Bonding — porodní radost

Transkript

Slovo „bonding“ můžeme přeložit jako „lepení“, „připoutání“ nebo „sepětí“.
Tento výraz označuje proces utváření vztahu mezi maminkou a miminkem
po porodu. Základy emočních vazeb a láskyplný vztah, které se mezi nimi
budují již před porodem, naplno explodují v hormonálně nabité situaci při
porodu. Podpora bondingu má přínos pro imunologickou, fyziologickou,
psychologickou a emocionální složku vývoje člověka. Čím více dítě a matku
ve vzájemném kontaktu podpoříme, tím více jim ulehčíme start do života
a následné mnohdy nelehké situace spojené s výchovou.
Kniha se otevřeně dotýká radostných i bolestných témat mateřství a rodičovství v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Její stěžejní myšlenkou je
nutnost prosazení podpory rané vazby mezi dítětem a matkou jako běžné
normy českého porodnictví. Kniha je určena nejen pro nastávající rodiče,
ale také pro všechny zdravotníky, kteří pečují o dítě a matku.
První česky psaná kniha o bondingu vznikla jako rozmluva tří žen. Klinická psycholožka Michaela Mrowetz jako jedna z prvních v České republice začala hovořit o tematice rané podpory bondingu. Gauri Chrastilová,
fejetonistka a spisovatelka, se dlouhodobě zajímá o normální porod a o vše,
co souvisí s výchovou dětí. Ivana Antalová je zakladatelkou sdružení BabyKlokánci, podporující nemocné a předčasně narozené děti.
„Kontakt matky a dítěte po porodu léčí přirozenou bolest a přirozené trauma
porodu. Dítě není po narození připraveno být samo a separováním jej nutíme
k předčasné vyspělosti.“ Jiřina Prekopová, dětská psycholožka a psychoterapeutka
„Doufám, že tato kniha napomůže blíže pochopit podstatu podpory bondingu,
a tím pomůže více ženám a dětem vytvořit vzájemnou vazbu, jejíž hodnota
je značná a nevyčíslitelná.“
Marie Vnoučková, porodní asistentka
M. Mrowetz, G. Chrastilová, I. Antalová
Dítě patří k matce — zdravé či nemocné — živé či mrtvé — dítě
patří k rodičům. Všechno je tak prosté, vidět bývá obtížné.
m atk a — dítě — porod — bonding — r aná vazba
edice
Šťastné dítě
Podpora rodiny jako cesta k ozdravení porodnictví a společnosti?
www.dharmagaia.cz
knížky pro přemýšlivé lidi
DharmaGaia
Knížky pro přemýšlivé lidi
Podpora rodiny jako cesta k ozdravení
porodnictví a společnosti?
DharmaGaia
Praha 2011
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Mrowetz, Michaela
Bonding – porodní radost : podpora rodiny jako cesta k ozdravení porodnictví a společnosti? / M. Mrowetz, G. Chrastilová, I. Antalová. — Praha
: DharmaGaia, 2011. — (Šťastné dítě)
618.4/.5 * 159.9 * 173.5/.7 * 618.4
— porod — psychologické aspekty
— matky a děti — psychologické aspekty
— přirozený porod
— populárně-naučné publikace
— vzpomínky
618 — Gynekologie. Porodnictví [14]
Copyright © by Michaela Mrowetz, Gauri Chrastilová, Ivana Antalová, 2011
Czech edition © by DharmaGaia, 2011
ISBN 978–80–7436–014–5
Obsah
Komentář rodičky k fotografii na obalu knihy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Porod jako radost, porod
jako bolest. . . . . . . . . . . . . . . . 9
Příloha č. 1: Porodní plán
k podpoře bondingu: . . . . . 235
1. Dítě patří k matce. . . . . . . . . . 13
Příloha č. 2: Šest zásad zdravotní
péče pro podporu normál
ního porodu . . . . . . . . . . . . 242
2. Jak to všechno začíná —
početí a těhotenství . . . . . . . 31
Příloha č. 3: Prezentace podpory
bondingu na webech
porodnic . . . . . . . . . . . . . . . 250
3. Porod — posilující zážitek,
nebo trauma? . . . . . . . . . . . . 47
4. Muž u porodu. . . . . . . . . . . . . 69
5. Doprovázející osoby
u porodu . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Příloha č. 4: Breast crowl
(„plazení k prsu — samo
přisátí“). . . . . . . . . . . . . . . . 256
6. Když nastanou problémy. . . 107
Příloha č. 5: Výzkumy . . . . . . . 258
7. Sociální děloha a péče
o matku a dítě. . . . . . . . . . . 125
Příloha č. 6: Doporučení
odborníků. . . . . . . . . . . . . . 260
8. Předčasný porod . . . . . . . . . 143
Příloha č. 7: Právní podpora
a výklad podpory
bondingu. . . . . . . . . . . . . . . 261
9. Popírání a pocity viny. . . . . . 159
10. Příběhy o separaci a terapii.179
Příloha č. 8: Článek: Motivy
k plánovanému porodu mimo
zdravotnické zařízení. . . . . 266
11. Naděje. . . . . . . . . . . . . . . . . 211
Poděkování. . . . . . . . . . . . . . . . 217
Komentáře ke knize. . . . . . . . . 219
Doslov Michaely Mrowetz. . . . 231
Příloha č. 9: Článek: Bonding
a nenarušený attachment. . 269
O autorkách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278
Knihu „Bonding — porodní radost“ podporují: . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282
5
Předmluva
Díky autorkám za tuto důležitou knihu!
Není tomu tak dávno, kdy výraz bonding v České republice nikdo
neznal. A je toho víc, co si v uplynulých desetiletích hledá cestu k uším
a srdcím českých žen. Krátce bych to označila jako radost z ženství.
Radost z mateřství. Radost z toho, že jsme správkyněmi jedinečných
tajemství spojených s úkolem přivádět na svět nový život.
Sama jsem tenhle zázrak prožila třikrát. Velmi různě.
První porod, v porodnici, mi byl odcizen typickou rutinou lékařského vedení včetně medikace, připoutání končetin k porodnímu lůžku
a nástřihu hráze. Sbírala jsem se z toho přes tři měsíce. Miminko mi
po porodu nechali jen chvíli. Náš bonding připomínal vzájemné lízání
ran po opravdu těžké bitvě.
Druhý porod, také v porodnici, proběhl bezproblémově. Druhá
dcerka však byla napitá plodovou vodou. Záhy ji ode mne odnesli,
aby jí vodu odsáli, pak skončila v inkubátoru.
Až třetí porod, v Centru aktivního porodu, zcela odpovídal mým
představám. Rychlý a naprosto nerušený. S mým mužem a převážně
jen v péči porodní asistentky. V obyčejné posteli. S bondingem bez
narušování.
Širší souvislosti mých porodů mi pořád ještě docházejí. Jednak
s informacemi, které získávám skrze svou práci, a především, když
pozoruji své milované dcery. Se všemi mám krásný vztah. A přesto
třikrát jiný.
S nejstarší, dnes už skoro dospělou, občas řešíme, že leccos v životě
zraňuje a bolí a potřebuje čas na hojení.
S prostřední se jen výjimečně mazlím — od malinka si sama rozhodovala o tom, jak a kdy ji smím pohladit a obejmout.
S tou nejmladší mám vztah — jak to popsat, aby mi bylo správně rozuměno — z žertu říkávám milenecký. Od malička s častým
7
intenzivním fyzickým kontaktem. S hlubokou sdílností a intimitou.
Též nelze přehlédnout, že tahle holčička žije v největším napojení na
své vlastní tělo. Vše, co se s ní děje, vnímá. Umí to správně vyhodnotit
a zařídit se podle toho. K jejím oblíbeným knížkám patří Rozkvétající
žena (DharmaGaia 2006). Dostala ji ode mne k desátým narozeninám,
četla ji opakovaně, trvala na tom, že ji nadělí svým kamarádkám.
Tak jsou mé dcery mými učitelkami. A nejen mými, pozoruji, že
i obě babičky, navzdory generačnímu odstupu, skrze vnučky nahlížejí
do nových obzorů ženství, které jim jejich matky nepředaly a které
i ony (vím, že nerady) zůstaly svým dcerám dlužny.
Neuropsychologie odhaluje nové a nové souvislosti o utváření lidské
osobnosti a o významu raných zážitků. Diskutuje se, nakolik je nerušený intenzivní kontakt dítěte s matkou bezprostředně po narození
důležitý a určující. Za sebe říkám: Víc, než tušíme. A jsem šťastná,
když od svých dcer slyším: Já si svoje miminko po porodu odnést
nenechám.
Eva Labusová
8
Porod jako radost,
porod jako bolest
Odnepaměti byl porod záležitostí, která se odehrávala v kruhu žen.
Ženská energie doprovázela rodičku a pomáhala jí projít porodním procesem. Ženská zkušenost byla hluboce přítomna v okamžiku, kdy se
čerstvá matka poprvé zahleděla do očí svého novorozeného dítěte.
Nejen v době těhotenství a porodu, ale po celý život mají ženy
silnou touhu sdílení. Na rozdíl od mužů, kteří mají tendenci expandovat, objevovat a přemýšlet spíše přímočaře, život ženy se odehrává
v cyklech. Naše prožívání je ovlivněno fází našeho plodného období,
hormonálními procesy, které probíhají v našich tělech.
Ženská moudrost se nejlépe projeví právě ve společnosti ostatních
žen. Je to ono zmíněné předávání zkušenosti. Tato moudrost spočívá
v umění nahlédnout do vlastního podvědomí, ve způsobu, jak ženy
využívají svoji intuici.
Zkušenosti matek a babiček ovlivňují chování dcer. Ovlivňují jejich
postoj k těhotenství a porodu.
Vnímání porodu se během vývoje lidské civilizace mění. Poválečná
doba přinesla v mnohých ohledech pokrok, především rozvoj techniky
a medicíny. Přinesla však také institucionalizaci zdravotní péče. Porody se z domácího prostředí přenesly do nemocnic. Na jednu stranu
tento trend spolu se stále se zlepšující úrovní medicíny znamenal
v péči o rodičku a dítě mnohá pozitiva, tím nejzásadnějším bylo snížení novorozenecké a mateřské úmrtnosti.
Technické pojetí těhotenství a porodu však opomíjelo emoční stránku věci. Přerušilo kontinuitu původního ženského sdílení a proměnilo
obsah zkušeností, které si ženy předávaly.
Generaci našich babiček poznamenal strach z válečných útrap.
Přežití pro ně bylo nutnou prioritou. Proto se pro ně lékaři stali symbolem bezpečí a zárukou narození životaschopného potomka. Matky
učily svoje dcery, že porod je bolestivá a stresující záležitost. Kde je
9
strach, nebývá místo pro radost. Naše matky se tedy od svých matek
nedozvěděly nic o radosti z porodu. Naučily se porod přijímat jako
nutné zlo a vše nepříjemné brát jako daň za to, že miminko bude
v pořádku.
Na straně druhé se stala dostupnou zdravá výživa, hygiena a antibiotika, což také pozitivně ovlivnilo zdraví lidí i novorozenců.
Zatímco na západ od našich hranic se ženy začaly postupně proti
tomuto pojetí bránit a hledaly znovu cesty, aby rození převzaly zpět
do vlastních rukou a samy za ně nesly zodpovědnost, u nás totalitní
režim nadále manipuloval rodičky do pasivní role. Společenské klima
přispívalo k nadřazenému přístupu zdravotníků. Poslušná rodička
věřila, že jediným způsobem, jak prožít porod, je ho přetrpět.
Bolest k porodu patří. Ale i bolest lze vnímat různě. Dříve předávaná zkušenost hovořila o bolesti, která má u porodu svůj význam.
O bolesti, která pomáhá rodící ženě najít nejvýhodnější polohu, ukazuje jí, jak spolupracovat s děťátkem, které se usilovně snaží dostat
na svět. Pokud vnímáme bolest jako smysluplnou, nevyvolává v nás
ochromující strach.
Oproti tomu bolest, která je příznakem nemoci nebo zranění, bolest,
jež ohrožuje, vnímáme negativně. Nepochopení významu porodní
bolesti vede k tomu, že se rodička bojí. Bolest se stává patologií. Lékař,
který má za úkol patologie léčit, se snaží bolest zmírnit nebo rovnou
eliminovat. Tím potlačuje i její produktivní sílu.
Stejně tak jako bolest, je nedílnou a přirozenou součástí porodního
procesu také radost. Snad každá žena cítí, že největší radostí je právě
okamžik narození miminka. Když maminka přivine svoje miminko
do náruče, je bolest zapomenuta a vystřídána intenzivním pocitem
štěstí.
Medicínské pojetí porodu však zbavilo ženy tohoto úžasného vyvrcholení celého porodního procesu. V systému, kdy maminka poprvé
viděla svoje děťátko až mnoho minut po porodu, pečlivě vydrhnuté,
učesané a zavinuté v peřince, rodičky jen těžko mohly vnímat porod
jako radostný zážitek. Rutinní postupy, které oddělovaly miminka od
maminek, ženám ukradly radost z porodu.
Tato radost není jen příjemným prožitkem, neznamená jen jakousi nadstavbu k porodnímu zážitku. Naopak, je to moudrý přírodní
mechanismus, jenž novopečené mamince pomáhá nastavit se na
10
náročnou péči o miminko. Je silou, která dává rodičce energii a která
probouzí základ toho nejdůležitějšího vztahu na světě. Vztahu mezi
matkou a jejím dítětem.
Poporodní separace sebrala několika generacím žen zážitek radosti
z porodu. Nesebrala jim však primárně ženskou potřebu sdílení.
Ženy si předávají různé zkušenosti. Mnoho z nich stále vychází
z toho, co jim odkázaly jejich matky. Porodní radost berou jako luxus,
jako něco navíc.
Další si však postupně uvědomují význam porodní radosti. Sdílejí
toto poznání a chtějí ho předávat dál.
Autorky této knihy se setkaly ve skupině žen zajímajících se o porody, o postupy v porodní péči o matku a dítě. Společná práce dala
vzniknout přátelství a díky němu se narodila i tato kniha. Vznikala přirozeně a spontánně jako vzájemný rozhovor, jako předávání
zkušeností.
Je to kniha o radosti, přesto může způsobit bolest. Pokud v sobě
nosíme nevyplakanou bolest, tak pro slzy neuvidíme. Oči vymyté
slzami bolesti nám však dovolí vidět to jedinečné, vidět radost a své
děti.
K porodní radosti se často dostáváme skrze bolest. Je to složitá
cesta. Cesta života.
Poznání s sebou někdy přináší pocity viny. Ale pokud v sobě dokážeme vinu zpracovat a proměnit ji na chuť a sílu ke změně, stává se
tato vina odpuštěním. Stává se nadějí.
Toto je kniha o naději.
Kniha, kterou jsme nejen napsaly, ale i samy prožily.
11
Pozn.: Několik minut po porodu Rozitky, rok 2010. Maminka rodičky zemřela po porodu,
podle informace z rodiny si stihla svou dceru (maminku Rozitky) pochovat v náručí.
1
Dítě patří k matce
Gauri: První dceru jsem porodila po vyčerpávajícím třicetihodinovém
maratonu bolestí. Dva dny jsem nespala, nejedla a ke konci už jsem
porodníka prosila, ať udělá cokoliv, aby ze mě dítě dostal ven. Přesto
jsem v okamžiku, kdy mi čerstvé nahé miminko položili na břicho,
málem explodovala štěstím. Jistě, úleva od bolesti byla sladká. Ale
zároveň s ní jsem zažila lásku na první pohled (nebo možná dotek,
protože jsem přes slzy skoro neviděla). Vnímala jsem hřejivou hebkost dětského tělíčka, cítila jsem jeho nádhernou vůni a pak jsme si
s dcerkou poprvé pohlédly do očí. Na tento okamžik nikdy nezapomenu. Na posvátnou krásu přivítání se s novorozeným človíčkem.
Poté ale dcerka podstoupila běžné vyšetření — vážení, měření, a také
