MEIN KAMPF Adolf Hitler

Komentáře

Transkript

MEIN KAMPF Adolf Hitler
MEIN KAMPF
Adolf Hitler
20. duben 1889 - 29. duben 1945
PŘ EDMLUVA
VĚ NOVÁNÍ
Ú č tová ní
1. kapitola : V RODNÉ M DOMĚ
2. kapitola : LÉ TA UČ ENÍ A STRÁDÁNÍ VE VÍDNI
3. kapitola : VŠEOBECNÉ POLITICKÉ Ú VAHY Z MÉ VÍDEŇ SKÉ DOBY
4. kapitola : MNICHOV
5. kapitola : SVĚ TOVÁ VÁLKA
6. kapitola : VÁLEČ NÁ PROPAGANDA
7. kapitola : REVOLUCE
8. kapitola : POČ ÁTEK MÉ POLITICKÉ Č INNOSTI
9. kapitola : NĚ MECKÁ STRANA PRACUJÍCÍCH
10. kapitola : PŘ ÍČ INY ZHROUCENÍ
11. kapitola : NÁROD A RASA
12. kapitola : POČ ÁTKY VÝ VOJE NACIONÁLNĚ SOCIALISTICKÉ
NĚ MECKÉ STRANY PRACUJÍCÍCH
Nacioná lně Socialistické hnutí
1. kapitola : SVĚ TOVÝ NÁZOR A STRANA
2. kapitola : STÁT
3. kapitola : STÁTNÍ PŘ ÍSLUŠNOST A STÁTNÍ OBČ AN
4. kapitola : OSOBNOST A NÁRODNÍ MYŠLENKA
5. kapitola : SVĚ TOVÝ NÁZOR A ORGANIZACE
6. kapitola : BOJ V PRVNÍCH DOBÁCH - VÝ ZNAM PROSLOVU
7. kapitola : ZÁPAS S RUDOU FRONTOU
8. kapitola : SILNÝ JE NEJMOCNĚ JŠÍ SÁM
9. kapitola : ZÁKLADNÍ MYŠLENKY O SMYSLU A ORGANIZACI SA
10. kapitola : FEDERALISMUS JAKO MASKA
11. kapitola : PROPAGANDA A ORGANIZACE
12. kapitola : OTÁZKA ODBORŮ
13. kapitola : NĚ MECKÁ POLITIKA SMLUV PO VÁLCE
14. kapitola : ORIENTACE NEBO VÝ CHODNÍ POLITIKA
15. kapitola : NUTNÁ OBRANA JAKO PRÁVO
ZÁVĚ R
PŘ EDMLUVA
Dnem 1. dubna 1924 jsem mě l na zá kladě rozsudku mnichovského Lidového
soudu nastoupit do vě zenív Landsberku na Lechu.
Tím se mi poprvé naskytla po letech nepř
etržité prá ce možnost př
istoupit k dílu,
které mnozípožadovali a které jsem sá m považoval za úč elné pro hnutí. Rozhodl
jsem se vysvě tlit ve dvou dílech nejen cíle našeho hnutí, ale také popsat jeho vývoj.
To bude pouč nejšínežná č tr jakéhokoliv doktriná ř
ského projendná ní.
Mě l jsem př
itom také př
íležitost vylíč it svů j vlastnírů st, pokud je to nutné k
pochopeníjak prvního tak i druhého svazku, a pokud to posloužík rozptýlení
špatných legend, které vytvá ř
ížidovský tisk o mé osobě .
Obracím se př
itom s tímto dílem ne na cizí, nýbržna ty př
íslušníky hnutí, kteř
í
mu ná ležísrdcem a jejichžrozum usiluje o upř
ímné pouč ení.
Vím, že č lově k se dá získat spíš mluveným slovem nežslovem psaným, že každé
veliké hnutína tomto svě tě vdě č íza svů j rů st spíše velkým ř
eč níků m nežpísař
ů m.
Nicméně k soustavnému a jednotnému zastá vaníně jakého uč eníje tř
eba, aby
jeho zá sady byly napsá ny navždy. K tomu majísloužit tyto dva svazky jako
stavebníkameny, které př
ipojuji ke společ nému dílu.
Landsberg am Lech
pevnostní
vě znice
autor
VĚ NOVÁNÍ
Dne 9. listopadu 1923 ve 12 hodin 30 minut odpoledne padli př
ed Feldherrnhalle a
na dvoř
e bývalého ministerstva vá lky v Mnichově v pevné víř
e ve zmrtvýchvstá ní
svého ná roda tito muži:
ALFARATH,Felix, obchodník, nar. ř
. č ervence 1901
BAURIELD, Andreas, klobouč ník, nar. č . kvě tna +á ýí
CASELLA, Theodor, bankovníúř
edník, nar. 8. srpna 1900
EHRLICH, Wilhelm, bankovníúř
edník, nar. 19. srpna1894
FAUST, Martin, bankovníúř
edník, nar. 27. ledna 1901
HECHENBERGER, Ant., zá meč ník, nar. 28. zá ř
í1902
KÖRNER, Oskar, obchodník, nar. 4. ledna 1875
KUHN, Karl, vrchníč íšník, nar. 26. č ervence 1897
LAFORTE, Karl, stud. ing., nar. 28. ř
íjna 1904
NEUBAUER, Kurt, sluha, nar. 27. bř
ezna 1899
PAPE, Claus von, obchodník, nar. 16. srpna 1904
PFORDTEN, Theodor von der, rada Nejvyššího zemského soudu, nar. 14.
kvě tna 1873
RICKMERS, Jon., rytmistr v.v., nar. 7. kvě tna 1881
SCGEUBER-RICHTER, Max Erwin von, Dr. ing., nar. 9. ledna 1883
SRANSKZ, Lorenz, rytířvon, inženýr, nar. 14. bř
ezna 1899
WOLF, Wilhelm, obchodník, nar. 19. ř
íjna 1898
Takzvané ná rodníúř
ady odepř
ely mrtvým hrdinů m společ ný hrob.
Vě nuji jim tedy ve společ nou upomínku prvnísvazek tohoto díla, které
dosvě dč ili svou krví. Aťvždy svítína cestu stoupenců m našeho hnutí.
LANDSBERG a.L., pevnostnívě znice, 16. ř
íjna 1924
ADOLF HITLER
1. kapitola
V RODNÉ M DOMĚ
To, že mi osud urč il jako rodiště Braunau an Inn, považuji dnes za př
edurč ení
šťastné. Toto mě steč ko ležípř
ece na hranici oně ch dvou ně meckých stá tů , jejichž
opě tné spojeni se alespoňná m mladým jevíjako životníúkol, který musíme
uskuteč ňovat všemi prostř
edky!
Ně mecké Rakousko se musíopě t stá t velkou ně meckou vlastía to ne z dů vodu
ně jakých hospodá ř
ských úvah. Ne, ne: I kdyby bylo toto sjednoceni po
hospodá ř
ské strá nce lhostejné, dokonce i kdyby bylo škodlivé, muselo by se př
esto
uskuteč nit. Stejná krev patř
ído společ né ř
íše. Ně mecký ná rod nebude mít žá dné
morá lníprá vo na koloniá lně -politickou č innost, dokud nebude moci své vlastní
syny spojit ve společ ném stá tě . Teprve tehdy, ažse hranice Ř íše uzavř
ou i za
posledním Ně mcem, anižby bylo možné zajistit jeho výživu, vznikne z nouze
vlastního ná roda morá lníprá vo na získá nícizípů dy. Pluh pak bude meč em a ze slz
vá lky vyroste pro potomky chléb vezdejší. Tak se mi jevítoto pohranič nímě steč ko
jako symbol velkého úkolu. I z jiného hlediska se tyč ído dnešnídoby a varuje.
Více nežpř
ed sto lety mě lo toto nená padné hnízdo tu př
ednost, ze bylo dě jiště m
tragického neště stícelého ně meckého ná roda a tím je zvě č ně no alespoň v aná lech
ně meckých dě jin. V době nejhlubšího poníženínašívlasti tam padl za své milované
Ně mecko Norimberč an Johannes Palm, mě šťanskýknihkupec, zatvrzelý
"nacionalista" a nepř
ítel Francouzů . Tvrdošíjně odmítal udat své spoluviníky, lépe
ř
eč eno hlavníviníky. Tedy jako Leo Schlageter. Byl ovšem také, prá vě jako tento,
denunciová n Francii jedním zá stupcem vlá dy. Augsburský policejníř
editel si získal
tuto smutnou slá vu a dal tak vzor novoně meckým úř
adů m v ř
íši pana Severinga.
V tomto mě steč ku na Innu, pozlaceném paprsky muč ednictvím, bavorském co
do krve, rakouském co do stá tu, bydleli koncem osmdesá tých let minulého století
moji rodič e; otec svě domitý stá tníúř
edník, matka cele zabraná do domá cnosti a
př
edevším oddaná ná m dě tem a vě č ně o ná s s lá skou peč ující. Jen má lo utkvě lo v
mých vzpomínká ch z této doby, poně vadžužpo ně kolika letech musel otec toto
hranič nímě steč ko, které si zamiloval, zase opustit a dá t se dolů po Innu, aby
nastoupil v Pasově do nového místa; tedy v Ně mecku samém.
Avšak osudem rakouského celního úř
edníka bylo tehdy "putová ní". Jižza
krá tkou dobu př
išel otec do Lince a tam nakonec odešel také do penze.
Samozř
ejmě , že to pro starého pá na nemě lo znamenat "klid". Jako syn chudého
malého domkař
e nemě l užtenkrá t doma stá ní. Nebylo mu ještě ani tř
iná ct let, když
si tehdy malý hoch sbalil svů j raneč ek a utekl z domova do Waldviertlu. Př
estože
ho zkušenívesnič ané odrazovali, putoval do Vídně , aby se tam vyuč il ř
emeslu. To
bylo v padesá tých letech minulého století. Hošík‚rozhodnutývydat se na cestu do
nejistoty s tř
emi zlatkami v kapse. Kdyžale hochovi bylo sedmná ct, složil
tovaryšskou zkoušku, ale nespokojil se s tím. Spíše naopak. Dlouhé obdobítehdejší
nouze, vě č né bídy a strastív ně m upevnilo rozhodnutístá t se ně č ím "lepším". Zdá lli se být chudému chlapci na vsi kdysi pan fará řpojmem veškeré dosažitelné lidské
výše, tak nynítvá ř
ív tvá řmocně se rozvíjejícímu velkomě stu to byla hodnost
stá tního úř
edníka. S veškerou houževnatostíhocha "zestá rlého" bídou a žalem se už
témě řv dě tstvízakousl jako sedmná ctiletýdo svého nového rozhodnutía stal se
úř
edníkem. Po témě řtř
iadvaceti letech, myslím, dosá hl svého cíle. Nyní-jak se
zdá lo - byl splně n také př
edpoklad pro př
ísahu, kterou si kdysi chudý hoch kdysi
složil, totiž: nevrá tit se do milé rodné vesnice dř
íve, nežse ně kým stane. Ted' bylo
cíle dosaženo; avšak ve vesnici si užnikdo na ně kdejšího malého chlapce
nepamatoval a jemu samému byla vesnice cizí. Kdyžšel nakonec jako
šestapadesá tiletýdo výslužby, nebyl by př
esto snesl ani jedinýden jako "zahá leč ".
Koupil poblížhornorakouského mě sta Lambach statek, hospodař
il na ně m a tak se
v kolobě hu svého dlouhého, pracívyplně ného života vrá til k pů vodu svých otců . V
této době jsem si vytvá ř
el své prvníideá ly, vlast‚dová dě nív př
írodě , dlouhá cesta
do školy, styk s velmi robustními chlapci, kterýnaplňoval zvlá ště matku hoř
kými
starostmi - to vše ze mne udě lalo všechno jiné nežpecivá la. Ač koliv jsem tehdy
témě řnepř
emýšlel o svém budoucím povolá ní, lze ř
íci, že mé sympatie v žá dném
př
ípadě nepatř
ily životnídrá ze mého otce. Myslím, že jsem užtehdy cvič il svů j
ř
eč nický talent ve Více Č i méně dů ležitých rozhovorech se svými kamará dy. Stal
jsem se malým ná č elníkem, který se tehdy snadno a dobř
e uč il, jinak ale byl
pomě rně obtížně zvladatelný. Poně vadžjsem se ve volném Č ase uč il zpě vu v
mužském klá šteř
e v Lambachu, opá jel jsem se velmi Č asto slavnostníná dherou
mimoř
á dně skvě lých církevních slavností. Co bylo př
irozeně jšínežto, že se mi
nynízdá l, podobně jako kdysi mému otci malý vesnickýpan fará ř
, být vrcholným
ideá lem pan opat. Ale aspoň obč as se to stá valo. Kdyžale pan otec z
pochopitelných dů vodu neocenil ř
eč nický talent há davého hocha tak, aby z toho
snad vyplynuly př
íznivé dů sledky pro jeho ratolest, nemohl také př
irozeně mít
pochopenípro podobné mladické myšlenky. Starostlivě asi pozoroval tento rozpor
př
írody. Skuteč ně se pak velmi brzy ztrá cela také doč asná touha po tomto povolá ní,
aby uvolnila místo nadě jím více odpovídajícím mému temperamentu. Př
i
prohrabá vá níotcovy knihovny jsem našel rů zné knihy vojenského obsahu, mezi
nimi i lidové vydá níNě mecko-Francouzské vá lky 1870-1871. Byly to dva svazky
ilustrovaného Č asopisu z tě chto let, které se nynístaly mojíČ etbou. Netrvalo
dlouho a velkýhrdinskýboj se pro mne stal nejvě tším vnitř
ním zá žitkem. Od
nyně jška jsem horoval stá le více pro všechno, co ně jak souviselo s vá lkou nebo s
vojenstvím.
Ale také v jiném ohledu to mě lo pro mne být významné. Poprvé se mi, i kdyžne
zcela jasně , vnucovala otá zka, zda a jaký je rozdíl mezi bojujícími Ně mci a tě mi
druhými? Proč pak také Rakousko nebojovalo v této vá lce, proč ne otec a všichni ti
ostatní?
Cožpak nejsme totéž, co všichni ostatníNě mci? Nepatř
íme snad všichni k sobě ?
Tento problém zač al poprvé vrtat v mém malém mozku. S vnitř
nízá vistíjsem
musel poslouchat odpově di na opatrné otá zky, že ne každý Ně mec má to ště stí
patř
it k Bismarkově ř
íši. To jsem nemohl pochopit.
Mě l jsem studovat. Z celé mé podstaty a ještě více z mého temperamentu
usuzoval otec, že humanistické gymná zium by bylo v protikladu k mým vlohá m.
Podle ně ho by lépe vyhovovala reá lka. V tomto ná zoru byl utvrzová n zvlá ště
zř
ejmým nadá ním ke kreslení- př
edmě tu podle jeho př
esvě dč enína rakouských
gymná ziích zanedbá vaným. Snad to byla ale také jeho vlastnítě žká celoživotní
prá ce, která také spoluurč ila, že humanistické studium bylo v jeho oč ích
nepraktické a tudížméně cenné. Zá sadě ale bylo projevem jeho vů le, že tak jako on,
bude, ba musíbýt i jeho syn stá tním úř
edníkem. Jeho trpké mlá dízpů sobilo, že se
zcela př
irozeně jevilo to, č eho dosá hl, o to vě tším, nakolik to bylo př
ece výluč ně
výsledkem jeho železné vů le a vlastníč inorodosti. Byla to pýcha č lově ka, ježse
vlastni silou vypracoval, která ho př
imě la k vů li dostat i svého syna do stejného a
snad i vyššího postavenív životě a to o to více, že př
ece se svojípílídoká zal svému
dítě ti tolik ulehč it tuto cestu.
Myšlenka odmítnutítoho, co bylo kdysi celým jeho životem, se mu jevila
nepochopitelnou. A tak bylo rozhodnutíotce jednoduché, urč ité a jasné a z jeho
pohledu samozř
ejmé. Nakonec by se zdá lo jeho panovač né povaze, která se
utvá ř
ela v trpkém existenč ním boji, zcela nesnesitelné ponechat koneč né
rozhodnutíchlapci samotnému, v jeho oč ích nezkušenému a tím ještě
nezodpově dnému. Také by se to nehodilo k jeho chá pá nípovinnosti, byla by to
špatná a zavrženíhodná slabost ná ležité otcovské autority pro dalšíživot dítě te.
Ale př
ece tomu mě lo být jinak. Poprvé v mém životě jsem byl jako sotva
jedená ctiletý zahná n do opozice. Jak tvrdý a rozhodný chtě l otec být v prosazová ní
svých plá nů a úmyslů tak zarytě a vzpurně odmítal jeho syn myšlenku, která mu
vů bec nebo jen má lo vyhovovala. Nechtě l jsem byt úř
edníkem. Ani domluvy, ani
"vá žné" ná mitky nemohly na tomto odporu ně co změ nit. Nechtě l jsem být
úř
edníkem, ne a ještě jednou ne. Všechny pokusy vzbudit líč ením z vlastního
otcova života lá sku nebo chuťk tomuto povolá níse obrá tily v opak. Bylo mi zle a
zíval jsem jižpř
i myšlence, že budu muset jednou sedě t v kancelá ř
i jako
nesvobodný muž! Nebýt pá nem svého Č asu, nýbržmuset stě snat obsah celého
svého života do vyplňovaných formulá ř
ů . Jak‚myšlenky to mohlo vyvol vat u
hocha, kterýbyl opravdu všechno jiný než"hodný" v bě žném smyslu slova! Straţně
snadné uč eníve škole mi poskytovalo tolik volného Č asu, že mě vidě lo č astě ji
slunce nežpokoj. Jestliže mi politič típrotivníci prozkoumá vajís laskavou
pozornosti mů j život aždo doby mého tehdejšího mlá dí, aby mohli s úlevou
konstatovat, jak‚nesnesitelné kousky vyvá dě l tento "Hitler" užv mlá dí, tak dě kuji
nebesů m, že mi ještě i teď' ně co poskytujíze vzpomínek této šťastné doby. Louka a
les byly tehdy bojiště m, na kterém se ř
ešily vždy př
ítomné "rozpory'. Na tom
nemohla nynínic změ nit ani reá lka. Ovšem nynímusel byt vybojová n jiný
protiklad.
Pokud otců v Ú mysl udě lat ze mne stá tního úř
edníka stá l pouze proti mému
zá sadnímu odporu k úř
ednickému povolá ní, byl konflikt únosný. Mohl jsem se se
svými vnitř
ními ná zory držet trochu zpá tky, nemusel jsem př
ece hned odmlouvat.
Abych se vnitř
ně uklidnil, stač ilo mi vlastnípevné odhodlá nínestá t se pozdě ji
úř
edníkem. Toto odhodlá níbylo ale nezmě nitelné. Tě žšíbyla otá zka, kdy proti
plá nu otce nastoupímů j vlastníplá n. Stalo se to užve dvaná cti letech. Jak se to
stalo, dnes užsá m nevím, ale jednoho dne mi bylo jasné, že bych se chtě l stá t
malíř
em, akademickým malíř
em. Mů j talent na malová níbyl nesporný, byl př
ece
dů vodem toho, že mne otec dal na reá lku, ovšem nikdy by byl nepomyslel na to,
dá t mne v tomto povol ni vyškolit. Naopak. Kdyžjsem poprvé dostal otá zku - užpo
odmítnuti otcovy oblíbené myšlenky - Č ím se tedy sá m vlastně chci stá t - a
vyrukoval dosti bezprostř
edně se svým pevným rozhodnutím, otec nejprve oně mě l.
"Malíř
? Akademickýmalíř
?" Pochyboval o mém rozumu, myslel snad také, že
špatně slyšel nebo špatně rozumě l. Ovšem kdyžsi to vyjasnil a vycítil vá žnost
mého úmyslu, vzepř
el se tomu s plnou rozhodnostísvé bytosti. Jeho rozhodnutítu
bylo velmi jednoduché, př
ič emžně jak‚zvažová ni mých snad opravdu existujících
schopnostínepř
ichá zelo v úvahu. "Akademický malíř
, ne, dokud žiji, nikdy."
Poně vadžale jeho syn nejspíš zdě dil ně které jiné jeho vlastnosti, zdě dil asi i
tvrdohlavost. Jenom př
irozeně v opač ném smyslu. Obě strany trvaly na svém. Otec
neopustil své "Nikdy' a já jsem posílil své "Př
esto."
Toto vše mě lo má lo potě šitelné ná sledky. Starýpá n zahoř
kl a já ač jsem ho
velmi miloval - také. Otec mi zaká zal jakoukoli nadě ji, že bych se uč il malíř
em. já
jsem šel o krok dá l a prohlá sil jsem, že se tedy užvů bec nechci uČ it. Poně vadž
jsem ale s podobnými prohlá šeními př
ece jen neuspě l, starýpá n se chystal
prosazovat bezohledně svoji autoritu. Např
íště jsem mlč el, ale svoji hrozbu jsem
uskuteč nil. Myslel jsem, že ažotec uvidínedostateč ný pokrok v reá lce, bude mě
muset chtě nechtě pustit k mému vysně n‚mu ště stí.
Nevím, zda by tento výpoč et souhlasil. Jistý byl jen mů j neúspě ch ve škole. Co
mě bavilo, to jsem se uč il, př
edevším všechno, co bych podle svého ná zoru pozdě ji
jako malířmohl potř
ebovat. Co se mi z tohoto hlediska zdá lo bezvýznamné, nebo
mě jinak nepř
itahovalo, to jsem dokonale sabotoval. Má vysvě dč eníz této doby
př
edstavovala vždy extrémy - podle př
edmě tu a jeho oceně ní. Vedle "chvalitebný"
a "výborný" také "dostateč ný" a "nedostateč ný". Daleko nejlepšíbyly mé výkony v
země pise a ještě lepšíve svě tových dě jiná ch. Dva oblíbené př
edmě ty, v nichžjsem
ve tř
ídě vedl. Kdyžse nynízkoumavě dívá m po tolika letech na výsledek té doby,
považuji dvě skuteč nosti za zvlá ště významné:
Za prvé: stal jsem se Nacionalistou. Za druhé: nauč il jsem se chá pat dě jiny
podle jejich smyslu.
Staré Rakousko bylo "ná rodnostním stá tem". Př
íslušník Ně mecké Ř íše nemohl
celkem vzato - alespoň tehdy - vů bec pochopit význam této skuteč nosti pro
každodenníživot jednotlivce v takovém stá tě . Po ná dherném vítě zném taženi
hrdinných armá d v Ně mecko-Francouzské vá lce se lidé pozvolna stá le více
odcizovali ně mectví, v zahranič íČ á steč ně nebyli schopni ho ocenit a č á steč ně také
užasi ho ocenit nemohli. Zchá tralá monarchie se zamě ř
ovala zvlá ště ve vztahu k
rakouským Ně mců m na v já dru zdravýná rod.
Lidé nechá pali, že nemít Ně mci v Rakousku skuteč ně nejlepšíkrev, nikdy by
nebyli mohli mít sílu, vtisknout svou peč eť52 miliónovému stá tu natolik, že prá vě
v Ně mecku vzniklo mylné míně ní, že Rakousko je stá t ně mecký. Nesmysl s
nejtě žšími dů sledky, ale př
ece jen skvě lé vysvě dč enípro deset milionů Ně mců ve
VýchodníMarce. O vě č ném a neúprosném boji o ně mecký jazyk, o ně meckou
školu a o ně meckou podstatu mě lo potuchu jen zcela má lo Ně mců z Ř íše. Teprve
dnes, kdy tato smutná bída je vnucová na milionů m našeho ná roda v ř
íši, která pod
cizím panstvím snío společ né vlasti a toužípo ní, pokoušejíse udržet svaté prá vo
na mateř
ský jazyk, teprve dnes je chá pá no v širším smyslu, co znamená nutnost
bojovat za svoji ná rodnípodstatu. Nynísnad doká že ně kdo změ ř
it velikost
Ně mectvíze staré VýchodníMarky, která , odká zá na sama na sebe, po staletí
brá nila ř
íši nejprve na východě , aby koneč ně udržela ně meckou jazykovou hranici
v rozdrobené malé vá lce v době , kdy se Ř íše snad zajímala o kolonie, ale ne o
vlastnímaso a krev př
ed svými dveř
mi. Jako vždy a všude v každém boji byly také
v jazykovém boji týžvrstvy: bojovníci, vlažnía zrá dci.
Užve škole zač alo toto prosívá ní. Neboť, a to je to nejpozoruhodně jšív
jazykovém boji snad vů bec, že jeho vlny snad nejtíže omývajíprá vě školu jako
místo výchovy př
íštígenerace. Tento boj je veden o dítě a k dítě ti smě ř
uje první
výzva tohoto boje: "Ně meckýhochu, nezapomeň, že jsi Ně mec, dívko pamatuj, že
se má š stá t Ně meckou matkou"!
Kdo zná duši mlá deže, ten doká že pochopit, že prá vě ona poslouchá takovýto
bojovýpokř
ik nejradostně ji. V rozlič ných formá ch pak vede tento boj svým
způ sobem a svými zbraně mi. Odmítá zpívat neně mecké písně , horuje o to více pro
ně meckou hrdinnou velikost, č ím více se pokoušejíji této velikosti odcizit; sbírá
haléř
e odtržené od úst pro bojovýpoklad velkých. Neuvě ř
itelně dobř
e slyší
neně meckého uč itele a je zá roveň neústupná ; nosízaká zané znaky vlastníná rodní
podstaty a je šťastná , kdyžje za to potrestá na nebo dokonce bita. Je tedy v malém
vě rným odrazem velkých, jen je č asto lepšího a upř
ímně jšího smýšlení.
Také já jsem mě l kdysi možnost užv pomě rně ranném mlá díúč astnit se
ná rodnostního boje starého Rakouska. Sbíralo se na JižníMarku a školský spolek,
smyšleníse zdů razňovalo chrpami a č erno-č erveno-žlutými barvami, zdravilo se
"Heil" a místo císař
ské hymny se zpívalo radě ji "Deutschland iber alles", př
es
varová nía tresty. Hoch byl př
itom politicky školen v době , kdy př
íslušník tak
zvaného ná rodnostního stá tu vě tšinou vě dě l užjen má lo o své ná rodnosti a znal jen
ř
eč . Že jsem užtehdy nepatř
il k vlažným, se rozumísamo sebou. V krá tké době
jsem se stal fanatickým "ně meckým nacioná lem" př
ič emžtoto ovšem není
identické s naším dnešním stranickým pojmem.
Tento vývoj postupoval u mne velmi rychle, takže jsem dospě l užv patná cti k
chá pá ni rozdílu mezi dynastickým "patriotismem" a lidovým "nacionalismem" a
znal jsem tehdy užjen to druhé.
Pro toho, kdo se nikdy nenamá hal se studiem vnitř
ních vztahů habsburské
monarchie, nemusíužbýt takovýpostup zcela jasný. Jen vyuč ová nísvě tových
dě jin ve škole v tomto stá tě muselo položit zá klad tohoto vývoje, neboťspecifické
rakouské dě jiny existujípř
ece jenom v nepatrné míř
e. Osud tohoto stá tu je tak
spojen se životem a rů stem celého Ně mectví, že odluč ová nídě jin ně meckých od
dě jin rakouských se zdá zcela nemyslitelné. Ano, kdyžse Ně mecko nakonec zač alo
dě lit na dvě mocenské sféry, stalo se prá vě toto rozdě leníně meckými dě jinami.
Zdá se, že císař
ské insignie ně kdejšíř
íšské ná dhery, uchová vané ve Vídni,
pů sobínadá le jako podivuhodné kouzlo, jako zá ruka vě č ného společ enství.
Živelnývýkř
ik ně meckorakouského lidu ve dnech zhrouceníhabsburského stá tu
po sjednocenís ně meckou mateř
skou zemi byl jen výsledkem touhy po tomto
ná vratu do nikdy nezapomenutého otcova domu, která dř
ímala hluboko v srdcích
veškerého lidu. Toto by nebylo nikdy vysvě tlitelné, kdyby dě jinná výchova
každého jednotlivého rakouského Ně mce nebyla bývala př
íč inou takové všeobecné
touhy. V níje pramen, který nikdy nevysychá ; který zvlá ště v č asech zapomně ní
bude šeptat stá le znovu tichou vzpomínku na minulost a tím i př
ipomínku nové
budoucnosti a to nehledě na momentá lníblahobyt.
Vyuč ová nísvě tových dě jin na takzvaných stř
edních školá ch spoč ívá ovšem také
dnes ještě ve zlé vů li. Má lo uč itelů chá pe, že cíl prá vě vyuč ová nídě jepisu nemů že
nikdy spoč ívat v memorová nía polyká nídě jinných dat a udá lostí, že nezá ležína
tom, zda hoch př
esně ví, kdy se ta č i ona bitva odehrá la, kdy se ně jakývojevů dce
narodil, nebo dokonce kdy ně jakému vě tšinou velmi bezvýznamnému monarchovi
dali na hlavu korunu jeho př
edků . Ne, dobrýBože, na tom pramá lo zá leží.
Uč it se dě jepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou př
íč inou oně ch
pů sobení, které má me potom př
ed oč ima jako dě jinné udá losti.
Umě ni Č íst a také uč it se znamená i v tomto př
ípadě zapamatovat si podstatné a
zapomenout nepodstatné.
Bylo snad urč ujícípro celý mů j dalšíživot, že mi kdysi ště stídopř
á lo takového
uč itele dě jepisu, kterýjako jeden z má la doká zal uplatnit toto hledisko jako
rozhodujícípř
i vyuč ová níi zkoušká ch. V mém tehdejším profesorovi dr. Leopoldu
Petschovi na reá lce v Linci byl tento požadavek ztě lesně n skuteč ně ideá lním
způ sobem. Starýpá n dobromyslného, ale také sebejistého vystupová ní, ná s doká zal
nejen upoutat oslňujícívýř
eč ností, ale i opravdu strhnout. Ještě dnes si vzpomíná m
v tichem pohnutína šedovlasého muže, kterýná m ně kdy v ohni svého líč enídá val
zapomenout na př
ítomnost a př
ič aroval ná m minulé doby. Suchou dě jinnou
vzpomínku z mlžného z voje tisíciletípř
etvá ř
el v živou skuteč nost. Sedě li jsme pak
Č asto planouce nadšením, ně kdy dokonce dojati k slzá m.
Ště stíbylo o to vě tší, kdyžtento uč itel doká zal z př
ítomnosti osvě tlit minulé‚
dě je, z minulosti ale zase vyvodit dů sledky pro př
ítomnost. Více nežkdo jiný mě l
také pochopenípro všechny každodenníproblémy, které ná mi tehdy hýbaly. Ná š
malý nacioná lnífanatismus se stal prostř
edkem našívýchovy. Nejednou apeloval
na ná š pocit ná rodníhrdosti a užjen tím si zjednal u ná s výrostků poř
á dek. A toho
nebylo možno ¨
dosá hnout jinými prostř
edky. Tento uč itel udě lal z dě jepisu mů j
oblíbenýpř
edmě t. Ovšemže jsem se stal užtehdy mladým revolucioná ř
em, č ehož
on snad dosá hnout nechtě l. Kdopak by také mohl pod vedením takového uč itele
studovat ně mecké dě jiny a nestá t se nepř
ítelem stá tu, jehožpanovnickýdů m tak
neblahým způ sobem ovlivňoval osudy ná roda? Kdo nakonec mohl ještě zachová vat
vě rnost císař
i a dynastii, která v minulosti i př
ítomnosti neustale zrazovala vě c
ně meckého ná roda kvů li svému prospě chu? Nevě dě li jsme snad užjako chlapci, že
tento rakouskýstá t nechoval lá sku k ná m Ně mců m a chovat ani nemohl?
Dě jinné pozná nío č innosti Habsburského domu bylo ještě podepř
eno
každodenními zkušenostmi. Na severu a na jihu rozežíral cizíná rodnostníjed tě lo
našeho ná roda a Vídeň sama se stá vala stá le více neně meckým mě stem. "Arcidů m"
se č echizoval, kde to jen bylo možné a byla to pě st bohyně vě č ného prá va a
neúprosné odplaty, která nechala arcivévodu Františka Ferdinanda, nejvě tšího
nepř
ítele rakouského ně mectví, padnout kulkou, kterou on sá m ulil. On byl př
ece
hlavním patronem slavizace Rakouska, potvrzené shora dolů !
Obrovské byly zá tě že, které dopadaly na ně mecký lid, neslýchané byly jeho
obě ti na daních a krvi a př
esto musel každý, kdo nebyl úplně slepý, poznat, že to
všechno by bylo zbyteč né. Obzvlá ště bolestivá byla př
itom pro ná s skuteč nost, že
celý tento systém byl morá lně kryt svazkem s Ně meckem, Č ímžbylo pomalé
vyhubeníně mectvído jisté míry sankcionová no Ně meckem samým. Habsburské
pokrytectví, které doká zalo navenek vzbudit zdá ní, jako by Rakousko bylo stá le
ještě ně meckým stá tem, prohlubovalo nená vist vů č i tomuto domu ažk rozhoř
č enía
zá roveňopovrženi. Jenom "povolaní" v ř
íši samé nic z toho nevidě li. Jako raně ní
slepotou krá č eli po boku mrtvoly a domnívali se, že v př
íznacích tleníobjevili
dokonce ještě př
íznaky "nového" života. V neblahém spojenímladé Ř íše s
rakouským rá doby stá tem spoč íval zá rodek pozdě jšísvě tové vá lky a také
zhroucení. Budu se muset v prů bě hu této knihy zabývat tímto problémem ještě
dů kladně ji. Zde postač íkonstatová ní, že jsem v podstatě užv nejraně jším mlá dí
došel k ná zoru, kterýmne užnikdy neopustil, nýbržse ještě prohloubil. Že totiž
zabezpeč eníně mectvípř
edpoklá dalo znič eníRakouska a že nadá le ná rodnícit není
nič en identicky s dynastickým patriotismem. Že př
edevším habsburský arcidů m byl
urč en k neště stíně meckého ná roda. Užtehdy jsem vyvodil dů sledky z tohoto
poznatku: vř
elou lá sku k mé Ně mecko-rakouské vlasti, hlubokou nená vist vů č i
rakouskému stá tu.
Způ sob historického myšlení, kterému mě nauč ili ve škole, užmě v dalších
letech neopustil. Svě tové dě jiny se mi stá le více stá valy nevyč erpatelným
pramenem pro pochopeníhistorického koná nív př
ítomnosti, tedy pro politiku.
Př
itom ji nechci "pouč ovat", nýbržona musíuč it mne. Jestli jsem se stal tak brzy
"revolucioná ř
em" politickým, mě l jsem se jim stejně brzy stá t i v oblasti umě ni.
Hornorakouské zemské hlavnímě sto nemě lo tehdy špatné divadlo. Hrá valo se
celkem všechno. Ve dvaná cti letech jsem vidě l poprvé "Viléma Tella", o ně kolik
mě síců pozdě ji prvníoperu v mém životě , "Lohengrina". Rá zem mě upoutala.
Mladistvé nadšenípro bayreuthského mistra neznalo hranic. Stá le znovu mne to
př
itahovalo k jeho dílů m a dnes považuji za zvlá štníště stí, že mi skromnost
provinč níinscenace dala možnost pozdě jšígradace.
To vše upevnilo zvlá ště po př
ekoná níklackovských let (cožu mne probíhalo
velmi bolestně ) mů j nejniterně jšíodpor k povolá ní, které pro mne zvolil otec. Stá le
více jsem nabýval př
esvě dč eni, že bych jako úř
edník nikdy nebyl šťastný. Od té
doby, co užuzná vali moje malíř
ské nadá níi v reá lce, bylo mé rozhodnutítím
pevně jší. Na tom užnemohly nic změ nit prosby ani hrozby. Chtě l jsem se stá t
malíř
em a za žá dnou cenu ne úř
edníkem. Zvlá štníbylo jen to, že s př
ibývajícími
lety se dostavil rostoucízá jem o architekturu. Považoval jsem to tehdy za
samozř
ejmé doplně nímých malíř
ských schopnosti a mě l jsem nejen vnitř
níradost z
tohoto rozšíř
enímého umě leckého rá mce. Že by tomu mohlo být ně kdy jinak, jsem
netušil. Otá zka mého budoucího povolá nímě la být nynípř
ece jen rychleji
rozhodnuta nežjsem př
edtím oč eká val.
Ve tř
iná cti letech jsem ztratil ná hle otce. Mrtvíce postihla jinak ještě statného
pá na a ukonč ila naprosto bezbolestným způ sobem jeho zemskou pouťa ná s
všechny uvrhla do nejhlubšíbolesti. To, po Č em nejvíce toužil - pomoci svému
dítě ti vybudovat existenci, aby mu ulehč il svoji vlastníhoř
kou cestu k povolá ní- se
mu tehdy asi nepovedlo. Jen on sá m, i kdyžzcela nevě domě , dal z klad jeho
budoucnosti, kterou jsme ani jeden nechá pali. Nejprve se př
i pohledu zvenku nic
nezmě nilo. Matka se cítila zavá zá na ř
ídit mojívýchovu dá le, jak si otec př
á l, tj.
nechat mě vystudovat pro úř
ednickou drá hu. Já sá m jsem byl víc nežkdykoli
př
edtím rozhodnut nestá t se úř
edníkem za žá dnou cenu. Jak se vzdalovala stř
ední
škola co do lá tky a vzdě lá nímému ideá lu, stá val jsem se vnitř
ně lhostejně jším. Tu
mi ná hle př
išla na pomoc nemoc a za ně kolik mě síc… rozhodla o mojíbudoucnosti
a o sporné otá zce otcovského domu. Moje tě žká plicníchoroba př
imě la lékař
e
poradit mé matce co nejdů razně ji, aby mne za žá dných okolnostínedá vala do
kancelá ř
e. Rovně žná vště va reá lky musela být na rok př
erušena. Po č em jsem v
tichosti tak dlouho toužil, za ca jsem vždy bojoval, stalo se - teď po této udá losti
nará z - témě řsamo sebou skuteč ností. Pod dojmem mé nemoci matka koneč ně
svolila, že mne vezme pozdě ji z reá lky a nechá mě navště vovat akademii. Byly to
nejšťastně jšídny mého života, které mi př
ipadaly skoro jako sen a pouhým snem
mě lo také všechno zů stat. O dva roky pozdě ji ná hlá smrt matky všechny ty krá sné
plá ny zhatila. Byl to zá vě r dlouhé, bolestivé nemoci, kdy od poč á tku nebyla velká
nadě je na vyléč ení. Př
esto mě ta rá na strašlivě postihla. Otce jsem ctil, matku jsem
však miloval.
Nouze a tvrdá skuteč nost mě nynínutily k rychlému rozhodnutí. Skromné
prostř
edky po otci byly z velké č á sti vyč erpá ny tě žkou nemocímatky; sirotč í
penze, která mi př
íslušela, nestač ila ani na živobytí, takže jsem byl nynínucen sá m
si ně jakým způ sobem vydě lá vat na chléb.
S kufrem prá dla a šatů v ruce, s neotř
esitelnou vů lív srdci jsem jel do Vídně .
Doufal jsem, že si na osudu vymohu to, co se podař
ilo otci př
ed padesá ti lety. Také
já jsem se chtě l "ně kým" stá t, ovšem v žá dném př
ípadě úř
edníkem.
2. kapitola
LÉ TA UČ ENÍ A STRÁDÁNÍ VE VÍDNI
Kdyžmatka zemř
ela, uč inil užosud v jednom ohledu své rozhodnutí. V
posledních mě sících matč iny nemoci jsem jel do Vídně složit zkoušky na akademii.
Vydal jsem se na cestu vyzbrojen tlustým balíkem kreseb a s př
esvě dč ením, že
zkoušku složím hravě . Na reá lce jsem byl daleko nejlepšíkreslířve tř
ídě ; od té
doby se mé schopnosti ještě zcela mimoř
á dně vyvíjely, takže moje vlastní
spokojenost mě Č inila hrdým a šťastným a dá vala mi nadě ji na to nejlepší. Jediný
mrá č ek se ně kdy objevil: mů j kreslíř
ský talent př
edč il talent malíř
ský, zvlá ště ve
všech oblastech architektury. Stejnou mě rou vzrů stal mů j zá jem o stavebníumě ní.
To ještě urychlila moje prvnídvoutýdenníná vště va Vídně v necelých šestná cti
letech. Odjel jsem tam, abych studoval obrazá rnu Dvorního muzea, ale mě l jsem
oč i témě řjen pro muzeum samotné. Bě hal jsem celé dny aždo pozdnínoci od
jedné‚pamě tihodnosti ke druhé, byly to vždy pouze stavby, které mne upoutaly v
prvníř
adě . Celé hodiny jsem tak mohl stá t př
ed operou, hodiny jsem obdivoval
Parlament; celá Ringstrasse na mne pů sobila jako kouzlo z Tisíce a jedné noci.
Nyníjsem tedy byl v tomto krá sném mě stě podruhé a č ekal jsem, hoř
íc
netrpě livostí, ale i hrdou nadě jína výsledek př
ijímacízkoušky. Byl jsem tak
př
esvě dč en o úspě chu, že mě odmítnutízasá hlo jako ná hlýblesk z Č istého nebe. A
př
ece tomu tak bylo. Kdyžjsem byl př
edstaven rektorovi a př
ednesl mu prosbu o
vysvě tlenídů vodu, které vedly k nepř
ijetína Všeobecnou malíř
skou školu na
Akademii, ujistil mě ten pá n, že z mých př
inesených kreseb jednoznač ně vyplývá ,
že se nehodím na malíř
ství, nýbržzř
ejmě na architekturu, jak ukazujímoje
schopnosti; malíř
ská škola pro mne př
ipadá v úvahu, nýbržškola architektury na
Akademii. To, že jsem dosud nenavště voval ani stavitelskou školu, ani jiné
vyuč ová níarchitektury nelze vů bec pochopit. Zdrcen jsem opustil ná dhernou
Hansenovu stavbu na Schillerově ná mě stía poprvé jsem ve svém mladém životě
byl znepř
á telen se sebou samým. To, co jsem uslyšel o svých schopnostech, bylo
jako oslnivý blesk. Najednou, jako by to odhalilo rozpor, kterým jsem uždá vno
trpě l, anižbych mohl ř
íci proč a nač .
Za ně kolik dnů jsem vě dě l uži sá m, že budu stavitelem. Cesta byla ovšem
neslýchaně tě žká , protože to, co jsem na reá lce ze vzdoru zameškal, se mi trpce
vymstilo. Ná vště va školy architektury na Akademii byla zá vislá na ná vště vě
stavebníškoly na technice a vstup do této byl podmíně n složenou maturitou na
stř
edníškole. To vše mi úplně chybě lo. Podle lidské úvahy nebylo užsplně nímého
umě leckého snu možné. Kdyžjsem jel po smrti matky do Vídně ‚potř
etía tentokrá t
na mnoho let - vrá til se mi mezitím klid a rozhodnost. Dř
ívě jšívzdor se zase vrá til
a zamě ř
il se s koneč nou platnostína mů j cíl. Chtě l jsem být stavitelem a př
eká žky
tu nejsou proto, aby se př
ed nimi kapitulovalo, ale aby se př
ekoná valy. A
př
ekoná vat tyto př
eká žky jsem chtě l s obrazem otce př
ed oč ima. Toho otce, který
se kdysi vypracoval z chudého vesnického chlapce a ševcovského uč edníka na
stá tního úř
edníka. Tak byla pů da pod mýma nohama př
ece jen užlepší, možnost
boje o tolik lehč í, a co se mi tehdy jevilo jako tvrdýosud, chvá lím dnes coby
moudrost Prozř
etelnosti. Tím, že mě vzala do ná ruč íbohyně nouze a č asto mi
hrozila rozmač ká ním, rostla vů le k odporu a nakonec zvítě zila vů le.
Tehdejšídobě dě kuji za to, že jsem se stal tvrdým a mohu byt tvrdým. A ještě
více ji chvá lím za to, že mne vytrhla z jalovosti pohodlímého života, že vytá hla
matč ina mazlíč ka z mě kkých peř
in a za matič ku mi urč ila paníStarost, že jej
vzpouzejícího se hodila do svě ta bídy a chudoby a dala mu tak poznat ty, za které
bude pozdě ji bojovat.
V této době se mi otevř
ely oč i na dvě nebezpeč í, která jsem př
edtím podle jména
sotva znal, v žá dném př
ípadě ne v jejich nejstrašně jším významu pro existenci
ně meckého lidu: marxismus a židovství.
Vídeň- mě sto, které je pro mnoho lidi pojmem pro veselost, slavnostníprostor
spokojeních lidi - je pro mne bohužel jen živou vzpomínkou na nejsmutně jšídobu
mého života. Ještě i dnes mů že toto mě sto ve mně vzbudit jen smutné vzpomínky.
Pě t let bídy a strasti je pro mne skryto ve jméně tohoto mě sta. Pě t let, kdy jsem si
nejprve vydě lá val na chléb jako pomocný dě lník, pak jako drobný malíř
; na svů j
opravdu skromný chléb, kterého nikdy nebylo dost k utišeníobvyklého hladu. Byl
tehdy mým vě rným strá žcem, který mě jako jediný témě řnikdy neopouště l, který
se mnou poctivě o všechno dě lil. Každá kniha, kterou jsem získal, podně covala
jeho úč ast. Př
i ná vště vě Opery mi dě lal společ nost celé dny, byl to neustá ly boj s
mým nemilosrdným př
ítelem.
A př
ece jsem se v té době nauč il tolik jako nikdy př
edtím. Mimo mého
stavitelského umě ni a obč asnou ná vště vu Opery odtrženou od úst, mě l jsem pouze
jediné př
á tele - knihy.
Č etl jsem tehdy nekoneč ně mnoho. A to dů kladně . Č as, kterými zbyl po prá ci,
byl vě nová n beze zbytku mému studiu. Za pá r let jsem si tak vytvoř
il z klady
vě dě ní, ze kterých Č erpá m ještě dnes. Ale ještě mnoho jiného. V této době se
utvá ř
el mů j obraz svě ta a svě tový ná zor, který se stal žulovým fundamentem mého
dnešního jedná ní. Jen má lo jsem se potř
eboval douč it k tomu, co jsem si kdysi
vytvoř
il, mě nit jsem nemusel nic. Naopak. Dnes pevně vě ř
ím tomu, že se obecně
veškeré tvů rč ímyšlenky objevujízá sadně užv mlá dí. Pokud takové č lově k má .
Rozlišuji mezi moudrostístá ř
í, která spoč ívá jen ve vě tšídů kladnosti a opatrnosti,
cožje výsledkem zkušenosti dlouhého života, a genialitou mlá dí, které v
nevyč erpatelné plodnosti sype myšlenky a ná pady a nemů že je hned ani zpracovat,
protože jich je takové množství. Dodá vá stavebnímateriá l a plá ny do budoucna, z
nichžsi moudř
ejšístá ř
íbere kameny, otesá vá je a prová dístavbu, pokud takzvaná
moudrost stá ř
íneudusila genialitu mlá dí.
Život, který jsem vedl aždosud v otcovském domě , se jen má lo lišil, nebo vů bec
nelišil od života všech ostatních. Mohl jsem bezstarostně oč eká vat novy den a
žá dný sociá lníproblém pro mne neexistoval. Prostř
edímého mlá díse sklá dalo z
malomě stských kruhů , tedy ze svě ta, který má jen má lo styků se skuteč ným
dě lníkem rukou. Neboť- aťse to zdá na prvnípohled sebepodivně jší- propast mezi
tě mito hospodá ř
sky nijak skvě le postavenými vrstvami a dě lníkem pě sti je č asto
hlubší, nežse zdá . Dů vod tohoto, ř
ekně me témě řnepř
á telství, vě zív obavá ch jedné
společ enské skupiny, která se teprve nedá vno povznesla nad úroveň dě lníků rukou,
že klesne opě t do starého, má lo vá ženého stavu, nebo alespoň že k ně mu bude ještě
poč ítá na. K tomu př
istupuje ještě odporná vzpomínka na kulturníbídu této nižší
tř
ídy, č astá vzá jemná hrubost, př
ič emžvlastni i sebenižšípostaveníve
společ enském životě by jakýkoliv styk s touto př
ekonanou kulturnía životni úrovní
nesnesitelně zatížil.
Tak se stá vá , že č lově k č asto výše postavený př
istupuje ke svému bližnímu
neméně zaujatě nežby tak uč inil povýšenec. Neboťpovýšencem je zkrá tka každý,
kdo se vlastníč inorodostíprobojuje ze svého dosavadního životního postavenído
postavenívyššího. Nakonec ale č asto v tomto velmi tvrdém boji odumř
e soucit.
Bolestný zá pas o vlastníexistenci zabíjícit pro bídu tě ch, kteř
ízů stá vajípozadu. V
tomto ohledu mě l se mnou osud soucit. Tím, že mne př
inutil vrá tit se do tohoto
svě ta chudoby a nejistoty, který mě bě hem svého života opustil, sňal mi s oč í
klapky omezené malomě stské výchovy. Teprve nyníjsem poznal lidi, nauč il jsem
se rozlišovat pouhé zdá ni nebo brutá lnízevně jšek od vnitř
ního já dra.
Vídeňpatř
ila užna př
elomu stoletík sociá lně nevýhodným mě stů m. Skvě lé
bohatstvía odpudivá bída se stř
ídaly v drsných promě ná ch. V centru a ve vnitř
ních
okresech pulzoval život dvaapadesá timilionové ř
íše se vším pová žlivým kouzlem
mnohoná rodního stá tu. Oslňujícíná dhera dvora pů sobila jako magnet na bohatství
celého stá tu. K tomu ještě př
istupovala silná centralizace habsburské monarchie
jako takové. Ta skýtala jedinou možnost jak udržet tuto ná rodnostníkaši v pevné
formě . Dů sledkem toho byla mimoř
á dná koncentrace vysokých a nejvyšších úř
adů
v hlavním a rezidenč ním mě stě .
Ale Vídeň byla nejen politickou a duchovni centrá lou staré podunajské
monarchie, nýbrži centrá lou hospodá ř
skou. Proti armá dě vysokých dů stojníků ,
stá tních Ú ř
edníků , umě lců a uč enců stá lo ještě vě tšíarmá da dě lníků , proti bohatství
aristokracie krvavá chudoba. Př
ed palá ci na Ringstrasse se potulovaly tisíce
nezamě stnaných a pod touto VIA TRIUMPHALIS starého Rakouska bydleli v
př
ítmía v bahně kaná lů bezdomovci.
V má lokterém ně meckém mě stě se dala lépe studovat sociá lníotá zka nežve
Vídni. Ale nesmíme se klamat. Toto "studová ni" nesmi probíhat shora dolů . Kdo se
sá m nenalézá v kleštích této škrtícízmije, nikdy nepozná jejíjedovaté zuby. V
opač ném př
ípadě se z toho vyvine jen jalovýžvá st nebo prolhaná sentimentalita.
Obojíškodí. Jedno proto, že nikdy nedoká že proniknout k já dru problému, druhé si
problému nepovšimne. Nevím co je zhoubně jší. Nevšímat si sociá lníbídy, jak to
č inívě tšina lidi obdař
ených ště stím a také ti, kteř
íse pozvedli vlastnízá sluhou,
anebo nafoukaná a ně kdy zase dotě rná netaktnost, ale vždy milostivá
blahosklonnost jistých lidív nažehlených sukních a kalhotá ch. Tito lidé hř
eší
každopá dně více, nežjsou ve svém rozumu bez instinktů schopni pochopit.
Výsledek jejich "sociá lního smýšleni" je pak k jejich údivu nulový. Č astě ji ale je
výsledkem dokonce rozhoř
č ené odmítá ní, cožje pociťová no jako dů kaz
nevdě č nosti lidu. Že s tím ale nemá sociá lníč innost vů bec co dě lat, př
edevším že
nemá ná rok na diky, protože neudě luje př
ece žá dné milosti, nýbržmá zjedná vat
prá va - to v tě chto hlavá ch svitne jen s nelibostí. Byl jsem ušetř
en takového
pozná nísociá lnípomoci. To, že mne bída vrhla do zač arovaného kruhu svého
utrpení, neznamenalo, jak se zdá , pozvá nku k "uč ení", ale spíše znamenítoho, že
jsem mě l být zkoušen. Nebyla to jejízá sluha, že pokusnýkrá lík př
ece jen př
está l
operaci ve zdraví.
Pokouším - li se nynípopsat ř
adu svých tehdejších pocitů , nemů že tento popis
být ani jen př
ibližně úplný. Chci vylíč it jen ty nejpodstatně jšía pro mne
nejotř
esně jšídojmy s tě mi ně kolika ponauč eními, která jsem z nich užv té době
vyvodil.
Nebylo pro mne tehdy vě tšinou př
íliš tě žké sehnat prá ci jako takovou, ale
protože jsem nebyl vyuč en ř
emeslu, musel jsem se pokusit vydě lat si na živobytí
jako takzvanýpomocný dě lník č i př
íležitostný dě lník.
Postavil jsem se př
itom na stranu všech tě ch, kteř
ístírajíprach Evropy ze svých
nohou s neúprosným př
edsevzetím, že si v Novém svě tě založínovou existenci a
vydobudou si novou vlast. Odpoutá ni od všech dosavadních ochromujících
př
edstav o povolá nía stavu, od okolía tradice, sahajíteď po jakémkoli výdě lku,
který se jim naskytne, pustíse do jakékoliv prá ce a tím se stá le více probojová vají
k pojetí, že poctivá prá ce šlechtíč lově ka, aţje jaká koliv. Tak jsem byl také já
rozhodnut skoč it rovnýma nohama do tohoto pro mne nového svě ta a probíjet se.
Brzy jsem poznal, že ně jaká prá ce vždycky je, ale že je možné ji stejně rychle
ztratit. Nejistota ná deníka se mi zakrá tko jevila jako jedna z nejhorších stinných
strá nek nového života. Vyuč ený dě lník sice neskonč ítak č asto na dlažbě jako
nevyuč ený, avšak nenítaké zcela uchrá ně n od tohoto osudu. Namísto ztrá ty
výdě lku z nedostatku prá ce u ně ho nastupuje výluka nebo jeho vlastnístá vka.
Zde se vymstínejistota výdě lku nejhorším způ sobem na celém hospodá ř
ství.
Selskýhoch, kterýputuje do velkomě sta př
itahová n zdá nlivě nebo skuteč ně
lehč íprací, kratšípracovnídobou, nejvíce ale oslňujícím svě tlem, které velkomě sto
bude vyzař
ovat, je ještě zvyklý na urč itou jistotu výdě lku. Staré místo vě tšinou
opouštíjen tehdy, má -li alespoň vyhlídku na ně jaké nové. Nedostatek
země dě lských dě lníků je velký a pravdě podobnost delšího nedostatku prá ce je
sama o sobě nepatrná . Je chybou myslet si, že mladý hoch, kterýse odebírá do
velkomě sta, je užpř
edem horšího raženínežten, který se živi na rodné hroudě . Ne,
naopak. K tě mto vystě hovalců m patř
íale nejen vystě hovalci do Ameriky, ale i
mladý č eledín, který se rozhodne opustit rodnou ves a vystě hovat se do cizího
velkomě sta. Také on je př
ipraven vzít na sebe nejistýosud. Vě tšinou př
ichá zído
mě sta s trochou peně z, takže nemusíhned prvnídny klesat na mysli, nenajde-li
ihned zamě stná ní. Horšíje ovšem, ztratí-li zamě stná nív krá tké době . Nalezeni
nového zamě stná níje obzvlá ště v zimě č asto tě žké, ne-li nemožné. Prvnítýdny to
ještě jde. Dostá vá z pokladny svých odborů podporu v nezamě stnanosti a protlouká
se jak to jen jde. Avšak kdyžje spotř
ebová n posledníhaléřa odborá ř
ská pokladna
zastavívýplatu podpory, protože nezamě stnanost trvá př
íliš dlouho, př
ichá zívelká
nouze. Potlouká se teď hladový, zastavía prodá č asto svů j poslednímajetek, jeho
obleč eníje č ím dá l horšía svým zevně jškem klesá do prostř
edí, které ho kromě
tě lesného neště stíještě navíc duševně otrá ví. Ztratí-li k tomu ještě stř
echu nad
hlavou a je-li to v zimě - jak tomu č asto bývá - je bída užpř
íliš velká . Koneč ně
najde zase ně jakou prá ci. Ale hra se opakuje. Podruhé ho to zas hne podobně ,
potř
etísnad ještě hů ř
e a tak se postupně nauč ísná šet nejistotu stá le lhostejně ji.
Nakonec se opaková nístane zvykem. A tak se ná zor na život jinak silného č lově ka
uvolňuje a on se stá vá ná strojem tě ch, kteř
ího využívajíke svému nekalému
prospě chu. Byl tak č asto nezamě stnanýbez vlastníviny, užnejedná o vybojová ní
hospodá ř
ských prá v, nýbržo znič enístá tních, společ enských nebo všeobecných
lidských hodnot. Nebude se mu chtít užani stá vkovat a stá vky mu budou lhostejné.
Tento proces jsem vidě l vlastníma oč ima v tisíci př
ípadech. Č ím déle jsem tu
hru pozoroval, tím více rostl mů j odpor k milionovému mě stu, které nejprve
žá dostivé lidi zlá kalo, aby je pak znič ilo. Kdyžpř
išli, patř
ili ještě ke svému ná rodu,
kdyžzů stali, byli pro ná rod ztraceni.
Také mne pohazoval život ve svě tovém mě stě sem a tam a já jsem mohl
vyzkoušet na vlastníků ži úč inky tohoto osudu a duševně je zpracovat. A vidě l jsem
ještě jedno: rychlé stř
ídá níprá ce a nezamě stnanosti a naopak a tím podmíně né
vě č né kolísá nímezi př
íjmem a výdaji na živobytí. Toto trvale nič íu mnoha lidi cit
pro spoř
ivost a rovně žpochopenípro rozumné rozvrženíživota. Tak si zdá nlivě
pomalu zvyká žít blahobytně v dobrých č asech a ve zlých č asech hladově t. Ano,
hlad nič íkaždý úmysl rozvrhnout si rozumně lepšívýdě lek na pozdě jšídobu. staví.
totižpř
ed ztrá peného č lově ka neustá lou fatu morganu s obrá zky sytého a
blahobytného života a umívystupňovat tento sen ažk takové touze, že chorobná
žá dostivost ukonč íjakékoli sebeovlá dá ní, jakmile to výdě lek a mzda dovolí. Z toho
vyplývá , že ten, kdo sotva získal prá ci, okamžitě bez rozumu zapomene na jakékoli
rozdě lová ni a místo toho plnými doušky užívá života. To samo o sobe vede ke
zrušenítýdenního rozpoč tu, poně vadžzde chybírozumné rozdě lení; stač íto na
zač á tku ještě na pě t dnímísto na sedm, pozdě ji užjenom na tř
i a nakonec sotva na
jeden den a na konci je vše prohýř
eno v prvnínoci.
Doma je č asto žena s dě tmi. Ně kdy se i ony nakazítímto životem, zejména když
mužje k nim hodný a svým způ sobem je miluje. Pak se týdennímzda promrhá
společ ně za dva tř
i dny; jíse a pije dokud peníze stač ía poslednídny se rovně ž
společ ně hladoví. Pak se žena plížík sousedů m a do okolí, ně co si vypů jč í, nadě lá
malé dluhy u hokyná ř
e a pokoušíse vydržet posledníšpatné dny v týdnu. V
poledne sedívšichni společ ně u hubených misek, ně kdy také u misek prá zdných a
č ekajína př
íštívýplatu, mluvío nía dě lajísi plá ny a zatímco hladově jí, snío
př
íštím ště stí.
Tak se seznamujíuži ty nejmenšídě ti s tě mito strastmi. Špatně to konč ítehdy,
jde-li mužod poč á tku svou vlastnícestou a žena proti tomu vystoupíprá vě kvů li
dě tem. Pak jsou há dky tím vě tší, č ím více se mužženě odcizuje a č ím více sahá po
alkoholu. Ted' je každou sobotu opilý a žena se z pudu sebezá chovy a v zá jmu
svých dě típere s mužem o tě ch pá r grošů , kvů li kterým ho navíc musíuhá ně t
vě tšinou na cestě mezítová rnou a krč mou. Vrá tí-li se mužsá m v nedě li nebo v
pondě lív noci domů opilý a brutá lní, v kapse ani haléř
, pak se č asto odehrá vají
scény, že Bů h chraň. Zažil jsem to ve stovká ch př
ípadů a z poč á tku jsem byl
zhnusen a rozhoř
č en, ale pozdě ji jsem pochopil tragiku tohoto utrpenía nauč il jsem
se rozumě t hlubším př
íč iná m. Nešťastné obě ti špatných pomě rů .
Skoro ještě smutně jšíbyly tehdy bytové pomě ry. Bídné byty vídeňských
pomocných dě lníků byly otř
esné. Dě sím se ještě dnes, kdyžsi vzpomenu na ubohé
obytné sluje, na noclehá rny a společ né byty, na tyto temné obrazy neř
á du, odporné
špíny a ještě horších vě ci.
Co se muselo a musíjednou stá t, ažse z tě chto bídných slujívyhrne proud
osvobozených otroků a př
ežene se př
es tento nesmyslný svě t a př
es lidstvo samo!
Neboťtento jiný svě t je nesmyslný. Bezmyšlenkovitě pohá nívě ci, anižby ve svém
nedostatku instinktu i jen tušil, že dř
íve č i pozdě ji musíosud př
istoupit k odplatě ,
jestliže si lidé osud vč as neusmíř
í.
Jak jsem dnes vdě č en prozř
etelnosti, že mě př
ivedla do této školy. V níjsem už
nemohl sabotovat to, co se mi nelíbilo. Vychovala mne rychle a dů kladně . Jestliže
jsem si nechtě l zoufat z lidíz mého tehdejšího okolí, musel jsem se nauč it
rozlišovat mezi jejich vně jšípodstatou a životem a dů vody jejich vývoje. Jen tak to
bylo snesitelné a č lově k nemusel klesat na mysli. Pak užnevyrů stali ze všeho toho
neště stía bídy, z neř
á du a vně jšízpustlosti lidé, nýbržsmutné výsledky smutných z
konců ; tíha vlastního nelehkého životního boje mne př
itom chrá nila, abych v
žalostné sentimentalitě nekapituloval př
ed zchá tralými koneč nými produkty tohoto
vývojového procesu.
Ne, tak to chá pá no být nemá .
Užtehdy jsem vidě l, že zde mů že vést jen dvojícesta ke zlepšenítě chto pomě rů :
Nejhlubšípocit sociá lni odpově dnosti pro vybudová ni lepších zá kladů našeho
budoucího vývoje a souč asně brutá lni rozhodnost k vymýceni nepolepšitelných
plodů tohoto zloř
á du.
Tak jako př
íroda soustř
eďuje svoji nejvě tšípozornost nikoliv na udržová ni
stá vajícího, nýbržna pě stová nínového potomstva jako nositele druhu, tak i v
lidském životě mů že se jednat méně o umě lé zušlechťová nítoho, co je špatné - což
je př
i založenílidíz devadesá ti devíti procent nemožné - nýbržo zajiště ní
zdravě jších cest budoucího vývoje od prvopoč á tku.
Užbě hem mého existenč ního boje ve Vídni mi bylo zř
ejmé, že sociá lníč innost
nikdy nemá spatř
ovat svou úlohu ve smě šném a bezúč elném sně ni o blahobytu,
nýbržv odstraně ni tě ch zá sadních nedostatků v organizaci našeho hospodá ř
ského a
kulturního života, které nutně vedou ke zpustlosti jednotlivců nebo je alespoň
mohou svá dě t na scestí.
Obtížnost postupu proti stá tu nepř
á telskému zloč inectvípomocíkrajních a
nejbrutá lně jších prostř
edků spoč ívá v nemalé míř
e prá vě v nejistotě posouzení
motivů nebo př
íč in tě chto souč asných jevů .
Tato nejistota prameníz pocitu vlastníviny stá tu na takových tragédiích
zpustlosti a ochromuje každé vá žné a pevné odhodlá ni a protože kolísá , ochromuje
uskuteč ňová níi tě ch nejnutně jších opatř
enísebezá chovy, která jsou pak slabá nebo
polovič atá . Teprve ažpř
ijde jednou doba nezatížená stínem pocitu vlastníviny,
dostane se jíklidu a zá roveň vnitř
nísíly k brutá lnímu a bezohlednému vyř
ezá ni
divokých výhonků a k odstraně níplevele.
Poně vadžrakouskýstá t témě řneznal sociá lnísoudnictvía zá konodá rství, bila
do oč íjeho slabost také př
i potírá nídokonce i tě ch velmi špatných nešvarů .
Nevím, co mě v té době nejvíce dě silo: hospodá ř
ská bída mých tehdejších
druhů , mravnía morá lníotrlost nebo nízká úroveň jejich duševníkultury.
Jak č asto neupadá ná š stř
ednístav do morá lního rozhoř
č ení, slyší-li z úst
ně jakého bě dného tulá ka výrok, že je mu jedno, zda je Ně mec č i ne, že se cítívšude
stejně , jen kdyžmá potř
ebné živobytí. Jinak si ale na tento nedostatek ná rodní
hrdosti velmi stě žujía vyjadř
ujísilnou nechuťk podobnému smýšlení.
Kolik lidísi však kdy položilo otá zku, co je vlastně př
íč inou jejich lepšího
smyšlení?
Kolikpak lidíchá pe obrovskýpoč et jednotlivých vzpomínek na velikost vlasti a
ná roda ve všech oblastech kulturního a umě leckého života, které jim zprostř
edkují
jako hromadnýprožitek pojem oprá vně nou hrdost nad tím, že smě jí být př
íslušníky
tak Bohem nadaného ná roda?
Kolik jich chá pe jak moc je tato vlastenecká hrdost zá vislá prá vě na znalostech o
velikosti ná roda ve všech tě chto oblastech.
Př
emýšlejívů bec naše mě šťanské kruhy o tom, v jak smě šně malém rozsahu je
tento př
edpoklad k vlastenecké hrdosti zprostř
edková vá n lidu?
Nevymlouvejme se na to, že "v jiných zemích to také neníjiné", a dě lník se tam
"př
ece" hlá síke svému ná rodu. I kdyby tomu tak bylo, nemohlo by to posloužit
jako omluva vlastního opomenuti. Ale nenítomu tak. Neboťto, co označ ujeme
jako "šovinistickou" výchovu např
. francouzského ná roda, nenípř
ece nic jiného
nežpř
ílišné vyzdvihová nívelikosti Francie ve všech oblastech kultury nebo
civilizace, jak pravíFrancouz. MladýFrancouz nenítotižvychová vá n k objektivitě ,
nýbržk nejsubjektivně jšímu ná zoru, který si lze př
edstavit, co do politické nebo
kulturnívelikosti jeho vlasti.
Tato výchova se bude muset př
itom vždy omezovat na všeobecná , velká témata,
která - bude-li to nutné - se budou muset neustá le opakovat a vště povat do pamě ti a
smýšleníná roda.
Ted' ale se u ná s dopouštíme hř
íchu negativního opomíjeni, navíc skuteč ného
nič eníi toho má la, co jedinec naště stímá , tj. navště vovat školu. Krysy politické
otravy našeho ná roda vyžírajíještě i to má lo ze srdcía vzpomínek širokých mas,
pokud užbída a neště stínevykonaly své.
Př
edstavme si ná sledujícívě c:
Ve sklepním bytě , sestá vajícím ze dvou místností, bydlísedmič lenná dě lnická
rodina. Mezi pě ti dě tmi je také chlapec ř
ekně me tř
íletý. Je to vě k, ve kterém si dítě
zač íná uvě domovat prvnídojmy. U nadaných lidínalézá me stopy vzpomínek z této
doby ještě ve vysokém vě ku. Užjen tě snýa př
eplně nýprostor nevede k př
íznivým
vztahů m. Há dky vznikajíč asto užjen z tohoto dů vodu. Neboťlid‚tu nežiji spolu,
nýbržnamač ká ni na sobě . Každý i ten nejmenšíkonflikt, který se v prostorném
bytě srovná sá m o sobě možnosti vzá jemného odstupu, vede zde k neustá lým
odporným há dká m. U dě tíje to ještě snesitelné, há dajíse př
ece v takových
situacích neustá le a rychle a dů kladně to zase mezi sebou zapomenou. Probíhá -li
ovšem tento boj mezi rodič i a to témě řkaždý den a nevybíravou formou, pak se
musí, i kdyžpomalu, dostavit posléze výsledky takové ná zorné výuky dě ti. Jaké ty
výsledky jsou, si doká že př
edstavit jen ten, kdo toto prostř
edízná . Vzá jemné spory
jsou doprová zeny surovými výtržnostmi otce a vedou v opilosti k týrá nímatky. v
šesti letech tušímalý politová níhodnýhoch vě ci, ze kterých má dospě lý hrů zu.
Morá lně př
iotrá ven, tě lesně podvyživen, ubohou hlavič ku zavšivenou - tak chodí
malý stá tníobč an do ná rodníškoly. To, že se s bídou dostane ke č tenía psaní, je
také pomě rně všechno. O tom, že by se uč il doma, nemů že byt ř
eč i. Naopak. Matka
a otec mluví- a to př
ed dě tmi - o uč iteli a škole způ sobem, který nelze
reprodukovat. Zato jsou spíše ochotni př
ehnout svého potomka př
es koleno a
př
ivést ho k rozumu. Co všechno malý chlapec jinak ještě doma slyší, nevede k
posíleníúcty k lidem. Na lidstvu nezů stane nic dobrého, všechny instituce jsou
napadá ny, poč ínaje uč itelem a konč e hlavou stá tu. Lhostejno, zda jde o ná boženství
č i konfesi (vyzná ní), o morá lku, o stá t nebo o společ nost, všem se sprostě nadá vá a
na vše se há zíblá to nejoplzlejším způ sobem. Kdyžteď mladý hoch ve č trná cti
opouštíškolu, je tě žké rozhodnout, co je na ně m horší: neuvě ř
itelná hloupost,
nedostatek skuteč ných znalostía dovedností, nebo sžíravá drzost jeho vystupová ni
spojená s nemorá lnostíužv tomto vě ku, ažč lově ku vstá vajívlasy hrů zou.
Jaké postaveníale mů že tento č lově k zaujmout v životě , do kterého se chystá
vstoupit? Nic mu užnenísvaté, nic velkého nepoznal a naopak tušía zná nížiny
života. Z tř
íletého dítě te se stal patná ctiletýopovrhovač jakoukoli autoritou. Nic
kromě špíny a neř
á du mladý č lově k ještě nepoznal. Nic, co by mu mohlo dá t
podně t k vyššímu nadšení.
Ale teď teprve vstupuje do vysoké školy tohoto bytí. Teď zač íná žit stejný život,
který př
ijímal od otce ve svém dě tstvíLajdá se, chodídomů bů hvíkdy, dokonce
tluč e tu zhroucenou bytost, která byla kdysi jeho matkou, rouhá se proti Bohu a
svě tu, ažje koneč ně z jakéhokoli dů vodu odsouzen a umístě n do vě zeni pro
mladistvé. Tam dostane koneč nou vybroušenost.
Ná š milý mě šťanský svě t je ale zcela udiven nedostateč ností"ná rodního
nadšení" tohoto mladého "stá tního obč ana". Tento svě t vidí, jak se do lidu denně
lijívě dra jedu v divadle, v kině , v brakové literatuř
e a v bulvá rním tisku a divíse
pak malému "mravnímu obsahu", "ná rodnílhostejnosti" lidových mas. Jako by
filmový kýč , bulvá rnítisk a podobné mohly dá t zá klady pozná nívelikosti vlasti.
Nehledě užvů bec na př
edchozívýchovu. Co jsem dř
íve nikdy netušil, nauč il jsem
se tehdy rychle a dů kladně chá pat:
Otá zka "nacionalizace" ná roda je v prvé ř
adě otá zkou vytvoř
eni zdravých
sociá lních pomě rů jako zakladu nových výchovných možnosti jedince. Neboťjen
ten, kdo pozná výchovou a ve škole kulturní, hospodá ř
skou, ale př
edevším
politickou velikost své vlasti, je schopen získat a také získá onu vnitř
níhrdost, že
smi být př
íslušníkem takového ná roda. A bojovat mohu jen za to, co ctím, a ctít
mohu jen to, co alespoň zná m.
Jakmile se ve mně probudil zá jem o sociá lníotá zku, zač al jsem ji velmi
dů kladně studovat. Byl to nový, dosud nepoznaný svě t, který se mi tak otevíral.
V letech 1909 a 1910 se změ nila také moje vlastnísituace natolik, ze jsem už
nemusel vydě lá vat na chléb jako pomocný dě lník. Pracoval jsem užtehdy
samostatně jako drobný kreslířa akvarelista. Bylo to velmi hoř
ké co se týč e
výdě lku - sotva to stač ilo k životu, zato to bylo dobré pro moje zvolené povolá ní.
Také užjsem nebyl več er po př
íchodu z prá ce k smrti unaven, neschopný podívat
se do knihy a neusnout. Moje nyně jšíprá ce probíhala paralelně s mým budoucím
povolá ním. Byl jsem svým pá nem, mohl si svů j č as podstatně lépe rozdě lit, nežto
bylo možné v minulosti. Maloval jsem, abych si vydě lal na živobytía uč il jsem se
pro radost.
Tak mi bylo také umožně no, abych získal ke svému ná zornému vyuč ová nínutné
teoretické doplně ní. Studoval jsem pomě rně všechno, co jsem mohl nalézt v
knihá ch k celé této tématice a zahloubal jsem se také do vlastních myšlenek.
Myslím, že mne mé okolípovažovalo tehdy za podivína. Že jsem byl př
itom
oddá n své lá sce ke stavebnímu umě ní, bylo př
irozené. Architektura byla pro mne
vedle hudby krá lovnou umě ni, zabývat se jíza tě chto okolnostínebylo pro mne
"prací", ale nejvě tším ště stím. Mohl jsem č íst nebo kreslit dlouho do noci, unaven
jsem nebyl nikdy. Tak se posílila moje víra, že se mi mů j krá sný sen ně kdy stane
skuteč ností, i kdyžpo mnoha letech. Byl jsem pevně př
esvě dč en, že se stanu
jednou renomovaným stavitelem.
Že jsem mě l mimochodem maximá lníz jem o vše, co souviselo s politikou, se
mi nezdá lo př
íliš významné. Naopak! V mých oč ích to byla nejsamozř
ejmě jší
povinnost každého myslícího č lově ka vů bec. Kdo pro to nemě l pochopení, ztratil
prá vo cokoli kritizovat a na cokoli si stě žovat.
Také o politice jsem hodně č etl a uč il se. Samozř
ejmě že "č tením" myslím ně co
jiného nežvelkýprů mě r našítzv. "inteligence". Zná m lidi, kteř
ínekoneč ně mnoho
"č tou, a to knihu za knihou, písmeno za písmenem, a př
esto je nemohu nazvat
"seč tě lými". Majíovšem velké množství"vě dě ní', ale jejich mozek nenísto
prová dě t tř
ídě nía registraturu tohoto vstř
ebaného materiá lu. Chybíjim umě ní
oddě lit v knize cenné od bezcenného. To prvé si pak uložit v hlavě navždy, to
druhé pokud možno vů bec nevidě t, ale každopá dně to nevlá č et s sebou. Č tenínení
př
ece samoúč elné, nýbržje to prostř
edek prá vě k tomuto. Má v prvé ř
adě pomá hat
naplnit rá mec, který je dá n každému jeho nadá ním a schopnostmi, má tedy dodat
ná stroje a materiá ly, které č lově k potř
ebuje ke svému životnímu povolá ní, a je
zcela lhostejno, zda toto sloužíjen primitivnímu výdě lku, nebo př
edstavuje
uspokojenívyššího urč ení, v druhé ř
adě ale má zprostř
edkovat všeobecnýobraz
svě ta. V obou př
ípadech je však nutné, aby bylo poř
adíknih př
edá vá no pamě ti k
uchová ní. Kniha dostá vá ve všeobecném obrazu svě ta své místo jako kamínek
mozaiky a tím pomá há utvá ř
et tento obraz v č tená ř
ově hlavě . Jinak vzniká divoký
zmatek nauč ených vě cí, které jsou bezcenné a které na druhé straně posilují
ješitnost jejich nešťastného majitele. Neboťten se skuteč ně vá žně domnívá , že
vzdě laný rozumíživotu a má znalosti, zatím se ale s každým novým př
írů stkem
"vzdě lá ní" tohoto druhu vpravdě svě tu stá le více odcizuje, ažskonč íbuď v
sanatoriu, nebo jako "politik" v parlamentu.
Nikdy se takové hlavě nepodař
ívybrat ze změ ti svých "vě domostí" to, co je
prá vě v dané chvíli potř
eba, protože jeho duševníbalast neníuspoř
á dá n do linií
života, ale do poř
adíknih, jak je č etl a jak má jejich obsah v hlavě . Kdyby ho osud
ve svých požadavcích v každodenním životě upamatová val vždy na sprá vné použití
kdysi př
eč teného, musel by také uvést ná zev knihy a č íslo strá nky, protože by
chudá k ani za celou vě č nost nenašel to sprá vné. Protože to ale osud nedě lá ,
dostá vajíse tito vševě di v každé kritické hodině do nejhrozně jších rozpaků , hledají
kř
eč ovitě analogické př
ípady a seženou př
irozeně s naprostou jistotou špatné
recepty.
Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné pochopit politické výkony našich
uč ených vlá dních herojů na nejvyšších místech jinak, nežže bychom u nich
př
edpoklá dali místo patologického založenídarebá ckou podlost.
Ale kdo ovlá dá umě nísprá vného č tení, toho cit př
i studiu každé knihy, každého
č asopisu nebo brožury okamžitě upozornína to, co by si podle svého míně nímě l
trvale zapamatovat, protože je to buď úč elné anebo to stoji za zapamatová ní. A také
to, co tímto způ sobem získá me, tj. smysluplné zař
azeni do stá vajícího obrazu, aby
bylo možné mít př
edstavu o té č i oné vě ci, obraz buď opravínebo doplní, tedy
zvýšísprá vnost nebo zř
etelnost téhož. Jestliže život položínajednou ně jakou
otá zku k př
ezkoušeníč i zodpově zení, tak u tohoto druhu č tená ř
ů pamě ťokamžitě s
hne po mě ř
ítku užexistujícího ná zorného obrazu a vybere z ně j jednotlivé
př
íspě vky týkajícíse této otá zky, nashromá ždě né za desetiletí, př
edložíji rozumu k
př
ezkoušenía k novému zaujetístanoviska, dokud otá zka nenívysvě tlena a
zodpově zena. Jen tak má č etba smysl a úč el.
Např
íklad ř
eč ník, kterýnepř
edklá dá svému rozumu nutné podklady tímto
způ sobem, nebude nikdy sto zastá vat ř
á dně svů j ná zor proti odporu, i kdyby
tisíckrá t hlá sal pravdu nebo skuteč nosti. V každé diskusi ho pamě ťnechá
bezohledně na holič ká ch. Nenajde ani zdů vodně nípro posílenísvých ná zorů ani
dů vody k vyvrá ceníná zorů protivníka. Pokud se př
itom jedná v prvníř
adě pouze o
osobníblamá žř
eč níka, ještě to jde, špatné je to ale, kdyžosud povolá takové
vševě dy a nic neumě jícílidi k ř
ízenístá tu.
Snažil jsem se od raného mlá dísprá vně č íst. V tom mě šťastným způ sobem
podporovaly pamě ťa rozum. Z toho hlediska byla pro mne plodná a cenná zvlá ště
vídeňská doba. Zkušenosti z denního života byly podně tem k stá le novému studiu
nejrů zně jších problémů . To, že jsem byl nakonec schopen zdů vodňovat skuteč nost
teoreticky a konfrontovat teorii se skuteč ností, mě uchrá nilo od toho, že jsem se
neudusil teorii ani nesklouznul do plytkosti př
i zkoumá nískuteč nosti.
Urč ujícími a podně tnými pro dů kladné teoretické studium byly v této době
nejdů ležitě jšídvě otá zky. Kromě otá zky sociá lnítu byla otá zka zkušenostíz
každodenního života.
O sociá lnídemokracii jsem vě dě l ve svém mlá dípramá lo a hodně nesprá vného.
Vnitř
ně mě tě šilo, že bojovala za všeobecné a tajné volebníprá vo. Mů j rozum mi
př
ece ř
íkal užtehdy, že to povede nutně k oslabenímnou tolik nená vidě né
habsburské vlá dy. Byl jsem př
esvě dč en, že dunajský stá t je neudržitelný, ledaže by
se obě tovalo ně mectví. Ale i sama cena pomalé slavizace ně meckého živlu by ještě
negarantovala skuteč ně životaschopnou ř
íši, poně vadžstá totvorná síla Slovanstva
byla hodnocena jako velmi pochybná . Vítal jsem každývývoj, který by vedl ke
zhroucenítohoto nemožného stá tu, kterýodsuzoval k smrti ně mectvív podobě 10
milionů Ně mců . Č ím více zmateníjazyků rozežíralo a trhalo na kusy i parlament,
tím více se blížila hodina osvobozenímilého ně mecko-rakouského ná roda. Jen tak
mohlo nastat opě t př
ipojeníke staré mateř
ské zemi. Tato č innost sociá lní
demokracie mi nebyla nesympatická . To, že usilovala - stejně jako moje tehdejší
nevinná a ještě dost hloupá mysl - o zlepšen životních podmínek dě lníků , mluvilo
spíše pro ni nežproti ni. Co mne nejvíce odrazovalo, byl jejínepř
á telskýpostoj k
boji o zachová níně mectví, to ubohé uchá zeníse o př
ízeň slovanských "soudruhů ",
kteř
ítyto ná mluvy př
ijímali, pokud byly spojeny s praktickými ústupky. Jinak se
drželi nafoukaně zpá tky, dá vajíce takto dotě rným žebrá ků m zaslouženou odmě nu.
A tak mi bylo v sedmná cti letech slovo "marxismus" ještě má lo zná mé, zatímco
pojmy "sociá lnídemokracie" a "socialismus" se mi jevily jako identické. Bylo
potř
eba také zde nejdř
íve rá ny osudu aby se mi otevř
ely oč i vzhledem k tomuto
nehorá znému podvodu ná rodů .
Sezná mil-li jsem se aždosud se sociá lně demokratickou stranou jako divá k př
i
ně kterých masových demonstracích - anižbych byl i jen má lo zasvě cen do
mentality jejich př
ívrženců č i dokonce do podstaty jejich uč ení- souč asně jsem byl
v kontaktu s produkty jejich výchovy a "svě tového ná zoru". A to, co by se udá lo
snad ažpo desetiletích, jsem pochopil bě hem ně kolika mě síců : smysl morové
ná kazy krá č ejícípod maskou sociá lnípoč estnosti a lá sky k bližnímu, od které je
tř
eba rychle svě t osvobodit, protože jinak by snadno mohl být zbaven lidstva.
Moje prvnísetká níse sociá lnídemokraciíse uskuteč nilo na stavbě . Užna
zač á tku to nebylo moc potě šující. Moje obleč eníbylo ještě jakžtakžv poř
á dku,
moje ř
eč vybraná a mé chová nízdrženlivé. Mě l jsem se svým údě lem ještě tolik
prá ce, že jsem se o své okolímohl starat jen má lo. Hledal jsem jen prá ci, abych
neumř
el hlady a mohl se alespoňpomalu vzdě lá vat. Snad bych se o své okolí
nestaral vů bec, kdyby se nepř
ihodila užtř
etího nebo č tvrtého dne udá lost, která
mne okamžitě př
inutila zaujmout stanovisko. Byl jsem vyzvá n, abych vstoupil do
odborové organizace.
Moje znalosti odborů se tehdy ještě rovnaly nule. Ani úč elnost, ani bezúč elnost
jejich existence bych nemohl tehdy doká zat. Poně vadžmi vysvě tlovali že vstoupit
musím, odmítl jsem. Zdů vodnil jsem to tím, že vě ci nerozumím a že se nedá m
vů bec k nič emu nutit. Snad to prvníbylo př
íč inou, že mě hned nepropustili. Snad
doufali, že mne za pá r dníobrá tía zkrotí. Každopá dně se poř
á dně mýlili. Za č trná ct
dnů užjsem se stá t č lenem nemohl, i kdybych byl chtě l. v tě chto č trná cti dnech
jsem poznal své okolíblíže, takže mě žá dná moc svě ta nemohla př
imě t ke vstupu
do organizace, jejížnositelé se mi mezitím objevili v nepř
íznivém svě tle.
Prvnídny jsem se zlobil. V poledne šla jedna č á st do nejbližšírestaurace,
zatímco druhá zů stala na staveništi a pojídala svů j vě tšinou velmi chudýobě d.
Vě tšinou to byli ženatímuži, jimžženy př
inesly v ubohém ná dobípolednípolévku.
Koncem týdne jich bylo stá le víc. Proč , to jsem pochopil pozdě ji. Tak se
politizovalo.
Ně kde stranou jsem vypil svou lá hev mléka a sně dl kousek chleba, studoval
jsem opatrně své nové okolí, nebo jsem př
emýšlel o svém bě dném osudu. Př
esto
jsem slyšel víc neždost, také se mi zdá lo, že se ke mně úmyslně př
iblížili, aby mě
podnítili k vyjá dř
enístanoviska. To, co jsem uslyšel, bylo každopá dně toho druhu,
že jsem se krajně rozč ílil. Všechno se tu odmítalo: ná rod, jako vyná lez
"kapitalistických" tř
íd - jak č asto jsem tam musel vyslechnout to slovo "vlast jako
ná stroj buržoazie k vykoř
isťová nídě lnictva", autorita zá kona jako prostř
edek k
utlač ová níproletariá tu, škola jako instituce k výchově otrockého materiá lu, ale také
otroká ř
ů , č i konfese jako prostř
edek k ohlupová nílidu urč eného k vykoř
isťová ní,
morá lka jako znameníhloupé berá nč ítrpě livosti atd. Nebylo tu ale vů bec nic, co by
nezatá hli do př
íšerně hlubokého blá ta.
Nejprve jsem zkoušel mlč et. Pak užto nešlo. Zaujal jsem stanovisko a zač al
jsem odporovat. Tady jsem ovšem poznal, že to bylo beznadě jné, pokud nemá m
alespoňurč ité znalosti bodů , o které jsme se př
eli. Tak jsem zač al pá trat v
pramenech, ze kterých oni č erpali svou domně lou moudrost: Na ř
adě byly kniha za
knihou, brožura za brožurou.
Na stavbě teď bylo č asto živo. Př
el jsem se s nimi a den ode dne jsem byl lépe
informová n o jejich vě domostech nežmojíprotivníci sami. Ažjednoho dne byl
použít prostř
edek, který ovšem nejsná ze vítě zínad rozumem: teror a ná silí. Ně kolik
protivníků mne nutilo, abych ihned opustil stavbu, nebo že mě shodíz lešení.
Poně vadžjsem byl sá m a odpor byl beznadě jný, dal jsem př
ednost prvníradě .
Šel jsem naplně n odporem a zá roveň tak uchvá cen, že jsem nemohl nechat vě c
jen tak. Ne, po vzedmutíprvního rozhoř
č eni zvítě zila opě t tvrdohlavost. Byl jsem
pevně rozhodnut jit př
ece jen znovu na stavbu. V tomto rozhodnutímě posilovala
nouze, která mne po ně kolika týdnech, kdyžjsem utratil svoji ušetř
enou nepatrnou
mzdu, pojala opě t do své nemilosrdné ná ruč e. Musel jsem chtě nechtě . A hra zač ala
zase od zač á tku, aby skonč ila podobně jako př
edtím. Tehdy jsem zá pasil ve svém
nitru: Jsou ti lidé ještě hodni být př
íslušníky velkého ná roda?
Palč ivá otá zka: Bude-li zodpově zena kladně , nestojíboj o ná rod za ná mahu a
obě ti, které majípř
inést ti nejlepšípro takové vyvrhely. Jestliže odpově ď' zní"ne",
pak užje v našem ná rodě lidí.
S neklidnou sklíč enosti jsem vidě l ve dnech hloubá nía př
emyšleníjak narů stá
masa tě ch, kteř
íužnepatř
íke svému ná rodu, ažse z nich stá vá hrozivá armá da.
Se zvlá štními pocity jsem jednoho dne zíral na nekoneč né zá stupy vídeňských
dě lníků na masové demonstraci. Stá l jsem tam skoro dvě hodiny a se zadrženým
dechem jsem pozoroval obrovského lidského draka, který se pomalu valil kolem. S
úzkostlivou stísně nostíjsem koneč ně opustil ná mě stía šel domů . Cestou jsem
spatř
il v trafice "Dě lnické noviny", ústř
edníorgá n staré rakouské sociá lní
demokracie. V jedné laciné lidové kavá rně , kam jsem č asto chodil č íst noviny,
ležely také, já jsem se dosud nemohl př
imě t dívat se do tě ch ubohých novin déle
neždvě minuty. Jejich tón na mne pů sobil jako duševníjed. Pod deprimujícím
dojmem demonstrace mne vnitř
níhlas pohá ně l, abych si tyto noviny jednou koupil
a dů kladně je proč etl. Več er jsem si je obstaral, př
ič emžjsem př
emá hal prudký
vnitř
níhně v nad tím koncentrovaným roztokem lži. Nyníjsem každodenníč etbou
tohoto sociá lně demokratického tisku studoval vnitř
nípodstatu tě chto
myšlenkových pochodů lépe nežz celé teoretické literatury. Jaký to rozdíl mezi
teoretickou literaturou s jejími typickými frá zemi o svobodě , krá se a dů stojnosti,
mezi zavá dě jícími, zdá nlivě nejhlubšími pravdami vyjadř
ujícími se hrou slov a
odpornou humá nnímorá lkou - to vše napsá no s železným č elem prorocké jistoty - a
mezi brutá lním, žá dné podlosti se neštítícím denním tiskem, pracujícím s
pomluvami a dosahujícím opravdu nebezpeč né prolhanosti, tiskem, který hlá sá
spá su‚uč eni nového lidství! Jedno je urč eno hloupým hejlů m ze stř
edních a
př
irozeně také z vyšších vrstev inteligence, to druhé je urč eno masá m.
Pro mne znamenalo zahloubá níse do literatury a tisku tohoto uč eni
znovunalezenímého ná roda. Co pro mne bylo nejprve nepř
ekonatelnou propastí,
nynímě lo být podně tem vř
elé lá sky jako nikdy dř
íve.
Jen blá zen doká že zatracovat obě ť, zná -li obrovskou prá ci, ježbyla vynaložena
na otrá venítéto obě ti. Č ím více jsem se v dalších letech osamostatňoval, tím více
se mi s rostoucívzdá lenostídař
ilo nachá zet vnitř
nípř
íč iny sociá lně demokratických
úspě chů . Téžjsem chá pal význam brutá lního požadavku: jen rudé noviny,
navště vovat jen rudá shromá ždě ní, č íst rudé knížky atd. S plastickou jasnostíjsem
mě l př
ed oč ima vynucený výsledek tohoto nesná šenlivého uč ení.
Psychika širokých mas nenípř
ístupná polovič atosti a slabosti.
Podobně jako žena, jejížduševnípocity jsou méně urč ová ny dů vody
abstraktního rozumu nežnedefinovatelnou cituplnou touhu po dalšísíle a která se
proto radě ji sklonípř
ed silným, nežaby ovlá dala slabocha. Davy milujítaké více
vlá dce nežprosebníka a vnitř
ně je uspokojuje uč ení, které vedle sebe netrpížá dné
jiné nežto, které schvá líliberá lnísvoboda, nevívě tšinou, co si s nímá poč ít a cítí
se dokonce trochu opuště ny‚. Nestydatost duševního terorismu si uvě domuje jen
má lo, podobně jako pobuř
ujícízneužívá nílidské svobody a vů bec netušívnitř
ní
nesmyslnost celého uč ení. Vidi jen bezohlednou sílu a brutalitu cílevě domých
výroků a př
ed tou se nakonec vždy skloní.
Bude-li sociá lnídemokracie konfrontová na s uč ením pravdivě jším, ale stejně
brutá lně realizovaným, toto uč eni, i kdyžpo tě žkém boji, zvítě zí.
Pochopil jsem hanebnýduševníteror, kterým pů sobítoto hnutízejména na
mě šťanstvo, které morá lně ani fyzicky nezvlá dá takové útoky. Pů sobítak, že na
znameníspustíbubnovou palbu Ižía pomluv proti nepř
íteli, kterýse jeví
nejnebezpeč ně jší, a to tak dlouho, dokud napadeny neztratínervy. A jen aby už
zase byl klid, je nežvidě nýobě tová n.
