Karel Makoň - Srovnání jogy s křesťanskou mystikou, Mystika II

Transkript

Karel Makoň
Srovnání jogy s křesťanskou mystikou
Mystika II.
Překlad II. dílu Šri Aurobinda Ghose "Syntéza jogy"
1987
Autor zakazuje jakékoliv úpravy textu (včetně gramatických)
Joga integrálního poznání
Motto: "Moje mínění o Bohu a o přírodě se liší od mínění, které
hájí obyčejně novodobí křesťané. Tvrdím totiž, že Bůh je vnitřní,
nikoliv vnější příčina všech věcí. To proto, tvrdím se sv. Pavlem,
že v Bohu všechny věci žijí a se hýbají."
Baruch Spinoza (1632-1677)
1. Předmět poznání (A II, 9 - 20
"Veškeré duchovní bádání směřuje k předmětu Poznání, za
které většina lidí nepovažuje mysl: tíhnou k někomu nebo k
něčemu Věčnému, Nekonečnému, Absolutnímu, co není časnou
skutečností nebo časnou silou, kterou pociťujeme, i když tento
Někdo nebo Něco se nachází v nich nebo za nimi jako jejich
původ nebo stvořitel. Duchovní bádání směřuje ke stavu poznání,
ke stavu, který nám dovoluje dosáhnout tohoto Věčného,
Nekonečného, Absolutního, vejít do něho nebo poznat Ho
ztotožněním; aspiruje na poznání jiné než běžné uvědomování si
myšlenek, tvarů a věcí, na poznání, které není tím, co nazýváme
znalostí, nýbrž co existuje samo o sobě, věčné, nekonečné.
Protože člověk je tvorem mentálním, toto bádání může začít nebo
také nutně musí vycházet z našich obvyklých nástrojů poznání;
ale právě tak nutně musí je překonat a používat metody a
schopnosti nadsmyslné a nad myslí, pokud se snaží o skutečnost,
která se nachází za smyslovými a myšlenkovými možnostmi, a
přestože se vymyká vládě smyslů a mysli, přece jen občas i skrz
ně prozařuje něco ze světla jako jeho vzdálený odraz.
Tradiční systémy, bez ohledu na jejich vzájemnou
rozdílnost, všechny jsou založeny na víře nebo na vědomí, že jen
Věčné nebo Absolutní může obstát v čistém transcendentním
stavu nesvětském nebo v neexistenci. Světská existence čili to, co
nazýváme existencí, je stavem neznalosti. Tatáž individuální
dokonalost, i ta nejvyšší, stav nejblaženější, se nedá hodnotit v
nejzazší analýze než jako totální nevědomost. Všechno, co je
individuální, co je světské, musí být dokonale opuštěno hledačem
absolutní Pravdy." (A II, 9)
Tento výrok je dokonale pravdivý, ale mám obavu, že bude
brán jako stejně dokonale neuskutečnitelný. Proto jej včas komentuji a budu podobné výroky Ghosovy dále velmi přízemně
komentovat.
Berme na vědomí, že v celé východní tradici i v mytologii se
nestalo něco podobného, co nám předvádí Ježíš Kristus svou
smrtí na kříži a následným zmrtvýchvstáním a konečně
nanebevstoupením. Ovšem velmi vzdáleně o tomtéž mluví báj o
Fénixu, který povstává z vlastního popele k dalšímu životu, a báje
této podobné. Jenže u Ježíše jde o důsledné opuštění všeho
pozemského a o ukázku, co z takového opuštění zákonitě
pochází. Východ, počínaje Indií, a pak dále na východ plně
nedoceňuje transformační schopnost pozemského života, i když z
něho umí vytěžit mnohem více než křesťanská tradice. I tam se
ztratila téměř úplně znalost existenční cesty, jejímž posledním
představitelem před Ježíšem byl Eliáš, který žil devět století před
Kristem. Dalo by se ve zkratce říci, že tato cesta přestala být
schůdnou přímo nepochopením vlastního žáka Eliášova - Elíši.
Ten je zase představitelem potomního soustavného nepochopení
Existenční cesty až po naše časy. Ovšem v této věci
zaintervenoval Ježíš a svým životním příkladem ukázal, co může
pro lidstvo znamenat znovuobjevení této cesty: Vzkříšení v těle.
Ovšem jen za podmínky, dodrží-li se norma daná Ježíšovým
životem, a tato norma bohužel nebyla brána vážně, nebo byla
brána jen tak, jak bral Elíša svého Mistra Eliáše, ze kterého si
Elíša vzal jen plášť Ducha.
Zopakujme si ještě jednou, co se tehdy stalo ve srovnání s
Ježíšem. Začněme u Ježíše, neboť v jeho životě snadno
nalezneme ztracený klíč k jeho existenční cestě.
Ježíš na kříži odevzdává svého Ducha. Ničeho dalšího se už
nemohl vzdát. Je to nejvyšší míra sebevzdání.
Ježíš zde ukazuje poslední ze tří mistrovství, která předvedl
jako vzor svým životem: 1. sebepoznání (do 30 let), 2. poznání
sebe v bližním (další tři roky) a 3. spojení s Duchem (od smrti na
kříži po nanebevstoupení a seslání Ducha svatého apoštolům, čili
opět od člověka k člověku). Máte-li tomuto poslednímu mistrovství
porozumět - a ono se mu dá porozumět -, nesmíte nic vynechat ze
spojení Ježíše s Otcem (ustavičně bez ohledu na sebe byl ve
spojení s Otcovou vůlí a plnil ji), neboť k Duchu božímu přidával
postupně něco svého, co potom na kříži odevzdal (a to je pravý a
nejzazší smysl lidského života), jenže měl-li nám ukázat poslední
mistrovství Ducha, musel se na kříži vzdát všeho, co k Duchu
božímu přidal během celého svého pozemského života a co
nazval na kříži svým Duchem; Opakuji: Odevzdal svého Ducha,
nikoliv Ducha, zjednodušeně řečeno, odevzdal všechno, co z
Ducha božího (ze hřivny od Otce svěřené) zde na světě
přihospodařil, a odevzdal to tak dokonale (jako v podobenství o
hřivnách), jako by to byl neučinil (protože nic z toho nebylo jeho).
Elíša si neprozřetelně přál dvojnásobného Ducha Eliášova,
a tím, jako v Ježíšově životě nebylo nic víc než plášť Ducha božího, nebyl to Duch sám ve své nekonečné celistvosti. Co Ježíš
svým životem přidal k Duchu božímu (a my všichni k Duchu
božímu svým životem něco přidáváme, tj. nějak, třebaže velmi
nedokonale stavíme na stále připlývající milosti boží, která spočívá
v tom, že jsme chrámem božím, Chrámem božího Ducha, jakousi
utajenou rozdělovnou Ducha), toho i my se v malém ve svém
životě držíme, a pak ovšem máme k dispozici jen plášť Ducha a
nikoliv Ducha samého. Je to správné počínání až ke smrti na kříži.
Kdybychom se toho pustili dříve, zmařili bychom celý svůj pokrok
jako Jidáš, a páchali bychom na sobě sebevraždu v tom
nejzazším a nejdůslednějším smyslu slova, přestože bychom
přitom na sebevraždu ani nepomysleli. Kdo páše sebevraždu
úmyslně, ten je hotovým břídilem proti nám, kteří ji nemíníme
provést, ale přesto ji mnohem důsledněji provádíme, neboť svým
způsobem vlastnění ztrácíme život, který pro sebe hledáme.
Existenční cesta spočívá v tom, že důsledně všechno, co
považujeme za sebe, tedy i svůj tělesný život, odevzdáváme
Bohu. Nic si neponecháváme pro sebe. Je-li takové počínání
prováděno tak, aby nebylo pouhým prohlašováním (např.: "Bože, v
Tobě žiji, v Tobě umírám, Tvůj jsem živý a mrtvý."), nýbrž aby bylo
faktickým konkrétním odevzdáváním, pak k tomuto způsobu vede i
víra, že s tělem odcházíme k Bohu. Tato víra, prováděná na
podkladě návodu daného Ježíšovým životem, opravdu vede ke
vzkříšení v těle, ale ne při nějakém pomyslném obecném fyzickém
konci světa, nýbrž na konci světa individuálně prožívaném v lidské
duši.
Protože Elíša věřil, že nebe je místem někde nahoře (a jeho
mistr jej v této víře ponechával asi tak jako dost dlouho v ní
ponechával Ježíš své učedníky), viděl očima víry vystupovat Eliáše na oblohu v ohnivém voze (podobně jako učedníci Páně viděli
Ježíše při jeho nanebevzetí stoupat k nebesům, protože se to stalo ještě před sesláním Ducha svatého na učedníky!). Protože však
víra nedovedla až k poznání, že jde o vnitřní stav, zbyl z toho
stavu pro Elíšu jen jeho obal víry, symbolicky plášť Eliášův. Také
křesťanům, kteří věří v těla vzkříšení na konci světa, se dodává
jen plášť jejich neuskutečněné víry, tj. naděje, že i oni budou v těle
vzkříšeni. A to je věru málo.
Nestalo se náhodou, že se Ježíš ukázal třem učedníkům na
hoře Tabor v oslaveném těle společně právě s Mojžíšem a s
Eliášem. Byla to zkratka určená pro jejich víru a právě tak pro
naši, aby lidé věděli, čeho se mají přidržet na existenční cestě. A
ta cesta je zvlášť vhodná pro vrcholně zmaterializovaného
člověka.
Mojžíš představoval Zákon, který do všech podrobností
stylizoval lidský život! Ježíš nepřišel tuto stylizaci zrušit, nýbrž ji
přestylizovat, jak ukázal svým pozemským životem podle smyslu
života "od Boha přicházíme a k Bohu se vracíme právě svým
pozemským životem." Stylizace navržená Mojžíšem se zatím
dostala do slepé uličky (také podstatnou změnou životních
podmínek), tj. nevedla k osvobození, nýbrž k zotročení různými
předpisy ctěnými bez pochopení jejich pravého ducha. Z těch
všech nás příklad Ježíšův vymaňuje, i když v křesťanské tradici
znovu a záhy narostl do otrockého pojetí stylizace a nepřešel do
osvobozujícího pojetí téže.
Eliáš představoval vnitřní stránku existenční cesty, pravého
Ducha cesty. Proto znovu přišel v podobě sv. Jana Křtitele, nikoliv
tělesně, nýbrž Duchem, kterého měl na mysli sv. Jan, duchem
pokání a odpuštění hříchů, a opět ne formálním aktem. Proto
tělesnosti Janově musela být sťata hlava: Tělesné pojetí cesty nelze oddělit od duchovního pojetí.
Také já jsem se domníval od dubna 1930, po prvním závanu
Ducha, že se mám Bohu odevzdat i tělem, a podle toho jsem se
zařídil zcela primitivním, ale velmi účinným způsobem. (Popsal
jsem v komentáři k Wattsově Svrchované totožnosti)
Přesvědčil jsem se o transformační schopnosti lidské
tělesnosti, pomocí níž lze všechno pomíjející, celý mikrokosmos,
jímž je člověk, převést do bezčasového a do věčného.
(Upozorňuji, že jsem nešel za tímto experimentem, nýbrž prostě k
Bohu i se svou tělesností, takže celé čtyři roky jsem nevěděl, co
se s mou tělesností děje při mém odevzdávání se Bohu.).
Opouštění sebe nabylo reálnou podobu. Základy sebeztráty jsem
zvládl právě existenční cestou tak dlouho ztracenou a znovu
objevenou Ježíšem Kristem a bohužel pochopenou jen
nezávaznou vírou o konci fyzického světa ve velkém, k němuž
však nedojde. Přibližně po dobu sedmi let jsem procházel vnitřním
koncem světa a výsledek toho byl, že se ten konec promítl aspoň
na chvíli též do mého činného života roku 1937 a od 21. 11. 1939
na pět měsíců, protože byl doprovázen znovuzrozením, tedy
znovuzrozením po konci světa.
Proč mohu usuzovat s naprostou jistotou, že Ježíš šel
cestou existenční a proč pro běžné lidi je tato cesta téměř
uzavřena?
Ježíš si nepotřeboval dělat lidskou představu o Bohu, protože vědomě od Boha přicházel na tento svět, a dokud byl před
narozením na svět jen u Boha, vlastně byl jen jím, a nikoliv lidsky
jím, nýbrž božsky jím. Po narození se ujal božího, nikoliv lidského
úkolu. Nás mýlí, že se choval jako člověk. To patřilo k jeho úkolu.
Jenže i přitom musel být v tom, co je jeho Otce, jak se vyjádřil ve
12 letech. Předváděl nám Boha jako Otce, protože je to pro
lidskou představu nejpříhodnější a nejsnazší. Považujeme-li však
my Boha za otce nebo za matku, vystavujeme se nebezpečí, že jej
tak budeme brát jen lidsky, tj. jen v lidské představě o otci a
matce, jen obrazně. A tu se setkáváme na existenční cestě s
překážkou, která velmi omezuje naše poznání věčné skutečnosti.
Usuzujeme podle lidské představy o něčem, co je nepředstavitelné. Bůh totiž není naším otcem tím, že by nás zplodil,
nýbrž že nás ustavičně udržuje v naší existenci. Kdyby tomu tak
nebylo, okamžitě bychom přestali existovat. To je tedy jiné
otcovství nebo mateřství, než lidské. My se nikdy nemůžeme od
existence boží osamostatnit. Takhle pojatá existenční cesta je
ovšem nejdokonalejší ze všech, pokud se jen nevmýšlíme do
zmíněné situace ustavičného vyvěrání z Boha a do ustavičné
závislosti na Něm, nýbrž pokud do té situace postupně vrůstáme.
Napsal jsem už několikrát, že jsem měl do tohoto vrůstání
do vývěru z Boha poměrně blíže než ostatní lidé, protože lékaři
přerušovali v mém raném dětství opakovaně operacemi za vědomí
mé vrůstání do tělesnosti jako do zdroje života (a husy v tom se
mnou pokračovaly, když mě opětovaně braly do svého transu, v
němž neměly těla a v němž jsem je neměl ani já)... a člověk si
musí být nějakého výběru života z těla, tím je přidržován v úctě k
tělesnému životu a pak snáze a přirozeněji jej zachová. Cena, kterou za to platí, je veliká. Ztrácí vědomí svého původu. Přirozeně
ani já jsem hned nenabyl vědomí o svém božském zdroji života
(teprve v 17 letech temně a ve 26 letech jsem začal odvozovat
lidský život z božského), nýbrž tělo jsem považoval za pomocníka
toho, který myslí. To byl relativně správný krok na existenční
cestě. Tělo pro mne bylo tedy něčím zevním vzhledem k tomu,
kdo ve mně myslí. Stačilo potom se přesvědčit o tom, kdo myslí, a
to už nešlo úsilím, které by bylo nesmyslné, nýbrž
1. odvracením se od povídavé a úvahové funkce mysli v
situacích propojení celé mysli s předmětem, na který se myslí, a
po neúspěchu s tím něco pořídit,
2. přivrácením se ke zdroji mysli, ke zdroji, který není
povídavý a úvahový, protože ví a má za sebou moc poznávané
uskutečňovat, zkrátka je to Bůh.
Samozřejmě toto sebeobrácení na rub se projevovalo
napřed v drobnostech (byl jsem správně jednajícím jen v
maličkostech, jejíchž tíhu můj organismus dokázal unést) a teprve
potom jsem dorostl do úplnosti odevzdání sebe, ale zase
milosrdně napřed ve spojení se základním omylem, že všechno
před tím bylo špatné, zatímco to bylo nutné. Měl jsem jen jeden
společný styčný bod s Ježíšovou (případně s Eliášovou cestou, že
jsem nepotřeboval lidskou představu o Bohu a že jsem
nepotřeboval v Boha věřit, nýbrž jsem od počátku o něm velmi
vzdáleně věděl, tak vzdáleně, že jsem víru v Boha, aspoň u sebe,
odsuzoval.
Každý živý organismus se brání všemi dostupnými
prostředky smrti. Mně šlo záhy po narození tvrdě o život a ne
jednou. Vyčerpal jsem mnohokráte vždy znovu běžné prostředky
obhajoby života, takže jsem vykonával velký tlak na nástup
prostředků neobvyklých, jaksi zálohových, v záloze stojících.
Jedním z hlavních těchto prostředků je poznání, jímž se člověk
může řídit v konkrétních situacích. To se pak přirozenou řetězovou
reakcí záhy změnilo na duchovní poznání. Má cesta hned od 17
let měla znaky cesty poznání, a u mně tento její trend se navodil
trvalým ohrožením pozemského života. Proto si troufám
komentovat Ghosovu cestu integrálního poznání.
Celou tuto poznámku ke Ghosově větě jsem napsal proto,
abych k ní směl připsat jediné slůvko "zvnitřku" nebo vnitřně". Věta
by byla srozumitelnější s tímto slůvkem a zněla by takto:
"Všechno, co je individuální, co je světské, musí být vnitřně
dokonale opuštěno hledačem absolutní pravdy." A dodám, že
nebýt lékařských zásahů, nebyl bych získal základní trénink v
tomto dokonalém opouštění všeho individuálního. Pokračuje text
Ghosův: "Nejvyšší Já, nehnuté nebo absolutní Nic, jen to je
Pravda, jediný předmět duchovního poznání. Tento stav poznání,
který máme dosáhnout, toho nečasová znalost je Nirvána,
vymazání ega, zastavení všech mentálních, vitálních a fyzických
činností, nejvyšší a osvícený klid, čistá blaženost neosobního
klidu, nevýslovné soustředění v sobě. Prostředkem k dosažení
tohoto stavu je meditace, bytí usebrané v soustředění, které
vylučuje všechno, co není cílem, kterého chceme dosáhnout:
absolutní sebeztráta mysli v jejím předmětu. Činnost je dovolena
jen v prvních údobích hledání za účelem očistění hledajícího, aby
se z něj stal mravně a uspořádaně čistý nositel poznání. Toto
praktikování se však má omezit jen na praktikování kultovního ritu
a na život předepsaný podle přísně stanoveného hinduistického
Šastra (podle Svatých písem), neboť má, jako v buddhistické
disciplině cestu osmi stezek, aby se dovršila nejvyšší praxe
činností lásky, která vede ke zničení ega pro dobro jiných,
druhých. Na konci cesty, jako v každé přísné a čisté džnanajoze
(cestě poznání) činnost musí být opuštěna, aby se docílil úplný
klid. Činnost může připravit spásu, ale nemůže ji přinést. Trvalé
setrvávání v činnosti je neslučitelné s nejvyšším pokrokem a může
představovat nepřekonatelnou překážku k dosažení duchovního
cíle."
To všechno je pravda, ale výklad může být dvojí. Naštěstí
Ghos nehájí klasickou čistou džnanajogu, jako už před tím nehájil
klasickou cestu činnosti, karmajogu, nýbrž přivádí člověka k
integrální činnosti a k integrálnímu poznání. To má za následek,
že se nedopouští běžných chyb karmajoginů nebo džnanajoginů.
Ve skutečnosti ani u nich nejde o běžné chyby, které by se jim
daly vytknout, nýbrž o exkluzivitu jejich cesty, při které se zametá
kolem sebe.
Při rozboru cesty činnosti jsme si řekli, že lidský život
představuje vrcholnou činnost na úrovni dualismu a že tedy činností může být dokonale připraveno poznání, které je za činností.
Jenže činnost, která není oním nám známým máváním rukama a
nohama (pohybem), ani přemítáním (myšlenkovým pohybem), ani
používáním vlastní vůle (volním pohybem), což jsou obdobné
druhy pohybů, ta činnost, která nevychází ani v nejmenším z
lidské vůle, ani z jakéhokoliv obdobného pohybu, jak jedinečně
ukázal svým životem Ježíš, nejen připravuje spásu, ale je přímo
výrazem spásy. Ježíš byl zároveň představitelem spaseného
člověka i učitelem člověka, který míří ke spáse. Nikdo nemůže
vést k věčné svobodě než ten, kdo v ní je. Ježíš "si přál" nám dát
příklad právě touto, zevnímu pozorovateli nezřejmou stránkou
svého života. Učedníci se naučili - pomocí dvou věcí: že se vzdali
svého a že věřili v Ježíšovu moc - dělat zázraky, tj. jednat nikoliv
svou vůlí, nýbrž v dokonalém souladu s vůlí boží. Nebylo pro ně
těžké uhádnout boží vůli, protože Ježíš jim předcházel svým
příkladem, a o něm věděli, že jedná pouze v souladu s Otcovou
vůlí. (Jejich jednání bylo obdobné s jednáním Elíši, který měl k
dispozici Eliášova Ducha). Jakmile však byla porušena tato souhra
tří zmíněných prvků, odpadla víra a s ní i schopnost jednat na
úrovni spaseného člověka. Tedy byla to činnost založená na víře a
teprve odvozeně na poznání. Kdyby byl postup opačný a
východiskem bylo poznání, nebyla by musela odpadnout víra,
nebo kdyby byla odpadla, nebyl by nastal tak hluboký odliv
duchovních sil, jaký se projevil u Ježíšových učedníků v okamžiku
ukřižování Mistra. Ghos bude mít příležitost vysvětlit toto
východisko a následky postupu z něho. Předejdu jeho výklad
osobní zkušeností. Po 21. 11. 1939 (= po odevzdání života) dostavila se taková úroveň poznání, že činnost nemohla být nepřekonatelnou překážkou v dalším postupu, nýbrž soustavná činnost byla
jedinečným dokumentem, že činnost vychází z Boha, že Bůh je
jediným činitelem, čili činnost umožňovala čilý a živý styk s
Bohem, respektive s jeho Mocí. To se ovšem sporadicky
vyskytovalo neuvědoměle od začátku té cesty poznání. Jenže od
3 a půl roku života jsem se dovídal jen o tom, jak je možno v
maličkostech jednat správně a bez námahy vůlí, tedy bez chtění.
Tedy ještě jednou:
Činnost, při které člověk nejedná, neboť poznává, že Činitelem je Bůh a že se člověk jen připojuje k moci a činnosti boží,
taková činnost pomáhá k osvobození, není překážkou, nýbrž je
prostředkem k osvobození až do konce. Má tedy dojít k vnitřnímu
opuštění veškeré činnosti, nikoliv k opuštění činnosti jako takové.
Víme, že velmi činná sv. Terezie z Avily o tom řekla. "Mýma
rukama pracuje Kristus, mýma nohama chodí Kristus." Zevně není
poznat, že člověk vnitřně odstoupil od činnosti, neboť tento odstup
je vnitřní záležitostí a je jen malou součástí odstupu od lidského
ega. Odstup od nepravého já (ega) je doprovázen usnadněným
přístupem k pravému Já, a tento přístup je pro zevního pozorovatele neznatelný. V žádném případě oba tahy nepřinášejí
sebou žádný druh zahálčivosti, spíše něco opačného, ale nikdy ne
horečnou činnost, nýbrž prostě nové řešení, poklidné řešení i
zevních událostí. Vnitřní odstup a vnější přístup mají být na
kterékoliv úrovni cesty poznání v dokonalém souladu. Nemá tam
místo ani úprk ze světa, ani holdování světu. Obojí je nesmyslné a
svědčí o nepochopení této cesty. Ovšem vrcholná umírněnost ve
všem není ničím chtěným, nýbrž pouhým připojením člověka k
vrcholné a nestranné toleranci lásky boží. V této soustavě má své
místo i nekompromisní zásah proti nepravosti v čemkoliv, jak
ukázal Ježíš svým vystoupením proti penězoměncům ve chrámě a
proti farizeům, stejně jako blahosklonné odpouštění, jak ukázal
Ježíš na případě Jidáše, Petra, Tomáše, cizoložné ženy apod.
Vždyť Ježíš byl vrcholně a dokonale poznávajícím, vnitřně
spojeným s Otcem, zevně nerozpojeným se světem. Bůh miluje
své stvoření, ale nestává se stvořeným.
"Stav nejvyššího klidu je v opozici k činnosti a nemůže být
dosažen těmi, kdo setrvávají v činnosti. Právě tak oddanost, láska, jsou disciplinami užitečnými pro duše ještě nezralé; jsou to v
nejlepším případě metody platné tam, kde jimi může vládnout
nevědomost. Jsou obětí něčemu mnohem vyššímu než čím jsme
sami; ale v nejvyšším poznání neobstojí nic z toho, jelikož tam je
jenom Já, a proto tam není nikoho, kdo by uctíval a komu by se
prokazovala láska a oddanost a není tam nikoho, kdo by tyto
projevy mohl přijímat.
"Právě tak se musí rozpustit činnost myšlení v čistém
vědomí o Ničem nebo ve vědomí Totožnosti. Pomocí obecného
klidu se způsobí klid celé naší přirozenosti. Jen absolutní
Totožnost (Ztotožnění) musí zůstat nebo Věčné Nic." (A II, 10)
Nezapomeňte, že Ghos zde mluví jen o čisté džnanajoze,
kterou si ctí, ale nepovažuje ji za nic víc, než za exkluzivní přístup
k osvobození, nikoliv za integrální přístup celým životem, přístup
nejen přes myšlenkový postup. Než se o tom dozvíme z jeho
výkladu více, považuji za vhodné něco k tomuto obecnému
přístupu předeslat.
Kdyby se někdo nevzdaloval od běžného života mezi lidmi, a
tam praktikoval jak uvnitřnění, tak i nekompromisní soužití se
světským životem na bázi vnitřní čistoty, aby správné, nikoliv jen
ctnostné, bylo jediným pravým měřítkem činnosti i myšlení, pak by
muselo během jediného života dojít ke Ztotožnění s nesmrtelnou
podstatou boží, s oním Nic přirozenosti boží, jak by se vyjádřil
mistr Eckhart, odněkud odjinud než z pouhého uvnitřnění (to už je
také exkluzivita), z celého stavu vědomí a ze všech životních
příležitostí a okolností. Pak by toto ztotožnění vešlo nejen do
vnitřní komůrky srdce nebo mysli, nýbrž aktuálně i do všech
životních okolností, i těch, které jsou nejtvrdšího charakteru a stojí
na opačné straně klidu, jako ne náhodou se mně stalo v
koncentračním táboře. Nejvyšší ztotožnění (Watts by řekl
Svrchovaná Totožnost) se pak projeví jako vědomý tok z Věčnosti
do časovosti, ale nejen jednosměrně, nýbrž i zpět z časnosti do
Věčnosti, jako uzavřený velký kruh, který na rozdíl od logického
kruhu nevisí ve vzduchu, nýbrž je zavěšen do Nozder Nekonečna.
Mluvím-li zde o toku, používám srozumitelného obrazu, který
jen odpovídá skutečnosti. Je to jeden z obrazů bezčasového
promítnutý v zrcadle časovosti.
"Tato čistá džnanajoga se dovršuje pomocí intelektu i tehdy,
kdy překročí intelekt a jeho činnost. Myslící v nás se oddělí od
ostatní naší bytosti a od všeho, čím se projevujeme; odmítne
srdce, stáhne se ze života a ze smyslů, oddělí se od těla, aby
dosáhl svého exkluzivního úkolu a spojil se s tím, co je za ním a
za jeho funkcí." (A II, 10)
Není bez zajímavosti, že tento stav dosáhli lékaři opakovanými operacemi za vědomí (bez anestezie), když způsobili, že
jsem odcházel od smyslů pocitu tělesnosti, protože jsem neunesl
tak velké fyzické a duševní utrpení. Výsledek však byl jen dvojí,
vzhledem k použitým prostředkům a věku pacienta: 1. Po
operacích jsem se začal ztotožňovat s tím, kdo myslí, nikoliv s
tělem, které zůstalo jen pomocníkem myslícího; 2. začal jsem
občas rozeznávat správné po novém propojení celé zevní
přirozenosti (už ne bolestí, jako při operacích, nýbrž třeba zlostí,
že mi něco nejde provést) a po opuštění této přirozenosti (tj. i po
rezignaci na cíl, proponovaný touto přirozeností).
Tento stav trval až do 17 let, a kdyby bylo nedošlo k opuštění svého ve velkém (přírodních věd jako jediné mé lásky), nebylo
by došlo ani k poznání správného ve velkém. Přesto však, že to
bylo poznání absolutní Skutečnosti, ani toto poznání nevyřadilo
mnohé omyly, jejichž existence bylo zapotřebí jako pomocníků na
další cestě.
"Tento postoj utvrzuje pravdu a zkušenost, zdá se, jej
ospravedlňuje. Ve skutečnosti je Esence, jejíž přirozenost je klid,
nejvyšší Klid Esence, neměnný, nacházející se za veškerým
vývojem a změnou, a proto nadřazený veškeré činnosti, jejíž je v
nejvyšší míře svědkem. V hierarchii našich psychických funkcí je
myšlení v jistém smyslu něčím, co se přibližuje nejvíce aspektu
vědomého Znatele všeho, toho, který pozoruje veškerou činnost,
ale může se od ní zcela oddělit. Srdce, vůle a ostatní činnosti v
nás jsou v podstatě aktivní, tíhnou přirozeně k činnosti a spatřují v
ní svůj úkol; mohou však také automaticky dospět k určitému
klidu, jsou-li plně uspokojeny se svou činností, nebo naopak, jsouli vyčerpány nespokojeností a neúspěchy. Myšlení je také aktivní
schopností, ale většinou dosahuje klidu, jen když si jej vůlí zvolí.
Myšlenky se snáze uklidní intelektuálním vnímáním pomocí
osvíceného Já, klidného svědka za veškerou činností a dospěje-li
konečně ke vjemu nehnutého Ducha, pak je schopno, považuje-li
své poslání za splněné, objevit pravdu, sestoupit do klidu a stát se
samo nehnuté. Vskutku, myšlení svým charakteristickým
pohybem samo má sklon stát se svědkem, soudcem, nezainteresovaným pozorovatelem věcí spíše než horlivým a zaujatým pracovníkem, takže je dost snadné dosáhnout klidného a odtažitého
duchovního a filosofického odpoutání. Není-li myšlení právě tím
nejlepším, ani nejvyšším způsobem, jak zbavit lidi nevědomosti,
přece jen je prostředkem nejstálejším, nejnormálnějším a nejúčinnějším k překonání nevědomosti za předpokladu, že lidé jsou bytostmi mentálními. Ozbrojen svou schopností soustřeďovat se,
přemýšlet, meditovat, neustále kontemplovat, a vybaven
schopností zůstávat zahloubán do zvoleného předmětu, šravana,
manana, nididhyásana, je člověk na vrcholu svého bytí jako
nepostradatelného prostředku k uskutečnění smyslu našeho
hledání, nemělo by nás proto překvapit, že považujeme myšlení
za průvodce na cestě, za jediného vůdce, kterým můžeme volně
disponovat, za přímou a hlubokou bránu ke svatostánku.
Ve skutečnosti slouží jen k prozkoumání cesty, na níž je
pionýrem; může vést, nemůže však řídit nebo uskutečňovat.
Průvodcem na cestě, kapitánem, prvním a nejstarším knězem
naší oběti je Vůle. Ta však není touhou srdce, neodpovídá
preferencím a nárokům mysli, které rádi pojmenováváme vůlí. Je
to naše vědomá síla a ve všech bytostech hluboká, dominující a
často zastřená, tapas, šakti, šraddhá, určující naši orientaci.
Intelekt a srdce jsou jejími více či méně slepými či automatickými
služebníky a nástroji. Nehnuté Já, v klidu, prosto všech věcí a
událostí, je subjektem a základem existence, kladným kanálem
nebo hipostazí něčeho, co je Nejvyšší, i když není jedinou
existencí úplně skutečnou. Nejvyšší, Věčné je Pán a Duch
způsobující vše. Nadřazen nad veškerou činností, nepřipoután k
jakékoli činnosti, je zdrojem. V této činnosti se vyjadřuje vědomá
Vůle nebo Šakti Ducha, puzená k projevu své existence v těchto
nekonečných aspektech, Vůle nebo Moc vědoucí, ale opatřená
vlastním sebeuvědoměním a znalostí, co je jejím úkolem, který
má vyjádřit."
Myslím, že by bylo vhodné tento abstraktní pohled doplnit
konkrétním poznáním, jakého se mi dostalo v předškolním věku
po zásahu lékařů. Jak jsem už napsal v komentáři k prvnímu dílu
Syntézy jogy, k cestě činnosti, rozeznávám na podkladě
zmíněného poznání dvojí vůli:
1. Jednu lidskou, která je podkladem pro činnost. O ní se dá
říci ve srovnání s Vůlí boží, že je to vůle bezmocná v tom smyslu,
že nevede k vybřednutí z uzavřeného okruhu všeho pomíjejícího,
tedy nemá charakter spojky s Věčným.
2. Pak rozeznávám Vůli boží, která se však v člověku
neprojeví dříve, než člověk dokonale opustí svou vůli nevědomého
člověka. Tato druhá Vůle je dokonale opatřena znalostí o všem, co
je jejím úkolem. Nastoupí-li nebo vstoupí-li do našeho vědomí,
hned ji poznáme, protože je to vědoucí Moc, jakýsi ostrov jistoty v
moři lidských nejistot. I když ji ještě neumíme nazvat božskou,
jako jsem neuměl od 4 do 17, nic to neubírá na jejím působení,
pokud se zapřeme trojím způsobem:
a) napřed odstoupíme od vůle, která nás nechala na
holičkách; a toto odstoupení se musí dít v klidu a bez pocitu
poraženectví;
b) přestaneme se snažit záležitost, kterou jsme nedokázali
vyřešit vlastními schopnostmi, přece jen s neklidem řešit.
Odstoupíme od řešení důsledně, nebudeme se ucházet o pomoc
odjinud nebo zhůry, když jsme předtím vyčerpali všechny
disponibilní zdroje pomoci zvnějška. Pravá pomoc přichází
zvnitřka, nečekaně, nechtěně.
c) Jakmile tato pomoc nastoupí, chopíme se jí všemi
lidskými silami, které jsem před tím opustili nebo nechali stranou
jako neužitečné a nepotřebné. Tomu bychom měli rozumět jako
podřízenosti lidské vůle vůli boží, jako bezvýhradné poslušnosti.
(Je možné, že vám tohle velmi připomíná Foxův Zlatý klíč, o němž
jsem psal v UNK. Fox však radí znovu se vracet k opuštěnému
řešení. Kdybychom měli tento záměr, vyřešili bychom možná
nějaký problém nebo dostali bychom se možná z nějaké svízelné
situace, ale pravděpodobně bychom nevyšli z tzv. malého okruhu,
z časného do časného a neotevřeli jej směrem ke vědomému
spojení s Bohem.)
Přece však se dostavuje něco obdobného, čeho jsme
svědky při použití Zlatého klíče. Připojí-li se ke třem zmíněným
bodům čtvrtý, který bych nazval chováním člověka k dojné krávě,
dostaví se ztráta Moci po jejím využití. Když člověk krávu jednou
podojil, dá ji napást a napít a znovu ji podojí. Tento způsob
zacházení s mocnou Vůlí by způsobil, že by se Vůle s jí příslušnou
Mocí nedostavila. Jinak řečeno: Mějme zatím za to, že použijemeli poslušně a ihned boží vůli, vyčerpáme její Moc na případě určité
její realizace. Nejsme vlastníky ani té Moci, ani té Moudrosti,
kterými byl daný případ proveden. Bylo by chybné, kdybychom se
stavěli třeba jen na chvíli do pozice vlastníka Moci a Moudrosti.
Tento postoj by odporoval svobodné a osvobozující povaze oné
Moudrosti a Moci, takže by se s nimi člověk minul tak, jako by jich
vůbec nebylo.
Sledujte se mnou nástup boží Vůle do lidského díla dále. V
první fázi, aniž si je člověk toho vědom, střádá tuto Moc ve svém
nitru, počíná-li si podle pravidel poslušnosti 1. až 4. Teprve když je
této Moci dosti nastřádáno, aby mohla přemoci lidskou vůli, ujímá
se bez jakéhokoliv předběžného upozornění celého lidského díla,
ale ještě ne tak jako později, až se nastřádá další její Moc
správným jejím používáním, tj. pro dílo samo, nikoliv pro sebe. V
této druhé fázi se jeví boží Moc jako moc převažující nad lidskou
nejen vnitřně, ale i vnějšně, což nazývám vedením událostmi.
Události se uspořádávají podle vnitřních potřeb hledajícího, ovšem
jen tehdy, když si ani v nejmenším nepřeje, aby tomu tak bylo.
Jinak by se tok událostí postavil proti vlastníku. Nedivím se, že
běžně člověk toto působení událostí proti vůli člověka považuje za
nepřízeň boží, za hněv boží apod. V tomto období, zvláště na
cestě víry, bývá tohoto "hněvu božího" až dost a člověk
nepoznává, že se to děje k potřebám duchovního vzestupu,
zkrátka, že je to láskyplný, nikoliv hněvivý způsob vedení. Od 17
let jsem byl nucen přiznat, že tato Moc je Mocí boží, a tak jsem se
ji naučil soustavně rozeznávat od své lidské vůle. Od té doby stály
napořád vedle sebe dvě moci: lidská a božská. Toto provozorium
v poznání vydrželo téměř do 27 let. Tehdy po vzdání života
nemohlo dále sloužit. Všechny pozice lidské vůle jako rozhodující
síly zastoupila Vůle boží se vším jejím příslušenstvím, především
s moudrou znalostí poměrů stvořeného k Nestvořenému. Teprve
tehdy jsem poznal, co je to milovat, poznávat, existovat. Už jsem
nepodřazoval lidskou existenci, lidské poznání a lidskou lásku
příslušným ekvivalentům božím těchto hodnot, protože se v mém
vědomí objevila Existence, Poznání a Láska boží, které láskyplně
sestupovaly všude, kam jsem jim dovolil vstoupit, ale prýštily z
Boha ustavičně, tomu nikdo nedokáže překážet. Pokud přece jen
překáží, pak jen tím, že ji "reguluje" nepřipraveností tělesného a
duševního organismu. Bůh je v nás a ve všem stvoření ustavičným
Stvořitelem a jeho stvořitelská činnost je umožňována rozvinutostí
a povahou organismu jak organického tak neorganického
(atomového). Bůh je v nás a ve veškerém stvoření obdobně ustavičně Spasitelem a ustavičně Duchem osvětitelem. Souhrnně se
dá říci, že ve všem (i v čase a v prostoru) je jediným originálním
činitelem a původcem. Není rozhodující, zda jsme si toho vědomi,
ale náš stav uvědomování si tohoto proudu nás staví do pozice,
která se totálně liší od pozice nevědomosti, a to fakticky. Jakmile
jsem toto začal poznávat v koncentračním táboře, netýkaly se mě
bědy, které tak nemilosrdně dopadaly na všechny nevědomé. To
je jedna z podstatných ukázek duchovního poznání. Má povahu
osvobození od nevědomosti se všemi důsledky. Indové by řekli
"osvobození z karmy". V koncentračním táboře bylo hodně
utrpení, ale ve mně nebylo trpícího. Dalo by se také říci slovy sv.
Pavla, že proto, že jsem nežil já, nýbrž živ byl ve mně Kristus.
"Existuje v nás nesnadno dosažitelná a uchopitelná, protože
hlubší než povrchová činnost a vnitřně blízká Totožnému a
Absolutnímu, tajná duchovní vůle, víra duše, zastřená síla, která
řídí naši přirozenost, individuální nástroj Moci, a je v úzkém styku
s Nejvyšším, řídí osvíceně jistěji než intelekt a lidská vůle. Poznat
tuto Vůli v sobě a ve vesmíru, následovat ji v jejích božským
cílech, ať jsou jakéhokoliv druhu, je jistě a nutně prostředkem
nejvznešenějším a úspěchem největším jakého jak na cestě
poznání tak na cestě činů může dosáhnout hledající v životě a v
joze.
"Poněvadž myšlení není nejvyšší částí Přirozenosti a také
ne nejhlubším ukazatelem Pravdy, nemělo by se mu dovolit, aby
šlo výhradně za svým uspokojením, ani, aby toto uspokojení
považovalo za známku nejvyššího Poznání. Do jisté míry je
myšlení vůdcem srdce, života a jiných částí naší existence, ale
nemůže nahradit nejvyšší Poznání. Cesta exkluzivního uspokojení
abstraktním myšlením dala by se ospravedlnit jen v případě, když
by odpovídalo úkolu nejvyšší vůle, což je úkolem její vesmírové
povahy, sestoupit do nevědomé činnosti - prováděné v mysli, do
činnosti, která se pro tuto nevědomost stává vězením a
prostřednictvím falešných myšlenek a dojmů svádí s cesty - a
znovu vystupovat až k tichu poznání, vždycky podporována myslí,
ze které se v tomto případě stává nástroj spásy a osvícení pomocí
zlepšovací obnovy způsobu myšlení. Je pravděpodobné, že svět
má smysl méně absurdní a méně nesmyslný a že jeho vzepětí k
Absolutnu je méně suchopárné a abstraktní, že opravdovost světa
je plnější a komplexnější a vznešenost Nekonečného je bohatší.
Je jisté, že abstraktní logika dospívá vždycky a nutně k
nekonečné Negaci a ke stejně nekonečnému a prázdnému
Tvrzení nás přivedly staré systémy: taková logika, protože je
abstraktní, vede k abstrakci, a Negace a z nás pocházející Tvrzení
jsou pouhými abstrakcemi absolutně absolutními. Ale klíčem k
božskému supramentálnímu poznání je pravděpodobně moudrost
konkrétní, která se trvale prohlubuje a živí se stále rostoucím
bohatstvím, nekonečnou zkušeností, a nikoliv abstraktní logikou,
která je si sama sebou jista za pomoci omezené a zkušenosti
neúměrné mysli. Srdce, vůle, život a také tělo jsou, právě jako
myšlení, formy Vědomého Bytí božího a důležité známky jeho
přítomnosti. Také ony jsou mohutnostmi, pomocí nichž duše
znovu dochází k úplnému sebeuvědomění, nebo jsou prostředky,
jimiž se z něho může těšit.
Je možné, že cílem Nejvyšší Vůle je vrcholek, ze kterého
celé lidské bytí může dospět k božskému zadostiučinění, až z
výšin se osvítí hlubiny a nevědomé se stane božským ve styku s
nejvyšším Vědomím.
"Tradičně cesta poznání se dostává kupředu osvícením;
postupně zamítá tělo, život, srdce, samotné myšlení, aby zmizela
v nehnutosti Já a nejvyššího Nic, v nedefinovatelném Absolutnu.
Naproti tomu cesta integrálního poznání předpokládá, že jsme
určeni k integrálnímu úkolu, a že jediné, co máme vyloučit, je naše
nevědomost, Neznalost a následky nevědomosti. Vyloučíme-li
klamnost bytí, která se projevuje jako ego, pak se může projevit
naše pravé bytí v nás. Vyloučíme-li klamnost života, která se
projevuje jako čistá vitální chuť nebo jako mechanická rutina naší
tělesné existence, objeví se náš pravý život v Moci božského a v
radosti Nekonečného. Vyloučíme-li liknavost smyslů a jejich
porobu materiálním přeludům, dualitě pocitů, otevře se nám větší
smysl pro božské v nás a ve všem pomocí naší hmotné citlivosti a
bude odpovídat na stejně božské volání. Vyloučíme-li klamnost
srdce s jeho bouřlivými vášněmi a s jeho přáními a s dualitou jeho
emocí, otevře se v nás hlubší srdce s jeho božskou láskou ke
všem tvorům a s jeho vášnivě DYCHTIVÝM ZAUJETÍM k
odpovědem Nekonečného. Vyloučíme-li nepravost myšlení s jeho
nedokonalými mentálními konstrukcemi, s jeho tvrzeními a drzými
popíráními, s jeho omezenými a exkluzivními soustředěními, pak
se může otevřít větší schopnost poznání nefalšované Pravdy
Boha a duše, přírody a vesmíru. Poslední cíl je úplné naplnění já."
(A II, 15)
Byl bych rád, kdyby tento konec věty o naplnění nejvyššího
smyslu malého lidského já byl přeložen z angličtiny správně (mám
k dispozici jen italský překlad Ghosova žáka Naty), protože tak jak
je napsán, má správný smysl. Ocitáme se tu u skutečnosti dvojí
tváře, kterou mnozí i výteční náboženští myslitelé a filosofové
nedokázali rozlišit účelně.
Malé lidské já (ego) vzniká od chvíle narození člověka a
rozvíjí se do dvou podob:
1. Jedné říkáme egoismus, sobectví nebo tak nějak
podobně. Člověk dělá všechno pro sebe nebo především pro sebe
a pak teprve pro ostatní, nebo, když se mu to hodí do krámu, také
pro nějaké neosobní cíle. To je stránka já, kterou kdekdo z
náboženských učitelů pranýřuje, a do jisté míry právem, jestliže
se člověk nedostane za úroveň svého egocentrismu. Mějme však
přitom na mysli, že člověk krajním sobectvím podporuje rozvoj
svých duševních i tělesných schopností, které mají být jednou
využity jinak než sobecky a které by se bez pomoci sobectví
nerozvinuly.
Ponižme se na chvíli svým pohledem až ke zvířatům, třeba
k těm nejznámějším, ke kočce a ke psu. Jsou sobečtí v rozsahu:
a) zachování sebe a svého,
b) zachování druhu.
Ale i u nich možno vypozorovat něco jako vděčnost a jiné
vlastnosti, které už nejsou pouhým sobectvím, ba často ani ne
vypočítavostí. Dál se se svým já nedostanou, neboť ani okruh
jejich představ, ani transformační schopnost jejich těla proměňovat
přes určitou mez nižší časné na vyšší časné, a nakonec časné
převádět na věčné, jim nedovolují vyšinout se ze zvířecí povahy
života. Čili nemohou za to, že jsou přízemními sobci. Vedle
představ, často navozených genetickým záznamem, však zvířata
mají také schopnost soustředění, trpělivost a jiné vlastnosti, pro
které by mohla být člověku vzorem. Jistě jste si všimli číhající
kočky na myš, nebo předstírající, že nečíhá atd. Ostatně příroda
vybavila zvířata např. mimikrim, jímž ony zastírají nebo předstírají i
nevědomě. A mohli bychom se poučit i z jiných zvířecích
vlastností. Ale ani obsáhlý výčet zvířecích vlastností by
neobsahoval žádnou schopnost vybavit se z časoprostoru a
dualismu. (Možná, že tu trochu křivdím slonům a delfínům, ale zde
se tím nebudu zabývat.)
2. Lidské já však dovede být též netrpělivé a někdy
předčasně a přespříliš. (Nesrovnávejte tuto netrpělivost s
netrpělivostí psa). Lidská netrpělivost není způsobena jen větší
inteligencí nebo schopností předvídat, byť často mylně. Je
způsobena podvědomou znalostí nejvyššího smyslu lidského já:
být prostředníkem návratu do věčného života. Co člověk napáchá
hříchů, kolik ctností člověk vyvine, kolik uměleckých a technických
zázraků přivede na svět, než dojde klidu v tomto nejvyšším
uskutečnění sebe, uskutečnění, které zaplatí svou smrtí, ale o tom
nepřemýšlí (vždyť i mnohem nižší uskutečnění jak v lidském, tak i
zvířecím životě stojí život). Sv. Augustin praví, že lidské srdce
nenajde klidu, dokud v sobě nenalezne Boha.
Prošli jsme si už dříve, jak Ježíš dovedl na lidském já svých
učedníků a na jejich sobectví vybudovat nejvznešenější stavbu
poznání. Také jsme si už vysvětlili proč jedenáct z dvanácti sešlo
přitom ze světa násilnou smrtí. Jen ještě opakuji, že sv. Jan
Evangelista je příkladem rovnováhy mezi láskou a poznáním,
pročež nemusel podstoupit násilnou smrt.
Pro zmíněnou transformační schopnost člověka: "Žádná z
částí naší přirozenosti nemá za konečný cíl něco, co by jí bylo
úplně cizí, nebo z čeho by se dalo odvodit její vyhlazení a zničení,
nýbrž něco svrchovaného, jímž se překračuje a znovu nachází
tatáž její absolutnost, její nekonečnost a harmoničnost za
veškerými lidskými omezeními."
"Za tradiční cestou Poznání a za ospravedlněním intelektuálního procesu negace a vylučování, stojí duchovní zkušenost,
která je vskutku neodolatelná." (A II, 15)
Protože u mě lékaři už v předškolním věku otevřeli její brány, zakoušel jsem, jak postupně vstupovala do mého vědomí, až
se mě napřed zmocňovala v maličkostech, později ve stále širších
okruzích činností a myšlení, ale vždycky se projevovala její neodolatelná moc. Ani mě nenapadlo, abych jí odporoval, protože to
nebylo možné. Osobní vůle odpadla dříve než vstoupila do
vědomí. Před ní všechny lidské síly vyhasly a staly se ničím.
Jenže ze začátku zasahovala tato Moc jen v maličkostech. Ale
dnes i o té mohu říci, že Bůh se vkládá do všeho, i do maličkostí, s
veškerou svou mocí. Měl by nám to prozradit náboj atomů. A mělo
by nám to být upozorněním, že máme být opravdoví a úplní v
maličkostech. V tomto principu dnes vidím nejpodstatnější složku
cesty za poznáním.
"Hluboká, intenzivní, upoutávající, rozdělující se všem, kdo
překročili určitá omezení mysli a její činnosti, aby se ponořili do
vnitřního prostoru, v němž už neexistují horizonty, to je velká
zkušenost osvobození, vědomí o něčem, co je za vesmírem se
všemi jeho formacemi, zájmy a účely, okolnostmi a událostmi klidná, neochvějná, nezávislá, neomezená, nehnutá, svobodná,
vznešená vize něčeho, co nás překonává, něco nepopsatelného a
neuchopitelného, v čem se můžeme rozpustit zrušíce svou
osobnost; přítomnost Puruši, věčného a všudypřítomného, pocit
Nekonečného bez času, něčeho, co nás pozoruje z výše
vznešeného popření celé naší existence: On je jedinou
Skutečností. Tato zkušenost představuje největší zjemnění mysli,
vrhne-li pohled na vlastní existenci. Jen ten, kdo prošel tímto
osvobozením, může se považovat za úplně prostého všech
mentálních svodů; nikdo však není nucen, aby zůstal zakotven v
této zkušenosti. Ať je jakkoliv velká, a je to nepochybně jedinečná
a přemáhající zkušenost, je to přece jen zkušenost mysli, která
pozoruje, co existuje za ní a co může vnímat. Je to vznešená
negativní zkušenost, která, je-li jednou překonána, otevírá
nevýslovné světlo nekonečného Poznání, Poznání bez konce kladné absolutní Přítomnosti." (A II, 14)
Pohleďme pod tímto zorným úhlem na zázračné rozmnožení
chlebů a ryb Ježíšem pro tisíce shromážděných lidí. Těmi
prakticky z ničeho nakrmenými tisíci chtěl Ježíš ukázat na smysl
svého a našeho života. Z nepatrného základu, jímž se nedají
nakrmit zástupy, vzniká všechno potřebné k životu. Co provedl
Ježíš skutkem rozmnožení jídla, to mělo prakticky vysvětlit zázrak
velkého stromu obsaženého v nepatrném seménku. Žalud je
zvláštním způsobem podoben dubu. Zázraky Ježíš provedl
dokument podobnosti a skutečnosti, podobenství a života,
nedostatečnosti a všestranné možnosti. Se zázrakem rozmnožení
chlebů a ryb souvisí, jak víme z evangelií sv. Jana, symbolika pěti
ran, tak úzce spjatá s křížem a vykoupením.
"Předmětem duchovního poznání je Nejvyšší, Božské,
Nekonečné, absolutní. Toto Nejvyšší má své vztahy k naší
individuální bytosti i k vesmíru, ale obojí převyšuje, nás i vesmír.
Ani vesmír, ani individuum nejsou tím, čím se zdají být podle těch
informací, které o nich přináší naše mysl a naše smysly; pokud
tyto nejsou osvíceny vyšším způsobem poznání, supramentálním
a nadsmyslným, představují klamné údaje, nedokonalé
konstrukce, neúplné a nepřesné obrazy. Nicméně všechno, čím
se vesmír a individuum zdají být, jsou přece jen vždycky obrazem
a symbolem toho, čím ve skutečnosti jsou, obrazem, který nám
umožňuje, abychom uhádli, jaká skutečnost se skrývá za já.
Pravda se v nás rozvíjí přes hodnotící korekce naší mysli a přes
naše smysly prostřednictvím vyšší inteligence, která objasňuje a
opravuje, pokud jen může, závěry nevědomé smyslové mysli a
omezené fyzické mysli, což je metoda veškerých lidských věd. Ale
za tím vším existuje Poznání, Poznání Pravdy, které předčí náš
intelekt a vede nás ke pravému světlu, z něhož náš intelekt je jen
malým zlomkem." (A II, 15)
Takhle podaný výklad člověku bez zkušenosti s přímým
poznáváním Pravdy může nahánět strach z té vznešenosti a
výjimečnosti. Protože by bylo chybné, kdyby se domníval, že nic
takového se u něho nemůže dostavit, a dokonce by se u něho
mohla dostavit poraženecká nálada, pocit méněcennosti a
neschopnosti něco takového zažít, vnesu do výkladu trochu více
světla podle konkrétní drobné zkušenosti s Pravdou. Nejvyšší
Pravda se netýká jen těch nejvznešenějších věcí, nýbrž prostě
všeho.
Opisuji tento text na stroji ze sešitu, kam jsem jej naškrábal
v Ošelíně v červenci 1986, a dnes je 21. ledna 1987. Protože
Pravda je také až malicherně milosrdná, ztratil jsem právě včera
před setkáním s přáteli peněženku s několika stovkami, tj. s celým
jměním, které mně mělo stačit do konce měsíce k obživě a ke krytí
jiných běžných výdajů. Kdyby se tohle stalo někomu, kdo není ve
styku s Pravdou, velmi by se tímto faktem ztráty zneklidnil a
dostavil by se ke svým přátelům tak znepokojen, že by s nimi
nemohl pojednávat z pozice poznávajícího, nýbrž z pozice
zmítaného, tápajícího a starajícího se člověka. Věděl jsem, že
kdybych k nim přišel v takovém stavu, byl bych u nich zbytečný.
(Ovšem také oni jsou zbytečně se mnou, nedovedou-li se aspoň
na dobu styku se mnou zbavit svých starostí. Ani nevíte, jak si
vážím každého, kdo při mé řeči usne klidným a tvrdým spánkem.
Je vidět, že si odpočívá od svých starostí a že mně důvěřuje.
Připadám si tak trochu jako kvočna s kuřátky, která spí pod jejími
křídly. Už méně si ctím těch, kteří sice neusnou, ale spí s
otevřenýma očima, mají oči a nevidí, uši a neslyší, jak by se
vyjádřil Ježíš.). Takového mě prostě nepotřebují. Prohledal jsem
důkladně všechny kapsy a pak celý byt, zdali jsem peněženku
neodložil na nějaké neobvyklé místo. Když jsem ji nikde nenašel,
usedl jsem na chvíli a přemýšlel a vzpomínal, kdy jsem ji měl
naposled. Přišel jsem na to, kde jsem ji pravděpodobně nechal, že
asi ve škole, kam jsem šel platit odborářské příspěvky na rok
1987. Vím, že poté jsem ji už nepotřeboval. Ukázalo se, že tento
rozumový úsudek byl chybný, ale stačil mně právě k tomu, abych
se uklidnil a dále nehledal, abych u přátel mohl ukázat na svém
klidu, co je to duchovní poznání a jaké blahé následky nese. Shodl
jsem se svorně se všemi na tom, že by za takové situace nebyli
tak klidní jako já. Lekce jim tedy byla udělena, ale celý smysl ztráty
peněženky nebyl vysvětlen. To jsem poznal už bez nejmenšího
hledání, tedy až další den, kdy jsem měl už jistotu, rozumějte
intelektuální jistotu bez příslušné moci. (Byl bych musel zajít do
školy, kde jsem předpokládal, že v kanceláři hospodářky leží na
stole.) Peněženka však ležela velmi okatě na stole na telefonním
seznamu, ničím nepřikryta, nikým neodkryta, jasně viditelná. Vím,
že žádný skřítek ji tam nepřinesl. Byla tam i včera, ale já ji neviděl,
abych mohl napřed přesvědčit své přátele o moci duchovního
poznání a pak dodatečně sebe, do jakých podrobností funguje
milosrdenství Pravdy, popřejeme-li jí možnost, aby posloužila
komu jen ona chce moudře být ku prospěchu. Ježíš Kristus se
mohl bez obav zeptat na konci tří let svého poučování učedníků:
"Zdalipak vám něco chybělo, dokud jste chodili se mnou?" Věděl,
že jim nechybělo ani to nejmenší, pokud jej poslouchali. Výjimku
činila např. bouřka na jezeře, za které málem mohli přijít o život,
jak se jim zdálo. Vyčítali Ježíšovi: "Pane, my toneme, a ty spíš."
Právem za to dostali lekci, které bychom si měli být pamětlivi i my.
Nezapomínejme, že poznávání Pravdy není cílem, nýbrž
prostředkem naší cesty k Bohu, a těch prostředků je víc než jsou
ty, které známe. Všimněte si, jak obezřetně Pravda jedná, s
dokonalým ohledem na množství lidí, na které může působit, a jak
trpělivě a shovívavě poučuje domýšlivé lidské já, v uvedeném
případě mé já.
Jak se může Ghos soustavně dopouštět tak vznešeného
výkladu? Kromě jiného prozrazuje, jak k němu došel a že ve svém
životě dával přednost ústraní před konfrontací nitra s běžnou
skutečností všedního života. Zkrátka, jako každý indický
zasvěcenec, přišel k poznání u nohou mistrových a nikoliv běhu za
tramvají. Buďme mu vděčni za jeho vznešené poznání, ale
nepodceňujme kterýkoliv okamžik svého světského života a
nestavme ho stranou duchovní cesty. Pak si Pravda vezme slovo
ve všem a za všech okolností a dopomůže nám k tomu, abychom
neseděli na dvou židlích. Ježíš zároveň kázal o Pravdě i krmil
hladovící, uzdravoval nemocné a zkrátka miloval bližního takového
jaký je ve všech svých projevech, pokud se jimi sám člověk
neklamal, jako třeba farizeové, kteří klamali sebe i své věřící. A
dále Ghos:
"V této oblasti abstraktní pojmy čistého rozumu a mentální
konstrukce mizí nebo jsou přepodobněny převratnou skutečností
duchovní zkušenosti. Toto poznání může zůstat upnuto na
absolutní Věčnost a ztratit z očí duši a vesmír, nebo může patřit a
nahlížet na samotný vrcholek Věčného. Tehdy objeví, že
nevědomost mysli a smyslů a veškeré malichernosti lidského
života jsou jen neužitečnou cestou vědomé lidské bytosti a
neužitečným omylem. Všechno však bylo připraveno zde na zemi
k tomu, aby se zde založilo první zkušenostní pole Duše
přicházející z Nekonečna... duchovní zkušenost v nás si přeje,
abychom dospěli k pravému Já... Je pak zapotřebí, aby se pomocí
tohoto poznání zjistilo, že naše tělo není pravým já, základem
existence, nýbrž pouze citlivým aspektem Nekonečného.
Předpokládat, že hmota je jediným základem světa a že mozek,
nervy, buňky a fyzické molekuly jsou jedinou pravdou ze všeho,
co je v nás, jak by se vyjádřil materialismus... to je omyl, který
spočívá v tom, že část se považuje za celek, temný základ a stín
věcí za světelnou substanci, nula za dostačující Číslo.
Materialistická koncepce zaměňuje stvořené s tvůrčí Mocí,
výrazové prostředky s tím, co je vyjádřeno a co se vyjadřuje.
Hmota a náš mozek, naše nervy, naše hmotné tělo, jsou akčním
polem a základem vitální síly, která udržuje Já spojené s tvarem
svých činů a jejich účinky pak zachovává energií téhož Já.
Hmotné pohyby jsou zevním obrazením, pomocí něhož duše představuje dojem, který má o určitých rozmanitostech Nekonečného
a zefektivňuje je v termínech Substance. Všechny věci hmotného
světa jsou mluvou, záznamem, hieroglyfem, systémem symbolů;
nejsou ani nejhlubším smyslem, ani nejpodstatnějším z toho, co
nám chtějí ukázat." (A II, 16)
Právě tento posun uvědomování u mě způsobili lékaři
opakovanými operacemi za vědomí v předškolním věku. Jejich
působením se mi dostalo školení z jiné strany, než ze které mne
potom vyučovala lidmi řízená škola smyslů a rozumu. Zkrátka:
ocitl jsem se čtrnáctkrát (tolik bylo operací, za kterých jsem ztrácel
kontakt se smysly, ale nikoliv s vědomím jako takovým) za
oponou, kterou je celý hmotný svět se vším všudy, a z lidského
hlediska především za lidským tělem, ale ne tak, že bych byl
vklouzl do jiného těla (jako se stává lidem, kteří při klinické smrti
pohlížejí na své hmotné tělo očima duše ze svého astrálního těla
jako na něco sobě cizího), nýbrž, že jsem se ocitl ve stavu duše
oproštěné od těla a dočasně nezávislé na těle, nezávislé na
smyslových a rozumových projevech, na písmu, zobrazení, jak by
se vyjádřil Ghos. Pro vědomí se vlivem lékařů uprázdnila v lidském
organismu pozice, ze které se já nikdy nedalo vytlačit tak úplně
jako je tomu u jiných lidí, kteří sebe zaměňují za tělo. Věděl jsem,
že tělo je nástrojem toho, který myslí. Nebylo to příliš vznešené
pojetí, ale postačilo k tomu, aby se z něj mohlo vykročit bezpečněji
dál. Věděl jsem vlastně, že tělo je nástrojem ducha, který jím
vládne dvojím způsobem:
1. Spokojím-li se s funkcí nástrojů téhož ducha, jako jsou
smysly, rozum a tělesnost sama, pak duch zůstává za nimi ukryt,
nechává je za sebe působit, jako by to byl on sám, který působí. V
tom případě jsem žil jako jiní lidé z činnosti nástrojů soustavně
dotovaných vitální silou automatismu (1) a ten zase přijímá tuto
sílu z funkcí těla, z jídla, pití, odpočinku a dýchání) a nepotřeboval
jsem zažívat a být si vědom působení ducha, asi jako spotřebitel
elektřiny si nemusí být vědom činnosti elektrárny, která mu energii
dodává, a přesto může elektrickou energii používat jakoby
vědomě odebíral elektřinu z elektrárny.
2. Jen když jsem si nevystačil s odvozenými silami a
mohutnostmi, zastavil jsem příjem z jejich strany, jako příjem k
ničemu nesloužící, nebo nesloužící k tomu, co jsem chtěl provést
(a tomuto zastavení příjmu mne naučili lékaři a byl jsem v něm
utvrzován posunem vědomí do nových pozic v živém lidském
organismu) a dostavila se chvilková nezávislost nebo pocit
nezávislosti na odvozených zdrojích a převážil samovolný příjem
přímo z neodvozeného zdroje. Ghos by ten stav nazval
supramentálním. Nejtíže jsem nesl od svých 17 let, že lidé mají
tento osvobozující stav na dosah a nevědí o tom. V 17 letech jsem
se totiž dověděl, že nejsem tím, který myslí, nýbrž že schopnost
myslet je pouhou závislostí na někom, kdo je zdrojem myšlení.
Začal jsem podle vzoru věřících toho někoho jmenovat Bohem,
jako ostatní lidé, pro něž však tento pojem nemá pravý obsah,
nebo je pouhou klasifikační pomůckou. Myslel jsem si, že pro mne
obsah má, ale mýlil jsem se. Teprve o devět let jsem přišel na
tento omyl, když jsem vzdal "svůj" život, a ejhle, přede mnou se
objevil život boží jako zdroj "mého" života. Tehdy se stal v tomto
smyslu Bůh pro mne jediným činitelem, a já jsem mohl být
svědkem jeho činnosti buď se svým souhlasem nebo bez něho,
samovolně, pomocí automatismu (2), který mezitím ve mně
nastolil svou vládu. Tedy ono "s mým souhlasem" bylo velmi
zanedbatelné vedle toho "bez mého souhlasu", tj. pomocí automatismu (2) samovolně probíhající tak jako se samovolně dýchá
a lidský souhlas do toho nemá co mluvit.
"Ani život není naším pravým Já, ani energie nebo vitalita,
která působí v mozku, v nervech a v těle, je to moc Nekonečného,
ale není tím Nekonečným. Předpokládat, že vitální Síla, se
Hmotou jako nástrojem je základem, zdrojem a pravou úplností
věcí, jak by si přál vitalismus se svou neurčitou koncepcí vibrací,
aby tomu tak bylo, to je omyl; je to jako bychom brali část za celek
a jako bychom příliv, který dosahuje břehu, považovali za celý
oceán. Vitalistická teorie zaměňuje esenci s něčím, co je sice
velmi mocné, ale vnější. Vitální síla je dynamismem vědomí, které
ji předčí; toto vědomí samo o sobě je pociťováno a jedná, ale
stává se zjevným naší inteligenci teprve tehdy, když se ocitneme
na vyšším stupni, když dospějeme k mysli, která je toho času naší
nejvyšší činností. Mysl, zde na zemi, se jeví jako vytvořená
životem, ale ve skutečnosti je jen jeho následným smyslem a
smyslem toho, co je za ní, nikoliv konečného, je to formulace
navíc z jemného vědomého, z jeho tajemství; mysl není výrazem
života, ale výrazem toho, čeho samotný život je méně světlým
výrazem".
"Právě tak ani mysl, část naší bytosti, která myslí a chápe,
není naším Já, ani jím, ani cílem, ani principem, nýbrž jeho stínem
promítaným z Nekonečného. Předpokládat, že mysl je tvůrkyní
tvarů a věcí a že ony existují v mysli, jak učí idealismus se svou
důvtipnou a vzácnou teorií, je rovněž mylný předpoklad, také zde
jde o mylnou záměnu části za celek, je to jako bychom bledé
světlo, které vychází ze zářícího reflektoru, považovali za slunce.
Idealistická filosofie nedospívá k podstatě bytí, ani se jí nedotýká,
jen chápe jeden ze způsobů bytí Přírody. Mysl je pochybný zevní
polostín vědomé existence, která se neomezuje na mentalitu,
nýbrž ji předčí. Když vyloučíme toto všechno - Hmotu, Život a
Mysl - tradiční cesta poznání dospěje pak k čisté vědomé
existenci, nepodmíněné životem, myslí a tělem, sama uvědomující
si sebe, která je nositelem vlastního štěstí a dospívá ke své
nejzazší zkušenosti, k Atmanu, k Já, k původní a podstatné přirozenosti naší existence. Dospěje tak k něčemu opravdu pravému;
ale toto poznání, příliš dychtící po konečném řešení, končí tím, že
nepostřehne už něco mezi přemýšlivou myslí a nejvyšším
buddheh paratastu sah (toho, co je za intelektem), a zavírajíc oči
ve svém "samadhi" (v jogické extázi), snaží se potlačit, co se
nachází na její cestě, aniž by se přiměla k tomu, že by pohlédla na
rozsáhlé a světlé panství Ducha. Tato cesta pravděpodobně dojde
ke svému cíli, ale jen k tomu, že usne v nekonečnu, nebo zůstane
v bdělém stavu, aby se ponořila do vyšší zkušenosti Nejvyššího,
do které může dospět mysl, která se anuluje, ale už ne v
nejvyšším Nejvyššího parátpara. Mysl může vnímat Já jen ve své
duchovní slabosti ještě mentální, která je mentálním odrazem Satčitananda. Není to však skok naslepo do Absolutna, jímž se má už
dosáhnout nejvyšší pravda, integrální poznání Já, nýbrž jen trpělivým přecházením za mysl do Poznání pravdy, jímž může být
Nekonečné poznáváno, pociťováno, viděno v plnosti jejích
nekonečných bohatství. Tehdy se také poznává, že toto Já, jímž
jsme my sami, není prázdné a statické Atman, nýbrž široký
dynamický duch, individuální a zároveň universální, imanentní a
transcendentní. Je to Já, které nemůže být vyjádřeno abstraktními
generalizacemi mysli, jejíž veškeré popisy inspirované jasnovidci a
mystiky nemohou vystihnout jeho plnost a nádheru." (A II, 17)
Ghos píše také proto tak vznešeně, že neměl příležitost
stopovat (třeba i dodatečně, jako činím nyní já) pomalé a postupné
přeplývání vědomí o Já do malého lidského já od raného věku.
V předešlé poznámce ke Ghosovi, kde jsem líčil události
kolem ztracené peněženky, jsem vám chtěl ukázat, jaké je soužití
malého já (pokud není rušeno neklidem malého já) s nesmrtelným
Já i v malých drobnostech. Po poznámce následující Ghosův text
mluví o vrcholném soužití Já s já. Na ně si musí malé já teprve
zvykat. Pokud jsme naživu, nebo máme být naživu, nelze malé já
zrušit, protože bychom možná fyzicky zemřeli dříve než se
duchovně úplně znovuzrodíme či přerodíme. Promluvím o tomto
přerodu jen jak probíhal od 17 let, i když před tím existoval
latentně, jako v každém živém člověku (okruh od Boha k Bohu je v
každém člověku ustavičně uzavřen. Jenže člověk si z něho
uvědomuje jen tu jeho část, která není ani výstupem z Boha, ani
vstupem do Boha. To ovšem má za následek, že se necítí být na
Boha vázán. Je to velmi moudré zařízení, protože se člověk má
plně soustředit na prostředí, do kterého byl zasazen svým
narozením. Také jeho automatismus jedna není ještě hotov pro
tak náročné úkoly jako je návrat do Otcova domu s plným
vědomím. Teprve když je fyzicky všechno připraveno pro tento
návrat, může k němu bezpečně dojít, aniž by se porušil stav
organismu, který musí sloužit nebo je připraven, aby sloužil k
dalším vyšším úkolům. Vždyť člověk není oddělenou bytostí a v
další fázi vývoje musí z toho vyvodit důsledky nejen ve hmotných
vztazích, ale i v mentálních a duchovních. Viz trojí mistrovství, jimž
učí Ježíš Kristus svým životem.). Od 17 do 26 let jsem
dobudovával sebepoznání, a v tom, jak jsem dal nahlédnout
malou ukázkou o ztracené peněžence, mám ještě velké mezery.
Víte-li, co se rozumí např. relativním přelidněním, relativní nasyceností roztoku apod., pak pochopíte, že člověk ve svém životě
nedosahuje nic absolutně, nýbrž relativně, a proč tomu tak je.
Nevadilo tolik, že jsem v 17 letech zažil křest vodou, neboli
znovuzrození z vody jen relativně dokonale. Toto znovuzrození z
vody se postupně zdokonalovalo náznakovým vstupem
znovuzrození z Ducha. Bylo to jakési dotahování prvního
znovuzrození způsobem zhora. A jinak tomu u nikoho není.
Důležitá je myšlenka Ghosova o spánku ve věčnosti, což je
základní nedostatek každé exkluzivní, nikoliv integrální, celoživotní
cesty k Bohu. Ježíš ukazoval, jak jít k Bohu celou existencí s
veškerými pozitivními i negativními jejími jevy a též za pomoci
všech uskutečnitelných úrovní vědomí.
"Vzhledem k vesmíru, Nejvyšší je Brahman, jediná
Skutečnost, která není jen duchovní, materielní a vědomou
substancí ideí, sil a tvarů vesmíru, nýbrž také jejich původcem,
jejich udržovatelem a jejich autorem, kosmickým a
suprakosmickým Duchem. Nejzazší pojmy, do nichž můžeme
vtěsnat vesmír: Síla a Hmota, Jméno a Tvar, Puruša a Prakriti,
nejsou ještě úplně ani skutečně vesmírem, jakým je on sám ve
své přirozenosti. Stejným způsobem jak všechno, co jsme, je hra
a tvar, mentálně psychický, vitální a fyzický výraz života a těla,
také vesmír je hrou, formou, kosmickým výrazem duše a
přirozenosti nejvyšší Existence, nepodmíněné ani hmotou a silou,
ani ideou, jménem a tvarem, ani základním rozlišením mezi
Purušou a Prakriti. Naše Já a nejvyšší existence, která se stala
vesmírem, jsou jedním a tímtéž druhem, jednou a toutéž existencí.
Podle své přirozenosti individuum je výrazem universálního Bytí, a
podle Ducha, který je v něm, je výronem transcendence.
Objevíme-li své Já, zjistíme, že ono není stvořenou individualitou,
nýbrž universálním bytím ve vztahu s jinými bytostmi a s přírodou,
a ve svém nejvyšším živém aspektu nevyšším transcendentním
Duchem."
"Tato svrchovaná existence není závislá ani na individuu,
ani na vesmíru, protože duchovní poznání může dokonale předčit
tyto dva aspekty Ducha (individuum a vesmír) a dospět k
pochopení
čistého
nepojmenovatelného
a
pro
mysl
nepoznatelného Transcendentna: Absolutno. Tradiční cesta
poznání vylučuje jednotlivce a vesmír. Absolutno jím hledané je
nedefinovatelné, bez přívlastků, bez vztahů, ani tím, ani oním, neti
neti, dokonce se ani nedovede hlásit k Jednomu, Nekonečnému,
Blaženému, Vědomí, k nevýslovné Existenci. I když Ono pro mysl
zůstává nepoznatelné, můžeme se přiblížit pomocí pojmenování a
tvarů vesmíru k uskutečnění nejvyššího Já, Brahmana, a pomocí
tohoto uskutečnění realizovat také, v určitých mezích, Absolutno,
jehož pravé Já je podstatným tvarem našeho vědomí (svarúpa).
Tohoto druhu jsou zkušenosti, k nimž se lidská mysl utíká, chce-li
si učinit nějakou představu o transcendentním a nepodmíněném
Absolutnu. Metoda negace je nutná, máme-li se zbavit definic a
omezení. Aby vnikla do nekonečného, mysl je nucena vyhnout se
sobě samé pomocí nejasného nedefinitivního, jinak žije normálně
uzavřena v kruhu konstrukcí a představ nutných pro její akci, a to
není pravda sama o sobě a pro sebe, ani hmota, ani život, ani
mysl, ani Duch. Když však projde konečně přes polosvětlo
mentální hranice a vnikne do širokých rovin supramentálního
Poznání, tyto prostředky z nouze přestanou být potřebné.
Nadmysl dospívá ke zcela jiné zkušenosti o nejvyšším
Nekonečném, ke zkušenosti přímé, pozitivní, živé za hranicemi
veškerých představ osobních i neosobních, a v této zkušenosti je
zahrnuta nejvyšší Osoba neosobně a podobně všechny osoby.
Absolutno je za veškerým rozlišením mezi jednotou a mnohostí,
jelikož Jedno a nesčetná Mnohost jsou současně nedílnou
součástí všeho ve vesmíru. Přesahuje všechna kvalitativní omezení, ale není omezeno prázdnotou bez kvality, ani nekonečnými
kvalitami, ani individuální duší všech duší a souhrnem tvarů a
Brahmanem bez tvaru. Je to kosmický a nadkosmický duch,
vznešený Pán, nejvyšší Já, nejvyšší Puruša a nejvyšší Šakti, Ten
kdo nikdy nebyl zrozen a bez přestání se rodí, Nekonečný a
nesčetně konečný, mnohonásobné Jedno, Jednoduchý souhrn
všeho, Jediné za všemi aspekty, stav pocházející z nevýslovného
ticha, všudypřítomná neosobní Osoba, Tajemství pro sebe samé
průzračné, ale zastřené přemírou svého světla a navždy
nevyzpytatelné nižším vědomím. To jsou nesmiřitelné protivy pro
tradiční mysl, ale pro vizi a zkušenost supramentálního vědomí
jsou tak prostě a tak nevyhnutelně propojené jedny s druhými, že
třeba jen pomyslet na to, že se sobě protiví, je nehorázně násilné.
Zdi Intelektu, který měří a odděluje, tyto zdi neexistují pro
supramentální Vědomí a pravda se jeví ve své jednoduchosti a ve
své kráse a zjednodušuje všechno do pojmů své harmonie,
jednoty a světla. Rozměry a rozdíly zůstávají už jen jako užitečné
obrazy, avšak už neoddělují od ducha, který v nich zapomíná na
sebe."
"Vědomí absolutního Transcendentna se všemi svými
následky pro jednotlivce a pro vesmír, je konečným poznáním,
věčným poznáním. Naše mysl může zacházet s tímto Poznáním
různým způsobem, může si jím posloužit k tomu, aby
zkonstruovala protichůdné filosofie, může je omezovat,
pozměňovat, zveličovat jejich význam nebo zmenšovat význam
toho nebo onoho aspektu poznání, vyvozovat z něj pravdu nebo
omyl; ale naše intelektuální variace a naše nedokonalá
objasňování nemění ani v nejmenším něco na faktu, že když
dotlačíme myšlení a zkušenost až k jejich nejzazší mezi,
shledáme se nezměněně s oním Poznáním. Předmětem jogy
duchovního poznání nemůže být nic jiného než tato věčná
Skutečnost, toto Já, tento Brahman, toto Transcendentno, které je
nad tím vším a ve všem, projevuje se v jednotlivci a přece zůstává
skryto, projevuje se ve vesmíru a přece zůstává utajeno."
"Vrchol života poznání nevyžaduje nevyhnutelně vymazání
naší existence ve světě, protože Nejvyšší, kterému se
připodobňujeme, onomu Absolutnímu, Transcendentnímu, s nímž
se slučujeme, je dohromady nejzazším a úplným Poznáním, které
se promítá do pozemského jha. Nicméně, je třeba věřit, že naše
existence v tomto světě končí, jakmile její poslední předmět a
poslední smysl byl dosažen ve chvíli, ve které jsme dosáhli
poznání a už proto tu nezbývá nic uskutečnit. Avšak náš první zisk
při osvobozování je klid a ticho bez konce, a to je jen věčné
uskutečnění esence jeho vědomí bytosti jako jednotlivce:
uskutečnění samo o sobě statické. Zbývá kromě toho na téže
základně nezměněné tichem a připojené ke svobodě, pustit se do
nekonečného vývoje Ducha, který spěje k jeho úkolu, k jeho
dynamickému projevu v jednotlivci, a pomocí jeho příkladu jeho
působení na druhé a na celý vesmír, provést komplexní dílo, které
Velcí právě uskutečňují na Zemi. Náš dynamický vývoj nemůže
dospět ke svému naplnění, dokud se zdržujeme v egoistickém
vědomí, v otroctví temné mysli ozářené jen slabým přísvitem.
Naše nynější omezené vědomí může být jen přípravnou
zastávkou; pomocí něho se nedá provést nic skutečně pozitivního,
protože všechno, o co se snaží, je úplně pokaženo egem, obojí
pak přináší nevědomost a omyl. Pravé božské uskutečnění
Brahmana v projevu je možné jen na základě vědomí Brahmana,
když od něj samotná osvobozená duše, dživanmukta, přijímá
život."
"To je integrální poznání, protože všude a za všech okolností všechno je Jedno pro oko, které vidí; pro božskou zkušenost
všechno je jeden jediný celek. Jenom mysl zvláštním způsobem a
pro své dočasné potřeby myšlení a pro své zájmy, snaží se
stanovit ztrnulé dělení a myšlenky o neslučitelnosti mezi
jednotlivými aspekty věčné Jednoty. Kdo má poznání a je
svobodný, nejenom nezužuje svůj život, ani nespoutává svou duši
jako nevědomí lidé, nýbrž naopak žije mnohem širším životem,
neboť jeho činy, sarvakrt, provádí podle pravého poznání a
pomocí vyšší uvědomovací síly."
Ghos staví do protivy život smyslů a neosvíceného rozumu s
životem osvíceným, v němž tělo a s ním jeho smysly a rozum jsou
nikoliv středem života, nýbrž prostředkem poznání. Snad si takhle
počíná, jak občas je patrno, jen proto, aby nevybočil z tradičního
způsobu výkladu cesty poznání a aby si zároveň usnadnil celý
výklad. Jenže život, v němž je uznávaným středem hmota, tělo a
všechno, co se nazývá časoprostorovým prostředím, v němž žije
člověk, který na nic jiného nevěří než na to, co mu zprostředkují
jeho běžně rozvinuté duševní mohutnosti, není zbytečně žitým
životem. Automatismus v člověku zakotvený a pro lidský život
absolutně nezbytný (se stejně nezbytnou jeho údržbou a
rozvojem) je už velmi vznešenou transplantací věčného života do
živého organismu. Všimněme si přitom aspoň ženy a její funkce.
Vždyť ona dokáže během devíti měsíců těhotenství asimilovat
miliardy let trvající vývoj života na naší planetě tak zázračným
způsobem, že malý lidský tvor, vycházející z jejího lůna, není
obrán o nic, co vývoj života na této planetě přinesl. Z ženy
povstává fantasticky vybavený tvor, který, kdyby si byl toho
vědom, by mohl právem o sobě prohlásit, že prošel celým vývojem
života, který v přírodě trval miliardy let, aniž by potřeboval být před
tím pouhou buňkou, vodním živočichem, a opicí. Žena se tím
stává opravdovou královnou nejbujnější fantazie, překonavatelkou
věků, a když ji potom srovnáváme s mužem, vidíme, jak se muž
snaží velmi neobratným způsobem tuto fantazii ženy reprodukovat
ve svém životě. Stává se ve více případech než žena vynálezcem.
Jaké je to břídilství vedle činnosti přírody v matce. Zdá se, že se
máme ještě mnohému naučit od zvířat, jejichž "moudrost"
začínáme oceňovat. Zvíře neví, proč je tak "moudré" (že např. umí
předvídat zemětřesení, změny v počasí, tuhou zimu atd.), ale tato
neznalost není na závadu "vlastní" moudrosti, nebrzdí onu
moudrost. Protože jsem s touto moudrostí zvířat v předškolním
věku úzce spolupracoval, mohu dodatečně prohlásit, že je to
moudrost zaměřená čistě účelově, jako život embrya v matčině
těle. Není v ní nic zbytečného. Umožňuje žít zvířeti bezpečněji než
jak může žít člověk. Musí tomu tak být, protože zvíře je více
odkázáno na přírodní podmínky než člověk. Kam s tím výkladem
mířím? Člověk je více odkázán na životní podmínky za zvířecím
životem, protože zvláštním způsobem má zvířecí a nižší organický
život už za sebou. Člověk je pro tento život také lépe vybaven než
zvíře, a dokonce mnohá zvířata to vědí, ale nemohou učinit více
než vzhlížet k lidskému životu, nemají v sobě zažito oněch devět
měsíců lidského těhotenství s jeho průvodními jevy, nýbrž zažily
jiný vývoj s menším rozsahem asimilace planetárních a
vesmírových prvků. Zatímco však zvířeti nevadí, že neví nic o
původu své moudrosti, člověku vadí, že vůbec nic neví o
transformačních schopnostech svého organismu, o schopnostech,
které sahají daleko za hmotný život až do věčnosti. Nemůže se
plně řídit něčím, o čem neví, že to existuje. Ale ani v tomto tvrzení
není obsažena úplná pravda. Přesvědčil jsem se o tom, že
pozastavením přírodního, řekl bych zvířecího způsobu přístupu k
věcem, samočinně se objevuje, co je v člověku zapsáno navíc
oproti zvířecímu genetickému zápisu, že se tedy objevuje
moudrost, o které člověk neví. Dokáže-li sebe zapřít, sebe jako
tvora žijícího zvířecím způsobem, pokračuje cestou poznání za
úroveň zvířete. A protože i běžný lidský život skýtá nesčíslná
množství příležitostí, jak sebe zapřít, má už od svého vzniku velký
význam pro duchovní vzestup. Výtečné však jsou i omyly na této
cestě, řekl bych, že jsou stejně důležité jako relativní pravdy. Při
každé operaci za vědomí jsem si mylně myslel, že se lékaři
ucházejí o můj život, a když jsem se nedokázal jim vzepřít,
rezignoval jsem na život. Tak velký sebezápor nese dodnes po 70
letech své kladné následky. Obdobně jsem se mýlil, když jsem se
ocitl v 17 létech tváří v tvář své věčné podstatě, o níž jsem před
tím nic nevěděl a na kterou jsem před tím ani nevěřil. Myslel jsem
si, že můj dosavadní život bez Boha byl zbytečný a planý. Chyba!
A zároveň jedinečná příležitost navozená tímto omylem: Mohl
jsem bez soucitného ohlížení zpět vykročit do nového smyslu
života. Totéž se dělo při extázích bez tvaru a bez představy, a pak
při novém sebevzdání 21. 11. 1939. Nespokojím se proto s
ukázkami dokonalého duchovního života, které předvádí Ghos. Je
to klasický způsob výkladu, který znali též evangelisté. Načrtli
začátek a přivěsili naň konec. Oprávněně: protože všechno mezi
začátkem a koncem musí být prožíváno individuálně. Ale není-li
prožíváno, pak čtenář takových myšlenek nachází v textu řadu
nedopatření a nesouvislostí.
Výklad o předmětu poznání může být veden dvojím
způsobem:
1. Klasickým, ke kterému se přiklání Ghos, od přeslavného a
převznešeného začátku k ještě vznešenějšímu konci. Tímto
způsobem si počíná také sv. Jan ve svém evangeliu. Kolik dohadů
už způsobilo ono jeho slavné "Na počátku bylo slovo" a přece by
stačilo vědět, že začátek něčeho takového, jako je stvoření, je
vždycky slavný.
2. Druhým, neklasickým způsobem se postupuje při výkladu
od konce nebo od začátku konce ke slavnému začátku, který je
tím slavnější, že není začátkem v časovém slova smyslu. Vizte
např. text v evangeliu sv. Lukáše, XX, 34 - 44, který svědčí o
zkušenosti konce něčeho, co nemá začátek.
Ježíš jim řekl: "Lidé přítomného věku se žení a vdávají.
Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z
mrtvých, nežení se ani nevdávají. Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni
vzkříšení. A že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o
hořícím keři, když nazývá Hospodina Bohem Abrahamovým,
Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým. On přece není Bohem
mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi." Někteří
ze zákoníků na to řekli: "Mistře, dobře jsi odpověděl." A už se
neodvážili položit mu jinou otázku.
Řekl jim: "Jak mohou nazývat Mesiáše synem Davidovým?
Vždyť sám David praví v Knize žalmů:
Řekl Hospodin mému Pánu:
Usedni po mé pravici,
dokud nepoložím tvé nepřátele
za podnož tvých nohou.
David tedy nazývá Mesiáše Pánem; jak potom může být
jeho synem?"
Tento text jsem předeslal konci světa, o kterém bude dále
řeč, a to z mnoha důvodů, které teď všechny nevysvětlím, protože
k tomu budu mít jindy lepší příležitost. Na něco však přece jen
musím upozornit. Mluví se v tomto textu o synech Božích, kteří
jsou účastni vzkříšení. Nad těmito slovy by se měli pozastavit
všichni, kteří očekávají nějaký fyzický obecný konec světa. Synové
Boží už jsou účastni vzkříšení, a mezi nimi jsou konkrétně ve větě
před tím jmenováni Abraham, Izák a Jákob. Kdy tedy nastane
konec světa, kdy budou vzkříšeni, když už vzkříšeni jsou?
Stejně důležitá je další věta, že Bůh není Bohem mrtvých,
nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi. Viďte, jak tomu
rozumět. Na jedné straně v téže větě mluví Bůh o mrtvých a hned
potom říká, že před Bohem jsou všichni živi. To znamená, že Bůh
předává život všemu tvorstvu, pro něho není mrtvých. A tím životem se nemyslí jen život nějakých organismů, nýbrž existence vůbec. Ježíš dobře ví, že vedle živých organismů lidé rozlišují mrtvé
věci, ale i těch je Bůh Pánem, a proto existují a mají v sobě skryt
život Boží. To bylo jedno z mých prvních dílčích poznání v
předškolním věku, když jsem poznal, že je správné, co mi říká
matka. "Nebouchej s tou židličkou, bolí ji to." Když člověk vnitřně
poznává, co je správné, jak málo je mu třeba k tomu, aby se jeho
poznávání správného stále rozrůstalo. A k tomu vnitřně
poznávanému správnému mě poprvé dovedli lékaři svými
operacemi za vědomí. Tam začínal můj individuální konec světa, a
byl mnohokráte opakován, abych si na jeho jednotlivé fáze zvykl.
Každé pravé duchovní poznání začíná koncem panství
předešlého, a tak se musí rozumět také výroku, že vzkříšení se
nežení ani nevdávají. Cožpak se Abraham, Izák a Jákob neženili?
A přece byli vzkříšenými! Marně si slibují asketi, že jejich pohlavní
nedotčenost je přivede k pravému poznání nebo ke vzkříšení z
mrtvých. Všechna slova Písma jsou hluboce symbolická. Který
muž touží po ženě, už se oženil, která žena touží po muži, už se
vdala. Vzkříšení nemohou mít tyto touhy, neboť ty jsou možné jen
v rámci dualismu, ze kterého už vyšli, Watts by řekl, že vstoupili do
neduálnosti, a to důsledně i s událostmi kolem sebe. Ale než
dojde ke vzkříšení, děje se mnohé, co se před tím nedělo. Tak
např. Lukáš XII, 49-53 cituje slova Ježíšova o tom v kap. XII, verš
49-53: (Je příliš povrchní výklad, že člověk se postaví proti
člověku pro Ježíše, kterému dává přednost před tím, co považuje
za vlastní.)
"Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, jak si přeji, aby se už
vzňal. Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se
nedokoná! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě
pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti
synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně
proti snaše a snacha proti tchyni."
Cesta poznání se dá opravdu nejvýstižněji vyjádřit ohněm,
který spaluje starý svět, rozuměj vztahy člověka ke světu, vztahy,
které byly vytvořeny za jiným účelem, než aby lidské vědomí
spojovaly s vědomým vstupem do společenství s věčným životem.
Dá se tedy říci, že vztahy, které máme ke světu, jsou jen
pomocnými vztahy (bez vztahů ke světu a bez vztahů vůbec
člověk nemůže žít), ale mají obrovskou moc přidržet nás výhradně
v pomíjejícím a po všelijakém jejich natahování nás s nimi zničit.
(Proto Ježíš svým příkladem volí cestu namísto ztráty života ztratit
jen tyto náhradní a pomocné vztahy nebo jim vyhradit jejich
oprávněné, nikoliv první místo. Poznání, které přináší s sebou na
svět, spaluje tyto vztahy a pokud se mu to podaří, na jejich místo
dosazuje vztahy s věčným životem. Ježíš hned doplňuje obraz
ohně ilustrací změny ve vztazích nejbližších příbuzných, které
mají povahu protekčního způsobu jednání. Příbuzní si navzájem
nadržují na úkor obecných vztahů ke kterémukoliv bližnímu, tyto
vztahy v ohni poznání přestávají být protekční. Proto mohl Ježíš
po Jordánu, který znázorňuje první fázi cesty poznání, prohlásit:
"Kdo je má matka, kdo jsou mí bratři?" Předchuť toho jsem zažil
po každé operaci za vědomí v předškolním věku. Maminka nade
mnou plakala, jak jsem se jí každou takovou operací odcizil.
Musela mně připomínat, že je mou matkou atd. Byl to snad Ježíš
Kristus, který do mne už tehdy zaséval během čistého vědomí
neprotekčnost v jednání s lidmi, na to se dá odpovědět jednoduše
takto: Vědomí ve mně existovalo, i když nebylo obohacováno
smyslovými vjemy a jejich zpracováním rozumem; a vědomí
pochází z věčnosti a jako takové je věčné, odtamtud pochází,
odkud přichází i Kristus. Kdybych se měl vyjádřit velmi stručně,
řekl bych, že situace z předškolního věku po operacích za vědomí
se opakovala na vyšší úrovni v 17 letech a pak 21. 11. 1939, kdy
jsem vzdal svůj život. Tehdy jsem také poprvé pochopil s
Mojžíšem, že oheň poznání věčného života hoří, ale nespálí keř,
jenom přetváří, ale mohutně.
V citovaném výroku Ježíš mluví z pozice člověka, kterého po
křtu vodou čeká křest krví na kříži, a proto je mu úzko. Vyjadřuje
stav, kterému při kterémkoliv zbourání starého nikdo neujde.
Mohlo by se stát, že bychom tuto důležitou poučku nedokázali vyčíst přímo z Ježíšova života. Ta úzkost přichází na člověka už při
jeho odchodu z věčného života během narození na světě. Už novorozenec se začíná trápit. Našli jste ten moment v Ježíšově životě? Prchá před Herodesem do Egypta, do země plných hrnců
(Vysvětleno v jiném spise). Po křtu v Jordánu se utkává se
Satanem. A co se dělo na dalším přechodu na kříži, nemusím
znovu vykládat.
My jsme se však dostali se svým výkladem teprve k
počátkům konce. Než budu citovat další pasáž o těch počátcích z
Lukáše, musím se ještě jednou vrátit, nevím už po kolikáté, ke své
zkušenosti, neboť bez této zkušenosti byste lehko podlehli dojmu,
že Ježíš věřil v konec světa ve spojení s pádem Jeruzaléma.
Poznal jsem další zákon dualismu: páry dvojic jsou za vlády
dualismu tak dokonale spolu spojeny, že např. pravda vyvolává
omyl a opačně omyl přivádí ke pravdě. Ježíš soustavně pomáhal
ohni poznání a tedy přiváděl ke konci světa lidi jejich vědomostmi i
nevědomostmi. Tak např. správně předvídal pád Jeruzaléma a
předpokládal, že řada lidí tehdy žijících si vzpomene na jeho
prorocká slova, uvěří na fyzický konec světa a budou činit pokání,
které by bez té chybné víry neprováděli. Ježíš si byl vědom toho,
že moudrost přichází sama branou utrpení, jak se vyjádřil řecký
básník dávno před Kristem. Není proto správné se vystavovat
utrpení nebo si je přát, ale když tu nevyhnutelně je, nutno je
přestat považovat za břemeno, nýbrž za něco, co přinese
nečekaný užitek, a dokonce poznání a moudrost. Kdykoliv jsem
měl být operován za vědomí, vždycky jsem znovu podlehl omylu,
že mě lékaři chtějí zabít, nebo že to se mnou nemyslí dobře, a
zároveň došlo i ke skoku v oblasti duchovního poznání, ze kterého
jsem měl užitek až do 17 let. Pak došlo k dalšímu významnému
omylu, že všechno co jsem dosud dělal, bylo chybné a celý
dosavadní život zbytečný a také světský život pro světské cíle
vedený se mi jevil jako zbytečný, nevyjímají jídla, pití, spánku
apod. I při tak velké sérii omylů nastoupilo poznání, ve kterém
shořel celý můj dosavadní svět a na jeho místo se dostavila
poutanost k věčnému životu s přehodnocením všech vztahů
protekční povahy. Obdobně mezi 26. a 27. rokem při zajetí v
koncentračním táboře jsem podlehl celé řadě omylů, jako že jsem
všechno před tím dělal chybně a že v koncentračním táboře
zhynu. Byl jsem si tím dokonce jist, tak jist jako před tím, když
jsem poznával správné bez pomoci úvah a rozumu, takže mě
nepřekvapilo, když mě esesman řekl, jedinému z 1200 zatčených
vysokoškoláků, že mě zabije a já jsem svůj život už bez lítosti
opustil. K tomuto opuštění sebe mne nevedla ani v nejmenším
víra, že se tak stane, nýbrž jistota o mém fyzickém konci života.
Tu jistotu jsem už dávno dobře znal. Byla neomylná, a přece
tentokrát obsahovala omyl v rozsahu ztráty života. Kdyby jej byla
neobsahovala, vůbec bych se byl tak dokonale nevzdal svého.
Tenkrát mně omyl posloužil co do poznání relativně vrcholně.
Začal jsem trvale poznávat, že má existence, poznání a láska
prýští z Boha, že nic z toho není mé, že jsou to propůjčené hřivny,
s kterými mám hospodařit. Kdo dnes může říci, kolik lidí, za dob
Ježíšových žijících, bylo dovedeno k duchovnímu poznání
mylným, doslovným pochopením Ježíšových slov? Bylo jich jistě
dost, protože zažili pád Jeruzaléma a s ním pak slavný příchod
Syna člověka, přesně tak, jak se dočítáme ve slovech evangelia
sv. Lukáše, v němž jsou reprodukována slova Ježíšova. Luk. XXI,
5-36:
Když někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben krásnými
kameny a pamětními dary, řekl: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte,
nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno."
Otázali se ho: "Mistře, kdy to nastane? A jaké znamení
bude, až se to začne dít?" Odpověděl: "Mějte se na pozoru,
abyste se nedali svést. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a
budou říkat: Já jsem to a nastal čas. Nechoďte za nimi. Až uslyšíte
o válkách a povstáních, neděste se. Neboť to musí nejdříve být,
ale konec nenastane hned."
Tehdy jim řekl: "Povstane národ proti národu a království
proti království, budou veliká zemětřesení a v mnohých krajinách
hlad a mor, hrůzy a veliká znamení s nebes. Ale před tím vším na
vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat; budou vás vydávat
synagogám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro
mé jméno. To vám bude příležitostí k svědectví. Vezměte si k
srdci, abyste si předem nepřipravovali, jak se budete hájit. Neboť
já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit
žádný váš protivník. Zradí vás i vaši rodiče, bratři, příbuzní a
přátelé a někteří z vás budou zabiti. A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. Ale ani vlas z vaší hlavy se neztratí. Když
vytrváte, získáte své životy.
Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, tu poznáte, že
se přiblížila jeho zkáza. Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou
do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou, a kteří jsou po
venkově, ať do něho nevcházejí, poněvadž jsou to dny odplaty, v
nichž se má naplnit vše, co je psáno. Běda těhotným a kojícím v
oněch dnech! Neboť bude veliké soužení na zemi a hněv proti
tomuto lidu. Padnou ostřím meče, budou jako zajatci odvedeni
mezi všecky národy, po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud
se jejich čas neskončí. Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před
řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a
očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti
nebeské se zachvějí.
A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku a moci s velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy,
neboť vaše vykoupení je blízko."
Vypravoval jim podobenství: "Podívejte se na fíkovník nebo
na jiný strom: Když už se zelenají, sami víte, že léto je blízko. Tak
i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko království Boží.
Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno
stane. Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.
Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zkažena
nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den
nepřekvapil jako past. Neboť přijde na všechny, kteří přebývají na
zemi. Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout
tomu všemu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem
člověka."
Ujišťuji vás, že jsem to všechno zažil, ale celý ten
symbolismus toho, co jsem zažil, jsem pochopil až dodatečně 21.
11. 1939, neboť člověk to nemá napřed pochopit, aby se do
něčeho nevmýšlel, aby si něco nepředstavoval, co by nebylo ještě
skutečností. Takové schopnosti člověk má, a těmi by všechno
pokazil. Jedno byste mně však vyvrátili velmi snadno, kdybyste se
mě ptali: "Kdy jsi byl těhotný, když nejsi žena? Kdy jsi kojil?" K
tomu bych vám řekl aspoň pár slov, protože je nevyvratitelné, co
jsem zažil, a kdyby se to mohlo vyvrátit, dokázalo by se, že Ježíš
nemluvil pravdu, nebo že svazoval fyzický konec světa omylem s
pádem Jeruzaléma. Těhotenství ženy, která rodí hmotné dítě, a
těhotenství, při kterém povstává do vědomí věčný člověk, kdy se
dítě člověka mění na dítě boží. Při tomto těhotenství nesmí být
lidské srdce zatíženo nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí. Je-li tím zatíženo, přehluší se známky upadajícího starého
světa a v lidském vědomí řádně nevyvstanou známky nového
života. Zoufalství člověka se pak stane nesnesitelné. To je výňatek
z věčného zákona vzestupu duše k Bohu, a proto o tomto výňatku
mohl Ježíš říci, že jeho slova nikdy nepominou, i když země a nebe pominou. Vykladači Písma by si měli zvlášť dobře všimnout
těch slov o nepomíjejícnosti toho zákona, aby přestali hledat např.
ve Zjevení sv. Jana mezi událostmi ze zevního světa známky
blížícího se fyzického konce světa. Proč se v biblickém textu
uvádí, že se ten konec týká všech lidí? Člověk je složitá bytost,
jsou v něm obsaženy zkušenosti nejen celého stvoření, ale i
celého vesmíru. Kdyby cokoliv dvojného, dualistického zůstalo
zachováno při tom konci světa, nemohlo by dojít ke Vzkříšení z
mrtvých, a kdyby napřed nebylo v člověku obsaženo všechno, co
obsahuje celý vesmír, nebylo by možno to všechno překonat a
převést z dualistického na neduálné, a nebyl by to potom život
boží, který v sobě obsahuje všechno, mrtvé i živé.
Pak ovšem kapitola: Předmět poznání, by mohla být
napsána z opačné strany, zdola nahoru, jak si začne Ghos
počínat teprve v dalších kapitolách. Projdu tou kapitolou ve
zkratce:
Celý lidský život je velkolepou příležitostí k duchovnímu
poznání, že jsme věčnými bytostmi od Boha přicházejícími a k
Bohu se vracejícími. Aby k této realizaci mohlo dojít, musí se
lidský život postupně a vývojově přebudovat na dílnu věčnosti,
kterou i bez našeho vědomí beztak je. Tak se celý život postupně
stane do všech podrobností hospodařením s hřivnami pro
Hospodáře, a to dvojím způsobem, prací na poli Hospodářově a
prací v domě Hospodářově. Tyto prostředky je dobře tak dlouho
rozlišovat od sebe, dokud se nemodlíme neustále. Pak splyne
práce na poli s prací v domě, čili na poli jsme v domě a v domě
jsme na poli, a pole i dům se stanou jediným prostředkem Boží
Vůle. To je integrální cesta poznání.
My si zatím v Hospodářově dílně jen hrajeme, ale není to hra
zbytečná. Dítě se učí hrou skutečné práci. Nepodceňujme význam
světského života prožívaného jen pro sebe a ne pro Boha. Tento
život totiž prožívá člověk a ne zvíře nebo rostlina, a v tom je velký
rozdíl. Zvíře a rostlina žije jen pro sebe, a my dobře víme, že tomu
tak není. Je nedílnou součástí přírody, ve které např. udržuje
rovnováhu, která by jinak nemohla být udržena. Člověk čím dále, a
to vědomě, žije kromě pro sebe také pro lidskou společnost a kéž
by také žil pro přírodu. Nevědomě daleko dokonaleji a úžeji
spolupracuje na tažení božím na okruhu z věčnosti do věčnosti.
2. Stav poznání (A II, 21-27)
"Já, Božské, nejvyšší Skutečnost, Vše, Transcendentno,
Jedno, to jsou aspekty, které jsou předmětem jogického poznání.
Běžné předměty, zevní zdání života a hmoty, psychologie našich
myšlenek a našich činů, vnímání sil viditelného světa, mohou být
součástí tohoto poznání, pokud se berou jako projevy Jednoho.
Zdá se tedy zřejmé, že poznání, ke kterému míří joga, se nutně
liší od toho, co pod tímto pojmem rozumějí lidé. Obecně se rozumí
poznáním intelektuální způsob hodnocení životních faktů,
myšlenek, hmoty a zákonů, které v ní vládnou; poznání založené
na smyslovém vnímání na rozumovém zpracování vjemů, které
slouží na jedné straně k uspokojení intelektu a na druhé straně k
dosažení praktického efektu a moci, která slouží k organizaci
vlastního života a života jiných a směřuje k využití lidských cílů
pomocí viditelných a tajných sil přírody, k tomu, aby se mohlo
provádět dobro nebo zlo, zachraňovat nebo ničit bližní,
pozdvihovat je nebo je utiskovat. Joga se týká téhož rozpětí života
a může v sobě obsahovat všechny tyto subjekty, a objekty. Také
je joga, která může sloužit k vlastnímu uspokojení, jako k
dobývání já, k dělání zla jiným nebo k jejich zachraňování. Joga
rozvíjí moc, i když si to nepřejeme nebo když se na ni vědomě
neupínáme; a moc je vždycky nožem se dvěma ostřími, může
sloužit nebo ničit, činit zlo nebo pomáhat a vést ke spáse. Berme
při tom na vědomí, že ne každé ničení je zlem.
"Životem se nesmí rozumět jen způsob, jakým jej prožívají
toho času lidé. Joga si všímá spíše vyšší existence vědomě
prožívané jako její pravý úkol, existence, kterou si naše
polovědomé lidstvo neuvědomuje a které nemůže dosáhnout,
dokud nepřekoná samo sebe duchovním vzestupem. Toto vyšší
vědomí a tato vyšší existence jsou pravým a vlastním předmětem
jogické discipliny."
"Široké vědomí, vyšší existence neznamenají osvícenější
mysl, řízenou větší dynamickou energií nebo čistší mravní
charakter. Nadřazenost ve vztahu k lidskému vědomí není
nadřazeností ve stupni, nýbrž v kvalitě a energii; nejde o změnu,
která by se musela projevit na povrchu nebo v nástrojovém
systému, nýbrž v původu a v dynamickém principu, který jí vládne.
Jogické poznání se snaží proniknout do tajného vědomí, které se
nachází za myslí a může být vypátráno jen okultními silami,
skrytými v hloubce za každou existencí. Jedině tímto vědomím se
skutečně poznává, a pouze máme-li je, poznáváme Boha a známe
přímým způsobem svět, jeho pravou přirozenost a jeho tajné síly.
Námi pociťovatelný nebo viditelný svět je prostě projevovým
výrazem něčeho, co se nachází za myslí a smysly. Znalost, která
nám může být poskytnuta smysly a intelektuální úvahou, která je
založena na smyslových vjemech, není pravým poznáním, nýbrž
jen znalostí v projeveném a dokonce ani tyto projevy nemohou být
dokonale poznány, nezná-li se skutečnost, která je za jejími
obrazy. Ta je jejich Já a existuje jen jediné Já pro všechno a pro
všechny; dosáhne-li se tohoto Já, může být všechno známo ve
své pravdě a nejen podle zevního projevu."
"Je zřejmé, že zanalyzujeme-li fyzické a pociťovatelné,
nedospějeme nikdy k Poznání Já, nás samých a toho, kterého
nazýváme Bohem. Teleskop, mikroskop, skalpel, křivule,
nemohou dosáhnout za hmotu, i když mohou postihnout pravdu
fyzického řádu stále dokonaleji."
Zatím se ukazuje, že vědecké prohlížení povrchu nám
přináší stále nové poznatky a že v něm budeme moci pokračovat
ještě velmi dlouho, aniž bychom třeba jen zavadili o vnitřek. Na
počátku tohoto století jsme se učili, že atom je nejmenší část
hmoty. Dnes už analyzujeme atom, ale ať jde naše analýza
jakkoliv daleko, zůstává svým výsledkem na povrchu věcí. Pouhá
analýza povrchu věcí může dokonce posloužit k tomu, abychom
se začali domnívat, že pod povrchem nic není, protože ono tam z
hlediska smyslového a rozumového opravdu nic není. Smysly a
rozum nejsou povolány k tomu, aby samy od sebe se octly za
sebou. Jak těžko se vysvětluje, co je uvnitř a jak lehko se dovnitř
vstupuje, zbavíme-li se smyslových vjemů, zachováme-li si vědomí
a přestaneme-li aspoň na chvilku přemýšlet. Tak má vypadat
začátek sebezáporu, nebo jeden ze začátků sebezáporu.
Vědecká analýza se dá znázornit obvodem kruhu:
A
V
B
ě
a
n
d
a
e
vnitřek (o)
l
c
ý
k
z
á
C
a
E
D
obr. 1
Pohybem po obvodu zachycujeme jen účinky (A , B, C, D, E),
emanace zvnitřku, nikoliv vnitřek, zdroj samotný. (Seřazením bodů
na obvodu je záměrně znázorněn záporný smysl otáčení).
Postavení atomu je na tomto obrazu znázorněno bodem A na
obvodu kruhu. A tak je tomu se všemi ostatními vědeckými
analýzami. Jsou periferijní povahy, nahlížíme-li své postavení na
obvodu kruhu, které je na tomto obrazu znázorněno obvodem
výseče kruhu AB, a neupadneme-li přitom do bezvědomí, čili
nepřestaneme-li vnímat emanační sílu uvědomovací prýštící ze
středu (o).
"Omezíme-li se jen na to, že budeme naslouchat, co nám
zprostředkují smysly a jejich fyzické nástroje a budeme-li odmítat
ze zásady jinou skutečnost nebo jiný prostředek poznání,
usoudíme, že nic není skutečného kromě toho, co je hmotné, že
neexistuje Já v nás ani ve vesmíru, ani vnitřní nebo vnější Bůh,
ani my vně celku nervů, mozku a těla. To se stane jen proto, že a
priori předpokládáme, že tomu tak musí být a že okruh úvah se
musí opakovaně vracet k jejich původu." (A II, 22)
Podle našeho obrazu B (rozum) se uchází jen o další vstupy
A (o smyslové a jim podobné vjemy zprostředkované smyslovými
nástroji, jakými jsou např. naše živá těla s jejich možnostmi a
schopnostmi zabydlit se na povrchu věcí nebo skutečnosti. Ne
náhodou nebo omylem bod A na obrázku zároveň značí atom)
(Víme jakou časovou expansivní a protisměrnou funkci zastává
atom. Míří k B, C atd.), aby si člověk dalšími důkazy ověřil, že má
pravdu. Ovšem při tomto jednostranném výběru poznávacích
prostředků se nikdy nedozví, co by se dověděl, kdyby opustil tento
úzký výběr a použil dalších schopností obsažených v témže
lidském těle, jimž Ghos říká "okultní". Míní jimi opravdu skryté a
dosud neprojevené síly, nikoliv něco okultního, mysteriózního.
Používám obvykle obrazného přirovnání lidského organismu k
universálnímu transformátoru. Používat smyslů a rozumu,
znamená používat jen jednu sedminu transformačních schopností
našeho organismu, přičemž i celek, sedm sedmin (7/7)
představuje jen samotnou transformační schopnost organismu,
nikoliv původ transformace (0). Tedy zmíněnými 7/7 není nic více
než povrch, nikoliv vnitřek a původ. Zmíněný celek (7/7)
představuje mikroreprodukci veškerého stvořeného, tedy zevního,
a protože je komplexní reprodukcí, může být z této její pozice
zahájeno ztažení stvořeného do nestvořeného (0). Protože však
tato mikroreprodukce je nedílnou součástí makrostruktury
vesmíru, není třeba se vymaňovat např. z tělesnosti při postupu
ztahování do nitra (0), nýbrž naopak souvislost s makrostrukturou
je zárukou a záštitou úspěchu ztažení. Protože však zároveň není
možno oddělit stvořené od nestvořeného (0), aniž by se stvořené
nezhroutilo, není možno se zříci Boha a není možno s ním
nespolupracovat, i když se to zatím děje neuvědoměle. Pro
zmíněné souvislosti není možno individuální činností nepůsobit na
celek ve velkém a také na jeho původ (0), a tím je založena
možnost poznání Boha i v periferijní součásti živého stvořeného.
Existuje-li tedy Já, Skutečnost, která není zřejma našim
smyslům (nebo přesněji, je jim přístupna jen přes obraz, a to v
malé míře, bez hlubšího poznání Skutečnosti), je třeba ji hledat
jinými prostředky, než těmi, které má k dispozici na rozumu
založená věda. Intelekt není pro tento úkol úměrně vybaven. Např.
idea o Energii, na které vědě tolik záleží, je koncepcí, pravdou, ke
které intelekt nemůže dospět jinak než když sám překročí své
vlastní možnosti. Sami o sobě nejsme schopni ji pociťovat, leda
její výsledky, a z nich potom usuzujeme na její existenci.
Podobně je tomu ve všech přírodních vědách. Tak např.
biologie, nauka o životě, usuzuje zatím o životě jen z jeho účinků a
projevů, kdežto se životem samým se dosud nesetkala, a
prostředky, které má k dispozici, se s ním nikdy nesetká. Měla by
se zatím jmenovat vědou o projevech a účincích života a nikoliv
vědou o životě. Podobně matematika zachází s proporcionálními a
obrazovými symboly pravdy a života, s čísly a nikoliv se životem
samým a podobně je tomu v jiných přírodních vědách.
"Právě tak, když se intelekt řídí jistými zásadami přísné
analýzy, může dospět k intelektuální koncepci Já a intelektuálně
sebe přesvědčit o jeho existenci; toto přesvědčení může být
reálné, osvícené, mocné a může přinést objevy velmi důležité.
Intelektuální analýza může vést k objasnění konceptů, kterými se
řídí joga, ale nikoliv k poznání, za kterým joga míří, protože tomuto
poznání neodpovídá její vnitřní struktura. Člověk může dospět k
vrcholům a zůstat takový, jaký byl před tím dosažením, zůstane-li
u pouhého širokého intelektuálního osvícení. Tím se nezpůsobí
optimální jogická obnova."
Dovolím si zde uvést malé a jen zdánlivé odbočení. Když
mě husy v mém předškolním věku uvedly do transu, do jakéhosi
husího ráje, ve kterém jsem s nimi vnímal žluté světlo obdobně
jako někteří lidé při klinické smrti, nikdy jsem nevyšel z toho transu
nezměněný. Minimálně jsem se utvrdil v jistotě, že nejsem jen tělo,
nebo dokonce, že za pocitem tělesnosti je stav daleko dokonalejší, než ten který zažíváme, jsme-li stroze a neúprosně svázáni s
pocitem tělesnosti nebo aspoň s asistencí těla. Byl jsem totiž s
husami ve žlutém světle bez těla a husy tam byly rovněž bez těla a
přece jsme tam společně byli a věděli jsme tam o sobě. Husy z
toho vyvodily jen jediné. Věděly, že jsem s nimi byl ve žlutém
světle a poznávaly mne i tělesně, že jsem to já, který tam s nimi
byl. Napadá mě, že když jsme tam nebyli tělesně, že mě potom
mohly poznávat ne podle tvaru těla, nýbrž podle světla, které se u
mě zachovalo a které bylo totožné s jejich aurou. Rozlišovaly mě
od jiných lidí, kteří nebyli nositeli onoho žlutého světla. Od té doby
mně husy byly bližšími tvory než ostatní zvířata. U hus dochází v
jejich transu ke stejnému odpočinku jako u člověka a navíc k
navázání kontaktu s husami bližším než tělesným způsobem.
Připadá mně však, že potřeba transu kolorovaného žlutým světlem
je u hus daleko větší než u lidí potřeba spánku. Ony ze svého
spánku-transu žijí. Ani v bdělém stavu nejsou od něho tolik
vzdáleny jako člověk je vzdálen v bdělém stavu od spánku. Ale to
není vše. Já jsem z transu stráveného s husami obohacen o
poznání, že tělo je jen prostředkem poznání žlutého světla a že
toto světlo má závaznou povahu zařídit se podle tohoto pojetí
podřízenosti a nadřazenosti. Začal jsem rozhodněji než jiní lidé
rozlišovat v bdělém stavu pudový život od intelektuálního. Co bylo
nerozumné, to bylo pro mne špatné. Co bylo rozumné, to bylo
dobré, pokud jsem nepoznával jinak než rozumem, co je správné.
Řečeno náboženskou mluvou: Jednat nerozumně bylo jednat
špatně a jednat špatně bylo hříšné. Když jsem se dostal v 17
letech do vyššího a závaznějšího světla než je žluté, začal jsem
považovat za hříšný celý život do 17 let, který nebyl postaven na
poznání z tohoto vyššího světla. A tak se dá říci, že jako jsem
nedokázal po transech prožitých s husami žít tak jako před tím,
nedokázal jsem po 17 letech (tj. po stavu poznání nesmrtelné
podstaty člověka) žít stejným způsobem, jako před tímto
poznáním. Stav vyššího druhu vědomí než bdělý stav byl stavem
pro mne závazným, a ne tak, že bych si musel tuto závaznost
připomínat, nýbrž že tento stav byl dynamické povahy, prohluboval
se pocitem závaznosti vším, co mně sdělil. Abyste tomu lépe
rozuměli, ukážu tento stav obrazně, podobenstvím. Když člověk
něco zajímavého vidí nebo slyší a podobně, je tím zaujat a
poután. Vyšším způsobem poznání, které nezačíná smyslovou
činností, rozumím stav zaujatosti, který není vzbuzen smyslovou
činností ani rozjímáním, nýbrž přílivem poznání nezávislého na
smyslových vjemech a rozumových úvahách, na rozněcování
pozornosti uměle vzbuzované zmíněnými prostředky. Budu mít
ještě později možnost o tom říci více. Nazval bych zatím tento stav
bezpředmětnou poutaností. Máte radost a nevíte proč a nepotřebujete to vědět. Něco víte, co vám nikdo nenapověděl, co smysly nezprostředkovaly ani žádný dojem nezpůsobil, a neptáte se,
jak jste k tomu stavu dospěli, protože on je vám svou kvalitou a
náplní zárukou, že vás vnitřně osvobozuje všelikerým způsobem,
především svou transformační schopností.
Troufám si říci, že intelektuální přijetí myšlenky, že existuje
nesmrtelné Já, má daleko menší transformační schopnost změnit
člověka, než třeba ono pouhé přebývání s husami v jejich ráji, a
teprve menší než extaze, se kterou jsem se setkal v 17 letech. Ale
extáze je něco, co bych nerad propagoval, protože ona končí
pádem do běžného vědomí, třeba obohaceného poznáním, někdy
jen pocitem zažití nevýslovné blaženosti a svobody, byť přechodného rázu, přece však mění lidské sklony natrvalo a taktéž je
ukázkou svobodnějšího způsobu poznávání. Vymaňuje člověka z
područí mysli a intelektu.
Propaguji snad nějaké snění namísto bdělého stavu při
smyslech a při rozumu? Nikoliv. Bdělý stav je solidním základem
pro zdokonalení rozumové činnosti, ale člověk si v něm záhy
najde cesty a cestičky, jimiž se kráčí bez nejmenšího odporu,
mechanicky, a tedy duchovně sterilně. Vypáčit člověka z
duševního pohodlí je velmi těžké.
"Je jisto, že rozumová úvaha a správné rozlišování jsou
velmi důležitými prvky v joze poznání, ale jejich účelem je spíše
odstranit ze stezky těžkosti, než zaměřit se rozhodně na dosažení
konečného cíle. Naše rozumové pojmy jsou překážkami na cestě
poznání, protože jsou vystaveny smyslovým omylům a nadto jsou
postaveny na předpokladu, že hmota a tělo jsou skutečností, že
život a síla jsou skutečností, že vášně, emoce, myšlenky a dojmy
jsou skutečností, a toto všechno jsou překážky na cestě k
pravému já. Je proto zapotřebí, aby ten, kdo hledá pravé poznání
vyloučil tyto překážky a dospěl k přesnému pojmu samotného já a
světa. Jak by bylo možné hledat pravé já, aniž bychom měli
minimální představu o tom, čím ono je a zůstávali zatíženi přesně
opačnými než správnými myšlenkami? Správný způsob myšlení je
nutnou předběžnou podmínkou. Jakmile si jednou zvykneme na
oproštění sebe od smyslových omylů a přání, od starých asociací
a rozumových předsudků, naše chápání se očistí a nepředstavuje
už dále překážky při vývoji poznání. Ovšem správný způsob
poznání je účinný jen tehdy, když očištěné chápání je
následováno viděním, zkušeností a uskutečněním.
"Co je to? To všechno se neomezuje na pouhou analýzu a
na psychologické pozorování sebe. Vnory mají právě tak jako
správný způsob myšlení nesmírnou cenu a jsou prakticky
nepostradatelné; jsou-li dobře vedeny, mohou nás dovést ke
správnému způsobu myšlení a ke značně účinným schopnostem.
Jako třeba rozumová rozlišování pomocí meditativní stezky,
mohou mít očistný účinek a mohou vést k určitému typu poznání
sebe a k nápravě neshod v duši, srdci a v rozumu. Všechny
procesy poznání sebe se nacházejí na cestě, která vede k
poznání pravého Já. Upanišada nám říká, že jsoucí v Já zajistil
dveře duše takovým způsobem, že se mohou otevřít jen zvnitřku
navenek, velká část lidí hledí zevníma očima a noří se do zdání
věcí; jen málokteré duše jsou zralé při klidném myšlení a s pevnou
moudrostí dokáží řídit pohled do nitra a do nitra zevních věcí,
protože věci, které se nacházejí mimo nás, nám překážejí svým
zevním vzezřením! Nemáme žádnou předběžnou zkušenost o
tom, co v nich je za jejich fyzickou substancí. Mysl očištěná a
uklidněná zajisté může zachytit reflex boží ve světě, mocné
soustředění může dospět k objevu Boha ve světě a spatřovat já v
přírodě ještě dříve než v nás samých, ale jsou to vzácné a velmi
nesnadně dosahované možnosti. (Je také pravda, že pod určitými
aspekty je snazší objevit Boha ve světě, protože zevními věcmi
nejsme tolik rušeni naším egoismem jako když se zabýváme sami
sebou. Je tím vlastně vyloučena jedna z překážek k uskutečnění
Boha.). Normálně jen v sobě můžeme pozorovat působení Já v
jeho vzniku a postupu, při kterém se zase stahuje do nitra své
existence. Následkem toho starověká rada "poznej sám sebe" je
stálým příkazem poznání."
"Psychologické poznání já je ovšem je zkušeností o různých
proměnách Já, nikoli o realizaci Já v čistotě jeho existence."
"Stav poznání, který joga předpokládá, není tedy pouhou
rozumovou koncepcí nebo jasným rozlišením pravdy, ani
osvícenou psychologickou zkušeností o způsobech naší
existence. Je to "uskutečnění" v plném smyslu slova; jde tam o
uskutečnění pro nás a v nás Já, Božského transcendentního a
universálního při důsledném vyloučení možnosti vidět různé
způsoby bytí jinak než ve světle Já a v pravém vztahu, jako tok
jeho uskutečňování, sebe za psychologických a fyzických
podmínek naší pozemské existence. Toto uskutečnění pozůstává
ze tří po sobě nastupujících hnutí: vnitřní zření, úplná vnitřní
zkušenost a ztotožnění."
"Vnitřní zření, drsti, je moc, které staří mudrci přikládali
nejvyšší cenu, jelikož přetvářela prostého myslitele na Rišiho nebo
Kaviho (Riši a Kavi védského období byli ti, kdo viděli Věčnou
Pravdu a naslouchali jí. Později se pod těmito pojmy mysleli
jasnozřiví básnici); je to zvláštní druh světla prýštící z duše a činí
věci neviditelné tak skutečnými a zřejmými (a nejen pro rozum),
jako oko činí zřejmými fyzické věci. Ve fyzickém světě existují
vždycky dva způsoby poznávání, způsob přímý a nepřímý:
pratyakša, co se nachází v rámci zrakových možností, a parokša,
vědomí o tom, co se nachází za našimi zrakovými možnostmi.
Nachází-li se předmět mimo náš rozsah vidění, jsme nuceni učinit
si o něm představu pro druhé představivostí, analogií, uznáním
popisů těch, kteří jej viděli nebo si o něm udělali obraz studiem
nebo jinak. Srovnáním všech výsledků je možno nabýt představu
více či méně výstižnou nebo vyvolávající skutečnosti odpovídající
představě o předmětu, aniž bychom došli až k věci samé;
neuskutečňujeme ji, není pro nás ještě skutečností vskutku
potvrzenou, nýbrž pouze koncepční představou skutečnosti.
Jedenkrát viděný předmět vlastníma očima (žádný jiný smysl
nemůže v tomto případě zastoupit zrak) je předmětem
vlastněným, realizovaným, nachází se dobře zakotven v našem
bytí, které je tím velmi uspokojeno, protože nyní je součástí nás
samých, našeho poznání. Totéž pravidlo je platné o věcech
psychické povahy nebo o Já. Můžeme naslouchat filosofům,
mistrům, starým Písmům, které k nám mluví o Já jasnými a
osvícenými slovy; můžeme pomocí myšlení, dedukcí, představou,
analogií nebo nějakým jiným prostředkem, které máme k
dispozici, si učinit nějakou představu o něm, nebo mentální
koncepci; můžeme pevně uložit tuto koncepci v našem myšlení
nebo ji uchovat úplnou nebo exklusivní koncentrací (Tato idea řídí
trojí operaci džnanajogy: šrarana, manana, nidhidhyásana,
zamýšlet, myslet nebo mentalizovat, a upevnit pomocí
soustředění.), čímž jsme však ještě neuskutečnili Já, neviděli jsme
Boha. Teprve když po dlouhém a vytrvalém soustředění se uvolnil
a spadl mentální závoj, teprve když proud světla se vlije do
probuzené mysli (Džiotirmaya brahman) a koncepce ustoupí před
poznáním vizí, ve které je Já tak přítomno a tak skutečné, jak by
mohl být fyzický předmět pro fyzické oko, pouze tehdy máme
poznání, protože vidíme.) (A II 25)
Upozorňuji, že tímto viděním není myšlen zrakový počitek,
nýbrž contemplatio, vnitřní nazírání, dost nepřesně nazývané
zíráním, protože s ním nemá nic společného kromě obrazu
slovního. Pořád platí, že Boha nikdo neviděl, jak řekl sv. Jan. Toto
vnitřní nazírání by se dalo také vyjádřit jiným obrazem: vidění odjinud a jinak než zrakem. Zrakem vidíme vnější stránku věcí, kdežto
vnitřním zrakem vidíme vnitřní stránku věcí, a ta nemá ani barvu,
ani tvar, a přesto působí skutečněji než barevné vidění tvarů.
Kontemplovat může i slepý, a dokonce dokonaleji než vidoucí,
protože mu ve vnitřním nazírání nepřekáží obraz. V jednom
smyslu však přece jen pojem vnitřního nazírání něco prozrazuje,
co je správné. Na co zíráme? Na to, čím jsme zaujati. A toto
vnitřní nazírání je tak mocnou poutaností, že z vlastní vůle se
nemůžeme od nazíraného odtrhnout. Je to aspekt Moci Pravdy.
Není to zasnění v nějakém polovědomí, nýbrž naopak zbystření
vědomí jeho nazíravou soustředěností. Je to mocná odezva
nazírání božího na nás.
"Po tomto objevení může světlo ještě zmizet, období temna
mohou ještě duši zarmoutit, ale čeho bylo jednou dosaženo, nikdy
víc se nenapravitelně neztratí. Zkušenost se nevyhnutelně obnoví,
stane se stále častější a nakonec se ustálí trvalým způsobem.
Rychlost tohoto dosažení závisí na naší oddanosti a na naší
houževnatosti, s jakou se přidržujeme stezky a děláme z naší
existence pomocí vůle a lásky sídlo skrytého Božství."
"Tato vnitřní vize je formou psychologické zkušenosti; ale
vnitřní zkušenost se na ni neomezuje. Vize nepřekračuje určitou
míru otevření. Stejně jako oko je povoláno k tomu, aby přineslo
první pocit přesvědčení a pak se musí uchýlit ke zkušenosti hmatu
a jiných orgánů, aby zkušenost obsáhla předmět úplně, tak i vidění Já se musí doplnit zkušeností o Já ve všech částech bytosti.
Celá bytost, a nejen oko osvícené poznáním si má přát ze všech
sil Boha, jsouc ve všech svých částech projevem Já, má moc
obrátit se ke skutečnosti, ze které pochází a učinit z této moci zkušenost."
"a) Můžeme mít mentální zkušenost o Já a uchopit jako
absolutní zkušenosti všechny věci zdánlivě abstraktní, které pro
mysl představují existenci, nebo vědomí, sílu, štěstí ve všech
variacích a přesvědčují o realitě Boha."
"b) Můžeme mít emocionální zkušenost o Bohu pomocí
lásky a štěstí - láska a štěstí Já v nás, láska a štěstí Já ve
vesmíru a Já ve všech, s nimiž máme vztahy; takovým způsobem
se srdce přesvědčuje o skutečnosti Boha.
"c) Můžeme mít estetickou zkušenost o Já v kráse, vnímat
radostí Absolutní skutečnost jako krásu ve všech věcech, ať jsou
vytvořeny námi nebo přírodou, a těšit se z poutanosti, kterou tato
krása vyvolává v estetické duši a ve smyslech; takovým
způsobem vzniká dojem o skutečnosti boží.
"d) Můžeme pak mít zkušenost vitální a nervovou o Já a
pociťovat je téměř fyzicky..."
"Všechny tyto druhy poznání, všechny tyto zkušenosti jsou
předběžnými prostředky pro dosažení ztotožnění. Naše já je to, co
vidíme a o němž máme zkušenost; ale vize a zkušenost zůstanou
neúplné, dokud nedospějí ke ztotožnění a dokud se nestaneme
schopnými prožívat ve všech částech své bytosti nejvyšší
vedantské poznání "Jsem Jím". Nejenom máme vidět Boha a
přimknout ho k sobě, ale máme se i stát touto Skutečností. Máme
se stát jedním s tímto Já v jeho transcendenci za všemi tvary a za
všemi projevy pomocí zjemnění, pomocí úniku z ega a ze všech
jeho panství, abychom se ponořili do Toho, z něhož všechno
pochází a z něhož všechno se děje; a musíme se též stát Já
všech projevených existencí a všeho budoucího, jedním s Ním v
nekonečných existencích, vědomím, mírem a radostí, pomocí
nichž se nám projevuje, stát se jedním s Ním v činnosti, v
uspořádávání věcí, ve hře sebepoznání i v Jeho skrytosti před
světem."
"Modernímu myšlení přichází za těžko pochopit, jak by bylo
možno nabýt rozumovou koncepci o Já a o Bohu, ale můžeme být
svědky jakýchsi odstínů tohoto vidění, této zkušenosti, jak např.
procitá pochopení přírody ve velkém básníkovi. Čteme-li básně,
ve kterých Wordsworth vyjádřil své uskutečnění přírody, můžeme
nabýt tušení o tom, co znamená uskutečnění, vidíme, že básník
měl vidění něčeho v tomto světě, co je pravým Já všech věcí,
které obsahuje, síly a vědomí přítomnosti vyzařující ze všech
tvarů a v nich se projevující. Vidíme, že neměl jen vidění Já,
radosti, míru a universálnosti, kterou Jeho přítomnost přináší,
nýbrž měl z toho i estetický, mentální, vitální a fyzický pocit, a že
se toto vidění a tento pocit neodehrávaly jen v hloubce jeho bytosti, nýbrž i ve květech, které byly kolem, v prostším člověku, v
nehnutosti skály, což vyjádřil ve svých básních A sluber did my
spirit seal (Mrákota zapečetila mého ducha), v nichž popisuje
událost "rolled round in its diurnal course with stocks and stones
and trees" (země pohybující se v kruhu ve svém neustálém běhu
se stromy, pařezy a kameny.). Pozdvihneme-li toto uskutečnění
do výše Já hlubšího než fyzická Příroda, dospějeme k prvkům
jogického poznání. Tyto zkušenosti jsou však jen preludiem
nadsmyslné a supramentální realizace Transcendentna nad všemi
jeho aspekty; konečný vrchol poznání může být dosažen jen když
se všechny tyto zkušenosti propojí v nejvyšší jednotě
Nevyslovitelného. To je vrcholný moment božského poznání; a je
to také pramen božského života a radosti."
"Cílem cesty poznání je dosáhnout tento stav poznání.
Všechny cesty, jsou-li sledovány do důsledku, veškeré úsilí o
intelektuální rozlišení, všechny rozumové koncepce, koncentrace,
všechny psychologické znalosti já, všechna hledání srdce pomocí
lásky a smyslů, pomocí krásy, vůle, silou a činy, mírem a radostí,
všechny tyto cesty jsou jen klíči, přístupovými cestami, prvními
kontakty, začátky vzestupu, v kterém musí být pokračováno až do
dosažení vysokých úrovní, až se otevřou božské dveře
nekonečnému Světlu."
Srovnáme-li způsob poznání zvířete se způsobem
poznávání člověka, snadno dospějeme k závěru, že zvíře poznává
jen ze své vrozené zásobárny omezených možností. Tato zvířecí
zásobárna by se dala charakterizovat jako účelem zvířecího života
určený rozsah zásob. Tento pohled na tuto zásobárnu je však
velmi povrchní. Zvíře právě tak jako člověk z obdobné zásobárny
může čerpat jen tehdy v takové míře, jak se v nich vyvinou
střediska transformující tok uvědomovací síly přicházející a
vycházející do všeho (i neživého) v neztenčené míře (bez ohledu
na to, o jaký druh tvora jde). Tomuto toku se staví na odpor hmota
s jejími kvalitativními znaky, a ty jsou jiné u neživé hmoty, jiné u
různých typů živých tvorů. Transformace vždycky znamená
omezení toku uvědomovací síly a výběr některé kvality z ní. Dalo
by se říci, že určitým střediskem projde jen určitý druh
uvědomovací síly, nic víc. Transformační středisko musí být ve
tvoru dozráto a být otevřeno. Toho si můžeme zvlášť snadno
všimnout u člověka při jeho dospívání, odkvětu a stárnutí. Kdyby
se např. u nedospělého člověka navodil spojovací stav s Bohem,
znamenalo by to buď smrt dotyčného člověka, nebo velkou újmu
na tělesném a hlavně duševním zdraví. Zvíře dokáže být jen
blaženým svědkem spojovacího stavu člověka, nemůže být jeho
účastníkem v oblasti sat a čit. Také lidem je blaženost z
konglomerátu Sat-čit-ananda nejbližší a nejsnáze dostupná
blaženost, právě jako zvířatům a dokonce rostlině.
Nuže, na člověku je znát, že si přeje přerůst přes úroveň
čistě účelově pojatého života. Slovo "přeje" v tomto kontextu by se
mělo dát do uvozovek, protože není vědomým přáním člověka, co
si v něm přeje jeho Já. Je však nositelem transformační základny
pro daleko širší pásmo, než jaké používá v běžném životě, a toto
připravené transformační pásmo tlačí na lidské vědomí. Měl jsem
příležitost zjistit pravdivost tohoto tvrzení na svém životě a v
nejnovějším čase také na pokusech při otevírání širšího pásma
uvědomovací síly u svých vnoučat. Znám od té doby také
podmínky, za kterých se otevírají rychleji, dokonaleji a trvaleji
různá transformační střediska v lidském těle. Proto také mohu s
většinou Ghosových názorů souhlasit, jiným si odvažuji odporovat,
abych se neprovinil proti své zkušenosti a pomohl lidem. Zatím si
všimnu jen jediné Ghosovy myšlenky. Zjistil, že světlo, které
jednou zazáří, zase uhasíná nebo skomírá. Tutéž zkušenost mají
křesťanští mystikové. Tato shoda mezi joginy a mystiky by nás
snadno mohla utvrdit v názoru, že tomu jinak ani nemůže být. A
přestože se ani jedni, ani druzí nemýlí, je jejich společná
zkušenost nenormální. Obě strany dosahují svých stavů osvícení
buď technikou modlitby nebo nechtěně vyvolanou nerovnováhou
mezi modlitbou a životem vedle modlitby. Obě strany utíkají ze
života, který jako celek neustále pochází od Boha. Svým útěkem
se zříkají té části milosti, kterou se pokrok ubírá kupředu trvale tak
asi jako se trvale dýchá, pravidelně se střídá vdech s výdechem,
dokud je člověk živ. Rozdíl mezi samovolným průběhem dechu a
samovolně se dostavivším osvícením je v tom, že dech je
udržován ze střediska v automatismu (1), kdežto osvícení vzniká
příkonem milosti z automatismu (2), který neumíme trvale živit, ba
ani nevíme, že existuje. Neutečeme-li ze života, v němž se
musíme stále zapírat, dostává se automatismu (2) trvalé stravy, a
proto automatismus (2) zůstává živý a neživoří. Už jinde jsem
napsal, čím vším je živ automatismus (2), nebudu se opakovat, ale
budu vždycky připomínat, čím je pravděpodobně způsoben ten či
onen odliv nebo příliv milosti, protože tomu se dá velmi snadno
rozumět. Ovšem Ghos dává přednost útěku ze života do ústraní.
Jeho tvrzení o odlivu pak vyplývá z jiných zkušeností. Indičtí jogini
postupují příliš technicky a s příliš mnoha představami. Obojího je
právě tak zapotřebí jako obojí musí být
A. překonáno, jakmile to dohraje svou roli a dokonce
vždycky znovu, kdykoliv to dohraje roli,
B. znovu nastoleno, jakmile poklesne úroveň vzepětí pod
jeho funkční tj. účinnou míru;
C. vždycky musí být obnoveno na úrovni mezitím nastalého
a přibyvšího poznání.
Žádná metoda totiž nemůže být na cestě poznání platna od
začátku do konce, protože se na cestě mění podmínky růstu a s
nimi i nástroje růstu. Tady právě dochází k těm nejzávažnějším
chybám v celém lidském životě, který je jinak dokonale připraven,
jako žádný jiný, k poznání věčného života, a přece k tomuto
poznání téměř nikdy během běžného lidského života nedochází.
Lidská společnost, a především jeho rozhodující část vychovatelé - připravují člověka jen k časným úkolům, a to stále
dokonaleji a tedy také náročněji na všechny duševní mohutnosti,
tj. na zaujatost člověka jedním směrem. Zaměstnávají člověka
přespříliš na periferii života a považovali by za zpronevěru na
vychovávacím procesu, kdyby tak nečinili. Mají na mysli, co řekl
Martin Luther a v čem jim musíme dát za pravdu: "Kdybych věděl,
že zítra budu muset zemřít, ještě dnes bych zasadil strom."
Vychovávají člověka pro lepší budoucnost nejen jeho, ale i celého
lidského pokolení, a tady se dopouštějí chyby ve výběru
prostředků dvojím způsobem: a) vybírají prostředky ke snazšímu
plnění časných úkolů, b) vyberou-li je pro jedince, tj. stanoví-li,
jakou úlohu má jedinec ve společnosti zastat a naučí mu ji,
odtahují od něho ruce, neboť si myslí, že více pro něho učinit
nemohli. A zatím pro něho jako pro věčnou bytost neučinili téměř
nic a ještě navíc mu prakticky zabránili, aby si prověřil, jakou
věčnou úlohu má člověk jako takový sehrát. Myslíte, že by byl
jedinec rušen ve své světské činnosti, kdyby si kromě ní všímal
svého věčného úkolu? Byl by rušen jen na přechodu ze stupně na
stupeň, neboť na každém vyšším stupni by musel svou tzv.
světskou činnost nanovo sladit s činností prováděnou pro věčný
život. Vešlo-li by však ve známost, že porucha spočívá v tom, že
vývoj šel jednostranně kupředu a že se tento nedostatek dá
vyrovnat tím, že i v zevním světě se zaujmou nová vnitřně
zdůvodněná stanoviska a přidáme-li i tam nové vývojové
prostředky, zjistíme, že nikdy nemůže dojít při tomto postupu k tak
vážným nedostatkům jako při jednostranném vývoji vedeném za
účelem výhradního zdokonalení ve světské činnosti; protože do
života vstupuje nový prvek hlubšího stále se prohlubujícího sebepoznání, a tento prvek vnáší do celého výchovného procesu stále
větší podíl sebevýchovy. To je právě největší vymoženost cesty
poznání. Člověk je stvořen a dokonale připraven k poznání, dokonaleji než k rození dětí a než ke kterékoliv činnosti vycházející z
něho navenek a tam skomírající. Člověk převážně plodí zmetky a
zachraňuje jejich existenci a funkci pečlivým a dopodrobna nekonečně pokračujícím opravářstvím. Je zajímavý pohled na jednu
z vrstev opravářů - na lékaře. Snadno podléhají panice, neboť jiné
poopravují, ale sami na sobě základní nápravu zjednat neumějí.
Bodejť by uměli, vždyť je k tomu nikdo nevychoval. Jsou odkázáni
sami na sebe, pacient a lékař najednou v jedné osobě. Nedostalo
se jim školení o základních principech nápravy sebe samého. A
platí obecně: Nenapravíš-li sám sebe (tj. nestaneš-li pevně na
cestě sebepoznání), nenapravíš ani jiné. Jak bys mohl, když ses
neseznámil s prostředky sebenápravy sám u sebe a když týmiž
prostředky může být napraven kdokoliv jiný? Co je to seznámit se
s prostředky sebepoznání? Nejen o nich vědět, nýbrž i uvádět je
do života, tedy do praxe. A střetáváme se tu znovu s oním otravným "máš něco udělat" nebo dokonce "musíš." Dříve učeň
dostával pohlavky za to, že nedělal, co měl dělat a nechtělo se mu
do toho, co musel dělat, chtěl-li přejít ze stavu učně do stavu tovaryše nebo mistra. Jak je schopen začít dobrovolně dělat, co musí
být učni násilím vštěpováno? Dostal jsem dokonalou odpověď na
tuto otázku v koncentračním táboře. Mistr žil ve mně a jednal za
mě, usiloval za mě a poznával za mě. V kom mistr nežije, tam
učeň dostává pohlavky. A v kom mistr žije? V tom, kdo se vzdá
sám sebe. V jiném není mistr živ. Toto poznání je postupujícím
procesem, který se daří jen tehdy, je-li adekvátní s poznáním,
upřímně, a bezvýhradně úměrným míře poznání uplatňovaným v
životě. Nejednat nerozumně: Co poznávám jako správné, k tomu
mám sebe celého vést bez výhrad. Sv. Pavel praví: "Když jsem byl
dítě, myslel jsem jako dítě." Nic zlého se nestalo, když asistoval
asi roku 37 našeho letopočtu při kamenování prvního
křesťanského mučedníka sv. Štěpána. Byl tehdy ještě mladý, na
rozhraní mezi dětstvím a dospělostí. Jeho vývoj však šel rychle
kupředu, poněvadž se do něj vložil celobytostně. Už roku 52 byl
vypovězen z Efezu, neboť v tomto velmi bohatém a významném
městě kázal o vnitřní chudobě. Jeho sebepoznání značně
pokročilo, byl vnitřně dokonale chudý. Píše list Efezským. Čteme
tam: "Máte se zbavit starého člověka s dřívějším způsobem života,
který hyne na klamné chtíče, obnovit se však svým duchovním
smýšlením a obnovit nového člověka, který je stvořen podle Boha
v pravdivé spravedlnosti a svatosti." (IV, 22 - 24) "Služte ochotně
jako Pánu, a ne lidem." (VI, 7)
V kom žije Mistr, ten nemůže jednat jinak než ho poslouchat.
A protože Mistr není obrácen zády ke svému stvoření, slouží-li se
Mistru, slouží se dokonale lidem, a těžko se pozná, že se slouží
Mistru. Mohu říci, že Mistrův život v člověku, i v samých začátcích,
je doprovázen jeho obrovskou, člověka přemáhající mocí. Napřed
přemáhá jen v maličkostech lidskou vůli a v maličkostech ho vede,
jakoby si netroufal zasáhnout do závažnějších záležitostí, ale když
duše na cestě poznání postoupí dále, pozná, že důvodem pro
takové "opatrné" jednání Mistra bylo něco jiného. Člověk se
narodil v tomto světě pro vývoj v tomto světě a pro tento svět, a
dokud tento vývoj není dovršen, nenarodil se plně ani pro
pozemský život, nebo lépe řečeno, nezvládl ani své zevní malé já.
Mistr pak ve vhodný okamžik a vhodnou měrou působí k tomu,
aby se člověk v pozemském životě narodil znovu, a to už v životě
duchovním. Ocitá se vlastně znovu v lůně Matky Přírody, do jejích
plodových vod je svěřen a z nich posléze vychází jako dítě při
porodu, a nastává obdobný vývoj k poznání duchovního světa,
jaký už člověk prodělal při poznávání pozemských věcí. Mistr
nedopustí, aby toto duchovní dítě bylo přetěžováno. Proto
mistrova pomocná ruka zasahuje právě v maličkostech a velké
věci nechává zatím stranou. (Řekli byste, že by měl mistr pomáhat
právě ve velkých a nejzávažnějších věcech, protože tam se to dítě
musí neúměrně mnoho dřít. Tak, abychom si rozuměli: Mluvím o
duchovním dítěti, které provádí věci bez dřiny, pokud má k tomu
duchovní, mistrovu schopnost a moc. Mistr tomuto duchovnímu
dítěti svěřuje k duchovnímu provedení jen malé věci jen proto, že
v případě duchovní pomoci mistrově vstupuje do lidského
organismu jiná než obvyklá síla. K větším dílům by té síly bylo
třeba více a lidský organismus by ji ještě neunesl. Vždycky, když
ta síla ve mně na začátku jejího převodu do lidského těla působila,
měl jsem dojem, že bych mohl vykonat mnohem více než
kterýkoliv člověk. Ještě že se ta síla spotřebovala na provedení
maličkosti. Nebylo by bývalo se mnou k vydržení. Dojem můj však
byl správný a dostavily se i důkazy o tom.) A tak člověk spěje
pomalu ke znovuzrození z Ducha. Ve světle symboliky života
Ježíše Krista, ve kterém je obsaženo i to nejmenší poučení o
zákonitostech tohoto znovuzrozování , člověk kráčí, ať o tom ví či
neví, ať je křesťanem či nikoliv, stále kupředu, protože toto Světlo
je ve skutečnosti vzmáhající se mocí boží tam a v tom, kde je
překonán předešlý vývoj určený jen pro život ve světě. Nebuďme
nedočkaví. Nejsme dost moudří, abychom prohlédli symboliku
vlastního života v předstihu. Pokazili bychom záměr boží, protože
bychom si dělali představu o něčem, co je nepředstavitelné.
Učedníci Páně si neuměli udělat představu o tom, co bude a
jakými cestami je mistr vede. Třeba jen přibližná představa o tom
by byla způsobila, že by byli Ježíše předčasně opustili. Bůh nás
vede po svých cestách a ne po našich. Také určitá míra
nevědomosti a nejistoty je jedním z kladných a potřebných prvků
vedení. Zajišťuje např., že se pevněji držíme ruky Mistra, ve které
je veškerá jistota. Opět se stáváme dítětem, které se spoléhá na
matku a dává se jí vést. Proto Ježíš radil, abychom byli jako děti.
A opět i na cestě poznání budeme smýšlet o duchovních věcech
jako děti a teprve později jako dospělí. Při četbě evangelií si
můžeme všimnout, že Ježíš nevyvracel učedníkům některé jejich
nápady, nýbrž moudře je vedl dál podle jejich vnitřního růstu. Ani
Ghos nevysvětluje z dokonalého stavu poznání vlastně nic, nýbrž
jen je pokrývá vznešenými a velmi uctivými slovy, která vyvěrají z
jeho stavu poznání. Nemějme mu to za zlé. Ví, co činí.
3. Očištěné chápání (A II, 28 - 35)
"Popisem stavu poznání se určují jen prostředky, jimiž bude
nutno jej dosahovat. V krátkosti ten stav můžeme definovat jako
supramentální uskutečnění, které se připravuje pomocí
myšlenkových představ, pomocí různých mentálních principů v
nás, a je-li jednou dosaženo, zračí se ve všech částech naší
bytosti. Je to jakási revize, protože se znovu modeluje naše
existence ve světle Božského, Jediného, Věčného, oproštěného
od povrchního zdání a od poutanosti k zevní stránce naší bytosti."
Těmito slovy Ghos potvrzuje, jak výstižný je pojem
"znovuzrození". K tomu by se dalo dodat, že růst tělesného a
duševního organismu se podobá růstu duchovního organismu, a
už i pro tuto obdobu je nutné napřed projít lidským vývojem jak v
prenatálním, tak v postnatálním věku. Při znovuzrození opakujeme
zrození i s chybami a dětským pláčem. Dokonce některé extaze
jsou plačtivé povahy, a právě jimi se uvolňuje nejvíce duchovní
síly. Bylo by dobře říci, že tato reprodukce jak po stránce tělesné,
tak po stránce duševní bývá někdy a vždycky aspoň dočasně
velmi bolestná, a to tím bolestnější, čím celobytostněji člověk k
Bohu jde. Šel jsem k Němu např. i s veškerou svou tělesností,
prostě takový, jaký jsem byl, a následky toho se pak jevily jak v
těle tak v duši. Ani tělo nemohlo a nesmělo zůstat tím tělem,
kterým bylo před tím podle svého zrodu pro vývoj v tomto světě.
Buňky v těle, ať už se nacházely v dřeni kostní nebo v jemné tkáni
mozkové a nervové, musely se nově seřadit do jakési homogenní
baterie a pak musely projít ještě vnitřním přerodem, aby snesly
přetížení při prudkém vzestupu. Mozková tkáň se musela stát
povolným nástrojem duchovního poznání, které nemá svůj původ
ve smyslových vstupech a v rozumovém zpracování. Mluvím-li o
povolnosti mozkové tkáně, která se musí zvětšit, mám na mysli
změnu v kvalitě a struktuře signálů, které dosud přicházely do
mozku ze smyslů, byly v příslušném středisku smyslů zpracovány
a vypouštěny do jakéhosi koordinačního centra, kdežto při
duchovním znovuzrozování přicházejí signály z jiného zdroje než
ze smyslů, ale nemají ani dějovou následnost, pocházejí z
bezčasovosti a teprve v mozkových centrech se přetvářejí na
časoprostorové záležitosti. Toto přetvoření nikdy plně neodpovídá
nedějovému komplexu poznávaného, nýbrž reprodukuje jen část z
něho. A povolnost mozkové tkáně se dá vyjádřit její propustností
vzhledem k jemným nedějovým impulsům. Pokusím se vám tyto
celkem asi nesrozumitelné myšlenky nějak zpřístupnit. Těhotná
žena musí být nějak vnitřně propojena se zárodkem v ní se
rozvíjejícím, jednak svou genetickou připraveností, že je člověkem
jako jím bude její dítě, a proto je schopna dovést lidský zárodek až
k lidskému a ne jinému dětství, jednak za ní stojí a jí pomáhá
jakási paměť přírody, pomocí níž se zárodek rozvíjí v určité už
dávno existující genetické vývojové linii a ne v jiné, která by
směřovala jinam než ke zrození člověka (mám za to, že tato linie
jde ještě dál za člověka, ale v matce nejsou předpoklady k tomu,
aby i po ní rodící se dítě provedla. Vzpomeňte si při této
příležitosti na to, co jsem dosud napsal o partenogenesi) a
konečně, působí v ní tvůrčí duch boží a rekapituluje stvoření do té
míry jak nastávající matka tuto rekapitulaci unese. Pro srovnání: v
extázích bez představy jsem musel unést rekapitulaci vzniku a
zániku celého vesmíru, jak obojí vedle sebe stále probíhá, abych
se ocitl za časoprostorovými proporcemi včetně jáství, a tak se
mohl ocitnout za veškerým pohybem času v náruči věčného Já.
Proto mluvím o nutnosti zvýšit pružnost nervové soustavy, aby na
tyto proměna nedoplatila. Teď použiji ještě jiného obrazu: Při
znovuzrozování se v úseku vědomí AB uprázdňuje místo, aby se
tam vešlo i vědomí o nesmrtelné podstatě člověka atd.
"Takový přechod z lidského do Božského, z pocitu
oddělenosti a nesouladu s Jediným, z projeveného k věčné
Pravdě, takové úplné znovuzrození nebo spíše znovuzrození
duše, pozůstává nutně ze dvou cyklů: z přípravného cyklu, v
kterém se duše a její nástroje stávají schopnými příjmu, a ze
skutečného uskutečnění, které probíhá v připravené duši pomocí
těch nástrojů, které jsou definitivně připraveny pro určené úkoly.
Postupem času přestane existovat jasná linie oddělující oba cykly;
už není zapotřebí, aby následoval jeden po druhém, nýbrž je
nutné, aby existovaly současně. Jak duše zraje, zvětšuje se její
osvícenost a ona stoupá k uskutečnění stále vyššímu a
kompletnějšímu, zvětšují se i schopnosti duše a stávají se stále
připravenější pro svůj úkol. Střídají se v duši stále období přípravy
a období rostoucího osvícení, přicházejí vrcholná období osvícení,
která mohou trvat různě dlouho nebo jen prchavé okamžiky
osvícení, které jako blesk mohou změnit celou duchovní
budoucnost; a jsou jiná, která se mohou prodloužit na hodiny, dny
a týdny, oděné soustavným pláním Slunce Pravdy. Jakmile se
duše zaměří na Boha, roste těmito zkušenostmi a postupně se
přibližuje ke stabilitě a dokonalosti svého nového zrození a své
pravé existence."
"V přípravném období je nutno očistit všechny části naší
bytosti a zvláště na cestě poznání je nutno očistit chápání, klíč,
kterým se otevírají dveře Pravdy. Je téměř nemožné očistit
chápání bez očisty jiných prvků. Nečisté srdce, nečisté smysly,
nečistý život zatemňují chápání, rozvracejí jeho údaje, znetvořují
závěry, zatemňují vidění a padělají výsledky. Neočistěný fyzický
systém překáží jeho činnosti a dusí je. Je třeba, aby čistota byla
úplná. Také v tomto případě jde o vzájemné působení, očista
kteréhokoliv prvku působí na očistu ostatních prvků, jedna působí
na druhou postupující tichost emotivního srdce, např. pomáhá
očišťovat chápání, a právě tak očistěné chápání způsobuje
uklidnění a osvícení bouřlivých emocionálních činností. Dá se
také říci, že každý prvek naší bytosti míří za svým jemu
odpovídajícím očistěním, ale chápání ze všech těch prvků
představuje v člověku nejmocnější očistný prostředek, schopný
osvobodit člověka od jeho bouřlivé a neurovnané lidské základny
a nad to má největší autoritu, kterou vnucuje ostatním prvkům,
aby správně jednaly. Poznání, říká Gítá, je nejvyšší čistota, světlo
a pramen jasnosti a harmonie, tímtéž způsobem jak temno
nevědomosti je příčinou všech chybných pohnutek. Láska, na
příklad, očisťovatelka srdce, kterému udílí dokonalost, tím že mění
naše emoce na hnutí boží lásky, má pouze zapotřebí, aby byla
očistěna božským poznáním." (A II, 29)
Co jsem občas, asi tak od čtyř let svého věku, rozeznával
jako správné, a to nikoliv tím, čemu říká Ghos smyslovou myslí,
nýbrž pomocí buddhi (ovšem aniž jsem znal tuto terminologii a ten
původ), to se tak lišilo od všeho, k čemu se člověk dopracovává
pomocí smyslových vjemů, že se to dá nazvat jistotou spojenou s
přesvědčivou prováděcí mocí, kterou se ten zásah totálně liší od
všeho, co nabýváme nějakým smyslovým nebo rozumovým úsilím,
úsudkem nebo rozhodnutím. Při zásahu buddhi nebylo třeba se
rozhodovat. Vjem správného se dostavil sám od sebe, ovšem za
podmínek, které zdánlivě s tímto vjemem nesouvisely. Hlavní
jejich složkou bylo odstoupení od své vůle a tím od sebe samého.
