docTomine Stranice
download 
Stížnost Transkript
Tomine Stranice
Obsah K výročí listopadu 1989 Úvodní slovo ministra zahraničních věcí České republiky Jana Kohouta str. 4–5 Editorial Václav Havel (*5. 10. 1936) spisovatel a dramatik, jeden z prvních mluvčích Charty 77, vůdčí osobnost politických změn v listopadu 1989. Poslední prezident Československa a první prezident České republiky. Charta 77 a disidentské hnutí Historik Milan Bárta mapuje vznik a činnost protirežimního společenství str. 6–9 Listopad Zkrácená еsej Antoina Marese, profesora na Univerzitě Paris 1 PanthéonSorbonne ze 17. listopadu 2005 str. 10–15 OF – Občanské fórum Příběh politického hnutí, které vzniklo jako reakce na brutální potlačení studentské demonstrace v roce 1989 str. 16–19 Fotogalerie Odchod sovětských vojsk z území tehdejšího Československa objektivem Karla Cudlína str. 20–21 V průběhu roku 1989 bylo čím dál jasnější, že komunistický režim v Československu ztrácí absolutní kontrolu, sebejistotu i nervy. Protesty na počátku roku ještě mohla policie potlačit silou, ale desetitisíce podpisů pod peticí Několik vět, mezi nimiž byla i jména dobře známá a respektovaná, už ignorovat nemohl. Probíhaly politické změny v Sovětském svazu, v Polsku se uskutečnily první svobodné volby, opozice se dostala do parlamentu i do vlády a Maďarsko otevřelo hranice východním Němcům. Oč konzervativnější československé vedení bylo, o to rychlejší změny ovšem následovaly. Těch několik týdnů po brutálním potlačení studentské manifestace 17. listopadu a po založení Občanského fóra se mi slévají v nepřetržitý sled fascinujících událostí. Neznamená to ale, že režim kapituloval okamžitě. Navzdory všeobecné euforii to byly dny velmi napjaté a nebezpečné, protože komunistická strana stále držela klíčové nástroje moci. I díky příznivé mezinárodní situaci jsme však během podzimu 89 dosáhli toho, co v ostatních zemích trvalo měsíce a léta. To, co se dopoledne mohlo zdát jako nedostižný sen, bylo odpoledne skutečností a večer málo. Byla to doba všeobecného nadšení, solidarity, nesobectví a vzájemné ohleduplnosti a já vděčím osudu za to, že mi dopřál být v centru dění a podílet se na takových převratných dějinných změnách. Praha, září 2009 Dva osudy z Národní třídy Osudy Moniky Pajerové a Šimona Pánka, dvou představitelů studentského hnutí druhé poloviny 80. let minulého století str. 22–25 Jaký je náš vklad do EU Otázka pro čtyři významné osobnosti současnosti na téma inspirace České republiky pro EU str. 26–29 Kdyby Magora nebylo, museli bychom ho vymyslet Portrét nositele Seifertovy literární ceny za celoživotní dílo a významného představitele českého disentu Ivana Martina Jirouse str. 30–33 Mosaika událostí posledních 20 let života České republiky str. 34–35 Děti revoluce Jak se žije v ČR dvacetiletým str. 36–38 Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními stanovisky české vlády. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu. Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká republika Šéfredaktor: Pavel Šmíd Grafická úprava: Jiří Sáva Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer, Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je možné přetiskovat bez svolení redakce či autorů; za předpokladu uvedení jména autora a zdroje. Máteli zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte prosím redakci nebo uvedené autory fotografií. MK ČR E 6574 ISSN 1802–3657 Internet: http://www.theo.cz E-mailová adresa vydavatele: [email protected] Revue České republiky, ročník 16, číslo 5/2009 3 K výročí Listopadu 1989 Nejvýraznější pozitivní předěl v novodobých dějinách naší země připadá na letopočet zakončený devítkou – rok 1989, začátek cesty za svobodou, demokratickým právním státem, za prosperitou vyrůstající ze základů tržní ekonomiky. Je dobré hned dodat, že na podzim před 70 lety se na starém kontinentě rozhořel nejničivější válečný požár v dějinách lidstva. Naše snažení po roce 1989 proto upíráme nejen k tomu, aby nám už více nenaskakovala husí kůže z obav války studené, ale abychom současně udělali vše, co je v našich silách, aby Evropu už nikdy více nesužovaly přízraky války horké. A to přitom víme, že jsme se jim v lokálních národnostních střetech na Balkáně v devadesátých letech již minulého století náležitě vyhnout nedokázali, resp. že jsme je včas nedovedli zatlačit. Historie sice oplývá mementy, ale my se nyní musíme upnout k momentům, které je překonávají. Procházíme proto v tomto ohledu zvláště po roce 1989 všeobecnou, obnovující modernizací, podstoupili jsme systémovou, politickou a ekonomickou transformaci, její výsledky upravujeme a vylepšujeme následnými reformami, pokračujeme přitom – už pět let jako přímí podílníci – v rozvíjení projektu evropské integrace. A to vše se děje na nečekaně rychle proměnlivé světové scéně globalizace s jejími příležitostmi i riziky. Naše modernizace, transformace a reformy se namnoze odvíjely a probíhají ve spojitosti. Je na nás, abychom jejich propojenost uměli nasměrovávat k produktivnímu synergickému efektu. Jeho rozsah a předvídatelnost si nelze představit bez spolehlivého bezpečnostního ukotvení naší země a bez završení našeho „návratu do Evropy“. Při připomínání letošního 20. výročí přelomových událostí roku 1989 bych zde chtěl vyzdvihnout, že určených základních cílů, kterých se měla zhostit naše zahraniční politika, jsme zdárně dosáhli. Nejednalo se u toho o jednorázové, skokové počiny, ale o trpělivé a vytrvalé odbourávání předchozích předsudků a bariér. A je dobré nezapomenout, že zprvu i cesta se nám jevila jako cíl. A současně cesta k překonávání úskalí a zvládání problémů dnešního světa je nejenom pro nás také hlavně cílem. Na naší cestě za členstvím v NATO, i po jeho získání, prokazujeme, že v aliančním spojenectví nečekáme jen na záruky pro naši bezpečnost, nýbrž že jsme k bezpečnostní stabilizaci v Evropě, po- 4 tažmo v globálním kontextu připraveni i přispívat. Připomeňme si zde proto účast našich vojáků v IFOR a SFOR v Bosně v devadesátých letech a zároveň nynější působení našich vojenských kontingentů v Kosovu a v Afghánistánu. V žádném přehledu úspěchů naší zahraniční politiky nemůže scházet připomenutí působení ČR v roli nestálého člena RB OSN v letech 1994 až 1995. Vzpomínkou na to, že ani zahraniční politiku – podobně jako život – neprovázejí jen zdárné chvíle, se stal náš druhý pokus dostat se do orgánu Světové organizace hájícího mír a bezpečnost na období let 2008 až 2009. Nejvýznačnější, i neprestižnější moment aktivit naší zahraniční politiky se pojí k období předsedání ČR v Radě EU v první polovině r. 2009. Zkušenosti a poučení z pololetí v předsednickém čele EU stále ještě plněji zažíváme a důkladněji vyhodnocujeme. Ač škarohlídi na našem předsednickém řízení EU vypichují předně jeho překvapivé okamžiky, s postupujícím odstupem času však lépe vynikají jeho přínosy. Namátkou stačí poukázat na právní záruky pro Irsko, které usnadnily Dublinu vypsat druhé referendum k Lisabonské smlouvě a které předsednickým vedením zprostředkovala právě ČR. Jan Kohout ministr zahraničních věcí České republiky Ministr zahraničních věcí České republiky Jan Kohout. Černínský palác, budova MZV ČR. 5 Charta 77 a disidentské hnutí Václav Havel s bratrem Ivanem vycházející z Kanadského velvyslanectví, fotografie pořízená při tajném sledování StB. Signatářka Charty 77 Alena Hromádková. Jeden z mluvčích Charty 77 Jan Kozlík. Zdenka Tominová, jedna z mluvčích Charty 77. Výrazný mezník v dějinách Československa ve 20. století znamenal rok 1968. Pokus o reformu socialismu, označený jako Pražské jaro, byl potlačen vpádem armád pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Následoval nástup tzv. normalizace (kterou měl být návrat k „normálním“ poměrům před rokem 1968). Nové vedení komunistické strany v čele s Gustávem Husákem se soustředilo na likvidaci jakéhokoliv projevu opozice a nesouhlasu se svou politikou, zcela podřízenou zájmům Moskvy. Vládnoucí režim se snažil zajistit občanům sociální jistoty a materiální zabezpečení a dosáhnout tím toho, aby rezignovali na veřejný život a neprotestovali proti totalitnímu režimu. Současně došlo v 70. letech k obnovení politických procesů s oponenty režimu. Odpůrci režimu byli označováni jako disidenti. Nepočetná opozice a mládež nesouhlasící s oficiální politickou linií a snažící se působit nezávisle se proto stáhla k nepolitické činnosti. Mládež reprezentovaly především rockové skupiny, jejichž činnost byla úřady zakazována a omezována. V polovině roku 1976 byli pak členové skupiny Plastic people of the universe postaveni před soud, který je odsoudil za používání vulgárních slov. Proti rozsudku protestovali přední intelektuálové i kulturní pracovníci. V r. 1975 se Československo stalo signatářem helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě zaručující občanská a lidská práva. Bývalí členové Komunistické strany Československa (KSČ), prominentní nekomunističtí intelektuálové a příslušníci křesťanských kruhů se dohodli na utvoření otevřeného, neformálního společenství, usilujícího o dodržování lidských a občanských práv, zakotvených v mezinárodních paktech. Vše se mělo ovšem dít v hranicích československého práva, které organizovanou opozici zakazovalo. Toto společenství se nazvalo Charta 77 podle svého prvního dokumentu, datovaného 1. ledna 1977 a adresovaného ústavním orgánům, který podepsalo 242 lidí. Text Charty 77 vznikal v průběhu prosince 1976 a byl publikován ve dnech 6.