byla očištěna a zabalena do peřinky. Zavinuté miminko mi ochotné
sestřičky vrátily do náruče. S manželem jsme se přesunuli na širokou
postel. Naši dceru položili mezi nás, všechny tři nás přikryli peřinou
a pak nás prostě nechali, abychom si užívali pocitu, že jsme rodina.
Stále jsem prožívala velikou radost, ale jako by se část onoho prvotního kouzla vytratila. Ta nespoutaná živočišná síla, která mě prostoupila, když jsem držela miminko, dosud potřísněné krví a mázkem,
byla nenávratně pryč. Přemáhala mě ospalost. Najednou jsem si nebyla jistá, zda se dokážu v prvních hodinách po porodu o svoje dítě
postarat. Všichni v porodnici mi vycházeli vstříc a já vlastně neměla
racionální důvod ke stížnostem nebo nespokojenosti. Přesto jsem
měla pocit, že jsem byla o něco důležitého ochuzena. Jen jsem zatím
netušila o co…
Během těhotenství s druhou dcerou jsem hodně četla, přemýšlela
a nasávala zkušenosti ostatních žen. Druhorozenou jsem po zralé
úvaze plánovaně porodila v domácím prostředí. Chápu, že mnohým
lidem se tato volba může jevit extrémní, nebo dokonce riziková. Já
jsem však přesvědčena, že jsem jednala především s ohledem na zdraví
a tělesnou i duševní pohodu svého miminka.
13
Jednou z podstatných motivací k domácímu porodu pro mě byla
právě možnost být v nepřetržitém kontaktu s děťátkem. Porodila jsem
rychle a bez komplikací. Miminko bylo buclaté, zdravé a mělo se čile
k světu. První ruce, které se ho dotkly, byly ruce jeho otce. Hned poté
se novorozená holčička přesunula do mé náruče.
Počátek šestinedělí jsem strávila v jedné posteli s miminkem a starší
dcerkou (a občas i s manželem, který se o nás báječně staral, a sem
tam i se psem a kočkami). Byly to nejkrásnější hodiny a dny mého
života. Miminko jsem prakticky nepouštěla z ruky. Měla jsem hlubokou, instinktivní potřebu jej stále chovat a být mu nablízku. Ačkoliv
jsem už byla dvojnásobnou matkou, poprvé jsem prožívala mateřství
v jeho původní, velice přirozené podobě. Nebylo třeba přemýšlet,
nebylo třeba hledat odpovědi jinde než sama v sobě. Našla jsem cestu
nejen ke svým dětem, ale i ke svému ženství.
Mrzí mě, když se maminky, které z jakéhokoliv důvodu miminko
u sebe po porodu neměly, cítí být propagací prospěšnosti bondingu
tlačeny do nepříjemného pocitu viny. Když mají dojem, že diskuse
o bondingu je útok na jejich mateřské schopnosti a zpochybněním síly
jejich mateřské lásky. Dovedu pochopit, že mnohé z nich na pojem
bonding reagují jako krocan na červený hadr. Někdy jde jen o to, vyrovnat se s opačným názorem, někdy může jít i o nechtěné vyvolání
smutku a traumatu ze vzpomínek na separaci milovaného miminka.
Ženy bohužel doplácejí na chybu v systému, který nenabízí podporu
bondingu jako běžnou normu.
Bonding sám o sobě z nikoho matku roku neudělá. Nikomu nepomůže k tomu, aby nedělal chyby a nikdy se netrápil pochybnostmi
a pocity viny. Nemá moc vytvářet perfektní rodiny s perfektními úsměvy na tvářích.
Ale když tento dárek správně využijete, je to dobrá pomoc do začátku. A osobně si myslím, že v boji zvaném rodičovství, se každá
pomoc hodí.
Můj osobní názor na bonding se vyvíjel, stejně jako jsem se vyvíjela
já jako žena a jako matka. Díky svým dětem jsem našla odvahu začít
novou profesi a stát se fejetonistkou a spisovatelkou. A díky psanému slovu mám možnost podpořit ostatní mámy, aby svoje miminka
nedávaly z náruče.
14
Ivana: S diagnózou primární sterilita z důvodu srůstů na obou vejcovodech se mi povedlo přirozeně otěhotnět šestkrát.
V těhotenství s prvním synem jsem přečetla veškerou literaturu,
kterou náš trh v té době k tomuto tématu nabízel. Naštěstí jí nebylo
závratné množství. Zjistila jsem, že některé knihy si v mnohém odporují a že nejdůležitější je láska, bezpodmínečná láska.
Syn se rozhodl jít na svět nejdříve nožičkami. I z důvodu větší
porodní hmotnosti miminka mi byl indikován akutní císařský řez.
Lékaři mi vyšli vstříc, mohla jsem rodit s epidurální anestezií. Partner
u porodu nemohl být, viděl však syna jako první. Mně ukázali syna
zabaleného v peřince. Pamatuji si ten pohled, krvavá čmouha vedle
levého očka, spal, byl krásný. Pomyslela jsem si: „Jsem matka,“ ale
neobjevil se žádný zvláštní pocit.
Když mě převezli na pokoj, prosila jsem sestry, aby mi syna přinesly,
že ho chci zkusit nakojit. Odbyly mne, že spí, že nemá hlad. Byla jsem
neoblomná. Kdykoliv přišly na pokoj, svoji prosbu jsem zopakovala.
Poté mi ho přinesly, abych se přesvědčila, že skutečně spí. Ve spánku
se přiložení nepovedlo, opět ho odnesly. Byla jsem bolavá a zoufalá.
Prožila jsem bezbolestný porod, o to horší byla bolest po porodu, ať už
způsobená hojící se jizvou či znesnadněním sžívání se synem. Devět
měsíců se syn vyvíjel pod mým srdcem, byl mojí součástí. A teď jsem
ani nevěděla, kde je, jak se má, kdy pláče, kdy bdí. Byla jsem sama bez
něho a on sám beze mne. Ještě před pár hodinami jsme byli součástí
jednoho těla, a teď jsem cítila velké prázdno. Všechnu svoji sílu jsem
soustředila do snahy mít syna u sebe.
Druhý den se mi povedlo dostat syna k sobě na pokoj. Dívala jsem
se na něho, říkala si: „Jsem tvoje máma a ty můj syn,“ a necítila jsem
žádný příjemný pocit. Při kojení se přisával a odtrhával od prsu, plakal. Po kojení ho sestra zvážila a zjistila, že vypil málo. Přinesla láhev
s náhradním mateřským mlékem, abych syna dokrmila. Připadala
jsem si jako neschopná matka, která nedokáže nakrmit své dítě. Když
jsem dávala synovi pít z lahvičky, po tvářích mi tekly slzy. Tak jsem
si mateřství nepředstavovala.
Po propuštění z porodnice jsme v lékárně koupili náhražku mateřského mléka. Doma jsem ji uložila do skříně, kde zůstala měsíce jako
připomínka. Od prvního nakojení doma jsem syna půl roku kojila
15
výlučně a čtyři roky doplňkově. Snažili jsme se vynahradit si chvilky
odloučení, těžký start.
Těhotenství s první dcerou jsem už prožívala jako zkušenější
matka.
Porodila jsem ji vaginálně, v den synových druhých narozenin. Když
jsem viděla ten fialový uzlíček, začala jsem křičet, ať mi ji hned dají,
že je to nejkrásnější miminko. Těch několik sekund, než ji ošetřili,
kdy jsem ji neviděla ani necítila, bylo pro mne nesnesitelných. Cítila
jsem obrovskou vlnu mateřské lásky, kterou jsem neměla kam směřovat. Po chvilce mi položili nahou dceru na hrudník. Hleděly jsme
si navzájem do očí. Přisála se k jednomu prsu, pak k druhému. Díky
tomuto momentu jsem si uvědomila, jak velké mám štěstí, že jsem
se narodila jako žena. Po chvilce ta vlna obrovské euforie poklesla.
Předala jsem dceru do péče sestrám a soustředila se na odlučující se
placentu, kterou se snažila lékařka vytáhnout z mé dělohy o něco
dříve, než se odloučila sama. Bránila jsem se. I přes nastřižení jsem
měla dost velké porodní zranění, které bylo nutné zašít. Lékařka opět
spěchala, anestezie ještě nezabrala a mně ta bolest přišla nepřekonatelná. Opět jsem se bránila. Bolest, díky které se mi povedlo porodit
dceru, byla bolestí tvůrčí. Bolest následující po narození dcery mi
přišla zbytečná.
Sžívání se s dcerou bylo jednodušší než se synem, i když mě porodní
zranění bolelo celé šestinedělí a slzy mi tekly po tváři, kdykoliv jsem
musela sedět nebo stát. Od prvního přiložení jsem dceru plně kojila,
a když za námi přišel syn na návštěvu do porodnice, začalo nám
tandemové kojení, které trvalo další dva roky. Vzhledem k tomu, že
se syn narodil císařským řezem bez předchozích kontrakcí, byla jsem
brána za prvorodičku. V průběhu porodu mi byly protrženy plodové
obaly, aplikován oxytocin a antibiotika. Vše jsem přijímala s důvěrou
a vynakládala další síly na vyrovnávání se s následky těchto zásahů,
což pokračovalo celé šestinedělí.
Porod mé druhé dcery, mého třetího dítěte, byl velmi specifický.
Narodila se na hranici životaschopnosti, vážila pouhých 670 gramů.
První dva měsíce svého života strávila na jednotce intenzivní péče.
Chodila jsem za ní několikrát denně, hladila ji a posílala lásku, s láskou na ni myslela. Odstříkávala jsem pro ni mateřské mléko. Slíbila
jsem ji, že dokud tady bude, udělám pro ni cokoliv. Těšila jsem se na
16
první pochování, přitisknutí, přiložení. Musela jsem si počkat celé
dva měsíce. Dva měsíce jsem závistivě hleděla pod ruce sester, které
mou dceru přebalovaly, ošetřovaly, natíraly, utěšovaly, a přemýšlela
jsem, proč já nemohu. Copak jsem špatná matka? Copak bych to nedokázala? Přitom jsem byla všem těm zdravotníkům vděčná, že nám
dceru zachránili, že nám ji vypiplávají. Po dvou měsících jsem byla
šťastná, když mi sestry občas dovolily, abych se o svoji dceru aspoň
na chvilku postarala, přebalila ji, oblékla, nakojila, pomazlila se s ní.
Byly to pro mě nezapomenutelné chvilky, moci konečně cítit opět na
kůži svoji dceru.
Po více než třech měsících od narození jsem nastoupila za dcerou
do nemocnice. Konečně jsme mohly být stále spolu. Od této první
společné chvilky jsem dceru plně kojila. Přizpůsobila jsem se jejímu
režimu, snažila jsem se uspokojovat její potřeby. Přesto jsem si stále připadala jako špatná matka. Bála jsem se, že své dceři ublížím.
Nedokázala jsem se radovat. Bála jsem se, že o ni přijdu. Každá její
horečka, průjem, výtok z ucha byly pro mne zdrojem panické hrůzy,
že mi umře. Když oslavila své druhé korigované narozeniny, ukončila
jsem kojení a navštívila psychiatričku, která mi předepsala antidepresiva. Do té doby jsem absolvovala psychoterapii, pracovala na sobě.
Potřebovala jsem si konečně odpočinout.
Z mých šesti těhotenství po tomto světě běhají tři krásné, zdravé,
sebevědomé děti, které jsou mými obrovskými učiteli.
I tyto mé životní zkušenosti mne přivedly na cestu pomoci druhým,
zejména matkám dětí, které potřebují po narození pomoc zdravotníků.
Snažím se najít tu nejlepší cestu v situacích, kdy se narodí miminko,
které potřebuje po narození pomoc zdravotníků. Cestu, která pomůže
dětem i rodičům prožít společný šťastný život. Věřím, že podpora
bondingu je důležitou součástí této cesty.
Mateřství mi dalo pocítit úžasné naplnění mého života. Zkušenost
s mojí mladší dcerou pak touhu, aby maminky po porodu miminka,
které potřebuje intenzivní lékařskou péči, nemusely trpět zbytečně
víc, než je to nutné. Tato touha se postupně, zcela přirozeně, vyvinula v mé další dítě, projekt Baby Klokánci, fungující pod občanským sdružením ZRNKA, na podporu předčasně narozených dětí
a nemocných novorozenců. Nejenom pro přežití, ale i pro užívání
si života.
17
Michaela: Působím jako klinická psycholožka, psychoterapeutka
a soudní znalkyně. V kontextu problematiky podpory bondingu moje
práce spočívá v psychoterapeutické práci s maminkami, které vyhledaly moji péči. Moje klientky většinou trpí posttraumatickou stresovou poruchou po porodu, na jejíž rozvoj má podle mého odborného
pozorování silný vliv oddělení dítěte od matky.
V oblasti klinické psychologie vedu přednášky na téma podpory
bondingu a zajištění podpory rané vazby mezi matkou a dítětem a zajištění přístupu k matce a dítěti po porodu jako k jedné ošetřovatelské
jednotce. Přednášky jsou určeny jak pro laiky, tak pro zdravotníky.
V oblasti soudního znalectví se zabývám popisem dopadů posttraumatické stresové poruchy po porodu na psychiku matky v soudních kauzách. Například z praxe jiných soudních znalců si můžete
vzpomenout na nejznámější soudní kauzu záměny dětí v porodnici
v Třebíči, kterou odstartovalo právě rutinní oddělení dětí od matek.
Dopady si díky médiím dovedete představit všichni.
Velké množství mé odborné práce tvoří vytváření znaleckých posudků z běžné praxe klinické psychologie, posuzování osobností pachatelů a obětí trestných činů, hledání motivace lidského chování a její
popis, pátrání po způsobech a možnostech resocializace obviněných
a možnostech léčení obětí.
Jsem matkou dvou synů, starší se narodil v porodnici a mladší
doma.
G: Stěžejním pojmem, se kterým v knize pracujeme, je bonding. Jak
nejlépe vysvětlit, oč se vlastně jedná?
M: Bonding můžeme z angličtiny přeložit jako lepení nebo připoutání čili sepjetí. Jedná se o proces, kdy se tvoří vztah mezi maminkou
a miminkem. Každá matka a dítě se k sobě vztahují již před porodem. Budují se základy emočních vazeb, základy láskyplného vztahu,
který naplno exploduje v hormonálně nabité situaci při porodu. Jde
o to, abychom byli schopni tento proces podpořit všemi dostupnými
prostředky.
I: Michaelo, jak to bylo s podporou bondingu při porodu tvých
dětí? Jak moc tato tvoje životní zkušenost ovlivnila tvoji profesní
činnost?
18
M: Můj první syn se narodil medicínsky vedeným programovaným
porodem. Byla jsem důvěřivá, neinformovaná prvorodička, která věřila
kolegům zdravotníkům a přijímala jejich nabídky na řízení porodních
procesů. Upřednostnila jsem porod vyvolaný před termínem (otázkou
je, zda termín byl vůbec správně vypočítán?) ve službě lékaře, kterému jsem důvěřovala více nežli jiným. V závěru řízeného a programovaného porodu mi porodník se slovy: „Já ti pomůžu,“ provedl tlak
na fundus a asistentka provedla nástřih. Po roce jsem se dozvěděla,
že tlak na fundus je non lege artis postup, který byl a možná stále
je v porodnicích prováděn běžně i přes nedoporučení odborné profesní skupiny gynekologů a porodníků. Nástřih asistentka provedla,
jak mi později sdělila, proto, že tam byl porodník a měla strach jej
neprovést. Dlouho mi trvalo, než jsem tyto dva agresivní zásahy do
svého těla zpracovala a zaintegrovala do svých prožitků. Po porodu
jsem měla zhmožděná žebra a ve druhém těhotenství jsem měla problémy se svalovými úpony na břiše, dle sdělení rehabilitační lékařky
zřejmě způsobeny tlakem na fundus při prvním porodu. Stresovou
inkontinencí trpím dodnes (stresová odborně nikoliv z psychického,
ale fyzického stresu — kýchání, kašel, napětí břišních svalů). Porod,
přestože byl programovaný, probíhal naprosto bez vnějších problémů.
