Katechetická příručka - Modlitba Páně ()

Transkript

Modlitba Páně
Katechetická příručka
2013/14
modlitba Páně
Katechetická příručka
2013/14
3
Úvodní slovo
4
Jak s přípravkou pracovat
10
Otče náš, jenž jsi na nebesích
Elen Plzáková
23
Posvěť se jméno tvé
Tomáš Trusina
35
Přijď tvé království
Marta Sedláčková
47
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi
Lenka Ridzoňová
56
Chléb náš vezdejší dej nám dnes
Světlana Greplová
68
Navštívení Marie a její chvalozpěv
Lenka Ridzoňová
79
Ježíšovo narození
Lenka Ridzoňová
86
A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům
Alena a Jan Tkadlečkovi
97
A nevydej nás v pokušení
Anna Lavická
109
Zbav nás od zlého
Drahomíra Dušková Havlíčková
122
neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky
Ondřej Macek
134
Amen
Marta Sedláčková
Úvodní slovo
V letošním ročníku nedělní školy vám nabídneme tři cykly výkladů:
Desatero, Modlitbu Páně a Apoštolské vyznání víry. Jednotlivé úlohy
budou doprovázet vybrané biblické příběhy a další aktivity, které Vám
umožní téma rozpracovat pro různé věkové kategorie i pro děti různé
úrovně vhledu do biblických látek a témat víry.
Navazujeme tu volně na někdejší výklady z let 1988–89 (pro nižší
stupeň s poznámkami pro vyšší stupeň) a částečně na řady Proroci
dětem (1999–2001) a Dokud se zpívá (2008–2009). Strukturu jednotlivých příprav jsme se pokusili dále katecheticky i pedagogicky propracovat a dát jí přitom méně odbornickou podobu. V ideálním případě může
letošní cyklus završit „dějepravný seriál“ Pozvání na cestu s příběhy ze
Starého (2009–2011) a Nového zákona (2011–2013). Plnohodnotně ho
však užijete i pro děti nově přicházející do nedělní školy.
Modlitba Páně
Jako další cyklus nedělní školy 2013/14 vám předkládáme výklady modlitby Páně. Postupujeme při nich podobně jako při výkladu Desatera.
Pokusili jsme se zvýraznit, co znamená, že tuto modlitbu nás učí Ježíš
jako svědek zcela zvláštní cesty Boha Izraele. To on je nám ve vyprávění
a cestě Syna podivuhodně nablízku. Díky Ježíši, jakožto Synu tohoto
Otce, dostává pak i samotné slovo „Bůh“ docela jiný zvuk a naše modlitba docela jiné východisko i perspektivu. Nevoláme k abstraktnímu
všemohoucímu, ale k tomu, který nám na naší cestě stojí po boku.
Nedoprošujeme se potentáta, odcizeného problémům těch dole,
ale Zachránce, kterému záleží na naší nouzi. Oslovujeme toho, který
je nám už dávno nablízku. A svými prosbami odpovídáme tomu, který
o nás sám stojí. Ježíš Kristus nám dává zakoušet jeho podivuhodnou
blízkost - a tak slova našich modliteb vysvobozuje z pout předsudků a
vypočítavosti a učí slovům důvěry i naděje.
Přejeme vám, abyste právě tohle spolu s dětmi objevovali jako inspiraci pro své prosby i pro svá očekávání.
Za katechetickou skupinu
Tomáš Trusina
3
Jak s přípravkou pracovat
Přípravka má strukturu téměř stejnou jako předchozí díl, Desatero.
Pevně doufáme, že se Vám s ní bude pracovat dobře. Berte, prosím, přípravku jako pestrou paletu barev — možností, se kterou budete malovat jedinečný obraz. Takový, který bude vyhovovat Vaší osobnosti, dětem Vám svěřeným i situaci, ve které se společně nacházíte.
Téma — vystihuje v několika jednoduchých větách, o co v lekci jde. Je
tu především pro učitele, aby hned na začátku získal vhled do tématu.
Naznačuje, kterým směrem se bude ubírat výklad.
Cíle — formulují, kam chceme děti během lekce dovést, co jim chceme ukázat, co mají pochopit, co chceme společně prožít. Jsou formulovány podle věkových kategorií — pro každou kategorii může být cíl
jiný, nebo trochu jinak zaměřený. Formulace cíle může a má být také
pomůckou při hodnocení lekce — podařilo se mi cíle zvolenými prostředky dosáhnout?
Následuje oddíl nazvaný Pro učitele. Tento oddíl je určen především
pro vzdělání samotného učitele, pro rozšíření jeho vědomostí, upozornění na častá úskalí a podobně. Neděste se proto témat, která ve
vlastní práci s dětmi nepoužijete, která jsme však pokládali za důležitá k výkladu připojit.
Výklad se dělí na poznámky k prosbě modlitby Páně a ke katechetickému/zvěstnému příběhu. Z nich by mělo být také zřetelné, v jaké
jsou souvislosti. Úskalí by měla upozornit na body, které jsou problematické — ať jde o výkladové možnosti, problémová pochopení nebo
ztvárnění, atd. Oddíl pro učitele uzavírají odkazy — zde najdete často webové adresy, odkazy na knihy nebo články, starší přípravky, pracovní listy, atd., kde je možno najít doplňující nebo variantní materiál ke zpracování příběhu či přikázání.
Oddíl nazvaný Pro děti v přísném smyslu pro děti není — je to metodika, jak se získanými informacemi pracovat ve skupině dětí. Rozhodli
jsme se v každé lekci mít tři způsoby práce — a tyto tři způsoby budou
zaměřeny každý primárně na jednu věkovou kategorii.
Pro předškolní děti — aktivita s rozhovorem. Pracuje většinou pouze
s prosbou modlitby Páně, bez doprovodného příběhu. Soustředí děti
4
kolem nějaké akce, předmětu, situace, z toho pomocí rozhovoru dochází k cíli. Kvůli věku často vybírá z prosby jen jeden motiv.
Pro první stupeň — vyprávění zvěstného příběhu. Klasická součást nedělní školy. Snažili jsme se, aby vyprávění mělo motivaci, případně
aktualizace. Délka vyprávění je spíš kratší tak, aby se dalo případně
bez úprav přečíst.
Pro druhý stupeň — aktivní práce (s textem). Pro starší děti navrhujeme způsoby práce, které zapojí více jejich samostatné uvažování. Pracuje se s textem nebo tématem. Jde nám o to, aby děti nebyly jen pasivními příjemci, ale mohly samy objevovat, přemýšlet a tvořit.
Jak s těmito návrhy pracovat — to je na vás. Navržené možnosti neznamenají, že by se například předškolákům nebo nejstarším nemohl
vyprávět příběh. Ale aby byla příručka pokud možno přehledná, spojili jsme s věkovými kategoriemi určitý druh práce. Tak např. ten, komu
vyhovuje vést rozhovor (protože to umí líp než vyprávět nebo má před
sebou děti, které příběh znají), inspiruje se u nejmladších a upraví si
otázky pro starší děti např. tím, že se podívá, co nabízí práce pro nejstarší a bude kombinovat. Doporučujeme v takovém případě si formulovat svůj vlastní cíl (napsat si jej), vytvořit si body, podle kterých budete postupovat, atd.
Pokud máte smíšenou skupinu, lze pro starší děti z navrženého materiálu ve variantě č. 3 vytvořit pracovní list, který mohou zpracovávat
částečně samostatně (či ve skupině bez učitele).
Oddíl pro děti uzavírá Přesah — zřejmě nejpestřejší a nejrozdílnější odstavec v jednotlivých lekcích. Najdete zde vějíř možností od her
a činností, které se jinam nevešly, přes otázky k rozhovoru, po shrnutí tématu a jeho aplikaci, dotažení do všedního života dětí atd. V případě Modlitby Páně tu budou také náměty na přímluvy.
Třetí velký oddíl se jmenuje Liturgie. Obsahuje návrhy písní, krátkou
formulovanou modlitbu, a rituál. Předpokládáme, že děti modlitbu
Páně znají, proto v této části máme také text k zapamatování (krátký
výstižný verš z Bible).
K tomu, aby se děti cítily v nedělce „jako doma“, bezpečně a přijaté,
přispívá opakující se řád a určitý rituál. Důležité je také, aby děti v místnosti, kde se scházejí, měly něco, co je jejich, co ukazuje, že se s nimi
ve sboru počítá (pro letošek navrhujeme pro desatero — otčenáš — krédo velký plakát), co také ukáže ostatním členům sboru, co děti probírají. Pomáhá to také vnímat návaznost toho, co se probírá.
5
Ve většině sborů se na práci s dětmi podílí více lidí, proto je dobré,
aby se učitelé před začátkem cyklu shodli na tom, jak bude nedělka
strukturovaná a které části budou v každé hodině opakovat. Opakující
se způsob zahájení nebo zakončení, modlitba, píseň, společné dotváření plakátu, společná recitace „hesla“ nebo společné učení probíraného
desatera/otčenáše/kréda — to vše pomáhá dětem se cítit dobře — vědí,
co se bude dít, počítají s tím, těší se na to. Patří to ke společenství
nedělní školy. Konkrétní provedení bude věcí každého sboru, každé
skupiny učitelů.
6
Pokud chcete každou hodinu začít nebo zakončit pravidelně nějakým
dialogem, společnou recitací, nabízíme několik možností (mimo samotnou modlitbu Páně).
Krátký dialog na začátek:
Učitel: Přicházíme k Tobě, Otče (Bože).
Děti: Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.
Parafráze modlitby Páně (volně podle Eugena Drewemanna M. S.
a T. T.). Pokud se rozhodnete pro tuto parafrázi, můžete každou
hodinu přidávat jednu, právě probranou, prosbu.
Učitel: Otče náš,
Děti: nebeské Ty,
U: ať se uznává
D: kým Ty jsi,
U: ať přijde
D: co Ty působíš,
U: ať se stane
D: co Ty chceš,
U: jako v nebi
D: tak i na zemi.
U: Náš chléb na zítřek
D: dej nám dnes.
U: A promiň nám, co jsme zavinili,
D: abychom stejně tak mohli prominout těm, kteří se provinili na nás.
U: A nenechej nás samotné ve zkouškách,
D: ale vyrvi nás Zlému.
U: Protože pravé království, moc a sláva jsou tvoje
D: na věky.
Amen.
7
Společný zpěv modlitby Páně
Modlitbu Páně je možno také společně zpívat. Např. podle nápěvu
v Evangelickém zpěvníku 583 (Husitský otčenáš) nebo ve zpěvníku
Svítá 238 („Mexický otčenáš“).
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
(Dlaně zvedneme vzhůru do výše ramen.)
posvěť se jméno tvé.
(Dlaně zvedneme vzhůru až nad hlavu.)
Přijď království tvé.
(Stoupneme si na špičky a vytvoříme co nejvyšší „korunu“ ze zvednutých
rukou.)
Buď vůle tvá…
(Dlaně jsou před tělem a otáčejí se střídavě nahoru a dolů.)
…jako v nebi
(Pravá paže směřuje nahoru…)
tak i na zemi.
( …a levá paže dolů.)
Chléb náš vezdejší
(Dlaněmi před sebou nakreslíme obrys bochníku chleba…)
dej nám dnes.
( …a dáme jej jako sousedovi po levé straně.)
A odpust nám naše viny,
(Dotkneme se pěstí pravé ruky hrudi.)
jako i my odpouštíme našim viníkům.
(Zkřížíme ruce před sebe a uchopíme se v kruhu za ruce. )
A neuveď nás v pokušení,
(Natáhneme dlaně před sebe, jako bychom se bránili, aby se k nám
pokušení přiblížilo.)
ale zbav nás od zlého.
(Schováme ruce za záda.)
Neboť tvé jest království i moc i sláva navěky.
(Přistoupíme k sobě o krok blíž.)
Amen.
(Ruce sepneme.)
8
Návrh na výtvarné zpracování — plakát
Budeme opět pracovat s obkreslováním rukou, tentokrát budeme vytvářet obraz květin, které rostou ke slunci podobně, jako my se v modlitbě
vztahujeme k Bohu a podobně jej potřebujeme, jako rostliny sluneční
svit. Pokud by se vám analogie s květinami nelíbila, použijte prostě
jen obkreslené ruce — vztažené ruce, to je starobylý modlitební postoj.
Společně s dětmi obkreslíme na delší stranu balícího papír jejich
ruku od lokte až k prstům (kraj papíru je země, ruce jako květiny).
Prsty mohou být roztažené nebo u sebe. Budeme potřebovat nejméně 10 obkreslených paží (na jednotlivé prosby modlitby Páně). Může
jich být víc, je‑li více dětí, pokud je dětí méně, obkreslíme obě jejich
ruce, atp. Rozvrhněte si místo, aby se všechny ruce vešly, střídejte
ruce větší a menší.
Obkreslené ruce vybarvíme tak, aby připomínaly květiny: dlaně barevně jako květ, paže zeleně jako stonek (pokud budete kreslit jen ruce,
obkreslujte jednobarevně). Na obkreslování můžeme použít voskovky
a na vybarvování vodovky — vodová barva nepřekryje voskový obrys,
i když se přetáhne. Plakát dobarvíme, můžeme nakreslit slunce, atd.
Při každé hodině do jednoho „stonku“ píšeme (nebo lepíme natištěnou) prosbu modlitby Páně, kterou probíráme.
Pomůcky — velký balicí papír, voskovky, vodovky, štětce, voda, pastelky.
Úlohy budou postupně s dostatečným předstihem zveřejňovány i na
katechetickém webu <http://katecheze.evangnet.cz>.
Inspiraci, trpělivost pro práci s dětmi — a vděčnost za zbohacení, jež nám
přináší, Vám přejí autoři.
9
12
Otče náš, jenž jsi na nebesích
17. listopad 2013
Téma
Důvěra v Boha
Cíle
—— Pouze téma „Otec“, děti si uvědomí roli otce, ústí do přímluvné modlitby, podobenství jako obraz Boha — Otce.
—— Zde se nejvíce pracuje s textem modlitby Páně, děti se naučí a uvědomí
jednotlivá slova v oslovení. Podobenství má funkci dotažení — Bůh je
milosrdný Otec.
—— Středem je práce s textem podobenství, rámuje ji vysvětlení slov modlitby Páně — předpokládaná předchozí znalost. Důraz na slově Otec.
Pro učitele
Biblický text: Mt 6,9; L 15,11–32
Poznámky k textu
K prosbě
—— Otče — výklad tohoto oslovení jako dětské „tatínku“ je problematický
a spíše se opouští. „Biblický titul Otce symbolizuje Boží vstřícný, životadárný příklon, poskytující člověku domov.“1) „…bible vypráví o Božím sklonění k člověku, o Božím sestoupení a sestupování, o tom, že
styk člověka s Bohem je dílem laskavého Boha, který nezůstal člověku
vzdálen, ale z vlastní iniciativy přišel na doslech, na dohled, ba nakonec
v Kristu dokonce na dosah, aby pomohl a zachránil.“2)
—— Náš — „mladých, starých, milých, protivných, bílých, černých, Čechů,
Slováků, sudetských Němců, evangelíků, katolíků, levičáků, pravičáků, chudých i bohatých.“3)
—— Na nebesích — „Biblický výraz ‚nebe‘ vyznačuje naprostou Boží nadřazenost vůči vší viditelné a hmatatelné skutečnosti, jež je přístupná
člověku a jeho zásahu.“4) Fascinujícím pro člověka vždycky zůstane,
že tomuto Bohu smíme říkat Otče, že platí současně to, co je výše v citátu od prof. Hellera.
K příběhu
Ježíš nám vypráví „příběh synů“, kteří mohli objevit, kým je pro ně
otec. Jeden se otci dočista ztratil. Otec ho inspiroval k návratu a ještě
ho překvapil svým přivítáním, radostí a vrácením ztraceného postavení.
Druhý ho zahrnoval výčitkami a otec mu přesto potvrdil jeho místo
u sebe a tím ho velmi vyznamenal. Takto překvapivě nám představuje
Ježíš Boha a tak mu umožňuje říkat „Otče“.
1
Gollwitzer, Helmut cit. in Lochman, J. M.: Otče náš. Praha: Kalich, 1994. s. 64.
2 Heller, Jan: Bůh sestupující. Praha: Kalich, 1994. s. 68.
3 Ženatý, Daniel: Kázání na hoře. Jihlava: Mlýn, 1995. s. 65.
4 Lochman, J. M.: Otče náš. Praha: Kalich, 1993. s. 25.
11
OTČE NÁŠ, JENŽ JSI NA NEBESÍCH
Verš 12
—— Role otce či hospodáře v podobenstvích téměř výhradně připadá Bohu.
—— Žádost o jmění není ani nezákonná ani morálně problematická. „Mladší by stejně byl jednou tak říkajíc vyplacen. Prostě se chce udělat — prosadit — postavit na vlastní nohy už teď.“5)
Verš 13
—— Rozmařile je opakem významu slova spasení, tedy „ne‑spasitelně… bezútěšně a nesmyslně.“5) Děvky do toho zavleče až starší syn ve verši 30,
klidně mohlo jít o špatné investice. Až zde dochází ke zlomu v tom
smyslu, že mladší syn jde na věc špatně, to, co se dělo před tím, nebylo
ještě nic odsouzeníhodného.
Verš 15
—— „Pást u pohana vepře je pro žida nepředstavitelné ponížení a odcizení.
Mišna židům zakazuje chovat vepře.“6)
Verše 17–19
—— Postup pokání — přiznání si vlastní viny, vyznání, obrácení = cesta
zpět. Někdy člověk musí absolvovat cestu světem, aby zjistil, že chce
dojít tam, odkud vyšel.
—— Jako jednoho ze svých nádeníků — „Ačkoli syn žádá o toto nižší postavení, přesto v pozdravu říká otče.“6)
Verše 20–23
—— To, co se stalo, syn vůbec nečekal, ani mu to na mysl nepřišlo (1 Kor 2,9).
—— Otec běží k němu = teď je jasné, že otec očekával, vyhlížel, syn měl v jeho
srdci i domě stále místo.
—— Objetí a polibek netřeba komentovat, k tomu je nejlepší Rembrandtův
obraz a v něm ruce otcovy.
—— Nejlepší oděv místo otrhaných cárů = vrácení do původního stavu nebo
znamení, že jeho stav se naprosto proměňuje.
—— Prsten, předpokládá se pečetní = vrácení rodinných práv, „jako kdyby
mu vrátil podpisová práva k účtům“.5)
—— Boty — vrácení důstojnosti, protože přišel dokonce i o ně.
5 Mrázek, Jiří: Lukášovská podobenství. Jihlava: Mlýn, 2007.
6 Johnson, Luke T.: Evangelium podle Lukáše. Kostelní Vydří:
Karmelitánské nakladatelství, 2005.
12
—— Oslava — hostina je opakujícím se symbolem království Božího. Bůh se
raduje nad navráceným (L 10,7).
—— Byl mrtev — to je řečeno o době, kdy syn, jak se s oblibou dnes říká, „žil
naplno“.
Verše 25–32
—— Klidně dejte staršímu synovi co proto. Farizej, zapšklý církevník, asketa bez radosti, workoholik, nemilosrdně překrucuje skutečnost, trucuje, myslí si, že pokání nepotřebuje, trápí otce. Potom mu přiznejte
alespoň malé pochopení — měl důvod se naštvat. Podstatné je, co mu
říká otec (v. 31). Považuji to za mimořádné vyznamenání staršího syna.
V této pasáži (už od verše 24) si všimněte práce s přivlastňovacími
zájmeny — mluvčí tím, jak přiřazují postavy těmito zájmeny, staví
oslovovaného či sebe do vztahu a tím odpovědnosti.
Podobenství nemá závěr, ten závisí na čtenáři, každý si má udělat závěr dle toho, jak se v podobenství vidí.
Úskalí
Úskalí tématu
—— Téma otce může být citlivé (otec není žádný; je natolik pracovně vytížen, že dítěti chybí; je jen víkendový; vztah mezi rodiči nebo dokonce mezi otcem a dítětem je z nějakého důvodu složitý; atp). Učitel by
si měl být vědom, že toto by mohlo ovlivnit, jak by dítě mohlo chápat
oslovení Boha „Otče“. Obraz milujícího a milostivého Otce — Boha najdeme především v podobenství.
—— Bůh není jako žádný lidský otec, ale to, jak rodiče, případně další blízcí lidé, o dítě pečují, může dítěti pomoct při vytváření vztahu k laskavému Bohu. (Pokud vyberete pro starší děti meditaci nad Rembrandtovým obrazem „Návrat ztraceného syna“, najdete podnět i pro tzv. mateřskou laskavost v Bohu.)
—— Výklad obratu „jenž jsi na nebesích“ by měl výrazně směřovat od jakékoli lokalizace Božího sídla, což, myslím, si dítě může představovat,
k tomu, že Bůh je jiný než tento svět (včetně vesmíru).
13
Úskalí příběhu
—— Název Marnotratný syn se zažil zcela chybně, vůbec nevystihuje podstatu příběhu. V jiných jazycích je to alespoň Ztracený syn, ale i to je
málo. Synové jsou dva. Hlavní postavou a důvodem naděje je milosrdný „vybíhající“otec.
—— Nestrhněte pozornost při vyprávění jenom na mladšího syna. Mohlo
by se zdát, že děti odejdou s dojmem, že nejdřív je nutné upadnout do
maléru, aby se Bůh mohl osvědčit jako milosrdný. Vyprávění má dvě
ohniska a starší syn je také velmi důležitý. Zvláště ve výtvarném zpracování přichází starší syn zkrátka a doporučuji povšimnout si, jak i jemu
otec projevuje milost a váží si ho.
Odkazy
Biblické odkazy:
Ex 34,6; Dt 32,6; Ž 27,10; Ž 116,5; Iz 49,15n; Iz 63,16; Mt 6,8; Mt 7,11;
L 6,36; J 14,6; 1 K 2,9; 1 K 15,10; 2 Tm 2,1; 1 J 3,1.
Internet, pracovní listy:
—— <http://goo.gl/TX3mnV> — obrázkové čtení (ze stejné stránky si můžete stáhnout i verzi určenou k vymalování);
—— <http://goo.gl/W7c0yG> — soubor obrázků;
—— <http://goo.gl/5cFPdO> — bludiště;
—— <http://goo.gl/SWCISb> — desková hra;
—— <http://goo.gl/WBe78N> — podobenství o nalezených;
—— <http://goo.gl/1ScRA6> — pracovní list.
Některé odkazy na literaturu najdete výše v sekci „Poznámky k textu“.
14
Pro děti
Materiál můžete použít napříč věkovými kategoriemi podle vašeho uváže‑
ní, např. vytvoření plakátu z části „pro mladší školní věk“ lze použít pro
všechny — vhodné pro věkově smíšené skupiny. Proloženě jsou poznámky
pro učitele.
Pro předškolní děti
Představte si, že nám Pán Ježíš řekl, abychom v modlitbě říkali Pánu
Bohu Otče. Asi tohle slovo neříkáte, víte, co znamená? (Malé děti to
spíše nevědí.) Vy ale říkáte velmi často jiné slovo místo otec, znamená
to totiž táta, tatínek. Otec je slovo vážnější a možná vznešenější než
tatínek. Takže se rozhodně víc hodí říkat v modlitbě Pánu Bohu Otče.
Myslím, že když takhle máme říkat Pánu Bohu, že to znamená —
Bůh je hodný a laskavý.
Můj tatínek takový byl. Hodný a laskavý.
Pokuste se říct dětem nějakou vzpomínku na otce, která by dokládala uve‑
dené tvrzení. Doporučení: říkejte vzpomínku vlastní, autenticita je v tom‑
to momentě vhodná.
Pokud jste sami otci, zkuste říct dětem něco o tom, jak se snažíte být co
nejlepším otcem. Zmiňte i to, že to je někdy těžké, navážete pak snadno na
příběh z evangelia.
Můžete navázat rozhovorem s dětmi o jejich zkušenostech, případně plá‑
nech — jací chtějí být rodiče.
Modlitba — prosba a přímluva
Rozhovor by měl končit konkrétní přímluvou, vložte do ní to, o čem jste
mluvili.
Povím vám příběh, který vyprávěl Ježíš svým učedníkům. Vyprávěl jim ho, aby uvěřili, že Bůh je hodný a laskavý. Je to příběh o hodném tatínkovi, Ježíš by spíš řekl o milosrdném otci, protože vypráví
o Pánu Bohu.
Vyprávějte za pomoci pracovního listu (viz „Odkazy“).
Pomůcky — zvolený pracovní list ze sekce „Odkazy“, pastelky.
15
Pro mladší děti
Modlitba, kterou nás naučil Ježíš, začíná oslovením Boha, a to vypadá takto:
Otče náš, jenž jsi na nebesích. Zopakujeme to všichni spolu.
Zpracování slov modlitby
Na velký papír (plakát) nakreslete 3 velké bubliny nebo ho prostě rozdělte
na 3 pole. Ke každé oblasti přiřaďte jedno slovo — OTEC, MY, NEBESA.
—— K „OTEC“ pište slova, která děti napadají k otázkám: Jaký je můj táta?
Čeho si na něm vážím? Co pro mě dělá? Jaký bych chtěl být táta já sám?
Rozšíření na rodiče jistě není chybou.
—— K „MY“ — Když říkáme „Otče náš“, kdo všechno to je, ti „my“? Pište ma‑
ximum nápadů, které si děti vzpomenou, ze všech prostředí, kde se pohybují.
Vycházejte z toho, že Boží dítě je i ten, kdo se k tomu nehlásí.
Var.: Nechte děti, aby na papír nakreslily hlavičky jako symboly za ty, na
které si vzpomenou. Není třeba popisovat, jen zajistit, aby se děti k papí‑
ru vešly.
—— K „NEBESA“ — Bůh je svatý, jiný a mnohem větší než svět a silnější než
lidé. Nikdo se k němu nemůže nijak vytáhnout, ani se nad něj vytahovat.
Máme před ním úctu a vzbuzuje v nás úžas. To ale vůbec neznamená,
že Bůh je od nás daleko. Když se podíváme nahoru, vždycky vidíme
nebe. Jako je nebe stále nad námi, tak Bůh je stále s námi. Věřím, že
je každému z nás nablízku.
Nechte děti přijít na to, jak by tohle dalo vyjádřit výtvarně. Možná to
bude jedno slovo, napsané velkými písmeny (např.: NEBESA, SVATÝ, SIL‑
NÝ, ÚŽAS a ÚCTA), možná jen plocha modré či jiné barvy apod. Je to dost
náročný úkol, můžete si proto předem připravit obrázek, který by to dle vás
vystihoval (např. obloha).
—— Závěr (při ukazování na plakát): Modlíme se k Bohu, který nás má tak
rád jako otec svoje děti. Jsme jeho děti, všichni lidé. Ten, který nás má
tak rád, je ten svatý a úžasný.
Takový začátek modlitby pro nás Ježíš vymyslel.
16
Vyprávění podobenství
Tento příběh vyprávěl Ježíš. Je o tom, jak Bůh čeká na člověka a jak ho
hledá. Je to příběh o milosrdném otci.
Ten otec žil na statku a dobře se mu dařilo. Taky všem, kdo s ním
bydleli a kdo u něj pracovali. Byl to dobrý hospodář.
Měl dva syny, kteří s ním pracovali na statku. Už byli dospělí.
Mladší syn jednou řekl otci: „Dej mi můj podíl majetku, který mi
patří. Chci sám rozhodovat o tom, co budu dělat.“
Otec odpověděl: „Nebudu ti bránit. Dám ti, co na tebe připadá, i když
to není zvykem. Jednou by to stejně bylo tvoje a měl by ses o to starat
sám. Přeju ti, aby se ti dobře dařilo. Kdybys potřeboval pomoc nebo
radu, víš, že můžeš kdykoliv přijít.“
Syn dostal, co chtěl. Rozhodl se, že nebude statkářem, jako jeho
otec a bratr.
Vzal peníze a řekl si: „Teď můžu dělat, co budu chtít já sám. Vydám
se do světa. Co tam všechno bude…“
V daleké zemi, kam došel, toho bylo opravdu hodně. Skvělá jídla
v restauracích, moderní oblečení a sousty zajímavých věcí, které doma
nikdy neměli. Všechno si to koupil. Měl spoustu známých, těm taky
pořád něco kupoval a jezdili na výlety a chodili na večeře. Až jednoho dne hrábl do truhličky s penězi — a vida, ona se změnila v truhličku bez peněz.
Známí ho opustili, ukázalo se, že se kamarádili jen s jeho penězi.
Zpočátku prodával to, co si před časem koupil, ale i to jednoho dne
došlo.
Rád by pracoval, aby si nějaké peníze vydělal, ale právě nastala v té
zemi neúroda a hlad. Nemohl najít práci. Když už byl zoufalý, vzal práci u sedláka, měl se starat o vepře. U něj doma vepře vůbec nechovali
a práce kolem nich jim připadala jako to nejhorší, co může člověk dělat. Tady byly jiné zvyky.
Vyrazil tedy pást vepře. Měl nesnesitelný hlad, sedlák mu nic k jídlu
nedal. Bylo mu hrozně. Teprve v té chvíli si vzpomněl na otce. Jaké to
bylo doma. Jak se všem v otcově domě dobře dařilo. Plakal, protože to
všechno ztratil. Když byl nejvíc nešťastný, teprve ho napadlo, že se vrátí.
Pomyslel si: „Otec mě už nemůže chtít za syna, když jsem tohle provedl. Rozházel jsem dědictví, které on pro mě tak dobře připravil. Ale
třeba mě otec přijme jako svého služebníka. Poprosím ho. Musím si
promyslet, co mu řeknu. Řeknu mu — Otče, zhřešil jsem proti Bohu
17
i proti tobě. Už nemohu být tvým synem, prosím, přijmi mě jako jednoho ze svých služebníků.“
Vstal a vydal se na zpáteční cestu ke svému otci a po cestě si opakoval, co mu řekne.
Otec ho viděl už zdaleka. Asi ho každý den vyhlížel. Hned mu běžel
naproti. Objal ho a políbil.
Syn začal se svou řečí, kterou si připravil: „Otče, zhřešil jsem proti
Bohu i proti tobě. Už nemohu být tvým synem….“ Ale nestačil to doříct.
Otec měl velikou radost a rozkázal svým služebníkům: „Přineste
nejlepší šaty a oblečte ho, a doneste mu boty a prsten. A vystrojte velikou hostinu a buďme veselí, protože tento můj syn se ztratil a je nalezen!“ A konala se veselá oslava, celý statek tancoval.
Starší syn tou dobou pracoval daleko na poli. Když se vracel, uslyšel hudbu. Bylo mu to divné, zavolal si jednoho ze služebníků a ptal
se: „Co to má znamenat, co se slaví?“
Služebník řekl: „ Tvůj bratr se vrátil a otec nechal vystrojit hostinu
z radosti, že ho má doma živého a zdravého.“
Starší syn se velmi rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Služebník o tom
řekl otci. Otec vyšel z oslavy ven a hledal po statku staršího syna, ten
trucoval za stodolou.
Když ho našel, trpělivě mu domlouval: „Pojď s námi slavit a pozdravit se svým bratrem. Přece tady nebudeš stát o hladu, když je takový
radostný den!“
Rozzlobený syn však křičel na otce: „Já pro tebe pořád pracuji, nikdy jsem tě neopustil a tys pro mě nikdy neudělal oslavu, abych si mohl
pozvat přátele. A když přišel tenhle tvůj syn, který se vrátil jako žebrák a všechno, cos mu dal, rozházel, pro něj děláš hostinu! To je strašně nespravedlivé!“
Otec mu na to řekl: „Synu, velmi si tě vážím, jsi stále se mnou a všechno, co mám, je tvé. Kdykoliv budeš chtít oslavu, uspořádám ji pro tebe.
Ale máme proč dělat oslavu právě dnes, protože tvůj bratr byl pryč, a to
pro mě bylo, jako by byl mrtev, a on zase žije. Vždyť se ztratil a zase
je nalezen.“
18
—— Úkol 1: Jaký konec byste jim přáli? Co by měl udělat ten starší? Co ten
mladší?
—— Úkol 2: Na plakát jsme psali, jaký je ten náš otec. Co myslíte, co by řekli ti dva synové, kdyby oni měli říct, jaký je jejich otec?
Bůh je Otec i Ježíše, který tento příběh vyprávěl. Tak se stalo, že víme,
co říká Ježíš o Bohu Otci — je milosrdný (milo‑srdný, milé srdce = laskavý, hodný, můžete do plakátu nakreslit srdce k „Otec“). K takovému
Bohu, milosrdnému, jako je ten otec z Ježíšova příběhu, se modlíme.
Oslovujeme ho Otče náš, který jsi v nebesích.
Pomůcky — velký list papíru, plakát, fix, případně obrázek, tempera, vodov‑
ky, barevný papír, pastelky.
Pro starší děti
Oslovení v modlitbě Páně je výjimečné. Smíme oslovovat Boha „Otče“,
to znamená, že k nám má velmi osobní, důvěrný vztah. Stará se o nás.
Není to však Bůh pro naše „osobní potřeby“, je Otcem nás, lidí, kteří
jsme tak různí. Je Otcem i těch, kteří nám nejsou sympatičtí. Je v nebesích, to znamená, že je větší než svět, je silnější než lidé, je jiný, je svatý.
O tom, že se Bůh chová k lidem jako milosrdný Otec a že jsou lidé,
jeho děti, různí, je podobenství v Lukášovi 15. Přečteme si ho.
Text podobenství přepište, každé dítě by ho mělo mít před sebou s možností
do něho psát. Čtěte text nejlépe v dramatizované formě — každý má svoji roli.
Otázky nad textem
V případě nedostatku času se zabývejte jenom tímto:
—— Co byla ta nejlepší věc, kterou udělal mladší syn?
—— Co byla ta nejlepší věc, kterou udělal starší syn?
—— Co byla ta nejlepší věc, kterou udělal otec (nemusí být jen jedna)?
„Nejlepší věci“ si podtrhněte, nejlépe barevně. Připište k podobenství
ještě alespoň tři věty tak, aby v nich bylo zachyceno, co nejlepšího
mohou udělat synové teď. Nebo chcete být realisty a nebude to zrovna to nejlepší?
19
Pokud máte dost času, vyberte si některé z těchto otázek a na závěr udělej‑
te „nejlepší věci“.
—— Kterým synem byste raději byli a proč?
—— Jedná otec rozumně? Co byste udělali jinak? Byl otec spravedlivý?
—— Co dělal syn v daleké zemi nejdřív (verš 13) a jak o tom referuje starší
syn (verš 30)? Proč to říká? Znáte to, že v hněvu řekne člověk schválně
zlé věci a pak toho lituje? (Rozmařilý může taky znamenat to, že v tom
neuměl chodit a nechal si špatně poradit, vyhodil peníze zbytečně.)
