Untitled

Komentáře

Transkript

Untitled
Big Sky Country
Země velké oblohy. Tak se říká prériím kanadských provincií Manitoby, Saskatchewanu, východní poloviny Alberty a amerického středozápadu. Ještě před dvěma sty
lety byly tyto nedozírné pláně domovem milionovým stádům bizona. Právě on –
severoamerický bizon – je hlavním tematem tohoto vyprávění, a tak se zde pod Velkou
oblohou na chvíli zastavme.
Většina lidí tyto dálky na cestě do Skalistých hor či Kalifornie pouze proletí a říkají,
že prérie jsou nezajímavé a nudné. Vskutku to jsou hodiny a hodiny ba dny za
volantem a stovky a stovky kilometrů jízdy krajinou placatou jako lívanec, jen občas se
objeví nějaké malé ospalé městečko při železnici, kterému obyčejně vévodí vysoké
obilné silo. „Už aby tyhle nekonečné prérie byly za námi“, říkají.
2
Silnice zvaná Trans Canada Highway často vede podél kolejí. Tak dlouhé vlaky jinde
neuvidíte. Stovky násypných vagónů jsou plné obilního zrna a táhne je hned několik
dieselových lokomotiv, aby ty kilometry dlouhé vlaky vůbec utáhly. Sunou se k
východu do přístavů na jezeře Superior, do Thunder Bay v Kanadě či do Duluth u
našich jižních sousedů. Tam je zrno skladováno v mamutích silech, než je překládáno
do velkých námořních lodí. Ty se díky systému průplavů a zdymadel dostanou od
Atlantiku plných 3500 km až sem hluboko do nitra světadílu. Pak se opět dají k
k východu, aby zrno dopravily do měst na východním pobřeží, nebo až do Evropy,
Afriky, Střední východ i jinam. Jiné vlaky zas putují k západu do přístavů na Tichém
oceánu, třeba do Vancouveru, Portlandu či Seattle k plavbě na Dálný východ, do
Ruska, Japonska, Číny a Indie.
Nám se prérie nudné nezdály. Východy a západy slunce jsou na nich úchvatné a
snad ještě úchvatnější je obloha před východem a pak ještě dlouho po západu slunce.
3
Ty pocity se dají těžko vyjádřit slovy. Následující malá vzpomínka možná může trochu
napomoci.
Jednou jsme pádili přes prérie při naší objevné cestě Kanadou. Jednoho podvečera
jsme po celodenní jízdě dorazili do Reginy, hlavního města Saskatchewanu a ubytovali
se v motelu. Pojednou jsem si uvědomil, že právě tady v Regině už po mnoho let žije
táborský krajan a kamarád z mládí. Neviděl jsem ho dobrých 30 let, ne-li déle. Na
nočním stolku ležel telefonní seznam. Chtěli jsme se ohlásit, ale nikdo nebyl doma.
Příští ráno jsme museli pokračovat v další pouti a tak jsme to riskli a tu adresu
vyhledali. Miloše jsme skutečně zastihli doma. Bylo to překvápko a bylo vskutku o čem
povídat! Jsem rád, že jsme tehdy Miloše vyhledali a navštívili, při loučení jsme netušili,
že jej vidíme naposledy.
Ale k té Zemi velké oblohy. Vzpomínám, jak nám Miloš mimo jiné vyprávěl i o
návštěvě své maminky, kterou jsem kdysi dobře znal. Prý se jí tady na nekonečných
pláních velmi líbilo. Nikdy nezapomenu na její výrok, který nám Miloš citoval. „Nevím
čím to je, ale tady pod tou velikou oblohou je mi tak dobře u srdce a cítím se tady tak
svobodná.“ Takto si libovala ta jihočeská maminka.
A pak jsme se již museli rozloučit a vydat se na další cestu, která nás ještě ten den
dovedla přes druhé největší město Saskatoon až do Edmontonu, který už leží v Albertě.
Opět to byla štreka – 837 km! Silnice jako podle pravítka, jak v té francouzké písničce
Yves Montanda o řidiči dálkového kamiónu, ze které si pamatuji pouze útržky textu.
Tu za dávných časů česky nazpíval Rudolf Pellar, „...silnice jak stuha je, rozvinutá do
kraje... venku je den tak pěkný, ale ty dívej se vpřed, nebo ti zákeřný sloup nastaví
svůj bajonet... vedle dříme kamarád, ty bys usnul taky rád, ale musíš si jen dát,
z cigarety doušek dýmu.“ Moc pěkná písnička.
Na prériích je ze sebemenší terénní vlny vidět na desítky kilometrů kupředu. Daleko
na obzoru se něco silně blýskalo ve slunci. Než jsme k tomu dojeli, byla to ještě dobrá
půlhodina, ne-li víc, tedy 50-60 km! Byly to báně ukrajinského kostelíka, takové ty
pravoslavné cibulky, čerstvě potažené leštěným hliníkovým plechem. Viditelnost je tu
skvělá, protože vzduch neobsahuje tolik vody, jako u nás dole okolo Velkých jezer.
Trochu bizonního zeměpisu...
Manitoba, Saskatchewan a Alberta jsou zeměpisnou součástí těch nedozírných
plání – „Great Plains“ – též zvaných prérie, které se táhnou od severu z Alberty
hluboko k jihu, až do nitra Mexika. Na východě jejich pomyslnou hranici tvoří řeka
Mississippi.
V Kanadě jsou dnes tyto „Velké pláně“ významnou zemědělskou oblastí. Když sem
zavítáte v pravý čas, jako nám se několikrát poštěstilo, zlaté lány obilí se střídají se
zářivou žlutí canoly, modří lnu, fialovou levandule, a vše je protkané světlejšími či
tmavšími odstíny zelené luk a lesíků. V okolí Russellu je krajina ještě navíc malebně
trochu zvlněná, hotový ráj to na pohled. Není divu, že se tady říká „Parkland“.
Naproti tomu v Americe je oblast Velkých plání mezi Mississippi a Skalistými
4
horami podnes ve velké míře nedotčenou prérií porostlou převážně stepními travinami,
jako je divoká šalvěj a tumbleweed. To je ten vysušený chomáč hnaný větrem, který
každý zná z filmových westernů. Až poté co se východním směrem přejede Mississippi,
ihned jako mávnutím čarovného proutku začíná zemědělství.
Ještě v roce 1800 byly tyto široširé pláně domovem kmenům tak zvaných „Plains
Indians“ – Indiánů plání – a mnoha milionovým stádům bizonů. Některé kmeny byly
kočovné, stěhující se se sezónním migračním pohybem bizonů, kteří jim poskytovali
naprosto vše, co je k životu nezbytné – potravu, oděv, střechu nad hlavou i teplo – o
tom všem bude obšírněji zanedlouho. Byly to kmeny Blackfoot, Arapaho, Assiniboine,
Cheyenne, Comanche, Crow, Kiowa, Lakota, Apache, Cree, Ojibwe, Shoshone a
5
Tonkawa. Jiné kmeny – Arikara, Hidatsa, Iowa, Kaw, Kitsai, Mandan, Missouria,
Omaha, Osage, Otoe, Pawnee, Ponca, Quapaw, Santee, Wichita a Yankton žili v
osadách na jednom místě. Bizon je též živil, ale navíc se zabývaly i zemědělstvím,
hlavně pěstováním kukuřice a tabáku.
Prostor, kde bizon kdysi v nepředstavitelně početných stádech přebýval, je ještě
daleko větší než Great Plains. Zde je třeba předeslat, že severoamerického bizona jsou
dva druhy – bizon prérijní (Bison bison bison) a bizon lesní (Bison bison athabascae).
Prérijní bizon se svobodně proháněl hluboko na jih až do půlky Mexika, po celé šíři
dnešních Spojených států od Skalistých hor na západě až k Apalačskému pohoří na
východě, a směrem k severu až ty již zmíněné kanadské prérie. Bylo to obrovské
území. Bizon lesní žil v drsnějších podmínkách severních lesů až téměř k polárnímu
kruhu.
Z dochovaných historických pramenů vyplývá, že prvním bílým člověkem, který
nedozírné pláně a ta velká stáda bizonů spatřil, byl Henry Kelsey, anglický průzkumník a obchodník s kožešinami ve službách Společnosti Hudsonova zálivu (Hudson’s
Bay Company). Bylo to kolem roku 1690. Ale prakticky až do roku 1750 byla tato
území a hlavně ta mnoho milionová stáda bizonů z velké části stále ještě nedotčena.
...zoologie...
K popisu bizona mi kliknutím myšky přispěchal Internet: Bizon americký (Bison