Po takovém zásahu jsem měl úplně po starostech, o kterých se
dále zmiňuje Ghos:
"Je třeba pozorně a jasně rozeznávat, co rozumíme
chápáním a očištěním chápání. Používáme výrazu "chápání",
abychom vystihli co nejpřiléhavěji, co se míní sanskrtským
termínem buddhi a vyloučili z tohoto pojmu všechnu činnost
smyslové mysli, která se omezuje na to, že se při ní vnímá
všechno možné bez snahy rozlišit, co z toho je správné a co
nesprávné, co z toho jsou pravé či pouhé iluzorní projevy, zda jde
o hluboké nebo o povrchní jevy."
"Vylučujeme též masu zmatených náhledů, které jsou
přetlumočením smyslových vjemů a neobsahují vyšší princip
úsudku rozlišení."
Za běžnou myslí, která uvažuje, je totiž ten vyšší princip
úsudku, který spočívá v tom, že nás zbavuje potřeby usuzovat,
váhat, z vlastní vůle a za pomoci smyslů a rozumu se rozhodovat,
nýbrž způsobuje, že jen následujeme hotová rozhodnutí, relativně
správná pro danou situaci. Jako by někdo při nás stál, všechno o
nás věděl, především, co chceme dělat a na co myslíme, a znal,
co je z toho správné a co nikoliv. Jako by se na stranu správného
přidával svou mocí, takže by bylo úplně nesmyslné, kdybychom se
přidržovali toho bezmocného a nejistého.
Připadá mně, že už tehdy v předškolním věku z toho, co se
se mnou občas dělo (mám na mysli ono poznávání správného bez
vlastní vůle), jsem měl poznávat, co je to hledat království boží
především, a proč je všechno přidáno tomu, kdo toto království
především hledá. Nemusím vám to napovídat?
"Nemůžeme do toho zapojit ani běžný, nestabilní tok
myšlenek, které jsou v ustavičném pohybu. Je to způsob chápání,
které zajisté mělo své oprávnění, když šlo jen o to, aby se člověk
vymanil ze zvířete, ale je to způsob, který sotva o krok převyšuje
zvířecí mysl, je to polozvířecí rozum, který poslouchá přání a
smysly, jak je zvyklý, ale je málo platný ve vědě, filosofii a při
duchovní snaze. Je třeba dostat se za něj. Očista se nemůže
projevit, nezbavíme-li se tohoto mentálního stupně, ani když ho
přimějeme k úplnému klidu, pokud se nepromění v pravé
pochopení."
"Chápáním zde rozumím to, co zároveň vnímá, i posuzuje, i
rozlišuje; pravý rozum lidské bytosti; rozum nepodléhající
smyslům, přáním nebo slepé síle zvyku, rozum, který jedná
nezávisle na nich, aby vedl ke znalosti a poznání." (A II, 30)
Jaký je to rozum, to těžko pochopí někdo, kdo jej nezažil a
nezažívá. Vrátím se k jeho vzniku podle své zkušenosti. Dá se asi
nabýt z velké části technikou za vydatného přispění mistra, i když
by to byla technika, kterou si člověk vynutil i proti své pohodě, při
které si hověl na nižší úrovni smyslového rozumu. Tento Ghosův
termín "smyslový rozum" velmi mnoho napovídá i o samotné
technice, kterou je možno jej překonat, aniž by se samotný rozum
ztratil. Operacemi za vědomí lékaři pro mne i pro vás našli
odpověď na otázku: "Je možno zastavit smyslovou a rozumovou
činnost a přitom si zachovat vědomí?" Odpověď podle mé
zkušenosti zní jednoznačně "ANO". Lékařům" se podařilo" (tj. i
když o to nestáli, ani za tím nemířili) zastavit pocit bolesti bez
anestézie při operacích za vědomí, a přitom nezrušili vědomí
samo. Naučili mě rozlišovat správné od nesprávného, podstatné
od nepodstatného, i když jsem o to nestál, i když jsem k tomu
nemířil, nýbrž právě proto, že jsem k tomu svou vůlí nemířil, nebo
dokonaleji vyjádřeno, vždy znovu přestal mířit. V pooperačních
stavech vědomí vlastně jsem jen opakoval, co navodili v operacích
sami lékaři. Při operacích jsem se vždy znovu snažil zachovat
sebe podle své vůle, a když jsem zjistil, že ani při nejvypjatějším
odporu nezachovám sebe, či neprosadím svou vůli toho člověka,
který chce žít na tomto světě ve stavu, do kterého se dostal svým
dosavadním vývojem, upustil jsem od této vlastní vůle s tím, aniž
jsem si to přál, od smyslové činnosti, tj. přestal jsem vnímat bolest,
která jistě nebyla malá. Pomocí lékařů jsem vystihl, jak zákonitě,
nikoliv náhodně nebo z nevyzpytatelné milosti, nastupuje pravé
chápání. Toto pravé chápání není pouhým věděním o čemkoliv,
nýbrž návodem k uskutečnění toho, o čem jsem se dověděl za
podmínky, že už si toto uskutečnění nepřeji, ani nejsem proti němu a že si je nemíním přivlastnit. O to se nejlépe postará sám
průběh uskutečnění, neboť během něho se vypotřebuje všechna
síla propůjčená k uskutečnění, a podruhé, dojde-li znovu k
takovému pravému chápání, musíme novým a nově naznačeným
způsobem použít poskytnutou pomoc. Absolutní ztráta
uskutečňovací i rozlišovací síly - po jejich použití a uplatnění - je
samozřejmou součástí onoho odstoupení od sebe, které je
neodmyslitelnou podmínkou už třeba jen samotného nástupu
správného chápání. Přece však "něco" zůstává z nastoupivšího
správného chápání, a toto "něco" je cennější než cokoliv z toho,
co víme a co chápeme, že jsme vyřešili. Řekl bych, že jakékoliv
osobní řešení, které je předmětem správného chápání, je jen
zevní stránkou nebo zevní známkou jistého pokroku na cestě
spojení s Věčným. Tento pokrok ani po léta nemusí být citelný,
neboť je vnitřní záležitostí a udává se tam, kde správné chápání
vzniklo. Ke správnému chápání není třeba vůbec nic vědět o jeho
zdroji, tato skrytost zdroje má mnohostranný hluboký význam.
Vnitřní zdroj vyústí do lidského vědomí teprve tehdy, až dorosteme
nikoliv jen ke zlomkovitému a příležitostnému sebevzdání, nýbrž
až dospějeme k dobrovolné a nelítostné změně smyslu života. Je
důležité, jak do této změny vstoupíme, zdali bez ohlížení se po
sobě a po svých zájmech. Kdybychom se jen jednou po sobě
ohlédli, stala by se z nás Lotova žena, nemohli bychom dál. Není
sice tomu tak, že bychom museli navždy ustrnout ve vývoji, ale
museli bychom se stále vychovávat v trpělivosti a poslušnosti při
každém závanu správného chápání a správného rozlišování.
Konkrétně mám na mysli všechno, co se stalo kolem mého
sedmnáctého roku a pak znoj kolem 27. roku, respektive před 21.
11. 1939 a v ten den. Mezitím se stalo ještě také mnoho důležitého, ale byly to etapy růstu, jejichž popis by byl velmi náročný
na obsah. Budu mít příležitost se místo toho připojovat k
poučením Ghosovým.
"Zajisté běžný lidský rozum, vyjádříme-li se optimisticky,
nepracuje tak svobodně, protože jeho činnost je polozvířecí,
nečistá a stále něčím omezovaná. Kdyby byl čistý, nedal by se
ovládat nízkými pohnutkami, uměl by se chovat jako
nezainteresovaný pozorovatel a přisuzoval by věcem jejich pravé
místo pomocí srovnávání, rozdílnosti a analogie, uvažoval by
vycházeje z přesných údajů, používaje dedukce, indukce,
důsledných závěrů, podržel by v paměti minulé zkušenosti, které
by doplňoval soudnou představivostí, a to vše by činil ve světle
disciplinovaných úvah. Takové je chápání čistého rozumu, úsudku
a nestranného rozlišování."
"Ale buddhi je nadána ještě hlubším smyslem. Rozumové
chápání je jen nižší buddhi. Existuje vyšší buddhi, která není
inteligencí, nýbrž zřením, nestojí pod něčím, nýbrž nad
(nepřeložitelná anglická hříčka slov: "Not an understanding but an
over-standing.") (Bývá popisováno jako boží Bytí adhyaksa
někoho, kdo ze stanoviska nejvyššího bytí vidí věci zhora,
odtamtud je pozoruje a řídí.) a má už poznání, které není závislé
na nějakém pozorování, nýbrž obsahuje v sobě pravdu, která se
projevuje objevnými myšlenkami a intuicí."
Není snadné vysvětlit někomu, kdo nemá zkušenost s vyšší
buddhi, jak a odkud se projevuje. Říci "zhora" nestačí, protože si
běžný člověk nemůže myslet, že tu jde o jakýsi druh povýšenosti,
povýšenectví nad běžnou úrovní mysli, zatímco stav buddhi pokorně čeká, až se dostane ke slovu, a když se k němu dostane,
uklidí smyslovou mysl tak samozřejmě a bez námahy, že člověku
ani nenapadne, že se tu děje něco mimořádného. Dokud tato moc
u mě přicházela ke slovu jen občas, a to v době od tří do 17 let,
vůbec jsem ji nepovažoval za nic jiného než za přirozenou lidskou
schopnost, neuměl jsem ji pojmenovat, nepřičítal jsem ji Bohu a
také jsem na Boha nepotřeboval věřit. Bylo to nesčetněkrát
opakované vanutí, které, přestože bylo jemné, odvanulo všechno
mé a zachovalo mě jako člověka asi jen proto, abych mohl lidsky
provést, co bylo ve vůli této nadlidské moci. Ve skutečnosti tato
moc byla nedílnou součástí celistvého transformačního aparátu,
který známe jen z jeho povrchové stránky, z tělesnosti.
Nastoupila-li buddhi, vyměnil se nástroj, jímž se vládlo z téhož
centra. Některé nástroje zmíněného aparátu jsou úzce spjaty s pocity, přáními, tužbami, kdežto nástroj buddhi nikoliv, ten je napojen
na boží Vůli a mocí této Vůle se projevuje. To je ono "zhora", za
běžným chápáním a uchopováním. Při plné funkci vyšší buddhi
člověk nic neuchopuje a nic nepotřebuje chápat jako obvykle,
pozorováním, dedukcí apod. nýbrž ví, a neví, jak k tomu vědění
přišel. Kdyby se mě byl někdo zeptal (a maminka se mě ptávala),
odkud beru ten který nápad a jaké mám důvody k tomu, abych jej
veškerou silou prosazoval, nebyl bych dokázal odpovědět jinak
než "víc nevím, než že tu je a že je správný". Tímto druhem poznávání dochází k prudkému očisťování celého duševního
organismu (u mě od 17 let dokonce k prudké přeorganizovanosti
tělesného organismu. Přestala horečnatost, změnil se krevní
obraz, zacelila se příliš slabá místa v organismu, znormalizoval se
krevní tlak, tj. zharmonizovala se vnitřní sekrece atd.). Pokud se
týče těla, neobešly se všechny tyto změny bez bolesti. Naopak
dostavily se přechodně kruté bolesti. Zatímco však tyto bolesti byly
do 10 až 12 let tak kruté, že jsem při nich omdléval, později měly
spíše charakter sveřepých chronických závad bez akutních
spasmat. Také se vystupňovávala odolnost a vytrvalost organismu
v různých formách. Tak např. jsem se stal pověstným chodcem.
Proč to všechno říkám? Abyste věděli, že styk s buddhi má takové
a podobné následky, že nezůstává omezen na duševní úroveň,
nýbrž že kompletně "vychovává" celého člověka. Slovo
"vychovává" dávám do uvozovek, protože jde o jinou výchovu než
slovem a příkladem. Je to výchova mocí, která sestupuje až do
morku kostí, až do poslední a nezávažné myšlenky.
"Obvykle bod nejbližší tomuto vědomého poznávání pravdy
bývá dosahován pomocí ještě nedokonalé činnosti typu
osvíceného objevu, který se dostavuje ve chvíli, když při velkém
myšlenkovém nátlaku intelekt ustoupí před trvalými elektrickými
výboji, pocházejícím za závojem, podlehne vyššímu entuziasmu a
nechá se unášet proudem intuitivního a inspirovaného poznání,
které slouží jako nádržka a kanál supramentální schopnosti,
obvykle se supramentální schopnost ozve po tvrdošíjném úsilí
srdce nebo intelektu, avšak dříve než její dary mohou proniknout
vědomou myslí, jsou pozměňovány myšlením a záměry, které jsou
s ní v rozporu; a i když se jí podaří, aby nezměněna pronikla do
vědomí mysli, tam je okamžitě uchopena rozumovým chápáním,
které ji promarní nebo ji rozkouskuje, aby byla ve shodě s naším
nedokonalým rozumovým poznáváním, nebo ji popadne srdce a
zachází s ní tak, aby pomocí ní uspokojilo naše přání a naše
slepé protekční emoce, nižší choutky, které ji znetvoří tak, aby ji
podřídilo prudkosti přání a vášní." (A II, 31)
Je pro mne nejvýš poučné, mohu-li tyto těžkosti a toto
udušování vyššího poznání srovnat s opačným postupem, který
nastal u mě: Předcházelo mu nechtěné vzdání smyslové a
rozumové činnosti a základních lidských přání. Pak většina
Ghosem zmiňovaných potíží a zvláště zneužívání moci odpadlo.
Nastoupilo však tvrdošíjné rozumové chtění (jak mě k němu
nasměrovali svým násilným postupem lékaři), které vždy znovu
odpadlo, jakmile se ukázalo být vyloženě neúčinným (i zde hrála
svou roli zkušenost z marného úsilí ubránit se lékařům). A pak už
dočasně působila buddhi ničím neoslabována a nepozměňována.
Pod dojmem její čisté a vznešené moci ani mě nenapadlo, abych
zasahoval do jejích akcí. Byl jsem jí zkrátka aspoň dočasně
přemožen. Pak došlo v 17 letech k prvnímu obrácení člověka na
ruby. Moc boží mě přemohla na velmi dlouhou dobu v celém
rozsahu mého myšlení a chtění. Tyto převraty budu mít později
příležitost vysvětlit na symbolu konce světa, jak je líčen ve dvou
synoptických evangeliích.
"Kdyby tato buddhi mohla volně působit a nebyla napadána
z nižších částí bytosti, vytvořila by formy pravdy absolutně čisté;
pozorovatelská práce byla by pak překonána nebo nahražena
zřením nezávislým na svědectví smyslové mysli; představivost by
zmizela před jistotou inspirace pocházející z pravdy; přemýšlení
by ustoupilo před spontánním rozlišováním událostí a závěrů
pocházejících z rozumových úvah, aniž by bylo dál zapotřebí
pracně je srovnávat kousek po kousku; usuzování by bylo
nahraženo zřením, které by svým světlem sňalo masku s pravdy;
samotná paměť by nabyla širšího poslání, už by to nebyl pouhý
hubený výběr z materiálů nastřádaných jednotlivcem ze
současného života, nýbrž poznání, které všechno registruje a
tajně uchovává, aby nám bez přestání předkládalo, co zatím
pracně "nabýváme", co však ve smyslu značně širším, obsahuje
budoucnost i minulost (V tomto smyslu bylo správně řečeno, že
věštecká schopnost je vzpomínkou na budoucnost.) Zajisté jsme
určeni k tomu, abychom se stávali stále vnímavějšími pro tuto
vyšší schopnost vědomého poznávání pravdy, ale její úplné
využití bez závojů je ještě privilegiem bohů a předčí dosavadní
postavení člověka."
"Řekli jsme si, co se dá rozumět pod schopností vyšší než je
ta, kterou můžeme nazvat běžně "ideální schopností", postavené
na intelektu člověka dosud polozvířeckého. Řekli jsme si, jaká má
být správná povaha očisťování, aby chápání mohlo zaujmout
takovou pozici, v níž by bylo přístupno pravému poznání.
Nečistota je funkční zmatek, odbočením od dharmy, odbočení od
správných pohnutek; odbočení, které pochází hlavně ze skutečné
nevědomosti (Samkara) o dharmě a o faktu, že se ustupuje do
pozic, které nejsou správné."
"První příčinou nečistoty chápání je, že se do něho vtírá
přání; totéž přání způsobuje nečistotu vůle, která se dává strhnout
vitálními a emotivními částmi naší bytosti. Když se vitální a
emotivní přání mísí do čisté vůle vědění, funkce myšlení je
porobena a začne se podrobovat cílům, které jí nejsou vlastní,
zatímco její vlastní cíle jsou odstrčeny a rušeny. Chápání se tedy
musí osvobodit od zaujetí přáními a emocemi a udržet se nad
nimi, a má-li dospět k dokonalé nedotknutelnosti, je nutné, aby se
očistila samotná vitální bytost a emoce. Vůle po radosti z věcí
náleží vitální bytosti, ale nikoliv její výběr a setrvávání ve
vybraném; obojí má být ponecháno vyšším funkcím; vitální bytost
by se měla naučit těšit se jen z těch výhod a radostí, které
vyplývají ze správných životních funkcí v souhlasu s činností božské Vůle a měla by se odnaučit připoutanosti. Podobně se má
osvobodit srdce z otroctví smyslových přání a z choutek vitálního
principu, a zbavit se též chybných emocí jako strachu, hněvu,
nenávisti, smyslnosti atd., které představují jeho hlavní nečistotu.
Vůle milovat náleží srdci, ale i v tomto případě má být vyloučen
starostlivý výběr lásky a srdce se má naučit milovat silou a
hloubkou citů, avšak klidných, trvalých a vyrovnaných, nikoliv
utrápených a neurovnaných. Klid a ovládání (Šama a dama)
těchto prvků naší bytosti je nejdůležitější podmínkou, jejímž
splněním lze chápání uhájit před omylem, neznalostí a zvrhlostí.
Tato očista způsobuje úplnou rovnodušnost nervů a srdce, pro
něž rovnodušnost, která byla příkazem na cestě činnosti, stane se
také příkazem na cestě poznání."
"Druhou příčinou nečistoty chápání je smyslová iluze a
proniknutí smyslové mysli do myšlenkových funkcí. Žádné
poznání není pravým poznáním, smířilo-li se s poddanstvím
smyslům nebo užívá-li jich jiným způsobem než disciplinovaným
opravováním. Principem vědy je zkouška pravd universální
energie za její zjevnou činností podle představ, které nám klamně
přinášejí smysly; principem filosofie je zkouška základu věcí, které
nám smysly klamně předkládají; a principem duchovního poznání
je odmítání přijmout omezení života smyslů nebo brát viditelné a
pociťovatelné za něco jiného než za projev Skutečnosti."
"I smyslová činnost musí být umenšena a naučit se, aby
ponechala myšlenkovou funkci té mysli, která usuzuje a chápe.
Oddělí-li se chápání od činnosti smyslové mysli tím, že jí zabrání
vměšovat se, je možno pozorovat izolovanou činnost této
smyslové mysli, která se pak projevuje jako vír a víření základního
proudu, způsobené návyky, asociacemi, vjemy a tužbami, jako
víření nedůsledné, nespořádané a neosvícené. Je to soustavné
opakování v začarovaném kruhu, neinteligentní a neúčelné.
Obvykle lidské chápání uznává ten spodní proud a snaží se ho
přivést k jakémusi pořádku a důslednosti; přitom však končí tím,
že se mu podřídí a dělí se s ním o nepořádek, neklid, o
neinteligentní podřízenost zvykům a o slepé a bezdůvodné
opakování, což dohromady činí z lidského rozumu omezený a
klamný nástroj, nechceme-li už říci, že lehkovážný a malicherný.
Nedá se nic očekávat od tohoto vrtkavého rozbouřeného
násilného a nekalého prvku; je třeba se ho co nejdříve zbavit buď
tím, že ho oddělíme od ostatního a pak přimějeme k nehnutosti
tím, že přiznáme myšlení soustředěnost a upřímnost tak
dostačující, aby se znemožnilo toho podivné víření."
Začal jsem kdysi s tím, že jsem si zakázal nerozumné
jednání a nerozumné počínání ve všech případech, kdy jsem
neměl k dispozici nic jiného než světlo rozumu. Když jsem se pak
z této pozice ohlížel na změť nesmyslných myšlenek a přání, které
se hlásily podle zvyku, že jim bude ponechána svoboda pohybu,
vzniku i zániku, styděl jsem se za předešlý obsah mysli - smyslové
mysli - a když jsem toto odsouzení upřímně opakoval, ten
nesmyslný kolotoč se buď zastavil nebo pozbyl živnou půdu. Tím
se také uvolnil prostor pro vstup poznání správného bez účasti
rozumu, z čisté mysli.
"Třetí příčina nečistoty pochází ze samotného chápání a
týká se chybné motivace vůle po vědění. Tato touha sice náleží
chápání, ale také zde výběr a přednost, které se dávají tomu nebo
onomu způsobu bádání je znetvořující překážkou, neboť strhuje
ke stranění a připoutanosti až tak daleko, že rozum se poutá na
určité myšlenky a názory." (A II, 34)
Zastavme se u první věty tohoto odstavce, která by se dala
vhodně vysvětlit takto: "Chceme-li něco pochopit, zapřáhneme vůli
nepatřičným způsobem v tom smyslu, že hledáme řešení pro
sebe, tedy málokdy věcné, nýbrž osobně ve svůj prospěch
zaměřené." Měl jsem příležitost od útlého mládí na sobě si
prověřovat pravdivost Ghosových slov. Málokdy se člověk
rozhoduje věcně správně, nýbrž téměř vždycky při svém
rozhodování straní sobě. Proto by sice nemuselo být jeho
rozhodnutí závadné, ale co je důležitějšího, není doprovázeno
onou silou správného pochopení a rozlišení, která lidskou vůli
vrací do náruče boží Vůle, a činí z vůle bez moci Vůli s takovou
mírou Moci, která je právě nutná pro dané řešení. Kdybychom se
vzdávali své vůle s vypočítavostí, že bude nahražena Vůlí a Mocí,
nesetkali bychom se s touto mocnou Vůlí. Budu opakovat proces,
který mne přiváděl k Vůli a k Moci:
1. Napřed jsme se musel mnohokrát bezmocně odevzdat
lékařům, i když po velkém odporu. Připadá mně na mysl, že jsem
se tehdy tak trochu stal účastným blahoslavenství: "Blahoslaveni
plačící, neboť oni budou potěšeni" (Mat V, 4)
2. Vyšel jsem z těchto operací za vědomí se správným
dojmem, že všemu na světě se nedá čelit vlastní vůlí. Usadit
vlastní vůli v přiměřených mezích znamená učinit z ní dobrého
služebníka.
3. Stávalo se mi, jako se stává komukoliv, že jsem
opětovaně nedokázal vyřešit, co jsem si přál řešit. A tu jsem na
rozdíl od některých lidí nezatrpkl, ani nezmalomyslněl, nýbrž jsem
po vyčerpání všech svých možností zanechal jak přemýšlení o
věci, tak jsem zapomněl na své odstavení stranou. To je ona
pasivita mysli, kterou Ghos tolik a tak správně doporučuje. Přeji si
jen podtrhnout podmínky, za kterých tato pasivita má kladný
význam: před nástupem pasivity vyčerpat všechny osobní
možnosti řešení, pak odstupovat od věci bez nejmenšího
očekávání, že nastoupí vyšší poznání, které nám pomůže.
4. A pustit se znovu do řešení ne z vlastní iniciativy sám,
nýbrž až se naše vědomí propojí s Vůlí boží. Tento styk s boží
Vůlí může na sebe vzít podobu události, která se zdánlivě
odehrává mimo nás, nebo podobu rady, která zdánlivě přichází
rovněž zvnějška. Ale jak takový druh události úzce propojené s
Vůlí boží, tak i obdobná rada, mají na nás odlišný dopad než jiné
události a rady. Dotýkají se nás úžasně mocně, i když třeba léta
nechápeme proč. Stačí, že po tom zásahu víme nebo se naučíme
rozeznávat, jak se podle této pomoci boží zařídit.
Tolik a ještě více bude nutno stále přidávat k radám
Ghosovým, protože on volil východisko na straně běžné lidské
zkušenosti plné chybných představ, proti kterým nikdo účinně
nezakročuje. V mém případě tento zákrok byl proveden před
rozvinutím lidského života podle lidských představ. Přivykl jsem si
už v předškolním věku přijímat boží Vůli jako něco veskrze
přirozeného, co má vrcholné právo ohlašovat se v lidském, rovněž
přirozeném životě. Aniž jsem chtěl, seznámil jsem se s
narůstajícím vstupováním Boha do lidské vůle, i se všemi
podmínkami takového vstupu, které jsou obecně platné. Proto
budu mít stále co říci ke Ghosovi, a zvlášť na cestě poznání.
Zejména se budu tvrdě stavět proti autosugestivním návodům,
protože ty vedou jen zdánlivě ke stejnému výsledku. Člověk, když
se jimi řídí, zastaví se na poloviční cestě a neví proč.
Náš život zde na světě je sugescí, která soustavně přichází
a vychází od Boha. Bez ní bychom ani chvíli zde na zemi nežili.
Chceme-li však tuto boží sugesci napodobovat autosugescí,
hrajeme si na pány a na vládce, jimiž nejsme, a důsledky toho
sebeklamu se musí dříve nebo později dostavit. Doporučuji,
abyste výklad Ghosův brali jako vysvětlení oné Sugesce boží.
Ghos se právě dotkl důležitého bodu, jak obstát v tomto toku
Sugesce pomocí pasivity mysli. A my si už jen domyslíme její
postavení v rámci aktivní mysli. Od člověka se chce, aby byl
jednak prodlouženou rukou boží, jednak oddaným sluhou božím
nebo dokonce otrokem božím, který neočekává od svého Pána
nic. Člověk by měl vědět, že největším darem, který dostává, je
možnost být ve službách božích.
To byl můj duševní postoj od 17 let, a přece v něm bylo ještě
mnoho vlastní vůle a nedostatků v poznání. Vyšší stupeň poznání,
který byl závislý zase na vyšším stupni sebezáporu a sebevzdání,
následoval až od 21. 11. 1939, od kdy jsem se už nesnažil být
služebníkem božím, protože On se ocitl v mém vědomí, a odtamtud byl jediným Činitelem, jediným milujícím, poznávajícím a
existujícím.
"Činí to s určitou více či méně umíněnou vůlí, že nemusí
znát pravdu obsaženou v jiných myšlenkách a v jiných názorech;
drží se oblíbeného poznání a odmítá všechno, co není s ním v
souladu a v souladu s jeho minulostí." (A II, 34)
Pro mne snad nejzřejmější byla tato závada po extatickém
stavu v 17 letech, kdy jsem opustil nečekaně dosavadní styl a
smysl života, do té doby bez víry v Boha, za to s živou účastí na
tom, co mě bavilo. Po extazi jsem se za světskou minulost tak
styděl a tolik jsem ji odmítal, že jsem se zřekl všeho světského,
včetně jídla pití, spánku, zkrátka celého obsahu tělesného života.
Maminka mne musela několik dní opatřovat vším potřebným. Na
úžasně vznešené poznání, že člověk je vnitřně nesmrtelné podstaty, se vázal stejně silný odpor proti minulosti a s tím, svým
způsobem důsledně, odpor proti světu, který neměl zdání o své
nesmrtelné podstatě. Měl jsem nepřekonatelný odpor proti všem
projevům světské nevědomosti. Nemohl jsem poslouchat ani
sebenezávadnější světskou řeč. Nemohl jsem pochopit, jak někdo
vůbec může pomyslet na světské záležitosti a přikládat jim
nějakou důležitost, neboť to byly pro mě malichernosti a
zbytečnosti. Teprve postupně a pomalu jsem se smiřoval s tím, že
mám tento stav věcí trpět, ale po celou dobu devíti let jsem ostře
rozlišoval světské a duchovní, o přísném rozlišování hříchu a
ctnosti ani nemluvě. Je zajímavé, že v rámci tohoto myšlení jsem
dával přednost indickému (védskému) způsobu náboženského
myšlení před myšlením křesťanským. Nezavrhl jsem sice
křesťanství, neboť jsem v něm viděl duchovní snažení, ale Ježíš
vedle Gíty neobstál, byl pro mne příliš symbolický a temný.
"Existuje proti tomu prostředek, dokonalá mentální
rovnodušnost, pěstování totální intelektuální počestnost a
dokonalá mentální nezainteresovanost. Člověk nesmí propadnout
žádnému přání, žádnému poutu, žádnému odporu proti jakékoliv
myšlence, i když jsou to myšlenky nejvýš správné, musí odmítat
jakoukoliv připoutanost, neboť by riskoval, že poruší rovnováhu
pravdy snižováním hodnoty jiných prvků patřících k témuž kořenu
a k téže kompletní a dokonalé pravdě." (A II, 34)
Za tento způsob myšlení jsem kdysi velebil Maharišiho, ale
teď vím, že je to stav přechodného typu, vyplývající z extatického
poznání, jaké měl např. přechodně i Ramakrišna, když se učil
nerozeznávat bláto od zlata apod. Je to pouze stav, při kterém se
očisťuje chápání:
"Chápání, takto očistěné, můžeme považovat za myšlení
dokonale pružné, kompletní a bez závad, a za vymaněné z nižších
příčin zdržování, za schopné vnímat ony pravdy Já a vesmíru,
které jsou na dosah intelektu. Má-li se však dospět ke
skutečnému poznání, je třeba něčeho navíc, toho, co odpovídá
podstatě pravdy, která je podle naší definice supra intelektuální
(nad intelektem). Je třeba vypěstovat schopnost krajně obtížně
dosažitelnou, neboť se příčí rozumovému člověku a je mu
absolutně cizí: schopnost intelektuální pasivity. Smysl takového
dosažení je dvojí, a vlivem toho je nutné dosáhnout dvojího druhu
pasivity."
"Viděli jsme, že intelektuální myšlení (myšlení rozumem) je
nedostačující, že to není nejvyšší forma myšlení, že vyšší formou
je supramentální schopnost a ta prochází intuitivní myslí. Dokud
jsme pod vlivem intelektuálních zvyklostí a nižších činností,
intuitivní mysl nám nemůže předávat svá poselství, leda
způsobem podvědomým. A než ta dojdou do vědomí mysli, jsou
více či méně znetvořena; též v řídkém případě, když se intuitivní
mysl odváží jednat vědomě, činí to způsobem nedostačujícím a ne
bez velkých funkčních nedokonalostí. Abychom v sobě posílili
schopnost vyššího poznání, musíme ve svém myšlení oddělit
intuitivní prvek od prvku intelektuálního, tak jak jsme už rozdělili
chápání od smyslové mysli; a nemyslete si, že je to úkol snadný,
protože nejen že se shledáváme s našimi intuicemi už překrytými
intelektuálním škraloupem, ale vetřou se do nich i mnohé mentální
operace a napodobují vyšší schopnosti. Nezbývá než rozum
vycvičit tak, aby rozeznával pravou intuici od nepravé a
nepřikládal absolutní hodnotu vjemům nebo intelektuálním
závěrům, ke kterým může dospět dříve než se před tím obrátil
nahoru k rozhodnutí božského principu, očekávaje v tichu, pokud
možno úplném, světlo zhůry." (A II, 35)
Je to návod pro člověka, který se už plně ocitl v zajetí
tělesnosti, v mylném a výhradném ztotožnění s ní, a teď se snaží
z ní vybřednout. I když u mě k tomuto mylnému ztotožnění nikdy
nedošlo (leda v době před operacemi do tří let věku) a nevznikl u
mě vůbec problém rozeznat správnou intuici od nepravé, přece jen
i v tomto, jistě výjimečném případě, vznikala u mě vedle nepochybně pravé intuice řada tušení, ze kterých většina byla nesprávná. Jak dlouho mi trvalo, než jsem odsoudil jako nepotřebná
veškerá tušení vedle jistoty přímého poznání, které se zprvu (do
17 let) dostavovalo jen občas, po zastavení mysli a všeho, co s
tím souviselo, jak jsem už popsal, a docházelo k tomu jen v maličkostech, aby se zhora zabránilo začátkům odbočování.
Ukázka schopnosti rozlišovací nevázané na zevní projev:
Nedávno jsem velmi nemilosrdně překvapil svého přítele (na
rekreaci v Červenci 1986), že jsem mu překazil velmi vehementně
jeho způsob, jímž se chystal mně odporovat v některé zásadní
věci. Věděl, že se mu nepodaří mne vyvrátit v celém rozsahu
mého tvrzení, ale zvolil si tu část, která se po vytržení z celku dala
snadno vyvrátit, a tou začal mně odporovat. Byl svědkem toho, že
jsem okamžitě rozeznal začátek odbočení a už jsem ho nenechal
dopovědět a pokračovat v námitkách, protože jsem vlivem tréninku
(rozlišování jistoty od tušení) poznal, že zaměňuje část za celek a
počíná si způsobem "nehodící se škrtněte". Z pravdy se nesmí nic
škrtnout, třeba by bylo velmi nepříjemné ji celou přijmout.
Okleštěná pravda už není pravdou. Také jistota nejen nepotřebuje
být podporována tušením, tj. nejistotou. Připustíme-li takové
směšování, ztratíme přístup k pravdě. Velmi si cením postoje sv.
Jana Evangelisty, Miláčka Páně, který se nikdy nevzdaloval od
svého Pána, a dík tomu jsme se např. dověděli, co Pán potichu řekl Jidášovi: "Co chceš učinit, učiň rychle." A zároveň Jidášovi
předal moc (v podobě prvního podaného sousta a jistotu, že to, co
míní učinit, dělá správně. Jidáš před tím jen tušil, že jedná
správně, ale neměl o svém záměru jistotu. Ježíš tím také napověděl, kdy je nutno rozlišovat mezi krajně nepříjemnou jistotou (být
ukřižován, aby mohl vstát z mrtvých) a tušením, že k tomu musí
dojít za tak těžkých podmínek ("Bože odejmi ode mne tento kalich
utrpení, je-li to tvá vůle.").
"Takovým způsobem je možno změnit velkou část našich
intelektuálních operací na světlé vědomé zření pravdy (ideální by
byla úplná proměna), nebo, alespoň, zvětšit jeho častost, čistotu a
vědomou sílu ideálního poznání, které působí za intelektem. Je
třeba, aby se člověk naučil zůstávat poddaným pasivním před
ideální schopností."
"K dosažení poznání Já je nepostradatelná intelektuální
pasivita, schopnost vzdálit se od veškerého myšlení a k tomu je
třeba, aby mysl nabyla schopnost nemyslit způsobem, popsaným
v jedné pasáži Gíty. Je to těžký úkol pro západní mysl, která má
za to, že neexistuje nic vyššího než myšlení, a je schopna zaměňovat mentální schopnost nemyslit za neschopnost myslet. Je třeba, aby západní člověk měl odvahu se přesvědčit, že moc intelektuálního mlčení je schopností a nikoliv neschopností, silou a ne
slabostí, že je hlubokou a plodnou nehnutostí. Jen když se mysl
znehybní jako nezčeřená voda, může do ní vstoupit čistota a doko-
nalý mír, duše předčí myšlení, Já se rozvine v čisté podstatě naší
bytosti, kde je zdroj překonání veškeré činnosti a celé budoucnosti. Klid, v kterém se rodí všechna slova, Absolutno, z něhož všechno relativní je částečným jeho odleskem. Jen v úplném
tichu lze slyšet Ticho, jen v absolutním se odhaluje Bytí. Proto
jeho jméno je pro nás Ticho a Mír." (A II, 35)
Pochopitelně je základní rozdíl mezi tichem, jaké známe, a
tichem, o němž mluví Ghos. Z toho Ticha těhotného poznáním,
může každý z nás aspoň něco málo zažít bez jakékoliv přípravy. V
přírodě existuje jakési denní připlývání síly života z jedné strany a
v noci připlývání téže síly z druhé strany. Na rozhraní dne a noci,
ne podobně na rozhraní noci a dne, čili za soumraku a za svítání,
nastává jakási změna ve směru pohybu této síly. Přijímáme tuto
sílu zvykově, a protože ji přijímáme celý den, jsme dokonale
otupělí pro pocit jejího příjmu. (Ne tak je tomu u zvířat. Jsme
daleci toho reagovat tak neomylně na blížící se noc a den jako
slepice, přičemž svítání zastane za slepice kohout!) Náš život se
neřídí přísně slunečním cyklem východu a západu. Přecházíme
západ a východ téměř bez povšimnutí. Nejde tu sice o promeškání
něčeho zvlášť vznešeného, ale připojíme-li se vědomě ke změně
směru připlývající síly ráno a večer, naučíme se přijímat tuto sílu
za čas vědomě a tím i vědoměji žít. A i to už je malý krůček k
vědomému přijímání života z Nekonečna a také krůček k zažívání
Ticha.
Mám za to, že Ghos, jakožto východní člověk, trochu křivdí
západnímu člověku. I západní člověk dokáže plodným způsobem
ztišit mysl, jenže to dělá jinak než východní technikou, pokud
vůbec jeho počínání má něco společného s technikou. Východní
člověk naproti tomu zná techniku myšlení a používá ji, jenže se na
ni často příliš spoléhá, asi jako západní člověk v jiné oblasti, např.
v průmyslu, zdravotnictví a v ekonomice, a toto přílišné spoléhání
na metodu zdržuje postup za metodou, který jediný vede k
osvobození.
Doplňujeme si soustavně Ghosovo pojednání učením Ježíše
Krista.
Ježíš si byl dobře vědom toho, že mluví k lidem buď věřícím,
nebo k těm, kteří si o sobě myslí, že nejen věří, ale i poznávají
duchovní pravdu. K těm prvním byl velmi milosrdný, k těm druhým,
jejichž představitelé byli farizeové, byl krutý a tvrdě je odsuzoval,
neboť dobře věděl, že představují daleko větší nebezpečí a
překážku na cestě k poznání pravdy, než jakákoliv klamná víra.
Přeberme si jeho třídění lidí do dvou zmíněných skupin
podle dnešního stavu lidského myšlení a víry:
Víra čím dál tím více přechází do oblasti domněnek, že co
věda člověku předkládá k poznání, je poznání celé, a že je na čase opustit náboženskou víru. Vyrábějí se nevědomě a v velkém z
normálních lidí (a ti všichni jsou přirozeně věřící ve hmotný život
bez vědeckých omezení) farizeové, a to bez přičinění jejich
vlastní vůle a bez vlastního poznání, a čím vlastně jsou (že jsou
hroby zbílenými, uvnitř s hnáty umrlčími). Bude stále lákavější, aby
s pokrokem vědy, která se uchyluje jen k bádání v čase a v
prostoru, se považoval stav vědeckého poznání za poznání celé.
Tohle počínání bude vždycky, za všech okolností, nespravedlivým
osočováním nenáboženské víry prostého člověka, který věří jen
ve svůj pozemský život, ale věří v něj jako v nejvyšší hodnotu,
kterou má k dispozici, a aniž to ví, a aniž v to věří, vlastně věří v
ukázku Ježíšova života, v němž se Ježíš ujímal každého trpícího,
věří v zářný příklad toho, jak si má člověk počínat, aby prošel
životem co nejplodněji. Ježíš totiž učí svým životem, jak z něho, z
pouhého lidského života, během jediného vtělení učinit něco
nadlidského až božského tak, aby fyzická smrt člověka nezastihla
nepřipraveného pro vědomý život ve věčnosti, který musí začít už
zde na zemi, ne až po smrti, má-li vůbec uvědomělý být.
A tu bylo dobré říci, že na rozdíl např. od hinduistického
způsobu myšlení a poznání, Ježíš si váží lidského života více než
orientálci. To bylo vidět z jeho léčení nemocných a utěšování
duševně strádajících. To je péče, která přerůstá hranice běžné
lidské pomoci, např. tzv. zázračným zásahem právě do
pomíjejícího života, zásahem, který, jak se zdá (a jenom zdá)
nemá nic společného s duchovním poznáním, a proto Indové
dosud nepřišli na kloub zázračným Ježíšovým zásahům do
běžného života světsky založeného člověka. Ježíš však klade
důraz právě na tento zásah do světského přízemního života (do
něhož zasahoval napřed nezázračně po třicet let!) i v tom
zázračném, což dokazoval a velmi důrazně hned od prvního
zázraku v Kani Galilejské, kde proměnil vodu ve víno. Jakoby nám
chtěl ukázat, co následuje po nezázračném způsobu našeho
života už zde na zemi. Bylo by možno tomu porozumět i před tím,
než vstoupíme do zázračného období života, ovšem, musel by se
nad námi někdo smilovat, kdo žije už v zázračném, jako se nade
mnou smiloval, abych např. pochopil, že rozmnožení pěti chlebů a
dvou rybiček k nasycení velkého zástupu lidí, rozuměj všech, kdo
potřebovali být nasyceni, je ukázka dávání z ničeho. Vždyť ty chleby a ryby nebyly Ježíšovy, on je neměl, on si je vyžádal, on si je
propůjčil pro ten zázrak. Poučení pro nás. Ježíš dával z toho, co
neměl, a toho je nepřeberné množství, kdežto toho co máme, je
tak málo, že se z toho hned vydáme, jakmile z toho začneme
rozdávat. To platí i o nehmotných hodnotách. Kdybychom např.
byli kazatelé a mluvili bychom z toho, co jsme se naučili, čili z
toho, co máme, byli bychom po každém pořádném kázání
unaveni. Kdybychom však kázali z toho, co jsme si nepřivlastnili,
co je jen Hospodářovo, a z toho ani to nejmenší není naše, pak
bychom rozmnožovali duchovní chléb bez sebevyčerpání pro
všechny, kdo ten chléb potřebují. Marně by čekali posluchači, kdy
se vydáme, když sami by byli třeba už přejeděni. A tak přirozeně
se dají vysvětlit všechny zázraky Ježíšovy. Toto vysvětlení však
není úplné. Zázraky a podobenství jsou komentářem k Ježíšovu
životu, aby byl pro nás "stravitelnější". My nevíme, že Ježíš nás
svým životem vede k tomu, abychom se proměnili.
Do třiceti let svým životem vysvětluje, k čemu má vést v
duchovním poznání život v první vývojové fázi, že k lidsky
dosažitelnému sebepoznání. Má-li k tomu dojít, je nutno zachovat
dvojí:
1. Jednat se svým životem jako s celkem (do všech
podrobností) jako s něčím propůjčeným (u nábožensky
založeného člověka jako s propůjčeným od Boha) třeba od přírody
a nejednat se životem jako se svým, nýbrž jako propůjčeným od
přírody (u nábožensky věřícího od Boha). Jedná-li se se životem
podle Ježíšových dispozic, které kromě životem vysvětlil mnoha
podobenstvími, musí dojít ke křtu v Jordánu, tj. k uvědomění, že
jsme dětmi božími, a lidskými jen odvozeně. Tak se stalo u mě v
17 letech, i když jsem před tím nebyl nábožensky věřící a i když
jsem o zmíněné poznání nestál, ani jsem o něm neměl tušení, že
by mohlo nastat, že by se tato fáze mohla včas a dokonale dovršit
zmíněným sebepoznáním, že jsme původu božského.
2. Musíme se na život dívat trochu jinak než orientálci, kteří
světský život podceňují. Není pro ně pravou realitou, nýbrž iluzí.
Toto podceňování dokonale vystihl (aniž chtěl) dr. Eduard
Tomáš už v šedesátých letech tohoto století ve svých
přednáškách v pražské Unitárii. Protože se Ghos záměrně
odchyluje od klasické podoby jog, pak my bychom měli znát toto
klasické východisko. Ocituji aspoň závěrečnou pasáž školení dr.
Tomáše. V této pasáži je shrnuta veškerá tragická nedomyšlenost
indické duchovní tradice, jak se dnes zachovala ve svém
degenerovaném podání - tedy podání, nikoliv v poslání opravdově
svobodných Indů a orientálců vůbec. (Všechny závorky za
jednotlivými částmi citovaného textu, obsahují opravy onoho
bludného pojetí života, nebo prostě doplňky. Upozorňuji, že
nekomentovaný základ textu považuji za správný, a tato
smíšenina správného s nesprávným je zvlášť záludně nebezpečná, neboť kdo je kompetentní, aby rozlišil správné od nesprávného? Co se týče mě, mám k tomu prostě odvahu a něco
zkušenosti.)
"Joga Velikého Symbolu: část X. Dr. Tomáš
doslovný citát:
Čest a sláva vznešené bílé dynastii guru." (Proč zrovna bílá,
když bílá barva je v Indii barvou smutku a ne radosti. Asi proto, že
autor zaměňuje jogu s Bílou magií. Joga v žádném případě není
magií. Naopak distancuje se od čehokoliv magického, ať bílého či
černého, jako od používání siddhis, které, jsou-li užity jinak než
vnitřně a jen pomocně a často nevědomě, překážejí na cestě, ba
dokonce zastavují veškerý duchovní pokrok.) "Náboženství
budoucnosti bude kosmické náboženství. Překročí osobního Boha
a vystříhá se dogmat a teologie. Zahrnujíc v sobě jak oblast
přírodní tak i duchovní, bude založena na nereligiosním cítění,
vyrůstajícím ze zkušenosti, objímajícím všechny věci, přírodní i
duchovní jako smysluplnou jednotu."
"Tato prorocká slova napsal před svou smrtí největší
matematik a fyzik naší doby Albert Einstein."
(Především Albert Einstein by považoval za velkou křivdu,
kdyby ho byl někdo považoval za proroka, nebo některá jeho slova
za prorocká. Pravá inteligence, a té měl Einstein dost, je
schopnost předvídat a přizpůsobovat se předvídanému. Myšlenka
Einsteinova vznikla tím, že byl svědkem úpadku teologie a
religiosního cítění. Protože však se omezoval svým bádáním na
časoprostor, podlehl dojmu, že náboženství budoucnosti bude
zasazeno také do časoprostoru. Kdyby tomu tak bylo, pokračovalo
by se v úpadku náboženství dalšími mílovými kroky. Pravé
náboženství má své oprávnění jen proto, že vyvádí člověka z
klece časoprostoru. Nemůže být tedy kosmickým náboženstvím,
nýbrž právě tím náboženstvím, ke kterému vedl Kristus svým
životem Ježíše - za lidství prostřednictvím maximálního využití
lidství - a za lidstvím je už jen bezčasovost a bezprostorovost
věčného života, tedy nikoliv vesmír. Člověk je květem vesmíru, ale
nemá zůstat jen květem, nýbrž má nést plod ze semene věčného
života ukrytého v květu.)
"Výklad hlubokých tajemství života a světa, jakým je beze
sporu JVS (Joga velkého symbolu) pochází až z dalekých velehor
Tibetu. Do Tibetu se dostalo toto učení z Indie již v I. stol. po
Kristu zásluhou tibetského jogina, filosofa a básníka Saryhy. Jeho
žákem byl známý buddhistický patriarcha a Mistr jogy Nagardžuna. Dostala se tudíž JVS do Tibetu dříve, než "Šest nauk", které
na ni navazují a které tam dovezl až v XI. století guru Marpa."
(Marpovo učení by bylo upadlo v zapomenutí, kdyby byl
neměl významného žáka Milarespu, který v pravdě založil první
vysloveně tibetskou duchovní školu. Marpa připravil Milarespu
výtečným, ale velmi náročným způsobem, zavedením
nekompromisního sebezáporu i do zevního života žáka. Viz Evans
Wentz: Milarapa.
"Osudy JVE byly podivuhodné. Její autor není znám a ani
není známo pradávné datum jejího vzniku. Později bylo
pravděpodobně několik kompilátorů, neboť indický text původně
existoval ve třech versích. Tento text se během času v samotné
Indii ztratil a jako mnoho jiných indických duchovních děl, přetrval
jen v jediném tibetském překladu. Tibetský překlad bedlivě
střežený, byl v XVII. století revidován tibetským mistrem jogy
Padma karpou, a to na popud jeho žáka krála Zhamfan Zanpgy.
Byl to kašmírský (zankharský) král, který žil dlouhá léta jako mnich
v Tibetu a po svém návratu do vlasti založil v Kašmíru kašmírskou
větev dynastie Kargyutpů - bílých guruů."
(Byl bych nerad, kdyby čtenář těchto listů podlehl dojmu, že
jogická tradice třeba i v nejmenším byla závislá na psaném nebo
vyřčeném slovu. Kdyby si nějaký žák jogy vedený Mistrem přečetl
třeba nejrozsáhlejší a nejlépe podané pojednání o joze, jakým je
beze sporu Joga Wašištha, řekl by: "Nic podstatného". Zkrátka
slovo nemůže zastat vedení Mistrem. A jogická tradice se neztratí,
dokud nezmizí Mistři jogy.)
"Revidovaný text byl později vryt do dřevěných desek a
uložen jako jediný originál v tiskárně tibetského kláštera v
Bhutanu. Tam byl opět po dlouhá staletí střežen, doslova jako
oko v hlavě. Na neštěstí v roce 1917 došlo v Bhutanu k občanské
válce a za nepokojů přitom vzniklých všechny dřevěné bloky
tohoto textu shořely. Byla by tedy tato jediná písemná zpráva o
nauce tehdy navždy zanikla. Ne však nauka samotná, ta je
nesmrtelná a byla by dříve nebo později vznikla jinde."
"Ale bohové byli milosrdní, neboť času je namále."
"Před požárem požádal totiž učený a západnicky vzdělaný
lama Kazi Dawa Sandup, posledního strážce nauky, tehdy už
osmdesátiletého lamu Norbu z Bhutanu, aby mu dovolil přeložit
Jogu Velkého symbolu a ještě jiné vzácné unikáty do cizího
jazyka, a to do angličtiny a stařičký jasnovidný strážce - snad
poslední z bílé dynastie karyudpů - dal k tomu svolení. Byla to
jediná výjimka v historii tibetského textu nauky, kterou jasnovidný
lama odůvodnil takto:
"V dobách, které přijdou, bude málo našich lidí, kteří by se
snažili o duchovní vývoj. Proto se mi zdá, že by tyto jemné pravdy
mohly znamenat probuzení pro hledače Pravdy na západě."
"Dnes shledáváme s obdivem a úctou, jak hluboce prorocká
byla jeho slova."
"JVS, jakož i ostatní nauky k ní příslušející byly vždy ve své
domovině přísně střeženy a byly majetkem jen několika málo lidí.
Tím se dostaly k sluchu jen vybraným posluchačům. Proto se jim
říkalo také "Nauky šeptané do ucha." Byly to tajné nauky. Dav se
nikdy ani nedozvěděl o takové asparsa joze a když někdo
neoprávněný získal nedovoleně informace o některé z praktik tzv.
zakázaných stezek, které sem také patří, byl zašit do pytle z děravé jačí kůže a pozvolna utopen."
"Bylo to drastické opatření, ale patrně nutné. Vzniklo proto,
že rozšiřování takových nauk chovalo v sobě vážná nebezpečí.
Přijetí a pochopení jich předpokládá totiž bezpodmínečně vyspělý
a připravený intelekt. Prostý tibetský člověk, vychovaný ve víře v
nadpozemské bytosti, v bohy, v bohyně a démony, byl by býval
těmito pravdami zmaten. Bylo nebezpečí, že by si je z
nepochopení špatně vyložil, že by zamítnul víru v to nižší, čemu
věřil, aniž by správně přijal to, v co věřit nemohl. Z toho důvodu
ani sám Buddha neučil asparza-joze veřejně."
"A nyní přichází tato nauka na Západ společně s jinými
naukami a stává se majetkem široké veřejnosti. Jak je to možné?
Je to právě nejen možné, ale i dokonce i zákonité. Je to přirozené
pro mentální úroveň západního člověka. Tak se rychle plní Einsteinova předpověď."
"Není tudíž jiné cesty pro vyspělý intelekt, než uznání
přírodní i duchovní jednoty všech lidí i věcí, vyrůstající z osobní
zkušenosti. Co je to jiného než JVS, joga nad protiklady, asparsa
joga, tato prastará a nyní vzkříšená moudrost východních
národů?"
"...JVS je vrcholem duchovní moudrosti. Proto klade tak
velký nárok na pochopení a tím i na pozornost. Je známo, že v
knihách, jako je JVS, je hluboká moudrost ukryta ještě i za slovy.
Proto se takové knihy a výklady o nich mají studovat s velikou
zbožností. Jejich moudrost má být přijímána s pokornou prosbou k
Duchu svatému, aby z nich člověk mohl načerpat co nejvíce
Pravdy a osvícení pro sebe i pro jiné."
(Vzývání Ducha svatého je ovšem velmi náročná záležitost.
Neznovuzrozený to prostě nedokáže provést tak, aby Duch svatý
pomohl, protože s ním není ve spojení, ve vědomém spojení.)
"V minulých výkladech jsme si řekli, jak je možno dojít podle
JVS k poznání jednoty všeho a tím i k osvobození od nevědomosti. Řekli jsme si, že je to možné např. na základě zkoumání pohybu a nepohybu, či-li zkoumání našich se pohybujících myšlenek a
statické základny našeho vnitřního "Já". Výsledkem je to nejvyšší,
co člověk může na této planetě zažít: pochopení tajemství života a
světa. Čili jak je psáno v JVS "pochopení všerozlišující
moudrosti". Je to učení, kterému se také říká "joga nadsmyslové
moudrosti", pradžna paramity, nebo joga bezmezné prázdnoty, u
nás pak nejčastěji asparsa-joga, to je joga nad protiklady."
"Ledacos jsme se již dozvěděli o této joze jak v tomto kursu,
tak i v předešlém. Ale je toho ještě stále velice mnoho, co by se tu
dalo říci. Tato cesta Bodhisatvů, jak se jí také říká, není
jednoduchá, ale za to je rychlá. Je k ní třeba nejen mystické
oddanosti, ale zejména též jasného intelektu a hluboké intuice,
má-li být pochopeno to, co je za myšlením. Je třeba vypěstovat v
sobě sílu soustředění, aby vědomí mohlo nahlédnout do sebe
sama a poznat svůj vlastní nadzemský pramen. Je třeba umět překročit myšlení i vysvětlování a dostat se přímo do úrovně intuitivního nazírání. Do úrovně, o níž sice řada lidí prohlašuje, že je
nepoznatelná, kterou však přes to několik odvážlivců osobně
poznalo, zažilo a plně pochopilo."
"Tito jednotlivci překročili existenci, která je poznatelná
pouhými smysly, a dosáhli Pravdy. Dosáhli ji, aby ji mohli předávat
svým následovníkům. K tomu cíli museli splnit tři základní
podmínky:
1. Změnit dosavadní způsob uvažování z běžného
materialistického na mentalistický, to je pochopit, že věci jsou
vlastně myšlenkami."
(Je pravda, že člověk dospěl svým vývojem do zevního
vzezření mentální bytosti, zatímco vnitřně je něčím daleko vyšším.
Může se přesvědčit, že jeho mysl je pouhým jedním z prostředků,
jak poznat, co nižší tvorové pochopit nemohou. Měl by si však být
také vědom toho že mentální pochopení se nesmí scvrknout a
zvrhnout na uchopení, na pokus o uchopení toho, co se uchopit
nedá. Jedním z příznačných způsobů uchopení je mentalistický
názor, že vše je myšlenkové podstaty. Tady si člověk troufá
posuzovat stav věcí stavem svého duševního pokroku, a protože
není na jeho vrcholu, jeho tvrzení nemají platnost. Nikoliv cogito
ergo sum, nýbrž mohu myslet proto, že ustavičně dostávám z
věčného zdroje přes tělesný transformátor sílu k myšlení a
rozvíjím myšlení pomocí smyslových počitků a jejich rozumového
zpracování. Pro mentalistu může být Ježíš Kristus jen skvělým
myslitelem a učitelem, ale nikoliv Spasitelem. Mentalista ještě
svou úrovní myšlení žije před Kristem. Jedinou útěchou mu může
být, že celá křesťanská teologie je postavena také na úvahách, je
mentální povahy, takže ani pro teologa Kristus není Spasitelem.
Jeho spasitelská úloha je pro něho tajemstvím, před kterým se
sklání v úctě, ale to nestačí. Ani s nejhlubším pojetím teologie se
člověk nedostává za stvořené do nestvořeného, jehož je
nositelem. Čím výlučnější způsob dosahování, tím okleštěnější je
dosažení. Správná manipulace s myslí je ovšem velmi slibný
začátek, jak napovídá už Patandžali. Bez tohoto začátku se těžko
někdo obejde, ale zabydlí-li se v něm, zabydlil se na mostě, po
kterém se má přejít do věčnosti.)
"2. Podřídit svou vůli osobní Vyšší Vůli a vstoupit tak bez
dogmat v soulad s touto Vůlí, to jest s moudrostí tvoření světa.
Řečeno teologicky: "Otevřít se Milosti boží."
"3. Vycvičit pozornost do sjednoceného stavu mysli tak, až
se myšlenky zcela utiší a dají příležitost odhalit to, co za jimi je,
božské bytí všeho."
(Nestačí vycvičit pozornost do sjednoceného stavu mysli.
Vždyť nejde jen o podřízení mysli, nýbrž celý život má
nepostradatelný smysl a musí být přizván k dílu.)
"Toto není a ani nemůže být pro všechny lidi stejnou
záležitostí. Vyžaduje to čas a místo pro studium a každodenní
trénink, vyžaduje to vytvořit si nový zvyk. Odmítnout spoustu
zbytečných, nebo polozbytečných "povinností", zábav a činností,
které nám násilně vtiskuje moderní civilizace, a najít si lepší,
prospěšnější a spásnější druh činnosti, na místo "nespásných",
jak řekl Buddha, a to i při plnění našich běžných nezbytných
denních povinností."
"Kromě toho se vyžaduje přemoci staré zvyky myšlení,
citová vzrušení a pocity sklíčenosti, jakož i rozbujelou
představivost, a pak už jen udržet myšlenky pevně a soustředěně.
Jednosměrně, zpětně běžným způsobem do jediného ohniska
vlastní pozornosti; přemýšlivé pozornosti, jak říká Paul Brunton,
pozornosti, kterou se stahuje do nitra intelektuální pochopení
problému, aby se působením živého vnitřního světla změnilo v
Moudrost Nestvořeného."
(To jsou předpisy správné, ale nesplnitelné, dokud člověk
zůstává svým. Musíme se naučit podle návodu Ježíšova života
napřed zdokonalovat soužití se světem až do relativního maxima.
To ukázal Ježíš svým životem do 30 let. Pak je nutno totéž
provést ve vztahu k bližnímu už bez ohledu na sebe.)
"Joga Nestvořeného, to je také jeden z názvů JVS. Proč se
jí tak říká? Protože se její pomocí zjišťuje, že všechno, co je
stvořené, tj. celý svět, celý vesmír, je jen iluzí. Že základ věcí je
skutečný, neproměnný, nikdy nestvořený a nepočatý, a jen jména
a tvary, které tento základ na sebe bere, jsou proměnlivé, iluzorní,
neskutečné. Tvary mění svou podobu buď rychle nebo pomalu a
pod novou podobou dostávají opět jiná nová a nová jména. Jedině
základ zůstává týž. Tak učí joga nestvořeného rozlišovat vše na
skutečné a neskutečné. Učí to především poznáním jednoty
pohybu a nepohybu."
(V předešlých řádcích je naplno označen omyl této cesty.
Jak tomu máme rozumět? Nestvořené a Skutečné tvoří
neskutečné, pohybové a iluzorní. Všechno, co vychází z
Nekonečného a Nepohybového je iluzorní. My jsme si vědomi jen
tohoto iluzorního a chce se na nás, abychom pomocí této iluze
vytvořili nebo se vrátili do Skutečnosti. Skutečné vytváří iluzorní a
iluzorní zase zpět Skutečné nebo je schopné se do Skutečného
vrátit, zatímco by se dalo předpokládat, že iluze může vytvářet
zase jen iluze. Skutečnost vytváří jen iluze. Tvůrce vytváří zmetky,
nic jiného. Tohle je největší nedostatek východních nauk, a je na
čase, abychom o tomto omylu věděli. Ježíš naopak ukazuje na
tzv. pohybový život jako na něco skutečného, s čím se musí
zacházet jako se skutečností, následkem toho se nesmějí
přecházet těžkosti, např. zdravotní, které se v tomto druhu
pomíjejících projevů života zákonitě vyskytují společně s ostatními
páry dvojic, obecně s relativním dobrem a s relativním zlem. Ježíš
neodbýval špatnost proto, že byla jen relativní špatností, nýbrž
doporučoval se s ní setkat a utkat jako se skutečností. Ježíš
nepřikládal sníženou pozornost relativnímu dobru jen proto, že
bylo pouze relativním, nikoliv absolutním dobrem. Ježíš řekl o
sobě, že je menší než Otec, tedy než Ono Nehnuté a
Neproměnné skutečno. Tato závislost menšího na Větším nebyla
ani pro něho nějakou iluzí nebo něčím, co by se mělo opomíjet.
Na ní je přece nutno postavit celou cestu. Menší skutečné má jít
za větším skutečným.)
"Žák nejprve zjišťuje pravou podstatu pohybu a nepohybu,
tedy klidu a myšlenek tím, že pozoruje své vlastní myšlení,
přičemž se cítí úplně nedotčen povstávajícími myšlenkami. O tom
jsme si řekli už v předcházejících promluvách."
"Cvičící musí nejdříve nahlédnout svým vědomím, to je svojí
vnitřní pozorností do sebe sama. To je první podmínka. Už to
samo o sobě je požadavek, který přesahuje poznatky dnešní
západní psychologie. Proto je pro mnohé intelekty kamenem
úrazu. Není totiž pro každého stejně snadné dojít až k tomuto
vrcholu soustředění jednak pro samotný nedostatek schopností
řádně se soustředit, jednak proto, že materiální filosofie, založená
na zkušenostech smyslů, odmítá přijmout stanovisko mystické
zkušenosti, která je nadsmyslová. Ale jen tehdy, když člověk
nahlédne svým vědomím do sebe sama, pozná a může poznat, že
sám je v podstatě nepohnutelný. A také se jen tak může uvědomit
jako nepohnutelný, to je statický. A teprve z tohoto statického
stanoviska může pozorovat přesně, to co se v něm děje. Jak sám
zůstává nepohnutým, jak se vzdaluje stavu nepohnutosti, a jak si
v pohybu zachovává a může zachovat klid nepohnutosti."
(Tady bylo velmi pěkně vyloženo, jakou dlouhou cestou musí
projít člověk, potýká-li se s pohybem ať už myšlenkovým nebo
fyzickým. Běda, kdyby se mu podařilo zbavit se i pohybu
fyzického. Především by se klamal, protože i kdyby se nehnul,
nezabránil by pohybu v molekulách svého těla. Tam by zůstal
pohyb stejně živý, jako kdyby se fyzicky hýbal. Struktura
molekulární, a atomová teprve, jsou poměrně stálými veličinami,
asi jako stálice vedle oběžnic. Pohyb zemský pak není znakem
neskutečnosti, nýbrž znakem pozměněné jedné a téže
skutečnosti. Ovšem že pohybující není nepohybujícím se.
Snažíme-li se např. podle Patandžaliho zamezit změnám
myslicího principu, zavádíme do tohoto principu pouze nový řád
obdobný nepohyblivému, a tím se nepohyblivému přibližujeme, ale
nic více. Není to k zahození, ale nestačí to samo o sobě na překonání pocitu oddělenosti od Boha, protože i ustálená mysl musí
ustavičně z Boha prýštit a vycházet, a dokud neuzavřeme okruh a
nevrátíme se po dráze, po které jsme vyšli, neosvobodíme se z
nevědomosti. To konečně doporučují všichni duchovní velikáni, i
Číňané v koanu dále uvedeném.)
"Uvažuje, zda se vůbec nějak pohybuje, dokud ve stavu
nepohnutosti setrvává, ale hlavně zkoumá, zda pohyb je něčím
jiným, než nepohyb. Přitom mu jde o to, aby poznal, co je pravou
podstatou pohybu (neboli podstatou myšlenek). Dokonce si všímá
i zpětného pochodu, a to nejen, jak se klid stává pohybem, ale
též, jak pohyb mysli se stává nepohybem, čili, jak se rozčeřená
hladina mysli postupně zase uklidňuje až k úplné statičnosti Bytí.
To je význam koánu: "Jak se mění hory a řeky v Prázdno?" mistr
odpovídá otázkou: "Jak se mění Prázdno v tyto hory a řeky?" Obě
tyto otázky jsou pobídkou k přemýšlivé pozornosti a hlubokému
nazírání."
(Protože nevíme, jak se mění Prázdno v hory a řeky, nemůžeme
nastoupit vědomě opačnou cestu z hor a řek do Prázdna. Číňané
se spokojují s tímto nevěděním jako s dostačujícím prostředkem k
návratu. Dopouštějí se téže chyby, jaké by se byl dopustil Ježíš,
kdyby byl řekl učedníkům: "nemůžete za mnou přijít." Ale on řekl,
a vypisuji to jen ve zkratce: "Teď nemůžete za mnou přijít, ale až
vám pošlu Ducha svatého, ten vám vysvětlí, co nyní nemůžete
pochopit a osvobodí vás." Ježíš to nejen vyslovil, nejen poslal
Ducha svatého, ale i jasně naznačil podmínky, za kterých Duch
zákonitě přichází. Vysvětlil jsem jinde.)
"JVS říká o tom doslovně toto: "Jen bezzájmovým
pozorováním, které si nic nepřivlastňuje, dojdeme k poznání, že
pohyb není ničím jiným než nepohyb, nepohyb ničím jiným, než
pohybem."
(Tedy není jedno skutečné a druhé neskutečné! Ejhle!)
"Neboli co to znamená? Znamená to, že dojdeme pomocí
bezzájmovosti (indiference) k rovnítku mezi pravým "Já" a tím
ostatním. Mezi Nirvanou a samsarem. Nyní je již jasné, proč se
musíme umět nejdříve dostat do Nirvany, chceme-li tuto rovnici
zhodnotit hlouběji než rozumem, tj. chceme-li ji zažít osobním
prožitkem. Je jasné, že musíme umět zažít nirvikalpasamadhi.
Neboť z povrchní zkušenosti může vzniknout jen povrchní znalost,
nikdy ne pravá Moudrost."
(Ta indiference není zde a na Východě správně pochopena, a tedy
není ani účinně zvládnuta. Nestaneme-li se napřed opravdovým
bližním, nestaneme se opravdově indiferentním. Indiference je jen
přechodný stav, který nesmí trvat příliš dlouho, nebo se stát
středem našich snah. Jak se mění Prázdno v bytí hor a řek? Tím,
že ono Prázdno není indiferentní k tomu, co vytváří. Ani chvíli, ani
zlomek vteřiny není Prázdno indiferentní. Sláva Wattsovi! Ten o
tom dobře věděl: Bůh se neobrací zády ke svému stvořenému.
Myslíte si, že Ježíš plýtval silami, když napřed učil učedníky
nezainteresovaně pomáhat bližnímu, dříve než oni mohli být
spaseni? Tenhle prostřední článek na Východě chybí, a pokud
chybí, pak tam nedochází k pravému osvobození a spáse. Buddha
se snažil tento článek dosadit do hinduistického postupu, ale jeho
osobní příklad právě jako příklad Ježíšův nebyl dost dobře
pochopen nebo uznán za stejně hodnotný jako jeho učení samo.
A to je chyba, na kterou doplácí nejen buddhismus, ale i
křesťanství. Oba se drží komentáře svých Mistrů a vynechávají
nebo opomíjejí jejich příklad.)
"Jen pozorováním z hloubky Bytí, ze stanoviska čisté
existence, a při současné indiferenci k věcem a událostem je
možno dojít k poznání jednotné podstaty všeho, člověka i světa,
pohybu i nepohybu."
(Kdyby byl Ježíš upadal před svými učedníky do extází, byli by
poznávali, že během extází byl indiferentní ke svému okolí. Proč
jim nedával tento příklad? Extatik, ať na Východě nebo na Západě
by neměl mást neextatiky, běžné lidi, svou indiferencí v extázi.
Vždyť za ní i po ní je závislým svým pozemským životem stejnou
měrou na pomoci světského prostředí, jímž je i vzduch, jako na
Bohu, o čem se v extázi přesvědčil. Gítá praví: "Nechť ať moudrý
neklame svou moudrostí!" Vážím si sv. Filipa z Neri, který tak
dlouho bil extatičku, až se vrátila do normálního vědomí a šla
pomáhat bližnímu.)
"Proto také není možné, aby někdo, kdo nemá Poznání,
posuzoval toho, kdo je má, a to i kdyby šlo o žáka pokročilejšího.
Dokud nezažije stejný stupeň, nemůže ho správně posoudit. Má
jen představy o zažití Pravdy. Tyto představy mu dokonce brání,
aby Ji sám dosáhl. Dělat si představu o Poznání je největší
překážkou Poznání."
(Ani Ježíš, ani Buddha neprojevovali indiferenci k věcem a k
událostem. Naopak Ježíš ukazoval, jak se události mohou stát
výtečným pomocníkem na cestě. Přihlédněte laskavě k událostem
Ježíšova života, jak mu pomáhaly dosáhnout nanebevstoupení.
Bez nich by byl ani vtělený Bůh nic nedokázal. Ježíš vykládal po
svém vzkříšení dvěma učedníkům na cestě do Emaus, co
všechno se muselo stát, aby se naplnilo Písmo. Tedy ani to, co se
stává a děje, není iluzí, a proto k tomu nemáme být indiferentní.
To nemění nic na skutečnosti, že stávající se je v řádu hodnot
hluboko pod tím, co jest. Jiným způsobem řečeno: Co se stává, je
závislé na tom, co jest. Je to závislost závisle proměnného, ale
není proto něčím neskutečným, nýbrž je to skutečná závislost
skutečného, ale pohybového.)
"Může se však stát, a to zejména rozumářům, to je lidem se
zvlášť vyspělým intelektem, že se ani po nirvikalpa-samadhi
nepozná pravá podstata pohybu a nepohybu. Je to častý případ
zejména tehdy, když ponoření do nirvikalpasamadhi bylo jen
krátké nebo ne dosti čisté, to jest, když bylo smíšeno se zbytkem
myšlenek, názorů a citů a když proto v žáku jogy vznikla tzv.
vičikindžha, neboli pochybovačnost."
(Nirvikalpasamadhi nemůže být nečisté nebo krátké. Trvá
minimálně tři dny a nečisté také není, protože je tak hluboké, že
se podobá smrti Ježíšově po ukřižování. Co však bylo v tom
nirvikalpasamadhi jiného než nirvikalpasamadhi jogina. Před
nirvikalpasamadhi se musí jogin vzdát sama sebe, ale úplně. Jak
se může vzdát něčeho, o čem neví. Jestliže sebe důkladně a
všestranně nepoznává, nemůže se vzdát toho, co nepoznává, a
protože se dostal do samadhi jako sebe dokonale nepoznávající,
nedosáhne té proměny, na kterou ukazuje Ježíš 1. svým pobytem
v hrobě: "Zbořte tento chrám a já jej za tři dny znovu postavím, 2.
svým životem, před smrtí na kříži. V poslední fázi se vzdal i svého
Ducha. Vysvětleno už dříve. Stačí k tomu dodat, že teprve po
zmrtvýchvstání mohl Ježíš např. předat učedníkům Ducha pokoje,
ducha oné pravé indiference, která nemá nic společného s
netýkavostí vůči zevnímu světu. Bez tohoto Ducha by nebyli mohli
apoštolové jít ke všem národům a mluvit dokonce, po seslání
Ducha, jejich řečí, tj. porozumět jim tak, jako oni rozuměli jim.
Ježíš nikdy nedělal nic, co by někoho mohlo zmást, nebo co by
přicházelo v nepravý čas, aby ukázal, co Syn nebo Dcera
kteréhokoliv člověka na tom kterém stupni může, smí a má dělat.
A ještě k tomu nepravému nirvikalpasamadhi. Může se
někdy stát, že někdo prochází dlouhodobým zasněným nebo jemu
podobným transem a lidé kolem si myslí, že je to
nirvikalpasamadhi. Teprve podle účinků poznají, že nešlo o
zmíněný druh samadhi, nýbrž o něco nižšího.)
"Ta se vplíží do jeho pozorování a prorůstá je pak jako rušící
element, takže zahání nebo zastírá pravé pochopení moudrosti.
Je to jakýsi neviditelný virus pochybnosti. Pochybuje o druhých,
pochybuje o sobě samém. Tento virus může být zprvu jen docela
nepatrný, jako každý virus. Je tak nepatrný, že si ho žák zprvu ani
nevšimne. A chová se tak jako virus mikrobiologa. Není ho vidět v
normálním mikroskopu a antibiotika naň nezabírají. Rychle se
však rozmnožuje. Co má v takovém případě žák dělat? Musí jít
hlouběji věci na kloub, hlouběji do vlastního nitra a to právě po té
stopě, která mu klade překážky poznání. To je po stopě pozorujícího a pochybovačného rozumu."
"Žák zkoumá svůj vlastní pozorující rozum. Uvažuje: Je
tento rozum pohybem nebo nepohybem? Je tento rozum něčím
jiným než pohyb nebo nepohyb? Je snad tento rozum podstatou
pohybu nebo nepohybu?"
"Kdyby však toto zkoumání prováděl jen pomocí smyslů a
smyslových vjemů, anebo i pomocí vlastního zkoumaného
rozumu, nepoznal by nic. Právě tak jako lékař, nebo mikrobiolog,
kdyby zkoumal viry jen pouhým mikroskopem, nepoznal by nic a
viděl by jen jejich následky. Musí na to vzít silnější mikroskop,
elektronový mikroskop, chce-li je vidět na vlastní oči."
"Stejně tak žák jogy V. S. musí překročit stanovisko
pochybovačného rozumu a nastoupit stanovisko vnitřního
nazírání. Jak to udělá? Půjde ještě po vyšší stopě než dosud.
Nejdříve je to stopa intuice, což je jakási předsíň Vnitřní
Skutečnosti, a potom stopa Vnitřní skutečnosti samé. Jde po
stopě Bytí, Vědomí a Blaha."
(Také tento vykladač si není vědom základního návodu Ježíšova.
"Zapři sama sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.")
"Provede-li to správně, shledá, že pozorující nepohyb a
pozorovaný pohyb nelze od sebe oddělit, že jsou nerozlučně
spolu spojeny na věky věků. Vypadá to složitě, ale ve skutečnosti
je to krátká cesta za Pravdou, jenomže cesta pro velmi pokročilé."
(Jakpak cesta pro velmi pokročilé? Tady nesprávně Indové a s
nimi i dr. Tomáš škatulkují lidi a hierarchizují, co se nemá hierarchizovat. To je velmi ošemetná záležitost. Ježíš tento nedostatek
několikrát odsuzoval svým poznáním. Vizte, jak se ujímá nevěstky
před tváří farizeů, dále samaritánské ženy pěti mužů a lotra na
kříži. Kdybychom se podívali na Ježíšův život, věděli bychom, kdy
máme právo odsuzovat a kdy ne. Jde ještě o to kdy? A tu bych
odkázal na podobenství o hospodáři, který zasel dobré semeno a
vzklíčil i koukol. Do kdy nechal koukol růst vedle pšenice? Až do
žní, a oněmi by měla být smrt na kříži, nikoliv fyzická smrt nebo
umlácení sebe pronásledováním chybných maličkostí.)
"Žák zkoumá: Jaká je podstata této nerozlučnosti? Pravou
podstatou je právě to, co hledal. Náhle chápe, že tato podstata
nemůže být poznána smysly ani pomocí myšlení, ale že je nutno
se jí stát."
"Jen skrze Pravdu je možno poznat PRAVDU. To je cíl, o
němž je psáno, že se nachází za všemi naukami, že se nalézá za
veškerým lidským myšlením. Není cíl lidského vědění, nýbrž
nadlidského."
(To všechno jsou pravdivé, ale plané fráze, neopylené květy
pravdy. Nikdy nevydají semene bez pomoci duchovního vůdce. Dr.
Tomáše by všichni mistři vyhodili nebo nepřijali za žáka právě tak,
jako se stalo Gotamovi Buddhovi. Gotama pak vložil celého svého
ducha do díla a nakonec se ho vzdal jako Ježíš na kříži, a to jej
dovedlo k Pravdě, ale ne od všeho oddělené. Buddha hned poté,
co se vzdal svého ducha a zažil Nirvanu, vymazání já, ale jaké
vymazání? Před tím se staral o sebe, a pak se staral o všechny.)
"I nejvznešenější lidskému vědění vzešlé cíle vedou ke
zklamání, praví JVS. Ale toto není již lidskému vědění vzešlý cíl.
Člověk tu přestává být egem s obaly nevědomosti a stává se
čistým Osvícením, Pravdou a Svobodou. Tady umlká sama joga a
nutno ji odložit, jako se odkládá lešení, jehož bylo třeba k
postavení domu."
(To je vzácné pochopení cesty. Zase by však bylo dobré
vědět, jak toto upozornění o odložení lešení se uskutečňuje v
praxi. Žák musel věřit v Mistra, jinak by ho byl mistr nemohl vést.
Pak se musí přestat opírat o Mistra, jinak by nemohl být převeden
vnitřní smrtí dál. Tato stránka pochopitelně nemůže být v
pojednáních o joze vysvětlena, protože se nachází za jogou. Byla
však dokonale vysvětlena Ježíšovým životem a zacházením
Ježíše s učedníky. Učedníci museli věřit v Mistra, jinak by se byli
stali zrádci cesty, jako Jidáš. Pak jim tato opora víry v Mistra
musela být odňata. Bylo to pěkně dokumentováno chováním
Petrovým, napřed při zatýkání Ježíše, kdy Petr tasil meč na
ochranu mistra, a později při ohni, kdy vedli Ježíše už spoutaného,
kdy Petr zapírá Mistra a lituje toho. Všimněte si i těch pout na
Ježíšových rukách, které značí odstup Ježíšův od pomoci žákům.
Petr stačil přitom třikrát zapřít Mistra. Zeptáte se asi: "Kdo je
naším mistrem, když žádného nemáme?" Mít mistra znamená též
umět se ho vzdát v patřičný čas. Ale my mistra máme. Je to naše
víra v tento pozemský život. Tenhle mistr si počíná opravdu
suverénně a je stále při nás, jinak bychom si zoufali nebo dokonce
spáchali sebevraždu. Nespouštějme se ho, dokud nenajdeme
vnitřního Mistra. Žákem mistra s malým "m" je naše já, naše ego,
a možná, že by leckterý Mistr mohl závidět, jak dokážeme
poslouchat svého mistra. Ve všech jogách se mluví o tom, že je
nutno zbavit se já. Domyslete tuto poučku správně! Zbavujeme se
jen jeho služebnictví mistra s malým "m" a nikoliv jáství jako
takového. I v Písmu pronikla informace o tom, že tomu tak je i po
seslání Ducha svatého. Píše se ve skutcích apoštolských, že
jednou sestoupil Duch svatý na pohany, což byla známka toho, že
měli být pokřtěni. Sv. Petr se však zdráhal pokřtít pohany stejně
jako Židy. Teprve na domluvu sv. Pavla to učinil. Jindy by byl zase
svatý Pavel potřeboval obdobné opravy, když posuzoval postavení
ženy podle Starého zákona. Tedy já nejvýznamnějších šiřitelů
Kristovy nauky existovala až do smrti těchto apoštolů, protože
dokud je člověk živ v těle, potřebuje já, aby neumřel.)
"Laskavé vedení gurua nechť odhalí žáku tuto pravdu - píše
se ve V. S. Ano, tento stav - aby skutečně až k němu došlo,
vyžaduje vedení, vedení gurua. Ale nemusí být ten guru nutně v
jiné osobě. Může být v našem nitru. Naše vlastní vnitřní "já",
odevzdáme-li se mu plně, dovede nás až do tohoto sahadž nirvikalpa - samadhi. Je to plynulý stav samadhi bez vzrušení,
bez přerušení, bez exaltací. Je to stav, v němž nejsme mimo
myšlenkové pochody - vždyť je pozorujeme a kontrolujeme a jsme
si jich tudíž vědomi, ale zároveň jim rozumíme a vnímáme je i s
celým světem jako sebe samého."
"Pochopením podstaty pohybu a nepohybu vznikla moudrost
a všechna dřívější nevědomost zaniká. Je to jako když třením
dvou dřev vzniká oheň. Jimi zplozen, obě dřeva spálí..." jak je
psáno v sutře Otázek Kasyapových."
"Toto je cvičení, kterému se říká v Tibetě analyzující
rozjímání poustevníka. Není to však intelektuální autoanalýza,
nýbrž přímé nazírání božské intuice a neosobního Vědomí.
Vědomí chápe, že je vším a je zcela ponořeno a odevzdáno do
vlastního Bytí Moudrosti a Pravdy."
"Tibetský jogin V. S. se modlí moudrou modlitbu. "Cokoliv mi
na duchovní cestě vyvstane, nechť nepotlačuji, ani nepřijímám."
Nic nepotlačuje, nic nepřijímá, jenom poznává. Jemu je každá
myšlenka na prospěch. On ji nepotlačí, ale také nedovolí, aby mu
vládla. Nespokojí se s tím, že i v okamžiku jejího vzniku spatří, že
si ji uvědomí, ale pozná ji v její prázdné formě, čímž ji rozpouští.
Tak se osvobodí pouhým poznáváním myšlenek a pochopením
nerozlučné povahy ducha a myšlení jako dvou faktorů, které proň
splynuly v Jednotu."
"Stejně tak pozoruje čas. Minulý, budoucí i přítomný. Žádná
myšlenka se nemůže trvale udržet ani v minulosti, ani v
budoucnosti, ale ani v bodě přítomnosti, neboť v nejbližším
okamžiku už je to myšlenka minulá a ta už není. Tak poznává, že
žádná věc o sobě nemá trvání, tak jako nemá trvání žádný čas.
Čas trvá jen z duchovního vědomí. Vidí a chápe, že věci jsou
samy o sobě neskutečné, ale podstata věcí, která je také
podstatou všech tří časů, že je skutečná a neměnná. Žije ji, neboť
se v ní uvědomil. Trojnásobný vesmír žádostí, forem a neforem
(kama, rupa, a-rupa) je poznán ve své celistvosti. Zdánlivě
rozdělený stav Samsara-Nirvány se rozpustil
nedvojnosti. Vhled Pravdy prohloubil se v Poznání.
do
Vidění
(Je samozřejmé, že při této metodě cesty poznání jogin musí
považovat svět jevů za neskutečný, aby si z něho snáze pomohl
vejít do nepomíjejícího. Je to myšlenková pomůcka, kterou musí
opustit, jakmile mu posloužila v tom, v čem měla posloužit. Je to
zvlášť názorně vysvětleno v postupu Gotamy Buddhy, když po
Nirváně přistupuje ke světu jako ke skutečnosti, kterou dříve
opomíjel, nebo v životě Ježíše Krista, který s hmotnými poměry u
svých učedníků po svém zmrtvýchvstání zachází jinak než před
tím. Vstupuje do hmoty nejen činností, ale i Duchem svatým.
Rozdíl: Pomocí hmoty k Duchu, a pak pomocí Ducha ke hmotě, a
nepotřeboval přitom hmotu považovat za neskutečnou.)
"Je ještě celá řada cvičení, filosofických, jogických a hlavně
tantrických, které patří do rámce této zvláštní duchovní cesty.
Jsou to:
Analytické pozorování hmoty a nehmoty,
analytické pozorování jednotného a množného čísla,
šest velkých tantrických nauk, jako je:
Nauka o psychickém teple, což jsou jedinečná, ale velmi
náročná cvičení Milarespova.
Nauka o snovém stavu, která představuje pohroužení do
pravého Bytí snů.
Zrcadlující nauka o klamném těle (tělo i všechny ostatní
viditelné tvary se mění v zrcadlení pravé skutečnosti - Boží hra Přeměna všech věcí v Boha. Sambaga-Kaya-tělo Brahmy nebo
buddhy, které nelze rozumem pochopit, zažije se alespoň jako
zvuk dokonalé božské melodie. Přitom se poznává klamná povaha
jmen a tvarů.)
Vznešená nauka poznání čistého světla, které je Zdrojem,
Cestou i Plodem. Této nauce tří moudrostí, stvořeného, tvůrčího
a sjednoceného Světla se také říká Hadí stezka, protože vědomí
se musí vsunout jako had mezi dvě myšlenky a zachytit onen
jedinečný okamžik živého světla mezi nimi. Dále je tu:
Nauka o bardu, čili posmrtném mezistavu, je tu:
Učení o přenášení Vědomí, tzv. Fo-Wa,
Meditace na bezčasé "Já", a je tu i
vysoce střežená Diamantová stezka."
Cvičení v otevření se Moudrosti a dík za Milost přijetí:
AUM TAT SAT AUM!"
(Tyto závažné rady takto podané mi připadají jako něco
obecně známého: jako kupa starostí, ze kterých nevyjdeme ani v
okamžiku smrti. Mají jeden nevyhnutelný následek. Stáváme se
úplně bezmocnými, protože všechno chceme stačit, jedno po
druhém, napřed to a potom tamto. Atomizujeme i bez těchto
poučení naše já, přistupujeme převážně analyticky po kouskách k
životu, zatímco pomocí já máme jít celým životem k bohu, životem
skutečným, tak jak ho zažíváme každou chvíli. To je ono Ježíšovo:
Modlete se neustále. Jak je to prosté a jak se to dá snadno
různými předpisy a starostmi pokazit.
Nabádal-li Ježíš k neustálé modlitbě, měl na mysli život,
který má být povýšen na úroveň modlitby. Člověku stačí jediné,
aby se život nestavěl do opozice k modlitbě, jako jsem to chybně
učinil v 17 letech a jen velmi těžko dodnes život sjednocuji s
modlitbou. V sedmnácti, po onom závanu věčnosti do mého
vědomí, jsem se po celý den těšil na večerní modlitbu, a utěšoval
jsem se, že se budu moci večer modlit, protože světský život už
ode mne nic dalšího pro ten den nebude chtít a zbude modlitba
jako útočiště svobody. Záchranou jakési jednoty života a modlitby
byla úzká páska mezi reálnou nadějí, že se ještě ten den budu
moci modlit a mezi modlitbou, která měla od počátku spojovací
charakter. Mám za to, že jsem se přece jen přes den modlil, ale
zcela neformálně a nevědomě tím, že jsem se těšil na modlitbu a
mé čekání na modlitbu večer mě přes den nedovolovalo hřešit, tj.
jednat proti duchu modlitby. Přece však jsem se proviňoval, neboť
jsem podceňoval světský život jako celek. To znamená, že jsem si
myslel mylně, že jen nějaká modlitba vede k Bohu a ne také celý i
světský život, třebaže ten mnohem pomaleji. Kolik lajdáctví jsem
se ve světském životě dopustil. Kdybych byl např. studoval
rychleji, ne jen okrajově, a ještě k tomu na dvou fakultách a v
universitní knihovně duchovní nauky, byl bych býval se studiem
dávno hotov už před listopadem 1939 a nebyl bych se dostal do
koncentračního tábora. Když ale jsem našel mezi filosofy též hluboké náboženské myslitele a mystiky, a styk s nimi byl pro mne
důležitější než zkoušky. Ale, a teď dávejte pozor na obecně platné
pravidlo, které je obsaženo v následující větě: Kdybych se byl
nedostal do koncentračního tábora, nebyl bych měl příležitost
úplně odstoupit od svého života dne 21. 11. 1939, a nebyl by následoval život Boha živě a nepřetržitě v mém vědomí prožívaný po
dobu pěti měsíců. Nebylo to ono: "Přijdeme a uděláme si u tebe
své obydlí?" Ind by řekl, že bych se byl nedostal za jogu, do vědomí za myslí. Nebyl by si mě Ghos zvolil za svého komentátora
atd., což je všechno obecně důležité za hranicemi pouhé jedné
lidské osobnosti.)
Než se pustím do rozboru další kapitoly Ghosova pojednání
o cestě poznání, budu citovat Nový zákon v pasáži, která pro teology zůstává dosud nevyřešena, neboť se úvahou a rozumem řešit
nedá. Líčí se v ní přechod mezi nevědomostí a poznáním jak
vyplývá z ukázky konkrétního, aktuálního Ježíšova život. Je to
Lukáš kap. XXI, verš 5. až 36:
Když někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben krásnými
kameny a peněžními dary, řekl: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte,
nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno."
Otázali se ho: "Mistře, kdy to nastane? A jaké bude
znamení, až se to začne dít?" Odpověděl: "Mějte se na pozoru,
abyste se nedali svést. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a
budou říkat: já jsem to a nastal čas. Nechoďte za nimi. Až uslyšíte
o válkách a povstáních, neděste se: neboť to musí nejprve být, ale
konec nenastane hned."
Tehdy jim řekl: "Povstane národ proti národu a království
proti království, budou veliká zemětřesení a v mnohých krajinách
hlad a mor, hrůzy a veliká znamení z nebes. Ale před tím vším na
vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat; budou vás vydávat
synagogám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro
mé jméno. To vám bude příležitostí k svědectví. Vezměte si k
srdci, abyste si předem nepřipravovali, jak se budete hájit. Neboť
já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit
žádný váš protivník. Zradí vás i vaši rodiče, bratři, příbuzní a
přátelé a někteří z vás budou zabiti. A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. Ale ani vlas z vaší hlavy se neztratí. Když
vytrváte, získáte své životy.
Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, tu poznáte, že
se přiblížila jeho zkáza. Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou
do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou, a kteří jsou na
venkově, ať do něho nevcházejí, poněvadž jsou to dny odplaty, v
nichž se má naplnit vše, co je psáno. Běda těhotným a kojícím v
oněch dnech! Neboť bude velké soužení na zemi a hněv proti
tomuto lidu. Padnou ostřím meče, budou jako zajatci odvedeni
mezi všecky národy, po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud
se jejich čas neskončí. Budou znamení na slunci, měsíci a
hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít
před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a
očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti
nebeské se zachvějí.
A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a
velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte
hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko."
Vypravoval jim podobenství: "Podívejte se na fíkovník nebo
na jiný strom. Když se už zelenají, sami víte, že léto je blízko. Tak
i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko království Boží.
Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno
stane. Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.
Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena
nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den
nepřekvapil jako past. Neboť přijde na všechny, kteří přebývají na
zemi. Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout
všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem
člověka."
Tuto pasáž nemůže nikdo správně vysvětlit, kdo nepochopil
smysl Ježíšova života jako smysl detailně rozpracovaného příkladu, který se dá následovat. Vůbec není těžké vystopovat z Ježíšova života všechno, co se v tomto citátu líčí v rámci pádu Jeruzaléma, pro toho, kdo sám ztratil vlastní Jeruzalém, který si vybudoval zde na zemi.
Především nezapomeňme, že není možno se znovuzrodit v
celém rozsahu znovuzrození z vody a z Ducha, neprojde-li se
napřed koncem světa. Jen z konce starého se může zrodit
začátek nového. Zdali Ježíš neřekl, že kdyby semeno nezahynulo,
nevydalo by nový život, kdyby člověk neztratil svůj život, že by
život nenalezl? To je ovšem pouhý komentář k Ježíšovu a k
našemu životu, který nikdy nemůže úplně nahradit příklad.
Odloučíme-li jedno od druhého, dojdeme k chybným závěrům.
Obrazy, jimiž je i děj našeho života a všechny události jeho se
týkající, rovněž nesmí být opomenuty nebo vyloučeny. Ovšem
samotná analýza vlastního života jednotlivce by byla povrchním
zkoumáním, odloučených od netušených souvislostí, kdyby nebyla
prověřována Ježíšovým životem, který bezprostředně tryskal z
věčného života, zatímco náš byl pozměňován osobní vůlí člověka
až k nepoznání ve srovnání s Ježíšovým životem. Nicméně,
jakmile začne člověk používat spojovacích prostředků, jimiž je
např. sebepoznání a láska k bližnímu, lidská cesta se napřimuje a
je stále podobnější cestě, kterou šel Ježíš.
Dále je třeba vzít na vědomí, že vnitřní umírání jde ruku v
ruce se znovuzrozováním, že je to simultánní soustavný proces,
nikoliv něco jednorázového, jako např. pád Jeruzaléma. Ježíš ve
všech svých komentářích ke svému a k našemu životu si všímá
jen určitého stavu, který právě probíhá, neboť jinak by jej nemohl
odlišit od jiných stavů a nemohl by jej slovy vysvětlit. Slova
ohraničují a vytyčují. Například v tomto citátu se líčí jen příprava
pádu Jeruzaléma, jako by se nic jiného vedle toho nedělo a
neexistovalo. Je-li pád Jeruzaléma líčen jinde v Ježíšově životě
jako zbourání chrámu, které provedl Ježíš Kristus svou smrtí na
kříži, a jeho postavení za tři dny, které provedl svým zmrtvých
vstáním po třech dnech, nesmíme tento fakt ponechat stranou. A
tak je tomu i s ostatními symboly a podobenstvími. Kdybych takhle
srovnával všechna Ježíšova podobenství s Ježíšovým životem,
napsal bych knihu mnohokráte objemnější než je Nový zákon, a k
tomu mi nezbývá času. Spokojte se tedy zatím jen s touto
ukázkou výkladu. Pád Jeruzaléma, přestože nastal, je též
podobenstvím asi právě tak jako podobenství o kvasu, který
zamíchala žena do tří měřic mouky, neboť i toto podobenství se
stává skutkem v určité vývojové fázi cesty. Všechno se v Ježíšově
životě propojuje ze dvou stran, nikoliv jednostranně.
Buďte si dobře vědomi toho, že všechna Ježíšova slova jsou
hluboce symbolická právě tak, jako jeho život. Jakmile ve výkladu
vybočíte z oblasti symbolismu, jste na scestí. Vytýkám zatím z
textu dvě věty, které byste si mohli z nedostatku vědění o souvislostech se Starým zákonem špatně vykládat:
"Jsou to dny odplaty" (Luk XXI, 22)
"Bude hněv proti tomuto lidu." (Luk XXX, 23)
Jde přesně o tentýž druh odplaty a hněvu božího, o jaký šlo
při pádu z ráje. Ten jsem vysvětlil v komentáři k Yesudianově
Sebevýchově jogou. Upřímně lituji všechny, kdo ta slova
nepochopili. Chybný výklad obou provinění a odplat se traduje až
dodnes, a já trnu hrůzou, jak dlouho si bude smět křesťanstvo
ještě pomáhat k tomu, aby beztrestně a plným právem bylo
odsuzováno nevěřícími, a právě těmi, kterým to nejlépe a
nejzdravěji myslí.
Nechám už stranou dříve vyložený pád z ráje, ale musím si
všimnout, jakým způsobem si Židé "zasloužili" ty bědy, které na ně
čekaly při pádu Jeruzaléma. Jistěže malá hrstka židů byla vinna
potupnou smrtí Ježíšovou, ale jen z jednoho jaksi vedlejšího
důvodu byla tato hrstka opravdu vinna, z hlavního důvodu však nikoliv. Tím vedlejším důvodem byla nenávist farizeů a zákoníků
proti Ježíšovi, protože on jim dával jasně najevo, že je živým
nositelem Eliášovy cesty vstupu do nebe v těle, čili vzkříšení k
věčnému životu v těle, a to za pozemského života, ne až po smrti.
Vykladači Písma už o Eliášovi jen vykládali, ale neuskutečňovali
jeho poselství. A tu povstal Ježíš a přímo je vybízel "zbořte tento
chrám a já jej za tři dny postavím." Nemyslete si, že byli všichni
tak zabednění a že nevěděli, co tím Ježíš myslí. Sami
nedosahovali vzkříšení a jiným zabraňovali je dosáhnout. A teď
poznávali v Ježíšovi člověka, který byl schopen jim dokázat, že
nejsou na svém místě, že budí jen zevní zdání poznalých, ale že
jsou uvnitř plni hnátů umrlčích, jako hroby navrch zbílené.
Z hlavního důvodu však byli i tito lidé nevinní. Proto se
zachovala slova, která pronesl Ježíš při poslední večeři k Jidášovi:
"Co chceš učinit, udělej rychle, " a Ježíš předal Jidášovi moc k
tomu hroznému činu. Ježíš se dobrovolně zmařil jak dobře věděl
sv. Pavel. Kdyby nebylo bývalo jeho dobrovolné oběti, nikdo by mu
nebyl mohl ani vlas na hlavě zkřivit. Takže jde o tentýž druh hněvu
a odplaty, jak začal při pádu z ráje, a teď se měl dokončit.
Ježíš si přál pro židovský národ přesně totéž, co si přál např.
pro mě, když vložil do mého vědomí něco, co jsem dávno tak
dobře rozeznával od klamu. Nabyl jsem dne 21. 11. 1939 onu
absolutní jistotu, která nepocházela z mého rozumu, že v
bezprostředním okamžiku zemřu nebo přijdu o život. Byl to
nejmilosrdnější klam, jaký jsem kdy zažil, protože jsem neměl ani
nejmenší potuchu, že by šlo o něco jiného než o fyzickou smrt.
Všechny bědy a známky té chvíle tomu nasvědčovaly (Vyložil jsem
jinde). Ale ono došlo ke smrti duchovní a ke vzkříšení k novému
životu; ani jedno, ani druhé jsem nečekal. Tak milosrdně mluví
Ježíš o bědách kolem pádu Jeruzaléma. A teď už mohu říci jen:
"Kdo máš uši k slyšení slyš. Vše bylo řečeno, co mohlo být
řečeno."
Také těm bědám rozumějte symbolicky. Např. největší běda
hrozí těhotným a kojícím, protože jich se konec světa spásonosně
nedotkne. Než však dospějeme k tomuto výkladu, všimněme si
celého rámce podobenství, abychom pochopili, že jde o návod, jak
šťastně projít při konci světa vůbec. A pak se vtírá myšlenka, zdali
Ježíš nemíří k vysvětlení obecného úkazu, který je platný pro
každého člověka, zdali se ten konec světa netýká nás všech a
zvlášť aktuálně.
Kdopak z nás si nevybudoval nějaký Jeruzalém
vyšperkovaný lidským počínáním? Vždyť se člověk rodí z přičinění
lidí, jako Jeruzalém byl zbudován lidmi. Stojí tu před námi člověk,
kterému se říká v náboženské mluvě Starý Adam a na jeho místo
má nastoupit Nový Adam, Kristus. V tomto podobenství se nám
líčí, za jakých okolností se to děje. To líčení by nebylo pravdivé,
kdyby starý Adam, člověk, nebyl něčím více než hmotou. Kdybyste
se mnou mohli sledovat stvoření člověka, dověděli byste se, že
Adam prošel vývojovou cestou, na níž se k němu přidávaly
schopnosti, které rád pojmenovávám jedním slovem a přívlastkem
"transformační". Ano už celý vývoj lidstva byl transformací hmoty
na něco více než pouhou hmotu. Tento proces pozorujeme
nejsnáze v mimolidské přírodě, neboť člověk z ní nečiní výjimku.
Ze semene vyroste více než pouhé semeno, a tedy více než zem,
do kterého je semeno zasazeno. Na semeno působí jak jeho
vnitřní živá struktura, která obsahuje ideu budoucí rostliny, tak i
prostředí blízké (země, teplo, vláha, klid) a vzdálené, ale nikoliv
méně důležité (slunce a fotogenéza). Z obojích transformačních
podmínek vyroste rostlina. Čili jde tu o kombinaci vnitřních i
vnějších transformačních činitelů. Jenže u rostliny se vývoj zastaví
u ní, u jejího trvalého vztahu k okolí, kdežto u člověka se
nezastaví vývoj u trvalého vztahu k okolí a vztahu Adama k
Jeruzalému, nýbrž jde dál, a tomuto pokračujícímu vývojovému
procesu říkáme z nevědomosti osud. Máme dojem, že se
dostáváme do nějakých osudových vztahů, z nichž často není
vyhnutí, a někdy je možno dosáhnout jen jejich vylepšení. Co však
nazýváme osudem, to jsou jen následky toho, že jsme lidmi, před
kterými stojí aktuálně konec světa, který nestojí před rostlinou a
zvířetem. Proto Ježíš tak geniálně naznačil lidem, kteří žili v
Jeruzalémě nebo v krajině závislé na Jeruzalému, že všem hrozila
zkáza Jeruzaléma, proti níž nemohli nic učinit, jen si při ní
patřičným způsobem usnadnit svou osobní účast. Mám za to,
protože mně to napovídá vnitřní struktura lidského transformátoru,
lidského těla, že každý člověk bez výjimky svým pozemským
životem směřuje ke konci světa, jak to líčí Ježíš pádem
Jeruzaléma. Co se s ním děje během toho dlouhodobého procesu,
který trvá celý lidský život, od narození až po poslední výdech,
tomu říkáme lidský osud. Byl jsem průběhem svého života radikálně a včas dokonale poučován o tom, co je to konec světa, a
od 17 let, jaký má smysl. Lidskému osudu neujde žádný člověk,
protože všechno je v něm připraveno ke konci světa, ke konci života v časoprostoru a přechodu do bezčasovosti. Protože však
člověk žije v dualismu, je vychováván stejnou měrou nevědomostí
jako poznáním, směřuje z nevědomosti k poznání tak, že napřed
poznává hmotný svět s jeho poměry a zařizuje se podle nich a
dokonce se učí poznávat jen svět a nikoliv svého Boha a svou
vnitřní nesmrtelnou podstatu. Avšak vnitřní připravenost člověka
ke konci světa a ke znovuzrození je umožněna především pádem
z ráje. Jaká je to šťastná vina (felix culpa), že jsme se v ráji
nezabydlili a provinili (Vysvětleno v komentáři k Yesudianově
Sebevýchově jogou a k Wattsově Svrchované totožnosti). Nebýt té
viny, nebyli bychom vybaveni pro znovuzrození. Ale kdybychom
plesali jen nad tím, že kdysi tato vina přivolala na svět Spasitele,
bylo by pochopení jeho příchodu velmi povrchní a Písmo svaté
bychom chápali jen podle litery a nikoliv podle Ducha.
Nepovažujte za zdržování, že otevírám nejnovější vydání
katolického katechismu (překlad z italského originálu P. G.
Alberione: Catechismo per gli adulti - Katechismus pro dospělé.
Nakladatel Pia Socitá San Paolo, Roma. Má církevní schválení v
Římě 1978.) (V závorce uvádím ve zkratce svůj komentář.)
Ve zmíněném katechismu se od strany 46 vede následující
dialog vědomé církve a nevědomým věřícím takto:
"Jak se dělí náboženské dějiny lidstva?
Náboženské dějiny lidstva jsou rozděleny na šest částí:
1. Stvoření Adama
nadpřirozenému životu.
a
Evy
a
jejich
pozvednutí
k
(To se děje během každého pobytu lidského zárodku v
mateřském těle a při každém narození člověka na tento svět, a
děje se to po celou existenci lidstva neustále tak, jak se lidé rodí.)
2. Pád Adama a Evy a trest, který uvalil Bůh na ně i na jejich
potomstvo.
(Po nejšťastnějším provinění, jaké se kdy stalo, dochází k
nejšťastnějšímu trestu, k lidskému životu zde na světě, k životu
připravenému k setkání s Bohem.)
3. Očekávání a příprava na příchod slíbeného Mesiáše.
(Už bychom se měli přestat dopouštět chyby Židů, kteří dodnes
čekají na příchod Spasitele. Nikdo další nám z nebe nespadne,
protože naší přípravou k příchodu Spasitele je utajený stav jeho
přítomnosti v nás, jeho utajené nebe v nás. Očekávat nemáme se
založenýma rukama.)
4. Vtělení Syna Božího a jeho vykupitelské dílo.
(Promiňme Synu Božímu, že se do nás tajně vtěluje při našem
narození a že jeho vykupitelské dílo jde ruku v ruce od počátku
našeho života na zemi až po skonání našeho světa společně s
tvůrčí činností Boha, o kterou se dělí s člověkem. O tvůrčí činnost
boží se s Bohem můžeme dělit např. tím, že plodíme děti, ale o
spasitelskou činnost se dělit nemůžeme. Jediný Spasitel zůstává
spasitelem, a tím je Bůh. Vykupitelské boží dílo je stejně věčné
jako tvůrčí dílo boží. Nezačlo vstupem Kristovým do těla před
dvěma tisíci lety. Tohle je jeden z největších nedostatků
křesťanské víry, nejen proto, že je příčinou osočování a
podceňování jiných náboženství, ale i velkým nedopatřením v
myšlení. Křesťané nejen po stvoření poslali Stvořitele do důchodu,
nýbrž i Krista nechali narodit teprve v Betlémě, toho, který o sobě
řekl: "Dříve než Abraham byl, já jsem." Ten se patrně až do
narození Ježíše připravoval v lůně Otcově na své vykupitelské
poslání. Kdy se tyhle nesmysly přestanou hlásat?)
5. Založení a život Církve, která rozdává plody vykoupení
lidem všech dob a na celém světě.
(Tenhle úkol je stále více omezován tím, co praví Církev o ostatních náboženstvích: "Všechna náboženství nemohou být pravá,
protože pravda - jako svatost - je jen jedna. Ve skutečnosti mají
různá náboženství často úplně protikladná učení, mravní zásady a
zbožnost. V různých náboženstvích jsou však prvky pravdy a
svatosti, protože Bůh je činný všude." Kdyby se tak řeklo ještě "a
vždy", pak by tento výrok odpovídal věčné boží podstatě.)
6. Dovršení času s koncem světa, zmrtvýchvstáním všech
lidí a posledním soudem.
(Z toho tvrzení vyzařuje kacířské opomíjení některých částí svatého Písma a vydávání libovolného výběru za celek. Kdyby byl Ježíš neřekl, že mezi jeho posluchači jsou někteří, kteří zažijí konec
světa, nebo kdyby se byl přitom mýlil, měli bychom právo věřit na
obecný fyzický konec světa. Protože však dosud nechápeme, že
Ježíš zevními poměry a příměry vystihuje vnitřní přeměny v
člověku, které jsou jen podobné nebo obdobné zevním událostem,
může si dovolit mluvit, ostatně zcela v duchu Starého zákona, o
jedinci, a přesto jím zahrnuje celé lidstvo a dokonce veškeré
poměry ve vesmíru. Církev přece jednou, čím dříve, tím lépe, než
bude pozdě, musí přijmout vědecká zjištění, že svět vznikl před
miliardami let a lidstvo se tu na zemi objevilo mnohem dříve než
před několika tisíci léty, jak by se dalo odvodit z vyprávění Starého
zákona, a přece by Církev nemusela ani slovo vzít zpět z líčení
Genese a ze slov Kristových, kdyby jen věděla, že se tehdy
mluvilo o vnitřních zážitcích člověka, které se řídí neměnnými
celovesmírovými zákonitostmi, daleko obecnějšími než je gravitace. Právě líčení konce světa nám podává důkazy o geniální
zkratce, ve které se Ježíš dokáže vyjádřit jen proto, že používá
symbolů. Na tohle se už v oblasti matematiky dávno přišlo, a dokud se matematici nedohodli o smluvené symbolice, matematika
zůstávala trčet na mrtvém bodě, naopak, kam zasáhla symbolika,
tam se vyvíjela velmi rychle. A totéž platí o fyzice, kde si např.
složení atomu, které nevidíme, znázorňujeme symbolem, který
odpovídá skutečnosti jinak neviditelné, a v biologii a v jiných přírodních vědách, včetně lékařství.)
Vraťme s k Ježíšovu líčení konce světa:
"běda těhotným"
Dítě od svého narození je těhotné potřebou poznat tento
pozemský svět a poměry v něm, a kdyby nevyčkalo dovršení
svého těhotenství, nezrodil by se z něho lidsky přijatelný a
užitečný názor na svět, pomocí něhož se může ve světě uplatnit.
Toto těhotenství fyzicky nedospělého člověka je tedy nutné, ale
způsobuje, že dítě, ačkoliv má blíže do království božího než
dospělý člověk, nemůže do něho vstoupit, nýbrž jen se mu velmi
užitečně přiblížit (viz v tom smyslu líčené mé mládí). U něho se
totiž teprve dokončuje transformace věčného na časné a začíná
transformace časného na věčné. Příroda nedělá skoků. Teprve až
se dokončí jedno, může se rozvinout druhé.
Ale z dospělých nikdo, kdo je něčím těhotný, neprojde
koncem světa, a neprojde-li jím, neznovuzrodí se, a neznovuzrodíli se, nevejde do království božího, nebude v člověku vládnout
Bůh, jak je možné na konci tohoto vývoje. Bude vládnout jen
utajeným, neznatelným, zprostředkovaným způsobem.
Při konci světa, i postupném, jde vždycky o skok do
neznáma, jehož účinek nemožno předvídat a nemožno předem se
na něj připravit. Na cestě poznání jsou tyto skoky pravidlem. Může
někdo skočit, kdo je něčím tak poután, tak trvale poután, jako
žena, která je těhotná? Ten není připraven pro konec světa a
proto běda mu, neprojde jím, nikdy k němu u něho nedojde, to je
ta největší běda. Proto někdo, kdo se Ježíšovi vymlouval, že zatím
za ním nemůže jít, protože musí vykonat to nebo ono, byl pro
Ježíše mrtvý (rozuměj neschopný znovuzrození) a mohl si i nadále
pochovávat mrtvé, nic víc. Být těhotný je tedy mít závazek,
kterého se nemůže ani na chvíli zříci. Zatímco kojit, znamená mít
závazek, který musíme s určitou pravidelností opakovat, nebo
nemůžeme se obejít bez trvalého opakování téhož (také tím může
být i naléhavá vášeň, kouření, pijáctví, pohlavní vybíjení apod.).
Takoví lidé neprojdou.
Dále Ježíš varuje ty, kteří jsou na střeše, aby nescházeli z ní
do domu. To už je opravdu jedna z dojemně detailních pokynů, jak
si počínat, když na člověka "leze" konec světa.
K tomu je třeba říci, že toto přibližování konce světa nastává
u každého člověka, jenže pomalu. Snad já jsem to pociťoval od
útlého mládí zřetelněji než většina lidí, a pak mě můžete po-
dezřívat, že chybně generalizuji, ale 21. 11. 1939 jsem konečně
prožil ten konec světa, jak jej líčí Ježíš v souvislosti s pádem
Jeruzaléma. Prostě padlo všechno staré, i když krásně vyzdobené
(představte si, že jsem si myslel, že jsem svatý!!), a to po přípravě
napřed ve vnitřním světě (zelenání fíkovníku a ostatních rostlin) a
konečně i v zevním světě projevů. Teprve tři dny předtím jsem
přestal být těhotným (ale to jsem ještě nevěděl, jaká překážka pro
konec světa tím byla odstraněna. Mým těhotenstvím byla osobní
svatost (U pana Richarda Lisého jeho trvalé bolestivé ochrnutí,
kterého se musel zbavit. Ejhle, někdy jsou nutné i zázraky!). Tato
překážka padla při mém vstupu do koncentračního tábora "pro nic
za nic", bez soudu, a přece jsem byl donucen podepsat
smyšlenou listinu obsahující mou smyšlenou výpověď, podle které
jsem byl souzen před soudem v Magdeburku a odsouzen k trestu
smrti za velezradu, a tamtéž omilostněn Hitlerem na doživotní
žalář a nucené práce. Všimněte si onoho upozornění Ježíšova o
soudech, a také toho, že při fiktivním soudu mně nemohl být ani
vlas na hlavě zkřiven. Za takových okolností už zbyl jen krůček k
tomu, abych směl pochopit hrozbu Ježíšovu o konci světa v
pravém světle. Tedy od 17. 11. 1939, od vstupu do
koncentračního tábora, jsem se pak ještě kojil nadějí, že fyzicky
přežiji. A tato naděje padla výrokem esesmana: "Počkej, až dobiju
tohoto člověka, pak zabiju tebe." Vidíte, jak geniálně Ježíš skončil
"kojení" u všech těch, kteří si vzpomněli na Ježíšova slova o
začátku obklíčení Jeruzaléma. Proto Ježíšovy výroky mohly být
obecně platné a obecně vyřčené.)
"Nesestupuj ze střechy, kdo jsi na střeše" jsem rovněž velmi
názorně zažil tím "počkej, až dobiju toho před tebou". Kdybych se
byl hnul, nejen že by byl zmařen vnitřní konec světa, který musí
nastat v živém těle, ale byl bych porušil nastupující vnitřní
rovnováhu a tím bych při nejmenším oddálil konec světa. Tento
princip nehnutosti jsem ovšem znal z vnitřního dosahování konce
světa dávno před tím, ale tenkrát jsem na tu vnitřní zkušenost
vědomě nenavazoval. (Ve skutečnosti bych byl nejen oddálil
konec světa, nýbrž zmařil bych jej, tak jak ho soustavně maří
většina lidí a pak si musí počkat až na fyzické umírání, kdy už se
nemohou hnout. Všimněte si rozdílu" "Moci se hnout a přece se
nehnout" a "Nemoci se hnout, a proto se nehnout."). Přál bych si,
abyste poznali, jak do všech podrobností líčení konce světa jsem
byl jím proveden, a že v něm vůbec nic nechybělo z toho, co "prorokoval" Ježíš. Odtud vím, že Ježíš neprorokoval, nýbrž četl bez
potíží ve Věčném zákoníku. Právě tak neprorokovali starozákonní
proroci, nýbrž znali! Ovšem ten Zákoník (v našem případě život v
dualismu se všemi náležitostmi výchovy přerůznými páry dvojic)
se buď nadobro nebo dočasně uzavírá a náš "osud" se přestává v
něm číst, kdykoliv dodržíme pravidla posledního soudu a před tím
konce světa. Dny odplaty jsou pak ukracovány, jak se vyjádřil
Ježíš.
Tedy ještě jednou: Každý člověk je za normálních okolností
soustavně kojícím, protože kojí dítě naděje, že bude i nadále
pozemsky žít. To samo o sobě je tou velkou bědou, kterou si kazí
vnitřní konec světa (je přitom nevinen, protože ho k této naději
samovolně přivádí dokonale fungující automatismus jedna a tím
vlastně pokušení, pocházející od Boha v té vývojové fázi stvořeného, ve které se společně nacházejí rostliny, zvířata i lidé.) Proto
téměř nikdo konec světa nezažívá a tím také se neznovuzrozuje a
nevstupuje do království božího zde na zemi. Čeká-li snad
blaženost po smrti, je to jen jiný druh kojení, který představuje
stejnou překážku jako běžný druh kojení, při kterém jsme nositeli
např. pravidelně se opakujících povinností.
Myslíte si možná, že jsem měl přece jen snazší pozici než
vy. Ale není tomu tak: Nejtěžší je zřeknout se pocitu vlastní
svatosti, daleko těžší než se zřeknout čehokoliv, čeho jste nositeli,
třeba cti před lidmi, povolání, rodiny. Ježíš zacházel se svými
učedníky vědecky správně. Napřed se vzdali svých rodin, teprve
pak svatosti, která byla ztělesněna v Ježíši. Kdyby tomu bylo
opačně, nebyli by se vůbec stali učedníky Páně. A jakmile opustili
své rodiny, poučil je, že nejde o to, aby od nich utekli a nechali je
na holičkách, nýbrž aby je nevlastnili, jen je spravovali, jak se
vykládá v celém Ježíšově učení o všech věcech a o všech lidech i
o sobě samém. Správcovství má velké přednosti před vlastněním,
je-li ovšem správně vykonáváno, ne tak, jako je vykonával nepravý
správce v Ježíšově podobenství.
Mluví-li Ježíš o všeobecném konci světa, má to hluboký,
nějakým jiným obrazem těžko zastupitelný smysl. Mluví totiž o
jediném pravém a neodvratném osudu (a jiný neuznává, a proto
jiný potírá třeba až i zázraky, aby dokázal, že neexistuje), kterému
se nedá vyhnout. Proto léčí celou řadu katastrof, které jedinec nemůže odstranit a odvrátit. Nejde mu však jen o to, aby jednotlivec
nově poznával a nově hodnotil události kolem sebe, nýbrž hlavně
o to, aby pochopil, že existuje neodvratný osud, že celý lidský
osud (daleko více než zvířecí a rostlinný) má za všech okolností
ten nejvyšší smysl, že se jím člověk vrací a musí se vracet k Bohu,
ať o tom ví či neví, ať to uznává či neuznává, ať tomu věří či
nevěří. Člověk se často kroutí pod ranami tohoto osudu jako
bezmocný červ napíchnutý na háček udice, a jeho kroucení ještě
zvětšuje bolest. Proti tomuto osudu se nedá nic dělat, avšak
poznáváme-li jeho pravý smysl, měníme tím běh událostí tak
radikálně, že jsme jimi vědomě řízeni. Jako by ty události byly živé
a byly rády, že se rozumí smyslu jejich života a pak nám za to
vycházejí vstříc a pomáhají nám i v maličkostech. To je velmi
vydatná pomoc, neboť vystihuje zákonitost, ze které není vyhnutí,
dokud žijeme v dualistickém řádu. Události samozřejmě nejsou živé, ale jsou-li řízeny lidmi, kteří nevědí, co činí, musíme se jim
bránit, neboť jsou oživeny nevědomou silou a vůlí, kterým se dá a
má čelit. Ježíš se nenechal kamenovat, nenechal se prohlásit za
krále apod., a naproti tomu se nebránil svému zatčení a ukřižování
atd., zkrátka dokazoval, že umí vládnout událostmi.
Ghos zná tento jediný osud a trpělivě vyjmenovává prostředky, jak se pomocí správného počínání rychle vyhnout zbytečnému
zdržování. Mám však za to, že přidělává člověku velmi mnoho
starostí s tím, jak to provést, když člověk jasně vidí, že k tomu
nemá předpoklady, aby to dokázal. To však nezmenšuje význam
jeho snah. Je jen třeba, aby se jeho výroky konfrontovaly s
příkladem Ježíšovým a jeho učedníků, přičemž sám se považuji
od 21. 11. 1939 za jednoho z nejmenších jeho učedníků. On mě
totiž toho dne bezčasové náročnosti poučil o celém svém učení a
předal mě sílu toto učení následovat. Nebudete-li však mě
považovat za Ježíšova učedníka, tím lépe, protože mě budete
aspoň spravedlivěji posuzovat jako člověka vám podobného.
Pokud jsem něčím, nemohu vám radit tak dobře, jako když aspoň
ve vašich očích budu ničím. Dává-li někdo něco z něčeho, co má,
třeba učednictví u Ježíše, může poskytnout velmi málo, neboť
toho, co máme je vždycky velmi málo.
Ještě uvedu názorný příklad toho, jak se "osud" dotýká
člověka, který jde cestou sebepoznání atd., jak navrhuje Ježíš
svým životem trojího mistrovství.
Život člověka po jeho narození na tomto světě, ať si je toho
vědom, či nikoliv, bere na sebe převážně znaky cesty poznání. Jeli člověk na této cestě událostmi včas násilně postrčen, jako se
stalo mně, začne rozeznávat události bezmocné a události s mocí.
Aspoň tak se mi všechny události jevily od mých 17 let. Je to
hodnocení chybné, ale užitečně chybné. Proto se u něho na chvíli
zastavím. Ve skutečnosti u nich jde o střídání bezmocné lidské
vůle a mocné vůle boží, tak jak obě dostávají možnost se projevit
v lidském životě podle principu plnosti a vyprázdněnosti lidské
mysli. (Už jsem několikráte vysvětlil tento princip.)
Řekněme si však podle chybné, ale za to názornější verze,
že ty mocné události ke mně promlouvaly tak silně, že jsem je
bezděčně anebo ochotně poslechl a zařídil se podle nich. Nevěděl
jsem ani, proč se vyčleňovaly ze sledu bezmocných událostí, ani
jsem si nepřál, aby se vyčlenily a mě vedly nebo aby mi
umožňovaly provést něco, co bych bez tohoto upozornění nikdy
neprovedl.
Uvedl jsem ve spisu Umění žít jeden ze seriálu takových
mocných událostí. Byl jsem koncem června 1930 na poloprázdné
plovárně na řece Radbuze v Plzni Doudlevcích, a přede mnou
nějaká dívka vložila nohu do vody a zvolala: "Topím se!" Pohlédl
jsem v ten směr a zjistil jsem, že se nemůže topit, protože jen
jednou nohou okusila mělkou ale studenou vodu. Tato zdánlivě
bezvýznamná událost, která nikomu jinému na plovárně nic
nenapovídala, mně jasně prozradila, že nemám dále na plovárně
zůstat a že se mám vrátit domů. Hned jsem se oblékl a nastoupil
jsem cestu k domovu, ale cestou mně vrtalo v hlavě, proč taková
událost měla pro mne tak vtíravou důležitost a co znamená. Doma
jsem zjistil, že maminka sama připravovala těžké zavazadlo, které
jsme měli odnést na dráhu, neboť jsme měli odjet s ním na letní
byt. Dostal jsem od maminky, že se povaluji na plovárně, místo
abych jí pomohl. S krajním vypětím všech sil jsme dorazili na
nádraží, stihli jsme vlak, ale za cenu zchvácení maminky, která
několik dní nemohla mluvit, div že neodstonala ten chvat zápalem
plic. Tím začal seriál obdobných událostí, že jsem byl odněkud
odvoláván, protože jsem měl být buď někde jinde, kde jsem byl
potřebnější, nebo jsem měl ujít nějaké nepříjemnosti. Jmenoval
jsem z tohoto seriálu přinejmenším dvě upozornění, ačkoliv jich
bylo mnohem více, a mezitím pokračoval seriál jiných k sobě
patřících upozornění. Tato upozornění pokračovala podle určitého
základního typu tak dlouho, dokud jsem někomu neprozradil, co
se se mnou děje a na základě čeho. Vystupuje tu onen prvek
výlučné informovanosti, o které se Ježíš zmiňuje svým učedníkům
takto (reprodukuji ve zkratce): "Tito lidé mají uši a neslyší, mají oči
a nevidí, ale vám je dáno, abyste věděli, co znamená má řeč."
Nebo "jděte tam a tam a potkáte toho a toho" a následuje vědění
toho, k čemu má ten dotyčný, aniž o tom ví, pomoci učedníkům a
Ježíši. Člověk na cestě poznání bere z běhu událostí něco, co
ostatní přejdou bez povšimnutí, a tím se dostanou do situací,
pomocí nichž pokračují ve své nevědomosti, o tom, co by měli
dělat, aby rychleji z nevědomosti vyvázli.
Není v tom žádné protekcionářství ze strany boží, nýbrž jen
jakési odkrývání hledí pro jednotlivce i pro skupinu lidí, aby
jednotlivec mohl skupině lidí posloužit správnějším způsobem, než
kdyby nevěděl, co má činit, jako jiní nevědí, co činí a proč to činí,
neboť jednají čistě proti své vůli. Šel jsem na plovárnu podle své
vůle a byl jsem z ní odvolán proti své vůli. Když se to stalo v tomto
seriálu poprvé, mohl jsem pomoci jen dalšímu jedinému člověku,
své matce. O několik dní později jsem tím, že jsem poslechl
obdobné upozornění, pomohl už více lidem. Dostal jsem do ruky
knihy, které otevřely zrak mně a později lidem i daleko za
Atlantickým oceánem. Opět později událost z téhož seriálu (a to
už jsem věděl, že musím bez prodlení poslechnout), mne roku
1944 vyvedla z plovárny ve Zlíně oblečeného před vyhlášením
protileteckého poplachu, zatím co ostatní museli nazí do krytu.
Jako jediný jsem se po předchozím svléknutí zase oblékl dříve
než jsem vstoupil do vody, protože nějaká dívka zvolala že se topí.
Tentýž den odpoledne jsem se loučil se třídou, které jsem na
dotaz jednoho z nich vysvětlil, že není náhod. Ten dotyčný byl
svědkem mého "nesmyslného" obléknutí a dal se potom na
duchovní cestu. Tím však tento seriál končil, jednak proto, že jsem
celý jeho průběh prozradil, jednak že už pomocí něho se vykonalo
své. To je další zákonitost, která obecně platí o prozrazeném
zákulisí událostí. Dávno vím, že o skrytém smyslu událostí nemám
mluvit, takže o jiných seriálech, které dosud probíhají, nic neříkám.
Ale pozorný "spolucestující" sám vidí následky něčeho, čeho
začátek nepostřehl. Takhle, ale mnohem dokonaleji, rozeznával
Ježíš, jaká je vůle Otcova, protože věděl, že nějakým způsobem
Bůh je jediným původcem veškerého dění, že stojí stále u kolébky
přetváření nestvořeného na stvořené, nepohybového na
pohybové, a také ovšem opačně pohybového a stvořeného na
nepohybové a nestvořené. Na obou stranách musí být vždycky
tatáž skutečnost, nikoliv na jedné straně skutečnost a na druhé
straně iluze.
Právě jsem vypsal svůj způsob rozlišování od 17 let po první
extázi. Indové říkají, že pravá schopnost rozlišovací se může dostavit až po samadhi, což je extáze téhož druhu, jakou jsem zažil
poprvé v 17 letech. Nevznikla však z nějakého entuziasmu, nadšení, nýbrž z nečekané zkušenosti, které nepředcházely žádné ani
citové, ani obrazové, ani rozumové představy o Bohu. Tím se tato
extáze lišila od běžného samadhi. Přesto i toto poznání se dostavilo současně s omylem, který pravdu vždy věrně doprovázel i s
nevědomostí o pravém smyslu důvodu rozlišení. Mám za to, že
tyto příznaky má, a ještě ve větší míře, extáze s představou nebo
vyprovokovanou citovým vzruchem, který přesahuje běžný rámec
únosnosti našeho citového vybavení, asi tak jako při těch mých
operacích za vědomí přesahoval vzruch míru únosnou pro mou
nervovou soustavu. Takže považuji tento způsob rozlišování za
jednostranně dokonalý, ale nikdy nevybočující z potřeby
spolupůsobení párů dvojic, čili neosvobozuje sám o sobě z
dualismu. Má však jednu přednost před oním předextatickým
poznáváním správného. Je mnohem samovolnější, bez potřeby
vyprázdnit mysl. Mám pro tuto skutečnost snadné vysvětlení.
Extází se už téměř natrvalo oživila činnost automatismu (2) a ten
pak působí s podobnou automatičností jako automatismus (1) řídí
např. tep srdce. Je to začátek supramentálního stavu, a jistě budu
mít příležitost se zmínit o dalším jeho vývoji, poskytne-li mi k tomu
Ghos příležitost tím, že bude při výkladu postupovat z druhé
strany, od člověka s představami o Bohu atd. Sám se do toho
nepustím.
Tím jsem napověděl další znak blížícího se konce světa: o
ztrátě vlastní vůle. Hned musím zdvihnout varovný hlas: Člověk
bez osobní vlastní vůle je duchovně nejméně zralým člověkem.
Jsme v dualismu, vždycky musíme mít po ruce něco, čeho se
můžeme vzdát. Kolik toho měl po ruce Ježíš, čeho se musel
vzdát.
Je velmi poučné, že Ježíš svým životem navrhuje, abychom
skoky, kterými je charakterizována cesta poznání, zprvu krotili tak,
aby nedošlo k předčasnému skoku, leda až po určité zralosti
(tréninku), což je zřejmě bezpečnější řešení. Ale Ježíš se v
komentáři ke svému životu ustavičně o skocích zmiňuje.
Nejsrozumitelněji se o nich vyjádřil v podobenství o moudrých a
nemoudrých pannách, v životě pak odchodem od rodiny a od
učedníků. I o oddalování skoků se dočítáme z evangelií. Tak např.
křest v Jordánu "oddaluje" tím, že poslechne ve 12 létech a vrací
se k rodině. Představte si, že by byl neposlechl a nevrátil se. Co
by se bylo stalo? To je ovšem otázka pro nás, ne pro Ježíše. Jeho
nedospělý lidský organismus by byl vystaven tak mohutnému
převratu (revoluci), jakým byl křest v Jordánu. Ježíš varuje před
tímto předčasným krokem (skokem) nejen svým životem, ale i
celou řadou příměrů o skocích. Většina podobenství o království
božím představuje vysvětlení skoků. Kdy např. došlo u mě k
nalezení pokladu na poli? Až po dospělosti. Ovšem ani dalšímu
skoku, konci světa, jsem neušel, a nebylo třeba mu ujít, protože
jsem byl 21. 11. 1939 téměř 27 letý, a prošel jsem přípravou nebýt těhotný, nekojit, umět zůstat stát na střeše. Nic neblahého
se nemohlo stát. Samozřejmě, když jsem dávno před tím (v 17
letech) zažil skok "nalezení pokladu na poli", všeho jsem zanechal
atd. Mohl bych detailně vysvětlit, že nic v mém životě nechybělo z
toho i z ostatních podobenství. Upozorňuji však, že ani z
podobenství o kvasu, který vzala žena a zadělala do tří měřic
mouky, nic nebylo vynecháno, a pro mě se tam objasnil smysl
alchymie jako hledání kamene mudrců. Tohle však následovalo po
nalezení pokladu na poli atd.
Ghos ví o těchto skocích, ale snaží se je obejít různými
doporučeními tak, aby cesta poznání nebyla cestou exkluzivní,
nebyla únikem ze světa (jak je tomu při klasické džnana joze),
nýbrž postupným vylepšováním. Přestože jeho snaha je velmi
dobře míněna, mám dojem, že se jeho následovníci nevyhnou
skokům a skůčkům, leda za cenu skrupulí, předsudků, že jsou
nemožní, že jim to nejde a nepůjde. Také já s snažím u svých
přátel o totéž jako Ghos, a u všech třeba po léta dochází k
velkému sebetrýznění v domnění, že jsou vyřízeni (napřed po léta
Miloš, pak Stáňa a posléze Vít, všichni jako když si z oka
vypadnou, se vzájemně napodobují a nevědí o tom. Pak ovšem při
určitém stylu výuky a života jde o zákonitost, které si nejsou
vědomi). Budu je mít stále na mysli v průběhu dalšího výkladu
Ghosova návrhu na cestu poznání. Co řekl Ježíš? Že někteří před
ním stojící zažijí konec světa a zároveň, že jeho slova nepominou
(zákonitost). Čili, že pro některé bude skok "konec světa"
nevyhnutelný, ne pro všechny. Někteří tímto koncem projdou po
krocích, ale za dlouhodobých notorických bolestí. Mám říci
chronicky se opakujících? I to je správné, protože ani chvíli
nejsme na téže úrovni. Platí obecně: čím později se dostaví hlubší
poznání, tím bolestnější je cesta. U Ježíše utrpení trvalo jen
hodiny nebo nejvýše dny, protože jeho poznání bylo veliké, a bylo
brzděno jen tím, že musel k Duchu přidat hodně svého Ducha, aby
mohl pomocí zázraků dokázat mnohé, co by se bez nich dokázat
nedalo (např. láska k bližnímu dovedená až k zázračnosti). Vždyť
co kromě jiného vede Ježíše k dělání zázraků? Jeho důsledná
láska k bližnímu. Ještě že měl takového strážného anděla, Pannu
Marii (tj. vědomý styk s nesmrtelnou duší), která ho přiměla k
začátku série zázraků v Kani Galilejské. Vzpěčoval se, a pro nás
velmi poučně, když řekl něco jako "proč se ty ženo do toho
pleteš?" "Víš přece, že ještě nenastala má chvíle," a měl tu zřejmě
na mysli utrpení na kříži, ke kterému by bylo nedošlo, kdyby byl
nedělal zázraky a kdyby byl ještě o větších nemluvil (např. "zbořte
tento chrám a já jej ve třech dnech postavím"). Dokonce by se
nebyli mohli najít falešní svědci, kteří ho usvědčili před soudem z
rouhání.
Život ve světě je tedy regulátorem a moderátorem cesty
poznání, ne její překážkou. Ghos to dobře ví, a osobně věřím, že
si nedělal iluzi o tom, že někoho příliš rychle převede do svého
stavu, zatímco klasickou cestou poznání se jde výlučně nebo
přednostně jen jednou složkou lidských možností. Je to cesta
rychlejší, než jít integrálně, celým životem, ale jít celým životem, to
je cesta, která vede k zaručenějším výsledkům, nebo lépe řečeno
dále než kam se může dojít exkluzivní cestou při pomíjení ostatních duševních a tělesných mohutností. Škoda, že Ghos neznal
Eliášovu a Ježíšovu existenční cestu. Měl k ní svým pojetím života
velmi blízko.
Ježíš mluví nekompromisně o konci světa, a stačí dodat, že
na konec světa navazuje zase totální poslední soud, jak jej na
jiném místě vylíčil jako trvalé rozdělení relativně dobrého od
relativně zlého, čímž symbolizoval rozloučení všech párů dvojic,
jejichž působnost je nutná jen v dualistickém řádu. Posledním
soudem tento řád pro jednotlivce končí. Všechno relativně dobré
je použito ke spáse, čímž smysl relativně zlého přestává mít své
oprávnění, symbolicky řečeno, je navždy zavrženo. Porozumějme
tomu tedy jako skončení vlády dualismu i s jeho zákonitostmi. Je
to opět vnitřní a nikoliv vnější fyzická záležitost. Kdo si dovoluje
vykládat konec světa a poslední soud jako fyzickou záležitost, ten,
aniž si je toho vědom, převádí celé poselství Ježíšovo na pouhou
materiální úroveň, a protože neprávem, ani neví, že vkládá do ruky
zbraň proti náboženství všem, kteří si myslí, že jsou zde na zemi
domovem, zatímco Ježíš řekl, že lidský syn zde na zemi nemá
domov. Materialismus dostává do ruky zbraň, kterou mu přináší
samo zvrhlé náboženství. Boj proti materialismu se podobá
symptomatickému léčení. Nehledá se příčina, proč náboženství
bolí hlava, nýbrž se mu nabízejí prášky proti bolesti hlavy. To už
trvá po tisíciletí a náboženství se ponechává na tak zbědované
úrovni, že jen zázrakem se drží naživu. Dnes už se křesťanstvo
aspoň nebrání vědeckému pokroku, který podivuhodně vyvrací
materialisticky pojaté výroky Bible, a vyvrátí je všechny, protože
jsou všechny falešné. Odrazit vpád materialismu do oblasti náboženství nelze, neboť materialismus vyvracet materialismem, je jako bojovat ďáblem proti Belzebubu. Křesťanskému náboženství
chybí citelně metafyzická zkušenost. Věřící musí přestat být
závislý na nezkušeném knězi a musí si z celé bohaté sbírky
výroků svatých vybírat ty, které vyvěraly z jejich vnitřní svobody, a
těch nebylo málo.
Nastává doba (a to není věštění), kdy Hus a Luther
budoucnosti nebudou bojovat jen proti zkaženosti kněžské, nýbrž i
proti jejich nevědomosti, a nedají-li se kněží přemluvit, aby
nastoupili cestu náboženské zkušenosti, bude to tentokrát jejich
konec. V boji přízemní materialistické zkušenosti vědy (protože
jsou zkušenostmi) proti náboženské nezkušenosti musí zvítězit.
Bude to vítězství materialistické zkušenosti z toho důvodu, že je
aspoň zkušeností a ne chimérou. Ptám se: "Kde je váš,
náboženských materialistů, fyzický konec světa, poslední soud a
znovuzrození z vody a z Ducha?" Nikdy nenastane, a tato
skutečnost sama sebou porazí váš směr v náboženství, i bez
útoků nenáboženského materialismu. Dnes i malé dítě pochopí,
že buď váš výklad Bible je chybný, nebo je chybná Bible. A
protože Bible není chybná, nýbrž připadá vám chybná z důvodu
vašeho chybného výkladu... domyslete si to sami. Nevědomostí,
ať pochází z oblasti náboženství nebo vědy, se nedá pravda zabít.
4. Koncentrace (A II, 36- 43)
"Koncentrace je účinný prostředek k získání čistoty. Čistota
a koncentrace jsou dva aspekty, ženský a mužský, pasivní a aktivní jedné a téže podmíněnosti: ve stavu čistoty se stává koncentrace účinnou, úplnou, všemohoucí; pomocí soustředění čistota
uskutečňuje své dílo; bez ní by se ustálila na úrovni nehnutého
klidu a věčného odpočinku." (A II, 36)
Zdržme se u těchto závažných slov. Koncentrace má svůj
protějšek, který ji doplňuje, buď v čistotě nebo v nečistotě. Není
tolik rozhodující, zda se člověk soustřeďuje či nikoliv, nýbrž zda
má k dispozici soustředění odpovídající prostředek. Je-li tím
prostředkem koncentrace nečistota, pak se koncentrace buď
nedaří, protože tato nečistota do ní vstupuje téměř bez zábran,
nebo se ustálí, po nějakém tom boji se vtíravými myšlenkami, na
úrovni klidu, a dál nedospěje. Stává se, že lidé toto uklidnění
považují za významný úspěch, ale není tomu tak. Kdyby na této
úrovni setrvali, pak by i v posmrtném stavu jen "odpočívali v
pokoji", což je negace dynamického stavu věčného poznávání,
jakým je vynětí Čit z trojice Sat - Čit - Ananda. Trojjedinost boží je
i zde nedělitelnou jednotou, a proto, dospějeme-li např. k Ananda
(k blaženosti), neosvobodíme se v Bohu, nýbrž jen v jedné možné
náhražce boží plnosti, která nemůže Boha zastoupit, a tedy ani
nás nemůže osvobodit. Lidé se modlí ke svatým, protože věří, že
svatí nejsou nečinní a neteční. Kdyby se lidé mohli vědomě stýkat
se svatými v nebi, jistě by zjistili, že svatí jsou ustavičně bdělí,
neboť plní vůli boží bez ustání.
"Také opačné aspekty jmenované dvojice (čistotakoncentrace) jsou mezi sebou úzce spojeny; viděli jsme, že
nečistota je zmatením dharmy, činností bez závazku, plná cizích
příměsků z různých částí bytosti."
Vysvětlím slova: "činností bez závazku", protože běžný čtenář asi neví, že pravá koncentrace je "činností se závazkem". Ona
zavazuje a svazuje člověka s předmětem soustředění tak, že se
vytváří mezi člověkem a předmětem pouto, a proto má tak prudký
očistný vliv! První známkou správně prováděného soustředění je,
že se na ně začínáme těšit, pak že se bez něho neobejdeme,
později se stane středem našeho života a veškerého našeho
počínání. Znakem nesprávné koncentrace je naopak její
nezávaznost, že nás nepoutá víc než cokoliv ostatního, je na
úrovni ostatních pout, a proto s nimi musí pořád bojovat o
prvenství, obvykle až do únavy mysli a celého lidského organismu.
"Tento zmatek pochází svým způsobem z nedostatku
správné koncentrace poznání Duše vtělené do svých energií."
Vysvětlím: Nesmrtelná Duše působí v člověku od chvíle jeho
narození na svět prostřednictvím své síly, která ji vtěluje do
našeho těla a tím do naší schopnosti smysly vnímat tento svět a
vytvářet si relativně celistvý obraz o něm. Toto vtělení Duše
nazývám lidskou duší a definuji je souhrnem lidských vlastností.
Ty všechny představují energetické náboje, které jim dodávají životnosti a způsobují v člověku pocit důležitosti nebo zároveň i
citové pouto. Tyto náboje mají dynamickou povahu, takže stačí
záhy pokrýt celé pole úseku AB, a tím z vyššího hlediska vytvářejí
silové pole, v němž všechno je více či méně dokonale propojeno v
celek, z něhož se dá těžko uniknout. On má totiž velkou obranyschopnost. Chrání sám sebe, neboť člověk jej potřebuje pro život ve světě. Ovšem pro vědomý život za hranicemi dualismu
představuje velmi těžko překonatelnou překážku.
"Nedostatkem naší přirozenosti je její závislost na otrockém
přejímání nátlaků přicházejících ze zevního světa (bahyasparša),
které naléhají na mysl bezohledně a neuspořádaně a dovolují, aby
se soustředění provádělo co nejlépe, avšak přerušovaně a
nepravidelně a všímalo si toho či onoho předmětu, vybíraného
náhodně podle momentálního zájmu, který nepřichází z výšin
duše, ani z úsudku a rozlišení intelektu, nýbrž z nižší duše, která
je neklidná, nestálá, snadno se unaví a začne těkat z jednoho
předmětu na jiný, a je proto hlavním nepřítelem našeho pokroku.
Za takových podmínek čistota, správné provádění funkcí,
uspořádaný život, jasný, bez poskvrn a osvícený, jsou nemožné.
Odkázány samy na sebe a na vnější vlivy, nutně se střetávají,
vzájemně se brzdí, mezi sebou se potírají a jedna druhou se
znehodnocují. Avšak bez čistoty není možno soustředit celou
bytost s potřebnou rovnodušností a pružností na správný způsob
myšlení, vystihnout patřičnou vůli, správný cit, ani nemůže dojít k
trvalým duchovním zkušenostem. Proto čistota a koncentrace
musí spolu držet krok, jedna musí pomáhat druhé až k dosažení
věčného míru, tak jak se může zračit v lidské bytosti nějakým
částečným obrazem všemohoucí a vševědoucí činnosti." (A II, 37)
"Pokud se týče cesty poznání, jak je praktikována v Indii,
slova koncentrace se užívá ve zvláštním smyslu a pro vyhraněný
způsob provádění. Znamená odpoutat své myšlení od veškeré
činnosti a soustředit se na ideu Jediného, k němuž by se duše
mohla povznést a vymanit se ze všech projevů, aby vstoupila do
jediné Skutečnosti. Myšlením se ztrácíme ve světě projevů, ale
soustředěním mysli na sebe, můžeme se stáhnout do skutečnosti.
Je trojí moc koncentrace, pomocí níž můžeme dosáhnout tohoto
cíle:
1. V první řadě, když se soustřeďujeme na jakýkoliv
předmět, stáváme se schopnými poznávat jej v jeho nejvnitřnější
podstatě a nutíme jej, aby nám zjevil svá skrytá tajemství; musíme
však používat této moci nikoliv pro poznávání věcí, nýbrž pro
poznávání jediné Věci."
Rád bych k tomuto bodu připojil svou začátečnickou
zkušenost. Když mě maminka napomenula, abych nemlátil se
stoličkou, protože prý ji to bolí, přijal jsem toto její napomenutí s
vážností, jejíž dosah mne zavazoval nejen k tomu, abych se
stoličkou netloukl, ale též k tomu, abych rozšířil platnost tohoto
upozornění na všechny neživé předměty. Přijal jsem za správný
názor, že všechno je živé, přestože živé jinak než já se svým
tělem. Bylo to jedno z oněch pochopení, které nebylo jen původem
dětské naivnosti (byly mi asi 4 roky), nýbrž jejím původem byla
jistota, že tomu tak je. S touto jistotou jsem vklouzl do
předškolního období, v němž jsem zkoumal život neživých věcí,
neboť už mně šlo jen o to, abych tento život pociťoval jako život, i
když se neprojevuje pohybem. Je zajímavé, že mě o tomto
nepohybovém životě přesvědčoval především hmat a chuť.
Napřed chuť a potom hmat. Vkládal jsem si na jazyk malé oblázky
a "vychutnával" jsem jejich život. Kdyby mě tak byla viděla
maminka! Bral jsem ze dna řeky Vltavy malinké kaménky, očistil
jsem je v říční vodě a přikládal jsem je na patro a na jazyk. Cítil
jsem je jinak než sebe. Pravděpodobně jsem z nich cítil pach říční
vody, čili mýlil jsem se, ale tehdy jsem o tom nevěděl. Podle svého
mínění jsem cítil jejich život. Daleko silněji jsem cítil záření kovu,
především malých krejcarů. Také tu šlo patrně o omyl, ale ten
splnil své. Kovy daleko více vyzařovaly než kaménky, a písek atd.
(V té době mě husy také učily jíst trávu a napovídaly mně, co je
dobré a co špatné. Přesto že jsem se trávu jíst nenaučil,
ochutnával jsem ji jako ty kameny podržením na jazyku.) Tak jsem
se o malý krůček přiblížil k poznávání Života ve všem, dejme
tomu, že pomocí řady omylů. Ještě dnes rozeznám na jazyku
železný plíšek od měděného atd. Už vím, že to není jen záření,
nýbrž částečná rozpustnost kovů ve slinách, a ta působí chuťově.
Dejme tomu, že velmi dobře opraný kamének cítím jinak než
tělísko stejné velikosti z jiné látky. Přicházel jsem tedy na chuť
životu zkušeností, a tento způsob byl pak středem mé cesty
poznání.
Doplněk textu v druhém odstavci po slovech: "Můžeme se
stáhnout do sebe."
Myšlením na sebe nemíní Ghos myšlení na hmatatelného
člověka, nýbrž obrácení mysli k pravému Já nebo na ideu
Jediného. Ovšem, kdyby věděl o existenční cestě a znal podmínky
soustředění na této cestě, byl by mohl doporučit též soustředění
na hmotného člověka jako na celek fakticky neoddělený od Boha,
nýbrž z Boha ustavičně vycházející (tj. čerpající sílu k existenci a
činnosti), a to tak dokonale, že si tento celek nedokáže uvědomit
Zdroj, ze kterého vychází (nikoliv jen vyšel). Není-li splněna
podmínka o vědomí Zdroje, pak soustředění na sebe je
nebezpečné. V 17 létech jsem si náhle uvědomil tento Zdroj a
nemohl jsem na toto uvědomění zapomenout, protože bylo tak
silné, že daleko převyšovalo svou silou a závazností způsob,
jakým si uvědomujeme tento hmotný svět. Byl to pocit větší
závislosti, než jaký máme na jídle, pití a dýchání. Nemohl jsem žít
bez živého styku s tímto Zdrojem. Touha po něm mne stravovala a
přitom jsem si myslel, že Jej nemiluji a těžce jsem nesl tuto svou
domnělou nelásku. Že tento pocit byl správný, to jsem věděl, ale
přesvědčil jsem se bez své vůle o tom teprve za devět let 21. 11.
1939. Tedy od 17 let toto soustředění na Sebe mělo bezpečný ráz
onoho druhu soustředění, které znali Židé dávno před Ježíšovým
narozením, ale na které pozapomněli, neboť nastal obecný
úpadek metafyzické zkušenosti, a to především u kněží, kteří měli
klíč, sami nevcházeli a jiným bránili, aby vešli, jak se vyjádřil Ježíš.
Všichni pozapomněli proto, že se naučili vlastnit, co vyprýštilo a
prýští ze Zdroje. Tím si znemožnili je odevzdat do Zdroje, jako
ještě dovedl Henoch nebo Eliáš. Ti ještě uzavírali velký okruh od
Boha přes člověka opět k Bohu. Ani křesťané nepochopili, že o
tomto kruhu mluví velmi lapidárně Ježíš v podobenství o hřivnách.
Tímto podobenstvím Ježíš dokonale komentoval existenční cestu
Henochovu, Eliášovu a svou. Doplňuji, že existenční cesta byla
bezpečná pro mne, který bez své touhy a bez osobní vůle si v 17
létech uvědomil Zdroj svého života. Asi tak jako tři služebníci, kteří
měli hospodařit se svěřenými hřivnami. Věděli, od koho je mají.
To je základní podmínka existenční cesty. Nebyla to záležitost
víry, nýbrž vědění. Ghos o tom ví dodatečně, nikoliv předběžně,
proto nemohl radit něco, co patří na existenční cestu, i když svým
pojetím integrální jogy je tomu velmi blízko. Věděl, že by se provinil proti řádu cesty. U samotného Ježíše, který hlásal víru,
nehrála víra žádnou roli, protože věděl a nepotřeboval věřit v to, o
čem věděl. A on dokazoval svým životem, že soustavně věděl, a
tento stav jmenoval "být za jedno s Otcem". Ukázal také, jak lze
přejít z cesty víry na cestu tohoto poznání, Jeho poznání, ale
ukázal to jen symbolismem svého života, aby nemátl věřící ale
zatím nevědoucí učedníky.
Splní-li se předběžná podmínka existenční cesty, o které byla řeč, ale jen když se splní, obejde se celá cesta bez víry a je pak
bezpečnější než kterákoliv cesta navozená vírou. Chápete jistě,
jaký je rozdíl v tom, když začnu cokoliv provádět, protože věřím,
že je to správné, než když s tímtéž začnu na základě jasného
vědění. Vědění, které jsem nabyl v 17 létech, bylo sice obklopeno
ze všech stran hlubokým nevěděním (např. o smyslu života před
tímto věděním, nebo o smyslu utrpení při operacích za vědomí
apod.) Ale tím jasněji toto vědění vyvstávalo z temnot. Před tím
jsem např. věděl o mocenství prvků, a toto vědění mne nadchlo,
ale teď jsem se náhle dozvěděl o původu veškerého mocenství, a
to o původu, který není jen něčím historickým, nýbrž o původu stálém, aktuálním, obdobném stávajícímu mocenství prvků, které je
neustále platné. Nedivím se Ježíšovi, že byl tak oddán Otci, tj.
Zdroji veškerého stávajícího života, protože byl s tímto Zdrojem
trvale vědomě spojen. Když jsem v 17 létech toto spojení přechodně na chvíli nabyl, neměl jsem od té chvíle pokoje, dokud jsem je
znovu nerealizoval prostředky čistě existenčními.
Tuto poznámku jsem přičinil dodatečně, až jsem si našel čas
k tomu, abych si pouvažoval o napsané větě "soustřeďovat se na
sebe" z pozice uvažujícího, nikoliv z pozice poznávajícího, jakou
zaujímal Ghos. Sám jsem nikdy nepotřeboval uvažovat o věcech
duchovních, o kterých jsem věděl. Naštěstí vedle toho je mnohé, o
čem musíme uvažovat, např. o svědectví smyslů, citů a rozumu.
Vím však, kam až může bezpečně dosáhnout úvaha, a kdy už
začíná být překážkou, přes kterou se nedostaneme, dokud ji
nezrušíme nebo nepostavíme stranou. Tomu poznání, které mne
zaskočilo v 17 létech, nepředcházela žádná úvaha jej se týkající, a
žádná nenásledovala, která by se jej týkala. A to se opakovalo na
dalších stupních poznání. (Při té příležitosti musím poděkovat
lékařům, kteří mě čtrnáctkrát donutili přestat uvažovat, a to do
všech důsledků až do smazání smyslových vjemů. V
koncentračním táboře došlo k témuž až do vymazání lítosti nad
sebou a až do odstoupení od života vůbec. Chápejte tu řetězovou
reakci zahájenou lékaři v mém předškolním věku. I kdyby ve
vašem životě nedošlo k žádným takovým skokům jako v mém
(protože jdete cestou víry a ne poznání, ne proto, že byste byli
proti mně zaostalí!), jednomu neujdete, a tím bude fyzická smrt.
Tam velice záleží na tom, přestanete-li nebo nepřestanete-li
uvažovat. Úvahou můžete ten skok pokazit. Tam nastoupíte
vrcholnou část cesty poznání, kde úvaha musí zmizet jako před
každým skokem na cestě poznání.
Zdali by byla mohla Panna Marie porodit Božího Syna, kdyby
byla nedokázala odstoupit od úvahy: "Kterak se to může stát, když
muže nepoznávám?" Její odstup od úvahy byl dokonalý: "Aj já
služebnice Páně, staň se mi podle slova tvého." Obdobně Ježíš
na kříži uvažoval: "Bože, proč jsi mě opustil?", ale dokázal i v tak
svízelné situaci odstoupit od své úvahy a řekl: "Odevzdávám Ti,
Bože, svého ducha." Prosím, zařiďte se podle toho v okamžiku
smrti a zvítězíte. Zbude tam však ještě jedna překážka, že budete
chtít zvítězit nebo být spaseni nebo ještě budete chtít něco ve
světě zařídit, a to není bezvýhradné odevzdání svého ducha.
Nezapomínejte, že rozumová úvaha je nutnou pomůckou,
ale platí o ní totéž, co o ostatních prostředcích na cestě do
Věčnosti. Některé jsou zprvu nepostradatelné, později je nutno
jich používat jen občas, a nakonec, jsou-li dogmaticky používány,
jsou brzdou. Tyto dogmaticky používané a velmi osvědčené
prostředky byly jednou z hlavních příčin, proč jsem musel prodělat
násilnou očistu v koncentračním táboře. Jinak bych se byl jich
nezbavil. Ani rozum není dogmatem, nýbrž pomocníkem, který se
musí umět pokorně sklonit před věčnou pravdou. Neučiní-li to,
musíme se smířit s tím, že se s Moudrostí nesetkáme, nýbrž jen s
jejím obrazem, který ještě rozum dokáže v sobě zrcadlit.
Nedovedu si představit, že bych byl obstál už při základním
poznání v 17 létech, kdybych byl připustil, aby do něho mluvil
rozum. Úlohu rozumu za mne muselo zastat mé okolí najmě
matka. Připadá vám samozřejmé, že jsem jako malé dítě křičel,
když mě chtěli operovat při vědomí. Ale věřte, že kdyby byl tehdy
můj nervový organismus snesl ještě víc bolesti, byl bych se
zbláznil nebo umřel. Nervový organismus se ukázal být moudrým
rádcem, když se vzdal. Poraďte však dospělému člověku, aby se
vzdal svého úsudku a své touhy, když před tím vynaložil vše, aby
svůj úmysl prosadil. Umět se včas vzdát, to je jen vykupitelský a
spasitelný pohled na Cestu. Mezitím je nutno stále užívat rozumu,
úsudku, úvahy, citu apod.
"2. Prostřednictvím koncentrace celá vůle může být svolána
k tomu, abychom získali, co jsme nemohli mít, a co dosud
zůstávalo mimo naše možnosti; tato schopnost, je-li dostatečně
upřímná, sebe samé si jistá, věrná sobě, absolutní ve své víře
může způsobit, že obdržíme cokoliv; nesmíme však toho používat
k tomu, abychom vlastnili nekonečné množství věcí, které nám
nabízí svět, nýbrž k tomu, abychom se zmocnili jediného
předmětu hodného toho, aby byl získán a poznán."
Nemohu si odpustit, abych nenavázal na minulou poznámku.
Stoličku jsem nemohl brát do úst, a přece i ji jsem potřeboval cítit
jako živou. Musím říci, že k tomu mně pomáhal především zrak.