Tyto dva zásahy byly pro mne velmi bolestné, a to nejen pro tělo, ale
hlavně pro duši. Světová zdravotnická organizace ani jednu z těchto
metod nedoporučuje a popisuje je jako škodlivé.
Už tenkrát mi vnitřní hlas napovídal, že takový způsob porodu pro
mě není optimální cesta, ale neslyšela jsem jej. Avšak ve chvíli porození
syna se hlas vzedmul plnou silou a ozvala se ve mně primární touha
být se svým dítětem, a také znalosti z prenatálního, natálního a postnatálního období mě pevně ukotvovaly v touze poskytnou svému dítěti
svou náruč. Separační rutinní kroky zdravotníků mi v tu chvíli přišly
naprosto nereálné a jakoby z jiného světa a syna jsem i přes dosti silný
nápor zdravotnické manipulace od rutinní separace ochránila. Byla to
však pro všechny přítomné dosti nepříjemná situace. Pro mne jako pro
matku bylo hodně zatěžující hádat se s kolegy o své dítě, neboť mám
krom instinktů (o nichž kolegové tvrdili, že je mám utlumené epidurální anestezií) také znalosti z psychologie. Tento okamžik mne zřejmě
obrovsky ovlivnil jak osobně, tak profesně. Prožila jsem v tu chvíli zoufalý pocit zklamání ze zdravotnictví, které naprosto nerozumí potřebám
19
mého dítěte a mě jako matky ani je neakceptuje a nerespektuje, a začala
jsem svého syna chránit od separačních rutinních kroků v porodnici.
Byla jsem za „divnou psycholožku, která nám ho nedá“. Nevadilo mi
to. Dlouho po porodu jsem pak i v psychologické péči kolegů zpracovávala své pocity zklamání ze zdravotnictví, zdravotníků a ze sebe,
z toho, že jsem s důvěrou nechala porod svého syna naprogramovat,
zklamání z toho, že mi nikdo neposkytnul objektivní informace o procesech programování porodu a hlavně, že jsem je aktivně nevyhledala. Prvorodičky jsou zvláštní a velmi důvěřivý živočišný druh. Hledala
jsem cestu, jak se s kolegy zdravotníky domluvit. V dalším těhotenství
jsem velmi pracovala na tom, abych si dokázala s porodním plánem
připravit přátelské prostředí v porodnici. Mé nároky na respekt k porodním procesům mne však nakonec dovedly k rozhodnutí přijmout zodpovědnost za celou situaci a dítě porodit doma, za asistence manžela
a dvou registrovaných porodních asistentek. Hodně jsem diskutovala se
svým gynekologem a pediatrem a oba mne nakonec v mém rozhodnutí
podpořili. Byla to rozhodující situace v mém životě. Nastudovala jsem
všechny dostupné zdroje v medicínských databázích z ciziny a rozhodla se pro asistovaný domácí porod jako vhodnou volbu pro svou rodinu
a také jako minimální riziko zásahů do porodu a jako maximální možnou podporu bondingu. Takže druhý syn se jako devadesát procent lidí
na této planetě a všechny čtyři děti mé babičky narodil doma. Podpora
bondingu v tomto prostředí byla maximální.
Tyto zkušenosti, jak osobní, tak odborné, mne samozřejmě velice
ovlivnily. Rozhodla jsem se v rámci své profese věnovat ženské otázce, otázce prožívání porodní bolesti a prožívání procesů bondingu.
Rozhodla jsem se ženy maximálně podpořit v hledání jejich ztracené
porodní sebeúcty. Navázala jsem spolupráci např. s kolegyní Jiřinou
Prekopovou, která zdůrazňuje důležitost podpory bondingu a rozvoje
zrcadlících neuronů jako dalšího zdroje pro empatii u matky a dítěte
ve své práci na obnově lásky v rodině a také jsem začala spolupracovat blíže s porodnicí ve fakultní nemocnici v Ostravě. V souvislosti
s mou novou profesní orientací mě překvapilo, že mě začali oslovovat
různí zástupci médií s žádostí o články a rozhovory na téma podpory
bondingu a posttraumatické stresové poruchy žen po porodu. Toto
vše mne jenom utvrdilo v tom, že je nutné téma ženského rození
v ženu — matku a rození dítěte do náruče matky podpořit.
20
G: Jak tedy můžeme proces bondingu podpořit? Jsou nějaké konkrétní kroky, které by zdravotníci pečující o matku s miminkem měli
dodržovat?
M: Naprosto zásadním krokem je docílit stálého anebo maximálně
možného kontaktu maminky s novorozeným miminkem. Prakticky
to znamená, že ihned po porodu by mělo být nahé, neumyté děťátko
položeno na nahou hruď matky. Z rukou miminka nemá být smyta
plodová voda, protože má stejnou vůni a chuť jako maminčiny bradavky. Novorozenec si instinktivně strká pěstičky do úst a pomáhá si
tak podle stejné vůně a chuti hledat zdroj mateřského mléka.
I: To je ten důvod, proč jsou bradavky tmavé? Z pozorování přírody
víme, že třeba kolouch běhá za bílým zadkem mámy, aby ji ve stádě
vždy našel i jako zdroj své potravy, mateřského mléka.
M: Ano, novorozenci jsou přitahováni kontrasty, otáčejí velmi brzy
hlavičku za velkými černobílými obrazci. Tak to příroda zařídila dobře,
aby dvorec kontrastoval s kůží na těle matky.
G: Proč má být nahé miminko položeno na nahou hruď matky?
M: Kontakt kůže na kůži přispívá k poporodní adaptaci miminka
a také zaručí miminku potřebné teplo. Velmi důležité je také zajistit
mamince možnost dívat se miminku do očí, tedy podložit jí hlavu.
Běžné ošetřovatelské postupy se např. v Německu, Velké Británii
a dalších zemích i jinde vykonávají tak, že ponechají miminko v maminčině náruči.
I následný pobyt maminky a miminka v nemocničním zařízení by
měl být přizpůsoben jejich potřebě neustálého těsného kontaktu.
I: Takže to jde ještě před přestřižením šňůry? Položit čerstvě narozené
miminko na břicho maminky a společně je zakrýt, aby jejich viditelné
napojení mohlo pozvolna přecházet v neviditelnou vazbu?
M: Ano, jistě. Podporu bondingu je třeba zahájit co nejdříve, ještě
před přestřižením pupečníku.
G: Popisujeme tu ideální situaci podpory bondingu. Ze své zkušenosti
i ze zkušeností kamarádek, které rodily v českých porodnicích, však
vím, že realita je někde trochu jinde. Oddělování miminek je v čes-
21
kém porodnictví běžné. Často je sice dítě po porodu přiloženo na břicho matky, následně je však odneseno na měření, vážení a ošetření.
Nezřídka je na první dvě hodiny umístěno na vyhřívané lůžko či do
inkubátoru, přestože to jeho zdravotní stav nevyžaduje.
M: V systému naší zdravotní péče jsou více podporovány mechanismy
ošetřovatelské rutiny vedoucí k oddělování dětí od matek. Zdravotníci
jsou zvyklí na postupy, které se naučili od svých předchůdců a které
jsou na jejich pracovišti zaběhlé. Dělají to, na co jsou za léta praxe
zvyklí. Bývají motivováni strachem o pacienta.
I: A také vědomím moci…
M: Samozřejmě i vědomím moci a moc má právě blízko k bezmoci.
Tento strach a ta moc je nutí přebírat zodpovědnost za rodiče, místo
toho aby je brali jako partnery. Je to začarovaný kruh. Tímto přístupem posilují v novopečených rodičích nejistotu.
Pouze deset až dvanáct procent porodů je rizikových. Ale pouze
méně než třetina matek po bezproblémových porodech je plné dvě
hodiny po porodu v nepřetržitém kontaktu se svým miminkem.
G: Proč je ale podpora bondingu tak důležitá? Bez ní by se vztah matky
k dítěti nevytvořil? Pokud o bondingu diskutuji s maminkami ve svém
okolí, často mi tvrdí, že miminko po porodu u sebe neměly vůbec nebo
měly jen krátce, přesto mají se svým dítětem skvělý vztah.
M: K navázání emoční vazby mezi matkou a dítětem dojde vždy. Příroda to však zařídila tak, že v prvních hodinách po porodu jsou díky
vyplavovaným hormonům maminky naladěny k takzvané opatrovatelské připravenosti.
Podpora bondingu je způsob, jak maminkám usnadnit vstup do
mateřství a jak miminkům pomoci při náročné adaptaci na prostředí
mimo dělohu matky.
Nejen pediatři Kennel a Klaus* došli k závěru, že matky, které
měly možnost být nerušeně po porodu se svým děťátkem, se chovaly
* V 70. letech minulého století dva američtí pediatři Marschal Klaus a John Kennel
popsali teorii vysvětlující význam prvního kontaktu matky s dítětem. Tento kontakt
nazvali „bonding“ neboli v češtině lepení, připoutání čili „opatrovatelská připravenost“ a popsali jej v knize Maternal Infant Bonding (eds. CV Mosby, St. Louis).
22
trpělivěji, déle s dítětem vyhledávaly oční kontakt a ještě rok po porodu
reagovaly rychleji a ochotněji na potřeby dítěte. A trpělivá maminka
je pro miminko skvělým průvodcem v životě.
I: Bonding je tedy automatická, zcela přirozená vzájemná reakce dvou
organismů, matky a dítěte. Při porodu by měl být bonding nejen respektován, ale maximálně podporován všemi zúčastněnými, právě
z důvodu předcházení možným komplikacím v dalším společném
soužití matky s dítětem?
M: Bonding je dar na počátek, a pokud jej ti kolem dobře podpoří,
podpoří tím rozvoj zrcadlících neuronů u matky i dítěte, které jsou
zodpovědné za rozvoje empatie. A empatická matka zajišťuje svému
dítěti zcela jistě kvalitnější soužití.
G: Může se nedostatečná podpora bondingu nějak projevit na mamince nebo dítěti? Nezřídka slýchám názor, že naše generace byla také
v porodnicích separovaná, a přežili jsme to.
M: Ano, přežili. Ale život by se neměl přežít, měl by se prožít. Následky
separace se nemusí projevit vždy a nemusí se projevit hned. Některé maminky, které svoje miminko po porodu neviděly, reagují velmi
úzkostně a popírají možné důsledky jejich oddělení. Tímto postojem
může být jejich chování k dítěti narušeno. Oddělování jim přijde normální a obhajují ho, ačkoliv vnitřně mohou cítit něco jiného.
Nebo si důsledky oddělení připustí a mohou trpět pocity viny nebo
posttraumatickou stresovou poruchou. Mají pak často tendenci chovat
se ke svým dětem hyperprotektivně, nebo naopak odmítavě.
Děti, které byly po porodu od maminky odděleny, mohou mít problémy s poporodní adaptací a dýcháním. Často pláčí, jsou v napětí
a hledají mateřskou náruč. Pokud ji nenajdou, brzy se unaví, rezignují
a usnou.
Nedostatečná podpora bondingu má také negativní vliv na rozvoj
laktace. Ostatně toto všechno potvrzuje nejen mateřský cit, ale také
obrovské množství velmi seriózních výzkumů.
Domnívali se, že existuje biologicky naprogramované období „opatrovatelské připravenosti“, které začíná ihned po porodu a trvá asi dalších dvanáct hodin. Během
těchto nejdůležitějších dvanácti hodin budují matky a novorozenci základy svých
emočních vazeb.
23
I: Lze podpořit bonding, i pokud matka rodí sekcí v plné narkóze?
M: Lze a je to velmi nutné. I po porodu sekcí lze novorozence přitisknout na prsa nebo k obličeji maminky a přidržet jej tam, a uvidíme,
že se miminko zklidní. U matek, které rodily v plné narkóze, můžeme
miminko přiložit k tváři spící maminky. V případech, kdy maminka
nemůže miminko držet v náruči, nastoupí tatínek nebo jiná blízká
osoba (třeba babička).
G: Takže se to dá říct i tak, že chlupatá tatínkova hruď je pro čerstvé
miminko lepší než to nejmodernější vyhřívané lůžko s monitorem
dechu.
M: Miminku je tam určitě lépe, než když je samotné, bez lidského
kontaktu. Nejen podle mého pozorování, tatínci, kteří jsou zapojeni
do podpory bondingu, vykazují také větší trpělivost ke svým dětem.
I: A jak by mohla vypadat podpora bondingu v prvních hodinách po
porodu dítěte, kdy je nutno zabezpečit životně důležité funkce dítěte?
Když se neonatologové perou o život dítěte, co může udělat ostatní
personál?
M: Toto je zcela zásadní otázka. Podpora bondingu v situaci ohrožení
života je velmi důležitá a taky dobře realizovatelná, ovšem pouze za
spolupráce zdravotníků a rodičů. Existují kroky, které umožní podpořit navázání primárního vztahu mezi dítětem a rodiči, jenž je v tak
náročné situaci o to důležitější.
Když se neonatologové perou o život dítěte, mohou také zajistit
spolupráci rodičů, informovat je o tom, co se děje, a zajistit jim byť
minimální vizuální a posléze i tělesný kontakt s dítětem vhodnými
kroky k podpoře bondingu. Je nutná stálá a nemanipulativní informovanost o procesech, které přicházejí.
I: Pro zdravotníky musí být přeci také jednodušší a efektivnější, když
rodičům vše srozumitelně a jednoduše vysvětlí, když jim umožní kontakt s miminkem, třeba aspoň vizuální…
M: Zdravotníci často uvádějí pouze informace, na které jsou zvyklí, a ty
jsou hodně jednostranné a upřednostňují zavedenou rutinu. Například
řeknou, že miminko vám prochladne, když nebude na vyhřívaném
24
lůžku, ale už nedodají, že teplo mu můžete také zajistit svým vlastním tělem a že existují výzkumy, které jasně hovoří o tom, že teplo
matky je efektivnější nežli teplo vyhřívaného lůžka. Nemanipulativní
informace jsou věcné, všestranné a nepodporující rutinu, nýbrž podporující individuální řešení a spolupráci celé rodiny.
I: Jak podpořit bonding u dítěte, které musí být po narození umístěno do inkubátoru na jednotce intenzivní péče? Tedy v případě, když
nemohou být matka a dítě spolu?
M: Právě u miminek, které mají nějaké zdravotní problémy, je podpora
bondingu nesmírně důležitá. Výzkumy prokázaly, že nedonošené děti
mnohem lépe prospívají a přibírají na hmotnosti, pokud jsou hlazeny
nebo je jim umožněn aspoň čichový kontakt s vůní maminky (například tím, že měly u sebe v inkubátoru maminčinu noční košili).
G: Zdravotníci běžně argumentují tím, že rodičky o nepřerušený kontakt s novorozencem nestojí. Dokonce to často slýchám i od samotných
maminek. O bondingu buď nic neví, nebo o něm sice něco málo četly,
ale nepovažují ho za důležitý.
M: Mateřská náruč je pro miminko tím nejpříjemnějším místem na
světě. Dítě patří k matce, to je přirozené.
Maminky to intuitivně cítí. Často však vůbec nevědí, že mohou mít
miminko po porodu u sebe. Nebo tuší a neumí si o to říct. Obvyklá
zdravotnická rutina hraje spíše ve prospěch oddělování miminek od
maminek. Maminka se dozví, že je potřeba miminko ošetřit, že je
nutné ho zahřát, aby bylo v pořádku. Maminky mají k zdravotnickému personálu přirozenou důvěru, a tak potlačí svůj instinkt, který
jim velí nepustit dítě z náruče a zahřát vlastním teplem. Oddělování
se děje v zájmu „dobra“ miminka, ne vždy však k jeho skutečnému
prospěchu.
Měli bychom usilovat o to, aby rutinou nebylo oddělování dětí
od matek, ale naopak podpora pečování o ně společně. Těsný kontakt maminky s miminkem by měl být vnímán jako něco naprosto