Avšak klid ti blá hovci stejně mít nebudou. Hra zač íná znovu a opakuje se tak
č asto, dokud se strach z divokého psa nezmě nív sugestivníochromeni.
Poně vadžsociá lnídemokracie zná z vlastnízkušenosti cenu víry, útoč íproti
tě m, v jejichžbytosti vě tř
íně co z této zvlá štnílá tky. A naopak chvá líkaždého
slabocha z druhé strany, tu opatrně , tu hlasitě ji podle poznaných nebo domně lých
duševních kvalit.
Méně se bojíbezmocného, slabého génia, nežsilné povahy, byťskromného
ducha.
Nejnaléhavě ji doporuč ujíslabochy na duchu zá roveň se slabochy fyzickými.
Umívzbudit zdá ní, jako by se jen tímto způ sobem udržel klid a zatím chytř
ea
opatrně , ale př
esto pevně získá vá jednu pozici za druhou, tu tichým vydírá ním, tu
skuteč nou krá dežív okamžicích, kdy je obecná pozornost upoutá na jinde a
veř
ejnost buď nechce být rušena, anebo považuje zá ležitost za tak nepatrnou, že
kvů li nínechce vzbudit pozornost a podrá ždit zlého protivníka.
Je to taktika, které kalkuluje se všemi lidskými slabostmi, která musískoro
matematicky vést k úspě chu, pokud se ale i protivník nenauč íbojovat proti jedu
zase jedem. Slabším povahá m je tř
eba ř
íci, že se tu jedná o bytía nebytí. Neméně
pochopitelný byl pro mne význam fyzického teroru proti jednotlivci, proti mase. I
zde je př
esná kalkulace psychologického úč inku. Teror na pracovišti, v tová rně , ve
schů zovním loká le a př
i masové demonstraci je prová zen úspě chem stá le č astě ji,
pokud proti ně mu nevystoupístejně velký teror.
Pak ovšem strana zač ne nař
íkat, strašně kř
ič et a volá o pomoc př
esto, že
odjakživa pohrdá stá tníautoritou, bude se ji s kř
ikem dovolá vat, aby vě tšinou
dosá hla za všeobecného zmatku skuteč ného cíle - totižnajít vyššího úř
edníka troubu, který v hloupé nadě ji, že si naklonípro pozdě jšídobu obá vaného
protivníka, jípomů že zdolat odpů rce tohoto svě tového moru.
Jakýdojem zanechá takový úspě ch v myšleníširokých mas, př
ívrženců i
protivníků , posoudíjen ten, kdo zná duši lidu ne z knih, nýbržze života. Neboť
zatímco dosažené vítě zstvíbude v ř
adá ch stoupenců chá pá no jako triumf prá va ve
vlastnívě ci, poraženýprotivník si vě tšinou zoufá i nad zdarem dalšího odporu
vů bec.
Č ím více jsem pozná val metody fyzického teroru, tím více jsem odprošoval ty
statisíce, které mu podlehly.
Dě kuji co nejvroucně ji svému tehdy strastiplnému období, že mi vrá tilo mů j
ná rod, že jsem se nauč il rozlišovat obě ti od svů dců . Neboťjinak nežobě ťmi
výsledky tohoto svá dě nílidínazvat nelze. Kdyžjsem se snažil vykreslit v ně kolika
obrazech ze života "nejnižší" vrstvy, nebylo by to úplné bez zjiště ní, že i v tě chto
hloubká ch jsem našel také svě tla: mimoř
á dnou obě tavost, nejvě rně jšíkamará dství,
obzvlá štnínená roč nost a zdrženlivou skromnost, zvlá ště pokud šlo o tehdy starší
dě lnictvo. Př
estože se tyto ctnosti ztrá cely u mladé generace stá le víc a zejména
vlivem velkomě sta, byli i zde mnozí, kteř
ímě li naprosto zdravou krev a zvítě zili
nad sprostými nič emnostmi života. Kdyžpak tito lidé, č asto dobrosrdeč nía
spoř
á daní, vstoupili ve své politické č innosti do ř
ad smrtelných nepř
á tel našeho
ná roda a pomohli jim sevř
ít ř
ady, bylo to jen proto, že nepochopili a ani nemohli
pochopit podlost nového uč eni, že se nikdo nesnažil postarat se o ně a že sociá lní
pomě ry byly v posledku silně jšínežvšechna vů le, která snad i smě ř
ovala k opaku.
Nouze, které jednoho dne tak č i onak propadli, je zahnala nakonec do tá bora
sociá lnídemokracie.
Poně vadžse mě šťanstvo nesč etně krá t nejnešikovně ji a nejnemorá lně jším
způ sobem postavilo dokonce i proti všeobecně lidským a oprá vně ným
požadavků m, aniždosá hlo z tohoto postoje jakéhokoliv užitku, ba anižužitku
vů bec oč eká vat mohlo, byl i ten nejslušně jšídě lník z odborové organizace vehná n
do politické č innosti.
Odpor dě lníků , kteř
íjistě byli zpoč á tku nepř
á teli sociá lně demokratické strany,
byl zlomen č asto nejnesmyslně jším způ sobem, kdyžmě šťanské strany
nepř
istoupily na žá dný jejich sociá lnípožadavek. Prostě tupé odmítá nívšech
pokusů o zlepšenípracovních pomě rů , ochranných zař
ízeníu strojů , zá kaz dě tské
prá ce a ochrana žen alespoň v tě ch mě sících, kdy nosily pod srdcem př
íštího
soukmenovce - to vše dopomohlo sociá lnídemokracii, která se s povdě kem chytá
každého žalostného př
ípadu, jak vehnat masy do svých sítí. Nikdy nemů že naše
politické mě šťanstvo své hř
íchy odč init. Svým odporem proti každému pokusu o
odstraně nísociá lních nešvarů rozsévalo nená vist a zdá nlivě ospravedlňovalo
tvrzeni úhlavního nepř
ítele ná roda, že jenom sociá lně demokratická strana zastupuje
zá jmy lidu.
Mě šťanstvo tak vytvoř
ilo v prvníř
adě morá lnízdů vodně nífaktické existence
odborů , tedy organizace, která odjakživa byla nejvě tším ná honč ím politické strany.
V mých vídeňských uč ňovských letech jsem byl nucen zaujmout chtě nechtě
stanovisko k otá zce odborů . Poně vadžjsem odbory považoval za neoddě litelnou
souč á st sociá lně demokratické strany, bylo moje rozhodnutírychlé - a nesprá vné.
Samozř
ejmě jsem je docela zamítl. Také v této tak nesmírně dů ležité otá zce mne
nauč il sá m osud. Výsledkem byla zá sadnírevize mého prvního úsudku. Ve dvaceti
jsem se nauč il rozlišovat mezi odbory jako prostř
edkem k obraně všeobecných
sociá lních prá v pracujících k vybojová nílepších životních podmínek a mezi odbory
jako ná stroje strany v politickém tř
ídním boji.
To, že sociá lnídemokracie chá pala enormnívýznam odborů , ji zajistilo ná stroj a
úspě ch. Mě šťanstvo to nechá palo a to ho stá lo politické postavení. Domnívalo se,
že svým "odmítá ním" udě lá konec logickému vývoji. Aby tento vývoj nakonec ve
skuteč nosti vehnalo na nelogické cesty. Neboťto, že odborové hnutíje vlastně
nepř
á telské vlasti, je nesmysl a navíc nepravda. Sprá vný je spíše opak. Je-li
odborá ř
ská č innost zamě ř
ena na zlepšenípostavenítoho stavu, kterýpatř
ik
zá kladním pilíř
ů m ná roda, nepů sobínepř
á telsky vů č i vlasti a stá tu, nýbržpů sobí
"ná rodně " v nejlepším smyslu tohoto slova. Pomá há vytvá ř
et sociá lnípř
edpoklady,
bez nichžnenímyslitelná všeobecná ná rodnívýchova. Získá vá tak nejvě tší
zá sluhu, neboťodstraňuje sociá lníná dory a tím se dostá vá na kobylku i duševním a
tě lesným pů vodců m nemoci a př
ispívá tak ke všeobecnému zdravíná roda.
Otá zka jejich nutnosti je tedy vskutku zbyteč ná .
Pokud jsou mezi zamě stnavateli lidé s nízkým sociá lním cítě ním nebo dokonce
lidé bez citu pro prá vo a spravedlnost, je nejen prá vem, ale i povinnostíjejich
zamě stnanců , kteř
íjsou př
ece souč á stínašeho ná roda, chrá nit obecné zá jmy proti
hrabivosti nebo nerozumu jednotlivce, neboťná rodním zá jmem je zachová ni
vě rnosti a víry v jeden ná rodníorganismus stejně jako zachová ni zdravílidu.
Oboji je tě žce ohroženo nezodpově dnými podnikateli, kteř
íse necítíbýt č leny
ná rodního společ enství. Z jejich špatné č innosti a hrabivosti vyrů stajívelké škody
do budoucna.
Odstranit př
íč iny takového vývoje znamená získat si zá sluhu o ná rod a nikoliv
naopak. Neř
íkejme př
itom, že je na každém jednotlivci, aby vyvodil dů sledky z
faktického č i domně lého bezprá ví, jemu uč ině ného. Nikoliv! To je klam a je tř
eba v
tom vidě t pokus o odvedenípozornosti. Bud'to je odstraně níšpatných asociá lních
postupů v ná rodním zá jmu, nebo nikoliv. Jestliže ano, musíme s nimi bojovat
takovými zbraně mi, které majínadě ji na úspě ch. Jednotlivý dě lník neníale nikdy
schopen prosadit se proti moci velkého podnikatele, neboťse tu nemů že jednat o
otá zku vítě zstvívyššího prá va - jelikožuzná ním tohoto prá va by se spor pro
nedostatek jakékoli př
íč iny nekonal -jedná se o otá zku vítě zstvívě tšímoci. v jiném
př
ípadě by prá vnícítě ni samo ukonč ilo č estným způ sobem spor, nebo lépe ř
eč eno,
nikdy by nemohlo ke sporu dojít.
Ne, jestliže asociá lnínebo nedů stojné jedná nís lidmi vyzývá k odporu, potom
mů že být tento boj, pokud nejsou za úč elem odstraně ni tě chto sporů vytvoř
eny
zá konné soudníinstituce, rozhodnut pouze vě tšímocí. Potom je ale samozř
ejmé, že
proti jednotlivému subjektu, jímžje koncentrovaná síla podniku, musívystoupit
jako jednotlivý subjekt souhrnný poč et zamě stnanců , jinak by jižod poč á tku
nemě li žá dnou šanci.
Tak mů že odborová organizace př
ispě t k posílenísociá lnímyšlenky v
každodennípraxi a tím i k odstraně ni př
íč in, které stá le dá vajípodně t k
nespokojenosti a stížnostem.
Že tomu tak není, je př
ipisová no z velké č á sti na úč et tě ch, kteř
íkladli př
eká žky
každé zá konné regulaci sociá lních nedostatků nebo ji svým politickým vlivem
zamezili.
Tou mě rou, jak politické mě šťanstvo nechá palo, nebo spíš nechtě lo chá pat
význam odborové organizace a stavě lo se na odpor proti ní, ujala se jísociá lní
demokracie. Vytvoř
ila tím př
edvídavě pevný, podklad, který se osvě dč il už
ně kolikrá t v kritických hodiná ch jako jejíposledníopora. Sociá lnídemokracie
nikdy nepomýšlela na zachová ni pů vodníúlohy profesního hnutí. Ne, na to ovšem
nikdy nemyslela.
Za ně kolik desítek let se pod zkušenou rukou stal z pomocného prostř
edku
obrany sociá lních lidských prá v ná stroj k rozbiti ná rodního hospodá ř
ství. Zá jmy
dě lníků jim v tom ani v nejmenším nebrá nily. Neboťi politicky poskytuje použití
hospodá ř
ských ná tlakových prostř
edků možnost kdykoli vydírat, pokud existuje
nesvě domitost na straně jedné a hloupá berá nč ítrpě livost na straně druhé. To je
ně co, co v tomto př
ípadě platína obou straná ch.
Užna př
elomu stoletípř
estalo odborové hnutídá vno sloužit svému pů vodnímu
úkolu. Rok od roku se tato organizace dostá vala stale více do zač arovaného kruhu
politiky sociá lnídemokracie, aby nakonec byla použita jako beranidlo tř
ídního
boje. Celému s ná mahou vybudovanému hospodá ř
skému tě lesu mě la př
ivodit pá d
tím, že mu podkope zá kladové zdi a poté by stejnýosud oč eká val i stá t.
Zastupová nívšech dů ležitých potř
eb dě lnictva postupně př
está valo hrá t roli, až
nakonec politickýdů vtip usoudil, že je nežá doucíodstraňovat sociá lnía kulturní
bídu širokých mas, protože pak vznik nebezpeč í, že po uspokojenísvých př
á níuž
nebudou moci být používá ny jakožto bojové oddíly, které bez odporu plnícizívů li.
Vů dci tř
ídního boje nakonec prostě jakékoliv blahodá rné sociá lnízlepšeníco
nejrozhodně ji odmítali a nejen to: postavili se rozhodně proti ně mu. O zdů vodně ní
tohoto zdá nlivě nepochopitelného chová níse nemuseli nikdy obá vat. Tím, že se
požadavky neustá le stupňovaly, byla možnost jejich splně nímizivá a masá m se
mohlo vždy namluvit, že se jedná o ďá belskýpokus oslabit údernou sílu dě lnictva,
č i ochromit ji jakýmsi smě šným plně ním jeho nejsvě tě jších prá v. Nedivme se
úspě chu, vždyťmasa mě la jen nepatrnou schopnost myslet.
V mě šťanském tá boř
e panovalo rozhoř
č enínad tak zř
ejmou prolhaností
sociá lně demokratické‚taktiky, ale nevyvodily se z toho ani nejmenšízá vě ry pro
ně jakou smě rnici postupu vlastního jedná ní. Prá vě obava sociá lnídemokracie z
jakéhokoliv skuteč ného pozvednutídě lnictva z hloubi jeho dosavadníkulturnía
sociá lníbídy by musela vést k co nejvě tšímu úsilív tomto smě ru, aby se postupně
vyrazil ná stroj z rukou vů dců tř
ídního boje. To se však nestalo. Místo toho, aby
sami zaútoč ili na protivníkovo postaveni, nechali se tlač it a strkat sem a tam až
nakonec sá hli ke zcela nedostateč né výpomoci, která zů stala neúč inná , protože
př
išla pozdě , a jelikožbyla bezvýznamná , dala se i lehko odmítnout. Tak zů stalo
vpravdě vše př
i starém, jen nespokojenost byla vě tšínežpř
edtím.
Jako hrozivý mrak visely užtehdy "svobodné odbory" nad politickým
horizontem a nad životem jednotlivců . Byly jedním z nejstrašně jších ná strojů teroru
proti bezpeč nosti a nezá vislosti ná rodního hospodá ř
ství, proti stabilitě stá tu a
osobnísvobodě .
Byly to odbory, které udě laly z pojmu demokracie odpornou a smě šnou frá zi,
nesmrtelně zhanobily svobodu a bratrstvívě tou "nechceš-li být soudruhem, tak ti
lebku rozbijem". Tak jsem tehdy poznal tyto "př
á tele" lidstva. Bě hem let se mů j
ná zor na ně rozšíř
il a prohloubil, mě nit jsem ho nemusel. Č ím více jsem nahlížel do
vně jšípodoby sociá lnídemokracie, tím vě tšíbyla má touha postihnout vnitř
níjá dro
tohoto uč ení.
Oficiá lnístranická literatura mi v tom mohla jen má lo pomoci. Co se tyk
hospodá ř
ských otá zek, je nesprá vná ve svých tvrzeních a dů kazech, pokud
pojedná vá o politických cílech, je prolhaná . K tomu všemu jsem se cítil vnitř
ně
zhnusen, zvlá ště nově jším rabulistickým způ sobem vyjadř
ová nía způ sobem
výkladu. S obrovským množstvím slov nejasného obsahu nebo nesrozumitelného
významu jsou sestavová ny vě ty rá doby duchaplné leč nesmyslné. Jen dekadence
naši velkomě stské bohémy se mů že cítit jako doma v tomto bludišti rozumu a
vybírat z hnoje tohoto literá rního dadaismu "vnitř
níprožitek", podporová na př
itom
př
ísloveč nou skromnostíč á sti našeho lidu, kterýv tom, co je mu nejméně
srozumitelné, vě tř
ío to hlubšímoudrost.
Avšak kdyžjsem zvažoval teoretické nepravdy a nesmysly tohoto uč eni se
skuteč nosti tohoto jevu, dostá val jsem postupně jasnýobraz jeho vnitř
ních zá mě rů .
V takových hodiná ch se mne zmocňovaly smutné př
edtuchy a zlýstrach. vidě l jsem
př
ed sebou uč enísestá vajícíz egoismu a nená visti, která mů že podle
matematických zá konů vést k vítě zství, avšak zá roveň s tím musínutně př
ivodit
konec lidstva.
Mezitím jsem se nauč il chá pat souvislost mezi tímto uč ením zká zy a podstatou
ná roda, která mě byla do té doby taktéžnezná má . Pouze znalost židovstva samého
poskytuje klíč k pochopenívnitř
ních a tím skuteč ných zá mě rů sociá lnídemokracie.
Kdo zná tento ná rod, tomu spadne z oč i zá voj mylných př
edstav o cíli a smyslu této
strany a z oparu a hry sociá lních lžíse mu zvedá rozšklebená tvá řmarxismu.
Je pro mne dnes tě žké, ne-li nemožné ř
íci, kdy mi slovo "Žid" dalo popud ke
zvlá štnímu zamyšlení. Z otcovského domu si vů bec nepamatuji, že bych kdy za
otcova života toto slovo slyšel. Domnívá m se, že by starýpan spatř
oval užve
zvlá štním zdů razňová ni tohoto označ eníně jakou kulturnízaostalost. Dospě l za
svého života k více méně k svě toobč anským ná zorů m, které se i př
i nejpř
ísně jším
ná rodním smýšlenínejen udržely, ale ovlivnily i mě . Také ve škole jsem nenalezl
žá dnýpodně t ke změ ně př
evzatého obrazu. Na reá lce jsem poznal jednoho
židovského chlapce, se kterým jsme jednali opatrně , ale jen proto, že jsme mu pouč eni rů znými zkušenostmi - nijak zvlá šťnedů vě ř
ovali, nic mne však př
itom
nenapadlo a stejně tak i ostatní.
Teprve ve č trná cti č i v patná cti letech jsem č astě ji narazil na slovo Žid, č á steč ně
v souvislosti s politickými rozhovory. Pociťoval jsem vů č i tomuto slovu lehkou
nechuťa nemohl jsem se ubrá nit nepř
íjemnému pocitu, kterýse mne zmocňoval,
kdyžšlo o ná boženské hašteř
ení. Tu otá zku jsem tenkrá t nijak jinak nevnímal.
V Linci bylo jen velmi má lo Židů . Bě hem staletíse jejich zevně jšek poevropštil
a zlidštil, ano dokonce jsem je považoval za Ně mce. Nesmyslnost této domně nky
mi nebyla jasná , protože jediný rozlišovacíznak jsem spatř
oval v cizím
ná boženství. Jak jsem se domníval, byli prá vě za to proná sledová ni a proto mů j
nesouhlas s negativními výroky o nich př
erostl témě řv odpor. O tom, že existují
programovíprotivníci Židů , jsem nemě l vů bec potuchy. Pak jsem př
išel do Vídně .
Zaujatý množstvím dojmů z architektury, deptá n tíhou svého osudu, nemě l jsem
zpoč á tku oč i pro vnitř
nírozvrstveni lidu v obrovském mě stě . Př
estože mě la Vídeň
v tě chto letech dva miliony obyvatel, z toho témě řdvě stě tisíc Židů , nevidě l jsem
je. Moje oč i a mé smysly byly v prvních týdnech př
íliš zamě stná ny vnímá ním
hodnot a myšlenek. Teprve ažse pozvolna vracel klid a vzrušenýobraz se zač al
jasnit, rozhlížel jsem se ve svém novém svě tě dů kladně ji a narazil jsem i na
židovskou otá zku.
Nechci tvrdit, že způ sob, jakým jsem se s nimi sezná mil, byl obzvlá ště
př
íjemný. Ještě jsem vidě l v Židech jen vyzná nía odmítal jsem z dů vodu lidské
tolerance ná boženské tř
enice i v tomto př
ípadě . Tón, kterýpř
iná šel antisemitský list
"Wiener Presse", jsem považoval za nedů stojnýkulturnítradice velkého ná roda.
Tísnila mne vzpomínka na jisté udá losti ve stř
edově ku a byl bych nerad, aby se
opakovaly. Poně vadžzmíně né noviny nebyly nijak vynikající- odkud to př
išlo,
sá m jsem tehdy nevě dě l - ale vidě l jsem v nich spíše produkty zlé zá visti než
výsledky ně jakého zá hadného, i kdyžnesprá vného ná zoru.
Toto mé míně ni potvrdila neskonale dů stojně jšíforma, jakou na tyto útoky
odpovídal opravdu velký tisk, nebo se o nich vů bec nezmiňoval a dě lal, jako by
vů bec nebyly - cožse mi jevilo obzvlá šťzá služným. Č etl jsem horlivě takzvaný
svě tový tisk ("Neue Freie Presse", "Wiener Tagblatt" atd.) a byl jsem udiven
rozsahem toho, co nabízel č tená ř
i i objektivnostíjednotlivých č lá nků . Oceňoval
jsem vybraný tón, jen ně kdy jsem byl vnitř
ně nespokojen nebo nepř
íjemně dotč en
př
epjatým stylem. Ale to vše možná spoč ívalo ve vzletnosti celého svě tového
mě sta. Poně vadžjsem tehdy Vídeň za takové mě sto považoval, dovolil jsem si
dané vysvě tleni považovat za omluvu.
Co mne ale opakovaně odrazovalo, byla nedů stojná forma, kterou tento tisk
pochleboval dvoru. Nebylo snad udá losti v Hofburgu, která by nebyla č tená ř
i
sdě lová na v tónech uneseného nadšení, zvlá ště jednalo-li se o "nejmoudř
ejšího
monarchu" všech dob, která byla jako toká nítetř
eva. Pro mne to bylo jasné.
Liberá lnídemokracie se tím v mých oč ích pošpinila. Uchá zet se o př
ízeň tohoto
dvora a ještě v tak nevhodných formá ch znamenalo vydá vat všanc dů stojnost
ná roda.
To byl prvnístín, který zkalil mů j duševnívztah k "velkému'" vídeňskému tisku.
Jako vždy sledoval jsem také ve Vídni všechny velké udá losti v Ně mecku s velkým
zá palem, lhostejno, zda šlo o politické nebo kulturníotá zky. V hrdém obdivu jsem
porovná val vzestup ř
íše s chř
adnoucím rakouským stá tem. Jestliže však
zahranič ně politické dě nívzbuzovalo obecnou hrdost, tak vnitropolitický život
nebyl ažtak potě šujícía př
iná šel č asto chmurné obavy. Neschvaloval jsem boj,
který se tehdy vedl proti Vilémovi II. Vidě l jsem v ně m nejen ně meckého císař
e,
nýbžv prvé ř
adě tvů rce ně meckého loďstva. Zá kaz projevu, kterýuložil císař
ovi
ř
íšský sně m mne mimoř
á dně rozč ílil, protože podle mne pochá zel z míst, která k
tomu v mých oč ích skuteč ně nemě la žá dnou př
íč inu. Tito houseř
i toho nakejhali
př
ece za jediné zasedacíobdobítolik, že se to nepodař
ilo ani za staletícelé dynastii
císař
ů , poč ítaje v to i nejslabšíobdobí.
Byl jsem rozhoř
č en, že ve stá tě , kde si ná rokoval slovo a kritizoval každý
poloblá zen, ano a byli tacídokonce i v ř
íšském sně mu jako zá konodá rci, mohl
nositel císař
ské koruny dostá vat "nař
ízeni" od nejslabšíinstituce a žvanírny všech
dob.
Byl jsem ale ještě více pobouř
en, že noviny "Wiener Presse", které se co
nejponíženě ji klaně ly i poslednídvorníkobyle a ná hodné jejízavrtě níocasem je
vyvá dě lo z míry, nyníse starostlivou tvá ř
í, ale jak se mi zdá lo, se špatně skrývanou
zlomyslností, vyjadř
ovaly pochybnosti vů č i ně meckému císař
i. Nešlo o vmě šová ní
se do pomě rů Ně mecké ř
íše, Bů h chraň, ale tím, že se tak "př
á telským" způ sobem
vklá dal prst do tě chto ran, plnily př
ece povinnost, kterou uklá dá duch vzá jemného
svazku - jak se dá opač ně také vyhově t noviná ř
ské pravdě , atd. A tento prst vrtal v
rá ně po libosti.
V takových př
ípadech mi stoupala krev do hlavy. To bylo podně tem k tomu,
abych se pozvolna zač al dívat na velký tisk pozorně ji. Musel jsem uznat, že jediný
z antisemitských novin "Deutsches volksblatt" se v podobných zá ležitostech choval
rozumně ji.
Co mi ještě šlo na nervy, byl odporný kult Francie, který užtehdy tento velký
tisk pě stoval. Č lově k se musel př
ímo stydě t, že je Ně mec, kdyžč etl tyto odporně
sladké chvalozpě vy na "velkýkulturníná rod". Toto ubohé pochlebová ní
Francouzů m mne č asto př
inutilo odložit tyto "svě tové noviny'. Vů bec jsem č asto
sahal po listu "Volksblatt", kterýbyl ovšem mnohem menší, nicméně mi př
ipadal v
tě chto vě cech trochu č istší. S ostrým antisemitským tónem jsem souhlasil, avšak
č etl jsem také tu a tam zdů vodně ní, které mne př
inutilo př
emýšlet.
Na každýpá d jsem pozná val př
i takových př
íležitostech pomalu muže a hnutí,
které tehdy urč ovalo osud Vídně : Dr. Karl Lueger a kř
esťanskosociá lnístrana.
Kdyžjsem př
išel do Vídně , byl jsem jejich nepř
ítelem. Ten muža to hnutíbyli v
mých oč ích "reakč ní". Obvyklý cit pro spravedlnost musel ale tento úsudek změ nit
tou mě rou, jak jsem dostá val př
íležitost poznat muže a dílo, a pomalu př
erů stalo
spravedlivé oceně nív obrovskýobdiv. Dnes vidím v tomto muži ještě více než
dř
íve v nejvě tším ně meckém starostovi Vídně všech dob.
Kolik mých pů vodních ná zorů se změ nilo? Antisemitismus, to byla to asi moje
nejtě žšípromě na vů bec. Př
edstavovala vě tšinu vnitř
ních duševních bojů a teprve po
ně kolikamě síč ním zá pase mezi rozumem a citem, zač alo př
evažovat vítě zství
rozumu. O dva roky pozdě ji rozum ná sledoval cit a stal se od té‚doby jeho
nejvě rně jším strá žcem a varovatelem.
V době tohoto trpkého z pasu mezi duševnívýchovou a chladným rozumem mi
poskytoval neocenitelné služby v ná zorném‚vyuč ová nívídeňské ulice. Př
išla doba,
kdy jsem užnebloudil slepě po obrovském mě stě jako v prvních dnech, nýbrž
prohlížel jsem si otevř
enýma oč ima všechno - kromě staveb i lidi. Kdyžjsem se
jednou tak potoulal po vnitř
ním mě stě , narazil jsem ná hle na zjev v dlouhém
kaftanu s č ernými loknami. Moje prvnímyšlenka byla: Je to také Žid? Tak ovšem v
Linci Židé nevypadali. Pokradmu a opatrně jsem muže pozoroval, ale č ím déle
jsem zíral do toho cizího oblič eje a zkoumal pá travě jeho tahy, změ nila se v mém
mozku prvníotá zka v jinou: Je to také Ně mec?
Jako vždy v takových př
ípadech jsem se pokoušel odstranit pochybnosti pomocí
knih. Koupil jsem si tehdy za pá r haléř
ů prvníbrožury ve svém životě . Bohužel
vychá zely všechny ze stanoviska, že č tená řdo jisté míry židovskou otá zku zná a
dokonce ji chá pe, avšak jejich tón byl vě tšinou takový, že pochybnosti př
ichá zely
č á steč ně ze zploště lých a krajně nevě deckých tvrzenítam uvá dě ných.
Vrá til jsem se zase o týdny, ba dokonce mě síce zpě t. Vě c se mi zdá la tak
nehorá zné obvině ní, tak nesmírně , že mě trá pila obava, abych se nedopustil
bezprá vía zase jsem byl sklíč ený a nejistý.
Př
irozeně jsem užnemohl dost dobř
e pochybovat o tom, že se zde nejedná o
Ně mce zvlá štního vyzná ní, nýbržo ná rod jako takový, od té‚doby, co sem se zač al
zabývat touto otá zkou a zamě ř
il svoji pozornost na Židy, jevila se mi Vídeňv jiném
svě tle neždř
íve. Aťjsem šel kamkoli, vidě l jsem jen Židy a č ím více jsem jich
vidě l, tím více se v mých oč ích odlišovali od jiných lidí. Zvlá ště vnitř
nímě sto a
okresy na severu od Dunajského kaná lu se hemžily lidem, který se lišil už
zevně jškem.
Ale i kdybych ještě pochyboval, pochyby zmizely s koneč nou platnosti, a to v
dů sledku postoje č á sti Židů samých. Jejich velké hnutí, které ve Vídni nemě lo má lo
stoupenců , vystupovalo co nejostř
eji za stvrzeníná rodního charakteru Židů : za
sionismus. Zdá lo se sice, jakoby jen č á st Židů schvalovala toto stanovisko a velká
vě tšina takové stanovisko odsuzovala a dokonce vnitř
ně odmítala, ale př
i bližším
pohledu se toto zdá nírozletě lo jako nepř
íjemné výpary na č istě úč elové výmluvy,
neř
kuli lhaní. Vždyťtakzvané židovské liberá lnísmyšleníneodmítalo př
ece
sionisty jako Židy, ale asi jako Židy s nepraktickým, dokonce snad nebezpeč ným
veř
ejným vyzná vá ním svého židovství. Na jejich vnitř
nísoudružnosti se tím ale nic
nemě nilo. Tento zdá nlivýboj mezi sionisty a liberá lními Židy mi byl vbrzku
protivný, byl př
ece veskrze nepravdivý, tedy prolhaný a tudížse má lo hodil k
hlá sané mravnívýši a č istotě tohoto ná roda. Vů bec ona morá lnía č istota tohoto
ná roda byla vě da sama pro sebe. Že se nejednalo o žá dné milovníky vody, to bylo
vidě t užna jejich zevně jšku, i kdyžč lově k př
imhouř
il obě oč i. Pozdě ji mi bylo
ně kdy zle ze z pachu tě chto kaftanů . K tomu ještě musíme př
ič íst jejich špinavé
obleč enía má lo rekovný zjev.
To vše nemohlo pů sobit př
itažlivě , č lově k musel být zhnusen, kdyžkromě
tě lesné neč istoty objevil najednou morá lníšpínu tohoto vyvoleného ná roda.
Pomalu jsem zakrá tko o nič em jiném tolik nepř
emyslel, jako o druhu č innosti
Židů v urč itých oblastech. Nebylo neř
á dstva v jakékoliv formě , žá dná nestydatost,
př
edevším v kulturním životě , na nichžby se byl nepodílel alespoň jeden Žid. I
kdyžse ř
ízlo do takového ná doru opatrně , našel se Židá č ek jako č erv v hnijícím
tě le, č asto zcela oslně n ná hlým svě tlem.
Bylo to tě žké obvině ni, kterého se dostalo v mých oč ích Židů m, kdyžjsem
poznal jejich č innost v tisku, umě ní, literatuř
e a divadle. Tomu užnemohlo pomoci
žá dné jímavé ujišťová ní. Stač ilo prostudovat plaká ty, které nesly jména duševních
tvů rců tě chto hrozných filmových a divadelních slá tanin, které tu byly
vychvalová ny, aby se č lově k se na delšídobu zatvrdil. To byl mor, duchovnímor,
horšínežkdysi č erná smrt, kterou tu byl infiková n ná rod. A jaké množstvítohoto
jedu se vyrá bě lo a šíř
ilo! Př
irozeně , č ím je duševnía kulturníúroveň takového
výrobce umě nínižší, tím neomezeně jšíje jeho plodnost, ažtakovýchlapík zač ne
vrhat svoje neř
á dstvo jako katapult ostatním lidem do oblič eje. Př
itom ještě v
neomezeném poč tu, pomysleme jen, že př
íroda na jednoho Goetha vsadído
kožichu lidstva deset tisíc takových mazalů , kteř
ípak jako bacilonosič i nejhoršího
druhu otravujílidstvo.
Bylo to hrozné, ale nedalo se př
ehlédnout, že prá vě Žid byl vybrá n př
írodou na
tuto úlohu v př
ehojném množství. Musíse hledat jeho vyvolenost prá vě v tom?
Zač al jsem tehdy zkoumat peč livě jména všech výrobců tě chto neč istých
produktů ve veř
ejném kulturním životě . Výsledkem byl mů j stá le horšípostoj k
Židů m. Mohl jsem se tomuto pocitu tisíckrá t vzpírat, zá vě ry musel udě lat rozum.
Nelze popř
ít fakt, že devě t desetin veškeré literá rníšpíny, umě leckého kýč e a
divadelních hloupostíšlo na vrub ná roda, který č ítá sotva setinu všech obyvatel v
zemi, bylo to prostě tak.
Také sem zač al zkoumat svů j milý "svě tový tisk" z tohoto hlediska. Č ím hlubší
byla sonda, tím víc se zmenšoval mů j ně kdejšíobdiv. Styl byl stá le nesnesitelně jší,
musel jsem odmítnout plytký a mě lkýobsah, objektivita výkladu se mi zdá la víc
lživá nežpoctivá a pravdivá - ale autoř
i byli Židé. Tisíce vě cí, které jsem dř
íve
sotva vidě l, se mi nynízdá ly pozoruhodné, jiné zase, které mi kdysi daly podně t k
př
emýšlení, jsem se nauč il chá pat a porozumě t jim.
Liberá lnísmýšlenítohoto tisku jsem téžvidě l v jiném svě tle, vybraný tón
odpově dína útoky a jejich umlč ová ni se mi teď jevily jako chytrýa zá roveňpodlý
trik, zaníceně psané kritiky byly urč eny vždy židovskému autorovi a odmítnutíbylo
urč eno vždy jen Ně mci. Tichá popichová ni proti Vilému II. se vyznač ovala
metodickou vytrvalostí, stejně jako doporuč ová ni francouzské kultury a civilizace.
Kýč ovitýobsah novely se stal v mých oč ích neslušnosti a z ř
eč i jsem slyšel tóny
cizího ná roda, smyslem toho všeho ale bylo Ně mectvu škodit, a to tak jasně , že to
mohlo byt pouze zá mě rné.
Kdo ale mě l na tom zá jem? Byla to ná hoda? Pomalu jsem pozbýval jistoty.
Vývoj byl urychlen ná hledem do ř
ady jiných vě cí. Bylo to obecné pojetímravů a
morá lky velké č á sti židovstva, veř
ejně projevované a oká zalé. Tady opě t poskytla
ulice ná zorné vyuč ová ní, ně kdy velmi zlé.
Pomě r Židů k prostituci a k obchodu s dě vč aty se dal studovat ve Vídni tak, jako
snad v žá dném zá padoevropském mě stě , snad s výjimkou francouzských
př
ístavních mě st.
Kdyžtak č lově k chodil več er tř
ídami a ulicemi v Leopoldstadtu, byl nechtíc
svě dkem výjevů , které zů stá valy z velké č á sti ně meckému lidu skryty. Ažvá lka
poskytla př
íležitost bojovníků m na východnífrontě vidě t ně co podobného, lépe
ř
eč eno př
inutila je dívat se.
Kdyžjsem poprvé poznal Žida, chladného a nestydatého, jako dirigenta tohoto
hř
íšného podniká nívyvrhelů velkomě sta, př
ebě hl mi mrá z po zá dech. Ale pak jsem
vzplanul. Ted' užjsem se nevyhýbal probírá nížidovské otá zky, ne, teď užjsem si
to př
á l. Jak jsem se ale nauč il hledat ve všech oborech kulturního a umě leckého
života Žida, narazil jsem ná hle na jedno místo, kde bych ho nikdy neč ekal.
Tím, že jsem poznal Žida jako vů dce sociá lnídemokracie, zač aly mi padat
klapky z oč í. Skonč il tím mů j dlouhývnitř
níboj.
Užv každodenním styku s mými druhy v prá ci mi byla ná padná podivuhodná
schopnost mě nit se, se kterou zaujímali v č asovém rozpě tíně kolika dnů rů zná
stanoviska, ba ně kdy dokonce v prů bě hu pouhých ně kolika hodin. Nemohl jsem
pochopit, jak lidé, kteř
ímě li stá le ještě rozumné ná zory, kdyžbyli mezi sebou, a
okamžitě je ztratili pod vlivem masy. Bylo to č asto k zoufá ní. Kdyžjsem po
ně kolikahodinových rozmluvá ch byl př
esvě dč en, že jsem užtentokrá t koneč ně
prolomil ledy, vysvě tlil jim ně jaký ten jejich nesmysl a tě šil se ze srdce z úspě chu,
musel jsem druhýden zač ít od zač á tku: všechno bylo marné. Jako vě č né kyvadlo se
vracely jejich nesmyslné ná zory zpě t.
Př
itom jsem všechno ještě nepochopil: nebyli spokojeni s osudem, který je tak
č asto tvrdě tloukl, proklínali ho, nená vidě li podnikatele, ti se jim zdá li být
nelítostnými strů jci jejich osudu, nadá vali úř
adů m, které se v jejich oč ích
nedovedly vcítit do jejich situace, demonstrovali proti cená m potravin a pro své
požadavky šli do ulic, to vše se dalo ještě rozumem pochopit. Co ale zů stá valo
nepochopitelné, byla bezmezná nená vist k vlastnímu ná rodu, ostouzeníjeho
velikosti, špině níjeho dě jin a há zeníbahna na jeho velké muže.
Tento boj proti vlastnímu druhu, vlastnímu hnízdu a domovu byl nesmyslný i
nepochopitelný. Bylo to nepř
irozené. Č lově k se z toho mohl př
echodně uzdravit,
avšak jen na dny, nanejvýš na týdny. Potkal-li č lově k pozdě ji ně koho, kdo se
domně le obrá til, byl zase stejný jako př
edtím. Nepř
irozenost ho mě la opě t ve své
moci.
Postupně sem pozná val, že sociá lně demokratický tisk byl př
evá žně ř
ízen Židy,
nepř
ipisoval jsem tomu však žá dný zvlá štnívýznam, bylo tomu tak i v jiných
noviná ch. Ná padné bylo jen to, že ani jedinýlist, ve kterém byli Židé, nebyl
skuteč ně list ná rodní, a to ná rodníve smyslu mé výchovy a mého ná zoru. Př
emohl
jsem se a pokusil se č íst tento druh marxistických tiskovin a mů j odpor trvale
vzrů stal. Pokusil jsem se poznat blíže výrobce tě chto darebá ckých slá tanin. Byli to,
poč ínaje vydavatelem, sami Židé. Vzal jsem si dosažitelné sociá lně demokratické
brožury a vyhledal jména jejich autorů : Židé. Poznamenal jsem si jména témě ř
všech vů dců , daleko nejvě tšípodíl mě li opě t př
íslušníci "vyvoleného ná roda", aťuž
se př
itom jednalo o zá stupce ř
íšské‚rady, nebo o tajemníky odborů , př
edsedy
organizacínebo poulič níagitá tory. Vyplýval z toho vždy stejný obraz. Jména jako
Austerlitz, David, Adler, Ellenbogen atd. mi zů stanou v pamě ti navždy. Jedno mi
bylo nyníjasné: strana, s jejíždrobnými př
edstaviteli jsem užmě síce tvrdě bojoval,
byla, co se vedenítýká , témě řvýluč ně v rukou cizího ná roda, to, že Žid není
Ně mec, jsem užteď vě dě l s koneč nou platnosti, šťasten a spokojen. Teprve teď
jsem zcela poznal svů dce našeho ná roda. Užrok mého vídeňského pobytu stač il k
tomu, abych nabyl př
esvě dč eni, že žá dnýdě lník nenítak umíně ný, aby nepodlehl
hlubším znalostem a vysvě tlení. Stá val jsem se pomalu znalcem jejich vlastního
uč eni a používal jsem ho jako zbraň v boji za mé vnitř
nípř
esvě dč eni. Ú spě ch byl
teď skoro vždy na mé straně . Velké masy bylo možné zachrá nit, i kdyžza cenu
nejvě tších obě ti co do č asu a trpě livosti.
Nikdy se ale nedal žá dny Žid zbavit svého ná zoru. Byl jsem tehdy ještě dost
dě tinský a vysvě tloval jsem jim šílenost jejich uč ení, mohl jsem se v jejich kroužku
umluvit, domníval jsem se, že se mi musípodař
it př
esvě dč it je o zhoubnosti jejich
marxistického šílenství, ale dosá hl jsem jen opaku. Zdá lo se, že rostoucípochopení
nič ivého vlivu sociá lně demokratických teoriía jejich realizace sloužíjenom k
posíleni jejich odhodlá ní. Č ím více jsem se s nimi př
el, tím více jsem pozná val
jejich dialektiku. Nejprve poč ítali s hloupostísvého protivníka a pak - kdyžnebylo
východiska - prostě dě lali hloupé ze sebe. Kdyžjim to nepomohlo, tak sprá vně
neporozumě li nebo př
eskoč ili ihned na jinou oblast, ř
íkali pouhé samozř
ejmosti
nebo je př
ijali a zase ihned př
evedli na podstatně odlišnou lá tku, př
i př
istiženíse
odpově di vyhnuli a nic př
esného nevě dě li. Aťč lově k zaútoč il na takového apoštola
kdekoli, v ruce zů stal medúzovitý sliz. Ten tekl mezi prsty, aby se v př
íštím
okamžiku zase spojil dohromady. Jestliže ho č lově k porazil znič ujícím způ sobem a
on pozorová n okolím nemohl jinak nežsouhlasit a zdá lo se, že se č lově k dostal
alespoňo krok dá l, byl nazítř
íúdiv veliký. Žid ze vč erejška nevě dě l užani to
nejmenší, vypravoval svů j starý zloř
á d, dě lal jako by se nic nestalo, nemohl si
vzpomenout vů bec na nic kromě toho, že sprá vnost svého tvrzenívč era doká zal.
Ně kdy jsem trnul. Co víc obdivovat - jejich hbitý jazyk nebo umě nílhá t. Zač ínal
jsem je pomalu nená vidě t. Dobré na tom bylo, že stejnou mě rou jak mi padli do oka
nositelé nebo alespoňšiř
itelé sociá lnídemokracie, rostla moje lá ska k mému
ná rodu. Kdo by také mohl př
i ďá belské obratnosti tě chto svů dců proklínat ubohou
obě ť. Jak tě žké bylo pro mne zvlá dnout dialektickou obratnost této rasy! Jak marný
byl úspě ch u lidí, kteř
íobrá típravdu v ústech, popř
ou hladce prá vě vyslovené
slovo, aby se ho užv př
íštím okamžiku zmocnili sami.
Ne. Č ím více jsem pozná val Židy, tím více jsem musel odpouště t dě lníkovi.
Nejvě tšívinu v mých oč ích nemě l dě lník, nýbržvšichni ti, kteř
íse nesnažili
ustrnout se nad ním, s železnou spravedlnostídá t synovi ná roda co mu ná ležía
svů dce a kazatele zhouby př
itlač it ke zdi.
Zkušenosti všedního života mně daly podně t k pá trá nípo pramenech
marxistického uč ení. Jeho pů sobeními bylo dopodrobna jasné,ě pohledu se denně
jevil jeho úspě ch, ná sledky jsem si př
i troše fantazie umě l př
edstavit. Zbývala ještě
otá zka zda zakladatelé př
edpoklá dali výsledek svého výtvoru v jeho zá vě reč né
podobě , nebo zda se stali sami obě tíomylu. Podle mého soudu bylo možné obojí. V
prvním př
ípadě bylo povinnostíkaždého myslícího č lově ka pronikat do fronty
neblahého hnutía tak snad př
ece zabrá nit nejhoršímu. Jinak ale museli být ně kdejší
pů vodci této nemoci ná rodů skuteč níďá blové, neboťjen v hlavě obludy, ne
č lově ka, mohl vzniknout plá n této organizace, jejížč innost musela vést ve svém
zá vě ru ke zhroucenílidské kultury a ke zpustošenísvě ta. Poslednízá chranou v
tomto př
ípadě zů stá val boj, boj všemi prostř
edky, které si lidský duch, rozum a
vů le mohou př
edstavit, bez ohledu na to, komu pak osud př
ihodína misku vah své
požehná ní.
Zač al jsem se dů vě rně ji seznamovat se zakladateli tohoto uč enía studovat
zá klady hnutí. Že jsem se dostal k cíli dř
íve, nežjsem doufal, za to vdě č ím své
znalosti židovské otá zky, i kdyžtehdy ještě nepř
íliš dů kladné. To mi umožnilo
praktické porovná nískuteč nosti s teoretickými žvá sty apoštolů , tj. zakladatelů
sociá lnídemokracie, nauč il jsem se rozumě t ř
eč i židovského ná roda: ten mluví, aby
skryl nebo alespoň zastř
el myšlenky, jeho cíle nenajdeme v ř
á dcích knih, ty dř
ímají
pě kně ukryty mezi nimi.
Byla to doba nejvě tšípř
emě ny, kterou jsem musel ve svém nitru prodě lat. Ze
slabého svě toobč ana jsem se stal fanatickým antisemitou.
Ještě jednou, a to naposledy, mne př
epadly pochybovač né a sklič ujícímyšlenky.
Kdyžjsem zkoumal dlouhá obdobídě jin lidstva a pů sobenížidovského ná roda v
nich, vyvstala najednou úzkostná otá zka, zda si snad nevyzpytatelný osud z dů vodu
ná m nezná mým př
ece jen nepř
eje koneč né vítě zstvítohoto malého ná roda? Mě l
snad být tomuto ná rodu př
iř
knut svě t jako odmě na? Má me objektivníprá vo pro boj
za naši sebezá chovu, anebo je i toto v ná s pouze subjektivně zdů vodně no?
Zatímco jsem se zahloubal do marxistického uč enía pů sobeni židovského
ná roda podrobil klidnému a jasnému zkoumá ní, osud sá m mi dal odpově ď.
Židovské marxistické uč eníodmítá aristokratickýprincip př
írody a klade
namísto vě č ného privilegia síly a moci masu a jejímrtvou vá hu. Popírá tedy v
č lově ku význam ná roda i rasy a tím odebírá lidstvu př
edpoklad existence a kultury.
Toto by jako zá klad univerza vedlo myšlenkově k zá niku každého pro lidi
pochopitelného ř
á du. A tak jako v tomto nejvě tším poznatelném organizmu mohl
být výsledkem realizace takového zá kona pouze chaos, tak pro Zemi a obyvatele
této hvě zdy by to znamenalo jejich zá nik.
Zvítě zí-li Žid se svým marxistickým vyzná ním víry nad ná rody svě ta, jeho
korunou bude pohř
ebnívě nec lidstva a tato planeta poputuje vesmírem zase bez
lidí, jako kdysi př
ed miliony let.
Vě č ná př
íroda msti neúprosně př
ekroč enísvých př
iká zá ní. Vě ř
ím dnes, že
jedná m v duchu všemohoucího Stvoř
itele: Tím, že se brá ním Židovi, bojuji za dílo
Pá na.
3. kapitola
VŠ EOBECNÉ POLITICKÉ Ú VAHY Z MÉ VÍDEŇ SKÉ DOBY
Dnes jsem př
esvě dč en, že - s výjimkou zcela mimoř
á dného nadá ní- mužnemá
být veř
ejně č innýv politice př
ed svým tř
icá tým rokem. To proto, že aždo této doby
si vytvá ř
íobecnou platformu, ze které zkoumá rů zné politické problémy a stanoví
svů j vlastnípostoj k nim. Teprve po získá nízá kladního svě tového ná zoru a tím i
stá losti vlastního pojetíjednotlivých otá zek má nebo smíse mužvnitř
ně politicky
vyzrá lý podílet na politickém vedeni obce.
Není-li tomu tak, vydá vá se v nebezpeč í, že své dosavadnístanovisko bude
muset jednoho dne v zá sadních otá zká ch změ nit, anebo proti svému vě domi a
svě domísetrvat na stanovisku, které rozum a př
esvě dč enídá vno odmítají. v prvním
př
ípadě je to trapné pro ně ho osobně , poně vadžteď sá m kolísá a prá vem užnemů že
oč eká vat, že mu jeho stoupenci budou stejně pevně vě ř
it jako př
edtím, pro ty, které
ř
ídí, vede takový pá d jejich vů dce k bezradnosti a nezř
ídka k pocitu urč itého
zahanbeníi vů č i tě m, proti kterým bojuje. v druhém př
ípadě nastá vá to, co dnes tak
č asto vidíme: tou mě rou, jak vů dce sá m užnevě ř
ítomu, co ř
íká , je jeho
argumentace prá zdná a plytká , ale zato vulgá rně jšíve volbě prostř
edků : Zatímco on
sá m užnepomýšlína vá žnou obranu svého politického př
esvě dč eni (č lově k př
ece
neumírá za ně co, č emu sá m nevě ř
í), požadavky na jeho stoupence rostou a jsou
stá le nestydatě jší, ažon nakonec obě tuje poslednízbytek svého vů dcovstvía skonč í
u politiků , to znamená u dolního druhu lidí, jejichžjediným smýšlením je
bezcharakternost spolu s drzou dotě rnostía s č asto neslušně vyvinutým umě ním
lhá t.
Dostane-li se naneště stípro slušné lidi takový chlapík do parlamentu, musíme
užod poč á tku vě dě t, že podstata politiky spoč ívá pro ně j pouze v heroickém boji o
trvalé vlastnictvítéto lá hve s mlékem pro jeho život a rodinu. Č ím více potom jeho
žena a dě ti na této lahvi lpí, tím urputně ji bude bojovat o svů j mandá t. Každý jiný
č lově k s politickými instinkty se užproto stá vá jeho osobním nepř
ítelem, v každém
novém hnutívě tř
ímožnýpoč á tek svého konce a v každém vě tším muži další
nebezpeč í.
O tomto druhu parlamentních ště nic promluvím ještě dů kladně ji. I tř
icetiletý
mužse bude muset v životě ještě hodně uč it, ale bude to pouze doplně nía výplň
rá mce, který mu stanový jeho zá sadnísvě toná zor. Jeho uč eníužnebude žá dným
př
eškolová ním, nýbrždoškolením a jeho stoupenci nebudou muset propadat
stísně nému pocitu, že jím byli dosud špatně vedeni, nýbržnaopak: patrnýrů st
vů dce jim poskytne uspokojení, poně vadžjeho uč eni znamená jen prohlubová ní
jejich vlastního ná zoru. To ale je v jejich oč ích dů kazem sprá vnosti ná zoru
dosavadního. Vů dce, který poznal nesprá vnost platformy svých obecných
politických ná zorů a musíji tedy opustit, jedná rozumně pouze tehdy, je-li ochoten
vyvodit z pozná nídosavadních chybných ná zorů poslednídů sledek. Musív tomto
př
ípadě odstoupit od výkonu dalšípolitické č innosti. Protože se užjednou zmýlil v
zá kladních poznatcích, mů že se to stá t i podruhé. V žá dném př
ípadě užnemá prá vo
požívat dů vě ry spoluobč anů nebo ji dokonce vyžadovat. Jak má lo se ovšem dnes
taková slušnost vyskytuje, o tom svě dč ícelková zvrhlost lů zy, která se v této době
cítíbýt povolá na "dě lat" do politiky. Sotva kdo z nich je k tomu povolá n.
Kdysi jsem se vyhýbal veř
ejným vystoupením, i kdyžmyslím, že jsem se
zabýval politikou víc nežmnozíjiní. Jen v nejužším kruhu jsem mluvíval o tom, co
hýbalo mým nitrem nebo co mne př
itahovalo. Tyto promluvy v úzkém kruhu mě ly
v sobě mnoho dobrého: nauč il jsem se sice méně "mluvit", ale zato pozná vat lidi v
jejich č asto neskuteč ně primitivních ná zorech a ná mitká ch. Př
itom jsem neztrá cel
č as a možnost školit se a dá l se vzdě lá vat. Př
íležitost k tomu nebyla nikde v
Ně mecku tak př
íznivá , jako ve Vídni.
Všeobecné politické myšleni bylo ve staré podunajské monarchii zprvu vě tšía
rozsá hlejšínežve starém Ně mecku téže doby, s výjimkou č á sti Pruska, Hamburku
a pobř
ežíSeverního moř
e. Pod označ ením "Rakousko' chá pu v tomto př
ípadě ono
územíhabsburské ř
íše, které diky Ně meckému osídlenínejenže dalo historický
podně t k vytvoř
enítohoto stá tu, ale výhradně toto obyvatelstvo mě lo potř
ebnou
sílu, která tomuto politicky a kulturně tak umě lému útvaru dá vala po mnoho staletí
vnitř
níkulturníživot. Postupem doby zá visel stá t a jeho budoucnost stá le více na
udrženítohoto zá rodku budoucíř
íše.
Jestliže dě dič né země tvoř
ily srdce habsburské ř
íše, které hnalo č erstvou krev do
krevního obě hu stá tního a kulturního života, pak Vídeňbyla mozkem a vů lí
zá roveň.
Užve vně jšíoká zalosti Vídně spoč ívala síla vlá dnoucíkrá lovny, která
sjednocovala tento ná rodnostníkonglomerá t, aby ná dherou a vlastníkrá sou dala
zapomenout na zlé př
íznaky stá ř
ícelého stá tu. Ažř
íšízmítaly krvavé boje
jednotlivých ná rodností, cizina a zvlá ště Ně mecko vidě lo pouze př
ívě tivýobraz
tohoto mě sta. Klam byl o to vě tší, že Vídeňprožívala v té době jižsvů j poslednía
nejvě tšíviditelný rozmach. Pod vedením vskutku geniá lního starosty ožila
úctyhodná rezidence císař
e staré ř
íše ještě jednou zá zrač ným mladým životem.
PoslednívelkýNě mec, kterého zrodil ná rod kolonistů východníMarky, nepatř
il
oficiá lně do ř
ad takzvaných "stá tníků , avšak tím, že tento Dr. Luear jako starosta
"ř
íšského hlavního a rezidenč ního mě sta Vídně " podá val jeden nevídaný výkon za
druhým a lze ř
íct ve všech oblastech komuná lního hospodá ř
stvía kulturnípolitiky,
posílil srdce celé ř
íše a oklikou se vlastně stal vě tším stá tníkem nežvšichni tehdejší
takzvaní"diplomaté" dohromady.
Jestliže se mnohoná rodnostnízemě jménem "Rakousko" př
ece jen zhroutilo,
nemluvíto proti politickým schopnostem Ně mectvíve staré východníMarce, nýbrž
byl to nutnývýsledek nemožnosti udržet natrvalo pomoci deseti milionů lidí
padesá timiliónový stá t rů zných ná rodností, k č emužnebyly dá ny vč as naprosto
př
esné podmínky. RakouskýNě mec myslel víc nežušlechtile. Byl vždy zvyklý žít
v rá mci velké ř
íše a neztratil nikdy cit pro úkoly s tím spojen‚. Byl jediný v tomto
stá tě , kdožvidě l za hranicemi té které korunnízemě ještě hranice ř
íše, kdyžho
osud oddě lil od společ né Ně mecké vlasti, stá le se ještě pokoušel zvlá dnout
obrovsky úkol: udržet pro ně mectvíto, co si jeho př
edkové kdysi v nekoneč ných
bojích vybojovali na východě . Př
itom je tř
eba uvá žit, že se tak mohlo stá t pouze
rozdě lenou silou: srdce a vzpomínky tě ch nejlepších nikdy nepř
estaly cítit se svou
společ nou mateř
skou zemi, jejížzbytek teď zů stal domovem.
Užvšeobecnýobzor rakouských Ně mců byl pomě rně široký. Jejich hospodá ř
ské
vztahy zahrnovaly č asto témě řcelou mnohotvá rnou ř
íši. Témě řvšechny velké
podniky byly v jejich rukou, ř
ídícípersoná l, technici a úř
edníci se vě tšinou
rekrutovali prá vě zde. Byli také nositeli zahranič ního obchodu, pokud židovstvo
nevztá hlo ruku na tuto pravlastnídoménu. Politicky drželi stá t ještě pohromadě .
Služba v armá dě vedla do dá li za tě sné hranice domova. Rakousko-ně meckýrekrut
narukoval patrně k Ně meckému regimentu, ale regiment mohl být ležením v
Hercegovině zrovna tak jako ve Vídni nebo v Halič i. Dů stojnickýsbor byl stá le
ještě ně mecký, vyššíúř
ednictvo př
evá žně také. Ně mecké byly i umě ni a vě da.
Nehledě na kýč nejnově jších umě leckých smě rů , jehožprodukci by bez problémů
zvlá dl i ná rod negrů . Pouze Ně mec byl vlastníkem a šiř
itelem skuteč ného
umě leckého smýšleni. v hudbě , architektuř
e, sochař
stvía malíř
stvíbyla Vídeň
nevyč erpatelnou studnicí, která , anižkdy vyschla, zá sobovala celou monarchii.
Ně mci byli také nositeli veškeré zahranič nípolitiky, odhlédneme-li od ně kolika
Maďarů . Př
esto byl marnýkaždýpokus udržet tuto ř
íši, poně vadžchybě l zá sadní
př
edpoklad pro to, aby mohl rakouský mnohoná rodnostnístá t existoval, jediná
možnost, jak př
ekonat odstř
edivé síly jednotlivých ná rodnostíje uř
ídit stá t
centrá lně a tak ho také vnitř
ně organizovat, neboťjinak nenístá t myslitelný.
V rů zných svě tlých okamžicích př
išlo pochopeníz "nejvyšších míst" pouze
proto, aby bylo vě tšinou v krá tké době zase zapomenuto nebo jako tě žko
proveditelné odsunuto stranou. Jaká koliv myšlenka více federativního uspoř
á dá ní
ř
íše se musela nutně minout úč inkem, protože chybě l zá rodek silné stá tní
zastř
ešujícímoci. K tomu př
istupovaly ještě dalšípodstatné‚vnitř
nípř
edpoklady
rakouského stá tu a to vztahy k Ně mecké ř
íši v Bismarkově pojetí. V Ně mecku se
jednalo pouze o př
ekoná nípolitických tradic, protože společ nýkulturnízá klad tu
byl vždy. ř
íše zahrnovala př
edevším př
íslušníky jednoho ná roda, pomineme-li
pramalých cizích stř
ípků .
V Rakousku tomu bylo naopak. Tady neexistovala politická vzpomínka na
vlastni velikost jednotlivých zemí- s výjimkou Maďarska - buď to vů bec, nebo
byla houbou č asu smazá na nebo př
inejmenším rozmazá na a nezř
etelná . Zato se
vyvinuly v tomto stoletínacionalismu v rů zných zemích ná rodnostnísíly, jejichž
př
ekoná níbylo o to tě žší, že se na okrajích monarchie zač aly tvoř
it ná rodnístá ty,
spř
ízně né s jednotlivými rakouskými ná rodnostními stř
ípky rasově a mě ly tedy
vě tšípř
itažlivost, nežtomu bylo možné naopak pro rakouské Ně mce. Sama Vídeň
užnemohla natrvalo v tomto boji obstá t. S rozvojem Budapešti jako velkomě sta
dostala Vídeň soupeř
ku, jejímžcílem užnebyla celá společ ná monarchie, ale
posíleníjedné jejíč á sti. V krá tké době mě la ná sledovat Praha, potom Lvov,
Ljubljana atd. Se vzestupem tě chto kdysi provinč ních mě st na velkomě sta
jednotlivých zemíse vytvá ř
ela také stř
ediska jejich kulturního života. Tím se
dostalo ná rodně politickým instinktů m duchovni zá kladny a duchovního
prohloubení. Jednou musel př
ijít okamžik, kdy tyto hnacísíly se staly silně jšínež
síla společ ných zá jmů a Rakousko bylo ztraceno. Prů bě h tohoto vývoje je možné
sledovat od smrti Josefa II. Tempo tohoto vývoje bylo zá vislé na ř
adě faktorů , které
spoč ívaly zč á sti v monarchii samé, zč á sti byly výsledkem zahranič ně politického
postaveníř
íše.
Jestliže vů bec byla vů le zač ít boj za udrženítohoto stá tu a zvítě zit v ně m, potom
mohla vést k cíli pouze bezohledná a vytrvalá centralizace. Bylo tř
eba zá sadně
stanovit jednotnýúř
ednístá tníjazyk, který zdů razňuje č istě formá lnísouná ležitost
a která př
edstavuje technický pomocnýprostř
edek, bez ně jžnemů že jednotný stá t
existovat. Rovně žtak škola a vyuč ová nímohly jen tímto způ sobem vypě stovat
jednotné stá tnísmýšleni. Toho se nedalo dosá hnout jednou za deset nebo dvacet
let, nýbržse muselo poč ítat ve staletích, tak jako ve všech kolonizá torských
otá zká ch, kde je dů ležitě jšívytrvalost nežsíla okamžiku.
Rozumíse samo sebou, že jak stá tnísprá va tak i politické vedeníby musely být
vykoná vá ny př
ísně jednotně .
Bylo pro mne nesmírně pouč né zjistit, proč se tak nestalo, nebo lépe ř
eč eno,
proč to nebylo uč ině no. Jen ten, kdo zavinil toto opomenutí, mě l vinu na zhroucení
Rakouska.
Staré Rakousko bylo více nežjiný stá t vá zá no na rozsah svého ř
ízení. Neboť
tady chybě l fundament ná rodního stá tu, který má v síle ná roda stá le ještě moc, jež
ho udržíi kdyžselže vedení. Jednotný ná rodnístá t mů že ně kdy díky př
irozenému
konservatismu svého obyvatelstva a s níspojená odolnosti sná šet kupodivu velmi
dlouhá obdobínejhoršísprá vy a vedenístá tu, anižby se tím ně jak vnitř
ně zhroutil.
Je to jako by v takovém tě le užnebyl duch, jako by byl mrtev, odumř
el, ažse
najednou domně le mrtvá opě t zvedne a dá ostatnímu lidstvu znamenísvé
neznič itelné životnísíly.
Jinak je tomu ale v ř
íši, která sestá vá z rů zných ná rodů a nedržíji pohromadě
společ ná krev, nýbržspoleč ná pě st. Tady každá slabost vedenínekonč ízimním
spá nkem stá tu, ale probuzením všech individuá lních instinktů , ježjsou v krvi a
nemohly se v př
edchozídobě rozvíjet. Jen staletíspoleč né výchovy, společ né
tradice, společ né zá jmy atd. mohou zmírnit toto nebezpeč í. Proto jsou takové stá tní
útvary - č ím mladšíjsou - více zá visle na moci vedenía č asto, jako dílo
význač ných ná silníků a hrdinů ducha, se jižpo smrti svého velkého zakladatele
rozpadají. Ale ani po staletích trvá ni nenítoto nebezpeč ípř
ekoná no, jen dř
ímá , aby
se najednou probudilo, jakmile slabost společ ného vedení, síla výchovy a
vznešenost tradice užnemohou př
emoci rozmach touhy rů zných kmenů po
vlastním životě .
Je tragickým osudem Habsburského Domu, že toto nepochopil. Jen jednomu z
nich uká zal osud pochodnína budoucnost jeho země , potom však tato pochodeň
uhasla navždy.
Josef II., ř
ímský císařná roda ně meckého, si uvě domoval s velkými obavami, že
jeho dů m, vytlač ený na samý okraj ř
íše, by jednoho dne zmizel ve víru Babylonu
ná rodů , kdyby neodč inil v posledníhodině to, co otcové zameškali. S nadlidskou
silou se vzepř
el tento "př
ítel lidí" proti nedbalosti př
edků a pokusil se za deset let
dohnat to, co bylo zamešká no za staletípř
edtím. Kdyby mu bylo dopř
á no alespoň
č tyř
icet let pro jeho dílo a kdy alespoň dvě generace po ně m v tomto díle
pokrač ovaly stejným způ sobem, pravdě podobně by se zá zrak podař
il. Avšak když
po deseti letech vlá dy zemř
el, umoř
en na tě le i na duchu, šlo s ním do hrobu i jeho
dílo, aby užnikdy neprocitlo a zesnulo navždy v kapucínské hrobce. Jeho
ná sledníci na tento úkol nestač ili ani duchem, ani odhodlá ním. Kdyžpotom v
Evropě vzplanuly prvnírevoluč nípř
íznaky nové doby, zač aly se postupně př
ená šet
i na Rakousko. A kdyžnakonec vypukl požá r, byl rozdmýchá vá na nikoliv
sociá lními, společ enskými nebo obecně politickými př
íč inami, ale spíš
ná rodnostními hnacími silami.
Revoluce roku 1848 mohla být užvšude tř
ídním bojem, avšak v Rakousku to
byl poč á tek boje rasového. Ně mci tehdy zapomně li na svů j pů vod nebo ho
neuzná vali, dali se do služeb revoluč ního vzbouř
enía tím zpeč etili svů j osud.
Pomá hali probouzet ducha zá padnídemokracie, který je v krá tké době př
ipravil o
zá klady jejich existence. Vytvoř
ením parlamentního zastupitelského orgá nu bez
př
edchozího stanovenía upevně ni společ ného stá tního jazyka byl položen zá kladní
ká men konce př
evahy ně mectvív monarchii. Od tohoto okamžiku byl ztracen i stá t.
Vše, co nyníná sledovalo, bylo jen historickým procesem rozpadu jedné ř
íše.
Sledovat tento rozklad bylo otř
esné i pouč né zá roveň. V mnoha tisících forem
probíhal výkon rozsudku dě jin. Velká č á st lidíbyla slepá k procesu rozpadu a to jen
potvrdilo vů li Bohů ke znič eníRakouska.
Nechci se tu ztrá cet v podrobnostech, neníto úkolem této knihy. Chci jen
dů kladně sledovat ony procesy, které obsahujístá le stejné př
íč iny zká zy ná rodů a
stá tů a majívýznam také pro naši dobu a které nakonec napomohly k zajiště ní
zá kladů mého politického myšleni.
Mezi institucemi, na kterých bylo rozežírá nírakouské monarchie nejzř
etelně jší,
a to i pro mě šťá ky, kteř
íjinak nejsou nadá ni zvlá šťostrým zrakem, byla na prvním
místě ta, která mě la být nejsilně jší- parlament, v Rakousku zvanýŘ íšská rada.
Vzor této korporace má svů j pů vod v Anglii, v zemi klasické "demokracie". Odtud
bylo př
evzato celé toto obšťastňujícízař
ízenía př
esazeno pokud možno beze
změ ny do Vídně .
V poslanecké a panské sně movně slavil anglický dvoukomorový systém své
vzkř
íšení. Kdyžkdysi Berry nechal vyrů stat anglický parlamentnípalá c z vln
Temže, sá hl do dě jin britské svě tové ř
íše a vytá hl odtud šperk pro 1200 výklenků ,
konsol a sloupů své ná dherné stavby. V sochař
ském a malíř
ském umě níse stal dů m
lordů a dů m lidu chrá mem slá vy ná roda.
PrvnípotížVídně zač íná užtady. NeboťkdyžDr. Hansen dokonč il posledníštít
na mramorovém domě nové sně movny ná rodů , pro okrasu mu nezbylo jižnic
jiného nežpokusit se o výpů jč ku z antiky. Ř ímštía ř
eč tífilozofové krá šlíteď tuto
divadelníbudovu "zá padnídemokracie" a v symbolické ironii se př
es dva domy
rozjíždě jído č tyřsvě tových stran kvadrigy a skýtajítak nejlepšíobraz ně kdejšího
ruchu uvnitři venku.
Neboť"ná rodnosti" by považovaly za urá žku a provokaci, kdyby v tomto díle
byly velebeny rakouské dě jiny, podobně jako v ř
íši samotné se osmě lili ažpo
duně níbitev svě tové vá lky umístit na Wallotově stavbě Ř íšského sně mu v Berlíně
ná pis s vě nová ním ně meckému ná rodu.
Kdyžjsem v necelých dvaceti letech vešel poprvé do ná dherné stavby na
Franzensringu, abych byl jako divá k a posluchač př
ítomen schů zi poslanecké
sně movny, byl jsem zachvá cen pocity velké nevole.
Parlament jsem nená vidě l odjakživa, ale vů bec ne jako instituci jako takovou.
Naopak, jako svobodomyslný č lově k jsem si nedovedl jiný způ sob vlá dy
př
edstavit, neboťmyšlenka na ně jakou diktaturu by mi př
i mém vztahu k
habsburskému domu př
ipadala jako zloč in proti svobodě a rozumu. Nemá lo k tomu
př
ispě la má ná ruživá č etba novin, která mi, anižbych to sá m tušil, naoč kovala
obdiv k anglickému parlamentu, kterého jsem se nemohl jen tak zbavit. Dů stojnost,
se kterou se tam i v dolnísně movně vě nujísvým úkolů m (jak ná m to krá sně líč il
ná š tisk), mi silně imponovala. Mohla snad existovat ně jak vznešeně jšíforma vlá dy
jednoho ná rodního společ enství?
Prá vě proto jsem byl nepř
ítelem rakouského parlamentu. Považoval jsem formu
celého jeho vystupová níza nedů stojnou velkého vzoru. Teď k tomu př
ibylo
ná sledující:
Osud ně mectvív rakouském stá tě z visel na jeho postavenív Ř íšské radě . Aždo
zavedenívšeobecného a tajného hlasovacího prá va existovala v parlamentu ještě
ně mecká majorita, i kdyžbezvýznamná . Užtento stav byl na pová ženou, protože
vzhledem k ná rodně nespolehlivému postoji sociá lnídemokracie vystupovala tato v
kritických otá zká ch týkajících se ně mectvívždy proti ně meckým ná rodním
zá jmů m, aby si neodradila stoupence z jednotlivých ná rodů . Užtehdy nemohla být
sociá lnídemokracie považová na za ně meckou stranu. Se zavedením všeobecného
volebního prá va př
estala existovat i jistá č íselná ně mecká př
evaha. Odně mč ová ní
stá tu užnestá lo nic v cestě .
Ná rodnípud sebezá chovy mi užtenkrá t brá nil, aby z tohoto dů vodu zvlá šť
miloval zastoupení, v ně mžně mectvínebylo zastupová no, nýbržzrazová no. Ale to
byly nedostatky, jako mnohé jiné, ježnelze př
ipisovat vě ci samé, nýbrž
rakouskému stá tu. Uždř
íve jsem se domníval, že ani př
ípadné obnoveníně mecké
vě tšiny v zastupitelských orgá nech stá tu nebude mít zá sadnívýznam, pokud starý
stá t bude existovat. S takovým postojem jsem poprvé vstoupil do prostor
posvá tných i sporných. Ovšem pro mne byly posvá tné jen díky vznešené ná dherné
stavbě . Zá zrač né helénské domy na ně mecké pů dě . Ale vzá pě tíjsem byl pobouř
en,
kdyžjsem vidě l to ubohé divadlo, ježse konalo př
ed mýma oč ima! Bylo př
ítomno
ně kolik stovek tě chto zá stupců lidu, mě li prá vě zaujmout stanovisko k jakési
dů ležité hospodá ř
ské otá zce. Stač il mi jeden den a mě l jsem podně t k př
emýšlení
na týdny. Obsah př
edneseného byl na skuteč ně sklič ující"výši", pokud vů bec tomu
žvaně níbylo rozumě t, neboťně kteř
ípá nové nemluvili ně mecky, nýbržsvými
slovanskými mateř
skými jazyky č i jejich dialekty. Mě l jsem př
íležitost to, co jsem
dosud znal jen z č etby novin, slyšet na vlastníuši. Vzrušený dav kř
ič ícíjeden př
es
druhého ve všech tóniná ch, zdivoč elá masa, a nad tím vším nevinný starý strýc,
snažícíse v potu tvá ř
e se zvonkem v ruce vykř
ikovat vá žné prosby i hrozby, aby
zjednal domu opě t dů stojnost.
Musel jsem se smá t.
O ně kolik týdnů pozdě ji jsem tam byl opě t. Obraz se změ nil, nebyl k pozná ní.
Sá l byl úplně prá zdný. Dole se spalo.. Ně kolik poslanců bylo na svých místech,
zívali jeden na druhého, jeden mluvil. Př
ítomen byl místopř
edseda sně movny a
hledě l evidentně znudě n do sá lu.
Rok klidného pozorová ni stač il k tomu, abych svů j pů vodníná zor na podstatu
této instituce beze zbytku změ nil a v tomto se utvrdil. Vnitř
ně užjsem nezaujímal
postoj ke znetvoř
ené formě parlamentarismu, kterou tato myšlenka v Rakousku
mě la, ne, teď užsem nemohl parlament jako takový uzná vat. Aždosud jsem vidě l
neště stírakouského parlamentu v absenci ně mecké majority, nyníjsem ale vidě l
neblahý osud v podstatě této instituce vů bec.
Napadla mne tehdy celá ř
ada otá zek. Zač al jsem se dů kladně seznamovat s
demokratickým principem stanovenívě tšiny jako zá kladu celé této instituce.
Nemenšípozornost jsem ale vě noval i duchovním a morá lním kvalitá m oně ch
pá nů , ježbyli vyvoleni svými ná rody, aby sloužili tomuto úč elu. Poznal jsem tak
souč asně instituci i jejínositele. Bě hem ně kolika let jsem si pak z poznatků a
ná zorů vytvoř
il plastickýobraz "nejdů stojně jšího" jevu nové doby: parlamentá ř
e.
Vštípil jsem si ho ve formě , která užnikdy poté nedoznala podstatné změ ny.
Také tentokrá t mě praktická výuka zkušenosti uchrá nila od toho, že jsem se
neutopil v teorii, ježse mnohým jevína prvnípohled tolik svů dná , avšak př
esto
patř
i k úpadkovým jevů m lidstva. Demokracie dnešního zá padu je př
edchů dcem
marxismu, který by bez níbyl nemyslitelný. Dá vá živnou pů du tomuto svě tovému
moru, v jehožprostř
edíse ná kaza šíř
í. Ve své vně jšíformě , v parlamentarismu,
vytvoř
ila smě šnývýplod z blá ta a ohně , ale oheň, jak se bohužel zdá , užasi
vyhoř
el.
Musím být osudu víc nežvdě č ný, že mi i tuto otá zku př
edložil k ř
ešeníještě ve
Vídni, neboťje možné, že by mi byla odpově ď v tehdejším Ně mecku př
íliš
usnadně na. Kdybych byl poznal smě šnost této instituce zvané "parlament" nejdř
íve
v Berlíně , propadl bych možná opaku a zdá nlivě bez dů vodu se postavil na stranu
tě ch, kteř
íspatř
ovali blaho ř
íše ve výhradné podpoř
e síly myšlenky císař
stvía
př
esto stá li, cizía slepí, proti lidu a době .
V Rakousku toto možné nebylo. Tady se nedalo tak lehce upadat z jedné chyby
do druhé. Jestliže byl parlament neschopný, platilo to pro Habsburky ještě mnohem
víc - v žá dném př
ípadě méně . Pouhým odmítá ním "parlamentarismu" to zde
nekonč ilo, neboťpak zů stá vala otevř
en otá zka: co teď ? Odmítnutía odstraně ní
Ř íšské rady by znamenalo, že celá vlá dni moc by zů stala habsburskému domu - pro
mě zcela nesnesitelná myšlenka. Obtížnost tohoto zvlá štního př
ípadu mne př
ivedla
k dů kladně jším úvahá m o tomto problému, cožby se jinak asi v tak mladém vě ku
nestalo.
Na prvním místě a nejvíc jsem př
emýšlel o zř
ejmé absenci jakékoli
zodpově dnosti jednotlivých osob. Parlament uč iníně jaké rozhodnutí, jehož
dů sledky mohou být sebezhoubně jšía nikdo za to nenese odpově dnost, nikdo
nemů že být nikdy hná n k zodpově dnosti. Nebo je snad zodpově dnostíto, že po
ně jakém krachu odstoupívlá da, která to zavinila, nebo se změ níkoalice č i dokonce
se rozpustíparlament? Cožpak mů že vů bec byt kolísajícívě tšina lidívolá na k
zodpově dnosti? Cožpak nenímyšlenka každé odpově dnosti vá zá na na osobu?
Mů že se v praxi stá t, že vedoucíosoba ve vlá dě je volá na k zodpově dnosti za č iny,
jejichžpů vod a provedeníje př
ipisová no výluč ně na konto vů le a ná klonnosti
vě tšiny lidí?
Anebo: nemá být úkolem vedoucího stá tníka plodit tvů rč ímyšlenky, namísto
aby tento úkol spoč íval v umě ni vysvě tlovat genialitu svých ná vrhů stá du beranů s
dutými hlavami a pak si vyžebrá vat jejich souhlas?
Je kritériem stá tníka, zda ovlá dá umě ni př
emlouvá nítak dobř
e, jako umě ní
stá tnické moudrosti v př
ijímá ni velkých smě rnic a rozhodnutí? Je neschopnost
vů dce doká zá na tím, že se mu nepodař
ilo získat pro urč itou ideu vě tšinu ná hodně
více č i méně č istými způ soby dohromady sehnaného houfu? Pochopil vů bec tento
houf ně jakou myšlenku dř
íve, nežúspě ch proká zal jejívelikost? Nenísnad každý
geniá lníč in na tomto svě tě viditelným protestem génia proti neteč nosti masy? Co
má ale udě lat stá tník, kterému se nepodař
ívlichotit se houfu natolik, aby získal
jeho př
ízeňpro své plá ny? Má si je koupit? Anebo se má vzhledem k hlouposti
svých spoluobč anů vzdá t realizace životně dů ležitých úkolů a stá hnout se do
ústraní, nebo má zů stat? Nedostá vá se v takovém př
ípadě skuteč nýcharakter do
neř
ešitelného konfliktu mezi pozná ním a slušností, nebo lépe ř
eč eno poctivým
myšlením? Kde tu vede hranice oddě lujícíobecnou povinnost od zá vazku osobní
cti? Nemusísi každý opravdový vů dce zaká zat, aby byl takovým způ sobem
degradová n na politického kšeftař
e? A naopak: nemusíse teď každýkšeftařcítit
povolá n "dě lat" do politiky, poně vadžkoneč nou zodpově dnost neponese on, nýbrž
ně jakýneuchopitelný houf? Nemusívést ná š vě tšinovýprincip k demolici
vů dcovské myšlenky vů bec? Domnívajíse lidé, že pokrok tohoto svě ta pochá zíz
mozků vě tšin a ne z hlav jednotlivců ? Nebo snad mů žeme v budoucnosti tento
př
edpoklad lidské kultury postrá dat? Nejevíse snad dnes nezbytně jšínežkdykoliv
dř
íve?
Parlamentníprincip vě tšinového rozhodová níodmítá autoritativníosobnost a
stavína jejímísto poč et daného houfu a hř
ešítím proti zá kladním aristokratickým
myšlenká m př
írody, př
ič emžovšem jejíná zor na šlechtu nemusíbýt v žá dném
př
ípadě ztě lesně n v dnešnídekadenci našich souč asných horních deseti tisíc.
Jaké zpustošenítato instituce moderního parlamentarismu místo vlá dnutí
způ sobuje si ovšem č tená řžidovských novin nedovede př
edstavit, pokud se
nenauč il samostatně myslet a analyzovat. Tento tisk je v prvé ř
adě př
íležitostípro
neuvě ř
itelné zaplavová nícelého politického života podř
adnými jevy našich dnů .
Zatímco opravdový vů dce se bude stahovat z politické č innost, která vě tšinou
nemů že spoč ívat ve výkonné tvů rč íprá ci, ale spíše v licitaci a handrková nío př
ízeň
vě tšiny, bude prá vě tato č innost vyhovovat malému duchu a př
itahovat ho. Č ím
nepatrně jšího ducha a schopnostítakovýobchodník s ků žemi dnes je, č ím jasně ji
mu vlastníná zor ozř
ejmuje ubohost jeho vlastního zjevu, tím více bude chvá lit
systém, kterýod ně j nevyžaduje sílu a genialitu obra, nýbržspíše bere za vdě k
mazanosti vesnického rychtá ř
e a dokonce vidíradě ji tento druh moudrosti nežtu,
jížmě l Perikles.
Př
itom se nemusítakovýhlupá k nikdy trá pit odpově dnostíza své pů sobení. Je
této starosti zbaven, neboťdobř
e ví, že ažje výsledek jeho "stá tnického" žvaně ní
jakýkoliv, jeho konec je uždá vno zapsá n ve hvě zdá ch: jednoho dne bude muset
uvolnit místo jinému, prá vě takovému duchu jako je on sá m. Neboťznamením
takového úpadku je mimo jiné to, že poč et velkých stá tníků narů stá prá vě tou
mě rou, jakou klesá mě ř
ítko jednotlivce. S rostoucízá vislostína parlamentních
vě tšiná ch se bude muset ale zmenšovat, poně vadžvelcíduchové budou odmítat být
blízcílidíneschopných a žvanilů , a naopak, reprezentanti hlouposti, tj: hlouposti,
nená vidínic víc nežhlavu, která nad nimi vyniká .
Je vždy př
íjemnýpocit vě dě t, že v č ele mě stského zastupitelstva v Kocourkově
je vů dce, jehožmoudrost odpovídá úrovni př
ítomných: každý je rá d, že se mů že č as
od č asu blýsknout svým duchem, ale př
edevším, mů že-li být mistrem Petr, proč
tedy ne taky jednou Pavel?
Nejniterně ji však odpovídá tento vyná lez demokracie jedné naši vlastnosti, jež
př
erostla v poslednídobě v ostudu, totižzbabě losti velké č á sti našeho takzvaného
"vů dcovství". Jaké ště stí, kdyžse mohou př
i všech skuteč ných a alespoň trochu
významných rozhodnutích schovat pod šosy takzvané majority!
Podívejme se na jednoho takového politického rošťá ka, jak ustaraně si
vyžebrá vá souhlas vě tšiny ke každému koná ní, aby si tak zajistil potř
ebné druhy ve
zbrani a mohl ze sebe shodit bř
emeno odpově dnosti. To je také hlavnídů vod, proč
je takovýdruh politické č innosti muži v já dru slušnému a odvá žnému odporný a
proč ho nená vidí, zatímco všechny bídné charaktery př
itahuje. Kdo nechce osobně
př
evzít zodpově dnost a hled úkryt, je zbabě lý lump. Bude-li se jednou vedení
ná roda sklá dat z takových ubožá ků , velice brzy se to zle vymsti. Nikdo nebude mít
odvahu rozhodně jednat, každý radě ji př
ijme nejpotupně jšízneuctě ni, nežaby se
vzchopil k ně jakému rozhodnutí, užtu př
ece nenínikdo takový, kdo by byl
ochoten, dá t svou osobu a svou hlavu do služeb realizace bezohledného
rozhodová ní.
Neboťjedno nesmíbýt zapomenuto: majorita nemů že ani zde nahradit
skuteč ného muže. Je vždy pouhou zá stupkyni hlouposti a zbabě losti. Jako sto
prá zdných hlav nenahradíjednoho moudrého, tak ze sta zbabě lců nevyjde hrdinské
rozhodnutí.
Avšak č ím menši je zodpově dnost jednotlivých vů dců , tím vě tšíje poč et tě ch,
kteř
íse budou i př
es svou ubohou úroveň rovně žcítit být povolá ní, dá t ná rodu k
dispozici své nesmrtelné síly. Ano, užvů bec nebudou mu.set č ekat, ažpř
ijdou
koneč ně i oni na ř
adu, stojív nekoneč né frontě a s bolestnou lítostípoč ítajíty, kteř
í
stojípř
ed nimi a témě řvypoč ítá vajíhodinu, kdy se podle lidského uvá ženi
dostanou na tah. Toužítedy po každé změ ně v úř
adu, o ně mžsnía jsou vdě č níza
každý skandá l, který tu ř
adu př
ed nimi proklestí. Jestliže však ně kdo nechce z
obsazeného místa odstoupit, pociťujíto témě řjako porušenísvaté smlouvy
společ né solidarity. Pak zač nou být zlomyslnía nedajípokoj aždo té doby, kdy je
ten nenasyta koneč ně svržen a dá své teplé místo k dispozici. Zato se hned tak brzy
na žá dné místo nedostane. Neboťje-li jedna z tě chto stvů r př
inucena vzdá t se svého
místa, bude se ihned pokoušet vsunout se znovu ně kam do ř
ady č ekajících, pokud ji
nezadržípokř
ik a nadá vky ostatních. Výsledek toho všeho jsou dě sivě rychlé
změ ny na nejdů ležitě jších místech a úř
adech takového stá tu, tedy skuteč nost, která
v každém př
ípadě pů sobínepř
íznivě , ně kdy ažkatastrofá lně . Neboťtomuto mravu
padne za obě ťnejen hlupá k a č lově k neschopný, ale č asto i opravdový, skuteč ný
vů dce, jestliže osud vů bec ještě doká že takového č lově ka na toto místo dosadit.
Jakmile to jednou vejde ve zná most, zešikuje se ihned sevř
ena obranná fronta,
zejména kdyžtaková hlava, anižby pochá zela z vlastních ř
ad, si př
esto troufá
proniknout do vznešené společ nosti. Tito lidé tu chtě jíbýt jen sami mezi sebou a
jako společ ného nepř
ítele nená vidíkaždého, kdo by mohl být jednič kou mezi
nulami. A v tom ohledu je instinkt tím ostř
ejší, č ím více mů že chybovat kdekoliv
jinde.
Dů sledkem bude stá le se rozšiř
ujícíduchovnízbídač ová nívedoucích vrstev. Co
z toho plyne pro ná rod a pro stá t, mů že každý zvá žit sá m pokud ovšem sá m
nená ležík téže skupině "vů dců ". Staré Rakousko vlastnilo parlamentnívlá du v
č isté podobě . Př
edsedové vlá d byli sice jmenová ni císař
em a krá lem, avšak toto
jmenová ni nebylo nič ím jiným nežvýkonem parlamentnívů le. V licitaci a
handrková nío jednotlivá ministerská místa bylo však Rakousko typickou zá padní
demokracií. Výsledky odpovídaly do praxe př
evedeným zá sadá m. Zejména
výmě ny jednotlivých osobnostíprobíhaly ve stá le kratších intervalech, ažse staly
skuteč nou honbou. Stejnou mě rou klesala velikost "stá tníků , ažkoneč ně zů stal
onen malý typ parlamentního kšeftař
e, jehožstá tnická hodnota byla stá le více
mě ř
ena a uzná vá na podle toho, jak se mu dař
ilo slepovat dané koalice, tj. prová dě t
ty nejpokleslejšípolitické obchody, které výhradně doká žou zdů vodnit vhodnost
tě chto zá stupců lidu pro politickou prá ci.
V této oblasti zprostř
edková vala vídeňská škola ty nejlepšídojmy. Neméně mě
př
itahovalo porovná vá níschopnostía znalostítě chto zá stupců lidu s úkoly, které na
ně č ekaly. Ovšem bylo tř
eba se chtě nechtě blíže zabývat duševním horizontem
tě chto ná rodních vyvolenců , př
ič emžnebylo možné vyhnout se procesů m
vedoucím k odhalenítě chto skvostných jevů v našem veř
ejném životě a nevě novat
jim nutnou pozornost. Také způ sob, jakým byly skuteč né schopnosti tě chto pá nů
dá vá ny do služeb vlasti a byly používá ny, tedy technickýproces jejich č innosti, stá l
za dů kladné studium a prozkoumá ní.
Celkovýobraz parlamentního života se jevil o to žalostně jší, č ím vě tšíbylo
odhodlá níproniknout do vnitř
ních vztahů a studovat osoby a vě cné zá klady
bezohlednosti s ostrou objektivitou. Ano, to je velmi vhodné vzhledem k instituci,
jejížnositelé poukazujív každé druhé vě tě na "objektivitu" jako jediný sprá vný
zá klad veškerých úvah a stanovisek. Podívejme se na tyto pá ny a zá kony jejich
hoř
kého bytía budeme se divit výsledku.
Neexistuje žá dný jinýprincip, který- objektivně vzato - je tak nesprá vný, jako
princip parlamentní. Mů žeme př
itom dospě t ažk tomu, jak se pá ni zá stupci lidu ke
svému úř
adu a dů stojenstvídostá vají, nehledě na způ sob jejich volby. Že se tu
jedná skuteč ně jenom o nepatrný zlomek naplně níobecného př
á níč i dokonce
požadavku, svitne ihned každému, komu je jasné, že politické znalosti široké masy
nejsou naprosto vyvinuté natolik, aby samy o sobě dospě ly k urč itým obecným
politickým ná zorů m a vyhledaly osoby, ježtu př
ipadajív úvahu.
Aťužvýrazem "veř
ejné míně ní" označ ujeme cokoliv, spoč ívá jeho význam jen
v nepatrné míř
e ve vlastních zkušenostech nebo dokonce v poznatcích jednotlivce,
nýbržnaopak v př
edstavě , ježvzniká jako dů sledek nesmírně dů razné a vytrval‚
tzv. "osvě ty". Podobně jako je víra výsledkem výchovy, neboťv lidském nitru
potř
eba č i vyzná ní(konfese) jen dř
ímá , tak i politickýná zor masy je koneč ným
výsledkem ně kdy ažzcela neuvě ř
itelně houževnatého a dů kladného zpracová ní
duše a rozumu.
Zdaleka nejvě tšípodíl na politické "výchově ", kterou označ ujeme velmi
př
ípadným slovem "propaganda" př
ipadá na konto tisku. Ten obstará vá v prvníř
adě
tuto "osvě tovou prá ci" a př
edstavuje tak svého druhu školu pro dospě l‚. Toto
vyuč ová níale nenív rukou stá tu, nýbržzč á sti v drá pech nanejvýš méně cenných sil.
Ve Vídni jsem mě l jako mladý č lově k nejlepšípř
íležitost dobř
e poznat majitele a
duchovníproducenty tohoto stroje na výchovu mas. Zpoč á tku jsem se musel divit,
v jak krá tkém č ase bylo této velmoci umožně no vyrá bě t urč ité míně ní, i kdyžse
př
itom jednalo o naprostou falzifikaci nepochybně existujících všeobecných
vnitř
ních př
á nía ná zorů . Za ně kolik dnů se ze smě šné vě ci udě lala významná stá tní
akce, a naopak, v téže době propadly do zapomně níživotně dů ležité problémy, lépe
ř
eč eno byly z pamě ti a vzpomínek masy vykradeny.
Bě hem ně kolika týdnů se podař
ilo vyč arovat z nič eho ně jak jména, spojit s
tě mito jmény neuvě ř
itelné nadě je široké veř
ejnosti a dokonce jim zajistit takovou
popularitu, jaké se skuteč ně významným mužů m nedostalo za celýživot, jména,
která př
ed mě sícem nikdo neznal ani z doslechu, zatímco v téže době staré,
osvě dč ené osobnosti stá tního nebo veř
ejného života i př
i nejlepším zdravípro svě t
zemř
ely nebo byly zahrnuty tolika bídnými potupami, že jejich jménů m hrozilo stá t
se symboly ně jaké zcela urč ité podlosti č i darebá ctví. Tento hanebný židovský
způ sob, jak vylít ze stovek míst najednou č estnému č lově ku na č istý odě v kbelíky
nejnižších špinavých pomluv a zneuctě ní, je tř
eba prostudovat a osvě tlit, aby byla
sprá vně oceně na nebezpeč nost tě chto noviná ř
ských lumpů .
Nenínic, co by takovému duševnímu loupežnému rytíř
i nebylo vhod, aby se
dostal ke svým povedeným cílů m. Bude č muchat do nejsoukromě jších rodinných
zá ležitosti a nedá pokoj dř
íve, dokud jeho instinkt vyhledá vá nílanýžů nevyhrabe
ně jakýneblahý př
ípad, ježje pak urč en k tomu, aby uč inil konec nešťastné obě ti. A
nenajde-li se př
es dů kladné oč muchá vá níani ve veř
ejném a ani v soukromém
životě vů bec nic, sá hne takový chlapík prostě k pomluvá m, v pevné víř
e, že
vždycky ně co na obě ti ulpía že stoná sobným opaková ním nactiutrhač ných ř
eč í, o
které se postarajíjeho kamará di ve zbrani, je obě ťve vě tšině př
ípadů znemožně na,
př
itom tito lumpové nepodniknou nic z vě rohodných a pro jiné pochopitelných
dů vodu. Bů h chraň! Takový strašá k zaútoč ína své okolívelmi darebá ckým
způ sobem a zahalíse do mraku poč estných a úlisných frá zi, žvanío "noviná ř
ské
povinnosti" a o jiných lživých vě cech. Dokonce se odvažuje nudně žvanit na
zasedá ních a kongresech, tedy na akcích, kde se tato pohroma vyskytuje ve vě tším
poč tu, o zcela zvlá štní, totižžurnalistické "cti", o nížse tam nashromá ždě ná paká ž
navzá jem ujišťuje. Tato lů za však fabrikuje z více neždvou tř
etin takzvané
"veř
ejné míně ní', z jehožpě ny pak vystupuje parlamentníAfrodité.