Vzpomínám si, co ve mně vzbuzoval dojem z barevného papírku
nebo potištěného papíru v novinách. Kolikerý život byl v potištěném papíru v době, kdy jsem ještě neuměl číst atd. Dnes vím, že
to nebyly jen klamné cestičky k poznání. Kdyby nebylo bývalo dalších pohnutek přicházejících zvnitřku i zvnějšku, dítě by se bylo
vrátilo do stavů nižších než lidských. Nemohu však těmto nižším
stavům upřít ani jejich životnost (např. stavu nerostu), ani jejich
spojitost s vyššími stavy. Jestliže dítě v matčině těle před svým
narozením prošlo vývojem tzv. živého tvorstva, který trval na naší
planetě řekněme 3 miliardy let (na miliardách tu nezáleží), zápis o
tomto vývoji je kupodivu zachován v nukleových kyselinách (NK,
DNK, RNK), které ještě nejsou životem v pravém smyslu slova, ale
životu předcházejí a život organizují. Nukleové kyseliny jsou však
přechodem mezi neživou a živou hmotou, a jsou důkazem, že
mezi oběma druhy hmoty je most, který pak vede dál z pohybové
skutečnosti do nepohybové skutečnosti, a to z obou stran, jaksi z
nestvořeného do stvořeného a ze stvořeného do nestvořeného.
"3. Konečně prostřednictvím koncentrace celé bytosti na
kterýkoliv z těchto stavů, můžeme se stát tím, co jsme si vybrali;
můžeme se stát např. blokem síly a odvahy, vyjdeme-li ze
směsice slabosti a bázlivosti, nebo můžeme získat velkou čistotu
a svatosti plnou míru, nebo se proměnit v universální duši plnou
Lásky; ale nesmíme používat této schopnosti k tomu, abychom
dosáhli takových podmínek, i když by mohly být jakkoliv krásné a
vznešené vzhledem k tomu, čím jsme dosud, nýbrž máme jich
používat k tomu, abychom se stali tím, co se staví nad všechny
věci, prosti činnosti a přívlastků: Být Bytím čistým a absolutním.
Všechno ostatní, všechna jiná soustředění mají jen přípravný
smysl, aby se postupně nacvičilo myšlení, vůle a rozháraná a
rozptýlená bytost, kterou jsme, a proto si nemůžeme přát jedinou
a jemnou věc."
"Použití soustředění, jak jsme si je popsali, předpokládá
předběžnou očistu, odříkání, zastavení přecházející do absolutního a transcendentního stavu samádhi (Samádhi, jogická extáze,
charakteristická stažením vědomí dovnitř bytosti, spojená se
ztrátou vědomí zevního světa), odkud, dosáhne-li se vrcholu a
tam se setrvá, není už návratu leda pro jednu z tisíce duší. Tímto
systémem dospíváme k nejvyššímu stavu Věčnosti, odkud se
duše nevracejí (do cyklického pohybu Přírody) (Yato naiva
nivartante tad dháma paramen mama), a je to stav, který
vyhledává jogin, když opouští tělo a chce se osvobodit od návratu
do tohoto světa. Disciplina radžajogy (radžajoga - "Královská
cesta", metoda duchovní discipliny, která se používá pro zvládnutí
dechu a duševní činnosti.) nám např. ukazuje postupná stádia
potřebná pro dosažení tohoto cíle. Kdo praktikuje radžajogu, musí
dosáhnout určité mravní a duchovní čistoty; musí se zbavit nižší
činnosti mysli a všeho, co směřuje dolů k nižším činnostem, ale
musí též ihned zastavit všechny své činnosti, ať jsou jakékoliv,
aby se soustředil na Jedinou ideu, která roztavuje činnost do
stavu klidu. Radžajogistická koncentrace prochází různými
etapami: tou, v níž předmět je uchopen, tou, v níž je podržen, tou,
v níž je mysl ztracena ve stavu, který představuje předmět, nebo
tou, ve které koncentrace jej provází; pouze tato poslední etapa si
zasluhuje jméno samádhi, i když se tomuto pojmenování může
přisuzovat mnohem širší smysl, jak jasně vysvětluje Gítá.
Samádhi radžajogy má své stupně; ten, v němž mysl ztratila
kontakt se zevními předměty, ještě medituje, myslí a má své
počitky ve světě myšlenek; ten, v němž mysl je ještě schopna
formulovat základní myšlenky; a konečně ten, ve kterém veškerá
projekce mysli přestává a duše se zdvihá nad myšlení do ticha,
Nesdělitelného a Nevyjadřitelného. Všechny jogy obsahují určité
množství přípravných počinů, které slouží k usnadnění
koncentrace myšlenek (tvar, slovní formule myšlení, pojmenování
atd.), a jsou jakýmisi opěrnými body (svalambana), aby pomáhaly
mysli se soustředit a musí být všechny používány až do chvíle,
kdy budou překonány; pomůcku nejvhodnější, podle Upanišad,
představuje mystická slabika "AUM", jejíž tři hlásky představují
Brahman nebo nejvyšší Já, ve třech stupních svého stavu (Duši
bdělou, Duši spící a Duši ve spánku) (Ghosova poznámka pod
čarou: Protože v běžném lidském vědomí pouze zevní část je ve
stavu bdělém, zatímco vnitřní část je především podvědomá a
nezasahuje přímo, leda ve spánku, v němž osoba zažívá hnutí ve
formě snů a vizí. Nadvědomí - supramentální a nadmentální -
zůstává mimo tuto škálu, a pro mysl je jakoby hlubokým spánkem.), jehož zvuk se mocně zdvihá k Tomu, který se nachází za
veškerou činností (Mándúkya Upanišad), protože pro jogu poznání
je cílem Transcendentno." (A II, 38)
Protože za jogou poznání bude následovat pojednání o
radžajoze, ponechávám tento text bez poznámky.
"Pro nás, kteří zamýšlíme mluvit o integrální joze, tento
cílový bod musí být úplnější a méně exkluzivní; méně exkluzivní
pozitivní pohled na nejvyšší podmínku a méně exkluzivně
negativní pokud se týče jejích božských vztahů. Zajisté musíme
mít za cíl Nejvyšší, Původ všeho, Transcendentní, ale bez
vyloučení toho, co z Transcendentního vzešlo, co se naopak musí
stát pramenem neustálé zkušenosti a nejvyššího stavu duše,
kterým se přetvoří všechny ostatní stavy a rozšíří se vědomí,
které máme o světu, o obrazu jeho tajné Pravdy. Nechceme
vyloučit z našeho života vědomí vesmíru, nýbrž realizovat Pravdu,
Já ve vesmíru, ne méně než Boha, který všechno přesahuje.
Nehledáme jen Nevýslovného, nýbrž též jeho projev jako
nekonečného bytí, nekonečného vědomí a nekonečné blaženosti,
který obklopuje vesmír a v němž si hraje. Toto nekonečné, trojité v
jednom, představuje jeho nejvyšší projev a je přesně tím, za čím
míříme svým poznáním, abychom se s ním spolupodíleli a jím se
stali; a protože se snažíme uskutečnit tuto Trojici nejen v její
podstatě, ale i v kosmické hře, toužíme poznat vesmírovou
božskou Pravdu a podílet se na ní, na božském Poznání, na
božské Vůli a na universální Lásce, které představují druhý projev,
jeho božskou budoucnost. Nemíříme jen k poznání, nýbrž i ke
ztotožnění a povznesení na jeho úroveň; jakmile překonáme
období úsilí, způsobíme, vzdáme-li se egoismu, že tento Nekonečný přitáhne k sobě naši bytost a sestoupí do nás, protože
též celá naše budoucnost je závislá na něm. Nemáme se spokojit
jen s tím, že se staneme prostředkem, jímž se přiblížíme nejvyššímu Transcendentnu, ale máme se stát podmínkou božského
života v kosmickém projevu."
Všimněte si, že marnotratný syn měl všechno od Otce, takže
se pomocí toho, a pomocí ničeho jiného, mohl stát též
marnotratným!
"Chceme-li dosáhnout tohoto integrálního projevu, bude
nutno, aby se termíny "koncentrace" a "samádhi" oděly do
bohatšího a hlubšího smyslu. Všechny naše koncentrace jsou jen
obrazem božského Tapasu (poznámka pod čarou: Tapas, energie
nebo teplo, nabyl časem význam koncentrace síly vědomí. Podle
obrazu starých mudrců, svět byl stvořen pomocí Tapasu, dík teplu
inkubace vědomí - síly, vylíhl se pták a duše Přírody.), vlivem
něhož Já zůstává usebráno v sobě a projevuje se sobě vnitřně,
udržuje a má svůj projev a stahuje se z něho, aby se vrátilo do
nejvyšší jednoty. Božský Tapas je bytí, které vlastní blažeností
upíná vědomí na sebe; Poznání - Vůle, která upíná sílu poznání
na sebe a na své projevy; na podstatu božské koncentrace, Jogu
Pána Jogy. Koncentrace je tedy prostředkem, pomocí něhož se
individuální duše spojuje s Já a vstupuje do toho nebo onoho
stavu, do té nebo oné formy projevu (Bháva). Tento prostředek
sjednocení s Božským je podmínkou k dosažení božského
poznání a principem jogy poznání."
"Je to koncentrace, která je nesena ideou a používá
myšlenky, síly a jména jako klíčů, které otevírají zkoncentrované
mysli dveře Pravdy, skryté za každou myšlenkou, formou a
tvarem, protože pomocí Ideje mentální bytost se pozdvihuje nad
jakýkoliv výraz, k Tomu, který je vyjadřován, jehož idea je jen
nástrojem. Prostřednictvím soustředění na ideu, mentální
existence, jíž právě jsme, láme závoru mentality, aby se dostala
do stavu vědomí, do stavu bytí, do stavu moci vědomého bytí, do
stavu blaženosti vědomého bytí, jemuž Idea odpovídá a jehož je
jen symbolem, rytmem." (A II, 40)
Připomeňme si skvělý a vítězný příklad soustředění na ideu
svaté Terezie z Avily. Jako malá holčička našla u studny svatý
obrázek, na němž byla znázorněna scéna z Ježíšova života, v níž
Ježíš nabízí Samaritánce, ženě pěti mužů, věčný život. Když se
malá Terezka dověděla od rodičů o tak velké Ježíšově lásce, která
se nezastavila ani před hříšností člověka, nabyla přesvědčení, že
tato láska se ujme i jí, půjde-li ona za ní. Idea této lásky bez hranic
vedla pak Terezii až k vítězství nad sebou. Bylo to celoživotní
soustředění na ideu neomezené lásky. Ať už své modlitbě a
svému životu dávala jakoukoliv formu, obsahem každého jejího
jednání byla Idea lásky. Její ustavičnou touhou bylo, aby této lásce
patřila, neboť nic na světě si nezasluhuje tak velké úcty a tak velké
oddanosti jako ona. Kdyby byla měla touto láskou celá shořet, nic
zlého by se nestalo, protože v této výhni by měla shořet každá
duše. Svatá Terezie bývá znázorňována v extázi se srdcem
probodeným láskou. Taková socha je na nádvoří Lorety v Praze, a
bylo mi velkou radostí, že jsem ji mohl nakreslit už v době, kdy
jsem pochopil, odkud tato láska pramení. Také já jsem si přál
milovat Boha nade vše, ale nezmohl jsem se na nic. Devět let
jsem zažíval jediné zoufalství, že Boha nemiluji. A pak, obdobně
jako svatá Terezie, se mi stalo, dne 21. 11. 1939, že jsem byl
poučen, kdo miluje, že si nemám lásku přivlastňovat, když veškerá
láska je láskou boží. Když jsem potom na Svatou Annu roku 1945
vstupoval do manželského stavu, bral jsem manželčinu lásku a
později dětí z rukou Božích jako jeho Lásku. I vnoučata to pociťují.
Malý Petřík (8 let) nedávno po odchodu ode mne prohlásil, že
neví, zda beze mne bude moci žít. Setkal se u mne s láskou boží,
a tuto příležitost těžko dokáže využít dospělý člověk. Petřík se stal
obětí soustředění na ideu. Takovým způsobem jsem vyznavačem
sv. Terezie z Avily. Už mně nezáleží mnoho na formě modlitby a
způsobu života, je-li obojí vedeno správnou ideou. A silná správná
idea vytváří předpoklad k neustálé modlitbě.
"Soustředění pomocí Ideje je tedy prostředkem, klíčem, jímž
se otevírají nadvědomé úrovně naší existence."
Ovšem nedá se zabránit, z prostého důvodu nevědomosti
hledajícího, tomu, aby si člověk myslel, že je to on, který miluje,
poznává, existuje bez ohledu na stále k němu připlývající boží
lásku, poznání a existenci. On by ani nedokázal řádně užívat lásky, poznání a existence, kdyby si myslel, že on není tím, kdo miluje, poznává a existuje. Může sice nastat případ, jaký nastal u
mě, že jsem si myslel, že nemiluji, ovšem i tady jsem existoval a
poznával podle běžného lidského smyslu, žel bez přispění a přičinění božího. Jenže v rozhodujícím konci světa jsem musel
odevzdávat jen svou existenci a své poznání, avšak nemusel
jsem odevzdávat také svou lásku. Kristus chtěl od Terezie, aby
mu odevzdala všechno, co měla, a všechno, o čem si myslela, že
Bohu dala.
Byl jsem informován o případě paní Šuchmové z Brumova
na Moravě, která koncem života velmi trpěla, protože neuměla
odevzdat svou lásku k bližnímu, v níž už nemohla pokračovat, ani
se jí neuměla zříci jako své. Byla to obdoba případu sv. Terezie z
Avily. Nutno rozeznávat dvě úrovně lásky:
1. jednu, která z nás vyplývá samovolně, tak jako z nás vyplývá
život a poznávání,
2. a druhou, když chtěně milujeme. Toto druhé počínání
považujeme za své a proto, až se jednou budeme muset vzdát
opěry své lásky, svého poznání a své existence, jako sv. Terezie,
budeme procházet krizí ztráty toho všeho, jako sv. Terezie. Konec
světa opravdu vypadá tak, že ze starého, krásně vyzdobeného
Jeruzaléma nesmí zbýt ani kámen na kameni, jinak nedojde ke
ztotožnění s Věčným životem. Slova Katrei: "Ocitla jsem se před
Božstvím, kde nebyl ani Bůh, ani andělé, nic než Božství." Katrei,
žákyně Eckhartova, tu mluví velmi názorně o stavu osvobození i
od nejvznešenějších ideí. Ale pozor, těch opět je zapotřebí,
nesmíme se jich zříkat z vlastní vůle. Budou nám vzaty, a to z nás
učiní nic, aby se mohlo setkat s Nic přirozenosti boží, už ne
pomocí víry, naděje nebo kterékoliv opory svou láskou, svou
existencí a svým poznáním. Tento stav pozbytí všeho svého lze
nazvat plným právem opravdovou svobodou. V tomto stavu už
nedochází k extázi, k samádhi, jako ke chvilkovému odstupu od
svého. Nižší druhy extází nejsou ani tím úplným odstupem od
svého, nýbrž dožíváním svého na vyšší úrovni, až tam, kam jsme
svým mohli dosáhnout.
"A když dospějeme k jistému stavu, v němž celá naše
existence se rozpouští a pozdvihuje se až k nadvědomé pravdě,
jednotě a k nekonečnu... dospíváme k cíli: to je smysl, který
dáváme slovu "samádhi". Není to tedy jen stav, který slouží k
tomu, abychom se stáhli z vědomí o zevním světě do nitra, a
ponořili se do Toho, co existuje za tím i oním, ke zdroji toho i
onoho, a Co přesahuje samotné jejich jádro; je to existence
ustavená v Jediném Nekonečném, spojená s ním, ztotožněná s
ním, ovšem za jedné podmínky, která musí trvat: že zůstáváme v
bdělém stavu, vědomi si formy věcí, i když se stahujeme do vnitřní
činnosti, zapřaženi do jha principu věcí, do vývoje jejich jmen a
jejich typických forem, nebo zůstáváme v podmínkách statického
uvnitřnění, velmi vysokém, které vede k těmže principům, k jádru
jména a tvaru. (Ve třech stavech: bdělém, snovém a ve spánku
duše.)"
"Duše, po tom, co dospěla k podstatnému samádhi a v něm
se ustálila (samadhistha, ve smyslu, který tomu slovu dává Gítá),
má to, co je podstatné, substrát veškeré zkušenosti, co nemůže
nijak tento stav zrušit; kdežto u toho, kdo se k tomuto stavu
nedostal, všechno se zvrhá. Tehdy duše dosáhne toho, že všemu
patří celou šíří svého bytí, ničím není zdržována, klamána a
omezována."
"Dospějeme-li k tomuto stavu, koncentrace na Ideu přestává
být potřebná, protože naše bytost a naše vědomí jsou spontánně
soustředěny. Za této supramentální podmínky celá pozice věcí je
převrácena."
To je pravý smysl Ježíšových slov o konci Jeruzaléma, kde
nezůstane kámen na kameni.
"V běžném životě mysl žije v rozšiřování a následování,
nemůže se celá soustředit na jediný předmět, a není-li
soustředěna, přemísťuje se náhodně z jednoho předmětu k
dalšímu. Je tedy třeba, aby se naučila soustřeďovat na jedinou
ideu, na jediný předmět kontemplace, jediný předmět vůle, aby jej
mohla vlastnit a ovládnout, a to se musí provádět tak, že se aspoň
dočasně vyloučí všechny ostatní předměty."
Tak vypadá trénink běžným životem, a věru není k zahození.
Pomocí lidského myšlení a lidské vůle nelze zpočátku a dost dlouho jednat jinak. I svatá Terezie nemohla dlouhou dobu jednat jinak, ale už z té doby pochází její myšlenka, svědčící o nastupujícím přechodu "od Boha ke všemu ostatnímu" a ne jako dosud
"od sebe k Bohu". Tato myšlenka zní: "Ó živý chlebe, který
poskytuješ život, způsob, abych žila jen z tebe." Vidíme, že jí
pomáhala eucharistická idea, kterou pochopila opravdu dokonale
a podle ní se také snažila dokonale se zařídit. Našla styčný bod
mezi historickým Ježíšem, který nabízel věčný život Samaritánce,
a aktuálním Kristem ve svaté hostii, a se sebou. To byl začátek
vítězství. Mohla se začít zmenšovat. Zatím však se ještě nemohla
stát ničím, čili nemohla přestat ze svého dávat. Byla by vznikla
propast mezi ní a Kristem.
I běžný život, ve kterém se člověk vůbec nestará o věčný
život, protože si myslí, že fyzickou smrtí všechno končí, nezná
parametry oné zákonitosti, kterou můžeme spatřovat v celé
přírodě. Napřed vlastnit a naučit se vlastnit, a pak se odnaučit
vlastnit a začít nevlastnit.
Odhlédneme-li od toho, jak mě poučovali lékaři operacemi
za vědomí, protože to byla výjimečná záležitost, vzpomínám si pak
na slepici na dvorku chalupy č. 10 v Radavě pod Orlíkem, ale ta
slepice mohla být kdekoliv jinde. Ta slepice chodila po dvoře a
kudy chodila, si stěžovala, že je poslední slepicí ve stádě, že se
na ní nedostane tolik jídla jako na ostatní, aby mohla mít vajíčka a
potom děti - kuřátka. Smiloval jsem se nad ní a krmil jsem ji,
odháněje ostatní slepice. Ale slepice číslo jedna ve stádě si usmyslila, že tomu učiní přítrž. Vrhla se na tu poslední slepici a začla
ji klovat do hřebínku, až té chudince tekla z hlavy krev. Nebudu
vám ani vykládat, jakými signály častovala ubohou poslední
slepici, která by se byla dala uklovat, neboť svým postavením ve
stádě si musela dát uklování líbit. Zakročil jsem znovu, a ta
poslední slepice se pak stala mou přítelkyní. I slepice se naučí
chtít mít a nakonec se odnaučí mít. A co jiného zbývá člověku, je
to tvrdá výchova, ale zřejmě má velký duchovní význam Zákon
existence v dualistickém řádu hodnot. Podvojné hodnoty mají své
místo vedle sebe tak dlouho, dokud nedojde ke konci tohoto
dualistického světa k poslednímu soudu, kde se páry dvojic rozpojí
a přestanou sloužit. Do té doby dobře slouží! Proto berme svět
jako školu, v níž jsme vychováváni k vědomému životu v
neduálnu, ve Věčnosti.
"Avšak to, co je nad myslí, k čemu se snažíme pozdvihnout
a do čeho si přejeme vstoupit, je vyšší než myslicí proces, vyšší
než rozdělení ideí. Božské má svůj střed v sobě samém a
vyzařováním ideí a činnosti sebe nerozděluje (Viz chleby, které
rozděloval a rozmnožoval Ježíš zástupu, nebyly jeho, nýbrž
nějakého chlapce!), v rozděleném sebe nevězní, ale obsahuje je
zároveň s jejich pohybem, celé Já je za každou ideou, za každým
hnutím a současně za vším. Jím udržována, každá bytost se
spontánně rozvíjí, nikoliv aktem oddělené vůle, nýbrž obecnou
silou vědomí, které je za ním. Nám se může zdát, že v každém z
nás existuje speciální soustředění Božské Vůle a poznání, je to
však nespočetné a stejné soustředění, nikoliv soustředění
exkluzivní."
Daleko srozumitelněji se dá totéž vysvětlit pomocí
transformační schopnosti lidského těla. Lidské tělo má úplnější a
dokonalejší transformační schopnost než tělo zvířecí, rostlinné
nebo buněčné. Zatímco záření boží působí všestranně v celém
vesmíru, prochází-li lidskou transformační centrálou, zbude ho
více než v kameni, buňce, rostlině nebo ve zvířeti. A rozpoutá-li se
nebo oživí-li se nějaký další transformační uzel v člověku,
prochází jím pak od Boha záření zabarvené specifickou
transformační schopností oživeného uzlu, takže ani všichni lidé
nejsou na tom stejně, ať už pro svůj věk nebo pro své myšlení a
počínání. Nezapomeňme, že Ježíš upozorňoval na přednosti
bdělého stavu. Tedy také jeden a tentýž člověk je na tom jinak
podle toho v jakém stavu bdělosti je.
"Duše, která se pozdvihne, až do božského samádhi úměrně
se svým vývojovým stavem, ocitá se v podmínce, pomocí níž
převrací řád věcí, a to je ta pravá podmínka pokroku, protože
pravda je převrácení naší běžné mentality. Tím, jak říkaly antické
texty, člověk dospěl ke zvládnutí Já spontánním způsobem, bez
potřeby soustřeďovat svou mysl a bez úsilí, rozhodlo tu poznání
nebo výsledek Ideje nebo Vůle." (A II, 41)
Ovidius si přesně vzpomíná na tutéž zlatou dobu, kterou
jsem zažíval po dobu pěti měsíců v koncentračním táboře: "Aurea
prima sat aest aetas, quae vindice nullo, sponte aua, sine lege
fiem rectumque colebat. Poena metusque aberant, nec verba
minacia fixo aere legebantur, nec supplex turba timebat iudicia or
aui, sed erant sine vindice tuti.
(Nejdříve vzešel věk zlatý, kdy bez zákonů a soudců člověk od sebe sám si správně a poctivě vedl.
Nebylo před trestem strachu, ni na deskách kovových vryté
nečtly se výstrahy přísné a nebál se výroků soudních
o milost prosící dav; byl bez soudce bezpečen každý.
Překlad Ivana Bureše, Svoboda Praha 1974)
Těžko uvěřlíte, pokud jste to nezažili.
Nerad bych se smířil se správným Ghosovým výkladem,
protože není dost úplný. Platí jen pro nábožensky věřícího
člověka. Ten svou vírou pouští ke slovu Vůli Boží jiným a
dokonalejším způsobem než člověk nábožensky nevěřící, nýbrž
věřící jen nenábožensky ve skutečnost tohoto světa. Může se stát,
že tento tzv. nevěřící člověk (správněji řečeno nábožensky
nevěřící, ale budu ho nazývat nepřesně nevěřícím, i když jeho víra
v pozemský svět bez opěrné víry v Boha, může být silnější a
rozhodnější pro duchovní pokrok než chabá víra náboženská) se
snáze otevře Vůli boží než člověk věřící, protože pro každého
člověka bez rozdílu víry, aniž si je toho vědom, je pozemský život
školou k vědomě zakoušenému nadčasovému věčnému životu.
Nemusím chodit daleko, abych to mohl dokázat. Budu-li mluvit o
svém případu, který patří mezi lidi nevěřící, není to případ
ojedinělý. Byl jsem v koncentračním táboře jen několik měsíců, a
přesto za tak drsných životních podmínek jsem se dověděl o
dalších pěti případech mému podobných (z 1200 vysokoškolských
studentů tam internovaných.) Dalo by se říci, že k otevření vědomí
do věčného života u těch pěti došlo proto, že přestali věřit v
pokračování stávajícího pozemského života, zrovna jako já první
tři dny pobytu v koncentračním táboře, a protože neměli žádnou
jinou víru a protože bez víry jako takové se nikdo neobejde,
nahradili ji ekvivalentem odevzdanosti (jako zmíněná slepice na
dvoře v Radavě). Nebudu dále mluvit o zmíněných pěti, ani o
jiných případech mně známých, u nichž došlo k rozšíření vědomí
za vědomí o pozemském životě, abych příliš nezatížil text
nakupením příkladů. Promluvím jen o svém případu s úmyslem
ukázat na jeho obecně platné podmínky pro zmíněné rozšíření
vědomí. Byly to tvrdé podmínky života obdobné bezmocnosti
vězně, a ty za tři dny způsobily, že se ve mně otevřelo vědomí
dalších obzorů. Odpovídám už napřed opozičníkům, že prý běžný
život není tak tvrdý, jako byl u mě od útlého mládí nebo právě
během něj, a proto prý není naděje, že by se u běžného života
objevily podobné schopnosti jako u mě. Tito opozičníci by měli
pravdu jen tehdy, kdyby nebylo možné šířeji otevřít vědomí jinak
než bezvýchodným utrpením. Není rozhodující, že se toho
hlavního a přirozenějšího prostředku než je utrpení zatím neužívá.
Vždyť celé lidstvo kráčí kupředu a toho prostředku se může v
budoucnosti dokonce obecně používat. Je jím změněný cíl
výchovy a na ni navazující zmíněný cíl sebevýchovy. Protože však
je to otázka budoucnosti, omezím se zatím na příklady, které jsem
už uvedl dříve a nebudu je dále rozvádět. Vrátím se zase ke
svému případu, ze kterého se při dobré vůli dají ty dosud
zanedbávané prostředky snadno vyčíst.
Bez svého vědomí jsem byl vychováván od svého útlého
mládí k tomu, abych překročil běžnou hráz vědomí, kterou
označuji konečnými body A, B. Jistě bylo správné, že se tomu
mláděti neřeklo, k čemu je vychováváno. Překročit tuto hráz není
však cílem duchovního rozvoje, nýbrž prostředkem. Vychovatel by
si měl být vědom toho, že ať vychovává mladého člověka k
čemukoliv, nečiní nic víc, než že ho seznamuje pomocí zkušenosti
a poznání s jedním z pilířů velké stavby duchovní dospělosti.
Ovšem vychovatel by si měl být také dobře vědom toho, co ve
výchově je něčím víc než pilířem stavby. Celý život, i když o tom
málokdo ví, je nástrojem, pomocí něhož se člověk má dostat za
čas a prostor, do věčné pravdy za časem a za prostorem. Je-li
někdo vychováván k jakémukoliv povolání, k jakékoliv činnosti, a
to buď jinými lidmi, nebo z vlastní vůle, nebo obojím dohromady,
nebo i proti své vůli, může být k této činnosti konečně vychován,
ale pak je nejvýš na čase, aby věděl, že zároveň byl vždycky
vychováván k věčné svobodě. Tato nevědomost, tato neznalost
zákulisního cíle způsobuje vždycky, že vlastně neví, co ještě také
činí, že je jedním z mnoha, kteří si myslí, že míří jen za tím, o čem
vědí, že za tím jdou, ale ve skutečnosti je mnohem důležitější, že
nevědí, za čím vlastně také jdou a přece za tím jdou. V tomto
smyslu téměř všichni lidé nevědí, co činí. Úmyslně jsem vám
opakovaně líčil, že dívka, která šlápla do chladné vody a vykřikla,
že se topí, neměla ponětí o tom, co ještě tím "nesmyslným"
výkřikem způsobuje. A tohle nevědomé působení navíc je
průběžným jevem nejen činnosti lidské, ale i činnosti zvířat a
rostlin. Zvířata nepotřebují vědět o symbióze rostlin a zvířat, a
přece jsou ničím nezastupitelnými prostředky této symbiózy, bez
níž by přestal existovat život vyššího typu na naší planetě. Udělám
ve výkladu velký skok, když řeknu (protože si myslím, že si
vynechaný prostředek výkladu sami doplníte), že nebýt esesmana,
který mne ujistil, že mě zabije, nebyl bych prošel přes začátek
stvoření a konec světa až k poslednímu soudu. Nic z toho by se v
mém vědomí neobjevilo takovým způsobem, že to mělo za
následek konkrétní změnu v tom, co Ghos nazývá převrácením
osobnosti. Nejdůležitější na té události bylo:
1. že jsem pochopil, že ten stav nikdy nezačal, a proto nebude ani
končit,
2. že jsem si ho začal uvědomovat,
3. že následky toho uvědomění byly trvalé a velmi pádné, neboť
4. jsem se na dlouhou dobu vymanil ze života v dualismu a z potřeb být vyučován a postrkáván nejrůznějšími páry dvojic. (Viz citát
z Ovidia.)
Ježíše mučili lidé, kteří ve vysvětleném smyslu slova nevěděli, co hlavního činí, a proto mohli tak významnou měrou přispět
ke vzniku křesťanství. Nepochybuji, že kdyby byli věděli, co způsobí, ihned by přestali Ježíše mučit. A tak, obecně řečeno, mnoho
věcí se uskutečňuje, které se mají uskutečnit, a neuskutečnily by
se, kdyby lidé mohli do své činnosti zasáhnout uvědomělou
znalostí o tom, co vlastně činí.
Z toho vyplývá, že proti tomu druhu náboženství, které vede
k poznání věčného života, se nedá nic provést, co by je zprovodilo
ze světa, neboť nikdo z jeho protivníků neví, co činí.
"Dospět k tomuto trvalému božskému stavu musí být
smyslem naší koncentrace. Prvním krokem musí být, aby si naše
mysl, mající tendenci k diskusi, zvykla na to, že se bude držet
pevně a bez váhání myšlenek zaměřených k jedinému předmětu,
musí to učinit, aniž by se dala zlákat a odvést nějakým vábením
její pozornosti odjinud. Koncentrace tohoto druhu je velmi
rozšířená v běžném životě, ale stává se těžší, chceme-li s ní uspět
vnitřně bez vnějšího přičinění, nicméně, je to vnitřní soustředění,
které musí hledač poznání uskutečnit v první řadě (jde o základní
stádium vnitřních rozprav a úvah, vitarka e vicara, chceme-li
opravit chybné ideje a dospět k intelektuální pravdě.).
Koncentrace se nemá omezit jen na uspořádání myšlení, jehož
smyslem je, aby si intelektuální myslitel srovnal všechny dostupné
a vlastní názory. Je nutný nejen úvahový proces, a toho je
zapotřebí na začátku, aby se v co nejširším měřítku zmobilizovala
idea s veškerou duševní naléhavostí, a tak se mohly projevit
všechny aspekty pravdivosti ideje. Je-li např. předmětem
soustředění božská Láska, bude nutné, aby se mysl soustředila
na podstatu Boha lásky, tak aby různorodý projev božské Lásky
vyvstal nade vše jasně, nejen v myšlení, ale také v srdci, v bytosti
a v sadhakově vizi. Myšlení může předcházet zkušenosti, ale
může se stát, že zkušenost předchází a že poznání vyplyne ze
zkušenosti. Pak je nutno upevnit výsledek tak, aby se zkušenost
stala trvalou a nakonec dharmou a zákonem existence." (A II, 42)
V poslední větě je velmi dobře vysvětleno, jak se rodí v
rámci dualistické zákonitosti nové zákony, které později nabudou
vrchu nad samotným dualismem.
"To je proces koncentrovaného rozjímání; existuje však
intezivnější metoda, která spočívá v tom, že se mysl upne na
základ ideje, aby se dosáhlo základu věci, který je za ideou, a
nikoliv intelektuálního poznání nebo psychologické zkušenosti
subjektu. Pomocí tohoto postupu se myšlení zastaví a přejde do
stavu zahloubaného nebo extatického nazírání na předmět, a po
sloučení s ním, zmizí se ve vnitřním samádhi. Použije-li se však
tohoto procesu, je třeba ihned z tohoto stavu vystoupit směrem k
běžnému stavu vědomí, aby i toto se mohlo podílet na vnitřním
světle a aby se jeho blaženost mohla vlít do našeho běžného
vědomí. Jinak sice, jako mnozí hledači, pozdvihneme tento stav
do vznešené podoby vnitřního samádhi, ale unikne nám moment,
ve kterém se probudíme a vrátíme se na zem, abychom nabyli
styk se světem. Poloviční stav nepřevedený do běžného vědomí
není cílem naší integrální jogy."
Slovy Ježíšovými by se totéž dalo říci takto: zapři sama sebe
a ihned zase ber svůj kříž na sebe. Otálíme-li mezi sebezáporem
a jeho uplatněním lidskými silami v zevním životě, ztrácíme
veškerou sílu, která by nám jinak byla přidána, kdybychom neotáleli. Jedině tato přidaná síla nám může otevřít cestu k dalším
krokům kupředu. Vysvětlil jsem na své zkušenosti už dříve.
"Existuje třetí postup, který nepozůstává v tom, že se hned
soustřeďujeme v intenzivní meditaci o jediném předmětu, ani
energicky nenazíráme na jediný předmět vize myšlení, nýbrž že
napřed úplně uklidňujeme mysl. K tomu můžeme dospět různými
způsoby: Jeden spočívá v tom, že se úplně oddělíme od mentální
činnosti a jen ji pozorujeme, aniž bychom se na ní podíleli, až se
unaví ve svých skocích a běhu a uchýlí se do stále většího klidu,
až se stane úplný. Jiným způsobem se postupuje tak, že se
odmítají mentální nápovědi tím, že se zahánějí pokaždé, když se
objeví, a tak se držíme pevně v bytostném míru, stále přítomném
za mentálním neklidem a vzruchem. Když se projeví tento skrytý
mír, veliký klid zaplaví bytosti a zároveň, obvykle znenadání
přichází vjem a zakoušení klidného Brahmana, který všechno
uchová: v tomto bodě všechno ostatní se zdá být jen hrou tvarů a
klamem. Na základě tohoto klidu se naše hledání může opřít o
poznání a zkušenost, které se neomezí jen na vnější projevy,
nýbrž dospějí k hluboké pravdě božského projevu."
"Obvykle jakmile se splní tato podmínka, není už dále
zapotřebí intenzivního soustředění. Zastoupí je spontánní
soustředění vůle (o tomto bodě budeme podrobně mluvit v joze
zdokonalování já.); onoho soustředění, které používá myšlení k
tomu, aby přinášelo a rozdělovalo světlo do nižších částí bytosti.
Tato vůle trvá na tom, aby se fyzická bytost, vitální existence,
srdce a mysl přemodelovaly na božské formy, které se budou
pomalu oživovat v lůně tichého Brahmana ...pro integrální jogu je
tato disciplina nejpřímější a nejúčinnější." (A II, 43)
V posledním odstavci jsem úmyslně vynechal několik řádek
(...), abych se jim mohl věnovat zvlášť. Píše se tam: "Stupňovitě,
kroky více či méně pomalými nebo rychlými, podle toho, jak byla
před tím provedena příprava a očista, různé části naší přirozenosti
budou nuceny, nikoliv bez konfliktů více či méně krvavých, aby
poslechly zákona vůle a nápověď myšlení, takže poznání
Božského se zmocní našeho vědomí na všech úrovních a jeho
obraz nabude tvaru naší lidské existence, tak jako v dávných
dobách se dělo védským sádhakům."
Nepochybuji o tom, že pro nábožensky věřícího je to nejlepší
cesta, pěkně krok za krokem, stupňovitě. Ale nábožensky nevěřící
by se do takové cesty ani nemohli pustit, neboť by k tomu neměli
důvod. Přes to však i pro ně je cesta do vědomě prožívané
věčnosti stejně otevřena jako pro věřící. Patřil jsem, přes veškerou
snahu své rodiny, od útlého mládí k nábožensky nevěřícím, a
přece mě neminulo nic z toho, po čem většina věřících marně
touží. Ghos by řekl, že je to způsobeno rovnodušnou láskou boží,
která nikomu nenadržuje, ani člověku před zvířaty a rostlinami, jak
jsem se osobně přesvědčil. Pro mne byla vždycky daleko nejlepší
cesta vzdávání se sama sebe, a konkrétně své vůle tehdy, když
jsem poznával, co je správné a zařídil se podle toho bez ohledu na
sebe.
Protože nábožensky nevěřící daleko méně vědí o tom, k
čemu jsou na tomto světě vychováváni, než vědí věřící, je
nasnadě, že ve většině případů svým životem vystihují duchovní
cíl života méně a že více chodí za duchovní školu než do ní. Toto
bloudění je přivádí do daleko složitějších situací, než do jakých se
dostávají věřící. Nemíním tím, že více trpí, třeba naopak méně
trpí, ale žijí způsobem, který není z duchovního hlediska správný.
Žijí nepřirozeným způsobem s malými nebo většími rozpory se
sebou i s okolím a všechno u nich končí zvířecí úrovní smrti. Viděl
jsem to zblízka v koncentračním táboře. Žili jsme tam přece v nerozlučitelné pospolitosti, ale za stejných životních podmínek se ke
mně "osud" choval jinak, protože jsem byl poznávajícím správné a
podle správného jsem se zařídil, vlastně byl jsem z něj živ, kdežto
oni byli živi ze strachu, hladu a z bolesti.
Zodpovězte si sami podle toho, co jste se dočetli v tomto
spise: proč jsem v koncentračním táboře od 21. 11. 1939 přestal
mít strach a hlad. Takovým napřímením cesty je cesta poznání. Jinak ovšem tomu stavu od 21. 11. 1939 předcházela devítiletá záměrně vedená čistota. Záměr nespočíval v tom, aby se mi vedla
koncentrace, nýbrž abych byl poslušen správného.
Teprve od 21. 11. 1939, tedy od chvíle absolutního
odevzdání (sebevzdání, sebe opuštění bez lítosti) jsem
nepociťoval potřebu se soustřeďovat, neboť jsem poznával
pravdivost Krišnových slov v Gítě: "Já jsem schopnost
soustřeďovací." Od té chvíle jsem nepotřeboval být přípravně
čistý, protože je čistý On, v Němž žiji, nepotřeboval jsem žít, neboť
On žil ve mně a je veškerým životem, nepotřeboval jsem
poznávat, neboť On je veškerým poznáním, nemohl jsem milovat,
protože jen On miluje. V celku On je vším a přitom Ničím, protože
být vším je totéž jako být Ničím. Jen jednoho bylo zapotřebí:
soustavně se připojovat k tomu Nic svým nic, a pak mně bylo k
dispozici úplně všechno, co jsem potřeboval k existenci, nemusel
jsem se o nic starat, protože o všechno bylo postaráno, a to nejen
pro mne, ale i pro každého, na koho jsem obrátil pozornost, a tak
dlouho, dokud jsem na něho pozornost obracel. A protože On
věnuje pozornost úměrně tomu, jak se ten který k Němu obrací
poslušností, byl jsem za všech okolností poslušen a nebyl jsem
rušen ani nejhrůznějšími ani nejšťastnějšími okolnostmi. Tak jsem
poznal správnost Lao-cových slov, že Tao je při všem, ale do
ničeho nezasahuje tak, aby se v tom ztratilo, takže vytváří pravou
vládu, o které běžný člověk ani neví, že se mu vládne. On byl za
mne čistý, poznávající, milující a existující, takže jsem
nepotřeboval být ničím z toho, a kdybych začal být něčím z toho,
přestal bych být ničím podle přirozenosti boží. Vždyť způsob, jak
On je milující, poznávající a existující, nikdo nepoznává pro
mnohotvárnost toho všeho. Ve tvaru se všechno stírá. Pak jsi-li
červem, všechny schopnosti červa jsou výrazem Tvých
schopností, jsi-li Bohem, pak všechno je výrazem Tvého Božství.
Všechno je skutečné, neboť kdyby takovým nebylo, ani Ty bys
nebyl skutečný. Proč jsi nám radil, abychom plakali s plačícími a
radovali se s radujícími? Protože sis přál, abychom byli jako ty,
který od ničeho neodvracíš svou tvář. A kdo nás pozná, že jsme
jiní než nepoznávající když chodíme vědomě s Tebou? Vždyť my
ani nevíme, že chodíš stále s námi, protože dokážeme
zaznamenávat jen pohyb. A Ty sestupuješ stále na zem a není v
tom pohyb sestupu. Vystupuješ stále na nebe a není v tom pohyb
vzestupu. Jsi stále nehnutý, jako bys nic nedělal a přece vším
hýbeš, a proto vším hýbeš. Píšeš stále novou Upanišadu a nové
Evangelium, přestože jsi nikdy ani slovo nenapsal. Věčný život
píšeš bez pohybu perem a bez pohybu myšlenkou. Nemusíš nic
na sobě měnit, abys mohl všechno ustavičně měnit. Proto jsi řekl,
žes nepřišel Zákon měnit, nýbrž naplnit. Stále bouráš a stále
stavíš, ale mají právo všichni tvrdit, žes nic nestvořil, ani nic
nezboural, protože tito mluvkové stojí na straně vzniku a zmaru se
svým malým úsekem vědomí. Pak mají právo sami stavět a sami
bourat, ale pozbudou svou činnost, až nebudou mít zapotřebí ke
svému vývoji pocit oddělenosti od Tebe.
Předešlými výroky jsem přibližoval Nic přirozenosti boží
několika dílčími pohledy na její všeobsáhlost, abyste viděli, jak se
u Boha všechny páry dvojic navzájem ruší, takže vzniká jednota a
dá se vyjádřit z ní odvozenými protiklady. Lehce vypozorujete, že
jsem se opíral o výroky mudrců a o svatá Písma, protože tam lze
nalézt Pravdu. Nepřemýšlel jsem přitom, nýbrž psal jsem
samovolně podle toho, jak myšlenky přicházely. Nesoustřeďoval
jsem se na ně, nýbrž ony se soustřeďovaly na mě. Tento puntík za
soustředěním bylo nutno udělat. Byla to ukázka onoho základního
stádia vnitřních rozprav a úvah, vitarka e vicara, ke kterým se vždy
znovu samovolně utíkám, má-li ve mně být posílen pocit spojení s
věčným životem nebo mám-li z tohoto intenzivního pocitu vejít do
zevní činnosti. Rabindranth Thákur si každé ráno zpíval, chodil po
zahradě v Dakšinesavaru a z jeho zpěvů vznikla Gitándžali,
právem vyznamená Nobelovou cenou. I v Evropě lidé poznali, že
ty verše pramenily ze vznešeného zdroje.
Odbočil jsem tedy záměrně od předmětu výkladu do té míry,
jak mne k tomu mělo mé vnitřní rozpoložení. Mohu vřele doporučit
tato soliloquia, jak by je nazvali latiníci. Byla to upřímná zpověď o
mém myšlenkovém světě. Dokud je myšlenek zapotřebí, musí být
jejich svět také posilován, aby nezjalověl. Nebude pro vás bez
užitku, když si všimnete, jak jsem se do té samomluvy dostal. Je
to ten odstavec, který začíná slovy: "Teprve od 21. 11. 1939..."
Promiňte mi, že jsem vám předvedl ten druh vnitřního očišťování
myšlením nebo přechodu mezi různými hloubkami vědomí. Je to
jakýsi sestup do posvátné řeky Gangu. Ještě něco o přechodném
okamžiku, kdy k této samomluvě dochází. Všimněte si slov
Ghosových: "Unikne nám moment, ve kterém se probudíme a
vrátíme se na zem." Tak tedy tento zde vypsaný zážitek se konal v
noci po probuzení a za neustálého probouzení po dobu asi tří
hodin, neskončil, dokud jsem nenabyl pocit, že se celý vracím na
zem. Člověk by měl být všude a při všem celý a ne napolovic snící
a napolovic bdící.
5. Odříkání (A II, 44 - 51)
"Je-li disciplina různých částí naší bytosti pomocí očisty a
koncentrace pravou rukou jogy, odříkání je její levou rukou.
Jestliže pomocí discipliny nebo pozitivní praxí upevňujeme v sobě
pravdu věcí, pravdu bytí, pravdu poznání, pravdu lásky a stavíme
pravdu na místo lži, která zastírala a kazila naší přirozenost,
pomocí odříkání je lež vyvrácena, kořeny vyřezány a listí zahozeno daleko od naší cesty, aby její sveřepost, rezistence a její
reprodukce nemohly víc překážet harmonickému růstu našeho
božského života, odříkání je jeden z nepostradatelných nástrojů
naší dokonalosti."
"Jakého rozsahu má být toto odříkání? Jakou má mít
povahu? Jak má být používáno? Starověká tradice, tak dlouho
živá ve velkých náboženských učeních a ve zkušenostech
duchovních lidí, vyžaduje, aby odříkání bylo úplné, nejenom ve
smyslu discipliny, ale také jako cíl sám o sobě, takže se máme
snažit vzdát se života vůbec a zvláště pak světských žádostí."
Jak vidím, povede se Ghosův výklad na úrovni exoterních
tradic, takže budu mít k tomu mnoho co říci ze své naprosto
netradiční zkušenosti. Přeberte si ji. Jestliže jste si však nepřebrali
už minulou kapitolu podle jejího vnitřního obecného smyslu, není
velké naděje, že vystihnete kořen této mnohem těžší kapitoly.
Proč svatá Terezie z Avily musela nad sebou zvítězit? Protože hledala království boží především, přesně tak jak požadoval
Ježíš. Ukázala nám, jak lze hledat království boží především,
přestože je neznáme. Chopila se osvobozující ideje, kterou se dala vést, a tou ideou bylo: Kristus je milosrdný nade vše. Kdežto my
se držíme ideje věznící v časoprostoru. Touto ideou je absolutní
víra v pozemský život jako ve střed života a ne jako v prostředek,
arci nepostradatelný, pro dosažení vědomě žitého věčného života.
Neužíváme pozemského života jako prostředku k dosažení
věčného života, nýbrž jako cíle veškeré své snahy, i když snahy
správné - žít. A tak hledáme především svůj život a také jej
ztratíme.
Dorůstal jsem k poznání z jiného východiska než sv.
Terezie, a mám za to, že i toto východisko by vám mělo něco
prozradit o obecném smyslu odříkání, konaném radostně a bez
násilí, jak nám celým svým pozemským životem poradil Ježíš. Tak
tedy znovu do toho:
Po každé z oněch 14 operací za vědomí od jednoho a půl
roku do tří a půl roku, maminka, jak mně mnohem později
vyprávěla až v mém dospělém věku, měla hodně starostí s mým
duševním stavem. Při každé z těch operací jsem se totiž sebe
odřekl tak dokonale (a nešlo to jinak, neměl-li jsem se z té bolesti
zbláznit nebo umřít), že jsem byl vždycky nanovo v tomto našem
bdělém stavu cizincem na tomto světě. Neměl jsem matku, neměl
jsem tělo, neměl jsem z ničeho radost ani žal, zkrátka, nic na
tomto světě nebylo mé. Lékaři maminku upozornili na to, jak
musí s nimi spolupracovat, neboť si všimli, že tak dokonale otupili
mé jáství, že jsem po určitém maximu odporu přestal vnímat i
bolest. Lékaři měli maminku k tomu, aby mě po každé operaci,
pokud možno ihned opět přiváděla k sobě, a než mě nově začli
operovat, vždycky mě vyslýchali, zdali už jsem zase svůj. Zjistili,
že maminka s nimi dobře spolupracovala. Vždycky se setkali s
capartem, který věděl, jaké utrpení ho čeká, ale neměl tušení, že
opět je "nepřežije", že opět od něho odejde, až bude pro něho
nesnesitelné. Jsem-li tedy dnes normálně svůj jako ostatní lidé,
vděčím za to nejen působení smyslů a rozumu, jako ostatní lidé,
nýbrž především neúnavné snaze maminky, snaze naučit mne
zase vlastnit, co jsem při operacích musel přestat vlastnit, abych
se nezbláznil bolestí nad tím hrozným vlastněním utrpení. Když
jsem se po operaci vždycky díval na maminku jako na cizího
člověka, s nímž nemám nic společného, připomínala mně důtklivě
a trpělivě opakovala, že je mou matkou, že kolem mne jsou mé
hračky, a co hlavního, že musím jít, pít a spát. Podařilo se jí, aby
dítě znovu vrostlo do tohoto světa, jak se jinak děje přirozenou
cestou pomocí funkce smyslů a rozumu, a ovšem především
nenarušenou funkcí automatismu (1). Nicméně nemohla zabránit
tomu, že jsem se poměrně snáze vzdával sebe a svého lidství než
ostatní lidé. Bylo pro ni přímo hrozivé, jak snadno jsem se stával
ve styku s husami jednou z nich, ba snáze než člověkem ve styku
s lidmi. Kdo toto nezažili, nevědí, že vždycky je snazší sestupovat
zhora dolů, než vystupovat zdola nahoru. Když mně konečně lidé
v sedmi létech definitivně vyjmuli ze zvířecího života a přiřkli mi
lidskou úlohu mezi lidmi, srdečně jsem to oplakal. Ještě že jsem
byl ve zvířecím světě výtečným žákem. Tato úloha výtečníka mě
zachránila, a kdybych se byl nemohl uplatnit zase jako výtečník
mezi lidmi, byl bych asi na lidství rezignoval. Naštěstí zvířata mě
naučila schopnostem, které jiní lidé než já neměli vyvinuty, takže
jsem v prvních třídách obecné školy platil za geniální dítě, zatímco
jsem byl jen výtečně poučeným zvířetem. A jsem u podstaty
Výkladu:
Začal jsem se rozvíjet lidsky z mnohem širší základny než
běžně děti téhož věku. Škoda, že nikdo o té základně nevěděl,
takže pořád mě vychovávali jako nadřazeného nad běžnou
základnu místo ze širší základny. Kolik toho se jim podařilo z ní
odbourat. Měl jsem však výtečného pomocníka v manipulaci s
myslí a s vůlí. Ve stádu se všichni jeho příslušníci podřizují vůli
vůdce stáda a já jsem objevil takového vůdce na úrovni lidské. Byl
jím na jedné straně učitel, který byl pro mne vysoko nadřazeným
Bohem. Jen zpočátku v první třídě obecné jsem ho bral kriticky,
ale když se mu podařilo mne vybavit ze zvířecích postřehů a
nahradit je postřehy lidskými, dosadil jsem jej do božského
postavení. Měl jsem však také vnitřního vůdce, o kterém bohudík
nikdo nevěděl, kterého jsem si do 17 let vůbec nedefinoval jako
vůdce. Občas, jako při těch operacích za vědomí, když jsem nasadil svou vůli do krajnosti do své činnosti a nemohl jsem učinit více
a nemohl jsem se dále svou vůlí prosadit, odstoupil jsem od své
vůle bez touhy ji znovu v téže věci prosazovat (Byla to obdoba
onoho odosobnění v pooperačních stavech). A tu jsem nabýval
jistotu o tom, co jiného je správné a nabýval jsem moc toto
správné uskutečnit. Přitom nepadlo ani slovo ze strany tohoto
vedení, jen úvodem se dostavil pokyn od člověka nebo události, z
nichž nikdo nevěděl, co ve mně způsobují, a co tedy vlastně činí.
Popsal jsem několik takových událostí, které se staly po 17. roce
mého věku. Tehdy jsem si všiml poprvé, že někdo kromě mě zasahuje nevědomě do mého života velmi vtíravým a důmyslným
způsobem, a přitom dělá něco, co se mnou zdánlivě vůbec
nesouvisí. To byl začátek vědomého vedení událostmi. Takže
jsem věděl, čeho se zříci a co proti své vůli naopak provést. Tento
rozstup při odříkání na dvě strany, na odříkání trpné a odříkání
aktivní, je velmi důležitým prvkem, bez něhož odříkání co chvíli je
poloviční a jeho provádění pak způsobuje neuvěřitelně velké
těžkosti. Vraťme se znovu k té události, kdy dívka pro mé poučení
poprvé šlápla do vody a zvolala, že se topí. Kdo jí to napověděl?
Kdybychom se jí mohli zeptat, řekla by, že nikdo, že ani nevěděla,
jaký smysl má její počínání pro mne, na jednoho z
nezúčastněných na jejím počínání. Kdo mně napověděl, že na
plovárně nemám dále pobývat, když jsem ani slovo nápovědy
nezaslechl? Odkud pocházelo to neodolatelné nutkání odejít?
Dnes to vím, ale tehdy jsem to nevěděl, že nápověda přichází z
jiné úrovně než pozemské. Zhora se sestupuje snáze dolů než
zdola nahoru. Ale nenásleduje-li po onom zásahu zhora volní
zásah zdola nahoru, všechno vedení vzápětí zaniká. Aby tak
snadno nezhaslo, k tomu přichází nečekaně prováděcí moc,
silnější než vlastní vůle.
Dá se z toho něco prakticky obecně použitelného využít?
Ano. Prozradím hned výslednici použití: Celým životem jsme
vedeni k tomu, abychom se naučili vlastnit a mohli se pak ve chvíli
zralosti toho vlastněného zříci. Jeden z párů dvojic, který se nesmí
rozpojit předčasně (totiž vlastnit a zříci se vlastnění), je významným regulátorem duchovního pokroku v životě probíhajícím
uvnitř zákonitosti dualismu.
Je mi líto, že vám nemohu líčit celou sérii příhod od útlého
mládí až po dnešek, přestože by to bylo pro každého čtenáře
velmi objevné. Vzdávám se soustavného vyprávění jen proto, že u
každého člověka probíhá vedení událostmi jen obdobně a nikoliv
stejně. Každý z nás, abych tak řekl, má k dispozici jiný čtecí kód
pro události, a to ještě nikoliv natrvalo platný, nýbrž vždy dostupný
v jiné hloubce. Takže, dejme tomu: do 17 let jsem vyčetl jen občas
správné, a pokud jsem se podle toho zařídil, pociťoval jsem příkon
prováděcí moci. Nevěděl jsem však odkud rozlišení správného
pochází, ani jak se navozuje jeho funkce a moc. V té době jsem
se učil především tomu, abych se odřekl své vůle tam, kde je toho
zapotřebí, abych se aspoň čas od času vymanil z jejích osidel.
Původně jsem nebyl schopen čehokoliv se odříci ze své vůle, a
odřekl-li jsem se přece jen něčeho z vlastní vůle, byl jsem zklamán
svým chybným odhadem o tom, co je správné, a pak účinkem
provedeného. Kdežto při činnosti prováděné tak, že jsem se po
poznání správného jen přidával vlastní vůlí k provedení správného, byl účinek nesrovnatelněji lepší, i když jsem k takovému
účinku svou vůlí přispíval jen nepatrně.
Už tehdy jsem mohl dospět k obecnému poznání, že nešlo
jen o to, abych se odřekl toho či onoho, nýbrž abych poznal
pravého ducha odříkání. Pravým duchem odříkání je osvobození
od všeho svého. Nic nepomůže, odřekneme-li se malých nebo
velkých zájmů, zůstaneme-li přitom sví a bude-li to naše odříkání.
Udělám skok ve vyprávění: Teprve od 21. 11. 1939 jsem
poznal, že žádné mé odříkání, žádná má svatost, nebyly mé. A to
se nedá pochopit bez základní zkušenosti, že ustavičné tvoření ze
strany Boží je též ustavičným odříkáním božím. Na každém
odříkání je jeho pravou cenou právě odříkání boží. A tomuto
požehnání se tím dokonaleji vystavíme, čím méně jsme přitom sví.
Kdybychom se odřekli celého světa, byla by v tomto odřeknutí
stále ještě základní chyba a omyl. Bůh nás nepovolal na svět,
abychom se odřekli světa, neboť ten je nutným prostředkem k
tomu, abychom v něm a pomocí něho se vrátili k Bohu. Jde to
bohužel většinou jen tak tvrdě jako s marnotratným synem v
Ježíšově podobenství. Dokud máme něco od Boha, hýříme (to jest
chováme se jako příroda, která také hýří) a přestáváme hýřit a
začínáme si vzpomínat na Otcův dům teprve až poslední haléř
prohýříme a dokonce teprve až v krajině nastane tak velká bída
(vedení událostmi), že musíme jíst s vepři (uvědomíme si, že
vlastně žijeme jen zvířecím životem). Pak je nám bližší, než
cokoliv jiného, touha být v Otcově domě aspoň posledním
služebníkem.
A tu stojíme před důležitými akty.
1. Kdybychom všechno nepromarnili, netoužili bychom po
Otcově domě.
2. Kdyby náš návrat nebyl motivován sebeláskou, nevrátili
bychom se.
3. Dramatizace, do níž je vepsáno podobenství o
marnotratném synu, je tímtéž prostředkem, který umožňuje
srozumitelně vyprávět o základních pravdách, jako je tomu v
podobenství o pádu z ráje atd., včetně dramatu smrti Ježíšovy na
kříži a konec konců našeho běžného života. Dramatizace je
neodvratným a nepostradatelným přísudkem převodu stavu na
děj, ale cesta zpět k nadčasovému a ke stavu jí odpovídajícímu je
východiskem z dramatu. Poznal jsem to v koncentračním táboře.
Pro mne i koncentrační tábor byl prost dramatičnosti, vzato z
hlediska vnitřního stavu, který se ovšem dokonale promítal do
mého zevního života. Tam pak nadále probíhal děj bez
dramatizace.
Ad 1. Od chvíle narození na svět promarňujeme, zcela bez
svého vědomí, že tak činíme, všechno, o čem nevíme, že máme
od Otce, takže nám záhy z toho nezbude nic. Prakticky se dá říci,
že celý život je napřed jen velmi matnou a mnohdy jen matnou
vzpomínkou na Otcův dům. Z tohoto faktu, že náš život na světě je
návratem do Otcova domu, nemohu nic slevit a v žádném případě,
protože jsem se přesvědčil, že vždycky tomu tak je. Mohl bych o
tom snést celou řadu důkazů nejen ze svého života, ale i ze života
kteréhokoliv jiného člověka. Snad tento pohled je pro mne o tolik
snazší, čím lépe poznávám, že zvířata se nevracejí, podvědomě
to vědí, pokud tam s nimi vstoupí i člověk, vidí lidskou hvězdu, pro
kterou si pak dotyčného člověka váží více než sebe.
Lidské promarnění daru od Otce je cenou, kterou platíme za
možnost vrátit se k Otci! V tom je celá ta dějová dramatizace. S
promarněním se začíná úplně nehříšně v okamžiku narození na
svět, tedy okamžikem pádu z ráje. Tato nehříšnost je zvlášť dobře
zdůrazněna v podobenství o marnotratném synu. Syn se považuje
za vrcholně hříšného, neboť všechno promarnil, ale Otec jej za
takového vůbec nepovažuje, naopak jej vyznamenává! My zkrátka
potřebujeme žít v dojmu, že jsme hříšní. Jinak bychom se nevrátili
a nevzpomněli bychom si na Otcův dům a na Otcovo
milosrdenství. Bylo by asi dobře, kdybychom rozeznávali hřích
neuvědomělý od hříchu uvědomělého. "Hříchem" neuvědomělým
je vstup do pozemského života se vším, co s tímto vstupem
souvisí. Je to pád z ráje, a proto mu křesťanská tradice říká
dědičný hřích. Nedovede si jinak vysvětlit jho, které na sebe
bereme svým narozením. Po narození neohraničené vědomí boží
začne do nás vstupovat přes bariéru smyslů a přes bariéru celého
transformačního ústrojí naší tělesnosti, a tím se vytvoří uzavřený
úsek vědomí AB. To je vězení, ve kterém se dá potom hřešit i
vědomě, protože v dualismu omyly jsou také součástí posunu
kupředu spolu s pravdami a opaky klamů.
Co jsou všechny hříchy a všechna provinění proti tomu, že
se ocitáme v dualismu, a ten na nás doléhá neúprosně tak dlouho,
dokud se z něho nevymaníme hledáním království božího
především a odříkáním.
Odříkání, jak je pojímáno v křesťanství, je v každém případě
nedostačujícím prostředkem, neboť nevede k osvobození. Je
postaveno na nepochopení smyslu dualismu, bez kterého není
cesty k osvobození. Tvrdím-li že dualismus je nutný, tvrdím tím
zároveň, že také hřích je nutný. Nechci tím omlouvat hříšníky ani
sebe, protože musíme hřešit. Přeji si však, aby byl hřích chápán v
celé jeho šíři, i tam, kde je ničím nenahraditelným pomocníkem k
osvobození. Kde by bylo křesťanství - nebýt Jidáše a jeho zrady!
Křesťanství by bylo vůbec nevzniklo. Kdyby se byl Ježíš zřekl
Jidáše, nebyl by mohl podat příklad vzkříšení z mrtvých. Přitom
Ježíš žádnému učedníku nedoporučoval, aby následoval Jidáše,
nýbrž doporučoval jim, aby následovali Ježíše přes dovršení
služby v dualismu. Ježíš prostě svým životem ukazoval, jak si
správně počínat v dualismu, aby se člověk z něho dostal do
vědomé jednoty s Bohem. V žádném případě nedoporučoval útěk
ze života do ústraní, neboť znal smysl života v lidské společnosti,
aby se tam a nikde jinde mohlo dovršit mistrovství sebepoznání.
V křesťanství se dokonce vyskytují hlasy, abychom se zřekli
všeho stvořeného, ale jak, když jsme na něm celým svým vývojem
závislí? Takové názory už hraničí s absolutním nepochopením
toho, proč je všechno stvořeno. Tak, aby se dostalo stvořeným
životem k nestvořenému životu. Je to cesta výlučně vnitřní, i když
celovesmírové povahy. Je zajímavé, že výrok v Novém zákoně, že
"celý svět je ve zlu postaven", byl uměle vyňat z kontextu Ježíšova
života, a potom byl chybně vyložen, jako že se máme vzdát světa,
tedy zla. Celý svět, a dokonce celý vesmír, je ve zlu postaven z
toho důvodu, že se hýbe, a ne že hřeší. Co se hýbe, to podléhá
párům dvojic, které se dají zjednodušeně nazvat soustavou relativních dober a relativních zel. Není možno se zříci relativního zla,
aniž bychom se zřekli relativního dobra, neboť obojí je spolu
nerozlučně spojeno. To platí i o hříchu. Je spojen se ctností.
Přestane-li být člověk hříšný, přestane být i ctnostný. Ale nebojme
se: Můžeme klidně a blahodárně vzrůstat ve ctnostech a bojovat
se hříchem, ale to je jen prostřední fáze vývoje.
Kněz, ke kterému jsem přišel ve svých sedmnácti létech
znovu po generální zpovědi, v níž jsem se kajícně vyznal ze svého
planého bezbožného života do 17 let, se velmi divil, když jsem mu
při další zpovědi prozradil, že nemohu hřešit. Ovšem v té době
jsem nebyl ani ctnostný podle představ křesťanské tradice. Ten
stav trval tak dlouho, dokud jsem žil v jakémsi vytržení ze světa,
kterému jsem přestal patřit, protože jsem patřil jedině Bohu. Tehdy
jsem se nepotřeboval odříkat, byl jsem odřeknut z tohoto světa.
Kdyby byl ten stav trval delší dobu, byl bych fyzicky zahynul.
Opakovalo se něco podobného jako po operacích za vědomí, kdy
jsem přestal patřit matce a světu. Tentokrát jsem však věděl, kdo
si mě k sobě pozval tak mocně, že jsem tomuto zvaní nemohl a
nedokázal, ani si nepřál odolat. Tak tedy to byl první můj vstup do
stavu, ve kterém jsem nebyl ve zlu postaven. Druhým takovým
vstupem (odhlédnu-li od řady vnitřních vstupů v extázích) byl den
21. 11. 1939, po němž pět měsíců jsem nebyl ve zlu postaven.
Zatímco po prvním vstupu měla se mnou rodina velké trápení,
protože jsem byl svatě nedbalý (=dbal jsem jen na duchovní věci a
všechno světské jsem zanedbával), po druhém vstupu naopak mé
okolí pociťovalo blahodárný vliv tohoto přechodu z dualismu do
neduálního života. A pak následoval třetí vstup, a toho vývoje není
a nebude nikdy konec nejen u mě, ale i u kohokoliv dalšího, kdo
tou cestou půjde.
Při třetím vstupu jsem se nesměl odříci ani manželského
života a s ním spojeného pohlavního soužití. A toto odříkání bylo
před tím pro mne zcela samozřejmé. Tak jsem pomalu dorůstal do
tzv. normálního života, ale jaksi z druhé strany, daleko větším
odříkáním než bylo zvnějšku patrno. Kdo začne žít pohlavním
životem bez předchozího vzestupu nad něj, ten se neodříká, nýbrž
naopak vyhovuje svým základním zvířecím pudům, kdežto já jsem
se musel zříci základní pohlavní čistoty, která pro mne znamenala
pevný základ celého životního stylu. V mém životě všechno šlo
obráceně než v tzv. normálním životě. Ve skutečnosti se věci mají
takto: Člověk z věčnosti pochází a bylo by úplně a jedině normální,
kdyby po celý život přistupoval ke všemu z věčnosti, lépe řečeno,
kdyby se tohoto přístupu nezbavil. On však záhy musí učinit obrat
o 180 stupňů, aby mohl být považován za "normálního" člověka,
aby mu tělesností přidané schopnosti a pohyb ve společnosti a v
přírodě umožnily najít ve světě svůj nový střed a z něho aby se
pak mohl vrátit zpět do Otcova domu. (Viz podobenství o marnotratném synu). Nabýt tohoto středu je opravdu normální. A
kdyby tomu tak nebylo, neměl by světský život smysl. On však má
osvobozující smysl, ale nepřímý. Tím ovšem odříkání na sebe
bere nový háv. Na počátku svého života jsem se dal světem
přemluvit k tomu, abych mu patřil. Začalo to po každé operaci
přemlouváním matčiným, po sedmnáctém roce mne přemlouvalo
celé mé okolí, ale od 21. 11. 1939 už nebylo třeba přemlouvání,
ale pak v roce 1945 ho znovu bylo třeba, avšak ne od lidí. To byl a
je můj styl odříkání, a mám za to, že je to odezva odříkání božího,
Toho, který tvoří svět, a kdyby se neodříkal, přestal by jej tvořit, a
přestal-li by jej tvořit, všechno stvoření by se naráz zhroutilo. V
tomto smyslu v malém jsem "měl" děti a manželku. Pro mne
napřed maminka (v předškolním věku po operacích), později
lidská společnost (po 17. roce) a posléze manželka a děti (po 32.
roce), nebyly svědky, nýbrž regulátory odříkání. Jinak je tomu u
tzv. normálního člověka od začátku bez zábran (operace za
vědomí byly zábranami) dokonale vtaženého člověka do
světského života bez zábran (jako byl marnotratný syn vtažen).
Ale je tu jistě celá řada lidí, kteří se nacházejí mezi těmito dvěma
extrémy. Proto je tak těžké stanovit obecně platný řád odříkání, a
tato potíž narůstá ještě tím, že člověk se mění, nezůstává na
stejné pozici trčet. Jakmile zahájí nějaké odříkání ať po dobrém
nebo po zlém, už vystupuje z dosavadní pozice do nějaké nové,
jemu dosud neznámé, ve které platí pozměněná pravidla odříkání.
V tom smyslu nás asi nejvíce podiví, čteme-li Starý zákon (a
dá se to vyčíst i z totálně se lišícího postavení Ježíše na začátku
jeho pozemského života a potom z dalších fází jeho ukázkového
vývoje), jak jinak i Hospodin měřil Šalamounovi, Davidovi a jiným
zasvěcencům, než běžnému člověku. Co si mohl dovolit Šalamoun, nemohl si dovolit "normální" člověk. K tomu je snadné
vysvětlení: Odříkali se jinak a z jiné pozice. Ale bez odříkání by se
byli s Hospodinem rozešli, a také se s ním občas rozcházeli,
kdykoliv se správně neodříkali ze své pozice.
Kdo např. by byl řekl, že stav manželský byl pro mne novou,
v té době užitečnější formou odříkání než celibát? Mí přátelé
považovali můj manželský svazek za pád a tvářili se shovívavě,
neboť sami už přede mnou padli. Nezdvihli kámen proti mně,
protože sami nebyli bez hříchu.
Dříve než začnete číst Ghosovo pojednání o odříkání,
musím vám už podruhé na něj něco prozradit. Podle toho, co
budete číst, byste si mohli udělat o Ghosovi mylný dojem, že se i
zevně vzdal všech vztahů ke světu a podle toho vypočítává svá
doporučení. Vypíši, jakou mám s ním zkušenost, abyste věděli, že
tomu tak není. V létě 1937 jsem byl v Paříži a hledal jsem v
orientálním muzeu Quimet Ghosovy spisy. Když jsem chtěl odejít
od vystavených a nabízených knih s nepořízenou, zastavil mne
muž, kterého jsem nikdy před tím neviděl, a představil se mi jako
přímý žák Šrí Aurobinda Ghose. Bez výzvy z mé strany mi nabídl
všechny Ghosovy spisy, neboť prý tento mistr si přeje, abych je
přeložil a komentoval. Ani jsem neměl čas se představit, a už byl
ten člověk pryč. Neřekl jsem mu ani jméno, ani svou adresu, a
přece knihy došly asi za dva měsíce zdarma vyplaceně do Plzně
od pana Petra Klímy z Vídně. Tehdy Ghos ještě žil (zemřel až r.
1950), a jak vidíte, žáci z jeho ašramu a z jeho pověření
zasahovali daleko za hranice Pondycherry, kde ten ašram byl. Ale
vliv Ghosův a jeho zájem o lidi neustal ani po jeho smrti. Dne 28.
12. 1982 zemřel v Praze ing. Karel Paťha a odkázal mi Ghosovu
Syntézu jogy, kterou právě pro vás překládám a komentuji. Ani
ing. Paťhu jsem nikdy neviděl, ani písemně jsem se s ním
nestýkal. On však dostal Syntézu jogy rovněž od Petra Klímy z
Vídně, usedlého až do smrti v Praze. Dnes už je 37 let od smrti
Ghosovy, a on např. mne stále vede při překladu a komentáři
Syntézy jogy. Takhle v praxi vypadá vnitřní a pozitivní odříkání
Ghosovo. Po těchto důkazech nemohu pochybovat o tom, že u
Ghose jde opravdu o vnitřní zřeknutí se podle pravidla: "Kdo
nemá, ten má k dispozici všechno potřebné nejen pro sebe, ale i
pro jiné." (Viz podobenství o rozmnožení chlebů a ryb, které Ježíš
neměl. Chleby a rybičky byly jakéhosi mládence. Prosím, vědomě
a záměrně se opakuji.) Nuže Ghos:
"Antická tradice vyžaduje, aby odříkání bylo úplné, nikoliv
úplné jen jako disciplina, nýbrž také jako cíl sám o sobě, což má
vést ke zřeknutí se života obecně a světské existence zvláště."
Toto je dosažitelné jen za předpokladů, které existovaly patrně tehdy ve starověku. V 19. století tyto předpoklady dovedl
splnit ještě např. Devendranath Thákur, který měl devět synů.
Sám byl vysokým zasvěcencem a přitom velkým boháčem a
dovedl vším zacházet pečlivě, ale tak jako by tím nevládl, jako by
nic neměl. Ani Ramakrišna nemohl pochopit takovou míru
vnitřního odříkání, a proto se šel na Devendranatha podívat, aby
se osobně přesvědčil, že je možné skloubit vnitřní odříkání se
zevní hojností. Devendranath při tom např. věděl, jak má
vychovávat své děti, aby neztratily šíři otcova poznání. Např. syna
Rabindranatha učil zpěvu, hudbě, slovesnému umění a mnohému
jinému, aby ho všestranně rozvinul okolo modlitby jako středu.
Výtečnost Rabindranatha, který získal Nobelovu cenu za
literaturu, nebyla pak u jeho synů nějakou výjimkou. Všech
ostatních osm synů bylo stejně výtečných. Byla to výchova ke
svobodě po dobrém, a ne jako u mě, výchova ke svobodě po
zlém. Devendranath poskytl všem svým synům hned v jejich útlém
mládí podnět, aby nastoupili vědomě cestu k Bohu tím, že u nich
oživil do určité únosné míry automatismus (2) výchovným
zásahem, a pak musel též způsobit, aby ten automatismus
neusnul, nekořistil na automatismu (1) nebo nezahynul hladem. To
všechno dovedl. Umím si představit, co všechno dělal, protože
jsem obdobně dostával takovou výchovu od zvířat a od lidí, aniž
tomu někdo mohl zabránit. Vždyť ani nikdo netušil, k jaké výchově
u mě docházelo oním poznáváním správného. Jenže toto
poznávání správného se podobalo občasnému krmení
automatismu (2), ale nepodobalo se soustavnému dechu pro
automatismus (2), jako tomu bylo u synů Devendranathových. Pak
se stalo, že jsem se občas dusil: Všecka síla se kořistnicky
převáděla z automatismu (1) na automatismus (2), takže jsem i
omdléval, tj. přestal vnímat zevní svět. (Sledujte aspoň z dálky
mému případu podobný, u malého Janíčka P., který má poruchu v
metabolismu, lépe řečeno v disimilaci, a ještě lépe v distribuci
vnitřní sekrece, což jsou všechno následky pootevřeného
automatismu dvě, který občas hladoví. Zevně se to jeví jako
epilepsie nebo tanec sv. Víta. Ten automatismus pootevřely
jednak injekce dávané už matce v těhotenství a před ním, jednak
něco podobného po narození při chybném stanovení diagnózy.
Toto dítě teď potřebuje všestranně uměle rozvíjet všemi
prostředky život, aby se proces dissimilace stal plynulý. Předčasné
nároky na obživu dvou automatismů na rozdíl od obživy jednoho
jediného třeba po celý běžný lidský život, mohou mít za následek,
že činnost jednoho automatismu upadá na úkor druhého.). V mém
životě docházelo k odříkání dítěte od toho, co má dítě nejraději, od
her s dětmi (podle nařízení lékařů, aby se mi ruka případným
pádem při hrách nezlomila), a tak šlo jedno násilí za druhým. (U
Janíčka také). Pak jsem se zamiloval do přírodních věd (měl jsem
k tomu pochopitelně mnohem blíže než rozehrané dítě, protože
jsem žil v úzkém společenství s věcmi, rostlinami a se zvířaty) a
byl jsem ze studia odvolán atd. K tomu by bylo po boku
Devendranáthově nedošlo atd. Není tedy nic z toho, co jsem
zažíval vzorem, nýbrž spíše negací vzoru. Pak jsem po devět let
pěstoval, za velkého odříkání svatost. Někdy velmi násilnicky,
protože počáteční neschopnost hřešit pominula. Jenže já jsem si
už zvykl na takový stav a tak jsem byl ochoten platit za jeho
udržení nejvyšší cenu. Tady by mně zajisté Ghos pokáral. Byl
jsem z té "svatosti" velmi tvrdě násilím vytržen a uvězněn v
koncentračním táboře. První tři dny jsem nemohl pochopit, proč
jsem týrán stejně jako ostatní, kteří před tím svatě nežili. Ale vy už
víte, za jakých okolností došlo ke zvratu. Pak už u mně k násilí
nedocházelo, oboustranně nedocházelo. Nemusel jsem se ani v
nejmenším namáhat, abych byl takový, jakým si mě přál mít Bůh,
ani zvnějšku násilní esesmani na mně nesáhli, ba ani hlad, žízeň
a strach mě nekrušily, protože proti vnitřní svobodě zvnějšku nikdo
nemohl zakročit. To byla ona zlatá doba, o které pěje Ovidius a
kterou naposled dovedl aspoň do své rodiny Devendranath
Thákur. Nám nezbývá nic jiného, než se zblízka podívat na vzor
Ježíšův, v němž po začátečním násilí (vědomé zrození do vězení,
vyvraždění mláďátek, pronásledování Herodem) už v celé střední
fázi cesty ze zevnějška k násilí nedochází, protože Ježíš ví, jak na
to po dobrém. Uměl se odříkat tímto způsobem: Musel být nejen v
tom, co je Otcovo, ale musel být poddán rodině a společnosti, aby
jimi mohl být relativně dokonale vychováván až do křtu v Jordánu,
tj. k vrcholu sebepoznání atd. Nyní už asi víte, proč svatí ve svém
pozemském životě tolik trpěli. Chyběl jim osvícený vychovatel,
který by je naučil krmit oba automatismy. A oni měli oživený druhý
automatismus, který se hladově hlásil k životu a jeho hlad nebyl
uspokojován. Kdyby byl Ježíš po křtu v Jordánu a po přemožení
Satana na poušti, hned nezačal pomáhat bližnímu dvojím
způsobem, byl by okamžitě začal krutě trpět. Řeknu to názorněji,
protože je důležité, aby tento obecně platný příklad byl dobře
pochopen. Kdybych dnes dělal to, co dříve vedlo k mému
duchovnímu rozvoji, a nic víc, proviňoval bych se do té míry proti
životu automatismu (2), že bych člověka předčasně odvolal ze
světa jako překážku, spočívající v nárocích automatismu (1).
Kdybych byl měl po koncentračním táboře svou matku, manželku,
a děti a svůj svět zálib, nebyl bych mohl duchovně pomáhat jiným
bez ohledu na sebe, ani manželce, dětem a zajisté i mnohým
jiným. Nesměl jsem se nikdy dát zmást tím, že manželka, děti a
přátelé mě chtěli mít pro sebe a chtěli, abych byl jejich. (Ani jsem
se nesměl dát zmást nepřáteli, abych se stal jejich nepřítelem!).
Nevěděli, co činí a toto zjištění mě zachraňovalo od
nerovnodušnosti.
Ještě jednou: Starověké chápání odříkání, zasazené do
středověkých nebo novodobých podmínek, přináší více utrpení
než duchovního užitku. Je to týrání namísto výchovy.
"Mnohé důvody se podílely na vývoji této vznešené tradice.
První a hlubokou příčinu představuje rozpor, kterým se liší
nedokonalá povaha života, jak k němu dochází ve světě v
nynějším stádiu lidského vývoje, rozdílného od duchovního života.
Tento protiklad vedl mnohé hledající k tomu, že odmítli úplně
existenci světa jako lež, jako bláznovství duše, jako bolestný a
bouřlivý sen, jako zvrhlé a iluzorní dobro, nebo jako království těla
a ďábla, a pro duši přitahovanou Bohem, místo zkoušek a
přípravy, nebo chceme-li být optimističtější, jako hru nekonečné
Existence, jakýsi druh nepochopení, pro které končí On tím, že se
unaví a ponechá svět sám sobě. Druhým důvodem je žízeň duše,
její potřeba osobní spásy a únik ke stále vzdálenějším cílům, její
nostalgie blaženosti a míru bez poskvrny, které by už nebyly
rušeny boji a těžkostmi, nebo ještě také odmítnutí opustit extázi
božího objetí a zřítit se do nižšího světa práce a únavy. Existují
ještě jiné důvody, méně závažné... jako těžkost kombinovat činný
život s duchovním mírem..."
"Pro sádhaka integrální jogy je kterýkoliv z těchto důvodů
nepřijatelný. Žák nemá mít nic společného se slabostí a
egoismem, i když se dobře maskují za zdání duchovnosti; síla,
božská odvaha, láska, štědrost jsou podmínkou toho, o co usiluje,
o tutéž přirozenost boží, kterou chce přiodít krásu a duchovní
světlo. Otáčky velkého kola mu nenahánějí strach, neboť je
duchovně nad tím a zhora poznává jejich božský úkon a božský
záměr. Nepochybně je těžké být v Bohu a žít jako člověk, ale jsme
tu právě proto, abychom rozřešili tuto těžkost, nikoliv abychom se
jí vyhýbali." (A II, 45)
Jedinečným způsobem navrhl Ježíš svým životem do 30 let,
jak rozřešit tuto těžkost. Ve 12 letech nám prozradil, že musel být
v tom, co je jeho Otce a zároveň byl oddán rodině. Je to bezpečná
cesta, jak překročit hranici výchovy dualismem.
U mě šlo všechno násilím. Naštěstí jsem neměl kam uhnout,
kam se vyhnout. Toto štěstí mají všichni lidé nejpozději v hodině
smrti. Dne 17. 11. 1939 nás bylo zatčeno neočekávaně přes tisíc
a pro nikoho nebylo úniku. Ukázalo se, že téměř všichni toto zatčení přežili, ale jen nepatrný počet z nich nabyl záhy po zatčení
dojem a pak jistotou, že v koncentračním táboře zemřou. Měl jsem
štěstí, že z toho mála jsem byl jediný, kterého esesman vybídl,
abych zůstal stát, protože jsem na řadě k zabití. Už dne 21. 11.
1939 jsem nabyl jistotu, že zemřu. Bez této naléhavé jistoty bych
se byl neodevzdal a tím nenabyl ani jednu z předností žáka integrální jogy. Měl jsem k tomu arci nějaké předpoklady, neboť jsem
musel už v předškolním věku při každé operaci za vědomí
rezignovat na život a potom ještě vnitřně od 17 do 26 mnohokrát
při modlitbě, protože hloubka modlitby sahala až k smrti, a nejen
fyzické, nebo k přednostně jiné než fyzické. Tak si myslím, že
tyhlety nevyhnutelné příležitosti musí mít žák integrální jogy, jinak
by zaručeně uhnul. Při té vnitřní modlitbě bylo ještě možno uhnout
a také jsem mnohokráte uhnul, jenže jsem ihned vzápětí věděl, že
ten strach byl nemístný a nesprávný, že musím vsadit svůj život
do hry, a tak jsem ho na pokračování znovu a znovu stále více
odevzdával, až jsem po sedmiletém sebezáporu jej odevzdal do té
míry, že se stav vnitřní odevzdanosti přenesl do běžné lidské
činnosti za bdělého stavu, ale ten jsem záhy promrhal. Ale nedalo
se jej promrhat beze zbytku. Jedním ze zbytkových následků bylo
mé setkání se žákem Ghosovým v Paříži v Musée Quimet a je jím
také tento překlad, čili dozvuky trvají dost dlouho a nejsou to jen
dozvuky, nýbrž nezadržitelný nástup věčného do pomíjejícího.
Těžko se dá říci, které ze dvou druhů příležitostí sebe zapřít
byly důležitější, zdali ty přicházející zvnějšku či ty přicházející
zvnitřku. Je v tom velká souhra, kterou lidský rozum a úsudek
těžko obsáhne. Kdyby tato souhra neexistovala, neměl by Ghos
právo mluvit tak optimisticky o žáku integrální jogy. Bylo by dobře
dodat, že kdo se rozhodne upřímně celým životem jít do věčnosti,
ten nese následky takového rozhodnutí i ve smyslu vyšší souhry
příležitostí ve svém životě. Tam "nahoře" berou podanou ruku
vážněji než ten, kdo ji podal zdola, až je to někdy nepříjemné.
Člověk by si raději hrál. Přitom jsem poznal, že boží jednání není
žádnou vesmírovou hrou, jak se mnohým Indům zdá, nýbrž tvrdým
nátlakem vedeným tak obratně, že si většina lidí ani nevšimne, že
se jim vládne. Vždyť je to onen druh pravé vlády, o kterém praví
Lao- c , že "lid ani neví, že se mu vládne."
"Sádhaka integrální jogy se naučil, že radost, mír a
osvobození jsou nedokonalými vítězstvími, nejistým vlastnictvím,
nevytvoří-li kompletní nezcizitelný a neoddělitelný celek od duše,
nezávislý jak na izolaci, tak na nečinnosti, nepostižitelný jak
světskou radostí, tak utrpením. Extáze božského objetí jej
neopustí, protože je poslušen podnětům božské lásky a miluje
Boha v lidech, a když se zdá, že toto objetí načas mizí, ví ze
zkušenosti, že je to zkouška, kterou se v něm mají rozpustit
poslední nedokonalosti, které ztěžují jeho setkání s Bohem.
Nehledá spásu pro sebe, nýbrž proto, že je nutná ke splnění
lidského údělu a protože on sám nemůže jiné dovést ke spáse, je-
li sám spoután, i když nic není nemožného u Boha, nebe osobních
radostí jej právě tak nezajímají jako peklo utrpení... Máme příklad
velkých avatarů, který ukazuje, že nejen odmítáním světského
života můžeme pomáhat, ale daleko více, když se s ním
smiřujeme a pozdvihujeme jej." (A II, 46)
"Naše koncepce světa nám brání především v tom,
abychom se nezříkali existence jako takové, dokud může být
Bohu a lidem dobrá k tomu, aby byl dosažen cíl podle záměrů
božích. Není správné považovat svět za ďábelský výplod nebo
iluzi duše, nýbrž za božský projev, i když je zatím neúplný, protože
se dovršuje postupně a vývojově. Pro nás nemá smyslu odříkat se
života ani smyslu, pro který byl stvořen. Snažíme se uskutečnit
svou jednotu s Bohem, ale tato realizace obsahuje pro nás úplné
a absolutní uznání naší jednoty s člověkem: není možno jedno
oddělovat od druhého. Abychom užili křesťanské terminologie,
řekněme, že syn Boha je také synem člověka a že tyto dva prvky
jsou nutné k tomu, abychom se stali úplným Kristem ; nebo
máme-li užít způsobu indického myšlení, říkáme, že Narayana, z
něhož vesmír je pouhým jeho paprskem, se projevuje a naplňuje v
člověku, symbolizovaném Narou (Nara), úplný člověk je Nara Narayana, který právě pro tuto integraci je symbolem nejvyššího
tajemství existence."
"Následkem toho, odříkání má být prostředkem a ne cílem,
a nemůže být ani jediným ani nejdůležitějším nástrojem, pokud
naším cílem je dosažení Boha v lidském bytí, tj. pozitivního cíle,
který nemůže být dosažen negativními prostředky. Negativní
prostředky mají jediný cíl, vyloučit všechno, co zatarasuje průchod
k pozitivnímu dosažení. Má-li tu být nějaké odříkání, má to být
úplné zřeknutí se všeho, co mu stojí v cestě. Zřeknutí má být
postupné a úměrné velikosti úkolu. Nepřipoutávejme se ke
světskému životu, a jestli tu takové pouto je, zajisté se ho musíme
zříci úplně, ale stejně tak se musíme zříci touhy odejít ze světa,
pro spásu za světem, pro zničení já. Existuje-li takové pouto, i
toho se musíme zříci, a ovšem úplně." (A II, 47)
"Nad to naše odříkání musí být zřejmě odřeknutím vnitřním
a především zřeknutí se připoutanosti, choutek, smyslových a
srdečních tužeb, osobní vůle v mysli a v činnosti, egoismu, který
je léčkou pro střed vědomí. Tyto tři zauzliny nás spojují s nižší
přirozeností, a kdybychom uměli se jich zříci, už by nás nic
nemohlo zdržovat. Připoutanost a přání musí být tedy úplně
zavrženy; nesmíme být připoutáni k ničemu na tomto světě,
bohatství, chudoba, život, smrt, velikost, malost, vášeň, ctnost,
přítel, žena, děti, vlast, naše práce nebo naše poslání, nebe,
země, všechno, co na zemi existuje a co existuje za tím vším, nic
z toho nesmí pro nás představovat pouto. To neznamená, že
nesmíme milovat nebo mít z něčeho potěšení, připoutanost je
egoismus lásky a ne láska, tužba je omezením a nedostatkem
jistoty, protože žízeň po radostech a po uspokojení není hledáním
božské blaženosti ve věcech. Tíhněme tedy k universální lásce;
věčně pokojné, ale intenzivní, na rozdíl od vehemence vášně;
blaženost, kterou nalezneme ve věcech, bude pocházet z naší
blaženosti v Bohu, která se nepoutá tvary, nýbrž tím, co ony
skrývají v jejich tajné intimitě, a obsahuje celý vesmír, aniž je
zapletena do jejich sítí. (Poznámka pod čarou: Nirlipta, Božská
blaženost ve věcech je niskána e nírlipta prostá přání a proto bez
pout.)
"Viděli jsme již, že abychom byli dokonalí, musíme se vzdát
veškeré osobní vůle v mysli i v činnosti; je třeba vzdát se jí,
chceme-li být dokonalí v Božském poznání. Osobní vůle je
znakem egoismu v mysli, který je protekční, lpí na zvycích, na
názorech, na minulých nebo současných formulacích vůle,
protože je považuje za sebe a za své; jsou to zkameněliny a
jemné nitky "já" a "mého" a žijí uvnitř toho jako pavouk uprostřed
své sítě. Jako pavouk, který nechce být rušen, a je nešťasten, je-li
přesazen do nových pozic, do nových hledisek, tak také člověk se
necítí být v pohodě, je-li přesazen do sítě, která není jeho. Nuže,
tato připoutanost musí být dokonale vypuzena z mysli. Nejenom
musíme opustit běžný postoj vůči světu a životu, jímž se
neotevřená mysl poutá jako k přirozenému prvku, avšak nesmíme
být spoutáni žádnou myšlenkovou konstrukcí našeho kréda,
žádným rozumovým systémem, žádným náboženským dogmatem,
žádným logickým uzávěrem. Nejen musíme překonat léčky mysli a
smyslů, ale musíme se též vyvarovat léček myslitele, teologa, a
zakladatele církve, sítí Slova a otroctví ideje. To všechno na nás
číhá v nás, schopno zazdít Ducha ve tvarech, my to však musíme
překonat v osvícení uprostřed osvícení, ve zkušenosti už nabyté,
v duchu již nalezeném. Nesmíme ustrnout v poutech ničeho, ani v
pravdách, ve kterých jsme pevně zakotveni, pokud ony jsou
formami nebo výrazy Nevyslovitelného, a Nevýslovný odmítá být
omezen jakoukoliv formou a výrazem; vždycky musíme být
otevřeni Slovu přicházejícímu zhůry, nevyhoštěnému do svého
smyslu, ale otevřenému univerzálnímu světlu Mysli, která v sobě
obsahuje i vlastní protivy."
"Středem veškerého odporu je egoismus. Musíme ho vyhnat
z úkrytu, odhalit ho ve všech jeho převlecích, dostat ho na světlo
a zničit ho. Nesčetný je počet jeho převleků, chápe se sebe-
menšího zástinu, ve kterém se může skrýt. Dává přednost
převleku do altruismu a do lhostejnosti. V takovém odění se
neostýchá čelit božským hlídkám, jejichž posláním je
pronásledovat jej. Tu však přichází na pomoc vznikající nejvyšší
poznání, které nás zbavuje rozlišování: tam neexistuje ani já ani
ty, nýbrž pouze božské Já, totéž ve všech vtěleních, ať v
individuu, tak ve skupině. Uskutečnit je, vyjádřit je, sloužit mu,
souhlasit s ním, je jediné, co má patřičnou váhu. Uspokojení já
nebo altruismus, radost nebo lhostejnost nejsou podstatné.
Jestliže realizace Já, poslušnost vůči němu, služba jemu, vyžadují
si od nás nějakou akci, která se může jevit očím jiných tak jako že
slouží nám nebo jako upevňování já v egoistickém smyslu, pak i
taková akce se musí provést. Musíme se dát řídit vnitřním
vůdcem, nikoliv názorem lidí. Vliv prostředí působí často velmi
jemně a my dáváme přednost a odíváme se do oděvu, téměř
nevědomě, který zanechává lepší dojem v očích bližního a zastírá
vnitřní pohled. Dovolujeme si přepych slibu chudoby, oděvu
dobrodince nebo vztyčujeme vlajku lhostejnosti, odříkání a
neposkvrněné svatosti, protože si to tak vyžaduje tradice nebo
veřejné mínění, neboť chceme udělat dobrý dojem na ty, kteří stojí
kolem. Avšak to všechno je jen marnost a iluze. Může se také
stát, že jsme opravdu voláni k tomu, abychom se oděli těmito
zevními znaky, a z důvodů hluboce svázaných s naším posláním,
ale také se může stát, že nejde o běžnou potřebu. Lidské oko,
které pozoruje zvnějšku, vůbec není přitom důležité, nýbrž
rozhodující je vnitřní oko." (A II, 49)
"Učení Gíty nám ukazuje, jakou jemnou úlohou je
osvobození od egoismu, jak se od nás požaduje. Ardžuna je hnán
do bitvy egoismu síly, egoismu kšatriů; pak se chce z bitvy vzdálit,
jsa obětí opačného egoismu, egoismu slabosti, který v nás
vzbuzuje pocit odporu, klamnou lásku, které zaslepují mysl, nervy
a smysly, ne z božského soucitu, který posiluje paži a osvěcuje
poznáním, nýbrž z citu nižší přirozenosti. Jeho slabost se
představuje tehdy, zkrytá závoji odříkání a ctnosti, takto: "Raději
budu žít jako žebrák, než abych vychutnával radost z prolité krve;
nepřeji si vládnout zemí ani královstvím bohů." Vskutku nám
připadá, že Mistr by byl hloupý, kdyby nepřijal tak moudrý návrh,
kdyby nedbal tak vzácných možností zvětšit o jednu duši zástup
sanjásinů a dáti tak světu příklad svatého odříkání. Ale Vůdce,
který nemůže být oklamán slovy, vidí jinak: "Slabost, iluze a
egoismus mluví z plných úst. Upři svou pozornost na Já, otevři oči
pro poznání, očisti svou duši od egoismu," a potom "bojuj, dobíjej
a vlastni bohatá království." Můžeme si vzít jiný příklad z antické
indické tradice a mějme na mysli egoismus, který hnal Ramu,
avatara, k tomu, aby sebral vojsko a zničil národ, jen aby
osvobodil svou ženu, uvězněnou králem z Lanká. Bylo by snad
menším egoismem zastávat lhostejný postoj a zneužívat formálně
pojmy poznání a říci: "Nemám ženu, nemám přání, nemám
nepřátel, jsou to iluze smyslů, půjdu za poznáním Brahmana a ať
si Rava učiní co chce s dcerou Džnapaky."?
Řešení je vnitřní, a Gítá na něm trvá. Zajisté je nutné mít
duši prostou přání a pout, ale také prostou připoutanosti k
nečinnosti jako k egoistickému podnětu proti činnosti, která je
prosta připoutanosti ke tvarům ctnosti, právě tak jako k přitažlivosti hříchu. Jde o to zbavit se "já a svého", žít jedině v Já a
jednat jedině v Já; je nutno odmítnout jak egoismus, který nechce
sloužit individuálnímu momentu universálního bytí, tak i egoismu,
který je služebníkem individuální mysli, individuálního života,
individuálního těla, a tím vylučuje každou jinou bytost. Žít v Já
není životem pro sebe samého, být ponořen do Nekonečna a
zapomenout na všechno v oceánu neosobních blažeností; nýbrž
žít jako Já a v Já, stejném v tom nebo v onom, ve všem a za
všemi těly. To je integrální poznání." (A II, 50)
"Smysl, který přisuzujeme ideji odříkání, je tedy jiný, než
jaký se mu přisuzuje obvykle. Ve většině případů si odříkání vyžaduje kajícnost, zápověď radovánek, zákaz předmětů rozkoše.
Kajícnost sama o sobě je disciplinou, nutnou pro lidskou duši, protože lidské srdce je připoutáno z nevědomosti, zápověď
radovánek je nutná, protože smyly jsou v zajetí hříšného požitku
smyslového ukájení, vzdát se předmětů radosti je nutné, protože
mysl se upíná na předmět radosti a nechce od něho odstoupit,
aby tak mohla vejít do sebe. Kdyby lidská mysl nebyla tolik
nevědomá a připoutaná, tak svázaná se svou bouřlivou nestálostí,
tak klamána tvarem věcí, odříkání by nebylo nutné; duše by
mohla jet po kolejích štěstí ze stále se zvětšující malé radosti k
radosti větší, z božství. Zatím však to není možné. Lidská mysl
musí opustit vnitřně všechno, co v ní způsobuje připoutanost, aby
si mohla uvědomit, čím vším je ve skutečnosti. Ale zevní odříkání
není podstatné, i když v mnohých případech a během určité doby
může být nepostradatelné; dá se také říci, že úplné zevní odříkání
je cyklem, kterým duše musí projít v určitém období svého vývoje.
To neznamená, že by toto období muselo být spojeno s vědomě
násilným a krutým umrtvováním, které je urážkou Boha, jenž v nás
přebývá. Ale podstatně toto odříkání, toto odmítání sebe
(sebezápor) není než nástrojem; nastane den, v němž ho nebude
potřebí. Zápověď radosti končí, když duše už nevyhledává
potěšení, protože už kompletně zažívá božské štěstí a nemá
potřebu osobního nebo fyzického vlastnictví, pokání ztrácí svůj
smysl, když si duše už nic pro sebe nežádá, jelikož poslouchá
vědomě vůli Já ve všech bytostech. Je to tehdy, kdy se vskutku
vymaníme ze zákona a znovuzrodíme se ve svobodě ticha."
Je nutno, abychom byli připraveni cestou zanechat nejen
zlo, které odsuzujeme ale i to, co se nám zdá být dobré, a které
ještě není jediným dobrem. Jsou věci, které byly svým časem
dobrodinci, byly užitečné a zdály se být jedinou žádoucí věcí, ale
pak, když splnily svůj úkol, jsou-li jednou dosaženy, stanou se
překážkami a možná nepřáteli, kteří zatarasují cestu k pokroku. K
nim patří duševní stavy, kdysi žádoucí, které, jsou-li jednou
zvládnuty, je nutno, aby byly opuštěny, neboť blokují náš pochod
k širší vládě boží. Nesmíme se připoutávat k ničemu, ani k různým
typům božských uskutečnění, nejsou-li to absolutní a úplná
božská uskutečnění. Není třeba se zastavovat nikde jinde než ve
všeobsáhlém, v ničem kromě v nejvyšší Transcendenci. Budemeli svobodní v Duchu, objevíme zázraky božích děl a uvědomíme
si, že když se vnitřně odřekneme všeho, nic neztratíme. "Opustíšli vše," říkají Písma, "dosáhneš potěšení ze Všeho." Všechno, co
opouštíme, bude nám zázračně vráceno proměněné a
přepodobněné v Nejvyšším Dobru, Světle a Blaženosti Toho,
který je věčně čistý a nekonečný, tajemný a zázračný, nikdy
nepřestávající měnit věky." (A II, 51)
Tím končí Ghosův text této kapitoly. Přestal jsem jej od
určitého místa komentovat, protože jsem poznal, že Ghos
mistrovsky komentuje nejen svůj vývojový proces, jak jím prošel
(všude, kde čtete: "je nutno", "je potřebí" apod., podložte si text
tohoto znění: "musel jsem, bylo nutno, abych...řídil jsem se něčím,
co postupně dohrálo svou úlohu... přešel jsem na jiné prostředky...
až jsem dospěl ke kompletnímu zažívání Transcendentna", ale
stejně mistrovsky komentuje život Ježíše Krista, tak jako by byl
jeho osobním učedníkem, který Ježíše doprovázel, a to nikoliv až
od chvíle Ježíšových třiceti let, nýbrž přímo od Ježíšova narození
osobně, a před jeho narozením neosobně.
Sledujte se mnou Ghosův text počínaje slovy: "Sádhaka
integrální jogy se naučil, že radost, mír a osvobození jsou
nedokonalými vítězstvími."
Ježíš, podobně jako indický mistr, vstoupil ve chvíli, kdy
přijal svých dvanáct do učení, do jejich života svým životem, a to
napřed globálně a pak tento globální průnik postupně vysvětloval
skutky. Budu se moci opřít ještě o dalšího pomocníka.
Jako na zavolanou se mi dostala do ruky kniha Pavla
Pokorného: "Píseň o perle", nakladatelství Vyšehrad 1986. Kniha
se objevila na trhu teprve po tom, co jsem přeložil právě citovanou
Ghosovu větu. Píseň o perle je klíčovým gnostickým textem. Také
gnostičtí pisatelé dokonale ovládali smysl Ježíšova života, a
myslím, že ještě před narozením Ježíšovým v Betlémě, právě jako
tomu bylo s obdobným věděním starozákonních proroků.
Gnostikové však prozradili smysl Ježíšova života pohádkovou
formou a Pavel Pokorný pochopil, pokud mu to tradiční přístup k
výkladu dovoloval, tento text jako návod k vědomému spojení s
Bohem, bohužel, podle tradice, až po fyzické smrti v tzv. nebi.
Předností knihy je, že nepředvádí Ježíšův život pouhou
filosofickou úvahou, do které se mnoho pochopení nevejde, nýbrž
pohádkou. Protože hrozí dvojí nebezpečí, že požadavky Ghosovy
budete brát jako nesplnitelné pro jejich náročnost, a proto se od
nich odvrátíte s pokrčením rameny, a stejným neprávem neuvěříte
zázračnému životu Ježíšovu, dovolte mi, abych ocitoval pohádku
Píseň o perle beze změn a spojil komentář k ní s komentářem
Ghosova textu. Stránky z knihy Pokorného budu uvádět v
závorkách a budu si též všímat komentáře Pokorného, který budu
uvádět v uvozovkách.
Kdo by se chtěl seznámit s tímto symbolismem dokonaleji,
doporučuji mu, aby si opatřil knihu Prameny života, která vyšla
rovněž ve Vyšehradu 1982. Jednu stránku z ní rovněž ocituji.
Text Písně o perle:
Když jsem byl malé dítě,
užíval jsem v otcově královském paláci
bohatství a nadbytek těch,
kteří mne vychovali.
Rodiče mne však vypravili na cestu
a z Východu, z naší vlasti, poslali mne pryč.
Z bohatství svých pokladů
připravili pro mne zavazadlo velké, ale lehké, abych je sám unesl;
je v něm zlato shůry,
stříbro z velké pokladnice,
chalkedony z Indie, perly z říše Kúš.
Diamant mi dali do opasku,
ale svlékli mi šat ze zlata a drahokamů,
který udělali z lásky,
i purpurový plášť ušitý na míru.
A uzavřeli se mnou smlouvu,
zapsali ji do mé mysli, abych nezapomněl:
"Až sestoupíš do Egypta
a přineseš odtud jednu perlu,
která je tam, blízko syčícího draka,
oblečeš si ten šat z drahokamů
i plášť, jenž na něm spočívá, ten, po němž toužíš,
a budeš se svým bratrem
zvěstovat naše království."
Opustil jsem Východ
a vydal se se dvěma průvodci
na těžkou a nebezpečnou cestu.
Sám, nezkušený, jsem jít nemohl.
Prošel jsem kolem hranic Maišán,
kde se shromažďují kupci z Východu,
a došel jsem do země babylónské.
Když jsem sestoupil do Egypta,
opustili mne průvodci, kteří šli se mnou.
Já však kráčel přímo za drakem,
usadil se u jeho doupěte
a očekával, až si zdřímne - až jen usne,
abych se tak mohl zmocnit perly.
Byl jsem sám a osamělý
a zůstal jsem cizincem i pro ty,
mezi nimiž jsem tam žil.
Tu jsem spatřil rodáka z Východu,
milého a krásného šlechtice, syna slavného rodu.
Přišel, připojil se ke mně
a stal se mi důvěrníkem, přítelem
i společníkem v mém poslání.
Varoval jsem ho před Egypťany,
před stykem s těmi nečistými.
Oblékl jsem si však jejich kroj,
aby mne nepodezírali, že jsem přišel zvenčí,
abych jim mohl vzít perlu,
a aby na mne nepoštvali draka.
Nevím, jak se však dozvěděli,
že nejsme z jejich země,
nastrojili lest, aby mne ovlivnili,
a já jsem snědl jejich pokrm.
Zapomněl jsem, že jsem královským synem,
dal jsem se do služeb jejich králi
a zapomněl i na perlu,
pro kterou mne rodiče sem vyslali;
pod tíhou tamnějších pokrmů
jsem upadl do tvrdého spánku.
Rodiče však pocítili vše, co na mne dolehlo,
a po našem království dali vyhlásit,
aby se všichni shromáždili u našich bran.
A králové i hodnostáři Parthie
i přední muži Východu o mně rozhodli,
že nemám zůstat v Egyptě,
a napsali mi dopis,
jejž každý z mocných podepsal:
"Od tvého otce, krále králů,
a od tvé matky, která vládne Východu,
a tvého bratra, po nich druhého,
pozdrav tobě, náš synu v Egyptě.
Vstaň, procitni ze spánku,
poslechni slova tohoto listu
a rozpomeň se, že jsi synem krále.
Vzals na sebe sám otrocké jho vzpomeň na svůj šat, ten z drahokamů,
vzpomeň si i na perlu,
kvůli níž jsi do Egypta šel!
Tvé jméno stojí v knize života
i s jménem tvého bratra,
s nímž zdědíš naše království."
Král svou plnou mocí list zapečetil
kvůli zlobě Babylónských
a démonských vládců Labyrinthu.
Hlasem tohoto listu, který na mne působil,
probral jsem se ze spánku,
vzal jsem si jej, políbil a četl.
Četl jsem tam o všem tom,
co bylo zapsáno v mém srdci.
Hned jsem se rozpomněl, že jsem královský syn má svoboda zatoužila se projevit.
Vzpomněl jsem si na perlu,
pro níž jsem šel do Egypta.
Zlého draka jsem hned začal zaříkávat
a nakonec ho uspal tím,
že jsem nad ním opakoval otcovo jméno.
Zmocnil jsem se perly
a vydal se na zpáteční cestu k rodičům.
Odložil jsem svůj nečistý kroj,
zanechal jej v jejich zemi
a vydal se přímou cestou
na Východ ke světlu vlasti.
Po cestě jsem objevil ten dopis,
kterým jsem byl vzbuzen ze spánku.
Jako mne dříve vyburcoval z dřímoty svým hlasem,
tak mne teď zase vedl světlem, které vyzařoval.
Jevil se mi jak královské roucho ze sérského hedvábí,
láskyplně mne vedl a táhl.
Tak jsem minul Labyrinthos,
Babylón jsem nechal vlevo
a vešel do velikého města Maišán,
které leží u moře.
Nevzpomněl jsem si ještě
na odznak své důstojnosti,
který jsem si jako chlapec
nechal v domě svého otce.
Když jsem ho však náhle spatřil,
vidím hned, že se mi podobá jako zrcadlo.
Celý jsem se v něm uviděl
a poznal tak sebe sama;
byli jsme sic každý zvlášť,
měli jsme však stejnou podobu.
Stejně se mi jevili i strážci pokladů,
kteří přinesli to roucho - jako dva
a přece jedné podoby,
označeni stejným znakem krále.
V rukou měli to, co je tím pravým bohatstvím,
a vrátili mi moji čest s mým nejkrásnějším rouchem
zářícím barvami, zlatem a drahým kamením
a s perlami v odstínech milých očím,
které byly připevněny nahoře.
Na celém rouchu byl namalován obraz krále králů
ozdobený svrchu překrásnými safíry.
Hned jsem viděl, že z něj všude
vyzařuje hnutí, způsobené poznáním
a že už se chystá promluvit.
Slyšel jsem, jak pravilo:
"Patřím z nejstatečnějšímu z lidí,
pro nějž bylo vytvořeno otcem
a přijalo jeho podobu."
A královské pohyby směřovaly ke mně
a vzrostly tak silně, že se jim vytrhlo z ruky
v touze po tom, který je měl obléknout.
I ve mně se probudila touha,
abych se mu vrhl vstříc a oblékl si je.
Vztáhl jsem ruku a ozdobil se jeho barvami,
oblékl jsem svůj královský plášť,
který mne celého přikryl.
Když jsem jej oblékl, byl jsem přenesen
do země, kde uctívají pokoj.
Skloniv hlavu, vzdal jsem poctu
záři otce, která mi ho poslala.
Její rozkazy jsem činil
a i ona učinila to, co zaslíbila.
V branách paláce jsem se vmísil mezi jeho vladaře.
Zář se nad tím radovala
a vzala mne s sebou do králova paláce.
Všichni jeho podaní zpívají tam krásné zpěvy.
Sdělila mi, že jsem s ní byl vyslán
ke dveřím královským,
abych se objevil se svými dary a s perlou
v jejich doprovodu před králem.
(Skutky Tomášovy 108 - 113)
"To je překlad písně, kterou podle knihy Skutků Tomášových
zpíval apoštol Tomáš uvězněný v daleké Indii." (20)
Pochopitelně nic takového sv. Tomáš nezpíval. Byl však v
době, kdy tato píseň vznikla, velmi známou osobností, a tak se jí
přisuzovalo všechno, čemu se chtěla dodat nějaká váha.
"S takovými klíčovými texty se shledáváme i ve starověkých
životopisech slavných mužů a v antických románech, které mívaly
mystický podtext. (21)
Ale ono šlo o něco mnohem důležitějšího. Dát člověku do
ruky klíč, kterým by nyní během svého pozemského života vešel
do království božího. Zdali pak sv. Pavel neměl stejný úmysl, když
pravil k Efezským V, 14: "Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých a
zazáří ti Kristus."
Mějte na mysli zábrany na cestě k Bohu, o kterých mluví
Ghos. A opět výklad Písně o perle, „kde je velmi výrazný motiv
zábrany, překážky na cestě k cíli.... Psyché, lidská duše, je na své
pouti světem ohrožena opravdovým spánkem smrti ...Největší
překážkou na cestě k cíli není podle gnose už ani jen smrt, nýbrž
nevědomost, zapomenutí, spánek, duchovní opilost, dnes bychom
řekli odcizení... To byl stav královského syna, když pobýval v
Egyptě, v zemi, která v židovském prostředí byla symbolem zajetí i
symbolem hmotnosti, protože ležela nízko a byla odkázána na
nilskou vláhu zdola. Neznala déšť v podobě nebeské vláhy shůry.
Proto jít do Egypta znamenalo sestupovat. Překážku hodnotí
gnose z lidského hlediska: je to zapomenutí sebe sama, ztráta
vlastní identity. V Písni o perle se nesledují průběžné osudy perly,
nýbrž toho, který ji hledá a zapomíná při tom, že ji má na dosah."
(22)
"S novelou o Psyché spojuje Píseň o perle i motiv cesty a
hledání, bloudění a tápání. Psyché bloudí a také královský syn na
své cestě zapomíná, proč vlastně putuje, i když je na cestě, která
má svůj cíl - perlu, pravý život, věčnost. V Písni o perle je cesta
spojujícím prvkem. Souvisí to se základním tématem gnostického
myšlení, které vyjadřuje otázka "Odkud přicházím a kam jdu", opět
příznačně formulovaná z lidského hlediska. Víme, že gnostikové
tuto otázku neformulovali první. Setkáváme se s ní v učení
Zarathuštrově (budu citovat), v židovských Výrocích otců (Pirké
abbót 3,1), u filosofa Seneky (Sen. epist. 82,6) a dokonce i bibli, v
evangeliu podle Jana (Jan VII, 14: Ježíš jim odpověděl: "I když
vydávám svědectví sám o sobě, moje svědectví je pravé, neboť
vím, odkud jsem přišel a kam jdu."). Na rozdíl od ostatních
kulturních vrstev se s touto otázkou v gnosi setkáváme vícekrát a
nejen jako s radou do života nebo jako s jednou katechismovou
otázkou. Gnostikové touto otázkou žili. V gnostickém fragmentu,
který cituje Klémens z Alexandrie, ji čteme v nejširší podobě:
"Odkud jsme a čím jsme se stali, odkud pocházíme a kde jsme se
octli; kam spěcháme a z čeho jsme vykoupeni, jak je to s naším
narozením a jak je to s naším znovuzrozením?" (Glem. Alex. Exc.
Theod. 78, 2) Gnose, jak to vidíme i na Písni o perle, chce na to
všechno přinést odpověď." (23)
Zde je namístě uvést citát z učení Zarathuštrova, jak je
uveden v knize Prameny života:
Kdo jsem, čí jsem....(Číták handarz-i pórjótkéšán 1 - 2)
"Každý člověk, který dospěje věku 15 let, musí znát
odpovědi na tyto otázky: Kdo jsem, čí jsem, odkud jsem přišel,
kam se vrátím, z které rodiny a z kterého plemene jsem, co je mou
povinností na světě, co mou odplatou v duchovní říši, přišel jsem z
duchovní říše či jsem povstal ve světě? Jsem Óhrmazdův či
Ahrismanův, patřím dobrým božstvům či zloduchům, patřím k
dobrověrcům či ke zlosynům? Jsem člověk či zloduch? Kolik je
cest? Která je má víra, co je mně k užitku, co je mně ke škodě?
Kdo je mým přítelem a kdo je mým nepřítelem? Základ světa je
jeden či dva? Od koho je dobro a od koho je zlo? Od koho je
světlo a od koho je tma? Od koho je lahodná vůně a od koho je
zápach, od koho je spravedlnost a od koho je nespravedlnost? Od
koho je milosrdenství a od koho je nemilosrdnost?"
Na to odpoví pravověrný zoroastrovec: "Z duchovní říše
jsem přišel, nepovstal jsem ve světě. Jsem stvořený, ne jen tak
vzniklý. Jsem Óhrmazdův, ne Ahrimanův. Patřím dobrým
božstvům, ne zloduchům. Patřím k dobrým věřícím, ne ke zlým.
Jsem člověk, ne zloduch. Jsem stvoření Óhrmazdovo, ne stvoření
Ahrimanovo. Má rodina a mé plémě je od Cajómarta. Mou matkou
je Spandarmat, mým otcem je Óhrmazd. Moje lidství je od Mihra a
Mihrijány, kteří byli první rodinou a plemenem z Gajómarta."
(Prameny života, str. 132)
Ještě ocituji z téže knihy komentář:
Čítak handarz-i pórjótkéšan, tj. vybraná naučení prvních
učitelů, obsahuje poučení a rady věřícím: v co věřit a jak žít.
Každé hnutí si klade otázky o své podstatě, o svém oprávnění,
smyslu, účelu a souhrnem odpovědí na ně je jakýsi katechismus,
základní články víry. Toto zoroastrovské vyznání je v několika
pehlevských textech, podobné souhrny máme i v textech jiných
náboženství. Gnostik Theodotos to vyjádřil stručně: "Kdo jsme
byli? Čím jsme se stali? Kde jsme byli? Kam jsme byli vrženi?
Kam se snažíme? Z čeho jsme vykupováni?" V Talmudu čteme
výrok mudrce Ákabjá, syna Mahalal élovad: "Pomni tří věcí a
nedostaneš se do moci hříchu. Věz, odkud jsi přišel a kam půjdeš
a před kým se budeš odpovídat a skládat účet!" Z uvedené
pehlevské ukázky je patrna suma celé párské víry. Jejím
principem je dualismus, protiva dvou základních nesmiřitelných
principů, jevící se ve všech vztazích mezi všemi bytostmi a
věcmi..."
K tomu bych měl říci, že neomezíme-li se jen na dualismus,
můžeme mnohem užitečněji vidět v párech dvojic prostředky, jimiž
při správném jejich užití, se můžeme vymanit z dualismu. Pak
ovšem ani výrok, že jsme stvořeni Bohem, není konečnou
pravdou, nýbrž jen východiskem z úplné duchovní nevědomosti,
ale ne moc daleko. Přecházím znovu k Pokornému:
"Nesnadno dosažitelný cíl lidské cesty je vyjádřen několika
způsoby. Cílem je získat perlu. To bylo pro obyčejného člověka
tehdy nemožné, nad jeho sociální možnosti, perla byla symbolem
královského jmění, něčeho zcela jiného než to, čeho sám mohl
dosáhnout, symbolem transcendence. V evangeliu podle
Matouše (Mat XIII, 45) přirovnává Ježíš k perle samo království
Boží, společenství Boha s člověkem. Gnostikové přirovnávali k
perle jinou duchovní hodnotu. Cílem cesty královského syna je jím
ztotožnění s králem." (23)
Tímto výrokem Pavel Pokorný na sebe prozrazuje, že mu
nejen
chybí
metafyzická
zkušenost
o
ztotožnění
s
Transcendentnem, nýbrž i znalost o tom, že právě svým životem a
svým učením Ježíš mířil k tomu, aby lidi naučil ztotožňovat se s
Otcem. Mohlo mu potom snadno uniknout, co je psáno v
evangeliu sv. Jana. Ježíš před svým rozloučením s učedníky, je
poučuje o smyslu jeho pobytu mezi nimi, neboť jim chtěl umožnit
ztotožnění s Otcem: "Abyste jedno byli s Otcem mým, jako já s
ním jedno jsem." Ovšem podstatou Ježíšova učení nebylo pouhé
poučování, nýbrž návod, jak Ježíše následovat v pozemském
životě. A teď opět k Pokornému:
"Syn poznává, že to, co je napsáno v otcovském listu, měl
již zapsáno ve svém srdci, přijal královské roucho, které se mu
podobalo, jako kdyby bylo jeho zrcadlem, padlo mu přesně na
míru a chtělo se s ním samo spojit, přestože na něm byl zobrazen
"král králů." "Záře otce", která zprostředkuje jednotu roucha, otce
a syna, je vlastně duchovním projevem otce, ano ještě víc. Je
součástí samé jeho podstaty, je jiskrou z jediného božského ohně.
Zachráněný (vykoupený) syn se tedy ztotožňuje s vykupitelem,
stává se vykoupeným vykupitelem. Vykoupený vykupitel, latinský
salvator salvatus, - to je výraz, kterým kritické bádání minulého a
začátku tohoto století (tzv. náboženskodějinná škola)
charakterizovalo gnostickou koncepci spasení." (23)
"Cíl cesty je však také charakterizován jako země, v níž
vládne pokoj a klid. Pokoj či odpočinutí je nejpříznačnější pojem
pro označení cíle lidské cesty v gnosi. Objevuje se v mnoha
gnostických pojednáních. Není to pokoj ve smyslu správného
uspořádání lidských vztahů, pokoj jako opak boje a ničení, nýbrž
je to pokoj jako opak pohybu, dění, jako splynutí s prazákladem
bytí, vstup do božské Plnosti (řecky pléréma). "Konec nastane
tehdy až všechno potomstvo ducha světla bude zahrnuto v
jediném neporušitelném aiónu." (Act. Joh. 94n; překlad J. Mánka
a spolupracovníků z knihy Výbor z novozákonních apokryfů,
Praha 1958) (24)
"V gnosi však nejde jen o to, že na světě jsou dva principy:
duch a hmota, světlo a tma (filozofický dualismus). Gnostikové
přinášejí mesiášskou zvěst, že tento stav má být zrušen, překonán. Důležitější než všechny výrazy protikladu, jazykovědci by
řekli sémantické osy, jako světlo - tma, nahoře, dole, bdění spánek aj., je pro gnostika výzva k probuzení, o níž jsme mluvili,
výzva k návratu k původní jednotě s božstvem, s nejvyšším
principem." (25)
"Návrat, to je poslední gnostický výraz pro cíl lidské cesty.
Mýtický "onen čas", na který se královský syn "rozpomíná", se pro
gnostika stává cílem jeho pouti. Ta je pro něho současně únikem
z dějin. Z dějin, které chápe jako kolotání, jako chaos, jako
bezcílný pohyb toho, co se oddrobilo od božího základu. Jistěže to
odporuje aktivnímu pojetí role člověka v dějinách, ale zdržme se
zamítavého soudu a snažme se pochopit ty, kteří hledali svou
duchovní hlubinu bezpečnosti, když velký svět římského impéria
se jim zdá být neperspektivní a jejich osobnímu přání být
"pokolením bez krále" stavěl nepřekonatelné hospodářské i
politické bariéry." (26)
K dosavadnímu výkladu Pavla Pokorného by bylo
především nutno dodat, že zmíněný pokoj, který přinesl Ježíš
svým učedníkům až po svém zmrtvýchvstání, je sice totožný s
pokojem, který uznávají gnostikové jako výstup z dějin, ale není
cílem duchovního pokroku, nýbrž nepostradatelným prostředkem k
tomu, aby bylo možno přijmout Ducha svatého. Tady opět chybí
znalost té symboliky Ježíšova života. Výstupem z dějin pak není
odchod do ústraní, nýbrž překonání dualistické zákonitosti v životě
jednotlivce. V tom smyslu, jak víme, apoštolové po seslání Ducha
neodešli z dějin, nýbrž do dějin vešli.
"Rovněž relativizace vnějšího, předmětného světa vyplývá z
gnostického pojetí příčiny neuspokojivého postavení člověka v
něm. Gnostikové se necítí být povoláni k nápravě světa, protože
se za něj necítí být zodpovědni. Slovo hřích neužívají a pokud je
pod křesťanským vlivem užili, tak ne ve smyslu viny, nýbrž spíš ve
smyslu neštěstí, chybného kroku, k němuž došlo omylem nebo
proto, že člověk byl oklamán, jako byl oklamán královský syn v
Písni o perle. Nebyl to vlastně ani žádný člověk jako jedinec, ale
božstvo Člověk, které se osudovou náhodou dopustilo chybného
kroku." (26)
Gnostické hnutí nebylo nějakým jednotným hnutím, ani
všechny jeho složky nebyly na stejné duchovní úrovni. Píseň o
perle však je výrazem jednoho z nejvyspělejších hnutí, v němž už
se neuznávala žádná náhodnost, a všechny chybné kroky, které
by bylo možno na cestě učinit, se předvídaly právě tak jako je
předvídá Ghos, neboť mnoho zkusil. Královský syn není z otcova
domu vyhnán z nějakého trestu, nýbrž je povolán k tomu, aby
naznačeným způsobem posbíral zkušenosti pro jiné hledající.
"Protože příčina zla vznikla dříve, nežli začaly lidské dějiny,
nelze ji v dějinách potlačovat. Je jen možno uniknout z jejich sféry
do oblasti duchovního poznání, a to, co se děje ve světě kolem,
relativizovat. Gnostik proto již za života prožívá své spasení. "Stali
jsme se bohy" (Cerp. herm. XIII, 10) ...říkali si "pokolení bez
krále". Sami sobě byli ztělesněním nebeského krále, smrt pro ně
byla jen přechodem k dokonalejšímu způsobu duchovního bytí.
Protože však božské jiskry dosud nejsou shromážděny, je
přesnější, když řekneme, že gnostik je totožný s vykupitelem,
který "má být vykoupen" (C. Colpe). Ve stylu Písně o perle
můžeme povědět, že gnostikové byli přesvědčeni, že královské
roucho je ušito na míru každého z nich." (27)
"S tím souvisí další stránka gnostického učení - představa o
prostředcích duchovního poznání, a tím i spásy. Jsou to všichni ti,
kteří plní poslání onoho listu z královského domova. V rozvinutých
gnostických systémech jsou to duchovní bytosti, především
Moudrost - Sofia, i jimi poslaní jednotlivci, kteří lidem zvěstují, že
mají božskou podstatu. Gnostikové jejich poselství přijímají a
ztotožňují se tak s Vykupitelem. Zde se pro pozdější
křesťanskognostické proudy otvíral prostor pro umístění Ježíše
Krista do jejich systémů. Ježíš byl pro ně jedním z hlavních
nebeských poslů zjevujících pravého Boha a volajících lidi k
sebepoznání."
To by ovšem bylo pochopení jen prvního ze tří mistrovství,
které hlásal Ježíš Kristus svým pozemským životem.
"Někteří gnostikové chápou Ježíše Krista dokonce jako dvě
duchovní bytosti, jednu schopnou pozemské existence a jednu
ryze duchovní. Proto křesťanská věrouka zdůraznila později
(Chalkedonský koncil r. 451) jednotu a neoddělitelnost obou
nezaměnitelných Kristových "přirozeností".
"Typické je pro gnostiky jejich pojetí záchrany člověka
prostřednictvím pravého poznání. Nejde tu ovšem jen o
intelektuální poznání a nejde vůbec o poznání vnějšího světa. Jde
o náboženské, někdy až extaticky prožívané poznání sebe sama,
vlastní božské podstaty. Je to poznání rozděleného, zčásti ve
hmotě uzavřeného duchovního subjektu, který v jednotlivých
gnosticích dochází ke svému sebepoznání, k překonání svého
rozdělení. Výzva "Poznej sebe sama" z delfské věštírny, která
Sókrata přivedla k relativizaci lidského vědění vůbec, je v
gnostickém pojetí výzvou k objevení vlastní božské důstojnosti
člověka. "... ten, kdo poznal sám sebe, došel přehojného dobra."
(Corp. herm. I, 19) "Přestaň hledat boha a stvoření a takové věci,
hledej sebe sama..." (Učení Monoima Araba: Hipp. Refut. VIII, 15,
1). I toto vnitřní poznání však zahrnuje přinejmenším nepřímo
orientaci v dosavadní kultuře a není proto naprostým protikladem
intelektuálního poznání ve smyslu logické úvahy nebo zkušenosti
(empirie). Gnose je tedy jakýsi svérázný pokus o překonání
náboženství cestou znáboženštění určitých filozofických
východisek."
Skutky Tomášovy vznikly patrně koncem druhého století n. l.
na severu Sýrie v Osroéné, patrně přímo v městě Edesse (dnes
město Urfa v Turecku)... Velký znalec gnose Hans Jonas napsal o
Písni o perle, že nikde není základní gnostický prožitek vyjádřen
tak prostým a strhujícím způsobem jako zde. (Jonas, Gnosis, I,
326) (29)
Samozřejmě vysvětlení Písně o perle by dopadlo jinak,
kdyby vysvětlující věděl o třech mistrovstvích, kterým Ježíš učil
svým životem, a ne jen o prvních z nich, o sebevzdání. Také
Sókratovi chyběla tato další znalost. Získal jen správné
sebepoznání, ale i to mu přineslo tak velkou moudrost, že právem
může být považován za jednoho z největších mudrců starověku.
Známá je historka z jeho života: Šel se svými učedníky ulicemi
Athén. Měli projít jakousi úzkou uličkou. Jeho hlas, říkal mu
daimonion, ale neslyšel ho, nýbrž mu pomáhal jen náhle nabývat
jistotu, co nemá dělat. Z tohoto způsobu nápovědy se dověděl, že
tou uličkou nemá jít. Žáci ho přemlouvali, protože se chtěl dát
oklikou k témuž cíli. Sókrates sice nevěděl - nevěděl to nikdy proč nemá dělat to nebo ono, ale poslouchal tu nápovědu (pro
moc jistoty, kterou se lišila od pouhého tušení) a nikdy ji
nepřerušoval neposlušností. Žáci tehdy prošli tou "zakázanou"
uličkou, aby se přesvědčili, proč tamtudy jejich mistr nechce jít, a
setkali se v uličce se stádem prasat, jemuž se nedalo vyhnout.
Prošli, ale dokonale zamazáni. Do takových podrobností byl
Sókrates veden soustavou zákazů. Mluvím o tom proto, že se dá
pochopit jak ten, kdo ví aspoň, co nemá dělat, dokonale provádí
správné odříkání, bez těžkostí, bez zbytečného váhání a úvah, jen
poslušný musí být do krajnosti. Jak daleko tato poslušnost šla u
Sókrata, víme z jeho smrti. Jeho žák Platón o tom napsal
Sókratovu obranu před soudem, ale protože sám neměl ono
mistrovo vedení, ani nežil ctnostně, nevystihl v tomto, jinak
výstižném spisu, že daimonion nezakázal Sókratovi vypít jed, a
proto Sókrates jed vypil. Byla to tedy ukázka naprosto
nekompromisní poslušnosti, která se nezastavila ani před smrtí.
Z toho míním vyvodit závěr. Odříkání je proces, jehož začátky jsou svízelné, protože je nutno se do něj vložit v daleko větší
míře na jeho začátku než na jeho konci, kdy se činnost osobní
vůle zredukuje na poslušnost, aktivní poslušnost, jak je patrno u
Sókrata. Poslušnost se dá tedy výstižně převést do Ježíšových
slov "a vezmi svůj kříž." Bylo vysvětleno dříve, že nejde o nějakou
trpitelskou úlohu, nýbrž o aktivní přidávání se k vůli boží. Jen za
těch okolností (je-li plněn sebezápor dvojím způsobem: napřed
vyprázdněním se od vlastní vůle a pak, po dostavivším se vědění
o správném, následováním a prováděním poznaného) je možno
dovršit proces odříkání tak, že naše jho, které jsme napřed vzali
na sebe, přestane být naším jhem a začne být jhem božím, jímž
ve skutečnosti tak jako tak je, jenže o tom nevíme, a tak mu
klademe překážky, které se pak navenek i uvnitř jeví jako naše
utrpení.
Píseň o perle by se potom dala vysvětlit mnohem dokonaleji
než jak jste se dočetli, protože je z ní patrno, že sebepoznání v ní
není líčeno jako konec cesty, nýbrž jako prostředek k dalšímu
vzestupu. Do Písně o perle jsou dokonce vepsány všechny změny
ve volbě vývojových prostředků tak jako v životě Ježíše Krista.
Přesto mám za to, že Píseň o perle, jakkoliv ovlivněna příkladem
Ježíšovým, kterému se tehdy ještě rozumělo, je radostným
přitakáváním mnohem starší zkušenosti a moudrosti. Je to
moudrost pocházející ze zkušenosti o existenční cestě, která byla
opuštěna v židovství už devět století před Kristem a kterou se
snažil Ježíš velmi názorným způsobem vzkřísit k životu. Některý
indický jogin dokáže svůj život prodloužit na stovky ba tisíce let,
ale je to pořád jen pohyb uvnitř klece. Ježíš ukazoval cestu z klece
tím, že člověku ukazoval, jak se zbavit časoprostorové závislosti a
žít za ní a bez ní.
6. Syntéza disciplin poznání (A II, 52 - 58)
"V předešlých kapitolách jsme mluvili o obecnějším aspektu
odříkání a o různých aspektech soustředění. O čem jsme mluvili,
má své užití jak na cestě Činů, tak na cestě Oddanosti, jakož i na
cestě Poznání, protože pro tyto tři stezky jogy soustředění a
odříkání jsou nutné, i když způsobem a duchem, v němž jsou
prováděny, mohou se všechny tři jogy lišit, jedna od druhé. Nyní
se budeme zabývat zvláště metodami, které přísluší cestě
Poznání, a uvidíme, jakým způsobem nám formy koncentrace a
odříkání pomohou k tomu, abychom na cestě poznání postoupili.
Prakticky tato cesta spočívá v tom, že se na ní znovu stoupá po
velkém žebříku bytí, po žebříku, na jehož spodní konec duše
sestoupila, aby mohla vejít do hmotné existence." (A II, 52)
U tohoto velmi výstižného hodnocení stavu duše se
zastavím, je tu podána jedna z nejlepších zkratek, jaké Ghos ve
svém spise uvádí. Řeknu totéž bez zkratky:
Jedna a tatáž nesmrtelná duše vytvořila od chvíle narození
člověka na tomto světě nouzový stav, který jmenuji smrtelnou duší, protože v tomto stavu věčné transformace je její stav dočasný,
ale velmi důležitý, protože člověku umožňuje, aby se z této pozice
(z nejnižší části žebříku bytí) mohl vyšplhat až na vrchol bytí, tj.
vrátit se zpět do věčnosti. Abychom se mohli ve výkladu dostat až
k cíli Ghosovy zkratky, musíme vynechat argumentaci, proč se to
přihodilo, proč duše sestoupila tak nízko. Jen připomínám, že o
tom kolují v literatuře jen obrazy jako stvoření a pád z ráje, tedy
obrazy, ze kterých jen ztěží dokážeme vytěžit pravdu, a obvykle ji
nevytvoříme a zůstáváme u obrazu ke škodě poznání. A tak tedy
se spokojíme s poznáním, že duše ve stavu, ve kterém se s ní
denně stýkáme jako se stále se měnícím souhrnem omezených
duševních vlastností, nemá v tomto stavu svůj domov, nýbrž jen
dočasný přístřešek zastřešený živým lidským tělem. (Viz Ježíš:
"Zvířata mají svá doupata, ptáci svá hnízda, ale syn člověka
nemá, kam by hlavy sklonil.") Zkrátka do tohoto stavu natrvalo
nepatří, protože v něm není tím, čím fakticky je. Ovšem její doupě,
tělo, jí umožňuje transformaci celého vesmíru v malém na věčné,
ničím neokleštěné, a proto její existence a vězení v těle je ničím
jiným nezastupitelným prostředkem vzestupu. V něm se dá z
propasti a hloubky účinně volat po výšinách. Proto, jak praví Píseň
o perle, musel královský syn sestoupit až do Egypta, až do hmoty,
která bere svůj zdroj života přímo ze země (jídlem, pitím, dechem)
a pouze nepřímo z nebe (vědomí atd.).
"Hlavním cílem poznání je nalezení Já, naší pravé
existence. Zaměřit se k tomuto cíli, znamená uznat, že náš
dosavadní způsob existence není ten pravý."
Toto uznání však není účinné, zapadne-li do celé řady jiných
uznání jako nezávazný fakt. Mám za to, že kdyby toto uznání mělo
prioritní povahu, kdyby vedlo k novému uspořádání hodnot v
našem životě, stačilo by samo o sobě dovést ke zmíněnému cíli,
bylo by osvobozující ideou.
"Pravíme, že Já je skutečnost a nejenom nějaká síla nebo
nějaká hmotná formace... Nicméně, i když vesmír je faktem a ne
fikcí, je-li božskou skutečností a ...ne fantasií individuálního já,
přece jen podmínky naší existence na zemi mají znak nevědomosti a neodpovídají pravé skutečnosti našeho bytí. Poznáváme
sebe chybně, vidíme sebe jinak, než jakými skutečně jsme, a
žijeme v chybném vztahu k našemu bližnímu, protože neznáme
ani vesmír ani sebe samé, kým vlastně jsme; známe se jen podle
nedokonalého vidění, které se zakládá na dočasné fikci, že se
Duše a Příroda dohodly mezi sebou, aby umožnily vývoj já. Tento
chybný závěr je příčinou obecné zkaženosti, zmatku a utrpení,
kterými ustavičně obléháme náš vnitřní život a vztahy k bližnímu.
Náš osobní život a společenský život, vztahy k nám samým a k
našim bližním jsou založeny na chybném předpokladu, přestože i
tak pravda roste a neustále se snaží se projevit. Poznání má proto
pro člověka nejvyšší důležitost, ne ovšem to poznání, které se
nazývá praktickým poznáváním života, nýbrž hlubší poznání Já a
přirozenosti (Atmadžnána a tattvadžnána), na kterém může být
jedině správně založen praktický život." (A II, 53)
I když Ghosův výrok je v celku úplně správný, v jednotlivých
jeho složkách nutno rozlišovat rozličné podmínky života v mládí, v
dospělém věku a ve stáří. Dokud se máme čemu učit od ostatních
lidí a od prostředí, ve kterém žijeme a dokud nejsme mentálně
dospělí, vypadá to s námi, jako by se Duše a Příroda domluvily na
tom, že učiní vše, aby naše malé já rostlo a sílilo. Mnoho si přitom
vytrpíme, mnoha chyb se dopustíme, ba dokonce si ani
nevzpomeneme na své pravé Já, ale jak správně říká Ghos,
pravda i přitom ustavičně roste a snaží se uplatnit. Je to uplatnění
za podmínek zdánlivě velmi nepříhodných a z hlediska čistě
duchovního, které zastává Ghos, rovněž tak, ale z hlediska té
velmi přízemní existenční cesty, kterou kdysi, až po Eliáše, znali v
Izraeli, přivolává toto počíná Spasitele do lidského těla. Rozumějte
aspekt Spasitele, ne pouze obecně Boha. Spasitel si jde v tomto
těžkopádném růstu opravdu i pro toporné tělo, aby i je spasil.
Nečiní rozdílu mezi tělesností a duchovností, obrací se k člověku
jako k jednotnému celku, sám nepoznán, sám neosloven, sám k
ničemu takovému nevyzván. Tažení boží tu totiž je, i když o něm
vůbec nevíme a i když naše touha je jen chabou ozvěnou tohoto
tažení božího existujícího v celém stvoření. Až se to jednou
dozvíme, uznáme, že sami jsme ničím i v tomto ohledu.
Nezapomněl jsem promluvit o změněné situaci v dospělém
věku, protože zde na tak dlouhou poznámku není místa.
Odvolávám se pouze na symboliku Ježíšova života. Také stáří je
vysvětleno Ježíšovým životem. Vizte účast starého Simeona a
Anny záhy po narození Ježíše. Jejich vystoupení je obdobou
příchodu sv. Tří Králů. Považuji za důležité zatím mluvit jen o
rozvíjejícím se lidském životě, protože víme, jak se mění s tímto
vývojem postavení našeho malého já, a že musí nastat okamžik,
naznačený bojem Ježíšovým se Satanem na poušti, kdy musíme
já přemoci v tom smyslu, že ono přestane mít právo nám
nařizovat, co máme dělat a co máme chtít. Mluví-li Ghos k
dospělým lidem, kteří se nadto snaží o to, aby jim velel Bůh, platí
jeho výrok bez výhrad.
"Omyl pochází z chybného ztotožnění. V rámci své hmotné
jednoty Příroda stvořila zdánlivě oddělená těla, sebou zaujatá a
vlastněná a využívaná duší tak, jak ona se projevuje ve hmotné
Přírodě; Duše zapomínající na sebe, má pouze zkušenost s touto
oddělenou nahodilostí hmoty a praví: "Jsem tímto tělem." Věří, že
je tělem, raduje se z těla, rodí se s tělem, rozpouští se s tělem; při
nejmenším je tomu tak, že vidí svou osobní existenci. Nadto
stvořila Příroda v rámci jednoty svého universálního života proudy
života, které se jeví jako od sebe oddělené a vytvářejí víření
vitality kolem každého těla a v každém těle; Duše ve způsobu,
jímž se projevuje ve vitální přírodě, zmocňuje se těchto proudů
nebo je jimi unášena a toho času vězněna v tomto malém víru,
který se nazývá život. Duše, ještě zapomínající na sebe, říká: "Já
jsem tímto životem"; a jsouc přesvědčena, že životem je, má své
požadavky, batolí se ve svých rozkoších, krvácí svými ranami,
padá a klopýtá při všech svých pohybech. Je ještě především
řízena tělesnými pocity, ztotožňuje svou existenci s tím vírem a
praví: "Jsem tímto proudem života, vlastním toto tělo, opouštím je
a mám jiná těla; jsem nesmrtelným životem a otáčím se v cyklu
nových zrodů bez konce." (A II, 53)
To však ještě není vše; Příroda vytvořila a zformovala a v
rámci své jednoty mentální, v universální mysli, dynama
intelektuálních schopností, dá-li se tak říci, zdánlivě oddělených,
neustále se tvořící generační, rozdělující se a sebe vstřebávající
centra mentální síly a mentálních činností, podobných stanicím
telegrafického systému, ve kterých jsou zprávy vymýšleny, psány,
rozesílány, přejímány, dešifrovány; tyto zprávy a tyto činnosti jsou
všeho druhu: sensorické, emotivní, koncepční, intuitivní; Duše je
všechny přejímá tak, jak se projevuje v mentální přirozenosti;
používá jich, by si učinila představu o světě, a má dojem svého
bytí takového druhu, že se v něm dají vysílat zprávy a přijímat
vzruchy, překonávat je a vyvozovat z nich důsledky. Příroda
instaluje tato dynama ve hmotných tělech, která sama vytvořila, a
dělá z nich opěrný bod na svých stanicích, aby napojila mysl na
hmotu pomocí nervového systému, který vibruje se všemi
vitálními proudy a dovoluje mysli, aby si uvědomovala hmotný
svět a vitální svět Přírody v možných mezích vitality. Kdyby tomu
tak nebylo, mysl by si uvědomovala především jen mentální svět a
vnímala by jen nepřímo hmotný svět. Dík této organizaci, její
zájem se pak upíná na tělo a na hmotný svět, v němž je
instalována, a vnímá pouze matně, nepřímo a podvědomě ostatek
existence v širokém rámci rezerv, na něž povrchově zapomíná a
je pro ně necitlivá." (A II, 54)
Pomocí zkušeností z operací za vědomí a ze stavů po nich
následujících až dodneška, máte i vy možnost pochopit předešlý
Ghosův rozbor mnohem snáze než jiní lidé, kteří nemají k dispozici zkušenosti toho druhu, ani nemají příležitost se o nich dovědět.
Ghosovy výroky vyžadují nutně úpravy, aby byly stravitelnější.
Provedu je později. Ghos podobně jako ostatní Indové trochu
podceňuje transformační schopnosti lidského těla, protože mu
není známa izraelská existenční cesta, nýbrž jen její vzdáleně
příbuzná radžajoga kombinovaná s kundalinijogou a hathajogou,
jakož i ještě vzdáleněji ostatními jogami.
"Duše se ztotožňuje s tímto dynamem nebo s mentální
stanicí a říká: "Jsem mysl." A jelikož je duše zabrána do života
těla, myslí takto: Jsem mysl a živé tělo", nebo ještě častěji: "Jsem
tělo, které žije a myslí." Duše se ztotožňuje s myšlením, a
emocemi, se vjemy vtělené mysli a myslí si, že rozpuštěním těla
se všechno rozpustí a ona sama přestane existovat. Nebo
uvědomí-li si trvalý proud mentální osobnosti, nebude si myslet,
že je mentální duší sídlící v těle buď jedenkráte nebo opakovaně."
(A II, 54)
Přes ně až sem jsem se dostal ve svém hodnocení života po
zmíněných operacích za vědomí. Tělo jsem považoval za nástroj
toho, kdo myslí. A přitom je zajímavé, že toto hodnocení nebylo
zrušeno ani první extází v 17 létech a doznívalo potom v nástupu
celé řady konkrétních důkazů o tom, kým jsem byl v minulém
vtělení. Neznám kromě sebe člověka, který by měl příležitost si
prověřit osobně svůj minulý život jako já. Bylo by odvážné z toho
soudit, proč se Indové drží víry v koloběh životů a smrtí, v
reinkarnaci, a to i tehdy, když mají za sebou extázi (samadhi).
Kdyby se mi bylo nestalo po 26. roce života, až někdy kolem 45
let, že mým vědomím prošla naráz informace o dalších
předcházejících vtěleních, nebyl bych asi přišel na to, jak to s těmi
vtěleními vlastně je. Mezitím jsem sice už dávno nevěřil tomu, že
první dokonale propracovaná informace o posledním vtělení ve
Francii, nemá být brána doslova, z pocitu oddělenosti, nýbrž věděl
jsem, že ji mám brát jen jako velmi užitečnou informaci o vývoji
věznitelské a zároveň osvobozující ideje, ale zřejmá užitečnost
takových informací tu přetrvávala. Tento pokrok v poznání měl
především dvojí účinek: dozvěděl jsem se, že idea má svůj život a
vazbu, a že nakonec může přejít do samovolného styku s celou
úrovní idejí, zároveň s možností výběru mezi nimi. Na tom je
postaven můj "styk" s mrtvými, i obyčejnými, jako byli mí příbuzní,
i se sv. Terezií z Avily, Alanem Wattsem a Šrí Aurobindem
Ghosem, a se živými, se kterými jsem se sice nikdy neviděl, ale se
kterými mám užitečně spolupracovat, jako s Yesudianem. Tento
styk je nechtěný a nevyžádaný, za to je samozřejmým následkem
nabytých zkušeností. Tato vrátka z mysli do nemysli, jsou v úseku
vědomí AB, jenže se neotvírají z osobní vůle člověka, nýbrž právě
při odstupu od úvahy a vůle, tedy při odstupu, který jsem
nevědomky soustavně pěstoval od dob operací za vědomí.
Upozorňuji, že jména sv. Terezie, Ghos, Watts a obyčejní mrtví,
jsou označením úrovně vědomí, nikoliv jen osobním vztahem.
Přeměna v hodnocení převtělování byla způsobena úplným
opuštěním sebe 21. 11. 1939. Tehdy jsem přestal sebe vlastnit a
tedy jsem nemohl mít ani svá předcházející vtělení. Neměl jsem
převtělení, jako člověk nemá nic z toho, o čem si myslí, že to má.
"Vrátí se, omezena pozemským životem, do mentálních
oblastí a nad ně a vzpomene si na nesmrtelnou existenci, která
přetrvává mentální bytí jak v těle tak na mentální úrovni a na
vitální úrovni Přírody."
Tento obraz je jako vystřižený z Nového zákona v pasáži o
marnotratném synu, pokud se týče vzpomínky na nesmrtelnou
podstatu, rozuměj Otcův dům. Bylo by dobře doplnit Ghosův obraz
o údaj z podobenství o marnotratném synu. Ten si vzpomíná na
Otcovský dům teprve až všechno promrhá, a až je mu tuze zle.
Tento moment byl dokonale potvrzen v mém životě po operacích
za vědomí. Vzpomínka tak malého dítěte však nemohla mít za
následek tak velké poznání, jaké měl dospělý marnotratný syn,
protože ten malý človíček ještě nebyl celý a nebyl by unesl tak
velké poznání. Tehdy se mé poznání projevilo hlavně dvěma
způsoby: cítil jsem se být cizincem na světě a občas jsem
poznával, co je z hlediska věčného života správné, aby bylo
vykonáno v pozemském životě, a co je nesprávné, aby nebylo
vykonáno, a tím aby vykonané nepřekáželo rozvoji duchovního
života. Dosud jsem mluvil velmi málo o tom, co mi bylo ukázáno
jako nesprávné. Bylo to kouření, pití alkoholu třeba i v
nejzředěnější podobě, pohlavní život i v myšlenkách, jedění masa
a pouze na rozumu postavený výběr z ponuk k činnosti, bylo-li
možno si vybrat mezi úvahou nebo konvencí nabízenou činností a
vnuknutým řešením. Zákazy neměly povahu pouhého slovního
poučení. Tak např. přestal jsem pít alkohol (asi ve čtyřech létech,
možná že o něco dříve), ze strachu o život, ze stejného strachu,
který mě popadal před každým operačním zásahem lékařů. Na
způsob pohlavního soužití jsem byl přiveden sice slovním
vysvětlením o šest let staršího přítele (když jsem byl také ještě v
předškolním věku), ale toto poučení nebylo doprovázeno strachem
ze smrti, nýbrž pouhým nepřekonatelným odporem k tak tuze
zvířecímu způsobu vyžití, nad nějž by měl být člověk povznesen, a
který by měl umět překonat. Na zákaz kouření stačil rozum. Tento
zákaz byl nejsnáze proveditelný, protože kromě vnuknutí o
správném jsem měl soustavně jednat rozumně. Příkaz rozumnosti
byl tak silný, že jsem např. nikdy ani nezkusil si zapálit nebo
aspoň jednou zkusit si vdechnout dým ze zapálené cigarety. Tím
chci obrazně říci, že příkaz rozumně jednat také nebyl u mě nikdy
jen rozumovým příkazem. Obsahoval v sobě sílu větší než je síla
rozumu a úvahy. Tato síla byla důsledkem promarnění
navozeného lékaři a tuze zlého postavení také jimi navozeného.
Ovšem s toutéž mocí jsem se setkával daleko zřetelněji, když
jsem vykonával něco na základě vnuknutí o správném. Musel jsem
učinit tento doplněk k předešlým výkladům, abyste
nezmalomyslněli. Váš život nebyl od začátku převrácen na ruby
krutým zásahem lékařů, a proto jste nemohli v sobě např. najít sílu
za rozumem, nýbrž brali jste přirozeným způsobem sílu z rozumu
a ne zároveň z toho, co je za ním, ze zdroje rozumu, neobcházeli
jste rozum tím, že jste do jeho přirozené moci dané rozvojem
mozkové tkáně nabytými zkušenostmi přibrali zdrojovou sílu navíc,
která sama o sobě není jen rozumná nebo je přímo nerozumná.
(Upozorňuji, že nemohu násilí, ať přichází zvnějšku nebo
mučením zvnitřka, považovat za správný prostředek k popohnání
vývoje. Chybí nám jen včasná správná výchova na úrovni tělesné i
duševní.)
Ještě jedno obecné pravidlo mohu z těchto zákazů a příkazů
vytěžit. Člověku se zdá, že tyto popudy přicházejí zvnějšku, protože není spojen s vnitřním zdrojem, ze kterého fakticky pocházejí
tak jako odtamtud pochází celá naše existence, všechno s ní
spojené a existence celého vesmíru a veškerého časoprostoru a
děje. Nuže popíši vám nějaký popud odvozený, vnější, a to jeden
z prvních, ještě pro dítě transformovaný tak, aby jej dítě bralo
vážně. Pro dospělé je transformace náležitě upravena. Na náš stůl
vědomí a vůle přicházejí pokrmy pečlivě upravené (to je malá součást transformační schopnosti našeho těla a naší přirozenosti).
Měl jsem od lékařů nařízeno, tehdy po těch operacích, denně vypít
malou dávku pořádného piva, plzeňského Prazdroje 12o.
Maminka mi jej přidělovala do malinké skleničky s obsahem
několika náprstků tekutiny (do tzv. pivíčka, které se prodávalo pro
děti s obsahem želé místo piva). Mně však to pivo náležitě
chutnalo a jednou za zády maminky jsem si odlil pro sebe z její
sklenice ještě jednu dávku. Ona to spatřila a napomenula mě, že
nemám toho tolik pít, neboť by mi mohl vylézt šváb z mozku.
Dostal jsem strašný strach, neboť jsem nevěděl, co je šváb, ale
myslel jsem si, že je to něco velmi důležitého pro život, a že by
mohlo dojít k nějaké nové operaci, při které bych mohl zahynout.
Zeptal jsem se kde je ten mozek a odkud by ten šváb mohl vylézt.
Hned jsem si dal ustlat postýlku a nalehl jsem čelem na polštář,
aby šváb nemohl vylézt. A pak už mě marně nutili pít pivo. Ještě
jednou se mi po něm zastesklo (a maminka byla ráda, protože
měla nařízeno, abych malinkou dávku piva denně vypil), jenže ono
mně už nechutnalo, bylo protivně hořké. To byl obnovený popud
domněle přicházející zvnějška, ve skutečnosti tak mocně
transformovaný zvnitřku, že jsem dodnes už alkohol ani
neochutnal. To je jeden z aspektů samovolně působící vnitřní moci
oživeného automatismu (2).
Obecná pravda. Člověk je schopen jednat jen proto, že má k
tomu sílu z věčnosti. Pokrmy, nápoje, spánek, tělesná zdatnost
jsou následky skryté činnosti pocházející z věčné existence, z
věčného poznání, z věčné lásky a z věčné blaženosti. Protože o
tomto zdroji nevíme, nemanipulujeme s jeho vývěrem správně a
moudře. Divím se, jak vnitřní popud, nemající ani tvar, ani slovní
výraz, se tak dokonale zamíchá do tvaru a děje, že člověk jej
vnímá už jen jako děj. Takhle z nestvořeného vzniká stvořené.
A teď si mohu dovolit malou úpravu Ghosova textu. Praví, že
duše si říká, že je životem, který proudí. To neříká Duše, nýbrž její
vyslankyně smrtelná duše, která vzniká ve chvíli narození člověk
na tomto světě. Nesmrtelná Duše nepotřebuje proto na nic
zapomínat a také na nic nezapomínat atd., nýbrž přivoluje k transformaci, při které smrtelná duše zapomíná tak dlouho, dokud je
toho zapotřebí pro nárůst pocitu oddělenosti tak, aby vzrostlé
mohlo nakonec vydat plod nového života ve věčnosti. Časné musí
tak dokonale s věčným srůst, že může bez překážek z věčného
všechno přerůstat do časného a naopak podle potřeb časné do
věčného. Nezapomeňte, že jsem provedl jen úpravu Ghosova
obrazu, nikoliv jeho opravu, protože Duše je také svědkem toho,
co její vyslankyně, smrtelná duše, vnímá a podle toho se zařizuje.
"Nebo také, protože mysl je principem světla a poznání, i
když nedokonalým, a může nabýt nějaký dojem o tom, co ji
převyšuje, duše uvidí, jak se mentální bytost může rozpustit v to,
co je nad ní, do Prázdnoty nebo do věčné Existence a pak řekne:
"Hle, já, mentální duše, přestanu být." Bude se bát a bude si přát
toto rozpuštění, bude je popírat nebo je bude podpírat svou
poutaností nebo svým odporem vůči stávající hře mysli a vitality,
ve světě, v němž jsou ony vtěleny do hmoty."
Na tento obraz by se Ghos nemohl zmoci, kdyby neměl
zkušenost s extází bez obrazu, při níž člověk ztrácí svou
pomíjivou stránku bytosti, má zároveň strach z této ztráty a z toho
rozplynutí, právě tak jako si vždy nanovo přeje, aby k této ztrátě
došlo.
"Zřejmě tento náhled je směsicí pravdy a klamu. Mysl, život
a hmota existují; jsou to evidentní fakta Přírody, ale ztotožňování
Duše jen s nimi je klamem. Mysl, život a hmota, to jsou "my
samotné" pouze ve smyslu, ve kterém představují způsoby bytí
ustavené pravým Já... Individuální mysl, život a tělo jsou pouze
zvláštní hrou těchto principů, a tato hra, způsobená vztahem mezi
Duší a Přírodou, je prostředkem k vyjádření mnohosti, v níž jediná
Existence je schopna věčně působit ve svém kosmickém aspektu.
Individuální mysl, život a tělo jsou "námi samotnými" do té míry,
do jaké jsou centry mnohosti Jediného. Ale Já je více než universální nebo individuální mysl, život a tělo, a máme-li tendenci se s
nimi ztotožnit, zakládáme své poznání na klamu..."
Klamné ztotožnění s částečným namísto s úplným bylo v
Indii základem poučování na cestě poznání už ve starověku, a
nezapomeňme, že mistr pomáhal žáku k tomu, aby se vymanil z
tohoto klamného ztotožnění také tím, že mu kromě sugescí,
jejichž sled nám Ghos předvede, přidával další klamnou sugesci,
že všechno, kromě nejvyšší Skutečnosti, nejvyššího Já, je iluzí.