–7. ledna 1977, navzdory snaze čs. vlády, současně v několika západních listech (Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung, The Times a New York Times). V tomto dokumentu signatáři uvítali podpis mezinárodních paktů o lidských právech čs. vládou a žádali, aby tato práva byla v Československu skutečně dodržo- 6 vána. Na veřejnosti měli Chartu zastupovat vždy tři mluvčí (jeden z řad křesťanů, jeden bývalý člen KSČ a jeden kulturní pracovník), kteří měli být vždy znovu voleni každý rok. Prvními mluvčími se stali filozof Jan Patočka, bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek a dramatik Václav Havel. Originální text Charty s podpisy a adresami prvních signatářů zabavila tajná policie Státní bezpečnost (StB), která vzápětí zahájila jejich pronásledování a perzekuci. Komunistická moc byla postavena před skutečnost, že ve formulacích Charty nebylo možno najít sebemenší porušení zákona, naopak Charta vyzývala k dodržování zákonů nejvyššími místy. Soudní stíhání, obzvláště vzhledem k mezinárodní situaci, tak nepřicházelo v úvahu. Vládnoucí režim proto zvolil cestu mimosoudních represí, v prvé řadě postihl signatáře Charty existenčně. Lidé, kteří nepracovali v dělnických profesích, byli téměř vždy propuštěni z práce a kvalifikované zaměstnání nesehnali. Signatáři přišli o řidičské průkazy, byli nuceni k emigraci či jim bylo odebíráno občanství, jejich dětem bylo odepřeno studium na školách apod. Několik signatářů Charty bylo odsouzeno za jiné trestné činy. Další byli nuceni ke spolupráci s StB a předávání poznatků o svých přátelích a známé. Vedle toho byla zahájena široká propagandistická a nátlaková kampaň. Lidé na pracovištích byli nuceni hlasovat pro rezoluce proti Chartě a podepisovat je. Na konci ledna 1977 bylo mnoho umělců donuceno v Národním divadle před objektivy kamer podepsat prohlášení proti Chartě, tzv. Antichartu. Tato akce se však ukázala jako kontraproduktivní, neboť pouze přispěla k rozšíření povědomí o existenci Charty mezi široký okruh lidí. Do konce roku 1977 podepsalo Chartu přes 800 lidí. Charta 77 vydávala řadu dokumentů vyjadřujících se k vážným problémům ve společnosti, o kterých komunistický režim odmítal mluvit (diskriminace na školách, potlačování lidských práv, životní prostředí, náboženská svoboda atd.). Charta navázala spojení s opozicí v dalších státech východního bloku a podílela se na vytváření mezinárodní sítě spolupráce a solidarity obránců lidských a občanských práv v zemích sovětského bloku. Vyvinula také značnou aktivitu v diskusích a stycích s různými nevládními organizacemi a skupinami obránců míru v zemích Západu. Mluvčí Charty 7 a další její představitelé byli respektovanými partnery v rozhovorech s vysoce postavenými oficiálními zahraničními návštěvníky Prahy. V zahraničí vzniklo na podporu Charty 77 několik iniciativ. V roce 1977 vznikl v Paříži Mezinárodní výbor na podporu zásad Charty 77 v Československu. O rok později byla ve Stockholmu založena Nadace Charty 77. Skupina nejaktivnějších chartistů vytvořila v roce 1978 Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Zjišťoval a zveřejňoval všechny případy soudní a policejní perzekuce z politických důvodů, ke kterým v Československu v té době docházelo. Již v r. 1979 bylo deset jeho členů zatčeno, pět odsouzeno na 3–5 let odnětí svobody a zbylých pět propuštěno po půl roce z vazby bez soudu. Přesto všechno zůstávala Charta omezena na řady intelektuálů a inteligence a do značné míry byla ve společnosti izolována. Nikdy se nestala politickou opozicí, návrhy na vypracování vlastního politického programu byly odmítány, šlo o volné společenství zahrnující širokou škálu osob, působila nezávisle na vládnoucí moci a byla vůči ní kritická, avšak pohybovala se na půdě legality. Na přelomu 70. a 80. let 20. století se v Československu aktivizovali také nezávislí vědečtí pracovníci, umělci a další příslušníci inteligence, na které měly vliv emigrantská nakladatelství (Listy, Svědectví, Index a další) a zahraniční rozhlasové vysílání (Hlas Ameriky, Deutsche Welle, BBC). Společnost však rozhýbal teprve nástup Michaila Gorbačova v Sovětském svazu v polovině 80. let, jeho politika uvolňování mezinárodního napětí a tzv. přestavba. Tyto politické změny se odrazily také v aktivizaci disidentského a občanského hnutí. Počátkem roku 1987 vydala Charta 77 dokument k desátému výročí zveřejnění svého prvního prohlášení, ve kterém občany vyzvala, aby se aktivně zapojili do úsilí o změnu poměrů a řešení věcí veřejných. Ve druhé polovině 80. let se potom rychle zvyšoval počet nezávislých skupin, které se stále více politizovaly (Demokratická iniciativa, Hnutí za občanskou svobodu). V té době také začala narůstat nespokojenost občanů s režimem způsobená především problémy stagnující ekonomiky a s tím spojeným poklesem životní úrovně, zvláště ve srovnání se západoevropskými zeměmi. Komunistické vedení nebylo ochotné ani schopné tyto problémy řešit a reagovat na ně. Režim odmítal reformy Francouzský filozof Jacques Derrida, přítel signatářů Charty 77, těsně před zatčením STB 30. 12. 1981. Signatáři Charty 77 při kontrole policií 23. 10. 1979. Ivan Havel, bratr Václava Havla 21. 9. 1983, fotografie pořízená při tajném sledování StB. Signatář Charty 77, jaderný fyzik Pavel Bratinka, vyfocený StB cestou na velvyslanectví USA 2. 12. 1977. Signatář Charty 77 dr. Zdeněk Pinc, záběry ze sledování StB z r. 1978. Návrh na sledování Zdenky Tominové, který sepsala StB 23. 4. 1980. a nechtěl se vzdát jakéhokoliv podílu na moci. Na protesty reagoval zesílením represí bezpečnostními složkami. Snažil se s jejich pomocí dostat vedoucí představitele opozice a disentu do izolace a zdiskreditovat je a v opozičních skupinách vyvolat vnitřní nedůvěru a rozložit je zevnitř. Krizi komunistického režimu potom znamenal konec 80. let. Do konce roku 1988 se totiž v Československu vytvořila struktura několika desítek nezávislých iniciativ s kontakty do politického exilu. Kromě početního růstu těchto občanských iniciativ byla očividná výrazná politizace jejich programů. Tuto radikalizaci propagovali zejména mladí členové. Došlo k vytvoření politické opozice požadující systémové změny, příklon k demokracii, a odmítající vedoucí postavení Komunistické strany. V souvislosti s tím Charta postupně ztrácela svou výlučnost, mnoho protagonistů Charty 77 působilo v jiných nezávislých společenstvích, především v Hnutí za občanskou svobodu. To vystoupilo v říjnu 1988 s uceleným programem zformulovaným v manifestu Demokracii pro všechny. Díky demonstracím a podpisovým akcím pronikala tato hnutí stále více do povědomí veřejnosti. Ke kritice vedení se připojili také umělci a kulturní pracovníci. Dne 17. listopadu 1989 komunistická Stání bezpečnost brutálně potlačila studentskou demonstraci v centru Prahy. Za studenty se vzápětí postavila téměř celá společnost, do jejího čela se dostalo nově vytvořené Občanské fórum. To se během několika týdnů od svého ustavení stalo nejdůležitější politickou silou v zemi. Z osmnácti signatářů prvního provolání Občanského fóra bylo sedm chartistů, jeho vrcholným představitelem se stal jeden z první trojice mluvčích Charty 77 Václav Havel. Chartisté a další představitelé disentu se většinou postavili do čela opozičních aktivit a podíleli na vyjednávání s vládnoucí komunistickou stranou o nekrvavém předání moci, které bylo nazváno Sametovou revolucí. Do ledna 1990 Chartu podepsalo 1883 občanů, 25 lidí podpis veřejně odvolalo. Charta vydala celkem 572 dokumentů. Po pádu komunismu se velká část chartistů a dalších disidentů angažovala v nově vzniklých politických stranách a hnutích. Václav Havel, jeden z první trojice mluvčích Charty, se stal československým prezidentem. Po dosažení cíle, jímž bylo svržení komunistické totality, skupina 8 ztratila svůj význam. Dne 3. listopadu 1992 byla na setkání mluvčích v Praze činnost Charty 77 oficiálně ukončena. Charta 77 a disidentské hnutí představovaly vrchol protikomunistické opozice v Československu v 70. a 80. letech 20. století. Přestože měly omezený program i členskou základnu a snažily se postupovat v mezích komunistických zákonů, postavily se v listopadu 1989 do čela protikomunistického zápasu a podstatnou měrou tak přispěly k pádu totalitního režimu v Československu. Milan Bárta, historik Fotografie: Ústavu pro studium totalitních režimů Archiv bezpečnostních složek Signatář Charty 77 filozof Julius Tomin vyfocený při tajném sledování StB 10. 6. 1980. Ivan Dejmal, sledovaný StB kvůli přípravě filozofických přednášek pro signatáře Charty 77. Norský filozof Thorolf Rafto zatčen StB a násilně vyhoštěn do Berlína, 1. 9. 1979. Chartista Václav Havel se stal v prosinci 1989 prezidentem Československa, foto Bohdan Holomíček. 9 Antoine Marès 1939 – S kolegou Janem Opletalem se studenti rozloučili ve vysokoškolském areálu na Albertově. Listopad 1989 1989 – Listopadová studentská stávka v Praze. 10 Listopad v českých dějinách není zrovna příznivým měsícem. 17. listopad 1925 je sice dnem narození Charlese Mackerrase, jednoho z velkých „objevitelů“ české hudby pro světové scény, ale jinak je tento podzimní měsíc především datem dvou národních katastrof: bitvy na Bílé hoře 8. listopadu 1620, kterou katolíci někdy oslavují jako vítězství církve nad protestanty a která zahájila období, jemuž dějepisectví 19. století dalo jméno „Temno“; a šok 17. listopadu 1939, který následoval po mnichovských dohodách ze září 1938 a po nacistické okupaci, k níž došlo 15. března 1939. Tuto tragedii zde chci spojit s jejím padesátým výročím – 17. listopadem 1989. 17. listopad 1939 Ohrožované Německem a opuštěné svými západními spojenci, muselo Československo během podzimu 1938 postoupit svá pohraniční území Německu, Maďarsku a Polsku. Od tohoto okamžiku byla jeho existence nejistá jak po ekonomické, tak po vojenské stránce. Obsazení země Wehrmachtem v noci ze 14. na 15. března bylo jen logickým důsledkem hitlerovské politiky. Druhou stránkou problému byl jeho vnitřní aspekt, totiž oddělení národnostních složek Československa. V říjnu 1938 došlo k federalizaci Československa, jež byla předehrou hlubšího a trvalejšího rozkolu po vyhlášení Slovenského státu 14. března 1939. Tak se zrodil Protektorát Čechy a Morava, a to podle vzoru protektorátu, který Francie v roce 1881 vnutila tuniskému Beyovi, a Slovensko poprvé dosáhlo zdánlivé politické autonomie. Po říjnu 1938 bylo české veřejné mínění dezorientované: část inteligence se zřekla celého dědictví První republiky a kladla si otázku, zda by neměly být přezkoumány ideové základy národa či dokonce zda by se nemělo s Německem spolupracovat. To vrhlo na Druhou republiku trvalý stín. Po březnových Idách r. 1939 už o Německu, které nedostálo svým závazkům z Mnichova, nebylo pochyb. Otázkou bylo, zda české struktury Protektorátu mohou sloužit obyvatelstvu jako štít. Je zde nápadná paralela mezi maršálem Pétainem a prezidentem Háchou s tím rozdílem, že předseda české vlády Alois Eliáš byl zároveň velkým odbojářem: v r. 1942 za to zaplatil životem. Jak daleko však má jít kolaborace na ochranu národa? Je zřejmé, že pro určité skupiny – demobilizované vojáky, studenty, demokraty (především národní socialisty a socialisty, někdy pro lidi pravice) byla nečinnost nesnesitelná. Vznikaly sítě, které velmi rychle zahájily činnost ve zpravodajství či dokonce v sabotáži. Zde je na místě poznámka: týká se výjimečné úlohy výročí v české společnosti, což souvisí s významem historie v české identitě a se sklonem ke vzpomínání v národní kultuře. Každý podzim je v českém prostoru připomínáno jedno výročí za druhým: 28. září – je to svatý Václav (svatý patron země), 28. října – vznik Československa v r. 1918, 8. listopadu – bitva na Bílé hoře. To všechno jsou data, kdy je připomínána slavná nebo nešťastná minulost. 