normálního.
I: Takže maminka je vděčná zdravotnickému personálu, že jí pomohl
porodit zdravé dítě. Rutinu v nemocnici bere jako něco přirozeného,
25
protože je to tady tak dlouho, a díky tomu se většinou nevědomě připravuje o jedny z nejkrásnějších chvilek mateřství, o vědomou možnost porodit nejen dítě, ale i sama sebe jako matku?
M: Ano, přesně stejně to cítím i já.
G: Ale co když je maminka po porodu unavená? Třeba se na péči
o miminko necítí, chtěla by si odpočinout a vyspat se…
M: Porod je těžká práce. Za normálních okolností by po tak náročném výkonu měl přijít odpočinek. Pokud však necháme miminko
stále s maminkou, vidíme, že novopečená matka není vůbec unavená. Díky těsnému kontaktu dochází u maminky k vyplavování
vysoké hladiny hormonů a maminka má energii pečovat o dítě. Je
to otázka přežití a vidíme to všude v přírodě. Pokud by maminka
podlehla únavě a nemohla se o potomka starat, ohrožovalo by to
přežití mláděte.
V případě, že kontakt mezi maminkou a miminkem narušíme, simulujeme tím vlastně situaci, že matka o své mláďátko přišla. Hladina
hormonů poklesne a maminka se najednou cítí vyčerpaná, má potřebu
spánku. Přirozený proces je narušen.
I: Přemýšlím, zda v případech řízených porodů nemůže být maminka
skutečně unavená. Z umělého oxytocinu, ze zásahů do porodu, z porodního poranění, z přístupu personálu…
M: Přesně, zásahy jsou traumatizující a organismus matky reaguje
únavou. Proto je nutné, aby byl personál vyškolen a rutinně bonding
podporoval, aby zjednodušil dítěti a matce kontakt a usnadnil matce
hojení ran a traumat, které je rychlejší, pokud je v kontaktu se svým
narozeným děťátkem. Kolegyně Prekopová uvádí, že kontakt s dítětem
po narození hojí přirozené trauma z porodu, separací potom tedy následně retraumatizujeme matku i dítě a původní, přirozené vývojové
trauma, kterým porod je, se léčí hůře a složitěji. Jde o to život ulehčovat, a ne činit jej ještě těžším.
G: A co když je bonding v prvních minutách, nebo dokonce hodinách
narušen? Když maminka se svým dítětem z nějakého důvodu nebyla?
Dá se to zpětně napravit?
26
M: Ano, dá. Maminka by měla dopřát svému dítěti co nejvíce tělesného kontaktu. Hodně se s ním mazlit, společně se koupat, spát s ním
v jedné posteli. Často ho chovat, nosit miminko v šátku. Mazlením
a projevy lásky nemůžeme dítě rozmazlit. Naopak, dáváme mu do
života základní jistotu, že je milováno.
Každou chybu lze napravit. Musíme si ji však umět přiznat a být
ochotni se z ní poučit.
G: Existují nějaké statistiky, jak to v českých poměrech vypadá s ranou
podporou bondingu?
M: U nás neznám žádné statistiky, krom mého výzkumu, které by se
podporou bondingu zabývaly. Profesor Matějček ve své knize Počátky našeho duševního života (Panorama, 1986) v roce 1986 popisuje
výhody kontaktu dítěte s maminkou po porodu.
Z mého výzkumu vychází to, že i po bezproblémových vaginálních
porodech jsou děti v České republice rutinně oddělovány od matek.
Neonatologové tvrdí, že pouze dvanáct procent porodů je rizikových.
Nicméně dvě hodiny po porodu je v nepřetržitém kontaktu se svým
dítětem pouze třetina českých matek, méně než třetina je v přerušovaném kontaktu (dítě odneseno na ošetření, umytí, zvážení atd.) a více
než třetina nemá první dvě hodiny žádný kontakt se svým dítětem
(do svého výzkumu jsem zahrnula celkem 1 340 porodů). Paradoxně
z mého výzkumu vyšlo, že oddělení dětí od matek se zvyšuje během
prvních dvanácti hodin po porodu, takže místo toho, aby děti byly po
ošetření matkám vráceny, jsou oddělovány a ukládány na vyhřívané
lůžko nebo tzv. observační body. U porodů českých matek v zahraničí,
kde je oddělování po porodu minimální, tak po prvních dvou a dalších
hodinách oddělení klesá, čili matky jsou v kontaktu s dětmi podporovány a kontakt je jim zajišťován i po porodech císařským řezem. V Česku
je zcela rutinní oddělování dětí od matek po císařských řezech. Je to
paradox. Maminky a děti by po náročném porodu měly být podporovány v kontaktu, nikoliv oddělovány. Více než dvě třetiny matek
po císařském řezu v Česku nemá první dvě hodiny žádný kontakt se
svým dítětem, pouze dvě procenta matek z mého výzkumu měly po
porodu císařem nepřerušovaný kontakt se svým dítětem v prvních
dvou hodinách po porodu. Češky rodící v zahraničí mají po vaginálním
27
porodu ve více než dvou třetinách nepřerušovaný kontakt se svým
dítětem (to odpovídá těm deseti procentům rizikových porodů).
Pokud neklademe miminku a mamince překážky, tak se oslavný
tanec zrodu, pohledy z očí do očí, cesta miminka za maminčinou
bradavkou a hlavně to hluboké souznění a porozumění stane něčím,
co nás nepřestává naplňovat hlubokou úctou k primárnímu vztahu
matka — dítě. Když se stane něco, co mamince a jejímu narozenému
dítěti zamezuje, aby mohly být ihned spolu, zdravotníci jim mohou
podat pomocnou ruku — náruč — a vytvořit jim tzv. sociální dělohu. Můžeme jim pomoci najít k sobě cestu a chránit jejich vzájemný
vztah.
Mateřskou náruč potřebuje dítě zdravé a ještě více ji potřebuje dítě
nemocné.
Dítě patří k matce a je zapotřebí vytvořit jim k tomu podmínky.
Deset kroků k podpoře bondingu:
Položení nahého dítěte na matčino nahé břicho ihned po porodu
(při porodu sekcí k tváři maminky).
Podpora a nepřerušování tohoto kontaktu nejméně dvě hodiny, lépe
dvanáct hodin (při porodu sekcí může zastoupit kontakt kůže na kůži
tatínek, pro dítě jsou jeho bakterie zdraví přínosnější nežli bakterie
ošetřujícího personálu), pokud maminka potřebuje osobní pauzu,
může kontakt zajistit tatínek.
Otření dítěte na těle matky a zabalení dítěte i matky jako jedné
jednotky do teplých osušek a přikrývek (maminky, sprchujte se co
nejdéle po porodu a hlavně si neumývejte prsa), dítěti je možné nasadit čepičku a ponožky, je třeba se však vyhýbat kontaktu s jeho
rukama.
Matka a dítě jsou v kontaktu „skin to skin“, kůže na kůži.
Umožnění a podporování vizuálního kontaktu — pohledu z očí do
očí — matky a dítěte, podložení hlavy matky, pokud rodí vleže (pokud
musí být dítě v inkubátoru, zajištění webové kamery matce anebo
fotek a videí v pravidelných intervalech).
Pomoc s přisátím miminka k bradavce podle jeho tempa a připravenosti — může to být až do třiceti minut kontaktu kůže na kůži, do té
doby miminko i maminka odpočívají a seznamují se spolu! Počkejte, až
28
miminko bude mít doširoka otevřené oči a bude strkat do úst pěstičky,
na kterých má plodovou vodu, aby jej k bradavce dovedla. Ta voní stejně jako plodová voda. Miminko si olizuje rty a kývá hlavou ze strany
na stranu. Zásadně neumývejte dítěti ruce od plodové vody a nechte
je volně. Po překotných či medikovaných porodech je miminko chvíli
unavené, je zapotřebí nechat je odpočinout na kůži matky. Oba taky
vylučují potřebné množství oxytocinu k podpoře vzájemného kontaktu
(některé děti se přisají samy asi do 30 minut, jiné až po 5 hodinách,
dejte jim čas!).
Zajištění pohodlné polohy pro matku (křeslo, postel, polštáře) i dítě
(v náručí matky).
Zajištění klidného, vstřícného a intimního prostředí ze strany
zdravotníků.
Jakékoliv vyšetření a ošetření dítěte (sejmutí skóre Apgarové,* stetoskop, podvaz pupeční šňůry) provést na těle matky (u rizikového
novorozence v blízkosti matky, aby měla nad miminkem alespoň
vizuální kontrolu), odložit přetnutí pupečníku na tak dlouhou dobu,
jak si přeje matka.
Eliminace techniky, videokamery, mobilního telefonu v těchto neopakovatelných prvních okamžicích.
Nedívejte se na mobily (textové zprávy počkají stejně jako jejich
adresáti) a do fotoaparátů, dívejte se na své miminko a do jeho očí.
Tento jedinečný okamžik vašemu miminku a vám žádné fotografie
ani videa později nezprostředkují!
* První systematickou metodu vyšetření a zhodnocení poporodního stavu novorozence představila v roce 1952 Virginia Apgarová. Hodnotí pět faktorů: barvu kůže, srdeční akci, dechovou aktivitu, svalový tonus a reakci na podráždění.
V České republice se vyšetření dle Apgarové provádí u všech novorozenců v první,
páté a desáté minutě po porodu. Škála hodnocení má 10 bodů, přičemž nejvyšší
hodnocení je 10–10–10 (nejvyšší skóre ve všech třech časových bodech).
29
Porod mimo porodnici, 2009. Pozn.: Vizuální kontakt dítěte i matky, dítě fixuje pohled
matky, tepelný komfort zajištěn tělesným kontaktem, přikrytím a čepičkou, matka se
dítěte instinktivně dotýká konečky prstů (nejcitlivější nervová zakončení). [kap. 1]
Porodnice, 2008, 16 minut po porodu. Pozn.: Miminko spí po rutinním ošetření.
Porod Edíka mimo porodnici a náš nekonečný bonding. Pozn.: Dítě hledá vizuální kontakt
s matkou.
Porodnice, 2007, několik minut po porodu na porodním sále. Pozn.: Matka se snaží
o vizuální kontakt, dítě usíná.
Komentáře ke knize
Jiřina Prekopová, dětská psycholožka, terapeutka, zakladatelka
a prezidentka mezinárodní Společnosti pro podporu pevného objetí
ve smyslu životního stylu a terapie (TPO), autorka mnoha knih,
přeložených až do třiadvaceti jazyků (např. bestseller Malý tyran
/Portál 2007/, Děti jsou hosté, kteří hledají cestu /Portál 2003/)
Kontakt matky a dítěte po porodu léčí přirozenou bolest a přirozené trauma porodu. Separujeme-li dítě od matky po porodu a v další
době, oba tímto retraumatizujeme a nedovolujeme lásce, aby proudila. Dítě není po narození připraveno být samo a separováním jej
nutíme k předčasné vyspělosti. Je vědecky doloženo, že lidské mládě
je na rozdíl od jiných savců předčasně narozeno. Vlastně by si mělo
užívat citového a tělesného dialogu s maminkou ještě asi jednou tak
dlouho, než trvá těhotenství. Toto symbiotické sepětí, v posledních
měsících ve smyslu pevného objetí, plného lásky a naděje, je pěstováno odjakživa a všude na této planetě tak, že dítě je hned po porodu
položeno mámě na srdce a je v jejím náručí nošeno. Tím je prodloužené těhotenství naplněno. Nejde ale jen o biologické zrání včetně
tělesného růstu a vývoje pohyblivosti. Tím, že matka zrcadlí každý
citový projev dítěte a dítě matku, oba prožívají empatii a porozumění.
Dítě není nikdy odstaveno, dokud pláče a křičí. Dostává se mu stálého důkazu bezpodmínečné lásky a bezpečnosti. Přes matku získává
schopnost sepětí s otcem a s celou rodinou. Přesvědčuje se, že se na
lidi může spolehnout, a učí se s nimi zacházet. Když je ale dítě od
matky odloučeno a musí se obejít bez přirozeného sepětí s ní, pudí ho
sebeobranný instinkt k náhražkovým sepětím, jako je cumlání dudlíku, cucání z flaštičky, kmitání hrkáčkem. A právě tak jako se vtiskne
pravé sepětí s jeho životně prospěšnými důsledky pro člověčenství
na celý život do mozku, vtisknou se do něho i ta náhražková sepětí.
Vzhledem k častému opakování a jiným přidruženým handicapům
vedou k závislosti na „cumlání“ cigarety, pití, manipulování obrazovky
apod. Ne k lidem, ale do osamocenosti. Podíl techniky na porodním
219
lékařství a na materialistickém blahobytu rodiny (dětský pokojík hned
po porodu, panoramatický kočárek, lehce dostupné rozvody apod.)
pokládám za podstatnou příčinu degenerace lidství v naší společnosti.
Kladně viděno je to současně výzva se tomuto existenciálnímu dramatu ve jménu lásky postavit.
Magdalena Weberová, lékařka–neonatoložka
Život je příběh… Tento příběh začal početím, vlastně ještě předtím
v dětství rodičů. Od početí běží život každého z nás ve vzájemně se
podmiňujících událostech. Zásadní podmínkou pro narození je vedle
zdraví otevřenost ženy (i muže) pro přijetí života. Tato otevřenost
pro předání života není dílem okamžiku, je nastavením života ženy
od jejího časného dětství. Dívka jako budoucí matka je formována
náručí vlastní maminky, průběhem dětství. Na procesy a podmínky,
které formovaly dítě v těle maminky, navazují děje porodní, poporodní
a procesy následujících dnů a týdnů. Hormony zajišťující konec těhotenství, porod a nástup tvorby mléka jsou zároveň hormony, které
pomáhají nastavit základní souznění ve dvojici maminka — dítě. Porod je jedním z nejdůležitějších okamžiků přechodu v životě člověka
a porodní děje mají významný přesah do dalšího života človíčka i celé
rodiny. Vjemy porodu a časných poporodních okamžiků jsou procesy,
které se mohou svou intenzitou zabudovat do struktur mozku jako
základní prožívání jistoty nebo nejistoty. Porod je provázen určitou
mírou bolesti obou, po porodu by však měla následovat chvíle spočinutí v „nové“ blízkosti maminky a dítěte. Pocit bezpečí ve známém
rytmu těla mámy spojený s nasycením, teplem, známou vůní a chutí
je možná základním proudem impulzů do podvědomí dítěte o tom,
že svět je dobrý. Svět dítěte je v časném období světem mámina těla,
hlasu a náruče — kde jistota a bezpečí jsou velice důležité (ne však
striktně určující) pro vytváření nosných vztahů v dalším životě dítěte.
Je zřejmé, že tato základní biologická, pro přežití dítěte kdysi zásadní
vazba je východiskem pro další spojení v lásce…
Porodem přichází na svět člověk vnímající lásku a bolest. Láska
a bolest jej budou nadále formovat a provázet životem. Pokud přijmeme, že smyslem života je postoj láskyplné otevřenosti k jiným lidem,
je láskyplný začátek života každého z nás podstatný. Mezní situace
životního příběhu bychom měli prožívat v náruči blízkých a v radosti
220
příchodu i v bolesti odloučení procítit důležitá slovíčka „mám tě rád“…
a nebýt sám.
Igor Michalec, lékař–porodník, šéf porodního sálu FN Ostrava
Děkuji Michaele a ostatním autorkám za tuto krásnou knihu, která
doufám pomůže bořit zavedené mýty v našich hlavách a umožní ženám prožít si porod podle svých představ. Ať už to budeme nazývat
jakkoliv, vzájemný respekt, slušnost a ochota naslouchat jsou nutným
základem k nastolené dlouhé cestě, na konci které já nebudu chodit
pouze do práce a ženy do nemocnice…
Daniela Rendl, studentka sociologie a genderových studií
Kniha o hluboce ženském tématu, kniha, kterou u nás konečně