Byla to v pravém smyslu slova výchova klamem zcela podle vzoru
Přírody. Stejným způsobem, a zajisté nejen pod dojmem indického
učení, nýbrž po důkladném studiu tohoto učení, si ve 20. století
počínal i Paul Brunton ve spise Hledání nadjá. Vyslechněme si
Ghose v jeho reprodukci starověké tradice:
"Já je věčné a nejvyšší bytí, čistá existence, z níž všechno
svou existenci odvozuje. Musíme uskutečnit toto poznání, a
přijmeme-li je za východisko, musíme na něm založit vnitřní i
vnější život jednotlivce. Joga poznání, vycházejíc z této základní
pravdy, dala dohromady dvojí disciplinu, negativní a pozitivní,
která pomáhá k tomu, aby nás zbavila klamných ztotožnění a tak
nám dovolila vstoupit do pravého poznání Já. Negativní metoda
spočívá v tom, že se soustavně opakuje: "Nejsem tělo", aby
vytvořila kontrast a vykořenila mylnou myšlenku "jsem tělo". Člověk se má soustředit na tento stav vědomí a pomocí zřeknutí se
duševní připoutanosti k fyzickému tělu, má se zbavit pocitu těla.
Budeme opakovat také "Nejsem životem" a budeme se
soustřeďovat na toto poznání, vzdávajíce se vitálních hnutí a
přání, čímž se zbavíme pocitu života."
Vzpomeňte si při té příležitosti na Ježíšův výrok: "Nechť ať
mrtví pochovávají mrtvé." I on považoval duchovně nepoznávající,
lidi za neživé. Tady je báječná shoda, až na to, že on vedl k
oživující činnosti pro bližního, konané bez ohledu na sebe, pokud
ten je duchovně mrtvý a pokud nechce být nadále duchovně mrtvým. Se sugestivními prohlášeními neoperoval. Vzpomeňte též,
jak mě lékaři bezohledně, ale za to důkladně zbavovali klamného
ztotožnění. Učinili to tak dokonale, že dodnes se s tělem neztotožňuji, i když lékaři považovali za nutné zařídit po operacích nenarušené ztotožnění s tělesností a žádali o spolupráci maminku v
tom smyslu, aby mě vracela do běžného pojetí tělesné poutanosti
těla k pozemskému životu. Dokonce ji strašili, že umřu, nevrátí-li
mě do světa. Lékaři zřejmě věděli o propasti, která se vytváří mezi
mým vědomím a světem právě jejich zásahy.
"Budeme opakovat konečně: "Nejsem myslí, nejsem
pohybem, smysly a myšlením", a soustřeďujíce se na to,
odřekneme se mentální činnosti, zbavíme se pocitu mysli. Tím že
vytvoříme propast mezi sebou a věcmi, se kterými máme tendenci
se ztotožnit, postupně začnou odpadávat závoje z našich očí a Já
se stane zřetelnější pro naši zkušenost. Řekneme pak: "Jsem Ono
čisté, věčné, blažené" a soustředíme své myšlenky a své bytí na
Ono, budeme říkat Ono až do chvíle, kdy konečně budeme
schopni zříci se individuální existence a vesmíru."
Vzpomeňme si, že Ježíš jen tak mimochodem řekl
učedníkům "bohové jste", ale nekladl na toto pojetí života váhu,
protože věděl, co učedníky ještě čeká, co všechno musí překonat,
než se stanou vědomě věčnými. Věděl zkrátka, že jeho vědění
není jejich věděním a nestane se jím, bude-li jim své vědění
sugerovat.
"Jiná pozitivní metoda, spíše radžajogická, spočívá v tom,
že se mysl soustřeďuje na Brahmana při vyloučení jakékoliv jiné
myšlenky, aby se naše mentální dynamo přestalo poutat na naši
zevní existenci nebo na proměny našeho vnitřního vědomí.
Zastavením našich mentálních činností, vitální a fyzická hra
vejdou do odpočinku věčného samadhi, do hlubokého a
nevyslovitelného transu bytí, ze kterého přejdeme do absolutní
Existence." (A II, 56)
"Tato metoda zřejmě spočívá v soustředění na já při
vyloučení čehokoliv jiného, za účelem zbaviti se Světa jeho
negací v mysli a zavřením očí duše, abychom jej neviděli. Ale
vesmír, jakožto božská pravda, proto nezmění svou pozici, i když
duše zavře oči, aby jej neviděla. Já je tam ve vesmíru, nikoliv jako
klam, nýbrž jako skutečnost, která udržuje všechno, co jsme
odmítli, je vskutku immanentní ve všem, přizpůsobuje individuum
vesmíru stejným způsobem jako přizpůsobuje vesmír k tomu, co
jej převyšuje a transcenduje. Co si počneme s věčným Já, které
tak úporně zůstává v tomto vesmíru, který vidíme pokaždé, když
vyjdeme z extáze vnitřní meditace? Asketická cesta Poznání nám
nabízí řešení, které spočívá v tom, že považujeme Já za
immanentní, vše objímající a všechno ustavující jako druh éteru,
který obsahuje všechny síly, který je ve všech tvarech a z něhož
jsou vytvořeny všechny tvary. V tomto éteru se pohybuje
kosmický život a kosmická mysl. Závan věcí, éterické moře
atmosféry, všechny tvary jsou vytvořeny tímto vanem, ale co se
tím vytváří jsou jen jména a tvary, nikoliv skutečnost; tvar nádoby,
kterou vidíme, je jen tvarem země a vrátí se do země; zem je
tvarem povstávajícím v kosmickém životě; kosmický život, pohyb,
který spočívá v tom tichém a nezměněném. Soustředíme-li se na
toto poznání, odmítneme-li všechny projevy a zdání, skončíme
náhledem, že všechno je iluze jmen a tvarů v éteru, kterým je
Brahman; takto se všechno jeví nereálným; a s neskutečností
vesmíru se stane neskutečnou i immanence a nezůstane nic než
Já, kterému naše mysl přisuzuje mylně jména a tvary vesmíru.
Tímto způsobem se ospravedlňuje stažení do Absolutna
individuálního já."
Pomocí této soustavy jemných omylů, které nejsou vlastně
ani omyly, nýbrž jen vysvětlením z konce při vynechávání
prostředních článků, dostává se celá askeze do velmi tíživé
situace a nevede sama o sobě k nejvyššímu cíli. Nejzávažnějším
opomenutím je, že celý vesmír i s námi ustavičně vyzařuje z
věčného života, ustavičně se z něho transformuje na časný a
dějový projev, kde i život jepice je výrazem jedné a téže věčnosti,
neubírá svou krátkostí nic na věčném trvání toho, co je ve všem
immanentní, ale ne tak, že tam spí a nic neovlivňuje, nýbrž že
ustavičně odtamtud přesahuje a přerůstá do času a do prostoru.
Toto přerůstání není iluzí, právě tak jako není iluzí nic z toho, co
zvnitřku navenek stále roste. Asketa se uměle vmýšlí do
nehybnosti, avšak nemůže se jí stát, protože tak jak sebe
poznává, je soustavným vyzařováním z věčnosti a tedy pohybem.
"Nicméně Já zůstává ve svém nepomíjejícím aspektu
immanence, ve svém neměnném aspektu božského pletiva hry
bez konce onoho povstávání, které se ani v nejmenším
nepozastavuje nad tím, že si myslíme, že jsme objevili klam a z
něho se stáhli. Není snad tedy zbytečné snažit se o poznání
něčeho, co úporně trvá, co je příliš velké a věčné, než aby bylo
odhaleno? V něm musí však trvat a operovat nepřekonatelná
skutečnost, má-li být naše poznání integrální; je nutno vidět a
realizovat tuto skutečnost, jinak bychom zjistili omyl a iluzi, které
jsou v nás a nikoliv v Pánu vesmíru. Musíme se tedy
soustřeďovat, abychom uskutečnili to, co tak suverenně trvá a za
čím nakonec odhalíme, že Já není nic jiného než opora kosmické
existence a uspořadatel jejich pohybů; jeho vůle podněcuje
mnohost činností této existence a určuje cykly bez konce. Nadto
se máme soustřeďovat také proto, abychom viděli, uskutečnili a
nakonec objevili, že Já je jedinou existencí, zároveň duší všeho a
Přirozeností všeho, Purušou a Prakriti dohromady a vyjadřující se
ve všech tvarech. Jinak vyloučíme, co Já nevylučuje a dobrovolně
pokazíme naše poznání." (A II, 57)
"Antické asketické Poznání připouštělo jednotu všeho a
doporučovalo, abychom se soustřeďovali na různé aspekty jediné
Existence, ale rozlišovali přitom intuitivně a hierarchicky."
Jestliže opravdu existuje taková nějaká jednota všeho, je
možno tuto jednotu popadnout za kterýkoliv její cíp a z něho se
můžeme dostat do celé jednoty. Mé zkušenosti mi nasvědčují, že
tomu tak je. Ale má-li dojít k takové integraci, je nutno, abychom
se tohoto cípu drželi houževnatě do posledních sil. Tato zkušenost
u mě začla tehdy, když jsem se houževnatě bránil lékařům, aby
mě neoperovali, a to tak dlouho, až už jsem se bránit nemohl. Z
toho jsem pak vyvodil tuto náležitost: k čemukoliv jedinému až do
nemožnosti v této setrvalosti dále jít. Vizte mé lpění na studiu
přírodních věd. A kdyby se byla právě zde nedostavila faktická
nemožnost pokračovat v této poutanosti jediným, prosím,
dokonale světským, nebyl bych nakonec došel až k nelítostnému
opuštění tohoto pouta a v té chvíli nechtěně k objevení daleko
mocnějšího pouta, k poznání nesmrtelné podstaty člověka i z jeho
vše přemáhající mocí. Kde bylo tehdy mé malé já, starající se o
sebe? Bylo spláchnuto až příliš dokonale, takže mé okolí, zvláště
matka, je muselo křísit k životu. Bez malého já se na tomto světě
umírá!
"Já, které způsobuje všechny tvary, bylo Virát nebo
universální Duše; Já, které stvořilo všechny, bylo Hiranyagarbha,
světelná Duše z tvůrčího vjemu; Já, které udržovalo všechno, bylo
Prádžna. Příčina nebo Duše vědomě všechno určující; nad ní se
nacházelo Absolutno, které dovolilo všechnu tuto neskutečnost,
aniž by s ní mělo co společného. Do tohoto posledního jsme se
měli stáhnout a nemít dále styk s vesmírem, neboť jen Poznání
bylo konečným Poznáním; následkem toho měly nižší stavy být
opuštěny nebo ztratit se v Něm. Z našeho hlediska, všechna tato
praktická rozlišení vykonstruovaná myslí, mají snad nějakou cenu
za určitých okolností, ale nemají definitivní cenu. Naše vidění
světa potvrzuje jednotu; universální Já není rozdílné od Já, které
vnímá, se neliší od příčinného Já, ani kausální se neliší od
Absolutního; toto Já je jediné "Existující v sobě a všechno ze sebe
vytvářející." ...Poznání znamená spojení; poznání, které rozděluje,
je vždycky a nutně částečným způsobem poznání, užitečným pro
jisté praktické účely; avšak jen to poznání, které spojuje, je pravé
poznání."
"Proto naše integrální joga uznává všechny tyto discipliny a
soustřeďování, ale musí je zharmonizovat, a pokud je to možné,
založit je na syntéze, která vylučuje vzájemné rozpory. Ten kdo
hledá integrální poznání, neuskutečňuje Pána a Vše jen za tím
účelem, aby všechno odmítl pro tiché Já nebo pro nepochopitelné
Absolutno, jak by se dělalo při joze výhradně transcendentní; ani
nebude žít v jediném Pánu nebo pouze ve Všem, jak by si
počínala joga exkluzivně deistická nebo exkluzivně panteistická;
nenechává se omezit ani myšlením, ani jeho praktikami, ani
náboženskými věroukami nebo filozofickými dogmaty. Bude hledat
pravdu existence v její úplnosti. Neodmítne staré discipliny, neboť
i ty jsou postaveny na věčné pravdě, ale udá jim orientaci
shodnou s účelem, který si předsevzala."
"Není pochyby o tom, že prvním účelem poznání je realizace
našeho nejvyššího Já dříve než Já v jiných, než Pána v Přírodě,
ve Všem, neboť je naléhavou nutností jednotlivce, aby dospěl k
nejvyšší pravdě svého bytí, opravil všechen svůj nepořádek u
sebe, všechna chybná ztotožnění, aby dospěl k pravému soustředění, k pravé čistotě, znal její prameny a znovu k nim dospěl. Ale
cílem toho všeho není zmizet ve zdroji; cílem je, aby celá naše
existence a všechny části tohoto vnitřního království mohly najít
svůj pravý základ, aby mohly žít v nejvyšším já a kvůli Němu
poslouchaly jediný zákon, pocházející z našeho nejvyššího Já,
které se má projevit v naší očistěné bytosti, aniž by je mysl
zfalšovala. Budeme-li důsledně sledovat tento princip, shledáme,
že s nalezením nejvyššího Já jsme nalezli jediné Já ve všem, jediného Pána naší přirozenosti a celé Přírody, Všechno v nás samých, a že není ničím jiným než Vším vesmíru. Co vidíme v sobě,
uvidíme nutně všude, protože taková je pravda Jeho jednoty.
Objevíme-li a budeme-li provádět správně Pravdu naší bytosti,
padne nutně bariéra mezi naší individualitou a vesmírem, a
Pravda, kterou jsme uskutečnili v naší bytosti, ta nebude chybět
ani svým projevem ve veškerenstvu. Uskutečníme-li my sami
védské "já jsem On", rozvine se v nás též jiný aspekt téhož
poznání: "ty jsi Toto." Zbývá nám, abychom se podívali, jak
provádět a jak organizovat toto školení, abychom dospěli k
velkému sjednocení." (A II, 58)
Dovedu si představit, jak bylo Šrí Aurobindu Ghosovi, když
na sklonku svého života zjistil, že tělo opotřebil do té míry, že je
nemůže donést až k nalezení onoho poznání, které navrhoval Ježíš Kristus svým životem, onoho poznání, které se dá udržet ve
hmotném životě jen tehdy, když se celý hmotný život převede do
věčného života, jako to učinil Ježíš bez převtělování, a před ním
Eliáš. Nenašel jsem nikde tak zřetelně, i když pohádkově,
naznačenu tuto existenční cestu, jako v Písni o perle.
O tomto tajemství vypravuji rád jen malým dětem, neboť se
mě neptají dál ...Honza, který šel hledat ztracenou princeznu
(rozuměj perlu), setkává se se syčícím drakem, který hlídá
princeznu (rozuměj Perlu v Egyptě, nikde jinde). Drak usne a na
jeho jazyku je vidět klíč ke komnatě princezny, atd. Ale to je přece
jen pro děti. Nedivte se, že jsem právě dětem rozpovídal
podrobněji hledání o nalezení Perly, než jak učinil autor Písně o
perle. Ten ještě věděl, co znamená symbolika Ježíšova života, a
že je v ní vše daleko podrobněji popsáno i s návodem na
uskutečnění. Netušil, že např. lidé ve 20. století ještě nebudou
vědět nic o této symbolice a o tomto návodu, který z ní vyplývá.
Co je platno, že Ghos pochopil existenční cestu i bez znalosti symboliky Ježíšovy cesty, když sám po ní nedošel až do konce. Tohle nenapravíme lítostí nad tím, že se loď potopila dříve než
doplula ke druhému břehu. Tušíte asi, že klíč k této cestě mám k
dispozici, ale sám nevcházím. Doufám však, že jiným nebráním,
aby vstoupili. Myslím si, že toto století ještě není připraveno pro
tuto realizaci. Nenechávám se snad, podle výtky Ghosovy,
omezovat "myšlením a jeho praktikami"? Nicméně, teď už víte,
proč si mě Ghos vybral pro komentář k jeho Syntéze jogy.
Ježíšem naznačenou cestou mají připraveno království boží
zatím opravdu jen děti, a na nás Ježíš proto chce, abychom byli
jako děti. Škoda, že některá zvířata, která jsou jako děti, nemají tu
transformační schopnost, jakou má k dispozici člověk. Ta zvířata
by nás předčila. Balámova oslice promluvila za Baláma. Zvířata a
duchovně nepoznalí lidé nemohou jít jinou cestou než cestou
poznání, ale zatímco zvířata po ní nemohou dojít daleko, protože
nemají k dispozici celý lidský transformační aparát, lidé po ní
nedocházejí až k existenční cestě, protože o ní nevědí a
nepomýšlí stát se fyzicky nesmrtelnými. Tato touha by ovšem
nestačila k tomu, aby se po této cestě mohlo dojít k cíli, ba naopak, taková touha by byla jednou z největších brzd na této cestě.
Přečtěte si ve Starém zákoně, že např. Eliáš cítil, že už brzy
odejde i s tělem do nebe. Nepotřeboval si to přát. Podobně tomu
bylo s Ježíšem. Nejblíže z lidí v době po Kristu byli tomuto cíli
alchymisté, ale kolísali z nevědomosti mezi výrobou zlata
(paralelní cestou v oblasti teprve nerostné) a výrobou nesmrtelnosti v lidském těle. Tu pak si mylně představovali jako medikamentózní léčení smrtelnosti. Nesmrtelnost se nedá nastavovat, nýbrž do vědomí nesmrtelnosti se dá jen narůst z úsekového vědomí
AB do vědomí jako takového, není třeba se po určité vývojové fázi
tahat s tělem. Ono na určitém místě cesty dohraje svou roli, ale ne
tak brzo, aby byla ospravedlnitelná sebevražda jakou stoiků
Zenona nebo Empedokla z Akragantu. Až tělo dohraje svou
pomocnou roli, odejde samo přirozenou cestou. Nacházíme se
prostě uprostřed božího tvůrčího procesu a máme po ruce
prostředek, živé lidské tělo, v němž je klíč k nesmrtelnosti. To je
smysl realizace Já, jak o ní ustavičně mluví Ghos a všichni Indové
na jeho výši. Já tu je, ale není uskutečněno v našem běžném
vědomí, a toto uskutečnění (realizace) je nutné nejen pro člověka,
ale i pro celý vesmír.
7. Osvobození od podrobenosti tělu (A II, 59 - 64)
"Když intelekt poznal, že zdání není pravdivé, že ani tělo, ani
život, ani mysl nejsou Já, nýbrž pouhými jeho tvary, které náležejí
Já, pak prvním krokem na cestě poznání musí být, abychom
opravili praktické vztahy naší mysli se životem a s tělem, abychom
tak došli ke správnému vztahu k Já. Nejjednodušším prostředkem
k tomu je nám už známý postup, jehož velmi důležitou část jsme
probrali v "joze činů" a tím postupem je, oddělit Purušu od Prakriti.
Puruša čili duše, která poznává a vládne, je tak chycena do tenat
své vědomé prováděcí síly, že se nakonec ztotožňuje s fyzickou
činností této síly, kterou nazýváme tělem, že zapomíná na svou
duševní schopnost, která poznává a vládne, myslí si, že mysl a
duše jsou podřízeny zákonu a funkci těla a zapomíná, že mysl je
něčím daleko větším než hmota a že se proto nesmí podřizovat
její zatemnělosti, jejím zvykům být nehnutá a neschopná.
Zapomíná konečně, že je větší než mysl, že je Mocí, schopnou
pozvednout mentální bytost nad sebe samu; ona je Mistrem,
Transcendentnem, a Mistr nesmí být otrokem vlastní činnosti, ani
Transcendentno nesmí zůstat vězněm pomíjejícího tvaru v rámci
svého bytí. Všechna tato zapomnění musí být Purušou opravena,
a především si má uvědomit, že tělo je jen jednou operací Prakriti."
Podrobenost těla je tu vysvětlena podle prastaré hinduistické
filosofie tradice, ale v tomto i v jiných podobných obrazech se
shledáváme s obraznými nedostatky, které už dnešní člověk těžko
snáší, nejsou-li mu vysvětleny dokonaleji. Vezměme si např. obraz
o stvoření světa z jiné tradice židovsko-křesťanské. Dlouhý čas se
Církev dokázala bránit útokům na obraz o stvoření světa, uváděla
obvykle citáty z téže tradice o tom, jak jiní, velmi učení lidé téže
tradici věřili a přikrašlovala základní obraz jejich vírou. Marně,
vírou se nedal podepřít, jestliže se objevila fakta, že tomu tak
nemohlo být ani z hlediska časového, ani z hlediska mezitím
zjištěných geologických a astronomických faktů. Také já jsem se
dostal po náramně výstižné předehře v předškolním věku až 21.
11. 1939 k faktům, které sice nebyly ničím jiným než motivy
opakovanými z předehry, ale za to byly tak pádné a v mém
lidském životě přímo na místě po dobu pěti měsíců v
koncentračním táboře prověřované, že ani já nemohu mlčet k
předloženému obrazu o podrobenosti tělesností.
Co v tomto obrazu chybí? Mělo by být dodáno: "Vypadá to,
jako by Puruša (nesmrtelná duše) zapomínal, jako by byl otrokem
činnosti Prakriti (přírody) v těle." Ale kdo by jej dokázal zotročit?
Snad pouhá pomíjející lidská existence? Nikoliv, Puruša není
zotročen. O tom jsem se přesvědčil už roku 1937 a dnes vím, že
kdybych byl měl už v předškolním věku vyspělý intelekt, byl bych v
tehdejších událostech našel dosti materiálu k tomu, abych se o
tom přesvědčil. Cožpak Ghos se o tom nepřesvědčil? I přesvědčil,
jenže on považuje za správné podávat lidem jen tradicí hlásané
pravdy snad proto, aby dokázal svou úctu k tradicím a podepřel
fakt, že jejich tradice nelže. Jako si Ježíš nedovolil jediným
příměrem vysvětlit lidem království boží, tak také si nedovolil
vysvětlit důležitost tělesnosti jen tím, že pro tuto tělesnost dělal
dokonce zázraky, nýbrž i tím, že svým příkladem ukázal, jaký
nejvyšší smysl má lidská tělesnost. Zkrátka vedle celoživotního
příkladu, navlas podobnému lidskému životu, také v těle vstal z
mrtvých. Nebojme se toho. Vždyť už autor v Písni o perle
prozrazuje, že zná tento smysl života. A cožpak sám Ježíš?
Nechybí v jeho podobenství o marnotratném synu fyzická smrt
marnotratníka dříve než se on vrátí do Otcova domu? Styďte se,
vy všichni povrchní a kacířští vykladači Písma, kteří odkazujete
člověka do nebe až po fyzické smrti. Pokud vám uvěřil, odsoudili
jste ho k hroznému údělu, ve kterém nebe nemá místo, protože
nedostane-li se člověk do něho během pozemského života (viz
svědectví Katrei v stejnojmenném traktátu), po smrti se tam už nedostane. Zároveň děkuji Ghosovi za důvěru, se kterou mně svěřil,
abych přidal k jeho zkušenosti a ke své, co by těžko vyplynulo z
jeho výkladu pro knižní trh.
Nuže, Puruša se nemýlí, ani nezapomíná, ale vykládáme-li
smysl těla někomu, kdo se s tělem ztotožňuje, můžeme
předpokládat (jako učinil Ghos), že jiný výklad než starověký
nesnese, totiž že ani dnes se nebude umět s ním vypořádat tak,
aby z dokonalejšího výkladu, který je návodnější a především
závaznější (neboť nic se v něm nesvádí na zapomnětlivost nebo
na jakoukoli lidsky pojatou nedokonalost Puruši, nýbrž chce se od
člověka, aby svou nevědomost odstranil skutky), vyvodil patřičné
důsledky.
Puruša se vkládá od chvíle narození člověka na tomto světě
do Prakriti ztělesněné v lidském těle úplně a bez výhrad. Puruša
se vkládá aktivně do trpné Prakriti. Výhrady mu klade jen nedokonalá lidská tělesnost, která nedokáže všechno věčné
transformovat na časné. Důležité však je, že vesmírný základ tělo
transformuje úplně, a proto je možné se dostat z časné tělesnosti
pomocí zpětné transformace do věčnosti. Moment zapomnětlivosti
je tedy zamontován do tělesné lidské přirozenosti, a jistě ne bez
hlubšího významu než jaký obvykle připisujeme lidskému životu.
O zapomínání na věčný původ, o ztotožňování sebe s
pomíjející tělesností, Ježíš řekl v podobenství o marnotratném
synu, že nám tyto omyly umožňují promrhat všechno a pak si
vzpomenout na Otcův dům. Tato vzpomínka proniká do pomíjející
lidské duše, která se narodila v okamžiku narození těla, neboť o
ně se opírá zdola veškerá váha lidství, které je zhora zakotveno ve
věčnosti. Sama smrtelná lidská duše je transformací Puruši a
genetické základny, zděděné po lidských předcích. Osud pak
vzniká v lidském životě hlavně z těchto dvou příčin, přičemž
Puruša nenaléhá úporně, za to však soustavně a jemně, jako když
vane. Osud není zapsán někde mimo nás, nýbrž celý beze zbytku
v nás, takže není osudem nebo karmou, jak se obecně věří.
Pochopitelně, je-li nějaká jednota všeho svým původem od
Tvůrce, má ve stvoření všechno své místo a úkol. Jenže místo a
úkol se mění asi tak, jak by se dalo vyjádřit obrazem, např. o
člověku: v matčině těle si člověk odbyl průřezem celý vývoj živé
hmoty na naší zemi, a z tohoto "pracoviště" a z tohoto "úkolu"
odešel k novému úkolu, vytvořit pomocí těla a jeho
transformačních schopností napřed člověka zamilovaného do
sebe a pracujícího pro sebe, přitom sebe poznávajícího. Jakmile
jeho sebepoznání dostoupí určitého stupně, začne hledat
především jen jedno pro sebe, každý něco jiného. To už je stupeň,
na kterém lze dorůst do hledání království božího především,
ovšem zase jen pro sebe. Tehdy už je na čase, aby smrtelná
lidská duše změnila místo působiště. Tato fáze byla v životě Ježíšově znázorněna symbolicky dvojím způsobem: napřed Ježíš
opouští svou rodinu, to je vzor (Ježíš to nedělá kvůli sobě), a po
něm mění své místo učedníci. Místo u svých rodin (u toho, co mají
nejraději) prodlévají u Ježíše. Kolik lidí už hledalo útočiště u Boha,
ale většina z nich začla tou chvílí hrozně trpět. To není vylévání
karmy, jak by tento úkaz kvalifikoval např. Karel Weinfurter, nýbrž
nežádoucí duševní nezaměstnanost. Jakmile se učedníci dostali
do učení u Ježíše, první lekce, ve které se museli osvědčit, byla
nezištná láska či služba bližnímu. Je-li nezištná, dostavuje se při
ní zázračná moc, kterou člověk může službu provádět
obdivuhodněji, tj. může bez těžkostí provést více, než kdyby jednal
zištně. Pak se opět schyluje ke změně místa. To jsou poslední
fáze života prožívaného ještě s pocitem oddělenosti. Chystá se
život v Duchu a v Pravdě. Ale to zatím nepatří do obsahu této
kapitoly. Bylo třeba toto předeslat, aby bylo vidět, že na cestě
poznání není nic horšího než lpět na trvale platném předpisu pro
cestu.
Ghos vypočítává v minulé kapitole, v jakých různých
pocitech oddělenosti se má smrtelná duše osvědčit, ale nejen, aby
tyto pocity zamítala postupně jako klamné, nýbrž také v tom, aby v
nich dozrála. Ghos bude postupně psát o tom, co je třeba na tom
kterém stupni považovat za dospělost.
V Písni o perle se píše, že napřed je nutno sestoupit až do
Egypta, tj. mít pocit, že jsme závislí jen na hmotě. To je nejzazší
stupeň života s pocitem oddělenosti od prazákladu. Tento stupeň
má dva důležité znaky: Jíme pokrm těch nečistých, čímž se nám
zastře zrak a paměť (Ježíš o tom řekl, že marnotratný syn nakonec jedl s vepři). Ale všechno vyšší přichází z Východu, rozuměj, duchovní růst se ubírá kupředu skrytě uvnitř (Osobní zkušenost: styl života do 17 let připravoval skrytě poklad nebo živou
vodu, která vytryskla najednou v 17 létech. Pak se dosažení dalšího stupně připravovalo až do dokončených 26 let atd.)
V Písni o perle se dále píše, že v Egyptě královský syn
zapomenul na svůj původ. Nebyl to trest, nýbrž poskytnutá
příležitost, aby se setkal se syčícím drakem a odňal mu perlu, v
době kdy drak spal. Naše podrobenost tělu (onen sestup do
Egypta) není hříchem, ani chybou, nýbrž zákonem, pod nějž
spadáme, jakmile se narodíme na zemi. Prohlédněte, jak
podrobenost tělu je záminkou pro duchovní vzestup.
Podrobeni tělu jsme jinak jako děti, jinak jako dospělý člověk. Dívám se tu v Ošelíně na čmeláka. Celý den nedělá nic
jiného než saje med ze květů, ke kterým včela nedosáhne svým
krátkým sosákem. Neví, že opyluje. Tak je to s dítětem. Dospělý
člověk musí spolupracovat s ostatními lidmi, a neví přitom, že dělá
ještě něco mnohem důležitějšího, střádá výkupné, aby se za ně
mohl dostat z dualismu a tím aby skončila jeho podrobenost tělu.
Ovšem, že ani neví, že i jiným lidem pomáhá, aby i oni se vykoupili
z dualismu.
Když vím, jak mne lékaři v předškolním věku mnohokráte
vyvedli z podrobenosti tělu a jak zle by to bylo dopadlo, kdyby mne
byla matka nepřiváděla zpět k této podrobenosti, mám snad proto
větší úctu k této podrobenosti než ostatní lidé a snad ji dovedu i
lépe využívat pro duchovní vzestup. Kdybych byl však tělem opovrhoval (dnes už bych to nedokázal), byl bych velmi oslabil účinnost transformační schopnosti těla. Naše duševní účast
oboustranně urychluje transformační proces probíhající v těle.
Uvědomte si, jak rozdílné povahy je účast těhotné ženy na životě
ještě nenarozeného života a jak na sebe musí vzít zcela jinou
podobu po porodu. Také dítě začíná aktivněji působit na matku, a
kdybychom tyto změny vztahů k tělu sledovali dále, mohli bychom
dojít až ke zpětné vazbě lidského těla k jeho tvůrci. Pomocí této
vazby, jsme-li na existenční cestě, začneme si uvědomovat svůj
věčný původ a toto uvědomování nenecháváme dlouho ladem. V
Písni o perle se praví: "Zlého draka jsem hned začal zaříkávat a
nakonec ho uspal tím, že jsem nad ním opakoval otcovo jméno."
Toto mantram se tedy přeříkává v těle. Člověk se učí přes velmi
mocný pocit těla zbavit se pocitu tělesnosti. Tuto cestu mně
prošlapali lékaři, že mne během operací za vědomí intenzivně
upozorňovali na existenci těla, až jsem tu intenzitu nesnesl a
pocitu tělesnosti jsem se zbavil. Pak přišly na řadu husy, které
mne vyváděly z pocitu tělesnosti velmi jemně. Tehdy jsem
nevěděl, že jsou to stupínky dříve dobře známé na cestě
existenční. V transu s husami jsem sebe vědomě vnímal jako
někoho bez těla. Husy tam také byly bez těla. Husy po odchodu z
transu mně signalizovaly (překládám volně do lidské řeči: "Byl jsi s
námi takový, jaké jsme my, bez těla, ale byl jsi ještě něčím více,
co nám nepřekáželo, naopak přítomnost tohoto nám dělala dobře.
Zůstaň naším přítelem." Až sem mně mohli pomoci lékaři a husy.
Dál jsem si musel pomoci sám, že jsem zase nevědomky vyvodil
ze svého poznání důsledky, o kterých zde mluví Ghos (Řeknu
dále, jak jinak jsem na věc šel než jak říká on):
"Řekneme tedy mysli: "Toto tělo je operací Prakriti, není
mnou ani tebou, jedno oddělené od druhého." Provedeme-li
zkoušku, zjistíme, že mysl má schopnost tohoto oddělení, že se
může oddělit od těla nejen v představě, nýbrž fakticky, mohlo by
se říci fyzicky, nebo lépe vitálně. Toto mentální odpoutání musí
být posíleno určitým postojem lhostejnosti k věcem těla."
Tady musím dodat, že kdyby mě byli nenaučili lékaři vždy
znovu této indiferenci, i přes to, že mě mezi operacemi matka k
tělu znovu přivedla, jak si lékaři přáli, nebyl bych měl tak snadný
přístup do husího transu, v němž jsem byl jako ony, bez těla,
indiferentní k věcem těla, jak se vyjádřil Ghos. Husu jsem nestavěl
níže než člověka, protože jsem husu poznával bez husího těla a
člověka bez lidského těla. Ještě důležité upozornění k tomu, co o
obdobném stavu říká dr. Raymund Moody, o tom, jak pacienti v
klinické smrti pozorovali, co lékaři dělají s jejich těly. To nebyla
ona úplná indiference k tělu, jakou požaduje Ghos. Kdybych byl při
operaci ledviny 9. 7. 1970 po anestezii viděl, co se mnou dělají
lékaři, nebyl bych to považoval za krok kupředu, nýbrž za krok
zpět k tělu do časoprostorové klece. Ale to se nestalo. Byl jsem
tehdy vědomý, ale vůbec jsem si neuvědomoval tělo (podobně
jako při transech s husami), ani co s ním lékaři dělají. Živé tělo mi
však posloužilo k tomu, abych odešel dál než při předškolních
transech s husami. Tam, kam jsem tentokrát došel, by husy se
mnou jít nemohly, protože jsem se před operací soustavně učil
vstupovat do věčnosti bez ztráty vědomí, a operaci ledviny jsem se
podrobil až tehdy, kdy jsem věděl, že takový vstup bez těžkostí
provedu i při operaci. Zatím říkám toto jen proto, abyste věděli, že
lidé při klinické smrti nejdou existenční cestou. Zevní vedlejší
účinek toho, že jsem použil praktiky existenční cesty, byl např. ten,
že zdravotní sestra při vizitě po operaci zjistila a hned mi to
prozradila, že mé tělo září bílým světlem (Fr. Linhartová, Plzeň,
Božkovská ulice). Dívala se přitom jen na obličej a odhalený krk.
Tehdejší odreagování od těla tedy nepřineslo fyzickou smrt, nýbrž
zdokonalení některých tělesných funkcí, a jistě vás napadá, že
kdyby se v praktikách existenční cesty pokračovalo, že by to mělo
za následek úplné zduchovnění těla, takže by mohlo "vstoupit do
nebe na ohnivém voze těla", jako se stalo s Eliášem. Kdežto
poznatky Moodyho pacientů jsou jen zajímavé, ale nevedou ke
zkušenostem Ghosovým nebo mým, a v tom smyslu jsou scestné.
Na cestě poznání tělo je tu ne k tomu, aby se jakýmkoliv
způsobem k sobě vracelo, nýbrž k tomu, aby se jeho života dalo
použít jako startovací základny k dalšímu nečekanému vzestupu.
Doufám, že vám neuniká, že teď mluvím o cestě poznání a nikoliv
o cestě existenční. Při cestě existenční není tělo jen základnou, z
níž se startuje do věčnosti, nýbrž i raketou, která odstartovala.
Napřed jako při cestě poznání je tělo jen startovací základnou, ale
pak se stane něco, o čem kdysi po roce 1933 vyprávěl bývalý
sekretář Bulgakov (myslím, že se tak jmenoval) Lva Nikolajeviče
Tolstého. Nikolajevič měl ve zvyku se procházet topolovou alejí na
svém statku v Jasné Poljaně. "Vidíval jsem ho", vyprávěl
Bulgakov, "jak jde tou krásnou alejí vzrostlých topolů. Na cestě ke
mně byl viditelný, na cestě ode mne byl nebo stával se neviditelný.
Mluvil jsem o tom s ním, a on o tom, co se s ním děje, neměl ani
zdání. Říkal jsem si, jak dlouho to bude trvat, než se jednoho dne
vůbec nevrátí." Bulgakov ovšem nevěděl, že Tolstoj v posledních
létech svého života dokonale splňoval podmínky vrcholné cesty
existenční.
"Nesmíme přikládat důležitost tělesnému spánku nebo jeho
bdění, jeho pohybům nebo jeho odpočinku, jeho bolesti nebo jeho
slabosti, jeho dobrému nebo špatnému zdravotnímu stavu, jeho
zdatnosti nebo jeho slabosti, jeho pohodlí nebo jeho nepohodlí,
tomu, co jí, nebo tomu, co pije."
K tomu bych měl důležitou poznámku o tom, kdy je tato
indiference oprávněná a kdy nikoli. Mám řadu přátel, kteří se snaží
být vegetariány nebo nekuřáky a abstinenty, vrcholně se snaží o
to, by si zachovali zdraví. Tento motiv abstinence byl dostačující,
když mně byly tři roky. Nyní by byl překážkou na cestě. Pokud
zdravotní zájmy jsou důležitější než přímé hledání věčnosti, (Ježíš
by řekl: než hledání království božího především), jsou tyto jejich
snahy oprávněny a jsou zcela na místě. Když jsem však začal s
mystickou koncentrací, o které jsem věděl, že vede ke vědomému
spojení s Bohem, neměl jsem přitom mít ani nejmenší ohled na
požadavky těla, i když by byly řádně zdůvodněny eticky nebo
zdravotně. Příklad: při nastupující účinnosti koncentrace si tělo
velmi mocně přálo, abych se aspoň nepatrně pohnul. Kdykoli jsem
tomuto přání vyhověl, hloubka koncentrace se zrušila a cesta k
Bohu byla přerušena. Kdykoli jsem však překonal tyto popudy k
pohybu, mohl jsem jít dál. Totéž platí o myšlenkách. Příkaz zní:
Ponechat je stranou jako zbytečné a překážející. Totéž platilo v
prvních dnech koncentrace o jídle a pití, o spánku a stavu
bdělosti. Ještě že jsem měl anděla strážného v podobě maminky.
Ta mě osm dní krmila, napájela a ukládala ke spánku, atd. Avšak
mířit celobytostně k Bohu znamená mířit tam i tělem, ovšem toto
míření tělem je samovolné, nikoliv chtěné. Jen se přitom
odstraňují překážky zakotvené v tělesnosti, která dosud
přechodně sloužila něčemu jinému, pohybovému životu se vším
všudy. Teď má začít pohybové tělo sloužit nepohybovému životu,
nezávislému na zevních zdrojích. Obecně: Vesmír se má vrátit ke
svému Tvůrci. Kdyby nebylo živého vesmíru s vědomím do něho
vetkaným, nemohl by se vrátit.
"To neznamená, že se nemáme snažit zachovat tělo v
dobrém stavu, nesmíme však upadnout do zoufalého asketismu,
ani nesmíme přehlížet fyzický stav. Nesmíme se však ani
mentálně starat o hlad a žízeň, o nedostatek pohodlí a o špatné
zdraví, ani jim nesmíme přikládat důležitost, kterou jim přikládá
člověk fyzický a mentální."
Opět se dívám na čmeláka poletujícího z květu na květ a
celý den se jen živícího nebo snášejícího med. Přikládá on této
pastvě, neustálé pastvě, nějakou důležitost? Nikoliv, provádí ji pudově s samovolně, a přece ji dokonale a dokonce soustavně
provádí. A my urážíme důstojnost zvířete, říkáme-li o některém
člověku, že je jako zvíře nebo že se chová jako zvíře.
"Nesmí se přikládat této nástrojové druhotné důležitosti
rozměr nutnosti; například nesmíme si představovat, že čistota
mysli závisí na tom co jíme nebo pijeme, i když v určitém stádiu
vývoje nějaká újma na jídle a na pití je užitečná pro náš vnitřní
pokrok. Na druhé straně nesmíme se udržovat ve víře, že záviset
mentálně nebo také vitálně na stravě, je něco jiného než co
Příroda stanovila vedle mnoha jiných svých principů. Jídlo, které
požíváme, může být zredukováno na minimum během nějakého
jiného opakovaného zvyku nebo nového vztahu, aniž by se tím
porušila v nejmenší míře mentální nebo vitální síla; naopak může
se pomocí zmíněného systému podpořit mysl a vitalita a shledat
se s vyšší úrovní zdatnosti tím, že se vyvolají skryté zdroje
mentální a vitální energie, než jaké lze získat hmotnými pokrmy.
Ať je tomu jak chce, tento aspekt discipliny já je příhodnější pro
jogu dokonalosti já než pro jogu Poznání, ale pokud se týče cíle,
který nás nyní zajímá, stačí, když se zřekneme stálé poutanosti
tělesnými věcmi a poutanosti k nim."
Thomas Lewis ve své knize "Buňka, medúza a já" dobře
ukazuje, jak zvířecí přirozenost mravence dobře ví, kdy má
mravenec dělat to nebo ono, kdy se má mravenčí konglomerace
najednou sjednotit k širšímu úkolu a kdy má jednat každý z celku
jen obvyklým způsobem. Čmelák nedostává podněty ze své
přirozenosti k tomu, aby dělal něco, co přesahuje jeho možnosti,
ale vyčerpává přitom všechny své možnosti. Lidská přirozenost ví,
aniž o tom ví naše mysl, že nežijeme naplno jako čmelák nebo
mravenec, protože naše úkoly jsou větší než jaké plníme. Z toho
pocházejí mnohé krize v lidském životě, je-li rozchod mezi našimi
možnostmi a naším počínáním příliš velký. Zase si chybně
myslíme, že nás pronásleduje osud, a zatím pouze nejsme tím,
čím máme být a tím zbytečně strádáme. Základní vnitřní příčinu
ovšem neznáme a místo, abychom na patřičném místě a v
patřičný čas, vždy podle okolností, bez ohledu na naše pohodlí,
přidali nebo ubrali sílu, raději rezignujeme na pružné změny a
odpočíváme. Zjišťujeme, že co jsme si uchystali jako odpočinek, je
pravým jeho opakem.
"Takto disciplinovaná mysl se postupně připraví k tomu, aby
zaujala správný postoj vůči tělu. Začne tím, že si uvědomí ohledně
těla postavení Puruši. Začne si uvědomovat fakt, že mentální
Puruša udržuje tělo a že tělo samo se nemůže zachovat, protože
Puruša je rozdílný od fyzické existence, kterou udržuje tím, že
používá mysli za pomoci činnosti vitální síly. Tento postoj se musí
stát do té míry normální, že začneme pociťovat své tělo jako něco
vnějšího a oddělitelného, jako šat, který nosíme, a jako nástroj,
který máme v rukách. Lze také dospět k tomu, že vnímáme tělo
jako neexistující jen v částečném smyslu slova v našich vitálních
nebo mentálních silách. Tyto zkušenosti jsou známkou toho, že
naše mysl už zaujímá správný postoj vzhledem k tělu a je na
cestě opravit své chybné hledisko, své posedající a věznitelské
fyzické pocity a nabýt správné pochopení stavu věcí." (A II, 60 61)
"Za druhé, mysl nakonec zpozoruje, že pokud se týče
pohybu a zkušeností těla, Puruša uvnitř nás je v první řadě
svědkem a pozorovatelem těch pohybů a za druhé tím kdo zná a
vnímá ty zkušenosti. Přestane ve svém myšlení považovat a
pociťovat tyto pohyby a tyto zkušenosti za vlastní, nýbrž za
operace Přírody."
Toto vysvětlení není ještě úplné. Přesvědčil jsem se, že je to
spíše spolupráce organismu s Purušou, a tato spolupráce probíhá
podle úrovně organismu a jeho vývojové fáze vždy jinak. Jiná je u
nerostu (všimněte si, že i zde mluvím o organismu), jiná u zvířete,
a u člověka mnohonásobně proměnná na neproměnném základě,
jako když dosazujeme v rovnici y = a + bx, za nezávisle
proměnnou x různé hodnoty a podle toho se změní výsledek. Zase
tomu mylně říkáme osud. Nevšimli jsme si totiž, co jsme právě dosadili za x, a proto nemůžeme rovnici řešit. Pak rozpačitě kroutíme
hlavami nad tím, jaké y nám vyšlo, ovšem pokaždé jiné.
Zmínil jsem se o této zkušenosti, která se v mém vědomí
poprvé objevila na jaře 1937, kdy jsem byl svědkem toho, jak
Puruša řídí události a jakým způsobem mu v tom člověk brání, aby
je řídil absolutně neosudově, tj. jako u svobodného člověka. Je
zajímavé, že hned potom jsem navázal vědomé spojení se Šrí
Aurobindem Ghosem. Z jeho strany bylo toto spojení absolutně
vědomé, z mé strany udivující a probíhalo s pocitem, že se děje
něco zázračného. Stačí zatím říci, že také existuje jedno
neproměnné x, za které se nedá libovolně dosadit jakákoliv
hodnota. To je pravý a skutečný osud člověka, a tím je: z věčnosti
přicházíš a do věčnosti se vracíš. Můžeš sice místo tohoto
základního x dosazovat svá x, pokud jsou hodnotou blízko tomuto
základnímu x, ale zbytečně si tím komplikuješ cestu. Ghos zná
tyto možnosti a radí správný způsob dosazení tak, aby se
předčasně nevybočilo z lidství, a zase tak, aby se v něm nečinně
nepřešlapovalo.
"Bude je považovat spíše za operace Přírody, řízené
kvalitami a způsoby Přírody a jejich zpětným působením. Toto
odpoutání se může stát tak normální a dospět tak daleko, že
způsobí jakýsi druh rozdělení mezi tělem a myslí, že bude
pociťovat hlad, žízeň, bolest, únavu, deprese atd. fyzická bytost,
jako kdyby to byly zkušenosti jiné osoby, ke které máme ovšem
vztah tak úzký, že se dá vnímat všechno co se v ní děje."
Tato zkušenost se u mě dostavila jako okrajová 21. 11. 1939
např. v tom, že jsem pozoroval duševní pochody nejen v sobě, ale
i v komkoliv, na koho jsem obrátil pozornost. První z oněch jiných,
v nichž jsem vědomě žil, byl medik, pozdější MUDr. Jiří Došel,
spoluvězeň v koncentračním táboře. Bylo to rozdělení vědomí,
které už jsem tehdy za rozdělené nemohl považovat.
"Toto oddělení je velký prostředek, velký krok k sebeovládání, jelikož mysl nakonec pozoruje věci, aniž je jimi přitahována
nebo poutána, pozoruje je klidně, ale také s dokonalou
odpoutaností. Je to počátek osvobození mentální bytosti od její
závislosti na těle, jelikož, je-li správné poznání pravidelně
převáděno do praxe, osvobození se stane nevyhnutelným."
"Nakonec mysl pochopí, že mentální Puruša je Pánem
Přírody a že je nutné jeho svolení ke všem hnutím přirozenosti.
Zjistí také, že Puruša může odvolat uvedení čehokoliv do chodu
podle starých zvyků přirozenosti, a tím zvyk přestane existovat
nebo se změní podle vůle Puruši."
Připomenu zde velmi instruktivní zážitek o spolupráci s
Purušou z roku 1937. Vrabci se ke mně sletovali na živé cestě
uprostřed města Plzně. Považoval jsem to za nežádoucí, protože
příliš nápadně to prozrazovalo můj vnitřní stav. Puruša ihned
vrabce rozprášil. Přítomnost Puruši v mém vědomí (v úseku
vědomí AB) způsobila, že se vrabci ke mně slétali a Puruša na mé
doporučení reagoval odvoláním vrabců. Obdobným způsobem
působil v lidech kolem mě. Dovoloval jim a zase odvolával
dovolení za spolupráce s mou vůlí, odpovídala-li tato vůle tomu, co
bylo duchovně správné.
"Může být, že se to nestane ihned, jelikož následky starého
souhlasu s tvrdošíjností přetrvávají i s kosmickým prohřeškem,
dokud se obojí nevyčerpá. Tu záleží mnoho na síle zvyku a ideje,
jež jim mysl přikládá... Také zvyk jídla a pití může být omezen,
paralizován, odmítnut a zavržen, sklon k nemoci může být
zmenšen a postupně překonán, a v každém případě se zvětší
značně schopnost mysli napravit nepořádek v těle vědomým
navedením vitální síly, třeba pomocí prostých mentálních příkazů.
Podobným způsobem se může zlepšit zvyk tělesné přirozenosti,
jímž se spojují jisté formy a jisté stupně činnosti s určitým
napětím, únavou a neschopností. Moc, svoboda, rychlost,
účinnost fyzické a mentální práce se mohou tímto způsobem
pomocí tělesného nástroje podivuhodně zvětšit, zdvojnásobit,
ztrojnásobit, zdesateronásobit." (A II, 61 - 62)
"Také tento aspekt metody se týká zvláště jogy dokonalosti
já, ale je správné, když se o něm v krátkosti zmíním, abychom si
vytvořili základnu k tomu, co později chceme říci o integrální joze;
a pak, je třeba opravit chybné mínění, které zpopularizovala
materialistická věda. Podle této vědy normální mentální a fyzické
stavy a vztahy mezi myslí a tělem, dosažené minulým vývojem,
jsou správnými, přirozenými a zdravými podmínkami, a všechno
ostatní je chorobné, chybné nebo způsobené halucinacemi,
klamnou iluzí nebo bláznovstvím. Je zbytečné připomínat, že tato
věda ochotně zapomíná na tento konservativní princip, když
pečlivě a s úspěchem zlepšuje normální operace Přírody, týkající
se člověka. Je na čase zde říci, a jednou pro vždy, že změna
mentálních a fyzických stavů a vztahů mezi myslí a tělem,
zvětšující čistotu a svobodu bytosti, přinášející radost a zvětšující
vládu mysli nad sebou samou a nad fyzickými funkcemi, umožňuje
člověku lepší zvládnutí vlastní přirozenosti, není halucinací nebo
klamnou iluzí, neboť její blahodárné a pozitivní důsledky jsou
zřejmé. Jde prostě o vývojové rozhodnutí Přírody zasáhnout do
individuálního vývoje, o úkol, který Příroda splní v každém
případě, přičemž tentokrát si vybírá jako hlavního činitele (agens)
lidskou vůli, neboť hlavním cílem je přivést Purušu k vědomé
vládě v Přírodě." (A II, 62)
"Po tom, co jsme řekli, stačí připomenout, že na vlastní
cestě Poznání dokonalost mysli a těla nevstupuje do hry jinak než
jako pomocník. Jedinou důležitou věcí je, dostat se z pouhé nadvlády Přírody a pozdvihnout se až k Já rychlejšími prostředky a
nejradikálnějšími a nejúčinnějšími metodami, jaké existují; a
metoda, kterou popisujeme, i když není nejrychlejší, je metodou
absolutně radikální. Ale i zde vyvstává problém fyzické činnosti
nebo nečinnosti. Obvykle se má za to, že jogin se má co možná
nejvíce zříci činnosti, protože přílišná činnost je překážkou, která
rozptyluje energii. Až do určité míry je to pravda; ale na druhé
straně, když se mentální Puruša výlučně drží role mentálního
svědka a pozorovatele, vzrůstá spontánně v lidské bytosti sklon k
tichu, k samotě, k fyzickému klidu, k nečinnosti těla. Všechno to je
beze sporu dobré, pokud to není doprovázeno nehybností,
neschopností nebo odporem k činnosti; jinými slovy, aby se z toho
nevyvinul tamasický stav. Schopnost nic nedělat - avšak stav
rozdílný od indolence, netečnosti k činnosti nebo od připoutanosti
k nečinnosti - je obrovská moc nebo vláda nad sebou. Moc přestat
jednat je tak nutná pro radžajogina jako zastavení všech myšlenek
nebo neohraničené přebývání v samotě nebo úplném tichu nebo
také jako udržování neporušitelného klidu. Kdo není ochoten
dostat se do těchto stavů bytosti, není schopen pro cestu, která
přináší nejvyšší poznání..." (A II, 62 - 63)
Dlouho jsem si nedovedl vážit, že mi lékaři ukázali cestu k
tomuto umění. Vedle toho, co věděli, že činí, vykonávali ještě něco
mnohem důležitějšího, o čem nevěděli, že to dělají, a dokonce bez
pomoci sugesce, bez přímé pomoci pacienta. Vždyť jim nebylo
možno odporovat jinak než odstoupit od své vůle po životě. Na tak
úzkou a strmou cestu mě dopravili. Bylo to příliš kruté, ale mělo to
kladný následek: uměl jsem se zastavit v činnosti, když se v ní
nedalo lidskými prostředky pokračovat, odstupoval jsem od
zoufalství jako od nepořádku, který se nedá vyřešit stupňováním
zoufalství a beznaděje, nýbrž jedině odstupem od sebe a od
marného předsevzetí, a od toho nadobro, vždy znovu nadobro.
Tomuto poslednímu jsem se naučil definitivně, když jsem marně
soukromě studoval přírodní vědy ve vědecké knihovně bez vedení
odborníkem. Ve chvíli, kdy jsem úplně pozbyl lítost nad sebou a
nad promrhaným časem, vyvstala přede mnou nečekaně
zkušenost o nesmrtelné podstatě člověka, nijak vědomě
nevyprovokovaná a nechtěná. Tak chápu moc pravé nečinnosti,
ke které se stejně nečekaně připojila moc uskutečnit v běžném
vědomí nesmrtelnou podstatu člověka. Ale musím s vděkem
přiznat, že kdyby mě byli lékaři dávno před tím nepřinutili k plné
nečinnosti, nebyl bych se naučil být plodně nečinný, a z této
nečinnosti, z tohoto zastavení pochodu člověka navenek, se zrodil
pochod člověka dovnitř, kde na něho čekaly nevýslovně velké
poklady nesmrtelné Skutečnosti. Pravá samota není osamocením,
nýbrž poznáním světla, které v ní svítí, a tmy je zatím nepoznaly,
protože se k němu obracely zády, aby se mohly věnovat tomu, co
samy považovaly za světlo.
"Dodejme, že stačí si z ní přinést moc. Odstup od veškeré
fyzické činnosti není nutný, odpor k mentální nebo tělesné činnosti
není žádoucí. Ten kdo hledá stav integrálního poznání, musí být
prost všech pout k činnosti i nečinnosti. Především musí překonat
snahu po mentální, vitální a fyzické nehnutosti, a jestliže si
všimne, že se takový zvyk rozrůstá v jeho povaze, je nutno si vzít
na pomoc vůli Puruši, aby ten zvyk překonal. Pak se dojde ke
způsobu, ve kterém život a tělo plní, jako prosté nástroje, vůli
mentálního Puruši, bez napětí nebo připoutanosti. Přitom se člověk nevrhá do činnosti s onou nižší energií, bázlivou a často horečnou, tak hojně vlastní ve své běžné základně, a končí tím, že
pracuje tak jako pracují síly Přírody, bez vzrušení, bez únavy a
bez všech těch reakcí, které charakterizují tělesný život ještě
nevládnoucí fyzickým. Dospěje-li se k této dokonalosti, pak rozhodnutí, zda jednat či nejednat, není už důležité, protože ani
činnost ani nečinnost už neporušují svobodu duše a neodvracejí ji
od jejího vzletu k Já a nemaří její vyrovnanost v Já. To však je
stav, který se v joze dostavuje až později, a až do té doby, co
zákon umírněnosti hlásaný Gítou, je postojem nejvýš doporučitelným; přílišná mentální nebo fyzická činnost neprospívá, protože
taková přemíra spotřebuje příliš mnoho energie a nepříznivě odeznívá v duchovní kondici. Nelze radit ani k příliš malé činnosti,
protože její nedostatečnost vede ke zvyku nečinit a nebýt schopen
jednat, a tento zvyk se nakonec překonává velmi obtížně. Proto
období absolutního klidu, samoty a přerušení jakéhokoliv typu
práce jsou vysoce doporučitelná a musíme si je zařídit co možná
nejdříve, abychom se mohli duchem stáhnout do sebe. Tato
období odstupu jsou nepostradatelná pro poznání." (A II, 63)
Ještě něco mi zbylo po těch operacích. Vzpomínám si dnes
na to už velmi matně, ale protože výsledný pocit z toho zůstal a
zvětšoval se, umím o jeho původu říci toto:
Když jsem delší dobu byl sám tím zvláštním ačkoliv lidsky
obvyklým způsobem, jakým prodlévá o samotě většina lidí,
stupňoval se ve mně dojem, že se něčemu vzdaluji, nevěděl jsem
čemu, ale patrně něčemu velmi cennému, bez čeho jsem trvale
nedokázal žít. Začal jsem být neklidný a v těch situacích neklidu
jsem snadno upadl do extrémní činnosti, dnes vím, že do jakési
náhražkové činnosti. Přitom jsem někdy chtěl prosadit, něco, co
se prosadit nedalo. Napřed jsem se nad tou neschopností velmi
rozčiloval (a vždy znovu, když nastala neřešitelná situace) a v tom
rozčilení jsem nakonec zapomněl jak na to, o co jsem se marně
snažil, tak na svůj neklid a zlost. Vyprázdnil jsem se od své, řekl
bych tělesné osobní vůle, a tu se dostavila samota, do které měl
právo vstoupit jen její duch. Napřed mě obdarovával jen klidem, ve
kterém jsem se neztotožňoval s ničím, co jsem si před tím přál,
celobytostně živelně přál provést. Jako by v nastalém klidu k tomu
nemělo dojít, (když ten klid byl tak hluboký, že odvál nebo zavalil
veškeré mé předešlé snažení), abych se vrátil k živelnému
předešlému předsevzetí, když jsem v tom klidu na celé své
snažení úplně zapomněl? Ono se dostalo do podvědomí a
odtamtud nemohlo vejít do vědomí. (Řečnická otázka: kdo byl tím
vyčisťovatelem mého vědomí, jakou silou nadlidskou to dělal, a
proč?). Ale prázdná, ničím svým nezatížená mysl, byla zvláštním
způsobem lehká, neboť byla povznášena duchem samoty jako na
křídlech vánku. V pravém smyslu slova mohl jsem začít žít znovu
jako právě narozené dítě. Až později, asi ve 12 létech, jsem se
dostal do vleku tak mocného pouta, jakým byl zájem o přírodní
vědy. Odpomoc z této připoutanosti přišla nenadále, že jsem totiž
nemohl jí holdovat, ale zůstala lítost nad tou nemožností. A tu se
dostavila nečekaná zkušenost. Jakmile jsem se přestal litovat,
netrvalo to ani chvíli a obnovila se vnitřní samota, do které
tentokrát promluvil duch mnohem mocnějším hlasem než dříve
(hlasem beze slov a bez zvuku), řekl bych, že byl nadržen
čekáním, a zajal mne úplně. Neřekl jméno, neprozradil žádný svůj
tvar, ale byl tu a setřel rázem všechno pojmenované a tvarové a
ukázal, že za tím vším je nesmrtelná věčná Skutečnost, o které
jsem dříve nevěděl, přestože se mně po ní stýskalo. Dlouholetý,
občas propukající stesk byl rázem zahlazen, neboť po čem jsem si
měl stýskat, když To tady náhle bylo a přelilo se do mých žil, do
celého života. Tady začal můj život. Ten před tím byl pouhým
tápáním slepce, který ani neví, kam má jít. Teď jsem věděl, kam
mám jít a vím to dodnes. Jen první tři dny pobytu v koncentračním
táboře se toto nasměrování ztratilo.
"Jelikož právě mluvíme o tělu, nutně musíme také promluvit
o praně, o životní energii. Pro praktické účely je nutno rozeznávat
životní energii, jak působí v těle neboli fyzickou pranu, a životní
energii, která působí, aby udržela mentální činnost, čili pranu
psychickou. Ve skutečnosti pořád vedeme dvojí život, mentální a
fyzický, a tatáž životní energie působí různým způsobem a nabývá
různé podoby podle okolností. V těle způsobuje pocity hladu,
žízně, únavy, zdraví, nemoci, fyzické zdatnosti atd., čili různé
vitální zkušenosti fyzické povahy. V hrubém lidském těle není
kamenem nebo zemí; je to kombinace dvou "obalů", obalu
vitálního a obalu "potravinového", její život je výslednicí vzájemného a stálého působení těchto dvou obalů. Nuže, vitální energie a fyzický tvar jsou dvě rozdílné věci, a když se mysl stáhne ze
svého vstřebávajícího ztotožňování s tělem, stáváme se citlivější
pro pranu a pro její působení na tělesný nástroj; lze pozorovat její
činnost a zvládat ji stále více. Prakticky, stáhneme-li se z těla,
oddělíme se i od fyzické vitální energie, pokud je správné
rozlišení, které můžeme učinit mezi jedním a druhým, i když
pociťujeme vitální energii jako bližší než pouhý fyzický nástroj.
Vskutku nezvládne se úplně tělo, nezvládne-li se úplně vitální
fyzická energie."
Je obecně velmi poučné, že i když jsem neměl o tomto
rozlišení ani zdání, nyní s ním musím souhlasit, protože právě při
prvním objevení věčné Skutečnosti v sedmnácti létech, došlo k
dokonalému stažení vědomí z těla, a to se vším všudy i s vitální
energií. Ta se v té chvíli vlévala do věčné Skutečnosti tak, že jsem
byl jako zmrtvený. Neměl jsem sil k tomu, abych se hnul z místa, a
ještě po půlhodině, když jsem se setkal s lidmi, kteří mě znali,
jsem vypadal jako bez krve a bez života. Fakticky jsem odstoupil
od odděleného fyzického života a přiblížil se natrvalo k životu
věčnému. Jen bych chtěl říci, že teoretické poučení o tom, jak se
to děje, je asi málo platné, nenatrénuje-li se odstup od sebe, jak
jsem jej líčil v předešlé poznámce.
"Když připoutanost k tělu a k jeho věcem byla překonána, je
zároveň překonána připoutanost k životu těla. Když pociťujeme, že
my sami nejsme fyzickou bytostí, nýbrž že fyzická bytost je jen
šatem a nástrojem, odpor k tělesné smrti, ten instinkt tak silný a
tak utvrzovaný ve vitálním člověku, musí se nutně zmenšovat, až
se nakonec úplně vyloučí. Strach ze smrti a averse vůči zastavení
fyzických funkcí dotírá na člověka od začátku jeho živočišného
života. Tento instinkt se musí úplně vymazat."
Bylo by dobře připomenout, jak to vypadá těsně před
vymizením tohoto instinktu na existenční cestě podle podobenství
o marnotratném synu. Čteme v něm, že nakonec, když promarnil
všechno, byla taková bída v krajině, že se musel spokojit s jídlem
s vepři. Víte dobře, že každé podobenství je do všech podrobností
symbolické. Není v něm nic nesymbolického. To platí jak o
Ježíšových podobenstvích, tak o Písni o perle. Jedl-li marnotratný
syn s vepři, je to symbol jeho uvědomění, že ztotožňuje-li se s
fyzickým životem, s tělem, jako by jím byl on sám, a ničím jiným, a
daří-li se mu přitom krajně zle, dostal se až na okraj svého
klamného ztotožnění, a protože ztotožnění s něčím je pro život
absolutně nutné a je to funkce kontinuální, na jedno ztotožnění,
pokud má být život zachován, navazuje bez mezery ztotožnění
další, jiné než předešlé, už tu stála připravena vzpomínka na
Otcův dům, která před tím byla zaváta pokrmem nečistých, jak by
se vyjádřil autor Písně o perle. A syn se vrací po linii této vzpomínky, tedy podle přirozenosti daleko hlouběji zakořeněné v lidské
individualitě než ztotožňování s tělem, které přece začalo ž po
narození dítěte. Poznal jsem to v 17 létech. Najednou vzpomínka
(a kdyby mně byl někdo řekl, že je to pouhá vzpomínka, když to
byla jistota a dokonce velmi vtíravá, byl by mě přesvědčil, že tou
zkušeností nikdy neprošel) byla tak silná, že jsem musel jít a
dodnes jdu do Otcova domu.
Zde však musím zdvihnout varovný hlas. Zmíněný instinkt
strachu před smrtí není jen něco, co má být překonáno. Má hlubší
kořeny v přirozenosti než jak vykládá Ghos, onu nezbytnou
souvislost potřeby ztotožňovat se s něčím, a je nezbytnou
ochranou např. lidského pozemského života až do chvíle, kdy do
lidského vědomí vstoupí jiný, už ne instinkt, nýbrž prvek, který
dovede lidský život uchránit lépe než instinkt. (Zvířeti stačí k
zachování života instinkt, protože ono není schopno vybočit ze
zvířecí tělesnosti a z oblastí k ní přilehlých. A v přírodě se neplýtvá
dary mimoúrovňovými, jen bohatě dary na téže úrovni). Lidský život má v sobě všechny předpoklady, aby mohl být zachován,
dokud sebe nepřemění ve vědomě trvale žitý nesmrtelný život.
(Kdežto transformace zvířecího života nejde dál než ke zbavení se
pocitu tělesnosti a přechodnému vstupu do zvířecího ráje, jak jsem
s husami zažíval.) Kdyby vznikla mezera bez ochrany mezi
instinktem a zmíněným prvkem, mělo by to nedozírné následky,
od poblouznění až po sebevraždu. Zmíněný prvek, který má
nahradit zvířecí instinkt, vstoupí napřed do vnitřního života a
teprve mnohem později do zevního života. To je pochopitelné,
protože svou povahou je věčný a věčnost je Skutečností hluboce
ukrytou v lidském nitru (viz drak hlídající perlu). Až se definitivně
přijde na to, jaký dosud netušený význam má lidský život nejen
pro člověka samotného, ale i pro celý vesmír, půjde pokrok v joze i
v mystice dál. Bude se na nich chtít, aby se vnitřní plně uplatnilo i
ve vnějším životě, neboť přitom může tělo sehrát nejvýznamnější
roli. Prorocky se o tom vyjádřil roku 1900 Swami Vivekananda,
když ho přemlouvali, aby zůstal v Evropě, místo by odjel do
Ameriky. Řekl, že Evropa musí projít materialismem, dříve než v ní
dojde k pravému duchovnímu poznání. Na otázku, proč si myslí,
že tomu tak má být, řekl, že se v Indii podceňuje vliv stavu
hmotného těla na duchovní vývoj člověka. Řekl: "Máme slabá,
podvyživená těla a s těmi nemůžeme dosáhnout velkých
duchovních úspěchů, jakých dosáhnete vy, kteří budete mít silná a
odolná těla." Musím mu dát plně za pravdu. Vím, jak jsem měl na
kahánku v 17 létech, maje chabé tělo. Málem bych byl zahynul při
vpádu duchovního poznání. Kdo to nezažil, neví, jakou i tělesnou
sílu a svěžest musí člověk vložit do cesty poznání, a co všechno
musí na ní vydržet lidské tělo. Chybí nám znalosti postupu na
existenční cestě, a tak bychom mohli snadno přijít o lidskou
existenci, nebo ji pořádně narušit. Všiml jsem si, že např. sv.
Terezie z Avily teprve před sklonkem svého života se přestala
postit, přestože v té době jejíma rukama pracoval Kristus a jejíma
nohama už chodil Kristus. Bylo nutno pro něho krmit tělo a
zachovávat je ve zdraví. Dospěla k velmi přirozenému přístupu k
tělesným potřebám. Když ji přistihli, jak pojídá křepelku, řekla:
"Když křepelku, tak křepelku." Podobnou nápravu provedl sv.
Bernard z Clairvaux a sv. František z Assisi, ale už pozdě. Mnozí
křesťanští extatikové předčasně umírali vysílením, a po některé
hluboké extázi se jen ztěží znovu sbírali k pozemskému životu. Nic
takového se Eliášovi nestalo, a Ježíš dokonce za tři dny provedl
rehabilitaci těla po tak hrubém umučení. Dokonce napřed věděl o
těch třech dnech nutných k resuscitaci: "Zbořte tento chrám," řekl,
"a já jej za tři dny postavím." Znal prostě všechny principy
existenční cesty a podrobně je popsal svým životem. Věděl např.,
že kdyby se byl dal předčasně ukamenovat (vzpomeňte, jak Eliáš
tvrdě hájil svůj pozemský život i proti králi a jeho vojsku), že by
tělesně zahynul bez možnosti nápravy, jakou potom bez těžkostí
provedl po ukřižování. Počítám, že nám bude trvat ještě několik
století, než odhalíme moudrost opravdového alchymisty Ježíše
Krista a staneme se vědomě věčnými bez ztráty těla během
jediného života. Jak nám mohlo zatím uniknout, že v podobenství
o marnotratném synovi není mezi promrháním všeho, co měl od
Otce, a mezi návratem do Otcova domu, vsunuta fyzická smrt?
Jak je to možné? My prostě ta Ježíšova podobenství nebereme
dost vážně, protože ona jsou pouhým komentářem k Ježíšovu
životu, a dokud ten nebudeme brát jako celek jako vzor pro sebe,
nebudeme moci mnoho vytěžit ani z komentáře k jeho životu. To
je přece pochopitelné. Neberte promrhání všeho, co dostal syn od
Otce, doslova, nýbrž jako malou součást rozsáhlého komentáře k
Ježíšovu životu (a pak ovšem k našemu životu, pokud Ježíše
vědomě následujeme). Zdali Ježíš až do smrti "nepromrhal"
všechno, co měl od Otce? Nemyslím jen pozemský život, ve
kterém se dostal na kříž, ale napřed rodinu, kterou ve 30 létech
opustil a za tři roky učedníky, které opustil před ukřižováním atd.
To je přece ukázka prostředků, které jsou do určité doby nepostradatelné, a pak se musí zaměnit za jiné nepostradatelné atd.
Že jsme k tomuto poznání nedošli my, tomu se nedivím. Vždyť dokonce ani jeden z učedníků Páně nedošel jeho existenční cestou
až do konce, jedině Panna Maria. A víte proč zrovna ona? Protože
jí Ježíš předal v podobě Jana Evangelisty, miláčka Páně, svého
ducha lásky. Sv. Jan tím obětoval svůj pozemský život, ale
nenásilně, z lásky. Takhle nebo podobně a daleko hlouběji se dá
číst v Ježíšově životě až ke kořeni a principům existenční cesty.
Tento dovětek patří právě jen ke kapitole o podřízenosti tělu,
protože čí tělo se schyluje do hrobu, ten tělu není úplně nepodroben. I tělo se má vtělit do věčného života odkud vyšlo. To
pochopilo křesťanství jen slovně a jen doslova, ale vlastně dosud
neví, co je to vstát z mrtvých v těle. To je až neuvěřitelné, jak se
může lpět na vstání z mrtvých v těle a nevědět nic o tom, jak k
tomu dochází a za jakých podmínek. Historizující výklad vylučme.
Čekat v čase nemá smysl.
Největší chybou na existenční cestě, kterou ukázal Ježíš
("Já jsem cesta, pravda a život"), by bylo, kdybychom život v
pomíjejícím těle považovali za něco méněcenného vedle věčné
Skutečnosti, nebo jej stavěli dokonce proti ní. To je také jeden z
důvodů, proč Ježíš zahájil své učitelské období celou řadou zázraků, konaných ve prospěch pomíjejícího těla a proč končil tuto sérii
zázraků tím, že v těle vstal z mrtvých. A přece všechna tato fakta
křesťanům nestačila a tím méně Indům k tomu, aby pochopili, co
tím chtěl Ježíš vysvětlit. Ve všem byly v křesťanství výjimky, a
jednou z nich je případ sv. Terezie z Avily, že někteří křesťané
pochopili, jaký význam má tělo jako propůjčené od Boha a proč
právě ono je nejcennější částí oné půjčky, a co má člověk s tou
půjčkou dělat. Vedle sv. Terezie svatý Josef Kupertinský povýšil
tělo na něco, co vládlo živou hmotou proti běžným zákonům tíže,
neduálně. Vedle nich o několik století před nimi neučený mnich
van Ruysbroeck, zvaný Mirabilis (Podivuhodný), dovedl tak
výtečně vládnout tělem, že se o tom ani zdaleka tak dokonale
nedovedl vyjádřit. A což Gerardo Majella nebo blahoslavená
Anežka Přemyslovna, která zalétávala k pacientům, a mnozí jiní.
Ti ovládali tělo a nebyli mu poddáni. A což sestoupíme-li až k
samým počátkům křesťanství. Pisatel Písně o perle by byl dokázal
správně vyložit Ježíšovo podobenství o ženě, která zamíchala
něco málo kvasu do tří měřic mouky až všechna mouka zkvasila.
Co jen se to má s tělem stát? Taková pozitivní závislost na těle by
byla nejvýš žádoucí. Žasnu nad tím vším, co si rozumně nedovedu
vysvětlit.
Nakonec této kapitoly něco přízemního, ale neméně
důležitého. Můžeme mít za to, že pohlavní pud je nejsilnějším
tělesným poutem, a to ne tolik u zvířat volně žijících v přírodě, jako
u člověka sedícího u plného žlabu nebo u zvířete překrmovaného
v některé lidské domácnosti. Asketi všech dob o tom dobře věděli,
a proto si ujímali na stravě, aby snáze zvládli tento pud. Ramakrišna např. dbal přísně na to, aby jeho žáci měli nedráždivou a
nepříliš bohatou stravu. Asketi se také vzdalovali od lidí opačného
pohlaví, aby neživili představy navozené viděním, hmatem a
sluchem. Co má dělat asketa, který žije mezi lidmi? Jít cestou
poznání, aby věděl, co má dělat. Pamatuji se že jsem od mládí věděl, že je správné, abych se ani nepodíval na tvář mladé ženy.
Ovšem toto vědění mělo sílu, která nepocházela z mé osobní vůle,
protože jsem šel cestou poznání. Také jsem věděl, že je
nesprávné začít s jakoukoliv formou pohlavního života. Tento
prostředek přestal mít platnost dne 21. 11. 1939, a vy už víte, za
jakých okolností a že ne proto, že jsem se chtěl vrhnout do tzv.
normálního pohlavního života. Starý dosloužilý prostředek se však
nedal jen tak zprovodit ze světa, neboť se stal životním stylem a
zvykem. Věděl jsem však, že už v tom začíná být rozpor. Řeknu to
obecně: Křesťanští asketi (nikoliv starozákonní zasvěcenci) považovali pohlavní styk za těžký hřích. Byl v tom základní rozpor.
Nikdo se nenarodil bez pohlavního styku rodičů, tedy všichni jsme
se narodili z hříchu. Kdybychom se však z toho hříchu nenarodili,
vůbec bychom tu na zemi nebyli a také bychom nemohli rozepnout
křídla k nebesům. Do toho mně až do 21. 11. 1939 vůbec nic
nebylo. Neřešil jsem tyto rozpory úvahou, nýbrž jejich řešení jsem
odkládal stranou jako nepotřebné. Pohlavnímu styku tedy vděčíme
za vznik nejskvělejší příležitosti, kterou má právě jen člověk a
nikoliv zvíře nebo rostlina. Pohlavní styk, vedoucí záměrně ke
zplození dětí, nemůžeme tedy považovat za hřích. Je to vlastně
jediná vyloženě tvůrčí činnost člověka, kterou se on vlastně připojuje k ustavičné tvůrčí činnosti boží. Je-li však pohlavní život
vůbec pokračováním tvůrčí činnosti boží a je-li naši vůli poskytnuta
určitá míra svobody, jak s ním zacházet, napadá nám dvojí:
1. Je tvůrčí činnost boží samoúčelná, nebo je jen prostředkem k tomu, aby mohlo být stvořené spaseno, tj. uvedeno do
věčného života, čímž by se i lidské rozumové poznání povýšilo na
duchovní poznání?
2. Může na tvůrčí činnost pohlavně navázat i člověk za
pomoci aspektů božích, jakými je Spasitelství a osvícení Duchem
svatým tak, aby člověk mohl napomoci spasitelskému a
osvětitelskému procesu, který v něm skrytě a pomalu probíhá
dokud člověk nevybočuje z přírodního dualismu?
Zkušenost indických asketů jednoznačně nasvědčuje tomu,
že ano. Ve zkratce řečeno: Tvůrčí síla, která se nespotřebuje ani v
myšlenkách, ani v činech pohlavním vyžitím, dá se vést a použít
jako ničím jiným nenahraditelná síla k rozšiřování lidského vědomí. V křesťanství tak úplně toto neplatí, protože tam vadí představa o pohlavním životě jako hříchu, zatímco by měl být pohlavní
život považován za něco, co je používáno zevně směrem do
hmoty, nebo co slouží k duchovnímu pokroku, není-li použito k
plození nebo ke smyslným myšlenkám. Nemělo by se zde mluvit
jen o hříchu, nýbrž spíše o chybném použití či vyplýtvání pohlavní
síly.
Má zkušenost s husami a s člověkem: U husy je možné
nesčetné vyústění pohlavního pudu, lépe pohlavní síly. Jmenuji
dvojí: směrem dolů k pozemskému životu a k jeho zachování
slouží pohlavní síla k pohlavnímu soužití. Směrem nahoru slouží
ke transu, který bych právem mohl nazvat zvířecím rájem, v němž
husa nemá tělo, nýbrž "jen" vědomí, použité bez tělesnosti, si
potom přenáší do bdělého stavu. Husa by nemohla žít bez tohoto
pravidelného horního vyústění, ale mohla by žít bez dolního
vyústění.
U člověka je tomu obdobně: Bez dolního vyústění může být
živ a k hornímu se může třeba jen přibližovat. Spánek, na rozdíl od
husího spánku (transu), není nejvyšším možným lidským
přiblížením pomocí pohlavní síly k horní hranici rozšíření vědomí.
Člověk tíhne k extázi, a pohlavní soužití je jejím nejbližším a
nejsnazším spodním vyústěním. Sigismund Freud se téměř strefil.
Řekl bych, že člověk, který nedosahuje extáze, se neobejde bez
její nějaké náhražky. Náboženská extáze není jedinou extází, jaké
je člověk schopen. Co se se mnou stalo v 17 létech, to nebyla
náboženská extáze, nýbrž extáze poznání, která je daleko vyšší
než extáze navozená náboženskou představou. Byla navozena
velkým utrpením a sebevzdáním při něm. Pak neukojené
poznávání v oblasti přírodních věd bylo pokračováním řetězové
reakce, při které vedle zmnožení bdělosti narůstalo poznání vnitřní
nesmrtelné podstaty člověka napřed extatickým způsobem,
blízkým náboženskému vytržení, ale ne s ním totožné; později, po
sedmi létech a především od 21. 11. 1939 vyústilo k jasnému
pocitu jednoty s nekonečným původem života, a to nejen trpně,
ale i aktivně. Začal jsem poznávat, že věčné je zdrojovým
činitelem nejen při lidské činnosti, ale i při existenci všeho
časoprostorového, celého vesmíru, do všech jeho jak nejmenších
tak největších částí (např. vzdáleností). Toto poznání např.
člověku umožňuje bez potřeby pohybu být kdekoliv v prostoru a
kdekoliv v čase, ale, a to je nejdůležitější, i za časem a prostorem,
tj. žít vědomě věčným životem. Toto poznání, pokud zasahuje do
časoprostoru, má výběrovou povahu. Proniká tam, kam člověk
míří vlivem smyslových, rozumových a citových podnětů. Míří-li
pomocí lidské náboženské představy do věčnosti (k Bohu), i tam
má výběrovou omezující povahu. Náboženský extatik by mohl mít
za to, že Bůh v určitém aspektu je jedině pravým Bohem. Teprve
až se dostane za extatickou úroveň, zjistí, že se v tomto odhadu
mýlil. Viz Ramakrišnovu zkušenost. Člověk při svém vzestupu
poznání není omezen na tvar, pojmenování a představu. Na cestě
poznání postupně odpadá veškerá podrobenost tělu a všemu, co z
tělesnosti pochází.
8. Osvobození od podrobenosti srdce a mysli (A II, 65 - 69)
Upozorňuji, že Ghos mluví o duši s malým "d" vždy jako o
duši smrtelné, jejíž existence začíná narozením člověka na svět.
Převeďte si i Purušu do naší terminologie jako nesmrtelnou Duši.
Protože toto rozlišení duše a Puruši není v indické filosofii
dopracováno, ani Ghos si netroufá je dopracovat. Nikdy indickou
filosofii ani neopravuje ani nedoplňuje. Budeme to muset udělat za
něj, aby byl pro nás užitečnější a srozumitelnější. Praví, že Puruša
má své já, které není nesmrtelným Já. To je správné, ale bylo by
dobře říci, že naše malé já je součástí smrtelné duše, nebo jejím
produktem, a protože smrtelná duše je produktem Puruši i Prakriti,
má to velký význam pro život na zemi, je to zařízení, které
umožňuje žít na zemi vědomě. Ostatní si řekneme až k textu:
"Při svém vzestupu se duše musí oddělit nejen od života v
těle, ale také od působení vitální energie na mysl."
Toto rozdělení provedli za mě lékaři při operacích za vědomí. Proto se k té zkušenosti stále vracím. Co doporučuje Ghos, k
tomu u mne nedošlo za pomoci mé osobní vůle, nýbrž bez ní, a to
je velmi dokonalá okolnost, řekl bych, že je to podstatná část
onoho obrácení mé osobnosti na ruby. Nedovedu si vůbec
představit, jak by mohlo dojít k tomu, aby se přerušilo působení
vitální (živočišné) energie na mysl, aniž by přitom člověk neupadl
do mdlob, do bezvědomí. Ale při operacích za vědomí k tomu
docházelo s úplnou pravidelností (čtrnáctkrát za sebou, a to už
není jev náhodný) a nikdy jsem neomdlel, to jest neztratil jsem
vědomí, jen jsem se s ním vzdálil od úseku AB. Vzhledem k
tomuto účinku a k následkům v celém mém životě, musím
považovat Ghosův požadavek za správný, ale jak mu dostát, aby
se přitom nenarušila duševní rovnováha?
"Naše duše ve své funkci zástupce Puruši musí získat od
mysli poznání, že není životem, nýbrž jen jednou z operací
Prakriti."
Víme ovšem dobře, že u lidí, kteří se neocitli vyloženě na
cestě poznání, toto rozlišení do jejich vědomí nepronikne ani do
smrti. Považují duši, tj. souhrn svých lidských mentálních schopností za projev celého života a nic víc kromě toho pro ně neexistuje. Proto se slzami v očích se loučí s umírajícím, neboť si myslí,
že s fyzickou smrtí odchází život, zatímco se jen zástupce Života
(lidská duše) staví na jinou kolej, nám zajatým ve fyzickém těle
nedostupnou. Staví se tam proto, že dohrála svou úlohu ve
fyzickém těle. Nebudeme ji sledovat na té vedlejší koleji, protože
nás nyní zajímá život v těle, z něhož na cestě poznání se dá
vydobýt osvobození. "Tři charakteristiky života jsou (1) činnost a
(2) pohyb, tedy napětí, aby bylo možno dosáhnout, absorbovat a
asimilovat, co se nachází vně individua, a posléze (3) princip
uspokojení nebo neuspokojení z toho, co se uchopí, nebo co se
dobrovolně k němu připojí v universálním působení přitažlivosti a
odtaživosti. Tyto tři principy se nacházejí všude v přírodě, protože
život je všude v Přírodě, i když pro nás, bytosti mentální, hodnoty
se mění podle mysli, která vnímá a přijímá a nabírá formy
činnosti, přání, antipatie a sympatie, radosti a utrpení. Prana v nás
udržuje nejen činnost těla, ale i činnost pociťující, emotivní a
uvažující mysli, a mísí k tomu také vlastní zákon neboli dharmu,
zneklidňující, zasévající nesoulad mezi jejich činností, a vytváří
nečistotu, která je nežádoucí, způsobuje zmatek, který tolik škodí
naší psychické existenci. Uprostřed tohoto zmatku zdá se být
platný jen jediný zákon, a to zákon touhy. Stejným způsobem jako
universální božské bytí, které všechno objímá a všechno vlastní,
jedná, pohybuje se a raduje se pro pouhé uspokojení božské
Blaženosti, také individuální život jedná, pohybuje se, raduje se a
trpí hlavně pro uspokojení touhy. Následkem toho se psychická
energie představuje naší zkušenosti jako druh myšleného přání,
které musíme zvládnout, chceme-li se vrátit ke svému pravému
Já." (A II, 65)
Zastavuji se nad tím, jak mohl Ghos dojít k témuž poznání
jako já při zmíněných operacích, když neprošel tím násilnickým
odtržením mysli od těla, které si přeje, a pomocí něhož může
vykonávat, co si přeje. Doufejme, že nám Ghos předvede jinou
metodu než násilí, jak se dostat k poznání pravého Já. Už z toho,
co napsal, vidíme, že volí metodu malých kroků, která ovšem na
cestě poznání je pouhou interakcí. Ghosovy návrhy zatím
nedorůstají jeho zkušenosti.
"Přání je zatím hybatelem našich počinů, pákou našich
předsevzetí a bičem naší existence. Kdyby naše smyslová,
emotivní a uvažující mysl mohla jednat nezávisle na průnicích
vitální energie, kdyby bylo možno donutit tuto energii, aby
poslouchala svou čistou podstatu, místo aby se jí dovolilo
vnucovat své jho naší existenci, všechny lidské problémy by
harmonicky došly ke správnému řešení. Správnou funkcí vitální
energie není, aby živila naše přání, nýbrž aby plnila, co jí přikazuje
božský princip v nás, aby přijímala, co je jí nabízeno Božským
Hostem a aby se z toho radovala. Pravá funkce smyslové mysli je,
aby zůstávala otevřena pasivně, osvíceně kontaktům života, aby
převáděla na vyšší funkci své vjemy, na jejich rasa neboli pravé
sklony, a princip blaženosti, který ony obsahují; ale protože se v ní
mísí přitažlivost s odporem, a s tím přijímání nebo odmítání,
uspokojení nebo nespokojenost, schopnosti a neschopnosti,
vitální fyzické energie zůstávají omezeny, se sklonem připojovat
se ke všem nesrovnalostem života hmoty, a ona se tak stává
nástrojem radosti nebo utrpení, místo aby byla nástrojem
blaženosti existence."
"Emotivní mysl, jsouc nucena zaznamenávat v sobě
všechny tyto nesoulady a podléhajíc jejich emotivním reakcím,
stává se divadlem, kde na sebe naráží radost a bolest, láska a
nenávist, rozčilení, strach, boj, aspirace, znechucení, sympatie a
antipatie, nezájem, spokojenost a nespokojenost, naděje,
zklamání, pomsta, veškerá hra vášní, což všechno dohromady
přestavuje drama světského života. Je to tento chaos, který
nazýváme naší duší. Ale pravá duše, pravé psychické jsoucno, z
něhož nic nebo téměř nic neznáme a které jen nepatrná menšina
lidí v sobě rozvinula, ta je nástrojem čisté lásky, radosti a naděje
po sjednocení s Bohem a s naším bližním. Ale ta duše, jak ji
známe, je pokryta hrou mentální prany, neboli myslí tužeb, kterou
zaměňujeme za duši samu; a protože emotivní mysl je neschopna
zrcadlit pravou duši, Božské v našich srdcích, je nucena zrcadlit
mysl tužeb." (A II, 67)
Obraz o zrcadlení a vetřelci je velmi výstižný, ale když už je
takhle podán, měl by být doplněn dalším obrazem, ke kterému
Ghos nemůže mít tak volný přístup, protože dbá, aby neporušil
neuvážlivými slovy a obrazy hinduistickou tradici s její správnou
hierarchií hodnot. Toho není třeba, pouze je nutno přidat ještě
toto:
Stav duchovní nevědomosti, v jakém se nachází člověk, má
také svou hodnotu, bez níž by se neobešel, měl-li by zůstat
naživu. Tato hodnota je skvěle ukázána sestupem Ježíšovým do
pozemského života a obrazně řečeno o člověku, sestupem
královského syna do Egypta, kde ztrácí vědomost o svém
královském původu, právě tak jako marnotratný syn zapomíná
dokonale na Otcův dům, dokud se mu daří dobře. Ale ono se
člověku jen dobře na světě nedaří, a že se mu daří zle, a někdy
tuze zle, to má také svůj význam, jak vidíme ze symboliky
Ježíšova života. Vždyť Ježíš se záměrně zmařil na kříži, a také
proto, aby nám ukázal smysl utrpení.
Vím, k čemu mně bylo dobré utrpení při operacích za
vědomí, a vím také, jak bylo nutné, aby mne maminka vracela do
života. Zásluhou obou vstupů, utrpení a vracení do života, jsem
nejen zůstal naživu, ale můj život se mohl stát nadmíru duchovně
plodný. Důležitou úlohu zde hrála také intenzita utrpení a
obdobná intenzita návratu do života. Dítě po svém narození
daleko pomaleji a přirozeněji vstupuje do pozemského života, než
já jsem vstupoval do utrpení a než jak jsem byl z něho matkou
všemi možnými prostředky zase vracen do života ostatních lidí.
Tato intenzita, napřed navozená "zvnějška", se pak stala
způsobem, se kterým jsem přistupoval ke všemu, řeklo by se, že
velmi vášnivě, ale to by byl velmi povrchní pohled na tento styl
nebo návyk.
Přesvědčil jsem se tedy už v předškolním věku o dvojím:
1. Jak poměrně snadno lze člověka zbavit toho, co on
neprávem považuje za celý svůj život (a Ghos ví, že neprávem
něco považujeme za svůj život, zatímco právě to je pouhou
náhražkou života) nebo pouhým jedním z mnoha aspektů života).
2. Jak poměrně snadno lze člověka vrátit k tomuto
nepravému středu života, jak to pokaždé z nařízení lékařů
prováděla má matka. Tehdy maminka uměle a chtěně
napodobovala onoho vetřelce, zevní život, který chce kralovat,
nebo ono zrcadlení zevních vztahů tím, že mně vnukala myšlenku
"já jsem tvá matka", "toto je tvůj život, tento život zde na zemi,"
"hraj si", a kupodivu, vrátila mne do toho nepravého vztahu, jak by
se vyjádřil Ghos.
Naskytá se otázka. Je to opravdu jen nepravý vztah, který
utlumuje pravý vztah k věčnému životu, nebo je to
nepostradatelná náhražka za věčný život, nutná po dobu vzestupu
člověka do vědomě žitého věčného života? Odpověděla mi
zkušenost ze sedmnácti let a z dalších let, že tento pozemský
život je dočasně hlavním životem a je v nejlepším pořádku, když
ho za takový považujeme. Matka musela tehdy v 17 mých létech
opět opakovat, co dělala v předškolním věku po operacích. Jenže
tenkrát už nešlo o operaci, nýbrž o obdobné následky extáze.
Matka zase zvítězila. Ostatně už viděla a jistě si vzpomínala, že
opakuje pooperační situace! To mne zachránilo pro další cestu,
která by bez pocitu důležitosti těla nebyla možná.
Pamatuji se, že jsem od 17 let hluboce podceňoval tělo a
všechno světské, a z tohoto chybného podceňování jsem musel
být vyveden. A tu se stala zvláštní věc: jakmile jsem byl uvězněn v
koncentračním táboře, přestal jsem rázem podceňovat pozemský
život, protože pocit asistence nadpozemského mne opustil, a
nevěděl jsem, kam se ta milost poděla, ani proč odešla. Najednou
jsem se bál o pozemský život těla. Mimochodem, ten stav se před
tím už projevoval před opravdovou hloubkou extáze bez obrazu, a
já jsem ten strach se musel naučit překonávat jako nepatřičný, a
jen tak jsem mohl znovu vcházet do extatické modlitby.
Na počátku pobytu v koncentračním táboře jsem nabyl
jistotu, že tam zahynu. Ta jistota byla navozena velmi vtíravou
zkušeností, jak se v koncentračním táboře zabíjeli lidé před mýma
očima, aniž by jim někdo mohl pomoci. Tenkrát to byl opět ten
druh jistoty, jaký jsem už před tím znal, tj. jistota správná a
pravdivá. Jenže jsem jí podivuhodným milosrdenstvím nerozuměl.
Opravdu jsem 21. 11. 1939 zemřel, ale opravdu zemřel, nejen
fyzickou smrtí, která není pravou smrtí. O tom už víte všechno.
Jen jsem vám chtěl všechno znovu propojit (protože všechno bez
našeho vědomí je takhle tajně v našem životě propojeno, a já jsem
vám to chtěl na příkladu dokázat); a přece jsem něco velmi
důležitého neřekl. Operační stav odpoutanosti od tělesného života
nesl trvalé konkrétní následky. Poznával jsem občas, co je
správné, třeba i v opozici ke všemu, co lidé považují za správné. A
po 21. 11. 1939 jsem v tom správném začal vědomě žít. A když
jsem z toho byl vystrnaděn i s přispěním matky po návratu z
koncentračního tábora: "Zde na světě už nejsi vězněm, jsi
svobodným člověkem," už jsem se přece jen nedokázal nikdy
úplně vrátit k tomu, co Ghos nazývá nepravým životem. Závislost
na mysli a na srdci byla do únosné míry zrušena. Kdyby byla
zrušena úplně, nebyl bych schopen žít v těle, myslet a mít soucit.
Nebyl bych se v rámci tohoto pozemského života naučil milovat
bližního a Boha. Jak? To už je další vývojový proces. Na tuto
otázku se nedá odpovědět jednoznačně.
Právě se mi dostal do ruky článek profesora na evangelické
teologické fakultě, Jana Hellera, nadepsaný "Být v Kristu". Na něm
je je dobře znát, do jaké míry může člověku mysl pomáhat, aby
pochopil správně smysl pozemského života a v čem je překážkou.
Cituji:
"Novozákonní obrat "být v Kristu" se vykládá různě. Jde o to,
abychom byli pod blahodárným vlivem Kristova ducha nebo
abychom s ním byli spojeni upřímnou láskou, pohotovostí k
sebezapíravé službě. To vše je málo. Nejzávažnější výklad k
tomuto stručnému a ne zcela průhlednému obratu, podává sv.
Pavel v listu ke Galatským II,20: "Živ pak jsem již ne já, ale živ je
ve mně Kristus." Předpokladem bytí v Kristu je smrt vlastního já,
to jest situace, kdy člověku přestane záležet na sobě samém jinak
leč jako na nástroji Božího díla, tedy Kristova údu. A to je podstata
spasení. Spasení není nic jiného než osvobození od sebe sama,
od toho "já", kterému záleží na sobě samém víc než na Bohu a
bližním.
Spasení se uskutečňuje skrze víru. Ale co je víra? Víra není
názor, třeba i o Bohu, nýbrž postoj, při němž dávám Bohu
přednost před sebou samým. Je tedy zřeknutím se sebe sama, je
poslušností ba rovnou přímo souhlasem s Božím rozsudkem smrti
nade mnou.
S vírou těsně souvisí pokání. Víra a pokání je vlastně vnitřně jediný pohyb. Ježíš pak říká: "Čiňte pokání a věřte evangeliu!"
Pokání je vyznání a poznání, že tento rozsudek smrti nade mnou
je spravedlivý, že se jím Bůh na mně nedopouští křivdy.
Pokud chci být, mít, žít přes hranice, které mi Bůh určil, chci
být vlastně bohem, a jsem v hříchu. Nejčastější podobou hříchu je
to, že člověk chce mít, vlastnit. Světský člověk chce mít štěstí,
bohatství, slávu, naději, budoucnost atd. Rozumějme, ne to od
Boha přijímat, nýbrž mít, vlastnit, být beatus possidens. Obojí je
stejný hřích, protože oba - člověk světský i náboženský - svou vůlí
k vlastnictví a vlastnění kladou Bohu podmínky, aby je spasil
podle jejich vlastního gusta. Oba nechtějí být zcela a naprosto
odkázáni na Boha a na jeho pouhou milost, nýbrž oba chtějí být
alespoň v něčem, alespoň poněkud božími partnery jako ti, kteří
už mají něco jistého. Nechtějí být Bohu vydáni na milost a
nemilost. V tom se tedy radikálně liší od Krista a nejsou tedy "v
Kristu."
Bůh však naproti tomu chce, abychom neměli nic, totiž ze
sebe a pro sebe, také jej abychom neměli k dispozici, ve
vlastnictví, nýbrž bůh chce sám mít nás, učinit nás svým
vlastnictvím, a svým nástrojem, ovšem poslušným nástrojem, a to
znamená takovým nástrojem, který na něm předem nic nechce a
nevymáhá, který nevznáší žádný nárok na vlastní existenci. Právě
smrtí se člověku zřetelně ukazuje, že nemůže proti Bohu vznést
předem žádný nárok na vlastní existenci. Toto určení k smrti je
však pro "starého člověka", pro naše já, které lpí na sobě samém,
pohoršením. Všechny náboženské systémy se snaží, pokoušejí
se, přímo či nepřímo, vysvobodit člověka od smrti nebo aspoň s ní
nějak smířit. Křesťanství však, jak poznáváme právě ve víře, není
náboženský systém, nýbrž pravda. Proto právě křesťanství se
nesnaží člověka od smrti vysvobodit, nýbrž ukázat mu nezbytnost
smrti a smysl smrti, jinak řečeno, ukázat cestu skrze smrt, která
má zaslíbení a naději.
Člověk, každý člověk, přirozený člověk, však lpí celou svou
silou na sobě samém, na vlastní existenci. Proto toto vysvobození
od sebe sama, čili spasení, není možností člověka, nýbrž pouze
možností Boha samého. A to Boha v člověku. To je Kristus,
Kristus je vtělení Božího sebezapření, Božího sebezřeknutí. Bůh
se zříká své Božské vyvýšenosti, přichází k nám do naší bídy,
stává se člověkem. Je jako my a přece je v něčem jiný než my,
lidé v hříchu. Je jiný v tom, že nežije v ničem pro sebe, nýbrž
zcela a naprosto pro druhé, a tedy vlastně pro svou smrt, a tím
zároveň pro život všech ostatních. V tom je tajemství přemožení
smrti, totiž v jejím přijetí jakožto dokonání tohoto osvobození od
sebe sama. Neboť za naší smrtí nás čeká a nad naší smrtí stojí
sám Pán života a smrti, náš Bůh. To zvěstuje a odsvědčuje
Kristovo vzkříšení. Kdo je to vlastně Kristus? Kristus je v člověku
proti "našemu starému" člověku a tím pro "nového" člověka
pracující a bojující Bůh. Kristus tedy není minulost všeobecná a
mrtvá, nýbrž budoucnost, naše budoucnost, a to je nejnaléhavější
a nejaktuálnější v celém bytí. Kristus je nic nemít a být v Božím
majetku. Kdo takto patří Bohu, může se svatým Pavlem vyznat Ga
II, 20." (Konec citátu)
Po přečtení tohoto listu by člověk řekl, že lze toho teologa
zařadit mezi spekulativní mystiky. Při bližším rozboru však vyjde
najevo, že jde o ryzího teologa a nikoliv o mystika s mystickou
zkušeností. Je to patrno hned z výkladu GA II,20. Povolným
nástrojem v rukou božích se člověk nestane z vlastní vůle, nýbrž z
metafyzické zkušenosti, a k té se může jen disponovat přerůzným
způsobem. Člověk se stává poslušným nástrojem tím, že ho
přemůže boží moc jako Pavla před Damaškem. Pavel byl od té
chvíle mrtev v tom smyslu, že jeho vůle byla dokonale podřízena
vůli boží, v jiném smyslu mrtev nebyl. Jeho jáství zůstalo živé, ale
bylo dokonale podřízeno Bohem, tak dokonale, jako Pavel věděl,
že v něm je živ Bůh. Stejně mrtvý byl Ježíš, v době od 30 let, kdy
působil mezi lidmi, tj. po dokonalém sebepoznání v Jordáně a po
přemožení svého já na poušti. Ježíš se ve všem řídil vůlí Otcovou,
ale jeho já reagovalo lidsky. Plakal s plačícími, radoval se s
radujícími, a totéž doporučoval, aby dělali jeho učedníci. Ne
náhodou prvním Ježíšovým zázrakem bylo proměnění vody ve
víno, a to také proto, aby zabránil nebo znemožnil jednostranné
pochopení jeho života jako náboženské nikoliv celoživotní
záležitosti. Přál si pomoci celému životu, strádajícím i radujícím se
lidem. Spasení pak je nalezení nového, opravdu živého středu
života, na kterém je dosavadní život závislý jako světlo žárovky je
závislé na přívodu elektřiny z elektrárny v provozu, a ne tedy na
sobě odvozeném (pomíjejícím). Spasený už nejde od sebe k
Bohu, nýbrž z Boha k sobě a ke všem a ke všemu.
Jak je to s vírou, která "je přímo souhlasem s Božím
rozsudkem smrti nad člověkem"? Z dalšího je patrno, že profesor
Heller obhajuje oprávněnost fyzické smrti, protože je to rozsudek
boží. Tady se však teolog rozchází s mystickou zkušeností.
Kdokoliv je tak zaujat Bohem, že zapomíná na sebe, musí se
smířit i s tím (a obvykle toto smíření nenastane hned napoprvé),
že ztratí svůj život a je svědkem toho, že jej ztrácí. Kdyby neztratil
všechno, co vlastní, nemohl by se setkat s věčností. Zbude mu
totiž jen věčné, které se nedá vlastnit, a rovné s rovným se pak
spojuje. Jestliže tedy nakonec člověk svolí ke ztrátě svého života,
po nějakém tom prodlení v hrobě těla (které však bez vědomí
člověka zůstává živé), vstává do věčného života, teprve pak
zjišťuje, že nebyl Bohem odsouzen ke smrti, nýbrž k životu, o
němž by se potom mohl vyjádřit s Ježíšem že byl před tím
odsouzením na tomto světě jen mrtev, protože nepoznával, co je
život. Ovšem Ježíš před svým odsouzením poznával, co je život,
neboť se dal odsoudit za nás. Byl a je zástupnou obětí za nás za
všechny.
Pasáž o vlastnění jako o největší překážce spásy, je správná
až na některá malá nedopatření. Hřích, aby byl hříchem, musí být
chybným krokem. A chybných kroků je mnohem více než toho, co
nazýváme hříchem. Chybné může být dokonce něco, co původně
za jiných okolností bylo správné, a naopak. A podobně je tomu se
hříchem. Podobně ani vlastnění se nedá vždycky kategoricky
prohlásit za chybu nebo za hřích. Ježíš dovedl např. na sobectví
učedníků postavit dokonalou lásku k bližnímu a k Bohu. Šli původně za ním, aby získali osobní spásu, případně, aby se zachránili
před hrozícím koncem světa. Avšak postupně se měnili, nejdříve
sv. Jan Evangelista.
Dále: Bůh není naší budoucností, nýbrž naší přítomností.
Toto zjištění zase náleží jen a jen do oblasti metafyzické zkušenosti, nelze si je potvrdit úvahou. Přijdu-li úvahou na to, že tomu
tak je, nemá tato úvaha onu závažnost a sílu, které jsou
doprovodným jevem zkušenosti.
Výtečná je Hellerova myšlenka o sebezřeknutí Kristově. Na
nás se chce, abychom jej v tom následovali, neboť i my
přicházíme z věčnosti a do věčnosti se můžeme vrátit jen na
jakémsi výprodeji dualistické zákonitosti, se kterou je úzce
spojeno zapomenutí na Otcův dům. Při vstupu do tohoto světa
jsme byli vybaveni vším, co potřebujeme pro život v dualismu.
Nejideálnějším promrháním toho všeho je přestat to mít. Škoda,
že takhle nerozumíme marnotratnosti, nýbrž bereme jí doslova a
provádíme ji také tak. Naše vybavenost pro život je výtečnější než
tušíme. Kdybychom celou tu výbavu uměli využít (olej v lampách
moudrých panen), setkali bychom se se Ženichem. Říkám tomu
využití transformační schopnosti lidského těla. Křesťanská tradice
bohužel z příkladu Ježíšova života, protože mu nerozuměla jako
komplexnímu příkladu pro celý lidský život, vytvořila náboženský
systém. Co není nábožné, to není pravé, a to není správné
pochopení Ježíšova příkladu pro život. Ježíš si nedovolil do 30 let
nic z toho, co se potom, po jeho třicítce jevilo jako vyloženě
nábožensky žitý život. Jen jednou ve 12 létech se projevil
nábožensky, ale po napomenutí rodinou, hned se k ní vrátil a byl jí
poddán tak dlouho, dokud se tato poddanost nestala samovolnou.
Do té doby bylo u něho samovolné jen to, že musel být v Bohu, že
toto vědomí bez svého přičinění měl.
A protože lidský život se čím dále tím více pohybuje mimo
náboženské koleje, má náboženský systém stále méně co říci k
lidskému životu jako celku. Život se stále více řídí znalostmi přírodních zákonů (a to v tom nejširším smyslu slova. Mám na mysli
např. pokrok v lékařství, v technickém vybavení života apod.,) a k
nim si lidé vymýšlejí zákony podle světských potřeb. Mladý člověk
už ani neví, proč by se měl řídit nějakými náboženskými normami.
Ale i jej život soustavně učí, čeho se má ze sebe vzdávat, a tak
jsme všichni připravováni z různých východisek i při nábožensky
nežitém životě ke smrti podle Ježíšova návodu. Nezáleží na tom,
jak se jmenuje to, kvůli čemu se sebe v životě vzdáváme, nýbrž na
upřímnosti a úplnosti, s jakou to činíme. Vím o člověku, který
vůbec nevěřil na Boha a dokonce proti náboženství upřímně
bojoval, protože je považoval za balamucení lidí. Protože se však
dokázal obětovat za věc, kterou považoval za důležitější než sebe,
zemřel až po úplné ztrátě sebe, zcela podle Kristovy představy,
dá-li se to tak říci, protože Kristus nepotřeboval se řídit
představami. Nemusím však jít pro příklady tak daleko. Byl jsem v
koncentračním táboře svědkem tohoto: Budoucí MUDr. Hanzlíček,
pozdější lékař v Bohnicích na psychiatrii, tehdy v koncentračním
táboře ještě jako medik, slyšel, jak mluvím o cestě k Bohu. Sám
byl nevěřící a považoval to, co jsem říkal za balamucení
spoluvězňů. Říkával: "Kdybyste se raději učili něčemu
kloudnému". Sám se učil raději švédsky, než by mne poslouchal.
Byli jsme však ve stejný den a hodinu oba propuštěni z
koncentračního tábora. Protože dříve než se to stalo jsem mu řekl,
za jakých okolností půjdu z koncentračního tábora a on mě přímo
provokativně donutil, abych ty okolnosti splnil, přesvědčil se náhle,
že jsem spoluvězně nebalamutil, nýbrž, že jsem mluvil pravdu.
Takže ona je cesta otevřena i pro nevěřící. Je těžko pochopit, co
je to rasa, pravý sklon, ale má-li znaky sebezáporu, je
pravděpodobné, že se blíží ke správnosti. Zdůvodňoval jsem vám
to např. svým chvilkovým poznáváním správného od útlého mládí,
které souviselo se vzdáváním se vlastní vůle a s jejím opětným
nasazením, jakmile jsem ono správné prováděl (nesení kříže).
Není tak těžké přesvědčit mladé lidi o tom, že je
nebalamutíme, jestliže je nebudeme nutit k tomu, aby uvěřili
všemu, čím se řídíme, a jestliže místo donucování jim budeme
ukazovat správný život podle dokonalejších norem.
"Pravou funkcí přemýšlející mysli by bylo pozorovat, chápat
a usuzovat s nestrannou radostí poznání, a otevírat se světlům s
poselstvím, která pronikají vším, co pozoruje, a vším, co prozatím
ještě zůstává skryto, ale co jí bude postupně odhalováno poselství a osvícení, která probleskují z Orákula skrytého ve
světle, které září nad myslí, ať už se zdá, že sestupuje paralelně s
intuitivní myslí, nebo že vystupuje z vědoucího srdce. Nemůže
však správně plnit své funkce, protože je brzděna smyslovými
omezeními vitální energie, konflikty mezi pocity a emocemi,
omezeními, vlastním intelektuálním protekcionářstvím, netečností,
vlastním napětím a tvrdohlavostí, což jsou formy, které vnáší do
přemýšlivé mysli vliv mysli tužeb nebo psychické prany. Veškeré
naše mentální vědomí je, jak se praví v Upanišadách, utkáno z
vláken a proudů prany, vitální energie, která podněcuje i omezuje,
bere a opouští, přeje si a trpí; a pouze když se očistíme, budeme
moci poznávat své pravé a věčné Já."
"Je přece pravda, že původem všeho toho zla je pocit jáství,
jehož vědomé sídlo tkví právě v mysli; avšak vědomá mysl nedělá
nic jiného, než že zrcadlí já již stvořené v podvědomí mysli věcí,
já, které je němou duší kamene rostliny, přítomné ve všech tělech
a v každém životě, a které nakonec je osvobozováno, probouzeno, vyjadřováno ve vědomé mysli. V tomto vzestupném
procesu se vitální energie stala uzlem odporu já, uzlem, který se
zdráhá mysl tužeb rozvázat, i když intelekt a srdce, jakmile
odhalily zdroj jejich těžkosti, by se jej rády zbavily. Prana v nich je
zvíře, které se vzpěčuje, zatemňuje a klame poznání a podmaňuje
si jejich vůli svým odporem." (A II, 67)
Tady hrozí vážné nebezpečí, že přejdete bez povšimnutí, co
Ghos v těchto řádcích prozrazuje o svém hlubokém vnitřním
poznání. A nepovšimnete-li si toho teď, nenajdete v celé světové
literatuře zmínku o tom, jak je já, malé lidské já tvořeno a ustavováno dávno před tím, než se objeví v lidském těle; bylo by lépe
kdybych řekl: nikoliv před tím, nýbrž též souběžně s objevením se
já v člověku.
My jsme zatím z předešlých výkladů byli schopni si vysvětlit,
jak vzniklo malé lidské já od chvíle narození člověka, a nyní vidíte,
že by bylo přesnější, kdybychom řekli, jak dále narůstalo od chvíle
narození člověka. Teď se dovídáme, že toto já, které nazýváme
lidským, protože je objevujeme a rozvíjíme v člověku, se tvoří též
mimo člověka, např. v nerostech a rostlinách, ovšem tam není
lidské v tom smyslu, že je tam nehnuté, čili, jak výstižně říká
Ghos, je němou duší kamene a rostliny, kdežto v člověku je velmi
"řečnou" duší, dostává se konečně ke slovu, neboť má k tomu jiný
podpůrný organismus než v kameni a rostlině, tzv. živé lidské tělo
s jeho úžasnou transformační schopností. V těchto řádcích si
připomínáme onu nepatrnou část té transformační schopnosti,
kterou je pohyb mysli a pohyb těla.
Řekli jsme si už, že během těhotenství probíhá v matčině
těle uvnitř lidského embrya vývoj života, který jinak proběhl nebo
se loudal velmi dlouhou dobu na naší planetě. Z pitev embryí v
různých jejich stádiích vývoje s nedá zjistit, jak se vyvíjelo, nebo
zda se paralelně vyvíjelo tzv. lidské já. A teď nám pohled do
stvoření člověka, pokud se nedal zjistit pitvami embryí, Ghos
doplňuje svou metafyzickou zkušeností (v souladu s Upanišadami)
o poznání, že stvořené já je už také v kameni a v rostlině. Tam se
připravuje jaksi mimoděložně k dalšímu svému vývojovému stádiu,
kterému říkáme lidské já.
Blahoslavený výrok matčin "Nemlať tou židličkou, bolí ji to,"
mne přivedl ke Ghosovu poznání velmi brzy, v předškolním věku.
Jenže toto poznání nebylo tak moudře propojeno s ostatním
poznáním, jako je tomu u Ghose. Ghos mi dává svým výrokem o
já povolení, abych vám zpřístupnil jeho poznatek.
Napomenutí matčino nezůstalo u mne bez povšimnutí, a to
ne proto, že bych byl býval nějak zvlášť poslušný, nýbrž proto,
1. že jsem si z operací za vědomí odnesl zvyk zastavovat
tok mysli, Ghos by řekl: zastavovat přemýšlivou mysl a při tomto
zastavení mysli, které by staří Číňané nazvali ne-myslí, jsem byl
přístupen poznání, které neprýštilo z úvahy, nýbrž z daleko hlubšího zdroje, a bylo doprovázeno velmi konkrétní mocí k
uskutečnění poznávaného,
2. a že s takovým stavem mysli byla spojena nikoliv obecně
působící moc, ale konkrétně působící k uskutečnění právě toho
kterého úseku poznání, a to zase především v zevním světě,
mohli bychom říci, že umožnila okamžité, nikoliv pozdější, nějak
odložené praktikování poznaného.
Jak tomu bylo konkrétně v tomto případě?
1. Především jsem věděl ze zdroje poznávání správného, že
maminka mluví pravdu, když tvrdí, že stoličku to bolí. Samozřejmě, že ona věděla, že stoličku to nebolí, ale chtěla mít nejsnazším
způsobem od toho bouchání pokoj. Je to krásný příklad toho, jak
dělala něco jiného, než o čem věděla, že chce způsobit. Tak je
tomu při veškeré naší činnosti. Ať o tom víme či nevíme, vždy
vedle toho, co chtěně provádíme, ještě také způsobujeme něco jiného, než co jsme měli v úmyslu způsobit.
2. Toužil jsem poznávat ve všech věcech život, který pro
mne objevila maminka ve stoličce.
3. Začal jsem zacházet velmi ohleduplně s neživými
předměty, abych jim nezpůsobil bolest.
4. Začal jsem poznávat život ve věcech, především v
nerostech, ty mne nejvíc zajímaly, protože jsem jim nemusel
ubližovat, chtěl-li jsem se k nim co nejvíce přiblížit. Odtamtud
pramenil můj pozdější zájem o přírodní vědy. Ale to jsem ještě
nevěděl, že právě tam v nerostech se připravuje mimoděložním
způsobem lidský život a naše já, a že by nemohlo vzniknout po
narození, kdyby transplantace já už dávno nebyla připravena
pěkně v klidu mimo lidskou matku. Vám je to asi těžko
srozumitelné, ale jestliže jste byli schopni se smířit s tím, že v
matce se rekapituluje vývoj hmotného tvaru člověka, jak probíhal
dříve, než k němu došlo v mateřském těle za pomoci genů
především matčiných, pak vám nebude zatěžko přijmout za
správný fakt, že všestranněji a úžeji souvisíme s přírodou, než jak
si uvědomujeme. Před zkratkou organického vývoje života až do
stádia existence člověka, musí proběhnout jiná zkratka
anorganického vývoje. Kdyby ovšem matka nebyla závislá i
během těhotenství na stravě, která pochází jak z organické, tak i z
anorganické přírody, nemohla by v sobě propojit obě závislosti.
Děje se to stejně bez jejího vědomí, jako v ní probíhá rekapitulace
života na naší planetě.
Stačí mně, abych vzal do ruky nerost a začnu v něm
pociťovat já, které se ještě nesloučilo s mentálním pohybem.
Nacházím tedy v nerostu sebe v klidu, bez vůle, bez chtění, ještě
nepodrobeného změnám mysli.
"Mentální Puruša se tedy musí vzdálit od jakéhokoliv
ztotožnění a přidružení k mysli tužeb."
Vzpomínáte si, jak mě lékaři učili zbavit se úplně všech tužeb, i těch nejzákladnějších, mezi něž patří touha žít.
"Musí říci: "Já nejsem tato bytost, která bojuje a trpí, která
se rmoutí a raduje, která miluje a nenávidí, prožívá naděje a
beznaděj ...a je loutkou dobrých a zlých vitálních nálad a
vášnivých emocí. Všechno to jsou zvyky Prakriti ve smyslové a
emotivní mysli."
Řeknete si asi: "Jak tomu máme rozumět? Lékaři tě zbavili
veškerých pocitů a vztahu k tomuto světu a na druhé straně tím
rozpoutali pociťování souvztažností, které se normálně u člověka
nevyskytují a které podle slov Ghosových mohou být jedině přítěží
na cestě poznání." Nezapomeňte však, že Ghos zatím líčí jen
exkluzivní cestu poznání, nikoliv cestu celým životem. Cesta
celým životem, nebo jak říká Ghos - integrální joga - vede dvěma
směry, pozitivním i negativním, ale nakonec smiřuje klady a
zápory. Jistě se podivujete, jak Indové umí dokonale rozložit
všechny přírodní děje a procesy, ale právě tak je dovedou složit.
Jen jedna maličkost jim chybí: pocit nezbytnosti právě tak sestupu
jako vzestupu. Vzpomeňte si na Píseň o perle: Královský syn
musel zapomenout na svůj královský původ a musel sestoupit
až do Egypta, nebo podle podobenství o marnotratném synu, ten
musel jíst s vepři. Bez tohoto mezidobí, doprovázeného sestupem
až na dno dualismu, není možno vystupovat vzhůru ke vzpomínce
na Otcův dům a nakonec se vrátit do Otcova domu. Jestliže se
předčasně ztratí to, co se mělo napřed rozvinout, nejednalo se
moudře. Měl jsem tedy štěstí, že jsem sestoupil až na dno
pozemské existence a pak jsem znovu stoupal nahoru přes
nerosty, rostliny a zvířata až k člověku.
"Tak se mysl oddělí od emocí a stane se pozorovatelem a
svědkem tělesnosti a jejích funkcí. Nastane pak vnitřní rozštěpení.
Na jedné straně je emotivní mysl, ve které neustále probíhají
nálady a vášně podle návyků Přírody, a na druhé straně je
pozorující mysl, která předešlé sleduje, vidí a rozumí tomu, je
však od toho oddělena. Vše pozoruje jako by pozorovala činnost
na scéně s různými herci. Napřed pozoruje se zaujetím a znovu
upadá do zvyku ztotožňovat se s pozorovaným, pak se uklidní a
odpoutá a dospěje nejen ke klidu, ale i k čisté blaženosti vlastní
tiché existence, pozoruje s úsměvem všechnu tu neskutečnost
tak, jako pozorujeme chlapecké radosti a strasti hrajícího si dítěte.
Nakonec zjistí, že je pánem, který schvaluje a zavrhuje a tím, že
odnímá souhlas, zastavuje hru. Jakmile se dospěje k tomuto
bodu, dostavuje se další důležitý jev; emotivní mysl se uklidní,
osvobodí se od svých reakcí, a i když ji zasahují, jeví se jí tyto
zásahy jako přicházející zvnějšku a lze se jim vzepřít. Avšak i
tento zvyk, odpovídat na tyto vlivy, postupně ustane, emotivní
mysl se úplně osvobodí od vášní. Zanechá navždy naděje, strach,
radosti, bolesti, sympatie a antipatie, připoutanosti a odporu,
spokojenosti a nespokojenosti..."
"Ale co ji nahradí? Mají-li se věci takto, může nastoupit klid,
ticho a úplně neúčast. Je-li však tento stav něčím, čím musí duše
projít, není to stav konečný, který jsme si předsevzali, protože
Puruša se stane učitelem, jehož vůle musí nahradit chybnou
radost a závislost. Co on si přeje, Přirozenost musí uskutečnit.
Tehdy povstane pravá duše a zaujme místo, které uvolnila mysl
tužeb. Číše vyprázdněná a vyčistěná se naplní vínem lásky a
božské blaženosti, namísto sladkého i trpkého vína vášně."
Vzpomeňme si znovu na první zázrak Ježíšův v Kani
Galilejské, kde proměnil vodu ve víno, když došlo staré, horší
víno. Ježíš tu stanovil podmínky, za kterých se má přejít od
starého vína k novému vínu radosti. Je velmi poučné, že matka
Ježíšova dává podnět k tomuto zázraku proměny. Jaké má k tomu
právo: Porodila ho a doprovodila ho životem až do jeho třiceti let.
Obecně: Vůči svému zrodu na tomto světě máme povinnosti i v
době, kdy se už dostaneme ke zrodu ve věčnosti (křest v
Jordánu), protože i tam jsme napřed jen dětmi a i tam musíme
dospívat do relativní zralosti. Světu musíme umět vracet to
nejcennější, z čeho jsme v něm byli zrozeni, a tím je láska (Panna
Maria), a cokoliv jsme přidali během svého vývoje k lásce matčině,
musíme umět zase matce odevzdat. Viz odevzdání Jana Panně
Marii pod křížem. Kéž by tato poznámka stačila k tomu, abyste
věděli, co znamená naplnit vyprázdněný kalich hořkosti novým
vínem.
"Vášně a vášnivá touha po dobru maskují božskou
přirozenost. Ona vášnivost, obrácená k sobě, při které máme i
odpor a nejsme schopni pomáhat jiným v jejich utrpení, musí být
proměněna a nahražena velkým božským soucitem, pomocí
něhož se člověk ujímá břemene jiných a dokáže pomáhat a
uzdravovat bez příměsi osobní vůle a bez opovržení nad utrpením
světa, bez výčitek, pocházejících z nevědomosti, proti povaze věcí
a jejich původu, ale se světlem a s poznáním, jako nástroj
Božského a Jeho projekce do světa. Stejným způsobem musí být
překonána láska, která touží, láska, která chce všechno pro sebe,
zmítající se v radosti a v utrpení, a musí být nahražena stejnou
láskou, která všechno objímá, je součástí všeho a není závislá na
okolnostech ani na tom, zdali je opětována. Tak se stane se všemi
hnutími duše, ale o tom pojednáme později až v joze dokonalosti
já."
"Co jsme si řekli o činnosti a nečinnosti, to se týká také
duality, která stojí v opozici ke klidu a indiferenci vůči radostem a
lásce. Základem toho stavu není indiference, netečnost, nýbrž
rovnodušnost. Neustálé trvání toho stavu, klidná indiference,
pokojné přijímání radosti a utrpení, bez reakcí trpitele a radujícího
se, to je negativní základna rovnodušnosti. Ale ta není úplná,
dokud nenabude pozitivní formy lásky a radosti. Smyslová mysl
musí všude nacházet rasa svrchované krásy (poz. pod čarou:
rasa, příchuť, vůně; to, co je ve všem příčinou radosti).
Podívejte se se mnou zblízka na nějaký konkrétní příklad
takové proměny, která ve skutečnosti obvykle probíhá pomalu.
Muž si bere za ženu někoho, kdo se mu líbí a třeba napřed
jen tělesně. Žena si bere za muže někoho, kdo jí imponuje napřed
třeba jen mužností. A pak jsou svědky toho, (a do tohoto svědectví
třeba milosrdně teprve dorůstají), že z toho, co si brali z toho
druhého už nic nezbylo, nebo tak málo, že to nestojí za řeč, že je
to zanedbatelné. Teď mají něco a někoho úplně jiného. To je
příklad toho, že ve svém původním úmyslu lidé obvykle nemají nic
z toho, o čem neví, že to také dělají (že se s tím také spojují), a
toto druhé, o čem nevědí, se dá obecně nazvat školou
pozemského života. Málokdo v ní dochodí s prospěchem do
poslední třídy, ale měl by. Proto tu na světě je, i když ne jen pro to.
Kdyby člověk nevstupoval do partnerských vztahů jen pro to, co si
od nich pro sebe slibuje, nýbrž jako do školy, jejíž obsah učiva
ještě nezná, a že se musí připravit na to, že bude na každém
kroku tím obsahem života překvapen, smířil by se s tím, že do té
školy vstupuje ještě jako dítě a má z ní vyjít jako dospělý člověk. A
já zde dospělostí myslím pochopitelně něco jiného než fyzickou
nebo mentální dospělost. Mám na mysli onu velkou proměnu,
kterou velkolepě a přiléhavě Ghos nazývá rovnodušností
(equanimitas). Ta s sebou přináší poznání, že jsme v partnerském
vztahu nejen s celou přírodou, se všemi událostmi kolem nás, ale i
s mocí, která přírodu udržuje a učí ji všemu, na co on na té které
úrovni stačí. Měl jsem to štěstí, že jsem byl od útlého mládí obdarováván vrchovatou měrou jak tíhou tak lehkostí života, oběma
buď pohromadě, nebo jedním za druhým, a musí-li se člověk
smířit s tím, že nestačí se líně poobrátit, nýbrž vždy se obrátit celý,
je to báječná škola pružnosti ducha, je to konec dogmatického
přístupu k životu, který člověk obvykle vyjadřuje slovy: "Toto je můj
přístup k věci a k lidem". Člověče, co je tvoje? Vždyť si vždycky a
za všech okolností bereš ze života něco jiného, než co tušíš, že si
bereš, nebo než víš, že jak se to nové nebo další změní, a
dokonce k nepoznání změní. A nakonec máš něco, co jsi nechtěl
mít, a odnaučuješ se pěkně po lopatě, velmi názorně, vlastnit.
Neměl bys ale dospět k chybnému závěru, že co nemůžeš vlastnit,
tím se nebudeš zaměstnávat, nebo, že jsi dokonce oprávněn to
odhodit. Od toho, co už nevlastníš, se můžeš naučit mnohému,
čemu ses nemohl naučit při pocitu vlastnění. Založíme-li relativně
dokonale partnerství s člověkem, kterého vlivem toho svazku
musíme mít stále na zřeteli za příjemných i nepříjemných
okolností, je naděje, že se toto partnerství přenese na všechno
stvořené a odtamtud i do nestvořeného. (Nesmějte se dlouho!
Mým prvním partnerem v životě byla sklenička, na které bylo
vyobrazeno náměstí v Linci, kam jsem se dostal s maminkou za
první světové války. To jsem se naplakal, když při uklízení
maminka tu skleničku nedopatřením rozbila. Marně jsem se snažil
za ukrutného pláče tu skleničku dát dohromady. To se stalo ještě
v předškolním věku, a nestalo se to poprvé. Už před tím
čtrnáctkrát mi lékaři na začátku každé operace za vědomí rozbili
mou představu o partnerství s tímto světem, a pak už jsem ji nikdy
do původního tvaru nesložil. Pak se stalo totéž s mým veřejným
vystupováním na scéně jako deklamátor a zpěvák. Musel jsem
toho zanechat, protože jsem měl jednu chromou ruku. A jak rád
jsem zpíval a deklamoval. Také jsem tehdy plakal. Dalšího
partnera, kterého jsem zvlášť miloval, přírodní vědy, mně proti mé
vůli vzaly okolnosti. A pak už jsem pochopil, že je tu něco v
nepořádku. Dalšího partnera, mystickou modlitbu, jsem si
nevybral, a pokračoval jsem v ní i za cenu vlastního života. Bez
tohoto vkladu bych byl v tomto partnerství nedošel k jeho pravému
smyslu. Atd.)
Ovšem je to zdlouhavý postup, brát si někoho nebo něco
jako své. Já bych byl při své těžkopádnosti takhle nedospěl ke
správnému pojetí nevlastnění a jeho smyslu, a tedy ani na okraj
svobody. Vy, věřící lidé, máte blíže ke správnému začátku než
jsem měl já nevěřící. (Všimněte si, jak brzo jsem přišel o vaši
ničím nerušenou víru v tento pozemský život jako víru v pravého
partnera. Viz minulá závorka se zmínkou o operacích. Zbyla mně
křehká sklenička, tak by se to dalo názorně vyjádřit.). Není tak
těžké uvěřit, že vám byl nejen váš životní partner, ale i celý život
na zemi propůjčen k tomu, abyste prošli školením ke svobodě, a to
nejen vy sami, ale za vaší pomoci i ti vám nejvzdálenější partneři,
se kterými se musíte stýkat, jako cizí lidé, např. kameny, rostliny a
zvířata. Neosvědčí-li se člověk v malém, neosvědčí se ani ve
velkém. (V závorkách jsem provedl jen průřez vývojem partnerství.
Patřily by tam také kameny, rostliny, husy atd.)
"Srdce, láska a ananda stojí proti všemu; psychická prana
je radostí tohoto rasa, této lásky a této anandy. Ale je to pozitivní
dokonalost, která následuje až po osvobození; kdežto vaším
prvním úkolem na cestě poznání je, oddělit se od mysli, která
touží, a vzdát se všech vášní."
"Také mysl tužeb musí být vyloučena z nástroje myšlení.
Nejlepší způsob, jak to dosáhnout, je jednat způsobem Puruši,
který se stahuje z myšlení a ze svých názorů."
Uznávám, že Ghos chce být co nejsrozumitelnější, a proto
přisuzuje Purušovi lidské úmysly, které však on vůbec nemá,
soudy, které nekoná, z něho se všechno děje (a z našeho
hlediska neděje) na jiné úrovni, nám málo srozumitelné, ke které
se Ghos svým výkladem teprve pomalu přibližuje. Zatím si počíná
jako křesťané, když si uměle vytváří Boha podle obrazu
dokonalého člověka a ne naopak. Jak jen toho budu schopen,
budu Ghosovi tento ústupek lidskému myšlení a hodnocení trpět.
Je v tom poctivý záměr, k jehož cíli by pouhým výkladem asi
vůbec nedošel. I já jsem promluvil slovy, že u Puruši se děje
všechno na jiné, málo srozumitelné úrovni, zcela způsobem
Ghosova výkladu. U Puruši se nic neděje, víme to oba, berte to
na vědomí. Ale jak byste nám porozuměli, kdybychom všechno
nezdramatizovali, nepřeváděli do děje, neuváděli vše na scénu
života?
"Měli jsme už příležitost o tom mluvit při integrální očistě
bytosti. Všechny procesy poznání, které zde popisujeme, jsou
znaky očisty a osvobozování, a vedou k definitivnímu a úplnému
poznání sebe, nástroje očisty a osvobození. Metoda koncentrace
přemýšlivé mysli bude tímtéž pro celou ostatní bytost. Puruša,
když si posloužil přemýšlivou myslí, aby se osvobodil od
ztotožňování s životem, tělem a myslí tužeb, od pocitů a emocí,
uzavře ten okruh, postaví se proti přemýšlivé mysli a řekne jí:
"Nejsem ani tímto, ani myšlenkou, ani myslícím; všechny tyto
myšlenky, názory, spekulace, úsilí intelektu, tyto záliby, to dávání
něčemu přednost, tato dogmata, tyto pochybnosti, toto
sebeopravování, v tom nejsem já."
Je snad zbytečné, abych vysvětloval, že Ghos nemá na
mysli nějakou řeč Puruši. Ten nemluví. Řeč je jenom lidským
dorozumívacím prostředkem. Už jsme s tím nevystačil ani při
styku s husami, tím méně při styku s rostlinami nebo s nerosty.
Ghos si slovními symboly odpomáhá od sáhodlouhých
vysvětlování. Kdybych začal vysvětlovat jen uvedená slova Puruši,
vymkl bych se dokonale z rámce této knihy, ale přišli byste si na
své: Vyrojilo by se rázem mnoho poutavých dějů.
"Tak se vytváří rozdělení mezi myslí, která chce, a myslí,
která pozoruje; Puruša se stává pouhým svědkem. Vidí a chápe
ten proces a zákon svého myšlení, ale zůstává od něho oddělen.
Nakonec, protože je v podstatě tím, od něhož závisí souhlas a též
odnětí souhlasu bouřlivému proudu, který pochází z nižší části
mysli a přemýšlejícího rozumu, nutí je, aby skoncovaly se svým
obtěžováním. Tak se osvobozuje od podrobenosti přemýšlivou
myslí a stane se schopným být dokonale klidný."
Zase tu Ghos podkládá Purušovi všechno, o čem se nám
zdá, že dělá. Ve skutečnosti jeho činnost není podobna pohybové
činnosti. Poznávám však, jak Ghos mistrně vykládá procesy
automatismu (2) a proměny těchto procesů podle potřeb, které od
nás zdola jsou nepostižitelné.
"Aby se došlo k dokonalosti, je nutné, aby Puruša znovu
zaujal pozici Pána Přirozenosti a nahradil mentální proud světlem
uvědomělé myšlenky, která probleskuje zhora. Ale ticho je nutné;
a v tichu, a nikoliv v myšlení, se projevuje Já, vystupujíc z
mentálního Puruši ke zdroji mysli. Ale kromě tohoto posledního
výstupu je nutné ještě další osvobození - osvobození od pocitu já
(ega) v mysli." (A II, 69)
Užiji pro dokreslení těchto obrazů jiných barev:
Pohyb myšlenek z člověka dělá to, čím je připraven pro
zacházení s hmotným světem, ve kterém žijeme, vědomě žijeme.
Proměnlivá mysl však pochází z nepohyblivé schopnosti myslet,
čili ze schopnosti dát se do myšlenkového pohybu. Tato
schopnost není nevyčerpatelná. Člověk se unaví myšlenkovým
pohybem právě tak jako fyzickým pohybem. Jedním ze snadných
způsobů, jak usnout, je unavit se v myšlenkovém pohybu. Ale
únava myšlenkovým pohybem nemusí končit spánkem. Můžeme
jen přestat vnímat a vzdálit se myšlenkovému pohybu. Tento
případ jsem měl možnost si ověřit na svých žácích nesčetněkrát
během mého učitelování. Žák mohl uniknout mému i svému
záměrnému myšlení tím, že se věnoval svému snění, nebo že
nechtěně zastavil myšlenkový pohyb. Čili tuto schopnost člověk
má i v bdělém stavu. Ale obvykle tím jen otupuje bdělost, a někdy
až k spánku. Avšak ani spánek, ani otupení bdělosti nevede k
duchovnímu poznání. K němu vede právě opačná cesta: Zaujatost
mysli. Už dítě se dovede zaujmout hrou, třebaže zprvu jen
chvilkově. Záliby nejsou jen překážkou na cestě za poznáním, nýbrž i velkou pomůckou poznání. Ovšem platí ona myšlenka
Ghosova o rozdělené mysli, která je nežádoucí. Ježíš by řekl, že
dvěma pánům se slouží nepořádně, čili správně se jim neslouží.
Při zaujatosti mysli (a to je služba jedinému pánu) také dochází k
jejímu zastavení, které však je doprovázeno zvýšenou pozorností
vůči předmětu, jímž je mysl zaujata. Tudy vede cesta kupředu a
tady je také zárodek osvobození od podrobenosti myslí. Mysl se
pak sama zbavuje své běžné funkce, pomocí níž nás svazuje s
úrovní velmi nízkou.
Měl jsem však záhy po narození výjimečnou možnost
čtrnáctkrát se soustředit na ticho, které lékaři uměle vytvořili v
mysli. Oni mě totiž násilím vymanili z podrobenosti přemýšlivé a
emotivní mysli. Vpravovali mě vždy znovu do ticha, které znám z
pozdějších stavů, protože na tak rané zážitky ticha si nemohu
vzpomenout. Mám však za to, že pozdější stavy ticha byly jen
pokračováním toho, do čeho mě lékaři vpravili uměle, a znám také
způsob, jak se do tohoto plodného ticha dostat. Jenže přednesu-li
někomu tento návod, už mu tím znemožňuji, aby pomocí něho
dosáhl takového ticha, že by byl na prahu poznání své nesmrtelné
podstaty. Jak to myslím?
Považuji za nejdůležitější, že jsem ten návod získal
nepředvídaně bez touhy z něj něco pro sebe vytěžit a tak jej také
samovolně používám. Pak takový návod má spojovací účinek,
neboť odpoutává člověka od toho, co jej drží v pocitu oddělenosti
nejvíce, a to je jástvím vyprovokovaný přednostní zájem o sebe.
Člověk pak nesplňuje základní Ježíšův požadavek "hledejte
království boží především", nebo při nejmenším značně otupuje
jeho účinnost.
Má zaujatost pro přírodní vědy byla onou překážkou toužící
mysli jen potud, pokud jsem vědecké poznatky chtěl mít pro sebe.
Jakmile jsem se přestal litovat, že nebudu přírodovědcem, hned
se projevila účinnost "návodu" poznáním nesmrtelné podstaty
člověka. Jistě jste si všimli, že i v rámci MII jsem ten návod
několikrát uvedl, ale ne jako návod, nýbrž jako zkušenost. Jen
ještě opakuji, že ten návod se velmi podobá zlatému klíči
Američana Foxe, jenže s tím důležitým rozdílem, že Fox radí se
vracet, k původnímu, na čas opuštěnému úmyslu, čímž návodu
ubírá spojovací účinek a nahrazuje jej vyústěním do úspěšného
řešení nějaké světské záležitosti. Všimněte si, že lidé Ježíšem
uzdravení nepatřili po uzdravení mezi Ježíšovy žáky.
Přece jen považuji za nejlepší návod, jak se zbavit
podrobenosti srdcem, starozákonní a Ježíšův návrh: "Milovati
budeš Boha z celého srdce svého."
A za nejlepší návod, jak se vyprostit z podrobenosti mysli:
"Milovati budeš Boha z celé mysli své."
O obojím jsem už mnohokráte psal. Nebudu se opakovat.
Jen si na obou příkazech všimněte, že mají společný znak:
Poddanstvím osvobozující ideji se zbavujeme poddanství
zotročující ideje.
9. Osvobození od služebnosti egu (A II, 70 - 79
Budu ego jmenovat též mým já nebo jástvím. Nebudu je
považovat za něco, co musí být překonáno, nýbrž také za něco,
čeho je bezpodmínečně zapotřebí při duchovním vývoji v rámci
dualismu. Ovšem jako všechno, co vzniklo, i ono musí zaniknout.
Kdyby však zaniklo dříve než lze za něj nastolit něco vyššího,
nebo kdyby se jeho životnost předčasně zmenšila, zmařil by se
celý vývoj. Budu pro zjednodušení výkladu předpokládat normální
dosti dlouhý lidský život. A konečně se budu přidržovat symboliky
Ježíšova života. V té malé já hraje jinou roli na začátku životní
dráhy, než na jejím konci. Ale i po dosažení prvního ze tří
mistrovství, po dokonalém sebepoznání (jehož dokonalost byla
prozrazena Ježíšovým křtem v Jordáně. Může být projevena i
jiným obdobným méně obrazným způsobem nebo i bez obrazů,
nejde-li člověk převážně cestou víry, nýbrž cestou poznání. Ježíš
šel integrální existenční cestou, ale ne tak, jak by jí šel obyčejný
smrtelník, nýbrž jako od začátku poznávající. Podle hlášení
evangelisty sv. Jana bylo při křtu Ježíšově v Jordánu slyšet hlas:
"Tento je můj milý syn, v němž mám zalíbení." Ale to už je dost
vzdálený opis nebo vzdálená ozvěna Ježíšova vnitřního stavu.
Ježíš sám toto svědectví vyjádřené slovy, o sobě nepodává. Vím,
že nepotřeboval, aby k němu Otec promluvil a také by to nebyl
nejvyšší důkaz spojení s Otcem. Jenže zpráva o křtu v Jordánu se
k nám dostává přes sv. Jana Evangelistu, žáka sv. Jana Křtitele,
který křtil Ježíše. Žák Jan Evangelista, dosvědčuje jen to, co mu o
dotyčném křtu sdělil jeho mistr Jan Křtitel, a ten více neunesl než
vznešený obraz skutečnosti. Je to obraz proměnění Ježíše Krista
na hoře Tabor, kde tři učedníci Páně nebyli na úrovni vjemu
Ježíšova, vnímali jen časoprostorově omezený obraz skutečnosti,
která nebyla a není omezena na obraz. Je zajímavé, že ani jedna
gnostická sekta si nevěděla s tímto úkazem rady, právě jako si
neuměla poradit s obrazem o stvoření světa, jak je obsažen v
Genesi, přestože Píseň o perle prozrazuje, že věděli o existenční
cestě. Dovolte, abych zde znovu vzdal hold lékařům, kteří mne v
předškolním věku radikálně násilím postavili operacemi za vědomí
na cestu poznání, po které jsem potom kráčel po malých krůčcích
až do 17 let, pak skokem, obdobným křtu v Jordáně, ovšem pouze
na lidské úrovni, ne na úrovni Božího Vtělení, jímž byl Ježíš
Kristus. Přesto však, nejen že ani tam nezasáhl obraz
Skutečnosti, nýbrž věčná Skutečnost sama, a nejen to, byl jsem
za dalších devět let schopen unést bezobrazné zažití stvoření
světa, konec světa, poslední soud a s tím i poznání existenční
cesty, a to za podmínky úplného sebevzdání, atd. Proto jsem
schopen s jistotou říci, v čem pozůstává celá symbolika Ježíšova
života, a tedy jaká Skutečnost se skrývá za všemi těmi obrazy)
malé lidská já zůstává i u Ježíše zachováno, ale aby nepřekáželo,
je porobeno na poušti po 40 dnech půstu a po boji se Satanem, se
starým egem, které by si bez tohoto porobení stále dělalo nárok
na vládu a přikazování.
Musíme-li se spokojit s obrazy, danými vyprávěním o
Ježíšově životě, nacházíme v nich řadu rozporů, které jsou
všechny vysvětleny otázkou: "Je rostlina, která vyrostla z neživé
země, pořád ještě zemí? Když se nám už nejeví jako země, nýbrž
jako rostlina?" Právě tak vtíravý byl lidský projev Ježíšův, takže
smysly učedníků viděly před sebou v Ježíšovi jen člověka. Tak
také my spatřujeme člověka. "Ale jsme jen tím prachem, ze
kterého pocházíme?" Ovšem že ne, ani zdaleka ne, a člověk na
existenční cestě by řekl: "vůbec ne". Tak dokonalé proměny se
dějí v přírodě, že nové není staré. Ale kdyby člověk dokázal dojít
existenční cestou tam, kam jí došel Eliáš, Ježíš a Panna Maria,
nemusel by se proměnit zase v prach, zatímco pro mimolidské
tvory z toho není vyhnutí, tam platí bez výhrad "prach jsi a v prach
se obrátíš." Proces lze zvrátit, ale nikoliv po jeho dokonání a jen
za přítomnosti živé lidské tělesnosti. Tato obapolnost je vrcholem
nebeské alchymie. Kdyby se např. dnes někomu projevil Ježíš v
lidském těle, nebyl by to jeho sestup z nebe, jak říká sv. Terezie z
Avily ("Nikdy po svém nanebevstoupení ještě nesestoupil ani
nesestoupí do těla."). Člověk by v tom případě viděl jen obraz
skutečnosti, i když velmi vznešený. Rozumějte dobře Ježíšovým
slovům, že tělo zde na zemi nemá svůj domov, a když Eliášovou
nebo Ježíšovou cestou konečně se vrátí do Otcova domu, už se
nevrací. Vedle tohoto problému zmrtvýchvstání v těle, mají
hindové ještě nevyřešen problém Ježíšových zázraků, nejsou-li to
fakirské kousky nebo zvrhlé používání siddhis. Při existenční cestě
se tělesnost rozrůstá nebo může rozrůst do jiných těl podle
zákona neoddělenosti jedné tělesnosti od druhé na jiné úrovni než
jakou vnímáme. A to platí i o přechodu do neživé hmoty. Vizte
rozmnožení chlebů a ryb při zázraku nasycení zástupů nebo při
zázračném zátahu ryb, nebo při proměnění vody ve víno. Nemáme
právo chtít po hindech, aby nás předcházeli v poznání smyslu
symboliky Ježíšova života, když my sami jsme na tomto poli
nepokročili ani zdaleka tak jako hindové. Oni nám to právem
vyčítají. Např. první ze tří mistrovství Ježíšových hindové pochopili
zcela dobře a praktikovali je dávno před Kristem.
"Prvním velký dílem kosmického života v jeho progresivní
revoluci bylo vytvoření mentálního a vitálního ega jako nositele
pocitu tělesnosti; je to prostředek, který zmíněný Život nalezl, aby,
vycházeje ze hmoty, vytvořil vědomého jedince."
Protože u zvířat téměř neexistuje zázemí mentálního ega,
nýbrž jen vitálního ega (a u rostliny dokonce nedochází k úplnosti
vitálního ega, u nerostu je vitálního ega pouhý zárodek. Viz
krystalizace, nárůst příbuzných nerostů vedle sebe apod.), nedovršil se tam ještě přípravný proces pro návrat stvořeného do
nestvořeného. Je zajímavé, že Ghosem zmiňovaný evoluční
proces se dá vysledovat až při prvních krůčcích na cestě poznání,
a že je to proces soustavně i nyní probíhající, neskončený! Jenže i
cesta poznání probíhá v mnoha variantách. Možná, že v těch
obměnách, které nenastaly tak prudce jako u mě nebo
nastupovaly z jiné strany, nedochází k takovým poznatkům. U
mne vedle lékařů, se o toto poznání přičinila hlavně zvířata, a ta
zase proto, že jsem si nesměl hrát s dětmi, a tak jsem byl odkázán
jen na zvířata. A to byla vzácná příležitost, že jsem nebyl rušen
hlomozným vývojem dítěte.
Ještě jednoho poznatku o malém lidském já si všimnu,
protože jsem si jist, že se k němu Ghos neměl příležitost dostat
během pozemského života, protože nespolupracoval od mládí se
zvířaty. Nebudu dovozovat, jak jsem došel k nynějšímu
zhodnocení toho poznatku, protože by to stálo mnoho stránek
textu, nýbrž zmíním se jen o výsledku toho vyšetřování.
Jak jsem řekl, zdříml jsem si mnohokrát s husami na břehu
Vltavy, ale odnesl jsem si z toho jiný pocit závažnosti než husy. U
těch ten trans byl nezbytnou součástí jejich života. U mne, a bylo
by tomu stejně u všech lidí, nebyl nezbytný, i když mi připadal být
přirozený a normální. Dokonce tato zkušenost mne bezpečně
uchránila od 17 let (tedy, když jsem začal pronikat za malé já)
před zaujatostí pro vidění "žlutého světla" a před s ním spojeným
pocitem netělesnosti. Netělesnost - a to jsem získal navíc oproti
husám - nebyla podstatou vyššího stavu vědomí, nýbrž jen jeho
průvodním zjevem, a mířilo se s ní jinam než k ní. Vlastně vůbec
se s ní nemířilo nikam. Byla tu právě tak jako živá tělesnost, obě
byly nutné. Kdyby člověk neměl k dispozici živé lidské tělo, rovněž
by se třeba necítil tělesným, ale nemohl by transformovat přes
uzly (čakras) vědomí dále než husy až k nekonečnému a věčnému
životu. Husa nemá všechny transformační schopnosti člověka.
Nemůže ze svého stavu přejít do vědomě žitého věčného života. V
životě já nepřekáží přechod přes různé uzly až do nejvyšší
transformační meze (sahasrara). Ponechal jsem tedy, opět
absolutně samozřejmě, co bylo v husím programu husám, a co
bylo a je v lidském programu člověku, a při tomto rozlišení, jsem
se neutápěl ve vizích, ba, ani jsem je neměl. To bylo způsobeno
tím, že na začátku a před začátkem mystické modlitby (rozuměj
spojovací modlitby) jsem nabyl vědomí o komplexním lidském
programu, obdobně jako husy znají svůj program. A toto nabytí
vědomosti o lidském programu mi připadalo být přirozeně
závazné, jako husám připadá být závazný jejich trans i jejich bdělý
stav. Váha znalosti lidského programu však byla úžasná, převážila
všechny dílčí programy, které si člověk uspořádá v hlavě během
svého pozemského života, a které bez své osobní vůle jednou
zamění za komplexní program. Tento komplexní lidský program
nabyl u mne až 21. 11. 1939 své definitivní váhy, až jsem se
dověděl, že jím je nejvyšší smysl života - život v Bohu. Zvíře žije
dokonale srostlé s přírodou, a to záhy po narození (jakmile
odroste péči svých rodičů), kdežto člověk pomalu srůstá se svou
nesmrtelnou podstatou a nemůže ten růst uskutečnit před fyzickou
a mentální dospělostí. Napřed se stává mentální bytostí, a teprve
pak duchovní bytostí. I ve zvířeti svítí Puruša, ale má tam jiný úkol
než v člověku. Jeho úkol je pozměňován transformační schopností
zvířecího nebo lidského těla.
Malé lidské já (jako i obdobné já zvířat) přetrvává fyzickou
smrt těla, pokud se před ní ztotožňovalo s tělem (tušíte asi, že toto
ztotožnění u člověka je dokonalejší než u zvířete, protože
neznáme zvířecí beztělesný trans), a po fyzické smrti těla se
přivěsí na jemnější astrální tělo (kama-loka), avšak v souručenství
s astrálním tělem už nemá celou transformační schopnost, která
jako celek je závislá na živém lidském těle. Našemu já pak
zůstává k dispozici přibližně transformační schopnost zvířat, s
nimiž se tam také může volně stýkat. Má oproti zvířatům tu možnost, že si může přivolat útěchu od světců, jimž nečiní potíže
sestoupit do té oblasti tak, aby si jich malá lidská já mohla být
vědoma. Slyší nabádání k čistotě a mají dojem, že se očisťují.
Mohou podlehnout dojmu, že očistou se uvolní ze stávající vazby.
Ale tyto jejich dohady zde nebudu rozbírat. Nyní zase přistoupím
ke Ghosovu textu:
"Rozpuštění tohoto ega, které s sebou nese omezení, je
tedy podstatnou podmínkou k tomu, aby kosmický život mohl
dospět k božskému využití; je to jediný prostředek, který dovoluje
vědomému jedinci, aby nalezl transcendentní Já nebo svou
pravou Osobnost. Obvykle se představuje tento dvojí pohyb
vytvořením a rozpuštěním ega jako pád a po něm následující
spasení, jako stvoření a zničení, jako plamen a jeho zhašení, tedy
jako vytvoření malého dočasného já a irreálného já, po němž
následuje osvobození ve věčné nesmírnosti našeho pravého Já.
Lidské myšlení je vskutku rozděleno do dvou protichůdných
názorů: jednak do světského a pragmatického pojetí života, podle
něhož se považuje uspokojení mentálního, vitálního a fyzického já
jednotlivce nebo lidského kolektivu za smysl života a kromě toho
se k ničemu dalšímu nedospívá; jednak do jiného, duchovního,
filozofického a náboženského pojetí života, podle něhož dobytí já
duší, duchem nebo nějakou jinou duchovní jednicí, je to jediné, co
stojí za námahu. Ale na tomtéž poli ega jsou zastánci
materialistické teorie o vesmíru rozděleni na dvě strany. Jedni
považují mentální ego za výtvor naší mysli, a toto ego se rozpustí
se ztrátou myšlení ve chvíli smrti těla; proto jediná pravda, která
se má vzít v úvahu, je věčná Příroda a její činnosti přírodní
povahy, a tedy její záměry a ne naše se mají následovat. Úkol
kolektivního ega a nikoliv ega jednotlivce bude muset být
pravidlem, kterým se řídí život. Druzí, s tendencí spíše
vitalistickou, považují vědomí já za splněný úkol Přírody, a snaží
se jej posvětit tím, že z něj dělají lidského představitele bytostné
vůle, a jsou přesvědčeni, že jeho velikost a jeho uspokojení je
maximálním smyslem naší existence. V nejpočetnějších
systémech, které se opírají o náboženské myšlení nebo o jakousi
duchovní disciplinu, se setkáváme se stejnými neshodami v
názorech. Buddhismus popírá existenci ega a rovněž nepřipouští
existenci universálního a transcendentního Bytí. Advaitista zase
prohlašuje, že duše, svým projevem individuální, není nikým jiným
než nejvyšším Já nebo Brahmanem; jeho individualita je iluzí, a
proto zbavit se individuální existence je jedinýma pravým
osvobozením. Jiné systémy, jsoucí ve formálním rozporu s tímto
hlediskem, trvají na věčném trvání lidské duše, ve které vidí
základ mnohonásobného vědomí Jediného nebo jednici závislou
na Jediném, i když s pocitem oddělenosti, a přisuzují jí vždycky
konstantní a nepomíjející reálnost." (A II, 70 - 71)
"Mezi těmito všemi různými a vzájemně si odporujícími
názory má si hledající nalézt typ Poznání, který je pro něho
účinný. Je-li však cílem osvobození nebo duchovního naplnění
života, je nutné překonat úzký rozsah ega. Lidský organismus a
jeho uspokojení nepřinášejí božské ovoce a vůbec ne božské
osvobození. Očista mířící k tomu, abychom se zbavili egoismu, je
nutná, i kdyby nesloužila k ničemu jinému než k pokroku a k
mravnímu zlepšení nebo sociálnímu dobru, ale ještě nutnější je
pro vnitřní mír, čistotou a radost. Je-li však naším cílem
pozdvihnout hodnoty lidské přirozenosti a přeměnit je na
přirozenost božskou, je třeba dospět k důslednějšímu osvobození,
nejen od egoismu, ale i od samé ideje a pocitu jáství. Zkušenost
ukazuje, že do takové míry, do jaké jsme schopni osvobodit se od
mentálního a vitálního ega a od jeho omezování, do takové míry
dospíváme k širšímu životu, k širší existenci, k vyššímu vědomí,
ke šťastnějšímu stavu ducha a také k poznání a ke schopnostem
na širším akčním poli." (A II, 71)
Ghos by mně neodpustil, kdybych se znovu nezmínil, že toto
jeho tvrzení plně odpovídá mým zkušenostem z předškolního
věku, které přicházely po tom, co mě lékaři dokonale zbavili ega
během každé operace za vědomí. Musím však k tomu dodat, že
kdyby mne byla maminka po každé operaci znovu uměle
nepřiváděla zase k egu se všemi jeho náležitostmi, nebyl bych ty
operace přežil, protože bych býval ztratil zájem o pozemský život.
Naproti tomu zákrok působil do mých 17 let tím, že mně umožnil
přístup k širšímu vědomí než jaký měly jiné děti, konkrétně, že
jsem občas poznával, co je správné a nepotřeboval jsem k tomu
úvahy, a že jsem se přitom setkával se silou, která byla větší a
čistší než osobní lidská vůle podporovaná egem. Tyto zkušenosti
získané v tak raném věku, nemohly být podloženy rozumem nebo
jakýmkoliv světovým názorem, takže od té doby mám pořádný
odstup od všech lidských názorů a dovedu si je náležitě přebrat.
Ono opětované odvanutí ega, napřed násilně navozené, pak
přešlo do samovolného odstupu od sebe jako od někoho, kdo žije
převážně pro sebe, rozumějte: pokud žije sám pro sebe.
"...Neexistuje štěstí pro malou existenci, říká Písmo, nýbrž s
velkou existencí přichází štěstí. Přirozenost ega je malicherné,
přináší s sebou zúžené vědomí a s ním omezené poznání,
paralizující nevědomost, uvěznění, zmenšení moci, a toto
zmenšení způsobuje neschopnost a slabost, vytváří rozštěpení
jednoty a s tím disharmonii, nedostatek sympatie, lásky a
porozumění, zákaz a rozkouskování radosti ze života a s tím
bolest a utrpení. Abychom znovu obnovili, co jsme ztratili, musíme
vyjít ze světa ega."
Ze zmíněné mé zkušenosti se dá vyvodit, že snažíme-li se
nebýt sobečtí a podaří-li se nám to třeba jen jednou, a nastoupíme
pak znovu do světa ega, jak by se vyjádřil Ghos, už se tam
nevracíme takoví, jací jsme byli před zkušeností s nesobectvím,
zlepšujeme se stupňovitě a připravujeme v sobě širší vědomí.
