Sociologie - Knihovnictvi

I.
ZÁKLADNÍ POJMY
Vznik sociologie jako vědního oboru
Sociologie je poměrně mladá věda, která se začala formovat až na začátku 19. století. Za otce
sociologie je považován francouzský filosof Auguste Comte, který také v roce 1838 poprvé
užívá slovo sociologie (z latinského socius = společnost a řeckého logos = slovo, výklad).
Comtova sociologie je pojímána jako pozitivní věda o společenském pokroku stojící na vrcholu
hierarchie věd. Přibližně ve sejné době jako Comte zveřejňují své úvahy o vztazích ve
společnosti a společenském vývoji Herbert Spencer a Karel Marx. Vedle těchto tří pak do šestice
sociologických klasiků patří ještě o generaci mladší Émile Durkheim, Max Weber a Georg
Simmel. V 90. letech 19. století se sociologie institucionalizovala, první nezávislou katedru
sociologie založil A. W. Small v roce 1892 na Chicagské universitě.
Základní paradigmata
Sociologie je vědou multiparadigmatickou. Sociologické poznání není kumulativní. Základní
dělení rozlišuje sociologická paradigmata objektivistická a interpretativní. Objektivisté
považují sociální realitu za objektivní skutečnost existující vně individuí. Zabývá se
zkoumáním socíálních faktů, sociálních změn, sociální struktury. Interpretativní sociologie
považuje sociální realitu za konstrukt v myslích lidí a zajímá ji, jak je tento konstrukt lidmi
vytvářen, chápán a interpretován.
Dělení sociologických paradigmat dle Ritzera
paradigma sociálního faktu (např. pozitivismus, marxismus a další konfliktualistické teorie,
strukturální funkcionalismus)
•
•
paradigma sociálního chování (např. behaviorismus, teorie sociání směny, sociobiologie)
paradigma sociální definice (interpretativní sociologie - např. fenomenologická sociologie,
symbolický interakcionismus,
etnometodologie, konstruktivismus)
Struktura společnosti
Sociální deviace- odchylka od pravidel vytvořených společností osvojených při procesu
socializace
•
•
•
•
•
•
•
Sociální struktura- určitá síť vztahů jedinců, pozic, rolí a uspořádání vztahů ve společnosti- to,
co drží společnost pohromadě
Sociální role- soubor očekávaného chování člověka, odráží postavení ve společnosti. Dělí se
na individuální / skupinovou, krátkodobou / dlouhodobou, nucenou / dobrovolnou
Sociální pozice (status)- hodnota postavení, které člověk zaujímá v nějakém soc. útvaru, mění
se dle situace
Sociální kontrola- konfrontace reálného chování člověka s kolektivně sdílenými hodnotami
společnostmi, vytváření systému sankcí, ať už negativních nebo pozitivních
Sociální stratifikace- sociální rozvrstvení, základem nerovnost- např. na základě věku, pohlaví,
vzdělání, národnosti apod. Existuje stratifikace:
o vertikální- na základě např. kapitálu
o horizontální- podle místa, bydliště
Stratifikační systémy
o Otrokářský
o Kastovní
o Stavovský
o Třídy
Sociální mobilita- přesun mezi vrstvami. Dělí se na
o
o
o
o
vertikální- do vyšší nebo nižší vrstvy
horizontální- přemísťování
integrační- mezi generacemi
intragenerační- přesun v rámci jedné generaci
SPOLEČNOST A JEDINEC
Socializace
(lat. socialis = společný) je sociologický pojem, který označuje proces, během kterého se jedinec
začleňuje do společnosti. Je-li socializace úspěšně zakončena, individuum má v sobě zakotveny
sociální normy, hodnoty, vystupování, ale také i sociální role svého společenského a kulturního okolí.
Proces socializace
Socializace nebývá nikdy ukončena. Jedná se totiž o vývoj lidské osobnosti, k níž na jednu
stranu patří osobní individualita, která jedince odlišuje od okolí, ale také i sociální charakter,
který mezi sebou mají všichni členové jedné společnosti či společenství. (Hodnoty, normy,
sociální role apod.)Je to proces začleňování člověka do společnosti, v němž dochází k
proměnám, jimiž se jedinec postupně vzdaluje od výchozího stavu novorozeněte a stává se z
něho člověk jako kulturní bytost schopná fungovat ve složitém systému lidské společnosti.
Rozlišuje se primární a sekundární socializace.
Primární socializace
Primární socializace probíhá v rodině a končí s uzavřenou individualizací jednotlivce. Normy,
které se během této socializace vstřebají, platí jako stabilní, ale mohou se během života ještě
změnit. Primární socializace trvá do třetího roku života.
Sekundární socializace
Sekundární socializace připravuje individuum na jeho roli ve společnosti a probíhá zejména v
rodině, ve škole a v kontaktu s vrstevníky. Od třetího roku života.
Terciální socializace
Terciální socializace se uskutečňuje v dospělosti a označuje přejímání, které individuum
neustále uskutečňuje v interakci se svým sociálním okolím.
Humanizace
Podle sociálního antropologa Dieter Claessense je v rodině úspěšná socializace možná jen
tehdy, pokud se uskuteční na základě humanizace, v niž kojenec během prvního roku života
získá důvěru ke svému okolí a je schopný akceptovat sociální učení svého okolí.
Společenské soubory
Kategorie
Množina lidí, kterou sám vnější pozorovatel seskupí na základě určité vlastnosti (např. muži a
ženy). Nepředpokládáme žádný styk mezi lidmi, kteří do ní patří. Tyto kategorie mohou ale na
sebe působit sociálně, jestliže vzniknou mezi nimi nějaké vazby, potom mezi nimi vznikají určité
vztahy.Jsou to např. pospolitosti, vzniklé na základě společného soužití na určitém území (např.
sousedství na venkově nebo na městě.
Publikum
Sjednocuje je snaha reagovat na jeden společný zdroj emocí. Styk mezi lidmi je zprostředkován
právě zdrojem těchto emocí. Diferenciace diváka je velmi různorodá. Vnímání každého z nich je
individuální. Je zde přítomno vědomí skupin, s nímž se jednotlivci ztotožňují. Velkou roli zde hrají
tzv. vůdcové mínění (opinion leaders). Na těchto vůdcích závisí, jak např. vyzní určitý pořad.
Davy
Shromáždění relativně většího počtu lidí, jejichž chování je zaměřeno k určitému cíli a objektu.
Jednají v reakci na podněty víceméně stejným způsobem. Dochází ke ztrátě osobitosti jedinců,
ztráty sebekontroly. Vůdce nebo několik jedinců svede k obdobnému chování všechny ostatní. Od
davového chování se odlišuje masové chování. Je více individualizováno a rozloženo v čase.
Např. vznik různých fám, nákupní horečky. Odlišuje se i veřejnost od masy. Veřejnost je
individualizovaná, diferencovaná do různých skupin a podskupin. Vytváří si vlastní veřejné mínění.
Existuje snaha veřejné mínění ovlivňovat.
Skupiny v užším slova smyslu
Jsou relativně trvalejší. Mají stanoveny svoje cíle víceméně jasně. Dosahování skupinových cílů
přispívá k dosažení cílů jednotlivých členů skupiny, pokud nejsou k těmto cílům nuceni násilím
(např. vězňové). Členové skupiny mají svoji vnitřní organizaci. Odlišnost od ostatních členů
společnosti je velmi důležitá pro soudržnost členů skupiny. Žádná skupina neexistuje izolovaně,
vždy v rámci společnosti. Typy skupin:
Mikrosociologie : zabývá se vztahem mezi malými skupinami.
a) primární skupiny – skupiny, kde převažují vztahy mezi jednotlivými členy (rodina, party apod.).
b) sekundární skupiny – účelové skupiny zaměřené na uspokojení určitých potřeb a zájmů
(školní třída apod.).
c) formální skupiny – členství ve skupině se řídí předem danými ustanoveními (školní řád)
d) neformální skupiny – vznikají a řídí se spontánně
Stratifikační systémy – Stratifikační koncepce
Stratifikační systém je hierarchické uspořádání sociálních statusů nebo jejich skupin. Většinou
se rozlišují čtyři základní typy stratifikačních systémů:
• kastovní - je institcionálně zakotven v náboženství,
neprostupnost mezi kastami, není zde sociální mobilita,
příslušnost ke kastě dána původem (narozením)
• stavovský - je zakoten v zákoně, privilegia jsou zaručena
právně, původ má fatalní vliv, ale sociální mobilita je
možná, i když řídká (např. povýšení do šlechtického
stavu)
• třídní - nerovnosti jsou dány postavením na trhu práce
Třídní přístup
Jednou z nejdůležitějších koncepcí Marxovy vědecké dráhy jsou pojmy základny a
nadstavby. V zásadě se jedná o tvrzení, že nadstavba, kterou představuje duchovní
kultura, instituce (umění, náboženství, státnost, myšlení), je zcela určována
ekonomickými faktory. Tato koncepce je nazývána materialistický determinismus. Je
samotným jádrem Marxova uvažování. Narozdíl od Comta, který viděl dějiny jako vývoj
myšlení, od kterého se potom odvíjí vše ostatní, Marx byl materialista, protože veškerý
dějinný pohyb odvozoval ze změn ekonomických. Jedná se tedy o představu, že ve vývoji
myšlení, vědy, umění, filozofie a politiky lze odhalit pouze zrcadlo ekonomického vývoje.
Je třeba rozlišit dvě fáze Marxovy kariéry ohledně tohoto problému. Rané Marxovy práce
uznávají možnost zpětného ovlivnění základny nadstavbou, zatímco pozdější práce
zastávají přísné stanovisko jednosměrného vlivu základny na nadstavbu.
Jednou z nejznámějších reakcí na tuto teoretickou koncepci je Weberova práce
Protestantská etika a duch kapitalismu. O tom zda Weber tuto práci mínil jako přímou
reakci na Marxe je možno vést spory, nicméně je jasné, že práce logiku Marxovy
interpretace vlastně obrací, když vysvětluje vznik kapitalismu na základě specifických
vlastností protestantské víry.
Kritika
V současné době je víceméně jasné, že mnohé z Marxových teorií se ukázaly jako mylné.
Samotná teorie obsahuje rozpor. Marx nabádá k aktivní kolektivní akci všech dělníků a k
organizovanému odporu a revoluci a nastolení komunistické společnosti. Zároveň ale
považuje vznik beztřídní společnosti za zcela nevyhnutelný. Není tedy potom jasné, nač je
potřeba organizované akce.
Vztahy mezi třídami
Marxova Silná třídní teorie
Společenská stratifikace je jedním z ústředích témat Marxova díla. Klíčový pojem této teorie třídu - však Marx nikde systematicky nedefinuje. Základem Marxovy startifikační teorie je
dvoutřídní (dichotomický) model společnosti. Dějiny všech dosavadních společností jsou
dějinami třídních bojů, bojů mezi utlačovateli a utlačovanými. Boj pokaždé skončil
revolučním přetvořením celé společnosti, na místě starého protikladu (boje), se vzápětí
objevuje protiklad (boj) nový, noví utlačovatelé a utlačovaní. V kapitalistické společnosti je
základem třídního protikadu vlastnictví výrobních prostředků. Společnost se dělí na ty, kteří
výrobní prostředky vlastní (buržoazie), a ty, kteří je nevlastní a jsou nuceni prodávat svoji
pracovní sílu za mzdu (proletariát). Marx rozlišuje třídu o sobě (Klasse an sich), která je jen
sociální kategorií lidí majících stejné podmínky života, a třídu pro sebe (Klasse für sich),
která si uvědomuje svoji třídní identitu a je schopna jako třída jednat. V kapitalismu dochází k
proletarizaci středních vrstev a dichotomizaci stratifikačního systému.