Pro sprá vné vyléč enítě chto praktik a jejich prolhané nepravdivosti by bylo tř
eba
napsat celé knihy. Nejlépe a nejsná ze vysvě tlíme tento nesmyslný a nebezpeč ný
lidský zmatek, jestliže porovná me demokratický parlamentarismus se skuteč nou
germá nskou demokracií.
Pozoruhodnost prvního spoč ívá v tom, že je zvoleno ř
ekně me pě t set mužů , v
poslednídobě i žen, kterým ve všem př
íslušíposledníslovo. Jsou tak prakticky
vlá dou, neboťi kdyžvolívlá dníkabinet, ježnavenek ř
ídísprá vu stá tních
zá ležitosti, je toto pouhé zdá ní. Ve skuteč nosti nemů že tato takzvaná vlá da
podniknout žá dný krok, anižby si zajistila svolenívšemocného shromá ždě ní. Z
tohoto dů vodu ji také nelze č init za nic odpově dnou, neboťkoneč né rozhodnutí
neč inívlá da, nýbržparlamentnívě tšina. Vlá da je každopá dně pouhou
vykonavatelkou vů le vě tšiny. Jejípolitické schopnosti lze vlastně posuzovat pouze
podle toho, jak doká že př
etá hnout vě tšinu na svou stranu nebo jak se doká že
př
izpů sobit vů li této vě tšiny. Tím ale klesá z úrovně opravdové vlá dy na úroveň
žebrač ky vzhledem k majoritě . Ano, jejínejnaléhavě jšíúkol teď spoč ívá pouze v
tom, aby si př
ípad od př
ípadu buďto zajišťovala př
ízeňdané vě tšiny, anebo
vytvá ř
ela vě tšinu novou, vlá dě více nakloně nou. Sprá vnost zá mě rů vlá dy sama o
sobě nehraje roli. Tím je prakticky vylouč ena jaká koliv zodpově dnost. K jakým
dů sledků m to vede, vyplývá ze zcela prosté úvahy: výsledkem vnitř
nískladby
oně ch pě ti set zvolených zá stupců lidu podle jejich povolá nínebo dokonce
schopnostíje rozhá raný a navíc vě tšinou ubohýobraz. Nelze př
ece uvě ř
it tomu, že
tito vyvolenci ná roda jsou také vyvolenci ducha nebo alespoňrozumu! Doufá m, že
se nikdo nedomnívá , že z volebních lístků volič ů , kteř
íjsou všechno jiné nežplní
ducha, vyrostou hned po stovká ch ně jacístá tníci. Vů bec je tř
eba ostř
e vystoupit
proti nesmyslu, že ve všeobecných volbá ch se zrodígéniové. Za prvé, v jednom
ná rodě se najde jen jednou za velmi dlouhé obdobíjeden jediný skuteč ný stá tník a
nikoliv hned sto a více souč asně , za druhé, odpor mas je proti každému géniovi
př
ímo instinktivní. Spíš projde velbloud uchem jehly, než-li se prostř
ednictvím
voleb "objeví" skuteč ně velký muž. To, co skuteč ně př
esahuje normá lnímíru
širokého prů mě ru, se ve svě tových dě jiná ch obvykle ohlá sísamo. Tady však
hlasuje pě t set lidi více nežskromného formá tu o nejdů ležitě jších zá ležitostech
ná roda, dosazujívlá dy, které si pak musíobstará vat schvá lenítohoto shromá ždě ní
v každém jednotlivém př
ípadě a v každé zvlá štníotá zce. Politiku tedy dě lá ve
skuteč nosti oně ch pě t set. A podle toho ta politika také vě tšinou vypadá .
Avšak i kdyžponechá me stranou genialitu tě chto zá stupců a pomyslíme na to,
jak rů zné problémy ve zcela protichů dných oblastech č ekajína vyř
ešenía
rozhodnutí, pochopíme, jak neschopná musíbýt vlá dníinstituce, která i poslední
rozhodovacíprá vo př
ená šína masové shromá ždě nílidi, z nichžmá vždy jen
nepatrný zlomek znalosti a zkušenosti v projedná vané zá ležitosti. Nejdů ležitě jší
hospodá ř
ská opatř
eníse př
edklá dajífóru, jehožč lenové majíasi jen z jedné
desetiny ekonomické vzdě lá ní. To však neznamená nic jiného, nežvložit koneč né
rozhodnutído rukou lidí, kterým k tomu chybíjakékoliv př
edpoklady.
Tak je tomu i ve všech ostatních otá zká ch. Vždy rozhoduje vě tšina lidí
neznalých vě ci a neschopných. Skladba této instituce zů stá vá nemě nná , zatímco
projedná vané problémy se týkajívšech oblastíveř
ejného života, cožby
př
edpoklá dalo stá lou změ nu poslanců , kteř
ítyto problémy posuzujía rozhoduji o
nich. Je př
ece nemožné, aby stejnílidé rozhodovali o zá ležitostech dopravy a stejně
tak tř
eba o otá zká ch vysoké zahranič nípolitiky. Museli by to být univerzá lní
géniové, jacíse objevísotva jednou za století. Bohužel se ale vě tšinou nejedná o
"hlavy", nýbržo omezené, domýšlivé a nafoukané diletanty, o duševnípolosvě t
nejhoršího druhu. Odtud také prameni ona nepochopitelná lehkomyslnost, se kterou
tito pá nové mluvía rozhoduji o vě cech, ježby i velkým duchů m daly dů vod k
starostlivým úvahá m. Nejzá važně jšíopatř
enípro budoucnost stá tu, ba i ná roda, se
tu prová dě jítak, jakoby na stole ležela rozehraná partie karet a nikoliv osud rasy.
Bylo by však jistě nespravedlivé domnívat se, že každýposlanec ně jakého
parlamentu by byl zatížen tak nepatrným pocitem odpově dnosti. Ne, vů bec ne. Ale
tím, že tento systém nutíjednotlivce zaujímat stanoviska k otá zká m, kterým
nerozumí, kazímu postupně charakter. Nikdo nenajde odvahu prohlá sit: "Pá nové,
myslím, že této otá zce nerozumíme. Alespoňjá osobně vů bec ne." Ostatně nic by
se nezmě nilo, protože upř
ímnost by stejně nenašla pochopenía ostatníby si asi tím
č estným oslem nenechali zkazit všeobecnou hru, ale kdo zná lidi, pochopí, že v
takto osvícené společ nosti nikdo nechce být ten nejhloupě jšía v urč itých kruzích se
č estnost rovná hlouposti.
Tak bude i tento zpoč á tku č estný zastupitel př
inucen dá t se na drá hu všeobecné
prolhanosti a podvodů . Prá vě př
esvě dč eni, že č estnost jednotlivce by na vě ci vů bec
nic nezmě nila, umrtvíkaždé č estné pohnutky, které by se snad mohly u ně koho
projevit. Nakonec si ještě namlouvá , že on osobně zdaleka ještě neníten nejhoršía
že svou spoluúč astísnad zabrá níně č emu horšímu.
Samozř
ejmě lze namítnout, že jednotlivíposlanci v té č i oné vě ci sice nemají
zvlá štníznalosti, ale jejich stanoviska jsou formulová na frakcí, ježř
ídípolitiku
svých poslanců a poradíjim, že majísvé zvlá štnívýbory, které jsou odborníky
pouč ová ny víc neždost. Na prvnípohled to souhlasí. Ale vnucuje se otá zka: proč
volíme pě t set lidí, jestliže pouze ně kolik z nich má potř
ebnou moudrost k zaujetí
stanoviska v dů ležitých Zá ležitostech? Ano, v tom je já dro pudla.
Cílem našeho dnešního parlamentarismu nenívytvoř
it shromá ždě ni moudrých,
ale spíš sestavit hejno duševně zá vislých nul, jejichžovlá dá nípodle urč itých
smě rnic je o to lehč í, č ím vě tšíje omezenost jednotlivců . Jenom tak lze dě lat v
dnešnídobě stranickou politiku v tom špatném smyslu. Jen tak je možné, že utajený
pů vodce se držívždy v pozadí, anižby mohl být volá n k odpově dnosti. Neboť
každé, i pro ná rod škodlivé rozhodnutínebude př
ipsá no na vrub jednoho z tě chto
lumpů , nýbržsvaleno na bedra celé frakce.
Tím odpadá jaká koliv praktická odpově dnost, neboťta mů že spoč ívat pouze v
zá vazku jednotlivce a nikoliv na parlamentnížvanírně . Toto zař
ízenímů že být milé
a ceně né jenom nejprolhaně jšími a denního svě tla se štítícími jezevci, zatímco
každý č estný, př
ímý a k osobníodpově dnosti př
ipravený č lově k ho musínená vidě t.
Tento druh demokracie se stal také ná strojem rasy, která se pro své internícíle
musíbá t slunce dnes i v budoucnu. Jenom Žid mů že vychvalovat zař
ízení, ježje
špinavé a falešné jako on sá m.
Proti tomu stojískuteč ná germá nská demokracie svobodné volby vů dce s jeho
zá vazkem plně př
evzít veškerou odpově dnost za své koná ní. V této demokracii
neexistuje žá dné hlasová ni majority o jednotlivých otá zká ch, nýbržrozhodová ní
jediného č lově ka, který pak svým majetkem a životem stojíza svým rozhodnutím.
Bude-li vznesena ná mitka, že za tě chto př
edpokladů se jen ztě žínajde ně kdo, kdo
bude ochoten vě novat se tak riskantnímu úkolu, je tř
eba odpově dě t: Bohu díky, v
tom je př
ece smysl germá nské demokracie, aby se ten prvnínedů stojný snaživec a
morá lnízbabě lec nedostal oklikou k vlá dě nad svými soukmenovci, ale aby užjen
samotná velikost př
evzaté odpově dnosti odradila neschopné a slabochy. Kdyby se
ale př
ece jenom ně jaký takový chlá pek pokusil sem vloudit, lze jej lehce objevit a
nevybíravě okř
iknout: Pryč , zbabě lý lumpe! Ustup, umažeš schody, neboťhlavní
schodiště do panteonu dě jin nenípro pokrytce, nýbržpro hrdiny! K tomuto ná zoru
jsem se dopracoval po dvouletém navště vová níVídeňského parlamentu. Potom už
jsem tam nechodil.
Vlá da parlamentu mě la hlavnízá sluhu na oslabová níhabsburského stá tu v
posledních letech. Č ím více byla jeho zá sluhou potlač ová na nadvlá da ně mectví, tím
více se prosazoval systém vzá jemného protivenstvíná rodů . V Ř íšské radě to
probíhalo vždy na úkor Ně mců a tím ovšem i v neprospě ch Ř íše, neboťna př
elomu
stoletímuselo být jasné i tomu nejprostšímu č lově ku, že př
itažlivost monarchie už
nedoká že zvlá dat odstř
edivé síly jednotlivých zemí. Naopak. Č ím nedostateč ně jší
byly prostř
edky, které mohl stá t vynaklá dat na své udržení, tím více rostlo pohrdá ní
tímto stá tem. Nejenom Maďarsko, ale i jednotlivé slovanské provincie se jižtak
má lo identifikovaly se společ nou monarchii, že jejíslabost užnebyla pociťová na
jako vlastníhanba. Spíše tu byla jaká si radost z př
íznaků zač ínajícího stá ř
í, doufalo
se víc v jejísmrt nežv jejíuzdravení.
Parlament ještě zabraňoval úplnému zhrouceni, avšak za cenu nedů stojných
ústupků a splně níjakéhokoliv vydě rač ství, ježpak musel zaplatit Ně mec, v ř
íši pak
byla co nejšikovně ji dohrá vá na partie jednotlivých ná rodů proti sobě . Nicméně
všeobecná vývojová linie smě ř
ovala proti Ně mců m zvlá ště však od doby, kdy se
stal ná sledníkem trů nu arcivévoda František Ferdinand. Díky ná slednictvízískal
jistý vliv a č echizace, probíhajícíod shora dolů , dostala plá n a ř
á d. Tento př
íští
panovník se pokoušel všemi prostř
edky napomá hat odně mč ení, nebo je sá m
podporoval č i alespoňkryl. Zvlá ště ně mecká mě sta byla oklikou př
es stá tní
úř
ednictvo pomalu ale jistě zahrnuta do ohrožených, jazykově smíšených zón. I v
Dolním Rakousku postupoval tento proces stá le rychleji a Vídeňužbyla pro
mnoho Č echů jejich hlavním mě stem.
Vů dč ímyšlenka tohoto nového Habsburka, jehožrodina mluvila č esky (choť
arcivévody, bývalá č eská hrabě nka, pochá zela z kruhů , kde byl protině mecký
postoj tradicí), bylo zř
ídit ve stř
edníEvropě pozvolna slovanskýstá t, který mě l být,
za úč elem ochrany proti ortodoxnímu Rusku, postaven na př
ísně katolických
zá kladech. Tím se ná boženstvízase jednou dostalo do služeb č istě politické
myšlenky, jak tomu bylo u Habsburků dost č asto, myšlenky nešťastné, alespoň z
ně meckého pohledu. Výsledek byl v mnoha ohledech víc nežsmutný. Ani
Habsburský dů m, ani katolická církev nedostaly oč ek vanou odmě nu. Habsburk
př
išel o trů n, tím o velkýstá t. Neboťtím, že koruna ve svých politických zá mě rech
postavila do svých služeb také ná boženské momenty, vyvolala ducha, jehožsama
zpoč á tku nepovažovala za možného. Jako odpově ď na pokusy vymýtit ve staré
monarchii všemi prostř
edky ně mectví, vyrostlo v Rakousku staroně mecké hnutí. V
osmdesá tých letech dosá hl také v monarchii svého vrcholu manchersterský
liberalismus v židovském pojetí. Reakce naproti tomu př
išla, jak bylo v Rakousku
zvykem, v prvníř
adě nikoliv ze sociá lních, nýbržz nacioná lních pozic. Pud
sebezá chovy př
inutil ně mectvo k obraně v nejostř
ejšíformě . Ažv druhé ř
adě
zač ínaly mít vliv také hospodá ř
ské aspekty. Ze všeobecného politického zmatku se
vylouply dva stranickopolitické útvary, jeden byl zamě ř
en více nacioná lně , druhý
více sociá lně , oba však velmi zajímavé a pouč né pro budoucnost.
Po sklič ujícím konci vá lky 1866 se zabýval Habsburskýdů m myšlenkou odvety
na bojišti. Jen osud císař
e Maxe Mexického, jehožpá d př
ivodili Francouzi př
ič emž
jeho nešťastná expedice se př
ipisovala př
edevším Napoleonu III., vyvolala velké
pobouř
eni a zabrá nila užšímu sblíženís Francii. Nicméně Habsburk tehdy č íhal.
Kdyby se vá lka 1870/71 nestala tak ojedině lým vítě zným tažením, byl by se
Vídeňský dvů r asi odvá žil krvavé odvety za Sadovou. Ale kdyždošly prvnízvě sti z
bojiště , zá zrač né, neuvě ř
itelné a př
ece pravdivé, tu poznal "nejmoudř
ejší" ze všech
monarchů nevhodnou dobu a tvá ř
il se neupř
ímně dobrotivě .
Neboťhrdinský boj tě chto dvou let př
inesl ještě dalšía vě tšízá zrak. U
Habsburků nebylo změ ně né stanovisko upř
ímné, bylo vynuceno vně jšími
okolnostmi. Zato ně mecký Žid ve staré východníMarce byl hluboce uchvá cen
vítě zstvím a vidě l př
ed sebou oživlý sen svých otců , stá vajícíse ná dhernou
skuteč ností. Neboťnemylme se: skuteč ně ně mecky smýšlejícíRakušan poznal od
této chvíle, že Hradec Krá lové byl tragickým, ale zá roveňnutným př
edpokladem
pro znovu vybudová níŘ íše, která užnemě la být a také nebyla zatížena hnilobným
marasmem starého svazku. Na vlastním tě le pociťoval, že Habsburskýdů m ukonč il
své dě jinné poslá ni a že nová ř
íše si zvolíza císař
e jen toho, kdo v hrdinném zá palu
mů že "Koruně Rýna" nabídnout svou hlavu. Je tř
eba dě kovat osudu a chvá lit jej za
to, že ji dal v léno potomku domu, kterýužjednou dá vno daroval v osobě Bedř
icha
Velikého ná rodu svě tlý symbol slá vy.
Kdyžale po velké vá lce Habsburskýdů m rá zně př
istoupil v monarchii k
př
ímému, ale neúprosnému mýcenínebezpeč ného, jednoznač ně smýšlejícího
Ně mectva - neboťtoto by byl nutně výsledek slavizač nípolitiky - vzplanul odpor k
zá niku odsouzeného ná roda způ sobem, jakýnově jšídě jiny nepoznaly. Poprvé se
stali rebely muži nacioná lně a patrioticky smýšlející. Rebely nikoliv proti ná rodu
ani proti stá tu, ale proti způ sobu vlá dnutí, ježpodle jejich př
esvě dč enímuselo vést
k zá niku jejich ná roda.
Poprvé v nově jších ně meckých dě jiná ch se oddě lil zemský dynastický
patriotismus od nacioná lnílá sky k vlasti a ná rodu. Bylo zá sluhou všeně meckého
hnutíně meckého Rakouska.
V devadesá tých letech, že jasně a jednoznač ně konstatovalo, že stá tníautorita
má prá vo vyžadovat úctu a ochranu jen tehdy, jestliže je v souladu se zá jmy ná roda,
nebo je alespoňnepoškozuje. Stá tníautorita nemů že být samoúč elná , neboťv
takovém př
ípadě by každá tyranie na tomto svě tě byla nenapadnutelná a posvá tná .
Vede-li vlá dnímoc pomocnými prostř
edky ná rod k zá niku, potom je vzpoura
nejen prá vem, ale i povinnostíkaždého př
íslušníka takového ná roda. Otá zka, kdy
takový př
ípad nastá vá a kdy nikoliv, nebude rozhodnuta teoretickými pojedná ními,
nýbržsilou a úspě chem.
Každá vlá dnímoc si ná rokuje povinnost udržovat stá tníautoritu, aťje sebehorší
a i kdyby tisíckrá t zradila zá jmy ná roda. Proto ná rodnípud sebezá chovy mů že
používat v boji za nabytísvobody č i nezá vislosti stejná zbraně , jakými se ji pokouší
protivník zadržet. Boj "legá lními" prostř
edky je veden jen tak dlouho, dokud i
hroutícíse moc takové používá , ale nenítř
eba bá t se použit i jiné prostř
edky,
používá -li je i protivníci. Obecně se nemá nikdy zapomínat, že udrženi stá tu nebo
dokonce vlá dy nenínejvyšším cílem lidského bytí, cílem je uchová nídruhu. Je-li
ale druh v nebezpeč í, je-li utisková n, nebo hrozí-li mu dokonce odstraně ni, potom
otá zka legality hraje jen podř
adnou roli. Mů že se pak stá t, že i kdyžvlá dnoucímoc
tisíckrá t používá ve svém koná nítakzvané "legá lníprostř
edky", př
esto je pud
sebezá chovy utiskovaných vždy vyšším ospravedlně ním jejich boje všemi
dostupnými zbraně mi. Lidské prá vo rušístá tníprá vo. Je-li ale ná rod ve svém boji o
lidská prá va poražen, znamená to, že byl na vá há ch osudu shledá n př
íliš lehkým
pro ště stíudržet se dá le na tomto pozemském svě tě . Neboťkdo neníochoten nebo
schopen bojovat za své bytí, tomu urč ila vě č ně spravedlivá prozř
etelnost jeho
konec.
Svě t tu nenípro zbabě lé ná rody. Jak snadné je pro tyranii navléci si plá štík
takzvané "legality", uká zalo se nejjasně ji a nejzř
etelně ji na př
íkladu Rakouska.
Legá lnístá tnímoc se opírala tehdy o Ně mců m nepř
á telskou pů du parlamentu - a
o rovně žNě mců m nepř
á telský panovnický dů m. V tě chto dvou faktorech byla
ztě lesně na veškerá stá tníautorita. Bylo nesmyslné chtít z tě chto míst změ nit osud
rakousko-ně meckého ná roda. Podle našich ctitelů jediné možné "legá lní" cesty by
to znamenalo zř
eknutíse boje, neboťtento by nebyl proveditelný legá lními
prostř
edky. Znamenalo by to ale také konec Ně mců v monarchii - a to ve velmi
krá tké době . Skuteč ně jen díky zhrouceni stá tu bylo ně mectvíuchrá ně no tohoto
osudu. Avšak obrýlený teoretik by radě ji zemř
el pro svoji doktrínu, nežpro svů j
ná rod. K hrů ze všech teoretických doktriná ř
ů a jiných stá tních fetišistů tehdejší
č lenové všeně meckého hnutív Rakousku tímto nesmyslem dů kladné zametli, což
zů stá vá jejich zá sluhou. Zatímco se Habsburkové všemi prostř
edky pokoušeli
dostat se ně mectvu na kobylku, zaútoč ila tato strana dokonce na "vznešený"
panovnickýdů m a to bezohledně . Prvníze všech provedla sondu v tomto shnilém
stá tě a otevř
ela oč i statisíců m. Jejízá sluhou byl ná dhernýpojem "lá ska k vlasti"
osvobozen z objetítéto smutné dynastie. V prvnídobě svého ná stupu mě la
mimoř
á dně mnoho př
íznivců , jejich poč et hrozil př
erů st ve skuteč nou lavinu. Ale
úspě ch nevydržel. V době mého př
íchodu do Vídně bylo toto hnuti užpř
ekoná no
kř
esťansko-sociá lnístranou a stalo se dokonce témě řzcela bezvýznamným. Celý
tento proces zrodu a zá niku všeně meckého hnuti na jedné straně a neslýchaného
vzestupu kř
esťansko sociá lnístrany na straně druhé mě l pro mě mimoř
á dný
význam jako klasickýobjekt studia.
Kdyžjsem př
išel do Vídně , byly mé sympatie zcela na straně všeně meckého
sně mu. Velmi mi imponovalo, že mě l ně kdo odvahu zvolat v parlamentu "slá va
Hohenzellernovi" a rovně žmě tě šilo, že stá le ještě ně kdo považoval Rakousko za
př
echodně oddě lenou souč á st ně mecké ř
íše a nenechal projít ani okamžik, kdy by
toto také veř
ejně neprohlá sil. Vzbuzovalo ve mě radostnou nadě ji, že byli lidé, kteř
í
ve všech otá zká ch ně mectvíbezohledně př
izná vali barvu a nikdy se nesnižovali ke
kompromisů m. Byla to podle mého ná zoru jediná ještě schů dná cesta k zá chraně
ná roda. Nechá pal jsem, že hnutípo tak ná dherném vzestupu tolik kleslo. Ještě
méně jsem chá pal, že se kř
esťanskosociá lnístrana ve stejné době stala tak
obrovskou silou. Byla prá vě na vrcholu své slá vy.
Kdyžjsem se chystal porovnat obě tato hnutí, dal mi i v tomto př
ípadě osud,
urychlen mojíneútě šnou situací, tu nejlepšívýuku pro pochopenípř
íč in této
há danky.
Zač nu u dvou mužů , kteř
íbyli vů dci a zakladateli oně ch dvou stran: Georg von
Schtinerer a Dr. Karl Lueger. Č istě lidsky vzato oba př
evyšujírá mec a úroveň
takzvaných parlamentních zjevů . V bahně všeobecné politické korupce zů stal jejich
život č istý a neporušený. Mé sympatie byly nejdř
íve na straně všeně meckého
Schtinerera, a1e pozvolna se obracely rovně žke kř
esťanskosociá lnímu vů dci.
Kdyžjsem porovná val jejich schopnosti, by1 tehdy Schtinerer, jak se mi zdá lo,
lepšía dů kladně jšímyslitel v zá sadních problémech.
Rozpoznal nezbytný konec rakouského stá tu sprá vně ji a jasně ji nežkdokoliv
jiný. Kdyby jeho v úvahy poslouchali lépe zejména v ř
íši, kdyžvaroval př
ed
habsburskou monarchií, nebylo by došlo k neště stísvě tové vá lky Ně mecka proti
celé Evropě . Schtinerer rozpozná val vnitř
nípodstatu problémů , o to víc se však
mýlil v lidech.
Zde byla silná strá nka Dr. Luegera. Byl mimoř
á dným znalcem lidi a vystř
íhal se
toho, aby je vidě l lepšínežjsou. Poč ítal tedy více s realitou života, zatímco
Schtinerer pro ni mě l jen malé pochopení. Všechno, co si myslel, bylo teoreticky
vzato sprá vné, ale protože mu chybě la síla a pochopeni toho, že teoretické poznatky
je tř
eba zprostř
edkovat masá m a to formou odpovídajícíjejich chá pá ni, které je a
zů stane omezené, zů stá valo všechno pozná ni jen prorockou moudrostí, anižse stalo
praktickou skuteč ností.
Tato absence faktické znalosti lidívedla pozdě ji k chybnému hodnocenísil
celého hnutíi prastarých institucí. Schtinerer nakonec ovšem poznal, že se jedná o
svě toná zorové otá zky, ale nepochopil, že vhodnými nositeli tě chto témě ř
ná boženských ná zorů mohou být př
edevším vždy jen široké masy lidu. Vidě l
bohužel jen ve velmi malém rozsahu mimoř
á dnou omezenost bojové vů le
takzvaných "mě šťanských kruhů ", cožbylo dá no užjejich hospodá ř
ským
postavením a z toho vyplývajícíobavou, že majíco ztratit a proto se držízpá tky.
Ale svě toná zor bude mít př
ece vyhlídku na vítě zstvíjen tehdy, jestliže je tu široká
masa jako nositelka nového uč enía je ochotna postoupit nutnýboj. Ve všech tě chto
vě cech byl Dr. Lueger opakem Schtinerera. Dů kladná znalost lidi mu pomá hala
sprá vně oceňovat možné síly a tím zů stal uchrá ně n př
ed př
ílišným podhodnocením
stá vajících institucí, dokonce snad prá vě proto se nauč il používat tyto instituce jako
pomocné prostř
edky pro dosaženi svých cílů . Také velmi dobř
e chá pal, že politická
bojová síla dnešních vyšších mě šťanských vrstev je malá a nedostač ujícík tomu,
aby vybojovala vítě zstvínovému velkému hnutí. Proto ve své politické č innosti
kladl dů raz na získá nívrstev, jejichžexistence byla ohrožena, cožznamenalo spíš
povzbuzeni bojové vů le nežjejíochromení. Byl rovně žochoten použít všechny
stá vajícímocenské prostř
edky a naklonit si mocné instituce tak, aby z tě chto
starých zdrojů síly získá val užitek pro vlastníhnutí. Zamě ř
il svou novou stranu
př
edevším na stř
ednístav, ohroženy zá nikem, č ímžsi získal stoupence velmi
obě tavé i opravdu bojovné. Jeho nesmírně moudrývztah ke katolické církvi mu
získal mladšíduchovni v takovém rozsahu, že stará kleriká lnístrana byla nucena
vyklízet pole, anebo, chytř
eji, př
ipojit se ke straně nové a získá vat tam pozvolna
pozici za pozicí.
Kdybychom ale jen toto považovali za charakteristiku podstaty tohoto vá ženého
muže, velmi bychom mu kř
ivdili. Neboťnebyl jen obratný taktik, ale mě l vlastnosti
skuteč ně velkého a geniá lního reformá tora. Byl však omezen př
esnou znalostí
stá vajících možnosti jakoži vlastních schopností. Tento skuteč ně významný mužsi
vytyč il velmi praktický cíl. Chtě l dobýt Vídeň. Vídeň byla srdcem monarchie, z
tohoto mě sta proudil ještě život do nemocného a starého tě la vetché ř
íše. Č ím
zdravě jšíbude srdce, tím více ožije celé tě lo. Zá sadě sprá vná myšlenka, která však
mohla být použita jen po urč itou omezenou dobu. A v tom byla slabost tohoto
muže. Co vykonal jako starosta mě sta Vídně , je v nejlepším slova smyslu
nesmrtelné, monarchii tím však zachrá nit nemohl - bylo př
íliš pozdě . To vidě l jeho
odpů rce Schtinerer jasně ji. Nač prakticky Dr. Lueger sá hl, bá ječ ně se zdař
ilo, co si
od toho sliboval, to se nedostavilo. Co chtě l Schtinerer, to se mu nepodař
ilo, č eho
se obá val, to se bohužel strašným způ sobem dostavilo. Tak ani jeden z obou mužů
nedosá hl svého cíle: Lueger užnemohl zachrá nit Rakousko a Schtinerer užnemohl
zachrá nit ně mecky ná rod př
ed pá dem. Je neskonale pouč né pro dnešnídobu
studovat př
íč iny selhá níobou stran. Je to úč elné zejména pro mé př
á tele, poně vadž
v mnoha bodech jsou dnešnípomě ry podobné tě m tehdejším a je možné vyhnout se
chybá m, které kdysi vedly ke konci hnutíjednoho a k neplodnosti druhého.
Zhrouceni všeně meckého hnutív Rakousku mě lo podle mne tř
i př
íč iny:
Za prvé nejasná př
edstava o významu sociá lního problému pro novou, svou
podstatou revoluč nístranu. Protože Schtinerer a jeho př
ívrženci se obraceli v prvé
ř
adě na mě šťanské vrstvy, mohl být výsledek jen slabý a mírný. Ně mecké
mě šťanstvo je zvlá ště ve svých vyšších kruzích, anižto jednotlivci tuší,
pacifistické, jedná -li se o vnitř
nízá ležitosti ná roda nebo stá tu. V dobrých č asech, to
znamená v tomto př
ípadě je-li dobrá vlá da, je toto smýšlenízá kladem dobré
hodnoty tě chto vrstev pro stá t, v č asech špatné vlá dy však pů sobípř
ímo zhoubně .
Užjenom proto, aby bylo možné vést skuteč ně vá žnýboj, muselo se všeně mecké
hnutívě novat př
edevším získá vá nímas. Protože to neč inilo, ztratilo onen rozmach,
který taková vlna potř
ebuje, nemá -li brzy opadnout. Pokud ale nová strana nemá
tuto zá sadu na zř
eteli od poč á tku a nerealizuje ji, ztrá cípozdě ji možnost zameškané
dohonit. Př
ijme-li strana velký poč et umírně ných mě šťanských živlů , bude se
vnitř
nípostoj hnutíř
ídit podle nich a ztratídalšívyhlídky na získá nívě tších sil ze
širokých lidových vrstev. Tím se ale takové hnutínedostane dá l nežk rýpanía
kritice pomě rů . Užnikdy nenalezne onu témě řná boženskou víru spojenou se
stejnou obě tavostí, na jejich místo se dostane snaha o "pozitivníspoluprá ci", to
znamená v tomto př
ípadě uzná nístá vajícísituace a pozvolné zmírně nítvrdosti boje
a koneč ně př
istá níu shnilého míru.
Tak tomu bylo i se všeně meckým hnutím, protože od poč á tku nepř
ič ítalo hlavní
význam získá vá nístoupenců ze širokých mas. Stalo se "mě šťanským, vybraným,
umírně ně radiká lním". Z této chyby vyrostla druhá př
íč ina jeho rychlého zá niku. V
době ná stupu všeně meckého hnutíbyla situace ně mectvív Rakousku jižzcela
zoufalá . Rok od roku se stá val parlament stá le více institucípomalé zká zy
ně meckého ná roda. Každý pokus o zá chranu v hodině dvaná cté mohl mít alespoň
malou nadě ji na úspě ch pouze za př
edpokladu, že tato instituce bude odstraně na.
Pro hnuti tím vyvstala principiá lníotá zka: vstoupit do parlamentu a - dá -li se to tak
vyjá dř
it - "vytunelovat jej zevnitř
", anebo vést boj zvenč íútokem na toto zař
ízení?
Vést boj proti takové moci zvenč íznamená vyzbrojit se neotř
esitelnou odvahou a
př
ipravit se na nekoneč né obě ti. Chytit býka za rohy a dostat mnoho tě žkých ran,
ně kdy padnout k zemi a zase se zvednout se zlá manými údy, ažteprve po nejtě žším
zá pase se vítě zstvípř
iklonína stranu smě lého útoč níka. Jen velikost obě tízíská pro
vě c nové bojovníky, ažnakonec vytrvalost bude odmě ně na vítě zstvím. K tomu je
ale potř
eba dě tíná roda ze širokých mas. Pouze oni jsou odhodlanía dostateč ně
houževnatí, aby tento boj dobojovali aždo krvav‚ho konce. Tuto širokou masu
však všeně mecké hnutínemě lo a tak mu nezbylo nic jiného, nežvstoupit do
parlamentu.
Nebylo by sprá vné myslet si, že toto rozhodnutíbylo výsledkem dlouhých
vnitř
ních pochybnosti č i úvah, ne, nemyslelo se na nic jiného. Ú č ast na tomto
nesmyslu byla jen odrazem všeobecných, nejasných př
edstav o významu a vlivu
úč asti v instituci, která užv principu byla považová na za nesprá vnou. Nejspíš si
slibovali ulehč eníosvě ty širokých lidových vrstev, dostanou-li př
íležitost mluvit na
"fóru celého ná roda". Také se zdá lo, že útok na koř
eny zla bude úspě šně jší, než
útok zvenč í. Domnívali se také, že bezpeč nost jednotlivých př
edních bojovníků
bude pod ochranou imunity vě tší, takže síla útoku by se tím mohla zvýšit. Ve
skuteč nosti se vě ci ovšem mě ly jinak. Fórum, o kterém mluvili všeně meč tí
poslanci, se nezvě tšilo, ale spíše zmenšilo, neboťkaždý mluvíjen pro ten okruh
lidí, který ho chce poslouchat, nebo ke kterým se dostane reprodukce ř
eč eného
prostř
ednictvím tisku. Nejvě tšíbezprostř
ednífórum posluchač ů však není
posluchá rna parlamentu, nýbržvelké, veř
ejné shromá ždě nílidu. Neboťtam se
nalézajítisíce lidí, kteř
ípř
išli, aby si poslechli, co jim chce ř
eč ník ř
íct, naproti tomu
v zasedacím sá le poslanecké sně movny je jich jen pá r set a to vě tšinou jen proto,
aby obdrželi diety a v žá dném př
ípadě proto, aby do sebe nechali nalévat moudrosti
ostatních pá nů "zá stupců lidu". Př
edevším je to ale poř
á d stejné publikum, které se
užnič emu nepř
iuč í, poně vadžkromě rozumu k tomu zde chybíi sebemenšívů le.
Žá dný z tě chto zá stupců lidu nikdy sá m ze sebe nevzdá č est lepšípravdě a nedá
se do jejích služeb. Ne, neuč iníto ani jedinýz nich, ledaže by mě l dů vodnou
nadě ji, že si tím zachrá nísvů j poslanecký mandá t na dalšíobdobí. Teprve tehdy,
kdyžužje jasné, že jeho dosavadnístrana dopadne v př
íštích volbá ch špatně , vydá
se tento výkvě t stateč nosti na cestu a bude se rozhlížet, zda a kde by se dostal k
ně jaké straně nebo smě ru, kterýdopadne ve volbá ch lépe, ovšem tuto změ nu pozice
doprová zíobvykle prů tržímorá lních zdů vodně ní. Zdá -li se, že ně jaká stá vající
strana natolik ztrá cípř
ízeň lidu a hrozíjítak velkýpropad, že pravdě podobně utrží
ve volbá ch znič ujícíporá žku, dá vajíse na velkýpochod: parlamentníkrysy
opouště jístranickou loď. Nemá to co dě lat s lepším vě dě ním nebo úmyslem, pouze
s jistým vě šteckým nadá ním, ježparlamentníště nici v pravý č as varuje a pouštíji
opakovaně do jiné teplé stranické postele. Mluvit př
ed takovým "fórem" znamená
jen há zet perly oně m zná mým zvíř
atů m. To se ale opravdu nevyplatí! Neboť
úspě ch nemů že být jiný nežnulový.
A tak to také bylo. Všeně meč típoslanci se mohli umluvit: úč inek nebyl
naprosto žá dný. Tisk o nich buď zcela mlč el, anebo roztrhal jejich projevy tak, že
zmizela jaká koliv souvislost, ba př
ekrucoval dokonce smysl, ježse pak vytrá cel a
veř
ejné míně nídostá valo tak velmi špatný obraz o smyslu nového hnutí. Nemě lo
význam to, co jednotlivípá nové ř
íkali, význam mě lo to, co se o nich dalo č íst v
tisku, cožbyl pouhý výtah z jejich projevů , ježzkreslen tiskem mohl pů sobit jen
nesmyslně . Mohl - a mě l. Př
ič emžjediné fórum, př
ed kterým mluvili pravdu,
sestá valo z pě ti set č lenů parlamentu. To mluvísamo za sebe. Nejhoršíale bylo
ná sledující: všeně mecké hnuti mohlo poč ítat s úspě chem jen tehdy, kdyby od
prvního dne pochopilo, že se tu nesmíjednat o novou politickou stranu, nýbržo
svě tovýná zor. Neboťpouze svě toná zor mohl najít sílu k vybojová nítohoto
obrovského zá pasu. Toho jsou jako vů dci schopni jen ty nejlepšía nejodvá žně jší
hlavy. Není-li boj za svě tový ná zor veden obě tavými hrdiny, nenajdou se zakrá tko
ani k smrti odhodlaníbojovníci. Kdo bojuje pouze za svou vlastníexistenci,
nezajímá se př
íliš o společ nost.
Aby si hnuti tento př
edpoklad udrželo, musíkaždývě dě t, že hnutímů že
nabídnout č est a slá vu z pohledu potomků , ale př
ítomnosti nemá co nabídnout. Č ím
více postů a míst má hnuti na rozdá vá ní, tím vě tšíje př
iliv podř
adných lidi, až
nakonec tito politič típř
íležitostnídě lníci zaplavístranu tak, že ně kteř
ípoctiví
bojovníci užstaré hnutívů bec nepozná vajía naopak ti novíodmítajíně kdejší
bojovníky jako obtížné "nepovolané". Tím je ovšem "mise'" takového hnutí
vyř
ízena.
Kdyžse všeně mecké hnutíupsalo parlamentu, dostalo "parlamentá ř
e" namísto
dř
ívě jších vů dců a bojovníků . Tím kleslo na úroveň bě žné politické strany a ztratilo
sílu č elit muč ednickým vzdorem neblahému osudu. Místo boje se nauč ilo "mluvit a
vyjedná vat". Novýparlamentá řto zač al jižzakrá tko pociťovat jako pohodlně jší, ne
tak riskantní, povinnost vybojová vat nový svě tový ná zor "duchovními" zbraně mi
parlamentnívýř
eč nosti, oproti tomu, aby se v př
ípadě potř
eby vrhl do boje s
nasazením vlastního života - do boje, jehožvýsledek byl nejistý a v každém
př
ípadě nevýnosný.
Kdyžužse tak sedě lo v parlamentu, zač ali př
ívrženci venku doufat a č ekat na
zá zraky, které nepř
ichá zely a ani př
ichá zet nemohly. Brzy zač ali být netrpě liví,
protože to, co slyšeli od svých poslanců , neodpovídalo v žá dném př
ípadě oč eká vá ní
volič ů . To se dalo lehko vysvě tlit, neboťnepř
á telský tisk nedá val lidu pravdivý
obraz pů sobenívšeně meckých zastupitelů . Č ím více novízá stupci lidu př
ichá zeli
na chuťmírně jšímu způ sobu "revoluč ního" boje v parlamentu a zemských
sně mech, tím méně byli ochotni vrá tit se do nebezpeč né osvě tové prá ce v širokých
vrstvá ch ná roda. Masové shromá ždě ní, jediná cesta k opravdu úč innému,
bezprostř
ednímu ovlivňová nía tedy jedině možnému získá vá nívelkého poč tu lidí,
bylo stá le víc odsunová no do pozadí.
Tak jako byla tribuna parlamentu zamě ňová na za pivnístů l zasedacího sá lu, aby
se ř
eč i z tohoto fóra lily nikoliv do lidu, ale do hlav jeho takzvaných "vyvolených"
zá stupců , tak př
está valo i všeně mecké hnutíbýt hnutím lidovým a brzy pokleslo na
úroveň klubu akademických výkladů , které témě řnikdo nebral vá žně .
Špatný dojem, který zprostř
edková val tisk, nebyl užodpovídajícím způ sobem
korigová n osobníschů zovníč innostíjednotlivých pá nů , ažposléze slovo
"všeně mecký" zně lo v uších širokých mas nepě kně . Avšak - a to aťsi nechajíř
íct
všichni ti dnešnírytíř
štípisá lkové a hejskové - nejvě tšípř
evraty na svě tě nebyly
nikdy ř
ízeny husím brkem. Ne, peru zů stalo stá le vyhrazeno tyto dě je teoreticky
zdů vodňovat.
Ale síla, která uvá dě la do pohybu historické laviny ná boženského a politického
dě ní, to byla odpradá vna kouzelná moc mluveného slova. Široké masy ná roda
podlehnou př
edevším síle ř
eč i. Všechna velká hnutíjsou hnutílidová , jsou to
vulkanické erupce lidských vá šnía duchovního vnímá ní, podnícené buďto krutou
bohynínouze nebo zapá leny pochodníslov vržených masá m lidu, slov, ježnejsou
limoná dovými výlevy estetizujících literá tů a Ivů salonů . Osudy ná rodů doká že
změ nit jen bouř
e horké vá šně , ale vzbudit takovou vá šeňumíjen ten, kdo ji sá m
nosív srdci.
Vá šeň sama daruje svému vyvolenci slova podobná úderů m kladiva, která
otvírajíbrá ny srdce lidu. Koho ale vá šeňopustía jeho ústa zů stá vajíně má , toho
nebe nevyvolilo zvě stovatelem své vů le. Ažse tedy držíkaždý písařsvého
kalamá ř
e, aby byl č inný "teoreticky", stač í-li mu na to rozum a schopnosti: vů dcem
se však nenarodil a nebyl vyvolen.
Hnutí, které má velké cíle, se musíúzkostlivě snažit, aby neztratilo souvislost se
širokými lidovými masami. Každou otá zku musízvažovat prá vě z tohoto hlediska a
v tomto smě ru č init rozhodnutí. Musíse vyhýbat všemu, co by mohlo snížit č i
oslabit jeho pů sobeni na masy, nikoliv snad z "demagogických" dů vodu, nýbržz
prostého pozná ní, že bez obrovské síly ná rodních mas nenížá dná velká idea
uskuteč nitelná , byťby byla sebe posvá tně jšía vznešená . Pouze tvrdá skuteč nost
musíurč ovat cestu k cíli, aťse ná m to libínebo ne. Vyhýbat se nepř
íjemným
cestá m znamená na tomto svě tě minout se cíle.
Kdyžvšeně mecké hnutí, díky svému postoji k parlamentu, př
eložilo tě žiště své
č innosti z ná roda do poslanecké sně movny, ztratilo budoucnost a získalo laciný
okamžitý úspě ch. Zvolilo lehč íboj a tím užnebylo hodno koneč ného vítě zství.
Promyslel jsem tyto otá zky velice dů kladně jižve Vídni a poznal, že jsou hlavní
př
íč inou zhroucenítohoto hnuti, které bylo podle mého ná zoru povolá no k tomu,
aby se ujalo vedeníně mectva, prá vě v tom, že neuznalo tyto skuteč nosti. Hlavní
dvě chyby, na kterých všeně mecké hnutíztroskotalo, byly navzá jem př
íbuzné.
Nedostateč ná znalost vnitř
ních hnacích sil velkých př
evratů vedla k podceně ní
významu širokých mas lidu, z toho vyplynul nepatrný zá jem o sociá lníotá zky i
nesprá vné nedostateč né získá vá nídušíz nižších vrstev ná roda. A také nesprá vný
postoj k parlamentu, kterývšechny tyto chyby podporoval.
Kdyby poznali nesmírnou sílu, která je vlastni mase jako nositelce revoluč ního
odporu ve všech dobá ch, pracovali by v sociá lnía propagandistické sféř
e jinak. Pak
by také tě žiště hnutínebylo v parlamentu, nýbržv dílně a na ulici.
Tvrdýboj, kterývšeně mecké hnutívedlo proti katolické církvi, je vysvě tlitelný
pouze nedostateč ným pochopením duchovnípodstaty lidu: Prudkýútok nové strany
proti ně mu mě l ná sledujícípř
íč iny: Jakmile se habsburský dů m s koneč nou
platnosti rozhodl př
etvoř
it Rakousko na slovanský stá t, sahalo se k jakýmkoliv
prostř
edků m, ježse zdá ly být v tomto smě ru vhodné. Také ná boženské instituce
zapř
á hal bez skrupulítento nesvě domitýpanovnický dů m do služeb nové "stá tní
ideje". Používá níč eských farnostía jejich duchovních sprá vců bylo jen jedním z
mnoha prostř
edků na cestě ke všeobecné slavizaci Rakouska. Odehrá valo se to asi
takto: I) do ještě ně meckých obcíbyli dosazová ni č ešti fará ř
i, kteř
ípomalu ale jistě
nadř
azovali zá jmy č eského ná roda nad zá jmy církvía stá vali se zá rodkem procesu
odně mč ová ní! Ně mecké duchovenstvo zklamalo v tomto smě ru témě řúplně . Nejen
že bylo z hlediska ně mectvív tomto boji naprosto nepoužitelné, ale nedoká zalo se
ani brá nit útoku tě ch druhých. A tak bylo ně mectvíoklikou, tj. zneužívá ním na
jedné straně a nedostateč nou obranou na straně druhé, pomalu ale nepř
etržitě
zatlač ová no do pozadí. Jestliže se toto konalo v malém, ve velkém nebyly pomě ry
o mnoho lepší. Protině meckým pokusů m Habsburků se vysokýklérus patř
ič ně
nebrá nil a prosazová níně meckých zá jmů ustoupilo do pozadí. Obecný dojem
nemohl být jinýnežten, že jde o hrubé porušová níně meckých prá v katolickým
duchovenstvem. Způ sobilo to zdá ní, že církev necítís ně meckým ná rodem, že se
nespravedlivě stavína stranu nepř
ítele. Podle Schtinererova ná zoru byl koř
en zla v
tom, že vedeníkatolické církve se nenachá zív Ně mecku a z toho že vyplývá
nepř
ízeň církve k zá jmů m našeho ná roda.
Takzvané kulturníproblémy ustoupily tehdy, jako témě řvšechno v tehdejším
Rakousku, témě řzcela do pozadí. Rozhodujícípro postoj všeně meckého hnutíke
katolické církvi nebyl ani tak jejívztah k vě dě apod., jako spíše jejínedostateč né
zastupová níně meckých prá v a naopak stá lá podpora zvlá ště slovanské arogance
žá dostivosti.
Georg Schtinerer nebyl polovič atý. Boj proti církvi zahá jil s př
esvě dč ením, že
jenom tímto lze ně mecký ná rod zachrá nit. Hnutí
"Pryč od Ř íma" bylo mohutným ale i nejtě žším útokem, který mě l zboř
it
nepř
á telskou pevnost. Domníval se, že bude-li tento boj úspě šný, bude př
ekoná n
neblahý rozkol církve v Ně mecku, př
ič emžvnitř
nísíla Ř íše a ně meckého ná roda by
takovým vítě zstvím mohly velmi získat. Avšak ani př
edpoklad a ani výsledek
tohoto boje nebyly sprá vné. Bezpochyby byla ná rodnísíla odporu ně meckého
duchovenstva ve všech otá zká ch ně mectvímenšínežsila jejich neně meckých,
zejména č eských bratř
ív úř
adě . A pouze ignorant mohl nevidě t, že ně mecké
duchovenstvo sotva napadlo brá nit ně mecké zá jmy. Rovně žtak musel každý
nezaslepený č lově k uznat, že to vyplývá v prvé ř
adě z jisté okolnosti, kterou my
Ně mci všichni tě žce trpíme: je to naše objektivita v postoji k našíná rodnosti stejně
tak jako k č emukoliv jinému. Č eskýduchovníse stavě l subjektivně ke svému
ná rodu a objektivně k církvi, zatímco ně mecký fará řbyl subjektivně oddá n církvi a
zů stá val objektivnívů č i svému ná rodu. Jedná se o jev, který naneště stímů žeme
sledovat v tisících jiných př
íkladů . V žá dném př
ípadě to nenípouze zvlá štní
dě dictvíkatolicismu, nýbržskuteč nost, která u ná s v krá tké době nahlodá vá
každou, zvlá ště stá tnínebo ideovou instituci.
Porovnejme např
íklad postoj, který zaujímá naše úř
ednictvo k pokusů m o
ná rodníobrodu, s postojem úř
ednictva jiného ná roda v téže otá zce. Nebo myslíme
si snad, že dů stojnickýsbor všude na svě tě by stejným způ sobem zastrč il zá jmy
svého ná roda za frá zi "stá tníautorita", jak se to dě je u ná s užpě t let zcela
samozř
ejmě a platíto dokonce za zvlá šťzá služné? Nezaujímajísnad např
íklad v
židovské otá zce obě skupiny stanovisko, které neodpovídá zá jmů m ná roda ani
skuteč ným potř
ebá m ná boženství? Porovnejme postoj rabína ke všem otá zká m jen
trochu významným pro židovstvo jako rasu se stanoviskem daleko nejvě tšíč á sti
našeho duchovenstva. S tímto jevem se setká me vždy, jedná -li se o abstraktníideje.
"Stá tníautorita", "demokracie", "pacifismus", "meziná rodnísolidarita" apod. jsou
pojmy, které se u ná s témě řvždy stanou tak frigidními, č istě doktriná ř
skými
př
edstavami, že každé posuzová ni všeobecných ná rodních životních potř
eb se dě je
pouze z jejich hlediska.
Tento neblahý způ sob pohledu na všechny zá ležitosti pod úhlem užjednou
vytvoř
eného ná zoru umrtvuje každou schopnost vmyslet se subjektivně do vě ci, jež
objektivně odporuje vlastnídoktríně , vede nakonec k úplné zá mě ně prostř
edku a
úč elu. Obracíse proti všem pokusů m o ná rodnípovzneseni, pokud by toto bylo
možnou pouze po odstraně níšpatné, zhoubné vlá dy, protože to by prýbylo
porušením "stá tníautority". Podle tohoto ná zoru nenístá tníautorita prostř
edkem k
ně jakému úč elu, v oč ích fanatika objektivity je úč elem sama o sobě , který vyplní
celý jeho život. Rozhoř
č eně by se postavil proti pokusu o diktaturu, i kdyby jejím
nositelem mě l být např
íklad ně jaký Bedř
ich Veliký a momentá lnístá tníumě lci
parlamentnívě tšiny byli jen neschopnými trpaslíky nebo dokonce podř
adnými
subjekty, poně vadžzá kon demokracie je pro doktriná ř
e posvá tně jšínežblaho
ná roda. Bude tedy há jit nejhoršítyranii, ježruinuje ná rod, poně vadž"stá tní
autorita" je v této tyranii momentá lně ztě lesně ná , jindy zase odmítne i požehnanou
vlá du, pokud neodpovídá pravidlů m "demokracie".
Stejně tak bude ná š ně mecký pacifista mlč et ke každému i sebekrvavě jšímu
zná silňová níná roda, ježmů že vychá zet i z ně jaké volenské moci, a kdyby se dal
tento osud změ nit pouze odporem, tedy ná silím, bylo by to proti duchu jeho
mírového společ enství. Meziná rodníně mecký socialista mů že byt od ostatního
svě ta solidá rně vypleně n a bude to kvitovat s bratrskou a nepomyslína odplatu ani
na protest, prá vě proto, že je - Ně mec. Toto mů že znít smutně , ale změ nit ně jakou
vě c znamená ji např
ed poznat. Stejně tak je tomu se slabošským zastupová ním
ně meckých zá jmů č á stíkléru. Neníto ze zloby nebo ze zlé vů le, neníto na povel
shora". V takové ná rodnívlažnosti spatř
ujeme jednak výsledek nedostateč né
výchovy k ně mectvíod mlá dí, jednak naprosté podrobeni se myšlence, která se
stala idolem. Tak bude pacifista, vě nujícíse subjektivně a bez výhrad své ideji,
hledat př
i každém i tom nejnespravedlivě jším, tě žkém ohroženísvého ná roda
nejprve objektivníprá va (pokud je to Ně mec) a nikdy se postavíz pudu
sebezá chovy do ř
ad svého stá da a nebude bojovat.
Nakolik to platípro jednotlivé skupiny, ná m uká že snad toto: Protestantismus
zastupuje zá jmy Ně mectva lépe, má to zakotveno užve svém zrodu a v pozdě jší
tradici, selhá vá však v okamžiku, kdy by se mě la obrana ná rodních zá jmů týkat
oblasti, která chybínebo je z ně jakých dů vodu odmítá na v obecné linii jeho tradic a
př
edstav o svě tě .
Protestantismus nastoupík podpoř
e ně mectví, pokud se jedná o zá ležitosti
vnitř
níč istoty nebo ná rodního prohlubová ni, o obranu ně mecké podstaty, ně mecké
ř
eč i a také ně mecké svobody, protože to vše je zdů vodně no v ně m samém.
Okamžitě se ale postavívelmi tvrdě proti všem pokusů m zachrá nit ná rod ze sevř
ení
jeho smrtelného nepř
ítele, protože jeho postoj k židovstvu je stanoven více méně
dogmaticky. Př
itom se zde jedná o otá zku, bez jejížvyř
ešeníjsou a zů stanou
všechny ostatnípokusy o ně meckou obrodu nebo povznesenízcela nesmyslné a
nemožné.
Mě l jsem ve své vídeňské době dost č asu a př
íležitostík nepř
edpojatému
zkoumá ni této otá zky a mohl jsem si v denním styku tisícero způ soby ově ř
it
sprá vnost tohoto ná zoru.
V tamním ohnisku nejrů zně jších ná rodnostíse jevilo velmi jasně , že pouze
ně meckýpacifista se pokoušívidě t zá jmy vlastního ná roda vždy jenom objektivně ,
avšak nikdy tak Žid pokud jde o zá jmy židovského ná roda, že pouze ně mecký
socialista je "internacioná lní" v tom smyslu, který mu zakazuje vyžebrá vat svému
ná rodu spravedlnost u jeho internacioná lních soudruhů jinak nežkňourá ním a
fňuká ním, avšak nikdy tak Č ech nebo Polá k apod. Zkrá tka, poznal jsem užtehdy,
že neště stíspoč ívá jen zč á sti v tě chto uč eních, č á steč ně však také v naší
nedostateč né výchově k ná rodnímu cítě nía tím podmíně né menšíoddanosti k
ná rodu. Tím odpadá prvníč istě teoretické zdů vodně ni boje všeně meckého hnutí
proti katolicismu.
Vychová vejme ně meckýná rod užod mlá dík rozhodnému uzná prá v vlastního
ná roda a neotravujme uždě tská srdce kletbou objektivity a to i ve vě cech svého
vlastního "já " a zakrá tko se uká že (za př
edpokladu radiká lníná rodnívlá dy) že
stejně jako v Irsku, Polsku nebo ve Francii bude také v Ně mecku katolík vždycky
Ně mcem.
Nejvě tšídů kaz toho ná m poskytla ona doba, kdy ná š ná rod vystoupil naposledy
k obraně své existence př
ed soudnou stolicídě jin. Pokud tehdy nechybě lo vedení
shora, splnil ná š ná rod své povinnosti úchvatným způ sobem. Protestantskýpastor i
katolický fará ř- oba společ ně nesmírně př
ispě li k udrženínašísíly odporu nejen na
frontě , ale ještě více doma. V tě chto letech a př
edevším v prvním vzplanutíto byla
skuteč ně v obou tá borech jen jediná svatá Ně mecká ř
íše, za jejížexistenci a
budoucnost se modlil každýke svému nebi.
Jednu otá zku si mě lo všeně mecké hnutítenkrá t položit: Je udrženírakouského
ně mectvípř
i katolické víř
e možné nebo ne? Jestliže ano, pak by se politická strana
nemě la starat o ná boženské vě ci, jestliže ne, mě la nastoupit ná boženská reformace,
nikoliv politická strana.
Kdo se domnívá , že lze dospě t k ná boženské reformaci oklikou př
es politickou
stranu, nemá poně tío vytvá ř
eníná boženských př
edstav, nemluvě o uč enívíry a
pů sobeni církví. Zde skuteč ně nelze sloužit dvě ma pá nů m! Př
ič emžzaloženínebo
znič eníně jakého č i konfese považuji za podstatně vě tšíč in nežzaloženi nebo
znič enístá tu, neř
ku-li politické strany.
Neř
íkejme, že ř
eč ené útoky byly jen obranou proti útoků m druhé strany! Jistě že
byli ve všech dobá ch lidé bez svě domí, kteř
íse nerozpakovali používat ná boženství
č i vyzná níjako ná stroj svých politických obchodů , ale stejně tak svalovat na
ná boženstvízodpově dnost za ně jaké lumpy, kteř
íji stejným způ sobem zneužívají
jako cokoliv jiného pro potř
eby svých nízkých pudů .
Nic se nehodíparlamentnímu darmošlapovi a povaleč i lépe, nežje-li mu dá na
př
íležitost dosá hnout alespoňdodateč ně ospravedlně níjeho politické šmeliny.
Neboťjakmile je ná boženstvívolá no k zodpově dnosti za osobni špatnost tohoto
prolhance a je proto napadá na, vyhlašuje hlasitě do všech svě tových stran své
svě dectvío tom, jak spravedlivý byl jeho dosavadnípostup a jak pouze jemu a jeho
výř
eč nosti je tř
eba vdě č it za zá chranu ná boženstvía církve. Hloupé a zapomě tlivé
okolínepozná vě tšinou pro velký kř
ik pravého pů vodce celého boje nebo si na
ně ho jižnepamatuje a lump dosá hl svého cíle. Že to nemá s ná boženstvím vů bec
nic společ ného, to vítento lstivý lišá k velmi dobř
e. Bude se tedy o to víc v tichosti
smá t do dlaní, zatímco jeho č estný, ale nešikovnýprotivník prohrá vá , aby si
jednoho dne zoufal nad lidskou proradnosti a odešel do ústraní.
Č init ná boženstvínebo církev zodpově dnými za pochybeníjednotlivce je
nespravedlivé i z jiného hlediska. Porovnejme velikost viditelné organizace církve s
prů mě rným chybová ním lidé obecně a budeme muset př
iznat, že pomě r mezi
dobrem a zlem je tady lepšínežjinde. Jistě , najdou se i mezi kně žími tací, jimžje
jejich posvá tný úř
ad jen prostř
edkem k uspokojová nípolitické ctižá dosti, ba kteř
ív
politickém boji č asto více nežpolitová níhodným způ sobem zapomínají, že by mě li
být strá žci vyššípravdy a nikoliv zastá nci lžía pomluv. Ovšem na jednoho
nedů stojného př
ipadajítisíce č estných, svému povolá nívě rně oddaných
duchovních pastýř
ů , kteř
ív naši prolhané a zpustlé době vyč nívajíjako malé
ostrů vky ze všeobecného bahna.
Stejně jako nesmíme odsuzovat církev jako takovou, proviní-li se ně jaký zpustlý
objekt v sutaně proti mravnosti, nemohu rovně žodsoudit církev za to, že jeden z
mnoha jejích služebníků pošpinía zradísvů j ná rod, cožje jinde témě řbě žné.
Nezapomínejte zvlá ště dnes, že na jednoho takového př
ipadajítisíce, kteř
ís
krvá cejícím srdcem prožívajíneště stísvého ná roda a stejně tak jako ti nejlepšíz
našinců toužípo hodině , kdy se zase jednou nebe usmě je i na ná s.
Kdo ale odpoví, že se tu nejedná o malé problémy všedního dne, ale o otá zky
zá sadnípravdivosti nebo dogmatického obsahu, tomu mohu odpově dě t otá zkou:
domnívá š se, že jsi vybrá n osudem, abys zvě stoval pravdu? Pak to č iň, ale mě j také
odvahu č init tak nikoliv klikou př
es politickou stranu - neboťi toto je šmelina - ale
postav na místo špatnosti dneška své lepšípř
íští. Chybí-li ti odvaha nebo není-li ti
lepšípř
íštíjasné, pak jdi od toho, v žá dném př
ípadě se ale nepokoušej potichu a
oklikou př
es politickou stranu dě lat to, co si netroufá š dě lat s otevř
eným hledím!
Politické strany nemajís ná boženskými problémy nic společ ného, pokud jako
odrodilci nepodkopá vajímravy a morá lku vlastnírasy, stejně tak nemá ná boženství
nic společ ného s politickými nepř
ístojnostmi stran. Pokud ovšem církevní
hodnostá ř
i používajíná boženské instituce nebo i uč eník tomu, aby poškozovali
ná rod, nesmíme je na této cestě ná sledovat a musíme bojovat proti tomu všemi
prostř
edky. Politickému vů dci majíbýt ná boženské nauky a instituce jeho ná roda
vždy nedotknutelné, neboťjinak nesmi být politikem, nýbržreformá torem, má -li k
tomu vybaveni! Jinýpostoj by př
edevším v Ně mecku vedl ke katastrofě . Př
i studiu
všeně meckého hnutía jeho boje proti ně mu jsem tehdy a v dalších letech dospě l k
ná sledujícímu př
esvě dč eni: Nedostateč né pochopenívýznamu sociá lních problémů
př
ipravilo toto hnutío skuteč ně bojové masy lidu, vstup do parlamentu mu vzal
jeho velkýrozlet a zatížil hnutívšemi slabostmi této instituce, boj proti katolické
církvi ho znemožnil v poč etných nižších a stř
edních kruzích a odcizil ho mnoha
nejlepším lidem, které ná rod má .
Praktickývýsledek kulturního boje v Rakousku se rovná témě řnule. Podař
ilo se
sice urvat církvi na 100 000 č lenů , avšak tato tím neutrpě la žá dnou zvlá štníškodu.
Nemusela v tomto př
ípadě opravdu uronit ani slzu, pro své ztracené "oveč ky',
neboťztratila to, co jíuždá vno př
edtím vnitř
ně plně nená leželo. Rozdíl mezi
reformacíkdysi a nyníspoč íval v tom, že kdysi se od církve odvrá tilo mnoho tě ch
nejlepších lidíz vnitř
ního ná boženského př
esvě dč ení, zatímco teď odešli jen vlažní
a to kvů li "úvahá m" politického charakteru. A prá vě z politického hlediska byl
výsledek smě šný i smutný zá roveň.
Zaniklo jedno nadě jné spá sonosné politické hnutíně meckého ná roda, protože
nebylo vedeno s bezohlednou stř
ízlivostía ztrá celo se v oblastech, které musely
vést jedině k roztř
íště ní. Neboťjedno je jisté: všeně mecké hnutíby se snad této
chyby nikdy nedopustilo, kdyby mě lo více pochopeni pro psychiku širokých mas.
Kdyby bylo jeho vů dců m zná mo, že k vybojová níúspě chů nelze uká zat mase, užz
č istě duševních pohnutek, dva č i více protivníků , protože to pak vede k roztř
íště ní
bojové síly, bylo by se všeně mecké hnutíužz tohoto dů vodu muselo zamě ř
it pouze
na jediného protivníka. Nenínic nebezpeč ně jšího pro politickou stranu nežnechat
se vést vě troplachy, kteř
íchtě jívše a ne dosá hnout nič eho.
I kdyby bylo možné jednotlivým církvím vytknout sebevíc, politická strana
nesmíani na okamžik ztratit ze zř
etele, že podle všech dosavadních zkušenosti z
dě jin se nikdy nepodař
ilo žá dné politické straně v podobné situaci prosadit
ná boženskou reformaci. Dě jiny nestudujeme proto, abychom posléze, kdyžby
mě lo dojít k praktickému použitítě chto poznatků , se na tyto zapomínalo č i
abychom se domnívali, že vě ci se teď užmajíjinak a že vě č né pravdy užnejsou
použitelné: naopak, z dě jin se uč íme prá vě pro př
ítomnost. Kdo tohle nedoká že, až
si nenamlouvá , že je politickývů dce, je ve skuteč nosti plytký, i kdyžvě tšinou
velmi domýšlivý trouba a vešker jeho dobrá vů le neomlouvá jeho praktickou
neschopnost. Umě nívšech opravdu velkých vů dců všech dob spoč ívalo v prvé ř
adě
v tom, že netř
íštili pozornost lidu, ale soustř
edili ji vždy na jediného protivníka.
Č ím jednotně jšíje nasazenívů le k boji jednoho ná roda, tím vě tšíje př
itažlivost
hnutía tím pá dně jšíje síla stř
etů . Je souč á stígeniality velkého vů dce, že umí
př
edstavit rů znorodé protivníky jako jednu kategorii, neboťrozlišová nírů zných
nepř
á tel vede u slabších a nejistých povah k pochybnostem o vlastním oprá vně ní.
Jakmile se kolísajícímasa octne v boji proti mnoha protivníků m, dostavíse
objektivita a nastoluje se otá zka, zda snad všichni ostatnínemajípravdu a jestli
vů bec vlastníná rod nebo vlastni hnutíjsou v prá vu. S Tím se dostavuje první
ochromenívlastních sil. Je tedy vždy tř
eba shrnout množstvívnitř
ně rozdílných
protivníků tak, aby podle ná zoru masy stoupenců byl veden boj pouze proti
jedinému nepř
íteli. To posiluje víru ve vlastníprá vo a posiluje rozhoř
č eníproti
útoč níků m na toto prá vo. Že toto ně kdejšívšeně mecké hnutínepochopilo, stá lo ho
úspě ch.
Cíl byl stanoven sprá vně , vů le byla č istá , ale zvolená cesta nebyla sprá vná .
Hnuti se podobalo horolezci, ježmá na zř
eteli vrchol, který chce slézt, také na cestu
se dá vá s velkou rozhodnosti a silou, ale nevě nuje pozornost cestě , jeho zrak se
upírá k cíli, př
ič emžmu uniká povaha výstupu a na tom nakonec ztroskotá .
Opač nýpomě r byl, jak se zdá , u velké konkurentky všeně meckého hnutí, u
kř
esťanskosociá lnístrany. Cesta, kterou se dala, byla zvolena moudř
e a sprá vně ,
ale chybě la jasná znalost cíle. Témě řve všech momentech, v nichžvšeně mecké
hnuti chybovalo, byl postoj kř
esťanskosociá lnístrany sprá vný a plá novitý. Mě la
potř
ebné pochopenípro význam masy a od prvního dne si zajistila alespoň jejíč á st,
a to veř
ejným zdů razňová ním svého sociá lního zamě ř
eni. Podstatné orientovala z
nižšího a stř
edního stavu a ř
emeslníků a tím získala vě rné, vytrvalé i obě tavé
stoupence. Vyhýbala se jakémukoliv boji proti ná boženským institucím a zajistila
si tak podporu mohutné církevníorganizace. Tím pá dem mě la pouze jednoho
skuteč ného protivníka. Byla si vě doma významu velkorysé propagandy a mě la
vynikajícívliv na duševníinstinkty širokých mas svých stoupenců . Ale to, že
nedosá hla svého vysně ného cíle, tj. zá chrany Rakouska, bylo způ sobeno dvě ma
chybami, jichžse dopustila na své cestě , a také dů sledek nejasnosti cíle.
Antisemitismus tohoto nového hnutíbyl postaven na ná boženském, místo na
rasovém zá kladě . Dů vod, proč k této chybě došlo, byl stejný jako ten, z ně jž
vychá zel druhý omyl. Chtě la-li kř
esťanskosociá lnístrana zachrá nit Rakousko, pak
podle ná zoru svých zakladatelů nesmě la zastá vat rasový princip, protože jinak by
prý muselo v krá tké době dojít ke všeobecnému rozpadu stá tu. Vů dcové této strany
se domnívali, že zejména situace ve Vídni vyžadovala odstraně nívšech
rozdě lujících faktorů a namísto toho zdů razňová nívšech jednotících hledisek.
Vídeňbyla v této době jižvelmi prostoupena cizím, zejména č eským živlem, že
jenom nejvyššítolerance ve všech rasových problémech mohla zabrá nit tomu, aby
se strana nestala protině meckou. Mě lo-li být zachrá ně no Rakousko, nebylo možné
vzdá t se Vídně . Byl uč ině n pokus získá vat hlavně malé č eské živnostníky ve Vídni
bojem proti manchesterskému liberalismu. Strana se př
itom domnívala, že našla
př
es všechny ná rodnostnírozdíly společ né heslo v boji proti židovstvu na
religiózním zá kladě . Že boj na takovém zá kladě nedě lal Židů m velké starosti, bylo
jasné.
S tak povrchním zdů vodně ním nebylo nikdy možné dospě t k vá žnému
vě deckému rozboru celého problému. Odradilo to mnoho lidi, jimžmusel být
antisemitismus tohoto druhu nesrozumitelný. Sílícímyšlenka se tím vá zala témě ř
výluč ně na duchovně vymezené kruhy, pokud se strana nechtě la odpoutat od č istě
citového vztahu dá le ke skuteč nému pozná ní. Inteligence se chovala zá sadě
odmítavě . Vě c dostá vala stá le více takový tón, jako by se v celé zá ležitosti jednalo
jen o pokus nového obrá ceníŽidů č i dokonce o projev jakési konkurenč nízá visti.
Tím ale ztratil boj charakter niterného a vyššího zasvě cenía jevil se mnohým,
nikoliv tě m nejhorším, jako nemorá lnía zavrženíhodný. Chybě lo př
esvě dč eni, že se
tu jedná o životníotá zku celého lidstva, na jejímžvyř
ešení-zá visíosud všech
nežidovských ná rodů .. V této polovič atosti kř
esťanskosociá lnístrany se ztrá cela
hodnota antisemitského postoje.
Byl to zdá nlivý antisemitismus, kterýbyl témě řhoršínežvů bec žá dný, neboť
lidé byli ukolébá vá ni v jistotě , že majíprotivníka v hrsti, zatímco ve skuteč nosti
byli tahá ni za nos.
Žid si ale zá hy zvykl na tento antisemitismus tak, že kdyby tento nebyl, chybě l
by mu více, nežho nyníobtě žoval.
Mnohoná rodnístá t vyžadoval vě tšíobě ťnežzastupová níně mectví. Č lově k
nesmě l být nacionalista, jestliže nechtě l ve Vídni ztratit pů du pod nohama. Doufalo
se, že opatrným obchá zením této otá zky Ize ještě habsburský stá t zachrá nit, ale
prá vě tímto byl vehná n do zká zy. Hnutítím ztrá celo obrovský zdroj sil, který
doká že natrvalo doplňovat pouze politická strana s vnitř
níhnacísilou.
Kř
esťanskosociá lnístrana se však prá vě tím stala stranou jako každá jiná .
Sledoval jsem obě hnuti co nejpozorně ji, jednu z hloubi srdce, druhou naplně n
obdivem pro vzá cného muže, který se mi tehdy jevil jako hoř
ký symbol celého
rakouského ně mectví.
Kdyžobrovský pohř
ebníprů vod mrtvého mrtvého starostu od radnice k
Ringstrasse, byl jsem i já mezi mnoha sty tisíci divá ky této truchlohry. Byl jsem
dojat, ale cit mi př
itom ř
íkal, že dílo tohoto muže bylo marné, neboťtento stá t byl
př
iveden k nevyhnutelnému zá niku. Kdyby dr. Lueger žil v Ně mecku, byl by
zař
azen mezi velké hlavy našeho ná roda, ale pů sobil v tomto nemožném stá tě , což
bylo neště stím pro jeho dílo i pro ně j samotného. Kdyžzemř
el, vyšlehá valy jižna
Balká ně plamínky mě síc co mě síc žá dostivě ji, takže ho milosrdnýosud ušetř
il, že
nemusel spatř
it to, č emu chtě l zabrá nit.
Já jsem se ale pokusit najít př
íč iny toho, proč prvníhnutíselhalo a druhé se
setkalo s nezdarem a dospě l jsem k př
esvě dč ení, odhlédneme-li od nemožnosti
dosá hnout ve starém Rakousku ještě ně jakého upevně nístá tu, že chyby na obou
straná ch byly tyto: všeně mecké hnutímě lo jistě pravdu pokud jde o principiá lní
ná zor na cíl ně mecké obnovy, nemě lo však ště stípř
i volbě cesty k tomuto cíli. Bylo
nacionalistické, avšak bohužel nikoliv natolik sociá lní, aby získalo masy. Jeho
antisemitismus ale spoč íval na sprá vném pozná nívýznamu rasového problému, a to
nikoliv na zá kladě ná boženských př
edstav. Jeho boj proti urč itému vyzná níbyl
naproti tomu fakticky i takticky nesprá vný.
Kř
esťanskosociá lníhnutímě lo nejasnou př
edstavu o cíli ně meckého obrození,
zato mě lo rozum a ště stípř
i hledá nícest jako strana. Chá palo význam sociá lní
otá zky, mýlilo se v boji proti Židů m a nemě lo potuchy o síle ná rodnímyšlenky!
Kdyby kř
esťanskosociá lnístrana mě la kromě svého moudrého pozná níširokých
mas ještě sprá vnou př
edstavu o významu masového problému, jak tomu bylo u
všeně meckého hnutía kdyby bylo nacionalistické - nebo kdyby všeně mecké hnutí
ke svému sprá vnému pozná nížidovské otá zky a významu ná rodnímyšlenky
př
idalo ještě praktickou moudrost kř
esťanskodemokratické strany, zvlá ště její
postoj k socialismu, výsledkem by bylo takové hnutí, ježby podle mého ná zoru
bylo schopné úspě šně zasá hnout do ně meckého osudu. Př
íč ina toho, že se tak
nestalo, spoč ívala př
evá žně v podstatě rakouského stá tu.
Jelikožmému př
esvě dč eníneodpovídala žá dná dalšípolitická strana, nemohl
jsem v ná sledujícídobě vstoupit do ně které ze stá vajících organizacía bojovat v ní.
Považoval jsem jižtehdy všechna politická hnutíza pochybná a neschopná
uskuteč nit obrodu ně meckého ná roda ve vě tším a nejenom vně jším rozsahu. Mů j
vnitř
níodpor k habsburskému stá tu v té době neustá le narů stal.
Č ím více jsem se zabýval také otá zkami zahranič nípolitiky, tím více jsem byl
př
esvě dč en, že tento stá tní. útvar je jen neště stím pro ně mectví. Stá le jasně ji jsem
př
itom vidě l, že osud ně meckého ná roda nelze rozhodnout zde, nýbržv ř
íši. To
platilo nejen pro obecné politické otá zky, ale stejně pro všechny jevy celého
kulturního života vů bec.
Rakouský stá t projevoval také v oblasti č istě kulturních nebo umě leckých vě cí
všechny př
íznaky únavy, př
inejmenším však bezvýznamnosti pro ně meckýná rod.
Nejvíce to platilo pro oblast architektury. Nově jšístavebníumě nínemohlo slavit ve
Vídni velké úspě chy, neboťod výstavby Ringstrasse dostá valo užjen bezvýznamné
úkoly ve srovná nís rostoucími plá ny v Ně mecku.
Zač ínal jsem žít stá le více dvojím životem. Rozum a skuteč nost mi př
ikazovaly
prodě lat v Rakousku hoř
kou a požehnanou školu, ale mé srdce bylo jinde.
Zmocnila se mne tehdy sklič ujícínespokojenost. Č ím víc jsem pozná val vnitř
ní
jalovost tohoto stá tu a nemožnost jeho zá chrany, tím víc jsem nabýval jistoty, že
tento stá t užmů že př
inést ně meckému ná rodu jenom neště stí. Nabyl jsem
př
esvě dč ení, že tento stá t musínutně stísňovat a omezovat každého skuteč ně
velkého Ně mce a naopak že podporuje každý neně mecký jev. Protivný mi byl ten
rasovýkonglomerá t v hlavním mě stě , protivná celá ta smě sice ná rodů : Č eši, Polá ci,
Maďař
i, Rusíni, Srbové, Chorvati atd. a mezi tím vším jako vě č ná bakterie lidstva Židé a zase Židé. Obrovské mě sto mi př
ipadalo jako ztě lesně níkrvesmilstva.
Ně mč ina mého mlá díbyl dialekt, kterým se mluvíi v Dolním Bavorsku,
nedoká zal jsem ho zapomenout a nenauč il jsem se vídeňský žargon. Č ím déle jsem
žil v tomto mě stě , tím více ve mně stoupala nená vist k té cizísmě sici ná rodů , která
rozežírala toto staré ně mecké mě sto. Myšlenka, že by se tento stá t mohl udržet ještě
delšídobu, mi př
ipadala př
ímo smě šná .
Rakousko bylo tehdy jako stará mozaika a tmel držícípohromadě jednotlivé její
kaménky byl starý a drolivý, dokud se takové mozaiky nikdo nedotýká , mů že
př
edstírat svou intaktníexistenci, jakmile se však do nístrč í, rozbije se na tisíc
stř
ípků . Otá zka byla, kdy to ně kdo udě lá .
Protože moje srdce nikdy netlouklo pro Rakousko, ale vždy jen pro Ně meckou
ř
íši, byla pro mne hodina rozpadu rakouského stá tu poč á tkem spaseníně meckého
ná roda. Ze všech tě chto dů vodu vznikala ve mně stá le silně jšítouha odejít koneč ně
tam, kam mne od ranného mlá dípř
itahovala tajná př
á nía tajná lá ska.
Doufal jsem, že si v budoucnu udě lá m jméno jako stavitel a takto, v malém č i
velkém rá mci - jak mi osud př
iř
kne - zasvě tím své poctivé služby svému ná rodu.
Chtě l jsem se také podílet na ště stíbýt a pů sobit na místě , kde se jednou musísplnit
mé nejvroucně jšípř
á ní: př
ipojenímého milovaného domova ke společ né vlasti, k
Ně mecké ř
íši.
Leckdo nebude dnes moci pochopit velikost takové touhy, nicméně obracím se
na ty, jímžosud toto ště stídosud odpírá nebo komu ho krutě odebral, obracím se na
ty, kteř
ízbaveni mateř
ské země musíosamě le bojovat za svatý statek ř
eč i, kteř
í
jsou za svou vě rnost k vlasti proná sledová ni a trýzně ni a v bolestném pohnuti touží
po hodině , kdy se zase vrá tívě rné mateř
ské srdce, obracím se na tyto všechny a
vím: vy mne pochopíte!
Jen ten, kdo na vlastníků ži pocítil, co znamená být Ně mcem a nesmě t ná ležet
milované otč ině , mů že pochopit hloubku touhy, které plane ve všech dobá ch v
srdcích dě tíodlouč ených od mateř
ské země . Muč íty, kteř
íjípropadnou a bude jim
odpírat ště stía spokojenost tak dlouho, dokud se neotevř
ou brá ny otcovského domu
a ve společ né ř
íši nenajde společ ná krev pokoj a klid.
Vídeňbyla a zů stala pro mne nejvě tšía také nejdů kladně jšíškolou mého života.
Př
išel jsem kdysi do tohoto mě sta témě řjako chlapec a opouště l jsem je jako klidný
a vyrovnaný č lově k. Dostal jsem zde zá klady svého svě tového ná zoru a politického
způ sobu nazírá nívě cí, obojíjsem pozdě ji musel doplňovat pouze v detailech,
avšak. ani jedno ani druhé mne nikdy neopustilo. Cenu tehdejších uč ňovských let
sá m plně oceňuji teprve dnes. O tomto obdobíjsem pojednal poně kud podrobně ji
proto, že mi poskytlo ná zornou výuku prá vě v oně ch otá zká ch, které patř
ík
zá kladů m strany, která vznikla ze skromných zač á tků a ani ne za pě t let se chystá
stá t se velkým masovým hnutírn. Nevím, jaký by dnes byl mů j postoj k Židů m, k
sociá lnídemokracii č i lépe k celému marxismu, k sociá lníotá zce apod., kdyby se
zá klad mých osobních ná zorů nevytvoř
il tak zá hy pod tlakem osudu a také vlastním
studiem. Neboťi kdyžneště stívlasti př
inutítisíce lidi k př
emýšlenío vnitř
ních
př
íč iná ch tohoto zhroucení, nevede to nikdy k takové dů kladnosti a hlubšímu
pochopení, které se zjevítomu, ježse stal teprve po dlouholetém boji pá nem svého
osudu.
4. kapitola
MNICHOV
Na jař
e 1912 jsem př
išel definitivně do Mnichova. Toto mě sto jsem znal tak
dobř
e, jako kdybych v jeho zdech pobýval užléta. Mě lo to opodstatně nív mém
studiu, ježmě na každém kroku upozorňovalo na tuto metropoli ně meckého umě ní.
Kdo nezná Mnichov, nezná Ně mecko a př
edevším nezná ně mecké umě ní.
Každopá dně byla tato př
edvá leč ná doba nejšťastně jším a daleko
nejspokojeně jším obdobím v mém životě . Mů j výdě lek byl stá le ještě velmi
hubený, nežil jsem proto, abych maloval, ale maloval jsem proto, abych si tím
zajistil možnost žít, č ili abych si mohl dovolit dalšístudium. Byl jsem př
esvě dč en,
že jednou př
ece jen dosá hnu svého cíle, který jsem si vytýč il. To mi pomá halo
sná šet celkem lehce všechny ostatnímalé starosti všedního dne.
K tomu ovšem př
istupovala moje vnitř
nílá ska, která se mne zmocnila témě řod
prvních okamžiků pobytu v tomto mě stě , lá ska vě tšínežke kterémukoliv jinému
mě zná mému místu: ně mecké mě sto! Jaký rozdíl oproti Vídni. Dě lalo se mi špatně ,
kdyžjsem jen pomyslel na ten rasový Babylon. K tomu ještě dialekt mně mnohem
bližší, který mi př
ipomínal zejména ve styku s Dolnobavorá ky dobu mého mlá dí.
Bylo tu tisíce vě cíježmi byly vnitř
ně milé a drahé. Nejvíce mě ale př
itahovalo
ná dherné spojeníprapů vodnísíly a jemného umě leckého pocitu, tato originá lní
linie od Dvorního pivovaru k ná mě stíOdeon, od ř
íjnových slavnostípiva ke Staré
pinakotéce atd. Že dodnes lpím na tomto mě stě víc nežna kterémkoliv jiném místě
na tomto svě tě je dá no tím, že je a zů stane nerozluč ně spjato s vývojem mého
vlastního života, že se mi tehdy dostalo ště stískuteč né vnitř
níspokojenosti,
př
ipisuji kouzlu Wittelsbašské rezidence, která pů sobínejen na každého, kdo je
nadá n poč tá ř
ským rozumem, ale i na lidi citlivé mysli.
Kromě zamě stná nímne př
itahovalo i zde studium aktuá lních politických
udá lostí, zejména z oblasti zahranič nípolitiky. Dospě l jsem k tomu oklikou př
es
ně meckou politiku spojeneckých svazků , kterou jsem jižve svém rakouském
obdobípovažoval za naprosto nesprá vnou. Každopá dně ve Vídni mi byl ještě celý
rozsah tohoto sebeklamu Ně mecka nejasný. Byl jsem tehdy nakloně n vě ř
it, nebo
jsem si to jen namlouval, že se v Berlíně snad jižví, jak slabý a má lo spolehlivý
spojenec Rakousko ve skuteč nosti je, ale že z více méně tajemných dů vodu se o
tom nemluví, to aby se posílila politika spojeneckých svazků , kterou kdysi založil
sá m Bismarck a jejížná hlé př
erušeníby mohlo být nežá doucíužproto, aby se
nepolekala č íhajícícizina č i neznepokojili vlastnímě šťá ci.
Ovšem společ enský styk, př
edevším s lidem, mne k mé hrů ze brzy př
esvě dč il o
tom, že moje domně nka byla nesprá vná . K svému úžasu jsem zjišťoval, že o
podstatě habsburské monarchie nemě ly zdá níani jinak dobř
e informované kruhy.
Prá vě lid žil v iluzi, že toto spojenectvíIze považovat za serióznísílu, která se v
hodině nouze rozhodně osvě dč í. Lidové masy považovaly monarchii vždy za
"ně mecký" stá t a doufaly, že se na ni lze spolehnout. Lidé mysleli, že sílu lze
pomě ř
ovat milióny obyvatel asi jako v Ně mecku a úplně zapomínali, že Rakousko
za prvé uždá vno př
estalo být ně meckým stá tem a za druhé, že vnitř
nípomě ry v
této ř
íši spě ly hodinu od hodiny k jejímu rozpadu.
Znal jsem tenkrá t tento stá tníútvar lépe, nežona takzvaná oficiá lní
"diplomacie", která slepě jako vždy spě chala vstř
íc neblahému osudu, ná lada lidu
byla vždycky podmíně na jen tím, co se shora nalévalo do veř
ejného míně ní. Shora
ale byl vzhledem ke "spojenci" praktiková n kult zlatého telete. Odpově dnídoufali,
že lze př
ívě tivostínahradit to, co druhé straně chybína upř
ímnosti. Př
ič emžslova
byla brá na za bernou minci.
Ve Vídni jsem se vždy rozč ílil, kdyžjsem č as od č asu zpozoroval rozdíl mezi
ř
eč mi oficiá lních stá tníků a obsahem novin "Wiener Presse". Př
itom byla Vídeň
př
ece jen ně meckým mě stem, alespoň zdá nlivě . Jak jinak se ale vě ci mě ly mimo
Vídeň a mimo ně mecké č á sti Rakouska, ve slovanských provinciích ř
íše. Stač ilo si
př
eč íst pražské noviny a bylo vidě t, jak tam jsou posuzová ny vznešené kejkle
Trojspolku. Tam užnemě li pro "mistrovské dílo stá tnictví" žá dné pochopení, zato
však výsmě ch a ironii. V nejhlubším míru, kdy si oba císař
i vymě ňovali př
á telské
polibky na č elo, se nikterak neskrývalo, že tento svazek se rozpadne v okamžiku,
kdy bude uč ině n pokus př
evést tento skvoucíideá l Niebelungů do praktické
skuteč nosti.
Jaké bylo rozč ílenío ně kolik let pozdě ji, kdyžpř
išla hodina pravdy, ve které se
mě ly svazky osvě dč it. Itá lie z Trojspolku odskoč ila a pustila oba své partnery k
vodě , aby se nakonec ještě stala jejich nepř
ítelem. Že se vů bec kdy ně kdo odhodlal
i jen na minutu vě ř
it tomu zá zraku, že by Itá lie bojovala na straně Rakouska - opak
musel být jasný každému, kdo nebyl raně n diplomatickou slepotou. A v Rakousku
se mě ly vě ci prá vě tak, ani o vlas jinak.
Nositeli myšlenky Trojspolku byli v Rakousku pouze Habsburkové a Ně mci.
Habsburkové z vypoč ítavosti a z donucení, Ně mci v dobré víř
e - a z politické
hlouposti. V dobré víř
e proto, že se domnívali, že Trojspolkem proká žíNě mecké
ř
íši velkou službu, posílíji a pomohou zabezpeč it, z politické hlouposti proto, že
nesouhlasil ani ten první, dobř
e míně ny ná zor, naopak - pomohli tím př
ipoutat
Ně meckou ř
íši k mrtvole stá tu, která musela strhnout obě strany do propasti,
př
edevším ale proto, že tímto svazkem stá le více propadali odně mč ení.
Habsburkové se domnívali, že svazkem s Ně meckou ř
íši budou zajiště ni př
ed
vmě šová ním z jejístrany, cožbohužel také byli a mohli tím svoji vnitř
nípolitiku
pozvolného potlač ová níně mectvírealizovat podstatně sná ze a bez rizika. Nejenže
se př
i své zná mé "objektivitě " nemuseli obá vat ná mitek ze strany Ně mecké ř
íšské
vlá dy, ale mohli rakouským Ně mců m s odkazem na toto spojenectvíkdykoliv
zavř
ít prostoř
eká ústa, kdyžse ozývala proti př
íliš podlému způ sobu slavizace. Co
potom mohl Ně mec v Rakousku dě lat, kdyžně mectvív ř
íši samé habsburskou
vlá du uzná valo a dů vě ř
ovalo jí? Mě l se postavit na odpor a být pak ocejchová n
ně meckou veř
ejnostíjako zrá dce? Prá vě on, který po staletípř
iná šel neslýchané
obě ti pro svů j ná rod!
Jakou by ale mě l tento svazek cenu, kdyby bylo ně mectvív habsburské
monarchii vyhlazeno? Nebyla snad hodnota Trojspolku pro Ně mecko př
ímo zá vislá
na výsadním postaveníNě mců v Rakousku? Nebo vě ř
il snad ně kdo opravdu tomu,
že Ně mecko bude moci žít ve spolku také se slovanskou habsburskou ř
íší?
Postoj oficiá lníně mecké diplomacie a také celého veř
ejného míně ník
vnitrorakouskému ná rodnostnímu problému byl užnejen hloupý, byl šílený!
Vybudoval se spojenecký svazek, postavila se na ně m jistota
sedmdesá timiliónového ná roda - a př
ihlíželo se k tomu, jak se jediná zá kladna
tohoto svazku u partnera rok od roku plá novitě a nezadržitelně nič í. Jednoho dne
pak musela zbýt pouhá "smlouva" s vídeňskou diplomacii, avšak smluvnípomoc
ř
íše zmizela.
U Itá lie tomu tak bylo od samého poč á tku.
Kdyby v ř
íši trochu lépe studovali dě jiny a psychologii ná rodů , nevě ř
ili by ani
hodinu, že jednou bude stá t společ ně v jedné bojové linii Quirinal a Vídeňský
Hofburg. Itá lie by se promě nila v sopku, kdyby se ně jaká jejívlá da odvá žila
fanaticky nená vidě nému habsburskému stá tu postavit na bojiště jediného italského
vojá ka - leda jako nepř
ítele. Vidě l jsem nezř
ídka ve Vídni vá šnivé opovrženíi
bezbř
ehou nená vist, se kterou "lnuli" Italové k rakouskému stá tu. Habsburský dů m
se po staletíprohř
ešoval proti italské svobodě a nezá vislosti a bylo to př
iliš
zá važné, nežaby se to dalo zapomenout, i kdyby byla dobrá vů le. Ale taková vů le
nebyla ani u lidu, ani u italské vlá dy. Pro Itá lii existovaly tedy jen dvě možnosti
soužitís Rakouskem: buďto spolek nebo vá lka. Tím, že se zvolila prvnímožnost,
mohla se př
ipravovat druhá .
Zejména od doby, kdy se vztah Rakouska k Rusku stá le více blížil k vá leč nému
konfliktu, byla ně mecká spojenecká politika stejně nesmyslná jako nebezpeč ná . Byl
to klasickýpř
ípad, na ně mžse dala demonstrovat absence jakéhokoliv velkého a
sprá vného smě ru myšlení.
Proč byl Trojspolek vů bec ustaven? Př
ece jenom proto, aby byla budoucnost
ř
íše zajiště na lépe, nežkdyby byla odká zá na jen sama na sebe. Avšak tato
budoucnost Ř íše byla pouze otá zkou udrženíexistence ně meckého ná roda. Otá zka
tedy mohla znít pouze: jak je tř
eba uspoř
á dat život ně meckého ná roda v blízké
budoucnosti a jak zajistit tomuto vývoji potř
ebné zá klady a nutnou bezpeč nost v
rá mci všeobecných evropských mocenských pomě rů ?
Př
i nezaujatém pohledu na zahranič ně politickou č innost ně meckého stá tnictví
se muselo dospě t k ná sledujícímu př
esvě dč eni: Ně mecko má roč nípř
írů stek
obyvatel 900 000 duši. Problém uživit tuto armá du nových stá tních obč anů je rok
od roku vě tšía musíjednou skonč it katastrofou, nebudou-li nalezeny prostř
edky a
cesty k tomu, jak vč as př
edejít nebezpeč ízbídač eníhladem.
Existovaly č tyř
i východiska, jak se vyhnout takovému př
íšernému budoucímu
vývoji:
1. Bylo možné po vzoru Francouzů omezit rů st porodnosti a č elit tak př
elidně ní.
