poezie

Komentáře

Transkript

poezie
weles
38-39
literární revue
Bátor • Buddeus • Darmo-šlap • Hájek • Hanus • Ignatz
Kaprál • Komárek • Kostelník • Libiger • Malý • PaulArt
Payne • Petlan • Rosette • Schelleová • Zábranová • Zajíček
weles
W
eles byl opět předlouho promýšlen a připravován,
až si dvě témata ležící vedle sebe řekla o dvojčís‑
lo. Východní inspirace. Sonet. A k tomu pokušení dát to
schválně vedle sebe, jestli se něco… Asi nic zvláštního, nikde
žádná zjevená pravda, ale alespoň pestrost a diverzita (aby‑
chom užili jedno z módních slov).
Haiku zaplavují internet, bezesporu jsou nejčastější
formou, která k nám byla z Východu importována. Předsta‑
vujeme vám tři autory (Darmo‑šlap, Ignatz, PaulArt), kteří
podle nás tuto formu naplňují svébytným obsahem, kteří
nevytváří jen pouhé ohlasy či esoterické evokace Východu.
Další dva autoři pracují s jinými východními formami –
Petra Rosette s řazenými básněmi, Ivan Petlan se sidžo. Blok
doplňují básnické reflexe Milana Libigera z cesty po Indii,
v rubrice Krajinomalby Jakub Kostelník s Petrohradskými
impresemi, v Překladatelské huti německá haiku a v občas‑
né rubrice Esej Stanislav Komárek.
Základem každého solidního umění je zvládnu‑
té řemeslo. V poezii se za prubířský kámen slovesné
kompetence považuje sonet, útvar s mnohasetletou tradicí,
pocházející již ze středověku. První český sonet, tedy zněl‑
ku, napsal v roce 1798 Josef Jungmann, po něm následovaly
celé generace nástupců a pokračovatelů, kteří tuto velefor‑
mu po období cizelovaní začali nejdříve varírovat, aby ji
nakonec postmoderně zcela dekonstruovali.
V tomto čísle Welesu najdete sonety renomovaných
i začínajících českých básníků (Ondřej Buddeus, Jonáš
Hájek, Ondřej Hanus, Norbert Holub, Radek Malý, Ondřej
Slabý) a jedné básnířky (Veronika Schelleová), jež ukážou,
jak na tom v současnosti sonet je. V Pásmu je doplňuje
svými verši a prózami Zeno Kaprál, v Překladatelské huti
potom Sándor Márai Manhattanskými sonety v překladech
Edgara Engelschlaegera.
K autorům, kteří se sonetu systematicky věnovali, pat‑
řil i Jan Zábrana (1931–1984); rozhovor s jeho manželkou,
redaktorkou a překladatelkou Marií Zábranovou, pořídili
Jonáš Hájek a Ondřej Hanus.
Krom výše uvedeného přichází Weles také s novou
nepravidelnou rubrikou Ozvěny. V ní chceme přinášet bás‑
ně-dialogy, básně-ohlasy, napoprvé je to Noc s Vladimírem
Holanem od Davida Bátora.
Přejeme příjemné podzimní čtení, a komu by to ještě
nestačilo, může si na internetu najít vynikající Sonetář
webový (www.sonety.blog.cz) či haikustránky Šedá volavka
(http://hajku.blackhost.cz/).
Petr Čermáček, Norbert Holub
obsah
poezie
Petra Rosette
Darmo-šlap
PaulArt
Ignatz Milan Libiger
Ivan Petlan
Radek Malý
Norbert Holub
Veronika Schelleová
Jonáš Hájek Ondřej Hanus
Ondřej Buddeus Ondřej Slabý
welesův debut
Radek Štepánek
próza
Darmo-šlap
Josef Zajíček Petr Pazdera Payne
ozvěny
David Bátor pásmo
Zeno Kaprál krajinomalby
Jakub Kostelník
esej
Stanislav Komárek rozhovor
Marie Zábranová
fotografie
Lucyna Sikora
překladatelská huť
Když zavřeš oči, uvidíš, že svět se chvěje
Stín se oddělil
V očním důlku
Poslouchám déšť
U Šivů v předsíni
Na nebe vyšly černé stíny hvězd
Můj andílek, co smutnej je, že není
www.so.net
A ani čerň se ke mně nepřivine
Jonáši, přestaň vzývat ráje
Stínohrad padl, nová země
Kladenské polohy
Budí mě kreatura, jež kdysi byla člověkem
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
6
10
14
16
20
26
30
38
44
52
58
66
74
Mouchy narážejí do stěn
…
78
Haikudeník
Z Měsíce autorského čtení
Zora
…
…
…
80
86
98
Noc s Vladimírem Holanem
…
104
Troufale volit athénskou sovu?
…
108
Petrovo město na Něvě
…
126
Duše Orientu
…
130
Infinitiv byl pro něj objev
…
138
Repetice
…
154
Energetické pole s tvary odhalených siločar
…
166
welesův výtvarník
Jan Chaloupek
Haiku ze stránek „Deutsche Haiku-Gesellschaft“
Sándor Márai
Manhattanské sonety
šramoty
Vladimír Šrámek
telegrafické recenze
Martin Skýpala …
…
168
174
Identita
…
180
Psát o někom, kdo byl
…
184
…
190
recenze
Čermáček – Doležal; Suk – Straka; Novotný – Rosette;
Novotný – Fibiger; Holub – Kdybych vstoupil do Kauflandu,
byl bych v Brně; Skálošová – Dvořáková
Petra Rosette
Když zavřeš oči, uvidíš,
že svět se chvěje
Může být posvátným obřadem
vyjímání obrazu z přírody
Podržím ho krátce proti slunci
v popsané dlani, než ho dám zpět
do živé knihovny
—
Nebýt starého diáře na stole,
sotva bych si všimla,
že to bylo ten samý den,
kdy můj pokoj dýchal
se mnou
—
Rozhodila jsem věštecké kosti
tehdy, když mi vlasy
temně modře splynuly se stromy,
rozhlédla se po ptačí krajině
vidoucím pohledem
—
Ryby odplouvají do starých moří,
ale co přijde teď?
Až se zklidní rozbouřené vody
pod vzdušným mostem, rozpadlé
fragmenty znovu ožijí ve spojení
—
6
poezi
Petra Rosette
je fotografka, výtvarnice a básnířka. Básně píše pod pseudonymem. Petra Rosette se věnuje
alternativní výtvarné fotografii, tematicky často vázané k přírodně archaickým motivům.
Od počátku milénia pracuje na překrývaných kompozicích, které nazývá multiobrazy. Tyto
vrstevnaté palimpsesty jí umožňují zvýrazňovat nejednoznačný a snový charakter světa. Výtvarné
dílo prezentovala na samostatných i kolektivních výstavách v USA, Francii, Německu, Itálii
a jinde. Zde publikované verše, inspirované východní filozofií i mystikou, jsou z básnické prvotiny
Dovnitř obrácené oko, kterou letos vydalo pražské nakladatelství Litterula.
Volal jsi, když jsem skočila
do chladivé vody
Telefon zůstal na břehu,
ale spojily nás
vlny
—
Muž bez domova
spal na lavičce u cesty,
viděla jsem ho snít v soumraku
z okna auta
Člověk zmenšený ve zpětném zrcátku
—
Nevím, jak ti mám pomoci,
když můj polštář je nasáklý
a rukáv provlhlý
letním deštěm
rozčarování
—
Nevydržel ani tři dny
vzkaz napsaný křídou na chodníku
dětskou rukou
Odešel s ranní bouřkou,
než jsem mu stačila porozumět
—
7
Petra Rosette
Když zavřeš oči, uvidíš, že svět se chvěje
Nestačí dělat přesné otisky,
proto jsem začala kouzlit
Jako kdysi rozmazávám obrázky
na stěny oživlé jeskyně, ale okem,
světy vrstvím do jednoho
–
Sochy na mé černobílé fotografii
se objaly v tvém snu
Teď vidím, že jsou k sobě
obrácené zády a kamennými prsty
jim proteklo několik dalších let
–
I negativ obrázku
průhledně naznačuje,
že věci nejsou
takové, jaké se jeví
černobílému pohledu
–
Žiju tam, kde je město
prorostlé vysokou travou
Ve dne se tu procházejí ptáci,
kočky, psi a lidi,
v noci vycházejí z lesa ježci
–
O číši vína
psali čínští básníci,
že tlumí smutek života
O jakém poháru útěchy mám psát,
když po víně mne trápí bolehlav?
–
8
poezi
Petra Rosette
Když zavřeš oči, uvidíš, že svět se chvěje
Jako Bašó se vydávám
do vnitrozemí
úzkou cestičkou, kde není slyšet
moje kroky, jen hornatá krajina
pluje za otevřenýma očima
–
Omšelý zámek
s reliéfem smutného lva
rozsvítil jedno oko sluncem
částečně skrytým ve stromech
zmítaných větrem, aby nás uvítal
–
Útržky slov vypadají stejně dobře
v igelitovém pytli s odpadky
jako ve voňavé knize,
jen jedno vydrží o trochu déle
než to druhé
–
Když zavřeš oči,
uvidíš,
že svět se chvěje
v pohybu
Všechno postavilo světlo
9
Darmo-šlap
Stín se oddělil
Zakopl jsem –
kámen poskočil a stín
se oddělil.
Došel mě děda
se zlomeným kosištěm:
„A mám hotovo.“
Sedmé patro –
dvě dětské dlaně za sklem
jedou nahoru.
Táta odchází –
angličák se zastavil
uprostřed kuchyně.
10
poezi
Roman Darmo-šlap Szpuk
narozen 1960 v Teplicích, po otci haličský Polák, po matce z česko-německé krve. Prvních pár let
svého života prožil v Havířově. Povinnou školní docházku nenáviděl. Prošel šikanou, a protože
doma hádka stíhala hádku, prodlužoval si své platonické záškoláctví cestou do školy a ze školy, jak
jen mohl. Tak začala první etapa jeho darmošlapectví. Psal od osmi let, ústředním motivem jeho
příběhů byly útěky z domova. Od roku 1976 studoval naprosto nesmyslně střední školu strojní,
stal se fanatickým katolíkem a působil v podzemní církvi. Z Vysoké školy ekonomické v Praze,
která byla dalším šlápnutím vedle, odešel po třech semestrech v lednu 1982. Na vojně se ještě týž
rok psychicky zhroutil a zcela se rozpadla jeho náboženská jistota. Přimkl se k negativní teologii.
Začal psát pesimistické a nekrofilní básně a pouštěl se do vysilujících nočních pochodů. Dokázal
ujít nonstop 170 kilometrů a přecházel hřebeny slovenských a rumunských Karpat. To byla
druhá etapa jeho darmošlapectví. O Silvestru 1982 založil peripatetickou Skupinu XXVI. Spolu
s básníky outsidery procházel po stopách K. H. Máchy hrady Českého středohoří. Zároveň se začal
propadat do spárů alkoholu. V roce 1988 se oženil a o rok později se přestěhoval do Vimperku.
Postupně vydal přes deset básnických knih. Z neustálého chození mu onemocněly klouby. Chodí
dál, ale zvolnil krok, toulá se bezcílně po šumavských lesích. Tak nyní probíhá třetí etapa jeho
darmošlapectví. Před třemi roky přijal haiku jako logické východisko z přetížení mozku neustále
burcovaného fantazií.
Nad kamny
se třepotají
nalakované nehty.
Mléko v hrnci –
ze dna doušek po doušku
vystupuje pleš.
Šramot ze špajzky
přehlušil
noční liják.
11
Darmo-šlap
Stín se oddělil
12
poezi
Darmo-šlap
Stín se oddělil
Jezevčík táhne
za sebou po chodníku
prázdné vodítko.
Na podlaze posedu
mě přivítala
navštívenka makléře.
Místo pozdravu
prostrčila pletivem
smrkovou šišku.
Brána proti bráně –
na půlicí čáře:
sněhulák.
Ze zahrady stoupá
bublina z bublifuku.
Nikde nikdo.
Obleva –
dnes o číslo
větší stopy.
Z pusté zahrady
vynáší na silnici
vetché pantofle.
To místo,
kde jsem zůstal sám,
trefuju sněhovou koulí.
13
poezi
PaulArt
narozena 1990, žije ve Vimperku. Studuje hudbu, zpěv, klasickou kytaru a příčnou flétnu.
V haiku vidí cestu k intenzivnímu prožitku, učí ji pozornosti a čistotě srdce. Specializuje se
na free-form haiku. Publikuje na internetu: http://haiku.bloguje.cz, http://hajku.blackhost.cz,
http://www.pismak.cz, http://www.literra.cz, několik překladů má i na http://www.haiku.de.
PaulArt
V očním důlku
Dělníci s barvou –
na prezidentské trase
mizí graffiti.
V očním důlku
srnčí lebky
narůstá námraza.
Kotoučem sena
si vyžraly kozy
prolézačku.
Prostitutce se
kývá na kabelce
plyšový méďa.
Model letadla
prchá před vysílačkou.
I po půlnoci
ve výkladní skříni
svítí rybičky.
Stařenka v okně
zapíná ovladačem
noční sněžení.
14
Autobus řídí
ramínko se sakem.
15
poezi
Ignatz
zemřel v roce 2008. Podle mnoha jeden z nejlepších „haikistů“ u nás. K haiku se podle svých
slov dostal „přes naprostou nedůvěru ke slovu, nebo spíš k tomu, kolik žvástů připadá na jeden
obstojnej verš“.
Ignatz
Poslouchám déšť
16
Hukot vichřice –
dveře zapříčené
kufrem s knihama.
Stařena se brání
zebře na přechodu
deštníkem.
Ňadro se jí pohupuje
v rytmu rejžáku.
Tři chlápci v oranžovým –
cloumají jízdními pruhy.
Vítr otáčí poutačem:
NÁBY...TINY
KVĚTI...BYTEK
V jedný ruce
květináče s gerberami –
druhou hraje automat.
Za zadním sklem renaultu
kokršpaněl
a vodováha.
Už i Havlíček
obecní blázen
má u ucha mobil.
17
poezi
Ignatz
Ignatz
Poslouchám déšť
Na šňůře visej
prostěradla
se stíny kalhotek.
Poslouchám déšť
Zrovna tady
musej vykecávat –
poslouchám děšť.
Pod vývěskou
pohřebního ústavu
láhev šampusu.
Vedle Jezulátka
rozdvojka.
–
Stánky bez lidí –
tři Vietnamci žonglujou
s hakysákem.
18
19
poezi
Milan Libiger
narozen 1975. Žije ve Zlíně. Básník, novinář a občasný cestovatel, zejména do Indie. V současnosti
pracuje jako novinář v deníku MF DNES. Knižně mu vyšla sbírka Jako polystyrén na hladině
Indie, kterou v roce 2002 v edici poezie Stůl vydalo nakladatelství Psí víno. Verše publikuje také
časopisecky v Hostu, Welesu, Rozrazilu a Psím víně.
Milan Libiger
U Šivů v předsíni
NÁBOŽENSKÉ PORNO
Pomalu nejsvatější chrám v Tamilnádu
má rychlé erekce
kolem gópuramu
tunové pohlavní údy z bronzu
v tunových bronzových vagínách
lidé polehávají v jejich stínech
jako pod slunečníky
jsou to lingamy – symboly boha Šivy
věčné mízy
života
třikrát jsem zapřel
neposkvrněné početí
INDOVÉ
///
Komunisté testují
promiskuitu
na vesnickém mítinku
a tamilští panicové jim
s láskou tleskají
KRAJINA
...stmívá se
pocity jak při rozbalování dárku v dětství
puštěné naopak
PO CYKLONU
Vesnice Danaskody stojí kousek od trosek vesnice Danaskody.
myslí smysly
...podle vzoru
hra
20
21
poezi
Milan Libiger
Milan Libiger
U Šivů v předsíni
U Šivů v předsíni
///
///
Ve Váránasí trpím
nespavostí
kosti praskají
v kremačních vatrách
Nedokážu se dívat
čelně
na lásku přes prsty
smrt jen periferně
Váránasí usíná
a nezavírá oči
///
Váránasí máchá si
staré
nohy
v Ganze
měsíc srká
Děcka pouštějí draky
opice zpřetrhaly elektrické dráty
a pár jich žuchlo na dlažbu
– Finish – řekl sadhu
část města bude
bez proudu
zprava zpívá opilec
zleva bráhman
///
přednost má tichá
Ganga
pozvolný svah večera
a otázky končí
u dna Gangy
22
Smutek je kolonie
radosti plná
nerostného
bohatství
23
poezi
Milan Libiger
Milan Libiger
U Šivů v předsíni
U Šivů v předsíni
///
///
Jestliže Ganga smývá hříchy
co zůstane?
Sedají ve mně dny
jsem odevzdaný
jak školní sešit
...ve Váránasí heroin?
ale lichva chvíle…
///
Zbožný Ind
dal řece dary
v tašce
PSI
Uhájili nábřeží před jinou smečkou
a pomalu se vracejí
jako chlapi z práce
24
utíkám…
hindština má pro včera a zítra
stejný výraz
kal
25
poezi
Ivan Petlan
narozen roku 1963, brněnský básník, který od rýmované poezie zběhl k volnému verši a od té doby
se neustále kompulzivně ohlíží a vrací. Možná je to ale naopak, autor dosud ctí tradiční básnické
formy, na prvním místě sonet, a je to volný verš, ke kterému se utíká. Ukázky parafrází tradičních
starokorejských sidžo pocházejí z rukopisné sbírky Souhvězdí hus.
Ivan Petlan
Na nebe vyšly černé stíny hvězd
26
///
///
Jsem jak to moře – moře za odlivu
Cítím, jak zvolna ubývá mi sil
Vysoko v horách rostou zvláštní květy
a jejich vůně jsou prý omamné
Tam tu hrst písku před chvílí bych smyl
Jak zmenšuje se dosah mého vlivu!
Podobny lásce, které říkám Ne
a ona nedbá, že jsem mnohaletý
Couvám – co zbývá? Jediná věc přeci:
Položit na břeh ze sebe pár věcí
Ach ano, lásce, té se podobají
Nad strží rostou, až na samém kraji
///
///
Na nebe vyšly černé stíny hvězd
A míří k jihu, husa stíhá husu
Ještěrka tuší, že ji někdo honí
Ze země běží kolmo po kmeni
Co po nich zbylo? Támhle trocha trusu
a němá závrať z předalekých cest
Možná mi dává návod, znamení
Tohle ovšem nelze dělat po ní...
Já hned bych letěl, ptáci, jako vy –
jen nemít pole a dům takový…
Přemýšlím znovu: Nelze...? Že nelze...?
Když se modlím, taky pnu se v jiné dimenze!
27
Na nebe vyšly černé stíny hvězd
///
///
Hledíme z okna na to dopuštění
Tisíce mokrých hadů spustilo se
Už raší bláto. Taje na stráni
To samo jaro srká s námi z vína
Promoklé děvče venku běží bosé
slepenou sukni, do smíchu mu není
Však nejen zima, i noc pohasíná
a rozzívaná hvězdy zahání
Proč nepozvu ji do domu, já hloupý?!
Nač ještě čekám?! Na hromy a kroupy?!
Mizí i měsíc. Jako já je bledý
a sám a sám a na tváři má vředy
poezi
Ivan Petlan
///
Za vsí je plot a pak už dál jen les
A za tím plotem ozývá se vytí
Lunu však stěží za srdce to chytí
Ba ani mě už nepoděsí pes
Jsou jako my a ve své noční řeči
o nedostižné touze své si brečí
28
Poznámka:
Sidžo, tradiční forma starokorejské lyriky, je českým čtenářům známa zejména z překladů Oldřicha Vyhlídala
a parafrází Libora Kovala. Tu a tam se přidávají další básníci a přejímají normu šestiverší a rýmový vzorec, který
stanovil koncem padesátých let Oldřich Vyhlídal. A to je zajímavý moment. Korejské básnictví nepoužívá rýmů
a překlady v poslední rozsáhlé antologii Jasná luna v prázdných horách, korejské básnictví 14.–19. století
(Paseka 2001) si na sidžo vystačí se třemi řádky, v souladu s originálem.
Oldřich Vyhlídal ve své vlastní tvorbě inklinoval k sonetu, dokonce si tuto formu originálně přizpůsobil (mírným zkřížením s rondó). Sidžo, jak ho do naší literatury Vyhlídal zavedl, připomíná zhuštěný, pokrácený sonet.
Obkročný verš, tenze mezi slokami, zrychlení v závěru, navozené sdruženým rýmem, a jasná pointa. Není divu,
že takto uměle vytvořený útvar byl v kultuře s dlouhou sonetovou tradicí přijat.
29
Radek Malý
poezi
Radek Malý
narozen v roce 1977. Vystudoval bohemistiku a germanistiku na Univerzitě Palackého, kde dnes
také působí. Kromě vlastní literární tvorby (básnické sbírky Lunovis, Vraní zpěvy, Větrní,
Zcestné verše, Malá tma) překládá z němčiny (Georg Trakl), recenzemi přispívá do literárních
časopisů a je žádaným spoluautorem učebnic českého jazyka, čítanek pro základní školy a knih pro
děti (Cena za nejkrásnější knihu pro děti a mládež roku 2005). Za svoji básnickou tvorbu obdržel
Cenu Jiřího Ortena a cenu Magnesia Litera.
Můj andílek,
co smutnej je, že není
PŘÍSTAVEM BLOUDÍM, SE MNOU MALÁ VÍLA.
TAK BLÍZKO KATEDRÁL
Ač každý různý, jeden máme cíl.
Ona by spala, já bych zase pil
a možná já spal, ona zase pila.
Tak blízko katedrál, my skrýváme se v sklepích,
skrčení, hladoví, my modlíme se vztekle.
Potmě a vybledlí, my s jednou nohou v pekle
vzýváme nebesa a jas a zlatý přepych.
V šest otvírají v první ranní krčmě.
Obrovský žhavý kotouč drtí svět.
Pro kostry lodí vodu nevidět.
Až budu padat, prosím, děvče, strč mě.
Nebo se pozvem na vzájemné služby
v nějakým zapadlejším nonstopu
a splníme si nejtajnější tužby
a přečkáme tam spolu potopu.
Až vylezeme, bude svět jak dítě.
Hej, malá mořská, hořím.
Chceš mě?
Chci tě.
30
Byl boj, byl krvavý, my přišli o své druhy,
o děti, o ženy, my zbyli jen, my starci.
Byl konec světa, když hráli jsme šachy v parcích.
O víně, konzervách my přežijem i druhý.
Někdy je veselo. Když smrtka tančí s námi.
Neradno vzpomínat, jak končí tyhle flámy.
Radno je modlit se, čekat a leštit helmy.
Přijde čas, vyjdem ven, my postřílíme šelmy!
Půjdem jak procesí průzračně čistým ránem.
My vyjdem z katakomb. Pakliže z mrtvých vstanem.
31
Radek Malý
Můj andílek, co smutnej je, že není
32
poezi
Radek Malý
Můj andílek, co smutnej je, že není
TAK NĚJAK DIVNĚ SE MI ULEVILO…
PŘECI I LETOS DALO SI ŘÍCI
Co když jsou naši andělé jako my?
Bez křídel, smutní, nudní a lakomí…
Vim, že ne. Ale – kdyby to tak bylo?
jaro a s vesnou spustilo se vstoje
A tak to pučí pod hromadou hnoje
a tak to zpívá a chrastí v plicích
V Makru jsou v akci makrely mražené.
Uvnitř to zebe. A zebe to i vně.
Ulevilo se, ale nějak divně.
Co když jsou naši andělé tak, že ne?
A tak to taje, a tak to mizí
co celou zimu mělo zapotřebí
hryzat a šeptat Zvedni oči k nebi
A kdo to nestih, rychle teď sklízí
Vim, že ne. Že sou. Že sou v plné polní.
Že vždycky všecky naše pády zvolní,
první i sedmý… jen se nesmíš ptát.
z promoklých polí duše neorané
přemrzlou řepu, prohnilé hlízy
A kdo to stihl, nasává z mízy
Tak ptám se, spadlý, nad zlevněným zelím:
Jak’s mohl přestat věřit na anděly,
maličký…? Kde jsou? Nejsou? Listopád.
a oddává se mocné hudbě planet
A tak to bují, a tak to raší
Sníh leze z hrobky, snad i z té naší
33
Radek Malý
Můj andílek, co smutnej je, že není
34
poezi
Radek Malý
Můj andílek, co smutnej je, že není
JE TOLIK SVĚTŮ, ŽE UŽ SI JE PLETU.
JSME TROCHU OBNOŠENÍ JAK SLIPY PO BRÁCHOVI
Rodina, práce… pak ten privátní.
Je tolik světů… a teď právě je tu
ten nejvnitřnější. Kdysi posvátný,
Jsme trochu ošoupaní jak svetry po sestrách
Někdy se usmíváme Někdy jde z toho strach
Jsme trochu otlučení silnými slovy
dnes prostitutka. Koukněte se. Zblízka.
Je tolik světů! Tenhle je i váš!
A kdo z nás jeho ztrátou více získá?
Ještě blíž... ještě… na maso… a maž!
Někdy jsme zadumaní a někdy k zulíbání
Někdy tak malověrní Kupujem sladkosti
Jsme z míry vyvedení Změření na kosti
a pak si vysníváme soukromý Blaník
Necháte mě tu, když je tolik světů?
V jednom prý hraje Armstrong na trumpetu…
Snad víc než jednu kurvu nepoznám?
Bloudíme v jednosměrkách Živíme živé ploty
Když prší, schováme se Anebo aspoň boty
co stály majlant, v tichém podloubí…
Slovenskou strelou jedu do Berlína
a průvodčí je zase něčím jiná.
Sama si světem. Sám si budu. Sám.
Jsme celí potrhaní Přerostlí trpaslíci
V úžinách úzko je nám Až se chce někdy říci
Na houbách bůh a život na houby
35
Můj andílek, co smutnej je, že není
DOKOUŘIL JSEM AŽ KE ŠŇŮRCE
tu cigaretku halucinogenní
Můj andílek, co smutnej je, že není
zas bulí. Co po mně furt chce?
poezi
Radek Malý
Houbičky voní po lesích
ty barevný, co nejsou na nádobí
Můj andílek se, pravda, trochu zlobí
a trucuje a míchá klíh
Že prej že křídla slepí si
že prej že skočí do propasti
Já vim Já nejsu z Assisi
a dobrem nenechám se zmásti
Tak dobře, Bože Asi jsi
Asi jsi, ale asi v pasti
36
37
Norbert Holub
www.so.net
narozen v roce 1966 v Jihlavě, vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně,
kde nyní žije a pracuje jako lékař. Debutoval na sklonku totality v mladofrontovní edici Ladění
sbírkou poezie Zrcadlo pod jevištěm, později mj. vydal tři konvoluty sonetů v nakladatelství
Petrov (Cizí sonety, 1996, Úplně úzké úly, 1999, Suché sochy stínů, 2004). Přeložil také
některé ze sonetů Tadeusze Borowského, Josifa Brodského, Franze Josefa Czernina a Rafała
Wojaczka. Naposledy vydal sbírku Status idem v edici Srdeční výdej Masarykovy univerzity
(2006).
///
SONET II
A všechny kočky pořád čile předou,
jako by upříst něco chtěly,
nedají ošálit se vědou,
navzájem třou se svými čely.
AA(1)
AA(2)
Každá z nich je vlastně nedouk,
do jejich těl se zabodaly včely.
Barvy mají zlatou, černou, hnědou,
jejich zrak duhový je celý.
Miska jim řekne: vyliž mě
a ony napojí se mlékem.
Kocourům zdá se o pižmě,
ta vůně se pak s plným vděkem
poezi
Norbert Holub
BOPO(3)
BoPo(4)
MU(5)
MU(6)
CO(7)
CO(8)
KKK(9)
KKK(10)
(1) Anonymní alkoholici
(2) Alergologická anamnéza
(3) Bojový poplach
až do nebes potichu vznáší.
A my? – Nacpem se horkou kaší.
PR(11)
PR(12)
(4) Boty – ponožky
(5) Masarykova univerzita
(6) Mízní uzliny
KPR(13)
KPR(14)
(7) Civilní obrana
(8) Oxid uhelnatý
(9) Ku-klux-klan
(10) Krajská kulturní komise
(11) Public relations
(12) Per rectum
(13) Kardiopulmonální resuscitace
(14) Kancelář prezidenta republiky
38
39
Norbert Holub
Www.so.net
///
Www.so.net
ZNĚLKA
Hora a Hořejší,
František Halas:
kdo z nich tě zkonejší,
až budeš plakat nahlas?
1946
8063
4246
3763
Nezval, nebo Holan?
Po vinárnách volám…
2131
4489
9531
1989
– „Haló, Devětsil?“
– „Tady Seifert.“
Ze všech sil
jsem si uprd.
Ach, vykašlat se na to vše,
k čertu s tou avantgardou!
A do úst vzíti sladký šém
jak ňadro Brigitte Bardot.
40
poezi
Norbert Holub
155
666
666
155
666
1 5 5!
41
poezi
Norbert Holub
Norbert Holub
Www.so.net
Www.so.net
JOINT−SONET
///
Ještě si dám jednu trávu,
a bude to.
Dlouhou rukou zvolna mávnu,
jak řešeto
Stále psali sebe
a nad sebou nebe.
děravá je moje hlava
olysalá.
Kdysi byla možná zdravá,
už však dokulhala.
Nespraví se všechno jointem
ani dvěma.
A když se probudím poté,
bůhvíkde mám
poslední smrkovou sirku.
Když potom dopsali,
znavení, ospalí,
spatřili nicotu
svých vlastních životů.
Svěží nezůstali,
jejich pozůstalí
byli však rozmilí.
Všechno to spálili
na ohni z lilií.
A není, kdo by jim
Závidím holubím pírkům.
dal své požehnání.
Ani vzduch nad námi.
A světlo v nás?...
…vonná hovna.
42
43
poezi
Veronika Schelleová
narozena roku 1976 v Brně, kde dodnes žije. Vystudovala Masarykovu univerzitu, živí se jako
překladatelka a korektorka. Vydala sbírku básní Holý bílý kmen (1999), a získala za ni Cenu
Jiřího Ortena. Sonety pocházejí z rukopisu.
Veronika Schelleová
A ani čerň se ke mně nepřivine
44
///
///
Vítr řezal mraky na cáry.
Havraní hlasy zněly z dálky jako kejhání.
Proti mně se právě rozjížděly kočáry
těch kočí, co nenávratně poraní…
Vzpomínám na cukr, pod podrážkou skřípal,
na šikmé pole, sunoucí se od oblohy –
na ostrost větru, který prozkoumával vlohy
zimy být zimou… A na zmrzlý obal
Cestu zalehl sníh, byla tak bílá,
větve se shýbaly pod chladným ovocem,
a jako bych ji tak ještě nikdy neviděla,
sny padaly na zem, mrznouce –
města – s dárkovou šňůrkou elektrických světel –
pro dospělé děti se skelnýma očima –
pro které všechno jenom začíná
a pod skořápkou mají už vnitřky mleté,
Třešně v únoru nezrají…
Tak myslí se na ticho, tak se potají
bezkřídlým ptáčkům dává „svoboda“…
v louskáčku dní, zatím to netuší –
že jednou je rozesmutní,
co najdou místo Popelčiných sukní…
I vinice zbělela svým loňským bílým vínem.
A ani čerň se ke mně nepřivine,
kočí ji poslepu pobodal…
Jen Měsíc ví – ten bílý flek na tuši –
o sladkém jedu a o zmlklých včelínech,
ze kterých ticho do ticha proplyne…
45
Veronika Schelleová
A ani čerň se ke mně nepřivine
///
Všechno je pusté v nonstopu v nedělním svítání
Jen řev z barevných skříní občas nařeže klid
a všechny věty které jsme tam raděj neřekli
Je to tak bez zisku že se to zdá být i bez daní
Oči ti plavou v šedi V ránu z umakartu
které je po instantní noci unavené
V ránu ve kterém se se životem minem
zasuneme prázdnou telefonní kartu
Píšu poznámku kroky do třídní knihy města
zkřiveným písmem svého pohybu:
Je nedělní ráno ve kterém tiše chybí Bůh
Dýchám stále tíž Vleču se pomaleji
Zatímco z pekáren už vyjíždějí
housky ze zkaženého těsta
46
poezi
Veronika Schelleová
A ani čerň se ke mně nepřivine
///
(Karlu Křepelkovi in memoriam)
Deodorant smrti Návštěva v den posledního sňatku
Špitální kouř ve chřípí navždy na památku
Jméno fixem bleskurychle něžně smazali
Ona si nanesla zas růž Šklebí se v povzdálí
Vyhrála Nenechala tady místo tebe nic
Zřícená města na cárech barevných pohlednic
Vzduch je průzračný a voní
Sníh zlatého deště na zemi Kytka po ní
Petrov je zelený Celé Brno v dešti
Vagóny na Hlavním kde stojím jako v kleštích
Tamta je jediná ta navždycky jen jedna
A ticho je Ticha plná bedna
Vezu ji za tebou Jenomže kam?
Už za chvíli se zas polekám
47
Veronika Schelleová
A ani čerň se ke mně nepřivine
48
poezi
Veronika Schelleová
A ani čerň se ke mně nepřivine
HUMPOLECKÉ PIVNÍ SLAVNOSTI
///
Lesopark. Skosená tráva po štěstí smrdí.
Kopřivy syčí, hrbí se u zdí
a zeleně hoří – je to tak ostrý svit,
že se jím srpen sám zkusí stít.
Náruč, v které se na všechno zapomíná,
je zavřená jak květ, co strnul v noční křeči…
Jsme propadlí v tmách, v kostech je zima
a ve střevech křeč z guláše mých řečí.
Puchýře domků, které zemi ztvrdly
v mozol městečka, ve kterém se hrdlí
dnes a zítra… Napořád, odjakživa
se tu jak děti zdvíhají piva.
Jsme propadlí v tmách, v labyrintu ulic
s obrazy plísní na všech zdech.
Strašidla, duši a staří, co ještě neusnuli…
Mrznoucí déšť v krupkách leze po ústech.
Když bouřka spláchne ze střech léto
hromovou, nesrozumitelnou větou,
jsem tak zdejší, že když odjíždím
Jsme propadlí v tmách, v té hloupé metafoře…
Co chtějí ti ptáci, jejichž drápající hlas
proniká to temné, zakalené moře
v tom teplém dešti, je mně,
jako by mi nádražáci jemně
do kafe přisypali cukerín.
a strhává strupy ze stále otevřených ran?
Břit padá z těch nonstop nočních rán –
Nahý krk světla má napospas.
49
Plašit jak hejno klovajících ptáků
myšlenky na smrt od dětské postele –
a nepřečíst v písmu sněhových znaků
poezi
NA KONCI NOCI
ani odpověď sobě... Po drátech si nepřejem šťastné a veselé
(ač dnes se těch vařených nudlí ještě asi najím...),
ty dráty nás dělí a současně i spájí –
Byt za vykuchaným domovním zvonkem,
v něm za slovem, které je jak osvětlená zdviž,
ač skoro bolí to odmlouvání gravitaci, když
mě drží za krk na provázku tak tenkém,
že stačilo by chtivěji hledět do výtahové
šachty (kam kdysi spadly klíče a podzemí je nevydalo)
v poblouznění silvestrovsky hororovém –
Co by se stalo, kdyby se to stalo?
50
51
poezi
Jonáš Hájek
narozen roku 1984 v Praze, kde také žije. Je básník a hudebník. Vystudoval hudební gymnázium,
nyní studuje hudební vědu na Filozofické fakultě UK. Hraje na violoncello. V roce 2007 získal za
svou sbírku Suť Cenu Jiřího Ortena.
Jonáš Hájek
Jonáši, přestaň vzývat ráje
METAŘ
///
Chci vidět sopku, když metá,
tu okounící bohyni. Já-metař,
chovanec v dresu pražské tmy,
mám stále před očima Teklu
Dát každé básni kousek duše.
Aby dál kvetly. Svítily.
I po tom, co tě vysílí
let šípu, vystřelený z kuše,
anebo Pompeje, zrovna když Vesuv
hřmí. (Dokonale mě zklidní
i Etna ve své prvotřídní
a dopadneš jak bačkora,
kterou sis na důchod už nazul,
zatímco budeš vrávorat
do krámu pro něco na zub.
akci.) – Tady? Jen výbuch bez otřesu,
a když už otřes, tak zas bez žáru.
Popel mi přihrává k poháru,
při narážkách do papundeklu
rukama dotýkat se smí,
a zleva láva, zprava lahváč, vstřelím
svou vítězně recyklovanou skřeli!
52
Báseň však bude dále kvést.
Nebude se tě muset týkat
ani se starat o pověst,
jak zelená ta růže z Jericha,
květ bez květu, co nepíchá
a co si s každým slovem tyká.
53
Jonáš Hájek
Jonáši, přestaň vzývat ráje
Jonáši, přestaň vzývat ráje
AMBICE
UNITED KINGDOM
„Jak přijít na kloub skutečnosti?
Jak tohle všechno zrýmovat?
Jakou jen výškou vlny postihnout to, co má i nemá řád?“
ve třinácti jsem ublížil
dodnes se se mnou veze vina
v kočáru upleteném z žil
prostá klikatina –
Vyzrát má dvojí význam, a je
na tobě, který vybereš.
Jonáši, přestaň vzývat ráje.
Vopravdu mi neutečeš.
život je jednou je naostro
kde bereš odvahu k těm slovům
odvaž ji dobře a pak ztrop
k podlaze povyk kvůli krovům
„Daleko po moři se plavím,
Ninive stejně nenapravím.
To radši kocovinu, hlad
tak máš rád dativ a pár předložek
kde u boha kam k bohu
anebo k čertu u dvou předkožek
vybrakuj výlohu vem roha k rohu
v Taršíši. Tam si nevzpomenu,
že jsme se zavázali Jménu.
Odpustí-li, proč hlas má lhát?“
54
poezi
Jonáš Hájek
vyhni se jámě pasti z pyžama
buď tvrdý a křehký jako diamant
55
Jonáši, přestaň vzývat ráje
LESSON (OWN GOAL)
Rychle se rozehraj. Za dveřmi profesor.
Prolítni stupnici, vzpomeň si na etudu.
Po týdnu flákání jsi zase kompresor –
pístový kompresor nezřízeného studu.
poezi
Jonáš Hájek
Po chodbách běhají ranní spolužáci.
Bude to poprava. Zda povede se dílo?
Kéž stačí proplavat. Odvést pryč tu práci.
Dělat, že baví tě, co nikdy nebavilo.
Potíš se velice. Vtom někdo párkrát zvoní…
„Není to legrační, když mluví telefony?“