1) Měsíc říjen 1939 byl tedy v Praze měsícem bouřlivým. 28. října odpoledne se na Václavském náměstí shromažďuje dav, provolává hesla a zpívá vlastenecké písně. Policie zprvu nezasahuje. Pak ale jsou ulice vyklizeny silou. Represe si vyžádala jednoho mrtvého, patnáct těžce zraněných a stovku lehce zraněných, z toho asi dvacet policistů. 2) Student Jan Opletal umírá 11. listopadu na následky zranění. Pohřeb se koná 15. listopadu: bez ohledu na zákaz, 2500–3000 studentů po tři hodiny manifestují ve skupinách po 300–400 osobách v ulicích hlavního města. Všude jsou nasazeny policejní síly. U právnické fakulty se shromažďuje 150 manifestujících a zpívají národní hymnu. Jednotky SS na ně zaútočí a německá policie jich patnáct zatkne. Nazítří je vedení Protektorátu povoláno do Berlína na schůzku s Himmlerem, Heydrichem a Bormannem: je rozhodnuto, že za jednoho zabitého Němce budou zastřeleni tři studenti a že všechny české vysoké školy budou uzavřeny. Téhož dne Gestapo v Praze zatýká šest členů Svazu studentstva, odváží je do svého sídla a podrobí je výslechu. 3) 17. listopadu ráno je v Ruzyni skutečně – bez procesu a bez soudu – zastřeleno devět studentů. Všechny univerzitní koleje jsou obklíčeny a obsazeny. 150 stu- 11 Index posluchače lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jana Opletala, první studentské oběti nacistické zvůle. Počátek demonstrací proti německé okupaci 28. října 1939 v dolní části Václavského náměstí. Čeští vysokoškoláci věznění v Sachsenhausenu při práci v lomu. dentů z rodin významných osobností je zatčeno ve svém bydlišti. Asi 8 % českých studentů (1200) je deportováno do tábora Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína. Prožívají tam barbarství nacistických táborů, ponížení, strádání... Naštěstí se jich většina do Protektorátu vrátí mezi prosincem 1942 a březnem 1943. Některým se ještě podaří uprchnout a přejít na Západ. 26 studentů ze Sachsenhausenu zemřelo v koncentračním táboře. 11 jich padlo v odboji nebo při pronásledování; 12 profesorů a 14 docentů bylo popraveno nebo zemřelo v koncentračních táborech. 21. 8. 1968 ráno v Trutnově, foto Bohdan Holomíček. Z této epizody vyplývají zásadní otázky. Především co zbývá, opustí-li vás spojenci? – Kolaborace v zemi je okrajová a týká se jen velmi malé skupiny obyvatelstva, a to kvůli tradičnímu německo-českému antagonismu i proto, že kromě ekonomické kolaborace odmítají Němci jakýkoli jiný typ spolupráce s Čechy. – Protektorátní úřady se snaží s okupantem dohodnout na konzervativní bázi, která se ovšem od podzimu 1941 radikalizuje: je to ústup k „malé vlasti“, k ohýbání hřbetu, ke hře o čas. – Odboj si zvolí minorita – jako všude jinde: studenti, vojáci, levicoví politikové, vlastenci. Jakou cenu však jsou ochotni zaplatit? Česká společnost ani podzemní stranické organizace v tom nejsou zajedno, zvláště po dramatických důsledcích atentátu na Heydricha v květnu a červnu 1942. Jaké byly následky 17. listopadu 1939 a jakou vzpomínku zanechaly? Represe poškodila obraz Německa a podpořila v zahraničí propagandu ve prospěch obnovení Československa; v praxi znamenalo rozhodnutí zavřít vysoké školy katastrofu a přerušilo výchovu českých elit na více než pět let. Hned v roce 1945 bylo toto datum významné pro oslavování utrpení Čechů pod nacistickým barbarstvím. Velmi brzy se 17. listopad stává mezinárodním dnem studentstva. Praha – místo upálení se Jana Palacha, 1969, foto Bohdan Holomíček. Policejní jednotky na Václavském náměstí, 1989, foto Dana Kyndrová. Václav Havel na demonstraci, foto Jan Šibík. 17. listopad 1989 Druhý historický 17. listopad se konal o padesát let později. Státní moc otřesená perestrojkou, hospodářskými těžkostmi a diskreditací režimu v sedmdesátých a osmdesátých letech je čím dál více zpochybňována, především malými skupinami: Chartou 77, VONSem, Hnutím za občanskou svobodu, manifestem skupiny České děti, Demokratickou iniciativou, Československým helsinským výborem, Klubem Johna Lennona, a dokonce i masovými hnutími: peticí za náboženskou svobodu nebo za propuštění Václava Havla, prohlášením Několik vět, které podepsalo 12 000 osob, náboženskými poutěmi, tichými srocováními na Václavském náměstí, která se od 28. října 1988 rozrůstala. Ten rok byl samozřejmě poznamenán mezinárodním kontextem a odporu příznivým polsko-maďarským okolím, především však stále větším napětím v komunistické straně mezi stoupenci tvrdé linie a reformním proudem, jenž vysvětluje kolísání státní moci mezi tvrdou represí a projevy uvolnění. Československo však patřilo k nejtvrdším zemím sovětského bloku. Protože všechna historická výročí proběhla v roce 1988 bez většího rozruchu, přestože Češi letopočtům končícím na 8 (1618, 1648, 1918, 1838, 1968) přikládají velký význam, muselo spuštění procesu liberalizace počkat na 17. listopad 1989. 17. listopadu v 16 hodin vyráží z Albertova povolená manifestace k uctění Jana Opletala (15 000 vysokoškoláků rychle posílených gymnazisty). Průvod sestupuje k Vltavě, Národní třídou se vydává směrem k Václavskému náměstí a je velmi hrubě napaden jednotkami VB a SNB. Západní média oznamují smrt jednoho studenta. Je to mylná informace, ale zapůsobí psychologickým účinkem. 18. listopadu vstupují do stávky pražská divadla a hnutí se šíří. 19. listopadu je založeno Občanské fórum. 13 Listopadové události 1989 v Pardubicích, foto Jan Adamec. Kardinál Tomášek žehná Pražanům z arcibiskupského paláce v Praze, 1989, foto Pavel Štecha. Den poté začínají masové demonstrace, které už nepřestanou, dokud vláda komunistů na přelomu listopadu a prosince postupně neodstoupí. 10. prosince podává demisi Gustáv Husák, 29. prosince ho nahrazuje Václav Havel. Tento 17. listopad vyvolal mnoho otázek po původu i po organizaci manifestace, která byla prolezlá nasazenými osobami a kontrolovaná. Z toho vzniklo mnoho dohadů, které jsou však vlastně vedlejší, pokud sledujeme, co následovalo. Šetření o 17. listopadu ponechává sice některé věci nevyjasněné, ale různé manipulace se jaksi nakonec neutralizovaly. Je však jasné, že došlo ke střetu různých záměrů: někteří studentští vůdcové chtěli využít zákonného rámce povolené manifestace k znejistění vládní moci; někteří reformisté viděli v této manifestaci příležitost k nátlaku na nejtvrdší jádro strany; ti zase chtěli některých je- Národní třída 17. listopadu 1989, foto Jan Šilpoch. Václavské náměstí, listopad 1989, foto Jan Šibík. jích eventuálních výstřelků využít ke zpřísnění represe. Podstatné je, že právě tato manifestace otevřela bránu k „sametové revoluci“ a ke svobodě.1 Závěr Na rozhodujících okamžicích českých dějin jsou nápadnými mládí hlavních aktérů a zvláštní role studentů: za národního obrození, v roce 1848, v osmdesátých a devadesátých letech 19. století i ve dvacátém století: Edvard Beneš se roku 1918 stává ministrem zahraničí ve věku 34 let; v letech 1945–1948 se nadšení mladíci podílejí na převzetí moci komunisty, i když je najdeme i v opozici: vždyť v únoru 1948 byli studenti jedinou společenskou skupinou, která otevřeně manifestovala proti komunistům; od roku 1966 znovu začínají s protesty, které vrcholí v roce 1968; a nakonec v letech 1988–89 jejich vystoupení spouští proces liberalizace. Studenti nejsou zatíženi osobními příběhy, které by jim bránily se angažovat. Mládež je ostatně všude radikálnější než lidé o něco starší a prosazuje se právě ve vzdoru. Význam studentstva však spočívá také v tom, jaké místo zaujímá kultura v českém prostoru. Vysoké školy pak jsou jakousi matricí tohoto intelektuálního světa. A protože jako politikové zde často vystupovali vzdělanci (Komenský, Dobrovský, Palacký, Masaryk), stává se politickou postavou i student. A bez ohledu na vliv komunistického glajchšaltování byli studenti první, kteří se z něho chtěli vymanit. Bude tento historický model pokračovat? Zde vyvstává otázka dnešní studentské mládeže a její vůle vybudovat společnost přesahující úzce individuální zájmy. Zůstane tedy Jan Palach, student, který se na protest proti okupaci Československa v roce 1969 upálil, jen zastaralou ikonou? Chtějí studenti nějaký společenský model? Není to jednoduché, ale v politice rozhoduje vůle. Je však také třeba, aby vedoucí činitelé zůstali na výši problému a neobětovali budoucnost, tedy školství a výzkum. Antoine Marès, profesor na Univerzitě Paris 1 Panthéon-Sorbonne, 17. listopadu 2005. (do češtiny přeložila R. Ostrá) Fotografie z roku 1939 archiv dr. Zdeňka Pousty Misako Kanajama Krouská 1/ Viz Sto studentských revolucí (Lidové noviny, 1999, Milan Otáhal a Miroslav Vaněk) a Miroslav Vaněk, Labyrintem revoluce (Prostor, 2003). Praha, listopad 1989, foto Karel Cudlín. OF Civic Forum Občanské fórum (OF) patří mezi ty typy politických subjektů, které se koncem 80. let postavily do čela procesů směřujících k transformaci komunistických zemí střední Evropy. Stejně jako Verejnosť proti násiliu (VPN) na Slovensku, Solidarność v Polsku či Sajudis v Litvě bylo OF širokým politickým hnutím, které zastřešovalo různorodé politické proudy, které však měly jednotný cíl: demokratizaci Československa. To bylo v první fázi transformace systémů klíčovým faktorem pro úspěch těchto hnutí, v dalších letech to však byla naopak jedna z hlavních příčin jejich rozpadů. OF vzniklo jako reakce na zásah policejních složek proti studentské