"Ego musí zmizet v neosobnosti nebo se roztavit ve větším
já, rozpustit se v nesmírnosti kosmického Já, které obsahuje
všechna ta malá já, nebo v Transcendentnu, ve kterém i kosmické
Já je jen omezeným obrazem." (A II, 71 - 72)
"Toto kosmické Já je tedy duchovním já, jak ve své
podstatě, tak ve zkušenosti, kterou z něho získáváme; nemůže se
zaměňovat za pouhou existenci nebo kolektivní duši, za život a
tělo lidské společnosti, ani ne za celý lidský druh. Podřízení ega
pokroku a štěstí lidského pokolení je toho času jednou z
oblíbených ideí našeho myšlení a světské mravnosti; avšak, jak
jsme řekli, je to ideál mentální a mravní, nikoliv ideál duchovní.
Pokrok lidstva je doprovázen neustálými neřestmi mentální, vitální
a fyzické povahy bez stabilního obsahu a bez pevné základny v
lidské duši. Povědomí kolektivní duše je jen souhrnem
individuálních já, širší a pochopitelnější verzí individuálního ega.
Je vytvořeno z téže podstaty, vyšlo z téhož znaku Přírody,
neobsahuje větší světlo, nemá věčný smysl, čistší pramen míru,
radosti a svobody. Nadto je vystaveno ještě většímu trápení,
zmatku a neklidu než individuální já, a proto je ještě méně
vhodným nástrojem pokroku. V tomto smyslu je jednotlivec
nadřazen mase, a nelze na něm žádat, aby podřídil své světlé
možnosti této temné hodnotě. Má-li se dostavit světlo, mír,
svoboda a lepší existence, je nutné, aby přišly z duše, aby vzešly
z něčeho širšího než z jedince, a zajisté z něčeho většího než z
kolektivního ega. Altruismus, filantropie, služba lidstvu jsou ideály
mentální nebo mravní, nejsou však zákonem duchovního života.
Jestliže za duchovním účelem bude nutno zapírat osobní já nebo
sloužit lidstvu nebo světu, tento popud nebude vycházet ani z ega,
ani z pocitu kolektivní sounáležitosti, nýbrž z něčeho skrytějšího,
co obojí předčí jistotou, že Božské je všude a ve všem...Musíme
sloužit tomuto věčnému Zdroji, kdežto lidské pokolení a
individuum jsou menšími znaky jeho existence."
"...Individuum a vesmír, znaky tohoto širšího a vyššího Bytí,
zajisté musí mít své místo v nejvyšší Existenci. Za nimi nesmí
chybět nějaký vysoký záměr nejvyšší Moudrosti a nejvyššího
Poznání, nějaká věčná harmonie nejvyššího Štěstí. Nemohly být
stvořeny zbytečně; ale dokonalost a spokojenost lidstva mohou
být dosaženy a pevně zakotveny jen na bázi věčné pravdy a
spravedlnosti. Menší znaky větší Existence najdou svého naplnění
jen poznáním toho, čeho jsou znaky. Největší službou, která se
může lidstvu prokázat, nejjistějším základem jeho pravého
pokroku, jeho štěstí a dokonalosti, je připravovat nebo nalézat
cestu, po které může individuální a kolektivní člověk překonat své
malé já a žít ve svém pravém já, osvobozeném od nevědomosti,
neschopnosti, nesouladu a bolesti. Budeme-li hledat věčné a
osvobodíme-li se od pomalé kolektivní evoluce Přírody,
dospějeme snáze ke kolektivnímu a altruistickému smyslu
evoluce, který nám hlásá moderní myšlení a idealismus. Nicméně
tato evoluce je pořád jen vedlejším cílem. Nalézat, poznávat a mít
božskou existenci, vědomí a přirozenost a žít pro Božské, to je
naším pravým úkolem a jediná dokonalost, k níž musíme dospět."
(A II, 73)
"Kdo hledá nejvyšší poznání, musí tedy kráčet cestou
duchovní filosofie a náboženství, a nikoliv podle materialistických
doktrin nižšího původu, ať už ve svých cílech a ve svých vizích
jsou jakkoliv široké a chápající. Až kam může dospět vyloučení
já? Podle antické cesty poznání má se vyloučit pocit jáství závislého na těle, na životě a na mysli, toho já, které si říká "to jsem
já." Např. zbavit se "já" v činech, jak jsme učinili na cestě činů,
poznávajíce, že pravým zdrojem veškeré činnosti je Pán, který
také udílí souhlas k činům a k výkonné moci."
Jak mě mohl zabít esesman bez tohoto souhlasu?
"Příroda neboli nejvyšší Šakti je jediným činitelem. Máme se
též zbavit zmatku, který vyplývá z pocitu jáství, na rozdíl od
našeho pravého já a jeho ducha. Avšak i když se toto vše
uskuteční, něco zůstane nevyřešeno, obecný pocit odděleného já.
Tento substrát já je něco mlhavého, nedefinovatelného,
prchavého, co nenáleží a nemá potřebu náležet k ničemu, čemu
říká "Já"; neztotožňuje se s ničím kolektivním, zůstává podstatně
formou a mocí mysli, která nutí mentální bytost, aby se sice cítila
nedefinovatelnou, ale vždy omezenou bytostí, která není ani
myslí, ani životem nebo tělem, ale přece jen pod vedením tohoto
já se provádějí činnosti Přírody. Zatímco o Prakriti se opírají další
formy ega - mentální, vitální a fyzické, tento nový smysl, který
představuje čistou moc a základ ega, se opírá o poznání
mentálního Puruši. Je zřejmé, že se zdá být nad a za hrou, nikoliv
uvnitř ní, protože neříká: "já jsem bytím, na němž závisí činnost
mysli, života a těla." Mnozí se považují za osvobozené, když
považují toto neuchopitelné Ego za jediné, Božské, za Pravého
Purušu nebo přinejmenším za svou pravou Osobu. Dokud však
zůstává tento základní pocit, osvobození není absolutní.
Egoistický život může pokračovat, i když se jeho moc a intenzita
zmenšují. Pokud zůstává omyl ztotožnění, život ega, pod touto
záminkou, může nabýt přehnanou sílu a intenzitu. Ale i když už
podobný omyl nevzniká a život já se může stát čistší, méně hrubý
a může se přibližovat osvobození, přece jen nedospívá k
definitivnímu osvobození. Je nutno jít dál, zbavit se i tohoto pocitu
jáství, nedefinovatelného, ale základního, a vrátit se k Purušovi, o
nějž se opírá a jehož je stínem, který musí zmizet, a pak se objeví
čistá podstata Ducha."
"Tato podstata je já člověka, které se nazývá v evropském
myšlení Nomadou a v indické filosofii Dživou nebo Dživátmou,
živoucí entitou, jástvím živé bytosti. Dživa není mentálním pocitem
jáství, byl vytvořen činností Přírody pro její dočasné záměry. Není
vázán, jako mentální, vitální a tělesné bytí, na postoje, zákony a
procesy Přírody. Dživa je duch nebo vyšší já Přírody. Je pravda,
že dává souhlas k činnostem přírody...a udržuje trojí
zprostředkování myšlení, života a těla, jimiž Příroda promítá svou
činnost do vědomí duše; ale v podstatě je živým reflexem, formou
duše nebo reakcí přímo vzešlou z universálního a transcendentního Ducha. Duch, který promítl některé své způsoby bytí do
světa a do duše, je zmnohonásobněný v Dživě. Tento Duch je
tímtéž Já našeho já, Jediný, Nejvyšší, kterého máme uskutečit, je
to nekonečná Existence, do které musíme vejít. Až po tento bod
se všichni duchovní učitelé shodují, a shodují se v tom, že to je
nejvyšším předmětem našeho poznání, naší činnosti a naší
zbožnosti; všichni uznávají, že Dživa se musí osvobodit od pocitu
jáství, který pochází z nižší Přírody a z Máji. Ale od tohoto bodu
začínají spory a každý mistr jde svou cestou. Monista se spojuje s
exkluzivním poznáním a navrhuje nám úplný návrat, ztrátu sebe,
utopení a vymazání Dživy v Nejvyšším. Dualista nebo umírněný
monista se ubírá cestou zbožnosti a radí nám, abychom se svlékli
z našeho nižšího já a ze hmotného života a považovali tento
způsob za nejvyšší osud lidského ducha, a nikoliv zničení já podle
buddhismu, ani vnor advaitisty, ani zmizení mnohosti v Jednom,
nýbrž věčnou existenci, povstávající z myšlení, lásky a radosti
Nejvyššího, Jediného, Nejmilovanějšího."
"Pro žáka integrální jogy tato váhání neexistují; hledající
poznání se musí snažit o integrální poznání a ne o nějakou jeho
svůdnou míru nebo o nějaké exkluzivní cimbuří. Má se
pozdvihnout až na vrchol, ale má se také z něho rozhlédnout,
rozšířit se, aby všechno obsáhl a přitom aby se nespoutal s
jakoukoliv strnulou metafyzickou konstrukcí, aby svobodně
přistupoval ke všem zkušenostem duše, k největším, nejplnějším
a nejrozličnějším. Je-li nejvyšší duchovní zkušeností nejvyšší
dosažení, je to absolutní spojení duše s Transcendentnem za
vším individuálním a vesmírným, a pak nejvyšším smyslem tohoto
spojení je též nalezení téhož Transcendentna jako zdroje a opěry,
ducha a podstaty, obsahujícího a ustavujícího dvě formy projevu,
individuálního a universálního, božské Existence a božské
Přírody. Ať zvolíme kteroukoliv cestu, toto musí být smyslem
integrálního hledání. Joga činnosti není dokonalá, není vskutku
kompletní, dokud hledající nepociťuje a nežije svou podstatnou
jednotou s Nejvyšším. Musí se sjednotit s božskou vůlí na vrcholu
své existence a svého vědomí a v celé šíři svého bytí, práce, vůle,
schopnosti k činům, myšlení, tělesnosti i života." (A II, 75)
Upozorňuji vás, že ani na počátku tohoto sjednocovacího
procesu s božskou vůlí nejde o nic mlhavého, nýbrž o stavy tak
výrazné, že bdělý stav, obdařený konkrétním chápáním čehokoliv,
není tak jasný, a moc s tím spojená je nesrovnatelně vyšší a čistší
než moc lidské vůle. A přitom pojmy "nejvyšší, božský" mohou být
člověku úplně cizí a neznámé. Kdybyste od mne požadovali
pravdivou odpověď na otázku, co se mi v mém životě jevilo jako
nejskutečnější a nejpoučnější, odpověděl bych, že všechny
zásahy toho, co je za rozumem, za lidskou mocí a osobní vůlí,
neboť mi to umožňovalo svobodnější projev než ten, který byl
spojen s osobním poměrem a s poměrnou bezmocností lidské
vůle, rozumu a citu.
Rád bych vám ten sjednocovací proces konkrétněji přiblížil.
Probíhal totiž u mne bez mého vědomí od doby těch operací za
vědomí a od 17 let s mým vědomím. Probíral jsem se svým
přítelem kapitolu této knihy "Koncentrace", a tak jsme měli
příležitost se dostat ke kořeni toho procesu. Můj přítel patří mezi
ty, který o napsaném usuzuje. Patří tedy k těm, kteří mají malou
metafyzickou zkušenost a také zároveň k těm, kteří mají vysokou
inteligenci a dobrou znalost českého jazyka. Ptají se a nenechají
na pokoji nevysvětlená slova. Jsou mi velmi užiteční, protože
napravují mou neschopnost poznat, co není usuzujícímu jasné. V
textu té kapitoly utkvěl na slovu "zastavení". Nebudu hledat, kde
Ghos tohoto slova použil. Našel jsem je v originálu, ze kterého
jsem překládal, abych sebe ujistil, že je přeloženo správně. Můj
přemýšlející přítel mi řekl: "Zastavení čeho? Tady chybí předmět."
Tady se mi naskytla příležitost, abych onomu příteli vysvětlil, proč
u slova "zastavení" nechybí předmět, nebo, jak by se Ghos vyšinul
z vazby, kdyby začal hledat předmět k tomu zastavení. Jisto je, že
Ghosovi tam předmět nechyběl a nechyběl ani mně, překladateli.
Proč? Nuže už při těch operacích za vědomí lékaři zastavili, opakuji zastavili a co? Můj pocit sounáležitosti s pozemským životem,
který probíhá v ději. Když jsem přestal vnímat bolest jako děj, jako
časoprostorovou záležitost, a to se stalo čtrnáctkrát, a přitom jsem
vědomí neztratil! Mohli byste mi namítat, že jsem vědomí ztratil,
ale že o tom nevím. Řekl jsem už, že neklamnou známkou toho,
že jsem nebyl v bezvědomí, byl můj změněný poměr (rozumějte
po každé operaci a vždycky stejným způsobem) k matce, k
lékařům, ve kterých jsem přestal vidět ukrutníky, v matce jsem
přestal vidět matku. A tato změna nenastává po mdlobě a po
ztrátě vědomí. Člověk se po nich vrací přesně tam, kde byl před
mdlobou, nic se nezmění v jeho poměru ke světu. Daleko
důležitější doklad, že nešlo o pouhé bezvědomí, vidím v tom, že
"odcizení světu" bylo zároveň něčím jiným než odcizením. Ten
stav se po těch operacích organicky a spojitě rozvíjel a dnes už je
velmi pokročilý, takže o něm mohu říci, že je to výrazný přesun
vědomí z oblasti rozumu do oblasti přímého nazírání na pravdu,
nazýval jsem to rozlišením mezi správným a nesprávným.
Nemusím přemýšlet o Moudrosti a odkud přichází, a přesto je mi k
dispozici, splním-li samovolně podmínky jejího vstupu do mého
vědomí, a těmi jsou: nepřát si ji mít, ona se nedá vlastnit, nepřát si
ji znát, ona je rozumem a smysly nepoznatelná, čili chce se na
člověku opustit svou osobní vůli. Takže v tomto druhu "zastavení",
které způsobili napřed lékaři, vidím dnes něco přirozeného a
samozřejmého. Splním-li podmínku klidu, nikdo mne nezaskočí
otázkou, která má tuto Moudrost ponížit nebo ji vyvrátit. Znám
odpověď, která pochází ze zastavení děje, tj. nepochází z činnosti
mysli. Na odpověď ze zdroje pravdy stačí bezčasový okamžik. Za
ten se člověku dostane vědění, které by obsáhlo celé knihy a ještě
by nebylo ani mnoha obratnými slovy vysvětleno. O tom jsem se
přesvědčil poprvé ve velkém 21. 11. 1939. Tak daleko a dlouho se
táhne zkušenost, do které mne vmanévrovali lékaři. Zastaví-li se
vlastní děj života (a s tím se samovolně odstraní i prostorová
bariéra), je možno se setkat 1. s určitým koutem vědomí, bez
ohledu na to, zda ten úsek vědomí se ztotožňuje s tělem fyzickým
nebo astrálním, 2. nebo s obrazem Moudrosti, jak se zachoval po
světci, bez ohledu na to, zda žije v těle či nikoliv (a v tomto
případě si člověk to setkání nesmí přát, jinak se malé kvantum
vědomí v úseku AB nemůže setkat i s větším kvantem vědomí), 3.
nebo konečně s Moudrostí samou bez obrazu, tj. bez jakéhokoliv
zkonkretizování.
Po smrti mé manželky 1981 se její vědomí ještě ztotožněné
s astrálním tělem začlo napřed stýkat s mým vědomím, ale záhy
manželka poznala, že je možný dokonalejší styk bez ztotožnění s
tělem. Takového vědomí jsem byl schopen od operací za vědomí,
ona několik dní po fyzické smrti. Tak jsem se začal stýkat jako
malé kvantum vědomí s jiným malým kvantem vědomí beze slov
obsahem vědomí. Manželka se stala mou skvělou učitelkou.
Zřejmě o tom věděl Ghos, který byl fyzicky po smrti už od roku
1950 a způsobil, že jsem dostal do rukou jeho Syntézu jogy a
přidal k ní svůj bezeslovný komentář, to činí dosud. To je onen
zmíněný styk malého kvanta vědomí (mého vědomí) s velkým
kvantem vědomí (s vědomím Ghosovým). Není to jmenovaný třetí
případ styku s Moudrostí bez obrazu, jaký jsem poprvé zažil v 17
létech, ale je bezeslovný, nevyžaduje času ke svému projevu,
přichází nezvaně samovolně. Upozorňuji, že se mi Syntéza jogy
dostala do rukou bez mého přičinění a všechno ostatní, co se
kolem ní děje, probíhá rovněž bez mého nejmenšího přičinění.
Z toho vyvodím něco pro vás asi nečekaného: Každá
událost je vytvářena z věčnosti, i ta nejnepatrnější, a je jí přiděleno
určité kvantum vědomí, jako by to byla živá bytost, které však chybí pocit oddělenosti a rovněž jakékoliv ztotožnění s kýmkoliv. Tím
se podstatně liší od jakékoliv živé bytosti. Nicméně váže určité
kvantum vědomí, nebo něco tomu velmi příbuzného. Setká-li se
toto kvantum, jaksi neosobní povahy, s jiným kvantem osobní
povahy, záleží na vnitřní dynamice obou kvant, zda na sebe
zapůsobí pozitivně nebo negativně nebo se odpuzují. Esesman,
který mne chtěl zabít, mne přestal vidět. Rodina, uprostřed níž
jsem psal určitou stránku Výkladu evangelia svatého Jana, tato
rodina v počtu čtyř lidí mne přestala vidět, protože jsem se ocitl na
jiné úrovni dynamiky ducha, než na jakém se nacházela ona.
Mohli byste oba případy nazvat boží ochranou: v prvním případě,
abych nebyl zabit, ve druhém, abych nebyl rušen ve vyšší činnosti.
To by byl velmi povrchní výklad, a já nemíním v této úrovni
výkladu pokračovat, protože mířím k dalšímu poznatku: Spojení s
Věčností je tím dokonalejší a tím skýtá větší ochranu, čím více
člověk je v té chvíli odosobněn, nebo čím více mu jde o správnou
věc. Už v onom poznání správného bez přispění rozumu byl tento
prvek jasně obsažen. Při nejmenším se při takovém poznávání
zastavoval děj a osobní vůle. Vidíte, a to je začátek výkladu
jediného Ghosova slova "zastavení". Za jeho slovy je skutečná
metafyzická zkušenost, která se nedá vysvětlit rozumem. Ona tu
je, i když je Ghos dávno po smrti, a je živá způsobem daleko
dokonalejším než prostá představa, než tvar živého těla, než slovy
formulovaná myšlenka. Ona to už dávno není myšlenka, nýbrž
jakési kvantum vědomí předložené našemu úsudku. Do té kvantity
se člověk dostane jen kvalitou sebevzdání (např. neusuzujte, tam
kde se svým úsudkem nestačíte!), a to samovolně, aniž by se
chtěl do ní dostat (doporučuji zastavení vůle). O událostech kolem
nás stačí např. vědět, že nezasahují slepě, ani osud není slepý a
že je opravdu každý sám sobě strůjcem svého osudu, jenže neví
jak, a kromě toho vždycky dělá ještě něco, o čem neví, že to dělá
a způsobuje. V tomto ohledu není člověk daleko od zvířat a rostlin.
(Viz čmelák poletující z květu na květ). Ilustrace:
Čím se stalo, že jsem se dostal k překladu ke komentáři
Ghosovy Syntézy jogy? Že jsem poslechl a spálil všechno, co
jsem měl před tím o joze napsáno (pokud to už nebylo v jiných
rukách), dále, že jsem roku 1937 hledal marně v Paříži spisy
Ghosovy, že jsem je pak dostal bez svého přičinění odjinud, než
jsem tušil (z Vídně), že mně Syntézu jogy někdo odkázal, koho
jsem vůbec neznal. Takováto šňůra událostí, proběhnuvších v
čase, ale i všechny časné příčiny, které jsem příkladem
vyjmenoval o případu Ghos a jeho Syntéze jogy, jsou jen
druhořadý tok následků vyprovokovaný vnitřní příčinou. Snad vám
něco napoví skutečnost, že když ta šňůra událostí okolo Syntézy
jogy začala, nebyl tento opis ještě ani začat. Všechno se rodí
zvnitřku. O tom zde nebudu psát, protože bych vás pokoušel,
abyste o tom přemýšleli, a tím se vzdalovali pravdě. (I v
přemýšlení je nutno umět se včas zastavit!) Jen by bylo dobře,
abyste věděli, že jsme nestejně zakořeněni do dualistického řádu,
ze kterého se lékaři poctivě snažili mě vykořenit, a že náš život je
tu k tomu, abychom se zakořenili ve věčném životě. V tomto
smyslu jsme všichni na cestě poznání, jenže po ní kráčíme tak
malými krůčky, že máme dojem, že nepostupujeme. Ale není tomu
tak. Neopovrhujme tím, že máme příležitost osvědčit se v malém.
Základ cesty poznání spočívá také na poučce Ježíšově: "Cokoliv
jste učinili nejmenšímu z bratří, mně jste učinili," a "Cokoliv jste
neučinili... mně jste neučinili." A těch základů je více, je jimi celý
náš pozemský život, neboť není vyhnutí z tohoto obrazu
Moudrosti, musíme jej prožít a s ním se vypořádat.
A dokonce celý vesmír s celým časoprostorem, se vším, co
obsahuje, i s dějem, který v něm plyne, dějem nabitým událostmi,
vyvěrá ustavičně z jediného Zdroje. Sebe bychom měli považovat
v této soustavě za dozrávající plod na stromu vesmíru. Je obsaženo v jeho povaze, že může spadnout ze stromu času do věčného
Zdroje a také se může tomuto pádu přibližovat, může dozrávat a
dozrává. Určité kvantum dozrávající kvality, a tím je člověk se
svou transformační schopností, může pojímat stále větší míru
Zdroje do sebe, až se se Zdrojem ztotožní. (O zralém ovoci
můžeme říci bez přehánění, že je plné radioaktivního uhlíku
převzatého ze Slunce). Zůstává však pořád plodem vesmíru,
nespadne do Zdroje bez následků (Otec očekává marnotratného
syna), protože následky toho pádu jsou ve Zdroji už připraveny
před příčinou pádu. Ježíš tomu říkal "příbytek u Boha". Celý tento
velký okruh je předvídán Vševědoucností Zdroje a umožňován
Všemohoucností Téhož. Jsou-li nám známy podmínky zrání,
můžeme s jim vystavit a můžeme je splnit. Jak se nám zdá, nikdo
na nás nepospíchá, dokud se nedovíme něco zcela opačného,
jako já v 17 létech. Od té chvíle, kdy začneme pociťovat, jak si nás
Bůh přeje, je nám jeho přání tak svaté, že mu nemůžeme odolat a
děláme všechno, abychom je splnili. V to počítám i všechny druhy
promarnění a zastavení času. (Když se nám dech samovolně
zastavuje, ne z naší vůle nebo jogickým tréninkem, pak je to
důsledek našeho soustředění, kterým se zastavuje čas, jehož
měřítkem byl do té doby právě náš dech, a nejen měřítkem, nýbrž
i průvodním jevem, způsobem promrhávání. Milující je schopen
volat: "Opět jsem vdechl a vydechl jen pro potřebu svého těla a
pozemského života," ale mýlí se a tento omyl je v jeho případě
správným omylem. Nám dech tolik neříká, ani se tolik požehnaně
nemýlíme jako milující.) Tím vším vcházíme do Zdroje, obohaceni,
napřed jen nahlížíce, čemuž Ind říká samadhi. Nahlížet se ale dát
také celým životem zde na zemi, a pak už jsme se dostali za
samadhi. Toto vysvětlení nepovažujte za víc než za obrazy
Moudrosti, z nichž některé jsou Moudrosti vzdálené, jiné jí bližší.
Ty vzdálenější bychom mohli považovat za reflexy obrazů
Moudrosti (=Obrazy obrazů). Vybírá-li si z nich člověk podle své
osobní vůle a pomocí rozumu, dospívá k jinému výběru, než když
si vybírá svými vyššími mohutnostmi. A tomuto způsobu říkám
poznávání správného bez pomoci rozumu a citů a bez vzpomínek.
V tomto případě je tomu tak, jako bychom zachytili paprsek
Moudrosti přicházející i s jeho mocí přímo ze Zdroje, dříve než
projde až do rozumu. I když projde napřed snem než se dostane
do bdělého stavu, zanechá v nás po sobě hluboký dojem, který ve
skutečnosti je též něčím jiným než dojmem, je přínosem ke zrání.
Projde-li však bdělým stavem, dříve než se dostal do rozumu (a to
byly ony stavy poznávání správného za bdělého stavu), je
konkrétní přípravou na vpád Zdroje do našeho vědomí. Tato
přípravka u mne probíhala od 3 do 17 let. My se s Ghosovým
výkladem dostaneme až k supramentálnímu stavu, který se dá
jinými slovy vyjádřit jako neustálá modlitba, ovšem už bez obrazu,
bez přání a tedy i beze slov. V tomto stavu teď žije Ghos. V této
větě je chybné slovo "teď", ale bez něj byste mi neporozuměli, a vy
si přejete přece napřed o tom uvažovat nebo se z toho těšit.
Zkrátka nemáte život obrácený na ruby jako já. Jako dítě jsem
nedokázal uvažovat ani o mnohem prostších věcech a přece se ty
zkušenosti, a také proto se dostavovaly bez překážek úvahy.
Ukázal jsem ti, příteli, proč se při úvaze nemůže dostavit
metafyzická zkušenost? Chybí ti samovolné zastavení pohybu,
neříkám s Patandžalim jen "zastavení změn myslicího principu",
protože vím o Ježíšově existenční cestě.
"Člověk pak jedná jako boží služebník a jako jeho nástroj,
ale korunou jeho práce, jeho základny a jeho pohnutek je pouze
jednota s tím, komu slouží a koho vyjadřuje." (A II, 75)
Upozorňuji, že ono Božské vládne tak, jako by nevládlo, takže se může stát, jako se stalo v mém případě, že jsem je nemusel
ba ani nemohl nazvat božským nebo vládcem nebo nápovědou.
Vždyť jsem nikdy neslyšel ani slova napomenutí nebo vybídnutí,
nýbrž jen jsem byl svědkem Moci, která mne přemáhala,
Moudrosti, která překonávala lidský úsudek, činnosti, která
znásobovala lidské možnosti apod.
"Dokonce ani joga oddanosti nebude úplná, dokud milující a
Milovaný nebudou jedno, dokud nebude zrušen veškerý rozdíl
mezi nimi v extázi božské jednoty; nicméně tajemstvím tohoto
sjednocení je, že Existence Milovaného, jediná, která zůstane,
nezruší, ani nevstřebá existenci milujícího."
Na cestě existenční tohle není tajemstvím, protože Milovaný
opravdu vstřebává milujícího. Je to způsobeno tím, že milující
(žák) se odevzdá Bohu i s tělem. Nepovažuje je za něco méně
cenného nebo dokonce iluzorního, co může zůstat stranou, nebo
co musí dokonce odpadnout, nýbrž považuje tělo za rovnocennou
součást všeho, co se má odevzdat. Ježíš rozepsal svým životem
toto odevzdání tělesného, které začlo na kříži a končilo
nanebevstoupením. Učedníci toto vstřebávání do Boha si vysvětlili
jako vstup do časoprostorových nebes, a protože nebyli schopni
chápat jinak než v obrazech, opravdu viděli Ježíše stoupat vzhůru
a rozplývat podle svých představ o nebi.
Kdyby byl totéž nezažil před devíti stoletími Elíša, žák
Eliášův, mohli bychom říci, že to byla výjimka, zatímco na existenční cestě je to pravidlem. Jenže u samotného Ježíše nebo Eliáše neprobíhalo nanebevstoupení v obrazech, nýbrž byla to změna
i tělesného stavu, odtvoření stvořeného, uzavření stvořitelského
okruhu. Bylo pak nutno pro poučení jiných provést aspoň ukázku
toho, že toto odtvoření není zničením, nýbrž přetvořením stavu
tělesnosti. (Kdybyste chtěli myslet v termínech existenční cesty,
museli byste tělesný život považovat za stav, nikoliv za pouhou
hmotnou existenci.) Tato ukázka byla zase názorně provedena
obrazem v myslích tří učedníků na hoře Tabor. Ježíš svým
příkladem, rozvedeným do všech podrobností, ukázal jakou
důležitou roli hraje úplné (integrální) odevzdání. Přesvědčil jsem
se o tom 21. 11. 1939. Nevzdával jsem se ten den pozemského
života jako něčeho vedlejšího, nýbrž jako všeho, co jsem měl k
dispozici a čeho jsem se mohl vzdát. Naštěstí v lidském těle
existuje
automatismus
(2)
obdobný
automatismu
(1).
Nepotřebujeme vědět, proč nám klepe srdce, a ono přece klepe.
Právě tak nepotřebujeme vědět, jak si nás může Bůh přizpůsobit
své podstatě a přece si nás přizpůsobí, když zjednáme podmínky,
aby automatismus dvě mohl bez překážek fungovat.
"Nejvyšší jednota je jasný cíl života poznání, vzpomínka na
absolutní jednotu a na její hnací moc, která se projevuje skrze
integrálně hledajícího v největší kosmické plnosti. Poslechneme-li
praktické nutnosti, abychom postupně vyšli z egoismu trojí
přirozenosti a ze základního smyslu ega, dojdeme k uskutečnění
ducha, já, pána tohoto lidského individuálního projevu, ale naše
poznání nebude integrální, nebudeme-li jednat tak, aby se ono
sjednotilo s kosmickým duchem a s poznáním nejvyšší
skutečnosti, sice nevýslovné, ale nikoliv nepoznatelné
Transcendence. Tento Dživa, vlastnící sám sebe, musí sebe
opustit v božské Existenci. Malé já člověka musí se sjednotit s Já
všeho; já konečného jednotlivce musí se rozepnout do nekonečna
bez hranic, a tento kosmický duch musí vyústit do
transcendentního Nekonečna."
Na počátku tohoto procesu se může stát, že člověk zjišťuje,
jak všechno, co je vysloveno a vyslovitelno, není pro tuto svou
vlastnost vyslovitelnosti a vnímatelnosti onou vznešenou
přirozeností, z níž všechno vnímatelné pochází. Tehdy všechno,
co je vyslovitelné a vnímatelné, ztrácí v lidské představě tolik na
své realitě, že připadá být pouhou iluzí a něčím vskutku nepřirozeným. Co vidíme a vnímáme se stává méněcenným rubem líce, o
kterém jsme před tímto obratem nevěděli.
Pak nastávají postupně dvě etapy a změny. První, že
vnímatelné přestává klást odpor nevnímatelnému jakýmsi
způsobem osobního přetavení všeho lidského. Ve druhé etapě se
tato čistě osobní zkušenost začne projevovat i mimo lidské tělo.
Totiž osobní vybavené neosobním začne tuto neosobní, ale přesto
konkrétní vlastnost objevovat ve všem. Dochází ke sjednocování
pomíjejícího přes hranice lidského, k rovnodušnosti, o které Ghos
tolik řekl a lépe než já. Vím, že jsem právě provedl nepodařený
pokus vysvětlit rovnodušnost.
"Není-li mysl dosti čistá, osvobození se napřed zdá být
částečné a dočasné; zdá se, že Dživa opět upadá do egoistického
života a že vyšší vědomí se opět stahuje k sobě. Ve skutečnosti
mrak nebo závoj, které se staví mezi nižší přirozenost a vyšší
vědomí, způsobují, že Prakriti znovu nabývá své staré zvyky, ale
pod tlakem ne však vždy s poznáním a pamětí na ony vyšší
zkušenosti. Spektrum starého já v ní přetrvává a těží z toho, co
zmatečného a nečistého zůstává v systému, a jak jen lze, pomáhá
k tomu, aby se opakovaly staré zvyky. Mračna přicházejí a
odcházejí, rytmus vzestupu a sestupu se opakuje, dokud se
nevyloučí veškerá nečistota. Tato období výšin a nížin jsou nadto
na integrální joze dosti dlouhá, protože jejich překonání vyžaduje
úplnou dokonalost systému, který musí obstát vždy za všech
okolností, v činnosti i v nečinnosti, v přijímání a v životě vědomí
nejvyšší Pravdy. Nestačí ani, aby žák dospěl až k úplnému
uskutečnění v transu samádhi nebo v nehnutém klidu; je nutno,
aby jak v transu tak v bdělém stavu, při trpném rozjímání jako při
užití činné energie byl člověk schopen zůstávat v ustavičném
samádhi za pevně mentálního vědomí v Brahmanu (Gítá). Stane-li
se však naše vědomí dostatečně čistým a jasným, tkví pevně ve
vyšším vědomí. Odosobněný Dživa, sjednocený s universálním a
ovládaný Transcendentnem, žije ve vysokém statickém stavu
(udárina, duchovní "indiference", to znamená svoboda nezávislá
na duši pocházející z nejvyššího poznání) a odtamtud pokojně
zhlíží dolů na jakousi stopu starého složení přirozenosti...nemůže
však být dotčen činností tří způsobů Prakriti v její nižší existenci,
ani jeho pozice nemůže být zrušena útoky bolesti a utrpení.
Nakonec, až spadnou všechny závoje, mír z výšin převládne nad
nižšími vzruchy a neklidem. Nastolí se klid, ve kterém duše bude
moci sebe dokonale zvládnout."
"Podobné postavení zajisté není cílem tradiční jogy poznání,
jejímž cílem hlavně je uniknout z toho, co je nahoře a co je dole,
aby bylo možno spojit se s nedefinovatelným Absolutnem. Ale ať
se sleduje jakýkoliv cíl, cesta poznání musí vést k prvnímu
výsledku: k absolutnímu klidu; avšak dokud stará činnost Přírody
(Přirozenosti) v ní není úplně uklidněna, je těžké, ba nemožné
dosáhnout správného stabilního postavení ducha a stále božské
činnosti. Naše přirozenost jedná zmateně a je stále nucena
provádět horečnou činnost; Božské jedná svobodně v bezedném
klidu. Chceme-li zrušit vliv činnosti nižší přirozenosti na duši,
musíme se ponořit do této propasti pokoje, státi se touto propastí."
To nejsou básnické obraty nebo pouhé obrazy. Míří-li však
člověk za tím, aby se stal tou propastí pokoje, nedospěje do ní,
protože působí osobní vůlí, koná nápodobu pohybu neboli je svým
způsobem neklidný. Všimněte si, že tento pokoj přinesl Ježíš
učedníkům bez jejich přímého přičinění. Ani ten pokoj nečekali,
nevěděli, že přijde, a že je nutno jim ho předat, aby se v nich
připravila další etapa duchovního pokroku. V Bibli se líčí toto
předání jako osobní působení Ježíše, který vstal z mrtvých. Tak
tomu je i u nás, i když nevidíme žádnou postavu Ježíše nebo nějakého svatého, svou povahou je to zážitek osobní, hluboce osobní
a také hluboce působící na lidskou osobnost. Jen je nutno ten pokoj vydržet (nikoliv udržet, nýbrž osobně vydržet bez odporu). Pak
člověk z něho nevychází svůj, nýbrž boží. Spadne z něj obava o
sebe. Ale pozor, přestože ten stav zasahuje celou tělesnost i s
jejím myšlenkovým a smyslovým světem, je to pořád jen vnitřní
uskutečnění toho, co musí být později uskutečňováno za běžného
bdělého stavu a bez přestání. Ale o tom později. Spadne-li z člověka obava, že nepřežije tu hloubku, pak se člověk stane napřed
aspoň v modlitbě tou hloubkou. Odevzdal totiž povrch, jímž se jeho malé já udržovalo na povrchu a bránilo se té hloubce, pak ale
toto já začne přebývat v hloubce, které se už nebojí. Když pak z ní
vyjde do běžného vědomí bdělého stavu, zbude mu tam zaujatost
pro tu hloubku, tj. velká poslušnost té hloubce. Už se úplně z ní
nevynořuje, aby mohlo zůstat ve styku s moudrostí, která je vede.
"Proto Dživa, stavši se universálním, vzrůstá napřed v tichu
a stává se rozlehlým, tichým, neaktivním. Vidí činnost těla a jeho
orgánů a čehokoliv jiného nezúčastněně bez ověřování a bez
připojování se k tomu. Je tu činnost, ale není tu její osobní činitel,
ani služebnost, ani zodpovědnost."
Tato slova jedinečně vystihují stav, který jsem ještě s nějakým dodatkem zažíval v koncentračním táboře od 21. 11. 1939.
Doplnil bych tato slova tehdejší zkušeností, nebo aspoň povrchem
té zkušenosti: Bylo tam mnoho utrpení, ale já jsem osobně byl z
něho vyňat, čili ve mně nebylo trpícího, ani přisluhujícího, ani
osobního činitele, ani někoho osobně zodpovědného za to, co se
tam dělo. Jen proto jsem mohl zcela bezpečně pomáhat i tam, kde
hrozilo bezprostřední nebezpečí smrti, a to na podkladě velmi
prosté jistoty o tom, kdo je ve mně činitelem, a pak o tom, že tam
naprosto nikdo nevěděl, co vlastně činí a co způsobuje.
"Je-li zapotřebí nějaké osobní činnosti, Dživa pak musí znovu obnovit nebo uchovat, co jsme nazvali formou ega, jakýs druh
mentálního obrazu toho "já", které zastane úlohu poznávajícího
zbožného sluhy nebo nástroje, ale tehdy je to už jen obraz, nikoliv
skutečnost. Činnost může trvat i bez tohoto "já" pomocí pouhé síly
získané z Prakriti, bez osobního činitele, i bez pocitu přítomnosti
činitele, jelikož Já, v němž Dživa rozpustil své bytí, je "bez
činnosti", v bezedné nehnutosti."
Oč snazší by byl výklad těchto významných přesunů center
vědomí, kdybychom použili jiných obrazů. Použil jsem k tomu ve
spisu Cesta vědomí prastaré znalosti obrácení světel. Napřed
jsme se dívali směrem k Bohu pomocí svého malého já, a to tak
dlouho, až jsme se k němu přiblížili na tak malou vzdálenost, že
světlo prozařovalo už přetenkou vrstvou osobnosti.
(Možná, že se někomu bude zdát tento obraz, který zde
uvádím v závorce, velmi vzdálený tomu, o čem byla řeč, ale na
tom nezáleží, najde-li se přece jen někdo, komu něco prozradí k
probíranému argumentu.
V předškolním věku mne maminka pravidelně jednou týdně
vodila na návštěvu k příbuzným Roschům do vzdálené plzeňské
ulice, Dělové, dnes už zbourané. Vraceli jsme se za tmy Husovou
ulicí, která byla spoře osvětlena řídce rozloženými plynovými
lampami. Vždycky, když jsme se přibližovali pod lampu, stín za
mnou se stával intenzivnější, ale zkracoval se, zatímco světlo z
lampy, kterou jsme před tím přešli, se stávalo stále matnější až
úplně zmizel i stín, které vrhalo přes naše postavy před nás. Pak
se totéž opakovalo před, pod a za další lampou. Nastávaly také
chvíle, kdy stín za mnou a přede mnou byl stejně silný. Na tomto
rozmezí jsem se zastavoval, protože jsem litoval, že stín přede
mnou neodvratně slábne, a maminka mne musela nutit k chůzi
kupředu. Těšil jsem se na tu cestu k domovu pod lampami a
vyžíval jsem to střídání světel a stínů jako něco pro mne velmi
důležitého. Také poznávání důležitého a nedůležitého byl jeden ze
způsobů rozlišování správného od nesprávného, jak mne do něho
vmanévrovali lékaři. Střídání světla zepředu a zezadu bylo
obdobou změn světel zhora a zdola. Protože jsem zůstával
činným a nežil jsem v ústraní, v klášteře nebo v ašramu, musel
jsem se tomu střídání učit až do samovolnosti. Nemohl jsem ani
přechodnou dobu zůstat nečinným. To je významný příspěvek k
indické džnaně.)
"Cesta činů přivádí k uskutečnění Pána, ale tu se ani
nepoznává Pán; existuje jen tiché Já, a Prakriti, která provádí
činy, a ty ve skutečnosti nejsou prováděny jednotlivci žijícími pro
sebe, jak by se zdálo na první pohled, nýbrž ve jménu a tvarech,
které mají existenci jedině v Já, ale nejsou skutečné pro Já. Duše
může jít také za toto uskutečnění, může se pozdvihnout za ideu
Já, až k Brahmanu vnímanému jako Prázdnota všeho, co existuje,
Prázdnota nesmírného míru a nekonečného vymazání, může jít i
za ideu Sat, a také za ideu Existence chápanou jako neosobní
základna individuální a universální osobnosti, a může se spojit s
nevyjadřitelným "Oním", o němž se nic nedá říci, protože vesmír a
všechno, co je, neexistuje ani v "Onom", ale jeví se mysli jako sen
méně podstatný než kterýkoliv jiný viděný nebo představový sen,
a to do té míry, že slovo sen se stává příliš pozitivní, než aby
vyjádřilo úplnou neskutečnost. Tyto zkušenosti jsou základem
Iluzionismu, který se pevně zmocňuje lidské mysli, když překoná
své nejvyšší meze."
(Považuji za vhodné vás upozornit, že má mysl při operacích
za vědomí musela překonat své nejvyšší meze schopnosti se
udržet, aby mohla odpadnout. Ale po operacích za vědomí bylo
nutno jít pozemským životem dále, měla-li být uchována základna
pro pozemský život a tím i vstupní brána do věčného života. A
budu-li pokračovat v obrazu se světly zezadu a zepředu, řeknu, že
maminka právě tak jako po každé operaci, tam z nařízení lékařů,
teď mne táhla k pozemskému domovu, na noční cestě z návštěvy
od příbuzných, tedy přes pozemský domov k domovu věčnému.
Nevěděla, co činí, ale na tom nezáleželo. O tom, co nevěděla, že
činí, jsem věděl já, kterého vláčela za ruku. Poznával jsem
pokaždé výjimečnost toho aktu, ovšem aniž bych byl něco tušil z
jeho následků. Vím tedy, jak je pro duchovní pokrok nutná "iluze"
tohoto světa.)
"Taková pojetí snu a iluze jsou prostě tím, co zůstane z naší
mentality, v nové rovnováze Dživy a v jejím odporu odstoupit od
starých mentálních asociací a koncepcí života a existence. Ve
skutečnosti Prakriti nejedná pro sebe ani z osobní iniciativy, nýbrž
je to Já, které nařizuje: z jeho ticha pochází činnost, a je to
Prázdnota, která uvádí v pohyb množství zkušeností. Sádhaka
integrální jogy musí dospět k této realizaci přes proces, který dále
vysvětlíme. Když však Dživa opět zaujme vládu nad vesmírem a
uvidí, že není on ve světě, (?) jakou pozici má zaujmout nebo kdo
převezme ve vědomí místo opuštěné pocitem já?"
(Upozorňuji na otazník v závorce před začátkem tázací věty.
Dopustil jsem se té výtečnosti vědomě. Španělé začínají tázací
větu otazníkem též na začátku věty, čímž dodávají větě od
začátku správnou intonaci. Kdybych to příště znovu po nich
opakoval, nebudu se už omlouvat!")
"Nebude už pocitu já, i když se uskutečňuje řada
individualizací universálního vědomí ve chvíli, kdy ono potřebuje
formy nebo individuální mysli, aby se projevilo, z důvodu, že
všechno bude jedno, a že každá Osoba a každý Puruša bude, pro
sádhaka, Jedním pod jednou z nesčetných forem, nebo, spíše
pod jedním z jeho nesčetných aspektů Brahmana působícího na
Brahmana, jeden a jediný Nara - Náráyana všude. (Pozn. pod
čarou: Božský, Náráyana, se sjednocuje s lidstvím, jako člověk,
Nara, se stává jedním s Božským). V této širší hře Božského, je
ještě možná radost ze vztahů božské lásky, aniž by se upadlo do
pocitu jáství, podobně jako nejvyšší stav lidské lásky je popisován
jako jednota jediné duše ve dvou tělech. Pocit jáství není
nepostradatelný ve hře světa, v němž je tolik činný a tolik padělá
pravdu fakt; pravda je vždycky a pouze Jedno; Jedno, které jedná
v sobě samém, které si hraje samo s sebou, nekonečné v jednotě,
nekonečné v mnohosti. Když se individualizované vědomí
pozdvihne a žije v pravdě kosmické hry, pak, i při plné činnosti, i
při vlastnění nižšího bytí, Dživa zůstává vždy jedním a Pánem a
není tu více pout ani iluzí. Je vlastníkem Já a přitom osvobozen
od ega." (A II, 79)
(Vynechávám obsažnou kapitolu o tom proč se starověcí
židovští mistři ženili, protože nemám v programu napsat novou
Kamasutru.)
Dnes by nám připadal být vhodnější jiný obraz Moudrosti (a
zase jen obraz, nikoliv Moudrost sama). Přejímáme od narození
do správy malý úsek vědomí, ohraničený téměř neprodyšně
(smysl) vstupem do něho a výstupem B (rozum a cit). Tím
výstupem ze soustav vjemů není nic víc než pouhý záznam, který
lze ovšem dále zpracovávat, použijeme-li jej jako další vstup do
jiné soustavy (promiňte, že používám výrazů propůjčených z
funkce samočinných počítačů) nebo do jiných soustav. Tyto
vztahy se navazují v našem světě samočinně a mnohdy
samovolně (zde už překračujeme meze samočinných počítačů),
ale i při samovolnosti existuje program, kterým se nevědomě
řídíme. Nelze libovolně rozvazovat a svazovat, nýbrž je k tomuto
obapolnému konání třeba určité úrovně vědomí, o které se vyjádřil
Ježíš jen pro úroveň svých učedníků: "Cokoliv svážete na zemi,
bude svázáno i na nebi, cokoliv rozvážete na zemi, bude
rozvázáno i na nebi." Při vývojovém procesu probíhajícím v
člověku nelze na jeho počátku dělat něco, co lze provést uprostřed něho a pak na jeho vrcholu. O tom Ghos dobře ví. Přímo úzkostlivě rozlišuje, co napřed a co potom. Lidský život je ovšem
jakýmsi snovým rozvedením obrazu Moudrosti boží, ale sen ten je
skutečným procesem, bez něhož by nebyl možný pokrok ani u
jednotlivce ani ve vesmíru, a bez něho by nebylo možno se
ocitnout za hranicemi dualistického řádu.
Kdybychom chtěli co nejvýstižněji charakterizovat stupeň
vědomí, který líčí Ghos v této kapitole, řekli bychom: Přenesení
středu vědomí z odděleného jáství někam dále do nového středu.
A protože Ghos ukazuje návrat do věčného života analytickým
způsobem, nadpisuje další kapitolu:
10. Realizace kosmického já (A II, 80 - 84)
Jiným obrazem bychom řekli, že se Ghos ubírá proti proudu
stvořeného ke zdroji stvořeného. Připadá vám možná ten způsob
jako velmi zdlouhavý, ale Ghosovi slouží jako jedinečná příležitost
k tomu, aby vysvětlil, co na Cestě musí odpadnout, než se člověk
stane vědomě Ničím, a přes které výdobytky předchozího řádu
musí projít, aby je mohl opustit, aby měl co pořádného opustit.
Nejpodrobněji nám totéž svým životem ukázal Ježíš. Dá se na
něm zjistit, čeho se musel zříci z toho, co získal během prvních třiceti let svého života, čeho se musel zříci z toho, co potom získal
během dalších tří let, a pak nově z toho, co prokázal od
zmrtvýchvstání až po nanebevstoupení. (?) Nebyla to snad reprodukce pozbytí všeho stvořeného, tak jak je napřed nabyl? Není-li
to velkolepé vysvětlení stvořitelské a odstvořitelské práce boží? V
Ježíšově životě je tento obraz komplexní: Kristus, Syn Boží,
opouští své místo "na pravici boží, Boha Otce", aby se k němu
vrátil přes lidský život. A činí to proto, by nám ukázal, že pro
člověka není jiného způsobu návratu. V člověku po jeho narození
postupně dozraje život celého vesmíru tak, jak nikde jinde nemůže
dozrát. A zralé ovoce vesmíru, jak je zobrazeno Ježíšem na kříži,
padá zase do náruče Boží. To je začátečnická odpověď na
otázku: Proč bylo všechno stvořeno?" Mistrovská odpověď je
nevyslovitelná, ale za to uskutečnitelná. A proto na cestě víry se k
této odpovědi kráčí po malých krůčcích, dejme se touto cestou s
Ghosem. Přesvědčíte se, jak je dualistická víra rozpracována (a to
prakticky) do malých kroků. Dosud jsem se obdobnou cestou
pojatou po křesťansku, ubíral s vámi ve Sladkém jhu. Mohli byste
se mi snadno ztratit v té přemíře slov a příměrů, kdybych občas
neřekl, kde jsme se ocitli se svým výkladem. Nyní sledujeme
Stvořitele, jak poslal (podle Písně o perle) člověka do světa a že
ho vybavil velkolepým pokladem, který se však dá unést. Nebo
sledujeme marnotratného syna, který si vybral svůj podíl od Otce a
odebral se do světa. Ježíš Kristus nám pak ukazuje nejideálnější
způsob promarnění toho pokladu, a to právě na svém životě:
Hospodařil tak dlouho se vším, co mu bylo svěřeno, až všechno
Hospodáři beze zbytku odevzdal. Pokud neznáme smysl Ježíšova
života do té míry, abychom se jím mohli řídit na každém kroku
svého života, je nám Ghosův výklad jedinečnou příležitostí k tomu,
abychom se naučili jednomu z mnoha správných stylů života, jímž
je možno dojít ke svobodě. Ghos velmi konkrétně navrhuje, co
opustit a čeho vládu v sobě nastolit. Tomu říká realizace, řekli
bychom nabytí vědomého styku s něčím, o čem jsme dosud
nevěděli, a co je větší a vyšší (jak se vyjadřuje Ghos) než to, čeho
jsme si dosud byli vědomi. A to nové nás vždycky umenšuje v tom,
o čem se domníváme, že to máme, že to vlastníme.
"Když se stáhneme z mysli, ze života a ze všeho, co není
naším věčným bytím, pak prvním a nezbytným naším úkolem je
zbavit se falešné ideje já, která nás nutí, abychom se ztotožňovali
s nižší existencí a byli si vědomi jen viditelné bytosti a pomíjející,
stále se měnící naší existence."
Uvedu příklady onoho stažení, abyste si nemysleli, že to má
být útěk od čehokoliv. Pohybem se pohyb nezruší. A mysl, život a
všechno, co tak zvaně máme, je pohybem nejroztodivnějšího
druhu. Kdybychom začli vylučovat jeden druh pohybu z mnohých,
podobali bychom se rytíři v pohádce, který usekl drakovi jednu
hlavu a místo ní narostly dvě. Účelným a účinným stažením mysli
je například zanechání úsudku tam, kde se jím nic nezmůže. Víte,
kdy přestaly růst drakovi další hlavy? Když bojovník uťal jedním
máchnutím meče všechny hlavy najednou, a to se obyčejným
mečem nepodařilo. Pamatujete si z pohádek, před jaké
neuskutečnitelné úkoly stavěl čaroděj (lidská přirozenost) Honzu?
Protože však se Honza nevzdal a neutekl od úkolu, jen se stáhl do
sebe, vždycky mu pomohla princezna, kterou přišel zachraňovat z
moci čarodějovy, a zatím ona zachraňovala jej. Vzdáme-li se
rozumového soudu tam, kde se jím nedá nic rozhodnout, stáhli
jsme se z mysli. Obdobně je tomu se stažením ze života. Normální
lidský věk, proces dospívání a stárnutí, každému prakticky ukáže,
co je to stáhnout se z tohoto života, který mylně považujeme za
celý svůj život (a tento omyl máme opustit!). Vraťte se k
pozoruhodnému pojmu "zastavení", netrváte-li na tom, abych o
tom napsal celou knihu. Vylíčil jsem zastavení dynamicky i
staticky. Dokonce ani Ježíš by byl nedokázal provést nejmenší
zázrak, kdyby nebyl býval vnitřně stažen ze života, jak jej
prožívali lidé, na kterých zázrak provedl. Neodmítl nikoho, kdo
toužil po uzdravení, ale to samo by bylo nestačilo k tomu, aby
někoho uzdravil. Ježíš děj nemocného stáhl na sebe a "odevzdal
se" (chybně je tu ono "se", protože musel být už napřed
odevzdán) s ním do nedějové existence. K tomu se nesměl začít
cítit oddělenou bytostí od pacienta a oddělenou bytostí od
nedějové a věčné skutečnosti. Ghos by se vyjádřil, že Ježíš
realizoval věčnou Skutečnost nejen v sobě, ale i ve všem. Ovšem,
aby to mohl provést tak, jak to provedl, k tomu bylo třeba, aby
pomíjející život nepovažoval za vedlejší a nižší, nýbrž za
rovnocennou součást Existence, a dokonce za takovou, bez které
nelze vejít vědomě do věčného života. Jakmile zastával funkci lékaře, tělesnost pacienta měla pro tu chvíli přednostní postavení v
rámci celé Existence. (Neříkal např. že musí napřed pacientovi
odpustit hříchy nebo vymanit ho z hříšnosti, než ho vyléčí, nýbrž
toto vymanění z hříchu ordinoval až následně: "Jdi a nehřeš více.")
Co se týče stažení sebe z těla, o tom mám sice k dispozici
zkušenost, která začla už při operacích za vědomí a pak se stala
podmínkou poznávání správného bez přičinění rozumového
zvažování, ale toto stažení z těla nabylo vrcholu až 21. 11. 1939,
kdy jsem odstoupil od těla a od života v něm, a to tak prudce a
úplně, že jsem ani neupadl do extáze, a jakmile se jednou navodil
tento stav, padly přehrady dané rozdílnou tělesností např.
esesmana a mou. Různá těla začala být projevem jedné a téže
Existence. Následkem toho esesman, který mne chtěl zabít,
přestal být mým nepřítelem a začal se chovat jinak, než jak
původně chtěl. Jenže takhle průhledně změněná není situace pro
ty, kteří nevědí, co činí! Ježíš byl ukřižován těmi, kteří nevěděli, co
činí, nevěděli např. že staví na nohy celé křesťanství. Ježíš v té
chvíli jednal jako Spasitel všeho lidstva, když léčil jednotlivce, jen
jako lékař jednotlivce. Nerozlišoval mezi potřebami jednotlivce a
potřebami celku, nepodceňoval jednotlivce vedle celku!
Nepochybuji však, že klasická cesta poznání, jak ji zná
Ghos, opravdu na svých žácích vyžadovala, aby se doslova stáhli
z mysli, ze života a z těla. Ostatně něco podobného se chtělo v
křesťanské askezi, kde požadavek zněl: "Vzdát se všeho stvořeného." Bylo to hrozné týrání mysli a těla, protože pozemský život, i
když byl zredukován na minimum, musel zůstat základnou pro
poznání (K tomu je třeba transformátoru, živého těla, a transformace, která může proběhnout zase jen v těle.), jenže zůstal základnou tak zbědovanou, že dotyčnému nedopřála dožít se něčeho
dalšího kromě extáze a sejít bídně ze světa. Viz dříve citované
postěžování sv. Bernarda z Clairvaux (zvaného extatickým doktorem) a sv. František z Assisi (který se choval ke svému tělu někdy
hůř než k oslu, a nakonec tělo za to chování odprosil). Než přišli k
rozumu, bylo už téměř pozdě. Je podivuhodné, jak se mohlo stát
právě v systému, který svým životem hlásal Ježíš, v systému
existenční cesty, že se tam vymazával pozemský život téměř
úplně jako něco hanebného nebo méněcenného. K tomu ovšem
bylo zapotřebí absolutně nerozumět symbolice Ježíšova života a
spokojovat se jen s komentářem k němu. Marně Ježíš křísil fyzicky
mrtvé, léčil nevyléčitelné, tišil zarmoucené a dbal na to, aby ti, kdo
se chtěli radovat, se mohli radovat. (Upozorňuji, že tzv. křesťanská
věda M. Backerové se řídila jen částí příkladu Ježíšova, jeho
obdobím tří let konání zázraků, čímž se zapsala mezi kacíře:
vydávala část za celek.) Indům se nedivím, že se dopouštěli této
pošetilosti (ostatně opačné, než jaké se dopouštěla M. Backerová), neboť měli před sebou otřesné příklady fakírů, kteří zaměnili
pravý cíl za kouzelnickou profesi. Ale v Evropě přece nebylo
fakirů! Nám Ježíš svým životním příkladem ukazoval: rozviň svůj
světský život, život pro svět do nejvyšší lidské míry, aniž bys
přitom páchal neřesti, nýbrž přesně tak, jak Ježíš ukázal svými
prvními třiceti léty života až k sebepoznání. Neučiníš-li tak, může
být tvou spásou jen osvoboditelská idea, jak jsem se pokusil
ukázat na příkladu svaté Terezie z Avily (Viz kapitola o koncentraci). Je-li tato idea dost silná, jako byla u ní, nebo u sv. Bernarda
a sv. Františka, umožnila, aby dotyční sebrali ty trosky života a
začli s nimi jednat s příslušnou úctou. Oč dokonaleji jednala
blahoslavená Anežka Česká, Přemyslovna, a také jediná z nich se
dožila takového věku, že měla čas rozvinout i pozemský život a
jím posloužit bližním. Zbylo jí sil na druhé mistrovství ze tří
možných, více než mnohým jiným. Už proto by bylo dobře slyšet
hlas Vivekanandův, jehož křehká tělesnost předčasně shořela (na
diabetes): "Mějte silná a zdravá těla, aby unesla silného Ducha."
(Citováno ve zkratce). Věru nelituji, že jsem měl tak moudrou
matku, která odmítala mou tendenci postavit se zády ke světu a k
jeho potřebám. Už v předškolním věku přemohla mé nechutenství,
které nebylo jen přirozeným následkem jiné choroby, nýbrž už
tehdy bylo způsobeno mým faktickým opuštěním světa, jak jsem
už líčil. Neměl-li jsem rozum já, musela ho za mě mít matka. Něco
obdobného se stalo v 17 létech. Tehdy extáze, v níž se mi ukázala
věčná podstata člověka s celou svou nesmírně přitažlivou mocí,
byla by končila odchodem z fyzického světa, a nadějný začátek by
byl zmařen pro jiné lidi než pro mě. Věřím, že z extáze bez
obrazů vede přímá cesta do království božího, ale je založena na
správném omylu, a to není nejlepší řešení. Nejsme tady na světě
jen pro sebe! Ale je málo být tady nejen pro sebe, ale i pro
bližního. Ukázal jsem na příkladu paní Šuchmové z Brumova a
paní Šmídové ze Starého Plzence, nedostatečnost toho, ale
nemusil jsem to ilustrovat těmito příklady, když víme, že Ježíš dal
příklad svým životem. Kdyby byl skončil jeho život na kříži, byl by
ukázal, že nic vyššího není možné. Ale on tak miloval pozemský
život, který měl od Otce, že musel ukázat jeho pravý význam
právě po ukřižování. Křesťané, vzpamatujte se, Ježíš vás posílá
na existenční cestu. Tato existence, nepojatá z pocitu oddělenosti,
jak správně říká Ghos, je perlou, kterou musíme vyrvat drakovi,
jenž ji hlídá. (Viz Píseň o perle). Neslevte z toho. Správně radí sv.
Pavel, abychom se probudili, také z lethargie sobectví. V tomhle
máte nejblíže k Bohu vy, lékaři, kteří pomáháte bližnímu ke zdraví.
Ale nezůstaňte u toho. Je do vašich rukou vložen správný obraz
Moudrosti. Nezůstávejte jen u obrazu, protože pak byste se
vzdálili i od něj. Zůstal by z něho jen obraz obrazu Moudrosti,
nebo jen dojem, že jste na správné cestě.
Teď si bezpečně můžete přečíst posledně citovanou větu z
Ghose a pokračovat v četbě:
"Musíme se naučit, že jsme Já, Duch, Věčnost; musíme si
uvědomit svou pravou totožnost. Na cestě poznání musí být tato
idea dominantní ideou a k ní musíme stále tíhnout. Dokud však
není toto věčné Já, jímž jsme, realizováno, dokud jsme se nestali
nezcizitelně tímto věčným Já, zbývá ještě dosáhnout jeden cíl:
ustavit nový a pravý vztah mezi věčným Já, kterým jsme, a
proměnlivým světem, který jsme až do této chvíle považovali
mylně za své pravé bytí a za jediný možný stav." (A II, 80)
Zde se neobejdeme bez Ježíšova příkladu. Ghosova věta:
"Aby vztah byl správný, je zapotřebí správného vztahu mezi
dvěma realitami."
Važme si Ghose, který tento svět považuje za realitu
navzdory všem opačným hlasům, pocházejícím z Indie i z
křesťanství! Ježíšův příklad v této věci jsem uvedl už dříve, ale
pokud jej budete poměřovat se slovy Ghosovými nebo s mou
zkušeností, tu musím říci, že Ghos má pravdu pokud se týče
běžného života, neobráceného na ruby jako je můj. Vlivem toho
jsem se přesvědčil, že jako první si nemusíme uvědomovat svou
pravou totožnost a přesto můžeme na cestě poznání zdárně
pokračovat. Naopak, kdo jen věří, že jeho pravá totožnost je
věčná, nestačí mu tato víra k tomu, aby bezpečně šel kupředu. To
by musel mít víru jako zrnko hořčičné, a tak velkou víru nemá, a
proto z něj nic nevyroste! Ježíš musel u svých učedníků neustále
podepírat jejich víru zvnějšku svými zázraky, a zvnitřku svou
nitervencí božskou silou, pomocí nichž např. sami mohli dělat
zázraky. Obojího bylo zapotřebí zároveň. Když v očích žáků
odpadla pomoc zvnějška, ochabli ve víře nebo ji dočasně ztratili.
Sv. Jan v svém evangeliu píše o prvním Ježíšově zázraku v Kani
Galilejské, že na to učedníci v Ježíše uvěřili. Tak často
potřebovala víra učedníků být podpírána zvnějška. Šli přece za
Ježíšem jako lidé, kteří mu uvěřili. Vždyť o tom podali nezvratné
důkazy, když opustili své rodiny, aby šli za Ježíšem. Víra
hořčičného zrna jako každého živého semene, je uvnitř semene, a
odtamtud roste pravá víra. Není jí pouhé přesvědčení získané
zvnějšku.
"Až do této chvíle jsme věřili, že věčné Já je pravdě vzdálená koncepce, iluze, neskutečnost, nemající nic společného s naším životem, neboť povaha věcí nám nedovolovala, abychom
viděli něco více, než že jsme mysl, nestálý život a tělo existující
jen dočasně. Jakmile však se osvobodíme od pout, která nás
svazovala s tímto nižším stavem, snažíme se napojit na opačnou
stranu téhož mylného vztahu mezi Já a světem, tj. začneme vidět
svět a člověka jako vzdálenou iluzi, neskutečnost, protože jejich
stav se diametrálně liší od toho, v němž se nyní nalézáme, a naše
vědomí se už neváže tolik na své vitální šťávy. Cítíme se
povznešeni, přeměněni a zdá se nám, že žádné pouto nás nepojí
s minulostí. A to se děje zvláštním způsobem, jestliže objevení Já
považujeme nejen za svůj hlavní předmět poznání, ale i za jediný
smysl života, učinit skok z čisté mysli do čistého ducha, bez
mezistupňů. Vytvoří se tak v naší mysli pocit propasti, kterou
nebudeme moci přeskočit bez nebezpečí, že bolestivě spadneme
zpět." (A II, 80 - 81)
Ghos zde zřejmě popisuje nejen svou zkušenost, ale i stavy
svých žáků. Pocit propasti je totožný se stavem, který jsem prožíval v 17 létech. Nejsme-li už jako děti vychováváni ve víře v
Boha, nebo jsme-li v ní vychováváni jen těmi, kteří zatím jen
mlhavě věří, nastupuje u nás a převažuje v nás přírodní přirozený
sklon věřit jen v to, co vidíme a hmatáme. Víra je vrozený sklon, a
kdo nevěří v tento nebo v jiný svět, je nepřirozeně narušen ve své
vývojové rovnováze.
"Ale Já se světem stojí ve věčném vztahu; existuje mezi nimi
dohoda, nikoliv propast, přes kterou je nutno skočit. Duch a
hmotná existence jsou vysokými a nízkými stupni uspořádané a
postupné řady. Mezi těmi dvěma musí existovat správný vztah a
správný princip jednoty, v níž věčný Brahman musí zůstat čistým
duchem nebo čistým Já, a přitom může nést ve svém lůně vesmír
i duši, spojenou s Věčným a s nimi, a musí být možné zaujmout
stejnou rovnováhu božského vztahu namísto nynějšího
nevědomého ponoření do světa. Tento princip spojení je věčná
jednota, která spojuje Já se všemi existencemi; osvobozená duše
musí být schopna podobného spojení, jakého je schopno věčně
svobodné Božské; je v nás, abychom dosáhli oné čisté Existence,
ke které máme lnout především. V dokonale ovládnutém já
musíme být jedním nejen s Já, s Bohem, ale i se všemi
existencemi. Musíme znovu nalézt pravý vztah rovnováhy věčné
pravdy se světem naší existence, projevené a osídlené našimi
bližními. Z této jednoty jsme se vzdálili, protože jsme vstoupili do
klamného vztahu a do rovnováhy založené na lži, na principu
rozděleného vědomí se všemi relativními protiklady, neshodami a
dualitou. Musíme se znovu setkat se všemi bytostmi a věcmi v
našem novém vědomí, jednoho spojeného se všemi a ne více
odděleného egoistickou individualitou."
Vím, že by nebylo výchovné, kdyby Ghos chválil onu
zmíněnou lež jako přechodně nutný omyl, čili jak mám ve zvyku
říkat, jako správnou chybu. Považme však, že jsme si nic k
celému tomu dualistickému sytému nepřimyslili, jen jsme se v něm
naučili po lidsku otáčet, někdy nešikovně, jindy velmi zručně. Nic
však nezměníme na tom, že jsme vlastně červem zmítajícím se na
háčku dualismu. Nedá se tu dost dobře mluvit o hříchu, třebaže
situace má povahu dědičnosti tím, že se přenáší z pokolení na
pokolení. Buďme tolerantní k hříšníkům a nesmlouvaví k vlastním
chybám, o kterých víme, že jsou chybami. Už nastaly doby, kdy
nemůžeme být účinně strašeni vinou pádu z ráje, tedy chybným
výkladem správného obrazu boží Moudrosti. Dokud jsme si
mysleli, že naše Země je jedinou oázou ve vesmíru, kde nastal
pád z ráje, byl náš omyl ospravedlnitelný. Musíme se však umět
nemilosrdně vypořádat s omyly, které nám nic pozitivního
nepřinášejí, nýbrž jen nám vnukají chybné představy, a ty nás pak
drží tam, kde jsme.
"Jinými slovy, kromě poznání transcendentního Já, čistého,
existujícího v já za časem a prostorem, musíme přiznat, že jsme
kosmickou existencí, musíme ztotožnit své bytí s Nekonečnem, se
základnou a podstatou světů, přebývajících ve všech existencích.
Takový je vztah, o němž mluvili staří vedanští mistři, když zjišťovali všechny existence v Já a Já ve všech existencích, a mluvili
také o nejvyšším vztahu člověka, v němž se opakuje původní
zázrak existence, jímž autonomní Bytí se stalo existencemi, které
náležejí rodícím se světům (Iša Upanišad). Tři termíny - transcendentní, individuální a kosmické - vyjadřují podstatně úplnost
pravého vztahu mezi Já a světem, vztahu, který se má nastolit
místo falešného vztahu vytvořeného omezenostmi ega."
A opět jinými slovy by se dalo říci, že omezený rozhled našeho malého já způsobuje napřed, že část na kterou vidíme (dosahujeme svými smysly a rozumem), považujeme za celek, a pak,
až zahlédneme vrchol, jako já v 17 létech, zase znalostí vrcholu
potíráme jeho vztah ke všem dílčím jevům, utíkáme ze světa jevů,
podceňujeme jejich existenci apod. Jsme schopni dopustit se dvojí
chyby. Jedné při pohledu zdola, kterým moc vysoko
nedohlédneme, a kam nedohlédneme, o tom se vyjadřujeme, že
tam nic není, a druhé chyby se dopouštíme při pohledu zhora
dolů, a tímto pohledem hluboce podceňujeme všechno pod sebou,
pokud se neseme nad tím. A to je jeden z hlavních důvodů, proč
nám Ghos radí, abychom se také ztotožnili s kosmickým já,
abychom měli blíže ke stvořenému asi tak, jak měl k němu blízko
Ježíš. Kdyby se byl tolik neexponoval pro stvořené, nikdo by byl
nesáhl po jeho životě a také by bylo křesťanství nevzniklo.
Připišme si k tomu velmi instruktivní obraz Jidášovy zrady a snáze
pochopíme celé tajemství stvořeného, které nikdy není stvořeno,
nýbrž neustále dotvořováno. Jidášova zrada je jednou takovou
fází dotvořování, která neproběhla historicky při Jidášově zradě,
nýbrž která byla jeho zradou dokumentována jako probíhající (tak
asi jako spasitelský úkol Kristův nezačal narozením Ježíše v
Betlémě, nýbrž ustavičně probíhá s existencí časoprostoru. Kdyby
Spasitel jen na okamžik opustil Tvůrčí dílo Otcovo, celý vesmír by
se zhroutil i s ideou Ducha, která je do něho vložena). Kdo z nás
není Jidášem? A proč jimi nejsou ještě zvířata a rostliny? Jakou
funkci tu hraje ta míra vědomí, kterého jsme nositeli? Neusedejte
při těch otázkách a zodpovězte si je po svém. Jen ať vás neuvidím
sedící tam, kde jsem vám je položil. Jen se nebijte v prsa a
neschovávejte se za svou nemohoucnost. (Pro úplnost si k tomu
všemu přidejte Kainovo znamení na čele člověka. Toho jsme také
všichni nositelé, přestože zvířata jsou stejně odkázána na
vraždění jako my a nejsou nositeli toho znamení.)
"To je nové vidění, nový smysl nekonečného, který máme
obsáhnout, základ jednoty ve všem, který máme vztyčit." (A II, 81)
"Naše Já není mentálním bytím jednotlivce, které je pouhým
obrazem a zdáním; naše pravé Já je kosmické, nekonečné, jedno
s veškerou existencí a přebývající ve všech existencích."
Jinými slovy: Neprávem si je přivlastňujeme. Komu náleží,
aby si je směl přivlastnit?
"Já, které stojí za naší myslí, za naším životem a za naším
tělem, je totéž, co udržuje mysl, život a tělo všech našich bližních,
a probudíme-li se v něm ve společné základně vědomí, budeme
se cítit sjednoceni se všemi. Je pravda, že mysl se staví proti
tomuto ztotožnění, a dovolíme-li jí, aby se držela starých zvyků,
učiní vše k tomu, aby se nemusela zreformovat a podrobit se této
věčné vizi, a znovu rozprostírá nad naším uskutečněním a novým
obsáhnutím Já hlučný závoj nesouhlasu. Nesmíme proto
zapomínat, že řídíme-li se věrně průběhem cesty jogy, dospíváme
k Já jedině pomocí očistěné mysli a srdce, a očistěná mysl je
nutně trpná a otevřená pro poznání. I přes svou tendenci
omezovat a rozdělovat, může se mysl naučit myslet podle rytmu
Pravdy, která spojuje, místo aby se držela nejistoty zdání, která
omezují. Musíme ji tedy zvykat pomocí meditace a koncentrace,
aby se zřekla myšlenky, že bytosti existují odděleny jedny od
druhých a aby předpokládala vždy Jedno ve všem a všechno v
Jednom. I když jsme si řekli, že první nutností Dživy je, aby se
dostal k poznání, byl pohyb stažení téměř takového, jako by ono
bylo izolovaným a samoúčelným cílem, za kterým jdeme, přece je
doporučitelné, aby žák integrální jogy spojoval ihned oba pohyby,
uvnitřnění a zuniversálnění."
Vysvětlím tento princip v malém na samém jeho počátku,
prakticky zjistitelném. V předškolním věku jsem někdy poznával
správné bez ohledu na rozum, a to jen za cenu uvnitřnění, tj.
zastavení mysli, úsudku a činnosti osobní vůle, a ihned vzápětí
výstupem z tohoto ústraní, a to všemi schopnostmi, nutnými k
provedení správného,. To je činnost ve vesmíru v malém, jako
předešlé stažení je stažením z vesmíru v malém. Ježíš by řekl:
zapření sama sebe a pak ihned braní kříže. Oba pohyby (jak se
vyjadřuje Ghos) se pak stupňují a zdokonalují co do četnosti,
rozsahu a kvality.
"Prvním pohybem najdeme Já v nitru a druhým je najdeme
ve všem, co se nám toho času zdá být vně nás."
Při těchto začátcích, o kterých jsem právě psal, jsem nevěděl, že jsem našel Já v nitru a že jsem si vzápětí ověřil jeho
sounáležitost s vnějším světem. Tehdy všechno probíhalo velmi
harmonicky, protože do těch stavů poznání a jejich následků mysl
neměla co mluvit .Mysl se podřizovala. V tom smyslu byla čistá a
trpná. Ani jsem se nestaral o to, co se děje, nýbrž považoval jsem
to za přirozený průběh poznávání, který vždycky zastoupil úsudek
a osobní vůli, když obojí už dále nic nezmohlo a vyčerpaly se
všechny jejich možnosti. Ještě bych měl dodat, že každému takovému "nerozumnému" nebo nerozumovému" poznávání
správného předcházelo zapětí osobní vůle do krajnosti a pak
teprve její opuštění i s jejím konkrétním obsahem, jako bych si byl
nikdy nic nepřál a nikdy jsem se nemínil vrátit k tomu, co jsem si
přestal přát.
S nastoupením vnitřní modlitby po 17. roce, s níž souvisí
znalost způsobu soustředění nepocházející z rozumu, jsem zapnul
na počátku modlitby do krajnosti osobní vůli k provedení
soustřeďovacího "receptu" (který nebyl rozumový, ale to jsem
nevěděl, že není rozumový. Takže vlastně veškerou osobní vůlí
jsem se postavil za "nerozumový" boží program, a to bylo braní
kříže za nových podmínek.) a vzápětí jsem osobní vůli opustil,
nebo byl donucen opustit, protože recept přestal fungovat, mysl se
samovolně vyprazdňovala atd. Zase nastupovala trpnost mysli, ale
za nových pozměněných podmínek. Už tu byla znalost, už i ta
musela být opuštěna, už jsem se musel přestat bát hloubky, která
následovala, a tato hloubka byla v rozporu s osobní vůlí, byla
nečekaná, byla stravující všechno lidské.
"Je však možno začít s posledním pohybem a vidět, že
všechno v této viditelné a neviditelné existenci je pouze Bůh
neboli Brahman, nebo Virát Puruša, a pak jít zpět, abychom našli
všechno, co se nachází za Virátem. Tato metoda má však své
překážky, a doporučuje se, je-li možno, kombinovat oba pohyby."
"Uskutečnění, že všechno je Bůh či Brahman, jak jsme
viděli, představuje tři aspekty, které bez potíží možno rozdělit do
tří za sebou následujících stádií zkušenosti. Na prvním místě Já, v
němž existují všechny bytosti. Duch, Božské se projevilo jako
nekonečné Bytí existující v já, čisté, nezávislé na čase a na
Prostoru, udržující Čas a Prostor jako obrazy svého vědomí. Je
víc než všechno. Není poutáno ničím z toho, co tvoří, obsahuje a
co se z něho něčím stává. Je svobodné, nekonečné, plné blaženosti. Podle antického obrazu Duch nese všechno v já, jako nekonečný éter obsahuje všechno existující. Tento obraz éterického
Brahmana (Pozn. pod čarou: Akáša, podle filosofie šamkhya, princip hmoty, z níž je vesmír vytvořen, jasný substrát a ve všem
všudypřítomný) může být velkou pomůckou pro sádhaka, kterému
může připadat být těžké meditovat o tom, co se mu zdá být
abstraktní a nepostižitelnou ideou. Pomocí představy éteru - nikoli
fyzického éteru, nýbrž širokého bytostného éteru, vědomí a
blaženosti, které k tomu všemu náleží - může se snažit vidět myslí
a pociťovat ve své mentální bytosti tuto nejvyšší Existenci a spojit
ji s Já, které je v něm. Tento druh meditace může ho příznivě
disponovat k tomu, aby postupoval pomocí roztržení závoje v
supramentální vizi, která úplně mění náš pohled. Po této změně
vize, a jak se ona stává čím dál mocnější, až zaujme celé naše
vědomí, vznikne nakonec fenomén, že se staneme tím, co
uvidíme." (A II, 83)
Tento stav musí se zdát člověku, který do něj nevstoupil,
velmi klamný. Když jsem odešel dne 21. 11. 1939 od esesmana,
který mne chtěl zabít, měl stav odevzdání života vzápětí další trvalé následky. Na koho jsem pohlédl vidoucím srdcem (vidoucí srdce
poznává, který cit je správný a který nikoliv), do toho jsem vstoupil.
Jak jsem se už zmínil, prvním takovým případem byl Jiří Došel.
Tímto způsobem jsem žil v Jiřím Došelovi tak dlouho, jak bylo
nutno pro úkol vůči němu. Nyní už je tento vstup do toho, koho
vidím, a mám vůči němu úkol, samovolný, je-li třeba (neurčuji si
ten vstup osobní vůlí). Lidé říkají, že jim čtu myšlenky, nebo že
odpovídám na jejich ještě nevyslovené otázky, které jim tanuly na
mysli. Ale nečtu myšlenky, ani se o to nesnažím, nýbrž jsem
prostě do určité míry těmi lidmi, které vidím. Vysvětluji vám to svou
zkušeností, která vznikla dávno před seznámením se s
Ghosovými myšlenkami, abyste brali Ghosovy vývody vážně. Jsou
postaveny na zkušenosti.
Mluví-li např. Ghos o vidoucím srdci, a stejně by mohl mluvit
o vědoucím srdci, co tím chce říci? Že rozeznává osobní cit a
správný cit. Malé já o sobě tvrdí a je přesvědčeno, že má pravdu,
když praví: "já žiji, já poznávám, já miluji." Malé já tu mluví o
osobních pocitech a dojmech člověka při jeho absolutním
zapomenutí na zdroj života, poznání a lásky. Jak mohlo zapomenout? Jednoduše a lehce, zaujalo pozici věčného Já. Vytéká-li voda z pramene, a není-li nikoho kdo by její proud zastavil a pijeme-li
z toho proudu, pak jen pijeme a soustavně hasíme svou žízeň.
Obojí, že pijeme a hasíme žízeň, úplně uspokojuje naše potřeby.
Uspokojujeme se poznáním, že naše tělesnost živená přírodními
zdroji, nás udržuje při vědomí a při životě. Spokojujeme se
vědomím, kudy pramen života protéká a více nepotřebujeme k tomu, abychom jej tam zachytili. Toto vlastnění omezuje naše vědění. Ovšem toto nevědění je méně vzdáleno pravdě než předsudek,
že naše poznání a způsob jednání mají své nepřekročitelné meze.
Právě se mi naskýtá příležitost vyvrátit tento předsudek svou
zkušeností o osobním na rozdíl od správného citu. Napřed však
se zastavím nad Ghosovým způsobem výchovy žáků. Kolik těch
"musíš to a to učinit" jste už přečetli a patrně s povzdechem, že
jeho požadavky jsou neuskutečnitelné. Zbývá nám ještě říci, jak a
proč. Ghos si je dobře vědom, že nesnaží-li se člověk dospět k
oné pomyslné relativní mezi svých možností, nemá nejmenší
naději dostat se za ni.
A teď k té mé zkušenosti. Protože mi lékaři zakázali hrát si s
dětmi, abych nepadl na levou ruku a nezlomil si ji, nemohl jsem
nabýt tak dokonalého citového vztahu k dětem jako ke zvířatům.
Lékaři nepředpokládali, že si najdu nebezpečnější náhražku za hry
s dětmi, právě hry se zvířaty. Dítě si potřebuje hrát. Na lékařských
pokynech z období operací za vědomí si nejvíce cením doporučení, jak se mám vrátit do života. Řeknu tu radu v rozvinuté
formě: "Matko, musíte to dítě znovu naučit, aby si hrálo. Tam
začne, podaří-li se vám to, jeho vstup do života. Nevstoupí-li do
života, je naše snaha marná, dítě zemře."
Rozvojem osobních vlastností člověk opravdu vstupuje do
života, a my si myslíme, že jen do pozemského, zatímco já jsem
se přesvědčil, že tento vstup je ničím jiným nenahraditelnou přípravkou pro vstup do věčného života. Proč jsem právě já měl příležitost se o tom přesvědčit? Čtěte pozorně, neboť co napíši je po
malé úpravě obecně platné a prospěšné. Lékaři mně, společně s
ostatními životními podmínkami, poskytli příležitost, abych nabyl
přátele mezi tvory daleko bližšími přírodě než člověk odchovanými
lidskými konvencemi. Zvíře je absolutně nekonvenční a přirozené.
A mají-li zvířata přece jen nějaké dohody mezi sebou, které ctí,
pak obdobné dohody rostlin jsou ještě jemnější a přírodním
podmínkám více odpovídající. Jestliže jsem se tedy seznámil se
zvířaty a nabyl mezi nimi přátele, sestupoval jsem po jejich linii k
přírodě. Zvířata k ní mají blíže než člověk už proto, že jsou na ní
závislejší než my. Vědomosti o těchto závislostech nám unikají.
Nemyslete si, že jejich znalost by nás učinila závislejšími na
přírodě a podobnější zvířatům než lidem. Naopak. Člověk má k
dispozici úplnější transformátor než zvíře nebo rostlina, a je proto
schopen transformaci přírodních sil dovést dál než zvířata a
rostliny. A protože tato transformace je pochodem téměř
samovolným, daným kvalitou a kapacitou transformátoru zabudovaného do lidského těla, nastává nebezpečí, že bychom ustrnuli
na úrovni zvířat a rostlin, jsme-li zároveň burcováni srovnáváním
sebe s ostatními lidmi. Je-li např. zvíře schopno osobního citu a
ten je omezen na druhový a partnerský život (nemyslím jen se
zvířaty, nýbrž i s rostlinami a nerosty), pak tento způsob citu
přežívá u člověka jen pomocí předsudků (např. jako rasová nenávist, mezikmenová nenávist, třídní společnost, kastovnictví apod.).
Unikají nám závislosti, které jsou možná důležitější než ty, o
kterých víme. My se totiž setkáváme s lidmi jen podle jejich kabátu, a tím poznáváme jen jejich tělesnost s duševním příslušenstvím (vlastnostmi). I já bych se byl patrně dlouho nesetkal s ničím
jiným než s tímto kabátem, s tělesností a s jejími znaky, kdyby
mně husy neodhalily, že existují též netělesně, a že i já podobně
netělesně existuji. To mně odhalil trans, do kterého jsem s husami
nesčetněkrát vstoupil. V dětské analogii jsem usoudil, že také jiní
lidé jsou netělesní a že se patrně i tam se sebou stýkají.
Přicházely záhy též sny netělesné povahy.
Významnější však je, že netělesné vztahy ke všemu tzv.
stvořenému jsou důležitější než tělesné, a že kdyby se napřed
nevytvořily, byl by tělesný život nemožný. Zde mluvím o tělesnosti
velmi obecné jako o hmotě ve vesmíru a jejím předchůdci, o
časoprostoru. Pak také osobní vlastnosti jsou určitou krystalizací
vlastností jako takových. Vysvětlím tuto důležitou věc na jediném
příkladu, na vidoucím srdci.
Napsal jsem už, že vidoucí srdce má ten, kdo se naučil
milovat Boha z celého srdce. Ten má srdce dokonale vidoucí, ale
k této dokonalosti vidění srdcem se člověk postupně dopracovává.
Například: Protože jsem našel mezi husami své kamarády, měl
jsem k nim osobní citový vztah. Ten však nezůstal omezen jen na
tělesný styk s husami, obdobný tělesnému styku s lidmi, nýbrž
tento vztah přerostl ve styk s netělesnými husami v jejich transu.
Když jsem s nimi vyšel z netělesného stavu v transu, můj vztah k
husám byl bohatší o tuto zkušenost. Jenže s husami se nedalo
dojít dál. Neměly větší transformační schopnost k tomu, aby mne
mohly dovést do vyššího stavu, do vyššího soužití s nimi. Když
potom 21. 11. 1939 jsem srdcem viděl esesmana, který mne chtěl
zabít, jako svého milujícího bratra, nejen že mne nemohl zabít,
nýbrž tento stav zahájil, a vy už víte z předešlých výkladů proč,
mou obecnou schopnost vidět srdcem, takže jsem byl každým,
koho jsem viděl srdcem, jako sebou. To se mi s husami nemohlo
stát, protože lidé jsou vnitřně na vyšší úrovni než zvíře. Ale
všechny husy, které vešly "společným úsilím" do transu, cítily se
být jedinou bytostí. Kdežto o mně se vyjádřily, že jsem byl s nimi.
Indové se diví, proč Ježíš nečinil rovnítko mezi zvířetem a
člověkem. Těm, kteří se pozastavují nad tímto faktem a Ježíši
zazlívají jeho "nedbalý" poměr ke zvířatům, je nutno vytknout, že
Ježíšovi křivdí. On znal postavení zvířete a oni nikoliv.
Dovolte mi, abych zdánlivě odbočil od tématu, jak často
činívám. Někdy však neodolám, vyskytne-li se příležitost, abych
upozornil na vztah, ke kterému bych se jindy tak snadno nemohl
dostat.
V křesťanské liturgii se volá: Ejhle Beránek boží, který snímá
hříchy světa". To je jedno z mála zvolání, které pochází z
vidoucího srdce. Ježíš byl svou tělesností také zvířetem, a to
beránkem, který však měl schopnost vymanit svět ze hříchů.
Trvejte na přesném znění věty, jejíž obdobou je jiná věta svatého
Pavla: "Tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného syna na
svět poslal." Ježíšova oběť na kříži má světový, nejen lidský
význam. Mluví se v obou výrocích o Ježíšově totožnosti s
kosmickým Já a o jeho funkci. Hříchy světa jsou něčím víc než
hříchy člověka. Zamyslete se při té příležitosti také nad tím, proč
se během těhotenství v ženě reprodukuje vývoj života na naší
planetě zase jen v určité linii. Někde v Bibli se praví (v epištole sv.
Petra), že celý svět je ve zlu postaven. Tento výrok nesmíme
chápat tak jakože je svět zlý, nebo že je stvořen zlým Demiurgem,
jako se domnívali někteří gnostikové, nýbrž že podléhá párům
dvojic, stojí v zákoně dualismu, kde relativní dobro má po boku
svého rovnocenného partnera, relativní zlo. Vysvětlil jsem už
dříve, že v koncentračním táboře po 21. 11. 1939 jsem byl vyňat
na dobu pěti měsíců ze světa, který je ve zlu postaven, čili
nepodléhal jsem relativnímu zlu. Tak Bůh posílá na svět člověka,
aby dospěl do stádia, ve kterém překoná vládu dualismu, napřed u
sebe a nad sebou, a pak, za takového stavu též pomůže jiným,
aby překonávali dualismus, aby se stali svobodnými.
Není bez zajímavosti, že teprve od 21. 11. 1939 jsem začal
poznávat osobní cit od správného citu (a obdobně jsem poznával,
jaký je poměr boží lásky k lidské lásce). Od té doby také trnu při
projevech osobního citu, o kterém si lidé myslí, že je vždycky
správný a že je nutno jej vždycky projevovat. (Inayat Khan vypráví
ve své knize, že mistr šel se svým žákem, který byl zavázán
mlčením, po mořském břehu. Oba viděli, jak nedaleko břehu
ztroskotala loď a lidé tonou. Mistr nezakročil a žák marně čekal
aspoň mistrovo gesto soucitu. Později se dověděl, že to byla loď
pirátů, kteří se chystali přepadnout loď s poutníky. Příklad vidoucího srdce.). Není-li správný, jeho uplatnění vede k rozpoutání
dualismu a nikoliv k osvobození od strastí, neboť chybí tam
vidoucí srdce, a to Ježíšovi nikdy nechybělo. Člověk s nevidoucím
srdcem, i kdyby křísil mrtvé, neproměnil by vodu ve víno. To byla
první Ježíšova ukázka vidoucího srdce, necháme-li stranou
událost z Ježíšova života v jeho 12 létech.
"Ve vědomí našeho Já nebudeme tolik kosmičtí jako
ultrakosmičtí, nekoneční. Od té chvíle mysl, život a tělo budou
pouze pohyby nekonečného, kterým se staly, a uvědomíme si
pak, že vše co existuje není světem, nýbrž jen nekonečnem
ducha, ve kterém se pohybují jako mocné obrazy harmonie, jeho
uvědomování."
Tato slova, jedno za druhým, by si žádala vysvětlení, ale
lidský úsudek nemůže být slovním výkladem uspokojen, není-li
překryt bezeslovním poznáním. Kdybych mluvil z pozice věčného
Já, řekl bych: "Já jsem tvá síla uvědomovací, člověče, Já jsem tvá
schopnost milovat, Já jsem tvá schopnost existovat."
"Co pak bude následovat po všech těch formách a
existencích, které utvářejí harmonii? Zůstanou pro nás pouhými
obrazy, jmény, prázdnými formami bez oživující skutečnosti,
chudými věcmi bez vnitřní hodnoty a ať jakkoliv se jeví naší mysli
veliké a krásné, budeme se muset teď jich zříci, abychom je mohli
považovat za věci bez hodnoty? Zaručeně ne, když tato myšlenka
by mohla být prvním přirozeným výsledkem našeho intenzivního
přebývání v nekonečném Já, při současném vyloučení naší vize
nekonečných dálek, které Ono obsahuje. Tyto věci nejsou
prázdné, nejsou pouhými jmény s irracionálními formami, které si
představuje nějaká kosmická mysl; jsou, jak jsme řekli, vědomými
výtvory Já; Já přebývá v nich, je si jich vědomo, tak jako přebývá
v nás, řídí jejich pohyby a činí je blaženými, že v každém z nich je
jako objímající všechno, čím se Ono stává. Stejným způsobem jak
éter obsahuje a je, tak říkajíc, obsahem nádoby, Já obsahuje v
sobě a přebývá ve všech existencích a je jejich skutečností v
duchovním smyslu, nikoliv ve fyzickém smyslu. Je nutné
uskutečnit tento stav immanence Já; je nutné vidět a stát se
intimně Já ve všech existencích. Odmítneme-li marný odpor
intelektu a našich mentálních asociací, musíme vědět, že Božské
je ve všem, co se něčím stává, a je toho pravým Já, vědomým
Duchem; nestačí to vidět intelektuálně, je nutné to osobně
zakoušet, což končí podnícením všech intelektuálních schopností
a jejich opatřením božským znakem."
"Toto Já, jímž jsme, musí se nakonec, z důvodů našeho
sebeuvědomění, úplně spojit se všemi existencemi, které ostatně
převyšuje. Musíme vidět nejen, že Ono všechno obsahuje a ve
všem přebývá, nýbrž i že je vším, nejen immanentním Duchem,
ale i jménem, tvarem, pohybem a původcem pohybu, myslí,
životem a tělem... Individuální mysl, život a tělo, ze kterých jsme
se stáhli, protože nebyly naší pravou existencí, ty nalezneme
znovu v jejich pravém stavu Já. Shledáme se znovu s myslí, která
už nebude oddělenou myslí, zajatou v ubohém pohybu, nýbrž
volnou v nejširším pohybu universální mysli; také se znovu
shledáme se životem, ale nebude to již vitální egoistická činnost,
plná dojmů a přání, nýbrž svobodný pohyb universálního života; a
tělo už nebude fyzickým vězením duše, nýbrž podřízeným
nástrojem, oděvem, z něhož se můžeme svléknout a uskutečníme
je též jako pohyb universální hmoty, jako buňky kosmického těla.
Nakonec ucítíme, že celé vědomí fyzického světa je sjednocené s
naším fyzickým vědomím a že všechny energie kosmického života
kolem nás jsou totožné s našimi energiemi; ucítíme, že naše srdce
tluče ve shodě se srdcem kosmického těla a ve shodě s božským
Ananda; a všechny pohyby universální mysli a naše myšlení se
rozšíří do universální mysli jako vlna na širém moři. Tato jednota,
která v sobě obsahuje mysl, život a hmotu, ve světle nejvyšší
duchovní Blaženosti, je naším vnitřním uskutečněním Božského v
úplném kosmickém vědomí."
"Ale chceme-li spojit všechno ve dvojím pojetí Bytí, toho,
které je, a toho, které se stává, je nutné, aby naše poznání bylo
úplné a integrální. Poznávání nesmí utkvět na uskutečnění Já,
čistého Ducha, nýbrž je nutno k němu připojit všechny způsoby
Ducha, kterými se udržuje a rozvíjí jako kosmický projev, do něhož se samo řítí. Poznání já a poznání světa se musí stát jedinou
skutečností v poznání vševědoucího Brahmana." (A II, 83- 84)
Možná, že někdo při četbě syntézy jogy ztrácí trpělivost.
Ghos toho času vykládá klasickou cestu poznání a blíží se pomalu
a jistě k vlastnímu návrhu na vylepšenou cestu poznání. Totéž už
učinil s cestou činnosti a totéž bude provádět s cestou oddanosti
atd. Sám pak je na úrovni supramentální a v tomto smyslu se
podobá Ježíši. Ten šel od svého narození celým svým životem k
Otci, ale jeho cesta se na povrchu podobala cestě poznání a od
30 let též cestě lásky, a ve skutečnosti byla ukázkou, jak jít celou
existencí, z níž poznání je jen jednou její částí.
Co je cesta existenční? Východiskem při ní je vlastní
existence, která se dělí na tři části: 1. na existenci věčnou, tedy na
tzv. pravý základ existence nebo zdroj existence, 2. na pomíjející
existenci, které jsme svědky svými smysly, rozumem a citem, a
konečně 3. na syntézu obou předešlých.
(?) Může se po této cestě ubírat někdo, kdo neví o své
věčné podstatě? Tomu se musí vnucovat "správné" myšlení a
"správné" jednání, jak to činí Ghos. Neustále se takovému člověku
musí připomínat, co musí a co nesmí! Jsem si jist, že pokud u
něho nestojí mistr, nikdo ho neuhlídá a jeho cesta bude
poznamenána neustálým klopýtáním.
Řeknu aspoň heslovitě, jak by existenční cesta mohla být
vyložena nejsnazším způsobem. Nejdůležitějším představitelem
této cesty byl Ježíš Kristus. Vědomě navazoval na zákonitost této
cesty, přednesenou už Mojžíšem, a na ducha téže cesty, jak jej
přednesl Henoch a Eliáš. Ježíš byl pouhým správcem svého
života a života všech, kteří mu byli od Boha svěřeni, jeho vůle byla
dokonale podřízena Vůli boží, a proto nic na jeho cestě nebylo
vedlejší nebo méněcenné, ani hmotné tělo. Ukázal, jak všechno,
co člověk má k dispozici, může vstát z mrtvých, tedy nejen tělo. V
tom smyslu sebe charakterizuje blahoslavenstvími v tzv. horském
kázání. Teprve ten, kdo se vypracuje k těmto blahoslavenstvím,
má právo mít, protože už to není on, který má, nýbrž Bůh v něm,
u něhož původně sloužil jen jako správce. člověk nepovstává z
mrtvých jen v těle, nýbrž i chudobou ducha, zármutkem, tichem,
hladem a žízní po spravedlnosti, milosrdenstvím, čistým srdcem,
pokojem i v pronásledování pro spravedlnost. Teprve ten, kdo je
nositelem těchto znaků, je živ a povstává ze smrti; teprve ten
může vlastnit, protože už toto vlastnictví nepřičítá sobě, nýbrž své
nesmrtelné podstatě.
Cesta Ježíšova vrcholí mistrovstvím Ducha, a proto se mezi
blahoslavenstvími o něm mluví na prvním místě: "Blaze chudým v
duchu, neboť jejich je království nebeské." (Mat V, 3). Vizme, jak
dokonale byl Ježíš na kříži chudým v Duchu, když svého ducha
odevzdal Bohu. A co se týče vzkříšení v těle, o tom se praví v
Ezechielovi XXXVII, 11 - 14:
Potom mi Hospodin řekl: "Lidský synu, tyto kosti, to je
všechen dům izraelský. Hle, říkají. "Naše kosti uschly, zanikla
naše naděje, jsme ztraceni." Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví
Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z
vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte,
že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů,
můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám
odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil
i vykonal, je výrok Hospodinův."
Tak sugestivně "mluvil" Hospodin, že sám Ezechiel patrně
věřil doslovnému znění božích slov. Ale jako je slovo obrazem
pravdy, tak také celá pravda je jen za slovem božím. Ten kdo čte
tato slova, měl by si přinejmenším k nim připojit jedno z
Ježíšových blahoslavenství: "Blaze tichým, neboť oni dostanou
zemi za dědictví." (Mat V, 5)
Vysvětlím aspoň toto z vlastní zkušenosti. Opakoval jsem
jméno boží v těle, a tím jsem za Bohem vědomě šel. Stávalo se,
že jsem nebyl schopen to jméno vyslovit, i když jsem se o to
pokoušel všemi silami. Nevěděl jsem, že to byl moment, v němž si
Bůh přicházel pro tělo i s jeho řečí. Kdo mne v tom stavu chtěl vidět, neviděl mne, a byl jsem též nehmatatelný. Takhle tichý dostává právě zemi za dědictví. Takhle může tělo zůstat trvalým dědictvím člověka, ale jen za splnění podmínky ticha. Nezapomeňte
však, že přitom má velkou důležitost ono Ghosem zmíněné
"současné vyloučení naší vize nekonečných dálek, které Já
obsahuje" (viz Ghos A II, 85, jak dříve citováno.). Ukazuje se
člověku, že hmota není iluze, a to proto, že v ní přebývá Bůh jako
její pravá podstata (viz Ghosův text). Ale hmota musí být znovu
nalezena v její pravé podstatě (viz opět text Ghosův a Ježíšovo
blahoslavenství ticha).
Zákonitost existenční cesty přednáší Mojžíš především
dvojím způsobem:
1. Historizujícím líčením stvoření světa, pádem člověka z
ráje a vším, co po něm nastalo.
2. Mojžíš učí stylizaci života včetně Desateru.
Ad 1. Je nejvýš poučné, že Mojžíš dává do spojitosti s
existencí židovského národa stvoření světa, které ve své úvodní
fázi bylo vzdáleno od pozemského života Mojžíše a jeho národa
miliardy let. Jako by Adam, Žid, byl prvním člověkem a nebylo
jiného prvního člověka. Nás už bohužel ani nenapadne, že Mojžíš
mohl stvoření světa prožít, že při něm mohl být ve svém vnitřním
zážitku právě tak jako při něm byl celý židovský národ (a ovšem
všechny národy světa a my všichni, kteří jsme se nyní narodili z
matčina těla a přišli na svět, čímž není nic menšího než pád z ráje,
jenže si toho nejsme vědomi z toho jednoduchého důvodu, že
sebe neznáme a jsme zatím mrtvi (viz Ježíšův výrok "nechť ať
mrtví pochovávají mrtvé"). Pro každého z nás existuje osobní
stvoření, osobní pobyt v ráji a osobní pád z ráje, bez ohledu na
fyzický vývoj naší planety. Tak úplně bez ohledu také ne, protože
víme např. že lidská matka ve svém těhotenství reprodukuje vývoj
života na naší planetě, a právě na ní, ale jen po určité vývojové
linii, jakoby si lidský zárodek pomocí matčiných a otcových vloh
dovedl přesně vybrat z bohaté nabídky stvořeného a tvořeného
právě to, co je určeno pro něho. Tak pro člověka je z výběru
vhodná naše planeta a jistý vývoj života na ní. Ještě nemáme
zjištěno, jak měl zjištěno už Mojžíš, že pro člověka je připraven též
vhodný výběr už od chaosu, přes existenci pouhé země a vody
atd. až po život rostlin a zvířat, máme-li vůbec právo si to všechno
homocentricky přivlastňovat. Jak jsme si řekli, jedině živý a
blahoslavený už smí vlastnit bez nebezpečí, že tím bude uvězněn.
Mojžíš patří mezi živé. Než se jím stal, musel prožít nejen stvoření
světa, ale i konec světa, poslední soud a vzkříšení z mrtvých, zda
v těle či mimo ně, není tak úplně nerozhodující. Z existenční cesty
víme, že to všechno bez ohledu na stav vesmíru ve velkém se dá
prožít jen v živém lidském organismu, ve vesmíru v malém,
protože tento organismus umožňuje tak velkoryse transformovat
bez zásahu časoprostoru, ale přímo na jeho těle a přes jeho
mrtvolu, a tedy bezčasově. Krásný obraz stvoření světa a pádu z
ráje mohl Ježíš zcela snadno doplnit obrazem o konci světa, o
konci světa a o zrození lidského vědomí ve věčném vědomí.
Neučinil tak, protože věděl, že i jeho líčení stvoření a pádu z ráje
bude příliš těžkým oříškem, ztratí-li se příslušný vnitřní stav, z
něhož ten obraz vznikl. Málem přes Mojžíšův obraz padlo
křesťanské náboženství, pokud jeho zachovávání tradicí se
dostalo do rukou duchovně mrtvých a nevědomých. Ježíš však
svým proměněním na hoře Tabor ve společenství s Mojžíšem a
Eliášem nám prozradil, že oba starozákonní velikáni jsou už po
konci světa a po posledním soudu vědomě živi na věky. Tím Ježíš
přikreslil do obrazu stvoření důležitý prvek, a ostatní provedl
slovním vyjádřením o konci světa a posledním soudu, a pak
osobním příkladem zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Všem
duchovně mrtvým však všechna tato Ježíšova zjevení náležitě
zamotala hlavou. Budou-li oni o tom jenom přemýšlet a usuzovat,
zabrzdí a znemožní právě to poznání, které je připraveno za oponou úseku vědomí AB. Musí se odhodlat (ne jej chtít) k prožitku
podle pravidel, které jsem tolikrát podrobně vypsal, a která ovšem
daleko dokonaleji dávno přede mnou naznačil svým životem Ježíš.
Nestačí-li někomu ani Ježíšův příklad, ani můj komentář, bude se
muset uchýlit ke Ghosově Syntéze jogy. Jinde ani nenajde
trpělivějšího vykladače.
Ad 2. U zvířat volně žijících v přírodě je život stylizován jejich
vrozenými vlastnostmi a pudy. U člověka je tomu obdobně, ale s
mnohými rozdíly, které jsou sice obecně známy, ale my si
některých z nich musíme všimnout, protože bez jejich znalosti by
byl náš výklad nesrozumitelný.
a) Člověk od svého narození potřebuje mnohem větší
ochrany ze strany dospělých než zvíře. Dalo by se dokonce říci,
že je na tuto ochranu zařízen. Nemá ochrannou srst ani peří,
neumí se pohybovat jako malé zvířátko a téměř v ničem se neumí
o sebe postarat, leda pláčem. Mluvím ovšem jen o péči o tělo,
nikoliv o vnitřní pomoci, která se netýká tělesnosti, ale tělesností je
umožňována. Tato pomoc je mnohem širší než u zvířat.
b) Dorozumívání dítěte s okolím se vyvíjí velmi pomalu. Při
takovém postupu by zvíře dávno zahynulo. Dítě je moudře
zbaveno starostí, které za ně obstarají dospělí, aby mohlo ještě
dlouho pokračovat v bezstarostnosti, aspoň po určité stránce, ve
které žilo v matčině těle. Je totiž po vnitřní stránce dotvořeno jen
do úrovně zvířat, a vnitřní vývoj u něj pokračuje tam, kde se tento
u zvířete dávno zastavil, protože tam nemá předpoklady růstu,
nemá připravenu širší transformační schopnost.
c) Řeč dítěti není vrozena tak, jako jsou zvířeti vrozeny
signály, jimiž se dorozumívá se svými rodiči a partnery. Vrozenost
zvířecích signálů je dána strukturou tělesnosti. Zjistil jsem např.,
že kanadské husy užívají těchže signálů jako naše husa domácí,
takže kdyby se setkaly, musely by si bez těžkostí rozumět. Tyto
signály se mění jen s povahou tělesnosti, stářím a druhem těla.
Nepodléhají vývojovým změnám, kterým podléhá lidský jazyk.
Např. příslušníci určitého národa mluví dnes jinak než před tisíci
léty. Kdybychom podrobili rozboru příčiny těch změn, zjistili
bychom, že hlavní příčinou změn jsou přeměny společenského
prostředí, klimatické změny a především duševní rozvoj toho
kterého národa. I dospělý člověk má schopnost stále se učit.
d) Dítě se musí mnohem více učit od dospělých než zvíře od
dospělých svého druhu. My však dosud nevíme, že se stává
moudrým také větší mírou utrpení, hlavně duševního, než jaké by
snesla rostlina nebo zvíře. Ty by na daleko menší dávku takového
utrpení zahynuly, přestože jejich duševní život je nesrovnatelně
chudší než lidský. Člověk však stejnou měrou, jako je poučován
utrpením a strastmi, je poučován radostí. Ježíš na to důtklivě
upozorňoval. Řekl: "Radujte se, opět pravím vám, radujte se." A
jindy pravil: "Radujte se s radujícími, plačte s plačícími." A sám o
tom podal důkaz: Plakal nad Jeruzalémem, nad Lazarem, radoval
se se svatebčany atd. Hledáme-li však např. radost proto,
abychom si užili, míjíme se s vnitřním smyslem radosti. Podobně,
obíráme-li se svým utrpením, míjíme se s požehnáním utrpení.
Zvíře si může dovolit beztrestně radost jen pro sebe, protože neví
a nemůže vědět, k čemu dalšímu jeho radost vede. Ale člověk by
neměl být takhle nevědomý.
e) Vývoj zvířecích schopností se zastavuje u čistě účelových
cílů. Zvířeti stačí pro jeho život, aby se chovalo účelně jak pro
sebe, tak pro splnění principů symbiózy s ostatní přírodou. Tam se
jeho vývoj zastavuje a nepostoupí ani v nejmenším za tuto hranici.
Tato účelovost má na povrchu povahu vrcholného sobectví. Také
člověk má tendenci, aby se u této hranice zastavil, a pak je jen
polovičním zvířetem a polovičním člověkem až do fyzické smrti. U
zvířete je toto zastavení vývoje přirozeným následkem toho, že
ono vyčerpalo všechny rezervy svého transformačního aparátu.
U člověka je tomu jinak. Bezprostředně při narození na svět
přichází jednou složkou z věčnosti, kdežto zvíře odtamtud pochází
jen globálně s ostatní přírodou, protože i ona byla stvořena a je
dotvářena. Zvíře se nemůže pomocí své tělesnosti a jejího
transformačního aparátu dostat dál než do ráje, řečeno
nábožensky nebo řečeno podle metafyzické zkušenosti, může žít
dvojím životem a dvojí zkušeností, tělesnou a netělesnou, přičemž
netělesná se podobá relaxaci, ale nikoliv duchovnímu poznání.
Husy např. poznaly, že jsem byl vedle nich v naší společné
relaxaci ještě něčím jiným než ony, k čemuž vzhlížely s úctou.
Totéž prý nastává při netělesném setkání člověka s andělem.
Zachovala se svědectví o tom, že anděl bránil člověku, aby se
před ním pokořoval a klaněl se, a nebyla to ze strany anděla
pokora, nýbrž poznání (viz hodnocení, které na sobě pociťoval
bratr marnotratného syna.).
Člověk má velké mezery v poznání a nevyužívá jich.
Poznávání pomocí smyslů je u něho daleko méněcennější než u
zvířat, takže co chybí při vstupu do úseku vědomí AB, to musí
doplnit svou zpracovatelskou schopností rozumu. Přesto však se
nabízí rozumu a citu tolik vjemů, že si z nich rozum a cit
nedovedou vybrat ty duchovně pravé a správné. Mojžíš poznal, že
je nutno lidem poskytnout výběr z té přemíry, aby se v nich člověk
neutopil. Učinil to soustavou zákazů a příkazů, ale vývoj současně
se společenským úpadkem už v době Ježíšově pokročily tak, že
se lidé mohli řídit jen duchem těch příkazů. Ten duch má totiž dvě
stránky:
a) Kdo si něco přeje, už to učinil (viz Ježíše)
b) Kdo si něco přeje především pro sebe, už přestal vnímat
pravdu (Viz Elíša, žák Eliášův. Přál si zdědit po Eliášovi
dvojnásobného ducha mistrova, protože mu chybělo poznání, co
si má přát především. Pak sice dělal podivuhodné zázraky, ale
nevstoupil v těle do nebe jako Eliáš. Zcela obdobně tomu bylo s
učedníky Páně. Zázraky jim šly a posloužily jim k tomu, aby
pochopili jejich ducha, tj. lásku k bližnímu a kdo je jejich účinným
původcem. Všechnu moc k nim dostávali od Ježíše. Nepochopili
však pravého Ducha svatého, dokud šli současně za svou
sebespásou.)
Smyslem správné stylizace života není pouhé vykonávání
toho nebo onoho a zanechávání toho nebo onoho, nýbrž
opouštění osobní vůle a její obětování vůli boží do takové míry, jak
ji poznáváme, ne více, ne méně.
Svatá Terezie ve svém Hradu nitra (Castello interior) se
chopila celé stylizace života, jak ji navrhl Mojžíš a jak jejího ducha
vysvětlil svým příkladem Ježíš, ale už i její výčet lidských
nedokonalostí, které se postupně stylizací odbourávají, dnes zní
pro čtenáře cize. Pochopil jsem to a napsal jsem k této knize
(španělsky) komentář, v němž jsem Terezčinu náboženskou
mluvu převedl do naší psychologické řeči. Ale to není poslední
slovo k této věci. Za nějaké století bude nutno s pokrokem
psychologie předělat i tento komentář. Systém sv. Terezie je podivuhodně přednesen (ale už byl cizí dnešním Kubáncům, jimž
jsem ho vysvětloval). Všímá si člověka s jeho chybami a
přednostmi, aby světice odvedla pozornost od člověka, který sebe
nezná, a zavedla jeho pozornost k člověku, který sebe postupně
poznává, až nakonec opouští svůj pocit oddělenosti od bližního a
posléze od Boha. Sv. Terezie se nezmiňuje o Mojžíšových
obrazech o stvoření světa a pádu z ráje, protože sama se bez
těchto obrazů obešla a konec světa malého já zažila bezobrazně.
Nemíří svými sedmi komnatami dál než k obrazu pravdy a dělá to
záměrně, protože věděla o třech mistrovstvích, které svým
životem ukázal Ježíš, a tak také věděla, že do takové míry, do
jaké člověk zvládne první ze tří mistrovství - mistrovství
sebepoznání - do takové bude moci pokračovat v dalších dvou
mistrovstvích. Ostatně na konci jejího pozemského života je dobře
znát, že i druhé mistrovství zvládla dokonale, neboť už nekonala
nic sama, ani sama neprováděla skutky milosrdenství, nýbrž jen
mocí Kristovou. V tom už se postavila po bok Ježíšových
učedníků. Správně ukázala ve svém Svéživotopise (Libro de su
vida), že poslední mistrovství ducha je čistě záležitostí Kristovou,
vzdá-li se člověk svého ducha jako učinil Ježíš na kříži. Říká se,
že tělo sv. Terezie nesetlelo. Je-li tomu tak, pak může dosud živě
pomáhat k obdobné transformaci, k jaké došlo u ní během
pozemského života. Řekl bych, že to činí. Je tedy jednou z mála
pokračovatelek v bezeslovní a velmi účinné propagaci existenční
cesty. Tedy Eliáš už nezahyne ani pro nás právě tak jako Ježíš
vstává z mrtvých neustále i pro nás. To je jedno z důležitých
pochopení existenční cesty.
V životě svaté Terezie z Avily lze snadno rozlišit dvě fáze
cesty k Bohu:
První, která byla velmi svízelná, se vyznačovala dodnes
běžným omylem, který je v té fázi správným omylem, že dělala ze
svých sil, co mohla, a tak dlouho, až už vůbec nic nemohla učinit
pro svou vnitřní smrt a znovuzrození v Kristu. Za takovou velkou
cenu se stala ničím na nižší úrovni cesty a přešla z vlastnění do
správcovství.
Druhá, která byla velmi radostná, se vyznačovala tím, že už
věděla, kdo všechno dělá a kdo všechno způsobuje. Tehdy už
nic neměl svého, ale pečlivě se starala o to, aby ten, kdo všechno
řídí, měl k dispozici silné lidské tělo. Už si přestala ujímat na
stravě a na jiných potřebách těla, jen aby připravovala i tělesné
cesty Páně. Přestala podceňovat pomíjející tělesnou existenci a
byla de facto schopna odejít celou svou existencí k Bohu, kdyby
nebyla bývala tolik zaujata tělesnou prací pro bližní. Kdyby byl
Eliáš třeba jen v nepatrné míře zůstal zaujat čímkoliv na tomto
světě, nebyl by mohl vstoupit v těle na nebe. Všimněte si, jak
Ježíš tuto nezaujatost dokonale znázornil svým počínáním na kříži. Jen proto mohl vstát z mrtvých, i když ho umučili.
Terezie žila též v dokonalé poslušnosti vůči představeným, a
ti jen číhali na příležitost, jak ji obžalovat z hereze, poradit však
neuměli. Tady svaté Terezii od začátku chyběla znalost včasné
výměny prostředků i osob na cestě, jak ukázal Ježíš úplně
mistrovsky. Zřekla se sice snadno protekčních vztahů k rodině (a
to po ní dodnes karmelitáni i karmelitánky dovedou), ale nemohla
se odvážit toho, čeho se odvážila například svatá Kateřina
Sienská (1347 - 1380), aby ovlivňovala své představené tak jako
ona papeže Řehoře VI, aby přestal se svou avignonskou opozicí.
Svatá Terezie si nedovolovala zakročit ani proti svému zvrhlému
zpovědníku, ani proti jiným špatným rádcům a proti inkvizici. Byly
to však ještě větší překážky, kterým musela čelit jen skrytě vnitřně.
Jeden příklad za četné jiné:
Křesťanům se tehdy předkládalo k věření toto: "Jsi už
spasen krví Kristovou prolitou na kříži. Stačí jen, abys přebýval v
milosti boží posvěcující ctnostným životem a přijímáním svátostí a
spása tvá bude dovršena v okamžiku smrti, kdy si tě Bůh vezme
k sobě do nebe. Před tím se to nemůže stát, protože máš tělo
zplozené ze hříchu a hluboce tkvící v dědičném hříchu. Jedině
Pán Ježíš nebyl ze hříchu zplozen, a proto od začátku svého
života byl pln milosti boží a má moc prominout člověku jeho hříšný
původ. Opři se o jeho milost. Jen z milosti jsi spasen."
Oč snazší postavení měl Eliáš, neboť si nemohl postavit do
cesty ani jednu z těchto překážek. Šel od začátku svého života za
Bohem takovým životem, jaký byl schopen žít. Pomáhala mu k
tomu ctnost uskutečňovaná stylizací života podle Mojžíše. Tímto
způsobem byl Eliáš chráněn od předsudku hříšného početí. Ještě
že malá Terezie v předškolním věku našla u studny obrázek o
pravém vzezření milosti Kristovy. Držela se této osvobozující
myšlenky už v době, kdy se jí do hlavy ještě nevešel hříšný pád z
ráje a jiné chybné předpoklady. Už tehdy se zakořenila malá
duchovní rostlinka ve víře v pravou milost boží připravenou pro
všechny. (Vizte pouti Athéňanů na Delos). A na této milosti trvala,
protože nikdo ji nemohl vyvrátit. Byla to Ježíšova milost a
milosrdenství vůči hříšné Samaritánce a Maří Magdaléně. Svatá
Terezie zaostávala za hříšností těchto dvou žen. Byla hříšná jen
pomyslně pádem z ráje a pak pohlavním zplozením od svých
rodičů. Svítila jí jen jediná naděje: že když se Ježíš smiloval nad
Samaritánkou a nad Maří Magdalénou, smiluje se i nad ní. Tuto
víru jí nikdo nemohl vzít. Obrázek u studny si nenašla náhodou.
Také nám stačí uvěřit, čemu věřila sv. Terezie, že svým
narozením jsme získali příslib věčného života, a nic cennějšího
nemáme k dispozici. Také já jsem poznal, jak daleko předchází
moudrost dítěte moudrost dospělých lidí. Proto mně sv. Terezie v
17 létech zjevila, že má cesta je podobna její. Nastoupil jsem na
její cestu rozeznáváním a chtěním správného v době, kdy jsem
nemohl pochopit a kdy se ani ke ně nedostaly myšlenky o pádu z
ráje a o hříšném zplození. Jenže sv. Terezie a dávno před ní Eliáš
nevstoupili na tuto cestu násilným a tvrdošíjně opakovaným
zásahem lékařů až ke vštípení správného do normální lidské
paměti. Namísto toho prodělávali jinou výchovu než děti ve 20.
století, výchovu prováděnou s četnými chybami, ale bez jedné
smrtonosné chyby: jsi ve hříchu zplozen. Pro sv. Terezii byl
pozemský život spásonosný právě jako pro Eliáše. Jen bylo nutno
zůstat věrný příslibu božímu, že je člověk stvořen k obrazu božímu
a ne k pekelnému obrazu hříchu. Život malého dítěte je obrazem
Moudrosti boží. Nezastíňujme si ho předsudky. Největší
překážkou však nejsou omyly našich spoluvěřících nebo
nevěřících, nýbrž omyly našich smyslů, které nejsou schopny
zprostředkovat nic jiného než co vnímají. Ještě že mě lékaři zbavili
dokonale smyslů, takže jsem nemohl vnímat ani krutou bolest,
kterou mně způsobovali. Jejich zásahy nejsou příkladné, ale je
příkladná dětská moudrost: že smysly nezprostředkovávají
všechno. Od chvíle našeho narození až do posledního dechu do
nás proudí věčný život a na nás je, abychom se k němu připojili a
za ním šli, abychom nečekali, až to učiní i ostatní lidé, protože vůči
nim máme povinnost být jim příkladem. Věčný život si pro nás
přichází a my mu patříme. (Možná, že v budoucnosti bude tento
požadavek vyslovován ještě přísněji, než jak činím. Bude se říkat,
a už se říká, že od chvíle oplození nedělené buňky v mateřském
těle, čeká tiše věčný život na to až bude dobrovolně objeven a
přiveden do lidského vědomí. Já tento požadavek zatím takto
nestavím, protože jsem na druhé straně svědkem toho, jak marnotratně příroda plýtvá živými hodnotami. Jsme v ní svědky velkého
ukrutenství, jehož smysl povrchnímu pozorovateli uniká. Rozlišuji
dva zdroje života: jeden přímý od Boha, a druhý nepřímý, od jeho
nástrojů. Zranitelnost a smrtelnost tohoto druhého je v dualistickém řádu stejně důležitá jako nezranitelnost prvního).
Nic nezviklalo sv. Terezii v této víře. Já jsem tuto víru do 17
let neměl a od 17 let jsem ji už nepotřeboval, neboť jsem věděl, že
tomu tak je, jak věřila sv. Terezie. Proč tohle tolikrát opakuji?
Abyste si dali pozor, co všechno se promešká ve výchově do 17
let. Vychovatelé by měli aspoň předpokládat, že tento život je
základem pro vědomě žitý věčný život, a podle toho by si měli
počínat při výchově dětí. Ovšem, když se sami podle tohoto předpokladu nezařizují, první, kdo pozná, že lžou, jsou děti. (Pamatuji
si, jak mě ostře pozorovaly mé děti, především nejmladší Anička,
zda jednám správně. Kdybych byl měl na sebe mírnější požadavky
než na ně, byly by mně přestaly věřit a jako vychovatel bych byl
neměl na ně vliv. Řeknu jenom něco z povrchu věci: Kdybych byl
pil alkohol nebo kouřil, jak bych byl mohl od nich očekávat, že
sami nezačnou kouřit atd. Byl jsem si vědom Euripidovy poučky:
"Nejmoudřejší z lidí je ten, kdo dokáže dodržovat vlastní příkazy."
Není pochyb o tom, že každý člověk je schopen mít správná
předsevzetí, a není těžké je rozeznat od nesprávných, ale je těžké
je dodržovat. Avšak nedodržovat je, je tak nemoudré, že bychom
těžko hledali ještě větší hloupost. Řekne-li mi někdo, že jsem měl
snadnou cestu, protože jsem rozeznával správné od nesprávného,
neměl jsem snazší cestu než kdokoliv jiný. Čím větší míru
správného rozeznáváme, tím máme větší zodpovědnost před sebou, před lidmi a před Bohem. Zodpovědně jednat znamená často
jednat proti sobě.
11. Způsoby Já (A II, 85 - 92)
"Jelikož Já, které uskutečňujeme, je cílem cesty poznání,
pak nejen skutečnost a udržování stavů a pohybů naší psychické
bytosti, ale také transcendentní a universální Existence, jak se
projevuje ve kterémkoliv pohybu vesmíru a v poznání Já, zahrnuje
v sobě poznání principu Bytí, jeho základní způsoby a vztahy k
principům projeveného vesmíru. To se chce říci v Upanišadě,
když se tam prohlašuje o Brahmanu: "Když on je poznáván,
všechno je známo." (Yasmin vidžňáte vidžnátam. Prašna
Upanišad.). Jakmile je Brahman uskutečněn jako čistý princip
Existence, jeho podstatné způsoby se stávají jasné pro duši, která
je realizována."
Myslete si pomocně, že kapitola je nazvána "Způsoby
projevů Já" a dosazujte si rovněž pomocně za způsoby Brahmana
"způsoby projevů Brahmana". Upozorňuji vás však, že Ghos
nedodal slovo "projevů" nebo "projevu", protože, jak uvidíte z
dalšího, měl na mysli i neprojevené způsoby Já. V těchto dalších
způsobech Já je už Já uskutečněno na přerůzných, na všech,
úrovních existence a dokonce na všech úrovních poznání. To však
Ghos na této úrovni výkladu nemůže prozradit, protože by si
znemožnil další výklad, při kterém se předpokládá neuskutečněný
a uskutečněný Brahman nebo Já. Kdo však uskutečnil Já podle
návodů Ghosových a všech mistrů jogy, ten už bezpečně spatřuje
jak v neživé hmotě, tak v chování blázna druh uskutečnění Já.
Zajisté, že před realizací můžeme pomocí úvahy analyzovat
a také se pokoušet pochopit intelektuálně, co je Bytí a co je svět,
ale tento způsob metafyzického pochopení není Poznáním.
Můžeme dospět k uskutečnění poznáním a vizí, která však
nebude úplná, nebude-li obsahovat všechny zkušenosti duše a
nespojí-li se naše vnitřní bytí s tím, co uskutečňujeme. (Pozn. pod
čarou: připomeňme si, jak Gítá rozlišuje Samkhyu od Yogy; obojí
jsou nutné pro integrální poznání.). Věda a umění jogy se přece
pokoušejí poznávat nejvyšší a spojit se s Ním, žít v Já a jednat z
hlediska nejvyšší rovnováhy jednoty s Božským nejenom ve
vědomé podstatě, ale i v zákonitosti, kterou se sjednocujeme s
transcendentním Božským, jak se více či méně nevědomě
pokoušejí všechny věci vyjádřit podle nižších zákonů přírody. Znát
nejvyšší pravdu ve všem, čím jsme, ve všem, co konáme a ve
všech našich zkušenostech, to je pravá podmínka života." (A II,
85)
Vkládám ruku do tekoucího proudu řeky a říkám si: co víš,
ty proude řeky o tom, kam tečeš, co víš o spádové oblasti mezi
touto tvou částí toku a hladinou moře, a přestože nic o tom nevíš,
kam tečeš, podléháš zákonitostem, podle kterých tečeš do moře.
Je to zapotřebí, i tobě, drobný praménku, abys věděl, kam tečeš a
proč tam tečeš? Příroda dávno upravila tvou cestu do moře a stále
jiná voda teče tvým korytem. Srovnávám si tě s tokem lidského
života. Také ty máš upravenu cestu do Věčnosti dávno před tím,
než ses tomu naučil věřit. Ty však nejsi pouhým tokem řeky, který
je dokonale nevědomý a je nucen jen se řídit stávajícími
zákonitostmi. Člověk není pouhým neuvědomělým tokem života,
jemuž by nezbývalo nic jiného, než se řídit přírodními
zákonitostmi. On hledí do budoucnosti několikerým způsobem,
např.
a) umí předvídat účinky přírodních zákonů a řídí tyto účinky
jak jen může;
b) snaží se, aby si vědomě a s přispěním všech svých
duševních schopností vytvořil šťastnou nebo žádoucí budoucnost;
c) přetváří v sobě i ve svém okolí působení přírodních zákonů. Proto u řeky je možno mluvit jiným způsobem o jejím osudu
než o jakési obdobě osudu člověka. On se může vyjadřovat i o
něčem, co stojí nad přírodními zákonitostmi, protože se může
svou zkušeností přesvědčit, že toto něco nad zákonitostmi přírody
opravdu existuje.
"Není však snadné pro člověka, jakožto pro mentální bytost,
aby se vyjádřil a opravdově poznával Nejvyšší, protože nejvyšší
Pravda, a následkem toho i nejvyšší způsoby existence jsou
supramentální povahy. Ty spočívají na podstatné jednotě toho, co
se jeví intelektu a mysli a zkušenosti, kterou máme o světě, jako
opačné póly existence a myšlení, a následkem toho se zdají stát
nesmiřitelně proti sobě, zatímco podle supramentální zkušenosti
jsou to vzájemně se doplňující aspekty jedné a téže Pravdy. Již
jsme se setkali s nutností uskutečnit Já, které je zároveň jedno i
bezpočetné; musíme teď uskutečnit jeho totožnost s veškerým
bytím a se vším; tedy vidět a cítit, že všechno je jedno a všechno
je Ono, jedno v podstatě, transcendentní v téže jednotě a
mnohosti, jevící se všude jako opačné póly a přece neoddělitelné
od jakéhokoliv druhu existence. Každý druh individuálního bytí je
Já, Božské, i přes zevní omezení mentální a fyzickou formou, pod
nimiž se představuje v prostoru a v aktuálním sledu okolností,
které utvářejí osnovu jeho vnitřního stavu, a vnějšími událostmi,
jimiž ho poznávám. Stejným způsobem každý kolektiv, ať malý
nebo velký, je Já, Božské, které se právě tak vyjadřuje v
podmínkách vesmíru. Věru nemůžeme poznávat jednotlivce nebo
kolektiv, omezíme-li se na to, jakými se jeví nám nebo sami sobě,
nevidíme-li v nich Božské, Jedno, naše vlastní Já, které používá
svých podstatných způsobů a různých okolností, za nichž se
projevuje. Pokud zvyky naší mysli nebudou proměněny v poznání,
jehož rozdílnosti budou usmířeny v Jednom, nebudeme žít v pravé
Jednotě. Pocit jednoty je dokonalý, ne tehdy, když pomocí něho
vidíme věci jako stránky celého jednoho nebo jako vlny jediného
moře, nýbrž když v nejvyšším sjednocení každá věc a Všechno je
úplně Božské, naším Já." (A II, 863)
Vzpomeňte si na traktát Katrei. Tato jeptiška ve stavu
sjednocení viděla všechno posvěcené Božství, takže říkala, že v
tomto stavu je schopna daleko lépe milovat bližního než dříve,
neboť jej poznává tak jako sebe, tj. v jeho vnitřní všem společné
podstatě, kterou Ghos jmenuje věčným Já. Nejde tu o panteismus,
nýbrž o nahrazení víry poznáním.
"Ovšem, nekonečná Maja je tak komplexní, že určité
zkušenosti, jako např. ta, že všechno je částí všeho, jako vlny
moře, nebo také, v jistém smyslu, že jsou to oddělené entity, i tyto
zkušenosti se musí stát částí integrální Pravdy a Poznání, jelikož,
i když je pravda, že Já je vždycky tímtéž ve všem, vyjadřuje se
pomocí kontinuálních animických forem, které dohlížejí na pohyby
naší osobnosti pomocí světů a věků. Tato trvající psychická
existence je pravou Individualitou za pokračujícími proměnami
toho, co nazýváme svou osobností. Nejde o omezené ego, nýbrž
o nekonečné bytí; o samotné Nekonečno, které souhlasí, počínaje
úrovní svého bytí, s tím, aby se zračilo v pokračující animické
zkušenosti. O tuto pravdu se opírá teorie samkhya o mnohosti
Purušů a duší, podstatných, nekonečných, svobodných a
neosobních, zračících se pohyby téže a jediné kosmické energie,
a o to se opírá též, rozdílným způsobem, rozdílná filosofie
kvalifikovaného monismu, která se staví proti metafyzickým
přemrštěnostem nihilistického buddhismu a proti iluzionistické
advaitě. Teorie způli buddhistická, způli samkhyovská, která viděla
ve světě pouze velký klid, kromě pokračující kombinaci pěti prvků
a tří způsobů nevědomé energie, která do něj promítá blesky své
klamné uspořádající činnosti, přenášejíc je z vědomí do stále
totožného základního klidu, ta také není celou pravdou o
Brahmanu. Nejsme prostou a vrtkavou masou mentální
substance, která se převléká ze zrození do zrození do různých
forem mysli, života a těla bez pravého já za celým tím tokem, a
aniž by se někdo staral o běh těchto věcí. Za našimi pokračujícími
proměnami naší mentální, vitální a fyzické osobnosti existuje
pravá a stabilní moc našeho bytí, kterou musíme poznat, aby
pomocí ní se nekonečno mohlo projevit jak chce, pod jakýmkoliv
aspektem a pod jakoukoliv věčnou vesmírovou aktivitou." (A II,
87)
"Pohlížíme-li na existenci z hlediska všech věčných a
nekonečných vztahů pocházejících z Jednoho na Mnohost, jejíž
Jedno je esencí a původem, na moc nebo na Přírodu, které slouží
k tomu, aby udržovaly vztahy mezi Jedním a Mnohostí, vidíme, že
dualistické filozofie a dualistická náboženství se dají v jistém
smyslu ospravedlnit, i když se zdá, že energicky popírají jednotu
bytí a stanoví rozdíl mezi Pánem a jeho tvorstvem. Jestliže v
nejnižších aspektech se tato náboženství zaměřují především na
nevědomé radosti nižších nebes, přece jen v sobě skrývají vyšší a
hlubší smysl, kterému lze porozumět z výkřiku mystického
básníka, jenž se dohaduje známou a mocnou metaforou práv
duše, aby si navždy směla zachovat extázi božského objetí:
"Nechci se stát cukrem", napsal onen básník, "chci jíst cukr".
Jsme-li pevně zakotveni ve zkušenosti podstatného ztotožnění s
Já, jednoho ve všem, nemáme důvod k tomu, abychom
považovali tento výkřik za čistý a prostý výraz duchovní
smyslnosti nebo za fakt, že přepadená a nevědomá duše odmítá
čistou a strohou přísnost nejvyšší Pravdy. Pozitivní stránkou této
touhy je hledání hluboké a tajemné Pravdy Bytí, která se nedá
vyjádřit lidským jazykem nebo vysvětlit nějakou lidskou úvahou,
nýbrž ke které je klíčem srdce, a kterou veškerá hrdost duše,
založená na pouhém poznání a držící se čisté přísnosti, nedokáže
opustit. To však je argument, který náleží k vrcholkům života
oddanosti, u kterého se zdržíme později." (A II, 87)
"Sádhaka integrální jogy bude muset mít integrální
koncepci, kterou si předsevzal, a bude vždy znovu hledat
integrální řešení. Božské se projevuje zevně mnohými způsoby,
vládne a odhaluje sebe na různých úrovních a různými póly Svého
bytí; každý způsob obsahuje jeho záměry nebo pól jeho splnění, a
všechno se vrací k věčné Jednotě. Je nutné projít individuálním
já, abychom došli k jednomu, protože to je základ veškeré naší
zkušenosti. (A II, 88)
Všimněte si, jakou pochvalu společně s Otcem vzdává Ghos
marnotratnému synu. Žít v dualismu znamená promarnit všechno,
co máme od Otce, co je vloženo do stvořeného, ale není
stvořeným. Bojím se takhle mluvit, i když vím, že mám pravdu.
Lidé mě budou podezřívat, že schvaluji hřích, marnivost a
nedbalost až do posledního dechu, čím vším se vyznačuje běžný
lidský život. Ale ta hrstka lidí, kteří mne znají zblízka, ti vědí, že
jsem nikdy nemrhal ničím, co mi bylo pro tento život svěřeno. Ale
možná, že ani ti nepochopí, že to byl jen poněkud vyšší způsob
promarnění, za které by oni je nepovažovali. Kdyby se ale
poohlédli po Ježíšově životě, pochopili by, co je nejvyšším
způsobem promarnění. Kristus, Syn Boží, vstupuje do Ježíšova
života a stává se bezbranným pacholátkem. Takhle nám ukazuje,
jak i my promarňujeme svůj věčný život. Jenže On si vzpomíná na
Otce, ne proto, že byl vtěleným Bohem, nýbrž proto, že se vzdal
své věčnosti, aby ji směl znovu nabýt, čemuž Ghos říká realizovat.
Ukazuje nám totiž cestu do vědomě žité věčnosti, a pro tuto
ukázku musí na všech fázích procesu dosahování ukázat, že
člověk musí vždy znovu ztratit, co nabyl v té které fázi vývoje (tedy
promarnit). Ptám se, co to bylo, když ve třiceti létech vnitřně
odešel od své rodiny a vzápětí od svého já (na poušti) a za tři roky
od svých učedníků, a v zápětí znovu, a tenkrát i tělesně, od své
matky, aby vůbec mohla být vzata na nebe? Ukazuje, za jakých
podmínek se věčné vrací do věčného.
Seznámím vás znovu se svým následováním tohoto
promarňování, napřed absolutně nevědomým (jak je tomu v životě
každého člověka) a pak stále vědomějším, jak je tomu v životě
každého člověka na konci normálně dlouhého života nejdéle a
nejpozději v okamžiku smrti.
V 17 létech jsem se prudce obrátil od života, který jsem žil
před tím, tj. bez Boha, a nikdy jsem se k němu nevrátil. Ve 26
létech jsem byl nucen nedobrovolně se odvrátit od své domnělé
svatosti, jak bych byl dobrovolně nikdy neučinil (asi jako by se
žádný člověk neodvrátil od svého pozemského života, kdyby mu
nehrozila bezprostřední smrt, nebo kdyby nepodlehl dojmu, že pro
tento život je pro něho všechno ztraceno).
Ve 32 létech jsem se dobrovolně, až po velkém váhání,
vzdal i posledních zbytků svatosti postavené na askezi.
A žiji-li dnes, na rozdíl od oněch skoků, je mé vzdávání
soustavné a samovolné. Pochopil jsem, že bez sebezáporu, braní
kříže a následování Krista na každém kroku, jsme mrtví nebo
ztrácíme pravý život. To je smysl vstupu do života v rámci
dualismu. Je to otázka discipliny. Ale disciplina jako metoda sama
nevede k cíli, nedáme-li průchod moci Toho, kdo si přeje, kdo žije
a miluje.
Jsem si vědom toho, že všichni lidé podle zkušenosti
Ezechielovy budou nejdéle v okamžiku smrti vzkříšeni v těle k
věčnému životu, a jakmile se to stane, tělo bude moci odpadnout,
neboť dokončilo svou transformační funkci až k nejzazší mezi a
dovršilo úkol dualismu. Běžný čtenář usuzující rozumem nic z toho
z Ezechiela nevyčte, ale kdo se zastavil v usuzování, když je
napřed dovedl do krajnosti, ten dovede číst nenapsané, které se
skrývá za napsaným tak, jako se skrývá nedějový základ za probíhajícím dějem.
Zprvu, asi od 4 let, jsem napodoboval stav, do kterého mne
probudili lékaři při operacích za vědomí násilným zastavením
úsudku (usuzoval jsem hloupě vždy znovu, že ne chtějí zabít).
Jsem si jist, že kdyby byli tak odvážně nemrhali mým životem, že
bych byl nenastoupil cestu ani toho poněkud vyššího způsobu pro-
mrhávání osobní vůle tím, že jsem se jí vzdával ve chvíli propojení
celé lidské bytosti, čímž chci říci, že jsem se vzdával osobní vůle
celobytostně. Nemyslete si, že fyzické donucení je tím
nejradikálnějším donucením. V lidském životě se vyskytují duševní
donucení, a mnohá z nich jsou dokonce účinnější než fyzická.
Život je moudře zařízen i s těmi donuceními.
"Ať tvrdí dualista cokoliv, dojdeme pomocí poznání ke
ztotožnění s Jedním, jelikož existuje totožnost, pomocí níž se
můžeme ponořit do svého zdroje a osvobodit se od otroctví
individualismu a universalismu. Ale zkušenost ztotožnění není
exkluzivním privilegiem cesty poznání nebo čistého stavu
abstraktního bytí. Vrchol každého činu a také cesty činů, jak jsme
si ukázali, se představuje ponořením naší bytosti do Pána pomocí
spojení s božskou vůlí, s Mocí božsky vědoucí; vrchol lásky se
představuje extatickým ponořením našlí bytosti do blahoslavené
radosti z předmětu lásky a zbožňování. Ale také pro božská díla
ve světě individuální Já se proměňuje ve střed vědomí, pomocí
něhož božská Vůle Láskou a Světlem se mění v mnohost
vesmíru. A tak se dospěje k jednotě se všemi našimi bližními
pomocí ztotožnění já s nejvyšším Já a s já ostatních bytostí.
Odhlédnu-li od přímého poznávání správného bez zásahu
rozumu, je zajímavé, že se u mne tento sjednocovací proces začal
sjednocením mého malého já s malými já husí ve společném
transu s nimi. V tom transu jsem neměl tělo ani já ani husy, ale mé
vědomí se poutalo stejnou měrou na mé malé já jako na malá já
husí. Ony samy mi to signalizovaly po transu: "Teď jsme bratři." Je
to nízký začáteční stupeň ztotožnění, ale kdyby se uskutečnil, už i
to by přineslo základní správné poznání, že skrze malé já jsme
jednotou zatím aspoň na úrovni stvořeného. Pamatuji si, jak jsem
se snažil o toto poznání pomocí zkušenosti, která byla poměrně
snadno dosažitelná ve ztotožnění se zvířaty, tíže dosažitelná s
rostlinami a nejtíže s nerosty. A právě tam, kde jsem pociťoval
největší brzdu svého ztotožnění s tzv. neživou přírodou, právě tam
jsem se nejusilovněji snažil o toto ztotožnění. Zjistil jsem aspoň,
že "organické smysly" mají svůj protějšek v "anorganických
smyslech" neživé hmoty. Dál jsem se nedostal, protože nerostům
chybějí naše smyslové orgány, obdobně jako včelám chybí
centrální rozvod rozumem a je zastoupen decentralizovanými
čidly, zatímco u nerostů neexistuje ani toto ohraničení do čidel.
Celý nerost je čidlem; my tomu dnes říkáme, že září, že má své
osobité záření, které ho dopodrobna charakterizuje pomocí
molekulární skladby. O ztotožnění s malými lidskými já jsem se
nikdy nepokoušel. Jsou obrostlá džunglí osobitých schopností. V
oblasti člověka je rozrůzněnost jáček největší. Prosekávat se k
jejich jádru je nad lidskou možností. Teprve v koncentračním
táboře 21. 11. 1939 jsem zakusil, že cesta k jádru jáček vede
jedině z jejich jádra navenek po kursu tvoření světů. Když jsem
tehdy poznal podstatu stvoření světa a jeho konce, poznal jsem
též dosažnost funkce malého lidského já. Od té doby mohu
zodpovědně varovat, aby se člověk nerozvážně nezbavoval všeho
osobního a též aby netlačil tam, kde už dohrává svou roli,
vzhledem ke své konečné povaze.
"Zároveň vlivem přírody a individuálního já se udržuje
rozlišování, jelikož jako animické formy Jednoho jsme rozliční a
zároveň totožní s jinými bytostmi a se samotným Nejvyšším. Tyto
vztahy rozdílnosti a jednoty se budou nutně různit podstatou a
duchem konkrétního vztahu k tomu či k onomu, úplně
ponořenému do nevědomosti. I z naší strany Jednota byla
pouhým slovem, neobratnou aspirací lásky, sympatie a radosti z
jednoty. Aniž bychom dále sestupovali do rozděleného světa,
prohlubovali jsem toto rozdělení a pocit jáství, avšak též aniž
bychom se dali do exkluzivního hledání čisté totožnosti, která
odmítá hru rozdílů, obsáhneme a smíříme póly bytí v nekonečnu
Nejvyššího.
"Věčné Já a také individuální já se liší od osobnosti tou
měrou, jakou se od ní liší naše mentální já. Naše osobnost není
nikdy stejná, nýbrž ustavičně se mění v různých kombinacích a
stává se formami vědomí; ne však pravou mocí, nýbrž hrou nižších mocí bytí; nevlastní bytostnou radost z existence, nýbrž snaží
se vystihnout podle své zkušenosti vzezření odpovídající tomu
kterému setkání s okolím."
Je přímo dojemné, jak např. zvířata se dovedou přetvařovat
podle toho, zda se chtějí bránit, nebo něco ukořistit, někudy si
proklestit cestu apod. Rozčepýřená labuť mezi jinými labutěmi má
právo jednat jinak než ostatní klidné labutě, má právě jim sebrat
nabízené sousto, neboť nabývá hrozivou formu svého přání a
ostatní labutě před ní prchají. Něco podobného dělá herec na
jevišti, ale obyčejně k tomu potřebuje převlek a příslušné partnery.
Ale i ostatní lidé se dovedou na scéně života tvářit podle potřeby a
být něčím dalším podle potřeby. Ví se, že sportovní družstvo roste
nebo upadá s úrovní protivníků. I prostá, ale nutná myšlenka z nás
dělá někoho jiného, a totéž platí o stavu relativního klidu nebo
neklidu.
"Také to vše je Brahman a Puruša, ale je to Puruša měnící
se, projev Věčného, nikoliv jeho neměnná skutečnost. Gítá
rozlišuje tři Puruši, které utvářejí úplnost Božského v jeho
mohutnosti a v jeho pohybu: Proměnlivého, Neměnného a
Nejvyššího nad tím i oním a oba obsahujícího. Nejvyšší je Pán, v
němž žijeme, nejvyšší Já nás a všech. Neproměnné je Já klidné,
stále stejné, nečinné, bez proměn, kterého dosahujeme, když
vycházíme z aktivity do trpnosti, ze hry vědomí, ze síly a hledání
do pevného a čistého Základu vědomí, síly a radosti, v němž
Nejvyšší svobodný odpoutaný a tichý se těší ze své hry.
Proměnlivý je substancí a bezprostředním motivem trvalého toku
osobnosti, způsobuje všechny vztahy našeho kosmického života.
Mentální bytost ustavená v proměnném, se pohybuje s ním a
nenachází klidu, věčného vlastnictví, ani radost ze sebe; duše
ustavená v Neměnném nachází v sobě mír, vlastnictví i radost, ale
nejedná; zatímco duše, která může žít v Nejvyšším, těší se z míru,
vlastnictví, věčné radosti a nesmírnosti bytí, není poutána
povahou, osobností, formami své síly a zvyky vědomí, a přesto
užívá všech forem a všech povah s obsáhlou svobodou, aby
vyjádřila Božské ve světě. Také v tomto případě změna nepochází
ze střídání podstatných způsobů Já, nýbrž z našeho vnořování ke
svobodě Nejvyššího a ze správného používání božského zákona
našeho bytí." (A II, 89)
"Indická filosofie, vzhledem k tomuto trojímu způsobu Bytí,
rozeznává mezi Brahmanem a přívlastky a Brahmanem bez
přívlastků, jako je tomu v evropském myšlení mezi Bohem
osobním a Bohem neosobním. Upanišada jasně označuje, jak
relativní je povaha tohoto protikladu, když popisuje Nejvyššího
jako "Toho, který s přívlastky je bez přívlastků" (Nirguna guni).
Tyto dva podstatné způsoby, dva základní aspekty, dva póly
věčného bytí, obstávají v božské transcendentní Skutečnosti.
Prakticky odpovídají tichému Brahmanu a aktivnímu Brahmanu. Z
určitého hlediska na veškerou činnost vesmíru můžeme pohlížet
jako na výraz nesčetného přetváření nekonečných přívlastků
Brahmana. Substance jeho Bytí si navléká silou své vědomé Vůle
veškeré druhy forem, guna, veškeré druhy kosmických pochodů a
dynamických mocí vědomí, a v těch se provádí veškerá kosmická
činnost, aniž by On byl třeba jen malinko závislý na ní. On je nad
ní a v jistém smyslu bez přívlastků Nirguna "bez přívlastků" ale
nikoliv neschopný přívlastků, projevuje se v saguna a v
anantaguna nekonečných přívlastků, protože všechno obsahuje a
může se projevit nekonečně rozdílný. Není poután přívlastky v
tom smyslu, že je všechny převyšuje, a zajisté, když by jimi byl
poután, nemohl by být nekonečný, nýbrž by byl podřízen svým
přívlastkům: byl by omezen vlastní přirozeností; Prakriti by byla
vládkyní a Puruša jejím výtvorem a loutkou. Ale věčné není
poutáno ani svými přívlastky ani nedostatkem přívlastků, ani
osobností, ani neosobností; je to Já nad všemi pozitivními nebo
negativními definicemi." (A II, 89 - 90)
"Jestliže však nemůžeme definovat Věčné, můžeme se s
Ním spojit. Bylo řečeno, že se můžeme stát Neosobními, ale
nikoliv osobním Bohem; to je pravda jen v tom smyslu, že osoba
se nemůže stát Pánem celého vesmíru. Ale můžeme se od
vesmíru osvobodit a vstoupit do existence aktivního Brahmana
právě tak jako do Brahmana tichého a vrátit se společně k
našemu bytí; každé spojení bude mít svůj zvláštní způsob, jak se
stát podstatně jedno "s" nebo jedno "v" Nirguna a Saguna ve
hluboké shodě naší přirozenosti (Sádharna - mukti). Nejvyšší se
oddělí od věčného míru, rovnováhy a klidu a vynoří se svobodný a
nekonečný ve věčné aktivitě, používají nekonečných kvalit v
přerůzných formách kombinací a přívlastků. A my se musíme
vrátit k jeho míru, k Jeho rovnováze a klidu a odtamtud působit
božsky osvobozeni od věcí pomocí věcí, tekouce za všemi
protiklady v božském díle. Jen tak, že Pán jedná z universálního
centra, zatímco my jen přenášíme tím, že uskutečňujeme
individuální centrum, onu formu jeho ducha, jíž jsme. Pán
nepodléhá ničemu, ale individuální duše je podřízena nejvyššímu
Já, a čím větší a absolutnější je tato podřízenost, tím větší je Jeho
síla a Jeho svoboda."
Vlivem úplného sebevzdání jsem se od 21. 11. 1939 začal
ztotožňovat s jeho svobodou, kterou jsem v sobě poznával a která
se projevovala tak silně, že nejtvrdší podmínky života se
soustavně měnily v ničem nerušený stav Jeho činnosti i klidu. Lhal
bych, kdybych tvrdil, že jsem zažíval svůj klid a že jsem vykonával
svou činnost. Nemohu si nic přivlastnit z toho, co jsem zažíval, a
proto jsem mohl Jím vlastnit mocí všech druhů blahoslavenství,
jejichž je On duchem.
Ovšem tehdejší skok do Věčnosti za plného pozemského
života nebyl přece jen tak jednorázově dovršen, protože už v 17
létech jsem byl natolik boží a tak málo jsem patřil sobě, že jsem
přestal mít zájem o všechno pozemské, a maminka mě musela
uměle udržovat osm dnů na tomto světě, podobně jako před tím
čtrnáctkrát mezi druhým a čtvrtým rokem mého pozemského
života. Ale o tom promluvím už ne jako o historii svého života,
nýbrž jako o obecně platném obrazu skutečnosti, který bude vzat
z jiného průměru než Ghosova, nebo než mu dovoluje indická
filosofie plus jeho osobní zkušenost. Ale napřed necháme domluvit
Ghose:
"Rozlišení, které se dělá na Západě mezi osobním a
neosobním, je v podstatě totožné s indickým, ale západní způsob
vyjadřování je svázán s asociacemi a omezeními, která jsou cizí
indickému myšlení. Osobní Bůh evropských náboženství je
osobou pojatou v lidském smyslu slova. Je omezen svými
přívlastky, i když je všemohoucí a vševědoucí, a to odpovídá
indickým pojetím Šivy, Višnu, Brahmy nebo Božské matky, Durgy
nebo Kali. Každé náboženství uctívá a zná rozdílná osobní
Božstva podle impulsů srdce a myšlení. Krutý a neúprosný Bůh
Kalvinův je bytostí rozdílnou od milujícího Boha svatého Františka,
stejným způsobem jako milosrdný Višnu se liší od hrozné Kali, i
když Kali je vždy milující a dobročinná, plná lásky a když zabíjí a i
když ničí. Šiva, Bůh asketického odříkání, který všechno ničí, zdá
se být jiným než Višnu nebo Brahman, kteří jednají s láskou a pro
dobro tvorstva. Je zřejmé, že podobné koncepce vytvářejí rozdílné
názory na nekonečného a všudypřítomného Stvořitele a Vládce
vesmíru. Indické náboženské myšlení je vskutku nepovažuje za
adekvátní. Osobní Bůh není omezen svými kvalitami. Je Ananata
- guna, je schopen nekonečných přívlastků a je nad všemi
přívlastky, může jimi vládnout jak chce, může projevovat pod
různými jmény a tvary své nekonečné božství, aby uspokojil
potřeby duše veškerých živých bytostí, podle své přirozenosti a
osobnosti. Z toho důvodu je pro běžnou evropskou mysl velmi
těžké pochopit, jak může být indické náboženství rozdílně
pojímáno podle vedantské filosofie nebo podle Samkhyje, neboť je
pro ni těžké chápat osobního Boha s nekonečnými přívlastky,
osobního Boha, který by nebyl osobou, nýbrž jedinou reálnou
Osobou, kořenem veškeré osobnosti (Poznámka překladatele pod
čarou: To znamená, že Zápaďan těžko pochopí shodu mezi
nekonečným počtem božstev a božských osobností indického
náboženství a neosobní čistotou filosofické indické vize. (Nicméně
to je jediná platná a kompletní pravda o božské Osobnosti." ( II,
90 - 91
"Smysl božské osobnosti v naší syntéze se objeví jasněji, až
budeme mluvit o joze oddanosti; zde řekneme jen, že si zachová
své místo v integrální joze, i když bylo dosaženo osvobození.
Prakticky existují tři stupně, jimiž se přibližujeme k osobnímu
Bohu:
Na prvním, v němž je pojat formou a zvláštními přívlastky, a
těmi je jméno a tvar Božství, kterým naše osobnost dává přednost
(Išta devata).
Na druhém, na němž je On pravou osobností, úplnou
osobností, Ananta - guna.
Na třetím jsme neseni ke kořeni veškeré ideje a veškeré
osobní skutečnosti, a to Upanišada označuje jediným slovem "On"
bez přívlastků. A to je bod, v kterém se setkávají osobní a neosobní Božství a spojují se v nejvyšším Božství. Neosobní Božství
už není abstrakcí, jelikož my sami jsme abstrakcí. Intelekt se k
tomu dopracovává pomocí abstraktních koncepcí, které se
překonají v realizaci. Jestliže uskutečníme existenční principy
nebo stále vyšší stádia vědomí, nedojdeme k úplnému anulování,
ke druhu nic, ani k nevyjadřitelnému stavu existence, nýbrž k
samotné transcendentní Existenci, které je též Existencí za
veškerou osobní definicí a která přesto vždy zůstává esencí
osobnosti."
"Žijeme-li v Onom, a naše bytí je Oním, zažíváme je
současně jako neosobní stav nejvyššího bytí a vědomí, jako
nekonečnou neosobnost moci a blaženosti, a jako osobní božskou
přirozenost, která jedná skrze naši formu individuální duše,
propojenou a spojenou se svým transcendentním a universálním
Já. Tak se zachová veškerý vztah s osobním Božstvím ve svých
formách a ve svém pojmenování. Když např. naše činnost bude
především činností Lásky, budeme se snažit vyjádřit to jako Pána
Lásky, aniž bychom jej uskutečnili integrálně ve všech jeho
jménech, formách a přívlastcích, ale ani ne tak, abychom se
dopustili toho omylu, že bychom tento jeho aspekt, který je nám
nejbližší a nejdražší, pokládali za úplnou nekonečnost Božského."
(A II, 91 - 92)
A nyní aspoň dovětek k tomu, co Ghos přednesl v této
kapitole:
Nikdo nedokáže zobrazit celou pravdu. Jeho obraz je
nanejvýš nějakým řezem celým obrazem. Průmět, který zde podal
Ghos, bych technicky nazval řezem B - B, tj. intelektuálním
průmětem zobrazené pravdy. A já dodávám průmět A - A, tedy z
hlediska smyslového vstupu, protože mými smysly se téměř od
začátku mého života tak cloumalo, že jsem jimi musel vždy znovu
vstupovat, jako by poprvé. A vidět smysly nově, když nám před tím
toto vidění bylo odňato, je jiným viděním než to, do něhož nic
mezitím odjinud nevstoupilo. Od tří let se mezi smyslové příkazy
(a co vnímáme smysly, má fakticky přikazující povahu)
míchaly příkazy, o nichž jsem nevěděl, odkud jsou. Ježíš o nich
praví: "Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje."
(Jan XIV, 21). Nevěděl jsem, že co se dostává mezi smyslové
příkazy jsou příkazy boží, a přece, kdyby mě byl někdo o tomto
jejich původu poučil, byl bych je jasně jako boží uznával, neboť v
nich byla obsažena moc převyšující po všech stránkách příkazy
smyslů, a protože nepocházely z lidského úsudku. Jaká to byla
skvělá nevědomost o původu těch příkazů. Nemohl jsem se jim
protivit a nemohl jsem ani vědět, že jejich plněním miluji Boha. Jak
dokonale jsem za tu lásku nemohl! A jak mně tato nevědomost
pomohla, protože bych si jí byl jistě přivlastnil, a toto přivlastnění
lásky boží by bylo stálo proti duchovnímu poznání. Nyní vím (od
21. 11. 1939), co je to přirozeným způsobem milovat Boha nade
vše.
Ghos vychází z intelektuálního zpracování poznání, jak se s
ním shledal ve Védách a Upanišadách. Od závěrů prošlých
intelektem se vrací ke zdroji, který nemá intelektuální původ.