Tak ti svou šanci dal
proměnit třídu v sál.
„Opravdu legrační, z cizího záznamníku.“
…dříve než k obleku dochází k tvému triku
údiv nad bravurou, kterou ses odepsal.
56
57
narozen 1987 v Nemějicích v jižních Čechách, absolvoval gymnázium v Písku, nyní studuje
češtinu a anglické překladatelství na Filozofické fakultě UK. Publikoval v almanaších
nakladatelství Alisa a v Revolver Revue. V nakladatelství Weles vydal básnickou sbírku
Stínohrad (2008). Otištěné básně jsou z rukopisu.
Ondřej Hanus
Stínohrad padl, nová země
ZASADILI JSME KRUMPÁČ
BÍLÉ JASMÍNY
zasadili jsme přelomený krumpáč
tam, kde se pod tújemi honí kocouři
(ten jeden nevidí a druhý nemluví)
tam na zahradě, jak je studna, loch a žumpa
až temné noci splynou s jasnými
až si čas uvědomí, že je tu
ne k odkrývání našich skeletů
ale aby nám bílé jasmíny
jsou věci, které slovem neochočíš
máme jich plné dlaně, dny, sny, světy
a sebelepší rým je nevysvětí
mají svá tichá místa v jeho očích
nepřišly samozřejmé jako krev
až zahovoří nezmatenou řečí
chrám, ve kterém se před Přírodou klečí
až na rakev nám bude líto dřev
neznám se k příběhům a ony zase ke mně
jedinou spojnicí všech takřečených přeměn
je náhoda a zvyk
až kosti slov se zlomí v čistý dur
až jejich morek zcela vycucáme
až přijde onen vytoužený kámen
až začne sálat Bůh, jenž vystydnul
(už jsem si zase šlápnul na jazyk?
vždyť jsou to samé nezbádané vrstvy…)
ach fialko, jak voníš mezi prsty!
58
poezi
Ondřej Hanus
pak mi dej pusu, ať se probudím
mně stačíš ty a jednoduchý rým
59
Ondřej Hanus
Stínohrad padl, nová země
60
poezi
Ondřej Hanus
Stínohrad padl, nová země
EROTICKÝ VÝJEV
CHORÁLOVÝ ÚTES
když v lesoparku prší perleť
dlaní tě jemně osuším
jazykem někdejšího patetika
jenž byl mi vším
jsou ve mně místa, odkud není vidět
na skálu pod těmi, kdo stojí na útesech
jazyky přisedají k patru, v přilepené střídě
dokončí ticho, rozplyne se v chlebech
zemřu-li, zemřu v tobě, malou
smrtí, která mě neděsí
stínohrad padl, nová země
je pod novými nebesy
mezitím, pobit nepůvodním kovem
k hladině probublá se list
a designáty větví obalí se slovem
volaným z neslýchaných míst
a dosud není zmapována
mí mrtví sedí na plovárnách
a koťata mi leží v klíně
vodou se pročkáš k uvěření skále
tím pevnější, čím víc jsi od ní vzdálen
zářeky sloves vyschnou o povodních
pozdravy smrti, sbohem hlíně
a poslední verš pro poslední sonet:
fialko, už tebou budu navždy vonět
a s nimi hloubky hladin, zmizelé
chorály zazní tisíc tónů od nich
ó považ teď, kde dřímá Cizelér
61
Ondřej Hanus
Stínohrad padl, nová země
62
poezi
Ondřej Hanus
Stínohrad padl, nová země
NĚŽNÉ VĚTY
PŘÍSLOVEČNĚ URČENÝ SONET
bez tebe nehudební genitiv
má věta neslovesná syntax kornatí
báseň je place where no one sees
my fading sanity
přijeli k nám až z jižní Moravy
předvčírem, když jsme křtili stodolu
udatně zlézala se hora vín
a mocně mlátilo se do stolů
místa
času
způsobu
míry
mir egal že tu stavím babylonskou věž
zase ji zbořím bodným alexandrínem
ach, jamby válečné, vy krásky voskové
jak se s tou řečí láskyplně mlátíme
jeli sem vlakem, měli vláčné údy
(však ohledně těch údů pomlčím)
když rozpadly se v prach i pivní sudy
chtěli jsme víno dělat z vody, jenže čím?
prostředku, nástroje
zřetele
výsledku děje
původu
taste je imperativ, chuť i klávesa
klarinetem ten nejněžnější instrumentál
bez tebe jsem jen bezpodmětná věta
byli jsme osvíceni Duchem Sťatým!
pro jeho dobrotu nám víno bude dáno
avšak ne v noci, potmě, teprv ráno
původce děje
příčiny
průvodních okolností
Lucie! vždyť ty jsi samý krásný vokál
jazykem bych jen bohapustě tokal
v tobě je nejkrásnější lokál
až půjdem k snídani, pár z nás snad zatím
(i přes opici) dojde pro veltlíny – při dobré vůli vytlučem klín klíny! účelu
přípustky
podmínky
63
Stínohrad padl, nová země
VEVÁZÁNÍ
až svolí k označení skrytá vlákna tkání
sny, vevázány v nárok popřít činy
na vůni čerstvé krve k textu nalákány
na ložích relací ti usnou do příčiny
poezi
Ondřej Hanus
až svolí k usebrání noční tesknín
sny, vevázány okem do krajiny týlní
předstoupí s požadavkem po groteskním
Was hilfft die gantze Welt, Mensch! * death can’t heal me
jsem cosi jako panenka v tvých očích
jež vůní čerstvé krve přišla o čich
na loži usebrání usnu ve tvých spáncích
překrásné pokoje si vystavíme ** v stancích
anebo v sonetech, až svolí k označení
ta vlákna skrytá v textu, který není
* Andreas Gryphius, Der Tod
** John Donne, Canonization
64
65
poezi
Ondřej Buddeus
narozen roku 1984 v Praze. Studuje na Filozofické fakultě UK norštinu a překladatelství –
němčina. Texty a překlady publikoval v revue Pandora, A2, Souvislostech, Welesu, Psím víně
a Tvaru. O cizí texty pečuje na www.atemporevue.cz a v Psím víně.
Ondřej Buddeus
Kladenské polohy
1
ÁKSNEDALK (TENOS/DESTRUKT)
ytnemanro énalhcumz évs onáR
.ůkátp urěms od ípel
,yt a ondalK nej etsJ
.ukásubotua an ylgjaV .ševilp žnej
.ykat ,ýnavotet ej tlafsA
,hcícob v uhcotr alarbiřP
,ykálenap izem ívtok žykd ela
icon v ťoben ,títhc ísum
.tesum echc ín v isoc
meletoh az ěnrárkuc éksvoňču V
“?lešiřpen...„ .ykčipš oviřkan uosj
!meletsuen aksend – oskál áM
esubotuav metsrp šídžíjeřp saZ
.ešiřb an uvzij uotunemopaz
66
2
zapomenutou jizvu na břiše
zas přejíždíš prstem v autobuse
má lásko – dneska neustelem!
jsou nakřivo špičky. „...nepřišel?“
v učňovské cukrárně za hotelem
cosi v ní chce muset
musí chtít, neboť v noci
ale když kotví mezi paneláky
přibrala trochu v bocích
asfalt je tetovaný, taky
jenž pliveš. Vajgly na autobusáku
jste jen Kladno a ty
lepí do směru ptáků
ráno své zmuchlané ornamenty
kladenská (noset/destrukt)
67
poezi
Ondřej Buddeus
Ondřej Buddeus
Kladenské polohy
3
kladenská (sonet/konstrukt)
Ráno své zmuchlané ornamenty
lepí do směru ptáků.
Jste jen Kladno a ty,
jenž pliveš. Vajgly na autobusáku.
Asfalt je tetovaný, taky.
Přibrala trochu v bocích,
ale když kotví mezi paneláky,
musí chtít, neboť v noci
cosi v ní chce muset.
V učňovské cukrárně za hotelem
jsou nakřivo špičky. „...nepřišel?“
Má lásko – dneska neustelem!
Zas přejíždíš prstem v autobuse
zapomenutou jizvu na břiše.
68
Kladenské polohy
4
Strzedeurpske Klad’n Ska (ist ja so nett!) (pseudodialektonet/
destrukt)
Rän o swe zmücklane ornamentü
lepiedo smjieru vtakeu
ste len Kladno a tü,
enžpli vesch. Vajklina eutobüsekeu.
Osfalt j’tetowany, tdaki.
Prschibra latrchü fboczich,
le gdyš kotwie metzi pänäläki
mußie chceť bo vnotzi
czossi v nie chce müßet.
V učňovské cukrárně za hotelem
sú nakrzivo schpiczky „...neprzischel?“
Malasko – neszkane üstelem!
Zäs přejíždíš pérstm v eutobüse
za pömenytuji zwu nábrzische.
69
Kladenské polohy
5
kladenská (prznet/destrukt)
poezi
Ondřej Buddeus
Ráno své zmuchlané ornamenty lepí do směru ptáků. Jste jen
Kladno a ty, jenž pliveš. Vajgly na autobusáku.
Asfalt je tetovaný, taky. Přibrala trochu v bocích, ale když kotví
mezi paneláky, musí chtít, neboť v noci
cosi v ní chce muset. V učňovské cukrárně za hotelem jsou nakřivo
špičky. „...nepřišel?“
Má lásko – dneska neustelem! Zas přejíždíš prstem v autobuse
zapomenutou jizvu na břiše.
70
71
poezi
Ondřej Buddeus
Ondřej Buddeus
Kladenské polohy
Kladenské polohy
6
kladenská (destronet)
Ráno
své
zmuchlané
ornamenty
lepí
do
směru
ptáků.
Jste
jen
Kladno
a ty,
jenž
pliveš.
Vajgly
na
autobusáku.
Má
neustelem!
prstem
zapomenutou
v jizvu
autobuse
na
lásko –
Zas
přejíždíš
dneska
břiše.
Asfalt je tetovaný, taky.
Přibrala trochu v bocích,
ale když kotví mezi paneláky,
musí chtít, neboť v noci
cosi v ní chce muset.
V učňovské cukrárně za hotelem
jsou nakřivo špičky. „...nepřišel?“
72
73
narozen roku 1981 v Brně, kde také žije a pracuje jako molekulární biolog v onkologickém
výzkumu. Počítá se k volnému sdružení básníků označovanému Královopolský okruh. Vydal
básnické sbírky Nenasytné sítě (Petrov, 2004) a Holobyt (Weles, 2009). Zabývá se také
výtvarnou fotografií. Své práce prezentoval na několika samostatných výstavách a jako knižní
ilustrace. Od roku 2007 je šéfredaktorem literární revue Weles.
Ondřej Slabý
Budí mě kreatura,
jež kdysi byla člověkem
RANNÍ IMPROVIZACE
Křísnutím dvou opilců byl sen odveden.
Chytlo svítání a dýmem mlhavým
z opačné polokoule sem přiběsnil den.
Goya vyryl před Westbahnhof děsivé postavy.
Budí mě kreatura, jež kdysi byla člověkem,
a vidím naskakovat ten dav bezhlavý.
– Ach Bože! Kdo z nás je tu ustavičně opíjen?
Vždyť ten vlak už nikde nestaví!
Za jízdy stihl naskočit ještě Mohamed,
co prodává v metru Täglich Alles,
ovšem my ho rozhodně nebudem dohánět,
do tepla nádraží teď můžem zalézt,
den po poledníku klidně nechat uhánět.
Zítra zkusíme načerno znovu nach West.
///
Mluvím-li o chrámu Božím,
svatostánku nebo katedrále,
vzpomenu na kněze, jak vpouští do žil
dávku rozhřešení zkušeně a velmi znale.
poezi
Ondřej Slabý
Pod mohutnou klenbou barokního kostela
se dnes cítím jako nevzrušená žena,
která by pod mužem, který se udělá,
měla předstíraně sténat.
Nechybí mi jeho láska,
vlastně ani nevím, jestli mě kdy miloval,
zato vím, že když postel praská
a křižujem se svěcenými sekrety,
jsem šťastný, ač se leccos pochová,
podle něho však můj květ již raší v předpeklí.
Vídeň, 1997
74
75
Ondřej Slabý
Budí mě kreatura, jež kdysi byla člověkem
76
poezi
Ondřej Slabý
Budí mě kreatura, jež kdysi byla člověkem
SONET ZKUŠENÉHO ČLOVĚKA
ZIMNÍ SONET
I noc – ta nevěrná manželka – myslí dopředu
a vaří na ráno opilcům silnou kávu.
Jen ty pícháš do minulosti jako do vředu,
nejraději bys otevřel svoji hlavu,
Dokonalá geometrie zimy,
její krystalický chlad;
s rozplizlostmi duševními
mě zas nutí do nálad,
stáhl mozkovou kůru jak kus hadru,
špinavého hadru na vytírání podlah,
a začal znovu s otloukáním toho kvádru.
Jenže srdce – slepý sochař – dál bušilo by do dlát,
stejně jako dřív, a ze surovosti vášně
nevyvstal by antický bůh,
ale zas jen hromádka beztvaré hmoty,
ve kterých se snažím
dávat tvar svému citu.
Sám sobě potom káži
za myšlenkových kmitů
rvavých do všech stran –
tomu, co cítíš, co prožíváš,
nesnaž se hledat jména –
o které s hrdostí myšlenou zcela vážně
říkáme – Člověk. Prý mozkovitý druh,
když běsní po nocích a sebe sama krotí.
najednou je každý cit jen hrán;
nedůvěra s žárlivostí tvoří kvaš,
v němž láska není zachycena.
77
Radek Štěpánek
narozen 2. srpna 1986 v Prachaticích. Žije v Prachaticích, Netolicích a Brně, kde studuje
humanitní environmentalistiku. Pracuje jako externí spolupracovník Prachatického deníku.
Publikoval v Literárních Novinách, Hostu, novinách Potulné akademie Uši a Vítr, v Textech,
v Českém rozhlase (Zelené peří). Otištěné básně pocházejí z rukopisné sbírky Údery na Ticho
(2008).
Mouchy narážejí do stěn
Poslouchám
jak mouchy narážejí do stěn
a závidím jim
Zdá se mi snadnější
ani netušit
než si odepírat
Vypadá to, že se perou
ale je to jejich milování
– jarní kosi
Kukačka kuká
jako by smrt už zemřela
Ze dna vyplaval
až na hladinu
a děsí vodoměrky
– umrlec měsíc
78
welesův debu
Radek Štěpánek
NETOLICE
Hřebenem mraků
slunce se češe
splétá své copy
a samo sebe páře
V hladině rybníka
rozespalé tváře
A věčný kohout
na střeše
Proti pohaslé obloze
pták srůstá
s větví třešně
Kolik mě stojí síly
abych se pohnul?
Snad přesně tolik síly
kolik stojí vodoměrky
aby zůstaly na místě
když hladinu
rozráží vítr
79
próz
DÍTĚ HAIKU II
Jak matka, tak dítě
Darmo-šlap
Haikudeník
ŘÍJEN 2007
„…je úzký vztah mezi přítomností a kontemplací.
Kontemplace je schopnost ponořit se do přítomnosti,
upírat na svět a na lidi pohled naprosto nezištný
a nezaujatý, dovolující vnořit se do samé hloubi
skutečnosti.“
(P. Henri Boulad, SJ)
„Až bude svému slepému dítěti popisovat strom anebo západ slunce, uvidí je, jako to dokáže
málokterý člověk.“
(Erma Bombecková)
DÍTĚ HAIKU III
Autobus do Prahy. Na sedačce za mnou sedí žena ve středních letech. Má na klíně
holčičku, asi tak čtyřletou. Vedle nich puberťák upíjí povzbuzující nápoj Shock.
Zřejmě to je bratranec té malé.
„Já mám všude satelity. Já třeba koukám, i jak Bush spí,“ vytahuje se před ní.
Holčička mlčí. Po chvíli jiskřivým, vysokým hláskem řekne: „A já koukám, jak rostou
jablíčka.“
DÍTĚ HAIKU I
Na mých vážných cestách stále mě někdo svádí:
„Pojď si hrát!“ Nemůže si pomoci, ač ví, že mě
zahubí. Nebo se bojím já, že mě „to“ zahubí?
80
81
Darmo-šlap
Haikudeník
Haikudeník
DÍTĚ HAIKU IV
LISTOPAD 2007
„Jednou jsem byl na balkóně a psal jsem, bylo ticho, jen auta vrčela a psi štěkali a k tomu krásně
zpívali ptáci, hejbaly se stromy…: A pak mě zavolal Dan, ale měl jsem si jen sbalit učebnice. Šel
jsem ven, ale začalo pršet na moje místo.“
Z deníku Oldíka (8 let)
NÁHODNÉ?
Odcházím –
začalo pršet
na moje místo.
///
próz
Darmo-šlap
Představ si, že jsi ve vězení zbaven kontaktu se světem, bez naděje na propuštění, a že
ti v ruce zůstal útržek jakéhokoliv textu právě tak velkého jako haiku. Může to být
část reklamy, vyhlášky z vrat, projevu politika, půlka věty z Dostojevského… Nemáš
už jinou možnost než se do smrti zabývat jen jím. Co (s) tím textem pro-vedeš, pro‑
-táhneš, pro-strčíš?
Zbývá mi jen „teď“ života –
dá se to vy-držet.
Mohu si dovolit říci vše.
Mohu si dovolit neříct nic.
Ryonen Gensô, autorka „létající bílé kaligrafie“, používala vysychající štětec k vytvo‑
ření suchých míst, která jen naznačují pohyb po papíře.
Tři japonské znaky
na jedno namočení štětce,
tři mraky
jedním tahem větru,
tři kroky
na jeden nádech.
Nakonec přestanu psát,
zůstanou jen tahy perem,
mraky se rozpustí,
chůze vejde.
82
DIALOG I
VTIP O SPATŘENÉM
Učitel malování k malé žačce: „Co to má být? Kde jsi, prosím tě, viděla anděla s šesti prsty?“
Holčička k učiteli: „A kde jste viděl anděla s pěti prsty?“
83
Haikudeník
DIALOG II
SOUTĚŽ V POKOŘE ANEB ZASLECHNUTO PŘED MNOHA LETY
V ČAJOVNĚ
próz
Darmo-šlap
Hlas č. 1: „Já poděkuju lesu, že mi daroval houbu.“
Hlas č. 2: „To já poděkuju lesu, že jsem do něj směl vůbec vstoupit.“
Možná cesta nevede uskromněním, ale marnotratností. Lépe se člověk zbavuje
zátěže, toho, co se mu v náruči rozpadá, nemůže už to popadnout, dohlédnout
konce toho. Naproti tomu cenné maličkosti se zbavuje nejhůře.
Věčným přetěžováním
pohybují se oblaka
a též se rozpouštějí.
DIALOG III
Konec nějakého filmu: Šestinásobný vrah u Posledního soudu. Bůh je svědek. Jen
svědek. Nemůže soudit, protože „ví všechno“. Čeká s vrahem na rozsudek (kdopak
asi sedí v porotě?). Zločinec se ptá Boha na skleněnku, která se mu někam zakutálela
v dětství a už ji nenašel: „Když víš všechno, kde teď je?“
„Kde by byla?“, usmívá se Bůh, „stále tam, kdes ji ztratil.“
Záběr na kuličku v proudu vody pod okapem.
84
85
próz
Josef Zajíček
narozen roku 1956
v Chlumci nad Cidlinou. Do
27 let se stěhoval z místa na
místo: 1 rok Nový Bydžov,
4 roky Mladé Buky, 9 let Havířov, 1 rok Prešov, 3 roky Košice,
2 roky Mošnov, 4 roky Lvov,
2 roky Hradec Králové a zbývajících 27 let se nehne z kopce
v Líšni nad Brnem. 18 let
vojákem, 20 vychovatelem, duší
snílek, počal 9. 9. 1999 jediné
své dítě Divadlo Útulek v Útulně Marie Steyskalové a od té
doby také 10 let sedí v červenci
den co den na 5. židli zleva v 2.
řadě na Měsíci autorského čtení
Větrných mlýnů a je mu tam
dobře.
86
Josef Zajíček
Z Měsíce
autorského čtení
4. 7. 04
Viola Fischerová
NEVÍM A NEODPOVÍDÁM SI
proměnila v prach. Věčnost zamilovaná do díla času. Viola se rozehrála, předou‑
cí středověká kočka na mé hrudi. Všechno jsem zapomněl a už jenom vím. Nikdo
neslyší tvou hledající duši. Jako mouku ji rozsypali do trávy a zalili.
Kabinetní múzy se slétaly jedna za druhou. Nevěra i Věra od prvního k druhému
a zpátky. Aby měl, oněměl. Palec složený pod prsty kolem kulatého prázdna. Často
je lákáme, ty skvělé zmizelé. Taky ti unikají slova? A leká tě předkonec? Paprsky
v sále S4/6 se víc a víc vlamují do tvých křídel. Staří muži vidí, v co věří. Tady to
začalo, utrhnout a rozkousnout jablko. Stud a žaludek zvrací srdce. Ty čáry kolem
úst nejsou špína. Tak ti unikají slova – TIK. Ještě jsme mohli mít pár dní. Stiskla jsi
zuby a prsty, znehybněly. Lítostivá láska umanutých odlétla. Miluje sebe, žije sama.
Směšné pokusy, dusivá bezmoc v pokoji bez oken. Prostupné nic od vteřiny k vte‑
řině po týdnech tě dostihne nyní. Nic to nic, to myšlenka. Zašumí křídla, hromadné
vydechnutí. Řeky překonaly moře 1 : 0. Múzy zvítězily. Kde jsou bohové? Nevím
a neodpovídám si. Jdu hledat na ulici přítele, co mu jedna odletěla do Řecka.
Viola zní v uších, jsem veselý pes a někde musím bydlet. Večer čtvrtý začíná, tak zpět
a znovu.
Váš veselý Zajíček
Jako vždy, zapomněl jsem na všechno, na řeky
i moře portugalské, a to jsem potřeboval. Za
zády se ti vrství sladké kdysi a láska už není to
jediné, oč tu jde. Mlčel jsem a oněměl, abych
ji chvíli měl. Přilétla, usedla na okraj a světlo
jí prosvítalo křídly. Stal jsem se neuchopitel‑
ným prvkem proudícím v žilách ještě živého.
Myšlenka se neproměnila v sen. Ví víc než
tuší, troufalý pocit štěstí. Obrůstala jsi kůrou
navždycky, v svůj divný obal zvenčí, dnes ses
8. 7. 04
Jiří Stránský
KDE JSME BYLI, KDYŽ HŘMĚLO
Náhody pracují. Je to padesát let a dva dny, co starého Zajíčka pustili z vězení
za nic, za přechovávání letáků. Mukl Stránský nám dnes četl ze svých Čtyř novel
jednu – Rozhovor. Měl jsem na jazyku pár otázek, ale polkl jsem je. Ten příběh
stál za to. Bylo to o muklovi, co odešel za dřevem na Šumavu do pastoušky dřevo‑
rubecké 3,5 × 3,5 m sám. Můj táta zůstal na šachtě, oženil se, zplodil tři syny a žije
87
próz
Josef Zajíček
Josef Zajíček
Z Měsíce autorského čtení
Z Měsíce autorského čtení
v Havířově dodnes. Mukl Stránského to měl těžší, žena mu odešla za hranice
a seděl dvakrát, a ne jen pět jak Zajíček. Bál se potkávat vlastní minulost. Stránský
četl bez mikrofonu jak z rádia, tutově věřím, že na té pastoušce to byl on. Všichni
si píšeme svůj příběh, táta mezi budovateli šachet OKR, a on mezi pašeráky lidí
z Jednotného zemědělského družstva Světu mír, členy všeho – KSČ, SČSP, ČSM,
ROH, ČSSŽ, LM, PS. Mlčení, uzamknuté tváře, strach a kejvalové. Jediný, kdo
se mohl rozhlížet, byl šéf. Mukl vyšel z pravdy „Práce šlechtí člověka.“ a stal se
šlechticem každodenní dřiny, workoholikem lesa a pastoušky. Aby se nezbláznil
samotou, zpíval a hrál na kytaru, vyráběl udělátka vězňů na zpříjemnění života
a krásno kolem sebe, až to přitáhlo děti z pašerácké socialistické brigády a zlo‑
milo jejich rodiče. Hudba, tanec, radost. Ale kapitánovi se to nelíbilo, a tak ho
nechal znovu zavřít za údajné pašování lidí, teď jen na šest let. Jediného čistého.
Čtení v kostce ledu. Žádná letecká hele-vize. Magie obyčejných slov nás v sále
všechny semkla do kupy. Kdo za to může? Stránský mukl říká, komunisti v tom
jsou nevinně, my jsme jim to umožnili. U nás většina národa nemá čistý svědomí,
všichni zapomněli na úctu k jinému názoru, je tady odpor k jinakosti, chceme
být stejní. Přes rok seděl v korekci, nezahořkl. Nenávist tě ubíjí nejvíc. Nenávist
je vztah, a vy jste mi fuk, říká vězniteli. Dnes mě baví učit, žáci mě omlazují. Ptám
se jich, koho budete volit, komunisty, ať je nějaká sranda… Po dvou hodinách os‑
mého večera v Kabinetu múz na poslední otázku nedošlo. Zítra zavolám tátovi.
Váš svobodný Zajíček
9. 7. 04
Věra Marie Jirousová
NEJSEM, CO VÍM
Vidím, co chci vidět. Říkám jí Marie a ona, ale já jsem Marie, Marie Věra. Zahan‑
bila mne. Nedovedu se k ní přiblížit, jak přitahuje. Jsem ten ze sídliště, odkrajuji
tři kroky a v nehybnosti putuji za tebou. Tapetoví ptáci vzlétli ze skulin prázdné‑
ho prostoru. Přistup blíž a nedotýkej se mne. Nevím, kde začínají její slova a kde
má, nevím, kde končíš, co mého je tvé. Míchám slova a zapomínám niť spojující.
Zpomaluji ruku, tak, aby se podobala tvé. Světlo znovu prosvětluje křídla andělů
míru, právě na dosah. Odnáším tvůj šálek zapomínajíc. Pouštíš mi Cheta Bakera,
chci si naposlouchat tebe. Odcházíš, zavírám oči, nevidět na chvíli než do naší
paměti, zaskočen cestou od stolu k ústům. Jsi to ty, Marie, ano? Nevím, kdo jsem,
a nejsem to, co vím. Tělesná podoba krajiny, zaklesnutá údolí, milostný rozho‑
vor moře a pevniny. Patřím tomu, kdo si mne přivlastní. Kdo se má čas dívat na
mou hladinu, kdo se má čas dívat do mé tváře uprostřed každodenní doslov‑
nosti, uprostřed života. Cesta za opuštěným, zašlým domem. S Jirousem jsem
pět let předstírala, že jsem vdaná. Žijeme si každý svůj život. Pochytil ode mne
básně. Vybrala jsem si Bohuslava Reynka. Tolik toho bylo zamlženo, tolik toho
bylo pod vodou. Nikdy si nepotrpěl. Jeho otisky pavučiny, včelí plástve, piliny
předjímaly Boudníkovy techniky. Chci dávat opomenuté umělce, poustevníky,
lidi, co neměli chuť vstupovat do oficiální kultury. Zachytit něco, co obecné po‑
vědomí cenzuruje. Projekty propojit střední Evropu, dotlačit k odpovědnosti
ty, kteří uvěřili falešným prorokům. Anonymní finanční skupiny, co si nepřejí
a vládnou nám, podporujíce galerie zbohatlých kolaborantů. Umím složit svůj
útěk v meandr potoka, voda tu měří čas, padám do tebe, do srdce skála. Někam
jde postava muže, umístěná v krajině. Zůstávám u své sídlištní zdi.
Váš Zajíček z králikárny
88
89
Z Měsíce autorského čtení
12. 7.04
Jiří Kratochvil
HLAVOU KE ZDI, ČELEM VZAD
Postavíme se proti sobě, těsně proti sobě ve dvou řadách, jsme proti sobě tváří
v tvář, a pak začneme. Je to krása, pliveme jeden na druhého. A venku se smráká
a zeď je jen obraz, židle je obraz a my jsme použiti proti nám. Nic není, nic ne‑
jsme. Velký Jiří nám četl ze svých her bytového divadla tak z roku 78, a přesto,
že nejsilnějším tlakem té doby bylo fízlování, nepřipadalo mi vůbec mimo mísu
roku 04, skoro jsem chtěl vykřiknout – přijď za námi zítra do Kaboše na zkouš‑
ku, a znovu najdeš schopnost spontánně vyprávět, kterou jsi psaním ztratil. Ale
dnes důstojné publikum, vycepované ztuhlostí těch let, mi nedalo se rozvázat.
A velký Jiří vypráví nebo píše šedesát let, čte od svých čtyř, znáte to, syn kantora.
Byli nebo jsme národ donašečů? Kašpárek s Pitrou leží v jeteli, najednou se něco
tetelí. Tchoř jde s rukama v klínu, Tchoře, Tchoře, k čemu je ti mé hoře. Aby se
dostali ke stolu konfidentů, museli najmout donašeče a obsadit všechny klíčové
dírky v klíčovém průmyslu a neklíčové dírky v neklíčovém průmyslu a nebude
konání, aby nebylo udávání, a každý bude udávaným udavačem. Tak, a jak je to
dnes? Zkoušeli taky soukromé divadlo v kavárně a u stolku četli hry pro neuroti‑
ky. Při bytovém divadle se jedly špagety, to, co se pilo a kolik, nevím, ale nevěřím,
že trémista Honza Zuziak hrál střízlivý, i teď, na pozvání zazkoušet si, volá – já
tady nejsem. Nebyl rozdíl mezi premiérou a derniérou, mezi divákem a hercem.
To bylo včera snad, trávou se svlíkl had, z modrého nebe visel drát. Ta představe‑
ní byla jedněmi z nejsilnějších zážitků mého života, dodává Jiří, a věděli jsme, že
tam může přijít fízl, a přišel, pozval nás na večeři a zmizel. Stát jsem já, já nejsem
stát, já jsem ležet, ležet celé dny, to jsem já. Mluvil jak petržel, svítil jak panenská
blána. Jiří četl potichu, ale odvážně. Už dlouho tě pozoruji, sedíš u zdi, taky jsem
tak sedával, povídej, co vidíš ve zdi, co nevidíš, jak nevypadáš, jestli já nevypadám
90
próz
Josef Zajíček
Josef Zajíček
Z Měsíce autorského čtení
jako ty. Při „Dozdizmech“ nás bylo dvacet, byl to dialog u zdi zády k divákům,
jediný člověk, který se bál, byl Pavel Bošek, a taky do roka zemřel, měl strach, že
někdo přijde. Holt strach je největší zabiják a já nesu třesoucí se rukou k Mistrovi
památníček Lady Jane s Jacksonem na přebalu.
Váš poctivý Zajíček donášeč
91
próz
Josef Zajíček
Josef Zajíček
Z Měsíce autorského čtení
Z Měsíce autorského čtení
13. 7. 04
L. Reinerová
LENKA Z CASABLANKY
15. 7. 04
Jaroslav Rudiš
PUNKNÁDRAŽÍ
Poznávám ji, je to můj kavárenský sen. Seděl jsem u stolku, čekal na příchod
šedého vlčete a pozoroval západ slunce. V kapse kapku olova. Stejně nehybně
a s týmž pohledem na západ vplula do obzoru. Nikdy nedojdeme dokonalého
naplnění. Vím, ale teď, právě teď. Naše společná nehybnost v nekonečnosti mi
zůstane památkou do dalších zbytečných letů (či let?). Paměť je zvláštní kráska,
tanečnice. Tančíte, Blanko, říkám vám Blanko, jsem syn revoluce, nemám příliš
mnoho času a ráno let. Taky píšu, ne, nikam a nikomu. Miluji obrazy na bílém, na
čtvrtce papíru, nenechávám prázdná místa, kreslím a píši zároveň. Šedé vlče mě
pozorovalo a nevím odkud. Napětí vzrostlo, zapomněl jsem na slunce a Blanka
si zahalila ramena. Nehybní dál mlčíme. Jsi ta poslední, kterou potkávám, pat‑
řím šedému vlčeti a s ním zítra zvednu palec. Poslední noc v Casablance. Šeď se
rozprostírá, stírá, stírá okraje. Zdáš se mi? Neodvažuji se otočit hlavu, mám stále
naději. Nechám tě už jen v představách, převádím přes hranice přítomnosti do
země snů. Šedé vlče je nám v patách a smečka čeká na západě. Chci se zvednout
a jít sám hledat východ. Nejlépe tudy, kudy jsem vešel. Pohnu očima tvým smě‑
rem, jsi tady, stále tady a stejně ztuhlá ramena. Oba naráz pomalu otáčíme hlavu,
šedé vlče odbíhá, vím, brzy se vrátí, je to jen krátký sen, chci mu věřit, chci být
v jeho nejprudším světle. Zvedla jsi ruku ke sklenici a začala vyprávět z příběhů
tisíce a jedné noci… Probudil mě Joachym, hřmotný českoněmecký Evropan, co
L. R. provází na jejích cestách vyprávění od domu, k domu začínajících rokem
1916. Sedám ke svému stolku a pozoruji pohyb slunce na protější zdi Sukovy uli‑
ce 4/6.
Vsadím punkboty, že to byl právě on, co zažraně otravuje strojvůdce tak dlouho, až
ho svezou. Punk nezemřel, jen se přetavuje do podob, které mohou přežít i v domově
důchodců, už se těším na ty rokáče na pískovišti, jak si nahluchle vyprávějí, kolik těch
fanynek měli a jak to všechno umyl čas.
Já jsem Berlín, Já jsem Berlín, Já jsem Berlín, zpívá jeho bubeník v knížce, co nám
punkáč Jarda čte a řve na mikrák zarudlý radostí. Já jsem Berlín, každý nemůže být
Gagarin, já jsem Berlín, Joachym, co vozí ty spisovatele z Prahy z Labyrintu, zapo‑
mněl, že jsme to tu už slyšeli vloni, ale vůbec nevadí, tunel, tunel, tunel, dost dobrý,
to já žeru, plakáty takovýho formátu, a všechny zadarmo, to jsme na žádným čtení
nedostali, Megafest se překulil do druhé půle a zatím to zvládám, dostanu třiceti‑
procentní slevenku do baru divadla a do kasy festivalu můžu házet, co chci. Tady
je celý svět na jednom místě, všichni za mnou přijedou, zatancujou ze svýho života
a upalujou dál vydávat knihu, ke který musí stihnout film, hudbu, koncert a muzikál,
prostě megaprojekt. Tak to já nemusím.
Rudišův band byl ten největší, co jsem si za posledních dvacet let dopřál, stáli tam dva
a kytarista seděl. Těším se už na někoho tichého, nejtiššího čtenáře celého Měsíce,
mám svůj tip, myslím, že přijde zrovna v pondělí, a těším se. Jarda se mi podepsal do
památníčku pro Ladu, co už nestíhá, a shodli jsme se, že nejlepší je jezdit na páře, to
jako na parních lokomotivách, hážeš to tam lopatou a řveš si, co chceš, třeba ŽIVOT
NENÍ SPALOVNA.
Váš Zajíček punkáček
Na tebe čekající Zajíček
92
93
próz
Josef Zajíček
Josef Zajíček
Z Měsíce autorského čtení
Z Měsíce autorského čtení
18. 7. 04
Eva Hauserová
MUŽI SE OTVÍRAJÍ MÉNĚ
20. 7. 04
Alexandra Berková
TY CHOČEŠ, ILI NĚT
V množství pohybů za mžik jsou ženy nepřekonatelné. Patriarchát skončil, a co
dál? Už dlouho jsem nebyl na žádné schůzi. Autorka přečetla krátký úvod a začala
diskuse na hlavní téma. Místo muže a ženy ve společnosti. Nezávislé ženy nemusí
být křehké a slabé, nepodřizujme se atributům podřízenosti. Ženy určitě mužům
nezávidí penis, využijme toho, čím nás příroda vybavila. Identita ženy nemusí být
odvozena od muže. Co se mi na schůzi líbilo, byla ta volná splavnost hlasů, jejich
proplétání, přímo pěvecký sbor. My ženy se otevřeme, my nemusíme problém
vyřešit, nám stačí, když si o něm pohovoříme, a je nám lépe. Muži se soustřeďují na
výkony a ženy na vztahy. A zas nevím, zda autorka hovoří o sobě, nebo o své hrdince.
Psaní pro ni přestává být hnací silou, byl to takový dudlík, ducha doby dnes nezachytí
spisovatelé. Můj život se tak stal volným, až na ty prašule, prašule, emancipace mě
dohnala k tomu, že se nemůžu uživit. Beru si denně kapsle, belaspon, ibalgin, a když
jsem vyčerpaná, koupím si ženský časopis a zuřím a jsem zelená závistí. Kudla se mi
v kapse otvírá. Když se podíváme na šimpanze, ti to řeší takto. Jaká je naše biologická,
reprodukční úspěšnost? Uvědomme si, že kultura dnes naprosto převažuje nad
biologickým základem. Jaký je mediální obraz ženy, koho to předkládáme za vzor?
Babičky jsou pro vývoj lidstva důležitější než lovci mamutů, než muži. A má pravdu
a já jsem rád, že jsem se mohl dnešní schůzky‑schůze účastnit. Jen nevím, zda ve mně
nepřevažují ženské geny, ovšem ani o svou reprodukci neprojevuji příliš velký zájem
a otvírám se, kde jen můžu, nezdá se mi ani, že bych byl lineární konstrukce, že by
mě paní učitelky vybudovaly vertikálně, bylo mi tady moc dobře, kdo já to jenom
jsem? Určitě ne perspektivní vítěz budoucnosti. Tak kdo tedy?
Tak jak je to s tou vědou v srdci, tam, kam nikdo nemůže než ty, tedy já. Ale­
xandra Berková mě svou rychlopalností textů čtených na objednávku i bez ní
zasahovala desítku za desítkou. Co s bytostmi vyučenými v myšlení, zapomí‑
najícími jednat. Co s emancipací rozvedené ženy po čtyřicítce, jak snadné bylo
před dvaceti lety se zamilovat a jak snadné je propadat návodům na použití.
Ale život není kino, trapnost chvíle nemizí střihem, trvá, prodlužuje se, ne‑
uvěřitelné ticho trvá věčnost. Hamleta jsem četla v páté třídě a táta říkal, to
máš z toho, že se válíš v těch knížkách, budeš tlustá, budeš nosit brýle a nikdo
tě nebude chtít, ale přeci život není o tom, jak mi to sluší. Štve mě reklama,
svět je zorganizovaný mužsky a nestojí za nic, duši prodávají kupci, lidí,
kteří se dávají cestou hmoty, je víc a víc. Žijeme ochromeni samotou a ta je
u mě doma, volně vlající úzkost volá po tom, aby byla zakotvena. Ta rychlost
čtení, se kterou se autorka opírá do svých řádků, mě zaskakuje a zároveň vím,