píší ženy. A to je dobře. Autorky již zvolenou formou sdělení, tedy
rozhovorem, dialogem, píší knihu, která je vlastně kronikou sdílení.
Propletené povídání tří žen, jež na sebe vzájemně reagují, ovlivňují se
a posunují v názorech, vzbuzuje důvěru, navozuje otevřenou intimitu,
která vtáhne čtenáře do sdílení.
To u nás není obvyklé. Jsme zvyklí číst knihy o zdraví, jež chápou
lidské tělo analogicky stroji — pokud neplní očekávané funkce, nebo
ne v takové kvalitě, jakou očekáváme, je třeba ho opravit, a oprava je
vysoce specifická činnost, k níž je zapotřebí specialisty. Těhotenství
popisujeme jako jiný stav, odchylku od normy, s odchylkou spojujeme
rizika, a odevzdáváme tak těla do rukou medicíny. Medicína ostatně
opanovala všechny biologické události v životě ženy — menstruaci,
těhotenství, porod i menopauzu — bez ohledu na to, zda je opravy
zapotřebí. Medicína má jistě svou kladnou roli, ale je třeba posunout
hranice, které stanoví, co je třeba opravovat. A právě tato kniha nám
může v rozhodování pomoci.
Institucionalizace péče o reprodukční zdraví žen přinesla odevzdání
tohoto pole do rukou lékařů a naše totalitní zkušenost reflexi této
problematiky jako problému odsunula o desetiletí, během kterých
se u nás tento způsob péče upevnil. Tato kniha vrací ženy do společnosti přítelkyň, příbuzných a porodních asistentek, které nechávají
porodu přirozený průběh a nezasahují do něj. Stejně jako k porodu
mají respekt také k rodící se vazbě matky a dítěte, respekt k významu
otce, respekt k významu změny. Pokud ti, co pomáhají před, při a po
221
porodu, chtějí udělat to nejlepší, často stojí v pozadí. Naše společnost
však není uvyklá oceňovat ty, kteří pomáhají tím, že upozadí své zájmy. Obviňuje je naopak z pasivity, nevidí v jejich konání vytváření
prostoru pro nejlepší možná řešení. Nejlepší řešení ale mohou najít
právě rodiče spolu s dětmi, a proces, skrze nějž tato řešení vznikají,
pro ně může být v budoucnu zdrojem síly. V souladu s tím tato kniha
nepřináší návod na „správné rození“ ani „správné mateřství/rodičovství“ a neusiluje o ně. Přináší však podporu všem těm, kteří chtějí
přivádět děti na svět v úctě k člověku a důvěře ve význam podpory
rodičů — jsou to právě oni, kdo poskytnou dětem nejlepší péči.
Četla jsem knihu v kavárně poté, co jsem děti odvezla do školky.
Byla tam paní s kojencem, naše pohledy se setkaly, usmála jsem se,
ona také. Když odcházela, přišla mi říci: „Slečno, nebojte, taky budete
mít děti.“ Vůbec jsem netušila, co se stalo, až jsem si uvědomila, že
pláču. Tato kniha jistě vyvolá mnohé emoce a vytvoří tím prostor pro
osobní změny, které mohou umožnit i změny v celé společnosti.
Děkuji autorkám za své slzy, děkuji, že napsaly knihu, která může
zhojit trauma českých žen, jež přišly o tradici ženského sdílení i o možnost vlastní kontroly procesu, ve kterém přivádějí děti na svět. Děkuji
za naději pro děti, které se narodí do láskyplné náruče svých rodičů.
Petr Weiss, sexuální psycholog
S velkým zájmem jsem si přečetl rukopis knížky o bondingu. Tuto
knihu vítám, protože jsem přesvědčen, že ještě dlouho nebude u nás
dostatek literatury zdůrazňující význam citového a tělesného kontaktu dítěte s matkou (a taky s otcem) hned od narození, ba v určitých
podobách i před ním. Já sám jsem měl to štěstí, že jsem byl možná
prvním otcem přítomným u porodu v bývalé ČSSR. Bylo to 17. 7. 1983
při porodu mého mladšího syna Adama, a to díky kolegyni dr. Hav
ránkové, psycholožce a porodní asistentce, která tehdy prosazovala
Leboyerovu metodu. Po odhalení mé přítomnosti na porodním sále
jsem byl sice žurnálním lékařem striktně vykázán, nicméně mé zážitky
jsou samozřejmě celoživotní.
Text knihy je čtivý, informovaný a — v nejlepším slova smyslu —
zaujatý. Nicméně mám trochu obavu, aby se z myšlenky nestala ideologie. V dnes tak citlivé a diskutované oblasti porodu vedeném doma
porodní asistentkou se názory protikladných stran zdají nesmiřitelné,
222
a některé pasáže předloženého díla tuto propast prohlubují. Já sám
se domnívám, že na rozdíl od těsného vztahu dítěte a rodičů je pro
samotnou technickou stránku porodu podstatně bezpečnější připravené a vybavené prostředí porodního sálu a místo snahy o prosazení
přenesení porodu do domácího prostředí by byla účelnější snaha o přenesení domácího prostředí do porodnice. A pokud srovnám dnešní
situaci s tím, jaké to bylo ještě před dvaceti lety, jsem si jist, že se
to — hlavně díky lidem tak zapáleným pro věc, jako jsou autorky této
knihy — postupně i u nás vlastně velmi dobře daří.
Lubomír Müller, spisovatel, klavírista, skladatel
Je za pět minut půlnoc. Právě jsem se vrátil z porodnice a teď doma
sedím sám a píšu tenhle dopis, ačkoliv bych byl raději u Tebe. Ale prý
to nejde. Jak rád bych Ti pomohl, ale musím jen sedět a čekat. Přesto
je to krásné čekání. To nejkrásnější čekání, které je muži na této zemi
dopřáno zažít. Čekání na život. Na nový život, který jsme stvořili my
dva.
Začíná Tvůj zápas, miláčku. S přírodou a s jejími zákony, které vše
krásné, co vzniká, vykupují bolestí. Zápas se sebou samotnou, se
svým tělem. Ale ne s tím malým človíčkem, jenž se schovával po devět
dlouhých měsíců uprostřed Tvého krásného bříška, aby bral od Tebe
sílu a rostl jako sladký červeňoučký plod na větvičce jabloně. S ním
nezápasíš, s ním si hraješ. Tak trochu na schovávanou „za pikolou,
před pikolou nikdo nesmí stát…“.
Človíčku, ty, který se ještě teď schováváš, nechej se najít. Neschovávej se dlouho, ukaž se a naplň vzduch svým radostným křikem.
Ať ho všichni slyšíme. Vejdi do tohoto světa, není zlý, když máš nás.
A neboj se, jsi u maminky, tiskneš se k jejímu tělu, ano, je to ona, cítíš
vůni její kůže, její pot, trochu slaný, ale ta sůl je životodárná. Slyšíš
tlukot jejího srdce, ano, je to její tep, vždyť ten rytmus tak dobře znáš,
učil ses ho hodně dlouho. Vnímáš její dech a jsi klidný, protože tenhle
dech tě udržoval při životě skoro rok. A teď to máš a cítíš opět všechno
tak blízko, a tak nově. Vejdi do našeho světa a hned se přitiskni k mamince, protože ke mně teď nemůžeš. Ale maminka ti to vynahradí,
to si piš! A vůbec se nebude zlobit, že jsi ji párkrát pozlobil. Říkali
jsme ti „kopáček“. Nožičkama jsi tloukl a vztekal ses, jako kdybychom
tě něčím rozzlobili, malinký človíčku… Možná že jsme se báli toho
223
okamžiku, kdy budeš přicházet na svět, ale ty jsi nám dával najevo,
ať se nebojíme, že to zvládneš.
Tak to zvládni a nikam nechoď, zůstaň u maminky, dokud si pro vás
oba nepřijdu a neodvezu domů, kde teď sám čekám u tvé rozestlané
postýlky…
(autentický úryvek z dopisu napsaného
před narozením první dcery v březnu 1981)
Denisa Prošková, novinářka a spisovatelka
Jak jsem přišla k bondingu jako slepá k houslím — byla jsem vyzvána, abych napsala pár slov o rukopisu Bonding — porodní radost.
Trochu mi to zamotalo hlavu.
Otevřeně se přiznávám, že jsem nikdy nepatřila mezi matky
ze všech matek nejmatkovitější. Dokonce se dá říct, že jsem byla
těhotná ignorantka. Veškerá moje teoretická příprava na porod
a mateřství probíhala formou povinných prenatálních prohlídek
a koupí jedné knížky o výchově dítěte od Zdeňka Matějčka. Tak
nějak jsem došla k názoru, že když zvládly porodit bez návodu na
použití ty miliony matek přede mnou, moje dítě se dostane ze mne
ven na svět také.
Nutno ovšem podotknout, že se psal rok 1991. Nálada ve společnosti
se vůči rodičovství lišila od současnosti asi jako balet od hodně dravého
hokejového zápasu. Ne že bychom to měly snazší, jen se mateřství
tak brutálně nechopila komerce. Pro obchodníky byly v těch časech
matky zcela nezajímavý druh podivínek, které se místo kariéry a cestování zahrabaly u plín a pokakaných zadečků. Neotravoval nás ten
všudypřítomný současný příšerný tlak komerce a my „podivínky“ si
těhotenství prožívaly a užívaly jako intimní radost v kruhu nejbližších.
Víc než na informace a nákup všelijakých krámů se člověk soustředil
na signály svého těla a intuici. Každá doba má prostě své.
Shodou okolností to život zařídil tak, že jsem v minulých třech
ledech řídila časopis Betynka (úplně první časopis pro maminky na
českém trhu po roce 1990). Ocitla jsem se v samotném epicentru náletu
informací a zpráv o mateřství, rodičovství, kurzech, knihách, časopisech… O tom, co by se mělo a nemělo dělat, a někdy jedno doporučení — podpořené odborníky — vylučovalo druhé. Chápu, že současné
maminky musejí z toho zahlcení a tlaku cítit velký zmatek.
224
Jednoho dne mi poslala e-mail i jedna z autorek této knihy. Zaujalo
mne, že těhotenství a porod nevnímá ani jako utrpení, ani jako produkt
zážitkové agentury na kšeft. Že z přirozeného fyziologického procesu,
jako je plození, nedělá vědu a sází na ženskost a selský rozum.
A právě díky ní jsem se dozvěděla, co to vlastně bonding je, a že
jsem měla tu kliku ho prožít už v době, kdy se praktikoval v porodnicích jen výjimečně.
Michaela Mrowetz mne poprosila, abych rozhodně využila pasáž, ve
které v jednom z našich společných článků svoji zkušenost popisuji.
Tak tedy:
„Na rozdíl od kamarádek, které v souvislosti s porodem vzpomínaly
na škrábavé vložky-drátěnky, nepříjemné holení a povinný klystýr,
to, jak je sestra okřikovala, ať neřvou, nebo jim na porodním sále
šmejdila pod postelí hadrem uklízečka, mám ve své duši malinkatý
drahokámek. Drahokámek, který všechny předchozí porodní vjemy
přebil. Dodnes jsem si uchovala pocit křehký jako oplatka, jak mi
ihned po porodu položili syna na tělo. Jak mne hřálo jeho teplé
malinkaté tělíčko. A pak roztáhl prstíčky jako vějíře a jemně mne
jimi zašimral. Ten zážitek byl tak emočně intenzivní, že se mi —
když o něm teď zpětně přemýšlím — až zamlžují oči…“ (Betynka,
č. 4/2010)
Přeji vám, abyste i vy na základě této knížky vnímaly těhotenství, porod i mateřství jako drahokámek. Rodičovství je totiž strašně náročná
a bohužel světem podceňovaná disciplína. Ovšem já osobně zastávám
tento názor: když se rozhodneme pro rodičovství a vytvoříme dětem
klidné, radostné místo plné bezpečí… máme splněno.
Vědecké poznatky pronikají do porodnické péče velice pomalu.
Klaus s Kenellem popsali mechanismus bondingu v polovině sedmdesátých let. Já jsem do školy pro porodní asistentky chodila na počátku
osmdesátých let. O bondingu ve škole nepadlo ani slovo. Na praxi
jsem nejčastěji chodila do velké pražské porodnice, kde se děti po
porodu okamžitě oddělily od matek a po procedurách byly odloženy do samostatného boxu. Chodila jsem se na ně dívat. Často měly
široce otevřené oči, široce otevřené zorničky, mlely se v povijanech
225
a jazýčkem dělaly typické pohyby. Chtěly sát. Někdy jsem neodolala
a brala je do náruče. Jejich pohledy byly magicky přitažlivé.
Někdy v druhé polovině osmdesátých let, to už jsem sama byla
matkou a zažila na vlastní kůži, jak traumatické, jak úzkostí naplňující, jak zoufalé je, když porodíte děťátko a okamžitě zmizí z vašeho
těla i dohledu, jsem na BBC slyšela zajímavý příspěvek. Byl v rubrice
„Věda v dnešním světě“. Objasňovalo se v něm, že pokud se narodí
dítě, je pro něj i jeho matku nejbezpečnější, nejprospěšnější a nejlepší,
když je umístěno do matčiny náruče. Pokud ho z nějakého vážného
důvodu nemůže chovat matka, má ho chovat otec, a pokud on není
v dosahu, pak ho má chovat KDOKOLIV. Prostě dítě nemá ležet někde,
ale v náruči. Velice se mi ulevilo. To, co jsem cítila jako samozřejmost,
se objevuje již jako vědecky ověřený fakt v běžném médiu, je to informace dostupná.
Co se ještě všechno musí stát, aby se dostupná informace o vědecky
podloženém procesu stala oporou pro podporu tohoto procesu?
Doufám, že tato kniha, víc jak dvacet let poté přinese potřebný podnět nejen matkám, ale hlavně profesionálům. Že napomůže skoncovat
s nevědeckou praxí separace novorozených dětí od jejich matek.
Doufám, že napomůže blíže pochopit podstatu podpory bondingu,
a tím pomůže více ženám a více dětem vytvořit vzájemnou vazbu, jejíž
hodnota je značná, nevyčíslitelná a v podstatě je zadarmo.
Tatiana Horká, lékařka–dětská psychiatrička
…a Duch dítěte se vznáší nad ženou a mužem, nad milujícím se párem,
nad budoucími rodiči, které si sám vybírá…Pozoruje jejich vášeň, lásku
a je přitahován jejich bytostným Světlem. Duch dítěte je miluje daleko
dřív, než oni ho mohou poznat, protože On přichází z jiného Světa…
Žena a muž čekají na svoje děťátko, to je skryto devět měsíců v lůně
ženina těla. Je uvnitř a je vševnímající celou svojí existencí, matku
poznává zevnitř. Promlouvají spolu jazyky těla… A pak nastává porod,
posvátná chvíle pro svatou Trojici — Žena se stává Matkou, Muž se
stává Otcem a Člověk se stává Dítětem = Rodina… Co potřebují? Být
spolu, v těsném kontaktu ve fyzickém světě. Matka a dítě potřebují
vzájemný dotek, pokračovat v tom, co bylo uvnitř, tělo na tělo. A taky
pohledy do očí, aby dítě uvidělo to známé Světlo v očích matky a otce,
jsou to plamínky nekonečné lásky… Navždycky se do sebe otiskují,
226
jejich duše, těla a dítě spojují nitky jejich rodů… A láska tepe v jejich
srdcích. Co Bůh spojil, člověk nikdy nerozdělí…
V úctě, s láskou a přáním všeho dobrého této blahodárné knize.
Jaroslava Lukešová a Marcela Litovová — ředitelka a lékařka
Dětského centra
V našem Dětském centru poskytujeme komplexní interdisciplinární
podpůrnou péči dětem raného věku se sociálně zdravotním rizikem
a jejich rodinám.
Děti doprovázíme na počátku jejich životní cesty, v jednom z nejcitlivějších období, kdy mimo osvojování si dovedností mají získat pocit
primární důvěry, navázat jistou vazbu k matce, respektive k tomu,
kdo o ně pečuje. „Vazba poskytující jistotu“ mezi dítětem a matkou
(J. Bowlby) je základem pro důvěru, autonomii a duševní zdraví
člověka.
S matkami dětí se potkáváme na počátku nové etapy jejich života.