Marx zavedl do sociologie velmi důležitou myšlenku třídy, která se liší od skupiny, vrstvy,
elity nebo kasty. Marx tvrdil, že členství v sociální třídě je dáno dělbou práce ve
společnosti. Kapitalismus přinesl zvláštní, a podle Marxe zvláště vykořisťovatelský soubor
třídních vztahů. Tvrdil, že třídy jsou...
1. objektivní, externí kritérium
2. definované svými vztahy k výrobním prostředkům
3. také subjektivní kritérium
Odbory zmohly mnoho ohledně situace zaměstnaců a nevyhnutelný příchod revoluce,
předpovídaný Marxem, též nenastal. Pokusy o zavedení komunismu do praxe skončily jednou
z největších katastrof v evropských dějinách. Historický boj mezi tržní ekonomikou a
komunismem skončil přes mnoho nesporných nevýhod volného trhu zcela jasným pádem
socialistického bloku.
Weberova Slabá třídní teorie
Úvahy o sociální stratifikaci nejsou ústředním tématem Weberova díla. Z velké části se jedná
jen o polemiku s Marxem. Weberův stratifikační model vychází z nerovné distribuce
materiálních statků, úcty a moci. Soubory pravidel, kterými se tato dostribuce řídí, nazývá
Weber hospodářským, sociálním a právním řádem. Weber rozlišuje tři složky stratifikačního
systému: třídy, stavy, strany.
Třídy
Třídy Weber definuje jako soubor osob, které mají stejný způsob příjmu. Společnost lze podle
různých kritérií rozdělit na pozitivně privilegované, negativně privilegované a ostatní
(mezilehlá třída).
• Vlastnické třídy (dělení dle příjmu plynoucího z
vlastnictví statků)
o pozitivně privilegovaní - vlastníci
o mezilehlá třída - příjmy z podnikání nebo
vzdělání
o negativně privilegovaní - chudí
• Výdělečné třídy(dělení dle schopnosti uspět na trhu se
statky a službami, týká se mezilehlých vlastnických
tříd)
o pozitivně privilegovaní - obchodníci, bankéři
o mezilehlá třída - zemědělci, řemeslníci, úředníci
o negativně privilegovaní - dělníci
• Sociální třídy (jsou vůči ostatním třídám mobilitně
uzavřeny, jakýsi průnik předchozích tříd)
o dělnická třída
o maloburžoazie
o nemajetná inteligence, odborníci
o třídy privilegované v důsledku majetku a vzdělání
Stavy
Zatímco třídy vznikají v tržním hospodářství, stavy vznikají hlavně ve feudální či stavovské
společnosti. Členové stavu sdílejí stejné stavovské postavení, které je vymezeno specifickým
sociálním uznáním (prestiží). Mají určitý životní styl a způsob spotřeby. Ideálním typem
weberiánského stavu je kasta, pro niž je charakteristická dědičnost postavení a omezení
společenských styků mimo rámec kasty. I v tržní společnosti lze nalézt statusové skupiny,
které svými charakteristikami v mnohém připomínají stavy. Ty existují vedle, nebo spíše v
rámci, tříd. Jsou to především profesní skupiny, které jsou do značné míry sociálně uzavřeny a
vyznačují se určitým typem životního stylu.
Strany
Strany nelze chápat jako typ sociálních vrstev. Představují racionálně organizované skupiny
lidí, jejichž cílem je ovlivňovat dění ve společnosti, tj. dosáhnout určité politické moci.
Představují formální skupiny, které mají řídící aparát, stanovy, daný cíl.
Konsensuální (funkcionalistická) teorie
Funkcionalisté (např. T. Parsons, Davis, Moore) považují sociální nerovnost za nezbytný
předpoklad úspěšného fungování společnosti jako celku. O této stratifikaci existuje ve
společnosti konsensus. Společnost chápou jako systém statusů, které se liší ve dvou
aspektech:
1. svoji důležitostí pro společnost
2. náročností přípravy a potřebným talentem
Sociální nerovnost je vytvářena rozdílností odměn - motivačním systémem. Je to spontánně
vzniklý nástroj, pomocí něhož jsou naplňovány funkce pro společnost nezbytné. Motivace
(odměny) se odvíjí od důležitosti statusu, nedostatkovosti příslušných kvalit (vzdělání) a míry
zájmu o jednotlivé pozice. Nerovnost je tedy pozitivní a funkčně nevyhnutelná, o významu
jednotlivých pozic ve společnosti existuje konsensus. Podle funkcionalistů jsou tři oblasti, jež
jsou pro existenci společnosti důležité, a proto i vysoce motivované.
1. vymezování hodnot a cílů (zajišťuje duchovenstvo,
pozice jsou spojené s prestiží)
2. podpora normativního systému (zajišťují politici,
diplomaté, pozice jsou spojené s mocí)
3. hledání prostředků k dosahování cílů (zajišťují techničtí
odborníci)
II. NÁSTIN VELKYCH TEORIÍ 19. STOLETÍ
Positivismus A. Comta
Positivismus je pokusem o filosofii moderní vědy. Jeho vznik byl inspirován především tím, že chtěl být
reakci na spekulativní hegelovskou filosofii.
Zakladatelem positivismu je A. Comte (1798 – 1857). Comte vycházel z tradic anglického empirismu a
francouzských encyklopedistů. Jeho hlavní snahou však bylo vytvořit positivní filosofii, která odmítala
vše nadpřirozené, spekulativní a která by se opírala jen o vědecky zjištěná fakta. Positivní fakta jsou
dána vědou, kterou považoval za jediný prostředek poznání. Tehdejší věda však byla převážně
popisná a mechanická. Věda je tedy zdrojem poznání a filosofii zbývá základní úkol spočívající
v shrnování vědeckých faktů do jednotného celku.
Základní prací A. Comta je Cours de philosophie positive v němž prosazuje dvě základní ideje – ideu
pořádku a ideu pokroku. V ideji pořádku usiluje o tzv. konstruktivní politiku. Idea pokroku je vyjádřena
v jeho zákonu tři stádií podle níž se vývoj odehrává ve třech etapách, etapě teologické, metafyzické a
positivní. V teologické etapě převládá myšlenka Boha a snaha vysvětlovat všechny jevy pomoci této
kategorie. V metafyzické etapě je Bůh nahrazen abstraktními kategoriemi. A v etapě positivní člověk
již nehledá vysvětlení skutečnosti pomoci Boha ani abstraktních kategorií, ale snaží se vysvětlit
podstatu jednotlivých jevů pomocí trvalých a opakujících se vztahů Tímto způsobem poznáváme řád
přírody.
Comte o tom píše: V teologické stádiu si lidský duch, směřující bytostně své výzkumy ke vnitřní
povaze bytí, prvním a finálním příčinám … představuje fenomény jako produkty přímého a stálého
vlivu nadpřirozených sil. …Ve stádiu metafyzickém, které v zásadě je pouze obecnou modifikací
stádia prvního, jsou nadpřirozené síly nahraženy silami abstraktními. …Konečně ve stádiu třetím,
“positivním” se “lidský duch” vzdává hledání původu a účelu universa, poznání vnitřních příčin
fenoménů, aby se držel pouze odkrývání jejich efektivních zákonů, tj. jejich neproměnných vztahů
sukcese a podobnosti. (A. Comte: Cours de philosophie positive, 1. Leson)
Comte považuje člověka jako součást přírodního řádu. Člověku tedy náleží poznávat tento řád, ale
nikoli jej přetvářet. Poznání je pak pochopeno jako třídění a srovnávání poznatků. Comte se však také
uvědomuje, že neexistuje věda, která by podávala fakta o společenské skutečnosti, o vztazích mezi
lidmi, tak jak je to obvykle v přírodních vědách. Proto do své klasifikace věd zařazuje sociologii jako
vědu o sociálních vztazích. Tím se stává zakladatelem této vědy. Comte vychází z toho, že jednotlivé
vědy, zkoumají stále složitější vztahy ve skutečnosti. Matematika podle jeho názoru zachycuje
nejjednodušší, avšak zároveň také nejobecnější vztahy. Po matematice následují astronomie, fyzika,
chemie, biologie a po ní je pak sociologie, která zkoumá nejsložitější vztahy.
Teorie odcizení Karla Marxe
Marx popsal celkem čtyři charakteristiky odcizení. První z nich je vztah dělníka k produktu jeho práce,
který mu nepatří. Druhý rys odcizení je donucovací systém, který způsobuje, že v kapitalismu si člověk
nevybírá práci svobodně, ale je mu vnucena. Třetí rys odcizení se týká základní charakteristiky
lidského života, kterou je podle Marxe práce jako "svobodná vědomá aktivita". Místo této svobodné
aktivity je v kapitalismu práce pouze prostředkem k tomu, aby dělník dostal mzdu a tím prostředky k
životu. čtvrtým rysem odcizení v kapitalismu je odcizení člověka od člověka a zničení lidských vztahů
ve společenském životě. Tyto mezilidské vztahy nejsou založeny na skutečné lidské hodnotě člověka,
ale na jeho společenském statutu a na jeho postavení. Tento rys odcizení se projevuje také
byrokratizací společnosti.
Marx tvrdil, že za socialismu toto odcizení zmizí, člověk bude svoboden, bude pracovat s chutí a bude
využívat všech svých schopností. Již v roce 1844 naházel Marx na kapitalismus to nejhorší, co mohl,
právě v souvislosti s odcizením. Napsal tehdy:
"Docházíme k závěru, že člověk (dělník) se cítí svobodně činný pouze ve svých zvířecích funkcích - v
jídle, pití a plození, nebo nejvýše ve svém obydlí a ve zdobení sebe sama - zatímco ve svých lidských
funkcích je redukován ve zvíře. Zvíře se stává člověkem a člověk se stává zvířetem."
Zamyslíme-li se nad socialistickým státem a nad jeho vztahem k člověku, vidíme, že toto kapitalistické
odcizení v socialismu nezmizelo. Naopak, bylo vystupňováno k absurditě. Odcizení kapitalistické se
hladce změnilo v odcizení socialistické. Nebylo to ani jinak možné v sociálně ekonomických
podmínkách státního monopolního vlastnictví výrobních prostředků. Ve skutečnosti vám v Praze na
ulici nikdo v té době neřekl "Jsem odcizen". řekl to jinak, lapidárněji, výstižněji a použil mnohem
bohatšího, jadrného a nepříliš salonního slovníku. Podstata pocitu byla však stejná. Byl to pocit
člověka, který nemůže rozhodovat o sobě, o svém životě, o výsledcích své práce.
Podívejme se, jak se čtyři základní rysy odcizení v Marxově pojetí projevily v socialistickém státě.
Člověku, za prvé, nepatří produkt jeho práce. člověk dělá "pro ně", dře se "na ně". Přitom se naprosto
nepodílí na rozdělování produktu své práce. Tento stav podrobně rozebrali dva polští ekonomové,
Jacek Kuroó a Karol Modzelewski. V "Otevřeném dopise straně", který napsali v roce 1964 a který jim
samozřejmě přinesl řetěz ústrků, podali ekonomický obraz polské společnosti za socialismu. Při
analýze poměrů v socialistickém státě použili stejné metody, jaké kdysi použil Marx při analýze raného
kapitalismu. Z jejich podrobného rozboru vyplývá, že dělník v polském průmyslu vytvořil za rok
hodnotu zboží v ceně 71.000 tehdejších zlotých. Z toho obdržel průměrně 22.000 zlotých ve formě
mzdy. Jinými slovy, ve třetině pracovní doby produkoval svoje životní skoro minimum a během dvou
třetin pracovní doby vytvářel to, čemu Marx říkal nadhodnota. Tato nadhodnota byla použita zčásti na
investice v průmyslu, o kterých dělník nemohl rozhodovat. Tento průmysl ve skutečných poměrech
socialistického státu dělníkovi samozřejmě nepatřil, což znamená, že jím nemohl volně disponovat.