že toho je moc, co chceme slyšet. Co se strachem v lenosti, pocukrovaným
uzavřeností, a na obrazovce rozhodnutí intelektuální balet náznaků. A pak
přijde obyčejný chlap z jiného světa s tělem v tílku a ty omylem otevřeš kou‑
pelnu, a máš rozhozenou celou svou soustavu teorií, mysli, mysli hlavou,
když tělo se vzpírá. A tak to je, ty chóčeš, čto slučílos, na tom nezáleží, co
chci, dáš si kafe, a ty chóčeš, tohle je vážné namlouvání, vdovec Moldavec,
tam sex není společenskou hrou, ale smlouvou před bohem. Da, ili nět…
Plesk kravinec – a do široka jsem rozvinul svou osobnost – to je Čapek, chtěl
být lidový, zachránit lidstvo, a poškodil se. Alexandra učí psaní, a to je jak
kreslení nebo piáno – hlavní je, že píšou a čtou, diskuse jsem zakázala, není
to soutěž. Těm, co lacino chtěj koupit a draho prodat, skutečnost dá brzy
Váš o sobě pochybující Zajíček
94
95
Z měsíce autorského čtení
přes hubu, tomu věřím. Tak jak dál? Uvolni se, a jak míček na vrcholu gejzíru
svých snů nech se vést jing a jang. Dobré rady svých blízkých nerozbalené
posílejte dál.
próz
Josef Zajíček
Váš postřelený Zajíček
Poznámka autora
V textu jsou použity slyšené citace zpracované mou pamětí, a může tak dojít k určitým významovým posunům
textů čtených autory – tak nějak se mi to na tom Měsíci a. č. zdává.
96
97
próz
Petr Pazdera Payne
nar. 1960 v Praze,
kde také v současnosti žije.
Knižně vydal sbírky krátkých
próz Nečekaný čekaný a jiné
variace na staré biblické příběhy
(1999), Kol dějů (2001),
Zvěsti (2002) a Figury,
figurace, figuranti a figuríny
(2005), sbírku kázání Co je
ti do nás, Ježíši Nazaretský
(2002), soubor krátkých
dramatických textů Dramolety
(2002), novelu Lyonský omni‑
bus (2003), prózu Cirkus
Hippolyt (ilustrace Pavel
Macek, 2005) a soubor úvah
o theologii a literatuře Masko‑
vaná milost (2009).
98
Petr Pazdera Payne
Zora
Jako by soud někdejších spolužáků byl sou‑
dem posledním, přišlo mu na mysl, a takový
sjezd abiturientů jako by byl jeho předběž‑
ným líčením. Kams to dotáh? Kolik máš dětí
atd. atd. Ty jsi se rozved? Ty jeden nezbedo!
Startovací podmínky přece měli ti souběž‑
níci, souputníci či vrstevníci stejné, nebo
alespoň srovnatelné, srovnatelnější, než mají
sourozenci, pokud to nejsou právě dvojča‑
ta, pochopitelně. A byli spolu dennodenně,
možná spolu strávili víc času než sourozenci.
Byla to taková rodina. Příbuzenstvo, které si
člověk stejně jako skutečné příbuzné nevy‑
bírá. „Ty vole, já bych bez těch lidí ze třídy
nemohl žít,“ svěřil se mu jeden z těch spolu‑
žáků, kteří se spolu scházeli pravidelně celá
ta léta, když ho nedávno potkal ve městě. „Doufám, že přijdeš na tu čtyřicítku
od maturity,“ připomněl mu nakonec.
Tak tedy navštívit tu dávnou přízeň. Tu posvátnou obec. Tlupu ze společné
jeskyně, která vyrazila do světa, aby se čas od času opět v nějaké jeskyni její přísluš‑
níci u ohně setkali. Spříseženstvo spřažené společným zločinem – polekal se při
tomhle nápadu, jako by to nebyl jen obraz. Jsou to návraty, návraty do bodu nula.
Návraty do společného semeniště. Jednou za pět za deset let otevřít dveře kom‑
naty, v níž sedí stále titíž, ve stejných maskách, ve stejných rolích. Pobýt, s nimi,
oživit staré dobré časy vzájemnosti, sehrát kus z té nedokončené partie, a pak
zase raději za sebou v potřebě vzdálenosti zabouchnout, odejít a zapomenout.
Přál by si jednou definitivně uzamknout tu komnatu se spolužáky. Zapečetit
Pandořinu skřínku. Odfajfkovat si školní léta jednou provždy. Tak jako byl pobyt
na oné škole absurdní, tak je absurdní i každý další abiturientský večírek. Jako
by to byl sen, do něhož čas od času upadal a který se opakoval. Ty gymplácké
radosti. To osvětí spolužáků – pořád stejné vtípky jako zamlada. Dospělí nebyli
tehdy a dospělí nejsou ani teď.
Nazdar! Co děláš? Čím se živíš? Darmožroute. A slyšel sám sebe, jak jim poví:
„Učím se španělsky, abych na stará kolena mohl číst poslední stati Jana od Kříže.“
Netoužil po tom být pochopen, nechtěl být nikterak posuzován.
Ano, už tehdy byl mimo, a ta propast se léty nepochybně prohloubila. Přisti‑
hl se, jak účtuje; tak tedy přece jen soud. Střídal jsem role – měnil jsem klece. Teď
jsem docela svobodný. Po dovršení abrahámovin jsem konečně dospěl k zásadní
životní moudrosti: Není kam pospíchat. Mělo by snad smysl běhat po palubě
parníku sem a tam? Konec plavby tím neuspíšíš a plavbu si neužiješ.
Vzpomněl si, jak mu říkala Zorka: „Byls vždycky z jinýho těsta. Takovej sní‑
lek, prostě idealista.“ Povídali si na maturitním večírku. Koupil jí v pozdní noční
hodině něco k jídlu, byli přehulení, opilí, a ona řekla: „Eštěže je to jídlo.“
„Pamatuješ, jak jsme spolu v prváku bloudili, párkrát jsme šli spolu do kina
99
Zora
a vždycky jsme zabloudili. Nemohli jsme najít to kino. Bral jsem to jako znamení.“
„Asi jsme si nebyli souzeni. Chodili jsme okolo toho jako kolem horký kaše,
a tys nebyl schopen rozetnout ten kruh.“
„Ani slůvkem, ani gestem jsi nenaznačila. Snad jen tehdy na tom plese.“ (Při‑
opilá ho tenkrát párkrát políbila.) „Ale to jsi vzápětí druhý den popřela.“
Tehdy na začátku mohla, ale nechtěla. Mezitím se stala protřelou. Udělala
se pro všecky, říkalo se cynicky. Utrhla se ze řetězu. Stala se několika jeho spolu‑
žákům na čas milenkou a jejich počet rostl a ten čas se zkracoval. A teď, když už
bylo po všem, už jen chtěla vědět, jak to mohlo být, kdyby tehdy chtěla. Celý ten
pobyt na gymnáziu jako by byl jedním mejdanem, z něhož se, všichni to tušili,
zítra budou muset definitivně probudit a vystřízlivět. Divadlo skončilo. Do roze‑
dnění zbývaly poslední chvíle. Vzpomínal. Stál před zrcadlem a měl chuť se sám sobě představit. To jsem
já. Těší mě. Nebyl jsem tehdy, a uběhlo čtyřicet let, a nejsem ještě víc, napadl ho
nesmyslný aforismus. Od jistého okamžiku jsem žil jenom jako. Vycítila ze mě
tu rozpačitost... Kdoví, jestli taky přijde. Zdali se ukáže. Představil si ji, jak se
chystá, někde před zrcadlem, před svým zrcadlem, ve svým bytě... Představoval
si – nebylo to rozumné –, že je sama. Je trochu nervózní, natahuje si punčochy,
maluje se před tím svým zrcadlem.
Je to stesk, to, co k ní na dálku v čase teď cítí? Ne, spíš jakýsi absolutní stesk s ní
spájel a spájí. Stesk na věčnost, který vždycky pociťoval a který se tehdy poprvé ozval
a pak na sebe bral různé podoby a převleky, až si konečně uvědomil, o co jde. Stesk
a nuda – na tyhle dvě věci se musí zemřít. Stýskalo se mu už tehdy na věčnost, jenom
to neuměl pojmenovat. Nu ano, jsem takovej normální, trochu sentimentální chlá‑
pek, řekl si, starý mládenec, který má víc času o všem přemýšlet než ostatní.
Vyšel z domu, dal si v bistru na posilněnou dva panáky. Pak nasedl na auto‑
bus. Cestou od zastávky pršelo, zapomněl deštník, nebo ho rovnou ztratil, což
je pravděpodobnější. Byla mu zima, zauvažoval, že by potřeboval zimník, i když
100
próz
Petr Pazdera Payne
Petr Pazdera Payne
Zora
začíná léto. Ti ledoví muži. Ještě jsem živý, zašeptal sám sobě, protože mám
potřebu zimníku. Kdybych byl mrtvý, kdybych opravdu nebyl, byl by mi zimník
k ničemu, protože jen mrtvému zimník není co platný, jak se říká. Člověka zahří‑
vá kabát proto, že zadržuje teplo, které produkuje lidské tělo. Mrtvý už nevydává
žádné teplo, a tudíž mu ani sebetlustší zimník nemůže pomoct. Však taky kostli‑
vec patří do skříně, jak se říká.
Někdo kolem proběhl a křičel do mobilu: „Už jsem tam měl být.“ Možná
taky nějaký spolužák. Ale nepoznával tu tvář.
Duše prý miluje minulost. A přitom – hanba vzpomínat. Kyselost. Stará
hořkost ožila. Pozdní sběr. „Něco si možná dlužíme,“ řekla mu na tom večírku.
Uvěřila příběhu, že to měla dát dohromady s ním, když byl do ní tak fatálně, tak
opravdově zamilovaný. Rozhodla se odklopit víko, podívat se do nádoby ztra‑
cené minulosti. K ránu odjeli se Zorkou taxíkem k ní, rodiče byli někde pryč na
zájezdu.
Vyprávěl mu ve druháku Luděk, jak pařili v témže bytě u Zory, když rodiče
nebyli zase jednou doma, a jak se se Zorou všichni vystřídali. Luděk povídal: „Je
to klasa, je to třída.“ Ten tichošlápek! Ten přizdisráč! Jakmile byla příležitost, ve
skupině byl schopen všeho. Nicméně kdoví, jak by se on sám zachoval, kdyby tam
taky byl. Možná byl jenom zakřiknutý, trochu opožděný. Ale v podstatě stejně
nečistý jako Luděk, jako všichni. Prý „třída“! Personifikovaná třída. Máma třída.
(Incestní myšlenka.) A přece se pak spustila s nějakým starším chlápkem a zradila
tu svou třídu. Čekala dítě, šla na potrat.
Tak tedy na poslední chvíli ještě dohnal, co mohl. Překonal tu svou plachost.
Byla to jeho první zkušenost... ten akt ho zaskočil, sliboval si od toho něco víc,
a přece zatoužil dát to s ní dohromady. Dokázal by zapomenout na všechny ty
její promiskuitní epizody. Ráno někam pospíchala, a přitom mu vyjevila, že se
stala kandidátkou strany; chtěla na vysokou a neviděla v tom problém. Celá ta
tělesnost se mu zpětně zhnusila. Smířil se s její minulostí, nedovedl se však smířit
101
Zora
próz
Petr Pazdera Payne
s její budoucností, s tím, že se teď bude kurvit s režimem. Měl protikomunis‑
tickou výchovu, všechno v něm vzkypělo, jako by skrze ni na komunismu měl
participovat. Rudá barva revoluce, rudá barva prokrvených sliznic!
A tak jí, soudružce, popřál hodně štěstí se soudruhy a odešel. Od onoho
rána ji neviděl.
Po čtyřiceti letech zatoužil s ní promluvit. Všechno si ještě vyříkat, něco jsme
si zůstali dlužni. A možná to ona tak vůbec nebere... Není co dodat. Komunismus
je pryč. Byla to od něj dětinskost. Hra skončila. Tehdy jsme hráli podle tehdejších
pravidel, teď jsou jiná pravidla, tak to sem netahej. Vlastně by ho zajímalo, jestli
je vůbec možné setkat se s někým mimo pravidla, mimo konvence a předsudky,
mimo svou výchovu, absolutně. Jako nazí a oproštění stát proti sobě. Tohle ho
k ní již tehdy přitahovalo. Měl ji rád. Třeba to bude zase ona, taková, jako byla na
začátku, v prvním ročníku. Třeba by si mohli všechno odpustit, třeba by mohli
odpustit tomu, co nebyli, a tomu, co bylo kolem.
A možná to ona cítí nějak úplně jinak. Možná zapomněla, žije starostmi
o nějaké děti z jednoho, ze dvou, ze tří manželství. Možná pracuje na kariéře;
neboť ona není jako on, který žije víc v minulosti než v přítomnosti. Zatoužil
ji aspoň uvidět. Ten její profil. Rty. Vzpomněl na školní výlet, ples, tancování.
Vzdálenost, jako nějaká smrt, zela už tehdy mezi nimi, i když byla blízko.
Zora ale nepřišla. Poslouchal spolužáky a spolužačky, jak se baví o psech
anebo si prohlížejí staré třídní fotografie, ty ještě zánovní masky fixující původní
emoce. „Moc ses nezměnil,“ říkali. Odvážil se zeptat se na Zorku. „To nevíš? Zora
je už kolik let po smrti. Kdybys chodil častějc mezi nás na srazy, tak bys všecko
věděl.“
A tak naděje zůstala v Pandořině skřínce navždy.
102
103
David Bátor
Noc s Vladimírem Holanem
104
ozvěn
David Bátor
se narodil v roce 1974 v Opavě. Básník, textař a redaktor. Poezii publikoval v časopisech
Alternativa plus, Host a Protimluv. Doposud vydal tři básnické sbírky: Kukly slov (Tilia,
2004), Světlonoš (Jantar, 2005) a V kraji dvou židlí (Perplex, 2008). Za svou básnickou
prvotinu byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Spolupracoval na několika textech skupiny
Nekuř toho tygra, kde hrál jeho bratr Milan, a v současnosti se věnuje textové spolupráci
v hudebně‑poetickém projektu obou bratří. Zde vystupuje také jako zpěvák a recitátor. V roce
2008 s bratrem založil literární časopis Nové břehy. Bližší informace jsou dostupné na www.
perplex.cz a www. novebrehy.wz.cz.
Za noci stydké a lesklé jako
prokluzávající hřídele těl,
která se třela za zdmi tenkými
jako papyrus, počal jsem tepat
tento spis, tuto báseň o jsoucnu,
které nenachází pochopení.
A Holan hovořil ke mně dále:
Branka jako Kampa! Jak bryskně to
zní! Jako kov, který nedaleko… Slyšíš?
I odvětil jsem: „Večer je vždy naléván
pocitem odcházení. Za něčím novým
zas starými způsoby v krocích?“
A tehdy uprostřed chrchlání řeči,
která má blízko ke krvácení z ran
Krista i z lůn mladých rodiček,
chrstla mi noc do obličeje trny
pomluv a vemlouvání čehosi,
trny nenávisti a nevšímavosti.
A tehdy jsem pochopil, že nelze
ani smrtí, že ani po smrti nevyvanu
z těchto míst, která miluji a nenávidím,
která jsou vzácná jako pohlazení žen
a mrzká jako každodennost sobectví
i v tom, co si snažíme neodpustit.
Noc plivla mi mezi oči sliny
a moč mého přítele měsíce,
a dveřmi vstoupil Vladimír Holan,
poklepal mi soucitně po rameni
a řekl: „Jsi tady? Mluv!“
Oněměl jsem strachem a hrůzou.
A Holan pravil:
Každodennost je zázračná!
Tím větší báseň, čím větší básník,
nikoli naopak! I odvětil jsem:
„Ale já nejsem veliký básník,
neboť jsem zatracen víc než jiní!“
Ale on se jen usmál a pokračoval:
,,Není lhostejné, kde právě jsme.“
Sklopil jsem pokorně oči k podlaze,
k té zoufalé sebejistotě existence,
poplivané, polité jistotou setrvání
a setrvačnosti vztahů k…
Holan se ke mně naklonil blíž
a pošeptal mi několik básní,
které znal pouze on a nikdo jiný.
Můj pohled opět sklouzl tam dolů
k nemyté podlaze a k představám,
které uzrají pouze v náruči Boha.
105
ozvěn
David Bátor
David Bátor
Noc s Vladimírem Holanem
Noc s Vladimírem Holanem
Věci jsou už dávno uzavřené.
I kdybych teď spáchal sebevraždu,
nezměnilo by se nic! Pouze bych
se přestal zajímat o vše,
co je zde tak přesně odměřeno
na kroky, činy, slova a dny.
Nemůže a nebude! řekl Holan
a pokračoval: Copak lze zadělat
kvásek z prázdnoty? Nelze! A to,
co se dnes nazývá poezií, je běžná
a sprostá řeč ulice, kterou zachytí
kdokoli a nazve tento omyl básní!
Branka jako Kampa! řekl Holan.
Pochopil jsem, a jistotou mlčení
odkráčel středem noci můj duch.
Opravdu, už mě nezajímáš, čtenáři,
neboť jsi zlenivěl, zpanštěl a zmrtvěl.
Budu‑li psát dále, tedy pouze ve tmě.
Tato práce bez práce má potom ještě
tu drzost být vydávána a recenzována?
A tento omyl zatlačuje do tmy opravdové
básníky, kteří často hryžou suchou kost
nejistoty a žalu, protože tato sprostota
nezná mezí, pouze klam bez hranic!
Bohu, mamince, otci,
bratrovi a Vítu Slívovi, své ženě
a dětem, ale tobě už nikdy, milý
čtenáři a návštěvníku kaváren.
Byl jsi stvořen pouze k lehkosti,
která je bytelná. Že by poezie?
I ty často chybuješ, ale přiznáš si to
a tím rosteš! A čím víc jsi ubíjen, tím
lépe pro tebe! Věř mi! odmlčel se.
Kdesi v dáli zachraptěl kohout.
Blížilo se ráno, a tedy rozloučení.
On však zůstal v sobě a já jsem odešel.
Ale kdeže! prořízl noc Holanův hlas
takovou silou, že všechno rázem ztichlo!
I žluté světlo v lampách rozpadlo se
na uhelnou tmu. Když se prach usadil,
objevil se anděl s očima havrana, který
zachytil mou krev do smyku třetího oka.
106
107
pásm
pásm
Zeno Kaprál
Troufale volit
athénskou sovu?
Zeno Kaprál se narodil 19. října 1941 v Brně. Pracoval v mnoha profesích,
nejdéle, od roku 1966 do roku 1995, byl zaměstnán v České pojišťovně. Žije
v Brně a Strmilově.
Knižně vydal básnické sbírky: Ploty (Mladá fronta 1962), Reinerův výbor (ed.
M. Pluháček, Petrov 1992), Staré texty / Nové texty (ineditně 1988, Votobia
1993), Růžová cesta (Petrov 1995), Plané palposty (Host 1998), Ozvy kázní
(Votobia 2000), Namol střízliv (Vetus Via 2002), Zeleň blankytu (Vetus Via
2003), Pádlo stálosti (Vetus Via 2003), Suché boráty (Klokočí–Knihovna Jana
Drdy Příbram 2004), Strmilovské listy (Větrné mlýny 2007), Hrubá mezihra
(Pavel Mervart 2008); ineditně ještě dále: Texty Radky Fiedlerové (1987),
Kniha plev (1988), Glosy tonzur (1989), Cokoli přidáš (1989), Etudy tirád
(1990), Úděl tkvění (1990), Na předělu (1990). Dále vydal dvě prozaické
108
knihy: Moje pojišťovna aneb v krajině arkádské (Větrné mlýny 1998) a Glosy a maximy
(Votobia 2001). Pro televizi napsal literární portréty J. Zahradníčka, J. Demla,
I. Blatného, Z. Rotrekla, I. Jelínka, K. Hlaváčka, B. Reynka, O. Mikuláška, J. Skácela,
K. Bochořáka, V. Renče, O. Březiny, J. Floriana, F. Listopada; scénáře pro chvilky
poezie atd.
Kaprálovu trefnou charakteristiku (či spíše autorskou deklaraci) lze číst na záložce
prozatím poslední vydané básnické knihy Hrubá mezihra: „Hledá pořádek zdravého
rozumu v depozitáři starých vizí. Přiznává estetice právo na romantiku, ale obcování živlů
s poezií pokládá za mezalianci. Báseň je mu akvizicí, která nepodceňuje riziko a nepřeceňuje
opatrnost, když zveršovaným zárukám slibuje dostát.“
A ještě jedna trefná citace, tentokrát Jana Suka z Portálu české literatury (www.czlit.
cz): „Klauzura individuálního lidského osudu, který je neopakovatelný a svou jedinečností
i bez možnosti otevřeně se sdílet, předávat a vstupovat do komunikačního procesu, je pro Kaprála častokrát tíživější než „bábel“ vnějšího světa, jenž poskytuje výhodu nepřeberných možností
a tím i mnohých cest, východisek a úniků. Kaprál si je vědom, že v tomto prokletí individualismu nás nemůže chránit ani bůh, víra v něho, ani přimknutí k harmonickému světu zanikající
krásy. Z dichotomie odlehlosti bytí ve skrýších a jeskyních v sobě kroužící a samu sebe stravující
krásy a z vnějšího chaosu, který otevírá náruč volby nesčetných variant bytí, vede Kaprálova
cesta k pochybnosti, zda vůbec okolí svěřovat to, co už bylo svěřeno a dáno papíru, zapsanému
slovu a slovem zachycenému významu.“
Tesknota, archaizující fazóna, ornamentálnost, apelativnost, ale také jistý druh out‑
siderství, obrazy a verše až dětsky naivní (umocněné v posledních knihách kresbami
Filipa Kaprála). Ve výčtu se tyto atributy jeví značně nesourodě, a přesto vytváří
zcela funkční a soudržnou poetiku, poetiku na jedné straně trvalou ve svých posel‑
stvích i v hlavních stylových rysech, na straně druhé vyvíjející se od košaté artistnosti
k jednoduššímu výrazu (což dokládají i básně z rukopisu, zařazené na konci
pásma).
-red-
109
pásm
Zeno Kaprál
Zeno Kaprál
Troufale volit athénskou sovu?
Troufale volit athénskou sovu?
HOŇME BYCHA VČAS!
POZNÁVACÍ ZNAMENÍ
Servít. Dinda. Bych. Ta jména jsou nám povědomá, ale jinak toho o dotyčných mnoho
nevíme. Svatého Dindu dokonce ani nenajdeme v kalendáři, snad vůbec neexistuje,
a pokud ano, jedná se zřejmě o nějakého nihilistu. O Servítovi se zas traduje, že je
vůl, a Bych? Nu, Bych je přece pojišťovací agent. S Bychem je dobře zavčas se setkat,
popovídat si, smlouvičky ujednat. Nevyhledal‑li nás dosud, raději nečekat a sami za
ním zajít. Všechno ostatní on už zařídí, do kolonek rozepíše, starostí i peněz nás
zbaví, zato však jednou provždy zaručí klid a jistotu. A můžou se třeba čerti ženit,
blesk z čistého nebe sjíždět, Smrtka kosu naklepávat, nic nám to nebude vadit. Jinak
ouvej! Sedí‑li červený kohout na střeše a ty se za Bychem teprve rozbíháš – honíš ho
pozdě. Pak už ti zbývá jen povzdechnout si: „Jsem já to ale Servít!“
(Moje pojišťovna aneb v krajině arkádské, 1998)
Dobrý pojišťovací agent se pozná podle toho, že je příjemný společník. Rád vede
pohřebí řeči a dívá se přitom starostlivě na nás. Svou konzervativní orientaci
nevtíravě zdůrazňuje zlatým zubem, dvouřadým sakem a deštníkem. Zná všechny
historky z Hitchcockových filmů, ale vždycky má po ruce happyend. Bývá hladce
oholen, denně mění ponožky, a sklízí proto úspěchy u žen. Často je šokuje sdělením
o valorizaci vypláceného kapitálu z dožití. Hoří nadšením pro vznešenou věc pojiš‑
tění osob. Při zahrnování rizika úrazu do smlouvy o životním pojištění upadá do
stavu extáze. Jeho rozhodnutí pojistit nás je tak silné, že jakákoliv snaha odporovat
mu je marná. Jeden tvrdolín se mi svěřil, jak byl už zlomen, a jenom příjezd vozu
rychlé lékařské pomoci svým protivným houkáním způsobil, že smlouva zůstala
nepodepsaná. „Nevadí,“ řekl zklamaný pojišťovák optimisticky. „To se může stát
každému. Teď alespoň vidíte, oč spokojeněji byste ležel na nosítkách, kdybyste měl
pojistku!“
110
(Moje pojišťovna aneb v krajině arkádské, 1998)
111
pásm
Zeno Kaprál
Zeno Kaprál
Troufale volit athénskou sovu?
Troufale volit athénskou sovu?
SALÓNY
SALOME
Kdo přijdou po nás, jací jsou; na to se ptát.
Ve studni bydlet, nehostinné Falklandy zřít.
Vyprázdní vítr rohy hojnosti
a manu spadanou budeme do mošen sbírat
hlídačům prahů zrovna u nosu.
Otevřou zářivé salóny dokořán chřtán.
Benátská zrcadla na stříbrných sloupech
k lustrům se otočí. Jako poslušné štíty,
když u Syrákús hořely lodě. Blahoslavíš je,
ty, z kolonie chudých, zvlášť na majetku,
abys pak noci protančil před hovádkem?
Vždyť dost bylo zpěvu proradných Sirén,
co plavci slyšeli až k zešílení stěžňů
na vratkém parketu, po kterém pění vosk.
To bohyně zůstaly samy. Král odpadků
brázdí ulicí a hledá asyl zmaru.
Smíme‑li volit, volíme vždycky špatně.
Až budu zase hololebý,
věz, zdětinštím ti docela.
A skákat budu v sedmém nebi,
spasen na stará kolena.
(Staré texty, 1988i, 1992)
Popadni, touho, ostré břity
svých skalpelů a trokarů
a sedři ze mě hříšnou kštici,
jako když krouhá bramboru.
Na zlatou mísu Honza Křtící
chce složit hlavu, balanc vzít,
okolo stolu kance spící
etickým šokem probudit.
Či aspoň těžkou můrou býti
jim na rujných snech o tanci,
po ňadrech odkud oheň svítí,
než pukne jantar v peklo tmy.
Ať vítr prázdnou židli sklátí,
ať u Foxů se pohne stůl.
Do astrálu se kvapně vrátí
demaskovaný demiurg.
112
(Reinerův výbor, 1992)
113
Zeno Kaprál
Troufale volit athénskou sovu?
Troufale volit athénskou sovu?
ČTENÁŘCE
STUDENO
Ty, která nevolky mě znáš
a po večerech plakáváš.
K. M. B. své iniciály
na futro ti králi psali.
Volaný k pořádku pod olovem nebe,
jen kývnout sousedu smím urousaný spěch.
U nohou zvíře. Ono tak smutně zebe
jak do něj přelila se moje tmavá krev.
O mně ani malou zmínku.
Když tu trčím na stupínku
buše do domovních mříží,
hafan z okna na mne shlíží.
Noc takhle nejspíš trnula, odjakživa
ženského složení, že se voják se strachem chvěl,
prýštila mízu ze zvětralého zdiva,
po kameni zeravů; jen jantar kameněl.
Přec blažívá tě vědomí,
že pouze dva jsme čtenáři.
Třetí, vzdělán z vinic Páně,
čte jen tak, spíš odevzdaně.
Zvířetník nedýchal, aniž co jeho jest,
očima žhaví a ze záškubů pacek,
hádati můžeme jenom z linie hvězd,
hejn divně sesedlých, budoucnu to vracet.
To před ním stud nám brání jít
do ulic, kde se chudák lid
baví jako na trápení;
koheletům konce není.
Nic s sebou nevzal, nalehko vyběh z domu.
I na stín zapomněl, za ducha ho mají.
Jen cení zuby jak soukmenovec Romů,
zaluská prsty, vše do tance se dají.
Zas jsem s tebou. Kdo tě míjí,
je Satan. Leze po zemi.
Mnozí strůjci z tebe živi
zaživa budou pohřbeni.
Šat světce z lodenu pne, korbu nadouvá,
ven nikdy nepustí tě přes bočnici svou.
Bdí luna u závor a málo vytí dbá.
Tak budeš oštěkán až s tím, co vynesou.
114
pásm
Zeno Kaprál
(Reinerův výbor, 1992)
(Plané palposty, 1998)
115
Zeno Kaprál
Troufale volit athénskou sovu?
Troufale volit athénskou sovu?
JEŘÁBY
FOTOGRAF
Hřích věci nevnímat
je za požáru stát.
Jak od slov daleko
i praskot bezbožný
v dobré se mění.
Víš o tom něco?
Kdo oheň založil,
přespolně natáh
zaječí cestu.
Rámuse tympány,
odnikud nikam,
sám sobě náhončí,
jenž utrum nemá,
spaluje v patách,
znamenán koptem.
Ta pošetilost
má svoje jisté.
A Jahve bere si
k hosana jména,
všecko, co plamenem
hoří a čisté.
Nepotřebně se věci zrní
a překážejí kolem nás
i po nevděku rozhodnutí,
že v moci je má album čas.
Din ustaluje auru srdce,
až spoušti svěří aranžmá,
co zpodobní je trochu přece.
Tomu se může Smrt jen smát.
Tříděný odpad do zástěry
shrnuje vycvakané sny
momentek světa napořád.
Těch věků plné kontejnery
dál není už kam přesýpat
než komory jim otevřít
za obcí, která ztemněla,
když synové a dcery její
se modlit zapomněli.
Líp by jim bylo zůstat spát.
Můj objektiv a záblesk denní
jen za špás expozice brát.
116
pásm
Zeno Kaprál
(Hrubá mezihra, 2008)
(Ozvy kázní, 2000)
117
pásm
Zeno Kaprál
Troufale volit athénskou sovu?
VÝPOVĚĎ
LOJZIČKA
Malovalo jsem úzkost jako dítě
žlutou pastelkou do soklu z kamene,
za zády pána s napřaženou rukou,
co černé mraky z nebe vykázal.
Maličký tvor je porouchaný.
Zepředu mouchy odhání
a vzadu nepohne se ani.
Což nemá žádné zastání?
A tehdy moje roztržitá matka
z lavičky vstala a obešla sochu,
smála se při tom jako nešťastná
a její stín mě chránil před sluncem.
To u starého jezevčíka
je daň za každý štěk a kost,
za radost skákání, již skýtal,
za dlouhé tělo, sveřepost.
A já po něm sáhlo. Pálilo v dlaních
jak penál tužek se zlatou tuhou.
Zahoď je, řekla mi, ne však hněvivě.
Spíš bezradně. A odevzdaně.
My vědoucí jsme zesmutněli,
on pociťuje křivdu však.
Že musí ležet, že ho bolí,
že nemůže bez pána vstát.
(Z rukopisu)
Zatlouká vítr okenice
a na patníky sedá prach.
Čekají věrně u silnice.
Kdo je teď bude značkovat?
Tolik by rozběhnout se zase,
tolik by chtěl ten pejsek náš.
Aspoň co stín po známé trase
provázet smečku. Aspoň tak.
118
(Z rukopisu)
119
pásm
Zeno Kaprál
Zeno Kaprál
Troufale volit athénskou sovu?
Troufale volit athénskou sovu?
DOMICIL
ZÁNIKY
Má matka byla kočkovitá.
Chodila po tajných stezkách,
kde kudy znamenalo faleš.
Snad proto jsem se jí nezeptal.
Dnes už je pozdě klást otázky.
Taky bych na území mrtvých
jen těžko našel podle pachu
či hmatu její přechodný byt.
Viním však klubíčko vlny,
že stálo moji nepozornost
za cinkotu pletacích drátů
ve stále delších intervalech.
Jsou tiché věci v tiché hale,
co na ně sedá tiše prach.
Odkud a proč se vzaly ale,
důvodně nelze prokázat.
Jen hledat dětské taje v nich
i bezostyšnost dospělých
či tvary, jimž jsme zvykli říkat,
že za umění máme je.
Tu zbývá úkol pro panice
mlčení správců skladu zvykat,
kam vzácná věc se poděje.
Až na polici prázdno po ní
ze stanoviště zůstane,
jen ohledač se nad ním skloní
a plačka. Taky služebně.
Obtočí místo činu páskou
a indicie povýší
na vzpomínání spjaté s láskou,
o které pouze v dřímě sní
skutečnost uvnitř jako vně.
Teprv až ustal všechen hluk,
jen strašné, žalující dusno
stlačilo tmu, tak znenadání,
a přece očekávaně,
zahlíd jsem, kudy protáhla se,
když místní vyhnali ji z domu,
kde měla jako sytá kočka
blaženě příst a nedrásat paměť.
120
(Z rukopisu)
(Z rukopisu)
121
pásm
Zeno Kaprál
Zeno Kaprál
Troufale volit athénskou sovu?
Troufale volit athénskou sovu?
NÁRUČ
TROUCHEŇ
Podepři moje vetché tělo,
nezbyl v něm říz a žádný hec.
A co pak na tom záleželo,
rozmetat listí nakonec.
Ten strom na holině, pamatuješ?
O větve nešlo. Stál tam a hrozil.
On věděl, co způsobí zlého,
když černá mračna kupil na nebi.
Běží jako by neslyšeli,
můj hlas je těžko dožene.
Ti krutí blázni rozněžnělí
jsou pořád v trapu. Ne že ne.
Byl jeho ďábel jako dirigent,
jsa napůl živý, zbytek mrtvé dřevo.
Tak nač ta kampaň troufale volit
athénskou sovu? Jaká neznalost.
Tak zvedni zvíře, co tu zbylo.
Samo už, chudák, nemůže.
Jen mázdrou očí zasvítilo
mu v letmé vlčí vzpomínce.
Žádná vichřice jím neotřásla,
a že jich bylo. Žádná. Až dosud.
Však síla klamu vězí v představě.
Snadno ho povalí vánek, děcko.
122
(Z rukopisu)
(Z rukopisu)
123
pásm
Zeno Kaprál
Zeno Kaprál
Troufale volit athénskou sovu?
Troufale volit athénskou sovu?
PAUZA
CELINA
Na terasu pozval malý ženský spolek
před velkým třeskem k dialogu břečťan.
Pletací dráty o sebe narážely,
pod stolem lodičky vyzuly z otlaků.
Podzim si vede nostalgicky.
Zbavuje stromy listí a prší.
Příbytky lidí skýtají azyl
běžencům. Ti často umírají
na zápraží. Než stačí zabouchat.
Samotné nebe se na to dívá
úkosem skrze olověné sklo.
Těm, kteří obchodují soucit
jako výnosnou komoditu,
není zatěžko stanovit ceník
od dětsky nejkratšího vzlyku
po táhlý nářek starce z útulku,
co hlasitostí mrtvé probouzí.
Najednou zadrh čas a ztratil krasořeč.
To naléhavé, čím se zaštiťoval být.
Teď jenom tápe mluvka odhalen
a za šejdíře vyhlášený uličník.
Nad údolím zenu vznáší se balkón s námi
a v jeho zábradlí krajkově kovovém
patinu měděnky sevřelo táflování
křečovitě; jak ruka sebevraha.
(Z rukopisu)
Tak jako umíte milovat
i nenávidět svoje bližní,
dovedete odhadovat míru
odolnosti každého člověka
po nezávislém utěšení.
Vyklepat plevy citu z rozumu.
Však zaskočí vás, když pláče pes.
124
(Z rukopisu)
125
Petrovo město na Něvě
Město Sankt‑Petěrburg, do nedávné doby Leningrad, bylo v období první
světové války známo pod jménem Petrograd. V epoše carského Ruska se
užívalo dřívějšího a dnes znovu zavedeného názvu. Ve starých knihách
se uvádí, že italské Benátky malému careviči Petrovi učarovaly natolik, že
po svém nástupu na trůn přikázal podle jejich vzoru vystavět majestátní
město na řece Něvě, které mělo reprezentovat velikost a sílu Ruské říše.
Návštěvníka dodnes dokáže ohromit rozměrnost staveb, odvaha a smělost
architektonických řešení či křehkost krásy uměleckých předmětů. Car Petr
přizval ke spolupráci významné evropské architekty, kteří vtiskli městu
jeho nezapomenutelný charakter. Vyspělost a vzdělanost lidského ducha
zde kontrastuje s drsným severským počasím a s nespoutaným živlem
řeky, v jejíž deltě se Petrovo město rozkládá. Zároveň se stalo připomín‑
kou dávné aristokratické noblesy a nepředstavitelně kruté minulosti
Ruska.
Navštívíte‑li Petrohrad v červnu, počasí zde vám bude na české
poměry připadat jako spíše říjnové. Neustále prší a vane neskutečně
126
127
krajinomalb
krajinomalb
Jakub Kostelník
silný vítr, který se neomezeně prohání po širokých bulvárech. Avšak i v těchto
podmínkách je možné potkat štíhlé, dlouhonohé a elegantně oblečené slečny
zahalené v kožešinových kapucích, kterak si vychutnávají zmrzlinu. Petrohrad‑
ský červen se představuje obdobím bílých nocí. Světlo je zde v podstatě celou
noc do takové míry, že v místnosti bytu můžete číst, aniž byste potřebovali
osvětlení. Bílé noci ovlivňují nejen chod města, ale také životní zvyky zdejších
obyvatel.
Jako první zde byla dokončena výstavba Petropavlovské pevnosti na Zaje‑
čím ostrově. Měla pomáhat vojensky chránit celou oblast před švédskými vojsky.
Uprostřed pevnosti se nachází Petropavlovská katedrála, v ní je dodnes k vidění
hrobka ruských carů a jejich rodin. Nedávno byla doplněna ostatky členů rodiny
