severním okraji Muráňské planiny, bylo ještě stále
v plném proudu. Na loukách kvetly modré a občas i bílé šafrány karpatské45, na skalnatých okrajích pak ţluté prvosenky
jarní46 i prvosenky holé47, modré hořce jarní48 a Clusiovy 49,
nakvétaly vstavače bezové50, ale v plném květu byly stále ještě
i mimořádně vzácné endemické lýkovce muráňské51.
Jen dryádka osmiplátečná52, která tady rostla ve velkém, měla ještě čas, ta začne nakvétat aţ v létě.
Jarní vzduch tady byl svěţí a voňavý, ale chladný. A kdyţ
občas zafoukal od otevřeného severu, byl vyloţeně studený
a někdy přinesl i trochu sněhu.
Šafrán karpatský – šafran karpatsky (Crocus heuffelianus)
Prvosenka jarní – prvosienka jarná (Primula veris)
47 Prvosenka lysá - prvosienka holá (Primula auricule)
48 Hořec jarní – horec jarný (Gentiana verna)
49 Hořec Clusiŧv – horec Clusiov (Gentianella clusii)
50 Vstavač bezový – vstavačovec bazový (Dactylorhiza sambucina)
51 Lýkovec slovenský – lykovec muránsky (Daphne arbuscula)
52 Dryádka
osmiplátečná – dryádka osemlupienková (Dryas
octopetala)
45
46
312
Robo tu okolní nádheru příliš nevnímal. Byl utahaný jako
kŧň. Slunce ještě nezapadlo, ale on uţ si hledal nějaké skryté
místo, kde dnes přespí. Nechtěl scházet do údolí, ani se nechtěl
přibliţovat k lesnickým chatám. Nechtěl, aby ho někdo viděl.
Byl zkušený horal a stráţce a dokázal se celý den pohybovat
tak, aby se lidem vyhnul. Nerad by někomu z kolegŧ vysvětloval, co tady dělá a proč nechodí do práce, kde ho tak postrádají.
Po chvíli hledání našel příhodné místo mezi několika balvany, asi padesát metrŧ od okraje hřebene. Několikametrové
kameny ho kryly před pohledy od dvě stě metrŧ vzdáleného
chodníku a zároveň ho chránily před studeným severním větrem. Bylo to dobré místo, protoţe jinak byl hřeben porostlý
jen řídkými modříny a občas smrky a moc přirozených úkrytŧ
nenabízel.
Robo si vyčistil plochu dvakrát jeden metr od kamení a větviček, rozloţil samonafukovací karimatku, kterou dostal loni
v červnu od Marka k jednapadesátým narozeninám, a vybalil
na ni svŧj teplý spacák z dutých vláken. Posadil se na něj a na
malém plynovém vařiči si uvařil ešus instantní polévky a hrnek
silné černé kávy. Najedl se, k polévce přikusoval krajíc suchého
chleba, ale s kávou se šel posadit na hranu planiny.
Usadil se v jedné skalní štěrbině, zapálil si cigaretu, usrkával
z horkého plecháčku kafe a díval se dolŧ do údolí. Byl to impozantní pohled. Jedny z nejkrásnějších výhledŧ nabízí Muránská planina právě v těchto místech. Přímo pod sebou měl Dolinu za Nehovým, která sbíhala od Sedla Sitárova okolo chaty
Klátna aţ do údolí Hronce. U silnice na hranici národního
parku mohl rozpoznat Polomku, Závadku i Heľpu. Pohorelskou a Novou Mašu, Valkovňu, Rudnou a Červenou Skalu uţ
vidět nemohl, ty byly schované za jedním z výběţkŧ Muráňské
planiny. Ale dál na sever, za řádkou obcí rozloţených kolem
horního toku Hronu, se uţ vypínaly Nízké Tatry.
Vyplňovaly takřka celý obzor, měl pocit, ţe kdyby natáhl
ruku, dotkne se jich. Přímo proti sobě měl Andrejcovou, vlevo
od ní Homoľku a Veľkou Vápenici, vpravo se pak tyčila majestátní a zasněţená Kráľova hoľa. Bylo to krásné, ale ta skutečná nádhera byla ještě o něco dál na sever.
313
Nad horizont Andrejcové tam totiţ vystupovaly celé Vysoké
Tatry. Měl je odsud jako na dlani. Viděl všechny nejvyšší vrcholy, od Kriváně vlevo po Lomnický a Keţmarský štít vpravo.
Zapadající slunce osvětlovalo uţ jen špičky sněhem pokrytých
štítŧ, zbytek se pomalu ztrácel v šeru. Robovi to ale nevadilo.
Tiše seděl, kouřil, upíjel kávy, kochal se výhledem a cítil by se
naprosto spokojeně, kdyby nebylo dŧvodu, pro který tady byl.
Povzdechl si, dokouřil, dopil kafe a vrátil se do svého provizorního tábořiště. Zauvaţoval, jestli si nemá rozdělat oheň,
přece jen byl v medvědím revíru a cítil by se bezpečněji, ale
měl strach, aby na sebe ohněm a kouřem neupozornil stráţce
parku nebo lesáky. Rozhodl se risknout noc bez ohně. K hlavě
si jen nachystal zapalovač a pár dělbuchŧ, které mu zbyly ze
silvestrovských oslav. Doufal, ţe kdyby bylo nejhŧř a přišel ho
sem obtěţovat nějaký medvěd, stihl by jej třeba zaplašit nějakou tou rachejtlí. A jestli ne… No, tak to bude mít smŧlu. Přestal na to myslet, zavrtal se do spacáku aţ po uši, utěsnil škvíry
a během okamţiku usnul.
Asi o pŧl jedenácté ho vzbudily nějaké zvuky. Otevřel oči, ale
jinak se ani nepohnul. Díval se do hvězd na jasné obloze a poslouchal. Zvuk se po chvíli ozval znovu. Bylo to vlčí vytí, nepříliš vzdálené. Vzápětí mu odpovědělo druhé. A po chvíli se ozvaly další dva hlasy, ale tentokrát to vytí bylo takové nesmělé
a trochu jakoby štěkavé.
Robo se usmál. Byl by se vsadil, ţe ví, co se děje. Obrátil se
na bok, zachumlal se hlouběji do spacáku a znovu usnul.
Ráno ho ještě před východem slunce vzbudila zima. Vydoloval ze spacáku jednu ruku a smetl si z obličeje a z vlasŧ sněhový poprašek. Posvítil si baterkou na hodinky, bylo pŧl páté. Za
čtvrt hodiny začne svítat, uţ nemělo cenu spát.
Jak rozepnul spacák a pustil si dovnitř zimu, roztřásl se
chladem. Zaklel, otřásl se, posadil se a začal mávat paţemi, aby
se zahřál. Pomohlo to. Vylezl ze spacáku celý, obul si pohorky,
které měl přes noc schované v batohu, navlékl si přes teplý
svetr, v němţ spal, šusťákovou bundu a šel o kousek dál ulevit
močovému měchýři. Kdyţ se vrátil, vytáhl vařič a láhev s vodou
a udělal si čerstvou porci instantní polévky a černé kávy. Teplé
tekutiny mu rozproudily krev v ţilách a zbavily ho zimomřivé314
ho třasu. Zapálil si cigaretu a díval se, jak se na východě dere
nad obzor rudý sluneční kotouč.
Potom beze spěchu pobalil věci do krosny. Čekal ho další
těţký den. Ale ze všeho nejdřív si chtěl něco ověřit. Nechal
batoh mezi kamením a jen tak nalehko se šel podívat směrem,
odkud v noci slyšel to vlčí vytí. Zavedlo ho to poněkud dál od
hřebene, ale bylo dost časně na to, aby tady potkal nějaké lidi.
Hledal vyšlapané stezky, dobře věděl, ţe vlci se, pokud mohou,
drţí cest. Šetří energií.
Po třiceti minutách hledání mu přálo štěstí, narazil na čerstvé vlčí stopy. Šel po nich a dovedly ho na malou mýtinu, vzdálenou vzdušnou čarou tak tři sta metrŧ od místa, kde spal.
Uprostřed našel uválené a ušlapané místo a tam několik krvavých kostí a celou zadní nohu od srny. Všude kolem byly vlčí
stopy, dvoje velké a dvoje mnohem menší. Robo spokojeně
pokýval hlavou. Bylo to tak, jak si v noci myslel. Párek dospělých vlkŧ učil vlčata lovit…
Vrátil se pro batoh, hodil si jej na záda a vydal se k dalšímu
krasovému závrtu, aby pokračoval v tom, co dělal včera celý
den. Včera prolezl osm takových děr a kolmých komínŧ, ale
bez úspěchu. Přesto to nevzdával. Vyznal se tady velmi dobře
a byl přesvědčený, ţe je na správném místě. Jen najít tu správnou díru.
V poledne měl prozkoumaných dalších pět míst a musel si
odpočinout. Byl uţ teď mnohem unavenější neţ včera večer.
Kdysi se sice věnoval speleologii hodně, také po skalách šplhal, ale to bylo před pětadvaceti lety a třiceti kilogramy ţivé
váhy. Nostalgicky vzpomínal na lehkost, s jakou se pohyboval
v úzkých tunelech nebo po holých skalních stěnách. To bylo
nenávratně pryč. Teď musel hrubou silou svalŧ překonávat
svoji vlastní váhu a kaţdý výstup nahoru ho pokaţdé stál hodně sil a energie.
Rozhodl se udělat si pauzu. Našel si kryté místo, kde rozdělal
malý ohýnek a opekl si na něm špek s cibulí. Naobědval se, dal
si cigaretu a s batohem pod hlavou si na hodinku zdříml. Byl
by s chutí spal i déle, ale budily ho otravné mouchy, které mu
bez přestání lozily po obličeji. Zahnal je, vymáčkl pěstmi ospa315
lost z očí a unaveně se zvedl. Musel pokračovat v rozdělané
práci.
Byl asi pŧl kilometru západně od jeskyně Machnatá, kdyţ
objevil další hluboký závrt. Připevnil k patě nedalekého stromu
lano a opatrně začal s jeho pomocí sestupovat dolŧ. Netrvalo
však dlouho a na povrchu se opět ukázala jeho prošedivělá
hlava. Vysoukal se z díry ven a s hlasitým funěním si klekl
vedle svého batohu. Otevřel jej a vytáhl z něj několik velkých
černých igelitových pytlŧ, pár gumových rukavic a malou sekerku.
Na dně této díry našel, co téměř dva dny hledal…
X
316
Čtvrtá část – Zúčtování
Sobota, 17. června 2000
„Nie! Hovorím ti, ţe ste to proste celé skurvili! A dosť! My
dvaja o tom proste spolu nebudeme diskutovať!― zakončil ostře
debatu osmadvacetiletý Anton a zabořil se širokými zády do
pohodlného čalounění jejich černého Audi A8.
Pravou ruku si zavěsil za madlo nad dveřmi a koutkem oka
pozoroval rozčilením zrudlého řidiče. Ve svitu měsíce si všiml,
jak se mu leskne zpocené čelo, a zlomyslně se ušklíbl. Odvrátil
pohled a zahleděl se do tmy za skly luxusního vozu. Bylo asi
pŧl druhé ráno a vypadalo to, ţe aţ na ně dva celá Rudná pokojně spí. Ostatně, dávali si hodně velký pozor, aby nikoho
nevzbudili – se zhasnutými světly přijeli uţ do vesnice a od
poslední křiţovatky sjíţděli mírné klesání bez motoru, poháněni jen setrvačností a zemskou přitaţlivostí.
Anton se několikrát zhluboka nadechl a vydechl; cítil, ţe se
ho začíná zmocňovat lovecké vzrušení. Křivým úsměvem na
okamţik probleskly bílé zuby. „Ktorý to je?― zeptal se, kdyţ se
přiblíţili k nádraţní budově, a naklonil se k čelnímu sklu, aby
lépe viděl ven.
„Tamto, ten s tými bielymi muškátmi,― ukázal řidič na nedaleký přízemní domek. „Fajn. Omrkneme to zozadu. Postav to
pod ten strom,― ukázal Anton na rozloţitou lípu rostoucí opodál.
Řidič poslušně zatočil volantem a velice citlivě, aby brzdové
obloţení ani sebemíň nezaskřípalo, dobrzdil a odstavil tmavý
vŧz do temného stínu pod košatým stromem.
Anton se znovu naklonil aţ k čelnímu sklu a pozoroval chvíli
černá okna označeného domku. Nikde nezahlédl ani náznak
světla, domácí spali. „Na ktorú stranu je spálňa?― zeptal se
polohlasem. Řidič se ošil a neodpovídal.
Anton ztuhl. Natočil se k řidiči, přiblíţil hlavu aţ k jeho obličeji a zasyčel: „Na niečo som sa ťa pýtal…― Řidič si odkašlal,
a aniţ se na Antona podíval, neochotně přiznal: „To neviem, to
nám nepovedal.―
317
Antonova pravička se rychlostí blesku vymrštila a udeřila
řidiče otevřenou dlaní do obličeje. „To vám nepovedal! Zrejme
ste sa ho nespýtali, ţe? No hlavne, ţe ste sa ho tak rýchlo zbavili! Debil!― syčel šeptem. Z hlasu i očí mu čišel vztek a uţ tak
dusná atmosféra ve voze ještě víc zhoustla.
Řidiče polilo horko. Přestoţe byl o pár let starší neţ jeho
spolujezdec, Anton byl šéf. Boss, kterému se neodporovalo.
Potáhl nosem, aby zastavil počínající krvácení, a řekl omluvně:
„Ale on to aj tak nevedel, nikdy v ţivote u nich v byte nebol…―
„A to vám vravel on sám, ţe…,― prohodil Anton jedovatě.
„Preboha, aspoň ma neklam… Ste tlupa tých najtupších hoviad, aké som kedy videl, a keď to tu skončíme, tak si to ešte
spolu vybavíme. To ti sľubujem. Sú s vami len problémy. Ale
teraz to riešiť nebudeme, máme prácu,― zavrčel a vystoupil
z auta.
Narovnal si unavená záda a s úlevou se protáhl. Anton nebyl
nijak zvlášť vysoký, měřil jen něco málo přes metr sedmdesát,
ale měl rozloţitou atletickou postavu, široká ramena, tvrdé
pěsti, nekonečné ego a v povaze pořádnou dávku bezohlednosti a krutosti. Ţivot se s ním nemazlil, ale on mu nezŧstával nic
dluţen a s respektem svého okolí nikdy potíţe neměl. Na sobě
měl, stejně jako jeho řidič, černé tričko s krátkými rukávy,
černou koţenou bundu, tmavé dţíny a na nohou drahé sportovní boty.
Chvíli zŧstal stát mezi autem a kmenem stromu a zvykal oči
na tmu. A také se snaţil zrakem i sluchem vypátrat, zda se
někde v okolí přece jen nemotá nějaký zapomenutý opilec.
„Hmm,― zabručel po několika minutách. „Všade je kľud,
pôjdeme na to,― prohodil šeptem ke svému nervóznímu společníkovi, který bez jediného hnutí čekal na šéfovy pokyny.
Rychlými kroky přeběhli silnici, otevřeli branku v nízkém
laťkovém plotě a vkradli se na pozemek. Z pravé strany dŧm
přiléhal k sousednímu stavení, ale zleva se dal snadno obejít po
tři metry široké ujeţděné mlatové cestě. Vedla od brány k otevřenému prostornému přístřešku, pod nímţ parkovala stará
zelená škodovka. Stodvacítka.
Muţi došli aţ k přístřešku a zastavili se v jeho stínu, aby se
porozhlédli. Byla sice hluboká noc, ale téměř kulatý měsíc,
318
který se chvílemi ukazoval mezi mraky, osvětloval dvorek pro
jejich potřebu dostatečně.
Řidič najednou ucítil, jak mu Anton pevně tiskne loket. „O
psovi si mi tieţ nič nevravel,― sykl na něho šéf a ukázal prstem
na psí boudu.
Šofér zbledl jako křída. „Je prázdna,― odpověděl po chvíli
nejistě.
„To dúfaj. Beţ sa tam pozrieť.―
„Kam? Do tej búdy?―
„Kam inam asi, ty idiot?― zachvěl se Antonovi hlas potlačovaným vztekem.
Řidič uţ raději nic neříkal a nepříliš ochotně se vypravil k psí
boudě. Celou dobu se chvěl strachy, ţe na něj pes odněkud
vyskočí, ale mnohem větší strach měl ze svého šéfa. Došel
k boudě a opatrně si dřepl. Jeho obavy však byly zbytečné,
bouda byla prázdná. Natáhl ruku a dotknul se prsty dřevěné
podláţky. Byla studená a vlhká od rosy. Tuto noc na ní ţádný
pes neleţel. Řidič si vydechl a s ulehčením se vrátil k netrpělivě
čekajícímu Antonovi. „Nič,― oznámil se zadostiučiněním. „Ţiadny pes tam nie je.―
„To máš šťastie,― opáčil Anton takovým tónem, ţe pocit zadostiučinění řidiče okamţitě přešel. „Nakukneme dovnútra,―
zašeptal šéf a zamířil ke dvěma pootevřeným oknŧm směřujícím do dvora. Postavil se tak, aby nemohl být proti jasné obloze vidět, a nahlédl dovnitř. „Kuchyňa,― zašeptal a poodstoupil
od okna. „To je dobré. Tadiaľto by sa tam dalo v noci vliezť.―
„Ja tam vleziem,― nabídl se řidič, který se snaţil zachránit si
před šéfem reputaci.
„Nie. Ty si toho skurvil uţ dost,― odmítl ho však Anton rázně.
„Dnes aj tak nikam nepolezieme, na to je nás tu málo. Len si
nájdeme cestu a urobíme to zajtra. Skús radšej tamtie dvere, či
ich na noc zamykajú.―
Řidič poslušně přešel k zadním dveřím a opatrně vzal za
kliku. Bylo zamčeno. Podíval se na Antona.
Ten nepatrně přikývl, nečekal, ţe by to bylo aţ tak jednoduché. „Poradíš si s tým zámkom?― zeptal se.
„Určite, šéfe,― odpověděl řidič. „Dve minúty. Maximálne.―
319
„Dobre, tak teda zajtra v noci…― řekl Anton a chystal se zahradu opustit, kdyţ se z tmavé kuchyně ozval nějaký hlasitý
šramot. Anton odskočil a přitiskl se zády k fasádě vedle okna,
řidič však bez rozmýšlení vytrhl zpod bundy pistoli s našroubovaným tlumičem, podřepl, a svíraje paţbu pevně oběma
rukama, namířil zbraň přímo na okno.
A to byla velká chyba.
X
Ron, mohutný a jako saze černý německý ovčák, spal na
svém obvyklém místě - těsně vedle své boudy, na čerstvém
vzduchu, čumák pohodlně poloţený na předních tlapách.
Přijíţdějící vŧz mnoho zvukŧ nevydával. Dutý praskot kamínkŧ drcených pod pneumatikami, tlumené syknutí tlumičŧ,
sotva slyšitelné zasténání kovu, opatrné klapnutí dveří. Přesto
ho ale citlivé psí uši zaregistrovaly. Ron otevřel oči a natočil
špičaté slechy směrem k těm zvukŧm. Jinak se ani nepohnul.
Zvuky sice upoutaly jeho zájem, ale zatím nic víc.
Teprve kdyţ to auto nedaleko odsud zastavilo a kdyţ z něj
vystoupili dva šeptem hovořící muţi, zbystřil pozornost. Uţ
dokonale probuzený vyskočil na nohy. Svěsil hlavu a varovně
ohrnul pysky. Ale nezaštěkal. Místo toho se ve vší tichosti odkradl do kŧlny a zalezl pod zelenou škodovku.
Ve chvíli, kdy první z muţŧ otevřel branku a vnikl do zahrady, byl uţ vmáčknutý tak hluboko, ţe na něj nedopadaly vŧbec
ţádné měsíční paprsky a díky barvě své srsti dokonale splýval
s okolní temnotou. Tlapy měl schované pod tělem, hlavu nataţenou dopředu. Nevrčel, ale zuby měl vyceněné a pichlavou
hustou srst na hřbetě zjeţenou tak, ţe vypadala jako drátěný
kartáč. Ani nedýchal a tiše vyčkával, aby zjistil, co mají ti dva
vetřelci za lubem. Nebál se jich. Nebál se nikoho na světě. Ale
také neměl ve zvyku zbŧhdarma vyštěkávat a předčasně tak na
sebe upozorňovat. Na to měl ve svých devíti letech za sebou
příliš mnoho potyček a konfliktŧ se psy i s lidmi. Konfliktŧ, ale
také zkušeností.
Byl naučený počkat si neviděn v záloze, přesvědčit se, ţe se
děje nějaká lotrovina a pokud se skutečně děla, tvrdě zakročit.
320
Tak to měl vrozené a tak to v něm podporovali a rozvíjeli oba
jeho páni. Ten bývalý i ten současný.
A proto teď, nedokonalému lidskému oku prakticky neviditelný, číhal dál ve svém úkrytu a velmi pozorně oba muţe sledoval. Vŧbec se mu nelíbili. Sledoval je, jak se procházejí po
dvoře, cítil jejich pach, kdyţ zŧstali stát sotva dva metry od
něho. Pysky se mu chvěly rozčilením, ale zŧstal tiše leţet. Vše
se rázem změnilo, kdyţ se v ruce jednoho z vetřelcŧ objevila
zbraň. Z výcviku věděl, ţe zbraň rovná se ohroţení.
Ţlutohnědé oči se rozšířily a zakulatily, uţ tak nakrabacené
pysky se povytáhly ještě výš a odhalily zaţloutlé krčky velkých
špičákŧ, hluboko v hrdle to tlumeně zabublalo.
Pes se pohnul, aby získal lepší pozici, urovnal si nohy, zapřel
se širokými tlapami do země, na široké hrudi se přitom zavlnily ocelové svaly, a s raketovým zrychlením vyrazil ze svého
úkrytu. Ani teď nevrčel ani neštěkal. To nebyl jeho styl.
Nevěděl sice, ţe si mezi figuranty v kynologickém klubu
v Popradu, kam s ním jeho pán občas jezdíval na cvičiště, vyslouţil přezdívku ‚Němý zabiják‘, ale přesně to vystihovalo jeho
povahu.
Jako černý blesk teď prolétl přes volné prostranství a stále
bez jediného zvuku se vymrštil, prolétl vzduchem a vší silou se
zahryzl do ruky drţící pistoli. Pistolníkova paţe, na rozdíl od
ruky figurantovy, nebyla chráněna silným, bambusovými pruty
vyztuţeným rukávem, a ostré zuby se zabořily rovnou hluboko
do masa.
Napadený muţ vykřikl bolestí i překvapením a byl váhou
velkého psa okamţitě strţen k zemi. Divoce sebou zmítal
v zoufalé snaze osvobodit drcenou paţi ze svěráku mohutných
čelistí, volnou rukou do zahryznutého psa mlátil, kopal do
něho nohama, nadával mu těmi nejsprostějšími výrazy, které
mu slina přinesla na jazyk, ale nebylo mu to nic platné. Ron
jen mhouřil oči, klopil uši a temně mručel.
Horká krev z muţovy rozervané paţe mu zalévala čenich
a dusila ho, ale povolit stisk ho nepřiměla. Ba právě naopak.
Pach čerstvé krve ho dráţdil a probouzel v něm ty nejdivočejší
pudy. Svíral čelisti stále větší silou a zmítající se muţ byl nepříčetný bolestí, neboť mu psí zuby rozdrtily většinu zápěstních
321
kŧstek a rozervaly okolní svaly a šlachy takovým zpŧsobem, ţe
nebyla šance, aby to nějaký plastický chirurg dal ještě někdy do
pořádku.
Opodál stojící Anton brzy překonal leknutí, ale na pomoc
svému parťákovi nešel a odtrhnout zakousnutého psa se nepokusil. Místo toho sebral ze země zbraň, kterou řidič během
potyčky upustil, poodstoupil o pár krokŧ dozadu, chladnokrevně zamířil a několikrát za sebou vystřelil. Italská Bernadelli ráţe .22 Long Rifle jen trochu hlasitěji pšoukla.
Postřelený Ron zakňučel, pustil vetřelcovu ruku, pokusil se
zaútočit na druhého střelce, ale zadní nohy se pod ním podlomily. Spadl na levý bok, naříkal a svíjel se v bolestech, zatímco
do něj Anton vypálil další dvě kulky.
Uvnitř domku se ozval hluk a nad vstupními dveřmi se rozzářila holá ţárovka. Pronikavé ţluté světlo v mţiku zaplavilo
celý dvŧr. Ve tmě za záclonou se mihla silueta polonahého
muţe, ozvaly se hlasy.
Oslněný Anton se na okno vztekle podíval, sprostě zaklel,
trhnutím postavil na nohy napŧl bezvědomého krvácejícího
společníka a nepříliš šetrně ho vlekl pryč ze zahrady. Bez ohledu na bolestivé sténání ho nacpal na zadní sedadlo auta a sám
se posadil za volant. Poklidně spící Rudnou zaburácel silný
čtyřlitrový motor neosvětleného tmavého vozu se zakrytou
poznávací značkou a za dalších deset sekund se jiţ ztratil za
nejbliţší zatáčkou.
Byla sobota, dvě hodiny ráno a podle předpovědi počasí měl
za dvě a pŧl hodiny začít další nádherný den…
X
Unavený, nevyspalý a neoholený Marek se po dvou hodinách
nekonečného čekání zvedl z bílé, černou kŧţí potaţené sedačky
v čekárně největší privátní veterinární kliniky v Popradu, čtyřiapadesátitisícovém okresním městě s nejkrásnějšími slovenskými horami za humny.
Přestoţe ale měl Marek Vysoké Tatry moc rád a jejich panorama ho fascinovalo, dnes ho vŧbec nezajímaly a nevěnoval
jim jediný pohled.
322
Dorazil sem se zraněným Ronem chvíli před pŧl sedmou
ráno, dlouho totiţ trvalo, neţ se jim s Andreou podařilo vytelefonovat, kde je nejbliţší otevřená veterinární pohotovost. Obvolali podle Zlatých stránek desítky čísel v širokém okolí, ale to
popradské bylo první, kde to někdo v sobotu nad ránem zvedl.
Jakmile si byli jistí, ţe je přijmou a ţe jsou schopni ošetřit postřeleného psa, zabalili bezvládného a provizorně ošetřeného
Rona do deky, uloţili ho na zadní sedadlo Vitamína a Marek
vyrazil.
Ve strmých stoupáních silnice číslo šedesát sedm na hřeben
Nízkých Tater dostala stará dýchavičná škodovka notně zabrat,
ale Marek ji nešetřil. Bál se, aby mu Ron neumřel v autě, a těch
necelých čtyřicet kilometrŧ, co ho dělily od cíle, ujel v rekordním čase a psa předal lékaři ţivého. Jenţe teď, kdyţ se zahleděl
na přísně vypadajícího muţe, jenţ se objevil ve dveřích pohotovostní ambulance, první, co ho napadlo, ţe přes jejich veškerou snahu to Ron nepřeţil.
Váţně se tvářící zvěrolékař byl vysoký, spíš hubený neţ štíhlý, s tenkými brýlemi v kovové obroučce na úzkém nose. Tmavé vlasy měl natřené brilantinou a pečlivě sčesané dozadu.
Dojem chladné precizní dokonalosti kazilo jen několik jasně
červených krvavých skvrn na jinak sněhobílém plášti.
„Pán magister, poďte prosím na chvíľu dovnútra,― pozval
Marka.
„Tak co? Ţije?― zeptal se Marek netrpělivě, sotvaţe se za ním
zavřely dveře, a podíval se na uspaného psa na operačním stole. Ron měl pravou zadní nohu, bok a část břicha vyholené
a rŧţová kŧţe zvláštně kontrastovala s černou srstí a zelenou
desinfekcí. Přes kyčelní kloub se mu táhla velká, čerstvě zašitá
operační rána. Mladičká sestřička seřizovala infuzi a chystala
se kyčel zasádrovat.
„Preţil to,― řekl Ľubomír Sova, dvaatřicetiletý veterinární
lékař. „Je silný. Vytiahol som mu guľku z boku, to bude bez
následkov, zastavila sa o posledné rebro a neprenikla do brušnej dutiny. To je tá dobrá správa.―
„A ta špatná?― zeptal se Marek s obavami.
„Tá zlá je, ţe aţ do smrti bude chromý. Daľšie dve strely mu
úplne roztrieštili bedrový kĺb. Poďte sa pozrieť,― vyzval ho
323
a přiloţil na světlo rentgenový snímek. „Vidíte? Tu a tu,― ukazoval prstem. „Vyčistil som to, ponaprával, zoskrutkoval, pozošíval. Robil som, čo som vedel, ale ten kĺb zostane na deväťdesiat deväť percent nepohyblivý.―
„Na devadesát devět? Takţe je nějaká šance?―
„Na sto percent. Ţiadna šanca nie je, škody boli veľké,― zavrtěl po krátkém přemýšlení veterinář nekompromisně hlavou.
„Radšej si nerobte ţiadne márne nádeje, ušetríte si neskoršie
sklamanie.―
„Bude ho to bolet?― zeptal se Marek s obavami.
Sova pokrčil rameny. „Zo začiatku určite. Keď sa to kompletne zhojí, tak zrejme nie. Moţno len pri zmene počasia. Uţ nikdy ale nebude naháňať mačky, bude rád, keď vôbec bude
nejako chodiť. Ale je naozaj veľmi silný, aj keď nie najmladší,
zrejme sa s tým vyrovná. Zvieratá majú obdivuhodnú vitalitu.
Môţeme im ju závidieť.―
„To je dobře,― řekl Marek. „Holky budou šťastné, ţe je naţivu.―
„Ja som tieţ rád. Takţe ho budeme ďalej liečiť?―
„Obávám se, ţe vám nerozumím?― zarazil se Marek. „Proč
bychom neměli?―
„Niektorí ľudia by v takomto prípadě nechali psíka radšej
uspať…―
„To uspat znamená utratit?―
„Áno,― přitakal lékař nevzrušeně.
„Jak vás mohlo něco takového vŧbec napadnout?― pohoršil
se Marek.
Sova pokrčil lhostejně rameny. „Ľudia sú rôzni. Bude veľmi
zle chodiť, budú s ním starosti. Budete mu musieť zrejme občas pomáhať do schodov a zo schodov. S pribúdajúcim vekom
sa to bude ešte zhoršovať. Nie všetci majitelia by boli ochotní
to podstúpiť. Naviac liečenie nebude lacné. Musel som sa spýtať, nehnevajte sa,― řekl na vysvětlenou.
„My ho máme moc rádi. Nedovedu si představit, ţe by nebyl,― řekl Marek prostě a sympatická mladá sestřička, bez
ohledu na absolvovanou noční sluţbu červenolící a svěţí jako
čerstvě utrţená broskev, zvedla oči od práce a zářivě se na ně324
ho usmála. Neoplatil jí to, měl hlavu plnou jiných myšlenek.
„Kdy si pro něho mŧţeme přijet?― zeptal se doktora.
„Povedzme… na budúci piatok dopoludnia,― podíval se do
kalendáře a udělal si poznámku do chorobopisu. „Chcel by som
ho mať tie dva týţdne na očiach, ak by sa vyskytla nejaká komplikácia.―
„Nebojte sa oňho, pán Koudelka, budeme sa vám tu o Ronka
vzorne starať,― ozvala se sestřička. Tentokrát se na ni Marek
vděčně podíval.
„Dobře. Takţe příští pátek. Kolik vám zaplatím?― obrátil se
zpět k lékaři.
„Zaplatíte aţ na budúci týţdeň,― odpověděl mu a vŧbec poprvé se pousmál. Zamyslel se. „Ale počkajte ešte okamih,― řekl.
Přešel k operačnímu stolu a dvěma prsty vyjmul něco z malé
kovové misky. „Nechcete si to vziať? Je to z maloráţky,― zeptal
se a podal mu tři zdeformované kulky. Marek je zamračeně
přijal a prohlédl si je. Poţádal o ubrousek, dŧkladně je zabalil
a schoval do kapsičky u košile.
„A ešte niečo vám dám,― řekl Sova. Tvářil se znovu velice
váţně. „Mysleli sme si, ţe váš Ron má poranenú aj tlamu, mal
ju celú zakrvavenú, ale keď sme ho umyli, ukázalo sa, ţe tá krv
patrila niekomu inému. Medzi zubami mal aj mnoţstvo útrţkov cudzieho tkaniva, dokonca niekoľko úlomkov kostí. Podľa
môjho názoru to všetko patrilo tomu strelcovi. Domnievam sa,
ţe ten človek musí byť veľmi váţne pohryzený, to zranenie
musí byť devastujúce, psie čeľuste majú veľkú silu. Tu som
vám pripravil doklad o tom, ţe Ron nemá besnotu. Dobre, ţe
ste so sebou vzal jeho očkovací preukaz. Moţno vás ten dotyčný sám vyhľadá. Ale ak by to neurobil, a vy by ste sa z nejakého
dôvodu rozhodol vyhľadať jeho, dám vám pre kaţdý prípad aj
toto,― s těmi slovy podal Markovi zašpuntovanou úzkou zkumavku s čímsi červenohnědým na dně. „Je to zaschnutá krv,
ktorú sme mu zoškrabali zo zubov. Dá sa z toho určiť krvná
skupina, a aj DNA. Pokiaľ by to zašlo aţ tak ďaleko. Naloţte
s tým, ako sám uznáte za vhodné. Napíšem vám ešte podrobnú
lekársku správu, keby ste sa chcel obrátiť o pomoc na políciu.
Strieľalo sa, rozhodne to nebola ţiadna banálna záleţitosť, a aj
zranenia, ktoré tomu dotyčnému spôsobil váš pes, musia byť
325
veľmi ťaţké. Keď sa tu po Rona nabudúce zastavíte, budete ju
mať pripravenú.―
„Děkuji vám, pane doktore. Za všechno,― řekl zamyšlený
Marek a pečlivě zkumavku uloţil vedle ubrousku s projektily.
Pohladil spícího Rona a rozloučil se. Já teda určitě budu chtít
vědět, kdo mu to udělal, pomyslel si při odchodu.
X
„Ako je Ronkovi?― vypálily na něho téměř současně stejnou
otázku ţena i s dcerou, sotva se po návratu z Popradu objevil
doma ve dveřích.
„Je ţivý, má za sebou operaci a uzdraví se,― řekl a vyloudil na
tváři ten nejbezstarostnější úsměv, jakého byl v daném okamţiku schopen. Bezstarostný však rozhodně nebyl. Právě naopak.
„Necelých čtrnáct dní si ho nechají v té nemocnici, aby měli
jistotu, ţe se dobře hojí, ale potom si ho mŧţeme vzít domŧ.
Příští pátek. Ale zřejmě bude mít ještě pár týdnŧ nohu v sádře.―
„To nevadí. Budem sa oňho starať. Budem ho ošetrovať
a budem ho kŕmiť,― řekla Barborka.
„Já myslím, ţe krmit se Roneček dokáţe určitě sám. Má přece bolavou nohu, ne hubu,― řekl s náznakem úsměvu Marek.
„To nevadí. Ale ošetrovať ho aj tak budem,― řekla dívka umíněně.
„Samozrejme. Ošetrovať ho dokonca musíš,― přitakala Andrea. „A som presvedčená, ţe Ron bude veľmi rád, keď bude
mať takú šikovnú a starostlivú zdravotnú sestričku. Ale teraz,
Barča, skoč prosím ťa nasypať sliepkam. Ja som na ne v tom
zmätku úplne zabudla. Určite sú uţ hladné. A vyber vajíčka.―
Počkala, aţ dcera odejde a obrátila se k Markovi. „Čo si nám
nepovedal?― zeptala se ustaraně. „Vieš, ţe na tebe vidím, keď
máš ešte niečo na jazyku a nechceš to povedať pred Barborou,―
přistoupila k němu blíţ a vzala ho za ruce.
„Bude aţ do smrti chromý na pravou zadní. Neohne nohu
v kyčli, má rozbitý kloub,― odpověděl váţně, kdyţ se přesvědčil,
ţe je Barborka mimo doslech.
326
„Ach, boţe. Chudák Ron,― politovala ho Andrea. „To si nezaslúţil. Niekde inde by mu to nevedeli spraviť?―
Marek pokrčil rameny. „Nevím. Připadalo mi, ţe je to dost
dobrá veterina. Jo, víš, jak se jmenoval ten doktor? Sova…
Takţe velkým kloubŧm asi rozumí,― pokusil se o vtip. Hned
zase ale zváţněl. „Taky se mě ale zeptal, jestli nechceme raději
nechat Rona utratit.―
„A čo si mu povedal?― zeptala se ostraţitě.
„Ţe to vŧbec nepřichází do úvahy.―
„Tak to je dobre,― řekla Andrea, pevně ho objala a políbila na
tvář. Za ty čtyři měsíce od Markova brněnského úletu, o kterém se sice nemluvilo, ale který dlouho visel ve vzduchu,
k sobě zase dokázali najít cestu. I kdyţ to nebylo úplně snadné
a úplně rychlé, zvládli to. Marek sekal dobrotu a Andrea, ať uţ
si o tom myslela cokoliv, se na nic neptala. Přesně, jak Robo
předpokládal. Fungovalo to.
„Ta operace a to léčení bude stát asi spoustu peněz," prohodil Marek. „Je to jedna z nejdraţších klinik mimo Bratislavu."
„To nevadí. Máme predsa niečo našetrené na tú dovolenku
v Chorvátsku. Tak k tomu moru tohto roku proste nepôjdeme,
no,― řekla Andrea odhodlaně. „Veď je to člen rodiny…―
„Já vím, Andrejko. Peníze taky nejsou zdaleka náš největší
problém,― řekl a Andrea zvadla. Na tváři se jí objevil strhaný
výraz. Tušila, co přijde, a nechtěla to slyšet.
„Ten doktor říkal, ţe Ron někoho ošklivě pokousal. Našli mu
mezi zuby kousky lidské tkáně. Prý i kousky kostí… Ron to
musel myslet hodně váţně. To nebyl předstíraný útok na zastrašení. To bylo naplno. Kdyţ jsem se v noci podíval z toho
okna, zahlédl jsem utíkat pryč dva chlapy. Jednoho z nich Ron
asi stihl potrhat ještě předtím, neţ ho postřelili.―
„Hm, na dvore bolo mnoţstvo krvi. Ráno som to upratala.
Myslela som si, ţe bola len Ronova. Ale pozri sa, čo som pritom
našla,― řekla Andrea zamyšleně a vylovila něco z kapsy. Rozevřela dlaň. Měla na ní tři lesklé nábojnice.
„Dlouhý náboje do maloráţky,― prohlédl si je Marek. Přičichl
k nim. „Ještě smrdí střelným prachem,― ušklíbl se s odporem.
„Já taky něco mám. Tohle jsem dostal na rozloučenou na té
327
veterině,― řekl a vytáhl z kapsičky svou kořist. „Tohle vyoperovali z Rona a tohle je troška krve toho lumpa.―
„Fuj. Čo s tým chceš robiť?― zatvářila se jeho ţena znechuceně.
„No, já nevím… Ale s tím, co teď tady máme, by policie dokázala jednoznačně identifikovat pistoli i toho pokousanýho
chlapa…,― řekl Marek pomalu.
„Ach tak… Marek, a chceme, aby to polícia vyšetrovala?―
zeptala se Andrea tiše, s hlavou opřenou o Markovu chlupatou
hruď a s pohledem upřeným do země.
„Hm, tak to je ten náš problém. Ten doktor si evidentně myslel, ţe by to měla policie vyšetřit. Uţ kvŧli tomu zraněnýmu
člověkovi. Navíc se střílelo… Co si myslíš ty?― zeptal se a posadil se do křesla. „Promiň, jsem strašlivě unavený…―
Andrea polkla a posadila se mu na koleno. „Veď vieš… Keď
sem príde polícia, tak sa nás bude na všeličo vypytovať…,― řekla nešťastně.
„To určitě bude. A my jim nemŧţeme na všechno odpovědět…―
Andrea zaváhala. „Myslíš, ţe to nejako súvisí s…?―
„Napadlo mě to. Tebe snad ne?― opáčil Marek stejným tónem.
„Ale hej. Tieţ ma to napadlo. Bolo to prvé, čo ma napadlo.
Celý čas, čo si bol preč, na to stále myslím. Len som si to nechcela pripustiť. Skoro trištvrte roku bol predsa pokoj… Začínala som dúfať, ţe sa to stane minulosťou… Ach, Marek, kedy
nás to konečne prestane prenasledovať?―
Přitáhl ji k sobě, pevně ji objal a políbil do vlasŧ. „Obávám
se, ţe nikdy, Andrejko. Chtěl bych, aby se to nestalo. Ale minulost se nedá vymazat… Prý se s ní dá naučit ţít. Aspoň se to
povídá. Protoţe právě to se mi vŧbec nedaří. Jak strašně bych
si přál na to zapomenout, dostat to pryč z hlavy. Ale nejde to
a je to čím dál horší.― Díval se jí přes hlavu z okna, ale měl
prázdný a uštvaný pohled. Mrtvý Mário ho pořád pronásledoval v četných nočních mŧrách.
„Nejde to,― souhlasila nešťastně. „Len som si to tak nahovárala, dúfala som… Počuj, Marek,― odtáhla se od něj, aby mu
viděla do očí. „Nemohli to predsa len byť nejakí obyčajní zlode328
jíčkovia?― hledala zoufale ještě nějaké jiné, ne tak strašlivé
vysvětlení.
„Zlodějíčci…," povzdechl si Marek. „Obávám se, ţe se jenom
chytáme stébla.―
„Čuduješ sa snáď?― vydechla ustrašeně. „Vieš predsa, čo by
pre nás znamenalo, keby to nejakí obyčajní zlodejíčkovia neboli?―
„Vím. Velice dobře to vím… Zlodějíčci…,― zamyslel se. „Fakt
je, ţe zbraň teď nosí kdekdo. Zvlášť v tomhle kraji, kde je to
samej pytlák. A pořídit si maloráţku není ţádnej velkej problém. Tu má doma kdejakej kluk a střílí s ní na vrabce a na
kočky.―
„Tak vidíš…―
„Ale zdaleka ne kaţdej má doma pistoli na dlouhé náboje.
Navíc pistoli s tlumičem,― řekl po chvíli.
„S tlmičom? Prečo s tlmičom?―
„Slyšela jsi snad nějaký výstřel? Měly být slyšet nejmíň tři. Já
vím, maloráţka nedělá velkej hluk, ale úplně tichá taky není.
Ty výstřely bychom slyšeli. Zvlášť v noci, kdy je všechno slyšet
mnohem víc.―
Andrea zavrtěla hlavou. „Nepočula som nič takého. Len šramot, výkrik, vrčanie, nadávky. A ty?―
Zavrtěl hlavou. „Já právě ţe taky ne. Ţádné výstřely nebylo
slyšet. Taky nezapomeň, ţe ti dva přijeli aţ k baráku autem.
Proč? Co si mysleli, ţe u nás na dvoře najdou? Zrovna u nás?
Vţdyť je na první pohled vidět, ţe nejsme ţádní boháči. Snad
naši starou škodovku? Nebo slepice? Nedává mi to smysl. Ale
ještě jedna věc mi pořád vrtá hlavou. Znáš Rona a víš sama
nejlíp, jak je vycvičenej. To uţ musí být, aby sám od sebe napadl člověka. Vlastně si nevzpomínám, ţe by to kdy udělal. Ale
v jednom případě neváhá ani vteřinu…―
„…keď vidí zbraň v ruke,― doplnila ho Andrea zneklidněně.
„…právě. To je to, co mě znervózňuje. Ta pistole nebyla aţ
potom, co Ron zaútočil, ta pistole musela být venku uţ předtím. Ron toho člověka napadl, protoţe uviděl v jeho ruce zbraň.
Otázka je, proč ten chlap tu pistoli vŧbec vytáhl. Co s ní chtěl
udělat?― poloţil Marek řečnickou otázku.
329
„Ach, boţe. Marek, ja mám taký strašný strach. Čo urobíme?― zachvěla se Andrea a upřela na něho velké vyděšené oči.
„Musíme být opatrnější. Mnohem opatrnější. Porozhlédnu se
kolem, jestli ti dva třeba nevlezli ještě k někomu jinému. Pokud ano, moţná bychom to přece jen měli nahlásit policii jako
pokus o vloupání. Ale jinak nevím…―
„Niečo ma napadlo, Marek,― zamyslela se Andrea.
„Co?―
„Ţe by si sa o tom mal moţno porozprávať s Jardom…―
„S Jardou… Hm. Uţ pěkných pár dní jsem ho neviděl, kdoví,
jestli není nahoře v lese. Ale máš pravdu,― podíval se na svou
ţenu. „Rozhodně máš pravdu. Jestli to nějak souvisí tam
s tím…, měl by to Jarda v kaţdém případě vědět.―
Podíval se na hodinky. „Je skoro pŧl dvanáctý. Snad je doma.
Zajdu tam pro jistotu hned. Jenom ještě uklidím deku z auta.
Je celá od krve.― Dlouze si zívl. „To je strašný, jak já bych
spal…,― posteskl si. „Prosím tě, uvař mi zatím hrnec pořádně
silnýho kafe.―
„To vieš, ţe uvarím. A to auto upracem sama,― nabídla se
Andrea. „Radšej za ním zájdi hneď. Snáď ho niečo napadne
alebo sa uţ moţno k nemu niečo donieslo. V kaţdom prípade
viac hláv, viac rozumu.―
X
Za necelou čtvrthodinu uţ Marek otevíral skřípající a rozklíţenou dřevěnou branku a procházel miniaturní předzahrádkou
ke dveřím malého ošuntělého domku, krčícího se v jedné
z postranních ulic na samém okraji Rudné, jen pár metrŧ od
lesa.
