časopis listopad 2012

1
1
Přál bych si, aby to byl divadelně sladký rok, který nezhořkne
Rozhovor s uměleckým šéfem
Komorní scény Aréna,
Aréna,
IVANEM KREJČÍM
Co mohou diváci očekávat v nové sezóně nesoucí jméno
Rok sladkých pokušení?
„Že nám nebudou moci odolat (smích). Hledali jsme tituly
a tedy témata, která z různých stran pojmenovávají krizi,
kterou žijeme. Ať je to Plešatá zpěvačka, kde se hlavní postavou stává „blábol“, který prostupuje našimi životy, nebo
Hráči, kteří ukazují meze „sladkého“ hraní, kdy se nejprve
zdá, že všechno vyhrajeme a nakonec hrajeme o holou
existenci. Nebo vhled do ženské duše, který vypadá jako
hra, ale nakonec se to hraní dotýká podstaty lidské existence, a Ruská zavařenina je jakási variace na Višňový sad o
odcházení jednoho světa, o přechodové fázi krize. Hry jsou
všechny zábavné, některé velmi zábavné a to sladké pokušení je i ironickým obratem, protože je přeci sladké, když
nám divadlo nabídne pravdivý pokrm (smích). A také bych
si přál, aby ten rok byl divadelně sladký a nezhořkl!“
První inscenací, která se již zkouší, bude Plešatá
P lešatá zpěvačzpěvač ka. Režíruje ji Polák Grzegorz Kempinsky, který ji už ale
jednou v Polsku dělal. To se vám ta inscenace tolik líbila,
že jste ji chtěl mít i v Aréně?
„Ano, když jsem tu inscenaci tehdy viděl, tak jsem byl úplně
nadšený. Grzegorz Plešatou zpěvačku dělal v Sosnowci,
v provinčním divadle, kam chodí lidé ze sídliště, z předměstí
Katowic. Na absurdní dramatiku 60. let přišel plný sál lidí,
kteří se neskutečně bavili, protože to byla absolutně současná inscenace. Grzegorzovi se totiž povedl skvělý výklad.
Ta hra je o tom, jak se sejde čtveřice Angličanů, sedí, konverzují, na první pohled se zdá, že velice hlubokomyslně, ale
používají banální fráze jak z učebnice angličtiny pro samouky. A celou tuhle snůšku banalit Grzegorz zarámoval tím, že
vše umístil do televizního studia, kde jsou i zhudebněné
reklamy, tančí tam girls… Prostě tak, jak jsme zvyklí z naší
každodennosti, kde je blábol v hlavní roli. Grzegorz Kempinsky zde zkouší také proto, že jsme před lety navázali
spolupráci s katowickým divadlem, která se týká nejen
vzájemného hostování s již hotovými inscenacemi, ale také
výměny inscenačních týmů. A protože je zde přeci jen jistá
jazyková bariéra, tak si myslím, že je dobře, že pro první
spolupráci se hostující režisér může tak trochu opřít o něco
už známého, něco, co už nemusí tak úplně objevovat. I když
příchod do nového souboru a zkoušení s novými herci je
stejně cesta do neznáma, nicméně je zde alespoň malá
opora.“
Další premiérou budou Hráči…
„A jak napsal sám Gogol – je to příběh
dávno uplynulých dní (smích) – což můžeme chápat tak, že to napsal kvůli
cenzuře anebo je to opravdu příběh
dávno uplynulých dní. Gogol je velkolepý v tom, že se dokázal, jako málokdo,
podívat na malost života, na jeho zkaženost a vidět ji přes groteskní lupu. A v té
malosti a podlosti dokázal vytvořit
velkolepé typy. Hráči jsou hrou o karetních podvodnících s velmi jednoduchou
zápletkou. Do města přijíždí hráč, který
si myslí, že je opravdu dobrý, že dokonale disponuje všemi těmi triky, které
léta trénoval. Na minulé štaci podvodně
vyhrál velkou sumu a přijíždí si do daného města pro další peníze. Jenže tam se
potká s partičkou, která sice nevypadá,
ale je velice dobrá, už se vlastně pohybuje na úrovni organizovaného zločinu.
A střetnou se dva světy - šejdíře individualisty a party šejdířů – a vyvstává
otázka, oč se vlastně hraje? Zda o peníze nebo už rovnou o život… Každý
podvodník se zkrátka musí bát, že jednou narazí na ještě většího podvodníka.
A Gogol jde ještě dál, protože nám
dokonce dá nahlédnout do zákulisí tohohle „řemesla“, hráči vybalí všechny
své triky a baví se o své „živnosti“ třeba
jako politici nebo mafiáni nebo kdokoliv
podobný, kdo se organizuje za účelem
okrást někoho a mají na to velice pěkný
slovník, takže to nazývají např. „politická ekonomie“, „dělba práce“, funguje
v tom i jistá „etika“, protože on ten hráč
„není žádný lump, on klidně dá žebrákovi i korunu“…“
2
2
Mě se v textu moc líbilo: „lidi tomu říkají podpod vod a ještě všelijak, ale vždyť je to bystrost,
pronikavost a všestranně rozvinutý talent…“
„Přesně tak, jak říkám. Je to hra dávno uplynulých dní… (smích)“
interpretaci A. P. Čechova v Činoherním klubu,
což jsou kořeny, ke kterým se hlásíme. Proto nám
připadalo velice zajímavé, jak se všechno tohle
prolne v Aréně. A navíc vím, že se sem Ivan opět
těší.“
Hráči jsou čistě mužská záležitost, po nich
budou následovat
násle dovat Ženy a panenky, což je hra
o ženách pouze pro ženy - herečky. Hráči
odrážejí obecné společenské fungování, Ženy
a panenky jsou mnohem intimnější výpovědí.
Nebojíte se, že tím to nebude pro mužskou
část publika atraktivní titul?