manifestaci pořádané původně 17. listopadu 1989 jako pietní vzpomínku na Jana Opletala a na oběti nacistické agrese vůči českým vysokoškolákům v listopadu 1939. Brutální potlačení studentské manifestace zmobilizovalo československou veřejnost k protirežimním akcím a zároveň zaktivizovalo disidenty coby nové aktéry politického vyjednávání. V neděli 19. listopadu 1989 se v Činoherním klubu sešlo zhruba tři sta lidí jak z různých disidentských sdružení, tak z oficiálních struktur. Už samo složení osazenstva hlediště Činoherního klubu předjímalo, že nově vznikající subjekt bude širokým, neideologickým a názorově heterogenním hnutím. Mezi zakladatele patřili vedle Václava Havla například jeho kolegové z Charty 77 Jan Ruml a Alexandr Vondra, obhájkyně disidentů Dagmar Burešová, publicista Jan Urban, spisovatelé Jiří Křižan a Petr Oslzlý, herci Petr Čepek a Milan Kňažko, kněz Václav Malý, ekonom z Prognostického ústavu Václav Klaus, ekolog Josef Vavroušek či sociálně-demokraticky orientovaný politik Rudolf Battěk. Významný byl i proud reprezentovaný bývalými reformními komunisty z roku 1968, z nichž se po nástupu normalizace stali disidenti, např. Jiří Dienstbier, Zdeněk Jičínský či Petr Pithart. Díky zastřešující podobě působily v OF i subjekty vzniklé původně mimo jeho rámec (například Občanská demokratická aliance). OF při svém vzniku formulovalo čtyři hlavní body, s nimiž později vstupovalo i do oficiálních jednání. V první řadě požadovalo OF odstoupení všech představitelů komunistické strany, kteří byli spo- jeni s přípravou intervence vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a jsou „odpovědni za mnohaletou devastaci všech oblastí společenského života u nás.“ K odstoupení rovněž OF vyzvalo ty politické představitele, kteří byli odpovědni za zásah proti studentům v listopadu 1989, ale i za zásahy při předcházejících akcích. Třetím bodem byl požadavek na ustavení nezávislé komise k prošetření těchto zásahů. V posledním bodě OF požadovalo propuštění politických vězňů, včetně osob zadržených v souvislosti s událostmi 17. listopadu 1989. Základní programový dokument „Co chceme: programové zásady Občanského fóra“ byl zveřejněn 26. listopadu 1989. Kromě preambule, v níž OF konstatovalo, že Československo se dostalo do „hluboké morální, duchovní, ekologické, sociální, ekonomické a politické krize,“ je dokument rozdělen do sedmi kapitol. Věnuje se (1.) právu a zaručování občanských práv a svobod, (2.) politickému systému a jeho demokratizaci, včetně svobodné a rovné politické soutěže, (3.) zahraniční politice s důrazem na proces evropské integrace, (4.) hospodářským otázkám, kterým dominuje požadavek na „rozbití monopolních pozic dnešních velkých podniků a vytvoření skutečné konkurence,“ (5.) sociální spravedlnosti, (6.) životnímu prostředí a (7.) školství, vědě a kultuře v širším pojetí, včetně občanské společnosti, s důrazem na její odideologizování a odstátnění. S těmito a dalšími, zejména personálními, požadavky zahájilo OF společně s VPN 26. listopadu 1989 sérii oficiálních jednání s představiteli komunistického režimu. V rámci těchto jednání dosáhla opozice reprezentovaná OF a VPN úspěchy v podobě rekonstrukce vlád i zákonodárných sborů, změn nejvíce ideologických článků Ústavy či kroků směřujících k zavedení politického pluralismu. Dosáhli rovněž propuštění řady politických vězňů. Souběžně s těmito oficiálními kroky pořádalo OF řadu veřejných akcí, jejichž intenzita dosahovala nebývalých rozměrů. I díky aktivitě a mobilizaci široké veřejnosti se vládní a stranické vedení dostávalo pod tlak a bylo nuceno v řadě věcí opozici ustupovat. Účast na jednáních s představiteli komunistického režimu vynesly OF i VPN zastoupení v tzv. vládách národního porozumění, které vznikly jak na federální, 16 Logo Občanského fóra. Václav Havel a Jiří Dienstbier na Pražském hradě, únor 1990, foto Bohdan Holomíček. 17 Praha, 1989, foto Bohdan Holomíček. nosti (Dagmar Burešová), zdravotnictví (Pavel Klener) či obchodu a cestovního ruchu (Vlasta Štěpová). V únoru 1990 v návaznosti na rezignaci premiéra Františka Pitry obsadilo OF i tento post. Novým premiérem se stal Petr Pithart. V předvolební kampani bylo OF vnímáno jednoznačně jako favorit voleb. Těšilo se velké popularitě obyvatelstva, k čemuž pomohla právě i přítomnost mnoha názorových proudů uvnitř hnutí. OF se snažilo využít určité diskreditace politického stranictví, které bylo vnímáno v úzké souvislosti s Komunistickou stranou Československa (KSČ), proto jako jeden ze svých hlavních slo- Václav Havel na náměstí v Trutnově, 1989, foto Bohdan Holomíček. tak na obou republikových úrovních začátkem prosince 1989. V těchto vládách spolu zasedali jak představitelé stran Národní fronty (seskupení politických stran a společenských organizací v Československu v letech 1945–90), tak zástupci nově zformovaných hnutí. Ve federální vládě zastupovalo VPN a OF šest reprezentantů. Nominanti OF obsadili mimo jiné posty ministrů zahraničních věcí (Jiří Dienstbier), financí (Václav Klaus) a práce a sociálních věcí (Petr Miller). Klíčové posty získalo OF i při zformování vlády národního porozumění na české úrovni: mezi pěti ministry za OF figurovali mimo jiné ministři spravedl- ganů v kampani hlásalo, že „strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny.“ Přesto se ani OF určitému stranickému aspektu nevyhnulo. Pod hlavičkou OF totiž ve volbách kandidovalo celkem 14 politických stran, které vznikly původně mimo rámec fóra. Ve volbách v roce 1990 OF jednoznačně triumfovalo. Stalo se tak dominantním subjektem ve všech zákonodárných sborech a zcela přirozeně také ve vládách ustavených po těchto volbách. Na federální úrovni vznikla vládní koalice OF, VPN a KDH, na české úrovni pak vláda složená z OF, KDU a HSDSMS, přičemž v obou vládách disponovalo OF pohodlnou většinou křesel. Vítězství v prvních svobodných volbách a převzetí zodpovědnosti za další vývoj země však bylo začátkem konce tohoto hnutí. Ukázalo se, že dosažením volebního vítězství zmizelo to jediné pouto, které drželo pohromadě všechny různorodé proudy uvnitř OF. Nutnost zahájit razantní ekonomickou a sociální reformu zcela přirozeně zvýraznila rozdíly mezi těmi spíše pravicově orientovanými liberálně-konzervativními frakcemi na straně jedné a skupinami levicovými a sociálně-demokratickými na straně druhé. 18 Existence různých proudů se projevila i v tom, že již půl roku po volbách se poslanci zvolení na kandidátní listině OF rozdělili do poslaneckých klubů a v podstatě tak dali budoucí základ formování standardního stranického systému. To se odrazilo i ve vnitřní struktuře OF jako takového, kde se proti sobě vyprofilovaly dva hlavní proudy: pravicový konzervativní proud vedený Václavem Klausem, který prosazoval přeměnu OF na standardní politickou stranu, a středový liberální proud vedený Jiřím Dienstbierem, který se stavěl za zachování volnější a širší struktury OF. Na sjezdu OF v říjnu 1990 se však jednoznačně ukázalo, který proud má v OF dominantní pozici. Ve volbě předsedy zvítězil Klaus, který porazil Martina Palouše, a tím byl osud OF do jisté míry předznamenán. Navíc v říjnu 1990 byly z OF vyloučeny dva levicové subjekty (Levá alternativa a Obroda), což bylo rovněž považováno za vítězství Klausova proudu. Definitivní tečku za jednotným OF udělal sněm 23. února 1991. Václav Klaus založil na bázi Meziparlamentního klubu demokratické pravice Občanskou demokratickou stranu (ODS), Jiří Dienstbier pak ustavil Občanské hnutí (OH). Oba nástupnické subjekty zůstaly coby partneři jak ve federální, tak v české vládní koalici. Rozpad OF se ale dotkl i jiných stran v nově se formujícím stranickém systému. Některé subjekty působící pod hlavičkou OF se opětovně osamostatnily (ODA), jiné zase profitovaly z příchodu bývalých členů OF, například tehdy mimoparlamentní Československá sociální demokracie. Občanské fórum se tak významnou měrou zasloužilo nejenom o přechod k demokracii, ale rovněž o vybudování základů stranického systému. Přímo na něj navazuje největší pravicová strana (ODS) působící v současnosti v České republice a nepřímo i největší současná levicová strana (ČSSD). Petr Just Metropolitní univerzita Praha, o.p.s. Zleva Michal Sedláček, Václav Klaus, Rita Klímová, Jiří Dienstbier a Monika Pajerová. 19 Ukázka z fotografického dokumentu Karla Cudlína o odchodu sovětských vojsk z Československa, který probíhal ve dnech 31. května 1990 až 30. června 1991. „Studentské hnutí, tak jak se formovalo od poloviny 80. let, bylo zajímavým způsobem složeno ze dvou proudů – jeden tvořily studentské časopisy a Studentské tiskové a informační středisko, kde se profiloval např. Martin Mejstřík a my ostatní redaktoři, druhý tvořila tzv. STUHA pod vedením např. Šimona Pánka, což bylo skutečně zakonspirované prostředí, které pochopitelně nepublikovalo, ale vytvářelo velmi účinnou síť kontaktů na vysokých školách. Když se tato prostředí propojila zásluhou Jiřího Dienstbiera ml., Marka Bendy, Pavla Žáčka a dalších, vznikla neuvěřitelně propracovaná síť budoucích stávkových výborů na jednotlivých fakultách, která překvapila i nás samé svou rychlostí akce a profesionalitou. Je asi ironií osudu, že demonstrace 17. listopadu 1989 byla jen jednou z činností, které jsme společně připravovali, ty další už s sebou strhla lavina změn po zásahu na Národní třídě.“ Monika MacDonagh-Pajerová, diplomatka, vysokoškolská učitelka, narozena 8. ledna 1966 v Janově u Děčína, patřila k předním osobnostem generace studentů, které se v druhé polovině osmdesátých let podařilo pod hlavičkou SSM (Socialistického svazu mládeže) vytvořit zárodky svobodného studentského hnutí. Jako studentka moderní filologie na Filozofické fakultě UK přispívala do studentských časopisů (zejména do Situace a Kavárny A. F. F. A.), uváděla setkání Studentka Monika Pajerová, 1989. Dva osudy z Národní třídy 22 v Diskuzním klubu na Novotného lávce v Praze a patřila k vedení Studentského tiskového a informačního střediska (STIS), které se stalo centrem setkávání, diskuzí a výměny informací mezi redakcemi vysokoškolských studentských časopisů. „Založili jsme STIS, kde se redaktoři a spřátelení kolegové každý čtvrtek scházeli. Tam jsme se radili, kdo co vydá, jaká výstava se udělá, tam jsme zvali lidi, kteří neměli existovat – z Charty, z VONSu, z Nezávislého mírového sdružení. Tam jsme podepisovali Několik vět a tam jsme pak naplánovali demonstraci na 17. listopadu 1989.