Sidra Masej

Téměř celou 33. kapitolu 4. Mojž., počátek sidry Mas´ej, zabírá prostý výčet míst, kde synové
Izraele tábořili při východu z Egypta.
Tento suchý záznam, jistě zajímavý pro archeology a zeměpisce, však může působit poněkud
nezvykle v Knize, jež má podle žalmu zachovat duši, potěšit srdce a osvětlit oči (Ž. 19, 8-9).
Jaký je tedy význam uvedeného výčtu?
Podle Rašiho nás má učit Boží dobrotě.
Přestože Bůh odsoudil lid, aby putoval pouští, nenutil ho kráčet bez oddechu z místa na místo
celých čtyřicet let.
Ve skutečnosti mu vyměřil jen 42 úseky. Raši pak na základě výpočtu rabiho Moše Hadaršana
dokládá, že ke čtrnácti zastávkám na cestě došlo během prvního roku putování a k osmi v roce
posledním, takže během zbývajících 38 let lid tábořil jen dvacetkrát, z toho v Kadeš (viz
výklad k 5M 1,46) celých 19 let.
Raši rovněž cituje Midraš Tanchuma (uvedený též v Bamidbar Raba), jenž k putování Izraele
přináší toto podobenství:
Král měl nemocného syna.
Aby ho vyléčil, dovedl ho na vzdálené místo.
Když se syn uzdravil, král mu na zpáteční cestě připomínal všechny etapy předešlého
putování.
Řekl mu: "Tady jsme přespali, tam jsme prochladli, tam tě bolela hlava apod."
Tak Svatý, požehnán je, řekl Mojžíšovi:
'Vypočítej mi všechna místa, kde se mi protivili!"
Takový je smysl věty: "To jsou cesty synů Izraele." (4M 33,1)
Podle autora díla Beer Jicchak (Studna Izáka) tato pasáž z Midraš Tanchuma dokládá, jak Bůh
miluje svůj lid.
Celý výčet má totiž stejný význam jako opakující se sčítání lidu.
To jako by ukazovalo Boží zármutek nad ztrátami, jež Izrael postihly, a současně vyjadřuje i
útěchu, jakou je možno nalézt v potomcích těch, kdo pohromu přežili.
Podobně i záznam míst připomíná Izraeli jeho tresty a odměny.
V naznačené perspektivě má tedy detailní připomínka minulosti zabránit opakování dřívějších
chyb, vyvolávat bázeň před Hospodinem i lásku k němu.
Maimonides nicméně v Průvodci zbloudilých nabízí ještě jiné vysvětlení, reflektující zásadu
platnou i pro další zdánlivě "bezvýznamné" či "nezáživné", "čistě technické" pasáže Písma.
Tuto zásadu- přesně vyjádřili naši moudří, když k verši neboť není to pro vás prázdné slovo
(5M 32,47) pravili:
Je-li prázdné, je jen pro vás prázdné (Jeruzalémský talmud, traktát Pea 1,1).
Tak i podle Maimonida vše, co je zařazeno v Tóře, je nezbytné...
Nacházíme-li části, jež nepojednávají o příkazech či které se zdají zbavené smyslu nebo
nepřiměřeně dlouhé, je to tak proto, že nerozpoznáváme detaily oživující určité myšlenky.
V daném případě bylo podle Maimonida třeba zaznamenat jednotlivé zastávky na cestě
Izraele pouští, protože lid během putování provázely velké zázraky.
Vždyť tato poušť byla veliká a hrozná, s hady pálivými a štíry, vyprahlý kraj bez vody (5.
Mojž. 8,15).
Bylo to zlé místo, (kde) není setby a fíků a vína a granátových jablek - ani vody k piti (4.
Mojž. 20,5).
Země pustá, (plná) výmolů, země vyprahlá, (země) šeré smrti, země, jíž nikdo neprocházel, v
níž člověk nesídlí (Jr 2,6).
Tyto zázraky byly pro generaci pouště zjevné a viditelné.
Ale Bůh věděl, že nastane doba, kdy tyto zázraky budou zpochybněny tak jako ostatní části
Tóry.
Lidé budou věřit, že poušť se rozkládala blízko obydlených míst, kde lidé mohli nalézt
obživu.
Budou přesvědčeni, že půda se dala obdělávat, že mana byla přirozený, stálý jev a že v poušti
se nacházely prameny a studny.
Abychom se zbavili takových myšlenek, uvádí Maimonides, nabízí nám text do podrobností
celou trasu cesty.
Maimonides současně upozorňuje na ještě další význam zastávek:
Až budou národy říkat, že Židé v poušti zbloudili, bude možno poukázat na důraz, s jakým
popis zachycuje proměnlivost jednotlivých etap putování.