posledního cara Mikuláše II., zastřeleného na Sibiři bolševickou mocí. Katedrálu
navštěvují poutníci ze všech koutů Ruska, aby se poklonili svým zemřelým carům.
Po nerovné kamenné dlažbě jsem obcházel nedaleká místa, kde byli v minulosti
vězněni představitelé ruské umělecké inteligence. Ve spodních částech petro‑
pavlovských žalářů byli přikováváni vězni. Při pravidelných petrohradských
povodních mnoho z nich utonulo pod zvýšenou hladinou vody, která se do
podzemí dostávala z řeky. Dnes tudy procházejí davy fotografujících turistů. Na
prostranství před katedrálou se prodává cukrová vata a drobné suvenýry. Děti
v námořnických čapkách mávají papírovými vlaječkami.
Křižník Aurora zpovzdálí stále bděle střeží revoluci. Vstup na palubu je bez‑
platný, ale dříve než se vám podaří na ni vstoupit, musíte se protlačit davem lidí
u stánků s upomínkovými předměty. Nabízejí zde různý sortiment: od matrjošek
a vojenských čepic až po zapalovače či různá trička.
Galerie Ermitáž je umístěna v architektonickém souboru budov Zimního
paláce. Její sbírky čítají mnoho tisíc zakoupených, darovaných či dlouhodobě
zapůjčených uměleckých předmětů. Před otevřením se utvoří u vchodových
dveří několik desítek metrů dlouhá fronta. Po několika navštívených sálech
se počáteční nadšení mění v zoufalý pocit beznaděje nad skutečností, že není
možné v průběhu jediné návštěvy poznat všechna vystavovaná díla. Návštěvníci
se proto raději soustředí jen na tvorbu určitého umělce či na svou oblíbenou
uměleckou epochu. Pozorná prohlídka všech sálů by vyžadovala nejméně týden,
důkladné studium exponátů více než měsíc.
Petrovo město na Něvě
Palácové náměstí před Ermitáží se dříve jmenovalo Náměstí Mojseje Uric‑
kého (v letech 1918 – 1945), podle prvního velitele petrohradské ČK, na něhož
zde byl spáchán atentát. Uprostřed nesmírně rozlehlého náměstí stojí Alexan‑
drův sloup, postavený na počest vítězství ve válce s Napoleonem. Sloup je vysoký
padesát metrů a byl vytvořen z červené vyborgské žuly.
Nedaleko Palácového náměstí nalezneme kanál říčky Mojky. Na jejím nábře‑
ží můžeme navštívit dům, v němž prožil Alexandr Puškin poslední léta svého
života a v němž bylo zřízeno muzeum. Sem byl básník převezen po osudovém
souboji, který se odehrál na Černé říčce nedaleko města, a zde v domě téměř dva
dny zápasil se smrtí. Průvodkyní nám je drobná blondýnka, jež svými mírnými
gesty ukazuje na exponáty. V bílých až průsvitných dlaních hladí svazek klíčů.
Poněkud mi připomíná Olgu Larinovou, starší sestru Taťány z románu Evžen
Oněgin.
V uličkách poblíž Ligovského prospektu se nachází muzeum bytu Fjodora
Dostojevského. Slavný spisovatel v něm žil v posledních letech života a napsal
zde větší část nedokončeného románu Bratři Karamazovi. Ačkoliv se dům nalé‑
zá ve starší zástavbě a v okolí žili povětšinou chudí úředníci, které nesmrtelně
zachytil ve svých juvenilních povídkách, překvapí nás jeho šestipokojový byt
svým pohodlím a prostorností.
Velikou atrakcí pro návštěvníky nočního Petrohradu bývá zvedání mostů
(rusky разводка мостов). V jednu hodinu po půlnoci se na Palácovém nábřeží
shromáždí zvědavé davy, aby spatřily obřad nočních mostů. Tři hlavní mosty
vedoucí z centra (Palácový, Trojický a Litějný) se začnou pomalu zvedat, aby
byl umožněn průjezd nákladním lodím z vod Finského zálivu do ruského
vnitrozemí. Nikdo se dnes už nedozví, kolik osudů odnesla temná voda Něvy.
Často se stává, že Petrohraďané žijící ve vzdálenějších čtvrtích na protějším
břehu řeky či na blízkých ostrovech v zápalu noční zábavy tuto dobu pro‑
pásnou. Zůstanou tak uvězněni v centru města až do časných ranních hodin.
128
Jakub Kostelník
Petrovo město na Něvě
Dospívající mládež prý takto ráda omlouvá svůj pozdní příchod domů (rusky
петербургская отмазка).
Hlavní třídou města se stal velkolepě vystavěný Něvský prospekt. Spojuje
západní a východní část centra Sankt‑Petěrburgu. Je až příznačné, že na jednom
jeho konci nalezneme budovu vojenské admirality a generálního štábu ruské
armády a na druhém konci klášter svěcený jménem Alexandra Něvského. Spolu
s ním i Tichvinský a Lazarevský hřbitov. Jsou zde uloženy ostatky významných
kulturních osobností Ruska (Krylova, Dostojevského, Čajkovského a dalších).
Pro Něvský prospekt je typické, že na něm nikdy neutichá pouliční ruch.
I ve čtyři hodiny ráno zde můžete za bílých nocí spatřit milenecké páry, a proto
v tuto dobu nikoho nepřekvapí ani fronta před květinovým stánkem. V pozdní
noční čas je možné posedět v cukrárně a dopřát si nad ránem dort či zákusek.
Za sklem výkladní skříně lze pozorovat, jak kolem procházejí šťastní milenci,
alkoholem rozjařená mládež či pozdní osamělí chodci s pohledem zarputile
upřeným do dlažby.
Katedrální kostel svatého Izáka ohromí mohutností venkovních žulových
sloupů, okázalostí vyzdobeného interiéru, oslnivě zářícími ikonami a rozměr‑
ností mozaikové výzdoby. Mozaiky byly v petrohradských chrámech vytvářeny
především z praktických důvodů, neboť ve zdejším nesmírně vlhkém klimatu by
jiný druh výzdoby stěn zřejmě dlouho nevydržel.
Přes velkou okázalost chrámů a ostatních kulturních památek se neustále
vnucuje představa, že v jiných částech Ruska v té době měla obyčejná stračena
větší hodnotu než nevolníkova žena. A zbytek ruského národa byl nucen žít
v životních podmínkách dnes pro nás již nepředstavitelných. Snažit se pocho‑
pit Rusko znamená především procítit protiklady zdejšího života, které cizinci
mohou připadat rozumem nepochopitelné.
129
krajinomalb
Jakub Kostelník
ese
Stanislav Komárek
narozen roku 1958 v Jindřichově Hradci, přednáší na Katedře antropologie Fakulty humanitních
studií UK a Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK, původním
vzděláním biolog, procestoval řadu zemí Asie, což se odrazilo v řadě jeho esejů i románů.
Stanislav Komárek
Duše Orientu
C. G. Jung ve svých esejích o Indii zdůrazňuje, že indická duše (dodejme,
že i perská a zčásti i turecká) nevykazuje zdaleka tak výraznou polaritu ve
směru persona – stín i vědomí – nevědomí jako duše evropská. To, co pociťu‑
jeme jako „kultivované“, i to, co pociťujeme jako „primitivní“, se v ní pes‑
tře proplétá – i nejrafinovanější íránský intelektuál má v sobě cosi naivně
dětinského i spontánně samoprůběhového, i nejprostší venkovan v těch‑
to krajích má některé rysy uhlazenosti, uměřenosti a kultivovanosti, tak
vzdálené evropsko−selskému křupanství. Důvod je v zásadě nabíledni –
zatímco kultury Orientu rostly po tisíciletí, evropská, zejména zaalpská,
130
vybujela v nesmírně krátké době po povrchním zkulturnění barbarů z jiných,
importovaných zdrojů (proto její ohromná, „mladá“ vitalita i její zděšující ag‑
resivní prvky, nechávající rozpoznat pod tenkým nánosem polodivocha – úsloví
„škrábněte trochu Rusa a objeví se Tatar“ platí i mnohem západněji).
Orientální duše je jaksi kompaktnější, celistvější, v zásadě se tak trochu
„sama od sebe“ děje, myšlenky jsou nahlíženy a nalézány, ne pracně vymýšle‑
ny (druhý pól k tomuto světu představuje asi německá myšlenková usilovnost
a chtěnost). V Orientě, kde má městská civilizace a písemná kultura nedozírnou
tradici, nemá kronikářství a zaobírání se minulostí, neřku-li pak myšlenkou
pokroku, v dějinách téměř vůbec žádné místo a zejména v krajích neovlivněných
islámem představuje cosi naprosto mimo oblast veškerého zájmu – v nekoneč‑
ných cyklech se říše i lidé rodí a upadají, a zejména indická cyklicita světů i životů
je zcela všeobjímající (v tomto světě pochopitelně nemá individuum prakticky
vůbec žádnou cenu).
Pouze v Evropě, kde byl vývoj úžasně přirychlen importem myšlenek
nevyvinutých na místě samém (slibuje snad v delší budoucnosti černá Afrika či
Polynésie per analogiam vydat něco podobného?), má historiografie a sledování
historických trendů poslední dva tisíce let zřetelně směřujících k pokroku hmot‑
nému i duchovnímu nějaký význam a opodstatnění. Je to právě veliké energetické
napětí mezi personou a stínem a vědomými a nevědomými potencialitami v duši,
co žene či hnalo evropskou kulturu lineárně vpřed jako natažené pero (v Orientě
jsou oba tyto pojmové páry méně výrazné a v zásadě se příliš k popisu jeho duše
nehodí – pojmovost, napínající živou skutečnost na skřipec pojmové polarity,
je koneckonců cosi typicky evropského – „pojem“ je od pojmout, tedy chytnout,
uchopit, zajmout). Vzhledem k tomu, že tento proces vrcholil v 19. století, byl
i výbuch barbarství na jeho konci v podobě první a druhé světové války mimořád‑
ně strašlivý. Zdá se, že v další době se začíná velmi pozvolna naplňovat i Jungova
představa o tom, že pokud se Evropa sama nezahubí technickými přízraky, které
131
ese
Stanislav Komárek
Stanislav Komárek
Duše Orientu
Duše Orientu
vyvolá, nebude jí zbývat nic jiného nežli pomalu najet na „orientální“ model
duše s jeho větší „zakulaceností“ a komplexností, proti 19. století méně agresivní
a zároveň i méně „dospělý“ (celá řada pohybů se zdá velmi pozvolnou metamor‑
fózu v tomto směru naznačovat – plejáda dětinskostí a kýčů v komerčním umění,
pokles prestiže armády a lovu, ochranitelské tendence vůči zvířatům, hlad po
přeludech, též i po drogách a „Indii“ či tom, co si pod ní lid představuje atd.).
Indicko−íránská racionalita se zdá být zabudována jaksi do „hardwaru“ svých
obyvatel, do národního nevědomí, z něhož vystupuje třeba v podobě striktně
geometrických zahrad a zavodňovacích zařízení i celou organizací a strukturou
kulturní krajiny (obdobnou věc popsal Jiří Sádlo i z Koreje, kde je kontrast mezi
obsedantním racionalismem zemědělské krajiny vytvářené nevzdělanými vesni‑
čany a do očí bijící iracionalitou většiny promluv a vědomých počinů obzvlášť
markantní).
Výsledkem tohoto „zvnějšňování kolektivního nevědomí“ je nejen kulturní
krajina, ale i nejrůznější kulturní zvyklosti a tradice, rovněž už do „hardwaru“
přešlé (takto, jako postupnou dědičnou fixaci zvyků a zkušenosti opakováním,
si ostatně Darwin představoval vznik instinktů). I nevědomě aplikované zvyky,
obřady a zaklínadla (ale třeba i geometrie) účinkují, ale stávají se jaksi pokles‑
lými, nevědomě vykořisťovanými – Jung je nazýval na rozdíl od uvědomělých
symbolů idoly. V kolektivním nevědomí některých národů, například právě ori‑
entálních, je již napevno zabudováno to, co jinde musí být vědomě osvojováno
a udržováno, tak jako například racionalita v Evropě.
Orient je v mnoha směrech tělesnější a v zemi a hmotném světě zakotveněj‑
ší než Evropa a polární protiklad hmoty a ducha jako by zde ani nebyl. Člověk
zde není ve světě zakořeněn hlavou, ale jaksi celým tělem se středem někde
v útrobách. Ať už se jedná o indické tance či dervíšské seance v Istanbulu, svět je
zde prožíván komplexně a nesrovnatelně tělesněji. Seance „skučících“ dervíšů,
jimž jsem byl přítomen, představují komplexní způsob péče o lidské bytí
132
a po tisíciletí dolaďovaným a nesmírně promyšleným způsobem (opět z větší
části na úrovni „hardwaru“) regulují, kultivují a sublimují naráz nejrůznější
lidské potenciality, které by v neopečované formě (a při islámském vyhýbání
se alkoholu) hrozily nejednoho roztrhnout či vážně poškodit. Celá seance se
rozpadá v evropském kontextu do zhruba šesti disparátních prostředí a zde,
v Orientě, splývá na hodinu v jediné – je v tom namíchán kostel, tělocvična,
diskotéka (byť hudba je velmi kultivovaná), hromadný sex (byť celá seance je
zcela mravná, pouze Freudovi pohrobci cítí jisté podtóny), drogový dýchánek
(ovšem bez drog) a holotropní dýchání. Výbuchy vášně a svatého nadšení se
mísí s arabskými říkadly a mantrami (je nerozeznatelné, zda slabika húm byla
přejata z indické tradice, či samostatně vyvinuta – pokud různé tóny už svou
rezonancí upravují stavy duše, je to poslední pravděpodobnější), někdy ve
stylu našich dětských říkanek a rozpočitadel, které vlastně představují carmina magica v jejich nejpůvodnější podobě. Z „dětinskostí“ je odvozena i tradice
dervíšů tančících – dětské otáčení kolem své osy až do vlastního poloomdlé‑
vání je zde zkultivováno do půvabné procedury, která svými hábity s černými
plášti a vysokými čepicemi sahá až k perským mágům dávné předislámské
tradice. Barvité, přímo portmannovské sladění vířících černobílých sukének
s pohybem, či lépe řečeno strnulostí připomínající pohyb loutek, a zasněný‑
mi úsměvy v bledých obličejích s knírkem je ukázkou světů od našeho na míle
vzdálených.
Je to právě tradice súfiů, orientálních mystiků, která spojuje celý přední Ori‑
ent a integruje i všechny předislámské a mimoislámské složky, jsou v něm vždy
ozvěny panteismu, novoplatónismu a gnóze – nejenže není boha kromě Boha,
ale není vůbec nic kromě Něho (jednotlivé školy, taríky, súfismu se ovšem vždy
snaží vzbudit zdání pravověrnosti, aby odvrátily i tak stále hrozící pronásledování
ze strany islámské ortodoxie). Prostírá se zde svět vzdálený vší ortodoxní a nam‑
noze i rozumné exegezi koránu, hledající spásu ve smíření protikladů a jejich
133
ese
Stanislav Komárek
Stanislav Komárek
Duše Orientu
Duše Orientu
integraci v sobě. (Abú Sáid: Pokud mešita a medresa nejsou dokonale zpustošeny,
není naplněno dílo dervíšovo, pokud víra a nevíra si nebudou rovny, nebude ani
jeden člověk pravým muslimem. Sáhib: Veškeré mluvení o víře a nevíře dospí‑
vá nakonec v jedno: sen je jeden, ale rozdílné jeho výklady.) Vesmír nemá své
vlastní bytí, ale je jen zrcadlem, ve kterém se zrcadlí Bůh. S Indií spojuje dervíše
i snaha po odosobnění. Zatímco Turecko vždy bylo více či méně ortodoxní, je
Írán odnepaměti kolébkou herezí (Maní, ší’a – sice arabského původu, ale zde se
nejlépe ujala, bahá’í atd.) a v Indii pojem hereze už ani neexistuje – tolik myšlen‑
kových směrů tam bujelo a bují.
(Írán je obecně vzato charakterizován nejen herezemi, ale i vášnivou
duchovností a citovým vzepětím, touhou po proniknutí k božství se symbiózou
estetiky a náboženství, poezie a mystiky, erotiky a mystiky. Přes všechnu živost
a veselost má i ponurost ší’y s jejími černými obleky, mučednictvím a ambivalen‑
cí – dervíšství přechází plynule v žebráctví [jméno je od kmene derv, slovansky
dver, tedy dveře, o něž se dervíši při přecházení od domu k domu opírali – zna‑
mená tedy cosi jako „dveříš“], zbožnost ve farizejství, zdvořilost ve faleš. Ší’a na
rozdíl od sunny, prosazující v náboženských věcech všeobecný konsenzus, pro‑
sazuje monarchiální duchovní hegemonii, přenášenou v přímém pokolení ne
schopnostmi, ale světelnou substancí od Proroka přes viditelné imámy k nevi‑
ditelným. Potřeba nadlidí je zde veliká, i nad skutečným vládcem se vznáší jako
reminiscence na starý Írán aureola, záře – zarr, přenášená v rodině z pokolení
na pokolení.)
Asijské kultury představují konzervovaný konglomerát technologií i myš‑
lenek velice primitivních i velice pokročilých, časové rámce se zde překrývají
a vzniká jakási koláž archaického a moderního zdánlivě „bez logiky“, již lze jen
velmi obtížně rozplést. Velice hezkým příkladem jsou třeba tradiční cikánské
pohádky v ústech dnešních vypravěčů, kde na konci prastarého indického pří‑
běhu hrdina polije mrtvého draka benzinem, zapálí jej a s princeznou odjíždí
134
mercedesem vstříc kynoucímu štěstí. Přes všechno svázání tradic s minulostí
je život Orientálce podstatně otevřenější světu než život Evropana, právě víra
v kismet a osudová předurčení vůbec dává možnost vnější svět přijímat a neu‑
zavírat se před ním – typické hloučky bloumajících a postávajících mladíků,
vyhlížejících své kismety a životní šance za zdánlivě bezcílného potloukání,
jsou toho pěknou ilustrací (i ruské guljať znamená původně tyto expektační
procházky). Tato snaha čekat na divy a náhlé obraty ve stylu kouzelného star‑
ce či Aladinovy lampy, smíšená s naivní bezprostředností otázek, okamžitými
nápady a imaginacemi, je tím, co Evropana na Orientu tolik láká a děsí – je tu
otevřeno a citlivá chapadla duše čekají, až se jich dotkne první výběžek přichá‑
zejícího kismetu (neustálé evropské obavy ze špatných konců zde nenajdeme).
Takzvané „ruské“ kolo je ostatně vynález perský a na poutě přišlo až jako
poslední forma toho, co původně značilo kolo Fortuny, proměnlivost sudby
v čase.
Směrem od Malé Asie k jižní Indii přibývá nejen diverzity myšlenkové a tva‑
rové, ale i čehosi, co bychom mohli nazvat domestikovanost. Zejména jižní Indie
vyniká tím, co bylo naznačeno již dříve – je to společnost mírných vegetariánů
s výrazně delším tenkým střevem, než mají ostatní lidé, žijící kolektivisticky
a snášenlivě na malé ploše ve velkorodinách, které by pro Evropany byly zdrojem
stálého utrpení (právě mírná snášenlivost na omezených plochách, podmíněná
psychickými dispozicemi, nikoli nutně hloupostí, je to, co je nejtypičtější pro
lidské „domestikanty“ – i „divočejší“ populace lidí, třeba staří Islanďané, byly
velice agresivní a pomstychtivé i přes řídkost osídlení a drsné poměry). Jung vidí
i v tradičním mužském úboru indického jihu, připomínajícím poněkud dětské
plenky, znak infantilizace, nevýbojnosti a femininity. Ostatně orientální smysl
pro tělesnost byl v Indii kompenzován učením o klamnosti celého jevového světa,
o závoji mája. Není to vůbec náhodou – každá kultura ve svých učeních zdůraz‑
ňuje právě to, co je pro ni nesamozřejmé a co by mohlo upadnout v zapomnění
135
ese
Stanislav Komárek
Duše Orientu
(k vyvázání z tohoto samozřejmého objetí tělesnosti cílí také značná část jógy).
Na mysl přichází otázka, proč křesťanský svět se stejnou úporností zdůrazňuje
potřebu lásky.
Esej vyšel v knize Zápisky z Orientu, Dokořán, Praha 2008.
136
137
rozhovo
čtu italsky, porovnala jsem si cizí vydání s původním českým a zjistila, že Patrik
Ouředník sestavil knížku dobře – nakonec nejde výhradně po společenském
a politickém panoramatu. Z jeho úvodní poznámky vyplývá, že ke svému mapo‑
vání starého kontinentu potřeboval nějaký hlas, který čtenářům za oponou nasvítí
střední Evropu, a to se mu povedlo. Ohlas jeho výboru byl ve Francii skutečně
obrovský. A v Itálii, kde jde zatím o novinku, už vyšly kromě jiných recenze od
uznávaných kritiků Gianfranka Franchiho, a dokonce dvě od Michele Barboli‑
niho – v časopise Panorama a v deníku La Stampa. Na internetu někdo knížku
doporučuje Italům jako povinnou četbu.
Marie Zábranová s Bohumilem Hrabalem, květen 1995
Foto Tomáš Mazal
Rozhovor s Marií Zábranovou
Infinitiv byl pro něj objev
S paní Zábranovou, ženou básníka a překladatele Jana Zábrany (1931–
1984), jsme se sešli v pražské kavárně Slavia. Byla pečlivě připravena,
ukázala nám některé dokumenty a nad francouzským (2005) a italským
(2009) vydáním výboru z Celého života jsme se rozpovídali.
V porovnání s českým originálem Celého života je Toute une vie nebo
Tutta una vita výrazně útlejší. Není to škoda, když měl výbor ve Francii
takový ohlas?
Evropského čtenáře odlišují některé skutečnosti, do zahraničních vý­borů
se nedostalo tolik osobních věcí. Zpočátku jsem byla sice rozpačitá, ale
138
Kdyby měl být Celý život povinnou četbou v češtině, vybíralo by se dnes jinak?
Ne. Jak víte, deníky připravovali Dušan Karpatský a Jan Šulc. Já jsem byla takový
cenzor přes jména, aby nebylo ublíženo někomu osobně, zejména v případě lidí
ze soukromého okruhu – v literatuře neměli téměř žádnou roli, ale v Zábranově
životě ano, a on se o nich vyjádřil ostře – tak tam jsme plná jména nedávali. Mrzí
mě, že tady přetrvává podezření, že byly deníky „cenzurovány“ ideově. Nebyly.
Jsou v rukopise značně rozsáhlé a to, co se vynechávalo, byly náčrty, dvojver‑
ší o osmi až deseti podobách… Byla to jeho cvičení, pokusy, co verše unesou,
a nezdálo se, že je důvod, aby se jimi čtenář zabýval. Nebo pasáže opakující cha‑
rakteristické rysy doby, i když možná šlo o záměr. Takový prostor jsme neměli…
Snad jedné epizody je škoda, o tom, jak se Zábranův otec setkal v jáchymovském
vězení s nějakým Němcem, který prohlásil, že ho poznal, viděl ho prý v Hum‑
polci (Eman Zábrana spolu s dalšími humpoleckými občany byl zatčen a poslán
těsně před koncem války 9. dubna 1945 do vězení do Tábora). Tato jáchymov‑
ská situace je tragikomická ve svém vyznění – ve slovech „já za chvíli odjedu do
Německa, ale vy tady budete smrdět“… Neuvědomuji si, že by bylo vypuštěno
něco zásadního.
139
Rozhovor s Marií Zábranovou
Setkáváte se s oním podezřením ještě dnes?
Téměř v každé stati literárních kritiků se objevují domněnky o závažném krá‑
cení. Naposledy v jinak úctyhodné publikaci V souřadnicích volnosti. Znovu se
tady spekuluje, co všechno zůstalo zamlčeno a utajeno. To je podivná, umanutá
předpojatost. Kdyby si ti podezřívavci bez zaujetí přečetli ediční poznámku,
přesně by věděli, jak je Celý život sestaven! Před třemi lety režisér Aleš Kisil chystal
televizní film o Zábranovi, znovu jsem si při té příležitosti prolistovala originály
a ujistila se, že není nic, čím bychom se v tomto ohledu vůči čtenáři provinili.
Přetrvává hlavně domněnka, že jsme potlačovali jeho postoje k osmašedesátní‑
kům, což ovšem není pravda. Když byl po sestavení výboru Dušanem Karpatským
požádán o úvodní slovo Václav Havel, cítila jsem povinnost napsat mu dopis, že
nebude se spoustou věcí souhlasit, že se mu to nebude líbit – třeba Zábranovo
vidění některých chartistů, kteří předtím byli zapálení budovatelé…
Deníky jsou hodně obsáhlé. Jaký byl Jan Zábrana ještě? Tím myslíme, jak se
nevykreslil, na který aspekt své osobnosti třeba zapomněl?
Byl těžký introvert a deníky mu posloužily k tomu, aby se otevřel. S lidmi o sobě
prakticky nemluvil. Když přišel do nakladatelství, působil jako nejlepší společ‑
ník, veselý, vtipný, vždy dobře naložený, jenže nikdo nevěděl, že se doma čtyři
hodiny rozčiluje, že musí do redakce. Měl rád lidi, ale jeho osobnost byla nato‑
lik komplikovaná, že se to ne vždy sešlo. Někdy, když musel do Odeonu, chtěl,
abych vyšla ven ze své místnosti a otevřela dveře ke kanceláři, kam směřoval, aby
rychle proklouzl a nikoho nepotkal. Deprese měl, to bylo evidentní. Na čtyři dny
se dokázal zavřít do pracovny. Když překládal Bunina, psala jsem si někdy, jak
dlouho byl venku, ze čtyřiadvaceti hodin třeba tři hodiny… Jindy, když jsem při‑
nesla z Odeonu signál knihy připravené k vydání, nechala jsem mu ho v kuchyni
na stole a ráno jsem viděla, že jsou v naší novince vyznačené všechny chyby: byl
prvním čtenářem, který všechno vychytal. A když šlo o moji redakční knížku,
140
rozhovo
Infinitiv byl pro něj objev
Infinitiv byl pro něj objev
Rozhovor s Marií Zábranovou
přímo jsem se klepala, co tam zase najde. Stejně nesmlouvavě pátral po nedo‑
statcích i v hotových vlastních knihách. To byl ten jeho maximalistický přístup
k psanému slovu, téměř posedlost…
Když vyšel Celý život, mnozí byli v úžasu, měli dojem, že znali někoho úplně jiné‑
ho. Inu, zaplaťpánbůh, že ve skutečnosti nebyl tak neúprosný, že nezatěžoval
svým traumatem ostatní. Koneckonců z celého deníku je patrné, že to hlavní,
i před nejbližšími zakrývané, nosil v sobě – jak rozumět sebemrskačské reflexi
z roku 1976? „Co jsem dlouho, dlouho nevěděl, nebo si nechtěl připustit: že
hoře z režimu, v němž jsem nucen žít, je v mém případě jen přídavné hoře. Že to
základní je někde jinde, v něčem jiném. Daném, neodčinitelně daném. Ale láska
pochopila, že šlo o vraždu z hlouposti, z náhody, z poměrů – a zůstala láska.
Tam, kde by podle logiky měla být nenávist. Matko.“
Z Celého života dnes mimo jiné čteme silný pocit izolace. Jak to bylo doopravdy?
V sedmdesátých letech někdy chodil k Bedřichu Fučíkovi, kterého si nesmírně
vážil, o svátcích do rodiny přítele z mládí, malíře Pavla Sukdoláka. Psal si pra‑
videlně s Antonínem Přidalem. Jinak mu zůstali František Jungwirth a Miloslav
Žilina, s těmi se vídal častěji. Ale pak už neměl skoro nikoho. Nechodil jen tak
na společenské návštěvy, zdálo se mu, že se náš svět natolik a tak nenapravitelně
změnil, že není důvodu, aby to s někým někde probíral. Jistěže v tom hrála roli
i otázka důvěry…
Jan Zábrana si také dopisoval s Josefem Škvoreckým. Co nám prozradíte
o korespondenci, kterou teď připravujete k vydání?
Připravuje ji Michal Přibáň, ale čteme to samozřejmě oba. Každý asi zase začne
dumat, jak to bylo s detektivkami a s Prezydentem krokadýlů, to se tam vine tako‑
vým zvláštním způsobem, že nevíte, co si myslet. Fakt je, že kdykoliv Zábrana
někoho kryl, vždycky jsem to věděla. Tohle byla spolupráce. Korespondence to
141
Rozhovor s Marií Zábranovou
obráží trochu komickým způsobem: Zítra přijď v deset, budu tady sám, k obědu
si dáme něco studeného… Praktické vzkazy: Zavolej, budu to brát na třetí zna‑
mení… Taky taková detektivka. V dopisech z let, kdy už byli každý někde jinde,
Škvorecký v Kanadě, Zábrana v Praze bez jakékoli zkušenosti s životem venku
v cizině, je ale určitá osamocenost obou dvou. Sama jsem zvědava, jak to lidi
přijmou.
Jste opět tím „cenzorem přes jména“?
Když na kamaráda, kterého Pepík také znal a měl rád, Zábrana v dopise nadává,
že špatně umyl talíře, když u něho večeřel a občas i přenocoval. Je otázkou, jest‑
li to tam nechávat, to rozhořčení či vztek, že blízký člověk stárne, selhává… Ale
jinak se žádný cenzurní problém s dopisy nekoná. Edice mimo jiné vyjasní určité
omyly: tvrdilo se, že někdo byl u toho, když Škvorecký přepustil Zábranovi svůj
nápad dětské učebnice angličtiny, a že to nakonec musela být ruština, aby knížku
někdo vydal. A proto tedy Zábrana jakožto překladatel z ruštiny udělal „pokrýva‑
če“. To jsou dvě různé věci. Vyšla dětská knížka Táňa a dva pistolníci, ale učebnice
zamýšlená Škvoreckým se nikdy nerealizovala.
Jaká jiná korespondence ještě čeká na vydání?
Závažné jsou dopisy Josefa Jedličky, to jsou téměř eseje, měly by vyjít samostat‑
ně. Dopisů od jiných je několik stovek, někdo se pokoušel o ediční přípravu, ale
nějak z ní sešlo. Možná že s odstupem času budou jednotlivé hlasy svedeny do
jednoho řečiště, mohly by odrazit náladu intelektuálů za normalizace.
Co z literárního odkazu Jana Zábrany čtenáři ještě nemohou znát?
Poněkud smutná záležitost: někdo má rané básně a jeho korespondenci
z raných let. Všichni víme, že v denících je velká mezera. V Celém životě máme
první, ještě humpolecké deníkové záznamy, a pak je obrovská pauza, když přišel
142
rozhovo
Infinitiv byl pro něj objev
Infinitiv byl pro něj objev
Rozhovor s Marií Zábranovou
do Prahy, když už byli oba rodiče odsouzeni, a uvězněni. Těžko uvěřit, že si
tehdy nepsal deník. Byl zvyklý nosit v kapse maličký notýsek, do něho si psal
poznámky a náměty a později je zpracoval do souvislého textu. Možná by o tom
„prázdném“ období býval věděl Jungwirth, kterému velice důvěřoval, našlo se
v jeho pozůstalosti leccos. Ale zmíněná korespondence z raných padesátých let
by mohla to vakuum alespoň částečně vyplnit, i kdyby se kvůli odlišné formě
nedostala do deníku. Údajně jsou v ní zajímavé postřehy o poezii, o vlastním
psaní… Zrovna teď by mohla posloužit při přípravě chystané knihy juvenilních
Nápěvů.
A povídky? V Pandoře nedávno vyšla dosud nepublikovaná povídka Princ
karneval.
Zbytek nevydaných povídek, všechny jsou časově z cyklu ze smaltovny, bychom
s Janem Šulcem rádi přiřadili k už realizovaným Sedmi povídkám, ale někdy jsou
to fragmenty. Když jsem je teď prohlížela, brala do ruky, zjistila jsem, že je v roce
1970 měl Zábrana na stole a sám s nimi chtěl něco dělat (svědčí o tom jeho
poznámka u jedné povídky „Přepsáno v roce 70“). Nebo na papírech ze smaltov‑
ny, na kterých jsou povídky napsané na stroji a opravované tužkou, se najednou
objeví propiska – tou psal mnohem později. Mimochodem v den svých padesá‑
tých narozenin uvedl mezi výčtem přání, co by chtěl ještě stihnout, právě tento
cyklus.
Ale největší malér je sbírka Havran. Havrana si někdo vypůjčil, na poslední chví‑
li, když jsem se chystala do Itálie. Nemyslím si, že jde o úmyslné zatajení. Třeba
jsme na sebe zapomněli, nezavolali si. Naposledy měl Havrana k dispozici Jiří
Trávníček, když sestavoval Jistotu nejhoršího. Údajně mají někteří sbírku v počí‑
tači, snad celou. Ale jak k tomu přišli? Když jsou z generace o dvacet třicet let
mladší? Tady můžete vidět, že Havran skutečně existoval [viz obrázek na stra‑
ně 145, pozn. red.].
143
Rozhovor s Marií Zábranovou
Zábranovi čtenáři vědí, že mluvíte o posledním čísle z Utkvělých černých ikon,
o pásmu, které se dále rozrůstalo. O kolik by byl Havran delší proti publikované verzi?
To by nebralo konce. Pro mě ta sbírka existovala v krabici jako tvrdé kartičky
s jednotlivými verši. Všechny začínají infinitivem. Šlo o princip, ke kterému defi‑
nitivně dospěl. Infinitiv byl pro něj objev, který mu umožňoval dostat do básně
konkrétnost, skutečnou pachuť i jas života. Honza Šulc říká, že to byla rukavice
hozená sobě samému. Zkoušel, kolik takový postup unese a kam až dojde. Byla to
nedokončená, otevřená stavba, jeho babylonská věž… Co máte rádi vy?
rozhovo
Infinitiv byl pro něj objev
Z básní hlavně Stránky z deníku. A zajímalo by nás, jestli jim říkal sonety, nebo
ne, protože to v Celém životě, když se o nich vyjadřuje, kolísá…
Mluvil o nich jako o sonetech a sám pro sebe si je chránil… Spíš se rozčilo‑
val, že ho někteří osočovali kvůli přesahům, že prý to žádné sonety nejsou.
On si za nimi stál. Šlo mu o to, aby se i v tomto přesném útvaru vyjádřil ne­omezeně.
Je báseň Negalantní konverzace rozhovor biologického otce s biologickým synem?
To je chtěná interpretace. Už jsem o tom slyšela. V době, kdy báseň sepsal, potkal
mladého hocha, který mu ukázal vlastní verše a s jehož matkou se v dávné minu‑
losti intenzivně stýkal… Snad to byla Dark lady, ta, co krásně malovala…? A jako
by šlo o tohle: Ty bys klidně mohl být můj syn a já tě tady musím trochu poučit. Dá se to
takhle vidět? Mladí kluci s verši chodívali, měl k nim hodně laskavý vztah. Tedy
ne k těm, co lítají s pěti sbírkami po nakladatelstvích, ale k mladým ostýchavým
hochům – asi v nich viděl sám sebe. Takhle mohla vzniknout Negalantní konverzace. Chcete-li, něco docela jiného bylo na setkání fatální: pro oba bylo konečné,