“ Oficiálně povolenou demonstraci k Mezinárodnímu dni studentstva zahájila Monika Pajerová svým proslovem. „... Nedávno jsem našla svůj projev z Albertova. Byl to velice mírný příspěvek o dialogu asi v tom smyslu, že věcí, které nás spojují, je víc než těch, které nás rozdělují.“ Brutální zásah policie proti studentům na Národní třídě však dialog znemožnil. Akce vyvolala reakci. V pohnutých dnech, kdy se hroutila komunistická diktatura, Monika Pajerová organizovala stávkový výbor filozofické fakulty, poté působila jako tisková mluvčí Koordinačního stávkového výboru vysokých škol a posléze se zapojila do práce Občanského fóra, kde se mimo jiné angažovala pro zvolení Václava Havla prezidentem. „V OF jsme pak nebyli jako samostatná síla, tam jsme se už jako hnutí rozplynuli, a myslím, že to bylo správně… Jednou z věcí, v kterých se studentské hnutí v roce 1989 nemýlilo, bylo, že vůči komunistům se mělo postupovat rázněji. Ale nakonec si vždycky říkám, že to hlavní, co jsme chtěli, se nám podařilo.“ Po roce 1989 Monika Pajerová úspěšně dokončila studium filologie a deset let pracovala v diplomatických službách jako kulturní atašé na velvyslanectví v Paříži, administrátorka kulturního výboru Rady Evropy ve Štrasburku, vedoucí tiskového odboru a mluvčí ministerstva zahraničí ČR. Po roce 2000 stála u zrodu dvou politických stran. Od roku 2002 předsedá občanskému sdružení ANO pro Evropu, které se věnuje otázkám našeho členství v Evropské unii, a přednáší na pražské New York University. Dne 24. září 2008 byly v Buquoyském paláci v Praze paní dr. Monice MacDonagh-Pajerové slavnostně předány insignie rytíře Národního fiádu za zá- 23 Student Šimon Pánek, 1997. sluhy (l´Ordre National du Mérite). Toto významné francouzské státní vyznamenání jí bylo předáno Jeho Excelencí, velvyslancem Francie v České republice, panem Charlesem Friesem. Monika Pajerová je autorkou a spoluautorkou knih Studenti psali revoluci, Nové ideje ve vědě a umění, Portrét české společnosti na prahu Evropy, Demokracie v Evropě, Evropané píší o Evropě. Má dvacetiletou dceru Emmu, čtyřletého syna Tomíka a je vdaná za Petera MacDonagha. www.anoproevropu.cz „V životě by mě nenapadlo, že ta jedna demonstrace 17. listopadu odstartuje stávku a bude katalyzátorem konce režimu. Všichni jsme si mysleli, že začínáme několikaleté období ilegální čin- nosti, která třeba k něčemu povede, protože jakási studentská síla, to už jsme si tenkrát uvědomovali, byla nová a zajímavá. Nikoho nenapadlo, že, s nadsázkou řečeno, první akce, kterou STUHA (Studentské hnutí) zorganizuje, bude zároveň poslední.“ Šimon Pánek, zakladatel a dlouholetý ředitel humanitární organizace Člověk v tísni, narozený 27. prosince 1967 v Praze, se jako student biologie na Přírodovědecké fakultě UK podílel na vytváření sítě organizátorů a spojek napříč vysokými školami. V bouřlivém období na konci roku 1989 byl jedním z vůdců studentské stávky na vysokých školách. Podílel se na organizování stávky a demonstrací a zastupoval studenty na části jednání s představiteli hroutícího se ko- Ano pro Evropu, Energetické fórum, Praha, foto Alan Pajer. Galeristka a mecenáška umění Meda Mládková s Monikou Pajerovou, Praha 2009. Václavské náměstí, listopad 1989. S dcerou a sestrou Kateřinou Jacques v místě krvavého potlačení studentské demonstrace na Národní třídě. munistického režimu. Stal se členem zvláštního týmu Václava Havla, který jednal o předání moci, vytvoření nové demokratické vlády, rekonstrukci Parlamentu a volbě nového prezidenta.. „My, a tím myslím Občanské fórum, jehož součástí studenti byli, jsme byli zaskočení rychlostí, s jakou se komunisté vzdávali. To nakonec nebyla žádná revoluce, to bylo prostě obsazení prázdného prostoru.“ Jako dvaadvacetiletý kandidoval do parlamentu v prvních svobodných volbách za Občanské fórum na severní Moravě na nevolitelném místě kandidátní listiny. „Měl jsem dost preferenčních listů, to mě koplo dopředu, tak jsem byl zvolen. Mandát jsem složil, nikdy jsem se politikem nestal.“ Zájem o věci veřejné a dění okolo sebe ale Šimon Pánek projevoval vždy. Už od mládí trávil hodně času na cestách. V roce 1988 se skupinou kamarádů zorganizoval sbírku na pomoc obětem zemětřesení v Arménii, vůbec první spontánní humanitární akci po mnoha desetiletích. Sbírka byla velmi úspěšná – vybralo se přes osmdesát tun materiálu. S Jaromírem Štětinou zakládá v roce 1992 humanitárně-novinářský tým Epicentrum pod patronací Lidových novin, který vyhlásil veřejnou sbírku na pomoc obyvatelům Náhorního Karabachu. Do oblasti vypravuje kamiony s pomocí a zpět přiváží válečná svědectví. V roce 1994 získala nadace ještě silnějšího partnera a vzniká tak společnost Člověk v tísni při České televizi. Od roku 2007 vystupuje organizace samostatně pouze pod hlavičkou Člověk v tísni. „Zůstalo ale vědomí přivážet svědectví z krizových míst. To je v Člověku v tísni i dnes velice silný komponent a jedna z věcí, která ho odlišuje od podobných organizací u nás i ve světě,“ říká Šimon Pánek o humanitární organizaci, která během sedmnácti let své existence vyrostla v jednu z největších ve střední Evropě. Většinu svého profesního života spojil s humanitární a rozvojovou pomocí a společností Člověk v tísni, až na několik výjimek. Například si zahrál ve filmu Corpus Delicti Ireny Pavláskové z roku 1990. Spoluzakládal společnost Chronos Film, která produkuje filmy s tematikou lidských práv pro Českou televizi. Dva roky pracoval v kanceláři prezidenta Václava Havla jako odborník na problematiku lidských práv. Šimon Pánek, který se sám charakterizuje jako složitá, ale lidská, někdy netrpělivá, ale vytrvalá vůdčí osobnost, si své práce a svých kolegů ve dvou set členném týmu Člověka v tísni velmi cení. Stejně jako důvěry a podpory lidí tomu, co Člověk v tísni realizuje. Jeho práce byla oceněna i okolím, získal cenu Evropan roku, časopisem Time Magazine byl v minulosti vybrán mezi 50 osobností Evropy a v roce 2002 mu bylo uděleno prezidentem Václavem Havlem státní vyznamenání za zásluhy za angažovanost ve věcech veřejných. Šimon Pánek během cesty do Afghánistánu v roce 2007, foto archiv nadace. Šimon Pánek doprovázel v roce 1995 českého prezidenta Václava Havla do Bosny a Hercegoviny, foto archiv nadace. www.peopleinneed.cz Do válkou rozvrácené Bosny a Hercegoviny začal Člověk v tísni dovážet humanitárnípomoc na konci roku 1992, foto archiv nadace. 25 Jaký je náš vklad do EU Jaký je náš vklad do EU – máme co předávat, čím oslovit, čím obohatit společenství evropských národů? Tuto otázku jsme položili čtyřem významným osobnostem české současnosti. Prof. PhDr. Josef Jařab, CSc., dr. h. c., (*26. července 1937) je český anglista, literární historik a teoretik, překladatel a bývalý senátor. Letos na jaře jsem přednášel ve Spojených státech a zažil jsem intenzivní pocit, že někomu předávám něco nového, zajímavého a užitečného. Studenti mi v osobních dopisech děkovali za to, co se dozvěděli z četby knih, jako byly Žert Milana Kundery, novela Bassaxofon Josefa Škvoreckého a eseje Václava Havla, zejména Moc bezmocných. Až po přečtení těchto textů a následných diskusích ve třídě si prý plně uvědomili cenu svobody a hodnotu skutečné demokracie, pocítili, jak privilegované prožili mládí. Podobné reakce jsem registroval též u skupiny evropských studentů v kurzu programu ERASMUS nazvaném „Euroculture“. Samozřejmě zejména od účastníků ze západoevropských zemí, ale musel jsem si uvědomit, že ani pro mnohé maturanty z bývalého sovětského impéria (včetně naší republiky a Slovenska) není ona historická zkušenost s komunistickou ideologií a totalitními režimy ničím více než kapitolkou v dějepise. Chci tím říci, že tím nejužitečnějším, co můžeme šťastnější Evropě i širšímu světu nabídnout, je naše dějinná zkušenost s omezenou svobodou, se scestnými utopiemi, s podmínkami bránícími jedincům, aby se v životě realizovali v souladu se svým nadáním a se svými sny. K tomu, abychom dobře „prodali“ svou historickou zkušenost z válečných let a poválečných desetiletí a navíc i svá „varování“, nepostačí hlásání primitivního antifašismu a antikomunismu. Přesvědčivými argumenty jsou až pochopené a humanisticky motivované výpovědi, zejména umělecké. Bylo to ostatně umění, a kultura obecně, co nám po dobu izolace za železnou oponou dávalo pocit sounáležitosti se svobodnějším světem, i když politicky a ekonomicky jsme byli od něj brutálně odtrženi. Po novém spojení s Evropou a se světem bychom proto neměli na sbližovací potenciál múz zapomenout. Formující se společný evropský vzdělávací a výzkumný prostor a nakonec i pomalu se utvářející společný evropský prostor kulturní nám k tomu dávají nespočet příležitostí. Měli bychom do něj přemýšlivě a aktivně vstupovat a na jeho tvorbě se podílet. 