—— Starat se o vepře byla pro starověkého žida práce nejen odporná, ale
také nábožensky problematická, prase je nečisté zvíře. Taková práce a navíc přání, aby mohl jíst totéž, co ta zvířata, znamená klesnutí až na dno. Hůř být nemůže. Jakou současnou činnost, situaci byste k tomu přirovnali?
—— Co znamená „jít do sebe“? Všimněte si, jaký pohyb udělá mladší syn
potom, co šel do sebe. Vrací se.
—— Obrací se zpět k otci. Co si myslíte o tom, že výsledek velkolepé cesty do
světa je návrat, že to je cesta tam a zase zpátky? Bylo to celé zbytečné?
—— Co se tím příběhem v rodině ukázalo? Jestliže celou událost hodnotíte pro rodinu pozitivně, zkuste říct, co pro to museli jednotliví členové obětovat — co je to stálo.
—— Co myslíte, že bylo pro otce nejtěžší?
—— Všimněte si, jak o mladším synu mluví postavy od 23. verše dál — můj
syn, tvůj syn, tvůj bratr, tvůj otec (verš 27). Podtrhněte si to. Proč to
jednotlivé postavy říkají právě tak?
—— Přečtěte znovu verš 31. Lze to pochopit jako slovo Boha k člověku? (Odpověď: Myslím, že ano.)
Pomůcky — text L 15,11–32 vytištěný v širším řádkování a prostorem, do kte‑
rého by se dalo psát; barevné psací potřeby.
20
Přesah
Podněty k přímluvám:
——
——
——
——
——
——
——
za rodiny;
za rodiče;
za děti, které rodiče nemají nebo jejich rodiče se o ně neumí postarat;
za lidi, kterým dítě zemřelo, odešlo příliš daleko, jsou s ním ve sporu;
za ty, kterým se žádné dítě nenarodilo a oni by si to přáli;
za lidi, kteří jsou jako ztracený syn, protože nevěří v Boha;
za ty, kdo věří a přitom si stále na něco stěžují.
Diskuze nad Rembrandtovým obrazem Návrat ztraceného syna:
—— <http://goo.gl/4k9cX7> — rozbor obrazu na stránkách trvalých diakonů ostravsko–opavské diecéze;
—— <http://goo.gl/G6okxm> — meditace, rozbor obrazu na poust.cz;
—— <http://goo.gl/ykyAuS> — powerpointová prezentace s meditací na
stránkách římskokatolické farnosti Pustá Polom.
21
Liturgie
Rituál
Písně
Svítá: 91 — Druhej dech; 95 — Poselství ztraceným; 108 — Úžasná láska; 109 — Jak vzácnou přízeň; 233 — Odpusť; 240 — Ovečko ztracená;
319 — Vzdejme Pánu díky; 327 — De profundis; 344 — Tvá svoboda;
359 — V království Božím; 363 — V tobě je radost; 368 — Víc než oko
spatřit smí; 375 — Volný jsem; 408 — Ženeme se sami
Buď tobě sláva: 22 — Někdo mě vede za ruku; 57 — Marnotratný syn
Evangelický zpěvník: 500 — Já chtěl bych…
Evangelický zpěvník (dodatek): 604 — Buď sláva Bohu
Biblický text k zapamatování
J 14,6 — Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází
k Otci než skrze mne.“
Modlitba
Otče náš, děkujeme ti, že tě takto smíme nazývat. Děkujeme za to, že
nám to Ježíš Kristus řekl. Děkujeme za krásný příběh z evangelia. Díky
za to, co všechno jsme se z něho mohli naučit. Prosíme, aby chyby, které uděláme, mohly být napraveny, abychom je dokázali sami napravit,
jestli to půjde. To, co napravit nepůjde, prosíme, změň ty sám v něco
dobrého. Obrať to svojí milostí, protože ty to udělat můžeš. Díky za to,
že na tebe se můžeme spolehnout. Děkujeme za svoje rodiny a všechny lidi, na které můžeme spoléhat. Prosíme, už nás, aby bylo spolehnutí i na nás. Amen.
22
13
Posvěť se jméno tvé
24. listopad 2013
Téma
Nejprve je potřeba dát prostor a přednost tomu, kdo to je Bůh, jak, kdy
a čím nám to sděluje. Modlitba (nejen) Páně má smysl a moc, když se
nám ujasní, kým Bůh pro nás vlastně je.
Cíle
—— Děti uslyší, ke komu se to vlastně v modlitbě obracíme, objeví, že v modlitbě nejde jen o „já“ ani „moje“, ale především o „ty“ a „tvé“.
—— Děti prožijí překvapení, že Ježíšův Otec je nám nablízku v jednom docela konkrétním příběhu.
—— Děti „objeví“ příběh, který nejsprávněji připomíná, kdo to je náš Bůh.
Pro učitele
Biblický text: Mt 6,9 b; Ex 2,22–3,15
Poznámky k textu
K prosbě
—— Tvé — první tři prosby vyslovují, že důležité pro nás není, co podle svého soudu potřebujeme my, ale čím nás chce obdarovat Bůh, jemuž Ježíš říká „Otče“. Bez Syna, který nás do blízkosti Otce uvádí, bychom
na to nepřišli.
—— Posvěcovat Jméno — tato prosba nás otevírá Bohu takovému, jaký je
a chce být pro nás. Respektovat, jak to chce a dělá sám Bůh, je nosnější, než naše lidská, byť dobře a upřímně míněná přání a recepty. Tím
nejpřesnějším vyprávěním o Božím jménu je totiž „příběh syna“, proto prosíme, abychom tomu vždy znovu ve víře rozuměli a byli otevřeni.
Ve SZ takto nasloucháme příběhu vztahu Hospodina k Izraeli (Ex 4,22;
Jr 31,9; Oz 11,1), v NZ příběhu Syna — Ježíše (J 17,6; Fp 2,6).
Proto nejprve prosíme, abychom tento příběh brali jako svatý, jako
zvlášní a ničím nenahraditelné vyprávění o tom, kdo to je Bůh.
—— Jméno — má funkci zjevení — vyřídit, připomenout, překvapit tím, kdo
to je náš Bůh. Když zazní „jméno“, začne být jasné: Jde o Boha, kterému jde o lidi, a to především o lidi v sevření, v otroctví, zubožené, zpotvořené nelidské životy (srv. Ex 6,6–8). A začne být jasné, kterým příběhem si to připomínat. Modlit se „ve jménu“ znamená pak modlit se
na základě tohoto darovaného rozpoznání.
K příběhu
—— I stalo se, říká vypravěč (Ex 2,22). Dávej pozor, protože teď se budou
dít věci, které nikdo uprostřed těch mnoha dní, týdnů a let otroctví
nečekal. Ani hebrejští otroci, ani Mojžíš.
—— Hořící keř — z všedního pracoviště (pastvy) se stává sváteční místo
Boží blízkosti. Proto se náhle šokovaný pastýř Mojžíš bojí bázní velikou. Zvláštnost, tedy svatost tohoto místa ovšem spočívá v tom, co tu
Mojžíš vzápětí uslyší.
Bůh Izraele a Otec Ježíše Krista tedy své jméno neposvěcuje na posvátných místech, která nachystali lidé, ale na místech konvenčně po24
POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ
važovaných za „nesvatá“: ve chlévě, na popravišti, u hrobu. Tady se
učí lidé brát vážně, kým je vlastně Bůh, tady se začíná posvěcovat Boží
jméno.
—— „Jméno“ v perspektivě Ex 3
Zvěstování pastýři Mojžíšovi dovoluje, abychom „jméno“ chápali jako
jedinečný Boží příběh:
Minulost příběhu Jména — je naznačena v oslovení Ex 3,6: „JÁ, tedy
Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“ (srv. Ex 3,15).
Na jejich vykračování za Božím hlasem se teď navazuje, sliby jim
dané se potvrzují, teď se ukáže, že jejich víra a cesta nemířila do
prázdna ani nebyla bludným kruhem. A Vyjití vedené Mojžíšem naopak dodá zpětně pravou šťávu i exodům praotců.
Přítomnost příběhu Jména — rámuje úpění Izraelců (2,23). Bůh
slyší a „sestupuje“, projevuje se a jedná jako věrný a solidárně blízký — a uskutečňuje svou záchranu — vyvedení. Tím si teď „dává jméno“. Takto se k Ex 3,15 vrací i Ex 6,3–8: zde zmíněná osnova vyvedení vyvedu — vytrhnu — vykoupím — vezmu — stanu se Bohem — uve‑
du — dám je přímo spojena s oznámením Jména a stává se i jeho
osnovou.
Budoucnost příběhu Jména: Když na Mojžíšovu (konvenční náboženskou) otázku odpovídá JSEM, KTERÝ JSEM, znamená to — jsem
ten, který bude s tebou — na cestě vysvobození. Odpověď „Jsem, který jsem“ (přesněji „Budu takový, jaký budu“) je potřeba vykládat
v souvislosti s dalšími odpověďmi Mojžíšovi: „Budu s tebou“ (3,12),
„Budu s tvými ústy“ (4,12). Tedy: Budu takový, jaký budu právě na té
cestě, kterou teď pro vás otevírám. Touto cestou, skutky, kterými ji
otevírám a vytvářím, si učiním jméno.
—— „To je navěky mé jméno“ (Ex 3,15 b) — tj. tento zvláštní, nezaměnitelný program. Příběh téhle Cesty všech cest, tohle putování spásy. Takto
na Orébu posvětil Otec Izraele a Ježíše Krista své jméno.
—— Když prosíme „posvěť se jméno tvé…“, prosíme:
Dej nám vždy s novým překvapením a úžasem rozpoznat, co jsi zač!
Zbourej strnulost a předsudky našeho pohanství!
25
Ať jako svatý příběh posloucháme tu zvláštní řadu tvých historek,
kterými se dere do tohoto světa tvá svoboda, naděje, záchrana. Které
ujišťují o tvé blízkosti a zvou k víře a následování.
Úskalí
—— První prosba bývá nejméně srozumitelná i nám dospělým. Někomu navozuje představu rituální reakce. Necírkevní lidi např. napadne: máme se při vyslovení „jména“ křižovat, klekat při tom? Někomu
naskočí hebrejské pojmenování Jahve nebo české Hospodin (viz níže).
Pro někoho je to jen neurčitá nábožná fráze. Ale Ježíš nám ji do své
modlitby zařadil z Kaddiš, židovské modlitby, kde stojí též na prvním místě. Je tedy potřeba podnikat vždy znova zápas o to porozumět, co těmito slovy říkáme. Teprve pak se nám ozřejmí, ke komu voláme, a proč to stojí za to.
—— Prosba jde proti naší „přirozené“ potřebě abstrakce, když jde o Boha
a jeho záležitosti. Příběh sdělení jména nezevšeobecňuje, ale konkretizuje. Když říká JSEM, KTERÝ JSEM, znamená to — jsem ten, který
bude s tebou — na konkrétní cestě vysvobození. Budu s tebou — a budu takový, jaký budu — právě na té cestě, kterou teď pro vás otevírám. Tato
konkrétnost naráží na obecnou náboženskou představivost boha jako
všemohoucího, prozřetelnosti, stvořitelského principu, popř. „něčeho nad námi“. Nebojme se to přiznat, i když se to zejména starším dětem (nebo nám samým) může zdát málo „duchovní“.
—— „Jsem, který jsem“ neznamená prostě „jsem jsoucí“, existuji atd. Můžete odkázat děti na to, že dosl. v textu stojí „budu“ a že jde o zaslíbení, související s pokračováním příběhu vyvedení.
—— Jméno není tetragram (4 písmena) JHWH ani jeho údajné „správné
znění“ (Jahve, Jehova). Spory o tom, jak znělo jméno JHWH , ponechme některým starozákoníkům a Svědkům Jehovovým. Jsou jen dokladem toho, že i lidé zabývající se Biblí poměrně důkladně, opakovaně
nerozumí tomu, oč v ní jde.
—— Jméno není ani výraz Hospodin. Staroslověnský výraz hospodin
(= pán), který se zachoval do dnešních dnů, užívají české překlady bible
tam, kde židé odpradávna čtou místo tetragramu JHWH Adonaj, tedy
Pán. Čeština má tak jedinečnou výhodu, protože nám o to intenzivněji
může znít: Hospodin? To je ten Bůh, který vyvedl z otroctví! (Ex 20,2)
A tahle spojitost evokuje že jde o příběh, nikoli pouhé pojmenování.
26
Odkazy
Literatura:
—— Miskotte , Kornelius H.: Biblická abeceda. Heršpice: Eman, 1996.
Kapitola 3, s. 43–47. (Inspirativní výklady o Jménu jakožto určujícím
důrazu biblického poselství.)
—— Deurloo , Karel A.: Exodus a exil. Benešov: Eman, 2007.
Kapitola III/2, s. 55–58. (O vztahu Jména a exodu.)
—— <http://goo.gl/mpKyaX> — starší přípravka na webu katecheze;
—— <http://goo.gl/NyB7B9> — pracovní list.
27
Pro děti
Varianta A
1.„Mami já mám hlad“
Nechejte děti, ať řeknou, jak se obracejí na druhé lidi, se kterými prosbami — na maminku nebo tátu ráno, večer — na výletě. A co když něco
potřebují od paní učitelky ve školce?
Prosby si zapamatujte či poznamenejte — a pak je dětem znovu
přeříkejte, ať poslouchají, které slovo se tam nejčastěji opakuje: „JÁ“.
2. Koho je nejvíc slyšet?
Pak si zahrejte na opičího krále: postavte se do kroužku a křičte „já“ co
nejhlasitěji. Koho je nejvíc slyšet?
Můžete to zopakovat, zda je slyšet stále jednoho, nebo různé děti.
Popř. můžete nakonec jako dospělý/á všechny přeřvat.
3. Pán Bůh neposlouchá nejukřičenější JÁ
Když se modlíme, voláme ke komu? K Pánu Bohu.
A lidi vždycky moc zajímalo, jak mají křičet to JÁ, aby je Pán Bůh určitě slyšel.
Ale Ježíš nás překvapil. Říká nám, svým učedníkům: Nekřičte JÁ.
Buďte úplně zticha. Bůh je dobrý otec, ví o vás. To jen vy na to zapomínáte.
A tak na začátku modlitby neříkejte JÁ. Úplně potichu řekněte: TY
teď prosím, připomeň, že o nás víš. Že ti na nás doopravdy záleží. A že
jsi blízko, takže nemusíme křičet jak na lesy.
Varianta B
Pokud chcete užít příběh i pro předškolní děti, najděte si příslušnou kapitolu
v Tinie de Vries, Tím vše začíná (str. 60nn). Vynechejte písničku Pásla oveč‑
ky, abyste se rychleji dostali k Mojžíšovu setkání s Hospodinem.
Nakonec můžete uzavřít: „Takhle Pán Bůh Mojžíše překvapil. A abychom to nezapomněli, prosíme nejdřív ze všeho Posvěť se jméno tvé.
Ať nám znějí takové příběhy, plné krásných překvapení, že jsi i s námi.“
28
Varianta C
Použijte A1 + A2. Potom pokračujte příběhem o Mojžíšovi podle T. de Vries.
Při přechodu od akce k příběhu můžete říct, že Izraelci (= Mojžíšovi bra‑
tři, národ) na tom byli tak zle, že už ani žádné „já“ nekřičeli, protože od
Pána Boha vůbec nic nečekali.
Pomůcky — Tinie de Vries, Tím vše začíná.1); flanelograf Z. Šorma.
Pro mladší děti
Převyprávění můžete užít v této podobě. Případně mu může předcházet mo‑
tivační rozhovor na téma:
Kdy si lidé myslí, že je Pán Bůh daleko? Kdy si myslí, že je blízko?
Po mnoha dnech
Mnoho dní, týdnů a let pobývá už Mojžíš v cizí zemi, ve vyhnanství.
Docela se tu zabydlel: má ženu a děti a každý den vyhání na pastvu
stáda svého tchána. Když si občas vzpomene na otroctví svého lidu
v Egyptě, zabolí ho to. Ale pak si řekne — asi to tak musí být, s tím nikdo nic nenadělá.
A ještě víc dní, týdnů a let svírá otroctví jeho bratry a sestry v zemi
egyptské. Izraelcům už vyschly slzy — i hrdlo, co se naplakali a nakřičeli pod nelidským panstvím egyptských otrokářů. A ani náznak, že by
se něco mohlo změnit. Farao, co je uvrhl do otroctví, zemřel, ale jeho
nástupce už je převzal jako otroky, tak co by na tom něco měnil. A zotročeným Izraelcům se zdá: tímhle světem vládne jen zpupnost faraonů a krutost jejich pohůnků.
„Cos to, bratře, říkal? — Bůh?“
„Ale jdi. Tomu je náš nářek určitě docela lhostejný.“
I stalo se.
Lidem, zvláště dospělým, se v takových dobách často zdá, že Pánu Bohu
na nás nezáleží. A tak od něj nic nečekají, ani ho o nic neprosí. Ale naštěstí se nám on sám připomene. A docela tím umí překvapit.
Jednou časně zrána táhl Mojžíš se svým stádem přes poušť. Poušť,
to je taková Boží škola. Naučí se tady Mojžíš něco, co dosud nevěděl?
1
de Vries, Tinie: Tím vše začíná. Praha: ERC, 1989.
29
Za pouští se vypínala hora Oréb. A tam uviděl keř, který hořel —
a přitom ho plameny nestrávily. Mojžíše to zaujalo. Musím okouknout,
co se to tu děje. A najednou zjišťuje — já tu na té pastvě nejsem sám!
„Mojžíši! Pozor, dej si odstup! Tohle není místo pro čumily! Zuj se,
jsi na návštěvě! Nedupej tu, jak kdyby ti to tu patřilo! To je zvláštní, svaté místo! Teď si ho vybral Hospodin — a posvěcuje tu teď svoje jméno!
Je ti blízko! Tak poslouchej, co ti chce vyřídit!“
Bůh je blízko!
A tak Mojžíš, celý překvapený, poslouchá:
„Víš, Mojžíši, asi tě nenapadlo, koho to teď a tady potkáš. Já jsem
Bůh tvého otce. Jsem Bůh z toho zvláštního příběhu, co začal s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Ale já jsem nezůstal daleko, v zaslíbené zemi.
Viděl jsem trápení mého lidu v Egyptě. Slyšel jsem, jak křičí, když
ho bijí. Nejsem někde pryč. Vím o vás. Cítím vaši bolest. Slyším váš nářek. Bolí mě vaše zotročení.
A já jsem teď tady — abych vás vytáhl z otroctví. Abych rozevřel to
kruté a beznadějné sevření Egyptem.“
Mojžíš poslouchal, ani nedýchal. Připadal si jak o těch nejkrásnějších svátcích. Vždyť ho Pán Bůh překvapil dárkem, na který se neodvážil pomyslet v těch nejkrásnějších snech. Je s námi — aby nás vysvobodil!
A zároveň mu běhal mráz po zádech. Vždyť já si vůbec nezasloužím
taková krásná Boží slova poslouchat! Vždyť jsem jen obyčejný pastýř!
Budu s tebou
Než to stačil domyslet, uslyšel znova:
„Mojžíši! Ty, kterého kdysi vytáhli a zachránili z řeky Nil (a který
teď vodíš stáda) — ty teď půjdeš za vládcem Egypta, za faraonem — ať
můj lid propustí. Vytáhneš můj lid z otroctví. Půjdeš před nimi se svou
holí jako pastýř. A povedeš je do svobodné země. Tam vás nikdo nebude utlačovat ani trápit. Tam se vám bude žít opravdu dobře.“
„Ale já jsem na to příliš slabý a obyčejný!“ bránil se Mojžíš tomu velikému úkolu.
„Neboj se! Já budu na celé té cestě s tebou!“ ujišťoval ho Hospodin.
„Budu s tebou — jako přítel, opora, jako posila a rádce. Tak jak bude
na té dlouhé cestě potřeba.“
A to jméno budete brát vážně
Mojžíšovi to stejně nestačilo. Zrovna on — a Boží služebník?
30
„No dobrá,“ namítl. „Přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mne
k vám Bůh vašich otců. Ale oni už na ty otce zapomněli. Neznají jejich příběhy.“
„Jak je mám přesvědčit, aby tě vzali vážně? Co o tobě řeknu? Posílá
mne Nejsilnější? Největší? Nejvyšší šéf? Nebo Nejbohatější? Nejhlasitější? Co o tobě mám říct?“
(Můžete děti nechat, ať chvíli samy navrhují, jaké „jméno“ by je nebo lidi
dneska přesvědčilo.)
Hospodin Mojžíšovi odpověděl: „Budu s tebou — a co jsem zač, po‑
znáte v tom příběhu, který vás čeká. Tenhle příběh, to bude navěky
moje jméno.“
A tak si ten příběh vyvedení moc dobře zapamatujte. A až vás někdy napadne, co je ten náš Bůh vlastně zač? — najdete vždycky právě
v tom příběhu odpověď.
Pomůcky — flanelograf Z. Šorma; <http://goo.gl/NyB7B9> — pracovní
list z webu katecheze (obsahuje pozměněné vyprávění; můžete na závěr ho‑
diny děti vyzvat, ať v příběhu najdou a zaškrtnou, kde všude autor neposvě‑
cuje Boží jméno).
Pro starší děti
Pokud máte ve skupině děti znalé biblických příběhů, nevyprávějte jim
„omletý“ příběh, puberťáky otráví poslouchat, co znají, a tím bychom
dosáhli opačného efektu. Zkuste vyjít z následujícího citátu z Myšlenek B. Pascala (info např. na Wikipedii — <http://goo.gl/UEVpNq>).
1. Víte kdo to byl Blaise Pascal?
(Začněte debatou — pozor, ať se nerozplizne.)
Znáte jeho fyzikální zákony? Které?
(Jmenuje se po něm programovací jazyk, jednotka tlaku.)
Byl to uznáváný vědec. Dodneška s jeho objevy, vzorečky a definicemi pracujeme.
2. A víte, co si poznamenal jako nejdůležitější objev pro svůj vlastní ži‑
vot a pro svou víru? Tahle slova: „Oheň. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, ne Bůh filosofů a učenců. Jistota. Jistota. Pocit. Radost. Pokoj.
Bůh Ježíše Krista.“
31
3. Napište si citát předem na papír a rozstříhejte ho po jednotlivých výpově‑
dích. Potom nechejte děti (společně nebo jednotlivě), ať k jednotlivým vě‑
tám hledají biblické příběhy — tak, aby co nejvíce odpovídaly celkovému vy‑
znění. Ať vyjdou od jmen či situací, v citátu zmíněných. Pokud si nebudou
vědět rady, můžete volit metodu „přihořívá‑hoří“ a dovést je k Ex 3. Společ‑
ně pak můžete v příběhu hledat, které výpovědi textu nejvíce s Pascalovým
vyznáním souvisejí.
4. Uzavřít můžete tím, že tento Pascalův „objev“ dobře odpovídá prosbě „Po‑
svěť se jméno tvé“.
Zdá‑li se vám pro vaši skupinu náročné, můžete použít pracovní list, dopo‑
ručený mladším dětem (viz „pomůcky pro mladší“). Nechte ale nejdřív děti
přečíst příběh z bible, a nebo se jich zeptejte, zda si na úkol (najít a zaškrt‑
nout, kde všude autor neposvěcuje Boží jméno) troufají zpaměti. Při ná‑
sledném „vyhodnocování“ můžete dojít až k tomu, co to znamená „posvě‑
covat Jméno tvé“.
Pomůcky — heslo „Blaise Pascal“ na Wikipedii —
<http://goo.gl/UEVpNq>); pracovní list z webu katecheze —
<http://goo.gl/NyB7B9>; papír, tiskárna, nůžky.
Přesah
Podněty k rozhovoru
—— Která jména dnes lidé berou „smrtelně vážně“? Co ta jména představují? Jaké hodnoty, jaké příběhy? Dokážou někoho potěšit — dát naději — nebo vzbuzují strach — rezignaci — nebo jsou jen chvilkovým oddechem, zábavou? (Může jít o jména sportovců, celebrit, politiků, či jiných
osobností, nebo také o jména různých výrobků známých značek.)
—— Co to znamená „nosit něčí jméno“? (Děti nosí jméno rodičů, studenti
své školy, občané svého města nebo země. Proto se říká: Neudělejte
ostudu našemu jménu.) Můžeme udělat ostudu Božímu jménu? Kde?
A čím?
32
Podněty k přímluvám
Můžete navázat na předchozí rozhovor — do přímluv zařadit ty, kdo trpí
pod panstvím falešných jmen: zklamali se, mají strach, ničemu už nevěří,
ztratili naději; popř. prosit za nás, abychom nedělali ostudu Božímu jméno
svými předsudky, falešnými představami.
Nezapomeňte, že když jsou zejména malé děti konkrétní, je třeba být
takto konkrétní i v modlitbě. Případně můžete uzavřít přímluvami „Za ty
kdo hladem trpí a bídou“; Evangelický zpěvník (dodatek) — 621.
33
Liturgie
Rituál
Písně
Svítá: 238 — Otče náš (Může být jako průvodní u celého Otčenáše, popř. mů‑
žete přidávat jednotlivé sloky.); 135 — K svobodě je dlouhé putování
Evangelický zpěvník: 115, 1. a 4. sloka — Hospodine, ne nám dej čest;
328,1–4 — Tvoje jméno převyšuje
Evangelický zpěvník (dodatek): 667 — Vítězi k poctě zpívejme; 621 —
Za ty kdo hladem trpí a bídou; 697,1.6–7.1 — Moc předivná
Mt 6,9 — Posvěť se jméno tvé.
nebo
Ž 115,1 — Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav — pro své
milosrdenství a pro svou věrnost!
Modlitba
Náš Otče, oslavujeme tvé jméno. Připomínáš nám: jsem s vámi. Připomínáš nám: jsem vysvobození. Připomínáš nám: jsem naděje. Nedopusť, abychom ti právě takto přestali věřit. Amen.
34
14
Přijď tvé království
1. prosinec 2013
Téma
Boží království je mezi námi (a přijde v plnosti).
Cíle
—— Děti vymyslí/prožijí, jak vládne dobrý král (v opozici ke zlému králi).
Společně poznávají Boha jako dobrého krále.
—— Děti uslyší příběh o Ježíši, který ruší hranice a přináší Boží království a vládu.
—— Děti objevují zárodky Božího království ve světě, učí se prosit za jeho
příchod.
Pro učitele
Biblický text: Mt 6, 10 a; Mk 1,21–39
Poznámky k textu
K prosbě
—— Když chceme vyjádřit, co to znamená Boží království, nedobereme se
k definici. I Bible používá podobenství, příběhy, naznačuje, odka‑
zuje, zve na cestu poznávání. Stejně jako nemůžeme říci, že dokonale známe druhého člověka, nemůžeme takto definovat Boží království.
Charakter Božího království — kralování, vlády — ale poznáváme na
tom, jak jedná Ježíš Kristus. Když se modlíme „přijď tvé království“,
modlíme se „přijď, Pane Ježíši“ (J. M. Lochman).
—— K představám o Božím království, které přináší Ježíš Kristus, patřila —
i u učedníků — představa o království na konkrétním místě, v konkrétním čase, ovšem spojená s nějakou formou světské vlády. Tato
představa se v dějinách samozřejmě vracela (a nedopadala dobře). Na
druhém pólu představ je pak království, které přichází po konci času,
po posledním soudu, po smrti — „nebe“. Oba pohledy k přemýšlení
o Božím království patří. Jednostranný pohled však přináší nebezpečí — na jednu stranu sepětí konkrétní formy vlády s tím, že je to „Boží
stát“, což se často zvrhne v diktaturu. Na druhou stranu odsouvání Božího království do posmrtného života, které je lacinou útěchou (případně strašením) a zároveň znehybněním člověka, pokud chce v nynějším životě s Božím královstvím spolupracovat.
—— Proto nám pomůže, když budeme Boží království (kralování) vní‑
mat jako pohyb nebo jako vyvíjející se vztah, jako děj. Ježíš přichází,
aby vládl ve světě (tady a teď), aby se jeho království rozšiřovalo, aby
nakonec byl „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Když si pomůžeme příměrem ze zkušenosti hranic mezi státy, pak Ježíš přichází proto, aby žádné hranice mezi lidmi a lidmi, mezi lidmi a Bohem, nebyly.
—— Jako lidé, žijící v nedokonalém světě, vnímáme, že Boží kralování nenastalo v plnosti a zjevně vždy a všude (jak ostatně naznačuje i formulace
prosby „Přijď…“), zároveň věříme, že zde již je, koná, roste — a jednou
„uzříme, což věříme a zde nevidíme“ (Ez 236). Tato „rozkročenost“
může být tématem pro nejstarší děti.
36
PŘIJĎ TVÉ KRÁLOVSTVÍ
K příběhu
—— Vybraný příběh podle našeho názoru vhodně ukazuje Boží království
v pohybu — Ježíš přichází do různých situací, kde jsou lidé nějak postiženi, vyloučeni, znehybněni, zotročeni, bere je do oblasti své vlády.
Veškeré hranice, které zde byly (mezi zdravými a nemocnými, posedlými zlem a Bohu oddanými) mizí, protože všechno „obsadilo“ Boží
panství. Ježíšova přítomnost (přítomnost Božího království) je jako
infekce zdraví, okupace prostoru pro Boha. Ježíš přichází do různých
sfér života — na bohoslužbu do synagogy („církve“), do soukromého
domu, mezi lidi na veřejnost (obec), modlí se — Boží království je tu
pro všechny oblasti života.
—— Ježíš učí jinak než zákoníci. Nevykládá Zákon, ale zjevuje Otcovu
vůli. Ježíš nevykládá tradici otců, ale jedná „v tradici“ Otce. To, co Ježíš koná, je původní Boží záměr, Ježíš nás uvádí do této plnosti, celistvosti. A jeho učení má proto moc. Uzdravování není čarování. Je
to plná důvěra v Boha.
—— Posedlost — je tu vnímána tak, že člověk buď patří Bohu, nebo nějakému démonu. Ježíš bere posedlého pod Boží vládu, zahrnuje ho do své
oblasti působení. Navrací posedlého do společenství s Bohem.
—— Petrova tchyně v horečkách — Ježíš přichází i do soukromého domu,
kde uzdravuje Petrovu tchyni a navrací ji do společenství s lidmi. Její
nemoc byla snad malárie, zajímavý pohled nabízí Nico Ter Linden
(Povídá se… podle Marka), když její „vzplanutí“ přisuzuje konfliktu
v domácnosti právě s Petrem, který místo toho, aby se staral o rodinu,
chodí s Ježíšem. Ježíš k ní přistupuje tak blízko, že ať už je to horečku nebo zlost, co lidi odděluje, není pro ni místo. Probouzí ji k novému životu — ke službě.
—— Umlčování démonů — evangelista pracuje s představou, že démoni
znají o Ježíši víc než lidé (že je Svatý Boží), ovšem on je umlčuje — tak‑
to (skrze zlo) se zjevit nechce. Mesiášské tajemství (zatajování Kristovy identity) má také ten význam, že je třeba dočíst Ježíšův příběh do
konce, abychom pochopili, jak jeho mesiášství vypadá — teď se ještě
zjevit nechce.
—— Odchod do dalších míst — Ježíš nezůstává v Kafarnaum, na jednom
místě, Boží království je v pohybu ke všem. Proto jsem vyšel — cílem je
rozšířit působení Božího království po vší zemi. Ježíš začíná v Kafarnaum, učedníky na konci evangelia posílá do celého světa.
37
Úskalí
—— Přestože ve výkladu je popsáno úskalí zdůraznění jednoho nebo druhého pólu vnímání Božího království, pro mladší děti se budeme soustředit na téma „Bůh je náš Král — teď a tady“ a prozatím nebudeme
komplikovat příchodem Božího království na konci časů nebo obrazy posledního soudu. Je pro nás důležité, že jsme součástí Božího království a „spolupracovníci na Božím díle“ (1 Kor 3,6).
—— Úskalím je také to, že by vyprávění mohlo vyznít příliš triumfalistic‑
ky („hurá, je hotovo, problémy neexistují“). Musíme mít na paměti,
že Ježíš je král, který nesl korunu trnovou (proto také nenechá mluvit démony o svém původu). Pokud se soustředíme na Ježíšův soucit
s trpícími a na boření oddělujících hranic, pak se úskalí vyhneme. Pomocí nám bude i to, že děti učíme modlit se a pracovat na příchodu
Božího království.
Odkazy
Literatura:
—— Linden , Nico ter: Povídá se… podle Marka a podle Matouše.
Benešov: Eman , 2009. s. 22–27. (K příběhu.)
—— Theissen , Gerd: Galilejský. Praha: Kalich, 1996. s. 242–243+245.
(Vize vítězství božího lidu.)
—— De Vries , Tinie: Tím vše začíná. Praha: ERC , 1989. s. 132–133.
(Alternativní vyprávění pro předškoláky.)
—— <http://goo.gl/nIqzXe> — výklad pro učitele, různé pohledy na Boží
království;
—— <http://goo.gl/X7lGtZ> — omalovánka;
—— <http://goo.gl/6plo8e> — obrázek.
38
Pro děti
Naučte se s dětmi melodii první fráze písničky Bůh je náš Pán a král,
EZD 607 — zatím beze slov, na lalala nebo mmhh. Můžete se také nau‑
čit tleskat podle délek not první fráze ta‑ta‑tá ta‑ta‑tá ta‑ta‑ta‑ta‑ta‑ta‑tá.
(Podle délek not je to jednodušší než podle délek slabik.) Pokud vůbec ne‑
zpíváte, je možné tento úvod vynechat.
Ukažte dětem dvě namalované (nebo vyrobené) koruny — jednu zlatou (žlu‑
tou) a jednu černou.
„Co to je? Koruna? Kdo nosí na hlavě korunu? Král! A jak se říká zemi,
kde vládne král? Ano, království. V takovém království se vždycky daří
podle toho, jaký král tam vládne a jak. Jestli je dobrý nebo zlý. Jestli
dobře nebo špatně rozhoduje, jestli myslí na druhé nebo jen na sebe.“
Nyní dětem představíte několik situací, ve které by měly rozhodnout jako
dobrý nebo jako zlý král — co by ten král dělal, jak by rozhodnul. Starší před‑
školáky můžete nechat mluvit v roli (dát jim na hlavu korunu), s mladšími
to vyzkoušejte společně, můžete mít korunu na hlavě vy, děti vymýšlejí, co
byste řekl/a jako dobrý nebo zlý král; případně u nemluvných dětí můžete
roli hrát vy nebo ve dvojici s dalším učitelem/maminkou/tatínkem/mládež‑
níkem. Všechno je možno nechat děti předvést jako divadlo nebo také jako
pantomimu, bez mluvení.
Situace (inspirované biblickým příběhem z Mk 1. kap.) — můžete vždy do
role postavit další dítě, na něm to králové předvádějí, resp. na vás.
Králové vidí, jak si děti nechtějí hrát s dítětem, které mluví jinou řečí
(nemluví vůbec) — co udělá zlý král a co udělá dobrý král?
Králové vidí, že je někdo nemocný, co udělají?
Králové vidí, že je někdo sám…
Králové vidí, že se děti hádají a jsou na sebe strašně naštvané…
Shrňte: „Ukázali jsme si, jak vládne dobrý a zlý král. V království pod
vládou dobrého krále se dobře žije — lidé nejsou sami, nemocným
přinesou léky, usmíří se (formulujte podle toho, co děti vymyslely). Pán