Kdežto já vykládám o mimorozumovém zjevení, které se poprvé u
mě projevilo se všemi klasickými příznaky především zmrtvením
smyslů a tělesnosti (viz první extáze v muzeu v 17 létech). Toto
zmrtvení však přece jenom mělo odlišný ráz od obdobného
zmrtvení věřících mystiků. Nepřinášelo "nadpřirozené" obrazy, ani
se do nich nezahalovalo.
Tato nezahalená skutečnost mi dovoluje vědět, že také
Existence ve své prapodstatě není ani tvarové povahy, ani
tělesná. Duchovní beztvará a bezobrazová Existence se mne
zmocňovala tak dokonale, že když jsem se jí vzdal, musela mne
maminka vracet do tělesné existence a také to činila důkladným
lomcováním mým tělem. Je zajímavé, že byla jako věřící
vznešeným obrazem napomenuta, aby mně nebránila (a bez
zjevení anděla by byla neposlechla), a pak se ode mne místně
vzdálila po dobu, kdy jsem nebyl tělesný, takže dlouho nebylo
svědků mého netělesného stavu při vnitřní modlitbě (4 roky). A to
bylo výborné, že jsem nevěděl, co se děje s mým tělem. Byl bych
z toho zaručeně vyvodil něco unáhleného a upřílišněného.
Intelektuálně jsem zkrátka tyto stavy nezpracovával. A tak se
stalo, že až do 21. 11. 1939 šlo u mne především o existenční
stránku cesty, jejímž nejvýznamnějším plodem bylo bezobrazové
poznání skutečnosti. Nepotřeboval jsem výkladů Bible nebo Véd,
ale všechna svatá Písma mne utvrzovala jaksi dodatečně v čistém
bezeslovním poznání.
Porovnejme si toto poznání s obrazovým zjevením, jak se
přihodilo šestileté Kateřině Benincasa v Sieně (nar. 25. 3. 1347,
zemřela 29. dubna 1380), která byla vychována a všestranně
ovlivňována katolickou vírou. Nechme o této příhodě vyprávět
Johannesa Jorgensena, ve spise Svatá Kateřina Sienská (nakl.
Ladislav Kuncíř v Praze 1946). Podávám zkráceně od str. 18:
Tady to bylo. Tady tváří v tvář této nádherné vyhlídce uvrhli
pohanští katané svatého Ansana do příšerně bublající smolné
lázně. Mramorová deska ve zdi vypráví dnes o tom.
Avšak onoho večera, kdy tudy šly dvě děti, Kateřina a
Stefano, nemluvil o tom ještě latinský nápis na mramorové desce zato však živá tradice této události hlásala tu, že se tady jeden
člověk dal raději hodit do kotle vařícího dehtu, než aby zapřel
Ježíše! Jak drahý byl asi Ježíš tomuto člověku, jenž pro něho volil
příšerné utrpení!... V kamenném zarámování je tu dnes stará,
takřka vybledlá freska a pod freskou tento nápis:
"Když bylo svaté Kateřině Benincasové pouhých šest let, šla
touto cestou domů a tu se jí na druhé straně údolí nad
dominikánským klášterem zjevil Kristus v podobě svého
pozemského zástupce, a obklopen svatými apoštoly Petrem,
Pavlem a Janem, dal jí své požehnání."
Při podrobném prohlížení lze na desce doposud rozeznat
dvě postavy. Jednu klečící s rukama vztaženýma k horoucí
modlitbě - a to je svatá Kateřina - druhou stojící, chlapeckou - její
bratr Stefano...
Ve staré legendě je psáno:
"Když pozdvihla oči, spatřila na druhé straně údolí, nad
střechou kostela bratří kazatelů, skvostný trůn, upravený s
královskou nádherou, a na trůnu Ježíše Krista, Spasitele světa, v
papežské výstroji a s papežskou tiarou na hlavě. A s ním tam byla
i apoštolská knížata Petr a Pavel a svatý Jan Evangelista. Při
pohledu na toto zjevení Kateřina ustrnula v hlubokém údivu.
Upřeně hleděla na Spasitele, jenž se jí zjevil tak podivuhodným
způsobem, chtěje si získat její lásku. I on upíral oči k ní, usmíval
se na ni mile, a vztáhnuv k ní pravou ruku požehnal jí svatým
křížem - jako to dělávají biskupové, když žehnají věřícím. A toto
požehnání ruky Věčnosti mělo tak nesmírnou moc, že se s
Kateřinou stala velká proměna; ačkoliv byla vždycky plachou a
bojácnou dívenkou, stála nyní na veřejné ulici mezi množstvím lidí
i dobytka, stála tam nehybně jako socha, oči upřeny vzhůru, do
dálky...
Ale její bratr šel nevšímavě dál, v domnění, že Kateřina jde
za ním; teprve po hezké chvíli zpozoroval, že se od ní vzdálil.
Když se ohlédl, spatřil sestru daleko za sebou, znehybnělou a zírající do vzduchu. Zprvu na ni volal, ale ona si nevšímala jeho
volání, takže byl nucen se vrátit a zavolat na ni. Když viděl, že
volání nepomáhá - (Kdo někdy slyšel, jak umějí italské děti křičet
plnou silou kovových plic, pochopí, že Kateřina byla zajisté velmi
daleko!) - zatahal ji za rukáv a řekl: "Co děláš? Proč nejdeš
domů?" A tu teprve jako by se Kateřina byla probudila z hlubokého spánku; na okamžik odvrátila oči od zjevení na obzoru: "Ó,
kdybys viděl, co já vidím nechal bys mě na pokoji!" a znovu se
zahleděla vzhůru do dálky - avšak po zjevení už nebylo ani památky. Kateřina se úpěnlivě rozplakala a počala si trpce vyčítat, že
odtrhla zraky od Spasitelova zjevu."
"...Věčnost promluvila k jejímu dětskému srdečku. Spatřila
nebe otevřené a syna člověka sedícího na trůně nevyličitelné
nádhery a žehnajícího jí pozdviženou rukou - znamením trojitého
kříže - po způsobu biskupa v kapitulním chrámu - in nomine Patris
- et Filii - et spiritus Sancti."
Jorgensen k tomu dodává (str. 28 n):
Křesťanství je od svého prvního počátku náboženstvím
vidění a zjevení. Nejstarší křesťanská literatura, listy svatých
apoštolů a evangelistů dávají o tom neochvějné svědectví. Po
Ježíšově Ukřižování došlo ke Vzkříšení, a po vzkříšení se Pán a
Mistr znovu a znovu setkává se svými učedníky a žáky. V zahradě
Josefa z Arimatie padá Magdalena na kolena před zahradníkem,
když ji pozdravil jejím jménem: "Maria!" Jediné slovo postačilo a
ona propukla v jásavé: Rabboni!" Byl to jeho hlas - tímto hlasem ji
volával ...Když dva z apoštolů zasedli v Emauzích ke stolu s
poutníkem, s nímž se setkali na cestě, pojednou jim spadly slupky
s očí - vždyť takto ON lámal Chléb, žehnal jej rozdával jim... A v
Jeruzalémě se Vzkříšený ukázal Šimonovi, a potom se ještě
jednou zjevil ve shromáždění svých učedníků a pozdravil je
obvyklým: "Šalom aleikum."
Ale ještě i po Nanebevstoupení trvají styky tohoto světa
pozemského s oním nadzemským. Štěpán spatřil v hodině smrti
nebe otevřené a v něm Ježíše, stojícího po pravici Boha Otce Šavla nedaleko Damašku oslnilo zvláštní silné světlo a tu slyšel
hromový hlas: "Já jsem Ježíš, kterého pronásleduješ!" Za
tenounkým závojem zázraků je ustavičně přítomen Ježíš, a ve
viděních a ve zjeveních se tento závoj protrhává. A nejenom
Štěpán a Pavel, ale později i František z Assisi, Kateřina Sienská,
Brigita a Jean d Arc spatřují otevřené nebe a slyší "nevyslovitelná
slova". "Ale jsou-li v těle nebo mimo tělo, to nevědí. Bůh to ví."
Nejen Italka Kateřina, ale i severská Brigita byla jasnozřivou
prorokyní. Brigita, vdova po Ulfu Gudmarssonovi, zemřela v Římě
23. července 1373, aniž se s ní Sieňanka měla příležitost
seznámit. Jistě by se byly spolu uvítaly jako dvě sesterské duše.
U Brigity nalézáme četné pokusy o vylíčení, co je v
podstatě ten jasnozřivý stav. Například v úvodu k jejím klášterním
pravidlům je napsáno: "V Norském království se přihodilo, že
svatá Brigita klečela jednou pohřížena v modlitby, a tu pojednou
její tělo pozbylo životní síly, odumřelo, ale zato její duše se
vzchopila k neobvyklé živosti a síle, takže byla s to, aby slyšela a
mluvila, cítila a vnímala věci čistě duchovní. A do tohoto stavu se
pak vracela velmi často." Nebo v předmluvě k páté knize jejích
Zjevení: "Jednou, dokud ještě žila na severu ve svém
vadstenském sídle, jela na koni po cestě. A tu z čista jasna
zapomněla na všechno kolem sebe a svou mysl pozdvihla v
modlitbě k Bohu. Opustilo ji vědomí tělesnosti. Jsouc tělem
nepřítomna, pohřížila se do duševního vytržení. Za tohoto
"vytržení" spatřila a vyslechla všechno, co je obsahem páté knihy
jejích Zjevení" - rovněž i Kateřina za téhož duševního vytržení
diktovala svou knihu Dialog. Biskup Alfons z Jaenu vypráví, že
často na vlastní oči vídal, že Brigitu, klečela-li na modlení, opustily
smysly, takže neviděla a nevnímala nic kolem sebe. O tomto
stavu sama Brigita praví: "Ó, nejsladší Bože, jak podivně se mnou
jednáš! Tělo mé zmámíš podivnou dřímotou, zato duši mou
probouzíš, takže slyší, vidí a cítí duchovní věci." "Zachce-li se ti,
uspíš mé tělo, ale spánkem netělesným. Jenom mu dopřáváš
jakéhosi odpočinku od ducha, zato však duši samotnou burcuješ z
obvyklé dřímoty, takže vidí, slyší a cítí duchovně." Docela tak
tomu bylo i s Kateřinou. (Konec cit.)
Vidím absolutní shodu mezi obrazovými zjeveními, která
zažívala Kateřina nebo Brigita, a mezi absolutně bezobrazným
zjevením, kterým jsem mnohokráte prošel od 17 let a kterým
procházím už bez zmrtvení těla od 21. 11. 1939 až dodnes
samovolně a mnohem prudčeji než tehdy. Obrazná zjevení těch
světic promlouvají ke mně tak věrohodně jako vědění, které se v
mém vědomí občas objevuje beze slov a bez obrazů, a to tak
samovolně, že už není zapotřebí světelného přepínače, který
zableskával až do 1939. Pamatuji se, že naposled zablesklo, když
jsem po vstupu do koncentračního tábora psal seznam vězňů na
bloku 50 A. Po zablesknutí jsem věděl, že jakmile budu psát ten
seznam ještě jednou, půjdu z tábora domů. A po druhé jsem psal
ten seznam proti své vůli. Přinutil mě k jeho napsání budoucí
primář v Bohnicích Hanzlíček, a ten také tentýž den večer šel se
mnou pryč od ostatních spoluvězňů a nevěděl ještě zda na smrt
nebo zda bude další den propuštěn. Zableskávalo u myšlenkových
pochodů, které by byly končily rozpaky nebo zbytečnými a velmi
nedokonalými úvahami tam, kde se úvahou nikam nedospěje. Byl
jsem tedy jimi chráněn před rozpaky, aniž jsem si tuto ochranu
přál. Byla to ochrana tak dokonalá, že jsem nikdy nezačal
pochybovat o tom, čemu věřící musí věřit, aby mohl jít kupředu.
Přitom někdy záleží na tom, abych se o tuto jistotu podělil s jinými
lidmi nebo s některým člověkem, s každým podle jeho založení a
věku. např. s dětmi obrazem nebo pohádkou. Někdy zase vím, s
naprostou jistotou, že tato jistota je nesdělitelná, je mi odnímána
schopnost promluvit, i když píši, ocitnu se po ní někde jinde, než
kde jsem začal o něčem psát. Když si potom po sobě přečtu
napsaná slova, říkám si, co tomu asi říká čtenář a co si bude o
mně myslet, ale vím, že mně to musí být jedno. Vždyť celá pravda
nikdy nebude vysvětlena rozumem. Ta mezera je v pořádku. A
jsme u té mezery, která se má vnitřně vyplnit. Pozemský život
nesmí stát proti duchovnímu životu a proti poznávání beze slov a
obrazů. (Vím dobře, že jsem právě překročil časovou mezeru.
Vyprávěl jsem o minulosti a teď mluvím o přítomnosti a
budoucnosti. Čas je pro mne také druhem časoprostorového znázornění a zobrazení).
Mně se nemůže stát, co se stalo Kateřině, Brigitě nebo
Pavlovi, protože oni se dostali ke svým zjevením vírou, a obrazem
jim byla překlenuta propast mezi skutečností duchovní a
pozemskou. Kdybych měl nějaké vidění, pozastavil bych se nad
ním a snažil bych se pochopit, co jsem vyvedl a za co jsem jím
trestán, když přece stačí nabýt jistotu bez obrazu. Tím nikterak
nechci zlehčovat zjevení těch svatých. Beru na vědomí, že u věřících se jde po jiném mostě než u nevěřících. Nevíra se nesmí stát
dogmatem. U víry tento požadavek nesmíme zastávat. Tam se
dogmatem musí začít. Dokud však rozumové chápání u
nevěřícího je dogmatem, má zahraženu cestu k duchovnímu
poznání. Vím např. proč sv. Pavel musel spadnout s koně před
Damaškem a dočasně oslepnout. Měl-li mít k němu přístup
Kristus, musel ho prudce zbavit rozumového dogmatu, jímž byla
víra, že křesťané jsou kacíři.
Společně s Ghosem vím, že celý vesmír je projevem
Jediného, nikoliv Jím. Proto nejsme panteisty. Lišíme se spolu jen
ve východisku. Velké Já je pro mne zbytečnou personifikací Boha.
Ghos jde podle Véd a Upanišad na věc zprostředka, z
intelektuálního zpracování, a má proto velmi těžkou úlohu při
svých výkladech.
Mám na mysli jiný obraz než jsou ty, kterých užívá Ghos. Bylo by nesmyslné, kdybych někoho měl k tomu, aby tento obraz
považoval za jedině správný. Nevěřím, že něco bylo stvořeno,
nýbrž že všechno se nestále tvoří. Ale nejen tvoří, ale i oživuje a
přivádí nazpět ke zdroji svého vzniku.
Tato jistota vznikla tím, že 21. 11. 1939 jsem nepotřeboval
ani nejmenšího času k tomu, abych se setkal s Kristem, neboť
tehdy ke mně promluvil beze slov a bez obrazů. Slova potřebují ke
svému pronesení čas, obrazy velkou obrazotvornou práci, kdežto
vstup do duchovní podstaty všeho je záležitostí absolutně bezčasovou a bezpracnou. Stačí tam vědomě být. A to je tím snazší, že
tam už všichni jsme, jenomže o tom nevíme. Chybí nám tady jen
princip uvědomění. Ovšem tím principem není a nesmí být
vmýšlení se do toho, že tomu tak je, nýbrž všemi prostředky
podporovaná zkušenost, která by se mohla velmi snadno anulovat
nebo vyskytovat se jen matně, kdyby nebyly vyhledávány
podmínky pro její nástup a růst.
Než se do tohoto návodu pustíme, berme na vědomí, že
máme minimálně k dispozici tři odstrašující ukázky takového
vmýšlení, které nemůže zastat aktuálně prožívanou zkušenost:
1. Starým zákonem vedený člověk pojímal Věčnou Podstatu
všeho jako přísný, neoblomný řád, ze kterého není vyhnutí. A na
základě tohoto pojetí Boha se dostavila zkušenost pokřivená touto
představou. Ježíš spatřoval důvod tvrdosti Mojžíšova zákona
především v tvrdosti srdce a neoblomnosti následovníků
Mojžíšových. Ovšem, to vyplývá jen z Ježíšova komentáře k jeho
a k lidskému životu. A dalšímu jeho příkladu jsme buď
neporozuměli, nebo jsme jej odstavili na vedlejší kolej.
2. Ježíšovým příkladem vedený člověk měl vždycky tendenci
řídit se spíše slovními příkazy Ježíšovými a fascinujícím obrazem
Ježíšovy smrti na kříži, než celým průběhem Ježíšova života. A to
je zároveň mnoho i málo. Mnoho v tom smyslu, že do ukřižování
malého já se můžeme jen vmýšlet, ale nemůžeme je provést,
protože bez malého já a bez vzájemného jeho dokonalého
propojení s veškerým stvořeným bychom ani chvíli nezůstali
naživu. O tom jsou nám odstrašující příklady mnohých
křesťanských svatých, kteří na pokračování umírali celý život, aniž
by vnitřně umřeli.
3. Přímo velkolepý způsob vmýšlení navrhuje hinduismus.
Mluví o naší totožnosti s nesmrtelným Já. Ježíš slovně tohle
naznačil jen jediným výrokem "bohové jste", a zřejmě věděl, proč
nekladl velký důraz na vmýšlení, nýbrž na zkušenost.
Na rozdíl od toho mají dualistické teorie své oprávnění v
tom, že žijeme až po uši zahrabáni do dualistického řádu, a nebylo
by správné, kdybychom tuto skutečnost obcházeli nebo si ji nějak
vymlouvali. Jsme sice svědky toho, že v lidsky prožívaném
pozemském životě už neplatí vždycky základní dualistický zákon
"oko za oko, zub za zub", ale volnost v prožívání tohoto zákona se
zažívá dvoustranně (někdy za jedno oko obě oči, jindy za jedno
oko se neplatí okem, nýbrž něčím nepoznatelně jiným,
nepoznatelně ve smyslu, že nevíme, co k čemu patří a co za co
je!), a přece jen z tohoto zákona není vyhnutí, pokud žijeme
převážně na přírodní úrovni. Všichni se rodíme, vzrůstáme,
dospíváme, chátráme a umíráme, a zdá se, že všechno to se děje
s námi tak jako se zvířaty. Co je nám platen Ježíšův výrok "kdo
hledá svůj život, ztrácí jej", když si svůj život nesrovnáváme se
zvířecím a nesnažíme se podstatně odlišit od zvířecího. Zvíře
hledá svůj život, a proto jej bezpečně ztrácí. Ježíš dost jasně
ukazuje, že náš zvířeckým způsobem jen účelově vedený život, je
životem chybně pojatým. Ale kdo si postaví vedle zvířecího pojetí
života život Ježíšův?
Bylo účelné, že Syn Boží sestoupil z nebe a stal se synem
člověka, Ježíšem? Na to je nejsprávnější odpověď otázkou: Je
účelné, že člověk, který při narození rovněž přichází z věčnosti,
stává se synem nebo dcerou člověka?" (Otázku vědomě oklešťuji
o svou znalost soustavného propojení druhého typu, o němž byla
řeč: že totiž nejen v okamžiku zrození, ale neustále přicházíme z
věčnosti a neustále jsme také na ní závislí. Však Ježíš dost jasně
svědčil o této závislosti svým životem).
Nepochybujete-li, že bylo účelné, aby Syn Boží vstoupil do
lidského těla a stal se synem člověka, pak nepochybujte, že je
stejně správné, že se tu na zemi objevuje člověk svým původem
věčný.
Těžkost pochopení tohoto spočívá v tom (tady se vědomě a
záměrně opakuji!), že existuje dvojí druh propojení člověka s
veškerenstvem. O jednom jsme si řekli, že je to dokonalé
propojení našeho já se vším stvořeným (neboť ono je květem
stvořeného a květ by zahynul, kdyby nebyl spojen s rostlinou),
počínaje tělem a konče okolní přírodou a vesmírem. O druhém
propojení Ghos neustále mluví. Je to propojení stejně důležité
jako první, propojení s věčným životem, které však není smysly
postřehnutelné a rozumem postižitelné. Proto o něm můžeme
pochybovat, ale nemůžeme je zrušit. Pokud si toto druhé
propojení neuvědomujeme, platí o nás slova sv. Pavla, že spíme.
A on nás vybízí (Efez V, 14), abychom se probudili. Tím se
dotýkám už slíbeného vysvětlení principu uvědomění. V šesti
létech dětského života sv. Kateřiny se zatím u ní probudil jediný
smysl - zrak. Šla kupředu přes probuzení smyslů. Její bratr, který
šel vedle ní, nic neviděl. Proč ona viděla, co nikdo neviděl vedle ní
v tom velkém hemžení lidí a zvířat? Sv. Pavel by si s tím nelámal
hlavu. Řekl by, že to byl projev mimořádné milosti boží, protože
jinak si nedovedl vysvětlit ani to, že před Damaškem spadl s koně
a začal vědět všechno potřebné o Ježíšovi. Vždyť se tomu před
tím neučil. Kdyby se byl tomu před tím učil, nebyl by pronásledoval
křesťany. Pavel, přestože nevěděl jak, právě jako nevěděla Panna
Maria při andělském zvěstování, byl najednou schopen vědění o
Kristu. Protože však před tím tělesně pronásledoval Ježíše, pak,
když se obrátil naruby, považoval sebe i všechny křesťany za tělo
Kristovo. praví: "On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené
klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho,
jak je každé části dáno." (Efez IV, 16). To je jedinečné vidění
pravdy, i když pouze periferijním způsobem, jaksi z okraje
zorného pole. Z téhož okraje zorného pole zahlédla svatá Kateřina
ve svých šesti létech slávu Kristovu, oděnou do slavné tělesnosti,
tj. do obrazu živé tělesnosti. Byla intensivně vychovávána v
katolické víře a podle toho dopadlo její první zjevení. Mělo v sobě
takovou moc, že ji celou natrvalo změnilo. Ať mi nikdo neříká, že
to byla pouhá halucinace. Ta by neměla tak trvalé a převratné
následky. Ať si také nikdo nemyslí, že to byl ten druh zkušenosti a
s tím též ten druh skutečnosti, se kterou se setkáváme svými
běžnými duchovně neprobuzenými smysly. Byl to sice jen pouhý
obraz duchovní skutečnosti, ale byl velmi výstižný mocí, kterou
zaplavil Kateřinu. (Vzpomínám si, že ve třech a dalších létech
svého života jsem měl nebo zažíval začátky božích zjevení, které
jsem jako takové nepoznával, ale jejichž sílu jsem pociťoval tak
mocně, že jsem ji mohl na místě použít a pro její velikost jsem jí
dával jasně přednost před jinými lidskými schopnostmi. Bylo však
té síly jen tolik, že nezištně posloužila v daném případě a tím se
spotřebovala, takže jsem ji nemohl podruhé použít. Byla příliš
konkrétní, než aby se dala použít obecně i nadále. Bylo tu ještě
mnoho jiných rozdílů mezi ní a mezi zjevením sv. Kateřiny, ale
všechny tyto rozdíly vyplývaly z faktu, že jsem neměl náboženské
představy vybudované náboženskou vírou. Nikdy to nebyla směs
obrazu a skutečnosti, nýbrž jen zasahující a zase odstupující
duchovní skutečnost spojená s mocí jí odpovídající. Tato vybavenost mocí jí zaručovala účinek, který chtěla dosáhnout.) Nevybírejte si mezi dvěma póly, obrazem a skutečností samou, neboť to
není záležitost lidského výběru. Nevystihli byste pravou přiměřenost. Pravda nemá póly a je proto ve dvojnosti nevyjadřitelná. To
nám tolik vštěpuje Ghos. Pavel byl přiveden ke Kristu intenzivní
nevírou v Krista, postavenou podle Pavlových lidských představ i
zkušenosti na víře v Hospodina a na domnělé jeho vůli. Kateřina
byla přivedena ke Kristu intenzivní vírou v Krista. (Úmyslně neříkám, že oba byli vedeni jednou a toutéž milostí, protože bych tím
nic nevysvětlil). Jde mi o pouhé vysvětlení, o nic víc. Je to pouhé
podání nitě do labyrintu rozumu. Co tím chci říci? Že slovy
zasvěcovat nelze. Zdálo by se, že pravý opak je pravdou. Ale
čtěte pozorně ve Skutcích apoštolských IX, 3-9. Na cestě, když už
byl Saul blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z
nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: "Saule, Saule, proč mne
pronásleduješ?" Saul řekl: "Kdo jsi, Pane?" On odpověděl: "Já
jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se
dovíš, co máš dělat." Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a
nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul
vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a
dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil.
Po čem tedy následovalo Saulovo obrácení? Po dovršení
prováděné nevíry a nenávisti. A obrácení Kateřiny? Po dovršení
maxima víry, prováděné do té doby všemi dosažitelnými
prostředky. (Všimněte si stejných následků zaujatosti, která
sjednotila lidskou bytost). Ne náhodou se zjevení Krista událo v
den, kdy se v Sieně slavila památka mučedníka sv. Ansana.
Dovedeme si představit, jak právě v ten den Kateřině mocně
pomáhalo ke zjevení nábožné zanícení. V pravém smyslu slova ji
vytrhlo ze světa, ve kterém žila, a přeneslo ji do světa, ve kterém
si přála žít. Všimněte si, jak se Saulovi - Pavlovi představuje
Kristus jako tělesný Ježíš, takže Pavel ho oslavuje "Pane, kdo
jsi?" a přitom má zavřené oči, neboť přestal tělesně vidět, a když
oči otevřel, tu neviděl, a dokonce tři dny. Milost boží začíná
působit odtamtud, odkud je jí otevřena brána do našeho
úsekového vědomí. U Pavla i Kateřiny se prolomila smyslová
bariéra ve smyslu zraku, tedy právě v nejsilnějším smyslu ze
všech ostatních smyslů. Navíc u Pavla ihned, u Kateřiny teprve
později se prolomil i další, v pořadí druhý nejsilnější lidský smysl,
sluch. Pavel viděl několik let před svým obrácením mučednickou
smrt ukamenováním svatého Štěpána, prvního křesťanského
mučedníka. Ve Skutcích apoštolských je napsána slavná řeč
Štěpánova před radou, která rozzuřila členy. Sk. VII 24 - 30:
Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit
a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi
a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: "Hle,
vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží."
Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a
hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště
hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána
kamenovali, on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" Pak
klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: "Pane, odpusť jim tento
hřích! To řekl a zemřel.
Jakého mocného přímluvce, vlastně vůdce, aniž si to
uvědomoval, měl Saul ve sv. Štěpánovi. Možná, že byl Saul
jediným, kterému bylo na Štěpánovu výzvu k Bohu otevřeno nebe.
Zajisté nešlo o slovní výzvu nebo o prosbu, nýbrž o fakt oběti,
která je základem veškerého duchovního pokroku v rámci
dualismu. Ale ať je tomu jakkoliv, druhým principem uvědomění je
oběť nebo aspoň opravdová touha po oběti bez pomyšlení na
odplatu.
V 18. až 20. století, tolik sužovaných nevírou, musí být
připraven v záloze ještě další princip uvědomění si věčného života
než náboženská víra. Takových velikánů víry, jako byl sv. Pavel
nebo svatá Kateřina Sienská, je dnes opravdu málo.
Katastrofy, které jsme si přivodili během dvou světových válek ve 20. století, nebyly jen katastrofami, ale byly i tvrdě
prováděným výběrem přímo apokalyptickým způsobem. Mám za
to, že by i to mnozí lidé mohli potvrdit, ale mám právo mluvit jen za
sebe. Není náhoda, že se mi nebe otevřelo jak během první, tak i
během druhé světové války, a vždycky za velmi dramatických podmínek. Kolik svatých, umučených v první světové válce, stálo za
mnou, abych nejen přežil na mně prováděné mučení, ale i abych
nabyl světlo, které oni neměli příležitost hlásat. Všechny jsem je
viděl nelidskýma očima 21. 11. 1939 a měl jsem čas jim slíbit... a
ten slib plním dosud. K těm prvním z první světové války se tehdy
přidali všichni, kteří do té doby padli ve 2. světové válce, a drželi
nade mnou stráž. Byla to podpora tak mocná a tak nezištná, že
mne dosud dojímá a zahanbuje. Co já dělám, čím se jim odvděčuji? Jedinou mou omluvou je, že člověk není a nemůže být
oddělenou bytostí od ostatních. Je nedílnou částí celku, a na tom
se nedá nic změnit ani věrností ani nevěrou.
Tohle jsem potřeboval předeslat jako svědectví o tom, co se
stalo Pavlovi nebo Kateřině, že totiž dříve než viděli, třebaže
netělesnýma očima, byli zajati Duchem božím, a ten buď jim
přednesl po lidsku upravený obraz své velikosti a moci, nebo, když
k tomu nebyli disponováni (jako třeba jsem nebyl disponován já),
jim přednesl o to více vědění, o co byli ukráceni na obrazovém
sdělení. Člověk dvacátého století nepokročil ve víře jako oni
jmenovaní velikáni víry, ale za to pokročil ve světském vědění.
Protože však i pro ně bere člověk uvědomovací sílu od Boha,
mohou nastat okolnosti, za kterých ji dostává přímo od Boha - bez
zprostředkování smyslů a rozumu. Všechny podmínky, za kterých
se to zákonitě děje, jsem vypsal především v komentáři k
Wattsově Svrchované totožnosti a jinde, nebudu je opakovat, ale
budu mít podle potřeby ještě snadnou příležitost je opakovat.
Konečným a vrcholným principem uvědomění (Ghos by řekl
realizace) je návrat celého člověka do života ze smrti nebo ze
spánku, ve kterém se nachází. Celý proces oživovací je popsán
symbolikou Ježíšova života. Může mít různá východiska, všechna
v rámci pozemské existence člověka.
Zastavím se jen u východiska poznání, protože toto
vysvětlení náleží do knihy věnované cestě poznání. Na této cestě
platí: Čím méně obrazů, tím více poznání, neboť pravé poznání se
skrývá za obrazem Skutečnosti a Pravdy a za jejich skutečnou,
vše převyšující Mocí.
Musí být nezměřitelně velká síla v pohybu nebeských těles a
ve vnitřním pohybu atomů, avšak síla Poznání je mnohem větší
než souhrn všech sil působících ve vesmíru. Je tak obrovská, že
se člověk jejím působením stává ničím, a vy asi už víte, co to
znamená: že se stává vědomě svobodným a nezávislý na všech
silách a mocnostech podléhajících síle Poznání, přestává být
závislý na času a prostoru, vymaňuje se z hranic vesmíru, aby v
něm mohl hrát novou roli, o které dosud nevěděl, že je pro něj
připravena, roli účinného svědka boží Moci. Zákon oběti platí i
zde. Je to oběť absolutně nevypočítavá, a to je také návod k
dosažení pravého duchovního poznání. Člověk zatím neví, že i
oběť lidská je obětí Boha. Přečtěte si znovu kapitolu Pán oběti.
Jestliže jsem napsal, že jsem viděl netělesnýma očima
zástupy svatých stát za mnou, upozorňuji, že jsem užil obrazu.
Netělesnýma očima není nutno vidět tvary, jako sv. Kateřina,
nejdeme-li vírou, jako šla ona. Neviděl jsem žádný tvar, ale byl
jsem si jist tím, že ti svatí za mnou stojí, asi tak, jako na mnohem
nižší úrovni jsem viděl, že husy jsou se mnou v jejich transu, ale
jejich těla jsem neviděl. Metafyzické zkušenosti poskytují jistoty
větší než smyslové zkušenosti.
Sahám po dalším pomocném textu: Před druhou světovou
válkou a krátce po ní, se mi dostaly do ruky v nakladatelství Topič
na Národní třídě v Praze tři knihy René Guénona. Dvě z nich jsem
si přečetl, s tím, že se k nim později vrátím. To se nestalo. Ale
třetí, útlou knížečku, pouhou jedinou přednášku, kterou přednesl
Guénon v pařížské Sorbonně 17. 12. 1925, jsem tak pěkně
zahrabal, že jsem ji ani nepřečetl, ani nenašel. Ale teď 11. 7. 1987
jsem hledal mezi odloženými knihami v Ošelíně Hrad nitra od
svaté Terezie z Avily, který chci znovu komentovat. Tento spis tam
není. Někomu jsem jej půjčil, a jak už mí někteří přátelé mívají ve
zvyku, půjčené nevracejí, tak mi nevrátili ani tuto knihu. Dobře,
nebude komentář, protože španělský originál mi zase nevrátili Kubánci. Zato jsem našel Guénonovu přednášku provedenou v
Sorbonně r. 1925, a zde ji z větší části překládám, protože si tím
ušetřím mnohá vysvětlování, která bych provedl mnohem méně
duchaplně, a protože si přeji, abyste slyšeli hlas člověka, který je v
Evropě uznávám za největšího znalce duchovní velikosti Indie. Je
jakýmsi protějškem Šrí Aurobinda Ghose na evropské půdě a je
stejně oceňován Alanem Wattsem na americké půdě, jak jsme se
mohli přesvědčit z jeho Svrchované totožnosti. Narazíte-li v
překladu na závorky, buď jsou to mé poznámky ke Guénonovu
textu, nebo uvádím některá jeho francouzská slova pro kontrolu.
Nuže René Guénon: "Orientální metafyzika":
Vybral jsem si za téma své přednášky orientální metafyziku;
možná, že by bylo bývalo lépe, kdybych mluvil jen o metafyzice
bez přívlastku, neboť vskutku, čistá metafyzika je svou podstatou
mimo všech forem a nahodilostí, a za vším tím, není ani východní,
ani západní, nýbrž universální. Pouze se oděla do zevních forem,
aby mohla vyjádřit, co je vyjadřitelné, a tím jsou tyto formy, ať
východní nebo západní, ale pod jejich rozdílností se nachází
stejný základ, se kterým se shledáváme všude a vždy, všude
aspoň tam, kde jde o skutečnou metafyziku a to z prostého
důvodu, že pravda je jen jedna.
Je-li tomu tak, proč mluvit speciálně o východní metafyzice?
To proto, že za intelektuálních podmínek, v nichž se nyní nachází
západní svět, metafyzika je zapomenutou věcí, obecně
opomíjenou, téměř úplně ztracenou, zatímco na Východě je stále
ještě předmětem skutečného poznání. Chceme-li vědět, co je to
metafyzika, musíme se obrátit na Východ; a dokonce, chceme-li
znovu nalézt něco ze starých metafyzických tradic, které mohly
existovat na Západě, na tom Západě, který po mnoha stránkách
kdysi byl bližší Východu než je dnes, a především za pomoci
východních učení a srovnáváním s nimi, budeme moci v nich
něco nalézt, protože tato učení jsou jediná, která v oblasti
metafyziky mohou být ještě přímo studována. Pouze z toho
důvodu je zřejmé, že je nutné je studovat, jak to činí Orientálci, a
nejenom proto, aby se vystavili vysvětlením více či méně
hypotetickým nebo dokonce úplně fantastickým; zapomínáme, že
východní civilizace pořád ještě existují a že mají ještě
kvalifikované představitele, od kterých by stačilo se dát
informovat, abychom se dověděli, oč vlastně jde. (Chcete-li získat
aspoň úctu k indickému způsobu myšlení, doporučuji, abyste si
přečetli knihu Indická filosofie od S. Rádhakrišnana, která vyšla ve
dvou svazcích v nakladatelství Československé akademie věd v
Praze 1961. Takové lidi má dnes Indie. Marně byste tak vyspělé
duchy hledali v Evropě nebo v Americe.)
Řekl jsem východní metafyzika a ne jen hinduistická
metafyzika, protože s učením tohoto řádu a se vším, co k němu
náleží, se neshledáváme jen v Indii, jak se někteří domnívají, kteří
si nejsou vědomi pravé povahy tohoto jevu. Případ Indie není
vůbec výjimečný v tomto případě, nýbrž jde tu o společný majetek
všech civilizací, které jsou závislé na tradiční základně. Co je
výjimečné a nenormální, jsou naopak civilizace, které se zbavily
této základny; a abychom řekli po pravdě, z těch známe jednu,
západní moderní civilizaci. Nemysleme si, že hlavní východní
civilizace, totožné s hinduistickou metafyzikou, se nacházejí jen v
Číně, v Taoismu; shledáváme se s nimi i na jiné straně, v určitých
esoterických školách Islámu. Je ovšem nutno vědět, že tento
islamský esoterismus nemá nic společného se zevní filosofií
Arabů, inspirovanou z větší části Řeckem. Jediný rozdíl je v tom,
že všude jinde než v Indii, tato učení jsou vyhražena jen pro velmi
úzký a uzavřený okruh elity; tak tomu bylo též na Západě ve
středověku s esoterismem, srovnatelným s islámským v mnoha
ohledech, který byl také čistě metafyzický, o čemž moderní lidé
ani nevědí, že existoval. V Indii se nedá mluvit o esoterismu ve
vlastním smyslu slova, protože tam není učení se dvěma tvářemi,
s exoterní a esoterní; tam je to otázka možná jen přirozeného
esoterismu v tom smyslu, že každý bude prohlubovat více či méně
umění a půjde dál podle svých intelektuálních možností, neboť
existují pro určité lidské individuality omezení, která vyplývají z
jejich samotné povahy a která nemohou překročit.
Přirozeně, formy se mění z jedné civilizace do druhé, protože musí být přizpůsobeny rozdílným podmínkám; ale i když jsme
zvyklí na formy hinduistické, nejsme proti tomu, aby se užilo i
jiných forem, mohou-li nám pomoci k pochopení jistých bodů; v
tom není nic nesprávného, protože vcelku jsou to jen rozdílná
vyjádření téže věci. Ještě jednou, pravda je jen jedna, a je stejná
pro všecky, kteří kteroukoliv cestou dospěli ke svému poznání.
Když jsme řekli toto, je vhodné se dorozumět o smyslu, který
je nutno dávat slovu "metafyzický", a toho je zapotřebí o to více,
že jsem měl často příležitost zjistit, že nikdo tomu nerozumí
stejným způsobem. Mám za to, že nejlépe je vrátit se u takových
slov, která by mohla vést k nějakému omylu, co možná nejvíce k
jejich etymologickému významu. Tedy podle složení, toto slovo
"metafyzický" znamená doslova "za fyzikou", vezmeme-li slovo
"fyzický" v tom smyslu, jaký mu dávali staří, tedy "vždy o přírodě"
co nejvšeobecněji. Fyzika je studium všeho, co náleží do oblasti
přírody; co se týká metafyziky, tím je to, co je za přírodou. Jak
potom může někdo předpokládat, že metafyzické poznání je
přirozeným poznáním, ať už pokud se týče objektu nebo
schopností, jimiž se poznání dosáhlo? Tady jde vskutku o
nesprávný výklad, o rozpor v samotných termínech; a proto, což je
nejdivnější, se stává, že se tohoto zmatku dopouštějí právě ti, kdo
by si měli uchovávat ideu pravé metafyziky a měli by ji umět
rozlišit velmi jasně od pseudometafyziky moderních filosofů.
Ale, řekneme si možná, jestliže toto slovo "metafyzický"
umožnilo takové zmatky, nebylo by lépe se ho zříci a nahradit je
jiným vhodnějším? Vpravdě řečeno, bylo by to obtížné, protože to
slovo svým tvarem dokonale odpovídá tomu, o co jde; a nebylo by
to vůbec možné, protože v západních jazycích není termínu tak
dobře přizpůsobeného zmíněným potřebám. Používat čistě a
prostě slova "poznání", jak se to dělá v Indii, protože vskutku jde o
poznání par excellence, pak toto jediné slovo, které by bylo
vhodné tohoto pojmenování, je nepoužitelné, protože by bylo ještě
nejasnější pro západní lidi. Vždyť pokud se týče poznání, jsou
zvyklí nerozumět pod ním nic jiného než co náleží do vědecké a
racionální oblasti... Netrvám na slovu "metafyzický" více než na
kterémkoliv jiném, ale dokud nebude navržen lepší výraz, který by
je nahradil, budeme ho nadále používat jako dosud.
Jsou bohužel lidé, kteří mají v úmyslu "posuzovat", co
neznají, a kteří, protože dávají jméno "metafyzický" poznání čistě
lidskému a racionálnímu, což je pro nás jen věda a nebo filosofie,
myslí si, že východní metafyzika není ničím jiným než to, z čehož
usuzují logicky, že tato metafyzika nemůže reálně vést k
vědeckým nebo filosofickým výsledkům. Jenže ona tam vede
skutečně, protože je něčím jiným, než co o ní předpokládají;
všechno, co mají na mysli, nemá vskutku nic společného s
metafyzikou, protože ta není poznáním přirozeného řádu,
profánním a zevním poznáním; není tím, o čem my tu chceme
mluvit. Budeme tedy považovat slovo "metafyzický" za
synonymum slova "nadpřirozený"? Rádi bychom přijali takové
ztotožnění, protože dokud nepřekonáme přírodu, to znamená
projevený svět v celé jeho šíři - a nejen svět smyslově vnímatelný,
který je jen infinitezimálním prvkem sebe - zůstáváme v oblasti
fyziky; kdežto, co je metafyzické, to je, jak jsme si už řekli, nad a
za přírodou, a je to tedy vlastně "nadpřirozené".
Avšak zde budeme mít bezpochyby co činit s námitkou: je
vůbec možné takhle překročit přírodu? Nezaváhám s jasnou
odpovědí: nejen, že je to možné, ale ono to jest (Non seulement
cela est possible, mais cela est). To však je jen tvrzení, řekne se
nám dále; jaké důkazy lze o tom přinést? Je opravdu divné, že se
požadují důkazy o poznání místo snahy o ně, aby si je člověk sám
přivodil tím, že podnikne patřičné úsilí, aby je získal. Pro toho, kdo
má toto poznání, jaký význam mají pro něho tyto diskuse?
Neschopnost nahradit "teorii poznání" za poznání samo je
nejkrásnějším přiznáním bezmoci moderní filosofie.
Je ovšem zcela jisté, že něco je nesdělitelné; nikdo nemůže
nabýt jakéhokoliv skutečného poznání jinak než úsilím striktně
osobním, a vše, co se kromě toho dá učinit, je jen poskytnutí
příležitosti a označení prostředků, jimiž lze k poznání dospět.
Proto by bylo marné předpokládat, v řádu čistě intelektuálním, že
by bylo možné někomu vnutit nějaké přesvědčení; nejlepší
argumentací v tomto smyslu je, mět přímé a účinné poznání.
(Přesněji řečeno: tenir lieu de la connaissance directe et effective,
uprázdnit místo pro přímé a účinné poznání).
Můžeme nyní definovat metafyziku tak, jak jí rozumíme? Ne,
neboť definovat znamená vždycky omezit, a o co tu jde, je
vpravdě a absolutně neomezitelné, nemůžeme se tedy dát uzavřít
do jakékoliv formulace nebo systému. Je možno charakterizovat
metafyziku určitým způsobem, např. tím, že je to poznání
universálních principů; to však není definice ve vlastním smyslu
slova, a tento způsob může poskytnout o ní jen povrchní
představu. Můžeme k tomu něco dodat, řekneme-li, že oblast
těchto principů je mnohem širší, než jak si mysleli někteří lidé ze
Západu, kteří se sice věnovali metafyzice, ale způsobem
částečným a neúplným. Tak např. když Aristoteles uvažoval o
metafyzice jako o poznání bytí, ztotožňoval ji s ontologií, tj.
považoval část za celek. Pro východní metafyziku není čisté bytí
ani prvním ani nejuniversálnějším z principů, neboť je to již určení
(car il est deja une détermination), je tedy třeba jít za bytí, a na
tom právě nejvíce záleží. (dodal bych rád: jít za bytí, ale pomocí
bytí a velice konkrétního bytí, např. pomocí živé lidské tělesnosti s
celým jejím lidským, nikoliv jen zvířecím příslušenstvím. Mám tu
na mysli transformační schopnosti lidského aparátu, schopnosti,
které nemá zvířecí nebo rostlinný aparát.). A proto při všech
koncepcích skutečně metafyzických je vždy nutno vyhradit místo
pro nevyjadřitelné; a dokonce všechno, co se dá vyjádřit, není
doslova ničím vedle toho, co převyšuje veškerý výraz, tak jako
konečné, ať je jakkoliv velké, není ničím ve srovnání s
Nekonečným. Lze napovědět mnohem více, když si řekneme,
jakou roli zde hrají zevní formy; všechny tyto formy, ať jde o slova
nebo o jakékoliv symboly, jsou jen nosičem, opěrným bodem,
abychom se mohli pozdvihnout ke koncepčním možnostem, které
je nesrovnatelně převyšují. K tomu se hned v dalším vrátíme.
Mluvíme o metafyzických koncepcích za těch okolností, že
nemáme k dispozici jiný termín, abychom si lépe rozuměli.
Nemysleme si však proto, že tu není nic podobného vědeckým a
filosofickým koncepcím. Nejde však o to, abychom operovali s
libovolnými "abstrakcemi", nýbrž abychom nabyli přímého poznání
pravdy, takové, jaká je. Věda je poznáním racionálním,
diskursivním, vždycky nepřímým, poznáním odrazovým (par
reflet); metafyzika je poznáním supraracionálním, intuitivním a
bezprostředním. Tato čistá intelektuální intuice, bez které není
pravé metafyziky, nesmí však být vůbec srovnávána s intuicí, o
které mluví jistí současní filosofové, protože tato je na rozdíl od
jejich, infra-racionální. Je intuice intelektuální a intuice pocitová
(sensible); jedna je za rozumem (au dela de la raison), ale druhá
je na této straně (au decá); tato poslední může postihnout jen svět
proměn a vývoje (tam například sensibilové v oblasti lékařství mají
svůj velký význam), tj. přírodu nebo spíše nejnižší část přírody.
Doménou intelektuální intuice je naopak oblast věčných a
neměnných principů, metafyzická oblast. (Z těchto slov by se dalo
chybně usoudit, že je tato oblast věčných a neměnných principů
velmi vzdálena skutečnosti pociťovatelné - sensible. Ale není tomu
tak ani v nejmenším. V náboženské terminologii lze se o tom
vyjádřit tak, že stvořitel není ani chvíli obrácen ke svému stvoření
a tvoření zády, nýbrž na ně ustavičně působí.)
Transcendentní intelekt (a to je ten intelekt, v jehož jménu
stále mluví Ghos), aby mohl vnímat přímo universální principy,
musí sám být universálního řádu; a to už není oblast individuální,
a považovat jej za individuální, bylo by rozporné, neboť nemůže
být v možnostech jednotlivce, aby překročil své meze, aby vyšel z
podmínek, které ho určují jako individuum (kterými je determinován jako individuum). (Na rozdíl od tohoto transcendentního intelektu) Rozum je schopnost čistě a specificky lidská; ale co
je za rozumem, je opravdu "ne-lidské"; to umožňuje metafyzické
poznání, a to , jak třeba znovu říci, není poznáním lidským.
(nepřekládám toto dodatečné vysvětlení: En dáutres termes, ce n
est pas en tant qu ho me que homme peut y parvenir; mais cést
en tant que cet étdr, qui est humain dans un de ses états, est en
mémé temps outre chose et plus qu un étre humain. A říkám tomu
volněji: tak jak člověk sebe zná, ví jen o malé části sama sebe, a
tou částí není schopen metafyzického poznání); a je to záběr
skutečného vědomí, vzatý ze stavů supraindividuálních (tak jak si
tu žijeme v hmotném světě, nepřekračujeme onen stav vědomí,
kterému Guénon říká individuální. Jsou v nás však potenciálně
jiné stavy vědomí, do kterých nevstupujeme, protože vstup do nich
nám z jedné strany blokují smysly a z druhé strany rozum. Tyto
stavy nazývá Guénon "ne-lidské" nebo supraindividuální), které
jsou reálným objektem metafyziky, nebo ještě lépe odkud pochází
metafyzické poznání. Dospíváme zde tedy k jednomu z
nejpodstatnějších bodů, a je nutné se u něho zdržet: kdyby byl
jednotlivec uzavřeným systémem podle monady Leibnitzovy,
nebyla by metafyzika možná; (Učinil jsem závažnou zkušenost,
když jsem se podílel na husím transu. Zvířata nemají schopnost
ocitnout se za svou zvířecí přirozeností. Jsou pořád na této straně,
na které jsme se svým běžným rozsahem vědomí, nebo na nižší
straně přírody jak by se vyjádřil Guénon; nejsou tedy schopny
ničeho metafyzického. Husy mně svým chováním první vysvětlily,
že mám schopnost jakožto člověk, Guénon by řekl en tant gu
homme - jakožto člověk, a později dodává - jakožto soustava nebo
systém otevřený, nikoliv uzavřený. Člověk má schopnost nebýt jen
tím, čím se zatím cítí být. Zvířata jsou jen sensibily, ničím více, a
jim to bohatě stačí k jejich existenci, ba naopak, toto přísné
ohraničení osobnosti jim přináší tak velký užitek, že by bez něho
nemohly existovat jako zvířata, a také ne jako člověk, protože k
tomu nemají do své tělesnosti zabudován lidský, mnohem
kompletnější systém transformační. Člověk naopak jejich
sensibilitu obvykle nemá, a o ni je chudší a bezbrannější, ale
mnohokrát je mu tento nedostatek vynahrazen tím, že není
uzavřenou monadou, nýbrž existencí otevřenou všem vlivům
směrem vzhůru, řečeno obrazně. Řeknete si možná, podle mých
dřívějších výkladů: jestliže např. husy dokáží žít vědomě netělesně
a kromě toho žít tělesně a ztotožňovat se s tělem jako člověk, mají
přece širší život než lidský, odkázaný jen na ztotožnění se s tělem.
Ano, v rámci nižší přirozenosti, řekl bych zvířecí, má člověk ještě
rezervy, po nichž dosud nesáhl, ale nemá tendenci rozšiřovat se
jaksi do šířky po téže úrovni, nýbrž celou tu širokou oblast přerostl
a ubírá se dál do výšky. Nechci říci, že je člověk prost zvířecích
choutek, ale řeknu to posměšně na vrub lidského pokolení: I
zvířata by se divila, jak člověk dokáže řádit na zvířecí úrovni.
Můžeme dokonce zvíře zkazit. Např. můžeme naučit ježka, aby se
opíjel. Nemůže se však zvíře naučit tomu, aby sebe toužilo
předělat na něco vyššího a většího); člověk by byl nenapravitelně
(irrémédiablement) uzavřen v sobě samém, toto bytí by nebylo pro
něho prostředkem k tomu, aby poznal, čím je v řádu existence, do
kterého náleží (zdůrazňuji znovu Guénonovou franštinou:
Irrémédiablement enfermé en luimem, cet etre n aurait aucun
moyen de connaitre ce cui nést pas de l ordre d existence auquel
il appartient). Ale není tomu tak: jednotlivec (a myslí na lidského
jednotlivce) nepředstavuje ve skutečnosti (do té míry jak se zná)
víc než přechodný a náhodný projev pravé bytosti. (Zde bych
Guénonovi odporoval ve slově náhodný projev. Přechodná
omezenost lidského vědomí není náhodným stavem, nýbrž
průchozím stavem, absolutně nutným pro vývoj jednotlivce. Kdyby
se duše neoblékla do lidské tělesnosti, ani by nemohla pomyslet
na stavy jako je ráj nebo nebe.); je to jen speciální stav v
nedefinovatelné mnohosti jiných stavů téže bytosti; a tato bytost je
sama o sobě, absolutně nezávislá na všech těch projevech, takže,
užijeme-li přirovnání, které se objevuje co chvíli v hinduistických
textech, slunce je absolutně nezávislé na mnoha obrazech, v
nichž se obráží. Takový je základní rozdíl mezi "Já" a "já", mezi
osobností a individualitou; a právě tak, jak jsou obrazy svázány
světelnými paprsky se slunečním zdrojem, bez něhož by nemohly
existovat a nebyly by reálné, tak také individualita, pokud jde o
lidskou individualitu nebo o zcela jiný analogický stav projevu, je
svázána s osobností, s principiálním středem bytí, oním
transcendentním intelektem, o němž byla řeč. Není možno, v
rámci této přednášky, rozvinout kompletněji tyto úvahy, ani není
možno poskytnout přesnější pojetí teorie mnohonásobných stavů
bytí; myslím však přesto, že jsem učinil dost k tomu, abych aspoň
naznačil velkou důležitost těchto myšlenek pro doktrinu opravdu
metafyzickou. (Vědomí jako celek je pro nás transcendentním
stavem, pokud se držíme jen toho úseku vědomí, který se vlivem
redukční transformace prováděné tělesným lidským aparátem,
ustálil na rozsahu AB, smysly, rozum, a není divu, že je
nedopatřením považujeme za celkové možné vědomí. Kdyby však
narůstala naše metafyzická zkušenost, ubírali bychom na
transcendentnosti onoho nekonečně velikého celkového vědomí,
nic by mu přitom neubylo, ale stalo by se vnímatelným ze
středisek dosud v nás uzavřených, až nakonec transcendentní by
vešlo do samovolného styku s naším běžným vědomím a naopak.
Tomuto dvoustrannému toku říkám fungující automatismus dvě.)
Mluvil jsem o teorii, ale nejde jen o teorii, a tohle musí být
ještě vysvětleno. Teoretické poznání, které je jen nepřímo a svým
způsobem symbolické, je jen přípravkou, arci nepostradatelnou,
pravého poznání. Ono je vlastně tím jediným, co je určitým
způsobem sdělitelné, a ještě ani to ne úplně; proto tohle
vysvětlení je jen prostředkem, aby se jím přiblížilo poznání, a toto
poznání, které je napřed jen potenciální (gue n est tout d a abord
que virtuelle), musí být pak efektivně uskutečněno. (Promiňte mi,
že znovu připomenu, co jsem už několikrát učinil, protože bych
nepřenesl přes své svědomí, kdybych se zde vtíravě neopakoval.
Když jsem bez přispění rozumu, Guénon by řekl, že pomocí
transcendentního intelektu, Ghos by řekl, že supramentálně,
poznával, co je správné za daných okolností, bylo v tomto poznání
též bezeslovní vybídnutí, abych se tím řídil. Jedno od druhého
nebylo odděleno, co je správné bylo součástí moci, kterou to lze
uskutečnit. Kdyby z nějakých důvodů ta druhá část nedošla svého
vyslyšení, nebyla by nastala metafyzická zkušenost vyššího
stupně v 17 létech. V každém člověku při odstupu od osobní vůle
se něco střádá, a nezáleží na tom, že o tom neví.) Setkáváme se
tu s novým rozdílem, s částečnou metafyzikou, o které jsme se už
zmínili, např. u Aristotela, kde tato metafyzika byla už i teoreticky
neúplná, neboť se omezovala na bytí, a nadto tato teorie sobě
připadala být dostačující, místo aby byla výslovně nařizována k
odpovídajícímu uskutečnění, jak je tomu stále ve všech východních naukách. Nicméně i v této nedokonalé metafyzice, máme
chuť říci v poloviční metafyzice, se setkáváme někdy s tvrzeními,
která, jsou-li dobře pochopena, měla by vést k jiným následkům:
tak Aristoteles, netvrdí on dost zřetelně, že bytost je vším, co poznává? Toto tvrzení o ztotožnění poznáním, je samotným principem
metafyzické realizace; ale zde je ten princip izolován, má jen
hodnotu čistě teoretického prohlášení, ze kterého se nic
nevyvozuje, a zdá se, že když bylo učiněno už se na ně
zapomnělo, už se na ně přestalo myslet; jak by se jinak dalo
vysvětlit, že Aristoteles a jeho následovníci lépe nevyužili, co tu
bylo naznačeno? Je pravda, že je tomu tak v mnoha jiných
případech, a že se někdy zdá, že se někdy zapomíná na tak
podstatné rozlišení jako je čistý intelekt a rozum, když se obojí
napřed velmi jasně formulovalo. Jsou to podivné mezery. Dá se to
přičíst určitým omezením, která tkví v západních duchu s výjimkou
více či méně řídkých, ale přece jen možných případů? To by
mohla být v určité míře pravda, avšak přesto nelze věřit, že by
západní intelektualita byla obecně dříve tak úzce omezena jako je
tomu v moderní době...máme ze své strany jistotu, že ve
starověku a ve středověku tu na Západě bylo něco, čeho
používala elita, doktriny čistě metafyzické a možno říci, že úplné,
včetně realizace, což je pro většinu moderních lidí, věc sotva
myslitelná; jestliže Západ o tom tak úplně ztratil i vzpomínku,
znamená to, že přetrhl své vlastní tradice, a proto je moderní
civilizace nenormální a scestná...
Pokud se týká prostředků metafyzické realizace, jsme si
vědomi toho, kolik námitek vznesou ti, kteří se domnívají, že musí
popírat možnost této realizace. Tyto prostředky musí být opravdu
dosažitelné člověku; musí být, aspoň pokud se týká prvních stádií,
přizpůsobeny podmínkám lidského stavu... Slova, symbolické
znaky, rity nebo jakékoliv přípravné procedury, jak jsme už řekli,
mají význam jen jako pomocní nosiči. Jak je však možné, že tyto
prostředky jistě náhodné, mohou nést následky, které je nesmírně
převyšují v jiném řádu, než do kterého samy patří? (Zjevení
šestileté Kateřiny Sienské nám prozrazuje, přestože není rázu
čistě metafyzického, že přece jen nejsme tím, za co sebe považujeme, a že dokážeme čerpat ze zdrojů, které v nás ještě nebyly
otevřeny. Guénon nemluví o víře a o výchově k víře, kterými se
může otevřít dosud utajené nitro člověka, může se přeměnit v
mocný obraz, a ten může být nositelem obrovské síly)...Pokud se
nás týče, nezaměňujeme prostý prostředek s příčinou v pravém
smyslu slova, a nehledíme na metafyzickou realizaci jako na
účinek čehokoliv, protože ona není výsledkem něčeho, co ještě
neexistuje, nýbrž vpádem vědomí o tom, co jest, způsobem stálým
a neměnným, mimo veškerou časovou posloupnost nebo bez
čehokoliv jiného, protože všechny tyto stavy, nahlížené z jejich
principu, jsou dokonale simultánní s věčnou přítomností.
Nevidíme tedy žádnou potíž v tom poznání, že není obecně
platné míry mezi metafyzickou realizací a prostředky, které k ní
vedou, nebo dáváme-li tomu přednost, které ji připravují. Proto
žádný z těchto prostředků není nepostradatelný, není absolutně
nutný; nebo přece jen, jeden druh přípravy je nepostradatelný, a
tím je teoretické poznání (nebo doplnil bych, že také tak hluboko
do lidského vědomí zasahující omyl, v jakém jsem byl udržován
lékaři při operacích za vědomí. Myslel jsem si, že tak velká bolest,
jakou mně na pokračování způsobovali, je důkazem toho, že mě
chtějí umořit a zabít. Tato jistota se potom opakovala při extázích
bez obrazu a posléze v koncentračním táboře, když jsem si byl
jist, že mě esesman zabije. Obecně řečeno: Život v dualistickém
řádu poskytuje soustavnou příležitost k tomu, aby způsobil
metafyzickou zkušenost, jenže působí obvykle tak jemně a mírně,
že si ani nejsme vědomi toho, že v nás zanechává stopy, o
kterých by se dalo říci, že jsou přípravkou pro metafyzickou
zkušenost. Nejlépe jsem se o tom přesvědčil v 17 létech, což mně
bylo vysvětleno až v 26 létech. Guénon je velkým vyznavačem
jogy, a tak mu budiž odpuštěno, že nevidí kolem sebe příležitosti,
které jsou nám bližší. Nelze jen tak přetrhnout metafyzickou
tradici, jak si myslí Guénon. Vývojově máme něco v sobě
nastřádáno, a to se jen tak neztratí, pouze se to překryje něčím
aktuálnějším. Ale tento omyl vyjde napovrch a bude prohlédnut
nejpozději v okamžiku smrti.). Toto by nemělo zacházet příliš
daleko bez prostředku, který musíme jaksi považovat za
nejdůležitější a nejtrvalejší: tímto prostředkem je koncentrace; a to
je něco absolutně cizí pro člověka s mentálními zvyky moderního
Západu, kde všichni mají snahu jen se rozptylovat a prožívat
změny. Všechny ostatní prostředky jsou podružné ve srovnání s
koncentrací; slouží především k podpoře soustředění a také k
harmonizování prvků lidské individuality mezi sebou, aby se
připravil efektivní styk mezi touto individualitou a nejvyššími stavy
bytí.
Tyto prostředky mohou být ovšem jako východisko měněny
téměř do nekonečna, protože pro každého jedince budou muset
být vhodně přizpůsobovány vzhledem k jeho osobité povaze, ve
shodě s jeho zvyky a zvláštními dispozicemi. (V tomto ohledu
člověk obvykle ustrne třeba na celý život na velmi nízké úrovni
rozlišovací, čímž chybně promrhá řadu příležitostí k duchovnímu
pokroku. Člověk se obvykle záhy naučí generalizovat podle dvou
měřítek: vhodné a nevhodné, příjemné a nepříjemné. Nikomu bych
nemohl takovou generalizaci doporučit. Má-li být život přípravou
pro koncentraci, musí z něho tyto zjednodušující generalizace
nadobro zmizet, a musí být zaměněny vyšším principem: správné
a nesprávné, bez ohledu na sebe.) Pak se začnou rozdíly
zmenšovat, neboť jde o složité cesty, z nichž každá směřuje k
témuž cíli; a od určitého stádia všechna rozmanitost zmizí; tehdy
však náhodné a individuální prostředky přestanou plnit svou roli.
Tuto roli, aby ukázaly, co je potřebné, určité hinduistické texty
srovnávají s koněm, pomocí něhož se člověk dostane rychleji a
snáze k cíli své cesty, ale bez něho tam může dojít také ...Jsou-li
prostředky, které naši cestu velmi usnadňují, proč je opomíjet?...
Naznačme si nyní, podle učení všeobecně platného ve
všech doktrinách Orientu, hlavní etapy metafyzické realizace. V
první etapě, která je jen předběžná, se působí v lidské oblasti, a ta
se ještě nerozšiřuje za meze individuality. Ta spočívá v neurčeném rozšíření této individuality, jejíž tělesná modalita, jediná, která
je rozvíjena u obyčejného člověka, představuje tam jen velmi
malou úlohu, avšak z této tělesné podmínky je nutno vycházet. Je
třeba začít touto tělesnou modalitou, neboť návyky v pocitové
oblasti se pak mají stát opakovatelnými v jiných modalitách lidské
bytosti. Fáze, o níž mluvíme, je vcelku realizací nebo rozvojem
všech možností, které jsou potenciálně obsaženy v lidské individualitě, a které představují její mnohonásobné prodloužení,
sahající v různém smyslu do oblasti tělesné a citové; a tímto
prodloužením se může navázat spojení s jinými stavy.
Tato realizace integrální individuality je nazývána ve všech
tradicích jako obnovení toho, co oni jmenují "prvotním stavem".
Na tento stav oni nazírají jako na stav pravého člověka, stav, který
se již vymyká jistým omezením charakteristickým pro běžný stav
vyplývající z podmínek pozemského života. (Kde tu moudrost vzal
primář Kafka, když radil mé matce po mých operacích za vědomí,
aby mne vrátila do života, především tím, že mne naučí znovu si
hrát. Měla mě tedy učit nikoliv běžnému způsobu života, nýbrž
stylizovanému způsobu života. A přece mě chtěl naučit jíst, neboť
mně přestalo chutnat! Husy ve svém transu netoužily po tom, aby
si naškubaly trávu, nýbrž žily si tam v jakémsi "prvotním, ještě
netělesném stavu" a přece se samovolně připravovaly na život ve
světě. Znal jsem ten stav běžně jako stav pooperační, kdy jsem
nepotřeboval jíst nebo něco shánět pro sebe, neboť jsem se v
něm cítil pro sebe úplně uspokojeným vším. Ovšem, kdyby mne
byla maminka v tomto stavu nechala, byl bych umřel. Co je
přirozené ve stavu zvířecího transu, nebo ve stavu ráje, řečeno
obecně, to je v běžném lidském stavu překonáno jeho
podřízeností světu, čemuž se nábožensky říká pád z ráje. Jako by
ten dr. Kafka říkal matce: "Nenechte to dítě hned padnout z jeho
dětského ráje, byl by to pro ně další šok, který by možná
nepřežilo." Proč mamince neporadil jen, aby mne nutila do jídla,
neboť přece věděl, že bez jídla a bez transfúzí musím zemřít.
Pardon, transfúze ještě nebyly.) Bytost, která dosáhla tohoto
stavu, tedy "prvotního stavu", není ještě lidským individuem, nemá
ještě efektivně žádný nadindividuální stav; a přece je od té doby
osvobozena od času, od zdánlivého sledu věcí, který se pro ni
proměnil v simultánnost (současnost); má vědomě schopnost,
která je neznáma běžnému člověku a kterou bychom mohli nazvat
"smyslem věčnosti". To je nesmírně důležité, protože ten, kdo
nedokáže opustit hledisko časové posloupnosti a dívat se na
všechno jako na současné, ten není schopen nejmenší koncepce
metafyzického řádu. První, co má učinit, kdo chce skutečně
dospět do metafyzického poznání, je vymístit se z času. (Všimněte
si, jak se malá Kateřina dokonale vymístila z času při svém prvním
zjevení. Už bezprostředně před tím užívala času jinak než hlučící
dav kolem ní, oslavující sv. Ansana. Její zaujetí bylo tak mocné,
že přineslo přesun z běžného stavu do vyššího. Nebyla v tom
žádná chtěná koncentrace. My si nesmíme přát nějaká zjevení.
Ona si je také nepřála. Byla by tím přáním zrušila svou zaujatost.
Po extázi v 17 létech jsem si přál, abych se soustředil podle
určitého receptu, ale záhy jsem poznal, že soustředění podle
tohoto receptu doslovně provádět nelze. Podtrhuji slovo doslovně,
protože jeho základ měl být slovní. Právě ze strany slovní tento
základ samovolně mizel. Tato síla samovolnosti byla tak velká, že
se jí nedalo osobní vůlí odporovat. Mysl se mi prostě zastavovala
pro přílišnou zaujatost pro předmět soustředění, raději bychom
řekli pro zaujatost do "ne-času", i když tento výraz bude připadat
asi nezvykle. Toto vědomí nečasovosti může být dosaženo podle
nějakého návodu, ale pak velmi neúplně, i když už přece jen
skutečně, dříve než se dospěje k okolnosti toho "prvotního stavu",
o kterém jsme mluvili.
Guénonův požadavek vymístit se z času, je opravdu
nezbytnou podmínkou, jak dospět k metafyzické zkušenosti.
Nepodlehněte však panice. Kdybyste se chtěně mínili vymístit z
času, jednak byste to nedocílili, jednak byste si porušili duševní
rovnováhu nebo zkazili celý život i s tou metafyzickou zkušeností.
Zažívat normální průběh času a důsledně se jím řídit je lidské,
kdežto, jak by se vyjádřil Guénon, vymístit se z času je "ne-lidské",
nemůže být produktem osobní vůle, která je také lidská, nýbrž
produktem něčeho, co není řízeno z úzkého úseku vědomí AB, tj.
smysly až rozumem, a proto je vymístění z času znakem
vědomého života ve věčnosti. Dochází k němu samovolně. U mně
např. nikdy jindy než při vnitřní modlitbě a při všem, co nese pečeť
úplného vzdání se vlastní vůle. Nikdo ani nepozná, že jsem vyšel
z času, když jsem se ocitl za myslí a mysl jsem užíval jen jako
tlumočníka. Tak nemějte strach a poctivě plňte, co z času vyplývá.
Rada Guénonova je správná, ale vyžaduje velkého vysvětlení, aby
se aspoň správně pochopila, a velkého, svým původem
neosobního zaujetí, které vzniká pomocí osobního zaujetí, aby se
správně provedla. A ještě platí, že kdo by o takové provedení stál,
neprovedl by nic z toho, co si předsevzal. Není nad radu "Hledejte
především království boží a vše ostatní vám bude přidáno", nebo
nad radu "Zapři sama sebe a vezmi svůj kříž." Jak je to
jednoduché vedle složitých jogických předpisů, které nelze splnit
bez pomoci mistra. Toto si nemohl dovolit Guénon prohlásit před
shromážděním akademiků ze Sorbonny. Mějte to na mysli. Velice
se držel zpátky, nechtěl-li být vypískán. To všechno, co řekl Ježíš,
oni všichni přece znali a na Sorbonně nejsou v kostele. Znali
Ježíšovy rady? Ovšemže znali. Ale znát duchovní rady, uznávat
jejich správnost a neřídit se jimi, není požehnáním, nýbrž
prokletím. Proč Ježíš nelál nikomu, ani největším hříšníkům,
jenom farizeům a zákoníkům, kteří také znali, ale jenom znali.
Takže oni jediní si zasluhovali ono prokletí: "Běda vám... neboť
máte klíče, sami nevcházíte a jiným bráníte, aby vešli." A my si
možná o sobě myslíme, že jsme přece jen lepší než byli farizeové,
protože jiným nebráníme vejít. Mě z tohoto omylu včas dostala
nejmladší dcera Anička, která od svého útlého mládí na mne
dozírala, jestli jednám správně. A měla-li dojem, že nejednám
správně, hned mně to vytkla. Často jsem stál před ní jako před
spravedlivým, přestože často nevědomým soudcem, ale vždycky
před soudcem s velmi dobrou vůlí soudit spravedlivě. Vždyť ona
ten soud obracela vždy též na sebe, jelikož recept "jednat
správně" jí pomáhal vstupovat. Nepředcházíme-li svému okolí
správným příkladem bez ohledu na sebe, pak jiným bráníme, aby
vstupovali do království božího. Kdo z vás jste bez hříchu a na
mně ten hřích shledáváte, hoďte po mně první kamenem. Možná,
že vyjdu z toho mordování bez jediné modřiny. Tato má řeč by
byla úspěšná, kdyby aspoň někdo z vás se zastyděl, ale prosím
jen na chvilku, a pak zase radostně do toho. Guénon by nám
poradil: "Allons - y! Dejme se do toho.") Dále už zase Guénon:
Budete se možná ptát, odkud pochází název "prvotní stav"?
Všechny tradice, včetně západních - protože bible neříká nic jiného - se shodují v tom, že učí o tomto stavu, že byl normálním
na počátku lidstva, zatímco nynější stav je jen výsledkem úpadku,
výsledkem jakéhosi druhu postupného zhmotnění, a vznikl během
věků, během určitého cyklu.
(Pro mě tato Guénonova slova zní velmi závažně, protože
zcela odpovídají tomu, co jsem zažil o stvoření světa 21. 11. 1939.
Prvotní stav nemohl existovat ve hmotě, obdobně jako husy
neprožívají svůj stav transu hmotně tělesně, a obdobně jako lidský
zárodek v matčině těle nemůže mít ve svém vplouvání do našeho
úseku vědomí obrazy z našeho hmotného světa.)
Nevěříme na "evoluci" v moderním smyslu toho slova;
hypotézy tak zvaně vědecké, které jsme si vymysleli, vůbec
neodpovídají skutečnosti. Není bohužel možné, abychom zde
učinili třeba jen jednoduchou zmínku o teorii kosmických cyklů,
která je zvlášť rozvinutá v hinduistickém učení, neboť by to
znamenalo dostat se z naší látky ven, protože kosmologie není
metafyzika, i když je na ní úzce závislá; je jejím použitím ve
fyzickém řádu, a pravé přírodní zákony jsou jen jejími následky v
oblasti relativna a náhodna.
(My však nemusíme tolik spěchat, protože nemáme pro
svou přednášku vymezen čas, jako měl René Guénon na
Sorbonně. Se starými tradicemi se zachází různě a většinou
bezradně. Mám dojem, že Ovidius nebyl ve svých metaforách tak
bezradný jako později svatý Augustin. Ten při pádu člověka z ráje
nechal odtamtud padnout i zvířata. To je hrozná rána do správné
tradice. Chybělo mu ono "zpřítomnění", které tak dobře navrhuje
Guénon podle starých indických tradic. Kdyby byl Augustin býval
více zžit se zvířaty, byl by se mohl přesvědčit, že zvířata dosud z
ráje nepadla, nýbrž že se do něj vracejí ve svých pravidelných
transech. Protože jsem byl do těchto transů zvířaty pozván, musím
znovu říci, že zvířata dokáží žít také netělesně, a v tom stavu
přestává být lev dravcem, dravá larva vážky se přerozuje na
"nevinnou" vážku apod. Neexistují v časové posloupnosti jen cykly
involuce a evoluce, jak by se dalo vyčíst z hinduistických nauk,
kdyby se chápaly jen z hlediska časového nebo z hlediska
kosmologie, nýbrž uvnitř těch cyklů existuje něco, co se správně
nazývá "prvotní stav neporušenosti", takže každý člověk s ním
nastupuje do běžného tělesného života a z tohoto tělesného života
padá atd. Metafyzickou zkušeností se dá dojít ještě mnohem dále.
Ten prvotní stav je už jen odvozeninou vyššího základního
transcendentního stavu, a tam začíná pravá metafyzická
zkušenost. Bůh vdechl v chřípí člověka duši, a tady je nenápadná
zmínka o tom, co je základem našeho bytí a že se tento základ
nachází za hranicemi vesmíru.
Vracím se opět ke své zkušenosti! ocitl-li jsem se např. se
zvířaty v jejich transu, nebyla tam jejich těla, ani mé tělo, ale bylo
tam světlo, a to je něco stvořeného. Ocitl jsem se tehdy teprve na
začátku pravé zkušenosti a základní skutečnosti, která je
nestvořená.)
Vraťme se k metafyzické realizaci. Druhá fáze se týká
supraindividuálních stavů, ale ještě podmíněných, i když
podmínky jejich závislosti jsou jiné než podmínky lidského stavu.
Zde svět člověka, v němž jsme byli v předcházejícím stavu, je
úplně a definitivně překročen. Je nutno říci ještě něco navíc, co je
překročeno, to je svět forem v nejobecnějším pojetí, včetně
jakýchkoli individuálních stavů, neboť forma je obecnou
podmínkou všech těch stavů, a pomocí ní se definuje individualita
jako taková. Bytost, která už nemůže být nazývána lidskou, od
nynějška vystoupila z "toku forem", vyjádřeno výrazem Dálného
východu. (Protože bych byl nerad právě zde, kdybyste mně
podezřívali, že jsem mohl chybně překládat, opisuji tuto část
francouzského textu: L etre qui ne peut plus etre dit humain, est
désormais sorti du "sourant des formes", suivant l expression
extreme - orientale).Bylo by třeba uvést ještě jiné rozlišovací
znaky, protože tato fáze se dá porozdělit: obsahuje skutečnost
mnoha etap, po tom, co se dosáhlo stavů, které, ačkoliv jsou
beztvaré, náležejí ještě do projevené existence až po stupeň
universálnosti, který je čistým bytím. (Ovšem existuje také druh
projevenosti nikoliv jen tvarem, nýbrž i časem, a ten často uniká
pozornosti i velmi zkušených metafyziků. Všimněte si zajímavého
údaje o olympských bozích, kteří podléhali Chronosu - Času, a
kdyby byli nejedli nektar a ambrosii, byli by zemřeli.)
Nicméně, jakkoliv jsou vysoko tyto stavy ve srovnání s
lidským stavem, jakkoliv jsou od něho vzdáleny, přece jsou ještě
relativní, a to platí dokonce o nejvyšších z nich, a to odpovídá
principu všeho stvořeného. Dosahujeme-li jich, je to jen přechodný
výsledek, který nesmí být zaměňován s posledním cílem
metafyzické realizace. Tento cíl je za bytím a ve vztahu k němu je
všechno jen instradací (acheminemet, svedením na cestu) a
přípravou. Tento nejvyšší cíl je stavem absolutně nepodmíněným
(na ničem nezávislým), prostým všech omezení; a už z toho
důvodu je dokonale nevyjadřitelným a všechno, co se o něm dá
říci, se pronáší jen ve výrazech negativní formy: negací omezení,
která určují a definují veškerou existenci v její relativitě,
souvztažnosti. Dosažení tohoto stavu nazývá hinduistické učení
"Osvobozením", když o tomto stavu uvažujeme z hlediska
překonaných podmínečných stavů, a také "Spojením", když naň
hledíme ve vztahu k Nejvyššímu principu.
V tomto bezpodmínečném stavu se principiálně nacházejí
znovu všechny ostatní stavy bytí, ale přeměněné, a vybavené
speciálními podmínkami vhodnými pro zvláštní stavy. Co zůstává,
je všechno, co má pozitivní skutečnost, protože v tom má všechno
svůj princip: být "osvobozen" znamená mít plnost těchto možností.
Co zmizelo, jsou omezující podmínky jejichž skutečnost je úplně
negativní, protože ony představují jen "privaci" (Ztrátu, odnětí,
nedostatek něčeho, postrádání něčeho) ve smyslu, jak Aristoteles
rozuměl tomuto slovu. Rovněž je ten stav velmi vzdálen jakémusi
druhu zničení (anéantissement, vymazání), jak se domnívají
někteří lidé ze Západu. Tento konečný stav je naopak absolutní
plností, nejvyšší skutečností, vzhledem k níž všechno ostatní je
jen iluzí. (Upozorňuji, že jen "vis-a-laguelle, jen vzhledem k nejvyšší skutečnosti je všechno ostatní iluzí. Sestoupí-li ona nejvyšší
skutečnost do té iluzorní skutečnosti tak, aby si ji uvědomila, pak
tato tzv. iluzorní skutečnost v obráceném vztahu přestává být iluzí,
nýbrž je pravou skutečností, až na její závislost na zdrojové
skutečnosti. Závislost sama o sobě nemůže z ničeho skutečného
učinit něco neskutečného, iluzorního. Jsme zvyklí dívat se na
sestup Syna božího do lidského Ježíšova těla jako na něco
historického, pokud tomu věříme, že se to stalo. Já tomu nepotřebuji věřit, že se to stalo, protože jsem se dne 21. 11. 1939
ocitl bez svého nejmenšího přičinění a bez své osobní vůle tváří
tvář skutečnosti, o které sice Indové vědí, ale ve svých úvahách ji
neberou na vědomí: Bůh je v ustavičném spojení s celým
vesmírem, a to mnohostranným způsobem např. i tím že sídlí i v
nejnepatrnější částečce hmoty, čímž ji udržuje v existenci. Ale
nejen to, umožňuje všude tam, kde je to vhodné, proces vnitřní
obnovy. Angelus Silesius o tom řekl správně: "Nic by ti, člověče,
nebylo platné, kdyby se tisíckrát Ježíš narodil v Betlémě, kdyby se
nenarodil v tobě." A něco obdobného řekl tentýž mystik o smrti
Ježíšově na kříži. Ježíš se cítil být v bližním. Proto nepodceňoval
stav nemocného a léčil. Proto Katrei, když prošla tímto stavem
zničení všech iluzí, začla milovat bližního reálněji, než jak byla
schopna před tím. Nejdůležitějším výsledkem tohoto stavu je
ztráta pocitu oddělenosti.)
Dodejme ještě, že ten výsledek, i když částečný, dosažený
bytostí během realizace metafyzické, má povahu definitivní. Tento
výsledek představuje pro tuto bytost trvalý zisk, který nic nemůže
zrušit; práce dovršená v tomto řádu, i když je přerušena před
konečným termínem, je provedena jednou pro vždycky, protože je
mimo čas. (Když jsem zažil když jsem zažil 21. 11. 1939 stvoření
světa i jeho konec a všechno mezi tím bez nároku na nejmenší
zlomek času, zhroutil se v tom stavu dokonale čas a vědomí o této
bezčasovosti v základu všeho stvořeného, zůstalo mi zachováno
(nečitelné v rukopise.......) i o pouhém teoretickém poznání,
protože i toto poznání přináší své plody...)
Po tomto velmi nedokonalém náčrtku, který měl poskytnout
aspoň nějakou představu o tom, co je to metafyzická realizace, je
nutno přidat ještě jednu poznámku, která je důležitá, neboť může
zabránit těžkým omylům ve výkladu: Nic z toho, o co zde jde,
nemá žádný vztah k jakýmkoliv projevům více či méně
mimořádným. Tyto projevy jsou řádu fyzického; metafyzika je za
projevy, a toto slovo míníme co nejobecněji. Z toho vyplývá, že
stavy, o kterých zde byla řeč, nemají v sobě absolutně nic
"psychologického". Je třeba to říci jasněji, protože nejasnost v
tomto ohledu způsobuje podivné zmatky. Psychologie, jak vyplývá
ze samotné její definice, se týká stavů lidských, a dokonce, tak jak
se jí dnes rozumí, dotýká se jen velice úzkého pole možností
individua, a jeho možnosti sahají mnohem dále, než jak mohou
specialisté v této vědě předpokládat. Lidský jedinec je něčím
daleko víc a něčím daleko méně než si běžně myslíme na
Západě: je více v tom smyslu, že se může nedefinovatelně rozšířit
za tělesnou modalitu, ke které se vcelku vztahuje všechno, co se
běžně dá nastudovat; ale zároveň je něčím mnohem méně,
protože je dalek toho, aby představoval konkrétní a soběstačnou
bytost, nýbrž je jen zevním projevem, pomíjejícím jevem,
převlečeným do skutečné bytosti, která tím není ani v nejmenším
dotčena ve své neměnnosti.
Je nutno trvat na tomto bodě, protože metafyzická oblast je
úplně mimo projeveného světa, a moderní lidé obvykle neznají a
vůbec nehledají nic jiného než projevy: o to se zajímají téměř
exkluzivně, jak o tom svědčí nynější vývoj, který zaznamenaly
experimentální vědy; a naše metafyzická neschopnost pochází
právě z této tendence. Nepochybně se může stát, že určité
speciální projevy se dostavují i při práci na metafyzické realizaci,
ale ty jsou povahy čistě náhodné - (Zde bych odporoval: Je-li
východiskem metafyzické práce víra, dopadají věci zcela jinak.
Křesťanští mystikové přece dosahovali těchže spojovacích účinků
s Bohem jako indičtí jogini, a přesto jejich vývojový proces
doprovázela četná zjevení, hlasy, obrazová vytržení apod.
Západní teologie tyto projevy nepovažuje za podstatné, ani nikoho
nepodněcuje, aby si jich žádal. Jsou to podle ní dary zdarma
dané, i když tomu tak není. Indové a s nimi Guénon nehodnotí
správně jednotu stvořeného s nestvořeným, věčného s časným a
tedy i projeveného s neprojeveným. Mohu toto tvrzení podepřít
vlastní zkušeností. Neměl jsem zjevení, ani osobní styk s Bohem,
protože jsem nevycházel z víry, nýbrž ze slabounkého pramínku
opravdového metafyzického poznání, a tento proces se postupně
zvětšovala místy mě zaplavoval doslova tak jako citové extáze
vytrhovaly mystiky ze vnímání pozemského světa. Měl jsem však k
dispozici srovnání s výsledky křesťanských mystiků i joginů nebo
zenbuddhistických mnichů. Nebylo nikdy těžké použít a pak
smazat obraz, abych stanul před čirou pravdou. Uznávám, že
těžší postavení mají mystici zamilovaní do svých obrazových
prostředků, které jim přinášejí tolik útěchy a síly. Jak těžké bylo i
pro Ramakrišnu, aby se vzdal svého osobního styku s Matkou
Kali.
Guénon rovněž neví o vedení událostmi a celým
pozemským životem, a mylně se domnívá, že pod úrovní
metafyzické zkušenosti se nacházejí už jen nahodilé jevy.
Nicméně jeho tvrzení mají své oprávnění, neboť tím způsobem,
bez hlubšího pochopení příčin, se člověk vyrovnává s danou
situací sice se zvýšeným utrpením, ale při dostatečné zaujatosti
bezpečně.) To je výsledek spíše mrzutý, neboť věci tohoto druhu
mohou jen překážet tomu, kdo je v pokušení, by jim přikládal
nějakou důležitost. Kdo se dá zastavit a odvrátit projevy, zvláště
ten, kdo bude hledat "výjimečné" schopnosti, má malou naději, že
se dostane se svou realizací dále než na úroveň, na kterou
dospěl, když objevil toto scestí.
Tato poznámka přirozeně vede k tomu, že si opravíme
některé mylné názory, které kolují o pojmu "Yogy". Nemysleli jsme
si někdy, že co označují Hindové tímto slovem, je rozvoj některých
skrytých lidských schopností? Co jsme už řekli, mělo by stačit k
tomu, abychom zavrhli takové mínění. Ve skutečnosti, toto slovo
joga, které jsme přeložili co možná doslova jako "Spojení", je tím,
co ono označuje, tj. nejvyšší cíl metafyzické realizace; a joginem,
chceme-li tomu rozumět v nejpřesnějším pojetí, je ten, kdo dosáhl
tohoto cíle... Ale jak bychom se mohli smířit s tím, aby slovem,
které má v první řadě smysl "Spojení", se označovala ...dechová
cvičení nebo něco toho druhu? Tato cvičení a jiná sice figurují
mezi prostředky nejužívanějšími při metafyzické realizaci, ale ať
se nepovažují za cíl, jsou-li jen prostředkem, a dokonce ať se
nezapomíná při těch cvičeních na původní význam slova...
Když jsme mluvili o tom, čím je původně joga, nezmínili jsme
se dosud o původu tohoto učení: ...Jakého je původu? Odpověď
je velmi prostá, i když se po ní zdvihnou protesty těch, kteří by
rádi uvažovali o všem z hlediska historického: tady není původu
jímž by se umožnilo zarámovat jej do času. Jinými slovy, původ
této tradice je "nelidský" jako metafyzika sama. Učení tohoto
druhu se neobjevují v určitém okamžiku lidské historie: Narážka,
kterou jsme učinili o "prvotním stavu", a všechno, co jsme řekli o
nečasové povaze všeho co je metafyzické... nám dovoluje říci,
že ...historické hledisko je zde nepoužitelné. Metafyzická pravda je
věčná, vždycky byly bytosti, které ji úplně a skutečně znaly. Co se
mohlo časem změnit, jsou jen zevní formy ...a tyto změny nemají
nic společného s tím, co moderní lidé nazývají "evolucí", neboť tu
jde o pouhou adaptaci na zvláštní okolnosti. (V Indii a nikde na
Východě, jak správně ukázal Yesudian, se nehlásala joga
kolektivně, jako v křesťanství víra v Krista a všechno, co s ní
souvisí, tzn. i modlitební, volně řečeno, koncentrační praxe. Proto
se do křesťanského pojetí jogy, kterému zde říkám mystika,
dostaly formy, které dokonce na Východě jsou neznámé, a s těmi
formami souvisí i následky proměn víry v tyto formy, různé projevy
a zjevení, kterými se to v křesťanství jen hemží. I když zde došlo a
dochází ke scestným pochodům, ví se o nich a náležitě se
odsuzují nebo aspoň "kanalizují". Musím si však přiznat s
Guénonem:)
Pro nás existuje velký rozdíl mezi východem a Západem - a
tu jde výhradně o moderní Západ - a je to jediný rozdíl opravdu
podstatný, neboť všechny ostatní rozdíly z něho pocházejí: že tam
na Východě se zachovala tradice živá, kdežto zde na Západě se
na ni zapomnělo ...Zdá se, že by bylo vhodné, abychom se
zamyslili nad těmito otázkami...
(Uvádím tento Guénonův závěr jen proto, že je psán roku
1925, dávno před druhou světovou válkou a před vším, co ji
předcházelo a co po ní následovalo, a nic k jeho slovům
nepřidávám:)
Materiální superiorita moderního Západu je nepopiratelná;
nikdo mu ji neupírá, ale nikdo mu ji nezávidí. Je třeba jít trochu
dál: tento nesmírný materielní rozvoj je hrozbou pro Západ, na něj
by mohl dříve nebo později zahynout, jestliže se včas nevzchopí a
"nevrátí se k začátkům", jak se o tom mluví v jistých esoterních
islámských školách. Z jiných stran se dnes mnoho mluví o
"obraně Západu", ale bohužel, zdá se, že se tomu nerozumí tak,
že se Západ má bránit sám proti sobě ...Bylo by dobře hluboce o
tom rozvažovat, a nebylo by zbytečné přizvat k tomu ty, kteří jsou
ještě schopni úvahy...
(Konec citátu z Guénonovy Metafyzické realizace. Dovoluji si
jen něco málo přidat k vysvětlení pojmu "metafyzický". Určil bych
je jako "nepocházející přímo ze hmoty". Zřejmě se tu odvolávám
na vlastní zkušenost, neboť všechny tak řečené metafyzické
zkušenosti se u mě projevily sice pomocí mé tělesnosti, ale od
jejich samotného začátku mně mohlo být jasné, že tělo mi je
nesdělilo. Tělem zde nemyslím jen slepé tělesné orgány, nýbrž i
živé smysly, rozum a cit.
Naopak, jen
1. Když se zastavila činnost smyslů, rozumu i citu a tělo
zůstalo neporušené v živém stavu (to byla vždy podmínka vstupu
metafyzických zkušeností do vědomí),
2. a když se neztratilo vědomí, myslím čisté vědomí, ničím
konkrétním nezčeřené,
3. jen tehdy se dostavilo poznání za odstavenou tělesností,
tedy za hmotou.
Osobně bych si přál, aby i při mé velké úctě ke Guénonovi,
nikdo si nemyslel, že nějaká stará tradice byla na Západě ztracena. Nemohla být ztracena, protože nepochází z toho, co lidé vědí,
nýbrž z toho, co nevědí, co není tolik závislé na jejich získaném
poznání jako na jejich vrozených schopnostech. Nevěřím také na
obecnou zabedněnost lidí. Brzdy v poznání jsou zevního charakteru, a nutno je hledat ve výchově. Kdyby ta se vhodně změnila, objevilo by se utajené nitro s celým jeho bohatstvím.
Může se stát, že k metafyzické zkušenosti je přizvána i
tělesnost se smysly a rozumem. Zkušenost proto nepřestává být
metafyzická. Jde tu jen o smyslovou, rozumovou či citovou
interpretaci metafyzické zkušenosti. To by nás nemělo mýlit ve
třech směrech:
1. Tělesnost může diktovat své zkušenosti duchu a nebude
odmítnuta, jako se Měsíc neodchýlí od své dráhy, štěká-li na něj
pes.
2. Duch může použít všech mohutností tělesnosti a jimi se
vyjádřit. A pak musíme rozlišit, co je přidáno tělem, a co pochází z
ducha.
3. Při přeměně tělesného na duchovní vždycky zbude
mnoho drobtů. Při zázračném rozmnožení chlebů a ryb zbylo ještě
dvanáct košů drobtů, pro každého z učedníků jeden. To je také
část toho přidaného, hledáme-li království boží. Proti tomu se
nedá nic dělat, i když je to něco velmi konkrétně se projevující.
Důležitým měřítkem správnosti toho je, zda si učedníci přáli něco
pro sebe, když rozdávali chleby. Jistě že ne. Totéž viz u
podobenství o hřivnách.
Svatá Kateřina proto v ničem neporušila starou tradici, ale
zanedbávají ji ti, kdo nemají zaujetí této světice a starají se jen o
věci pomíjející.
Stará tradice nebyla v Evropě zapomenuta, nýbrž vzala na
sebe takové mimikry, že ji pod ní dnes nikdo nepozná. Toto
mimikry je tak dokonalé, že ani vědci, ani umělci dnes nevědí, že
jdou ve šlépějích prošlapaných starou tradicí, zapomínají-li při své
činnosti na sebe a o to víc jim jde o vědu nebo umění. Základem
každé tradice je zaujatost lidí pro ni, a to zaujatost velmi konkrétní.
V tom smyslu je mi vzorem má matka s její zaujatostí pro své dítě.
Šla ve šlépějích velmi staré metafyzické tradice a jediné pravdy a
nezapomněla přitom, že dítě je jí svěřeno od Boha. Když se jej
naučila vlastnit, musela od tohoto vlastnění vzhledem k
vývojovému stupni dítěte, ustoupit, aby dítě nezabila. Ale platilo
pro ni totéž, co pro Zacheáše na úrovni hmotných statků. Ježíš od
něho nežádal všechno, nýbrž jen tolik, aby zachoval řád hodnot.
Matka poslechla a rázem získala vedení z pozadí hmoty. Dá se
tahle tradice ztratit? Dá se jen zakrýt příliš živými barvami obrazů
vzatých ze zevního světa. Co se ale rovnalo živosti barev obrazu,
který viděla svatá Kateřina, a co se rovná přesvědčivé moci
správného bez obrazové přílohy, Bezobrazové nazírání na věčnou
Skutečnost změnilo celý můj život a 21. 11. 1939 dovršilo
převrácení celé osobnosti tak, že jsem musel pozměnit osobní vůli
na služku vůle boží a nikdy mě nenapadlo něco měnit na této služebnosti.
12. Realizace Satčitananda (A II, 93 - 99)
"Způsoby Já, kterých jsme si všimli v minulé kapitole,
mohou mít na první pohled povahu vysoce metafyzickou, téměř
povahu intelektuálních koncepcí, vytvořených spíše pro
filozofickou analýzu než pro praktickou realizaci. Jedním ze
základních principů starověké moudrosti Východu je, že filosofie
tam nemá být pouhou intelektuální kratochvílí nebo hrou s jemnou
dialektikou, nýbrž hledáním metafyzické pravdy jako svého cíle,
ale prostředky k tomu vhodnými ...Sámkhya je aspektem Poznání
a zabývá se abstrakcí a analytikou pravdy, zatímco joga
(poznámka pod čarou: sámkhya a Yoga se staly jmény, kterými se
označují filozofické školy starověké Indie; první spočívá na
analýze přírody a vědomí - Prakriti a Puruša - , představovaná
Patandžalim, se zabývá vnitřním hledáním Jednoty a splynutím s
Absolutnem), je aspektem téhož Poznání jakožto realizace
konkrétní a syntetická. Jedna i druhá jsou prostředky, které
člověku dovolují, aby se vymanil z nevědomosti a lži a žil v pravdě
a pro pravdu. Má-li být smyslem života myslícího člověka, aby se
v daných možnostech povznesl nabytým poznáním, musí duše
hledat nejvyšší pravdu myšlením a pak podle ní žít."
To platí pro každý život, který není obrácen naruby jako ten
můj. Prosím vás proto, přátelé, abyste mě posuzovali shovívavě,
protože tento postup pro mne neplatí, nebo jen s výhradami, a já
vám mám pak za zlé nebo vám vyčítám, že svůj život také
neobrátíte naruby, a nepoznáváte napřed prakticky pravdu a
teprve pak rozšiřujete její funkce do celého svého i okolního života
myšlenkovým a citovým dokreslením. Jste vůči mně velmi
shovívaví. Jen jednou jsem se ocitl na pozvání mezi plzeňskými
mystiky (bylo mi tehdy 17 let) a vícekrát jsem mezi ně nesměl,
protože jsem jim vytkl nedostatek opravdovosti a lásky.
Rozzlobeně se mě ptali: "A tu lásku si máme vycucat z prstu?"
Zapomněl jsem, kolikrát před sedmnáctým rokem, nevěda nic o
Bohu a o cestě k Němu, jsem poznával, co je správné, tedy
Pravdu ve velmi konkrétní podobě, a to jen proto, že mně už v
předškolním věku byla mnohokráte poskytnuta příležitost, abych
od sebe odstoupil, nic nehledaje, nic si pro sebe nepřeje. Když
jsem se teprve 21. 11. 1939 dověděl, že jsem žil převráceným
životem (ne tak jak radí Indové nebo jak je člověk vychováván na
Západě) napřed pro sebe, pak pro společnost, a zbude-li ještě
špetka života, tak se člověče obrať narub a hledej především
království boží), měl jsem z toho vyvodit následky pro styk s lidmi.
Měl jsem být tak shovívavý jako Ježíš a ne povznešen nad ostatní,
jako jsem byl od 17 do 26 let), nýbrž jako sluha kohokoliv, kdo
mou službu přijme. Co je platno, že jsem pochopil symboliku
Ježíšova života, když jsem nebyl schopen se jí důsledně řídit.
Jaké nehoráznosti jsem se dopustil, když jsem si přivlastnil boží
svatost. Ještě že totéž nešlo učinit s boží láskou, protože jsem
kupodivu správně věděl, že nemiluji. Plzeňským mystikům jsem
vyčítal, že nemají lásku k Bohu, to jsem poznal správně, ale už mě
nenapadlo, abych se poohlédl, kde jsem přišel k tomu
nadlidskému zaujetí, o které se oni marně pokoušeli.
Ghos dobře ví, že starověká indická filozofie byla služkou
boží a naše moderní filozofie že jí není.
"V tom je důležitá ona část jogy Poznání, kterou právě probíráme, že poznáváme podstatné principy bytí a existence
(Tattvadžňána) jakožto projev božského. Jestliže pravdou o
našem bytí je nekonečná Jednota, ve které je nutno jen nalézt její
nesmírnost, světlo, poznání, moc, blaženost, a jestliže naše
područí temnotě, nevědomosti, slabosti, bolesti a omezením je
způsobeno naším pohledem na existenci, jako na konflikt
nesčetných oddělených existencí, je zřejmé, že nalézt prostředek,
který by nás osvobodil od omylu a naučil nás žít v pravdě, je cílem
praktickým, konkrétním, užitečným a zároveň nejvyšším a
filozofickým. Ostatně...moudrostí věru praktickou je, ustálit svůj
náhled o Tom, který je nad naší nevědomostí...Je-li poutanost na
naši proměnlivou osobnost příčinou naší nevědomosti, naší
neshody a rozporů se sebou samým, s životem a s jinými lidmi, a
neexistují-li už v Neosobním tyto neshody, pak dospět k této
neosobnosti (rozuměj Satčitananda) bez neklidu...je jedinou
cestou, jediným užitečným prostředkem hodným lidského úsilí."
"Jednota, neosobnost, svoboda skutečně existují ve
srovnání se hrou přívlastků. Odnášejí nás za konflikty a hlučnost
Přírody, přes mysl a tělo k pravému klíči a k pravému tajemství
všech souvztažností. Přestará je vysoká zkušenost předávaná z
člověka na člověka po staletí, a ta říká a opakuje, že jenom v
neosobnosti, tiché, usebrané v sobě samé, za mentální a vitální
existencí, pevně založená v Tom, který je věčně nad veškerou
existencí, se dojde k míru a vnitřní svobodě. To je tedy hlavní účel
a v jistém smyslu charakteristický a podstatný pro jogu Poznání;
ale, jak jsme říkali, není nejdůležitější ani jediný, i když závažný."
(A II, 94)
Zde zastavím na chvíli tok Ghosových a tradičních
zkušeností, protože považuji za nutné říci aspoň toto. Ať vás
nestraší pojem neosobnosti. Nejustrašenější byli asi lékaři, když
po každé operaci za vědomí zjišťovali de facto, že neosobnost,
která je základem vědomí, se dostala na povrch mého vědomí a
učinila ze mne, v jejich očích, živou mrtvolu. Ale lidská duše se od
okamžiku narození člověka na svět ocitá v prostředí, v němž
všechno je osobně živě či neživě odděleno jedno od druhého,
takže duše je soustavně odváděna od neosobnosti k osobnosti, i
když falešně, jak se vyjadřuje Ghos. V tomto útoku smyslů a
prostředí je záruka, že dlouho po narození nezůstaneme
neosobní, a nebudeme vyřízeni pro lidský život. Pro tento výklad
je však zatím důležité jen to, že jsem se přesvědčil o tom, že
základem existence čehokoliv je neosobní Sat, společný všemu
rozdělenému, a je tedy jedním z mála pojítek všeho stvořeného.
Protože jsem měl vlivem lékařských zásahů tak snadnou a
opakovanou příležitost, abych se přesvědčil, že toto Sat je
základnou všeho kolem mne i ve mně, šel jsem po jeho stopách
ve všem. Co stálo mimo mne, lidé, zvířata, rostliny, nerosty, tam
bylo poměrně těžké se propracovat k základu Sat, ale tam, kde šlo
o vnitřní záležitost, tam tvořily překážku jen fungující smysly a
běžící mysl... Stačilo na chvíli obojí překážky odstranit, a už se
začla projevovat moc Sat. Jeho moudrost spočívá v tom, že nám
ukazuje potřebu mnohosti, aby se skrze ni mohla projevit její
jednota. Vysvětlil jsem vám, že jsem se nedostal k zastavení
zmíněných překážek tím, že jsem si je přál odstranit, nýbrž tak, že
si s nimi uměli poradit lékaři, donutili je, aby se příliš zaujaly, a tím
je přiměli k tomu, že samovolně odpadly. najednou ve mně bylo
místo pro Pravdu, která se mi do 17 let projevovala občas velice
prakticky, jako "správné a mocné". Od 17 let jako "věčné, jsoucí a
mocné". Vedle toho všechno rozdělené bylo bezmocné a
nezávažné. Promiňte ten omyl, byl toho času nutný, abych se
snáze vyprostil z džungle mnohosti.
Nejtěžší bylo, abych se setkal se Sat v kameni. Tam jako by
ty překážky mezi Ním a Mnohostí nebyly, a přece tam musely být,
neboť nedovolovaly, abych se ve vědomí setkal se Sat. Předpokládal jsem je, a tedy jsem si ověřil, že správné předpoklady (tedy
správná teorie poznání, jak by řekl Ghos, nebo teoretická metafyzika, jak by se vyjádřil Guénon) jsou také velkou pomůckou k poznání. Správný předpoklad je jen ten, který je odvozen ze správné
zkušenosti. A můžete si být jisti, že např. Ghosovy vývody jsou
založeny na správné zkušenosti a na správné tradici. Ovšem v
tomto druhém případu jde už pouze o výklad obrazů skutečnosti.
Tam mohou být obsaženy odstíny pravdy, které nám třeba už
nevyhovují.
"Poznání není úplné, omezí-li se na to, aby nám ukázalo
způsob, jakým se osvobodit od relativního, abychom mohli vejít do
toho, který je za vztahy a mohli přejít z osobnosti do neosobnosti,
z mnohosti do nediferencované neosobnosti. Poznání musí
nabídnout i klíč ke kosmické existenci, k tajemství relativna,
rozdílnosti a mnohosti, ke shodám a neshodám mezi osobnostmi.
Poznání zůstane neúplným, jestliže se omezí na to, aby nám o
zmíněném poskytlo jen abstraktní ideu ...Nestačí nabýt mír, nýbrž
nabýt i dokonalé a účinné poznání, jehož mír je věčným
základem."
"Kromě toho, má-li se poznáním dospět k rozluštění pravého
tajemství mnohosti, osobnosti, přívlastků, hry souvztažností, nutno
odhalit pravou vnitřní a hlubokou podstatu bytí, poměr mezi
neosobností a osobností, mezi nedostatkem přívlastků a
přívlastky, mezi jednotou existence a mnohostí nesčetných
tvářností. Takové poznání, které uchovává otevřenou propast
mezi dualitami (páry dvojic), není tím posledním poznáním, jelikož
logika může stavět jen na analytické inteligenci a na rozlišení.
Pravé poznání musí dospět k poznání úplnosti souvislosti všeho,
co existuje, nikoli k poznání, které je neschopné této úplnosti nebo
které ji odmítá." (A II, 95)
Uvažujte teď se mnou nad mým převráceným poznávacím
pochodem. Bude vám to velmi prospěšné, umíte-li správně
zobecňovat. Když mně lékaři umožnili, abych přistupoval k
mnohosti z jednoty (a to je mnohem snazší, než opačným
postupem z mnohosti do jednoty), třebaže ještě neprojevené a
nepředpokládané rozumem, nevěděli, že ve mně založili vědomou
základnu jednoty všeho, po jaké by rozum a lidská inteligence
marně pátrala, kdyby ji chtěla vypátrat. To dítě si nic takového
nepřálo, ani si nemohlo přát. Už tím, že přirozeně uznávalo meze
osobní vůle, bylo blíže království nebeskému než dospělý člověk.
Mělo ještě přirozenou potřebu (a ta se u něho ještě nevytratila)
držet se za ruku jednoty všeho, jako občas mívá dítě potřebu držet
se matky. Byl to velmi přirozený a jednoduchý princip správného
poznání, nebo aspoň jeho prazákladny, na níž se vždycky dá
stavět dál, když se člověk neubírá směrem k sobě. Když jsem
např. nemohl pro sebe něco prosadit a nakonec jsem uznal bez
lítosti svou bezmocnost, začlo se prohlubovat dosavadní poznání
o další vstup poznávání správného. A tak základna pravého
poznání bez mého vědomí vzrůstala a sílila až do 17. roku. Teprve
však, až se ze základny stal pevný nástupní můstek pro start do
vědomě zažívané věčnosti jsem se dověděl, jak člověk dovede
odporovat jednotě. Už jsem si příliš zvykl žít pro sebe nebo pro
toho, koho znám jako sobě podobného, a z této výspy pocitu
oddělenosti jsem musel sestoupit do hlubin moře jednoty. Mám na
mysli stavy při vnitřní modlitbě, kterou jsem od té doby prováděl.
Věděl jsem, čemu se bráním a že má obrana je chybnou obranou
něčeho, co musí být zničeno, a přesto jsem se vždy znovu bránil.
Vystupňoval jsem svůj odpor tak, jako kdysi jsem jej vystupňoval
proti lékařům. Rozdíl byl v tom, že jsem tentokrát věděl o
nesprávnosti svého odporu, a proto jsem se znovu vystavoval
věčnosti, a jen krok z krokem jsem před ní ustupoval. Jakmile
jsem nasadil správný spojovací prostředek, (A Guénon by řekl
koncentraci, a neměl by tak úplně nepravdu, i když za tou
koncentrační metodou se skrývala jistota nepocházející z rozumu,
o účinnosti této metody, a nebyla to koncentrace naučená), už tu
bylo zase nepřekonatelné vnitřní tažení, před kterým jsem ustupoval ze strachu o sebe, ale nakonec jsem tomu tažení podlehl.
Souhrnně.
1. Od 2 do 4 let jsem se bránil lékařům, aby mne nesebrali
to, čemu říkáme pocit oddělené osobnosti (ne tedy pravé
Osobnosti, o které mluví Guénon), který sotva vznikl a už mně jej
lékaři brali a už mě do něj musela maminka z nařízení lékařů
vracet, abych zůstal naživu, a bych předčasně a nepatřičným
způsobem nepromarnil pozemský život. Byl bych se málem
podobal sebevrahu.
2. Pak už začal narůstat nový pomocník ve vedení, a to
vedení událostmi, čím dál vědomější, přestože až do 26 let
správně nechápané. Od 17 do 26 let jsem se bránil proti
metafyzické ztrátě osobnosti, a zase jsem se neubránil. Jen jsem
z ní "usmlouval" pocit svatosti.
3. Od 17. 11. 1939 do 21. 11. 1939 jsem po ztrátě pocitu
pomocné ruky z druhého břehu nečekaně bojoval o pouhé udržení
pozemského života. A to jsem si myslel, že něco podobného už
mám dávno za sebou. Vnitřně jsem dávno překonal strach před
smrtí. Pociťoval jsem tehdy tak velkou hanbu, že jsem se, lidově
řečeno, "propadl studem". Zažíval jsem krutý pocit nenávisti vůči
sobě, který měl sebe tolik rád a nevěděl před tím o tom. Pomoc
ode mne tak dokonale odešla, že jsem si ani nevzpomněl na
Ježíšova slova: "Dokud nebudeš nenávidět sám sebe..." tím byla
otevřena cesta k dokonalému sebevzdání a události mně k tomu
vydatně pomohly, jako vždy před tím na nižší úrovni. O tom jsem
už mnoho psal.
4. Věděl jsem už dobře, že život v dualismu není nic
méněcenného nebo náhodného (assidental), ale přesto jsem si jím
nechtěl dát pomoci tam, kde mně ten způsob pomoci byl
nepříjemný! A tak teprve od 25. 7. 1945 jsem se začal vážně a
důsledně zabývat překonáváním rozdílů mezi příjemným a
nepříjemným, a ne proto, abych se zbavil nepříjemného a připravil
si příjemnější život, nýbrž abych zvýšil úroveň sebezáporu, neboť
jsem pozoroval, že příliš nízká úroveň sebezáporu brzdí
samovolnost automatismu dvě. (Ghos by řekl, že brzdí
supramentální život). Automatismus (2) také roste a má stále větší
požadavky "na stravu a ošetření, nebo opatření vším potřebným."
Obecně řečeno: ustrneme-li na určité míře sebezáporu, ustrneme
též ve vývoji.
"Zkušenost, která se probíjí k vrcholu věcí nepřekonatelnou
propastí mezi dvěma opačnými principy, které nás nutí, abychom
žili výlučně v jednom nebo v druhém z nich, bez mostu mezi
oběma břehy ...není zajisté nejzazší zkušeností. Ať už se snažíme
dosáhnout poznání Skutečnosti pomocí myšlení nebo záměrem,
který se nachází za myšlením, nebo pomocí nejvyšší zkušenosti
Já v nás, které je korunou a plností uskutečnění pomocí poznání,
musíme se naučit myslet, vidět, prožívat jednotu, která všechno
splní... Vstoupit vědomím do božského a vidět je v nás, je
smyslem onoho individuálního centra, které jmenujeme já..."
"Původ, sjednocující duchovní skutečnost, jediný způsob
bytí za všech podmínek, se jmenuje Satčitananda, jediné a trojí
pro pohodlí našeho myšlení. Existence, Vědomí, Blaženost, tři
neoddělitelné božské všudypřítomné stavy. Žádný z nich není ve
skutečnosti oddělený, i když naše myšlení a mentální zkušenost je
mohou nejen rozlišovat, ale i oddělovat. Mysl může říkat a myslit:
"Byla jsem nevědomá" (nikdo nemůže říci "jsem nevědomý"),
může myslet: "Jsem nešťastná, nemám žádnou chuť do života,"
ale prohlašuje zbytečnosti. Existence, kterou skutečně jsme,
věčné "Já jsem", o kterém nikdy nemůžeme pravdivě říci, že Já
bylo a není, také není nikdy nevědomé. Co nazýváme
nevědomostí, je jen jiným stavem vědomí; když se stáhneme z
povrchové vlny mentálních vjemů zevních předmětů, probudíme
se ke vnímání podvědomého já na jiných úrovních existence.
Vskutku, nejsme už nevědomí, když usneme, omdlíme, jsme pod
vlivem drog nebo "mrtvi", když se noříme do vnitřních myšlenek a
zapomeneme na naše fyzické já a na všechno, co nás obklopuje.
Kdokoliv trochu pokročil na cestě jogy, rozumí tomu bez těžkosti,
protože jde o zkušenostní fakt. Je však těžší pochopit, jak
existence a nedostatek radosti z existence mohou jít pohromadě.
Co nazýváme bídou, nepříjemností, bolestí, nedostatkem radosti,
jsou jen povrchové vlny radosti z bytí, které pro naši mentální
zkušenost nabývají barvy zdánlivě opačné, protože jsme zaujali
chybný vztah oddělenosti; ale oddělená bytost není naší pravou
existencí, nýbrž útržkovou formací; zeslabené vystříknutí
vynořené z nekonečného moře naší existence. Abychom tomu
porozuměli, musíme uniknout z povrchu, z malých mentálních
podvodů (a když pak se nám podařilo zanechati je za sebou, když
jsme se jim vzdálili, budeme překvapeni zjištěním, do jakého
stupně byly povrchní, a jakým směšným způsobem všechny tyto
podvody byly směšné a nehluboko pronikající, jako píchnutí
špendlíkem): tak se dospěje k uskutečnění pravé Existence,
pravého poznání a pravé zkušenosti s Existencí a s Vědomím, a
to je Satčitananda."
Ghos v intencích všech tradic se dívá na všechno příliš
časově a zapomíná na svůj prožitek "zpřítomnění", který je pravou
metafyzickou zkušeností. Vzpomenu si tedy za něho na obdobný
prožitek ze svého života. A kdybyste na všechno zapomněli, co
jsem napsal i řekl, na tohle nezapomeňte, protože se k tomu
snáze dostane člověk, jehož život je obrácen naruby, než vy, kteří
prožíváte normální líc, tj. povrch věcí a povrch života, a nejste
soustavně přidržováni u toho, abyste se dívali z druhé strany.
Když mi 21. 11. 1939 esesman slíbil, že mě zabije, jakmile
dobije toho, kterého měl právě v práci, odhalil mne obrovskou
moc, která je vtělena do dualistického řádu, moc "zpřítomnění", o
kterém už byla řeč u Guénona, ale ani ten, podobně jako Aristoteles, nic z tohoto vědění nevyužil nebo zapomněl využít to hlavní,
jako by byl "zpřítomnění" nezažil. Ale ono asi nestačí zažít je v
proudu času, nýbrž je nutno v něm žít, aby se na ně nemohlo
zapomenout. Napřed malé podobenství z mého předškolního
věku: Jakmile začalo pršet, začal jsem litovat, že voda pod
chodníkem utíká do kanálu a začal jsem ji hradit, pochopitelně za
malé radosti maminky, neboť lilo a já jsem promokl a nedbal jsem
na to. Hrál jsem si na "zpřítomnění" a byl jsem do něj tak zabrán,
že jen s donucením a křikem ze strany maminky jsem se od té
činnosti odpoutal. Až tehdy toho 21. 11. 1939 mne už nikdo
nenapomenul a měl jsem s tím "zpřítomněním" za sebou jakousi
zkušenost. Esesman nám tehdy všem obecně poradil. Dualistický
řád je tak mocný, že může člověka vysvobodit z času. Esesman
mě chtěl fyzicky zabít, a zatím učinil něco mnohem lepšího, stal se
prostředkem, jímž se člověk bezpečně vymaňuje z času. Byl jsem
svědkem toho, jaká je to moc. V utrpení a radosti nejsou obsaženy
jen nějaké podvody, nějaké vějičky, chytačky, nýbrž reálná
nabídka: "Člověče, tady máš příležitost vystoupit z času, být
svobodný, nezávislý na proměnách času a na všem, co s nimi
souvisí."
Budu opakovat kus neustále v křesťanství vzpomínané
historie, a hned řeknu, že pokud se bere jen jako historie, není v ní
obsažen moment osvobození. Ježíš umřel na kříži také proto, aby
mohl provést důkaz vzkříšení k věčnému životu v těle, ne až po
smrti. My však očekáváme chybně konec světa v čase, poslední
soud a vzkříšení až po smrti. Chybí nám metafyzická zkušenost
"zpřítomnění". Ale dosvědčuji vám svou zkušeností, že bez nároku
na čas jsem prošel 21. 11. 1939 zároveň, Guénon by řekl
simultánně, stvořením světa, jeho koncem, posledním soudem a
vzkříšením, a nebýt esesmana, obecně dualistického řádu s jeho
obrovskou mocí, nebylo by k tomu zpřítomnění došlo. Za mnou
přítomně stála oběť Kristova na kříži i jeho vzkříšení z mrtvých, jen
proto jsem od té chvíle netrpěl v koncentračním táboře. Kristova
smrt na kříži je věčná zákonitost, ustavičná intervence věčného a
neduálního v temném dualismu.
Je málo platné, že mnozí uvěřili, že se stalo, co Ježíš zobrazil svým životem, když nevěří, že se to stále děje, a nejen to, že
život Ježíšův je pozvánkou k tomu, abychom tento život následovali, abychom se už zde na světě probudili z mrtvých nebo
uspaných povrchovým viděním světa. Celá kompletní přeměna
časného na věčné je aktuálně připravena pro každého člověka od
chvíle jeho narození na svět, ale člověk s ní musí aktivně i trpně
souhlasit, aby se mohla provést.
Lícem lidského života je život totožný s životem rostliny nebo
zvířete. Zůstaneme-li u něho, čeká nás osud rostliny nebo zvířete,
a to je hotová degradace lidství.
Rubem lidského života je otevírání skrytých rezerv v lidském
nitru tak, aby se překonala rostlinná nebo zvířecí úroveň života.
Dokud se toto nestane, jíme s vepři a v krajině nepřestává panovat bída. Není příkladné, že jsem se obrátil naruby násilím. Vždyť
jsem se tím násilím hned celý neobrátil. Líc života je rovnocenným
partnerem rubu, jsou to dvě stránky jedné a téže věci, téže mince.
Musíme dbát spíše na harmonický rozvoj celou bytostí, než na
jednostranný rozvoj některou stránkou lidské bytosti. Zpočátku je
cesta nižší povahy, máme-li k dispozici nějakou významnou
duševní vlastnost, ale tento nedostatek se dá vyvážit celobytostním zaujetím pro cokoliv, co je schopno zaměstnat celou lidskou mysl tak, aby tělo nevzdorovalo.
"Čit, božské Vědomí, není mentálním vjemem, který o sobě
máme; tento druh vjemu je jasný ...jak pomalu postupujeme a
probouzíme se k duši v nás a ve věcech, začínáme pociťovat, že
existuje vědomí také v rostlině, v kovu, v atomu, v elektřině, ve
všem, co náleží fyzické Přírodě; a že nejde o vědomí nižší nebo
omezenější, nýbrž o mnohé formy tzv. "neoživené", o vědomí
intenzivnější, rychlejší, ostřejší, i když technicky méně vyvinuté.
Vědomí, které máme o Přirozenosti vitální a fyzické, ve srovnání s
Čit, je formou, způsobenou nižším a omezeným hnutím; jsou to
typy uvědomování si nižších úrovní v lůně neviditelné existence.
Také v nás, v naší podvědomé bytosti se nacházejí různé úrovně;
jednou z nich je úroveň naší "neoživené" fyzické přirozenosti,
základna naší fyzické bytosti; jiná je úroveň vegetativní, opět jiná
nižší zvířecí život v nás a kolem nás. Všechny tyto způsoby
vědomí jsou tak ovládány a podmíněny naší vědomou myslící a
uvažující osobou, že o nich nemáme ve skutečnosti reálnou
představu; jsme neschopni vnímat přímo jejich způsob jednání,
máme z nich jen dojem, který nám zprostředkuje přemýšlivá mysl.
Nicméně víme velmi dobře, že v nás existuje zvíře vedle oblasti
specificky lidské, stvořené impulsivní a instinktivní, nereflexní a
neracionální vedle stvořeného, které se vrací myšlením a vůlí k
vlastní zkušenosti, pozoruje ji a řídí ji, pozměňuje ji a používá ji do
určité míry na vyšší existenční úrovni...Ale pod touto zvířecí
bytostí je ještě hloubka podvitální. Jak pokračujeme v poznání
sebe a v extranormální jogické zkušenosti, zjišťujeme, že tělo má
vlastní vědomí, zvyklosti, impulsy, instinkt a vůli, která se liší od
ostatní osoby, a může jí klást odpor a zmenšovat její účinnost.
Největší část našich konfliktů pochází z toho komplexu existence
a ze směsi těchto různých a nestejnorodých oblastí. Pozemský
život je výsledkem vývoje, který obsahuje já, začínaje čistě
fyzickou a podvitální bytostí a konče mentálním tvorem, který je
jejím vrcholem."
"Tento vývoj se v nás neprojevuje, a jestliže v nás existují já
subnormální a podlidské, existují také jiná nad naší mentální
bytostí, a jsou to oblasti nadnormální a nadlidské. Na těchto
úrovních Čit, universální vědomá podstata existence, dosahuje
jiných rovnovážných stavů... Nad myslí existuje úroveň Pravdy,
jak věděli staří védští mudrci, svět v já, v ideji, která sama sebe
uskutečňuje a může vést své světlo a svou sílu na naši mysl, na
náš rozum, na naše city, impulsy, na naše pocity ...Na této úrovni
pravdy není možné bádat, ale je možno ji ovládat přirozeným
způsobem, bez konfliktů mezi vůlí a rozumem, intelektem a
impulsem, přáním a zkušeností, ideou a skutečností.,..Nad touto
úrovní a skrze ni existují další, na nichž se projevuje Čit, základní
zdroj a úplnost předcházející všemu proměnlivému poznávání a
zkušenostem. Na těchto nejvyšších úrovních, vůle a poznání,
pocity a všechny ostatní naše schopnosti nejenom se harmonizují,
jsou ve shodě, spojují se, nýbrž utvářejí i jedinou bytost a vědomou moc. Tento základní Čit se pozměňuje a stává se
supramentální na úrovni Pravdy. Rozum, vůle, emoce, celá
mentální úroveň, všechny instinkty fyzické a mentální povahy,
všechno, co je na povrchu temné a rozhárané a nejednotné a co
si tam není vědomo já, všechno to se spojuje v Čit, protože
všechno je Sat, protože všechno jsou různé pohyby zdrojového
Vědomí, protože všechno je rozrůzněným Pohybem zdrojového
Byti."
"Odhalíme-li, vidíme-li nebo poznáváme-li Čit, zjišťujeme, že
jeho esencí je Ananda nebo radost sama v sobě z existence.
Vlastnit Já znamená hledat zastřenou radost z existence..."
"Individuální duše nemá svou pravou přirozenost a
neuskutečňuje pravou povahu své zkušenosti, protože se odděluje
od podstatného a universálního a ztotožňuje se s nepodstatnými,
mezi sebou rozdělenými přídavky, je v zajetí forem a
nepodstatných metod, aspektů a tažení. Za tělesných okolností
považuje mylně svou mysl, tělo a proud života za podstatné Já.
Individuální duše se pokouší postavit se proti universálnímu i proti
Tomu, z něhož se vesmír projevuje. Samo o sobě je správné
hledat své pevné místo ve vesmíru, ale je chybné činit to z lásky k
něčemu dílčímu nebo ke sbírce úlomků mentálních zkušeností, k
mentálnímu egu, které on nazývá sebou a jemuž slouží a pro nějž
žije z vlastního zájmu, místo aby žila pro slávu Toho, co je větší
než ego, než všechny aspekty a projevy. Žít takovým způsobem
znamená žít chybně, nikoliv v pravém Já; znamená to být otrokem
ega a nikoli Božského. Snažit se vědět, jak mohlo dojít k
takovému úpadku, je záležitostí spíše Sámkhyji než jogy.
Prakticky stačí vědět, že příčinou je omezenost našeho já, z čehož
vzniká naše neschopnost nalézt naši pravou přirozenost. ...
Nedostatek jednoty je příčinou všeho; a tu se nabízí jediná cesta,
a tou je uskutečnění našeho pravého Já, a to znamená uskutečnit
Satčitanandu." (A II, 99)
Vypadá to velmi složitě a také takovým postupem to je, jde-li
se zdola nahoru. Jinak Ghos nemůže poučovat, neboť vychází, na
podkladě svého poznání ze sebe do postavení člověka, který toto
poznání nemá a který žije v mnohonásobném pocitu rozdělenosti
a oddělenosti nejen s vnějším světem a s Bohem, ale i v rozdělenosti jeho duševních a mentálních schopností. Ta rozdělenost je
pro mne Moudrostí, která rozděluje úkoly, a ty se nám potom jeví
nikoliv jako úkoly, nýbrž jako bytosti. Je to obdoba polytheismu.
Ghos se snaží převychovávat lidské myšlení a hodnocení.
Ale ani sebelepší lidskou výchovou nelze dospět k cíli, který zde
Ghos správně předkládá. Klademe-li si otázku "jak?" pak je tato
otázka chybně položena, a je-li chybně položena, musí i odpověď
být chybná. Ani sebelepší výchovou a tedy i metodou nelze dospět
k výsledku, který ukazuje Ghos a s ním všechny tradice. I
sebedokonalejší víra v jakoukoliv metodu nemůže vést dál než k
tomu, že věříme ve správnost metody, a to také něco znamená.
Avšak nejen vymyšlené metody, ale dokonce i všechny metody,
které jsme si nevymyslili a o nichž víme, že jsou správné (a
takovou metodou byl můj počáteční způsob koncentrační),
nevedou k dosažení toho, co nazývá indická tradice Satčitananda.
Zároveň však nutno říci se starými Číňany, že bez takových metod
by se také ničeho nedosáhlo. Jakým způsobem jsou tyto metody
správné? Že člověka navádějí na správnou dráhu, nic víc. Pak
samy odpadají. Je to něco podobného jako katapultování letadla z
mateřské letadlové lodi. Vymršťovací zařízení na krátké startovací
ploše nahradí dlouhou dráhu rozjezdu, také letadlo pomocí tohoto
zařízení nabude takovou startovací rychlost, že vzlétne a nepadne
do moře, pro nedostatečnou rychlost. Tou potřebnou rychlostí je
konkrétně použitá víra ve správnost metody. Jakmile katapultovací
zařízení provede své, nesmí zůstat spojeno s letadlem, protože by
mu překáželo v dalším letu. Totéž platí o stupních rakety vypálené
do vesmíru. Úvodní a naváděcí stupně mají jen dočasnou úlohu a
musí se odpojit od vlastní rakety, nemají-li znamenat její záhubu,
zatímco předtím byly jejím pomocníkem, bez něhož by se byla
nedostala třeba na kýženou oběžnou dráhu. A při koncentraci jde
právě o to, abychom se dostali na oběžnou dráhu kolem
ústředního Slunce věčného života v nás. (Chtěl jsem překážet
tomuto odpadnutí metody, o které jsem věděl, že je správná.
Nevěděl jsem však, k čemu je správná a jaká je míra a mez její
správnosti. Křesťanská tradice doporučuje jako správnou metodu
k dosažení nebeské blaženosti pěstování ctností. Ježíš upozornil,
že tato metoda má svou poměrně nízkou úroveň dosažení,
přestože ji považoval za správnou. Zaradoval se, že bohatý
mládenec, který ho přišel požádat o radu, jak získat život věčný,
od mladosti je ctnostný, ale pak mu radil, aby rozdal všechno co
má chudým a následoval Ježíše. Mládenec zesmutněl a odešel,
protože se nemínil vzdát svého vlastnictví. Ale i kdyby se ho byl
zřekl, mělo následovat ještě následování Krista, čili během letu
bylo nutno se zbavit závislosti na dvou mezistupních dosahování.
A kdybychom se podívali na Ježíšův život, uviděli bychom, že i to
následování Ježíše je jen dalším mezistupněm. Jaká potíž nastala
učedníkům, když už nemohli následovat Ježíše! Pro ty, kteří se
chtějí zařídit podle Ježíšových rad i pro další duchovní vzestup,
nezbývá nic jiného, než se umět do krajnosti zapřít a vzít svůj kříž,
jak vyplývá z další ukázky z Ježíšova života.
(Konkrétně. Když jsem nemohl opakovat jméno boží,
protože se mysl samovolně, ale s neodolatelnou mocí
vyprazdňovala od všeho obsahu, nastoupil mezistupeň bezedné a
tiché, napřed úděsné hloubky, která měla roztřást a rozvalit
nepravý střed lidské duše, aby se pod ním mohl vůbec objevit
pravý střed života. To se stalo. Netušil jsem ani v nejmenším, že
to byl jen mezistupeň, ono vnitřní dosažení Satčitananda. Bylo
nutno téhož dosáhnout za nejpohnutějších životních podmínek,
tedy nejen v jakési laboratorní vnitřně vyvážené atmosféře. To se
u mě dělo od 17. 11. 1939 do 21. 11. 1939. A opět jsem neměl
nejmenší tušení o tom, že se ani zde člověk nesmí zastavit, dokud
se nevypořádal s prostředkem, jemuž říkáme život ve světě, a to
po všech stránkách, nejen těch nejběžnějších, ale také těch
slastných. Toto vypořádání, nemá-li končit pouhou spoutaností, je
velmi obtížné: Protože však celý lidský život, nejen některá jeho
stránka, má ničím nenahraditelný význam při vzestupu duše k
Bohu, a je tedy jakousi universálně platnou, ale vrcholně
proměnlivou metodou, musíme si v určité výši, která je ukázána
Ježíšovým životem, počínat jako On. Nebát se ani radosti - viz
první zázrak v Kani Galilejské - ani kříže. Nejlépe svůj život
zvládneme, když se jak v radostech, tak v zármutku připojujeme k
Ježíšovi. Nezapomněl ukázat kdy a jak.)
V křesťanské tradici je ještě další chyba, které se hinduistická tradice nedopouští. Pojetí spásy jako věčné, až po smrti
začínající blaženosti. Bližší skutečné spáše je stav Satčitananda,
protože není stavem až posmrtným a není omezen pouhou blažeností ani lidskou existencí. Na tomto pojetí je poučná jeho trojjedinost, začínající Satem, tj. existencí v nejširším smyslu slova.
Ghos zatím neměl příležitost tuto existenci popsat jinak než
konflikty uvnitř jedné z úrovní dualismu, konflikty, nutnými pro
vládu dualismu a k tomu, aby dualismus ze sebe vydal svůj plod.
Bude-li mít příležitost k tomu, aby si všiml Existence ještě způsobem radžajogické zkušenosti, bude to pohled velmi užitečný, a
až přijde na rozbor cesty oddanosti...Ghos je velmi trpělivým
vykladačem. Mám při jeho výkladu co chvíli chuť křičet nedočkavostí. Dověděl jsem se totiž 21. 11. 1939, že pomocí blaženého
počínání, odvozeného z Ananda, se rodí vesmír, aby přes Sat a
Čit dospěl zase k Ananda už nepodmíněnému činností; ale to
všechno se děje permanentně, tento proces nezačíná, nýbrž je
uzavřeným a stále uzavíraným okruhem, do kterého my svou
lidskou existencí vstupujeme už jaksi zprostředka, takže si děláme
starosti s tím, co je už za námi, ale pořád se nám ještě plete pod
nohama, a s tím, co ještě nevnímáme, o čem nevíme, že k tomu
tak jako tak spějeme, takže jsme, jak se nám zdá, na roztrhání.
V dualismu, ve kterém žijeme svou vědomou částí, se nedá
postupovat jen z jedné strany. To by znamenalo využívat
dualismus buď jen ze stránky příjemnější nebo ze stránky
relativního dobra, nebo jen relativního zla, nýbrž je nutno se
ponořit do základů dualismu i po stránce pro nás velmi
nepříjemné, a co se týče relativního dobra i zla, musíme se učit od
obou těchto rovnocenných partnerů, jak se dostat za ně. A tu je
dobře vědět, že nám k tomu pomáhá jak moudrost tak
nevědomost. Na ty dvě se musí jít také ze dvou stran. Tak např.
na Panně Marii se chtělo, aby při andělském navštívení odložila
úsudek, právě tak jak bylo téhož odložení úsudku zapotřebí při
Ježíšově smrti na kříži. Úsudek, byl by jim překážel, protože
rozum mohl zprostředkovat jen chybný úsudek. U mě v malém:
čtrnáctkrát jsem nevěděl, že lékaři mě nechtějí zabít. Smyslový
vjem však podporoval tento mylný úsudek. Nezbývalo nic jiného
než mě zbavit smyslových vjemů.
Nejzávažnější naše lidská nevědomost spočívá v tom, že
považujeme za svůj osud, co jím není, a nevíme o svém pravém
osudu, kterým je nutnost vrátit se do vědomě žitého věčného
života. Mluvím zde o nutnosti návratu, abych upozornil na
skutečnost, že za vším, co vědomě chceme, je také vždycky něco,
co nechceme, a v tomto smyslu popření naší osobní vůle je
kořenem našeho duchovního pokroku. V tomto ohledu jsem
prodělal nejdelší možné školení, počínaje těmi operacemi za
vědomí, přes extáze a nové ohrožení života, tenkrát zase zvnějška
(21. 11. 1939) atd. Např. před takovou operací měl jsem
jedinečnou příležitost nebýt ničím jiným než člověk, který si přál
ujít nastávajícímu utrpení. Měl jsem tak záhy po narození
příležitost sjednotit se do krajnosti vyhrocenou vůlí, a to přineslo
jedinečný pokrok, že jsem po každém dalším sjednocení vůle
přecházel do vyprázdnění od osobní vůle, a pokud bylo dost
výrazné, odstoupil jsem od sebe, neboť jsem se třeba mylně
domníval, že se opakuje situace před operacemi, jimž se nedalo
odporovat. Tohle mně výtečně posloužilo v úplně opačné situaci v
17 létech po první extázi. Tam jsem naopak poznal, že jsem se
setkal s věčným životem a že do tohoto věčného života patříme. A
proto, když jsem se dověděl o způsobu, jak se mohu s tímto
životem znovu setkat, byl jsem ochoten všechno opustit, jen abych
se vrátil, kam patřím. Nedostal jsem do extáze s těmito následky z
vlastní vůle, a pak tedy má touha po návratu do věčného života už
nebyla onou obvyklou lidskou vůlí, nýbrž byla nedílnou součástí
Vůle, která mne do věčného života přitáhla. Přesto nemohu tvrdit,
že bych byl dokázal svou vůli úplně podrobit vůli boží, protože k
tomu, aby lidská vůle byla podrobena vůli boží, je zapotřebí nejen
nějakého rozhodnutí, nýbrž i takové míry poznání, kterým by se
zaručilo, že by člověk věděl, co má dělat a nebál se to učinit,
protože by byl nadlidskou moudrostí často veden k tomu, co se
člověku zdá být lidsky neúnosné. Tedy ještě jednou, protože zde
velmi záleží na tom, zda pochopíte, proč i Bohem daná metoda,
jak se s ním setkat, nevede k setkání s Ním, a tím méně k Němu
vede metoda pocházející z naučeného nebo uvěřeného.
Člověk si chce ponechat sebe takového, jakého sebe zná,
aspoň toho nejlepšího ze sebe, ale to mu nemůže být dopřáno.
Musí se celý vyměnit. Ježíš, který byl poddán rodině až do 30 let,
byl někým jiným než Ježíš odcházející z Jordánu a tvrdící, že
nemá bratry, nemá matku a nemá zde na zemi své bydliště. To
všechno zde na zemi mohl mít nebo to mohl užívat jakoby to bylo
jeho. Z dualismu se zkrátka vyrůstá pomalu, neboť dualistický řád
má úlohu navaděče na správnou cestu. Kdybychom tuto jeho
funkci přirovnali k letu rakety ze Země na Měsíc, nikoliv tedy jen k
navození rakety na oběžnou dráhu kolem Země, řekli bychom, že
ze země (=z dualismu, schopností dualismu) musí být vedena
jakýmsi koridorem, z něhož nesmí vybočit) a tento koridor je svou
povahou pořád ještě dualistický; zajišťuje korekci letu nikoliv
přímo, nýbrž od jedné stěny koridoru ke druhé téhož koridoru).
Ježíš si dával velmi záležet na tom, aby se jeho učedníci dověděli,
že i po zmrtvýchvstání je hmotný (že existuje v dualistickém řádu)
a rovněž farizeům řekl, že mohou jeho tělo rozbořit, ale že On je
za tři dny znovu postaví. Ukázka tohoto umění, skrytého za dualismem a v něm obsaženého, byla právě středem rozporu Ježíše s
farizeji.
Jenže člověk při správně zvolené a správně prováděné
metodě přestane mít vnímatelný styk se Zemí a nenabude ještě
styk s věčným životem, jen zažívá jeho tažení, a to je kritický
moment, ve kterém musí dokázat opustit metodu a dát se jen
táhnout novým objektem - Bohem. Další potíž je v tom, že ten
objekt není někde mimo člověka, nýbrž je v něm. (Sv. Kateřina
Sienská viděla Krista krále mimo sebe, ale protože nikdo z jejího
okolí, ani vlastní bratr, který s ní šel, ani hlučící dav tohoto Krista
neviděl, chápejte, že byl obsažen jen v ní. Jen oči víry způsobily,
že jej viděla mimo sebe. To byla velká pomůcka připravená vírou,
a zároveň pro další cestu velká překážka, která musela být pod
křížem překonána.) Co zažívá člověk, jehož východiskem není
víra, to je sice bezobrazné, ale přece jen jako by mimo něho.
Hloubka, do které se noří, není nic osobního, zdá se mu, že není v
něm, a to je pro něho úděsné. Ve skutečnosti je tomu takhle:
Nejsme jen dualistickým subjektem a nesmíme jen v něm zůstat,
nýbrž musíme v tomto smyslu projít křížem. To jsou zatím jen
zkušenosti z mých 17 let, arci pochopené až ve 26 létech. Nebudu
zatím ve výkladu pokračovat. Pochopení přichází dodatečně až
tehdy, kdy už pochopení není na závadu a není překážkou. Proto i
Ježíš se ptá na kříži: "Bože, proč jsi mě opustil?" Byl by se nemohl
sebe celého zbavit, kdyby byl pochopil dříve než se proces
přeměny dokonal. Ježíš velmi zřetelně řekl svým učedníkům, že
jim nemůže dualisticky vysvětlit, co jim neduálně vysvětlí Duch
svatý, až jim ho pošle. A to spojení nastalo zhora, znamenalo tedy
dokonalé propojení dualismu s řádem, který je nad dualismem.
Guénon by řekl: s řádem neosobním.
13. Těžkosti mentální bytosti (A II, 100 - 107)
Ve stádiu našeho vývoje poznání, v jakém se nacházíme a v
jakém sebe poznáváme, jsme mentálními bytostmi, a je nutno se
smířit s tím, že tento projev mentální bytosti je
1. zjevně vybaven jen k tomu, aby mohl obstát ve světě
projevů, a
2. pouze nezjevně vybaven k tomu, aby byl prostředkem k
dosažení neprojeveného věčného základu všeho projeveného,
Satčitananda.
Obojí, jak zjevnost jednoho, tak nezjevnost druhého, má své
zákonité postavení v dualistickém řádu. Je to také jeden z párů
dvojic, bez kterého se neobejdeme při svém vzestupu za dualistický řád. Berme na vědomí, že nižší řád, může být poražen a nahražen vyšším řádem jen tehdy, když jsou podstatné prvky obou řádů
uvedeny do styku co možná nejužšího, aby na sebe mohly
konkrétně působit protivážným způsobem, obdobným způsobům,
které známe z fyziky a mechaniky (přitažlivost a odtaživost apod.).
Především z tohoto zorného úhlu budu komentovat tuto další
kapitolu Ghosova rozboru džnanajogy.
"Na cestě Poznání jsme dospěli až do stádia vývoje..., při
němž se nemůžeme spokojit jen s čistou existencí, nýbrž musíme
přibrat i čisté poznání a blaženost bytí..."
Toto počínání má svůj zjevný a nezjevný základ, a mezi
těmito dvěma základy existuje harmonické a nikoliv disharmonické
spojení. Zevním způsobem se jeví jako disharmonické, nezjevným
způsobem je absolutně harmonické. Musel bych se ustavičně
odvolávat na Čhandogya Upanišad, abych ukázal, že člověk
vlastně neví, co činí vedle toho, co ví, že činí, a že toto nevědění
je stejně důležité jako vědění, protože umožňuje v dualistickém
řádu, aby se člověk stýkal s věčností už tam a tehdy, kdy o ní
vůbec neví. Tento kontakt nevědomého s vědomým je absolutně
nutný a nemůže být přerušen, i když by si to člověk přál.
"Existují dva druhy uskutečnění Já nebo Satčitanandy.
Jeden odpovídající klidné, pasivní, do sebe uzavřené, soběstačné
existence - vědomí - blaženosti, neosobní, bez hry přívlastků,
indiferentní k nekonečným projevům vesmíru, které nezúčastněně
pozoruje."
Prvním důkazem tohoto trpného stavu byl v mém
předškolním věku stav těsně po operacích za vědomí.
Nezúčastněně jsem hleděl na své okolí, které jsem před operací
pokládal za své prostředí, za svou matku, za lékaře, kteří mne
chtějí trápit. Paměť na tento vztah se ocitla někde vespod a byla
překryta silnější nezúčastněností čistého trpného vědomí. V tomto
stavu kupodivu nebylo ještě utrpení ani nějaká zjevná blaženost.
Důkazem toho, že v tomto stavu nebylo ani utrpení, bylo, že jsem
neplakal, přestože jsem vyšel z bolestivé operace, která musela
mít bolestivé následky. Tyto bolestivé následky se dostavily teprve
tehdy, až "jsem byl úplně při sobě", jak bychom se mohli vyjádřit
lidově, ale dosti nepřesně. Také střelec, soustředěně mířící do
terče, "není při sobě". Mohli byste právem namítnout, že u něho je
tomu tak z jiného důvodu, než tomu tak bylo u mě. Míří někam
svou pozorností, stal se jen pozorností a přestal být vším
ostatním. (Tento závěr si dobře pamatujte. Člověk je v každém
okamžiku něčím jiným. Připomíná vám to možná výrok
Patandžaliho, že myslící princip nabývá tvar toho, na co myslí).
Dítě po operaci však nebylo pozorné, nýbrž bylo otupělé, jak byste
mohli usoudit s bravurní lehkostí, kdyby vám chybělo i to nejmenší
zdání o nadlidské pozornosti, onoho trpného Satčitananda. Nechci
vám vnucovat názor, že tomu tak je, že dítě bylo nadlidsky
pozorné, protože bych vám tím nezprostředkoval vědění. To se
získává jen zkušeností, která se u mne dovršila až 21. 11. 1939.
Berte však na vědomí, co říkám ze zkušenosti a ne na základě
nějaké úvahy.
"Je druhý způsob uskutečnění Satčitanandy, svobodného,
obracejícího se k nekonečné činnosti, Pána věcí, dotovaného
nekonečnými
přívlastky,
avšak
zůstávajícího
věčně
koncentrovaného v sobě; je to jediná a nejvyšší osoba, která
obsahuje v sobě všechnu tu hru osobnosti v dokonalé a úplné
neosobnosti, mající nekonečný projev vesmíru bez připoutanosti.
Však se také nestane, že by se od tohoto vzdálil se svou božskou
mocí, se svou skvělou a věčnou blažeností. Udržuje projevené,
vládne mu, aniž byl jím poután. Není to osobní Bůh různých
náboženství, ani Brahman s přívlastky naší filosofie, ale Ten, v
němž se smiřuje osobní s neosobním, přívlastky s
bezpřívlastkovým. Je to transcendentno, které ve své podstatě je
tím i oním, podle způsobu svého projevu. To je předmětem
realizace sádhaky integrální jogy." (A II, 100)
Tohle bylo též předmětem realizace 21. 11. 1939.
Neprojevilo se při ní nic, co by se dalo nějak nazvat, nebo co by
mělo nějaké vlastnosti (přívlastky), právě jako při úvodní realizaci
po operacích za vědomí, ale přece jen v obojím, co do následků,
byl velký rozdíl. Po opakovaném vyprázdnění vědomí a po jeho
osvobození od osobní vůle jsem nabyl schopnost pokaždé, když
jsem opustil osobní vůli, kterou jsem před tím do krajnosti
vystupňoval, zapomenout na všechno, co jsem chtěl osobní vůlí
prosadit (Nezapomeňte, že jsem při samotných operacích hájil do
krajnosti svůj osobní život a že jsem byl nucen opakovaně se této
obhajoby vzdát, takže potom po operacích bylo daleko snazší se
vzdát něčeho méně závažného, přestože jsem i tomu před
sebevzdáním přisuzoval stejnou váhu jako pozemskému životu),
čímž se mé vědomí vyčistilo, nic nepřekáželo tomu, aby se
rozšířilo za hranice mysli a rozumu, až na nevyspělý transformační
systém organismu malého dítěte, který ještě v sobě neobsahoval
všechny prvky potřebné k úplné transformaci částečného vědomí
na neohraničené vědomí. Ale 21. 11. 1939 jsem měl za sebou
řadu duchovních zkušeností, které jsem si samozřejmě
nepřipomínal, ale které působily samovolně, asi tak jako
marnotratný syn šel bez jakýchkoliv konkrétních ukazatelů, bez
jakéhokoliv systému a metody do Otcova domu silou vzpomínky a
mocí "bídy, která zavládla v krajině", ze které odešel. (Doufám,
že spatřujete paralelu v tom, co jsem zažíval po operacích za
vědomí a pak při opuštění sebe 21. 11. 1939.) V čistém vědomí je
vzpomínka, která nemá tvar a nedá se nijak označit jinak než
přirozeností samotného Čit, vědomí. Tato přirozenost je zakryta
různými parciálními tužbami, úzce osobním poměrem ke světu
apod., ale je obsažena ve vědomí každého člověka bez rozdílu
jeho duchovního pokroku. Nuže toho 21. 11. 1939 účinek tohoto
vstupu vzpomínky byl rozdílný od onoho prvního vstupu po operacích v předškolním věku. Kromě jiného se dostavila trvalá jistota o
tom, že nějaká vyšší moc všechno řídí naprosto neomylným
způsobem a do všech podrobností podle úrovně řízeného. Tam v
koncentračním táboře např. jinak měřila mně, jinak esesmanovi,
jinak spoluvězňům, a přece jen jsem si byl jist tím, že naměřuje
spravedlivě a nestranně, Ghos by řekl, že naprosto rovnodušně,
jako by jí nestálo v cestě nic než různá propustnost stvořeného na
různých místech a v různém čase. Zůstaňme u toho času, jehož
zhroucení je prvním znakem osvobození (Guénon by řekl, že byl
splněn požadavek "zpřítomnění", bez kterého není možná pravá
metafyzická zkušenost.) Důkazem dokonalého zhroucení času
bylo, že se vylila jako nepotřebná celá jeho konkrétní zásobárna
dojmů dějového typu. Ruku v ruce stvoření světa s udržováním
vesmíru, koncem světa, posledním soudem, zmrtvýchvstáním,
všechno se projevilo bez nároku na čas a na obraz. Dalo by se
říci, že čas se toho všeho zřekl: Mohl jsem pak všechno, co se
vedle mě a ve mně jevilo dějově, vidět nedějově jako nesmírnou
harmonii, která na svém povrchu nabývá proměnlivých forem a
barev. Ale tyto povrchové proměny měly už jen funkci registrační,
nikoliv rušivou nebo oblažující. Jak potom vypadá život od času
osvobozeného člověka, žijícího uprostřed vesmíru časem
porobeného? Probíhající děj v nejširším smyslu slova se pak jeví
osvobozenému od času jako věc přidaná k podstatnému způsobu
života za časem nebo bez závislosti na ději. Děj se stává
pokorným sluhou společně se všemi zákonitostmi dualismu. Když
jsem tehdy žil nad časem a v čase jen jako v přidaném oděvu
nadčasovosti, všechno, co se mělo vyřídit jen v čase a ne jinak, se
mne netýkalo, jako bych při tom nebyl. Pro esesmana, který měl
nařízeno střílet do volně procházejících vězňů v pracovním čase,
jsem byl prostě neviditelný, ale zároveň jsem byl viditelný pro
všechny, kteří měli něco vyřídit jen se sebou a ne se mnou. Z
oken mě viděli, jak procházím v pásmu pod namířenou strojní
puškou, ale esesman u pušky na můj průchod nikdy nereagoval
apod. Byla to výjimka z času, nikoliv neviditelnost. Toto vyjímání z
času má vysoce kvalifikovanou povahu, ke které člověk svou vůlí
nemůže ani nic přidat, ani nic ubrat. Jsou známy četné případy ze
života P. Pia, který žil v San Giovanni Rotondo, že ho hledali
novináři, zatímco on procházel kolem nich a volně rozprávěl s
lidmi, kteří potřebovali jeho pomoc. Do takových podrobností, a do
detailů ještě mnohem větších, jde řízení projeveného vesmíru
Neprojeveným. Tak je řízen pohyb uvnitř atomu, i pohyb hvězd, i
hnutí lidským prstem. Nic se neděje bez vůle boží, a přece ta vůle
působí tak, že každému je dopřána přesná míra svobody v rámci
jeho úrovně nevědomosti a jeho úkolu v dualismu.
"Uskutečnění čistého a nehnutého já, obdržíme, když se
stáhneme z mysli, života a z těla, a pak bude pro nás jen nutnou
základnou pro větší realizaci."
Toto oproštění od mysli, života a těla bylo i u mě takovou
solidní základnou, ze které vyšlo čisté já. Čemu Ghos říká čisté já,
to jmenuji čistým vědomím. V obojím pojmenování je obsaženo
mnoho poučného. Čisté je živou spojkou s věčným Já, a živé je
proto, že z věčného Já stále vyplývá nebo prýští bez odstraněných
překážek. Jeho míra uvědomění je dána stavem přenosového
organismu, jímž je např. živé lidské tělo a příhodnost prostředí, do
kterého je člověk zasazen a se kterým musí spolupracovat. Je
tedy dvojí spolupráce: vnitřní s přenosovým aparátem, a vnější, se
zevním světem. Tato dvojí spolupráce je na jedné straně omezující, na druhé straně umožňující poznání na určité úrovni a v určitém příhodném rozsahu.
"Tento pokrok není tedy dostačující pro naši jogu: je
zapotřebí něčeho jiného, něčeho pozitivnějšího, co obsahuje
všechno předešlé. Stejným způsobem, jak jsme se stáhli ze
všeho, co utváří naše zevní já (kterému říkám malé já) a z
universálního projevu, ve kterém ono přebývá, máme-li vejít do
nezávisle existujícího a sebe si uvědomujícího Brahmana,
musíme nyní znovu do mysli, života a těla, ale už s existencí,
vědomím a blažeností Brahmana, který všechno obsahuje." (A II,
101)
Tohle všechno jsem prohlašoval souhlasně s Ghosem, ale
bez znalosti jeho výrazových prostředků takto: Po sebezáporu
bylo nutno ihned vejít zase do celého života podle předpisu
daného Ježíšovým "Zapři sebe sama a vezmi svůj kříž." Braní
kříže je sestup do normálních životních podmínek. Kříž ten se
však už nedá vzít tak jako dříve, jen z vlastní vůle, nýbrž mocí
boží vůle. Tak se postupně přepodobňuje osobní lidská vůle na
vůli boží. Když jsem bez pohromy vyšel z rukou esesmanových,
pochopil jsem, že život mně byl vrácen z rukou božích, a už ne
přičiněním rodičů. Byl to jiný život než předešlý, a tak se mi také
jevil ve všech svých důsledcích. Všimněte si něčeho důležitého.
Po operacích vstupovala do mého zevního života boží moc jen v
takové míře, jak jsem byl schopen ji poslechnout; po 21. 11. 1939
tou mocí byl řízen nejen celý můj život, ale i všechno, a to
důsledně všechno, co se týkalo mého zevního života. O tom praví
Ježíš."... a vše ostatní vám bude přidáno." Nebylo mi nadále
zapotřebí odstupovat z mysli, života a z těla. Toho trojího jsem měl
nadále takovou míru, která nebránila vstupu boží moci a trvale
poskytovala ochranu mysli, životu i tělu natolik, jak toho trojího
bylo zapotřebí. Malé já s jeho pocitem oddělenosti považuji za
vědomého sluhu světu a nevědomého sluhu věčného Já. Čisté
malé já považuji za způsob života lidského obráceného naruby.
Pokud ono funguje, člověk svým životem projevuje moc boží a
slouží především boží vůli, na rozdíl od líce života, kterým se
slouží především projevenému. Psal jsem o službě Bohu
(království božímu, vládě boží) především, protože jástvím nelze
Bohu sloužit úplně, nýbrž jen především. V tom vidí svatý Pavel
omezení lidským životem. Je to však připojování se člověka k
oběti Pána.
"Nebýt jen čistou existencí nezávislou na hře světa, nýbrž
spojit se s veškerou existencí, jako by to byla naše; nejen přivodit
si nesobecké nekonečné vědomí za všemi časovými a
prostorovými záležitostmi, nýbrž být sjednoceni s celým tryskáním
vědomí a tvůrčí síly do času a do prostoru; nejen žít v nezměrném
míru a nehnutosti, nýbrž také ve svobodné a nekonečné
blaženosti, ve všem, co je ve vesmíru. Také tohle, a nejen čistý
klid, je Satčitananda, Brahman."
Ghos zcela oprávněné napomíná džnanajoginy, aby se
nezabydleli v bohorovném klidu a odpoutané nečinnosti, protože
dobře ví, že oni se dostali do tohoto stavu uměle, chtěně, takže
ten stav neobsahoval pak sám v sobě hnací sílu (ta byla obsažena
v osobní vůli) jak ji obsahuje zdánlivě tentýž stav dosažený
nechtěně. Všimněme si, jak Ježíš mistrovsky zvládl tutéž tendenci
svých učedníků.
1. Když tři z nich dovedl na horu Tabor, kde se jim proměnil
ve slavné tělo společně s Mojžíšem a Eliášem, nenechal je, aby
se v tomto - třeba jen reflexivním - stavu zabydleli a vedl je dále do
světa mezi lidi, kterým měli pomáhat.
2. Radil-li učedníkům, aby hledali království boží především,
byl si vědom toho, že je budou hledat především pro sebe,
odváděl od této egoistické touhy
a) především tím, že jim dal moc křtít, uvádět lidi na cestu ke
spáse a do království božího, léčit je, pomáhat jim;
b) že učedníkům sliboval, že je na čas opustí a také je
opustil, aby se v nich dostalo navrch to pravé chtění, které pochází
od Boha, a zahynulo ono nepravé, které pochází z osobní vůle.
Tato proměna vůle může být zajištěna u toho, kdo si o sobě myslí,
že si přeje především vejít do království božího, nebo je-li
džnanajogin, kdo si myslí, že se chce dostat do neosobní
odpoutanosti od světa. Neví o tom, a může mu být téměř zcela
nebo na dlouhou dobu zastřeno vědění o tom, že je to Bůh, který
si přeje, aby člověk k němu dospěl, a člověk jen souhlasí nebo nesouhlasí s jeho vůlí, ale sám není láskou boží, je jen jejím nositelem.
3. Ježíš si zajistil přechod lidské vůle učedníků po spáse (po
osobní spáse) do stavu, ve kterém si začli uvědomovat, že je to
Bůh, který si přeje, aby hledali především království boží, a je to
On, který jim poskytuje veškerou pomoc k tomu, aby nalezli.
Přesvědčil jsem se (ovšem nikoliv vlastním přičiněním) o
tom, jaká obrovská moc je ve vůli boží ve srovnání s lidskou a
nezáleželo na tom, že jsem ji nepřipisoval Bohu. Důležité bylo, že
jsem si ji nepřivlastňoval, nýbrž se jí vzdával. Proto jsem dodnes
ochoten tvrdit, že lidská vůle ve srovnání s Vůlí boží je bezmocná.