Od nejbliţších sousedŧ svérázného Jardu dělila zahrada tak
veliká, ţe s oblibou tvrdil, ţe bydlí na samotě a nebyl přitom
daleko od pravdy. Tím spíš, ţe jeho zahrada vypadala jako
zpustlý les. O ovocné stromy se dlouhé roky nikdo nestaral,
tráva letos ještě nebyla ani jednou posekaná, rybízové a angreštové keře byly plné suchých větví a přerostlých výhonŧ.
Byla to zkrátka opravdová dţungle, uprostřed níţ se ukrýval
Jardŧv domek.
330
Marek chtěl zazvonit, ale nenalezl v oprýskané fasádě kolem
dveří ţádný zvonek. Zaklepal proto přímo na dveře. Napřed
lehce, zdvořile, ale kdyţ se dlouhou dobu nikdo neozýval, zabušil na ně pořádně pěstí. Co kdyby věčně opilý dřevorubec
přece jenom ještě vyspával pravidelnou kocovinu.
Chvíli čekal, ale nikdo otevřít nepřišel. Zaváhal a stiskl kliku.
Bylo zamčeno. Přestoţe, jak si vzpomínal, Jarda kdysi tvrdil, ţe
dveře zásadně nezamyká, protoţe u něho v bytě není co ukrást.
Moţná změnil názor, usoudil Marek. Anebo je opravdu pryč
a rube dřevo někde nahoře na planině. Ale ţe by pracoval
i v sobotu? To nebylo obvyklé…
Nahlédl do jediného okna vedoucího do ulice, ale sklo v něm
bylo tak špinavé, ţe dovnitř vidět nebylo.
Uţ se obracel, ţe se vrátí domŧ s nepořízenou, kdyţ ho napadla ještě jedna moţnost.
Prorazil si po pás vysokou lebedou cestu dozadu za dŧm
a bez většího rozmýšlení vzal za kliku u zadních dveří. K jeho
překvapení nezamčené dveře povolily a s lehkým zaskřípěním
se otevřely se dokořán.
Marek, chystající se vstoupit dovnitř, na prahu zavrávoral.
Do nosu ho udeřil strašlivý puch. Zbledl jako křída, protoţe
poznal, co to tak strašně smrdí. Uţ se s charakteristickým
a nezaměnitelným zápachem tlejícího masa v minulosti setkal…
X
Ačkoliv se Markovi z toho zápachu obracel ţaludek, přemohl
se a udělal krok dovnitř. Za dveřmi se zastavil, aby se zorientoval. Ještě nikdy u Jardy v domě nebyl, ale ten byl tak malý, ţe
bylo nemoţné v něm zabloudit.
Proti dveřím krátká chodba, naproti vchodové dveře, vpravo
zřejmě koupelna a kuchyňka, vlevo pootevřené dveře do jediné
obytné místnosti. Ten strašlivý puch, věrný to prŧvodce rozkladu, se linul právě odtud.
Marek šťouchl do dveří špičkou boty, aby je víc otevřel, a celý
nervózní a rozklepaný opatrně překročil práh. Myslel si, ţe je
připraven na to, co ho tam čeká, ale byl to hluboký a zásadní
331
omyl. Na dekadentní obraz zmaru a brutální smrti, který se mu
rozprostřel přímo před očima, ho ţádná jeho dosavadní ţivotní
zkušenost připravit nemohla.
Obrovský, a za svého ţivota jako buvol silný chlap, seděl
úplně nahý v opelichaném křesle. Ruce, nohy i tělo měl ke
křeslu připoutané rezavým drátem, hluboko se zarývajícím do
nazelenalého, rozkládajícího se masa. Jeho uţ tak veliké a tučné tělo bylo nafouknuté a plné rozšklebených ran, rozmlácený
obličej byl znetvořen k nepoznání.
Levé koleno měl roztříštěné a pravou ruku přeraţenou
v předloktí. Mezi protrţenými svaly trčela bílá kost.
Nejhorší ránu měl však Jarda na hrdle. Aţ k páteři hluboký
řez protínal celý krk, všechny měkké tkáně, a prakticky odděloval hlavu od trupu. Drţela jen na obratlích.
Člověk skutečně nemusel mít mnoho fantazie, aby poznal, ţe
Jardu někdo dlouho mučil a nakonec ho podříznul jako prase
při zabíjačce.
A Marek si náhle uvědomil, ţe jejich nezvaná noční návštěva
nejspíš nebyla vŧbec náhodná. A ţe moţná mohli skončit stejně jako Jarda, kdyby ty vetřelce nevyrušil ostraţitý Ron.
X
Jarda musel být mrtvý uţ nejméně několik dní. V místnosti
byl skutečně nesnesitelný puch, v otevřených ranách
a v prázdných očních dŧlcích se líně převalovaly stovky krémově ţlutých larev masařek. Nazelenalá pokoţka byla plná puchýřŧ a v cárech se odlupovala, na břiše měl obrovskou černozelenou skvrnu53. Kdysi mocné svaly byly v dŧsledku štěpení bílkovin mazlavé aţ rozbředlé. Jardovo mrtvé tělo se v teplém
červnovém počasí doslova roztékalo před očima.
Markovi se znovu zvedl ţaludek a tentokrát na jazyku ucítil
ţaludeční kyseliny. Pevně stiskl rty, přitiskl si na ústa ruku
a vyběhl ven na zahradu. Právě včas, aby se vyzvracel do vysokých kopřiv vedle dřevníku. Několikrát si odplivl, pečlivě si
Následek sulfhemoglobinu vzniklého reakcí sirovodíku a krevního
barviva.
53
332
utřel rty do kapesníku a po chvíli váhání se vrátil dovnitř. Snaţil se pohledem vyhýbat mrtvému tělu, ale nebylo to jednoduché. Pokoj byl příliš malý a Jarda příliš velký.
Nikdy dřív o ţivotě svého věčně opilého zvláštního přítele
nepřemýšlel, ale teď, kdyţ si prohlíţel jeho více neţ skromné
bydlení, uvědomil si, jak strašně osamělý asi byl. Všechno, co
tady bylo k vidění, to jen potvrzovalo.
Prázdná konzerva od vepřového masa ve vlastní šťávě na
okenním parapetu. Od cigaretového kouře zaţloutlé záclony.
Špinavé a mastné okno. Popelník vrchovatě plný nedopalkŧ.
Neustlaná postel. Malá přenosná černobílá televize. Zarámovaný diplom z policejních závodŧ branné zdatnosti. Basa
prázdných láhví od piva vedle postele. Hromádka osahaných
pornografických časopisŧ. Polička s několika odrbanými knihami. Staré noviny. Usychající fíkus v rohu u okna. Malé kulaté
akvárium se čtyřmi hladovými rybičkami.
Prohlíţel si ty fragmenty a v duchu z nich skládal mozaiku
osamělého ţivota. V očích se mu objevily slzy. Jarda toho pro
něho a pro jeho rodinu udělal tolik a on se nikdy ani nezajímal,
jak vlastně ţije. Vlastně se mu od toho nešťastného loňského
podzimu vyhýbal, jak mohl, měl strach podívat se mu do očí,
aby tam nenalezl připomínku vlastního svědomí.
Nikdy dřív o Jardovi neuvaţoval jinak neţ jako o opilém
kouzelníkovi s motorovou pilou. Nenapadlo ho, ţe je to, přes
všechnu svoji nadlidskou sílu a nevybíravou hrubost, také
osamělý, rodinou opuštěný a kdesi strašně hluboko moţná
i citlivý muţ.
Nevěděl, ţe od konce roku 1973 aţ do poloviny roku 1984
slouţil Jarda v Ţilině jako pořádkový policista. A ţe tak nezřízeně pít začal právě tehdy, kvŧli finančním neshodám se svou
mladou, ale stále náročnější manţelkou. Od Sboru národní
bezpečnosti musel odejít poté, co se porval v hospodě „U Huberta" a natřikrát přerazil čelist jednomu zaslouţilému okresnímu funkcionáři strany. Brzy na to se s ním ţena rozvedla,
připravila ho o veškerý majetek a úspěšně zničila jakékoliv
pouto mezi ním a jeho malou dcerkou.
Jarda, osobnostně zcela rozpadlý, se odstěhoval do Lubeníka, kde nějakou dobu pracoval jako manuální dělník v magne333
zitových závodech. Nevydrţel tam dlouho, táhlo ho to do lesa,
pryč od lidí. Rozprodal zbytek svých věcí a za získané peníze si
koupil svoji první „štýlku" a naučil se s ní zacházet tak dokonale, ţe ho v roce 1986 i přes jeho problémy s alkoholem rádi
zaměstnali u Východoslovenských lesŧ. Opilcŧ, ale i šikovných
dřevorubcŧ, tam měli spoustu, ale jen Jarda byl „pilčík" s talentem od pánaboha. Poslali ho pracovat na Muráňskou planinu.
Většinu roku trávil někde v lese, daleko od lidí, jak si přál,
přespával v maringotkách a opuštěných hájovnách, občas i jen
tak pod hvězdami, a byl se svým ţivotem docela spokojený.
Vydělával poměrně dost peněz, které téměř všechny posílal do
Ţiliny Beátě, své dceři, kterou dlouhé roky neviděl. Za zbytek si
kupoval laciné kořalky a systematicky se v nich utápěl. Ţádné
jiné potřeby neměl.
Nic z toho však Marek nevěděl, protoţe mu to Jarda nikdy
neřekl. Neříkal to nikomu. Ţil si svým ţivotem, o své soukromí
se nedělil a o cizí problémy se nezajímal. Jedinou výjimku
udělal loni na podzim v Markově případě.
Výjimku, která ho nakonec stála ţivot…
X
Kdyţ se Marek objevil na prahu kuchyňských dveří, Andrea,
připravující oběd, se zděsila. To snad ani nebyl její muţ. Byl to
úplně jiný člověk, neţ který odsud před necelou hodinou odcházel. Vypadal jako zombie, jako svŧj vlastní stín. Byl bledý,
strhaný, silně rozrušený, duchem nepřítomný.
Marek popošel dovnitř a doslova se zhroutil na nejbliţší ţidli.
Opřel si lokty o stŧl a ponořil hlavu do dlaní. Bylo mu ještě
pořád zle z toho, co před chvílí u Jardy viděl, v ústech stále cítil
tu nepříjemně kyselou pachuť zvratkŧ, a co bylo úplně nejhorší, v nose mu stále lpěl pach hnijícího masa a nic nenasvědčovalo tomu, ţe by se ho měl nějak brzy zbavit.
V očích měl usazený těţko definovatelný výraz směsi šoku
a hnusu. Ale taky strachu. Velkého, animálního strachu…
Andreu zamrazilo v zádech a ucítila nepříjemný tlak okolo
ţaludku. Srdce se jí sevřelo. Marek nemusel nic říkat, aby bylo
334
zřejmé, ţe se od Jardy nevrací s dobrými zprávami. Bylo to na
něm vidět na první pohled.
„Marek?― oslovila ho opatrně. „Mareček? Čo sa stalo? Vyzeráš strašne. Bol Jardo doma? Stalo sa niečo?― zeptala se ho
s narŧstajícími obavami.
Marek se pomalu vzpamatovával. Zvedl hlavu a podíval se na
Andreu. „Andreo, kde je Barča?― zeptal se polohlasem.
„U seba. Je jej smutno za Ronom a vyrába mu nejakú hračku
do nemocnice. Vravela som si, ţe by som ju poslala popoludní
za Katkou, nech príde na iné myšlienky…―
„Ne!― vyrazil ze sebe Marek šeptem, nadzvedl se na ţidli, div
ji nepřevrhl, a opřel se rukama o desku stolu. „Nikam sama
z domu nesmí! Ani na krok! Rozumíš? Je to nebezpečné! Musíme ji mít pořád na očích!― vyráţel ze sebe jako šílenec.
„Marek, ty ma desíš! Čo sa stalo? Preboha, hovor!― ustoupila
Andrea o krok, kdyţ uviděla jeho téměř nepříčetný výraz.
„Neslyší nás? Raději zavři ty dveře…,― poţádal Marek naléhavě a ztěţka dopadl zpět na ţidli. „Nebo ne, počkej!― Vyskočil
ze ţidle a odběhl na chodbu. Andrea slyšela, jak zamyká dveře
a zajišťuje je řetízkem. Strachem celá popelavá vyšla za ním
a zkontrolovala dcerku. Pořád ještě pracovala na dárku pro
Ronečka a nervozitu rodičŧ naštěstí nezaregistrovala.
Marek s Andreou se vrátili do kuchyně a zavřeli za sebou
dveře, aby je Barborka neslyšela. Andrea se posadila ke stolu,
ale Marek zŧstal stát a zalovil napřed v kredenci. Vytáhl láhev
s trochou rumu, který si tam jeho ţena schovávala do cukroví
a do buchet, otevřel ji a přiloţil hrdlo ke rtŧm. Dlouze se napil,
potřeboval něčím spláchnout všechno to hnusné, co se v něm
nahromadilo.
Uţ tak silně nervózní Andree se udělalo fyzicky zle. Oba byli
téměř abstinenti, a pokud se pamatovala, poprvé a naposledy
Marek takhle pil té noci po Máriovi…
Marek konečně odloţil láhev, říhl si, utřel si rty hřbetem ruky
a posadil se vedle Andreji. Naklonil se k ní a sevřel její ruce do
svých dlaní. „Andrejko, stalo se něco strašnýho…,― řekl naléhavě. „Jarda doma byl. Teda napřed jsem myslel, ţe není…, bylo
zamčeno…, nikdo neotvíral…, klepal jsem…, ale nakonec jsem
vlezl dovnitř přes zahradu. A našel jsem ho… Oni ho… Oni
335
jsou… Jsou to zvířata… On…. Jarda je mrtvý, Andrejko,― vysypal ze sebe polohlasem. „Někdo ho zavraţdil, moc hnusně…,―
dodal a dopodrobna Andree popsal, co v Jardově domě našel.
Ulevilo se mu. Tím, ţe se někomu svěřil, z něj část toho napětí
spadla. Zato Andrea zezelenala a vypadala, ţe se kaţdým okamţikem zhroutí.
„Víš, já si myslím," pokračoval Marek. „Ne, já jsem stoprocentně přesvědčený,― opravil se, „ţe to rozhodně souvisí s tím
nočním vloupáním k nám a ţe to všechno má co dělat s… No,
však víš, s tou prokletou starou historií… Ţe se prostě někdo
vydal po Máriových stopách a ty ho dovedly aţ sem. Nějak
našli Jardu, donutili ho mluvit a on jim řekl o nás… Proto byli
v noci u nás na dvoře… Šli najisto, Andreo. Já se bojím, ţe nás
dohnala minulost…,― upřel na Andreu pohled. „Oni jsou tady…,― dodal ponuře.
„Jeţišikriste!― vydechla Andrea a vytřeštila oči. „Čo budeme
robiť?― zeptala se Marka. „Musíme to hneď nahlásiť na políciu!
Toto zašlo príliš ďaleko! Musí sa to zastaviť! Bez ohľadu na
následky!―
Marek se zvedl, postavil se k oknu a koukal se ven. Oči mu
těkaly z místa na místo, jak usilovně přemýšlel. Šok ho uţ přešel a začínal být zase schopen plného soustředění.
Teď uţ nesmíme udělat ţádnou chybu, říkal si, teď jde
o všechno… Teď je zřejmé, ţe ti chlapi, ať uţ je to kdokoliv, se
jen tak před něčím nezastaví. Dostali Jardu, ale Jarda nebyl
cílem. Jarda jim jen stál v cestě, byl zdrojem informací. Informací, které je dovedly aţ na náš dvorek. Protoţe tím cílem
jsme my. Nebýt Rona, moţná uţ jsme byli po smrti. Ron nám
vykoupil čas. Ale kolik toho času nám vykoupil? A co se stane,
aţ ten čas vyprší? Kde jsou ti chlapi teď? Hlídají náš dům?
Sledují nás?
Otočil se. „Musíme to nahlásit," rozpovídal se pomalu, aby si
stačil rovnat myšlenky v hlavě. „Zavolat policii. Určitě. Uţ kvŧli
Jardovi. Nemŧţeme zatajit jeho smrt, několik sousedŧ mě
vidělo, jak k Jardovi jdu, nedalo by se vysvětlit, proč jsme hned
nezatelefonovali na policii… Neohlásili vraţdu… Tohle udělat
musíme, a to brzy, co nejdřív, nemŧţeme to odkládat."
336
Odmlčel se. „Ale víš, Andrejko, já se bojím jiný věci. Jestli se
to dá ještě vŧbec zastavit. Právě proto, ţe to zašlo příliš daleko.
Nevím, jestli nám nějak pomŧţe, kdyţ se se vším svěříme policii. Jestli to bude mít nějakej vliv. Protoţe, co se stane, aţ sem
přijede policie? Budou to vyšetřovat. Bude je zajímat, v jakým
vztahu jsme s Jardou byli. Budou hledat souvislost mezi Jardou a tou noční návštěvou. Říct jim o Máriovi?―
Andrea zavrtěla zoufale hlavou.
„Taky bych nerad. Ale co kdyţ se to nějak dozví? Přijdou na
to. Jestli se jim podaří chytit některýho z Jardových vrahŧ,
moţná od něj. Kdyby je pochytali všechny, snad by to tím
skončilo. Ale pochytají je? Bŧhví, kolik jich tady krouţí. U nás
byli dva. Na Jardu by jenom dva nestačili, muselo jich být víc.
Moţná policajti zadrţí jednoho, moţná dva. Prásknou to ti
zadrţení na ty ostatní? Nevěřím. Neudají se navzájem. Zato
nás v tom vykoupou. Moţná někoho z nich zavřou. Ale pořád
venku někdo z nich zŧstane. Nejspíš zavřou mě. Zŧstaneš tady
sama s Barborkou a ti chlapi tady budou dál krouţit jako supi
a čekat na příleţitost. Budou se chtít pomstít. Moţná nám policie pomŧţe. A moţná ne. A oni tady budou a my nebudeme
vědět, kdy udeří, protoţe ani nevíme, jak vypadají… Všimla sis
v okolí někoho cizího? Já ne. A přece tady někde jsou. Jsou
opatrní. Víš, četl jsem jedno staré arabské přísloví. Bylo to ve
smyslu, ţe co se stane jednou, nemusí se uţ stát podruhé. Ale
co se stane dvakrát, tak se stane i potřetí. Teď je to podruhé.
Nechci čekat, aţ to bude potřetí…―
Znovu se odmlčel a přemýšlel. „Ti chlapi jsou teď někde
v okolí, nejspíš nás odněkud sledují. Nahlásíme to policii.
Dobře. Bude tady plno policajtŧ, ale nám to nepomŧţe, ti chlapi se jim snadno vyhnou. Co se stane. Odvezou mě na výslech,
zŧstaneš tady sama s Barborkou. Nebo Barča vyběhne na ulici
a uţ se nevrátí. Nemŧţeme se zavřít doma, musíme někdy taky
ven. Do práce, do ochodu… Andreo, já nechci, abysme ţili jako
zvířata v kleci. Abysme se báli chodit do práce. Nechci, abysme
se museli pořád bát a ohlíţet se za kaţdým stínem… Abysme se
museli pořád třást hrŧzou, ţe nám někdo unese dceru… Nechci, aby o našem osudu rozhodoval nějakej psychopat s noţem…,― Marek zavrtěl odmítavě hlavou.
337
„Marek, čo tým všetkým chceš povedať? Čo chceš urobiť?―
naklonila se aţ k němu Andrea. V očích měla zoufalství, protoţe tušila, co uslyší.
„Ţe jestli to necháme jenom na policii, nic neskončí. Jestli
máme ţít dál jako lidi, ne jako štvanci, musí to skončit. Ale
úplně. Musí se to konečně zastavit. Musím se jim postavit…,―
smutně se usmál. „Bránit smečku. Ron svŧj díl vykonal, teď je
řada na mně…,― ušklíbl se.
„Nie!― zavrtěla Andrea odmítavě hlavou. „To vôbec nemusíš
urobiť!― vykřikla. „Beztak je to moja vina, to ja som ťa do toho
zatiahla! Keby som nebola…―
Marek jí přikryl dlaní ústa. „Prosím, tak uţ nikdy nemluv,
není to pravda. Ty ses zachovala správně, kdyţ jsi tenkrát
svědčila u toho soudu. Nemŧţeš za to, ţe Romana ve vězení
zavraţdili, neneseš za to vŧbec ţádnou odpovědnost. Rozumíš?
Vŧbec ţádnou! Byl to gauner a zabil ho jinej gauner…―
„Ale Mária som zabila ja… Ja som ho strelila…,― hlesla.
„Ano, a zachránilas mi tím ţivot. Byla to přiměřená obrana.
Andrejko, neudělala jsi nic špatnýho, jednala jsi tak, jak jsi
musela. A já ti za to nepřestanu být nikdy vděčný. Bez tebe
bych byl mrtvej. Teď musím něco udělat zase já… Udělám to.
Ale něco od tebe potřebuju."
„Čo?― hlesla Andrea.
„Abys odvezla Barborku někam do bezpečí a zŧstala tam
s ní."
„Nenechám ťa tu samého!― vykřikla Andrea impulsivně
a prudce vstala od stolu.
„Pššt,― dal si Marek prst na rty a kývl hlavou směrem ke dveřím.
Andrea pochopila a znovu se posadila. Chytla Marka za ruku.
„Zostanem s tebou, rozumieš? V dobrom aj v zlom, pamätáš?―
podívala se mu do očí.
„Ne,― řekl Marek. „Prosím tě, vyslechni mě," rychle dodal,
kdyţ viděl, ţe se Andrea chystá znovu protestovat. „Kdyţ tady
budeme všichni, budeme strašně zranitelní. Kdyţ budu sám
a budu vědět, ţe jsi s Barborkou někde v bezpečí, kde na vás
nemohou, budu mnohem silnější…―
„Zabijú ťa ako Jarda…―
338
„Já myslím, ţe ne," zavrtěl hlavou Marek. „Jardu překvapili.
Já uţ o nich vím, i kdyţ neznám obličeje. Nepřekvapí mě, přišli
o výhodu…―
„A pak,― dodal po chvíli, „dokud jim nedám to, co chtějí,
nezabijí mě. Budou mě ještě potřebovat. Ţivýho a celýho.―
„Čo chcú? Teda okrem pomsty? Ty to snáď vieš?― zeptala se
pochybovačně.
„Myslím, ţe ano,― odpověděl Marek. „Jsem si skoro jistý, ţe
hledají Mária. Kdyţ je teď Jarda mrtvý, jsem jediný, kdo ví,
kde přesně Mário je.―
Andrea se zachvěla a přeběhl jí mráz po zádech. Nikdy se
nebavili o tom, co se stalo s Máriovým tělem, bylo to pro ně
pro oba příliš citlivé téma. „No práve. Chytia ťa a vymlátia to
z teba…,― řekla tiše.
„Ne,― odpověděl Marek s předstíranou sebejistotou. „Nevymlátí. Mŧţou mě zbít, ale nemŧţou mě zabít ani zmrzačit, musím je tam napřed dovést, dá se tam dojít jenom pěšky. A jenom podle popisu to místo nikdy nenajdou. Neznají to tady,
ani mapa jim nepomŧţe. Musím tam jít s nimi, sami nemají
nejmenší šanci.―
„A keď ho nájdu? Čo bude potom? Potom ťa uţ predsa nebudú potrebovať. Zabijú ťa a zahrabú niekde v lese…―
„Nehodlám to nechat dojít tak daleko. A pak, já to tady
znám. Oni ne. Mám výhodu domácího prostředí.―
„Marek, a kam aţ to teda chceš nechať dôjsť?―
„Chci poznat naše nepřátele. Všechny. A všechny je naservírovat policajtŧm. Bude se jich tady brzy motat asi dost. Jenom
je potřeba je nasměrovat na ty správný lidi. Jestli je seberou
všechny, snad uţ je taky dokáţou všechny odsoudit a pozavírat.―
„A nemôţeme sa jednoducho vypariť všetci traja? Odísť do
Čiech? K vašim? A počkať, kým sa to celé ukľudní?―
„Kdybysme odjeli všichni, nic se nevyřeší, pojedou za náma.
A ani policie nás asi nenechá jen tak odjet do zahraničí, dokud
nevyšetří Jardovu vraţdu. Andreo, my se musíme rozdělit,
dohromady jsme strašně zranitelní.―
„Ach, Marek, ako toto dopadne?―
339
„Dobře to dopadne, uvidíš,― řekl Marek konejšivě. „Neboj se,
já se nenechám zabít, ještě je toho hodně, co s vámi chci proţít.
Ale musím tady zŧstat. Jenom musím vědět, ţe jste vy dvě
v bezpečí, pak si s tím poradím.―
„Marek… Toto naozaj nemusíš robiť,― namítla Andrea.
„Musím,― odpověděl pomalu a pohladil ji po uslzené tváři.
„Musím to udělat. Pro tebe, pro Barču, pro sebe,― dodal.
Andrea se na něj chvíli zamyšleně dívala. Znala ho uţ dost
dobře na to, aby poznala, ţe se uţ rozhodl a ţe ho nezviklá.
Tušila, co ho k tomu vede. A i kdyţ zdaleka ne se vším souhlasila, uznávala, ţe je v prvé řadě nutné dostat do bezpečí malou
Barboru.
„A kam… Kam by sme podľa teba mali s Barčou ísť?― zeptala
se konečně.
Marek se na ni vděčně podíval. „Přemýšlel jsem o tom. Zavolám Filipovi, jestli by vás nevzal na pár dní k sobě. U našich by
vás mohli hledat.―
X
„Ahoj, Filipe, to jsem já, Marek,― ozval se ve sluchátku telefonu Markŧv rozpačitý hlas.
Chvíli bylo ticho. „No páni, to je ale překvapení. Co se stalo,
ţe sis vzpomněl, ţe máš ve své rodné zemi taky nějaký kamarády?― zavrčel Filip. Zrzavá krátkovlasá dívka se k němu roztouţeně přitulila a poloţila mu hlavu na hrudník.
„Kdo je to?― zeptala se vláčně a zabloudila mu rukou mezi
stehna.
„Kamarád. Hele, nech mě chvilku na pokoji,― odbyl ji Filip
a odstrčil ji na její polovinu postele. Dívka se k němu naštvaně
otočila zády a sebrala mu přitom celou peřinu.
„Ty seš s někým v posteli,― konstatoval rozpačitě Marek.
„Mohlo mě napadnout, ţe volám nevhod. Promiň, Filipe,
omlouvám se za to vyrušení. Ale já…, víš…, mrzí mě, ţe jsem tě
vyrušil a ţe jsem se tak dlouho neozval, ale já… já potřebuji
tvou pomoc…―
„Hej, tak počkej přece,― zarazil jeho omluvy přítel. „Přibrzdi.
Nemohlo tě napadnout, ţe budu v poledne v posteli. Ale znáš
340
mě, co mám se sebou dělat. Prostě to potřebuju. Hele, brácho,
neozval ses fakt dlouho, takţe předpokládám, ţe máš na srdci
něco dŧleţitýho. Svatbu jste uţ měli… Chceš mě tentokrát pozvat na křtiny nebo co?―
„Filipe…, já jsem v děsným prŧseru. A potřebuju tvou pomoc.―
„Hm, uţ jsem se bál, ţe mi voláš jenom tak, víš, jako kamarád. Kamarádi to tak občas dělají. Ale to je jedno. Hele, neříkej,
ţes udělal děcko nějaký devizový turistce a čekáš s ní teďka
malinkatýho Němčourka…,― zasmál se Filip.
„Nech toho, prosím tě,― okřikl ho Marek tak nervózním hlasem, ţe Filipovi bezděky přeběhl mráz po zádech. Zpozorněl
a posadil se na posteli. „Kruci, Aleno, pŧjč mi taky kousek tý
deky, je mi zima na nohy,― zabručel na uraţenou zrzku a zatáhl
za cíp pokrývky. Dívka ji však drţela pevně a nepovolila ani
o centimetr. „Sakra,― zaklel nahý Filip a přikryl se aspoň polštářem.
„Promiň,― omluvil se do sluchátka. „Měl jsem tady takovej
menší technickej problém. Hele, brácho, uţ klidně mluv. Já uţ
tě fakt poslouchám a slibuju, ţe uţ ti do toho nebudu ţvanit.―
„Já… Já bych do telefonu nerad, Filipe. Nejde to,― zaváhal
Marek. „Prosím tě, přijeď sem.―
„No, nakonec, proč ne. Stejně jsme se uţ dávno neviděli. Tak
proč si neudělat výlet do té tvé divočiny? Co takhle příští víkend? A jestli to nevadí, vzal bych si s sebou jednu kamarádku,
víš, co říkám, kdo nesouloţil na Muráňské planině, neví, co je
rozkoš…,― mrkl jedním okem na zrzku. Mlsně se na něho
usmála a přitulila se zase k němu. Ve sluchátku se však rozhostilo rozpačité ticho.
„To uţ bude asi pozdě. Trochu dřív by to nešlo?― ozvalo se po
chvíli.
„Tak tento víkend? Mohl bych si to zařídit…―
„Filipe, prosím tě, přijeď ještě dneska, co nejdřív, vyjeď teď
hned. Potřebujeme tvou pomoc. A prosím tě, přijeď sám, neber
nikoho s sebou.―
Alena, která to slyšela, se zase urazila a odtáhla se. Filip ztuhl
a zamračil se. Ani si neuvědomoval, ţe je opět bez přikrývky.
Marek ho ještě nikdy o pomoc takovýmto zpŧsobem nepoţá341
dal. Vlastně ještě nikdy ho nepoţádal o pomoc. Muselo se stát
něco opravdu velmi váţného. Ve sluchátku slyšel Markŧv nervózní dech. Vzpamatoval se.
„Tak jo, já teda přijedu,― rezignoval. „Hele, já uţ se hrabu
z pelechu a jdu si uvařit kafe, abych se probral. Hned potom
vystartuju,― řekl a zklamaně se podíval na vláčné a štíhlé tělo
devatenáctileté dívky, smyslně se protahující hned vedle. Zamračila se na něho a on bezmocně pokrčil rameny a omluvně
ukázal bradou na sluchátko. Alena po něm šlehla vyčítavým
pohledem svých zelených kočičích očí, vyskočila z postele, ze
země sebrala kalhotky a odešla se zavřít do koupelny.
„Hej! Nebuď tam dlouho!― zavolal za ní. „Do prdele, Marku,
doufám, ţe je to opravdu dŧleţitý. Alena je pěkně nasraná.
Pochybuju, ţe mi to odpustí,― povzdechl si do telefonu.
„Kdo?―
„Alena. Tu ještě neznáš.―
„Aha. Hele, mě to moc mrzí. Ale je to doopravdy dŧleţitý.
Víš, ţe bych tě jinak neotravoval.―
„Hmm. Bál jsem se, ţe řekneš něco takovýho. Tak já uţ teda
fakt jdu. Na večeři budu u vás. Ať ta tvoje robka aspoň uvaří
něco dobrýho,― dodal Filip.
Marek zaváhal. „Filipe, prosím tě, přijeď jenom do Banské
Bystrice. Na autobusáku na tebe bude čekat Andrea s Barčou.
Andrea ti všechno vysvětlí. Nejezdi aţ do Rudné, zŧstaň v Bystrici. A na nic se mě teď prosím tě neptej.―
„Kamaráde, ty jsi záhadnější jak Bermudskej trojúhelník.
Není to nějaká pitomá legrace, ţe ne?―
„Ne, Filipe, toto ţádná legrace opravdu není.―
„Tak dobrá. Já jedu. Na nic se neptám a všechno se dozvím
v Banské Bystrici. Správně?―
Vzdálený Marek si se slyšitelnou úlevou oddechl. „Jo. A Filipe?―
„No?―
„Děkuju ti moc.―
„Není zač, brácho. Někdy mi to oplatíš.―
„Nic ve zlým, Filipe, ale upřímně doufám, ţe zrovna tohle pro
tebe nebudu nikdy muset udělat,― řekl Marek podivným tónem
a bez rozloučení zavěsil.
342
Filip se nechápavě zahleděl na hluché sluchátko a zavrtěl
hlavou. Vylezl z postele a zamyšleně odkráčel ke koupelně.
Vzal za kliku. Bylo zamčeno.
„Jeţíši, Aleno!― zabušil na dveře pěstí. „Okamţitě mě tam
pusť! Musím na záchod!―
X
Marek poloţil telefon a podíval se na Andreu. Přikývla. „Počula som… Kedy tam môţe byť?―
Marek se zamyslel. „Jestli vyjede hned…, snad o pěti, moţná
o něco dřív. Má to asi čtyři sta kilometrŧ. Záleţí na tom, jaká
bude cesta. A jak pojede…―
„To máme dostatok času,― řekla Andrea, kdyţ se podívala na
hodinky. „Môţeme sa aspoň v kľude pobaliť.―
„Ne,― zavrtěl Marek nesouhlasně hlavou. „Musíte odsud odjet co nejdřív. I kdybyste na něho měli v Bystrici čekat. Nemŧţeme dlouho odkládat ten telefonát na policii. Nedalo by se to
vysvětlit… A já…, já bych byl mnohem radši, a mnohem klidnější, kdyby vás tady policajti uţ nezastihli. Čím míň otázek
mŧţou někomu pokládat, tím líp. Nesmíme se zaplést do odpovědí…―
„Hm, máme ísť vlakom? Za pol hodiny ide osobák do Brezna," koukla se Andrea na hodinky. „Odtiaľ určite bude nejaký
autobusový prípoj…―
„Moţná by bylo lepší, kdybyste si vzaly Vitamína," přemýšlel
Marek nahlas. „Nebudete závislé na spojení, mŧţete čekat
v autě. Ujet, kdyby… Prostě kdyby něco… Nechte ho potom na
tom parkovišti na autobusáku, já si ho tam potom někdy vyzvednu, vezmu si náhradní klíče.―
„Marek, čo myslíš tým, keby niečo?― zeptala se Andrea znepokojeně.
„Já… já nevím, Andreo. Já si nechci myslet vŧbec nic konkrétního. Jen bych strašně nerad, abysme něco podcenili. Nebo těm druhým něco usnadnili…―
Andrea nervózně polkla. „Dobre,― řekla. „Idem to povedať
Barbore.―
343
X
„Ocko, čo sa stalo?― přiběhla za chvíli za Markem Barborka.
„Prečo musíme ísť s mamičkou preč? Mamička povedala, ţe
musíme niekam odísť…?―
„Maminka ti to vysvětlí, Barunko,― pohladil ji Marek po hlavě. „Něco se tu stalo a já bych byl rád, abyste s maminkou byly
pár dní někde jinde…―
„Ty nás posielaš od seba preč? Ty uţ nechceš, aby sme tu boli
s tebou? Ty uţ nás nemáš rád?―
„Ale to vŧbec ne, miláčku, mám vás dvě strašně moc rád. Ale
právě proto musíte na několik dní odjet, ke strejdovi Filipovi
pojedete, víš? Barborko, prosím, maminka ti to všechno poví
cestou, ano?―
„Ale čo bude s Ronkom? Predsa ho tu nemôţem nechať samého?―
„Nezŧstane tady přece samotný. Je v nemocnici v Popradu
a je mu tam dobře, postarají se tam o něho. Taková hezká
sestřička se tam o něho stará, slíbila mi to. A neţ ho odtamtud
pustí, budeš uţ zase dávno doma. Aţ to pan doktor dovolí, tak
tam spolu zajedeme, Ronečka si přivezeme domŧ a všechno
bude zase jako dřív,― odpověděl Marek a moc si přál, aby tomu
mohl sám věřit.
X
Bylo za pět minut pŧl třetí, kdyţ se hlasitě rozdrnčel zvonek
u vchodových dveří. Marek sebou trhl, jak se lekl, ale zŧstal dál
sedět v křesle. Věděl, ţe jakmile ty dveře jednou otevře, rozeběhne se řetěz událostí, na které on bude mít jen malý vliv, ale
které naopak mohou mít ohromný vliv na něj a jeho rodinu.
Člověk, který tlačítko zvonku mačkal, byl velmi vytrvalý
a zvonění neustávalo. Marek si povzdechl, zvedl se a šel pomalu ke dveřím. Tak a teď to začne, pomyslel si nevesele, otočil
klíčem v zámku a otevřel.
„Dobrý deň. Uţ som začínal mať obavy, ţe nie je nikto doma.
Vy ste pán magister Marek Koudelka?― oslovil ho nevysoký, ale
344
rozloţitý muţ v propocené košili a laciném saku, který stál
u domovních dveří a opíral se palcem o zvonek.
„Ano, to jsem já. A vy jste…?―
„Kapitán Valko, kriminálna polícia Slovenskej republiky,―
představil se policista a na okamţik mu před obličejem přidrţel
sluţební prŧkaz. „To je poručík Stano,― ukázal palcem na
mladšího muţe za sebou. „To vy ste nám volal ohľadne úmrtia
pána Jaroslava Hriňu?― zeptal se a upřel na Marka své pronikavé oči.
„Asi ano. Volal jsem na stopadesátosmičku, asi ve čtvrt na
dvě.―
„Volal ste o trinásť dvanásť, presne. Nás sem za vami poslali.
Mrkneme sa na to. Bol by ste taký láskavý a odprevadil nás
tam?― zeptal se kriminalista.
„Jistě, jen se obuju,― přitakal Marek neochotně. Představa, ţe
se znovu vrátí do Jardova bytu, mu byla krajně nepříjemná.
„Prosím, nastúpte si,― řekl Valko a podrţel mu zadní dveře
tmavě modré Felicie. „Čo sa deje, niečo snáď nie je v poriadku?― zeptal se, kdyţ si všiml, ţe se jejich prŧvodce zarazil
a viditelně znejistěl.
„Ne, já jen nevěděl, ţe je vás tady tolik,― vyrazil ze sebe Marek a horečně přemýšlel. Pot mu stékal po zádech a promáčel
mu košili.
V autě seděli další dva ramenatí mladíci. Jeden za volantem,
druhý vzadu. Auto mělo normální civilní banskobystrickou
poznávací značku a ani jeden z těch čtyř nebyl v policejní uniformě. Najednou si nebyl jist, jestli hovoří se skutečnými policisty. Po tom, co viděl v poledne u Jardy, se mu ani trochu
nechtělo nastoupit do vozu s neznámými lidmi. Co kdyţ to byli
právě ti, co Jardu zabili? To by ten jeho plán, uţ tak chatrný,
skončil dřív, neţ pořádně začal.
„No tak, pán magister, pôjdeme?― zeptal se Valko. Oči měl
přimhouřené a podezíravé.
„Promiňte,― odhodlal se Marek, napřímil se a zŧstal stát
vedle auta. „Pane kapitáne, mohl bych ještě jednou vidět ten
váš prŧkaz?―
„Máte snáď z niečoho obavy?― zeptal se kriminalista bezvýrazně, ale sáhl do náprsní kapsy saka a podal svou legitimaci
345
Markovi. „Asi len chcete mať istotu, ţe sme naozajstní policajti,
však?― navrhl zdánlivě přátelsky, ale Marek mu neodpověděl.
Prohlédl si dŧkladně a ze všech stran jeho sluţební prŧkaz.
Vypadal jako pravý. Problém byl však v tom, ţe by falešný stejně nepoznal, nikdy předtím policejní prŧkaz neviděl. Vrátil ho
mlčky Valkovi. Spíš instinktivně se rozhodl, ţe mu bude dŧvěřovat.
„Nezlobte se, prosím,― omluvil se. „Ale po tom, co jsem tam
dneska našel, nejsem úplně ve svý kŧţi. Rudná je velice klidná
obec, maximálně nějaká ta bitka mezi opilci v hospodě, ukradená slepice ze dvorka, ale vraţda… Nevím o tom, ţe by tady
kdy k nějaký došlo…―
„Chápem. To je prirodzené. Ste proste len opatrný. To je
chvályhodné. Ale teraz by sme uţ konečne mohli ísť. Čo vy na
to?― opáčil Valko chladně. „Na rozprávanie budeme mať ešte
fúru času.―
„Dobře,― řekl Marek, ztěţka polknul a posadil se na zadní
sedadlo k jednomu z ramenáčŧ. Valko si sedl na místo spolujezdce a poručík Stano se vmáčkl vedle Marka.
Jestliţe se Marek cítil na ulici jenom nesvŧj, tak teď si připadal naprosto bezmocně. Nemohl se ani pohnout, byl jako ve
svěráku. Oba policisté po jeho bocích měli široká ramena
a silné paţe. A oba se tvářili nepřístupně.
Řidič nastartoval motor, ale nerozjel se. Zaváhal a pohlédl
krátce na kapitána. Valko se zamračil a otočil se k Markovi:
„No tak, pán magister, vy ste tu predsa domáci. Poviete nám
uţ, kadiaľ máme ísť?―
X
„Takţe, to je ono?― zeptal se Valko, kdyţ za malou chvíli zastavili před Jardovým osamělým domkem a vystoupili všichni
z těsného vozu.
Marek si protáhl záda a přikývl. „Ano, tady bydlí. Vlastně
bydlel…,― rozpačitě se opravil.
„Fajn. Ukáţte nám cestu dovnútra,― řekl Valko a utřel si pot
z čela.
346
A bylo to tady. Marek zbledl a začal se mu zase zvedat ţaludek. Nicméně udělal tři kroky dopředu a otevřel branku. „Musíte zadem, tady vpředu je zamčeno,― řekl nervózně.
„Prosím. Kľudne beţte prvý,― vybídl ho kapitán.
Marek, následován v těsném závěsu těmi čtyřmi muţi, obešel
domek a zastavil se před zadním vchodem. Ošil se. „Nezlobte
se, ale dovnitř já uţ nepŧjdu. Jednou mi to bohatě stačilo. Vy
jste na něco takového moţná zvyklí, ale já teda ne.―
Kapitán ho sice chvíli spaloval pohledem, ale k Markově
nemírné úlevě s tím nakonec souhlasil. „Fajn. Počkáte tu. A ty
tu zostaneš s pánom magistrom,― kývl na jednoho z mladých
policistŧ.
Marek se ušklíbl. Aby mě hlídal, pomyslel si. On mi prostě
nedůvěřuje a má strach, abych jim nezdrhnul.
Valko si všiml jeho výrazu, ale nepovaţoval za nutné mu
cokoliv zdŧvodňovat či vysvětlovat. „Ideme,― zabručel ke zbylým dvěma muţŧm a otevřel dveře. Jako černý blesk z nich
s hlasitým prskáním a syčením vyběhla velká černá kočka.
„Kurva, ale som sa zľakol,― zasakroval Stano a zasunul zpátky do podpaţního pouzdra starší, ale spolehlivou devítimilimetrovou sluţební čezetu, vzor CZ 75B, kterou prve bleskurychle
tasil. „Tá potvora tam bola aj predtým?― zeptal se Marka, ale
díval se přitom jedním okem na kapitána, jestli se mu nesměje.
Kapitán se nesmál. Byl soustředěný a zamračený. Zápach,
který se linul z pootevřených dveří, dokazoval, ţe tady
v ţádném případě nejsou zbytečně. Mladý policista, který dostal za úkol dělat společnost Markovi, se nenápadně pokřiţoval. Černá kočka nevěštila vŧbec nic dobrého.
„Já nevím,― odpověděl Marek. „Nevšiml jsem si jí. Moţná, ţe
byla někde zavřená.―
„A teraz si asi sama otvorila, však?― zavrčel Stano kousavě
a rovný kilogram váţící pistoli zase vytáhl. Znovu se podíval na
kapitána a ten sotva znatelně přikývl. „Tak dobre,― řekl Stano
a následován svými kolegy, vpadl dovnitř.
Marek a podezíravě se tvářící policista zŧstali venku a čekali,
jestli se z domku neozve střelba.
Ţádná střelba se neozvala, ale místo toho bylo za chvíli slyšet
jakési dávivé zvuky. Dveře se rozlétly a na dvorek vyběhl mladý
347
policejní řidič. Byl zsinalý, drţel si dlaň na ústech a dávil se. Ke
kompostu uţ doběhnout nestačil. Pozvracel se kousek od dveří.
Narovnal se, kapesníkem si otřel ústa a vyčítavě se na Marka
podíval. „To ste nám to nemohol povedať?―
Marek zalapal po dechu, ale odpovědět uţ nestihl. Na dvorek
se vrátili i oba starší dŧstojníci. Mračili se jako letní obloha
před bouřkou. Stano šel rovnou k zaparkovanému autu před
domem a bylo ho slyšet, jak tam cosi povídá do vysílačky.
Valko se zastavil u bledého policisty. „Si v poriadku?― zeptal
se starostlivě. To bylo poprvé, co u něj Marek zaregistroval
něco jako cit.
„Áno, pán kapitán. Ospravedlňujem sa,― řekl řidič a snaţil se
vypadat odhodlaně.
„To nič,― poloţil mu Valko ruku na rameno. „Prvýkrát je to
vţdy hrozné." Otočil se k Markovi. „Niečo takého som ešte
nikdy v ţivote nevidel. A to robím mordy uţ skoro tridsať
rokov. Ale to väčšinou boli domáce zabíjačky, nič také ako toto
tu. Uţ sa nečudujem, ţe sa vám dovnútra nechcelo,― upřel na
Marka své ocelově šedé oči. Byl v nich náznak sympatií a pochopení. „Ale aj tak potrebujem, aby ste tam so mnou teraz
ešte raz išiel,― řekl.
„A proč, proboha?― vyrazil ze sebe vyděšený Marek.