Ježíš, když nás učil modlit se, učil nás také, že Bůh je jako ten dobrý král,
v jeho království se dobře žije. Proto prosíme ‚přijď tvé království‘ — aby
39
nám vládnul náš Bůh — aby lidé nebyli sami, nemocní dostali léky, lidé
se usmířili, abychom se měli rádi atd.
Pamatujete si ještě tu melodii ze začátku? Má také slova, kterými
chceme oslavit Boha jako našeho krále.“
Naučte se text fráze z písně a společně ji zazpívejte. Do písně se dá dobře
bubnovat nebo tleskat, frázi opakujte, tleskejte, využijte štěrchátka, bubínky.
Další nápady — na korunu napište „přijď tvé království“, s dětmi kresle‑
te „příběhy z dobrého Božího království“ (pomoc, smíření, atd.), pověste je
pod korunu na nástěnku.
Pomůcky — zlatá a černá koruna, případně pastelky, papíry, hudební ná‑
stroje.
Pro mladší děti
(Pokud jste nadšení herci, vložte do Šimonova vyprávění i herecký výkon,
oblečte si kostým apod. Vyprávění je psáno v první osobě, trochu lidovým
jazykem, jak by mohlo znít od prostého rybáře. Nebo to můžete číst jako
dopis [vytáhněte z obálky atd.], který Šimon píše svým potomkům a násle‑
dovníkům. Můžete říci, že ten dopis došel vám/na faru ap., aby děti byly do
vyprávění vtaženy.)
Jmenuju se Šimon Petr a povím vám (napsal jsem vám), jak jsem potkal Ježíše a jak jsem pochopil, jaké je Boží království.
Bylo to nedlouho po tom, co nás Ježíš zavolal od lodi a rybaření. Šel
jsem hned, loď jsem jen trochu víc povytáhnul na břeh a šli jsme. Já
a můj bratr Ondřej, máme spolu loď. Lovíme ryby na jezeře, je to tak
akorát k uživení — pro mě, bratra, mou ženu a její matku. Nežijeme si
nijak špatně, ale vyskakovat si taky moc nemůžeme.
Ježíš byl zvláštní. Když mluvil, bylo to jako kdyby svítilo slunce.
Když říkal lidem, že se přiblížilo království Boží, všichni jsme měli pocit, že to království je už tady. Že se děje něco velkolepého.
Víte, s královstvím a různými panovníky máme své zkušenosti, a většinou špatné. U nás teď vládnou Římané. Okupují nás. Mají císaře
v Římě, klaní se mu jako bohu a po nás chtějí spoustu daní. Pokaždé,
když jdeme do města prodat ryby, musíme na celnici zaplatit kupu peněz — to aby nás pustili do města. Pořád tvoří nějaké hranice. Když je
chceš překročit — zaplať!
40
Možná vám to přijde divné, že mluvím o hranicích, když jsem chtěl
vyprávět o Božím království, ale myslím, že to brzy pochopíte. To totiž
nejsou jediné hranice, které známe. Hranic a hradeb je spousta i mezi
námi — mezi bohatými a chudými, mezi zdravými a nemocnými — kdybyste jen věděli, jak je člověk odstrčený, když je nějak viditelně nemocný nebo postižený — nesmí do chrámu obětovat a modlit se k Bohu, při
některých nemocech nesmí ani do společnosti lidí. I muži a ženy mezi
sebou mají hranice, které nelze jen tak překračovat — žena se prostě
s mužem, který není její příbuzný, nesmí vůbec bavit, když tam není
její muž, bratr nebo otec.
A teď vám řeknu, co si o těch hranicích myslel Ježíš. Úplně je přehlížel, prostě je rušil! Jako by je neviděl. Jako by vytvářel vlastní království, ve kterém nejsou vůbec žádné hranice. Hned, jak nás povolal,
šli jsme v sobotu do synagogy v Kafarnaum. Ježíš si vzal slovo a učil
lidi. O tom, že se přiblížilo Boží království, aby věřili radostné zprávě,
že Bůh je s námi. Najednou tam ale někdo zle vykřikl: „Co je ti do nás?
Proč nás tady poučuješ?! Nemyslíš to s námi dobře, chceš nás zahubit!“ Ten člověk řval jako pominutý, jako by nemluvil on sám, ale něco
zlého v něm. Ježíš k němu přišel docela blízko, podíval se mu do očí
a řekl mu: „Utiš se. Bůh je s tebou!“ A ten člověk zařval, jako by to zlé
od něj odcházelo a pak se uklidnil. Byl zcela pokojný, naslouchal Ježíšovi, a když mluvil s ostatními lidmi, byl skutečně milý. Jako by najednou věděl, že se nemusí už bát, že patří Bohu a nic ho nemůže ohrozit. Všichni na to koukali s otevřenou pusou, protože ho znali a věděli, že to s ním občas pěkně mává, a když ho popadne zlost, jako by to
ani nebyl on a je nejlepší se mu obloukem vyhnout. Takže Ježíš měl
popularitu zaručenou a hned se to rozkřiklo, že to není žádný obyčejný kazatel, ale člověk, který má opravdovou moc.
A to jsem ještě netušil, co se stane u nás doma! Jak jsem říkal, bydlí
u nás matka mojí ženy. Ten večer ji skolila horečka. Kdoví, co to bylo
za nemoc. Ani bych se nedivil, kdyby se to ještě zhoršilo proto, že jsem
už několik dní nebyl doma, ale chodil s Ježíšem. Možná byla nemocná a ještě naštvaná. Když jsme s Ježíšem šli k našemu domu, řekl jsem
mu, jak to u nás vypadá. Jiný by si hledal nocleh jinde, aby se nenakazil nebo nepřipletl do domácí hádky, ale Ježíš ne — ještě zrychlil krok
a hned ji šel navštívit do horního pokoje, kde ležela. Prý ji jen vzal za
ruku, snad jí něco řekl a pomohl jí na nohy. Za chvíli nás obsluhovala u stolu. Myslel jsem, že padnu. Cítil jsem mezi námi úplnou hradbu
od té doby, co jsem odešel z domu. Ale teď, teď jsme byli opravdu jedna rodina, díky Ježíši a jeho zásahu. Bylo po horečce i po zlosti.
41
Když se navečeřel, vyšel Ježíš ven mezi lidi, kteří se před domem
shromáždili, mluvil s nimi o důvěře v Boha, uzdravoval je na těle i na
duchu. Vypadalo to jako nějaká audience u krále. Jo, tak to bylo, ten večer a ještě mnoho dalších dní — s Ježíšem přišlo království, které ruší
všechny hranice. Poučil nás o tom hned druhý den ráno. Našli jsme
ho venku, když se kus od vesnice modlil. Chtěli jsme, aby se vrátil do
Kafarnaum. Ale on už měl jiný plán. Půjdeme dál, tohle království se
musí šířit do okolních vesnic a městeček.
A něco vám řeknu, Ježíš se svým plánem nezůstal jen v Galileji. Po
svém vzkříšení nás poslal do celého světa, přes všechny hranice států,
rušit hranice, které vytváří zlo, zlost i nemoci. To proto, abychom tu
radostnou zvěst, že Bůh a jeho vláda jsou blízko, na dosah, mezi námi,
donesli i vám. Abyste věděli, že po takovém království máte toužit, máte
se za něj modlit a také ho máte rozšiřovat do svého okolí. Tak a teď
to víte. Teď vidíme jen části, ale jednou, na konci času, to pak bude to
Boží království úplně všude.
—— Můžete pokračovat tím, že se „Petr“ zeptá, zda se ho na něco chtějí děti
ještě zeptat.
—— Pro názornost je možno vždy, kdy se mluví o hranicích, klást mezi děti na
stůl nebo na zem např. provázky, klacky, pro znázornění hranic a pak je
zas odebírat.
—— Můžete s dětmi zahrát scénku, jak je těžké se dostat přes hranice — musí
vám nějak zaplatit (věcí, službou, atd.).
—— Zakončete zpěvem „Přijď království tvé“ (Svítá 280), tato píseň vyjadřuje
prosbu modlitby Páně.
Pomůcky — kostým pro Petra nebo obálka s dopisem, případně provázky
nebo klacíky na hranice.
42
Pro starší děti
Následuje několik variant práce — je možno je spojovat, nebo použít jed‑
notlivě.
Na velký papír napište „Bůh kraluje (vládne) ve světě“, na další dva papíry (Proč myslíte, že) ANO a (Proč myslíte, že) NE.
—— Děti můžete nechat, ať si vyberou odpověď samy, ve skupině sbírají argumenty, zapisují je.
—— Děti rozdělte náhodně (první — druhý) a přidělte jim odpověď, kterou budou hájit.
—— Máte‑li jen jednotlivce, mohou dostat papír, na kterém budou dva
sloupce, do kterých mají napsat argumenty nebo postřehy svědčící
pro jedno nebo/i druhé tvrzení.
Nechte členy skupin přečíst jejich odpovědi. Má skupina opačného názoru
nějaký protiargument? Které argumenty jsou přesvědčivější? (Pokud si na
začátku děti vybíraly názor samy, pak mohou ve chvíli, kdy jsou přesvědčeny
protistranou, přejít do její skupiny). Je to nerozhodně? Pokud budete pra‑
covat i s následujícími texty, diskuzi zkraťte.
Vyberte jeden z textů (podle vyspělosti skupiny, pro mladší se hodí text č. 2,
pro nejstarší č. 3) nebo rozdělte děti do tří skupin a každé dejte jeden text:
1. text z Markova evangelia, 1. kap., verše 21–39;
2. <http://goo.gl/9fbJ8C>;
3. úryvek z knihy Gerda Theissena, Galilejský.1)
(Ondřejovi se zdá sen, ve kterém vidí příšery ve zvířecích podobách,
symbolizující zlo, které útočí na lidi. Úryvek je z konce snu.)
„A najednou přikryla všecko tma. Na okamžik nebylo vidět nic, ani moře
ani zemi. Ani hvězdy ani měsíc. Ani stromy ani keře. Nářek lidí umlkl,
zvířata zmizela. Na nebi se objevila záře a v ní jsem uviděl postavu
podobnou člověku. Šířila kolem sebe teplé světlo. Uviděl jsem i zvířata
z propasti: byla mrtvá. Chobotnice stáhly chapadla a schoulily se do
sebe. Obrněné příšery byly rozdrcené. Všude vstávali lidé. Nadecho1
Theissen, Gerd: Galilejský. Praha: Kalich, 1996. s. 242–243+245.
43
vali se a s očekáváním hleděli k postavě na nebi. Najednou mi blesklo.
Vždyť to je ten člověk, o kterém se mi zdálo v Pilátově vězení. Ten už
mě jednou z tlap netvora vysvobodil! A jako by mi spadly z očí šupiny,
když jsem uslyšel jeho hlas: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni
budou nazváni syny Božími. Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte
se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem
hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na
cestách a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem
nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou!“
Byl to Ježíš, proměněný Ježíš. Viděl jsem ho jen jednou — z jeruzalémských hradeb. Tehdy visel mrtvý na kříži. Teď z něj ale vyzařoval
život, pokoj a svoboda. Vláda zvířat skončila! Probudil jsem se, zmatený a šťastný…
Stál jsem dlouho na střeše našeho domu a nechával v sobě doznít
ten sen o Synu člověka. Panství zvířat nemůže trvat věčně. Syn člověka — ten pravý člověk — se jednou musí zjevit. A všichni v něm rozpoznají Ježíše.“
Otázky pro text č. 1
—— Vymyslete jednu větu, která by váš příběh shrnovala, vystihovala, nadpis.
—— Mluví váš příběh nějak o Božím království, o Boží vládě ve světě? Jak?
Co říká?
—— Přečetli jste si biblický text, napadají vás nějaké paralely s dneškem?
Vidíte ve svém okolí nějak působit Boží království?
—— Proč se modlíme „Přijď tvé království“? Zkuste při odpovědi využít to,
na co jste přišli při přemýšlení nad textem.
—— Připomíná vám tento text nějaký příběh z Bible?
Co říká?
44
Co říká?
—— Mluví text o současnosti nebo o budoucnosti? Jakou má Ondřej, kterému se zdál tento sen, naději (ukažte v textu)?
(Jako učitelé si připravte odpovědi, abyste mohli dětem pomoci při hledání,
ale nevyžadujte, aby odpovídali stejně jako vy.)
Zakončete písní Přijď království tvé (Svítá 280), můžete vymyslet vlastní
prosby. Pokud nezpíváte, společně formulujte místa a situace, do kterých
má přijít Boží vládnutí, a pak se společně modlete — vždy jeden vysloví pros‑
bu, ostatní odpoví slovy „Přijď království tvé“.
Pomůcky — texty, otázky, papíry, tužky.
Přesah
—— Naučte se zpívat píseň Přijď království tvé (Svítá 280). Všechny prosby rozepište na papír a rozdělte mezi děti. Společně mluvte o tom, jak
to vypadá, když Boží království přijde „mezi vězněné“, „mám‑li všeho dost“, atd.
—— Ukažte starším dětem obrázek dvou „korun“ — nějaké zlaté, královské a trnové. Mluvte o tom, co si vybaví, když tu kterou korunu vidí.
Jaké je Boží království na rozdíl od království lidských, když si Ježíš
vybral trnovou korunu?
Modlete se za všechna místa, která potřebují, aby v nich vládl Bůh.
Inspirace je v příběhu (nemocní, postižení), případně v práci s nejstaršími, také v naznačených písních.
45
Liturgie
Rituál
Písně
Svítá: 280 — Přijď království tvé; 359 — V království Božím místa dost;
18 — Buď Bohu všechna chvála čest
Haleluja Amen: 37 — Má duše Boha velebí; 120 — Písnička o příchodu
Páně; 121 — Můj Pán všechny svolá; 6 — Bůh je náš Pán a Král
Zj 11,15 b — Vlády nad světem se ujal náš Pán a jeho Mesiáš a bude kralovat na věky věků.
Modlitba
Bože, Otče náš, prosíme tě, vládni v našich životech, buď králem nad
našimi strachy a obavami, vládni nám také tehdy, když máme radost
a úspěch. Chceme patřit do tvého království a nikdy ho neopustit. Pomož nám, abychom ho ukázali těm, se kterými se potkáme. Amen.
46
15
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi
8. prosinec 2013
Téma
Prosíme, aby se prosazovala ve světě Boží vůle, protože je dobrá.
Cíle
—— Děti si uvědomí, že Boží vůle je pro člověka dobrá.
—— Nejvýrazněji se Boží vůle stala o vánocích (a velikonocích).
—— Děti přemýšlejí o tom, k jaké aktivitě nás tato prosba vede.
Pro učitele
Biblický text: Mt 6,10; L 2,8–14
Poznámky k textu
K prosbě
—— Antická zbožnost usilovala, aby vůle božstva byla ve shodě s vůlí člověka, ale v Bibli je to jinak: ne má, ale tvá vůle se staň.
—— Boží vůle není železná, nýbrž živá, s životností lásky.
—— Tato prosba neznamená zbožnou kapitulaci, ale výzvu zavazující nás
modlitebníky, aby Bůh uskutečňoval svou vyhlášenou vůli — své království.
—— D. Bonhoeffer — Odpor a odevzdání: otázka, kde leží hranice mezi
nezbytným odporem proti „osudu“ a stejně nezbytnou odevzdaností.
—— Boží vůle není indiferentní, ale přejná. Ve SZ i NZ jde o Boží vůli spasit člověka.
—— Nebe a země označují v Bibli (a také v Augsburském vyznání) celek Božího stvoření. Nejde o protiklady. Ale je zde i rozdíl: nebe představuje
oblast toho, co je pro nás lidi neviditelné a čím nemůžeme disponovat,
země je nám naopak k našemu odpovědnému disponování svěřena.
K příběhu
—— Boží vůle nastává často překvapivě, nejvýraznější je to v příběhu vánočním a velikonočním. Vybrali jsme téma vánoční, zvěstování pastýřům. Ve vánočních úlohách se ještě k tématu vrátíme, zvl. k Mariinu chvalozpěvu.
—— Marie přijala Boží vůli.
—— Pastýři a Betlém jsou odkazy na krále Davida. Pastýři byli také Abraham a Mojžíš. V době Ježíšově jsou pastýři ale často opovrhovaní.
—— Staň se. „I stalo se“ je častý biblický obrat. Naznačuje, že Boží záměry
se dějí, nastávají jako překvapení, jde o proces. V prosbě „staň se vůle
tvá“ říkáme, ať se tyto záměry, zaslíbení a činy dějí i na zemi, ať se „hotové“ nebeské (tj. Boží) poměry stávají poměry pozemskými. Ve vánočním zvěstování je hned třikrát (stalo se poručení; stalo se, že porodila; stalo se množství rytířstva nebeského).
48
BUĎ VŮLE TVÁ JAKO V NEBI, TAK I NA ZEMI
—— Pastýři se setkávají s překvapením „z nebe“, je to pro ně neznámé,
mají strach, bázeň, ale andělé říkají: nebojte se… dnes se vám narodil
Spasitel. Sláva na výsostech Bohu. Nebojte se, stalo se něco, co je pro
vás dobré. (Podobně se stalo Marii něco, co je/bude dobré pro ni i ostatní; předtím se něco neočekávaného stalo Alžbětě — početí syna, Jana
Křtitele, v pokročilém věku; dávno předtím neplodným izraelským
pramatkám.) Děje se Boží vůle, kterou jsme si nevymysleli (scénář
nevytvořený naší hlavou), scénář dobrý pro nás.
V Bibli se dějí věci lidmi neplánované, nedoufané (těhotenství neplodných žen).
Nejde o fatalistické přijetí Boží vůle člověka zničující (jako slova Buď
vůle tvá na parte), ale o naději, že scénář nemusí být jen náš.
—— Andělé — poslové z nebe od Boha, sláva Páně, zář — znamení, že Bůh
chce něco sdělit.
—— Sláva na výsostech Bohu — na nebi už oslavují realizovanou Boží vůli,
na zemi jim to musí dojít — díky příběhu syna (L 19,38).
—— Na zemi pokoj — dar nám dole, dar od Boha směrem k nám dolů. Pokoj, šalom je nejen vnitřní nebo absence války; jde o celý sociální řád,
bezpečí, harmonii, pokoj je spojen se spásou od Mesiáše. Boží vůle pro
člověka je spasení, záchrana.
—— K prosbě modlitby Páně: buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi — na
nebi sláva, na zemi pokoj (nahoře zpívající andělé, dole narozené děťátko).
—— Znamením je lidství, miminko narozené jako jsme se narodili my.
Úskalí
Úskalí prosby
Opatrnost v tom, co „Bůh chce“. Ve jménu toho se vedly křížové války.
Zápas o Boží vůli se má odehrávat hlavně u modlitebníka samotného.
Úskalí příběhu
V textu není lidé „dobré vůle“, ale „lidem dobrá vůle“ — dobrá vůle,
pokoj je přán lidem bez ohledu na to, zda oni jsou dobré vůle. Je jim
to přáno, aniž by si to za/vysloužili. Je to Boží vůle, dobrá k člověku.
49
Odkazy
Biblické odkazy:
—— Zj 4,11 (Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty
jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest.);
—— Mt 26,36–46 — modlitba v Getsemane;
—— L 1–2 — vánoční příběh;
—— Mt 7,21 (Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“, vejde do království nebeské‑
ho; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.);
—— L 15,1–10 + Mt 18,12–14 — podobenství o ztracené ovci.
Literatura:
—— Lochman , J. M.: Otče náš. Praha: Kalich, 1993.
—— Linden , Nico ter: Král na oslu. Benešov: Eman , 2011.
(Vyprávění z novozákonních evangelií.)
—— Pokorný , Petr: Vznešený Teofile. Třebenice: Mlýn, 1995.
—— Kolektiv autorů : Dvakrát měř, jednou věř. Praha: ČCE, 2012.
—— Šormovi , E. + Z.: Otče náš.
—— Bonhoeffer , Dietrich: Na cestě k svobodě (Listy z vězení).
Praha: Vyšehrad, 1991.
—— <http://goo.gl/lc3My1> — k překladu andělského chvalozpěvu;
—— <http://goo.gl/N1hnwy> — Ježíšovo narození.
50
Pro děti
Sedíme s dětmi v kruhu kolem stolu (stůl se bude hodit pro případné vyrá‑
bění).
Co to znamená se na něco těšit? Na co se těšíte?
(Pokud děti moc nemluví, zeptat se adresně jednoho dítěte. Pokud mluví
všechny najednou, vysvětlit pravidlo, že vždy mluví jen jeden.)
Teď možná už na Vánoce.
Na prázdniny, na tábor, domů, na kamarády, na rodiče.
V těšení na to, co přijde, je taky kousek nejistoty, nějaký otazník.
Třeba cesta do neznáma (poprvé na tábor). Nebo když má přijít Mikuláš.
Když se narodil Pán Ježíš, byla noc, moc lidí o tom nevědělo. Jako
první se to dověděli pastýři. Oznámil jim to anděl. Měli strach. Ale on
jim řekl, aby se nebáli.
Bojíte se někdy? Co vám pomůže, když máte strach? (Rozsvítit, držet se za ruku.)
I dospělí se bojí. Čeho myslíte, že se bojí dospělí lidé?
(Nemoc, smrt, pokažené vztahy, odchod blízkého člověka, nedostatek, strach o děti.)
A co jim pomáhá od strachu?
Věřící lidé se mohou modlit. Věří, že je Pán Bůh slyší a pomáhá jim.
V modlitbě Páně je jedna prosba: buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na
zemi.
Co to znamená, když to říkám?
Věřím, že to se mnou Pán Bůh myslí dobře. A nejen se mnou, ale se
všemi, s celým světem. A tak prosím, aby se dělo to, co on chce.
Aktivita
Prosba o Boží vůli neznamená si sednout a čekat, až Pán Bůh všechno
zařídí. Co děláme v době adventu? Připravujeme nějak Vánoce? Jak?
Proč pro někoho chystáme dárek?
Zkuste s dětmi vyrobit dárek — krabičku, sáček. hezky pokreslit,
popsat, uvnitř bude překvapení — něco hezkého, obrázek, věc, nápis
„radost“. Dárek mohou děti dát třeba rodičům.
51
Proč? Od Pána Boha dostáváme dary. Jeden dar, velké překvapení,
bylo narození Ježíše. Stalo se to proto, že Bůh chtěl, stala se jeho vůle.
Pomůcky — materiál na výrobu a zabalení dárku.
Pro mladší děti
Co je to advent? Příchod. V adventu očekáváme příchod, narození Pána
Ježíše.
Jak to souvisí s dnešní prosbou modlitby Páně? Buď vůle tvá jako
v nebi, tak i na zemi. Nebo řečeno trochu jinak: Staň se tvá vůle.
Ježíš se narodil v Betlémě. Jeho rodiče, Marie a Ježíš, tam šli, protože se měli hlásit kvůli sčítání lidu.
Betlém byl malé městečko, odkud ale pocházel také král David.
Z jeho pokolení je i očekávaný Ježíš. Narodí v chlévě, protože nikde
v hospodě není místo.
Marie čeká zvláštní dítě. Dítě od Pána Boha. Dítě od Boha poslané
na zem. Bůh přichází k lidem jako malé dítě.
Když prosíme „Staň se tvá vůle, Bože“, možná bychom si představovali, že Pán Bůh zasáhne nějak mocněji než dítě, které se musí narodit
v chlívě. Nějaký mocný král, silná armáda, Boží bojovníci…
První, kdo se o narození Ježíše doví, jsou pastýři. To byli jedni z nejchudších, nejobyčejnějších lidí. Trávili noc venku, hlídali stáda. A zrovna k nim přišel anděl a oznámil jim zprávu o narození. Anděl znamená
posel, je to posel od Boha, přichází lidem od Boha něco vyřídit. Pastýři
jsou vylekaní, děje se něco neobvyklého, naplňuje je bázeň, úžas, úcta.
Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost. První, co anděl říká, je:
neboj se. To už je vyřizování Boží vůle, Božího vzkazu. Nemáme se bát.
Boží posel, Boží poselství, Boží vůle — to je něco pro člověka dobrého,
nemusí se bát. Dnes se narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Židé očekávali, že jim Pán Bůh pomůže. V době Ježíšova narození
na tom nejsou politicky nejlépe. Nemají svou zemi ve vlastních rukou,
vládnou jim Římané. Vzpomínka na dávného krále Davida je krásná,
ale je to minulost. Nicméně věří, doufají, že jednou se to — s pomocí
Boží — změní. Objeví se zachránce, spasitel. Bude pomazaný (to je význam toho slova Kristus) — pomazávali se králové, to bylo něco jako
korunovace, je to zmocnění. Slovo Spasitel asi pastýřům, židům, není
neznámé. Ale že by ho měli hledat v chlívě? A že by to mělo být malé,
právě narozené dítě?
52
Andělů je najednou plné nebe a všichni zpívají, chválí Boha. Sláva
na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má za‑
líbení. Andělé zpívají Bohu na nebi, chválí ho. Ale zpívají i lidem na
zemi, vyřizují jim pokoj. Bůh to s vámi, lidé, myslí dobře. To je ta Boží
vůle, o kterou prosíme taky v modlitbě Páně.
Boží vůle, to, co Pán Bůh nám lidem přeje a chystá, je pro nás dobré. I když to možná vypadá jinak, než bychom čekali. Přicházející Spasitel je v chlévě, první, kdo se to doví, nejsou králové ani kněží, ale ti
nejobyčejnější, pastýři.
Je advent, doba očekávání. Když se modlíme buď vůle tvá, je to adventní očekávání na Pána Boha. Měli bychom být otevření — třeba to
jeho působení bude vypadat jinak, než bychom si představovali. A k čekání patří důvěra, že Pán Bůh to s námi lidmi myslí dobře.
Co udělali pastýři pak? Šli se do Betléma podívat a mluvili o tom, co
se o dítěti dověděli. Něco je pohnulo k cestě, k aktivitě. Když se modlíme „Staň se tvá vůle“, měli bychom čekat, že to bude něco chtít i od
nás, nejen sedět a čekat, až Pán Bůh všechno zařídí.
Pro starší děti
Témata k rozhovoru
Buď vůle tvá v modlitbě není výrazem pasivity
Dietrich Bonhoeffer, německý evangelický farář; za druhé světové války aktivní protinacista, mj. se podílel na přípravě atentátu na Hitlera, byl vězněn a popraven. Jeho dopisy byly posmrtně vydány pod názvem Odpor a odevzdání (česky vyšlo jako „Na cestě k svobodě — listy z vězení“).
Otázka: kde leží hranice mezi nezbytným odporem proti „osudu“
a stejně nezbytnou odevzdaností?
Bonhoeffer je křesťan, který se aktivně staví proti zlu a násilí. Jen
se modlit „Buď vůle tvá“ nestačí. Modlitba u něj souvisí s aktivním odbojem. Pasivitou bychom umožnili šíření vůle násilníka.
O Bonhoefferovi více v příručce pro konfirmandy Dvakrát měř, jed‑
nou věř.
53
Rozhovor s Martinem Lutherem (viz komiks v příručce Dvakrát
měř, jednou věř):
Bratře Martine, mně se nějak nic nedaří, jak bych si přál.
A modlíte se také Otčenáš?
Jistě!
Tak to jste si sám vinen. Kdybyste se modlil „buď vůle má“, třeba
by šlo vše po vašem. Ale když se modlíte „buď vůle tvá“, nemůžete se divit.
Zamyslete se nad slovy písně Prosba — Buď vůle tvá (Svítá 21). V písni
prosím za chudé, hladové, lhostejné, smutné, unavené, za místa, kde se
bojuje, vládne bezpráví, a přivolávám Boží vůli, aby při nich působila.
Přesah
Možnost vyprávět příběh (pro malé děti, pak o tématu autority, „dobrého
zasahování zvenčí“ mluvit):
Maruška bude mít narozeniny. Chystá oslavu, pozve kamarádky.
Maminka jí pomáhá oslavu připravit. Děvčata přicházejí, Maruška je
vítá, seznamují se. Oslava začíná. Děti jsou na zahradě, maminka je pozoruje z okna kuchyně. Ale najednou se mamince zdá, že oslava není
moc pohodová. Holky se o něco hádají. Marušce se to nelíbí, takhle si
oslavu nepředstavovala. Jde domů za maminkou.
Mami, pojď se na to podívat. Bětka vzala Kátě její panenku a směje se jí, že je ošklivá.
Maminka jde za dětmi ven. Tak co, slečny, proč se hádáte?
Sklopí hlavu a nevědí, co říct.
Nehádejte se, zkuste si hrát společně. Tady u nás na zahradě. Pojďte, zkusíme se domluvit, vyřešit to…
(Maruška prosí, aby maminka pomohla řešit problém, aby zasáhla svo‑
jí autoritou.)
—— abychom viděli, kudy k nám přichází Boží vůle;
—— za ty, kdo nic nečekají (rezignovali, všecko jim je jedno);
—— aby lidi poznali, že je Pán Bůh má rád;
—— o pokoj mezi lidmi.
54
Liturgie
Rituál
Písně
Svítá: 21 — Buď vůle tvá; 387 — Za ty, kdo hladem trpí a bídou
Haleluja amen: 82 — To pastýřům, když na horách; 84 — Noc se ránu
podobá
Lk 2, 14 — Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh
v nich má zalíbení.
Modlitba
Pane Bože, děkujeme, že je advent, že se můžeme těšit a chystat na
Vánoce. Ty jsi udělal lidem radost tím, že se narodil Pán Ježíš. Přišel jsi
tak k lidem blíž. Děkujeme ti za to. Taky bychom chtěli dělat radost —
tobě i lidem kolem nás. Amen.
55
16
Chléb náš vezdejší dej nám dnes
15. prosinec 2013
Téma
Máme prosit o to, co potřebujeme k životu. A být si jisti, že Otec ví, co
potřebujeme a dá nám právě to. Neprosíme však jenom pro sebe, ale
také pro druhé, o Boží dary se máme dělit.
Cíle
—— Dítě si uvědomí: Dostávám spoustu věcí. Mám o ně poprosit a za ně
poděkovat. A rozdělit se.
—— Děti uslyší: Bůh nám dává, co potřebujeme k životu. Smím s důvěrou
prosit a dělit se s ostatními.
—— Děti se přesvědčí: Boha mohu prosit i o „přízemní“ věci a důvěřovat
mu, že nám dá, co skutečně potřebujeme. Ale nemám si to sobecky nechávat pro sebe.
Pro učitele
Biblický text: Mt 6,11; Ex 16,1–31
Poznámky k textu
K prosbě
—— Chléb náš vezdejší. To je snad jediná prosba, která, myslím, v našich
modlitbách nechybí ani jeden den. Vědomí závislosti na Bohu, který
nám dává, co potřebujeme, nám není cizí. A vědomí vděčnosti za darovaný dnešní chléb bývá v evangelických rodinách hluboce zakořeněné. Nebo snad už ne? Myslím, že dokonce modlitba před jídlem často
bývá jediným společným projevem naší víry, našeho křesťanství. A je
to velmi cenný křesťanský zvyk! Není tedy nošením dříví do lesa se touto prosbou zabývat? A přece se mnoha lidem zdá nepatřičné, aby něco
tak všedního, nízkého a přízemního stálo uprostřed modlitby Páně.
Mnozí vykladači, dokonce už i ti první, kterým říkáme církevní otcové, proto pojem chléb v této prosbě zduchovňovali — domnívali se, že
Ježíš poukazuje na neviditelný chléb, tedy Boží slovo, nebo na svátostný chléb při Večeři Páně.
—— Co mají skutečně na mysli bibličtí pisatelé pod pojmem chléb? V Bibli
se mluví o chlebu hned v několika významech. A pátrání po tom správném je hotová detektivka.
1. Chléb je základní pokrm z obilného zrna, který se peče, láme a jí,
aby se ukojil hlad. Chléb, nad nímž se vzdávají díky a kolem něhož
se vytváří společenství. (Viz Ježíšovo stolování s hříšníky, nemožnost Josefova stolování s bratry před smířením.)
2. Chleba je i pokrm v obecném smyslu, nezbytná obživa člověka. Chleba, o kterém apoštol Pavel píše abychom pokojně pracujíce, svůj
chléb jedli (2 Tes.3,12 Kral.) a tedy nežili na úkor někoho jiného.
Podle reformátorů je chléb symbolem všeho, co je nutné k zachování života. Luther mezi ně řadí jídlo, pití, oblek, obuv, dům, dvůr
a pole (práce), zbožnou a dobrou manželku, dobré zdraví a čest,
zbožné služebnictvo (podřízení), zbožné a věrné panstvo (a nadřízení), dobrou vládu atd.
3. Ale Bible zná i chléb jako symbol nebeské hostiny: „Blaze tomu, kdo
bude jíst chléb v království Božím.“ (L 14,15) A v Janově evangeliu
57
CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJ NÁM DNES
je ztotožněn s chlebem Ježíš sám: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ (J 6,51) pak se jedná o zachování těla i duše. To vedlo Kralické k tomu, že Lutherův výčet věcí
nutných k zachování života rozšířili o „čisté Boží slovo, věrné kazatele, svátosti zřízené Kristem“.
—— Pomoci by nám mohlo další slovo přeložené jako vezdejší, ale nepomůže. Toto slovo totiž nenajdeme nikde jinde v Bibli. Dokonce ani nikde v řecké literatuře. Ale jak ho tedy přeložit? S odkazem na jistý aramejský text se často překládá zítřejší. „Náš zítřejší chléb dej nám dnes.“
A myslí se zítřek v přeneseném smyslu — poslední den. Pak se jedná
o nebeský chléb, pokrm hostiny v Božím království, kterou předjímá
Večeře Páně. To je ono zduchovňování chleba u církevních otců. A úplně mimo to není. Později se objevil v Egyptě papyrus — není to prý také
úplně jednoznačné — kde je naše slovo použito ve smyslu denní dávky, která má být zúčtována, tedy množství. Pak to znamená, že prosíme o denní příděl chleba, o denní příděl věcí potřebných k zachování
života. Biblický svědek ví o nebezpečí přebytku i nedostatku: „.nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby,
tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ ani abych