Některé z těchto matek, i když o dítě mají zájem, nemusí mít v daném momentě z mnoha příčin (abusus návykových látek, psychiatrické onemocnění apod.) kapacitu své rodičovství zvládnout. I ony
však mají šanci „probudit svůj mateřský cit“, naučit se přijmout odpovědnost nejen za sebe, ale také za své dítě, mají šanci stát se dobrým
rodičem.
Naší prioritou je podpora vazby matka–dítě, tak aby citové pouto mezi matkou a dítětem mohlo být navázáno v nejranějším věku
dítěte.
Jedním z principů naší podpory je matky doprovázet. Nenahrazujeme rodinu. Např. matka motivovaná k léčbě abusu drog zpravidla
potřebuje mimo získání dovedností v péči o dítě také intenzivní podporu v tom, že léčbu i životní roli matky může zvládnout.
Zcela přirozeným úkolem období časné dospělosti je naučit se
přijmout odpovědnost za sebe a za své dítě. Vytvořením jisté vazby
s dítětem mu dát pocit primární důvěry v lidi, v tento svět.
Helena Máslová, lékařka
Kniha Michaely, Gauri a Ivany je pravděpodobně jednou z průlomových knih, které vycházejí jednou za několik let. Dává odpověď
na nejistotu, kterou instinktivně cítí mnoho rodiček, když je jim po
227
porodu odebráno dítě. Jen málo z nich se odváží položit přímou otázku: „Proč musí být dítě sledováno dvě hodiny na zvláštním oddělení
a nemůže být se mnou?“ Tyto ženy bývají informovány, že děti rychle
prochladnou a také se potřebují v klidu vzpamatovat ze šoku, kterým
pro ně porod je. Ptají se dále: „A proč by se dítě nemohlo vzpamatovávat a zahřívat na mém těle? Proč musí ležet někde samo?“ Ty
bojovnější se pak dozví absurdní argument: „Tam nebude samo, tam
budou i ostatní děti a bude je sledovat sestřička!“
Separace matky a fyziologického novorozence nemá žádný medicínsky podložený důvod, jde pouze o výsledek systémové organizace poporodní péče a dělbu mezi dvě specializace — gynekologii a pediatrii.
Dosud nebyl správně ohodnocen přínos vzájemného kontaktu matky
a dítěte, který jednoznačně prospívá jak matce, tak dítěti, a to ještě
o to více, pokud porod proběhl medicínky nebo operativně. Podpora
bondingu je ochranným faktorem poporodních duševních poruch,
významně přispívá k bezproblémovému nástupu laktace a vytvoření
kvalitní rané vazby, která je určující pro pocit bezpečí a důvěry v následujících letech.
Šárka Parkánová — matka, dula, laktační poradkyně, dětská
sestra
Kniha je pro mne příjemným čtením jako pro matku, ale také zároveň
jako pro dulu a zdravotníka. Je mnoho knih, jež popisují fyzický průběh
porodu, ale málo z nich dává důraz na duševní vnímání a na celkový
prožitek z porodu. Autorky upozorňují na důležitost průběhu porodu,
který pak ovlivňuje další vývoj vztahu mezi matkou a dítětem.
Zaujal mne způsob, jímž je kniha napsaná — formou rozhovoru zodpovídá spousty otázek, jež slýchávám od maminek na předporodních
setkáních a na které se v jiných knihách jen těžko hledají odpovědi.
Kniha tak obsahuje spousty užitečných otázek a odpovědí také pro
zdravotníky, protože porodníkům a porodním asistentkám většinou
chybí zpětná vazba, a to především díky nastavenému systému ve
zdravotnictví. Maminka po porodu se s asistujícím personálem již
málokdy setká a ten se již těžko dozví o jejích pocitech a prožitcích
z porodu. Přitom právě tato zpětná vazba by zdravotníkům pomohla
v dalším profesionálním růstu.
Autorkám patří velký dík za pokus prolomit bariéry!
228
Patrik Balint, regresní terapeut
Každý začátek je důležitý a nese v sobě ukazatele dalšího průběhu.
Porod je jeden z významných začátků — začátků života. Proto je toto
období pro život dítěte a následně rodičů jedním z nejdůležitějších.
Každý, kdo sebemenším způsobem vstoupí do procesu porodu, se potom později odráží v životě rodiny. Dotkl se začátku života, dotýká se
života. Měli bychom si asi stále připomínat tuto zodpovědnost, když
se nějakým způsobem přibližujeme k jemnému a posvátnému spojení
matky a dítěte. Tomu spojení, na které se žena připravovala od své první
menstruace. Tomu spojení, které bylo na 266 dní neoddělitelné. Tomu
spojení, které má postupně připravit dítě na samostatný život.
Možná nám i tato kniha zase jednou připomene, že na prvním místě
je člověk.
Jaroslav Simon, psycholog a kouč
Porodem přichází dítě na svět a začíná
svůj první a nejsilnější vztah — s maminkou.
Porod není jen medicínský zákrok.
Je to posvátný akt.
V úctě a respektu k porodu se projevuje
naše úcta a respekt k životu.
Vše, co nám tuto skutečnost připomíná,
má obrovskou cenu.
Jana Hašplová, ředitelka Školy vědomého rodičovství
Milé ženy, které jste tuto knihu stvořily, i vy všichni, kteří ji budete
číst,
chci vám poděkovat za sdílení ženství a mateřství, které je hlubokým
naplněním smyslu života ženy.
Ženství a mateřství se svými projevy je též jedinečně naplňující
a ochraňující svět dítěte. Svět, jenž je něžný a křehký. Svět, který je-li
dobře vyživený láskou, je tím nejdůležitějším věnem pro dítě, aby
mohlo zdravě růst a cítilo oporu v celém svém dalším životě.
Proto by nám nemělo být zatěžko stvořit bezpečný prostor pro dítě
a matku. Prostor, jež žena s dítětem nerušeny spontánně naplní láskou.
229
Tento prostor by měl fungovat již od první myšlenky na početí až po
porod, přivítání i péči o dítě.
Osmnáct let se věnuji masážím dětí a kojenců a mohu potvrdit
z vlastní praxe s několika tisíci rodin i ze zkušenosti vlastní, jak důležitý až léčivý je dotek rodiče a dítěte. Kontakt rodiče a dítěte dotekem,
pohledem, hlasem, vůní i chutí a samozřejmě i intuicí je nesmírně
důležitý. Dítě i rodič na ně mají základní právo. Měli bychom dbát o co
největší zapojení našich smyslů do kontaktu s dítětem a chránit každou
chvíli, jež je pro dítě i rodiče darem pro vzájemný vztah i zdraví.
Po přečtení knihy cítím, že se rodí pravý klenot mezi knihami zaměřenými na porod dítěte a dění s tím spojené. Rodí se kniha plná
cenných, autentických a moudrých rad. Nezbývá než požehnat jí na
cestu a s láskou poděkovat tvůrkyním.
Eliška Kodyšová, psycholožka
Narození dítěte je narozením nové rodiny. Je to proces, který je
zároveň normální i zranitelný a který může být jak nesnesitelně bolestivý, tak neuvěřitelně krásný. Zahájení rodičovství bezprostředním
kontaktem se svým dítětem je pak jedna z nejužitečnějších porodnických i psychosociálních intervencí při porodu, s řadou prokázaných
prospěšných důsledků nejen pro zdraví maminky i dítěte, ale i pro
jejich vzájemný vztah. Tímto svým poselstvím kniha pro všechny
zúčastněné kolem porodu — rodiče, zdravotníky i ostatní — představuje
výživné sousto obsahující nejen řadu informací o psychologii těhotenství a porodu, ale i velké pochopení a přijetí všech pocitů, které se
v nich v souvislosti s tímto obdobím či s jejich prací objevují.
230
Doslov Michaely Mrowetz
Ještě jsme tuto knihu nedopsaly a už jsme měly nápady, co a jak
napíšeme ve druhém, přepracovaném vydání. Kniha byla organicky a dynamicky se vyvíjejícím projektem tří žen, jejich mužů a dětí
a mnoha dalších lidí okolo. Nápad napsat knihu o podpoře bondingu
ve mně dřímal ještě dříve, než jsem potkala Gauri, a osud tomu chtěl,
aby její umění popsat a shrnout energii a emoce přibylo k projektu.
Na jedné ze svých přednášek jsem potkala Ivanu, a osud tomu chtěl,
že její prožitky a neopakovatelná schopnost vyprávět přibyla do našeho „červeného stanu“, ve kterém jsme se setkávaly se svými zkušenostmi. Podpora rodičovských kompetencí a podpora schopností
dětí adaptovat se po narození lépe v blízkosti svých rodičů byla naší
společnou ideou, která nás spojovala. Znaly jsme spoustu příběhů,
na jejichž příkladech jsme chtěly rodiče podpořit v tom, aby byli po
porodu se svými dětmi. Vzájemně jsme se podporovaly ve schopnosti
sdílet a vyprávět, která je dána všem ženám na světě.
Setkávaly jsme se často prostřednictvím internetu i osobně. V průběhu času jsme se setkaly před maďarskou ambasádou, abychom
podpořily maďarskou lékařku a porodní asistentku Ágnes Geréb
a abychom podpořily Maďarsko v přijetí směrnice Evropské unie pro
práci porodních asistentek. Byla jsem na školení „Obnova lásky v rodině“, kde jsem přehrávala roli separovaného dítěte, a z pocitů, které
jsem v této roli prožívala, mi bylo zle na zvracení. V ordinaci mne
navštěvovaly další a další ženy, které mi vyprávěly o svých trápeních
z porodní doby, jiné hledaly podporu v prosazení si svých porodních přání a přání zůstat po porodu se svými dětmi. Přednášela jsem
o podpoře bondingu zdravotníkům i laikům. Dostala jsem nabídku
od přednosty Porodnicko-gynekologické kliniky fakultní nemocnice
v Ostravě Ondřeje Šimetky, abych do porodnice docházela pravidelně
jako zaměstnankyně. Dosud byla naše spolupráce nepravidelná, a tak
jsem nabídku přijala a zůstala jsem přesně dva měsíce. Duch instituce
231
se velmi bránil. Poskytování péče v českém porodním systému má
zažité rutinní postupy, které poskytují jistotu zdravotníkům i rodičům,
nikoliv však bezpečí. Pokud je někdo nahlédne jako falešnou jistotu
a navrhne změny, mobilizují se obranné mechanismy odporu a zvýšení
patologie. Jaký je rozdíl mezi „bezpečím“ a „jistotou“? V Německu
podle Jiřiny Prekopové rozeznávají „Geborgenheit“ („bezpečí“), které
vzniká v láskyplném teplém chránícím hnízdě, ale nikoliv na základě
dodržených silničních pravidel, a „Sicherheit“ („jistota“), jež je závislá
na regulovaném pořádku, jako jsou pravidla. Péčí ve zdravotnictví,
která reguluje rodičovskou přítomnost, mohou rodiče a jejich děti
nabýt jistotu, ale ne bezpečí. Když nás hlídají bodyguardi, cítíme jistotu, avšak jen pramalé bezpečí. Bezpečí lze najít jen v bezvýhradné
lásce, především u rodičů, a hlavně u maminky. Ve slově „bezpečí“ je
předpona „bez-“, ale bez čeho vlastně? Bez péče ve smyslu bez starostí,
a tedy „v bezpečí“.
Neonatologická sestra přede mnou líbala cizí dítě údajně agresivní
matky, na kterou si stěžovalo mnoho zaměstnankyň. V tu chvíli jsem
pocítila silné nebezpečí a chápala jsem agresivní matku, které cizí mladá žena bere její dítě a neprofesionálně o něj pečuje, a dokonce jej líbá.
Pocítila jsem, že změna systému zevnitř není v mých silách a změna
základního paradigmatu lidského myšlení je nesmírně těžká. Svůj úkol
i nadále vidím v podpoře dalších odvážných a zodpovědných lidí, kteří
totalitní praktiky neodpovědnosti a předávání kompetencí institucím
mění v praktické naplňování myšlenky „dítě patří k rodičům“. Věřím,
že na zvnitřnění této myšlenky zdravotnickým systémem v naší zemi
se bude podílet také stále početnější skupina zdravotníků, pro které
kompetentní anebo i jen separaci bránící se či zoufalí a nejistí rodiče
nebudou ohrožením, ale vítanými partnery a základem efektivní péče
o dítě.
Nejznámější česká porodní asistentka Ivana Königsmarková, která
o podobnou změnu usiluje, a to v myšlence, že ženu u porodu může
profesionálně podpořit porodní bába, má-li dostatek podpory systému, právě v době dokončování knihy stála před soudem. Přesto mám
naději, že demokratické principy zvítězí a porodní báby budou nadále
těmi, které budou pomáhat matkám, aby mohly mít po narození své
dítě ve své náruči a ostatní zdravotníci — „porodničky“ (v češtině bohužel neexistuje genderově korektní pojmenování pro ženy-lékařky,
232
které jsou atestovány v gynekologii a porodnictví) a porodníci i neonatoložky a neonatologové — jim vytvoří ochrannou náruč s respektem
k rodičovským kompetencím.
Doufám, že kniha poslouží ženám a jejich partnerům, a to nejen těm
životním, ale také partnerům-zdravotníkům, kteří doprovázejí ženy
v průběhu těhotenství u porodu a po porodu, k tomu, aby se všichni
rodiče mohli kompetentně starat o své děti, a to v jakékoliv situaci,
kterou život přinese.
Mateřská náruč je pro dítě tím nejpřirozenějším a nejbezpečnějším
místem na světě.
233
Pozn.: Při mateřském kontaktu kůže na kůži dokáže organismus matky reagovat
změnou své teploty podle potřeby tepla jejího dítěte.
Příloha č. 1
Porodní plán k podpoře bondingu:
Níže uvedený postup je z fyziologického pohledu ideální. Je možné, že se během porodu rozhodnete jinak, samotné okolnosti porodu
možná takovýto postup neumožní, ale kontrola nad situací a otevřená
komunikace zvýší šanci na vaši spokojenost.
Do porodního plánu napište přesně to, co si přejete vy sama, neopisujte, volte své formulace, přejte si a plánujte na míru právě sobě
a svému dítěti.
Porodní plán je vhodné konzultovat jak s pracovníky gynekologie,
tak neonatologie. S jeho zpracováním vám pomůže porodní asistentka anebo vás v sepsání podpoří dula. Varianty jsou uvedeny vždy ty
z okrajů spektra, možná si sama zvolíte ještě úplně jinou variantu.
Některé body jsou pro někoho důležité, pro jiného nikoliv. Vyberte
to, aby porodní plán vyhovoval vám a vašemu dítěti.
Tento porodní plán počítá také s variantou ambulantního porodu.
Přejeme hodně dobré předporodní, porodní i poporodní energie.
Porodní plán
Matka:
Otec:
Doprovod:
Gynekolog:
Pediatr:
Jsem prvo(druho-)rodička (krátký popis předchozích porodů, popř.
komplikací).
Úvod: (např.) Porod považuji za přirozenou a intimní součást svého
života. Ráda bych tedy, aby mi bylo umožněno postupovat dle mých
pocitů, vlastním tempem a bez zásahů.
235
Během porodu si nepřeji přítomnost studentů medicíny či zdravotní
školy, při následné hospitalizaci prosím o konzultaci předem.
Příprava: Dle situace se rozhodnu pro klystýr (nebo Yal). Nebo:
Přeji si klystýr.
Oholena jsem — nejsem a nepřeji si.
Zvládání bolesti: Rutinně si nepřeji žádné léky urychlující porod
nebo tlumící bolest. Bolest bych ráda překonala pouze nefarmakologickými metodami — volný pohyb, aromaterapie, masáže, změna
polohy, sprcha, balon atd. Pokud přece jen aplikaci takovýchto léků
uznáte za vhodnou, prosím Vás o podání informací, abych se mohla
sama rozhodnout. Nebo: Přeji si nabídnout farmakologické metody
tlumící bolest.
Preventivní zavedení kanyly: ano — ne
Amniotomie: ano — ne
