Štěstí jako mrakodrap

povídka/short story
Dana Emingerová
Štěstí jako mrakodrap
As Happy as a Skyscraper
ILUSTRACE JOSEF FRAŠKO
J
e romantické nedělní ráno. Naši dva kluci – Vojta a Kryšpín – se
koukají na pohádky a my rodiče… nebereme telefony. A pokud
je zvednou děti, neodbytným volajícím vysvětlují: „Naši? Zavolejte později, zrovna se vrtí pod peřinou.”
Jenže tentokrát zněl zřejmě hlas v telefonu nějak neobvykle urputně,
a tak se desetiletý Vojta objevuje se sluchátkem ve dveřích: „To je strejda
Milan.“
Žaludek se mi okamžitě sevře nervozitou. Můj manžel je totiž válečný
zpravodaj. A Milan je fotograf, se kterým Cyril prošel téměř všechny
války…
Byla jsem v šoku, když mi Cyril kdysi po prvním rande volal, přičemž ze
sluchátka duněla dělostřelba.
„Co to je?” ptala jsem se nic netušíc.
„Srbové u Vukovaru.”
Trvalo, než mi došlo, že volá z válčícího Chorvatska.
„Co kdybych se za tebou zítra odpoledne zastavil?” zeptal
se pak, jako by byl zrovna u známých v Pelhřimově. Na to
naskočil do auta a přes válečné zóny, přes hory a doly ujel
tisíc kilometrů. Zastavil se za mnou… a byl z toho Vojta. Ten,
který právě teď stojí v naší ložnici se „strýcem“ Milanem na
drátě.
„Kazíš nám nedělní ráno!“ spouštím zhurta do sluchátka,
po kterém se Cyril marně sápe. Kdysi jsem si říkala, že vždycky budu mít pro mužovu práci pochopení, nikdy nebudu nic
vyčítat ani zakazovat. Jak mě okouzlovalo milovat hrdinu,
válečného zpravodaje, který jde do bitevní vřavy riskovat
život, aby světu zvěstoval pravdu… Jenže to jsme spolu ještě
neměli děti!
Nejhůř jsem se cítila, když se narodil Kryšpín a Cyril se
ztratil v Kosovu. Tehdy mi fotograf Milan volal, že manžela
unesly albánské gerily. Probrečela jsem celou noc. A pak zase celý den
štěstím, že se našel.
„Jste šťastni?“ ptá ve sluchátku posel dobrých i špatných zpráv, který
se za ta léta stal blízkým rodinným přítelem. Vždycky se takhle ptá. Je
to něco jako: „Jak se máte?” Ale člověk na to nemůže odpovědět jen tak
formálně. To Milanovi nestačí. Chce pokaždé vědět, kolik jsme šťastní:
„Jako psí boudička? Nebo jako věž kostela?”
„Jako mrakodrap… Pokud nás necháš dokončit, co jsme začali…“ směju
se, i když s obavou v hlase, protože člověk nikdy neví, s čím Milan přijde.
Tentokrát se však znepokojovat nemusím, byť odjezd narychlo je už
zítra. Milan mě ubezpečuje, že s Cyrilem letí jenom na pár dní do Států.
Restaurant Français
Awarded Michelin Bib Gourmand rating 2007
Open 12 - 22h30 | except Sundays 12 - 16h30 | Vladislavova 17, Praha 1 | tel.: +420 224 054 070 | fax: +420 224 054 440
www.brasseriem.cz
Chvála Bohu! Koneckonců už dlouho jsem si přála, aby manžel jel místo
do války psát třeba o kongresu kardiochirurgů ve Frankfurtu… nebo na
stáž do Washingtonu.
***
Snad poprvé v životě, když je Cyril na služební cestě, jsem bez strachu,
co s ním bude. Dokonce ta představa několika večerů o samotě je docela
prima. Večer uložím děti a budu si číst. Nebo prostě jenom půjdu brzy
spát a odpočinu si.
„Maminečko, pověz nám pohádku!” škemrají kluci. Lezou ke mně do
postele. A já je tisknu k sobě a je mi báječně.
„Jste šťastni?“ ptám se.
„Já až do nebe, protože jdeme zítra s dědou na ryby!“ říká předškolák.