„Pretoţe musím vedieť, či sa tam od vašej návštěvy niečo
nezmenilo. Vŕta mi v hlave tá mačka…―
„Tak dobře,― souhlasil Marek neochotně. „Ale nemŧţu se
zaručit, ţe se mi tam neobrátí ţaludek jako tady vašemu kolegovi. Uţ jsem se tady dneska taky jednou pozvracel.― Řidič po
něm střelil nenávistným pohledem.
Valko to ignoroval. „Máte vreckovku?― zeptal se. „Fajn,― řekl,
kdyţ Marek trochu nechápavě přikývl. Vytáhl z kapsy malou
lahvičku a odšrouboval uzávěr.
„Ukáţte, nakvapkám vám tam tento sajrajt. Bude sa vám vo
vnútri lepšie dýchať,― vysvětlil.
Marek si přičichl a zašklebil se. „Co to je?―
„Ocot. Obyčajný ocot. Jednoduché, ale účinné. Pomáha to.
Uvidíte.―
Oba muţi si přitiskli do octa namočené kapesníky na obličeje
a vstoupili dovnitř. „Ďalej uţ nechoďte a ničoho sa nedotýkaj348
te,― zarazil Marka před dveřmi kapitánŧv kapesníkem přidušený hlas. „Kvôli stopám,― vysvětlil. „Rozhliadnite sa len od
dverí."
Marek přikývl, zŧstal stát na prahu a podle pokynu se rozhlíţel po pokoji.
„Dobre se rozhliadnite,― uslyšel za sebou a ucítil na krku
kapitánŧv dech. Byl cítit cigaretami. A octem. „Neponáhľajte
sa. Snaţte sa spomenúť si na kaţdú maličkosť, na čokoľvek, čo
bolo predtým trebárs inak. Je to dôleţité. Ste v tejto chvíli náš
jediný svedok.―
„Já nevím. Mně to připadá, ţe je to tady úplně stejný,― řekl
po chvíli Marek nejistě.
Valko přikývl hlavou. „Dobre. Chytal ste predtým niečo?
Dotýkal ste sa niečoho? Spomeňte si presne, prosím.―
Marek uvaţoval. „Na dveře… Na kliku ne, bylo pootevřeno
a otevřel jsem si nohou. Jinak snad na nic. Vlastně ano,―
vzpomněl si na něco, ale zaváhal. Valko trpělivě čekal. „Nasypal jsem krmení rybičkám,― zašeptal Marek a začervenal se.
„Prečo?―
„Připadaly mi takový hladový,― přiznal a cítil se trapně.
„Omlouvám se. Nevím, co mě to napadlo. Je to směšné.―
Kapitán se mu ale nesmál. Věděl, ţe lidé v šoku provádějí ty
nejméně pochopitelné věci, zaţil například ţenu, která kdyţ po
návratu z práce našla dŧm vzhŧru nohama a zastřeleného
manţela na podlaze, uklidila před příjezdem policie celý dŧm,
utřela prach, vyluxovala koberce a manţela uloţila na pohovku. Aniţ v té vraţdě měla prsty, byla díky tomu úklidu, při kterém úspěšně zlikvidovala většinu stop, dlouho hlavní podezřelou. Nakrmení rybiček rozhodně nevybočovalo z prŧměru,
mohlo být hŧř. „Dobre. To nevadí,― řekl. „Budeme ale potrebovať vaše odtlačky prstov, aby sme ich mohli vylúčiť spomedzi
ostatných, ktoré tu zaistíme.―
„Prosím vás, nemohlo by se tady otevřít okno?― zeptal se
Marek. Hnilobný zápach byl opravdu nesnesitelný.
„Nemohlo. Najprv to tu musia preliezť naši technici. Všetko
zdokumentovať, nafotiť, natočiť na video, zobrať otlačky, krvné
stopy, povysávať chlpy a vlasy a tak vôbec.―
„To jim v tom horku nezávidím. Kdy přijedou?―
349
Valko pokrčil rameny. „Uţ sú na ceste.― Zauvaţoval o tom, co
Marek řekl. „Viete, my si nemôţeme vyberať, kedy a kde budeme pracovať. To nezáleţí na nás, ale na páchateľoch trestných činov. To mi mimochodom pripomína ešte jednu dôleţitú
vec. V kúpeľni ste se bol tieţ pozrieť?― zeptal se po malé chvíli
jen tak mimochodem.
„V koupelně? Ne. Ani nevím, kde to je. Proč?―
Kapitán mu místo odpovědi pokynul hlavou. Popošli několik
krokŧ a policista tam, aniţ se rukou dotkl kliky, otevřel dveře
na pravé straně chodbičky. Teprve teď si Marek všiml, ţe má
na rukou nataţené tenké chirurgické rukavice. Kapitán ustoupil bokem, aby bylo vidět dovnitř.
Oprýskaná vana byla zpola plná rŧţové vody, kachlíčkovaná
podlaha i stěny byly plné zaschlých krvavých šmouh. Zrcadlo
bylo rozbité a mezi střepy leţelo na zemi několik vyraţených
zubŧ.
„To je příšerné, to jsou hotový jatka,― vydechl Marek. „Co se
tady dělo?― otočil se nechápavě k policistovi.
„To musíme ešte len vyšetriť. Ale na mňa to pôsobí dojmom,
ţe ho prekvapili vo vani. Vyzerá to, ţe sa s nimi pobil ako lev,
stavím sa, ţe tá krev tu nebude len jeho. Muselo ich byť viac,
jeden alebo dvaja chlapi by si s ním nikdy v ţivote neporadili,―
uvaţoval Valko nahlas. „Neviete, kto to mohol urobiť?― vypálil
zničehonic na Marka otázku a zahleděl se mu přímo do očí.
Marek zbledl a hned na to zrudl. „Jak to mám, sakra, vědět?―
dostal ze sebe. „Doufal jsem, ţe to se dozvím já od vás.―
Kapitán nechal jeho rozhořčení bez komentáře. „Pán magister, potrebujem, abyste šiel so mnou do kancelárie spísať protokol,― řekl místo toho tónem, který nedával Markovi na výběr.
„A kde máte kancelář?"
„V Banskej Bystrici. Je to problém? Odvezieme vás tam."
„Hm. A kdy?― zeptal se Marek.
„Ak je to moţné, tak hneď,― suše mu sdělil Valko.
„Mŧţu se aspoň zastavit doma pro pár věcí?―
„Prečo by ste nemohli? Ja vás predsa nezatýkam. Ja vás len
ţiadam o nadiktovanie svedeckej výpovede do protokolu,―
odpověděl policista klidně, ale chvilkový náznak sympatií
a pochopení v jeho očích byl uţ zase pryč.
350
X
„Chcete ešte jednu kávu?― zeptal se Valko, kdyţ o několik
hodin později spolu stále ještě seděli v jeho kanceláři v předposledním patře nevzhledné sedmipatrové budovy poblíţ řeky
a neustále dokola probírali stále tytéţ věci. Marek rezignovaně
přikývl. Káva z automatu byla hnusná, ze všeho nejvíc chutnala
po rozpáleném plastovém kelímku, ale bylo to aspoň nějaké
rozptýlení. A kromě toho, ve chvíli, kdy upíjel, nemusel aspoň
chviličku odpovídat na záludné otázky.
Kapitán před něho postavil nový pohárek s kouřící kávou
a sám se posadil na roh stolu. Vylovil z kapsy cigarety a jednu
si zapálil. Za uplynulé tři hodiny uţ asi poosmé nabídl cigaretu
i Markovi a Marek uţ asi poosmé odmítl. Valko vyfoukl ke
stropu obláček dýmu a sledoval ho pohledem, dokud ho
vzduch zvířený ventilací nerozptýlil po místnosti. Malý ventilátor se činil, seč mohl, ale vzduch v malé neútulné kanceláři byl
těţký a atmosféra napjatá.
Sako měl kapitán pověšené na věšáku u dveří, rukávy bílé
košile, v podpaţdích a na zádech propocené, měl vyhrnuté aţ
nad lokty, podpaţní pouzdro i s pistolí strčil do zásuvky stolu.
Policista nebyl nijak vysoký, měřil s bídou sto sedmdesát
centimetrŧ, měl solidní bříško, ale široká ramena, mohutná
šíje a pletence svalŧ, vlnící se při kaţdém pohybu paţí, svědčily
o jeho mimořádné fyzické kondici. Asi mu bylo dost přes padesát, ale rozhodně se mohl úspěšně měřit i s mnohem mladšími
muţi.
Kompletně šedivé vlasy měl ostříhané na několik milimetrŧ,
coţ spolu s neoholeným strništěm vousŧ ještě víc přispívalo
k dojmu drsného a tvrdého chlapíka, kterým na své okolí pŧsobil.
Nebyl jen silný. Byl také chytrý. Velice chytrý. To prozrazovaly jeho oči v barvě ocele, které nic neříkaly o myšlenkách
honících se za nimi, ale před nimiţ se jen těţko daly ukrýt myšlenky vlastní. Jak se o tom Marek v posledních hodinách neustále přesvědčoval.
351
Oba muţi mlčeli a zdálo se, ţe se zabývají svými problémy.
Kapitán klidně kouřil a Marek o poznání nervózněji usrkával
kávy.
Kdyţ uţ začínalo být ticho nesnesitelné, Valko zamáčkl cigaretu a upřel na Marka nic neříkající pohled. „Tak, pán magister, viete čo? Prejdeme si to celé ešte raz. Nech máme istotu, ţe
sme na nič dôleţité nezabudli.―
Marek obrátil oči v sloup a z úst se mu vydral povzdech.
Kapitán to ignoroval. „Takţe, koľko bolo presne hodín, keď
ste dnes vstúpil po prvý raz do domu poškodeného Jaroslava
Hriňu?― zeptal se.
X
Bylo bez pár minut pŧl osmé, kdyţ Valko konečně usoudil, ţe
z Marka uţ nic víc nedostane, a se slovy, ţe se zítra ráno zastaví
u něj doma, ho propustil.
Marek odmítl formální nabídku, ţe ho dovezou na nádraţí,
a šel z policejní úřadovny pěšky. Vlastně mu to vyhovovalo.
Potřeboval si promyslet, co má dělat dál. A také doufal, ţe
u nádraţí najde jejich auto. Nechtěl by policistŧm vysvětlovat,
jak se tam dostalo.
Vyšel z ošklivé hranaté budovy krajského ředitelství na ulici
9. mája, kde Valko úřadoval, prošel se po Bellušově, odbočil
doleva na Golianovu, přešel přes most přes Hron, odbočil znovu doleva, podešel pod tratí a vyšel u autobusového nádraţí.
Na odstavném parkovišti jejich hráškově zelenou škodovku ale
nenašel. Zkusil se zeptat hlídače, ale ten jen zavrtěl lhostejně
hlavou. Kdo by si pamatoval všechna auta…
Marek obešel nádraţí kolem dokola, nahlédl do přilehlých
ulic, podíval se i k vlakovému nádraţí, ale nic. Jejich Vitamín
tam prostě nikde nebyl. Znepokojilo ho to. To auto tam přece
mělo být, taková byla dohoda. Ţe by ho někdo stihl za těch pár
hodin ukrást?
Vytáhl z kapsy mobil a zkusil zavolat domŧ. Nechal to zvonit
dlouho, ale nikdo to nezvedl. Ale to ho nepřekvapovalo, doma
nikdo být neměl. Vyťukal nové číslo, číslo Filipova mobilu.
352
„Nazdar,― ozval se po chvíli jeho přítel. V pozadí bylo slyšet
pravidelné předení motoru a dunivý hukot pneumatik. Byli na
cestě a podle českých písniček v rádiu uţ asi na české straně.
„Musíme mluvit potichu, Barborka usnula," upozornil ho Filip.
„Co je nového?"
„Jen co holky odjely z Rudné, tak jsem zavolal policajty,"
odpověděl mu Marek. „Přijeli hodně rychle, uţ snad za hodinu,
a to jeli aţ z Bystrice. Chvíli jsem se bál, ţe to moţná nejsou
poldové, ale ti druzí. Ale byli to policajti. Zavedl jsem je k Jardovi, bylo to dost odporný, nechtěj, abych ti to popisoval,
a potom oni mě odvezli sepsat protokol do Bystrice. Teprve teď
mě odtamtud pustili, takţe ještě pořád trčím v Bystrici. Připadám si úplně vyţdímanej a pouţitej, jako hadr na podlahu.
V noci jsem skoro nespal, teď mě zpovídali celý odpoledne.
A co vy? Řekla ti Andrea všechno?―
„Řekla mi toho dost, abych pochopil, ţe je to hodně váţné.
Hele, brácho, o malou se ti postarám tak dlouho, jak bude třeba, nemusíš si o ni dělat ţádné starosti…―
„Díky, máš to u mě,― řekl Marek se slyšitelnou úlevou. Jeden
velký kámen mu spadl ze srdce. „Hele, Filipe, mŧţeš mi teď dát
Andreu na chvíli k telefonu? Je to blbý, ale někdo nám nejspíš
ukradl naše auto. Na parkovišti u autobusáku ani nikde jinde
není…"
V aparátu se rozhostilo dlouhé a rozpačité ticho. „Ale Marku,
Andrea s náma přece není. Já k nám vezu jenom Barborku,
Andrea se vrátila domŧ. Ty to snad nevíš? Říkala, ţe ti co
nejdřív zavolá…―
Marek na chvíli oněměl. Dokázal by se smířit se ztrátou vozu,
ale proč proboha Andrea neudělala to, na čem se spolu dohodli? Takovou prostou věc, jako odjet i s Barborkou do bezpečí?
Proč sakra nemohou ţenské aspoň někdy dodrţovat dohody?
Uvědomil si, ţe má stále na drátě Filipa. „Odkud bych to asi
tak měl vědět?" zakřičel na něj podráţděně do telefonu. „Proč
se vracela domŧ? Do prdele, proč nejela s tebou? Pohádali jste
se?! Řekls jí snad něco blbýho?!―
„Nekřič na mě, Marku,― řekl Filip polohlasem. „Vzbudíš malou, jsem rád, ţe spí. A vŧbec, za tohle já nemŧţu. Myslel jsem,
ţe ti zavolala…―
353
„Nemohla mi zavolat,― ubral Marek na decibelech, ale nikoliv
na rozhořčení. „Nemá svŧj vlastní mobil, máme doma jenom
jeden. A ten jsem měl u sebe zrovna já. A stejně byl vypnutej.
Byl jsem celý odpoledne u těch policajtŧ… Co se proboha stalo? Proč se Andrea vrátila?―
„Já to opravdu nevím, nechtěla mi to říct. Byla dost vyděšená, ale trvala na tom. Měl jsem ji snad naloţit násilím?―
„Filipe, nezlob se, ţe jsem na tebe vyjel. Já mám o ni hrozný
strach. Nechápu, proč to udělala…―
„Já ti rozumím. Zkus se s ní spojit. Třeba je všechno
v pohodě, určitě ti to vysvětlí. Neboj se o ni. Mám pocit, ţe se
o sebe dokáţe dost dobře postarat. Hele, nezlob se, musím
končit, ztrácím signál. Poslyš, Andrea mi říkala, ţe nejdŧleţitější ze všeho je teď ochránit malou. Postarám se o to. Neboj
se, nikdo cizí nás v Čechách nenajde, vím, kam se pojedeme
schovat. Marku, Barborka u mě bude v naprostém bezpečí, to
ti slibuju. O Andreu se ale musíš postarat sám."
X
Hluboce znepokojený a vyděšený Marek zavěsil a dlouze
přemýšlel. Tohle se přece nemělo stát… Přesně tomuhle se
přece snaţil předejít… Proč mu to Andrea udělala? Proč mu
odněkud nezavolala? Vytáhl mobil z kapsy a otevřel si seznam
příchozích hovorŧ. A byl tam. Opravdu tam měl jeden zmeškaný hovor, prve ho asi přehlédl. Podle času mu někdo volal
v 17:32, to byl zrovna u výslechu. Číslo mu nic neříkalo, byla to
nějaká pevná linka, ale určitě to nebylo jejich domácí číslo.
Zkusil ho vytočit.
Málem nadskočil, jak se lekl, kdyţ se mu za zády ozvalo drnčení. Otočil se a chvíli nechápavě hleděl na vyzvánějící nádraţní telefonní automat. Pak mu došlo, ţe to na něj volá on sám.
Přerušil hovor a automat přestal vyzvánět. Bylo to jasné. Andrea se mu pokoušela dovolat tady odsud, chvíli poté, co Filip
s Barborkou odjeli. A neţ odjela ona. Ale kam odjela? A proč?
To zŧstávalo nepochopitelné.
Marka mrzelo, ţe na Filipa tak zbytečně vyjel, ale vytěsnil to
z hlavy. Mnohem víc se teď obával o svou ţenu, Filipovi bez354
prostředně nic nehrozilo. Zato Andreji… Aţ příliš snadno si ji
dokázal představit na Jardově místě…
Zkusil znovu vytočit číslo domácího telefonu. Stále ho nikdo
nezvedal. Nevěstilo to nic dobrého. Kde Andrea je? Uţ dávno
měla přece být v Rudné. Nebo nejela do Rudné? Ale kam potom jela? A nechala mu někde nějaký vzkaz? Kde? Jak se dozví, kde je? A je v pořádku? Sakra! Tolik otázek a ţádné odpovědi…
Klid, klid, říkal si, aby potlačil počínající paniku. Jestli tady
budeš takhle hysterčit, nic nevyřešíš, napomínal se. Hlavně
klid… Teď se musíš hlavně dostat co nejrychleji domů. Pak se
uvidí…
Protoţe přišel o auto, zašel se k informačním tabulím podívat
na odjezdy autobusŧ. Štěstí mu ale dneska skutečně nepřálo.
Nejbliţší spoj jeho směrem jel aţ ve dvacet jedna dvacet pět,
navíc s téměř třičtvrtěhodinovým čekáním na přípoj v Brezně.
Hm, dlouhá cesta, povzdechl si, domŧ se tak dostane deset
minut před pŧlnocí. Koukl se na hodinky. Bylo pár minut po
osmé, měl tedy víc jak hodinu čas.
Prošel proto podchodem pod frekventovaným nábřeţím, aby
se dostal do centra, a na Námestie Slobody se posadil do zahrádky u Gazdovské restaurace. Navzdory vlahému večeru tam
ţádný host nebyl, ale vyhovovalo mu to, mohl tak být aspoň
chvíli sám se svými myšlenkami a mohl se pokusit je nějak
utřídit. A tak mu ani nevadilo, ţe trvalo dost dlouho, neţ ho
lelkující číšník vzal na vědomí a přišel ho obslouţit.
Marek si objednal místní pivo, dvanáctku Urpín. Nebyl pivař, ale potřeboval spláchnout všechen ten dnešní hnus. A ţe
to byl dlouhý den. Od ranní nezvané návštěvy na zahradě
a postřelení Rona, přes Jardovo mrtvé tělo, nepříjemný několikahodinový výslech, aţ po tu Jobovu zprávu o Andree. Kdykoliv si na ni vzpomněl, a to bylo takřka neustále, mrazilo ho
v zádech. Cítil, ţe se schyluje k nějakému strašlivému prŧšvihu.
Měl o ni hrozný strach.
Jak řekl před pŧl hodinou Filipovi, Andrea vlastní mobil
neměla. Vytočil proto znovu jejich domácí číslo, bylo to jediné
místo, kde ji mohl telefonem zastihnout.
355
Telefon zazvonil jednou, dvakrát, třikrát… Tak to přece
zvedni, prosil Marek v duchu.
Kdyţ telefon zazvonil snad po jedenácté a Marek uţ chtěl
zavěsit, někdo to na druhém konci konečně zvedl. „No to je
dost," řekl Marek do mikrofonu. „Andrejko, uţ jsem se o tebe
bál… Proč jsi…―
„To je pán Koudelka?" přerušil ho hrubě neznámý muţský
hlas.
„Co to… Kdo jste? A kde je má ţena?" vykřikl zaskočený Marek. „Chci mluvit se svou ţenou!―
„Pán Koudelka, moje meno je Anton. A obávam sa, ţe vaša
pani s vami teraz hovoriť nemôţe. Nie je tu. Odišla popoludní,
sprevádza mojich priateľov na menšom výlete. Ale ja by som
s vami hovoril veľmi rád. Pán Koudelka, buďte taký láskavý
a príďte čo najrýchlejšie domov."
Markovi se zhroutil svět, a kdyby neseděl, zhroutil by se také.
Tak ti chlapi, ti řezníci, co rozkrájeli Jardu, se přece jen zmocnili jeho Andreji! V tu chvíli hodil za hlavu všechny plány, zapomněl, ţe se jim chtěl dostat na kobylku, a byl by udělal cokoliv, jen aby Andreu z jejich spárŧ dostal ţivou a zdravou. Měli
jsme jít na policii, uţ dávno, říkal si nešťastně. Nemuselo to
dojít takhle daleko… Ale na to uţ teď bylo nejspíš pozdě.
„Neubliţujte jí, prosím. Udělám cokoliv…," zašeptal do telefonu zdrceně.
Muţ na druhém konci se chraplavě zasmál. „Myslím, ţe začínate chápať situáciu… Proste príďte. Čo najskôr. Nie som veľmi trpezlivý človek."
„Já… Já bych rád, ale jede mi to skoro aţ za hodinu, s přestupem, doma budu aţ před pŧlnocí… Dřív to opravdu nejde,
neubliţujte Andree, nemŧţe za to. Nebo počkejte, vezmu si
taxík…, bude to rychlejší…―
„Nie,― odmítl rázně Anton. „Ţiadny taxík. Ja viem, ţe vám
teraz nič nejde. Poslal som po vás chlapcov, budú tam kaţdú
chvíľu a privezú vás. Rýchlo a pohodlne, s maximálnym komfortom. A ešte aj ušetríte," zasmál se do sluchátka. „Kde vás
chlapci nájdu, pán Koudelka?― zeptal se ještě a Marek mu to
řekl. „Dobre, čakajte tam. Nikam nechoďte, nech vás nemusíme hľadať.―
356
„A pán Koudelka,― pokračoval muţ po chvíli. „Na niečo by
som vás ešte rád upozornil. Nerobte ţiadne hlúposti. Viem, ţe
ste dnes strávil príjemné popoludnie s našou políciou, ale nezaťahujte ich do toho. Toto je medzi nami. A hlavne, vaša pani
by veľmi ľahko mohla utrpieť nejakú veľmi nepríjemnú ujmu,
keby sa okolo domu začali motať policajti. Ţiadna polícia. Hovorím to dosť jasne? Rozumiete mi?"
„Rozumím," hlesl Marek.
„Takţe ţiadna polícia ani nikto iný. Odteraz ţiadne telefonáty
a ţiadne hlúposti. Chlapci tam u vás budú naozaj kaţdú chvíľu.
Nehrajte sa na hrdinu a v kľude s nimi choďte. Opakujem, ţe
ak budete robiť problémy, škaredo to odnesie vaša pani. Dúfam, ţe mi rozumiete. A verím, ţe chápete, ţe to myslím smrteľne váţne,― dodal s dŧrazem na to předposlední slovo.
„Rozumím tomu dokonale," odpověděl hluše Marek a zavěsil
X
Marek se rozhlédl, ale nikoho podezřelého v ulici neviděl.
V hlavě mu šrotovalo, jak probíral, zvaţoval a zahazoval rŧzné
moţnosti. Policii zavrhl nejdříve. Nevěřil, ţe by mu dokázali
pomoct. Teď, rychle a tak, aby to neohrozilo Andreu. Ne, policii nevěřil. Ale kdo jiný by mu mohl pomoct? A s čím vlastně?
Co ho čeká? Vrátí se domŧ a budou v moci těch darebákŧ oba
dva. Aby Andreu ochránil, bude s nimi muset spolupracovat.
Ať uţ budou chtít cokoliv. To ale nebude trvat dlouho. Nejvýš
den, moţná dva. Déle určitě ne. I ti chlapi se budou snaţit zmizet co nejdříve, do bezpečí anonymní Bratislavy. A aţ dostanou
vše, co s nimi udělají? No co asi, ozvalo se v něm jeho sarkastičtější druhé já. Viděl jsi to přece dneska u Jardy doma dostatečně názorně. To s námi udělají. Nenechají nás jen tak jít…
Markovi bylo jasné, ţe za dané situace potřebuje pomoc někoho třetího, někoho zvenku. Ale koho? Probíral se
v telefonním přístroji uloţenými jmény a jedno za druhým
zavrhoval. To, co potřeboval, nemohl chtít zdaleka po kaţdém…
Zarazil se aţ u písmene P. „Pé― jako „Potŧčková, Hana―. Uţ
několikrát chtěl její telefonní číslo ze seznamu vymazat, proto357
ţe poté, co s ním v únoru v Brně po zásluze vyrazila dveře,
nepředpokládal, ţe by si ještě někdy zavolali, ale teď byl rád, ţe
to neudělal. Hanka by mu jistě pomoct dokázala, viděl na
vlastní oči, co umí. Ale mŧţe to po ní chtít? Mŧţe to vŧbec po
komkoliv chtít? Má právo do toho zatahovat někoho dalšího
a vystavovat ho značnému riziku?
Rozhodl se. Mŧţe a udělá to. Klidně vystaví riziku kohokoliv,
pokud tím ochrání Andreu. A z lidí, které znal, byla Hanka ta
nejkompetentnější a nejschopnější. Otázka však je, jestli bude
Hanka ochotná do toho jít. Jestli se s ním vŧbec bude bavit. To
ovšem nezjistí, dokud to nevyzkouší. Uţ nic neodkládal a vytočil její číslo, čas byl teď jeho nepřítelem.
„Nečekala jsem, ţe mi zrovna ty ještě někdy zavoláš, prŧvodče…― ozval se po delším vyzvánění příjemný dívčí hlas. „Jestli
mě chceš pozvat na večeři, tak nemám zájem. Posledně to
skončilo katastrofou, vzpomínáš si?―
Toto fakt dobře začíná, pomyslel si Marek chmurně. Ale co
vlastně čekal? Ţe mu padne kolem krku? Měl by být rád, ţe mu
ten telefon vŧbec zvedla. Vlastně… Ona věděla, kdo volá, to
znamená, ţe ho měla taky ještě pořád uloţeného. Taky ho přece mohla dávno vymazat a taky to neudělala. Vlilo mu to trochu naděje do ţil.
„Ahoj, Hanko. Nezlob se, prosím tě, ţe ti volám. Já… Já vím,
ţe uţ jsme se neměli vidět ani slyšet. Ale já…, my… Hanko, my
jsme ve strašným prŧseru,― řekl a v rychlosti jí vylíčil, co se
stalo a co by potřeboval.
„Hm. To je teda nářez. Ale říkala jsem ti uţ tehdy, ţe to
praskne. Poslyš, uvědomuješ si, co po mně chceš?― zeptala se
po chvíli zvláštně hluchým hlasem Hanka.
„Uvědomuju. A nenávidím se za to,― přiznal Marek.
„Já tě mám pořád ráda, Marku. Jsem s někým jiným, ale
tebe mám pořád ráda. Kolikrát mě mrzelo, jak to mezi námi
dopadlo. A strašně jsem na Andreu ţárlila, víš? A teď po mně
chceš, abych jí pomohla? Hm. A co ty, prŧvodče? Jak jsi na
tom ty? Vzpomeneš si na mě někdy? Máš mě taky rád?―
Sakra! Markovi bušilo srdce, kdyţ to divné vyznání poslouchal. Hanka mu nebyla lhostejná, vŧbec ne, od první chvíle
k ní cítil něco mnohem víc, byla mezi nimi silná chemie, ale
358
byla tu Andrea. A podruhé uţ ji nezklame. Slíbil to sobě i jiným. Ale má to Hance říct? Nezavěsí mu telefon, kdyţ bude
upřímný? Cítil, ţe ticho začíná být příliš dlouhé a nesnesitelné.
Musí uţ odpovědět. A nebude lhát. Ne, uţ nikdy nebude lhát.
Dneska musí všechny lţi skončit.
„Mám tě strašně moc rád, Hanko,― řekl pomalu a tiše. „Ale
Andreu miluju. A to Brno se uţ nebude nikdy opakovat.―
„Zase jsem pro někoho aţ ta druhá,― povzdechla si v telefonu
Hanka. „Ne ţe bys mě překvapil. Dobrá, máme v tom jasno.
Ale říkám ti rovnou, ţe v příštím ţivotě si ohlídám, abych druhá nebyla. Budeš mŧj. A teď mi prosím zopa---.―
Marek se navzdory situaci usmál a letmo se podíval na konec
ulice. A to, co tam zahlédl, mu úsměv okamţitě vymazalo
z obličeje. Přicházeli sem dva muţi v černých bundách a černých brýlích a ukazovali si na něj. Kdyţ si všimli, ţe má mobil
u ucha, přešli do klusu.
„Hanko, jsou tady, přišli pro mě, musím končit!― vychrlil ze
sebe a rozhlíţel se, kam s telefonem. Ani za nic nechtěl, aby
přišli na to, s kým mluvil. Opodál uviděl u chodníku otvor kanalizace. Muţe od něj dělilo uţ jenom pár krokŧ. Marek se vrhl
ke kanálu a telefon prostrčil jeho mříţí. „Marku? Co se děje?―
ozývalo se z reproduktoru, ale Marek uţ telefon pustil. Ozvalo
se ţbluňknutí a telefon ztichl…
Vzápětí Markovi na ramena dopadly čtyři těţké ruce, sevřely
jej jako svěráky a zvedly na nohy. „Kam si volal, ty hajzel?―
zasyčel na něho zblízka ten menší a rozloţitější. Chytil ho za
klopy a divoce jím zatřásl, kdyţ mu Marek neodpovídal. „S
kým jsi hovoril? Kde máš ten posraný mobil?― zařval vztekle.
Několik kolemjdoucích se po nich pohoršeně otočilo. „Ale
chlapci, veď tu tak nekričte,― napomenula je nějaká babička.
„Videl si, nie? Zahodil ho do kanálu,― odpověděl za Marka
ten vyšší nevzrušeně. „Vyriešime to neskôr, uţ tu začína byť
príliš ţivo. Vypadneme,― poručil. Chytili Marka kaţdý za jednu
ruku a jako trestance ho mezi sebou odvedli do vedlejší ulice,
kde měli zaparkované auto.
Číšník, který za nimi vyběhl, kdyţ zaregistroval, ţe mu host
odchází bez placení, se po pár rozpačitých krocích zastavil
a s nadáváním se raději vrátil do lokálu. Z těch dvou v černém
359
vyzařovalo cosi, kvŧli čemu těch pár korun za jedno pivo raději
oţelel. Měl silný dojem, ţe by se mu příliš hlasité doţadování
peněz nemuselo vŧbec vyplatit.
Ti dva zatím dovlekli Marka do boční ulice, kde stálo černé
Audi, otevřeli dveře a hodili ho na zadní sedadlo. Přistál obličejem v nedávno zaschlé krvavé skvrně na čalounění. Vyděsil
se, bál se, ţe je to Andreina krev.
„Vidíš tú krv, ty hajzel?― osopil se na něj ten menší a surovější. „To ten tvoj skurvený pes nám v noci potrhal kamoša! Ale
buď si istý, ţe zaplatíš za kaţdú kvapku jeho krvi!― dodal
a nacpal se vedle Marka. Vytáhl pistoli, maloráţnou Bernadelli,
a namířil ji Markovi na břicho. „Uţ ţiadne blbosti, rozumieš?
Ideme domov. Máš skurvené šťastie, ţe ťa Anton chce celého
a nepoškodeného, pretoţe ja by som ti najradšej za ten zahodený mobil rozmlátil drţku, ty kripel skurvený, rozumieš?―
Marek ho ignoroval. Díval se zdánlivě z okna, ale v duchu
blahořečil Ronovi, ţe aspoň jednoho z těch šmejdŧ vyřadil
z boje. Té krve bylo v autě opravdu hodně. Muselo to bolet.
Muselo to setsakra hodně bolet. Zlatíčko Ron! Rozhodl se, ţe
při nejbliţší příleţitosti Rona odmění extra porcí masa. Snad
taková příleţitost ještě někdy bude…
„Prestaň tárať,― okřikl mezitím druhý muţ svého upovídaného parťáka. „Veľa kecáš.―
„Kurva! Anton nás za ten telefón zabije!― ohradil se muţ na
zadním sedadle.
„Ale hovno. Nezabije nás. Myslím, ţe nás dvoch nezabije.
Vezieme mu, čo si ţelal,― prohodil ten druhý s pohledem upřeným na Marka. Ten se proti své vŧli otřásl. Muţ se ušklíbl
a otočil se na svého kolegu. „Radšej uţ ale drţ hubu a len ho
poriadne stráţ. Nestojím o ţiadne prekvapenia cestou.―
Posadil se za volant, otočil klíčkem a s burácejícím motorem
a kvílícími pneumatikami ostře vyrazil směrem k Rudné. Těch
pětaosmdesát kilometrŧ, které měli před sebou, dokázal ujet za
padesát minut.
X
360
Rudná, 21:50
Malý domek v Rudné nedaleko nádraţí, ve kterém bydleli
Koudelkovi, vypadal na první pohled úplně normálně. Okolo
zataţených závěsŧ prosvítalo světlo, škodovka stála zaparkovaná na svém místě pod přístřeškem, na oknech kvetly muškáty, všude byl klid. Nezasvěcený pozorovatel by si mohl myslet,
ţe se Andrea s Markem dívají třeba na televizi. Pozornější pozorovatel by si ale všiml, ţe na dvoře chybí pes. Ţe stíny za
okny nepatří nikomu z domácích. Ţe z okna občas vyhlédne
neznámá tvář. Jenomţe ţádný pozornější pozorovatel okolo
dnes večer neprošel.
Černé Audi sjelo ze státní silnice a prokličkovalo k Andreinu domku. Od zadního vchodu přišel nějaký mladý muţ a otevřel obě křídla brány, aby velký vŧz mohl projet aţ do dvora.
Počkal, aţ ho mine, a zavřel za ním. Došel za dŧm, kde mezitím
Audi zaparkovalo, vytáhl zpoza opasku pistoli a otevřel levé
zadní dveře. „Vystúp,― kývl zbraní na Marka. „A ţiadne blbosti.―
Marek pomalu vystoupil. Snaţil se to na sobě nedávat znát,
ale měl velký strach. Ani ne tak o sebe, jako o Andreu. Celou
cestu přemýšlel, jestli ji najde tady nebo jestli ji ti bastardi
někam odvezli. Pokud bude tady a naskytne se příleţitost, pokusí se ji ještě dnes zachránit. Pokud tady nebude, bude muset
poslouchat ty chlapy. A aţ ji někde potká, pevně věřil, ţe Andreu někde potká, tu příleţitost vytvořit. Bylo mu jasné, ţe pro
ty chlapy mají oba dva cenu jen do doby, neţ dostanou, co
poţadují. Ať uţ je to cokoliv. Od chvíle, co našel mrtvého Jardu, mu bylo jasné, ţe se ti muţi před vraţdou nezastaví. Věděl
to a svŧj ţivot byl ochoten riskovat. Ale ne ţivoty svých nejbliţších, ti v jeho plánech měli být v bezpečí! Nejen Barborka, ale
i Andrea! Tím, ţe se ti muţi Andreji zmocnili, zamíchali kartami v Markŧv neprospěch. A hlavně, získali na něj strašně
silnou páku.
„Tak sa uţ hýb,― dloubla ho do ţeber hlaveň pistole a přetrhla
mu myšlenky. „Tešil si sa predsa domov,― uchechtl se výsměšně pořízek, který mu dělal garde na zadním sedadle. „Tak pa361
daj, hajzel, uţ sme tu,― dodal a strkal ho před sebou zadním
vchodem dovnitř.
Marek v doprovodu tří násilníkŧ vešel do bytu a zamířil do
obýváku, kde se svítilo. Cestou se rozhlíţel, jestli nezahlédne
nějaké stopy po Andree, ale vypadalo to, ţe tam není. Neviděl ji
ani neslyšel. Jediným zvukem, který se v domě ozýval, byla
Toccata e Fuga od Johanna Sebastiana Bacha, kterou si někdo
přehrával na hi-fi věţi v obýváku. Tlumená melodie nádherné
skladby pŧsobila v danou chvíli tak absurdně, ţe se Marek
málem rozesmál. Nedostal na to ale čas. Muţi ho neurvale
strčili do obýváku. Klopýtl, ale nespadl. Udrţel se na nohách
a zŧstal stát uprostřed pokoje. Setřásl divoce ruku, kterou mu
někdo poloţil na rameno, a rozhlédl se.
V křesle u okna seděl muţ v Markově věku, nevysoký, ale
s rozloţitou atletickou postavou. Široká ramena měl stejně jako
jeho kolegové ukrytá v černé koţené bundě. Od nich se však
odlišoval pohledem. Měl jasně modré oči, ale jejich pohled byl
zlý a tvrdý, čišela z něho chladnokrevná bezohlednost a naprostá absence soucitu. Zahleděl se na Marka a přimhouřil
víčka. Marek cítil, jak se mu snaţí pohledem zavrtat do hlavy.
Zatvrdil se a upřený pohled mu oplácel. Cítil, jak ho ti tři obstupují, ale ignoroval to a dál na vetřelce zíral.
Tomu přelétl přes čelo mrak. Zachmuřil se, natáhl se k hi-fi
věţi a ztlumil zvuk na minimum. Vstal z křesla a přistoupil
k Markovi. Byl o dobrých deset centimetrŧ menší neţ on, ale
ţádný mindrák z toho neměl. Přejel ho pohledem od hlavy aţ
k patě. Znovu se Markovi zahleděl do očí.
„Vy ste pán Koudelka,― spíše konstatoval, neţ ţe by se ptal.
„Mňa volajú Anton.―
„Uţ jsem slyšel. Kde je moje ţena?― opáčil Marek.
„Pán Koudelka, manţel Andrey, majiteľky bufetu pri nádraţí,― pokračoval muţ. „V tom bufete se vlani na jeseň niečo stalo, pán Koudelka. A mňa by veľmi zaujímalo, čo presne sa tam
stalo.―
„Ano, něco se tam stalo. A já vám k tomu mŧţu něco říct. Ale
ne dřív, neţ mi řeknete, kde je moje ţena, a neţ mi ji ukáţete
ţivou a zdravou, protoţe jinak se spolu nemáme o čem bavit,―
zavrčel Marek a vzápětí na to ucítil, jak ho dva poskoci chytají
362
za ruce a třetí zezadu za krk. Anton přistoupil blíţ a bez jakékoliv známky emocí v obličeji se rozpřáhl a praštil Marka pěstí do
břicha.
Přestoţe Marek nepochyboval, ţe za jeho drzost přijde trest
a rána ho proto nepřekvapila, byla mnohem tvrdší, neţ čekal.
Zaúpěl a zlomil se v pase. Muţe za ním jeho náhlý pohyb zaskočil a přelétl mu přes hlavu. Spadl pod nohy Antonovi a ten
přes něho upadl.
Marek vyuţil chvilkového zmatku, vyprostil pravou ruku
a uvolněnou pěstí vší silou praštil do obličeje mladého „vrátného― po své levici. Ten vykřikl bolestí, ale bez ohledu na krvácející nos a slzy v očích Markovu levou ruku nepustil. Upadl na
zem a strhl Marka s sebou. Marek se mu vyškubl a chtěl co
nejrychleji zase postavit na nohy, ale neţ se stačil zvednout,
vrhli se na něj zbývající dva rváči, přimáčkli ho svými těly
k zemi a zasypali ho ranami. Marek se snaţil bránit, několik
ran ještě rozdal, ale pak ho jeden obzvláště surový úder do zad
ochromil. Vykřikl, přestal bojovat, zkroutil se a uţ se jen snaţil
krýt.
„To stačí,― zavrčel po chvíli přihlíţející Anton. „Dosť! som
povedal!― vykřikl a zamračil se, kdyţ viděl, jak se jeden
z komplicŧ chystá Marka kopnout do obličeje. Popadl toho
muţe za rameno a bezohledně ho odmrštil bokem. „Ešte ho
budeme potrebovať! Posaďte ho do kresla,― přikázal.
Několik paţí Marka popadlo, nešetrně ho zvedlo ze země
a hodilo do křesla. Marek se usadil pohodlněji, napřímil se,
opřel se a snaţil se zrekapitulovat škody. Nebylo to tak zlé.
Bolelo ho břicho i záda, tělo a ruce měl samou modřinu, ale do
obličeje dostal jen jednu horší ránu, kdyţ ho někdo trefil pravým hákem do čelisti. Krvácely mu rty a dásně, nechtěl krvavé
sliny plivat na koberec, a tak je polykal, ale jak si zkontroloval
jazykem, zuby měl v pořádku. Zatím. Protoţe toto byl pravděpodobně jen začátek. Nedělal si iluze, ţe by toto byl poslední
výprask, který bude muset absolvovat, neţ to celé skončí.
Zamračený Anton se posadil zpátky do druhého křesla
a dlouho a pozorně si potlučeného Marka prohlíţel. Marek mu
to vracel a nedával na sobě znát, ţe ho něco bolí. Antonovým
pohledem na okamţik problesklo cosi jako úcta. Byl bojovník
363
a dokázal ocenit soupeře, který se nevzdává. Rychle však takový pocit zahnal. Toto nebyl ţádný soupeř. Toto byl člověk, který mu vzdoruje. A kterého bude třeba zlomit. Ne proto, ţe by to
bylo nezbytné. Ale protoţe se mu postavil na odpor. Před očima podřízených. To Anton neodpouštěl. Ale to počká. Teď je
čas na trošku diplomacie.
„Myslím, ţe sme začali zo zlého konca, pán Koudelka,― řekl
teď docela mírně. „Zmaţme to, skúsme to znovu a v kľude sa
porozprávajme.―
„Jsem ochotný s vámi mluvit a snad i spolupracovat,― odpověděl Marek zvolna. „Ale aţ uvidím svou ţenu. Protoţe jestli
jste ji zabili, mŧţete rovnou zabít i mě, nic se ode mě nedozvíte.―
„Myslíte, ţe by sme vás nedokázali… presvedčiť?― zeptal se
Anton mrazivě a Marek se uvnitř otřásl. Dobře věděl, ţe je
kaţdý má svou hranici bolesti, kde přestane odporovat. I obrovský a silný Jarda ji měl.
„Mŧţete to zkusit,― odpověděl však nahlas. „Nemyslím, ţe
byste na to měli moc času. Díky tomu, ţe jste vy parchanti zabili Jardu, tady budete mít brzo horkou pŧdu pod nohama.―
Anton ho chvíli spaloval pohledem. „Vaša pani je ţivá. A je
v úplnom poriadku. Teraz. V tejto chvíli. Či to tak zostane aj
naďalej, to uţ záleţí len na vás.―
„Chci ji vidět. Kde je?―
„Uvidíte ju. Uţ čoskoro. A veľmi vám doporučujem, aby ste
potom zásadne zmenil svoj prístup,― zavrčel. „Pobaľte to tu,
ideme hore,― přikázal svým společníkŧm.
Marek se ošil. „Nemŧţu s váma dneska odjet. Musím tady do
zítra zŧstat,― řekl tiše.
Anton se k němu naklonil. „Je vám jasné, ţe nie ste v pozícii,
aby ste si mohol čokoľvek diktovať…― zavrčel výhruţně.
„Nerozumíte mi,― odpověděl Marek. „Nechci si nic diktovat.
Ale zítra ráno sem přijedou policajti, odpoledne u výslechu mi
řekli, ţe je mám ráno čekat tady doma. A potom mám sluţbu
na planině, provádím turisty. Z toho se mŧţu vyreklamovat,
ale kvŧli tomu policajtovi tady ráno musím být. Uţ teď mě ten
polda podezírá a nevěří mi ani slovo. Jestli mě nezastihne doma, nechá mě hledat.―
364
Antonovi muţi se ušklíbli, ale Anton sám se mračil. Přemýšlel.
„Zajtra ráno prídu policajti sem, do tohto domu?― zeptal se.
Marek přikývl. „Nezval jsem je, ten Valko se pozval sám,―
dodal a pokrčil rameny.
„Kto?― zavrčel Anton. Jeho komplicové se po sobě podívali
a zamračili se. Marek po nich střelil očima, zdálo se, ţe to jméno pro ně není neznámé.
„Valko, kapitán Valko, aspoň tak se mi představil ten polda,
co to vyšetřuje.―
„A ten príde ráno sem?―
„Jo.―
Anton si vyměnil rychlé pohledy s muţi, kteří Marka přivezli.
„Tak ste sa nemýlili,― prohodil, ale vzápětí se obrátil zpět
k Markovi. „A tú sluţbu, tú máte ako dlho?―
„Do tří… Ve tři končím v Muráni,― odpověděl Marek podle
pravdy. Hlavou mu vrtalo, co měly znamenat ty pohledy. Znali
snad Valka? A mohlo to něco změnit na jeho situaci? A jak ho
vůbec znali? Zavřel jim někdy nějakého komplice nebo ho
snad měli na výplatní pásce? Zase otázky bez odpovědí…
„Toho policajta ráno vybavíte. A prácu zrušíte,― přikázal Anton.
„Dobře,― souhlasil Marek. Nic jiného mu ani nezbývalo. Sice
by rád získal co nejvíc času, doufal, ţe Hanka mezitím přijede,
ale nemohl Antonovu trpělivost napínat donekonečna. A hlavně, on má Andreu. Kdoví, v jakých podmínkách ji drţí. Snad jí
neubliţují, aspoň zatím, ale i tak to pro ni musí být nesmírně
stresující.