Jídlo a pití během porodu: ano — ne
Monitoring plodu: (např.) Provádět v co nejmenší nutné míře,
v poloze, která mi bude příjemná, pokud možno prosím o zachování
možnosti pohybu. Nebo: Monitoring si přeji po celou dobu porodu.
Výkony a zákroky během porodu, eventuálně při komplikacích:
Veškeré zákroky prosím před provedením se mnou coby rodičkou konzultovat, musím s výkonem vyjádřit souhlas. Pokud nebudu schopna
rozhodovat samostatně, prosím o konzultaci s manželem.
Anestezie: V případě císařského řezu preferuji epidurální anestezii.
Nebo: Celkovou anestezii.
Pohyb a porodní poloha: Chci se volně pohybovat a měnit polohy
dle vlastní potřeby. Ráda bych rodila v poloze, ke které spontánně
dospěji i mimo porodní lůžko. Nebo: Chci rodit na porodním lůžku.
Tlačení: Prosím o podporu spontánního tlačení bez zadržování
dechu a řízení. Nebo: Mohu tlačit řízeně.
Ochrana hráze: Epiziotomie — jen v lékařsky indikovaném případě,
uvítám pomoc porodní asistentky při ochránění hráze. Nebo: Nepřeji
si ochranu hráze. První porod proběhl bez nástřihu.
Po porodu: Prosím přiložit miminko hned po porodu s ještě nepřestřiženým pupečníkem.
Pupečník: Prosím nechat dotepat. Dále prosím ošetřit mnou doneseným přípravkem Wecesin (výborný pudrový přípravek firmy Weleda
na zasychání pupečníku — pozn. autorek).
236
Porod placenty: Prosím neurychlovat odloučení placenty. Nebo:
Prosím placentu připravit k prohlédnutí a odnesení — placentu si vidět
nepřeji — placentu si přeji porodit řízeně.
Ošetření miminka: Preventivně neodsávat, jen v případě potřeby.
Nemýt, pouze jemně otřít na matčině těle a přikrýt do přinesených
osušek společně s matkou.
Kanavit nepodávat injekčně, pouze per os dle situace.
Miminko prosím neodnášet, Apgar skóre lze zhodnotit, aniž by se
miminko ode mne vzdálilo. Ihned po porodu neměřit, nevážit, zvážit
lze případně po souhlasu matky později. Prosím o podporu bondingu — kontakt kůže na kůži. Prosím nepopisovat dítě na těle, na svou
zodpovědnost beru pouze dvě značení.
V případě komplikací
Spolurozhodování: Chci být předem informována o všech zákrocích tak, abych se mohla podílet na rozhodování o dalším postupu.
Nebudu-li schopna rozhodovat osobně, přeji si, aby za mne mluvil
manžel.
Císařský řez: Prosím nehospitalizovat na JIP (pokud nedojde k ohrožení života), ale společně s dítětem a manželem na nadstandardním
pokoji. Prosím o možnost přiložení dítěte mému muži na hruď.
Hospitalizace: Pokud to dovolí zdravotní stav matky a dítěte, prosím
připravit reverz na odchod z nemocnice pro matku i dítě po několika
hodinách. Prosím nepřemisťovat na novorozenecké oddělení.
Při komplikacích preferuji co nejkratší dobu hospitalizace bez
ohledu na doporučovaných dvaasedmdesát hodin hospitalizace.
Prosím umožnit rodičům kdykoliv opustit nemocnici dle vlastního
zvážení po konzultaci s personálem. Ambulantní pediatr je připraven převzít dítě do své péče ihned po propuštění z nemocnice,
rodiče jsou s pediatrem v telefonickém kontaktu. Při případné nutnosti hospitalizace dítěte vzhledem k jeho komplikacím prosím vše
prodiskutovat s rodiči. Matka si přeje být ve fyzické blízkosti dítěte,
a to za každých okolností.
Děkuji za vstřícnost.
(podpisy obou rodičů či matky, jde-li rodit sama)
237
Péče o miminko
Níže uvedený postup je ideální, samotné okolnosti porodu možná
takovýto postup neumožní, nicméně je vhodné požádat personál o to,
aby každou odchylku konzultoval s rodiči předem.
Prosím o maximální podporu bondingu — kontakt kůže na kůži.
Miminko si přeji mít po celou dobu u sebe.
Miminko s ještě nepřestřiženým pupečníkem prosím ihned po porodu přiložit na mé břicho. Pupečník prosím nestříhat, nechat dotepat
(chci zkontrolovat rukou /uchopíte-li nedotepaný pupečník, cítíte
tep/), přestřihnout nejlépe až po spontánním porození placenty.
Pupečník prosím ošetřit mnou doneseným přípravkem WECESIN.
Neodstraňovat pahýl pupečníku, přeji si ho nechat přirozeně odpadnout. Péči o pupeční pahýl převezmou rodiče spolu s ambulantním
pediatrem.
Ošetření miminka: Preventivně neodsávat, jen v případě potřeby.
Nemýt, pouze jemně otřít na mém těle a přikrýt do přinesených osušek
společně s matkou. Kanavit nepodávat injekčně, pouze per oral dle
situace. Miminko prosím neodnášet, Apgar skóre lze zhodnotit, aniž
by se miminko ode mne vzdálilo. Neměřit, nevážit, zvážit lze případně
po mém souhlasu později. Prosím o podporu bondingu — kontakt kůže
na kůži. Prosím nepopisovat dítě na těle, na svou zodpovědnost beru
pouze dvě značení.
Hospitalizace: Pokud to dovolí zdravotní stav matky a dítěte, prosím
připravit reverz na odchod z nemocnice pro matku i dítě po několika
hodinách. Prosím nepřemisťovat na novorozenecké oddělení.
Při komplikacích preferuji co nejkratší dobu hospitalizace bez ohledu na doporučovaných dvaasedmdesát hodin. Prosím umožnit rodičům kdykoliv opustit nemocnici dle vlastního zvážení po konzultaci
s personálem. Ambulantní pediatr je připraven převzít dítě do své péče
ihned po propuštění z nemocnice, rodiče jsou s pediatrem v telefonickém kontaktu. Při případné nutnosti hospitalizace dítěte vzhledem
k jeho komplikacím prosím vše prodiskutovat s rodiči. Matka si přeje
být ve fyzické blízkosti dítěte, a to za každých okolností.
Dokrmování umělým mlékem: Plné kojení, v případě nutnosti dokrmu pokud možno pouze mateřským mlékem.
Vyšetření novorozence při hospitalizaci: Veškerá vyšetření chtějí
rodiče nejprve konzultovat se zdravotnickým personálem, ke všem
238
vyšetřením musí vyjádřit souhlas a u každého bude dle situace přítomen jeden z rodičů.
Kanavit nepodávat injekčně, ale orálně.
Dítě nebude nikam odnášeno bez vědomí rodičů, pokud to budou
vyšetření vyžadovat, bude je vždy jeden z rodičů doprovázet, a to po
předešlé konzultaci o nutnosti vyšetření či zákroku.
Povinná screeningová vyšetření zajistí rodiče u ambulantního
pediatra.
Prosíme, aby personál vždy konzultoval s rodiči zamýšlenou manipulaci s dítětem, jakoukoliv manipulaci s dítětem preferují provést
rodiče sami.
Sono ledvin provést v přítomnosti jednoho z rodičů.
Přejeme si co nejdůslednější podporu kontaktu miminka a jeho
rodičů. Pokud by nemohla ze zdravotních důvodů mít miminko kůži
na kůži ihned po porodu matka, přejeme si stejný postup a dítě položit
na holou hruď otce.
Děkujeme za vstřícnost.
(podpisy rodičů)
Pokud si vypracujete porodní plán, doporučujeme jej s popisem péče
o miminko po porodu vyhotovit dvakrát a předat také pracovníkům
neonatologie.
Porodní plán k podpoře bondingu u porodu
císařským řezem:
Matka:
Otec:
Zdravotnický doprovod: např. soukromá porodní asistentka
Doprovod u prvního ošetření dítěte:
Gynekolog:
Pediatr:
Vážení lékaři, sestry, zdravotníci,
zvolili jsme porodnici v…, protože si vážíme Vaší profesionality,
špičkové úrovně zdravotnické práce a ochoty. Předem Vám děkujeme za veškerou péči a pomoc. Zároveň prohlašujeme, že přijímáme
239
veškerá rizika spojená s našimi přáními. V případě ohrožení zdraví
či života matky či dítěte se v jakémkoli okamžiku budeme okamžitě
a bezvýhradně řídit Vašimi pokyny.
Naší hlavní prioritou je, aby dítě bylo v maximálním přímém kontaktu s minimálně jedním z rodičů.
Prosíme, aby po celou dobu pobytu v porodnici nebylo dítě nikam
odnášeno ani s ním nebylo manipulováno, aniž by o tom byl jeden
z rodičů informován a souhlasil s tím. Za každých okolností (včetně
pobytu na novorozenecké sesterně či JIP) prosíme o umožnění přítomnosti jednoho z rodičů či doprovázející porodní asistentky.
Přikládáme podrobnější porodní plán s návrhy řešení zohledňujícími různé eventuality.
Během porodu císařským řezem prosíme o následující:
Po zavedení spinální analgezie: přítomnost otce na porodním sále.
Po vybavení dítěte: ukázat dítě rodičům, než dojde k ošetření. (Další
postup viz Péče o dítě.)
Po ošetření dítěte: v přineseném ručníku položit na hruď matky
a ponechat u rodičů po dobu, jakou si budou přát, případně do konce
operace.
Matka, otec i dítě se společně přesouvají na nadstandardní pokoj,
kde na dítě i matku dohlíží rodiči najatá zdravotnice (porodní asistentka) minimálně do následujícího rána.
Dítě neodvážet na novorozeneckou sesternu k adaptaci, tu zajistí
rodiče sami „skin to skin“. Nebude-li k dispozici nadstandardní pokoj,
umožnit pobyt na porodním sále (nebo jinde) po dobu dvou hodin,
jak je běžné u fyziologického porodu.
V případě, že matce bude muset být v kterémkoli okamžiku operace
zavedena plná narkóza, prosíme o dodržení výše uvedených bodů
s tím, že v kontaktu s dítětem zůstane pouze otec a dále se bude
postupovat, jak je popsáno níže.
V případě, že matka bude muset být odvezena na JIP, prosíme o násle
dující:
Zkrácení pobytu na JIP na nejnutnější minimum.
Přiložení dítěte co nejdříve po porodu a ponechání u matky tak
dlouho, jak si bude přát. Další přikládání dle přání matky.
240
Jinak dítě zůstává po celou dobu pobytu matky na JIP v doprovodu
otce a porodní asistentky na nadstandardním pokoji.
V případě, že nebude možný pobyt na nadstandardním pokoji,
prosíme o následující:
Umístit matku s dítětem na standardní pokoj. Otci a najaté porodní
asistentce umožnit je kdykoli navštívit.
Bude-li matka na JIP, umožnit přítomnost otce a najaté porodní
asistentky u dítěte až do převozu matky na standardní pokoj.
Přeložit na nadstandardní pokoj okamžitě, jakmile to bude možné.
Péče o dítě — prosíme o následující:
Při prvním ošetření po porodu: neodsávat a nevykapávat preventivně oči, nemýt, kanavit podat perorálně (ne injekčně), pouze provést
Apgar skóre, nevážit, neměřit, otřít přineseným ručníkem a v něm
položit na hruď matce.
Ke kojení přiložit již na sále, následně co nejčastěji, pokud možno
nedokrmovat.
Dítě neodvážet na novorozeneckou sesternu k adaptaci, tu zajistí
rodiče sami pomocí „skin to skin“.
Neodstraňovat pahýl pupečníku. Péči o něj přebírají rodiče spolu
se svým pediatrem.
Novorozenecký screening provést při kojení a po nahřátí patičky
přímo na pokoji.
Prosíme, abyste náš plán nechápali jako výraz nedůvěry v personál
nemocnice, ale jako touhu rodičů dát svému dítěti to nejlepší — tedy
trvalou přítomnost blízké osoby, která má dle našeho názoru i některých výzkumů významný vliv na příznivý duševní vývoj dítěte.
Přítomnost vlastní porodní asistentky volíme proto, aby při použití
nestandardních postupů byla zajištěna maximální bezpečnost dítěte
i matky, aniž bychom nadměrně zatěžovali personál.
Děkujeme za pochopení a vstřícnost
(podpisy rodičů)
241
Příloha č. 2
Šest zásad zdravotní péče
pro podporu normálního porodu*
Zásada zdravotní péče č. 6**
Neoddělovat matku a dítě a poskytovat neomezenou příležitost
ke kojení.
Po porodu držela žena několik minut v náručí své zdravé novorozené děťátko. Pak jej odnesli na novorozenecké oddělení a ona přešla do
nemocničního pokoje. Miminko s ní během dne zůstávalo na pokoji
a v noci bylo na novorozeneckém oddělení, protože jí řekli, že se sama
lépe vyspí. Matka si uvědomuje, že strávila hodně času bez svého dítěte.
Zajímalo by ji, co říká výzkum o potřebách matek a dětí po porodu.
Před mnoha lety, když se porod přesunul z domovů do nemocnic,
většina dětí nezůstávala s matkami. Matka byla převezena na pokoj na
oddělení šestinedělí, zatímco o její dítě bylo postaráno na novorozeneckém oddělení. Matky čekaly dlouhé hodiny, aby své děti uviděly.
Dostávaly je často jen v době krmení. Zdravotníci obecně věřili, že děti
byly ve větším bezpečí a matky si lépe odpočinuly, pokud se o děti
staraly sestry.
Touha po blízkosti
Už od počátku věků ženy potřebovaly a chtěly mít své děti nablízku. V náručí těsně po porodu a během odpočinku nebo spánku. Děti
* Šest zásad zdravotní péče podporující normální porod zpracovala americká
nezisková organizace Lamaze International, známá především svým systémem
předporodní přípravy.
** V šesté zásadě jsou informace zabývající se podporou raného vztahu mezi
dítětem a matkou. Je velmi vhodné, aby si všichni zdravotníci v porodnictví, duly
a rodiče tyto zásady před jakýmkoliv porodem prostudovali. Jsou dostupné na
www.aperio.cz.
242
prospívaly a byly u matek v bezpečí a v teple. Dnes víme, že tato „touha
po blízkosti“ je tělesná a emoční potřeba sdílená matkami i dětmi.
V nedávných letech studie prokázaly, že pro matky a děti je nejvýhodnější zůstat po porodu spolu. (Viz odkazy 4, 6, 7, 8, 13, 20,3
0, 43) Kromě toho se odborníci shodují v tom, že pokud neexistuje
zdravotní důvod, zdravé matky a děti by neměly být po porodu a ve
dnech těsně po porodu oddělovány. (1, 2, 3, 20, 39, 43) Přerušování,
oddalování nebo omezování času, který matka a dítě spolu tráví, může
mít škodlivý vliv na jejich vztah a úspěšnost kojení. (17)
Matky a děti patří k sobě
Děti si lépe udrží tělesnou teplotu, méně pláčí a kojení je snáze
zahájeno, pokud matka a dítě tráví už od porodu hodně času spolu.
Matky se učí rozpoznat potřeby miminka a něžně a laskavě na ně
reagovat. Začíná se tvořit spojení, které trvá celý život.
Okamžik zrození
Příroda připravuje vás i dítě na to, abyste od okamžiku porodu
potřebovali a hledali jeden druhého. Oxytocin, hormon, který způsobuje děložní kontrakce, stimuluje po porodu „mateřské“ pocity,
když se dotýkáte svého děťátka, pozorujete jej a kojíte. (40) Leží-li
nahé dítě bezprostředně na vašem holém těle, uvolňuje se oxytocinu
ještě více. Váš mozek začne produkovat endorfiny, hormony podobné
narkotikům, které vaše mateřské pocity ještě zvýrazní. Tyto hormony
napomáhají tomu, abyste byla klidná a vnímavá vůči dítěti, a také
způsobují, že se zvýší teplota vašich prsů a děťátko je tak v teple.
(40) Díky normálnímu „návalu adrenalinu“, který zažívají děti těsně
po narození, bude vaše dítě čilé, bdělé a připravené se kojit brzy po
porodu. (34,36) Během hodin a dnů následujících po porodu se naučíte
porozumět signálům dítěte a jedinečnému způsobu, jakým s vámi
komunikuje.