Vlivem toho, že jsem v 17 létech podlehl boží vůli bez nejmenšího
svého vědomého přičinění, neocitl jsem se v tak velkém
nebezpečí, jako džnanin, že se zabydlím na nějakém nižším
stupni poznání. Jen hrozilo nebezpečí, že se zhlédnu v následcích
místo v jejich příčině. Totéž nebezpečí hrozilo třem učedníkům na
hoře Tabor. Ale toto nebezpečí dokáže překonat boží moudrost, a
to vždycky nečekaným způsobem. U mě protiúčinky jako
doprovodného stavu při zajetí v koncentračním táboře. Bylo to
dualistické řešení (účinek - protiúčinek), které se mi jevilo jako
bezohlednost vůči mé poctivé snaze, ale v tomto klamu jsem
potřeboval zůstávat a růst po tři dny.
"Kdyby bylo snadné pozdvihnout se až na úroveň
supramentální, a pak se na ní pevně usadit, nezpůsoboval by
žádnou těžkost rozpor mezi světem a bytím, vědomím a činností,
vzestupem a návratem do zkušenosti pomocí moci a modu
operandi supramentálních božských schopností a integrální
realizací. Ale člověk není jen mentální bytostí, ani pouze
supramentální bytostí. Musí proto uskutečnit své bytí pomocí
mysli, hledat poznání a realizovat své bytí pomocí supramentální
složky. Tímto je tedy charakteristická naše joga v nynějším
vývojovém stádiu, a tak se na ní setkáváme s těžkostmi, které
mohou být překonány jen za božské pomoci a obtížnou praxí.
Těžkosti cesty integrálního poznání jsou tyto:
"Vrcholová bytost duchovní a vrcholová bytost mentální se
nacházejí na různých úrovních organizace naší existence. Jedna
vrcholná a božská, druhá vrcholná a lidská."
To je pohled z hlediska člověka, který se cítí být oddělen jak
od Boha, tak od svého okolí. Podíváme-li se na totéž složení
člověka z druhé strany, není žádné hranice mezi oběma. Dojem
hranice je nepřirozený dojem a vzniká tím, že jsou v nás otevřena
jen ta střediska (např. smysly, rozum), z nichž se můžeme stýkat
se světem kolem sebe jako s něčím vnějším, a nemáme otevřena
ta střediska, z nichž bychom se mohli stýkat jak se sebou, tak s
okolím a s celým vesmírem jako s něčím, co není vně nás, nýbrž
co je uvnitř nás, nebo co je naše. To je pravé vlastnictví, o kterém
zatím nevíme, a které nemůže být nahraženo nepravým
vlastnictvím, při němž se držíme nepravého vlastnícího středu.
Jakmile však svým vědomím (jehož pravý základ je věčný) se
přestaneme ztotožňovat s tím úryvkem sebe, který zatím známe (a
toto zbavení se chybné totožnosti na mně provedli lékaři
čtrnáctkrát a pak řetězovitě na tento stav navazovaly stavy
poznávání správného bez zásahu rozumu. Toto poznání
správného se šetrně týkalo až do 17 let jen drobností, nebo
především drobností. Byl jsem opravován na malém, abych se
napřed v malém osvědčil.), začneme také vědomě pronikat do
jednoty všeho, což je vidění přirozené. Nikdy mě nenapadlo, že
přitom zažívám něco mimořádného nebo nadpřirozeného. Teprve
v 17 létech, když do mého úseku vědomí vpadlo vědomí nedílného
celku tohoto úseku s nekonečným, musel jsem konstatovat, že jde
o něco mimořádného, protože nikdo v mém okolí tu zkušenost
nenabýval. Jenže jsem nemohl považovat tuto mimořádnou
zkušenost za nepřirozenou nebo nadpřirozenou, nýbrž za něco,
co by měl získat každý člověk, nebo by se měl snažit, aby ji nabyl,
protože jinak bude žít nepřirozeně na periferii života, kde k jeho
středu nemá přístup. Zjišťoval jsem u svých přátel, že je nesmírně
těžké dostat se do tohoto středu, není-li cesta dlouho
připravována a proklešťována, a to nejen nějakou metodou, nýbrž
celým životem. Proto jsem přivítal tak srdečně Ghosovu integrální
jogu celým životem, což je obdoba Ježíšova požadavku "modlete
se neustále". Číňané si mohli dovolit říkat, že s metodou to nejde,
bez metody také ne, protože život na zemi lze těžko nazvat metodou, a přece jí je. Jedině jím se lze dostat do vědomě žitého
věčného života. Příprava životem nesmí skončit objevem
nesmrtelné základny (nějakým satori, samadhi nebo extazí), nýbrž
musí se srovnat s úrovní realizace, která má své stupně.
Zaostává-li příprava životem za úrovní vnitřní realizace, nastávají
těžkosti, které by se daly zjednodušeně nazvat nemožností dostat
se i tou nejlepší metodou k trvalé realizaci. (Konkrétně: Někomu
koncentrace nejde a unavuje, zatímco koncentrace navazující na
správnou přípravu vede ke zbystřování vědomí až k úplně čistému
vědomí, do kterého nemají přístup myšlenky, obecně řečeno pohyb. Lidé, věnující se koncentraci, chybně hledají chybu někde
v metodě, soustředění. Nenajdou ji tam, neboť chyba je v přípravě.
Ježíš u svých učedníků především opravoval jejich chybný vztah k
okolí napřed k nejbližšímu, k rodině, a pak obecně k celému okolí.
Pojetím "obecného" zde myslím i člověka, jak sebe zatím zná, že i
ten je okolím pravého života.)
"K prvnímu náleží nekonečné bytí, nekonečné vědomí a
nekonečná
vůle,
nekonečná
blaženost
a
nekonečné
supramentální vědomosti, působící ve prospěch vlastní
přirozenosti, která všechno obsahuje - čtyři božské principy. Ke
druhému náleží mentální, vitální a fyzická bytost, tedy tři lidské
principy. Podle jejich zevní přirozenosti oba systémy jsou v
opozici; jedno je rubem druhého. Božská bytost je nekonečná a
nesmrtelná; lidská bytost je životem omezeným časem a tvarem,
životem, který je smrtí a pokouší se stát životem nesmrtelným.
Božské bytí je nekonečné transcendentní vědomí, které obsahuje
všechno, co jeho vědomí projevuje; lidské bytí je vědomím
probuzeným z nevědomí a podrobeným prostředkům, které
používá, omezeným tělem a jástvím; snaží se navázat vztahy s
jinými vědomími, jinými těly, jinými egy, ať už pozitivním
způsobem styčnými prostředky, sympatií a pospolitostí, nebo
negativně nepřátelstvím a antipatií. Božské bytí je blažeností
samou, nepřenosnou a neporušitelnou. Lidská bytost je pocitem
mysli a těla, snažící se o radost, ale daří se jí shledat se jen s
chvilkovou radostí, indiferencí a s bolestí..."
"Když se mentální bytost snaží poznat Božské, uskutečnit je,
stát se jím, musí napřed pozdvihnout pokrývku, odstranit závoj.
Mezi oběma úrovněmi existuje závoj, který brání člověku nejen
dosáhnout, ale i poznat božské."
Seznamme se aspoň obrazem s tímto závojem mezi věčným
a lidsky časným. Tento závoj oddělující věčné od časného se
podobá loukotím prudce se točícího kola (tj. náš transformační
aparát je v pohybu). Loukotě nejsou vidět, ale nelze jimi projít na
druhou stranu, neboť tvoří neprostupnou, i když neviditelnou
stěnu. Tato neprostupnost je způsobena pohybem kola, řekněme
veškerým stvořeným, které je existencí v pohybu, poznáním
omezeným na pohyb. Vždycky jde o pohyb časoprostoru, ve
kterém žijeme rovněž pohybovým způsobem (pohyb v atomu).
Zastaví-li se pohyb, nic nebrání tomu, abychom se setkali s
nepohybovou skutečností. Jsou tu však ještě následky původního
základního pohybu (časoprostoru), jeho plod v oblasti živé hmoty,
především v člověku. Ty jsou druhotnou, ale neméně těžkou
překážkou setkání člověka s věčností. Tak např. smyslová nebo
rozumová činnost. Základem jejich nynější povahy a jejich
nynějšího postavení je rovněž jejich závislost na časoprostoru. Ale
tzv. oživený smysl proniká časoprostorovou clonou více či méně
hluboko. Oživený smysl zraku u sv. Kateřiny Sienské způsobil její
první zjevení v jejích šesti létech. Vírou oživený rozum otevřel sv.
Terezii z Avily vstup na cestu k Bohu.
Ještě doplním výklad z dřívějška. Co je to oživený smysl? Je
to takový smysl, kterým se člověk celý plně zaujal tak, že byl jen
tím smyslem (výklad bude ještě pokračovat). Tak např. sv. Ka-
teřina Sienská upadla do extáze, když uviděla kvetoucí louku kopretin. Tato jednoduchá krása byla pro ni tak strhující, že její
smysl a s ním ji celou převedla do vědomého spojení s věčným životem, s Bohem. Jak se to může stát? I povrchová činnost smyslu
soustavně pramení z uvědomovací síly boží, projde z ní
příslušným smyslovým aparátem a stane se smyslovou činností,
kterou se dá vnímat jen to, co je před zmíněnou záclonou.
Smyslová činnost může projít zpět do boží uvědomovací síly jen
tehdy, když člověk obsah smyslové činnosti spojí s věčností, jako
se stalo u sv. Kateřiny Sienské (Možná, že by vám pomohlo,
abyste toto vzácné působení smyslové činnosti lépe pochopili,
kdybych řekl, že má-li nastat, musí mu předcházet strhující
pozastavení lidské pozornosti na něčem, třeba krásném nebo
moudrém. Při takové příležitosti se např. Karel Čapek ztratil svým
přátelům z dohledu na otevřeném břehu moře před Narvikem, jak
o tom vypráví ve svých listech na sever. Tedy zase ta zaujatost
může způsobit ustrnutí a probuzení smyslu). Dnem obsahu
smyslové činnosti je uvědomovací síla boží, a přes ni se člověk
spojí s Bohem, když nic z člověka nezůstane stranou příslušného
smyslového vjemu. Smyslová činnost i rozumová činnost, aniž
jsme si toho vědomi, tvoří jednotu, a to pro svůj jediný původ z
věčné uvědomovací síly, a proto, co je např. vedle vedoucí
smyslové činnosti v jejím stínu, to snadno a bez překážek se
připojí k dominující smyslové činnosti a s ní pak odejde do
věčného života. U toho, co je ve stínu, není osobní vůle, která by
toto sjednocení rušila.
Co je oživený rozum? O tom bych mohl provést výklad
mnohem podrobnější, protože s oživeným rozumem všechno
vědomé spojení s věčným životem u mě začlo v 17 létech. Protože
tu historii znáte z mých dřívějších spisů, pomohu si jen k závěru
toho výkladu stručně. Zamiloval jsem se do přírodních věd, ale byl
jsem "ze zevních důvodů" nucen toto studium zanechat. Pak jsem
pokoutně studoval přírodní vědy bez učitele ve vědecké knihovně;
za rok a tři čtvrtě jsem konečně poznal, že bez osobního vedení
se přírodovědcem nestanu. Mé studium nebylo vědecké, nebylo
soustavné, nebylo metodicky správné. Ten den, kdy jsem se vzdal
tohoto studia a přestal jsem sebe litovat, že musím přírodní vědy
opustit, neměl jsem k ničemu jinému sklon, ocitl jsem se na dně
mysli, kde je prázdnota, ze které se rodí rozumové poznání a
touto prázdnotou je boží uvědomovací síla (Čit). Ta mne přivedla
bez mého přání nečekaně k vědomí, že tento lidský život je
mostem do věčného života, pokud se člověk na něm nezabydlí a
neustrne tam. Nesmrtelná božská podstata se dostala na povrch
vědomí a přemohla nejen mou lidskou bytost, nejen rozum, ale i
všechny ostatní schopnosti, které v té chvíli byly ve stínu (spaly
jako učedníci v Getsemanské zahradě). Nasákly zdrojovou mocí
uvědomovací boží síly a vyšly z tohoto zmrtvení jiné, odevzdané
věčnému životu. Začal jsem žít na ruby obráceným životem. Na
rubu pozemského života je život věčný. Ten mně začal velet
namísto snůšky útržkových poznatků, které si člověk poskládal do
nějakého lidského smyslu života. V lidském pojetí života jsou
vždycky velké mezery a rozpory, místa šťastná a místa podrobená
smutku, kdežto v božsky pojatém životě (jak mně ho předestřelo
mnou nevymyšlené poznání) není mezer, pouze na jeho počátku
nepředvídatelné závěry, které při své realizaci posouvají proces
poznání vždy o kousek dál. Je to zjevení za zjevením (v první fázi
poznávajícího procesu) a později se lidské vědomí připojí natrvalo
k božskému, které je nekonečné, a proto se může do nekonečna
do něho nořit a do nekonečna může být obohacováno např.
láskou boží a jeho bezpředmětnou blažeností a jeho nekonečnou
existencí. Tak se rodí živý člověk a poznává podle Ježíšových
slov, že před tím byl vlastně mrtev.
Živý člověk je ten, kdo se vědomě drží věčného života, a ani
nechce a ani nemůže od něho odstoupit nebo se ho zříci. Je v tom
obsažena větší poutanost než je připoutanost k pozemskému
životu nejdůslednějšího bonvivanta. Zmíněné přidržování se
věčného života nemá základ v osobní vůli, nýbrž v poznání, které
osobní vůli podřizuje vůli boží. Osobní vůle pak existuje jako
otrokyně, která si nic pro sebe nežádá, než by směla otročit. Ale to
není ani zdaleka vrchol toho spojení poznáním. Kdybychom
vyjádřili další stupeň obrazem, řekli bychom: "Já jsem tvým
životem. Já jsem tvou činností, Jsem tvým vším. Už nejsi mou
otrokyní, neboť nejsi živa pro sebe, nýbrž pro mne." Samozřejmě,
že ani to není vrchol cesty poznání. (Opouštím od dalšího výkladu)
Z tohoto výkladu je snad dost patrno, že nelze odstranit závoj mezi věčným a časným pouhým chtěním nebo mentální
činností. Dva učedníci Páně šli do Emaus s Ježíšem, už vstalým z
mrtvých, a nepoznali ho. Teprve pak, když ho poznali, řekli si, jak
se mohlo stát, že Ježíše nepoznali, když celou dobu, co jim cestou
vykládal o tom, co Písmo říkalo o jeho životě, jejich srdce hořela. Z
mrtvýchvstalý člověk měl schopnost vstoupit do srdcí učedníků,
což před tím nikdy neučinil nebo nemohl učinit. Ježíš byl dokonale
živým člověkem, kterému nebránil ani pocit oddělenosti, v němž
žili učedníci, aby vstoupil do jejich srdcí. Závoj tedy protrhává
božská a nikoliv mentální stránka člověka.
Když totiž připadá člověku, že se mu podařil tento úkol, musí
Věčné nějak označit, např. jako "Existenci, Neexistenci, Tao, Nic,
Sílu, Nepoznatelné."
"Snažíme-li se mentálně uskutečnit stav Satčitananda,
pravděpodobně se setkáme s první těžkostí; bude se nám zdát, že
vidíme něco nad sebou, nějakým způsobem mimo sebe, avšak
oddělené od nás propastí, přes kterou nevede most." (A II, 102 103)
Vzpomeňte na první vidění Kateřiny Sienské. Skvěle na
tento nedostatek ukázal Alan Watts v knize Svrchovaná totožnost,
a označil jej mylnou objektivizací. Ale přece jen postupoval ve
svém myšlení příliš přísně nebo příliš kantorsky. Nelze přece
klasifikovat jen jako výborné nebo jako nedostatečné.
Objektivizace Boha je na dostatečnou. Na samé dostatečné jsem
procházel od svých tří let do sedmnácti. Ale pak se přece jen
ukázalo, že jsem prošel. Co si měl o sobě myslet sv. Pavel, který
při nejlepším pronásledování křesťanů byl sražen s koně a slyšel
hlas: "Já jsem ten, kterého pronásleduješ." Ten hlas měl přece
povahu objektivizace Boha jako první obrazové zjevení provedené
pro sv. Kateřinu Sienskou. Dá se říci, že sv. Pavel prošel na
výbornou, sv. Kateřina na chvalitebnou. Bůh se chápe toho, co je
v člověku připraveno ho přijmout. Pak ovšem všechno, co vypadá
jako nečekaný a nezasloužený obrat, je něčím úplně jiným,
dokonale připravenou zaujatostí.
"Ve skutečnosti je to nekonečná existence, ale úplně jiná,
než jak ji chápe mysl; můžeme se pozdvihnout až k ní... ale jsme
neschopni způsobit, aby do nás sestoupila tak, aby zkušenost,
kterou máme o sobě a o světě, ve kterém žijeme, byla totožná s
jeho radostnou nekonečností. Zajisté existuje velká Síla Vědomí,
nepodmíněná a bez omezení; ale naše vědomí a naše síla jsou od
ní odděleny... jsou omezené, malé a neschopné podílet se na té
velké Síle Vědomí, kterou jsme zahlédli."
Mám asi právem za to, že lékaři svými krutými zásahy při
operacích za vědomí dosáhli toho, že jsem už v předškolním věku
vykročil po mostě, který překlenuje propast mezi dvěma břehy.
Zřejmě tehdy ještě nemuseli čelit té lidské představě, podle níž
skutečnost, kterou vnímáme smysly, je jedinou pravou
skutečností, a pomíjející život v těle je jen jediným pravým
životem. A jsme u kořenu první těžkosti. Je jí síla lidské představy,
která třeba celý život zůstává nevyslovena: "Toto, co poznávám a
jak se poznávám já."
Ghos je si dobře vědom toho, že když vykládá o
Transcendentnu, nesmí svým výkladem opustit oblast lidských
představ. Tím by učinil svůj výklad nepoužitelný. Je si však také
vědom toho, že žádný lidský výklad Transcendentna nemůže
člověku přinést nic více než představu o něm. A toho by si měla
být vědoma i veškerá náboženství. Dopadne-li takový výklad moc
dobře a chopí-li se ho člověk, jemuž je podáván, tak důsledně, jak
navrhuje Ghos, setká se sice takto školený člověk s lidskou
představou o Transcendentnu nebo o Bohu, o Tau, o Nic, o
Existenci, Neexistenci, o Síle a Vůli, o Nepoznatelném apod., ale
nebude tím zasvěcen, nesetká se s Transcendentnem, nýbrž s
představou o něm. Tato představa nemusí být tak úplně
nepropustná pro Pravdu a pro pravou Skutečnost, chci říci
základní Skutečnost. Míra této propustnosti se dá předpokládat a
vyložit takto:
(Získal jsem "povolení" k tomuto výkladu snem, který měl
můj přítel V. E. o tom, co je obrazem skutečnosti a co je obrazem
obrazu skutečnosti. Nebýt tohoto vybídnutí, netroufal bych si
provést tento výklad. Podobná "povolení" dostávám např. při překladu Ghose, Guénona a jiných.)
1. Propustnosti obrazu o skutečnosti nejvíce přispívá víra, že
představuje skutečnost. Ovšem tato víra musí být dosažena
výchovou, případně náboženskou výchovou. Příkladem může být
náboženská výchova sv. Kateřiny Sienské, která už v šesti létech
přinesla svůj první plod. Tehdejší představa Kateřiny o žehnajícím
Bohu, se jevila Kateřině jako něco mimo ní. To byla hlavní součást
její víry, v jaké byla vychovávána. I taková představa má nebo
může mít převratný vliv na věřícího (Opakuji, že není tedy tak
úplně bezcenná, jak předpokládá Alan Watts vzhledem k její
objektivizaci Boha.)
2. Propustnost vůči Pravdě a Skutečnosti se stupňuje, když
je věřící bere vážně a zařídí se podle jejích dispozic. (Doporučuji
seznámit se s příkladem Gerarda Majela a Františka z Assisi.) Je
téměř nemyslitelné, že by si věřící mohl dovolit, aby zanedbával
tak živou představu, jakou měla svatá Kateřina. Tím, že ji
nezanedbává, ona prorůstá zvnějška dovnitř, přestože tento
pochod fakticky probíhá opačně zvnitřka navenek. Nakonec se
stane taková představa, přicházející jako by zvnějška, vnitřní
skutečností, jako se stalo sv. Františku z Assisi na hoře La
Taverna, že se ukřižování Kristovo vtisklo vznějška do nitra, ale
pak už zůstalo vnitřní skutečností a naopak odtamtud "vystrkovalo
růžky" v podobě stigmat.
3. I když se představa o Pravdě a Skutečnosti stane čistě
vnitřní záležitostí, zůstává pořád představou, nezačíná být
Skutečností samou. To znamená, že do ní mají stále přístup
myšlenky převzaté z naučené víry, a ty brání člověku, aby jeho
mysl byla živá (čistá), aby jeho styk s nejvyšší Skutečností byl
nerušený a stálý. Nejlépe je tento nedostatek patrný z listů sv.
Pavla. Jsou v nich pasáže pojednávající o čisté Pravdě, a též
pasáže, které prozrazují, že Pavel nebyl vždy na patřičné
duchovní výši (Mluví-li např. o postavení ženy v Církvi).
Předpokládat o výrocích kteréhokoliv světce totéž jako o výrocích
a životě Ježíšově, je nebezpečně odvážné. Z takových
nerozvážností vznikají sekty, z nichž každá může stát proti
kterékoliv jiné a může tím velmi kompromitovat Pravdu. (Vím, že
tytéž následky mají rozdílná pochopení Ježíšových výroků a jeho
života, ale to sem nepatří.)
4. I v takovém případě, jakého jsme svědky u mistra
Eckeharta, který jen převzal hotovou duchovní zkušenost o
nejvyšší Pravdě, čili stal se zasvěcencem předáním Pravdy, musí
být předání tak skutečné a mocné, aby potřelo nižší skutečnost,
kterou zažíváme pomocí smyslů, tj. pomocí života na Zemi v
lidském těle. Mistr Eckehart pak považoval za nutné tuto předanou
Skutečnost také hlásat. Pak se musel uchýlit o pomoc k představě
svých posluchačů. Tím je ovšem přestal nebo ani nezačal
zasvěcovat, nýbrž je učil věřit podle své vnitřní zkušenosti. Byl si
toho dobře vědom, takže nemohl způsobit, aby všichni, i ti
nejodvážnější z jeho učedníků, vzali jeho výklad za pravý konec,
jako např. učinila Katrei. To už byla záležitost jen té Katrei a
každého z jeho učedníků. Eckehart jim poskytl jen příležitost.
Co je to správně se chopit takové příležitosti? A má každý z
nás takovou příležitost, jakou měla Katrei nebo učedníci Páně? Na
druhou otázku odpovím jednoznačně. Máme ji všichni, jenže
nevíme, že ji máme, nebo se dokonce vymlouváme, že ji nemáme
a že oni na tom byli lépe než my: že jim někdo oznámil (a to Ježíš
nebo Eckehart), že tu příležitost mají, ať jsou jacíkoliv, jen když
jsou lidmi při smyslech a při rozumu. Potřebovali ještě bezstarostnost a zdraví. První jim mohl ukazovat jen příkladem, druhé jim
Ježíš dokázal zařídit.
Odpověď na první otázku: Uznat lidský život za dostačujícího, lépe za nezbytného pomocníka k přechodu na druhý břeh. I při
takovémto uznání se vyskytují četné překážky na cestě. Hlavní
překážkou (kromě starostlivosti) je, že lidský život podceňujeme v
jeho spojovací funkci, a nepoužíváme jej jako pomocníka v tom
smyslu, nýbrž převážně jako příležitost něco si užít. Tomuto
nedostatku a této překážce se dá čelit jen s postupujícím
poznáním. (Maminka mi z nařízení lékařů po každé operaci
musela připomínat, že lidský život je nutný a je správný tím, že je.
Šlo to tedy se mnou úplně z opačného konce než s normálním
člověkem, jemuž nikdo nevzal vztah ke světu. Ovšem také za
normálních okolností se stává, že člověk ztrácí chuť do života, ale
tato ztráta není obvykle doprovázena vybavením ze smyslů a z
rozumu, i když se říká např. o sebevrahu, že musel být bez
rozumu a že neměl všech pět pohromadě, když spáchal
sebevraždu. Původem jeho ztráty smyslů a rozumu nemusela být
chladná úvaha, nýbrž chvilkové pomatení. Ovšem jsou lidé, kteří
se vědomě učí hazardovat životem, např. automobiloví závodníci,
zkušební piloti apod. Nedivil bych se, kdyby se tím vyučili
snadnému spáchání sebevraždy.)
Chceme-li se přesvědčit o tom, že život má spojovací funkci,
a počínáme-li si přitom jinak než si počínal Ježíš s učedníky,
nedospějeme k důkazu, že život je opravdu spojovacím
prostředkem. Je tedy také zapotřebí správné metody. Tu platí
známé čínské pravidlo: "Bez metody to nejde a s metodou to také
nejde." Máme příležitost aplikovat toto obecné pravidlo na
konkrétní lidský život: přejeme-li si, aby náš lidský život měl
spojovací účinek a činíme-li vše možné, aby jím byl, nemá jen
proto spojovací účinek. Teprve když jsme si to napřed přáli a pak
dokázali upustit od všech prostředků, jako bychom jak na ně tak
na naši vůli zapomněli, náhle začne mít náš život spojovací
účinek. Dokonce se může stát, že jsme bez svého vědomí a bez
své vůle používali lidského života jako spojovacího prostředku a
on začne mít nečekaně spojovací účinek. Nemyslete si, že by byl
měl život učedníků spojovací účinek, nebo že by se byli svým
životem připravili k jeho spojovacímu účinku, kdyby nebyli nezištně
a rovnodušně pomáhali bližnímu. Má-li tedy člověk dojem, že to,
co dělá, nemá pro něho užitek, je tento dojem správným základem
spojení s věčným životem, není-li doprovázen zklamáním nebo
nelibostí nebo zneklidňováním jiného druhu. (Život, do kterého
mne musela maminka po každé operaci za vědomí znovu vracet a
vpravovat, neměl pro mne, podle mého dětského hodnocení,
žádný význam, ale také mě tento opětovaný vstup do života
nezneklidňoval, proto začal mít spojovací účinek a pak znovu do
této funkce a z ní vystupoval, podle už popsaného užívání vlastní
vůle. Ovšem v mém případě byla splněna ještě jedna důležitá
podmínka: "obrácení života naruby", které provedli lékaři. Zastavili
mysl, úsudek, vlastní vůli, funkci smyslů a vyprázdnili vědomí od
všeho, od všech nánosů, které omezovaly jeho volný rozvoj. A nic
z toho jsem já neprovedl. I to je důležité zrovna tak jako samotná
zmíněná podmínka. Dosahuje-li člověk obdobného vyčištění
vědomí svou vůlí, zbude na dně té čistoty ještě jeho osobní vůle, a
tím se ta čistota stane neúčinnou, po stránce spojovací. Osobní
vůle je nepropustným dnem naší omezenosti; nepropustí nás do
neomezenosti a do nekonečna. Může být tato podmínka splněna
bez osobního přičinění? Překvapím vás: je splňována každý den u
každého člověka, jenže člověk o tom neví, a proto nevyvodí z toho
důsledky. Ono totiž dochází k témuž stavu, v jakém jsem se ocitl
po operacích za vědomí, v každém tvrdém spánku beze snů.
Dokonce k tomu stavu dochází přirozeně, nikoliv násilím, nýbrž
samovolně, a to je ona splněná podmínka. (I ve spánku funguje
automatismus, který udržuje náš život bez naší vůle. Všiml jsem
si, že některá zvířata se léčí spánkem, do kterého ovšem upadají
samovolně.) Kdyby lidský život v sobě neobsahoval všechny
podmínky ke spojení s věčným životem, nebyl by lidským, nýbrž
nějakým nižším způsobem života. Dlouho jsem nevěděl, že tapasja, spánek bez snů, je jedním z velkých požehnání lidského života. Pochopitelně jen jedním z mnoha požehnání, a kdybychom
zůstali jen v něm, bylo by to pouhé odpočívání ve věčnosti, nebyl
by to stav nebe, který má povahu zároveň aktivní i trpnou,
harmonicky a bez rozporů skloubenou. Zjistil jsem, že jako např.
husy musí vcházet do husího transu, aby zachovaly svůj husí život
v plné jeho šíři (a ta šíře není nekonečná, končí na horní straně
transu bez pocitu tělesnosti, ve spojení s širším celkem, se
stádem), tak také člověk spánkem beze snu, tapasje, zachovává
plnost lidského života, od jeho pozemské úrovně ve vědomém
bdělém stavu, až po stav spočinutí v nekonečnu, jímž je tapasja.
Člověk zachovává tímto způsobem celý rozsah svého vědomí živě
dostupným. Kdo nedosahuje spánku beze snu, neudržuje svůj
život plně lidský co do jeho dostupného rozsahu. Všechno ostatní
jsem už popsal dříve, jen o přechodu z tvrdého spánku (z čistě
trpného stavu spojení s nekonečným životem) do stavu bdělého
se zachováním trpnosti z tvrdého spánku a s harmonickým
připojením aktivního bdělého stavu jsem, jak se vám zdá, dosud
nepromluvil. Ale není tomu tak. Zatím stačí říci, že každou noc při
tvrdém spánku žijeme životem naruby obráceným (obdobně jako
husy žijící životem s pocitem oddělené tělesnosti a v transu bez
pocitu oddělenosti, nebo aspoň s pocitem sjednocení s tím, kdo s
nimi v transu je). Nejvyšším cílem lidského života je harmonicky a
samovolně prožívat obě strany téže mince jsoucnosti, lidského
života. Ghos tomuto způsobu života říká život supramentální, a je
to velmi výstižný obraz nejvyšší možné lidské zkušenosti.
"Existuje nezměřitelná Blaženost bez poskvrn; ale naše
bytost zůstává v zajetí nižší přirozenosti s jejími radostmi a
bolestmi... Pokud žijeme v čistém extatickém nazírání, cítíme se
od sebe osvobozeni, ale ve chvíli, kdy se naše vědomí vrací do
normálního stavu, všechno se ztrácí a mizí a stává se znovu
nedosažitelným. Božství nás opouští a my upadáme znovu do
ubohosti naší smrtelné existence." (A II, 103)
Ovšem že tyto výroky je nutno brát jen obrazně. Božství nás
nikdy neopouští, jenom uniká z našeho zúženého vědomí, které
plní jen funkci zažívání tohoto pozemského života. Samozřejmě
Ghos znal poextatický stav tvrdého vystřízlivění, ve kterém někteří
stoikové dokonce páchali sebevraždu. Patrně neznali "recept", jak
se do extáze vrátit, neboť takového receptu není, pomineme-li
samovolný vstup do extáze (Sv. Kateřiny Sienské při uzření louky
kvetoucích kopretin, Jindřicha Suso při nadšení srdce, Ramakrišny
při zření tažných ptáků na obloze, nějaké jeptišky při setkání se
sv. Filipem z Neri apod.) Jsou také různé úrovně extáze.
"Nějakým způsobem je nutno postavit most přes propast.
Mentální bytost má v tom smyslu dvě možnosti:
"První spočívá v tom, že se člověk pozdvihne a vyjde ze
sebe, aby vešel do Nejvyššího pomocí velkého a trvalého úsilí a
zapomenutí na sebe. Tímto úsilím musí mysl opustit běžné
vědomí, zmizet v jiné fázi vědomí a současně a definitivně se
ztratit a anulovat se v ní. Mentální bytost tím vstoupí do transu
samádhi. Z toho důvodu radžajoga a jiné systémy jogy přikládají
nejvyšší důležitost meditaci ve stavu samadhi neboli v jogickém
transu, v němž mysl se stáhne ze zájmů a normálních starostí, ale
i ze samotného vědomí o svých aktech, z pocitů a ze zevní bytosti, nakonec i ze všeho uvědomování si i vnitřních mentálních procesů."
Odpadají tedy i konkrétní myšlenky: co dělám, na co myslím
a zda se soustřeďuji správně. Nemá-li takové soustředění být na
nic a k ničemu, musí tu být z druhé strany tah, který překlene
propast vzniklou opuštěním jednoho a otevřením se do druhého.
"V tomto stavu vnitřního soustředění si mentální bytost
může být vědoma různých uskutečnění Nejvyššího - v sobě nebo
s různými přívlastky a na různých úrovních - ale ideální je,
osvobodit se úplně od mysli, přenést se přes jakoukoliv mentální
realizaci a vstoupit do absolutního transu, v němž mizí jakákoliv
stopa po mysli nebo po nižší existenci. Je však málo těch, kteří
dosahují tohoto stavu vědomí, a ne všichni se dokáží vrátit zpět."
(A II, 103)
Myslím, že maminka dělala dobře, když se mnou lomcovala,
abych se dostal z takového stupně bezobrazné zmrtvenosti.
Myslela, že bych byl mohl zemřít a že mé počínání není správné.
"Mentálním vědomím, pouhým bdělým stavem mentální
bytosti nelze vejít do jiného stavu vědomí bez toho, že by se
opustil bdělý stav a současně nižší mysl. Z toho důvodu je nutný
jogický trans."
Vyjádřím se srozumitelněji: Míra bdělosti potřebná k tomu,
abychom si uvědomovali to nebo ono, je malá. Musí se
mnohokráte zvětšit, bychom mohli svým vědomím proniknout za
točící se kolo časoprostoru. Nedovedu si představit, jak by bylo
mohlo u mne dojít k mnohonásobnému zvýšení bdělosti, kdyby jí
nebyla předcházela zkušenost o nesmrtelné lidské podstatě...a ta
se dostavuje samovolně, po důkladné přípravě, kterou jsem
prováděl od 3 do 17 let, aniž jsem si přál dosáhnout takové
bdělosti nebo jejího účinku. Prostě vyprázdněním mysli
(sebezáporem) jsem dorůstal samovolně ve stále větší míře k
braní kříže, který mně byl ulehčován znalostí správného či mocí
této znalosti. Normální bdělost má podobu starostlivosti, abychom
to nebo ono neopomenuli. Tento typ starostlivosti je nutný ve styku
se zevním světem zevními prostředky, ale ve styku s vnitřním
světem je nedostačující, ba brzdící tento styk, protože je v něm
obsažen pohyb, řekl bych těkání, jindy pozorování okolí, čímž se
oslabuje uvnitřněná pozornost a nemůže se dosáhnout onen
stupeň bdělosti, při kterém ze všech různorodých starostí zbude
jen jediná, prohloubit si cestu k cíli, který je za hranicemi normálně
dosažitelného, ale je v oblasti už poznaného a je tak závažný, že
všechno ostatní ustupuje stranou. Vidím, že mám v textu, který
opisuji, něco jiného, než co nyní napíši. Bylo by dobré teď uvést,
co se stalo Petrovi:
Stěžuje si Ježíšovi, že od rána loví a ještě nic neulovil. Ježíš
mu radí, aby zajel na hlubinu. Jako by mu radil: Přestaň se starat.
Dokud se staráš, tvůj lov nebude hojný. Měl na mysli ovšem jiný
lov než běžný, přestože Petr ihned tímto způsobem nalovil
přídatně i mnoho ryb. Vím, co se lidé nastarají, jak se správně
soustředit, ale nedaří se jim to. Petr měl přece zkušenost, že od
rána nic nenalovil. Tato zkušenost ho jen zneklidňovala, ale
nepřinášela užitek. Starostlivost má své místo jen v běžném
konání.
Zpočátku mé koncentrace probíhaly v mém těle různé pocity
jako mravenčení, kvašení apod. Věděl jsem však, že nic z toho
nebylo obsaženo v hloubce mého původního poznání, nýbrž
naopak bylo v něm opuštění všeho i sebe, zbavení se pocitu
tělesnosti, pocitů příjemných apod. (Vždyť tehdy v muzeu opuštění
tělesnosti šlo tak daleko, že jsem se nemohl ani hnout z místa.)
"Není však možno zůstávat trvale v transu, a i kdyby to bylo
možné, bylo by těžké odolat lákání tělesného života, které se
projevují s určitou energií a vytrvalostí. Jenomže v téže chvíli, v
níž se vrátí mentální vědomí, upadne se ihned do nižšího stavu.
Proto se říká, že úplné osvobození od zrození je nemožné, dokud
nepohasne tělo a tělesný život.
Tomuto pohasnutí těla a tělesného života by se mělo
rozumět takto: Dokud člověk používá jen těch článků tělesného
transformátoru, ze kterých se napájí činnost smyslů, rozumu a
citů, zůstávají nesčetné jiné články transformátoru uzavřeny a tedy
v nečinnosti. Pro sebeintenzivnější činnost smyslů, rozumu a citů,
se spotřebuje jen velmi malá část zdrojové kapacity, kterou je člověk schopen upotřebit. Jakmile se však otevřou i jiná transformační centra, jinak absolutně nepotřebná jen pro život ve světě,
začne jimi probíhat, protékat daleko větší proud uvědomovací síly
a ten převede (spláchne, zhasí) tělesnou činnost na vedlejší kolej,
z níž hlavní tah nemůže být rušen, takže tělesný člověk je jako
mrtev, nemůže se hnout, nemůže mentálně pracovat, přemýšlet,
uvažovat apod. Nejen že se mu úvahy v tom stavu jeví jako
zbytečné, ale on jim ani nemůže věnovat pozornost. Je-li tomu tak,
pak přestává i hledání ideálního stavu mysli, tedy to, co praví
Ghos dále:
"Ideálem jogina, který se řídí touto metodou, je vzdát se
přání i nejmenších choutek lidského života a mentální existence,
aby se úplně oddělil od světa, a nakonec, aby se stále více upínal
na stav samadhi, opustil tělo a zmizel v nejvyšší Existenci. Tato
vnější neslučitelnost mysli a Ducha je také příčinou, pro kterou
tolik náboženství a tolik systémů radí zatratit svět a upnout
veškerou naději na vzdálené nebe nebo Nirvanu nebo na nějaké
nejvyšší vědomí bez tvaru, na Nejvyššího." (A II, 104)
Tomu zatracení světa se obvykle rozumí velmi špatně, ba
nebezpečně chybně. Vnitřně opustit by nemělo být synonymem
zatracení, i když jím je. Svět jako by zmizel, když od něho
dokonale odvrátíme pozornost, a to je nejdokonalejší zatracení
světa. Vyvstane "nová" skutečnost, jejímuž objevení překážela
naše pozornost od ní odvrácená na opačnou stranu. Stačí tedy jen
se obrátit na opačnou stranu skutečnosti, aby se objevil její rub,
věčný život. Pak ovšem platí všechno, co řekl Ghos. Kdyby takové
obrácení pozornosti bylo úplné a trvalé, musela by nastat fyzická
smrt, jak se stalo blahoslavené Immeldě Lambertini r. 1933 v
Miláně (Tam přispěla ke smrti ještě nedospělost Immeldina
organismu, který prostě nevydržel tak prudký odstup od
tělesnosti.). Totéž hrozilo mně v 17 létech. Mou tělesnost
zachránilo několik rozdílností: Mně bylo 17 (větší vyspělost
tělesného transformátoru), nepřál jsem si stav spojení s Bohem,
jako Lambertiniová (stav nastal samovolně po dlouhodobé
přípravě, po dokonalém disponování se pro tento stav, zase
nechtěně) a pak, a to myslím, a bylo rozhodující, neměl jsem
představu o Bohu jako o objektu, který se nachází mimo mě.
Neopustil jsem tělesnost odchodem z ní nebo po nějakém mučení
a odříkání, nýbrž jsem v ní nalezl "nový" věčný střed, lépe dosud
neznámý pravý střed. Ó, ten primitivní útěk ze světa, kterým se v
minulosti pořídilo tak málo; měl jsem k němu velmi blízko a unikl
jsem dík tomu, že jsem zdarma vzal a zdarma jsem musel dávat.
Obojí jsem věděl.
Dále musím upozornit na rozdílné východisko, ze kterého
jsem vykročil záhy po narození vlivem lékařských zásahů a dostal
se v 17 létech až k něčemu, co by se dalo nazvat samadhi. Až na
to, že všechna samadhi i jiné jogické transy, které dosahují jogini,
jsou chtěné, kdežto u mě celé série transů (začínaje transem,
který způsobovali lékaři, přes transy vyvolané husím zásahem, až
po trans, který nastal v 17 létech po nelítostném, ale naprosto
dobrovolném vyprázdnění se od osobní vůle a bez nejmenšího
tušení, co se stane) byly vždycky nechtěné, samovolně se
dostavující, nikdy nepředvídané (až na ty transy s husami, z nichž
první navrhly husy a pak už si navykly mne do dalších transů
vodit) a vždycky bezobrazové (přičemž v transu s husami bylo
neoslnivé žluté světlo, v němž nebylo lze rozlišit žádný tvar. Ale
přece jen tu byla výjimka světelného efektu). Tím se stalo, že se
dostavily některé netradiční následky těch transů, a především
poznání nebylo ztíženo nebo pozměňováno filosofickým nebo
náboženským předsudkem. Vymykal jsem se při nich vlastně
vždycky mentální úrovni (až na transy s husami při nichž jsem si
prověřoval, zda vidím sebe jako tělo, neviděl jsem ani své ani těla
husí). Lidská představa má nesmírnou moc, v něčem povzbuzuje,
a pak by se bez ní mnohé nedalo provést, nebo zase zamezuje
vstup tam, kde lidská představa nemá platnost a jen mate. Zjišťuji,
že výsledky samadhi i mých extází jsou srovnatelné, nikoliv však
stejné. Hlavní rozdíl mezi těmi dvěma stavy je způsoben
přítomností a nepřítomností osobní vůle. Naštěstí ani pro mne, ani
pro Ghose není samadhi nebo extáze vrcholem cesty, nýbrž její
prostřední částí.
"Co však za těchto podmínek může dělat lidská mysl, která
hledá Božské? Jsme-li podřízeni všem omezenostem smrtelné
mentality, zůstáváme-li vystaveni útokům bolesti, strachu, hněvu,
vášně, hladu, chtíče, tužby, je nerozumné předpokládat, že pro
jediný fakt nějaké koncentrace lidské bytosti v jogickém transu, ve
chvíli opuštění těla, by duše mohla odejít do nejvyšší Existence,
aniž by se zas vrátila. Mentální vědomí zůstane ještě podřízeno
tomu, co buddhisté nazývají řetězem nebo proudem karmy. Tato
rozvíjí energie, které pak mají vliv na život mentální bytosti. Nebo
vidíme-li totéž z hlediska vědomí a nikoliv jen tělesné existence,
které je rozhodujícím faktem, člověk zůstává zakotven v lidských
podmínkách a pro svou mentální činnost se nemůže vymanit z
fyzického těla a zbavit se smrtelné mysli. Stačí, když pociťuje
hlubokou nechuť ke světu, protivitální indiferenci, aversi proti
materiální existenci, aby byl poután svou nechutí. Podle nejvyššího učení i touha po osvobození se všemi jejími mentálními následky musí být překonána dříve, než se duše může považovat za
úplně svobodnou. Takže nejen mysl musí být schopna, v určitých
anormálních stavech, se povznést do vyššího vědomí, ale také její
činnost za bdělého stavu musí být schopna úplného
zduchovnění." (A II, 105)
To vše vede ke druhé možnosti, která se nabízí mentální
bytosti. Jestliže první pozůstává v povznesení do samotné úrovně
supramentální nebo božské, druhá spočívá v tom, že k sobě
přitahujeme Božské, a přitom transformujeme samotnou mysl k
obrazu Božímu, zbožšťujeme ji a zduchovňujeme ji. Je to možné a
má se to provádět v podstatě pomocí uvažovací schopnosti mysli,
která je schopna uvažovat o tom, co ví, což ji spojuje s vlastním
vědomím a s tím, na co vzpomíná. Mysl je vskutku reflektorem,
médiem; žádná z jejích činností není autonomní, žádná neexistuje
sama ze sebe. Obecně, mysl obráží uspořádání smrtelné
přirozenosti a činnosti síly, která pracuje za podmínek hmotného
vesmíru. Stane-li se však pasivní, jasná, čistá, tím, že se vzdá
činnosti, idejí, charakteristických hledisek mentální přirozenosti,
Božské se v ní zračí jako v čistém zrcadle, jako se nebe zračí v
čisté nezčeřené vodě. V tomto bodě ještě nevlastní Božské, není
ještě božská, pokud zůstává v této čisté trpnosti, nýbrž je
vlastněna Božským nebo aspoň jeho světským odleskem. Stane-li
se aktivní, upadá znovu do nepořádku smrtelné přirozenosti a
tehdy zračí právě tuto přirozenost a už ne Božské. Z tohoto
důvodu se navrhuje ideální řešení, napřed absolutně znehybnit
veškerou zevní činnost a přestat s ní, aby se přešlo ihned poté k
zastavení veškerého vnitřního pohybu, ale také v tomto případě, v
tom, kdo jde cestou poznání, musí zakročit jakýsi druh samádhi v
bdělém stavu. Všechny nevykonatelné činy se pak provádějí
pomocí čistě automatické funkce vnímajícími orgány nebo
pohybovými schopnostmi, zatímco nehnutá mysl se jich
nezúčastňuje a neočekává od nich žádný užitek." (A II, 105)
Tohle všechno u mě způsobili lékaři při opakovaných
operacích za vědomí. Znehybnili mysl, zastavili činnost smyslů a
zrušili veškerou touhu po životě. Ale vedle nich tehdy sekundovala
má matka, a lékaři se tehdy o její činnosti vyjádřili jako o stejně
důležité jako jejich operace. Obojí mělo být dokonale skloubeno
tak, abych vyšel z tohoto zmrtvení zase jako normální člověk,
obdařený chutí do života. Jak se to mamince podařilo, jsem už
vyprávěl. Nyní však chci z této zkušenosti vyvodit důležité
varování. V Evropě nebylo nikoho, kdo by asketu okamžitě po
obdobné zkušenosti smiřoval se životem ve světě, a ten pak začal
žít uměle, ale chybně stylizovaným životem, při kterém opomíjel
zásady plně žitého života. Kdyby tento jednostranný život neměl
za následek nepochopení smyslu pozemského života a pohrdání
jím, a pak, a to je nejdůležitější, kdyby nezpůsobil, že by se nedalo
použít plně všech možností transformačního tělesného aparátu
(např. z důvodu podvýživy, umdlenosti mysli a smyslů apod.), nic
špatného by se nestalo. Např. musel jsem se vykřesat z nejtěžších
následků nedostatku dobré krve (nebyly tehdy transfuze a krev
tekla, srdeční vada musela nastat), a pak konečně po 17. roce pomocí správného soustřeďovacího receptu jsem se dostal z těch
tělesných závad, které by mně byly nedovolily jít cestou poznání
dále. Vrátil jsem se vědomě do plné mentální činnosti, např. i tím,
že jsem, ovšem z donucení, studoval vysokou školu, jejíž obsah
studia z velké části mne vůbec nezajímal. Učil jsem se sebe zapírat činností a nikoliv jen odstupem od činnosti. Mentální činností
jsem se učil nerozeznávat příjemné od nepříjemného a ponechat
si přitom rozlišování správného a nesprávného. Plnil jsem tak vědomě program askeze za plného mentálního i fyzického života bez
útěku do ústraní, což má být zkouška na stále obecně naléhavější
nutnost založit v lidské společnosti podmínky duchovního života v
pozměněných podmínkách společenského života při obrovském
množství lidí a při nebývalém rozšíření složitosti a mnohosti dojmů
doléhajících na člověka a mařících zjednodušení života.
"To vše není dostačující pro integrální jogu. Je nutné, aby
zasáhla pozitivní přeměna bdělého stavu mentality, a nejen její
trpné znehybnění. Tato přeměna je možná, i když božské úrovně
jsou nadřazeny mentálnímu vědomí, a má-li se do nich dostat,
musí ztratit mysl v samádhi."
Tady by bylo dobře si vzpomenout na Patandžaliho.
Rozeznává mysl v pohybu, neustále se měnící podle toho, na co
myslíme, a mysl bez pohybu, neměnící se; a dobře rozeznává, že
tato nepohyblivá mysl je schopna toho, čeho není schopna mysl v
pohybu. Jenže v Patandžaliho úvahách, jinak velmi správných,
chybí způsob, ke kterému míří celým svým výkladem Ghos. Smířit
ve vědomí tuto nehnutost s pohybem, tak jak je obojí bez našeho
vědomí smířeno, a tak jak jedno z druhého vyplývá ve světě
projevů, to je úkol, který se snaží Ghos vysvětlit. Kdyby jakýkoliv
projev nehnutého nebyl ve spojení s pohybem, jedno druhému by
se ztratilo nebo vymklo z vnitřní i zevní jednoty. Člověku připadá,
že tomu tak je, a proto i v Bibli se mluví o lidském dojmu, že "celý
svět je ve zlu postaven". To je blud starší než Bible. Ta jej jen opakuje, i když je pravděpodobnější, že myslí přitom jen na vládu
dualistického řádu, ze kterého za normálních okolností není vybřednutí. Jestliže však duchovně nevědomí lékaři ve spolupráci s
mou matkou dokázali mne dopravit na začátek cesty, na které se
dokonale smiřuje nehnutost s pohybem, pak ty těžkosti, o kterých
mluví Ghos, nejsou tak nesnadno nepřekonatelné, jak připadá
každému, kdo je chce řešit jen nějakou metodou. Ghos přece
dobře ví, že se dají řešit jen celým životem, ne nějakou vybranou
jeho částí. Řešení částí nazývá exkluzivním a proti němu staví
právě principy integrální jogy.
K tomu má zkušenost: Malé dítě se sice napřed a vždy
všemi způsoby bránilo tomu, aby je vymanili z pohybu a zavedli do
nehnutosti mysli, jakmile však se jim to podařilo, nejen že mohli
provádět bolestivé operace za vědomí, ale mohli zavést do vědomí
i nový stereotyp, který je normálně v člověku skryt pod jinými
duchovně méně prospěšnými stereotypy, do kterých se člověk
dostává ustavičným stykem s prostředím, které mu klade stále
stejné nebo sobě podobné podmínky. Tím nově získaným
stereotypem byl návyk odstupovat bez lítosti od toho, co se nedá
řešit ani nejlepšími i do krajnosti užitými lidskými schopnostmi. A
tak po těch operacích na téže úrovni vědomí, bez potřeby transu,
jsem přecházel z pohybu do nehnutosti a zpět do pohybu. Do
stavu nehnutosti se přechází tím, že se člověk dobrovolně vzdá
všeho, co dohrálo svou roli činnosti vedené osobní vůlí. Pak se
člověk ze stavu zastavené mysli (kterému zde ve zkratce říkám
stav nehnutosti, ačkoliv s tělesnou nehnutostí nemá nic
společného) vrací do mysli v pohybu (kterému bych měl říkat braní
kříže na úrovni mysli), obohacen skrytým pokladem na poli, a
pokud s ním dobře hospodaří (nenechá jej zakopán nebo jen pro
sebe), malé seménko vzroste ve velký strom, do jehož stínu
usedají ptáci. Lékaři s maminkou navodili samovolný přechod
oběma směry. Ještě tehdy do té samovolnosti mnoho chybělo, ale
základ byl položen. Normálně rodiče a okolí provádějí s dítětem
jen jeho uvádění do činnosti, ale neumějí skloubit sílu nečinného
základu s nepatrnou silou činné nástavby, přestože tato druhá,
odvozená, daleko menší síla než první neomezená, neklade a
nemůže klást té první vážný odpor a musí se jí podat, povolíme-li
jen, aby ta první se dostala před druhou, aby ji ovládla. Za tím
účelem, zvláště na Východě, užívají koncentraci, a Ghos,
podobně jako později já, jsme zjistili, že mantrická cvičení
přirozeným způsobem otevírají brány zdrojové síle, je-li ze strany
člověka nasazena do pokusu veškerá možná lidská zaujatost
např. pro opakování jména božího. Je-li tato zaujatost relativně
absolutní (tzn. u dané bytosti a za daných okolností představuje
maximální vypětí osobní vůle to jméno boží opakovat), pak
pohybová mysl (která opakuje to jméno) není schopna přes určitou
míru zaujatosti jít dále a zhroutí se ve svém pohybu, nikoli ve své
podstatě, která je nepohybová, a tu se objeví její moc, v tomto
případě moc pravého soustředění, která převádí lidské vědomí z
úzkého úseku AB za něj, a dostaví se zkušenost, která by měla
být u každého člověka normální, že jsme vězni v úseku vědomí
AB a že je naší povinností se z tohoto úseku vymanit. Lituji, že
jsem nemohl být příkladem, jak se vymanit bez pomoci extáze z
vězení AB, jak to šlo sporadicky a v malém měřítku do 17 let. (To
není lítost osobní, protože vím, že bez extází to jednou musí jít,
jinak se lidstvo z úpadku na cestě poznání nedostane). Postup
bez extází je možná (?) pomalejší, ale za to dokonale srovnatelný
s požadavky normálního lidského života. Protože však jsem
zůstával činným člověkem a neodešel jsem do ústraní ani na čas,
a zachovával jsem způsob dosahování světských cílů jako
prostředek k dosahování cílů věčných, uklidily se extáze jen tam,
kde nepřekážely činnému životu a kde pomáhaly kupředu poznání, tj. uklidily se do pravidelně zachovávané doby soustředění, a
tam nemohly kompromitovat bezmocností činného člověka. V
době soustředění jsem už stereotypně opouštěl zevní činnost i
pohybovou mysl bez velkých potíží, rovněž bez potíží jsem
prohluboval zaujetí pro věčný život. Moc tímto zaujetím vyvolaná
nebyla chtěná, nýbrž byla nechtěným následkem prohlubování
koncentrace. Jsem rád, že se pomocí Ghose seznamuji s
potížemi, se kterými se setkávají všichni mí přátelé (vlastně
všichni, kteří nemají život obrácen naruby), a kterým bych
nerozuměl bez jeho výkladu, protože sám je nemám. Je tu chyba
v metodě a ve schopnosti (nebo ochotě) včas opustit metodu.
Považovali byste mou opozici lékařům za metodu? Zajisté, že
nikoliv. Byl to stereotyp, který si tak záhy po narození člověk
vypěstoval. Dospělý člověk je schopen zřeknout se tohoto
stereotypu mnohem tíže a jen tehdy, je-li vrcholně zaujat myslí i
srdcem pro něco, co ho odvádí od dosavadního stylu života. Pak
se dovídá, že tentýž tah je možno provést opačně, vzít ho zpět, až
se vrací do obvyklé činnosti. Naučíme-li se obojímu, je
obohacována stejnou měrou vydatnost činnosti jako hloubka
soustředění, a o tom se dá říci, že je to rozšiřování vědomí. Toto
rozšíření vědomí je nutné k tomu, abychom měli v dostatečné míře
k dispozici moc, která nás natrvalo osvobozuje bez naší vůle od
toporné závislosti, jak na sobě, tak na okolí. Ta moc, bude-li takhle
puštěna ze řetězu naší naučené závislosti, bude provádět sama
vše, co by lidská vůle nedokázala. Bude to činit trpělivě, nenásilně,
neboť bude vždycky ochotně ustupovat před osobní vůlí, třeba jen
proto, aby se člověk z vlastní zkušenosti přesvědčil, jak je ve své
osobní vůli bezmocný a jak je v něm mocný věčný život, může-li
se projevit.
"Existují také v mentální bytosti božské oblasti, převyšující
normální mentalitu a ty reprodukují zde na světě vyšší mentální
podmínky. V těchto oblastech to, co je součástí božské úrovně
může být vnímáno a přijato i prostředky čistě mentálními."
To je možné jen proto, že celá naše mentální oblast je závislá na nekonečných možnostech božské úrovně, ale je
kanalizována (omezena, usměrněna) transformačním tělesným
aparátem. Otevřeme-li v tomto aparátu další zdířky, jimiž by mohl
procházet širší proud uvědomovací síly, začne samovolně proudit
podle míry otevření.
"Je možné se pozdvihnout do božské mysli v bdělém stavu a
dospět ke zkušenostem, jimiž se mění celá bdělá existence. Tyto
rozličné vyšší stavy mysli jsou bezprostředními zdroji, skutečnými
a mocnými nástroji, vnitřními stanicemi (které Védy nazývají
různými způsoby; místy, domy sídlišti nebo podmínkami,
základnami, zeměmi, příbytky, sadas, grha nebo ksarja, dháma,
padam, bhúmi, ksiti) dokonalosti."
Vzpomeňme si na komnaty Hradu nitra sv. Terezie z Avily.
Také ona věděla, že všechny možnosti zdokonalení mají dvě
příčiny: lidskou snahu se zdokonalit a božskou sílu, která spěchá
na pomoc hledajícímu. Mluvila však jen o tom, co ze své strany
má učinit člověk na cestě sebezdokonalování.
"Nicméně, i když se dospěje až do těchto oblastí nebo když
jsme do nich vtaženi, jsme pořád ještě pronásledováni omezeními
naší mentality. nadto naše mysl je sveřepým rozdělovačem
neviditelného..."
Za to nemůže, protože neviditelné do ní vstupuje už rozdělené přes transformační střediska, jimiž jsou např. smysly.
"Tatáž její přirozenost ji nutí k tomu, aby se zabývala
najednou jen jednou věcí a vylučovala všechno ostatní."
Vedle této rozdělovací schopnosti samotné, jak jistě chápete, je to škola, jak nakonec patřit jedinému všemi svými silami,
které Ježíš specifikuje: "celým srdcem, celou duší, celou myslí a
veškerou silou." Náležet totiž znamená milovat.
"Nebo brát ohled jen na jedno hledisko či dávat mu přednost
před ostatními hledisky a podřizovat mu všechno ostatní.
Takovým způsobem se přiblíží k Satčitananda, upře svou
pozornost např. na Sat, na čistou Existenci a pak Poznání a
Blaženost zůstanou zastřeny a on se stane existenčním
monistou."
Toto se podařilo lékařům při operacích za vědomí. Zahnali
mou uvažující mysl až do čisté mysli nezávislé na smyslech (na
běžných vstupech do vědomí). Zároveň však měli mou matku k
tomu, aby mne z tohoto stavu vyváděla, takže jsem se chtě nechtě
naučil pružnému přechodu z pohybu do nehnutosti a ze strnulosti
zpět do pohybu. (Kdyby tak malý Janíček P. měl toto vedení,
dávno by se dostal z toho, čemu lékaři v jeho případě říkali
epilepsie nebo nějak jinak. Na pojmenování nezáleží, tím se nic
nevyléčí.)
"Nebo se upne na aspekt Vědomí, Čit a pak budou
Existence a Blaženost závislé na zkušenosti síly Vědomí nebo na
transcendentní a nekonečné Moci, která člověka dovede k
tantrické realizaci kultu Energie."
Tohle se se mnou stalo v 17 létech s tím rozdílem, že jsem
měl za sebou třináctiletý trénink občasného přecházení z pohybu
do nepohybu a zpět. Zmocnila se mne sice tatáž Moc, o které
mluví Ghos, když však pomocí tanter chtěla vládnout tělem
pocitovým způsobem, věděl jsem z předešlé zkušenosti, že
takové a jakékoliv jiné pocity v těle jsou scestné, neboť jsem jich
před tím nepociťoval (nezažíval) a přesto se moc poznání
dostavovala, zjemňoval jsem soustředění na slovo - mantram (což
je soustředění na druh pohybu. Naštěstí toto soustředění bylo
prostředkem ne cílem!) a z druhé strany přišla pomoc, že jsem
nemohl slovo vyslovovat (mysl se zastavovala). Kromě toho
zasahovala fyzicky opět maminka, která se mnou třásla a tím mne
nutila vyjít včas z příliš hlubokého transu. (Ještě že mě nezahlédla
nikdy v transu s husami, ve kterém také chyběl strach jakéhokoli
druhu. Asi proto, že to bylo rozšiřování a nikoliv zvyšování. Jelikož
tehdejší předškolní zkušenost probíhala nerušeně paralelně se
zkušeností poznávání správného bez zásahu pohybové mysli,
dodnes lehce rozeznávám rozšiřování vědomí od zvyšování
úrovně vědomí). Také mne budil strach před ztrátou existence,
který zasahoval tam, kde už matka zasáhnout nemohla. Všechno
dohromady bylo účinným moderátorem, který působil k tomu, aby
se alchymické dílo nepřepálilo. Jak ti praví alchymisté dobře věděli
o všech prostředcích vývoje duchovního a jak je používat!
"Může se také upřít na aspekt Blaženosti, Ananda, a pak se
bude zdát, že Existence a Poznání mizí a ustrne se na základně
vědomí nebo na jakékoliv jeho struktuře a dosáhne se realizace
buddhistického typu, dojde se k čistému hledání Nirvány."
Teprve po těchto Ghosových slovech si uvědomuji, jak
blízko měli křesťanští mystici k buddhistickému pojetí nirvány,
nikoliv však, bohužel, k té nirváně, kterou zažíval Buddha, neboť
ten po jejím zažití okamžitě odešel ze samoty, aby pomáhal lidem
na tak zvané střední cestě, k harmonickému skloubení činného
života s duchovním cílem. To nebyl lehký úkol ani pro
následovníky Krista. (Viz např. Mechtilda z Magdeburku v jejím
spisu "Tekoucí světlo Božství", kde se hluboké pravdy střídají s
blouděním okolo pravdy).
"Nebo ještě také se upne na nějaký aspekt Satčitanandy
podle mentálních forem Poznání, Vůle a supramentální Lásky. V
takovém případě neosobní a nekonečný aspekt Satčitanandy se
téměř úplně ztratí ve zkušenosti osobního božství, to je návrat k
náboženské realizaci supramentálního světa a božských
podmínek duše před Bohem.."
"Ale sádhaka integrální jogy musí zharmonizovat všechny
aspekty, aby se dostal k plné realizaci Satčitananda. A tu se narazí na poslední překážku mysli, na její neschopnost dosáhnout
zároveň jedno i mnohonásobné. Není nesnadné dospět k čistému
nekonečnu a upevnit se v něm, nebo také současně dospět ke
globální a dokonalé Existenci, která je Vědomím a Blažeností.
Mysl může také rozšířit svou zkušenost o jednotě na Mnohost a
vidět Jednotu jako immanentní ve vesmíru, v každém předmětu, v
každé síle a v každém pohybu samotného vesmíru, nebo
uvědomovat si zároveň tuto Existenci - Vědomí - Blaženost jako
něco, co udržuje vesmír a obsahuje v sobě všechno, co je ve
vesmíru a organizuje všechny pohyby vesmíru. Je značně těžké
sjednotit a zharmonizovat všechny tyto zkušenosti; nicméně je
možné dosáhnout zároveň Satčitananda v jeho přirozenosti i jako
immanentního ve všem a všechno obsahujícího. Má-li se však k
poslední zkušenosti připojit další, že všechno je Satčitananda, že
předměty, pohyby, síly, tvary jsou jím a ničím jiným, je to
nesmírně těžké pro mysl. Odděleně lze dospět ke kterékoliv z
těchto zkušeností; mysl může přecházet z jedné do druhé, odmítat
jedno, když se jí rozevře druhé, nazývat tuto existenci nižší a onu
jako vyšší. Ale sjednotit obojí, aniž by něco ztratila, nic neodmítat,
v tom je největší potíž." (A II, 107)
Tato prohlášení by si zasluhovala přesnější vyjádření a definic pojmů.
Především ta mysl, která může dosahovat jedno po druhém
a pro jedno zavrhuje všechno ostatní, není myslí, kterou se dosahuje Satčitananda. Sice se do tohoto stavu dorůstá postupně, ale
není to vinou mysli, nýbrž odporu, který klade celá, Ježíš by řekl
mrtvá lidská bytost. Tu je třeba napřed oživit, a do jaké míry je
živa, do takové míry uskutečňuje Satčitanandu. Čili se uskutečňuje
tím novým životem, který nepochází se smrtelné podstaty. Ta se
stává jen nositelem čím dál vědoměji prožívaného věčného života.
Čím dříve si člověk uvědomuje, že to není on, nýbrž jen ten, který
své schopnosti a dosud utajené možnosti odevzdává (pravý
sebezápor. Nepřejděte bez povšimnutí slova: odevzdává své
utajené možnosti, a zamyslete se nad nimi), ten uprazdňuje místo
pro věčný život. A ten je opravdu trojjediný, je v něm obsaženo
veškeré Bytí, veškeré Poznání i všechna Blaženost. Kdyby však
se šlo na tuhletu "potíž" z pozice bytosti obrácené naruby, vůbec
by nevznikla ani potíž oddělenosti jednoho od druhého, ani
nebezpečí sklouznutí do pantheismu, protože v tomto případě
přirozeným způsobem narůstá kvalita poznání, a v té rozdělenost
na určité její úrovni nemá místa a považovat všechno za Boha
rovněž ne.
Málo jsem dosud psal o Blaženosti, protože každý člověk touží
být blažený, ale všichni se přesvědčujeme, že jakákoliv blaženost
dosažená smyslovými nebo mentálními prostředky, je dočasná, a
o takové jsem byl vždycky přesvědčen, že není pravou blažeností.
Kdo vyslovil pořadí Existence - Poznání - Blaženost, a neopisoval
přitom, ani se nedržel žádné tradice, ten je nepochybně největším
zasvěcencem. Blaženost lze zažívat téměř na každém kroku
Cesty, ale je to spíše uspokojení nad dosaženým výsledkem, než
čistá blaženost. Doufám, že o ní Ghos řekne více v dalším díle
této knihy, v Cestě oddanosti. Už teď však by měl čtenář vědět, o
jakou Blaženost s velkým "B" jde. Dostane-li se člověk blízko
zdroje všeho stvořeného, zastihne stvořené ještě v párech dvojic,
v relativním dobru a zlu. Tehdy může cítit požehnání, s jakým
všechno vychází z Boha, a v tomto požehnání je obsažena
obrovská Blaženost, jejíž vzdálený obsah mezi lidmi zažívají
umělci při tvůrčí práci. Ti by nám asi řekli, že by nic nevyměnili za
tvůrčí nadšení. Strhává mě nejsnáze při poslechu dobré hudby,
která vznikla z velkého zaujetí a nadšení. Nejsnáze jsem pochopil
Blaženost při velmi rozsáhlém "zpřítomnění" dne 21. 11. 1939, a
tento stav navázal na stav Existence a Poznání. Vymyká se lidské
představě, jakou asi Blaženost zažívá věčný Tvůrce, když tak nepatrný ohlas tvůrčí činnosti je např. umělecká činnost, vzbuzuje
tak velké nadšení a blaženost, že by ji umělci za nic jiného na
světě nevyměnili. Všechny ostatní těžkosti, které vyjmenovává
Ghos, pocházejí z chybné tradice, že něco bylo stvořeno, zatímco
všechno je tvořeno a ustavičně vytvářeno, a protože jsme svědky
jen poslední výsledné fáze tvůrčí činnosti, máme za to, že něco
plodí něco, a tento omyl okrajového pohledu způsobuje, že si myslíme, že Bůh stvořil svět. Mnohé tradiční obrazy o stvoření nás o
tom ujišťují, takže podněcují tradici, aby na této víře stavěla další
obrazy, všechny více či méně vzdálené Pravdě. Dnes už hypotéza
o jednou stvořeném je neudržitelná, protože jsme přímo svědky
toho, jak všechno soustavně povstává a paralelně podléhá zkáze.
Tradiční víra napomáhá tomu, aby člověk aspoň dočasně považoval za dokončené, co je teprve začato. Mně tento tradiční druh víry
už v předškolním věku dopomohl k tomu, že jsem už tehdy tradiční
víru opustil. Měl jsem k tomu přirozené důvody. Operace za
vědomí byly doprovázeny sliby, že už tentokráte je to naposled, co
mě tolik trápí. A protože operace měly trvalé a bolestivé následky,
především duševní, že jsem nesměl být jako ostatní děti jejich
rovnocenným partnerem (lékaři mně zakázali, abych si s nimi hrál,
abych si ruku nezlomil.) a do rovnocenného partnerství s
dospělými jsem ještě nedospěl. Toto mé provizorium se na léta
táhlo společně s občasným vstupem poznání správného do mého
vědomí. Jaká to byla harmonicky vyvážená obrana proti
pesimismu a pocitu méněcennosti. Proto jsem nezatrpkl, ani jsem
v nic nedoufal. Měl jsem své jistoty, o kterých nikdo nevěděl, nebo
si je špatně vykládal. Jednou z takových jistot bylo vědomí, že tělo
je pouhým, i když nepostradatelným pomocníkem toho, který
myslí, i toho, který už nemá myslet, kdykoliv se myšlení ukazuje
být nesmyslným. Tak jsem se nevědomky přibližoval k tomu, co ve
mně zdánlivě náhle vzniklo v 17 létech. A pak tomu bylo stejně i
nadále, jako by šlo o řetězovou reakci, pořád něco nového rostlo,
a tento vnitřní růst se stal mým krédem pro celý život na zemi i ve
vesmíru i za jeho hranicemi. Co se dělo v malém v nitru člověka,
nemohlo být úplně odlišné od toho, co se děje ve velkém v celém
vesmíru. Proto je mi Ghos tak blízký, i když sestupuje k tradičně
věřícímu, a mluví o soustavě relativních cílů. Dobře tomu rozumím, protože i já bych byl v některých chvílích rád, kdybych se byl
mohl u toho neb onoho potěšení zastavit. Jenže každá taková
zastávka přinesla v zápětí velké zklamání. Nejsme tu proto,
abychom se zastavovali, nýbrž abychom pokračovali na cestě do
světlé Skutečnosti, světlejší než byla ta dosud dosažená. Blaženost se dostavuje s poznáním, že správné je dosahovat a nikoliv
dosáhnout, pak dosahovat ne proto, abychom něco dosáhli, nýbrž
že dosahujeme. Už v této fázi se dostavuje správnější než statický
pohled na stvoření a na Existenci vůbec. Celý vesmír je dílnou, ve
které se pořád pracuje na novém tvaru vesmíru, a nejen tím, že se
něco přestavuje, ale také tak, že se něco bourá. Když člověk toto
pochopí, ztratí bolest pro něho své bývalé místo (viz sv. Pavel:
"Smrti, kde je tvůj osten?"). Napřed velká bolest se stává malou
bolestí nebo jindy prostě mizí odkud přišla, a my se ani
neohlédneme, odkud přišla, protože jiný pohled je pro nás důležitější: že není. Už v útlém mládí jsem se nepotřeboval vmýšlet do
stavu bezbolestnosti. On se dostavoval vždycky na poslední chvíli
sám, a tam, kde nebyl čas, nebyla ani bolest. A co se týče radosti:
Vykvétala tam, kde pro bolestíny zůstala nevzešlá na povrch. A je
to Radost s velkým "R". Dává člověku křídla a zároveň ho
přibližuje k utrpení kohokoliv (až k utrpení pupence před rozpuknutím, a k trpělivému čekání nasyceného rožičku na možnost krystalizace). Tato Radost pomáhá k vidění tvůrčí Jednoty i tam, kde
se na povrchu člověk setkává jen s bouří. Všechno vzniká z Jediného a vzniká pořád. Pomocí této Radosti vidí člověk kolem sebe i
v sobě vrůstat nesčíslné množství dobrodiní přerůzných podob,
takže si uprostřed nich může kráčet bez těla jako duch v rajské
zahradě, nebo se může i tělem dotýkat toho či onoho, a jeho dotek
se podobá doteku Slunce. Nic se po jeho pouhém doteku
nerozvije, ale už to bylo dotčeno, nezůstalo to mrtvé. (Ježíš šel jen
jednou kolem Zachea malé postavy, a přece i to byl základ jeho
duchovního života). V každé malé radosti je skryta duchovní perla,
bez které byste se nemohli připojit k Radosti. Indové jí říkají Ananda, bezpředmětná radost. Zachovejte se však podle Ježíšovy
rady: Někdo nalezl na svém poli vzácnou perlu, ale nenechal si
svou radost pro sebe, nýbrž pozval i své sousedy, aby se z ní
radovali. K Radosti se dopracováváme přes bližního. K tomuto
stavu v nejširším měřítku dospěl Ježíš ve 30 létech, ale pak mohl
právem radit z vlastní zkušenosti "radujte se s radujícími, plačte s
plačícími." A víte, že i pláčem se přibližujete k Radosti? Proto ty
překážky a ta trápení. Snad mně věříte, že jsem měl dostatek
možností se přesvědčit o pravdivosti těchto slov.
Ježíš uvádí hned za blahoslavenstvím chudých srdcem,
další: "Blahoslavení, kteří lkají, neboť oni budou potěšeni." (Mat
V,4) Zde slibované potěšení se obvykle vysvětluje jako posmrtný
stav v nebi. Přesvědčil jsem se o tom, že tomu tak není. Jediný
správný výklad se týká téže úrovně, na které se lká. Jakým
právem mohu tohle tvrdit? Právem člověka, který lkal tolik, že už
více nemohl. A právě z tohoto, u každého člověka jiného,
absolutna (říkávám relativního absolutna, tak jako mluvíme o
relativní přelidněnosti tam, kde dochází k přelidnění jen proto, že
výrobní prostředky nedostoupily v té zemi na úroveň jiných zemí,
kde při větší zalidněnosti nedochází k přelidnění.)... Kdo pláče pro
nic za nic, ten nepozná požehnání plačícího.
Příkladem pravého požehnaného pláče byl pláč Ježíšův nad
mrtvým Lazarem. Uvědomte si, že Ježíš věděl, že Lazara vzkřísí,
a přesto plakal s Marií a Martou, se sestrami Lazara. To je ono
připojení se k plačícím, to je základ blahoslavenství pláče. (Veďte
si laskavě paralelu s nalezením perly a s oslavováním jejího
nalezení se sousedy). Ježíš však věděl, že jeho bolestná smrt na
kříži je (nikoliv "stala se") základem ke vzkříšení člověka k
věčnému životu. Oběť boží je věčná, to jest nemá začátek někde
kdekoliv v ději, a také v ději nekončí. Srovnání Lazarovy smrti s
Ježíšovou smrtí na kříži si všiml evangelista Jan. Lidský život se
střídajícím se žalem a radostí není náhodným nebo méněcenným
zjevem vedle postupujícího duchovního poznání, nýbrž je jeho
nedílnou částí. Aspoň na svém životě bych dokázal ukázat, o
jakou spojitost tu jde. Ale Ježíš mohl tohle ukázat svým učedníkům jako příklad až po zmrtvýchvstání, když s nimi šel cestou do
Emaus. Chci vás vyprávěním o svém životě uvést aspoň trochu do
situace učedníků jdoucích do Emaus. Učedníci ztratili svého Ježíše na kříži, a proto mohli z jeho života pochopit více než když to
byl jejich učitel. Vy se zajisté neztotožňujete s mým životem, a
proto pochopením mého života můžete snáze pochopit smysl
vlastního života, k jehož pochopení vám překáží ta okolnost, že
svůj život vlastníte. I nevědomost učedníků, pokud vlastnili Ježíše,
sloužila duchovnímu pokroku, jak se přesvědčili cestou do Emaus.
Život v dualismu je jediným celkem. Přesto však na úrovni mentální bytosti je blíže k věčnému životu než odkudkoliv jinud. Je tu
však pravidlo platné ze sauny i z postavení člověka: "Čím kdo výše stojí, tím více se potí." Při svém duchovním vzestupu se člověk
setkává s potížemi, které neměl, dokud vědomě nešel kupředu, a
na druhé straně při vědomém postupu mizí jiné potíže, které před
tím měl. Tohle mnoho napovídá: Člověk vstupuje do oblastí
náročnějších na plnění vztahů, které dříve byly nezřetelné i s
tehdy nezřetelnými následky.
14. Brahman pasivní a Brahman aktivní (A II, 108 - 114)
Co v této kapitole Ghos uvádí, nepovažuji za nebezpečné
jen proto, že nikdy nepředkládá úplný návod, podle kterého by se
dalo něco praktikovat, nýbrž že jen vysvětluje různé přístupy ze
strany džnanajogy. Už z nadpisu byste mohli usoudit, že dvojí
Brahman nemůže existovat, protože "království v sobě rozdělené
pustne", není života schopné. V této kapitole jsou požadavky na
malé já prostě dotaženy až k nejvyšší mezi možností malého já.
Kdo se se svým já dostane do těchto výšin, má už vědomí značně
rozšířené. Považuji společně s Ghosem za velmi důležité,
abychom se s lidskými představami o Bohu vypořádali včas, to
znamená nikoli předčasně a nikoli pozdě. Totéž mistrně prováděl
Ježíš s učedníky.
Ježíš věděl, o čem mohou být učedníci poučeni slovem nebo
příkladem, a o čem mohou být poučeni jen neosobním způsobem,
Duchem svatým, bez představ, bez příkladů. Ponechával
učedníkům jejich představy o Bohu neporušeny a opravoval je jen,
pokud by vedly k mylnému očekávání nebo jednání. Řekl např. o
nebi, že lidé se tam nežení ani nevdávají, že ten je v království
božím nejvýše, kdo nejvíce miloval bližního, atd. Ježíš jen
obrušoval, ale neporážel představy učedníků. Věděl tedy, že
lidské představy o Bohu jsou velmi důležitým spojovacím můstkem
mezi mentální bytostí a supramentálním poznáním. Zrovna tak
opatrně a moudře si počíná Ghos. Řekl bych, že je tolerantní až
nehezky vůči lidským představám o božských záležitostech. Ale
řekněme si, jak jinak by mohl vysvětlit celý život se vším všudy, s
celým jeho obsahem, jako jogu, jako komplexní cestu k Bohu!
Ještě jinak: Ghos je si vědom toho, že psaním o duchovních
pravdách jen poučuje, ale duchovně nevede, tj. nepředává
duchovní sílu. Dále je si vědom toho, že mluví k nepřehledným
druhům lidí, na všech stupních vývoje, a že musí všem vycházet
vstříc znalostí jejich východiska. Ghos kromě toho také osobně
vedl, ale rozeznával vedení od poučení, a toto druhé, podobně
jako Guénon, nepodceňoval.
V Ježíšově životě se shledáváme s velmi přesným
stanovením všech přechodů ze stupně na stupeň, jak v oblasti
existence, tak i lásky a poznání. Proto si Ghosův výklad
doplňujeme Ježíšovými ukazateli.
"Mentální bytost, při svém úsilí o integrální realizaci pravého
bytí a bytí světa, naráží na těžkost, kterou může překonat
sledováním dvou různých linií vývoje. Může se povznést ve své
bytosti z úrovně na úroveň tím, že uskuteční na každé úrovni, a to
na jedné po druhé, jednotu se světem a se Satčitananda,
představovaném Purušou a Prakriti (vědomím Duše a Duše
Přírody) a vždy zahrne do nové akce všechny kroky učiněné na
nižších stupních. To znamená, že pomocí procesu rozšiřování já a
jeho přeměn může procházet vlastním vývojem a přejít z člověka
hmotařského na člověka božského a duchovního."
Tady a na mnohých místech Ghos předpokládá podle
založení východního člověka, že máme rozumět Ghosovu
požadavku jako potřebě přechodu z nadšení pro hmotu a hmotné
záležitosti do nadšení pro duchovní věci. Pomozte si vzpomínkou
na pojem entusiasmus, který se získával na ostrově Délu při
uctívání Apolona a Artemis. Kdo se vrátil z Délu, podlehnuv tam
entusiasmu, byl považován za božského. Totéž platilo o pravých
umělcích. Feidias byl nazýván božský. Víme dobře, že člověk se
dokáže nadchnout na mnohem nižších úrovních, a i tam může
dojít ke spojení s úrovní, kterou se nadchl. Člověk má přirozenou
potřebu se pro něco nadchnout. Když mně bylo upřeno nadchnout
se pro hry s dětmi, šel jsem si náhradou pro nadšení do života
zvířat a dosáhl jsem tam spojení se zvířaty v jejich transu. Mohu
říci, že toto povyskočení mi je dodnes požehnáním.
"To byla patrně metoda starověkých mudrců, jak do ní
můžeme nahlédnout pomocí Rig Védy a některých Upanišad
(poznámka pod čarou: Zvláště Taittiríya Upanišad). Člověk také
může zamířit rovnou k uskutečnění čisté Existence já na nejvyšší
úrovni mentálního bytí; může realizovat duchovně, v podmínkách
vlastní mentality, proces, pomocí něhož Existence sama o sobě
se stane všem existencemi, aniž by se člověk snížil k
egoistickému a rozdělenému vědomí, které je jedním z prostředků
rozvoje nevědomosti.
Ztotožněna tímto způsobem se
Satčitananda ve vesmírové existenci, mentální bytost takto
zduchovněná, může se pak dostat ještě výše na úroveň
supramentální čisté duchovní existence. Pokusme se, pro
hledajícího jdoucího cestou poznání, načrtnout etapy této poslední
metody."
"Sádhaka, který používal potřebnou metodu, kterou by
odvedl já z jeho ztotožňování s egem, myslí, životem a tělem,
dospěje pomocí poznání k uskutečnění čisté, nehnuté, sebe si
uvědomující Existence, bez pocitu oddělenosti, tiché, nehnuté,
nerušené činností světa. Jediný vztah, který zdá se mít toto Já se
světem, je vztahem nezainteresovaného Svědka, nečinného a
nezaujatého svou činností."
Možná, že jste si všimli, že hned na začátku tohoto odstavce
chybí vysvětlení, jak se odvádí já od ztotožnění s egem, myslí,
životem a tělem. Pokud tohle nebylo vysvětleno dříve - a ono to
bylo aspoň částečně vysvětleno - u sebe a ve svém případě jsem
to vysvětlil vnuceným sebevzdáním během operací za vědomí.
Zarážející je však rozdíl mezi "já" a "egem", ale tato nejasnost je
vysvětlena ve slovech "toto Já" s velkým "J". Zřejmě, a zcela jistě,
metoda, o níž mluví Ghos jako o něčem, co odpoutává já od ega,
je metoda, kterou se napřed sjednotí já s Já, právě odpoutáním od
tělesnosti a od celého jejího příslušenství. Pak samozřejmě na
pocit jáství (ego) toto Já nahlíží jako nezúčastněný svědek. My tu
metodu známe z knihy Paula Bruntona Hledání Nadjá. Jde o
metodu sugestivní a vylučovací (toto a toto nejsem já, až zůstane
čisté Já. Je pochybné, zda tato metoda má stejný účinek jako
když se člověk vzdá svého života bez pomocí sugesce a bez
dojmu, že stačí si to přát nebo to upřímně vyslovovat. Od sugesce
a autosugesce třeba sebe dokonalejší je moc daleko k
uskutečnění Já. Pravé uskutečnění vnitřního božství má totiž
účinek obracející člověka trvale od světa k Bohu, tedy účinek,
který jsem nazval obrácením člověka naruby (jindy obrácením
světel), zatím co ten, kdo sebe přemlouvá k takovému obratu,
musí toto sebepřesvědčování co chvíli opakovat, aby měl aspoň
dojem, že je opravdové a aby zůstalo živé a zavazující. Také
postavení nezaujatého svědka, získané sugestivní metodou
považuji pouze za domnělé, fiktivní; a přesvědčil jsem se o tom na
těch, kteří touto metodou dosáhli tohoto "nezaujatého svědectví".
Bylo snadné se přesvědčit, že se mýlí. Srovnávám-li
džnanajogickou metodu sebepřemlouvání ("toto nejsem já") s tím,
co na mně provedli lékaři při opakovaných operacích za vědomí
(Jejich počínání ve srovnání se zmíněnou džnanajogickou
praktikou se mi jeví jako násilné přemlouvání "toto nejsi ty"), vím,
že docílili jen čtvero:
1. Nepovažoval jsem od té doby tělo za sebe, nýbrž za
prostředek, jímž ten, který ve mně myslí, může jednat nebo se
vzdát činu.
2. Kdykoliv se situace v mém životě tak vyhrotila proti mé
osobní vůli, že nebylo možno ji osobní vůlí překonat nebo zvrátit
(obdobně jako jsem nemohl zmoci nic proti lékařům), odstupoval
jsem od situace i od osobní vůle ji řešit a tím i od sebe. Všimněte
si, že jsem odstupoval od osobní vůle a tím od celé tělesnosti i od
pocitu oddělenosti (vysvětleno dříve). Nevěděl jsem, že se vracím
k Vůli, která nebyla má, ale
3. vždycky se ta Vůle projevila obrovskou mocí, která byla
sice pociťována hned při sebevzdání, ale začla působit jen tehdy,
když jsem ji uznal za okamžitě následovatelnou. A tehdy, dovědělli jsem se z vnějších pramenů (informací), co mám dělat, a puzen
obrovskou mocí, začal jsem to dělat, síla či moc se vtělila do činů
a byla s vykonaným činem vyčerpána, k mé úplné spokojenosti.
Nic více jsem si nežádal.
4. Tento návrat k Já, abych mluvil hinduistickou tradiční řečí,
způsoboval, že jsem se učil přistupovat malým já k věčnému Já a
proklesťoval jsem si nevědomky cestu k Němu po dobu 13 let,
takže jednoho dne, v 17 létech, kdy jsem zase jednou beze zbytku
opustil svou osobní vůli (jenže ve věci, na kterou jsem byl před tím
dlouhou dobu celobytostně soustředěn a upnut) vstoupilo věčné
Já zcela zřetelně s veškerou mocí, kterou jsem unesl, aniž bych
zemřel, do mého lidského vědomí, do vědomí mého malého já a
vládlo tam vždy s rozdílnou intenzitou napořád. Vcelku lze říci, že
si podřídilo osobní vůli za nevýjimečných, běžných okolností.
Ale to byl jen první dovršený stupeň na cestě poznání, jak
jsem vysvětlil dříve. V té chvíli jsem si počínal opačně než si má
počínat džnanajogin. Zavrhl jsem celý svůj život až do 17 let s
rozhodnutím, nikdy se k němu nevrátit. Tímto zvláštním, ale velice
účinným způsobem došlo k jakémusi zpřítomnění, z něhož natrvalo pramenila metafyzická zkušenost, jak dokazoval Guénon ve
spise "Metafyzická zkušenost", čili dostavilo se duchovní vedení
nezávislé na osobním vedení jedním guruem, ale závislé na celém
proudu života, jak na mne doléhal ze zevního světa. Tomu říkám
vedení událostmi. Nepotřeboval jsem utíkat z běžného života, jen
bylo nutno jej stylizovat podle tohoto vedení. Kdo má příležitost
sledovat mne zblízka, může snadno zjistit, že jej i nadále stylizuji,
ale že tato stylizace má tak osobní ráz (neboť pružně odpovídá
dané ustavičně se měnící situaci), že ji nelze napodobovat bez
vnitřního vedení. Můj případ je příkladný jen v tom smyslu, že celý
lidský život není něčím méněcenným ve srovnání s věčným
životem, nýbrž je nezbytným prostředkem ke spojení s Věčným
životem, a že není cennějšího prostředku nad něj, neboť on je
nepostradatelný, ať o tom víme či nevíme. Tím odpadají veškeré
problémy s aktivním a pasivním Brahmanem, ovšem dorostl-li
člověk do poznání, kdy je nutno být převážně pasivní a kdy
převážně aktivní, až k dalšímu stupni, kdy není ani pasivní ani
aktivní a kdy v něm začne pracovat Bůh, jemuž už konečně člověk
neodporuje svou vůlí, neboť ta se trvale podrobuje vůli boží. (Stalo
se od 21. 11. 1939 po dobu pěti měsíců mého pobytu v
koncentračním táboře).
Jde tedy o vývojový proces, o nové zrození ve Vůli boží a
pak o vzrůstání v ní podobně jako roste dítě od svého narození.
Napřed dochází k tělesné a mentální dospělosti a teprve z
dospělé mentální bytosti vzniká bytost supramentální. Tam míří
svým výkladem Ghos. Vyplatí se mít s ním aspoň trochu jeho
trpělivosti.
Než se vrátím ke Ghosovu rozboru problému Pasivity (s
velkým "P") a Aktivity (s velkým "A"), musím znovu opakovat, že
omyly mají v dualismu stejné právo nás vést jako Pravda. Celý můj
duchovní vzestup začal dvojnásobným omylem, napřed lékaře,
který mohl vřídek na rameni vymačkat nebo jinak včas odstranit, a
bylo by bývalo po operacích a po chromé ruce; a pak mým
omylem, se kterým jsem vydržel až do 17 let, kde štafetu převzalo
velké Já, jak by se vyjádřil Ghos. Tím základním omylem mým
bylo, že lidská tělesnost je nástrojem toho, který v nás myslí.
Ejhle, omyl přicházející zvnějšku, byl doplněn omylem
pocházejícím zvnitřku. Řekl bych obecně: omyl v aktivitě doplněný
omylem v pasivitě (obojí s malým "a" a s malým "p"). V obojím se
musí člověk naučit otáčet a obojím se musí naučit být poslušně
veden. Zpočátku (především při operacích za vědomí) byla ta
poslušnost dosahována tvrdě (obecně: neboť lidská vůle, zvláště
vůle po tom způsobu života, který poznáváme jako takový, je
tvrdým oříškem), a vždy stejně tvrdě je dosahována na každém
novém stupni poznání, protože člověk je od své zevní přirozenosti
toporným tvorem, který se rád řídí stereotypy a nerad se z nich
vymaňuje, i když už ví, že některým z nich odrostl. Není nad
pohodlíčko a dobrou pohodu, třebaže ta pohoda vládla zatím jen
ve stáji, kde se jen bučí a žere. Vidíte, nemám tu trpělivost
Ghosovu, a také proto si mě přizval ke svému dílu, už roku 1937.
"Dotlačí-li se tento stav vědomí ještě dále, dospěje se ke
vnímání Já ještě oddělenějšího od existence světa; všechno, co je
ve světě, zůstávajíc vzdáleno jeho vědomí, neexistuje v jeho
Existenci, nebo tam existuje jen jako druh neskutečné mysli - jako
sen, iluze - a tak je v jistém smyslu obsaženo v tomto Já. Je
možno odhalit, že Skutečná existence, samotářská a
transcendentní, je extrémní Já naší vlastní bytosti; může se také
stát, že se vymaže samotná idea já a vlastní bytí až tak daleko, že
v mysli zůstane jen nepoznatelné Ono - tj. nepoznatelné pro
mentální vědomí - bez pout a bez jakéhokoliv vztahu k existenci
světa. Mentální bytost může též vnímat tuto Skutečnou existenci
jako Nic, jako Ne-existenci, Prázdnotu, jako prázdné od všeho, co
existuje ve světě a přesto jako jedinou Skutečnost. Dostat se ještě
dále do Transcendence, při soustředění výlučně na vlastní bytí,
znamená ztratit mentální existenci a existenci světa, a tím se
ztroskotává v Nepoznatelnu." (A II, 109)
"Ale v joze integrálního poznání se požaduje naproti tomu
božský návrat do světa; jejím prvním krokem je proto uskutečnění
Já jako Všeho, sarvam brahma. Soustřeďujeme-li se na Existenci
jako takovou, musíme zjistit, že všechno, co vnímá mysl a smysly,
je obrazem světa, který existuje v čistém Já, obrazem, kterým pro naše vědomí - jsme se teď stali."
Řekněme si totéž jiným, jakýmsi technickým způsobem
vyjadřování: Nekonečné Vědomí je celek, který bychom klidně
mohli nazvat něčím nepoznatelným, protože všechno v jednom
celku bez pomůcky zpřítomnění aspoň části toho celku, se nám
musí jevit spíše jako nic než jako něco, ať už se to týká existence
nebo čehokoliv jiného. Jakmile se však člověk narodí na tomto
světě a má k dispozici tělo s jeho nesčetnými možnostmi
transformace celku na části (a pak ovšem též částic na celek),
záleží na tom, kterým transformačním centrem zabudovaným do
lidského těla, se Vědomí dostává do malého úseku vědomí AB,
který je jakousi konstantou omezení Vědomí na jeho část. Podle
toho, kudy Vědomí prochází do úseku AB, také vnímáme Vědomí,
a už ne jako celek, nýbrž jako něco, co na sebe vzalo
transformační šablonu střediska, kterým prochází. Radžajogini
dovedou sedmi šablonami vést Vědomí, a tím se setkávají (s
určitým omezením) s úrovní, do které se tím střediskem vchází.
Džnanajogini a s nimi i my, obyčejní lidé, neumíme vést Vědomí,
kam bychom chtěli, a dokonce ani nevíme, kam bychom je měli
vést jinam než do světa jevů a myšlenek. Poznání radžajogina je
omezeno jeho osobní vůlí (např. vštípeným obrazem), a my absolutní neznalostí ve věci výběru. Měl jsem přítele V. S., který se dal
poučit Tajnou stezkou Paula Bruntona a dotazoval se do nitra:
"Kdo jsem já." Zjevila se mu hrozná příšera a dostal takový strach,
že se vícekrát o to dotazování nepokoušel. Udělal dobře, přestože
jiným se nic takového při stejném soustředění nestává. Je však
zřejmé, do jaké nekonečné oblasti vědomí vstupují, a je
nepředvídatelné, co se může projevit. Tedy teď po narození jsme
se stali tím, co nám umožnila transformační schopnost těla vnímat. Když jsme se naučili vnímat části a po částech, může dopadnout ta nejlepší snaha vnímat celistvěji takto:
"Vidění čistého Já se překládá pro smysly a mentální vjem
jako nekonečná Skutečnost, ve které všechno existuje pouze jako
jména a tvary, ale ne proto neskutečné jakou jsou halucinace
nebo sny, nýbrž pouze omezené do vjemů a pocitů, které omezují
podstatnou skutečnost. V této rovnováze vědomí se všechno jeví
jako podobné snu, představě, která vzniká v Já bez pohybu, tiše,
v plném míru, indiferentně."
Škoda, že jsem byl příliš malý, než abych si mohl
zapamatovat, co jsem vnímal při těch operacích za vědomí.
Zaručeně jsem však nevnímal jména nebo tvary bez pohybu,
protože přece ten stav měl své pokračování až do 17 let a
zaručeně se nelišil od svého úvodního stavu při operacích, leda v
tom, že nebyl způsoben násilím. Předvedu zrod takového stavu
prázdnoty nebo vyprázdnění. Použiji vám už odjinud známé
události. Dívka se dotkne na plovárně studené vody nohou a
zakřičí, že se topí. Děj přicházel od ní, zdánlivě jen od ní, tedy
zvnějška. Ale zároveň způsobil nepochopitelným způsobem
vyprázdněnost od osobní vůle, podle které jsem se chtěl vykoupat
v téže řece. Do této prázdnoty se vlila jistota, že na plovárně
nemám zůstat, nýbrž že mám být někde jinde. Tato jistota byla tak
silná, že jsem se ihned oblékl a šel domů. Ukázalo se, že "jsem
učinil dobře", neboť doma mě bylo nutně třeba. V té prázdnotě
nebylo žádné pojmenování nebo forma čehokoliv, nýbrž program,
lépe řečeno určitá část nedílného celovesmírného programu, o
kterém jinak, jsme-li plni své vůle, nemáme ani ponětí. Je to
program obdařený silou, pomocí níž se dá uskutečnit; pak je
obdařen též prostředky, které jsou do různé míry nositeli této síly.
Jejím nositelem je všechno, co existuje v dualismu, začínaje
časoprostorem a konče člověkem. Tento program má blízké a
vzdálené cíle. Blízkým cílem pro živého tvora je nastavovat,
prodlužovat život, vzdáleným je, dovést tento nastavovaný život
pomocí jeho věčné podstaty do věčného života. Tento program je
proudem, jemuž je do cesty postaven dualismus. Ten jej však
nemůže zničit, nýbrž jen přizpůsobovat daným podmínkám.
Dalo by se říci, že nezúčastněné Nekonečno, kterého se
chopil jogin jdoucí za pasivním Brahmanem, je jen pohledem z
hlediska tím způsobem hledajícího jogina. Setkal jsem se s
Programem, protože jsem byl po každé operaci dokonale bez
programu, ale byl jsem dosaženou prázdnotou přístupen mnohem
širšímu programu než člověk naplněný všemožným myšlenkovým
haraburdím. Samozřejmě, setkal jsem se jen s nástrojem božím, i
když mocnějším než lidská vůle.
Všimněte si tohoto faktu: Především maminka a pak celý
okolní svět mne uváděl do světského lidského programu a já jsem
v něm bez svého přičinění nacházel Program, který mne vedl do
vědomého zažívání věčného života, a pěkně po etapách,
vhodných pro můj věk, osobní schopnosti a pořadí klasické cesty
k Bohu, jak ji naznačil svým životem Ježíš. Obecně: Znamenitý
výběr nelze provést z vlastní vůle, nýbrž patřičným sebezáporem a
pak jeho velikosti odpovídajícím braním kříže. Jho takto brané je
mnohem lehčí, než jho promyšlené člověkem, a má smysl, na
který by člověk nepřišel.
"Také naše projevená existence je součástí tohoto
koncepčního pohybu, jako mechanická tělesná a mentální forma v
rámci jiných forem, my sami jsme jménem mezi jinými jmény,
pohybujícími se automaticky v tomto Já, a v nehnutém věčném
Já, které všechno obsahuje. V tomto stádiu aktivní vědomí světa
nefiguruje v naší realizaci; protože myšlení v nás znehybnilo, a
následkem toho naše vědomí zůstává klidné a neaktivní, vše, co
děláme, zdá se být čistě mechanické, bez aktivní spoluúčasti vůle
a poznávání vědomého zrodu pohybu."
Vidíte, doufám, obdobu toho, co jsem vysvětlil, až na tento
detail: Pocit oddělenosti se u mne nezrušil nějakým chtěným
myšlenkovým pochodem, nýbrž zpočátku z obrovského
konglomerátu dějového substrátu se něco pro mne vyčleňovalo,
co vůči mně mělo důležitější a aktuálnější poměr a vztah. Některé
události kolem mne a také ve mně měly pro mne mimořádný
význam, jiné byly pro mne mrtvé. Mě musela událost, která byla
pro mne důležitá, abych tak řekl, trknout, ale podívejte se, jak
Ježíš ovládal běh událostí přes hranice času a zcela samovolně:
Mat XXVI, 17 - 18:
Prvního dne přesných chlebů přistoupili k Ježíšovi jeho
učedníci a tázali se: "Kde chceš, abychom ti připravili k jídlu
velikonočního beránka?" I řekl: "Jděte do města k tomu a tomu
člověku a řekněte mu: Mistr praví: Čas můj je blízko, u tebe budu
se svými učedníky slavit velikonočního beránka."
Matoušův výklad je doplněn jeho domněnkou člověka přímo
nezúčastněného na hledání večeřadla. Proto je důležitější jiné líčení téže události dalším evangelistou, Lukášem, o němž je
známo, že žil i po nanebevstoupení Páně vedle Panny Marie v
Efezu, a mohl tedy slyšet její osobní svědectví. Tedy Luk XXII, 7 13:
Přišel pak den přesnic, kdy měl být zabíjen velikonoční
beránek. I poslal Ježíš Petra a Jana se slovy: "Jděte a připravte
nám velikonočního beránka, abychom pojedli!" Oni mu řekli: "Kde
si přeješ, abychom jej připravili?" I řekl jim: "Hle, až vejdete do
města, potká vás člověk, který nese džbán vody; půjdete za ním
do domu, do kterého vejde a řeknete pánovi domu: Mistr praví:
Kde je místnost, ve které bychom pojedli velikonočního beránka
se svými učedníky? A on vám ukáže velkou horní místnost, již
prostřenou; a tam připravte!" Odešli tedy a nalezli, jak jim řekl, a
připravili velikonočního beránka.
Komu se takhle jeví události, ten musí sám stát nad časem,
přestože svou pozemskou schránou žije v něm; a takovým byl
Ježíš. Čas se mu zpřítomňoval. Ghos nepočítá důsledně s
vnitřním transformačním aparátem, který nazývám automatismem
(1), ale ví o něm:
"Vzniká-li nějaká myšlenka, děje se to mechanicky jako
ostatní, jako pohyb našeho těla; děje se to z neviditelných zřídel
Přírody jako u rostliny, a nikoliv z aktivní vůle naší podstatné
existence."
Tady nám Ghos naznačuje, jak je tomu, že ani vlas člověku
z hlavy nespadne bez vůle boží. Jeho zákony jsou v nás a v celé
přírodě tak pevně zakotveny, že není z nich vyhnutí, a právem
bychom se měli divit, proč se jogini starají o něco, o co je daleko
lépe postaráno bez jejich vůle. Samovolný proces nemohou vůlí
zrušit, ale mohou mu zkomplikovat cestu k tomu, aby se plně
uplatnil. Je dobře známo, že např. zvíře vydává ze sebe signály
bez učení, a ty jsou mu vrozeny. Signály odpovídají přesně potřebám příslušného druhu zvířat. Víme také, že člověk by se nenaučil
mluvit nějakou lidskou řečí, kdyby se jí neučil. Byl-li by vychováván
určitým druhem zvířat, naučil by se signálům jen tohoto druhu
zvířat a těžko by se potom učil lidské řeči. Moje maminka se však
přesvědčila o tom, že jsem mluvil se zvířaty dříve a raději než s
lidmi. Několikráte mne přistihla přitom, jak kážu pro celý dvůr, to
jest pro všechny druhy zvířat, které na něm žily. Pozorovala dvojí:
všechna zvířata mně rozuměla, přestože má řeč měla všechny
znaky lidské řeči. maminka jí však vůbec nerozuměla, a také se
snažila ze všech sil, abych na tu řeč zapomněl a abych ji
nepoužíval. Mám tedy za to, že člověk má také vrozenou řeč,
kterou však dospělí lidé horlivě přehlušují svou naučenou, nikoliv
vrozenou řečí. My jsme tedy velkou část svého nám vrozeného
mechanismu přehlušili naučeností, které dáváme přednost. Proto
je automatismus (1) u zvířat mnohem širší než u člověka. Ale
patrně zde vládne tento zákon: Co se ubere člověku na šíři
automatismu (1), to je mu přidáno v přerůstání tohoto
automatismu do vyšší automatické úrovně, které říkám
automatismus (2). U zvířat je malé rozpětí šíře vědomí přes různé
úrovně vědomí. Husy např. nemohou dále jít než do svého transu.
Člověk sice ani toho není schopen, protože by to bylo pro něho
neúčelné, ale za to může překročit svou úroveň vědomí do
nekonečna, pokud se nedrží stávající šíře vědomí. Ježíš se o tom
vyjádřil v tom smyslu: pokud nehledá svůj život.
"Já je nehnuté a nevytváří činnost, ke které opravňuje, ani
se na ní nepodílí. Toto Já je vše, ale jen ve smyslu Jediného
nekonečna, existujícího a nehnutého, které obsahuje všechna
jména a všechny tvary." (A II, 109 - 110)
"Tento stav vědomí spočívá na exkluzivní mentální realizaci
čisté Existence samé o sobě; vědomí odpočívá, nečinné, plně
soustředěné na čisté vnímání vlastního bytí, které aktivně nic
nezpůsobuje. Aspekt poznání odpočívá ve vnímání indiferentní
totožnosti; aspekt síly a vůle odpočívá ve vjemu neměnného a
nepozměnitelného. Vědomí vnímá jména, tvary a pohyby, ale
nezdá se to pocházet z já, nýbrž jakoby to bylo hnáno nějakou
neznámou vnitřní mocí a jen se zračilo v Já. Jinými slovy, vlivem
exkluzivního soustředění mentální bytost vzdaluje od sebe
dynamický aspekt vědomí, uchyluje se do statického aspektu a
izoluje se bez komunikace; Brahmanem pasivním a aktivním se
otevírá propast, na jejíchž okrajích zůstává jedna i druhá část,
viditelná z jedné na druhou, ale bez styku, beze stopy sympatie,
bez pocitu jednoty. Pasivnímu Já se každá vědomá bytost jeví v
pasivní podobě, každá činnost se mu jeví jako nevědomá a
mechanická (džada) ve svých pohybech. Zkušenost o tomto stavu
je bází antické filozofie Sámkhya, která učila, že Puruša nebo
vědomá duše je entitou pasivní, nečinnou, neměnnou, a že
Prakriti neboli Duše Přírody (čímž se rozumí mysl a chápání) je
aktivní, proměnlivá, mechanická a obráží se v Puruši, který se
ztotožňuje s tím, co se v něm zračí, a tomu propůjčuje světlo
vlastního poznání. Když se Puruša naučí dále se neztotožňovat,
Prakriti začne pozbývat impuls a vrátí se do rovnováhy a k
odpočinku. Védská koncepce však vede jen k filozofii nečinného
já neboli k pouhé realitě Brahmana, zatímco všechno ostatní je
považováno za mentální iluzi, která musí zmizet s pravým
poznáním neměnného Já a my se té iluze musíme vzdát.
(adhyáropa). Tyto dvě koncepce se liší ve skutečnosti jen ve
slovním vyjádření a v hlediscích, ale v podstatě vytvářejí tutéž
intelektuální generalizaci téže duchovní zkušenosti." (A II, 110)
"Uvázne-li se v tom, zůstanou už jen dva postoje možné pro
život ve světě. Buď zůstat nečinnými svědky kosmické hry, nebo
jednat v ní mechanicky bez nejmenší účasti vědomého já,
nechajíce jednat smyslové orgány a pohybovou činnost (Kevalair
indriyair, Bhagavadgitá), hnací sílu. První řešení nás přiblíží k
nečinnosti pasivního a tichého Brahmana. Znehybní se mysl,
zredukují se ke klidu činnosti myšlení a vzruchy srdce, dospěje se
k vnitřnímu úplnému míru a k indiferenci a zredukuje se na
minimum mechanická činnost těla a dojde se k úplnému
znehybnění a navždy. Tento konečný cíl asketické jogy není
naším cílem. Druhé řešení nám ponechá činnost v tom, co je
zevního, ale vnitřně se projeví v pasivitě, míru, v úplném
mentálním klidu, indiferentním a bez emocí, v totální
nepřítomnosti dobrovolně zvolené." (A II, 110 - 111)
"Pro běžnou mysl se může zdát podobný stav nemožný.
Emočně si nedovedeme představit nějakou činnost bez přání a
bez sentimentálního upřednostňování, zatímco intelektuálně si
nedovedeme představit činnost bez mentálního záměru a bez
volních podnětů. Nicméně lze pozorovat, že velká část našich činů
nehledě k prostým animistickým činnostem, vychází z
mechanických podnětů a hnutí, ve kterých prvky emotivní,
mentální a volní, jak se zdá, nehrají žádnou roli. Možno namítat,
že to platí jen pro činnosti čistě fyzické a vitální, a nikoliv pro
činnosti závislé na vůli a na mentálních koncepcích, jako je řeč,
písmo, a pro všechny projevy lidské inteligence. Ještě jednou
musím tvrdit, že to není pravda, a zažijeme to, kdykoliv
překročíme normální kapacitu naší mentální přirozenosti. Bylo
zjištěno nejnovějšími psychologickými experimenty, že všechny
tyto operace mohou být provedeny bez nejmenší myšlenkové a
volní iniciativy našeho projeveného činitele, bez jeho smyslových
a akčních orgánů, včetně slova. Ty se stávají v určitých případech
pasivními nástroji myšlení a vůle cizích činitelů." (A II, 111)
Ghos zde zřejmě naráží na poznatky z hypnózy, případně z
posthypnotických stavů, kdy hypnotizovaný podléhá cizí vůli a
chová se podle ní. Není tomu tak úplně, protože i v nejhlubším
hypnotickém transu hypnotizovaný si ponechává něco ze sebe, z
čeho nesleví. Nedá se např. přimět k vraždě, nemá-li sám vražedné sklony. Rovněž tak se nedá přimět k nemravnostem, které
by byl v normálním stavu neměl touhu provádět.
"Za každou inteligentní činností existuje nutně inteligentní
vůle, není však nutné, aby tato inteligence nebo vůle náležela
vědomému činiteli. Při některých projevech, které zde máme na
mysli, je zřejmé, že jedná vůle a inteligence jiných lidských bytostí,
které aspoň v některých případech, používají orgánů činitele; v
jiných případech nelze říci, zda jde o vliv a činnost
experimentátora, či zda jde o okrajovou podvědomou činnost
mysli, nebo o kombinaci obou činitelů. Jde-li však o jogický stav
pouhé činnosti orgánů, kevalar indriyar, jsou to universální
inteligence a vůle samotné Přírody, které působí z nadvědomých
a podvědomých center, jak se děje v automatickém životě rostlin a
v neživých hmotných formách, s tím rozdílem, že v tomto případě
živý nástroj je vědomým svědkem činnosti a funkcí. Je nutno
poznamenat, že řeč, písmo a inteligentní činnosti pocházející z
tohoto stavu, mohou být perfektním, logickým a inspirovaným
projevem na úrovni daleko vyšší, než na jaké by mohl jednat
tentýž člověk v normálním rovnovážném stavu své mysli a vůle.
Ve stavu kevalar indriyar jogin chápe myšlenky, které jeho běžné
myšlení převyšují, ale nemyslí, jen pozoruje, a není to jeho vůle,
která skrze něho působí. Je svědkem schopností, které jej
prostupují, ale nepřivlastňuje si je. Tento projev není nenormální,
ani neodporuje daným zákonitostem. Snad si jogin ani nevšimne
především dokonalého projevu tajné universální Vůle a
Inteligence, která působí ve zřetelně hrubých (džada) hnutích
Přírody? Skrze jogina tu jedná právě ona universální Vůle a
Inteligence, klidná, indiferentní, vnitřně tichá. Její činnosti neklade
žádné překážky osobní vůle a inteligence, které jsou vedle ní
omezené a nevědomé. Přebývá v tichém Já a ponechává
Brahmana jednat pomocí jeho přirozených nástrojů, a přijímá,
nezúčastněně činnost universální energie a poznání." (A II, 112)
Se svědectvím o této universální Inteligenci jsem se v západní literatuře poprvé setkal ve spisu Thomas Levise: Buňka,
medúza a já, který v češtině vyšel 1981. Mravenci z velkého
mraveniště si jdou každý po své práci a najednou, ať jsou
kdekoliv, dostanou z této inteligence povel, že je nutné rychle
opravit mraveniště. Protože tato Inteligence je ve všem, tedy i v
mravencích, a protože mravenci jsou schopni širšího vědomí než
např. člověk, zachytí její povel, zanechají své individuální vůle a
jdou okamžitě za Vůlí této Inteligence. Pochopitelně, nic o této
Inteligenci nevědí, ale její povel je tak mocný, že zastře individuální vůli každého mravence a svou mocí každého z nich přiměje, aby se dal pod jednotným vedením do práce na rekonstrukci
mraveniště. Tímto zvláštním způsobem je ta universální Inteligence pasivní. Mám o tom soustavné zprávy od dob operací za
vědomí. Těmi jsem byl disponován k šíři vědomí, podobné jako u
mravence nebo jako u zvířat. Proto jsem mohl po vyprázdnění se
od osobní vůle provést s úžasnou silou této Inteligence něco, co
bych byl osobní vůlí nikdy neprovedl. Je zajímavé, že zvířata na
mně tuto šíři vědomí poznávala, a proto mě např. husy pozvaly do
svého transu, a s jinými lidmi to nečiní. V husím transu jsme byli
trpní jako ta Inteligence, a naše opuštění osobní vůle šlo tak daleko, že jsme zapomněli na svou tělesnost husy vedle tělesnosti
člověka, a cítili jsme se v rámci stáda jedním tvorem, asi jako
mravenci při poslechu povelu universální Inteligence. Jenže jsme
nic neprováděli. Náš trans byl hlubší, měl jiný smysl než něco
dělat. Vysvětlil jsem jinde.
"Tento současný stav vnitřní pasivity a zevní aktivity je
podmínkou úplné svobody. Jogin, jak praví Gítá, jedná, aniž by
jednal, není to on, který jedná, nýbrž universální Příroda řízená
Pánem Přírody. Není poután výsledkem své činnosti, která v něm
nezanechává žádné stopy, žádný efekt v jeho mysli, žádný znak
jeho duše (Na karma lipyate nare. Bhagavad Gítá), ty uhasnou a
rozpustí se v provedeném díle a ponechají Já v klidu."
Tak tady mám vysvětlení, proč při vnitřním poznávání
správného jsem zevně vypotřeboval sílu, která v tom poznání byla
obsažena (právě tak jako ve zmíněném povelu mravencům), a
připadalo mi, jako bych byl do činnosti nic ze sebe nevložil.
Všechno do ní bylo vloženo a jen to se spotřebovalo. (Mám za to,
že mravenec, který dostavěl mraveniště, zase odešel ke své
běžné práci, kterou prováděl z jiné, běžné vitální síly a jen z ní, a
už ani nevzpomínal na to, že ještě před chvílí vykonával něco
jiného s nadšením a zaujetím vyšším než normálním.)
"Nejvyšší rovnováha, kterou musí zachovávat každá
pokročilá duše, má-li ještě zájem o to, aby si zachovala nějaký
vztah k lidské světské činnosti, musí být vnitřně tichá, neméně
pasivní a nadto řízena jedině universální Vůlí a Moudrostí, jak říká
Gítá; a ty jednají bez pout k dílům, nedotčeny nevědomostí. Tato
rovnováha dokonalé činnosti v dokonalé vnitřní pasivitě je
nepostradatelná pro jogina, jak jsme již řekli v joze činů. Ale zde
na úrovni poznání, na kterou jsme dospěli, zůstává určitá mezera,
existuje propast, nedostatek jednoty, vědomá mezera mezi
pasivním Brahmanem a Brahmanem aktivním. Zbývá tedy dospět
ke ztotožnění s aktivním Brahmanem v tichém Já. Na této
základně ticha vnitřní pasivity musíme zaměnit vzdálenou
indiferenci za činy Brahmana, za nestrannou blaženost z jeho
činů; odmítání účasti, způsobené strachem, že ztratíme svůj klid,
musíme nahradit vědomým vlastněním aktivního brahmana a v
Něm se těšit z existence, která neničí mír a svobodný klid a
vládne uprostřed činů."
"Všechny potíže pocházejí z toho, že se mentální bytost
soustřeďuje výhradně na úroveň čisté Existence, na které vědomí
odpočívá v pasivitě a blaženosti v míru existence, ale přesto se
musí ztotožnit také s vědomím energie existence, ve které vědomí
jedná jako moc a vůle, blaženost je tu jako čistá radost z
existence. V tomto bodě je nebezpečí, že se mysl znovu zablokuje
ve vědomí Energie, místo aby zůstala svobodná a vládnoucí.
Poslední podmínka tohoto bloku je, že běžný člověk staví svou
činnost vitální a tělesnou na hnutí mysli, kterým vládne, na místo
úplné existence, a považuje pasivitu duše za vzdalování se od
existence a za přibližování se k ničemu. Žije na povrchu aktivního
Brahmana, zatímco pro tichou duši výhradně soustředěnou na
pasivní já, všechny činnosti jsou pouhými jmény a tvary, kdežto
běžný člověk ji považuje za jedinou skutečnost a Já za pouhé
pojmenování. Pro někoho se pasivní Brahman drží daleko od
aktivního Brahmana a nepodílí se s ním na jeho vznešeném
poznání, aniž by tím ztrácel své zevní znaky. Jakmile však
sádhaka jasně uzřel podstatu věcí a zakoušel plně mír tichého Já,
je málo pravděpodobné, že by byl spojen se stavem, který přináší
ztrátu poznání já ...Nedá se už svést umíněnostmi mysli, života a
těla, které jsou spojeny s průvodní nevědomostí."
Vím, že se vám z toho točí hlava. Ale nezoufejte a
nezmalomyslněte. Ježíš na to šel prakticky, ukázal, jak skloubit
činnost s vnitřním klidem. Mohl o tom říci a řekl jednou větou: "Ať
neví pravice, co dělá levice", ale kdo je z toho moudrý, jestliže se
neodhodlal žít Ježíšovým životem podle jeho vnitřního významu,
nebo aspoň jako mravenec, o němž byla řeč, jestliže nerozšířil své
vědomí za hranice normální běžné činnosti. Nemusel se proto
naučit dělat zázraky, ale Ježíš vysvětlil právě zázraky všechno
potřebné o této činnosti navíc, která je spojená s vnitřní nečinností, nezatížené osobní vůlí. Byl bych velmi rád, kdybyste se
nespokojili s pochopením Ježíšových nebo Ghosových slov, nýbrž
následovali Krista na každém kroku svého života.
"Přesto i na něho číhá nový vpád mentálních zvyků, dá-li se
žák do světské činnosti... Aby předešel takovým vpádům, musí si
vzpomenout na pravdu Satčitananda a rozšířit realizaci Jediného
nekonečného na pohyb nekonečné mnohosti. Musí se soustředit
na Brahmana Jediného ve všem a realizovat ho nejen jako vjem,
nýbrž i jako energii a vědomí bytí. Věčné Já je všechno, nejen
Podstata věcí, ale také jejími nesčetnými tvary, nejen
transcendentním vědomím, které všechno obsahuje, ale také
tvořivým vědomím, které všechno činí."
"Jak se postupně toto uskutečňuje, mění se stav vědomí a s
ním i mentální hledisko, které mu odpovídá. Namísto neměnného
Já, které obsahuje jména a tvary, které asimiluje změny Přírody,
aniž by se na nich podílelo, dostavuje se vědomí Já, neměnné ve
své podstatě, nezvratitelné ve své základní rovnováze, které však
ve své zkušenosti ustavuje a vytváří všechny ty existence, které
mysl poznamenává jmény a tvary. Formace mysli a těla už
nebudou pouhými obrazy, které se zračí v Purušovi, ale
skutečnými tvary, jejichž substancí je Brahman, Já, vědomé Bytí.
Pojmenování používané pro tvar nebude už pouhou mentální
koncepcí bez reálné souvztažnosti; objevíme v něm moc
vědomého bytí, zkušenost pravého Brahmana, potenciálně v něm
obsaženou, v samotném immanentně se projevujícím tichem.
Pomocí těchže proměn budeme pociťovat, že On jediný je
svobodný a nad všemi proměnami. Namísto samotářské skutečnosti, která se podrobuje změnám jmen a tvarů, uvidíme věčné
Bytí, které se promítá do nekonečných proměn. Pro jogické
vědomí budou všechny existence aktuálními formami Já a nikoliv
jen pouhými koncepcemi Já; budou jeho samotnými formami,
roztavenými v jeho universální existenci. Celý duchovní život
mentální, vitální a tělesná existence všeho, co existuje, je jediným
neviditelným pohybem identického Bytí Já. Já je vše, neměnné,
stále se měnící integrální pravda naší existence." (A II, 113 - 114)
Není pochyby o tom, že Ghos psal tento spis pro ty, které
kromě toho, že si jej mohli přečíst, také nebo především osobně
vedl. Čte-li však člověk jeho řádky v kapitolách náročných na
osobní zkušenost, ocitne se přinejmenším ve velkých rozpacích.
Můj komentář nemůže zastoupit Ghosovo vedení, ale může se
stát záplatou, která vydrží aspoň tak dlouho, dokud se nedostaví
zkušenost odpovídající psanému textu. A bez té by mohlo velmi
snadno dojít k mylnému výkladu nestranného Ghosova pojednání
o směrech klasické džnany. Klasická džnana, právě jako kterákoliv
jiná joga, musí počítat s protiklady a s jejich využitím na Cestě za
tím účelem, aby se člověk ocitl za nimi a aby už při zdolávání těch
nejhrubších protikladů se cítil relativně svobodným. A tady právě
na kterékoliv cestě dochází k nejvážnějším omylům. Člověk sebe
považuje za absolutně svobodného tam, kde je jen relativně
svobodný. S touto relativitou mám zkušenosti už od dob
zmíněných operací. Vždycky, kdykoliv jsem poznával správné bez
pomoci úvahy, vždycky z tohoto poznání vyplynula obrovská
prakticky upotřebitelná síla, a já ji svobodně čerpal, jakoby byla
bezedná, a nestaral se o to, zda se doberu jejího dna, protože
mně nikdy nešlo o to, zda se doberu jejího dna, protože mně nešlo
o to, abych ji povolal ke svému dílu, ani o to, abych ji čerpal, ani
jsem nevěděl, jak se k ní dostat a jak ji čerpat, bez zábran,
nejpřirozenějším přilnutím k ní jsem ji čerpal a také dočerpal. Po
jejím dočerpání jsem nebyl zklamán, že tu není, protože ona
splnila do poslední možnosti všechno, co bych si byl mohl osobní
vůlí v daném případě přát. To byl začátek pro mě vědomého
vstupu Síly Poznání do zevní přirozenosti. Dnes vím, že se tu
nedělo nic výjimečného, nýbrž že jsem jen odstranil překážky,
které bránily vstupu této síly do vědomí a do činů. Tyto překážky
člověk prostě běžně neodstraňuje, takže Síla poznání proudí jen v
takové míře, jak ji nebrání proudit naše stavidla osobní vůle, a tato
míra je dána od útlého mládí rozvíjenou vírou v pozemský život,
Ghos by řekl, že velmi exkluzivní vírou, která si vybírá z
obrovského souboru skutečností jen jejich nepatrnou část, a tu
nejen považuje za uzavřený celek, ale vyvozuje z této omezenosti
všechny důsledky jako z jediného. Tím se dokonale ohražuje proti
mnohem většímu souboru skutečností, které nepoznává.
Zazlíváme malým dětem, že se brání všemu, co neznají.
Jenže děti jsou ještě hodně otevřenou soustavou. Jsou schopny
přibírat přirozeným způsobem k tomu, co už poznávají, i to nové,
jestliže používáme psychologicky správně přiřazování neznámého
k známému, obojí hned organicky kloubíme a vedeme k ověřování
v praxi. Tuto pružnost dospělý člověk buď úplně ztrácí; nebo je
nedůvěřivý vůči nepoznanému proto, že se dosud od
nepoznaného obešel a že ho poznávání bolí, jelikož se jím často
překonává už poznané. První takové přímo šokující poznání
neznámého, bez kterého jsem se do té doby obešel jsem zažil v
17 létech. Bylo tak mocné, že jsem nejen nemohl pochopit, jak
jsem mohl bez toho právě nastoupivšího poznání vůbec žít.
Dokonce jsem považoval dosavadní život za úplně chybný a
plytký, a odvrátil jsem se od něho totálně a přál jsem si, aby se
všichni lidé odvrátili od způsobu života, ve kterém si neuvědomují,
že jsou závislí na věčném životě a že bez vědomí této závislosti
musí jednat chybně, protože jednají jen ve prospěch toho, co
poznávají, a to je pomíjivé, to není pravé věčné bytí. Protože i pak
mne smysly a rozum živě svazovaly s pomíjejícím, pravidelně
denně jsem se odvracel od této exkluzivity, jak by se o mé
koncentraci vyjádřil Ghos. A to jsem dělal po dobu devíti let. Věděl
jsem, na které straně je Pravda a úplná Skutečnost, a přitom mě
ani nenapadlo, že i toto poznání je částečným poznáním, že
nejsou dvě strany, jedna "bez" a druhá "s" poznáváním věčného
života, nýbrž, že bez ohledu, zda to takhle poznáváme, je tu
jednota, ovšem mající dvě tváře: jednu neproměnnou, které říkám
zdrojová, protože z ní ustavičně vychází to druhé ustavičně se
měnící. Pohled na duhu mně připomíná tuto proměnu něčeho
neviditelného na něco viditelného, protože rozloženého na své
prvky. A napovídá mi ten pohled, jak je neviditelné krásné, stane-li
se viditelným, takže se lidé do toho zamilují a pro tuto lásku zamítají, co není viditelné. Ale nejen duha mě učí tolerantnosti.
A pak došlo k 21. 11. 1939, které dosadilo do vědomí
"vědomý původ duhy". Po dobu pěti měsíců jsem byl svědkem
onoho prýštění ze zdroje, neboť jsem už nestál vedle něho, nýbrž
v něm. Odtamtud vycházelo i mé osobní vědomí. Byl jsem
svědkem absolutně nestranné lásky boží ke všem tvorům. Je jí
milován stejnou měrou ten, který vraždí, jako vražděný, čili tato
láska se vymyká všem lidským představám. Ty byly schopny ji
pochopit jen jako ne-lásku, ale toto pochopení je chybné. Jak
mohu tvrdit, že jde o lásku, když ona nechává vraždit a nezakročí
ve prospěch nevinného a bezbranného vražděného? Oba dva, jak
vinník, tak nevinný, nepropouštějí (z nezkušenosti) onu část lásky
boží, která by jednomu bránila vraždit a druhého dokonale chránila
před vrahem. Nevědomě se vzdávají jak ochrany před násilím, tak
i ochrany před nevědomostí, pro kterou je někdo schopen někoho
vraždit také proto, že se cítí dokonale oddělenou bytostí od
vražděného. Tak např. esesman, který mne chtěl zabít, ale místo
toho ode mne utekl, dotekl se v okamžiku svého styku se mnou
skrze můj vnitřní stav (ve kterém jsem se necítil být oddělenou
bytostí od esesmana) nestranné lásky, a od té chvíle se tak
změnil, že nám všemožně usnadňoval náš život v koncentračním
táboře. Např. v době spálové karantény nám dodal rohlíky určené
pro esesmany atd. Byl objeven vedením tábora a zastřelen. Já
pak jsem poznal, že láska boží je vskutku nestranná, je však
vázána propustností tvora. Nachází-li se někdo ve vývojovém
stavu, kterému říká, že je člověkem, a přitom se výlučně drží jen
svého lidství, nemůže být zrazován od této výlučné víry s tím
účinkem, aby se uvolnil z potřeby být vychováván relativním
dobrem i zlem. Nic nepomůže vysvětlování, když se dotyčný
člověk drží zákonů dualismu tak, jak působí na jeho úrovni vědomého tvora, a tam platí zákon příčin a následků společně s jinými
zákonitostmi. (Je jich celá řada, a vykládat si všechno podle jedné
z nich karmicky - jako příčiny a následky - je velmi průhledně
neomalené. Nedostavuje-li se následek, který se měl podle
lidského soudu dostavit, musíme tento systém stále záplatovat.
Např. věřícím na karmu stačí jako záplata, že "boží mlýny melou
pomalu, ale jistě."). Zvíře je daleko pevněji zakotveno v zákonech
dualismu než člověk. Ten se už začíná z této zákonitosti
vymaňovat, ale většinou za cenu velké bolesti. Jakmile však se
dostaví zkušenost aktuálně prožívaná, že všechno je neustále závislé na věčném zdroji, odpadnou přechodná bolest a předmětná
radost ve funkci vývojových prostředků. Začnou působit další
prostředky, které se před tím nemohly dostat ke slovu, protože
byly zastoupeny zmíněným druhem bolesti a radosti. K tomu, aby
si člověk mohl uvědomit, že je veden událostmi, je třeba, aby se
ocitl svým vědomím aspoň občas za časem, a pak aby byl toho
vedení poslušen. Toto vedení událostmi odpadne tehdy, až je,
nebo kdykoliv je nahraženo přímým pobytem ve zdroji času, z
něhož vyplývá nejen čas, ale i obsah času, který se pak
pozměňuje podle vzájemného působení složek obsahu času již
jsoucích "ve službě". Zkušenost musí tak dalece zesílit a
stabilizovat se, aby dále nevznikala mezera bez vedení, kde by
nezasahovaly ani pochopené události, ani přímé vedení, aby se
totiž člověk mohl stát dokonale trpný. Této trpnosti však nutno
rozumět tak, jak nám ji vysvětlil Ježíš svým chováním od 30 let.
Byl dokonale oddán Otci a v ničem se nejen neodchyloval od jeho
Vůle, nýbrž i aktivně vykonával Otcovu vůli bez ohledu na sebe.
Tehdy nám ukázal vrchol trpné činnosti, jakými prostředky se k ní
dostat a kdy končí její působnost jako vývojového prostředku.
Víme též, že za okolností, za kterých Ježíš žil od 30 do 33 let, byl
sice jedno s Otcem, ale že tato jednota nebyla nezrušitelná, nýbrž
byla jen nezbytným prostředkem k dosažení stavu po vzkříšení z
mrtvých. Víme také, že od narození až po křest v Jordánu Ježíš
musel být v tom, co je jeho Otce, jak se o tomto stavu vyjádřil ve
svých 12 létech. Vyjádřil se tehdy zřetelně o fázi vývoje od
narození v Betlémě až po Jordán.
Narození v Betlémě je obecně platným obrazem lidské
zkušenosti, která se např. u mě dostavila až v 17 létech, a dostaví
se u každého, kdo projde obdobným vývojem jako já od 3 do 17
let. A k tomuto vývoji se dá člověk přimět výchovou, kterou ovšem
dokonale opomíjíme. Tímto vývojem by prošel každý, kdo by se
snažil soustavně nahražovat svou vůli Vůlí boží. Židovský národ
procházel tímto obdobím od Mojžíše až po Ježíše. Dal se po
dobrém, někdy po zlém vychovávat ke stylizaci života podle Vůle
boží, kterou jim zvěstoval Mojžíš a po něm jiní duchovní velikáni.
Toto období jsem prožíval od 3 do 17 let. Chtělo se ode mne,
abych se odnaučil vidět v osobní vůli nejmocnější nástroj
rozhodování a naučil se trpnosti, při které vstupuje do vědomí Vůle
nadaná takovou mocí, že člověk svou osobní snahou by se k ní
nikdy nedopracoval. Začal se rodit pomocník, který se zrodil v
Izraeli v Betlémě a který se ve mně zrodil (v mé stáji, v mém těle)
v 17 létech. Tehdy jsem ovšem nevěděl nic o souvislosti tohoto
zrození se zrozením Ježíše v Betlémě. Chybně pojaté toto zrození
Ježíše se vysvětluje takto. Kdyby se byl nenarodil Ježíš v Betlémě
a nezemřel za nás na kříži, nemohli bychom být spaseni.
Správnější pojetí téhož faktu by znělo např. takto: Všechno, co se
děje v celém vesmíru, soustavně vychází z věčného zdroje, aniž
by se tím na tomto zdroji něco změnilo, něco ubylo, něco přibylo.
Narodil-li se Ježíš v Betlémě, nestalo se tím nic nového, nýbrž v té
chvíli byly splněny podmínky k tomu, aby se o tom lidé dověděli.
To ovšem má pro lidstvo nedozírné následky. Každý, kdo tomu
uvěří, připojuje se k Moci, ze které se na světě rodí Božské.
Takové připojování k téže Moci jsem pozoroval a na sobě zažíval
od tří let do sedmnácti, ale nepovažoval jsem je za něco
nadpřirozeného (a dodnes je za takové nepovažuji), protože jsem
se nepřipojoval vírou, nýbrž vyprázdněním se od osobní vůle
(sebezáporem), dokonce neúmyslným vyprázdněním sebe od své
vůle. Také s Ježíšem na naší zemi zdánlivě všechno začalo tím,
že se Panna Maria bez vlastního úmyslu vzdala vlastní vůle.
Nemusela ani vědět, že byla při svém přivolení podporována
tisíciletou touhou vlastního národa. Neviditelná myšlenka má
velkou viditelnou sílu. Myšlenka má některé vlastnosti živé lidské
bytosti. Může být posilována, je-li podporována vhodnými
myšlenkami. Říkám tomu z lidského hlediska krmení automatismu
(2). Tak myšlenka na příchod Spasitele (Mesiáše) byla po staletí
posilována vírou, že se národ jednou dočká příchodu Mesiáše.
Tak živá byla tato myšlenka i v Panně Marii, a to byla ta část
podpory, kterou vedle svého způsobu života Panna Maria měla z
lidské strany. Člověk vždycky musí něco učinit ze své strany. Bez
tohoto něčeho lidského nelze dospět k něčemu nadlidskému. Od
tohoto něčeho lidského, které by bylo schopno přivolat nadlidské,
se chce, aby představovalo celé lidské vědomí. Za jiných okolností
nemůže dojít k vyprázdnění od tohoto obsahu tak, aby už v
člověku nezbyla žádná osobní vůle. Rozumíte mi asi dobře, že
narážím na svou zkušenost s lékaři: Soustředil jsem se všemi
svými schopnostmi na odpor proti jejich počínání (proti bolestivé
operaci). Když mne donutili, abych se vzdal odporu, byl jsem
prázden od sebe, od toho, kterého známe jako sebe. Všimněte si,
jak nenásilně a zdánlivě snadno tento okamžik vyprázdnění nastal
u Panny Marie ve chvíli andělského zvěstování, že se má z ní
narodit Syn Boží. S Pannou Marií celý izraelský národ si přál, aby
se to stalo. Tato síla stála za ní, ale nebyla by se bývala mohla
prakticky uplatnit, kdyby se byla Panna Maria nedokázala vzdát
lidského mínění, které stálo proti takové možnosti. Situace dozrála
tak daleko, že stačilo, aby se vzdala svého mínění (obecně:
osobní vůle). Toto se potom opakovalo v celém životě samotného
Ježíše, stále na vyšší úrovni, to znamená s přivzetím dalších
božských prvků. Proto, co se narodilo z Panny Marie, zůstalo
božským a nemělo zde na zemi bydliště. Musela se uskutečnit
záměna lidského bydliště na božské. A my víme z popisu Ježíšova
života, že je jím znázorněn vývojový proces, který v Ježíšově
případě probíhal od jeho narození v Betlémě až do jeho 30 let. Ve
třiceti létech Ježíš už nemá pozemskou matku, nemá bratry, nemá
na zemi bydliště, nýbrž všechno má od Otce, i své učedníky, včetně Jidáše. Doufám, že si sami doplníte, co jsem nerozepsal
(negativní pomoc Herodesa, pozitivní pomoc sv. Josefa, Panny
Marie, sv. Tří Králů, zavražděných mláďátek, asylu v Egyptě,
konfrontaci moudrosti Ježíšovy s moudrostí vykladačů Zákona,
pomoc Ježíšovy rodiny, Ježíšovu poddanost rodině, přednost
rodině ve dvanácti létech před rozmluvou o Otci, Ježíšovo muset
být v tom, co je Otcovo atd.). Při takovém zacházení s tím, co měl
Ježíš od Otce (a co my stejně tak máme od Otce), nemusel Ježíš
procházet extatickými stavy, ze kterých se zase padá do lidského
pocitu oddělenosti, nýbrž pomocí prvních třiceti let se dostal do
stálého božského stavu jednoty s Otcem, který na základní úrovni
(i zde jsou úrovně!) trval až do smrti na kříži. Po zmrtvýchvstání už
přestal být závislý na tělesnosti jako na vývojovém prostředku.
Tato nezávislost mu dovolila vstoupit do stavu nebe, ze kterého se
nepadá a jak se vyjádřila sv. Terezie z Avily: "Ježíš Kristus se
nikdy po svém nanebevstoupení neocitl tělesně na zemi a ani v
budoucnosti se neocitne." Obecně: tělesné lidství musí dohrát
svou podpůrnou roli u každého člověka, který se osvobodil (nebo,
jak by se vyjádřil Watts: který dosáhl nejvyššího Ztotožnění; nebo
Ghos: který začal žít trvale supramentálně; nebo Guénon: který
trvale žije v Přítomnosti.). To neznamená, že by přestal pomáhat
lidem, kteří se ještě bez tělesnosti neobejdou, ale jeho pomoc se
ubírá dvojí cestou, buď přes obraz víry a lásky, nebo přes poznání
Pravdy. V obojím případě jde o pomoc při vývojovém procesu, ne
o nějaké jednorázové zjevení. Např. pomoc událostmi, tj. pozemským životem odhaleným v jeho vnitřním účelu, dostává novou
dokonalejší a zřejmější podobu, neboť okolí člověka a jeho nitro
mají možnost hrát stále dokonaleji roli, která jim náleží.
Člověk může být spasen, nebo řečeno hinduisticky, může se
stát nezávislým na stvořeném i na svém lidství, jestliže se připojí
celým svým lidským životem (tak jak to postupně jde) k příkladu
Ježíšovu jak v trpnosti, tak v činnosti a dovede svůj vývoj přes kříž
a zmrtvýchvstání až po přijetí Ducha svatého. Všechno, co
vykládá Ghos, je soustavou obrazů z mnoha jiných soustav obrazů téhož postupu. Nejdůležitější je však náš život v těle, přestože
je vzdáleným obrazem pravdy. Proto je nejdůležitější, že při jeho
prožívání lze použít prostředků, bez nichž by nebylo možno přejít
na druhý břeh. Dokud se člověk zabydluje na mostě do věčnosti,
nemůže po něm přejít.
Možná, že máte dojem, jako bych snědl všechnu moudrost
světa. Tak tohle musím uvést na pravou míru. Je-li člověk od
nejútlejšího mládí veden k tomu, by se co nejdokonaleji seznámil s
okolním světem, obecně řečeno s úrovní časoprostoru, přístupnou
normálnímu rozsahu vědomí AB, pak nastane něco zcela
přirozeného: Jeho vědomí se rozrůstá na jedné a téže úrovni,
mohli bychom říci horizontálně, ale zároveň na úkor vertikálního
pochodu poznávání do hloubky a do výšky. Je dokonce jisté, že se
člověk takovému vertikálnímu procesu poznávání brání, protože
podvědomě ví, že by mu něco ubíralo na schopnostech rozvinout
se do šířky. Úsek AB je velmi malým úsekem Vědomí a
nemůžeme od něho chtít všechno. Psal jsem několikráte o tom,
jak jsem v 17 létech krutě pociťoval plytkost, tj. povrchnost
dosavadního poznávání, protože se mi zjevila hloubka, kterou
jsem předtím ani netušil. Lékaři kolem mých tří let několikrát
poobrátili můj pohled na svět tak, že jsem jej začal vidět z druhé
strany, ale teprve v 17 létech se má bytost úplně obrátila na ruby.
Co jsem dříve považoval za podstatné, od té chvíle jsem totéž
považoval za vyvřelé z neměnného základu, a o co se mi zeslabil
pohled na vyvřeliny, o to zesílil pohled na základ. Moje řeč vypadá
proto moudře, že se příliš nevzdaluji od základu, ale do Moudrosti
mám hodně daleko, protože v Základu nežiji, jako v něm žil Ježíš
od 30 let. Člověk se k té Ježíšově dokonalosti, se kterou
procházel kterýmkoliv stupněm, může jen nepatrně přibližovat.
Má-li jeho tělesnost plnit úkoly čistě pozemské, musí být
překážkou asi v tom smyslu, jak se vyjádřil sv. Pavel: "Duch je
zajisté připraven, ale tělo je slabé." Považuji tento pohled jen za
dostačující, nikoliv za dokonalý. Podívejme se např. na Ježíšův
přechod z období osobního vedení žáků od 30 do 33 let do fyzické
smrti na kříži. My vstáváme z mrtvých ve fyzickém těle, ale
nevstáváme přitom fyzicky z mrtvých, protože k tomu je třeba
velké discipliny, která je rozepsána v Ježíšově životě okolo smrti
na kříži. Návod je dán, ale dokázala se podle něho zařídit jen
Panna Maria bez své vůle a za pomoci sv. Jana Evangelisty.
Známe její disciplinu, lépe řečeno kvalitu její discipliny z několika
ukázek. První pochází z události andělského zvěstování, druhá ze
12 let Ježíšových, kdy uložila hluboce ve své duši, co tehdy Ježíš
řekl, třetí při prvním zázraku v Kani Galilejské, kdy už věděla, že
není Ježíšovou matkou (Ježíš ji tehdy nazývá ženou, ne matkou) a
stále s Ježíšem chodila a dokonce mu radila, a další ukázka je z
události pod křížem. Jak by jiná matka vyváděla! Disciplina
Ježíšova byla v souladu s Mariinou, ale Mariina představovala
především její trpnou stránku, Ježíšova trpnou i aktivní
dohromady. (Vzpomínám si, a nemohu na to zapomenout, jak 14
dní před zatčením a odvedením do koncentračního tábora jsem
náhle nečekaně věděl, jak se má chovat vnitřně má matka, mám-li
přežít uvěznění. Její způsob chování byl nezbytný, protože jsem
měl v koncentračním táboře vstát z mrtvých. Její chování se proto
muselo podobat chování Panny Marie pod křížem.)
Předvedl jsem vám, jak blízko jsem Základu: Mohu všechno,
co ukázal Ježíš svým životem, aplikovat na svůj život, ale tato
aplikace vyžaduje jiný přístup k poznání než jakým je pouhé
pochopení. Protože však pochopení Základu je zavazující, snažím
se co nejméně vědět, abych se zbavil příliš velké zodpovědnosti.
Jenže přicházím k dalšímu poznání bez své vůle, a tím vzrůstá má
zodpovědnost do té míry, jak ji unesu. Byli jste svědky malé
ukázky mé vzrůstající zodpovědnosti když jsem našel spis René
Guénona bez své vůle a neodvažoval jsem se nevyvodit z tohoto
nálezu důsledky. Upozorňuji, že hlavní aplikací poznání z
pramene "Guénon" nebylo, co jsem z něho přeložil a komentoval,
nýbrž z čeho jsem vyvodil pro sebe závazek. A protože to, co se
mi stalo s Guénonem, není výjimkou, vyvozuji z toho, že člověk se
nemá ani na chvíli zastavit na určité úrovni. Ovšem, že tu nejde o
pobyt na nějaké úrovni, nýbrž o nekonečný růst zvnitřka navenek.
Považuji za správné, abych vám řekl o případu Guénon více,
neboť tím budu moci ukázat na konkrétní podobu obecně platného
přechodu do zákulisí děje, do jeho zdroje.
Hledal jsem Hrad nitra od sv. Terezie z Avily (tam jsem mířil
osobní vůlí), ale nehledal jsem Guénona. Přišel jsem na něj mezi
500 knihami, které jsem vzal do ruky, a hned jsem věděl, že jej
mám přeložit a komentovat. Toto poznání nepocházelo z rozumu,
a proto jsem mu ani neodporoval, ani jsem se neptal, proč to mám
učinit. A začal jsem knihy ukládat zpět do regálů a do skříní.
Přitom jsem omylem uložil i Guénona a pak jsem ho nemohl najít.
Hledal jsem ho jen proto, že bylo správné ho najít. Tu už jsem
potřeboval užít osobní vůle a lidských schopností, abych Guénona
našel. Tomu říkám, že mi byla poskytnuta příležitost ihned vzít
vlastní kříž. Než bych se dostal k překladu, byla by Moc jistoty
vyprchala. Klidným hledáním se násobila, takže když jsem začal
překládat a komentovat Guénona, nepracoval jsem jen lidsky.
Mohl bych užít banálního, nic nevysvětlujícího slova, že to byl zázrak, který se přede mnou dovršoval. Stačí však říci, že se ve mně
vzbudil automatismus (2), protože jsem ho nakrmil hledáním knihy
bez zneklidňování, knihy, k jejímuž nalezení správně mělo dojít.
Pak při samotném překládání se dostavovaly závazné objevy, o
kterých jsem nepsal, protože se čtenáře netýkaly. Něco
podobného se děje, když jsem někým dotázán na nějaký duchovní
problém, který potřebuje dotazující vyřešit. Poznám-li, že je
správné, abych mu odpověděl (to poznám podle toho, že necítím
odpor a dveře ke skutečnosti a pravdě zůstanou otevřeny),
nepřenesl bych přes své svědomí, kdybych mlčel.
Uvedl jsem příklad, jak se vchází do činnosti bez vlastní vůle
a jak se v ní potom pokračuje už z vlastní vůle. Tyto dva prvky v
tomto sledu za sebou, nikoliv obráceně, jsou znakem života
obráceného naruby, dále znakem vedení událostmi. Vnitřní smysl
událostí není a nevyskytuje se v jejich závěru, nýbrž jim předchází
nebo odvrací lidskou vůli do správnějších kolejí. Kde je pak
těžkopádnost výběru, maření času zbytečnými úvahami a tápáním? Stačí vědět, co máme dělat. Přitom se nesmí utíkat od nepříjemné činnosti, je-li správná, ani se člověk nesmí dát vykořisťovat
přílišnou činností, která by zneklidňovala.
Dostává se mi tedy soustavné opačné výchovy než jiným
lidem, toť vše. Bylo by moudré být poslušen tohoto druhu výchovy
a zharmonizovat ji s výchovou světskou.
15. Kosmické vědomí (A II, 115 - 121)
"Žít živým Brahmanem a spojit se s ním znamená přejít z
individuálního vědomí do kosmického, více či méně dokonale,
podle toho, zda spojení je úplné či pouze částečné."
Protože byste z toho výroku nemuseli být dobře poučení,
vysvětlím vám jej znovu pomocí své zkušenosti z 21. 11. 1939.
Mám za jisté, že co se toho dne stalo mně, stalo by se každému
dospělému člověku, kdyby splnil dvě podmínky.
1. Žil delší dobu (která se nedá jednoznačně určit časem,
nýbrž jen účinky) tak, aby se vědomě spojil s vědomím božím (a to
činí ještě z vlastní vůle a také především jde za tím)
2. Nakonec, (až by zjistil, že vlastní vůlí se přes určitou
úroveň nedostane, a byť by to byla extáze nebo samadhi, z tohoto
stavu se padá jako z ráje) se vzdá sebe (a především své osobní
vůle po čemkoliv, i po vůli žít i po dosažení spojení s Bohem).
Tedy po úplném odstoupení od všeho, co nazýváme sebou,
stačí už jen, aby se zastavila mysl (povídavý, uvažující způsob
myšlení) a k tomu je patrně nutný popud zvnějšku (u mě to byl
esesman, který si dle mého mínění měl možnost vzít všechno,
čeho jsem se vzdal.)
Je-li však splněna podmínka sebevzdání, nic zevního si
nikdo nemůže vzít, protože nic zevního vzdavšího se sebe není. I
jeho tělesnost přestává být vnějším objektem mimo Boha,
(předpokládám, že jsem byl v té rozhodující chvíli sebevzdání pro
esesmana neviditelný), a to způsobem, který je lidsky
nevysvětlitelný, leda podle principu všemohoucnosti boží. O
přidaného zevního činitele (např. u mne tehdy o esesmana, před
tím lékařů) se člověk nemusí starat. Pro spojitost vnitřního se
zevním dostaví se zevní pomocník sám.
Tedy od toho 21. 11. 1939 jsem si uvědomoval, že Bůh je
skrytým, a protože zdrojovým, tedy jediným činitelem ve všem, ať
už jsou to bytosti nebo neživá příroda nebo děj, který plyne. Toto
dějové vyplývání je zvlášť výstižným obrazem veškerého vyplývání
ze zdroje. Byl jsem svědkem toho, jak se děj odvíjí pro každého
tvora jinak. Kdybych byl odkázán jen na zevní pohled, byl bych
řekl, že protekčně, protože však jsem se ocitl po delší dobu ve
zdroji jako svědek a odtamtud jsem pozoroval vyplývání děje a
jeho dopad, zjistil jsem, že nikomu se ani nekřivdí, ani nedává
přednost. Nedopadla-li na mne od té doby ani jedna rána (rozuměj
od chvíle úplného sebevzdání), ani jsem se necítil ohrožen, ani
jsem nepovažoval svou situaci za nebezpečnou, byl to následek
svobody, kterou zažívá i ten, kdo se ve zdroji ocitl jen jako trpný
svědek.
Mít kosmické vědomí neznamená vědět, co se kde a komu
děje, nýbrž dívat se kolem sebe ze zdroje kosmu. Vesmír stále
vyvěrá ze svého zdroje a člověk se může stát svědkem tohoto
stálého vyvěrání, a pak má kosmické vědomí, ztotožnil se s jeho
proudem. Vyjadřuji se obrazně: a protože je to proud, kamkoliv
namíří svou pozornost, tam také jsme svědky toho proudění ze
zdroje do nástroje, do kterého kosmické vědomí proudí. Dokud si
člověk neuvědomí tento proud a neztotožní se s ním, drží se jen
jeho ústí do stvořeného, a není divu, že je viděním tohoto konce
posedlý, je v něm uvězněn, nemůže se z něj hnout, ani nemá
kam. Nevytvořil si pásku od sebe do zdroje, čili nemůže se po ní
do zdroje přenést. (Naznačil jsem na případu Guénon, jak se ta
páska udržuje živá.). Všimli jste si zajisté, že ta páska se navazuje
sebezáporem a braním kříže, obojím vždy opětovaně až do úplné
samovolnosti. Je to totéž jako když dítě se učí chodit.
Předeslal jsem, že začínám mluvit v obrazech. Napsal-li
jsem tedy, že jsem se uchýlil do zdroje, neznamená to, že jsem
měl nějaké obrazové vidění zdroje, nýbrž, že jsem věděl, že jsem
ve zdroji a že odtamtud (toto "odtamtud" je zase jen vzdálený
způsob časoprostorového vyjádření pravdy) jsem dohlédl až k
účinkům toho proudění. Nicméně je dobré vědět, že jsem se
uchýlil do zdroje už dávno při násilí lékařů v předškolním věku, a
že tato cesta je pro každého otevřena i bez násilí, ale s
pomocníkem. 21. 11. 1939 jsem měl kromě zevního pomocníka
ještě dalšího mnohem účinnějšího - sebevzdání bez lítosti. V té
chvíli jsem neodevzdával svůj život Někomu, nýbrž jsem ho prostě
opouštěl. (Přesvědčil jsem se, že lidé, kteří se o totéž pokoušejí
pomocí představy o Bohu, tj. odevzdávají svůj život Bohu,
nedokáží jej odevzdat beze zbytku, přestože jejich snaha je
naprosto upřímná. Příkladem by v tomto ohledu mohla být paní J.
H. z Plzně, která v posledních fázích boje s rakovinou
odevzdávala upřímně svůj život do rukou božích. Přestože
upřímně a opakovaně usilovala o to, aby se vzdala sebe,
nedokázala to, a vždy opětovaně jsme ji shledávali tam, kde byla
před tím. Proč? Protože v jejím odevzdání byla osobní vůle a
lidská představa o Bohu. Kdyby to bylo při těch dvou chybách s
paní J. H. dopadlo co nejlépe, nebyla by získala poznání pravdy.
Toto poznání by bylo pohlceno lidskou představou o Bohu. Bylo by
muselo napřed dojít k opuštění lidské představy a pak k opuštění
lidské osobní vůle. A na takový dlouhý proces neměla při velkých
bolestech ani dost času ani dost klidu. Tohle jsem musel mít už
dávno za sebou, když jsem se vzdal svého života dne 21. 11.
1939). S představou odevzdanosti jsem vůbec nemusel
manipulovat. Situace se nečekaně tak rychle vyhrotila, že jsem
stačil jen odstoupit. A kupodivu, svědek zůstal, bez mého přičinění. Je vedlejší, že mi hlásil, jak esesman ode mne utekl s hrůzou ve tváři; to se dělo a to bylo jen na okraji toho, co se nedělo, a
to bylo velkolepé zpřítomnění stvoření světa, neustálého jeho
udržování, jeho konec, poslední soud, vzkříšení z mrtvých,
nanebevstoupení a seslání Ducha svatého, zkrze nějž se všechno
stávalo pochopitelným dějem. Když Ježíš slíbil učedníkům, že
všechno pochopí teprve až jim sešle Ducha svatého, znamenalo
to, že ve chvíli toho seslání všechno, co bylo pro lidské vědomí
únosné, se převedlo z ne-vědomí do vědomí učedníků. A z podání
Ježíšova života víme, jaká cesta k tomu vede, a jiná k tomu nevede, jen prostředky mohou být rozdílné. Rozlišujme Cestu od jejích
prostředků a od Cíle. A nezapomeňme, že je to Cesta, Tao, po
které se nedá kráčet, asi tak, jako by kterýkoliv krok na cestě nebyl učiněn. Antonín Poustevník vždy znovu zapomínal, jaké kroky
na Cestě už učinil! (Zapomínat, na co se má zapomenout, je také
druh velmi důležité discipliny, řekl bych nejdůležitější ze všech
jiných. Koncentrace se např. nemůže nikomu povést, nedokáže-li
zapomenout na celý svůj život. My o této neschopnosti
zapomenout říkáme, že se nám do soustředění pletou různé
nežádoucí myšlenky. A ono se musí dokázat nakonec
zapomenout i na způsob soustředění!). Máte-li dojem, že jsem
zapomněl komentovat, co jsem si předsevzal mýlíte se! Ještě bych
měl dodat, že stav odevzdanosti je více než odevzdávat se, asi
tak, jako stav radosti je víc než radovat se. Z kterékoliv radosti se
padá, ze stavu radosti není cesty zpět. Proto může křesťanská
tradice slibovat věčnou blaženost. To platí i o kosmickém vědomí.
Stav kosmického vědomí je víc než uvědomovat si. Uvědomovat si
znamená držet se ve stavu oddělenosti, nevědět znamená
správně a opravdu vědět, řekl by Sokrates, kdyby se mohl
přimíchat do řeči. Řekl: "Vím, že nic nevím, ale ostatní ani nevědí,
že nic nevědí." K tomu by se dalo dodat toto: Vědění samo o sobě
nemůže existovat. Musí ustavičně vycházet ze zdroje a jen tak a
jen potud existuje. Kdo to neví, ten se cítí být ve svém vědění
oddělenou bytostí, a tak je vědění prokletím místo požehnáním.
Proto Ježíš mohl říci, že blahořečí Otci, že nesvěřil pravdu
moudrým tohoto světa. Sokrates dokonale nevěděl, co mu jeho
způsob čerpání ze zdroje nenapověděl o tom, co nemá dělat.
Sokrates nežil ve stavu oddělenosti od zdroje poznání, i když mu
zdroj nic nenapovídal, nýbrž mlčky schvaloval co dělá. Z jeho
života víme, že žít v kosmickém vědomí neznamená představovat
si, jak všechno odněkud vychází, nýbrž z vycházejícího žít aktivně
i trpně. A není náhodou, že právě trpnost se jevila Sokratovi jako
nejdůležitější složka poznání, neboť dokonalá trpnost umožňuje
dokonalý příjem poznání. Mít kosmické vědomí, znamená být
trpný vůči zdroji poznání.
"Existence běžného člověka se zakládá nejen na
individuálním nýbrž i sobeckém vědomí; individuální duše neboli
dživátman se u něho ztotožňuje s komplexem svých mentálních,
vitálních a fyzických zkušeností v pohybu universální Přírody, s
egemem, vytvořeným myslí, a, méně vnitřně, myslí, životem a
tělem , které říkají "má mysl, můj život, mé tělo" a považují je za
sebe, i když ne úplně za sebe. Při nástrojovém vlastnění ego
prohlašuje "To jsem já." Oddělí-li se však od veškerého ztotožnění
s myslí, životem a tělem, může člověk vyjít z ega a vrátit se do
vědomí pravé individuality čili do dživátman, k pravému vlastníku
mysli, života a těla. Oddělí-li se pak od této Individuality a upne-li
se na Toho, jehož je obrazem, vrátí se ke transcendentnímu
vědomí čistého Já, k absolutní Existenci a k absolutnímu Ne-bytí,
k trojitému povznesení se od věčné Skutečnosti. Ale mezi
pohybem universální přírody a touto transcendentní Existencí je
kosmické vědomí universálního Puruši, které vlastní první a
kosmické Já druhé, z nichž celá Příroda je Prakriti neboli aktivní
vědomí Existence."