chlapec zemřel dřív než Jan Zábrana. Jednou nebo dvakrát po chlapcově smrti
přišla jeho sestra…
144
145
Rozhovor s Marií Zábranovou
V šedesátých letech jste pracovala ve Světové literatuře (díky ní jste poznala
svého muže). Jak na tu éru vzpomínáte? Domníváte se, že je Světová literatura
dnešními literárními časopisy dostatečně nahrazena?
Mám pocit, že ji ani nahradit nejde, protože se úplně změnila ta půda. Vždyť
tehdy nebyly možnosti, jak se dostat třeba k zahraničním časopisům, k novinkám!
Obstarat si západní novinky, tituly nikoli ze socialistického tábora, bylo docela
dobrodružstvím. Dnes to ten pel už nemá, každý si opatří, co chce. Světovka žila
z materiálů obstaraných přes Dilii, ale také cestou neúřední, jak jezdili do ciziny
tehdejší „obchodní cestující“, kteří Světovce fandili a nebáli se… A protože měla
věci, které jinde u nás nebyly, byla nezastupitelná. Měli jsme velice fundované
recenze, které měly usnadnit knižní vydání. Nevím, jak dnes lidi chodí třeba do
redakce Souvislostí, které o Světovce uspořádaly besedu: k nám ale tehdy chodili
nejlepší lidé, kteří chtěli překládat, protože nechtěli nebo nemohli publikovat
vlastní věci.
Taky bylo trochu komické, že ke konci slavné éry Světovky (po vynuceném
odchodu Jana Vladislava) jsme byly v redakci samé ženské. Vzpomínám si, jak
k nám na Florenc 3 jel ráno Josef Hiršal tramvají s nějakým překladem, já seděla
vedle něj a bála se ho a on tím havraním hlasem povídá: „Tak co? Do šití, do
šití?“
Neroste v té dnešní kypré půdě i hodně plevele?
Dobrá literatura dnes nemá tak široké publikum. Světovka měla náklad i dvacet
pět tisíc, možná i víc, ale asi proto, že cosi suplovala, byla to tehdy jediná tako‑
vá škvíra. Já nelituju, že dnes už není, dnes by snad ani neobstála. Nešli jsme
například tolik do odborné hloubky, nebyli tak otevření, jak to umožňují dnešní
poměry, i když se většina překladatelů a komentátorů snažila polemizovat s reži‑
mem, zabíhala do filozofie i do politiky.
146
rozhovo
Infinitiv byl pro něj objev
Infinitiv byl pro něj objev
Rozhovor s Marií Zábranovou
Sledujete současnou českou literaturu? Co vás z ní zaujalo?
Z pochopitelných důvodů se snažím znát českou memoárovou literaturu. Právě
čtu Klímovo Moje šílené století. Nekašírované jsou Klimentovy Tři žíně. Ještě jsem
se nedostala k Devětaosmdesátému Petra Pitharta, knížku už jsem si obstarala. U vět‑
šiny autorů knih tohoto žánru vydaných v posledním dvacetiletí je naše nedávná
minulost vymezená dvěma milníky: druhou světovou válkou a více než čtyři‑
cetiletým temnem po roce 1948. Objevuje se téma viny a svědomí, spoluúčasti
a individuální odpovědnosti. Žádná obezlička, žádná pohodlná tlustá čára.
Mezi prozaiky se mi líbí Jan Balabán. Někdy mi přijde, že mu tam trochu chybí
spontánní náboj, který byl v jeho prvních knihách, ale čtu ho poctivě, koupím si
každou knížku. Pak mám ráda Tomáše Zmeškala, i když říkají, že je manýrista…
Podle mě je to dobré a jemné, jiní do těch velkých témat doslova bouchají, že se
to málem nedá číst. Z poezie sleduju Jirouse, ocenila jsem Čerepkovou a vůbec
věci z Torstu… S poezií je to těžké. Pokaždé si v A2 přečtu kritiku Jana Štolby,
a ten umí spolehlivě vybrat verše, které člověka odpudí, že si pak už recenzova‑
nou knížku nekoupím. Ale dovede mezi snůškou banalit nalézt opravdu krásný
jeden verš – to je kritik!
V devadesátých letech, po zániku nakladatelství Odeon, jste pobývala k Itálii.
Proč jste se rozhodla po Listopadu „emigrovat“?
Když jsem několik let redakčně dělala italskou literaturu ve Světovce a později
v Odeonu, tak mě po roce 1989 prostě lákalo zkusit něco z druhého konce: od
nás ven. Měla jsem v Itálii pár známých, výtvarného umělce Achilla Perilliho,
letitého přítele Jiřího Koláře, a Angela Ripellina. Velkou podporu mi přislíbi‑
la Fernanda Pivano, žačka Cesare Paveseho a propagátorka americké literatury
v Itálii. Otiskli jsme ve Světovce její dá se říct první větší recenzi o beatnicích
a o drogách. Ještě před listopadem 1989 jsem v Praze spolupracovala na přípravě
konference o Magické Praze Angela Ripellina. S kulturním radou dé Marianacim
147
rozhovo
z Italského kulturního institutu jsme na sklonku osmdesátých let sestavili první
soupis českých překladů italské literatury. Nezakrývám, že Řím pro mě navíc
znamenal určité osobní východisko. Nesla jsem těžce, jak se po vydání deníku
zpochybňovala Zábranova osobnost. Také jsem cítila, že se to tu začíná ubírat
směrem dál od kultury.
Jak vzpomínáte na své italské působení?
Mohli jsme najednou dělat věci, na které si ti předchozí netroufli nebo je to
nenapadlo. Velkou událostí byla v r. 1998 v jednom z nejvýznamnějších staro‑
římských paláců (Palazzo Barberini) výstava českého moderního umění, které
vévodila prezentace koláží Jiřího Koláře. Připravil ji Jiří Machalický. Jindy Italy
fascinovala technika grafických listů Jiřího Anderleho na jeho samostatné
výstavě. V roce Velkého křesťanského jubilea, kdy se každá země chtěla v Římě
148
149
Rozhovor s Marií Zábranovou
prosadit, jsme si doslova vydobyli prostor pro nádhernou výstavu z gotických
sbírek na Moravě – Poslední květy středověku v proslulém Benátském paláci…
A skvělé bylo zapojení žáků italských základních škol do hnutí Stonožka (Na
vlastních nohou) založeného a šířeného v Evropě Češkou žijící v Oslu paní
Bělou Jensen. Ta zařídila českým dětem ze Stonožky setkání s papežem Janem
Pavlem II. U všeho jsme se snažili podat pomocnou ruku, vyjít vstříc. V příznivé
polistopadové atmosféře se podařila spousta akcí na různých místech v Itálii,
stali jsme se známějšími.
rozhovo
Infinitiv byl pro něj objev
Nebyl odchod do Itálie taky trochu satisfakce za to, že jste nemohli cestovat?
Nešlo o odchod, byla to chuť něco dokázat. V Itálii jsem byla v šedesátých letech
dvakrát na měsíčním stipendiu od italského státu, v tomto ohledu jsem nešla do
neznáma.
Dodnes mi ale vadí, že Zábrana nemohl vycestovat jiným směrem než na Východ.
Tam ho pustili. Kromě Ruska nebyl nikde jinde, proto mu někteří říkali, že má
tu azbukovou duši. První rodilý mluvčí, s kterým mluvil anglicky, byl Ginsberg,
který si dělal legraci, že Zábrana mluví tak, jak je to napsáno ve slovníku. Slovní
zásobu měl ale ohromnou, díky své fenomenální paměti.
Zábrana byl typem věčného nespokojence. Co mu naopak dělalo radost?
A s čím byl nejvíc spokojený – třeba jako překladatel?
K těm obyčejným věcem: rád se smál – kuriózním historkám, inteligentním vti‑
pům. Miloval staré filmy, které viděl v mládí, často o nich mluvil. Tančila jedno
léto viděl snad sedmkrát. Do kina se navzdory své uzavřenosti často vypravil
s dospívající dcerou Evou. Měl rád vánoční idylu, zdobit stromek, vyjít jen tak do
vylidněných vinohradských ulic, pěšky z Malešic na náměstí Míru k Ludmile…
Jeho literární lásky, autoři, které překládal, jsou známí: Babel, Bunin, Pasternak,
Pilňak, Mandelštam, v mládí Jesenin. A z angličtiny Graham Greene, Ferlinghetti,
150
151
Vraťme se k nim ještě jednou. Vyjádřil se o nich Jan Zábrana nějak? Vybroušený
styl zápisů dává tušit, že s budoucím čtenářem nejspíš počítal…
Za prvé: my jsme o nich vůbec nevěděli. Že je má a v tak upravené formě, mi řekl
čtrnáct dnů před smrtí a současně vyslovil přání, aby se vydaly. Jakým způsobem,
o tom se nevyjádřil, ale řekl několik jmen možných editorů: Karpatský, Justl,
možná ještě dvě. Ještě za jeho života jsem se na deníky šla podívat do jeho poko‑
je. Ani jsem přesně nevěděla, kde jsou! Byly zabudovány v knihovně za několika
řadami knih. První četba byla těžká i pro mě. Potom se o „modrých sešitech“
doslechl Josef Škvorecký, chtěl je zaslat. A přímo proti našemu bytu v paneláku
postávali na chodbě divní chlápci. A ještě horší byly anonymní, vulgární, obsa‑
hově neopakovatelné telefony pozdě v noci. Asi nás měly zastrašit. Hlavní starost
jsem měla o deníky: bylo mi jasné, že jim přikládal největší váhu z toho, co udě‑
lal, co chtěl říct.
Pavel Sukdolák mi pomohl, ve dvou velkých krabicích je z Malešic odvezl a ukrý‑
val až do roku 1989, kdy jsme se rozhodli je nacyklostylovat – celé – a začít je
zpracovávat. Velkým iniciátorem knižního vydání v Torstu byl právě Jan Šulc,
Dušan Karpatský vybíral ukázky do Literárních novin.
rozhovo
Corso, Stevens, Sylvia Plathová… Zcela osobité místo zaujímalo u něho Conra‑
dovo Srdce temnoty, překládal ho především pro sebe. Netroufám si říct, co měl
opravdu nejraději, pořád četl, nic mu neuteklo. Mnohé je vidět v denících.
každé skříňce hřebíčkem přitlučené kapesní hodiny. Různé. Hlídal na nich čas
po vteřinách. Než došel od první skříňky k další a pak ke stolu, ke svým stránkám.
Marie Zábranová (roz. Leskovjanová)
Vystudovala bohemistiku a rusistiku, jako třetí obor italštinu na Filozofické fakultě
UK. Od roku 1962 pracovala jako redaktorka v revue Světová literatura, od roku 1970
v nakladatelství Odeon. V letech 1993–2000 působila jako kulturní atašé na českém velvyslanectví v Římě.
Připravili Ondřej Hanus a Jonáš Hájek
Uvažoval Jan Zábrana ke konci života o nějaké nové sbírce básní?
Samostatných básní měl málo, všechno už promítal jenom do deníků. Byl hrozně
unavený, překládání ho vyčerpávalo. K počínající nemoci se nehlásil. Dokončo‑
val jako poslední věci Ferlinghettiho, Plathovou. U té sestavil seznam, komu ji
poslat, až vyjde. Padesát jmen. Nad oběma knihami vrcholil jeho zápas s časem.
Měl maličký pokoj, přes celé dvě zdi skříňky s knihami, pracovní stůl a gauč. A na
152
153
fotogaleri
Lucyna Sikora
Narozena 16. března 1976 v Českém Těšíně. Po absolutoriu tamního pol‑
ského gymnázia vystudovala obor dějiny umění na Jagellonské univerzitě
v Krakově a posléze i architekturu na VUT v Brně. Nyní pracuje jako archi‑
tektka v Brně.
K fotografování ji přivedl otec, velký nadšenec amatérské fotografie.
Poměrně dlouho zůstávala věrná kinofilmu, později přešla k digitálnímu
formátu.
Zaměřuje se hlavně na detaily, drobné výřezy skutečnosti, pokouší se zachy‑
tit plasticitu architektury, hru světla a stínu, a to i na těch nejbanálnějších
předmětech. Dříve se věnovala také aranžovaným zátiším, v současnosti
dává přednost neupravované realitě. Dokumentuje své postřehy z míst, jež
navštívila nebo jsou pro ni něčím výjimečné. Své objekty vybírá spontánně
a intuitivně, prostřednictvím jejich odrazu se snaží zaznamenat vlastní
pocity a dojmy. Velmi obdivuje fotografické dílo brněnského rodáka Viléma
Reichmanna.
Fotografie jsou pro ni niterné zážitky, pořizuje je pouze pro své potěšení,
nevystavuje. Jediná „veřejná“ prezentace její tvorby se odehrává na konci
každého roku prostřednictvím novoročenek pro nejbližší přátele.
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
Repetice
Opakování struktur. Rytmizovaný prostor. Některé s fotografií Lucyny Sikory mi
připomínají fraktály. Nebo dvě zrcadla naproti sobě stále znovu a znovu se v sobě
odrážející – nekonečná dostředná repetice. U jiných si vzpomenu na konvergentní
vývoj anatomie zvířat žijících ve stejném prostředí – na opakování tvarů těla u zcela
nepříbuzných živočichů dlouhodobě žijících shodným způsobem. Asociace jsou to
nahodilé, vkusem a profesí podmíněné, povahu zde otištěných fotografií ale snad
vcelku vystihují.
Čisté tvary zachycené v různých materiálech (i to, je-li přiznán či ne) působí bez
ohledu na kontext stejně či velmi podobně. Motiv, který by mohl být považován za
banální či triviální, ožívá v sousedství obdobných struktur nalezených jinde – nale‑
zených nečekaně, invenčně, s hravostí… Ostatně to je vždy jedním z hlavních kouzel
jakéhokoliv souboru ve srovnání s jednotlivou fotografií – kouzlo dialogu, popírání
či potvrzování se.
-pč-
164
165
welesův výtvarmí
Jan Chaloupek
Energetické pole s tvary odhalených siločar
Malířský povrch přetvořený v energetické pole s tvary odhalených silo‑
čar je charakteristickým znakem díla Jana Chaloupka, který ve složitosti
scény nebo v redukci formy nachází možnosti pro zkoumání charakteru
i míry tvaru. Variace motivů jsou nepřetržitým prohlubováním výchozí
formy, obecných míst malířských rysů, kde i minimální pohyb dovádí
zdánlivou jednoduchost k výtvarnému zemětřesení. Chaloupek napří‑
klad v nahromadění černě, ve svérázné amorfnosti skvrny nachází smysl
tvaru. Nebo je způsob obrácený: jasnou myšlenku tvarové přehlednos‑
ti vnáší do pulzující stavební skvrny obrazu. Uskutečněno na bělobě
podkladu, více rovnoprávné, přesto neutrální strany v dialogu krajních
mezí chromatických hodnot. Bílá získává potřebnou aktivitu skrze vib‑
raci dominantní černé hmoty, obzvláště z přímosti rukopisu, postupu
vypisování a malby díla spojeného s psychogramovou spontánností.
Na první pohled by se mohlo říci: i s procesem přítomným v narůstání
skvrny zrozené malířským automatismem. Téměř paradoxně se cesta
zpředmětnění formy může vyčíst i jinak: s výchozím místem na racionál‑
ních premisách. Exaktnost geometrizované formy, křivka organizovaná
do spirály, s víceméně zpřítomněným pravidelným rytmem. Volnost je
spojena s pořádkem, zákonitosti se poznají v tvarovém bujení, v nekli‑
du nepředvídatelného existují pravidla malířského chování. Ta ovšem
v Chaloupkově umění vůbec nejsou omezujícími faktory, spíše se stávají
mírou stylu, mírou malířovy osobnosti výrazu. Kompoziční logika je
sledována od prvního tahu v obrazu, vyplývajícím z promýšlení, vzniká
ale v urychleném chodu gesta, s průběhem uctívání počátečních tahů.
Křivka spojených grafismů, jejichž dotyky vytvářejí plochu s viditelný‑
mi stopami pohybu. Poukázání na jádro, nebo v konečnosti vzdalování
se od něho. Ve výměně centrifugální a centripetální síly. S důležitostí
světelných úderů. Samotné jádro je místo maximálního záblesku, kde
166
je i tečka dostatečná pro plnost kumulované světelné energie, podstaty obsahu
abstraktního obrazu. Tvar kruhové, eliptické nebo rozšířené siluety, kontury
zopakované v tkáni hmoty nebo rozjařené neočekávaností vztahů vzniklých pro‑
plétáním konstruktivních linií. Pevných až k monumentální dojímavosti, ale i s
odvážným způsobem občasného rozbíjení monolitní jednoty obrazu. Záseky do
spirál, rozdělování, zhuštěnost znásobených linek, nuancování černého k prů‑
hlednosti šedi vedou do sugerované prostornosti, pobídnuté i častou diagonální
pozicí spirály nebo formy pořadí paralelních kruhových pásů. Objektivnost geo‑
metrizovaných tvarů, u kterých není vyloučena asociativnost organického. Jako
doslovnost obsahové vitality, výtvarným přetvořením utkaná i do nepředmět‑
nosti tvaru. Existujícím v prostoru běloby, potentní v možnosti pohybu mimo
fyzická omezení pole. Rám je hranice, a například spirála, jako směr, se šíří do
nekonečna. Ve střetnutí definovaného a teoretické otevřenosti formy stává se
obrazem kontrolované fantasknosti i pitoresknosti řádu. Ve snaze o zdrženlivost
se octne i kaligrafická malebnost písmene, slov i příhod. Ovšem v přeneseném
smyslu. Vytušené jsou krásy v syntéze tradice a osobní náchylnost k harmonii,
prezentované vlastní eruptivností výrazu. Výlet ke kaligrafickému je náhodný,
protože Chaloupek tvoří bez kalkulování. Podstata, nadšení a talent vedou jeho
ruku. Tímto způsobem obohacuje architektoniku popisu a čerň subtilním opat‑
rováním tónů, přísnost kompozic zušlechťuje šarmem skicované lehkosti kresby.
Hmotnost barvy je pojata minimalisticky, sotva se dotýká plátna, nebo zabírá
každé jeho zákoutí. S reliéfností a plošností barvy emanačního světla formálního
elementu, kontinuity Chaloupkova opusu. Světlo identického a rozlišného, exis‑
tujícího v bělosti papíru, v záhybech spirál, v probleskování tektoniky skvrn a v
rozkládání koloristického žhavení. V malířství silných emocí, nezredukovaných
do koordináty banálního, nese Chaloupkova tvorba výpovědní notu, svěžest hle‑
dání a v každé částečce vysokou úroveň umělecké senzibility.
Prof. Stanko Špoljarič, hlavní kurátor Umělekého pavilónu, Záhřeb, 2005
167
Žádná slova pro světlo
v překladech Darmo-šlapa
SIGRID BAURMANN
Stromausfall.
In der Wohnung des Nachbarn
spielt jemand Klavier.
Výpadek proudu.
Ze sousedního bytu
je slyšet klavír.
překladatelská hu
překladatelská hu
Haiku z www stránek Deutsche Haiku-Gesellschaft
HUBERTUS THUM
Abendsonne.
Jemand tritt ein
ohne anzuklopfen.
Večerní slunce.
Kdosi vstupuje
bez zaklepání.
MARTIN BERNER
diese Nachtigall
sie meint mich
Tento slavík
ten míní mě
168
169
Haiku z www stránek „Deutsche Haiku-Gesellschaft“
Žádná slova pro světlo
170
Žádná slova pro světlo
ANDREA D’ALESSANDRO
ROSWITHA ERLER
Vaters Motorradjacke
nach 50 Jahren
wieder auf Tour
Schlaflos –
auf dem Kissen neben mir
Mondlicht
Taťkova motorková vesta
po padesáti letech
zase na cestách.
Nemohu spát –
na polštáři vedle mě
měsíční světlo.
MICHAEL DENHOFF
ANGELIKA WIENERT
keine Worte
für das Licht, das
mich streifte
Am Hoftor
berühren sich
zwei Linden
Žádná slova
pro světlo, které
se mě dotklo.
Na vratech statku
se dotýkají
dvě lípy.
171
překladatelská hu
Haiku z www stránek „Deutsche Haiku-Gesellschaft“
překladatelská hu
Haiku z www stránek „Deutsche Haiku-Gesellschaft“
Žádná slova pro světlo
ANGELIKA WIENERT
rennen
konnte ich im traum
rennen
běžet
mohla jsem ve snu
běžet
172
173
2
2
Manhattanské sonety
Most már mindig mögöttem áll. Ha éppen
Už navždy bude se mnou. Když zrovna
Irok valamit, vagy járok, beszélek –
rozmlouvám, někam jdu, něco jsem
Přeložil Edgar Engelschlaeger
1
1
Azt hittem, nem bírom tovább, elég –
Myslel jsem si, že už nemůžu dál –
New York forró belében, mint a vak
jak slepce, jenž tápe, mě vezl vlak
Élúsdi kúsztam lenn, a föld alatt.
metra útrobami New Yorku – a nad ním pak
Akkor kinyílt a manhattani ég.
strašný pás nebe nad Manhattanem vstal.
A Nyolcadik Sugárút peremén
Na kraji Osmé Avenue nás (mě
Álltunk – én és még kilencmillió
a devět miliónů lidí) nalezla
Ember – s mert halni rossz és élni jó,
chvíle; a že je dobré žít, smrt zlá,
Szólani kezdett ez a költemény.
to všechno začalo růst do básně.
Azt hittem, nem bírom tovább, elég.
Myslel jsem si, že už nemůžu dál.
A négert néztem és az állami,
Dav sledoval jsem: černoch, policista –
Rendúröket s nem birtam állani,
nemoh jsem stát, když ten pás vyvstal,
De iszonyúan nagy volt ez az ég –
když strašný obraz toho nebe vstal.
Ezért a földre ültem s állati
Tak sedě na zemi, nehnuv se z místa,
Szerényen felnéztem az égre még.
s pokorou zvířete jsem na něj hleděl dál.
174
Mint udvarias titkosrendúr, szerényen
napsal,
Vár. Nem sürget. Zsebében az ítélet.
jak tajemník, jenž věrně listy rovná,
De int, nem siessek. Be kell fejeznem
nehnutě čeká, verdikt někde v kapsách.
Ezt a verset?... Bólint. Tessék csak, mondja.
Kyne mi však, ať nespěchám. Smím dopsat
Ráér. Tapintatos. Nincs sürgús gondja.
tento verš? Kývne. Ale prosím, říká.
Amerikába elkísért, s mi ketten
Je tak taktní. Nenaléhá. Co nás Amerika
Most már nem válunk el. A Bermudákat
přijala, jsme spolu. Spíš bych řekl do psa,
Nem láttam még. Sem Havannát. Nem
že mě opustí. Ještě na Bermudách
félek, jsem nebyl. Ani v Havaně. Strach mě míjí,
De idegesít kissé ez az állat. –
pode mnou je však nejistá půda.
Tud rólam valamit. Azt, hogy még élek.
Něco o mně ví. To, že ještě žiji.
Ezért, vállamon át, szórakozottan
Proto mě občas přes rameno nutí
Néha ezt mondom: „Mindjárt“. Vár
říct roztržitě: „Hned.“ Dál čeká
nyugodtan.
bez pohnutí.
175
překladatelská hu
Sándor Márai
Sándor Márai
Manhattanské sonety
Manhattanské sonety
3
3
Cabrini núvér és a betegek,
sestra Cabriniová a nemohoucí,
Talán a vihar jön, talán a halál,
Snad přijde smrt, snad přijde pouhá bouře,
Kik lázasan ezt a szentet imádták. –
kteří vášnivě ctili tu světici.
A sors tajtékos, mint az óceán.
tak osud pění víc či míň jak moře.
Nyugtalanok a Central Park rigói,
V Central Parku poskakují vrabci,
A görög, aki látta Greta Garbót,
Řek, jenž Gretu Garbo, jeden z mála
Sápadtan járnak a portoricói
tajně činí spikleneckou práci
Amint vásárolt egy szenteltviztartót.
viděl, jak kropenku si kupovala.
Ósszeesküvúk. Kire haragudjak?
Portoričané. Ke komu hněv cítit?
A bérgyilkosok gügyögni is tudnak.
Nájemní vrazi taky žvaní, i ti.
5
5
Ha nincsen haza, minek hazajutni?
Nemáš-li vlast, tak proč se nazpět vracet?
Az édes mulatt lány haja most lángol,
Vlasy krásné mulatky teď planou,
Ha nem szeretlek, miért haragudni?
Nemiluji-li tě, nač čas hněvem ztrácet?
Mintha szikra pattogna a hajából.
jako by jí jiskra proskočila hlavou.
Aki meghal, rögtön mind nyájasabb,
Tomu, kdo zemřel, hned všechno zkrásní,
Megy egy olcsó hajó a Szűz Szigetre,
K Panenským ostrovům se levná loď vleče,
Az akasztott száján szérad a hab.
oběšenci pěna hned schne z dásní.
De a négerek nem alszanak este.
černoši ale nespí, když je večer.
Az élúk kancsin néznek, mint a részeg.
Živí křivě civí, jako by se opil.
Van már nyugdíjuk és fürdúszobájuk,
Už mají důchody a sprchové kouty,
Valami történik, amit nem értek –
Děje se něco, co jsem nepochopil.
És ájultan ülnek a földalattin,
sedí v metro s bezmocí těch, kdo léčí
Mint a sclerosis multiplex, e vad kin
sklerózu multiplex, a v její křeči
Mert ringatnak, mint szeretúm s anyám,
vždyť mě milenka či matka docela
Görcsében, úgy remeg kezük s a lábuk.
se bolestí jim nohy, ruce kroutí.
Az Atlantis a Csendes-óceán.
kolébá Atlantský a Tichý oceán.
Már én nem sem emlékszem anyám hajára,
Už si nevzpomínám na matčiny vlasy.
Azt hiszem, barna volt. De elfeledtem.
Měla snad hnědé. Má paměť je však pustá.
4
4
Több néger már haragszik Afrikára,
Čím dál víc černochů na Afriku naříká si,
A nagy tavak. A lomhán vad folyók.
Velká jezera. Řeky se vpřed valí.
Nyitott szájjal alszanak, önfeledten –
spí tu, o sobě neví, otevřená ústa.
Núnévú fúriák, a hurrikánok.
Orkány se jmény žen – Erínyí.
A priapikus felhúkarcolók.
Mrakodrapy jako obří faly.
Vagy kancsítanak, mint a nyúgös gyerek,
Nebo jak ufňukanci šilhají a lenoší,
A nagy taxiban a hippi leányok.
Hippie dívky v taxíku, jenž míjí.
Elfáradtak attól, hogy négerek.
znavení skutečností, že jsou černoši.
A földalattin alvó négerek.
Černoch, v metru pospí si.
A madár a kínai mosodában.
V čínské prádelně zas spatříš ptáka.
Edgar Allan Poe s mind a részegek.
Edgar Allan Poe a všichni opilci.
A magyar, aki énekelt a bárban.
Maďar, jenž si v baru zahulákal.
A telehold a Battery felett.
Před Battery úplněk do tmavé noci.
A sápadt kutyák s a hindu apácák,
Mnišky hinduistky a bledí psi,
176
177
překladatelská hu
Sándor Márai
Sándor Márai
Manhattanské sonety
Manhattanské sonety
6
6
A jószagú, a jóízű, a dús –
ta lahodnost, ta vůně a ta krása –
Értsd meg végre, ez az én óceánom,
To je můj oceán, pochop to konečně,
Júniusban érik ilyen fehérre,
a zrání v červenci je pak obílí
Ez a hullámzó s mégis kúkemény
ač tvrdé jako kámen, vlnobití
Mint köldököd körül a sima hús.
jak kolem pupku kruh hebkého masa.
Valóság. Nincs egyeben a világon,
podobné bytí. V tomto světě, cítím,
Csak a világ. Kicsi, de az enyém.
mám jen svět. Malý, ale patří mně.
Sok földet, vizet megjártam azóta,
Prošel jsem mnohé země, mnohá moře proplul,
Lásd, ez az én Atlantiszom a mélyben,
Hle, v hlubinách je moje Atlantida,
Most megismertelek: te vagy Európa.
teď vím, kdo jsi: vzpomínám na Evropu.
Ez a vihar az én sorsom üvölti.
svůj osud slyším výt v bouři ne bez lític.
Az én cápáim engem rágnak széjjel,
Mým žralokům mě sežrat vydá,
Hogy ne maradjon rajtam semmi földi.
ať ze mě pozemského nezůstane nic.
Ez a hullám, melynek porzik taréja,
Tato vlna, její hřeben pěnící
Nekem hozott hírt Grönlandból, Japánból,
mi přinesla zvěst z Japonska či Grónska.
Minden rögtön értelmes, ha nincs célja.
Náhle vše chápeš, v čem už není cíl.
Az óceánban otthon vagy akárhol –
V moři jsi doma všude, byť i troska –
Otthon vagyok, s most megmossa a lábam
jsem doma, teď v svém labradorském proudu
Hideg vízzel a labradori áram.
smáčím si nohy, cítím jeho chladnou vodu.
7
7
Tested ismerús, mint egy titkos térkép,
Tvé tělo je mi jako tajná mapa známé,
A melled, mint a toscanai halmok,
toskánské vrchy vidím ve tvých ňadrech,
Mint germán templomablak, szemed
(1961)
modř očí – okna na germánských
chrámech,
mélykék,
Homlokod mögött gótikus kalandok.
gotických dobrodružství má tvé čelo nádech.
Csipúd hullámos, mint a part Bretagne-ban,
Tvůj bok se vlní jak bretaňské břehy,
Ágyékod fodros, bodros vízesés.
na bedrech Švýcar kadeřavý vodopád.
Svájcban lüktetnek így a vizek és
Klín vždy se bude Neapoli podobat –
Öled úgy tárul, mint Nápoly, ha nyár van,
v létě se otvírá za stejné něhy.
A hasad, mint a magyar búzakéve –
Břicho snop maďarského obilí:
178
(1961)
179
překladatelská hu
Sándor Márai
Vladimír Šrámek
Identita
Auto zajelo k obrubníku a spustilo všechny
čtyři blinkry. Řada aut, čekající na zelenou,
přicházející v dlouhých intervalech, se ještě
více zpomalila a Karel postranním okénkem
vnímal nenávistné pohledy řidičů, kteří se chtě
nechtě museli překážejícímu autu vyhnout.
Karlova pozornost byla ale upřena právě na
opačnou stranu. Ve výklenku činžákových
dveří zahlédl stín, jehož křivky mu byly mile
povědomé. Nemusel ani zatroubit, bylo
jasné, že je očekáván a sledován, neboť se
vzápětí Barbora odlepila od omítky, přešla
pár kroků přes chodník a vzala za kliku pro
spolujezdce. Posadila se beze slova a ani
nesundala černý klobouk s širokým okrajem.
Dívala se sveřepě dopředu a Karel nezazna‑
menal sebemenší pohyb, když jí položil dlaň
na koleno.
180
„Mám zařadit jedničku. Nebo dvojku?“ Karel
jemně pohnul Bářiným kolenem dopředu
a zpět, ale žádné reakce se nedočkal.
„Možná… bys měl zařadit zpátečku,“ sykla
neočekávaně Barbora a najednou se mu
podívala zpříma do očí. Karel neodpověděl,
zařadil teď už doopravdy a drze se natlačil
zpět mezi popojíždějící auta.
„Kde máš věci?“ zeptal se.
„Na výlet s milencem potřebuju všeho všudy
dvoje kalhotky, kreditku a pas,“ dotkla se
Bára kabelky, která byla přeci jen více napě‑
chovaná než obvykle.
„Ty v tom máš i pyžamo?“ pokusil se o žert
Karel.
„Hele, radši to obrať, když na to nemáš…,“
a Karel jen taktak Barboře zabránil, aby ne‑
vystoupila za jízdy. Naštěstí skočila zelená
„Těšíš se?“ prohodil jen tak do vzduchu Karel
a vzápětí své otázky litoval.
„Nevím,“ řekla podle pravdy Bára, „ještě
nikdy jsem s milencem nejela na služební
cestu.“
„Bude to fajn…“ prohodil nadějně Karel, ale
Bára odmítla nabízenou povrchnost akcep‑
tovat: „Jak pro koho…,“ ale dovětek, který
jí v tu chvíli prolétl hlavou – „přeříznuta
v Řezně“ – radši nevyslovila.
„Hele, Báro, to jsme mohli pěkně zůstat oba
doma a o společném víkendu si nechat jen
zdát…,“ nasupeně vyprskl Karel a tentokrát
Barbora jemu položila dlaň na stehno, po‑
sunula ji trochu výš a smířlivě řekla: „Jsem
jen z toho trochu nervózní… opravdu to
dělám poprvé. Takhle oficiálně…,“ a Karel
přidal plyn v náhlém návalu mužné pýchy.
Vyjeli z města a zamířili výpadovkou na
Regensburg.
„Necelé tři hodiny jízdy,“ slíbil Karel a Bar‑
bora se pohodlně rozvalila na sedadle. Ruku
nechala položenou v řidičově klíně.
Trvalo to o půl hodiny méně, než předpoví‑
dal Karel. Přejeli před Dunaj a Karel zabočil
do postranní ulice. Zaparkoval přímo před
hotelem, který působil skoro domácky. Tři
patra, nenápadný vchod. „Znám to tady.
Bude se ti to líbit,“ dodal a vyndal z kufru
šramot
a peugeot zabočil na čtyřproudovku, kde už
šlo všechno snáz.
velkou sportovní kabelu. Ostře kontrastovala
s Bářinou kabelkou, ale tato asymetrie byla
jediná, jaké si kolemjdoucí na jinak souměr‑
ném páru mohli všimnout.
Vešli společně do vestibulu a Karel přistoupil
k recepci. Postarší chlap v saku zvedl hlavu
a usmál se. „Ti dva se jistě nevidí poprvé,“
projelo Barboře hlavou. Karel sáhl do kapsy
a položil na desku dva pasy.
„Frau und Herr Mácha,“ řekl dobrou němči‑
nou. Barbora udiveně nadzdvihla obočí.
„Ja, zwei Nachte,“ pokračoval Karel, půjčil
recepčnímu kreditku a vyfasoval klíče od
pokoje 316. Společně nastoupili do výtahu
a až zde se Karel na Báru podíval: „Je to tak
jednodušší,“ navrhl Karel řešení, ještě než
nastartovala. To ji zarazilo.
„…Jednodušší?! Poslouchej, tys ze mě
šmahem udělal Olinu…!“ a oba se zarazili,
protože ve stísněném prostoru výtahu za‑
znělo jméno Karlovy manželky jak hrozba.
„Jednodušší,“ ještě jednou výhružně zasyčela
Barbora a zmlkla.
Vystoupili ve třetím patře a šestnáctku našli
po delším tápání ve slepých chodbách. Karel
padl na postel, Barbora vyčkávala.
„Pojď sem,“ natáhl Karel paže, a když Barbora
nereagovala, stáhl ji k sobě na lůžko sám.
Zprvu nereagovala, ale postupně roztála.
„No, osladím mu to později. Po návratu,“ roz‑
hodla se také pod vlivem toho, že bloudění
suché Karlovy ruky pod její blůzkou začínalo
fungovat. „Jsem já… ale,“ jen s námahou se
181
182
ni zkoumavě podíval. Pak vstal, opásal se
prostěradlem, vzal Bářin pas a jak jemenský
šejk vykráčel z pokoje. Měl na chodbě chvíli
nutkání počkat za rohem a pak se jako by nic
vrátit. Jenže něco mu říkalo, že by to na něm
Bára poznala. A tak nakonec tuto lákavou
možnost malého podvodu zavrhl, pokrčil
rameny a zmáčkl tlačítko výtahu.
šramot
pokoušela Bára soustředit na svoji uraženou
ješitnost pod bubnovou palbou fyzického
vzrušení. Cítila, jak začíná stoupat do dlou‑
hého kopce. A s každým krokem byl vzduch
řidší a řidší… Najednou se ale neočekávaně
zastavila, oddychovala na stejném místě
a nemohla se hnout ani vzhůru, ani klesnout.
V tom jí bránila Karlova manipulace s jejími
nejcitlivějšími místy. Uběhly nekonečné dvě
minuty…
„Dost. Dost!“ odstrčila Karla a ten překvape‑
ně přestal.
„Co… co se děje?“ nechápal.
„Nemůžu… nemůžu se milovat na cizí pas…“
Barbora se posadila a otočila se zády.
„Ale… hloupá,“ Karel se ji pokusil jemným
manévrováním opět vmanipulovat pod sebe,
Barbora se ale vysmekla.
„Ne, nepůjde to… já to vím,“ dodala smířlivěji.
„A co mám dělat? Teď v deset večer…“
„Jdi dolů… jdi dolů a přiznej se,“ a na důkaz,
že to myslí vážně, sáhla do kabelky a podala
Karlovi svůj pas.