„Muži budou chodit se svými ženami, aby jim
porozuměli. Je to text, zábavný, groteskní, hororový, vtipný. A pro muže je to dobrá příležitost
nahlédnout do ženské duše. Navíc okem muže,
Arnošta Goldflama, což je možná i důvod té všudypřítomné ironie ve hře. Hra nabízí báječné
herecké příležitosti a režírovat bude Viktorka
Čermáková, což bylo tajné autorovo přání, které
se nám podařilo zrealizovat.“
Uplynulá sezóna Roku nových nadějí byla
úspěšná. Alena SasínováSasínová-Polarczyk byla nominominována na Thálii v tom nejužším výběru,
Tereza Dočkalová získala Thálii do 33 let,
Aréna se zúčastnila několika prestižních
prestižních festifesti valů. Jako šéf můžete být spokojen. Co byste
chtěl od Roku sladkých pokušení?
„Spokojen… spokojen… to je u divadla vždycky
složité. Řekněme, že to nebylo marné, jen co mě
trochu mrzí je, že jsme měli sezónu složenou jen
z českých premiér, a že to trochu uniklo pozornosti. Protože není úplně obvyklé, aby divadlo
uvedlo čtyři české premiéry v jedné sezóně. A co
bych si přál do té současné sezóny? Pro mě je asi
nejvíc to, že soubor je v dobré kondici a tudíž aby
v ní zůstal. Aby chodili lidé, a kromě toho, že se
pobaví, abychom byli schopni jim i sdělit něco, co
v nich zůstane i poté, co odejdou z divadla.
A když si toho všeho všimne i kritická obec, tak
to bude super.“
Viktorie Čermáková je ale původní profesí
herečka…
„To je pravda, nicméně režii, kterou posléze
vystudovala na DAMU, se věnuje už poměrně
dlouho. Teď jsem byl třeba v Bratislavě a viděl
jsem, že i tam dělala v Slovenském národném
divadle, u nás režírovala třeba v Činoherním
studiu v Ústí nad Labem, v Rubínu, v Divadle
v Celetné, v Divadle v Řeznické, podílela se na
řadě projektů, stále se hraje např. Lakomec
v ND Brno nebo Africká královna v Divadle
Palace v Praze.“
Konec sezóny uzavře česká premiéra hry
Ludmily Ulické Ruská zavařenina, s níž se vrátí
do Arény Ivan Rajmont. Ta hra byla jeho tip?
„My jsme mu ji nabídli a myslím, že byl spokojen.
On všechny Čechovy už dělal, takže tahle variace
na Čechova ho zaujala. Ludmila Ulická se u nás
ještě nehrála, i když v Rusku patří k významným
spisovatelským jménům. Je to zajímavá osobnost, protože původně vystudovala biochemii
a genetiku, nicméně pracovala také jako dramaturgyně v Židovském divadle. Nejprve psala
pouze povídky, až v padesáti letech napsala tuto
úžasnou hru, jejíž osnova stojí na příběhu Višňového sadu, ale v níž se objevují repliky ze všech
Čechovových her. Nicméně nejde o nějaké
opisování, protože její postavy jsou svébytné a
současné. A Ivan Rajmont kdysi vytvořil radikální
Máte vy osobně nějakou metu, kam byste se
chtěl dostat? Nějakou cenu, hostování
hostování vysněvysně ného režiséra?
„Chtěl bych, kdyby naše vábení zlákalo pana
režiséra Kačera, se kterým se už nějaký čas
domlouváme. Chtěl bych přivést slovenského
režiséra Romana Poláka, který teď ale nastupuje
do Slovenského národného divadla, takže to asi
nějaký čas potrvá. Moc bych stál o Mirka Krobota, ale ten je tak vytížený, že si o tom můžeme
nechat zdát na nejbližších několik let (smích). Ale
když nebudu uvádět další konkrétní jména, tak
bych chtěl, aby se nám podařilo získat režiséry,
kteří primárně staví na práci s hercem, což je
v dnešní době už taky dost těžké najít. Mám
strašně rád, když režisér v podstatě zmizí
v inscenaci a vypadá to, že herci si to krásně sami
hrají. Je to trochu klam, protože jak to přesně
kdysi psal Otomar Krejča, teprve režírovaný
herec sloužící inscenaci vydá ty nejkrásnější
plody. A pokud se cen týče – chápu je jako
ocenění naší společné práce, ať už jsou ty ceny
individuální nebo kolektivní – za vše co přišlo a
třeba ještě přijde budu šťastný.
3
3
Listopadová premiéra
Eugène Ionesco
PLEŠATÁ ZPĚVAČKA
Vezměte kruh a polaskejte se s ním a zvrhne
se vám v bludný kruh.
Překlad: Jiří Konůpek
Režie a výběr hudby: Grzegorz Kempinsky
Asistent režie: Ewa Zembok
Scéna a kostýmy: Barbara Wołosiuk
Světla: Marie Machowska
Hudba k reklamám: Vladislav Georgiev
Dramaturgie
a tvorba reklamních textů: Tomáš Vůjtek
Vůjtek
Inspice: Vojtěch Orenič
Text sleduje: Kamila Holaňová
Osoby a obsazení:
Moderátor a Služka
Josef Kaluža
Studioman
Vladislav Georgiev
Vlezlá postava
Vojtěch Orenič j.h.
Girls
Tereza
Tereza Dočkalová
Zuzana Truplová
René Šmotek
Pan Smith
Marek Cisovský
Paní Smithová
Tereza Cisovská
Pan Martin
Michal Čapka
Paní Martinová
Petra Kocmanová
Velitel požárníků
Albert Čuba
Uvedení hry Eugena Ionesca Plešatá zpěvačka
v Komorní scéně Aréna podpořilo statutární
statut ární
město Ostrava finanční dotací v rámci projektu
Partnerství – Partnerstwo
Projekt Partnerství je zaměřený v souladu s dlouhodobou koncepcí Komorní scény Aréna, příspěvkové
organizace, na posilování vzájemných společenskokulturních styků navázaných mezi spřízněnými profesionálními divadly v sousedních státech, v tomto
případě v Polsku. Nejedná se jen o vzájemnou
výměnu představení, ale o hlubší spolupráci, zahrnující výměny i realizačních týmů (režisér, scénický
a kostýmní výtvarník, realizátor hudební složky). Na
inscenaci Plešatá zpěvačka se podílel realizační tým
Slezského divadla v polských Katovicích.