z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.“ (Př 30,8–9) Prosíme tedy o nutné věci pro dnešek, nikoli o přepych nebo o zajištění
celé budoucnosti. „Chléb, který potřebujeme, dej nám dnes“, dalo by
se přeložit. Bůh nám nedá příliš mnoho. Dává právě tolik, kolik potřebujeme, stejně jako izraelskému lidu na poušti. Toto pojetí potvrzuje i poslední slovo prosby — dnes. „Chléb, který potřebujeme, dej
nám dnes.“ Je to chléb pro dnešek. Nutné věci pro dnešek. Ne zajištění celé budoucnosti. S důvěrou smíme složit starosti do Božích rukou.
—— Otec ví, co potřebujeme. Můžeme si být jisti, když ho prosíme chléb náš
vezdejší dej, že nám dá. Bůh nás nenechá bez pomoci, jako nenechal
bez pomoci izraelský lid na poušti. Ano, máme svůj chléb dobývat ze
země. Je to plod naší práce. Ale zároveň je to Boží dar. Bůh nám dal ruce
a mozek. Dal nám zemi, kterou máme obdělávat a střežit. Máme povinnost pracovat, ale nemusíme mít strach z budoucnosti. Bůh nám dá.
—— Ale právě nám! „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Ten chléb je náš,
Bůh jej dává nám. Neprosíme jenom pro sebe — prosíme, aby Bůh dal
chléb všem svým dětem po celé zemi. To nás zavazuje k solidaritě s potřebami a utrpením všech lidí, je to volání k spravedlnosti. Ten chléb
si máme dělit. Jako izraelský lid na poušti. Rozdělovali si navzájem to,
58
co kdo nasbíral. První křesťané pochopili, že jejich víra se má projevit
právě v zaopatření chudých, např. vdov. Velmi brzy byla ustanovena
služba diakonů. Jeden z prvních úřadů byl strážný úřad chleba. Jedna
z nejpůvodnějších struktur církve měla dělit a rozdávat denní chléb!
Bůh na ty, kdo ve světě hladoví nezapomněl. Dává jim jako pomoc nás.
„Pane, dej těm, kdo mají hlad, chléb; a nám, kdo chléb máme, dej
hlad po spravedlnosti.“ (Latinskoamerická modlitba)
Nás posílá sytit hladové. O darovaný chléb se máme dělit.
K příběhu
—— Můžeme si být jisti, že Otec ví, co potřebujeme, a když ho prosíme, že
nám dá právě to. Nedá nám příliš mnoho, ale ani nás nenechá bez pomoci. O to, co potřebujeme k životu, však neprosíme jenom pro sebe,
ale také pro druhé. Nás dává Bůh jako pomoc těm, kdo mají hlad. Příběh o seslání many izraelskému lidu na poušti ukazuje právě tyto skutečnosti: Bůh je nenechal bez pomoci, dává právě tolik, kolik po‑
třebují a rozdělují si navzájem to, co nasbírali.
—— Ve vyprávění zdůrazňuju tyto tři věci. Nezabývám se proto ani zeměpisnými ani přírodopisnými detaily, i když to příběh umožňuje, nabízí. Při vyprávění používám smyšlenou izraelskou rodinu se dvěma
dětmi (7 a 9 let), nápad včetně obrázků jsem převzala z The SALT programme 8 to 10+ January–March.
Úskalí
Úskalí prosby
—— Tato prosba nemá našim modlitbám dominovat, ani v nich nemá
chybět. Pokud jsme na zemi, nemáme se stydět prosit Otce o dary k tělesnému životu. Ten, který nás stvořil, nás chce i zachovat a ochránit.
Vyjadřujeme tím závislost na Bohu. Bůh si přeje, abychom ho obtěžovali i takovými „maličkostmi“. Ale má přijít na řadu až po prosbách
za zjevení svatosti Božího jména, příchod Jeho království a prosazení Jeho vůle.
—— Otec ví, co potřebujeme. Můžeme si být jisti, když ho prosíme, že nám
dá právě to, co potřebujeme k životu. A my nemusíme spekulovat, co
všechno k tomu patří a co už ne. Co je potřebné a co už je „nadstandard“. Máme si však uvědomit, že jde o víc než jen o pečivo.
59
—— Nesmíme však zapomínat, že neprosíme o chléb jenom pro sebe, ale
také pro druhé. Nás dává Bůh jako pomoc těm, kdo mají skutečný
hlad. Nás posílá sytit hladové. O darovaný chléb se máme dělit. I tato
prosba je zároveň přímluvnou modlitbou.
Odkazy
Literatura:
——
——
——
——
——
——
——
Lochman , J. M.: Otče náš. Praha: Kalich, 1993. s. 74–92.
Stott , John: Rok s Biblí. Praha: Biblion o. s., 2011.
Bonhoeffer , Dietrich: Následování. Praha: Kalich, 1962. s. 107.
Vetter , Jaroslav: Petr a Jana. Praha: SR ČCE, 1981.
Učíme se spolu. 2. ročník, sešit 4. Praha: Biblická jednota, 1994.
Učíme se spolu. 4. ročník, sešit 1. Praha: Biblická jednota, 1996.
The SALT programme 8 to 10+. January–March 1996. Scripture Union,
1995. s. 3. (Pracovní sešit.)
—— The SALT programme 11 to 13+. January–March 1996. Scripture Union,
1995.
—— <http://goo.gl/EXg91v> — zpracování Ex 15,22–16,34 (v němčině);
—— <http://goo.gl/Q4mCgH> — „Chléb náš…“ na webu katecheze;
—— <http://goo.gl/L0stOB> — příběhy žen z etiopského programu
Diakonie ČCE.
60
Pro děti
Před začátkem nachystejte „svačinku“ — chleba nebo několik jablek atp.
(žádné bonbóny, sladkosti — něco potřebného, zdravého).
Co jste dělali v noci? Spali. Kde? Máte svoji postel — to je báječné!
Co jste měli na snídani? Kdo z vás přišel hladový, protože neměl
co jíst?
Jak jste hezky oblečení! Nikdo z vás nepřišel nahý!
To a ještě víc dostáváme každý den. Od koho? zazpívejte písničku
Vše dobré co máme.
Nakreslíme, co všecko dostáváme k životu na papír kolem textu
prosby.
Můžeme dětem „napovědět“ — věci potřebné k životu dát do krabice se zakrytým otvorem a nechat děti hmatem je poznávat.
Já tu pro vás také něco mám. Svačinku. Ale co musíte udělat, abyste ji dostali? Že by říct kouzelné slovíčko? (Kdo poprosí, dostane.) Maminka také ví, co potřebujete, a chce vám to dát, a přece čeká, že poprosíte. Pán Bůh ví, co potřebujeme. Chce nám to dát, ale my máme
poprosit. Pán Ježíš nás učí prosit: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“
(Mt 6,11–Kral.) Naučíme se to. Máte to také napsané na svém výkresu.
Doma vám to tatínek nebo maminka může znovu přečíst.
Dostalo se na všechny? Rozdělili jste se? (Pokud ano, pochválit, po‑
kud ne, povzbudit je k tomu.) Co nám Pán Bůh dává, je pro nás pro všecky.
Mám ještě jednu otázku: Už jsi dnes Bohu poděkoval? Tu otázku
vás naučím zpívat: („Už jsi dnes Bohu poděkoval?“ ze zpěvníčku „Ať jsi vel‑
ký nebo malý“, písnička č. 241) — líbí se mi, že k písničce existuje i obrázko‑
vá verze „textu“ pro předškoláky.)
Pán Bůh ví, co potřebujeme. Chce nám to dát, ale my máme poprosit. A rozdělit se. A poděkovat. A prosit i za druhé. Připojte modlitbu,
zazpívejte Pane Bože, prosíme Tě.
Pomůcky — „svačinka“, o kterou se dá dělit — chleba nebo několik jablek atp.;
listy papíru s textem prosby uprostřed; pastelky, voskovky, případně krabi‑
ce s látkou překrytým otvorem z boční strany s věcmi potřebnými k životu.
1
Ať jsi velký nebo malý. 1. vyd. Praha: VO CB, 1996. (2. vydání — Praha: Tim 2,2 o.s., 2001.)
61
Pro mladší děti
Máte hlad? Dívejte, mně se to rozsypalo! („Nenápadně“ rozsypte napří‑
klad na ubrus prostřený na zemi extrudovanou pšenici s medem — mana
chutnala jako medový koláček, příp. burizony, popcorn atp.) Pomůžete
mi to posbírat? (Dejte dětem misky nebo skleničky, hrnky.) Díky, zatím to
nechte, teď vám budu vyprávět o někom, kdo měl rozhodně mnohem
větší, ale mnohem větší hlad než vy. Poznáte, o kom to je?
„To je hrozné! Já mám tak strašný hlad! Mám pocit, jako bych už nejmíň týden nic nejedl!“ „Buď zticha, Joeli, všichni máme hlad. Ale jak vidíš, není tu vůbec nic k jídlu. Jó, to v Egyptě! Tam jsme měli hrnce plné
masa! Ale tady, na poušti? Proč jste nás sem vůbec vodili? Abychom
tu umřeli hladem?“ Tak, a možná ještě hůř reptali Izraelci. Takovými,
a možná ještě horšími výčitkami zahrnovali Mojžíše a Árona. Zapomněli, že v Egyptě otročili faraonovi. Zapomněli, že volali k Hospodinu, aby je vysvobodil. Zapomněli, jak mocně Bůh přesvědčoval faraona, aby je propustil. Zapomněli, jak je Bůh provedl mořem, a jak zpívali o Hospodinově velikém vítězství. Izraelci reptali. Kolem sebe viděli jen a jen poušť. Zapomněli, že Bůh nám dává, co potřebujeme. A Bůh
jejich reptání slyšel. Vlastně by se měl zlobit! Ale On slíbil Mojžíšovi:
„Abyste viděli, že já jsem váš Bůh, dám vám maso i chleba.“ A Mojžíš
s Áronem vyřizovali Izraelcům: „Večer poznáte, že to ne my, ale Bůh
sám vás dovedl z Egypta sem. A ráno uvidíte, jak je úžasný. Večer vám
dá k jídlu maso a ráno chleba. Přestože vy jenom brblete a remcáte.“
Joel ještě pořád seděl a hladil si svoje hladové břicho, když přišel večer. „Podívejte, tatínek! A co to nese? Křepelku!“ Celé hejno křepelek se
totiž sneslo na tábor. To bylo radosti! To byla skvělá večeře! Po dlouhé
době maso. To si pochutnali! A co teprve ráno! Všichni běhají a sbírají cosi jemně šupinatého. „Co to je? Co to je?“ ptali se jeden přes druhého. „Je to tak dobré, chutná to jako medový koláček!“ „Mana, chléb,
který vám dal Bůh,“ říká Mojžíš. Teď doopravdy Izraelci vidí — Bůh
nám dává, co potřebujeme.
„Nasbírejte si, kolik potřebujete dnes k jídlu!“ přikázal jim Moj-
žíš. Všichni se pustili do sbírání. Lydie s Joelem se předbíhali, kdo
nasbírá víc. Nasbírali spoustu many! Ale sousedi z vedlejšího stanu, ti tolik neměli. A tak se všichni spolu hezky rozdělili. Teď měli
všichni tak akorát. Teď věděli, Bůh nám dává, co potřebujeme. Ale
právě nám všem dohromady. A my se musíme naučit se spolu dělit. Aby jeden netrpěl hlady a druhý jídlo nevyhazoval. Jak se jim
ten den krásně usínalo!
62
Ale ráno! „Lydie, co to máš pod postelí! Vždyť to tak strašně páchne! Copak jsme ti neříkali, že si máš vzít jenom tolik, co sníš? Copak
nevíš, že Mojžíš přikázal: ’Nic nenecháte do rána’!? Běž to hned vyhodit!“ A tak Lydie zahanbeně vzala svoji misku s manou plnou červů.
Ano, Bůh nám dává, co potřebujeme, ale právě jenom tolik, co potřebujeme, ne víc, ne do zásoby. Chce, abychom mu každý den znovu důvěřovali. A venku bylo tolik krásné, čerstvé many! Lydie se rychle přidala
k ostatním, kteří už sbírali. A tak si už šestý den pochutnávali na maně.
Ale dnes dostali zvláštní příkaz: Nasbírejte dvakrát tolik, než obvykle! Copak to do rána nezčervaví? Joel k tomu rozhodně neměl důvěru. V duchu před sebou viděl Lydiinu páchnoucí misku plnou červů
to první ráno poté, co začali manu sbírat. Brrr! A tak se nazítří ráno
tiše vytratil ven, aby ho nikdo neviděl. Ale ať hledal, jak hledal, nic nenašel. „Joeli, kde jsi? Snídaně je hotová!“ Snídaně? Ono to vážně nezčervavělo? Ne, vždyť to přikázal Bůh sám! Bůh nám dává, co potřebu‑
jeme, také čas k odpočinku. Dnes nám dává zvláštní den, nemusíme
jít sbírat manu, ale můžeme mu děkovat. A tak Izraelci celý den odpočívali a chválili Boha. Děkovali mu, vždyť Bůh nám dává, co potřebuje‑
me. A my ho smíme každý den s důvěrou prosit: „Chléb náš vezdejší
dej nám dnes.“ (Mt 6,11–Kral.)
Čtení — Ex 16, 1–3.11–31. (Doporučuji číst biblický příběh až po vyprávění,
děti ho lépe vnímají.)
Co potřebujeme k životu? Můžete to napsat či nakreslit kolem biblického textu k zapamatování: „Váš Otec ví, co potřebujete.“, každý na
svůj list nebo společně vytvořit plakátek. Každý něco nakreslí a pak
obrázky nalepte kolem verše — dejte pozor, aby na všech kresbách nebylo to samé. Případně můžete místo kreslení obrázky vystříhat z časopisů. Probírejte s dětmi, co mají na obrázcích, mezitím několikrát
znovu zopakujte verš.
Ale jsou i věci, které by nám mohly uškodit. Ty nám Pán Bůh nedá.
Smíme a máme prosit o všecko, co potřebujeme. A důvěřovat Pánu
Bohu, že nám dá to, co je pro nás dobré. Mezitím několikrát znovu
zopakujte verš.
A také máme důvěřovat, že nám zbude dost, když se budeme dělit
s ostatními. Podělte se teď o to, co jste nasbírali. Během jídla si můžeme povídat o tom, s kým se můžeme dělit o Boží dary, např. o práci Diakonie v Africe.
63
Pomůcky — extrudovaná pšenice s medem, příp. burizony nebo popcorn;
misky, skleničky nebo hrnky; obrázky k příběhu (vytištěné nebo k promítání);
listy papíru s veršem uprostřed (pro každého nebo jeden velký); pastelky,
voskovky.; příp. časopisy, nůžky; materiály o práci Diakonie v Africe (ob‑
rázky, texty.).
Pro starší děti
Za co prosíme, když se modlíme „Chléb náš vezdejší dej nám
dnes“ (Mt 6,11–Kral.)? Co říká o chlebu Bible:
—— chléb je základní pokrm z obilného zrna, který se peče, láme a jí, aby
člověk ukojil hlad, aby se posilnil (Gn 18,5–6);
—— chléb je pokrm, nad nímž se vzdávají díky a kolem něhož se vytváří
společenství (Ježíšovo stolování s hříšníky [L 14,1], nemožnost Josefova stolování s bratry před smířením [Gn 43,32].);
—— chléb je pokrm v obecném smyslu, nezbytná obživa člověka (2 Tes. 3,12
Kral.);
—— chléb je symbol nebeské hostiny (Lk 14,15);
—— chléb je Ježíš sám (Jan 6,51).
Přidělte odkazy na správné řádky nebo verše jen společně projděte.
Závěr: chleba = vše, co potřebujeme k životu, k zachování těla i duše
Co potřebujeme k životu? (K zachování těla i duše.)
Každý řekne, co ho napadne, zapište to. Svůj seznam porovnejte se
seznamem z Lutherova Malého katechismu a Bratrského katechismu,
máte‑li je k dispozici na faře.
Luther mezi věci nutné k zachování života řadí: „jídlo, pití, oděv,
obuv, dům, dvůr a pole (práce), zbožnou a dobrou manželku, dobré
zdraví a čest, zbožné služebnictvo (podřízení), zbožné a věrné panstvo (nadřízení), dobrou vládu atd.“
Kraličtí Lutherův výčet rozšířili o „čisté Boží slovo, věrné kazatele,
svátosti zřízené Kristem“.
A co jsou věci zbytné, které někdy můžeme dostat a jindy nemusíme?
A které věci nám nebo druhým škodí tak, že za ně ani nemáme prosit?
64
Co říká o chlebu Ex 16, 1–3. 11–31?
Kde se vzal?
Co s ním museli dělat? (Žádní pečení holubi do úst, museli i pracovat.)
Kolik si ho měli vzít?
Co měli dělat navzájem?
Co se stalo s tím, co si nahamtili do zásoby? (Kdo se chtěl zabezpečit na zítřek, zůstal nejdéle o hladu; chamtivost páchne.)
Co měli dělat sedmého dne? (Přestat pracovat, děkovat — i to patří
k tomu, co potřebujeme k životu. Nemáte‑li to v seznamu, můžete to
dopsat. Přesto někteří pracují, ale bez úspěchu — až tady se Mojžíš rozčílí — důvěřovat Bohu, že vděčností a poslušností o nic nepřijdeme.)
Hra o důvěře (převzato z „The SALT programme 11 to 13+“,
January–March 1996)
Ukažte čokoládové tyčinky a kousky mýdla maximálně třem dobrovolníkům. Poté jim zavažte oči, můžete je zatočit. Slibte, že jim vážně
dáte k jídlu jen tyčinky. Musí si chytit nos, aby nic necítili, a nechat se
od vás krmit. Jen málokdo vám bude důvěřovat, že jim opravdu nedáte mýdlo! Ale ať vám věří, nebo ne, vy buďte důvěryhodní. Slíbili jste
jim tyčinku a to jste dodrželi. Stejným způsobem jedná Bůh s námi.
Je horší přebytek, nebo nedostatek? (Př 30,8–9)
Neplýtváme Božími dary?
Jak se můžeme s druhými dělit o náš chléb? Tedy ne můj, ne tvůj,
ale náš! Kdo je zahrnut do tohoto my?
Jaký byl první „úřad“ v církvi? (Sk 6,3)
(Připomeňte např. práci Diakonie v Africe.)
Ujištění — Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo. Vším způsobem budete obohacováni, abyste
mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky
Bohu. (2 Kor 9,8.11)
Pomůcky — papír, tužky, Lutherův Malý katechismus, Bratrský katechismus,
materiály o práci Diakonie v Africe (obrázky, texty.).
65
Přesah
—— Mají všichni, co potřebují? Krásný příklad toho, jak se účelně dělit
s chudými, kteří to potřebují, je práce Diakonie v Africe, v Etiopii. Vyprávějte dětem některý z konkrétních životních příběhů. např. na
<http://goo.gl/NIg3nG> najdete příběh sirotka, který už nepotřebuje podporu, protože díky Diakonii se o něj už „umí“ postarat jeho babička. Pomáhat má smysl! Můžete i přispět na projekt „stavíme lidi
na nohy“ sbírkou za určité období. Ale nezapomeňte se za ně (i jiné)
také modlit!
—— Neplýtváme Božími dary? Obrázek z Učíme se spolu roč.2, sešit 4, str. 10.
—— Pexeso z Učíme se spolu roč.4, sešit 1. Můžete si ho doma vystříhat a zahrát si ho třeba i s rodiči.
Liturgie
Rituál
Učitel: Přicházíme k tobě, Otče (Bože)
Písně
Evangelický zpěvník: 162,1–3 — Pane Bože, budiž chvála; 436 — Ó požehnej nám, Pane; 486 — Svaté Boží požehnání
Buď Tobě sláva: 19 — Vše dobré, co máme; 32 — Pane Bože, prosíme Tě
Ať jsi velký nebo malý: 24 — Už jsi dnes Bohu poděkoval?2)
Mt 6,8 — Váš Otec ví, co potřebujete.
2 Ať jsi velký nebo malý. 1. vyd. Praha: VO CB, 1996. (2. vydání — Praha: Tim 2,2 o.s., 2001.)
66
Modlitba
V modlitbě shrňte náměty, co potřebujeme k životu a s kým bychom
se měli rozdělit. Děti pokaždé společně připojí: Chléb náš vezdejší dej
nám dnes:
Otče, potřebujeme… (viz plakát, pracovní list),
chléb náš vezdejší dej nám dnes.
Otče, potřebujeme… (další věc ze seznamu),
Otče, myslíme na… (sirotky v Africe),
chléb náš vezdejší dej nám dnes“.
Otče, myslíme na…,
„Klasická“ modlitba
Bože, náš nebeský Otče, děkujeme, že nám dáváš všecko, co potřebujeme k životu, všecko pro duši i tělo. Děkujeme, že za to všecko smíme
a máme prosit, že to všecko smíme a máme od tebe očekávat. Chléb
náš vezdejší dej nám dnes.
(Bože, náš nebeský Otče, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj
mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl:
„Kdo je Hospodin?“ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno
svého Boha. Chléb náš vezdejší dej nám dnes.)
Bože, náš nebeský Otče, prosíme za ty, kdo mají skutečnou nouzi
a hlad. Uč nás dělit se s nimi. Probuď nás z lhostejnosti a ukazuj nám,
jak jim můžeme být pomocí. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Amen.
67
v₁
Navštívení Marie a její chvalozpěv
22. prosinec 2013
Téma
Marie i my máme proč zpívat.
Cíle
—— Děti se seznámí s Mariiným příběhem a chvalozpěvem.
—— Děti si uvědomí, za co Marie Boha chválí.
—— Děti přemýšlejí, za co jsou vděčny, a svůj vděk se snaží vyjádřit.
Pro učitele
Biblický text: L 1,26–56
Poznámky k textu
—— Marie, Bohem vyvolená, která se stane matkou Páně. Z Bible nic nevíme o jejím narození ani o její smrti a téměř nic o jejím životě (srv.
Mt 13,55). Ale je onou „požehnanou mezi ženami“ (L 1,42). Ne proto,
že se stane matkou nebo že bude vzorem mateřství, nýbrž proto, že
se stane matkou Božího Syna. Přijímá Boží vůli (L 1,38.48) i za cenu
toho, že ztratí dobrou pověst (srv. Mt 1,19nn). Jen u Matouše a Lukáše se o ní mluví jako o panně, což znamenalo také mladou ženu obecně. Stěžejní ale je, že ji Bůh shledal vhodnou pro to, aby se stala matkou Ježíše Krista. Porodí ho a odnosí jako člověka ve svém těle (srv.
Ga 4,4), zplozen byl však z vůle Boží (L 1,31). Ježíšův příběh se stává
naplněním cesty Izraele (L 1,32n) a naplněním zaslíbení (srv. Iz 9,6),
které bylo Božímu lidu dáno.
—— Anděl ve SZ znamená „posel“, na tom, jak vypadá, nezáleží. „Anděly“
jsou nazýváni též poslové (Iz 37,9), proroci (Iz 44,26), kněží (Mal 2,7).
Ostatně ve SZ rozdíl přirozenosti mezi bytostmi pozemskými a nebeskými není zřetelný. Nebeské bytosti nemají vždy křídla a chodí po
zemi (Gn 32,2), velice se podobají lidem (Gn 19,1). Mezi vrchní anděly — archanděly — v bibli patří: Gabriel, Michael a Rafael. Marii navštívil Gabriel (L 1,26); přichází tiše, nečekaně. Nechce Marii polekat a vyvést z míry (v. 30). Pán svého služebníka posílá proto, aby posloužil
jeho záměru na nebi i na zemi (Žd 1,14). A posílá ho se zprávou i do takového města jako je Nazaret, do Galileje, která se mezi judským obyvatelstvem netěšila obzvláštní úctě (J 1,46).
—— Syn Nejvyššího — trůn otce Davida je titul a dědictví, kterými chce
Lukáš navázat na starozákonní proroky. V knize Izajáš 9,5–6 předpovídá prorok narození Mesiáše a zahrnuje ho významnými tituly. Ujišťuje čtenáře, že zaslíbený syn usedne na trůn Davidův (srv. Da 2,44
a Da 7,14). Lukáš vidí naplnění proroctví v příchodu Ježíše Krista. Kristus je také tím „Davidovým synem“ (Mt 1,1), který byl prorokován Davidovi ústy Nátana (2 S 7,12–16). A nejenže bude kralovat nad tímto lidem. Jeho království, přeroste říši Davidovu, bude totiž královstvím
pokoje, lásky a spravedlnosti a bude tu na vždy.
69
NAVŠTÍVENÍ MARIE A JEJÍ CHVALOZPĚV
—— Setkání s Alžbětou je podle Lukáše Mariino první setkání s někým
poté, co přijala s důvěrou Gabrielovu (andělskou) zvěst. A jako první
odezvu na požehnané Boží jednání slyšíme lidské dobrořečení a o ‚tanci‘ ještě nenarozeného Jana. Ten poskakuje jako ti, které zasáhla zvěst
o jednajícím Bohu (viz Ž 114,4.6, Ma 3,20, srv. např. i Ž 68,4n). A to
je ten, který se pak stal Ježíšovým předchůdcem a prorokem (L 3,3–6)
a jehož posláním bylo připravovat Boží lid na blízkost Mesiáše.
Alžběta, stejně jako zanedlouho její muž Zachariáš (L 1,68–79),
dobrořečí Bohu. Lidské „žehnání“ a „dobrořečení“ je možné jen díky
tomu, že nejprve „požehnal“ Hospodin. V hebrejštině se pro obojí
užívá stejného výrazu, ovšem v odlišném významu: z Boží strany jde
o požehnání, tj. o vyvolení a jedinečné obdaření „mocí předivnou“,
z lidské strany o vděčnou odpověď těch, kdo pochopili, co se stalo,
čeho se jim dostalo a proč byli požehnáni. Jinými slovy — ze země se
ozývá vděčná píseň těch, kterým došlo, že Bůh jedná „jako v nebi tak
i na zemi“. A sama Alžběta by o tom mohla povídat. Blahoslavená, která
uvěřila, že ono podivné zvěstování dojde svého cíle. Alžbětin pozdrav je
pro Marii znamením i potvrzením její cesty. Podobně třeba pozdravil
kdysi Malkísedek Abrahama, vydávajícího se neprošlapanými cestami
Hospodinovy důvěry (Gn 14).
—— Mariin chvalozpěv. Marie nejdřív mluví o sobě, její duše velebí Boha.
Nejdříve ve vlastním životě otevřela místo pro setkání s Bohem, pak
zahlédne Boží jednání s celým tvorstvem.
Blahoslavit znamená blahopřát k té znamenité události. Marie bude
blahoslavena ne pro sebe samu, ale proto, že k ní shlédl Bůh. Celý Mariin chvalozpěv je vyvyšováním Boha a jeho díla, člověk je ten, který
Boží dílo vidí, obdivuje a děkuje za ně. Marie má proč zpívat.
Marie zpívá o událostech v minulém čase, jako by už nastaly. Je to
schopnost biblické mluvy: vyjádřit časem minulým, co teprve nastává, klíčí.
Marie zpívá o naději, která se týká jí, jejího lidu Izraele a potažmo
všech národů. Ten, který vzejde z ní, bude nadějí všech. I my, jako Marie, máme proč zpívat, za co děkovat, na co se těšit.
Úskalí
—— V příběhu zcela důrazně zaznívá motiv cesty. Když Marie vyslechla andělovo poselství a přijala své poslání, vydává se na cestu do neznáma.
Cesta za Alžbětou je cestou ve směru, kterým ukázalo oslovení. Marie netuší, že jí od Alžběty zazní vstříc tak jedinečné pozdravení. Obě
70
ženy jsou modelovými postavami víry tak jako ve SZ například praotcové. Pán se k nim sklonil a ony následovaly jeho slova. Motiv cesty
je i v pokračování vánočního příběhu (až se může zdát nepřehledné,
kdo, kam a proč jde — viz další vánoční úloha a také úloha „staň se tvá
vůle“ [přicházejí pastýři]).
Mariino těhotenství je nesamozřejmé podobně jako těhotenství jejích biblických předchůdkyň. Alžběta stojí jako matka v řadě starozákonních žen, které počaly dítě „z Boží milosti“ (Sára, Rebeka, Ráchel,
matka soudce Samsona [Sd 13], Chana, matka Samuelova [1 Sa 1–2]).
—— Mariin chvalozpěv je „písní novou“ (viz např. Ž 98), ač je poskládán ze
„starých, dobře známých“ (starozákonních) písní. On aktuálně odpovídá na „nové“ Boží zaslíbení a činy. A Lukáš tím jen stvrzuje, že máme
zpívat Bohu za to, že pamatoval na své dříve dané zaslíbení a že toto
zaslíbení se týká právě tohoto očekávaného narození.
Odkazy
Biblické odkazy:
—— 1 Sa 2 — Chanin chvalozpěv;
—— Mt 1 — Matoušův vánoční příběh;
—— Žalmy — chvalozpěvy, např. Ž 89,2: O Hospodinově milosrdenství chci
zpívat věčně, svými ústy v známost uvádět tvou věrnost po všechna pokolení.
Literatura:
—— Skála , Pavel: O svatosti milosrdného Boha. Benešov: Eman , 2013.
(Najdete zde mj. čtyři dobrá kázání na Mariin chvalozpěv.)
—— de Vries , Tinie: Hrajeme si v Boží zahradě. Heršpice: Eman , 1998.
(Kapitola o velkých svátcích.)
—— Hanisch , Helmut: Ve víře žít, ve víře slavit: svátky církevního roku.
Praha: Kalich, 2007. (Kapitola Advent a vánoce.)
—— Linden , Nico ter: Král na oslu. Benešov: Eman , 2011. (Vyprávění
z novozákonních evangelií.)
—— Lane , Leena — Round , Graham: Biblické příběhy s hlavolamy.
Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009. s. 100–103.
(Krátce převyprávěný příběh, doplňovačka a křížovka.)
71
—— pracovní listy — <http://goo.gl/N1hnwy>, <http://goo.gl/GVCdIA>;
—— chceme‑li pracovat s biblickým textem a například v něm něco
vynechat, aby děti doplnily, je možno si ho stáhnout např. na
<http://www.biblenet.cz>.
72
Pro děti
Na úvod jako motivaci ukažte dětem obrázek zpívající skupinky (např. Zpí‑
vejte s námi, str. 2, resp. HA ) a ptejte se: Co vidíš na obrázku? Proč tam asi
všichni zpívají? Jaké písně zpíváme o Vánocích? O čem ty písně jsou?
Když se Marie dověděla, že jí se narodí Ježíš, nejdřív byla překvapená, ale pak začala zpívat. Její písni říkáme „Mariin chvalozpěv“. Co
slyšíte v tom slově „chvalozpěv“? Chválí a zpívá. Marie chválí Pána
Boha. Děkuje mu.
Vzpomenete si na nějakou píseň, kde se děkuje? (Díky; Děkujeme
ti, Pane Bože.)
Za co bychom chtěli poděkovat? Za co děkujeme o Vánocích?
Aktivita — předem nakreslit strom (vánoční), na něj děti přilepí obrázky toho, za co jsou vděčny.
Pomůcky — obrázek či foto zpěváka, obrázek zpívajícího společenství, ob‑
rázky Marie a anděla z BTS a Zpívejte s námi; papírový strom. (Předem si
připravte strom, tak aby se na něj daly nalepovat dětmi nakreslené obráz‑
ky, za co jsou vděčny.)
Pro mladší děti
Motivace: významná návštěva
Jak byste se asi cítili, kdyby za vámi přijela nějaká významná návštěva? Třeba pan starosta, primátor nebo někdo z prezidentské kanceláře. Asi nikoho takového v nejbližší době nečekáte. Proč taky? Člověk
musí napřed dokázat něco výjimečného, mimořádného, aby se s ním
někdo takový vůbec bavil. Aby přijel právě za ním. Co třeba byste museli dokázat, nebo čím byste se museli stát, abyste byli přijati například u prezidenta?
Anděl přináší Marii nečekanou novinu
Dívka jménem Marie také nebyla nijak výjimečná. Žila ve městě jménem Nazaret a ani toto město nebylo žádné významné centrum. Naopak — bylo to malé městečko a navíc leželo v Galileji. Nad tou krajinou ohrnovali někteří Židé nos. Zvlášť ti, kteří bydleli v Judsku a v Je73
ruzalémě. Galilea byla chudá hornatá země, kde žili spíše chudí lidé,
zemědělci, rybáři, vesničané.
Marie byla už zasnoubená. Muže jí nejspíš vybrali rodiče, jak bývalo tehdy zvykem. Josef na ni byl hodný. Pocházel z rodu Davidova
a tak někdy žertoval, že je potomek velkého krále. Marie si jako jiné
mladé ženy představovala, co ji v životě čeká. Jednou, možná brzy, se
vdá, bude mít děti a bude se starat o dům a o svého muže.
Ale jednoho dne se stalo něco mimořádného. Přistoupil k ní cizí
muž a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Marie nebyla zvyklá mluvit s někým o samotě, ale mnohem víc ji zarazila ta zvláštní slova. Co to asi znamená „milostí zahrnutá“? A proč to ten cizinec
říká právě jí? Vždyť na ní není nic mimořádného.
Ale ten neznámý pokračoval: „Jsem Gabriel, posel Boží. Neboj se,
Marie, nalezla jsi milost u Boha. Budeš mít syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude synem Nejvyššího. Bude kralovat na trůně svého otce Davida.“ V tu chvíli si Marie vzpomněla na původ svého snoubence, ale nahlas neřekla nic. „Tvůj syn bude navěky kralovat nad Izraelem a jeho
království nikdy neskončí.“
To bylo na Marii trochu moc. Pochopila, že bude mít dítě a že to bude
syn a že se stane významným člověkem. Snad i důležitějším než někteří králové. Vůbec však nechápala, jak by někdo mohl vládnout navěky.
Každý přece jednou umře. Ale hlavně jí to připadalo celé zvláštní: ona
přece není vdaná. Jak by mohla mít dítě bez muže? Bez svého Josefa?
Anděl Gabriel jí řekl, že u Boha je možné všecko. „Podívej, i tvoje
příbuzná Alžběta čeká miminko, i když je hodně stará. A všichni říkali, že miminko mít nikdy nebude.“
Marii se z toho točila hlava. Nerozuměla úplně všemu, co anděl říkal,
ale pochopila, že by měla mít dítě. Dítě bez svatby? Bez Josefa? Co
tomu řeknou lidé? Ale zase na druhou stranu se mělo stát něco zvláštního. Nečekaného. Velkého. To dítě bude král. Syn Boží. A pak najednou pochopila, že to je zvláštní úkol právě pro ni. Že Bůh sám pro ni
má zvláštní poslání. Pokud ho přijme, její život nebude jako dřív. Celý
svět nebude jako dřív. Anděl stojí a čeká. Co mu odpoví?
Marie zavřela oči. Zhluboka se nadechla a pak ještě jednou. „Jsem
služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“ Když znovu otevřela
oči, anděl tu už nebyl. Ale Marie věděla, že zvolila správně.
Proč myslíte, že si Pán Bůh vybral zrovna Marii?
Byla to obyčejná dívka z obyčejného městečka.
74
Dostáváte taky těžké úkoly? I jinde než ve škole? Co když mám pocit, že
mám udělat něco, co nezvládnu?
Co mohla Marie Gabrielovi odpovědět? — Můžete použít pracovní list.
Setkání s Alžbětou
Marie musela pořád myslet na to zvláštní setkání. Opakovala si slova,
která slyšela od anděla. A přitom si vzpomněla na Alžbětu. O té přece
anděl také mluvil. Ta mi jistě vysvětlí, o co jde. A tak si Marie sbalila