Této aktivní vědomé Existence byl Sokrates poslušen do
všech důsledků. Samozřejmě byl poslušen něčeho, co poznával,
nikoliv nějaké chimerické představy. Jeho poznávání bylo
dokonale praktické. Věděl vždycky, co má dělat a jak má myslet.
Nepotřeboval myslet podle našeho způsobu myšlení, takže mohl o
sobě též říci: "Já vím, že nemyslím, ale vy si ještě myslíte, že
myslíte, a protože si to myslíte, nemyslíte správně." Co vlastně
člověk myslící dělá? Poskládává a kombinuje prvky sesbírané
smysly a dojmy ze smyslů a z tohoto začarovaného kruhu nikdy
nevychází. Smysly dodávají materiál k myšlení, mysl tento
materiál předává opět smyslům a doporučuje jim, čeho si mají
všimnout dále, a protože toho, čeho si mohou všimnout, je
nepřeberné množství, všechno se do nekonečna rozmnožuje a
přitom točí kolem sebe. Ego chce být majetníkem toho, co nebylo,
ale ani to není možné, neboť majetníkem zůstává universální
vědomí Puruši, čímž se chce říci, že se všechno k němu vrací jako
k majiteli.
"Můžeme dospět k tomuto poznání, stát se tímto vědomím
dvojím různým způsobem, horizontálně, když rozbijeme zdi ega a
ztotožníme se se všemi existencemi Jediného, nebo vertikálně,
když realizujeme čisté Já nebo absolutní Existenci, která pochází
z Já, z něho poznává a tvoří a je vším ve všem."
"Když se stane tichým Já, ve všem immanentním, mysl
sestoupí k bázi kosmického vědomí, čistého a všudypřítomného
Svědka do vědomí kosmické duše, která všechno universálně
pozoruje, Satčitananda, pro níž radost universální Přírody rozevírá
věčný proces děje. Vyústí pak do blaženosti bez poskvrny, do
čisté a dokonalé Přítomnosti, do nekonečné Moci, uzavřené v
sobě, všudypřítomné, nerozdělené, nezkalené napětím a
konfliktem kosmického projevu, obsažené ve všem, a všechno
převyšující, pro To všechno existuje. To bezpříčinné, neomezené
časem a prostorem. V Něm se vlastní v nás vesmír božské
existence. Nejsme-li už omezeni ani vězněni příbytkem, máme za
Božské v nás všechno, v čem přebýváme pro potřeby Přírody.
Nejsme již myslí, ani životem, ani tělem, nýbrž Duší, která je
oživuje a udržuje, tichá, pokojná, věčná. Kdekoliv tato duše
udržuje a dodává živost životu, myšlení a tělu, nejeví se už jako
individuální a oddělená bytost. V ní, stálé a neměnné, vše, čím
jsme, se hýbe a jedná. V ní jsme věčnou bytostí, neměnnou ve
vědomí věčné blaženosti." (A II, - )
"Tiché Já je Pánem veškeré činnosti vesmírové Přírody, je
Existující v sobě, On, který se rozvíjí ve tvůrčí síle svého věčného
vědomí. Jeho jednáním je Jeho moc, Jeho poznání, Jeho radost,
které se šíří z nekonečného Bytí všude do děl jeho věčné Vůle a
moudrosti."
"Božské, věčné Já všeho, je původcem veškeré činnosti a
nečinnosti, všeho poznání a nevědomosti, veškeré radosti i
utrpení, dobra i zla, dokonalosti i nedokonalosti, veškeré energie,
všech tvarů, je přirozeným hybatelem pocházejícím z věčného
Principu a z každého přirozeného návratu k Božskému. Projevuje
se všude jako nekonečná Moc a Poznání, zdroj, tvůrce a původce
všeho, jediný ve všem existující; nesčetné duše vesmírového
projevu představují pouze aspekty Jediného Božského; nesčetné
mysli, životy a těla jsou jen jeho maskami a převleky. Každá
bytost je aspektem vesmírového Narayana, do jehož lůna se
ponořit znamená objevit, že naše mysl, náš život a tělo jsou jen
představiteli Já: "ostatní" jsou jen jinými myslemi, jinými životy a
jinými těly nás samých. Každá síla, idea, událost, všechny formy
vesmíru, jsou pouze projevy a stupni tohoto nesmírného Já,
hodnotami věčné božské hry. Bude se nám možná zdát, že jsou to
oddělené části Bytí, ale naše realizace a naše poznání nebudou
úplné, dokud nepřekonáme myšlenky kvality, prostoru,
rozdělenost, a dokud nebudeme vidět nekonečné všude, a vesmír
a všechno ve vesmíru, v existenci, ve vědomí, schopnostech a ve
vnitřní radosti, jako nedělitelné skutky božské úplnosti, zůstanou
pro naši mysl jen druhem částečných obrazů. Budeme-li žít v
Božském jako v klidném a transcendentním svědku a zároveň v
aktivním Pánu, z něhož všechno pochází, budeme úplným
božstvím Kosmu, úplností Já, vesmírem Skutečností, a dospějeme definitivně k probuzení kosmického vědomí."
"Jaký poměr bude mezi naší individuální existencí a touto
dosaženou kosmickou existencí? Máme ještě mysl, tělo a lidský
život, tedy individuální existenci, která přetrvává, i když jsme
překročili naše oddělené kosmické vědomí. Je možno též
nahlédnout do kosmického vědomí a nestát se jím, nežít jím, ale
být jím jen vnitřně; jinými slovy, je možno zachovat si individuální
vědomí dživátmana v kosmickém vědomí vesmírného Já.
Zachovat si určitý rozdíl mezi dvěma typy vědomí a těšit se z jejich
poměru, zůstat individuálním já, avšak podílet se na blaženosti a
nekonečnosti universálního Já, nebo mít jedno jako větší já a
druhé jako menší já; jedno, které se zachovává ve vesmírové hře
božského vědomí a síly, druhé, které promítá vesmírový akt přes
naši individuální animickou formu pro potřeby mysli, života a těla."
(A II, 117)
Ghos zatím opomíjí ve svém spise něco, o čem dobře ví, a
co bychom mohli nazvat úkolovou spojitostí stvořeného (a
tvořeného) s nestvořeným. Žádný úkol nestvořeného by nemohl
být proveden ve vesmíru bez pomoci stvořeného a tvořeného. Pak
ovšem přestává být dění ve vesmíru hrou, ale začíná být strohou
závislostí jednoho na druhém, a to obapolnou závislostí, jak zhora
dolů, ta zdola nahoru. Tato důležitost toho zde dole indické tradici
co chvíli uniká a Ghos často této zapomnětlivosti podléhá, ačkoliv
je si dobře vědom, co vykonal a co mohl vykonat jen ze své lidské
pozice, zdola nahoru, když byl před tím uskutečnil všechno zhora
dolů. Strhnout nebe na zemi aspoň částečně, tak bychom se mohli
obrazně vyjádřit. Stav nebe má dynamický charakter, a tato
dynamičnost tohoto stavu právě Indům uniká především při
pohledu na Ježíšovy zázraky. Tuto vazbu zdola nahoru Ježíš
náležitě oslavil na konci podobenství o marnotratném synu
slavnostním přivítáním marnotratného syna v Otcovském domě.
"Ale vrcholem Realizace na cestě poznání je rozpouštění
osobnosti ve vesmírovém Já, v rozplynutí individuálního vědomí v
kosmickém vědomí a v osvobození duše v Jednotě a universalitě
Ducha. Laya, rozpuštění, nebo mokša, osvobození, to je
vyústění, ke kterému míří joga poznání. Jako v tradiční joze může
být tohle dotaženo až k rozpuštění mysli, života a těla v tichém já
nebo v absolutní existenci, přece podstatou osvobození zůstává
vždycky nekonečné znovuzrození individua."
A nepřihlédneme-li vůbec, jak bychom měli, k celému životu
Ježíše Krista, nýbrž zůstaneme-li u jediného námi stále
vzpomínaného podobenství o marnotratném synu, přece i tak se z
něho dovídáme, že k tomuto znovuzrození nemůže dojít jinak a za
jiných okolností než pomocí dokonce jediného, fyzickou smrtí
nepřerušeného lidského života. Lidský život se má vpravdě
nejhospodárněji promrhat před znovuzrozením. Důležité je, že
marnotratný syn si myslel, že jen promrhal svůj dosavadní život.
Kdybych si byl tohle nemyslel ve svých 17 létech, nebyl bych mohl
zažít své první obrácení, jak by se vyjádřil Garriggou Lagrange, a
nebyl bych se stal novým člověkem, neboť bych byl pořád jen
seděl na dvou židlích, nerozhodný a nepřipravený. On je Pánem i
naší nevědomosti. A tenkrát mě přivedl ke světlu dvojím
způsobem zároveň: Poznáním mé nesmrtelné podstaty a moci z
tohoto poznání vyplývající, a pak nevědomostí o hodnotě
dosavadního života. Myslím, že většina mých přátel se nemůže
hnout kupředu také proto, že sebe hodnotí aspoň trochu kladně,
kdežto já jsem si byl ve svých očích ničím, ovšem stejně důležité
tehdy bylo, že jsem si nepřál poznání, které se dostavilo bez mé
osobní vůle a neočekávaně, jenže, jak dnes vím, nikoliv bez žádné
přípravy z mé strany, jak jsem věděl teprve od 21. 11. 1939. Toho
dne se situace s nevědomostí opakovala. Bez ní nedochází na
žádném stupni ke znovuzrození. Přitom je nejvýš poučné pro
cestu poznání, že jsem dne 28. 10. 1939 náhle věděl bez
nejmenšího závanu strachu zcela věcně a nebyl o tom jistotu, že
mne v nejbližší době čeká smrtelné nebezpečí a za jakých podmínek z něho mohu vyváznout, a přesto od 17. 11. 1939 se
dostavilo tak dokonalé temno, že jsem na toto zjevení úplně
zapomněl a propadl jsem panice, takže během čtyř dnů jsem měl
znovu možnost přijít dokonale o sebe. Dnes s odstupem času
mohu říci, jaká moudrost byla v té nevědomosti. Větší neznám,
posuzuji-li ji z hlediska duchovní účelnosti. Všechno, co jsem
bezčasově poznal 21. 11. 1939, je pouze rovnocenným partnerem
té předběžné nevědomosti. Tato zkušenost mi chyběla do
pochopení Ježíšovy úzkosti v Getsemanské zahradě atd. Pak už
nechybělo nic, co by mi bránilo v tom, aby se celá symbolika
Ježíšova života přede mnou rozvinula do všech podrobností.
Poznal jsem např. že největší obětí Kristovou bylo nikoli
ukřižování, nýbrž zrození v Betlémě... a věděl jsem, že je už mám
za sebou, a že je nemá za sebou nikdo, kdo se pouze narodí na
tomto světě a nejde dál, neznovuzrodí se z vody a z Ducha.
Narození v Betlémě svítilo Ježíšovi i na kříži, a proto se ujímá z
kříže Panny Marie a sv. Jana. Odtamtud ještě nikoho jiného. To je
symbolická krása nikdy nevadnoucí. U mne to všechno mohlo
projít už bez obrazu (=prostoru) a bez časové náročnosti dne 21.
11. 1939. Tomu říkám vrchol milosti. A ten Kristův příklad se mi
tak zpřítomnil, že jeho požehnání od té doby živě v sobě nosím.
Znovuzrození nepomíjí jako všechno ostatní, jako např. pozemský
život a všechny dary s ním spojené, na kterých je pozemský život
závislý a bez nichž by nemohl existovat.
Teď konečně mohu prozradit, co jsem chtěl tím opakovaným
hlášením říci tak, aby je mohli všichni lidé použít. Myslíte, že
housenka ví, že se jednoho dne zakuklí a pak se po dozrání kukly
promění v motýla? Nic neví, a přesto dělá všechno, aby se mohla
jednoho dne zakuklit a pak ve vnitru kukly vyvinout motýla. Za
housenku to ví Moudrost nevědomosti, která pochází právě tak od
Boha jako Moudrost jistoty. Obě mají k dispozici organismus, který
rovněž povstal z Tvůrčí Moudrosti. Housenka má k dispozici
organismus, který nevede dál než k motýlovi. Člověk má
organismus, který má člověka dovést do věčného života. Všimněte
si, jak se v Ježíšově životě znázorňuje ono zakuklení housenky.
Ježíš je zabalen do pláten a z nich vychází za tři dny nejen
neporušen, ale dokonce s velkou slávou, neboť od té chvíle
ukazoval vrcholnou možnost lidského života: "Stoupání do nebe",
jak se vyjádřil ženě v zahradě po svém zmrtvýchvstání. My si tu
žijeme ve světě a také nevíme, že se máme jednoho dne zakuklit,
a pak se stát vědomě věčnou bytostí, kterou vnitřně už jsme.
(Také housenka je vnitřně už motýlem, a žalud je vnitřně už
statným dubem). Nedejte se mýlit Moudrostí nevědomosti, která
co chvíli přechází v Moudrost nejistoty. Tato prostředečná
Moudrost nejistoty nehraje u zvířat tak velkou roli jako u člověka, a
u rostlin jí vůbec není, protože tam je nepotřebná. Vím proč, ale
nechci teď prodlužovat výklad. Mým způsobem psaní je stále se
opakovat a výklad popotahovat o malý kousek dál, neboť vím, že
vás musím zastihnout v Moudrosti nevědomosti, tj. najít vás, jak
se zase staráte. Té zkušenosti a tomu způsobu výkladu jsem se
naučil od Ježíše. Všechny jeho zázraky během tří let jeho
učitelské činnosti byly soustavným dotahováním lidí do Moudrosti
jistoty o jejich věčném původu. A víte ode mne, že tato jistota,
která se u mne dostavila v 17 létech, byla začátkem procesu,
kterým Moudrost boží vede do jeho Příbytku u Boha. Všimněte si
pro tuto chvíli aspoň bouřky na jezeře, při které si učedníci Páně
mysleli, že utonou. Nic jiného nezakoušeli než hrůzu z utonutí. A
přece to bylo jen napovězení o oné chvíli, kdy byl Ježíš nařčen,
uvězněn a popraven. Potřebovali to tehdy vědět? Ježíš jim
vysvětlil, co pro tu chvíli měli vědět. K čemu by bylo housence,
kdyby věděla víc, než že se plazí k listu, ze kterého se uživí. Je
však dobré, pravil Ježíš, aby člověk věděl víc, než co potřebuje
vědět k tomu, co právě dělá. Proto je člověkem a ne zvířetem, ne
rostlinou. Dokud jsem se nedověděl to navíc oproti rostlině a
zvířeti, dokud jsem se nedověděl, že právě to navíc je jediné
potřebné, nebyl jsem schopen jít vědomě do věčného života.
Housenka nežije v rozporných situacích, zda má žrát list či zda se
má zakuklit, ale člověk se tak dlouho trápí, a často neví ani proč,
dokud jeho srdce nespočine v Bohu, řekl by sv. Augustin. A to tam
spočine až tehdy, až se člověk naučí hodně milovat. Jak to řekl
Ježíš o cizoložné ženě (to je velmi přiléhavý obraz): "Hodně
milovala." Ale to nebylo schvalování prostituce, nýbrž vzkaz nám
všem: Jste cizoložníci, staráte-li se jen o své blaho. Staráte-li se
však s veškerou pečlivostí, pak nevíte, co vlastně činíte. Jste
podobni housence, která se dobře připravuje na zakuklení. Pokud
jste nevědomí, nehřešíte. Ani hmyz nehřeší, když kouše, na co
přijde a co mu chutná. Nevědomost nezpůsobuje hřích, ale
poučeným vykladačům Písma a farizeům řekl Ježíš: "Ninivští muži
vstanou při soudu s tímto pokolením a odsoudí je; neboť činili
pokání na Jonášovo kázání; a hle, tu je víc než Jonáš! Královna z
jihu vstane při soudu s tímto pokolením a odsoudí je; neboť přišla
ze vzdálených končin země naslouchat moudrosti Šalamounově, a
hle, tu je víc než Šalamoun." (Mat XII, 41 - 43)
Nebojte se mně vytknout, že je zde soud líčen jako něco, co
proběhne v čase a všeobecně pro celý národ. Všimněte si však,
že např. královna ze Sáby, dávno mrtvá, při tom obecném soudu
bude jako by musela čekat, až ten soud nastane. Protože však
poslední soud není pouhou časovou záležitostí, nýbrž definitivním
přechodem z časoprostoru do nadčasovosti, do věčného života,
musí proběhnout pro každého zvláštním způsobem, pro každého
zvlášť, až u něho dozraje působnost času. (Doporučuji, abyste si
ihned přečetli znovu rozmluvu Ježíše s Nikodémem, kde jsou
konkrétně vyjádřeny podmínky, které musí splnit jedinec, ne
kolektiv, aby prošel do věčného života). Při tomto soudu byli se
mnou jak první lidé, tak i ....(Vynechám, protože nejsem prorokem.
Sv. Jan řekl správně, že celý svět v těžkostech ku porodu pracuje,
dokud ze sebe nezrodí Krista.)
"Jogin dosáhne předmět svého hledání, když už nepozoruje,
že je vědomím umístěným do těla nebo omezeným myslí a ztrácí
pocit oddělenosti v nesmírnosti bez ohraničení nekonečného
vědomí. Zda si pak zachová či nikoliv svou lidskou podobu života,
je už okolností nepodstatnou, protože je vždycky Jedním bez
tvaru, a jedná prostřednictvím množství tvarů; každá duše
představuje jen jednu ze zastávek, na níž On uvádí do pohybu
svou hru."
"Roztavit se do kosmického vědomí je roztavit se do
Satčitananda. Od té chvíle je tu věčná Existence, věčné vědomí,
které samo na sebe nahlíží v nás a v ostatních, Vůle a věčná Síla,
která se promítá do nekonečných činů, do nekonečné
nerozdělené mnohosti, které neškodí přílivy a odlivy času a
prostoru; nedotčena všemi zdánlivými protiklady, neomezená
jakoukoliv omezenou sférou, Satčitananda je jednotou
mnohostranných vzhledů věcí, věčnou harmonií všech obměn a
protikladů, nekonečnou dokonalostí bez omezení, nejvyšší
dokonalostí každé zdánlivé nedokonalosti."
"Je zřejmé, že ocitneme-li se v tomto kosmickém vědomí,
úplně se změní naše hodnocení vesmírových záležitostí. Dokud
jsme na úrovni individuálního ega, žijeme v nevědomosti a
posuzujeme věci podle zkomolených, dílčích, osobních norem;
všechna zkušenost je opisována omezeným vědomím a
omezenými schopnostmi dospět k definitivní kosmické zkušenosti
a správně hodnotit kterýkoliv její prvek..."
"Vstoupíme-li však do kosmického vědomí, podílíme se na
úplném vidění věčných hodnot. I nevědomost i omezenost
nabývají nový smysl. Nevědomost se mění v dílčí božskou
činnost."
To je sice pravda, ale byla by srozumitelnější takto: Celá
boží existence, poznání a blaženost prolínají do transformačních
center v člověku, a z nich už vycházejí do našeho úseku vědomí
jen do té míry, v jaké sneseme jejich váhu unést. Tato přetvářející
schopnost organismů podle jejich vnitřního přetavovacího zařízení
se dá obecně předpokládat u všech živých organismů. Pomocí
této schopnosti moucha od narození lítá a člověk od narození
dýchá atd. Pořád se mi vrací obraz napozorovaný v předškolním
věku na písku i nad úroveň blízké hladiny řeky. Písek je vzlínáním
vlhký výše, než kam sahá okolní hladina vody, ale vmáčkne-li se
do písku prstem dolík, naplní se postupně vodou až do výše hladiny řeky. Pomalost, s jakou se důlek naplňuje vodou, je způsoben
odporem písku, příliš malým volným prostorem mezi zrnky písku.
Ale přece jen důlek (rozuměj obecně sebevyprázdnění)
způsobuje, že v důlku je více vody než kolik je ho na stejné úrovni
v okolním písku. Prázdnota přivolává vodu z řeky navíc. Byl-li
důlek dostatečně veliký, mohl jsem z něho dokonce vodu na
pokračování vylévat i na suchý písek, a důlek se postupně zase
naplňoval vodou, jinou, než kterou jsem z něho vylil. Dokonce
jsem mohl vést potůček z vylité vody stranou důlku atd. To
všechno byl velmi dobrý duševní trénink, který odpovídal
vyprazdňování mysli a jejího naplňování mocí, kterou jsem mohl
použít i mimo sebe atd.
Přestaneme posuzovat lidi podle zevního zdání ... uvidíme-li
všude jen duši, Božské ve všem ...Nic, co se nám přihodí, nás
nerozruší,
rozlišování
mezi
šťastnými
a
nešťastnými
událostmi........ ztratí svou moc nad námi - všechno uvidíme v
pravé hodnotě a v záměru božím. Tak dojdeme k dokonalému
osvobození a k nekonečné rovnodušnosti. O splnění toho mluví
Upanišada, když praví: "Toho, jehož já se stalo všemi
existencemi, jak by jej mohla potkat bolest, když dokonale
poznává (pozn. pod čarou: Vidžanata, Vidžnána je poznání
jednoho v Mnohosti, poznání, které nám dovoluje vidět Jednoho v
mnoha podobách, ve Správném, v Pravém, v Širokém, v
nekonečné božské existenci, která všechno spojuje.) a vidí
jednotu ve všem?"
"Toto dosažení je možné za jediné podmínky, že kosmické
vědomí je úplné, což je podmínka značně těžko splnitelná pro
neproměnnou mysl." (A II, 118 - 119)
Tady bych měl podle symboliky Ježíšova života dodat aspoň
toto: Z hlediska neproměněné a proměněné mysli můžeme v
životě Ježíšově rozlišovat dva způsoby vedení. Jeden jako vedení
lidí s neproměněnou duší a druhý jako vedení duší s proměněnou
duší, nebo jako vedení proměňující duši. Při prvním způsobu
převažuje vedení jaksi (toto jaksi ještě vysvětlím) zdola, kdežto při
druhém převažuje vedení jaksi shora.
Při prvním způsobu nám připadá, že jsme vedeni zdola, to
jest pozemskými událostmi, mezi něž také náleží rozumové
chápání a citové zaujetí. (Řekl jsem "jaksi", protože toto zdání
není správné, ale je vyhovujícím omylem, který se nedá při tomto
způsobu vedení nahradit něčím lepším.). Tímto způsobem vedl
Ježíš své učedníky po dobu tří let. Evangelisté neopomněli
zdůrazňovat toto "jaksi zdola". Víme, že jediný Petr jednou vyznal,
že mají mezi sebou Syna Božího, a toto poznání Ježíš
vyznamenal, neboť Petra jmenoval svým zástupcem na Zemi.
Jinak Ježíš poučoval svým působením na lidi tím, že jim pomáhal
v jejich pozemském životě. V tom smyslu byla nejvýznamnější
jeho pomoc učedníkům, neboť jim předával moc rovněž pomáhat
lidem způsobem, který je považován za zázračný. Brali svou moc
z Ježíše, který se necítil být odděleným od nich, a jejich existence
s pocitem oddělenosti se staly nositelkami a vykonavatelkami
Ježíšova stavu neoddělenosti. Někdy též prozradili, že tu moc
považovali už za svou (ovšem neprávem), protože jednou se jim
nepodařilo někoho uzdravit, aby se ukázalo jejich smýšlení. Kdyby
si byli i tenkrát zachovali vědomí, že nikoliv svou mocí, ale mocí
boží činí zázraky, byl by jim vyšel i ten. Ježíš dále poučoval
učedníky slovně. To je také součást (ovšem jen malá) vedení
zdola. Kdyby totéž dělal někdo jiný, kdo žije v pocitu oddělenosti,
nebylo by to vůbec vedení v duchovním slova smyslu. I tak, přes
všechno poučování a živý příklad, nemohli učedníci pochopit ani
hloubku jeho slov, ani pravý záměr boží. Scházela jim k tomu
patřičná dávka poznání, které při vedení zdola velmi vázne. Toto
vedení má spíše získat člověka pro duchovní úkol, než mu
poskytnout poznání. Mysl je přitom oblomena, nikoliv přeměněna.
Je dovoleno, ba je nutné, aby si člověk při svém pocitu
oddělenosti přál spásu pro sebe. Pamatujme si to dobře, ale
zároveň se přestaňme divit, proč naše poznávání vázne. S
pocitem oddělenosti, pokud ten trvá, nemůže být spojeno velké
poznání, protože jeho součástí je právě vědomí spojitosti člověka
s Bohem. Bez tohoto vědomí, které je základem duchovního
poznání, nemůže člověk unést ostatní velké poznání.
Vedení zdola je obdobou veškerých druhů osobního vedení
indických guruů, a tím si také vysvětlujeme, proč může být tradiční
povahy, se všemi přednostmi i nedostatky tradice, jak se třeba po
tisíciletí vyvinula. Přináší velmi málo netradičního vedení a je
téměř bezmocné vůči tradici. V tradici se zachovávají všechny
stereotypy vedení po staletí a tisíciletí i s příslušným, třeba
obrazným vysvětlením. Možno říci, že ani Ježíš se nemínil v této
fázi vedení odchýlit od tradice. Ponechal např. v myslích žáků
dojem, že nebe je místo, a vzhledem k tomu mluvil o tom, odkud
přichází a kam se vrací a kam koho zve. Nezapomněl však říci, že
za těchto podmínek vedení, při nichž se vrcholně vychází vstříc
lidským představám o nadlidských záležitostech, není možno
zprostředkovat pravé poznání, které je možné jen při vedení
shora. A tak napřed "vstoupil na nebesa" a teprve "odtamtud"
poslal Ducha svatého.
To byl vrchol třetího mistrovství, ke kterému Ježíš vedl a
zároveň nemohl dovést osobním příkladem a osobním vedením
Duchem - k mistrovství Ducha. Od té doby viděli učedníci
sestupovat Ducha na zástupy a křtili jen toho, na koho Duch
sestoupil (viz SK X, 44 - 48: Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch
svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratři židovského původu,
kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha
svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu
Petr prohlásil: "Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří
přijali Ducha svatého jako my?" A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve
jménu Ježíše Krista. Potom jej pozvali, aby u nich zůstal několik
dní.) Z tohoto a z jiných apoštolských skutků je patrno, že Bůh jim
ponechal též mysl neproměněnou a zasahoval jen proměnou mysli
do jejich života tak, aby jednali správně. Tak je tomu s funkcí
proměněné mysli. Domníval jsem se, že co jsem zažíval od 21.
11. 1939 po dobu pěti měsíců, potrvá navždy, ale ne za podmínek
ustavičné zkoušky. Nebylo toho třeba, nýbrž naopak měl jsem být
člověkem jako kdokoliv jiný, abych ještě mnohé mohl provést, co
se sluší člověku na této Zemi učinit. Aby k tomuto obratu došlo,
musel jsem se provinit proti jistotě, kterou jsem nabyl o svobodě.
Zprvu jsem se nad tím rmoutil, protože mi bylo dobře, dokud jsem
žil jen z Ducha, ale pak jsem pochopil, že platí nejen, že ne samým chlebem je živ člověk, ale i, že ne samým Duchem je živ. Nemáme podceňovat pomoc, která přímo pochází ze stvořeného a
jen nepřímo z Ducha.
Z toho všeho vyplývá, že mysl svým spodním koncem musí
být zakotvena na Zemi a v těle, avšak svým vrcholem se dotýká
nebes. Je to jedna a tatáž mysl. Proměna mysli spočívá v tom, že
si ve vědomí trvale ukládáme vzpomínku na sebe, která je nejen
nesmazatelná, ale i závazná bez přičinění lidské vůle. Jakmile
jednou vznikne tento pocit spojitosti, založený na tom, že jej
poznáváme, víme o závazku v nebi, který je nám světější než
cokoliv jiného. Proto učedníci Páně, když tak dokonale zvládli
mistrovství Ducha, s tak lehkou myslí šli na smrt za tuto ideu.
A teď se podívejte, co způsobuje úcta k tradici, je-li ještě
podepřena viděním nesmrtelnosti: (Přesně totéž svědectví, které
známe od křesťanských mnichů. Ale Ghos jen opakuje tvrzení
klasické džnany, nezastává je, ani nepopírá. Považuje za nutné,
aby referoval nestranně o výsledcích klasické cesty poznání a
mohl správně ukázat, co je za ní. Je to metoda odvážná, ale
myslím, že jsme si už na ni zvykli.)
"Když mentální bytost dospěje k ideji a k realizaci Ducha,
má tendenci rozdělovat existenci na dvě nesmiřitelné půlky: nižší
a vyšší. Na jedné straně vidí nekonečné, Beztvaré, Jedno, Mír a
Blaženost....na druhé straně vidí konečné, svět tvarů, rozpornou
mnohost, konflikty a utrpení, neskutečné a nedokonalé dobro,
bolestnou aktivitu, nicotné úspěchy, relativnost, omezenost a
ničemnost. Pro ty, kteří prožívají toto rozdělení, úplné osvobození
může být dosaženo jen v míru Jediného, v beztvarém
Nekonečnu...Tito lidé dosahují svobody v božském odpočinutí, ale
nikoliv činné božské svobodě; těší se z Transcendentna, ale ne z
kosmické blaženosti. Jejich svoboda závisí na tom, že se vzdalují
od kosmického pohybu, a v této svobodě není obsažena moc
vlády kosmické existence. Mohou uskutečnit immanentní mír a
zároveň se podílet na transcendentním míru, ale rozdělení není
překonáno. Svoboda, ze které se těší, je svobodou tichého a
nečinného Svědka, nikoliv svobodou božího vládnoucího Vědomí,
které všechno má, ve všem se těší a sebe promítá do všech tvarů
existence bez strachu z pádu, ze zotročení a nákazy. Také nemají
všechna práva Ducha; přetrvává u nich ještě odmítání...integrální
jednoty celé existence...Činnosti mysli, života a těla probíhají v
míru a v klidu duchovních oblastí mentální bytosti...ale
nepropouštějí správně Ducha, který vším vládne..."
Být tvárně propustný pro Ducha, to je onen pravý znak
účelné trpnosti. Nechť vám teď neunikne, jak Ghos ví o vedení
shora:
"Tak tomu bude tak dlouho, dokud mentální bytost nezaujme
pozici v duchovních úrovních, nacházejících se v mentálních
oblastech Sat, Čit a Ananda; odkud se promítá zhůry jejich světlo
a jejich blaženost do nižší přirozenosti...Nejenom Duch je jediný,
ale i Mysl, Život a Hmota tvoří jednotu. Existuje jediná kosmická
Mysl, jediný kosmický Život a kosmické Tělo....Naše těla nejsou
oddělenými jednotkami a je tedy i naše fyzické vědomí schopno
se sjednotit s fyzickým vědomím ostatních lidí a kosmu. Jogin je
schopen pociťovat, že tvoří jednotu se všemi ostatními těly a je
také schopen podílet se na tom, co se s ním děje, zjišťovat úplnou
jednotu Hmoty a zjišťovat, že jeho fyzická bytost je jen pohybem v
pohybu universálním (Džagatyám džatat, Iša Upanišad)....Ale i
zde jde o stupně a stádia, kterými je nutno projít. V prvním stádiu
je duše ještě podřízena reakcím dualismu, a tedy nižší Prakriti; je
deprimována nebo zarmoucena kosmickým utrpením a unášena
kosmickou radostí. Cítíme radost druhých, trpíme jejich bolestmi.
Tato jednota může dospět až do hmotného těla, jak se stávalo
indickému světci Ramakrišnovi, který, když viděl, jak vlastník týrá
vola, křičel bolestí a rány se objevovaly na jeho těle."
Ghos správně tento ozvuk řadí jen do prvního stupně
sjednocení. Také vmýšlení se do utrpení Ježíšova může způsobit
stigmata, ale nemusí proto ještě způsobit velké poznání. O tom
jsme se přesvědčili u velkého stigmatika P. Pia, který působil v
San Giovanni Rottondo až do roku 1968. Viz jeho životopis od
Vinnovské a můj komentář k němu.
"Duše se musí osvobodit od kosmických reakcí, které se
pociťují v nižších pohybech života, mysli a těla; duše se musí
naučit tomu, aby nebyla vnitřně podřízena těmto reakcím. Tato
realizace dospěje ke svému vrcholu, když obě sféry existence už
nejsou od sebe odděleny a jsou tak vyvinuty, že mohou překonat
nižší reakce a proniknout do svobody Ducha. Tak končí
podřízenost dualitě. To neznamená, že přestaneme být citliví vůči
bojům a utrpení druhých, nýbrž, že jsme dospěli k nadvládě
Ducha a svobody, které nám dovolují dokonale porozumět a
rozpoznat pravou hodnotu věcí a uzdravovat shora, místo
abychom se zmítali na nižších úrovních. To nepotlačuje božský
soucit a pomoc, nýbrž potlačuje zvířecí a lidskou bolest a utrpení."
"Bodem sepětí (švu) mezi duchovními úrovněmi a nižšími
úrovněmi mentální bytosti je to, co starověká vedantská
frazeologie jmenovala vidžnana, a co my můžeme nazvat úrovní
Pravdy, ideální myslí nebo nadmyslí. V tomto bodě se setkává
Jediné s Mnohonásobným, tam je naše bytost přímo otevřena
objevitelskému světlu božské Pravdy a inspiraci božské Vůle a
Poznání. Kdybychom mohli roztrhnout závoj intelektuální, emotivní
a smyslové mysli, který utkala naše existence mezi námi a
božským, moli bychom pomocí mysli Pravdy shrnout všechny
naše mentální, vitální a fyzické zkušenosti a obětovat je království
Ducha (což byl mystický a tajný smysl védské "oběti"), aby je
vnitřní pravda Satčitanandy proměnila v hodnoty; pak bychom
mohli získat schopnosti a osvícení nekonečné existence ve formě
božského poznání, vůle a blaženosti, převést je do naší mentality,
vitality, fyzické existence, abychom je přeměnili v dokonalou skrýši
vyšší energie. To byl dvojí védský pohyb sestupu a zrození bohů v
lidských tvorech a vzestup a boj lidských schopností za dosažení
božského poznání, moci a blaženosti; dílo končící spojením s
Jediným a v blaženém spojení s Bohem, v nesmrtelnosti.
Dosažením této ideální úrovně je navždy zmařena opozice mezi
nižší a vyšší existencí, mylný pocit oddělenosti, který nevědomost
vkládá mezi konečné a nekonečné, Boha a Přírodu, Jediného a
Mnohonásobného; otevírají se dveře Božského a lidská
individualita nabývá božskou přirozenost v nejvyšší harmonii
kosmického vědomí a realizuje v kosmickém bytí transcendentní
epifanii (klanění Tří králů) Satčitananda."(A II, 121)
Ježíš Kristus věděl, jaké meze má osobní vedení (vedení
zdola), že se jím člověk maximálně může připravit na seslání
Ducha (na vedení shora) a že kdyby Ježíš (rozuměj osobní vedení
zdola) neodešel (rozuměj na kříž a do hrobu a nakonec na
nebesa), nemohl by poslat svým učedníkům Ducha, který je teprve
naučí všemu, co osobním vedením nemohou získat. Naštěstí nám
Ježíš do všech podrobností ukázal, jakými prostředky lze řádně
člověka připravit na seslání Ducha svatého. Stačí číst v jeho životě
a v životě učedníků. (Nezapomeňme, kdo je při té příležitosti
jediným činitelem, že celé dílo vychází ze Satčitananda. Kdyby byl
Ježíš sám tohoto stavu nedosáhl, nebyl by ho mohl někomu
jinému předat. Už když se pozdější apoštolové stali učedníky
Páně, prošli určitou zkouškou dospělosti (a byli na ni patřičně hrdi
a už se dohadovali, kdo bude největší v božím království), ale byla
to jen dospělost mentální. Jejich mysl prošla první proměnou (a
proměnění mysli je celý proces na pokračování), po které muselo
dojít k další proměně, kterou prošli pod křížem, a opět další před
převzetím Ducha.
Čtěte v Ježíšově životě jako ve složitém symbolu
mnohotvárné cesty člověka (mnohotvárné ve vnitřní jednotě a
jedinečnosti), jinak se nebudete moci řídit správně Ježíšovým
příkladem, a budete chtít např. dělat zázraky místo abyste zázrak
proměny a Sjednocení uskutečnili uvnitř sebe.
Samozřejmě, může dojít také k obrácenému způsobu
vedení: "napřed" a "především" může dojít k vedení Duchem, a to
může být doplňováno vedením zdola přes duchovního vůdce. I na
to Ježíš pamatoval a zanechal po sobě stopy, po kterých je možno
touto cestou jít. Protože sám touto cestou šel, vysvětlím, co v jeho
životě bylo tím "napřed" a pak tím "především".
Napřed vstoupil do pozemského života a byl si vědom toho,
že přichází od Boha s určitým posláním. Tento bod plní člověk jen
nevědomě. Jeho vnitřní složka přichází sice rovnou z božího
příbytku, ale tato skutečnost, není-li někým už poznávajícím
podepřena (Jako byla u Ježíše podepřena svatými Třemi králi
pozitivně a smrtí Mláďátek negativně, není nám zjevná. Jestliže se
divíte této souvislosti, pak si uvědomte, že Ježíš se necítil být
oddělenou bytostí jako my). U mě byla negativně podepřena
lékaři, pozitivně matkou. Tato oboustranná pomoc způsobila
aspoň jakousi minimální náhražku za daleko výraznější pomoc,
kterou unesl Ježíš (já a nikdo z nás by ji neunesl). Asi byste se
divili, že tuto oboustrannou pomoc má každý člověk přicházející
na svět, a že co se dělo se mnou, nebylo tedy nikterak výjimečné.
Dnes už vidím u každého člověka, co je u něho tím oboustranným
vedením, ale také jsem svědkem toho, že se to děje za přírodních
podmínek, s úžasným mrháním hodnotami. Nedovedeme-li si jinak
vysvětlit, proč pampeliška vyprodukuje tolik létajících semének,
než že příroda předpokládá, že aspoň některá se uchytí, pak jsme
ještě nedospěli do správného vysvětlení vedení člověka událostmi.
Let seménka je událost. Takhle naplano kolem nás běží události.
Ale je to opravdu naplano? Nebo je to bombardování naší
tělesnosti tak dlouho, dokud se z ní nevykřeše vědomí o věčném
životě. Tak jsem poznával od 3 do 17 let, a to vykřesání věčného
života nastalo teprve v 17 létech po nesčíslném naťukávání mé
osobnosti v maličkostech. Proto také tolik píšu o jedné a téže věci.
Také naťukávám a způsobuji ve čtenáři nepatrné korekce. Jsou to
seménka z jedné a téže rostliny, seménka letící kolem nás, létající
za každého větru. O někoho zavadí hned první, o jiného až
některé pozdější, a o koho zdánlivě vůbec nezavadilo, ten se mýlí,
že se tak nestalo. Pampeliška nevypustila ani jedno seménko
marně jen tak do vzduchu.
Právě tak jako přírodovědec ví, že zdánlivě zbytečné, ale
skutečné mrhání a plýtvání v přírodě má svůj hluboký význam, tak
také ten, kdo se ocitl v tzv. kosmickém vědomí, ví, že děj zdánlivě
marnivý v sobě tají vždycky hluboký vývojový smysl. Že jsem měl
možnost do tohoto smyslu občas nahlížet hlavně vlivem násilností
na mně páchaných, jako v předškolním věku, tak až v 26 létech, to
způsobilo, že můj život byl na pokračování obracen naruby.
Napřed v maličkostech jsem přestal jednat nevědomě, a pak v
celém rozsahu života jsem vědomě právě jím, tím zdánlivě zbytečným a neklidným životem byl veden k poznání věčného života,
který je skrytým činitelem za zjevným, a proto ne zbytečným procesem. Přesto trnu, vidím-li všude a zvláště v lidském životě, jak
se nevědomě mrhá s poklady, které se nám nabízejí. Říkám tomu,
že lidé se na světě chovají jako na dovolené a nevědí, že jsou ve
službě Věčného, že plní jeho úkoly a že nesou následky toho, že o
tom nevědí a tedy se tím pozváním nemohou ani vědomě řídit.
Horší je, když někdo ví (jak Ježíš ukazuje v podobenstvích) a
nečiní, co má činit. Kdežto nevědomost zde hříchu nečiní, avšak
vede k velkému utrpení. Už let seménka pampelišky je fakticky
sebevražedným letem, nad níž se ani brva soucitem nepohne.
Soucit na této úrovni nemá místa. Na úrovni zvířecí je tomu trochu
jinak, ale jen trochu. Zvíře dokáže zuřivě hájit svůj život, ale vidí-li,
že jej neuhájí (viz slepice na dvoře v Radavě), vzdá se bez soucitu
nad sebou. To je na jedné straně znakem poznání, které na lidské
úrovni za určitých okolností může přivodit obrat v úrovni života, ale
přesto obecně nutno mít za to, že pravou odvahou na úrovni
lidského života není umět se života vzdát, nýbrž dokázat žít i za
těch nejhorších podmínek. Pochopitelně, vyhrotí-li se situace tak,
že je jisté, nebo že nutno mít za jisté, že člověk při ní nepřežije, je
správné se vzdát života, ale pak bez neklidu a bez lítosti nad
sebou (jako ta slepice, která by byla bývala uklována bez mé
pomoci. Přesto však ta slepice prokázala po své záchraně, že
dává přednost životu před vzdáním se života. Byla mně přímo
otrocky podána. Totéž jsem si prověřil z druhé strany po transu s
husami. Poznávaly, že člověk má vyšší úkol než zabíjet, úkol
ochraňovat. Řešení vegetářstvím není domyšleným řešením.
Člověk má umět chránit život jako takový, nejen zvířecí život,
nýbrž z druhé strany, že sám vstupuje vědomě do věčného života,
jiným ukazuje cestu k tomuto vstupu, a tím odebírá smrti její
osten.)! Proč mě nikdy nebolela hlava, to není náhodné. Můj
organismus je stejný jako jiných lidí. Neznám však stavy, které
dnes nazýváme stresovými. Hraji si a mám radost ze hry tam, kde
jiný člověk tone v obavách, zda se mu něco povede či nepovede
nebo zda to či ono zvládne. Dostavují se pak u něho např.
žaludeční potíže nebo jiné, migrénu v to počítaje. Organismus si
tu hledá řešení tím, že obchází situace (dobře o tom píše Alan
Watts ve spisu Cesta Zen). Je to jen provizorní řešení, a mohou
se proto ty těžkosti do nekonečna opakovat (všimněte si, že
doplňuji zdola, co Ghos vidí shora, přičemž se pořád pohybuje v
úžasných výšinách. Nevím, zda vždy zahlédnete spojitost mezi
mým a jeho výkladem, ale snad po tomto upozornění ji aspoň
budete hledat. Také slepice si přála žít bez stresů a opřela se o
člověka, který neměl její starosti nebo nemusel se starat tam, kde
ona se musela starat. A tak dokáže žít na dvoře, třeba i jako
poslední v hierarchii slepičí). Nepodceňujte u dětí jejich bolesti a
bolístky. Jsou náznakem budoucího chybného životního postoje.
Nemohu si v rámci tohoto spisu dovolit, abych řešil tyto záležitosti,
ale sám je řeším s dětmi tím, že je učím odvaze žít i odvaze umět
prohrávat jako by to byla výhra. Obecně: Neutíkat bez boje.
Nechci tím děti učit bezostyšnosti, nýbrž statečnosti.
Nevím, zda se mi to podařilo vysvětlit, ale chtěl jsem ukázat,
že vzestup tvorstva do věčného života je kontinuální nepřetržitý
proces, který nezačíná u člověka, nýbrž tam by měl jen vrcholit.
Proces ten je smyslem dualistického řádu, začínaje časoprostorem. Schopnost zastavit čas zpřítomněním, která je
uložena v lidské duši, je příznakem "budoucího" mistrovství života.
"Budoucího" dávám proto do uvozovek, protože my už toto
mistrovství nastupuje od chvíle narození na tento svět. Jenže si
toho nejsme vědomi. Mistrovství života je škola, která nemá ani
první ani poslední třídu, nýbrž má jen své úrovně bez konce. Ani
Bůh se nestýká se stvořeným jen ze své nejvyšší úrovně, nýbrž
také zdola, neboť je též podstatou veškeré Existence, veškerého
poznání a blaženosti. Jako Chandogya Upanišad praví, že miluje-li
někdo kohokoliv, neví, že miluje Boha, a že Bůh tu miluje, tak
bychom mohli dodat, že on za nás vstupuje na každý "náš" kříž, a
nebýt toho, bylo by naše sebeodříkání marné, tj. oddělené od
skutečnosti, nepotřebné a zbytečné.
16. Jednota (A II, 122 - 127)
"Odpoutání jednotlivce od jeho osobnosti, aby vstoupil do
Neosobnosti, je prvním krokem na cestě Poznání."
Ukázal jsem na slepici, která se odhodlala, po marném
pokusu uniknout smrti, že se dá uklovat, a na husách, které denně
nacházejí východisko ze své tělesnosti (v transu), že u těchto
tvorů neobdařených lidským úkolem, jsou jejich úniky
ospravedlnitelné, ba že jsou namístě, aby se urychlil posun
kupředu v dualistickém řádu a za jeho pomoci. Ospravedlnění
transem je u člověka už nesprávné (on si myslí, že nezaviněné),
únik sebevraždou je nesmyslný (u velryb, žraloků, ale i
sladkovodních ryb má smysl, protože ony nemají lidský úkol:
přechod do věčného života).
Odpoutání jednotlivce od jeho nepravé osobnosti (nepravé
ve smyslu: zastupující pravou individualitu až do té doby, dokud ji
neobjevíme) se musí dít postupně, do té míry, jak objevujeme
činnost pravé individuality. Je nejvýš poučné, jak tato pravá
individualita jedná (např. u mně se její jednání brzo projevilo,
protože byla lékaři puštěna předčasně ke slovu) moudře při svém
odpoutávání se od nepravé individuality. Např. u mě napřed
upozorňovala na správné jen v malých věcech, přímo v
malicherných událostech. Její život se zachycoval jen na okraji
mého zatím ústředního života založeného na soužití s nepravou
individualitou. Teprve za dlouhý čas postoupila z periférie do
středu mého života. Trvalo jí to přes třináct let a musela si
soustavně pomáhat událostmi, tedy pomocníky přicházejícími
zdánlivě zvnějška. Připomínám znovu moudrost Michelangelovu.
Když se ho někdo ptal, jak mohl vytvořit tak úžasné dílo, jako byla
výzdoba Sixtinské kaple, řekl, že tisíce maličkostí dá dohromady
velké dílo.
Tedy neutíkal od sebe ani zbaběle ani ztřeštěně, nýbrž
odcházel od sebe moudře, ruku v ruce s narůstajícím poznáním
toho, co stojí za nepravou individualitou. (U mě to bylo poznávání
správného v maličkostech). Člověk musí mít moc provést, co
poznává jako správné. Není-li mu k dispozici tato moc, může si být
jist, že nepoznal správné. (Včela poznává správné tehdy, když
např. zhotovuje absolutně pravidelnou plástev. Zkusme si zhotovit
takovou plástev bez pomoci nástrojů, které nejsou námi, nepůjde
to. Zhotovení plástev jen vlastními lidskými silami není v oboru
správného pro člověka.) Má-li však tu moc, musí si jí vážit.
Zpočátku není taková, že by přemáhala celého člověka, nýbrž
musí si ho oblomit. Může snadno dojít k omylu, že člověk
nepoznával správně, když se síla zase ztratila. Nebyla by se
ztratila, kdyby ji byl okamžitě uplatnil. Teprve za třináct let svého
působení si mne tato moc podmanila úplně, a to jen za cenu
velkých omylů, jako že můj život před sedmnáctým rokem byl k
ničemu. Tyto omyly přinejmenším činily nešťastným mé okolí. (Co
se např. má matka natrápila s mým odstupem od života, od jídla, a
to už v předškolním věku, až po studium ve věku mnohem
pozdějším.) Nyní naopak lidé mají dojem, že někdy poměr ke
světu přeháním. (Postavil jsem venkovský dům v době od 65 až
70 let. Pracuji v noci na tom, co tu čtete atd. Ale všichni se mýlí.
Má činnost pochází ze znalosti pravé individuality, ne z potřeby
něco postavit nebo něco napsat nebo cokoliv udělat, třeba i
maličkost. Trans husí má jen takovou hloubku, aby husy
opětovaně zbavoval pocitu oddělené tělesnosti aspoň v rámci
stáda. Ten trans napojuje nejen husy se stádem a umožňuje
stádový život s pevným řádem, nýbrž napojuje husy s každým
člověkem, který vstoupil s nimi do jejich transu a pak s těmi, a to
už volněji, u kterých se husy nacházejí. Proto už staří Římané
nacházeli v husách své nejlepší ochránce. Římané mohli tvrdě
spát, protože husy byly s nimi i ve spánku ve spojení. Člověk se
zbavuje pocitu tělesnosti ve tvrdém spánku, ale v něm není ani
trochu bdělým. Jeho trans má jiný význam než husí. Vysvětlil jsem
už jinde. Doporučuji vám, abyste si při této příležitosti vysvětlili
výrok Ježíšův: "Bděte, neboť nevíte dne ani hodiny", ale ne tak, že
nemáte spát!" zde potřebuji jen zdůraznit, že lidský tvrdý spánek
pomáhá člověku k tomu, aby člověk aspoň nevědomě a bez
možnosti odporu obnovoval svůj vztah ke své nesmrtelné podstatě
v jejím specifickém zasazení do lidského organismu. Tedy zvířecí
trans pomáhá zvířeti k tomu, aby si zachovalo vztah ke svému
druhu života, a člověku pomáhá jeho trans - tvrdý spánek beze
snů - k tomu, aby neztratil kontakt s věčným životem, i tehdy, kdy
ho ani nenapadá, aby tento vztah hledal nebo pěstoval. Symbióza
na zvířecí úrovni má někdy zvláštní povahu. Vzájemně si pomáhají
ti, kteří se pak vzájemně pojídají. Totéž vykazuje symbióza
domácích zvířat s lidmi.) Utužující se jednota s věčným životem
nemá mít za následek, že se člověk vzdaluje běžnému životu,
nýbrž má způsobovat, že se mu přibližuje, i když z jiné strany, ne
z připoutanosti. Přibližuje se mu vědomím jednoty. Byl bych rád,
kdyby bylo možno na základě tohoto výkladu pochopit, proč Ježíš
považoval za tak velkou chybu, když se jeho učedníci starali a
strachovali.
"To se stane, když se středisko vědomí přestane
ztotožňovat s myslí, se životem a s tělem, protože je objevováno
pravé já a odhaluje se jednota tohoto já s Brahmanem, s
Neměnným Akšara Brahmanem."
Všimněte si, že Ghos zde potvrzuje spojitost malého já s
Bohem. Toto spojení je pomíjející. Trvá tak dlouho, jak dlouho je
ho zapotřebí. Jakmile pomine pocit oddělenosti od Boha, není nutné ani toto spojení a vědomí malého já se rozšiřuje tak, že není
možno mít za to, že nadále existuje malé já tak, jak je známe.
Zbývá ještě říci, jak dochází k vytvoření malého já. Nesmrtelné Já,
které všechno proniká, vstupuje samozřejmě do spojení s lidským
tělem a s jeho smysly. To má za následek, že tímto způsobem na
přechodu Já do tělesnosti, dostává povahu oddělenosti, aby
člověk mohl bez rušení vstoupit do výhradního vědomého spojení
se světem, ve kterém žije. Ovšem i sebemenší hnutí (Ghos by řekl
"pohyb") malého já, nepřestává mít svůj původ ve velkém Já. Je to
jako s vedením psa na poměrně dlouhém provazu, ale jakmile by
se ocitl ve vzdálenosti celé délky provazu, tak by se začal napínat.
Proto tolik utrpení v běžném životě. Kdyby však pes nemohl
poskakovat, zahynul by. Existence malého já má ničím jiným
nenahraditelný význam. O tom jste dobře informovaní.
"To je jediný krok absolutně nutný k dosažení cílů tradiční
cesty poznání, aby se došlo k pohroužení, k úniku z kosmické
existence do osvobození v absolutním Parabrahmanu za
veškerým kosmickým výrazem. Kdo hledá toto poslední
osvobození, může během cesty projít jinými uskutečněními; může
realizovat vesmírného Pána, Purušu, který se projevuje ve všem
tvorstvu, může dosáhnout kosmického vědomí, poznávat a
pociťovat svou jednotu se všemi bytostmi. Tato uskutečnění jsou
však jen etapami a epizodami na jeho cestě, výsledkem vývoje
jeho duše, která se přibližuje k nevýslovnému cíli. Přesáhnout
tento vývoj je nejvyšším cílem. Druhý pohyb se dosáhne, když se
dospěje ke svobodě, tichu a míru a znovu se nabude kontakt v
kosmickém vědomí jak s aktivním Brahmanem, tak s tichým
Brahmanem a my spočineme v božské svobodě. Osvobozená
duše tak dospěla k integrálnímu poznání sebe." (A II, 122)
"Od té doby se duše drží v jednotě Satčitananda na všech
úrovních svého bytí. Povahou integrálního poznání je sjednotit
všechno v Satčitananda, protože Bytí není jediné pouze samo v
sobě, nýbrž jediné všude... Tradiční poznání sice teoreticky přijímá tuto pravdu, ale v praxi jedná jako by jednota všude nebyla
stejná a nemohla být realizována ve všem. Nachází ji více v
neprojeveném Absolutnu než v projeveném, více v Neosobním
než v Osobním, úplnou v Nirguna, ale ne tak v Saguna, přítomnou
v tichém a nečinném Brahmanu, ale méně v aktivním Brahmanu...
Integrální poznání nepřijímá takové rozlišení; míří k jinému druhu
absolutna ve své vizi jednoty. Nachází tutéž jednotu v
Neprojeveném jako v projeveném, v Neosobním jako v Osobním,
v Nirguna jako v Saguna, v nekonečných hloubkách vesmírového
ticha a v nekonečné plnosti vesmírové činnosti. Znovu nachází
tutéž absolutní jednotu jak v Purušovi, tak v Prakriti, ve věčné
přítomnosti jediného Puruši, i v soustavném projevu nesčetných
Purušů; v totalitě Satčitananda, který nikdy neztrácí svou
mnohotvárnou jednotu, a ve zdánlivém rozdělení myslí, životů a
těl, v nichž ovšem jednota je teprve na cestě k realizaci. Pro
integrální poznání je jednota intenzivním uskutečněním božského
a věčného Bytí, je to bohatství uskutečněné bez omezení..."
"Kompletní uskutečnění jednoty je tedy samotnou podstatou
integrálního poznání a jogy. Vidět Satčitananda sjednoceného v
Já a v jeho projevech, je základem poznání; učinit z této sjednocující vize vědomou skutečnost, v nečinnosti jako v činnosti a stát se
touto jednotou ponořením smyslu a oddělené individuality do
jednoty s Bytím se všemi bytostmi, představuje naplnění jogy
poznání; žít, myslet, cítit, chtít a jednat v tomto smyslu jednoty je
cílem jednoty a cílem individuální bytosti a individuálního života.
Uskutečnění jednoty a praktikování jednoty představují
dohromady úplnost jogy." (A II, 123)
Jestliže Ghos nepromluvil dost zřetelně, protože nechtěl
ukazovat na sebe, což je v jeho postavení pochopitelné, musím toho zvrhlého a zlého dělat za něj, tj. místo něho. Mezi joginy
existuje také něco, co bychom mohli obecně nazvat stavovskou
ctí. Lékař psychiatr by si byl možná donedávna velmi zadal, kdyby
byl svým kolegům prozradil, že používá některé praktiky obecně v
lékařské vědě zatím neuznávané. Až něco jiného bude objeveno i
jinde a zveřejněno a uznáno, pak se bezpečně přizná. Ghos přede
mnou odvážně přiznává, co bych si byl nikdy nedovolil napsat před
ním, a já už potom jen doplňuji jeho obecné přiznání osobními
poznatky s tím souvisejícími. Nebudete tomu možná věřit, ale
totéž se děje v čisté technice. Pasteur nebyl lékařem, a proto se
odvážil vynalézat v oboru lékařství. Před žádným z kolegů lékařů
si nezadal, protože mezi ně nepatřil. Oni ho také dlouho vážně
nebrali. Teprve až poznali, že se mýlili, začli se stydět za to, že ho
neznali. Znám v plzeňské Škodovce proslulého vynálezce. Není to
žádný graduovaný technik, ale zdaleka převyšuje všechny
graduované techniky. Co jemu je dovoleno, o tom se žádnému
inženýru ani nesní, že by mu to prošlo. A tu se děje také něco
podivného.
Inženýři,
chtějí-li
předejít
těžkopádnému
schvalovacímu řízení, dávají mu k dispozici svůj vynález, protože
on se svou pověstí a ve svém jménu jej prosadí. Komu z nich jde
o prosazení správné věci, ten zanechá osobní vůli po sebeoslavě
stranou a zůstane v anonymitě. Vidíte tu obdobu s tím, co jsem
napsal o sebezáporu uplatňovaném na vyšší úrovni? V oboru jogy
byl takovým partyzánem Šrí Ramakrišna. Mnozí zasvěcenci jogini
mu přicházeli na pomoc také proto, aby prosadili jejich závratné
myšlenky a zkušenosti, a on, protože nebyl graduovaný jogin
(nebyl konkrétním následovníkem konkrétního mistra), nýbrž
pouze jogický fušér a partyzán, probojoval se s jejich pomocí mezi
nejvýznamnější duchy 19. století nejen v rámci Indie, ale i ve
světovém měřítku. Tento tlak ze strany pravověrných joginů a
především džnanajoginů Ghos nevydržel. Dělá jim ústupek, aby
mu uvěřili. Odchází do samoty roku 1926 a jeho manželka potom
za něho vede jeho ašram i po smrti Ghosově roku 1950.
Naštěstí nemám pověst ani pravověrného křesťana, ani
exkluzivního jogina, takže si mohu dovolit za Ghose promluvit.
Když jsem prošel od roku 1930 do roku 1937 mnoha extázemi
(žádná z nich nebyla citového původu), mohl jsem si myslet ve
shodě se všemi žijícími joginy (až na Ghose), že jsem dosáhl
vrcholu jogy. A nebýt zásahu Ghose a pak onoho 21. 11. 1939, byl
bych v tom omylu setrval až do smrti. Ale sotva extáze vyústily do
normálního bdělého stavu a už se neopakovaly, přestože toto
vyústění nebylo úplné, bylo jaksi matné, už tu bylo poselství z
Pondicherry, které jsem vyslechl od žáka Ghosova v muzeu
Quimet: "Nehledejte tady knihy mého mistra. Zde je nemají. Ale
my vám je všechny pošleme. Zařiďte se podle nich, přeložte je,
komentujte je jak chcete, my vám je právě za tím účelem pošleme.
A nestáli o to, aby znali mé jméno a adresu. Všechny mi poslali a
poslední 32 let po smrti Ghosově, 1982, tuto Syntézu jogy.
Nesmím se tedy bát a musím říci, co vím a co se dá napsat. Nikdo
by mě byl nepřesvědčil před 17.11. 1939 (den mého zatčení a
odvedení do koncentračního tábora), že lze na tomto světě jít
ještě dál. Muselo se na mně jít hodně zhurta, jako obvykle.
Ještě musím vysvětlit, proč jsem si tak cenil své výdobytky
ve srovnání s Ghosovým poznáním. Ghos se narodil v Kalkutě 15.
srpna 1872 a s jogou a s duchovním vůdcem se setkal až v roce
1907, za pomoci duchovního vůdce Lélé. Od šesti let byl vychováván v anglikánském, tj. západním prostředí, znal angličtinu lépe
než svou mateřštinu a o indické filosofii neměl ani zdání. Studoval
na St. Pal School v Londýně, pak v Manchestru a v Cambridgi.
Četl římské a řecké klasiky v originále, stačil se naučit perfektně
francouzsky (k Francii měl zvlášť blízký poměr, a proto po smrti
otcově se vrátil do Indie, a po věznění 1909 - 1910 se odstěhoval
do francouzské enklávy v Indii, do Pondicherry, kde setrval až do
své smrti 5. prosince 1950.), zvládl též němčinu a italštinu, nazpět
svůj rodný jazyk bengálí a dokonce sanskrit, neboť také Védy četl
v originálu, ale teprve po západní literatuře a po Bibli. Co mu mohl
ten mistr Lélé toho roku 1907 poradit? Vždyť Ghos už tehdy nebyl
čistá nepopsaná tabule. Bylo mu přece už 35 let. O základních
životních hodnotách už musel mít dávno jasno. Zřejmě jej ten
vůdce neposlal do ústraní. Vždyť v zápětí po tomto setkání se
oženil s výjimečnou ženou, Pařížankou Myra Alfassa, původem
Židovkou. Na ní bylo takové spolehnutí, že po šestiletém vedení
ašramu v Pondicherry jí mohl předat vládu nad ašramem a
konečně se odebrat do ústraní roku 1926. Udržoval se světem
styk bohatou korespondencí a psaním svých spisů. (Roku 1937 v
Paříži jsem zjistil, že tento styk jeho se světem nebyl jediným a
dosud trvá). Mám k dispozici jen italský překlad jeho Syntézy jogy,
ale i ten stačil redigovat (přestože jej nedokončil), takže italský
inženýr z Florencie pod pseudonymem Nata, který spis přeložil v
Pondicherry jako žák ašramu, nemohl se nikde dopustit chyby, na
kterou by byl mistr nepřišel.
Ghos nebyl veden nějakou výhradní cestou určitého
duchovního vůdce, nýbrž vlastním nezávislým vnitřním vývojem.
Byl veden celým životem. Říkám tomu vedení událostmi. A tu se
může stát, že člověk je životem doveden dál než předpokládal
nebo kam mířil svou osobní vůlí. Vždyť ze života Ghosova nebylo
patrno, že by byl mířil k pobytu v ašramu. Což by byl k tomu
potřeboval studia v Anglii, které bral velmi vážně? I já jsem byl z
tohoto období hledání jediného (nikoliv náboženského jediného)
vyveden už v 15 létech a do 17 let jsem byl připraven k tomu,
abych pozemské jediné zaměnil za duchovní Jediné. Příprava ta
se děla pomocí stereotypu, který se u tak mladého člověka tak
běžně nevyskytuje. U mě jej navodili lékaři násilím, a to
opakovaným násilím, ovšem ne záměrně. Vůbec nevěděli, co také
ještě dělají kromě toho, že se snažili zachránit mi napřed život a
pak ruku.
Mluvím-li o vedení událostmi, máte oprávněný dojem, že
rozlišuji události živé, prospívající duchovnímu pokroku (na ty jsem
byl velmi důtklivě upozorňován), a události mrtvé, tj. takové, které
jsou bezvýznamné. Ve skutečnosti od 21. 11. 1939, vím, že celý
život má duchovní význam a že nelze bez újmy na duchovním
prospěchu nic z něho vynechat nebo považovat za zbytečné. Ale
přesto ono rozlišení prvního stupně na správné a nesprávné, důležité a nedůležité, hlásám a okatě dávám na jevo, abych nikoho
nezmátl. Jde o podobný relativismus, jakým je víra v převtělování.
Když jsem 21. 11. 1939 vzdal celého přítomného života, musel
jsem se vzdát i minulých životů, neboť ať jsou naše nebo jsou
ideami, kterými jsme posedáni, jsou majetkem Jediného a ne
naším, a kdybychom na nich lpěli jako na svém majetku,
zabraňovali bychom si vstup do věčného života, který není závislý
na časoprostoru. Podobně je tomu s představou o aktivním a
pasivním Brahmanu, o Satčitananda, Puruši a Prakriti a všech
ostatních pojmech hinduistické filosofie. Můžeme si jimi pomáhat,
ale mohou nám též překážet v postupu. Kdy nastává to nebo ono,
bychom už měli umět rozlišit.
Teď si ale představte, že jsem se jak bez těchto pojmů, tak i
bez jakýchkoliv náboženských představ obešel do 17 let a udělal
jsem pokrok, který stojí za zmínku právě proto, že nebyl postaven
na představách o Bohu a na náboženské víře. Věřil jsem jen, že
něčím v životě budu, co jsem si osobní vůlí vybral a čím jsem se
pak nikdy nestal. Celý můj lidský záměr byl rázem zmařen
událostmi, na které jsem nemohl mít vliv osobní vůlí. Důležité však
je, co vím o tom všem dnes a o čem z toho vím, že je obecně
užitečné. Vyjmenuji něco z toho obecně prospěšného.
1. Je vesmíru velmi vzácnou příležitostí narodit se jako
člověk a mít v sobě beze zbytku celý transformační aparát
časného na věčné. Povážíme-li, že toto časné, co máme k
dispozici, je nedílnou součástí celého vesmíru, že v tom nechybí
nic, co je ve vesmíru, tušíme, že se nám tu nabízí možnost z
tohoto pozvání na svatbu, při které máme i svatební oděv, neodejít
bez útěchy.
2. Lidský život od samého svého počátku nám soustavně
nabízí odříkání a sebevzdávání bez ohledu na to, že hledáme
pravý opak toho. Vypadá to, jako by člověk měl pokorně snášet
utrpení a tím dospěl ke spáse. Takhle primitivně si cestu ke spáse
vysvětluje i křesťanská tradice. Nedivím se tomu. Sleduji teď s
jakou námahou se snaží Ghos vysvětlit, že tomu tak nemá být.
Tuto pasáž jeho výkladu si cením nejvíce, protože jsem nezávisle
na něm zkušeností z 21. 11. 1939 dospěl k témuž pojetí života
jako on. Učiním všechno, abych tuto Ghosovu zkušenost vysvětlil
co nejdokonaleji vlastní zkušeností, ovšem na podkladě vnitřního
prožití Ježíšova života, bez kterého by má zkušenost uvázla na
mrtvém bodě a především by nebyla uplatnitelná ve všech
životních situacích, nedošlo by k vedení celým životem atd. Musím
sice přiznat, že velké a opakované utrpení v útlém mládí mne
velmi usnadnilo přežití 21. listopadu 1939, ale samo o sobě mně
tehdy v dětství neposkytlo světlo, o kterém teď bude řeč.
Člověk se nesmí podobat slepici, která byla odhodlána dát
se uklovat. Tehdy, když jsem tu situaci viděl a zvrátil její průběh,
cosi se ve mně začlo probouzet. Zatím toho bylo velmi málo: "Nenech se trápit, nejsi hloupá slepice." A to je opravdu malé
pochopení, i když správné. Ano, nejsme jen zvířaty, jsme lidmi s
jiným posláním než zvířata, ale nevíme o tom, o jaké poslání jde.
Dokonce křesťanská tradice se dala chybnou cestou, když z
utrpení Páně na kříži (hlavně přispěním sv. Pavla) učinila ústřední
myšlenku o spáse vykoupením Kristovou krví. Toto je tělo mé,
které se za vás vydává, toto je krev má, která se za vás vylévá.
Ustrnuli jsme v doslovném výkladu těchto slov. Nedivím se tomu.
Ta slova jsou velmi sugestivní, ale jen zastupují skutečnost, která
se dá jen velmi těžko slovy vyjádřit. Ještě bych chtěl politovat
všechny křesťanské světce, kteří tolik trpěli, víc než kdokoliv jiný
na jiné cestě, a tím svému, jinak zářnému příkladu ubrali mnoho
na váze. Potom se málokdo odhodlal je následovat. Každý si říkal,
že život plný utrpení není příkladný. A mají pravdu po určité
stránce a s určitými výhradami.
Proč zrovna v koncentračním táboře, kde všichni tolik trpěli,
já, až na první tři dny, jsem vůbec netrpěl? To mně přece muselo
něco správného napovědět. A ono nejen napovědělo, protože ta
bezbolestnost a bezstarostnost při zachované činnosti
nebezpečného charakteru, byla právě tou praxí džnany,
převedené do celého života, tou praxí, ke které většina džnaninů
nemá příležitost dospět. Ustrnou na laboratorním fungování
pokusu, obdobně jako křesťanští světci ustrnuli na celoživotním
prožívání utrpení. Přílišná trpnost, nebo špatně pochopená trpnost
je stejně zdržující, jako přílišná činnost.
Dostanu se konečně k věci? Už zastavení mysli v
předškolním věku, po přílišném chtění a pak po jeho opuštění, mě
mělo upozornit (ale neupozornilo, jen prakticky pomohlo řešit
některé životní situace už bez osobní vůle, ale pak s veškerou
osobní vůlí při realizaci některé situace), že člověk žije
nepřirozeně, když si jen přeje a řídí se svým přáním. Když jsme
byli živi po devět měsíců v matčině těle, ještě jsme si nic nepřáli,
ani středem našeho života nebyla naše tělesnost, ani jsme se s ní
neztotožňovali. Byl to obraz života v ráji. Pak jsme z toho ráje
spadli a měli jsme vejít do střídavé aktivity s pasivitou. Kdyby se
byl o tuto rovnováhu nepostaral denní tvrdý spánek, došlo by v
životě každého člověka k velké rozladě. Ten tvrdý spánek beze
snů však zastane jen absolutně nutné minimum, a to nestačí k
tomu, aby se dostavil zřejmý duchovní pokrok.
Kdy se u mě dostavoval, přestože po malých krůčcích a
nepozorovaně třináct let? Na tom by nemělo záležet, že je dlouho
nepozorovatelný. Naopak, za takových okolností není vývoj rušen
osobní vůlí, jak tomu bylo při našem pobytu v mateřském těle.
Osobní vůle se nemá cpát tam, kde nemá funkční platnost.
Připomínám znovu, že když jsem opustil svou vůli (a nezapomeňte
po čem, že po propojení celé bytosti osobní vůlí!), opustil jsem na
chvíli nadobro i její obsah. A jen tehdy se dostavil účinek:
poznávání správného zároveň s mocí správné provést. Tím byla
aspoň na chvíli uspokojena přirozená potřeba lidské duše, vrátit se
do klidu bez přání. Na věčnosti se totiž naše přání spojí dokonale
s Vůlí boží, takže není zapotřebí osobní vůle, pokud ta je následkem pocitu oddělenosti. Ta by rušila stav spásy, kdyby se v
něm vyskytla. Všimněte si, že Ježíš nečinil nic jiného, než plnil
Otcovu Vůli, a proto byl radostně činný jako je jeho Otec.
Snaží-li se člověk o uklidnění, relaxaci a soustředění, nemá
to za následek spojení s Bohem, protože užil vlastní vůle. A tady
jsme u podstaty "mých" úspěchů v tomto ohledu. Nesoustřeďoval
jsem se na Boha z vlastní vůle. Už ani ten drobný, ale mocný klid
jsem nezažíval z vlastní vůle, nýbrž po opuštění vlastní vůle.
Když jsem v 17 létech na chvíli náhle nečekaně a bez vlastní
vůle nabyl vědomí věčné podstaty člověka, dověděl jsem se
zároveň, že k tomu, aby se tento stav opakoval, musím najít
prostředek. (Opomeňme skutečnost, že jsem ho už našel, ale
nevěděl jsem o tomto faktu.) Věděl jsem, že ho najdu a kde ho
mám hledat. Našel jsem ho ve Weinfurterově Ohnivém keři v
podobě koncentrace mantrického ražení. Ale mí přátelé zjistili, že
ten můj způsob soustředění v té knize není zapsán, a já ho tam
našel! Zřejmě tu opět nepůsobila má vůle, protože jsem jen
následoval vůli boží. Je zajímavé, že tehdy tato Vůle ještě
neukázala na celý život jako na nejlepší prostředek, protože jsem
zatím nebyl schopen, a dlouho ještě nebyl schopen, jít k Bohu
celým životem, a tím méně jít celým životem jako bych nešel, tj.
bez vlastní vůle. (Tao, po kterém se dá kráčet, není pravé Tao. K
chůzi je také třeba vlastní vůle). Žádný extatik a žádný jogin, který
má za sebou samadhi (třeba i poznání Boha bez tvaru a bez
přívlastků, jako Totapuri), není schopen žít podle Vůle Boží,
protože ji soustavně nepoznává a samadhi nebo extáze mu ukáže
jen správnost trpnosti a ne též správnost činnosti v souladu s
trpností. (Viz zářný příklad. sv. Filipa z Neri.) To jsem poznal
teprve 21. 11. 1939, tedy za devět let po začátku přímé cesty.
3. Třebaže celý lidský život je jedinečnou školou pro vstup
do věčného života, mají v něm dva stavy klíčové postavení vedoucích prvků, a těmi jsou stav radosti a stav zármutku. Dítě ještě
občas obojí tyto stavy ovládá dobře, protože se nestydí ani se
radovat, ani plakat. My však pro tuto proměnnost máme jen nepochopení, které vyjadřujeme slovy "neplač" nebo "neraduj se tak
bujně".
Dá se o obou stavech říci, co je na nich tak duchovně
závažného: zaujetí tím stavem. Celý lidský život zaostává
nedostatkem opravdové zaujatosti, bez které nelze dospět za
úroveň pouhého bdělého stavu vědomí. Měl jsem to štěstí, že
hned v dětství jsem byl ve svém pláči při operacích za vědomí
neutišitelný a že se ani nikdo nepokoušel o to, aby mě utišil. Ale
kdybych se byl dal utišit už v době před operacemi, kdy jsem
nehorázně povykoval, když jsem měl hlad, nebyla by mě maminka
tolik vykrmila (v době před operacemi) a nebyl bych býval tak málo
odolný proti infekci, kterou potom lékaři odstraňovali operacemi za
vědomí. Tehdy už naštěstí věděli, že nemá význam, aby mě
uklidňovali. Přivázali a drželi mě, ať jsem řádil jak chtěl. Tak jsem
se opakovaně poprvé vyprazdňoval od své smyslové mysli (jak by
se vyjádřil Ghos) a od své osobní vůle, zkrátka od všeho, čím už
prolnulo mé sotva začínající ztotožnění s tělem a s malým já. Mé
vědomí se opakovaně vyprazdňovalo od všeho zde na zemi k
němu přidaného. Patandžali, Lao-c a Eckhart nade mnou jásali,
že jsem to týrání právě s tímto následkem přežil. Pak už mně jen
drželi palce, aby se toto vyprazdňování, které bylo nutno
opakovat, (neboť přes smysly vstupují do lidského vědomí stále
nové nánosy zvnějšku, které překážejí v příjmu mocné pravdy.),
proměnilo ve stereotyp, v obrácený způsob života, při němž aspoň
ve vyhraněných situacích se odstupuje od běžnějšího stereotypu,
brát vše za své, co přichází zvnějšku, nebo smiřovat se s tím, že
je to tak správné. Stal se zázrak, který by Ježíš za zázrak
nepovažoval, neboť co do jeho vědomí nepřicházelo z druhé
strany, z jeho pocitu sounáležitosti s Otcem, o tom věděl od
začátku svého uvědomování si světa přes tělesnost, že je
přirozené a normální, jako já aspoň občas a jen v maličkostech až
do 17 let atd. Byly to nuzné, ale velmi slibné začátky, a já jsem
nevěděl, čeho jsou to začátky. Důležité však bylo, že jsem
poznávání správného bez zásahu osobní vůle považoval za
přirozené, a protože tyto stavy byly doprovázeny prováděcí
(realizační) mocí Pravdy, byl jsem stále více utvrzován v domnění,
že jsou přirozeným způsobem správné."
Pozoroval jsem něco podobného u hus, když jsem zblízka
pozoroval a poslouchal, jak se pasou, později jak vědí mnoho
jiných věcí než člověk, např. která rostlina je jedlá a která škodlivá
a za jakých okolností škodlivá, že poznávají jih, změny počasí atd.
Nespekuloval jsem o tom, kde tyto vědomosti nabyly. Měly je
vrozené. Jednaly přirozeně podle své povahy a v tomto
přirozeném jednání byla obsažena též velká zaujatost tím, co
dělaly. Nejen se pásly, ale zároveň hodnotily pastvu svými signály,
kterým jsem rozuměl. Zkrátka když se pásly, byly jen pasoucími se
husami, ničím jiným. Tedy byly vzorem přirozené soustředěnosti.
K některým těžším úkolům se intenzivně připravovaly, např. k letu
přes řeku, kde na druhém břehu tušily lepší pastvu. K letu na jih
se připravovaly ještě důkladněji, ačkoliv tam nikdy nemohly
odletět. Totéž platí o pohlavním životě zvířat. Čím dokonaleji se
zvířata na něco připravují, s tím větší soustředností a zaujatostí to
pak provádějí.
A tu by bylo dobře říci, že zaujatost zvířat se téměř úplně
kryje s možnostmi zvířat (buď se současnými nebo někdejšími,
jako let na jih) a s jejich posláním. Zdá se nám, že poslání zvířat je
omezeno na udržování rodu a na symbiózu s jinými zvířaty a s
rostlinami. Není tomu sice jenom tak; ale spokojme se s tímto zjištěním, neboť nám stačí k tomuto výkladu. U člověka můžeme
pozorovat, že jeho poslání je mnohem širší. Ustrne-li u zvířecího
rozsahu svého poslání, není s tímto rozsahem obvykle spokojen a
často neví proč. Byl to jen projev nespokojenosti, když jsem se
zlobil, že mi něco nejde? Byl to též projev potřeby přerůst sama
sebe. Tuto potřebu zvířata v sobě nemají. Donutí-li lidé zvířata,
aby např. v cirkusu napodobovala člověka, musí jim zároveň
poskytovat naději či jistotu, že za mimořádný výkon dostanou
odměnu. Hned po výkonu a odměně se zvířata vracejí do svého
rámce přirozenosti. Zvířata nedokáží jednat jinak než účelově, a
pokud člověk nepřekročí tuto úroveň, nikterak moc se neliší od
zvířat. Rodiče a učitelé, celá lidská společnost učí mládež, aby
jednala účelově, ovšem účelově podle lidských představ, a ty
neodpovídají celé lidské přirozenosti, nýbrž jen té části, která na
lidské úrovni odpovídá zvířecímu typu účelovosti.
V těch chvílích však, kdy jsem jednal správně nikoliv podle
lidských představ, nýbrž přímo podle vyšší, už nikoliv zvířecí
přirozenosti, poznával jsem zároveň, že jednám zcela přirozeně,
jelikož jsem měl k takovému jednání moc, která není obsahem
lidských představ a lidské vůle a často jim dokonce odporuje a je
převyšuje, odsouvá stranou, ukládá je do stínu, který vrhá světlo
obsažené v konkrétním činu. Proč jen jsem takový čin považoval
za nejpřirozenější, i když bych ho byl nikdy z vlastní vůle neprovedl, ani neměl k němu sílu? Co jsem obdivoval u zvířat, že mají
schopnosti, které my lidé postrádáme, to obdivovala zvířata na
mně, že jsem projevoval schopnosti, které ona nemají, a kterým
se jen podřizují, nejsouce ani schopna je napodobovat. Po tomto
zjištění jsem už nelitoval, že nerozeznávám (jako husy) jedlou
travinu od nejedlé. Obstál jsem ve srovnání s nimi, neboť jsem byl
vnitřně zařízen na něco jiného než zvířata, a právě to ze mně
dělalo člověka, a právě tím jsem nechtěně dospěl do 17 let, kdy se
mi objevil pravý zdroj toho, co jsem před tím zažíval jen úryvkovitě.
Lidé to nazývají Bohem, Indové nesmrtelným Já a já bych si
nejraději zvolil název: Pravá Přirozenost všeho. Jakmile ji člověk
pozná, je jí tak zaujat, že všechnu dřívější připoutanost k jejím
částečkám považuje za klamající a svádějící, později za
jedinečnou předehru širšího poznání. Kdysi mně jeden Ind "řekl":
"S tebou bude snadná práce, protože jsi zaujat." "Odpověděl
jsem": "Já ale nejsem zaujat." A na to on: "Správně, On je zaujat a
ty o tom nevíš. To je mnohem lepší." Ale pak mi dost dlouho trvalo, než jsem dospěl k poznání, že už i to částečné a chvilkové
poznávání správného je poznáváním Boha. Byl to netradiční
přístup k Poznání. Tradičním přístupem k poznání je život takový,
jak jej žijeme, a protože je tolik tradiční, tak si jej ani nevážíme. A
přece je v něm obsaženo něco, co si každý po svém váží, a tím
něčím je radost ze života. Na tom není nic divného, až na to, že
dáváme přednost jednomu z párů dvojic a nevíme, že tím dáváme
právo i zármutku, aby nás navštívil. Indové tu mluví výstižně o
houpačce dvojnosti, ale stejně dobře se dá mluvit o zaujatosti
radostí a žalem jako o nejlepším prostředku, jímž je možno se
dostat za sebe, jako z oddělené bytosti.
Obrátí-li se tradiční přístup k životu naruby, jako se stalo
mně, začne se beze všeho poučování projevovat ta část života,
kterou jsme propojili s věčným bytím. To je naděje pro všechny
lidi. I ten nejběžnější život obsahuje v sobě pokyny k tomu, jak jej
obrátit naruby. Uvedl jsem ve čtyřech bodech hlavní z nich. Měli by
se těch pokynů chopit vychovatelé a obracet člověka naruby
dobrovolným způsobem bez zatracování líce.
"...Jak jsme řekli, musí se umět žít současně ve vědomí
transcendentálního Absolutna i Absolutna přítomného ve všech
vztazích, v Absolutnu neosobním jako v Absolutnu projeveném ve
všech osobnostech...Je třeba objevit, že On zná vše, všechno řídí
a udržuje i oživuje jakožto Puruša, že jako Prakriti způsobuje
poznávání, vůli a každou jinou formu skutečnosti. Je nutno umět
vidět v Něm jedinou Skutečnost, Bytí v sobě usebrané a Bytí
rozložené do všech existencí; jediné Vědomí soustředěné v
jednotě své existence a rozložené do vesmírové přírody,
mnohonásobný střed nesčetných bytostí, jediná Síla ..., jediná
Blaženost... jediné tvůrčí Poznání, jediná vedoucí vůle,
supramentální pramen vytvářející všechny mysli, životy a těla;
jediný život všech žijících bytostí a všech věcí, jediná Podstata
všech forem a všech věcí, lůno projevu mysli a života a čistého
existenčního éteru, v němž veškerá Vědomá energie a blaženost
se spojují a všude se shledávají. To je sedm principů projevu
Satčitanandy."
Myslím, že jsem neúplným překladem setřel podstatu těchto
tvrzení. Tedy ji aspoň podtrhuji. Ve všem existuje pevný základ
Bytí, Poznání a Blaženosti a zároveň tamtéž pramen, z něhož
všechno přechází do dynamického pohybu, a v tomto pohybu není
nic nehnutého ztraceno. Normálně ze stvořeného (z pohybového)
se snažíme dostat do Nestvořeného (věčného), ale obrátí-li se náš
život naruby, pak z Věčného přicházíme do časného. Toto věčné
není něco bezobsažného, nýbrž naopak jen ono obsahuje
všechno, ale v jiném stavu než je stvořené.
"Joga integrálního poznání uznává dvojí povahu projevu:
vyšší přirozenost Satčitananda, v níž je On bezprostředně
přítomen, a nižší přirozenost mysli, života a těla, v nichž je
zastřen; oba aspekty se spojují v osvícení spojovací realizace.
Musíme se vystříhat názoru, že obě přirozenosti žijí dvojím
životem, duchovně vyšším a nižším...Musíme obnovovat svou
nižší existenci, ve světle, síle a radosti vyšší skutečnosti. Musíme
objevit, že hmota je formou Ducha, vytvořenou smysly, nositelem
projevu světla, síly a radosti Satčitanandy v nejstarších
podmínkách bytí a pozemské činnosti. Musíme vidět, že život je
kanálem nekonečné božské Síly a odstranit bariéru oddělenosti,
která byla vytvořena smysly a myslí; pak tato boží Moc bude moci
informovat všechny naše činnosti, řídit je, proměřovat je až do
dne, kdy naše proměnlivá vitalita přestane být omezenou životní
silou, která nyní udržuje mysl a tělo, a stane se obrazem Vědomé
a blahoslavené Síly Satčitanandy. Právě tak musíme reformovat
svou smyslovou a emotivní mentalitu a udělat z ní hru božské
Lásky a universální radosti; zaplavit světlem Poznání Vůle boží
intelekt, který se v nás snaží poznávat a vědět až do dne, kdy se
promění v obraz této nejvyšší činnosti." (A II, 124)
"Tato proměna nemůže být kompletní ani nemůže být
skutečně efektivní bez probuzení pravé mysli, která v mentální
bytosti odpovídá moci Nadmysli a činí ji schopnou přijímat z ní
mentálně osvícení. Bez svobodného otevření této zprostředkující
schopnosti, obě přirozenosti, vyšší a nižší, zůstanou odděleny
opozicí Ducha a Mysli,...a nelze dojít k dokonalé přeměně nižší
přirozenosti..Naše mysl, nástroj omezeného rozumu, může chápat
jen zlomkovitě, je nestálá, zmítaná a proměnlivá; může najít svou
stabilitu jen když omezí pole činnosti nebo když se dokáže
stáhnout do klidu." (A II, 125)
"Přímé vjemy pravdy pocházejí z nadmysli - vůle, která
poznává a poznání, které realizuje - a vytváří universální řád v této
nekonečnosti. Když vstoupí v činnost, říká Véda, způsobuje, že
potoky deště sestupují z nebe, proudy sedmi řek tekoucí zhůry
bez konce se mění v moře světla, moci a radosti..Mentální
polostín se tak mění v plnost světla; a tak potemnělé zápasy
našeho života a naší mysli se změní v komplex organizovaných
činností. Nadmysl objeví radost, vedle níž všechny naše dřívější
emoce ztratí svou schopnost nás uspokojovat...Pravda a omyl,
poznání a nevědomost se rozplynou ve světle jediného
nekonečného Poznání..."
"Prostřednictvím integrálního poznání dospějeme k pravému
bytí, neměnnému, k Existenci samé, která každé "já" ve vesmíru
skrytě představuje a která ruší každý rozdíl ve stavu velké jistoty:
So aham, já jsem On, a dovede nás zároveň k naší totožnosti s
všemi bytostmi." (A II, 126)
Jediná věc je na tom indickém způsobu myšlení těžko
pochopitelná: Proč ti Indové tolik stojí o to, abychom zůstali
nějakým já, přestože Já s velkým "J". Kromě jiného (a tím jiným je
potřeba, která je nám cizí: vybřednout z lidového mnohobožství v
různých tvarech a přívlastcích) asi proto, že nešli na věc
obráceným postupem. Kdyby byli ve své tradici šli na věc z
opačného východiska, jak mne donutili lékaři a pak nepřetržitá
řada důkazů, nestáli by tolik o to být Věčným Já, nýbrž smířili by
se s tím, že vývoj jde za všechno, co třeba jen trochu páchne
lidstvím. A takový pach lidství cítím i z velkého Já. Už na začátku
tohoto nelidského vývoje, po každé operaci za vědomí (přičemž
jsem vždy ztratil kontakt s bolestí a tedy s tělem a se vším, co s
ním souvisí, tedy i s vitální stránkou i s pocitem jáství), jsem fakticky přestal být člověkem. Ještě jsem se necítil být něčím jiným, a to
bylo dobře, jak dneska vím. Pak jsem se zase po domluvě matčině
a později s projeveným světem stal zase sebou, člověkem se
všemi lidskými přívlastky, ale poznamenán na ruce jako Jakob
poznamenaný na noze po zápase s Bohem. A to bylo dobré. Mělo
to tu výhodu, jak jsem mohl snadno vypozorovat, že většina lidí
mne nepovažovala za někoho jim rovného. Nemohl jsem se stát
tak úplně a výlučně člověkem, jakým byli oni. Tato malá mezera,
tento nepatrný odstup lidí ode mne a tím také mne od lidí, byly
nepatrnou částí základu toho, co se se mnou stalo 21. 11. 1939.
Tehdy jsem se nesetkal s nějakým velkým Já, ani s Bohem (viz
hlášení Katrei ve stejnojmenném traktátu), jak jej uznávají
všechna náboženství, nýbrž byl jsem svědkem jeho řádu, řekl
bych s Buddhou, že jsem se stal svědkem Zákona, který všude
neslyšně a neviditelně vládne tak, jakoby nevládl, řekli by taoisté.
Neměl jsem tedy touhu se z něho vymanit. Vždyť představoval
svobodu, jaká je lidsky nepředstavitelná. On tedy není pouze
Existencí. Kdybych se měl o tom nějak vyjádřit, řekl bych s
Hansem Kristianem Andersenem: "Každý lidský život je pohádka
napsaná boží rukou." Vnímáme-li svůj život, vnímáme Jej, a
nepotřebujeme Jej nějak přiodívat. A náš život je malou součástí
Života a živého Boha. Teprve když jsem 21. 11. 1939 poznal, že
Ježíš vedl člověka za člověka a za pouhý lidský projev Života,
pochopil jsem, proč apoštolové Páně tak "lehkomyslně" se dávali
umučit. Nebyla to lehkomyslnost. Jak velký krok kupředu učinil po
seslání Ducha svatého svatý Petr, když ještě těsně před smrtí
Ježíšovou se bál smrti tak, že Ježíše třikrát zapřel, než kohout
zakokrhal, a pak po seslání Ducha jej museli andělé násilím
vytáhnout ze žaláře před popravou, protože kde byl, tam byl, to
nebylo rozhodující. Dostal se za člověka. Dostal se za člověka,
který ještě někde je a tím není úplně svobodný. To však by
nemělo nic ubrat na nutnosti být napřed nesvobodný. (?) Měl
někdo takovou skvělou možnost, aby se o tom přesvědčil, když se
nemohl vzepřít lékařům, kteří ho domněle chtěli zabít (už tak záhy
po narození), a pak Hitlerově moci (po důležitých
mezizkušenostech?) Lál jsem, plakal jsem, zuřil jsem, cítil jsem se
ukřivděný, např. prdí tři dny v koncentračním táboře, ale to
všechno mělo své místo a čas, abych se propojil do jednoty, k jaké
byl člověk stvořen a k níž se má vrátit. Proč jsem nikoho neviděl,
kdo mne vyvedl ze žaláře (jako viděl sv. Petr)? Protože jsem
nešel cestou víry, nýbrž cestou poznání, které mne začlo vést už
po operacích za vědomí, věrně a s obrovskou mocí a jistotou,
vedle níž všechno ostatní bylo jen relativní, stejně jako
nejdokonalejší láskyplná matčina domluva. Naštěstí nebyl jsem
lidsky nevychovatelný, protože ono poznání začlo zasahovat jen v
maličkostech a počkalo si, až budu lidsky dovychován. Zřejmě je
lidské výchovy třeba, když se člověk stal člověkem. Kdyby neprošel lidskou výchovou, ani by nepochopil výchovu duchovní. Važme
si všeho, jako Honza v pohádce, i když někdy nerad. Kdyby byl
odmítl prašivého koníka (nedokonalou lidskou mysl), nebyl by
mohl osvobodit princeznu. "Honzo," řekl dědeček, "je to nejlepší
kůň jaký na světě je." Honza si vážil dědečka, přestože mu snědl
všechny buchty. Pohádku našeho života nepíše nikdo menší než
Bůh. Važme si jeho písma, nebo lépe, každého písmenka, každé
čárky. Co myslíte, že je důležitější: Vidět toho, kdo píše, nebo
vědět, co píše?
Pokud se týče Andersonova výroku o životě jako o pohádce:
Použil jsem toho příměru jen jako pomůcky, abych jím vysvětlil
něco, co se bez příměru vysvětlit nedá. Když mě lékaři násilím
vybavovali z bolesti, nepovažoval jsem to, co se mnou prováděli,
za pohádku, i dodnes život za pohádku nepovažuji, nýbrž za
tvrdou a někdy i příjemnou skutečnost. Básník, se dovede velmi
něžně dotýkat skutečnosti, buďme mu za tuto něžnost vděčni.
"Integrální poznání způsobuje, že zjišťujeme, že tato
nekonečná Existence je vědomou Silou, která tvoří, řídí a
projevuje se v dílech světa; odhaluje nám, že Existence sama, ze
své vlastní vědomé vůle, je Pánem, Išvarou. Vede nás ke spojení
naší Vůle s Její, k objevu Její vůle v energiích všech existencí, a
že úkolem těchto energií je stát se součástí našeho universálního
cíle. Takovým způsobem integrální poznání zahlazuje konflikt a
rozdělení, z nějž zbudou jen zdání. Pomocí tohoto poznání se tedy
dospěje k možnosti božského jednání, které pro naši zevní
přirozenost zůstane osobní, ale je neosobní v našem pravém bytí,
protože pochází z toho, který je naším egem a jedná jen na
universální pokyn; naše činy pak budou rovnodušné, nevázané
ani na činnost, ani na její výsledky, ani na spojení s Nejvyšším,
budou oproštěny od oddělené zodpovědnosti za oddělené činy a
tím také od jejich časových následků. Dovršení cesty činů, jak
jsme viděli, stane se dovršením a výsledkem cesty poznání..."
"Tak se všechno zastaví v Jediném. Znovu v nás zazní
všechny struny vesmírové hudby, tóny sladké i neladné, mocné i
slabé, jasné i tlumené, náznak světlé i temné, všechno už
proměněno a smířeno v nerozdělené harmonii Satčitanandy.
Poznání je tak živitelkou Moci a radosti. Jak může být zklamán, jak
může pociťovat bolest, kdo všude vidí Jednotu," (A II, 127)
Našel jsem si v komentáři k Jesudianově Sebevýchově
jogou příležitost k tomu, abych vysvětlil obraz začátku cyklu, ve
kterém vstupuje člověk do pozemského života. Nyní nám Ghos
podává obraz toho, jak člověk vstupuje z časoprostorového cyklu,
a ještě ten obraz bude dokreslovat, aby vysvětlil podstatu Cesty
Poznání. Také my si jej dokreslíme pomocí jeho začátku. My si
ovšem z toho začátečního vstupu připomeneme jen to nejnutnější,
co nám bude stačit k pochopení konce, dokončeného obrazu.
Hospodin staví na práh ráje anděla, aby znemožnil lidem
návrat do ráje, neboť teď, když pojedli ze stromu poznání, byli by
"jako jeden z nich", a dodejme, že tím by se obešel smysl
dualistického zákona, jehož dovršením je převod časoprostoru
zpět do bezčasovosti a svobody. Jeden článek tohoto soukolí by
se vyčlenil z procesu bez ohledu na svou zprostředkovatelskou
úlohu, a tím by pozastavil vývojový proces vesmírového rozsahu.
Symbol anděla Michaela, bránícího návratu do ráje, je významně
symbolický.
Mezi úrovní, na které vědomě žijeme, a svobodou, do které
míříme, je jiná oboustranně zprostředkující úroveň, nikoliv úplně
prostá času a prostoru, ale také ne tolik nesvobodná jako jsme
my, zde symbolizovaná andělem Michaelem. Nebýt tohoto
zprostředkování, nemohli bychom žít v ráji, ale také bychom nebyli
schopni se přes ráj vrátit do svobody (nebe). Radžajogini,
používající Kundalini jogu, vědí o tomto zprostředkujícím činiteli
svou zkušeností. Na cestě ke svobodě otevírají zprostředkující
čakramy. Je nutno k jejich zkušenosti dodat, že uzavřené lotosy
nad muladharou jsou tím Michaelovým mečem, kterým se
zabraňuje vstupu do ráje a dále nad sahasraru. (Zavřené lotosy
zprostředkují vliv shora dolů. Jsou otevřeny směrem dolů, a tento
fakt nám umožňuje průchod Beztvarého až do namarupy, do
pojmenovaného tvaru.) Radžajoginovo otevírání lotosů je
názornou ukázkou toho, co člověku zbývá překonat, aby se mohl
vrátit do Otcova domu a přitom neporušil rovnováhu vesmíru.
Indové také vědí, že Kundalini joga, joga otevírání lotosů, není
jedinou cestou zpět, a ještě lépe to "vědí" křesťanští mystici, ale ti,
protože jdou na věc živelně, způsobují si nesmírné utrpení.
Dověděli jsme se však, že např. blahoslavená Anežka
Přemyslovna znala způsob jak přirozeně a bezbolestně zvýšit
příkon božského shora přes lotosy až do muladhary a sdělila jej v
koncentračním táboře koncem dubna 1940 mému spoluvězni L. L.
Zbývá mně ještě říci, že žádné praktiky, jak hinduistické, tak
křesťanské, by nevedly ke zdárnému cíli, ke Svobodě, kdyby
Příroda sama nepodala člověku pomocnou ruku. V matčině těle si
opakujeme stvoření světa v malém, a při porodu odchod z ráje.
Kdybychom tohle všechno neměli za sebou, nemohli bychom jít
dál, nebylo by na co navázat. Tento dodatek ke Ghosovi považuji
za velmi důležitý.
17. Duše a příroda (A II, 128 - 135)
Možná, že mám tento nadpis přeložit "duše a přirozenost".
Západní jazyky přes angličtinu, francouzštinu, němčinu až po
italštinu, používají latinského slova Natura pro přírodu, přirozenost
i povahu. Teprve náš geniální Purkyně (1787-1869) začal jazykově
rozlišovat trojí smysl slova Natura a vtělil toto slovo do třech podob
v českém jazyce. A tak jsme nejdokonalejší na světě nejen v
chemickém názvosloví koncovkami přídavných jmen (itý, ičitý,
ičelý atd.), ale i ve filosofii.
Mně se hodí, abych zatím nevěděl, co Ghos myslel duší,
protože tato nevědomost mně skýtá příležitost, abych vysvětlil rozdíl mezi stvořenou duší a nestvořenou Duší, kterou Ghos nazývá
základem naší pravé přirozenosti, kdežto smrtelnou duši nazývá
naším nepravým středem. Řekli jsme si už několikráte, že tento
"nepravý střed" se začíná vytvářet od chvíle narození, a můžeme
dodat, že pravý nesmrtelný střed si začneme uvědomovat až
tehdy, když slevíme vlivem poznání, nikoliv pouhým poznáním
pocházejícím z toho nepravého středu. Slevou mám na mysli
odstoupení od něho. Chtěl bych ke svým dřívějším výkladům
dodat, že si ten nepravý střed bez své viny začneme vytvářet hned
po narození a stále jej udržujeme ve středu své pozornosti, neboť
s ním spojujeme smyslové vnímání světa i sebe a zpracování
těchto vjemů rozumem nebo citem. Může se však stát, jako mně
se stalo čtrnáctkrát za sebou, že o ten nepravý střed přechodně
přijdeme v boji o život. A pak se ukáže, zdali to byl střed pravý či
nepravý. Události mi dokázaly, že šlo o střed nepravý.
1. Začal jsem objevovat nový střed, který za podmínek (nikoliv za podmínek vzniku schizofrenie) již několikrát popsaných, se
začal hlásit o čest, která mu náleží. Přicházel se znaky, kterými
nepravý střed nevládl. Kdykoliv vstoupil do vědomí, starý střed bez
odmlouvání odstoupil ze scény, jako by ho nikdy nebylo, a pak se
objevil už jen jako pomocník pravého středu, ne jako jeho oponent
(jak je tomu při schizofrénii).
2. Nově se vytvářející střed, třináct let neviditelný a
neznatelný, trpělivě ovlivňoval nepravý střed, nepoznatelným
způsobem shora dolů, a když konečně mě dopravil k uctívání
jediného světského cíle, vzal mně možnost, abych se pomocí něj
uplatnil v životě. A pak už šlo jen o to, jak dlouho obstojí dočasný
cíl vedle nepoznaného věčného cíle, života. Když neobstál, byl
jsem rázem ochoten vylít dítě i se špínou. Došlo k velkorysé
pomoci ze strany světského života, abych si z něho ponechal, bez
čeho bych nemohl dosáhnout věčného cíle, např. aby bylo
zachováno mé tělo. V tomto smyslu bych nemohl jmenovat větší
pomocníky než vlastní matku a esesmana, který mne chtěl zabít.
Záměna středů života není cílem duchovní vyspělosti, nýbrž
začátkem procesu znovuzrození. Po třinácti létech probouzení
pravého poznání, následovalo devět let přivlastňování tohoto
poznání malému já, a teprve až ustalo toto poblouznění, mohlo
dojít k trvalejší realizaci věčného za cenu nepřivlastnění, atd.
Smrtelná duše se může připojit k nesmrtelné, protože beztak z ní
soustavně dostává moc k životu. Po této pásce závislosti může
obrátit proces na opačnou stranu, od sebe do věčného života, už
ne jako hledající, nýbrž jako odevzdávající se. Jen takhle může
být smrtelná duše spasena. Nic smrtelného se přitom nemůže stát
nesmrtelným, ale proud života, který proudí do smrtelného, může
být obrácen i s příslušným vědomím "zdola nahoru", neboť už
před tím tekl "shora dolů", čili jako takový nabýval povahu
smrtelnou.
Všechno v duchovním životě se tedy podobá otevírání
pokladů. Co v tomto smyslu činí z něčeho otevřený poklad, je
oživení schopnosti nějakého "mrtvého" střediska se oživit, tj. vrátit
se k účelu, pro který je do nás vloženo, aby totiž našemu vědomí
umožňovalo vrátit se do zdroje vědomí, lásky a existence. Symbolicky řečeno: Je uloženo v zemi (v těle) a nabízí se k nalezení (k
přivedení do transformace).
Všimněme si obrazu, který znázorňuje tuto skutečnost i se
sankcemi, které nastanou, když se nehospodaří s nalezenou
hřivnou. Ježíš v podobenství o hřivnách vykládá, jak hospodář
před svým odchodem rozdává třem služebníkům hřivny, se
kterými mají hospodařit. Služebník, který dostává jen jedinou,
raději ji zakopává, aby o ni nepřišel, druhý, který dostává dvě
hřivny, získává hospodařením z nich další dvě hřivny, a ten, který
vládne pěti hřivnami, získává dalších pět. Když pak hospodář
přichází, služebníci mu skládají účty ze svého hospodaření. Ten
který vedle svěřených pěti hřiven odevzdává hospodáři dalších pět
nahospodařených, dostává za hřivny pět měst, podobně
služebník, který vedle svěřených dvou hřiven získává a odevzdává
další dvě nahospodařené, dostává pochvalu a dvě města.
Služebník, který hřivnu zakopal, upadá v nemilost a je uvržen do
temnot vnějších, kde je pláč a skřípění zubů.
Částečné vysvětlení: Dospělý člověk se podobá služebníku,
kterému Hospodář svěřuje hřivny, a těmi je pozemský život člověka. Jen dospělý člověk může s hřivnami správně hospodařit,
protože jen ten má komplexní schopnost rozmnožovat hřivny.
Odchod hospodáře symbolizuje stav dospělého člověka, ve
kterém je dotvořena schopnost transformovat časné na věčné, ale
jen za pomoci Hospodáře. V tomto podobenství je bezvadně
vysvětlena úloha člověka a úloha Hospodáře. Přečtěte si znovu
poznámku o zavřených lotosech nad jediným otevřeným,
muladharou, rozumějte: nad jediným lidskému vědomí otevřeným
úsekem vědomí AB. V podobenství jsou uvedeny dvě podmínky,
za kterých je člověk buď pochválen nebo odsouzen. První
podmínkou je správné hospodaření s hřivnou (se životem). Člověk
má se svým životem hospodařit pro Hospodáře a nikoliv pro sebe.
Druhou, neméně důležitou podmínkou je, že se má vzdát jak
Hospodářových hřiven (svého života), tak i nově nabytých hřiven
(křesťansky bychom řekli: všech dober, která nabyl správným
hospodařením).
Má zkušenost: Příchod Hospodáře jsem zažil 21. 11. 1939.
Bez lítosti jsem se vzdal jak svého života, tak i domnělé svatosti,
kterou jsem z něho vydobyl. "Bez lítosti" znamená, že jsem si z
hřiven nic neponechal. Hned jsem byl svědkem toho, že jsem se
ocitl v Městě Hospodářově, protože v koncentračním táboře, kde
všichni hodně trpěli (opravdové skřípění zubů), jsem vůbec netrpěl, nýbrž mohl jsem klidně a beze strachu pomáhat trpícím. To se
jevilo mým spoluvězňům jako skutečný zázrak.
Další správný výklad téhož podobenství: Člověk se svým
přičiněním může stát dospělou mentální bytostí. Jakmile se to
stane, dochází k prvnímu rozdávání hřiven, se kterými má člověk
hospodařit (V jiné versi totiž při návratu Hospodář rozdává další
hřivny, ale to se děje na úrovni odměny, nikoliv pouhého přídělu k
hospodaření). Toto první rozdání hřiven je určeno k tomu, aby
člověk podle svých individuálních možností (jedna až pět hřiven)
měl k dispozici něco, čím by mohl přerůst svou mentální dospělost. Ježíš tento okamžik svým životem označuje jako vstup do
Jordánu. Ovšem člověk má k dispozici jen omezený počet hřiven!
Člověk také může hřivnu zakopat. Tento příklad v Ježíšově životě
nemůžeme najít. Byla by to prohra Ježíšova v zápase se Satanem
na poušti.
Další správný výklad: Člověk na rozdíl od zvířete je otevřeným biologickým systémem. Dostavují-li se v jeho životě krize, při
nichž se od něho chce, by přerostl sebe, nemá zakopávat své
nové možnosti, nýbrž má hospodařit za nových podmínek, ne jako
se svým, nýbrž jako se svěřeným. Přejde-li z jednání pro sebe k
jednání věcnému, spojenému se zapomenutím na sebe, dočká se
příchodu Hospodáře, za něhož bude odměněn v základě
neosobním životem bez utrpení a bez krizí. Okamžik fyzické smrti
je nejzazším mezníkem, při kterém dochází k soudu, který je
způsoben retrospekcí a přispěním shora. Používám této
příležitosti k tomu, abych zdůraznil, že těmito třemi výklady není
ani zdaleka vyčerpána výkladová možnost. Chápu se vždycky jen
té části výkladu, kterou nutně potřebuji k tomu, abych objasnil
probíraný problém. Tady potřebuji jen vystihnout potřebu, že
člověk je otevřenou biologickou soustavou. Proto u něho nastávají
krize, které u zvířete nemohou nastat, neboť ono není nuceno
sebe přerůstat, je téměř dokonale uzavřenou biologickou
soustavou. Přeji si tedy, abyste své krize považovali za příležitost
jedinečné povahy. Jsou vám nabízeny hřivny navíc. Hospodařte s
nimi podle předneseného výkladu.
"V předešlých kapitolách jsme si všimli výsledku integrálního
poznání, v němž různé aspekty naší bytosti konvergují jednotě.
Má-li však naše nové zbožštělé vědomí vlastnit svět tak, jak jej
vlastní Božské vědomí, pak všechno musí být poznáváno ve svém
absolutním aspektu; napřed usebráno v sobě, potom spojeno se
vším, protože je tomu tak, jak Božské si představovalo a jak vidělo
své bytí ve světě."
Tady se dostáváme k pojmu božího vlastnictví. A nejsme-li si
vědomi božské podstaty všeho, tím méně si můžeme být vědomi
božího vlastnictví světa, pak si řekneme, že takhle vlastnit je vlastně nevlastnit. Vždyť my to vlastnictví boží, jímž jsme vlastněni,
ani nepociťujeme, ani na něj nedbáme. Bůh vládne jako by nevládl, vlastní, jako by nevlastnil. A tak vypadá pravá vláda nad vším
a pravé vlastnictví všeho, řekl by Lao-c. Abych však mluvil jen za
sebe: Jsem pověstný svým horováním proti vlastnění, protože
jsem se přesvědčil a přesvědčoval od 21. 11. 1939, jak Bůh
vlastní, a dověděl jsem se, že lidský způsob přivlastňování, pokud
existuje, má tak obrovskou moc, že zamezí vstupu do vědomí
širšího, než jaké právě máme, a tím nás udržuje v okovech dualismu a v absolutní duchovní nevědomosti, v temnotách vnějších a v
utrpení. Lidský způsob vlastnění je neprostupná ohrada, kterou se
ze všech stran ohraničujeme ve svém pocitu oddělenosti, takže
doslova platí, co píše Ghos:
"Vidět věci jako části, jako neúplné prvky, je nižším
analytickým poznáváním. Absolutno je všude a má být poznáváno
a viděno všude. Všechno "konečné" je nekonečné, které má být
poznáváno, pociťováno ve své vnitřní nekonečnosti právě tak jako
ve svém konečném povrchním a povrchovém vzezření. Abychom
však mohli takto poznávat svět, abychom ho mohli takto vnímat a
zkoušet, nestačí, abychom o něm měli jen intelektuální představy,
nýbrž je nutno mít zaručenou božskou vizi, pocit, božskou extázi,
zkušenost o spojení s předměty našeho vědomí." (A II, 128)
Jakmile jsem 21. 11. 1939 se vzdal svého odděleného života
od Života jako takového, jako celku, stačilo se vzdát, a už jsem
zjišťoval, že mohu vstoupit do života každého člověka, na jehož
životě se účastně podílím. To byl odlesk boží účasti na Jeho
stvoření (jeho způsob vlastnění světa), a dostalo se mi ho proto,
že jsem odstranil sebevzdáním onu nepřekonatelnou překážku, o
níž byla řeč. (Překážka ta je nepřekonatelná sama o sobě, takže
správným postupem je jít za sebevzdáním a nikoliv za překonáním
překážky, a ta potom odpadne sama, neboť jsme ji obešli.
Připomíná mi to, jak ve druhé světové válce německá armáda
obešla francouzskou Maginotovu linii. Tím tato neporušená
překážka přestala mít význam jako překážka.)
"Musíme mít zkušenost nejenom o tom Nahoře, ale i o
všem, co je zde na zemi, nejenom o mase všeho, nýbrž i o každé
věci; všechno se musí stát námi, Bohem, Absolutnem a
nekonečným Satčitanandou. Takové je tajemství úplné blaženosti
v božím světě, tajemství plného uspokojení mysli, srdce, vůle a
pravého osvobození vědomí. Je to nejvyšší zkušenost, o kterou
se pokoušejí více nebo méně temně umění a poezie, počiny
objektivního a subjektivního poznání, přání a úsilí vlastnit
předměty a těšit se z nich; ale tyto pokusy zmocnit se forem,
vlastnit i kvalitu věcí, jsou pouze prvním hnutím a nemohou
poskytnout úplné uspokojení, pokud se nám nepodaří vnímat
Skutečnost, které jsou věci vnějšími symboly. Rozumové mysli
nebo běžné smyslové zkušenosti musí takový vjem připadat být
pouhou fantazií básníka nebo mystickou halucinací, ale pocit
absolutního osvícení, které ona poskytuje, a které jen ona sama
může dát, skutečně potvrzuje její nejvyšší platnost; je to paprsek
nejvyššího uvědomění a božského vnímání, které nás proniká a
které nakonec přetváří naši subjektivní bytost, jen když ona k
tomu dá souhlas." (A II, 128 - 129)
Prakticky k tomu dochází takto: Lidská duše vzniká v
okamžiku narození člověka na svět a má k dispozici otevřenou
transformační soustavu, která v té chvíli ani zdaleka není celá
otevřena, tj. využita. Aby mohla být využita, k tomu je nutné dvojí.
Fyzická dospělost jedince a s tím plná transformační připravenost,
a pak mentální dospělost, která je náročnější, než jak si myslíme.
Jak jsem už jinde s odvoláním na symboliku Ježíšova života
napsal, k té žádoucí mentální dospělosti dochází až tehdy, až se
dočerpají rezervy v mentálním růstu. Ježíš je dočerpal přirozeným
způsobem tím, že jeho úroveň života v rodině a ve společnosti už
měla povahu samovolnosti, nelítosti se sebou, že se nestal uznávaným středem svého prostředí, nýbrž se stal běžným členem té
společnosti, ve které žil. Kdyby nebyl býval poddán svému nejbližšímu okolí, nebyl by k tomuto bodu dospělosti dospěl ani do 30
let. Mohl přece vyniknout už ve 12 létech, když diskutoval ve
chrámě s učenci své doby. On však odmítl jejich poklonu tím, že
dal přednost oddanosti rodině. Jednal tak úmyslně nikoliv z nevědomosti. Jeho lidská duše schválila jeho postavení v rodině se
vším co s ním souviselo, včetně vyučení se v tesařině.
My se rodíme na svět jako schvalovatelé tvůrčího úkolu
božího, Ježíš věděl, že se zrodil na světě jako schvalovatel i
spasitelského a osvěcovacího úkolu božího na něj vloženého. My
si ovšem nejsme vědomi ani toho, že schvalujeme tvůrčí plán boží
a jej musíme schvalovat, nechceme-li se vyloučit z vývojového
procesu, přiřčeného naší planetě a specielně lidskému druhu na
ní. Kdybychom se vzepřeli tomuto úkolu nám svěřenému, vyřadili
bychom se z tohoto procesu a ve svém postavení konečného
článku vývojového řetězu, odmítli bychom stát v čele pochodu za
spásou, tj. odmítli bychom spět k tomu, abychom vyšli z dualismu
do svobody dávno před tím, než zadní řady vývojového průvodu
tam dospějí. Přesvědčil jsem se, že čím tvrdším způsobem jsme
vychováváni různými páry dvojic, tím rychleji, přežijeme-li tu
výchovu, dospíváme zprvu aspoň k tomu, co Ghos nazývá
paprskem nejvyššího uvědomění a božským vnímáním. Mně se to
vlivem tvrdosti nejen lékařů, ale i zdravotního a studijního
prostředí, projevilo v sedmnácti letech. Projevila se mi Skutečnost
tak absolutně, že dodnes o ní nemohu pochybovat a dokonce
nepotřebuji na ni věřit, jak je živá a vtíravá. Pochopitelně Ježíš
věděl už dávno před svým dvanáctým rokem, o celém úkolu
člověka a jak k jeho objasnění má přispět. Nebyl ani chvíli od
navštívení svatých Tří Králů nevědomým schvalovatelem boží
vůle, jakými jsme na rozdíl od něho my. Tento stav nevědomého
schvalovatele nemá jen nevýhody, nýbrž i své přednosti.
Nevědomost totiž na úrovni dualismu hříchu nečiní, nezpůsobuje
hřích, nýbrž pouze utrpení, rychlejší a všestrannější využívání
párů dvojic k duchovnímu vzestupu. Ježíš ukázal svým výrokem
na kříži ("Bože, proč jsi mě opustil?", že ani on nesměl nechat
stranou nejzazší hloubku dualismu, absolutní nevědomost, ale
přesto zůstal schvalovatelem i za tak těžkých podmínek ("Bože,
odevzdávám Ti svého ducha.")
"Jak jsme viděli, platí to i o všech nejvyšších principech
božského bytí. Obvykle nás mentální rozlišování ujistí jen o tom,
že je absolutní pouze to, co je za projeveným; že pouze Duch bez
tvaru je nekonečný, že je Já za časem a prostorem, nehnutý a
neproměnný, že Ten, který je v klidu, je absolutně skutečný.
dáme-li se cestou této subjektivní zkušenosti, všechno ostatní se
nám jeví jako klamné nebo jako relativně platné. Ale vycházíme-li
ze širší koncepce, dojdeme k úplnější pravdě a k širší zkušenosti.
Mimočasová a mimoprostorová neproměnlivost je absolutní a
nekonečná, ale také vědomá energie a činná blaženost božského
Bytí se svým hýřením mocí, přívlastky a výtvory, je absolutní a
nekonečná - dokonce jsou tak absolutní a nekonečné obě, že se
můžeme současně a stejně těšit z božského klidu a míru za
časem jako z božských činností v čase; tak svobodně, nekonečně,
bez jakýchkoliv omezení, vzruchu a utrpení. Právě tak můžeme
nabýt tutéž zkušenost o témže neměnném zázemí všeho, co se
rozprostírá a působí ve vesmíru." (A II, 129)
Nikdy bych tomu nevěřil, kdyby bylo k této realizaci jako
naschvál u mě nebylo došlo za nejtěžších životních podmínek v
koncentračním táboře. Z této a předešlé poznámky byste mohli
nabýt mylný dojem, že utrpení považuji za nejlepší a nejrychlejší
vývojový prostředek. Zastavoval jsem se při svém výkladu u svého
největšího utrpení jen proto, abych vám ukázal, že i ono má svou
váhu jako rovnocenný partner v párech dvojic a že shlížet na ně
spatra je chybné. Stejnou váhu má relativní dobro a zažívání míru.
Obojí má jít vedle sebe bez upřednostňování jednoho před druhým.
"První z těchto principů v pořadí podle důležitosti je dualita
(která se taví v jednotě) Puruši a Prakriti, jak jsme si už měli
příležitost říci v joze Činů. Má však též důležitost v joze Poznání.
Toto rozdělení bylo jasně načrtnuto v antické indické filozofii;
spočívá ve věčném faktu dvojnosti, prakticky obsažené v jednotě,
na které je založen projev světa. Byla dávána různá pojmenování
tomuto principu, podle koncentrace, kterou ty které způsoby
myšlení zaujímaly o vesmíru. Vedantisti mluví o Já a Máji,
připisující Já neměnnost a Máji takovou moc, pro kterou Já sebe
zahaluje do kosmické iluze, nebo uznávají božské Bytí jako Já a
Máju jako přirozenost vědomé bytosti a vědomou formu, pomocí
níž ví o Išvarovi a Šakti, o Pánu a jeho Síle nebo o jeho kosmické
Moci. Analytická filozofie Sakhya z toho zdůrazňuje dualitu, a
připouští jen vztahy spojení a rozpojení, čím se začíná kosmická
činnost Prakriti, čím pokračuje a přestává pro Purušu, jelikož
Puruša představuje nečinnou vědomou existenci (duši věčně
neměnnou), zatímco Prakriti je aktivní silou Přírody, která svým
pohybem vytváří a udržuje kosmický projev a rozpouští ho, když
upadá do klidu. Ale necháme-li stranou všechna ta filozofická
rozlišování, dospějeme k původu psychologické zkušenosti, ze
které všechna ve skutečnosti vycházejí: existují dva prvky
existence živých bytostí, nebo aspoň lidských v každém případě,
ne-li v celém vesmíru: Příroda a duše." (A II, 129 - 130)
Pokusme se v minulé větě přeložit slovo Příroda slovem
přirozenost. K tomu jsme oprávněni.
Všimněme si napřed lidské přirozenosti. Ona je jak stvořená
(a též aktuálně tvořená), tak nestvořená (a jako taková věčná).
Ghos ví, že existuje jednota mezi stvořeným (tvořeným) a nestvořeným (a nevytvářeným). Doplňme si tento jeho výrok tím, jak vypadá konkrétně tato jednota v člověku. Sušumna a lotosy v
sušumně nejsou jen zprostředkovatelkami nestvořeného pro
stvořené, nýbrž i jakýmisi rozvodnami, do nichž pořád proudí
energie shora a z nichž pak rozvedená energie se projevuje naším
pozemským životem. Nerozlišená energie "před rozvodnou" se
mění na rozlišenou energii "za rozvodnou". Máme-li např. otevřený
lotos muladhara (v běžném vědomém stavu je otevřen jen tak, že
neprovokuje další lotos k tomu, aby se otevřel), jsme schopni touto
transformací vnímat jen časoprostorový svět na hmotné úrovni.
Když např. husy technickým způsobem, který instinktivně
ovládají (jakousi akupresurou) otevřely u mně lotos manipura,
způsobily, že jsem přestal vnímat tvary i svou tělesnost, cítil jsem
se netělesným, ale zůstal jsem si plně vědomý světla, ve kterém
jsem se ocitl s rovněž netělesným stádem hus. (Pocit stádové
pospolitosti není tedy pouze samovolný, nýbrž je živen transem).
Je zajímavé, že jsem nepotřeboval složitých představ o lotosu,
abych se do něho dostal a jej otevřel neboť jsem tam byl
dostatečně stabilizován beztvarým světlem, které bylo velmi vtíravé, takže nebylo snadné se z něho vymanit. Ani jsem se o to nepokoušel, asi tak jako se nepokoušíme, abychom se vymanili ze
smyslových vjemů zažívaných na úrovni muladhary. Ničemu jsem
se nedivil, všechno mi připadalo tak přirozené jako když se
tělesnýma očima dívám na tělesnou přírodu. Byly to ovšem
netělesné oči, kterými jsem se díval na netělesnou přírodu. Trans
však dohasl samovolně jako dohasíná jiný trans, kterému říkáme
bdělý stav. Podobně dohasíná extáze neosobní povahy. Začnou
se v ní projevovat osobní prvky, jejich četnost se zvětšuje, až
přetáhne lidské vědomí do běžného vědomí, které má svůj
transformační zdroj v muladhaře. Ovšem kvalitativní rozdíl mezi
extází a bdělým stavem je tak velký, že se člověk po extázi cítí v
bdělém stavu jako ve vězení. Musím přiznat, že i po výstupu z
transu s husami jsem měl pocit jakési hrubosti a neúplnosti
smyslového počitku.
Vynechám všechny své zkušenosti mezi pátým a
dvacátýmšestým rokem. Řeknu o nich jen tolik, že jsem z nich
nabyl jistotu, že "shora dolů", z nestvořeného do stvořeného,
existuje od chvíle narození člověka na svět dokonalé propojení
nestvořeného se stvořeným, ale může nám být zřejmé teprve
tehdy, až se zřekneme sami sebe tj. sebe, jak se zatím
poznáváme. Omezenost našeho sebepoznání pochází ze
smyslové předlohy a jejího rozumového zpracování. Nevidím ve
smazání smyslové předlohy až na zrakovou uniformitu (např. na
nerozlišené žluté světlo) nějaký duchovní pokrok, nýbrž jen
důležitou zkušenost o existenci za tělesností a důkaz o tom, že
živá tělesnost je jen médiem, bez kterého by další zkušenosti
nebyly možné.
Vlivem dvojí lidské přirozenosti, stvořené a nestvořené,
probíhá vývoj lidského jedince po narození takto:
a) Buď lidská vůle nebo prostředí, ve kterém člověk žije,
nezasáhnou rozhodujícím způsobem rušivě, a pak se vyvíjí lidský
organismus tak, že jedinec dospívá fyzicky i mentálně, ale nejen
proto, aby dospěl v obojím směru, fyzicky i mentálně, nýbrž též,
aby jako v obojím směru dospělý měl příležitost a možnost, řečeno
symbolicky, získat hřivnu navíc, se kterou by nehospodařil pro
sebe, nýbrž pro "záměr" nestvořené podstaty člověka, přičemž
pak by všechno začlo probíhat tak, jak je naznačeno v
podobenství o hřivnách: místo hřivny město. K tomuto postupu je v
každém nenarušeném jedinci všechno připraveno.
b) Nebo samotný jedinec z vlastní vůle, nebo někdo z jeho
okolí, který má na něho vliv, nebo sama nepříznivá změna prostředí zasáhnou rušivě do fyzického a mentálního vývoje jedince, takže vývoj nemůže normálně probíhat. Ani v tom případě funkce
nestvořené přirozenosti neustane, ale nemůže se opřít o
nenarušenou pomíjející přirozenost, nýbrž jen o narušenou. Pak
může nastat dvojí případ:
S jedním z nich mám osobní zkušenost. Lékař opomenul v
mém půldruhém roce odstranit malý vřídek na levém rameni a
nechal ho prorůst na kost, až hrozila smrt sepcí, nebo se musel
provést opakovaný zásah za vědomí, o němž jsem již mnohokráte
psal. (Výrok primáře Kafky z dětské kliniky na Betlémském
náměstí č. 2 v Praze: "Matko, snad kdybyste byla přišla jen o dvě
hodiny později, bylo by bývalo pozdě. Tlak hnisu v rameni byl tak
velký, že po naříznutí stříkal jeho proud až do stropu."). Ten
uvolnil činnost nezrozené přirozenosti, takže můj úsek vědomí AB
byl nahražován opakovaně čistým vědomím. Tato opakovaná akce
navodila ve mně stereotyp, pomocí něhož i po vyléčení jsem
snadno pronikal do čistého vědomí nebo aspoň na jeho okraj,
poznával jsem správné (rozuměj: vůli boží i s jeho mocí) a řídil
jsem se jím napřed jen v maličkostech, po sedmnáctém roce
celým smyslem života, zatímco jiní v tom věku se řídili jen svou
osobní vůlí. Pojmenoval jsem ten stav životem obráceným naruby.
Nebo k opomenutí něčeho či k chybnému zásahu došlo už v
matčině těle před porodem a dítě se stalo obětí tohoto zásahu. Byl
vlastně proveden zákaz normálního vývoje už v prenatálním stavu.
Jestli je to možné, pak se musí provést protitah zase zvnějšku,
aby se dítě mohlo vyvíjet normálně (u mě chybná diagnóza
jednoho lékaře byla potírána chirurgickými zásahy jiných lékařů).
Kdyby se např. ženským hormonem injektovaným do matčina těla
porušila rovnováha v zárodku rodícího se chlapce (tatáž porucha
nemohla nastat u rodicího se děvčete, protože tam bylo jen
posíleno jen ženství dítěte) měl by se u něho provést zásah
uváženou hormonální protiváhou. Není totiž pravda, že se dítě
začíná pohlavně vyvíjet až po pubertě, nýbrž už od narození musí
jít pohlavní vývoj ruku v ruce s ostatním vývojem. Nejde-li, brzdí se
celkový vývoj. Chlapec je přece chlapcem už od narození, ale
může se stát, že k rozvoji chlapectví nemá hormonální podmínky.
Pak to s ním doslova mlátí, neboť pomíjející (narozená)
přirozenost slepě jde za svým cílem).
Za normálních okolností však člověk dospěje fyzicky i
mentálně, ale protože v něm obsažené, ale dosud nevyužité
transformační schopnosti jsou ozařovány shora nestvořenou částí
lidské přirozenosti, může dojít, při chybné, ale důsledném
prosazování osobní vůle jen v mezích chabého sebepoznání, k
přešlapování na místě (k zakopání hřivny), což vede přinejmenším
k duchovní zabedněnosti (k temnotám vnějším), ale též k utrpení
(k pláči a ke skřípění zubů). A to může trvat až dokonce
pozemského života. O milosrdenství přirozené smrti zde nebudu
mluvit, protože dokud nejsme umírajícími, je mnohem důležitější
všechno, co se s námi děje před smrtí. Naše krize, které
prožíváme, mají charakter toho, co jsem zažil už při operacích za
vědomí. Něco najednou nebo postupně podle naší osobní vůle a
rozhodnutí nelze provést. Podle podobenství o hřivnách jsou to
chvíle, kdy hospodář odchází a ponechává nás, abychom
hospodařili s jeho hřivnou navíc, která pro každého z nás je
připravena zatím jen u hospodáře, abychom hospodařili
odosobněji než dosud. Neobstojíme-li v tomto přechodu z
vlastnění (z vlastní osobní vůle) do nevlastnění (do činnosti pro
věc, která není osobně naší věcí), krize se buď prohlubuje nebo
se pro neúspěšné řešení opakuje. Obecně řečeno: Je to
způsobeno tím, že jsme otevřenou biologickou soustavou, a že
máme k dispozici rezervy (které zvířata nemají), ze kterých
můžeme vycházet k další své činnosti. Jsme schopni využít hřivny
navíc za podmínek mentální dospělosti. V podobenství je názorně
předveden též přechod (při návratu hospodáře) z práce služebníka
na poli (pro hospodáře) k práci služebníka v domě hospodářově,
kde jsme nejen v jeho domě, ale zároveň ve svém příbytku u
hospodáře. (Symbolicky v jeho městě). Toto druhé nástavbové
počínání nám půjde těžko, jestliže jsme se neosvědčili v práci na
poli (zakopali jsme hřivnu), neboť v temnotách vnějších se těžko
pracuje, přistupuje-li k tomu ještě utrpení (pláč a skřípění zubů).
"Tato dualita je zřejmá. I bez nejmenšího filosofování pomocí pouhé síly zkušenosti všichni ji můžeme pochopit, i když ne
vždy se snažíme udělat si o ní jasnou představu. Dokonce i
materialismus, který tvrdošíjně popírá existenci duše..., nemůže
se vyhnout praktickému dopadu této duality. Nezáleží na tom, z
čeho vyšla, nýbrž na faktu, který není jen zřejmý, ale i určující naši
existenci, která je pro nás tím jediným, na čem nám skutečně
záleží. Lidské bytosti jsou obdařeny vůlí, inteligencí a subjektivní
existencí, pramenem veškerého našeho štěstí i bídy. Problém
života se pak redukuje na tuto otázku: "Co si máme počít s touto
duší a s touto Přírodou, které tu jsou sobě tváří v tvář; tato
Příroda, tato kosmická činnost, která se snaží, aby ji duše brala
vážně, snaží se ji ovládnout, řídit ji, ubrat jí na tajemném pocitu, že
je svobodná a také proto i ona se snaží podmanit si Přírodu a
využívat jejích sil, řídit ji, vlastnit ji, radovat se z ní nebo ji odmítat
a unikat z ní?" Abychom mohli řešit tento problém, je nutno vědět,
co duše může učinit ze sebe, a také, co může učinit z přírody a ze
světa. Všechny filosofie, všechna náboženství a lidské vědy
nedělají vlastně nic jiného, než hledají správný způsob, jakým by
se vyřešil co nejlépe problém naší existence."
"Naděje, že unikneme stavu poddanství a konfliktu, který
trýzní naši nižší přirozenost a naši zvrhlou existenci, začíná se
jevit možnou, jakmile začneme vnímat to, co tvrdí náboženství a
filozofie, co však moderní myšlení tvrdě popírá, že v naší animické
existenci je dvojí rovnováha: jedna nižší a podřízená; druhá
nadřízená, nejvyšší, nezávislá a neochvějná; jedna vibrující v
Mysli, druhá tichá v Duchu. Naděje nejen na únik, ale i na to, že
nalezneme vítězné a úplně vyhovující řešení ve světle toho, co
tvrdí jistá náboženství a filozofie, že je možné v duální jednotě -
duše a Přírody - také v nižším stavu, v normálním lidském stavu a
zároveň božském, v němž podmínky duálnosti jsou poraženy,
duše se stane tím, po čem touží, a dosáhne toho, za co bojuje:
vládu nad svou přirozeností, osvobodí se, a vlivem spojení s
Božským, bude vládnout nad světskou Přirozeností....."(A II, 131)
"...Kdyby v hloubi duše neexistovalo soustavné povědomí
bytí a vlastnění existence, povědomí, že ona není tělem ani
životem, nýbrž něčím jiným, co určuje kosmická zkušenost a co
ona pomocí mysli přijímá za své, pociťovala by nakonec nutnost
předpokládat, že Příroda je vším a že ona sama je jen iluzí. To je
závěr, ke kterému dospívá moderní materialismus a k němuž
dospěl nihilistický buddhismus, Sámkhya. Rozhodly, že duše nic
neurčuje, jen zračí, co jí určila Příroda; duše není Pánem, ale
odmítá-li se podrobit, schoulí se do věčného klidu. Z opačné
strany, ze strany ducha, existují jiné závěry..., že Příroda je
nestálá a že z jejího stavu ze přejít do stavu, ve kterém duálnost
neexistuje a obojí je vstřebáno něčím stálým, je-li dokonale
vyloučen aktivní princip. Ačkoliv naděje, podněty a hluboké
aspirace lidství se tím neuspokojí, tato řešení zůstávají platná v
rámci svých přirozených hranic..."
Je nutno si přiznat, že ani spekulativní cestou, ani
sebepřemlouváním nelze dospět k zavazujícímu poznání, protože
veškerému mentálnímu přesvědčení chybí síla k realizaci za
hranicemi duálna.
"Pozdvihne-li se duše až k Duchu, přestává být podřízena
Přírodě a povznese se nad mentální činnost. Může se to učinit
tak, že se uchýlíme do ústraní, udásina, do vznešeného indiferentního stavu, do míru a štěstí duchovní zkušenosti a v ní se můžeme ztratit. Duše má však zůstat schopna řízení vlastní přirozenosti
nejen v klidu a odpočinku, ale i při normální činnosti. Spokojíme-li
se s nižší rovnováhou, není tato vláda možná, protože v takovém
případě duše jedná pomocí mysli, a mysl může jednat jen
individuálně a zlomkovitě, ale Duch vládne poznáním a vůlí, neboť
je jejich zdrojem a příčinou. proto, jak postupně duše znovu
nabývá sovu božskou a duchovní podstatu, nabude také vládu
nad pohnutkami své přirozenosti. Stane se podle antických výrazů
swarat, svobodná a vládnoucí v oblasti života a bytí a získává
narůstající vládu nad prostředím, které ji obklopuje." (A II, 132)
V této poslední větě Ghos velmi pěkně vyjádřil poměr mezi
smrtelnou a nesmrtelnou duší, kterou nazývá Já. Nesmrtelná duše
stojí při zrodu smrtelné duše v okamžiku narození člověka a do ní
vstupuje od té chvíle napořád. Nechce-li však zvrátit existující
souvztažnost stvořeného s nestvořeným a nenarozeným, a
nechce-li tím také znemožnit návrat stvořeného do nestvořeného,
chová se tak, jak jsme toho svědky. Dovoluje vznik toho, čemu
Ghos říká nižší přirozenost. Tomu bychom měli rozumět tak, jako
by tato nižší přirozenost byla inkubátorem, v němž se udržuje život
do té doby, než se postaví na vlastní nohy. Tímto inkubátorem je
pomíjející pozemský život člověka (ovšemže i veškerého tvorstva,
ale o tom nemluvím, protože nižší tvorstvo vůbec nemůže z
inkubátoru vyjít. Je to zakuklený život, avšak, jak to bývá v přírodě,
že ne každá kukla se dožije toho, aby se proměnila např. v motýla.
Platí zde totéž, co se dá říci o kuklách, z nichž se nevylíhli motýli.
Vylíhnutí motýli musí zastat funkci všech nevylíhnutých kukel.
Tento úkol leží na člověku, pamatujte si to dobře!). Moc
nesmrtelné duše je věčná, a neměli bychom se dát zmýlit svým
pohledem zvnějška na jeden z jejich účinků na její dočasné
působení v lidském těle. Osud této síly v lidském těle může být
několikerý: může být odvolána z lidského těla smrtí tohoto těla
dříve než lidská duše vyjde z inkubátoru, jehož část spatřujeme v
lidském životě a v lidském těle. Může být také tak dlouho
posilována, až se člověk stane swaratem. Tady bych si zase rád
pomohl příkladem ze zvířecího života. Proklová-li se kuřátko ze
skořápky už připravené pro život mimo ni, předcházela k tomuto
osamostatnění příprava už ve skořápce, umožňovaná zvláště tím,
že dospělí jedinci předávají vejcům živočišné teplo. Také my
musíme ve svém životě zahřívat smrtelnou duši, aby se z ní
dostalo na povrch, co v ní je, jako její základ, nesmrtelné. Nevíme
o tom, že si pro tento účel vypůjčujeme věčnou moc nesmrtelné
duše, čili Ona působí na svou sílu a moc zatím uzavřenou ve
skořápce tak, aby se dostala na povrch, aby se projevila. K tomu
je zapotřebí kromě jiného také času. A my se můžeme jen
obdivovat tomu, jakou skvělou úlohu zde hraje čas. Buďme rádi,
že čas běží a nerušme ho v jeho běhu. Běh času je také jedna
podoba Moci, o níž byla řeč. Těch podob má Moc velmi mnoho.
Např. prostor ztvárněný do člověka je další takovou důležitou
podobou Moci. Chci tím říci, že tvary nejsou jen tak něčím
zbytečným a překážejícím, nýbrž velmi názorným a návodným
povrchem Moci. Nejsou jen bezduchou překážkou, abychom přes
ni neviděli pod jejich povrch, nýbrž jsou též pomůckou k tomu,
abychom se dostali za jejich povrch. (Tato věta by si zasluhovala
pořádného rozvinutí. Myslíte si např. že je to jen tvar ženy, který
láká muže, nebo tvar muže, který láká ženu? Zajisté že nikoliv.)
Nebudu vám opakovat, jak se Moc zmocňovala mé vůle a
jak "trpělivě" v tomto díle pokračovala (slovo "trpělivě vkládám do
uvozovek, protože jen obrazně ukazuje na něco, co u Moci není
trpělivostí, ani žádnou jinou lidskou vlastností. Mluví-li např. Ghos
o narůstající vládě boží Moci nad prostředím, musíte taková slova
číst jen jako obraz skutečnosti, která je jiná. Moc boží zdánlivě
narůstá, protože se postupně zmenšuje odpor prostředí. Ve
skutečnosti Moc boží je stále stejná a nekonečná. Nechť nás tedy
nemýlí bezmocnost kuřátka ve skořápce. Vězeň v koncentračním
táboře si připadal bezmocný. Přesvědčil jsem se, že tomu za určitých předpokladů tak nebylo.
"Nicméně, abychom dospěli až k tomu, je nutno, aby se
duše tak zuniversálnila ve svém vztahu ke světu, že by mohla
vyjádřit boží vůli."
Promiňte, že považuji za nutné, abych zdůraznil, že jsem se
přesvědčil o tom, že duše se stala propustnou teprve tehdy a
vždycky tehdy, když se vzdala osobní vůle, ale ne proto, aby se
stala propustnou. To by se nebyla vzdala chtění úplně.
"Napřed je třeba, aby rozšířila své vědomí a viděla vesmír
jako obsah sebe, i když je svou myslí omezena na vidění své
fyzické, vitální, smyslové a intelektuální složky, jako na vidění
něčeho odděleného. Je nutné, aby přijala pravdu světa, světových
energií, světských tendencí, záměrů světa jako by to byly její
vztahy, i když je zatím zakotvena ve vlastních přáních, záměrech
a podnětech, které přetrvávají. Je tedy nutné, aby od začátku
podřizovala svou vůli božímu Poznání a Vůli a aby končila
ponořením svého malého osobního světélka do skvělosti božího
světla a své osobní iniciativy do božské."
Tady nesmí vzniknout mezera, kdy ještě nemohla nastoupit
boží iniciativa, protože jí bránila lidská osobní vůle, a přesto již
ustala osobní iniciativa. Takový chybný stav bych nazval buď
přílišnou nebo předčasnou trpností. Znám lidi, kteří do tohoto
stavu velmi snadno upadají a tím mrhají nesprávně časem i svou
tělesností. Je lépe se držet osobní iniciativy, než ji předčasně
opustit. To je ono správné Gothovo "kdo se stále pilně snaží, toho
můžeme spasit", a to platí i pro případy, kdy boží iniciativa "ustává
(Jak se člověku zdá), protože překonala odpor, který ji umožnil
působit, ale nepřekonala odpor další, který ji dosud znemožňuje
působit za hranici lidského sebevzdání. Člověk se chová, jakoby
smlouval s Pánem Bohem: "až sem ty, a tady ještě já."
"Napřed se shodnout s Nekonečným vstupem do harmonie
s Božským, pak se spojit s Božským a zůstat s Ním v tomto
spojení, to je podmínka síly a dokonalé vlády, která představuje
základ duchovního života a existence." (A II, 132)
"Rozlišování mezi Purušou a Prakriti, jak je provádí Gítá,
nám poskytuje klíč k různým postojům, které duše může zaujmout
vůči Přírodě při svém hledání absolutní svobody a sebevlády.
Puruša, říká Gítá, je svědkem, oporou, původem schválení toho,
co se děje, pánem, který ví a má; Prakriti provádí, je aktivním
principem a její pohnutky musí odpovídat postoji Puruši. Duše,
přeje-li si to, může si zvolit rovnováhu čistého Puruši, sakši, a tak
může pozorovat činnost přírody, držíc se stranou; může hledět bez
účasti. Viděli jsme důležitost této kvietistické schopnosti; je to
základ pohybu a stažení se z něho, který nám dovoluje říci o všem
- o tělu, životě, mentální činnosti, o myšlení, o pocitech, emocích že všechno to je dílem Prakriti v životě, v mysli a v těle: "to nejsem
já, to není mé." Takovým způsobem dospějeme k tomu, že
oddělíme duši od těchto činností a uklidníme ji. To je tedy činnost
odříkání, nebo přinejmenším nezúčastněnost, která může být
tamasická, tj. spojená s nehnutou snášenlivostí a rezignací vůči
přírodní činnosti, pokud tato trvá; nebo radžasická, tj.
doprovázená odporem a aktivním zřeknutím se činnosti, nebo
sattvická, jako osvícený přístup duše k situacím s mírovým
odstupem a klidem. Odříkání může být též doprovázeno
neměnnou a neosobní blažeností beze změny, s postojem
spokojeného a odpoutaného svědka, připraveného odejít kdykoliv,
aniž by pozbyl radosti."
"Jako čistý svědek duše odmítá udržovat a poskytovat své
energie Přírodě. Podpora, bharta, je něco jiného - Bůh, Síla neboli Mája - ne duše, která jen toleruje reflexi přirozené činnosti ve
svém pozorujícím vědomí, aniž by se ujímala odpovědnosti z
udržování a výkonu. Neříká: "Tohle vše je ve mně, mnou udržováno, aktivita mého bytí" nýbrž říká: "To všechno je mi uloženo, ale
nachází se to mimo mne." Jenomže neexistuje-li reálná a zřejmá
dualita v existenci, není možné, aby se tu všechno zastavilo; duše
produkuje ve svém bytí energii, která rozvíjí kosmické divadlo a
řídí jeho energie. Přijme-li Puruša roli podpůrce, může to činit
trpně a bez připoutanosti tím, že dodává energii, neřídí ji a
neurčuje její směr působení. Řízení přichází zvnějška, od Boha,
ze Síly a ze samotné přirozenosti Máji; v takovém případě se duše
omezuje na to, že poskytuje indiferentní podporu po celý potřebný
čas a podobu jejího původního schválení a podílu na existující
energii. Jestliže však místo toho zaujme aktivní postoj, učiní se
velký krok kupředu ke ztotožnění s aktivním Brahmanem a s jeho
radostí z Jeho kosmického bytí. Puruša se pak stane tím, kdo
schvaluje a aktivně kontroluje." (A II, 133 - 134)
"Když Puruša zaujme pouze postoj Svědka, provádí také
jakýsi druh schvalování, ale jde o schvalování pasivní, prázdné a
nehnuté; avšak když Svědek souhlasí s jednáním, schválení se
stává aktivní, i když duše nedělá nic jiného než souhlasí, aby v
sobě zračila, podporovala a tak udržovala v činnosti Síly Prakriti,
bez výběru, ve víře, že Bůh nebo samotná Síla nebo nějaká jiná
Vůle poznání, sami provedou výběr. Duše zůstane v tom případě
jen svědkem, podpůrcem a schvalovatelem, anumanta, ale nikoli
pánem nebo ředitelem poznání a vůle, džnáta išvarah. Začne-li
však vybírat a odmítat, co se jí nabízí, pak schvalování se stává z
pasivního aktivním a zavede se tím aktivní řízení.
Nerad bych, abyste ve výkladu Ghosově spatřovali více než
analytický výklad pravdy (ne povrchní, ale) povrchový výklad či
obraz skutečnosti. Proto ustavičně jeho výklad doplňuji svou
zkušeností nebo zkušeností jiných lidí, abyste z nich mohli vyčíst
následky rozličných vnitřních stavů. Tyto následky už nejsou
povrchem pravdy, nýbrž její stopou: Tamtudy šla.
Když jsem roku 1937 zažil hlubokou koncentraci, byl jsem
nucen, protože jsem byl vázán na jiné přítomné přátele, vyjít z nimi
po koncentraci na živou ulici. Na pozadí mého vědomí stav
soustředění trval. Zůstal jsem vzdálen zevního dění, což se mi
jindy nestalo. Šel jsem se dvěma přáteli a tu jsem spatřil, že se ke
mně a na mě slétávají vrabci (jiní ptáci na ulici nebyli). Nechtěl
jsem (!), abych byl nápadný, a proto jsem si přál, aby se vrabci
rozletěli. Jakmile jsem si tohle začal přát, vrabci se rozletěli, jako
když do nich střelí. Nato jsem zase začal litovat, že mí dva přátelé
se vedle mne baví o fotbalu. Nechtěl jsem (!), aby mařili takovými
zájmy předešlé soustředění. Jakmile jsem si to přál, začali oba tak
hlasitě a srdečně litovat svých světských zájmů, že jsem musel
zjistit zásah Puruši v jejich duši. Tato má komunikace s Purušou
trvala asi půldruhé hodiny a pak jsem se zase vrátil k "normálnímu
od sebe k Bohu" místo onoho výjimečného obapolného "od
člověka k Bohu a od Boha k člověku."
Nemohu být na rozpacích o tom, jakého druhu je trpnost
Puruši dána úrovní lidského stavu, anebo, jak jsem se dovídal od
3 let, Puruša "se stává" aktivním, jakmile je člověk vyprázdněn od
osobní vůle. Tehdy však až do 17 let se vyčerpala síla a Moc Puruši, jakmile se vtělila do činu. Roku 1937 jsem ji prostě promrhal
na splátky, kdežto od 21. 11. 1939 byl stav vyprázdnění tak
hluboký, že se nedal promrhat, jen se snížila úroveň spojení na
takovou míru, na které jsem byl ještě schopen se neprotivit Vůli
boží. Říci tedy, že Puruša je trpný, je pouze obrazem toho, co
člověk zažívá v činném stavu.
"...Síla se určuje poznáním, které je jejím původem a
pramenem. Avšak jak se duše postupně vrací do stavu
poznávajícího, stává se také ředitelkou činnosti. Nemůže se jí
však stát bez toho, že by se z ní těšila, bhokta. Na nižší úrovni je
radost dvojího druhu, pozitivní a negativní a převádí se do
električnosti pocitů, do radosti a utrpení, ale na vyšší úrovni bytí;
aktivní radost se nemění, neboť se v ní promítá radost božské
blaženosti. Není to ztráta svobody, ani návrat k nevědomosti.
Svobodný člověk ví, že Božské je pánem činnosti Přírody, že Maja
je Jeho Poznání a Vůle, která všechno určuje a všechno
vykonává, že Síla je aspektem Vůle této dvojice a božské Moci, v
nich stále přítomná, a že každé individuum je částečkou Pána,
který, jak praví Gítá, řídí činnost Přírody úměrně tomu, jak ta která
část Přírody to unese pomocí moci poznání, a jestliže se
zuniversalizuje, pak její poznání zračí jen božské poznání, její vůle
plní pouze vůli boží, její radost je pouze radostí božské blaženosti
a už ne osobním uspokojením způsobeným nevědomostí.
Takovým způsobem si Puruša zachovává svou universální vůli,
odmítá ji uplatnit pro osobní omezenost. Jelikož zná vyšší
principy, rozumí tomu, které jsou pravé vztahy duše a Přírody." (a
II, 134 - 135)
Kdyby na celé cestě poznání nepředcházela představa o cíli
a osobní vůle ten cíl dosáhnout, byla by celá tato kapitola, i mnohé
jiné, zbytečnou. Ale i Ježíš předpokládal víru učedníků, na ní
vědomě stavěl a všestranně ji podporoval. Sám ovšem svou cestu
poznání nezačal představou ani osobní vůlí. Věděl o svém poslání
od Otce, a jím se řídil. Vím, jak je obtížné poznávat bez předběžné
představy a osobní vůle. Lékaři však mne při svých operacích za
vědomí opakovaně vysazovali z nabytých představ o tomto světě
a z osobní vůle žít v něm, až mě naučili stereotypu "nechtění".
Tento stereotyp nechtění je nezbytným základem spojení s
Bohem. Proto Ježíš (podle Starého zákona) nařizoval: "Milovati
budeš..." a nečekal, až se člověk dobrovolně rozhodne
poslechnout tohoto příkazu nebo neposlechnout. Rozhodne-li se
poslechnout, musí zapojit veškerou osobní vůli, aby miloval,
protože Ježíš od něho požadoval, aby miloval celým srdcem svým
atd. A pak se dostavuje známá potíž. Vlastní vůlí se nedosáhne
cíle - vědomého spojení s Bohem, a dokonce se ukáže, že vůle
milovat upadá nebo nečekaně mění intenzitu. Říkáte si, že bych
měl pomlčet o lásce, mluví-li se zatím jen o cestě poznání. Ale
poznávat vyžaduje obdobnou zaujatost jako milovat, a je mnohem
snazší vysvětlit zaujatost milujícího než kteroukoliv jinou. Proto
ještě chvilku mějte strpení. Přece však jsem poznával na vlastní
kůži obdobný příkaz onomu příkazu lásky, příkaz, který nikdy
nebyl nikým vysloven, ale který přesto každý člověk musí plnit tím,
že se narodil člověkem. Ten příkaz vyslovený celým lidským
životem, zní: "Poznávati budeš!" A člověk ať chce nebo nechce,
od chvíle narození až po chvíli smrti musí poznávat, i když velmi
omezeně, sebe i okolní svět, jinak by svůj život v něm neobhájil.
Zrodíme-li se jako lidé, nikdo se nás před tím neptal, zda si to
přejeme či nikoliv, ale jsme nuceni žít, poznávat a milovat. Jsme
postaveni před hotový fakt lidského života. Čili vůbec není
nesplnitelný příkaz "milovati budeš", pokud žijeme.
Odhodlal jsem se vysvětlit příkaz lásky pomocí příkazu
poznání a naopak. Jestliže jsem vyprázdnil mysl (sebezáporem),
kdykoliv jsem se před tím exponoval do krajnosti osobní vůlí, a
seznal, že s ní už nadále nic nesvedu, dostavilo se poznání o
správném v malé věci a také obrovská síla k uskutečnění vesměs
něčeho malého jiného než co jsem chtěl dosáhnout osobní vůlí, a
já jsem pak to, co jsem poznával jako správné, lehce provedl za
pomoci osobní vůle a osobních schopností (bral jsem svůj kříž).
Prováděl jsem to veškerou silou svou a ta byla snadno sjednocena
do úplnosti, protože za ní stála Síla, která ji sjednocovala.
Obdobným způsobem lze milovat Boha z celého srdce (atd.), a
srdce (atd.) se sjednotí a je celé, protože do něj vstoupil život
(síla), čili mohli bychom říci, že se tímto životem srdce (atd.)
oživilo věčnou silou, která je Silou boží, i když nevíme, jakého je
původu. Věčné se setkává s Věčným, tj. láskou z celého srdce
(atd.) lze poznat Boha. Tento návod na vědomé spojení s Bohem
je sice velmi prostý, ale není návodem v pravém smyslu slova.
Můžeme říci, že podle tohoto návodu se nelze s Bohem spojit,
trváme-li např. na lineárním nebo progresivním vzestupu lásky až
po spojení s Bohem a nesmíříme-li se s tím, že přitom musí dojít k
pomlce, k opuštění návodu, k ponechání ho stranou, aby se
člověk dokonale zapřel, oprostil se i od vůle spojit se s Bohem.
Neučiní-li to, dostane se maximálně do extáze lásky, ze které zase
spadne a je nešťastnější než před tím, když nedosahoval ničeho,
protože nyní ví, že se vrátil do vězení úzké nepravé osobnosti,
která je vězněna pocitem oddělenosti, tentokrát už správně
pochopené jako věznitele. Ale na cestě poznání, po kratičkých
vsuvkách sebevyprázdnění od veškeré osobní vůle, něco v
člověku roste, až přeroste osobní vůli a dostavuje se natrvalo
určitá únosná úroveň boží Vůle (u mě od 17 let), ze které zase
jako z pevné základny postupuje dále, třeba zase po krůčcích a
možná že i extázemi typu poznávacího, nebo jinak za pomoci
událostí (jako u mne 21. 11. 1939) pokračuje dále až do stavu
vědění, že On je jediným činitelem, jediným poznávajícím a
jediným milujícím. Toto poznání má pak povahu stavu, nikoliv
pouhé poučenosti.
"Puruša i uprostřed radosti a blaženosti kosmické existence,
ke které je pozván, aby se jí zúčastnil, jsa pozdvižen k nejvyšším
principům, rozumí pravým vztahům duše a Přírody."
"Puruša a Prakriti, jak ve svém vzájemném propojení, tak ve
své dualitě, vyvěrají neustále ze Satčitanandy. Vědomá existence
já, je podstatnou přirozeností Bytí, čili Sat nebo Puruši, Moci
vědomí existence já, usebrané v sobě samé (Čit a Tapas) nebo
jednající v oddílech svého vědomí a své vůle (Čit a jeho Šakti či
Prakriti). Blaženost bytí, Ananda, představuje věčnou pravdu
obsaženou ve spojení vědomé existence s její vědomou silou, ať
už je uzavřena sama v sobě, nebo se projevuje v dualitě
nerozlučné od svých aspektů, hýbajíc světy a pozorujíc je,
působíc na ně a udržujíc je v činnosti... bez čeho by Příroda
nemohla jednat... Takovým způsobem se projevuje, založena na
samotné povaze bytí...Absolutní radost duše, a na této základně
absolutní radost duše v Přírodě, představují plnost božského
vztahu."
18. Duše a její osvobození (A II, 136 - 144)
"Naše joga se nesmiřuje se současným stavem naší
existence, ani se nespokojuje s nějakým druhem mravní
dokonalosti nebo s náboženskou extází v nějakém vzdáleném
nebi nebo s nějakým odstupem z naší existence, čímž by se
rozřešil jen problém strachu z jejího konce. Náš cíl je úplně jiný; žít
v Božském, v Nekonečnu, v Bohu, nikoliv egoisticky pro časné
statky, a nikoliv mimo Přírodu, v oddělenosti od našich bližních, od
pozemské existence nebo od Boha vzdáleného a odděleného od
nás a od světa....Naše osvobození a naše dokonalost tedy
pozůstává z překonání nevědomosti, otroctví a slabosti, vyznačuje
se životem v Tom, který má vztah ke světu a k Přírodě, žít plně
vědomě v božské moci a svobodě. Tento nejvyšší vztah Duše k
existenci, je vztahem Puruši, který vlastní Prakriti a je pro

Karel Makoň - Srovnání jogy s křesťanskou mystikou, Mystika II

Transkript

Podobné dokumenty

Karel Makoň / Srovnání jogy s křesťanskou mystikou, Mystika II část 2.

Karel Makoň - Otázky a odpovědi V.

Karel Makoň - Srovnání jogy s křesťanskou mystikou Mystika II

Karel Makoň - Závěr Slabikáře na Cestu životem