bison) je statné zvíře, největší savec amerického kontinentu.
6
Původ: Předchůdci dnešních bizonů se do Ameriky dostali z Asie přechodem přes
pevninský most v místě nynějšího Beringova průlivu. Bizon americký se vyvinul z
bizona širokočelého (Bison latifrons), který byl mnohem mohutnější a který vyhynul
před 6000 lety.
Rozměry: Výška v kohoutku: samci 170-190 cm, samice 125-150 cm
Délka: samci 370 cm, samice 250-310 cm
Hmotnost: samci 900-1 500 kg, samice 500-750 kg
Popis: Tělo je pokryto krátkou hnědou srstí, jež v přední části trupu přechází v delší
chlupy, které mají na hlavě tmavou barvu. Poslední krční a první hrudní obratle mají
velmi dlouhé trnové výběžky, jež tak společně s mohutným svalstvem vytvářejí charakteristický hrb. Vzdálenost mezi rohy je téměř 50 cm. Bizoni mají 32 zubů – 24 stoliček
a 8 řezáků. 50 cm dlouhá oháňka slouží k odhánění hmyzu. Bizon lesní je oproti
prérijnímu celkově větší. Širší paznehty zabraňují boření v měkké lesní půdě. Srst je
tmavší, hustší a delší. Rohy dosahují až dvojnásobné délky. Zrak je slabý, bizoni
rozeznávají pouze pohyb, ne detail. Naproti tomu mají výborný čich – dokážou větřit až
na vzdálenost dvou kilometrů, ucítí trávu i pod značně silnou pokrývkou sněhu. Ačkoli
vypadají těžkopádně, v cvalu dosahují rychlosti 50 km/hod. Tímto tempem jsou
schopni běžet půl hodiny i déle. Dožívají se 15 až 20 let.
Potrava: Bizoni jsou přežvýkavci. Spásají traviny, zejména tzv. bizoní trávu (Buchloë
dactyloides). Lesní bizoni se navíc živí výhonky dřevin, žaludy a bobulemi. Přežvýkavci
tráví potravu ve dvou krocích, nejprve potravu rozžvýkají a spolknou do soustavy
předžaludků – bachoru, čepce a knihy, a poté napůl strávenou směs zvrátí zpět do úst,
7
kde ho znovu sežvýkají, a tím maximalizují zisk z potravy.
Rozmnožování: Říje probíhá od května do září, kdy spolu bizoní býci urputně
zápasí. Po devítiměsíční březosti rodí samice jedno mládě, které kojí asi rok. Telata
zůstávají u matky až do dosažení dospělosti, t.j. do stáří tří až pěti let.
Způsob života: Prérijní bizoni se sdružovali do obrovských stád, jež mohlo tvořit i
několik desítek tisíc jedinců (jeden údaj dokonce hovoří o stádu, které čítalo dvanáct
milionů zvířat) a jež pokrývalo území o rozloze 80 čtverečních kilometrů. Na podzim se
bizoní stáda přesouvala na jih a východ a na jaře se vracela zpátky do severních a
západních oblastí. V zimě se bizoni rozptýlili do menších skupinek, hlavou odhrnovali
sníh a spásali trávu. Protože bizoni měli jen málo nepřátel – kromě člověka to byli
medvěd grizzly, puma a vlk – je jejich počet v době před příchodem bělochů podle
některých zdrojů odhadován na 60-75 milionů.
Tolik prosím o bizonech Internet.
... a historie
Jiné historické záznamy uvádí číslo ještě větší – 100 milionů. Mějme tato čísla na
paměti, protože zanedlouho uvidíme, co se stalo později, a za tak krátkou dobu! Zde
ještě dvě informace dobových dokumentů k dokreslení:
Před časem jsem v jedné knize četl zápisky pořizované členem jedné výpravy. Autor
popisuje, že jeli kolem jednoho a toho samého stáda skoro po celý týden! Jeden
8
misionář zas ve svých pamětech zapsal, že někde uprostřed prérií vystoupil na jakýsi
pahorek a pod sebou spatřil moře bizonů nedohledně se vlnící od obzoru k obzoru!
Někde jinde jsem se dočetl, že při sněhovém blizardu bizon vždy čelí sněhu a vichru
hlavou, nikdy zadkem. Samci svými těly vytvoří kolem samic a telat hradbu, kterou je
chrání před nepohodou. Bizon je svojí kožešinou chráněn tak dokonale, že napadaný
sníh na něm nejen netaje, ale ještě tím navíc vytvoří přídavnou tepelnou izolaci.
Bizon živitel
Jak již bylo zmíněno výše, Indiánům byl bizon vším! Dokázali z něho zužitkovat
všechno, dokonce i trus! Nic nepřišlo nazmar! Zde je stručný výčet:
Jedlé části – maso, jazyk, vnitřnosti, tuk, morek, krev
Srst – čelenky, ozdoby, vycpávky do polštářů, těsnění před unikáním tepla ze
stanů, splétání lan a ohlávek
Kůže – veškeré oblečení a obuv pro muže, ženy a děti celého kmene, pokrytí stanů,
podestlání ve stanech, přikrývky, polštáře, nosítka na děti, mošny, vaky,
pouzdra, nádoby, toulce, štíty, sedla, uzdy, řemeny, lasa, biče, saně,
sněžnice, bubny, masky, ozdoby, hračky, chřestidla, zboží k výměnnému
obchodu s bělochy i ostatními kmeny
Kosti – nože, hroty šípů, palice, škrabky, šídla, jehly, lopatky, motyky, rukojeti nástrojů, kostra sedla, sanice saní, štětce, hrací kostky, obřadní předměty
9
Rohy – hrnky, lžíce, naběračky, rohy na střelný prach, hračky, čelenky, chřestidla
Močový měchýř a bachor – nádoby na vodu, vědra, mísy, váčky
Mozek – k výrobě zvláštní směsi k vydělávání kůží
Šlachy – nitě, tětivy, výztuha luku
Paznehty – klih, chřestidla
Oháňka – plácačky na mouchy, ozdoby stanů tee-pee, obřadní oděvy
Jelikož na prériích mnoho dřeva nikdy nebylo, ani trus nezůstal nevyužit. Úkolem
děti bylo chodit do okolí a vysušené placky trusu sbírat. V prudkém letním žáru byl
vysušen rychle a hlavně, byl ho vždy dostatek. Byl používán jako palivo k vaření a v
zimě k topení. Před dlouhou a krutou zimou byl shromažďován do značných zásob.
Kromě srdce nic z bizona nepřišlo nazmar. Pouze to bylo zakopáno do země jako
projev vděčnosti Velkému Duchu – Manituovi, Stvořiteli všeho života. Podobně jako
australští Aboriginové i severoameričtí Indiáni měli zvláštní obřad a modlitbu, ve které
ulovenému zvířeti děkovali, že svůj život obětovalo, aby celý kmen nezemřel hlady a dál
mohl žít.
10
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Indiáni lovili pouze tehdy, když dosavadní
zásoby osady už docházely. Kromě bizona byl loven los, jelen, karibú a další zvěř, též
divoké ptactvo – koroptve, bělokur (ptarmigan), husy a kachny a ryby. Nicméně
hlavním zdrojem nejen potravy, ale i všech dalších potřeb nepostradatelných k životu
byl bizon.
Jak byl bizon loven Indiány
Předtím než měli Indiáni koně a střelné zbraně, lov bizonů nebyl snadnou věcí. Ale
jíst se muselo. Tam kde to terén dovoloval, to jest kde rovina pastviny náhle končila
prudkým skalnatým srázem, byl po 6000 let používán následující jednoduchý způsob.
Indiáni záhy objevili, že bizon vidí velmi špatně. Proto na takové pastvině postavili dvě
řady mohyl z větších kamenů, pařezů nebo kusů dřev. Pro bizona to bylo nezvyklé a
považoval to za něco nebezpečného, čemu je lépe se vyhnout. Hlasitým pokřikem lovců
byl na tuto dráhu nasměrován a nahnán nad propast kde přepadl a pádem se zabil.
Pod skálou byl stažen z kůže a rozporcován. Tento prastarý způsob lovu byl používán
kmeny Blackfoot a Crow v podhůří Skalistých hor až do poloviny 19. století.
11
Při návštěvě Alberty, nás syn Martin zavezl do muzea přímo v přírodě zvaného
„Head-Smashed-in-Buffalo-Jump“, což by šlo volně přeložit coby místo „kde si bizon
rozbil hlavu.“ Odtud je ten obrázek nahoře. To místo leží 18 km na západ od Fort
Macleod a zhruba 180 km jižně od Calgary, kde nám velmi vstřícný a věci znalý ranger
tento způsob lovu dokonale vysvětlil. Když jsme se vyptávali na pemmican, který
Indiáni z bizoního masa sušením připravovali, při loučení nám věnoval pytlík již