pár věcí na cestu a vyrazila za Alžbětou do Judska.
Vešla do domu Zachariáše a Alžběty. Když Marie pozdravila, Alžběta slabě vykřikla. V tom okamžiku poprvé ucítila pohyb dítěte ve svém
těle. „Znamení,“ řekla Alžběta. „To je znamení. V tu chvíli, kdy jsi na
mě promluvila, začalo dítě, které čekám, kopat.“ Obě ženy si sedly
a Marie povídala o svém zvláštním setkání.
Když skončila, Alžběta ji vzala za ruce, pohlédla jí do očí a řekla jí:
„Jsi požehnaná. Dítě, které budeš mít, je zázrak. Udělala jsi dobře. Jsi
blahoslavená, že jsi přijala to, oč tě žádal Boží posel.“ Marie pak zůstala u Alžběty ještě tři měsíce, než se vrátila domů.
Máte někoho, za kým můžete přijít, když něčemu nerozumíte? Když máte
pochybnosti o sobě, o životě, o své víře? Umíte druhým naslouchat, když za
vámi přijdou?
Mariina píseň — Magnificat
Když byla Marie u Alžběty a mluvily spolu o tom, co se stalo, vymyslela
Marie modlitbu. Přemýšlela o tom, jaký je to div, že Bůh si vybral právě ji. Obyčejnou dívku z obyčejné rodiny a právě jí svěřil takový úkol.
A tak začala zpívat: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém
spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.“
Vzpomněla si i na to, co říkal anděl: že je zahrnutá milostí. To, co se
s ní děje, není proto, že by byla lepší než jiné ženy, ale je to dar. Chválila Pána Boha.
Znovu si opakovala, že její syn bude mocný král. Ten nejmocnější.
Boží syn, který změní nespravedlivý svět. Vždyť o tom mluvili i proroci. A Marie vzpomínala na příběhy o Izraelcích a o tom, jak jim kdy
Pán Bůh pomáhal. Připomínala si to, jako když my dnes čteme nebo
vyprávíme biblické příběhy.
Marie zpívala, že Hospodin na člověka nezapomene, na jeho sliby
se můžeme spolehnout.
75
S většími dětmi můžeme text Mariiny písně přečíst z Bible.
Pro starší děti
Otázky a témata k rozhovoru
Marie chválí Boha. Znáte nějakou jinou ženu v Bibli, která zpívá a chválí Boha? (Sára, Debora, Chana.)
Proč si myslíte, že v nedělní škole a při bohoslužbách zpíváme?
(Aby nemluvil jen farář?)
O kom v Bibli ještě víte, že ho navštívil anděl a jakou zprávu mu přinesl? (K Hagaře na poušti — Gn 21; k Jákobovi přicházeli ve snu andělé
po žebříku — Gn 28; ke Gedeonovi — Sd 6; k Samsonově matce — Sd 13;
k mládencům v ohnivé peci — Dan 3.)
Znáte nějaký písňový hit, který v současnosti letí? Myslíte, že by vám
mohla takováto písnička pomoci, když se ocitnete v úzkých?
—— Děti můžete nechat samostatně doplňovat texty do pracovního listu —
<http://goo.gl/GVCdIA>.
—— Nakopírujte předem text z Bible (Mariin chvalozpěv), některá slova
vynechte nebo napište jiná, úkolem dětí je text doplnit nebo opravit.
—— Najděte ve zpěvníku píseň Má duše Boha velebí a srovnejte ji s biblickým textem (L 1,46–55), přiřaďte k jednotlivým slokám biblické verše.
Přesah
—— Hra na důvěru
„Otevři pusu a zavři oči.“ Děti zavřou oči, učitel dá každému do úst
něco dobrého.
Dítě se toho odváží jedině s tím, že tomu, kdo mu něco do úst chce
dát, důvěřuje. Podobně Marie řekla ano andělovi, i když moc nevěděla, co ji čeká. Věřila, že ho posílá Hospodin, na kterého je spolehnutí.
—— Budeme společně s dětmi kreslit vánoční příběh, resp. vytvoříme koláž všeho, co podle názoru dětí patří k vánocům. Můžeme při tom mluvit o tom, co je podle Bible a co je zvyk nebo obraz odjinud. (Je dobré si předem přečíst vánoční příběh L a Mk, můžeme využít pracovní
list — <http://goo.gl/N1hnwy>.)
76
—— Vytvoříme živý Betlém nebo jinou vánoční scénu, např. setkání Marie
s Alžbětou. Pokud se děti z NŠ vrací zpět do kostela, mohou obraz
předvést.
—— Hra „až půjdu do Betléma, přinesu s sebou.“
První řekne: Až půjdu do Betléma, vezmu s sebou (třeba: spacák). Další dítě to předešlé zopakuje a přidá věc další. Řada věcí, které se mají
pamatovat a opakovat, se prodlužuje.
—— Josef a Marie píší oznámení o narození dítěte. (Můžeme předem dětem ukázat nějaká taková oznámení.)
Pomůcky — oznámení o narození dítěte.
—— Vyberte vhodnou píseň pro děti k tanci a pusťte jim ji. Děti při ní mohou ztvárňovat setkání Marie a Alžběty (tanečním krokem se přibližují a pak tančí spolu za ruce do kruhu), děti se točí každý kolem vlastní
osy se zdviženýma rukama (chválím Boha), děti tančí spolu v jednom
kruhu a zvedají a zase upažují ruce (spolu chválíme Boha).
Pomůcky — píseň k tanci.
—— za očekávané děti;
—— za lidi, kterým je o Vánocích smutno (kterým není do zpěvu);
—— za naše těžké úkoly (pokud jsme s dětmi mluvili o tom, jestli mají někdy těžké úkoly).
77
Liturgie
Rituál
Písně
Svítá: 176 — Má duše Boha velebí; 284 — Radujte se, bratři; 220 — Zázrak; 6 — Ave Maria; 264 — Poslal Bůh anděla; 458 — Magnificat
Haleluja amen: 66 — Anděl k Panně poslán je; 69 — Zvěstování anděla Gabriela (a další vánoční písně)
L 1,38 — Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle
tvého slova.“
Modlitba
Pane Bože, děkujeme za Vánoce. Že se narodil Pán Ježíš. Děkujeme, že
Marie zprávu o jeho narození přijala a začala zpívat. Pane Bože, taky
chceme zpívat, chválit tě, děkovat. Děkujeme za písně, za možnost
zpěvu, za to, že máme hlas. Amen.
Původ materiálu: David Nečil, upravila Lenka Ridzoňová.
78
v2
Ježíšovo narození
25. prosinec 2013
Téma
Ježíš se narodil docela obyčejně.
Cíle
—— Děti přemýšlejí, za co jsou vděčny, a svůj vděk se snaží vyjádřit.
—— Děti si uvědomí, že Ježíš se narodil v určité historické době, docela
normálně, obyčejně a chudě.
—— Děti přemýšlejí o vztahu Boha ke všem lidem, o tom, že Bůh zná a má
ve své péči i lidi, na které nikdo nemyslí.
Pro učitele
Biblický text: L 2,1–7
Poznámky k textu
—— Císař Augustus — narodil se 63 př. Kr., první císař Římské říše, vládl přes 40 let, za jeho vlády začalo dlouhé období prosperity, tzv. Pax
Romana (římský mír).
—— Soupis lidu se koná z důvodu vybírání daní (velká prosperující a rozšiřující se země potřebuje peníze).
—— Quirinius — místodržitel syrský.
—— Josef — z rodu Davidova (z rodu královského), pocházel z Betléma, tč.
žil v Nazaretě, z Betléma se tam zase s Marií a Ježíšem vrátil, proto se
o Ježíšovi užívá označení Ježíš Nazaretský.
—— Galilea, Nazaret — Josef žije v Nazaretu, malém městě v hornaté Galileji, nedaleko je Sefora, kde král Herodes buduje novou královskou
rezidenci, možná zrovna zde má tesař Josef práci.
—— Marie, zasnoubení — zasnoubení byl právní akt, často bylo domluveno rodiči už v dětství; manželé spolu začali žít až poté, co se nevěsta nastěhovala do domu ženicha; dívky se vdávaly od 12–14 let, muži
o něco později. (Více o Marii v předešlé úloze.)
—— Jak se tenkrát bydlelo — domy byly většinou jednoduché a chudé, bydlelo se v jedné místnosti, kde se vařilo, jedlo, pracovalo i spalo, bylo
zde místo na vaření, mlýn na obilí, tkalcovský stav. Ve dveřích s vysokým prahem byl závěs. Místnost sousedila se stájí pro zvířata. Domy
měly plochou střechu, život se odehrával i na střeše.
—— Datum narození Ježíše — pravděpodobně 7. rok př. K.
—— Kontrast: Augustus, nařízení pro všechen lid × Ježíš, bezmocné dítě,
se rodí v chlévě.
Marie ve svém chvalozpěvu chválila Boha, že pyšné rozptýlil, vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, nasytil hladové, bohaté poslal
pryč (L 1,46–56). Je to vidina, je to zaslíbení. Ježíš narozený v Betlémě
vypadá bezmocně, Bůh se neprosazuje silou jako císař.
Marie přitakala, staň se tvá vůle. ale ještě to vůbec nevypadá, že se
stane nějaký zázrak, že její dítě bude nějaký spasitel. Zatím nemá ani,
kde by ho důstojně porodila. Začátky jsou nejisté. Když se vydáme na
cestu víry, není nám slíbeno, že bude snadná.
80
JEŽÍŠOVO NAROZENÍ
Zdá se, že vše je ovládáno rozkazem císaře, on svým nařízením rozpohyboval všechny lidi („po celém světě“, „všichni se šli dát zapsat“).
Úskalí
Všimněte si, co všechno v textu není (např. hospodský, který ukáže ke
stáji; oslík a vůl, kteří dýchají na novorozeně).
Odkazy
Biblické odkazy:
Fp 2,7; Mi — předpověď narození v Betlémě.
Literatura:
—— Skála , Pavel: O svatosti milosrdného Boha. Benešov: Eman , 2013.
(Najdete zde mj. čtyři dobrá kázání na Mariin chvalozpěv.)
—— de Vries , Tinie: Hrajeme si v Boží zahradě. Heršpice: Eman , 1998.
Kapitola o velkých svátcích.
—— de Vries , Tinie: Tím vše začíná. Praha, ERC , 1989.
—— Hanisch , Helmut: Ve víře žít, ve víře slavit: svátky církevního roku.
Praha, Kalich, 2007. Kapitola Advent a vánoce.
—— Linden , Nico ter: Král na oslu. Benešov, Eman , 2011. (Vyprávění
z novozákonních evangelií.)
—— Gastaldi , Silivia — Musatti , Claire: Lidé Bible: Život a zvyky.
Praha, Kalich, 2008.
—— Feinberg Vamosh , Miriam: Každodenní život v Ježíšově době.
Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009.
—— Lane , Leena — Round , Graham: Biblické příběhy s hlavolamy.
Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009. (Pro děti 4–7 let.)
—— Lindgrenová , Astrid: Děti z Bullerbynu.
Pracovní listy:
—— <http://goo.gl/N1hnwy> — Ježíšovo narození;
—— <http://goo.gl/GVCdIA> — Marie má dítě.
81
Pro děti
(Malým dětem můžeme ukázat obrázky z vánočního příběhu a nechat je vy‑
právět, co se stalo, jak šly události za sebou, popř. se bez obrázků ptát, co
ony o vánocích vědí. Nebyla‑li NŠ předchozí neděli [např. bylo vánoční diva‑
dlo], můžeme se vrátit k minulé úloze.)
Víte, co to je vděčnost? Kromě slova „prosím“ je ještě jedno kouzelné
slovíčko: „děkuji“. Komu říkáme „děkuji“? Teď o Vánocích jsme vděční
za dárky. Za co ještě jsme vděčni? Komu jinému než lidem? Pánu Bohu.
Za co? O Vánocích taky za to, že se narodil Pán Ježíš. To byl ten největší
a první vánoční dárek.
Aktivita
Narození Ježíše je pro nás dárek. Děti mohou vyrobit dárek; např. obrázek jeslí s narozeným děťátkem (děti nakreslí samy nebo jim to předem připravíme nakreslené a nakopírované), zabalit do dárkového papíru nebo ovázat stužkou (dítě si uvědomí, že v Ježíši Pán Bůh lidem
něco dává), někomu dát nebo poslat.
Pomůcky — materiál na výrobu dárku (kromě papíru můžeme použít
slámu, látku apod.).
Pro mladší děti
Přečteme s dětmi L 2,1–7 (pokud text neslyšely už v kostele před odchodem
do NŠ).
Taková zpráva by se mohla objevit třeba v novinách nebo v učebnici
dějepisu. V ten a ten rok se stalo to a to.
Vzpomenete si na nějakou událost letošního roku nebo někdy nedávno, která by se tak nějak dala popsat?
Kdo kde vládl, co udělal (nechal udělat soupis lidu), jak vypadalo
plnění jeho nařízení, k čemu při tom došlo. Žádní andělé, chvalozpěvy, hvězda na nebi.
Narození Ježíše se stalo v nějaký normální den, narodil se jako jiné
děti. Jeho rodiče byli chudí. Na těhotnou Marii nikdo nečekal s otevřenou náručí. Přišla její hodina, to znamená — přišel čas porodu. Jak
82
by to asi vypadalo dneska, kdyby chodila po ulici mladá těhotná dívka, její manžel by bušil lidem na dveře, aby je pustili dál, že bude rodit.
Řekli bychom jim, že přece mají jít do porodnice, tam se o ně postarají.
Prostě se to všechno stalo docela obyčejně — mohlo by se to stát
dneska.
Ale to dítě, které se narodilo, bylo zvláštní. Marie to trochu tušila, ale asi tomu moc nerozuměla. Před několika měsíci jí to řekl anděl.
A ona odpověděla: staň se mi podle tvého slova. Uběhlo několik měsíců, tolik co trvá každé jiné těhotenství, a blíží se porod.
Marie souhlasila, že ji může Pán Bůh použít k nějakému zvláštnímu úkolu. Moc tomu všemu asi nerozumí, ale spolehne se a souhlasí.
Narodí se dítě. Narození je začátek něčeho nového. Když se narodil Ježíš, je Pán Bůh lidem blíž než byl kdykoli předtím. V jedné písni
(Svý kroky rozezpívej) se zpívá: Bůh už není v dálce, Kristus žije tady.
Pán Bůh není jako nějaký vládce zavřený na hradě, který nic moc neví
o tom, co se děje dole v podhradí, ale stane se člověkem jako jsme my.
Narodí se jako obyčejné dítě obyčejným chudým rodičům. Ježíš pak
vyroste v rodině jako vyrostou jeho vrstevníci, až později se stane známým, má učedníky, uzdravuje. A končí smrtí, která je hodně bolestivá a hodně potupná.
Teď jsme ale na začátku. Rodí se dítě, malé, chudé, bezbranné. Jako
každé miminko potřebuje ochranu, péči. O Božího syna se jako o každé jiné dítě starají maminka a tatínek. Nejspíš se taky vyučí řemeslo
svého otce.
Pán Bůh ví o všech lidech, i o těch, kteří jsou někde sami, nikdo je nenavštíví, nedá jim dárek k Vánocům, nepošle jim žádný pozdrav ani nezavolá. To, že se Ježíš narodil do takového obyčejného místa (do chléva, do jeslí), je obrázek toho, že Pán Bůh se nijak nevyhýbá nikomu.
Jako by té babičce v nemocnici, za kterou nechodí nikdo na návštěvu,
nebo tomu poslednímu nejšpinavějšímu bezdomovci podal ruku a řekl
mu: vím o tobě, mám tě rád. I kvůli tobě jsem se narodil tak obyčejně.
Aktivita
Přemýšlejte, jestli je ve sboru nebo někde ve vašem okolí někdo, kdo
je sám a potěšilo by ho, kdyby ho někdo navštívil, dal (poslal) mu pozdrav k Vánocům, dal mu dárek. Mohli byste to udělat?
Pozor — přečtěte si v knize Děti z Bullerbynu kapitolu Anna a já
působíme lidem radost a kapitolu Jak slavíme v Bullerbynu vánoce.
Pomůcky — materiál na výrobu přání nebo dárku, kniha Děti z Buller‑
bynu.
83
Pro starší děti
—— Napište zprávu pro televizi nebo noviny o narození Ježíše. Včetně toho,
co se od takového dítěte v budoucnu očekává.
Vzpomeňte si např., jak média očekávala narození následníka britského trůnu, prvorozeného syna Williama a Kate (léto 2013).
—— Sehrajte scénku, jak se daná zpráva doma předčítá.
Přesah
(Podobně jako v předešlé úloze.)
—— Budeme společně s dětmi kreslit vánoční příběh, resp. vytvoříme koláž
všeho, co podle názoru dětí patří k Vánocům. Můžeme při tom mluvit
o tom, co je podle Bible a co je zvyk nebo obraz odjinud. (Je dobré si
předem přečíst vánoční příběh L a Mk, můžeme využít pracovní list —
<http://goo.gl/N1hnwy>.
—— Vytvoříme živý Betlém nebo jinou vánoční scénu, např. setkání Marie s Alžbětou. Pokud se děti z NŠ vrací zpět do kostela, mohou obraz předvést.
—— Hra „až půjdu do Betléma, přinesu s sebou.“ (Viz předešlá úloha.)
—— Josef a Marie píší oznámení o narození dítěte. (Můžeme předem dětem ukázat nějaká taková oznámení.)
—— za ty, komu je o Vánocích smutno (jsou sami, někdo jim umřel, nedostali žádný dárek, s někým se pohádali.);
—— za ty, kdo žijí chudě, nemůžou si koupit nebo zaplatit, co by potřebovali;
—— abychom uměli být skromní.
84
Liturgie
Rituál
Písně
Svítá: 319 — Svý kroky rozezpívej; 176 — Má duše Boha velebí; 143 —
Kde, Pane, jsi?; 21 — Buď vůle tvá
Haleluja amen: vánoční písně
L 2,10–11 — Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“
Modlitba
Pane Bože, děkujeme ti za Vánoce. Pán Ježíš se narodil stejně, jako jsme
se narodili my, jako se narodily všechny malé děti. Prosíme tě za děti,
které nemají to, co by potřebovaly. Nemají dům, svoji postýlku, hračky.
Prosíme za děti, které nemají rodiče. Prosíme za děti, které nemá nikdo
rád nebo je nikdo nechce. Amen.
85
17
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům
29. prosinec 2013
Téma
Vina je jako dluh. Mnohé dluhy lze smazat jen odpuštěním. Buďme
velkorysí k těm, kdo se vůči nám provinili, protože Bůh je mnohem
velkorysejší k nám.
Cíle
—— Děti zažijí příklad bezvýchodné situace viníka–dlužníka a její řešení
odpuštěním.
—— Děti na pozadí příběhu objeví souvislost mezi přijetím odpuštění (je
mi odpuštěno) a dáváním odpuštění (odpouštím).
—— Děti přemýšlejí a diskutují o obsahu prosby „Odpusť nám naše viny…“.
Pro učitele
Biblický text: Mt 6,12; Mt 18,23–35
Poznámky k textu
K prosbě
—— Výjimečné postavení této prosby v modlitbě Páně: je to jediná prosba,
při které současně klademe podmínku sami sobě („jako i my“) a jediná prosba, ke které je připojen i výklad za modlitbou ve verších 14–15.
Je tím zdůrazněno, že Boží a lidské odpouštění je neoddělitelně svázáno. Zní odtud velké zaslíbení i varování zároveň: tím, že odpouštíme, můžeme přijmout i Boží odpuštění, ale neochotou odpustit naopak Boží odpuštění blokujeme.
—— Odpusť – slovo odpustit pochází z právní a hospodářské oblasti a znamená „uvolnit“ z právních a finančních vazeb a závazků. Význam „uvolnění“ z něčeho, co spoutává, tj. osvobození je zásadní i v teologickém
užití. V každém případě je odpuštění naprosto jedinečný a geniální
způsob narovnání lidských vztahů, který máme k dispozici.
—— Nám, naše – množné číslo vyjadřuje solidárnost s ostatními, s celým
lidstvem zapleteným do viny. Ale právě solidárností s ostatními si zároveň připomínám svoji vlastní vinu a svůj podíl na bídě světa.
—— Viny jsou v této prosbě vyjádřeny výrazem, který doslova znamená „dluhy“, tj. „odpusť nám naše dluhy, jako i my jsme odpustili našim dlužníkům“. Dluh je metaforou pro hřích a dobře vystihuje, v čem spočívá
vina: nejen v tom, co jsme udělali špatně, ale také v tom, co jsme neudělali, co někomu dlužíme. Ježíš to rozvíjí právě v podobenství o dvou
dlužnících (Mt 18).
—— Jako i my – je otazníkem nad věrohodností našeho modlení a našeho života. Je to revize, zda myslíme vážně to, zač prosíme: opravdu
odpouštíme našim viníkům? Varuje nás to a chrání před nebezpečím
zbožné lži.
K příběhu
—— Podobenství je reakcí na Petrovu otázku, kolikrát má odpustit svému
bratru. Příběh mu ukazuje, že vzhledem k velikosti Božího odpuštění
nemá smysl naše odpouštění počítat.
87
A ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY…
—— Mnoho tisíc hřiven – doslova deset tisíc hřiven, je astronomická částka srovnatelná se státním rozpočtem velké říše, jednoduše miliardy.
—— Sto denárů – nesrovnatelně méně, ale ne úplně málo, srovnatelné
s malými rodinnými úsporami, tedy desetitisíce.
—— Podobenství pracuje s metaforou hříchu jako dluhu. To, co jsme zůstali dlužni — svému životu, svému poslání, svým možnostem. Klíčová je nesouměřitelnost dvou částek, která nás zaslepuje. Na jednu
stranu jsme schopni vyznávat, že vůči Bohu jsme velcí hříšníci, kteří
zůstali dlužni velmi mnoho. A doufáme v odpuštění, protože co jiného by si s námi Bůh počal. Na druhou stranu, pokud nám někdo ublíží nebo dokonce dluží nějaké ty (sta)tisíce, míváme dojem, že to nelze jen tak odpustit, protože to je přece něco jiného. Onen dvojí metr
z podobenství aplikujeme na naše hříchy vůči Bohu — a prohřešky našich bližních vůči nám.1)
Úskalí
Úskalí prosby
Děti by neměly nabýt dojmu, že odpuštěním se bagatelizuje vina, tj. že
je vlastně jedno, jestli si nějak ubližujeme, protože si to pak přece
všichni odpustíme a hotovo. Můžeme proto zdůraznit, že odpuštění
i vyznání vin stojí člověka dost síly, není to záležitost zbabělých nebo
naivních, ale statečných – cesta k odpuštění je mnohdy velmi bolestná. Navíc stále platí, že na odpuštění není žádný právní nárok, neplatí tu žádné vypočítavé „musíš mi odpustit“.
Úskalí příběhu
S malými dětmi nemluvme tak, jako by měly nějakou velkou vinu. Mohlo by se stát, že budou mít neodůvodněný pocit viny a obviňovat se
z věcí, za které ve skutečnosti mohou dospělí.
1
Mrázek, Jiří: Evangelium podle Matouše. Praha, ČEK NZ sv. 1, 2011.
88
Odkazy
Biblické odkazy:
Gn 4,13; Lv 16; Lv 25; Ž 130,3; Lk 7,36–50; Lk 15,11–32; Ef 4,32.
Literatura, film:
——
——
——
——
——
——
Mrázek , Jiří: O kozlech, ovcích a lidech. Třebenice, Mlýn, 2011.
Kohák , Erazim: Hesla mladých svišťů. Praha, Kalich, 2003.
Lochmann , J. M.: Otče náš. Praha, Kalich, 1993.
Volf , Miroslav: Odmítnout nebo obejmout? Praha, Vyšehrad, 2005.
Kolektiv autorů : Dvakrát měř, jednou věř. Praha: ČCE , 2012.
Pošli to dál (Pay It Forward) — film USA , 2003.
Pracovní listy:
—— <http://goo.gl/IugoRq> — Šormovi , Eva a Zdar: Otče náš;
—— <http://goo.gl/LXlfVu> — Šorm , Zdeněk: Evangelia.
89
Pro děti
Sběratel čokolád
Učitel má před sebou několik různých čokolád, se zálibou si je prohlíží a uka‑
zuje.
Tohle je moje sbírka nejvzácnějších čokolád. Tahle je taková… a tahle
taková… A tady je ta úplně nejvzácnější. Není ale moje, dostal jsem ji
do opatrování od jednoho sběratele. Říkal, že tahle čokoláda je jediná
na světě. Je zvláštní tím… Určitě má úžasnou, jedinečnou chuť… Co
kdybych jen malý kousek ochutnal? Rozbalí, ulomí… Neuvěřitelně dobrá! Dám si ještě kousek… a ještě jeden… učiteli zazvoní mobil — podívá se
na něj a zděsí se…To je on, to volá ten člověk, kterému patří tahle čokoláda! zvedne telefon Prosím? Ano, jsem to já… Že ji chcete vrátit?. Aha…
Ale já… no víte… já… je mi to líto… já jsem ji rozbalil a kousek ochutnal… já vám ji zaplatím… cože, to byla tak drahá? Ne, tolik nemám…
já vůbec nevím, jak vám to mám nahradit…moc mě to mrzí. (Dlouhé
mlčení.) Cože? Opravdu? To myslíte vážně? Počkejte, Haló, slyšíte mě,
haló…. Učitel položí telefon. Víte, co mi ten člověk řekl? Že mi odpouští! Promíjí mi to! To je úžasné! To je tak hodný člověk. Přitom byl hrozně zklamaný, že přišel o tak vzácnou čokoládu. Mohl by mě nenávidět
nebo se mi pomstít, ale on mi odpustil. Tohle bych chtěl taky umět…
Už vím, co udělám. Vezmu tuhle svoji vzácnou čokoládu a dám ji někomu, kdo z toho bude mít stejnou radost jako teď já. Učitel zabalí čo‑
koládu do dárkového papíru, převáže mašlí atd.
Možné pokračování: Každé dítě dostane kousek čokolády, zabalí a může
pak darovat někomu, kdo z toho bude mít radost. Přitom si s učitelem poví‑
dá o situacích, kdy zažilo, že mu někdo řekl „odpouštím ti“.
Varianta B: Nemá‑li učitel rád čokoládu, nahradí ji něčím, co má rád (su‑
ché ovoce, oříšky…).
Pomůcky: čokolády, balicí papír, stužka, mobil.
Pro mladší děti
90
Ztvárnění a vyprávění příběhu podle obrázků
Očíslujte čtyři obrázky k příběhu a rozstříhejte list na čtyři samostatné ob‑
rázky. Každý z nich zvětšete alespoň na formát A4. Obrázky pak postupně
použijte při vyprávění tak, aby na ně děti dobře viděly. Ke zbylému textu z lis‑
tu dopište a přilepte jeho první část: „A odpusť nám naše viny“.
Varianta B: máte‑li k dispozici biblické postavičky, můžete z nich vytvo‑
řit čtyři scény
Varianta C: scény můžete společně s dětmi „vymodelovat“ z živých dětí
podle obrázků
Ke každé scéně přečtěte příslušný text. Scény můžete také vyfotografo‑
vat a fotografie použít k zopakování, k rozhovoru nad příběhem nebo z nich
vytvořit fotopříběh.
Úvod
Dnes budeme přemýšlet nad touto prosbou (ukázat text): „A odpusť
nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Pomůže nám
v tom příběh, který kdysi vyprávěl Ježíš.
1. obrázek
Na tomto obrázku jsou dva muži.
Jeden klečí na zemi a zakrývá si rukama tvář. Je smutný a nešťastný.
Možná, že i pláče. Ten druhý muž
s korunou na hlavě je král. Vypadá
přísně, má zvednutou ruku a právě
něco přikazuje: „Vyveďte tady toho
muže ven a prodejte ho do otroctví i s jeho ženou a s jeho dětmi. Prodejte i jeho dům a všechny jeho věci!“ Co se to tu stalo? Ten klečící
muž byl králův služebník a hospodařil s královým majetkem. Jenže
hospodařil tak špatně, že král kvůli němu přišel o obrovskou částku
peněz. O mnoho miliard. Za to by se dalo koupit jídlo pro všechny lidi
ve městě na celý rok a ještě postavit silnici. A teď to král zjistil. Nechal
tu částku napsat na papír, který vidíte na psacím stole: „Tolik a tolik mi
musíš vrátit, je to tvůj dluh.“ „Nemohu ti to vrátit, tolik peněz nemám,“
odpověděl ten služebník. „Když nemáš, prodám tě se vším, co máš a tak
mi alespoň trochu nahradíš ztrátu, kterou jsi způsobil.“ Už víte, proč
je ten služebník tak nešťastný? Za chvilku mu vezmou všechno, co
má! Přijdou si i pro jeho ženu a děti a odvedou je. Možná je už nikdy
91
neuvidí. Proto krále zoufale prosí: „Měj se mnou strpení, počkej ještě
a všechno ti vrátím!“
2. obrázek
A stalo se něco neuvěřitelného, co
nikdo nečekal. Podívejte, král jde ke
svému služebníku, bere ho za ruku
a zvedá ho ze země. Co to znamená?
Když král viděl, jak je jeho služebník
nešťastný a jak úpěnlivě prosí, bylo
mu ho líto. Král přece není bez srdce,
když vidí tak zoufalého člověka. A tak změnil své rozhodnutí: „Jsi volný, můžeš jít!“ říká mu. Služebník nevěří svým uším: Opravdu? A co
můj dluh?“ „Odpouštím ti jej, nemusíš mi nic vracet, už se tím netrap,“
odpovídá král. To je neskutečné! Ale opravdu, podívejte se na zem. Leží
tam ten účet z psacího stolu, na kterém byly spočítány ty miliardy. Teď
je roztrhaný. Král ho roztrhal na znamení, že už neplatí. A služebník
vstává celý rozradostněný nad takovým obratem. Ještě před chvílí to
vypadalo, že ho spoutají, odvedou a o všecko přijde. A teď je svobodný.
Může jít domů, radovat se a vůbec se nemusí trápit, jak splatí svůj dluh.
Jak je to úžasné! Hurá!
3. obrázek
Ale copak je to tady? Nějaká hádka nebo bitka? Ale vždyť to je ten náš známý služebník,
který před chvílí s tak veselou myslí vyšel
z králova paláce. Teď tady někoho drží pod
krkem, křičí a mává nějakým papírem: „Zaplať mi, co jsi dlužen!“ Ten druhý, to je jeho
kamarád. Před časem si od našeho služebníka půjčil pár desítek tisíc, možná na nový dům nebo na opravu střechy,
a ještě mu to nestihl vrátit. A ten papír? To je dlužní úpis, je na něm
napsáno, kolik přesně to dělá, jaký je jeho dluh. „Vrať mi to okamžitě,
nebo tě dám k soudu,“ vyhrožuje mu náš služebník. Kamarád klekne na
kolena a prosí: „Měj se mnou strpení, počkej ještě a všechno ti vrátím!“
Ani on teď zrovna nemá z čeho zaplatit, ale snad časem našetří. Jenže
náš služebník nehodlá čekat. Chce své peníze hned. A když to nejde,
nechá svého kamaráda zavřít do vězení, dokud mu nezaplatí, co mu
dluží. Jistě je v právu, ale… nezdá se vám to trochu divné?
92
4. obrázek
A jéje, to bude asi ten kamarád, už chudák sedí ve vězení. V okně je mříž a na
noze má řetězem připoutánu těžkou
železnou kouli, aby nemohl utéct. Moment, počkejte, to není ten kamarád
z předchozího obrázku, to je náš starý
známý služebník. Co ten dělá ve vězení? Vždyť jemu přece král jeho dluh odpustil! Ano. Jenže král se brzy
dozvěděl, jak se tenhle služebník zachoval ke svému kamarádovi — sotva vyšel od krále svobodný a bez dluhu, nedokázal svému kamarádovi
odpustit mnohem menší dluh.
Král se velmi rozzlobil a zavolal svého služebníka hned zpátky. „Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil. Neměl ses
také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval
nad tebou?“ K tomu už nebylo co dodat. Ano, samozřejmě, že měl! Jak
to, že mu to nedošlo? Teď o tom bude dlouho přemýšlet, protože král
ho poslal rovnou do vězení. Zůstane tam, dokud sám nezaplatí svůj
obrovský dluh. Ten je ale tak velký, že se už domů asi nikdy nevrátí.
Proč jen sám nedovedl odpustit?
Závěr s textem prosby
Každý z nás potřebuje dost často odpuštění, protože nedovedeme sami
napravit, co jsme způsobili. Bůh nám (stejně jako onen král) odpouští
víc, než si vůbec dovedeme představit, a očekává, že my budeme jednat
podobně i s lidmi kolem nás. Jinak se sami připravujeme o svobodu
a radost ze života. Proto také v modlitbě Páně Bohu i sami sobě připomínáme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“
Nadpis, společná recitace.
Možné pokračování nad obrázky:
—— Co mají společné první a třetí obrázek?
—— Vybarvěte v obrázcích všechny dlužníky–viníky.
Pomůcky: Eva a Zdar Šormovi: Otče náš, obrázkový list 8.1 —
< http://goo.gl/Ou8SNi >, pastelky.
93
Pro starší děti
Rozhovor s dětmi inspirovaný myšlenkami. Níže uvedené texty vám mo‑
hou posloužit jako inspirace pro rozhovor k tématu. Nejsou určeny pro děti.
Citáty
—— „Odpuštění není náhradou za spravedlnost. Ale existují zločiny, které
nelze ničím napravit.“ (M. Volf)
—— „Cítit se vinen a nebýt schopen věřit v odpuštění, to je peklo.“
(E. Drewermann)
—— „Jsme Boží dlužníci. Dlužíme mu ne cokoli, ať málo nebo hodně, nýbrž prostě svou osobu v jejím celku, sebe samotné jako tvory, které
on zachovává a živí svou laskavostí.“ (K. Barth)
—— „Odpuštění je cesta mezi dvěma extrémy: pomstou a bagatelizací
viny.“ (T. Halík)
—— Hřích jako dluh: „To, co jsme zůstali dlužni — svému životu, svému
poslání, svým možnostem.“ (J. Mrázek)
—— „Odpuštění je formou utrpení… Když odpouštím, tak jsem nejen protrpěl ono násilí, jež na mně bylo spácháno, ale potlačil jsem i oprávněné
nároky spravedlnosti.“ (D. Bonhoeffer)
Co je vina?
Cože je vina? No, taková zkouška vyspělosti. Totiž, neviňátko je ten,
kdo za nic nemůže. Nebo člověk nesvéprávný, o kterém říkáte, že „on
za to nemůže“. Takový chudák, kterému se věci dějí, ale on sám za nic
nemůže, o sobě prohlašuje, že není plnoprávným člověkem. U pana
profesora říká, že on nic, to počítač mu smazal tu seminární práci.
Strašně se omlouvá. Tolik mu záleží, aby vás přesvědčil, že on přece
za nic nemůže, to někdo jiný. Vůbec mu nedochází, že rubem té jeho
neviny je nesvéprávnost. Dospělost začíná doznáním viny. Ne zapíráním, ne výmluvami. Přijetím odpovědnosti. Nejsem chlapeček, nejsem