„Já nekonečno,“ přidává Vojta, aby bratra trumfnul.
„Kolik je nekonečno?“ zajímá se Kryšpín.
„Ležatá osmička,“ směju se. „To je... jako když jdete s dědou na ryby a nikdy se nevrátíte,“ vysvětluji a narážím na to, že můj táta, vášnivý rybář,
nikdy nepřivede z lovu vnuky domů včas.
Do toho píp, píp. Na mobilu se objeví esemeska. Cyril píše z Washingtonu: „Strašně jsem se vymlátil na bruslích...”
Ach jo… ale pořád lepší než ty jeho zprávy typu: „Zrovna tady spadla
bomba, ale zasáhla hotel jen z druhé strany. Nemusíš se bát, nic se mi
nestalo.”
Jsem šťastná jako mrakodrap.
***
„Pusť si televizi! Hoří mrakodrapy v New Yorku,” volá moje máma.
Nechápavě zapínám CNN. Vidím kouřící Pentagon. Cyril je zrovna tam.
„Mami, už jsme tady!” vpadnou do dveří mí synové, kteří se právě
vracejí s dědečkem z ryb.
„Jsi šťastná jako mrakodrap?” křičí nejmenší Kryšpín. „Přišli jsme, jak
jsi chtěla brzy. Né až za nekonečno.”
Na obrazovce se řítí druhé z Dvojčat k zemi. Připomíná atomový hřib.
„Na co to čučíš?” pozoruje znechuceně televizní obrázky můj táta. „To je
teda hodně blbej triler!” zlobí se, když vidí letadlo narážející do newyorské
věže.
„To, bohužel, není film,” šeptám zoufale.
„Víš, že Kryšpín ztratil brejle?!” hlásí Vojta.
„A zase je našel,” dodává rychle děda.
„Byly pověšený na stromě jako opice,” líčí Kryšpín.
„Strom Brejlovec!” chechtá se děda, vypíná „ten ouchylnej pořad“ v tele-
vizi a věcně se ptá: „A co ten Cyril? Kdy se vlastně vrátí?”
„Možná až za nekonečno…” propukám v hysterický pláč. Pak běžím
k telefonu a volám na všechny strany. Nikde to nezvedají. Všichni jsou
zřejmě přilepení k televizi a sledují americké drama. Dědovi zvoní mobil:
„Pusť si zprávy! Hoří mrakodrapy v New Yorku,” opakuje tentokrát jemu
moje máma.
Znovu zapínáme televizi.
„Já se bojím, že bude válka,” říká táta, který konečně pochopil, že to není
jen jako.
„Zítra bude válka?“ zajímá se věcně Vojta.
„Bude válka! Kopnu, bouchnu!” řičí blaženě malý Kryšpín. „Maminko,
kdyby táta umřel, dáme mu na hrobeček kolečkovou brusli,” přemítá.
Přichází zpráva o tragédii dalšího letounu v Pensylvánii.
„Maminečko, kdybys umřela i ty, stal bych se vojákem a šel bych střílet,”
tulí se ke mně Kryšpín.
„Co to tady pořád melete?” zírá na vnuky děda. „Copak by se vám po
rodičích nestýskalo?!”
„Ne. Dyť by byli mrtví,” utěšuje ho Kryšpín, který si zrovna přinesl
bednu kostek. Staví z nich vysoký komín. Pak jej za vydatného vrčení
boří modelem dopravního letadla, které Cyril přivezl Vojtovi z Lufthansy.
Starší sourozenec na to okamžitě reaguje: „Kdo ti dovolil si brát moje
hračky?!“
Dívám se na kluky, jak se tahají o model. Už nikdy nebudeme šťastní
jako mrakodrap. Vtom zapípá mobil: „Zrovna tady spadlo letadlo, ale
zasáhlo Pentagon z druhé strany. Nemusíš se bát, nic se mi nestalo. Jen
zatím nevím, kde je Milan.”
I
t’s a romantic Sunday morning. Our two boys, Vojta and Kryspin,
are watching fairy tales on television and we, the parents of Vojta
and Kryspin, don’t go near the telephone. If the kids give in and
answer, they instruct insistent callers: “Call our parents later. They’re
playing under the covers right now…” But this time, the voice was unusually insistent. Ten-year old Vojta appears in the doorway with the phone:
“It’s uncle Milan”.