sušeného bizonního masa, abychom si doma mohli pemmican sami vyrobit. Tento
12
poučný výlet byl uprostřed zimy, sníh poletoval nad prérií a vytvořil dokonalou kulisu i
náladu. Martin jen trochu litoval, že Skalisté hory by odtud, z těchto útesů, byly jinak
už nádherně vidět.
Jiným způsobem lovu bylo zahnat bizona do jakéhosi míli dlouhého corralu ve
tvaru písmene V, opět z klád padlých stromů nebo hromádek z kamenů, v jehož úzkém
konci byl bizon snadněji zasažen vrženým kopí. Pro ten svůj špatný zrak mohl být
někdy lapen do pasti i tak, že si někdo přes sebe přehodil bizoní kůži a napodoboval
zvířecí pohyby a dělal bizoní zvuky vábničkou z kůže či kůry.
Až do příchodu střelných zbraní byl veškerý lov činěn kopím, lukem a šípy nebo
tomahawkem. Indiáni získali koně až po tak zvané Pueblo revoltě roku 1680. Tehdy
Pueblo Indiáni povstali proti kolonizaci a Španělé byli přinuceni dočasně Nové Mexiko
opustit. Při svém ústupu byli okolnostmi donuceni mnoho koní za sebou zanechat.
Pueblo Indiáni se jízdu na koních brzy naučili, koně se dál množili a zanedlouho se s
nimi začalo obchodovat. Netrvalo dlouho a kůň se stal nepostradatelnou součástí
života Indiánů plání, a tím se lov stal daleko snazším. Nyní mohl lovec pádícího bizona
dostihnout a z boku mu zasadit ránu šípem nebo kopím. To bylo pro lov z koně
zkráceno na délku třech stop a bylo používáno ještě dlouho po prvních puškách, které
byly tehdy příliš neohrabané a za jízdy se těžko nabíjely.
Exploze osidlování
Anglicky by se zatím dalo říci – „So far so good“ – česky – „Až potud to celkem šlo“.
Ale milý čtenáři zanedlouho již začne velmi smutná část našeho vyprávění.
Kolem roku 1800 začala kolonizace světadílu naplno. Po bezmála 200 let seděli
evropští přistěhovalci v úzkém pruhu země mezi Atlantikem a Apalačskými horami.
13
Tady nahoře, kde je dnes Kanada, to bylo trochu jinak, ale o tom někdy jindy. Expanzi
směrem na západ způsobila řada faktorů. Jedním z nich byl sílící příliv přištěhovalců z
Evropy, z nichž každý potřeboval nějakou půdu k obdělávání. Tento příliv byl
zapříčiněn zas jinými politicko-sociálními tlaky – nekonečnými válkami mezi evropskými mocnostmi a výsledným strádáním a bídou prostých lidí, neutuchající náboženskou
nesnášenlivostí mezi katolíky a protestanty, a tím touhou po svobodnějším životě bez
neustálého šikanování feudálních a církevních institucí a karabáčem místní vrchnosti,
nebo útěkem z hrozného hladomoru, jako byl ten v Irsku v letech 1845-1852.
Hlavní příčinou irského hladomoru byla katastrofální neúroda brambor, které
tvořily hlavní zdroj potravy. Dalšími faktory byla zničující, britská ekonomická politika,
neschopnost a neochota Velké Británie Irsku pomoci. Sedm let trvající neúroda byla
způsobena nezvykle mokrým počasím, ze kterého vzešlo zničující rozšíření plísňových
chorob brambor. Odhaduje se, že během hladomoru zemřelo 1-1,5 milionů lidí (z osmimiliónové irské populace) a další dva milióny provždy odešly z Irska hledat obživu jinde
ve světě nejčastěji právě v USA a Kanadě. Tento velký irský hladomor měl i další temná
politická pozadí, o kterých se v akademických kruzích podnes učeně debatuje.
Celé karavany legendárních pionýrských vozů přikrytých plachtou, které každý zná
z filmů, směřovaly k západu – do území, která jim vůbec nepatřila. Některá z nich byla
zprvu „získána“ od důvěřivých Indiánů nejrůznějšími podvody a podfuky, kdy jednání
byla často náležitě podmazána alkoholem a zpití a negramotní Indiáni často ani
nevěděli s čím vlastně „souhlasí“ a co vlastně „podepisují“. Ale netrvalo dlouho, aby
Indiáni ty všelijaké čachry bílých prohlédli, začali se bránit a docházelo ke krvavým
masakrům. Hollywood to později patřičně rozmazal ve spoustě filmů a vytvořil image
Indiána – zabijáka.
14
Snad některý čtenář ví, jak například Holanďané výhodně „koupili“ od Indiánů
Manhattan. Ano ten Manhattan, kde se dnes rozkládá New York City, a kde jeden
čtvereční metr jde do milionů dolarů. Ale tehdy tu ještě nestál ani Nový Amsterdam.
Psal se rok 1626 a generálním direktorem holandské kolonie New Netherland byl
právě jmenován Peter Minuit. Horlivý novopečený direktor chtivý pochvaly staré vlasti
nelenil a 24. května 1626 za 60 guilderů (24 dolarů) a pytlík barevných korálků,
knoflíků a pár laciných cetek koupil Manhattan. Indiáni ani nevěděli, co ta bílá věc co
jim byla předložena k podpisu (pergamen smlouvy) vůbec znamená.
Korálky a ostatní tretky však měly v nedaleké osadě nesporně velký úspěch, protože
Indiáni se zanedlouho dostavili k Holanďanům znovu a opět došlo k další skvělé
„transakci“. Tentokrát byl „zakoupen“ Staten Island. To je ten ostrov, kde se dnes do
výše tyčí Socha Svobody. Direktor Minuit byl ten den v opravdu dobré náladě a dal ke
korálkům k lepšímu i pár dek, litinových hrnců, seker, motyk a šídlo. To Indiáni
zvláště uvítali, když jim bylo předvedeno, že se jím dají snadno dělat dírky do kůže, což
se v osadě bude určitě hodit.
Exodus na Západ neutuchal. Nikoho ani nenapadlo nějak se obtěžovat a otázat se
původních obyvatel, co oni si o tom všem myslí. I mezi bílými docházelo na nových
územích k velkým sporům. Farmáři chtěli pěstovat své obilí a kukuřici a rančeři zas
dobytek. Jedni chtěli mít své pozemky oploceny tehdy novým vynálezem – ostnatým
drátem – ti druzí chtěli mít ničím neohraničená území pro svá rostoucí mnohohlavá
stáda. A colty měly hic. Yippee!
15
Nad bizonem se stahují mračna
Ještě v polovině 18. století byl bizon se svými 100 miliny nejpočetnějším savcem ve
volné přírodě. Po tisíce let se proháněl prakticky po celé šíři a délce světadílu a po věky
byl požehnámím jeho obyvatelům. Zvíře ani rudá tvář ještě neměli ponětí, co již brzy
přijde.
Bizonovi nadešly krušné chvíle a Indiáni plání se odmítali vzdát svých území ve
prospěch bílých přistěhovalců, což vedlo k mnoha stále se vyhrocujícím konfliktům.
Kongresmani ve Washingtomu si začali uvědomovat, že život Indiánů je plně závislý na
bizonech. Nějaké chytré plešaté a obrýlené hlavě s licousy to nedalo moc práce dát si
všechny ty věci dohromady a svoji nesmírně hlubokou myšlenku svým ctihodným
kolegům přednesl: „Pánové, chceme-li se zbavit těch prokletých rudochů, musíme se
nejprve zbavit toho jejich mizerného chlebodárce – bizona! Jedině tak je donutíme, aby
se vzdali svých území. A tak otcové národa roku 1871 schválili zákon, jenž povoloval
úplnou likvidaci bizonů!
Od té chvíle byl bizon systematicky loven prakticky skoro do naprostého vyhubení.
Je k neuvěření, že za pouhých 50 let bylo 100 milionů zlikvidováno až na pouhých
několik stovek kusů! Ano, toto není překlep! Na několik stovek kusů! Chceme-li být
přesní, někde jsem vyšťoural údaj, že v roce 1889 zbylo pouhých 542 bizonů!
Plán genocidy – připravit Indiány o hlavní zdroj potravy a vlastní existence se dařil.
Zredukovat jejich počet vyhladověním a zbytek přinutit k odsunu do rezervací! Toto
úsilí bylo podporováno vládami na všech úrovních – federální, státní i místní.
16