26 PhDr. Jiřina Šiklová, CSc. (*17. června 1935) je česká socioložka a publicistka. Do Evropy můžeme vnést zkušenost státu a národa, který i přesto, že se za poslední století dvakrát dostal pod nadvládu cizího státu a dvou totalitárních režimů, tak přesto dokázal obnovit svoje zřízení a opětovně přijmout demokratický systém. Dvakrát jsme se dokázali prosadit i ve Střední Evropě. Jednou po roce l918, podruhé po roce l989. Přesto jsme si zachovali nejen svůj jazyk, ale i svoji kulturu a vlastní uměleckou, filmovou, divadelní tvorbu a naši autoři jsou i autory světovými. Nejsme optimální, ale náš příklad a naše zkušenost, že demokracie je obnovitelná, i když dvě generace nepoznaly, co jsou to demokratické volby, je určitě cenná. Přála bych Evropě jako světadílu i Evropské unii jako společenství států, aby zkušenosti našeho národa nikdy nepotřebovala. Ale kdyby přece jen se Evropa dostala do obdobné situace, tak si myslím, že jsme příkladem, že lidi je možné omezit, ohnout, spoutat, ale ne zotročit na příliš dlouhou dobu. 27 Petruška Šustrová (*18. května 1947) je česká disidentka, publicistka a překladatelka z angličtiny a polštiny. Jsou chvíle, kdy je dobrá rada drahá. Jako teď, v zářijovém týdnu převratných kotrmelců na české politické scéně, při snaze poctivě odpovědět na otázku: co může naše země přinést Evropě? Člověka automaticky napadají spíš odpovědi zavánějící černým humorem: například že bychom mohli sloužit jako odstrašující příklad. Nebo že by se do naší země mohly pořádat zájezdy, aby se Evropané pobavili. Slušný člověk ovšem ví, že není vhodné kálet do vlastního hnízda, a tak se pokusím si odmyslet momentální dění a uvažovat v delším časovém horizontu, není dobré se ve vážných otázkách ne- chat vést rozhořčením a úžasem nad posledními aktualitami. Otázka, čím bychom mohli obohatit společenství evropských národů, vyžaduje zamyšlení nad tím, čím jsme mezi evropskými národy jiní: není asi promyšlené chtít Němce učit přesnosti, Francouze galantnosti či Italy nebo Rakušany vaření. Není však v Evropě mnoho národů, které se takříkajíc pozvedly z nebytí příslovečnou drobnou prací, jak se to Čechům podařilo v průběhu devatenáctého století. (Otázka je, zda to ještě platí, zda je česká střední třída znovu taková, jaká vyrostla od devatenáctého století do doby mezi dvěma válkami.) Svou poslušností zákonů a nezkorumpovatelností Češi Evropu taky nejspíš neohromí, jsme na tom ve srovnání s jinými evropskými společnostmi dosti chabě, a ani naše ekonomika si ve srovnání s jinými nestojí nejlíp. Přece jen ale máme něco, co jiní nemají: a to je tradice skepse, ironie a černého humoru. Ne nadarmo bývají Češi spojováni s Haškovým dobrým vojákem Švejkem – může se nám to stokrát nelíbit, ale fakt, že často nebereme vážné věci příliš vážně, nám nikdo neodpáře. Taková skepse a nadhled rozhodně nemusejí být špatným vkladem: společnost, která je zvyklá o „posvátných slovech“ pochybovat, nepropadá tak snadno různým fanatismům. Dělat si legraci i z toho, z čeho si jiní legraci dělat neumějí, má také svou přitažlivost, vždyť bez pochybování a zpochybňování by nebylo možné udělat žádný velký vědecký objev a společnost by se mohla utopit v nudné šedi diktované autoritami. Měli bychom si uvědomit, že život se neskládá jen z politiky a smrtelně vážných rozhodnutí, že se většinou prostě žije a že je to s úsměvem a vtipem příjemnější a zábavnější než s ostražitým dodržováním všech pravidel kurtoazie. Čeští představitelé to, myslím, docela dobře pochopili, když do Bruselu poslali plastiku Entropy Davida Černého (i se všemi problémy s tím spojenými): kdyby nic jiného, aspoň si nás v Bruselu pamatují. Z tohoto pohledu by se možná dala brát i tragikomedie s vládou odvolanou uprostřed českého předsednictví EU, vyhlášenými a posléze zrušenými předčasnými volbami a všemi patáliemi, které se k tomu vázaly. Jen se obávám, že čeští politici vůbec neměli v úmyslu posílit tuto stránku vzezření Česka v očích Evropanů. A pokud ano, překročili tím rozumnou hranici, za kterou hrozí, že už nás nikdo nebude brát příliš vážně... 28 Prof. RNDr. Václav Hampl, DrSc. (* 1. července 1962) je fyziolog a současný 507. rektor Univerzity Karlovy v Praze. Samozřejmě, že máme co předávat. Jsme národ s bohatou kulturní tradicí a naše strategická poloha v centru Evropy z nás od nepaměti činí jakéhosi mediátora, či chcete-li prostředníka mezi Evropou západní a východní. Vyvinuli jsme si cit a otevřenost pro nové myšlenkové směry a proudy. Letos slavíme 20 let od sametové revoluce a já musím s potěšením konstatovat, že i když 40 let totalitního režimu zanechalo na společnosti své stopy, jsme národem, který prahne po vědění. Svědčí o tom nejen samotný dramatický nárůst zájmu o studium na vysokých školách, ale i znovuobjevené povahové rysy našich studentů, kteří cestují za vzděláním, diskutují s námi, zpochybňují zaběhané stereotypy. Vždyť to byli právě studenti, kteří ve vypjatých chvílích naší historie, zejména v roce 1989, dali do pohybu klíčové politické události. To všechno je důkazem toho, že ani téměř půl století diktátu nesmazalo náš důležitý národní povahový rys, na který můžeme být právem hrdí a který nám mnohé evropské národy mohou závidět. A zdali máme společenství evropských národů čím obohatit? Tady za nás nechám mluvit statistiky. Univerzita Karlova se v hodnocení prestižního žebříčku The Times Higher Education jako jediná z českých vysokých škol umístila mezi prvními pěti sty hodnocenými univerzitami. V roce 2008 se v tomto hodnocení umístila na 261. místě a v Šanghajském žebříčku dokonce na 252. místě. Svým umístěním se zařadila mezi 1,5 % nejlepších světových univerzit a mezi 100 nejlepších evropských univerzit. Také v poslední verzi žebříčku univerzit od Centre for Science and Technology Studies (CWTS) z Leiden University se Univerzita Karlova objevila na vynikajícím 71. místě v Evropě v hodnocení počtu vědeckých publikací v databázi WoS. Abych to tedy shrnul – Češi mají velký potenciál, jak Evropu obohatit, stejně jako Evropa má co nabídnout naší zemi. 29 Kdyby Magora nebylo, museli bychom ho vymyslet Příběh Ivana Martina Jirouse ukazuje, proč i za komunismu měl odpor smysl 30 Právě oslavil 65. narozeniny. Je „národním hrdinou“ (jak se sám tituluje po hospodách), mužem, který stál u zrodu kulturního undergroundu a ve věznicích normalizačního režimu strávil osm a půl roku. Právě soudní proces s jeho skupinou The Plastic People of the Universe vedl ke sjednocení disentu a založení Charty 77. Přesto nyní, dvacet let po sametové revoluci, tedy vítězství Václava Havla a chartistů, obdržel jen jedinou oficiální satisfakci – čestné občanství rodného města Humpolce. To je Ivan Martin Jirous, básník, kunsthistorik i umělecký šéf Plastiků, ale především individualista, se kterým si žádný režim nevěděl rady. Jirous, obecně známý pod přezdívkou Magor, navenek působí rozporně. Na jednu stranu zůstává kamarádem Václava Havla. Zároveň je i v důchodovém věku ikonou části mládeže, mužem, který se opíjí, pořádá hudební festivaly, svléká se na pódiu a tropí i jiné nepřístojnosti. Tak už to v undergroundu chodí, řekne si leckterý Evropan, který pomyslí na Franka Zappu. Týž Evropan ale nepochopí, jak může Jirous coby hvězda undergroundu, hnutí spojovaného spíše s alternativní levicí, podporovat takové kroky, jako je výstavba amerického radaru v České republice. Vidíme, že Jirouse opravdu není snadné zaškatulkovat. Zde spočívá i důvod, proč si s ním oficiální místa nevědí rady. Zřejmě i proto mu Václav Havel za třináct let v úřadě hlavy státu žádné ocenění neudělil. Takže rozhodnutí radnice malého Humpolce udělit Jirou- 31 sovi čestné občanství lze chápat i tak, že místní samospráva tu supluje stát. Ten, kdo narušil bezčasí Jirousův životní příběh ilustruje české dějiny posledních čtyřiceti let. Můžeme parafrázovat historika Františka Palackého, který na adresu habsburské říše, především habsburské nadnárodní integrace, říkal: Kdyby Rakouska nebylo, museli bychom je vymyslet. Podobně teď mohou Češi říkat na adresu Ivana Martina Jirouse: Kdyby Magora nebylo, museli bychom ho vymyslet. Ano, kdyby Magora nebylo, z dnešního pohledu by éra československé normalizace, komunistické vlády v 70. a 80. letech minulého století, vypadala zcela tristně. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 se sice národ vzepjal ke vzdoru, ale když selhaly reformně komunistické elity, když tolik vzývané Dubčekovo vedení komunistické strany se smířilo z okupací, když ji schválilo v parlamentu, když s ním nehnulo ani sebeupálení Jana Palacha, když na první výročí okupace samo nechalo střílet do demonstrantů, národ propadl hluboké depresi a rezignaci. Ti podnikavější emigrovali, ti konformnější se nechali „znormalizovat“. Navenek byli loajální k režimu, v soukromí si mysleli svoje a realizovali se při výstavbě víkendových chat. Tady koření česká nedůvěra v poctivost politiků i občanů, v to, že někdo říká, co si opravdu myslí. Právě za normalizace byla veškerá nezávislost a spontánnost – na poli ekonomiky, kultury, životního prostředí, ob- Ivan Martin Jirous a koncert skupiny Plastic People of the Universe, Hrádeček 1977, foto Bohdan Holomíček. I. M. Jirous a básník Petr Kabeš, Pardubice 2002. čanské společnosti – udušena. Nastalo to, co tehdy Václav Havel nazval „bezčasím“. A kdyby Jirouse nebylo, nebylo by de facto nikoho, kdo ono bezčasí narušil. Tohle je jeho klíčový význam. I bez jeho vzdoru, bez jeho let strávených v kriminálech, by komunismus na podzim 1989 padl, ale my bychom dnes nemohli říkat, že tu byl někdo, kdo se režimu postavil. Zajímavé přitom je, že Jirous a Plastic People to bezčasí narušili jako lidé navýsost nepolitičtí. Sám Jirous nepoužívá slova jako pravice, levice, režim, totalita. Když už se vyjadřuje na adresu moci, dává přednost slovu establishment. Plastici nevznikli v roce 1969 jako opozice vůči Husákovu režimu, ale jako výraz svobodného ducha. Hráli prostě hudbu podle svého gusta, pro někoho rock'n'roll, pro jiného underground, ale takových kapel bylo tehdy více. Do výlučné pozice je zatlačil až samotný režim, establishment, řekl by Jirous. To Husákovi normalizátoři z nich udělali zpolitizované hnutí. Logicky – v poměrech, kdy jakýkoliv projev svobodného ducha byl považován za protirežimní, protilidový, protisocialistický, působil jakýkoliv takový projev i jako politický. Řekni ďáblovi ne Zleva Olga Havlová, I. M. Jirous, Standa Milota, Vlasta Chramostová a Anna Fárová, Hrádeček, 1977, foto Bohdan Holomíček. I. M. Jirous, Trutnov Open Air Music Festival 2008, foto Bohdan Holomíček. Sám Jirous formuloval postoj hudebníků k režimu takto: „Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) první podmínku, přistřihněte si vlasy, jenom tak trošku, a budete moci hrát, je třeba říci ne. Jakmile ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) řekne – změňte si název a budete moci hrát dál to, co hrajete, je třeba říci – ne, nebudeme tedy hrát.