Př
íroda př
ece také př
istupuje v dobá ch velké nouze nebo špatných klimatických
podmínek a neúrody k omezenírozmnožová níobyvatelstva v urč itých zemích nebo
urč itých ras, a to metodou jak moudrou tak i bezohlednou. Neomezuje schopnost
plozeníjako takovou, nýbržzachová nízplozeného tím, že ho vystavuje tě žkým
zkoušká m a strá dá ním a tudížvše, co je méně silné, méně zdravé je nuceno vrá tit se
do klína vě č ně nepoznaného. To, co př
íroda nechá , př
etrvá . Př
etrvá vat nesná ze bytí
je tisíckrá t vyzkoušeno, tvrdé a schopné mů že dá le plodit, nač ežopě t nastá vá výbě r
od poč á tku tím, že zachá zís jednotlivcem brutá lně a okamžitě ho povolá vá k sobě
zpě t, pokud tento nestač ína bouř
e života, udržuje mocně rasu a druh a dokonce
stupňuje jejich sílu ažk nejvyšším výkonů m. Tak je sníženi poč tu posílením osoby,
tedy nakonec posílením druhu. Jinak tomu je, pokud č lově k sá m se chystá
omezovat poč et lidi. Neníto př
irozené, ale "humá nní". Neomezuje zachová ní
jednotlivce, nýbržrozmnožová níjako takové. Toto se mu zdá , poně vadžvidí
neustá le jenom sá m sebe a nikoliv rasu, lidště jšía omluvitelně jší, než-li opač ná
cesta. Ale bohužel i ná sledky jsou opač né: Zatímco př
íroda neomezuje plozenía
nejtě žšízkoušce podrobuje zachová ní, vybírá z nadbytku jednotlivců ty nejlepší
jako hodné života a jenom tyto udržuje a dě lá z nich nositele druhu, omezuje-li
č lově k plození, kř
eč ovitě se stará o to, aby každá narozená bytost byla za každou
cenu zachová na. Tato korektura božské vů le se mu jevíjako moudrá a humá nnía
má radost, že nad př
írodou zase jednou vyzrá l a že dokonce doká zal její
nedokonalost. Že ve skuteč nosti je poč et sice omezen, ale že hodnota jednotlivců je
snížena, to ovšem slyšínerad. Pokud je plozeni jako takové omezová no a poč et
porodů klesá , nastoupínamísto př
irozeného boje o bytí, kterýnechá naživu jen ty
nejsilně jšía nejzdravě jší, chorobná touha "zachrá nit" za každou cenu i ty nejslabší
a nejvíce nemocné, č ímžzasévá zá rodek potomstva, které bude stá le ubožejší, č ím
déle potrvá tento výsmě ch př
írodě a jejívů li. Konec bude takový, že tomuto ná rodu
jednoho dne bude odebrá na jeho existence na tomto svě tě , č lově k snad mů že po
jistou dobu vzdorovat vě č ným zá konů m udržová nírodu, ale pomsta se dostaví
dř
íve nebo pozdě ji. Silně jšípokolenívyžene slabé, poně vadžvů le k životu ve své
posledníformě roztrhá všechna smě šná pouta takzvané humanity jednotlivců , aby
na jejímísto nastoupila humanita př
írody, která nič íslabost, aby udě lala místo síle.
Kdo tedy chce ně meckému ná rodu zajistit bytícestou omezová níjeho
rozmnožová ní, uloupímu tím budoucnost.
2. Druhá cesta i dnes je velmi č asto navrhová na a vychvalová na: vnitř
ní
kolonizace. Je to ná vrh, který je mnoha jednotlivci dobř
e míně n, ale vě tšinou lidi
špatně chá pá n a natropil tak velké škody, jaké si jen lze př
edstavit. Bezpochyby
mů že být výnosnost pů dy aždo urč ité meze zvyšová na, avšak pouze do urč ité meze
a nikoliv do nekoneč na. Po urč itou dobu lze tedy zvyšová ním výnosnosti našípů dy
vyrovná vat př
írů stky ně meckého ná roda, anižby hrozilo nebezpeč íhladu. Avšak na
druhé straně stojískuteč nost, že požadavky na život se zvyšujírychleji, nežpoč et
obyvatel. Požadavky lidíco do stravy a ošaceníse obecně zvyšujírok od roku a už
teď např
íklad nejsou v žá dném pomě ru k potř
ebá m našich př
edků př
ed 100 lety. Je
tedy mylné domnívat se, že každé zvýšeníprodukce doká že kompenzovat rostoucí
poč et obyvatel: Nikoliv, tak je tomu pouze do urč itého stupně , př
ič emž
př
inejmenším č á st nadprodukce se spotř
ebuje k uspokojeníoně ch zvyšujících se
potř
eb lidí. I př
i nejvě tším omezenína straně jedné a horlivé píli na straně druhé
dosá hne se jednou hranice, kterou stanovípř
íroda sama. I př
i nejvě tšípíli se už
nepodař
íz nívíc vyzískat a pak se dostaví, po ně jakou dobu oddalovaný, neblahý
osud. Hlad se bude dostavovat nejprve jenom obč as, kdyžpř
ijde neúroda apod.
Bude však k tomu dochá zet stá le č astě ji ažnakonec to nebude pouze zř
ídka, i když
se snad v nemnohých nejbohatších letech naplnísýpky. Ale to užse blíži doba, kdy
nouzi užnelze př
ekonat a hlad se stane vě č ným společ níkem dotyč ného ná roda.
Nynímusíopě t pomoci př
íroda a vybrat ty, kteř
íjsou vyvoleni k životu. Nebo si
pomů že č lově k sá m, to znamená , že př
íkoř
ík umě lému omezová nípoč tu obyvatel
se všemi jižuvedenými tě žkými ná sledky pro rasu a druh.
Možná , že ně kdo namítne, že tato budoucnost č eká tak jako tak celé lidstvo a že
tedy ani jednotlivýná rod nemů že ujit tomuto neblahému osudu. To je na první
pohled celkem sprá vné, avšak je tř
eba uvá žit ná sledující: Jistě že bude v urč itém
č asovém okamžiku celé lidstvo př
inuceno k tomu, že v dů sledku nemožnosti nadá le
vyrovná vat zvyšová ním produkce pů dy stoupajícípoč et lidíbude nutné zastavit
rozmnožová ni lidského rodu a buďto nechat př
írodu rozhodnout, anebo př
ikroč it k
svépomoci, potom ovšem sprá vně jším způ sobem neždnes dospě t k vyrovná ní.
Toto tedy postihne všechny ná rody, zatímco nyníjsou postiženy bídou pouze ty
rasy, které nemajídosti sil k tomu, aby si zajistily na tomto svě tě potř
ebnou pů du.
Neboťsituace je taková , že dnes existujína svě tě obrovské plochy nevyužité pů dy
a tato č eká na hospodá ř
e. Rovně žale je sprá vné, aby tato pů da nepatř
ila jistému
ná rodu nebo rase, nýbržaby se uchová vala jako rezervníplocha pro budoucnost,
neboťje to země a pů da pro ten ná rod, kterýmá sílu si ji vzít a má píli ji obdě lá vat.
Př
íroda nezná žá dné politické hranice. Sama je vytyč uje živým tvorů m na této
země kouli a př
ihlížíhř
e sil. Nejsilně jšía nejodvá žně jší, jejínejmilejšídítě , dostane
prá vo vlá dce nad bytím.
Pokud se ně jakýná rod omezína vnitř
níkolonizaci, protože ostatnírasy se
pevně držína stá le vě tších plochá ch pů dy této planety, bude nucen sá hnout k
sebeomezová níjižv době , kdy se ostatníná rody ještě dá le rozmnožují. Jednou
nastane tento př
ípad, a to tím dř
íve, č ím menšíživotníprostor má onen ná rod k
dispozici. Bohužel se jedná př
íliš č asto o nejlepšíná rody, nebo sprá vně ji o jediné
skuteč né kulturnírasy, nositele všeho lidského pokroku, ježse ve svém
pacifistickém zaslepenírozhodly vzdá t se získá vá nínové pů dy a spokojit se s
"vnitř
ní" kolonizací, zatímco méně cenné ná rody si dovedou zajistit obrovské
životni plochy. Vedlo by to k ná sledujícímu výsledku: Kulturně lepší, ale méně
bezohledné rasy by musely v dů sledku své omezené pů dníplochy nemezovat své
rozmnožová ni užv době , kdy kulturně nižší, ale př
ízemně brutá lně jšíná rody by
byly schopny, vzhledem k jejich vě tšímu životnímu prostoru, se nadá le
rozmnožovat. Jinými slovy: tento svě t se jednou stane majetkem méně cenného,
avšak č inorodě jšího lidstva.
V dosud ještě vzdá lené budoucnosti budou existovat pouze dvě možnosti: buď
bude svě t ř
ízen podle př
edstav našímodernídemokracie, č ímžpadne tě žiště
rozhodová níve prospě ch poč etně silně jších ras, nebo bude svě t ovlá dá n podle
př
irozeného ř
á du sil a zvítě zíná rody s brutá lnívů lí, tedy nikoliv ná rod sá m sebe
omezující. Že tento svě t bude jednou vystaven nejtě žším bojů m o bytílidstva, o
tom nelze pochybovat. Nakonec zvítě zíná ruživost sebezá chovy. Pod nítakzvaná
humanita co by smě s hlouposti, zbabě losti a domýšlivého mudrlantstvítaje jako
sníh v bř
eznovém slunci. Ve vě č ném boji lidstvo vyrostlo - vě č ným mírem zaniká .
Pro ná s Ně mce je heslo "vnitř
níkolonizace" neblahé užproto, že v ná s okamžitě
posiluje domně nku, že jsme našli prostř
edek, který ná m dovolípodle pacifistického
ná zoru "vypracovat" si v mírném, ospalém životě své bytí. Bude-li toto uč eni u ná s
brá no vá žně , znamená to konec jakékoliv snahy uhá jit si na tomto svě tě místo,
které ná m ná leží. A kdyby prů mě rný Ně mec nabyl př
esvě dč ení, že i touto cestou je
možné zajistit si život a budoucnost, byl by jakýkoliv pokus o aktivnía tím jedině
plodné prosazová níně meckých životních potř
eb vyř
ízen. Každá opravdu užiteč ná
zahranič nípolitika by byla pohř
bena a s níi veškerá budoucnost ně meckého
ná roda.
Ve svě tle pozná nítě chto dů sledků neníná hodné, že je to v prvé ř
adě vždy Žid,
ježse pokoušía doká že nasazovat do našeho ná roda smrtelně nebezpeč né
myšlenkové pochody. Zná své Pappenheimské př
íliš dobř
e, nežaby nevě dě l, že
vdě č ně naletíkaždému španě lskému šejdíř
i, který tvrdí, že byl vynalezen
prostř
edek jak vyvést př
írodě podař
enýkousek a odmítnout tvrdý a neúprosnýboj o
existenci jako zbyteč ný, stá t se pá nem planety brzy a bez boje, jen pracía ně kdy i
pouhým nicnedě lá ním, podle toho, "jak se to hodí".
Je tř
eba velmi ostř
e zdů raznit, že každá ně mecká vnitř
níkolonizace musív prvé
ř
adě sloužit pouze k odstraně ni sociá lních zloř
á dů a př
edevším zabrá nit všeobecné
spekulaci s pů dou, avšak nikdy nemů že stač it, aby zajistila budoucnost ná roda bez
nové pů dy. Budeme-li jednat jinak, dospě jeme zá hy nejenom k vyč erpá ni naší
pů dy, ale i našich sil. A koneč ně je tř
eba konstatovat ještě toto: Omezeníse na
urč itou malou pů dníplochu v dů sledku vnitř
níkolonizace, jakoži ná sledky
omezenírozmnožová ni vedou k mimoř
á dně nepř
íznivé vojensko-politické situaci
daného ná roda.
Velikost sídla ná roda je podstatným faktorem k stanoveníjeho vně jší
bezpeč nosti. Č ím vě tšíje prostor, ježmá ná rod k dispozici, tím vě tšíje jeho
př
irozená ochrana, neboťvojenská rozhodnutíproti ná rodu, tísnícímu se na malé
ploše, lze realizovat sná ze, rychleji a tím i úč inně ji, nežnaopak proti teritoriá lně
velkým stá tů m. V rozsá hlosti stá tního územíspoč ívá jistá ochrana proti
neuvá ženým útoků m zvenč í, neboťúspě ch takového útoku mů že být dosažen
teprve po dlouhých a tě žkých bojích, riziko svévolného př
epadenívelkých stá tů se
bude tedy jevit jako vysoké, pokud k ně mu nebudou zcela mimoř
á dné dů vody.
Proto jižve velikosti stá tu spoč ívá dů vod snadně jšího zachová nísvobody a
nezá vislosti ná roda, zatímco naopak malý stá t př
ímo vyzývá k zabrá ní.
Prvnídvě možnosti vyrovná nímezi rostoucím poč tem obyvatelstva a nemě nící
se rozlohou pů dy byly v takzvaných nacioná lních kruzích ř
íše odmítnuty. Dů vody
tohoto postoje byly ovšem jiné nežshora uvedené. Vztah k omezová níporodnosti
byl odmítavýpř
edevším na zá kladě urč itého morá lního cítě ní, vnitř
níkolonizace
byla rozhoř
č eně odmítnuta proto, že byla pociťová na jako útok proti majetku
velkostatků a poč á tek všeobecného boje proti soukromému vlastnictvívů bec.
Vzhledem k formulaci, jako byla druhá spá sná myšlenka prezentová na, mohl být
takový ná zor dokonce oprá vně ný.
Zbývajíužjen dvě cesty k zajiště níprá ce a chleba pro rostoucípoč et lidí.
1. Buď získat novou pů du a př
esunout na ni každoroč ně př
ebyteč né milióny lidí
a udržet tak ná rod na zá kladě uživeni sama sebe, anebo
2. Př
ejít na prů myslovou výrobu a obchod pro cizípotř
eby a z tě chto výnosů
hradit životníná klady.
Tedy: Buďto politika pů dy, anebo koloniá lnía obchodnípolitika. Obě cesty
byly zkoumá ny z rů zných pohledů , doporuč ová ny a zavrhová ny, ažse s koneč nou
platnostíšlo tou poslední.
Zdravě jšíz obou byla ovšem cesta první.
Získá vá nínové pů dy pro osídlenípř
ebyteč ného poč tu obyvatel má velmi mnoho
př
edností, zvlá ště vzhlížíme-li k budoucnosti a nikoliv k př
ítomnosti.
Užjenom možnost udrženízdravého rolnictva jako zá kladu ná roda je nesmírně
cenné. Pevnýkmen malých a stř
edních rolníků byl ve všech dobá ch nejlepší
ochranou proti sociá lním chorobá m, které dnes má me. Je to také jediné ř
ešení,
která zajistíve vnitř
ním hospodá ř
ském obě hu chléb ná rodu. Prů mysl a obchod
ustoupíze svého nezdravého vedoucího postaveni a zač leníse do všeobecného
rá mce ná rodního spotř
ebního a vyrovná vacího hospodá ř
ství. Ani jedno ani druhé
jižnepř
edstavujízá klad obživy ná roda, ale jen jejípomocnýprostř
edek. Tím, že se
vyrovná vlastníprodukce se spotř
ebou ve všech oborech, vznikne co se týč e výživy
ná roda vě tšíč i menšínezá vislost na zahranič í, cožpomá há zajistit svobodu a
nezá vislost ná roda zejména v tě žkých dobá ch.
Ovšem takovou politiku nenímožné uskuteč ňovat ně kde v Kamerunu, ale tř
eba
Evropě . Je tř
eba zaujmout chladné a stř
ízlivé stanovisko v tom smyslu, že urč itě
nemů že být vů línebes, dá t jednomu ná rodu na tomto svě tě padesá tkrá t více pů dy
nežná rodu druhému. V takovém př
ípadě se nelze dá t odradit politickými
hranicemi. Jestliže tato Země skýtá skuteč ně životníprostor pro všechny, pak aťse
ná m tedy dostane pů dy, kterou potř
ebujeme k životu. Nikdo to ovšem nebude dě lat
rá d. Potom ale nastoupíprá vo sebezá chovy, co bude odepř
eno po dobrém, musíme
si vzít po zlém. Kdyby se naši př
edkové kdysi rozhodovali podle stejných
pacifistických nesmyslů jako dnes, vlastnili bychom pouze tř
etinu našínyně jší
pů dy, potom by ale jakýsi ně meckýná rod mě l sotva ještě ně jaké starosti v Evropě .
Ne - př
irazené rozhodnosti k boji za vlastníbytívdě č íme za obě východníMarky a
za vnitř
nísílu našeho stá tního a ná rodního území, ježse zachovala dodnes.
Ještě z jiného dů vodu by bylo toto ř
ešenísprá vné: Dnešníevropské stá ty se
podobajípyramidě postavené na špici. Jejich evropské územíje smě šně malé oproti
ostatnízá tě ži v koloniích, v zahranič ním obchodě atd. Lze ř
íct: špič ka v Evropě ,
zá kladna po celém svě tě , na rozdíl od americké Unie, která má zá kladnu na
vlastním kontinentu a špič kou se dotýká ostatního svě ta. Odtud prameníneslýchaná
vnitř
nísíla tohoto stá tu a slabost vě tšiny koloniá lních mocností.
Ani Anglie nenídů kazem proti tomuto tvrzení, neboťse př
íliš č asto zapomíná
tvá ř
ív tvá řbritskému impériu na anglosaskýsvě t jako takový. PostaveníAnglie
nenísrovnatelné s žá dným jiným stá tem v Evropě , a to díky jazykovému a
kulturnímu společ enstvís americkou Unii.
Pro Ně mecko byla jediná možnost jak prová dě t zdravou politiku pů dy, a sice
získat nové územív Evropě . Kolonie nemohou sloužit tomuto úč elu, pokud nejsou
v co nejvě tšímíř
e vhodné k osídleníEvropany. Avšak v 19. stoletíužnebylo
možné, získá vat koloniá lníoblasti mírovou cestou. Koloniá lnípolitika by byla
realizovatelná pouze cestou tě žkého boje, kterýby ale byl vhodně jšínikoliv pro
získá nímimoevropských území, ale spíš pro územína domovském kontinentu.
Takové rozhodnutívyžaduje ovšem naprostou oddanost. Nelze př
istupovat
vá havě nebo s polovinou prostř
edků k úkolu, jehožprovedeníje možné pouze s
vynaložením veškeré energie. Žel‚politické vedeníŘ íše by muselo vzdá vat hold
tomuto mimoř
á dnému úč elu, nikdy by nesmě l být uč ině n žá dnýkrok vedený
jinými pohnutkami, nežpozná ním tohoto úkolu a jeho podmínek. Musíbýt
sjedná no jasno v tom, že tento cíl bude dosažitelný pouze bojem a klidně a
odhodlaně dá t prů chod zbraním.
Je tř
eba př
ezkoumat veškeré svazky a zhodnotit jejich použitelnost z tohoto
hlediska. Ná rokovala-li se kdy v Evropě pů da, mohlo se tak stá t jedině na úkor
Ruska, potom se musínové ř
íše dá t na pochod cestou ně kdejších ř
á dových rytíř
ů,
aby ně meckým meč em vybojovala ně meckému pluhu hroudu a dala ná rodu chléb
vezdejší.
Pro takovou politiku je v Evropě pouze jediný spojenec: Anglie. Pouze s Anglií
je možné s krytými zá dy zahá jit nové tažení. Naše prá vo k tomu by nebylo menší,
nežprá vo našich př
edků . Žá dný z našich pacifistů neodmítá jíst chléb z východu,
ač koli prvnípluh tak kdysi znamenal "meč "!
Pro vů li Anglie k vítě zstvíby nesmě la být žá dná naše obě ťpř
íliš vysoká . Bylo
by tř
eba vzdá t se koloniía př
evahy na moř
i, ale ušetř
it britský prů mysl konkurence.
Pouze bezpodmíneč ně jasnýpostoj by mohl vést k danému cíli: vzdá t se kolonií
a svě tového obchodu, vzdá t se významného ně meckého vá leč ného loďstva,
koncentrace veškerých mocenských prostř
edků stá tu na pozemnívojsko.
Výsledkem by bylo momentá lníomezení, avšak veliká a mocná budoucnost.
Byla doba, kdy by se bývalo dalo s Angliív tomto smyslu mluvit. Protože velmi
dobř
e chá pala, že Ně mecko musív dů sledku ná rů stu obyvatelstva hledat ně jaké
východisko a buď že ho najde spolu s Angliív Evropě , nebo bez Anglie ve svě tě .
Toto tušenílze př
ipsat skuteč nosti, že na př
elomu stoletíse Londýn sá m pokusil
o sblíženi s Ně meckem. Tehdy se poprvé uká zalo to, co jsme pozdě ji s hrů zou moli
sledovat. Byli jsme nepř
íjemně dotč eni př
i myšlence, že bychom mě li za Anglii
tahat kaštany z ohně , jako by vů bec ně jaký svazek mohl existovat na jiném zá kladě
nežna vzá jemném obchodě . S Angliíse ale dal udě lat takovýobchod velmi dobř
e.
Britská diplomacie byla vždy inteligentnínatolik, aby vě dě la, že žá dnou službu
nelze oč eká vat bez protislužby.
Př
edstavme si ale, že by chytrá ně mecká zahranič nípolitika v roce 1904
př
evzala úlohu Japonska. Sotva si Ize př
edstavit, jaké ná sledky by to pro Ně mecko
mě lo. Nikdy by nedošlo ke "svě tové vá lce"! Krev z roku 1914 by ušetř
ila
desetiná sobek krve z let 1914-1918. Ale jaké postaveníby dnes Ně mecko ve svě tě
zaujímalo! Ovšem, spojenectvís Rakouskem by byl nesmysl. Neboťtato stá tní
mumie se spojila s Ně meckem nikoliv proto, aby vybojovala vá lku, ale aby udržela
vě č ný mír, jehožby chytř
e mohlo být využito k pomalému, ale jistému vymýcení
ně mectvív monarchii. Tento svazek byl ale nemožný také proto, že se nedalo
oč eká vat žá dné ofenzivnízastá vá níně meckých ná rodních zá jmů , poně vadžnemě l
sílu a ani odhodlá nískoncovat s procesem odně mč ová nína své bezprostř
ední
hranici. KdyžNě mecko nemě lo tolik ná rodního smýšlenía také bezohlednosti, že
nevyrvalo nemožnému habsburskému stá tu možnost disponovat osudy deseti
milionů soukmenovců , nedalo se opravdu oč eká vat, že by nabídlo ruku tak
perspektivním a smě lým plá nů m. Postoj staré ř
íše k rakouské otá zce byl
prubíř
ským kamenem jejího postoje v osudovém boji celého ná roda.
Každopá dně se nesmě lo př
ihlížet k tomu, jak bylo ně mectvírok od roku více
potlač ová no, vždyťhodnota rakouského spojenectvíbyla urč ová na výhradně
zachová ním ně meckého živlu. Avšak touto cestou se nešlo.
Nič eho se nebá li tak, jako boje, k ně mužbyli posléze stejně př
inuceni, a to v té
nejnepř
íznivě jšídobě . Chtě li uniknout osudu, ale ten je dostihl. Snili o udržení
svě tového míru a skonč ili u svě tové vá lky.
To byl nejvýznamně jšídů vod, proč se nevě novala žá dná pozornost této tř
etí
cestě k uspoř
á dá níně mecké budoucnosti. Vě dě lo se, že získá nínové pů dy je
možné pouze na východě , vidě li nevyhnutelnýboj a př
ece jen chtě li mír za každou
cenu, heslem ně mecké zahranič nípolitiky uždá vno nebylo zachová níně meckého
ná roda všemi způ soby, jako spíš zachová nísvě tového míru všemi prostř
edky. Jak
se to podař
ilo, je zná mo. Ještě se k tomu vrá tím.
Zbývá tedy ještě č tvrtá možnost: prů mysl a svě tový obchod, ná moř
nímoc a
kolonie.
Tento vývoj by byl zprvu snadně jšía rychlejší. Osídlová ni pů dy je zdlouhavý
proces, který trvá č asto celá staletí, prá vě v ně m je tř
eba hledat vnitř
nísílu, neboť
se nejedná o ná hlé vzplanutí, nýbržo pozvolný, dů kladný a trvalý rů st, na rozdíl od
prů myslového vývoje, ježse mů že v prů bě hu ně kolika let nafouknout jako bublina,
anižby se podobal ně jaké zdá rné síle. Ná moř
níflotilu lze jistě vybudovat rychleji,
nežv tvrdém boji zř
izovat selské statky a osídlit je farmá ř
i, avšak flotilu lze také
rychleji znič it.
Jestliže Ně mecko nastoupilo tuto cestu, muselo př
ece poznat, že i tento vývoj
jednoho dne vyústív boj. Jen dě ti se mohou domnívat, že př
á telským, mravným
chová ním a trvalým zdů razňová ním mírových úmyslů , se dostanou ke svým
baná nů m "v mírovém soutě ženíná rodů ", jak se tak krá sně a barevně žvanilo, tedy
anižby se muselo sá hnout po zbrani.
Ne: vydá me-li se touto cestou, musíse jednoho dne stá t Anglie našim
nepř
ítelem. Odpovídalo by naši vlastnínaivníbezelstnosti nesmyslně se
rozhoř
č ovat nad tim, že Anglie si jednoho dne dovolívystoupit proti našemu
mírovému ř
á dě níse surovostíná silnického egoisty. My bychom to však nikdy
neuč inili.
Jestliže se evropská politika pů dy dala uskuteč ňovat jedině proti Rusku ve
spolku s Anglií, tak naopak koloniá lnípolitika a svě tová obchodnípolitika je
myslitelná pouze s Ruskem proti Anglii. Potom ale mě ly být bezohledně vyvozeny
dů sledky také zde - a mě lo se urychleně pustit k vodě př
edevším Rakousko. Svazek
s Rakouskem byl užna př
elomu stoletíč irým šílenstvím, aťto pozorujeme ze
kteréhokoliv úhlu pohledu.
Na spojenectvís Ruskem proti Anglii se ani nepomyslelo, rovně žtak na
spojenectvís Angliíproti Rusku, neboťv obou př
ípadech by to skonč ilo vá lkou.
Aby se jízabrá nilo, bylo nejprve uč ině no rozhodnutíve prospě ch obchodnía
prů myslové politiky. V "hospodá ř
sko-mírovém" dobývá nísvě ta teď mě li ná vod,
který mě l jednou provždy zlomit vaz politice použitíná silí. Nebyli si svou vě cí
zase tak jisti, zejména pokud př
ichá zely č as od č asu z Anglie nepochopitelné
hrozby, proto padlo rozhodnutío stavbě ná moř
níflotily, avšak nikoliv za úč elem
útoku a znič eníAnglie, nýbržk "obraně " jižzmíně ného "svě tového míru' a
"mírového" dobývá nísvě ta. Proto byla flotila pojata trochu skromně ji nejen co do
poč tu, ale i co do toná že a výzbroje jednotlivých lodí, aby i tady nakonec probleskl
"mírový" úmysl.
Povídá nío "hospodá ř
sko-mírovém" dobývá nísvě ta bylo asi nejvě tším
nesmyslem, kterýbyl kdy povýšen na vů dč íprincip stá tnípolitiky. Tento úmysl byl
ještě umocně n tím, že se neostýchali dovolá vat se Anglie jako korunního svě dka
možnosti realizace takového koná ní. Zloč in, jehožse př
itom dopustila naše
profesorská historická vě da se svým pojetím dě jin nelze odč init a je pá dným
dů kazem toho jak mnoho lidíse "uč íhistorii", anižby ji rozumě li č i dokonce
pochopili. Prá vě na př
íkladu Anglie by museli poznat pá dné popř
enítéto teorie,
žá dnýná rod nepř
ipravoval s vě tšíbrutalitou a pozdě ji tak bezohledně s meč em v
ruce nehá jil své hospodá ř
ské výboje jako Anglie. Nenísnad př
íznakem britského
stá tnického umě nívyzískat z politické síly hospodá ř
sky a každé hospodá ř
ské
posílenípř
emě nit zase ihned v politickou moc? Jaký to omyl, domnívat se, že by
Anglie snad byla př
íliš zbabě lá k tomu, aby nasadila vlastníkrev pro svou
hospodá ř
skou politiku! To, že anglický ná rod nemě l žá dné "ná rodní" vojsko,
nedokazuje v žá dném př
ípadě opak, neboťnezá ležína momentá lníformě branné
moci, nýbržna vů li a rozhodnosti tuto moc použít. Anglie mě la vždy výzbroj,
kterou potř
ebovala. Bojovala vždy zbraně mi, které vyžadoval úspě ch. Využívala
žoldá ky, pokud žoldá ci stač ili, sá hla ale také pro hodnotnou krev ná roda, jestliže
taková obě ťmě la nadě ji na vítě zství, vždy zde však byla odhodlanost k boji, ježbyl
veden urputně a bezohledně .
Ale v Ně mecku se pozvolna ve škole, v tisku, v humoristických č asopisech,
pě stovala taková př
edstava Anglič ana a skoro ještě víc jeho ř
íše, ježmusela vést k
nejhoršímu sebeklamu, a protože tímto nesmyslem bylo nakaženo témě řvše,
ná sledovalo podceňová ní, které se pak velmi zle vymstilo. Toto falšová níbylo tak
hluboké, že lidé byli př
esvě dč eni o tom, že v osobě Anglič ana majípř
ed sebou
prohnaného a osobně naprosto zbabě lého obchodníka. Naším uč itelů m profesorské
vě dy nedošlo, že tak velká ř
íše, jakou majíAnglič ané, se nedá vytvoř
it "podloudně
č i podvodně ". Vzpomíná m si docela př
esně na udivené tvá ř
e kamará dů , kdyžjsme
ve Flandrech nastoupili proti "Tomíků m". Užv prvních dnech bitvy svitlo v
každém mozku, že tito Skotové neodpovídajíprá vě tě m, které ná m malovali v
humoristických listech a zpravodajských depeších. Tehdy jsem zač al uvažovat o
úč elných formá ch propagandy. Neboťtato falzifikace mě la pro svého šiř
itele také
ně co dobrého: na tomto, i kdyžnesprá vném př
íkladě , se dala demonstrovat
sprá vnost hospodá ř
ského dobývá nísvě ta. Co se podař
ilo Anglič anovi, muselo by
se podař
it i ná m, př
ič emžza zvlá štníplus byla považová na naše př
ece jen vě tší
č estnost a absence oné specificky anglické proradnosti. Bylo možné doufat, že se
tím sná ze získá ná klonnost př
edevším menších ná rodů a dů vě ra tě ch velkých.
Že naše č estnost byla pro jiné hrů zou, ná s nenapadlo užjen proto, že jsme
všemu vá žně vě ř
ili, zatímco okolnísvě t považoval naše jedná níza výraz mazané
prolhanosti, ažkoneč ně , k nejvě tšímu údivu, dala revoluce hloubě ji nahlédnou do
neomezené hlouposti našeho upř
ímného smýšlení.
Z nesmyslnosti "hospodá ř
sky-mírového" dobývá nísvě ta vyplývala jasná a
pochopitelná nesmyslnost Trojspolku. Se kterým stá tem jsme se vů bec mohli
spojit? S Rakouskem se samozř
ejmě nedalo zač ít s vá leč ným dobývá ním ani v
Evropě . Prá vě v tom spoč ívala od zač á tku slabost tohoto spolku. Takový Bismarck
si mohl tuto výpomoc v nouzi dovolit, avšak nikoliv jeho bř
ídilskýná stupce a
nejméně v době , kdy zá kladnípř
edpoklady Bismarckova spolku uždá vno
neexistovaly. NeboťBismarck se mohl ještě domnívat, že Rakousko je ně mecký
stá t. Se zavedením všeobecného volebního prá va však tato země klesla na úroveň
neně meckého, parlamentem ř
ízeného zmatku.
Svazek s Rakouskem byl zhoubný i z hlediska rasové politiky. Byl trpě n vznik
nové slovanské velmoci na hranicích ř
íše, ježby dř
íve nebo pozdě ji musela
zaujmout vů č i Ně mecku jinýpostoj, nežnapř
íklad vů č i Rusku. Př
itom svazek se
stá val rok od roku slabšía sice v témže pomě ru, v jakém jednotlivínositelé této
myšlenky ztrá celi v monarchii vliv a význam a byli vytlač ová ni z rozhodujících
míst.
Užna př
elomu stoletíse dostal spolek Ně mecka s Rakouskem do stejného
stá dia, jako spolek Rakouska s Itá lií. Také zde byly jenom dvě možnosti: buďto
spolek s habsburskou monarchií, anebo protest proti utlač ová níně mectví. Zač ne-li
se ale jednou s ně č ím takovým, konč ívá to vě tšinou bojem.
Hodnota Trojspolku byla i psychologicky více nežskromná , neboťpevnost
svazku se snižuje tou mě rou, č ím více se tento omezuje na zachová nístá vajícího
stavu. A naopak: svazek se stá vá pevně jší, č ím více smluvnístrany doufají, že jeho
pomocídosá hnou urč itých hmatatelných expanzivních cílů . Také zde, stejně jako
všude, síla spoč ívá v útoku, nikoliv v obraně . To poznaly rů zné strany jižtehdy,
bohužel nikoliv ony takzvané "povolané". Např
íklad plukovník Ludendorf,
dů stojník tehdejšího velkého generá lního štá bu, pouká zal ve svém memorandu z
roku 1912 na tyto slabiny. Samozř
ejmě ze strany "stá tníků " nebyl této vě ci
př
iklá dá n žá dnývýznam, jasný rozum se úč elně projevuje zpravidla jen u
normá lních smrtelníků , zá sadně se ale ztrá cítehdy, jde-li o "diplomaty".
Pro Ně mecko bylo ště stím, že vá lka v roce 1914 vypukla oklikou př
es Rakousko
a Habsburkové se jímuseli zúč astnit, kdyby tomu bylo naopak, zů stalo by
Ně mecko osamě lé. Neboťhabsburský stá t by se nikdy nepodílel na boji, kterýby
vznikl př
ič ině ním Ně mecka. To, co bylo pozdě ji tak striktně odsuzová no v př
ípadě
Itá lie, by se ještě dř
íve dostavilo v př
ípadě Rakouska: toto by zů stalo "neutrá lní" ve
snaze zachrá nit stá t př
ed revolucí, ježby vypukla hned na poč á tku. Neboťrakouské
slovanstvo by spíše rozbilo monarchii jižv roce 1914, nežaby př
ipustilo ně jakou
pomoc Ně mecku. Jen nemnozídoká zali tenkrá t pochopit, jak velká nebezpeč ía
obtíže př
iná šelo Ně mecku spojenectvís podunajskou monarchii. Za prvé,
Rakousko mě lo př
íliš mnoho nepř
á tel, kteř
ídoufali že získajíně jaké to dě dictvípo
tomto prohnilém stá tě , nežaby zde nevznikla č asem urč itá nená vist vů č i Ně mecku,
kdyžsi nyníuvě domovali př
íč iny jeho stař
ecké slabosti a perspektivu rozpadu
monarchie. Zavlá dlo př
esvě dč ení, že Vídně je možné zmocnit se pouze oklikou
př
es Berlín.
Za druhé, Ně mecko tím ztrá celo nejlepšía nejperspektivně jšímožnosti
spojenectví. Namísto toho nastoupilo sílícínapě tís Ruskem a dokonce s Itá lií.
Př
itom všeobecná ná lada v Ř ímě byla pro Ně mecko př
íznivá stejně tak, jako byla
nepř
íznivá pro Rakousko. Toto nepř
á telstvídř
ímalo a č asto i jasně vzplá lo v srdci i
toho nejposledně jšího Itala. Poně vadžse nynívšichni vrhli na prů myslovou a
obchodnípolitiku, nebyl užsebemenšídů vod k boji proti Rusku. Jenom nepř
á telé
obou ná rodů na ně m mohli mít zá jem. Skuteč ně to byli př
edevším Židé a marxisté,
kteř
ívšemi prostř
edky podně covali vá lku mezi obě ma stá ty.
A koneč ně za tř
etí, toto spojenectvískrývalo v sobě velké nebezpeč ípro
Ně mecko v tom smyslu, že velmoci skuteč ně nepř
á telské Bismarckovu Ně mecku
se mohlo podař
it kdykoliv snadno zmobilizovat ř
adu stá tů proti Ně mecku tím, že
každému svítala nadě je na obohaceni se na úkor Rakouska.
Proti podunajské monarchii bylo možné podnítit celý evropskývýchod, zejména
pak Rusko a Itá lii. Nikdy by se neuskuteč nila svě tová koalice iniciovaná krá lem
Eduardem, kdyby Rakousko jako spojenec Ně mecka nepř
edstavovalo tak slibné
dě dictví. Jen tak bylo možné postavit do jedné útoč né fronty stá ty s tak
heterogenními zá jmy a cíli. Neboťkaždý z nich mohl doufat, že společ ný postup
proti Ně mecku mu př
inese obohacenína úkor Rakouska. Toto nebezpeč íse zvýšilo
pak ještě tím, že k tomuto nešťastnému svazku př
ibylo jako tichýspoleč ník ještě
Turecko.
Meziná rodnísvě tové židovské finance potř
ebovaly toto lá kadlo, aby mohly
realizovat svů j plá n znič eníNě mecka, které se dosud nepodrobilo všeobecné
nadstá tnífinanč nía hospodá ř
ské kontrole. Jen tak mohla být uková na koalice, silná
a smě lá vzhledem k poč tu pochodujících milionových armá d, odhodlaná dostat se
oklamanému Sigfriedovi koneč ně na tě lo.
Spolek s habsburskou monarchií, který mne užv Rakousku naplňoval nevolí,
byl př
íč inou dlouhých vnitř
ních zkoušek, ježmne v ná sledujícídobě ještě posílily v
dř
íve utvoř
eném ná zoru. Jižtehdy jsem se v kruzích, se kterými jsem se stýkal,
netajil př
esvě dč ením, že tato neblahá smlouva povede zá roveň se stá tem urč eným k
zá niku i Ně mecko ke katastrofá lnímu zhroucení, jestliže se toto vč as nedoká že od
Rakouska odpoutat. Ani na okamžik jsem nezakolísal v tomto svém ská lopevném
př
esvě dč ení, ani kdyžbouř
e svě tové vá lky vyř
adila jakékoliv rozumné úvahy a
opojné nadšenízachvá tilo i taková místa, kde mě lo vlá dnout pouze chladné
pozorová nískuteč nosti. Kdyžjsem byl na frontě , zastá val jsem všude, kde př
išla
ř
eč na tyto problémy, svů j ná zor, že spolek by mě l být ukonč en, a to pro ně mecký
ná rod č ím dř
íve tím lépe, že ponechá níhabsburské monarchie jejímu osudu by
nebylo žá dnou obě tí, kdyby tím Ně mecko mohlo dosá hnout znevýhodně nísvých
protivníků , neboťmilióny mužů si nenasadily ocelovou helmu kvů li udržení
zpustlé dynastie, nýbržkvů li zá chraně ně meckého ná roda.
Př
ed vá lkou se ně kolikrá t zdá lo, že se alespoňv jednom tá boř
e vyskytuje jistá
pochybnost o sprá vnosti praktikované spojenecké politiky. Ně mecké konzervativní
kruhy obč as varovaly př
ed př
ílišnou dů vě ř
ivosti, ale bylo to há zeníhrachu na stě nu.
Politici byli př
esvě dč eni, že jsou na sprá vné cestě k "dobytí" svě ta, př
ič emžúspě ch
že bude obrovský a ztrá ty nulové. Naším "nepovolaným" zase jednou nezbylo nic
jiného, nežmlč ky př
ihlížet, proč a jak "povolaní' pochodujído zá huby a milý lid
tá hnou za sebou.
Neschopnost srozumitelně vysvě tlit hlubšípř
íč inu nesmyslu "hospodá ř
ského
dobývá nísvě ta" jako politické cesty za cílem zachová ní"svě tového míru"
spoč ívala ve všeobecném onemocně ni našeho politického myšlení. Neboťs
vítě zným tažením ně mecké techniky a prů myslu, s rostoucími úspě chy ně meckého
obchodu se stá le víc ztrá cel poznatek, že to vše je možné pouze za př
edpokladu
silného stá tu. V mnoha kruzích se zašlo tak daleko, že vlá dlo př
esvě dč enío tom, že
prá vě stá t vdě č íza svou existenci obě ma uvedeným jevů m, že on sá m je v prvé
ř
adě institucíhospodá ř
skou a má být ř
ízen v souladu s hospodá ř
skými zá jmy, že
jeho bytízá visína hospodá ř
ství, takový stav byl vychvalová n a považová n za
nejzdravě jšía nejpř
irozeně jší. Stá t ale nemá s urč itým hospodá ř
ským pojetím nebo
hospodá ř
ským rozvojem co dě lat. Ú č elem stá tu je organizace fyzicky a duševně
stejnorodých živých bytostí, která má umožňovat lepšíudrženíjejich druhu a
dosaženícíle jejich bytí, př
edznamenaného Prozř
etelností. To a nic jiného je
úč elem stá tu. Hospodá ř
stvíje př
itom pouze jedním z mnoha pomocných prostř
edků
nezbytných k dosaženítohoto cíle. Nikdy však nenípř
íč inou nebo úč elem stá tu,
pokud tento nespoč ívá od poč á tku na nesprá vném, nepř
irozeném zá kladně . Jen tak
si lze vysvě tlit skuteč nost, že stá t jako takový nepotř
ebuje nutně př
edpoklad
teritoriá lního ohranič ení. Toto bude nutné jen u ná rodů , které chtě jísami ze sebe
svému druhu zajistit výživu, tedy vlastnípracívybojovat boj s jsoucnem. Ná rody,
které se chtě jívloudit jako trubci mezi ostatnílidstvo, mohou vytvoř
it stá t bez
vlastního, urč itým způ sobem vymezeného prostoru. To se týká v prvé ř
adě
ná roda,jehožparazitová ním dnes trpícelé poctivé lidstvo: židovstva.
Židovský stá t nikdy nebyl prostorově ohranič en, byl univerzá lně neomezen co
do prostoru, avšak vymezen co do rasy. Proto také tvoř
il tento ná rod vždy stá t ve
stá tech. Patř
ík nejgeniá lně jším triků m všech dob, nechat tento stá t plout jako
"ná boženství" a zajistit mu toleranci, kterou Árijec je vždy ochoten př
iznat
ná boženskému vyzná ní. Neboťmojžíšské ná boženstvíneníve skuteč nosti nič ím
jiným, nežuč ením o udrženía zachová ni židovské rasy. Obsahuje témě řvšechny
sociologické, politické a hospodá ř
ské vě dníoblasti, které mohou př
ipadat v úvahu.
Pud zachová nídruhu je prvnípř
íč inou vytvoř
enílidských společ enství. Tím
však je stá t ná rodním organismem a nikoliv hospodá ř
skou organizací. To je rozdíl
tak velký, že zů stá vá nesrozumitelný oně m dnešním takzvaným "stá tníků m". Ti se
domnívají, že pomocíhospodá ř
stvímohou vybudovat stá t, zatímco stá t je ve
skuteč nosti vždy výsledkem souč innosti tě ch vlastností, které spoč ívajív linii
udržová nídruhu a rasy. Tyto jsou vždy hrdinskými ctnostmi a nikoliv kramá ř
ským
egoismem, neboťzachová níexistence druhu př
edpoklá dá ochotu jednotlivce k
obě ti. V tom spoč ívá smysl slov bá sníka: "A nenasadíte-li život nyní, nikdy jej
nezíská te".
Obě tová ni osobního bytíje nutné, aby bylo zajiště no zachová nídruhu. Pro
vytvoř
enía udrženístá tu je nejpodstatně jším př
edpokladem pocit souná ležitosti na
zá kladě jedné podstaty a stejného druhu, jakoži př
ipravenost zasadit se o to všemi
prostř
edky. U ná rodů na vlastnípů dě to vede k vytvá ř
eníhrdinských ctností, u
př
íživníků k prolhanému pokrytectvía zrá dné krutosti, pokud užtyto vlastnosti
nejsou prokazatelně př
edpokladem jejich, svou formou rů znorodých, stá tních
existencí. Vždy ale bude vytvá ř
enístá tu probíhal alespoň zpoč á tku s nasazením
tě chto vlastností, př
ič emžv zá pase o sebezachová nípodlehnou podmaně nía dř
íve
nebo pozdě ji vymř
ou ty ná rody, které v boji proká žíméně hrdinských ctností,
anebo se nevyrovnajís prolhanou lstínepř
á telského př
íživníka. Avšak i v tomto
př
ípadě lze podlehnutítémě řvždy př
ipsat ani ne tak nedostatku chytrosti jako spíše
nedostatku rozhodnosti a odvahy, který se skrývá pod plá štíkem humá nního
smýšlení.
Jak má lo ale souvisístá totvorné a stá t udržujícívlastnosti s hospodá ř
stvím,
ukazuje nejjasně ji skuteč nost, že vnitř
nísíla stá tu se shoduje s takzvaným
hospodá ř
ským rozkvě tem pouze velmi zř
ídka, naopak zdá se, že ve velké ř
adě
př
ípadů signalizuje blížícíse úpadek stá tu. Kdyby se mě lo utvá ř
enílidského
společ enstvípř
ipisovat v prvé ř
adě hospodá ř
ským silá m č i podně tů m, potom by
musel vrchol hospodá ř
ského rozvoje znamenat souč asně obrovskýrozvoj stá tu a
nikoliv naopak.
Víra ve stá totvornou a stá t udržujícísílu hospodá ř
stvípů sobíobzvlá ště
nesrozumitelně , platí-li v jedné zemi to, co ve všech ostatních vykazuje jasně a
dů razně historický opak. Prá vě př
iklad Pruska ukazuje ná dherně ostř
e, že nikoliv
materiá lnívlastnosti, nýbržideá lníctnosti podmiňujíschopnost k vytvoř
enístá tu.
Teprve pod jejich ochranou mů že vzkvétat hospodá ř
stvítak dlouho, ažse se
zá nikem stá totvorných schopnostízhroutítaké hospodá ř
skýproces, který mů žeme
prá vě dnes sledovat v tak hrozně smutné podobě . Hmotným zá jmů m lidínejvíce
prospívá , kdyžzů stá vajíve stínu hrdinských ctností, jakmile se ale pokusívstoupit
do prvého kruhu bytí, znič ísi př
edpoklad své vlastníexistence.
Vždy, kdyžv Ně mecku nastal politický rozmach, zač alo se pozvedat i
hospodá ř
ství, avšak vždy, kdyžse hospodá ř
stvístalo jedinou ná plníživota našeho
ná roda a tím udusilo ideá lníctnosti, stá t se zhroutil a strhl s sebou v krá tké době i
hospodá ř
ství.
Položíme-li si otá zku, které síly jsou skuteč ně stá totvorné a stá t udržující,
mů žeme je shrnout ná sledovně : schopnost a vů le jednotlivce k obě tová nísebe sama
pro celek. Že tyto ctnosti nemajís hospodá ř
stvím vů bec nic společ ného, vyplývá z
prostého poznatku, že č lově k se pro hospodá ř
stvínikdy neobě tuje, jinými slovy:
neumírá pro obchody, nýbržpro ideá ly. Nic nedoká zalo psychologickou př
evahu
Anglič ana př
i pozná vá níduše ná roda lépe nežmotivace, kterou doká zal dá t svému
boji. Zatímco my jsme bojovali za chléb, Anglie bojovala za "svobodu" a ani ne tak
za vlastni, jako za svobodu malých ná rodů . Smá li jme se této drzosti, anebo jsme se
zlobili a tím dokazovali, jak bezmyšlenkovitě hloupé bylo takzvané stá tnické umě ní
Ně mecka užpř
ed vá lkou. Nemě li ani potuchy o podstatě síly, která doká zala vést
muže ze svobodné vů le a rozhodnutína smrt.
Pokud se ně meckýná rod v roce 1914 ještě domníval, že bojuje za ideá ly,
odolá val nepř
íteli, jakmile bojoval užjenom za chléb, radě ji hru vzdal.
Ale naši duchaplní"stá tníci" se divili této změ ně smýšlení. Nikdy jim nebylo
jasné, že od okamžiku, kdy č lově k bojuje za ně jakýhospodá ř
ský zá jem, vyhýbá se
smrti, neboťta by ho navždy př
ipravila o požitek odmě ny za tento boj. Starost o
zá chranu vlastního dítě te udě lá i z neduživé matky hrdinku, pouze boj o zachová ní
druhu a stá da, ježjej ochraňuje a také o zachová nístá tu hnalo ve všech dobá ch
muže proti oště pů m nepř
á tel.
Ná sledujícívě tu lze postavit jako vě č nou pravdu: Žá dný stá t nikdy nebyl
založen prostř
ednictvím mírového hospodá ř
ství, nýbržvždy jenom instinktem
sebezachová nídruhu, ažužse tyto nachá zely v oblasti hrdinské ctnosti nebo lstivé
prolhanosti: z prvé oblasti vychá zejíÁrijské stá ty prá ce a kultury, ze druhé
židovské př
íživnické kolonie. Pokud však u ně jakého ná roda nebo v ně jakém stá tě
zač ne hospodá ř
stvípř
esahovat tyto pudy, stane se lá kavou př
íč inou poroby a
útisku.
Víra př
edvá leč né doby, že je možné pomocíobchodnía koloniá lnípolitiky
otevř
ít mírovou cestou ně meckému ná rodu svě t a dokonce ho dobýt, byla
klasickým př
íznakem ztrá ty faktických stá totvorných a stá t udržujících ctnostía z
toho vyplývajícívů le a odhodlanosti, odpově dípř
írodních zá konů byla svě tová
vá lka a jejídů sledky.
Pro toho, kdo nezkoumá vě ci hloubě ji, by mohl tento postoj ně meckého ná roda,
ježbyl takř
ka všeobecný, být há dankou: Nebylo snad Ně mecko skvě lým př
íkladem
ř
íše, která vzešla z č istě mocensko-politických zá kladů ? Prusko, zá rodek ř
íše,
vzniklo na zá kladě skvě lého hrdinstvía nikoliv z finanč ních operacía obchodů a
ř
íše sama byla ná dhernou odmě nou mocensko-politického vedenía vojenské
odvahy. Jak mohl prá vě ně mecký lid dospě t k takovému onemocně nípolitického
instinktu? Neboťnešlo o ná hodný ojedině lýjev, nýbržo momenty úpadku, které
brzy a v údě sné poč tu zaplá polaly jako bludič ky a obsypaly tě lo ná roda, anebo se
do ně j jako jedovaté bolá ky na mnoha místech zažíraly. Zdá lo se, jakoby neustá lý
proud jedu byl hná n jakousi tajemnou mocído všech žil tohoto kdysi hrdinského
tě la za úč elem stá le vě tšího ochromenízdravého rozumu, tj. prostého pudu
sebezá chovy.
Nechá val jsem si tyto otá zky nesč etně krá t projít hlavou, cožbylo podmíně no
mým ná zorem na smluvnía hospodá ř
skou politiku Ně mecké ř
íše v letech 19121914, a jako ř
ešenítéto há danky se stá le více jevila ona moc, jižjsem poznal už
dř
íve ve Vídníze zcela jiného pohledu: marxistické uč enía jeho svě tový ná zor,
jakoži jeho organizá torské pů sobení. Podruhé ve svém životě jsem se zavrtal do
tohoto uč enízká zy tentokrá t ovšem nikoliv pod dojmem a vlivem svého
každodenního okolí, nýbržz hlediska sledová níobecných procesů v politickém
životě . Zahloubal jsem se do teoretické literatury tohoto nového svě ta a kdyžjsem
se pokusil vyjasnit si jeho možné pů sobení, porovná val jsem je se skuteč nými jevy
a udá lostmi v politickém, kulturním a hospodá ř
ském životě . Poprvé jsem obrá til
svou pozornost také k pokusů m o zvlá dnutítohoto svě tového moru.
Studoval jsem Bismarckovy výjimeč né zá kony z hlediska jejich zá mě ru, boje a
úspě chu. Pomalu jsem zde dostá val př
ímo žulový zá klad pro své př
esvě dč ení, takže
jsem poté užnikdy nemusel mě nit svů j ná zor na tuto otá zku. Stejně tak jsem
podrobil dalšímu dů kladnému zkoumá nívztah marxismu a židovstva.
Jestliže mi dř
íve ve Vídnípř
ipadalo př
edevším Ně mecko jako neotř
esitelný
kolos, vtíraly se nyníjisté obavy. Diskutoval jsem v tichosti a v malých kroužcích
svých zná mých o ně mecké zahranič nípolitice jakoži o onom, jak se mi zdá lo,
neuvě ř
itelně lehkomyslném způ sobu, jímžse projedná val tehdy marxismus,
nejdů ležitě jšíproblém Ně mecka. Skuteč ně jsem nemohl pochopit, jak slepě se
tehdy potá celi vstř
íc nebezpeč í, jehožpů sobení, podle zá mě rů marxismu samého,
by muselo být strašlivé. Užtehdy jsem varoval své okoli, stejně jako dnes varuji ve
velkém rozsahu, př
ed uklidňujícím výrokem všech zbabě lých ubožá ků : "Ná m se
př
ece nemů že nic stá t"! Podobná morová ná kaza ve smýšleníužkdysi znič ila
obrovskou ř
íši. Nepodléhalo snad Ně mecko stejným zá konů m jako všechna jiná
lidská společ enství?
V letech 1913 a 1914 jsem poprvé v rů zných kruzích, které dnes č á steč ně vě rně
stojív nacioná lně socialistickém hnutí, vyslovil př
esvě dč ení, že otá zka budoucnosti
ně meckého ná roda je otá zkou znič enímarxismu. V neblahé spojenecké politice
Ně mecka jsem vidě l jeden z dů sledků rozkladné prá ce tohoto uč ení, neboťbylo
hrozné, že tento jed zcela neviditelně nič il veškeré zá klady zdravého pojetí
hospodá ř
stvía stá tu, anižby postiženíč asto jen tušili, jak jejich jedná nía vů le jsou
výsledkem tohoto jinak nejostř
eji odsuzovaného svě tového ná zoru. Vnitř
níúpadek
ně meckého ná roda tehdy uždá vno zač al, anižby lidé, jak tomu v životě č asto bývá ,
mě li jasno o nič iteli svého bytí. Ně kdy se proti nemoci ně co dě lalo, avšak
zamě ňovaly se př
íznaky s př
íč inami a pů vodcem. Poně vadžpů vodce nebyl zná m,
nebo jej nechtě li poznat, mě l boj proti marxismu hodnotu fušérského mastič ká ř
ství.
5. kapitola
SVĚ TOVÁ VÁLKA
Jako mladého vě troplacha mne v mých rozpustilých letech nejvíc rmoutilo to, že
jsem se narodil prá vě v takové době , která bude stavě t chrá my slá vy zř
ejmě jenom
kramá ř
ů m a stá tním úř
edníků m. Vlny dě jinných udá lostí, jak se mi zdá lo, se již
utišily, takže budoucnost bude patrně ná ležet jenom "mírovému soutě ženíná rodů ",
to znamená poklidnému vzá jemnému podvá dě ni se s vylouč ením ná silných metod
obrany. Jednotlivé stá ty zač aly vyrovná vat úroveň jednotlivých podniků , které si
navzá jem hrabaly pů du pod nohama, př
etahovaly si navzá jem zá kazníky a zaká zky,
pokoušely se získat výhody na úkor druhého, to vše za velkého a nevinného kř
iku.
Tento vývoj se nezastavil, nýbrž, jak se zdá lo, mě l jednou (podle všeobecného
doporuč ení) změ nit svě t na jedinývelkýobchodnídů m, v jehožvstupních halá ch
by byly vystaveny busty prohnaných šmeliná ř
ů a bezvýznamných sprá vních
úř
edníků , aby se jim dostalo nesmrtelnosti. Obchodníky by dodali Anglič ané,
sprá vníúř
edníky Ně mci, zatímco Židé by se museli obě tovat jako majitelé,
poně vadžpodle vlastního dozná níještě nikdy nic nevydě lali, jenom vě č ně "platili"
a kromě toho ovlá dajívě tšinu jazyků .
Proč jsem se nemohl narodit o sto let dř
íve? Ně kdy v době osvobozovacích
vá lek, kdy mužještě skuteč ně za ně co stá l i bez "obchodu". Mrzutě jsem př
emýšlel
o své, jak mi př
ipadalo pozdě nastoupené pozemské pouti a dobu "klidu a
poř
á dku", jak se rýsovala př
ede mnou, jsem považoval za nezaslouženou podlost
osudu. Nebyl jsem totižužjako chlapec žá dný "pacifista" a všechny výchovné
pokusy v tomto smě ru nevedly k nič emu.
Búrská vá lka mi př
ipadala jako blýská nína lepšíč asy. Č íhal jsem každý den na
noviny, hltal jsem depeše a zprá vy a byl jsem šťasten, že alespoňz dá lky mohu být
svě dkem hrdinského boje.
Rusko-japonská vá lka mne zastihla užpodstatně zralejšího a pozorně jšího. Už
tenkrá t jsem se z nacioná lních dů vodu postavil okamžitě na stranu Japonců a stranil
jim př
i výmě ná ch ná zorů . V porá žce Rusů jsem spatř
oval porá žku rakouského
slovanstva.
Od té doby uplynulo mnoho let a to, co jsem jako chlapec považoval za pomalé
chř
adnutí, pociťoval jsem nyníjako klid př
ed bouř
í. Užza mého vídeňského pobytu
leželo nad Balká nem šedivé dusno, ježbývá př
edzvě stíorká nu, obč as zablýsklo
jasné svě télko, ale zase se rychle ztratilo v nepř
irozené temnotě . Pak ale př
išla
Balká nská vá lka a s níse př
ehnal prvníporyv vě tru př
es znervózně lou Evropu.
Nastalý č as ležel na lidech jako tě žkýbalvan a pá lil jako tropickýžá r, př
ič emž
vě č ná starost a pocit blížícíse katastrofy se staly nakonec touhou: ažuždá nebe
koneč ně volný prů bě h osudu, ježstejně nelze odvrá tit. A tu udeř
il na zem první
mohutnýblesk: rozpoutala se bouř
e a do hř
mě nínebes se mísilo duně nídě l svě tové
vá lky.
Kdyždošla do Mnichova zprá va o zavraždě níarcivévody Františka Ferdinanda
(sedě l jsem prá vě doma a poslouchal nepř
esné vyprá vě ni prů bě hu tohoto č inu), mě l
jsem nejdř
íve starost, jestli kulky nepochá zely z pistole ně meckých studentů , kteř
í
v rozhoř
č enínad stá lým poslovanšťová ním stá tu ná sledníkem trů nu chtě li
osvobodit ně meckýná rod od tohoto vnitř
ního nepř
ítele. Co by v tomto př
ípadě
ná sledovalo, mů žeme si dobř
e př
edstavit: nová vlna proná sledová ní, ježby teď
bylo př
ed celým svě tem "ospravedlně no" a "zdů vodně no". Kdyžjsem se však hned
poté slyšel jména domně lých pachatelů a č etl, že jsou to Srbové, zač ala se mě
zmocňovat tichá hrů za z této pomsty nevyzpytatelného osudu. Nejvě tšípř
ítel
Slovanů padl zasažen kulkou slovanského fanatika. Kdo v posledních letech
prů bě žně sledoval vztah Rakouska k Srbsku, nemohl ani na okamžik pochybovat o
tom, že se zde dala do pohybu lavina, kterou užnikdo nemů že zastavit.
Neprá vem dnes zahrnujeme výč itkami vídeňskou vlá du za formu a obsah jejího
ultimá ta. Žá dná jiná mocnost na svě tě by na jejím místě a ve stejné situaci nemohla
jednat jinak. Rakousko mě lo na své jihovýchodníhranici neúprosného smrtelného
nepř
ítele, kterýve stá le kratších intervalech monarchii znepokojoval, nepolevoval,
ažby se nakonec doč kal výhodného okamžiku ke znič enítéto ř
íše. Byl dů vod k
obavá m, že tato skuteč nost se dostavínejpozdě ji se smrtístarého císař
e, potom by
užmonarchie asi nebyla schopná postavit se na vá žnýodpor. Celýstá t se v
posledních letech držel jen díky osobě Františka Josefa, takže smrt tohoto
prastarého ztě lesně níř
íše by pociťovaly široké masy jako př
edzvě st smrti ř
íše
samé. Patř
ilo k nejmazaně jším kousků m př
edevším slovanské politiky budit zdá ni,
že rakouský stá t vdě č íza svou existenci pouze bá ječ nému a zcela ojedině lému
stá tnickému umě nítohoto monarchy, byla to lichotka, která pů sobila zejména v
Hofburgu velmi dobř
e, ač koliv ani v nejmenším neodpovídala skuteč ným zá sluhá m
tohoto císař
e. Osten, skrytý v této chvá le, nechtě l nikdo vidě t. Nevidě li, nebo snad
užani nechtě li vidě t, že č ím více stojímonarchie na velkém panovnickém umě ní,
tohoto jak se ř
íkalo "nejmoudř
ejšího monarchy všech dob", tím horšíbude situace,
ažjednoho dne zaklepe osud na dveř
e, aby si vybral svů j tribut.
Bylo Rakousko bez starého císař
e vů bec myslitelné? Neopakovala by se
tragédie, ježkdysi postihla MariíTerezii? Skuteč ně se kř
ivdívídeňským vlá dním
kruhů m, kdyžse jim vyč ítá , že nabá dali k vá lce, které se snad př
ece jen dalo
zabrá nit? Vá lce se zabrá nit nedalo, nanejvýš mohla být o rok nebo o dva oddá lena.
Neboťv tom prá vě spoč ívala kletba ně mecké a rozhodně i rakouské diplomacie, že
se vždy snažily oddá lit nevyhnutelné zúč tová ní, ažnakonec bylo nezbytné udeř
it v
nejméně výhodnou hodinu. Mů žeme si být jisti, že opě tovný pokus o zachrá ně ní
míru by př
ivodil vá lku v době ještě méně vhodné.
Kdo tuto vá lku nechtě l, mě l mít odvahu nést také dů sledky. Dů sledkem ale v
tomto př
ípadě muselo být obě tová níRakouska. Vá lka by př
išla stejně , avšak
nikoliv jako boj všech proti ná m, nýbržv podobě trhá níhabsburské monarchie.
Př
itom bylo nutné se rozhodnout: zúč astnit se nebo pouze př
ihlížet a s prá zdnýma
rukama dá t prů bě h osudu. Prá vě ti, kteř
ídnes nejvíce zloř
eč ízač á tku vá lky a soudí
nejmoudř
eji, osudově a neblaze pomá hali tomu, abychom se do vá lky dostali.
Sociá lnídemokracie praktikovala po desetiletídarebá cké vá leč né štvaníproti
Rusku, zatímco politickýstř
ed nejvíce udě lal z ná boženských hledisek rakouský
stá t ústř
edním bodem ně mecké politiky. Teď jsme museli nést dů sledky této
politiky. Co př
išlo, př
ijít muselo a nebylo vyhnutíza žá dných okolností. Vinou
ně mecké vlá dy bylo to, že kvů li udrženímíru propá sla vhodný č as k útoku, zapletla
se do spojenectvíza udrženi svě tového míru a tak se nakonec stala obě ti svě tové
koalice, která proti snaze udržet svě tový mír postavila rozhodnost vést svě tovou
vá lku.
Kdyby Rakousko tehdy dalo ultimá tu jinou, mírně jšíformu, nic užby to na
situaci nezmě nilo, nanejvýš jediné, a sice to, že by bylo smeteno vzpourou lidu.
Protože v oč ích mas byl tón ultimá ta př
íliš ohleduplný, má lo brutá lnía vů bec
nezašel př
íliš daleko. Kdo se to snažídnes zapř
ít, je buď zapomně tlivec nebo
vě domy Ihá ř
.
Boj v roce 1914 nebyl masá m vnucen, bože nikoliv, nýbržsá m lid si ho žá dal.
Jen tak lze pochopit, že se k tomuto nejtě žšímu zá pasu dobrovolně př
ihlá silo
pod korouhev více neždva milióny ně meckých mužů a mladíků , ochotni brá nit ji
do posledníkapky krve.
Mě se zdá ly tehdejšíhodiny jako vysvobozeni z mrzutých pocitů mého mlá dí.
Nestydím se ani dnes za to, že jsem byl př
emožen bouř
livým nadšením, klesl na
kolena a dě koval z hloubi srdce nebi, že mi dopř
á lo to ště stížít v této době . Propukl
dosud nejmohutně jšíboj za svobodu, jaký svě t ještě nevidě l, neboťjakmile se dal
osud do pohybu, zmocnilo se nejširších mas př
esvě dč ení, že se nynínejedná o osud
Srbska nebo Rakouska, nýbržo bytía nebytíně meckého ná roda. Naposledy na
dlouhou dobu vidě l ná rod svoji budoucnost jasnozř
ivě . Hned na zač á tku
obrovského zá pasu pronikl do opojenía mocného nadšenínutnývá žný tón, neboť
ono pozná níudě lalo z ná rodního vzepjetívíce nežpouhé vzplanutí. Vá žnost byla
také velmi namístě , neboťnikdo tehdy nemě l ani nejmenšípř
edstavu o tom, jak
dlouhýbude započ atýboj. Snilo se o tom, že v zimě budou všichni zase doma a
pokrač ovat opě t v mírové prá ci.
Co si č lově k př
eje, v to doufá a vě ř
í. Drtivou vě tšinu ná roda uždá vno omrzel
ten stav vě č né nejistoty, bylo tedy jen pochopitelné, že nikdo užnevě ř
il v mírové
urovná nírakousko-srbského konfliktu, nýbržvšichni doufali v koneč né
vypoř
á dá ní. K tě mto miliónů m jsem patř
il i já .
Jakmile vešla v Mnichově ve zná most zprá va o atentá tu, mihly se mi v hlavě
dvě myšlenky: zaprvé, že vá lka teď bude koneč ně nevyhnutelná , a dá le, že
habsburský stá t je nynínucen spojenectvídodržovat, neboťnejvíce jsem se obá val
toho, že Ně mecko by se mohlo prá vě díky tomuto spojenectvídostat do konfliktu, k
ně mužby ale Rakousko nedalo př
ímý podně t, př
ič emžrakouský stá t by z
vnitropolitických dů vodu nemě l sílu rozhodnout se a stá t za svým spojencem.
Neboťslovanská vě tšina v monarchii by okamžitě zač ala takový úmysl sabotovat a
radě ji by rozbila celýstá t na kousky, nežaby poskytla spojenci žá danou pomoc.
Nynívšak bylo toto nebezpeč ízažehná no. Starý stá t musel bojovat, aťchtě l č i
nechtě l.
Mů j vlastnípostoj ke konfliktu byl prostý a jasný, podle mne nebojovalo
Rakousko kvů li ně jakému srbskému zadostiuč ině ní, nýbržNě mecko za svou
podstatu, za ně meckýná rod a jeho bytíč i nebytí, za svobodu a budoucnost.
Bismarckovo dílo se teď muselo bít, co vybojovali kdysi otcové svou hrdinskou
krvív bitvá ch od Weisenburku ažpo Sendan a Pař
íž, muselo si nynímladé
Ně mecko znovu zasloužit. Zvítě zí-li v tomto boji, vstoupíná š ná rod znovu do
společ nosti velkých ná rodů a teprve potom se bude Ně mecká ř
íše moci osvě dč it
jako mocnýútulek míru a kvů li míru užnebude muset ubírat svým dě tem chléb.
Mě l jsem jako hoch a mladý mužpř
á ní, abych mohl alespoň jednou dosvě dč it
svými č iny, že ná rodnínadšenínenípro mne prá zdným slovem. Tak jako miliónů m
ostatních př
etékalo mé srdce hrdým ště stím, že se mohu koneč ně zbavit pocitu
ochromení. Zpíval sem tak č asto "Ně mecko nade všechno" a volal z plna hrdla
"Heil!", že mi př
ipadalo témě řjako dodateč ně udě lená milost, moci nynívstoupit
př
ed božísoud vě č ného soudce jako svě dek a osvě dč it pravdivost tohoto smýšlení.
Byl jsem pevně odhodlá n, že v př
ípadě vá lky - která se mi zdá la nevyhnutelné - tak
č i onak opustím ihned své knihy. Stejně tak jsem vě dě l, že moje místo bude tam,
kam mne pošle mů j vnitř
níhlas.
Př
edevším z politických dů vodu jsem opustil Rakousko, cožbylo ale
př
irozeně jšínežto, že nyní, kdyžzač ínal boj, jsem musel jednat v souladu se svým
smýšlením. Nechtě l jsem bojovat za Rakousko, ale byl jsem př
ipraven kdykoliv
zemř
ít pro svů j ná rod a pro ř
íši, ježjej ztě lesňovala.
Dne 3. srpna jsem podal žá dost Jeho Velič enstvu Ludvíkovi III. s prosbou,
abych smě l vstoupit do ně jakého bavorského regimentu. Jaká byla má radost, když
jsem užpř
íštího dne obdržel vyř
ízenísvé žá dosti s výzvou, abych se hlá sil u
jednoho regimentu. Já sal jsem a moje vdě č nost neznala mezí. O ně kolik dnípozdě ji
jsem užnosil kabá t, který jsem svlékl ažtémě řpo šesti letech.
Také jako pro každého Ně mce, zač ala i pro mne nezapomenutelná a nejvě tší
doba mého pozemského života. Ve srovná nís udá lostmi tohoto obrovského zá pasu
bylo všechno ostatnínicotné. S hrdou lítostímyslím prá vě v tě chto dnech desá tého
výroč ívelkých udá lostína ony týdny, kdy zač ínal hrdinský boj našeho lidu, kterého
jsem se díky milosrdnému osudu smě l zúč astnit. Jako by to bylo vč era. Jediná
starost mne trá pila v té době , stejně jako mnoho jiných, zda nepř
ijedeme na frontu
pozdě . To jediné mi nedá valo klidu. Každé vítě zné já sá nínad hrdinským č inem
tajilo v sobě kapku hoř
kosti, zdá lo se mi totiž, že s každým novým vítě zstvím je
nebezpeč íopoždě ného př
íchodu vě tší. Koneč ně př
išel den, kdy jsme opustili
Mnichov, abychom nastoupili k plně nínašípovinnosti. Poprvé jsem cestou na
zá pad spatř
il Rýn, kdyžjsme jeli podle jeho tichých vln zá padním smě rem,
abychom brá nili ř
eku všech ř
ek př
ed chamtivostíodvě kého nepř
ítele. Kdyžna ná s
pod ně žným zá vojem rannímlhy dopadaly mírné paprsky prvního slunce a my
zahlédli pomník v Niederwaldu, zazně la z celého nekoneč ně dlouhého transportu
stará píseň "Wacht am Rhein" do ranního nebe a mně se má lem rozskoč ilo srdce.
Potom př
ichá zívlhká a chladná noc ve Flandrech, mlč ky pochodujeme a když
se zač íná z mlhy vylupovat den, zasyč íná m ná hle nad hlavami železný pozdrav a s
ostrým prá ská ním vrhá proti ná m mezi naše ř
ady malé kulky, bič ujícímokrou zem,
ale dř
ív nežse malé oblá č ky rozplynuly, zaduníz dvou set hrdel vstř
íc poslu smrti
pevné "hurá ". Pak to ale zač ne prá skat a duně t, zpívat a výt a každého to teď tá hne
s horeč nýma oč ima kupř
edu, stá le rychleji, př
es ř
epné pole a kř
oviny, ažkoneč ně
dojde k boji mužproti muži. Zdá lky k ná m doléhajízvuky písně a jsou stá le blíže,
př
eskakujíod kompanie ke kompanii a v tom, kdyžsmrt prá vě pilně zamíř
ila do
naších ř
ad, dostala se píseň i k ná m a my ji dá vali dá l: "Deutschland , Deutschland
iber alles, tiber alles in der Welt!" Po č tyř
ech dnech jsme se vraceli. Krok byl teď
jiný. I sedmná ctiletíchlapci se podobali mužů m. Dobrovolníci regimentu se snad
ještě ani nenauč ili poř
á dně bojovat, ale umírat umě li jako stař
ívojá ci. To byl
zač á tek.
A tak to šlo rok za rokem. Namísto bitevníromantiky však nastoupila hrů za.
Nadšenízvolna vychladlo a já sot byl dušen strachem ze smrti. Př
išel č as, kdy každý
musel vybojovat svů j boj mezi pudem sebezá chovy a vě domím povinnosti. Ani já
jsem nezů stal ušetř
en tohoto boje. Vždycky, kdyžsmrt byla na lovu, pokoušelo se
ně co neurč itého ve mně revoltovat, snažilo se to př
edstavit se slabému tě lu jako
rozum, ale byla to jen zbabě lost, která se v př
estrojeni pokoušela zmocnit se
jednotlivce. Nastá valo velké tahá nía varová nía č asto rozhodl jen poslednízbytek
svě domí. Č ím byl ale tento hlas zř
etelně jší, č ím hlasitě ji a dotíravě ji lá kal, tím
tvrdšíbyl mů j odpor ažkoneč ně po dlouhém vnitř
ním zá pase zvítě zil smysl pro
povinnost. Užv zimě 1915/1916 byl u mne tento boj rozhodnut. Vů le se stala
koneč ně absolutním pá nem. Jestliže jsem v prvních dnech mohl útoč it s já sotem a
smíchem, teď jsem byl klidný a rozhodný. Bylo to natrvalo. Teprve teď mohl osud
př
ikroč it k posledním zkoušká m, anižmi povolily nervy nebo selhal rozum. Z
mladého vá leč ného dobrovolníka se stal starý vojá k. Tato změ na probě hla v celé
armá dě . Z nekoneč ných bojů vyšla zestá rlá a tvrdá a to, co neodolalo bouř
i, bylo
zlomeno. Teprve teď mohla být tato armá da hodnocena. Po dvou tř
ech letech,
bě hem nichžjsme byli vrhá ni z jedné bitvy do druhé, bojujíce stá le proti č íselné
př
esile i př
evaze zbraní, trpíce hladem, teď př
išel č as zkoušet kvalitu této armá dy.
Uplyne tisíc let a nikdo nebude moci mluvit o hrdinství, anižby nevzpomenul
ně meckou armá du ze svě tové vá lky. Ze zá voje minulosti se vynoř
íželezná fronta
šedivých ocelových helem, nekolísajícía neustupující, pomník nesmrtelnosti. A
pokud budou žít Ně mci, uvě domísi, že toto byli kdysi synové jejich ná roda.
Byl jsem tehdy vojá k a nechtě l jsem politizovat. Nebyl zde na to ani č as. Avšak
ještě dnes jsem př
esvě dč en, že poslednívozka proká zal vlasti cenně jšíslužby neži
ten první, ř
ekně me "poslanec". Nikdy jsem nená vidě l tyto žvanily víc, nežv této
době , kdy každý poř
á dný chlap, pokud mě l co ř
íct, kř
ič el to nepř
íteli do tvá ř
e, nebo
zanechal svou vyř
ídilku doma a konal ně kde mlč ky svoji povinnost. Ano, nená vidě l
jsem tenkrá t všechny ty "politiký" a kdyby bylo po mém, byl by ihned vytvoř
en
parlamentnílopatovýbatalion, tam by mohli žvanit do sytosti a nezlobili by č i
dokonce nepoškozovali slušné lidi.
Nechtě l jsem tehdy vě dě t o politice, avšak nemohl jsem jinak, nežzaujmout
stanovisko k urč itým jevů m, které se týkaly celého ná roda a zvlá ště ná s vojá ků .
Dvě vě ci to byly, které mě v nitru rozč ilovaly a které jsem považoval za škodlivé.
Užpo prvních zprá vá ch o vítě zstvízač al jistý tisk pomalu a snad pro ně koho
zpoč á tku neznatelně kapat pelyně k do všeobecného nadšení. Dě lo se tak pod
maskou shovívavosti a dobrého míně nía dokonce s urč itou starostlivostí. Byly
pochybnosti tykajícíse př
ílišné velkoleposti oslav vítě zství. Byly tu obavy, že to v
této formě nenídů stojné tak velkého ná roda a tudížnevhodné. Neboťstateč nost a
hrdinstvíně meckého vojá ka je př
ece ně co docela samozř
ejmého, takže se nemá
č lově k nechat strhá vat k takovým projevů m nadšení- užkvů li cizině , které prý je
sympatič tě jšívíce tichá a dů stojná forma radosti nežnevá zaný já sot a podobné
hlasité projevy. A koneč ně my Ně mci jsme nemě li zapomínat na to, že vá lka
nebyla našim zá mě rem, a proto se nemusíme stydě t př
iznat otevř
eně a mužně , že
jsme kdykoli př
ipraveni př
ispě t svým dílem ke smíř
eni lidstva. Proto by prý nebylo
moudré znevá žit č istotu č inů našíarmá dy př
íliš velkým kř
ikem jelikožostatnísvě t
by nemě l pro toto pochopení. Nic nenívíce obdivová no nežskromnost, s níž
skuteč ny hrdina své č iny tiše a skromně - zapomene, neboťk tomuto to všechno
smě ř
ovalo. Místo toho, aby takového chlapa chytili za jeho dlouhé uši a obě sili na
vysokém ků lu, aby pisá lek neurá žel estetické cítě níoslavujícího ná roda, zač ali
skuteč ně vystupovat proti nevhodnému druhu vítě zného já sá ní. Nemě li ani tušeni,
že jednou potlač ené nadšenínelze znovu po libosti vzbuzovat. Je to opojenía musí
být v tomto stavu udržová no. Jak ale obstá t bez síly nadšeni v boji, ježpodle
lidského soudu klade na duševnívlastnosti ná roda nesmírné ná roky? Znal jsem
psychiku širokých mas ažpř
íliš dobř
e, abych nevě dě l, že touto "estetickou
vznešeností" nelze šíř
it oheňnutný k tomu, aby železo zů stalo žhavé. Podle mne to
byli blá zni, kdyžnedě lali nic pro to, aby stupňovali nadšenílidu a bylo
nepochopitelné, že je dokonce ještě tlumili.
Dalšíco mně rozč ilovalo, byl způ sob, ježbyl považová n za vhodnýk
vypoř
á dá níse s marxismem. V mých oč ích to pouze dokazovalo, že o tomto moru
nemě li nejmenšíponě tí. Zdá lo se, že vá žně vě ř
ítomu, že marxismus př
imě li ke
zdrženlivosti ujišťová ním, že v této době nehrajípolitické strany žá dnou roli.
Nechá pali, že se nejedná o žá dnou stranu nýbržo uč ení, ježve svých dů sledcích
musívést ke znič eníveškerého lidstva, poně vadžtoto se na univerzitá ch, kde bylo
plno Židů , neuč ilo. Př
íliš mnoho našich vyšších úř
edníků , vychovaných v hloupé
domýšlivosti, neuzná valo za nutné vzít do ruky knihu a uč it se ně co, co prá vě
nepatř
ilo do uč ebnílá tky jejich vysoké školy. Obrovské př
emě ny míjejí tyto
"hlavy"' beze stopy, proč ežtaké stá tníinstituce pokulhá vajíza soukromými.
Všeobecně pro ně platílidové př
ísloví: "Co sedlá k nezná , to nežere". Neč etné
výjimky potvrzujíi zde pravidlo.
Byl to nesmysl, kterýnemá obdoby, identifikovat v srpnových dnech roku 1914
ně meckého dě lníka s marxismem. Ně meckýdě lník se tehdy vymanil z objetítéto
jedovaté ná kazy, neboťjinak by nikdy nemohl k boji vů bec nastoupit. Hloupost ale
byla velká dost na to, aby panovalo domně ní, že marxismus se nynístal "ná rodní".
Tento zá blesk ducha svě dč ío tom, že v oně ch dlouhých letech nikdo z oně ch
úř
edníků "ř
ídících stá t" nepovažoval za úč elné studovat podstatu tohoto uč ení,
neboťjinak by jim sotva unikl takovýnesmysl.
Marxismus, jehožkoneč ným cílem je a zů stá vá znič enívšech nežidovských
ná rodních stá tů , vidě l ke své hrů ze, že v č ervencových dnech roku 1914 ně mecké
dě lnictvo, ježse domníval mít ve svých sítích, procitlo a z hodiny na hodinu se
postavilo do služeb své vlasti. V ně kolika dnech se rozptýlila pá ra tohoto
hanebného podvá dě nílidu a židovská vů dcovská chá tra tu stá la ná hle osamocena,
jakoby nezbyla ani stopa po tomto nesmyslu, nalévaného šedesá t let masá m do
hlav. Byl to zlýokamžik pro ty, kteř
ípodvá dě li dě lnictvo ně meckého ná roda.
Jakmile však vů dcové rozpoznali hrozícínebezpeč í, zamaskovali se lžía drze
př
edstírali i oni ná rodnínadšení.
Teď by byl vhodnýokamžik k zá sahu proti tomuto podvodnému společ enství
židovských travič ů ně meckého ná roda. Teď se s nimi mě l udě lat krá tkýproces, bez
ohledu na př
ípadnýpokř
ik a ná ř
ky. V srpnu roku 1914 vymizely nará z z hlav
ně meckého dě lnictva zmatené pouč ky o meziná rodnísolidaritě a místo toho zač aly
o ně kolik týdnů pozdě ji americké šrapnely př
iná šet požehná níbratrstvína helmy
pochodových kolon. Nyní, kdyžně mecký dě lník našel cestu zpě t ke svému ná rodu,
bylo povinnostístarostlivé vlá dy nemilosrdně vyhladit jeho štvá č e proti vlastnímu
ná rodu. Kdyžna frontě umírali ti nejlepší, mohl se doma alespoňvyhubit hmyz.
Namísto toho podalo Jeho Velič enstvo císařsá m ruku tě mto zloč inců m a dal tak
lstivým úkladným vrahů m ná roda pardon a možnost vnitř
ního klidu. Teď mohl had
opě t pů sobit, opatrně ji nežpř
edtím, ale tím nebezpeč ně ji. Zatímco č estnílidé snili o
hradním míru, organizovali tito kř
ivopř
ísežnízloč inci revoluci. Skuteč nost, že se
tenkrá t rozhodli k tak př
íšerné polovič atosti, mne vnitř
ně velice znepokojovalo,
avšak že to bude mít tak hroznýkonec, to jsem ani já nepovažoval za možné.
Co bylo tř
eba uč init? Posadit vů dce celého hnutíihned za mř
íže, udě lat jim
proces, aby je mě l ná rod z krku. Bylo tř
eba bezohledně nasadit vojenské mocenské
prostř
edky k vyhubenítéto morové ná kazy. Strany mě ly být zrušeny, Ř íšský sně m
bylo tř
eba př
ivést k rozumu př
ípadně i bajonety, nejlépe však ihned rozpustit. Jako
dnešnírepublika rušípolitické strany, mě ly být zrušeny užtehdy, neboťdů vodu pro
to bylo víc neždnes. Ve hř
e př
ece bylo bytíč i nebytíná roda!
Samozř
ejmě , že vyvstá vá otá zka: je vů bec možné duchovníideje vymýtit
meč em? Lze bojovat hrubým ná silím proti "svě tovým ná zorů m"? Tuto otá zku jsem
si č astě ji kladl užtehdy.
Př
i promýšleníanalogických př
íkladů , ježlze nalézt v historii zejména na
religiózním podkladě , vyplyne ná sledujícízá kladnípoznatek: Př
edstavy a ideje, ale
i hnutís urč itými duchovními zá klady, aťužjsou tyto nesprá vné č i nikoliv, lze od
urč itého okamžiku jejich existence zlomit technickými mocenskými prostř
edky
pouze tehdy, jsou-li tyto fyzické zbraně samy nositeli nové plamenné myšlenky,
ideje nebo svě tového ná zoru. Užitíná silíbez př
edpokladu hnacísíly ně jaké
zá kladníduchovnípř
edstavy nemů že vést ke znič eníideje a jejího šíř
ení, leda
formou naprostého vyhubeníi toho posledního jejího nositele a znič eníposlední
tradice. To však znamená vě tšinou vyř
azenítakového stá tního tě lesa z oblasti
mocensko-politického významu, a to č asto na velmi dlouhou dobu, ně kdy i navždy.
Neboťtaková krvavá obě ťpostihne, jak víme ze zkušenosti, lepšíč á st ná roda,
protože každé proná sledová níbez duchovního př
edpokladu se jevíjako morá lně
neoprá vně né a prá vě hodnotnou č á st ná roda vybič uje k protestu, ježse projeví
př
evzetím duchovního obsahu hnutínespravedlivě proná sledovaného. Dochá zík
tomu namnoze prostě z opozice proti pokusu o znič eníně jaké ideje brutá lnísilou.
V tomto př
ípadě vzrů stá poč et vnitř
ních sympatizantů tou mě rou, jak se stupňuje
proná sledová ní. Proto je absolutnívymýcenínového uč enímožné jen cestou
natolik rozsá hlé a stá le se stupňujícílikvidace, že nakonec dotyč ný ná rod nebo i
stá t př
ijde vů bec o všechnu skuteč ně cennou krev. Vždycky však bude celý tento
postup od poč á tku marný, jestliže uč ení, které má být vymýceno, jižpř
ekroč ilo
urč itý malý kruh stoupenců .
I zde, jako př
i každém rů stu, existuje v dě tském obdobínejlepšímožnost
vymýceníurč itého uč ení, zatímco s postupujícím vě kem roste i síla odporu a teprve
s př
ichá zejícíslabostístá ř
íustupuje i kdyžjinou formou a z jiných dů vodu. Ve
skuteč nosti však vedou témě řvšechny pokusy o vymýceni ně jakého uč enía jeho
organizač ního pů sobenípoužitím síly bez duchovnízá kladny k neúspě chů m,
nezř
ídka je výsledkem dokonce pravýopak tohoto úsilí, a to z ná sledujícího
dů vodu: Nejdů ležitě jším př
edpokladem pro způ sob boje zbraně mi otevř
eného ná silí
je vytrvalost. To znamená , že možnost úspě chu spoč ívá pouze v trvale
stejnomě rném používá nímetod k potlač eníurč itého uč eníapod. Pokud ale dojde ke
kolísá nímezi ná silím a shovívavostí, proná sledované uč eníse bude nejen neustá le
regenerovat, ale bude schopné získá vat pro sebe z proná sledová nínové hodnoty
tím, že po opadnutívlny útlaku mu rozhoř
č enínad utrpením př
ivede nové
stoupence, př
ič emžti jižexistujícíbudou na ně m trvat s ještě vě tším vzdorem a
nená vistínežpř
edtím a dokonce i odpadlíci se budou k ně mu pokoušet po zmizení
útlaku vracet. Pouze v nepř
etržitě stejnomě rném používá níná silíspoč ívá hlavní
př
edpoklad úspě chu. Taková vytrvalost je však vždy výsledek urč itého duševního
př
esvě dč ení. Každé ná silí, ježneprameníz pevného duševního zá kladu, je kolísavé
a nejisté. Chybímu stabilita, ježmů že vyvě rat pouze ze svě tového ná zoru. Je
výsledkem energie a brutá lnírozhodnosti každého jednotlivce, podléhá však
změ ná m osobnosti, jejípodstaty a síly. K tomu př
istupuje ještě dalšívě c: Každý
svě tovýná zor, aťužná boženský č i politický- zde je hranice č asto tě žko
stanovitelná - bojuje znič eníideového svě ta protivníka, ale př
edevším za pozitivní
prosazenívlastních idejí. Tím je tento boj více útoč ný nežobranný. Ve výhodě je
jižpř
i stanovenícíle, neboťtento cíl př
edstavuje vítě zstvívlastníideje, zatímco
naopak je velice tě žké urč it, kdy je možné cíl znič enínepř
á telského uč ení
považovat za dosažený a zajiště ný. Užz tohoto dů vodu bude útok svě tového
ná zoru plá novitě jšíi mohutně jší, že obrana př
ed nim, jako všude tak i zde ná leží
prvotnírozhodnutíútoku a nikoliv obraně . Boj proti duchovnísíle ná silnými
prostř
edky je však obranou jen tak dlouho, dokud nevystoupímeč sá m jako nositel,
hlasatel a šiř
itel nového duchovního uč ení. Mů žeme tedy shrnout: Každýpokus o
vymýceníně jakého svě tového ná zoru mocenskými prostř
edky je nakonec
neúspě šný, pokud tento boj nemá podobu zá pasu o prosazeníně jakého nového
duchovního uč ení. Pouze v př
ípadě zá pasu dvou svě tových ná zorů mů že brutá lní
ná silí, používané soustavně a bezohledně , napomoci k vítě zstvíté straně , kterou
podporuje. Na tomto však boj proti marxismu dosud vždy zkrachoval. To bylo také
dů vodem toho, proč i Bismarckovo protisocialistické zá konodá rstvíneuspě lo a ani
uspě t nemohlo. Neboťzde chybě la platforma nového svě tového ná zoru, za jehož
prosazeníby byl zá pas veden. Nebo že by žvá sty o takzvané "stá tníautoritě " nebo
o "klidu a poř
á dku" mohly být zá kladem pro duchovnípodně t k boji na život a
smrt, s tím by se mohla spokojit snad jenom př
ísloveč ná moudrost vyšších
ministerských úř
edníků .
Jelikožneexistovala skuteč ná duchovnínositelka tohoto zá pasu, musel
Bismarck prosazová nísvých protisocialistických zá konů svě ř
it instituci, která sama
byla výplodem marxistického způ sobu myšlení. Tím, že "železnýkancléř
'" svě ř
il
svů j boj proti marxismu blahovů li obč anské demokracie, udě lal kozla zahradníkem.
To všechno ale bylo nutnýdů sledek absence zá sadního, marxismu protichů dného
nového svě tového ná zoru, jenžby se prosazoval s bouř
livou dobyvatelskou vů lí.
Takže výsledkem Bismarckova úsilíbylo jen tě žké zklamá ní.
Byly pomě ry bě hem svě tové vá lky nebo na jejím poč á tku jiné? Bohužel nikoliv.
Č ím více jsem se zabýval myšlenkou změ ny postoje vlá d k sociá lnídemokracii
jako ztě lesně nímarxismu, tím více jsem postrá dal ně jakou použitelnou ná hradu
tohoto uč ení. Co by bylo možné masá m nabídnout, kdyby byla sociá lnídemokracie
znič ena? Neexistovalo žá dné hnutí, od ně jžby se dalo oč eká vat, že se mu podař
í
absorbovat masy dě lníků , kteř
íztratili své vů dce. Je nesmyslné a víc nežhloupé
domnívat se, že internacioná lnífanatik, ježztratil svou tř
ídnístranu, okamžitě
vstoupído ně jaké obč anské strany, tedy do nové tř
ídníorganizace. Neboťi kdyžje
to nejrů zně jším organizacím nepř
íjemné, nelze popř
ít skuteč nost, že obč anským
politiků m se jevítř
ídnírozdě lenívě tšinou docela samozř
ejmé, pokud toto nezač ne
pů sobit politicky v jejich neprospě ch. Zapírá nítéto skuteč nosti je dů kazem nejen
drzosti, ale i hlouposti tě chto lhá ř
ů.
Je tř
eba se vyvarovat toho považovat široké masy za hloupě jšínežjsou. V
politických zá ležitostech rozhoduje nezř
ídka lépe cit nežrozum. Avšak ná zor, že
dostateč ným dů kazem pro nesprá vnost politického citu masy je jejíhloupý
internacioná lnípostoj, lze vyvrá tit poukazem na skuteč nost, že pacifistická
demokracie je neméně šílená , ač koliv jejínositelé témě řvýhradně pochá zejíz ř
ad
mě šťanstva. Pokud milióny obč anů každé rá no ná božně vzývajísvů j židovský
demokratický tisk, nepř
íslušítě mto pá nů m vtipkovat o hlouposti
sociá lně demokratického "soudruha", který polyká totéžsvinstvo, pouze v jiném
balení. V obou př
ípadech je jeho producentem jeden a tentýžŽid. Je tř
eba se také
vyvarovat zapírá nívě cí, které existují. Nelze popř
ít skuteč nost, že se v otá zce tř
íd
nejedná pouze o ideové problémy, jak se ná m mnozísnažínamluvit zejména př
ed
volbami. Stavovské cítě nívelké č á sti našeho lidu a stejně tak malá vá žnost
manuá lníprá ce jsou skuteč nosti, ježnejsou výplody fantazie ně jakého
ná mě síč níka. Dokladem nepatrné schopnosti myšlenínašítakzvané inteligence je
skuteč nost, že prá vě v tě chto kruzích se nechá pe, že je tř
eba brá nit se rozrů stá ní
marxistického moru, př
ič emžinteligence nenív tomto smě ru schopna získá vat zpě t
ztracené pozice.