Nadhodnota se dále používala na aparát útlaku - armádu, politickou tajnou policii, soudy, vězení.
Produkty dělníkovy práce byly tedy odcizeny, použity proti němu. část nadhodnoty byla použita na
systém informace, propagandy, kultury a vědy, které však také nesloužila jemu. On nemohl jejich
obsah ovlivnit. Naopak, vládnoucí aparát informace zkresloval, používal je pro své cíle a proti zájmům
dělníka. Kuroó a Modzelewski tedy podali důkaz toho, že za socialismu docházelo k odcizení
dělníkovy práce.
Druhým rysem odcizení podle Marxe je, že člověk si svou práci nevybírá svobodně, ale je mu
vnucena. Dokazuje to socialistický donucovací systém pracovního zákonodárství a rozdělování
pracovníků do oborů donucováním. Těm, kteří se bránili a chtěli změnit pracoviště, se kladly do cesty
byrokratické překážky. V socialistickém systému často dominovala práce vězňů, vězňové stavěli
kanály a města na Sibiři, vyráběli auta, pracovali ve výzkumných ústavech. Když bylo málo vězňů pro
uranové doly, tajná policie a soudy je dodaly. Děti byly přijímány na studie, na řemeslo nebo na
nekvalifikovanou práci podle zásluh rodičů a všelijakých jiných podivných kritérií, často úplatků, které
neměly nic společného s přáním dítěte nebo s jeho nadáním. Role odborů, které měly bránit zájmy
dělníků, byla neslavná. To vše zřetelně ukazuje existenci tohoto rysu odcizení v socialismu. Ve
srovnání s kapitalismem je také tento rys v systému absolutní socialistické moci znásoben a
vystupňován.
Třetím rysem odcizení podle Marxe je to, že práce je pouze prostředkem k získání mzdy, ne
svobodnou vědomou aktivitou, jak by měla být. Ani zde nemusím čtenáře, který v socialismu žil,
přesvědčovat příliš o tom, že právě v socialistickém zřízení tento rys odcizení byl přítomen v míře
nebývalé. Projevy vedoucích byrokratů, tedy ve skutečnosti majitelů státu, v tisku a ostatních médiích
přinášely denně příklady "maloburžoasních přežitků v myšlení lidí". To nebyly maloburžoasní přežitky,
to byl čistý nefalšovaný produkt socialismu. Socialismus tyto "přežitky" každodenně plodil od začátku
až do konce své existence.
Zpívalo se: Ta práce matka pokroku . . . Ano, ale jaká to byla práce za socialismu? Jak mohli
komunisté osvobodit člověka tím, že mu zakazovali svobodně vyrábět a tvořit a omezili jej tisíci
podmínkami, předpisy, překážkami a stranickými příkazy? Toto je základní nedorozumění, kterého
komunisté využívali a využívají dodnes. Hovoří o právu na práci, ale myslí tím právo na zaměstnání,
na práci nesvobodnou, odcizenou, práci pro socialistický stát, zaměstnanecký poměr od šesti do dvou.
Toto právo nebylo právem; bylo spíše tvrdě a nesmlouvavě vynucovanou povinností. Práce matka
pokroku je něco zcela jiného, a právo na svobodnou práci samozřejmě v demokratickém systému
nezmizelo. O svobodné tvořivé práci hovořil často T.G. Masaryk a považoval ji za hlavní faktor, který
může vést k vytvoření úspěšné moderní produktivní společnosti.
V srpnu 1980 uveřejnili Dalibor Holda a Zdena Čermáková v Sociologickém časopise ČSAV studii o
výzkumu tzv. hodnotových orientací. Zkoumali, čeho si v životě nejvíc vážili mladí i staří občané
socialistického státu. Autoři sestavili žebříček hodnot z odpovědí na otázku, co dotázaní považují za
nejdůležitější ve svém osobním životě a budoucnosti. Tisíce studentů, mladých lidí z Prahy i starších
lidí z českých Budějovic odpovídali na to, čeho by chtěli v životě dosáhnout. Na nejvyšším místě bylo,
že nejvíc ze všeho chtějí mít dobrého životního partnera, dobré zdraví, dobrou práci, atd. atd. Dobrou
prací samozřejmě byla míněna práce v Masarykově smyslu a ne ve smyslu Marxe - Engelse - Lenina Stalina. Na posledních třech místech v žebříčku hodnot bylo, být informován o tom, co se děje v naší
společnosti, být činný ve společenských organizacích a na úplně posledním místě - být činný politicky.
Podobnou statistiku připravila PhDr Emília Malá, CSc., pro bratislavskou Pravdu dne 17. ledna 1981.
Na otázku, co dělají nejraději ve svém volném čase, odpovědělo tisíce lidí, že nejraději se věnují
technické činnosti, kulturní a rekreační činnosti, mnohem méně už aktivnímu sportu. Společenská
činnost, tedy politika a masové organizace, pracující pod vedením strany a vlády, byla zase až na
konci žebříčku. Tyto statistiky jasně ukazují to, co člověk chce, svobodnou práci, a to, co nechce,
masové organizace a politiku. Tak vypadá odcizení občana od socialistického státu. člověk rád a
vědomě vytváří hodnoty nad své bezprostřední potřeby. To je svobodná práce, k níž potřebuje být
svoboden, tj. nezávislý na rozkazech někoho jiného. Vezměme mu tuto aktivitu a svěřme jej
gigantickému soukolí všemocného státu, omezme tuto aktivitu na činy užitečné tomuto státu - a
zbavíme člověka smysluplné osvobozené práce, zbytku jeho lidství, odcizíme jej ještě víc. To je další
neřešitelný rozpor všech druhů socialismu.
Je zajímavé, jak se polooficiální a neoficiální česká literatura doby socialismu k tomuto rysu odcizení
znovu a znovu vrací. Vzpomeňme si na literaturu, která původně vycházela v zahraničí a v posledních
letech se objevila i doma. Vzpomeňme na Hochmanovu knihu Jelení brod, tento malý svět lidí, kteří
unikli všeobecné pohromě, Klánského Vyhnanství, Filipovu Cestu ke hřbitovu. To vše jsou příběhy lidí,
kteří se pokusili socialistickému odcizení uniknout. Jiní aspoó na staré časy seberealizace vzpomínají.
Hrabalova trilogie "Postřižiny", "Obsluhoval jsem anglického krále" a "Městečko, ve kterém se zastavil
čas" je plná nostalgie po době, kdy lidé ještě mohli svobodně dělat věci jen proto, že byly krásné, kdy
okrašlovací spolky soutěžily o nejkrásnější okno v městečku, kdy chodili lidé do Sokola, protože je to
bavilo a ne kvůli posudku . . . Bohužel, ". . . vytratil se čas dopoledních, nedělních a každovečerních
kors . . . v městečku už nikdo nedal dohromady symfonický orchestr ani zpěvácký spolek. Odešel čas
zpívání při truhlářské práci a sladování . . ."
Odpovědí na socialistické odcizení jsou i nesčetné chaty, chalupy a domečky, které vidíte, když
procházíte českou krajinou. Jsou stavěné a mnohdy udržované pečlivě a s láskou. Je na nich vidět,
jak si lidé vážili úniku od nechutné, odpuzující reality nedobrovolných pracovních poměrů v systému,
ve kterém byli nuceni žít.
A konečně čtvrtý rys odcizení je zničení mezilidských vztahů. V socialismu jsou si lidé navzájem
soudruhy. člověk člověku soudruhem. Normální lidské vztahy nemohly existovat tam, kde lidé nemohli
mluvit tak, jak by chtěli mluvit, protože se o každém slovu člověka, o každé jeho myšlence mohl
dovědět fízl. Nadšeně se jásalo nebo protestovalo, když to dráb nařídil. V socialismu si mnoho věcí
neudrželo svůj lidský obsah. Zbyla jen prázdná forma, která se musela dodržovat. Stát si s člověkem
mohl udělat, co se mu zlíbilo. Také to udělal, kdykoliv to uznal za vhodné. Z toho vyplynul strach.
Strach byl všude. život socialistického odcizeného člověka doprovází od narození do smrti strach. I
kdyby se býval socialismus co nejšíř zhumanizoval v rámci možností daných mu zábranami
marxistické filozofie, závislost jedince na moci a jeho strach musel vždy vyústit do pocitu a stavu
odcizení.
Cesta z tohoto dilematu je jen jedna: nechat lidi, aby mohli být nezávislými výrobci a tvůrci, aby se
mohli organizovat nezávisle na státní moci, z vnitřní potřeby, nikoli na povel, a aby tak mohli své lidské
potřeby realizovat. To ale socialistické zřízení nechtělo.
Ještě jedna věc mě napadla, když jsem četl citát Karla Marxe o tom, že odcizení znamená, že člověk
se cítí svobodně činný pouze ve svých zvířecích funkcích. Vzpomněl jsem si na svazky Páralovy
ústecké epopeje, na Soukromou vichřici, na Milence a vrahy i na ty ostatní. Lidé tam jednají přesně
podle tohoto Marxova citátu. Páral tam ukazuje hrůzný obraz "hedonického" socialistického člověka,
degradovaného a dehumanizovaného. V té době byl Páral zlým a nelítostným Balzacem socialismu.
Jeho lidé jsou takoví, protože je socialismus takovými udělal. Není divu, že současná Páralova tvorba
na podobná témata působí vyčichle a bezbarvě jako mnohokrát převařený čaj. Doba už je, zaplať
pámbu, jiná.
Odcizení existuje i v kapitalismu a bude pro mnoho lidí existovat v každém komplikovaném sociálním
systému. Ne každá práce je natolik zajímavá, aby ji člověk dělal dobrovolně a s chutí. Cesta z tohoto
stavu je možná jen tak, že věda a technika pokročí natolik, že se stále méně a méně lidí bude muset
zabývat nudnými, únavnými, vysilujícími, opakujícími se výkony. Pak bude moci mít společnost dost
prostředků na to, aby se více lidí mohlo zabývat tvůrčí neodcizenou prací. To není žádná utopie.
Podívejme se jen, co udělaly samočinné počítače práci účetních. Dnes už nikdo nescítá sloupce číslic
do úmoru. Tato cesta k tvůrčí práci nikdy nebude cestou zákazů a zamezování tvůrčí činnosti, zákazů
všeho, co nevyhovuje vládnoucí kastě. Historie lidstva tedy půjde, musí jít jiným směrem než je směr
marxistický.
Evolucionismus H. Spencera
Na A. Comta navazuje především tradice anglické positivní školy v čele s H. Spencerem (1820 –
1903).
Spencer se snažil realizovat Comtův záměr a vytvořit jednotný základ pro všechny vědy tím, že
sebere a uspořádá všechny známé poznatky. Jako centrální kategorii vidí kategorii vývoje, která se
uplatňuje všude. Spencer vychází ze dvou principů – látky a pohybu, které jsou nejprve integrovány
do stejnorodostí, aby pak v následující fázi se desintegrovaly. Výsledkem je rovnováha. Vývoj tedy
prochází stadii vývoje, po němž následuje stadium rozkladu. Celý proces se pak stále opakuje.