Stále víc a víc železničních tratí křížilo světadíl. I železničním společnostem stáda
bizonů překážela a usilovaly o jejich vyhubení. Při srážkách s bizony docházelo ke
srážkám s lokomotivami, když se nepodařilo včas zastavit. Navíc se stávalo, hlavně v
zimě, že bizoni před náporem ledového větru a sněhovými bouřemi nacházeli úkryt v
místech, kde železnice vedla v uměle zbudovaných zářezech. Tam v závětří se stádo
uvelebilo a vlaky byly někdy zpožděny i o celé dny. Ve společnosti, kde čas jsou peníze,
se takovéto nepřístojnosti nemohly dlouho trpět. „Divoká příroda přece nebude překážet pokroku“, prohlašovali železniční baroni.
A zas se našla nějaká přemýšlivá hlava, která přišla s dalším geniálním nápadem.
To veškeré úsilí půjde ještě trochu urychlit, a k tomu navíc i nadělat spoustu peněz! A
tak se z hubení bizona stal sport! A jak za chvíli uvidíme, všichni byli tím úžasným
nápadem nadšeni a všichni byli spokojeni – továrny na zbraně, továrny na munici i
železnice! Jak to fungovalo? Fantasticky!
O weekendu se pánové z měst navlekli do apartních loveckých oblečků, a la Buffalo
Bill, popadli svůj střelecký arzenál a vzhůru na nádraží. Tam již čekal vlak plný
stejných výtečníků. No a pak už vlak zamířil za město do prérie. Po cestě si pánové dali
doušek z placaté lahvičky, jinak mravně skryté ve náprsní kapsičce. A pak už se šlo na
věc! Bum, prásk! Čím více vagonů, tím více stažených oken. A u každého „lovec“ lačný
zítra kolegům v práci vypravět, kolik těch „bloody damned buffaloes“ skolil. Co okno –
to vyčuhující hlaveň opakovačky nebo paže třímající revolver Colt! Jak staré dobové
obrázky ukazují, vlak se jimi ježil jako dikobraz! Bum, prásk! Sto výstřelů, sto bizonů
padlo k zemi jako loutky bez života. Střílelo se i z kolesových parníků a z dostavníků.
Pánové si pak dali pauzu na doutníček či viržinko, otřeli si kapesníkem upocené
čelo, a pochvalovali si, jakou má ta jejich winchestrovka, remingtonka a ta nejnovější
17
munice razanci, a jací jsou panečku ostrostřelci! „Oh, boy! Ti chlupáči dneska padají
jak podťatí, co?!“ Isn’t that fun?“
Co se dělo dál? Když pánové dostatečně ukojili své lovecké vášně, jelo se bujaře zpět
do města. Co bylo s těmi mrtvými bizony? Nic! Byli většinou ponecháni ležet na zemi a
tlít. Avšak byl-li některý z pánů labužník a měl-li rád dobře vyuzené jazyky, nic proti
tomu, vlak rád počká, než je buttler pro pána vyřeže. Za nějaký čas byly v prérijní
trávě pouze suché, sluncem vybělené kosti.
Až když se o něco později přišlo na to, že suché kosti se dají zužitkovat na hnojivo
bohaté na fosfáty, přepálením se z nich dá získat uhlík k použití ve vodních filtrech a k
rafinaci cukru, a v ještě čistší formě k výrobě živočišného uhlí, to pak chudí lidé začali
se svými kárami a vozíky vyjíždět na pláně, aby si sběrem vydělali trochu peněz. Z
rohů se zas začaly vyrábět knoflíky a spony do vlasů.
Jatka ve velkém
Ale to pravé rodeo mělo teprve začít. Ono totiž zredukovat 100 milionů na 500 kusů
dá trochu práce a musí se na to s fortelem a důkladně „ve velkém“! Nastala opravdová
jatka. Zpočátku bylo ročně zastřeleno kolem 250 000 bizonů, ale i takové tempo bylo
vládě příliš pomalé. Toto dalo vzniknout profesionálním společnostem. Zanedlouho už
profesionální lovci zabíjeli stejné množství zvířat za jediný měsíc!
Ne všem bylo vybíjení bizona lhostejné a ozývaly se hlasy, že by měl být alespoň do
jisté míry chráněn. Ale tyto snahy ve Washingtonu dopadaly na hluché uši a osud
Indiánů ještě méně. V roce 1874 prezident Ulysses S. Grant vetoval federální návrh
18
zákona, který měl uchránit
rychle se ztrácející stáda, a v
roce 1875 generál Phillip
Sheridan při spojeném zasedání obou komor vlády –
kongresu a senátu – naopak
ještě apeloval, aby k vyhubení
bizona a tím i zbavení se těch
„prokletých divochů“ (ano tak
to bylo při tom zasedání
citováno) bylo přikračováno s
ještě větší vehemencí. Kolem
roku 1884 bizon byl již blízko
totálnímu vyhubení!
V polovině 19. století byl
lov bizonů big business! Velký
komerční podnik byl vyvinut s
příslovečnou americkou efekttivností. Jak takový typický
„outfit“ vypadal se dozvíme z
dalšího textu:
Odstřelovači byli obyčejně
dva. Každý měl k ruce pomocníka, zatímco co on pálil,
pomocník nabíjel, aby se neztrácel čas, protože čas jsou přece peníze. Byly používány
pušky ráže .45 -.70. Kniha „The Fireside Book of Guns“ říká, že nejméně dvou střelců
bylo třeba i kvůli tomu, aby hlavně pušek stačily při tak rychlé kadenci chladnout a
nezavařit se. V zimě prý
stačilo hlaveň pušky na pár
vteřin strčit do sněhu.
Kromě střelců výprava
sestávala ze skinners –
stahovačů a čističů kůží,
gun cleaners a cartridge
reloaders – čističů pušek a
nabíječů, kteří se starali,
aby pušky byly neustále
nabity a vkládány do rukou
střelců, náhončích, kovářů,
kočích, kuchařů a početných koní a povozů. Tyto
„lovecké“
výpravy
měly
sebou i poskoky, kteří z
mrtvých zvířat vybírali olověné kulky, které byly na místě opět taveny a odlévány do forem k získání nových
projektilů. Další moudré přísloví přece říká, že kdo šetří ma za tři.
19
Mnozí z těchto professionálních střelců, jako třeba legendární Buffalo Bill, vlastním
jménem William Frederick Cody, skolili i několik stovek zvířat na jedno posezení a
mnoho desítek tisíc za kariéru. U této postavy se kvůli českému čtenáři – pamětníkovi
na chvíli zastavíme.
Wild West Show
Buffalo Bill byl americký dobrodruh. Poté co v roce 1865 skončila americká válka
severu proti jihu, nechal se železniční společností najmout za 500 dolarů měsíčně jako
zásobovatel bizonním masem pro dělníky pracující na stavbě kansaské pacifické
dráhy. Toto v té době byly pohádkové peníze. Díky této práci získal svou přezdívku a
stal se jedním ze symbolů masakrování bizonů. Během prvních šesti měsíců jich
postřílel na 4860 kusů.
Buffalo Bill Cody byl nesporně dobrým kšeftmanem. Když viděl, že s bizonem je už
skoro konec, založil show „Wild West Show“, která měla portrétovat éru let 1800-1900,
a která vydržela až do roku 1913. Mnohokrát s ní projel celou Ameriku a přivezl ji i do
Evropy. „Typickými“ živými výjevy byl třeba právě ten lov na bizony, loupežné
přepadení vlaku, banky či dostavníku, rvačky v saloonu, nebo urputný boj s
padoušskými rudými tvářemi. Čtyři hodiny lasování, rodea, od pasu střílejících coltů,
dobrých kovbojů i desparádů, sombrera, stetsony, indiánské čelenky, koně, atrapy
proudem tekoucí whisky a krve. „Grand finale“ celé show byl hořící srub, který, a jak
20
jinak, zapálili Indiáni, kdy Buffalo Bill za pomoci mnoha pistolníků pálících o sto šest
a přátelských Mexikánů zachrání rodinu osadníků, která si již byla jistá smrtí.
Pan Cody se díky show stal legendou „Divokého Západu“. Edward Judson napsal
přes 200 románů s Buffalo Billem v roli hlavního hrdiny. Toto právě byly ty české
„bufalobilky“, které ledackterého studenta dostaly ve škole do průšvihu, když je
nedočkavě hltal při vyučování pod lavicí. I leckterý pan profesor byl jimi unešen, jak
bylo ostatně vidět v tom starém filmu „Študáci a kantoři“. Není-liž pravda pamětníci?