PREMIÉRA V SOBOTU
SOBOTU 17. LISTOPADU 2012 V 18.30 HODIN
4
4
Vezměte kruh a polaskejte se s ním a zvrhne se vám v bludný kruh.
EUGÈNE IONESCO
(1912 - 1994) se stal jedním ze zakladatelů
absurdního divadla již svou prvotinou, „antihrou“ Plešatá zpěvačka, kterou napsal v roce
1948. Inspirací mu byly jazykové učebnice,
z nichž se učil angličtinu. Vyprázdněné fráze
z konverzační příručky daly vzniknout bezobsažným a fantasmagorickým promluvám,
jimiž se častují dva středostavovské páry
manželů Smithových a Martinových. Jejich
absurdní dialog je tragikomickým přiznáním
naší neschopnosti cokoli smysluplného sdělit.
Režisér Grzegorz Kempinsky (1965) toto téma
tvořivě rozvíjí a s monotypythonovskou urputností zkoumá míru banality, která zamořila
naše životy. Vznikají tak vtipné a herecky
velmi vděčné situace, v nichž se zrcadlí
ubohost současného mediálního světa i jeho
vděčných konzumentů. Dobře se tedy bavme
a věřme, že to nejsme my, komu se smějeme.
Jediné slovo vás může uvést na cestu, druhé vás zmate, třetí ve vás vyvolá
paniku. Počínaje čtvrtým je to už naprostý zmatek.
E. Ionesco: Střípky deníku
5
5
Připadala jsem si jak Večerníček, který se ocitl v thrilleru
Rozhovor s Terezou Cisovskou
Rozhovor
s TEREZOU CISOVSKOU
Po dvou letech se vracíš z mateřské – chce se
ti? Nebo bys raději zůstala u dětí?
„Ne, vůbec ! Já bych pracovala pořád a v kuse,
kdyby to šlo! Mě divadlo chybí !“
Jak komplikované je být mámou dvou dětí,
zároveň herečkou s, řekněme, nestandardní
nestandar dní
pracovní dobou a s manželem rovněž
hercem?
„Jak si to domluvíš a zařídíš, tak to máš. Je to
cena za to, že chceš mít děti i práci. Ale je fakt,
že ta logistika kolem je to nejnáročnější, to mě
vyčerpává nejvíc, takže když už je vše zorganizované a zařízené, pak už je to pohodička a já si
jdu do divadla odpočinout (smích). Děti jsou ale
společenské, mají rády kolem sebe nové podněty a lidi, takže to zvládají bez problémů.“
děti neodkládala, protože já jsem kariéru zas tak
rozjetou neměla. Spíš jsem čekala na ty tzv.
mateřské pocity, jakože už to chci, na nějaké
znamení „seshora“. Ale nic nepřicházelo. Takže
nakonec rozhodly praktické okolnosti, že mám
muže, který chce dítě, že mám maminku, která
chce být babičkou, že mám práci, mám byt, tak
nebudu čekat, až něco z toho krachne a bude to
problém. Nakonec při čekání na první dítě přišla
i opravdová touha po něm.“
Máš pocit, že jsi se s mateřstvím coby herečka
změnila?
„Já jsem si toho nebyla vědoma, ale všimli si toho
lidé kolem a upozornili mě na to. Je to zřejmě
spojeno se změnou pohledu na svět obecně,
který se pak projevuje i v práci. Mám pocit, že se
na jevišti méně stydím, že mi mateřství dodalo
sebevědomí. Což je zvláštní, protože jako
sebevědomá matka roku se fakt necítím (smích).
Ale zřejmě hraje roli vědomí, že pokud bych
zklamala jako herečka, tak pořád mám ještě
i jinou úlohu v životě.“
Mě přijde, že na sebevědomí na jevišti nabral
i tvůj manžel…
„U něj je to spojeno i s jiným přerodem, ale
rodina ho velice posílila – má se o co opřít, má co
budovat a jde mu to úžasně, protože on je doma
ten praktický, který má své „hospodářství“ pod
kontrolou.“
Děti byly racionální rozhodnutí nebo se tzv.
přihodily? Přeci jen, poněkud brzdí
brzdí kariéru…
„To první bylo hodně chtěné a trvalo to déle,
než jsme čekali, takže pak to bylo velké štěstí
a radost. A to druhé přišlo dřív, než jsem se
stačila nadechnout (smích). A kvůli práci jsem
6
6
Promítlo se něco z tvého privátního
privátního života do
některé z tvých rolí či naopak?
„Právě zase při tom Rackovi, protože Máša ve hře
se vdá a otěhotní. Tu roli jsem nazkoušela
bezdětná a dost dlouho ji hrála jako těhotná.
Když to začalo být nebezpečné, předala jsem ji
kolegyni. Pak jsem přišla z mateřské, inscenace
se ještě pořád hrála a já se do ní vrátila. Máša se
během hry stane matkou a já se jí stala také. A na
jevišti se silně projevilo to, že tu zkušenost
najednou mám. Poskytla mi spoustu konkrétních
detailů pro fyzické jednání na scéně, které by mě
před tím nenapadly, a které herci na jevišti
hrozně pomůžou. Tam jsem poprvé pocítila tu
změnu, o níž jsme se bavily, a na kterou mě lidi
začali upozorňovat – že jsem jiná než před
mateřstvím.“
V Aréně už jsi na svůj mladý věk poměrně
dlouho, nějakých dvanáct let. Ke které
které roli
v tomto divadle se pojí tvoje nejsilnější
sentimentální vzpomínka?