Spencer přichází také s myšlenkou organistického uspořádání skutečnosti i všech poznatků, což
znamená, že některé části jsou důležitější, centrálnější než jiné, které mohou být jen podpůrné tak, jak
je tomu u živých organismu. Tuto myšlenku uplatňuje zejména při svém pojednání o společnosti,
kterou vidí jako vyvíjející se buněčný organismus. Vývoj společnosti podle jeho názoru vyústí
v diferencovanou rovnováhu, kdy jednotlivci nabudou naprostou svobodu ve svém jednání.
Základní myšlenkou klasického positivismu tedy je velká důvěra ve vědu. Filosofii pak přísluší úkol
poznatky uspořádat a nikoli nějaké vlastní spekulativní zkoumání.
Sociologismus E. Durkheima
Émile Durkheim navazuje na pozitivistický přístup Augusta Comta. On sám se sice za pozitivistu
nepovažje, ale stejně jako Comte se snaží budovat sociologii jako exaktní vědu popisující objektivní
sociální skutečnost. Dukrheimův pohled je objektivistický, předmětem zájmu sociologie jsou dle něj
sociální fakta, která lze zkoumat jako věci. Tato sociální fakta existují mimo individua. Sociální jevy lze
dle Durkheima vysvětlit pouze pomocí jiných sociálních jevů. Durkheim tedy odmítá psychologismus i
jiné rudukcionismy a je představitelem sociologismu. Durkheim je představitelem a zakladatelem
sociologického paradigmatu sociálního faktu či dle jiného dělení paradigmatu objektivistického.
Ústředními obecnými tématy Durkheimovy sociologie jsou sociologie jako věda, morálka a
pedagogika. Jeho konkrétní úvahy se týkají např. dělby práce, sebevraždy (kolektivní vědomí),
problému normálního a patologického, náboženství. Významnou částí jeho práce je i reakce na
sociologické současníky, především Georga Simmela, Maxe Webera a předchůdce (Auguste Comte,
Karel Marx). Zdůraznil solidaritu. Za významný pro stav společnosti zdůrazňoval stupeň dělby práce.
Ve své specializované podobě může vést až k patologickému stavu. Byl stoupencem korporativního
socialismu. Profesní asociace mají sloužit jako prostředek ke zvyšování solidarity, jako opora jedince
vůči útlaku silného státu a jako prostředek účasti člověka na
Chápající sociologie Maxe Webera
Zdůraznil metodologický význam porozumění, pochopení lidské činnosti. Vyzdvihnul
význam racionality ve vývoji moderní společnosti a úlohu náboženství a etiky
(kalvínská varianta protestantismu pro vznik kapitalismu. Sociologie se má chápat
jako chápající, rozumějící věda. Sociologie má za úkol nejen popis, ale i pochopení
smyslu, který lidé svému jednání přikládají. Založil koncepci tzv. ideálních typů –
konstrukce umožňují uspořádat faktografický materiál a hodnotit jej přikládáním těmto
typům. V úvahách o politice použil koncepci vrstev.
Otec německé sociologie Max Weber (†1920) působí ve stejné době jako citovaní
umělci zakládající teorii a praxi moderního románu. Snaží se každodennosti rozumět
skrze jím koncipované vědění o společnosti (verstehende Soziologie). Ptá se po
kauzálních souvislostech sociálního jednání, nejen po jeho vnějších projevech.
Každodenní život není prožívaný ve vzduchoprázdnu. Patří do systému určité
politické moci realizované v daném společenském uspořádání. Jedinec se aktivně
zapojuje do nadosobní organizace práce, moci, kultury a zároveň naplňuje osobní
smysl života v konkrétním vztahu k morálním a náboženským hodnotám. Sledování
osobních a nadosobních cílů přivádí na svět různé strategie jednání. Například
ekonomická a politická moc musí obhájit použití nátlaku či násilí. Obojí, moc i její
zdůvodnění, udržuje stabilitu sociálního systému. Obhajobou různých hodnot se
legitimuje i osobní existence, kmenová či národní identita i státní zájem. Každodenní
život je proniknut skrytou racionalitou, kterou v její čisté - Weber říká "ideálnětypické" - podobě vůbec nevnímáme. Posmrtně vydané dílo Wirtschaft und
Gesellschaft (1922) rozebírá strategii racionálního jednání v různých typech vlády
postavené na aktivním souhlasu všech zúčastněných. Ti zachovávají společenskou
disciplínu a poslouchají daná doporučení či příkazy. Každá vláda se musí prosadit
vzhledem k síle každodennosti ovlivňující jednotlivce i celou společnost. Všechny tři
ideální typy vlády, založené na síle tradice, na vlivu charismatické osoby či na
fungování byrokracie v rámci právního státu, potřebují neustále legitimovat svou moc.
Vedle každodenní, nereflektované víry v legitimitu daného zřízení zaručuje
soudržnost daného systému také svět morálních hodnot i účelově zaměřené
racionální jednání. Instrumentální chování může morální normy integrovat jako
svrchovaný cíl jednání, ale vztahuje se obecně k jakémukoliv cíli, k jehož dosáhnutí
volíme určité prostředky a odpovídající strategii. Francouzskému diplomatovi
Charlesovi Talleyrandovi (†1838), přeživšímu v politických funkcích Revoluci,
Bonaparta i Restauraci, je připisovaný známý výrok: "To byla chyba, nejen zločin!"
Cynické povýšení techniky jednání nad etiku ukazuje na Weberem popsaný ideální
typ kalkulující racionality sledující daný cíl. K jeho dosažení se používají všechny
dostupné prostředky, protože technika jednání stojí sama o sobě mimo dobro a zlo.
Nikoliv však dotyčný politik.
Jak se vyvíjí souboj všednosti a sociologie? I zcela charismatická forma vlády,
opírající se o výjimečně nadaného jednotlivce jednajícího například z Božího
pověření či z příkazu osobní inspirace, není imunní proti každodennosti. Vůdce jedná
v prostředí rodin a klanů sledujících vlastní zájmy, musí se opírat o jím zvolené
pomocníky či vládnoucí vrstvu. Po jeho smrti nutně přichází otázka, jak
institucionalizovat dané charisma, například převedením autority zemřelého na
prorokovu rodinu nebo klan. Výjimečná osobnost odchází a mistrovi žáci se stávají
mystagogy, učiteli, pastoračními aktivisty a postupně budují laické společenství s
jemu vlastními strukturami a institucemi. Stačí se podívat na historii islámu.
Charismatická vláda sleduje strategii danou na etickém imperativu hodnot
(Wertrationalität) a neopírá se primárně o instrumentální jednání vztažené k dosažení
libovolných cílů (Zweckrationalität). Přesto potřebuje i mimosvětsky zaměřený
kalvinismus hmatatelný důkaz o jistotě spásy podávaný v každodenním životě.
Náboženská služba Bohu se převádí na metodické jednání. Praktické dokazovaní
charismatu vyvolení vedlo podle Webera ke kumulaci kapitálu a tím položilo jeden z
duchovních základů k ustavení kapitalistického systému. Ověřit jistotu povolání ke
spáse vyžaduje angažovanost ve světském povolání a v jeho logice fungování.
Napětí mezi každodenností a charismatem produkuje zvláštní formu racionálního
chování, které lze sociologicky zkoumat. I kouzelník či šaman je primárně integrován
do účelového jednání kmene jako léčitel, soudce či učitel zvyků. Teprve v okamžicích
přírodních katastrof, nemoci či jiné tragédie nastupuje jeho charismatická funkce.
Šaman umožňuje spojení člověka s nadpřirozeným světem, zprostředkovává pomoc
a ochranu božstev. Díky síle každodennosti se i magie, otázka Božího vyvolení či
svátostného jednání dostává do pole každodennosti a její instrumentální racionality,
ačkoliv stojí svou podstatou mimo tuto sféru. V případě byrokratického systému
působícího v demokratickém státě máme každodennost zakotvenou přímo v
podstatě systému, ve formě neosobní činnosti úřednického aparátu. Moderní vláda je
nemyslitelná bez anonymního fungování státní správy, jejíž racionalitu či naopak
kafkovské rysy každý zažil na vlastní kůži. Tradiční forma vlády postavená na
legitimitě zvyků, na síle posvátné autority či na poslušnosti dědičně ustavenému
vládci stojí v napětí mezi libovůlí panovníka a jeho kapricemi na straně jedné a
každodenností systému zajištěného jím jmenovanými správci, poskoky a lichotníky
na straně druhé. I zde se normalita všedního dne promítá do legitimace moci pomocí
odkazu na úsloví "vždy to tak bylo", jehož váhu pro fungování tradicionalistického
systému nikdo vážně nezpochybňuje. Tradice je posvěcena každodenností, zvyklosti
ji dokáží unést a integrovat do struktury moci.
Ani politické jednání nečiní výjimku z pravidla. Weberem zdůrazňovaný rozdíl mezi
etikou odpovědnosti a etikou přesvědčení (Politik als Beruf) se týká právě statutu
každodennosti, jež nabízí rozlišující kritérium mezi oběma formami. Jistěže můžeme
z hlediska přesvědčení volat po spravedlnosti, která nastolí vyznávaný ideál a tím
zničí svět. Pokud však vezmeme v úvahu každodenní fungování společnosti a její
trvalé blaho, pak etika odpovídající tomuto zaměření musí stavět na jiném vztahu k
hodnotám. Mystický útěk ze světa znamená zradu na každodenním fungování
společnosti, jejíž reálná podoba se musí měřit nikoliv utopickými ideály, nýbrž
kvalitou každodenního života spravovaného podle pravidel instrumentálního rozumu.
Ten však podle Webera nesmí mít v politice poslední slovo. Německý profesor by
jistě odmítl vzít Talleyrandův aforismus za příklad autentické veřejné činnosti. Politika
jako povolání představuje službu z hlediska hodnot chápaných eticky, ale
praktikovaných utilitárně. Nejde o to žít z politiky, ale pro politiku, což ukazuje na jiný
než čistě instrumentální a účelový přístup k získání a udržení moci. Věcnost a
objektivita nejsou potřebné jen pro vědce, ale i pro odpovědného politika, který
uznává za svůj normativní horizont princip reality a nikoliv platónské ideály či laciné
revoluční utopie.
Sociologická analýza všednosti ukazuje, že každodenní existence není vyňata z moci
a působení racionality. Její struktura není viditelná přímo. Ztrácí se v banalitě a
samozřejmosti mechanického prožívání. Strategie idealizace, tj. vytvoření ideálních
typů vlády či dvojí racionality ovládající lidské jednání vede k vyjasnění mlhoviny
každodenních paradigmat chování. Jsme sociální a političtí tvorové, naše
zakotvenost ve struktuře společnosti implikuje určité modely přemýšlení a jednání.