„Blázníš?“ vyjevil se Karel.
„Jdi… jinak…“ Ne, nebyla v tom slově vý‑
hrůžka, spíše naléhavá prosba. Karel se na
„Byl jsi tam? Opravdu?“ zeptala se Bára tiše,
když se asi po čtvrthodině vrátil.
„Byl,“ suše konstatoval Karel.
„A co říkal? Co říkal?“ Bára si představila re‑
cepčního a začervenala se.
„Co by povídal…“ Karel neměl moc chuti na
vysvětlování. Místo toho se opět snažil Báru
položit do horizontální polohy.
„Ne, počkej, co říkal?!“
„Ale nic… mávl rukou a s převahou si na mně
smlsnul, když slizce utrousil: „Ach ja, natür‑
lich… wenn es hilft.“
Kupodivu to Báře opravdu pomohlo, aby
začala znovu stoupat…
183
telegrafické recenz
Martin Skýpala
PSÁT O NĚKOM, KDO BYL
Novou sbírku Václava Daňka Kolibří výlety (z jednoho do pěti) vy‑
dalo letos nakladatelství
Akropolis, a to ve spo‑
lupráci s českým PEN
klubem, u příležitos‑
ti autorových osmdesátých naroze‑
nin. Sympaticky vypravená kniha, kte‑
rá díky svému kolibřímu formátu
snadno najde cestu do leckteré kapsy, ob‑
sahuje básně vzniklé v rozmezí let 1974 až
2009.
Autor sám v poznámce uvádí, že ve sbírce
spojil do souborů drobné básnické formy
evropské a japonské a „oba múzicky poněkud odlišné přístupy a podněty k básnickému
vyjádření (…) se pokusil sblížit a společně
ubytovat“, s tím, že „tyhle malé formy odjakživa určovaly obsah, a nikoli naopak“ a že „s
postupem mediální žvanivosti až magneticky
přitahují“.
Výsledkem je kniha, která postupně od
jediného verše buduje svůj mikrosvět
z drobných postřehů až aforistického
rázu k celkům nepřekračujícím rozsah
šesti veršů. Ke slovu se tak dostanou
mj. ritornely, haiku, madrigaly i tanky,
přičemž mnohé se blíží ke zrýmovaným
aforismům, zatímco jiné vstřebávají do‑
zvuky avantgardních poetik, což vytváří
místy sice chaotickou, ale jinak docela
184
sympatickou směs postřehů, postojů,
anekdot a miniatur.
I tento postup s sebou ovšem přináší
mnohá dilemata. V poezii sice platí,
že méně je více, místy ale ona omezení
mohou být pro text až přehnaně krutá,
nedovolí mu „doříci se“ a místo toho mu
vnutí jakousi neblahou křeč. Tyto přípa‑
dy je poté vhodné zachytit a odfiltrovat,
což se v této knížce vždycky nepodařilo.
To je případ především prvních dvou
oddílů, tzn. cyklů jednoverší a dvojverší,
kde čteme například, že „i láska už je
ohrožený druh“ nebo „o čecháčkovské louži
vědí už i oceánisti / že to není republika
ale moře závisti“. Nad podobnými
přehmaty však mnohý čtenář mávne
rukou. Udělá to možná o to raději,
když se v knize zaleskne jednoverší
typu „spi děťátko spi apokalypso“, anebo
tam, kde víceveršové „hřiště“ autorovi
dovolí vpustit do textu další rozměr,
a najednou narazí na velice pěknou,
čistou věc, i když se jedná jen o po‑
střeh, jako například „projektil z války
/ na řetízku pod krkem / dcerušce sluší“.
Ve chvíli, kdy zazní osobnější tón,
třeba i ironicky, podobně jako v pří‑
padě uvedeném výše, lze s premisou
uvedenou v poznámce autora souhla‑
sit. V takových místech se knížka čte
nejlépe.
Glosy veršem s podtitulem
Kroužení brněnského básníka
Miroslava Holmana vyšly
v edici Masarykovy univer‑
zity Srdeční výdej. Z biogra‑
fické poznámky lze vyčíst, že
autor se narodil v roce 1938
a dosud publikoval výhradně v nakladatelství
Vetus Via, kde mu vyšly dvě básnické sbírky
a povídka. (Na internetových stránkách to‑
hoto nakladatelství lze však nalézt přesnější
informace prozrazující, že básník publikoval
již v 70. letech v samizdatu.)
Glosy veršem jsou členěny do tří částí, z nichž
úvodní Hra na křídla je vlastně jen jakýmsi
prologem ke dvěma rozsáhlejším celkům
Kroužení a Kroužkování. (Básně Kroužení jsou
dostupné na internetu.) Jinak druhý a třetí
oddíl dávají tušit, že v nich básník do sbírky
zařadil dva snad původně samostatné celky.
Pohled do knihy samotné odhaluje zralé psa‑
ní, bez zbytečných kliček (glosy), mířící od
jedinečného k obecnému, a tedy i dost často
od hmatatelného, pozorovatelného a mate‑
riálního k nehmotnému, myšlenému a také
duchovnímu: „Pod dýmem z podzimních cigaret
/ stromy hru končí / vidí si do karet / Složeny listy
na hromádce / Kibicem byl jsem při tom krátce
// Glosami semtam skáču / do řeči V řeči hráčů“
(Kibic, s. 20).
Hráčem je potom často autor sám, když v bás‑
ních nechá hrát sama slova a na samé hranici
kalambúru přivádí nakonec často do textu
osobní nebo spirituální téma. Dobré verše,
které rytmicky jen zvoní, občas zradí rým
možná až příliš očekávaný, což v kombi­naci
s archaizujícími prvky, především slovosled‑
nými inverzemi, vytváří zvláštní, poněkud
nepříjemný kontrast s jinými, vydařenými
básněmi: „Co slovy vidím matné jest / Ó zřetelnosti doteků! / Tu dlaň Tu ret Tu v oku pěst / Prst
do ran Bohu člověku “ (s. 19).
To se však nestává často, pravidlem pro tuto
sbírku je spíše originalita, hravost a místy
i jistý příznak humoru, což potěší obzvláště,
autor pracuje s tématy pojímanými jinými pa‑
teticky: „Do chrámu vstupuji po částech / Z chrámu vycházím celý / Eh ještě na schodech se trhá stech
/ a už se dělím/ na pondělí“ (Nedělní, s. 18).
Vcelku jsou básně nejlepší tam, kde staví
právě na takovém kontrastu, tj. vysoké
téma – nízký styl, anebo tam, kde se autor ne‑
chá „přemoci“ inspirací, jako v básni Rajhrad
(s. 22): „… Je neděle a bude září / Minulost – není
/ Zbývá stáří / a rajčata / a zahrádkáři.
V závěru už není knížka tak přesvědčivá, ale
i tam se dají najít zajímavé básně (Podzim
básníků, Paběrkář havran). Sbírka Miroslava
Holmana si díky nim udrží působivost až do
konce.
Leoš Bacon Slanina (nar. 1946)
je autorem sbírky nazvané Básně roku 6 s podtitulem mezi dvěma papeži (Nakladatelství Ši‑
mon Ry­šavý, Brno 2009). I to je
sympatická knížka. Bohémský
způsob zpracování (jednotlivé
básně jsou půleny, leckdy v rámci strofy,
zarovnány na střed a neprošly jazykovou
úpravou), přináší při četbě drobné obtíže,
ale autorovo publikum je jistě hravě pře‑
koná. Však také Ivan Wernisch v úvodu ke
sbírce píše: „Říká se o něm, že je bohém, / a to
poslední svého druhu, / navenek však nepůsobí
dojmem člověka rozervaného. / Hlavní atributy: pejsek, dýmka, mírný úsměv. / Rozšafný
dobromyslný muž.
185
telegrafické recenze
Přesto četba jeho básní není snadná. Přede‑
vším proto, že se vlastně jedná o záznamy
(všechny básně nesou dataci, ale kniha nemá
chronologické řazení) traumat rozesetých
v relativně krátkém období a psaných vnitř‑
ním jazykem, který jako by měl velice úzkou
vazbu na samomluvu: „O čem / si vlastně /
šeptáš / věčně se zpovídající / marně hledající /
tápající / v krajině / v lánu obilí “ (s. 12).
Je to jazyk cyklický, rád se vrací k tématům,
motivům, verše přecházejí z jedné básně do
druhé, významy se nabalují a zase rozplývají,
skutečnost střídá představa, vzpomínka,
jistě je tu přítomna dávka nostalgie, loučení
s druhou bytostí, vědomí, že „Život se nezastaví / čísi smrti / pádem / či skokem / život běží dál
/ v proměnách času / jen možná/ trochu z kraje /
noční chmury“ (s. 20).
V básníkovi je dost rebelství, neochoty při‑
stoupit na jeho hru: „… naivita současného dne
/ pohár bolehlavu / nenávist etnik / Proč bych se
měl omlouvat / vím / něco o páté koloně / odporném potu / alchymie slov / rovná se / každodenní
nesmyslné skutečnosti / i ty jsi byl někdy podveden“
(s. 21).
A je tu ovšem také kritický odstup od světa,
v němž „(…) Šifra Mistra Leonarda / se stává /
praštěnou skutečností“ (s. 36). Wernisch v úvo‑
du upozorňuje na to, že Slaninovy verše
jsou „volání bez vykřičníků“ a „otázky bez
otazníků“. Autor sám v závěru knihy píše:
„Psát o někom, kdo byl, / je stejně bolestné jako ty
básničky, / co nedonesu domů. / A přitom jde jen
o to zachytit krásu / vyznání, pláč, / vítr té knihy
to nechtěl.“
186
Písňové texty Marka Brod­
ského (nar. 1959) pro praž­
skou skupinu Nahoru po
schodišti dolů band v letoš‑
ním roce vydalo nakladatel‑
ství Galén. Kniha vedle nich
obsahuje také krátkou před‑
mluvu Jiřího Černého, diskografii skupiny,
fotografickou přílohu a rozhovor, v němž
autor mj. říká: „U textů mám pořád pochybnosti
a rozpaky, jestli mají vyjít knižně, když jsou vlastně vymyšlený pro písničku a tvoří tedy jen padesát
procent konečnýho ,produktu‘. Aspoň to tak cejtim
– na papíře má bejt báseň…“ Brodský také hovo‑
ří o svém obdivu k básním J. H. Krchovského,
písním V. Třešňáka (a také Rolling Stones,
Patti Smith, Boba Dylana aj.), což myslím
dobře ilustruje rovinu, v níž se pohybují také
jeho texty.
Pěkné je na nich, že se zpravidla obejdou bez
zbytečných gest, jsou příjemně „anti-poetic‑
ké“, nepostrádají nadsázku a vtip, čímž obo‑
hacují výchozí situaci vědomého outsiderství
o ironický odstup od světa a také od sebe
samotného: „… už se blbě učím nový kousky /
hlavu těžkou, lehký spaní / játra tvrdý jak tejdenní
housky / mozek měkkej, jak mámino stlaní.“
Takový už je bigbít, s ničím si moc hlavu
neláme, hlavně aby to šlapalo a přimělo
dostatečné množství těl k pohybu. To, co
odlišuje knihu Marka Brodského od většiny
podobné produkce, je, že jeho texty dávají
smysl a míří někam k poetice Suchého:
„Jede paní do lázní / na sebe si cestou něco koupí
/ jede paní do lázní / veze si poukaz, veze si
roupy…“
Nahoru po schodišti (…) nezapřou jistou
spřízněnost s jinými šedozónními kapelami
80. let. Nejsem žádný znalec, ale napadá mě
třeba Hudba Praha, která mj. zhudebňovala
i básně (např. již zmiňovaného J. H. Krchov‑
ského), obzvlášť když čtu verše jako: „Ty
prázdný cimry mě zas dostanou / ponožky už zase
trochu páchnou / zase spálím hrnec s vitanou /
a pak jdu všechno spláchnout.“
Jiří Černý poznamenává: „Když tu teď mám
Markovy texty osamělé, bez hudby i veršů, které
psali pro jeho band jiní, líbí se mi ještě víc. Kvůli
autorově neskrývané slabosti, pocitu trapnosti
a studu, kvůli jeho přiznanému podílu na všem,
co vidí a co bez vzteku a nenávisti, s osvobozujícím
i sebezničujícím humorem rýmuje.“
Inu i tak lze na knížku pohlížet. Podle mě se
však jedná o publikaci určenou především
fanouškům a příznivcům skupiny. Zbavena
své decibelové hudební opory a odkázána na
ticho jsou slova v textech najednou obnaže‑
ná, nesvá v poněkud nepřátelském prostředí,
a ne vždy jsou schopna se s touto „nefér změ‑
nou poměrů“ vypořádat.
Třetí básnická sbírka Tomáše
T. Kůse (nar. 1978), vydaná na‑
kladatelstvím Dauphin, přináší
verše komorního ladění. Spižírna
je knihou mapující elementární
básnické orientační body. Je to
svět rodinně intimní, ale sou‑
časně nevlídný, tím spíš že do hry vstupuje
bilance, a ta je, jak jinak, neradostná: „houpe
hlavu v křesle // županu přivykl jak lžíce kaši
/ a býti svící / naučil se doutnat / ale nehořet //
houpe hlavu v křesle // plánuje / kam uskočí očím
chlapce / který uměl vstoupit / mezi slunce a list /
a pouhým sklem / zapálit svět“ (skanzen, s. 57).
Mluvčím, či chcete-li subjektem básní, není
však autor sám, ale jakási kolektivní postava:
„tu postavu / odposlouchal / z různých jazyků /
napsal a nechal jít (postava I., s. 21). Je to muž,
kterého jeho žena „odvalí“ (s. 20), který „sedí
a hlídá návštěvy“ (s. 14), je to „po bradu přikrytá
postava“, která „než zhasne lampu / ještě dlouho
zírá slepě do stropu / s rukama poslušně na peřině “
(V Olšinách 7, s. 15) a která žije jen o víkendu:
„…nechat to tam / nedojedené obědy / manželky
skloněné nad dřezy // nechat to tam / a schody brát
zas po dvou“ (před zápasem, s. 39).
Titul sbírky lze vnímat ve dvojím významu.
Spižírna je kromě místa, kterému se obětu‑
jeme, také prostorem, kam ukládáme zásoby,
tedy i prostorem naší paměti. Kůs v zásadě
uskladňuje na jednom místě vzpomínky, po‑
dobně jako lidská paměť, v knížce se objevují
základní momenty lidského života, otázky
soužití se ženou, vědomí konce a Spižírna je
pokusem konzervovat chvíle, které by jinak
skončily v zapomnění. Ne nadarmo se v jed‑
né z básní mihne‑nemihne Ivan Diviš, byť jen
jako přízrak a téměř učebnicově: „… kompletní
Diviš nacpaný v jedné igelitce“ (mrtví živým,
s. 36).
Celkovým dojmem vycházejícím z knihy je
bezvýchodnost, vedoucí v budoucnu téměř
jistě k výrazovému hloubení, byť hloubení na
poměrně malé ploše. Básně jsou to zajímavé
a téměř nikde nejdou pod laťku, pokušením
autora je být až příliš instruktivní a nenechat
čtenáře dojít k vlastnímu závěru (pozdní
příchod, s. 25). Bylo několik míst, kde jsem za‑
slechl vliv Petra Hrušky (např. v básni havárie,
s. 24), to však může být dáno jen obecnou
platností popisované situace. Vše je přetave‑
no v autonomním v pojetí autorově a titulní
báseň sbírky v knize odemyká prostory,
jejichž prozkoumání stojí za několikeré čtení
navíc. Více se ­nehodí prozrazovat.
187
telegrafické recenze
Dvaadvacetiletý Ondřej Ha­
nus je mj. redaktor velice zají‑
mavých internetových stránek
(www.sonety.blog.cz), věno‑
vaných tradičním básnickým
formám, především sonetům
a villanelám. Jeho sbírka Stínohrad (Weles, Brno 2008) přináší však víc než
jen jejich pasivní nápodobu nebo autorův
čtenářský deník. Je to kniha, ve které se setká‑
vají všechny silné stránky i slabiny mladého
básníka hodného toho označení.
První sympatický rys je autorův vypjatý for‑
malismus. Nestává se tak často, aby současný
básník začal ze všeho nejdříve psát sonety,
je to totiž forma, která se snadno rozplyne
v samoúčelnosti, ve svých vlastních dějinách
a nedovolí autorovi přinést nic nového. Co
však je pro někoho omezením, může být pro
Hanuse výhodou. Pomáhá mu přitom druhý
typický rys začínajících básníků – radost ze
slova.
Slovo hraje u Hanuse první housle. Je nejvíce
zkoušeno, zatíženo, a to jak hledáním v mi‑
nulosti, tak novotvořením. A jestliže „hraje“,
potom jde samozřejmě v první řadě o zvuk:
„v nečinno hroužen, pozamykán / pod jařma věr se
188
chýle / v jeden ráz nikde, v druhý nikam / těkávám
jako chvíle“ (Náběh k ­zastavení, s. 20).
Člověk má až pocit, že se ocitl v něja‑
kém neogotickém snu, napomáhá tomu
i temná motivika, rétoričnost veršů
a dramaticky vypjaté ladění básní. Snad
by toho bylo příliš, kdyby v knížce vinou
neustávajícího hledání nezbyl čas pro
nacházení, ale ve Stínohradu se už blýská
na lepší časy – jako např. v básni Silice
(s. 79): „křenu kopr – tak povahy tu trčí /
v blízku, vrostlé, plné žahajících silic / jsi-li /
osiko, také tak k větru, k pojímání smrčin? //
palčivost, oči slzí nad šťávami / člověk, česnek
/ obojí zamává mi / než nad ­posledním řezem
hlesne“.
Mám ke knížce jen jednu skutečnou vý‑
hradu, a tou je její rozsah. Zdá se mi, že
prvotině by slušela uměřenost, pokud
jde o množství zařazených básní. Kdyby
jich bylo o deset méně, sbírce by to vůbec
neublížilo. Bez uzardění bych obětoval
např. Pohřební věnec sonetů, v jehož básních
rezonují motivy i myšlenky rozeseté i na
mnoha jiných místech v knížce. I tak je ale
Stínohrad pozoruhodný debut slibného
autora.
189
recenz
recenze
KAM
DOSAHUJE TMA
Miloš Doležal:
Bodla stínu do
hrudního koše
THYRSUS
Praha 2009
Miloš Doležal mapuje svůj rodný kraj
v okolí Háje u Ledče nad Sázavou vy‑
trvale. Od básnické prvotiny Podivice
(Arca JiMfa, 1995) přes další své sbírky,
soubor fejetonů České feferony (Atlantis,
2000) až po zde recenzovaný soubor črt.
Činí tak umanutě i uhranutě, idealizuje
(nikoliv však přespříliš), ale také přesně
pojmenovává, je expresivní i zklidněně
pozorující.
Bodla stínu do hrudního koše jsou knihou
o mizení a odcházení. Samotáři z pasek
umírají a s nimi se ztrácí něco podstatné‑
ho, rozpouští se poslední kry charakteru
tohoto krabatého kraje, změněného
plynoucím časem stejně jako před lety
zaplavením želivskou přehradou. Už
lze jen „nahazovat do prázdna“. Snad pro
tu definitivnost mizení jsou Bodla stínu
knihou tak sevřenou a ucelenou.
Krátké texty jsou básnickými črtami –
portréty svérázných lidí, Doležalovi stačí
jen malý prostor pro to, aby obraz „ožil“,
aby čtenář k postavám získal vztah. A tak
sledujeme defilé postav, které nejsou ani
zesměšňovány, ani adorovány: strejka
Rýdlů s devíti životy („Kdepak, to můj
dobrej anděl, všude se mnou chodí“), varha‑
ník Karlos se siderickým kyvadélkem,
190
přezkoumávající Peklo, chlupodravec
Vošický s oficínou obnovenou po
čtyřiceti letech, učitel Josef Kopecký,
sedávající pod lípou s knězem Josefem
Toufarem, Slovák Karolko, „proměně‑
ný“ v opilosti v havrana, staromládenec‑
ky elegantní Karel Roček, hospodská
Tonička, nechávající chlapy v hospodě
u pípy odcházejíc na houby, a konečně
Olinka Pejšková, žijící na své samotě bez
elektriky.
Je zajímavé srovnávat portréty stejných
postav z různých knih. V Českých feferonech je jedna z klíčových postav, Olina
Pejšková, vylíčena ve zkratce, a i přes
zjevné outsiderství vyznívá její portrét
vlastně celkem idylicky, včetně zdrob‑
nění jména na Olinku. V Bodlech stínu
do hrudního koše je obraz expresivnější
a plastičtější. V kapitole Olinka je přitom
vyprávěn stejný příběh o správce střechy
a text z Českých feferonů je z převážné
části doslovně přejat. Upraveny jsou jen
drobnosti a přidáno jen pár vět, jenže
právě ty původní momentku mění v bo‑
lavý portrét… „Olina byla odložena v břevnovském nalezinci. Nechtěné dítě služky
a mladého hejska, synka pražského právníka.
Adoptovali ji venkovští manželé. Po několika
letech pražská matka přijela do kopců pro
dospívající Olinu. Nechtěla s ní. Zůstala.
Rodiče dochovala. Trčí tu, vlčice. Jednou jsem
se jí ptal: ‚Olino, a proč jste se nevdala?‘ – ‚Jo,
chodil za mnou jeden, Standa Maršík z Čejova, rodičům se pozdával, už nám pomáhal na
poli. Na jaro jsme domluvili vdavky. V zimě
dostal chrlení krve…“ V textu o strejkovi
změnil Doležal oproti textu z Českých
feferonů jen pár vět, změnil však jeho
název ze Strejka a anděl na Mrcha (myšleno
poleno vylétnuvší od cirkulárky do obliče‑
je), i zde jde o posun, který brání tomu, aby
příběh vyzněl jako příliš idylizovaný… A do
třetice, v portrétu hospodské Toničky je
v Bodlech stínu (kromě drobných textových
změn) na konci připsána citace šenkýřky
Sidury z Eposu o Gilgamešovi (k níž se odka‑
zuje v úvodu textu): „Když bozi stvořili lidstvo,
smrt lidstvu dali v úděl, život však do svých rukou
si vzali.“ Mohla by být mottem celé knihy…
Předchozí „heuristický“ odstavec jasně
dokládá, že Bodla stínu do hrudního koše jsou
knihou nejen procítěnou, ale také pečlivě
promyšlenou. Stejně přesvědčivou a promy‑
šlenou jako texty je grafická úprava knihy.
Šedočernobílé grafiky Jiřího Bašty počítačo‑
vě vytvořené z fotografií (alespoň předpo‑
kládám) „hliníků“, tj. objektů z hrnců, po‑
kliček, vidliček a lžic, jsou domácky důvěrné
i šklebivě morbidní. Vytváří vlastně paralelní
příběh, který emočně souzní s Doležalovými
texty. Šedobíločerně laděná je i typografie
a obálka, na které je v barvě hliníku kříž‑bod‑
lo. Grafik a sazeč Luboš Drtina přitom jako
by chtěl „starý svět“ evokovat i zalomením
textu, kdy je k poměrně širokému vnitřnímu
okraji v opozici velmi úzký vnější okraj, při‑
pomínající knihy ručně podomácku svázané
(s velkým ořezem sešitých stran). Je to půso‑
bivé, i když možná až trochu rušivé.
Knize dal jméno krátký text v druhé polovině
knihy – záznam snu z noci z 24. 12. na 25. 12.
2004. V něm se ženský stín stařeny promění
po bodnutí nožem do hrudního koše v mla‑
dou dívku a pak v malou holčičku, která zmizí
poté, co ji chce autor se svou ženou adopto‑
vat. Jako by to se světem a lidmi načrtnutým
kolem nás bylo stejně, zmizí, když je chceme
definitivně „adoptovat“, nebo si teprve po je‑
jich zmizení plně uvědomíme, že jsme to již
dávno udělali. A ve vzpomínkách je od stařen
k holčičkám tak přirozeně blízko…
Petr Čermáček
BÍLÉ KRESBY ČASU
Josef Straka:
Kostel v mlze,
CHERM
Praha 2008
Lyrickým osvětím autora pěti knižně vyda‑
ných sbírek, básníka Josefa Straky, je prostor
a čas periférie, rozhraní, kde doznívá hektic‑
ký svět epicentra majícího nezaměnitelnou
podobu. Předměstí, onen kruhový obvod
pevně daného vnitřního bodu či východiska,
je světem ponořeným do ozvěn a odlesků.
V prostředí periferní anonymity pak mohou
být resuscitovány vzpomínky i elementární
obrazy vnitřního a pevně určeného dějiště,
z něhož takový poutník předměstími záměr‑
ně i spontánně uniká.
Strakova poetika se těmito marginálními
prostory koncipuje, což ovšem neznamená,
že ji periférie zcela zaměstnává. I tento bás‑
nický hledač se rád upíná ke konstantám,
nikoli jen k magicky těkavé neuchopitelnosti
a náznakovosti rozhraní nebo příhraničí.
Takovou jistotou může být třeba věž „kostela
v mlze“, jak ji autor vykreslí nebo spíš vytuší
hned v úvodní básni své nové sbírky.
Strakova chůze příhraničním světem mů­
že připomínat tuláctví Nezvalovo nebo
Apollinairovo. Avšak od autorů Pražské‑
ho chodce a Pásma se Straka výrazně liší.
191
recenze
Nezval i Apollinaire snili při svých poutích
o zázračném dohlédnutí ke světu jako
exotiku, charakterizovanému fascinovaně
objevovanou výjimečností. Taková magie se
později u epigonů podobného tuláctví zvrh‑
la v pouhou lyrickou turistiku, v klopotné
hledání jiného, nevšedně vzrušujícího světa.
Moderní básničtí tuláci, k nimž Josef Straka
bezesporu náleží, jdou ve stopách nikoli
velkých avantgardistů dvacátého věku, ale
vracejí se k výměru poutnictví romantického
a romantizujícího, jak ho naplňovali Byron,
Stendhal se svou „cestovní horečkou“ nebo
Mácha, který příliš nedal na okázalou vnější
kulisu a scenérii míst, ale kladl důraz spíš na
sám proces úniku, na pohyb a neklid, s nimiž
je cestování spojeno.
Dynamika i dramatičnost Strakových veršů
se proto rozpínají mezi typičností, nezamě‑
nitelností konkrétního místa a anonymní,
jakoby zamaskovanou tváří periférie, kde
maska obkresluje jádro a podstatu onoho
městského i lidského „vnitrozemí“. Akcent
u Strakových textů pak může být položen na
jemně i shovívavě vystiženou všednost, umně
se propojující s fatalitou plynoucího času
chůze, těkavosti, nestálosti naší existence.
Straka rád listuje v rejstříku zahrádek obehna‑
ných dřevěnými i drátěnými ploty, ulic mize‑
jících v zeleni a končících v tichu, v průzoru
do krajiny, do níž jako do prostoru, „kde jsou
lvi“, není radno „vstupovat bez rizika“. Nejen
opora architektonických drúz města, ale také
náš vnitřní civilizační pocit, že se vždy může‑
me vrátit pod střechu, do domů a zdí, manti‑
nelů a schrán, ponoukají překročit rozhraní
mezi umělým světem civilizace a torzem
divoké přírody. Periférie je Strakovi možná
oním zbývajícím prostorem mezi chladem
192
ovzduší a výhní plamene, vypůjčíme‑li si
kamínek z Bachelardovy mozaiky o podstatě
ohně. Je zároveň experimentačním místem,
prubířským kamenem odvahy i elementár‑
ní snesitelnosti toho, co je ještě k přežití,
a toho, co nás bezprostředně ohrožuje na
životě. Na perifériích jsou „ztichlé ulice, kte‑
ré se čemukoli vzpírají“ svou bezejmenností
a prázdnotou. Avšak jsou tam rovněž jakoby
ve vzduchu zavěšená hnízda bytů, pokojů,
ve kterých se básník v noci sklání nad čistým
listem papíru, symbolizujícím ve Strakových
textech onu bílou, nepopsatelnou kresbu
času osamělosti. Potom se jen „černé boty“
tvrdohlavě stáčejí dovnitř města, zatímco
bosé chodidlo našlapuje bláto, rosu trávníku,
pichlavý štěrk a rozpálený asfalt, ano, i meta‑
forické trní a bodláčí těchto od centra dění
vzdálených, do sebe nazírajících míst.
Cesta po periferiích není Strakovým jedi‑
ným tématem, jakkoli dominovala už v jeho
předchozích knihách Město Mons a částečně
i v Hotelu Bristol. Paralelní tendencí od okra‑
jovosti k dostřednosti, od rozprostraněnosti
k sebekoncentraci, je sklon zahloubit se do
sebe, zakuklit se v oné přechodnosti a beze‑
jmennosti vyznačující vše, co žije a strádá in
margine. „Prsty si tak trochu vynucují čekání /
hladím stůl, beru do rukou různé podložky / a zase
je vracím zpět / dívám se do modřínového lesa
s bílou vilkou / mezi stromy / raději nedopovím /
opírám se o okenní kličku / ’jen toto / po několika
minutách opět usedám ke stolu…“ (Malátné po‑
koje II).
Z tohoto rezignujícího i trýznivého „jen
toto“ vskutku není jednoduché vytvořit
prvoplánový obraz fascinace všedností, ale
spíš náznak návratu k opomíjenému, zčásti
ztracenému. Takový básník pak může pocítit
totéž pohnutí nad opuštěnými, zanechaný‑
mi místy a předměty, atributy domova, které
zažil vracející se Odysseus. Teprve pohled na
všedně omšelý i bájný „kouř z Ithaky“ začne
v člověku evokovat jakýsi reverzibilní proces
zmatených, mramorem ještě nedotčených
vzpomínek na prožitou cestu, náhle jakoby
překrývaných pamětí i skutečností věcí, jichž
je možné se opětovně dotknout a shledat se
s nimi. Není právě toto subtilní napětí mezi
nyní a kdysi úrodnou půdou veškeré poezie?
Odysseovské večery pak mohou být „věnová‑
ny zapomínání“, zasvěceny „škrtání, trhání
papíru a vymazávání“. Teprve v dozvuku
noci, v jejích neprůhledných a neperiferních
zákoutích dochází k evidenci a možná i k bi‑
lanci světa a všeho, co k nám patří, co nám visí
z ramen a neztrácí se z očí.
V takovém okamžiku báseň přerůstá Josefu
Strakovi v prózu, v záznam setkávání, započa‑
tého a dosud neuzavřeného příběhu, vyvstá‑
vajícího z předešlé těkavosti, vyznačující duši
poutnického básníka od Ovidia přes Máchu
až třeba k Petru Královi, jehož fascinace geni‑
em loci je jistě Strakovi blízká. Na rozdíl od
Krále však Straka v básních i v prózách sbírky
Kostel v mlze neulpívá na pečlivě, někdy až
groteskně pokřivené drobnokresbě, z níž
mohou vyrůst polosnová monstra skutečna,
ale zdůrazňuje permanentní stav i proměnu
tvarů, barev, lokalit anonymně vzdálených
i domáckých. Kdyby bylo možné tento bás‑
nický pohyb, neklid znázornit piktograficky
nebo geometricky, pak může být Josef Straka
pokládán za tvůrce kruhů šířících se na hla‑
dině, útvarů a kreseb, u nichž není důležité,
zda vybízejí k cestě do středu nebo k průniku
ven.
Jan Suk
BÁSNĚ PRO ZÁPADNÍ NOCI
Petra Rosette:
Dovnitř obrácené oko
OBČANSKÉ SDRUŽENÍ LITTERULA
Praha 2009
Píšící výtvarníci tvoří svébytnou plejádu ve
světovém i českém básnictví – a svým relativně
pozdním básnickým debutem se k nim nyní
(stejně jako několik měsíců předtím literárně
debutující sochařka Ellen Jilemnická) přiřa‑
dila i renomovaná umělecká fotografka píšící
své verše pod pseudonymem Petra Rosette.
U takových opožděných prvotin se čtenářská
veřejnost zcela přirozeně zajímá, zda jde
o texty starší, či novější, o celistvý soubor z ny‑
nější doby, nebo o průřez básnířčinou tvorbou
z delšího období, v tomto směru se však o tex‑
tech z titulu Litteruly nedovíme zhola nic,
ne‑li ještě méně! Nezbývá než konstatovat, že
v knize, doprovázené vlastními, až esotericky
temperovanými ilustracemi autorčinými
(opět pod pseudonymem Petra Rosette), je
shromážděno 171 textů, které pisatel doslovu,
básník a literární historik Vladimír Křivánek,
charakterizuje jako „básnické miniatury“. Jsou
to však opravdu miniatury? Nejsou laděny
jako naopak maximálně esteticky i myšlenko‑
vě hutné strofy, tlumočící filozofický a krea‑
tivní svět uvedené umělkyně? Tyto miniatury
však mají i jednoho kvantitativního společ‑
ného jmenovatele: ve všech 171 případech jde
o pětiverší. Doplňme, že o pětiverší mnohdy
se podobající astrálním zjevením, básnicky
levitujícím mimo vše časové neboli pomíjivé.
To je záhodno zdůraznit již na počátku naší
úvahy, neboť zmíněný doslov Vladimíra
193
recenze
Křivánka hřeší až běda podobnou časovostí,
ne‑li též žoviální publicističností. Nejde
o to, že svou kritickou argumentaci podepírá
rčeními jako „což je podle mne velmi dobře“
nebo že se uchyluje ke klišé jako „osobitá
poezie“ aj., jichž při svém autorském renomé
věru nemá zapotřebí. Rosette Nerosette,
ve svém dovětku Křivánek dští síru na vše,
co je v jeho očích spjato s postmodernou
a postmodernismem: co všechno do tohoto
pytle metá a váže, není z jeho insinuací nikte‑
rak povědomo, zato invektivy jsou vpravdě
neslitovné. Mluví o ironické postmoderní
ekvilibristice, o svévolné postmodernistické
hře, brojí proti „dnešním oslavovaným pseu‑
dobásníkům“, leč nikoho nejmenuje, takže
lze hádati z lógrů, kohopak má as řevnivě na
mysli! A také se v souvislosti s postmodernou
rozčiluje nad „záplavou verbalismu, jenž
přináší doba“ (sic!), jako by na úbytě verbali‑
stické nehynuly i doby jiné, víc sakrální nebo
víc profánní – a poté si to Křivánek vyřídí
ruče i ručmo s naší evropskou kulturou, která
je podle něho „značně vyčpělá a povýtce
dekadentní“. Tu máš, čerte, kropáč! Naštěstí
debutantka Rosette je podle něho zouplna
jinačí, není to žádná „hraná chinoiserie“, hle,
nýbrž prý cosi mezi hinduismem, buddhis‑
mem a konfucianismem. Kdyby to byla prav‑
da, musela by být Rosette mimo veškerou
pochybnost ryzí postmodernistkou, učenlivě
básnící třeba i v duchu tohoto tříhlavého filo‑
zofického pluralismu!
Komu by nelichotilo být srovnáván s tvůrci
jako Li Po (žel v textu psaným Li‑Po) nebo
Bašó, jejichž tvorbu ostatně časově dělí
málem celé tisíciletí, raději však zůstaňme
v novějším kontextu oné „značně vyčpělé“
a „povýtce dekadentní“ sféry evropské. Přes
194
zjevné stylové i žánrové inklinování ke kla‑
sickým vzorům Orientu jsou totiž pětiverší
Petry Rosette bytostně ukotvena v soudobé
básnické tradici: filiace zvláště s poválečným
literárním a filosofickým existencialismem
tvoří tmel veškerého jejího básnění, za pů‑
dorysem staroasijských básní rozpoznáváme
i postuláty moderní fenomenologie – arciže
v požehnaně kultivovaném básnickém tvaru.
Petra Rosette se tudíž ve své prvotině před‑
stavuje jako autorka filozofické či filozofující
poesie, s hojnými přesahy k mystickému až
astrálnímu vnímání světa, jako autorka smě‑
řující k iracionálnímu poznání všehomíra
i v jeho nepoznatelných nebo pouze stěží
poznatelných podobách. Takto Rosette bás‑
ní – a básní zjevně fenomenologicky: proto
připustí kupříkladu i vizi, že jí myšlenky
a slova „pošlapaly paměť“, ačkoli paměť, to
jsou právě myšlenky a slova, vyřčené i nevyř‑
čené, zapsaná i nezapsaná.
Klíč k interpretaci strof autorčiných, poka‑
ždé k interpretaci stejně citlivé jako sofis‑
tikované, snad můžeme spatřovat v jejím
básnickém vyznání, pravícím: „Slovo nestačí, /