“ Tady ležela hranice nejenom mezi Jirousem (Plastiky) a režimem, ale i hranice mezi Jirousem (Plastiky) a drtivou většinou ostatních kapel. Ti ostatní se prostě nějak přizpůsobili, Jirous to odmítl. Podobně jako Solženicyn měl své krédo „nežít ve lži“, jako měl Havel svůj „život v pravdě“, Jirous měl své „řekni ďáblovi ne“. Ten postoj vzdoru k režimu byl důsledný, ale též draze zaplacený. Poprvé se Jirous ocitl ve vězení v roce 1973 – za to, že v hospodě urážel bolševiky a shodou okolností tam byl major tajné policie ve výslužbě. Podruhé šel za mříže v roce 1976 – za hudební festival uspo- 32 řádaný na oslavu vlastní svatby. Když pak režim hodlal uspořádat s undergroundem výstražný monstrproces, byl to zlomový bod na cestě ke spojení disentu, k Chartě 77. I ti, kterým se nelíbila ani „ta strašná hudba“, ani vlasatci kolem ní, ani jejich způsob života, náhle viděli, že v osobě Jirouse a jeho zatčených přátel je ohrožen jakýkoliv spontánní či kritický projev. Ten vtíravý pocit dal dohromady dramatika Václava Havla, nositele Nobelovi ceny za literaturu Jaroslava Seiferta, filozofy Jana Patočku, Karla Kosíka, literárního teoretika Václava Černého... Nikdo z těch starších by s Jirousem do hospody asi nešel, ale všichni cítili, že právě jeho se musí zastat. Ano, v létě 1976, při procesu s Plastiky, byla dlážděna cesta k Chartě 77. Pro úplnost: Jirous tehdy dostal „pouze“ rok a půl. Abychom jeho bilanci dotáhli, připomeňme ještě jeho věznění v roce 1978 – za improvizovanou řeč na vernisáži výstavy Jiřího Laciny, v režimním jazyce za „výtržnictví“. Připomeňme jeho nejdelší trest v letech 1981–85 – za vydávání samizdatového časopisu Vokno. A závěrem i jeho poslední pobyt za mřížemi v letech 1988–89 – za ručení pod peticí, v režimním jazyce za „útok na státní orgán“. ani čísly, ani zprávami z titulních stran novin. Jirous ovlivnil celou generaci lidí, pro které už nebyl rok 1968 hlavním bodem života a reformní komunismus jim nic neříkal. Vštípil jim, že je třeba říci ďáblovi ne a přitom si uchovat radost. To nebyla jen nějaká undergroundová komuna, jak by se mohlo zdát. Byli to i lidé, kteří jsou součástí dnešních elit. Patří k nim i bývalí ministři zahraničních věcí Karel Schwarzenberg (na posledním Jirousově soudu byl jako pozorovatel v rámci „helsinského procesu“) i Alexandr Vondra. Za všechny to před lety řekl tehdejší člen bankovní rady ČNB Pavel Racocha: „Kultura undergroundu pro nás zprostředkovala kontakt s jinak obtížně dostupným světem svobodného myšlení a svobodně myslících lidí. Tím výrazně ovlivnila vytváření hodnotových postojů pro život. Ivan Jirous má na tom svůj klíčový podíl.“ Takže ptáme-li se dnes, za co si vlasatec, výtržník a opilec Jirous zaslouží ocenění, tak právě za to, že pomohl zachránit celou generaci v tom nejhorším normalizačním bezčasí. Nadace Charty 77 - literární cena Jaroslava Seiferta za celoživotní dílo pro Ivana Martina Jirouse, Praha 2006, archiv nadace. Zbyněk Petráček Lidové noviny Hodnoty pro život Mělo to všechno smysl? Jak už bylo řečeno, z hlediska pádu režimu ne. Mělo to ale smysl v něčem, co není měřitelné Z přebírání ceny Jaroslava Seiferta (druhý zleva František Janouch, předseda Nadace Charty 77, I. M. Jirous a president Václav Havel, Praha 2006), archiv nadace. Ivan Martin Jirous (* 23. září 1944, Humpolec), známý též pod přezdívkou Magor nebo Magor Jirous, je český básník, publicista a výtvarný kritik, významná osobnost českého undergroundu. Je známý především spoluprací s nezávislou rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. V době normalizace byl nekolikrát vězněn. Je držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za dílo Magorovy labutí písně. 33 movna Václava Havla prvním prezidentem České republiky. Bývalá ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightová o Václavu Havlovi prohlásila: „Prezident Havel učinil český národ hrdým, i já jsem díky němu hrdá na to, že jsem se jako Češka narodila. Myslím si, že bude velmi scházet na mezinárodní scéně. Pro mnoho lidí na celém světě znamená slovo ‚Havel‘ a ‚Čech‘ jedno a totéž. Havel položil Prahu a celou Českou republiku na mapu doby po studené válce.“ Rozdělení Československé republiky je spojeno s jednáními, která vedl předseda české vlády Václav Klaus a předseda slovenské vlády Vladimír Mečiar. K urychlení rozdělení přispěla neslučitelnost vítězných politických stran v obou státech – ODS a HZDS. Dne 25. listopadu 1992 přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR k 31. prosinci 1992. 15. prosince 1992 přijala Česká národní rada ústavní zákon o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, který sta- médií a následně i do Československa, kde byl rychle přijat. Termín se pak začal využívat jako synonymum pro revoluce, u kterých je moc získána bez násilí. Využíval se například i pro „revoluci“ v Gruzii, která se řadí mezi tzv. „barevné revoluce“ a v roce 2003 vedla k pádu prezidenta Eduarda Ševardnadzeho. V listopadu 1989 se stal Václav Havel klíčovým představitelem sametové revoluce a 29. prosince 1989 byl komunistickým Federálním shromážděním zvolen po 40 letech prvním československým nekomunistickým prezidentem. Podruhé byl zvolen prezidentem po svobodných volbách 5. července 1990. Když bylo jasné, že federace se Slovenskem spěje k rozdělení, odstoupil 20. července 1992 ze své funkce a na několik měsíců se z politického života stáhl. Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sně- novoval převzetí právního řádu a kompetencí ČSFR Českou republikou. 16. prosince 1992 schválila Česká národní rada novou Ústavu České republiky. Česká republika stejně jako Slovensko se na mezinárodní scéně zřetelně etablovaly jako nástupnické státy Československa. Následně tyto osamostatněné státy podepisovaly desítky dodatkových dohod, které potvrzovaly platnost dřívějších dvoustranných smluv uzavřených federací s jinými státy. Roku 1996 podepsaly Česká republika a Slovenská republika protokol, který vymezoval rozdělení povinností vyplývajících z mnohostranných smluv uzavřených bývalým Československem. MOZAIKA Poté, co byla v NATO odsouhlasena spolupráce se zeměmi střední a východní Evropy, mohlo se Československo začít zapojovat do jeho bezpečnostních struktur. Jelikož bylo další setrvání v jednotkách Varšavské smlouvy nemyslitelné, stal se vstup do NATO jednou z priorit československé, a později i české, zahraniční politiky. V roce 1990 byl Československu udělen status přidruženého člena. Po rozpadu Československa na Českou republiku a Slovenskou republiku v roce 1993 oba nové státy pokračovaly ve vstupu do mezinárodních organizací již samostatně. Pro dobrý pokračující postup demofoto ČTK Sametová revoluce (slovensky nežná revolúcia) je označení období změn v Československu mezi 17. listopadem a 29. prosincem roku 1989, které vedly k pádu komunistického režimu a přeměně politického zřízení na demokratické principy. K urychlení změn přispěl rozpad bývalého Východního bloku a narůstající nespokojenost obyvatelstva s ekonomickou a politickou situací v zemi. Revoluce se označuje názvem „sametová revoluce“ pro svůj nenásilný charakter, kdy pro převzetí moci nebylo potřeba použít násilí či ozbrojeného boje. Vyjma událostí ze 17. listopadu, kdy byli studenti napadeni Veřejnou bezpečností, byla revoluce provedena bez násilí a během státního převratu nebyl zmařen jediný život. Název vymyslel český novinář, od kterého se rychle dostal do zahraničních kratizace, zvyšování ekonomické úrovně a kvality armády se mohla Česká republika zapojit od března 1994 do programu Partnerství pro mír a od roku 1996 spolupracuje na misích mnohonárodnostních sil IFOR. V roce 1997 bylo rozhodnuto, že Česká republika vstoupí do NATO v první vlně přidružování společně s Maďarskem a Polskem. Brzy na to se začaly připravovat vstupní dokumenty a smlouvy. 16. prosince 1997 byl podepsán protokol o vstupu České republiky do NATO. Česká republika se stala právoplatným členem Aliance 12. března 1999. Česká republika začala o členství v Evropské unii usilovat na samém začátku 90. let. Do ekonomické a společenské transformace ze socialisticky řízené společnosti ke společnosti demokratické proto byly průběžně zapojovány také reformy vyžadované k budoucímu členství v Unii. O členství požádala Česká republika v roce 1996, o rok později se dočkala prvního hodnocení Evropské komise týkajícího se připravenosti zapojit se do fungování Evropské unie. Dokument pozitivně hodnotil stabilní instituce, právní stát, úroveň lidských práv a fungující tržní ekonomiku včetně připravenosti odolávat tlakům evropského trhu. Na základě 34 1989–2009 v České republice hodnocení byla Česká republika společně s 10 dalšími kandidáty oficiálně přizvána ke vstupu do Unie. Od roku 1998 začal probíhat tzv. screening (porovnávání dosažené kompatibility českého práva s právem evropským) a také samotná přístupová jednání. Ta probíhala až do prosince 2002, kdy byly na zasedání v Kodani všechny vyjednávací kapitoly uzavřeny a nastavena přechodná období, která měla novým členům umožnit hladší začlenění v prvních letech. Česká republika společně s 9 dalšími kandidátskými zeměmi vstoupila do Evropské unie k 1. květnu 2004. Od té doby se účastní na fungování všech institucí Evropské unie – v Evropském parlamentu má 24 volených poslanců, má také vyslance u Evropského soudního dvora, u Evropské centrální banky aj. Čech se může také stát evropským komisařem, v takové roli ovšem nesmí v žádném smyslu přijímat instrukce české vlády ani zastupovat výhradně české zájmy. Schengenský prostor (slangově kráceno i na Schengen) je území většiny evropských států (zemí Schengenské dohody, slangově zemí Schengenu), na kterém mohou osoby překračovat hranice smluvních států na kterémkoliv místě, aniž by musely projít hraniční kontrolou. Prostor se označuje podle vesnice Schengen v Lucembursku, u níž byla 14. června 1985 podepsána Schengenská dohoda a v níž byla 19. června 1990 po- 35 depsána prováděcí úmluva. Smluvními státy jsou převážně země Evropské unie, ale i některé nečlenské země EU. Do schengenského prostoru spadají i některá ze zámořských území členských zemí. Česko a dalších 8 nových zemí EU (kromě Kypru, Rumunska a Bulharska) se stalo součástí schengenského prostoru 21. prosince 2007, a to v rámci rozšířeného SIS I (Schengenský informační systém). Toto datum bylo dohodnuto na schůzce ministrů vnitra EU v Bruselu 5. prosince 2006 a týká se pozemních a námořních hranic. Na letištích zmizely kontroly až 29. března 2008. Nejdůležitější události českého předsednictví v EU (1. ledna 2009–30. června 2009): 1. ledna – Slovensko se stalo členem Evropské měnové unie. 4.