Weber získává transcendentní odstup od každodennosti pomocí nezaujaté reflexe,
která typizuje nevyčerpatelnou mnohost reality do základních figur sociologického
porozumění. Heuristicky vybudovaný a empirickými zkoumáními ověřený model se
představuje v podobě ideální abstrakce. Inspiraci k tomuto modelu můžeme hledat v
Kantově Kritice čistého rozumu, zejména ve třech regulativních idejích čistého
rozumu. Weberem zavedený "ideální typ" tvoří sociologickou kategorii sjednocující
pomocí kritické abstrakce společné rysy života do rozumově uchopitelné jednoty. Tím
se sociolog na jednu stranu vzdaluje bohatosti a jedinečnosti prožívaného. Na
druhou stranu tuto mnohotvárnost vřazuje do kauzálního chápání reality a tím
umožňuje porozumění lidskému světu. Intelektuální nástroje k provádění této
operace získává pomocí idealizujícího zevšeobecňování. V případě všedního jednání
poskytuje tato strategie bohaté plody. Vědecký přístup k mimo-racionálnímu (nikoliv
iracionálnímu!) fungování každého z nás ukazuje na skryté síly manipulující naší
existencí pomocí společenských mechanismů a bezmyšlenkovitě či vědomě
zaujímaných osobních strategií. Jsme ovládáni různými formami racionality, které na
druhou stranu také zvládáme a ovládáme - stejně jako slovní zásobu, gramatickou či
syntaktickou strukturu mluveného jazyka. Vzájemná interakce různorodých forem
rozumného jednání poskytuje sociologii a účelově založené politice dostatek
možností, jak každodenní realitu vysvětlit a tím i manipulovat. Technické vědění
znamená moc. Instrumentální zájem nemůže všednost vnímat jinak než skrze
subjektově-objektový vztah, kde vědění technicky založeného subjektu ovládá,
manipuluje a kontroluje zkoumanou výseč objektivně poznávané reality.
Teorie politických elit Vilfreda Pareta
Chce zkoumat společnost pomocí měření funkčních závislostí mezi jejími prvky.
Definuje sociologii jako vědu o lidském jednání. Rozpracovává teorii forem
nelogického jednání a způsobů jeho zpětné racionalizace. Je autorem teorie elit. Elity
jsou skupiny, které ovládají společnost částečně silou, částečně přesvědčováním a
manipulací. Popisuje tendenci elit uzavírat se zbytku společnosti, ztrácet svoji vitalitu
a posléze se nechat svrhnout novými elitami schopných. Koloběh elit je jádrem
politického dění. Dějiny jsou hřbitovem elit, které byly kdysi úspěšné.
Tragedie kultury G. Simmela
bývá někdy považován za nejopomíjenějšího ze zakladatelů sociologie.
Zatímco dlouhá léta se z jeho díla vyzdvihovala především formální
sociologie, od konce 70. let a zejména od 80. let se jeho dílo dočkalo v
souvislosti s tzv. diskusí o povaze modernity renesance a Georg Simmel
byl objeven jako brilantní diagnostik moderní doby a předchůdce
postmodernismu.
Sociologie si podle Simmela nemusí činit nárok na postižení všech sociální
jevů (neměla by představovat jakýsi souhrn všech věd zkoumajících různé
dimenze sociálního života, jak to navrhoval např. Comte). Vlastním
předmětem sociologie, odlišujícím ji od jiných sociálních věd, má být podle
Simmela zkoumání forem sociální interakce (tj. forem vztahů mezi
jedinci). Sociologie se má zaměřovat na studium procesů, které vedou lidi
k tomu, že se sdružují ve skupiny. Pod zdánlivou jedinečností sociálních
jevů a neustálou proměnlivostí sociálního života lze podle Simmela najít
určité pravidelnosti a společné rysy. Úkolem tzv. formální sociologie je
proto izolovat z různorodého „obsahu“ rozmanitých mezilidských interakcí
v různých oblastech sociálního života (např. v rodině nebo v politice)
stejné znaky – stejné formy interakcí (např. vztahy nadřízenosti a
podřízenosti, vztahy konfliktu a kooperace).
Důležitým prvkem Simmelova myšlení je pojem sociální typ (např. typ
cizince, dobrodruha, chuďase, marnotratníka nebo kokety). Sociální typ
nepředstavuje ani čistou teoretickou konstrukci, ani prostý popis
pozorování jednání lidí, ale označuje typické osobnostní charakteristiky,
které jsou připisované jedinci v určité sociální pozici. Je- li např. někdo
považován za cizince, ostatní k němu přistupují s jistými očekáváními a
přisuzují mu určité vlastnosti. Cizinec není někdo úplně neznámý - je
součástí dané skupiny - ale zároveň do skupiny nepatří od počátku a
zastává tak ve skupině zvláštní roli (např. protože není tak se skupinou
svázán, může „objektivněji“ rozsoudit spory ve skupině).
Simmel se jako jeden z prvních autorů soustředil na analýzu sociálních
skupin a kladl si otázku, jak se mění charakter interakce v závislosti na
počtu jejích účastníků. Zajímal ho zejména rozdíl mezi dvojčlennou
skupinou (tzv. dyádou) a skupinou trojčlennou (tj. triádou) a rozdíl
charakteru interakcí v malých skupinách a ve skupinách velkých především charakter interakce v moderních velkoměstech.
V jednom ze svých nejvýznamnějších děl, v práci Filozofie peněz (1900),
Simmel zkoumá širší sociální důsledky ekonomické směny. Povaha a
funkce peněz má podle Simmela hluboce ambivalentní (dvojznačný)
charakter. Rozvoj peněžního hospodářství na jedné straně vede k rozvoji
dělby práce a vytváření rozsáhlejších sociálních vazeb, na druhé straně
však peníze výrazně přispívají k individualizaci jedinců - peníze umožňují
společnou činnost jednotlivců nebo skupin, kteří si jinak zachovávají svoji
specifičnost a do společné činnosti nevstupují jako celé osobnosti.
Ambivalentní rysy nachází Simmel i v jiných aspektech moderního
velkoměstského života.
Mnozí dnes vidí Simmelův přínos právě v tom, že obrátil pozornost
sociologie na rozmanité prvky každodenního života, které stály do té doby
stranou zájmu sociologie a obohatil sociologii o nový žánr - sociologický
esej. Ve svých esejích se mimo jiné zabývá takovými tématy jako je
přátelství a nepřátelství, diskrétnost, láska a manželství, stud,
dobrodružství, zdobení atd. Simmel se jako první sociolog se zabývá
fenoménem módy.
Simmel je autorem rozsáhlého díla, které přesahuje rámec sociologie.
Jeho odborný zájem se zaměřoval i na filosofii, estetiku a teorii kultury.
Simmel výrazně ovlivnil symbolický interakcionismus, teorii rolí,
sociologickou teorii konfliktu a celou řadu sociologických subdisciplín
(např. sociologii města, sociologii módy, sociologii skupin).
II.
VÝZNAMNÉ SOCIOLOGICKÉ ŠKOLY A SMĚRY 20. STOLETÍ
Sociometrie
Zjišťování a analýza vztahů mezi členy malých skupin.
J. Moreno
Sociometrie
metoda zjišťování statutu jednotlivců ve skupině
Vymyslel sociometrii -> základem je vzájemná sympatie a anitpatie)
např.: určování osob pro volný čas/spolupráci/důvěra…
Strukturální funkcionalismus
Je to jeden z nejvlivnějších a současně však také nejkontroverznějších směru sociologie 20. století.
Jeho základní teze můžeme shrnout takto:
1) Na společnost je třeba nahlížet jako na celek (což je podobné holismu – filozofický směr. Vznikl ve
20. letech 20. století v opozici vůči mechanistickým koncepcím života a pokusům redukovat celek na
prostý součet částí. Termín holismus zavedl 1926 J. H. Smuts V knize Holismus a evoluce nahrazuje
zákon o zachování hmoty teorii o holistickém procesu. Holismus považuje pojem celku za centrální
filozofickou kategorií. Celek je neanalyzovatelný, nepoznatelný, kauzálně nevysvětlitelný, má
nemateriální, mystický charakter. Je zdrojem a organizátorem skutečnosti, vyvíjí se v procesu tvořivé
evoluce do nových celků. Svět jed podle holismu organizován v nekonečném počtu celků na různém
stupni vývoje.) jako na sociální systém, který je složen z prvků.
2) Tyto prvky (elementy, subsystémy) jsou ve vzájemných vztazích a plní vůči sobě navzájem a vůči
celku určité funkce.
3) Tyto funkce mohu být pozitivní (eufunkce) nebo negativní (dysfunkce), záměrné (funkce manifestní)
nebo nezamýšlené (funkce latentní).
4) Každý soc. systém se snaží minimalizovat změny prostřednictvím adjustace a kontroly a směřuje ke
stavu dynamické sociální rovnováhy.
5) Této rovnováhy je dosahováno prostřednictvím subsystémů a tím, že se jednotliví členové
společnosti podřizují hodnotovému systému společnosti dobrovolně – socializací nebo prostřednictvím
různým forem soc. nátlaku – sociální kontroly
6) Hodnotový systém zakládá pravidla chování, která nelze vysvětlit z toho, co individua zamýšlejí
nebo chtějí, a která jsou základem hodnotového – konsensu, jenž je pro integraci systému rozhodující.
7) Změny v systému probíhají graduálně, adjustativně, nikoliv revolučně.
8) Změny mají zdroj v potřebě přizpůsobit se extrasystemické změně, v růstu strukturní a funkční
diferenciace, v invenci a inovaci.
9) Systémy se jako celky udržují bez ohledu na změny individuální skladby.
10) Protože systémy jsou složeny z mnoha elementů, jež jsou ve složitých vztazích, nelze určit
monokauzální řetězce a je nutné částečně nahradit, částečně doplnit – analýzou funkcionální.
Funkcionalistické postuláty či předpoklady se v různých vývojových etapách měnily jak z hlediska
významu jim přikládaného, tak z hlediska konkrétních formulací – některé byly doplňovány, jiné
modifikovány a ještě jiné opuštěny. Dokonce neexistuje ani úplná jednota v označení směru, který
máme na mysli: někdy se ve stejném významu mluvíme o funkcionálním strukturalismu, na tento
název se odvolává i T. Parsons, někdy jen strukturalismus zde se odvolává J. Piaget a nebo jen
funkcionalismus a zde to je R. A. Wallacová a A. Wolf. Dále pak funkcionální teorie – J. H. Turner,
metodě – P Sztompka nebo funkcionální či strukturální analýze soc. systémů – J. Klofáč, V. Tlustý. Ve
všech případech jde nicméně o tentýž směr, který vychází z téže tradice a má tytéž hlavní
reprezentanty – Talcotta Parsonse a Roberta K. Mertona. Parsons konstatoval (1975), že zdomácnělé
označení funkcionální strukturalismus se zdá stále méně vhodné zejména proto, že všechny základní
pojmy klasického funkcionalismu strukturálního byly redefinovány. Dnes je podle Parsonse funkce
součástí systémové analýzy a pojmy struktury a procesu pouze označují, které prvky systému jsou
stabilní a statické, které proměnlivé a dynamické.
Vývoj funkcionálního strukturalismu lze rozdělit do 5 etap:
1) předchůdci funkcionálního strukturalismu v dějinách sociologie a jiných oborech,
2) formulace klasického funkcionálního strukturalismu v díle T. Parsonse,
3) revize postulátu klasického funkcionálního strukturalismu a funkcionalistické antropologie v díle R.
K. Mertona,
4) kritika a korekce funkcionálního strukturalismu v 60. a 70. letech,
5) parsonsovká renesance v 80. letech.