obraz je málo, / ani hudba nedokáže / popsat svět
plný prázdna / Kam se obrátit než k sobě?“ Právě
v existencialistické polemice či disputaci se
„světem plným prázdna“ předkládá básnířka
svá pětiverší, ve svém vyznění stvrzující, že
svět naopak není plný prázdna, že se skládá
z nekonečných růžic výsostných významů,
následováníhodných tajemství a vůbec jevů,
k jejichž zrcadlení se patří putovat, aby v prů‑
běhu těchto poutí co nejvíce promlouvaly
naše duše, chřadnoucí „pod ztěžklým tělem“.
A existuje‑li přesto onen uvedený svět plný
prázdna, dunící pomíjivostí a prostodu‑
chostí, manipulovanou a zmanipulovanou,
potom vedle něho nebo současně v něm exis‑
tuje i „souběžný svět“, jak Rosette konstatuje
v básni Zrcadlově odrážíš realitu, svět skrýva‑
jící další tajiny, kultivující vidoucí a vědoucí
bytosti, vysílající i světelná znamení. Jak tu
nevzpomenout na mystické strofy a texty Jana
Kameníka! Nebo na kosmogonickou poezii
D. Ž. Bora! V obou případech na básnictví
ani vyčpělé, ani dekadentní! Neboli na další
tvůrce, v jejichž duchovních stopách kráčí
i Petra Rosette, klenoucí se k analogickému
sepětí časovosti s nadčasovostí! Skutečně:
kam jinam a ke komu jinému se tváří v tvář
tolika duchaprázdným současným reáliím
obrátit než k sobě?
Dialog s orientálními variantami duchov‑
ní poezie má v pětiverších autorčiných
nepochybně značný význam, vždyť právě
proto píše o vnitřních slovech, z této příčiny
vyzdvihuje jako premisu zásadu „dovnitř
obráceného oka“, leč také v těchto případech
Rosette usiluje v prvé řadě o symbiózu sui
genesis, dokonce o symbiózu imaginárně
topografickou. Jak píše v básni nazvané Opa‑
trně a konečky prstů, mocí autorského gesta
se odhodlává k tomu, aby „uchopila bílá oblaka
/ i jasný východní měsíc / vzdalujících se básníků
/ a vložila je do západní noci“. Její zdánlivé
unikání z evropského literárního kontextu
tudíž nevyhnutelně vyústilo v návrat ke ko‑
řenům soudobé evropské duchovní kultury:
takto filozofující básnířka je nakonec ta, kdo
v duchu esotericky interpretované fenome‑
nologie skutečně „zří“, taková umělkyně
je tvůrkyní, jíž zostřený a jitřivý smysl pro
existenciální problémy jedince „přinesl vnitřní pohled“. Čili takový, který tkví v principu
„dovnitř obráceného“ zření, ale i v trvalé přítom‑
nosti niterné paměti.
Pokusíme‑li se o určitou rekapitulaci, máme
za to, že meditativní, někdy až meditační
pětiverší Petry Rosette zjevně směřují
k transcendentální interpretaci, vyplývají
z prožitku transcendentna a vyzařuje z nich
i lpění k magii všedního dne. Tato utkvělá
transcendentalita se promítá do vlastního
básnického tvaru, ale i do konkrétního
duchovního prožitku: snad právě proto mů‑
žeme tato jímavá a tklivá pětiverší, pozvedá‑
vající se až k astrálním výšinám, číst a vnímat
jako tiché básnické modlitby svého druhu,
jako svébytné modlitební texty na sobě, až
emblematicky obrácené dovnitř a souběžně
nahlížené zevnitř. Je to vskutku poezie ni‑
terného zření, jak v tomto případě výstižně
její modus psaní pojmenovává Vladimír
Křivánek, a tento druh intuitivního i neintu‑
itivního zření má u básnířky kosmogonické
i všednodenní parametry. Podle nich má
v našem horizontálním jsoucnu snad nej‑
vyšší hodnotu neprojasňující a neobjasňující
vize světla, spjatá i s modlitbami za ranního
rozbřesku.
A jaké místo zaujímá až nyní debutující Pete‑
ra Rosette v souřadnicích našeho obecně vza‑
to postmoderního básnictví? Zastupuje jeho
odnož noblesní a reflexivní, jeho variantu
filozofického nazírání světa, podobu sym‑
biotického a zároveň lapidárního básnění.
To má i vznešené astrální roviny, současně je
v něm však sugestivně přítomna též „jemnost
a pokora padajícího listí“. Co na tom, že z ne‑
mladého stromu!
Vladimír Novotný
195
recenze
CO JEŠTĚ ZBYLO
Z ANDĚLA
Martin Fibiger:
Anděl odešel
WELES
Brno 2008
Vysokoškolský učitel Mar­tin Fibiger, rodák ze
severočeského Ústí nad Labem, sice debuto‑
val již roku 1996 novelou Křížení, soustavněji
však publikuje až v posledních letech: po
povídkové knížce Kern (2003) následoval ly‑
ricko‑psychologický román Aussiger (2004) –
a na problematiku a estetické zacílení této
prózy zřetelně navazuje i autorova kniha
nejnovější – retrospektivní novela Anděl
odešel, jejíž tvůrčí krédo si můžeme přečíst
až v jejím závěru a které je vtěleno do slov
Gabriela Garcíy Márqueze: „Život není to,
co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak
si to pamatuje…“ K tomu připojme motto
z Václava Kahudy, pravícího, že „minulost je
čekající past“ – a nepřehlédněmež, že knížka
je věnována děčínskému básníkovi Radku
Fridrichovi, který se zabývá podobnou te‑
matikou jako Fibiger: totiž problémem uplý‑
vající a mizející paměti, pozůstatky někdejší
každodenní kulturní historie, především pak
faktem mnohaletého soužití obyvatel čes‑
kých Sudet čili česko‑německého pohraničí.
Potom už tušíme, o čem se vypráví v nové
spisovatelově próze Anděl odešel, rozpozná‑
váme koneckonců i důvod, proč, pomyslně
i nepomyslně řečeno, tady a teď vskutku
anděl odešel – a také odkud.
Není to žádné vyprávění o zázraku nebo
196
zázracích, nic o andělech mezi námi nebo
nad námi, nejde tu o efektní angelologické
téma, nýbrž toliko o fenomén nebo siluetu
anděla, která – snad, možná či pouze jako‑
by – se objevila nad jedním příhraničním
údolím na severu Čech, jakož i v kopcích nad
ním, aby se stala symbolickým impulsem k ce‑
lému líčení. To se v režii Martina Fibigera sice
odehrává jakoby rozprostřeno v současnosti,
někde a někdy na počátku našeho třetího ti‑
síciletí, víceméně celé je však pohrouženo do
vzpomínek, do nejrůznějších rozpomínání,
jednou se zde promlouvá ústy jedné postavy,
podruhé jiné a potřetí další, jednou působí
jako sen, podruhé jako dokumentární výjev,
potřetí jako neurčitost paradoxně určitější
než leckteré dávné i nové reálie. Všechno
tady totiž jako celek tvoří novelistický epitaf,
vše v próze vyznívá jako všudypřítomná re‑
miniscence času a světa.
Přitom jde o reminiscenci světa, který už
není, text působí ve vyšším plánu jako reflexe
podivuhodného i nepodivuhodného mik‑
rovšehomíra, který setrvává v roztodivných
podobách již jedině v kusém či kouskovitém
rozpomínání posledních pamětníků starých
časů a do nedávných desetiletí i tolik živé
krajiny. Fibiger se zcela záměrně nezaobírá
vnější epikou příběhu, i když její určující
dimenze v pravý čas trsovitě připomíná
(zábor pohraničí, odsun z pohraničí, srp‑
nová okupace), o to víc se však soustřeďuje
na epiku detailu, na zlomky příběhu, na
sebemenší paměťové relikty. To činí, aby
posléze prostřednictvím těchto úlomků
a autorského mluvčího nepřímo konstatoval,
že to, co z někdejšího česko‑německého
prostoru Sudet zbylo, je možná mnohem
podstatnější než to, co už bylo vymeteno ze
společenského vědomí: vždyť to málo tvoří
poslední div že ne rekvizity kulturní paměti
místa. A tato paměť přetrvává, i když místo
samo jako by ani a už nebylo. Proč jinak by
se tu totiž mohla objevit, třebas jen v zblou‑
dilé a poblouzněné mysli, zmíněná silueta
anděla?
Jedině díky tomu, čteme mezi řádky u Fibi‑
gera, se toto zapomenuté údolí světa mohlo
alespoň načas „zbavit stínu“ – a do tohoto
prazvláštního mezičasu a meziprostoru pak
spisovatel vkládá útržky vzpomínek, které
ve své pospolitosti a v souladu s životním
zřením rozličných postav vypovídají v du‑
chu posmutnělého a nahořklého lamenta
o skrytých dějinách v lidském žití, o jejich
následcích a důsledcích. Čili o tom, k čemu
patří i elementární tragická zkušenost člo‑
věčího osudu, zkušenost, kterou můžeme
pojmenovat „ztráta domova“, ztráta krajiny
dětství a s tím spojené trauma, které vyzývá
k ustavičnému hledání sebe sama – a neje‑
nom sebe sama. Martin Fibiger však nikterak
neakcentuje skicovitě načrtnuté živobytí jed‑
notlivých vypravěčů: čímsi jako kolektivním
protagonistou tohoto vyprávění se stává sám
topos místa, prozaik proto vyzdvihuje v celé
tkáni knihy pojetí prostoru i vědomí prosto‑
ru, jemuž vtiskuje specifickou, nezaměnitel‑
nou roli. Proto také jeho v mysli nynějšího
společenství již zasutý Vitín, resp. Wittin,
neobydlená, zaniklá ves ve vrších nad řekou,
tento vzpomínkově přízračný a nyní nepří‑
zračně vymizelý topografický objekt, se od
počátku stává symbolem někdejší multietnic‑
ké nebo alespoň dvoujazyčné kultury, týkající
se zejména předprotektorátního období.
Celou touto vypravěčskou koncepcí, reflek‑
tující proporčnost i disproporčnost daného
času v daném prostoru tak, aby jednotlivé
děje/neděje postupně stejně jako překotně
vyvstávaly ve své nadčasové i neprostorové
podobě, zároveň nemusíme příliš mecha‑
nicky vyvozovat výhradně z retrospektivních
tematických motivů. Fibigerova próza je ve
své žánrové podstatě prózou lyricko‑filo‑
sofickou – tj. prózou, v níž sféra času i sféra
prostoru pospolu tvoří základní předstupně
k osvojení řádu světa, v daném případě tako‑
vého řádu, který je v zvoleném časoprostoro‑
vém teritoriu přítomen nanejvýš v poloreál‑
né siluetě anděla, zdá se však, že již v ničem
jiném – leda s výjimkou uvedených lyricky
čarovných i nelyricky brutálních vzpomínek.
Zde se sluší a patří odkázat na narativní tradi‑
ci, v jejímž rozmezí se autorovo psaní v této
próze na rozdíl od fantaskně laděného Ker‑
na, ale i myšlenkově spřízněnějšího Aussige‑
ra pohybuje: jde o tradici lyrizovaného líčení
spjatou s Janem Čepem a jeho regionalisticky
temperovanými následovníky a pokračovate‑
li (z poválečných let uveďme přinejmenším
psychologicko‑lyrické romány z pera Věro‑
slava Mertla).
Jistěže: ve srovnání s meziválečnou tvorbou
Čepovou a poválečnými knihami Mertlovými
zdaleka netíhne severočeský prozaik k urči‑
tému scelování mnohosti světa, spíše naopak:
od syntézy postupuje k analýze, množinu
světa vnímá jako téměř nekonečnou, byť
pokaždé vtělenou do jednotlivých lidských
životaběhů. Nicméně i z tohoto pohledu
spisovatelova novela Anděl odešel reprezentu‑
je moderní či novodobou variantou evropské
regionalistické prózy: ztělesňuje svébytnost
konkrétního, takto historicky určeného ča‑
soprostoru a jeho obyvatel, zpravidla však do
popředí vystupuje taková svébytnost, která
197
recenze
je spojena s neméně konkrétním tragickým
prožitkem života. Koneckonců i autorův Vi‑
tín je již nikoli náhodou – zvůlí všech a z vůle
všech – v našich časech bez naděje opuštěn
a též anděl se svým významovým poselstvím
z něj odešel.
Co však přesto možná zbylo z andělské silu‑
ety, vynořivší se v kraji, ať již ve smyšlenkách
nebo v myšlenkách? Zřejmě opravdu pouze
prozaikem sdílená dějinná nostalgie, nevtí‑
ravé, ale permanentní spoluprožívání kontur
jednoho mikrosvěta, který prostě přestal být,
stejně jako mnoho jiných etnických nebo
víceetnických enkláv bytujících zvláště ve
střední a středovýchodní Evropě, mikrosvě‑
ta, po němž zbyly stejně bezejmenné ruiny
jako po minulých příbytcích filosofů a po
palácích světských mocipánů. A také nevy‑
řčená, o to však přítomnější otázka spjatá
s citovanými slovy prozaika Václava Kahudy:
je minulost opravdu v prvé řadě čekající past,
anebo ještě více a spíše číhající past? Možná
obojí, nejhorší pastí ze všeho je však obracet
se k tomuto čekání i k tomuto číhání zády,
eliminovat různostrannou tragiku historie
z naší stále prostodušší paměti, a to zejména
v dobách, kdy si stále méně a méně důsažně
pamatujeme. Martin Fibiger tuto kulturní
a duchovní problematiku ve své próze citlivě
reflektuje, a rovněž z tohoto důvodu jeho
novela, laděná jako novela‑memento, zazní‑
vá v naší soudobé prozaické produkci jako
nadmíru důtklivý a naléhavý tvůrčí akord.
BRNĚNSKÝ
SUPERMARKET
POEZIE
Kdybych vstoupil do
Kauflandu, byl bych
v Brně.
VĚTRNÉ MLÝNY
Brno 2009
Pavel Ambrož – Homér, Bohdan Bláhovec, Jan
Borna, Jan Dadák, Jiří Dynka, Robert Fajkus,
Lubomír Feldek, Sylva Fischerová, Viola Fischerová, Miroslav Fišmeister, Arnošt Goldflam,
Jakub Grombíř, František Halas, Miroslav
Holman, Norbert Holub, Jana Horváthová, Petr
Hrbáč, Quirin Jedlička, Štěpán Kafka, Tomáš
Kafka, Lubor Kasal, Oto Klempíř, Jakub Kostelník, Vít Kremlička, Jiří H. Krchovský, Karel
Křepelka, Petr Král, Jiří Kuběna, Vojtěch Kučera, Ludvík Kundera, Patrik Linhart, František
Listopad, Tomáš Lotocki, Radek Malý, Oldřich
Mikulášek, Diana Tuyet‑Lan Nguyen, Jan Novák, Milan Ohnisko, Osamu Okamura, Marian
Palla, Marcela Pátková, Ivan Petlan, Jan Antonín Pitínský, Petr Placák, Tomáš Přidal, Martin
Reiner, Zdeněk Rotrekl, Štěpán Rusín, Pavel
Řezníček, František Schildberger, Ivan Schneedorfer, Josef Sládek, Leoš Slanina, Vít Slíva, Jana
Soukupová, Martin Stöhr, Michal Šanda, Pavel
Švanda, Marek Toman, Jáchym Topol, Radomil
Uhlíř, Luboš Vlach, Zdeněk Volf, Ivan Wernisch,
Jindřich Zogata
Vladimír Novotný
Jak všichni Brňáci dobře vědí, Brno je oprav‑
du podivně magické město, o jehož osudové
přitažlivosti nyní přichází svědčit básnická
antologie Dory Kaprálové.
198
Graficky nápaditý paperback s červenými
stránkami a pronikavou vůní obsahuje
celkem 65 básní na stylizovaných útržcích
šedivého papíru. Všechny texty byly v letech
2006 – 2007 publikovány v brněnské příloze
MFD v rubrice Město ve verších.
Zmiňuje‑li editorka v předmluvě, že mělo
vedení novin nápad téměř punkerský, jde
o sémantické nedorozumění: opravdovým
punkerským činem by bylo nasprejovat
verše na fasády domů a stěny betonových
ohrad, anebo si je nechat vytetovat na kůži.
Žijeme bohužel v době tak depoetizované
a konfúzní, že to, co bývalo kdysi běžnou
zvyklostí (tj. skutečnost, že se v neliterár‑
ních časopisech a novinách běžně tiskla
kvalitní poezie), je dnes nazíráno jako
výstřední exces rázu propíchnutého jazyka
zichrhajckou.
Příznačným dokladem tohoto soudobého
zmatení hodnot se letos stala i soutěž Brněn‑
ská sedmikráska o nejlepší oslavnou báseň
o Brně, kdy ze stovky zaslaných textů
porota vybrala text, který je sice možná oslav‑
ný, je však především literárně podprůměr‑
ný, přičemž v konvolutu veršů oceněných
zvláštním uznáním byly k dispozici lepší
a přesvědčivější básně (www.brnensky.denik.
cz/kultura_region/sedmikraska‑objevuje –
poezii‑Brna20091003.html).
Vraťme se však k recenzované antologii coby
postmodernímu supermarketu poezie: zbo‑
ží je dost a je kvalitní, ať již od známých firem
nebo téměř tajuplného původu. Do nákup‑
ního košíku můžeme uložit i dobře vychla‑
zené kousky vpravdě gurmánské (František
Halas: Dobrý den Brno, Oldřich Mikulášek:
Zlatnice v tržnici). Prošlou záruční dobu
má snad jen tovar na straně 119, na němž je
zajímavé a básnivé snad jenom jméno výrob‑
ce: Osamu Okamura.
Nechybí ani čerstvá zásilka z Prahy v do‑
statečném množství a kvalitě, až to skoro
vzbuzuje dojem, že nás mají Pražáci radši než
my je.
Obchodní inspekce byla na sebe až příliš
přísná, když trvala na výchozí podmínce, že
všechen materiál musel projít výše zmíněnou
mladofrontovní rubrikou, takže se nedo‑
stalo na archivní vína značky Blatný, Skácel
a Veselský. Patrně z přehnaných obav týka‑
jících se možného střetu zájmů absentuje
i nepřehlédnutelný básník Zeno Kaprál (sám
v televizní osmiminutovce Česko jedna báseň
čtoucí básničku své dcery) a nesmlouvavý
Karel Škrabal (básník, který se nebojí slovesa
„mrdat“), civilní profesí šéf brněnské Mladé
fronty Dnes.
A možná by stálo za pokus vylovit z mra‑
zícího boxu pozapomenuté autory Karla
Kapouna, Kadlece‑Filípka, Zdeňka Kriebla
a Karla Tachovského. Vzhledem k limitují‑
cím pravidlům zůstalo mimo hru i několik
domorodých autorů, ať již neoslovených
či příspěvek nenapsavších (Petr Čichoň,
Zuzana Gabrišová, Petr Moučka, Věra Rosí,
Vladimír Šrámek, Bogdan Trojak). Naopak
podnětná je přítomnost exotických lahůdek
portugalského, slovenského a vietnamského
původu, potěší sporadicky publikující outsi‑
deři (Pavel Ambrož – Homér, Tomáš Lotocki
ad.) i „básníci bez knihy“ Jana Horváthová,
Jakub Kostelník, Jan Novák, Ivan Petlan,
Josef Sedlák.
Autorské medailonky bohužel nejsou
systematizované, byly zřejmě ponechány
v podobě, v jaké je autoři sami do novin po‑
slali, a to bohužel včetně nepřesností a chyb
199
recenze
(Vendriňská, Magnezia litera), navíc nebyly
aktualizovány bibliografické údaje.
Doslov Dory Kaprálové je sám o sobě skvost‑
nou opulentní básní, která výstižně charak‑
terizuje uhrančivě rozporuplnou atmosféru
druhého největšího města republiky, té „na‑
sládlým pivem opojené jedovaté šmouhy“.
Vynikající nápad invenčně realizovaný
grafičkou Kateřinou Wewiorovou se vtělil
v originální obálku ve formě rozkládací
poetické mapy Brna. Ačkoliv bychom podle
zapíchnutých jmenovek básníky doma nena‑
šli, neboť tam nebydlí, nalezli bychom zde
alespoň poezii rozlézající se nezadržitelně
po zdech jak plísňovitá skvrna. A to není
málo, ať už v Brně či kdekoli jinde.
Norbert Holub
ZPOVĚĎ
ŽENSKÉHO SRDCE
Petra Dvořáková:
Já jsem hlad
Příběh o zápasu
s mentální anorexií,
hledání, cestě a návratu
k ženské duši
HOST,
Brno 2009
Kniha Já jsem hlad – jak naznačuje už grafické
zpracování obálky – odhaluje jeden kompli‑
kovaný ženský příběh. Fotografie schoulené
ženy s nahými zády, na kterých je promítnut
ručně psaný důvěrný vzkaz, zve k pohledu do
ženského nitra a do prožívání ženského těla.
Petra Dvořáková napsala historii vzniku, vý‑
voje a dosud nevyhraného zápasu s mentální
200
anorexií. A čím víc si uvědomujeme, že se jed‑
ná o příběh přiznaně autobiografický, tím víc
na nás dolehne odvážná otevřenost knížky.
Hrdinka (autorka) má za sebou dětství
a dospívání v blízkosti zřetelně nevyrovnané
matky, která ji nedokázala a stále nedokáže
přijmout takovou, jaká je. Vystudovala
zdravotnickou školu, ve velmi raném věku
odešla do kláštera, nakonec se ale, také velmi
brzy, provdala a porodila dvě děti. Do jejího
života jsme mohli nahlédnout už v prvotině,
knize rozhovorů Proměněné sny (v roce 2007
za ni obdržela cenu Magnesia Litera). Našli
jsme ho schovaný nejen za otázkami, které
kladla desítce křesťanů s rozmanitě bolavými
zkušenostmi s církví. Jak mohli čtenáři vytu‑
šit – a Dvořáková to potvrzuje v nové knížce
–, její osud zachycovalo interview s Evou,
v době rozhovoru sedmadvacetiletou, která
velmi působivě líčila své životní peripetie
a vstupování do ženství.
Ženství a cesta k němu jsou také ústředním
tématem nové knihy. Malá víra ve své (žen‑
ské) tělo a vůbec v sebe samou se podle
odborníků významně podílí na onemocnění
anorexií a bulimií. Jak hrdinka příběhu po‑
stupně poodkrývá, má i její nemoc, jež se u ní
projevila v šestadvaceti letech, kořeny v níz‑
kém sebevědomí a podceňování okolím už
od dospívání. Připojíme‑li nefunkční vztah
s matkou, tolik určující pro utváření ženství,
a rozpolcené vztahy s muži, pochopíme, kde
se v ní vzal hlad, který Dvořáková nepopisuje
jako záležitost jen tělesnou, ale také duševní
a duchovní.
Touží se sytit zdravými a plnými lidskými
vztahy, a přitom si připadá často spíš požírána. Takto sugestivně se vyjadřuje o svých
pocitech v přítomnosti manžela v době, kdy
si anorexii naplno přiznala a chce se uzdravit:
„Přestože manžel už o mé diagnóze věděl …, dál
můj problém ignoroval. Naopak, zdálo se mi, že
mě požírá. Nemohla jsem s ním sedět a jíst u jednoho stolu. Dívala jsem se na něj a měla pocit, že
tak jako pojídá jídlo z talíře, tak si do úst strká i mě
celou – že mě doslova požírá zaživa. Někdy to bylo
tak silné, že jsem musela odejít pryč.“ (Kapitola
Nalézt hranice)
Kniha o hladovění je prosycena výrazy, které
souvisí s jídlem a způsobem jeho konzuma‑
ce, autorka je přenáší do jiných oblastí, velmi
často je používá v líčení milostného života:
ochutnávání těla druhého člověka, moci jíst
z něčí lásky, po milování být nasycená tělem,
absolutní vpití do druhého… Moment, kdy
začala vědomě hladovět, souvisí s neofici‑
álním poměrem, který mladá žena měla.
V jejím životě se od dob dospívání přes
léta v klášteře objevoval přítel kněz. Po čase
odmlky se znovu setkali, když už byla vdaná
a měla rodinu. Začal se rozvíjet, zprvu plato‑
nický, vztah. Hra s ohněm trvala v době, kdy
její mladší syn onemocněl leukemií a ona
s ním absolvovala náročnou léčbu. Přečkala
období, kdy přítel navázal ještě další vztah,
i okamžik, v němž to vytušila. „Den, kdy jsem si
své podezření definitivně potvrdila, byl dnem, kdy
jsem doopravdy přestala jíst. Momentem, kdy jsem
hladu dala svůj úplný vnitřní souhlas. Chvílí, ve
které jsem si naprosto otevřeně uvědomila, že hlad
je to jediné, co mi zbylo a je schopno mě podržet,
naplnit a uspokojit. Zdálo se mi, že jsem ztratila to
nejdůležitější ve svém životě. Cítila jsem, že musím svůj život nějak znovu uchopit, ovládnout. …
Jedinou jistotou byla kontrola váhy. Mechanismus,
který fungoval. A začala jsem hubnout. Nevěděla
jsem, že to, co se začíná rozvíjet, se jmenuje mentální anorexie.“ (Kapitola Známé vůně)
Krutě nás s ní bolí, když odkrývá, jak uvěřila,
že mezi Michalem a druhou ženou nic není,
a překročila poslední hranici, která mezi
nimi v intimnostech existovala – poprvé
s ním měla pohlavní styk. Ano, vypravěčka
je nemilosrdně otevřená. Po čase, kdy se jí
od Michala podařilo odpoutat, ale stále žila
v nešťastném manželství (její zákonný muž
měl mimo jiné sklony k násilnostem různého
druhu), nachází očištění v autoerotice: „Potřebovala jsem se umýt a očistit od mužů. Od jejích
lží, od toho, jak s mým tělem kradli i moji duši.“
Zdá se, že máme co do činění se zpovědí, ve
které zpovídající se neuhýbá před sebepalči‑
vější otázkou, kterou jí svědomí položí.
Já jsem hlad má ostatně blízko k – důvěrné‑
mu – deníku. Vyprávění rozdělené do deseti
kapitol doplňují stručné informace týkající
se věku, výšky a váhy: od stáří 24 hodin přes
dětství, dospívání a dospělost do dvaatřiceti
let; v době onemocnění anorexií můžeme
sledovat váhu pohybující se jako na houpač‑
ce, nekonečné hubnutí a zase přibírání. Tyto
záznamy člení jednotlivé kapitoly na kratší
úseky. Vzpomínkami prolínají krátké, gra‑
ficky odlišené promluvy (korespondence?)
s přítelkyní oslovovanou Joss nebo prostě
dear. Fungují jako zcizující prvek, čas od času
upozorňující, že sledujeme příběh, který
žena vypráví jiné ženě. V knížce tak také ro‑
zeznívají stále přítomnou strunu hledání
a uvědomování vlastního ženství.
Škoda jen, že autorka nesebrala odvahu zno‑
vu převyprávět dva důležité úseky svého živo‑
ta a sáhla po citaci dřívějších textů. Kapitola
Proměněné sny přináší (částečně zkrácený,
a tím upravený) rozhovor o etapě, kdy hleda‑
la víru, žila v řádu a vstoupila do manželství
a mateřství. V kapitole Známé vůně najdeme
201
recenze
přetištěný článek Leukemie? Ne, hra na kos‑
monauta. Ten líčí boj se zákeřnou chorobou
tříletého syna. Kniha by pak jistě působila ce‑
listvějším dojmem. Na druhou stranu tento
přístup podporuje dokumentární hodnotu
knížky.
Kapitola Pod hladinou odkrývá její vztah
k hladu, nebo dokonce vztah s hladem:
„Hlad byl tajemství, které mě posilovalo, které mi
pomáhalo unést všechny mé problémy. A bála jsem
se, že když se to dozví druzí, budou mi ho chtít
sebrat, a já tak ztratím svou dokonalost a možnost kontroly.“ Svěřující se anorektička zažívá
uspokojení z hladu, platí pro ni jako odměna
i trest, je to její droga, je v něm její síla, hlad
se dokonce stává „osobou‑přítelem, který utěšil“.
Hlad v tomto období utváří její vědomí, je její
identitou. Vedle realistických popisů, jak trpí
tělo na hraně mezi životem a smrtí, dokázala
spisovatelka mistrně vyjádřit pocity nemocné
duše: „Hlad mě totálně ovládal. Vrůstal do mé
osobnosti, až jsem jej postupně začala prožívat
tak, že já jsem anorexie. Já jsem hlad. Začít se léčit
z anorexie, zabít anorexii, pro mě znamenalo zabít
samu sebe. Žádné racionální argumenty nefungovaly, všechno šlo absolutně mimo vůli.“ Anorexie
se stává bohem, ke kterému se modlí.
Deník z nemoci – kvůli peripetiím intimního
vztahu s knězem mající nádech pikantnosti –
je nakonec i svědectvím o znovunalezení
víry. Hrdinka se po rozchodu s Michalem po
několika letech odvážila vyzpovídat. Kněz
202
„tím, že neuhnul před mou bolestí a nebál se
ušpinit mou krví, umožnil mi pozvolna zakusit,
co je to odpuštění. A s ním přišla i vlna vědomí,
že mohu najít matku. V těch zpovědích se pro mě
stával milující matkou sám Bůh.“ Jak pokra‑
čuje v kapitole Nalézt hranice, každá další
zpověď je pro ni vyhříváním v mateřském
odpuštění a lásce. Až v anorexii pochopila
přijímání Kristova těla jako skutečnou inti‑
mitu, po mnohaletém strádání u ní dochází
k nasycení v duchovním smyslu. Na konci
příběhu ji nacházíme smířenou („Poznala
jsem, že zpovědí, svátostí smíření, se člověk očišťuje. Ale ne pro čistotu samotnou, ale právě kvůli
poutu, které se může mezi člověkem a Bohem
vytvořit.“), ale zdaleka ne ještě plně uzdrave‑
nou. Je tu ovšem velká naděje – pochopila,
že ztracená, tolik hledaná mateřská náruč je
v ní. A konečně: cesta lemovaná utrpením
jí přinesla proniknutí do vlastního ženství.
Petra Dvořáková sepsala tento složitý příběh
s vášní odpovídající jejímu temperamentu.
A je předností knížky, že nese autentické
sdělení i pro ty, které se trápí pod vlivem
falešných ideálů krásy a barvotiskových ob‑
rázků z módních časopisů.
Dodejme ještě, že knihu vhodně a citlivě ilu‑
strují černobílé fotografie Věry Stuchelové.
Doslov napsala přední česká odbornice na
poruchy příjmu potravy MUDr. Miroslava
Navrátilová.
Renata Skalošová
beletrie
rozhovory
literární kritika
recenze
literární historie
literární publicistika
polemiky
někdo má tvar
a někdo nemá.
jak jste na tom vy?
V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích,
letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu.
Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně.
Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399
e-mail: [email protected]
Cena pro předplatitele 22,– Kč
www.itvar.cz
205
Výběr z knižní nabídky
Ondřej Slabý
HOLOBYT
Verše z let 1996-1998.
ISBN 978‑80‑904160‑5‑5
Fotografie: Ondřej Slabý
Formát 21 × 12,5 cm, 48 stran, brožovaná vazba.
Vydáno 2009
Cena 99 Kč
Zůstal jsi sám, / pohozený na parketách, / na kterých tančívala, / uvězněn mezi stěnami / vybrakova‑
ného / holobytu srdce.
vydavatelství Weles
Martin Fibiger
ANDĚL ODEŠEL
ISBN 978-80-904160-4-8
Formát 21 × 13 cm, 96 stran, brožovaná vazba.
Vydáno 2008
Cena 129 Kč
„Jedna z našich nejdůležitějších knih poslední doby, jedna z nejdůležitějších knih vyrovnávající se se
sudetskými traumaty. Neboť nementoruje, leč vidí.“
(z recenze Ivo Haráka)
Ondřej Hanus
STÍNOHRAD
Vít Slíva
KOLOBĚŽKA
ISBN 978-80-904160-2-7
Ilustrace Pavel Piekar
Formát 21 × 12,5 cm, 90 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2008
Cena 99 Kč
ISBN 978-80-904160-0-0
Ilustrace Miloslav Sonny Halas
Grafická úprava Veronika Klímová
Vydáno 2008
Cena 99 Kč
Knižní prvotina jednadvacetiletého autora, provázená apokalyptickými linoryty Pavla Piekara. „Jako
by se hruď mladého muže znenadání otevřela a všechna ukrytá energie najednou, jako sopečná láva,
vytryskla ven,“ píše Piekar o Hanusovi v závěrečné poznámce-doslovu.
Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo
Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem:
WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]
CXV
Ctnostná a hrdá, s ní dva nápadníci
– a kolem láska, jež, jak poznal mnohý,
si podmaňuje lidi a i bohy –
nalevo Slunce a já po pravici.
In mezzo di duo amanti onesta altèra
vidi una donna, e quel signor co lei
che fra gli uomini regna, e fra li dèi;
e da l’un lato il Sole, io da l’altro era.
Odvrátila se, když ozářil jí líci
ten sličnější, co planul zpod oblohy.
Pronesla něco – svět přestal být strohý.
Být tohle sen, ať navěky jsem spící!
Poi che s’accorse chiusa da la spera
de l’amico più bello, a gli occhi miei
tutta lieta si volse; e ben vorrei,
che mai non fosse in vèr’ di me più fera.
Nejdřív jsem žárlil. Ejhle, jak se mění
nenávist k soku, která v srdci plane,
v radost a soucit! Bylo po trýzni.
Sùbito in allegrezza si converse
la gelosia che ’n su la prima vista
per sı̀ alto adversario, al cor mi nacque.
A on své líce, smutné, uplakané,
pozakryl mrakem – toho kabonění! –,
tolik se durdil, že je v nepřízni.
A lui la faccia lagrimosa e trista
un nuviletto intorno ricoverse;
cotanto l’esser vinto li dispiacque.
patron čísl
Francesco Petrarca
(Přebásnění Ivan Petlan)
Francesco Petrarca (1304–1374)
aspiroval na patronát tohoto čísla již od našich školních škamen. Synoptické můstky v mozkovnách
všech gymnazistů bezděčně propojují ostrůvky sonet – Petrarca – Laura de Noves..., tedy šlechtična,
které velký básník italské renesance zajistil stránku na Wikipedii. Patronem se mohl stát i Dante
Alighieri, nechybělo mnoho, ostatně byl u znělky dřív, toho si ovšem šetříme pro případ, že bychom někdy
v budoucnu věnovali číslo Welesu komediím.
Patronát byl svěřen povolanému. V proslulém Petrarkově Zpěvníku je sonetů 317. Básník krom toho
navštívil Čechy (1356; zachovala se i jeho korespondence s Karlem IV.). Dalo by se říct, že Petrarca má
v patronství i praxi. Mohutným proudem sonetů přispěla do světové literatury Francie. Když vyšla první
sbírka francouzsky psaných znělek (1548 – tedy 200 let po smrti paní Laury), jednalo se o překlady
Petrarky.
Sonet se ukázal být ideální formou pro verše intimní lyriky. A Petrarca byl básník, který v milostném
roztoužení dokázal třeba i sočit na Slunce. Hyperbola přes celou báseň!
Ivan Petlan
w e l e s 38-39
Vydává Weles, o. s.
Šéfredaktor: Ondřej Slabý
Redakce: Petr Čermáček, Norbert Holub
Redakční spolupráce: Robert Fajkus, Petr Hrbáč, Martina Jahodová,
Radim Kopáč, Josef Straka, Vladimír Šrámek
Jazyková spolupráce: Vít Slíva
Grafická úprava: Leoš Knotek
Sazba: Miroslav Švejda
Výtvarný doprovod: Jan Chaloupek
Fotografická příloha: Lucyna Sikora
Tisk: Arch Brno
Vychází s laskavou podporou
Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna
Adresa redakce:
Weles, o. s., Polívkova 2, 621 00 Brno-Medlánky
e-mail: [email protected]
internet: www.welesrevue.cz
Registrace MK ČR E17348
ISSN 1214-2948