Dovedl si představit, co se bude dít dál. Byl si jistý, ţe z něj
budou chtít vymlátit, co přesně se loni v bufetu přihodilo. Něco
jim asi pověděl nešťastný Jarda, zbytek budou chtít slyšet právě od něj. Mohl jim nějakou dobu vzdorovat, nechat se „přesvědčovat―, jak tomu říkal eufemicky Anton, ale byl si jistý, ţe
jim to dřív či později poví. Nebylo totiţ naprosto vŧbec dŧleţité, kolik bolesti snese nebo jak dlouho se nechá bít. Měli na něj
tu nejjednodušší a zároveň tu největší páku, jakou mohli získat, jeho ţenu.
365
Ve chvíli, kdy je napadne, ţe účinnější by mohlo být začít
mučit Andreu, jim Marek vyklopí okamţitě naprosto všechno.
Klidně i to, co neví. Nevydrţel by se dívat, jak trpí ona. Proto
tolik chtěl, aby byla někde daleko v bezpečí, aby k této situaci
vŧbec nemohlo dojít. Jenţe co teď uţ… Takţe se Anton a jeho
muţi dozví, co se v bufetu odehrálo. A aţ jim řekne, jak Mário
skončil, budou se určitě chtít jít podívat na místo, kde se tehdy
zbavili jeho těla, moţná budou dokonce chtít, aby do té prŧrvy
slezl a ostatky vyzvedl. To všechno by se dalo během zítřka
stihnout. To ale také znamená, ţe uţ zítra večer budou pro tu
bandu zbyteční. A jim nebude uţ vŧbec nic bránit v pomstě.
Protoţe oni se budou chtít pomstít, to Marek povaţoval za
stejně jisté, jako ţe druhý den ráno vyjde slunce. Takţe nemáme ani čtyřiadvacet hodin ţivota před sebou, pomyslel si
chmurně. Hanko, prosím, přijeď, jsi moje jediná karta, se
kterou můţu ještě hrát, moje jediné trumfové eso v rukávu…
Zamračený Anton mezitím vytáhl z kapsy zavírací nŧţ. Stiskl
pojistku a čepel se vymrštila. Pomalu se zvedl, obešel Markovo
křeslo a zezadu mu přiloţil ostří na hrdlo. Marek ani nedýchal
a bál se pohnout.
„Tak ja ti poviem, ako to urobíme,― přešel Anton do tykání.
„Odloţíme náš rozhovor na zajtra,― pokračoval tichým a výhruţným hlasem. „Ty sa ráno zbavíš toho policajta, ale tak, aby
nemal dôvod ťa zobrať alebo sledovať. Sledovať ťa budeme my.
Skoba,― ukázal na muţe, který řídil auto z Banské Bystrice
a jenţ z trojice poskokŧ vypadal nejinteligentněji, „a Fred,―
kývl na druhého muţe, s nímţ se Marek znal uţ z Banské Bystrice, a který nevypadal ani trochu inteligentně, ale zato hodně
surově, „ti budú od tejto chvíle robiť spoločnosť. Ani na sekundu ťa nespustia z očí. Rozumieš?― zasyčel.
„Rozumím,― vydechl Marek. Přikývnout se neodváţil, aby ho
Anton nepodřízl. „A co bude s Andreou?―
„Počká na teba. Ţivá. A moţno zdravá. To záleţí od teba.
Uvidíš sa s ňou zajtra. V jej vlastnom záujme to ale urýchli,
nebude mať práve pohodlie. Ale pamätaj si, ak sa pokúsiš
o nejaký podraz alebo mi Skoba zavolá, ţe nedodrţiavaš dohodu, ţe sa s niekým bavíš, ţe niekam telefonuješ, ţe sa rozprávaš
s policajtmi, vrátime ti ju po kúskoch.― Obešel znovu křeslo
366
a postavil se před Marka. Kývl hlavou a Marek ucítil, jak
k němu zezadu přistoupili dva muţi a sevřeli mu ruce.
Anton se naklonil a zblízka se zahleděl Markovi do očí. „Dobre ma teraz počúvaj. Ani na okamih nezabúdaj, čo urobili
chlapci tomu tvojmu tlstému kamošovi,― řekl pomalu a aby
svým slovŧm dodal na dŧrazu, stejně pomalu přitom Marka
řízl do prsou…
X
Neděle, 18. června 2000, 7:10 – Rudná
„Dobré ráno, uţ som sa bál, ţe nie ste doma a ţe som váţil
cestu zbytočne,― zahlaholil kapitán Valko, doprovázený nějakým mladým kolegou, bodře, kdyţ Marek konečně pootevřel
dveře zajištěné řetízkem. „Môţeme ďalej? Ţe by sme sa spolu
chvíľku porozprávali, pán magister?―
„Asi nemám na vybranou, ţe?" odpověděl Marek, odjistil
dveře a otevřel je dokořán. „Říkal jste sice včera, ţe se zastavíte, ale nechápu, o čem se mnou chcete ještě mluvit,― prohodil.
„Nemám moc času, za chvíli musím odjet do práce. Kromě
toho jsem myslel, ţe jsme včera probrali všechno podstatné
nejmíň desetkrát.―
Kapitán se zatvářil překvapeně. „No vidíte. A predsa som sa
vás na niečo zabudol spýtať. Musíte mi to prepáčiť, mám slabšiu pamäť. A nebojte sa, dlho vás nezdrţíme, tieţ máme nabitý
program. To viete, vraţda… Posadíme sa dnu?―
Marek v duchu zaklel. Měl uvnitř v bytě Skobu s Fredem.
Snaţil se jim sice ráno vysvětlit, ţe by měli raději vypadnout
zavčas někam ven, ale odmítli. Ţe prý jim Anton poručil mít ho
pořád na očích. A schovali se do loţnice…
Marek byl polomrtvý únavou. V noci nespal ani minutu, ti
dva debilové, kteří ho na střídačku celou noc hlídali, si dali
záleţet, aby se mu nepodařilo usnout. Nepochybně to bylo na
Antonŧv pokyn, byl to dobrý zpŧsob, jak docílit, aby do dnešního nadcházejícího „rozhovoru― trochu změkl.
Valko, kterému mezitím došla trpělivost, nečekal na pozvání,
překvapivě sviţně se protáhl kolem zaskočeného Marka a hr367
nul se rovnou dál. Letmo nahlédl do kuchyně a naprosto samozřejmě zamířil do obýváku. O Marka se pokoušela mrtvice.
Ty dva vrahy teď od Valka dělily jen jediné dveře. Jestli se za
nimi ozve sebemenší hluk, jestli se ti kreténi nějak prozradí,
skončí to střílením. A odskáče to Andrea… Do prdele!
Valko se naštěstí v obýváku zarazil a udělal si pohodlí v tom
samém křesle, kde včera večer seděl Anton. Rozhlíţel se jako
ostříţ, ale stopy po bitce Marek naštěstí uklidil ještě v noci,
takţe v tomto ohledu byl téměř klidný. Ale kde je ten druhý
policajt?
Vrátil se na chodbu. Mladý policista stál před otevřenými
dveřmi a kouřil. „Pŧjdete taky dál?― zeptal se ho Marek podráţděně. Nechtěl stát na chodbě, chtěl se co nejdříve vrátit
dovnitř do bytu, měl strach, aby Valka mezitím nenapadla
nějaká hloupost, jako ţe se třeba podívá za ty zavřené dveře…
„Nie, ja zostanem tu. Ak vám to teda nevadí,― odpověděl
policista.
„Je mi to srdečně jedno,― zavrčel Marek a chystal se zavřít
dveře. Policista do nich však vsunul nohu. „Nechajte mi prosím
otvorené, keby som si to predsa rozmyslel. Postráţim, aby
k vám niekto nevliezol,― prohodil celkem vlídně, ale pohled
měl komisní a tvrdý.
„Jak myslíte,― opáčil Marek. „Kdybyste se rozmyslel, tak
tudy,― ukázal palcem přes rameno. Na nic dalšího uţ nečekal,
obrátil se na patě a vrátil se k Valkovi.
Posadil se v obýváku na pohovku, ze které měl výhled na
Valka i na chodbu, a zeptal se: „Tak co pro vás mŧţu udělat?―
Vší silou se přitom snaţil potlačit nervozitu, měl strach, ţe se
něčím prozradí, ţe na sebe přitáhne policistovu nepříjemnou
pozornost, bál se, ţe ti dva pitomci vedle něco provedou, ţe se
mu bude po bytě nekontrolovaně potulovat ten druhý policajt,
ale hlavně měl hlavu plnou starostí o Andreu a ze všeho nejvíc
si teď přál, aby byl ten polda uţ zase pryč. Aby byli oba pryč.
A aby byli pryč i ti dva šmejdi. Aby všichni šmejdi celého světa
byli pryč. Aby bylo všechno jako dřív.
Jenomţe to se mu splnit nemohlo.
„Môţem si zapáliť?― zeptal se Valko formálně a vytáhl
z krabičky cigaretu.
368
„Ne,― automaticky odmítl Marek.
Policista uţ škrtnul sirkou, ale sfoukl ji. „Prepáčte?― naklonil
se k Markovi, jako kdyby mu dobře nerozuměl.
„Říkám, ţe si nemŧţete zapálit. My jsme nekuřáci a nechceme, aby se tady kouřilo. Pokud si chcete zapálit, pŧjdeme si
povídat před dŧm. Kvŧli tomu jste ostatně přijel, ne kvŧli kouření. Jestli se nepletu.―
„To je pravda. Ja som si len vravel, ţe keďţe je tu cítiť dym,
tak ţe si tu občas niekto zapáli. Moţno vaša pani, vy nefajčíte,
to uţ viem… Ale teraz ste povedal, ţe ste nefajčiari obaja? Tomu nerozumiem?―
Do hajzlu, ulevil si Marek v duchu. Vŧbec si neuvědomil, ţe
tady ti dva bastardi v noci bez zábran vykuřovali, ti se neobtěţovali s nějakým dovolením, a ţe to prostě musí být všude cítit,
i kdyţ se to pokusil ráno vyvětrat. Sakra, takhle blbě si naběhnout hned na úvod…
„Ano, já jsem nekuřák. A moje paní se snaţí s kouřením přestat. Jak ale cítíte, úplně se jí to ještě nedaří. Včera si tady zapálila. Nemám z toho radost,― improvizoval.
„Hm, to poznám. To chce veľmi silnú vôľu. Ja som sa pokúšal prestať uţ niekoľkokrát. Ale tieţ sa mi to nepodarilo,― odpověděl Valko. „Asi nemám dostatočne silnú vôľu,― prohodil
s pohledem upřeným na Marka. „Aspoň v tomto smere,― pousmál se. „Ale pretoţe mám pre vás a vašu pani pochopenie,
nebudem vám tu fajčiť,― dodal a schoval cigaretu zpátky do
krabičky.
„Děkuji moc. Váţím si toho. A na co jste se mě vlastně včera
zapomněl zeptat?― zeptal se Marek, aby otupil ostří konfliktu
a hlavně, aby změnil téma a celé to poněkud urychlil.
„Čo sa vám stalo?― odpověděl mu však kapitán otázkou.
„Jak… jak to myslíte?― zarazil se Marek.
„Máte čerstvú modrinu na tvári," poklepal si policista prstem
na čelist. „Tú ste včera nemal. Všimol by som si ju, nedá sa
prehliadnuť. A pohybujete sa tak nejako strnulo, akoby ste mal
bolesti. Včera ste bol omnoho sviţnejší.―
„A-ha. To nic není. Taková hloupost. Uklouzl jsem ve sprše
a potloukl se…―
369
„Hm, to dáva zmysel. Neveril by ste, koľko úrazov sa podľa
štatistiky ľuďom prihodí v sprche… Aspoň to tí ľudia tvrdia…―
Marek pokrčil lhostejně rameny. „Pochybujete o tom?"
„Ale nie, predsa by ste mi neklamal, však? Počujte, je vaša
pani doma?― změnil kapitán téma.
„Kvŧli tomu jste přijel? To jste jel zbytečně. Včera jsem vám
přece řekl, ţe odjela i s dcerou pryč,― opáčil Marek podráţděně.
„Iste, to ma len teraz tak napadlo. Rád by som si s vašou pani
pohovoril. Vy ste ţenatý, však?―
„Víte zatraceně dobře, ţe ano. I tohle jste si včera vlastnoručně nadatloval do protokolu. Ptal jste se mne na to asi desetkrát. Ano, jsem ţenatý a mám dceru,― začínal být Marek rozčilený.
„Nevlastnú dcéru.―
„No a co? Vadí to snad něčemu? Nebo někomu?― najeţil se
uţ Marek. Měl pocit, ţe jestli ten zvědavý policajt brzy neodejde, dostane hysterický záchvat. Byl k smrti unavený, přetaţený, vystresovaný, zbitý a začínalo toho na něj být moc.
„Ale vôbec nie. Len som vám chcel ukázať, ţe si niečo zo včerajška predsa len pamätám. Ale späť. Čiţe vaša pani doma nie
je, ţe?―
„Máte pravdu. Není doma. Vidíte ji tady někde? Nevidíte.
Není doma. A není ani v práci. Odjela s dcerou k mým rodičŧm
do Brna. Opakuji to po stopadesáté. Mŧţu vám být já nějak
uţitečný? Protoţe moje ţena doma skutečně není.―
„To iste môţete. Ale vzhľadom na to, ţe som sa s vašou pani
chcel baviť o vás, tak s tým budem asi musieť počkať. Kedy ţe
odcestovala?―
„Včera dopoledne," nepatrně zaváhal Marek. Valkovi se
blýsklo v očích. „Ale to taky víte,― dodal rezignovaně.
„Viete, je to naozaj zvláštna náhoda…,― prohodil konverzačním tónem. „Vaša pani odíde s dcérou k matke a vy chvíľu nato
objavíte mŕtvolu…―
Marek zrudl. „Ano, je to náhoda. Kdyby neodjela s dcerou
k matce, nešel bych já včera k panu Hriňovi a neobjevil bych
jeho mrtvolu."
„Hm, to by mohlo byť. A vráti sa vaša pani čoskoro?―
370
„Obávám se, ţe ne. Vídají se s rodinou velice málo, a tak kdyţ
uţ tam s dcerkou jedou, zŧstanou tam vţdy delší dobu.―
„Chápem. Týţdeň, dva…,― nadhodil policista.
„Moţná. Asi tak dva. Moţná tři. Podle toho, jak se jim tam
bude líbit. Proč jste se chtěl s mou ţenou bavit o mně? Jsem
snad já podezřelý z té vraţdy?―
„Mne stále vŕta v hlave ten jej včerajší odjazd. To bolo náhle
rozhodnutie, alebo ste to plánovali uţ dlhšie?―
„Promiňte, pane kapitáne, ale co je vám do toho? Souvisí to
snad nějak se smrtí Jardy?―
„Ktovie, čo všetko spolu súvisí,― prohodil kapitán zamyšleně.
„Vy ste študovaný človek, pán magister, nemôţem si spomenúť, ako sa ten filozofický prúd, čo tvrdí, ţe všetko súvisí so
všetkým, volá. Pomôţte mi, prosím, je to dialektika?―
Marek přimhouřil oči. „Tu větu řekl Engels. To vám asi
utkvělo z nějakého toho vašeho školení,― neubránil se jedovatosti. Policista se lehce usmál. Marek se zamračil, ten člověk
proti němu byl všechno, jenom ne hloupý, a bylo zbytečné
a nebezpečné ho takhle provokovat. Zamyslel se a pokračoval:
„Víte ale, co znamená slovo dialektika ve svém pŧvodním významu?―
Kapitán nadzvedl zvědavě obočí.
„Umění vést polemiku a zjišťovat pravdu odhalováním rozporŧ v řeči odpŧrce.―
Tentokrát policista překvapení nehrál. „To sú mi veci,― prohodil. „Tak to vidíte. Nielen, ţe sa u vás odnaučím fajčiť, ale
ešte som sa aj niečo uţitočné priučil. Mali by sme spolu tráviť
viac času. Ako ste to vravel… odhaľovanie rozporov v reči odporcu. Veľmi pekné…,― pochvaloval si spokojeně. „To je vlastne pre policajta celkom uţitočná vecička, taká dialektika, nemyslíte?―
„To nepochybně,― odpověděl Marek chladně, kterého zamrzelo, ţe úplně zbytečně zabředává do rozhovoru. „Jestli máte
o studium filozofii hlubší zájem, doporučím vám nějakou literaturu. Ale teď by mě skutečně zajímalo, jestli jsem podezřelý
z té vraţdy.―
„Je to pre vás dôleţité?― opáčil kapitán.
371
„Samozřejmě, ţe je to pro mě dŧleţité. Je na tom něco divného? Protoţe pokud nejsem podezřelý z té vraţdy, tak asi náš
rozhovor ukončím. Opravdu pospíchám.―
„A ak podozrivý ste?―
„Tak si najdu právníka.―
„Potrebujete právnika?―
„Chcete mi snad nějakého doporučit?―
„Nie, ani nie. Ale nebojte sa. Ak ţiadneho advokáta nepoznáte, tak by ste v prípade potreby dostal nejakého prideleného ex
offo. Na štátne útraty. Ja som mal na mysli, či vy osobne máte
pocit, ţe by ste mal mať právnika.―
„Nerozumím.―
„No predsa, či sa cítite v niečom vinný.―
„Nezabil jsem ho, jestli se ptáte na toto.―
„Nepýtam sa na toto. Ale keď uţ ste to načal, pán magister, ja
si naozaj nemyslím, ţe ste ho zabil. To by ste sa správal inak.
Ale zároveň som bytostne presvedčený o tom, ţe viete omnoho
viac, neţ sa mi celý ten čas snaţíte nahovoriť. Som presvedčený, ţe mi od prvej chvíle klamete,― ztvrdl kapitánovi pohled. „A
mňa by strašne zaujímalo, prečo to robíte. A tieţ by ma trebárs
zaujímalo, ako dlho ste pána Hriňu poznal? Nevadí vám, ţe sa
na to pýtam, však? Keď za jeho smrť nemôţete, iste máte záujem, aby sa to čo najrýchlejšie vysvetlilo.―
„To jistě mám. Jen bych rád věděl, proč jste si zasedl právě
na mě,― řekl Marek kysele.
„Zasadol? Nie, to nie. Mrzí ma, ţe to vidíte takto… A pritom
je to také jednoduché. Ja som totiţ bezradný, pán magister. Ste
zatiaľ jediný svedok, ktorého máme. Tak sa nečudujte, ţe sa
snaţím chytať kaţdej maličkosti. Tá vraţda, a tá jej brutalita, to
nedáva v tunajších pomeroch ţiadny zmysel. Viete, ţe posledná
vraţda se tu u vás v obci stala v roku 1946? V januári. Naschvál
som si to vyhľadal v archíve. Strávil som v práci celú noc, aby
som za vami prišiel pripravený. Bolo to vybavovanie účtov
z vojny. A od tej doby nič, aţ teraz. Práve pán Hriňa. Prečo
teraz a prečo on, pýtam sa? Majetok, ktorý by stál za reč, zrejme ţiadny nemal, prečo teda? Mal snáď nepriateľov? Alebo
vedel niečo, čo vedieť nemal? Neviete?―
372
„Jak to mám vědět?― povzdechl si Marek. Ten zatracený polda krouţil nebezpečně blízko.
„Prepáčte. Vidíte, uţ sa zase svojimi otázkami obraciam na
vás. Ja proste neviem, koho iného by som sa mal na tie veci
pýtať.―
„Určitě se tady najdou lidé, kteří ho znají, vlastně znali, lépe
a déle neţ já. Já jsem se sem přistěhoval poměrně nedávno.―
„Áno. Niekde to tu mám poznamenané,― listoval kapitán
malým odrbaným notýskem. „Tu je to. Pätnásteho júla deväťdesiatosem ste sa oţenil s vašou terajšou pani a získal vďaka
tomu slovenské občianstvo.―
„Srpna.―
„Ako prosím?―
„Bylo to v srpnu. Ne v červenci.―
„Výborne, ďakujem. Vidíte, zase máme o jednu nezrovnalosť
medzi nami menej. To tá jazyková bariéra. Ale predstavte si,
mám ţenatého kolegu a ten si výročie svojej svadby vôbec nepamätá. Ale je pravda, ţe on uţ je ţenatý podstatne dlhšie neţ
vy. Tak v auguste, hovoríte. Hneď si to tu opravím. Ale v tom
čase uţ ste tu nejakú dobu prebýval, však?―
„Ano. Přebýval jsem tady. Máte proti tomu nějaké námitky?
Mravnostní nebo takové nějaké?―
„Chráňpánboh. Do toho ma predsa nič nie je.―
„S tím vřele souhlasím. Co chcete vědět dál?―
„Uţ som sa pýtal. Ako dlho ste pána Hriňu poznal?―
„Od konce roku 1997. Byl pravidelným návštěvníkem u nás
v bufetu. Chodil tam většinou na pivo a na rum. Takţe jsem ho
znal jenom jako štamgasta. Osobně nijak blíţ.―
„Takţe, ak tomu dobre rozumiem, prvýkrát ste ho videl koncom roku 1997…―
„Ne, to ne. Tak jsem to neřekl. Znám ho od toho roku 1997,
ale uţ před tím jsem ho jednou potkal nahoře v lese. To bylo
rok nebo dva předtím. Nepamatuji se přesněji, je mi líto.―
„To nevadí. Kde hore v lese máte na mysli?―
„Nahoře na Muráňské planině. Jezdíval jsem tam jako turista a jednou jsem se s Jardou potkal u nějakého táboráku. Nejspíš na Studni, to uţ ale opravdu nevím.―
373
„To je úţasné. Vy si pamätáte kaţdého, s kým ste sa kedy
stretol na Muránskej planine? To museli byť stovky ľudí. Musím vám priznať, ţe máte obdivuhodnú pamäť.―
„Nemám obdivuhodnou paměť a kaţdého si samozřejmě
nepamatuju. Ale Jarda se dal těţko přehlédnout.―
„Tak to je úplná pravda. Viete, pán magister, aj to je jeden
z dôvodov, prečo si v skutočnosti vôbec nemyslím, ţe ste ho
zabil práve vy. Pri všetkej úcte k vám, vyzeráte celkom vo forme, ale tak doriadiť by ste ho sám nikdy nedokázal. Ako by
som to povedal…, on bol proste omnoho vyššia váhová kategória neţ vy. On sa predtým, neţ ho premohli, bil ako lev.
A keby vás tými svojimi tlapami aspoň raz trafil, bolo by to na
vás ešte dlho vidieť. To by ste tých modrín po tvári mal oveľa
viac neţ tú jednu na brade. Ale nakoniec ho aj tak premohli
a urobili z neho fašírku…―
„Sakra, pane kapitáne, jsem sice rád, ţe jste mi tak hezky
a názorně vysvětlil, proč jsem ho nemohl zabít, ale kdyţ mluvíte o mém mrtvém příteli, nemohl byste se vyjadřovat o něco
ohleduplněji?―
„Pozor na tú dialektiku, pán magister. Myslel som, ţe ste
neboli priatelia. Ţe ste sa osobne nijako bliţšie nepoznali. Ţe to
bol iba štamgast. Citujem vás presne?― přimhouřil kapitán oči
a viditelně se bavil. „Ale to teraz nie je podstatné. Viete, my uţ
máme výsledky pitvy pána Hriňu, doktori na ňom tieţ pracovali celý večer. Je to dosť hrozné čítanie, to vám poviem. Predstavte si napríklad, ţe aby ho tí útočníci vôbec zvládli, museli
ho schromiť. Mal dve guľky v ľavom kolene, predstavte si to.―
Markem to hluboce otřáslo. „Jak to, ţe mu to neutrhlo nohu?―
„Správne sa pýtate. Máte so zbraňami nejaké skúsenosti?―
zeptal se nevinně kriminalista.
„Jenom z vojny,― nenechal se Marek tentokrát nachytat.
„Takţe ani nemáte doma ţiadnu zbraň?"
„Ne."
„Ani ste nemali?"
„Ne, nemáme a neměli jsme doma ţádnou zbraň."
374
„Aha. To máte tak, ten, kto mu to urobil, strieľal
z maloráţnej pištole. Niekto by to moţno za zbraň ani nepovaţoval…―
„To není náš případ. Nemáme doma ani maloráţnou zbraň.
Uţ jste spokojený? A vŧbec, myslel jsem, ţe takoví darebáci
budou vyzbrojeni něčím účinnějším,― dostal ze sebe Marek.
„To záleţí na tom, čo od tej zbrane očakávate. Ak chcete mať
istotu, ţe váš súper ranu nepreţije, zaobstaráte si kanón. Štyridsaťpäťku alebo niečo také. Potom je vcelku jedno, kam ho
zasiahnete, spravidla je to smrteľné, zasiahnutý človek umrie
na šok. Ak chcete iba ublíţiť, zmrzačiť, spôsobiť bolesť, je na to
maloráţna zbraň ako stvorená. Samozrejme, dá sa ňou aj zabiť,
keď sa trochu snaţíte. Alebo naopak keď nedávate pozor.―
„Tomu nerozumím.―
„Konkrétne pán Hriňa. Keby ten strelec nemieril veľmi dobre, mohol pánovi Hriňovi prestreliť srdce alebo hlavu a zabiť
ho. Aj dvadsaťdvojkou. Ale on mieril presne.―
„Proč mi to všechno vykládáte?― zeptal se Marek otřeseně.
Silou vŧle se snaţil nemyslet na to, ţe Andrea je v rukou právě
takových lidí.
„Myslel som, ţe vás to zaujíma. Ale počujte, vy nevyzeráte
vôbec dobre,― podotkl detektiv. „Ste celý bledý a povedal by
som, ţe sa trochu trasiete. Nie ste chorý?―
„Moţná. Nějak se necítím dobře. Co kdybyste mne pro
dnešek uţ omluvil?―
„Samozrejme. Uţ som chcel aj tak odísť, mám na dnes naplánovaný zaujímavý výlet. Pracovný, samozrejme. Len mám
ešte jednu otázku, pán Koudelka. Máte nejakých zamestnancov?―
„Ne. Proč?―
„Keď je vaša pani u rodičov a vy sa tu so mnou tak trpezlivo
zhovárate, kto teda obsluhuje v tom vašom bufete?―
„Nikdo. Po dobu manţelčiny dovolené je zavřeno. Já musím
chodit do sluţeb na planinu.―
„Pravda. To znie logicky. Prepáčte, ale nemohli by sme sa
tam ísť spolu pozrieť?―
„Do bufetu? A proč?―
„Zo zvedavosti. Ak by to bolo moţné.―
375
„Povolení na to máte?―
„Povolenie by som potreboval, keby som u vás chcel urobiť
domovú prehliadku. A to nechcem. Aspoň zatiaľ. Ja by som
tam len rád, s vaším dovolením a doprovodom, nazrel. Myslíte,
ţe je to moţné? Bez povolenia? Prejdeme sa na čerstvom vzduchu a vám sa moţno uľaví.―
„Kdyţ myslíte. Pojďte se mnou,― zabručel Marek a těţce se
zvedl z křesla. Vyšli před dŧm a vydali se společně směrem
k nádraţí. Mladý policista se drţel dva kroky za nimi.
„To bolo vaše auto?― zeptal se kapitán jen tak mimochodem,
kdyţ zahnuli za roh.
„Ta zelená škodovka? Ano, to je naše.―
„Nie. Myslel som to čierne Audi na ulici.―
Marek se zachvěl. „Ne. To není moje auto. My máme jen tu
zelenou škodovku,― řekl a trnul, ţe další logická otázka bude,
jestli neví, komu tedy ten černý vŧz patří.
V policistově kapse náhle zapípal mobilní telefon. „Prepáčte,― omluvil se Valko a zapnul přístroj. Otočil se k Markovi
zády a chvíli s někým úsečně hovořil, přičemţ pouţíval prakticky jen slova ano a ne. Marek pochopil, ţe nechce, aby si domyslel, co je předmětem hovoru.
Valko skončil a znovu se otočil k Markovi. „Mám pre vás zlú
správu, pán magister,― oslovil ho a Marek zbledl. „Musíme
tentokrát tú našu spoločnú návštevu vášho podniku odloţiť.
Mám nejaké povinnosti.―
„To mě skutečně mrzí,― odpověděl Marek hodně neupřímně
a v duchu se mu ulevilo.
„Čo sa dá robiť,― přijal to kapitán stoicky. „Moţno keď sem
prídem nabudúce, budem mať väčšie šťastie a budete mať
otvorené v bufete a moţno tam bude aj vaša pani. Mohol by
som potom spojiť príjemné s uţitočným.―
„Jak to myslíte?―
„Tým príjemným myslím, ţe by som ochutnal nejakú vašu
špecialitu, a tým uţitočným ten zvyšok,― vysvětlil a Marek se
raději nezeptal, co všechno míní tím zbytkem.
„Ozaj, kedy ste vravel, ţe sa vaša pani vráti?― zeptal se policista nevinně.
„Neříkal jsem to.―
376
„Ach, pravda. Vy ste to predsa nevravel,― usmál se Valko. „Vy
ste vravel, ţe išla k matke a neviete, kedy sa vráti. Úplne som
na to zabudol. Tá moja hlava,― posteskl si kapitán, docela srdečně se s Markem rozloučil a vydal se ke své sluţební Felicii.
Uţ seděl za volantem, kdyţ ještě stočil okénko a zavolal: „Pán
magister, to ste vedel, ţe pán Hriňa bol kedysi policajt?―
Marek zavrtěl hlavou. „Ne, to jsem nevěděl. Skoro vŧbec
o sobě nemluvil,― odpověděl a chtěl odejít.
„Aha, ešte jedna vec, pán magister, rozhodol som sa, ţe sa
dnes pridám k výprave, ktorú budete sprevádzať po planine.
Nevadí vám to, ţe nie? A zariadite to, však? Rád vás spoznám,
takpovediac, v akcii. A aspoň budeme mať príleţitosť ešte sa
trochu pozhovárať…―
Spokojeně se usmál, kdyţ viděl, jak to s Markem zamávalo,
zavřel okýnko a rozjel se.
Auto uţ bylo za zatáčkou, ale otřesený Marek pořád stál
u silnice. Přemýšlel, jak těm dvěma gaunerŧm, co ho hlídají
doma, vysvětlí, ţe do té práce dneska prostě musí. A ţe to neudělal schválně. A také přemýšlel, jak to přijme Anton, který
někde drţí Andreu…
X
„Kam si šiel, ty hajzel? O čom si sa s tým policajtom tam
vonku rozprával?― přivítal Marka vzteky nepříčetný Fred, kdyţ
se Marek konečně vrátil do domu. Vrhl se k němu, popadl ho
za košili a začal s ním cloumat jako smyslŧ zbavený. „Vieš dobre, čo vravel Anton! S nikým nesmieš hovoriť sám! Toto si odskáčeš, ty kurva!―
Kdyţ o tom Skoba později přemýšlel, nedokázal říct
s jistotou, kdo koho praštil jako první. Jestli to byl vzteklý
a vynervovaný Fred, který si chtěl na Markovi zchladit ţáhu za
dlouhé čekání v loţnici, kdy se nesměl ani hnout, ba ani dýchat
nahlas, aby se neprozradili, nebo Marek, ve kterém „bouchly
saze― a uvolnil se v něm ve výbuchu agresivity všechen ten
nahromaděný stres a adrenalin z posledních dvou dnŧ.
V kaţdém případě se oba muţi v další vteřině váleli v sevření
po zemi, převraceli nábytek a častovali se nemilosrdnými ra377
nami a kopy. Fred rvačku prokládal sprostými nadávkami,
Marek bojoval mlčky, ale o to zarputileji. Vývojem situace zcela
zaskočený Skoba se stáhl ke zdi a do bitky se nevměšoval.
Předpokládal, ţe si jeho parťák s Markem brzy poradí, ale zmýlil se. Byl to právě Marek, který se rozpomněl na všechny špinavé triky z hospodských rvaček a získal brzy navrch. Několika
zákeřnými údery Freda ochromil, dostal ho pod sebe, posadil
se mu na břicho a tvrdými pěstmi mu bezohledně rozmlátil
obličej. A byl to teprve praskot Fredových kostí, co probralo
Skobu ze šoku a přimělo ho přiskočit mlácenému příteli na
pomoc. Jenţe rozjetý Marek se nedal jen tak snadno zastavit.
Aţ pistole, která se mu zavrtala do zátylku, ho přesvědčila, aby
zvedl paţe a přestal Freda mlátit.
Skoba Marka odhodil bokem a přiklekl ke zmlácenému kamarádovi. Obličej měl Fred zalitý krví, přední zuby vymlácené,
dolní čelist a nos na několikrát přeraţené. Jestli nebyl
v bezvědomí, tak mu k tomu moc nechybělo. Jen leţel a chroptěl. Skoba ho převrátil na bok, aby se neudusil vlastní krví,
vstal a několikrát přejel pohledem z Freda na Marka a zpět.
Naprosto nechápal, kde se v Markovi vzalo tolik síly a brutality, kde se v něm vŧbec vzala odvaha se jim vzepřít.
Byl přesvědčený, ţe mají Marka plně ve své moci, ţe ho mohou ovládat, ţe si k němu mohou dovolit naprosto cokoliv, a ţe
si on od nich musí nechat všechno trpně líbit. Nikdy ani na
okamţik nepočítal s tím, ţe by se jim snad aktivně postavil na
odpor. To prostě bylo nemoţné.
Kdyţ na něj byli dva, cítil se silný a byl přesvědčený, ţe jim
vše projde. Teď byl ale Fred mimo hru a Skoba tady zŧstal sám
s tím psychopatem a s kamarádem, který potřeboval akutně do
nemocnice. Dostal z Marka strach. Díval se na něj, jak stojí
zády ke stěně, ruce má sice svěšené, ale rozbité a zkrvavené
pěsti stále pevně zaťaté a připravené pokračovat v mlácení
kohokoliv, čelo zalité potem, viděl, jak prudce oddechuje, ale
zároveň ho spaluje pohledem, ve kterém nebyl ani náznak
pokory nebo strachu. Vŧbec se mu to nelíbilo. Takhle to přece
nemělo být!
„To si posral,― řekl rozčilený a pobledlý Skoba a hlas se mu
zachvěl. „Kurva, to si posral,― zopakoval a vrtěl přitom hlavou.
378
„Toto budeš skurvene ľutovať,― dodal výhruţně, ale neznělo to
moc přesvědčivě a ani on sám neudělal nic, aby svým slovŧm
dodal váhu.
„Ale hovno,― procedil Marek skrze zuby. „Lituju spousty věcí,
který jsem v ţivotě udělal nebo neudělal, ale tohle mezi ně
nepatří. Ani omylem. Maximálně lituju, ţe ta sračka zŧstala
naţivu,― podíval se pohrdlivě na leţícího Freda a vyslal směrem
k němu krvavou slinu. Uţ na koberec ohledy nebral, pokoj i tak
vypadal jako po výbuchu granátu.
„Anton ťa za to zabije,― řekl Skoba vystrašeně.
„Pche, stejně to chtěl udělat,― vysmál se mu Marek cynicky
a přistoupil k němu blíţ. Skoba před ním instinktivně couvl.
Byť měl v ruce zbraň, bál se ho. Marek se ušklíbl. Ignoroval
pistoli, přistoupil ještě blíţ a zasyčel Skobovi do obličeje: „Poslyš, ty se hlavně postarej, ať Anton nic neudělá Andree. Co
uděláte se mnou, na to kašlu. Ale jestli ublíţíte mé ţeně, tak
chcípnete. Všichni. Jeden po druhým. A začnu tebou, to si
pamatuj,― dodal výhruţně.
Skoba jen zíral. Takhle si to nepředstavoval ani v nejhorších
snech. „A ako asi mám Antonovi vysvetliť, ţe Fred je zrelý do
nemocnice?― dostal ze sebe a ukázal na leţícího a chroptícího
přítele.
„Jak chceš. Zapoj fantazii. Řekni mu třeba, ţe si šlápl na
tkaničku, kdyţ šel dolŧ ze schodŧ. Nebo ţe ho praštila vrtule
nízko letícího letadla. Nebo ţe se srazil s rozjetou lokomotivou.
Mně je to jedno. Ale teď mě dobře poslouchej. Já teď jdu do
práce. Musím tam jít, protoţe tam bude i ten policajt. Jede tam
extra kvŧli mně. Chce pokračovat v tom posraným rozhovoru.
Právě to mně venku říkal.―
„Ale to predsa nejde!― vykřikl Skoba. „Ty tam nesmieš ísť!
Anton jasne povedal, ţe to máš zrušiť!―
„A jak asi, ty debile?― vybuchl Marek. „Tohle není mŧj nápad! Jo, jasně, mŧţu tam nejít. Ale pak si pro mě nejspíš přijde
pár borcŧ v kuklách! Co mám asi tak dělat?! Nemám na výběr!― Zamyslel se. „Pojď tam se mnou, jestli máš strach, ţe se
s tím policajtem na něčem domluvím,― navrhl. „Protáhnu tě
tam. A mŧţeš mě přitom hlídat,― dodal sarkasticky.
Skoba zbledl a ošil se. „To nejde,― zachraptěl.
379
„Proč by to nešlo?―
„Ten policajt ma pozná,― nerad přiznal Skoba. „Uţ sme sa
predtým to… stretli. Nesmie ma vidieť. Spoznal by ma.―
Marek zdvihl obočí a ušklíbl se. „To abys moc nevystrkoval
ksicht, ţe?―
„Kurva!― zařval Skoba, kterému ujíţděly nervy. „Tak mi poraď, čo mám robiť?―
„Já?― opáčil Marek. „Ty nevíš, co máš dělat? Hele, jestli seš
strachy tak posranej a neumíš se rozhodnout sám, tak zavolej
Antonovi, vysvětli mu situaci a popros ho o radu.―
Marek byl teď úplně klidný a paradoxně se cítil velice dobře.
Sebevědomě. Psychicky mu strašně pomohlo, ţe Freda tak
zmlátil. Dokázal sobě i těm druhým, ţe s ním nebudou mít
jednoduchou práci, ţe s ním prostě musí počítat. A ţe si nenechá všechno líbit. Ţe má taky zuby a kouše.
Uvaţoval, jak to změnilo poměr sil. Fred byl mimo hru, to
bylo v kaţdém případě dobré. Nevěděl, kolik lidí si s sebou
Anton přivedl, ale kaţdý, se kterým si nemusel dál dělat starosti, byl dobrý. Jednoho vyřadil Ron, druhého teď on. To jsou
dva. Ale kolik jich ještě zbývá kromě Antona? Skoba je jeden.
A kolik dál? Jeden? Dva? Tři? Nevěděl. Ale to nebylo tak podstatné, podstatnější bylo, ţe dva byli mimo. Napadlo ho, ţe by
se pokusil zneškodnit i Skobu. Mohl by to dokázat. Teď by na
to byla dobrá příleţitost, Skoba byl pořádně vyděšený. A Marek
si věřil. Dokázal by to.
Zatímco si měřil Skobu pohledem, při němţ ten blednul,
kalkuloval v hlavě, co by tím získal a co ztratil. K plusŧm patřilo, ţe by ubyl další protivník, to zejména. Získal by zbraň.
A dostal by se mimo kontrolu té bandy a to by bylo taky dobré.
Špatné naopak bylo, ţe neměl tušení, kde Anton Andreu drţí.
Mohlo to být kdekoliv. Neměl čas, aby je hledal, Anton se kdykoliv mohl pokusit se Skobou spojit a kdyby se mu nedovolal,
bylo by zle. Kdyby navíc zjistil, ţe mu Marek zneškodnil dva
muţe, přestal by brát ohledy na Andreu. Ublíţil by jí nebo by ji
zabil, to bylo téměř jisté. Ne, Skobu Marek potřebuje, aby ho
k Antonovi zavezl. A taky, aby teď Antonovi vysvětlil, ţe jejich
plány budou muset ještě o pár hodin posunout. Skobu teď
musí vyuţít jako prostředníka.
380
„Vytáhni mobil a zavolej Antonovi,― přikázal Skobovi a ten
ho poslechl. Udělal to s takovou rychlostí, ţe se Markovi zablesklo v očích. Uvědomil si, ţe se Skobou si nemusí do budoucna dělat velké starosti. Ten člověk se ho tak bojí, ţe uţ
velké nebezpečí nepředstavuje. Takţe moţná ne tři, ale dva
a půl jistě, usmál se Marek spokojeně v duchu.
X
„Pán Koudelka, čakal som opak, ale je toho čím ďalej viac,
o čom sa budeme musieť váţne pozhovárať,― řekl Anton mrazivě, kdyţ si vyslechl Skobovu verzi toho, co se v Rudné dnes
ráno stalo, a vyţádal si k telefonu Marka. „A taktieţ som očakával, ţe sa dnes dopoludnia uţ uvidíme.―
„To je mi jasné,― odpověděl Marek. „Tak mi ale řekněte vy, co
mám dělat. Mŧţu se samozřejmě na toho policajta vykašlat.
Netuším ale, jaký to bude mít následky.― Anton mlčel, a tak
Marek pokračoval. „Taky mŧţe jít Skoba se mnou, aby mě měl
na očích.―
„Uţ ste počul, ţe to nie je moţné,― odpověděl Anton stále tím
tichým, chladným hlasem. „Viac sa k tomu nebudem vracať.
Ale povedzte mi, pán Koudelka, čo presne sa stalo medzi vami
a Fredom?― Teď jeho hlas zněl vyloţeně nebezpečně.
Marek zauvaţoval a vsadil na upřímnost. „Napadl mě a já se
bránil. Byl jsem silnější.―
„Urobil ste veľkú chybu, ţe ste ho tak zmlátil…―
„Jo, já vím. Měl jsem je zmlátit oba,― zahrál Marek vabank.
„Dokázal bych to, jsou to sračky,― dodal a hodil pohrdavým
pohledem po Skobovi, který se snaţil aspoň trochu ošetřit Freda a dělal, ţe neposlouchá.
„Hm, to ešte preberieme. Môţete mi ale povedať, prečo ste to
neurobil? Mohol ste byť voľný…―
„Já ano, ale ne má ţena. My dva máme dohodu, kterou já
hodlám dodrţet. Ţe ty vaše gorily nemají v hlavách mozky
a toto nechápou, za to já fakt nemŧţu.―
„Hm. Inými slovami, čakáte, ţe ja tú dohodu dodrţím tieţ. Je
to tak?―
„Správně.―
381
Anton se zamyslel. „Bude lepšie, keď do tej práce pôjdete.
Skoba vás z pochopiteľných dôvodov sprevádzať nebude. Vyzdvihne vás o tretej popoludní, bude čakať s autom na konci
Muráňa smerom na Revúcu. Viete, kde to je?―
„Samozřejmě,― zavrčel Marek, zatímco usilovně přemýšlel,
kde tím směrem by se mohl Anton s ostatními ukrývat. Ţe by
byli aţ v Revúci? Dávalo by to smysl, ve městě se snáze ztratí…
„Výborne. A pán Koudelka, nemusím vás hádam upozorňovať, čo sa stane, keď sa uţ od tejto chvíle nebudete správať
veľmi, veľmi rozumne…―
„Ne, to nemusíte,― odpověděl Marek a spolkl uráţku, která se
mu drala na jazyk. Nic by tím nezískal.
„Dobre. A teraz mi dajte naspäť Skobu, vysvetlím mu jeho
úlohy.―
X
Neděle, 18. června 2000, 9:15 - Muráň
„Váţení, dovoľte, aby som vám predstavil vášho dnešného
sprievodcu, pána magistra Mareka Koudelku,― představil oficiálně v muráňském infocentru Štefan Marka jeho dnešním klientŧm. „Je to jeden z našich najlepších sprievodcov, môţete sa
ho spýtať na čokoľvek a určite pre vás bude mať zaujímavú
odpoveď.― Marek se lehce uklonil a snaţil se, aby na jeho obličeji nebylo vidět, ţe by byl nejraději někde úplně jinde.
„Toto sú manţelia Adam a Beáta Tóthovci z Bratislavy,― pokračoval dobrosrdečný Štefan. „Pan Tóth je dlhoročným zamestnancom ministerstva pôdohospodárstva.―
„Preţil som vo funkcii uţ sedem ministrov,― pochlubil se
upocený tlouštík s neklidnýma očima.
„Tóthová,― utrousila tlustá blondýna neurčitého věku a jako
leklou rybu podala Markovi svou tučnou ruku plnou zlatých
prstenŧ. Zdvořile ji stiskl, ale bylo mu to nepříjemné. Postavil
se před třetího klienta a odhodlaně se napřímil a podíval se mu
do tváře.
„A tento pán sa volá Jozef Valko. Pracuje v Slovenskej poisťovni v Banskej Bystrici,― dokončil Štefan seznamová382
ní. „Prihlásil sa na poslednú chvíľu, ale je vás len pár, tak to
snáď nebude pre nikoho z vás ţiadny problém.―
Valkovi se na tváři rozlil široký dobrosrdečný úsměv. „Veľmi
ma teší, pán Koudelka. Uţ som o vás veľa počul a určite sa vás
budem cestou vypytovať na kopu vecí. Dúfam, ţe so mnou
budete mať veľkú trpezlivosť, ja som strašne zvedavý človek,―
řekl a pevně Markovi sevřel pravici. Marek se mu utrápeně
zahleděl do očí, ale neviděl tam nic jiného neţ srdečný zájem
zvědavého turisty.
„Tým by sme mali formality za sebou. A mne neostáva nič
iné, neţ vám zaţelať, aby ste mali pekný deň a aby vám pobyt
v Národnom parku Muránska planina priniesol zábavu aj poučenie. A teraz uţ vás prenechám starostlivosti vášho sprievodcu. Dovidenia popoludní,― rozloučil se nic zlého netušící dobrosrdečný Štefan a šel seznamovat další skupinky turistŧ
s jejich prŧvodci.