První formulace, které znějí funkcionalisticky, lze najít už u A. Comta. Trvdí se dokonce, že některé
spisy Marxovy jsou funkcionalističtější než celý Parsons. Nicméně první explicitní formulace lze najít
až u H. Spencera, která na základě biologické analogie odvodil teze, že složitost systému vede
k diferenciaci a diferenciace je diferenciací funkcí a že změna jedné části systému vyvolává
systémovou změnu části jiné. É. Durkheim položil základy vědomé funkcionální analýzy v sociologii,
když jasně rozlišil analýzu funkcionální a kauzální a když spojil funkci s potřebou. Rané práce
Durkheimovy ještě vycházejí z biologických analogií. V nich nacházíme formulace, že společnost má
funkcionální potřeby a že rozlišení patologického a normálního je možné právě podle toho, které
potřeby a jak jsou nebo nejsou saturovány. Později z obav z teleologie tyto analogie opouští a
formuluje požadavek rozlišení příčiny, která jev vyvolává, a funkce, kterou jev plní. Kromě vlastních
sociologických zdrojů navázal funkcionálního strukturalismu také na inspirace. Funkcionalistické ideje
lze ovšem najít také u některých významných psychologů - W. James, J. Dewey, H Carr, J. R. Angell
a v právních teoriích – R. Pound, K. Llewllyn..
Vlastní funkcionálního strukturalismu je spojen s dílem T. Parsonse, které má dvě podstatné,
vzájemně propojené složky: teorii soc. činnosti a teorii soc. systému. V teorii soc. činnosti vyšel T.
Parsons
z detailního
studia
evropské
sociologické
tradice
jako
utilitarismus
princip hodnocení jevů z hlediska jejích užitečnosti. Možnosti sloužit jako prostředek k dosažení
zvoleného cíle. Je charakteristický pro raně buržuázní filozofické myšlení. V etice přestavuje směr
považující užitek za základ a kritérium mravnosti. Jeho zakladatelem je J. Bentham pokládal největší
možný štěstí pro největší možný počet lidí za smysl etických norem a principů. Utilitarismus se rozšířil
v 19. stolení zvláště pak ve Velké Británii. J. S. Mill se jej snažil zdokonalit spojováním naturalistického
a egoistického základu utilitarismu s jinými etickými principy. Později přenesení principu užitečnosti do
teorie poznání podnítilo vznik pragmatismu. V současné buržuázní etice je utilitarismus nahrazován
analýzou etických výroků.), darwinismus, Durheim, Marc, M. Weber, V. Pareto, a její teoretické
základy položil v The Structure of Social Action (1937). Sociální či společenská činnost je takové
chování, které je orientováno k dosažení cíle, je normativně určeno a probíhá v určité situaci. Činnost
je motivována a zahrnuje:
a) moment kognitivní, kdy individuum definuje situaci vzhledem k sobě,
b) katektickou orientaci, která vyjadřuje vztah mezi individuem a cílem jednání z hlediska uspokojení
potřeb,
c) hodnotící element, který přestavuje výběr mezi různými objekty uspokojení potřeby.
Sociální jednání probíhá podle ustálených vzorců – patterns. Konkrétní vzorec jednání
je výsledkem rozhodnutí, které každá osoba provádí (podvědomě) podle 5 dichotomických alternativ,
tzv. proměnných vzorců:
1) afektivita – afektivní neutralita,
2) orientace na sebe – orientace na kolektivitu,
3) univerzalismus – partikularismus,
4) askripce – výkon
5) neurčenost – určitost.
Volba mezi proměnnými je podmíněna situací a zejména normativním systémem. Detailní rozbor
s řadou analytických případů podává spis The social System (1950) Parsonsově teorii se vytýkalo, že
jednání probíhá vždycky podle téhož vzorce. Významnou složkou Parsonsovy teorie je tzv. koncepce
AGIL, pole níž lze každý sociální systém situovat do prostoru se dvěma souřadnicemi: vnitřní – vnější
– systém se orientuje na momentální potřeby a aktuálně dostupné prostředky nebo na dlouhodobé
potřeby. Pak lze každý systém zobrazit ve čtyřech sektorech, z nichž každý představuje jeden
z problému, který je spojen s přežitím systému:
A – adaptace, problém opatřování zdrojů z prostředí,
G – Cíle, mobilizace zdrojů a energií k dosahování systémových cílů a ustavení priorit mezi nimi
I – integrace, potřeba koordinovat, přizpůsobit, regulovat vztahy mezi různými aktéry uvnitř systému
prostřednictvím implementace norem
L – udržování vzorců, nezbytnost motivovat aktéry k výkonu rolí pro systém nezbytných a potřeba mít
k dispozici mechanismus řízení vnitřního napění v systému. Nejen soc. systém jako celek, ale každý
subsystém řeší stejnou čtveřici problému. Parsons neztotožňuje soc. systém a společnost, ta je pro
něj typem soc. systému, který ve vztahu ke svému prostředí dosahuje nejvyšší úrovně soběstačnosti.
Soc. systém může být v tomto kontextu členěn ještě jinak, a to analyticky.
Klasický funkcionálního strukturalismu a antropologický funkcionalismus podstatně revidoval R. K.
Merton, a to zejména:
1) kritikou pojetí funkcionálních nezbytností,
2) zavedením pojmů eufunkce a dysfunkce,
3) rozlišením manifestních a latentních funkcí,
4) koncepcí – teorie středního dosahu.
Merton položil těžiště svého přístupu do teze, že jádrem funkcionální analýzy je dostatečně empiricky
ověřený předpoklad, že týž jev může plnit různé funkce a tatáž funkce může být plněna různými jevy.
Tento postulát je pro revidovaný funkcionálního strukturalismu podstatný. Merton sice neopouští
předpoklad, že existují funkcionální nezbytnosti či předpoklady, ale modifikuje jej tím, že nepřipouští
jednoznačnou vazbu – jedna funkce – jedna instituce. Funkcionálního strukturalismu byl ostře
kritizován po celou dobu svého vznikání, po celou dobu, kdy byl dominantním směrem západní teorie
sociologie. Kritikové vytýkali statičnost, teleologii, tautologičnost, abstraktnost, ahistoričnost...
Je nesporné, že funkcionálního strukturalismu přispěl nejen k rozvoji sociologické teorie a pojmové
přesnost, ale i k rozpracování řady konkrétních témat: první skutečně vlivnou studií koncipovanou
v duchu funkcionálního strukturalismu byla stať K. Davise a W. E. Moora o funkcionální nezbytnosti
stratifikace. Parsons sám se zabýval např. profesionální strukturou, právní profesí, fašismem,
propagandou a soc. kontrolou, zdravím a nemocí a mnoho jinými tématy. Merton se zabýval teorií
referenčních skupin, sociologií vědy, dějinami vědy. Zajímavý je vztah mezi funkcionálním
strukturalismem a marxismem, přes verbální odmítání funkcionálního strukturalismu existovala
paradoxní, ale výrazná podobnost mezi sociologií marxistickou a funkcionálním strukturalismem
v jeho velmi statické podobě. Na Západě byly učiněny pokusy konstituovat marx. funkcionalismus.
V bývalém Československu se analýzou funkcionálního strukturalismu zabývali v 60. letech V. Tlustý,
J. Kyselý a Z. Strmiska. Dnes jsou silné pokusy o oživení parsonsovských idejí v kontextu oživeného
zájmu o systémový přístup k soc. skutečnosti – J. Alexander, R. Munch a jiní.
Talcott Parsons
Hlavní představitel sociologie v USA i ve světě v 50. a 60. letech, navazuje na klasiky - a buduje
sociologii systematicky kolem ústředních pojmů systém, jeho funkce a struktura. Hlavním
problémem, kterým se zabýval, byla otázka udržení společnosti v daném stabilním stavu. Pojem
rovnováhy je jeho centrální kategorií - sociální konflikty a boj tendencí jsou jen projevy „nemoci“
společnosti. Ostatní stavy jsou patologické.
Rozlišuje 4 roviny systémů, které vymezují podmínky, za nichž veškeré jednání lidí probíhá:
1. kulturní systém – soubor sdílených hodnot. Jejich významy jsou závazné pro členy
společnosti. Určují přípustné formy myšlení a jednání. (různá náboženství v jedné
společnosti).
2. sociální systém – soubor rolí a rolových očekávání. Řádný výkon rolí je odměňován, odchylné
chování je trestáno.
3. systém osobnosti – Správně socializovaný jedinec se bude snažit o dosažení cílů
předepsaných kulturním systémem.
4. systém behaviorálního organismu – člověk je též tvorem biologickým, který se pohybuje
v určitém fyzickém prostředí. Existence přírodních podmínek výrazně poznamenává možnosti
lidského jednání.
Zkoumá sociální aktéry, kteří jsou ve svém jednání orientováni na určité cíle. Způsoby dosažení cílů
jsou dány determinovaností našeho kulturního prostředí. Přesto nám však ponechává určitou volbu
v tom, jakou zvolíme strategii při dosažení cílů. V různých systémech jsou zdůrazňována odlišnost
řešení dilematických situací:
1 dilema askripce a výkonu – na lidi pohlížíme podle toho, co dokázali, ne podle toho, jak vypadají.
2. míra všeobecnosti nebo specifičnosti našich požadavků vůči partnerům v interakci.
3. problém efektivity či afektivní neutrality vztahu – školní třída podporuje rozdílnost mezi spolužáky.
4. dilema univerzalismu a partikularismu – zda budeme postupovat ke všem stejně nebo rozdílně.
Chtěl vytvořit teoretické schéma, které by umožňovalo provádět funkcionální analýzu jakéhokoliv
sociálního systému a komparovat různé systémy mezi sebou.
Bývá charakterizován jako představitel strukturního funkcionalismu.
Talcott Parsons byl jedním z těch, kdo počátkem šedesátých let nahradili v anglosaském slovníku
společenských věd pojem kapitalismus pojmem industriální společnost. Německé sociologie se to
příliš nedotklo - ta už dříve upřednostnila „neutrálnější“ pojem tržní hospodářství.
Teorie konfliktu
V sociologii a biologii, teorie konfliktu řekne to společnost nebo organizace funguje tak to
každý účastník jednotlivce a jeho skupiny bojují, aby maximalizoval jejich výhody, který
nevyhnutelně přispěje k sociálním změnám takový jako revoluce a změny v politice. Teorie je
většinou žádána vysvětlit konflikt mezi společenskými třídami v ideologiích takový jako
socialismus a komunismus. Teorie vyvrátí funkcionalismus, který zvažuje, že společnosti a
organizace fungují tak to každý jednotlivec a skupina hraje specifickou roli, jako orgány v
těle.
V rozumějící konfliktní teorii, soutěž hraje klíčová role.
Pokračování jsou tři primární předpoklady o moderním konfliktu teorie:
1. Soutěž. Soutěž přes slabé zdroje (peníze, volno, sexuální partneři, a tak na) je u
srdce všech sociálních vztahů. Soutěž poněkud než shoda je charakteristická pro
lidské vztahy.
2. Strukturální nerovnost. Nerovnosti u moci a odměna jsou zastavění do všech
společenských zřízení. Jednotlivci a skupiny, které těží z nějaké zvláštní struktury
snaží se vidět, že to tvrdilo.
3. Revoluce. Změna se objeví v důsledku konfliktu mezi konkurenčními zájmy
poněkud než přes adaptaci. To je často neočekávané a revolucionář poněkud než
evoluční.
[Upozornění: Strojový překlad]
Lewis A. Coser
Definuje násilný konflikt jako „boj o hodnoty a nárok na vzácný, omezený status, moc a zdroje, ve
kterém je cílem protivníků neutralizovat, poškodit či zničit své rivaly“. Snaží se dokázat, že i konflikty
mohou přispívat k udržování sociálního řádu. Konflikt s cizí skupinou pomáhá udržovat identitu
skupiny vlastní.