Bezprostřední kontakt
Jsou-li zdravé děti položeny ještě nahé na nahé tělo matky, lépe se
přizpůsobí životu mimo dělohu. Snáze udrží tělesnou teplotu, méně
pláčí, mají nižší hladiny stresových hormonů a kojení se u nich rozbíhá
dříve než u novorozenců, kteří byli od svých matek odděleni. (9, 8, 11,
243
13, 28, 40) Výhody bezprostředního kontaktu přetrvávají i po první
hodině po narození. Čím déle a častěji se matky a děti dotýkají holou kůží, tím je to výhodnější. (30, 38) Děti, které jsou podchlazené,
včetně předčasně narozených dětí, se ke své normální teplotě vracejí
rychleji, jsou-li v bezprostředním kontaktu s matkami. (10) Když se
matka a dítě dotýkají holou kůží, je dítě vystaveno normálním bakteriím na matčině kůži, které mohou dítě chránit před napadením
choroboplodnými zárodky. (43) Výzkum naznačuje, že ženy, které
byly po porodu se svým dítětem v bezprostředním kontaktu, se o své
děti starají s větší sebedůvěrou a potřeby dětí rozpoznávají a reagují
na ně dříve než matky, jež byly od svých dětí odděleny. (42)
Mezi další výhody, jež bezprostřední kontakt dětem přináší, patří
snazší dýchání, vyšší a stabilnější hladiny glukózy v krvi a přirozený
přechod ke kojení. (12, 13, 21) Děti, které jsou po porodu položeny
na hrudník matky, mají přirozený instinkt přisát se k prsu a zahájit
kojení, což se stane obvykle v průběhu první hodiny po porodu. (36,
42) Matky, které jsou po porodu se svými dětmi v bezprostředním
kontaktu, budou pravděpodobněji vytvářet více mateřského mléka,
kojit déle a bez využití umělého mléka. (4, 7, 16, 28) (Odborníci doporučují výlučné kojení — bez dalších pokrmů či tekutin — po dobu
prvních šesti měsíců života.) (2)
Rooming-in
Ve dnech bezprostředně po porodu, ať už doma, v porodnici nebo
v porodním domě, přetrvávají vzájemné tělesné a emoční potřeby
matek a dětí. Čím více času spolu dva lidé stráví, tím dříve se vzájemně poznají. Matky, které tráví se svými dětmi více času, a to i v noci,
dosahují vyšších výsledků v testech, které měří sílu matčiny vazby
k dítěti. (24, 31, 35) Když jsou matky s dětmi, rychle se naučí rozpoznat
potřeby svých dětí i to, jak se o novorozence nejlépe postarat, jak jej
konejšit a uklidnit.
Nepřetržitý pobyt s miminkem ve dne i v noci (nazývaný také „rooming-in“) má řadu výhod. Rooming-in usnadňuje kojení. Výsledky
studií naznačují, že ve srovnání s ženami, jež mají omezený kontakt
s dětmi nebo jejichž děti jsou na novorozeneckém oddělení, mají matky
využívající rooming-in více mléka, vytváří se jim dříve, kojí déle a s větší
pravděpodobností i výlučně. (7, 14, 15, 25, 29, 33, 37, 44)
244
Rooming-in je pro děti výhodnější. Když jsou děti se svými matkami,
méně pláčí, rychleji se uklidní a tráví více času tím, že klidně spí. (22)
Děti, jejichž matky využívají rooming-in, pijí více mateřského mléka,
denně přibírají v průměru více váhy a mají menší pravděpodobnost
novorozenecké žloutenky, která v některých případech vyžaduje léčbu. (7, 37, 44)
Normální péči o dítě (tj. vyšetření, sledování zdravotního stavu
a koupání) lze provádět i při rooming-in. Můžete být dítěti nablízku
a také pomáhat s péčí o něj, chcete-li. Děti, které jejich matky koupou a pak jsou s nimi v bezprostředním kontaktu, si udrží tělesnou
teplotu stejně jako děti, které jsou koupány sestrami a pak uloženy
na vyhřívaných lůžkách. (27)
Od přátel a rodiny můžete dostat i dobře míněnou radu, abyste
nechala dítě v noci spát na novorozeneckém oddělení, a tak si sama
lépe odpočinula. Výzkumy však ukazují, že matky, jejichž děti spí
na novorozeneckém oddělení, nespí déle než matky, které využívají
rooming-in i v noci. (22, 23, 41) Mnoho matek spí klidněji, když vědí,
že jejich dítě je s nimi.
Rooming-in může mít i další dlouhodobé výhody pro matky i děti.
Vědecké práce naznačují, že výskyt zneužívání, zanedbávání či opuštění dětí je nižší u matek, které mají v období raného šestinedělí častý
a dlouhodobý kontakt se svým novorozencem. (26, 32)
Doporučení odborníků
Výhody nepřerušovaného kontaktu matek a dětí jsou tak působivé,
že řada odborných společností vydala doporučení, která podporují
bezprostřední kontakt matky s dítětem a rooming-in a staví se proti
rutinnímu oddělování matek a dětí po porodu. Mezi tyto společnosti
patří Akademie lékařství zabývajícího se kojením (Academy of Breastfeeding Medicine), Americká pediatrická akademie (American
Academy of Pediatrics), Americké kolegium porodníků a gynekologů (American College of Obstetricians and Gynecologists), Sdružení
zdravotních sester působících v gynekologii, porodnictví a neonatologii (Association of Women’s Health, Obstetric and Neonatal Nurses),
Mezinárodní sdružení laktačních poradců (International Lactation
Consultant Association) a Světová zdravotnická organizace (World
Health Organization). (1, 2, 3, 5, 20, 43)
245
Doporučení Lamaze International
Čekáte devět měsíců, abyste uviděla své děťátko. Sníte o něm a s pocitem vzrušení se těšíte na jeho narození. Po porodu budete vy i děťátko chtít být spolu. Studie ukazují, že být spolu je pro vás oba nejlepší.
Lamaze International se připojuje k výše uvedeným společnostem,
které doporučují nepřerušovaný kontakt matky s dítětem po porodu.
Lamaze International doporučuje, abyste si našla pro porod místo, kde
můžete být s děťátkem spolu bez nadbytečného vyrušování. Pokud
budete rodit v porodnici, řekněte zdravotníkům, že chcete mít po
porodu dítě u sebe, na holém těle, a být s ním i celou dobu pobytu
v nemocnici. Požádejte, aby byla rutinní péče o dítě prováděna na vašem pokoji. Lamaze International podporuje vaši důvěru v rozhodnutí
být po porodu s děťátkem a ujistit přátele i rodinu, že nejlepší místo,
kde vaše dítě může být, je u vás.
Autoři
Šest zásad zdravotní péče bylo původně vypracováno v roce 2003
organizací Lamaze International. Hlavní autorkou první verze Zásady
zdravotní péče č. 6 byla Jeanette Crenshaw.
Verzi Zásady zdravotní péče č. 6 z května 2007 revidovala a aktualizovala Jeanette Crenshaw a editovala Amy M. Romano.
Literatura
1. Academy of Breastfeeding Medicine Protocol Committee: Chantry, C.,
Howard, C. R., & McCoy, R. C. (2003). Clinical protocol #5: Peripartum
breastfeeding management for the healthy mother and infant at term. New
Rochelle, NY: Academy of Breastfeeding Medicine.
2. American Academy of Pediatrics [AAP] Expert Workgroup on Breastfeeding. (2005). Breastfeeding and the use of human milk. Pediatrics, 115(2),
496–506.
3. American College of Obstetricians and Gynecologists [ACOG] Committee
on Health Care for Underserved Women & Committee on Obstetric Practice. (2007, January–February). Special report from ACOG. Breastfeeding:
Maternal and infant aspects. ACOG Clinical Review, 12(Suppl. 1), 1S–16S.
Also, retrieved May 31, 2007, from http://www.breastfeedingtaskforla.org/
ACOG%20statement%20on%20BF.pdf
4. Anderson, G. C., Moore, E., Hepworth, J., & Bergman, N. (2003). Early skinto-skin contact for mothers and their healthy newborn infants. Cochrane
Database of Systematic Reviews, Issue 2.
246
O autorkách
Michaela Mrowetz (nar. 1972), klinická psycholožka,
psychoterapeutka a soudní znalkyně. Vystudovala
jednooborovou psychologii na Filosofické fakultě
univerzity Palackého v Olomouci.
Pracuje v privátní ordinaci klinické psychologie
a psychoterapie a spolupracuje s Porodnicko-gynekologickou klinikou Fakultní nemocnice v Ostravě.
Přednáší laikům i zdravotníkům na téma „Podpora
bondingu — posilování raného vztahu mezi matkou
a dítětem“ a dlouhodobě usiluje o změnu péče o dítě
a o matku v předporodní, porodní a poporodní péči
jako o jednu nedělitelnou jednotku. Doporučuje zavedení odborné supervize pro všechny zdravotnické profese jako prevence vyhoření, podporuje
práci nezávislých porodních asistentek, píše články do odborných (ZDN,
Psychologie dnes, Soft fórum, Psychosom) i neodborných periodik (Betynka, Děti a my, Deník Referendum, weby orientované na mateřskou péči).
Vystupuje v televizních a rozhlasových pořadech s tématy podporujícími rodičovskou péči u dětí nemocných či nedonošených. Spolupracuje
s rodičovskou organizací BabyKlokánci, konzultuje odborné práce studentkám porodní asistence a psychologie. S manželem a dvěma syny žije
v Brušperku.
Více na www.klinickapsycholozka.cz.
Gauri Chrastilová, fejetonistka a spisovatelka. Vystudovala psychologii na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity. Publikovat začala na mateřské
dovolené, nejprve na webech pro rodiče, později
i v časopisech.
Odlehčené fejetony o těhotenství, porodu a soužití
s miminkem přetavila do literární prvotiny Agáta a já
(Eroika 2008). V roce 2010 jí v edici Pro ženy s nadhledem nakladatelství Jota vyšla druhá kniha Smrtí život
začíná, která si získala popularitu zejména u čtenářek.
278
V současnosti dokončuje její pokračování s názvem Smrti sluší společnost
a zároveň pracuje na dalším románu převážně pro ženské publikum.
Pravidelně přispívá do časopisu Máma a já, kde jí každý měsíc vychází
nový fejeton s rodičovskou tematikou. Pro časopisy (Máma a já, Děti a my,
Deník Referendum) i na internet (Baby-Café, blog na idnes.cz) píše články
nejen o mateřství a výchově dětí, ale také o normálním porodu a podpoře
bondingu.
Narodila se roku 1978 jako Gabriela, ke svým třiatřicátým narozeninám
si však nadělila oficiální změnu křestního jména na Gauri. Kromě psaní
její čas vyplňuje buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü a v nemalé míře dvě dcery, manžel a domácí zvířata, s nimiž žije v Mochově.
Propaguje sárí na každodenní nošení pro běžné české ženy.
Více informací, odkazy na články a ukázky z románů na GauriChrastilova.
estranky.cz nebo na http://www.facebook.com/GauriChrastilova.
Ivana Antalová (nar. 1969) vystudovala Technologickou fakultu Baťovy univerzity ve Zlíně, obor
Technologie kůže, plastů a pryže. Pracovala v oblasti
daňového a účetního poradenství.
Její životní a zejména mateřské zkušenosti ji
přivedly na cestu pomoci druhým. Je zakladatelkou a hlavní koordinátorkou rodičovské organizace
BabyKlokánci, o.s. ZRNKA, která se v roce 2009 zformovala jako přirozené vyústění internetové diskuse
rodičů předčasně narozených dětí. Tato organizace,
která podporuje předčasně narozené děti, nemocné
novorozence a jejich rodiny, v rámci své činnosti poskytuje emoční a psychologickou podporu rodičům, spolupracuje s klinickou psycholožkou Michaelou Mrowetz, pořádá dobročinné akce sloužící k seznámení veřejnosti
s problematikou a propojováním světů oddělených nemocniční zdí. V době
vydání knihy zakládá občanské sdružení Asociace pro novorozence.
Ivana rovněž působí jako laktační poradkyně, lektorka masáží dětí
a kojenců, zajímá se o aromaterapii a čínskou medicínu.
Má tři děti. Její nejmladší dcera se narodila ve 24. týdnu těhotenství.
Právě tato životní zkušenost byla rozhodující pro Ivanino další životní
nasměrování. S manželem, synem a dvěma dcerami žijí ve vesnici Psáry,
nedaleko Prahy.
Kontakt: [email protected].
Více na babyklokanci.blogspot.com, www.zrnka.cz i na Facebooku.
279
Slovo „bonding“ můžeme přeložit jako „lepení“, „připoutání“ nebo „sepětí“.
Tento výraz označuje proces utváření vztahu mezi maminkou a miminkem
po porodu. Základy emočních vazeb a láskyplný vztah, které se mezi nimi
budují již před porodem, naplno explodují v hormonálně nabité situaci při
porodu. Podpora bondingu má přínos pro imunologickou, fyziologickou,
psychologickou a emocionální složku vývoje člověka. Čím více dítě a matku
ve vzájemném kontaktu podpoříme, tím více jim ulehčíme start do života
a následné mnohdy nelehké situace spojené s výchovou.
Kniha se otevřeně dotýká radostných i bolestných témat mateřství a rodičovství v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Její stěžejní myšlenkou je
nutnost prosazení podpory rané vazby mezi dítětem a matkou jako běžné
normy českého porodnictví. Kniha je určena nejen pro nastávající rodiče,
ale také pro všechny zdravotníky, kteří pečují o dítě a matku.
První česky psaná kniha o bondingu vznikla jako rozmluva tří žen. Klinická psycholožka Michaela Mrowetz jako jedna z prvních v České republice začala hovořit o tematice rané podpory bondingu. Gauri Chrastilová,
fejetonistka a spisovatelka, se dlouhodobě zajímá o normální porod a o vše,
co souvisí s výchovou dětí. Ivana Antalová je zakladatelkou sdružení BabyKlokánci, podporující nemocné a předčasně narozené děti.
„Kontakt matky a dítěte po porodu léčí přirozenou bolest a přirozené trauma
porodu. Dítě není po narození připraveno být samo a separováním jej nutíme
k předčasné vyspělosti.“ Jiřina Prekopová, dětská psycholožka a psychoterapeutka
„Doufám, že tato kniha napomůže blíže pochopit podstatu podpory bondingu,
a tím pomůže více ženám a dětem vytvořit vzájemnou vazbu, jejíž hodnota
je značná a nevyčíslitelná.“
Dítě patří k matce — zdravé či nemocné — živé či mrtvé — dítě
patří k rodičům. Všechno je tak prosté, vidět bývá obtížné.
m atk a — dítě — porod — bonding — r aná vazba
edice
Šťastné dítě
Podpora rodiny jako cesta k ozdravení porodnictví a společnosti?
www.dharmagaia.cz
knížky pro přemýšlivé lidi
DharmaGaia

Bonding — porodní radost

Transkript

Podobné dokumenty

Dítě v náhradní rodinné péči očima pediatra

ZÁŘÍ 2011 - Městská nemocnice v Litoměřicích

Březen 2014 - Městské kulturní středisko Letovice

Porodní trauma- chiméra nebo realita? Konference klinických

Návod ke kotli MURELLE EV 25BFT

PNE 34 1050 (2.vydání)

Kniha Bonding – porodní radost

Systémové řešení přednemocniční neodkladné

53/2010 - Psí víno

o negenetickém rodičovství trochu jinak

PS_2011_1

Metodika e-learningových modulů

šest zásad zdravotní péče pro podporu normálního porodu

O B E C N Í Ú Ř A D K O B E Ř I C E

smlouva o nájmu

zde.

DŮLEŽ ITÉ U Tento program není určen pro nelegální a