Podobné dokumenty

neon 4 - Martin Reiner

neon 4 - Martin Reiner Mně bylo v té době třicet pět, a protože mě barmanství vždycky bavilo, říkal jsem si, že v Moulin Rouge se za barem spíš vyřádím, protože tam bude rozruch. Navíc i finančně je zajímavější dělat v b...

Více

7 - baraka

7 - baraka tě, napsal, jsem cítil sám sebe zevnitř, jako součást kosmické podstaty v každém člověku, mezi .a nad životem a smrtí, nezávisle na sociální a fy­ zické identitě. Byla to nejúžasnější a nejnáboženš...

Více

2 | 2004 - uměleckohistorická společnost

2 | 2004 - uměleckohistorická společnost 90. let někdejším Státním ústavem památkové péče (dnes Národní památkový ústav). Obsahovalo, přes svůj poněkud odstrašující název Bulletin vedoucího pracoviště... či Materiály... (titul později upr...

Více

58-59 / 2014

58-59 / 2014 vysušené růžové jazyky. Uzavřené dopravní prostředky plní funkci mikrovlnné trouby.

Více

51-52 / 2012

51-52 / 2012 cestu na hřbitov už neudýchám Myši žerou meruňky které jsme doma nasušily holé metle jsem ze vzteku utrhla poslední vlasy dům podarovala našim

Více