Marx: Každá třída získává vědomí o sobě samé teprve v konfliktech s jinými třídami
Coser, Simmel: V průvěhu konfliktu dochází k uvolňování napětí, které by jinak mohlo ohrozit stabilitu
skupiny. Konflikt se ale nesmí týkat ústředních hodnot skupiny. Pokud se tak stane, skupina se
rozpadne. Coser rozlišuje realistický a nerealistický konflikt.
Realistický konflikt – řešení reálně existujícího sporu. Silnější zvítězí, slabší je poražený. Konflikt je
uzavřen.
Nerealistický konflikt – akt agrese se stává cílem sám o sobě. Žádné vítězství ho neukončí. Každé
vítězství agresora pouze povzbudí.
Nesouhlasí s myšlenkou, že konflikty probíhají v rámci sekundárních skupin, v primárních neprobíhají.
Již podle Simmela platí, že intimita vztahů zvyšuje pravděpodobnost pocitů lásky i nenávisti. Absence
jakéhokoliv konfliktu nemůže sloužit jako indikátor stability skupiny. Skupiny, které prožívají okrajové
konflikty, mohou zažehnat konflikty zásadní. Okrajové konflikty přispívají k udržení pospolitosti skupiny
a k trvalému uvolňování napětí. Obava z konfliktů naopak napětí ve skupině udržuje a stupňuje.
Skupina je neustále ohrožována rozpadem z důvodu nekontrolovaného výbuchu.
Konflikt lidi spojuje, místo toho, aby je rozděloval. Existuje tak společenská smlouva boje všech proti
všem. Tento boj je mnohem mohutnější jako důsledek koordinovaného úsilí.
Charles Wright Mills
Mocenská elita
V americké sociologii byl Mills ,,enfant terrible,, byl to rozhněvaný sociolog, který se hlásil
k ideji vědy angažované, sloužící jednotlivci, společnosti i celému lidstvu. Ve jménu této
ideje bojoval proti stereotypům a mýtům, které zkreslují či zamlžují vědomí člověka o jeho
pozici ve společnosti. Jeho sociologie je sociologie útočná s ideologickým akcentem, jeho
pojetí sociologie je humanistické. Mills viděl v sociologii zbraň, která má umožnit všem kdo
nemají bohatství ani moc, aby se orientovali v mechanismech řídících společnost a historii.
Mills ve svém díle nazvaném Mocenská elita žádá, aby věda objasnila jednotlivci čím je, a tak
ho osvobozovala. Říká, že věda nemá posluhovat jednotlivcům ani skupinám, kteří ji chtějí
využít pro své dílčí zájmy, ale sloužit lidstvu a lidskosti. Koncepci, že Amerika je zemí
středních tříd, že neexistuje v Americe soustředění moci, a že výsledkem je jakási mocenská
rovnováha, pluralismus různých mocí a slibů. Proti této koncepci vystupuje právě v Mocenské
elitě.
V první části Mocenské elity, která se nazývá
Vyšší kruhy
se Mills zabývá tím, že moc obyčejných lidí je omezována sférou jejich každodenního života
( rodina, zaměstnání ), ale i tam jsou unášeni silami, které nemohou pochopit, tím pádem se
jim také mění názory a sama struktura je zbavuje moci plánovat a jednat podle svého. Oproti
tomu však nejsou všichni lidé ,,obyčejní,, jsou tu i takový lidé, kteří dosahují v americké
společnosti tak významných pozic, že pohlížejí zvysoka na život prostých lidí a hluboce do
něho zasahují. Mocenská elita se skládá z lidí, kterým jejich pozice umožňují vymanit se
z obyčejného prostředí obyčejných mužů a žen a rozhodovat o nejzávažnějších otázkách..
Jestli o otázkách opravdu rozhodují nebo ne není ani tak důležité jako fakt, že ovládají pozice
a jsou jim podřízeny hlavní hierarchie a organizace moderní společnosti. Mezi mocenskou
elitu patří nejen vládcové, ale i přizvaní experti, mluvčí a tvůrci veřejného mínění a
rozhodování, za nimi následují v těsném závěsu profesionální politikové a s nimi splývají
profesionální celebrity. Tito lidé zastávají nejrůznější teorie o tom, jaká je jejich vlastní role
ve sledu událostí a rozhodování.. I když je jejich moc sebevětší sami si tak neuvědomují, jako
si uvědomují odpor, který její použití vyvolává u druhých. Ale i tak je mnoho lidí, kteří věří,
že žádná elita neexistuje, ale je i druhá skupina lidí, která cítí, že Ameriku řídí a ovládá nová
kompaktní elita, která hraje mimořádně důležitou roli.
Oba názory je nutno brát v úvahu, i když ani jeden nepodáví dostatečné vysvětlení.
V americké společnosti je dnes většina státní moci soustředěna v oblasti ekonomické,
politické a vojenské. Náboženství, vzdělání a rodinné instituce nejsou autonomními centry
státní moci, naopak jsou decentralizovány a jsou formovány Velkou Trojkou ( svazek
monopolních kapitalistů, politiků a vojáků ). Rodina, škola, církev se přizpůsobují modernímu
životu, vláda a armáda ho utvářejí. Životní osud moderního jedince není závislý jen na tom
z jaké rodiny pochází, ale i na státu, který zasahuje do jeho života. Dále se Mills vyjadřuje
k politické soustavě. – kdysi to byly desítky volně spjatých decentralizovaných států – teď je
to centralizovaný správní aparát, k branné moci říká, že kdysi to byla slabá organizace bez
důvěry apod. a dnes, dnes je to nejnákladnější státní orgán. V každé z těchto institucí se
rozrostly mocenské prostředky, vzájemné propojení těchto 2 aparátů se projevuje v každém
krizovém momentu ( válka ), z obou táborů si lidé uvědomují vzájemnou závislost. Na
vrcholu všech oblastí jsou Vyšší kruhy , které tvoří elitu ekonomickou, politickou i
vojenskou. Mocnými lidmi chápe Mills ty lidi, kteří jsou schopni prosadit svou vůli i tehdy,
když se jim někdo postaví na odpor. A proto tedy nemůže mít skutečnou moc nikdo, kdo
nemá přístup k vedoucím pozicím ve vedení velkých institucí.. Říká také, že rovněž bohatství
lze nabýt a udržet pouze v institucích a jejich prostřednictvím. Protože pozice, které v nich
lidé zaujímají z velké části určují jejich možnost získat vysoko hodnocené zkušenosti
slavných, bohatých a mocných.
Na lidi z vyšších kruhů lze také pohlížet jako na příslušníky nejvyšší společenské vrstvy.
Členové elity jsou si víceméně vědomi, že tvoří jednu společenskou třídu a chovají se mezi
sebou zcela jinak, než jednají-li s příslušníky jiných tříd. Žení a vdávají se mezi sebou,
vzájemně se navštěvují apod.
Mezi lidmi, kteří jsou na jedné lodi vzniká jakási vzájemná přitažlivost, přesto si ji často plně
uvědomí jak oni sami, tak druzí lidé, až když cítí potřebu důrazně vytyčit mezník, jímž jsou
odděleni od ostatních, až když ve společné obraně pochopí co mají společného a pevně
semknou své řady proti vetřelcům. Mills přikládá důležitost tomu, že americká společnost
nikdy neprošla obdobím feudalismu, a to proto, že se vyšší buržoasie nikdy nestřetla
s houževnatým odporem aristokracie či šlechty. Znamená to rovněž, že si tato buržoasie
vybudovala monopol nejen na bohatství ale i na moc a prestiž, znamená to také, že žádná
skupina šlechtických rodin nikdy neovládla špičkové pozice, nikdy pro sebe
nezmonopolizovala hodnoty, které se těší všeobecné úctě a konečně to znamená také to, že
ani vysocí církevní hodnostáři se nepostavili zbohatlé buržoasii na odpor. Ve skutečnosti je
však v dnešní USA takový rozsah bohatství, že o něm lidé z nižších či středních vrstev nejen
vědí velmi málo, ale pravděpodobně se jim o něm v životě ani nesnilo.. Americká elita
vstoupila tedy do moderních dějin jako buržoasie, které se nikdo nikdy nepostavil na odpor.
V USA nebyla pevná vládnoucí třída zakotvená v půdě a proslavená na poli válečném , která
by byla mohla zadržet historický nápor obchodu a průmyslu či podřídit si kapitalistickou elitu
( př. Německo, Japonsko ), kde se kapitalisté dostali do podřízeného postavení. Na příslušníky
elity, kteří zaujímají vůdčí postavení lze pohlížet jako na držitele moci, bohatství, lze na ně
pohlížet jako na členy nejvyšší kapitalistické společnosti.
Humanista může chápat elitu ne jako společenskou vrstvu, ale jako roztroušené jedince, kteří
jsou výkonnější, chytřejší apod.. není rozhodující zda jsou chudí či bohatí, ale příslušníky
elity jsou proto jací jsou. Často se zdá, že se americká elita neskládá z jednotlivých osobností,
ale spíše z korporačních entit, které jsou vytvářeny uměle a představují standartní typy
osobnosti. I navenek nejspíš nezávislá celebrita je obvykle syntetickým produktem týden co
týden vytvářeným usilovnou prací ukázněného personálu. Avšak dokud bude elita existovat
jako společenské třída nebo jako skupina lidí zajímajících klíčové postavení bude si sama
určité typy osobností vybírat a utvářet, jiné bude odmítat. Na mezinárodním fóru převládá
představa, že elita je všemocná. Tvůrci veřejného mínění každou radostnou událost připisují
vůdčím postavám státu a všechny zlé události putují k zahraničním nepřátelům. Všeobecně
platí, že mocní lidé v Americe se zpravidla snaží svou moc popírat a to zejména v projevech,
kde zdůrazňují, že sice vládnou, ale, že slouží lidu. Kdyby se všichni rovným dílem podíleli
na moci rozhodovat o celostátních problémech o nichž ta elita rozhoduje tak by žádná elita
neexistovala, nebylo ve skutečnosti odstupňování moci, nýbrž naprostá homogenita. V každé
z nejmocnějších institucí moderní společnosti je moc odstupňována ( šerif-velitel Pentagonu
apod. ) a tedy Mocenskou elitou míní Mills ony politické , ekonomické a vojenské kruhy,
které určují každodenst našeho života.
Lidé všech typů společnosti cítí, že se starý svět zhroutil. Nemají však žádnou představu o své
budoucnosti. Vůči skutečnostem jako je nezaměstnanost, rozpad tradičních soukromých vztahů a
hrozba 3. světové války, je jednotlivec bezbranný. Jedním z úkolů sociologie je ukazovat na odcizující
podobu výroby, skryté formy politické dominace, na mezinárodní anarchii vládnoucí ve vztazích mezi
národními státy. Pouze kritická analýza přivede lidi k poznání, aby opustili pasivní postoj mlčící
většiny. Odcizení v práci vrhá lidi do volnočasových aktivit. Ty nám však nepřinášejí větší hodnoty.
Pocit odcizení se tímto zvyšuje.Rozpad tradičních hodnot a neprůhlednost sociálního systému přináší
úspěch systémům, které namísto nejistot slibů přinašejí slib pevného pořádku. Lidé se bojí svobody,
mají-li možnost a povinnost si vybrat z většího množství alternativ a teprve potom některou alternativu
zvolit. Lidé jsou pohodlní, a proto dávají přednost systémům, které je této svobody i povinnosti zbavují.