X
„Marek, prosím pekne, povedz mi úplne presne, čo sa tam
stalo,― zeptal se nešťastně Štefan o pár hodin později. Seděl za
svým stolem v kanceláři v infocentru, hlavu si drţel v dlaních
a prsty si mnul oči. „Budem sa s ním musieť ísť porozprávať
a urobiť zápis a chcem poznať najprv tvoju verziu. Vieš, ţe ten
chlap chce na teba a na celú správu podať ţalobu?―
„Ţalobu? On na mě? Ať jde do prdele! Já na něho podám
ţalobu!― vybuchl Marek. „Vţdyť on umlátil klackem chráněný
zvíře!―
„Marek, tá vretenica uštipla jeho ţenu. A nebuď sprostý,
prosím…―
„Štefane, ta zmije se jenom bránila. Kdyby mě ta baba poslouchala, tak by se jí to nikdy nestalo! Kráva jedna pitomá!―
„Marek, prosím ťa…―
„Je to tak! Od samého začátku si dělala, co si umanula!―
„Marek, znovu ťa prosím, nekrič na mňa. Ja ťa počujem, aj
keď rozprávaš úplne normálne. Naozaj nemusíš revať.―
„Omlouvám se, náčelníku. Ale proč vţdycky doplatí nevinný
zvíře na lidskou blbost?―
383
„Marek, v tom máš nepochybne pravdu, ale tak náš najväčší
problém nestojí. Ten ministerský úradník tvrdí, ţe si ho fyzicky
napadol. Dokáţeš si predstaviť, ako strašne by ublíţilo našej
práci, keby sa to potvrdilo?―
„Ale to přece vŧbec není pravda!― vybuchl znovu Marek rozhořčeně. „Já mu akorát sebral ten klacek! Pravda je, ţe jsem
měl chuť ho o něj přerazit, ale neudělal jsem to! Chtěl jsem, ale
neudělal jsem to. Nejsem blázen.―
„Dobre. To mi zatiaľ stačí,― zvedl se Štefan s povzdechem.
„Pôjdem za nimi a skúsim to dať do poriadku. Ty si zatiaľ sadni
sem ku stolu a napíš mi písomnú správu. Čo najpodrobnejšiu.―
Marek se na něho zaraţeně zahleděl. „Ty si myslíš, ţe jsem
ho napadl,― konstatoval zklamaně.
„Ja dúfam, ţe nie, Marek. Ale v poslednej dobe sa správaš
čudne. A zvlášť dnes. Nehnevaj sa na mňa, ale ja ťa vôbec nepoznávám. Stalo sa snáď niečo, o čom by som mal vedieť?―
Marek se zarazil a chvíli trávil, co si vyslechl. „Štefane, kdyţ
nevěříš mně, tak se zeptej toho Valka,― řekl nakonec rezignovaně. „Byl u toho. Ať to rozhodne. Jestli to taky viděl jako útok
na zákazníka, já se podřídím a ponesu následky."
„Aţ tak mu veríš?―
„Jo. On není ţádnej pojišťovák, je to policajt. A je tady kvŧli
mně,― ušklíbl se Marek hořce. „Ale neprozrazuj, ţe to víš, nech
to na něm.―
Štefan si ho chvíli zaraţeně prohlíţel. „My dvaja sa budeme
musieť čo najskôr porozprávať, Marek. Netuším, čo sa to tu
deje, ale vôbec sa mi to nepáči. Najprv ale vyriešime túto lapáliu,― povzdechl si. „Tak dobre, urobím to, ako navrhuješ,― dodal a odešel do zasedačky.
X
Posadil se do křesla ke stolku, u něhoţ uţ seděli oba muţi,
ministerský úředník i policista vydávající se za pojišťovacího
agenta.
Valko naprosto klidně popíjel kávu, ale Tóth tu svoji ostentativně ignoroval. Seděl vzpřímeně jako svíčka, tvářil se ublíţeně
a vytvářel kolem sebe mrak dusného napětí.
384
„Pán Tóth,― oslovil ho Štefan mírně. „Telefonoval som do
Revúcej do nemocnice. Povedali mi, ţe vaša pani je v úplnom
poriadku. O dva dni ju pustia domov, chcú mať istotu, ţe sa
nedostaví ţiadna alergická reakcia. Môţete ju kedykoľvek navštíviť.―
S Tóthem to ani nehnulo. Kvŧli tomu tady neseděl.
„Dobre,― povzdechl si Štefan. „Poznám vaše obvinenie, ktoré
ste proti nám vzniesol a hovoril som pred chvíľou aj s pánom
Koudelkom. Musím priznať, ţe sa vaše názory na priebeh celého incidentu trochu rozchádzajú.―
„Môj právny zástupca vám vysvetlí úplne presne, ako to bolo.
Dostanete to písomne.―
„Myslíte, ţe je nutné, aby to zašlo aţ tak ďaleko?― zeptal se
Štefan smutně. „Áno, mal ste menšie nedorozumenie s naším
stráţcom, ale nič iného neţ nedorozumenie to nebolo. Obaja
ste jednali podľa svojho najlepšieho vedomia a svedomia. Vy
ste mal potrebu chrániť vašu pani, úplne pochopiteľnú, on zase
chránil prírodu. To je jeho povinnosť, skladal na to sľub.―
„Ale nie za cenu fyzického útoku na človeka!―
„A došlo k nemu?―
„To si píšte, ţe došlo!―
„Pozrite sa, pán Tóth, skúste sa na to pozrieť ešte z inej strany. Pán Koudelka vašej pani poskytol okamţite kvalifikovanú
prvú pomoc a veľmi operatívne zaistil jej prevoz do nemocnice.
Myslíte, ţe by ho to nemohlo vo vašich očiach ospravedlniť?―
„To predsa bola jeho povinnosť! Tak aké ospravedlňovanie!―
„Vy ste veľmi prísny človek,― řekl Štefan smutně. „Povedzte
mi, prosím, ako sa vlastne vašej pani stala tá nehoda?―
„No, ako. Trhala si jahody pri ceste a tá mrcha sa jej zahryzla
rovno do ruky.―
„Váš sprievodca vás neupozorňoval, ţe nemáte jahody trhať
práve z tohto dôvodu?―
Tóth zaváhal. „Nič sme nepodpisovali.―
„Ale vravel vám to, však?―
Úředník zarytě mlčel.
Štefan se podíval Valovi do očí. Policista se tvářil nezúčastněně, ale oči se mu smály. Náramně se bavil.
385
„Pán Valko,― oslovil ho Štefan. „Pán Koudelka mi povedal, ţe
sa mám spýtať vás, ako to v skutočnosti bolo. Ţe si je istý, ţe vy
mi poviete pravdu. Inými slovami, povedal, ţe keď si nebudem
vědieť rady, mám sa spýtať vás. Ţe vás povaţuje za úplne objektívneho a nestranného.―
„To vám naozaj povedal?― promluvil poprvé Valko. Vypadal
překvapeně.
„Áno. Myslíte teda, ţe by ste nám mohol popísať, ako sa ten
domnelý incident javil vám?―
„Prečo domnelý?― opáčil policista. „Ja som videl úplne skutočný a reálny incident. A uvaţujem práve o tom, ako sa k nemu mám postaviť.―
Štefan pobledl. „A ako to teda z vášho pohľadu bolo?― zeptal
se odhodlaně.
„Ráno, hneď po vašom odchode, nás pán Koudelka zoznámil
s našimi povinnosťami a s rizikami. Výslovne hovoril o nebezpečenstvách, kedy hrozí uštipnutie vretenicou. Nič sme nepodpisovali, prečo aj, ale počuli sme to všetci. Ako si pán Tóth
iste spomenie, jeho pani mala na tú tému niekoľko konkrétnych otázok,― sjel ministerského úředníka sarkastickým pohledem.
„Potom sme prechádzali dolinou, pán Koudelka nám odpovedal na naše početné otázky a sám nás upozorňoval na prírodovedné zaujímavosti. Pani Tóthová, napriek opakovaným
varovaniam pána Koudelku, sa neustále vrhala na kaţdú jahodu, ktorú uvidela.
Došli sme k prameňu vyvierajúcemu z travertínovej steny,
keď sa stala tá nehoda s vretenicou. Pani Tóthová sa opäť natiahla do trávy po jahodu a bohuţiaľ tam bola vretenica, ktorá sa
jej zľakla a v sebeobrane ju uhryzla do palca pravej ruky.
Pán Koudelka priloţil škrtidlo a aplikoval sérum proti hadiemu uhryznutiu. Potom vysielačkou privolal terénny automobil so zdravotníkom, ktorý pani Tóthovú odprevadil aţ do nemocnice.
No a teraz k tomu incidentu, ktorý sa stal. Zatiaľčo totiţ pán
Koudelka zachraňoval ţivot pani Tóthovej, jej manţel chytil
kus vetvy, našiel úbohú vydesenú vretenicu a surovo ju umlátil.
386
Bol som jeho činnosťou taký konsternovaný, ţe som nestačil
vôbec zakročiť. Pán Koudelka bol ale našťastie akcieschopnejší.
Priskočil tu k pánovi Tóthovi,― ukázal palcem na pobledlého
a potícího se tlouštíka, „a vykrútil mu z ruky tú palicu, aby ho
uchránil od páchania ďaľších priestupkov proti zákonu č.
287/1994 o ochrane prírody a krajiny.
Predpokladám, ţe vám pani Tóthová, aţ sa vráti
z nemocnice, pomôţe objasniť tie detaily, ktoré vám, predpokladám, ţe vzhľadom na vaše rozčúlenie, unikli,― řekl výsměšně Tóthovi.
„V kaţdom prípade, ja osobne som pripravený to, čo som
teraz práve povedal, zopakovať hoci aj pred prípadným
súdom,― obrátil se Valko zase ke Štefanovi.
„Ďakujem vám,― podíval se na něho Štefan vděčně. „Pán
Tóth,― otočil se k úředníkovi. „Ako sa zdá, naozaj sa jedná
o úplné nedorozumenie,― řekl bez sebemenší stopy ironie
v hlase. „Navrhujem, aby sme celú tú trápnu a nešťastnú udalosť dnes takto uzavreli. A ako prejav dobrej vôle vám ponúkam, keď bude vaša pani opäť v poriadku, jednodenný výlet
so sprievodcom po Muránskej planine. Podľa vášho výberu
a úplne zdarma.―
Tóth ho se zuřivým výrazem ve tváři vyslechl, vzhledem
k objemu svého těla se s překvapivou mrštností vymrštil
z křesla a bez rozloučení odešel. Práskl dveřmi a byl pryč.
Oba muţi se za ním zamyšleně podívali a potom pohlédli na
sebe.
Spiklenecky se na sebe usmáli.
„Hm. Nebyť vás, skončili by sme moţno na súde. Som rád, ţe
ste tu bol,― poděkoval Štefan srdečně a podal Valkovi ruku.
„Ja tieţ,― opáčil policista. „Ten preţije ešte mnoho ministrov.
Takí ako on, váţený pane, hýbu v skutočnosti touto krajinou,
nie ministri. To sú len figúrky. No, bolo to pro mňa tieţ veľmi
poučné. Ale počujte, pán Varga, ja sa vám musím priznať
k jednej drobnej lţi.―
Štefan se zachmuřil a s neklidem čekal na pokračování. Jeden prŧšvih za den by mu bohatě stačil.
Valko se usmál, ale hned zase zváţněl. „Nebojte sa, nie je to
nič zásadné. Len, ţe nie som v skutočnosti pracovník poisťov387
ne. Som kriminalista,― řekl a ukázal Štefanovi svŧj sluţební
prŧkaz. „A vyšetrujem jeden škaredý prípad v Rudnej. Pán
Koudelka tam včera napoludnie našiel telo pána Hriňu, bol asi
pred týţdňom zavraţdený.―
Štefan se zamračil. Tak to byl šok, tohle skutečně netušil,
místní tamtamy to ještě nedonesly.
Jardu samozřejmě znal, všichni ho tady v kraji znali. A Marek ţe ho našel? To by vysvětlovalo, proč se dnes tak podivně
choval…
„Viete,― pokračoval Valko. „Chcel som tu byť trošku inkognito, neţ sa všetko rozkríkne, snáď sa nehneváte. A keď uţ nás
dvoch zviedla náhoda dohromady, pán Varga, nemohli by sme
sa chvíľku veľmi súkromne a neoficiálne, aspoň zatiaľ, pozhovárať o pánovi Koudelkovi? Mám intenzívny pocit, ţe jeho
úloha v tom prípade je väčšia, neţ to vyzerá na prvý pohľad.
Rád by som tomu prišiel na kĺb. A moţno, ţe vám alebo svojim
kolegom povedal niečo viac… Mimochodom, je pán Koudelka
konfliktný typ?―
„Myslíte ten dnešok?― zeptal se Varga. V hlavě mu vířila Valkova slova o Markovi. Co myslel tou větší rolí? Nemyslel
snad… Potřásl hlavou, ne, to bylo absolutně nemoţné. „Nie,―
odpověděl. „Naopak, Marek je veľmi diplomatický človek.
Dnešok bol výnimkou, ešte nikdy sa nestalo, ţe by mal so zákazníkmi nejaký konflikt.―
„Nie, tú dnešnú hlúposť som ani nemyslel,― zavrtěl Valko
hlavou. „Skôr ma zajímalo, či sa pán Koudelka často púšťa do
fyzických sporov. Či sa rád bije s ľuďmi, aby som bol celkom
konkrétny.―
Šokovaný Štefan na něj vytřeštil oči. „Tak to vôbec nie!― řekl
s přesvědčením. „Máme tu pár horúcich hláv, ale Marek? Nie,
ani náhodou. Je spravidla veľmi pokojný a asertívny.―
„Zvláštne,― zauvaţoval Valko nahlas. „Tak to mi prosím pomôţte prísť na to, prečo mám taký neodbytný dojem, ţe pán
Koudelka od včera absolvoval najmenej dve pekne divoké bitky…―
X
388
Marek se uţ asi podesáté podíval netrpělivě na hodiny nade
dveřmi. Bylo tři čtvrtě na tři a on měl nejvyšší čas odejít, měl-li
být včas na smluveném místě.
Za zavřenými dveřmi kanceláře slyšel mluvit Štefana s Valkem. Zamračil se, protoţe zaslechl, ţe se baví o něm. Znovu se
podíval na hodiny. Čas teď přímo letěl.
Prolétl očima zprávu, kterou napsal pro Štefana, a veden
náhlým rozhodnutím připsal na bílý okraj několik vět. Poloţil
papír na stŧl, zatíţil jej hrnkem od kávy, pobral své věci a vytratil se v tichosti pryč z budovy. Napřed šel zvolna, aby nebyl
nápadný, ale uţ kousek za informačním centrem přešel do
klusu. Musel sebou mrsknout, bylo za čtyři minuty tři. K ceduli
označující konec Muráně dorazil na vteřinu přesně. Nikdo tam
ale nebyl.
Sakra! Prudce oddechoval a rozhlíţel se kolem sebe. Čekal,
ţe tam někde bude stát auto se Skobou za volantem, ale nic. Do
prdele! Co se pokazilo?
Odkudsi se ozvalo krátké zahvízdnutí. Marek se otočil a přimhouřil oči proti dotírajícímu odpolednímu sluníčku. O kus
dál přicházela po silnici postava. Marek si zaclonil oči dlaní
a poznal Skobu, který mu signalizoval, aby přišel k němu.
„Co se hergot děje?― utrhl se na něj Marek, kdyţ byl v doslechu. „Měl jsi na mě čekat u cedule!―
„Počuj, kľud, dobre? Stojíme o kus ďalej, je tam lepšie miesto,― odpověděl Skoba nervózně. „Poď za mnou.―
Marka zarazilo to mnoţné číslo. Znamená to snad, ţe je jich
víc? Na nic se však neptal a poslušně Skobu následoval. Asi dvě
stě metrŧ za obcí stálo v křoví u silnice auto. Kdyţ přišli blíţ,
otevřely se dveře a vystoupili další dva muţi v černých bundách. Marek se zachmuřil. Tak Skoba si na mě přivedl posilu,
pomyslel si kysele. No, dalo se to čekat…
„Tak poď, fešák,― řekl jeden z nich, otevřel víko kufru a poplácal na něj dlaní. „Prázdniny ti práve skončili, teraz pôjdeme
za Antonom. A ţiadne blbosti, Freda si prekvapil, ale na nás to
neskúšaj.―
Marek po něm střelil zkoumavým pohledem, ale tito dva se
zdáli být z podstatně tvrdšího materiálu neţ byl Skoba. Tihle
389
dva se ho nebáli, naopak si ho měřili jako boxeři před utkáním.
Vypadali, ţe by si to s ním s chutí rozdali hned teď a hned tady.
Prázdniny asi opravdu skončily, pomyslel si Marek, přistoupil k autu a nahlédl do kufru. Byl prázdný, jen na dně leţelo pár špinavých pytlŧ od brambor. „Co s tím?― zeptal se.
„To aby ťa to cestou netlačilo,― uchechtl se jeden z těch dvou.
„Já pojedu v kufru?― opáčil Marek.
„Hej.―
„A co kdyţ nebudu chtít?―
„Ty budeš chcieť,― odpověděl mu dosud mlčící pořízek. „Uţ
tých tvojich blbostí bolo dosť a Antonovi definitívne došla trpezlivosť. Odkazuje ti, ţe ak budeš robiť nejaké ťaţkosti, odreţe
tej tvojej obidve uši a napchá ti ich vlastnoručne do huby.―
Markovi se zúţily oči a najeţily se mu chlupy na zátylku.
Chvíli tu informaci trávil.
„My pojedeme za Antonem?― zeptal se.
„Hej.―
„A bude tam i Andrea?―
„Hej.―
„Je v pořádku?―
„Hej, je. Zatiaľ. A uţ prestaň blbo kecať a vlez konečne dovnútra.―
Marek lehce přikývl a vlezl do kufru auta. Bylo tam ukrutně
málo místa, musel se hodně poskládat, aby se tam vlezl celý.
Skoba přistoupil blíţ a naklonil se k němu. „Ruky,― řekl.
„Coţe? Co s rukama?―
„Nastav ruky. Musím ti ich spútať.―
Marek se zamračil, ale nastavil poslušně paţe. Nechtěl teď
dělat potíţe, bral Antonovo varování velmi váţně. Skoba mu se
znatelnou úlevou zaklapl kolem zápěstí kovová policejní pouta.
Zkontroloval je a spokojeně se usmál. „Môţeme ísť,― ohlásil
svým partnerŧm a zaklapl víko kufru. Marek se ocitl ve tmě.
X
Předpokládal, ţe pojedou směrem na Revúcu, kdyţ uţ se
měli setkat na tomto místě, ale podle manévrování auta se
zdálo, ţe se otočili opačným směrem.
390
Nějakou dobu jeli po rovném asfaltu, museli projíţdět Muráněm, nikam jinam se nedalo. Marek se snaţil podle setrvačných sil odhadovat, kam zatáčejí a kudy jedou, ale po chvíli to
vzdal. Kdyţ se ale vŧz znatelně naklonil a řidič musel podřadit,
poznal, ţe šplhají do kopce. To znamenalo jediné - museli se
vydat kolem hradu nahoru na planinu. Mají kuráţ, pomyslel
si, projet takto Štefanovi přímo pod oknem. Zauvaţoval, jestli
je ještě Valko tam a o čem všem se se Štefanem bavil. Mrzelo
ho, jak se dnes choval a doufal, ţe bude mít ještě někdy příleţitost jim všechno vysvětlit. Nechtěl, aby si jeho přátelé o něm
udělali příliš špatný obrázek.
Auto přibrzdilo a zastavilo u kraje cesty. Marek zpozorněl,
čekal, jestli bouchnou dveře a někdo si pro něj přijde. Mátlo ho
to, ani zdaleka ještě nemohli být nahoře. Za malou chvíli se ale
ozval dunivý rachot projíţdějícího náklaďáku. Aha, pouštěli
jsme auto se dřevem, pochopil Marek, kdyţ vzápětí na to sebou jejich vŧz trhnul a pomalu se zase rozjíţděl do příkrého
svahu. To je dobře, čím víc lidí nás uvidí, tím líp. Zátěţ čtyř
urostlých chlapŧ dávala motoru docela zabrat, nicméně propracovávali se plynule stále dál. A výš.
Marek začal znovu přemýšlet o tom, kam jej vezou. Kde
mohli mít svou základnu? Vše teď nasvědčovalo tomu, ţe se
usadili nahoře na planině. Ale kde? U Roba na chatě pod hradem? To bylo nejblíţ. Ale bylo to příliš frekventované místo, to
nebylo moc pravděpodobné. Pořád by je tam někdo rušil
a hlavně, všimla by si jich spousta lidí. Navíc by jen těţko ukryli před Robem Andreu. Tedy snad u Ferka na hřebčíně? Stejný
problém. Ne, muselo to být na nějaké chatě nahoře na planině.
Na nějaké chatě… Marek se málem rozesmál, kdyţ si uvědomil, ţe ti chlapi musí mít povolenku pro vjezd do národního
parku! A tu povolenku jim musel vystavit Štefan! To jsou ale
paradoxy… Tak chudák Štefan nevědomky spolupracoval na
Andreině únosu! Tohle mu nesmím nikdy říct, rozhodl se Marek pevně, tomu starému poctivci by to hrozně ublíţilo…
Auto zpomalilo a začalo se otáčet doleva. Marek podle toho
poznal, ţe jsou v polovině cesty nahoru, v místech, kterým
místní říkají Osiská a kde se cesta otáčí téměř o sto osmdesát
391
stupňŧ. To znamená, ţe uţ za chvíli pojedou pod Cigánkou,
potom pod hradem a chvíli na to pod Robovou chatou.
Řidič povolil nohu na plynu a nechal trochu klesnout otáčky.
Uţ nemusel motor tak dřít, i kdyţ stále nechal zařazenou dvojku, nejhorší stoupání měli za sebou, cesta se zvolna napřimovala. Markovi se zrychlil dech. Za chvíli budou na Velké louce.
Jestli tam odbočí doprava, pojedou k hřebčínu. Nebo moţná,
napadlo ho, přejedou Velkou louku a přes sedlo Javorinka
planinu zase opustí. Ţe by nebyli usídlení na planině ale někde
v civilizaci?
Neodbočili doprava. Vŧz pokračoval rovně a dokonce teď
zrychlil. Projíţděli rovným úsekem nad závěrem Suchého dolu.
Po pár stech metrech najednou zastavili. Bouchly dveře, ale
kufr ani teď nikdo otevřít nepřišel. Po chvíli auto o pár metrŧ
popojelo a zase zastavilo. Znovu bouchly dveře a znovu se rozjeli. No jasně, plácl se Marek v duchu do čela. Závora! To, ţe
věděli, kde jsou klíče, byl další dŧkaz, ţe jsou někde nahoře na
planině ubytovaní oficiálně. Nemělo by být těţké alespoň toho
jednoho, co předloţil doklady, identifikovat. I kdyţ…, zaváhal
Marek, protoţe si vzpomněl, ţe Mário měl svého času u sebe
doklady na tři nebo čtyři jména. Ale i tak, někdo dole na správě
přesně ví, ve které chatě ta parta bydlí, protoţe jim od ní dal
klíče!
Motor teď makal naplno, projíţděli sice krátkým, ale hodně
strmým úsekem s devadesátistupňovou levotočivou zatáčkou.
Marek toto místo neměl příliš rád a obcházel je zpravidla lesem. Rostlo v něm napětí, protoţe věděl, ţe za malou chvíli
přijde další rozcestí. Pokud pojedou dál do kopce, je ta banda
usazená na Havranie nebo na Lopušné nebo aţ na Studni. Přičemţ poslední moţnost prakticky vylučoval, na Studni bylo
také hodně ţivo, byla to křiţovatka turistických cest a navíc
terénní základna stráţcŧ, kde teď o víkendu určitě někdo
z nich byl. Jestliţe ale odbočí doleva a pojedou po rovině, je
jejich cílem Maretkino nebo Voháň. Víc moţností uţ na této
straně planiny nezbývalo.
Řidič zvolil levou cestu. Marek to poznal podle zhoupnutí
vozu přes odtokovou rýhu, ale hlavně podle toho, ţe teď jeli po
rovině, po asfaltce zasypané jehličím. V opačném případě by se
392
šplhali do kopce. Motor tiše předl a tři muţi ve voze se rozhovořili. Aţ doteď striktně dodrţovali mlčení, ale blízkost jejich
základny jim asi dodávala pocit bezpečí. I z toho Marek usuzoval, ţe jejich cílem je spíše Maretkino neţ Voháň. Rozhovoru
nerozuměl, bylo to tlumené a chytal kaţdé páté slovo, ale zaslechl jméno Antona a své. Ţádné překvapení, ušklíbl se
v duchu.
Přestal namáhat uši, stejně to k ničemu nebylo, a začal se
raději psychicky připravovat na to, co bude uţ za nějakých
deset minut následovat. Ocitne se tváří v tvář Antonovi, celému zbytku jeho party a hlavně, jak doufal a pevně věřil, také
své ţeně, kterou od včerejšího poledne neviděl. Strašně ji potřeboval vidět, přesvědčit se, ţe je ţivá a zdravá, ţe jí kvŧli jeho
drzostem a odporu neublíţili.
Auto zpomalilo a téměř krokem odbočilo doleva. Sjíţděli
kamsi po rozbité nezpevněné cestě a Markem to v kufru házelo
z kouta do kouta. Byl si teď naprosto jist, ţe ví, kde jsou.
Zastavili, muţi vystoupili a některý z nich otevřel víko kufru.
Marka zalilo světlo a na chvíli jej oslnilo, takţe nic neviděl.
Neměl však čas se rozkoukat. Dva páry silných rukou jej popadly a nijak šetrně z auta vyvlekly ven. Jak byl z malého zavazadlového prostoru ztuhlý, svalil se na zem. Ale muţi jej trhnutím postavili na nohy. Marek se napřímil a rozhlédl se. Byli
přesně tam, kde si myslel, ţe jsou. Před spodní loveckou chatou na Maretkiné, té, které se od války říkalo Göringova.
Před tou samou chatou, kde kdysi přečkával sněhovou vánici
se zraněným Krakenem, s nímţ se díky té příhodě spřátelil.
Teď tu však byl s pěti cizími muţi, v jejichţ očích četl radost
z úspěšného lovu, ale také touhu po pomstě i čirou nenávist.
Ani na okamţik to nevypadalo, ţe by se od nich snad mohl
nadít něčeho příjemného. Prázdniny skončily, naskočila mu
znovu v hlavě slova jednoho z nich. Ano, prázdniny opravdu
skončily, pomyslel si. Definitivně. A od teď uţ to můţe být
jenom zlé a ještě horší…
X
393
„Marek?― strčil Štefan chvíli před čtvrtou hodinou hlavu do
dveří. „Môţeš k nám na moment?― Rychle však poznal, ţe Marek za nimi nemŧţe. Z toho prostého dŧvodu, ţe uţ tady nebyl.
Štefan se zamračil, vešel dovnitř a rozhlédl se. Všechny Markovy věci byly pryč. Zjevně tedy Marek nečekal na vyřešení té
lapálie s Tóthem a odešel pryč, aniţ to někomu řekl. Za jiných
okolností by jej to hodně roztrpčilo, po rozhovoru s kapitánem
Valkem se na to ale díval trochu jinak.
Všiml si papíru na stole. Byla to zpráva, kterou po Markovi
chtěl. Sebral ji, a aniţ si ji přečetl, strčil ji do kapsy. Později ji
zaloţí mezi ostatní papíry, zaplaťpámbu uţ nebyla potřebná.
Problém se vyřešil díky kriminalistovu zásahu.
„Je preč, však?― poloţil Valko řečnickou otázku a zŧstal stát
na prahu místnosti. Štefan jen přikývl, na to nebylo třeba odpovídat. „Úprimne povedané, ani ma to veľmi neprekvapuje,―
pokračoval Valko. „Musí ma mať za posledné dva dni plné
zuby. Ale aj tak by som s ním potreboval hovoriť.―
„Skúste mu zavolať,― řekl Štefan a ukázal na telefon na svém
pracovním stole.
„Vďaka,― přijal Valko vděčně nabídku. „Mám síce mobilný
telefón, ale máme drsný limit na hovory…,― dodal na vysvětlenou.
Štefan se jen pousmál. „Myslel som si to,― řekl vlídně. „Tieţ
pracujeme pre erár…―
Valko vylovil z kapsy notýsek s telefonními čísly a nalistoval
v něm Marka. Napřed zkusil mobil. Byl hluchý. Vytočil tedy
Markovu pevnou linku. Telefon vyzváněl, ale i kdyţ jej nechal
zvonit nezdvořile dlouho, nikdo ho nezvedl. „Nie je doma,―
otočil se ke Štefanovi.
Ten jen pokrčil rameny. „Moţno je ešte na ceste…―
„A ten hluchý mobil?― opáčil Valko nepřesvědčeně.
„Sme medzi kopcami, vraj sa to časom zlepší, ale zatiaľ tu nie
je zďaleka všade signál…―
„Hm, skúsim to teda ešte neskôr. Ale teraz ma tak napadlo,
pán Varga, nemáte náhodou číslo na rodinu pána Koudelku
v Čechách?―
Štefan se zamyslel. „To neviem,― odpověděl. „Ale počkajte,
pozriem sa do jeho osobných materiálov.―
394
Valko se pohodlně posadil ke stolu a díval se, jak se Štefan
probírá papíry v tlustém šanonu. „Prepáčte,― ozval se Valko,
který dostal chuť na cigaretu. „Môţem si tu zapáliť?―
Štefan se zamračil. „Nehnevajte sa, ale beţte si zapáliť von.
My tu nefajčíme. A nechcem robiť výnimky, vyháňam odtiaľto
s cigaretou aj našich vlastných ľudí.―
„Chápem,― zvedl se Valko ze ţidle. „Ja si ale po tom behaní
po vonku potrebujem zrovnať pľúca, za chvíľku sa vrátim.―
Štefan pokýval hlavou a vytáhl z pořadače jednu sloţku. Byly
v ní Markovy osobní údaje. A v jednom starším ţivotopise tam
našel i jakési brněnské telefonní číslo. Opsal je na kousek papíru a vyšel ven za Valkem.
„Neviem, či je to domov, ale je to do Brna,― řekl a podal mu
to číslo. „Snáď vám to pomôţe, pretoţe nič iné uţ nemám.―
„Ďakujem, s dovolením to ešte od vás vyskúšam,― poděkoval
trochu roztrţitě Valko. „Ale povedzte mi prosím najprv ešte
jednu vec. Tamto zelené auto na parkovisku pri kostole, tá
stará škodovka, nie je to náhodou auto pána Koudelku?―
X
Marek se narovnal, zpevnil ramena a vyhledal pohledem
Antona. Podíval se mu upřeně do očí a bezostyšně řekl: „Tak
jsem tady, jak jsem slíbil. Tohle,― ukázal spoutané ruce, „to je
snad zbytečný."
Antonovi se na okamţik rozšířily oči. Přemýšlel, jestli je Marek tak drzý nebo tak sebevědomý. Za jiných okolností by mu
to moţná i imponovalo, ale byli tady kvŧli něčemu úplně jinému. „Pôjdeme to prebrať dovnútra,― řekl. „Vy dvaja zakryte
auto a vy dvaja pôjdete s nami,― rozdal úkoly. Marek si všiml,
ţe za chatou stojí ještě jeden vŧz, nyní zakrytý zelenou plachtou. Dovtípil se, ţe je tam nejspíš ukryté Antonovo černé audi.
Takţe dvě auta a pět chlapů, uloţil si do paměti informaci pro
pozdější pouţití.
Na delší přemýšlení neměl ale čas, protoţe ho určení dva
muţi popadli za ramena a strkali ho za Antonem do chaty.
Kdyby ho nechali jít normálně, bylo by to pro všechny snadnější a pohodlnější, ale asi bylo marné jim to vysvětlovat. Po395
třebovali si na něm dokázat, ţe ho mají ve své moci a ţe oni
tady šéfují.
Vyšli po schodcích na terasu, prošli okolo kuchyňky, jejíţ
dveře tehdy v zimě Marek musel vyrazit, a vešli do srubu. Pět
z osmi lŧţek ve čtyřech patrových postelích bylo rozestláno,
všude po zemi i po skříních se válela spousta věcí. Ve velké
místnosti byl nepořádek, jaký dokáţe vyrobit jen pět chlapŧ.
Marek vše přelétl pohledem, ale věci ho momentálně vŧbec
nezajímaly.
„Kde je Andrea?― zeptal se Antona. „Slíbil jste mi, ţe se s ní
tady uvidím. Chci ji vidět.―
„Uvidíte ju,― odpověděl Anton a kývl na jednoho z poskokŧ.
Ten otevřel dveře vedoucí do malého pokoje, druhé a poslední
místnosti v chatě. Byla tam jedna skříň a dvě postele. Na jedné
z nich leţela Andrea. Ruce měla připoutané provazem k pelesti
a ústa přelepená náplastí. Oči se jí rozšířily úţasem, radostí
i úlekem, kdyţ zahlédla Marka se spoutanýma rukama, a posadila se, jak jí to pouta dovolila. Bylo na ní vidět, ţe chce vstát,
ţe chce mluvit.
Marek vyrazil směrem k ní, ale jeho stráţci ho zadrţeli
a pohlédli na Antona. Marek se na něj zuřivě podíval a zařval:
„Sundejte jí to! Chci s ní mluvit! Chci se přesvědčit, ţe jste jí
neublíţili!―
Anton se zamyslel a po chvíli přikývl. „Pusťte ho,― řekl. „Máte
minútu,― dodal směrem k Markovi. „Jednu jedinú minútu.―
Marek na nic dalšího nečekal. Setřásl ze sebe ty dva hlídací
psy a vběhl do sousedního pokoje. Klekl si k posteli a spoutanýma rukama co nejněţněji strhl pásku z Andreiných úst. Potom jí přetáhl ruce přes hlavu, pevně ji objal a přitiskl k sobě.
Z očí se mu koulely slzy jako hrachy. „Tolik jsem se o tebe bál,
miláčku. Jsi v pořádku? Neublíţili ti?― zašeptal jí do ucha.
„Nie, zatiaľ nie,― odpověděla mu rovněţ šeptem uslzená Andrea. „Čo Barborka?―
„Je v pořádku, v bezpečí. Blázínku, proč ses vracela domŧ?―
„Musela som, sledovali ma celú cestu, bála som sa, ţe za
nami pôjdu aţ… aţ na miesto. Nechcela som ohroziť Barborku.
Vedela som, ţe im ide o mňa. Volala som ti, bol si vypnutý.
396
Marek, som taká šťastná, ţe ťa vidím, strašne, strašne som sa
o teba bála. Tí chlapi tu rozprávali rôzne veci… Si v poriadku?―
„Zatím ano,― odpověděl Marek a Andrea se při těch slovech
zachvěla. „Poslyš, dostanu tě odtud. Nevím ještě přesně jak
a kdy, ale jakmile ucítíš šanci, utíkej pryč, na nic nečekej. Slib
mi…―
„Tak dosť!― ozval se hrubý hlas a čísi ruce Marka odtrhly od
Andrei. „Čas vypršal, vy dvaja ufňukanci! Dosť kecania som
povedal! Anton uţ čaká!―
X
„Je to Marekovo auto,― řekl Štefan, kdyţ spolu s Valkem
přešli přes náměstí a obešli kolem dokola hráškově zelenou
škodovku. „Presnejšie povedané, patrí jeho ţene, ale teraz keď
sú manţelia… Chcem tým povedať, ţe Marek týmto autom
prišiel,― zamotával se zmatený Štefan do odpovědi. „Kde je,
keď má auto tu?― vylétlo z něj rozčíleně.
Valko pokrčil rameny. „To ja neviem. V práci nie je. Doma
neberie telefón, mobil je hluchý. Auto stojí na parkovisku.
Jediné, čo si trúfam povedať s istotou je, ţe dnes neodišiel
svojím autom.―
Štefan po něm šlehl znechuceným pohledem. To tedy byla
policajtská logika.
Ale Valko to ignoroval a dál uvaţoval nahlas. „Mne z toho
vychádza, ţe je buď tu niekde v okolí schovaný, pretoţe sa so
mnou nechce stretnúť a čaká, kým odídem. Alebo uţ niekam
odišiel, ale nešiel, z nejakého dôvodu, ktorý zatiaľ nepoznáme,
svojím autom. Mohol ísť autobusom alebo sa zviezť s niekým
iným… Čo si o tom myslíte?― otočil se na Vargu.
„Úprimne povedané, som z toho jeleň a nemyslím si radšej
vôbec nič,― zavrtěl hlavou starý stráţce.
„No hej,― povzdechl si Valko. „Ja viem, nedáva to veľmi zmysel. Tak si aspoň skúsime ešte raz zavolať. Môţem zase od
vás?―
X
397
„Dobrý deň. Tu je inţinier Valko, Slovenská poisťovňa Banská Bystrica. S kým hovorím, prosím? Pani Koudelková? Výborne, vás som potreboval! Pani Koudelková, prosím pekne,
nie je u vás doma náhodou na návšteve váš syn alebo vaša nevesta? Nie, nič váţne sa nestalo, likvidujeme menšiu poistnú
udalosť, na ich ulici prasklo vodovodné potrubie a voda čiastočne zatiekla aj do domu vašich mladých. Nie sú doma, tak
sa ich snaţíme kontaktovať, kvôli škodám, chápete… Takţe
vravíte, ţe u vás nie sú a ani ich v dohľadnej dobe nečakáte…
Hm, no, čo sa dá robiť, skúsime to u pána Koudelku v práci.
Prosím pekne, keby sa tam niekto z nich ukázal, zavolajte mi,
áno? Ďakujem. A, aby som nezabudol, nemá pán Koudelka
alebo jeho pani ešte nejaký iný mobil? Na čísle, čo nám dali, sa
nikto nehlási. Hm, tak nemá… Tak to uţ je naozaj všetko. Ďakujem vám za pomoc, pani Koudelková, a skutočne si nerobte
starosti, je to len drobnosť. Dopočutia.―
„Čo to malo znamenať?― zavrčel za všech okolností čestný
Štefan, který bytostně nesnášel, kdyţ v jeho okolí někdo lhal.
„Aká poistná udalosť? Prečo jednoducho nepoviete pravdu?―
Valko pokrčil lhostejně rameny. On s tím takový problém
neměl. „Nerád plaším ľudí zbytočne. A ja zatiaľ nič konkrétne
vlastne neviem. Počujte, pán Varga, ako dlho môţe trvať cesta
z Rudnej do Brna?―
„Autom alebo hromadnou dopravou?―
„Vzhľadom na to, ţe auto stojí tamto na námestí, tak skôr
tou hromadnou dopravou…,― neodpustil si Valko sarkasmus
v hlase.
Štefan se zamyslel. „Záleţí na prípojoch. Ale počítam tak
osem, deväť hodín. Prečo?―
„Pán Koudelka včera vypovedal do protokolu, ţe jeho pani
s dcérou odcestovali do Brna k rodičom v sobotu predpoludním. Na plánovanú návštevu. Dnes je nedeľa popoludní a jeho
mamička o ničom nevie. Tak sa pýtam, kam išla pani Koudelková s dcérou, ţe mi to pán Koudelka nemohol povedať a radšej zaklamal pri výsluchu? A kam sa nám stratil sám pán Koudelka?―
Kriminalistŧv mobil zazvonil. Valko jej přiloţil k uchu a poslouchal. „Áno, k informačnému stredisku,― řekl a zavěsil. „Pri398
šiel mi odvoz, pán Varga, takţe sa pre dnešok rozlúčim. Mám
ešte nejakú prácu. Keby sa tu pán Koudelka predsa len ukázal,
nech mi zavolá. Je to dosť dôleţité.―
Potřásl rukou zachmuřenému a zamyšlenému stráţci, vyšel
z budovy a nastoupil do přistavené Felicie.
„Do Bystrice, pán kapitán?― zeptal se mladý řidič. Valko přikývl. „Alebo nie,― rozmyslel si to. „Zastavíme sa cestou ešte raz
v Rudnej.―
X
„Zájdi najprv k tomu ich bufetu,― řekl Valko řidiči, kdyţ vjíţděli do Rudné. „Či náhodou nebude tam,― dodal.
Zaparkovali u nádraţí a zašli k bufetu. Valko vzal za kliku.
Bylo zamčeno.
„Tam nikto nie je!― ozvalo se od nádraţí. Otočili se. Byl to
děda Debnár, starý výpravčí, který právě vypravil vlak a vracel
se do své kanceláře. Sundal si čepici a otíral si kapesníkem pot
z čela. „Viete, chlapci, kým tam predávala tá dievčinka sama,
tak mala otvorené skoro stále, ale odkedy sa vydala… Hm,
a zvlášť v poslednej dobe majú viac zavreté neţ otvorené,― dodal nespokojeně.
Policisté se po sobě podívali. „Vďaka, pane,― řekl Valko. „Viete, my sme od polície a vyšetrujeme vraţdu pána Hriňu. Viete
o tom, však?―
„No samozrejme, taká strašná vec. Ako by som nevedel, motá
sa tu od včerajška kvôli tomu toľko cudzích ľudí.―
„No áno, my sme jedni z nich. Nespomenul by ste si, kedy ste
naposledy videl pani Koudelkovú?―
„Ale to viete, ţe áno, včera chvíľu po jednej. Niekam odchádzala autom s tou ich malou. Batoţiny mala ako na severný pól.―
„Autom? Tou ich zelenou škodovkou?
„No, iné auto snáď ani nemajú."
„A ste si istý, ţe to bolo aţ okolo jednej? Nemohlo to byť
skôr? Uţ pred poludním? Nemýlite sa?
„Mladý muţ, ja som starý ajznboňák a v hodinách sa nemýlim. Nemohlo to byť skôr. Dvanásť päťdesiatsedem som totiţ
vypravoval osobák do Brezna. A Andrea odišla aţ potom.―
399
„Aha, nechcel som sa vás dotknúť. A pána Koudelku ste videl
tieţ včera?―
„Hej, niekoľkokrát. Ale naposledy som ho videl dnes ráno.
Mal nejakú návštěvu. A viete, čo je zvláštne? Stavil by som sa,
ţe tí ľudia boli uňho doma ešte potom, ako odišiel do práce.
Vravel som si, ţe sú asi tieţ od vás.―
„Je to veľmi pravdepodobné,― usmál se Valko a podal muţi
ruku. „Ďakujeme za váš čas, pane, veľmi ste nám pomohol,―
rozloučil se. Střelil pohledem po svém kolegovi a vydali se
k domu Koudelkových.
„Od nás to nikto nebol,― sykl mladý policista, kdy odešli
z doslechu.
„Hej, ja viem,― odpověděl Valko. „A zdá sa tieţ, ţe pani Koudelková odišla aţ potom, ako jej manţel našiel mŕtvolu. A nie
predtým, ako sa ma snaţil Koudelka včera aj dnes presvedčiť.―
„Čo sa to tu deje, pán kapitán?―
„To ešte neviem. Ale my na to prídeme.―
Došli ke dveřím Koudelkovic domu a Valko zazvonil na domovní zvonek. Nikdo otevřít nepřišel. Zkusil to ještě jednou,
tentokrát déle, ale se stejným výsledkem. Vzal za kliku. Bylo
zamčeno. Na chvíli se zamyslel. Potom kývl na kolegu, otevřeli
si branku a prošli zahradou k zadnímu vchodu. Valko zaklepal,
a kdyţ se opět nic nedělo, stiskl kliku. Tentokrát jim přálo štěstí. Bylo odemčeno.
„Poď so mnou, ale ničoho sa nedotýkaj,― řekl Valko mladému
kolegovi a vešel dovnitř.
„Pán kapitán,― ozval se mladý policista poněkud nervózně,
kdyţ svého nadřízeného dostihl v obývacím pokoji. „Nemali by
sme na toto mať povolenie?―
Kapitán mu hned neodpověděl. Stál uprostřed pokoje a prohlíţel si spoušť, která tady zŧstala po ranní bitce Marka s Fredem. Zamračil se, kdyţ našel několik krvavých skvrn na koberci. „Ja som tu dnes ráno bol, tamto som sedel,― ukázal na převrácené křeslo. „A ten bordel tu nebol,― řekl chmurně. Čo sa tu
sakra stalo?, pomyslel si. Do riti, kto sa to tu s nami hrá na
schovávačku?
„Máš pravdu, potrebujeme papiere,― vzpamatoval se po chvíli a obrátil se k podřízenému. „Potrebujeme strašne veľa papie400
rov. A to bude práca pre teba. Zoţeň zajtra toho výpravcu,
chcem mať jeho výpoveď zaprotokolovanú. A vybav povolenie
na domovú prehliadku tohto baráku a toho ich bufetu. A nechaj pri tej príleţitosti vystaviť aj medzinárodné zatykače na
Koudelku a jeho ţenu. Zajtra to všetko chcem mať na stole,―
dodal a mladý policista jen protočil panenky. Na večerní rande
se svou přítelkyní mohl v klidu zapomenout, dneska se domŧ
nedostane.
„Začnem na tom pracovať hneď ako sa vrátime do práce, pán
kapitán,― odpověděl však nahlas. „A aký dôvod na zadrţanie
chcete uviesť do tých zatykačov?―
„Podozrenie z vraţdy Jaroslava Hriňu…―
X
Dva chlapi Marka dostrkali zpět do přední místnosti. Zatímco mluvil s Andreou, někdo tam udělal uprostřed pokoje volné
místo. Věci byly odkopány stranou, stoly posunuty ke zdi.