Obč anské strany, ježse samy tak označ ují, nebudou nikdy schopny integrovat
do svého tá bora "proletá ř
ské" masy, neboťse jedná o dva protichů dné svě ty, jež
jsou č á steč ně př
irozeně a č á steč ně umě le oddě leny, a jejichžvzá jemnývztah mů že
být jedině boj. V ně m zvítě zíten mladší- a to by byl marxismus.
Ve skuteč nosti byl boj proti sociá lnídemokracii v roce 1914 myslitelný, avšak
je problematické, jak dlouho by trval tento stav př
i absenci jakékoli praktické
ná hrady za marxismus. Tady byla velká mezera. Zastá val jsem tento ná zor uždř
íve
př
ed vá lkou a proto jsem se nemohl rozhodnout vstoupit do ně které existující
politické strany. Udá lostmi svě tové vá lky jsem byl v tomto ná zoru ještě posílen,
př
ič emžrozhodujícíbyla prá vě ona evidentnínemožnost zahá jit bezohledný boj
proti sociá lnídemokracii, neboťneexistovalo hnutí, ježby bylo více než
"parlamentní" stranou. V užším kruhu svých kamará dů jsem o tom č asto hovoř
il.
Avšak tehdy mě poprvé napadlo, že se budu pozdě ji politicky angažovat. To bylo
podně tem k tomu, že jsem v užším kruhu svých př
á tel ř
ikal, že po vá lce chci vedle
svého povolá nípů sobit jako politický ř
eč ník. Myslel jsem to vá žně .
6. kapitola
VÁLEČ NÁ PROPAGANDA
Př
i svém pozorném sledová níveškerého politického dě níjsem se vždy
mimoř
á dně zajímal o propagandistickou č innost. Spatř
oval jsem v níná stroj, jenž
prá vě socialisticko-marxistické organizace ovlá daly s mistrnou šikovnostía umě li ji
používat. Poznal jsem užzá hy, že sprá vné používá nípropagandy je skuteč né
umě ní, ježbylo obč anským straná m cizí. Jenom kř
esťanskosociá lníhnutí, hlavně
za č asů Luegera, se nauč ilo s tímto ná strojem virtuózně zachá zet a vdě č ilo mu za
velmi mnoho úspě chů .
Teprve bě hem vá lky bylo možné pozorovat, k jak př
íšerným výsledků m mohla
vést sprá vně používaná propaganda. Bohužel to bylo možné studovat jenom na
druhé straně , neboťč innost našístrany byla v tomto smě ru více nežskromná .
Ú plné selhá níveškeré agitace na ně mecké straně , které muselo bít do oč í
př
edevším každému vojá kovi, bylo pro mě podně tem k tomu, abych se ještě
intenzivně ji otá zkou propagandy zabýval. Č asu k př
emýšleníbylo př
itom víc než
dost, praktické vyuč ová níná m ale poskytoval nepř
ítel, a to bohužel ažpř
íliš dobř
e.
Neboťco se u ná s zameškalo, to dohnal protivník s neslýchanou obratnostía
vskutku geniá lnívypoč ítavostí. Na této nepř
á telské vá leč né propagandě jsem se
velmi mnoho nauč il. Avšak v hlavá ch tě ch, ježse mě li pouč it př
edevším,
nezanechala tato doba žá dné stopy, č á steč ně se domnívali, že jsou př
íliš chytř
í, než
aby se uč ili od jiných, č á steč ně jim k tomu chybě la vů le.
Byla u ná s vů bec ně jak propaganda? Na tuto otá zku mohu odpově dě t pouze tak,
že bohužel nebyla. Vše, co se v tomto smě ru dě lo, bylo nedostateč né a špatné od
samotného poč á tku tak, že to př
inejmenším bylo k nič emu, pokud to př
ímo
nepř
iná šelo škodu. Ve formě nedostateč né, v podstatě psychologicky špatné: to je
výsledek pozorné analýzy ně mecké vá leč né propagandy. Jižv zá kladníotá zce
nebylo zcela jasno: je propaganda prostř
edek nebo úč el? Je to prostř
edek a proto
musíbýt posuzová na z hlediska úč elu. Jejíforma musíbýt úč elně př
izpů sobena
cíli, který podporuje a jemužslouží. Je jasné, že z hlediska všeobecné potř
eby mů že
být význam rů zný. Cíl, za který se ve vá lce bojovalo, byl nejvznešeně jšía nejvyšší,
jaký si č lově k mů že př
edstavit: byla to svoboda a nezá vislost našeho ná roda,
zajiště níjeho výživy pro budoucnost - a č est ná roda, ně co, co navzdory všem
dnešním opač ným ná zorů m př
ece jen existuje č i mě lo by existovat, neboťná rody
beze cti ztratídř
íve nebo pozdě ji svobodu i nezá vislost, cožodpovídá vyšší
spravedlnosti, protože generace bezectných lumpů si nezasluhujížá dnou svobodu.
Kdo ale chce být zbabě lým otrokem, nesmía ani nemů že mít žá dnou č est, protože
tato by zakrá tko propadla všeobecnému opovržení.
Ně meckýná rod vedl zá pas o lidské bytía úč elem vá leč né propagandy bylo
podporovat tento boj, jejím cílem muselo být napomoci k vítě zství.
Bojují-li ná rody o svou existenci na této planetě , jedná se o osudovou otá zku
bytíč i nebytí, v tomto př
ípadě jsou veškeré humanitníč i estetické úvahy nicotné.
Neboťtyto př
edstavy se nevzná šejív éteru, nýbržvychá zejíz lidské fantazie a jsou
vá zá ny na č lově ka. Jeho odchodem z tohoto svě ta se rozplývajíi tyto pojmy v
nicotu, neboťpř
íroda je nezná . Avšak i mezi lidmi jsou vlastnípouze ně kolika
má lo ná rodů m č i lépe rasá m a to v té míř
e, jak tyto pojmy vychá zejíz jejich citu.
Humanita a estetika by zašly i ve svě tě obývaném lidmi, pokud by tento svě t ztratil
ty rasy, ježjsou tvů rci a nositeli tě chto pojmů . Tím majítyto pojmy v boji ná roda o
bytína tomto svě tě jen podř
adný význam, pro formy tohoto boje nejsou urč ující,
jakmile by mohly ochromovat sebezá chovnou sílu bojujícího ná roda.
K otá zce humanity se vyjá dř
il jižMoltke v tom smyslu, že humanita ve vá lce
spoč ívá v krá tkosti dě je, takže jínejvíce odpovídá nejostř
ejšízpů sob boje. Pokusí-li
se ně kdo vstoupit do tě chto vě císe žvá sty o estetice, mů že se mu dostat pouze
jediné odpově di: osudové otá zky významu boje ná roda o existenci rušíveškeré
zá vazky vů č i krá se. Nejméně krá sné, co mů že v lidském životě existovat, je a
vždycky bude jař
mo otroctví. Pociťuje snad švá bská dekadence dnešníúdě l
ně meckého ná roda jako "estetický"? S Židy se o tomto problému opravdu
nemusíme bavit. Celé jejich bytíje zhmotně lý protest proti estetice obrazu Pá ně .
Vylouč íme-li tato hlediska humanity a krá sy jako mě ř
ítka v boji, potom nemohou
být použita ani jako mě ř
ítka pro propagandu. Propaganda byla ve vá lce
prostř
edkem k jistému úč elu, cožbyl boj o bytíně meckého ná roda, proto mohla být
propaganda posuzová na pouze na zá kladě zá sad platných pro tento úč el.
Nejhrozně jšízbraně byly humá nní, pokud sloužily rychlému vítě zstvía krá sné byly
pouze takové metody, které pomá haly zajistit ná rodu dů stojnost svobody. To byl
jediný možnýpostoj k otá zce vá leč né propagandy v situaci boje na život a na smrt.
Kdyby toto bylo jasné na takzvaných rozhodujících místech, nikdy by nebyla
možná taková nejistota ohledně formy a použitítéto zbraně , neboťpropaganda je
zbraň, a to vpravdě strašlivá v rukou znalce.
Druhá otá zka, která mě la př
ímo rozhodujícívýznam, byla tato: Na koho se má
propaganda obracet? Na vě deckou inteligenci anebo na méně vzdě lanou masu?
Propaganda se má vždy obracet na masu! Pro inteligenci, nebo pro to, co si dnes
tak ř
íká , neníurč ena propaganda, nýbržvě decké pouč ení. Propaganda je svým
obsahem vě dou tak má lo, jako je plaká t umě ním. Umě níplaká tu spoč ívá ve
schopnosti jeho tvů rce, formou a barvou upoutat dav. Plaká t zvoucína umě leckou
výstavu má upozornit na umě nína této výstavě , č ím více se mu to podař
í, tím vě tší
je umě níplaká tu jako takového. Plaká t má rovně žzprostř
edkovat př
edstavu o
významu výstavy, jeho úkolem však nenínahradit vystavované umě ní. Proto kdo se
chce zabývat umě ním jako takovým, musíprostudovat víc nežjen plaká t, nestač í
ani pouhá "prochá zka výstavou". Od takového č lově ka se oč eká vá , že se
dů kladným pozorová ním zahloubá do jednotlivých dě l a poté si o tě chto zvolna
vytvoř
ísprá vný úsudek. Podobě je tomu i s propagandou. Ú kol propagandy
nespoč ívá ve vě deckém vzdě lá níjednotlivce, nýbržv upozorně nímasy na urč ité
skuteč nosti, procesy, nutnosti apod., jejichžvýznam má dostat do jejího pově domí.
Umě nínyníspoč ívá výhradně v tom, dosá hnout toho tak vhodným způ sobem, aby
vzniklo všeobecné př
esvě dč enío realitě jisté skuteč nosti, nutnosti urč itého procesu,
sprá vnosti urč ité nutnosti atd. Jelikožvšak propaganda jako taková nenía nemů že
být sama o sobě nutností, protože jejím úkolem je stejně jak v př
ípadě plaká tu
upoutat masu a nikoliv pouč ovat vě decky vzdě lané a o vzdě lá níusilující
jednotlivce, musíse jejípů sobeníobracet vždy spíš na cit a méně na takzvaný
rozum. Každá propaganda musíbýt lidová a jejíduchovníúroveň se musí
př
izpů sobit úrovni chá pá nítě ch nejomezeně jších mezi tě mi, na ně žse obrací. Její
č istě duchovníúroveňmusíbýt tím nižší, č ím poč etně jšíje masa lidí, jimžje
urč ena. Jedná -li se však o to, aby do okruhu jejípů sobnosti byl vtažen celýná rod,
jak je tomu v př
ípadě vá leč né propagandy, je na místě velká pozornost př
i vyhýbá ní
se př
íliš vysokým duchovním ná roků m. Č ím skromně jšíje jejívě decký balast a č ím
více se orientuje na cítě nímasy, tím výrazně jšíje její úspě ch. Tento je nejlepším
dů kazem sprá vnosti č i nesprá vnosti propagandy, nikoliv uspokojeníně kolika
uč enců č i estetických uč edníků . Umě nípropagandy spoč ívá prá vě v tom, že chá pe
citový svě t př
edstav velké masy a nachá zípsychologicky sprá vnou formou cestu k
získá nípozornosti a poté srdcítéto masy. Že to naši vševě di nechá pou, je dů kazem
jejich lenosti v myšlenínebo domýšlivosti. Pochopíme-li nutnost orientace
propagandy na nejširšímasy, vyplývá z toho pro ná s ná sledujícíponauč ení: Je
nesprá vné chtít dá t propagandě mnohostrannost ně jakého vě deckého školení.
Vnímavost velké masy je velmi omezená , schopnost porozumě nímalá ,
zapomně tlivost však velká . Vzhledem k tě mto skuteč nostem se musíúč inná
propaganda omezit vždy pouze na velmi má lo bodů a tyto heslovitě opakovat tak
dlouho, ažurč itě i ten poslednímezi adresá ty si doká že př
edstavit oč jde. Jakmile
tato zá sada nenírespektová na a propaganda chce být mnohostranná , roztř
íštíse
úč inek, poně vadžmnožstvínabízené lá tky nenípro masu stravitelné ani
zapamatovatelné. Tím se výsledek oslabuje a v posledku i ruší. Č ím vyššímá být
linie zná zorně ní, tím psychologicky sprá vně jšímusíbýt stanovenítaktiky.
Bylo např
íklad zá sadně nesprá vné zesmě šňovat protivníka, jak o to usilovala
př
edevším propaganda rakouských a ně meckých humoristických listů . Zá sadně
nesprá vná proto, poně vadžreá lné setká nís protivníkem muselo ihned vzbudit zcela
jiné př
esvě dč ení, cožse pak nejstrašně jším způ sobem vymstilo, neboťteď se cítil
ně mecký stá t pod bezprostř
edním dojmem protivníkova odporu oklamá n tvů rci své
dosavadníosvě ty a namísto posíleníbojového ducha nebo jeho upevně níse
dostavil pravýopak. Č lově k klesal na mysli.
Naproti tomu vá leč ná propaganda Anglič anů a Američ anů byla psychologicky
sprá vná . Jižtím, že ná rodu př
edstavovala Ně mce jako Barbary a Huny,
př
ipravovala jednotlivé vojá ky na hrů zy vá lky a pomá hala mu vyvarovat se
zklamá ní. Potom i ta nejstrašně jšízbraň, ježbyla proti ně mu použita, se jevila jako
potvrzenípř
edchozíosvě ty a posilovala také víru ve sprá vnost tvrzeníjeho vlá dy a
na druhé straně stupňovala hně v a nená vist proti zloř
eč enému nepř
íteli. Neboť
šerednýúč inek zbraně , který poznal ze strany protivníka, se mu jevil jako dů kaz již
zná mé "hunské" brutality barbarského nepř
ítele, anižby ho to alespoňna okamžik
př
imě lo k př
emyšlení, že jeho zbraně snad, ba dokonce pravdě podobně , mohou
pů sobit neméně př
íšerně .
Anglický vojá k se nemohl cítit tak, že by byl z domova nesprá vně informová n,
cožse bohužel stá valo vojá kovi ně meckému, ažtento nakonec odmítal všechno, co
ze strany propagandy př
ichá zelo jako
"podvod" a "kř
eč ". To vše bylo dů sledkem toho, že k propagandě byl odvelen
prvníosel, který se namanul (nebo to byli i "jinak" chytř
ílidé), namísto aby nahoř
e
pochopili, že pro tuto prá ci jsou vhodníjen ti nejgeniá lně jšíznalci lidských duší.
Ně mecká vá leč ná propaganda nabízela nepř
ekonatelnýná zornýpř
íklad témě ř
opatrně pů sobící"osvě ty", cožbylo dů sledkem naprosté absence psychologicky
sprá vného uvažová ní. Zato u protivníka se ale mohl velmi pouč it každý, kdo s
otevř
enýma oč ima a neotupě lým vnímá ním zpracová val č tyř
i a pů l roku trvající
př
íval nepř
á telské propagandy.
Nejhoršíto však bylo s pochopením nejdů ležitě jšího př
edpokladu každé
propagandistické č innosti: totižzá sadě subjektivníjednostranné stanovisko této
č innosti ke každé otá zce, kterou zpracová vala. V této oblasti se hned na zač á tku
vá lky hř
ešilo shora dolů tak, že č lově k mě l prá vo pochybovat o tom, zda tolik
nesmyslů lze př
ipisovat pouze hlouposti.
Co byste ř
ekli např
íklad reklamnímu plaká tu, který má propagovat nové mýdlo,
př
itom však chvá lítaké mýdlo staré. Č lově k by nad tím jen potř
á sl hlavou.
Stejně tak to ale bylo i s politickou reklamou. Ú kolem propagandy není
např
íklad zvažovat rů zná prá va, ale výhradný dů raz na prá vo jedno, ježpropaganda
zastupuje. Neníjejím úkolem zjišťovat objektivnípravdu, pokud je výhodné pro
druhou stranu a př
edklá dat jímase v doktriná ř
ské upř
ímnosti, nýbržnepř
etržitě
sloužit pravdě vlastní.
Bylo od zá kladu špatné vinu na vzniku vá lky vysvě tlovat z takového hlediska,
že za rozpoutá nítéto katastrofy nelze č init odpově dným jenom Ně mecko, nýbrž
sprá vné by bylo tuto vinu beze zbytku svalovat na protivníka, dokonce i kdyby to
neodpovídalo skuteč nosti, ač koliv tomu tak opravdu bylo.
Jakýbyl dů sledek této polovič atosti? Široká masa ná roda nesestá vá z diplomatů
nebo z uč itelů stá tního prá va, ba ani ne výhradně z rozumných lidíschopných
úsudku, nýbržstejně tak z kolísajících, pochybujících a nejistých nebožá ků .
Jakmile jednou vlastnípropaganda př
izná jen zá blesk pravdy na druhé straně , ihned
je dá n dů vod k pochybnostem o vlastnípravdě . Masa neníschopna rozlišovat, kde
konč ícizíbezprá vía zač íná bezprá vívlastní. V takovém př
ípadě znejistía stá vá se
nedů vě ř
ivou, obzvlá ště tehdy, nedopustí-li se protivník stejného nesmyslu a
veškerou vinu podsouvá nepř
íteli. Co je potom př
irozeně jšího nežto, že vlastní
ná rod zač ne vě ř
it víc nepř
á telské propagandě nežvlastní? Žá dný jinýná rod není
tolik posedlý objektivitou jako Ně mci! NeboťkaždýNě mec se bude snažit o to,
a.by se nedopustil na protivníkovi bezprá ví, nehledě na nebezpeč ítě žké újmy a
dokonce i znič enívlastního ná roda a stá tu. Že to tak na rozhodujících místech
př
irozeně nebylo myšleno, to si masa vů bec neuvě domí. Ná rod má ve své př
evá žné
vě tšině natolik feminizač nícharakter, že jeho myšlenía koná níje urč ová no více
citovým vnímá ním nežstř
ízlivou úvahou. Toto vnímá níale neníkomplikované,
nýbržvelmi jednoduché a uzavř
ené. Nenítu př
ílišné diferenciace, nýbržrozlišová ní
pozitivnínebo negativní, lá ska nebo nená vist, prá vo nebo bezprá ví, pravda nebo
lež, ale nikdy napů l tak a napů l onak nebo č á steč ně atd. Skvě lou znalostí
primitivního způ sobu vnímá níširoké masy se vyznač ovala anglická propaganda,
která se tomuto doká zala př
izpů sobit a způ sobem stejně bezohledným jako
geniá lním zajišťovala př
edpoklady pro morá lnípevnost vojska na frontě , dokonce i
v př
ípadech nejvě tších neúspě chů , př
ič emždoká zala také prezentovat nepř
ítele jako
jediného viníka na vypuknutívá lky: byla to lež, které se vě ř
ilo proto, že byla
př
edklá dá na s bezpodmíneč nou, drzou, jednostrannou tvrdošíjnostícitově
chladnému, vždy extrémně rozpoloženému, velkému ná rodu.
Jak velmi byl tento druh propagandy úč inný, to uká zala nejlépe skuteč nost, že
ještě po č tyř
ech letech doká zala držet v šachu protivníka, př
ič emžzač ínala dokonce
nahlodá vat ná š vlastníná rod. Našípropagandě takovýúspě ch nebyl dá n a nelze se
tomu skuteč ně divit. Užve své vnitř
nídvojznač nosti nesla zá rodek neúč innosti. Z
hlediska jejího obsahu bylo má lo pravdě podobné, že by vzbudila v masá ch žá doucí
dojem. Doufat, že by se tímto pacifistickým odvarem mohlo podař
it nadchnout lidí
ažk smrti, to snad doká zali jen naši duchaplní"stá tníci". Ubohýprodukt naší
propagandy byl neúč elný a dokonce i škodlivý. Ale veškerá genialita oká zalé
propagandy nepovede k úspě chu, není-li brá n neustá le ostrý zř
etel na jednu
fundamentá lnízá sadu. Propaganda se musíomezit na nejnutně jšíobsah a tento
neustá le opakovat. Vytrvalost je v tomto př
ípadě , stejně jako u mnoha jiných vě cí
na svě tě , prvním a nejdů ležitě jším př
edpokladem úspě chu. Prá vě v oblasti
propagandy se nesmíme nechat svést estéty nebo otupě lými lidmi: prvními proto,
že obsah propagandy v jejíformě a výrazu by zakrá tko byl př
itažlivýspíš pro
č ajové dýchá nky nežpro široké masy, př
ed tě mi druhými je tř
eba se mít úzkostlivě
na pozoru proto, že nedostatek jejich vlastních nových pocitů je vede k hledá ní
stá le nových podně tů . Tyto lidíbrzy všechno omrzí, př
ejísi změ nu a nedoká žíse
nikdy vcítit do potř
eb dosud neznudě ného svě ta, č i tento dokonce pochopit. Patř
í
vždy k prvním kritiků m propagandy č i lépe jejího obsahu, kterýse jim zdá př
íliš
zastaralý, př
íliš otř
epaný, jindy zase př
ežitýatd. Chtě jístá le ně co nového, hledají
změ nu a tím se stá vajísmrtelnými nepř
á teli každého úč inného politického
ovlivňová nímasy. Neboťjakmile se organizace a obsah propagandy zač nou ř
ídit
podle jejich př
edstav, ztrá cípropaganda jakoukoliv semknutost a rozpadá se.
Propaganda tu však neníproto, aby obstará vala panstvu prů bě žně zajímavou
změ nu, nýbržaby př
esvě dč ovala, a to masy. Ty však potř
ebujípř
i své
tě žkopá dnosti vždy urč itý č as, nežjsou schopny vzít ně jakou na vě domía pouze
tisícerým opaková ním jednoduchých pojmů si ji zapamatuji.
Žá dná změ na se nikdy nesmítýkat obsahu toho, co se propaguje, nýbržmusí
vyjadř
ovat vždy totéž. Heslo musíbýt osvě tlová no ze všech stran, avšak na konci
toho všeho musíbýt zase totéžheslo. Pouze tak mů že a bude propaganda pů sobit
jednotně a celistvě .
Hlavnílinie, která se nikdy nesmíopustit, nechá vá nazrá vat koneč nýúspě ch a to
prostř
ednictvím jejího stá le stejného a dů sledného zdů razňová ní. Potom ale s
údivem zjistíme, k jak neskuteč ným a sotva pochopitelným výsledků m taková
vytrvalost vede. Ú spě ch každé reklamy, ažv obchodu č i v politice, je podmíně n
dobou trvá ní, pravidelnostínasazenía neroztř
íště ností.
Vá leč ná propaganda nepř
ítele ná m mů že být vzorem: byla omezena na ně kolik
má lo hledisek, výhradně orientovaná na masy a praktikovaná s neúnavnou
vytrvalostí. Bě hem celé vá lky byla používá na stejná zá kladnímyšlenka jakoži
prová dě cíformy, ježse jednou osvě dč ily jako sprá vné, anižby kdy došlo k
nepatrné změ ně . Zpoč á tku se drzostísvých tvrzeni zdá la blá znivá , pozdě ji se
stá vala nepř
íjemnou a nakonec se jívě ř
ilo. Po č tyř
ech a pů l letech vypukla v
Ně mecku revoluce, z jejíchžklíč ových hesel vychá zela nepř
á telská vá leč ná
propaganda. V Anglii však pochopili ještě ně co. Že možný úspě ch této duchovní
zbraně spoč ívá v jejím masivním nasazeni.
Ú spě ch však pokryje veškeré ná klady. Propaganda u nich platila za zbraň
prvního ř
á du, zatímco u ná s to byl chléb nezamě stnaných politiků a hrdinů z
protekč ních míst.
Jejíúspě ch byl nakonec roven nule.
7. kapitola
REVOLUCE
V roce 1915 se u ná s usadila nepř
á telská propaganda, od roku 1916 byla stá le
intenzivně jší, aby se koneč ně zač á tkem roku 1918 rozlila do př
ímé potopy. Od té
doby se také krok za krokem daly rozpoznat ná sledky tohoto duchovního napadení.
Armá da se pozvolna nauč ila uvažovat tak, jak si to př
á l nepř
ítel. Ně mecké
protiopatř
enívšak naprosto selhala. Armá da mě la v tehdejším duchovním, vů lí
umírně ném vů dci zř
ejmě úmysl a rozhodnost, pokrač ovat na tomto poli v boji,
avšak chybě l jík tomu ná stroj, který je k tomuto zapotř
ebí. Také psychologicky
bylo chybou nechat prová dě t prů zkum samotným vojskem. Pokud mě l být tento
prů zkum úspě šný, musel vychá zet z vlasti. Jenom pak se mohlo poč ítat s úspě chem
u mužů , kteř
íjižskoro tř
i a pů l roku v bahně a strá dá nívykoná vali pro vlast
nesmrtelné hrdinské č iny. Avšak co př
išlo z vlasti? Bylo toto selhá níhloupostí
nebo zloč inem? V létě 1918, po vstupu z jižního Marneuferu se př
edevším
ně mecký tisk zachoval tak neomaleně , ažzloč inecky hloupě , že mě s denně
narů stajícím vztekem napadla otá zka, zda zde skuteč ně jižnenínikoho, kdo by
uč inil konec tomuto duchovnímu haně níhrdinstvínašíarmá dy?
Co se dě lo ve Francii, kdyžjsme v roce 1914 s neslýchaným vítě zným ná porem
vjeli do této země ? Co dě lala Itá lie ve dnech zhroucenífronty u Isonza? Co dě lala
Francie opě t na jař
e 1918, kdy se zdá lo, že úder ně meckých divizíprolomípozice,
a kdyžprodloužená ruka tě žkých dalekonosných bateriízač ala klepat na Pař
íž? Jak
tam bylo zpá tky spě chajícím regimentů m neustá le vmetá vá no do tvá ř
e zapá lení
ná rodnívá šně ! Jak tam pracovala propaganda a geniá lnípů sobenína vojsko, za
úč elem vtlouci opě t víru v koneč né vítě zstvído srdcíprolomených front! A co se
mezitím dě lo u ná s? Nic a nebo ještě ně co horšího nežnic. Tehdy se u mne
probouzel vztek a rozhoř
č ení, kdyžse mi do ruky dostaly nejč erstvě jšínoviny a já
musel č íst tyto psychické hromadné vraždy, které v nich stá ly.
Nejednou mě trýznila myšlenka, že kdyby mě prozř
etelnost postavila na místo
tě chto zloč ineckých smě roznalců a smě rochtíč ů našípropagandy, byl by se osud
bojů odvíjel jinak. V tě chto mě sících jsem poprvé pocítil celou zá keř
nost osudu,
který mě držel na frontě a na místě , kde mě mohl srazit ná hodnývýstř
el kdejakého
č ernocha, zatímco bych mohl na úplně jiném místě vlasti proká zat úplně jiné
služby. Že by se mi toto mohlo podař
it, to jsem si troufal vě ř
it jižtehdy. Avšak byl
jsem jeden z bezejmenných, jeden z osmi miliónů ! A tak bylo lepšímlč et a plnit
své povinnosti tak, jak jen to na tomto místě bylo nejlépe možné.
V létě 1915 se ná m do ruky dostaly prvnínepř
á telské letá ky. Jejich obsah byl
svou formou neustá le stejný, ač s ně kterými změ nami: že nouze v Ně mecku je stá le
vě tší, trvá nívá lky že je nekoneč né zatímco vyhlídky na vítě zstvíjsou stá le
mizivě jší, že " ná rod ve vlasti proto toužítaké po míru a pouze militarismus vč etně
císař
e ho neumožňují, celý svě t - cožje všeobecně zná mo proto nevede vá lku proti
ně meckému ná rodu, nýbržpouze výhradně proti jedinému viníku, a to císař
i, že boj
proto neskonč ídř
íve, nežbude odstraně n tento nepř
ítel mírumilovného lidstva,
svobodné a demokratické ná rody př
ijmou po ukonč enívá lky ně mecký ná rod do
svazku vě č ného svě tového míru, kterýbude zajiště n hodinou znič enípruského
militarizmu". Pro lepšíilustraci tě chto argumentů byly č asto otisková ny "dopisy z
vlasti", které svým obsahem mě ly tato tvrzenípotvrzovat. Všeobecně se každý
tě mto pokusů m vysmíval. Letá ky byly č teny, poté byly poslá ny zpě t k vyššímu
štá bu a vě tšinou pak také zapomenuty, aždokud vítr se shora nedopravil do zá kopů
opě t dalšízá silku, byla to totižvě tšinou letadla, která sloužila k dopravě letá ků .
Jedno však bylo u tohoto druhu propagandy ná padné, že se totižna úseku
fronty, kde byli př
evá žně vojá ci z Bavorska vždy s neobyč ejnou dů slednostíbrojilo
př
edevším proti pruské frontě s ujiště ním, že nejenže Prusové jsou ti jedinía
skuteč nívinici a zodpově dníza celou vá lku, nýbržže zejména proti Bavorsku by
ani v nejmenším nemuselo býti žá dného nepř
á telství, samozř
ejmě mu ale nelze
pomoci, pokud pů sobíve službá ch pruského militarismu, za kterývytahuje z ohně
horké kaštany.
Způ sob ovlivňová nízač al skuteč ně jižv roce 1915 dosahovat urč itých úč inků .
Negativnísmýšleníproti celému Prusku ve vojsku oč ividně stoupalo - bez toho, že
by se shora proti tomuto bylo jakkoli, byťjen jedenkrá t, zakroč eno. To nebyla již
jen pouhá hř
íšná zanedbá ní, které se dř
íve č i pozdě ji muselo neblaze vymstít, a sice
ne Prusů m, nýbržcelému ně meckému ná rodu, k ně mužpř
ece v neposledníř
adě
patř
íi Bavorsko. V tomto smě ru zač ala nepř
á telská propaganda sklízet jižod roku
1916 bezpodmíneč né úspě chy.
Stejně tak pů sobily utrpenídopisy př
ímo z vlasti. Nyníjižvů bec nebylo nutné,
aby protivník na frontě tuto propagandu zvě tšoval pomocíletá ků a podobného
materiá lu. Také proti tomu se ze strany vlá dy, kromě ně kolika př
ihlouplých
filozofických "napomenutí", nepodniklo zhola nic. Fronta byla stá le zaplavová na
tímto jedem, kterýdoma vytvá ř
ely bezmyšlenkovité ženy, anižby tušily, že to byl
př
esně ten prostř
edek, který u protivníka aždo krajnosti podporoval nadě ji ve
vítě zství, a který tím na vá leč né frontě prodlužoval a zostř
oval utrpeníjejich
rodinných př
íslušníků . Tyto nerozvá žné dopisy ně meckých žen stá ly v budoucnu
životy statisíce mužů .
A tak se v roce 1916 uká zal rozdílný znepokojivý fenomén. Fronta nadá vala a
bobtnala, byla ve spoustě vě cínespokojená a č asto se i prá vem bouř
ila. Zatímco
fronta hladově la a trpě la a př
íbuznísedě li doma v bídě , byl na jiných místech
nadbytek a hýř
ilo se. Ano, ba dokonce na vá leč né frontě v tomto smě ru nebylo vše
v poř
á dku. Tak to lehce skř
ípalo jižtehdy - avšak byla to stá le ještě "interní"
zá ležitost. Ten samýmuž, který lá teř
il a vrč el, konal pá r minut poté mlč ky svou
povinnost, jako by to bylo zcela samozř
ejmé. Ta samá rota, která byla dř
íve
nespokojena, se upnula na úsek př
íkopu, který mě la brá nit, jako by osud Ně mecka
mě l spoč ívat na tě chto pá r stech metrech blá tě ných brlohů . Byla to ještě fronta
staré, znamenité hrdinné armá dy! Rozdíl mezi nía vlastíjsem mě l poznat v
kř
iklavých př
echodech. Koncem roku 1916 odtá hla má divize do letníbitvy. Byla
to pro ná s prvníz ná sledujících strašných materiá lních bitev a udě lala na ná s, i
kdyžje to tě žko popsatelné, dojem, že je to spíš peklo nežvá lka. V týdny trvajících
smrštích bubnové palby se ně mecká fronta udržela, č as od č asu trochu potlač ena,
poté opě t o ně co postoupila, nikdy však nepovolila. 7. ř
íjna 1916 jsem byl raně n.
Šťastně jsem se dostal do zá zemía mě l jsem být odtransportová n do Ně mecka.
Ubě hly jiždva roky, co jsem nevidě l vlast - za tě chto okolnostíto byla celá
vě č nost. Užjsem si ani nedovedl př
edstavit jak vypadajíNě mci, kteř
ínejsou
obleč enído uniformy. Kdyžjsem v Hermies ležel ve sbě rném lazaretu pro raně né,
byl jsem skoro ohromen, kdyžvedle mne ležícího vojá ka oslovil hlas ně mecké
ženy, která zde pracovala jako zdravotnísestra. Po dvou letech poprvé takovýto
hlas! Č ím blíže se však vlak, kterýná s vezl do vlasti, blížil k hranici, tím
neklidně jšíbyl č lově k ve svém nitru. Kolem se míhala všechna ta místa, kolem
kterých jsme př
ed dvě ma lety coby mladívojá ci jeli na frontu: Brusel, ltwen, Ltich,
a koneč ně jsme poznali prvníně meckýdů m podle jeho vysokého štítu a jeho
př
ekrá sného obchů dku. Domovina! V ř
íjnu 1914 jsme hoř
eli bouř
livým zanícením,
kdyžjsme př
ekrač ovali hranice, nynívlá dlo ticho a dojetí. Každýbyl šťastný, že ho
osud nechal ještě jednou spatř
it to, co tak tě žce chrá nil svým životem, a každý se
témě řstydě l podívat se druhému do oč í.
Témě řna výroč níden mého odchodu jsem se dostal do lazaretu v Beelitzu u
Berlína. Jaký zvrat! Z blá ta letních bojů do bílé postele této zá zrač né stavby!
Č lově k se zpoč á tku pomalu bá l se poř
á dně natá hnout. Teprve pomalu jsem si
zvykal na tento nový svě t.
Bohužel byl však tento svě t nový i v jiném ohledu. Frontovýduch vojska se zde
nezdá l být hostem. Poprvé jsem zde zaslechl ně co, co nebylo na frontě doposud
zná mo: chlouba vlastnízbabě losti! Neboťto co č lově k slýchá val venku, všechny ty
nadá vky a kletby, nebylo nikdy žá dnou výzvou k porušová nípovinností, nebo
dokonce oslavová ním strašpytlů . Ne! Zbabě lec platil stá le za zbabě lce, a nic více, a
opovržení, které jej postihlo, bylo vždy všeobecné, stejně jako obdiv skuteč ného
hrdiny. Ale zde, v lazaretu, to dílem bylo zcela obrá ceně : bezcharakterníštvá č i
mě li nejvíc ř
eč ía všemi prostř
edky se snažili ubohou výmluvnostípř
edstavovat
pojetípoctivého vojá ka coby smě šné a naopak jako př
íklad vyzdvihovat
bezcharakternost zbabě lců . Jedna dvojice bídných pucfleků udá vala tón př
edevším.
Jeden z nich se vychloubal, jak si sá m roztrhl ruku o ostnatý drá t, jen aby se dostal
do lazaretu, zdá lo se, že i př
es toto smě šné zraně níje zde jižcelou vě č nost. Jak jen
se pomocítohoto podvodu mohl dostat do transportu do Ně mecka. Tento
zlomyslný frajer to však jižpř
ehá ně l, drzým hlasem vyzdvihovat svou zbabě lost
jako projev nejvyššíodvahy srovnatelné s hrdinskou smrtískuteč ného vojá ka.
Mnozímlč ky naslouchali, jini odchá zeli, ně kteř
ívšak i př
isvě dč ovali. Mě se zvedal
žaludek, avšak štvá č byl v zař
ízenímlč ky trpě n. Co se dalo dě lat? Kdo to byl a č ím
byl, muselo vedenídobř
e vě dě t a také to i vě dě lo. Př
esto se však nic nestalo.
Kdyžjsem opě t mohl normá lně chodit, dostal jsem povoleníjet do Berlína.
Všude byla oč ividně obrovská bída. Miliónové mě sto hladově lo. Nespokojenost
byla veliká . V rů zných objektech navště vovaných vojskem byla ná lada stejná jako
v lazaretu. Dě lalo to zcela dojem, jakoby podobnípucfleci navště vovali zá mě rně
podobná místa, za úč elem šíř
enísvých ná zorů .
Mnohem, mnohem horšívšak byly okolnosti v samotném Mnichově ! Kdyžjsem
byl po doléč enípropuště n z lazaretu a př
eveden do zá ložního bataliónu, zdá lo se
mi, že to mě sto nepozná vá m. Zloba, rozmrzelost a spílá ní, ažužse č lově k obrá til
kamkoliv! U samotného záložního bataliónu byla ná lada pod psa. Zde
spolupů sobilo neomalené jedná ni s frontovými vojá ky, strana starých instrukč ních
dů stojníků , kteř
íještě nebyli ani minutu v poli, a jižz tohoto dů vodu nemohli
navá zat sprá vnývztah ke starým vojá ků m. Ti v sobě mě li urč ité osobitosti, které
byly vysvě tlitelné službou na frontě , avšak velitelů m záložního bataliónu zů stá valy
zcela nesrozumitelnými, zatímco dů stojník, který se navrá til z fronty, tě mto alespoň
rozumě l. Ten byl také mezi mužstvem ve vě tšívá žnosti, nežjejich doč asnývelitel.
Ovšem ná lada byla, na tomto zcela nezá visle, velice mizerná , tisk platil coby
př
íznak "vyššímoudrosti", vě č né vyč ká vá nívšak bylo znamením vnitř
níochablosti
a omezenosti. Ú ř
adovny byly obsazeny Židy. Skoro každý zapisovatel byl Žid, a
každýŽid byl zapisovatelem. Byl jsem př
ekvapen množstvím tě chto bojovníků
vyvoleného ná roda a nemohl jsem jinak, nežje srovnat s jejich skromnými zá stupci
na frontě .
Ještě horšíto bylo v hospodá ř
ství. Zde se stal židovskýná rod opravdu
"nepostradatelným". Tento pavouk zač al pomalu ná rodu vysá vat krev ze žil.
Oklikou, prostř
ednictvím vá leč ných společ nostíbylo skoncová no s ná rodním
svobodným hospodá ř
stvím. Byla zdů razňová na nutnost neomezené centralizace.
Tak se skuteč ně jižv roce 1916/17 nachá zela skoro celá produkce pod kontrolou
finanč ního židovstva.
Proti komu se však obracela nená vist lidu?
V té době jsem se zdě šením spatř
il př
ibližová níokolnosti, které nebyly ve
sprá vný č as odvrá ceny, a které zá konitě musely vést ke zhrouceni.
Zatímco Žid okrá dal celý ná rod a tlač il ho do svého područ í, brojilo se proti
Prusku. Stejně jako na frontě nebylo ani doma zasá hnuto shora proti jedovaté
propagandě . Zdá lo se, jako by nikdo netušil, že zhrouceníPruska nepř
inese
Bavorsku ještě dlouho žá dny rozmach, ba naopak, že každýpá d do propasti
jednoho sebou př
inese nezadržitelnýúpadek druhého.
Toto poč íná ními způ sobilo nekoneč ný žal. Spatř
oval jsem v ně m pouze geniá lní
trik Židů , který mě l pouze od nich odpoutá vat všeobecnou pozornost a strhá vat ji
na jiné. Zatímco se Bavoř
i a Prusové há dali, sbírali obě ma pod nosem jejich
existenci, zatímco v Bavorsku nadá vali na Prusko, zorganizovali Židé revoluci a
rozbili zá roveň Prusko i Bavorsko. Nemohl jsem tyto prokleté há davce v
ně meckém kmenu ani cítit, a byl jsem rá d, že jsem se dostal zpě t na frontu, na
kterou jsem se okamžitě po mém př
íchodu do Mnichova opě t př
ihlá sil.
Zač á tkem bř
ezna 1917 jsem se tak opě t ocitl u svého regimentu. Koncem roku
1917 se zdá l být př
ekoná n nejhlubšíbod sklíč enosti ve vojsku. Celá armá da
nač erpala po zhrouceníruské fronty novou nadě ji a č erstvou odvahu. Př
esvě dč ení,
že boj nynípř
esto skonč íně meckým vítě zstvím, sílilo ve vojsku stá le více. Byl opě t
slyšet zpě v a nař
íkavých vran bylo stá le méně . Opě t se objevila víra v budoucnost
vlasti.
Zvlá ště zhrouceníitalské fronty na podzim 1917 př
ineslo kouzelnýúč inek, v
tomto vítě zstvíbylo možno spatř
it dů kaz možnosti prů lomu fronty mimo ruské
vá leč né dě jiště . Velkolepá víra opě t naplnila srdce miliónů a s vydechnuvšínadě ji
vstoupila s oč eká vá ním do zač á tku roku 1918. Protivník byl oč ividně deprimová n.
Tuto zimu byl na frontě vě tšíklid. Nastalo ticho př
ed bouř
í.
Avšak zatímco se na frontě př
ipravovaly posledníkroky ke koneč nému
ukonč enívě č ného boje, na zá padnífrontu se př
esouvaly nekoneč né transporty lidía
materiá lu, a vojsko bylo cvič eno k obrovskému útoku, propukla v Ně mecku
nejvě tšílumpá rna celé vá lky. Ně mecko nemě lo zvítě zit: v posledníhodině , kdy se
vítě zstvíjižvyšívalo na ně mecké vlajky, sá hlo se k prostř
edku, který se zdá l být
vhodným, jedním úderem zardousit v zá rodku ně mecký útok na zač á tku roku, a
znemožnit tak vítě zství: Byla zorganizová na munič nístá vka. Kdyby se zdař
ila,
musela by se ně mecká fronta zhroutit a př
á ní, aby se vítě zstvítentokrá t nepř
išilo na
ně meckou vlajku, by se muselo naplnit. Fronta musela být př
i takovém nedostatku
munice prolomena v ně kolika týdnech, ofenzíva tím byla př
ekažena, dohoda
zachrá ně na, avšak meziná rodníkapitá l se stal pá nem Ně mecka a bylo dosaženo
vnitř
ních cílů marxistických podvodníků lidu. Rozbitíná rodního hospodá ř
stvíza
úč elem vybudová ni nadvlá dy meziná rodního kapitá lu - cíle, kterého bylo díky
hlouposti a dů vě ř
ivosti na jedné straně a bezedné zbabě losti na straně druhé také
dosaženo. Avšak munič nístá vka nemě la ve vztahu na vyhladově nífronty
oč eká vanýúč inek: stá vka se zhroutila dř
íve, nežmohl nedostatek munice odsoudit,
tak jak bylo doplňová no, vojsko k zá niku. Ale o to strašně jší, hrů zně jší, horšíbyly
morá lníškody, které tím byly napá chá ny!
Za prvé: Za co armá da bojovala, kdyžsi vlast vlastně vítě zstvívů bec nepř
á la?
Pro koho byly ty ohromné obě ti a strá dá ní? Vojá k mě l bojovat za vítě zství, proti
kterému vlast stá vkuje!
Za druh‚však: Jaký dojem se dě lal na nepř
ítele? V zimě 1917/18 vyvstaly
poprvé temné mraky na nebi spojeneckého svě ta. Témě řč tyř
i roky se brojilo proti
ně meckým hrdinů m a nepodař
ilo se je srazit na kolena, př
itom to ale byla pouze
pavéza, kterou mě li pouze volně k dispozici, zatímco meč em se museli ohá ně t k
úderů m napů l smě rem na východ, a napů l na jih. Nyníbyl koneč ně obr v zá dech
volný. Nežse mu podař
ilo s koneč nou platnostíznič it jednoho z nepř
á tel, vytekly
potoky krve. Nynímě l k pavéze na zá padě př
ibýt také meč , a jelikožse nepř
íteli
nepoště stilo prolomit obranu, mě l nyníjeho samotného zasá hnout znič ujícíúder.
Bá li se ho a strachovali se o vítě zství. V Londýně a Pař
íži probíhalo jedno
roková níza druhým. I sama nepř
á telská propaganda to mě la tě žké, užto nebylo tak
snadné dokazovat beznadě jnost ně meckého vítě zství. To samé platilo na frontá ch,
na kterých vlá dlo ospalé mlč ení, i pro spojenecká vojska. Pá ny ná hle př
ešla drzost.
Také kolem nich se poč ala pomalu rozpínat př
íšerná zá ř
e. Jejich vnitř
nípostoj vů č i
ně meckému vojá ku se nynízmě nil. Doposud pro ně platil jako hlupá k urč enýk
porá žce, nynívšak př
ed nimi stá l př
emožitel jejich ruských spojenců . Omezení
ně mecké východníofenzívy vyšlé z nouze se nynízdá lo být geniá lnítaktikou. Tř
i
roky byli tito Ně mci popuzová ni proti Rusku, zpoč á tku zdá nlivě bez toho
nejmenšího úspě chu. Skoro se vysmívali tě mto bezúč elným poč á tků m, kdyžruský
kolos musel svou př
evahou lidského potenciá lu zů stat vítě zem. Ně mecko mě lo
vykrvá cet. A zdá lo se, že skuteč nost tyto nadě je naplní.
Od zá ř
í1914, kdy se poprvé po bitvě u Tannenbergu zač aly po silnicích a
železnicích valit do Ně mecka nekoneč né hordy ruských zajatců , tento proud
prakticky neutichal. Vždy za každou poraženou a rozdrcenou armá du povstala další
nová . Nevyč erpatelně dá vala obrovská ř
íše carovi nové a nové vojá ky a vá lce nové
a nové obě ti. Jak dlouho mohlo Ně mecko v tě chto zá vodech držet krok? Nepř
ijde
jednoho dne okamžik, kdy po posledním ně meckém vítě zstvínastoupídalšíruské
armá dy k nejposledně jšíbitvě ? A co potom? Podle množstvílidíby se vítě zství
snad dalo př
isoudit Rusku, ale ono muselo př
ijít.
Nyníbyly všechny tyto nadě je ztraceny: spojenec, který na oltá ř
i společ ných
zá jmů obě toval nejvíce krve, byl na konci svých sil a ležel v prachu př
ed
neúprosným útoč níkem. Strach a hrů za se vkradly do srdcídoposud slepě
dů vě ř
ivých vojá ků . Obá vali se nadchá zejícího roku. Neboťnepodař
ilo-li se zvítě zit
na Ně meckem dokud se jenom z č á sti doká zali zastavit na zá padnífrontě , jak se
mohlo ještě nynípoč ítat s vítě zstvím, kdyžse celková síla hrozného hrdinského
stá tu zdá la seskupovat k útoku na zá padě ?
Stíny jihozá padních tyrolských hor dá valy prů chod sklič ujícífantazii, ažk
Flandrá m se mihotaly zamrač ené oblič eje poraženého vojska Caderny, a víra ve
vítě zstvíustupovala obavě z nadchá zejícíporá žky.
A tu - kdyžužbylo za studených nocíslyšet burá cenínastupujících útoč ných
armá d ně meckého vojska a v úzkostlivých obavá ch se oč eká val nastá vajícísoud, tu
se z Ně mecka zableskla pronikavě rudá zá ř
e, která ozá ř
ila i nejposledně jší
graná tovýkrá ter nepř
á telské fronty: v okamžiku, kdy ně mecké divize dostá valy
posledníinstrukce př
ed mohutným útokem, rozpoutala se v Ně mecku generá lní
stá vka.
Zpoč á tku svě t oně mě l. Potom se však nepř
á telská propaganda vrhla spá sně se
nadechnuvšína tuto zá chranu v hodině dvaná cté. V momentě byl nalezen
prostř
edek, který ve spojeneckém vojá kovi opě t zvedl klesajícínadě ji, opě t nastolil
možnost vítě zství, a př
emě nil úzkostlivé obavy nastá vajících udá lostív rozhodnou
víru. Nyníse mohlo regimentů m oč eká vajících ně mecký útok vnutit př
esvě dč enío
nejvě tšíbitvě všech dob, kdy o konci této vá lky nebylo rozhodnuto odvahou
ně meckého útoku, nýbržvýdržíjejich obrany. Ně mci nynímohli dobývat tolik
vítě zství, kolik jich jen chtě li, v jejich vlasti stá la u ná stupu revoluce a ne vítě zná
armá da.
Anglické, francouzské a americké noviny zač aly tuto víru vště povat do srdcí
svých č tená ř
ů , zatímco na frontě strhá vala nekoneč ně šikovná propaganda oddíly.
"Ně mecko př
ed revolucí! Vítě zstvíspojenců je neodvratitelné! To byl nejlepšílék,
jak pomoci kolísajícím Frantíků m a Tomíků m na nohy. Nynímohli ještě jednou
spustit pušky a kulomety a na místo v panickém strachu nastoupil odboj plný
nadě je."
Toto byl výsledek munič nístá vky. Posiloval víru ve vítě zstvínepř
á telských
ná rodů a odstraňoval ochromujícízoufalstvíspojenecké fronty. Ná sledkem toho
zaplatilo tisíce ně meckých vojá ků životem. Pů vodci této nejpodlejšízloč inné
stá vky ale byli kandidá ti na nejvyššístá tnípozice revoluč ního Ně mecka. Na
ně mecké straně sice zprvu mohla být zř
etelná reakce tohoto č inu zdá nlivě
př
ekoná na, na straně protivníka však tyto ná sledky nezů staly bez odezvy. Povstá ní
znič ilo beznadě jnost armá dy, která jižztratila všechny nadě je, a namísto toho se
objevilo roztrpč eníz boje o vítě zství. Neboťkdyžužse podař
ilo, byťjen ně kolik
má lo mě síců , udržet zá padnífrontu př
ed ně meckými útoky, muselo nynídle
lidského uvá ženi př
ijít vítě zství. Parlamentnídohody však rozpoznaly budoucí
možnosti a schvá lily neslýchané prostř
edky pro zvě tšeni propagandy za úč elem
rozkladu Ně mecka. Mě l jsem ště stí, že jsem se mohl úč astnit prvních a také tě ch
posledních dnů ofenzívy. Cítím to jako nejhrozně jšídojmy svého života,
nejhrozně jšíproto, neboťnynínaposledy, stejně jako v roce 1914, ztratil boj
charakter obrany a př
evzal útoč nou iniciativu. Celými zá kopy a kryty ně meckého
vojska probě hlo ulehč ujícíoddechnutí, kdyžkoneč ně po více nežtř
ech letech
vyč ká vá nív nepř
á telském pekle př
išel den odplaty. Ještě jednou zajá sali vítě zné
batalióny a poslednívě nce nesmrtelných vavř
ínů byly zavě šeny na vlajky
ohlašujícívítě zství. Ještě jednou zazně ly písně vlasti, které se vzná šely k nebi od
nekoneč ných ř
ad pochodujících oddílů a naposledy se př
ízeňvojska usmá la na své
nevdě č né dě ti.
Uprostř
ed léta roku 1918 se na frontě rozprostíralo temné dusno. Vlast se
há dala. O co? V jednotlivých oddílech polního vojska se toho napovídalo spousta.
Vá lka se nynístala beznadě jnou, a pouze hlupá k mohl vě ř
it ve vítě zství. Ná rod již
nemě l žá dný zá jem dá le "vydržet". Zajímal ho více kapitá l a monarchie - co
př
ichá zelo z vlasti, bylo projedná vá no i na frontě . Na frontě byla zprvu pouze
mírná odezva. Co ná m bylo do všeobecného volebního prá va? Bojovali jsme snad
za to č tyř
i roky? Byl to hanebný žert podlých zloč inců , tímto způ sobem uloupit
mrtvým hrdinů m z jejich hrobů cíl vá lky. Ve Flandrech nešly mladé regimenty
vstř
íc smrti s výkř
ikem "aťžije všeobecné a tajné volebníprá vo", nýbržse
zvolá ním "Ně mecko nadevšecko na svě tě ." Malý, avšak ne bezvýznamný rozdíl.
Ti, kteř
ívolali po volebnímu prá vu tam, kde by ho nyníchtě li vybojovat, také
vě tšinou nikdy nebyli. Fronta neznala tuto celou politickou partajníholotu. Tam,
kde se tehdy nachá zeli poctivíNě mci, byli pá ni parlamentá ř
i vidě t pouze velmi
zř
ídka, a pouze pokud zrovna vlastnili údy.
Tak byla fronta, ve svých starých stavech, pro tento nový vá leč ný cíl pá nů
Eberta, Scheidemanna, Bartha, Liebknechta, atd. Jen velmi má lo vnímavá . Nikdo
nerozumě l tomu, jak mohli najednou tito ulejvá ci vlastnit prá vo vymě ř
ovat si
pomocívojska vlá du ve stá tě .
Mů j osobníná zor byl od zač á tku zcela jasný: Do krajnosti jsem nená vidě l celou
tu sebranku tě chto bídných, ná rod podvá dě jících partajních holomků . Jiždlouho mi
bylo jasné, že se této chá sce nejedná o blaho ná roda, nýbržo plně nívlastních
prá zdných kapes. A to, že nyníbyli př
ipraveni pro to obě tovat celýná rod, a kdyžto
bude nutné, nechat znič it tř
eba i celé Ně mecko, z nich v mých oč ích udě lalo osoby
zralé pro oprá tku. Brá t ohled na jejich př
á ní, znamenalo obě tovat zá jmy pracujícího
lidu ve prospě ch poč tu kapesních zlodě jů , avšak splnit je se dalo pouze tehdy, byl-li
č lově k př
ipraven vydat napospas celé Ně mecko.
Takto však uvažovala stá le ještě vě tšina bojujícího vojska. Pouze z vlasti
př
ichá zejícíposily byly stá le horšía horší, takže jejich př
íchod nebyl žá dnou
posilou, nýbržznamenal oslabeníbojové síly. Př
edevším mladé posily byly z vě tší
č á sti bezcenné. Č asto bylo jen tě žko uvě ř
itelné, že toto jsou synové stejného
ná roda, kterývyslal své mladé do boje.
V srpnu a zá ř
ínabýval rozkladný fenomén stá le rychleji vě tších rozmě rů , př
esto
se nepř
á telské útoky ani v nejmenším nedaly srovnat s údě snostínaších obranných
bojů . Letníboje o Flandry proti tomu zů stá valy jižjen hrů znou vzpomínkou.
Koncem zá ř
íse má divize dostala potř
etína místo, které jsme dobyli jako mladý
vá leč nýregiment dobrovolníků . Jak vzpomínka! V ř
íjnu 1914 jsme tam dostali
kř
est ohně m. S lá skou k vlasti v srdcích a s písnína rtech šel ná š mladýregiment
do bitvy jako k tanci. Nejdražšílá hev se zde radostně obě tovala ve víř
e, že vlasti
brá níme jejínezá vislost a svobodu. V č ervenci 1917 jsme podruhé vstoupili na tuto
pro ná s posvě cenou pů du. Vždy v nídř
ímali ti nejlepšíkamará di, skoro ještě dě ti,
kteř
íkdysi se zá ř
ivýma oč ima vbě hli do osidel smrti pro svou jedinou drahou vlast!
My stař
í, kteř
íjednou s regimentem vytá hli, jsme tu stá li v uctivém dojetína tomto
mlč enlivém místě "oddanosti a poslušnosti ažza hrob". Toto místo, které ná š
regiment př
ed tř
emi roky dobyl, mě l nyníbrá nit v tě žké obranné bitvě . Ve
tř
ítýdenníbubnové palbě se Anglič ané př
ipravovali na velkou flanderskou
ofenzívu. Tu se zdá lo, že duchové zemř
elých ožívají, regiment se zatínal ve
špinavém bahně a zakousá val se do jednotlivých dě r a krá terů a nepovoloval a
nevrá voral a stá val se, jako jižjednou na tomto místě , stá le menším a tenč ím, až
31.č ervence 1917 koneč ně př
išel oč eká vanýútok Anglič anů .
Bě hem prvních srpnových dnů jsme byli vystř
ídá ni. Z regimentu zbylo pá r rot:
ty se potá cely obalené blá tem zpě t, spíš podobni strašidlů m, nežlidem. Avšak
kromě ně kolika stovek metrů dě r po graná tech si Anglič ané př
išli pouze pro smrt.
Nyní, na podzim roku 1918 jsme stá li potř
etína vá leč ném pů dě z roku 1914.
Naše bývalé mě steč ko odpoč inku Comines se nynístalo bojovým polem.
Samozř
ejmě , i kdyžbylo vá leč né územíkolem stejná ‚lidé se změ nili: nyníse i ve
vojsku politikař
ilo. Jed z vlasti zač al, tak jako jinde, pů sobit i zde. Nejč erstvě jší
posily však zklamaly na celé č á ř
e - př
išly z domova.
V noci z 13. Na 14. ř
íjna zač al na jižnífrontě u Ypernu anglickýplynovýútok.
Byl př
i ně m použit žlutý kř
íž, jehožúč inek, co se zkoušek na vlastním tě le týč e,
ná m byl doposud nezná mý. Mě l jsem to sá m poznat ještě o této noci. Na
vyvýšenině jižně od Wervicku jsme se jižveč er 13. ř
íjna dostali do bubnové palby
plynových graná tů , cožse vě tšíč i menšímě rou pak opakovalo po celou noc. Již
kolem pů lnoci č á st z ná s odpadla, mezi nimi i ně kolik kamará dů navždy. Nad
rá nem zachvá tila bolest i mne, po č tvrt hodině to bylo horší, a v sedm rá no jsem se
klopýtavě s pá lením v oč ích stá hl zpě t, př
ič emžjsem s sebou vzal i své poslední
hlá šeníz vá lky. Jižpo ně kolika hodiná ch se z oč ístaly žhoucíuhlíky, kolem mne
se setmě lo. Tak jsem se dostal do lazaretu Pasewalk v Pomoř
ansku, a tam jsem
musel zažít - revoluci!
Ně co neurč itého, avšak otravného leželo jiždlouho ve vzduchu. Povídalo se, že
se to bě hem pá r týdnů "spustí" - nedoká zal jsem si však př
edstavit, co se tím
pojmem má rozumě t. V prvníř
adě jsem př
emýšlel o ně jak‚stá vce, podobné té z
kraje roku. Nepř
íznivé zprá vy trvale př
ichá zely od ná moř
nictva, kde to údajně
vř
elo. Avšak i toto mi př
ipadalo spíše jako výplod fantazie jednotlivých pucfleků ,
nežzá ležitost širších mas. V samotném lazaretu hovoř
il skoro každýo snad již
brzkém, blížícím se konci vá lky, avšak s "okamžitým koncem" nepoč ítal nikdo.
Noviny jsem č íst nemohl. V listopadu se zvýšilo všeobecné napě tí. A pak sem
jednoho dne ná hle a nenadá le vpadlo neště stí. Ná moř
níci př
ijeli na ná kladních
vozech a snažili se vyvolat revoluci, pá r židovských mladíč ků bylo "vů dci" tohoto
boje za "svobodu, krá su a úctu" našílidské existence. Nikdo z nich nebyl na frontě .
Oklikou př
es takzvaný"kapavkový lazaret" byli tito tř
i orientá lci vrá ceni vlasti.
Nynív nírozvíjeli rudý hadr.
Mě se v té době vedlo užponě kud lépe. Vrtajícíbolest v oč ních dů lcích
povolila, dař
ilo se mi opě t v hrubých obrysech pomalu rozlišovat své okolí.
Vynoř
ila se mi nadě je, že opě t budu vidě t alespoňdo té míry, že budu moci v
budoucnu vykoná vat ně jaké zamě stná ní. Samozř
ejmě , že bych ještě ně kdy mohl
opě t malovat, v to užjsem nedoufal. Tak jsem se prá vě nachá zel na cestě zlepšení,
kdyžse stalo to nejhrů zně jší. Má prvnínadě je byla, že by se u této velezrady mohlo
jednat o více č i méně místnízá ležitost. Pokoušel jsem se v tomto smě ru i utvrzovat
ně kolik kamará dů . Zvlá ště míbavorštísoudruzi v lazaretu tomuto byli př
ístupní.
Ná lada zde byla všelijaká , ovšem urč itě ne "revoluč ní". Nedovedl jsem si
př
edstavit, že by se toto šílenstvídostalo i do Mnichova. Vě rnost ctihodnému rodu
Wittelsbachů mi př
ece jenom př
ipadala pevně jší, nežvů le ně kolika Židů . Proto
jsem nemohl nic jiného, nežvě ř
it, že se jedná pouze o vzpouru ná moř
níků , která
bude v ně kolika dnech poražena.
Ubě hlo ně kolik dnía př
ichá zely stá le hrozivě jšízprá vy. To, co jsem považoval
za místnízá ležitost, mě la být všeobecná revoluce. K tomu př
ichá zely potupně
zprá vy z fronty. Uvažovalo se o kapitulaci. Ano, bylo ně co takového vů bec možné?
10. Listopadu př
išel do lazaretu kně z, aby uč inil krá tkýprojev, nyníjsme se
dozvě dě li vše. Byl jsem aždo krajnosti vzrušen a zúč astnil jsem se tohoto krá tkého
projevu. Starý, vá ženýpá n vypadal, že je velmi roztř
esen, kdyžná m sdě loval, že
rod Hohenzollernů nesmívíce nosit ně meckou císař
skou korunu, že z vlasti se
stala, republika, že se musíme modlit k všemohoucímu, aby neodepř
el požehná ní
tomuto zvratu, a aby ná š lid v budoucích č asech neopustil. Nemohl udě lat zř
ejmě
nic jiného, musel pá r slovy vzpomenout krá lovského rodu, chtě l ocenit jejich
zá sluhy v Pomoř
ansku, v Prusku, ne, v celé ně mecké vlasti, a - tu poč al potichu
vzlykat - v malém sá le se snesla nejhlubšísklíč enost asi do všech srdcí, a myslím,
že žá dné oko se neubrá nilo slzá m. Kdyžse starýpá n pokusil hovoř
it dá le a poč al
ná m sdě lovat, že jsme nynímuseli ukonč it tu dlouhou vá lku, a že naše vlast nyní,
kdyžje vá lka prohraná a my se nyníodevzdá vá me na milost vítě zů m, bude
vystavena obrovskému útlaku, že př
ímě ř
íby mě lo být př
ijímá no s dů vě rou ve
velkorysost našich dosavadních nepř
á tel - tu jsem to jižnevydržel. Př
ipadlo mi
nemožné, abych tu zů stal ještě déle. Zatímco se mi kolem oč i udě lalo opě t č erně ,
dotá pal a dovrá voral jsem zpě t do ložnice, vrhl jsem se na své lů žko, a zahrabal
jsem svou hoř
ícíhlavu do polštá ř
e a dek.
Ode dne, kdy jsem stá l nad matč iným hrobem jsem neplakal. I kdyžse mne v
mlá díosud nemilosrdně tvrdě dotýkal, mů j vzdor rostl. I kdyžsmrt bě hem té
dlouhé vá lky odvedla z naších ř
ad tolik milých kamará dů a př
á tel, př
ipadalo by mi
to skoro jako hř
ích nař
íkat si, vždyťzemř
eli za Ně mecko! A kdyžkoneč ně , ještě v
posledních dnech na tom hrozném kolbišti, i mne samotného zasá hla plynová
sprška a zač ala se zahryzá vat do mých oč í, a já jsem ze zdě šení, že jsem navždy
oslepl, má lem zač al klesat na mysli, tu se na mne oboř
il hlas mého svě domí: bídný
ubožá ku, chtě l by snad i nař
íkat, zatímco tisíců m se vede stokrá t hů ř
e ně žtobě ? A
tak jsem otupě le a mlč ky sná šel svů j osud. Ale nyníjsem to jižnevydržel. Nyní
jsem poprvé vidě l, jak je veškeré osobníutrpenínič ím, oproti neště stívlasti.
Všechno tedy bylo zbyteč né. Zbyteč né obě ti a strá dá ní, zbyteč ný hlad a žízeň,
trvajícímnohdy ně kolik dlouhých mě síců , marné všechny ty hodiny, obestř
ené
strachem ze smrti, bě hem kterých jsme př
esto konali svou povinnost, zbyteč ná smrt
dvou miliónů , kteř
ípadli. Nemě ly by se otevř
ít všechny hroby tě ch statisíců , kteř
í
vytá hli do pole ve víř
e ve vlast, aby se jižnikdy nevrá tili? Nemě ly by se otevř
ít a
vyslat do vlasti všichni ti ně mí, bahnem a krvíobaleníhrdinové, jako duchové
odplaty, kteř
íodvedli nejvě tšíobě ti, kterou mů že mužna tomto svě tě př
inést svému
ná rodu, který je tak potupně zradil? Za to padli vojá ci v srpnu a zá ř
í1914, vytá hli
za to dobrovolnické regimenty na podzim stejného roku za svými kamará dy? Padli
za to tito sedmná ctiletí chlapci na flanderské pů dě ? Byl toto smysl obě tí, které
ně mecké matky př
inesly vlasti, kdyžs bě doucím srdcem tehdy vyprová zely své
milé hochy, aby je užnikdy nespatř
ily? Stalo se toto vše jen proto, aby se nyní
tlupa bídných zloč inců pokoušela vztá hnout svou ruku na vlast? Vydržel snad proto
ně meckývojá k všechna ta letníparna a sně hové bouř
e, hladově jící, žíznícía
mrznoucí, unaven nocemi bez spá nku a nekoneč nými pochody? Proto ležel v pekle
bubnové palby a v horeč ce plynových útoků , anižby povolil, pamě tlivý pouze své
jediné povinnosti, ochrá nit svou vlast př
ed vpá dem nepř
ítele? Vskutku, i tito
hrdinové si zasloužili ná hrobek: "Poutníku, který dojdeš do Ně mecka, sdě l vlasti,
že my tu ležíme, vě rni vlasti a poslušni povinnosti".
A vlast ? Avšak - byla to pouze jediná obě ť, kterou bylo potř
eba zvá žit? Bylo
toho minulé Ně mecko vů bec hodno? Nebyl to také zá vazek vů č i vlastníhistorii?
Byli jsme vů bec hodni, vztahovat na sebe slá vu vlastníhistorie? Jak však byl tento
č in př
edložen k ospravedlně níbudoucnosti?
Bídnía zchá tralízloč inci! Č ím více jsem se v tuto hodinu snažil srovnat s touto
př
íšernou udá lostí, tím víc mne na č ele sžíral stud a hanba z revolty. Č ím byla
bolest v oč ích proti tomuto hoř
i? To, co ná sledovalo, byly strašné dny a ještě
př
íšerně jšínoci, - vě dě l jsem, že je vše ztraceno. Doufat v milost nepř
ítele mohl
leda tak šílenec nebo - lhá řa zloč inec. Bě hem tě chto nocíve mně vzrů stala
nená vist, nená vist proti pů vodců m tohoto č inu.
V ná sledujících dnech jsem si také uvě domil svů j údě l. Nyníjsem se musel
vysmívat myšlenká m o mé bídné budoucnosti, které mi ještě př
ed nedá vnem
př
iná šely tolik trpkých starosti. Nebylo to smě šné, chtít v tuto hodinu stavě t domy
na takových zá kladech? Koneč ně mi také bylo jasné, že př
išlo to, č eho jsem se tak
č asto obá val, a co jsem si nikdy nechtě l př
ipustit.
CísařWilhelm II. jako prvníně mecký císařnastavil nepř
á telským vů dců m ruku
k usmíř
eni, anižby tušil, že lotř
i nemajížá dnou č est. Se Židem nelze uzavírat
smlouvy, u ně j platípouze tvrdé buď a nebo. Rozhodl jsem se - stanu se politikem.
8. kapitola
POČ ÁTEK MÉ POLITICKÉ Č INNOSTI
Ještě koncem listopadu roku 1918 jsem se vrá til zpě t do Mnichova. Jel jsem
opě t k zá ložnímu bataliónu mého regimentu, který se nachá zel v rukou "vojenské
rady". Celý jeho režim byl tak otravný, že jsem se okamžitě rozhodl, pokud možno
co nejdř
íve opě t odejit. S jedním vě rným kamará dem z pole, Schmiedtem Ernstem
jsem dorazil do Traunsteinu a zů stal jsem tam aždo zrušeni tá bora.
V bř
eznu 1919 jsme se opě t vrá tili do Mnichova. Situace byla k neudrženía
nutila nutně k dalšímu pokrač ová nírevoluce. Smrt Eisnera jenom urychlila její
prů bě h a vedla koneč ně k diktatuř
e rad, lépe ř
eč eno k doč asné nadvlá dě Židů , tak
jak byl pů vodnízá mě r pů vodců celé revoluce.
V té době se mi hlavou honily nekoneč né plá ny. Dlouhé dny jsem př
emýšlel, co
by se nyníkoneč ně dalo udě lat, avšak koncem každé úvahy bylo stř
ízlivé zjiště ní,
že sá m jako bezejmennýnemá m nejmenšípř
edpoklady k jakémukoliv úč elnému
jedná ní. O dů vodech, proč jsem se i tehdy nerozhodl vstoupit do žá dné ze
stá vajících stran, se zmíním ještě pozdě ji.
V prů bě hu nové revoluce jsem poprvé vystoupil tak, že se to setkalo s nelibostí
centrá lnírady. Dne 27. dubna 1919 jsem mě l být v ranních hodiná ch zatč en. Tř
i
chlá pci však vzhledem k namíř
eným karabiná m nemě li dost odvahy, a tak odtá hli
tam, odkud př
išli. Ně kolik dnů po osvobozeníMnichova jsem byl př
edvolá n př
ed
vyšetř
ujícíkomisi ohledně revoluč ních udá losti u 2. Pě šího regimentu. To byla více
méně má prvníč istě politická aktivníč innost. Jižně kolik týdnů nato jsem obdržel
rozkaz zúč astnit se jednoho kurzu, kterýbyl poř
á dá n pro př
íslušníky branné moci.
Bě hem ně ho mě li vojá ci obdržet urč ité zá klady obč ansko-prá vního myšlení. Pro
mne ležela hodnota celého kurzu v tom, že jsem zde dostal možnost poznat ně kolik
stejně smýšlejících kamará dů , se kterými jsem mohl dů kladně prodiskutovat
souč asnou stá vajícísituaci. Byli jsme všichni více č i méně př
esvě dč eni, že
Ně mecko nemů že z nastá vajícíkrize zachrá nit žá dná ze stá vajících stran, aťjižto
jsou listopadovívzbouř
enci, Centrum, nebo Sociá lnídemokracie. A že ani takzvané
obč ansko-ná rodnísdruženi př
i sebevě tšívů li nikdy nemů že pochopit, to, co se
skuteč ně odehrá vá . Zde chybě la celá ř
ada př
edpokladů , bez kterých se podobná
prá ce nemů že nikdy podař
it. Ná sledná doba také naše tehdejšíná zory potvrdila.
Tak se v tomto malém kruhu navrhlo založenízcela nové strany. Zá kladní
myšlenky, které ná m tehdy vytanuly na mysli byly stejné‚jako ty, které byly
pozdě ji zrealizová ny v "ně mecké straně pracujících". Ná zev nově zaklá daného
hnutímusel od poč á tku vychá zet z př
edpokladu př
ístupu k širokým pracujícím
vrstvá m, neboťbez této vlastnosti ná m př
ipadala prá ce bezúč elná a zbyteč ná . Tak
jsme př
išli na ná zev "Sociá lně -revoluč nístrana" , to proto, jelikožsociá lníná zory
nového sdruženíbylo vskutku revoluč ní. Hlubšísmysl však ležel v ná sledujícím:
Aťjižjsem se dř
íve zabýval hospodá ř
skými problémy v jakékoliv míř
e, zů stalo to
vždy v mezích, které vychá zely z pojetísociá lních otá zek. Teprve pozdě ji se
rozšíř
ily tyto rá mce na podkladě revize ně mecké svazové politiky. Byla velkým
dílem výsledkem špatného ekonomického odhadu a nejasnostío možnostech
obživy ně meckého ná roda v nadchá zejících č asech. Všechny tyto myšlenky však
doposud spoč ívaly v míně ní, že kapitá l je v každém př
ípadě výslednýprodukt prá ce
a s tím je sá m sobě podkladem korektury všech tě ch faktorů , které lidskou č innost
buďto podporuji, nebo ji naopak pozastavují. V tom potom také spoč ívá ná rodní
význam kapitá lu, že sá m zcela zá visína velikosti, svobodě a síle stá tu, a tedy
ná roda, že tato prová zanost jižsama o sobě musívést k podpoř
e tohoto kapitá lu ze
strany stá tu a ná roda, z jednoduchého dů vodu sebezá chovy resp. dalšího
rozmnožová ní. Toto odká zá níkapitá lu na nezá vislý svobodný stá t podporuje
jednoznač ně tuto svobodu, moc, sílu atd. ná roda. Tím byla také pomě rně jasně jšía
srozumitelně jšíúloha stá tu vů č i kapitá lu: má se starat pouze o to, aby zů stal sluhou
stá tu, a nemě l by si namlouvat, že je pá nem ná roda. Toto stanovisko se pak dá
ohranič it dvě mi mezními liniemi: udržová ni životaschopné ná rodnía nezá vislé
ekonomiky na straně jedné, a zajišťová nísociá lních prá v pracujících na straně
druhé. Rozdíl tohoto č istého kapitá lu, coby koneč ného produktu tvů rč íprá ce, oproti
kapitá lu, jehožexistence a bytíje založeno výhradně na spekulacích, jsem dř
íve
nebyl s to zcela rozeznat, tak, jak bych si to býval př
á l. Chybě l mi zde prvotní
impuls, který se ke mně tehdy nedostal. Tomu se dostalo patř
ič ného zadostiuč ině ní
prá vě na jižzmíně ném kurzu bě hem př
edná šky pana Gottfrieda Federse.
Poprvé v mém životě jsem byl konfrontová n s meziná rodním burzovním a
pů jč kovým kapitá lem. Poté, co jsem vyslechl prvníFedersovu př
edná šku, mě
okamžitě probleskla hlavou myšlenka že jsem nalezl životnípř
edpoklad k založení
nové strany.
Federsova zá sluha v mých oč ích spoč ívala v tom, že s diskrétníbrutalitou
definoval jak spekulativní, tak i ná rodně hospodá ř
ský charakter burzovního a
pů jč kového kapitá lu, a odkryl jeho prastarý př
edpoklad úroků . Jeho výklady byly
ve všech zá kladních otá zká ch do té míry sprá vné, že se jeho kritikové hned od
zač á tku zmohli na kritiku teoretické sprá vnosti myšlenek, nežže by mohli
pochybovat o praktických možnostech jejich realizace. Avšak to, co bylo v oč ích
ostatních slabinou Federsových výkladů , tvoř
ilo v mých jejich sílu.
Ú kolem programá tora nenístanovovat rozdílné stupně pracnosti urč ité vě ci,
nýbržobjasnit tuto vě c jako takovou, to znamená : má se starat spíše o cestu, nežo
samotný cíl. Zde však rozhoduje principiá lnísprá vnost dané myšlenky a ne
obtížnost jejího provedení. Jakmile se však programá tor pokusív místě absolutní
pravdy mít na zř
eteli takzvanou úč elnost a skuteč nost, př
está vá být polá rkou
hledajícího lidstva, aby se stal receptem všedního dne. Programá tor urč itého hnutí
vytyč il jeho cíl, a politik musíusilovat o jeho naplně ní. Jeden je podle toho ve
svém myšleníurč en vě č nou pravdou, druhýve svém jedná nívíce nyně jší
praktickou skuteč nosti. Velikost jednoho ležív absolutně abstraktnísprá vnosti jeho
myšlenek, druhého pak ve sprá vném př
ístupu k daným skuteč nostem a jejich
užiteč ným využitím, př
ič emžjako vodícíhvě zda by mu mě l sloužit programá torů v
cíl. zatímco se za prubíř
skýká men významnosti daného politika dá brá t úspě šnost
jeho plá nů a č inů , to znamená stá vá níse skuteč ností, uskuteč ně níposledního
zá mě ru programá tora je nerealizovatelné, neboťuchopit pravdivost lidských
myšlenek, vytyč it jasné cíle, a samotné vyplně nítohoto musíztroskotat na
všeobecné lidské neúplnosti a nedostateč nosti. Č ím abstraktně ji sprá vně jšía tím i
mohutně jšíbude myšlenka, o to nemožně jšízů stane jejíúplné uskuteč ně ní, pokud
bude odvislá od lidí. Proto také nemů že být význam programá tora mě ř
en skrze
naplně níjeho cílů , nýbržprá vě jeho sprá vnostía vlivem, kterými zapů sobil na
vývoj lidstva. Kdyby tomu bylo jinak, nemohli by se zakladatelé rů zných
ná boženstvípoč ítat k nejvě tším lidem na této zemi, př
estože uskuteč ně níjejich
etických zá mě rů se nikdy ani zdaleka nepř
iblížísvému naplně ni. Samotná víra v
lá sku je ve svých úč incích pouze slabým odleskem zá mě ru jejich vznešených
zakladatelů , vždyťjejívýznam ležíve smě ru, který se snažíudá vat vývoj
všeobecné lidské kultury, morá lky a mravnosti.
Nesmírně velké rozdíly úkolů programá tora a politika je také př
íč innou, proč se
také tito dva nedajísjednotit do jedné osoby. Platíto př
edevším u takzvaných
"úspě šných" politiků malého formá tu, jejichžč innost je skuteč ně pouze "umě ním
možností", jak Bismarck alespoň jednou trochu povolaně označ il politiku. Č ím více
se takový "politik" stranívelkých myšlenek, tím snadně jších, č astě jších a viditelně
rychlejších úspě chů dosá hne. Dílo takových politiků je více č i méně pro potomstvo
bezvýznamné, neboťjejich úspě chy v př
ítomnosti spoč ívajína vyhýbá níse všem
skuteč ným velkým a rozhodujícím problémů m a myšlenká m, které by jako takové
mohly být dů ležité pro pozdě jšígenerace.
Uskuteč ně nípodobných cílů , které by mohly mít hodnotu a význam i v té
nejvzdá leně jšíbudoucnosti, se zastá nci tě chto myšlenek vě tšinou nevyplá cía
nalézá pouze zř
ídka porozumě ni u nejširších mas, které spíš oceníslevy mléka a
piva, neždlouhodobé plá ny pro budoucnost, jejichžuskuteč ně níse mů že dostavit
teprve pozdě ji, a jejichžvyužiti se doč ká teprve jejich potomstvo. A tak se z urč ité
dá vky ješitnosti, která je vždy blízká př
íbuzná hlouposti, bude velká č á st politiků
stranit všech opravdu významných, tě žkých konceptů budoucnosti, jen aby ani na
okamžik neztratili momentá lnísympatie širokých vrstev obyvatelstva. Ú spě ch a
význam takového politika pak spoč ívá výhradně v př
ítomnosti a neníexistenč nípro
jeho potomstvo. Tyto malé mozky to také moc neruší, stač íjim to.
Jiné pomě ry vlá dnou u programá torů . Jejich význam spoč ívá skoro výhradně v
budoucnosti, neboťje pomě rně č asto tím, co se označ uje slovem "nepraktický".
Neboťjestliže za umě nípolitika platískuteč ně umě nímožností, pak patř
í
programá tor k tě m, o kterých platí, že je bohové majírá di pouze v př
ípadě , když
požadujía chtě jínemožné. Vě tšinou se vzdá vajíuzná nípř
ítomnosti, avšak jsou-li
jeho myšlenky nesmrtelné, sklízíza to slá vu od svého potomstva.
Bě hem dlouhých č asových úseků se mů že stá t, že se politik snoubís
programá torem. Č ím vnitř
nítoto snoubeníje, tím vě tšíjsou pak př
eká žky, které se
pak stavíproti pů sobenípolitika. Nepracuje jižpro požadavky, které vyvstá vají
kdejakému šosá kovi, nýbržpro cíle, které jsou srozumitelné pouze ně kolika má lo
vyvoleným. Proto je pak jeho život rozervá n lá skou a nená visti. Protest
př
ítomnosti, kterou č lově k nechá pe, zá pasís uzná ním potomstva, pro které př
ece
pracuje.
Neboťč ím vě tšíje prá ce jedince pro budoucnost, o to méně vnímá př
ítomnost, a
o to tě žšíje jeho boj, a o to ř
idšíje jeho úspě ch. Vzkvétá -li však př
esto ně komu po
staletí, naskýtá se možnost, že bude na sklonku svého života ozá ř
en tichým z
bleskem př
ichá zejícíslá vy. Samozř
ejmě že tito veliká ni jsou maratónskými bě žci
dě jin, vavř
ínový vě nec souč asnosti spíš spoč ívá na spá ncích smrtelných hrdinů .
K nim se však musíř
adit všichni velcíbojovníci tohoto svě ta, ti, kteř
í
nerozumě li př
ítomnosti, př
esto však byli př
ipraveni bojovat za své myšlenky a
ideá ly. Jsou to ti, kteř
ínejvíce př
irů stajík srdci ná roda, skoro to vypadá , jako by
každý cítil povinnost napravit na minulosti, č ím se souč asnost prohř
ešila proti
veliká nů m. Jejich život a č iny jsou hodnoceny oslavným a vdě č ným uzná ním a
povzná šípř
edevším bě hem pochmurných dnů zlomená srdce a zoufal‚duše. K
tomu ovšem nepatř
ípouze skuteč ně velcístá tníci, nýbržtaké všichni ostatnívelcí
reformá toř
i. Vedle Fridricha Velikého zde stojíMartin Luther, stejně jako Richard
Wagner.
Kdyžjsem poprvé slyšel Federsovu př
edná šku o "rozdrceníúrokového
otroctví", okamžitě jsem vě dě l, že se jedná o teoretickou pravdu, která se musístá t
nejstá lejším smyslem budoucnosti ně meckého ná roda. Bř
itké oddě leni burzovního
kapitá lu od ná rodního hospodá ř
stvínabízelo možnost postavit se zmeziná rodňová ni
ně meckého hospodá ř
ství, bez toho, že by se zá roveňbojem proti kapitá lu ohrožoval
samotný zá klad nezá vislého lidového sebezachová ni. Mě l jsem jižrozvoj Ně mecka
naprosto jasně př
ed oč ima, nežabych nevě dě l, že nejtě žšíboj bude potř
eba svést ne
s nepř
á telskými ná rody, nýbržs meziná rodním kapitá lem. Ve Federsově př
edná šce
jsem cítil ohromné heslo pro tyto nadchá zejícíboje.
A také zde pozdě jšíudá losti uká zaly, jak sprá vné bylo naše tehdejšívnímá ní.
Dnes jižnejsme vysmívá ni chytrá ky naši mě stské politiky, dnes vidíi tito, pokud
nejsou vě domými lhá ř
i, že meziná rodníkapitá l byl nejenom nejvě tším vá leč ným
štvá č em, nýbržže ani nyní, po skonč eníbojů , neopomíná dě lat z míru peklo.
Boj proti meziná rodnímu bankovnímu a pů jč ovnímu kapitá lu se stal
nejdů ležitě jším programovým bojem bodem boje ně meckého ná roda za nezá vislost
a svobodu.
Co se však ná mitek takzvaných praktiků týč e, lze jim odpově dě t ná sledovně :
všechny obavy o hrů zných hospodá ř
ských dů sledcích odtrženíz úrokového otroctví
jsou zbyteč né, neboťza prvé šly dosavadníhospodá ř
ské pouč ky ně meckému
ná rodu jen stě žík duhu, vyjá dř
eník otá zce ná rodního sebeurč eni ná s velmi
upomínajína odborné posudky podobných znalců z dř
ívě jších dob, např
. bavorské
zdravotníkolegium př
i př
íležitosti otá zky zavedeníželeznice. Všechny dř
ívě jší
obavy tě chto urozených sborů se nikdy nenaplnily: cestujícím ve vlacích nových
"parních oř
ů " se nedě lalo zle, divá ci také neonemocně li, a od dř
evě ných ohrad,
které mě ly nové zař
ízenískrýt, se také upustilo, - pouze dř
evě né ohrady v hlavá ch
všech takzvaných "expertů " zů staly zachová ny i pro dalšígenerace. Za druhé by si
však č lově k mě l dá t pozor na ná sledující: Každá , i ta nejlepšímyšlenka se mů že
stá t nebezpeč nou, kdyžsi domýšlí, že je samoúč elná , i kdyžve skuteč nosti
př
edstavuje pouze prostř
edek, - pro mne však a pro všechny opravdové nacioná lní
socialisty platípouze jediná doktrína: ná rod a vlast.
To, za co musíme bojovat, je zajiště ni existence a rozmnoženi naši rasy a našeho
ná roda, za výživu jeho dě ti a udrženi č istoty krve, svobodu a nezá vislost naši vlasti,
ke kterému ná š ná rod dozrá l, k naplně ni poslá ni, které mu bylo př
idě leno od
stvoř
itele univerza.
Každý ná pad a každá myšlenka, každé uč enía všechno vě dě nímusísloužit
tomuto úč elu. Z tohoto výchozího bodu je také nutno vše prově ř
it a dle jeho
úč elnosti pak také př
ijmout, nebo odmítnout. Tak nemů že žá dná teorie ustrnout ve
smrtelnou doktrínu, neboťvše musísloužit pouze životu.
A tak se poznatky Gottfrieda Federse staly podně tem, zabývat se dopodrobna
oborem, který mi do té doby byl zcela cizí. Zač al jsem se znovu uč it, a nyníjsem
teprve zcela pochopil obsah úmyslů životního díla Žida Karla Marxe. Teprve nyní
jsem zcela porozumě l jeho "Kapitá lu", stejně jako boji sociá lnídemokracie proti
ná rodnímu hospodá ř
ství, který mě l pouze př
ipravit pů du pro nadvlá du skuteč ného
meziná rodního finanč ního a pů jč kového kapitá lu. Ovšem ještě z jedné jiné strá nky
pro mne tyto kurzy byly obrovským př
ínosem.
Jednoho dne jsem se př
ihlá sil k diskusi. Jeden úč astník vě ř
il tomu, že by se
mohl stá t mluvč ím Židů , a v dlouhých výkladech je zač al obhajovat. To mne
vyprovokovalo k odpově di. Př
evá žná vě tšina př
ítomných úč astníků kurzu se
postavila na mou stranu. Výsledkem toho však bylo, že jsem o ně kolik dnípozdě ji
byl vybrá n k tomu, abych nastoupil ke svému ně kdejšímu regimentu, jako takzvaný
"vzdě lá vacídů stojník".
Disciplína vojska byla v té době ještě pomě rně slabá . Mužstvo stá le ještě trpě lo
ná sledky údobívojenských rad. Jenom pomalu a opatrně se dalo př
ejít k tomu,
zavést opě t namísto "dobrovolné" poslušnosti, jak se označ oval chlév pod vedením
Kurta Eisnera, vojenskou disciplínu a subordinaci. Stejně tak se mužstvo muselo
nauč it samostatně př
emýšlet a myslet skrze ná rodnía vlastenecké cítě ní. V tě chto
dvou smě rech nyníleželo pole pů sobnosti mé nové funkce. Zač al jsem s obrovskou
chutía lá skou. Vždyťse mi nynínará z nabízela možnost hovoř
it př
ed vě tším
poč tem posluchač ů , a to, co jsem dř
íve pouhým smyslem tušil, anižbych to byl
vě dě l, nyníná hle vytanulo na povrch: dovedl jsem "hovoř
it". Také hlas se mi do té
míry zlepšil, že mi bylo zcela rozumě t alespoňv malých místnostech mužstva. Ze
žá dného jiného úkolu jsem nemohl být šťastně jší, nežz tohoto, neboťnyníjsem
mohl ještě př
ed propuště ním vykonat užiteč nou službu v instituci, která mi
nesmírně ležela na srdci: ve vojsku. Mohl jsem hovoř
it dokonce o úspě chu: ně kolik
stovek, ba ně kolik tisíc kamará dů jsem v prů bě hu mých př
edná šek vrá til zpě t
ná rodu a vlasti. "Nacionalizoval" jsem vojsko, a mohl jsem i touto cestou př
ispě t k
posílenívšeobecné disciplíny. A opě t jsem př
itom poznal spoustu stejně
smýšlejících kamará dů , kteř
íse pozdě ji stali zá kladním kmenem nového hnutí.
9. kapitola
NĚ MECKÁ STRANA PRACUJÍCÍCH
Jednoho dne jsem z nadř
ízených míst dostal rozkaz, abych zkontroloval, jaké
okolnosti se skrývajíza údajně politickým sdružením, které mě lo v nejbližších
dnech pod jménem "ně mecká strana pracujících" poř
á dat shromá ždě ní, na kterém
mě l hovoř
it také Gottfried Feders, musel jsem se ho zúč astnit, prohlédnout si
sdruženía vyhotovit zprá vu. Zvě davost, kterou vojsko tehdy vě novalo politickým
straná m, byla více nežpochopitelná . Revoluce dala vojá ků m prá vo úč astnit se
politického života, kterého nyníhojně využívali i ti nejvě tšínezkušenci. Teprve v
okamžiku, kdy Centrum a Sociá lnídemokraté‚k vlastníškodě , museli rozpoznat,
že se sympatie vojá ků zač aly klonit od revoluč ních stran k ná rodnímu hnutía k
novému povstá ní, bylo rozhodnuto, že vojsku bude volebníprá vo opě t odebrá no a
že jaká koliv politická č innost bude zaká zá na. Že Centrum a marxisté sá hnou k
tomuto opatř
eníbylo jasné, neboťpokud by toto okleště ní"obč anských prá v", jak
se po revolucínazývala politická rovnoprá vnost vojá ků , nedošlo by o ně kolik let
pozdě ji k žá dnému listopadovému stá tu, ale tím by také nedošlo k dalšímu
ná rodnímu zneuctě nía hanbě , které ná rodu způ sobili jeho vydř
iduši a př
isluhovač i
dohodá ř
ů z vlastního stř
edu. Ovšem to, že také takzvané "ná rodní" strany budou
nadšeně souhlasit s korekturou dosavadních ná zorů listopadových zloč inců , a tím
také pomů žou zneškodnit ná stroj ná rodního povstá ní, opě t ukazuje, kam vedou tyto
doktriná ř
ské př
edstavy tě chto nejbezelstně jších z bezelstných. Toto skuteč ně stá ř
ím
duševně nemocné mě šťanstvo si s naprostou vá žnostímyslelo, že se armá da stane
tím, č ím byla, totižzá štitou ně mecké obranyschopnosti, zatímco Centrum a
marxisté by jíchtě li vytrhnout ten nebezpeč nýná rodníjedovatý zub, bez ně hožby
však armá da navždy zů stala policií, př
ič emžby nemě la žá dnou jednotku, která by
byla schopna bojovat proti nepř
íteli, cožse v ná sledujícídobě mě lo také dostateč ně
proká zat.
Nebo si snad naši "ná rodnípolitici" mysleli, že by rozvoj armá dy mohl být jiný,
nežná rodní? To by tě mto pá nů m bylo zatraceně podobné, a vychá zíto z toho, když
je mužza vá lky místo vojá kem pouhým tlachalem, č ili parlamentá ř
em, a nemá ani
poně tí, co se odehrá vá v hrudi mužů , kdyžje minulost upomene na to, jak byli
kdysi prvními vojá ky tohoto svě ta.
Tak jsem se rozhodl zúč astnit se jižzmíně ného shromá ždě nído té doby mě
zcela nezná mé strany. Kdyžjsem př
išel več er do tě sné místnosti bývalého
Sterneckerova pivovaru v Mnichově , která se pro ná s pozdě ji stala historickou,
potkal jsem tam asi 20 až25 úč astníků př
edevším ze spodních vrstev obyvatelstva.
Federsova př
edná ška mi byla zná ma jižze zmíně ného kurzu, takže jsem se mohl
více vě novat pozorová nísamotného spolku. Neudě lali na mne ani dobrý, ani špatný
dojem. Nový spolek, tak jako mnoho jiných. Prá vě tehdy byla doba, kdy se každý,
kdo nebyl spokojen s dosavadním vývojem, a nemě l dů vě ru v žá dnou stá vající
stranu, cítil být povolá n k založenínové strany. A tak se všude z pů dy vynoř
ovaly
takové spolky, aby zase po ně jakém č ase bezhlesně zmizely. Jejich zakladatelé
nemě li ani nejmenšítušení, co to znamená založit z podobného spolku politickou
stranu, nebo dokonce ně jaké hnutí. A tak se vě tšinou podobné spolky udá vily
vlastnísmě šnou šosá ckou ulpě lostí. Nejinak jsem po dvou hodiná ch poslechu
posoudil i tuto "ně meckou stranu pracujících". KdyžFeders koneč ně skonč il, byl
jsem rá d. Vidě l jsem dost a chtě l jsem odejit, kdyžmne př
eci jenom ještě pozdržela
prá vě ozná mená volná diskuse. I zde se zdá lo, že všechno probě hne bez vě tšího
zá jmu, kdyžtu se ke slovu dostal ně jaký "profesor", který zprvu pochyboval o
sprá vnosti Federsových podkladů , avšak, po jedné velmi zdař
ilé Federsově
odpově di se ná hle ocitl na "pů dě skuteč ností". Poté mladé straně co nejnaléhavě ji
doporuč il zař
adit do svého programu obzvlá ště dů ležitýbod, a sice odtrženi
Bavorska od Pruska. Tento mužs drzým č elem tvrdil, že v tomto př
ípadě by se
ně mecké Rakousko okamžitě př
ipojilo k Bavorsku, že by pak mír byl mnohem
vě tší, a podobné nesmysly. To jsem jižnemohl vydržet, a musel jsem se př
ihlá sit o
slovo, abych tomu vzdě lanému muži sdě lil své míně ni o tomto bodě . A mě l jsem
úspě ch. Ještě nežjsem skonč il svů j př
ednes, pan př
edř
eč ník se ze sá lu vytratil jako
zmoklý pes. Kdyžjsem hovoř
il, všichni mi naslouchali s př
ekvapenými oblič eji, a
teprve kdyžjsem se př
ipravoval popř
á t shromá ždě nídobrou noc a chystal jsem se
odejit, př
ikroč il ke mně muž, př
edstavil se (jeho jménu jsem tehdy vů bec
nerozumě l) a vtiskl mi do ruky malý sešitek, oč ividně jakousi politickou brožurku,
s naléhavou prosbou, abych si ji př
eč etl. To mi bylo velice př
íjemné, neboťnyníjsem
mohl doufat, že pozná m tento nudný spolek jednodušším způ sobem, nežabych
musel ještě jednou navštívit stejně zajímavé shromá ždě ní. Koneckonců na mne
tento zjevnýdě lník udě lal celkem dobrýdojem. S tím jsem tedy odešel.