Ralf Dahrendorf
Snaží se oprostit od funkcionalistického pojetí společnosti. Snaží se vysvětlit, proč ve vyspělých
kapitalistických státech nevznikly vítězné revoluce, i když podle Marxe tažení vítězných revolucí mělo
začít právě tam. Zkoumá podmínky trvalého rozvoje demokratických států, které by je ochránily od
nebezpečí totalitarismu.
Každý konfliktní model společnosti musí být založen na polaritě dvou protikladných sil. Rozpor mezi
vlastníky a nevlastníky je pouze dílčím případem univerzálnějšího rozporu mezi těmi, kdo kontrolují
výkon moci a mezi těmi, kdo jsou z výkonu moci odstraněni. Tento obecnější předpoklad je
rozhodujícím kritériem pro formování tříd jako soupeřů v sociálních konfliktech. V klasickém
kapitalismu 19. století existovala jednota soukromého vlastnictví a mocenské kontroly. Tato jednota
vlastnictví a kontroly se však rozpadla a vznikly 2 problémy:
1. problém manažerů – Manažer jako nevlastník patří k námezdní síle, funkčně však ke
kapitalistům. Pro konflikt tříd mají větší význam vztahy bezprostřední nadřazenosti a
podřízenosti(manažer-dělník) než zprostředkované vztahy vyplývající z vlastnických nároků
(majitel-zaměstnanec).
2. problém reálného socialismu –Po socialistické revoluci došlo právně ke zrušení soukromého
vlastnictví výrobních prostředků. Nezanikla nerovnost v oblasti jejich faktické kontroly. Část
nevlastnímu získala faktický monopol na řízení prostředků výroby z titulu členství ve vedení
politicky vládnoucí organizace. Své panství legitimuje své panství ideologií kolektivního
vlastnictví.
Nerovné rozdělení moci se ve vyspělých společnostech 20. století projevuje v oblasti politiky
v rámci národního státu a v oblasti ekonomiky v rámci podniků.
V 19. století se obě fronty třídního boje kryly. Ekonomické protiklady v továrně se transformovaly
do podoby politických protikladů mezi vládnoucími a ovládanými. Třídní válka v továrně měla
stejné obrysy jako třídní boje na politické scéně.
Ve 20. století se vládnoucí vrstva v ekonomice nekryje s vládnoucí vrstvou v politice. Kapitalisté
mají vliv na vlády a parlamenty. Ty jsou však zároveň pod vlivem odborů a dalších zájmových
skupin. Politická třída je tvořena vrcholky byrokratických hierarchií , které vydávají administrativní
direktivy. Odráží se v tom zesílení role státu. Menšinové skupiny si vydobyly právo organizovat se
a vůči institucím státu Rozšířil se tak prostor pro manévrování vládnoucí třídy a a relativně vzrostla
její autonomie vůči zbytku společnosti.
Byrokratizace státní moci vzala vlastníkům výrobních prostředků jejich monopolní mocenské
postavení. Ovšem nelze stanovit hranici, nad kterou úředníci moc mají a pod níž už ne. Byrokracie
je nejmocnějším nástrojem k udržení moci. Byrokracie neurčuje cíle vládnutí, pouze se je snaží
realizovat. Byrokracie není schopna určovat, jak má být její moci využito. Je vždy součástí
vládnoucí třídy.
Frankfurtská škola
Tak zvaná Frankfurtská škola je označení kruhu sociologů a filosofů, kteří se shromáždili
kolem Maxe Horkheimera na Institutu pro sociální bádání (IfS, Institut für Sozialforschung)
ve Frankfurtu nad Mohanem.
Institut pro sociální bádání byl založen roku 1923 jako součást frankfurtské university.
Jednalo se o vůbec první marxisticky orientovaný vědecký ústav v Německu. Roku 1929 se
ředitelem ústavu stal Max Horkheimer. Pod jehož vedením roku 1932 byl založen teoretický a
renomovaný orgán Zeitschrift für Sozialforschung. Roku 1933 emigrují členové institutu do
Paříže a poté do USA, kde jejich institut existoval v rámci Columbia University až do 1949,
kdy se institut stěhuje zpět do Frankfurtu nad Mohanem.
V centru pozornosti stálo zprvu učení Karla Marxe a Sigmunda Freuda, ústící později v tzv.
kritickou teorii (Kritische Theorie), často označovanou jako nedogmatický, neortodoxní
neomarxismus. Velkou roli sehrála kritická teorie koncem šedesátých let 20. století ve
studentském hnutí, především v Německu.
Vědecký směr Frankfurtské školy a její kritické teorie společnosti je charakterizován pokusem
o spojení neortodoxního marxismu s Hegelovou filosofií za využití poznatků psychoanalýzy,
sociologie, existenciální filosofie a jiných disciplin. Jejich analýza kapitalistické společnosti
byla zásadní kritikou sociálních společenských poměrů za podmínek zprůmyslnění,
monopolizace a rostoucího významu technologie, ovlivňující i kulturní vývoj. Velkou roli
hrálo bádání nejen o fašismu, ale o totalitních režimech vůbec (včetně společností sovětského
typu).
K okruhu Frankfurtské školy jsou počítáni vedle Maxe Horkheimera mimo jiné Jürgen
Habermas, Erich Fromm, Walter Benjamin, Theodor W. Adorno, Herbert Marcuse, Oskar
Negt a další.
Interpretativní sociologie
Interpretativní sociologie je označení pro takové hledisko, které předpokládá, že skutečnost
není pevně dána, nýbrž vyžaduje interpretaci. Interpretace předpokládá, že skutečnost
obsahuje vnitřní smysl. Který interpretací dostává určitou formu. Sociální skutečnost
vyžaduje interpretaci, která je kontextová (kontextualizmus) a konkrétné (konkretismus). Tím
se interpretativní sociologie liší od pozitivistické a naturalistické sociologie, která považuje
objektivitu sociální skuteřnosti za rozhodující v procesu sociologického poznání.
Interpretativní sociologie navazuje na filosofické kořeny klasické německé filosofie, dále
myšlenky G. Simmela a T.Litta. Metodologicky vychází z analytické tradice a řídí se dílem L.
Wittgensteina
1. sociální systém není nahodilý soubor fenoménů, nýbrž struktura, která působí v
částech i v celku na lidské vědomí a poznávací mechanismy.
2. interpretativní sociologie nebuduje systém. Nýbrž poskytuje člověku kontextuální
popis a výklad nejednoznačných sociálních situací a procesů. Její úloha je
deskriptivní.
3. interpretativní sociologie reviduje všechny formální sociologické systémy a vykládá
sociální situaci jako proces.
4. interpretativní sociologie nepreferuje žádnou metodu. Její úkol spočívá v porozumění
sociálním skutečnostem. Metodologicky vychází z Wittgensteina a Feyerabenda.
5. interpretativní sociologie klade důraz na konkrétní poznávání a prožívání. Osobní
zkušenost patří k základním předpokladům sociologického poznání.
6. interpretativní sociologie nepreferuje sociometrické výzkumy na úkor osobní
sociologické zkušenosti (terénní výzkum). Vedle dotazníkového sběru dat, vyžaduje
sociologický výzkum interpretaci dat.
7. interpretativní sociologie vyžaduje nezaujatost sociologického výzkumu. Sociolog by
neměl subjektivně interpretovat údaje a data, nýbrž s odstupem popisovat a
interpretovat.
8. každodenní zkušenost interpretativní sociologie považuje za předstupeň k vědecké
osobní zkušenosti, která je korigována znalostí předchozích sociologických výzkumů
a metodologie vědeckého zkoumá.
Fenomenologická sociologie Alfreda Schulze
Sociologie má zkoumat všední aktivity každodenního života. Ve svém přirozeném postoji
berou lidé věci za dané, za takové jak přicházejí. Za samozřejmé považují i to, že druzí
lidé vidí svět stejně jako oni. Přirozenému postoji se svět jeví jako předem organizovaný.
Běžného aktéra uspořádanost světa nijak neudivuje. Problémem se pro něho stávají
situace, kdy se zaběhnutá schémata nehodí v pro použití v právě vzniklých situacích.
Člověk chápe, že existují druzí lidé a že existují podobným způsobem jako on sám.
Člověk ví, že ti druzí jsou velice různorodým souborem lidí. Fenomenologickou sociologii
zajímá, jak tento neproblematický a vysoce strukturovaný svět vzniká a čím je ve vědomí
lidí udržován. Lidé mají k dispozici určitou zásobu vědění. Vědění přestavuje sumu
receptů, které předepisují, jak se v určitých životních situacích chovat. Díky tomu má
člověk pocit, že ví, jak se v určitých situacích chovat. Recepty pro chování tvoří obsah
předávané kultury. Když se stane něco neočekávaného, člověk se musí nad svými
typizacemi zamyslet. Každý člověk má svou vlastní zásobu vědění. Jeho zkušenosti jsou
zobecněny do podoby jeho vlastních osobních typifikací. Tento výklad je pochopitelný a
přijatelný pro druhé lidi z toho důvodu, že různí lidé používají pro pojmenování svých
zkušeností téhož jazyka. Jazyk je skladem veřejně přístupných typifikačních prvků. S jeho
pomocí lze do osobní zkušenosti včleňovat události i věci, s nimiž se člověk v životě
nikdy nesetkal. Jazyk je kolektivní zásobou abstraktního a objektivizovaného vědění.
Osobní zkušenost popsaná s jeho pomocí ztrácí svoji neopakovatelnost a nesdělitelnost. Je
pochopitelná i těm, kteří ji přesně v té podobě nemohli zakusit. Problém nastane, když to,
co bylo považováno za zaručené, se stane problematickým (např. nečekaná návštěva
příbuzných). Jakmile se vysvětlí její důvod (např. půjčka peněz), vše zapadne do běžně
zkušenosti. Bylo to ale obohaceno o nový prvek.
Symbolický interakcionismus
Vychází z premis:
1. Lidé jednají na základě významů, které přikládají všem věcem, jež je obklopují.
2. Významy jsou produktem sociální interakce probíhající mezi členy společnosti.
3. Významy nejsou stabilní, mohou být neustále měněny.
Svět, který nás obklopuje, je závislý na naše přístupu k němu. Lidský svět je výtvore těch, kdo
v něm žijí. Interpretativní sociologie upozorňuje, že lidská činnost je odlišná od chování
zvířat. Společnost je výtvorem svých členů. Společnost je neustále svými členy měněna.
Společnost není tvořena velkými osobnostmi za přihlížení mas. Svět existuje takový, jaký si
ho dokázal udělat sám v interakci s druhými. Významy se přidělují v průběhu každodenních
interakcí. Svět každého člověka se utváří ve skupinách důvěrně známých lidí. Interaktivní
přístup klade velký důraz na člověka za svůj svět.
George Herbert Mead
Používá ve své teorii pojem sociálního Já (Self). Procesem, kdy se Self vytváří, je interakce
s druhými lidmi, při níž dochází k výměně symbolů. Výměna symbolů umožňuje chápat
reakci adresáta se záměrem toho, kdo symboly vysílá. Možnost pochopit druhého má velký
význam pro proces socializace. Člověk je schopen pohlížet na sebe z pohledu druhého. Mead
chápe člověka jako bytost činorodou a aktivní, zároveň jako produkt sociálních vztahů.
Člověk se rodí ve společnosti druhých. Společnost chápe Mead v rovině komunikace.
Schopnost pohybovat se při řešení problémů jako do minulosti (využívání minulých
zkušeností), tak do budoucnosti (uvědomění si důsledků svého chování), je umožněna
používáním symbolů. Podstata sociální role spočívá v tom, jak na něj druzí lidé pohlížejí a co
od něho očekávají.