I get butterflies in my stomach. My husband is a war correspondent.
Milan is a photographer. Together, they’ve covered many wars.
It was such a shock when Cyril called me after our first date and I heard
gunfire in the background.
“What is that?” I asked unsuspectingly.
“The Serbians at Vukovar.” (a former Yugoslav city that was destroyed
by the Serbian Army)
It took a while to figure out that he was calling from war-torn Croatia.
“Could I drop by your place tomorrow afternoon?” he asked as if he was 
povídka/short story
***
For the first time in my life he’s on a trip and I’m not scarred for
him. Even the idea of having a few evenings to myself is alright. I’ll
put the children to bed and will read, or just go to sleep early and get
some rest.
“Mommy, tell us a fairy tale!” the boys are begging. They climb
into my bed. I hug them and feel great.
“Are you guys happy?” I ask them.
“I’m so happy I could die – we’re going fishing with grandpa tomorrow,“ says Kryspin.
“I’m infinitely happy,” says Vojta to surpass his brother.
“How much is infinity?” Kryspin is interested.
“A horizontal number 8,” I laugh. “It’s
like going fishing with grandpa and never coming back,” I explain, pointing out
that my passionate fisherman dad, brings
the boys back late all the time.
Suddenly I get an SMS on my mobile
phone from Cyril in Washington, D.C. “I
fell and banged myself up on the skates.”
Oh dear... but still it’s better than his
usual message: “A bomb just exploded here (referring to the country he’s
reporting on), but it hit the hotel from
the oposite side. Don’t’ worry, nothing
happened to me.”
I’m as happy as a skyscraper.
***
*Even in the case of war, don´t disturb!
“Turn the TV on! The skyscrapers in
New York are on fire,” my mom is calling
me. Baffled, I turn on CNN. I see smoke
around the Pentagon. Cyril happens to be there at the moment.
“Mom, we’re back!” my sons rush through the door, coming back
with their grandpa from fishing.
“Are you as happy as a skyscraper?” little Kryspin is shouting. “We
came early like you wanted. Not after infinity.”
The second Twin Tower is collapsing on the screen. It resembles
a nuclear mushroom.
“What are you staring at?” my dad gives a look of disgust at the
television. “What a dumb thriller!” says my angry father as he sees
a plane colliding with one of the Twin towers.
“Unfortunately, this is not a film,” I whisper in despair.
“You know, Kryspin lost his glasses!” Vojta reports.
“And found them again,” Kryspin adds quickly.
Grandpa turns off “the sick show” and asks: ”And what about
Cyril? When is he coming back?”
“Maybe in infinity…” I break down crying, run to the phone and
start calling everywhere. But I don’t get through anywhere. They’re
all stuck in front of their TV sets watching the American drama
unfold. Grandpa’s phone rings: ”Turn on the news, New York is on
fire,” grandma keeps repeating her message. We turn the TV back
on.
“I’m afraid there’s gonna be a war,” says my father, who finally
realizes it’s not a show.
“There’ll be a war tomorrow?” Vojta inquires with naive interest.
“Great!! There’s gonna be a war! I’ll kick and punch!” small
Kryspin roars cheerfully. “Mommy, if dad dies, we’ll put a roller
skate on his grave,” he says to calm and console me.
The news about another plane tragedy in Pennsylvania appear.
“Mommy, if you also died, I’d become a soldier,“ Kryspin replies,
cuddling closer to me.
“What are you both babbling!?” yells grandpa starring at the boys.
”Wouldn’t you miss your parents?”
“No. They’d be dead,” says Kryspin to comfort him, sitting down
to play with his wooden blocks. He uses them to build a tower. Then,
imitating the sound of a roaring plane, he crashes them down with
a small plastic plane Cyril brought him from a Lufthansa flight. His
older brother reacts instantly: “I didn’t say you could play with my
toys!”
I watch the boys struggle for the toy plane. We’re never going to
be as happy as a skyscraper again. An SMS beeps on my mobile. ”A
plane just crashed here, but it hit the Pentagon from the other side.
Don’t worry, nothing happened to me. My only problem is that
I don’t know where to find Milan.” 