Dalšími legendárními postavami show byli pistolníci Tom Mix, Wild Bill Hickock a
mladá dáma Annie Oakley.
Tato devatenáctiletá dívčina zasahovala ze své pušky o kalibru .22 na vzdálenost
90 stop (27 m) hranu hrací karty, takže ta se rozštěpila ve dví! A ještě než dopadla na
zem, udělala do ní navíc pět či šest otvorů! Annie prostě udivovala, střílela dozadu, od
pasu, se zavázanýma očima, nebo i na cíl, který se pouze odrážel v zrcadle. V Evropě
šíleli nadšením a toužili se odstěhovat za velkou louži, kde je přece tak veselo. A mnozí
se opravdu řadili u emigrantských kanceláří.
Annie měla vystoupení i pro královnu Viktorii i pro další korunované hlavy Evropy.
Princ Pruský, pozdější císař Wilhelm II ji vyzval, aby ustřelila popel z jeho cigarety,
kterou držel v ústech. Tak střeleckému umění Annie Oakley důvěřoval. Ta však byla
natolik graciézní a požádala prince, aby cigaretu držel jen mezi prsty. Když později
vypukla 1. světová válka, ozvaly se sarkastické hlasy, že Annie tehdy neměla mířit na
cigaretu, ale na princovu hlavu, že by bývalo k té dlouhé a krvavé válce a zabití 15
milionů obětí nemuselo dojít.
21
Wild West Show vypůsobila v americké i evropské veřejnosti naprosto falešnou
představu o Indiánech a pomohla vytvořit „Divoký Západ“, což byl ve velké míře pouhý
mýtus. Ten však Hollywood později patřičně rozmazal ve stovkách filmů, a který ve
vědomí lidí podnes přetrvává. Říká se, že pan Cody v pozdějším věku už ani sám
nedokázal rozlišit mezi tím, co byl v jeho životě fakt a co pouhá fáma. Je prý proto
radno přistupovat k jeho životopisům s rezervou.
Ještě však není masakru konec
Spokojenost byla na všech stranách. Vláda si mnula ruce, že ti mizerní rudoši
budou konečně mimo obraz a střelci a překupníci zas měli svůj výnosný „hey-day“. V
Dodge City jedna dobrá kůže hodila i 3 dolary, a když to byla pěkná huňatá zimní, tak
i 50 dolarů. To bylo za časů, kdy leckerý muž byl rád, když za celý den vydělal 1 dolar!
Lov probíhal tak, že lovec obyčejně časně z rána vyhledal stádo a zaujal pozici ve
vzdálenosti okolo 100 yardů (90 m). Odtud střílel tak, aby zvíře zasáhl z boku a skrze
plíce. To byla preferovaná metoda. Střílet do hlavy se nedoporučovalo, protože měkké
kulky z olova často nepronikly lebkou a muselo by se střílet ještě jednou, zbytečná
ztráta náboje a kulky.
Hned poté přišli na ředu skinners – stahovači. Ti pomocí velkého dvouručního
kladiva zatloukli skrze čenich zvířete delší ocelový kolík do země tak, aby dobře držel.
Pak kůži na příslušných místech nařízli, připojili lany či řetězy k potahu o dvou koních
a kůži z bizona bleskově stáhli. Kůže pak byla dalšími členy výpravy očištěna a
naložena na vozy.
22
V dobových záznamech se praví, že v letech 1873-1883 bylo každoročně takovýchto
společností přes tisíc, a že podle ročního období se takto odstřelilo 20 000 až 100 000
bizonů denně. Z Dodge City a dalších měst na Velkých pláních odjížděli denně vlaky
kůží k východu. Postavení železnice napříč Coloradem a Kansasem rozdělilo stádo
bizonů na severní a jižní. Posledním útočištěm jižního stáda byl nejsevernější výběžek
Texasu, kterému se říká Texas panhandle – držadlo pánve.
Za své „zásluhy“ při likvidaci severoamerického bizona Buffalo Bill Cody obdržel v
roce 1872 od americké vlády Medal of Honor – Medaili Cti.
Jeden autor lamentuje nad starými vybledlými fotografiemi, na kterých je zachyceno to masové vybíjení bizona z konce 19. století: „Tolik nenávisti vůči divoké přírodě!
Tolik nenávisti vůči bizonovi! Umí si někdo představit, jak by vyváděli milovníci koňů,
koček a psů, kdyby toto byly fotografie kostí a lebek těch jejich miláčků? Když se na ty
snímky dívám, napádá mne, že podobné snímky jsem už někde viděl. Ty však byly z
Německa a Polska – a byli na nich lidé! Co se to s naší rasou stalo?“
23
Ohnivá voda
Je smutné konstatovat, že v pozdějších letech se k těmto jatkám přidali i Indiáni!
Často lze v této souvislosti číst o kmenech Siouxů a Komančů. Jak k tomu došlo?
Způsobil to alkohol, kterému velká část domorodé populace naprosto propadla. Byli ho
24
tak lační, že se slepě přidali ke zničujícímu útoku na bizona a tím i na svou vlastní
existenci. Vlastním přičiněním si vykopali hrob. Tato smutná situace trvá podnes.
Dříve hrdý a svobodný Indián se z této rány už nikdy nevzpamatoval.
Existují smutné dobové obrázky, fotografie za těch časů ještě nebyla, které
zachycují na zemi klečící Indiány, jak chlemtají whisky z louží jako psi. Občas se totiž
stalo, že některý neúplatný důstojník, vykonávající svoji službu věrně a důsledně,
poručil sudy plné whisky zabavené pašerákům a hrabivým nenasytným obchodníkům
sekerami rozsekat na padrť. Whisky vytékala proudem na zem. Ale ještě než se stačila
vsáknout do půdy, Indiáni se ze široka daleka hbitě sjížděli a žádostivě ji chlemtali.
Evil Spirits
James Abourezk, bývalý senátor z Jižní Dakoty napsal o této tragedii letos v červenci následující pojednání:
V roce 1868 byla na území dnešní Jižní Dakoty vytvořena Great Sioux Reservation.
Zpočátku byla tak rozlehlá, že prakticky pokrývala celou polovinu státu. O čtrnáct let
později prezident Chester Arthur prozíravě vydal ze své výkonné moci příkaz (executive
order) k vytvoření ochranného pásma na jejím jižním okraji, o velikosti 50 čtverečních
kilometrů, a to v místech kde hraničila s Nebraskou. Právě zde totiž docházelo k
největším problémům zapříčiněných alkoholem. Účelem zóny bylo zabránit prodeji
střelných zbraní, munice, nožů a alkoholu Indiánům žijícím v rezervaci nezákonnými a
25
zločinnými bílými živly. Navíc bylo toto ratifikováno Kongresem, když byly v roce 1898
provedeny nějaké územní změny.
Když však na prezidentské křeslo v roce 1901 zasedl Teddy Roosevelt, mocný
lihovarský průmysl na něho učinil patřičně silný nátlak, aby tuto a další podobné
ochranné zóny zrušil. Roosevelt to v roce 1904 skutečně učinil vydáním dalšího
prezidentského výkonného příkazu. Tento krok byl však od samého počátku naprosto
nezákonný, protože zákon ratifikovaný Kongresem nemůže být prezidentem za
žádných okolností zrušen. Taková věc však absolutně nikoho nezajímala a zóny byly
zlikvidovány.
Neblahé následky se projevují podnes.
Whiteclay, malá osada o jedné ulici a pár
domech přímo na hranici mezi Nebraskou
a Jižní Dakotou, má hned čtyři prosperující obchody s alkoholem, údajně pro
svých 24 obyvatel. Většina zákazníků jsou
však bílí lidé dopravující pití do rezervace,
ležící hned za hranicí. A výsledky? Časté
vraždy, rvačky, znásilnění, týrání žen a
dětí, loupeže, krádeže a další důsledky
alkoholu tekoucího do rezervace proudem.
Všude jinde je situace obdobná.
Senátor Abourezk ve svém pojednání
uvádí úryvky z několika knih nejen o tom
jak tragický dopad alkoholu je, ale i o tom,
jak hrozně byli Indiáni šizeni a jakým
podlým způsobem byli připravování o
zdraví.
„The Whiskey Trade of the Northwestern Plain“, Margaret A. Kennedy
„Indiáni chycení do osidla alkoholu dali
za něj vše. I kožešiny, které měli již
připraveny na dlouhou krutou zimu, na
pokrytí stanů, na pokrývky, oblečení a