Tehdy jsem bydlel ještě v kasá rná ch 2. Pě šího pluku, v malé komů rce, která
ještě velmi zř
etelně nesla stopy revoluce. Př
es den jsem byl pryč , vě tšinou u 42.
Stř
eleckého pluku, nebo na př
edná šká ch u ně kterých jiných vojenských oddílů .
Pouze v noci jsem spal ve své malé komů rce. Jelikožjsem se denně budil jižpř
ed
pá tou hodinou, zvykl jsem si na hry myšek, které dová dě ly v mé místnů stce. Vždy
jsem jim na podlahu položil kousek chleba, nebo chlebové ků rky a pak jsem
sledoval, jak se ty žertovné myšky prohá níkvů li tě mto pá r dobrotá m. Zažil jsem v
životě jiždost bídy, takže jsem si dobř
e doká zal př
edstavit hlad, a s tím i radost
tě chto malých tvorů . Také rá no po tomto shromá ždě níjsem kolem 5 hodiny ležel v
posteli a sledoval dová dě nía šká dlení. A jelikožužjsem nemohl zaspat, vzpomně l
jsem si ná hle na př
edchá zejícíveč er, a tu mne napadl onen sešitek, který mi dal
jeden z tě ch dě lníků . Tak jsem zač al č íst. Byla to malá brožura, ve které jejíautor, a
byl to onen dě lník, popisoval, jak se dostal z chaosu marxistických a odborá ř
ských
frá zízpě t k ná rodnímu myšlení, od toho byl také odvozen jejítitul "Mé politické
procitnutí". Se zá jmem jsem si dílko př
eč etl. Odrá žely se v ně m udá losti, které jsem
na vlastníků ži prožil př
ed dvaná cti lety. Neskuteč ně živě jsem př
ed sebou opě t
spatř
il svů j vlastnívývoj. V prů bě hu dne jsem o celé vě ci ještě ně kolikrá t př
emýšlel
a chtě l jsem ji koneč ně opě t odložit, kdyžtu jsem ke svému údivu ani ne po týdnu
obdržel pohlednici, na které stá lo, že jsem byl př
ijat do ně mecké strany pracujících,
že se k tomu má m vyjá dř
it, a př
ijít proto př
íštístř
edu na zasedá nívýboru této
strany.
Byl jsem tímto způ sobem nabytíč lenstvívíce nežpř
ekvapen a nevě dě l jsem,
jestli se má m zlobit, nebo se tomu smá t. Vždyťjsem vů bec neuvažoval o vstupu do
ně jaké stá vajícístrany, vždyťjsem chtě l založit svoji vlastní. Tento požadavek pro
mne opravdu nepř
ichá zel v úvahu. Užjsem chtě l pá nů m svou odpově ď poslat
písemně , kdyžtu ve mně zvítě zila zvě davost, a já se rozhodl, že se ve stanovený
den objevím osobně , abych jim sdě lil své dů vody.
Př
išla stř
eda. Hostinec, ve kterém se schů ze mě la konat se jmenoval "Staré
rů žové lá zně " v Panské ulici. Byl to velmi nuznýhostinec, kam ně kdo zabloudil
jednou za uherskýrok. Žá dny zá zrak v roce 1919. Tento hostinec jsem však
doposud neznal. Prošel jsem špatně osvě tleným loká lem, ve kterém nikdo nebyl,
hledajíce vchod do vedlejšímístnosti, kde jsem se ocitl př
ed "zasedá ním". V
pološeru zpola zdemolované plynové lampy sedě li u stolu č tyř
i mladílidé, mezi
nimi i autor malé brožurky, který mne okamžitě co nejvř
eleji př
ivítal jako nového
č lena ně mecké strany pracujících. Byl jsem poně kud zmaten. Bylo mi totižsdě leno,
že vlastní"ř
íšskýpř
edseda" teprve př
ijde, proto jsem se svým prohlá šením ještě
poč kal. koneč né se objevil. Byl to vedoucíshromá ždě nív Sterneckerově pivnici
bě hem Federsova projevu. Mezitím ve mně opě t zvítě zila zvě davost a proto jsem
vyč ká val, co se bude dít. Nyníjsem alespoňpoznal jména jednotlivých pá nů .
Př
edseda této "ř
íšské organizace" se jmenoval pan Harrer, mnichovské pak Anton
Drexler.
Byl př
eč ten protokol z minulé schů ze, a zapisovateli byla vyslovena dů vě ra.
Poté na ř
adu př
išla pokladnízprá va, ve vlastnictvíspolku se nachá zelo 7 marek a
50 feniků , za cožpokladník obdržel taktéžvšeobecnou dů vě ru. To bylo opě t
zaprotokolová no. Poté byly 1. místopř
edsedou př
eč teny odpově di na jeden dopis z
Kielu, jeden z Disseldorfu a jeden z Berlína, všichni s nimi souhlasili. Nyníbyla
č tena došlá pošta: jeden dopis z Berlína, jeden z Disseldorfu a jeden z Kielu, jejichž
př
íchod byl př
ijat s velkým nadšením. Tato narů stajícíkorespondence byla
prohlá šena za nejlepšía zř
etelné znamenído okolízasahující"Ně mecké strany
pracujících", a poté - poté nastala dlouhá porada o nových odpově dích, které je
nutno podat. Hrozné, př
íšerné. To tedy byl ten nejmrzutě jšíspolek všech spolků . A
do tohoto klubu jsem tedy mě l vstoupit? Potom se projedná valy nové př
ihlá šky, to
znamená , bylo projedná vá no mé ulovení. Zač al jsem se tedy vyptá vat, avšak
kromě ně kolika hlavních zá sad nebylo k dispozici vů bec nic. Žá dný program,
žá dné letá ky, vů bec nic př
edtiště ného, žá dné č lenské legitimace, ba dokonce ani
razítko, pouze oč ividně dobrá víra a dobrá vů le. Smích mne opě t př
ešel, neboťco
jiného to bylo, nežtypické znamenínaprosté bezradnosti a celkové malomyslnosti
př
esahujícívšechny dosavadnístrany, jejich programy, jejich úmysly, a jejich
č innost. To, co zde tě chto pá r mladých lidíspoleč ně dě lalo, nebylo př
ece nic
jiného, nežvýlevy jejich vnitř
ních hlasů . Ty se jim asi více pocitově , než
vě domě ,snažily dá t na vě domí, že se jim celé dosavadnístranictvíužnezdá byt
vhodné ani ke vzbouř
eníně meckého ná roda, ani k vyléč eníjejich vnitř
ních ran. V
rychlosti jsem si př
eč etl zá kladnímyšlenky, které zde ve strojopise ležely, a také z
nich jsem vyč etl spíše hledá ní, nežskuteč né vě dě ní. Bylo tam mnoho nejasností,
mnoho toho tam chybě lo, avšak nebylo zde nic, co by mohlo platit za znamení
jasného pozná ní. To, co tito lidé cítili, jsem znal sá m: byla to touha po novém
hnutí, které by bylo ně č ím víc, nežstrany v dosavadním smyslu slova. Kdyžjsem
se toho več era vrá til zpě t do kasá ren, byl jsem s posudkem o tomto sdruženíjiž
hotov.
Stá l jsem nynípř
ed nejtě žšíotá zkou mého života: má m se k nim př
idat, nebo
má m odmítnout?
Rozum doporuč oval pouze odmítnutí, pocit mne však nedopř
á l klidu. Č ím více
jsem se snažil vybavovat si nesmyslnost tohoto klubu, tím více se k ně mu mů j cit
př
iklá ně l.
V př
íštích dnech jsem byl neklidný. Zač al jsem intenzívně př
emýšlet. Politicky
se angažovat, o tom, jsem byl rozhodnut jiždlouho. Že př
edpokladem proto bylo
ně jaké nové hnutí, to mi bylo také jasné. Avšak doposud mi k tomu chybě l
potř
ebnýpodně t. Nepatř
ím k tě m lidem, kteř
ídnes ně co zač nou, aby s tím jižzítra
skonč ili, a pokud možno př
ešli k ně jaké dalšívě ci. A prá vě toto př
esvě dč eníbylo
hlavním dů vodem, proč jsem se doposud nemohl rozhodnout k založeni podobného
hnutí, které by buďto muselo být vším, nebo by př
estalo mít jakýkoliv smysl. Vě dě l
jsem, že by to pro mne bylo koneč né rozhodnutí, př
i kterém neníná vratu. Pro mne
to nebyla žá dná doč asná hra, nýbržpokrevnípř
íslib. Jižtehdy jsem vlastnil jakýsi
instinktivníodpor k lidem, kteř
ízač ínali vše, anižby cokoliv provedli. Nená vidě l
jsem tyto otravné výpary ve všech prů jezdech. Považoval jsem č innost tě chto lidí
za horši, nežkdyby nedě lali vů bec nic. Zdá lo se, že mi dá vá znamenísamotný
osud. Nikdy bych nevstoupil do ně které velké stá vajícístrany, dů vody k tomu ještě
vysvě tlím. Zdá lo se mi, že toto malé smě šné stvoř
enís jeho pá r č leny má jednu
př
ednost, a sice že ještě neustrnulo v ně jakou organizaci, a že skýtá každému
jedinci možnost skuteč né osobni č innosti. Zde se př
ece dalo tvoř
it, č ím menši
sdruženíbylo, tím snadně ji se mu dal př
ivést sprá vný tvar. Zde se ještě dal urč it
obsah, cíl a cesta, cožu velkých stran jižod zač á tku vů bec nepř
ichá zelo v úvahu.
Č ím déle jsem se snažil př
emýšlet, tím více ve mně rostlo př
esvě dč ení, že prá vě z
takového malého hnuti by se dalo př
ipravit povstá níná roda, a ne z politických
parlamentních stran, které jsou ažmoc spoutá ny starými př
edstavami, nebo se
dokonce podílejína zisku z nového režimu. Neboťto, co zde muselo být
zvě stová no, byl novýsvě toná zor, a ne nové volebníheslo. Ovšem bylo to
neskuteč ně tě žké rozhodnutí, chtít př
emě nit tento úmysl ve skuteč nost.
Jaké př
edpoklady jsem osobně př
inesl k této úloze? Že jsem byl bez prostř
edků
a chudý, mi př
ipadalo ještě jako to nejúnosně jší, ovšem horšíbylo, že jsem stá le
patř
il k tě m bezejmenným, jeden z miliónů , který dá vá prů bě h ná hodě , nebo volá v
př
ítomnosti, anižby to však kdokoliv z nejbližšího okolízaregistroval. K tomu
př
ichá zela ještě dalšípotíž, která musela vyplynout z mého nedostateč ného
školského vzdě lá ní.
Takzvaná "inteligence" hledís opravdu nekoneč nou blahosklonnostíz patra na
každého, kdo neprošel obligá tními školami a nenechal si do hlavy napumpovat
potř
ebné vě domosti. Otá zka nikdy nezní: co č lově k doká že, nýbržco se nauč il? Pro
tyto vzdě lance je sebevě tšídutá hlava dů ležitě jší, - jen kdyžvlastnípotř
ebné
vysvě dč eni -, nežten nejč istšíhoch, kterému tato drahocenná pouzdra schá zejí.
Dovedl jsem si tedy snadno př
edstavit, jak mi tento "vzdě laný" svě t bude oponovat.
A mýlil jsem se pouze do té míry, že jsem tehdy tyto lidípovažoval za mnohem
chytř
ejší, nežbohužel ve skuteč ném reá lu z velké č á sti opravdu byli. A jak užto
bývá , zá ř
ily samozř
ejmě výjimky stá le jasně ji. Já jsem se ale př
itom nauč il
rozezná vat vě č né studenty od skuteč ných znalců .
Po dvoudenním strastiplném př
emítá nía př
emýšleníjsem koneč ně došel k
př
esvě dč ení, že tento krok musím uč init. Bylo to nejrozhodně jšíodhodlá nív mém
životě . Ná vrat zpě t nemohl a nesmě l být možný. A tak jsem se př
ihlá sil za č lena
ně mecké strany pracujících a obdržel jsem provizorníč lenský prů kaz s č íslem
sedm.
10. kapitola
PŘ ÍČ INY ZHROUCENÍ
Hloubka pá du ně jak‚osobnosti je vždy zá vislá na vzdá lenosti jejího
momentá lního stavu od stavu pů vodního. To samé platío ná rodech a stá tech. Tím
se tedy pů vodnímu stavu, nebo spíše výšce dostá vá rozhodujícího významu. Pouze
to, co se zvedne nad všeobecně uzná vanou hranici, mů že zř
ejmě spadnout nebo se
zř
ítit do propasti. Proto je pro každého př
emýšlejícího a cítícího č lově ka rozvrat
ř
íše tak tě žký a hrozný, neboťpá d př
išel z takové výšky, která je dnes, díky bídě
nyně jšího poníženíjen tě žko př
edstavitelná .
Jižsamo založeni ř
íše se zdá byt pozlaceno kouzlem udá lostípovzná šejících
celý ná rod. Po vítě zném tažení, které nikdy nemě lo obdoby, vzešla koneč ně velká
ř
íše, která byla odmě nou za nesmrtelné hrdinstvíjejich synů a vnuků . Zda vě domě ,
č i nevě domě , to je jedno, ale všichni Ně mci mě li ten pocit, že za tuto ř
íši, za jejíž
existenci nemohou být vdě č nípodvodníků m z parlamentních frakcí, prá vě už
jenom tím vznešeným způ sobem jejího založeni, kterýnadevše př
evyšoval všechny
ostatnístá ty. Neboť` ne ve ště betá ni parlamentníř
eč nické bitvy, nýbržv zá blescích
a hř
mě nípař
ížské obchvatné bitvy se dokonal onen slavnostníakt projevu vů le
všech Ně mců , knížat a lidu, kteř
íse rozhodli v budoucnu vytvoř
it společ nou ř
íši a
opě t pozvednout císař
skou korunu na symbol. A nestalo se to pomocíúkladných
vražd, zakladateli bismarckského stá tu nebyli dezertéř
i a zbabě lci, nýbržfrontové
pluky.
Tento vlastnívznik a kř
est ohně m ř
íšíobehnaly leskem historické slá vy, které
se, a to pouze zř
ídka, dostalo pouze tě m nejstarším stá tů m.
A jakýrozmach nynínastal.
Svoboda smě rem ven dala denníchléb všem uvnitř
. Ná rod zbohatl rozšíř
ením
svých ř
ad a na pozemských statcích. Slá va stá tu a s ním i celého ná roda byla
stř
ežena a zaštítě na jedním panovníkem, který co nejzř
etelně ji doká zal pouká zat na
rozdíl mezi bývalým ně meckým svazem.
Tak hluboký je pá d, který postihl Ně meckou ř
íši a ně meckýná rod, ažse zdá , že
vše ztratilo vě domía smysl a je obestř
eno podvodem. Č lově k užsi ani nedoká že
vzpomenout na dř
ívě jšíúroveň, tak neskuteč ně zá zrač ně dnes, vzhledem k
souč asné bídě , pů sobídř
ívě jšívelikost a vznešenost. Pak je také ale vysvě tlitelné,
že je č lově k zaslepen velkolepostía př
itom si zapomíná všímat př
edzvě stíhrů zného
rozvratu, které př
eci musíbýt ně kde ukryty. Samozř
ejmě toto platípouze pro ty,
pro které je Ně mecko více, nežpouze prostorem kde se zrovna zdržujía kde
vydě lá vajía utrá cejísvé peníze. Neboťpouze tito mohou dnešnístav cítit jako
rozvrat, zatímco pro ty ostatníje tento stav prá vě dlouho vytouženým naplně ním
jejich dosavadních neukojených př
á ní.
Avšak př
íznaky byly tehdy zcela zř
etelné, ač koliv pouze ně kolik jedinců se
pokusilo vzít si z nich patř
ič né pouč ení. Dnes je to však nutně jší, nežkdy jindy.
Tak jako se k léč enínemoci dá př
istoupit pouze tehdy, kdyžje zná ma jejípř
íč ina,
platístejná ‚pravidlo i př
i léč enípolitických vad. Samozř
ejmě že vně jšípř
íč ina
nemoci, která bije do oč i, se dá rozpoznat mnohem snadně ji, nežjejípř
íč ina vnitř
ní
. A to je také dů vod, proč se vě tšina lidínedoká že vyrovnat prá vě s poznatkem
vně jších úč inků , a zamě ňujíje dokonce s př
íč inou, č i se dokonce pokoušíradě ji
existenci podobné choroby popírat. A tak vidívě tšina z ná s rozklad Ně mecka v
prvníř
adě ve všeobecné hospodá ř
ské krizi a z nívyplývajících dů sledcích. Tyto se
týkajíkaždého jedince, cožby mohlo být pá dným dů vodem, aby každý jedinec
porozumě l této katastrofě . Mnohem méně se však širokých mas dotýká rozvrat v
politickém, kulturním a eticko-morá lním ohledu. U mnohých zde zcela selhá vá cit
a dokonce i rozum.
Že je tomu tak u širokých vrstev obyvatelstva, to je ještě pochopitelné. Ale že je
i v kruzích inteligence rozvrat Ně mecka vnímá n v prvníř
adě jako "hospodá ř
ská
katastrofa, a tím se uzdraveníoč eká vá ze strany hospodá ř
ství, je jednou z př
íč in,
proč doposud nemohlo dojít k uzdravení. Teprve tehdy, ažse pochopí, že
hospodá ř
stvízde př
ípad teprve druhé, ne-li tř
etímísto, a že politické, i morá lně etické a pokrevnífaktory jsou na místě prvním, teprve potom se dojde k pozná ní
př
íč in dnešního neště stí, č ímž také budou nalezeny prostř
edky a cesty k vyléč ení.
Otá zka po př
íč iná ch rozvratu Ně mecka tak nabývá rozhodujícího významu,
obzvlá ště pak pro politické hnuti, jehožcílem je prá vě př
ekoná nítéto porá žky.
Ale i př
i tomto pá trá nív minulosti si č lově k musídá t velikýpozor, aby
nezamě ňoval do oč íbijícíúč inky s jejich méně zř
etelnými př
íč inami.
Nejlehč ím a proto také nejrozšíř
eně jším zdů vodně ním dnešního neště stíje to, že
se jedná o ná sledky prohrané vá lky, proč ežtato je př
íč inou nyně jšípohromy. Mů že
být dost tě ch, kteř
ítomuto nesmyslu opravdu vě ř
í, ale je více tě ch, z jejichžúst se
toto lživé zdů vodně nía vě domé nepravdy šiř
í. To posledníplatípro všechny, kteř
í
se dnes nachá zejíu vlá dních koryt. Neboťnebyli to prá vě tito apoštolové revoluce,
kteř
ítehdy ná rodu neustá le naléhavě tvrdili, že široké vrstvy zů stá vajístá le stejné?
A neujišťovali, že pouze "velkokapitalista" mů že mít zá jem na vítě zném ukonč ení
toho hrů zného zá poleníná rodů , ale nikdy ne ně mecký ná rod, nebo dokonce
ně meckýdě lník? Ano, a nevyklá dali naopak tito apoštolové svě tavého usmíř
eni, že
díky ně mecké porá žce bude znič en pouze "militarismus", a že ně meckýná rod
naopak bude slavit své velkolepé znovuzrození? Nebyla snad v tě chto kruzích
velebena laskavost dohodá ř
ů , zatímco se veškerá vina za krvavé kolbiště shodila na
Ně mecko? Dalo by se to však uč init bez vysvě tlení, že také vojenská porá žka
nebude mít na ná rod žá dnývliv? Nebyla snad celá revoluce zará mová na do frá ze,
že díky nínedošlo k vítě zstvíně mecké vlajky, díky č emužně mecký ná rod teprve
nynívyjde vstř
íc své vnitř
nía vně jšísvobodě ? Nebylo to tak snad, vy odpornía
zatraceníuč ni? K tomu užpatř
ínotná dá vka židovské drzosti, př
isuzovat nynívinu
za rozvrat vojenské porá žce, zatímco centrá lníorgá n všech zemských zrá dců ,
Berlínský "Vpř
ed", př
ece psal, že ně meckýná rod tentokrá t nesmídomů vítě zně
př
inést svou vlajku! A nyníby to mě l být dů vod našeho rozvratu?
Bylo by samozř
ejmě bezvýznamné, chtít se dohadovat s tě mito zapomně tlivými
lhá ř
i, a proto bych s nimi také neztratil ani slovo, kdyby ovšem tento nesmysl zcela
bezmyšlenkovitě nepapouško valo tolik lidí, anižby k tomu byli podně cová ni prá vě
zlomyslnostínebo vě domou nepravdomluvnosti. Dá le by tyto výklady mě ly našim
agitač ním bojovníků m nabídnout pomocné prostř
edky, které jsou bez toho velmi
nutné prá vě v době , kdy se vyslovené slovo dotyč nému č asto př
ekroutíjižv jeho
ústech. Proto je k ná zoru, že prohraná vá lka je vinna na rozvratu Ně mecka, nutno
poznamenat ná sledující: Zajisté, že prohraná vá lka mě la pro budoucnost našívlasti
obrovskývýznam. Avšak samotná jejíprohra nenípř
íč inou, nýbržzase jenom
dů sledkem jiných př
íč in. A že nešťastnýkonec tohoto boje na život a na smrt musí
zá konitě vést ke zhoubným ná sledků m, bylo každému prozíravému a
nezlomyslnému č lově ku naprosto jasné. Bohužel však existovali také lidé, u
kterých zř
ejmě tento ná zor ve sprá vný č as chybě l, nebo kteř
íproti své nejlepšívů li
tuto pravdu nejprve odmítali a posléze popírali. Z valné č asti to byli ti, kteř
ípo
splně nísvých tajných př
á níná hle pozdě pochopili katastrofu, která byla způ sobena
jejich zá sluhou. Oni sami jsou však viníci rozvratu a ne prohrané vá lka, jak nyní
rá di s oblibou tvrdí. Neboťjejíprohra byla pouhým dů sledkem jejich č inů a ne jak
se nynísnažítvrdit, výsledkem špatného velení. Ani nepř
ítel se nesklá dal ze
zbabě lců , i on umě l umírat, jeho poč et byl od prvního dne vě tší, nežpoč et
ně meckých vojá ků , a jeho technické vybavenímě lo k dispozici arzená ly celého
svě ta. Př
esto se ze svě ta nedá smazat skuteč nost, že ně meckých vítě zství, která byla
po celé č tyř
i roky vybojová na proti celému svě tu, bylo, př
es všechno hrdinstvía
př
es veškerou organizaci, dosaženo jen díky uvá žlivě jšímu velení. Organizace a
veleníně mecké armá dy bylo to nejmocně jší, co tato země koule kdy spatř
ila. Její
nedostatky spoč ívaly pouze v hranicích všeobecných lidských možností: To, že se
tato armá da zhroutila nebyla př
íč ina našeho dnešního neště stí, nýbržpouze
dů sledkem dalších zloč inů , dů sledkem, který však bohužel sá m vedl k zač á tku
dalšího a tentokrá t zř
etelně jšího rozvratu. Že je tomu tak, vyplývá z ná sledujícího:
Musívojenská porá žka vést beze zbytku k takovému strženíná roda a stá tu?
Odkdy je ně co podobného výsledkem nezdař
ené vá lky? Mohou vů bec ná rody po
prohraných vá lká ch zaniknout? Odpově ď na to mů že být velmi krá tká : pouze
tehdy, pokud ná rody po vojenské porá žce obdržíúč et za jejich vnitř
nírozklad,
zbabě lost, bezcharakternost a nedů stojnost. Pokud tomu tak není, pak se vojenská
porá žka stá vá spíše popudem k nadchá zejícímu obrovskému rozmachu, než
ná hrobkem bytídaného ná roda. Historie ná m nabízíbezpoč et př
íkladů k doložení
tohoto tvrzeni. Bohužel vojenská porá žka ně meckého ná roda nenípouze
nezaslouženou katastrofou, nýbržzasloužený trest vě č né odplaty. Tuto porá žku
jsme si více nežzasloužili. Je pouze nejvě tším vně jším úkazem úpadku, mezi celou
ř
adou úpadků vnitř
ních, které snad zů stá vajískryty př
ed zraky vě tšiny lidi, nebo
které č lově k, dle Vogela a Strausse, vidě t nechce. Vždyťse podívejme na
doprovodné úkazy, za kterých ně meckýná rod tuto porá žku př
ijal. Nevyjadř
ovala se
snad v mnoha kruzích nejnestoudně jším způ sobem prá vě radost nad neště stím,
které potkalo vlast? Kdo však mů že dě lat ně co takového, pakliže si skuteč ně tento
trest nezasloužil? A nezašlo se snad ještě dá l a nechlubilo se snad tím, že koneč ně
donutilo frontu k ústupu? A to neč inil nepř
ítel, ne, ne, tyto hř
íchy spoč ívajína
ně meckých bedrech! Postihlo je snad neště stíneprá vem?
Ve způ sobu, jakým ně mecký ná rod př
ijal svou porá žku lze nejzř
etelně ji
rozpoznat, že pravou př
íč inu našeho rozvratu musíme hledat ně kde úplně jinde, než
v č istě vojenské ztrá tě ně kolika pozic, nebo neúspě chu ně kolika ofenzív. Nebo‚
pokud by fronta selhala jako taková a dostalo-li by se př
es ni do vlasti osudové
neště stí, pak by ně meckýná rod př
ijal porá žku zcela jinak. Sná šel by ná sledné
neště stíse zatnutými zuby, nebo by ho oplaká val s uchvacujícíbolestí. Poté by
zlost a hně v naplnil srdce proti nepř
íteli, který se zá ludnou ná hodou, nebo také vů lí
osudu stal vítě zem. Potom by celý ná rod, podobně jako ř
ímský sená t, vzdal s
vů dcem otč iny hold poraženým divizím za jejich dosavadníobě ti s prosbou aby se
nehně valy na ř
íši. Samotná kapitulace by byla podepsá na pouze s rozumem,
zatímco srdce by jižbila pro nadchá zejícípovstá ní. Tak by byla př
ijata porá žka, za
kterou by mohl samotnýosud. Poté by se nikdo nesmá l a netancoval,
nevychvaloval by zbabě lost, a neoslavoval by porá žku, nikdy by nehanil bojující
vojsko a nevlá č el by jejich vlajky blá tem, a př
edevším by nikdy nedošlo k
nejstrašně jšímu úkazu, kdy jeden anglický dů stojník, plukovník Repington
opovržlivě prohlá sil: "Mezi Ně mci je každýtř
etímužzrá dce". Ne, tento mor by se
nikdy nerozlil do takového smrtelného proudu, ve kterém bě hem posledních pě ti let
utonul poslednízbytek úcty ze strany ostatního svě ta. V tom lze nejlépe spatř
it ono
lživé tvrzení, že prohraná vá lka byla př
íč inou ně meckého zhroucení. Ne, toto
vojenské zhrouceníbylo samo pouhým dů sledkem celé ř
ady chorobných projevů a
jejich osnovatelů , kteř
íjižv č asech míru napadali Ně meckýná rod. To byl ten
první, všem zř
etelně viditelnýkatastrofá lnídů sledek mravního a morá lního jedu,
úbytku pudu sebezá chovy a domně nek tě ch, kteř
íjižpř
ed spoustou let zač ali
podhrabá vat zá klady ná roda a ř
íše.
K tomu však patř
ila bezedná prohnanost židovstva a jejich marxistických
bojových organizaci, kteř
ísvalili vinu za tento rozvrat prá vě na muže, kterýse jako
jediný s nadlidskými silami a energiípokoušel zabrá nit katastrofě , kterou sá m moc
dobř
e př
edvídal, a uchrá nit tak ná rod př
ed dobou toho nejhlubšího poníženía
potupy. Tím, že byl Ludendorf označ en za viníka prohry svě tové vá lky, byla
jedinému nebezpeč nému žalobci, který by mohl vystoupit proti všem zrá dců m
ná roda, z ruky vyrvá na zbraň morá lního prá va. Vychá zelo se př
itom ze zcela
sprá vného př
edpokladu, že ve velké lži je ukryt urč itý faktor vě rohodnosti, a že
široké masy daného ná roda se v nejhlubším já dru svého srdce zkazísnadně ji, než
že by se vě domě a úmyslně staly nedobrými, proč ežve své primitivníprostotě citů
padnou velké lži za obě ťsnadně ji, nežmalé, neboťsamy zř
ejmě obč as k malým
lžím sahají. Podobná nepravda jim vů bec nepř
ijde na mysl, a ani př
íště neuvě ř
ív
možnost tak nehorá zné drzosti hanebného př
ekrucová ní. Ano, i př
i samotném
vysvě tlová níještě dlouho pochybujía vá hají, ale nakonec minimá lně ně jakou
př
íč inu př
ece jenom př
ijmou jako pravdu. A tím i z nejdrzejšílži vždy ně co zbude a
uvízne, skuteč nost, kterou všichni velcílhá ř
i a spolky lhá ř
ů tohoto svě ta moc dobř
e
znajía proto i hanebně používají.
Nejvě tšími znalci tě chto možnostípoužitílžía pomluv byli vždy Židé. Vždyťi
jejich celá existence je vybudová na na jedné obrovské lži, totižže se u nich jedná o
ná boženské bratrstvo, zatímco se to toč íkolem jedné rasy. Jako taková ukř
ižovala
jednoho z nejvě tších duchů lidstva s navždy platnou vě tou fundamentá lnípravdy:
nazval je "nejvě tšími mistry lží". Kdo toto neníschopen rozpoznat, nebo to
rozpoznat nechce, nebude užnikdy na tomto svě tě schopen pomoci pravdě k
vítě zství.
Ně meckýná rod mů že skoro hovoř
it o velkém ště stí, že doba jeho vleklé ná kazy
se nará z zvrhla do tak hrozné katastrofy, neboťv jiném př
ípadě by ná rod zahynul
snad pomaleji, ale o to jistě ji. Choroba by se stala chronickou, zatímco v této akutní
formě rozvratu se stala zř
etelnou a ná zornou i pro zraky široké masy. Č lově k se
nestal ná hodou sná z pá nem moru, nežtuberkulózy. Jedna př
ichá zív hrozných,
č lově ka mobilizujících smrtelných vlná ch, druhá se pomalu plíží. Prvnívede ke
strašlivé bá zni, druhá k pozvolné lhostejnosti. Dů sledkem však je, že k jedné
č lově k př
istupuje s celkovou bezohledností, zatímco tuberkulózu se pokouší
potlač it tlumícími prostř
edky. A tak se stal pá nem moru, zatímco tuberkulóza
ovlá dá jeho samotného.
Stejně je to i s nemocemi ná rodů . Pokud se neprojevíkatastrofá lně , zač ne si na
ně č lově k zvykat a posléze na ně umírá , i kdyžažpo č ase, ovšem o to zaruč eně ji.
Potom užje to pouhé ště stí, ač patř
ič ně hoř
ké, kdyžse osud rozhodne zasá hnout do
tohoto pomalého hnilobného procesu a ná hlým úderem upozornínapadeného na
konec této nemoci. Neboťpoté př
ichá zípodobná katastrofa č astě ji, nežjen jednou.
Mů že se pak lehce stá t př
íč inou léč by, která však mů že být nasazena pouze s
nejvě tšíodhodlaností.
Avšak i v tomto př
ípadě je opě t př
edpokladem rozpozná nívnitř
ních dů vodu,
které daly podně t př
ichá zejícím onemocně ním.
Také zde zů stá vá nejdů ležitě jším úkolem rozlišenípů vodce od jím způ sobených
stavů . To bude o to tě žší, o co déle se ná valy nemoci u ná roda nachá zejía o co více
se mu jižstaly př
irozenou souná ležitostí. Mů že se lehce stá t, že se po urč ité době
naprosto škodlivé jedy mohou považovat za souč á st ná roda, nebo být trpě ny coby
nutné zlo, takže se pak vů bec nemusípovažovat za nutné hledat cizího pů vodce
tě chto onemocně ní.
V dá vném míru př
edvá leč ných let se tedy zř
ejmě vyskytly urč ité vady, které
byly jako takové také identifiková ny, ač koliv se o ně nikdo, tedy ažna pá r výjimek,
v podstatě vů bec nestaral. Tyto výjimky byly také zde v prvníř
adě projevy
hospodá ř
ského života, které tě mto jedinců m př
išly na vě domísilně ji, nežškody v
celé ř
adě jiných oblastí.
Byla spousta dekadentních údobí, která mě la být podně tem k opravdovému
zamyšlení.
Z hospodá ř
ského pohledu by se mě lo poznamenat ná sledující: Díky rychlému
rozmnožová ni ně meckého ná roda př
ed vá lkou se objevovala otá zka zajišťová ní
denního chleba stá le vyhraně ně jším způ sobem v popř
edívšech politických a
hospodá ř
ských myslitelů a obchodníků . Bohužel se nikdo nemohl rozhodnout
př
istoupit k jedinému možnému ř
ešení, nýbržvě ř
ilo se, že cíl se dá dosá hnout i
levně jšícestou. Zř
eknutíse získá vá nínových územía jeho nahrazeníč lenstvím
svě tové hospodá ř
ské poroby muselo na konci zá konitě vést jak k neomezené, tak i
škodlivé industrializaci.
Prvním ná sledkem nejvě tšího významu bylo tímto vyvolané oslabenírolnického
stavu. Stejnou mě rou, jakou byl oslabová n, narů stala stá le masa mě stského
proletariá tu, ažbyla nakonec rovnová ha zcela ztracena.
Nynívšak také vyšel najevo strohýrozdíl mezi chudými a bohatými. Blahobyt a
chudoba žily tak blízko vedle sebe, že ná sledky toho mohly a musely být velmi
smutné. Bída a č á st nezamě stnanost si zač aly pohrá vat s č lově kem a zanechá valy
za sebou pouze nespokojenost a roztrpč ení. Ná sledkem toho se zdá l být politický
tř
ídnírozkol. Bě hem hospodá ř
ského rozkvě tu byla bída č ím dá l tím vě tšía neustá le
se prohlubovala, ažto př
išlo tak daleko, že se př
esvě dč ení"takto užto dá le př
ece
nemů že jít", stalo všeobecným, anižby si lidé o tom, co by mě lo př
ijít, dě lali, nebo
dokonce mohli udě lat ně jakou př
edstavu. Byly to typické signá ly nejhlubší
nespokojenosti, která se tímto způ sobem pokoušela projevit. Horšínežto však byly
jiné fenomény ná sledků , které sebou př
ineslo prohospodař
eníná roda. Prá vě v tom
rozmě ru, kdy se hospodá ř
stvístá vá pá nem stá tu, stá vajíse peníze bohem, kterému
je vše podř
ízeno a př
ed kterým se každýklaní. Stá le č astě ji byli nebeštíbohové
coby zastaralía př
ežilíodklá dá ni do kouta, a místo toho bylo kadidlo př
iná šeno
modle mamonu. Dostavila se opravdu hrozná zvrhlost, hrozná př
edevším proto, že
se dostavila v č ase, kdy ná rod mě l, více nežkdy jindy, zapotř
ebítoho nejvě tšího
hrdinského smýšlenív této hrozícíkritické hodině . Ně mecko se muselo vzchopit, a
jednoho dne se s meč em v ruce postavit za pokus zajistit si svů j denníchléb.
Nadvlá da peně z však bohužel byla stvrzová na i z míst, která se tomu př
edevším
mě la postavit na odpor. Jeho císař
ská výsost jednala nešťastně , kdyžvtá hla
př
edevším šlechtu do bankovních kruhů nového finanč ního kapitá lu. Samozř
ejmé
by se mu mě lo př
ipoč ítat k dobru, že bohužel ani Bismarck v tomto smě ru
nerozeznal nebezpeč í. Tím zač ali hodnotu peně z zastupovat pomyslnímoralisté,
neboťbylo jasné, že takovým způ sobem musíbýt šlechtický meč velmi brzy
nahrazen meč em finanč ním. Peně žníoperace jsou snadně jšínežbitvy. Proto to také
pro skuteč ného hrdinu nebo stá tníka jižnebylo lá kavé, být dá vá n do souvislostís
prospě chá ř
ským bankovním Židem. Skuteč ně zasloužilý mužnemohl mít zá jem o
udě lenílevných ř
á dů , nýbržtyto s podě ková ním odmítl. Avšak i z č istě pokrevního
hlediska byl tento vývoj velice smutný. Šlechta č ím dá l tím více ztrá cela rasové
př
edpoklady pro svou existenci.
Obrovský hospodá ř
skýúpadek byl pomalým ukrajová ním osobního
vlastnického prá va a pozvolným př
echodem celého hospodá ř
stvído vlastnictví
akciových společ ností. Tím prá ce díky nesvě domitým podvodníků m poklesla na
úroveň spekulač ního objektu. Odcizová nívlastnictvívzhledem k pracujícím bylo
vystupňová no do té nejvyššímíry. Burza zač ala triumfovat a poč ala se, pomalu ale
jistě , chystat př
evzít pod svou kontrolu a ochranu život celého ná roda.
Zmeziná rodňová níně meckého hospodá ř
stvíbylo jižpř
ed vá lkou praktiková no
oklikami př
es akcie. Samozř
ejmě , že se č á st ně meckého prů myslu snažila s
rozhodnostíchrá nit př
ed tímto osudem. Avšak posléze také padla za obě ťútoku
žá dostivému finanč nímu kapitá lu, který tento boj vybojoval př
edevším s pomocí
svých nejvě rně jších soudruhů z marxistického hnutí.
Neustá lýboj proti ně meckému tě žkému prů myslu byl zř
etelnýzač á tek
zmeziná rodňová níně meckého hospodá ř
ství, prová dě ného marxisty, které však
mohlo být dovedeno do úplného konce teprve vítě zstvím marxistické revoluce.
Zatímco píši tyto ř
á dky, povedl se generá lníútok na ř
íšskou železnici, která nyní
bude př
evedena do rukou meziná rodního finanč ního kapitá lu. Meziná rodnísociá lní
demokracie tak dosá hla svého dalšího nejvyššího cíle.
Jak dalece se toto prohospodař
eníně meckého ná roda podař
ilo, lze nejzř
etelně ji
spatř
it v tom, že koneč ně po skonč eni vá lky jeden z vedoucích osob ně meckého
prů myslu a př
edevším obchodu vyjá dř
il míně ní, že hospodá ř
stvíby jako takové
bylo s to vystavě t znovu Ně mecko. Tento nesmysl byl vyprá vě n prá vě v momentě ,
kdy Francie založila výuku na svých školá ch v prvníř
adě opě t na humanistických
zá kladech, aby tak př
edešla tomuto omylu, jako kdyby ná rod a stá t za svou
existenci nevdě č il hospodá ř
ství, nýbržvě č ným pomyslným hodnotá m. Výrok, který
tehdy Stinnes do svě ta vypustil, způ sobil neuvě ř
itelný zmatek. Okamžitě se ho
chytli, aby ho s podivuhodnou rychlostíuč inili vů dč ím motivem všech tě ch
mastič ká ř
ů a pokoutných lékař
ů , které osud od revoluce pasoval na ně mecké
"stá tníky". Jedním z nejzhoubně jších úkazů rozvratu v př
edvá leč ném Ně mecku
byla všudypř
ítomná , kolem sebe kousajícípolovič atost ve všem a v každém.
Tato polovič atost je vždy dů sledkem ně jaké nejistoty z ně jaké vě ci, stejně jako i
zbabě losti vychá zejícíz toho, č i onoho dů vodu. Tato choroba je pak ještě
podporová na výchovou.
Ně mecká výchova byla př
ed vá lkou stižena mimoř
á dně mnoho nedostatky. Byla
velmi omezena jednostranným způ sobem kultivace pouhých vě domostína úkor
znalostí. Ještě menšívá ha se kladla na výchovu charakteru jedince, - pakliže je toto
vů bec možné -, ještě méně na požadavky zodpově dnosti a vů bec žá dná na výchovu
vů le a rozhodnosti. Jejími výsledky skuteč ně nebyli silníjedinci, ale spíše poddajní
"mnohoznalci", za které jsme my Ně mci př
ed vá lkou všeobecně platili, a tomu
odpovídajíce jsme byli i hodnoceni. Každýmě l Ně mce rá d, neboťbyl všude dobř
e
použitelný, ale nikdo si ho valně nevá žil, prá vě z dů vodu jeho slabé vů le. Nebylo to
pro nic za nic, že prá vě on ztratil skoro nejlehč eji ze všech ná rodů svou ná rodnost a
svou vlast. Pě kné př
ísloví"S poddajnostínejdá l dojdeš" hovoř
íza všechno. Prá vě
nejosudově ji se tato poddajnost zobrazila ve formě , dle které bylo dovoleno
př
istupovat k mocná ř
i. Forma vyžadovala: nikdy neodmlouvat, nýbržschvalovat
vše, co Jeho výsost rá č íuznat za dobré. Prá vě na tomto místě bylo co nejvíce
zapotř
ebísvobodné mužské dů stojnosti, jinak musela jednoho dne celá
monarchistická instituce, díky takovému patolízalstvízaniknout, neboťto bylo
patolízalství, a nic jiného! A pouze bídnípatolízalové a podlézač i, zkrá tka cel
dekadence, která se odjakživa cítila dobř
e v blízkosti nejvyšších trů nů , coby
spravedlivé a ř
á dné duchovenstvo, byla zodpově dná za to, že tento druh
komunikace s nositeli koruny byl jediným platným! Tito nejpoddaně jšíkreatury
odjakživa dokazovali, př
i vším respektu jejich pá nů a chlebodá rců , svou mrzutost
vů č i ostatnímu č lově č enstvu, a nejvíce pak, kdyžse s drzým výrazem rá č ili
ostatním hř
íšníků m př
edstavit, jako jedinísprá vnímonarchisté. Jaká drzost
vypouště t takové šlechtické, č i spíš nešlechtické škrkavky! Neboťve skuteč nosti
byli prá vě tito lidé hrobkou monarchie a obzvlá ště monarchistických myšlenek.
Jinak to snad ani nenímyslitelné. Vždyťmuž, který je př
ipraven postavit se za
urč itou vě c nemů že být žá dnýpokrytec a bezcharakternípatolízal. Kdyžjde
skuteč ně , ve všívá žnosti o zachová ni a podporu ně jak‚instituce, zů stal by jívě rný
do nejhlubšího koutu svého srdce, a nezač al by se vykrucovat př
i prvních úkazech
jejího poškození. Nikdy by nepokř
ikoval na veř
ejnosti, jak to ostatně prolhaným
způ sobem dě lali demokratič tí"př
á telé" monarchie, nýbržby se pokusil jeho výsost,
nositele koruny, vá žně varovat a radit mu. Nemohl a nesmě l by se př
itom snížit ke
stanovisku, že Jeho výsosti př
esto zů stane volné pole k rozhodová nía jedná ní,
které by zcela zř
etelně muselo vést a také by vedlo k pohromě , nýbržv tomto
př
ípadě by musel monarchii chrá nit př
ed samotným monarchou, a to za každou
cenu. Kdyby vá ha tohoto zř
ízeni ležela pouze v rukou dotyč ného panovníka, byla
by to ta nejhoršíinstituce, kterou si č lově k vů bec mů že př
edstavit. Neboť
monarchové jsou pouze zř
ídka výbě ry moudrosti a rozumu, nebo jen charakteru,
jak se to rá do traduje. Tomu vě ř
ípouze profesioná lnípatolízalové a pokrytci, avšak
rovnílidé, a ti jsou př
ece to nejcenně jší, co stá t má , se mohou há jením takového
nesmyslu pouze cítit odstrková ni. Pro ně je prostě historie historií, a pravda
pravdou, i kdyžse př
itom jedná o monarchu. Ne, ště stívlastnit velkého monarchu
coby velkého č lově ka, se dostá vá ná rodů m jen velice zř
ídka, takže musíbýt
spokojeni užs tím, kdyžzlomyslnost osudu minimá lně netrvá na nejhloupě jším
omylu.
Potud nemů že hodnota a význam monarchistických myšlenek spoč ívat na pouze
samotném monarchovi, leda že by se nebesa rozhodla usadit korunu na hlavu
geniá lnímu hrdinovi, jako byl Friedrich Veliký, nebo moudrému charakteru
Wilhelma I. To se však stá vá jednou za sto let, a ne č astě ji. Jinak př
estupuje
myšlenka př
ed osobnost, př
ič emžsmysl zř
ízeníby mě l být v samotné instituci. Tím
však monarcha spadá vá sá m do kruhu služebníků . I on se nynístá vá koleč kem v
tomto př
ístroji a je mu také jako takový zavá zá n. Nyníse i on musípodrobit
vyššímu cíli, a každý, kdo mlč ky př
ipouští, aby se nositel koruny podílel na tě chto
zloč inech, místo aby mu v tom zabrá nil, př
está vá být monarchistou. Pokud by
smysl neležel v myšlence, nýbržza každou cenu v "posvě cené" osobě , nemohlo by
nikdy dojít k odstaveni oč ividně duševně chorého knížete.
Je nutné se toho dnes jižvzdá t. Neboťv poslednídobě se opě t z úkrytů stá le
č astě ji objevujízjevy, jejichžžalostné vystupová nípř
eci nemá nic společ ného s
rozvratem monarchie. Tito lidé nyníhovoř
ís urč itou naivnídrzostístá le více o
"jejich krá li", kterého př
ece př
ed pá r lety, v kritické době nechali ve štychu, a
každého, kdo odmítá př
istoupit na jejich prolhané tirá dy, označ ujíza špatného
Ně mce. A ve skuteč nosti jsou to zase jenom ti zbabě lci, kteř
ív roce 1918 utíkali a
dezertovali př
ed každou rudou pá skou, a svého krá le nechali krá lem, halapartnu
vymě nili co nejrychleji za výchá zkovou hů l, nasadili si neutrá lníkravaty, a poté
beze stopy zmizeli, aby se z nich stali poč estníobč ané! Tito krá lovštíbojovníci
tehdy zmizeli jedním rá zem. A teprve poté, co se zá sluhou jiných uklidnila
revoluč níbouř
e alespoňdo té míry, že se opě t dalo zvolat "Slá va krá li, slá va",
zač ali tito služebníci a poradci koruny opě t opatrně vylézat. A nyníjsou tedy
všichni opě t zde, a pá travým zrakem se opě t toužebně ohlížejípo egyptském hrnci
plném masa, mohou se jen ztě žíudržet př
ed vě rnostíkrá lovskému dvoru a touhou
po č inech, nežse zase jednoho krá sného dne objevíně jak rudá pá ska, a ten př
ízrak
staré monarchie se opě t nanovo ztratí, tak jako myš, kdyžse objevíkoč ka!
Kdyby si za to nemohli sami monarchové, mohl by je č lově k pouze co
nejsrdeč ně ji politovat, tak jako jejich dnešníobhá jci. Na každý pá d si však mohou
být jisti, že s podobnými rytíř
i se př
ichá zío trů ny, avšak nedobývá se korun.
Tato devótnost však byla chybou našícelkové výchovy, která se nynína tomto
místě vymstila př
ímo údě sným způ sobem. Neboťdíky jíse u všech dvorů mohly
držet tyto žalostné př
ízraky, které pozvolna podhrabá valy zá klady samotné
monarchie. Kdyžse pak budova koneč ně zač ala nachylovat, zmizely ná hle, jako by
je odvá l vítr. Samozř
ejmě , zbabě lci a patolízalové se př
ece nenechajíkvů li svému
pá novi zabít. To, že to monarchové nevě dě li, a ze z sady ani nechtě li vě dě t, se stalo
odedá vna jejich zá hubou.
Ná sledným projevem špatné výchovy je obava ze zodpově dnosti a z toho
plynoucíslabost v ř
ešeni samotných životně dů ležitých problémů . Výchozíbod této
ná kazy spoč ívá velkým dílem v parlamentníinstituci, ve které se nezodpově dnost
pě stuje př
ímo coby č istá kultura. Bohužel však toto onemocně nípř
echá zíi do
zbytku celospoleč enského života, a nejvíce pak do stá tního. Všude se zač alo
vyhýbat zodpově dnosti a z tohoto dů vodu se nejradě ji sahalo k polovič atým a
nedostač ujícím opatř
ením. Vždyťpř
i jejím použitíse míra osobnízodpově dnosti
otiskla vždy na ten nejmenšíobsah.
Je potř
eba pouze srovnat postoj jednotlivých vlá d vů č i celé ř
adě skuteč ně
škodlivých úkazů našeho veř
ejného života, z č ehožlze snadno rozpoznat strašlivý
dosah této všeobecné polovič atosti a obavy ze zodpově dnosti. Vydvihnu pouze
ně kolik př
ípadů z celé spousty stá vajících př
íkladů : v noviná ř
ských kruzích se tisk
rá d č asto označ uje za "velmoc" ve stá tě . A jejívýznam je skuteč ně obrovský. To se
vů bec nesmípodceňovat, vždyťovlivňuje pokrač ová nívýchovy v ná sledujícím
stá ř
í. Jejíč tená ř
i se dajírozdě lit do tř
ískupin: Za prvé do té, která vě ř
ívšemu co si
př
eč te. Za druhé do té, která nevě ř
ínič emu. A za tř
etído hlav, které př
eč tené
kriticky prově ř
ía poté posoudí. Prvnískupina je co do poč tu zdaleka nejvě tší.
Sklá dá se ze širokých vrstev obyvatelstva a př
edstavuje z tohoto hlediska duševně
nejjednoduššíč á st ná roda. Nedá se však rozdě lit podle povolá ní, nýbržnanejvýš
podle všeobecných inteligenč ních koeficientů . K nípatř
ívšichni, kteř
ínemají
samostatné myšleníani vrozené, ani nauč ené, a kteř
ídílem z neschopnosti, a dílem
z neznalosti vě ř
ívšemu, co se jim, vytiště no č erné na bílém př
edloží. K nim patř
íi
ona skupina lenochů , kteř
ísnad umě jísami př
emýšlet, ale ze samé lenosti radši
vdě č ně sá hnou po všem, co užvymyslel ně kdo jiný, s tím skromným
př
edpokladem, že tento se snažil tou sprá vnou mě rou. U všech tě chto lidítedy,
kteř
ípř
edstavujíširoké masy obyvatelstva, bude tedy vliv tisku nesmírně obrovský.
Nejsou schopni a nebo nehodlajísami prově ř
it to co jim je př
edklá dá no, takže
jejich celkový př
istup k denním problémů m je odká zá n skoro výhradně na
vně jškové ovlivňová níostatními. To mů že být výhodou tehdy, kdyžjejich
pouč ová níprová dípoctivá a pravdu milujícístrana, stá vá se však pohromou, pokud
se toho chopílhá ř
i a lumpové. Druhá skupina je co do poč tu výrazně menši. Sklá dá
se z č á sti z č lenů , kteř
ízprvu patř
ík prvnískupině , ale po dlouhých trpkých
zklamá ních se nynídostali do opač né pozice, a nevě ř
ínič emu, co jim v tiště né
podobě dostane ke zraků m. Nená vidívšechny noviny, a buďto je vů bec neč tou, a
nebo se bez výjimky vztekajínad obsahem, neboťdle jejich ná zoru se sklá dá stejně
jenom ze lžía nepravd. Tito lidé se jen tě žko zpracová vají, neboťse i k pravdivým
informacím stavístá le velmi nedů vě ř
ivě . Tím jsou ztraceni pro jakoukoliv pozitivní
č innost.
Tř
etískupina je zdaleka nejmenší. Sklá dá se z opravdu duchovně vyspě lých
mozků , kteř
írozvinuli své př
írodnínadá nía svou výchovu a nauč ili se samostatně
myslet, kteř
íse snažívytvoř
it si o všem, co je jim př
edloženo, svů j vlastníná zor, a
kteř
ívše, co př
eč etli, ještě jednou co nejdů kladně ji prově ř
ujía sleduji dalšívývoj
udá lostí. Nikdy by neč etli noviny, anižby u toho nepř
emýšleli, proto to vydavatel u
této skupiny nemá vů bec lehké. Noviná ř
i tento druh lidímilují, i kdyžs urč itou
rezervovaností.
Pro př
íslušníky tř
etískupiny nenínesmysl, který se objevil v tě ch, č i oně ch
noviná ch, takovým nebezpeč ím, ba je pro ně bezvýznamné Stejně si v prů bě hu
svého života zvykli na to, že v každém noviná ř
i se ze zá sady skrývá šibal, který
pravdu tvrdípouze ně kdy. Bohužel význam tě chto znamenitých lidíspoč ívá pouze
v jejich inteligenci, nikoliv v jejich množství- jaké neště stíprá vě v době , kdy
moudrost nenínič ím a majorita vším! Dnes, kdy rozhoduje hlasovacílístek masy,
ležírozhodujícívýznam prá vě ve velkých skupiná ch, a tato je na prvním místě :
stá do naivních a lehková žných.
V zá jmu stá tu a ná roda by v prvníř
adě mě lo být, aby se tito lidé nedostali do
rukou špatných, nevzdě laných, nebo dokonce zlomyslných vychovatelů . Stá t má
proto povinnost dohlížet na jejich výchovu, aby se tak zabrá nilo každému zloř
á du.
Mě l by se př
itom zamě ř
it př
edevším na tisk, neboťjeho vliv na tyto lidíje zdaleka
nejvě tšía nejpronikavě jší, neboťnepů sobípouze doč asně , nýbržprů bě žně . V
jednotnosti a vě č ném opaková ni této výuky spoč ívá jejíneslýchaný význam. Pokud
tedy ně kde, tak př
edevším zde stá t nesmízapomínat, že úč elu sloužívšechny
prostř
edky. Nesmíse nechat zmá st a obelhat flá kač i takzvané "svobody tisku" a
zanedbá vat svoji povinnost a upírat ná rodu jeho stravu, kterou potř
ebuje a která mu
dě lá dobř
e. Musísi se všíbezohlednou rozhodnostízajistit tento prostř
edek
výchovy lidu a postavit ho do služeb ná roda a stá tu.
Jakou stravu však ně meckýpř
edvá leč nýtisk lidem př
edklá dal? Nebyl to snad
nejprudšíjed, který si č lově k vů bec mů že př
edstavit? Nebyl snad srdcím našeho
ná roda naoč ková vá n nejhrozně jšípacifismus prá vě v č ase, kdy se celý ostatnísvě t
jižšikoval k pomalému, ale jistému zaškrceníNě mecka? Nenaléval snad tento tisk
jižv dobá ch míru do mozků ná roda pochybnosti o ná roku na vlastnístá t, aby tak
touto volbou prostř
edků omezil př
edevším jeho obranyschopnost? Nebyl to snad
ně mecký tisk, který našemu lidu tak lahodně př
edklá dal nesmysl "zá padní
demokracie", ažtento nakonec, polapen všemi tě mi tirá dy, uvě ř
il, že svou
budoucnost mů že vložit do rukou jakéhosi lidového svazu? Nepomá hal snad
vychová vat ná š lid k bídné nemravnosti? Nebyla jimi snad zesmě šňová na morá lka
a mravnost, coby zpá teč nictvía šosá ctví, ažse i ná š ná rod stal "moderním"?
Nepodkopá val snad trvalými útoky samotné zá klady stá tníautority tak dlouho, že
pak stač il jediný ná raz, kterým se zbortila celá budova? Nebojovala snad kdysi
všemi prostř
edky proti každé vů li dá t stá tu, co stá tu jest, neshazovala snad
neustá lou kritikou vojko, nesabotovala všeobecnou brannou povinnost, nenabá dala
k odmítá nídů vě ry v armá du, atd., dokud se nedostavil úspě ch? Č innost takzvaného
liberá lního tisku byla hrobnickou pracína ně meckém ná rodu a Ně mecké ř
íši. O
marxistických lživých letá cích by se vů bec mě lo pomlč et. Pro ně je ležstejná ‚
životně dů ležitá , jako myši pro koč ku. Vždyťjejich úkolem je pouze zlomit v
ná rodu jeho lidovou a ná rodnípá teř
, aby ho tak př
ipravili na otroctví
meziná rodního kapitá lu a jeho pá nů - Židů . Co však stá t podniknul proti masovému
trá venícelého ná roda? Nic, ale zhola nic! Pá r smě šných nař
ízení, pá r pokut za
př
íliš vzně tlivé nič emnosti, a to bylo vše. Zato se doufalo, že díky lichotká m, díky
uzná ní"hodnoty" tisku, jeho významu, jeho "výchovného poslá ní" a podobných
nesmyslů , se tento mor zmírní. Židé to však př
ijali s výsmě chem.
Dů vod tohoto potupného jedná nístá tu neležel ani tak v nerozpozná nínebezpeč í,
jako spíš v do nebe volajícízbabě losti a z toho plynoucípolovič atosti všech
rozhodnutía opatř
ení. Nikdo nemě l tu odvahu sá hnout k pronikavým radiká lním
prostř
edků m, nýbržse zde, jako i všude jinde, fušovalo s polovič atými recepty, a
místo toho, aby se př
ímou ranou zasá hlo př
ímo srdce, drá ždily se nanejvýše zmije.
A to všechno s tím výsledkem, že nejenom vše zů stalo př
i starém, ale naopak, že
moc institucí, které bylo potř
eba znič it, rok od roku vzrů stala.
Obranný boj tehdejšíně mecké vlá dy proti tisku př
evá žně židovského pů vodu,
který pomalu hubil ná rod, nemě l naprosto žá dný smě r, byl bez rozhodnosti, a
př
edevším bez jakéhokoliv zř
etelného cíle. Intelekt tajné rady zde naprosto
zklamal, a to jak v odhadu významu tohoto boje, tak i ve výbě ru prostř
edků a
stanoveníjasného plá nu. Pobíhalo se bezplá novitě sem a tam, obč as se, kdyžmoc
kousala, zavř
ela na pá r týdnů nebo i mě síců ně jaká ta noviná ř
ská zmije, avšak
samotné hadíhnízdo bylo ponechá no na pokoji.
Samozř
ejmě , dílem to byl dů sledek nekoneč ně lstivé taktiky židovstva na straně
jedné, a na druhé skuteč ně hloupost, nebo bezstarostnosti tajné rady. Na to byl Žid
moc vychytralý, nežaby si zá roveňnechal napadnout celkový tisk. Ne, č á st tisku tu
byla k tomu, aby mohla krýt jeho zbytek. Zatímco marxistický tisk vytá hl tím
nejsprostším způ sobem do boje proti všemu, co je lidem svaté, napadajíce tím
nejhanebně jším způ sobem stá t a vlá du, popouzejíce proti sobě velké skupiny
obyvatelstva, pů sobily obč ansko-demokratické židovské noviny zdá ním slavné
objektivity, vystř
íhavšíse trapně všech silných slov, neboťpř
esně vě dě ly, že
všechny duté hlavy doká žou vě ci hodnotit pouze povrchně , nemajíce schopnost
vniknout do jejich podstaty, takže mě ř
íhodnotu vě ci prá vě jen z vně jšístrá nky,
místo jejího obsahu. Lidská slabost, která zasluhuje povšimnutí.
Pro tyto lidíjsou noviny jako "Frankfurter Zeitung" samozř
ejmě vzorem veškeré
slušnosti. Nikdy nepoužívajíhrubé výrazy, odmítajíjakoukoliv tě lesnou brutalitu, a
neustá le apeluji na boj s "duchovními" zbraně mi, který ležípodivuhodným
způ sobem na srdci prá vě bezduchým lidem. To je jeden z výsledků našípolovič até
výchovy, která č lově ka odpoutá vá od př
írodního instinktu, pumpuje do nich urč ité
vě domosti, bez toho, že by je mohla dovést ke koneč nému pozná ní, že pevná a
dobrá vů le sami o sobě nejsou nic platné, nýbržže zde musíbýt vlastní, a sice
vrozený rozum. Koneč né pozná níje však vždy porozumě nípudové podstatě , to
znamená , že č lově k nikdy nesmíupadnout v šílenstvía vě ř
it, že je povolá n býti
pá nem a znalcem př
írody, jak by mu to domýšlivost polovič até výchovy mohla
zprostř
edková vat, nýbržmusíporozumě t fundamentá lnínezbytnosti ř
ízenípř
írody,
a pochopit, jak je i jeho existence zde podř
ízena tě mto zá konů m vě č ného boje a
zá pasu smě rem výše.
Prá vě pro naši duchovnípolovinu svě ta Židé vydá vajítakzvané noviny
inteligence. Pro ně jsou tiště ny "Frankfurter Zeitung" a "Berliner Zeitung", pro ně
je naladě n tón, a na ně takto pů sobí. Zatímco se velmi peč livě vyhýbajívšem
oč ividně vně jším hrubým formá m, zasévajínicméně z jiných ná dob jed do srdcí
svých č tená ř
ů . Za lahodného zvuku libých tónů a slovních obratů se jim snaží
nabalamutit, že hybnou silou jejich poč íná níjsou skuteč ně jenom č isté vě domosti,
nebo dokonce morá lka, zatímco ve skuteč nosti to je pouze jak geniá lní, tak i
prohnané umě nívyrazit tímto způ sobem protivníkovi zbraňproti tisku z jeho ruky.
Protože zatímco jedni plá č ou nad nesná zemi, vě ř
ívšichni hlupá ci o to sná z, že se u
druhých jedná pouze o lehké výstř
elky, které však nikdy nesmívést k porušová ní
svobody tisku, jak se nazývá to darebá ctvítohoto beztrestného obelhá vá nía
otravová ni lidu. A tak se č lově k ostýchá vystoupit proti tomuto banditismu, neboť
se obá vá , že proti sobě bude mít okamžitě cel ý "poč estný" tisk. Obava, kterou je
také nutno zdů vodnit. Neboťjakmile se č lově k pokusívystoupit proti jedně m z
tě chto ostudných novin, napadnou všechny ostatníjeho stranu, ani za živý svě t ne
snad proto, že by obhajovali svů j způ sob boje, nedej bože, jedná se pouze o princip
svobody tisku a svobodu veř
ejného míně ni. Pouze to má být obhajová no, nic
jiného. Př
ed tímto zvukem slá bnou i ti nejsilně jšímužové, vždyťvychá zíz úst
samých" slušných" listů .
A tak mů že jed vnikat a pů sobit v celém krevním obě hu našeho ná roda, bez
toho, že by stá t mě l dostatek síly, aby se stal vlá dcem nad touto nemocí. Ve
smě šných polovič atých prostř
edcích, které proti tomu nasadil, se jižzrcadlil hrozící
rozklad ř
íše. Neboťinstituce, která se rozhodla př
estat se brá nit všemi dostupnými
zbraně mi, jižprakticky neexistuje. Každá polovič atost je zř
etelné znamení
vnitř
ního rozkladu, po ně mždř
íve č i pozdě ji musía bude ná sledovat i vně jší
rozvrat.
Vě ř
ím, že souč asná , sprá vně vedená generace mů že toto nebezpeč íopanovat
mnohem snadně ji. Zažila spoustu vě ci, které velmi posílily nervy všem, kteř
íje
doposud neztratili. Zajisté bude i v budoucnu Žid ve svých noviná ch zvedat
žalostnýhlas, kdyžse jednoho dne dotkne ruka spravedlnosti jeho milovaného
hnízda, a uč inípř
ítržtomu tiskovému zloř
á du, a postavítento výchovnýprostř
edek
do služeb stá tu, a nenechá ho více v državě nepř
á tel ná roda. Tř
iceti centimetrový
graná t syč ípoř
á d ještě mnohem více nežtisíc židovských noviná ř
ských zmijí, a
proto - jen je nechejte syč et!
Dalšípř
íklad polovič atosti a slabosti v životně dů ležitých otá zká ch ná roda u
vedenípř
edvá leč ného Ně mecka je ná sledující: paralelně k politické, mravnía
morá lníná kaze ná roda existuje jižspoustu let o neméně hrů zná zdravotníná kaza
lidského tě la. Syfilis zač al ř
á dit př
edevším v naších velkomě stech č ím dá l tím více,
zatímco tuberkulóza sklízísvou smrtelnou úrodu skoro v celé zemi. Př
esto, že v
obou př
ípadech byly ná sledky pro ná rod př
ímo př
íšerné, nepodnikla se proti nim
žá dná rozhodujícíopatř
ení. Př
edevším u syfilidy se dá chová nístá tních a lidových
orgá nů označ it za kapitulaci. Př
i vá žně míně ném potírá níby se muselo zasá hnout
zcela jinak, nežse ve skuteč nosti stalo. Vymyšleníléč ivých prostř
edků sporného
typu, stejně jako jejich obchodnívyužitítéto epidemii moc neuškodilo, i zde
př
ichá zel do úvahy pouze boj proti jejich př
íč ině a ne potírá níjejího dů sledku.
Př
íč ina ale ležív prvníř
adě v našíprostitucílá sky. I kdyby jejím výsledkem nebyla
tato př
írodníná kaza, byla by př
esto jednou z nejvě tších vad našeho ná roda. Neboť
stač íjižmorá lnípustošení, které sebou nese, aby ná rod pomalu ale jistě zhynul.
Toto požidovšťová ni našeho duševního života a mamonizace pá rového pudu dř
íve
č i pozdě ji zahubínaše celkové potomstvo. Namísto silných dě tís př
írodním
vnímá ním se budou rodit pouze ubohá zjevenífinanč níúč elnosti. Neboťto se stá vá
č ím dá l tím více zá kladem a př
edpokladem našich manželství. Avšak lá ska dová dí
ně kde jinde. Po urč itýč as se samozř
ejmě i zde č lově k mů že vysmívat př
írodě ,
avšak pomsta ho nemine, dostavíse pouze pozdě ji, nebo lépe lidé ji rozpoznají
př
íliš pozdě . Jak zhoubné jsou však pro manželstvíná sledky dlouhotrvajícího
pohrdá nípř
írodními př
edpoklady, se dá rozpoznat u naši šlechty. Zde lze spatř
it
výsledky rozmnožová ní, které spoč ívá z jedné strany na č istě společ enské nutnosti,
a z druhé pak na finanč ních dů vodech To prvnívede k oslabeníjako takovému, to
druhé pak k otravě krve, neboťkaždá Židovka z obchodního domu se zdá být
vhodnou k doplně nípotomstva JejíJasnosti, které pak také podle toho vypadá . V
obou př
ípadech je pak ná sledkem naprostá degenerace. Naše mě šťanstvo se dnes
snažíjít stejnou cestou a skonč ítak i stejným způ sobem.
S naprostou lhostejnostíse chodíkolem stá vajících skuteč nosti, jako by se
podobným poč íná ním daly tyto vě ci zneškodnit. Ne, skuteč nost, že naše
velkomě stské obyvatelstvo ve svém milostném životě tíhne stá le více k prostituci a
že se tím č ím dá l tím více propadá do zač arovaného kruhu syfilitické ná kazy,
nemů že být jednoduše zamlč ová na, neboťona je zde. Výsledky této masové
ná kazy lze na jedné straně spatř
it v ústavech pro choromyslné, a na druhé však
bohužel na naších - dě tech. Obzvlá ště ony jsou smutným bídným výsledkem
nezadržitelně se šíř
ícího zneč iště nínašeho sexuá lního života. V nemocných dě tech
se odrá žíneř
esti jejich rodič ů .
Existuje ně kolik cest jak se vyrovnat s touto nepř
íjemnou a hroznou skuteč ností.
Jedni nic nevidí, nebo lépe ř
eč eno nechtě jínic vidě t. Toto je samozř
ejmě zdaleka
nejjednoduššía nejlacině jšípostoj. Dalšíse halído posvě cených plá šťů stejně
smě šné a navíc ještě prolhané stydlivosti, mluvío tomto celém problému pouze
jako o velkém hř
íchu a vyjá dř
ípř
edevším př
ed každým lapeným hř
íšníkem své
nejhlubšírozhoř
č ení, aby pak posléze mohli př
ed touto bezbožnou ná kazou s
pobožným odporem zavř
ít oč i a prosit drahého pá na Boha, aby nejlépe ažpo jejich
smrti seslal na tuto Sodomu a Gomoru síru a mor. Tř
etískupina vidízcela zř
etelně
hrů zné ná sledky, které s sebou jednou tato př
íšerná ná kaza musípř
inést a také
př
inese, pokyvujívšak jen rameny s tím, že proti tomu stejně nemů žou nic dě lat, a
že je nutno nechat vě ci bě žet tak, jak bě ží.
Toto všechno je samozř
ejmě pohodlné a jednoduché, avšak nesmíse zapomínat
na to, že podobné pohodlnosti padne za obě ťcelý ná rod. Výmluva, že jiným
ná rodů m se nevede lépe, samozř
ejmě na skuteč nosti vlastního zá niku stejně nic
nezmě ní, ledaže by pocit, že ostatníjsou tímto neště stím potrefeni také, s sebou pro
mnohé př
ineslo zmírně níjejich vlastních bolestí. Otá zkou by potom však bylo,
který ná rod by se stal prvním a jediným pá nem nad touto ná kazou, a které ná rody
by vyhynuly. Z toho však vyplývajídů sledky. Také toto je prubíř
skýká men
hodnoty rasy. Rasa, která neobstojíve zkoušce, také skoná a hř
íšníci nebo
houževnatci a odolně jšíjedinci budou muset vyklidit prostor. A jelikožse tato
otá zka týká př
edevším potomstva, patř
ík tě m, kteř
ís tak hrozným zá konem tvrdí,
že hř
íchy otců se budou mstít ještě v desá tém pokolení. Pravda, která platípouze u
pokrevního zloč inu a u rasy. Hř
ích proti krvi a rase je dě dič ný hř
ích tohoto svě ta a
konec lidské společ nosti.
Vpravdě žalostně se př
edvá leč né Ně mecko stavě lo prá vě k této otá zce. Co se
dě lo k zabrá ně níná kazy našímlá deže ve velkomě stech? Co se dě lalo proti dorá žení
ná kazy a mamonizace našeho milostného života? A co k potírá níz toho vyplývající
syfilizace lidstva? Odpově ď nejlépe vyplývá nejsná ze z urč eni toho, co se muselo
stá t.
Tato otá zka se nesmi brá t na lehkou vá hu, nýbržje nutno pochopit, že na jejím
ř
ešeni zá ležíště stíč i neště stídalších generací, že by mohla být rozhodujícípro
celou budoucnost našeho ná roda. Toto pozná nízavazuje k bezohledným opatř
ením
a zá sahů m. Na špič ku všech úvah musínastoupit př
esvě dč ení, aby se v prvníř
adě
veškerá pozornost celého ná roda zkoncentrovala na toto strašné nebezpeč í, aby si
každý jedinec mohl vnitř
ně uvě domit dů ležitost tohoto boje. Č lově k mů že skuteč ně
pronikavé a č asto i tě žce snesitelné povinnosti a bř
ímě př
ivést k uskuteč ně nípouze
tehdy, kdyžje každému kromě nutnosti zprostř
edková n také poznatek nezbytnosti.
K tomu však patř
ítaké obrovská osvě ta s vylouč ením všech jinak zavá dě jících
otá zek dennípotř
eby.
Ve všech př
ípadech, ve kterých se jedná o naplně ni zdá nlivě nemožných
požadavků nebo úkolů , se pozornost ná roda musísoustř
edit pouze na tuto otá zku, a
to tak, jako by od jejího výsledku skuteč ně odviselo jeho bytíč i nebytí. Pouze tak
se u ná roda dosá hne skuteč ně obrovských výkonů .
Tato zá kladnímyšlenka platíi pro jednotlivé jedince, pokud tito chtě jí
dosá hnout velkých cílů . I on bude sto doká zat to v postupných úsecích, i on pak
spojísvé veškeré úsilív naplně níurč itého úkolu, a kdyžs ním bude hotov, mů že
mu být vytyč en úsek nový. Kdo však nepř
ikroč ík rozdě leni dobývané cesty na
jednotlivé etapy, které pak budou plá novitě zdolá vá ny za pomoci ostrého shrnutí
všech dostupných sil, ten se nikdy nedostane ke koneč nému cíli, nýbržzů stane
viset ně kde na cestě , nebo dokonce vedle ní. Toto propracová níse k cíli je veliké
umě ni, a vyžaduje vždy nasazeni i té posledníenergie, aby se tato cesta dala krok
za krokem zdolat. Prvotním př
edpokladem, který je nutnýpro útok na tomto
obtížném úseku lidské cesty je, aby se vedenípovedlo př
edstavit širokým masá m
ná roda prá vě nynízdolá vaný, č i lépe ř
eč eno dobývanýdílč íúkol, jako jediný
hodný lidské pozornosti, na jehoždosaženízá visívše. Obrovská masa ná roda
stejně neníschopna dohlédnout na úplný konec cesty, anižby se vyč erpala a
nezač ala pochybovat o jejím smyslu. V urč itém rozsahu bude sledovat cíl, ovšem
cestu mů že vidě t pouze po malých úsecích, podobně jako poutník, který snad také
zná cíl své cesty, a kterýnekoneč nou silnici také př
ekoná sná ze, kdyžsi ji rozdě lí
do urč itých úseků , a vypravíse na každou s takovou vervou, jako by to byl samotný
cíl celé daleké cesty. Pouze tak se dostane vpř
ed, anižby klesal na mysli.
Tak se mě la otá zka potírá nísyfilidy vyložit pomocívšech propagandistických
prostř
edků jako ná rodníúkol, a ne jenom jako ně jakýúkol. Všemi prostř
edky se za
tímto úč elem mě ly do lidív plném rozsahu vtlouci všechny škody tohoto hrozného
neště stí, ažby celýná rod došel k př
esvě dč ení, že od ř
ešenítéto otá zky odvisívše,
jeho budoucnost nebo zá nik. Teprve po takové, byťléta trvajícípř
ípravě , bude
pozornost a s tím i rozhodnost celého ná roda probuzena do té míry, že bude možné
sá hnout i po velmi tě žkých a obě tavých opatř
eních, bez nebezpeč íútě ku,
neporozumě nínebo opuště níze strany masy. Neboťk tomu, aby tento mor byl
sražen na kolena, bude zapotř
ebínesmírných obě tía stejně tak i obrovské prá ce.
Boj proti syfilidě vyžaduje boj proti prostituci, proti př
edsudků m, starým
zvyklostem, proti dosavadním př
edstavá m, všeobecným ná zorů m, a v neposlední
ř
adě i proti prolhané stydlivosti v urč itých kruzích.
Prvním př
edpokladem k morá lnímu prá vu bojovat proti tě mto vě cem, je
umožně níbrzkého provdá níná sledně př
ichá zejícígenerace. V pozdním sňatku
spoč ívá jižsama o sobě nutnost zachová níjistého zař
ízení, které je, a zde se č lově k
mů že kroutit jak chce, ostudou lidstva, a zů stá vá zař
ízením, které č lově ku, který se
ve své skromnosti rá d považuje za vě rný obraz boží, zatraceně nepř
ísluší.
Prostituce je pohana lidstva, která se nedá znič it morá lními př
edná škami,
pobožnou žá dostí, atd., nýbržjejíomezenía ná sledné koneč né odstraně ní
př
edpoklá dá celou ř
adu př
edpokladů . Prvním z nich je však vytvoř
enímožnosti
brzkého sňatku., kterýodpovídá lidské př
irozenosti, a to př
edevším u mužů , neboť
žena je zde stejně pouze pasivníč á stí.
Jak pomatení, ažnesrozumitelnídnes lidé jsou, lze vyč íst z toho, že lze pomě rně
č asto slyšet matky z takzvané "lepší" společ nosti, jak rá dy by pro své dítě nalezly
muže, který je "otrkaný", atd. Že je to tak vě tšinou lepší, a ne obrá ceně , a aťsi
chudá k dě vč e šťastně najde takového podobného otrkaného Honzíč ka, a dě ti budou
zř
etelným výsledkem tohoto rozumného manželství. Kdyžse zvá ží, že ještě samo
od sebe nastane pokud možno velké omezeníplodnosti, a že př
írodě bude
zamezeno v př
írodníselekci, a že bude samozř
ejmě zachová na každá taková
odporná bytost, potom opravdu zů stá vá otá zkou, proč ještě taková instituce
existuje, a jaký má vů bec smysl. Neníto pak to prostituce sama o sobě ? Hraje zde
povinnost vů č i potomstvu vů bec ně jakou roli? A nebo nikdo netuší, jakou kletbu
č lově k uvaluje na své dě ti a vnouč ata, díky takovému lehková žnému a zloč innému
způ sobu há jeníposledního př
írodního zá kona, ale i posledního zá vazku vů č i
př
írodě ?
Takto zdegenerovaly kulturníná rody a pozvolna zanikly. Také manželství
nemů že být samoúč elné, nýbržmusísloužit k rozmnožová ni a udržová ni druhu a
rasy. Pouze to je jejím smyslem a úkolem. Za tě chto př
edpokladů mů že byt její
sprá vnost mě ř
ena pouze skrze způ sob, kterým splňuje svů j úkol. Jižproto je č asný
sňatek sprá vný, dodá vá totižmladé rodině onu sílu, ze která mů že vzejít pouze
zdravé a odolné potomstvo. Samozř
ejmě , že k jejíexistenci je zapotř
ebícelé ř
ady
sociá lních př
edpokladů , bez kterých je brzký sňatek nemyslitelný. Z toho dů vodu
nemů že být ř
ešenítakové zá važné otá zky rozuzleno bez naléhavých sociá lních
opatř
ení. Jak velký to má význam, by mě lo být nejzř
etelně ji patrné na době , kdy
takzvaná "sociá lní" republika svou neschopnostíř
ešit bytovou otá zku jednoduše
zabrá nila spoustě sňatků m, a tímto způ sobem podpoř
ila prostituci.
Nesmysl našeho způ sobu rozdě lová níplatů , které nebere žá dnýohled na otá zku
rodiny a jejívýživu, je také dů vodem, proč se spousta sňatků vů bec neuskuteč ní.
Ke skuteč né likvidaci prostituce se mů že př
ikroč it teprve kdyžbude zá sadní
změ nou sociá lních pomě rů umožně n dř
ívě jšísňatek, nežje nynívšeobecně bě žné.
Toto je nejprvotně jšípř
edpoklad k ř
ešenítéto otá zky. Na druhé straně je nutno z
výchovy a ze vzdě lá níodstranit celou ř
adu chyb, kterých si dnes nikdo ani
nepovšiml. Př
edevším musíbýt do dosavadnívýchovy vnesena vyvá ženost mezi
duchovnívýukou a tě lesným posilová ním a otužová ním. To, co se dnes nazývá
"gymná zium", je výsmě chem ř
eckému vzoru. U našívýchovy se zcela zapomně lo
na to, že zdravý duch má sídlit ve zdravém tě le.
Byly doby v př
edvá leč ném Ně mecku, kdy se o tuto pravdu vů bec nikdo nestaral.
Č lově k jednoduše hř
ešil na svém tě le a domníval se, že v jednostranné duševní
výchově vlastníjistou. Zá ruku velikého ná roda. Omyl, který se zač al mstít dř
íve,
nežse kdo mohl nadít. Nebyla to ná hoda, že bolševická vlna našla pevnou pů du
pod nohama prá vě tam, kde se shromažďovalo hladem a trvalou podvýživou
vysílené obyvatelstvo - v Sasku, Porýníapod. Na všech tě chto územích se ani
takzvaná "inteligence" nevzmohla na žá dnývá žnýodpor proti židovské ná kaze, a
to z jednoho prostého dů vodu: Inteligence byla sama natolik tě lesně vyč erpaná , i
kdyžnejen z dů vodu nouze, také spíš z dů vodu špatné výchovy. Výhradně duševní
př
ístup našívýuky horních vrstev č inítyto neschopné prá vě v č asech, ve kterých o
udrženíse, neř
kuli pak o prosazeníse nerozhoduje duch, nýbržpě st. V tě lesných
troská ch č asto dř
ímá podstata osobnízbabě losti. Př
espř
ílišné zdů razňová ni č istě
duchovnívýuky a zanedbá vá nítě lesného výcviku podně cuje v ranném mlá dí
poč á tek sexuá lních př
edstav. Mlá denec, který je sportem a turnaji veden k železné
otužilosti, podléhá potř
ebě smyslového uká jeníméně , nežpecivá l, který je krmen
výhradně duchovnístravou. Rozumná výchova by na toto mě la brá t ohled. Kromě
toho nesmi ztratit nic z oč í, neboťoč eká vá nízdravého mladého muže př
ed ženou
bude jiné, nežpro př
edč asně zkaženého slabocha. Proto musíbýt celá výchova
př
izpů sobena tomu, aby se volný č as naši mlá deže plně využil prospě šnému
zocelová nítě la. Mlá dežnemá prá vo v tě chto letech zahá lč ivě okouně t po okolí,
vná šet do naších ulic a kin nebezpeč ía nejistotu, nýbržmě la by po skonč enísvých
denních povinnostíupevňovat a zocelovat svou tě lesnou schrá nku, aby v budoucnu
nemusela život shledat př
íliš poddajným. Toto př
ipravit, provést, ř
ídit a vést je
skuteč ným poslá ním výchovy mlá deže a ne jen pouhé napumpová nítakzvaných
vě domosti. Je nutno také zrealizovat př
edstavu, že zpracová vá nísvého tě la je vě cí
každého jedince. Ve vě cech potomstva a s ním spojenými prohř
ešky proti rase
neexistuje žá dná svoboda.
Zá roveň s výchovou tě la musíbýt nastolen boj proti trá veníducha. Všimně me si
dnešních jídelních lístků kin, variet‚a divadel. Č lově k mů že jen tě žko popírat, že to
neníta nejlepšístrava pro naši mlá dež. Ve výkladech a na vylepovacích sloupech
se pracuje všemi možnými prostř
edky, jen aby se př
ilá kala pozornost širokých
vrstev obyvatelstva. Že to naši mlá deži způ sobuje nenapravitelné škody, musíbýt
každému, který mezitím neztratil schopnost vžít se do jejich duše, naprosto jasné.
Tato smyslově stísně ná atmosféra vede k př
edstavá m a ke vzrušenív době , kdy
chlapec pro tyto vě ci ještě nemů že mít naprosto žá dné porozumě ni. Výsledek
tohoto způ sobu výchovy se dnes dá na našímlá deži studovat s ne zrovna
potě šujícím způ sobem. Je př
edč asně vyspě lá a tím zá roveň i př
edč asně zestá rlá . Ze
soudních síníse obč as na veř
ejnost dostá vajíodstrašujícípř
ípady, které umožňuji
hrů zné pohledy do duševního života naších č trná cti a patná ctiletých. Kdo by se
tomu podivoval, že si syfilis vybírá své obě ti i v této vě kové kategorií? A není
smutné vidě t, kdyžse vě tšina takových tě lesně slabých, duševně zkažených
mladých lidídostane do manželského svazku s velkomě stskou kurvou?
Ne, kdo chce vidě t zá nik prostituce, musív prvníř
adě pomoci odstranit její
duševnípř
edpoklady. Musívymýtit neř
á d našímravníná kazy velkomě stské
kultury, a sice zcela bezohledně a bez zavá há nípř
ed kř
ikem a ná ř
kem, který tím
samozř
ejmě bude způ soben. Pokud nevytá hneme naši mlá dežz bahna jejího
dnešního okolí, utopíse v ně m. Kdo tyto vě ci nechce vidě t, podporuje je, a stá vá se
spoluviníkem na pomalém prostituová nínašíbudoucnosti, která zá visípouze na
našípř
íštígeneraci. Toto oč išťová nínašíkultury by se mě lo vztahovat na skoro
všechny oblasti. Divadlo, umě ni, literatura, kino, tisk, plaká ty a výlohy je nutno
oč istit od projevů uhnívajícího svě ta, a postavit je do morá lních služeb stá tu a
kultury. Veř
ejný život musíbýt osvobozen od smradlavého parfému moderní
erotiky, stejně jako od každé nemužsky ostýchavé neupř
ímnosti. U všech tě chto
vě címusíbýt vytýč en smě r a cíl, s př
ihlédnutím na zachová nízdravínašeho ná roda
ohledně tě la i duše. Prá vo osobni svobody zde ustupuje př
ed povinnostízachová ní
našírasy.
Teprve po provedenívšech tě chto opatř
enímů že být zahá jen zdravotníboj proti
samotné ná kaze s urč itými vyhlídkami na úspě ch. Avšak i v tomto př
ípadě nesmí
býti použito polovič atých opatř
ení, nýbrži zde se bude muset př
istoupit k
nejtvrdším a nejpronikavě jším rozhodnutím. Je polovič atostíochraňovat
nevyléč itelně nemocné lidi, kteř
ímohou neustá le ná kazu př
ená šet na zbytek
zdravého obyvatelstva. Odpovídalo by to humanitě , kdy, abychom neublížili
jednomu, nechá me radě ji zemř
ít sto dalších. Požadavek, aby bylo defektním lidem
zabrá ně no v plozenídalších defektních potomků , je požadavkem nejzdravě jšího
rozumu a znamená ve svém soustavném prová dě nínejhumá nně jšípoč in lidstva.
Ušetř
ítrá penímiliónů m nešťastných, a ve svých dů sledcích povede ke
stoupajícímu ozdravová nívů bec. Rozhodnost zakroč it v tomto smě ru také postaví
do cesty př
eká žku dalšímu šíř
enípohlavních nemoci. Neboťzde se bude muset,
bude-li to zapotř
ebí, př
ikroč it k nemilosrdnému oddě lenínevyléč itelně nemocných.
Pro nešťastně postižené je to sice barbarské opatř
ení, avšak pro stá vajícía budoucí
svě t je to požehná ním. Doč asná bolest jednoho stoletímů že a také vykoupí
tisícileté utrpení.
Boj proti syfilidě a jejíprů vodkyni prostitucíje jedním z nejukrutně jších úkolů
lidstva. Nejukrutně jších proto, že se př
itom nejedná o vyř
ešeníjednoho úkolu,
nýbržo odstraně nícelé ř
ady škod, které dá vajípodně t k ná sledným fenoménů m
této ná kazy. Neboťonemocně ni tě lesné schrá nky je zde pouze dů sledkem
onemocně nímorá lních, sociá lních a rasových instinktů . Pokud se tento boj z
dů vodu pohodlnosti, č i snad zbabě losti nevybojuje, mů že si č lově k po 500 letech
prohlédnout dotyč né ná rody. Vě rných podob bohů naleznete, anižbyste se chtě li
rouhat, jen velmi má lo. Jak se však č lově k ve starém Ně mecku pokoušel vypoř
á dat
s touto ná kazou? Po prozkoumá níz toho vyplyne skuteč ně zarmucujícíodpově ď .
Ve vlá dních kruzích byly zcela jistě př
íšerné škody této nemoci zná my, avšak její
dů sledky zř
ejmě nebyly zcela sprá vně domyšleny. V samotném boji proti ni vlá da
selhala a př
istoupila namísto k radiká lním reformá m radě ji ke smě šným opatř
ením.
Okolo nemoci se doktorovalo kolem dokola, a př
íč ina se nechá vala př
íč inou.
Jednotlivé prostitutky byly podrobeny zdravotníkontrole, byly prohlédnuty, jak jen
to v té době bylo možné a v př
ípadě zjiště ného onemocně níbyly strč eny do
ně jakého lazaretu, ze kterého byly, po zevně provedeném vyléč enívypuště ny na
dalšílidi.
Byl samozř
ejmě zaveden "ochranný paragraf", podle kterého hrozila nakažené,
nebo ne zcela vyléč ené osobě pokuta za pohlavnístyk. Takové opatř
eníje
samozř
ejmě sprá vné, avšak v praxi opě t skoro naprosto selhalo. Prvně to bude
žena, která je tímto neště stím postižena, a to jižz dů vodu naší, nebo lépe její
výchovy. Každá zř
ejmě ve vě tšině př
ípadech odmítne svě dč it proti zvrhlému
zlodě ji jejího zdraví, cožse vě tšinou dě je za trapných prů vodních okolností, a
nebude se chtít nechat vlá č et po soudních budová ch. Prá vě jíto nenínic platné, ona
bude ve vě tšině př
ípadech ta nejvíce potrefená , vždyťji stíhá opovrženíjejího
bezcitného okolípř
ece daleko více, nežby tomu v tomto př
ípadě bylo u muže. A
koneč ně si př
edstavte tu situaci, kdy by nositelem této nemoci byl jejíchoť.
Zažalovala by ho? Nebo co by pak mě la dě lat?
U muže k tomu př
ichá zíještě ta skuteč nost, že velice č asto této ná kaze vbě hne
do cesty pod vlivem nemalého požitíalkoholických ná pojů , neboťv tomto stavu
nenís to, zcela sprá vně odhadnout kvalitu své "vyvolené", cožje u nemocných
prostitutek velmi dobř
e zná mo, a neustá le je to podně cuje lovit muže prá vě v tomto
ideá lním stavu. Výsledkem pak je, že si posléze tento nemile př
ekvapený i př
es
nejusilovně jšívzpomíná nínemů že vybavit svou milosrdnou obšťastňující
prů vodkyni, cožnikdo v takovém mě stě jako Berlín č i Mnichov nemů že považovat
za žá dnýdiv. K tomu ještě př
ichá zífakt, že se vě tšinou jedná o ná vště vníky z
venkova, kteř
íbeztak zcela bezradně propadnou kouzlu velkomě sta.
Koneč ně však, kdo mů že vě dě t zda je zdravý č i nemocný? Neexistuje snad
dostatek př
ípadů , kdy zdá nlivě vyléč ený opě t onemocnía způ sobístrašnou
pohromu, anižby to zprvu býval tušil? A tak je praktickýúč inek této ochrany
zá konným postihem zavině né ná kazy ve skuteč nosti roven nule. To samé platíi o
prohlídká ch prostitutek, a koneč ně i léč eníje i dnes stá le ještě nejisté a pochybné.
Jisté je pouze jedno, že ná kaza se př
es všechna opatř
eníšíř
ístá le dá le. Tím je co
nejpř
esvě dč ivě ji potvrzena jejich neúč innost. Neboťvše, co bylo kromě toho ještě
uč ině no, bylo stejně tak nedostač ující, jako i smě šné. Duševníprostitucíná roda se
nezabrá nilo, nedě lalo se ani nic proti jejímu zamezení.
Kdo tíhne k tomu brá t tyto vě ci na lehkou vá hu, ten by si mě l prostudovat
statistické podklady o šíř
enítéto zá keř
né ná kazy, srovnat jejíná rů st bě hem
posledních sto let a domyslet si jejídalšírozkvě t. A č lově k by musel mít intelekt
osla, aby mu z toho po zá dech nepř
ebě hlo nepř
íjemné zamrazeni!
Slabost a polovič atost, s jakou se ve starém Ně mecku př
istupovalo k tomuto
strašnému úkazu, lze hodnotit jako zř
etelné znamenírozkladu jednoho ná roda.
Pokud se nedostavísíly k boji za své vlastnízdraví, zaniká prá vo na život v tomto
svě tě vě č ného boje. Ná ležípouze silnému "celku", a ne slabé "polovič atosti".
Jedním z nejzř
etelně jších znamenírozkladu staré ř
íše bylo pomalé klesá ní
všeobecné kulturníúrovně , př
ič emžkulturou nemá m na mysli to, co se dnes
označ uje slovem civilizace. Ta se naopak zdá být velkým nepř
ítelem skuteč né
duchovnía životníúrovně .