Dana Emingerová
Spisovatelka a publicistka Dana Emingerová si získala profesionální jméno svými sociálními reportážemi a portrétními rozhovory
v dobách největší popularity časopisu Mladý svět, kde pracovala
v letech 1985–92. Její interview s Václavem Havlem přetiskl
i prestižní americký list New York Review of Books. Zároveň se
v roce 1991 jako první pustila do rozhovorů s bývalými čelními
politiky, které odhalovaly povahu a způsob myšlení předních
nomenklaturních pracovníků. Po stážích v zahraničních médiích
se stala nezávislou publicistkou, publikovala v domácích i cizích
časopisech, přispívala do deníku MF Dnes rozhovory, cestopisy,
povídkami a fejetony. Knižně vydala humornou beletrii „Táhne mi
na dvě stě“, portrétní rozhovor se spisovatelem Viktorem Fischlem
„Dva životy“ a biografii o rehabilitační sestře Ludmile Mojžíšové.
Je žákyní literárního semináře
Arnošta Lustiga a šéfredaktorkou
palubního časopisu ČSA Review.
Povídka Štěstí jako mrakodrap je
z její stejnojmenné nové knihy.
The writer and publicist Dana Emingerová acquired her professional
reputation with her social reporting
and personal interviews during
the time when Mladý svět was the
most popular magazine around.
She worked there from 1985 to
1992. Her interview with former
president Václav Havel for this magazine was reprinted in the New York
Review of Books. In 1991 she was the first to enter into conversation
with pre-1989 politicians and thus exposed the character and philosophy of the previous regime. After working in the media abroad she
became an independent publicist. She has been published in domestic
as well as international magazines; and has contributed discussions,
travel pieces, and columns to the daily newspaper MF Dnes. She
also published a humorous book of fiction, “I’m Edging Toward Two
Hundred”; an in-depth interview with the writer, Viktor Fischl; and a biography, Two Lives, about Ludmila Mojžíšová, a rehabilitation nurse. She
is a student in Arnošt Lustig’s literary seminars, and an editor-in-chief of
Czech Airlines Inflight magazine. This story is taken from her new book.
Franz Kafka Museum
FOTO HERBERT SLAVÍK, ILUSTRACE JOSEF FRAŠKO
“As a skyscraper… if you let us finish what we’ve started…” I laugh
but worry because one never knows what Milan will come up with.
But this time, there’s no need to worry, although they’ll be leaving
next day. Milan assures me: “It’s just to the States for a few days.”
Thank God! I’ve been yearning to have my husband write a story
about a conference of cardiac surgeons in Frankfurt, or go on a short
assignment in Washington D.C., anything but another war assignment.
A new vision
of Prague-born writer
Franz Kafka (1883-1924),
his work and his city.
Hergetova cihelna
Cihelná 2, Prague 1
Open daily 10.00–18.00
www.kafkamuseum.cz
LINE
A
Malostranská
�
CSA REVIEW
 just around the corner, visiting family.
Then, he jumped into a car, and drove through war zones and over
mountains and valleys for a thousand kilometers. He dropped by and
that’s how Vojta came to be, the one standing in our bedroom with
“uncle” Milan on the line.
“You’re ruining our Sunday morning!” I shout in to the phone as
Cyril is trying to grab it from me. Once upon a time, I took it upon
myself to be understanding of my husband’s work – I’ll never reproach
him for anything, nor forbid anything. How mesmerizing it was for
me to be in love with a hero, a war correspondent, who goes into battle
risking his life to report the truth to the world. But we didn’t have
children then!
I reached rock bottom when Kryspin was born and Cyril was reported
missing in Kosovo. Milan, the photographer, called and told me that my
husband had been kidnapped by Albanian guerrillas! I cried through
the night. When he’d been found, I cried through the day, with joy.
“Are you guys happy?” Milan asks with gleeful curiosity.
Milan had become a close friend over the years, even as the messenger of good news and bad news. He always asks: “Are you guys happy?” It’s like “How are you”? But he won’t let us “just” answer him, he’s
not happy with that. He always wants us to quantify our happiness. “Is
it as big as a dog-house? Or as tall as a church tower?”
15% discount
on the ticket price with this coupon