obuv, což je potom zanechalo naprosto nepřipravené. A přitom to žádné kvalitní pití
vůbec nebylo. Tak zvaná whisky nabízená bezohlednými obchodníky výměnou za
kvalitní bizonní kůže byla pouze smrtící směsí levného lihu s čímkoliv, co by té břečce
dalo barvu a přidalo na jejím množství – modrá skalice, surový cukr, kastilské mýdlo,
jamajský zázvor, prášek proti bolestem Perry Davise, odvar z černého čaje, a věřte
nevěřte i špetka strychninu.“
„Fools Crow“, James Welch
„Obchodníci, ještě než se vydali z Fort Benton za obchodem, smíchali ve velkých
plechových kanistrech nejlevnější a nejpodřadnější pití co bylo k mání s pálivou
26
paprikou a melasou. Během cesty do indiánských osad k tomu ještě přidali vodu z
řeky. Aby se Indiáni opili, na to to bylo dost silné, a přitom to ty darebáky skoro nic
nestálo.“
„We Pointed Them North“, Teddy Abbott
„Vzal se jeden barel vody z řeky Missouri a dva galony alkoholu. Potom se přidaly
dvě unce strychninu (jeden z nejsilnějších stimulantů), aby to mělo patřičnou sílu. To
totiž Indiáni vyžadovali, aby při pití mohli ještě víc křepčit. Potom se přidaly tři špalky
tabáku, aby jim bylo zle a začali se ještě víc motat, jinak by nevěřili, že je to „pořádná“
whisky. Též to chtělo pár kostek mýdla, půl libru cayenského pepře, půl libru pálivé
papriky a pár keříků divokého pelyňku, který roste všude na prérii a je zadarmo. Pak
se to musí hodinu vařit, aby to dostalo pěknou barvu. Pak se to přecedí a sleje do lahví
a je to – prvotřídní indiánská whisky – spokojenost zaručená. Za jednu láhev jedna
kůže z bizona. Pak se chvíli počká, a když je zákazník už namol za druhou láhev vám
dá i dvě.“
Bison trails – bizonní stezky
První trasy přes severoamerický světadíl nenalezli lidé, ale divoká zvěř, hlavně
bizoni, ale i jeleni, sobi, losi a karibů. To jak se velká stáda během střídaní ročních
období stěhovala v hledání snesitelnějších podmínek a lepší pastvy. Tyto pradávné
stezky vznikaly po tisíce let údery milionů kopýtek ubírajících se z místa na místo. K
tomu, aby se stáda dostala z jedné obrovské zeměpisné pánve do druhé, ubírala se
27
instinktivně ubírala přes vodní předěly, které ty oblasti od sebe oddělovaly. Za jarního
tání, aby se vyhnula záplavám a vzniklým bahniskům, a v zimě zas hlubokým závějím,
vyhledávala cestu po horských úbočích a hřebenech, které silné větry zbavily sněhu.
Většina těchto migračních stezek vedla na ose sever-jih, avšak několik klíčových
stezek vedlo i na ose východ-západ. Ty byly od nepaměti využívány i Indiány při jejich
lovech, a později byly nedocenitelné pro objevitelské výpravy. A ještě později přicházejícím osadníkům. Mnohé z těchto pradávných tras divokých zvířat bylo i využito
železničními společnostmi, když byly vyměřovány tratě vedoucí od východního pobřeží
k západu. Senátor Thomas Hart Benton vzdal kdysi poctu těmto čtyřnohým geometrům. Jeho výrok zněl: „Cestu k Západu nám zmapoval bizon.“
Bizon dnes
Je odhadováno, že dnes je všech severoamerických bizonů na 350 000, a to jen
obětavým přičiněním těch jedinců, kterým osud bizona nebyl lhostejný. Z tohoto
celkového počtu je 250 000 pěstováno, podobně jako hovězí dobytek, na rančích pro
lidskou spotřebu, na maso a kůže. Maso bizona je výživné a zdravé. Obsahuje daleko
méně tuku a cholesterolu než maso hovězí. Poptávka byla taková, že bizon začal být
křížen s domestikovaným dobytkem na tak zvané „beefalo“ (beef – hovězí a buffalo –
bizon).
Zbývajících 100 000 kusů žije v chráněných oblastech, hlavně v Yellowstone
National Parku, který leží mezi Wyomingem, Montanou a Idahem, v Henry Mountains
28
v Utahu, Wind Cave National Parku a
Custer State Parku v Jižní Dakotě, na
Elk Islandu v kanadské Albertě, a na
dalších menších chráněných uzemích,
jako na je příklad národní park Riding
Mountain v Manitobě, kde jsme s bizony
sami prožili nezapomenutelné osobní
setkání.
Odhaduje
se,
že
geneticky
neporušených divokých bizonů je dnes
pouze 12-15 tisíc. Z toho 3000-3500
kusů žije v již zmíněném Yellowstone
National Parku. Bizoni tohoto unikátního
stáda jsou potomci pouhých 23 jedinců
horského bizona, kteří v 19. století jako
zázrakem unikli masovému masakru.
Bylo to jen díky tomu, že toto stádečko
žilo ve vzdáleném a těžko přístupném
Pelican Valley, o jehož existenci se velmi
dlouho vůbec nevědělo.
Blízká setkání s bizony
Je tomu už hezká řádka let, co jsme se poprve rozletěli do provincie Manitoba,
navštívit syna Martina, který tam už nějaký čas žil a pracoval. Tato prérijní provincie
má ve svém znaku bizona, to nádherné zvíře, jehož nezčetná stáda se kdysi po těchto
nedohledných pláních volně popásala a proháněla.
Už cestou z letiště jsem si všiml, že obrázek bizona
tady mají i na silničních ukazatelích a ihned zatoužil
nějaké pěkné stádo během naší návštěvy spatřit.
Martin se váhavě poškrábal na hlavě a pravil, „Táto já
tady v okolí Winnipegu o žádném stádu opravdu
nevím. Nějaké bizony mají v Riding Mountain National
Park, ale sám jsem tam ještě nebyl, je to totiž odtud
pěkná štreka – tam a zpátky skoro 600 km.“ Takže při
této první a nedlouhé návštěvě Manitoby prostě nebyl
čas, abychom se do toho národního parku vypravili.
Jednoho pěkného slunečného dne jsme se vydali od
Winnipegu kousek na sever, ke stejnojmennému
jezeru. Je dlouhé přes 400 km a široké 40 až 100 km,
čili si ničím nezadá s Velkými jezery tady u nás
v Ontariu. Na jeho východním břehu jsme strávili
hezký den a ačkoliv byl teprve červen, neodolal jsem
koupeli v ještě neprohřátých vodách, jelikož led někdy pokrývá toto jezero ještě v
květnu.
29
Za pozdního odpoledne, kdy slunce se
sklání k západu a barvy tím nabývají sytých
a nazlátlých podvečerních odstínů, jsme
uháněli nazpět k Winnipegu. A tu po levé
straně silnice jsme tu nečekanou krásu
spatřili! Na oplocené pastvině se popásalo
početné stádo huňatých bizonů, které jsme
v první chvíli všichni považovali jen za stádo
tmavého dobytka, jakým je třeba plemeno
Angus. Tak přece jen se mi to přání
vyplnilo.
Ve stádu byli statní samci (bulls), o něco
menší samičky (cows), i mladá telátka
(calfs), všichni v tom podvečerním osvětlení
prostě nádherní. K mé nemalé radosti celé
stádo přišlo ze zvědavosti až skoro k nám.
Ó, to bylo fotek! Dnes by jich bylo ještě víc,
ale digitální fotografie v té době ještě
nebyla. Samci vydávali jakási krátká
mručení. To jsem si v mžiku zamiloval a
pak, nepochybně k velké radosti ostatních
členů výpravy, v autě po zbytek cesty
opakoval. I vy byste si ten zvuk určitě
zamilovali (ne ten můj pochopitelně, ale těch nádherných chlupatých fešáků). Tak toto
bylo to první setkání a zároveň láska na první pohled.
Po návratu z Manitoby jsem se tehdy pustil do shromažďování materiálů o bizonech
a obrázků. Dnes je to díky Internetu jen otázka klikání myší, ale tehdy to byly četné
výpravy do knihkupectví a knihoven. V průběhu mého bádání jsem se dozvěděl mnoho
zajímavých věcí, o kterých vlastně toto celé další pojednání je.
Za čas jsme se do Manitoby opět vypravili, tentokrát autem a na delší dobu. Tehdy