„Tu mám spojenu s Mášou z Racka, po které se
jmenuje má první dcera. Ale je fakt, že jméno
Máša jsem měla v hlavě dlouho, protože když
jsme se s Markem dali dohromady, tak jsme si
vzali kočku z útulku s tím, že to bude Máša, ale
nakonec z toho byl kocour Janusz. Nicméně Máša
mě „neopustila“ a když jsme se bavili na téma
jména pro naše dítě, které jednou budeme mít,
tak bylo rozhodnuto, že to bude buď Josefína
nebo Máša. No a pak to bylo jednoduché –
generálkový týden, já těhotná a zkouším roli Máši,
takže už nebylo úniku (smích). Konečně, z Racka
jsme čerpali i u druhé dcery a pojmenovali jsme
ji Nina podle Mášiny „velké kamarádky“ Zarečné
(smích). A taky mám velmi sentimentální vzpomínky na svou úplně první inscenaci v Aréně, což
byl Prorok Ilja, která je, myslím, nezapomenutelná
pro všechny, kteří se jí účastnili. A musím říct, že
bych si tu inscenaci dala ráda znovu, protože
tehdy jsem byla, mírně řečeno, úplně mimo
(smích). Nezkušená, svázaná zábranami, čímž
jsem tu příležitost nevyužila tak, jak jsem mohla.
Ale to si říkám s každou novou rolí – škoda, že
jsem to, co vím teď, nevěděla už tenkrát a tudíž
to nepoužila!“
Jak jste se vlastně sblížili s Markem? Při nějaké
roli?
„My jsme byli kolegové, kteří se spolu vůbec
nebavili, přestože jsme spolu hráli už v několikáté
inscenaci. Marek mě absolutně nevnímal a pak mi
s odstupem času řekl, že jsem mu byla dokonce
protivná, a proto se mnou nekomunikoval. Ale on
byl v té době taky hodně mimo, takže těžko říct
(smích). A naše sblížení? Tím jsme oba trošku
zaskočili sami sebe. Oba zbytečně moc přemýšlíme a to nám občas brání ve spontaneitě… no a
dostali jsme se do situace, kdy tělo zvítězilo nad
duchem (smích) a to nám asi pomohlo, jinak bychom se k sobě možná ani nedostali (smích).
Takže takhle jsme se překvapili, konečně „uviděli“, poznali a pak už jsme se nikdy nerozloučili.“
To zní jako z nějakého filmu, takže mě napadá
– kdyby tvůj život měl vypadat jako scénář
scénář
filmu, které by jsi zvolila?
„První, co mě napadlo, je Život je krásný s Robertem Benignim, ale samozřejmě bez té války na
konci.“
S Markem nyní partneříš i v právě zkoušené
Plešaté zpěvačce, hrajete pana a paní SmitSmit hovi, kteří začínají hru tím, že večeří
večeří a vedou
spolu „duchaplnou“ konverzaci. Jak vypadají
večeře pana a paní Cisovských?
„O tom bych snad ani nemluvila, protože my
večeříme zásadně u televize a tam si moc nepopovídáš.Takže nuda. Proto mi to zatím přijde od
nás i při tom zkoušení děsná nuda a říkám si –
koho to bude zajímat? (smích).“
7
7
Plešatá zpěvačka není lehký text – jak se cítíš
v klasice absurdního dramatu? Je taková hra
pro herce vlastně
vlastně zajímavá?
„Jenom mi tím připomínáš, jak se toho strašně
bojím. Teď se snažím být v pracovním procesu,
kdy neřeším, vypínám paniku a snažím se být
v klidu. Ale je fakt, že toho textu se bojím od samého začátku a je mi jasné, že ta panika ještě
přijde. Protože absurdní drama je pro mě vyšší
level dramatiky, tak musí být dokonale zvládnuto
to klasické psychologické hraní, aby se dálo
zvládnout to další. Kladu si spousty otázek, bojuji
s tím. Nechci být mimo žánr a také nechci jen
prázdnou formu – a jak z toho ven zatím nevím
(smích).“
Od toho je tam režisér, ne? Jak si vlastně
s Grzegorzem Kempinským – a nejen po jazyjazy kové stránce - rozumíte?
„Jazykově to zvládáme, jsme přeci jen skoro všichni z česko-polského pomezí. A co bychom
nezvládli, tak na to máme asistentku. A pracovně? Myslím, že si rozumíme, Grzegorzovi důvěřuji, protože pracuje stylem, na který jsme v Aréně zvyklí, není to formální režie, která opomíjí
herce. Nicméně text Plešaté zpěvačky vyžaduje
určitá specifika, je absurdně pokřivený a tomu
musí být přizpůsobena i režie. Já jen doufám, že
vše správně pochopím a tedy správně zahraju
(smích).“
Ivan Krejčí prezentoval Plešatou zpěvačku
jako hru, v jejíž hlavní roli je blábol…
„No, taky tam celou dobu na jevišti blábolíme
(smích). Ten text je stále aktuální, protože všichni
používáme vyprázdněné fráze, které nic neznamenají. Používáme je, protože kolikrát vlastně
nemáme co říct anebo skrýváme to, co chceme
říct doopravdy. Myslím, že každý v tom najde
kousek sebe, zamyšlení nad tím, jak moc blábol
„pomáhá“ našim vztahům a životům. Ale hlavně
by to měla být sranda! Diváci by se měli pobavit
a pak se třeba trochu zamyslet. A můžou se těšit
na opět sexy Alberta, sexy girls and boy a na to,
že uvidí najednou hned několik žánrů dohromady. Můžu prozradit, že když přijdou, tak vymění
jeden večer u televize ve svém obýváku za televizní večer v Aréně (smích).“
Jak se zkoušení absurdního titulu odrazilo na
tvém psychickém rozpoložení? Cítíš se
absurdně?