blbeček. Jsem člověk, sám nesu za své činy odpovědnost. Mea culpa,
moje vina — a důraz je na to mea, moje. Lituji toho. Hrozně bych si
přál, aby k tomu bylo nedošlo. Vyčítám si to a udělám, co mohu, abych
to napravil a aby se to neopakovalo. Odpusť mi to. Ale nezapírám, nevzdávám se toho. Ta vina je moje, já nesu odpovědnost. Totiž ona to
opravdu je taková zkouška vyspělosti. (E. Kohák, zkráceno)
94
Přesah
—— <http://goo.gl/DQoi5Y> — Zdeněk Šorm: Evangelia, pracovní list
24 — týká se příběhu, po vybarvení a složení vynikne, jak nemilosrdný
služebník posílá sám sebe do vězení.
Modlete se za malá i velká provinění, abychom k sobě byli milosrdní, laskaví a odpouštěli si — v rodinách, v církvi, ve světě. Prosme za
sílu, abychom tam, kde je to možné, dokázali naši vinu také napravit.
95
Liturgie
Rituál
Písně
Svítá: 147 – Kdo mne z pout mých; 79 – Hříchy; 233 – Odpusť
Haleluja Amen: 126 – Služebníka měl náš král; 141 – V tobě je radost;
134 – Přímluvný zpěv; 40 – O Josefovi; 1 – Oslavujte Hospodina
Ef 4,32 — Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.
Modlitba
Pane Bože, jsme ti vděční, že jsi tak milosrdný a mnohokrát nám odpouštíš. Potřebujeme to, protože každý den chybujeme a ubližujeme.
Proto chceme být stejně velkorysí i k těm, kteří nějak ublížili nám. Prosíme, pomoz nám s tím. Amen.
96
18
A nevydej nás v pokušení
5. leden 2014
Téma
Věříme, že Bůh nás provází i v situacích, ze kterých máme strach.
Cíle
—— Děti se ujistí, že Bůh není ten, kdo by nás pokoušel, ale je s námi a vede
nás, i když se o nás pokouší strach, i když zdoláváme všelijaké nástrahy. Když bloudíme, je to on, kdo nám pomáhá dostat se z toho ven.
—— Děti si pomocí příběhu uvědomí, že nejen my se modlíme, ale že také
Ježíš se modlil k Bohu, že jej s důvěrou oslovoval „Otče“ i v situaci pokušení podlehnout strachu; když tedy my se modlíme „Otče náš“, patříme k Ježíšovi, na jeho stranu, ne na stranu strachu a všeho, co by
nás od Pána Boha chtělo odvést.
—— Děti si v rozhovoru ujasní, že „pokušení“ není jen nějaký „náboženský výraz“, ale že jsou v něm obsaženy naprosto civilní situace a zápasy, které nás, i lidi kolem nás, běžně potkávají.
Pro učitele
Biblické texty: Mt 6,13 a; Mt 26,36–45
Poznámky k textu
K prosbě
—— Modlitba Páně: V modlitbě, kterou učí Ježíš své následovníky, je zároveň učí tomu, že východiskem modlitby je důvěra, že máme Otce,
který ví, co potřebujeme. Proto v modlitbě Páně nejprve prosíme, aby
do našeho světa a života vstoupili věci „tvé“, tzn. Otcovy (jméno, království, vůle) — a v jejich světle pak prosíme o potřeby „naše“ (chléb,
odpuštění, věrnost ve zkouškách a vysvobození). Pán Ježíš nás vede
k modlitbě, protože ví, že máme stále zač děkovat a prosit. Ví, že nejsme žádní siláci, kteří se umí o všechno postarat, kteří se už nemají
čeho bát. Ví, že v tomto věku nás stále ohrožuje mnoho zlého a máme
zapotřebí prosit o Boží zastání.
—— Nevydej nás v pokušení — tak ČEP ; Kraličtí překládají blíže řeckému
originálu: „neuvoď nás v pokušení“; v původním řeckém znění stojí:
„neuveď nás v pokušení“.
V této prosbě se nepředpokládá, že by Bůh „uváděl“ nebo „sesílal“
nějaká pokušení na nás. Předpokladem této prosby je, že Bůh vede
nás a pokušením se pro nás mohou stát různá úskalí na cestě. Tento
obraz čerpá ze základní zkušenosti Izraele, vyjádřené příběhem zejména v knihách Exodus a Deuteronomium: Bůh Izraelce vedl z Egypta do zaslíbené země a provedl je i kritickými místy i kritickými situacemi. Vedl je skrze různá pokušení. Ale to nebyl účel jejich cesty. Vedl
je do zaslíbené země.1)
—— Nevydej nás v pokušení — je ve 13. verši úvodní prosbou, která vzápětí pokračuje navazující (a závěrečnou prosbou celého Otčenáše): „ale
vysvoboď nás od zlého.“ Obojí takto společně pak bývá interpretováno
ve smyslu „Nenech nás na pospas!“, „nedopusť, abychom se stali obětí
pokušení“; často jsou obě prosby chápány jako dvě stránky téhož: jako
prosba o Boží pomoc v situacích, které sami nezvládáme.
—— Pokušení — nemyslí jen na všelijaká lákadla. Spíše tu jde o situaci, kdy
se ukáže, co je v člověku, na čem stojí — a zač stojí naše víra. Právě na
1
dle Mrázek, Jiří: Evangelium podle Matouše. Praha: CBS a ČBS, 2011.
98
A NEVYDEJ NÁS V POKUŠENÍ
to Ježíš myslí, když nás učí prosit: „nevydej nás pokušení“ (ČEP má
v poznámce „nevydej nás napospas zkoušce“). Prosí s námi — za nás,
pro nás — o sílu proti strachu — o víru proti strachu. O víru, která ví,
že strach není to největší. Důležitější, větší, je „náš Otec v nebesích“.
„Pokušení, to je situace, v níž se krátkodobý záměr jeví důležitější či
schůdnější než třeba i daleko cennější dlouhodobý záměr. Boží pravidla vždy poukazují na naše dlouhodobé a také široce štědré zájmy.
Jenže my jsme lidé krátkozrací a často uzounce zaměření, jak bychom
měli klapky na očích. Obyčejně chceme jen malé, osobní dobro místo
velkého dobra všeho stvoření, které nám ukazuje Bůh. To je pokušení: to snadné, laciné, malé dobro.“2)
K příběhu
—— Getsemane bylo pravděpodobně kus pozemku na Olivové hoře. Jeho
jméno znamená v překladu „lis na olej“. Takový lis byl zřejmě zanořený
do země, v lisu bylo možno se i schovat, což je doloženo už ve Starém
zákoně. (Srv. Sd 6,11; jak se Gedeon ze strachu před Midjánci schovává v lisu na víno, tam mlátí obilí, se kterým chce utéct.)
—— Učedníci: Petr, Jakub a Jan. Přítomnost těchto tří učedníků signalizuje mimořádnou situaci. Jsou to titíž, kteří poznali na hoře proměnění Ježíšovu slávu (Mt 17). Slávu jeho cesty utrpení. Ti mají být přitom,
když bude Ježíš zápasit o její završení. A oni slyší i o to, že Ježíše tíží
strach: strach z toho, jak to všechno dopadne. Strach před stále jasněji se rýsujícím koncem. A také — nejistota, jestli cesta utrpení a oběti
nevede vposledu do prázdna. Vždyť je, koneckonců, naprosto neprošlapaná. Tohle všechno mají učedníci sdílet — jako přátelé s přítelem
v nouzi — i jako svědkové, že Ježíš ve svém lidství není ušetřen ničeho.
—— Ježíšův zármutek a úzkost: Je v textu vyjádřen hned dvakrát. Nejprve
tak Ježíšovo rozpoložení charakterizuje evangelista (v. 37) a vzápětí
to vyjádří sám Ježíš: „Má duše je smutná až k smrti“(v. 38). „Smutek
až k smrti“ připomíná pro nás obvyklejší obrat „vyčerpaný až k smrti“ nebo „ k smrti unavený“. Má určité paralely v žalmech (42,12; 43,5)
i v knize Jonášově, kde nacházíme i přímo přání vlastní smrti. Ježíšova slova můžeme chápat jako úpěnlivé přání mít neúnosnou situaci již
za sebou. Úzkost je zde něco hlubokého, stresujícího, tlačícího, stres
z neznámého budoucího; asociuje úzký průchod, svírání — pokušení
je pak něco, co otevírá falešnou / širokou cestu.
2 Kohák, Erazim: Hesla mladých svišťů. Praha: Kalich, 2003, str. 88.
99
—— Ježíšova modlitba: A tento strach, úzkost i nejistotu Ježíš také vyslovuje v úvodu své modlitby. Neříká hned vítězoslavně, Pán Bůh je
síla má, ale vyslovuje svou sevřenost: má z toho, co jej čeká, strach.
A strach mu diktuje (pokušení): Uteč! Nech to být! „Chvíle v Getsemane jsou poslední, kdy by ještě bylo hypoteticky možné situaci vyřešit
jinak — například pokusit se ještě o útěk nebo najít jinou, spolehlivější skrýš. Pokud zůstane, půjdou již věci vlastním spádem. V tuto chvíli
prožívá Ježíš krizi, kterou evangelisté nijak nezastírají, naopak, ukazují jako součást jeho lidství.“3)
Ježíšova modlitba nápadně připomíná modlitbu Páně (Otče náš,
zbav nás od zlého, buď vůle tvá).
—— Je‑li možné, ať mne mine tento kalich: Nešlo by to tedy nějak jinak?
Jestli to jen trochu jde — ať tenhle příběh najde jiné řešení, jiné vyústění. Z Ježíše mluví hrůza — z toho, co bude — i děsivé pomyšlení, má‑li
vůbec celý tenhle podnik cenu. Nedivme se, známe to. Když na nás začnou doléhat, zejména kvůli víře, potíže a problémy, když nám jde, třeba jen trochu, o kůži, když jsou tak či onak v sázce zaběhané jistoty našeho života, ptáme se: nemohl by to Bůh nějak zařídit? Proč by jednou
nemohl on, jak chceme my? Podle toho, co nám připadá nejlepší, nejvýhodnější? Jenomže, tady už Ježíšova modlitba kříží naše slova. Od
něj právě teď slyšíme něco úplně jiného: slyšíme ALE.
—— Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš: Ne podle toho co mi radí můj
strach — ale co chceš TY, Otče. Ježíš, právě v modlitbě — neskrývá
svou úzkost a strach. Vylije před Otce všechnu hrůzu a úzkost, aby pak
s nimi bojoval — a v síle Boží blízkosti nad nimi zvítězil. Ne jak já chci,
ale jak ty chceš. Ne jak mi diktuje strach o vlastní kůži, ale k čemu vedou tvé spásné záměry. Ne jak velí vychytralost či přizpůsobivost, ale
jak chce tvoje vysvobozující pravda.
—— Otče můj. staň se tvá vůle: I potřetí se Ježíš modlí ve stejném „duchu“, odevzdává se cele do Boží vůle. A Otec nevydal svého Syna napospas strachu uprostřed zkoušky, ale stal se mu zdrojem nové odvahy a věrnosti.
—— Spící učedníci. Opakovaně usínající učedníci jsou kontrastem k opakovaně modlícímu se Ježíši. Je to varováním, že církev je slepá a hluchá, právě když jde o zápas s vlastním strachem a úzkostí. I proto nás
Ježíš učí říkat: Nenech nás napospas zkouškám — abychom je nezaspali. Abychom bděli a abychom se měli co modlit. Právě tehdy, když
na nás či na druhé přijdou chvíle, které ochromí strachem a nutkáním
3 Mrázek, Jiří: Evangelium podle Matouše. Praha: CBS a ČBS, 2011. s. 444.
100
všeho nechat a utéci. Však také jeden z těch učedníků, kteří měli s Ježíšem nést jeho zkoušku — a místo toho zaspal — zanedlouho sám ve
zkoušce neobstojí: propadne strachu a Krista zapře.
—— Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení: Tato slova jsou
opět výraznou narážkou na modlitbu Páně. Slova o odhodlání, ale slabém těle, charakterizují učedníky (kteří ještě před chvílí vyjadřovali
velké odhodlání), ale i Ježíše samého — proto se modlí a zápasí o jiné
řešení.
—— Vstaňte, pojďme! Hlavní zápas, v němž ještě bylo možno selhat, vybojoval Ježíš (sám) v Getsemane. Nyní už ho „jenom“ zatknou a ukřižují; rozhodnutí padlo tím, že zůstal. Ježíš tu sílu přece dostal a nad
pokušením uhnout, podlehnout strachu, zvítězil. A právě jako vítěz
uprostřed pokušení nás učí: bdít, dávat pozor, stát při druhých v jejich ohrožení — a spolu s nimi se s důvěrou modlit: Nenech nás napospas pokušení ani našemu strachu.
Úskalí
Úskalí prosby
Neupadněte do pokušení dělat Pánu Bohu „advokáta“ a obhajovat ho
či vysvětlovat dětem, jestli a proč nás „vydává do pokušení“. Držte se
toho, že prosba „neuveď nás v pokušení“ znamená: Neveď nás cestou
a situacemi, které by byly nad naše síly. Nevydej nás napospas zkoušce.
Nedopusť, abychom se dostali do situace, kterou nezvládneme. Chceme se nechat tebou vést.
Úskalí příběhu
Nezamlčte dětem (možná se na to samy zeptají), že Ježíš měl strach,
když se v getsemanské zahradě modlil. Modlitba ovšem nefunguje jako
pilulka proti strachu. V modlitbě můžeme vyjádřit svou úzkost a strach,
sdílet se o ně s Bohem a v důvěře čekat na jeho pomoc, která však nemusí přijít hned, bezprostředně, ani tak, jak my si tu pomoc představujeme. Proto se Ježíš modlí: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ A Bůh
nevydal svého Syna napospas strachu uprostřed zkoušky, ale stal se
mu zdrojem nové odvahy a věrnosti.
101
Odkazy
Biblické odkazy:
——
——
——
——
——
——
Mt 4,1–11 — Ježíšovo pokušení na poušti;
Ex 17,1–7 — pokoušení Hospodina v Masse;
Jobův příběh; Gn 3;
Sk 5,1–10 — Ananiáš a Zafira;
Mt 7,13–14 — široká a úzká brána;
Jon 2 — Jonášova modlitba.
Literatura:
——
——
——
——
——
Lochman , J. M.: Otče náš. Praha: Kalich, 1993.
Linden , Nico ter: Král na oslu. Benešov: EMAN , 2011.
Mrázek , Jiří: Evangelium podle Matouše. Praha: CBS — ČBS , 2011.
Kohák , Erazim: Hesla mladých svišťů. Praha, Kalich, 2011.
Kolektiv autorů : Dvakrát měř, jednou věř. Praha: ČCE , 2012. Kapitola 29, Otče náš.
—— <http://goo.gl/r8j8yu> — pracovní list;
—— <http://goo.gl/JKiwT7> — obrázek/vymalovánka;
—— <http://goo.gl/LsTwei> — ukázka z komiksové bible;
—— <http://goo.gl/vLZkGK> — písnička Getsemane od křesťanské
skupiny Ram Adonai.
102
Pro děti
Už jste někdy, děti, bloudily? Můžete děti nechat chvíli povídat o jejich
zkušenosti s blouděním, jak to dopadlo, kdo jim pomohl.
Znáte pohádku o Perníkové chaloupce? Jak Jeníček s Mařenkou zabloudili v lese a ocitli se před krásnou, lákavě vonící chaloupkou z perníku. Jeníčka s Mařenkou nenapadlo, že by se za takovou lákavou parádou mohlo skrývat něco zlého a nebezpečného, měli hlad a před
očima měli ten voňavoučký, sladký perník. Tak se na chaloupku vrhli
a začali se krmit. Jenže: ta chaloupka skrývala velké nebezpečí — zlou
ježibabu, která chtěla dětem moc ublížit. Jak to bylo dál, to asi znáte:
dětem se podařilo z té perníkové pasti jen tak tak utéct a najít správnou cestu k domovu.
Na téhle pohádce můžeme vidět, že ne všechno, co vypadá krásně na
pohled, na co máme chuť, co nás láká, je pro nás dobré. Ale naopak, že
nám to může spíš ublížit. (Když sníte několik porcí zmrzliny, protože
vypadala tak krásně, bude vás bolet v krku, když se přecpete čokoládou,
protože jste na ni měli hroznou chuť, bude vás bolet bříško, když budete koukat několik hodin na program v televizi nebo na hry v počítači,
protože vás to děsně bavilo, bude vás bolet hlava.). Protože se, nejen
děti, ale i dospělí, neumíme vždycky správně rozhodnout a dělat to,
co je dobré, modlíme se v té modlitbě, co jí říkáme „Otčenáš“ takovou
zvláštní prosbu: „a neuveď nás do pokušení“. A znamená to: Milý Pane
Bože, veď nás dobrou cestou, tou tvou. A prosíme, ať nezabloudíme.
Aktivita
Namalujte bludiště na velký arch papíru (nebo A4 ), podle počtu dětí.
Děti hledají správnou cestu „z lesa domů“. Když se zamotají, poraďte
jim, jak dál, aby našly správnou cestu k domovu.
Můžete případně odkrýt vždycky jen kousek bludiště a pak se ptát:
podle čeho se rozhodujeme, kterou cestou půjdeme? Podle toho, že je
cesta široká, úzká, hezká, barevná? Pak ukažte, kam ty cesty vedou — ta
pěknější třeba do slepé uličky, ke skalnímu srázu, apod. Někdy není
jasné, jaká cesta je ta správná, že děti?
103
Komentář
V životě také potřebujeme poradit, když nevíme jak dál, když máme
strach, abychom nezabloudili, nebo když bloudíme, abychom našli
správnou cestu. A je dobře, když víme, že máme koho prosit o pomoc:
„Otče náš, neuveď nás do pokušení.“
Varianta
Vytvořte (podle dispozice místnosti, kde se scházíte) „překážkovou
dráhu“: postavte za sebou několik židlí s menšími rozestupy, stůl přehoďte dekou jako tunel, přidejte koš na odpadky, lavor s vodou, kbelík a míček… Děti mají za úkol projít „trasu“: přejít po židlích bez držení za ruku, podlézt pod zakrytým stolem, kolem odpadkového koše
skákat o jedné noze, překročit lavor (kbelík) s vodou, trefit se z určité vzdálenosti míčkem do kbelíku. Děti plní úkoly samostatně. Pokud
si nebudou vědět rady nebo něco spletou, zastaví se a požádají: „prosím o pomoc“; učitel/ka jim pomůže nesnadné místo překonat a mohou pokračovat dál.
Komentář
Povězte dětem, že není hanba poprosit o pomoc, když něco nevíme
nebo neumíme; horší je dělat věci špatně (nebo podvádět) a myslet
si, že je všechno v pořádku. Když nevíme, jak se dobře rozhodnout,
nebo když se bojíme, můžeme Pána Boha prosit: „Otče náš, neuveď
nás do pokušení.“
Pomůcky — velký arch papíru, bludiště namalované, pastelky, fixy; židle, stůl,
deku, kbelíky, lavor s vodou, míček.
Pro mladší děti
Byla to zvláštní noc. Dvanáct mužů, s Ježíšem v čele, se ubíralo cestou ven z města. Cesta vedla vzhůru k Olivové hoře. Ještě před chvílí,
po večeři, zpívali písničku, ale teď kráčejí mlčky a jaksi stísněně. Když
přišli na odlehlé místo, zvané Getsemanská zahrada, Ježíš promluvil: „Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil. Petře, Jakube,
Jane, mohli byste jít, prosím, se mnou? Budu potřebovat vaši blízkost
a podporu, potřebuju vybojovat důležitý zápas.“ Ti tři byli zvyklí doprovázet Ježíše všude, kde se dělo kolem něj něco zvlášť důležitého.
Tak to bude zřejmě i tentokrát, říkali si, budeme opět přítomni něja104
kému mocnému divu. Ježíš se od nich vzdálil coby kamenem dohodil,
ale plášť noci jim ho skryl. Posadili se tedy pod starý, rozložitý olivovník a povídali si, jak na ně silně zapůsobilo, když se při dnešní večeři
Ježíš s nimi dělil o chleba a potom o kalich a říkal přitom, že to je jeho
tělo a jeho krev, která se prolévá na odpuštění hříchů. Přemýšleli, co
by to mohlo znamenat, ale když se Ježíš dlouho nevracel, přišla na ně
únava, postupně umlkali, až usnuli.
Ježíš se mezitím opodál schoulil na kolena a modlil se: „Otče, jak se
mám teď rozhodnout? Když se neschovám nebo neuteču, Otče, budu
muset zemřít? Bude to trvat dlouho? Bude to bolet? Nešlo by to nějak
jinak, bez bolesti a opuštěnosti?“ Dlouhý čas zápasil takto Ježíš v modlitbě. Pak vstal a šel zpátky k Petrovi, Jakubovi a Janovi, snad u nich
najde povzbuzení a oporu, snad i oni se za něj modlí, jsou to přátelé,
jistě si všimli, jak moc teď potřebuje oporu. Ale oni, místo aby na něho
čekali, aby ho obklopili svou blízkostí, spali! Musel s nimi zatřást, aby
se vzbudili. „Petře, vždyť jste slíbili, že budete v myšlenkách se mnou,
potřeboval jsem nebýt sám na svůj zápas, na svůj strach. Nežádám nic
víc, než abyste se mnou bděli a modlili se, abyste mě tak doprovázeli
na cestě, kterou musím projít. Modlete se, nevíte, co vás čeká, i vy se
budete možná muset rozhodovat! Proste Boha o sílu, ať se rozhodnete správně!“ Ježíš od nich odešel a učedníci se tvářili provinile, začalo jim docházet, že Ježíš je v ohrožení, že jde po velmi úzké a nebezpečné cestě, která kdoví jak, skončí. Ale teď na to raději nemyslet, nebudeme se tím znervózňovat, tím mu stejně nepomůžeme. Však on
už něco vymyslí, kam utéct nebo kam se schovat, než na něj král Herodes vydá zatykač.
Ježíš opět klečí v ústraní a úpěnlivě se modlí, prosí, aby uměl porozumět Boží vůli, aby ji uměl přijmout, aby navzdory strachu zůstal věrný Boží cestě. Pak vstává, bledý a vyčerpaný a vrací se ke svým učedníkům, k těm třem nejbližším, pro přátelské slovo, pro povzbuzující pohled. Ale oni zase spali. Nebo snad „jen“ měli oči a srdce zavřené před
smutkem a strachem, které ho trápily? Nebo spíš neodolali pokušení
zavřít oči před trápením druhého člověka? Už je ani nebudil, nechal
je být, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy: „Otče, ať se stane
tvá vůle, ne má. Vím, že tvou vůlí je nepřestat. Nepřestat ve tvém jménu říkat, co je třeba. Nepřestat ve tvém jménu dělat, co je třeba. Věřím,
že tvá vůle se mnou počítá, že mě neponecháš strachu napospas, že
tvá ruka mě nikdy nepustí. Amen.
V Ježíšově modlitbě nebylo mnoho slov, zato v ní bylo mnoho důvěry. V té modlitbě našel odvahu překonat strach a vložit svůj život od
105
začátku až do konce do Božích rukou. Ježíš dostal sílu, a nad pokušením uhnout, nad pokušením podlehnout strachu, zvítězil.
Naposledy se vrací ke svým učedníkům a už ho ani nepřekvapí, že
oni pořád ještě spí. Jen nad nimi mávl rukou a povzdechl si: „Teď už
spěte a odpočívejte! Tuto bitvu se strachem a pokušením jsem vybojoval bez vás, i když jsem s vámi počítal. Bůh bojoval na mé straně, to
on mi dal sílu zůstat, nepodlehnout strachu, nepodlehnout pokušení utéct. „Tak už vstaňte a pojďme!“ Rozespalí učedníci se zmateně dívali na Ježíše a nevěřili té proměně: kam se poděl ten smutný, k smrti
vyčerpaný muž, který od nich odcházel k modlitbě? Teď tu před nimi
stál pevný a odhodlaný jít dál. A tak zažili, tady v Getsemane, další velký div s Ježíšem: že Bůh nás provází i v situacích, ze kterých máme strach
a nenechá nás napospas pokušení ani našemu strachu.
Pro starší děti
Přečtěte si příběh o Ježíšově modlitbě v Getsemanské zahradě z Matouše 26,36–45 a porovnejte jej s příběhem o Ježíšově pokušení na
poušti Mt 4,1–11.
V čem se oba příběhy shodují?
Všimněte si např.: Ježíš nejedná jako „všemocný“, ale jako člověk; jde
mu o „synovství, o vztah k nebeskému Otci“; cituje se Starého zákona,
jeho slova se stávají oporou, resp. vodítkem.
Přečtěte si následující citát a mluvte spolu o tom, v čem všem může člověk
v životě zabloudit, co se nám může stát pokušením (tj. tím, co nastavuje
„špatnou výhybku“). Co mi pomáhá v pokušení? Jak se rozhoduji, co mi
pomáhá?
„Veď nás tak, abychom nezbloudili. A když budeme vystaveni pokušení, dej nám sílu, abychom v něm obstáli. I my jsme v pokušení — jako
tvůj Syn — zahánět hlad svého života chlebem, toužit po tom, aby nás
lidé uznávali, abychom nad nimi měli moc. Vyučuj nás, abychom poznali, jak jsou takové tužby zhoubné. Rač nás zbavit od zlého. Dej, aby
nás zlé nedrželo v otroctví.“ (Nico ter Linden: „Povídá se… podle Marka a Matouše“)
106
Přečtěte nebo zazpívejte si písničku Temnou, divnou mlhou — De profundis
(Svítá 327) a povídejte si, co je zde pokušením a co může pomoci v zápase
s ním? Podobně můžete využít píseň Čest dej (Svítá 37).
Aktivita
Házíme si míčem (míčkem) v kruhu. Pokud máte příliš rozjívenou sku‑
pinu, můžete zvolit např. předávání kamínku z ruky do ruky. Začíná učitel/ka např. : „Neuveď nás do pokušení — pomlouvat“ a hodí míč někomu dalšímu, který pokračuje: „neuveď nás do pokušení — neumět
se dělit“. Účastníci si hází míč navzájem mezi sebou a vždy k prosbě
„neuveď nás do pokušení“ přidají další možné „pokušení“, např.: posmívat se slabšímu, vytahovat se na druhé, spoléhat jenom na sebe, dělat si z druhých sluhy, manipulovat druhými, nepřiznat si svoji chybu, závidět, lhát, milovat „prachy“, přizpůsobit se za všech okolností.
Když začnou docházet „nápady na pokušení“ nebo se naopak začíná nápaditost až příliš rozbíhat, zakončíme aktivitu společným zpěvem (nebo rapem) písně „Mexický Otčenáš“ (Svítá 238).
Pomůcky — míč/míček nebo kamínek, zpěvníky Svítá.
Přesah
Můžete navázat na Aktivitu (viz výše). Upozorněte děti, že nejde jen
o slovní hru, ale o témata, která lidi trápí, svírají, srážejí, přinášejí
mindráky, někdy i zoufalství, nebo životní prázdnotu. Nemůžeme
všechny ty problémy vyřešit, ale můžeme za takové lidi prosit. Za ty,
kdo pokušením podléhají — i za ty, kdo se stávají nástrojem pokušení.
Podněty k přímluvám — viz práce s nejstaršími dětmi: citát Nico ter
Lindena; „Mexický Otčenáš“ (Svítá 238).
107
Liturgie
Rituál
Písně
Svítá: 349 — Srdce čisté; 207 — Pokušení svatého Antonína; 140 — Široká brána; 37 — Čest dej
Evangelický zpěvník: 371,1+2 — Přijď již, přijď Duchu svatý, přijď
k nám
Evangelický zpěvník (dodatek): 692 — De profundis
1 Pt 5, 8–9 a — Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře.
Modlitba
Pane, prosíme, zbavuj nás pokušení přetvařovat se, nehrát fair — play,
ze strachu se starat jen o sebe, nebrat ohled na druhé. Tobě patří díky
za to, že umíme udělat něco pěkného pro druhého člověka, že s tebou
smíme v modlitbě mluvit, že nám dáváš poznat naše selhání, ale také
odpouštíš, když tě o to upřímně prosíme. Amen.
108
19
Zbav nás od zlého
12. leden 2014
Téma
Bůh nás ujišťuje o své věrnosti. Můžeme vyznat svou slabost a zároveň
důvěřovat Bohu, že nás neopustí a zachrání nás od zlého.
Cíle
—— Děti propojují první a poslední prosbu modlitby Páně (Otče náš — zachraň nás od zlého). Mluví o tématu důvěra, prosba a Boží ochrana.
—— Děti uslyší příběh o Davidovi a Goliáši a na konkrétním příběhu prožijí, jak Pán Bůh dává sílu a odvahu bojovat se zlem.
—— Děti přemýšlí o různých podobách zla a o důvěře v Boží záchranu
a ochranu. Uvědomí si, že Ježíš na kříži přemohl zlo. Nalézají slova
potěšení v Žalmu 23.
Pro učitele
Biblický text: Mt 6,13 b; 1 S 17,1–11
Poznámky k textu
K prosbě
Modlitba Páně je jako oblouk, který obepíná celou skutečnost s jejími výšinami i hlubinami. Otčenáš začal úplně nahoře, u Božího jména, střed se týká chleba člověka a s touto poslední prosbou „zbav nás
od zlého“ modlitba sestupuje do země ještě hlouběji.1)
Důležité je pořadí jednotlivých proseb — máme prosit o odvrácení
zlého, ale až na posledním místě. Martin Luther píše: „Proč? Nalezneme některé, a je jich nemálo, kteří Boha a jeho svaté ctí a prosí, ale
jenom proto, aby se zbavili trápení. Nic jiného nehledají; nemyslí ani
na první prosby, které stavějí do popředí čest, jméno a vůli Boží. Sledují
tedy vůli vlastní, a tak tuto modlitbu zcela převracejí.“ Modlitba Páně
je nedělitelný celek.
Někteří vykladači chápou obě prosby ve verši 13 („a nevydej nás v pokušení, ale zbav nás od zlého“) jako dvě stránky téhož: nedopusť, abychom se dostali do pokušení — nebo (v horším případě) pomoz, abychom z něho vyvázli; každopádně jde o prosbu o Boží pomoc v situacích, které sami nezvládneme.2)
„Vysvoboď nás od zlého“ — je poslední prosba Otčenáše, jeho poslední výkřik, v této prosbě je naléhavost, kterou známe z Žalmů.
„Vysvoboď “ — v řečtině je sloveso „ryomai“, které znamená zachránit, vysvobodit, vytrhnout, vykoupit. Prosíme o záchranu v přítomnosti, ale i v budoucnosti.
„Od Zlého“ nebo „ze zla“ — řečtina připouští dvě možnosti překladu:
1. vysvoboď nás ze zla (zlo v tomto případě chápeme neosobně,
jako prostředí, podmínky, okolnosti, do kterých jsme zapadli
a s nimiž si nevíme rady);
1
Lochman, J. M.: Otče náš. Praha, Kalich, 1993.
2 France, R. T. cit in Mrázek, Jiří: Evangelium podle Matouše. Praha, CBS – ČBS, 2011.
110
ZBAV NÁS OD ZLÉHO
2. vysvoboď nás od Zlého (v tomto případě chápeme zlo jako
zosobněné, jako aktivního protivníka).3)
Možnost dvojího překladu i výkladu upozorňuje na mnohovrstevnatost zla:
„zlí lidé“ — nepřátelé, násilníci, utlačovatelé, lháři;
„zlé poměry“ — chudoba, nemoc, přírodní katastrofy;
„zlé srdce“ — sklon a náchylnost ke zlu;
„ten Zlý“.
Tato prosba je zároveň výzva — nemáme zlo bagatelizovat ani se s ním
nemáme smířit. „Se Satanem se nikdy nelze smířit, nelze s ním uzavírat pakty; máme mu klást odpor.“ (J. M. Lochman)
Když se modlíme tuto prosbu, je důležité mít na paměti Ježíšův
kříž — my zlo v moci nemáme, ale Ježíš zlo přemohl, a tak se modlíme v silovém poli vykoupení.
„Nás“ — křesťan by se neměl smiřovat s bídou tohoto světa, ale má
volat „zachraň nás, osvoboď nás z ní!“, je zde důležité to malé zájmeno „NÁS“, nejenom mně patří spasení a záchrana, ale nám, lidstvu, celému stvoření.
A to je další výzva pro nás — solidarita s ostatními, s celým světem.
„Utrpení vedle mne je také mým utrpením. A když říkám ‚vysvoboď
nás od zlého‘, mluvím jménem všech, jménem světa.“ (G.Ebeling)
K příběhu
Vybraný příběh o Davidovi a Goliáši hezky zobrazuje zdánlivou přesilu zla (Goliáš), která může člověka (Izraelce) úplně odzbrojit a zároveň zdůrazňuje víru v Hospodina, která může člověka (Davida) v boji
se zlem vyzbrojit a dokonce zachránit. Příběh krásně ilustruje prosbu
„vysvoboď nás od zlého“ — Pán Bůh nezbavil Izraelce zlého Goliáše, ale
dal sílu Davidovi, aby s ním bojoval a nakonec zvítězil.
—— Goliáš — povoláním soubojový zápasník, kterého Pelištejci používali k zastrašování nepřítele, byl to obr a byl velmi dobře ozbrojen. Jeho
jméno znamená „zajetí“ a přesně takovým osudem Izraelcům hrozil.
3 Mrázek, Jiří: Evangelium podle Matouše. Praha, CBS – ČBS, 2011.
111
ZBAV NÁS OD ZLÉHO
—— David — povoláním pastýř, nejmladší syn Jišaje Betlémského, později
se stal izraelským králem. Do boje s obrem Goliášem jde neozbrojen,
má jen mošnu s kamínky, hůl a prak. Jeho jméno znamená „milovaný“.
—— Prak — „byl velmi účinnou zbraní. Skládal se z kusu kůže, upevněné z obou stran provazy; do koženého pouzdra se vkládal kámen (až
o průměru 7 cm), pak se prak roztočil nad hlavou a jeden z provazů se
pustil, takže kámen prudce vyletěl. Kámen mrštěný Davidem rozrazil
Goliášovi lebku a omráčil ho.“4)
Úskalí
Musíme si dávat pozor, aby děti na základě této prosby nezískaly pocit, že Pán Bůh všechno zlo ve světě jako mávnutím čarovného proutku odstraní. Je dobré zdůraznit, že zde neprosíme Boha, aby se nám
nestalo nic zlého, ale aby nás ze zlého vytrhl, od zlého zachránil. Těm,
kteří věří v Pána Boha, není slíben jednoduchý život, ale je jim zaslíbena Boží přítomnost a podpora.
Prosba „zbav nás od zlého“ nevede k pasivitě, je to výkřik, naléhavá
prosba, protože na zlo sami nestačíme, ale máme se snažit s ním bojovat a do toho boje zvát Pána Boha.
Odkazy
Literatura:
—— Linden , Nico ter: Povídá se… podle Marka a podle Matouše.
Benešov: Eman , 2009. s. 22–27.
—— Lochman , J. M.: Otče náš. Praha: Kalich, 1993.
—— Mrázek , Jiří: Evangelium podle Matouše. ČBS — CBS 2011.
—— <http://goo.gl/qFqIb3> — křížovky, omalovánka;
—— <http://goo.gl/O8PAKb> — starší přípravka na webu katecheze, pracovní listy;
—— <http://goo.gl/4SEieA> — omalovánky.
4 Knihy Samuelovy — První Paralipomenon. Praha: Kalich, 1977, s. 109.