jsme ji projeli křížem krážem. Martin byl v té době už ženatý a se svoji paní Marcií se
přestěhovali do městečka Russell, které leží jen několik mil od hranice se sousedním
Saskatchewanem, což je další prérijní provincie směrem k západu. Od obzoru k obzoru
obilnářské farmy, dobytkářské ranče a tu a tam rezervace Indiánů. Zákazníci v supermarketu, který si naši mladí v městečku pořídili, byli právě farmáři, rančeři a Indiáni,
kteří pravidelně ze široka daleka zajížděli do Russellu pro zásoby potravin. Dnes už
sice ne na koních a vozech s plachtou, ale ve svých omlácených a zablácených pickupech, nicméně i tak romantika. Tedy alespoň pro mne.
„Táto, co abychom si dnes udělali výlet do Riding Mountain, podívat se na ty bizony
pasoucí ve volné přírodě“, navrhl jednoho rána Martin.
I odtud z Russelu to bylo přes 200 km jedna cesta. Martin nás vedl parkem, který
má rozlohu bezmála 3000 čtverečních kilometrů, až k velkému lesnímu jezeru Audy,
kde se měli prohánět ti bizoni. Výlet to byl sice hezký, ale ten den jsme na to stádo
nenatrefili. Nedalo nám to, a za několik dnů jsme se sem znovu, tentokrát už sami,
30
vypravili. Úzká dřevařská cesta vedoucí hlubokými lesy nás měla zavést k pastvinám,
kde podle mapy lze bizony zpravidla zastihnout. Zaparkovali jsme a vydali se lesní
stezkou k dřevěné vyhlídkové plošině na malém pahorku. „Určitě tu dnes budou“,
ujišťovali jsme se nedočkavě cestou. Dorazili jsme do míst, kde už končilo přítmí lesa a
začínaly voňavé pastviny rozkládající se před námi ve slunci dodaleka. Vyšplhali jsme
na tu vyhlídku, pohled byl odtud vskutku skvělý, ale po bizonech zas ani památky.
„Well, what can you do? – Co se dá dělat?“, řekli jsme si trochu zklamaně, „Maybe next
time – možná příště“.
Helen se už vydala na cestu nazpět k autu, a já si ještě na památku fotil alespoň ty
prosluněné pastviny. Tu se z lesa náhle ozvalo volání, „Pepo, Pepo, pojď sem rychle, já
nevím co mám dělat!“
Co se stalo? Helen se klidně ubírá tou samou stezkou k autu, když zničehonic slyší
v okolních křoviskách, od ní na levé straně, praskot větví a šelest listí, jak se směrem
k ní něco vehementně prodírá. A tu, na dva kroky před ní, vyjde z křoví bizoní samice,
větší než kráva! Když jsem dorazil, už vedle mámy stálo i její dítě! Trochu si nás
prohlédli a zas stejně rychle zmizeli v křoviskách na druhé straně cesty. Wow! To bylo
setkání, liboval jsem si, naše cesta přece jen nebyla marná! To jsem ale ještě netušil,
že toto byl jen malý závdavek věcí budoucích!
Okolní buš, ještě před okamžikem klidná a tichá, náhle ožila! Z chládku a šera lesa
se nořily další a další kusy ke své podvečerní pastvě na slunci. Bylo to nádherné!
Nevěděli jsme co máme dělat, najednou tolik zvěře na pár metrů všude okolo. Myslím,
31
že nějaké nebezpečí nám od bizonů nehrozilo, ale pro jistotu jsme se tiše a pomalu
vrátili do bezpečí té zvýšené platformy. K fotografování by to bývalo chtělo pořádný
teleobjektiv. Kolik bizonů bylo? Snažili jsme se je spočítat, ale šlo to těžko, byli
neustále v pohybu, ale myslíme, že jich bylo 60 nebo i více. Někteří byli mohutní statní
samci, asi chlapíci v nejlepším věku, jiní už podle vzhledu patriarchové, stařešinové
kmene, požívající úctu od mladších. Ostatní zvířata byly bezdětné samice, poněkud
menší, a maminky s menšími či většími již telaty.
Nemohli jsme se vynadívat. Ale pak už nastal čas pelášit těch 200 km k domovu.
Neradi jsme loučili, ale bizoni sami se postarali, že „show ještě nebyla over“. Nasedli
jsme do vozu, vycouvali na cestu, kde jsme po chvíli dostihli několik dalších aut, které
nemohly dál. Bizoni se patrně dosyta napásli a nyní se přes silničku vraceli na noc do
klína lesů. Nyní nastala chvíle opravdu „close encounters – blízkých setkání“, jak
z toho filmu o Ufonech. Pojednou jsme byli ze všech stran obstoupeni desítkami zvířat!
Agresivní chování jsme nepozorovali, spíše zájem. Helen byla za volantem, vypnula
motor a já fotil jako divý. Ještě stále jsem měl okno stažené, aby se dalo lépe fotit.
Některé kusy nyní ze zvědavosti přistupovali až ke mně, a kdybych sklo nevytočil
nahoru, asi bych býval i obdržel nějakou to lízanou pusu. Takhle jen sklo bylo
upatlané od vlhkých zvědavých čumáků! Být nosem na nos bizonovi bylo prostě
úžasné! Foťák měl pochopitelně hic, ale nedělal jsem při tom žádné rychlé pohyby,
abych zvířata neznepokojil a nedošlo k nějaké konfrontaci, protože s tenkým plechem
či sklem by tihle rohatí chlapíci neměli ten nejmenší problém. A měl jsem pravdu.
32
Řidič minivanu před námi se asi již dosyta vynadíval, nastartoval a chtěl se rozjet.
Jednomu statnějšímu samci se to příliš nelíbilo a začal s autem hru „berany, berany
buc“, určitě z toho byla škoda za pár stovek!
Vzpomněli jsme si při tom na jednu návštěvu krajanských známých z Alberty.
Přiletěli k nám a hned na letišti si vypůjčili pěkné auto. Mimo jiné chtěli vidět nedaleké
„African Lion Safari“. Tam však největší atrakcí nejsou lvi, ti v letním žáru pochrupují
pod stromy ve stínu, ale afričtí paviáni – baboons. Ti se vám vrhnou na auto a doničí
co mohou. Nejhorší ze všeho nebyla urvaná anténa a stěrače, ale ozdobné lišty na
bocích vozu, na kterých paviáni opravdu zapracovali! Ti lidé se k nám vrátili zoufalí, co
budou dělat, až budou auto vracet. Tak jsme zajeli do místní „Canadian Tire“, kde
jsme zakoupili nové stěrače, novou anténu, a nové lišty, co nejpodobnější těm
urvaným. Dali jsme si s tím pak trochu práce, vše dopadlo dobře a v půjčovně nic
nepoznali.
33
Nyní po mnoha letech, až při psaní tohoto pojednání, jsem se dozvěděl, že bizon
patří k nejnebezpečnějším zvířatům, se kterými se návštěvníci amerických a kanadských národních parků mohou potkat, zvláště v Yellowstone National Parku. Tam bylo
od roku 1978 do roku 1992 bylo usmrceno či poraněno skoro pětkrát více lidí bizony
než medvědy! 12 napadení medvědy a 56 bizony. Ale mám za to, že za tyto incidenty
mohou hlavně pro svoji stupiditu lidé, ne bizoni.
No tehdy v Manitobě jsme toto nevěděli, ale přesto jsme se snažili uprostřed té
chlupaté společnosti chovat slušně a způsobně. Do Russelu jsme se vraceli vítězoslavně jako ze safari v nejčernější Africe a přemožitelé Kilimandžára. To bylo ten večer
vyprávění! Marcia a Martin měli radost, že se nám ten výlet tentokrát tak vydařil.
Tatanka
Až před pár dny, když už jsem pomalu končil sepisování tohoto vyprávění a začal s
vkládáním dobových obrázků a fotografií, dozvěděl jsem se velmi hezkou věc. Udělalo
mi to velikou radost, a proto se o tu novinu musím tady v závěru podělit.
Mezi indiánským kmeny, kteří hojně požívali požehnání vzešlá z lovu bizona, byl i
kmen Siouxů, obývající za těch časů území dnešní Minnesoty, Severní a Jižní Dakoty,
Nebrasky, Iowy a kanadské Manitoby a Saskatchewanu. Pro to velké chlupaté
stvoření, o kterém jsme si právě vyprávěli, měli neskonale něžné pojmenování. V jejich
domorodém nářečí je bizon zván Tatanka. I vám se zdá to jméno pěkné a laskavé? Mně
určitě ano. Však si to zasluhuje!
34
Josef Kratochvíl
Oakville, Ontario, Kanada
prosinec 2009
35