Jižod př
elomu stoletíse do našeho umě nízač al vkrá dat prvek, který byl do té
doby zcela nezná mý a cizí. Zajisté existovaly i v dř
ívě jších dobá ch poklesky vkusu,
ovšem zde se spíše jednalo o umě lecká vykolejení, kterým ná sledné generace
př
isoudily alespoň jakous takous hodnotu, nežo úpadkové ažchoromyslné výtvory,
které s umě ním nemajíjižnic společ ného. V nich se zač al kulturně zrcadlit,
samozř
ejmě teprve pozdě ji lépe zř
etelnýpolitický rozklad.
Bolševické umě níje jediná možná kulturníforma života a duševního výrazu
bolševizmu jako takového.
Komu to př
ijde podivné, ten aťse podívá na umě níšťastně zbolševizovaných
stá tů , a s hrů zou se sezná mís chorobnými výstř
elky zubožených chudá ků , které
zná me od př
elomu stoletípod pojmy kubismus a dadaismus, které jsou tam
obdivová ny jako oficiá lnístá tně uznané umě ní. Také bě hem krá tkého trvá ní
bavorské Republiky rad se objevil tento fenomén. Jižzde se dalo spatř
it, jak
všechny oficiá lníplaká ty, propagač níkresby v noviná ch, atd. v sobě nesly zná mku
nejenom politického, nýbrži kulturního rozkladu.
Tak jak byl ještě př
ed šedesá ti lety jen tě žko myslitelnýpolitický rozvrat dnešní
velikosti, o kulturním poli vů bec nemluvě , tak se jižod roku 1900 zač al odrá žet ve
futuristických a kubistických výtvorech. Př
ed šedesá ti lety by výstava takzvaných
dadaistických "zá žitků " byla naprosto nemyslitelná a jejípoř
adatel‚by skonč ili v
ústavu pro choromyslné, zatímco dnes dokonce př
edsedajíumě leckým svazů m.
Tehdy se tento mor nemohl vyskytnout, nebot" by to nedopustilo jak veř
ejné
míně ní, tak ani stá t. Protože úkolem stá tnísprá vy je nedopustit, aby ná rod byl
vydá vá n do spá rů duševního šílenství. U ně č eho takového by však jednoho dne
musel podobnývývoj zá konitě skonč it. Totižtoho dne, kdy by tento druh umě ní
zač al odpovídat obecnému vnímá ní, by došlo k zá važná př
emě ně lidstva. Započ al
by zpě tnývývoj lidského mozku, jehožkonec by se snad ani nechtě l domyslet
Jakmile si č lově k z tohoto hlediska uvě domívývoj našeho kulturního života za
posledních 25 let, s hrů zou zjistí, jak moc jsme do tohoto zpě tného vývoje
zapleteni. Všude kolem sebe nará žíme na semena, které způ sobuji vznik bujné
vegetace, která našíkulturu dř
ív nebo pozdě ji zcela zardousí. Také v nich se dá
spatř
it znamenírozkladu pomalu uhnívajícího svě ta. Bě da ná rodů m, které již
nejsou schopny být pá nem této choroby!
Tato onemocně ni lze v Ně mecku vidě t v podstatě ve všech oblastech umě nía
kultury vů bec. Zdá se, jako by všude jižbyl př
ekroč en nejvyššíbod a vše spě lo ke
koneč nému zá niku. Divadlo pokleslo oč ividně nejníže a kdyby se proti prostitucí
umě nínepostavila alespoňdvornídivadla, jistě by tehdy byla, coby kulturnífaktor,
beze zbytku vyř
azena. Pakliže by se odhlédlo od tě chto a pá r dalších výjimek,
nabyla by estrá dnívystoupeni na jevištích asi takové míry, že by pro ná rod ztratilo
smysl vů bec je navště vovat. Bylo smutným znamením vnitř
ního rozkladu, že
nebylo možno mlá deždo tě chto takzvaných "umě leckých dílen" posílat, cožse
zcela nestydatě dá valo na vě domívšeobecným panoptickým varová ním: "Mlá deži
nepř
ístupno!"
Na tě chto místech by se mě la zavést taková preventivníopatř
ení, aby v první
ř
adě sloužila k výchově mlá deže, a ne k obveselová nístarých, znudě ných vrstev
obyvatelstva. Co by asi ř
ekli všichni velcídramatikové všech dob na taková
opatř
ení, a hlavně co by ř
ekli okolnostem, které k tě mto opatř
ením vedly? Jak by se
asi rozhoř
č il Schiller, jak by se rozhoř
č eně odvrá til Goethe!
Ale samozř
ejmě , č ím jsou Schiller, Goethe nebo Shakespeare proti dnešním
hrdinů m moderníně mecké poezie, staré onošené a př
ežité - př
ekonané zjevení.
Neboťnejcharakteristič tě jšína této době je to, že neprodukuje pouze ještě víc
špíny, ale že zá roveňposkvrňuje všechny skuteč né veliká ny minulosti. To jsou
ostatně úkazy, které lze vidě t vždy v takových dobá ch. Č ím podlejšía hanebně jší
jsou projevy doby a jejich souč asníků , tím víc jsou nená vidě ni svě dkové ně kdejší
slá vy a velikosti. V tě chto dobá ch by tito lidé nejradě ji podobné vzpomínky na
minulost lidstva zprovodili ze svě ta,aby zamezením možnosti srovná nímohli
vlastníkýč zamě ňovat za umě ní. A proto č ím ubožejšía bídně jšíje každá nová
instituce, o to víc usiluje o vymazá nístop minulých č asů .
Toto v žá dném př
ípadě neplatípouze pro nové úkazy na poli všeobecné kultury,
nýbrži pro ty na poli politickém. Nová revoluč níhnutíbudou staré formy
nená vidě t o to více, č ím podř
adně jšíjsou sama. I zde lze spatř
it, jak se touha nechat
zazá ř
it vlastníkýč jako ně co pozoruhodného, mů že změ nit v nená vist proti
hodnotně jšímu dobru minulých č asů . Dokud bude např
íklad žít historická
vzpomínka na Friedricha Velikého, mů že Friedrich Ebert pouze vyvolá vat
podmíně ny úžas. Hrdina od Sanssousi je v porovná ni k bývalému výč epnímu z
Brém asi jako slunce k mě síci. Teprve kdyžslunce zapadne, zač ne mě síc svítit.
Proto je také nená vist všech novolunílidstva vů č i stá licím pochopitelná . Bě hem
politického života se tyto nuly, kdyžužjim osud doč asně vhodído klína moc, snaží
nejenom s neúnavnou horlivostíposkvrňovat a špinit minulost, nýbržse i vyhýbat
vně jšími prostř
edky všeobecné kritice. Jako př
íklad zde mů že platit vydá nízá kona
na ochranu republiky nové Ně mecké ř
íše.
Jakmile se ně jaká nová myšlenka, uč ení, nový svě tový ná zor a nebo politické, č i
hospodá ř
ské hnuti snažípopírat minulost, pomlouvat ji a znevažovat ji, je nutné se
jižpř
ed tímto popudem mít dobř
e na pozoru. Vě tšinou je dů vodem k takové
nená visti jejich vlastníméně cennost, nebo ně jakývlastníšpatnýúmysl. Skuteč ně
požehnaná obroda lidstva bude vždy a stá le zač ínat stavě t tam, kde konč íposlední
dobrý zá klad. Nebude se stydě t př
ed použitím starých dobrých stá vajících pravd.
Vždyťcelá lidská kultura a č lově k sá m jsou pouze výsledkem jednoho dlouhého
vývoje, ke kterému každá generace př
iložila a zasadila svů j stavebníká men. Smysl
a úč el revolucípak nenístrhnout nará z celou budovu, nýbržodstranit špatně
zasazený a nehodícíse ká men a na uvolně né místo zasadit nový a vhodně jší.
Pouze tehdy se pak dá a smíhovoř
it o pokroku lidstva. V jiném př
ípadě svě t
nikdy nevyjde z chaosu. Jinak by každé generaci ná leželo prá vo odmítnutí
minulosti a tím i př
edpoklad smě t vlastnípracíznič it veškeré hodnoty minulosti.
Na stavu našícelé př
edvá leč né kultury nebyla nejsmutně jšípouze naprostá
impotence umě lecké a všeobecné kulturnítvů rč ísíly, nýbrži nená vist, se kterou
byla znevažová na vzpomínka na velkou minulost. Skoro ve všech umě leckých
oblastech, př
edevším pak v divadle a literatuř
e se poč á tkem stoletízač aly, na úkor
haně ných a znevažovaných klasiků , prosazovat nové méně významně jšísmě ry.
Jako by tato doba zahanbujícíméně cennosti mohla vů bec ně co př
ekonat. Avšak z
této snahy upř
ít souč asnosti minulost vychá zely jasně a zř
etelně na povrch špatné
úmysly tě chto apoštolů budoucnosti. Jižz toho se mě lo rozpoznat, že se zde
nejedná o nové, byťšpatné kulturnípojetí, nýbržže se jedná o proces nič ení
zá kladů samotné kultury, za úč elem pokud možno co nejvě tšího poblá zně ní
zdravého umě leckého vnímá nía duchovnípř
ípravy politického bolševizmu. Neboť
pokud je periklejské obdobízosobně no Parthenónem, pak je bolševická př
ítomnost
zobrazena kubistickým úšklebkem.
V této souvislosti je nutno pouká zat na opě t zř
etelnou zbabě lost č á sti našeho
ná roda, který mě l být na zá kladě své výchovy a své pozice povinen vytvoř
it frontu
proti této kulturnípotupě . Ze samého strachu př
ed kř
ikem bolševických kulturních
apoštolů , kteř
íprudce napadli každého, kdo v nich nechtě l rozpoznat korunu
tvorby, a nazvali ho zpá teč nickým šosá kem, se zř
ekli jakéhokoliv vá žného odporu,
a podrobili se, jak to tak vypadá , nevyhnutelnému. Č lově k zač al mít doslovně
strach př
ed tě mito pološílenci a podvodníky nevá žícími si minulosti. Jako kdyby
bylo ostudou neporozumě t produktů m duševních degenerá tů č i prohnaných
podvodníků . Tito apoštolové umě nímě li samozř
ejmě velmi jednoduchýprostř
edek,
kterým se snažili stvrdit svů j nesmysl jako bů hvíjak úžasnou vě c. Př
edstavovali
každou nesrozumitelnou a zř
etelně pomatenou vě c jako takzvanývnitř
níprožitek
př
ekvapené souč asnosti. Takto laciným způ sobem jiždopř
edu znemožnili vě tšině
lidíjakýkoliv odpor. Neboťo tom, že by i toto mohl být vnitř
níprožitek se nedalo
pochybovat. Pochybovat se však dalo o tom, zda je př
ípustné př
edklá dat zdravé
veř
ejnosti takovéto halucinace duševně chorých nebo zloč inců . Díla Moritze von
Schwind nebo Bocklizia byla také vnitř
ním prožitkem, avšak od umě lců s nadá ním
od Boha, a ne od ně jakých šašků .
Zde se dala skuteč ně vysledovat bidná zbabě lost naši takzvané inteligence, které
se vykrucovala z jakéhokoliv skuteč nému odporu proti tomuto zamoř
ová ní
zdravého instinktu našeho ná roda a radě ji to nechala na ně m, aby se s tímto drzým
nesmyslem vyrovnal jak jen chce. Aby neplatil za amatérského pošetilce, smíř
il se
č lově k s každým výsmě chem umě ní, aby koneč ně znejistě l př
i srovná vá nídobrého
se špatným.
Všechno to byla znamenízhoršujících se pomě rů . Jako pová žlivé znameníje
nutno zdů raznit i ná sledující: v devatená ctém stoletízač ala naše mě sta stá le více
ztrá cet charakter kulturních center, a poč ala klesat k pouhým lidským sídlištím.
Malá svá zanost se svým rodiště m, která je typická pro dnešnímě stský proletariá t,
je ná sledkem toho, že se zde skuteč ně jedná pouze o doč asné místo pobytu a o nic
jiného. Dílem to souvisís č astou změ nou bydliště zapř
íč ině nou sociá lními
podmínkami, které č lově ku neumožňujívytvoř
it si skuteč nou vazbu ke svému
mě stu. Na druhé straně je nutno hledat př
íč inu ve všeobecně kulturní
bezvýznamnosti a chudobě našich souč asných mě st.
Avšak v č asech osvobozeneckých vá lek byla ně mecká mě sta menšínejenom co
do poč tu, nýbrži svou velikostí. Tě ch pá r skuteč ných velkomě st bylo vě tšinou
rezidencemi a jako taková mě la sama o sobě jižurč itou kulturníhodnotu a vě tšinou
také urč itýumě lecký vzhled. Tě ch pá r mě st s více nežpadesá ti tisíci obyvateli byla
oproti dnešním mě stů m se stejným poč tem obyvatel ohledně hospodá ř
ských a
kulturních pokladů mnohem bohatších. KdyžMnichov dosá hl šedesá ti tisíc
obyvatel, byl jižadeptem na to, stá t se jednou z prvních kulturních dílen. Dnes
tohoto poč tu dosá hla, pokud ho tedy jiždá vno nepř
ekroč ila, skoro každá dě lnická
osada, ovšem vě tšinou bez jakéhokoliv vlastního skuteč ného významu. Pouhé
nahromadě níobytných a ná jemních kasá ren, nic více. Jak mů že př
i takové
bezvýznamnosti vzniknout jaká koliv bližšívazba na podobné místo, je mi zá hadou.
Tě žko bude mít ně kdo bližšívazbu na místo, které nemů že nabídnout nic víc, než
jakékoliv jiné, kterému chybízná mka jakékoliv individuality, a ve kterém se č lově k
trapně vyhýbá všemu, co by jen zdaleka mohlo př
edstavovat umě ní.
Ale jako by to nestač ilo, zač íná i ve velkomě stech se stoupajícítendencí
př
ibývat poč et obyvatelstva, které je stá le chudšívšech skuteč ných umě leckých
hodnot. Velkomě sta vypadajíč ím dá l tím opotř
ebovaně ji a vyzař
ujíúplně stejný
obraz, byťve vě tším rozsahu, jako ony malé chudé tová rníosady. To, co nová doba
př
inesla kulturnímu obrazu našich velkomě st, je naprosto nevyhovující. Všechna
naše mě sta žijíze slá vy a pokladů minulosti. Odmysleme si např
íklad ze
souč asného Mnichova vše, co bylo postaveno za vlá dy Ludwiga I., a s hrů zou
zjistíme, jak chudýbyl od té doby př
írů stek významných umě leckých dě l. A to
samé platípro Berlín a vě tšinu dalších mě st. Ještě podstatně jšívšak je ná sledující.
Naše dnešnívelkomě sta nemajížá dné pomníky ovlá dajícícelkovýmě stskýobraz,
které by mohly promlouvat jako skuteč né symboly celé doby. To však bylo bě žné
ve starově kých mě stech, kdy skoro v každém byl postaven zvlá štnímonument
jejich hrdosti. Charakteristika antických mě st nespoč ívala v soukromých budová ch,
nýbržve veř
ejných pomnících, které nebyly urč eny pro okamžik, nýbržpro vě č nou
slá vu. Neboťv nich se neodrá želo bohatstvíjedince, ale velikost a význam
veř
ejnosti. Tak vznikaly pomníky, které velmi dobř
e plnily úč el zprostř
edková vat
jednotlivým obyvatelů m daným způ sobem spojeni s jejich mě stem, cožná m dnes
mnohdy př
ijde skoro nesrozumitelné. Neboťto, co vidě l, nebyly ani tak chudé
domy soukromých majitelů , jako spíš velkolepé stavby celé společ nosti. Oproti nim
se pak obytnýdů m stá val skuteč ně pouze nepodstatnou podružností.
Ažkdyžse porovnajípomě ry rozmě rů antických stá tních staveb s tehdejšími
obytnými budovami, pak teprve č lově k porozumítomu, proč kladli na prvnímísto
zdů razně níprincipů veř
ejných staveb. Tě ch pá r strmých kolosů , které dnes
obdivujeme ve zř
íceniná ch a vykopá vká ch starého antického svě ta, nejsou bývalé
obchodníbudovy, nýbržsvatyně a stá tnístavby. Tedy díla, jejichžmajiteli byla
široká veř
ejnost. Dokonce v samotném lesku Ř íma pozdnídoby nebyly na prvních
místech vily a palá ce jednotlivých obč anů , nýbržsvatyně a vř
ídla, stadiony, cirky,
akvadukty, baziliky, atd., které patř
ily stá tu a tedy všemu lidu. Dokonce ještě
germá nský stř
edově k zachová val tuto vedoucízá sadu, i kdyžza zcela jiného
umě leckého pohledu. To co ve starově ku bylo vyjá dř
eno v Akropoli nebo
Pantheonu, zahltilo se nynído formy gotických katedrá l. Jak ohromně pů sobily tyto
monumentá lnístavby oproti malému hemženíživnostenských, dř
evě ných, nebo
cihlových staveb stř
edově kého mě sta. Byly a stá le ještě jsou. Symboly, které urč uji
charakter a obraz daného místa, i kdyždnes vedle nich vyrů stajístá le vyšší
ná jemné kasá rny. Munster, Rathuser a Schrannenhallen tvoř
íjako ochranné vě že
viditelné symboly pojetí, jehožzá klady odpovídajízase jen antice.
Jak smě šný je však dnešnívztah mezi stá tními a privá tními stavbami. Pokud by
osud Ř íma mě l postihnout Berlín, mohli by naši potomci coby obdivuhodná díla
našídoby, charakterizujícínašíkulturu, obdivovat leda pá r židovských ná kupních
domů a hotelů ně kolika společ ností. Jen aťč lově k porovná hrů znýrozpor, který
vlá dne mezi ř
íšskými stavbami, finanč ními hospodá ř
skými stavbami, a to dokonce
v takovém mě stě jako je Berlín.
Také vynaklá dané sumy pro stá tnístavby jsou vě tšinou skuteč ně smě šné a
nepostač ující. Nestavíse stavby do budoucnosti, nýbržvíce pro momentá lní
potř
ebu. Ně jaká vyššímyšlenka tu bohužel nenízastoupena. Berlínský zá mek v
době jeho zbudová níbyl ve vztahu k př
ítomnosti dílem poně kud jiného významu,
nežnapř
íklad nová knihovna. Zatímco jediný vá leč ný kř
ižník př
edstavuje hodnotu
více nežšedesá ti miliónů , byla na prvnímonumentá lnístavbu Ř íšského sně mu,
který mě l být postaven na vě ky, schvá lena ani ne polovina. A kdyžpř
išla k
rozhodnutíotá zka vnitř
ního vybavení, hlasoval vysokýdů m proti použitíkamene a
poruč il obložit stě ny sá drou. Tentokrá t se parlamentá ř
i kupodivu zachovali
sprá vně . Sá drové hlavy také nepatř
ímezi kamenné zdi. Tak chybínašim
souč asným mě stů m př
eč nívajícísymbol ná rodnípospolitosti, a proto se č lově k
nemů že divit, že ve svých mě stech žá dný symbol vidě t nemohou. Musídojít ke
zpustošení, které se svou neteč nostídnešních obyvatel velkomě sta prakticky
projevína osudu jejich mě sta.
I toto je znamením našíupadajícíkultury a našeho všeobecného rozvratu. Doba
se dá víve své neúč elnosti, nebo lépe ř
eč eno ve službě peně z. Potom se ale č lově k
také nesmídivit, kdyžpod vlá dou takového božstva nezbývá místo pro žá dné
bohatýrství. Dnešnísouč asnost pouze sklízíto, co zasila naše minulost.
Všechny tyto znaky rozkladu jsou v posledníř
adě pouze dů sledky nedostatku
urč itého, jednotně uznaného svě toná zoru, stejně jako z toho vyplývajícívšeobecné
nejistoty v hodnoceni a postoji k jednotlivým zá sadním otá zká m doby. Př
itom je
vše, poč ínaje výchovou, polovič até a vá havé, dě síse zodpově dnosti a konč íve
zbabě lém trpě níuznaných chyb. Humanitnípomatenost se stá vá módou a zatímco
č lově k podléhá výstř
elků m a šetř
i jedince, je obě tová na budoucnost miliónů .
Jak dalece ná s zasahuje všeobecná rozervanost ukazuje pozorová ni
př
edvá leč ných religiózních pomě rů . I zde je jižu velké č á sti ná roda dá vno ztracena
valná č á st jednotného a úč inného svě toná zorového př
esvě dč enía víry. Př
itom
př
íslušníci církve, kteř
íz níoficiá lně vystoupili, hraji menšíroli, nežti naprosto
lhostejní. Obě hlavni ná boženské vyzná nív Asii a Africe zachová vajímise, aby
př
ivedli nové př
ívržence jejich viry. Je to č innost, která vykazuje př
edevším u
mohamedá nské víry, oproti jejich výpadů m, pouze velice skromné úspě chy. Evropa
však ztrá címilióny a dalšímilióny svých vnitř
ních př
ívrženců , kteř
íjsou
církevnímu životu buďto naprosto cizí, nebo si jdou svou vlastnícestou. Ná sledky
toho nejsou př
edevším v mravním ohledu nikterak př
íznivé.
Pozoruhodný je zde i stá le prudšíboj proti dogmatickým zá kladů m jednotlivých
církví, bez kterých by ale praktická existence lidstva bez ná boženské víry na tomto
svě tě nebyla myslitelná . Široká masa obyvatelstva se nesklá dá z filozofů . Avšak
prá vě pro masu je víra č asto vů bec jediným podkladem pro morá lnísvě toná zor.
Rů zné ná hražkové prostř
edky se neproká zaly jako moc úspě šné, takže by jimi asi
jen tě žko šlo nahradit nyně jšíná boženské vyzná ní. Pokud však má ná boženská víra
a uč enískuteč ně oslovovat široké vrstvy, pak je naprostá autorita obsahu této víry
zá kladem každé úč innosti. To, č ím je pro všeobecný život př
íslušný životnístyl,
bez kterého by zajisté rozumně a chytř
e žilo statisíce vysoce postavených lidí, ale
milióny dalších však ne, tím jsou pro stá t prá vě jeho zá kladníprincipy a pro
př
íslušnou víru jejídogmata. Teprve pomocítoho je kolísavá a nekoneč ně
vyklá daná , č istě duchovnímyšlenka jasně vytyč ena a je jídá na urč it forma, bez
které by jínikdo nevě ř
il. V jiném př
ípadě by myšlenka nepř
erostla př
es
metafyzickou př
edstavu, nebo krá tce ř
eč eno př
es filosofické míně ní. Ú tok proti
dogmatů m se velmi podobá boji proti všeobecně zá konným podkladů m stá tu. A tak
jako stá t zahyne v naprosté stá tníanarchii, tak i církev skoná pod ná tlakem
ná boženského nihilizmu.
Pro politika však nesmíbýt odhad ceny toho daného ná boženstvíurč ová n ani
tak skrze jeho nedostatky, jako spíš skrze kvalitu jejízjevně kvalitně jšíná hražky.
Pokud však tato bude chybě t, mů že stá vajícínič it pouze šílenec, nebo zloč inec.
Samozř
ejmě , že nemalou vinu na tě chto ne zrovna potě šujících okolnostech
nesou ti, kteř
ípř
íliš zatížili ná boženské př
edstavy č istě pozemskými zá ležitostmi a
kteř
íažpř
íliš č asto vyvolá vajíkonflikt s takzvanou exaktnívě dou. Vítě zstvína
tomto poli však způ sobíná boženstvív oč ích všech tě ch, kteř
íse nedoká zali př
enést
př
es č istě vně jšívě domosti, obrovské škody.
Nejhoršíjsou však zpustošení, která jsou zavině na zneužitím ná boženského
př
esvě dč eni k politickým úč elů m. Má lo by se skuteč ně co nejostř
eji vystupovat
proti oně m nuzným šmeliná ř
ů m, kteř
ípovažujíná boženstvíza prostř
edek jejich
politických, lépe ř
eč eno obchodních služeb. Tito drzíprolhanci vyř
vá vajílíbezným
hlá skem do svě ta své ná boženské vyzná ní, aby je dobř
e slyšeli ostatníhř
íšníci.
Avšak ne že by snad za víru v př
ípadě nutnosti obě tovali svů j život, ale naopak, aby
mohli lépe žít. Kvů li jediné politické machinaci př
íslušné hodnoty by zaprodali
celou jejich víru. Za deset parlamentních mandá tů by se spojili s marxistickými
nepř
á teli jakéhokoliv vyzná ní, a za jedno ministerské kř
eslo by vstoupili do sňatku
s ďá blem, pokud jim tento ještě nezaplašil zbytek jejich dobrých mravů .
Pokud mě l ná boženský život v př
edvá leč ném Ně mecku pro mnohé nepř
íjemnou
př
íchuť, dala se př
ipsat prá vě tomuto zneužívá ní, které bylo provozová no jednou
takzvanou "kř
esťanskou" stranou, stejně jako drzostí, se kterou se pokoušeli
spojovat katolickou víru s politickou aktivitou.
Podsouvá níbylo dopuště ním, které snad ně kolika budižknič emů m př
ineslo
parlamentnímandá ty, avšak církvi př
ineslo pouze újmu. Výsledky však nese celý
ná rod. Neboťdů sledky způ sobené ochabnutím ná boženského života dopadajíprá vě
v č ase, kdy zač alo povolovat a vrá vorat beztoho i vše ostatní, a kdy hrozízhroucení
dochovaných zá kladů mravů a morá lky.
Také to byly rá ny a trhliny na našem ná rodním tě le, které nebyly nebezpeč né,
pokud nenastalo ně jaké dalšízvlá štnízatíženi. Avšak stá valy se neště stím, když
tíhou velkých udá lostínabyla otá zka vnitř
nístability ná roda podstatného významu.
Stejně tak na politickém poli nemohly pozornému oku uniknout vady, které v
př
ípadě , že v brzké době nedojde k výraznému zlepšení, č i změ ně , musívést a také
povedou k ná slednému rozkladu ř
íše. Bezcitnost ně mecké zahranič nía vnitř
ní
politiky byla zř
etelná každému, kdo úmyslně nechtě l být slepým. Kompromisní
hospodá ř
stvíse zdá lo být nejvíce podobno bismarckskému pojetí, aby "politika
byla umě ním možností". Avšak mezi Bismarkem a pozdě jším ně meckým
kancléř
em byl malý rozdíl. Ten toho prvního opravňoval vyjá dř
it se takto o
charakteru politiky, zatímco stejná vyjá dř
eníz úst jeho ná sledovníka muselo vyznít
ve zcela jiném významu. NeboťBismark touto vě tou chtě l pouze naznač it, že k
dosaženíurč itého politického cíle je nutno nasadit všechny možnosti, resp. že je
nutno jednat dle všech možností. Ná sledovníci však v tomto vyjá dř
enívidě li
slavnostnízproště ni se všech potř
eb mít vů bec ně jaké politické úmysly, č i dokonce
ně jaké cíle. A toto vedeníř
íše oné doby také žá dné politické cíle nemě lo. Vždyťk
tomu chybě ly nutné př
edpoklady urč itého svě toná zoru, stejně jako ujasně ní
vnitř
ních vývojových zá konů politického života vů bec.
Nebylo má lo tě ch, kteř
íhledě li pochmurně tímto smě rem a ostř
e kritizovali
bezplá novitost a bezmyšlenkovitost ř
íšské politiky, kteř
ítedy dobř
e rozeznali
vnitř
níslabost a dutost. Avšak byli to pouze outsideř
i politického života. Oficiá lní
vlá dnímísta ignorovala poznatky jistého Houstona Stewarda Chamberlaina
stejným způ sobem, jakým se to dě je i dnes. Tito lidé jsou př
íliš hloupí, nežaby
mohli samostatně př
emýšlet, a př
íliš namyšlení, nežaby se potř
ebné nauč ili od
jiných. Vě č ná pravda, která jižOrenstierna př
imě la zvolat: "Svě t je ř
ízen pouze
malým zlomkem moudrosti". Moudrosti, ze které každý ministerský rada ztě lesňuje
pouze jediný atom. Od té doby, co se Ně mecko stalo republikou, to však jižneplatí.
Vždyťproto je také zá konem na ochranu republiky zaká zá no ně č emu takovému
vě ř
it, nebo ně co takového dokonce vyslovovat. Orenstiern mě l také ště stí, že žil již
tehdy, a ne dnes v této povedené republice.
Jako nejslabším momentem byla jižpř
ed vá lkou rozpozná na instituce, která
mě la ztě lesňovat sílu ř
íše: Parlament, Ř íšskýsně m. Zbabě lost a nezodpově dnost se
zde družili naprosto dokonalým způ sobem. Jednou z bezmyšlenkovostí, kterou je
dnes slyšet pomě rně č asto, je, že parlamentarismus v Ně mecku zklamal "jižod dob
revoluce". Je zde vytvá ř
eno zdá ní, jako by tomu snad př
ed revolucíbylo jinak. Ve
skuteč nosti nemů že tato instituce pů sobit jinak, nežzhoubně . A to dě lala jižv době ,
kdy vě tšina s klapkami na oč ích ještě nic nevidě la, nebo nechtě la vidě t. Neboťže
bylo Ně mecko rozvrá ceno, za to mů žeme nemalým dílem podě kovat prá vě této
instituci. Avšak za to, že tato katastrofa nenastala jiždř
íve, nemů že platit za
zá sluhu Ř íšského sně mu. Za to je nutno podě kovat odporu, který se v dobá ch míru
vzepř
el proti č innosti tě chto hrobníků ně meckého ná roda a Ně mecké ř
íše.
Z bezpoč tu zhoubných škod, které tato instituce př
ímo č i nepř
ímo napá chala,
bych chtě l vyzdvihnout pouze jednu pohromu, která nejvíce odpovídá vnitř
ní
podstatě této nejnezodpově dně jšíinstituci všech dob. A sice př
íšerná polovič atost a
slabost politického vedeníř
íše smě rem ven i dovnitř
. Vše, co ně jakým způ sobem
podléhalo vlivu tohoto parlamentu bylo polovič até, aťse na to č lově k dívá jak
chce. Polovič atá a slabá byla spojenecká politika ř
íše smě rem ven. Místo aby byl
zachová n mír, smě ř
ovalo se bez zá bran k vá lce. Polovič atá byla polská politika.
Podně covalo se, namísto aby se vá žně zakroč ilo. Výsledkem nebylo ani vítě zství
ně mectví, ani usmíř
eni s Polskem, zato ale nepř
á telstvís Ruskem.
Polovič até bylo ř
ešeníalsasko-lotrinské otá zky. Místo aby se tvrdou pě stí
jednou provždy rozdrtila hlava francouzské hydry a Sasku byla př
izná na stejná
prá va, neudě lalo se ani jedno z toho. Ani to nebylo možné, vždyťv ř
adá ch
nejvlivně jších stran př
ece sedě li nejvě tšívlastizrá dci - v Centru např
. pan Wetterle.
Všechno to by se ještě dalo unést, kdyby za obě t polovič atosti nepadla i moc, od
jejížexistence nakonec zá visítrvá ni ř
íše: vojsko. Za to, co zde napá chal takzvaný
Ř íšský sně m, by stač ilo k tomu, aby byl jednou provždy proklet celým ně meckým
ná rodem. Z nejbídně jších dů vodů tito parlamentá ř
štípartajnímizerové vyrvali a
ukradli celému našemu ná rodu z rukou zbraň sebezachová nía jediné ochrany
vlastnísvobody a nezá vislosti. Kdyby se dnes otevř
ely hroby flanderské plošiny,
zvedli by se z nich krvavížalobci. Statisíce nejlepších mladých Ně mců , kteř
íbyli
nesvě domitostítě chto parlamentních zloč inců špatně a polovič atě vycvič eni poslá ni
na smrt. Milióny mrzá ků a mrtvých ztratila otč ina jenom proto, aby byli ně kolika
stovká m lidových podvodníků umožně ny politické machinace a vydě rač ství.
Zatímco židovstvo pomoci svého marxistického a demokratického tisku šíř
ilo
do celého svě ta lži o ně meckém militarismu a př
itě žovalo tak Ně mecku všemi
dostupnými prostř
edky, odmítali marxistické a demokratické strany jakýkoliv
rozsá hlý výcvik ně mecké lidové síly. Př
itom musel být tento hrozný zloč in, který
tím byl pá chá n, okamžitě každému jasný. Neboťv př
ípadě ná sledujícívá lky by
celý ná rod musel do zbraně , č ímžby nič emnostítě chto č istých reprezentantů
vlastního takzvaného "lidového zastoupení" bylo př
ed nepř
ítele pohná no ně kolik
miliónů špatně a polovič atě vycvič ených Ně mců . Avšak i kdyžč lově k nepř
ihlédne
na ná sledky, které z této brutá lnía surové nesvě domitosti tě chto parlamentních
pasá ků vyplývají, nedostatek vycvič ených vojá ků na zač á tku vá lky mů že velmi
rychle vést k obrovským ztrá tá m, cožse také bě hem velké vá lky takto př
íšerným
způ sobem potvrdilo. Ztrá ta boje za svobodu a nezá vislost ně meckého ná roda je
výsledkem polovič atosti a slabosti, která je pě stová na ve výchově lidové síly jižv
době míru za úč elem obrany vlastnídomoviny.
Pokud bylo na souši vycvič eno pouze malé množstvírekrutů , pak u ná moř
nictva
se tento polovič atýná stroj pokoušel více č i méně znič it tuto zbraňná rodního
sebezachová ní. Duchem polovič atosti však bylo bohužel nakaženo i veleni loďstva.
Tendence stavě t v lodě nicích stá le menšílodě , zatímco ve stejnou dobu byly na
vodu spouště ny daleko vě tšílodě Anglické, nebylo zrovna dalekozraké a jižvů bec
ne geniá lní. Prá vě flotila, která jižna poč á tku nemů že být č istě poč etně postavena
na stejnou úroveň svého pravdě podobného nepř
ítele, musítento poč etnínedostatek
př
evá žit př
evyšujícíbojovou silou jednotlivých lodí. Prá vě př
evažujícíbojová síla
je rozhodující, a ne ona pově stná př
evaha "kvality". Skuteč ně modernítechnika je v
jednotlivých kulturních stá tech tak vyspě lá , že by bylo nemožné, aby byla lodím
jedné mocnosti dá na podstatně vě tšíbojová síla, nežlodím stejné toná že stá tu
jiného. A ještě méně myslitelné je dosá hnout menšíflotilou př
evahy nad vě tší. A
skuteč ně , malývýtlak ně meckých lodi se mohl prosadit pouze na úč et rychlosti a
pancéř
ová ní, frá ze, která mě la tuto skuteč nost ospravedlnit, uká zala ostatně velmi
zhoubný nedostatek logiky rozhodujících míst, která o tom v době míru
rozhodovala. Tvrdilo se totiž, že ně mecká palebná síla je zř
etelně menšínež
anglická . Že se ně mecké 28 centimetrové dě lo naprosto nemů že rovnat britskému
30,5 cm! Ale prá vě proto bylo povinnostípř
ekonat toto 30,5 cm dě lo. Př
ič emž
cílem nemě lo být dosaženístejného, nýbržvyrobenípř
evažujícípalebné síly. Jinak
by také byla objedná vka 42 centimetrového Mursera u armá dy naprosto zbyteč ná ,
neboťně mecký21 cm Murser př
evyšoval každé tehdejšífrancouzské dě lo. A na
pevnosti by také zř
ejmě stač il 30,5 cm Murser. Velenípozemního vojska
př
emýšlelo sprá vně , avšak u ná moř
nictva tomu tak nebylo. Zř
eknutíse palebné
př
evahy, stejně jako př
evažujírychlosti bylo zdů vodně no takzvanými rizikovými
faktory, které však byly jižod poč á tku chybné. Veleníná moř
nictva se zř
eklo útoku
jižformou výstavby loďstva, a jižod zač á tku se vě novalo pouze otá zce defenzívy.
Tím se však zř
eklo posledního úspě chu, který ležía vždy bude ležet pouze v útoku.
Pomalejšía hů ř
e opancéř
ovanou loď pošle rychlejšía silně jšíprotivník ke dnu
vě tšinou jižz dostateč ně velké a výhodné vzdá lenosti. To musela trpce poznat celá
ř
ada naších kř
ižníků . Jak nesprá vné byly mírové ná zory veleníná moř
nictva,
uká zala vá lka, která nutila k př
ídavnému pancéř
ová ni u starých lodi a zesílenému u
nových, pokud se to vů bec stihlo. Kdyby ně mecké lodě stejné toná že v ná moř
ní
bitvě u Skagerraku mě ly stejné pancéř
ová nía byly stejně rychlé jako lodě britské,
pak by ve smšti př
esně jších a úč inně jších ně meckých 30cm graná tů klesla do
mokrého hrobu anglická flotila.
Japonsko kdysi provozovalo zcela jinou ná moř
nípolitiku. Tam byla vždy
veškerá hodnota kladena na to, aby každá nově budovaná loď získala hned od
poč á tku naprostou bojovou př
evahu nad pravdě podobným protivníkem. Tomu pak
také odpovídala možnost ofenzivního nasazenícelé flotily. Zatímco velení
pozemního vojska se distancovalo od principiá lně chybných myšlenkových
pochodů , podléhalo veleníná moř
nictva, které bylo bohužel také lépe
parlamentá ř
sky zastoupeno, zcela duchu parlamentu. Bylo organizová no z
polovič atých zorných úhlů , a podle toho bylo také pozdě ji nasazeno. To, co si
tehdy ná moř
nictvo získalo jako nesmrtelnou slá vu, se dá př
ipsat na konto výborné
ně mecké vojenské prá ci, jakoži schopnosti a nedostižnému hrdinstvíjednotlivých
dů stojníků a mužstva. Kdyby se jim tehdejšívrchníveleníná moř
nictva rovnalo
alespoň jejich genialitou, nemuselo dojit k tolika zbyteč ným obě tem.
A tak se uvá žlivá parlamentá ř
ská obratnost dř
ívě jšího mírového velení
ná moř
nictva stala jeho pohromou. Bohužel také v jeho budová níhrá li př
evažující
roli namísto č istě militaristických, více parlamentaristická stanoviska. Polovič atost
a slabost, stejně jako nedostatek logiky v myšlení, které jsou př
íznač né
parlamentním institucím, se projevily i u veleni flotily.
Pozemnívojsko se, jak užbylo ř
eč eno, od tě chto chybných myšlenkových
pochodů distancovalo. Př
edevším tehdejšíplukovník generá lního štá bu Ludendorf
vedl zoufalý boj proti zloč inecké polovič atosti a slabosti, se kterou tehdejšíř
íšský
sně m př
edstupoval př
ed ná rod ohledně životních otá zek. Avšak vinu za to, že boj,
který tento dů stojník tehdy vedl, byl př
esto zbyteč ný, nese na jedné straně
parlament, a na straně druhé snad ještě horšítehdejšíř
íšskýkancléřBethmann
Hollweg. To však tě mto pů vodců m ně meckého rozvratu nebrá nív tom ještě dnes
podsouvat vinu tomu, který se jako jediný obrá til proti zanedbá níná rodních zá jmů .
O jeden podvod méně č i více, na tom jižtě mto vrozeným podvodníků m př
ece
vů bec nesejde.
Kdyžse vyč íslívšechny ty obě ti, které byly způ sobeny trestnou lehková žnosti
tě chto nezodpově dných zá stupců ná roda, kdyžsi č lově k př
edstavívšechny ty
bezúč elně obě tované a mrzá ky, stejně jako bezbř
ehou pohanu a potupu a nesmírnou
bídu, která ná s nynípostihla, a ví, že to vše bylo jenom kvů li tomu, aby si pá r
bezcharakterních snaživců proklestilo cestu k ministerským kř
eslů m, potom
porozumítomu, že tyto kreatury mohou být označ eny pouze slovy jako padouch,
zlosyn, darebá k a zloč inec. Jinak by byl smysl a úč el tě chto slov v jazyce zcela
nepochopitelný. Neboťproti tě mto zrá dců m ná roda je každý pasá k č estným
mužem.
Všechny skuteč né stíny starého Ně mecka však podivuhodně padnou do oč í
pouze tehdy, kdyžtím musela utrpě t škody vnitř
nístabilita ná roda. Ano, v takovém
př
ípadě jsou nepř
íjemné pravdy vyř
vá vá ny prá vě smě rem k širokým masá m,
zatímco jindy se radě ji spousta vě cístydlivě zamlč ínebo dokonce zapř
e. To byl
prá vě př
ípad, kdy se veř
ejnou diskusío ně jaké sporné otá zce dalo dojit ř
ešeni, č i
ná pravy. A př
itom př
íslušná vlá dnímísta v podstatě nemě la tušenío hodnotě a
existenci propagandy. Že se chytrým a dlouhodobým nasazením propagandy dá
ná rodu nabalamutit, že nebe je č isté peklo, a naopak, že bídný život je životem v
rá ji, vě dě l pouze Žid. A ten podle toho také jednal. Pouze Ně mci, lépe ř
eč eno jejich
vlá da, o tom nemě la ani poně tí. Nejhů ř
e se to mě lo vyplatit prá vě bě hem vá lky.
Proti všem zde zmíně ným nespoč etně širokosá hlým kazů m ně meckého
př
edvá leč ného života stá lo opě t mnoho př
edností. Po spravedlivé kontrole se
dokonce musírozpoznat, že vě tšina našich neduhů se do znač né č á sti vyskytovala i
jiných ná rodů a stá tů . V ně kterých byla dokonce krize daleko vě tšínežu ná s,
př
ič emžmnozínevlastnili naše skuteč né př
ednosti. Na špič ku tě chto př
ednostíse
mů že mimo jiné postavit ta skuteč nost, že ně meckýná rod se v podstatě jako jediný
ze všech evropských ná rodů snažil zachovat si ná rodnícharakter svého
hospodá ř
ství, a př
es všechny zlé př
edzvě sti podléhal nejméně meziná rodnífinanč ní
kontrole. Byla to však nebezpeč ná př
ednost, která pozdě ji vedla ke svě tové vá lce.
Pakliže bychom se z toho a dalšího jiného mě li pouč it, musely by být z bezpoč tu
zdravých zdrojů ná roda vybrá ny tř
i instituce, které svým způ sobem zů staly
nedotč ené. Jako prvníforma je to forma stá tu jako takového a jejívýrazovost, jak
se usídlila v Ně mecku nových č asů . Č lově k se zde opravdu mů že uč it od
jednotlivých panovníků .
kteř
ítaké jako ostatnípodléhali všem lidským slabostem, které se od nepamě ti
snažípostihnout celou tuto zemi a jejídě ti. Pokud by č lově k nebyl shovívavý,
musel by si nad př
ítomnostízoufat. Jsou reprezentanti souč asné vlá dy, prá vě co se
osobnostítýč e, skuteč ně duševně a morá lně ti nejpovolaně jší, které si č lově k mů že
po sá hodlouhém př
emýšleni vů bec př
edstavit? Ten, kdo mě ř
íhodnotu ně mecké
revoluce hodnotou a velikostíosobností, které revoluce ně meckému ná rodu
vě novala jižv listopadu 1918, bude muset zahalit své č elo studem př
ed ortelem
svého potomstva, kterému jižnebude možno svá zat ústa ochrannými zá kony a
podobnými nesmysly a které proto ř
ekne to, co pozná vá me my všichni jiždnes.
Totižže mozek a mravníč istota našich nových ně meckých vů dců stojív protikladu
k jejich hubá m a neř
estem.
Zajisté byla monarchie mnohým, a př
edevším širokým vrstvá m odcizena. To byl
dů sledek skuteč nosti, že panovnici nebyli vždy obklopeni, ř
ekně me nejjasně jšími a
obzvlá ště ne prá vě upř
ímnými hlavami. Bohužel, vě tšinou mě li v oblibě spíše
pochlebníky, nežpř
ímé charaktery a tě mi také byli informová ni. Velmi zlá chyba
prá vě v době , kdy svě t prochá zel obrovskými př
emě nami ve spoustě starých
ná zorů . A tak na př
elomu stoletímohl být jen ztě žíně jakýobyč ejný muža č lově k
nadšen tím, kdyžse na frontě objevila kolem jedoucíprincezna v uniformě . O
úč inku podobné pará dy v oč ích lidu si č lově k tehdy zř
ejmě neumě l udě lat žá dnou
sprá vnou př
edstavu, jinak by nikdy k podobnému nešťastnému výstupu nikdy
nedošlo. Také humanitníbezmyšlenkovitost tě chto kruhů pů sobila spíše odpudivě ,
nežpř
itažlivě .
Kdyžse např
íklad princezna X urá č ila zúč astnit se ochutná nílidové kuchyně se
zná mým výsledkem, mohlo to snad dř
íve vypadat naprosto nevinně , tehdy však byl
výsledek naprosto opač ný. Př
itom se dá bez dalšího př
edpoklá dat, že vrchnost
skuteč ně nemě la ani potuchy o tom, že jídlo př
edložené ve dni ochutná vá níbylo
trochu jiného rá zu, nežbylo bě žně obvyklé. Avšak to samo o sobě stač ilo, neboť
ostatnílidé to vě dě li. A tak se z možného dobrého úmyslu stala fraška, kdyžužne
pobouř
ení. Líč eni o panovníkově stá le více př
ísloveč né stř
ídmosti, o jeho brzkém
vstá vá ní, stejně jako o jeho ná roč ném plahoč eni se do pozdních noč ních hodin, k
č emužse př
idá valo ještě trvalé nebezpeč íjeho hrozícípodvýživy, vyvolá valo již
opravdu pová žlivé výroky. Nemuselo se př
eci vů bec vě dě t, co a kolik toho
panovník spoř
á dá , i tak mu byla "ve všíslušnosti" př
á na dobrá chuť. Nikdo mu ani
nechtě l upírat nutný spá nek. Každýbyl jen rá d, kdyžsvou lidskostía charakterem
udržoval slá vu svého rodu a ná roda, a kdyžjako panovník plnil své povinnosti.
Vyprá vě nípohá dek nič emu nepomá halo, ale o to víc škodilo. Toto a mnoho
podobného byly př
ece jenom pouze malič kosti.
Hů ř
e pů sobilo na celý ná rod stá le více př
esvě dč ení, že je tak nebo tak ř
ízen ze
shora a že ten jediný se jižnemusívů bec o nic starat. Dokud byla stará vlá da
skuteč ně dobrá , nebo alespoň chtě la to nejlepší, vě c se dař
ila. Ale bě da, ažjednou
na místo staré dobrosrdeč né vlá dy dosedne nová , jižméně ř
á dně jší. Pak by byla
nerozhodná poddajnost a dě tská víra tou nejvě tšípohromou, kterou si jde vů bec
domyslet. Takovým a podobným slabostem však v opozici stá ly nezpochybnitelné
hodnoty. Jednak stabilita celé vlá dy, podmíně ná monarchistickou formou stá tu,
stejně jako vyrvá ni posledních stá tních míst ze zmatku machinacíambiciózních
politiků . Dá le dů stojnost institucíjako takových, a z toho vyplývajícíautorita
tě chto úř
adů . Stejně tak nadř
azeníúř
ednictva a př
edevším armá dy nad úroveň
stranicko-politických zá jmů . K tomu př
ichá zela ještě př
ednost osobního ztě lesně ní
hlavy stá tu. Ta byla př
edstavová na panovníkem, kterýbyl př
íkladem
zodpově dnosti, kterou musel monarcha ztě lesňovat daleko vě tšímě rou, než
ná hodná tlupa parlamentá ř
ské majority. Proto byla př
ísloveč ná č istota ně mecké
administrace př
ipisová na v prvníř
adě prá vě jemu. A koneč ně kulturníhodnota
monarchie mě la pro ně meckýná rod obrovskou cenu, a doká zala velmi dobř
e
vyvá žit jejídalšímenšínedostatky.
Ně mecká residence byla vždy pokladem umě leckého smýšlení, které je v našem
materiá lním svě tě stejně na vymř
eni. To, co ně mecká knížata uč inila pro umě nía
vě du př
edevším v devatená ctém století, bylo př
íznač né. Dnešnídoba se s tím
naprosto nedá srovnat. Jako nejvě tšífaktor této doby zač ínajícího a pomalu se
rozpínajícího rozkladu našeho ná rodního tě lesa musíme však vyzdvihnout armá du.
Byla nejvě tšíškolou ně meckého ná roda, a prá vě proto se veškerá nená vist všech
nepř
á tel obracela prá vě proti této zá štitě ná rodního sebezachová nía svobody. Této
jedineč né organizaci nemů že být postaven žá dnývě tšípomník, nežje vyř
knutí
pravdy, že ji všichni méně cennípomlouvají, nená vidí, bojujíproti ni, ale zá roveň
se ji bojí. V tom, že se vztek meziná rodních vykoř
isťovatelů z Versailles v první
ř
adě obrá til prá vě proti ně mecké armá dě , se dá rozpoznat, že je to skuteč ně pravá
zá štita svobody našeho ná roda proti burzovnímoci. Bez této výstražné síly by
smysl Versailles byl na našem ná rodě jiždá vno vykoná n. To, č emu ná š ná rod vdě č í
armá dě , se dá vyjá dř
it krá tce jedním slovem, totiž: všemu. Armá da vychová vala k
bezpodmíneč né zodpově dnosti prá vě v č ase, kdy tato vlastnost byla jižvelice
vzá cná , a jejíutlač ová níbylo č ím dá l více na denním poř
á dku, cožvychá zelo
př
edevším ze zá kladního vzoru nezodpově dnosti - parlamentu. Vychová vala k
osobníodvaze prá vě v době , kdy zbabě lost hrozila stá t se zuř
ivou ná kazou, a kdy
vů le k obě ti za všeobecné blaho byla považová na pomalu za hloupost, a kdy za
chytrého byl naopak považová n ten, kdo nejvíce chrá nil a podporoval pouze své
vlastní"já ". Byla to škola, která ještě jednotlivé Ně mce uč ila, že blaho ná roda nelze
hledat v prolhané frá zi o meziná rodním sbratř
ením mezi negry, Ně mci, Č íňany,
Francouzy, Anglič any atd., nýbržv síle a jednotnosti ná roda. Armá da vychová vala
k rozhodnosti, zatímco v bě žném životě jižzač ala lidské jedná níovlivňovat
nerozhodnost a pochybnosti.
V době , kdy všude udá vali tón př
emoudř
elí, jižně co znamenalo vyzdvihovat
zá sadu, že ně jaký rozkaz je lepšínežžá dný. V této jedineč né zá sadě totižspoč ívalo
stá le ještě nezkažené robustnízdraví, jenžby se, nebýt vojska a jeho výchovy, která
tuto zá sadu neustá le obnovovala, jiždá vno vytratila z našeho bě žného života.
Vždyťse jen podívejme na údě snou nerozhodnost našeho souč asného ř
íšského
vedení, které se nemů že vzchopit naprosto k nič emu, ledaže by se jednalo o
vynucené podepsá ni ně jakého dalšího diktá tu. V tomto př
ípadě by samozř
ejmě
odložilo veškerou zodpově dnost a s hbitostísně movního stenografa by podepsalo
vše, co je ji př
edloženo. Neboťkdyžje ně komu ně co diktová no, je rozhodnutívždy
lehké. Armá da vychová vala k idealizmu a oddanosti k vlasti a jejívelikosti,
zatímco v bě žném životě kolem sebe šlehala chamtivost a materializmus.
Vychová vala vlastníná rod proti dě leni do tř
íd, a jako jedinou chybu by se jísnad
dalo vyč íst zř
ízeníjednoroč ních dobrovolníků . Chybou proto, že tím byl porušen
princip nezbytné rovnosti, a jedinec s vyšším vzdě lá ním byl opě t stavě n nad rá mec
všeobecné rovnosti prostř
edí, zatímco prá vě opak by byl ku prospě chu. Z beztak již
tak veliké odcizenosti životu našich horních vrstev a př
i stá le narů stajícímu
odcizová nívů č i vlastnímu lidu, mohla armá da pů sobit obzvlá ště blahodá rně , kdyby
alespoňve vlastních ř
adá ch zamezila jakémukoliv oddě lová nítakzvané inteligence.
Že se tak nestalo byla veliká chyba. Avšak jaká instituce na tomto svě tě je
bezchybné? U této však př
evažovalo dobro do té míry, že tě ch ně kolik má lo
nedostatků leželo beztoho pod prů mě rem lidské nedostateč nosti.
Jako nejvě tšízá sluha armá dy staré Ř íše se musípoč ítat to, že v době všeobecné
majorizace hlav povýšila hlavu nad majorizaci. Armá da zde oproti židovskodemokratickým myšlenká m slepého uctívá nívyzdvihovala poč et vyznavač ů
osobitosti. A tak vychovala také to, co nová doba potř
ebovala nejvíce - muže. V
bahně všeobecné, kolem sebe se chá pajícízženštilosti a zchoulostivě losti vystupuje
z armá dních ř
ad každoroč ně 350 000 mladých mužů př
ekypujících silou, kteř
ípo
dvouletém výcviku ztratili mě kkost mlá día získali zocelená tě la. Mladý č lově k,
který se bě hem této doby uč il poslouchat, se teprve poté muže nauč it rozkazovat.
Jižpodle kroku pozná te sloužícího vojá ka. To byla vysoká škola ně meckého
ná roda. Ne nadarmo se na nízkoncentrovala vzteklá nená vist tě ch, kteř
ísi ze
zá visti a chamtivosti př
á li bezmocnost
Ř íše a bezbrannost jejího obyvatelstva. A cizísvě t rozeznal to, co spousta
Ně mců v zaslepení, č i ze špatné vů le nechtě la vidě t. Totižže ně mecká armá da byla
mocnou zbraníve službá ch svobody ně meckého ná roda a obživy jeho dě tí. K stá tní
formě a armá dě patř
il jako tř
etíve svazku nedostižný úř
edník staré Ř íše. Ně mecko
bylo nejorganizovaně jšía nejspravovaně jšízemě na svě tě . Ně meckému úř
edníku se
č asto lehce př
isuzuje byrokratické zpá teč nictví, avšak v jiných zemích tomu nebylo
jinak, kdyžne ještě hů ř
e. Co však ostatnístá ty nevlastnily, byla velkolepá solidarita
tohoto apará tu, stejně jako nepodplatitelně č estné smýšleni jeho nositelů . Radši
trochu zpá teč nický, avšak spravedlivý a vě rný, nežosvícený a nová torský, zato
však s méně cenným charakterem a jak se dnes č asto ukazuje, nevzdě laný a
neschopný. Neboťna to, jak se dnes v oblibě traduje, že ně mecká sprá va
př
edvá leč né doby byla sice byrokraticky peč livá , avšak obchodnicky špatná , se dá
odvě tit ná sledovně : jaká země svě ta mě la lépe vedený a obchodně organizovaný
podnik, nežNě mecko se svou železnicí? Teprve revolucíbylo vyhrazeno prá vo
nič it tento vzorový apará t tak dlouho, ažse koneč ně zdá l být př
ipraven k vyjmutíz
rukou ná roda, a ve smyslu zakladatelů této republiky socializová n, cožznamená , že
mě l sloužit meziná rodnímu burzovnímu kapitá lu, který byl zadavatelem ně mecké
revoluce. č ím se však ně meckýúř
edník a sprá vníapará t obzvlá ště vyznamenal,
byla jeho nezá vislost na jednotlivých vlá dá ch, jejichžpolitické smýšlení
nedoká zalo ovlivnit postaveníně meckého úř
edníka. Avšak od č asů revoluce se toto
do zá kladu změ nilo.
Namísto znalosti a schopnostínastoupilo stranické nař
ízení, a samostatný,
nezá vislý charakter se stal spíše zá vadou, nežpodporou. Na stá tníformě , armá dě a
úř
ednících spoč ívala celková kouzelná síla a moc staré Ř íše. To byly v prvníř
adě
př
íč iny vlastností, která dnešnímu stá tu zcela schá zí. Totižstá tníautorita! Neboťta
nespoč ívá na tlachá nív parlamentu nebo v zemském sně mu, ani v zá konech na
jejich ochranu nebo v rozsudcích k zastrašenídrzých lhá ř
ů . Spoč ívá totižve
všeobecné dů vě ř
e, která by mě la být projevena vlá dě a sprá vě př
íslušného stá tu.
Tato dů vě ra je však opě t pouze výsledkem neotř
esitelného vnitř
ního př
esvě dč enío
nesobeckosti a poctivosti vlá dy a sprá vy dané země , vč etně souladu smyslu zá konů
s pocitem všeobecného morá lního ná zoru. Neboťvlá dnísystémy se dlouhodobě
nedajídržet tlakem ná silí, nýbržpomocívíry v jejich laskavost a v upř
ímnost v
zastupová ni zá jmů ná roda. Aťjižbyla v př
edvá leč né době hrozba urč itého
poškozenívnitř
nísily ná roda obrovská , nesmíse zapomínat, že ostatnístá ty byly
touto chorobou postiženy a trpě ly vě tšinou ještě daleko hů ř
e nežNě mecko, a př
esto
v kritické hodině neselhaly a nezanikly. Kdyžale č lově k uvá ží, že ně meckým
př
edvá leč ným slabostem oponovaly stejně velké klady, pak se musíposlední
př
íč ina rozvratu hledat ně kde docela jinde. A to je taky ten př
ípad. Nejhlubšía
koneč ný dů vod zá niku staré ř
íše totižspoč íval v nerozpozná nírasových problémů a
jejich významu pro dě jinný vývoj ná rodů . Neboťveškeré udá losti ná rodního života
nejsou výrazem ná hody, nýbržjsou př
írodními procesy nutnosti sebezá chovy a
rozmnožová nídruhu a rasy, i kdyžsi lidé nejsou vě domi vnitř
ních dů vodů svého
jedná ní.
11. kapitola
NÁROD A RASA
Existujípravdy, které jednoduše ležína ulici, a snad prá vě proto je bě žný svě t
nevidí, nebo je nedoká že rozeznat. Prochá zínevšímavě kolem tě chto otř
epaných
pravd jako by byl slepý, a je do nejvyššímíry př
ekvapen, kdyžná hle ně kdo odhalí
to, co mě li všichni jiždá vno vě dě t. Kolem dokola ležístatisíce Kolumbových
vajec, pouze Kolumbů jižtolik není. A tak lidstvo bez výjimky putuje zahradou
př
írody, namlouvá si, že užskoro všechno zná , a př
itom, ažna ně kolik má lo
výjimek, jako slepé míjíjeden z nejvíce vyč nívajících principů jeho pů sobení. Totiž
vnitř
nírozdílnost povah veškerých živých tvorů na této planetě . Jižpovrchní
pozorová níukazuje témě řneúprosnýpř
írodnízá kon všeho toho nesmírného
množstvívýrazových forem životni vů le př
írody a jejína sebe navazujícízpů soby
rozmnožová ni a výživy. Každé zvíř
e se pá ř
ípouze s jedincem vlastního druhu.
Sýkorka se pá ř
íse sýkorkou, pě nkava s pě nkavou, č á p s č á pem, polnímyš s polní
myší, domá címyš s myšídomá cí, vlk s vlkem, atd.
Mě nit to umožňujípouze mimoř
á dné okolnosti. V prvníř
adě donucenív zajeti,
stejně jako jiné nenormá lnírozmnožová nív rá mci jednoho druhu. V tom momentě
se však př
íroda zač ne brá nit všemi prostř
edky. Jejízř
etelný protest se pak sklá dá z
odepírá ni dalších rozmnožovacích schopnostítakzvaných bastardů , nebo omezuje
plodnost pozdě jšího potomstva. Ve vě tšině př
ípadů však odebírá odolnost proti
rů zným chorobá m a cizím ná kazá m. To je př
ece naprosto př
irozené. Každé kř
ížení
dvou rozdílně postavených bytostíprodukuje prostř
edek mezi rozdílnou úrovní
jeho rodič ů . To znamená : potomek bude stá t výše nežjeho rasově nižšípolovina
rodič ovského pá ru, avšak nebude tak vysoko jako jeho vyššípolovina. Ná sledně
podlehne v boji proti této vyššípolovině . Takové pá ř
enívšak naprosto neodpovídá
vů li př
írody ohledně vyššíkultivace života vů bec.
Př
edpoklady k tomu nespoč ívajív kř
íženívyššího s nižším, nýbržv naprostém
vítě zstvítoho prvního. Silně jšíje urč en k panová nía nemě l by splývat se slabším,
aby nemusel obě tovat svou vlastnívelikost. A pouze vrozený slaboch toto mů že
vnímat jako hrů znost, proto je taky jenom slabým a omezeným č lově kem. Neboť
pakliže by tento zá kon nevlá dl, nebyl by myslitelný žá dný vyššívývoj všech
organických živoč ichů . Ná sledkem tohoto v př
írodě všeobecně platného instinktu
rasové č istoty je nejenom jasné vymezeníjednotlivých ras navenek, nýbrži
vyrovnanost jejich vlastního existenč ního druhu. Liška je poř
á d jenom liška, husa
je husou, tygr tygrem atd., a rozdíl mezi jednotlivými exemplá ř
i mů že být nanejvýš
v rů zné míř
e jejich síly, chytrosti, výdrže, hbitosti, atd. Nikdy však nenajdete lišku,
která by snad svým vnitř
ním smýšlením mohla dostat ně jaké humá nnízá chvaty
oproti huse, stejně jako neexistuje koč ka, která by mě la ně jakýpř
á telskývztah k
myši. A proto i zde vzniká boj mezi sebou ani ne tak z dů vodu vnitř
ního odporu,
jako spíše z hladu a lá sky. V obou př
ípadech př
íroda př
ihlížíve všítichosti, ba
dokonce se zalíbením.
Boj o denníchléb nechá vá zhynout všemu slabému, nemocnému a
nerozhodnému, zatímco boj č lově ka o samič ku poskytuje prá vo k oplodně ní, nebo
aspoň jeho možnost pouze tě m nejzdravě jším. Boj je však vždy prostř
edkem k
podpoř
e zdravía odolnosti druhu, a tím je i př
íč inou jeho dalšího vyššího vývoje.
Pokud by tento postup neplatil, př
estal by jakýkoliv dalšívyššívývoj, a dostavil by
se opak. Neboťpoč et méně cenných oproti tě m nejlepším neustá le př
evažuje. Př
i
stejných podmínká ch udržová níživota a možnosti rozmnožová níby se ta horšíč á st
množila tak rychle, že by lepšíč á st byla ná sledně nucena ustoupit do pozadí. Je
tedy nutno provést korekturu ve prospě ch tě ch lepších.
To však zař
izuje sama př
íroda tím, že slabšíč á sti vytvá ř
ítak špatné životní
podmínky, že jižtím je omezová n jejich poč et. Zbytku však nedovoluje chaotické
rozmnožová ní, nýbržzde nastupuje nové bezohledné tř
ídě nídle síly a zdraví. A
tak, jak si nepř
eje pá ř
eníse slabých jedinců se silně jšími, o to více je proti splývá ní
vyšších ras s nižšími, protože dobř
e cítí, že by zde jedním šmahem mohla být
znič ena jejícelá , snad statisíce let trvajícíprá ce vyššíkultivace. Historické
zkušenosti ná m zde nabízínespoč et rů zných př
íkladů . S údě snou zř
etelnostíná m
ukazuji, co vzešlo z míšeníkrve Árijců s nižšími ná rody, totižzá nik nositele
kultury. SeverníAmerika, jejížobyvatelstvo se z valné č á sti sklá dá z germá nských
prvků , které se jen nepatrně smísily s pů vodním nižším barevným obyvatelstvem,
vykazuje zcela jinou kulturu a společ enství, nežstř
ednía jižníAmerika, kde se
př
edevším romá nštívystě hovalci velkou mě rou smísili s pů vodním obyvatelstvem.
Na tomto jediném př
íkladu se dá jasně a zř
etelně rozpoznat pů sobenírasového
smě šová ní. Rasově č istý a nesmíšenýGermá n, který zů stal na americkém
kontinentě , se postupně stal jeho pá nem. A tímto pá nem zů stane do té doby, dokud
i on nepadne za obě ťkrevnípohany. Výsledkem každého zkř
íženírasy je tedy,
krá tce ř
eč eno, ná sledující:
a)
Ú padek úrovně vyššírasy.
Tě lesný a duševníúbytek, a tím zač á tek pozvolného, ale jistého chř
adnutí.
Nastolovat podobný vývoj však neznamená nic jiného, nežzhř
ešeníproti vů li
vě č ného stvoř
itele. A jako hř
ích bude tento č in také odmě ně n. A zatímco se č lově k
pokoušívzpírat tvrdé logice př
írody, upadá do boje se zá kladními principy, kterým
vdě č íza existenci svého č lově č enství. A tak musíjeho jedná níproti př
írodě
zá konitě vést k jeho zá niku. Z toho samozř
ejmě vychá získuteč ně židovsky drzá a
stejně tak hloupá ná mitka moderních pacifistů , totiž"že č lově k zdolá vá př
írodu"!
Milióny bezmyšlenkovitě tlachajítento židovskýnesmysl a ještě si př
itom
namlouvají, že sami urč itým způ sobem př
edstavujítyto př
emá hač e př
írody. Př
itom
nemajík dispozici žá dnou jinou zbraň, nežmyšlenku, která je tak mizerná , že si
pod nískuteč ně nikdo nedoká že vů bec nic př
edstavit. Nehledě na to, že č lově k ještě
nikdy v nič em př
írodu nepř
ekonal, ale že se nanejvýše pokusil zachytit nebo
vyzdvihnout ten č i onen cípeč ek jejího ohromného, bezbř
ehého roucha vě č ných
zá had a tajemství. Že ve skuteč nosti nevynalézá pravdu, nýbržže všechno pouze
objevuje, že př
írodu neovlá dá , nýbržže se na zá kladě poznatků jednotlivých
př
írodních zá konů nanejvýš stá vá pá nem nad jinými živoč ichy, kterým toto pozná ní
prá vě schá zí. Nehledě k tomu tedy, nemů že žá dná myšlenka př
ekonat př
edpoklady
pro bytía existenci lidstva, neboťtato myšlenka sama vychá zípouze od lidí. Bez
lidínenímyšlenky na tomto svě tě . tím je myšlenka jako taková vždy podmíně na
existencílidstva a tím také zá konů , které vytvá ř
ípř
edpoklady této jeho existence. A
nejenom to! Urč ité myšlenky jsou dokonce svá zá ny s urč itými lidmi. To platí
všeobecně prá vě pro ty myšlenky, jejichžobsah nemá pů vod v žá dné exaktní
vě decké pravdě , nýbržve svě tě pocitů , nebo jak se dnes tak pě kně a jasně rá do ř
íká ,
"vnitř
ního prožitku". Všechny tyto myšlenky, které nemajínic společ ného s
chladnou logikou, jelikožjsou č istým vyjá dř
ením pocitů , etických př
edstav, atd.,
jsou vá zá ny na existenci lidstva, které za svou duchovnípř
edstavivost a tvů rč ísílu
vdě č íjeho vlastníexistenci.
A prá vě tehdy je př
ece zachová níté dané rasy a lidípř
edpokladem k existenci
tě chto myšlenek. Např
íklad ten, kdo by si opravdu z celého srdce př
á l vítě zství
pacifistických myšlenek na tomto svě tě , musel by se všemi prostř
edky zasadit za
ovlá dnutícelého svě ta Ně mci. Kdyby tomu bylo obrá cené, musel by s posledním
Ně mcem vymř
ít i poslednípacifista, neboťna celém svě tě tomuto př
írodnímu a
nepochopitelnému nesmyslu nemohlo naletě t tolik lidí, jako tomu bohužel bylo v
našem ná rodě . Č lově k by se tedy mě l s pevnou vů lírozhodnout, zda vést č i nevést
vá lky za úč elem dosaženípacifismu. To, a nic jiného mě l také na mysli americký
svě tový spasitel Wilson, aspoň tak si to namlouvali naši fantastové, cožtaké splnilo
svů j úč el.
Pacifisticko-humá nnímyšlenky snad mohou být skuteč ně dobré tehdy, pokud si
nadř
azený č lově k nejdř
íve v urč itém rozsahu podmanía podrobísvě t, kterýho pak
prohlá síza jediného pá na této země koule. Této myšlence by pak chybě la možnost
škodlivého pů sobeni prá vě do té míry, že se jejípraktické použitístá vá zcela
nemožným. Tedy nejdř
íve boj a pak teprve snad pacifismus. V jiném př
ípadě by
lidstvo př
ekroč ilo nejvyššíbod jejího vývoje, a dů sledkem by pak nebyla nadvlá da
ně jaké etické myšlenky, nýbržbarbarstvís ná sledným chaosem. Samozř
ejmě se
tomu jeden, nebo druhý mů že vysmívat, vždyťtato planeta jižkroužila vesmírem
ně kolik milionů let bez lidí, a jednoho krá sného dne se to také mů že zopakovat,
pakliže si č lově k neuvě domí, že za svou vyššíexistenci nevdě č íně kolika potrhlým
ideologů m, nýbržpoznatků m neúprosných př
írodních zá konů a jejich
bezohlednému uplatňová ní.
Vše, co na této zemi obdivujeme, vě du a kulturu, techniku a vyná lezy, je pouze
tvů rč ím produktem ně kolika má lo ná rodů , a možná pů vodně jediné rasy. Na nich
také zá ležístá lost tě chto celistvých kultur. Pokud zahynou, klesne s nimi do hrobu i
veškerá krá sa tohoto svě ta. Nakolik např
íklad lidi mů že ovlivňovat pů da, bude
rů zné podle, do úvahy př
ichá zející, rasy. Malá úrodnost urč itého životního prostoru
mů že jednu rasu vybič ovat k nepř
edstavitelným výkonů m, zatímco u jiné bude
pouze př
íč inou neskonalé bídy a koneč né podvýživy se všemi jejími dů sledky. Pro
povahu pů sobenívně jších vlivů je vždy rozhodujícívnitř
nípodně t daného ná roda.
To, co u jednoho vede k vyhladově ní, vychová vá jiné k tvrdé prá ci.
Všechny velké kultury minulosti zanikly jenom proto, že pů vodnítvů rč írasa
odumř
ela na otravu krve. Poslednípř
íč inou takového zá niku bylo vždy zapomně ní,
že všechny kultury odvisíod č lově ka a ne naopak. Aby tedy byla zachová na urč itá
kultura, musíbýt zachová n č lově k, který ji vytvoř
il. Toto udrženíje však spojeno s
neúprosným zá konem nezbytnosti a prá va vítě zstvílepšího a silně jšího. Kdo chce
žít, aťbojuje, a kdo nechce bojovat v tomto svě tě vě č ného zá pasu, ten si život
nezasluhuje. I kdyby to bylo sebetvrdší, je to prostě tak! Zajisté je to však mnohem
tvrdšíosud pro toho, který si myslel že zvítě zil nad př
írodou a v zá sadě se jí
vysmívá . Nouze, neště stía nemoci jsou pak jejíodpově dí. Č lově k, který tyto
rasové zá kony neuzná vá a pohrdá jimi, př
ichá zío ště stí, které se mu zdá být
urč eno. Brá nívítě znému taženínejlepšírasy a tím také i př
edpokladů m k
jakémukoliv lidskému vývoji. Tím se v dů sledku, zatížen lidskou choulostivostí,
odebírá do oblasti zvíř
at. Je zbyteč né zač ínat se př
ít o to, která rasa č i rasy byly
skuteč ně pů vodními nositeli lidské kultury a tím i skuteč nými zakladateli toho, co
dnes nazývá me slovem č lově č enstvo. Jednoduššíje postavit tuto otá zku smě rem k
souč asnosti, zde vychá zízcela snadná a jasná odpově ď. Veškeré výsledky lidské
kultury, aťjižz oblasti umě ní, vě dy nebo techniky, které dnes mů žeme spatř
it, jsou
témě řvýhradně všechny výsledkem tvů rč ích sil Árijce. Prá vě tato skuteč nost však
nepř
ipouštíneopodstatně ný zpě tný zá vě r, že by on sá m byl zakladatelem vyššího
lidstva, a tedy že jeho pravzor zná zorňuje to, co nazývá me č lově kem. Stal se
Prométheem lidstva, z jehožzá ř
ivé hvě zdy vyskoč ila na vě č né č asy božská jiskra
genia, která stá le znova zapalovala onen oheň, který svými poznatky prosvě tloval
tmu mlč enlivého tajemství, a č lově ku osvě tloval cestu k ovlá dnutíostatních
živoč ichů této planety. Byl však uhašen, a hluboká temnota se snad jižza ně kolik
tisíciletí opě t usadína zemi, lidská kultura zanikne a svě t zpustne.
Pokud by se lidstvo rozdě lilo do tř
ech skupin, a sice na zakladatele kultury, její
nositele a jejínič itele, př
ipadal by pro prvnískupinu v úvahu zř
ejmě pouze Árijec.
Od ně ho pochá zejívšechny zá klady a nosné zdi všech lidských výtvorů , a pouze
venkovnítvary a barva byly urč ová ny charakteristickými rysy jednotlivých ná rodů .
On dodá vá i všechny obrovské stavebníkameny a plá ny veškerého lidského
vývoje, a pouze provedeníodpovídá charakteru př
íslušných ras. Za ně kolik má lo
desítek let bude např
íklad celá východníAsie mít zase svou kulturu, jejížzá kladem
bude také helénistickýduch a germá nská technika, stejně jako tomu bylo u ná s.
Pouze vně jšíforma, alespoň zč á sti, bude nést rysy asijského rá zu. Nenítomu tak,
jak se mnozídomnívají, že by Japonsko ke své kultuř
e př
ibralo evropskou
techniku, nýbrževropská vě da a technika bude vroubená japonským rá zem.
Zá kladem skuteč ného života jižneníona zvlá štníjaponská kultura, ač koliv urč uje
barvu života, jelikožz vně jšku je svým vnitř
ním rozdílem zvlá ště pro Evropana
mnohem ná padně jší, nýbržohromná vě decko-technická č innost Evropy a Ameriky,
a tedy Árijských ná rodů . Touto výkonnostítedy mů že i východ ná sledovat
všeobecný lidskýpokrok. To poskytuje zá kladnu boji za denníchléb, vyrá bík tomu
potř
ebné zbraně a ná ř
adí, a pouze vně jšíúprava je př
izpů sobena japonskému
charakteru. Pokud by ode dneška př
estalo dalšíÁrijské pů sobenína Japonsko,
ř
ekně me Evropa a Amerika by zanikly, mohl by technický a vě deckýrozmach
Japonska ještě po ně jakou dobu trvat. Avšak jižpo ně kolika letech by vyschla
studnice, ze které Japonsko č erpá svou osobitost, dnešníkultura by ustrnula a opě t
by upadla do spá nku, ze kterého byla př
ed sedmi desetiletími probuzena Árijskou
kulturnívlnou. Dnešníjaponský rozvoj dě kuje za svou existenci Árijskému
pů vodu. Stejně tak tomu bylo i kdysi dá vno, kdy tento cizíduch a cizívliv byl
buditelem japonské kultury. Nejlepšídů kaz pro to ná m podá vá skuteč nost jejího
pozdě jšího kostnatě nía naprostého ustrnuti. U př
íslušného ná roda mohou tyto
fenomény nastat pouze v př
ípadě ztrá ty pů vodního tvů rč ího rasového sémě , a nebo,
kdyžpozdě ji užchybě lo vně jšípů sobení, které dodá valo podně ty a materiá l k
prvotnímu vývoji na tomto kulturním poli. Pokud je tedy jasné, že urč itý ná rod
obdržel svou kulturu v podstatné míř
e od cizírasy, a tento ji př
ijal a dá le rozviji, a
posléze ji, po odpadnutívně jších vlivů , dá le utužuje, dá se o takové rase hovoř
it
jako o "nositelce kultury", avšak nikdy jako o "tvů rci kultury".
Prů zkum jednotlivých ná rodů z tohoto hlediska dá vá tu skuteč nost, že se v
podstatě vesmě s nejedná o pů vodnízakladatele kultury, nýbržpouze o nositele
kultury. Vychá zínajevo v podstatě vždy stejnýobraz vývoje: Árijské kmeny, které
mě ly vě tšinou jen malý poč et př
íslušníků , si podmanily cizíná rody, a poč ali s
rozvíjením nových územních celků , které mě ly zvlá štníživotnípodmínky
(úrodnost, klimatické podmínky, atd.). Výhoda byla i v množstvík dispozici
stojících pomocných sil, sklá dajících se z lidípodř
adného druhu, a jejich
dř
ímajících duchovních a organizač ních schopností. Bě hem ně kolika tisíciletí, ba
dokonce staletívybudovali kultury, které pů vodně zcela nesly jejich vnitř
ní
charakterové rysy, které byly př
izpů sobeny výše zmíně ným zvlá štním vlastnostem
pů dy a podmaně ného obyvatelstva. Posléze se však porobitelé provinili proti
pů vodně dodržovanému principu č isté krve, a poč ali se mísit s pů vodním
podmaně ným obyvatelstvem. A tím uč inili konec své vlastníexistenci. Neboťpo
hř
íchu ná sledovalo vždy vyhná níz rá je. Po tisíci a více letech se pak č asto uká že ve
svě tlé ků ži poslednízř
etelná stopa dá vného pá na ná rodů , který zanechal svou krev
v podmaně né rase a v ustrnuté kultuř
e, kterou pů vodně založil. Neboťtak jak se v
krvi podmaně ných ztratil pů vodnískuteč nýa duchovnípodmanitel, tak se ztratilo i
palivo pro pochodeň lidského kulturního vývoje!
A tak jako si, díky krvi ně kdejších pá nů , udržela barva jako vzpomínku na ně
slabý lesk, tak je i noc kulturního života lehce prosvě tlová na pozů stalými výtvory
ně kdejších nositelů svě tla. Svítískrze všude se navrá tivšíbarbarstvía u
nemyslicího pozorovatele okamžiku vzbuzujívelmi č asto dojem, že př
ed sebou vidí
obraz nyně jšího ná roda, zatímco je to pouze zrcadlo dá vné minulosti, do kterého
hledí. Mů že se př
ihodit, že podobný ná rod se podruhé, nebo i víckrá t, v prů bě hu
svých dě jin setká s rasou své pů vodníkultury, anižby u ně ho ještě existovala
vzpomínka na př
edešlá setká ní. Zbytek pů vodnípanské krve se pak nevě domky
obrá tík tomuto novému úkazu, a to, č eho bylo dř
íve možno dosá hnout pouze pod
tlakem, se nynímů že podař
it vlastnívů lí. Nastoupínová kulturnívlna, která se
udržítak dlouho, dokud se jejínositelé neutopív krvi cizích ná rodů . To bude
úkolem budoucích kulturních a svě tových dě jin bá dat v tomto smyslu a ne se utá pě t
v reprodukci vně jších skuteč ností, jak se to bohužel, dě je u dnešních historických
vě d. Jižz této vývojové skici ná roda, který je nositelem kultury, vyplývá obraz
bytí, pů sobenía zá niku skuteč ného zakladatele kultury na tomto svě tě , totižÁrijce.
Tak jako v bě žném životě potř
ebuje takzvanýgenius zvlá štnípohnutku, ba č asto
formá lnípodně t, aby zač al ozař
ovat okolí, potř
ebuje i ná rodníživot svou geniá lní
rasu. V jednotvá rnosti bě žného života mohou i významnílidé pů sobit zdá ním
bezvýznamnosti a jen ztě žípř
ekroč it prů mě r svého nejbližšího okolí. Dokud se
nedostavísituace, která mů že na druhá pů sobit naprosto zhoubně a malomyslně ,
avšak v tomto neviditelném prů mě rném dítku probudíjeho geniá lnínadá ní, které
neustá le vzrů stá , velmi č asto k údivu celého okolí, které doposud vidě lo pouze jeho
malost obč anského života. Proto se také prorok má lokdy doč ká uzná níve vlastní
zemi. Toto se nedá vypozorovat nikde jinde, nežve vá lce. Ze zdá nlivě prostého
hocha se bě hem hodiny tísně , kdy ostatnízmalomyslní, jedním rá zem stá vá hrdina
s odvá žnou rozhodnostía chladnou myslík rozhodová ní. Pokud by tato hodina
zkoušky nepř
išla, tě žko by ně kdo mohl tušit, že se v tomto holobrá dkovi skrývá
mladý hrdina.
Skoro vždy je zapotř
ebíně jakého podně tu, aby se probudil genius. Rá na osudu,
která jednoho uvrhne k zemi, mů že druhého zapá lit, a zatímco v ně m praská
skoř
á pka prů mě rného života, zraků m udivené veř
ejnosti se otevírá jeho doposud
skryté já dro. A ta se ježía nechce uvě ř
it tomu, že bytost, která se zdá la být stejná
jako všichni ostatní, je najednou ně kým zcela jiným. Proces, kterýse zř
ejmě
opakuje u každého významně jšího syna lidstva. Bylo by př
ece hloupé se domnívat,
že tak jako se např
íklad vyná lezce stá vá slavným dnem svého objevu, že by se do
ně ho v onu hodinu dostala i jeho genialita. Jiskra geniality je v mozku př
ítomna již
v hodině narozenítakového tvoř
ivě nadaného č lově ka. Skuteč ná genialita je vždy
vrozená a nemů že být nikdy vště pena, č i dokonce nauč ena. A to platí, jak jižbylo
zdů razně no, nejenom pro č lově ka jako jedince, nýbrži pro celou rasu. Tvoř
ivě
č inné ná rody jsou také jižve své podstatě tvoř
ivě nadané, i kdyžto povrchnímu
pozorovateli nemusíbýt ihned patrné. I zde je vně jšíuzná nímožné pouze na
zá kladě vykonaných č inů , neboťzbytek svě ta neníschopen rozpoznat genialitu
jako takovou, nýbržvidi pouze jejíviditelné projevy ve formě vyná lezů , objevů ,
staveb, obrazů , atd. Ale i zde to trvá pomě rně dlouhou dobu, nežse propracuje k
tomuto pozná ní.
Tak jako je v životě jednotlivých významných lidíjejich geniá lnínebo
výjimeč né nadá níprobouzeno teprve zvlá štními podně ty, mů že být i v životě
ná rodů skuteč né využitíjejich stá vajících tvů rč ích sil a schopnostíuskuteč ně no
pouze tehdy, kdyžse pro to naskytnou patř
ič né př
edpoklady. Nejzř
etelně ji je to
vidě t na té rase, která byla a je nositelem lidského kulturního vývoje, totižna
Árijcích. Jakmile jíosud př
inese mimoř
á dné okolnosti, zač nou se stá vající
schopnosti rozvíjet ve stá le rychlejším sledu a dostá vajístá le zř
etelně jšítvar.
Kultury, které jsou př
i té př
íležitosti zaklá dá ny, jsou ve vě tšině př
ípadů smě rodatně
urč ová ny stá vajícípů dou, klimatem a podrobeným obyvatelstvem. Ti posledníjsou
ostatně nejvíce urč ující. Č ím primitivně jšíjsou technické př
edpoklady kulturního
uplatně ní, o to nutně jšíje existence lidské pomocná síly, která pak, sprá vně
zorganizová na a použita, nahradísílu strojů . Bez možnosti použitísíly tě chto
podř
adných lidí, by se Árijcovi nikdy nepodař
ilo uč init prvníkroky ke své pozdě jší
kultuř
e. Stejně jako by bez pomoci zvíř
at, které doká zal zkrotit, nepř
išel k technice,
která nynípomalu umožňuje tato zvíř
ata nahrazovat. I př
ísloví: "mouř
enín svů j
dluh splatil, mouř
enín mů že jít", má bohužel svů j př
íliš hlubokývýznam. Celá
tisíciletí musel ků ň sloužit a pomá hat č lově ku poklá dat zá klady jeho rozvoje, který
nynídíky ná kladním autů m č iníz koně zbyteč ný ná stroj. Za pá r let bude jeho
č innost zcela ukonč ena, př
itom bez jeho spolupř
ič ině níby se č lově k asi tě žko
dostal ažtam, kde je dnes. A tak byla př
ítomnost méně cenných lidíjedním z
hlavních př
edpokladů pro vytvá ř
enívyššíkultury. Tito nahrazovali nedostatek
technických prostř
edků , bez kterých by však vyššívývoj nebyl vů bec myslitelný.
Prvním kulturá m lidstva krá č elo bok po boku zajisté ve vě tšímíř
e nasazení
podř
adných lidi, nežochoč ených zvíř
at. Teprve po zotroč enípodř
adných ras stihl
stejnýosud zvíř
ata, a ne obrá ceně , jak se spousta lidídomnívá . Neboťnejdř
íve
byl do pluhu zapř
ažen porobenec, teprve potom ků ň.
Pouze pacifistič tíhlupá ci to mohou vidě t jako znamenílidské zvrhlosti, anižby
jim bylo jasné, že tento vývoj musel probě hnout, abychom se dnes koneč né ocitli
na místě , ze kterého mů žou tito apoštolé vyř
vá vat do svě ta své žvá sty. Vývoj
lidstva by se dal př
irovnat výstupu po nekoneč ném žebř
íku, č lově k se zkrá tka
nedostane výše, anižby vystoupil př
es nižšípř
íč ky. Proto musel jít Árijec cestou,
kterou mu ukazovala daná realita, a ne tou, o které snídnešnímodernípacifista.
Cesta reality je však tvrdá a tě žká , avšak vede nakonec tam, kam by se chtě l
druhý prosnít, ze které se však svým sně ním pouze ve skuteč nosti vzdaluje, nežaby
se př
ibližoval. Nenítedy ná hodou, že prvníkultury povstaly tam, kde se Árijec
setkal s podř
adnými ná rody, které si podmanil a podvolil své vů li. Staly se pak
prvním technickým ná strojem ve službá ch budoucích kultur. Tím byla cesta, kterou
se Árijec musel vydat jasně vytyč ena. Jako porobitel si podmanil podř
adné ná rody
ař
ídil pak svými povely jejich praktickou č innost pro své cíle. Tím, že je př
ivedl k
užiteč né, i kdyžmnohdy tvrdé prá ci, šetř
il nejenom jejich životy, nýbržjim
dokonce př
ipravil údě l, který byl mnohem lepší, nežjejich bývalá takzvaná
"svoboda". Pokud si bezohledně udržoval svou mocenskou pozici, nezů stá val jen
pouze pá nem, nýbrži uchovatelem a množitelem kultury. Neboťtato spoč ívala
pouze na jeho schopnostech. Tím, jak se podrobenízač ali pozvolna pozdvihovat, a
zř
ejmě i ř
eč íse č ím dá l více podobali svému porobiteli, zač ala padat zeď mezi
pá nem a sluhou. Árijec se zř
ekl č istoty krve a ztratil tak ná rok na život v rá ji, který
si sá m vytvoř
il. Klesal stá le níže do míchá níras, ztrá cel pozvolna stá le víc své
kulturníschopnosti, ažse koneč ně př
iblížil nejenom duševně , nýbrži svými
tě lesnými schopnostmi porobeným a zač al se pů vodnímu obyvatelstvu podobat
více nežjeho př
edchů dci. Po ně jakou dobu ještě tě žil ze stá vajících kulturních
styků , ale postupně zcela ustrnul, ažkoneč ně upadl do zapomně ní.
A tak zanikaly kultury a ř
íše, aby uvolnily místo novým útvarů m. Smě šová ní
krve a s tím spojený pokles rasové úrovně je jedinou př
íč inou vymírá nístarých
kultur. Neboťlidé nezanikajíz dů vodů vá lek, nýbržztrá tou odolnosti, způ sobenou
neč istotou krve. To, co na tomto svě tě nenídobrou rasou, je pouze plevelem.
Veškeré dě jinné udá losti jsou pouze výrazem rasového pudu sebezá chovy v
dobrém č i špatném slova smyslu.
Otá zka vnitř
nípř
íč iny nadř
azeného významu Árijstvínemů že být zodpově zena
ani tak vě tši schopnostípudové sebezá chovy, nežspíše zvlá štním způ sobem
projevu tohoto pudu.
Vů le k životu je, subjektivně vidě no, všude a vždy stejná , rozdíl je pouze v její
vně jšíformě projevu. U pů vodních živoč ichů nepř
ekrač uje pud sebezá chovy starost
o své vlastníjá . Egoismus, jak tuto nemoc nazývá me, zde zachá zítak daleko, že do
sebe pojímá i č as, takže se chce opě t tě šit z okamžiku, anižby ho zajímala
budoucnost. Zvíř
e v tomto stavu žije samo pro sebe, potravu si hledá pouze když
chce utišit hlad, a bojuje pouze kdyžmu jde o vlastníživot. Dokud se však pud
sebezá chovy projevuje tímto způ sobem, schá zíjakýkoliv zá klad pro vytvoř
ení
ně jakého společ enství, byťby to byla primitivníforma rodiny. Jižspoleč enství
mezi mužem a ženou vyžaduje, kromě č istého pá ř
ení, jisté rozšíř
enípudu
sebezá chovy, tím, že svou starost a boj za vlastníjá museli obrá tit i na svů j
protě jšek. Mužshá ně l obč as stravu i pro ženu, oba pak pro své potomstvo. Na
ochranu jednoho vě tšinou vystoupil i druhý, takže zde jižbyly první, i když
nekoneč ně primitivníformy smyslu obě tovat se. Jakmile se tento smysl př
enesl
př
es úzký rá mec rodiny, zač aly se vytvá ř
et př
edpoklady vytvoř
enívě tších svazků a
posléze koneč ně i stá tu.
U podř
adně jších lidína tomto svě tě je tato vlastnost př
ítomna pouze v tak
malém rozsahu, že č asto nepř
ekroč írá mec rodiny. Č ím vě tšíje pak ochota jedince
odložit své osobnízá jmy, tím vě tšíje schopnost vytvoř
enírozsá hlejšího
společ enského svazku. Tato vů le k obě tová nívlastníprá ce a, pokud by to bylo
nutné, i vlastního života pro jiné je nejvíce rozvinuta prá vě u Árijců . Árijec není
nejvě tšídíky svým duchovním vlastnostem, nýbrždiky obrovské ochotě a
př
ipravenosti postavit všechny své schopnosti do služeb společ nosti. Pud
sebezá chovy u ně ho dosá hl té nejč istšíformy. A to tím, že dobrovolně podř
adil své
Já svému společ enstvía byl př
ipraven ho v př
ípadě nutnosti za tuto společ nost i
obě tovat.
Př
íč ina kulturně vzdě lá vacích a tvů rč ích schopnostíÁrijců neležív
intelektuá lních pově stech. Pokud by mě l pouze tyto, musel by pů sobit pouze
nič ivou silou, v žá dném př
ípadě však organizač ně . Vnitř
nípodstata každé
organizace totižspoč ívá v tom, že se jedinec zř
ekne svého osobního myšleni a
stejně tak i svých osobních zá jmů , a obé obě tuje v zá jmu vě tšiny lidstva. Teprve
oklikou př
es tuto veř
ejnost pak dostane zpě t svů j zasloužený díl. Nepracuje nyní
např
. pouze pro sebe, nýbržzapojuje se svými schopnosti do rá mce celku, a to
nejen ku svému prospě chu, nýbržku prospě chu všech. Skvě lývýklad tohoto ná zoru
poskytuje slovo "prá ce", pod kterým se nesmírozumě t pouhá č innost k zajiště ní
života, nýbržpouze tvů rč íč innost, která neodporuje zá jmů m veř
ejnosti. V jiném
př
ípadě je lidské koná ní, které sloužípudu sebezachová níbez ohledu na blaho
okolí, musíoznač it jako krá dež, lichvá ř
ství, vloupá ní, atd.
Ná zor, že je nutno vlastnízá jmy obě tovat zá jmů m zachová ni společ nosti, je
prvním př
edpokladem pro každou skuteč nou lidskou kulturu. Teprve z nípak
mohou vzniknout všechna ta obrovská díla č lově č enstva, která nepř
iná šísvým
zakladatelů m žá dnou odmě nu, ale která jsou požehná na jejich potomstvem. Ano,
teprve z nich pak mů že č lově k pochopit, jak mů že tolik lidíprožit celý mrzutý život
v poctivosti, která jim př
iná šípouze bídu a uskrovňová ní, avšak celku zajišťuje
zá kladnu pro jeho existenci.
Každý dě lník, každý sedlá k, každývyná lezce, úř
edník, atd., kterýpracuje, aniž
by kdy sá m dosá hl ště stía blahobytu, je nositelem této vyššímyšlenky, i kdyžmu
hlubšísmysl jeho jedná ni zů stane navě ky utajen.
To, co platípro prá ci coby zá klad lidské obživy a všeho lidského pokroku, platí
ještě vě tši mě rou pro ochranu lidstva a jejíkultury. V obě tová nívlastního života za
existenci společ nosti spoč ívá korunovace veškerého smyslu obě tová níse. Pouze
tak lze zabrá nit tomu, aby č lově k nebo př
íroda opě t svrhli a znič ili to, co jednou
lidské ruce zbudovaly.