Vznikl tak jakýsi ring, v jehoţ čele čekal Anton. Marka strčili
před něj a jeho lidé jej obstoupili ve volném kruhu. Hm, přímo
taneční parket. Tady bude asi ještě veselo, pomyslel si Marek.
Bylo mu to ale jedno, v tuto chvíli byl vděčný, ţe našel svou
Andreu ţivou a zdravou.
„Porozprávali ste sa?― zeptal se Anton tichým hlasem.
„Ano,― odpověděl Marek.
„Je vaša pani v poriadku?― zeptal se Anton a přistoupil blíţ
k Markovi.
„Ano, je v pořádku. Děkuji, ţe jste dodrţel slovo,― odpověděl
Marek a jakkoliv mu byl ten násilnický chlap odporný, tohle
myslel upřímně.
Anton pokýval hlavou a pomalu Marka obešel. Postavil se za
něj a řekl: „Ja som svoje slovo dodrţal,― řekl zvolna. „Ale vy
nie.―
„Nerozumím,― odpověděl Marek a překonal instinkt, který
mu velel se otočit.
„Povedal som snáď jasne a zrozumiteľne, ţe nemáš nikomu
telefonovať. A ty si niekomu včera večer z Bystrice telefonoval,
a keď ťa pri tom chlapci nachytali, mobil si zahodil,― odloţil
401
Anton definitivně předstíranou zdvořilost a přešel do tykání.
Změnil se i jeho hlas, teď byl nepříjemně mrazivý a řezavý.
„Komu si volal?― zeptal se.
„Vám přece,― odpověděl Marek bez zaváhání. Tuhle otázku
čekal a odpověď si připravil. „Mluvili jsme spolu, volal jsem
domŧ a místo mé manţelky jste to zvedl vy. Nevzpomínáte si
snad?―
Strašná rána pěstí do pravé ledviny mu byla odpovědí. Sykl
a klesl na koleno. Do hajzlu, zaklel v duchu, nebere si zrovna
rukavičky.
„Vstaň,― poručil Anton a Marek se zvedl a znovu se napřímil.
„Obaja vieme, ţe klameš,― řekl Anton. Marek neodpověděl,
nemělo to smysl. Všichni v místnosti dobře věděli, jak to ve
skutečnosti bylo. Slyšel, jak se Anton zase přemístil, ale neviděl
ho, pořád ho měl někde za zády.
„Povedal som, ţe nebudeš robiť ţiadne problémy, a ty si dnes
ráno napadol a zmrzačil Freda,― řekl Anton a ostatní souhlasně
zamručeli.
„Do prdele! Tak to přece nebylo! Ten debil si začal! Napadl
on mě! Je to normální psychopat! Máte si ho drţet na kratším
vodítku a nepouštět ho samotnýho mezi lidi, kdyţ ho nedokáţete zvládnout!― odpověděl Marek naštvaně. Přestoţe tentokrát
víceméně nelhal, uţ věděl, co bude následovat. Nespletl se.
Antonovou rychlou odpovědí byla další tvrdá rána, tentokrát
do levé ledviny.
Marek vykřikl bolestí a klesl na obě kolena. Tahle rána se
Antonovi povedla mnohem líp neţ ta první. Prohnul se
v zádech, zhluboka dýchal a čekal, aţ ten nápor ostré bolesti
pomine. Zabiju tě, pomyslel si. Zabiju tě…
„Nie, nemláťte ho! Prosím!― zaslechl ze zadní místnosti Andreu, jak za něj prosí. „To predsa nie je nutné!―
„Ako to, ţe tá suka zase nemá zalepenú hubu?― křikl Anton
vztekle a Marek slyšel, jak dva chlapi Andreu rychle umlčují.
Vstal a narovnal se. Ne, on se jim za ţádnou cenu nepoddá.
Kdyby ho měli umlátit. Tu radost jim neudělá.
Anton ho znovu obešel a postavil se před něj. „Bolí?― zeptal
se a zlomyslný úšklebek mu zkřivil tvář.
402
„Běţ do prdele,― odpověděl mu Marek a plivl mu do obličeje.
Kolem něj to výhruţně zahučelo a muţi se přiblíţili.
Antonovi ztuhly rysy a zbledl. Utíral si kapesníkem slinu
a v očích měl vraţdu. Marek čekal, ţe se na něj vrhne, ale Anton se ovládl. To ovšem nevěstilo nic dobrého.
„Beţ von stráţiť,― poručil Anton Skobovi a ten více neţ
ochotně vypadl z chaty ven. „A ty sem priveď tú ţenskú,― přikázal Anton dalšímu muţi.
„Čo s týmto tu, šéfe?― zeptal se další a ukázal na Marka.
„Máme ho priviazať?―
Anton se podíval na Markovy ruce stále ještě spoutané policejními ţelízky a zavrtěl hlavou. „Nie, to nebude treba,― odmítl.
„Nechajte ho tak. On pán Koudelka s nami totiţ BUDE spolupracovať celkom ochotne,― zdŧraznil.
Marek se zamračil. Co sakra ten hajzl chystá?
Přivedli Andreu, ale nechali jí svázané ruce a zalepená ústa.
Postavili ji vedle Marka.
„Vysvetlím vám dvom pravidlá,― řekl Anton a rty mu zkřivil
ošklivý úšklebek. „Za kaţdú nesprávnu odpoveď a za kaţdú
ranu, ktorej sa ty uhneš,― ukázal na Marka, „dostane ona,―
ukázal na Andreu, „dve rany namiesto teba.―
Ostatní chlapi se pobaveně zasmáli, zjevně nehráli takovou
„hru― poprvé. Jeden se postavil za Andreu a Marek koutkem
oka zaregistroval, ţe v pravé ruce třímá kus silné gumové hadice a poplácává si s ní do dlaně. Nebyl to hezký zvuk. Andrea
pobledla a na čele se jí objevily kapky potu.
Anton přistoupil těsně k Markovi a zasyčel mu do obličeje:
„Rozumel si tomu?―
„Ano,― hlesl Marek.
„Zle! Musíš viac nahlas!― křikl Anton a kývl na muţe za Andreinými zády. Ten se rozpřáhl a s rozmyslem Andreu přetáhl
hadicí přes záda.
Marek sebou škubl, jako kdyby tu ránu dostal on sám, a vypadal, ţe se vrhne Andreji na pomoc. Anton ho ale zastavil
zdviţeným prstem. „To bola zatiaľ len jedna rana,― řekl varovně a podíval se Markovi do očí. „Ešte bude jedna. Sám za to
môţeš. A ak sa pohneš, dostane daľšie dve!― Marek ztuhl. Na
Andreina záda dopadla druhá zvučná rána a Marka bodlo
403
u srdce. Stokrát raději by tomu pendreku nastavil vlastní záda.
Cítil, jak se v něm vaří krev.
Otočil hlavu, aby viděl na Andreu. Byla bledá, ale oči jí ţhnuly jako tenkrát, kdyţ zastřelila Mária. Nebyl v nich strach ani
bolest, naopak. Jako kdyby mu svým pohledem chtěla dodat
sílu. Pohodila vzdorně hlavou a cosi mu očima signalizovala.
Marek to přečetl, trochu překvapeně, ale i trochu pobaveně
se usmál a přikývl. Vţdycky se v emočně vypjatých chvílích
dokázali dorozumět i beze slov. „Taky tě miluju,― řekl a otočil
se zpět k Antonovi. „Běţ do prdele, hajzle prašivej,― řekl pomalu a srozumitelně. A vší silou, kterou byl schopen do spoutaných paţí vloţit, praštil překvapeného Antona do brady.
Knokautovaný Anton ještě nedopadl na zem, kdyţ se na
Marka sesypaly ze všech stran surové rány. A pak někdo zhasl
a byla tma.
X
Kdyţ přišel Marek k vědomí, seděl připoutaný na ţidli. Oblečení měl promočené, jak ho někdo křísil kýblem studené vody,
na hlavě měl čerstvou bouli a po těle pár nových podlitin, ale
jinak to nebylo tak zlé. Čekal by, ţe bude v mnohem horším
stavu.
Potřepal hlavou, aby znovu nastartoval otřesený mozek, několikrát si odplivl a rozhlédl se.
Anton seděl obkročmo na ţidli proti němu, ruce měl opřené
o opěradlo a z očí mu sršely blesky. Na levé tváři se mu vybarvovala čerstvá modřina, jejíţ velikost naplňovala Marka uspokojením.
Za zády cítil ty tři gorily, Skoba tady nebyl, asi pořád ještě
venku hlídal, ale ani Andreu nikde neviděl. Zdálo se mu však,
ţe ji slyší plakat za zavřenými dveřmi ve vedlejším pokoji.
Dobře, pomyslel si. Aspoň je ţivá. Tak teď se snad začneme
bavit a nebudeme ji do toho tahat. Podíval se vyzývavě na
Antona. Zahleděl se mu upřeně na tu modřinu a usmál se.
„Bolí?― zeptal se a dal si záleţet, aby to znělo soucitně.
404
Antonem zalomcoval vztek. „Keby som od teba nepotreboval
informácie, bol by si uţ mŕtvy,― zavrčel. Znělo to trochu nakřápnutě, zaznamenal Marek spokojeně.
„Promluvit jsme si mohli hned,― odpověděl nahlas. Ani jeho
hlas nezněl úplně stoprocentně, opuchlé rty dělaly své. Ignoroval to, nedá před těmi gaunery najevo ţádnou slabost. „Mŧţu
vám říct všechno, co chcete slyšet. Má ţena neví nic, taháte ji
do toho zbytečně, nemá vám co říct. To divadlo tady bylo úplně
zbytečný.―
„Ako môţeš vedieť, čo chcem počuť?― zavrtal se Anton do
Marka pohledem.
„Tebe snad nezajímá, jak umřel ten bastard Mário a kde je
zahrabanej?― řekl pomalu. Napětí v místnosti zhoustlo a kruh
kolem něj se znovu utáhl. Anton však kývl rukou a muţi ustoupili. Takţe toto ho doopravdy zajímá, pomyslel si Marek
s úlevou. Kdyby ne, neměli by se s Antonem o čem bavit. A to
by bylo hodně zlé.
„Tak presne toto ma skutočne zaujíma,― připustil Anton. „A
je to tieţ jediný dôvod, prečo ešte nie si mŕtvy. Tak začni hovoriť a snaţ sa ma veľmi nenaštvať.―
Marek po něm loupl pohledem, nadechl se a spustil nacvičenou básničku: „Mário se loni na podzim zastavil u nás v bufetu.
Byl jsem tam tehdy sám, Andrea byla doma a starala se o nemocnou dcerku. Mário tehdy dost chlastal, lil do sebe whisky
jako vodu. Zŧstal po zavíračce jako poslední a neměl se k odchodu. Ani zaplatit nechtěl. Chtěl jsem ho vyhodit, ale byl
agresivní. Začali jsme se rvát. Podcenil jsem ho. Byl hodně
dobrej a se mnou by to dopadlo špatně, ale měl jsem tam bouchačku a v sebeobraně jsem ho zastřelil. Pak jsem zpanikařil.
Nechtěl jsem volat policajty. Neměl jsem papíry na tu zbraň
a bál jsem se, ţe to neuznají jako nutnou sebeobranu. Nechtěl
jsem jít do basy. Odvezl jsem tělo do hor, hodil ho do jedný
díry a doufal, ţe ho tady nikdo nikdy nebude hledat.― Odmlčel
se a podíval se na zamračeného Antona.
„Klameš,― řekl Anton a upřeně se zahleděl Markovi do očí.
Marek jeho pohled vydrţel. „V čem podle tebe lţu?―
„Nebol si na to sám.―
405
Markovi zatrnulo. Nevěděl, co všechno se Anton dozvěděl od
nebohého Jardy. Ale rozhodl se řídit radou, kterou mu kdysi
dal jeden jeho několikrát trestaný a mnohokrát vyšetřovaný
kamarád, a sice přiznávat jenom to, co mu mohli dokázat.
O Jardovi nepochybně věděli, toho mohl přiznat. Navíc, jemu
uţ ublíţit nemohli.
„No, opravdu jsem nebyl sám,― odpověděl váhavě. „Kdyţ
bylo po všem a Mário tam leţel na zemi mrtvý, přišel nečekaně
jeden štamgast. Jarda. Pomohl mi s odvozem těla. Nemluvil
jsem o něm, protoţe jsem ho nechtěl do toho zatahovat. Je to
mŧj problém, ne jeho.―
Sledoval pozorně Antona a všiml si, ţe sotva patrně přikyvuje. Tohle tedy od Jardy věděl. „Jak jste na Jardu vlastně přišli
a proč jste ho zabili?― zkusil se zeptat.
„Prečo si myslíš, ţe sme to boli my?― opáčil Anton chladně.
„Ale no tak, vyser se na to. Teď uţ je to snad jedno, ne?― zasmál se Marek. „Jarda se nezabil sám ani nevypadal, ţe by
dostal infarkt, někdo ho zavraţdil. Shodou okolností měl
v sobě kulky stejný ráţe jako náš postřelenej pes, který další
shodou okolností pasujou do těch maloráţnejch bouchaček, co
taháte s sebou. A shodou okolností jste nám právě vy vlezli na
dvŧr a shodou okolností jste unesli Andreu a potom mě. Tak
na co si tady budeme hrát, hm? Na pimprlový divadlo? Na
tajemství? Do prdele, stejně mě nenecháte ţivýho odejít, tak
mi to přece uţ mŧţete říct. Těţko se o to s někým podělím,―
zavrčel.
Anton se ušklíbl. „V jednom máš pravdu. Nenecháme ťa
odísť ţivého,― řekl a čekal, jestli se ta informace na Markovi
nějak projeví. Ale Marek zachoval pokerový obličej, ostatně,
nedozvěděl se nic nového.
„No prima, tak aspoň v tom máme jasno,― řekl jen suše. „A
co ten Jarda? A Mário? Jak jste na to vlastně přišli? Proč jste
ho hledali tady? Myslel jsem, ţe to byla čistá práce, ţe nezŧstala ţádná stopa…―
Anton se zamračil. Ako to, ţe ten chlap nie je posraný od
strachu? Byl uţ dlouho rozhodnutý, ţe Marka i s Andreou nakonec zabijí, nemohl si dovolit nechat za sebou svědky, ale
406
svým zpŧsobem mu jejich nepoddajnost imponovala. A usoudil, ţe si mŧţe dovolit trochu velkorysosti.
„Samozrejme, ţe sme Mária začali hľadať, keď sa nevrátil
domov,― odpověděl. „Vedeli sme, kam šiel a za kým. Zistili
sme, ţe odcestoval domov, ale nedošiel. Takţe bolo jasné, ţe
musel zmiznúť niekde po trase. Kurva, stálo ma kopu času
a peňazí, kým sme v jednej krčme na trase vlaku úplnou náhodou začuli toho tučného ryšavého oţrana rozprávať zaujímavú
historku, ako odpratával nejakú mŕtvolu. Začali sme ho sledovať a nakoniec som k nemu poslal chlapcov, aby sa s ním porozprávali. Ukázalo sa to ako dobrá stopa, všeličo sme sa od
neho dozvedeli. Aj keď bolo veľa toho, čo nám nepovedal, pretoţe ho jeden skurvený idiot v zlosti podrezal,― zachvěl se mu
hlas vztekem a upřel rozzlobený pohled na jednoho z muţŧ za
Markovými zády. „Ale dôleţité bolo, ţe nám stihol povedať
tvoje meno. Začali sme ťa sledovať a všetko nám to pomaly
začalo do seba zapadať.―
Tak přece jenom to byl Jarda, kdo si v opilosti pustil pusu
na špacír a vykecal, co neměl, pomyslel si Marek smutně.
Hlavně, ţe měl tenkrát takovou péči o mě… Pitomec jeden
oţralej, prý skončím v té díře taky. I kdyţ, v tom se asi nespletl. Do prdele, sebe tím zabil a nás asi taky…
Marek navenek ani nemrkl, ale uvnitř se cítil strašně. Vţdycky se podvědomě bál, ţe se Jarda jednou někde opije a promluví na veřejnosti. Bohuţel se to vyplnilo…
„No, ale pretoţe nám ten tučný sviniar nepovedal to najdôleţitejšie, chcem zvyšok tej histórie počuť od teba,― upoutal Anton znovu Markovu pozornost. „Preto si tu.―
Marek zbystřil. Co všechno vlastně Jarda prozradil? Mluvil
o Andree? To musí zjistit. A pokud to jen trochu pŧjde, Andreu z toho vynechat. „Řeknu ti všechno,― řekl nahlas. „Co
chceš slyšet?―
„Prečo Mário vystúpil z vlaku práve v tej vašej riti?― poloţil
Anton první otázku.
„Tak to netuším,― odpověděl Marek. Anton se zamračil. „Hele, chci k tobě bejt upřímnej, ale tohle fakt nevím. Prostě se
tam objevil, sedl si do kouta a začal chlastat. Třeba měl splín,
protoţe dostal kopačky od baby, co já vím. Do prdele, jak mám
407
vědět, co se mu honilo v palici a proč někde vystoupil z vlaku?―
vyjel na Antona, aby agresivitou odvedl pozornost od této
otázky. Tady by pravdu říkal jen velmi nerad.
„Hm,― zamyslel se Anton. „Povedz mi ešte raz, ako presne
Mário umrel?―
„Uţ jsem ti to říkal. Byl agresivní. Navezl se do mě kvŧli tomu, ţe jsem Čech, a řekl mi takový věci, ţe jsem se neovládl
a jednu mu natáhl. Oba jsme měli trochu popito. On na mě
vytáhl takovou dlouhou vystřelovací kudlu, já na něho zase
bouchačku, co jsme kdysi koupili od Rusákŧ. Měl jsem kliku,
ţe jsem ho trefil hned na poprvý do srdce, protoţe jinak by mě
on asi vykuchal. A to bych nerad. Jestli měl být někdo mrtvej,
tak raději on. I kdyţ teď to nevypadá, ţe bych si nějak extra
pomohl.―
Kdosi za ním se uchechtl, ale Anton ho zpraţil pohledem.
„Začínaš ma srať, ty vidlák, ale to si vybavíme neskôr,― řekl.
„Teraz mám ešte pár otázok. Vravel si, ţe si telo odviezol niekam do hôr. Bol si sám, alebo ti s tým niekto pomáhal?―
„Nebyl jsem sám, pomohl mi právě ten Jarda, co jste ho zabili. Byl jsem rád, ţe mi pomáhá, sám bych to asi nezvládl,― odpověděl Marek klidně, ale uvnitř se v něm vše chvělo. Ještě ţe
nemají detektor lţi, pomyslel si. Nicméně se zdálo, ţe se Anton
s jeho odpovědí spokojil.
„Prečo ti pomáhal?― chtěl vědět Anton.
„Byl to kamarád. A my vidláci drţíme při sobě.―
„A keď ste s tým kamarátom odváţali telo, stretli ste cestou
niekoho?― zeptal se Anton.
V Markově mozku zablikala varovná kontrolka. On to ví,
a právě proto se na to ptá, zkouší mě, pomyslel si. „Jo, jednoho lesníka,― odpověděl podle pravdy. Tady naštěstí nebyl dŧvod si vymýšlet. „Kousek nad tou závorou u Velké louky, vracel
se z lesa. Ale nevěděl, co vezeme, namluvili jsme mu, ţe jedeme
pro vodu na Studňu.―
Anton znovu nepatrně přikývl. Hm, fakt to věděl dopředu,
pomyslel si Marek, který pozorně sledoval jeho neverbální
projevy.
Marek si najednou uvědomil, ţe dosud nepadlo ani slovo
o Andree. Bylo snad moţné, ţe Anton o její účasti nic neví? Ţe
408
mu to Jarda neřekl? Ţe netuší, ţe tu pistoli, která zastřelila
Mária, drţela v ruce právě ona? Nebo si to šetří jako trumf,
kterým ho srazí do kolen?
Marek si málem zavařil závity na mozku, jak usilovně přemýšlel. A hlavou mu náhle bleskla ještě jedna myšlenka. Znala
ta banda vůbec spojitost mezi Máriem a Andreou? Bylo to
deset let, co utekla pryč z Bratislavy a nastěhovala se sem. To
je hodně dlouhá doba. Mohl si na ni někdo z těch chlapů, co
jsou tady, pamatovat? Byli uţ v té době členy gangu? Většina
jich je dost mladých. Kolik jim bylo před deseti lety, patnáct?
Sedmnáct? Mário Andreu bezesporu dobře znal a měl s ní
nevyřízený osobní účet, takţe mu nedělalo problém ji poznat
i po deseti letech, ale tihle ostatní? Kdyţ o tom tak přemýšlel,
nic tomu nenasvědčovalo.
Ano, unesli ji, aby se dostali k němu a aby na něj získali
páku. Dobře, to dává smysl. Ale neubliţovali jí. Rozhodně ne
tolik, kolik by se dalo očekávat, pokud by znali její hlavní roli
v celém příběhu. Oni hledali svého ztraceného šéfa, a kdyţ
zjistili, ţe je mrtvý, hledali toho, kdo ho měl na svědomí. A to
byl v jejich očích on. A vypadalo to, ţe tam také jejich zájem
končí. Šli po něm, ne po Andree. Kdyby ano, byla by teď uţ
nejspíš mrtvá.
Marek se snaţil nepropadat optimismu, ale naděje, ţe se
smrtí Mária snad konečně přeťala poslední vazba mezi Andreinou minulostí a současností, ho naplňovala radostí. Jenţe
hned vzápětí si uvědomil, ţe se strašlivě mýlí, ţe toto bude
platit jen do okamţiku, kdy se v tom začne zase někdo šťourat
a Andreinu minulost vytáhne znovu na světlo. A mŧţe se objevit nějaký nový mstitel. Posmutněl. Ne, pomyslel si, zřejmě si
ten svůj kříţ kaţdý z nás musí nosit aţ do konce. Před vlastní
minulostí prostě není úniku.
V pořádku. Jenomţe tuhle minulost tady nikdo zjevně nezná, pomyslel si. A není důvod, proč této nezanedbatelné výhody maximálně nevyuţít. Pro sebe ţádnou naději sice neviděl, on byl pro ně tím, kdo zabil jejich přítele a na kom vykonají pomstu, ale začínal věřit, ţe Andreu by ta banda mohla snad
i propustit na svobodu. Chtějí přece jeho, ne Andreu…
409
„Kde je to telo teraz?― přerušil Anton tok jeho myšlenek další
otázkou.
„V jedný hluboký skalní prŧrvě na hřebeni Velké Stoţky,―
odpověděl.
„Chceš povedať, ţe je tam ešte teraz?― vloţil se do rozhovoru
jeden z Antonových společníkŧ, který se zřejmě v lese trochu
vyznal. „Museli ho uţ dávno odtiahnuť zvery.― Anton nadzvedl
obočí a podíval se na Marka.
„Určitě tam je,― odpověděl Marek co nejpřesvědčivěji. Jestli
je o tom nepřesvědčí, je z něj mrtvola teď hned. Takhle moţná
získá odklad. A čas pro nějaký zázrak. „Do týhle díry se ţádný
velký zvířata nedostanou. Určitě z něj budou uţ jenom kosti,
mravencŧ a hmyzu je tam dost, ale bude tam. Na to vsadím
krk.―
„Tak túto stávku ochotne prijímam,― ušklíbl se Anton a jeho
muţi se poslušně zasmáli. Anton se podíval na hodinky. „Zájdeme sa tam pozrieť. Pripravte sa,― poručil.
„Ty tam chceš jít teď?― zeptal se Marek a dal si záleţet, aby
vypadal šokovaně.
„Iste. Máš niečo proti?―
„Nic, pokud máš k dispozici vrtulník. Tím tvým autem se tam
nedostaneš a pěšky trvá tři hodiny jen cesta tam. Za světla se
nedostaneme ani na to místo. Natoţ třeba slézt do tý díry, vytáhnout ho, nebo co tam chceš dělat, a vrátit se zpátky.―
Anton se zamračil a vytáhl turistickou mapu planiny. Rozevřel ji a přistrčil před Marka. „Kde to presne je?―
Marek se ušklíbl. „Rozvaţ mi ruce, ať ti to mŧţu ukázat.―
„Nie. Popíš mi to, máš dosť veľkú hubu na to, aby si to dokázal,― odmítl Anton.
„Fajn. Tak dávej pozor. Najdi si vlevo nahoře čtverec A1,
zhruba uprostřed je Kľak. Kousek nad ním je Velká Stoţka. Na
ní jeskyně, co se na týhle mapě jmenuje Machnatá. A asi pŧl
kilometru od ní směrem na východ je díra a v ní Mário.―
„Mám to,― řekl Anton a kývl na toho svého odborníka na
ţivot v přírodě. „Dá sa to stihnúť, alebo nám zase klame?―
Muţ si prohlédl dŧkladně mapu a zavrtěl hlavou. „Ťaţko
šéfe. Je to odtiaľto fakt ďaleko a ťaţkým terénom. Ale môţeme
zrejme dôjsť autom aţ sem,― ukázal na Studňu.
410
„Môţeme sa tam dostať autom?― obrátil se Anton na Marka.
„A vo vlastnom zájme neklam.―
„Teoreticky samozřejmě ano.―
„Čo tým, kurva, myslíš? Ako teoreticky?―
„Přemýšlej. Na Studňu se dá v pohodě dojet autem, vede tam
dobrá asfaltka. Ale je neděle, les je plnej stráţcŧ a turistŧ a já
se vsadím, ţe vy nemáte povolení jezdit autem po planině. To
se dává jenom v hodně výjimečných případech. Neujedete ani
sto metrŧ, aby vás někdo nezastavil a nezkontroloval. Ta vaše
povolenka vás totiţ opravňuje jenom k cestě sem na chatu.
Sakra, nedívej se na mě takhle, jsem stráţce, něco o tom snad
taky vím. Těch povolenek jsem vystavil tuny, vím přesně, co je
na nich napsané. Tak si to do prdele na tom papíru přečti sám,
kdyţ mi nevěříš,― zavrčel, kdyţ viděl, jak se Anton tváří pochybovačně.
Anton poslal jednoho z muţŧ do auta pro povolenku. Přečetl
si ji a zamračil se jako čert. Bylo to přesně tak, jak Marek říkal.
Marek na tento okamţik čekal. „Mŧţu vás tam dovést tak,
aby nás cestou nikdo nepotkal, znám takové cesty,― nabídl.
„Nepotkáme ţivou duši. Ale musíme tam jít pěšky, pŧjdeme
lesem, po lesních stezkách. A dneska se to uţ opravdu nedá
zvládnout. Tři hodiny tam, tři hodiny zpátky, hodinu nebo dvě
na místě. Spočítej si to, jsou to jednoduchý kupecký počty.―
„Dobre,― rozhodl se Anton. „Pôjdeme tam zajtra hneď ráno.
Ty nás povedieš. Tá tvoja zatiaľ počká tu.―
„A co s ní bude? Nic neví, za Máriovu smrt není odpovědná
a na tu trochu nepohodlí tady určitě mŧţe zapomenout a nikomu o tom nepovídat… Pusťte ji,― navrhl Marek.
„Moţno áno. To sa ale rozhodnem aţ zajtra,― odpověděl Anton a uhnul očima.
Marek na něho chvíli upíral pohled. Lţe, domyslel si snadno.
Uţ je dávno rozhodnutý, ţe ji zabije taky.
„Antone, proč ti tak strašně záleţí na tom, abys věděl, kde
Mário je?― riskl Marek otázku, která mu nedávala spát. „Proč
chceš najít i jeho tělo?―
Anton se zamračil. „Do toho ti nič nie je,― odsekl. Nechtělo se
mu Markovi vysvětlovat, ţe po Máriovi převzal bandu a ţe
potřebuje mít absolutní jistotu, ţe po bývalém vŧdci, s nímţ
411
nevycházel zrovna idylicky, nezŧstaly ţádné stopy. Musel se
přesvědčit, ţe v té díře skutečně je mrtvola a ţe to tělo je Máriovo. Nehodlal riskovat nejistotu, ţe Mário třeba ve skutečnosti
přeběhl k jiné bandě a tam na ně vymýšlí nějaký podraz. Příliš
mnoho toho věděl, znal příliš mnoho dŧleţitých kontaktŧ, neţ
aby tu variantu, jakkoliv nepravděpodobnou, nevzal v úvahu.
Přestoţe vše nasvědčovalo tomu, ţe ti vidláci skutečně zabili
Mária, a prokázali tím Antonovi nemalou sluţbu, musel se
o tom přesvědčit na vlastní oči. A pokud tam to tělo skutečně
bude, musí se uklidit dŧkladněji. Pokud by ho našli policajti,
přivedlo by je aţ do Bratislavy. A o to vŧbec nestál…―
Všiml si, ţe ho Marek upřeně pozoruje a snaţí se uhodnout,
o čem asi přemýšlí. Ušklíbl se. „Zajtra sa pôjdeme spolu tu
s pánom stráţcom pozrieť na tú Stoţku,― řekl vyčkávající bandě. „A teraz,― obrátil se k Markovi, „čo s načatým večerom? Na
výlet sa ti teraz nechce a máš toho u mňa dosť na rováši…―
Kruh chlapŧ s gumovými obušky v rukou kolem Marka se
nebezpečně stáhl. Bude nakládačka, pomyslel si Marek a připravil se na bolest. Bránit se nemohl, ruce měl teď spoutané za
zády a byl pořád přivázaný k ţidli. Něco málo ale zkusit mohl.
„Antone,― řekl polohlasem. „Chci ti ještě něco říct, ale není to
pro uši ostatních.―
Antonovi se blýsklo v očích a dŧvěřivě přistoupil blíţ. Naklonil hlavu. Marek se nadechl, prudce se zapřel nohama, vymrštil
se i se ţidlí vzhŧru a svou tvrdou hlavou zasáhl Antona rovnou
do obličeje. Věděl, ţe to odnese, ale bál se o Andreu a doufal, ţe
kdyţ je vyprovokuje a přiměje vybít si zuřivost na něm, unaví
se a nechají ji třeba dneska v noci na pokoji. Hrozně se bál, aby
ji neznásilnili. Bylo mu úplně jedno, co mu udělají. Nechal by
se zaţiva rozkrájet na kousky, kdyby to mělo Andreu ochránit.
Anton zařval a odskočil. Dlaní se drţel za obličej a mezi prsty
mu crčela krev z rozbitého nosu. „Kurva! Zlomil si mi nos!―
zahuhňal mezi krví.
Marek se na něho usmál. „Bolí?― zeptal se spokojeně. „To je
dobře. Kéţ bys chcípnul, ty hajzle prašivej,― dodal.
Anton se vzpamatoval a procedil skrze zuby: „Nezmrzačte mi
ho, zajtra musí chodiť! Ale vysvetlite mu, akú kurevskú chybu
práve spravil! A nech ho to bolí! Sakra, nech ho to svinsky bolí!
412
Nech reve od bolesti! A neponáhľajte sa, máme na to celý večer!―
Otočil se zády, drţel si na nose kapesník a s poţitkem poslouchal zvuk dopadajících ran, poslouchal Markovy výkřiky,
sténání a chrapot. Chlapci si dávali záleţet, střídali se u práce
a nijak nepospíchali. Měli na to přece celý večer…
X
Tentokrát Marka probral chlad, nepohodlí, bolesti, ale hlavně tenounký paprsek světla, který mu zasvítil přímo do očí.
Někdo mu roztahoval víčka od sebe a svítil mu přitom do oka.
Cukl sebou, jenţe ruce přivázané k čemusi nad hlavou mu příliš uhnout nedovolily. I tak se ale instinktivně kryl. Nicméně
ţádná tvrdá rána doprovázená další dávkou bolesti tentokrát
nepřišla, naopak, ty cizí ruce se ho dotýkaly něţně a opatrně.
Marek překvapeně zamrkal, přimhouřil oči a snaţil se zorientovat. Nic neviděl ani neslyšel, byla hluboká tma a jediné
světlo vydávala ta malá, jako tuţka silná baterka, kterou na
něho někdo mířil. Spíše za ní jen vytušil tmavou siluetu drobné
postavy, která si k němu přiklekla.
V hlavě mu hučelo, poslední, na co si alespoň trochu jasně
vzpomínal, byl strašný výprask, který večer dostal od Antonových lidí. Zbili ho do bezvědomí. Tělo měl jako v ohni, bolelo
ho naprosto vše. V ústech cítil zvratky a krev, oči měl oteklé,
zuby rozbité, nad hlavou přivázané ruce rozbolavělé, ţebra ho
bolela při kaţdém nadechnutí, modřiny na nohách ţhnuly,
rozmlácené rty mu někdo zalepil širokou izolační páskou, aby
nemohl křičet. Navíc neměl ani tušení, kde je. Kdyby mu teď
někdo nesvítil do obličeje, nejspíš by si myslel, ţe je mrtvý.
„Ach, boţe, ti šmejdi tě ale zřídili,― politoval ho šeptem povědomý dívčí hlas a měkká a teplá dlaň ho soucitně pohladila po
tváři. Byla to příjemná změna, v poslední době mu kaţdá ruka,
která se ho dotkla, chtěla jenom ublíţit.
Světelný paprsek ho konečně přestal oslňovat a namířil teď
na tvář osoby, která baterku drţela. Marek byl skoro rád, ţe má
zalepená ústa, protoţe by moţná vykřikl leknutím.
413
Zespodu nasvícený obličej vypadal strašidelně. Byl celý natřený černým a tmavě zeleným maskovacím krémem, do čela
spadaly krátké černé vlasy. Jen zuby bíle zasvítily pokaţdé,
kdyţ ta tvář promluvila. Takhle nějak si vţdy představoval
čerta. Ovšem aţ na ty oči. Tohle nebyly zlé čertovské oči. Tyhle
oči byly jasně modré, něţné, soucitné a teď právě se v nich
leskly dvě slzy.
Tyhle oči dŧvěrně znal, kdysi dávno se mu o nich několikrát
zdálo, věděl, jak ty oči vypadají, kdyţ se smějí, bohuţel také
věděl, jak vypadají, kdyţ pláčou. Dobře ty oči znal. A uţ nedoufal, ţe je ještě někdy uvidí, vţdyť ten rozhovor tehdy nedokončili… Tehdy… Jaképak tehdy? Vţdyť to bylo včera. Nebo moţná
předevčírem, ztratil přehled o čase. Jenţe od doby, kdy Hance
zatelefonoval z banskobystrické restaurace a poprosil ji o pomoc, se toho událo tolik, ţe mu to připadalo jako několik dlouhých měsícŧ. A přestoţe si někde v koutku mysli uchovával
naději, ţe Hanka přijede, reálně tomu příliš nevěřil.
„Hanko?― chtěl říct, ale přes pásku proniklo jen jakési nesrozumitelné zachrčení.
„Počkej, nemluv, sundám ti napřed tohle. Bude to asi trochu
bolet, ale buď prosím tiše,― odpověděla šeptem Hanka, uvolnila nehty jeden roţek pásky, pevně ji chytla do dvou prstŧ a na
jeden ráz ji celou strhla. Zabolelo to krutě, vytrhla mu spoustu
vousŧ a otevřela sotva zaschlé rány na rtech, ale ignoroval to.
Měl celou sbírku jiných a větších bolestí. Hanka mu ještě uvolnila paţe a rozvázala nohy. Bylo to dohromady hodně uzlŧ,
někdo si dal setsakra záleţet, aby se sám neosvobodil.
Marek si protáhl ruce a prsty a potom si opatrně promnul
ústa a obličej. Nebylo moc míst, která by ho na dotek nezabolela. Docela se děsil chvíle, kdy se podívá do nějakého zrcadla,
nebude to asi hezký pohled. A taky zubařka ze mě nebude mít
velkou radost, pomyslel si, kdyţ si jazykem opatrně přejel přes
zuby. Hodně její práce přišlo vniveč.
Ale to teď nebylo dŧleţité, teď bylo třeba vyřešit jiné problémy. Pěkně jedno po druhém.
Rozhýbal rty a jazyk a pokusil se promluvit: „Haničko, ani
netušíš, jak rád tě vidím,― zašeptal. Neartikuloval sice úplně
nejzřetelněji, ale asi to bylo dostatečně srozumitelné, protoţe
414
ho Hanka objala a zašeptala mu do ucha: „Odpusť, odpusť,
Marečku, ţe to trvalo tak strašně dlouho. Mohli jsme moţná
zabránit tomu, aby tě tak ztloukli, ale nemohli jsme vás najít.
A kdyţ uţ jsme věděli, kde jste, měli jsme problém se přiblíţit,
ti chlapi jsou opatrní a dávají dobrý pozor, aby je někdo nepřekvapil. Měli postavenou hlídku, plazili jsme se lesem snad
kilometr. Je mi to strašně líto. Jsi váţně zraněný?―
„Nemyslím,― zkusil Marek zahýbat všemi končetinami
a ohnout klouby. „Nechtěli mě zmrzačit, mám je ráno doprovodit na Stoţku, takţe si dávali pozor, aby mi něco nepolámali.
Chtěli si na mně jenom zchladit ţáhu. Dali si záleţet, ale to je
teď fuk. Řekni mi, kde to jsem?― zeptal se do tmy, protoţe
Hanka baterku zhasla. Neviděl ji, ale cítil ji, stále k němu byla
přitisknutá, takţe si šeptali z ucha do ucha.
„Jsi v kŧlně na dřevo kousek za srubem,― odpověděla. „Přivázali tě k nějakému trámu a ještě zamkli dveře, je tam visací
zámek. A je noc, asi dvě hodiny.―
„Dvě hodiny… A co je za den?"
„Noc z neděle na pondělí, takţe vlastně uţ pondělí. Proč?"
„Hm, přesně před osmačtyřiceti hodinami nám někdo postřelil psa na dvoře a celé to tím začalo. Boţe, jak je to dávno…―
„Brzy to skončí, slibuji," zašeptala Hanka a pohladila ho.
„Snad," zadoufal Marek. „Mluvila jsi v mnoţném čísle. Kdo je
tady s tebou?―
„Petr, mŧj přítel a kolega z bývalé práce.―
„Voják?―
„Ano, profík z brigády rychlého nasazení. Je dobrej.―
„A kde je teď?―
„Je venku, hlídá mi záda.―
„Neuvidí ho tam někdo?" zapochyboval Marek.
„Ne. Mohl bys mu šlápnout na hlavu a nepoznáš, ţe je tam
ukrytý. S ním si nedělej starosti."
„Dobře,― akceptoval to Marek. Nebude si dělat starosti
o profíka. Ale starosti si dělal o svou Andreu. A veliké. „Nevíš,
kde je Andrea? Je taky tady někde zavřená?―
„Ne, je pořád ve srubu, s tou bandou. Ale zdá se, ţe teď
všichni spí. Dost toho večer vychlastali.―
415
„Hanko, je Andrea v pořádku?― zeptal se Marek se strachem
v hlase. Ta oţralá hovada mohla být schopná čehokoliv.
Hanka zaváhala, ale jen krátce. „To nevím, Marku,― odpověděla upřímně. „Byli dost opilí. Doufejme, ţe jí nic neudělali.―
„Sakra. Musím jít pro ni,― rozhodl se Marek a začal se zvedat.
„Neţ se všichni vzbudí.―
Hanka zavrtěla hlavou a Marka zašimraly její vlasy v obličeji.
„To není dobrý nápad, Marku,― řekla a zatlačila jej zpět. „Okna
mají pevné mříţe, nedá se prolézt. Dovnitř vedou jediné dveře.
Nevím, jak to vypadá vevnitř. A nemáme přístroje na noční
vidění, abychom tam vnikli a v tichosti je přemohli. Je jich
hodně, nemuseli bychom ve tmě dostat situaci včas pod kontrolu. Navíc mají asi zbraně. My ne.―
„Určitě mají zbraně,― potvrdil Marek. „Ale jak to vypadá
vevnitř, to vím já. Párkrát jsem tam spal. A strávil jsem tam
včerejší večer.―
„Dobře. To se bude hodit. Ale problémem zŧstává tma. Stačí,
aby někdo leţel za dveřmi, a přerazíme se o něj. Nebo víš, jak
se jistí na noc?―
„Ne, to nevím,― povzdechl si Marek.
„Poslyš,― ozvala se znovu Hanka. „Přemýšlela jsem o tom.
Dojdeme si pro Andreu za svítání. Nevěřím, ţe vstanou před
rozedněním. Na to jsou moc opilí. A nám stačí jenom troška
světla. Jenom abychom se dokázali orientovat. Víš, v kolik se
teď rozednívá?"
„Vím. O pŧl páté, plus mínus nějaká minuta," odpověděl
Marek. Tohle věděl poměrně přesně, zrovna minulý týden
číhal na východ slunce s foťákem nahoře na Šiancích.
„Výborně, tak čtyři třicet bude náš čas. Víš přesně, kolik jich
je?―
„Je jich pět. Anton, ten malý, ale ramenatý a silný jako býk,
je jejich šéf, je ozbrojený. Je hodně nebezpečný. Je chytrý
a brutální.―
„Blbá kombinace,― řekla Hanka zamyšleně.
„Pro to, co dělá, asi ta nejlepší,― opáčil Marek. „Poznáš ho
podle čerstvě zlomeného nosu," dodal se zadostiučiněním,
a kdyby to tak nebolelo, zasmál by se. „Ale dál. Minimálně
jeden další má taky pistoli, maloráţnou Bernadelli. Nejméně
416
problémŧ z těch čtyř by nám měl dělat nějaký Skoba, to je ten
s nosem jako… jako skoba. Tomu jsem ho bohuţel nezlomil já,
to uţ má z dřívějška. Myslím, ţe pokud ho nenatlačíme do extrému, kde by mu šlo o ţivot, nechá se přesvědčit, aby se vzdal.
Dělá ramena, ale je docela inteligentní a má proto pud sebezáchovy. Pozná, kdy je to ztracený. A navíc se mě bojí, ztloukl
jsem mu před očima kamaráda do bezvědomí.―
„Dobře. To jsou ale pořád čtyři, co se tě nebojí, a z toho minimálně dva jsou ozbrojení pistolemi. My jsme dva, moţná tři
i s tebou. Budeš schopný se přidat?―
„O tom nepochybuj, mám tam hodně nevyřízených účtŧ.―
„Marku, počkej. Tady nepŧjde o nevyřízené účty, tady pŧjde
o ţivot. Jestli ti nějaké zranění zabrání v plném nasazení, mohlo by se to ošklivě nevyplatit nám všem,― vysvětlila mu věcně
a bez emocí. Do misí nesměli vojáci, kteří mohli kvŧli zranění
ohrozit ostatní. To bylo ţelezné pravidlo.
Marek se zamyslel. „Jistě, bolí mě všechno, ale do rána to
rozhýbu. Neselţu, věř mi.―
„Dobře. Pŧjdu teď ven a domluvím se s Petrem. Bude muset
chudák zŧstat aţ do rána zahrabaný v tom listí. Naštěstí jsou to
uţ jenom dvě a pŧl hodiny. Potom se vrátím sem za tebou,
ošetřím ti rány a ty mi pomŧţeš vyhrabat větší díru pod stěnou, protoţe ta, co jsem jí prolezla já, je na tebe moc úzká. Na
dveřích je, jak jsem řekla, visací zámek. Nemáme klíč a nechtěli jsme zámek zatím vypáčit, pro případ, ţe by to šel někdo
v noci zkontrolovat. Bylo by to podezřelé.― Odmlčela se a pak
Marka znovu oslovila: „Potřebuješ teď hned něco?―
„Ne, děkuji. Uţ to, ţe jste tady, je mnohem víc, neţ v co jsem
doufal." Zaváhal. „Vlastně ano, potřeboval bych něco. Mám
strašnou ţízeň, nebyli zrovna pohostinní a od včerejšího odpoledne jsem neměl ani kapku vody. Nemáš náhodou trochu?―
„Mám. Odpusť, sama jsem se tě měla zeptat,― řekla Hanka
provinile a vylovila z nějaké kapsy své maskáčové uniformy
malou polní lahev. „Vypij to všechno, není to zrovna dobré, ale
je to kalorická a energetická bomba, posílí tě to,― řekla a podala mu ji.
Marek dopil a s poděkováním jí vrátil prázdnou lahev. „Hanko,― oslovil ji znovu. „A co tu bandu zneškodnit ne hned ráno,
417
ale aţ cestou na Stoţku? Nebo spíš ze Stoţky? Chtějí, abych jim
ukázal místo, kde jsme loni ukryli Máriovo tělo. Počítám, ţe
tam se mnou pŧjdou tak tři a dva zŧstanou tady s Andreou.
Mohli byste celkem snadno vyřídit ty, co tady zŧstanou,
a osvobodit Andreu, a jak se vrátíme ze Stoţky, společně vyřídíme ten zbytek. Budou utahaní, dám si záleţet, aby dostali do
těla. Tyhle hory jsou moje domácí hřiště. Protáhnu je takovým
terénem, ţe na to do smrti nezapomenou…―
„Aha, tak ty to nevíš,― řekla Hanka po chvíli váţně. „Marku,
oni totiţ asi změnili plán. Večer jsem je slyšela, kdyţ si byli
venku zakouřit, jak se domlouvají, ţe na tu Stoţku pŧjdete
ráno všichni. Všech pět zlých hochŧ a ty s Andreou. Jenomţe ty
a Andrea se uţ z toho výletu vrátit nemáte. Chtějí vás tam oba
zabít a hodit do nějaké díry. Tak jako vy Mária,― dodala, pohladila zaskočeného Marka povzbudivě po rameni a jako lasička se protáhla úzkým otvorem u podlahy.
X
Hanka seděla v kŧlně na dřevo, opřená zády o stěnu, a ačkoliv byla také strašně unavená a nevyspaná, bděla a hlídala.