Podobné dokumenty

• PODÍVEJTE SE NA ŽIVOTOPISNÝ FILM: CAPOTE

• PODÍVEJTE SE NA ŽIVOTOPISNÝ FILM: CAPOTE chudáček jméno. Nemít jméno je trochu nepohodlné. Ale já nemám právo mu je dát -musí počkat, až bude někomu doopravdy patřit. My jsme se jen tak spolu sčuchli jednou u řeky a vlastně si nepatříme. ...

Více

Vybrané kapitoly z biogeografie

Vybrané kapitoly z biogeografie je opatření semen chmýrem nebo různě dlouhými chlupy. Známým příkladem jsou semena pampelišek, bodláků, pcháčů a mnoha dalších rostlin. Hmotnost takových semen může být velmi nízká (např. u topolu ...

Více

číslo 4 březen 2012

číslo 4 březen 2012 „Pony Express“ nebo „Představujeme“. Jinak rádi přijmeme Vaše příspěvky, příběhy či fotografie. Příjemné čtení.

Více

1,2-Travinný biom

1,2-Travinný biom BIZON AMERICKÝ  Předchůdci dnešních bizonů se do Ameriky dostali z Asie

Více

Číny, Ruska a USA

Číny, Ruska a USA • Čínská, ruská i americká populace vytvářejí jádro specifické civilizace • Zatímco u Ruska a Číny se na formování státnosti podílely dominantní národy Rusů a Chanů, které si podrobily desítky menš...

Více

US_Economy_November_2013

US_Economy_November_2013 zase obávají, že prezident, v touze zachránit hlavní část reformy, od těchto záměrů ustoupí a oni si u svých voličů poškodí, protože jim nedokáží splnit dřívější sliby. I demokraté tedy okolo jedné...

Více

Profilová část MZ 2016

Profilová část MZ 2016 č. 177/2009 Sb. o bližších podmínkách ukončování vzdělávání ve středních školách maturitní zkouškou, ve znění vyhlášky č. 90/2010 Sb. (maturitní vyhláška), 274/2010 Sb., 54/2010 Sb. a 273/2010 Sb. ...

Více

Stomické listy 01/2009

Stomické listy 01/2009 Vážení a milí čtenáři Stomických listů, setkáváme se na konci léta a rekapitulujeme, jaké vlastně to letošní léto bylo? Jaká byla naše dovolená? Opravdu jsme si dokázali vychutnat atmosféru letních...

Více