„Zatím moc ne, chtěla bych víc (smích). Musím
říct, že od totálního souznění s rolí tě ten soukromý život poněkud odvádí. Mívala jsem ráda,
když jsem si roli, kterou jsem právě zkoušela,
užívala i v osobním životě a bavilo mě, jak mi ho
ovlivňovala. Jenže teď po zkoušce musím vše
střihnout a začít fungovat prakticky, jako máma a
manželka… Ale možná to je to, co to absurdní
drama vyžaduje – najednou umět něco rozjetého
střihnout a přehodit se úplně někam jinam. Ale
když tak nad tím teď přemýšlím, tak je fakt, že
jsem tu absurditu pociťovala pár týdnů nazpět,
kdy jsem zároveň s Plešatou zpěvačkou zkoušela
v Národním divadle moravskoslezském muzikál
Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. A když
jsem střídala tyto dva tolik odlišné žánry, když
jsem ze čtené zkoušky absurdní hry skočila do
nácviku choreografií na baletním sále, tak jsem si
chvílemi připadala jako blázen a tedy velmi
absurdně (smích). Asi jako Večerníček, který se
ocitne v thrilleru (smích).“
8
8
Do Arény se vždycky zatraceně těším!
Rozhovor s režisérem
Grzegorzem Kempinskym
tohoto souboru. A tak jsem štastný, že mohu pracovat právě zde, protože ho považuji za jeden
z nejlepších v Česku a také za jeden z nejlepších,
ve kterých jsem kdy měl možnost pracovat – a že
jsem jich už poznal hodně.“
V KSA zkoušíte v rámci Projektu Partnerství, což
je českočesko-polská divadelní
divadelní spolupráce mezi AréArénou a Teatrem Śląskiem. Jak jste se vlastně do
Arény a vůbec do Ostravy dostal? Sledoval jste
místní divadelní dění?
„Před několika lety jsem přečetl několik českých her
a zatoužil v Česku pracovat. To byl asi ten prvotní
impuls. A protože jsem v angažmá v Teatru
Śląskiem, tak jsem se dohodl s naší paní ředitelkou,
že bychom vzájemnou geografickou blízkost měli
využít pro nějakou spolupráci. Pak jsem před třemi
lety přijel na Ost-ra-var, kdy jsem vůbec netušil,
s jakými divadly se setkám, ale zajímalo mě, jaká je
ostravská „nabídka“. A prvním divadlem, do kterého jsem vstoupil, byla Aréna a první člověk,
kterého jsem potkal, byl Ivan Krejčí. A nejen, že se
mi líbila ta inscenace, ale předvším jsme okamžitě
nalezli společnou řeč my dva spolu. Zjistili jsme, že
máme stejné názory na divadlo, na způsob, jak ho
dělat a brzy jsme se začali v našich divadlech pravidelně navštěvovat a postupně to celé nějak
přirozeně vyplynulo ve fakt, že tady teď zkouším.“
Viděla jsem vás na představení
představení i v jiných divaddivadlech–
–jak se vám líbí ta dnešní divadelní Ostrava?
lech
„Standard ostravského divadla je vysoký.
Samozřejmě ne všechny inscenace, které jsem
měl možnost shlédnout, byly podle mého gusta,
nicméně musím říci, že vše, co jsem viděl v Aréně, mě pokaždé přesvědčilo o skvělé úrovni
Jak se vlastně v Polsku pohlíží na současné
české divadlo, jakou má u vás pověst?
„Myslím, že se o něm ví velice málo. A i když jsme si
geograficky tak blízko, tak více se v Polsku ví
například o divadle německém, ale to není divu,
protože německé divadlo mělo na to polské historicky velký vliv a také současné německá dramatika je velice zajímavá. Nicméně mentálně i kulturně
jsme si určitě bližší s vámi než s Němci a to je jeden
z důvodů, proč jsem přijel. I když němčinu ovládám
mnohem lépe, než češtinu, táhlo mě to k vám.“
Znáte současnou českou dramatiku?
„Ta je určitě mnohem zajímavější, než ta polská.
V Polsku vyšly dvě antologie současných českých
her a díky nim teď třeba vím, že bych chtěl dělat
Drábkovy Akvabely, Příběhy obyčejného šílenství
Petra Zelenky nebo Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí. Ale asi to bude problém, protože my
máme jiný pohled na hrdiny. Vy disponujete barevnější škálou, u nás jsou postavy buď černé nebo
bílé. A s tím by asi měli Poláci problém a zřejmě by
je to neoslovilo. Asi bude potřeba nějaký čas, než si
naše publikum zvykne na jemné české nuance.
Protože české hry, které se u nás inscenovaly, nebyly dobře udělané a tudíž správně nezafungovaly.
A také je potřeba mít na to dobře připravené herce. Tudíž v tuhle chvíli nemám v Polsku divadlo, kde
bych českou hru mohl bez problémů dělat.“
Jaký je váš „typ“ divadla, jaké je divadlo, které
sám děláte?
„Myslím, že výběr her, které jsem inscenoval je
dosti eklektický, pohybuji se od klasiky po nejsoučasnější dramata, nicméně to, co mě zajímá,
je relativita reality, vzájemné prolínání se reality,
divadla a snu. Tím často balancuji na hranici metadivadelnosti, kdy používám prostředky, které
diváky distancují a zároveň vtahují do divadelní
reality. Líbí se mi typ divadla – a to, myslím, máme
9
9
s Ivanem Krejčím společné – který staví na situaci,
kontextu a ne pouze textu a, samozřejmě, na hercích.“
Jak jste se dostal k nápadu vrátit se k Plešaté
zpěvačce, klasice absurdního divadla, které má
svůj hlavní boom už dávno za sebou?
„Napadlo mě to v autě, když jsem v rádiu uslyšel
zpívanou reklamu na projímadlo. Bylo to něco tak
hloupého, kdy zpívali o zácpě, o střevních plynech
a dalších neuvěřitelnostech. A řekl jsem si, že tenhle
svět reklamy, televize a rádií je mnohem absurdnější,
než to, co kdysi napsal Ionesco. Přečetl jsem si tedy
znova Plešatou zpěvačku a naznal, že jde o super
aktuální text o maloměštáctví, které se nám usídlilo
v duších, protože jsme válcováni médii a jejich obrazy typizovaných lidí a typizovaných forem. V té záplavě nesmyslů, kterými na nás denně dotírá televize,
rádia a dalších média, působí Ionescovo drama, které
napsal před 70 lety, skoro jako dokumentární divadlo. Ionesco se projevil nejen jako geniální dramatik,
ale také jako prorok… A tak našel Ionesco svůj nový
boom, své nové, současné přečtení.“
Plešatou zpěvačku jste už dělal v Polsku. Není to
nuda dělat ji znova?