V klíně měla Markovu hlavu. Usnul prakticky vzápětí poté, co
mu ošetřila ty nejhorší rány. Zázraky dělat nemohla, nebyla na
to vybavená, ale dala mu docela silná analgetika a doufala, ţe
mu tak snad ulevila od největší bolesti.
Sama Markovi navrhla, aby se pokusil spát, potřebovala, aby
byl ráno v co nejlepší kondici. Budou ho potřebovat, pět silných a ozbrojených chlapŧ je velká přesila i pro dva tak dobře
vycvičené, ale neozbrojené vojáky, jako byla ona a Petr. Marek
se nedal dlouho přemlouvat, nespal prakticky osmačtyřicet
hodin a měl toho za sebou opravdu hodně. Usnul jako malé
dítě.
Hanka měla zvláštní pocit. Ten muţ, jenţ jí právě venku hlídal záda, byl uţ asi tři roky jejím velmi dobrým kamarádem
a posledních pár měsícŧ i intimním přítelem. Bylo jí s ním
dobře, byla mu věrná a hodlala mu věrná zŧstat. Někdy, kdyţ
naslouchala tikotu svých biologických hodin, přemýšlela
o tom, ţe jej přesvědčí, aby ji poţádal o ruku. Chtěla se usadit
418
a mít děti. Říkala si, ţe Petr by mohl být dobrý táta, viděla ho
před týdnem, jak si hraje s malými dětmi své sestry a bylo na
něm vidět, jak si to uţívá. Dokonce tehdy pocítila bodnutí ostnu iracionální ţárlivosti, přála by si, aby si takto hrál s jejich
dětmi. Jen ho nějak přimět ke svatbě. Ale to uţ si nějak zařídím, muţi jsou tak snadno manipulovatelní, usmála se
v duchu.
Petr byl hrozně fajn. Ale nebyl její největší láska. Tou byl
Marek. Byla do něj od toho únorového brněnského dobrodruţství bláznivě zamilovaná. S Petrem to byla částečně rozumová
záleţitost, měla ho hodně ráda a fungovalo jim to spolu,
s Markem to však byla čistá chemie, kterou neoslabilo ani ne
zrovna hezké rozloučení při posledním setkání, ani ty čtyři
měsíce, kdy se neviděli a neslyšeli a snaţili se na sebe zapomenout.
Kdyţ jí v sobotu večer zavolal, dlouho přemýšlela, jestli má
ten hovor přijmout. Byla sama zaskočená tím, jaké emoce se
v ní rozbouřily, kdyţ se na displeji mobilního telefonu objevilo
jméno „Marek―. A kdyţ to nakonec zvedla, doufala trochu, ţe je
to třeba pokus o druhou šanci. Vlastně v jejich případě uţ
o třetí. Jenomţe se ukázalo, ţe to nebyl ţádný pokus o nové
sblíţení. Bylo to zoufalé volání o pomoc.
Byla zděšená, kdyţ se dozvěděla, co se stalo, i kdyţ ji to příliš
nepřekvapilo. Něco málo věděla uţ z února a uţ tehdy předpokládala, ţe by se ta situace mohla takhle nějak vyvinout. Markovi to tehdy neřekla, ale bála se o něj. A kdyţ teď zavolal
a poprosil ji o pomoc, neváhala ani vteřinu a souhlasila.
Vţdycky ctila zásadu, ţe přátelé si v nouzi pomáhají, ať uţ si
o tom myslí cokoliv. Vypravila by se na Slovensko i sama, ale
byla moc ráda, kdyţ jí pomoc nabídl i Petr. Také se na nic neptal, nechtěl znát víc, neţ nutně potřeboval. V tomto Hance
slepě dŧvěřoval. Miloval ji a navíc ji ctil jako svého parťáka.
A parťákŧm se v jejich profesi dŧvěřuje. Stačilo mu proto vědět, co je třeba udělat. A přestoţe to nebylo bez rizika, od první
chvíle trval na tom, ţe Hanku samotnou do podobné akce nepustí. Hanka mu za to byla vděčná a milovala ho o to víc. Jenomţe Marka milovala taky a upřímně řečeno, dost se bála, co
s ní udělá osobní setkání s ním… Nechtěla ohrozit svŧj vztah
419
s Petrem, ale obávala se, ţe si z téhle akce přiveze domŧ rozervané srdce a ţe to na ní Petr pozná. Jenomţe odmítnout Markovi pomoc taky nemohla. A ani nechtěla… Ach, jo…
Neměli střelné zbraně, ale úplně nevybavení také nebyli. Petr
byl v aktivní sluţbě a dokázal ještě v noci nějaké hračky opatřit.
Nad ránem vyjeli a dopoledne uţ byli na místě. V Rudné nikoho nezastihli, jeli tedy do Muráně. Tam jim přálo štěstí.
V informačním centru se dozvěděli, ţe je Marek se skupinou
turistŧ v terénu a ţe se vrátí odpoledne. Petr se proto vypravil
nasávat drby do hospody a Hanka zatím zpovzdálí sledovala
infocentrum. Byla ve střehu, a tak se jí podařilo zaregistrovat
zjevně vystresovaného Marka, jak chvíli před třetí hodinou
odpoledne kamsi běţí. A kdyţ o pár minut později obcí projelo
auto s bratislavskou značkou, plné mladých muţŧ v koţených
bundách a s černým i brýlemi na očích, a zamířilo si to přímo
nahoru na planinu, dala si dvě a dvě dohromady. Zjistit, která
chata je teď právě obsazená skupinkou „studentŧ― z Bratislavy,
bylo otázkou dvou telefonátŧ na správu lesŧ a na informační
středisko národního parku. Vyrazili s Petrem prakticky najisto…
Někde blízko zahoukal sýček a přerušil Hance tok myšlenek.
Zpozorněla. Mohl to samozřejmě být ten malý noční dravec,
ale také to mohl být Petr, tohle byl jejich smluvený signál při
práci v noci. Jestli se sýček ozve znovu… Ozval.
Hanka zatřásla spícím Markem a přidrţela mu přitom dlaň
na ústech. Petrŧv signál znamenal nebezpečí. Marek otevřel
oči. Připadalo mu, ţe sotva usnul, cítil se strašně unavený.
A zbitý.
Hanka se k němu naklonila a zašeptala mu do ucha: „Venku
se něco děje. Buď tiše.―
Okolo kŧlny někdo prošel. Slyšeli jeho kroky, škvírami mezi
prkny ve stěnách několikrát problesklo světlo baterky. Kdosi
došel aţ do kadibudky, která stála o dvacet metrŧ dál v lese,
a dost hlučně se tam vyprázdnil. Po nějaké chvíli bouchly její
dveře a kroky se začaly zase přibliţovat. Hanka s Markem
ztuhli a ani nedýchali. Kroky zamířily ke kŧlně, baterka svítila
na dveře.
420
„Dělej, ţe jsi přivázaný,― sotva slyšitelně hlesla Hanka Markovi do ucha, zvedla se a bez jakéhokoliv hluku se rychle přesunula ke dveřím a opřela se zády o stěnu vedle nich.
Ve visacím zámku zarachotil klíč a někdo otevřel dveře dokořán. Nocí se rozlehl hlasitý skřípot. „Ako sa máš, ty hajzel?―
oslovila postava Marka a namířila na něho proud světla ze
silné baterky. Marek drţel ruce nad hlavou, jako kdyby je měl
přivázané, a doufal, ţe si návštěvník nevšimne, ţe je nedrţí
ţádné provazy. „Prišiel som sa na teba pozrieť,― dodal muţ
a Hanka ucítila jeho alkoholem prosycený dech. Stáhla se
a splynula s tmou.
Muţ popošel aţ k Markovi a namířil mu světlo do obličeje.
„Kurva, čo je, kde máš…― Ať uţ chtěl říct cokoliv, nedořekl to.
Hanka udělala ze tmy dva rychlé a tiché kroky a přetáhla ho
přes hlavu pořádným polínkem. Muţi se protočily panenky,
baterka mu vypadla z ruky a podlomila se mu kolena. Marek
ho zachytil, aby při pádu nenadělal hluk, a poloţil ho na podlahu. Hanka zatím zhasla velkou baterku a rozsvítila svoji malou. Klekla si k omráčenému muţi, prohlédla ránu na hlavě
a přiloţila mu dva prsty na krkavici.
„Dobrý, je ţivý,― zašeptala po chvilce.
„Nebyla by ho ţádná škoda. Říkají mu Buldok. A byl to právě
on, kdo podřízl Jardovi krk,― zabručel nenávistně Marek. „A na
mně si dával taky záleţet. Vyrazil mi nejmíň dva zuby. Krom
jiného. Je to z nich všech tady to největší hovado.―
„Moţná. Ale přesto bych nerada zabíjela, pokud to nebude
nezbytné, Marku.―
„Vţdyť já vím,― zašeptal Marek a pevně Hanku objal. „Jsem ti
strašně vděčný za to, co pro mě děláš. Nikdy ti to nedokáţu
splatit. A byl bych hrozně nerad, kdybys kvŧli mně měla mít
nějaké nepříjemnosti.―
Muţ na podlaze zasténal a pohnul se. Hanka se Markovi
vysmekla a přikázala: „Spoutej mu ruce a nohy, rychle.―
Sama vytáhla kapesní nŧţ, otevřela jej a odřízla z muţovy
košile rukáv. Udělala z něj roubík a zacpala mu ústa. Kusem
špinavé látky mu zavázala i oči. Potom pomohla Markovi Buldoka svázat tak, ţe vypadal jako poštovní balík. Nakonec jej
421
přivázali ke sloupkŧm ve stěnách tak, aby se nemohl moc hýbat a nemohl tak hlukem přivolat pomoc.
Dveřní otvor se náhle vyplnil siluetou velikého muţe. Marek
se lekl, ţe přišel někdo další z gangu, ale Hanka mu poloţila
ruku na rameno. „Klid, to je Petr,― zašeptala.
Petr vešel dovnitř a dřepl si k nim. Byl nalíčený a oblečený
podobně jako Hanka, takţe z něj Marek viděl jen oči, na rozdíl
od Hančiných byly zelené, a silné zuby. Vypadal jako pořádně
velký vlk. „Všechno OK?― zeptal se a podíval se na svázaného
zajatce. Hanka přitakala. „Takţe zbývají uţ jenom čtyři,― řekl
voják. „Zatím to jde dobře. Plán dál platí?― zeptal se Hanky.
„Platí, ve čtyři třicet jdeme na to,― odpověděla, kdyţ zkontrolovala čas na hodinkách se svítícím displejem. „To je uţ za
čtyřicet pět minut.―
Buldok se v poutech zakroutil a cosi přes roubík zahuhlal.
Hanka se k němu naklonila a zašeptala mu do ucha: „Budeš
drţet hubu, rozumíš?― Buldok zavrtěl hlavou a opět se snaţil
cosi říct. Hanka se zamračila, vrazila mu prst do tlakového
bodu za uchem a vší silou zatlačila. Buldok zalapal po dechu a
zasvíjel se v poutech jako ryba na suchu. „Budeš drţet hubu,
rozumíš?― zeptala se Hanka znovu. Tentokrát uţ Buldok mlčel.
„Nechci zabíjet,― řekla Hanka Markovi. „Ale trochu ubliţovat
mŧţu…―
Petr se tiše uchechtl. „Na ni pozor, ráda klame tělem,― řekl.
„Dobře. Budu zase hlídat venku,― zašeptal, zvedl se a opět se
rozplynul ve tmě jako duch.
X
Digitální budík na nočním stolku ukazoval čtyři dvacet pět,
kdyţ kapitána Valka vzbudil mobilní telefon. Zaklel a zvedl to.
Byl to Štefan Varga ze Správy Národního parku Muráňská
planina.
„Vy ste ale naozaj ranné vtáča,― zívl policista do telefonu
místo pozdravu. Jestli za poslední dva dny naspal pět hodin
dohromady, tak to bylo moc. Nejraději by se převalil na druhý
bok, zavřel oči a pokračoval ve spánku ještě aspoň tu hodinu,
co měl pŧvodně v plánu. Nesnášel, kdyţ ho někdo budil dřív
422
neţ budík. „Čo máte na srdci v túto nekresťanskú hodinu, pán
Varga?― povzdechl si.
„Pán kapitán, stala sa hrozná vec!― oznámil mu Varga roztřeseným hlasem.
„V posledných dňoch sa stalo viac hrozných věcí, ― opáčil
Valko ponuře. „Nestrašte ma, ţe snáď máte nejakú novú? Čo sa
stalo?―
„Viete, keď ste bol včera popoludní u nás, nechal som Mareka napísať správu o tom incidente v doline…―
„Viem, hovoril ste mi o tom. A to je tá hrozná vec?―
„Nie. Hrozné je, ţe on ju napísal a ja som si ju včera neprečítal. Strčil som ju do vrecka a zabudol na ňu.―
„Pán Varga, bojím sa, ţe tomu stále nerozumiem,― docházela
Valkovi pomalu trpělivost. V tuhle ranní hodinu neměl nejmenší náladu na telefonické rozhovory a uţ vŧbec ne na hádanky.
„Hrozné je, ţe ja som si to prečítal aţ teraz, viete, zle som
spal, to kvôli tomu, čo ste mi včera vravel, a ráno som sa zobudil skôr neţ obvykle. A keď som sa obliekal, tak som si ten
papier všimol.―
Valko obrátil oči v sloup. On přece taky špatně spal. A hlavně
strašně málo! Proč ho teda budí kvŧli nějakému papíru? „Pán
Varga, nehnevajte sa, ale…―
„Viete, pán kapitán, ono vôbec nejde o tú správu. Ale o to, čo
k nej Marek pripísal. A to bolo určené vám!―
Valko zpozorněl. „Vravíte, ţe pán Koudelka mi snáď napísal
nejaký odkaz?―
„Áno! A ja… Ono je to také čudné! A hrozné, ak je to pravda!
A ja som to strčil do vrecka!― řekl Štefan nešťastně. „Ak sa kvôli
mne niečo stane…―
„Pán Varga, ukľudnite sa prosím. Máte ten papier u seba?―
„Áno. Mám ho tu pred sebou.―
„Tak mi to teraz v kľude prečítajte do telefónu, áno?―
Štefan přitakal a pečlivě a nahlas přečetl Markŧv vzkaz Valkovi. Uţ dokonale probuzenému kapitánovi se zavlnily lícní
svaly, ztvrdl mu pohled a pomyslel si, ţe by Marka měli okamţitě zbavit svéprávnosti. Bratislavský drogový gang mu unesl
ţenu a on ţe ji chce vysvobodit? Ten blázen vŧbec netuší, s čím
423
si zahrává. Rychle tu myšlenku ale zapudil. Co teď uţ s tím,
mléko bylo rozlito. A teď je na něm, aby minimalizoval škody.
„Pán Varga, kde práve teraz ste?― zeptal se nahlas, odhodil
peřinu a vylezl z postele.
„Doma, chystám sa pomaly do práce.―
„Dobre. Choďte hneď na správu a zostaňte prosím tam, kým
neprídem. Je to dôleţité, musím s vami hovoriť! Nikam neodchádzajte! A zvolajte tam prosím všetkých vašich stráţcov,
kterých teraz ráno zoţeniete. Zobuďte ich! Potrebujem ich
okamţite vypočuť! Zariadite to?― zeptal se dŧrazně.
„Iste,― odpověděl Štefan trochu zaskočeně. „Prosím vás, pán
kapitán, vy tomu odkazu rozumiete?―
„Rozumiem.―
„A tie mená tam…?―
„Niektoré z nich poznám.―
„Aha. A…―
„Pán Varga, prepáčte, ale porozprávame sa tak za hodinku
a pol u vás na správe. Musím teraz niečo akútne zariadiť. Vy sa
zatiaľ prosím pokúste zistiť, či je na niektorej chate ubytovaná
skupina mladých muţov,― omluvil se Valko a zavěsil.
Na okamţik se zamyslel a potom vytočil číslo na operačního
dŧstojníka banskobystrického Odboru policejních akcí a výcviku54: „Operačné? Tu je kapitán Valko z kriminálky. Áno, môj
šéf samozrejme vie, ţe vám volám,― zalhal. Dobře věděl, ţe
poslat do akce „kukláče― není v jeho pravomoci, ale s papírováním a úředními postupy se bude bavit aţ později, aţ na to
bude čas. „Potrebujem policajného vyjednávača, psy, dvoch
odstreľovačov a tím na oslobodzovanie rukojemníkov. Rukojemníci sú pravdepodobne dvaja, počet podozrivých zatiaľ
neznámy, určite ale päť alebo viac. Sú ozbrojení a extrémne
nebezpeční, pravdepodobne majú na svedomí ten mord
v Rudnej. Akoţe na kedy? Teraz hneď! Kam? Niekam na Muránsku planinu. Presne to ešte neviem. Ale zistím to. Nech
čakajú na inštrukcie v Muráni,― vybavil si v hlavě mapu. Od54
Odbor policajných akcí a výcviku (OPaV) byl krátce na to,
1.10.2000, přejmenovaný na Pohotovostný policajný útvar (PPÚ)
a tento název pouţívá dodnes. Souvislost mezi přejmenováním
a výše popisovaným zásahem nebyla prokázána.
424
tamtud se dá kolem hradu dostat rychle nahoru. Měl nepříjemné tušení, ţe kaţdá minuta, o kterou se někde zdrţí, by je
mohla mrzet.
X
Hanka si vyhrnula rukáv a na okamţik rozsvítila displej hodinek, aby dnes v noci snad uţ posté zkontrolovala čas. „Probuď
se, mŧj milý," zatřásla jemně Markem, jenţ znovu usnul. „Musíme se jít připravit."
„Hani, jak jsi mi to řekla?" zašeptal Marek a otevřel oči.
Hanka v mţiku zrudla jako pivoňka a byla vděčná za tmu. Nejraději by se plácla přes pusu. To oslovení z ní vypadlo naprosto
spontánně, vŧbec nad tím nepřemýšlela. „Marku. Marku jsem
ti řekla," zalhala.
„To je zvláštní. Byl bych se vsadil… Hm, asi se mi něco zdálo," odpověděl zamyšleně Marek a posadil se. „Kolik je hodin?"
„Čtvrt na pět."
„Takţe…,― nadechl se Marek.
„Počkej, tady ne," zarazila ho Hanka a přiloţila mu prsty na
rty. „On to nemusí slyšet," ukázala na připoutaného Buldoka.
„Aţ venku."
Vykradli se v tichosti z kŧlny ven. Obloha nad stromy začínala blednout, hvězdy se postupně vytrácely a naopak začínaly
být vidět obrysy stromŧ. Byla sice uţ druhá polovina června,
ale ráno bylo chladné a vlhké a v této nadmořské výšce byly
sotva tři stupně nad nulou. Marek se otřásl zimou a naskočila
mu husí kŧţe, ale stejně jako jeho kamarádka to ignoroval.
Hanka vzala klíč, který sebrala Buldokovi, a zamkla visací
zámek na dveřích. Obávala se, aby se jejich vězni nepodařilo
nějakou náhodou osvobodit a nevpadl jim v ten nejnevhodnější moment do zad. Koukla se na klíček, chvíli uvaţovala a pak
ho upustila na zem. Dříve či později si pro zajatého Buldoka
někdo přijde. Ať uţ to bude kdokoliv. A kdyţ bude chtít, ten
klíček tady najde a odemkne si.
Přikrčeni se přemístili asi o padesát metrŧ hlouběji do lesa,
k velkému práchnivému pařezu, za nímţ si udělal pozorovatelnu Petr. Jak říkala prve Hanka, mohli by na něj šlápnout
425
a neviděli by ho, tak dokonale splýval s okolím. Hanka však šla
na jisto. Uţ tady v noci za Petrem jednou byla.
Zalehli vedle hlídkujícího vojáka na zem a Marek vystrčil
hlavu zpoza pařezu. Bylo to dobré místo. Kryté a přitom s výborným výhledem na chatu i na příjezdovou komunikaci. „Vítej na svobodě,― přivítal Marka Petr. „Já jsem Petr, Hančin
parťák, uţ jsme se viděli tam uvnitř,― představil se.
„No, já toho tam uvnitř moc neviděl,― přiznal Marek, který,
upřímně řečeno, z Petra moc neviděl ani teď. „Ale jsem moc
rád, ţe tady jste. Díky za pomoc. Zachránili jste nám ţivot.―
„Hanka je šéf, té poděkuj,― řekl Petr. „Ale hlavně ještě nejásej, přináší to smŧlu. To mnohem těţší nás teprve čeká.―
Úsvit teď rychle postupoval, světlo sestupovalo od korun
stromŧ do niţších pater lesa a odhalovalo cáry mlhy, povalující
se mezi kmeny. Houkání sov utichlo a naopak se začali ozývat
první ptáčci zpěváčci. Pomalu se oteplovalo a podle všeho měl
brzy začít další nádherný, pozdně jarní den. Trojice ukrytá
v lese ale ranní romantiku příliš nevnímala, chystali se k akci,
při níţ mohli snadno přijít o ţivot.
„Za chvíli bude ten správný okamţik,― řekla Hanka, kdyţ se
podívala na oblohu. „Marku, poslouchej dobře, řeknu ti, jak to
provedeme. Máš v tom plánu dŧleţitou roli. Vlastně nejdŧleţitější. Předpokládáme, ţe uvnitř budou všichni ještě spát. Já
s Petrem se připravíme u vchodových dveří. Ty si vezmeš tohle,― vytáhla z jedné z mnoha kapes své uniformy černý válcovitý předmět s rukojetí a podala mu ho. „Tohle je flashbang55.
Víš, k čemu to je? Znáš to?―
„Trochu jo, četl jsem nějaký kníţky od Clancyho. Tam to
občas pouţívali,― začervenal se Marek. Nikdy by neřekl, ţe se
mu bude četba takové literatury k něčemu hodit.
„Skvěle,― usmála se Hanka. „ Takţe víš něco o taktice zásahových jednotek. A taky asi víš, ţe tohle vybuchne několik vteřin po odjištění a intenzita světelného výboje na chvíli ochromí
kaţdého v okolí, kdo nebude mít zakryté oči. Proto potřebujeFlashbang neboli zábleskový granát, slangově také „péčko―. Patří
do kategorie tzv. nesmrtící munice, jejímţ cílem je protivníka pouze
ochromit nebo dočasně vyřadit z boje, nikoliv zabít.
55
426
me, aby ti chlapi byli v okamţiku výbuchu vzhŧru, jinak by to
nemělo ţádný efekt. Potřebujeme, aby se koukli do světla. Takţe si vezmeš do jedné ruky nějaký klacek a do druhé tenhle
granát. Rozbiješ támhle to okno," ukázala na okno v boční
stěně. „Co nejhlučněji, normálně ho vymlať. Zŧstaň ale skrčený
pod oknem, aby tě neviděli a nestřelili po tobě. Jak uvnitř uslyšíš pohyb nebo hlasy, odjistíš tenhle granát a hodíš ho dovnitř,
odvrátíš hlavu a zakryješ si oči. Jestli se do toho koukneš, jsi
taky mimo hru. Na to pozor. A taky se snaţ, ať to vyjde napoprvé, to péčko máme bohuţel jenom jedno. Jakmile to uvnitř
bouchne, vyráţím já s Petrem. Budeme mít asi pět vteřin, abychom tam s kraválem vpadli, vyuţili toho, ţe budou na chvíli
oslepení a co nejvíc jich zpacifikovali. Čím dřív nám přijdeš
dovnitř pomoct, tím lépe.―
„Co myslíš tím zpacifikovat?― zeptal se Marek nejistě.
„Cokoliv," vloţil se do toho Petr. „Vyrazit zuby, rozbít hlavu
ţidlí, trefit pěstí na solár, kopnout kolenem do koulí, vrazit
prst do oka, utrhnout ucho… Cokoliv, co tě napadne a co ti
pomŧţe získat převahu. Dŧleţitá bude rychlost a tvrdost, ţádný ohledy, ţádnej soucit, ţádný váhání. Musí to být ráz na ráz,
nezapomínej, ţe jsou ozbrojení a ţe jsou čtyři. Nesmíme jim
dát čas se vzpamatovat, musíme maximálně vyuţít ten moment překvapení. Máme jenom jeden pokus, druhou šanci
nedostaneme. Neboj se jim proto ublíţit, zmrzačit je, polámat
jim kosti, kdyţ to bude nutné. Oni taky nejednají v rukavičkách, sám jsi toho dokladem. Takţe jakýmkoliv zpŧsobem
srazit tango na zem, kleknout mu na záda, kolenem se zapřít
do kříţe a spoutat ruce těmihle pouty,― vytáhl odkudsi svazek
jednorázových plastových pout. „Uţ jsi to někdy drţel v ruce?―
„Ne,― zavrtěl Marek hlavou.
„Je to strašně jednoduchý. Je to na stejným principu, jako
jsou elektrikářský pásky na svazování kabelŧ. Navléct oka na
tlapky a oba konce pevně utáhnout,― vysvětloval a demonstroval to přímo na Markovi. „Vidíš, zpátky to vytáhnout uţ nejde,
jsou tam zoubky. Teď to ještě pořádně utáhnu a mám tě svázanýho. Tohle si sám nesundáš ani náhodou, to se nedá odemknout kancelářskou sponkou jako klasický ţelízka. Tohle se
427
musí rozříznout,― vytáhl obrovský nŧţ a pouta přeřízl. „Zŧstalo
mi jich devět, kaţdý si vezmeme troje,― řekl a rozdal je.
„Je čas,― řekla Hanka s pohledem upřeným na oblohu. Byla
teď velice váţná a soustředěná, koncentrovala se na nebezpečnou akci. Podívala se Petrovi do očí, sevřela pravou pěst a dotkla se té jeho. „Hua,― řekli oba šeptem.
„Jdeme,― zavelela, zvedla se a přikrčená přeběhla k chatě.
Zŧstala stát mezi okny a čekala na ostatní. Teď ji následoval
Petr. Teprve kdyţ se postavil a Marek si ho mohl prohlédnout
v ranním světle, uvědomil si, jak mohutný a svalnatý chlap to
je. Měřil nejméně metr devadesát a musel váţit dobře přes sto
deset kilo. Byl rád, ţe je na jejich straně, nechtěl by se v boji
ocitnout proti němu. Petr doběhl k chatě a připojil se k Hance.
Vypadala vedle něj jako malá holčička. Jenomţe zatraceně
nebezpečná holčička, co ráda klamala tělem.
Bylo to poprvé, co měl Marek pořádnou příleţitost si je oba
trochu víc prohlédnout. Oba měli nalíčené obličeje, oba měli
na sobě maskáče a pevné vojenské boty, Hanka byla bez označení, Petr měl na rukávu stylizovaný modrobílý padák v zelenočerném poli56. Hanka byla prostovlasá, ale protoţe byla bruneta, nevadilo to. Petr měl vlasy ukryté pod khaki šátkem.
Naháněli strach uţ jenom svým zjevem.
O Hančiných utajených schopnostech Marek něco věděl
z dřívějška, pokud šlo o Petra, nepochyboval, ţe je na tom minimálně stejně dobře jako ona. A vzhledem ke své dvojnásobné
tělesné váze pravděpodobně ještě lépe.
Hanka Markovi pokynula a ukázala na okno nad svým levým
ramenem. Marek přikývl, sebral ze země silný klacek a přesunul se na své určené místo.
Hanka s Petrem se podplíţili pod okny, a zmizeli za rohem,
směrem ke dveřím. Marek napočítal v duchu do dvaceti, aby
jim dal čas zaujmout výchozí pozici, zhluboka se několikrát
nadechl a vydechl, aby překonal nervozitu, a pustil se do svého
úkolu.
Několika údery rozbil okno a po chvíli, kdyţ zaslechl uvnitř
dostatečně velký hluk, vhodil do chaty zábleskový granát. Dal
56
Znak výsadkářŧ ze 4. brigády rychlého nasazení České armády.
428
si záleţet, aby dopadl pokud moţno doprostřed místnosti.
Přimáčkl se zády ke stěně a čekal. I kdyţ si myslel, ţe je na
výbuch připraven, síla exploze ho překvapila. Myslel si, ţe světelný záblesk je jediným efektem tohoto granátu, ale hluk, který při tom vznikl, byl také značný. Muselo to být slyšet aţ dole
v údolí.
Nebyl ale čas o tom přemýšlet, protoţe vzápětí po explozi se
ozval rachot, jak Petr rozrazil dveře, a jeho mohutný řev: „Policie! Ruce nad hlavu! Chci vidět ruce! Ruce! Vaše ruce! Lehněte
si na zem! Rychle!―
Podle toho kraválu to vypadalo, ţe do chaty vpadlo celé komando kukláčŧ. Marek věděl, ţe cílem tohoto křiku je u policejních zásahových jednotek na celém světě vyděsit podezřelé
a vytvořit na ně psychický tlak, aby se rychleji vzdali. Jen si
nebyl jist, jestli to bude platit i v případě, ţe ti podezřelí mají
dvojnásobnou přesilu a jsou, na rozdíl od zasahujících, ozbrojení. Přestal nad tím spekulovat a raději vyrazil svým přátelŧm
na pomoc. Tři proti čtyřem bylo mnohem lepší jak dva proti
čtyřem.
Přestoţe od začátku akce neuplynulo ani pŧl minuty, přivítal
ho v chatě těţko popsatelný chaos.
Těţkým, po noci vydýchaným vzduchem v místnosti se pomalu šířil dým z granátu. Všude byla rozházená spousta věcí,
stoly a ţidle byly převrácené, postele rozkopané, jak z nich
řinčením skla probuzení muţi v rychlosti vylézali.
Ti byli polonazí a bosí a jen pomalu se vzpamatovávali
z nepříjemných účinkŧ flashbangu. Kaţdý na útok reagoval
podle svého zaloţení. Zbabělý Skoba se hleděl skrýt v nějakém
koutě, ostatní tři se sháněli po svých zbraních. A do toho doslova vlétly dvě pomalované postavy v maskáčích a rozdávaly
tvrdé rány vlevo vpravo.
Hned tu první schytal Skoba, jenţ se ocitl v nepravý čas na
nepravém místě. Dostal ránu do brady od Petra a poroučel se
k zemi. Petr se jím nezdrţoval a tvrdě udeřil dalšího muţe, co
mu stál v cestě. Mířil podle plánu do zadního pokoje, kde byla
Andrea.
Hanka se ocitla tváří v tvář samotnému Antonovi. Poznala ho
podle Markova popisu, i podle čerstvě zlomeného nosu. Nos
429
měl opuchlý a obličej mu hrál všemi barvami, ale nijak to nesniţovalo jeho výkonnost a nebezpečnost. Vytáhl zpod polštáře
pistoli, ale namířit ji uţ nestačil. Hanka mu ji vykopla z ruky
a zbraň obloukem přistála na zemi uprostřed pokoje. Anton
zaklel a ohnal se po Hance pěstí. Uhnula a sama ho zasáhla
krátkým tvrdým úderem pod ţebra, po kterém jen hekl.
Marek se rychle zorientoval. Petr mířil za Andreou, Hanka
sváděla s Antonem zatím vyrovnaný boj, ale ze země se zvedali
další dva muţi, kteří mohli být nebezpeční. Skočil po tom nejbliţším, shodou okolností to byl opět Skoba. Poučen Petrem, ţe
vše je dovolené, prudce nakopl ztěţka se zvedajícího Skobu do
břicha, srazil ho znovu obličejem na zem, klekl na něj, přitáhl
mu paţe dozadu a spoutal je těmi jednorázovými pouty. Přesně
tak, jak mu Petr vysvětlil.
Petr mezitím vyrazil ramenem zamčené dveře do zadního
pokoje, přiskočil k vyděšené Andree, noţem přeřízl provaz,
jenţ ji poutal k pelesti postele a chtěl jí přeříznout i pouta, ale
nestihl to, protoţe se musel rychle otočit a čelit zuřivému útoku svalnatého pořízka s dlouhým kuchyňským noţem.
„Uteč ven,― houkl Petr směrem k Andreji a zablokoval vlastním tělem útočníkovi cestu k ní. Muţ zaklel, a kdyţ viděl, ţe
přes Petra neprojde, obrátil svŧj nŧţ proti němu. Petr však
výpad odrazil, odhodil svou dýku, protoţe se bál, ţe by s ní
mohl v zápalu boje svého soka zabít, a holýma rukama se vrhl
vpřed.
Andrea byla vylekaná, zmatená a dezorientovaná, nevěděla,
co se děje, i ji vytrhlo z neklidného polospánku řinčení skla
a následná exploze ve vedlejší místnosti, ale tolik pochopila, ţe
ten zamaskovaný obrovský voják je na její straně a ţe jí pomáhá k útěku. Nedala se dvakrát pobízet.
Strhla si pásku z úst, vyběhla z pokoje, prolétla přední místností, šlápla přitom na leţícího Skobu, klopýtla o nějakou ţidli,
ale hned získala ztracenou rovnováhu zase zpět a jako srna
vyběhla z chaty. Bohuţel nikoliv do bezpečí. Jejího útěku si
totiţ všiml Anton.
Vykřikl vztekem, setřásl ze sebe dotírající Hanku a prudkým
úderem pěsti do břicha jí na chvíli vyrazil dech. Odstrčil ji, aţ
upadla na zem, rychle se shýbl, sebral z podlahy tu svoji pro430
kletou pistoli, protáhl se kolem Marka a vyběhl ven za Andreou.
„Běţ za nimi! Rychle! Ať se ti neztratí v lese! My to tu doděláme a poběţíme za tebou!" křikla na Marka Hanka, zatímco se
zvedala ze země. Vyskočila na nohy, otočila se kolem vlastní
osy a pěkným obloukovým kopem trefila do hlavy posledního
bojeschopného muţe, který se snaţil Markovi zablokovat cestu
ke dveřím. Skočila po těţce otřeseném protivníkovi, kopnutím
zezadu pod koleno ho srazila na zem a snaţila se těţkého muţe
převrátit na břicho, aby mu mohla spoutat paţe.
Petr mezitím ve vedlejší místnosti stále zápolil se svým velmi
odolným soupeřem. Oba svalnatí muţi uţ byli bez noţŧ a bojovali teď holýma rukama. Rvali se spolu beze slov, zarputile,
surově a ozýval se jen jejich přerývaný těţký dech, rány a občas
tlumené syknutí, kdyţ některý úder doopravdy zabolel. Mladý
mafián byl vytrvalý, rychlý a evidentně trávil spoustu času
v boxerském ringu. Petrovi ale nemohl dlouho vzdorovat. Měl
za sebou tvrdý výsadkářský výcvik a dokázal ho plně zuţitkovat. Postupně získával převahu a bylo jen otázkou času, kdy ji
překlopí do vítězství.
Marek se vyhnul Hance, která uţ měla svého soupeře pod
kontrolou a právě mu nasazovala pouta, přeskočil poraţený
nábytek a vyřítil se z chaty. Na terase se zastavil jen na tak
dlouho, aby se podíval, kterým směrem ti dva běţí.
Proboha, proč právě tam? Vţdyť je to past?!, vyděsil se,
kdyţ zahlédl Andreu prchat přímo k vyhlídce nad propastí.
Ačkoliv měla pŧvodně náskok, Anton, který byl sice bosý, ale
na rozdíl od ní neměl svázané ruce a mohl tak běţet rychleji, ji
uţ téměř doháněl.
Sakra! Marek divoce zaklel, opřel se jednou rukou o zábradlí
a přeskočil je, prosmýkl se kolem laviček a sprintem vyrazil
k Poludnici. Byl na okraji louky, kdyţ mu Andrein zoufalý výkřik prozradil, ţe ji Anton dostihl. Kdesi za sebou zaslechl dupot těţkých bot, netušil, jestli to jsou přátelé nebo nepřátelé,
ale nevěnoval tomu teď ţádnou pozornost. Jeho mysl se upírala k jedinému cíli - dohnat Antona, vyrvat mu Andreu a zabít
jej za to všechno, co si kvŧli němu museli vytrpět.
431
Zamračil se a zrychlil. Pot z něj stékal v potŧčcích, v boku ho
nesnesitelně píchalo, zmlácené tělo kladlo odpor a zoufale
touţilo po odpočinku a laskavějším zacházení, ale přes to
všechno se rychle blíţil k vyhlídce.
Přeběhl louku, proběhl krátkým úsekem lesa a byl tam.
U posledních stromŧ však prudce zabrzdil a zŧstal stát. Sotva
deset metrŧ před ním, na malé plošince na samém okraji propasti, stál Anton, otočený čelem k němu, levým předloktím
svíral v kravatě Andrein krk a drţel ji před sebou jako ţivý štít.
O spánek jí opíral hlaveň pistole, prst na spoušti. Všichni tři
lapali po dechu, Marek s Antonem si zuřivě hleděli do očí, Andrea měla oči přivřené, ale jinak vypadala aţ překvapivě klidná.
„Odtiaľto uţ neutečieš,― řekla najednou nahlas a otevřela oči.
„Urobil si najväčšiu chybu svojho ţivota, Anton, keď si neutekal na druhú stranu do voľného lesa, ale za mnou. Skončil
si.―
„Drţ hubu, kurva jedna mizerná! Aj tak je to všetko kvôli
tebe! Mal som ťa zabiť hneď v ten prvý deň!― zařval Anton
a stiskl ji silněji. Andrea jen hekla a zrudla v obličeji, jak ji
Antonova silná paţe přiškrtila. Markovi naběhla na čele ţíla,
zaťal pěsti, aţ mu zbělely klouby, a udělal několik krokŧ dopředu.
„Zostaň, kde si! Zastrelím ťa!― vykřikl Anton, přestal mířit na
Andreu a namířil zbraň na Marka. Marek udělal ještě jeden
krok a zŧstal stát. Od Antona ho teď dělilo necelých šest metrŧ.
„Nepomôţeš si, Anton,― zasípala Andrea. „Vystrelíš po Marekovi a ja ťa zhodím dolu. Alebo zastrelíš mňa a tým dáš čas
Marekovi, aby ťa dolu zrazil on. Nemáš vôbec ţiadnu šancu.
Vzdaj to a preţiješ.―
„Nikdy! Mám lepší plán! Zabijem vás oboch a odídem!―
„Ne, ty odsud neodejdeš, Antone. Ale nikdo uţ nemusí umřít.
Skončilo to,― ozval se Marek. „Víš velmi dobře, ţe tady nejsem
sám. Zkřiv někomu z nás vlas na hlavě a nepřeţiješ ani pŧl
minuty. Tady jsi v pasti. A zŧstal jsi úplně sám, všichni tví parťáci jsou zneškodnění,― řekl a doufal, ţe má pravdu. Měl. Kdesi
za ním se ozvalo slabé syknutí, Hanka mu signalizovala, ţe je
432
na místě. Markovi se dost ulevilo. Bylo příjemné vědět, ţe
v chatě je všechna práce hotová a ţe právě ona mu kryje záda.
Anton nic nepostřehl, ale Andrea, která měla uši jako netopýr, zvuk zachytila. Pootočila hlavu, jak jí Antonova svalnatá
paţe dovolila, a pátrala pohledem v lese za Markem. Věděla, ţe
Markovi kromě toho velkého vojáka ještě někdo pomáhá, ale
netušila, kdo to je. Zamaskovanou a nalíčenou Hanku, ukrytou
nedaleko v podrostu, neviděla. Zato zpozorovala toho ramenatého muţe v maskáčích, jenţ ji před chvílí osvobodil v chatě,
jak se náhle vztyčil o padesát metrŧ dál vpravo na okraji skalního masívu. Zničehonic se objevil v jediném místě, kudy by
Anton ještě teoreticky mohl uniknout. Voják se neskrýval,
chtěl, aby byl vidět. Chtěl, aby Anton věděl, ţe tudy se pryč
nedostane.
Anton zaklel a Andrea cítila, jak se celý chvěje vzteky. Prudce
dýchal a přemýšlel, co udělat. O kapitulaci vŧbec neuvaţoval,
bylo pro něj naprosto nepřijatelné, aby přiznal poráţku. Nikdy
v ţivotě se s ţádnou prohrou nesmířil. Kdyţ uţ měl snad někdy
prohrát, vyřešil raději situaci násilím. A nesmíří se s poráţkou
ani teď. To ani náhodou!
„Dobre,― řekl však nahlas, povolil sevření a Andrea s úlevou
zalapala po dechu. Konečně se mohla zase pořádně nadechnout. Anton pomalu svěsil ruku se zbraní a po chvíli ji zdráhavě odhodil na zem, asi metr před sebe. „Tak dobre, poď si po
ňu,― řekl tiše. „Vyhrali ste…― Vypadal rezignovaně.
Andrea ztuhla. Nevěřila, ţe by to tak snadno skončilo, navíc
ji Anton stále pevně drţel a nepouštěl. V očích měla paniku
a signalizovala Markovi, aby byl opatrný, cítila nějakou zradu.
Tohle Markovi nebylo třeba říkat. Nedělal si naprosto ţádné
iluze, ţe by se v Antonovi teď najednou hnulo svědomí. Podle
zašustění listí za sebou si domýšlel, ţe se Hanka připravuje
vyrazit v případě potřeby z úkrytu, levým koutkem oka viděl
Petra, jak se staví do střehu. Také nevěřili, ţe by toto byl konec.
Tak tedy do toho… Marek přimhouřil oči, aby v nich Anton
nemohl příliš číst, a zvolna se rozešel. Velmi se snaţil, aby
v jeho tváři nebyly vidět ţádné emoce, ţádné myšlenky.
Jenomţe podobně neproniknutelně se tvářil i Anton. Byl to
poker a hrálo se o nejvyšší sázky.
433
Marek nevěřil, ţe by se Anton vzdal bez boje, ale nemohl
přijít na to, co mŧţe mít v úmyslu. Zvlášť, kdyţ odloţil pistoli.
Proč se zbavil zbraně? Co tím chce získat za výhodu? Byl si jist,
ţe bez pomoci pistole přes něho Anton neprorazí. A i kdyby
nějakou náhodou prorazil, věřil, ţe ho dokáţe zpomalit aspoň
natolik, aby mu stihli přiběhnout na pomoc Petr s Hankou. Ti
by ho uţ zpacifikovat dokázali. Přesto zvolnil krok a pomalu se
zastavil.
„No tak!― vykřikl Anton nervózně. „Na čo čakáš? Hýb sa!
Lebo si to ešte rozmyslím!― Andrea zády cítila, jak mu buší
srdce.
Marek se zamračil a znovu vyrazil vpřed. Dostal se tak blízko,
ţe kdyby se shýbl, dosáhl by snadno na tu odhozenou pistoli…
Ale neshýbl se, bál se, ţe ho při tom Anton kopne do obličeje.
Stáli proti sobě, provrtávali se navzájem očima a kaţdý čekal
na pohyb toho druhého. Ţádný se k tomu neměl.
„Pusť ji,― zavrčel Marek, kdyţ viděl, jak Anton Andreu stále
svírá. „Neublíţíme ti. Ale musíš ji pustit.―
„Nikdy, ty idiot!― zasyčel najednou Anton a prudce Andreou
smýkl směrem k propasti po své pravé ruce. Ta vykřikla a snaţila se bránit, ale Anton byl mnohem silnější. Strčil do ní, Andrea upadla a chvíli balancovala na okraji skály. Zoufale se
snaţila něčeho zachytit, chvíli to dokonce vypadalo, ţe se na
skále udrţí, ale neúprosná zemská přitaţlivost se ošidit nedala
a začala vítězit.
Čas se zpomalil.
„Nééé!" vykřikl Marek a vrhl se robinsonádou vpřed. Dopadl
na tvrdou skálu na hraně vyhlídky, rozbil si přitom levý loket
a obě kolena, ale přesto stačil pravou rukou zachytit provaz,
kterým měla Andrea svázané ruce. Drţel ji v tuto chvíli pevně,
ale Andreina váha jím neúprosně smýkala k okraji skály. Zoufale šátral volnou levou rukou kolem sebe a snaţil se něčeho
zachytit, protoţe mu bylo jasné, ţe jinak brzy spadnou do propasti oba dva.
„Nepúšťaj ma!― zoufale volala Andrea, z rozedraných zápěstí
jí po holých předloktích stékala krev, nohama se snaţila zachytit o nějaký výstupek, puklinu ve skále, o keřík lýkovce, ale
marně. „Nepúšťaj ma, Marek!―
434
„Nepustím tě! Ale nemrskej se nebo tě neudrţím!" zasípal
Marek, kterému se konečně podařilo zachytit prsty levé ruky za
nějaký skalní výstupek. V nejvyšší čas, leţel bokem na okraji
skály, pravé rameno měl téměř vykloubené, jak mu je přes
ostrý okraj lámala váha Andreina těla. Pravou rukou pevně
svíral ten provaz mezi Andreinými zápěstími a odřené a zkrvavené prsty ruky levé měl pevně zaťaté za ten výčnělek, jenţ jim
na chvíli zachránil ţivot. Velmi dobře ale věděl, ţe moc dlouho
Andreu takto neudrţí, a počítal v duchu vteřiny v naději, ţe mu
vojáci snad kaţdou chvíli přispěchají na pomoc. Kdyby měla
Andrea kvŧli němu spadnout dolŧ a zabít se, to by snad raději
skočil za ní…
Andrea zmírala děsem z hloubky pod sebou, ale zavřela oči,
aby se náhodou nepodívala dolŧ, a snaţila se zŧstat v klidu.
„Nechcem umrieť…,― zašeptala jen. Hlas se jí chvěl hrŧzou.
„Neumřeš! Vytáhnu tě,― odpověděl Marek, přestoţe věděl, ţe
bez pomoci to sám nikdy nedokáţe. Všechny svaly měl zaťaté
a do krajnosti napjaté a zoufale se snaţil překonat křeče, které
do celého těla dostával. Tak kde proboha jsou? Uţ ji neudrţím!