112
Pro děti
Děti, pamatujete si ještě, jak oslovujeme Pána Boha v té modlitbě, kterou nás učí Ježíš? (Můžete mít nachystané obrázky např. krále, nějakého
vládce, pána, vojáka a také hodného tatínka, pak ukazujte jednotlivé ob‑
rázky a ptejte se dětí: „oslovujeme ho Králi, Vladaři, Vojáku, Pane nebo Ta‑
tínku?)
Ježíš nás naučil říkat Pánu Bohu Otče náš, tatínku… když ho oslovujeme takhle důvěrně, tak to taky znamená, že k němu můžeme s důvěrou přijít, můžeme ho o cokoliv požádat, nemusíme se ho bát.
Když se vám, děti, něco stane (zlomíte si nohu, někde uvíznete, neumíte slézt dolů ze stromu, spadnete z kola, někdo vám ubližuje), když
vás něco bolí, trápí, když si s něčím nevíte rady, koho voláte o pomoc?
Maminku nebo tatínka? Pamatujete si ještě, kdy jste naposledy tahle
volali maminku nebo tatínka nebo někoho jiného, aby vás zachránili, aby vám pomohli? Co se stalo? Jak to dopadlo? Povídejte si s dětmi
o situacích, kdy volali rodiče o pomoc a oni jim pomohli, vysvobodili je, zachránili. Tatínek a maminka, když můžou, tak nám pomůžou.
Stejně tak se můžeme obracet na našeho tatínka v nebi, na Pána
Boha. Můžeme ho prosit, aby nás zachránil, aby nás vysvobodil, aby
nám byl na blízku a dával nám sílu, když máme z něčeho nebo z někoho strach, když se snažíme postavit zlému, když na něco nestačíme
my ani naše rodiče. Věříme, že Pán Bůh na to stačí a proto se modlíme: zbav nás od zlého.
Rozdáme dětem spínací špendlíky s cedulkou „Hospodin je můj pastýř,
nebudu se bát ničeho zlého.“ Tuhle písničku si zpíval král David. A ten
spínací špendlík je obraz Boží blízkosti — takhle pevně jsme přišpendlení k Pánu Bohu a je stále s námi. Můžeme se k němu modlit a prosit ho, aby nám pomáhal a chránil nás.
Pokud děti budou chtít, připněte jim špendlíky a společně se můžete modlit:
Otče náš, zbav nás od zlého.
Otče náš, zbav nás od toho, co nás trápí, děsí, bolí…
(V modlitbě můžeme vycházet i z toho, o čem děti mluvily, co se jim, kdy
přihodilo nebo mohou samy přidávat svoje prosby.)
113
ZBAV NÁS OD ZLÉHO
Pro mladší děti
(Připravte si malou tašku a do ní dejte pět kamínků — na jeden napište OD‑
VAHA, na druhý DŮVĚRA, na třetí PŘÍPRAVA, na čtvrtý VÍRA a na pátý
VÍTĚZSTVÍ.)
Dneska jsem si s sebou vzal/a takovou tašku. Co myslíte, že mám
uvnitř? Zkuste si na tu tašku sáhnout, co tam asi je? Ano, jsou to kameny. A kolik jich tam je? Ano, mám v té tašce pět kamínků, oblázků.
Připomíná vám to nějaký biblický příběh? Příběh Davida a Goliáše.
(Vyndejte kamínky a ukažte je dětem. Děti mohou nahlas přečíst, co je
na nich napsáno.)
ODVAHA, DŮVĚRA, PŘÍPRAVA, VÍRA, VÍTĚZSTVÍ — to jsou jednotlivé kapitoly příběhu, který vypráví o tom, jak Pán Bůh vysvobodil
Davida a Izraelce od zlého, od obra Goliáše.
Kámen ODVAHA
(Děti mohou tento kámen najít, nebo jim ho jen ukažte.)
Nacházíme se v Údolí posvátného stromu. Údolí je pusté, ale na hoře
z jedné strany je sešikované vojsko Pelištejců a na hoře z druhé strany
je vyřádkované vojsko Izraelců. Ano, je válka. Izrael je ve válce s Pelištejci. Od začátku je jasné, kdo má navrch. Pelištejci jsou silnější, mají
lepší vybavení a navíc mají Goliáše. Soubojového zápasníka, takového skoro supermana.
Biblické podání se přímo vyžívá v popisu jeho urostlé postavy a zejména jeho dokonalého válečného vybavení. Na tehdejší dobu byl špičkově vybaven, nepřemožitelný, neporazitelný, zkrátka obr Goliáš. Kam
se na to Izraelci hrabou s těmi svými kopími a meči!
A ještě srandovnější je, že se to Izraelci snaží napodobovat. Jejich
král Saul má svoje královské brnění, jakousi nevydařenou kopii pelištejského modelu. Myslí si, chudák, že se může Pelištejcům vyrovnat.
Ale k čemu je mu brnění, když mu chybí odvaha a víra?
Každý den z pelištejského tábora vyšel Goliáš a předváděl se před
Izraelci. Obrovský, nelidský, nepřemožitelný, zosobněné zlo — to si
mysleli Izraelci, když ho viděli. Zatímco Goliáš v jejich očích rostl a rostl, oni se zmenšovali a zmenšovali.
Goliáš na ně pokřikoval: „Tak kdo si na mě troufne? Kdo se mi postaví? Rozmáčknu ho jako mouchu.“
114
ZBAV NÁS OD ZLÉHO
Určitě znáte přísloví „strach má velké oči“. A přesně tak to bylo.
Jestliže Goliáš měl ve skutečnosti 3 metry a vážil třeba 150 kilo, tak Izraelcům, jak se den ode dne víc báli, připadal nejmíň jako pětimetrový a třístakilový.
A najednou se tam na bitevním poli objevil mladičký pasáček ovcí
David. Jeho táta Jíšaj už dlouho neměl zprávy o svých třech synech,
kteří sloužili v izraelské armádě a tak poslal svého nejmladšího syna,
aby svým bráchům donesl něco k jídlu a zjistil, jaká je situace, co nového na frontě.
David si cestou prozpěvoval. Když se blížil k Údolí posvátného stromu, už zdálky slyšel, jak se vojáci šikují a vydávají válečný pokřik. Izraelci a Pelištejci se seřadili, řada proti řadě. David běžel ke svým bratrům a popřál jim pokoj: „Šálom, bráchové.“
A najednou z řad Pelištejců vystoupil Goliáš, předváděl se a naparoval a vykřikoval: „Tak kdo si na mě troufne? Kdo se mi postaví? Vy
izraelská sebranko.“ David to taky slyšel. Všichni Izraelci, jakmile slyšeli a viděli Goliáše, se dali na útěk. Báli se toho obra, který jim dennodenně ukazoval svojí převahu. Měli pocit, že proti němu nic nezmůžou. A nejhorší je, že se bál i jejich král Saul.
David zaslechl, jak si izraelští vojáci mezi sebou říkají: „Vidíš toho
muže, jak nás tupí a ponižuje? Ale ten, kdo ho zabije, dostane od našeho krále Saula velkou odměnu, i svoji dceru mu prý dá…“
David se těch vojáků ptal: „Cože dostane muž, který zabije toho Pelištejce? Vždyť co to je za náfuku? Takovej neobřezanej Pelištejec, který si dělá blázny z Izraele a z našeho Hospodina!“
Davida hrozně rozčílilo, jak se Goliáš chová a jak ponižuje jeho národ, že si ani nevšiml, jak je ten Goliáš vlastně veliký. Měl vztek na Goliáše i na ustrašeného Saula a všechny Izraelce.
Vojáci si zatím mezi sebou šuškali to, co řekl David o Goliášovi, až
se ta slova donesla ke králi. Ten si Davida zavolal. David mu řekl: „Králi, člověk nesmí klesat na mysli. Tvůj služebník půjde s tím Pelištejcem bojovat.“
Saul Davidovi smutně odpověděl: „Ty s ním nemůžeš jít bojovat,
vždyť se na sebe podívej, jsi mladíček, kdežto on je bojovník už od mládí, byl k tomu vyškolenej.“
David sice nechodil do žádné vojenské školy, ale měl… (Ukažte ká‑
men ODVAHA, děti mohou sami doplnit: odvahu.)
115
ZBAV NÁS OD ZLÉHO
Kámen DŮVĚRA
David začal před králem poskakovat a gestikulovat, ukazoval mu, jak
se bil s medvědem a lvem, když přišli, aby odnesli ovečku z jeho stáda
a jak je nakonec zabil, a stejně tak dopadne ten neobřezaný Pelištejec,
který se vysmívá Bohu. A dodal: „Hospodin, který mě vytrhl ze spárů
lva a medvěda, ten mě vytrhne i ze spárů tohoto Pelištejce!“
David důvěřoval Pánu Bohu, že ho vysvobodí z těžké situace. Vždyť
už mnohokrát zažil Boží ochranu a doufá v ní zas!
David měl… (Ukažte kámen DŮVĚRA, děti mohou sami doplnit: dů‑
věru.)
Kámen PŘÍPRAVA
Saul se snažil Davida nasoukat do svého brnění, ale David si v tom
připadal jak slon v porcelánu. Zase se z toho vysoukal a řekl Saulovi:
„Nemůžu v tom chodit, nejsem na to zvyklý.“ Vzal si do ruky svou hůl,
z potoka vybral pět kamínků, dal si je do své pastýřské brašny a s prakem v ruce šel na Pelištejce.
David se na boj s Pelištejcem připravil po svém. Vzal si zbraně, s kterými to uměl. Ale (Ukažte kámen PŘÍPRAVA, děti mohou sami doplnit:
příprava) byla nutná.
Kámen VÍRA
Pelištejec se podíval na Davida shůry. Ten klučík mu připadal jako mravenec. Vysmál se mu: „Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí? Pojď ke mně
a bude s tebou ámen, na tvém těle si smlsnou polní zvířata a dravci!“
Tak tu stojí proti sobě David a Goliáš. Velkej a malej.
David je klidný, nikam nespěchá, nenechá se vytočit.
Goliáš pořád pokřikuje, provokuje, ponižuje.
Ještě než si řekneme, jak ten souboj Davida a Goliáše dopadne, zkusíme se podívat, kdo tu proti sobě vlastně stojí.
(Můžete dětem ukázat nějaký obrázek Davida a Goliáše z dětské Bible,
z omalovánek, můžete si Davida a Goliáše vystřihnout jako loutky, nechte
je odpovídat na otázky, pak případně doplňte.)
Podívejte se na Goliáše. Co má Goliáš? Jak je oblečený?
Zbraně, brnění, vysokou postavu, silné řeči, přilbu, vojenský výcvik…
Podívejte se na Davida. Co má David? Jak je oblečený?
116
ZBAV NÁS OD ZLÉHO
Hůl, prak, mošnu s pěti kamínky, je oblečený docela obyčejně.
Je to všechno, co má David s sebou? Ono na tom obrázku skutečně
víc namalováno není. A přece má David ještě něco s sebou, co se namalovat nedá.
Co to je?
David má velikou odvahu, vztek, naději, že to dobře dopadne, víru
v Boha.
David měl… (Ukažte kámen VÍRA, děti mohou sami doplnit: víru.)
Věřil, že je Pán Bůh s ním. Že je správné to, co dělá. Že si Goliáš
nemůže dělat, co chce, že je potřeba ho zastavit.
A tak tu stojí proti sobě.
(Ukažte dětem postavičku Goliáše.)
Goliáš, který byl už možná odmalička považován za velikého, nepřemožitelného, protože tak prostě narostl a možná i jeho rodiče a pelištejská společnost ho k tomu vedli. Neuměl si představit, že by ho někdo porazil. Byl si jistý svým vítězstvím.
(Ukažte dětem postavičku Davida.)
A David, který měl malou postavu, ale velkou odvahu. Neměl velkou sílu, ale dobrou taktiku. Nenechal se vpasovat do Saulova brnění, zůstal svůj, šel na Goliáše s pěti oblázky a s holí. Po svém a ve jménu Hospodina.
David Goliášovi na jeho vyhrožování a zesměšňování odpověděl:
„Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve
jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil.
Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiju tě a srazím ti hlavu.
Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Bůh. A všichni poznají, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím.“
(Tento citát s Bible si můžete napsat jako bublinu a vložit ji do úst po‑
stavičce Davidovi, někdo z dětí to může případně přečíst.)
Kámen VÍTĚZSTVÍ
(Scénu můžete zahrát s postavičkami, trochu ji zdramatizovat.)
Goliáš vykročil a přibližoval se svým pomalým mohutným krokem k Davidovi. David mrštně vyběhl proti Goliášovi, sáhl rukou do mošny, vzal
z ní kámen, vymrštil ho z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu
prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi. To musela být šílená rána. Když
celé to velké tělo a ta fůra brnění padali k zemi. Tak zdolal David Goliáše prakem a kamenem, zasáhl Goliáše a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč.
117
ZBAV NÁS OD ZLÉHO
Když Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, dali se na útěk.
David našel Goliášovo jediné nekryté místo, jedinou slabinu a tam
ho střelil kamínkem z potoku a to bylo. (Ukažte kámen VÍTĚZSTVÍ, děti
mohou sami doplnit: vítězství.)
Tento příběh je povzbuzením už tisíce let pro všechny, kdo se nachází v nějaké těžké situaci, bojují s nějakým obrem, s něčím, co je
nad jejich síly.
A my dnes můžeme slyšet, že Pán Bůh nepomohl jenom kdysi dávno Davidovi v boji s Goliášem, ale že pomáhá všem, dětem i dospělým,
že nás vysvobozuje od zlého a dává nám sílu se zlým bojovat a také se
modlit: Otče náš, zbav nás od zlého. Amen.
Na závěr si můžete zazpívat píseň ze zpěvníku Svítá 266 — Proč by zachráněn měl být jen ten Daniel.
Pro starší děti
Připravíme si veliký papír a doprostřed napíšeme „zlo, zlé, zlý“. Děti
poprosíme, aby tam napsaly, co považují za zlé, jaké má zlo podoby
(válka, nemoci, přírodní katastrofy, smrt, utrpení, pokušení, nenávist,
závist, násilí, zrada, hřích, lhostejnost aj.).
Zakroužkujte, které zlo se týká vás osobně a které se týká celého
světa?
Můžeme zlo sami přemoci? Jak se zlo přemáhá? Jaké jsou proti
němu zbraně? Přemohl někdo zlo?
Pokud s tím děti sami nepřijdou, řekněte, že věříme, že Ježíš přemohl na kříži zlo, že nad ním zvítězil a můžete přes ten „papír se zlým“
dát velký papírový kříž. Zlo nezmizelo, je ho všude kolem nás i v nás
dost, ale je tu někdo, kdo zlo přemohl a k němu se můžeme obracet
s nadějí v modlitbě. A můžete na kříž položit text závěrečné prosby Otčenáše „vysvoboď nás od zlého.“
Každý může na svůj papírek napsat modlitbu, prosbu, od čeho já
sám nebo tento svět potřebuje vysvobodit (Vysvoboď nás od lhostejnosti, zbav nás válek, rasové nesnášenlivosti atd.) a tyto prosby můžete lepit na kříž.
Na závěr můžete přečíst jako slova potěšení a povzbuzení Žalm 23.
118
ZBAV NÁS OD ZLÉHO
Další možná aktivita se staršími dětmi je práce s Žalmem 23.
Pracovní list
Žalm 23
1. Žalm Davidův. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.
2. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod,
3. naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.
4. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou
jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.
5. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.
6. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití.
7. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.
1. Kdo to je pastýř? Co celý den dělá?
2. Co znamená, když se o Pánu Bohu říká pastýř? Popište Hospodina pastýře — jaký je? co dělá? čím se vyznačuje?
3. Dejte mu nějaké jméno.
4. Co je pro vás šerá rokle? Co je zlé?
5. Proč se žalmista nebude bát ničeho zlého?
Poselství žalmu: Tento žalm k nám mluví o Pánu Bohu, který se nás
ujímá. O Pánu Bohu, v kterém je všeho dostatek, u kterého je ta pravá spravedlnost.
I když se na mé životní cestě dostanu do údolí stínu smrti — i když
mě sevřou nejrůznější těžké životní okolnosti, které způsobí velkou
bolest, i když na mě uhodí nemoc, přece si v tom nemusím připadat
dočista ztracený.
119
ZBAV NÁS OD ZLÉHO
Přesah
—— Goliáš byl obr a to doslova! Měřil šest loket a jednu píď. Víte, kolik to
je centimetrů? Je to 312 centimetrů. Pojďte, zkusíme si toho obra Goliáše namalovat, vezmeme veliký papír, metr, namalujeme a vystřihneme postavu Goliáše, pověsíme ho někde v místnosti.
—— David byl jenom kluk, byl to pastýř. Byl ve srovnání s Goliášem prcek.
Koukal se na Goliáše a možná se taky trochu bál. Ale David měl něco,
co Goliáš neměl. Měl Pána Boha na své straně. A když je Bůh na naší
straně, můžeme bojovat i s obrem.
—— Každý z nás má nějaké obra, sice ne Goliáše v brnění a s mečem, ale
máme jiné obry. Obr je totiž něco, co se nám zdá moc velké, abychom
si na to troufli, abychom na to stačili, může to být nějaký kluk ve třídě, který nás šikanuje nebo se nám vysmívá nebo nějaké potíže doma
nebo strach z něčeho. Zkuste chvíli přemýšlet o svém obrovi — čeho
se bojíte, co vám ubližuje, zkrátka zkuste vymyslet něco, co je nad vaše
síly. Můžete to napsat na našeho obra Goliáše.
—— Jak nám Pán Bůh pomáhá s našimi problémy, v boji s našimi obry?
Nechte děti, ať říkají, co je napadá (posílá kamarády, rodinu, aby nám
pomohli, máme modlitbu, Bibli, dává nám sílu atd.). Potom přes všechny „obry“, které děti napsaly na plakát s Goliášem, napište velkými
písmeny prosbu z modlitby Páně: zbav nás od zlého.
Podněty k přímluvám — viz návrh práce s nejstaršími — od čeho já či
svět potřebuje vysvobodit.
120
Liturgie
Rituál
Písně
Svítá: 176 — Má duše Boha velebí; 278 — Prosba; 293 — David; 266 —
Daniel
Buď Tobě sláva: 42 — Pán Bůh je síla má
Ž 23,4 — I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého,
vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.
Modlitba
Pane Bože, děkujeme ti, že jsi náš hodný Otec a starostlivý pastýř. Děkujeme ti, že jsi nám blízko a můžeme tě prosit o pomoc, když už si
sami nevíme rady. Dej nám odvahu a sílu bojovat se zlem a spoléhat
při tom na tvou ochranu. Amen.
121
20
neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky
19. leden 2014
Téma
—— Bůh je náš počátek i konec, poslední slovo má Bůh, tak jako měl to první.
—— Poslední moc nemají vládci a různí slávu‑milové; ani násilníci, ani násilí, ani zlo.
—— (O)sl(a)ávu si zaslouží hlavně Bůh, což nám pomáhá odmocnit to,
čemu někdy zbytečně prokazujeme naši pozornost.
Cíle
—— Děti si uvědomí, co nám všechno Pán Bůh dal a že je to dobré (navzdory nám); že Bůh vládne jako dobrý král, pořád.
—— Děti uslyší o naději, že Bůh je větší a mocnější než všechno zlé; Bůh,
který byl na začátku, je s námi teď, bude i na konci a tedy „to“ je a bude
dobré.
—— Děti si například prostřednictvím písně Moc předivná mohou uvědomit,
že tu je větší moc, než ty, co nás obklopují a někdy svírají.
—— Další možný cíl: otevřít téma konce (všeho i mého) a nebát se ho.
Pro učitele
Biblický text: Mt 6,13 var.; Zj 21,1–7 (alternativně Mk 11,1–11)
Poznámky k textu
Téma „království“ je jediné, které se v modlitbě Páně vrací. Svědčí to
o jeho mimořádné důležitosti. Výklad by tedy měl navazovat na prosbu: Přijď království tvé.
K doxologii
O to všechno – o odpuštění, chléb, pomoc od zlého – o to všechno tě
prosíme, protože (neboť) věříme, doufáme, že ty můžeš!
—— Poslední slova k modlitbě připojila asi někdy na začátku druhého století až církev.
—— Možná jakoby navzdory tomu, že se nám právě někdy zdá, že Bůh mlčí
nebo mluví jazykem, kterému nerozumíme, že ho neslyšíme, že nás
ještě stále děsí zlo, viny, že jsme bezmocní, že je tu dost hladu a bolesti a vlády mocností a podivných struktur. Možná jako v obraně před
vlastním strachem a nedověrou se modlíme: Neboť tvé jest království
i moc i sláva. Ta věta je pokusem křesťanů si ještě jednou na konci
modlitby srovnat, uvědomit, čemu věříme. Možná je to uklidňující
vydechnutí: Jsme zakotveni ještě někde jinde. Tohle je důvod, proč
můžeme, mohu být přece jen klidný, pevný, neustrašený, otevřený
tomu, co přijde – Neboť tvé jest království i moc i sláva. Určitě to je
také ještě jeden pokus vyjádřit, ke komu se obracíme.
—— Tvé jest království. Podléháme jiným vrchnostem než těm, které nás
svírají, kterým platíme daně. A ani však to, co si kolem sebe tvoříme
jako bezpečné zázemí, není v posledu definitivní, jisté, zpevňující.
Zodpovídat se budeme ještě jiným soudům než těm lidským. Kdekdo
a kdeco si na nás osobuje moc, nárok, ale to je jen na chvíli, jen omezené, dočasné. Chceme žít ve tvém království, tvé blízkosti, podle tvých
zákonů. Věříme, že už jsme trochu občany tvého království. Prosíme,
ukaž se jako král, jako ochránce, jako ten, kdo má.
—— Moc. Kdo a co nám skutečně vládne? Čím se necháváme ovlivňovat
a smýkat? Jakou moc se skutečně vyplatí nad sebou uznat? Věříme,
že nepodléháme moci nějakého arogantního utlačovatele, osudu ani
123
okolnostem ani nemocem ani smrti. Ale že podléháme síle, která se
prosazuje tiše, laskavě. Není to surový útok ani tvrdá spravedlnost.
Věříme v energii, která rozhýbává svět; v moc, která nám dodává sílu,
když padáme.
—— Sláva. Měli bychom se víc divit, více žasnout, méně mluvit, více se radovat. To slovo sláva se pokouší opsat zdroj lidského úžasu, sevření,
zpokornění, vděčnosti. Boží sláva je zároveň něco, co hřeje, těší, chrání, ale také vystavuje nepříjemným otázkám, zpochybňuje. Sláva je slovo pro Boží přítomnost. Ne všechno, co se jeví jako slavné, je skutečně
slavné. To, co obdivujeme, co ceníme, čeho si vážíme, může být najednou jinak. A to skutečně důležité a pozornosti hodné, může být vposledu velmi prosté a nenápadné. (Král jedoucí na oslu.)
—— Na věky. Co je skutečně trvalé, co je jisté? Věky, věčnost, to je opak
k našim omezeným vyhlídkám, úhlům pohledu, k našemu poznání,
k našim hodinám a jejich posunům, k tomu, co musíme. Není to nekonečno, ale Boží perspektiva. Vidíme jen trochu dopředu a ovlivníme
spíš málo než moc, otevírá se před námi příliš neznámých. Bůh bude
posuzovat, posuzuje naše nakládání s časem. Naše příběhy jsou součástí jeho živého dechu. Posoudí naše příběhy. Věříme, že díky Bohu
nevezmeme za své, až se naše hodinky zastaví.
—— Doxologie. Židovské modlitby i ty křesťanské byly zpravidla uzavírány
tzv. doxologií (řec. doxa znamená: sláva, velkolepost, majestát) – zpravidla Boha oslovující vzdání chvály.
K příběhu
—— Poslední kniha Nového zákona, Zjevení Janovo, se snaží v řadě obrazů, podobenství, proroctví, povědět, že díky Ježíšovi se už nemusíme
bát toho, co přijde, že už se nemusíme bát lidí, věcí, států, katastrof,
přírody, prostě ničeho. Svět, ve kterém žijeme, jeho dějiny, se nás ještě určitě mnohokrát bolestně dotknou. Za své činy jsme před Bohem
odpovědní a Bůh se nás jednou, způsobem, který si nepředstavíme, na
ně zeptá a nechá nás kromě toho smysluplného nahlédnout i všechno
zlé, co jsme udělali. Přesto jsou všichni, kdo v Boha doufají, pozváni do
světa, kde není zlo, nářek, bolest, hlad ani žízeň, kde je všechno dobré.
—— Svět neskončí totální (např. atomovou či ekologickou) destrukcí, ale
začne něco nového, nebo spíš z toho námi poničeného udělá (stvoří)
Bůh nové. Moře bylo ve starověku místem, kde sídlily všechny možné
zlé potvory a stvůry, tedy obrazem pro cosi veskrze negativní.
124
—— To nové stvoření si Jan představuje jako nádherné město, uprostřed
kterého bude Bůh (tak jako kdysi „byl“ ve stanu setkávání, když Izrael
táhl z Egypta). Zkrátka Bůh nebudu už daleko, ale velmi, velmi blízko.
Verše 22–24 naznačují, že v novém Božím městě nebude žádný chrám,
nebude třeba už Pána Boha volat, mluvit o něm, bude zřetelně tu.
—— V ohnivém moři skončí smrt, která způsobuje člověku asi nejvíc bolesti, nejvíce nahání strach, nejvíce ho svírá.
—— Pán Bůh byl na začátku, lidi ani zvířata a všechno nenechal jen tak (byl
s nimi, byť to někdy není vůbec snadné rozpoznat) a bude i na konci.
—— Do toho města budou moci vejít nikoli ti dokonalí, slušní, jen ti, co
si to nějak zasloužili, ale všichni, kdo po Pánu Bohu a jeho blízkosti
„žízní“, kdo tuší, že skutečný „život“ je jen od něj a s ním, a chtějí ho
pít jako „vodu živou“.
Úskalí
—— Závěrečná slova modlitby Páně patří asi mezi ta, která se nám nejhůř
spojují s nějakou konkrétní představou.
—— Vzdávat Pánu Bohu slávu, oslavovat jej se nám možná zdá trochu nepatřičné. Naše slova na to nestačí. Bůh přece nepotřebuje naše oslavování a chvály. Jenže my si občas (často) potřebujeme uvědomit, komu
za co vděčíme, co už nám dal, kdo má poslední slovo. A poděkovat je
slušnost. Navíc Pán Bůh podle všeho stojí o to být s námi ve vztahu.
—— U poslední biblické knihy hrozí ještě víc než u jiných textů Písma, že
zaměníme podobenství, vize, sny a představy s tím, jaké to skutečně
bude – což nevíme. (Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku
na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. 1 K 2,9)
Odkazy
Biblické odkazy:
J 11,25–26; Zj 1,6.21,8.22,13; Da 3,33.
125
Pro děti
Z variant je možné si vybrat či je kombinovat.
Varianta A
Kdo je to král? Vládce. Bojovník. Pán, který má království, služebníky, vo‑
jáky. Co dělá? Vládne. Vládne celé zemi, kterou má označenou, chrání tu
zemi. Co to znamená? Rozhoduje. Kde král vládne? V paláci, na hradě,
na zámku. V království. V zemi.
Co to je mít moc? Můžeš někoho zabít. Něco rozhodnout. To, že toho
člověka ostatní poslouchají. Že si rozhoduje skoro o všem, vládne nad ce‑
lou zemí. Rozhodování je těžké, když má třeba hodně synů, tak neví, komu
předat království. Kdo má moc? Pán Bůh. Co může udělat ten, kdo je
mocný? Může někomu pomoct. Může udělat války. Někoho zabít, dát mi‑
lost, sebrat pole, jídlo, peníze, vybírat daň. Mít rád lidi. Napadat jiné země.
Co to je sláva? Oslava. VIP. Popularita. Nádhera.
Co je to oslava? Že maj lidi radost. jíst, pít víno, jíst koláče. Když má
někdo narozeniny. Svatba. Spousta balónků, dorty, dobroty. Koho zveme
na oslavu? Různé kamarády. Příbuzné. Jak se slaví? Jídlem. Jí se, přeje se,
dává se dáreček.
Co to znamená „na věky“? Už to tak zůstane. Je to dlouho. Na furt. Na
vždy. Do smrti.
(Kurzívou jsou možné dětské odpovědi, od některých z nich je možné se pak
odrazit ve výkladu.)
Pán Bůh je ten, kdo „vládne“. A to nejen v paláci. Rozhoduje o všem.
Je přítomen všude. Lidi ho mají poslouchat. Má to s námi někdy těžké
rozhodování. Pomáhá. Zaslouží si naši pozornost a poděkování. Zve
nás na svou oslavu. Všechny. Byl, je a bude. Pán Bůh je na furt.
Možno navázat na předchozí výklad o „Božím království“: Pamatujete si
ještě, jak jsme mluvili o tom, že je Bůh jako dobrý král? (Vytáhnout
jako pomůcku zlatou korunu atd.) Králové ve světě vládnou vždycky jen
nějaký čas. Bůh ale vládne stále – byl, je a bude.
126
Varianta B
Pán Bůh udělal (stvořil) tento svět: stromy, lidi, mraky, slunce, hvězdy, kameny. Když zasadíme pecku od třešně, vyroste za pár let strom.
Venku štěká pes, fouká vítr, padá déšť, svítí slunce. Kdo všechno nás
(mě) má rád. Žijeme (pozná se to i podle toho, že nás občas něco bolí
a štve). Je to skvělé. Děkuji.
Nejsme sami. I zítra s námi bude Pán Bůh. Je i s těmi, kdo nám
umřeli. A s miminky v břichu maminek. A s těmi, co jsou daleko. (Třeba s Australany.)
Varianta C
Vzít si do ruky fotky z léta (co bylo) a také kalendář nebo rozvrh (co bude,
co chci dělat zítra, pozítří, za týden, na co se těším, na co ani trochu).
Nejsme sami. Je to skvělé. Děkuji. I zítra s námi bude Pán Bůh. Děkuji.
Varianta D
I kdyby cokoli, i kdybych byl nemocný, i když umřu. Pak budu u Pána
Boha, v království, kde bude tak dobře, že si to ani nejde představit.
Varianta E
Namalovat ruce nebo vystřihnout jejich fotografii a do nich vložit obrá‑
zek (fotografii) vesmíru, ale třeba také obrázky naší vesnice, kostela, rodi‑
čů, různých zvířat atd. Pán Bůh nejsou ruce, ale v jeho moci je všechno.
Pomůcky — královská koruna, obrázky, fotografie, pastelky, lepidlo atd.
Pro mladší děti
Varianta A
Na malém řeckém ostrově Patmos uprostřed Egejského moře žil už
moc dávno (před devatenácti stoletími) křesťan Jan. Možná tam byl
farářem nebo členem staršovstva, možná měl malé děti.
Skoro celému světu vládl tehdy císař, který bydlel v městě Řím, měl
velkou armádu, spoustu paláců a také velké vězení a ještě si nechal
127
postavit veliký stadion. Do toho vězení zavíral křesťany – ty, co věřili
v Pána Boha, kterému Ježíš lidi naučil říkat: Otče. Císař neměl křesťany
rád. Císař se oblékal do zlatých šatů, nosil zlatou korunu a myslel si
o sobě, že je bůh, že ho všichni musejí poslouchat, klanět se mu a dělat
jen to, co chce on. A císař věděl, že křesťané ho sice poslouchají, ale
věří v jiného Boha. Zjistil dokonce, že křesťané říkají: Pána Boha musí
poslouchat i císař. A jednou všichni, i císař, budeme stát před Pánem
Bohem a on se nás bude ptát, proč jsme co dělali, jestli jsme někomu
neublížili. I císař se mu bude muset poklonit.
Císař neměl křesťany rád, a tak pozval do svého stadionu spoustu
lidí, nechal si volat sláva a dole za mříže vypustil lvy. A k těm lvům nechal házet křesťany. A lvi je roztrhali a snědli.
Také měl císař velkou armádu, spoustu vojáků, koňů a mečů. Kudy
ta armáda prošla, tam zůstala zbořená města, zabití lidé a nebylo tam
co jíst, protože všechno sebrali vojáci.
Na sousední ostrov vedle Patmu se z ničeho nic přihnala veliká vlna
a smetla do moře všechny děti, které sbíraly na břehu mušle. A na jiném
ostrově se otřásla země a vybuchla sopka a kameny zasypaly dvě vesnice.
Děti i jejich rodiče se Jana ptali: Kde je Bůh? Proč nám nepomůže?
Bude to tak pořád?
Jan se dlouho trápil, modlil se, několik nocí nespal. Vzpomínal na
ty děti z pláže, a hlavně na bratry a sestry, co je císař zavřel do vězení,
a pak je pro zábavu předhodil lvům. Chvíli měl zavřené oči a chvíli se
díval na hvězdy a poslouchal moře. A pak vyprávěl.
Vidíte stromy a skály a hluboké moře a slunce, které hřeje? Vyrostlo obilí, upekli jsme chléb. To všechno díky Pánu Bohu. Minulou zimu
jsem byl nemocný, ale uzdravili jste mě. To také, věřím, díky Pánu Bohu.
A narodili jste se. Dýcháte. Tluče vám srdce. To také díky Pánu Bohu.
Nezapomínejte na to.
A proto věřím, že nakonec nás nebude trápit žádný císař, žádní vojáci, nebudeme se bát moře a jeho vln a hloubky, ani země a jejího třesení. To všechno skončí. Jednou se nebudeme bát, že nás někdo zmlátí, okrade, ublíží nám. Vůbec se nebudeme bát.
Tomuto světu vládne Pán Bůh, i když to tak někdy nevypadá. A volat „sláva“ si nezaslouží ani císařovi vojáci ani herci z jeho divadla, ani
císař sám si to nezaslouží. Jenom Pán Bůh.
A největší moc nemá císař ani jeho vojáci. Protože jednou umřou
a i oni budou stát pak před Pánem Bohem a ten se jich bude ptát, jestli
neubližovali.
128
Myslím, věřím, že tak jako Pán Bůh stvořil tento svět, dává se narodit
dětem a nám vypěstovat strom, tak jednou setře každou slzu z očí, a že
už nebude smrt, a nebude důvod plakat.
Poslední slovo patří Pánu Bohu: jeho je země, on má moc, on si zaslouží, abychom mu poděkovali a volali sláva. s ním se budeme radovat a slavit. Pán Bůh je od počátku a bude pořád. (Díky za to.)