„Není, kdeže! Ivan Krejčí si vychoval skvělý soubor,
který celou dobu intenzívně pracuje, stále postupuje
vpřed bez toho, že by si herci v určité chvíli řekli –
Ok, já už to mám hotovo! A v porovnání s mou polskou inscenací, která nebyla vůbec špatná a byla
velmi dobře přijata, tak tam byla oproti Aréně pouze
politura, jakýsi lak na povrchu, měl jsem totiž horší
herce. Tady je vše mnohem bohatší, pravdivější, protože herci Arény jsou skvěle připravení nejen na
tento druh práce, jako je absurdní drama, ale na
jakýkoliv druh práce.“
Jak se lišily vaše původní představy před začátzačát kem zkoušení o tom, co vás v Ostravě a v Aréně
čeká od toho, co tady skutečně zažíváte?
„Cítím se tady fantasticky a žádná z mých obav se
nenaplnila. Chutná mi vaše kuchyně, mám rád vaše
pivo, máte krásné ženy a líbí se mi, jak se chováte
na cestách. A vždy, když sem mám jet, tak se na to
zatraceně těším. Také musím říct, že se mi s herci
pracuje mnohem lehčeji a lépe, než jsem si myslel.
Bál jsem se jazykové bariéry, ale jak se ukazuje, tak
jsme našli společný způsob komunikace, společný
jazyk, který je nad slovy. Emocionálně se chápeme
perfektně a v každém okamžiku víme, o čem je řeč. A
to, že občas nerozumíme nějakému slovíčku, je vedle
toho vedlejší.“
Ptala se Alice Taussiková
10
10
Jsem rád, že mi fotografie zůstala pro radost
Rozhovor s fotografem MARTINEM SMÉKALEM
Ve vašem životopise jsem se dočetla, že jste
s fotografováním začal poměrně brzy – co vás
na fotografii uchvátilo? A tušil jste tehdy, že
vás bude provázet celým životem?
„Na počátku to bylo takové to poznávací období.
Když má člověk 15, 16 až 18 let, tak se rozhlíží po
světě a hledá se. A u fotografie mě už tehdy zaujalo, že výsledek byl poměrně snadno dosažitelný,
i když mluvím o době sedmdesátých let, kdy
technika byla na úplně jiné úrovni, než je dnes a
fotograf musel zvládat mnoho technologických
úskalí, rukodělných činností, práci v temné komoře. A tohle vše bylo důvodem, že to třeba
některé odradilo. Mě se ale líbilo, že fotografie
byla po obrazové stránce přístupná, srozumitelná, připadalo mi to jako docela snadné – člověk
spojil oko, fotoaparát a objekt a už to bylo…
Cesta od vjemu, od pocitu k výsledku se mi zdála
schůdnější, než u jiných druhů umění. A že u fotografování vydržím až doteď, tak to jsem tehdy
opravdu netušil.“
První aparát jste měl od otce – měl jste v něm
nějaký vzor?
„Pokud můžeme mluvit o nějaké přenosu informací z generace na generaci, tak se to týkalo spíš
toho technického zázemí. Měl jsem možnost
„laborování“ v temné komoře, díky otci jsem měl
možnost si vše vyzkoušet, protože to základní
pro zhotovení fotografií doma zkrátka bylo. Ale
není divu, protože o nějakých minilabech, tiskárnách apod. nebylo tehdy ani slechu. A kdo chtěl
fotografovat, musel počítat s tím, že se čas od
času musí zamknout do koupelny coby provizorní temné komory a k nelibosti celé rodiny ji
nějaký čas okupovat (smích). A byť to byla procedura zdlouhavá a otravná, vím o mnoha dnešních fotografech, kteří se vrací k magii červeného
světýlka a k vůni vývojky v temné komoře. “
Takže máte pokračovatelku?
pokračovatelku?
„Je to zvláštní. Dcera fotku studuje, ale na rady
moc nechodí. Občas mi některé své fotky ukáže,
něco jsme dokonce třeba vyfotografovali spolu,
ale ona má na fotografii už svůj hotový a pevný
názor. Snad se nechce nechat ovlivňovat, nebo
mě bere jako příliš věkově vzdáleného, nevím…
V našem případě nejde o nějaké tvůrčí pouto,
spíš jen vedle sebe paralelně fotíme a občas
jeden druhému koukáme přes rameno.“
A jak se vám líbí její práce?
„Musím říct, že mě někdy mile překvapí, jsou to
z mého pohledu odvážné fotografické úlety,
které, kdyby bylo po mém, bych nikdy takhle
nevyfotil. Třeba proto, že mi na fotografii něco
kompozičně vadí, technicky to třeba není úplně
v pořádku, ale když se na to nezaujatě podívám,
tak to nakonec přijmu i se všemi drobnými
nedokonalostmi.“
A vy se také vracíte?
„Já mám komoru pořád. A po nějaké době, kdy
jsem fotil jen na digitál, jsme se spolu s dcerou,
která studuje fotografii na ostravské univerzitě,
do komory vrátili, všechno oprášili a začali ji zase
využívat.“
11
11
Vaše profesní osudy ale šly poněkud jinými cestami, než
těmi fotografickými – střední škola, manuální práce, pak
geologie na VŠB (a při tom Lidová konzervatoř)… Proč ne
přímo obor fotografie?