Otočil hlavu, aby viděl na Petra. Do výhledu se mu však postavil Anton. „Nevytiahneš ju!― řekl mrazivě. „Na to zabudni!―
zvolal nenávistně a vší silou mu dupl tvrdou bosou patou na
záda. V ţebrech to zapraštělo, Marek zaúpěl a zalapal po dechu, ale Andreu nepustil. Pro tentokrát ji ještě udrţel. Ale síly
mu valem ubývaly…
Anton pŧvodně plánoval, ţe jakmile se Marek bude muset
zabývat Andreinou záchranou, sebere ze země pistoli a uprchne uvolněnou cestou zpět k chatě. Jakmile se dostane ke svému autu, uţ ho nikdo nezastaví. Pokud by ho snad chtěl někdo
pronásledovat, třeba tamten velký voják, zastřelil by ho. Teď
ho však napadlo, ţe kdyţ bude rychlý a přesný, vŧbec nikam
prchat nemusí. A mŧţe to vyřešit na místě a jednou provţdy.
Elegantně a kompletně. Přemohla ho nenávist a touha po pomstě.
Chystal se Markovi dupnout pro změnu na prsty, ale kdyţ
viděl rychle se přibliţujícího ramenatého Petra, dal přednost
zvednutí pistole ze země. Popadl ji a namířil Petrovi na hlavu,
Marek mohl tu vteřinu či dvě počkat, však dokud tady leţí
435
a drţí Andreu, nikam neuteče. Petr poznal, ţe to včas nestihne
a čekal kulku do hlavy. Anton se krutě usmál a zauvaţoval,
jestli má Petra střelit do levého nebo do pravého oka.
Zapomněl však přitom na posledního člena týmu.
Jako rozzuřená divoká lvice se ze svého krytu v podrostu
vyřítila dosud neviditelná Hanka a s pronikavým křikem vyrazila přímo k Antonovi. Dva metry před ním se odrazila a skočila. Byla rychlá a kohokoliv jiného by patrně včas skolila, jenomţe Anton měl nadprŧměrně dobré reflexy. V posledním
okamţiku stočil zbraň proti ní a bez míření několikrát za sebou
stiskl spoušť.
Čtyři kulky vypálené z bezprostřední blízkosti rozdrtily Hance sedmé a osmé ţebro a roztrhly pravou plíci. Zastavit její
útok ale nedokázaly. Setrvačnost Hančina těla byla mnohem
větší neţ kinetická energie maloráţných projektilŧ. Váţně zraněná Hanka dopadla plnou vahou na Antona, sevřela ho pevně
paţemi a v těsném objetí s ním přelétla přes hranu skalní vyhlídky.
Neozval se jediný výkřik, ţádné volání, jen po chvíli vzdálený
tupý náraz a ostrý praskot lámaných větví kdesi dole v propasti.
Čas se opět rozběhl svým normálním tempem.
Petr doběhl na plošinu, zalehl k Markovi, naklonil se přes
okraj a svou medvědí tlapou popadl Andreu za předloktí. Společnými silami ji vytáhli nahoru a odnesli dál do lesa. Petr podal Markovi svŧj nŧţ, aby ji mohl zbavit pout, hodil mu balíček
obvazŧ, který vylovil ze svých bezedných kapes, a znovu se
rychle vrátil na vyhlídku. Lehl si na její okraj, naklonil se co
nejvíc přes hranu a snaţil se pohledem proniknout dolŧ. Přímo
pod stěnu ale vidět nebylo, navíc dno údolí stále pokrývala
hustá ranní mlha. Byl zoufalý, ale nechtěl si přiznat, ţe Hanka
to zranění a ten pád nemohla v ţádném případě přeţít.
Vyškrábal se zpět a dřepl si k Markovi, který mezitím přestal
Andreu objímat, rozřízl jí pouta a teď se jí snaţil aspoň trochu
obvázat ošklivě rozdrásaná zápěstí. Strhl si z hlavy šátek. Vyklubal se z něj na jeţka ostříhaný zrzek.
„Musím hned dolŧ,― řekl Petr naléhavě a utřel si šátkem
z čela hojný pot. Marek si všiml, ţe mu levé rameno mokvá krví
436
a maskáčovou blŧzu ţe tam má proříznutou. Ve rvačce v chatě
musel utrţit zásah noţem. Na jeho výkonnosti to ale nebylo
nijak znát.
„Co Hanka?― zeptal se.
Petr zavrtěl hlavou. „Nevím. Není tam vidět. Proto musím
dolŧ. Okamţitě," zdŧraznil. „Moţná potřebuje pomoc. Kudy se
tam dá slézt nejrychleji? Obejít to po cestě by trvalo celou věčnost. Tolik času nemáme…―
Marek se zvedl a pokýval hlavou. „Rozumím. Ale tady se to
v ţádném případě bez lan nedá, je to téměř kolmá a hladká
stěna. Mŧţeme to zkusit o kus dál, přes Klín, zvěř tudy projde,
tak my snad taky,― mávl rukou směrem, kde byl dole vidět
skalní masív, připomínající svým tvarem veliký jehlan.
„My teď musíme sejít dolŧ,― řekl měkce Andree, která se
mezitím zvedla ze země, drţela ho pevně za ruku a poslouchala
je.
Přikývla. „Samozrejme. A veľmi rýchlo,― dodala. Dívala se
střídavě z jednoho na druhého. „Zachránili ste mi ţivot,― zvlhly
jí oči.
„Prosím! Na to teď není čas!― vykřikl Petr netrpělivě. „To
Hanka zachránila ţivot nám všem! Musíme za ní! Třeba ţije
a potřebuje nás!―
„Uţ jdeme. Počkáš tady?" zeptal se Marek Andreji.
„Ti v chatě jsou bezpečně spoutaní, zbraně jsem jim sebral
a dveře zajistil zvenku. Nedostanou se sami ven…,― dodal Petr,
kdyţ viděl, jak se Andrea zachvěla.
„Ani náhodou! Pôjdem s vami, tu zostať nemôţem,― odpověděla rozhodně. Z představy, ţe by měla zŧstat v blízkosti těch
gangsterŧ, se jí dělalo zle.
Petr se zatvářil trochu nespokojeně, měl strach, ţe je bude
Andrea zdrţovat, ale Marek dobře věděl, ţe v terénu, který je
čeká, nebude ani Petrovi jeho ohromná fyzička moc platná.
Slézal tudy v minulosti dolŧ do doliny jen jednou a pevně se
tehdy zařekl, ţe uţ to nikdy v ţivotě neudělá, protoţe se tenkrát
při sestupu několikrát málem zabil. No, a teď musí znovu…
„Tak dobře, pojďte za mnou,― řekl a vyrazil uţ bez dalších
řečí poklusem k místu o pŧl kilometru dál, kde začínal nenápadný uzounký chodníček, vyšlapaný zde vysokou zvěří.
437
Sestup z Poludnice do Suchého dolu, jak se jmenovalo údolí
pod nimi, byl bez přehánění strašný. Zvěř tady moţná neměla
problémy, ale oni ano. A veliké. Byly úseky, kde jejich sestup
připomínal volný pád a jen ojedinělé stromy, za které se zachytávali, zabránily tomu, ţe to neskončilo katastrofou. Marek měl
rozseknutou tvář od nějaké větve, která ho šlehla přes obličej
a málem připravila o oko, Petr měl obě ruce rozdrásané, jak
vletěl do jakéhosi pichlavého křoví, Andree prosakovala krev
provizorními obvazy na zápěstích a po nebezpečně vypadajícím pádu do hromady suťových balvanŧ viditelně kulhala na
pravou nohu. Přesto si nestěţovali a nezpomalovali. I tak ale
trvalo dobrých třicet minut, neţ se dostali tou krkolomnou
cestou aţ dolŧ do údolí. Andrea teď uţ skutečně nemohla pro
zraněnou nohu udrţet s kluky krok, a tak Marek s Petrem
klusali napřed. Trvalo však dalších dvacet pět minut, neţ našli
v hustém lese to správné místo pod skalní stěnou, na jejímţ
vrcholu byla vyhlídka, zvaná Poludnica. A tam našli i obě těla.
Leţela asi deset metrŧ od sebe.
Nejdřív se samozřejmě rozběhli k Hance. Jejich naděje, kterou si udrţovali celý ten příšerný sestup z Poludnice, však vzala
rychle za své. Uţ zdálky bylo vidět, ţe je mrtvá.
Leţela na zádech, končetiny nepřirozeně zkroucené, celé tělo
rozbité a polámané. Na hrudi roztrhaná uniforma byla nasáklá
rudou krví. Jen začerněný obličej zŧstal nějakou náhodou
netknutý. Měla otevřené, byť vyhaslé oči, a na rtech svŧj lehký
úsměv. I ve smrti zŧstala stejně krásná, jako byla za ţivota. Ţe
je něco strašně, ale úplně strašně špatně, napovídaly jen tenké
pramínky krve, vytékající z koutku úst a uší, a louţe zasychající
krve pod jejím tělem.
Hanka, ta báječná, divoká, obětavá, něţná, nespoutaná, citlivá, ale i nešťastně zamilovaná dívka byla mrtvá, obětovala svŧj
ţivot pro přátele. Byla pryč. Navţdy. A nebylo moci, která by to
dokázala změnit.
Zdrcený Marek si k ní klekl. Dokázal jí zamáčknout oči, setřít
krev z úst, narovnat tělo a natáhnout údy. Ale kdyţ sevřel do
dlaní tu drobnou ruku se štíhlými prsty a všiml si kloubŧ do
krve rozbitých od tvrdých ran, jeţ rozdávala nahoře v chatě
jeho nepřátelŧm, nevydrţel to a rozplakal se.
438
Jako v mlze viděl Petra, jak si kleká k Hančinu tělu z druhé
strany, zvedá její druhou ruku a přikládá si ji na tvář. Z očí se
tomu hromotlukovi koulely slzy jako hrachy a z nečekané něhy,
s jakou s tou bezvládnou rukou zacházel, Marek pochopil, ţe
mezi těmi dvěma bylo mnohem víc neţ jen přátelství. Přestal
se před ním za své slzy stydět.
Nebylo jim však dopřáno pro Hanku truchlit příliš dlouho.
Jejich zármutek najednou přerušilo tiché zasténání. Jako na
povel zvedli hlavy a nevěřícně se na sebe podívali. Slzy jim
vyschly a jejich pohledy ztvrdly v ţulu. Zvedli se a bok po boku
přešli těch deset metrŧ, co je dělily od Antona, o němţ se domnívali, ţe je také mrtvý. Rozhodně měl být mrtvý, pád z takové výšky nemohl přeţít! Ale nebyl mrtvý. Jeho dopad zpomalila
koruna urostlého smrku, praskot větví, který slyšeli aţ nahoře,
zpŧsobovalo právě Antonovo tělo.
Anton byl celý dotlučený, zkrvavený, neměl v těle snad jedinou kost, která by nebyla přeraţena na několik kusŧ, měl zlomenou páteř a nemohl se hýbat, tiše chroptěl, jistě umíral, ale
v tuto chvíli byl ještě ţivý. Aspoň jeho oči byly stále ještě ţivé,
i kdyţ tělo uţ ne, a ty oči je sledovaly. Sledovaly je, kdyţ byli
u Hanky, a sledovaly je i teď. Byl v nich usazený strach. Hluboký, obrovský strach, jaký Anton pocítil poprvé v ţivotě.
Strach z blíţící se smrti a z nevyhnutelného zúčtování.
„Ty svině,― zasyčel Petr, kdyţ se nad ním zastavil. „Proč jsi
neumřel uţ dávno? Proč ses vŧbec narodil? To jenom kvŧli
tobě je Hanka po smrti,― odmlčel se a nenávistně si umírajícího muţe měřil. „Běţ pryč,― obrátil se najednou k Markovi. „A
nech mě s ním chvíli o samotě,― dodal a zvedl ze země pořádný
silný klacek.
„Ne!― zavrtěl Marek hlavou, přiskočil k němu a chytl ho za
ruku s klackem. „Nedělej to,― řekl naléhavě. „Hanka by nechtěla, abys to udělal,― dodal. „Nechtěla zabíjet. Byl jsi její partner,
respektuj to…―
„A ty snad ne?― vykřikl Petr, kterému před chvílí u Hančina
těla také ledacos došlo.
„Já…,― zarazil se Marek. „Ano, byl. V minulém ţivotě. Ty jsi
s ní ale byl teď, aţ do konce. To se počítá. Její láska patřila
tobě, ne mně.―
439
„Ale tím spíš si ten hajzl nezaslouţí ţít!― vykřikl Petr nešťastně.
„Nezaslouţí, ale nemusíš to udělat ty,― řekl Marek tvrdě
a vykroutil mu z ruky tu hŧl. „Nešpiň se s ním. Udělám to já.
Za Hanku, za Jardu, za Andreu, za sebe a bŧhví za kolik dalších lidí,― řekl a v očích se mu nebezpečně blýskalo.
Postavil se nad Antona a zvedl ten kyj do vzduchu. Podíval se
Antonovi do strachem rozšířených očí a řekl nahlas a srozumitelně: „Antone, já nevěřím na boţí spravedlnost. Kdyby existovala, nebyli by na světě lidi jako ty a Mário. Vy si nezaslouţíte
odpuštění ani rozhřešení. Měl bys vědět, ţe Mária jsem nezastřelil já. Zabila ho Andrea,― řekl a vychutnal si nefalšovanou
hrŧzu i náhlé pochopení v Antonových očích. „Ale chci to být
já, kdo definitivně pošle ke všem čertŧm tebe.― A pak mu, uţ
bez dalšího váhání a bez špetky soucitu, několika údery roztříštil hlavu.
Zaskočený Petr se na Marka zkoumavě zahleděl. „Udělal
bych to. Na mou duši, ţe bych to udělal. Ale jsem rád, ţe jsem
nemusel. Ale řekni mi, co na to tvoje svědomí?― zeptal se po
chvíli.
Marek se zamyslel a chvíli zkoumal své pocity. „Nevím. Moje
svědomí mlčí. Moţná umřelo zároveň s Hankou,― řekl zvolna.
„Nevím, co mám cítit. Jsem šťastný, ţe jsme zachránili Andreu.
Jsem zoufalý, ţe Hanka zahynula, to se nikdy nemělo stát.
Chtěl bych se radovat, ale chce se mi plakat. A to kvŧli tomuhle
hajzlovi,― ukázal na Antona. „Jedno ale vím jistě. Jsem rád, ţe
jsem to udělal. A výčitkami kvŧli němu trpět nebudu, to ne,―
dodal chladně.
Petr k němu přistoupil blíţ a podíval se mu zkoumavě do očí.
„Tenhle výraz znám, viděl jsem ho u kolegŧ, co uţ museli v akci
zabíjet…,― řekl zamyšleně. „Kaţdého to nějak změní nebo poznamená. Ale v kaţdém případě děkuji, ţe jsi to udělal. Jsem ti
za to vděčný. A zŧstane to jenom mezi námi.―
„Musel jsem to udělat,― odpověděl Marek tiše. Sám cítil, ţe se
v něm něco zlomilo, ţe se změnil. Ale ne aţ teď, uţ dřív. Ţe
Antona zabije, věděl od chvíle, kdy nahoře v té chatě nechal
Andreu surově bít. Právě tehdy se rozhodl, ţe uţ nikdy a nikomu nedovolí křivě sáhnout na jeho blízké. Věděl, ţe je připra440
ven zase zabíjet, bude-li to nutné. „Pojď odsud,― řekl Petrovi.
„Nechci být v jeho blízkosti. Pojďme za Hankou.―
Vraceli se k Hance, kdyţ k nim dorazila silně kulhající a totálně vyčerpaná Andrea. Marek k ní přiskočil a podepřel ji.
„Jsou mrtví. Oba dva,― řekl dřív, neţ se stačila sama na cokoliv
zeptat.
Andrea se rozhlédla, přejela pohledem Antonovo tělo a pak
mlčky přikulhala s Markovou pomocí k Hance. Ztěţka si klekla
a dívala se jí dlouho do obličeje, jako kdyby si její obraz chtěla
vrýt do paměti. „Jmenovala se Hanka,― zašeptal Marek.
Andrea přikývla. Přejela jí prsty po tváři, pohladila ji po vlasech. „Nepoznala som ťa, Hanka,― řekla tiše. „Vôbec nič o tebe
neviem, len to, ţe si nám prišla na pomoc, keď sme to najviac
potrebovali, a obetovala si za nás svoj ţivot. Nech uţ si bola
ktokoľvek, budem na teba spomínať s láskou.― A poprvé, co ji
Marek znal, se krátce pomodlila.
Kdesi v dálce se ozval jekot policejních sirén. Petr se tím
směrem otočil a zachmuřil se. Bude muset pryč.
Andrea vstala a dojatý Marek ji pevně sevřel v náručí. „A
tamten?― hodila Andrea hlavou směrem k Antonovi. Štítila se
jeho jméno byť jen vyslovit.
„Je mrtvý,― pokrčil Marek rameny.
„Ja viem. Ale ako umrel?― zeptala se s pohledem upřeným do
Markových očí.
Marek s odpovědí zaváhal, ale pohledem neuhnul. „Hnusně
umřel, Andrejko. Umřel stejně hnusně jako ţil…,― řekl nakonec.
„To je dobre,― zašeptala. Podívala se na Petra, jenţ si zase
klekl k Hance a tiše nad ní truchlil. Nic neříkala, ale bylo zjevné, ţe jí dluţí alespoň nějaké vysvětlení.
„To je Petr, mŧj kamarád z Moravy," představil ho konečně
Marek. „Je profesionální voják, výsadkář. S Hankou nám pomáhali. Hanka byla…,― zaváhal.
„Hanka byla moje přítelkyně, moje láska,― zvedl nešťastný
Petr hlavu. Oči měl znovu plné slz.
„Peter, je mi to tak strašne ľúto,― zašeptala Andrea zdrceně.
„To všetko kvôli mne…― Marek ji k sobě přitiskl pevněji a Andrea se mu rozplakala na rameni.
441
Petr vstal, otřel si oči a přistoupil k nim. „Nevyčítejte si nic,―
řekl smutně. „Hanka sice z armády odešla, ale pořád byla elitní
voják. A vţdycky věděla, co riskuje, kdyţ vyráţí do misí. Oba
jsme doma nechali, tak jako vţdycky, dopisy na rozloučenou.
Ten její tentokrát její rodiče dostanou,― zlomil se mu hlas. Popotáhl nosem a pokračoval: „Kdyţ skočila po tom chlapovi, aby
ochránila nás všechny, nejenom tebe,― řekl Andree, „věděla, ţe
po ní ten zmetek vystřelí, věděla, ţe spadnou oba dolŧ. Obětovala se vědomě. Nebýt jí, jsme teď mrtví všichni tři a tamten se
směje…―
Policejní sirény projely Muráněm a začaly šplhat do kopce.
Marek si všiml, jak se Petr po nich znovu ohlédl a domyslel
si, ţe by se tady se slovenskou policií asi jen velmi nerad setkal.
„Asi bys měl jít pryč,― řekl.
„Nikdo z brigády neví, ţe tady jsem,― řekl Petr zamyšleně.
„A nikto sa to od nás nedozvie,― řekla Andrea a Marek přikývl.
„Nemají tě podle čeho najít, tamti nahoře tě nemají jak popsat. Nikdo neviděl tvou tvář, znají jen tvé pěsti,― řekl. „A my
nikomu nic neřekneme. Policajti budou honit ducha, přízrak.
Měl bys zmizet. Není nutné, aby tě tady našli s námi.―
Sirény teď byly uţ pod hradem. Za chvíli vjedou na Velkou
louku a do čtvrt hodiny je budou mít přímo nad hlavou.
„A Hanka?― zeptal se Petr. „Nemŧţu ji jen tak opustit.―
„Musíš. Běţ, postaráme se o její tělo. A počkáme tady u ní
a ochráníme ji před zvířaty, neţ nás najdou policajti.―
Petr přikývl. Klekl si znovu k Hance a políbil ji zlehka na rty.
„Sbohem, parťáku, lásko,― zašeptal a pohladil ji po tváři. Vstal
a vrátil se k Markovi s Andreou. Podal jim oběma ruku. „Sbohem. Snad to všechno stálo za to,― řekl.
„Ďakujem ti, Peter,― řekla Andrea. „Povedala ti Hanka alebo
Marek, prečo to všetko?―
„Ne,― odpověděl Petr. „Dŧvěřoval jsem Hance, nepotřeboval
jsem vědět víc, neţ bylo nutné,― řekl. „A nechci to vědět ani
teď, bude to lepší, kdyby mě přece jen našli.― Odmlčel se. „ My
si v jednotce dŧvěřujeme, musíme.― pokračoval po chvíli. „Většinou vítězíme. Ale někdy to vítězství krutě bolí… Jako
442
dneska…,― zlomil se mu hlas. „Buďte spolu šťastní aspoň vy
dva,― dodal.
Andrea k němu přistoupila a objala ho. „Nikdy nezabudneme, čo ste pre nás vykonali. A čo Hanka obetovala. Nikdy, to ti
sľubujem,― zašeptala a políbila ho na tvář. Petr přikývl a osušil
si oči.
„Petře,― oslovil ho ještě Marek váţně. „Buď velmi, velmi opatrný, aţ budeš procházet pod Klínem. Nechtěl jsem vás tím
prve strašit, ale má tam doupě velkej medvěd. Myslím, ţe jsem
ho při sestupu zahlédl, ustoupil před námi směrem do Hrdzavé
doliny. Ale vrátí se zpátky, to je jisté. Dávej si pozor.―
Petr se na něj upřeně podíval, potom krátce přikývl a uţ bez
dalších slov se otočil a vytrvalým klusem vyrazil směrem ven
z údolí, aby byl pryč dřív, neţ policii napadne to tady celé uzavřít a prohledat.
X
„Ach, môj milý,― řekla s povzdechem Andrea, kdyţ si prohlédla na mladém denním světle Markŧv rozbitý obličej, ze
všeho nejvíc připomínající syrový karbanátek. „Tak hrozne ťa
večer zbili. Počula som to a nemohla ti nijako pomôcť. Bolí ťa
to veľmi?― zeptala se a něţně mu přiloţila dlaň na tvář.
„To nic není,― odpověděl Marek a snaţil se, aby na něm nebylo vidět, jak moc ho všechno ve skutečnosti bolí. Dokud se
něco dělo, adrenalin v krvi mu nedovolil to příliš vnímat, ale
teď, kdyţ se posadili, se vše přihlásilo s plnou silou. „Ale co
tvoje rány?― zeptal se raději a opatrně ji vzal za ruku. Obvazy
kolem zápěstí byly prosáklé krví. „Ukaţ, převáţu ti to,― řekl
a vytáhl z kapsy zbytek obvazŧ, co dostal od Petra.
Andree neuniklo, ţe se během převazování několikrát podíval znepokojeně směrem ke Klínu. „To s tým medveďom,―
zeptala se tiše, „to si si nevymyslel, však?―
Marek zavrtěl hlavou. „Ne. Opravdu tam je. Je to starý samec, samotář, víme o něm uţ několik let. A tady je všude cítit
spousta čerstvé krve,― řekl a do hlasu mu pronikla obava.
„Nejsme na bezpečném místě. Jenomţe odejít nemŧţeme,
nemŧţeme tady nechat Hančino tělo. Odnesl bych ji, ale ty
443
taky nemŧţeš chodit a obě najednou vás neunesu,― dodal nešťastně.
„Samozrejme, ţe zostaneme tu s ňou,― souhlasila však k jeho
překvapení Andrea okamţitě. „Aspoň to málo pre ňu urobiť
musíme. Nebudeme na toho medveďa proste myslieť.―
Marek se na ni vděčně podíval. „Víš, jak ses ptala, jestli mě to
bolí,― začal pomalu, „mě teď nejvíc bolí srdce. Kvŧli Hance. To
se nemělo stát… Neměla umřít…― řekl zoufale. „A vím, ţe to
bude znít blbě, ale jsem jí vděčný za to, ţe tě mám zpátky, Andreo. Jsi moje všechno. A měl jsem o tebe strašný strach. Nepřeţil bych, kdyby se ti mělo něco stát. Uţ mě, prosím, nikdy
víc neopouštěj.―
„Neopustím ťa, Marek,― odpověděla Andrea váţně. „Nikdy.
A ty mňa tieţ nie.―
„Ne, nikdy tě neopustím,― slíbil Marek, poloţil jí paţi kolem
ramen, přitáhl ji těsně k sobě a opatrně jí přitiskl rozbité rty na
tvář.
X
Policejní auta dojela k chatě a jejich sirény utichly. Nějakou
dobu bylo naprosté ticho. Potom se shora snesl křik mnoha
muţských hlasŧ a dokonce se nad údolím rozlehl rachot krátké
dávky ze samopalu Heckler&Koch, kterými byly slovenské
speciální jednotky standardně vyzbrojeny.
„Myslíš, ţe je uţ po všetkom?― trhla sebou při tom rámusu
Andrea a zvedla hlavu.
„Nevím,― odpověděl Marek, taky se marně snaţící proniknout pohledem nahoru na plošinu. „Ta štvanice na nás snad
právě skončila… Ale ţe by bylo po všem, to si nemyslím…―
Zamyslel se. „Poslyš, teď nás čeká spousta vyšetřování. A já
mám plán. Napadlo mě to, kdyţ mě včera večer tloukli. Poslouchej…,― řekl a vysvětlil Andree, co by od ní potřeboval.
„Ale to predsa…― nadechla se Andrea, ale Marek ji zarazil
a poloţil jí ruku na ústa.
„Prosím, miláčku, dŧvěřuj mi,― řekl naléhavě. „Všechno
dobře dopadne. Ale musíš mi věřit.―
444
X
Přímo na vyhlídce nad nimi se náhle rozštěkali dva policejní
psi. „Psi našli stopu!― zaslechli, jak nahoře křikl nějaký policista. Byla tu skvělá akustika. Psí štěkání a muţské hlasy se začaly
přesouvat směrem ke Klínu.
„Kedy sem dorazia?― zeptala se Andrea.
„Tak za hodinu," odpověděl Marek. „Psi je povedou, ale
nejsou zvyklí na ten terén. A moţná narazí na medvěda. Andrejko, já jsem tak strašně unavenej,― povzdechl si.
„Aj ja…,― opáčila Andrea. „Dve noci som prakticky nezaţmúrila oko, hrozne som sa ich bála. Poďme si zdriemnuť, Mareček, hodina je fúra času. Však oni nás zobudia, keď tu
budú…―
Marek se navzdory okolnostem zlehka usmál. Jejich vykolejený ţivot se snad začínal vracet do těch správných kolejí.
I kdyţ cena, kterou to stálo, byla velmi vysoká.
„Miluju tě…,― zašeptal své ţeně do ucha. „A vţdycky jsem tě
miloval… Víš?―
„Ja viem…,― řekla tiše Andrea. „Veď ja teba tieţ. Vţdy…,―
dodala a poloţila mu hlavu na rameno. Usnula takřka okamţitě. Uţ se nemusela bát usnout.
X
445
Epilog
Bezprostředně po popsaných událostech byl Marek Koudelka
na základě vystaveného zatykače zásahovou jednotkou „kukláčů― zadrţen a odvezen do banskobystrické nemocnice, kde pod
pečlivým dohledem policie strávil osm dní, neţ se dal zdravotně natolik do pořádku, aby mohl být umístěn do zadrţovací
vazby. Panovala totiţ obava, ţe by vzhledem ke svému českému
pŧvodu a dvojímu občanství mohl utéct před vyšetřováním do
České republiky.
Zadrţena byla i Andrea, ale ta byla po sepsání výpovědi propuštěna. Obvinění z vraţdy Jaroslava Hrini se v jejím případě
ukázalo jako nesmyslné.
Přestoţe hlavní podezřelý seděl ve vazbě, bylo vyšetřování
dlouhé a sloţité, kriminalisté neměli vŧbec snadnou práci.
Dost dobře nevěděli, po čem vlastně pátrají, nebyla jasná klasifikace zločinŧ, výpovědi svědkŧ byly neurčité, případ trpěl
naprostou dŧkazní nouzí a Marek navíc na radu svého právníka hojně vyuţíval svého práva a na mnoho otázek odmítal vypovídat.
Aby ho státní moc, která byla pod silným tlakem veřejného
mínění a médií, ve vazbě vŧbec udrţela, byl nejdříve obviněn
z nepřiměřené obrany v případě smrti Antona. To muselo být
zrušeno po výpovědi Andreji, jakoţto jediné očité svědkyně. Na
to, co se odehrálo pod skálou, ţádní svědci nebyli. Ostatně,
teorii, ţe se Anton zabil pádem z výšky, nikdy nikdo nezpochybnil.
Velkou komplikací pro vyšetřovatele byla Hanka s Petrem.
Jejich role v případu jim nadělala hodně starostí a vrásek. Od
zbylých členŧ gangu věděli, ţe ti dva osvobodili Marka a posléze společně s ním i Andreu. Ale uţ se od nich nedozvěděli, co
se odehrálo na vyhlídce a pod ní, protoţe u toho nikdo z nich
nebyl. A u Marka i Andreji narazili na bariéru mlčení, v této
záleţitosti s nimi kriminalisté nepohnuli ani o milimetr.
Mrtvá Hanka sice byla nakonec identifikována, zjistilo se, ţe
se pohybovala po planině, rozpomněli se i v Muráni, ţe se tam
taková dívka vyptávala na nějaké věci, ale po Petrovi se slehla
země. Popis „pomalovaný vysoký a silný chlap v maskáčích
446
a s tmavým šátkem na hlavě", který dostali od zadrţených, byl
natolik nicneříkající, ţe se kapitán Valko dotazováním u české
policie a armády raději ani neblamoval. Tato stopa vychladla.
Protoţe se vyšetřování neúnosně protahovalo a reálně hrozilo, ţe budou muset Marka z vazby propustit, byl po vyslechnutí
zadrţených členŧ gangu pro změnu obviněn z vraţdy Mária.
Jakkoliv to v první chvíli vypadalo pro ţalobce nadějně, i toto
obvinění se brzy ukázalo jako neudrţitelné.
Andrea, jakoţto osoba blízká, odmítla v této věci proti svému
manţelovi svědčit, a přestoţe si kapitán Valko a jeho tým dali
skutečně velkou práci, v bufetu se nenašly ţádné stopy po
střelbě, nenalezla se vraţedná zbraň ani vystřelená kulka či
nábojnice. Nenašlo se vŧbec nic.
Poslední nadějí tak zŧstávalo vlastní mrtvé tělo. Policie proto
za poněkud laxní pomoci místních stráţcŧ přírody prohledala
rozsáhlou oblast planiny, kde údajně měla být Máriova mrtvola ukryta. Tělo se však nenašlo. Marek lokalitu neupřesnil,
Jarda uţ neţil a nikdo jiný u toho tenkrát nebyl.
Naprostá většina kosterních pozŧstatkŧ, které vyšetřovatelé
při svém pátrání v jeskyních a krasových závrtech shromáţdili,
patřila zvěři - lokalita je známá vysokým výskytem šelem.
Jedna nalezená kost však skutečně byla lidská, jednalo se
o úlomek dolní čelisti. Testy DNA nepotvrdily, ţe se jedná
o Mária, ale ani to nevyloučily. Výsledky byly nejednoznačné,
navíc ta kost prokazatelně byla staršího data. Přesto tento nález, společně se svědectvím z druhé ruky od členŧ gangu a faktem, ţe Marek se proti tomuto obvinění nijak nebránil, stačil,
aby soudce rozhodl o prodlouţení vyšetřovací vazby o další tři
měsíce. Vraţdu jako takovou však soud nebyl schopen dokázat
a případ proto překlasifikoval rovněţ na nepřiměřenou obranu
se zabitím, stejně jako prve v případě Antona. K tomuto obvinění pak ještě na návrh státního zástupce, který se uţ chytal
doopravdy kaţdého stébla trávy, přidal obvinění z hanobení
lidských ostatkŧ.
Markovi přátelé se ho od počátku snaţili z vězení dostat a uţ
dvanáctého července 2000, den po osmých narozeninách malé
Barči, adresovali prezidentu Rudolfu Schusterovi ţádost
o zastavení vyšetřování. Tuto ţádost o milost podepsalo 67
447
profesionálních stráţcŧ národních parkŧ z celého Slovenska
a 419 obyvatel obcí v okolí Muráňské planiny. Jen málokdo si
všiml, ţe mezi podepsanými byl i Jozef Valko, kriminalista,
Banská Bystrica. Jeho nadřízeným to však někdo anonymně
donesl a kapitán Valko byl za nemístnou aktivitu mimo sluţbu
kázeňsky potrestán a z případu byl okamţitě odvolán. Oficiální
dŧvod byl samozřejmě jiný.
Prezident Schuster ţádosti nicméně nevyhověl a Marek tak
ve vazbě zŧstal aţ do samotného procesu.
Ten proběhl dvacátého šestého září 2001 u Okresního soudu
v Revúci. V trestním právu zběhlému předsedovi zdejšího senátu bylo po prostudování spisu okamţitě jasné, ţe případ stojí
na vodě a ţe jen nepřímé dŧkazy na odsouzení Marka stačit
nebudou. Soud proto rozhodl šalamounsky ve stylu, aby se vlk
naţral a koza zŧstala celá.
Marek byl, jako vŧbec první člověk v moderních dějinách
Slovenska, odsouzen k patnácti měsícŧm vězení nepodmíněně
za hanobení lidských ostatkŧ. Všechna ostatní obvinění byla
staţena. Po dohodě se svým obhájcem Marek trest přijal,
a protoţe si jej celý jiţ odseděl ve vazbě, na místě se vzdal práva na odvolání. Na základě uzavřených dohod stejně učinil
i státní zástupce a Marek tak byl po dlouhých patnácti měsících strávených za mříţemi konečně opět volný a se světskou
spravedlností vyrovnaný. Se svým svědomím se vyrovnal uţ
tehdy v lese pod vyhlídkou.
Policejní sloţky měly pŧvodně obavu o Markŧv ţivot, bály se
pomsty bratislavského gangu. Ve vazbě byl proto Marek pod
neustálým dohledem a i jeho rodinu hlídala policie. Ale obavy
se ukázaly jako liché. Romanova bývalá mafiánská skupina se
díky ztrátám v řadách svých vŧdcŧ rozpadla. A z těch několika
málo zbylých členŧ, kteří unikli masivnímu vyšetřování, nikdo
o pokračování války nestál, nikomu se uţ měřit síly s lidmi
z hor nechtělo. Nestálo to za to. Ztráty byly odepsány, byznys
pokračoval dál a nebylo nikomu ku prospěchu vrtat se v minulosti.
Zadrţení gangsteři byli postaveni před soud v samostatných
procesech a bez výjimky skončili s dlouholetými tresty odnětí
svobody. Jen Skoba se před soud nedostal. Byl jediný, komu se
448
podařilo ještě těsně před příjezdem policie zbavit plastových
pout, nezkušený Marek mu je ve spěchu málo utáhl. A kdyţ
policejní zásahová jednotka vtrhla do chaty, kde byli zamčení,
propadl panice a pokusil se přes „kukláče― prorazit ven. Jeden
ze zasahujících policistŧ to vyhodnotil jako útok a vypálil po
něm krátkou dávku ze samopalu. Byl vynikající střelec
a všechny tři projektily ráţe 9 mm Luger Skobu zasáhly do
prsou v oblasti srdce. Byl na místě mrtev.
Vyšetřováním se zjistilo, ţe Mário Sepéši (toto bylo jeho pravé jméno) byl přímo zodpovědný za tři vraţdy s určitostí,
v dalších dvou případech zŧstaly jisté pochyby. Kromě toho
měl na kontě celou řadu znásilnění a fyzických napadení. Protoţe však v době rozsáhlého policejního vyšetřování uţ neţil,
bylo trestní stíhání proti němu zastaveno a odloţeno.
Marek byl tedy propuštěn na svobodu, nicméně jako člověk
se záznamem v trestním rejstříku se uţ nemohl vrátit na své
místo profesionálního stráţce národního parku. Pracuje proto
dnes pro správu jako prŧvodce na ţivnostenský list.
Mezi návštěvníky je oblíben nejen pro svoji znalost planiny,
ale hlavně pro drsné historky z místního prostředí, kterými své
přednášky prokládá. Jen zasvěcení vědí, ţe naprostá většina
z nich se skutečně stala.
Protoţe jen příleţitostné prŧvodcování by jeho rodinu neuţivilo, přivydělává si Marek také prací v lese, fotografováním
a psaním rŧzných odborných článkŧ, ale také povídek, kde
často čerpá ze svých záţitkŧ. Detektivní příběhy pak většinou
konzultuje s jedním vyslouţilým policistou v Banské Bystrici.
Všechen volný čas ale Marek tráví s rodinou a dohání měsíce
ztracené v kriminále.
Mezi stráţci a vŧbec lidmi z planiny se zpočátku často spekulovalo o tom, kam a jak se mohlo ztratit Máriovo tělo. Lidské
tělo ani v přírodě tak snadno a za tak krátkou dobu beze stopy
nezmizí. Kaţdý na to měl nějakou teorii, jen zkušený horal
Robo se těchto debat nikdy neúčastnil. Kdyţ se ho dvakrát
nebo třikrát někdo přímo zeptal na jeho názor, zatoulal se pohledem kamsi do neznáma a zabručel pokaţdé něco v tom
smyslu, ţe v těchhle kopcích je moţné všechno. Nakonec se
449
tato příhoda stala součástí místního folklóru a ţila si dál vlastním ţivotem.
Andrea Koudelková se krátce po manţelově zatčení odstěhovala do Revúce, kde po dohodě s ním koupila za peníze, utrţené za prodej domku a bufetu v Rudné, malý dŧm se zahrádkou
na kraji města nedaleko nemocnice. Náhoda ji svedla dohromady s plavovlasou doktorkou Spišákovou. Děvčata se spřátelila a občas spolu zajdou na kafe, kde si povídají o chlapech
z planiny.
Barborka nastoupila ve městě do nové školy a našla si mezi
vrstevníky spoustu kamarádŧ. Zvykla si na velké město z nich
všech asi nejsnáze a nejrychleji.
Druhého února 2001 se Koudelkovým narodila druhá holčička. Andrea jí dala jméno Hanka.
O svém románku s velkou Hankou Marek Andree nikdy nevyprávěl. A ona se ho na to nikdy nezeptala. Smrt velké Hanky
jim paradoxně pomohla překonat tehdejší krizi a proţité společné utrpení je stmelilo a jejich vztahu dokonce prospělo.
Kromě toho, ţe byli stále manţeli, se po Markově návratu
z vězení stali opět milenci, ale hlavně přáteli, a to, jak se říkává
v laciných románech, doslova „na ţivot a na smrt".
Na velkou Hanku, která svým ţivotem jejich vztah málem
zničila a svou smrtí naopak zachránila, nezapomněli. Pokaţdé,
kdyţ jedou na návštěvu za Markovými rodiči do Brna, zastaví
se i na malém hřbitově v Jeţkovičkách na Vyškovsku a poloţí
společně kytičku rŧţí k nenápadnému náhrobku, na němţ je
dnes uţ trochu omšelý obrázek usměvavé černovlasé dívky
a letopočet *22.10.1974 - +19.6.2000.
O Petrovi uţ Marek nikdy neslyšel.
S domácností i financemi Andree po dobu Markovy nepřítomnosti vydatně pomáhali stráţci národního parku. Nejčastěji
však osamělý Robo, kterého Barborka prakticky adoptovala do
rodiny jako svého dědu.
Po personální čistce, kterou v únoru 2007 rozpoutal generální ředitel Státní ochrany přírody Ján Mizerák, se Sbor stráţcŧ NP rozpadl a řada Markových přátel a bývalých kolegŧ
změnila pŧsobiště. S některými udrţel kontakt, jiní se mu ale
k jeho lítosti ztratili z dohledu.
450
Kapitán Jozef Valko, který vyšetřoval Jardovu vraţdu a zpočátku i Markŧv případ, odešel v roce 2006 od Policie SR do
předčasného dŧchodu. Jako hobby dnes poskytuje sluţby konzultanta v oboru bezpečnosti. Obzvláště často je vyhledáván
začínajícími literáty a autory naivních detektivek. Rukopis své
románové prvotiny „Vysoká cena za lásku,― kterou napsal během těch dlouhých patnácti měsícŧ ve vazbě, s ním konzultoval i Marek Koudelka.
Černý německý ovčák Ron se do Revúce samozřejmě odstěhoval s celou rodinou. Přestoţe nemohl ohýbat nohu, kulhal
a míval bolesti, proţil ve společnosti děvčat Koudelkových
spokojený psí ţivot a dočkal se i nového miminka. Zemřel jako
desetiletý přirozenou smrtí v srpnu 2001 a je pohřbený na
zahradě pod jabloní, kde mu Barborka vlastnoručně vykopala
hrobeček. Jediné, co mu v poslední době kalilo radost ze ţivota, byl stesk po pánečkovi, jehoţ návratu z vězení se nedoţil.
Konec
451
Poznámky k textu
Hledání dvou ztracených lyţařŧ na Muráňské planině bylo
první větší akcí nově budovaného sboru stráţcŧ NP. Někde
tady jsou počátky poznání, ţe jedinou správnou cestou je vytvoření čistě profesionální skupiny. Přestoţe celostátní i regionální tisk později tuto akci hodnotil jako veskrze úspěšnou (za
všechny jmenujme alespoň článek „Stráţcovia boli na svojom
mieste―, otištěný 28. ledna 1998 v Republice a podepsaný
zkratkou -bod-), výše uvedený pohled do zákulisí prozrazuje,
ţe od naprosté katastrofy celou akci uchránila jen nesmírná
obětavost a schopnost improvizace těch jedenácti odhodlaných
muţŧ a ţen. Mnohé z postupŧ, které tehdy stráţci vymysleli
a na vlastní kŧţi v mimořádně obtíţných podmínkách vyzkoušeli, se stalo později součástí platné metodiky, kterou správa
NP vydala jako interní materiál pro své zaměstnance (NPMP č.
5/98 „O riešení krízových situácií―, článek 3, písmena d aţ h,
článek 11, písmena a aţ f).
Zoufalý nedostatek peněz a materiálního vybavení se jako červená niť táhl celou dobou existence CHKO Muráňská planina
a zpočátku i národního parku. Obrat k lepšímu nastal aţ se
zásadním uvolněním pravidel hospodaření národních parkŧ,
kdy se zvláštním zákonem č. 131/1998 Z.z. „O hospodárení
národných parkov Slovenska― umoţnilo, aby se tyto do jisté
míry chovaly jako trţní subjekty. To znamená, ţe mohly například poskytovat placené sluţby návštěvníkŧm a turistŧm, hospodařit se dřevem, zřizovat nadace pro svoji podporu a podnikat další, zákonem přesně vymezené a specifikované kroky
k získávání finančních prostředkŧ pro svoji činnost a rozvoj.
Na dohled nad ekonomickou činností národních parkŧ byla
parlamentem Slovenské republiky zřízena tzv. Kontrolná komisia, jejíţ členy, na návrh ekologických sdruţení, hnutí a iniciativ, Slovenského zväzu ochrancov prírody, přírodovědeckých fakult vysokých škol, občanských spolkŧ a dalších skupin
zabývajících se aktivně ochranou ţivotního prostředí, jmenoval
ministr ţivotního prostředí Slovenské republiky. Komise dostala do vínku poměrně značné pravomoci a ze své činnosti
452
skládala jednou za tři měsíce účty MŢP SR a veřejnosti. Dŧvodem pro zřízení této komise byla obava, aby se hospodářské
aktivity národních parkŧ nepromítly negativně do ochraňované přírody.
Jedním z prŧkopníkŧ nového modelu hospodaření národních
parkŧ byl Ing. Ladislav Hrabčák. Čtyřicetiletý bývalý pracovník
Daňového úradu v Košicích zvítězil ve výběrovém řízení na
dlouhodobý pronájem hájovny na Studni (která v létě 1996
vyhořela a na jaře 1997 byla díky sponzorským darŧm kompletně rekonstruována) a poloţil tak základ budoucí síti horských chat, strategicky rozmístěných po celé Muráňské planině. V těchto chatách dnes nacházejí stráţci a prŧvodci nezbytné zázemí, doplňují si zásoby, předávají informace. A samozřejmě, v prvé řadě tyto chaty slouţí k tomu, aby turistŧm
usnadňovaly utrácení peněz přímo v srdci NP. Tyto peníze jsou
sice výdělkem chataře, ale protoţe částka stanovená za pronájem není fixní, nýbrţ je dána procentem z trţeb, je v zájmu
chatařŧ i správy Národního parku, aby platících turistŧ bylo co
nejvíce a aby měli své peníze za co utrácet.
453
Poznámka autora
Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať uţ ţivými nebo mrtvými, je čistě náhodná a neúmyslná.
Přestoţe většina v knize popisovaných lokalit skutečně existuje, nemusí jejich popis vţdy odpovídat skutečnosti. Je to záměr.
Mnoho věcí v knize je zcela smyšlených. Fikcí je tak například
popis fungování národních parkŧ, organizace sboru stráţcŧ,
poskytování sluţeb atd. Realita je jiná.
Autor děkuje všem, kteří mu byli v prŧběhu psaní nápomocni
radou či odbornou konzultací. Pokud jsou v knize přesto faktografické či odborné chyby, logické nesmysly a podobně, vina je
samozřejmě na straně autora.
Zvláštní poděkování patří Ivanovi Supukovi za slovenský překlad.
Další informace hledejte na:
www.vysokacenazalasku.cz
454