–6. ledna – Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg vedl misi trojky EU na Blízký východ. V téže době jednal v oblasti i prezident Francie Nicolas Sarkozy. 12. ledna – České předsednictví svolalo do Bruselu mimořádnou schůzku ministrů energetiky zemí EU. EK, Ukrajina a Rusko podepsaly smlouvu o monitorování dodávek plynu. 18. ledna – V egyptském Šarm aš-Šajchu se konal summit evropských zemí, Egypta a palestinské samosprávy. 1. března – Hlavním tématem prvního (neformálního a mimořádného) summitu za předsednictví ČR byla hospodářská krize. 5.–6. března – Praha hostila Evropský summit regionů a měst. 19.–20. března – Summit EU v Bruselu mimo jiné dohodl zvýšení krizového fondu, financování energetických projektů či pomoc rozvojovým zemím na boj s klimatickými změnami. 24. března – Poslanecká sněmovna ČR vyjádřila nedůvěru vládě Mirka Topolánka (ODS). Novým, nestranickým premiérem byl 9. dubna jmenován předseda Českého statistického úřadu Jan Fischer. 30. března 2009 – Ministři dopravy zemí EU se shodli na reformě letecké dopravy – tzv. jednotném nebi, jež má zlepšit bezpečnost leteckého provozu a o níž EU jednala několik let. Ministři schválili též dohodu o "otevřeném nebi" s Kanadou. 5. dubna – Summitu EU–USA v Praze se zúčastnil mj. americký prezident Barack Obama a šéfové států či vlád 27 zemí EU. 28. dubna – Albánský premiér Sali Berisha podal v Praze do rukou premiéra MOZAIKA Topolánka oficiálně přihlášku své země do EU. 6. května – EU v Praze před začátkem summitu EU–Kanada odstartovala odkládaná jednání o volném obchodu s Kanadou. 7. května – Summit EU a Arménie, Ázerbájdžánu, Běloruska, Gruzie, Moldavska a Ukrajiny oficiálně zahájil projekt východního partnerství; schůzky se ale řada lídrů neúčastnila. V Praze se konal summit EU k zaměstnanosti. 8. května – Summit Jižní koridor – nová hedvábná stezka hledal v Praze cesty, jak přivést do EU plyn ze střední Asie. V čele předsednictví skončila Topolánkova vláda; prezident Klaus jmenoval novou vládu v čele s Janem Fischerem. 11.–14. května – V Praze jednali zástupci zemí EU a Skupiny Rio (země Latinské Ameriky). 20. května – Summit EU–Čína na úrovni tzv. trojky vedl v Praze za ČR prezident Klaus; dohodnuty byly mj. konkrétní kroky ke snížení emisí skleníkových plynů. 21.–22. května – V Chabarovsku na ruském Dálném východě se konal summit EU–Rusko na úrovni trojky (předsednictví zastupoval prezident Klaus). 23. května – Summit EU–Jižní Korea na úrovni trojky v Soulu. 4.–7. června – Volby do EP skončily s rekordně nízkou účastí (43,1 procenta) a vítězstvím stran pravého středu. 18.–19. června – Summit EU dohodl záruky pro Irsko kvůli lisabonské smlouvě, vyjádřil podporu Josému Barrosovi pro kandidaturu na další mandát v čele EK a schválil reformu dohledu nad finančním trhem. redakce zpracováno z internetových zdrojů Děti revoluce 36 Jsou to revoluční děti. Narodili se v letech krátce před nebo po revoluci v roce 1989 a ačkoli si ji nemohou pamatovat, tato událost zcela jistě ovlivnila celý jejich život. Jak vnímají dnešní dvacetiletí sametovou revoluci? Jedním slovem: pozitivně. Mladí lidé, kteří žili v komunistickém režimu sotva rok nebo dva, chápou jeho konec jako jeden ze zásadních správných momentů v novodobé historii země. „Pro mne je revoluce zásadní zlom. Narodila jsem se do demokratického státu, a i když mě to jako malé dítě asi příliš neovlivnilo, tak to podstatně ovlivnilo život mých rodičů, kteří poté vychovávali mě. Proto pro mě znamená hodně, jelikož podstatně změnila a ulehčila život mým rodičům,“ konstatuje studentka geografie střední Evropy Anna Hrušková, která se narodila v roce 1988. A takový pohled nemá sama. Její vrstevníci to většinou cítí velmi podobně. Uvědomují si totiž, že život, jaký mají, není samozřejmostí. Vždyť rodiče v jejich věku prožívali mládí v úplně jiné společnosti. A právě díky tomu může mít tato generace alespoň představu o tom, jak vypadal život „za komunistů”. „Mé názory na revoluci a dobu před ní ovlivňuje určitě nejvíc rodina. Vyprávění mých prarodičů i prababičky o těch časech na mě zapůsobilo a jsem si jistá, že komunismus už nikdy nechci a už vůbec si nedovedu představit, že by v něm jednou žily moje děti,“ podotýká studentka přírodovědecké fakulty Petra Schwarzbachová narozená v roce 1989. Stejně tak studentka fakulty informatiky a managementu Monika Čermáková narozená v revolučním roce, se zajímá o zkušenosti svých rodičů. „Z dokumentů a školního výkladu se člověk dozví spíše ta obecná a veřejně omílaná fakta, ale na dobu před a během sametové revoluce je nejlepší se zeptat člověka, kterého se tato událost opravdu dotkla,“ říká Monika. Navíc ve většině středních škol je novodobé historii naší země věnováno velmi málo prostoru v porovnání s jinými historickými obdobími. A přitom sami studenti se shodují na tom, že je potřeba připomínat události nedávné doby. „Neučili jsme se o tom a je to hrozná škoda. Nevím, zda se tomu dnes vyučuje, ale mám dojem, že dnešní teenageři nevědí o minulém režimu a revoluci skoro nic, a to je špatně,“ posteskl si student politologie Jan Mrákota, který se narodil v roce 1988. „Ve škole jsme se samoz- 37 řejmě o sametové revoluci učili, ale myslím, že na novodobé dějiny již nezbývá tolik času, kolik by si ta doba zasloužila. Pokud chceme zůstat i nadále demokratickým státem, měli bychom znát co nejvíce podrobností z dob komunismu, abychom měli opravdu důvod zabránit jeho opětovnému nástupu. Místo toho se velká část učiva věnuje pravěku a starověku. Neříkám, že to není zajímavá látka, ale pro nás to není zase až tak důležité,“ domnívá se Petra Swarzbachová. Pedagogové, kteří se snaží studenty důkladně seznámit i s minulým režimem, jsou spíše světlé výjimky. „Na střední škole bylo tomuto tématu věnováno hodně prostoru, ale myslím si, že to bylo spíš díky našemu panu profesorovi než školním osnovám. Můj názor na sametovou revoluci, komunistický režim a spoustu věcí okolo totiž nejvíc ovlivnil právě on. Vedli jsme s ním o tématu dlouhé diskuse, jak v hodinách historie, tak i mimo ně,“ konstatuje dvacetiletý student architektury a stavitelství Petr Portych. Dnešní dvacetiletí se narodili v období, kdy se zrodil i nový režim, a možná právě to v nich udržuje pocit jakési odpovědnosti a naopak potlačuje lhostejnost k tomu, co bylo. Narodili se v době politických, ale i společenských změn a jsou za to vděční. Pochvalují si své možnosti a způsob života a uvědomují si, že kdyby se narodili o něco dříve, měli by se jinak. „Moje generace může těžko posoudit, co jí změna vzala a co přinesla, protože nezažila předchozí komunistickou éru. Jsou však i věci, které lze konstatovat bez osobní zkušenosti – přineslo nám to možnost žít v demokratickém státu,“ říká třiadvacetiletý student politologie Lukáš Dubský. „Kdyby se to nestalo, kde bychom asi byli dnes? I když jsem to nezažil, myslím, že je tady určitě více možností, podnikání, průmysl, více volnosti…,“ shrnuje pozitiva revoluce Jiří Výborný, narozený v roce 1990, který pracuje jako telefonní operátor na informační lince. A právě demokracie a otevřená společnost, názorová pluralita a studijní či pracovní možnosti, svobodné cestování jsou podle dvacetiletých největší pozitiva, která revoluce přinesla. „Když se nám nelíbí, že nemáme I-Phone, nebo nejnovější notebook na trhu, který nám rodiče budou ochotni koupit pouze v případě, že se laskavě přihlásíme do jednoho z několika tisíců bakalářských programů na jakékoli vysoké škole na světě, je to vlastně neuvěřitelně nicotné proti tomu, když se člověk nedostal na vysokou školu jen kvůli tomu, že byl jeho pradědeček úspěšným zemědělcem nebo snad malým podnikatelem,“ podotýká Monika Čermáková „Revoluce nám přinesla možnost cestovat, tržní ekonomiku, hospodářskou prosperitu a růst, svobodný přístup k informacím, svobodné volby. Lidem s nižším vzděláním zase naopak mohla vzít jistotu práce a určité sociální jistoty,“ domnívá se dvaadvacetiletý Jakub Jeřábek. Ale to je asi tak vše, co by podle dvacetiletých mohla revoluce lidem vzít. Ale oni se toho neobávají. Vždyť, jak sami říkají, možností mají více než mnoho. „Všichni lidé si jsou ve své podstatě rovni, ale to neznamená, že se všichni budou mít stejně. Každý má na výběr, co půjde studovat a zda se bude vůbec učit nebo půjde pracovat,“ myslí si Petra Schwarzbachová. „A kdo dělat nechce, ať se pak nediví, že nemá peníze na to, aby vzal děti k moři, koupil auto nebo si mohl kupovat dražší věci nebo mohl platit hypotéku či nájem,“ dodává. Třiadvacetiletý Jan Smeták, který pracuje v marketingu, je přesvědčen, že sametové revoluce a změny režimu litují jen lidé, kteří se bojí svobody. „Bojí se chyb při vlastním rozhodování. A nejen bojí, mají z nich panickou hrůzu. To moje generace, myslím, není,“ dodává. Přišli na svět v době velkých změn a snad díky tomu si plně uvědomují, že jejich generace má štěstí. A tak můžeme doufat, že budou chtít, aby stejné štěstí měla i generace další. Tereza Harbichová, 22 let 38
Podobné dokumenty
cestopis (pdf 2.5MB) - Luciášova turistická stránka
Doprava do Turecka po zemi z ČR. Transit přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko,
Bulharsko a Turecko. Cesta přes Balkán tímto způsobem je sice velmi zajímavá, ale také více
či méňe komplikovaná, neboť se...
Březen - duben 2008
život v moderní společnosti. Občanům, kteří
nemají rovné příležitosti následného vzdělávání, bude v rámci tohoto projektu nabídnuta
příležitost bezplatně a přímo v místě bydliště
navštěvovat vzdělá...
Sborník textů: Ţena v církvi a ve společnosti III.
Křesťanský pohled na ţenu a na její postavení ve společnosti vychází z
komplementarity dvojího modu lidské existence, který je dán rozdílem pohlaví. O
hloubce dnešní civilizační krize svědčí naopak...
Ivan M. Jirous: Zpráva o třetím českém
hudebního obrození – doby, která začíná v první polovině
sedmdesátých let, nejspíš tak v roce 1973. Kdy vlastně bylo
první české hudební obrození (bylo-li vůbec někdy), není
v této souvislosti důle...
stáhnout - Slovanský výbor ČR
redakční kolektiv listu Slovanská vzájemnost
předal účastníkům konference pozdrav a sdělil, že český Slovanský výbor znepokojuje
dění na Ukrajině a odštěpenci od slovanské
vzájemnosti, kteří se obj...