„Já jsem maturoval v roce 1974, což byla doba, která studiu
uměleckých oborů nebyla příliš otevřená. V tehdejším Československu šlo vysokoškolsky studovat fotografii jen na FAMU
v Praze a na VŠMU v Bratislavě, kde byly náročné několika
stupňové přijímací zkoušky, což mě trochu odradilo. Navíc
rodiče tomu rovněž nebyli nakloněni, protože studovat mimo
Ostravu by pro ně znamenalo velkou finanční zátěž. Původně
jsem chtěl studovat chemii, nakonec se z toho vyvinula geologie. Ale už během VŠB jsem věděl, že fotografie pro mě
bude důležitá, takže jsem začal docházet na Lidovou konzervatoř, kde tehdy působil ing. Sousedík, člověk s velkým
charismatem, který mě hodně ovlivnil.“
Nakonec jste ale vystudoval oba cykly Institutu tvůrčí
fotografie v Opavě – měl jste tedy potřebu se ve fotce
„profesionalizovat“?
„profesionalizovat“?
„Je fakt, že jsem nepřestal doufat, že bych své znalosti ve fotografii nějakým smysluplným způsobem mohl využít. A párkrát se i naskytla příležitost, ať ještě během studia Institutu,
tak po jeho dokončení, věnovat se fotografii profesionálně.
V té době jsem už ale byl ve zralém věku, měl jsem rodinu
a díky finanční situaci jsem si to zkrátka nemohl dovolit.
Nemohl jsem si dovolit opustit geologii a začínat někde od
začátku za pár korun. Ale musím říct, že některým kamarádům, původně fotoamatérům se ten sen splnil, stali se profíky.
Ale to, co nás tehdy spojovalo, to nadšení a radost z focení, se
u nich postupně vytratilo. Protože jen nepatrné množství
z nich mělo po každodenní fotografické práci chuť ještě ve
volném čase vzít fotoaparát a fotit si jen tak pro radost. A tak
splněné přání stát se fotografem jim nakonec zadusilo tu
radost. Takže jsem rád, že mě fotografie pro radost zůstala.“
V Institutu tvůrčí fotografie jste
začal studovat už coby hotová
fotografická individualita díky své
dlouholeté
předchozí
praxi.
Nedocházelo ke střetům hotové
osobnosti s osobnostmi pedagogpedagog gů, kteří vás třeba chtěli formovat
cestami,
cestami, které vám nevyhovovaly?
„Nevím, jaká situace tam panuje dnes,
ale já byl studentem Institutu hned
po jeho založení na počátku 90. let.
Tehdy tam byla velice otevřená
atmosféra, která umožňovala velkou
tvůrčí svobodu. A jedním z velkých
přínosů byl neustálý kontakt s ostatními, konfrontace se spolustudenty,
což byli v té době především lidé
středního věku, pokročilí fotoamatéři,
mladých středoškoláků tam bylo
minimum. Naše studijní skupina, se
jako první na ITF dopracovala k magisterskému absolutoriu v době, kdy
většina z nás studentů už dávno
překročila střední věk a tak naši
skupinu někteří ironicky nazývali
„gerontologický kroužek“ (smích).
Tito první magistři fotografie pak
založili fotografickou skupinu MILAN
a uspořádali několik kolektivních
výstav v Česku i v zahraničí.“
Jaké je vaše „civilní“ zaměstnání?
Poskytuje vám nějakou inspiraci
pro fotografování?
„Pracuji v malé firmě, která se zabývá geologickým průzkumem kontaminovaných území z hlediska vlivu
na životní prostředí. A co se týče té
inspirace – to jste mě odhalila, protože to skutečně tak funguje (smích).
Často se dostáváme do tzv. brownfieldů, což jsou opuštěná území
poničená průmyslovou výrobou, a to
jsou místa, kde lze najít úžasné pohledy či objekty. Takže do některých
se vracím a fotím, ale ne vždy to je
možné, protože mnoho těchto
areálů je přísně střeženo jako třeba
areál bývalé rafinérie Ostramo.“
12
12
Jak vypadá vaše cesta za fotkou? Jste typ, co má popo řád foťák po ruce, „kdyby náhodou“ anebo jde o cílené
„výpravy“?
„Já používám oba dva způsoby. Aparát, v tomto případě
digitál, mám stále u sebe, je výjimkou, že bez něj odejdu
z domu. Třeba právě teď, jsem měl strach, zda nepřijdu na
náš rozhovor pozdě, protože když jsem šel před chvílí
z práce, tak jsem na ulici uviděl zajímavý moment a zkrátka jsem musel běžet a vytotit to (smích). Druhý způsob je,
kdy mi na motivu té fotky hodně záleží, pak volím jinou
techniku, fotím na film s klasickým vyvoláváním a ta práce
je pomalejší, příprava náročnější. Je to, jak jste říkala,
výprava za fotkou na určité místo. Na tom je zajímavé to,
že dané místo třeba zahlédnu letmo, když třeba projíždím kolem tramvají a říkám si - tam se musím vrátit až
na to bude čas. Ale mnohdy, když pak na dané místo
s celou fotografickou výbavou dorazím, se stane, že už to
„jaksi není ono“, že to kouzlo okamžiku je pryč, vyprchalo
a důvod zachytit vyhlédnuté místo už zkrátka není. Pak
zklamaně odcházím hledat dál.“
Jako kluk jste začínal s fotografiemi romantických
zasněžených lesů za Ostravou – nemáte chuť se tam
tam
někdy vrátit a na chvíli si odpočinout od průmyslové
krajiny a města?