Židé se na některá místa vraceli, někde tábořili den a jinde 19 let - pokaždé v závislosti na
Boží vůli, a nikoli proto, že by ztratili směr.
Vždyť celá cesta se dala ujít za 11 dní (jedenáct dní od Chorebu k pohoří seirskému až do
Kadeš-Barney - 5M 1,2) - na ní se nedalo bloudit 40 let.
Sforno sdílí Maimonidovu ideu, že synové Izraele na poušti plně následovali Boží příkazy.
Všímá si však, že někdy Židé opouštěli dobrý tábor a přicházeli do špatného, přičemž nikdy
předem nevěděli, co je čeká.
Táboření bylo tedy stejně obtížné jako pochod.
Tóra nám tak nyní ukazuje Izrael v širší perspektivě s vědomím věrnosti Izraele jeho Bohu.
Cesta Izraele pouští přitom neznamená jen putování napříč pouští sinajskou, elamskou,
fáranskou a sínskou.
Znázorňuje též cestu pouští rozptýlení, procházející napříč kontinenty a staletími.
Někteří komentátoři - Cror Hamor a Šlah - k dané pasáži zaznamenávají, že některé etapy
putování byly ve výčtu opomenuty.
Vyvozují z toho, že pravděpodobným důvodem bylo dosáhnout předem stanoveného počtu
zastávek 42, neboť to je číslo odpovídající počtu písmen jednoho z Božích jmen. Jméno o 42
písmenech je velmi svaté.
Předává se jen člověku zbožnému, ve středním věku, jenž nepropadá hněvu, neopíjí se a
netrvá na svých (špatných) zvycích, jenž se stvořeními mluví přívětivé.
Toho, kdo zná toto Jméno a zachovává je s pozorností a čistotou, Bůh miluje a lidem je
drahý.
Stvoření mu projevují úctu, vědění ho neopouští a dostává se mu v něm obou světů - tohoto i
budoucího (Talmud, traktát Kidušin lid). Orech chajim (§ 486) v této souvislosti
poznamenává, že výčet putování není možno při čtení přerušit,
aby se Velké Boží Jméno neznevážilo - vždyť toto Jméno o 42 písmenech je odvozeno z
prvních veršů kosmologie, totiž Díla Počátku (Maase berešit).
Šalah (rabi Ješaja Horovitz) přímo zaznamenává, jak úzká vazba je mezi 42 písmeny
posvátného Božího Jména a 42 zastávkami na cestě pouští.
Uvedené Boží Jméno, začínající hebrejskými písmeny alef, bet, tet, cade, je obsaženo v
modlitbě rabího Nechonji ben Hakany uvozené slovy ana bkoach.
Představuje Boží atributy, jak vyplývají od počátku Tóry. Podle Rašiho byla prvním veršem
Tóry vyjádřena idea stvořit svět podle zásady naprosté Spravedlnosti, avšak když Bůh viděl,
že to kvůli svobodné vůli člověka není možné, podřídil Spravedlnost vládě Lásky.
Modlitba Ana bkoach vyjadřuje nadřazenost Lásky nad Spravedlností ve vztahu ke
společenství Izraele.
První znaky Jména o 42 písmenech připomínají pravici Hospodina, jež přemáhá levici, totiž
Spravedlnost (viz komentář Rašiho k 2M 15,6).
Druhý řádek modlitby pak ukazuje Spravedlnost drženou v jejích hranicích větou kra satan roztrhni satana -výzvou Bohu, aby zhatil všechny úklady a hrozby protivících se sil,
povstávajících proti člověku.
Proto též Šlah doporučuje pronášet uvedenou modlitbu u lůžka nemocného nebo rodičky.
Že číslu 42 v úvodu sidry Mase náleží klíčové místo, dokládá Šlah ještě jednou poznámkou: v
35. kapitole (verš 6) nás Tóra zpravuje o 42 městech, jež připadla Levitům.
V daném případě je však tento počet dáván do souvislosti s 6 útočištnými městy, zmíněnými
ve stejném verši.
Podle Michat Chanoch Hakadama číslo 6 v tomto případe připomíná 6 náboženských příkazů,
micvot, které Žid nemá nikdy zapomenout: věřit v Boha, popírat existenci jiných božstev,
hlásat Boží Jednotu, milovat Boha, bát se Boha a konečně nenechat se svést sklony srdce a
pohledem očí.
Těchto 6 měst podle autora Sfat emet odpovídá 6 slovům židovského provolání víry Slyš,
Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden; 42 měst vyhrazených Levitům se pak rovná
42 slovům z následující pasáže modlitby Budeš milovat.
(Z francouzského originálu Elie Munk: La voix de la Thora, Les Nombres vybral a přeložil
L.Pavlát.)
Převzato z Roš chodeš 7/93 s laskavým svolením překladatele.
/Převzato z www.olam.cz/