Akce — Ve Zjevení se často píší dopisy. Děti by si mohly zkusit napsat pro
někoho „potěšující dopis“.
Varianta B
Od rána čekají lidé u cesty do Jeruzaléma. Za několik dní začnou velké svátky. Nejdřív má tudy přijet římský místodržitel Pilát a se svými
vojáky dohlédnout na to, aby během svátků nedošlo k nějakému povstání. A po něm má dorazit do města kníže Herodes, syn posledního krále, a v chrámu, který nechal postavit jeho otec, zahájit slavení.
Od rána naháněli Pilátovi i Herodovi služebníci lidi k silnici, rozdávali jim mávátka, drobné mince a přikazovali, aby až pojedou jejich
páni, volali hodně nahlas: „Sláva, sláva.“
A už jedou.
Pět řad vojáků v brnění, které se leskne na slunci jako by bylo ze
zlata. A za nimi na bílém koni, s vavřínovým věncem na hlavě a červeným pláštěm skoro až na zem, jako by to byl sám císař, sedí místodržitel Pilát. Kyne rukou a tváří se přísně. Lidé volají „sláva“, mávají mávátky a bojí se. Vždyť za Pilátem klušou na koních další a další vojáci
s kopími a meči, je jich snad stovka, snad víc.
Prach ze silnice pomalu klesá. Asi za hodinu se blíží další průvod.
Nejdřív několik služebníků na koních, pak hudebníci s píšťalami a bubínky a za nimi kočár a v něm v pestrých šatech tlustý kníže Herodes
se zlatou čelenkou na hlavě. Vedle kočáru běží otroci a ovívají knížete
pštrosími pery. Zas lidé volají „sláva“ a také „ať žije král“ a mávají mávátky. A Herodes také mává, občas hodí mezi lidi pár měděných mincí a směje se, jak se na ně lidé vrhají. Dělá mu to dobře: „Škoda, že nejsem král, jen kníže, škoda.“
Lidé si posedali pod olivové stromy a ve stínu čekají, až přejde největší horko dne.
Ale co to? Ještě jeden průvod? Snad dvacet mužů a žen a uprostřed
nich na malém oslu, oslátku, někdo jede. Osla si vypůjčili od známé129
ho ve vesnici za kopcem, že ho večer vrátí. V tom někdo zas začne volat: „Sláva“. A lidé se sbírají z pod stromů a kdo už ztratil mávátko trhá
větev a mává s ní. Někdo dokonce vzal svůj plášť a položil jej na cestu před osla jak koberec. A lidé vykřikují: „Ať žije náš král, ať žije Ježíš, ať žije král.“
Velký muž na malém šedém zvířeti s velkýma ušima se tiše usmívá.
A lidé se smějí. Smějí se Pilátovi, co si hraje na císaře a myslí si, jak
je mocný, ale musí se schovávat za své vojáky. A smějí se Herodovi, co
si hraje na krále, tváří se důležitě, ale vládne jen pár městečkům a vesničkám v Galileji.
Jenže kdosi to rychle donesl do Jeruzaléma do paláců.
„Ten Ježíš si z vás zas dělal legraci, smál se vaší důležitosti. A lidé ho
vítali, jak krále. Jako kdyby lidé chtěli vládce bez koruny, ale přátelského, spravedlivého, mírného, bez vojáků s meči.“
A v palácích si řeknou: „Tak dost, tohle mu neprojde. Zabijeme krále na oslu, co se nám směje.“
Akce — lze zahrát jako scénku; s dětmi nebo loutkami.
Pro starší děti
Z variant je možné si vybrat.
Varianta A
Přečtěte si nebo zazpívejte píseň Moc předivná (ze Svítá či Dodatku). Dě‑
tem pak něco řekneme o jejím autorovi:
Báseň Moc předivná napsal Němec Dietrich Bonhoeffer (1906–1945).
Narodil se ve Vratislavi (dnes je to v Polsku) a vyrostl v Berlíně. V Berlíně a v Tübingen chodil na univerzitu. Stal se farářem a zároveň na
univerzitě i učil. Faráře nedělal jen v Německu, ale také v Barceloně
a v New Yorku.
Když v Německu začal vládnout Adolf Hitler, chtěl jako Vůdce rozhodovat i o fungování církví a hlavně považoval to, co sám řekl a napsal,
za důležitější než bible. Hodně lidí si Hitlera pletlo s bohem. Dietrich
Bonhoeffer patřil mezi křesťany, kteří nepřestali zdůrazňovat, že je
třeba poslouchat Boha a ne lidi. Krátce před válkou působil jako farář
130
v Londýně, mohl tam zůstat, ale vrátil se do Německa, věřil, že se nejde
před válkou a vlastní odpovědností za svou zemi a lidi v ní schovat.
Nakonec usoudil, že jako křesťan nemůže přihlížet Hitlerovu běsnění
a zapojil se do odboje proti němu.
Dětem můžete položit např. tyto otázky:
—— Najděte v písni výrazy, které vyjadřují strach a sevření, a také ty, které
vyjadřují naději a jistotu víry (třeba podtrhněte rozdílnými barvami).
—— Co myslí Dietrich Bonhoeffer tou předivnou mocí?
—— Odhadněte, za jaké situace ji mohl napsat (na svobodě, nebo ve vězení)?
—— Připomíná vám báseň (písnička) některou část modlitby Páně? Kterou/které?
V roce 1943 se Dietrich Bonhoeffer zasnoubil a těšil se na svatbu, vzápětí byl však zatčen a jen pár dní před koncem války popraven.
Báseň Moc předivná napsal už ve vězení. Je to jeho vyznání, že je
tu ještě jiná a mnohem větší a důležitější Moc, než je ta, kterou vládnou pozemští vládcové a diktátoři. A také, že každá lidská moc je omezená, že nakonec přijde ke slovu ta moc s velkým M.
Pomůcky — nakopírovaný text písně, tužky.
Varianta B
Projděte si zprávy v novinách, na internetu nebo v televizi v posledních dvou
dnech. Přečtěte si ty o politických rozhodnutích, o setkáních prezidentů,
o přírodních katastrofách, neštěstích a také o slavných lidech (VIP).
Jsou to dobré, nebo špatné zprávy? Máte někdy ze zpráv strach? Kam
ten svět spěje? Kdo tu vládne? (Můžete novinové titulky vystříhat, nale‑
pit na papír. A chvíli o tom mluvit.)
S dětmi si přečtěte, a pak případně opište, pokud budou souhlasit, tento
text pod jednotlivé novinové titulky.
A přeci tu vládne ještě někdo Jiný;
a přece to tu Pán Bůh nenechal svému osudu – nám ke zničení;
a přece státy pomíjejí, diktátoři prohrávají a umírají;
131
a přece se mír vrací a lidé nacházejí společnou řeč;
a přece se znovu nadechujeme, srdce nám tluče, síla se vrací, i když
už žádná v nás nebyla;
a přece si volání sláva a poděkování zaslouží hlavně Ten, kdo nám
dal život;
a přece život nekončí v rozbitých autech, v nemocnicích, v hrobech;
a přece s námi je Bůh.
Pomůcky — noviny, papíry, lepidla, nůžky, tužky.
Přesah
Zkuste si prohlédnout nápisy na hrobech na hřbitově. Nebo přečíst pár
smutečních oznámení. Co byste si nechali napsat na své parte nebo na
hrob? Co to je smrt? A co bude po ní? Bude po ní něco?
——
——
——
——
——
——
——
——
——
za zavřené křesťany;
za přírodu a zvířata;
za lidi, aby neničili;
za vládce;
za zraněné děti;
za lidi, kterým někdo umřel;
za konec válek a hádek;
za to, abychom nebyli pyšní;
za to, abychom se nebáli.
132
Liturgie
Rituál
Učitel: Přicházíme k Tobě, Otče (Bože)
Písně
Svítá: 280 — Přijď království tvé; 359 — V království Božím místa dost;
18 — Buď Bohu všechna chvála čest; 300 — Radostná
Haleluja Amen: 37 — Má duše Boha velebí; 120 — Písnička o příchodu Páně; 121 — Můj Pán všechny svolá; 156 — Neboť tvé je království;
161 — Má město dvanáct bran
Evangelický zpěvník (dodatek): 607 — Bůh je náš Pán a Král, 697 —
Moc předivná
Zj 22,13 — Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.
Modlitba
Pane, děkujeme za tento svět. Tys nám dal život, buď s námi, prosíme.
Ty máš moc udělat cokoli a se vším, dej, prosím, ať nevyhraje zlo. Pomoz nám uvědomit si, prosíme, že jenom ty si zasloužíš, abychom žasli a volali „sláva“. Bojíme se silných a také nemocí a smrti. Pomoz nám,
ať se nebojíme. Vezmi nás jednou do svého království.
133
21
Amen
26. leden 2014
Téma
Říkat „amen“ znamená důvěřovat Bohu a následovat ho.
Cíle
—— Děti skrz překvapení dojdou k tomu, že umíme hebrejské slovo —
amen — a pochopí ho jako „věřím ti, Bože!“, společně vytvoří plakát.
—— Děti uslyší, o tom, jak se izraelský lid znovu přiznal k Bohu a s důvěrou mu řekl své amen. Skrze příběh pochopí, co slovo amen znamená.
—— Děti hledají význam slova amen pomocí vlastních vědomostí, slovníkového hesla a aplikují význam slova na biblický text a vlastní zkušenosti z bohoslužby (pomocí obrázku).
Pro učitele
Biblický text: Mt 6,13 var; Neh 8,1–12
Poznámky k textu
K prosbě
—— Jako poslední z modlitby Páně je před námi jeho závěrečné slovo —
AMEN. Je to původně hebrejské přídavné jméno, znamená skuteč‑
né, pravdivé, jeho kořen z písmen a–m–n znamená věřit, doufat, ujistit se, být věrný (od stejného kořene je slovo emuna — víra, je také příbuzné se slovem emet — pravda). Používá se jako slovo, které stvrzuje to, co bylo předtím řečeno (bude řečeno následně, viz Ježíšovy řeči
začínající Amen), vyhlašuje to jako pravdivé, jako věrné, spolehlivé.
—— Jeho použití jako součásti liturgie (tzn. toho, co dělá lid) je zřejmé
už v samotné Bibli — např. jako přitakání lidu na vyhlášení zlořečení
(např. v Dt), nebo v žalmech, zde se objevuje jako závěr chvalořeči na
Hospodina. Často se objevuje s „prováděcím dodatkem“ typu „a všechen lid řekne: Amen.“ V novozákonních textech je přejímáno amen
z hebrejštiny (většinou se nepřekládalo např. ani do latiny a dalších
jazyků, event. jako „jistě“, „tak se staň“), nejčastěji se objevuje v NZ
jako závěr doxologie (stejně jako v modlitbě Páně) — např. „neboť tvé
jest království, moc i sláva“ nebo „na věky věků“.
—— Amen je vlastně také jistý typ uzavření smlouvy, pečeť, razítko, „ruku
na to“, podpis — člověka, který ho vyslovuje, to zavazuje, vstupuje do
smlouvy s Bohem.
—— Martin Luther ve Větším katechismu k závěru modlitby Páně říká: „Moc
naší modlitby ale záleží na tom, abychom se k ní naučili také připojovat: Amen. A to ovšem znamená nepochybovat o tom, že Bůh modlitbu zcela jistě vyslyšel a že ji naplní. „Amen“ není nic jiného než výraz
nepochybující víry, která se nemodlí nazdařbůh, zda snad náhodou
nedosáhne nějakého cíle, ale která ví, že Bůh, jenž nelže, zaslíbil přivést modlitbu k cíli.“
Amen tedy neznamená jen to, že souhlasíme s obsahem modlitby,
ale především to, že pevně věříme, že nás Bůh slyší a vyslyší, spolé‑
háme na něj.
135
AMEN
—— Domnívám se, že bychom měli děti i sebe vést k tomu, abychom se při
společných modlitbách připojovali hlasitým „amen“ — tedy nejen při
modlitbě Páně, ale všude tam, kde se modlíme. Je to prastará biblická
tradice a možnost se osobně a nahlas připojit k důvěře v Boha a jeho
péči o nás.
K příběhu
—— Na příběhu se ukazuje použití slova „amen“ jako společné odpovědi
shromážděného lidu. Vyprávění o čtení Mojžíšova zákona v obnovovaném Jeruzalémě pravděpodobně odráží podobu synagogální bohoslužby, tedy bohoslužby mimo chrám (bez obětí atd.). Je zde čtení,
výklad, modlitba, odpověď shromáždění. Na tomto půdorysu vznikala i křesťanská bohoslužba.
—— Stručné shrnutí toho, co příběhu předchází: Nehemjáš, číšník perského krále Artaxerxe, se dozvídá o tom, jak jeho souvěrci, navrátivší
se ze zajetí za Kýra, jsou v Judsku ohrožováni okolními kmeny, protože nestojí jeruzalémské hradby. Nehemjáš získal krále pro věc svého lidu a odchází do Jeruzaléma, aby vedl budování hradeb. Stavba je
započata, je neustále ohrožována nepřátelstvím a úklady okolních národů, avšak Nehemjáš bojuje — modlitbou i tím, že staví na hradby ozbrojené stráže. Musí se také vyrovnat s tím, že vzniká nouze ve vlastním lidu (nevěnují se obživě, ale práci na hradbách).
—— Když jsou hotovy hradby, shromáždí se lid, aby vyslechl četbu Mojžíšova zákona (pravděpodobně Mojžíšovy knihy jak je známe dnes, nebo
jejich části). Četba Zákona v lidech vyvolává pohnutí — znovu jsou ujiš‑
ťováni o Hospodinově věrnosti, která trvá přes zajetí i nevěrnost lidu.
Lid pak společně odpovídá slovem „amen“, přimyká se k této věrnosti, chce jí věřit a spoléhat se na ni. Znovu vstupují do smlouvy, kterou
porušili, ale která z Boží strany nepřestala platit.
—— Znalci zákona vše pečlivě vysvětlují tak, aby každý porozuměl. Pokání a pláč, který zní při tom, když si lid uvědomí své nevěrnosti, má být
nahrazen radostí a veselím — Boží věrnost je přece větší než veške‑
ré hříchy člověka. Jak píše Luther ve výkladu k Amen (Větší katechis‑
mus): „Velmi se tedy mýlí všichni ti, kteří… zůstávají v pochybnostech
a říkají: Jak bych mohl být tak smělý a chlubit se, že Bůh mou modlitbu vyslyší? Vždyť jsem jen ubohý hříšník, atp. Takoví nehledí na Boží
zaslíbení, ale jen na své skutky a vlastní zásluhy…“
136
AMEN
—— K porozumění tomuto Božímu dílu patří přitakání slovem (amen)
i skutkem: je to radost, sdílená s ostatními, s praktickými důsledky —
ruku v ruce s tím je tu dělba o jídlo.
Úskalí
—— Samostatný výklad slova Amen určitě zabrání tomu, aby děti vnímaly
toto slovo jen jako „konec“ tak, jak se dostalo do českého jazykového
užití („a byl s ním ámen“).
—— Také amen není nějaké kouzelné slovíčko, jehož vyřčením je modlitba platná a splní se. Proto jsem slovo amen pro předškoláky (a v podstatě se to objevuje i ve vyprávění důrazem na Boží věrnost) vyložila
celou větou (Bože, já ti věřím) — není to přesné jazykově, ale jde to po
smyslu. Ukazuje to zřetelněji, v kom spočívá naše důvěra, proč smíme
doufat ve vyslyšení modlitby.
—— Amen je také téma liturgické — jakým způsobem se zapojují lidé do
bohoslužby? Nenechávají všechno včetně odpovědí, jako je například
amen, jen na faráři? Biblické svědectví říká, že lid má odpovídat, má
se připojovat, má být slyšet. Není třeba se bát, že taková odpověď bude
automatická — přesto, že se to někdy může stát tak, jako nám myšlenky občas odplují i při modlitbě Páně. Znát význam slova amen nám
může pomoci.
Odkazy
Literatura:
—— Steiger , Ivan: Bible v kresbách. Praha: Kalich, 1990. s. 60–61.
(Obrázek k textu z Nehemjáše, dá se použít i jako omalovánka.)
—— Allmen , Jean–Jacques von: Biblický slovník. Praha: Kalich, 1987.
Internet:
—— <http://goo.gl/tnzNDA> — wikipedické heslo „amen“ je poměrně slušně napsané a pro základní přehled stačí — pokud byste například s internetem pracovali s nejstaršími dětmi.
137
Pro děti
Děti, znáte nějaká cizí slova, slova v cizí řeči? (Pokusný předškolák si
vzpomněl na Hello!, yellow submarine, dobrý deň, takže doufám, že se to
podaří i u dalších předškoláků.) — Jakou je to řečí? Možná budete mu‑
set pomoci — Učí se někdo anglicky? Byl někdo na prázdninách v jiné
zemi, jak se tam zdravili, jak říkají zmrzlině, pamatujete si nějaké slovo? Znáte nějakou písničku v cizím jazyce? Můžete připomenout slova
jako Hello apod. Pokud se žádné slovo neobjeví, pokračujte dál — ve smys‑
lu: A já si stejně myslím, že nějaké cizí slovo umíte, jen jste si možná
nevzpomněli.
A znáte někoho, kdo umí hebrejsky? Kdo mluví tak, jak mluvili v Izraeli? Možná pan farář. Ale já znám někoho, kdo umí hebrejsky a je
tady mezi námi (udržte chvíli napětí). Vy totiž aspoň jedno slovo hebrejsky umíte všichni! Tak schválně, kdo zná slovo AMEN?!
Kde slovo amen používáme? V kostele, na konci modlitby…
Podle vyspělosti skupiny můžete:
—— s dětmi pomocí natištěných písmen slovo amen „napsat“;
Jejda, tady se mi ta písmenka zamíchala, pomůžete mi postavit slovo amen? Připravte si velká písmena, ze kterých se skládá slovo amen
(můžou to být písmena „dutá“, aby je děti mohly vybarvit). Jednotlivá
písmena určitě někteří znají (např. písmeno, kterým začíná jejich jmé‑
no), ti, co půjdou za rok do školy, by měli zvládnout určit, čím slovo za‑
číná. Pomáhejte: první je A, které to je? apod.
—— nechat děti podle napsaného vzoru písmena sestavit;
Na papíře napište/vytiskněte slovo amen velkými písmeny, každému dítě‑
ti dejte příslušná 4 písmenka, aby je podle vzoru sestavily, nalepte všech‑
na amen pod vzor. To zvládnou i děti, které písmena neumí, jde o nápo‑
dobu tvarů (děti budou hrdé, že něco „napsaly“).
—— pro nejmenší můžete písmena slova amen vybarvovat, lepit na ně kousíčky
barevných papírů, lepit písmena z barevných papírů na černobílé obrysy…,
138
AMEN
nebo se vybarvování a kreslení věnujeme až s obrázky (viz níže) a tento tvo‑
řivý blok můžeme vynechat.
Tak slovo bychom měli poskládané — ale co to slovo znamená? Připo‑
meňte cizí slova a jejich významy. Napadá vás, co by mohlo znamenat slovo amen? Je to těžké. Ani to nejde říct jedním slovem.
Amen říkáme na konci modlitby a znamená to: „Bože, já ti věřím!“
(Zopakujte větu třeba společně.) Bože, já ti věřím, že když se k tobě modlím, tak ty mě slyšíš a pečuješ o mě. Vždycky, když se modlíme, říkáme
na konci amen, potvrzujeme tím, že se na Boha spoléháme tak, jak na
něj spoléhal Ježíš a připojujeme se k němu.
Zpestření, pokud máte starší předškoláky nebo smíšenou skupinu:
Větu rozstříhejte na jednotlivá slova, dětem větu zopakujte, společně ji
poskládejte, nalepte pod „amen“. Můžete slova dětem rozdat, říct jim, co
mají za slovo v ruce a nechat je, aby se postavili za sebe správně.
Pokračujte dále: Ukazujte obrázky s textem — ucho „že mě slyšíš“, srdce „že
mě máš rád“, ruka „že mě chráníš“, chleba „že se o mě staráš“, atd. — děti
hádají, co znamenají. Nalepte pod nápis. Společně vybarvěte, dokreslete.
(Pokud si netroufáte kreslit, vyhledávání obrázků v Google vám nabídne
nějaké využitelné kresby.)
Takže, co znamená slovo amen? Bože, já ti věřím!
Kdy ho říkáme? V modlitbě.
A jak říkáme slovo amen? Nahlas!!!
Zakončit můžete modlitbou, jednotlivé krátké věty zakončujte společně slo‑
vem amen.
Např.: Děkujeme ti, že jsme tu spolu a všichni ti říkáme — amen. Prosíme za ty, co nemají nic k jídlu, a všichni ti říkáme — amen.
Pracovní list si můžete vytvořit podle popsaných nápadů — slovo amen,
pod něj vysvětlující větu a např. čtyři políčka na dokreslení nebo dolepení obrázků.
Pomůcky — Velký papír, písmena A–M–E–N na papíře, rozstříhaná věta
Bože, já ti věřím; obrázky s textem, lepidla, pastelky.
139
AMEN
Varianta
Pokud byste potřebovali pouze krátký a více akční způsob výkladu, využijte
přirovnání amen k podání ruky, k vyjádření smlouvy a důvěry.
Postavte se s dětmi do kruhu, všechny na úvod pozdravte podáním ruky
a oslovením jménem.
Proč si lidé podávají ruku? Aby se pozdravili, aby se přivítali, rozloučili.
Kdybyste v té ruce něco měli, můžete ji někomu podat? Nejde to, že!
Podat ruku znamená totiž také to, že si věříme — podávám ti ruku,
nemám v ní žádnou zbraň, abych tě praštil. Podáme si ruku a budeme přátelé!
Také když si něco slibujeme, říkáme „Ruku na to!“ a podáme si ruce.
Například, když vás paní učitelka od sebe ve školce odtrhne: „Teď se
nebudeme prát, ruku na to, kluci/holky! Podejte si ruce, a budeme
zase přátelé.“
Zkuste si podat ruce se svými sousedy a pozdravte se, víte, jak se
jmenuje ten, kdo stojí vedle vás?
Když nás Pán Ježíš učil, abychom se modlili k Bohu jako Otci, na
konci modlitby řekl slovo Amen. Je to slovo cizí, hebrejské, ale můžeme si ho představit trochu jako podání ruky — znamená totiž: „Já ti věřím, Bože, že mě slyšíš, když se k tobě modlím a důvěřuju ti.“
Na závěr můžete využít navržený pracovní list z první varianty, například
jen jako omalovánku.
140
AMEN
Pro mladší děti
Jako motivaci můžete použít tu, která je uvedena pro předškoláky, zda děti
znají nějaká cizí slova. Pro vysvětlení významu toho, co znamená amen, po‑
užijte příběh. Nebo začněte prohlížením obrázku.
Nechte děti popsat obrázky: Z jaké doby ti lidé asi jsou? Vidíte, nejsme
první, kdo se ptá na to, co znamená slovo amen. Je to slovo hebrejské,
cizí, tak jeho významu nerozumíme hned, jako u slov českých.
Co tedy znamená slovo amen? Povím vám příběh, na kterém to pochopíme. Je to příběh o izraelském lidu. Stalo se, že se skoro celý lid izraelský dostal do zajetí v cizí říši, Babylónii. Bylo to proto, že přestali věřit
Bohu a spoléhat se na něj. A taky proto, že okolní říše byly velké a měly
chuť na další a další území. Když to území dobyli, vzali jeho obyvatele
a odvezli je jinam. To se stalo i izraelskému lidu. Většina z nich skončila jako zajatci v Babylónii. A Babylónii zas dobyla jiná říše, Persie.
Izraelský lid však zůstával v zajetí. A v tom zajetí nikdy nepřestali
vzpomínat na své město, na Jeruzalém. A to přesto, že se jim narodily
děti, že se v cizí zemi vlastně usadili, a přesto, že někteří z nich se stali služebníky na dvoře perského krále. Stále vzpomínali na Jeruzalém
a často při tom plakali, protože Jeruzalém byl vzdálený a měli pocit,
že je jim vzdálený i Bůh. „Jsme v zajetí, a to je trest, že jsme nevěřili
v Boha. Bůh je teď tak daleko!“ stýskali si. A někteří dokonce možná
nadávali: „Bůh nás opustil, už s námi není!“
Ale nebyla to pravda. Bůh je věrný i tehdy, když jsou lidé nevěrní a neposlušní. Tak se stalo, že se někteří Izraelci mohli vrátit do Jeruzaléma.
A tam začali s opravami chrámu. Ale ani tehdy nešlo všechno hladce.
141
AMEN
Pořád tu byli nejrůznější nepřátelé okolo, kterým se rozhodně nelíbilo,
že Izraelci znovu staví chrám a opravují město Jeruzalém.
O útrapách Jeruzalémských se doslechl Nehemjáš. Dostal se na dvoře perského krále pěkně vysoko. Byl to jeho číšník, obsluhoval krále
při jídle. V takového člověka musel mít král velkou důvěru, že ho třeba neotráví. Nehemjáš byl Izraelec a rozhodl se, že když může mluvit
s králem, musí s ním mluvit také o Jeruzalému. Věřil totiž, že Bůh je
věrný a umožní mu nějak Jeruzalému pomoci. Poprosil krále o dovolenou, aby mohl do Jeruzaléma odjet a zorganizovat tam stavbu hradeb.
Královi se to zrovna taky hodilo, a tak Nehemjáše do Jeruzaléma poslal.
Nehemjáš shromáždil všechny ochotné Izraelce, a začali stavět
hradby, aby město dokázali ubránit. Každý měl svůj kus hradeb. Byli
tam muži všech profesí, a dokonce pár žen se umělo ohánět kladívkem,
nosit kameny a míchat maltu.
Město s hradbami, to už je něco, mezi lidmi se začalo proslýchat,
že tu perský král chce mít samostatnou provincii. To se tedy nepřátelským sousedům nelíbilo a nasadili všechny zbraně — meče i pomluvy,
intriky i podlosti. Nehemjáš ani tehdy nepřestal věřit, že Bůh je věrný.
Také on nasadil všechny zbraně — každý, kdo pracoval na hradbách,
měl v jedné ruce kladívko nebo zednickou lžíci a v druhé meč. Každý
úsek hradeb měl své strážce. A proti pomluvám a intrikám nasadil Nehemjáš moudrost a modlitbu k Hospodinu — „Bože, ty jsi věrný, dovol nám dostavět tyto hradby“.
Ano, Bůh je věrný, a tak se povedlo hradby dostavět. Když dokončili zednickou práci a osadili všechny brány vraty, shromáždili se u jedné brány a svému knězi Ezdrášovi postavili takové pódium, kazatelnu,
to aby ho všichni slyšeli, když jim bude chtít něco říct. A taky že chtěl.
Ale nebylo to jen tak něco. Vystoupil na kazatelnu a začal číst z Mojžíšova zákona — o tom, jak je Bůh věrný i když jeho lid to vede jednou
tak a podruhé onak. Jak ten podivuhodný Bůh zachraňuje i neposlušné lidi, je věrný a nikdy svůj lid neopustí.
Lidem vstoupily slzy do očí: Tolikrát jsme pochybovali, Bohu nevěřili, chtěli jsme to vzdát — ale on to s námi nevzdal. A tu někdo řekl
Amen. To znamená — ano, tak to je, Bůh je věrný. Jedině díky němu
jsme postavili hradby a budeme zachráněni. A všichni se přidali: Amen,
amen. A to znamená — Bože, chceme ti být taky věrní a věřit ti. A amen
znělo víc a víc nahlas. Bylo to jako smlouva: Bože, věříme ti, že jsi věrný.
Spoléháme na tebe.
A to už tekly slzy proudem. Ale kněz Ezdráš a všichni znalci zákona
jim vysvětlovali: Neplačte, otřete si slzy. Bůh vidí vaši lítost nad zlem,
142
AMEN
ale teď chce, abyste společně oslavovali jeho věrnost. Uvařte dobrá jídla, upečte sladkosti, dejte tomu, kdo nic nemá, dávejte si dárky.
A tak se Izraelci pustili do oslav. A vždycky si připomínali, že Bůh je
nám věrný. Ježíš tenhle příběh moc dobře znal. A když nás učí modlit
se — a věřit, že Bůh je nám Otcem — a že jeho království přichází — a že
nám odpouští — učí i nás věřit: Bůh je věrný. Věřte, že právě tohle vám
chce dát. I my můžeme na Boha takto spoléhat v životě. V té Ježíšově
modlitbě se to řekne prostě jedním slovem: AMEN.
Pomůcky — obrázek.
Pro starší děti
Dětem můžete rozdat otázky jako pracovní listy, případně dát na papíře
všem až část 2, můžete střídat práci společnou, ve dvojicích, jednotlivců.
Máte‑li málo času, můžete pracovat např. jen s obrázkem a textem z Ne‑
hemjáše (3).
1. Co víte o slově amen? Pokuste se nejprve zodpovědět na tyto otázky
(samostatně písemně nebo společně zapisujte):
——
——
——
——
——
Kde se používá? (K čemu/jak?)
Kdo ho smí používat?
Z jakého je jazyka?
Co znamená?
Jak se používá v českém jazyce (znáte nějaké ustálené sousloví — jaký
má význam)?
—— Napadá vás ještě něco ke slovu amen?
2. Pomocí následujícího textu si ověřte, zda vaše domněnky jsou správ‑
né. (Na základě hesla Amen v Biblickém slovníku1) zjednodušila a text
úpravila M.S.)
—— Amen je hebrejské slovo, kterého se používalo při bohoslužbě v synagoze, odkud přešlo do Nového zákona a udrželo se v liturgickém jazyce všech křesťanských církví. (Liturgie = to, co dělá v bohoslužbách
lid‑shromáždění — jsou to odpovědi, písně, modlitby, přeneseně pořad bohoslužby.)
1
Allmen, Jean–Jacques von: Biblický slovník. Praha: Kalich, 1987.
143
AMEN
—— Amen je odvozeno od kořene (základ slova), který zahrnuje myšlenku
pevnosti, skutečnosti a z něhož vznikly výrazy různé a důležité: přežít, věřit, pevnost, věrnost, jistota, víra.
—— Amen znamená tedy: pravdivý, opravdu, určitě, určitý. Do řečtiny bylo
přeloženo výrazem „staň se“. Jeho význam je však širší: Když je posluchač vysloví, ztotožňuje se s tím, co slyšel, souhlasí s tím, uznává to za
své, je připraven se tomu podrobit. Amen má tedy hodnotu podpisu.
—— V Novém zákoně slovo amen vyjadřuje jistotu církve, která s důvěrou
odpovídá na zaslíbení svého Pána. (To znamená, že by se mohlo překládat také slovy „věřím ti, Bože“.)
—— Slovo amen je vyslovováno věřícím člověkem nebo celým společenstvím. Až později si kazatelé vyhradí právo říkat „amen“ (tzn. směli to říkat jen oni).
3. Přečtěte si text z Nehemjáše 8,1–6. Prohlédněte si ilustraci Ivana Steigera, kterou nakreslil k tomuto textu v Bibli v kresbách (str. 60–61).
—— Který význam slova amen byste vybrali pro tento text: věřím — ano —
pravda — jistě — určitě — tak se staň — podepisuji — ještě jiné? Shodli
jste se ve skupině?
—— Podívejte se na obrázek — co myslíte, má říkat amen jen kazatel/farář
nebo všichni lidé? Pomohl vám nějak obrázek k odpovědi?
144
AMEN
Přesah
—— Pokud se to ve vašem sboru neděje, zkuste společně s dětmi začít říkat amen při bohoslužbách nahlas. Vysvětlete v ohláškách, co jste se
s dětmi naučili o amen a vyzvěte i ostatní, zda se nechtějí připojit. Případně poproste o ohlášení faráře/řku.
—— Naučte se zpívanou odpověď amen — např. ve Svítá 479 nebo v Evangelickém zpěvníku součást zpívané liturgie v pořadu C, str. 827.
—— Víte, že v některých křesťanských společenstvích je běžné, že lidé vyslovují amen také během kázání? Když kazatel vysloví myšlenku, která je podle posluchače pravdivá a důležitá, řekne klidně nahlas amen,
aby vyjádřil svůj souhlas. Co by se stalo ve vašem kostele, kdyby to někdo udělal? Co by si asi myslel pan farář — že s ním souhlasíte, nebo
že má skončit?
Podněty k přímluvám — modlete se za ty, kteří neumějí nebo nemohou důvěřovat Bohu či lidem.
145
Liturgie
Rituál
Písně
Svítá: 479 — Amen; 9 — Amen (Neznáte‑li, zadejte si na youtube „go‑
spel amen song“; např. <http://goo.gl/nrzT7w>. Děti mohou zpívat
„amen“ a vy sloky.)
Haleluja Amen: 132 — Oslavujem tvou dobrotu, 95 — Ježíši Kriste,
pastýři nás, 36 — Pán Bůh je síla má, 14 — Někdo mě vede za ruku
Evangelický zpěvník (dodatek): 613 — Oči všech se upírají
Zj 7, 12 — Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla
Bohu našemu na věky věků. Amen!
Modlitba
Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi nás naučil svou modlitbu. Děkujeme,
že můžeme mít k Bohu důvěru, že nás vždycky slyší a že se na něj můžeme spolehnout. Amen.
146
Úlohy cyklu pro školní rok 2013/14 jsou postupně zveřejňovány na
webu Katecheze <http://katecheze.evangnet.cz>. Na stejné adrese
naleznete další materiály pro práci s dětmi.
Zaregistrovaní uživatelé mohou na týchž stránkách zveřejňovat i své
vlastní katechetické materiály.
Modlitba Páně — katechetická příručka 2013/14
Pomůcka pro učitele Nedělní školy a náboženství
Ilustrace:
Zdar Šorm (s. 100–101), Lydie Férová (s. 150), Ivan Steiger (s. 153)
Vydává poradní odbor pro práci s dětmi
Českobratrské církve evangelické, Praha, 2013
Grafická úprava Filip Halama
Tiskne VS Tisk Praha

Katechetická příručka - Modlitba Páně ()

Transkript

Podobné dokumenty

Závislost na práci - K

Kapitola 1.

Dvanácté číslo časopisu Dámského investičního klubu LADY IN

občanská výchova klima třídy - Odborné učiliště a Praktická škola

DÍTĚ – 3. DÍL (SVĚT NA STRANĚ ĎÁBLA ČI BOHA?)

rejstřík - wichterle.cz

Poetické knihy

Psychologovo svědectví o Kristu

Veterinární ortodoncie-řešení ortodontických vad

Vnitřní řád Nemocnice Prostějov ke stažení

Revue SKŽ 66

Katechetická příručka - Desatero ()

KATALOG 2015 / 2016 krbová kamna, krbové vložky, venkovní krby

Zpravodaj 56 - Společnost křesťanů a Židů