„Nemám (smích). V městském prostoru opoužívaném
a opotřebovaném lidmi, je pro mě taková vizuální nabídka, že jsem zde z fotografického hlediska šťastný. Kdysi
před lety, kdy byl ještě prales Mionší pro turisty uzavřeným územím, jsem se tam dostal díky svému příteli, fotografovi lesů. Hrozně jsem se těšil, představoval neprostupný prales, ale jako fotograf jsem byl zklamán a dost
těžce jsem tam hledal motivy pro fotografování. Poetika
krásných barevných kalendářů s líbivými přírodními
motivy je mi vzdálená (smích).“
„To je milé, že si to takhle interpretujete,
ale nebylo to původním záměrem. Já
jsem si slovo „věcnosti“ vymyslel, chtěl
jsem, aby už z názvu bylo patrné, že
tento soubor je zaměřen jen a jen na
předměty, na žádné z fotek se totiž neobjevují lidé. Spíše jsem měl trochu
obavy, že to bude vykládáno jako „věcný“ přístup k realitě, ale názvem jsem
chtěl jen podtrhnout spojitost tohoto
fotografického souboru s věcmi, které
v něm hrají hlavní roli.“
Znáte prostor foyer KSA? Těšíte se na
své fotky tam?
„Těším se velmi. Jednak proto, že je to
hezký, skvěle vyřešený interiér, ale také
si cením renomé toho výstavního prostoru. Pokud někde vystavují jednou
paličkované krajky, příště obrazy, jindy
lepené modely letadel a pak třeba fotografie, tak má dané místo docela jiný
„zvuk“, než když jde o výstavní prostor,
který má nějaký koncept a kde někdo
zodpovědně vybírá co bude vystaveno a
ví proč. V takovém prostředí jako KSA je
pak čest vystavovat.“
Soubor „Věcnosti“, který vystavujete v Aréně, zobzob razuje buď staré, odložené věci, věci z výloh bazarů
nebo předměty někde v krajině – co se vám na nich
líbí, čím vás inspirují, proč je vlastně fotíte?
„Když procházím krajinou nebo městem, tak mi padne do
oka mnoho předmětů. A proč zrovna vyfotit právě je?
Pravděpodobně tam zafunguje nějaká představa, potlačené přání, nebo symbol možná i ve smyslu pana Freuda
(smích). A také kouzlo tajemství.“
Věcnosti – je to trochu podobné se slovem „věčnosti“
– má to nějakou souvislost s tím, že již vyhozené věci,
které dosloužily, které někdo dal do bazaru nebo něně kam pohodil, vy vyfotíte v nových souvislostech a tím
je tedy „recyklujete“
„recyklujete“ a vytváříte jim další – díky fotkám
– věčný život?
13
13
ARÉNA ZVÍTĚZILA
Úspěšná a oceňovaná inscenace S nadějí,
i bez ní opět prokázala své kvality, když
zvítězila na 12. ročníku Festivalu divadel
Moravy a Slezska a získala jeho Hlavní
cenu. Porota festivalu DMS své rozhodnutí
odůvodnila takto:
„Nejlepší inscenace festivalu vzrušujícím
způsobem promluvila o naší historii 20.
století. Tvůrcům se podařilo vyjádřit mravmravní velikost člověka v těžké historické
situaci. I politické téma, které není podáno
didakticky, je dnes aktuální, zvláště když
jde o divadlo zaměřené na mládež.“
Blahopřejeme
Blahopřejeme !
14
14
Advent v Aréně s Vánoční hrou
Pomalu se blíží čas adventních nedělí a tedy doba, kdy se v Komorní scéně Aréna dostává na repertoár oblíbená Vánoční hra. Nejinak tomu bude i letos a proto věříme, že
využijete mimořádnou příležitost, která se koná pouze jednou ročně, kdy se lze s touto
inscenací na jevišti Arény setkat. Vánoční hra je stálou součástí repertoáru v adventním
čase již třetím rokem, a protože se těší přízni publika malých i velkých diváků, je tedy
ideálním představením pro celou rodinu.
Ve vtipně rozehraném příběhu sledujeme ďábelskou intriku, která má lidem znemožnit,
aby poznali, kdo se jim to v Betlémě vlastně narodil. Intrikánští čerti však nakonec ostrouhají a nám lidem se narodí Ježíšek.
Tentokrát se Vánoční hra bude hrát v pondělky 3., 10. a 17. prosince vždy od 9 hodin
dopoledne a v neděle 9.
9 a 16. prosince vždy od 17 hodin.
hodin
T omáš Vůjtek
VÁNOČNÍ HRA
aneb O tom slavném narození
Jakpak by se to mohlo přihodit, že já bych syna
měla porodit?
Režie a výprava: Martin Františák
Hudba: Vlastík Šmída
Osoby a obsazení:
Mamka, Marie
Taťka, Josef
Děcko, Anděl,
Michal, Gabriel
Luciper, Baltazar
Satan, Melichar
Tereza Dočkalová
Vladislav
Vladislav Georgiev
Tereza Cisovská
Josef Kaluža
Belzebub, Kašpar
Albert Čuba
Marek Cisovský
Smrt, Císař
Alena SasínováSasínová-Polarczyk
Hříšná duše,
První radní, První pastýř
Dušan Škubal
Hříšná duše,
Druhý radní, Druhý pastýř
René Šmotek
Hříšná duše,
Třetí radní, Třetí pastýř
Michal Čapka
Televizní bavič
Vojtěch Orenič j.h.
15
15
Hledáte tip na originální vánoční dárek?
Pak využijte široké nabídky předplatného do Komorní scény
Aréna a darujte svým blízkým zážitek krásného večera.
Vybírat můžete z následující nabídky:
sobotní předplatné,
předplatné jehož první představení se uskuteční až v lednu (cena za
4 tituly 720 Kč + 2 kupóny á 60 Kč, studentská sleva 480 Kč + 2 kupóny á 60 Kč)
kupónové
kupónové předplatné, poskytující nebývalou variabilitu volby (kupónová knížka
s 8 kupóny v ceně 800 Kč nebo 4 kupóny v ceně 400 Kč nabízí možnost navštívit
až 8 vybraných představení - stačí pouze v předprodeji vyměnit kupón za platnou
vstupenku. Kupónové předplatné je přenosné a lze použít i několik kupónů k nákupu
vstupenek na jedno představení)
dárkové poukázky na představení dle Vašeho výběru
.
Nekupujte svým blízkým předměty, kupte jim emoce!
Ručíme za to,
to, že u nás budou v dobré společnosti…
16
16