Prá vě ně mecká ř
eč obsahuje slovo, které ná dherným způ sobem označ uje jedná ni
v tomto smyslu: naplně nípovinnosti. To znamená ne naplnit sebe, nýbržsloužit
společ nosti. Zá kladnímyšlenku, ze které vzešlo podobné jedná ni nazývá me, - na
rozdíl od egoismu, ziskuchtivosti, idealizmem. Pod tímto slovem rozumíme pouze
schopnost sebeobě tová nísvého Já společ nosti, svým spoluobč anů m. Je však nutné
neustá le rozpozná vat, že idealizmus nepř
edstavuje ně jaké zbyteč né pocitové
vyjá dř
ení, nýbržže ve skuteč nosti je a bude skuteč ným př
edpokladem k tomu, co
označ ujeme lidskou kulturou. Ba že to byl on, kdo kdysi stvoř
il pojem "č lově k".
Této vnitř
nímyšlence vdě č íÁrijec za své postavenína tomto svě tě , a za nívdě č í
svě t lidem. Neboťona sama zformovala z č istého ducha tvů rč ísílu, která pak
jedineč ným sňatkem drsné pě sti s geniá lním intelektem stvoř
ila všechny ty
pomníky lidské kultury. Bez jeho smýšleníby byly všechny i ty nejoslnivě jší
schopnosti ducha pouze duchem jako takovým, vně jším leskem bez vnitř
ní
hodnoty, avšak nikdy tvů rč ísilou. Jelikožvšak skuteč ný idealizmus nenínič ím
jiným, nežpodrobením zá jmů a života jedince společ nosti, a to je opě t dalším
př
edpokladem pro vytvá ř
eníorganizač ních forem všeho druhu, odpovídá vnitř
ní
podstatou koneč nému př
á nípř
írody. Vede lidstvo k dobrovolnému uzná nívýsady
moci a síly, a dopř
á vá jim stá t se tak souč á stíonoho poř
á dku, kterýformuje a tvoř
í
celé univerzum. Nejč istšíidealizmus se nevě domě kryje s nejhlubšími poznatky.
Nakolik je to výstižné a kolik toho má skuteč ný idealizmus společ ného s hravou
živou obraznostílze okamžité rozpoznat, kdyžnechá te např
. rozhodovat nezkažené
zdravé dítě . Ten samý mlá denec, který bez porozumě nía naprosto odmítavě stojí
proti tirá dá m "ideá lního" pacifisty, je ochoten položit svů j mladý život za ideá ly
svého ná roda. Instinkt poznatků zde nevě domky poslouchá do nejhlubšínutnosti
zachová nídruhu, pokud je to nutné i na úč et jedinců , a protestuje proti
fantasmagorii pacifistických tlachalů , kteř
íjsou ve skuteč nosti, byťdobř
e
zamaskovanými, př
esto však ryzími egoisty proviňujícími se proti zá konů m vývoje.
Neboťto je podmíně no př
ipravenostík obě tem jedinců ve prospě ch společ nosti a
ne chorobnými př
edstavami zbabě lých všeznalců a kritiků př
írody.
Prá vě v době , kdy hrozívymizeníideá lního smýšlení, mů žeme okamžitě
rozeznat pokles oné síly, která tvoř
íspoleč nost a vytvá ř
ípř
edpoklady pro její
kulturu.
Jakmile se egoizmus stane modlou ná roda, zač nou povolovat vazby poř
á dku, a
lidé v honbě za vlastním ště stím padajíz nebe rovnou do pekla. I samo potomstvo
zapomíná na muže, kteř
ísloužili pouze vlastnímu užitku, a oslavuje hrdiny, kteř
íse
vzdali svého vlastního ště stí.
Nejvě tšíprotiklad k Árijci tvoř
íŽid. Snad u žá dného jiného ná roda na svě tě není
pud sebezá chovy vyvinut silně ji, nežu tohoto takzvaného vyvoleného ná roda. Za
nejvě tšídů kaz tohoto tvrzenímů že platit jižskuteč nost vlastníexistence této rasy.
Jaký ná rod byl za posledních dva tisíce let vystaven tak nepatným změ ná m
vnitř
ních schopnosti, charakteru, atd., nežprá vě židovský? Jakýná rod byl vystaven
tak obrovským pogromů m, - a př
esto vyšel ze všech nejhorších katastrof lidstva
opě t jako tentýž? Jaká nekoneč ně houževnatá vů le k životu, k zachová nídruhu
hovoř
íz tě chto skuteč ností! Intelektuá lnívlastnosti Židů se vyvinuly v prů bě hu
ně kolika tisíciletí. Dnes platíza "rozumného" a v urč itém smyslu jím byl vždy.
Avšak jeho intelekt nenívýsledkem jeho vlastního vývoje, nýbržodkoukané výuky
od ostatních. Ani lidský duch se bez schodů nevyšplhá výše. Ke každému kroku
smě rem výše potř
ebuje zá klad minulosti, a sice v onom dalekosá hlém smyslu, ve
kterém se zjevuje pouze ve všeobecné kultuř
e. Veškeré myšleníspoč ívá pouze
nepatrným dílem ve vlastních poznatcích, a dílem vě tším pak ve zkušenostech
př
edešlých vě ků . Všeobecná kulturníúroveňnapá jíkaždého jedince, anižby o tom
vě tšinou vě dě l, takovým množstvím poznatků , aby mohl takto vyzbrojen uč init
sná ze dalšívlastníkroky.
Dnešníchlapec např
. vyrů stá obklopen nespoč tem technických výdobytků
konce posledního století, že užsi ani neuvě domuje, že to, co je pro ně ho
samozř
ejmostí, bylo ještě př
ed sto lety zá hadou pro nejvě tšímozky té doby.
Ač koliv to má pro sledová nía pochopenínašeho pokroku v př
íslušném oboru
nejrozhodně jšívýznam. Pokud by ně jakývelkýuč enec z dvacá tých let minulého
stoletídnes ná hle povstal z hrobu, orientoval by se v souč asném svě tě podstatně
hů ř
e, nežje tomu dnes u každého patná ctiletého chlapce. Chybě la by mu totižona
nekoneč ná prů prava, kterou dnešnísouč asník bě hem svého rů stu nevě domě
vstř
ebá vá , na zá kladě úkazů př
íslušné všeobecné kultury. A jelikožŽid nevlastnil
nikdy svou vlastníkulturu, z dů vodů , které se ihned uká ži, byly podklady pro jeho
duchovníprá ci vždy př
ebírá ny od jiných. Jeho intelekt se vyvíjel vždy na podkladě
okolního kulturního svě ta. Nikdy nenastal obrá cenýproces. Př
estože pud
sebezá chovy židovského ná roda nebyl menši, ba naopak byl podstatně vě tší, nežu
ostatních ná rodů , a př
estože jeho duchovníschopnosti mohou vytvá ř
et dojem, že
jeho intelektuá lnínadá níby mohlo být rovné ostatním rasá m, stejné mu naprosto
chybínejdů ležitě jšípř
edpoklad kulturního ná roda, totižidealistické smýšlení. Vů le
k obě tová níse u židovského ná roda nepř
ekrač uje holýpud sebezá chovy jedince.
Zdá nlivě velkýpocit souná ležitosti je zdů vodně n velmi primitivním vrozeným
pudem stá da, jako se to projevuje u spousty ostatních živoč ichů tohoto svě ta.
Pozoruhodná je na tom ta skuteč nost, že stá dovýpud vede k vzá jemné podpoř
e
vždy pouze do té doby, dokud je k tomu nenutívšeobecné ohrožení. Stejně tak se i
smeč ka vlků po společ né loupežné výpravě a zahná níhladu opě t rozdě lína
jednotlivá zvíř
ata. To samé platípro koně , kteř
í, pokud jsou napadeni, stmelujíse
do obranného šiku, a po př
está lém nebezpeč íse opě t rozejdou. Podobně se chovajíi
Židé. Smysl pro obě tová ni se je pouze zdá nlivý. Existuje pouze tak dlouho, jak je
to nezbytně nutné pro existenci každého jedince. Jakmile je však společ ný nepř
ítel
poražen, hrozivé nebezpeč íodraženo, koř
ist schová na, mizízdá nlivá harmonie
mezi Židy, aby opě t bylo uvolně no místo př
íč ině existujícím vlohá m.
Židé jsou za jedno pouze pokud je k tomu nutíspoleč né nebezpeč í, nebo je k
tomu vede vidina společ né koř
isti. Zmizí-li však oba dů vody, nastupujído jejich
prá va vlastnosti nejhrubšího egoizmu, a z vě č ného ná roda se obratem ruky stá vá
krvavě se potírajícíhorda krys. Pokud by Židé byli na tomto svě tě sami, utopili by
se ve špíně a svinstvu. Stejné tak se pokoušív nená vistínaplně ných bojích
navzá jem se ošidit a vyhubit. Ovšem jejich zbabě lostívyjá dř
ený nedostatek
jakéhokoliv smyslu pro sebeobě tová ni mě níjejich boje stejně v pouhopouhé
divadlo. Je tedy ze zá sady chybou vyvozovat ze skuteč nosti, kdy se Židé sjednocují
za úč elem boje, nebo lépe ř
eč eno vyvražďová nísvých blízkých, že by mě li urč itý
ideá lnísmyl pro sebeobě tová ní. Také zde nevede Židy nic jiného, nežholý
egoizmus. Proto je také židovský stá t, kterýby mě l být živoucím organizmem pro
zachová nía výživu své vlastnírasy, teritoriá lně naprosto neohranič en, neboťurč ité
prostorové ohranič enístá tního útvaru př
edpoklá dá vždy urč ité idealistické smýšlení
stá tnírasy, a obzvlá ště pak sprá vné pochopenípojmu prá ce. A pokud tento př
ístup
schá zí, selhá vá jakýkoliv pokus o vytvoř
ení, a dokonce i o zachová níjakéhokoliv
prostorově ohranič eného stá tu. Tím však odpadá i zá kladna, bez které nemů že
vzniknout žá dná kultura. Proto je také židovský ná rod př
i všech svých zdá nlivě
intelektuá lních vlastnostech stá le bez jakékoliv skuteč né kultury, a obzvlá ště pak
bez své vlastní. Neboťzdá nlivá kultura, kterou dnes Židé vlastní, nenívě tšinou nic
jiného, nežzkažené statky ostatních ná rodů .
Př
i hodnocenížidovstva ohledně jeho postoji k otá zce lidské kultury je nutno
mít, jako hlavníznak neustá le na zř
eteli, že židovská kultura jako taková nikdy
neexistovala a proto také neexistuje ani dnes. Př
edevším pak obě krá lovny umě ní,
architektura a hudba, židovstvu nemohou vdě č it za nic pů vodního. Vše, co na poli
umě nívykonali, byly buďto zkomoleniny nebo duchovníkrá deže. Tím však Židů m
chybíony vlastnosti, kterými se vyznač ujítvoř
ivě a tím i kulturně nadané ná rody.
Do jaké míry Židé pouze napodobují, nebo spíše kazícizíkultury, lze
vypozorovat z toho, že ho lze spatř
it vě tšinou v oblasti umě ní, které samo o sobě
nepř
edstavuje žá dné své myšlenky, totižv herectví. Avšak i zde je ve skuteč nosti
pouze komediantem, nebo lépe opič á kem. Neboťi zde mu chybínejposledně jší
krok ke skuteč né velikosti. A také zde nenížá dným geniá lním tvů rcem, nýbržje
pouhým napodobitelem, př
ič emžvšechny př
itom použité žertíky a triky stejně
neošá lívnitř
níprá zdnotu jeho výrazové formy.
Zde vypomá há lá skyplným způ sobem pouze židovský tisk. Napíše o každém, i
naprosto prů mě rném bř
ídilovi, hlavně kdyžje to Žid, tak oslavnýblá bol, že se celý
okolnísvě t domnívá , že má koneč ně př
ed sebou toho pravého umě lce, zatímco ve
skuteč nosti se jedná o ubohého komedianta. Ne, Žid nevlastnížá dnou kulturně
tvoř
ivou sílu, neboťnevlastnía nikdy ani nevlastnil idealizmus, bez kterého
neexistuje žá dný skuteč ný vyššívývoj lidstva. Proto také jeho intelekt nikdy
nebude pů sobit konstruktivně , nýbržpouze destruktivně , a ve velmi výjimeč ných
př
ípadech možná nanejvýše šroubovaně , a to stejně jen podle prototypu síly, která
chce neustá le to špatné, a stá le vytvá ř
íto dobré. Rozvoj lidstva neprobíhá díky
jemu, nýbržjemu na vzdor.
JelikožŽidé nikdy nemě li svů j vlastnístá t s vlastním teritoriá lním vymezením a
tím ani vlastníkulturu, vznikla př
edstava, že se jedná o ná rod, který by se mohl
poč ítat k ř
á du Nomá dů . To je však jak velký, tak i nebezpeč ný omyl. Nomá d sice
asi vlastníurč itýneohranič ený životníprostor, pouze ho neobdě lá vá jako usazený
sedlá k, nýbržžije z výtě žku ze svého stá da, se kterým tá hne skrze své území.
Jako vně jšídů vod zde musíme spatř
ovat pouze malou úrodnost jeho země , která
prostě neumožňuje ně jaké osídlení. Hlubšípř
íč ina však ležív rozporu mezi
technickou kulturou dané doby nebo daného ná roda, a mezi př
irozenou chudobou
urč itého životního prostoru.
Existujíúzemnícelky, ve kterých se i Árijec ve svých uzavř
ených sídlištích
mohl stá t pá nem veliké pů dy a uspokojit jísvé životni požadavky, a to vše pouze
díky své po staletívyvíjené technice. Pakliže by tuto techniku nevlastnil, musel by
se tímto územním celků m buďto vyhnout, nebo by po nich musel vě č ně putovat,
stejně jako Nomá di, cožby pro ně ho, díky jeho tisícileté výchově a zvyklostem k
usedlosti, bylo naprosto neúnosné.
Je nutno také vzít do úvahy, že v době objeveníamerického kontinentu si
nespoč et Árijců dobýval živobytíjako lovci, trapeř
i, atd., a stá le č asto ve velkých
skupiná ch se ženami a dě tmi, stá le se př
emísťujíce, takže jejich existence byla zcela
stejná jako u Nomá dů . Jakmile však jejich stoupajícípoč et a lepšíprostř
edky
dovolovaly vymýtit divoč inu a ubrá nit se pů vodnímu obyvatelstvu, zač alo v zemi
vyrů stat stá le více sídlišť.
I Árijec byl zř
ejmě nejdř
íve Nomá dem, nežse v prů bě hu doby usadil, a už
jenom proto nebyl nikdy Žid! Ne, Žid nenížá dnýNomá d. Neboťi Nomá d mě l
urč itý postoj k pojmu "prá ce", která mohla sloužit jako podklad pro jeho další
ná slednývývoj, jakmile pro to byly splně ny nutné duševnípř
edpoklady. Zá kladní
idealistickýná zor u ně ho existuje, byťjen v nekoneč ném rozř
edě ní. Proto také svou
celou podstatou pů sobíÁrijským ná rodů m tak cize, př
esto však ne nesympaticky.
U Žida naproti tomu tento př
ístup vů bec neexistuje. Proto také nikdy nebyl
Nomá dem, nýbržbyl vždy pouze parazitem na tě le ostatních ná rodů . Že př
itom
obč as opustil svů j stá vajícíživotníprostor nebylo tím, že by to snad byl jeho
úmysl, nýbržbylo to dů sledkem vyhoště ní, kterého se mu č as od č asu od
zneužitého hostitelského ná roda dostalo. Jeho rozlézá níse dá le je př
ece typická
vlastnost všech parazitů . Vyhledá vá stá le novou živnou pů du pro svou rasu. S
nomá dstvím to nemá nic společ ného užproto, že Žid vů bec nemyslína to, že by
opě t opustil jím obsazený prostor, nýbržzů stá vá zarytě tam, kde je, a i pomocí
ná silíse dá jen tě žce vyhnat.
Jeho rozpíná níse do stá le nových cizích zemíprobíhá teprve v tom okamžiku,
kdy jsou splně ny potř
ebné př
edpoklady pro jeho tamníexistenci, anižby tím, tak
jako Nomá d, změ nil své dosavadníbydliště . Je a zů stane typickým parazitem,
cizopasníkem, šíř
íse stejně jako škodlivý bacil, jakmile k tomu nalezne př
íznivou
živnou pů du. Pů sobeníjeho existence se také podobá cizopasníků m. Kde se
vyskytne, tam dř
ív nebo pozdě ji vymř
e hostitelskýná rod. A tak Židé žili vždy ve
stá tech jiných ná rodů , a vytvá ř
eli tam svů j vlastnístá t, který se snažili maskovat
pod označ ením "Ná boženský spolek" tak dlouho, dokud vně jšíokolnosti zcela
neodhalily jeho skuteč ný charakter. Pakliže si však dostateč ně vě ř
ili, že mohou
odhalit svů j ochrannýplá šť, nechali spadnout roušku a ná hle byli tím, co mnozíjiní
př
edtím nechtě li vidě t, ani tomu vě ř
it. TotižŽidy. Životem Židů , coby parazitů na
tě le cizích ná rodů a stá tů je zdů vodně na vlastnost, která kdysi podnítila
Schopenhauera k výroku, "že Žid je obrovský mistr lži". Existence nutíŽida ke lži,
a sice k ustavič né lži, stejně jako seveř
ana nutíse teple obléci. Život v rá mci jiného
ná roda mů že mít delšího trvá nípouze v tom př
ípadě , kdyžse mu podař
ívzbudit
míně ní, že se nejedná o ná rod, nýbržjen o zvlá štníná boženskou obec. To je však
prvníobrovská lež. Aby mohl vést život podobný parazitů m a na cizím tě le, musí
sá hnout k popř
enísvé vnitř
nípovahy.
Č ím je židovský jedinec inteligentně jší, tím se mu tento klam povede lépe. Ano,
mů že to dojít tak daleko, že velká č á st hostitelského ná roda uvě ř
ítomu, že Žid je ve
skuteč nosti Francouz nebo Anglič an, Ně mec č i snad Ital, i kdyžse zvlá štním
vyzná ním. Př
edevším stá tnímísta, která se zdajíbýt oduševně ny historickým
zlomkem vě domostí, padajíza obě ťtomuto hanebnému podvodu. V tě chto kruzích
obč as platísamostatné myšleníza skuteč ný hř
ích proti svá tosti. Takže se jeden
nesmídivit, kdyžnapř
. bavorské stá tníministerstvo nemá ani dnes naprosto žá dné
poně tí, že Židé jsou př
íslušníci ná roda, a ne ná boženského vyzná ni, ač koliv by to i
té nejjednoduššímysli mohl ozř
ejmit jedinýpohled do židovského nového svě ta.
Pravda, "židovské echo" nenížá dnýúř
ednítisk, a proto tedy ani nenípro takový
intelekt podobného vlá dního potentá ta rozhodující. Židovstvo bylo vždy ná rodem s
urč itými rasovými vlastnostmi a nikdy žá dné ná boženství. Jeho existence ho nutila
hledat vč as prostř
edky, které by na jeho př
íslušníky neupoutá valy onu neustá lou
nepř
íjemnou pozornost. Avšak jakýprostř
edek by mohl být úč elně jšía zá roveň
nevinně jší, nežpodsouvá nívypů jč eného pojmu ná boženská obec? Neboťi zde je
vše vypů jč eno, nebo lépe ukradeno. Z pů vodnívlastníexistence nemů že Žid
vlastnit své vlastni ná boženstvíjižz toho dů vodu, že mu chybíidealizmus v
jakékoliv podobě , č ímžje mu jaká koliv víra v onen svě t naprosto cizí. Č lově k si
ani podle Árijského pojetínedoká že př
edstavit víru, které by v jakékoliv formě
chybě lo př
esvě dč eníposmrtného života. Talmud také ve skuteč nosti neníkniha,
která by př
ipravovala na posmrtný život, nýbržse zabývá pouze praktickým a
snesitelným životem vezdejším.
Židovské ná boženské uč enívede v prvníř
adě k č istotě židovské krve a k
pokynů m o komunikaci mezi Židy jako takovými, a př
edevším pak ke komunikaci
s ostatním, tedy s nežidovským svě tem. Ale ani zde se v žá dném př
ípadě nejedná o
etické problémy, nýbržpouze a výhradně o problémy ekonomické. O morá lní
hodnotě židovského ná boženského uč enídnes existuje a vždy existovalo pomě rně
velké množstvípodrobných studií(nežidovských; slá taniny židovského pů vodu
jsou samozř
ejmě neobjektivní), které Árijským pojetím př
edstavujípř
íšernost
tohoto druhu ná boženství. Nejlepšícharakteristiku produktu této ná boženské
výchovy však př
edstavuje Žid sá m jako takový. Jeho život je spoutá n pouze s tímto
svě tem, a jeho duch je skuteč nému kř
esťanstvívnitř
ně tak cizí, jak byl cizíjižpř
ed
dvě ma tisíci lety samotnému velikému zakladateli nového uč ení. Samozř
ejmě že se
př
ed židovským ná rodem netajíco si o nich myslí. Dokonce, kdyžto bylo
zapotř
ebí, sá hl i k bič i, aby ze svatyně Pá ně vyhnal tyto odpů rce jakéhokoliv
č lově č enství, kteř
íi tehdy ve své víř
e vidě li pouze prostř
edek jejich obchodní
existence.
Proto byl také Kristus samozř
ejmě ukř
ižová n. Dnešnístranické kř
esťanstvíse
oproti tomu snižuje k tomu, prosit a škemrat bě hem voleb o židovské hlasy, a
pozdě ji i k politickým machinacím s ateistickými židovskými stranami, a sice proti
celému vlastnímu ná rodu. Na této zá kladnía nejvě tšílži, totižže židovstvínení
rasa, nýbržpouze ná boženství, se pak nutně zaklá dajía vršíná sledné dalšílži. K
nim patř
ítaké ležohledně židovské ř
eč i. Nenípro ně prostř
edkem pro vyjá dř
ení
ně jaké myšlenky, nýbržpro jejíutajení. Zatímco mluvífrancouzsky př
emýšlí
židovsky, a zatímco soustružíně mecké verše, vyžívá se pouze v bytísvého ná roda.
Dokud se Žid nestal pá nem ostatních ná rodů , musel lépe č i hů ř
e hovoř
it jejich ř
eč í.
Jakmile se tyto však staly jeho sluhou, byl nucen se uč it universá lnímu jazyku (jako
např
. esperantu!), aby je tímto prostř
edkem židovstvo mohlo sná ze ovlá dat! Jak
dalece je existence tohoto ná roda založena na nepř
etržité lži je možno nedostižným
způ sobe¦m spatř
it na protokolech sionistických mudrců , které jsou Židy tak
nená vidě ny. Maji být zfalšované, jak do svě ta bez př
está nínař
íkavé vykř
ikuje
"Frankfurter Zeitung", cožje samozř
ejmě nejlepším dů kazem o jejich pravosti.
Je zde vě domě objasně no to, co spousta Židů č inínaprosto nevě domě . A o to
prá vě jde. Je naprosto jedno, z kterého židovského mozku toto odhalenívyšlo.
Smě rodatné však je, že s hrů zou budícím sebevě domím odkrývajískuteč ný
charakter a č innost židovského ná roda a vytyč ujísvými vnitř
ními souvislostmi i
jejich koneč né cíle. Nejvě tšíjejich kritiku však tvoř
ísama jejich skuteč nost. Kdo si
prostuduje historickývývoj posledních sta let ze zorného úhlu této knihy, tomu
bude okamžitě jasné, proč dnešnížidovský tisk tak ř
ve. Neboťpakliže se tato kniha
jednou stane společ ným majetkem celého ná roda, musíužbýt židovské nebezpeč í
jiždá vno zažehná no.
Abychom mohli poznat Židy, je nutno prostudovat jejich cestu, kterou vykonali
v rá mci cizích ná rodů v prů bě hu ně kolika staletí. Abychom došli k potř
ebným
výsledků m, zcela postač ísledovat jeden jedinýpř
iklad. Jelikožjeho vývoj byl vždy
a v každé době stejný, stejně jako byly stejné ná rody, které požíral, doporuč uje se u
podobné úvahy rozdě lit jeho vývoj na jednotlivé úseky, které pro jednoduchost
označ ím písmeny abecedy. PrvníŽidé se do Germá nie dostali v prů bě hu ř
ímské
invaze, a sice jako vždy coby obchodníci. V bouř
ích stě hová níná rodů se jakoby
zdá nlivě opě t ztratili. A tak se za zač á tek nového a trvalého požidovšťová nístř
ední
a severníEvropy dá urč it doba vzniku prvních germá nských stá tů . To byl poč á tek
setká vá níse Židů s Árijskými ná rody, kterýbyl vždy stejný, nebo aspoň podobný.
Se vznikem prvních stá lých sídlišť"tu" byl ná hle i Žid. Př
ichá zel jako obchodník, a
z poč á tku ani nekladl zvlá štnídů raz na zastírá nísvé rasy. Je stá le ještě Židem,
velkým dílem i proto, že jeho vně jšírasová odlišnost od hostitelského ná rody byla
př
íliš velká , jeho znalosti ř
eč i př
íliš malé, a rozhodnost hostitelského ná roda ještě
př
íliš velká , nežaby si dovolil vydá vat se za ně koho jiného, nežprá vě za cizího
obchodníka. Díky jeho ohebnosti a nezkušenosti hostitelského ná roda nenípro Žida
uchová nísi svého charakteru žá dnou nevýhodou, nýbržnaopak výhodou. Vů č i
cizinců m se vystupuje př
á telsky.
b)
Pozvolna zač íná být č inný v hospodá ř
ství, avšak ne jako producent, nýbrž
výhradně jako spojujícíč lá nek. I př
es svou tisíciletou obchodnízruč nost je stá le
ještě neohrabaný, avšak mnohem př
evyšuje bezmocně č estné Árijce, takže
zanedlouho hrozíto, že se obchod stane jeho monopolem. Zač íná s pů jč ová ním
peně z, a sice jako vždy s lichvou. A skuteč ně také tento úrok zavá dí. Zprvu není
ještě rozezná no nebezpeč ítéto nové instituce, ba je dokonce kvů li momentá lním
výhodá m s radostípř
ijata.
c)
Žid se definitivně nastá lo usazuje, to znamená , obsazuje ve mě stech a sídlištích
zvlá štníč tvrti a vytvá ř
ítak stá t ve stá tě . Pojímá obchod a finance jako své
privilegium, a nemilosrdně toho využívá .
d)
Finanč nictvía obchod se beze zbytku staly jeho monopolem. Lichva zač íná
koneč ně vzbuzovat odpor, jeho ostatnínarů stajícídrzost nevoli a jeho bohatství
zá vist. Džbá n př
etéká v momentě , kdy do okruhu svých obchodních aktivit
vč leňuje pozemek a pů du, které ponižuje na prodejné, nebo lépe ř
eč eno obchodní
zboží. Jelikožsá m nikdy pozemky nezastavuje, nýbržje považuje pouze za
vykoř
isťovatelské prostř
edky, které za tě ch nejhorších podmínek pronajímá
sedlá ků m, př
erů stá veř
ejná nevole pozvolna v otevř
enou nená vist. Jeho krvežíznivá
tyranie nabývá takových rozmě rů , že proti ně mu dochá zík ná silnostem. Zač íná se
stá le blíže nahlížet na ony cizince, př
ič emžse zjišťujíjeho stá le nové, odpudivě jší
charakterové rysy, ažje propast ná hle odkryta. V č ase nejtrpč ínouze koneč ně
vypukne proti ně mu vztek, a plenicía nič ícídav sá hne ke svépomoci, aby se
ubrá nil božímu dopuště ní. V prů bě hu ně kolika staletího dostateč ně prohlédli a jeho
samotnou existenci jižvnímajíjako stejnou pohromu, kterou je mor.
e)
Nynívšak Žid zač ne projevovat své skuteč né vlastnosti. Odporným
pochlebová ním se snažídostat do vlá dy, nechá vá pů sobit své peníze, a tímto
způ sobem si zajišťuje stá le nová privilegia, která mu umožňujídalšívykoř
isťová ní
svých obě tí. I kdyžobč as zahoř
íhně v lidu proti tě mto vě č ným pijavicím, př
esto jim
to v nejmenším nezabrá nív tom, aby se za ně kolik let opě t vynoř
ily na sotva
opuště ných místech, a zač aly svou č innost opě t od zač á tku. Žá dné proná sledová ní
ho neodradíod jeho způ sobu vykoř
isťová ni lidí, ani žá dné zahná ni, pokaždé je v
brzké době opě t zpá tky. Aby se zabrá nilo alespoň tomu nejhoršímu, je z jeho
lichvá ř
ských rukou vyvlastňová na pů da tím, že je mu jednoduše zá konem zaká zá no
tuto vlastnit.
f)
Ve stejné míř
e, v jaké stoupá moc knížat, se snažídostat se k nim č ím dá l tím
blíže. Vyžebrá vá si propouště cídopisy a privilegia, které také od stá le se ve
finanč ních nouzích nachá zejících pá nů za př
íslušnýhonorá řdostá vá . Obnos, který
ho to stojí, se mu díky pů jč ová ni peně z, úroků a úroků z úroků za ně kolik let vrá tí.
Skuteč ná pijavice, která se př
isá vá na tě lo postiženého ná roda a neník odtržení,
dokud knížata opě t nepotř
ebujípeníze a sami mu osobně neodsajíč á st vysá té krve.
Tato hra se opakuje stá le dokola, př
ič emžúloha takzvaných ně meckých knížat je
zde stejně ubohá jako Židů samotných.
Tito pá nové byli pro své milé ná rody skuteč ným trestem božím, př
ič emž
paralela se dá nalézt s rů znými souč asnými ministry. Ně meckým knížatů m vdě č íme
za to, že se ně meckýná rod nedoká zal definitivně se odpoutat od onoho židovského
nebezpeč í. Bohužel se na tom nezmě nilo nic ani pozdě ji. Takže jim byla od Židů
př
edá na tisíckrá t zasloužená odmě na za hř
íchy, kterých se dopustili na svém
ná rodu. .Spojili se s ďá blem a také u ně ho skonč ili.
g)
A tak se knížata zapletla do osidel svého zá niku. Pomalu ale jistě se uvolňoval
jejich vztah ke svému lidu aždo té míry, kdy př
estali sloužit jejich zá jmů m, a
namísto toho se stali uživateli svých poddaných. Žid o jejich konci dobř
e vě dě l, a
hledal možnost, jak by to urychlil. Sá m urychloval jejich finanč nínouzi, a sice tím,
že je stá le více odcizoval jejich skuteč ným úkolů m, pochleboval jim
nejodporně jšími lichotkami, dě lal z nich své dlužníky, č ímžse pro ně stá val stá le
nepostradatelně jším. Jeho obratnost ve všech finanč ních oblastech doká že
vymá č knout z oloupených poddaných stá le nové prostř
edky. Tak mě l každý dvů r
svého dvorního Žida, jak se ř
íkalo tě mto strašá ků m, kteř
ímilý ná rod týrali aždo
naprostého zoufalství, a knížatů m př
ipravovali vě č né radová nky. Koho by to také
udivovalo, že taková okrasa lidské rasy je také koneč ně ozdobena zvně jšku, a že
vystoupila do šlechtického stavu, pomá haje tím nejenom k dalšímu zesmě šňová ní
této instituce, ale i k jejímu otrá vení. Nyníteprve zač al př
etvá ř
et své postaveníve
prospě ch svého pokroku. Koneč ně mu stač ilo pouze nechat se pokř
tít, aby sá m
dosá hl vlastnictvírů zných možnostía prá v pů vodních rodá ků . Č asto prová dě l tento
obchod i k radosti církve svaté, které získala nového syna a k radosti Izraele z
podař
eného podvodu.
h)
V židovstvu zač alo dochá zet k př
emě ně : Doposud byli Židy, to znamená ,
nepř
iklá dala se žá dná hodnota tomu, chtít vypadat ně jak jinak, cožpř
i stá vajících
rozdílech v rasových charakteristiká ch na obou straná ch nebylo možné Ještě v době
Friedricha Velikého nikoho ani nenapadlo vidě t v Židech ně co jiného nežcizí
ná rod. Ještě Goethe byl zdě šen př
edstavou, že by v budoucnosti nemě l být, tak jako
dř
íve, zá konem zaká zá n sňatek mezi kř
esťanem a Židem. Však byl Goethe v tomto
skuteč ným Bohem, a ne ně jakým zpá teč níkem, nebo ně jaký nevolník? To, co z
ně ho hovoř
ilo, nebylo nic jiného, nežhlas krve a rozumu. A tak spatř
il, i př
es
veškeré potupné jedná nídvora, že ná rod instinktivně cítív Židech cizítě leso ve
vlastním tě le, a podle toho se také zachoval. Nyníse však vě ci mě ly změ nit. V
prů bě hu více nežtisíce let se nauč il jazyku hostitelského ná roda do té míry, že si
dovolil do budoucna potlač ovat své židovstvído pozadí, a naopak do popř
edí
vyzdvihovat své ně mectví. Neboťaťto znía vypadá jakkoliv smě šně a pošetile,
nachá zítolik drzosti, že se poč íná př
emě ňovat v Germá na, a tedy v tomto př
ípadě v
Ně mce. Tím zač íná ta nejhanebně jšípromě na, kterou si č lově k vů bec mů že
př
edstavit. A jelikožz ně mectvínevlastni nic jiného, nežumě nílá mat na kole jeho
ř
eč , a to ještě tím nepř
íšerně jším způ sobem, ve skuteč nosti se s ním však nikdy
nesmísil, spoč ívá tedy celé jeho ně mectvína ř
eč i jako takové.
Rasa však nespoč ívá v ř
eč i, nýbržvýhradně v č istotě krve, cožvíze všech
nejlépe prá vě Žid, který do udrženísvého jazyka nevklá dá ani zdaleka takovou
cenu, jako prá vě do udrženíč istoty krve. Č lově k mů že bez dalšího změ nit ř
eč , to
znamená , mů že se nauč it jinému jazyku. Nicméně bude tímto novým jazykem
vyjadř
ovat pouze své staré myšlenky, jeho vnitř
nícharakter se nezmě ní. To je
nejzř
etelně jšíprá vě na židovi, kterýhovoř
ítisíci jazyky, ale př
esto zů stá vá poř
ád
jenom Židem. Jeho charakterové vlastnosti mu zů stá vají, aťjižpř
ed dvě ma tisíci
lety v Oslu hovoř
il jako obchodník s obilím latinsky, nebo dnes brebentíjako
šmeliná řs moukou ně mecky. Je to stá le ten samý Žid. Že dnes tuto samozř
ejmost
nechá pe ani ministerskýrada, ani vyššípolicejníúř
edník je samozř
ejmě také jasné.
Dů vod, proč se Žid ná hle rozhodl stá t se Ně mcem je jasný. Cítí, jak se moc knížat
zač íná pová žlivě kývat, a proto se zavč as snažínalézt pevnou pů du pod nohama.
Dá le jeho finanč níovlá dnutícelého hospodá ř
stvíjiždosá hlo takových rozmě rů , že
by bez vlastnictvívšech obč anských prá v jižnebylo možno dá le podpírat a
př
edevším pak zvě tšovat tuto obrovskou budovu svého vlivu. Obojísi však př
eje.
Neboťč ím výše se drá pe, tím zř
etelně ji vystupuje ze zá voje minulosti jeho starý,
mu př
islíbený cíl. A s horeč natou lač nostíse mu opě t v bezprostř
edníblízkosti
zjevuje jeho pradá vný sen o ovlá dnutícelého svě ta. A tak je jeho jediné úsilí
namíř
eno na to, získat do vlastnictvívšechna obč anská prá va. To je také dů vodem
vymaně níse z gheta.
i)
A tak se z dvorního Žida pomalu stá vá lidový Žid. To samozř
ejmě znamená , že
Žid zů stá vá nadá le v okolívysoce postavených pá nů , pouze se snažíprotlač it se
ještě hloubě ji do tě chto kruhů . Na druhé straně se ve stejnou dobu drahému lidu
podbízíjiná č á st jeho rasy. Kdyžsi č lově k vzpomene, jak hrozně se bě hem tě ch
staletína tomto ná rodu provinil, jak ho stá le znovu nemilosrdně ždímal a vysá val,
kdyžse ještě uvá ží, jak ho proto ná rod zač al pozvolně nená vidě t a nakonec v ně m
spatř
oval pouze trest božídopadnuvšína hlavu jiných ná rodů , mů že pochopit, jak
tě žká tato př
emě na pro Žida musela být. Ano, je to namá havá prá ce uká zat se
obě tem staženým z ků že jako nejvě tšílidumil. Neboťnejprve jde o to, napravit v
oč ích ná roda všechny ty spá chané kř
ivdy.
Svou př
emě nu zač íná coby dobrodinec lidstva. A jelikožjeho nová laskavost má
nyníreá lný podklad, nemů že se ani dost dobř
e držet starého biblického př
ísloví, že
by levá ruka nemě la vě dě t, co dě lá pravá , nýbržmusíse po dobrém nebo po zlém
smíř
it s tím, že bude muset ozná mit pokud možno co nejvě tšímu poč tu lidí, jak
dalece trpís masou, a jaké osobníobě ti je zde př
ipraven př
inést.
S touto nově nabytou skromnostízač ne své zá sluhy vytrubovat tak dlouho do
okolního svě ta, ažmu tento zač ne skuteč ně vě ř
it. Kdo mu nevě ř
í, pá chá mu hoř
ké
př
íkoř
í. Zanedlouho zač ne natá č et vě ci tak, jako by se př
íkoř
ídostá valo vždy pouze
jemu a ne obrá ceně . Obzvlá ště velcíhlupá ci tomu vě ř
ía nemohou pak nic jiného,
nežty nešťastné chudá ky litovat. Nakonec je nutno poznamenat, že Žid př
i všísvé
obě tavosti osobně samozř
ejmě nikdy nezchudnul. Nauč il se rozdě lovat. Ano, ně kdy
je dobré jeho dobrodinískuteč ně př
irovnat k hnojivu, které nenírozprašová no na
pole z lá sky, nýbržpouze s oč eká vá ním pozdě jšího užitku. Na každýpá d vív
pomě rně krá tké době každý, že se ze Žida stal dobrodinec a lidumil. Jaká žto
podivuhodná promě na! To, co u jiného platívíce č i méně za samozř
ejmost, probudí
zde jižprá vě proto obrovskýúdiv, ba u mnohých př
ímo zř
etelné nadšení, jelikožto
prá vě u ně ho nenísamozř
ejmostí. A tak se stá vá , že po každém podobném č inu je
veleben a oslavová n daleko více, nežzbytek lidstva. Avšak co více. Ze Žida se
ná hle stá vá liberá l, který zač íná bá snit o nutném pokroku lidstva.
Pomalu se z ně j stá vá mluvč ínové doby. Samozř
ejmě že stá le dů kladně ji nič í
př
edpoklady skuteč ného, ná rodu užiteč ného hospodá ř
ství. Oklikou př
es akcie se
stá le více dostá vá do kolobě hu meziná rodníprodukce, dě lá z níúplatný, nebo lépe
ř
eč eno obchodovatelný objekt, a krade tak provozů m př
edpoklady pro soukromé
vlastnictví. A tím také vznikajímezi zamě stnanci a zamě stnavatelem ona vnitř
ní
odcizení, jenžpak vedou k politickému rozdě lová nído tř
íd. Avšak nejvíce narů stá
neuvě ř
itelnou rychlostívliv židovstva na hospodá ř
ské zá jmy pomocíburzy. Stá vá
se majitelem a zá roveň i kontrolorem meziná rodnípracovnísíly. K posílenísvých
politicko-mocenských pozic se pokoušístrhnout rasové a stá tnízá vory, které ho
omezujína každém kroku.
Za tímto úč elem bojuje se vši svou houževnatostíjemu vlastníza ná boženskou
toleranci. Nalézá ve svobodném zedná ř
ství, které mu naprosto propadlo, výteč ný
ná stroj k obhajová nía př
edevším prosazová nísvých cílů . Vlá dnoucíkruhy a vyšší
vrstvy politického a mě šťanského života se zedná ř
skými nitkami se dostá vajído
jeho osidel, anižby to vů bec tušily. Pouze lid jako takový, nebo lépe ř
eč eno stav,
který v probouzeni chá pe, že je nutno si sá m vybojovat svá prá va a svobodu, proto
nemů že být v hlubších a širších vrstvá ch dostateč ně podchycen. To je však
dů ležitě jší, nežvšechno ostatní. NeboťŽid dobř
e cítí, že šance jeho vzestupu k
vlá dnoucíroli je dá na pouze tehdy, kdyžse př
ed nim nachá zíně jakýprů kopník.
Rukavič ká ř
e a tkalce př
íze však č lově k nemů že zachytit jemnou sítísvobodného
zedná ř
ství, nýbržzde musíbyt nasazeny jižvě tší, a tím pá dem i pronikavě jší
prostř
edky. A tak ke svobodnému zedná ř
stvípř
ichá zídruhá zbraňv rukou
židovstva, totižtisk. Jejím vlastnictvím se prosazuje všíhouževnatosti a
prohnaností. Pomocítisku zač íná pomalu uchvacovat a splétat do osidel celý
veř
ejný život, neboťje schopen vyvíjet a ovlá dat onu moc, kterou dnes každý zná
daleko lépe nežpř
ed pá r desetiletími pod pojmem "veř
ejné míně ní". Př
itom se staví
ke všemu s nesmírným hladem po vě dě ní, vychvaluje jakýkoliv rozvoj, př
edevším
pak ten, který vede k zá hubě jiných ná rodů . Neboťkaždé vě dě nía vývoj hodnotí
vždy dle možnostípožadavků svého ná roda. A kde toto chybě lo, tam se stá val
nejzarytě jším nepř
ítelem jakéhokoliv svě tla, odpů rcem jakékoliv skuteč né kultury.
Tak používá vě dě ní, které posbíral na školá ch jiných ná rodů , aby ho postavil do
služeb své vlastni rasy. Svou ná rodnost však skrývá více, nežkdy jindy. Zatímco se
zdá , že př
etéká osvícenstvím, pokrokem, svobodou, lidskostí, atd., prová dísá m co
nejpř
ísně jšíuzavírá nísvé vlastnírasy vů č i okolí. Obč as svým žená m dohazuje
vlivné kř
esťany, př
ič emžsá m udržuje svů j mužskýkmen výhradně č istý.
Zneč išťuje krev ostatních, zatímco svou si př
ísně chrá ní. Žid si skoro nikdy
nebere kř
esťanku, nýbržkř
esťan si bere Židovku. Kř
íženci se však vždy podobají
židovské straně . Př
edevším č á st vyššíšlechty tímto naprosto upadá . Žid si je toho
velice dobř
e vě dom, a proto tímto způ sobem prová díplá novité odzbrojová ní
duchovníšlechtické vrstvy svého protivníka. Pro zamasková ni svého koná nía k
ukonejšenísvých obě tíhovoř
ístá le více o rovnosti mezi všemi lidmi, bez rozdílu
rasy a ná rodnosti. A hlupá ci mu zač ínajívě ř
it. jelikožvšak jeho podstata má v sobě
stá le ještě dosti silný zá pach ně č eho cizího, nechtě jíse př
edevším široké masy
obyvatelstva nechat chytit do jeho osidel. A proto o sobě pomoci svého tisku
nechá vá vytvá ř
et obrá zek, kterýodpovídá skuteč nosti asi natolik, nakolik obrá ceně
sloužísvému sledovanému cíli.
V humoristických magazínech se snažízobrazovat Židy jako neškodnýná rů dek,
vlastnící, jako ostatně i jiné ná rody, své zvlá štníspecifické vlastnosti, kterývšak, i
kdyžjeho vystupová nípů sobíopravdu trochu cize, v sobě nese znaky pokud
možno komické, př
esto však vždy poctivé a dobrotivé duše. Snažíse co nejvíce
pů sobit spíše bezvýznamně , nežnebezpeč ně . Jeho koneč ným cílem v tomto stá diu
je však vítě zstvídemokracie, nebo jak to lépe chá pe, vlá da parlamentarismu.. Ta
odpovídá nejvíce jeho potř
ebá m. Vyluč uje jakoukoliv ostražitost, a na jejímísto
dosazuje majoritu hlouposti, neschopnosti a neposledně i zbabě losti. Výsledkem je
pak pá d monarchie, který se dř
íve č i pozdě ji musel dostavit.
j)
Obrovský hospodá ř
skývývoj vedl ke změ ně sociá lního rozvrstvení
obyvatelstva. Tím, že drobné ř
emeslnictvo pomalu vymírá , ztrá cídě lník č ím dá l
tím více možnost získá nísamostatné existence, č ímžse z ně ho stá vá proletá ř
.
Vzniká prů myslový tová rnídě lník, jehožnejpodstatně jším rysem je to, že by se mu
do budoucna mohla jen ztě žívyskytnout možnost osamostatně níse. Je ve
skuteč ném slova smyslu nemajetný a jeho dny se jižnedajínazvat životem, nýbrž
pouze ryzím utrpením. Jižv minulosti se vyskytla podobná situace, která si
velitelsky vynutila urč ité ř
ešení.
K sedlá ků m a ř
emeslníků m př
ibyl pomalu nový stav úř
edníků a zř
ízenců ,
př
edevším stá tních. Také oni byli nemajetnív pravém slova smyslu. Stá t nakonec
našel cestič ku z tohoto nezdravého stavu. Př
evzal na sebe zaopatř
enívšech stá tních
zamě stnanců , a zavedl penzi a dů chodové zaopatř
ení. Tento př
iklad pomalu
ná sledovalo stá le více privá tních podniků , takže dnes, jakmile takovýpodnik
dosá hl a př
ekroč il urč ité velikosti, je skoro každému duchovně zamě stnanému
č lově ku zaruč en jeho pozdě jšídů chod. A teprve zajiště nístá tních dů chodů ve stá ř
í
doká zalo vychová vat tyto k oné bezmezné oddanosti, která byla v př
edvá leč né době
tou nejvýrazně jšívlastnostíně meckého úř
ednictva. A tak byl cely stav, který zů stal
bez majetku, chytrým způ sobem vytržen ze sociá lníbídy, a zař
azen do ná rodního
celku. Nyníse tedy tento problém objevil stá tu a společ nosti nanovo, ovšem
tentokrá te v daleko vě tším rozsahu. Stá le nové, do milionů jdoucímasy
obyvatelstva se př
esídlovaly z venkova do velkomě st, aby si zde jako tová rní
dě lníci v nové zaklá daných prů myslových odvě tvích vydě laly na svů j denníchléb.
Pracovnía životnípodmínky tohoto nového stavu byly více nežsmutné.
Mechanické př
ebírá ni dř
ívě jších pracovních metod starých ř
emeslníků a rolníků
zde naprosto nepř
ichá zelo do úvahy. Č innost jednoho, č i druhého se v žá dném
smě ru nedala srovnat s ná mahou, kterou vykazoval prů myslový tová rnídě lník.
U starých ř
emeslníků nehrá l č as ani tak dů ležitou roli, jako tomu bylo u nových
pracovních metod. Formá lnípř
ebírá nístarých pracovních dob v prů myslových
velkotová rná ch pů sobilo př
ímo osudově . Neboťskuteč nýpracovnívýkon z
dř
ívě jška chybě l, a to z dů vodů nedostatku dnešních intenzivních pracovních
metod. Jestliže se dř
íve dal snést č trná cti č i patná cti hodinový pracovníden, byl v
době , kdy se musela do posledního využít každá jedna minuta, naprosto neúnosný.
Výsledek tohoto nesmyslného př
ebírá nístarých pracovních dob na nové
prů myslové č innosti byl ve skuteč nosti nešťastný př
edevším ve dvou smě rech.
Bylo nič eno jednak zdravípracujících, a za druhé jejich víra ve vyššíspravedlnost.
K tomu dá le př
ichá zely smě šné výplaty na straně jedné, a tomu odpovídající
stá le se zvě tšujícíblahobyt zamě stnavatele na straně druhé. Na venkově zatím
žá dné sociá lníproblémy nebyly, neboťpodomek a pá n vykoná vali stejnou prá ci, a
př
edevším jedli z jedné mísy. Avšak i to se změ nilo. Rozdě lenína zamě stnance a
zamě stnavatele se nynízač alo uskuteč ňovat ve všech oblastech života. Jak daleko
bylo v té době vnitř
nípožidovště nínašeho ná roda, se dá vysledovat z malého
respektová ní, pokud to jižnebylo nerespektová nímanuá lníprá ce.
S Ně mci to nemá nic společ ného. Na zač á tku bylo poromá nště nínašeho života,
které bylo ve skuteč nosti požidovště ním, které př
emě nilo dř
ívě jšíúctu k ř
emeslné
prá ci v naprosté pohrdá níjakoukoliv tě lesnou prací. A tak skuteč ně vzniká nový,
byťne zrovna vá ženýstav, př
ič emžse jednoho dne zá konitě musíobjevit otá zka,
zda ná rod bude mít dostatek síly na to, aby sá m od sebe opě t zař
adil tento nový stav
do všeobecné společ nosti, a nebo jestli se bude dá le zvě tšovat tř
ídnípropast
odpovídajíc¦o stavu. Jedno je však jisté. Novýstav ve svých ř
adá ch nevlastnil žá dné
špatné prvky, nýbržnaopak na každýpá d mě l prvky č inorodosti. Př
ejemně lost
takzvané kultury zde ještě nezapustila své nič ivé a rozkladné koř
ínky.
Nový stav ještě nebyl ve svých širokých masá ch nakažen jedem pacifistických
slabostí, nýbržbyl robustní, a kdyžbylo potř
eba i brutá lní. Zatímco mě šťanstvo se
touto zá važnou otá zku vů bec netrá pilo, a nechalo vě ci lhostejně osudu, chopil se
Žid nepř
ehlédnutelné možnosti, která se zde do budoucna nabízela. A zatímco se na
jedné straně chopil kapitalistických metod k vykoř
isťová nílidstva do posledního
dechu, na straně druhé se sá m spojil s obě ťmi jeho nadvlá dy, a zanedlouho se stá vá
jejich vů dcem v boji proti sobě samému. To znamená pouze obrazně "proti sobě
samému". Neboťvelmistr lži dobř
e ví, jak se ostatním uká zat v tom nejč istším
svě tle a vinu svalit jako vždy na jiné. A jelikožmá tolik drzosti sá m vésti davy,
nikoho př
i tom samozř
ejmě ani nenapadne, že se zde jedná o nejvě tšípodfuk všech
dob.
A př
ece tomu tak bylo. Jen co se vyvinul z všeobecného hospodá ř
ského
prostř
edínový stav, vidív ně m lid jasně a zř
etelně nového prů kopníka svého
vlastního dalšíúspě chu. Nejprve použije mě šťanstvo jako beranidlo proti
feudá lnímu svě tu, a posléze použije dě lníky proti mě šťanstvu. Jelikožsi však kdysi
ve stínu mě šťanstva musel vyloudit svá obč anská prá va, doufá nyní, že se pomocí
boje dě lnictva za vlastni existenci nalezne cestič ku k jejich ovlá dnutí. Od nyně jška
je úkolem pracujících pouze boj za blaho židovského ná roda. Nevě domky je
postaven do služeb moci, proti které zdá nlivě bojuje. Má naoko za úkol krá č et proti
kapitá lu, př
ič emžho mů že tímto způ sobem nechat nejjednodušeji bojovat prá vě za
ně j. Brojíse př
i tom neustá le proti meziná rodnímu kapitá lu, a ve skuteč nosti se
míníná rodníhospodá ř
ství. To má být znič eno ve prospě ch vítě zstvína hř
bitovním
poli meziná rodního burzovnictví.
Postup Židů je př
itom ná sledující: Pově síse na dě lníka, př
ič emžv př
etvá ř
ce
lituje jeho osud, je rozhoř
č en jeho životním údě lem a chudobou, aby touto cestou
získal jeho dů vě ryhodnost. Snažíse prostudovat všechny ty skuteč né, nebo
vymyšlené podrobnosti jeho tvrdého života, aby probudil touhu po změ ně takovéto
existence. Svou bezmeznou vypoč ítavostípř
etvá ř
ípotř
ebu sociá lníspravedlnosti,
která je hluboce zakoř
eně na ve všech Árijských lidech, na nená vist proti všem,
kteř
ímě li jen trochu více osudového ště stí.
Př
ič emžtomuto boji za odstraně ni sociá lních rozdílů dá vá zcela urč itý
svě toná zorový rá z. Zaklá dá marxistické uč ení. A zatímco ho nerozdě litelně svazuje
nespoč tem sociá lně spravedlivých požadavků , dožaduje se jak jeho šíř
ení, tak i
obrá ceně odmítá níř
á dných obč anů . Chce ná sledovat požadavky, které jsou v
takové formě jižod zač á tku nesprá vné, a naprosto nesplnitelné. Neboťpod tímto
kabá tem sociá lních myšlenek se skrývajívskutku ďá belské úmysly, které jsou
dokonce hlá sá ny s drzou zř
etelnostía naprostou otevř
eností. Toto uč enípř
edstavuje
nerozluč itelnou smě s rozumu a lidské pošetilosti, avšak vždy tak, že skuteč nosti se
mů že stá t pouze šílenství, avšak nikdy rozum.
Kategorickým odmítá ním osobnosti, a tím i ná roda a jeho rasového obsahu nič í
elementá rnízá klady veškeré lidské kultury, která je zá vislá prá vě na tě chto
faktorech. To je skuteč né, pravé vnitř
níjá dro marxistického svě toná zoru, pokud
vů bec lze tento výplod ně jakého zloč ineckého mozku vů bec označ ovat
svě toná zorem. Roztř
íště ním osobnosti a rasy padá hlavnízá brana pro vlá du
méně cenných - tím je však Žid. Smysl tohoto uč eníspoč ívá prá vě v hospodá ř
ském
a politickém šílenství. Neboťprá vě jím jsou odchytá vá ni všichni upř
ímní
inteligenti, kteř
íse pak dajído jeho služeb, zatímco ti méně duševně schopnía
finanč ně méně vzdě laně jšíse k nim ř
ítís vlajícími prapory v rukou.
Inteligenci pro toto hnutí, neboťi toto hnutípotř
ebuje pro svou existenci vlastní
inteligenci, však Židé obě tujíz vlastních ř
ad. A tak vzniká dě lnické hnutípod
vedením Židů , které se zdá nlivě snažío zlepšeníživotníúrovně pracujících, avšak
ve skuteč nosti jim jde pouze o jejich zotroč enía ná sledné vyhubenívšech
nežidovských ná rodů . K tě mto dvou zbraním rozvratu nynípř
ichá zíještě tř
etí, z
daleka nejhoršíorganizace hrubého ná silí. Marxismus má vyvrcholit bouř
livým
útokem, zbraně mu majísvou vysilujícípracípř
ipravit cestu prvnídvě . V našem
vyšším a nejvyšším stá tním úř
ednictvu Židé našli vždy (ažna ně kolik má lo
výjimek) poddajného podporovatele své nič ivé č innosti. Podlézavé patolízalství
smě rem nahoru, a arogantnídomýšlivost smě rem dolů označ ovalo tento stav stejně
tak, jako velmi č astá do nebe volajícízabedně nost, která byla jen č as od č asu
př
edstižena stejně tak př
ekvapujícídomýšlivostí. To jsou však vlastnosti, které Žid
u našich úř
adů potř
ebuje a které má rá d.
Politickýboj, kterého se chá pe, probíhá zhruba takto: Př
imě ř
eně koneč ným
cílů m židovského boje, které nespoč ívajípouze v hospodá ř
ském ovlá dnutísvě ta,
nýbržtaké v jeho politické podmaně ní, rozdě lil Žid organizacísvého marxistického
svě toná zoru na dvě č á sti, které se od sebe zdá nlivě liší, ve skuteč nosti však tvoř
í
jeden celek. Totižpolitické a odborá ř
ské hnutí. Odborá ř
ské hnutíprová díná bor.
Nabízídě lníků m v jejich tě žkém existenč ním boji, který musívést díky hamižnosti
a krá tkozrakosti mnohých podnikatelů , pomoc a ochranu, a tím i možnost získá ní
lepších životních podmínek. Pokud dě lník nechce, prá vě v době , kdy se o ně ho
organizovaná pospolitost, totižstá t , naprosto vů bec nestará , svě ř
it zastupová ní
svých prá v do rukou slepé zvů li ně kolika nezodpově dných, musísvou obhajobu
vzít do rukou sá m. Pokud takzvaná ná rodníburžoazie, zaslepená finanč ními zá jmy,
bude stavě t ty nejtě žšípř
eká žky do cesty všem tě m pokusů m o zkrá cenínelidsky
dlouhé pracovnídoby, o ukonč enídě tské prá ce, zabezpeč enía ochraně žen,
zlepšenízdravotních pomě rů v tová rná ch a dě lnických domovech, a pokud nebude
pouze klá st odpor, ale bude je i skuteč ně sabotovat, ujme se všech takto
utlač ovaných vychytralý Žid.
Postupně se stane vů dcem odborá ř
ského hnutí. Nejde mu však ani tak o
skuteč né odstraně nískuteč ných sociá lních nedostatků v pravém slova smyslu,
nýbržpouze o vypě stová níslepě mu oddaných hospodá ř
ských bojových oddílů pro
znič eníná rodníhospodá ř
ské nezá vislosti. A zatímco se vedenízdravé sociá lní
politiky bude trvale pohybovat mezi smě rnicemi pro udrženíná rodního zdravína
straně jedné a mezi zajišťová ním nezá vislého ná rodního hospodá ř
ství, Židovi v
jeho boji tyto dva aspekty nejenom že odpadají, nýbržjejich odstraně níse stá vá
dalším z jeho životních cílů . Nejenom že si nepř
eje zachová nínezá vislého ná rodní
hospodá ř
ství, on si př
eje jeho znič ení. Proto ho nemohou odradit žá dné výč itky
svě domíod toho, aby jako vů dce odborá ř
ského hnutípř
edklá dal požadavky, které
nejenom že stř
ílído prá zdna, nýbržjejichžsplně níje buďto prakticky zhola
nemožné, nebo by znamenalo zruinová níná rodního hospodá ř
ství. Nechce však ani
př
ed sebou mít zdravé, rodové pokolení, nýbržpouze zprá chnivě lé, podmaně né
stá do.
Toto př
á nímu opě t umožňuje př
edklá dat požadavky nesmyslného rá zu, jejichž
splně níje dle jeho vlastnívů le naprosto nemožné. Tato př
á níby také v žá dném
př
ípadě nevedla k jakékoliv změ ně vě cí, nýbržpouze k prostopá šnému vybič ová ní
masy. O to mu však jde a ne o skuteč né zlepšeni sociá lních podmínek. tím je
vedenížidovstva v odborá ř
ských zá ležitostech nesporně obrovskou osvě tovou
č inností, která ovlivňuje široké masy, pouč uje je o zlepšeníjejich nekoneč né bídy.
Neboťdokud zů stane ná zor širokých mas tak omezený jako je tomu nyní, a dokud
stá t bude k vě cem tak lhostejný jako dnes, pů jde masa nejprve za tím, kdo jim v
hospodá ř
ských zá ležitostech bude nejdř
íve nabízet ty nejnestoudně jšísliby. V tom
je ovšem Žid velmistrem. vždyťjeho kompletníč innost neníomezena žá dnými
morá lními pochybnostmi! A tak na tomto poli musínutně vyř
adit v krá tké době ze
hry každého konkurenta. Př
imě ř
eně své vnitř
níloupeživé brutalitě př
emě ní
odborá ř
skou organizaci ná hle v brutá lní, ná silnickou organizaci. Odolá -li ně jaký
rozum jejich židovskému vá bení, př
emů že jeho vzdor a rozhodnutíhrubé ná silí.
Ú spě chy podobné č innosti jsou obrovské.
Pomocíodborů , které se mohly stá t požehná ním ná roda, Žid skuteč né rozdrtil
zá klady ná rodního hospodá ř
ství. Paralelně k tornu krá č ípolitická organizace. Je v
souhř
e s odborá ř
ským hnutím, které př
ipravuje široké masy pro politickou
organizaci, do které ji posléze ná silím a donucením vbič uje. Odborá ř
ské hnuti
zů stá vá dá le trvalým finanč ním pramenem, ze kterého politická organizace napá jí
svů j obrovský apará t. Ten je kontrolním orgá nem politické č innosti jednotlivce, a
př
i všech velkých demonstracípolitického rá zu zajišťuje ná honč íslužbu. Nakonec
jižvů bec nezastupuje hospodá ř
ské zá jmy, nýbrždá vá politické myšlence k
dispozici hlavníná tlakovýprostř
edek, totižzastavová níprá ce, masovou a generá lní
stá vku. Vytvoř
ením periodika, které je svým obsahem př
izpů sobeno úrovni
nejméně vzdě laných lidí, obdrželo politické a odborá ř
ské hnutíkoneč ně vyprá skané
zař
ízení, pomocíkterého jsou př
ipravová ny ty nejnižšívrstvy ná roda k tě m
nejtroufalejším č inů m. Jeho úkolem nenívyvést lidstvo z marastu nejnižšího
smýšlenía dostat ho na vyššípř
íč ku, nýbržvyjít vstř
íc jejich nejnižším pudů m. Je
to jak spekulativní, tak i výnosnýobchod s davem, který je jak líny př
emýšlet, tak i
ně kdy domýšlivý. Je to př
edevším tisk, který svým pomalu fanatickým,
pomlouvač ským bojem strhá vá vše, co by mohlo př
ipomínat podporu ná rodní
nezá vislosti, kulturnívýši a hospodá ř
skou samostatnost ná roda.
Bubnuji př
edevším na všechny charaktery, které se nechtě jísklonit př
ed jejich
židovské panovač né domýšlivosti, nebo jejichžgeniá lníschopnosti považujíŽidé
za nebezpeč íjako takové. Č lově k nemusízrovna proti Židů m bojovat, aby jimi
mohl být nená vidě n. Stač ípouze podezř
ení, že by buď mohl ostatnípř
ivést na
myšlenku vzpoury proti nim, a nebo je na zá kladě své př
evyšujícígeniality
množitelem síly a velikosti Židů m nepř
á telského ná roda. Jeho neomylný instinkt v
tě chto vě cech cítív každém pů vodníduši, a jeho nená vist je zajiště na pro každého,
kdo neníduchem jeho vlastního ducha. A jelikožŽid nenínapadeným, nýbrž
napadajícím, platíza jeho nepř
ítele nejenom ten, kterýnapadá , nýbrži ten který se
mu postavína odpor. Ale prostř
edek, kterým se snažízlomit takto troufalé, avšak
trvalé duše, se nenazývá č estným bojem, nýbržlžía pomluvou. Zde se nezalekne
př
ed nič ím a je ve své sprostotě tak bezmezný, že se nelze divit, kdyžv našem
ná rodě dostá vá personifikace ďá bla, coby symbolu všeho zlého, živé podoby v
osobě Žida.
Neznalost širokých mas o vnitř
nípodstatě židovstvía pudová omezenost našich
horních vrstev nechá vajíč asto ná š lid na pospas tomuto Židovskému polnímu
taženi.
Zatímco hornívrstvy se z vrozené zbabě losti odvracejíod č lově ka, který je
Židem tímto způ sobem napaden lžía pomluvou, široké vrstvy ve své hlouposti č i
prostotě vě ř
ívšemu. Stá tníúř
ady se buďto zahalujído mlč ení, a nebo, cožje
č astě jší, aby ukonč ily polnítaženížidovského tisku, proná sledujíonoho neprá vem
napadeného. To totižpř
ijde podobným úř
ednickým oslů m jako výborné ř
ešení
zachová nístá tníautority a zajiště níklidu a poř
á dku. A na lidská č ela a duše
ř
á dných obč anů pozvolna usedá mů ra strachu př
ed marxistickým ná strojem
židovstva. Č lově k se zač ne tř
á st př
ed zrů dným nepř
ítelem, č ímžse stá vá definitivně
jeho obě tí.
k)
Mocenská pozice Židů ve stá tě se zdá byt jižtak upevně na, že se nejenom znovu
mů že označ ovat jako Žid, ale mů že i bezohledně př
iznat všechny své politické a
ná rodnímyšlenkové pochody. Č á st jeho rasy se zcela otevř
eně označ uje za cizí
ná rod, př
ič emžopě t lžou. Neboťzatímco se sionismus okolnímu svě tu snaží
nabalamutit, že ná rodnísebeurč eníŽidů se snažío vytvoř
eni palestinského stá tu,
vytvá ř
ízde Židé zastíracímanévr vů č i hloupé veř
ejnosti. Nepř
ejísi totižvů bec
vybudovat v Palestině židovský stá t, kterýby snad mě li osídlit a žit v ně m. Chtě jí
pouze pod vlastním výsostným prá vem vybudovat organizaci meziná rodního
zloč inu, ke které by nemě ly př
ístup žá dné jiné stá ty. Ú toč iště recidivistů a vysokou
školu budoucích zloč inců . Ovšem to je nejenom znameníjejich stoupajícínadě je,
nýbrži pocitu jejich jistoty. I kdyžje to drzé a otevř
ené zá roveň, jeden stá le
obelhá vá Ně mce, Francouze nebo Anglič any, př
ič emždruhý se prohlašuje za
židovskou rasu. Jak blízko majívidinu svého blížícího se vítě zství, lze
vypozorovat, z hrů zného způ sobu jejich komunikace s př
íslušníky jiných ná rodů .
Č ernovlasý židovský mladík č íhá , s fanatickou výrazem v oblič eji, celé dlouhé
hodiny na nic netušícídě vč e, které chce pošpinit svou krvía uloupit jítak jejímu
ná rodu. Všemi prostř
edky se snažíznič it rasové podklady podmaně ného ná roda.
Tak jak sá m plá novitě kazíženy a dívky, nezastavuje se ani př
ed tím, otevř
ít krevní
zá vory v širším rozsahu i pro ostatní. Byli a jsou to Židé, kteř
ík Rýnu př
ivá žejí
negry, poř
á d se stejnými postranními myšlenkami a jasným cílem. Pomocí
vynuceného kř
íženíznič it jimi nená vidě nou bílou rasu, svrhnout ji z jejíkulturnía
politické výše a stá t se jejich samotným pá nem. Neboťrasově č istýná rod, který si
je vě dom své č istoty krve, nemů že být Židy nikdy podmaně n. Židé mohou na tomto
svě tě navě ky panovat pouze kř
íženců m.
Proto se plá novitě pokoušísnížit rasovou úroveňneustá lým trá vením
jednotlivců . Na politickém poli pomalu př
emě ňuje demokratické myšlenky v
diktaturu proletariá tu. V organizovaném marxistickém davu nalezl zbraň, která mu
umožňuje obejít demokracii a diktá torsky ovlá dat železnou pě stípodmaně né
ná rody. Plá novitě rozpracová vá revoluč ním hnutí, a sice dvě ma smě ry.
Hospodá ř
ským a politickým. Ná rody, které se postavína pevný a odhodlanýodpor
opř
ede díky svým meziná rodním vlivů m, sítínená visti, strhá vá je do vá lek a
koneč ně , pokud je to nutné, podně cuje na jejich územírevoluce. Hospodá ř
sky
otř
á sá stá ty tak dlouho, dokud nejsou sociá lnízař
ízení, která se stala
nerentabilními, odstá tně na a postavena pod jeho finanč níkontrolu. Politicky upírá
stá tu prostř
edky k jeho sebezá chovy, nič ípodklady každého ná rodního sebeurč enía
sebeobrany, nič ídů vě ru ve vlá du, hanídě jiny a minulost a strhá vá vše skuteč ně
veliké do bahna. Kulturně zamoř
uje umě ní, literaturu, divadlo, otupuje př
írodní
vnímavost, př
evracívšechny pojmy o krá se a vznešenosti, šlechetnosti a dobra a
strhá vá lidstvo do zakletísvé vlastnínízké povahy. Je zesmě šňová no ná boženství,
mravy a morá lka jsou tak dlouho př
edstavová ny jako př
ežité, ažnakonec padnou
posledníopě rné body daného ná roda v boji za vlastníexistenci na tomto svě tě .
l)
Nynízač íná nejvě tší, poslednírevoluce. Zatímco si Žid vydobyl politickou moc,
odhazuje i posledníroucha, která ho ještě kryla. Z demokratického lidového Žida
se stá vá krvavýŽid a tyran ná rodů . Za ně kolik let se pokusívymýtit meziná rodni
inteligenci a znič it moc ná rodů a tím, že si př
ivlastníjejich př
irozené duchovní
vů dcovství, je př
ipravína jejich otroctvía vě č nou porobu. Nejhrů zně jšípř
iklad
tohoto druhu ná m skýtá Rusko, kde nechal se skuteč ně fanatickou divokostía z
vě tšíč á sti za nesnesitelných muk, zabít č i vyhladově t kolem tř
iceti milionů lidí, jen
aby zajistil tlupě židovských literá tů a lidových zloč inců nadvlá du nad celým tímto
obrovským ná rodem. Koncem však nenípouze konec svobody Židem
podmaně ných ná rodů , nýbrži konec samotného parazita ná rodů . Neboťpo smrti
obě ti umírá dř
íve č i pozdě ji i vampír.
Kdyžsi př
ed oč ima nechá me probě hnout všechny ty př
íč iny ně meckého
rozvratu, zů stane ná m jako poslednía nejpodstatně jšípř
íč inou nerozpozná ní
rasového problému, a př
edevším židovského nebezpeč í.
Porá žky na bitevním poli v srpnu 1918 by se ještě hravě daly unést. Nemě ly nic
společ ného s vítě zstvím našeho ná roda. Neporazily ná s tyto prohry, nýbržbyli jsme
poraženi mocí, která tuto porá žku př
ipravila tím, že po ně kolik desetiletíplá novitě
okrá dala ná š ná rod o politické a morá lníinstinkty a síly, které prá vě uschopňuji, a
tím také opravňuji ná rody k jejich existenci. Tím, že stará Ř íše nevšímavě míjela
všechny otá zky zachová nírasových zá kladů našeho ná roda, opovrhovala i
samotným prá vem na život na této zemi. Ná rody, které se kř
ížís jinými, nebo se
nechajíkř
ížit, hř
ešíproti vů li vě č né prozř
etelnosti. A jejich zá nik skrze opanová ní
silně jším potom nenížá dným bezprá vím, které je jim pá chá no, nýbržpouze
znovunastolením prá va.
Pokud ná rod nechce dbá t vlastnostísvé podstaty daných mu od př
írody a
kolujících v jeho krvi, nemá žá dné prá vo stě žovat si nad ztrá tou svého pozemského
bytí. Všechno na zemi je nutno vylepšovat. Každá porá žka se mů že stá t otcem
pozdě jšího vítě zství. Každá prohraná vá lka př
íč inou pro pozdě jšípovýšení, každá
nouze zúrodně ním lidské energie, a z každého porobeni mohou vyvstat síly k
novému duchovnímu znovuzrozeni, pokud krev zů stane č istá . Ztracená č istota krve
znič ínavždy vnitř
níště stí, srazíč lově ka do hlubin, a jejíná sledky se na tě lesné a
duchovníúrovni jižnikdy nedajínapravit.
Kdyžč lově k všechny tyto jednotlivé otá zky postavía srovná s ostatními
problémy života, pak teprve zjistí, jak smě šně malé oproti nim jsou. Všechny tyto
problémy jsou č asově ohranič ené, avšak otá zka udrženi č i neudrženi č istoty krve
bude trvat, dokud bude existovat lidstvo.
Všechny významné př
edvá leč né projevy rozvratu majíve svém nejhlubším
zá kladě rasovou př
íč inu. Aťjižse jedná o otá zky všeobecného prá va nebo nešvary
hospodá ř
ského života, o projevy kulturního úpadku nebo o zvrhlé politické
projevy, o otá zky zanedbané školnívýchovy a nebo špatné ovlivňová ni dospě lých
tiskem, atd., vždy se v nejhlubším kontextu jedná o nerespektová nírasových zá jmů
jednotlivých ná rodů , a nebo o nerozezná nícizího, rasového nebezpeč í. Proto také
nemě ly význam žá dné reformač nípokusy, všechny pomocné sociá lníprostř
edky a
politické snahy, veškerýhospodá ř
skývzrů st a každý zdá nlivý př
írů stek duchovních
znalostí. Ná rod a jeho organizmus, zajišťujícía uzpů sobivšímu život na této zemi,
totižstá t, nebyly vnitř
ně zdravě jší, nýbržnaopak churavě ly za př
ihlíženíč ím dá l
více.
Zdá nlivá doba rozkvě tu staré Ř íše nemohla skrýt všechny vnitř
níslabosti, a
každýpokus o skuteč né posíleníŘ íše ztroskotal na ř
ešeníbezvýznamných otá zek.
Bylo by chybou domnívat se, že všichni př
ívrženci rů zných politických smě rů ,
kterými byl ně meckýná rod posedlý, a ba dokonce jejich vů dci, byli z vě tšíč á sti
špatnía zlomyslnílidé. Jejich č innost byla odsouzena k neúrodnosti jen proto, že v
př
íznivě jším př
ípadě maximá lně rozeznali fenomény našeho všeobecného
onemocně nía proti tě m se snažili bojovat, př
ič emžzcela slepě míjeli skuteč né
pů vodce. Ten, kdo si plá novitě projde smě r politického vývoje staré Ř íše, musíjiž
bě žnou kontrolou dojít k zá vě ru, že jižv dobá ch sjednocení, to znamená v době
nejvě tšího rozkvě tu ně meckého ná roda, byl vnitř
nírozklad jižv plném proudu. A
př
es veškeré politické úspě chy a př
es stoupajícíhospodá ř
ské bohatstvíse
všeobecná situace rok od roku zhoršovala. Také u samotných voleb do ř
íšského
sně mu poukazoval ná rů st marxistických hlasů na stá le blíže se blížícívnitř
ní, a tím
i vně jšírozklad. Všechny úspě chy takzvaných obč anských stran byly bez významu,
a to nejenom proto, že nedoká zaly ani vítě zstvím v takzvaných obč anských volbá ch
zabrá nit poč etnému ná rů stu marxistické vlny, nýbržproto, že sami v sobě jižnesly
fermenty rozkladu.
Anižby to tušila, byla obč anská společ nost sama jižvnitř
ně nakažena
mrtvolným jedem marxistických př
edstav. Jejíodboj pak pramenil více z
konkurenč nízá visti jednotlivých ctižá dostivých vů dců , nežaby principiá lně
odmítal k boji odhodlaného protivníka. Jeden jediný č íhal bě hem tě ch dlouhých let
s neochvě jnou rovnomě rností, a to byl Žid. Jeho Davidova hvě zda stoupala stá le
výše stejnou mě rou, jakou mizela naše vů le k sebezachová ni vlastního ná roda.
Proto také v srpnu 1914 nenapadl k útoku odhodlaný lid velrybá ř
ský stá t, nýbrž
naplnilo se pouze poslednívzplanutípudu ná rodnísebezá chovy proti
postupujícímu pacifisticko-marxistickému ochrnutínašeho ná rodního tě lesa. A
jelikožani v tě chto osudových dnech nebyl rozpozná n skuteč nývnitř
nínepř
ítel, byl
veškerývně jšíodboj zbyteč ný. A prozř
etelnost v tomto př
ípadě neodmě nila vítě zný
meč , nýbržnaplnila zá kon vě č né odplaty.
Z tě chto vnitř
ních poznatků by se pro ná s mě ly zformovat hlav nízá sady, stejně
jako i snaha po novém hnutí, které by př
ehodnotilo naše př
esvě dč enío úpadku
ně meckého ná roda, a které by položilo žulové zá klady, na kterých by jednou mohl
povstat stá t, kterýby nezastupoval ná rodu nepř
á telské, hospodá ř
ské zá jmy, nýbrž
by př
edstavoval jednotnýná rodníorganismus, totiž: Germá nský stá t ně mecké
ná rodnosti.
12. kapitola
POČ ÁTKY VÝ VOJE NACIONÁLNĚ SOCIALISTICKÉ NĚ MECKÉ STRANY
PRACUJÍCÍCH
Jestliže na konci tohoto dílu popisuji prvnívývojové stadium našeho hnutía
krá tce se zmiňuji o celé ř
adě s tím spojených otá zek, nedě lá m to proto, abych zde
pojedná val o duchovních cílech tohoto hnutí. Cíle a úkoly tohoto nového hnutíjsou
tak obrovské, že se dajípopsat pouze ve vlastním zvlá štním dílu. A tak ve druhém
díle této knihy podrobně popíši programové podklady hnutía pokusím se utvoř
it
obraz toho, co si př
edstavujeme pod pojmem "stá t". Pod slovem "si" míním
všechny ty statisíce, kteř
ítoužípo tom samém, anižby nalezli jednotlivá slova pro
to, co se jim odehrá vá v nitru. Neboťna všech velkých reformá ch je pozoruhodné
to, že majívě tšinou nejprve jednoho jediného zastá nce, avšak jejich nositeli jsou
miliony. Jejich cílem je vě tšinou ně kolik staletístaré, vnitř
nítoužebné plá ní
statisíců . Ažse jednoho dne objevíapoštol této všeobecné vů le a jako vlajkonoš
starých tužeb jim dopomů že k př
erodu v novou myšlenku.
A nespokojenost, se kterou dnes lidé musížít, pouze dokazuje, že v milionech
srdcíje skryto př
á nípo zá sadnízmě ně dnešních pomě rů . Toto př
á níse projevuje v
tisíci úkazech. U jednoho malomyslnostía beznadě jí, u druhého nevolí, zlobou a
rozhoř
č ením, u toho lhostejnostía u onoho pak opě t nadmírou zuř
ivosti. Za svě dky
této vnitř
nínespokojenosti by mě la platit také jak spousta nevolič ů , tak i spousta
extrémistických fanatiků př
iklá ně jících se k levič á ctví.
A prá vě na ty by se nové mladé hnutímě lo obrá tit v prvníř
adě . Nemě lo by
tvoř
it organizaci spokojených manželů , nýbržby mě lo stmelovat všechny ty
trýzně né žalem a nespokojené, nešťastné a nepokojné. A hlavně by nemě lo mít
povrchnírá z, nýbržby mě lo hluboce zakoř
enit v širokých vrstvá ch celého ná roda.
Č istě politicky vzato se v roce 1918 naskytl ná sledujícíobraz. Ná rod je
rozpolcenýdo dvou č á stí. Jednu, mnohem menší, tvoř
ívrstvy ná rodníinteligence s
vylouč ením jakékoliv tě lesné č innosti. Z vně jšku je sice ná rodní, avšak pod tímto
slovem si nedoká že př
edstavit nic jiného, nežvelmi fá dnía slabé zastupová ní
takzvaných stá tních zá jmů , které př
edstavujízase jenom zá jmy dynastické. Pokouší
se své myšlenky a cíle prosadit pomocíduchovních zbraní, které jsou však, oproti
brutalitě protivníka, zase jen velmi kusé a povrchní, a selhá vajítak jižsamy o sobě .
Jedinou hroznou ranou je tato, ještě př
ed nedá vném vlá dnoucítř
ída sražena k zemi,
a ve své tř
esoucíse zbabě losti je nucena sná šet všechna př
íkoř
íze strany
bezohledného vítě ze.
Naproti nístojíjako druhá tř
ída široká masa manuá lně pracujícího obyvatelstva.
Tato je více č i méně sdružena v radiká lních marxistických hnutích, rozhodnuta
zlomit pomocíná silíjakýkoliv duchovníodpor. Nechce být ná rodní, př
ič emžna
jedné straně vě domě odmítá jakékoliv požadavky ná rodních zá jmů , a na straně
druhé napomá há veškerému cizímu útlaku. Co do množstvíje nejsilně jší, zahrnuje
však v sobě př
edevším ty č leny ná roda, bez kterých je jaká koliv ná rodníobroda
zhola nemyslitelná a nemožná .
V roce 1918 muselo být jedno jižnaprosto jasné. Jakéhokoliv nového rozmachu
ně meckého ná roda lze dosá hnout pouze pomocíznovunabytívně jšímoci.
Př
edpokladem k tomu však nejsou zbraně jak neustá le žvanínaši obč anštístá tnici
nýbržsíla vů le. Zbraníkdysi vlastnil ně mecký ná rod víc neždost. Nedoká zaly však
uhá jit svobodu, neboťchybě la energie pudu a vů le ná rodnísebezá chovy. I ta
nejlepšízbraň je pouhou mrtvou, bezcennou hmotou, pakliže chybíduch, který je
rozhodnutý ji ochotně a rozhodně vést. Ně mecko se stalo bezbranným ne proto, že
by se snad nedostá valo zbraní, nýbržprotože chybě la vů le há jit zbraně za ná rodní
obnovu.
Pokud se dnes př
edevším levicově orientovanípolitici snažítvrdit, že nutnou
př
íč inou jejich nerozhodné, poddajné, ve skuteč nosti však zrá dcovské politiky byl
nedostatek zbraní, je nutno oponovat pouze jedním. Ne, pravýopak je pravdou.
Pomocívašíprotiná rodní, zloč inecké politiky zastupová ni ná rodních zá jmů jste
kdysi vydali všechny zbraně . Nyníse snažíte vydá vat nedostatek zbraníza
opodstatně nou př
íč inu vašínuzné ubohosti. To je však, stejně jako všechny vaše
č iny, leža povrh.
A tato výč itka platíi pro pravicové politiky. Neboťdíky své bídné zbabě losti
umožnili židovské sebrance, která se v roce 1918 dostala k moci, uloupit ná rodu
veškeré zbraně . A proto také tito nemajížá dnýdů vod a prá vo tvrdit, že dnešní
nedostatek zbraníbyl vynucen jejich opatrností(rozumě j zbabě lostí), a ne jejich
bezbrannostía dů sledkem jejich zbabě losti.
A proto otá zkou znovunabytíně mecké moci nenísnad "jak vyrobíme potř
ebné
zbraně ?", nýbrž"kde vezmeme ducha, kterýuschopníná rod k tomu, aby mohl
držet v ruce zbraň?" Neboťpokud ná rod takovýduch ovlá dne, vů le jižsi najde
tisíce cestič ek, ze kterých každá konč íu jedné zbraně ! Dá te-li však zbabě lci deset
pistolí, ze kterých př
i útoku nebude schopen vystř
elit jednu jedinou rá nu, jsou pro
ně ho tyto stejně bezcenné, jako pro odvá žného muže sukovitá hů l.
Otá zka znovunabytípolitické moci našeho ná roda je v prvnílinii otá zkou
ozdravenínašeho ná rodního pudu sebezá chovy jižproto, že každá př
ipravovaná
zahranič nípolitika č i jakékoliv zhodnocenístá tu jako takového se ze zkušenosti
neř
ídíani tak dle množstvízbraní, jako spíše podle rozpoznaných č i domně lých
morá lních schopnostíodporu daného ná roda. Schopnost spojenectvídaného ná roda
neníurč ová na ani tak množstvím zbraní, jako spíše zjevnou existenci planoucívů li
ná rodního sebezá chovy a heroickou odvahou. Neboťsvaz neníuzavírá n pomoc
zbraní, nýbržlidmi. A tak bude anglickýná rod platit za nejhodnotně jšího spojence
na svě tě tak dlouho, dokud u jeho vedenía v jeho duchu širokých mas bude tolik
odhodlané brutality a houževnatosti, která bude schopna dovést započ atýboj všemi
dostupnými prostř
edky, bez ohledu na č as a obě ti, ke zdá rnému, vítě znému konci,
př
ič emžmomentá lně stá vajícívojenské zbrojenínemusíbyt v žá dném pomě ru k
ostatním stá tů m.
Pochopí-li č lově k, že znovu vzchopeníse ně meckého ná roda je podmíně no
otá zkou znovuzíská nínašeho politického pudu sebezá chovy, musímu být jasné i
to, že se tu nevystač ís pouhým získá ním vů le po ná rodním prvku, nýbržže musí
být vě domě zná rodně na celá doposud antiná rodnímasa.
Nové hnutí, které si za svů j cíl vytyč ilo opě tovné vybudová níně meckého stá tu s
vlastni suverenitou, musísvů j boj bezezbytku zamě ř
it na získá níširokých mas
obyvatelstva. Č ím žalostně jšíje, všeobecně vzato, naše takzvané "ná rodní
mě šťanstvo", a č ím nedostateč ně ji vypadá jeho ná rodnísmyšlení, o to méně se dá
oč eká vat jeho skuteč ný odpor proti energické ná rodnívnitř
nía zahranič nípolitice.
A tak jako jižjednou zů stalo ně mecké mě šťanstvo, ze zná mých zabedně ně krá tkozrakých dů vodů , v pasivnírezistenci vů č i Bismarkovi v hodině nastá vajícího
osvobození, tak se i nynípř
i jeho uznané př
ísloveč né zbabě losti č lově k nemusí
obá vat jeho jakéhokoliv aktivního odporu.
Jinak se však chovajínaši meziná rodně orientovanísoudruzi ze širokých mas. Ti
jsou nejenom díky své primitivnípř
irozenosti naladě ni více na myšlenku ná silí,
nýbržjejich židovské vedeníje i brutá lně jšía bezohledně jší. Ti jsou schopni
zastavit jakékoliv ně mecké povstá ní, stejně jako kdysi zlomili pá teřně mecké
armá dě . Nejenom že v tomto parlamentně ř
ízeném stá tě zabrá ni svou majoritní
vě tšinou jakékoliv ná rodně orientované zahranič nípolitice, ale vylouč íi jakékoliv
vyššíoceně níně mecké síly a tím i jakoukoliv možnost jednoty. Neboťnejenom my
jsme si vě domi slabiny, která ležív našich 15 milionech marxistů , demokratů ,
pacifistů a centralistů , nýbržještě více jsou si toho vě domi v cizině , kdyžmě ř
í
význam možného spojenectvís ná mi vahou tohoto zatíženi. Nikdo se nespojíse
stá tem, jehožaktivníč á st ná roda se pasivně stavíproti každé rozhodné zahranič ní
politice.
K tomu př
ichá zíještě ta skuteč nost, že vedeni tě chto stran ná rodnízrady se jižz
prostého pudu sebezá chovy musípostavit a také se postavínepř
á telsky proti
jakémukoliv ně meckému povstá ní. Je to prostě historicky nemyslitelné, aby
ně meckýná rod mohl zaujmout ještě jednou svou dř
ívě jšípozici, anižby zúč toval s
tě mi, kteř
íbyli př
íč inou a dali podně t k tomuto neslýchanému rozvratu, který
postihl ná š stá t. Neboťpř
ed soudnístolicínebude potomstvem listopad 1918
hodnocen nijak jinak, nežjako vlastizrada.
A tak je každé vně jšíznovunabytíně mecké samostatnosti v prvníř
adě svá zá no
se znovunabytím vnitř
níodhodlá ním celistvosti našeho ná roda.
A také jižjen č istě technicky vzato je myšlenka ně meckého osvobozenínavenek
do té doby nesmyslná , dokud do služeb tě chto osvobozeneckých myšlenek nebude
ochotna vstoupit široká masa obyvatelstva. Č istě vojensky vzato, musíbýt
každému samostatně myslícímu dů stojníkovi jasné, že se studentskými prapory
navenek nedá vést žá dnýboj, nýbržže kromě rozumu ná roda je zapotř
ebítaké
pě sti. Dá le je nutno mít na zř
eteli to, že obhajoba ná rodních zá jmů , která se opírá
pouze o kruhy takzvané inteligence, prová dískuteč né drancová nínenahraditelných
statků . Mladá ně mecká inteligence, která nalezla na podzim roku 1914 v rá mci
dobrovolnických vá leč ných pluků smrt na flanderské pů dě , pozdě ji ukrutně
schá zela. Byla nejcenně jším statkem, který ná rod vlastnil, a jejíztrá ta jižv prů bě hu
vá lky nebyla nikdy nahrazena. A nejenom boj je jako takovýnemožný, pakliže
útoč ícíprapory ve svých ř
adá ch postrá dajímasy pracujících, nýbržtaké př
íprava
technického rá zu je neproveditelná bez oné vnitř
nírozhodné jednoty našeho
ná rodního tě la. Prá vě ná š ná rod, který musížít bezbranný pod dohledem
versailleské mírové smlouvy, by mě l zač ít uskuteč ňovat jakékoliv technické
př
ípravy k vybojová nísvobody a lidské nezá vislosti teprve tehdy, ažbude zá stup
vnitř
ních špiclů zdecimová n pouze na ty, kterým jejich vrozená bezcharakternost
umožňuje zradit za oně ch pově stných tř
icet stř
íbrných vše a všechny. S tě mi se
však jižvyrovná me. Nepř
ekonatelně oproti tomu vypadajímiliony tě ch, kteř
íz
politických dů vodů vystupujíproti ná rodnímu vzbouř
ení. Nepř
ekonatelně do té
doby, dokud nebude znič ena a z jejich srdcía mozků odstraně na př
íč ina jejich
protivenství, meziná rodnímarxistický svě toná zor.
Je tedy jedno z kterého úhlu pohledu č lově k posoudímožnosti znovu
vybojová nínašístá tnía ná rodnínezá vislosti, jestli z pohledu zahranič ně politických př
íprav, nebo technického vyzbrojení, č i boje samotného, vždy ná m
jako hlavnípř
edpoklad pro vše zů stane získá níširokých mas našeho ná roda pro
myšlenku našíná rodnínezá vislosti.
Bez znovunabytívně jšísvobody je však jaká koliv vnitř
níreforma jako taková ,
ve výhodně jším př
ípadě , pouze povýšením naši výnosové schopnosti na kolonii.
Př
ebytky každého takzvaného hospodá ř
ského rů stu př
ijdou totižk dobru pouze
našim meziná rodním kontrolním dozorců m, a každé sociá lnízlepšenípouze v
lepším př
ípadě zvýšípracovnívýkonnost pro tyto pá ny. Kulturnírozvoj vů bec
nebude ně meckému ná rodu př
isouzen, je totižpř
íliš svá zá n s politickou nezá vislostí
a úctou daného ná roda.
Jestliže je tedy výhodné ř
ešeníně mecké budoucnosti svá zá no s ná rodním
získá ním širokých mas našeho lidu, potom musíbýt tento cíl nejvyšším a nejvě tším
úkolem hnutí, jehožč innost se nechce vyč erpat v ukojeníokamžiku, nýbržhodlá
svou veškerou č innost a stá lost ově ř
it v budoucnosti na př
edvídaných dů sledcích.
A tak jsme si byli jižv roce 1919 vě domi toho, že nové hnutímusí, jako svů j
nejvě tšícíl, nejdř
íve provést zná rodně níširokých mas.
Z toho pak vyplývá ve skuteč nosti celá ř
ada dalších požadavků :
1.
Za úč elem získá nímasy pro ná rodnívzbouř
eni, se nesmíhledě t na jakoukoliv
sociá lníobě ť.
Aťjiždnes našim zamě stnanců m budou uč ině ny jakékoliv hospodá ř
ské
ústupky, tak tyto nebudou v žá dném vztahu se zisky celého ná roda, pakliže
pomů žou vrá tit opě t široké vrstvy svému ná rodu. Pouze krá tkozraká zabedně nost,
která je však dnes velmi č astým jevem v našich podnikatelských kruzích, nemů že
rozeznat, že pokud nebude opě t nastolena vnitř
nílidová solidarita našeho ná roda,
nemů že dojit k žá dnému dlouhodobému hospodá ř
skému vzrů stu, a proto ani k
jejich žá dnému hospodá ř
skému využití.
Pokud by ně mecké odbory bě hem vá lky bezohledně brá nily zá jmy pracujících,
pokud by samy bě hem vá lky tisíckrá t pomocístá vky nevynutily na tehdejším
podnikatelstvu hladově jícímu po dividendá ch schvá lenípožadavků jimi
zastupovaných pracujících, pakliže by se v zá jmu ná rodníobrany stejně fanaticky
př
ihlá sily ke svému Ně mectví, a pokud by stejnou bezohlednostídaly vlasti, co
vlasti jest, nikdy bychom vá lku neprohrá li. Jak smě šné by pak byly všechny, i ty
nejvě tšíhospodá ř
ské ústupky, oproti obrovskému významu vyhrané vá lky.
A tak musíbýt novému hnutí, které hodlá vrá tit ně meckého dě lníka ně meckému
ná rodu jasné, že pokud jimi neníohroženo udrženía samostatnost ná rodního
hospodá ř
ství, nemohou hrá t v této otá zce hospodá ř
ské obě ti naprosto žá dnou roli.
2.
Ná rodnívýchova širokých vrstev mů že probíhat pouze oklikou př
es sociá lní
rů st. Pouze jím mů že být dosaženo oně ch všeobecně -hospodá ř
ských př
edpokladů ,
které umožňuji každému jednotlivci podílet se na kulturních statcích celého ná roda.
3.
Zná rodně níširokých mas nemů že být nikdy uskuteč ně no polovič atostía
prostým zdů razňová ním takzvaného objektivního stanoviska, nýbržpouze
bezohledným a fanatických zamě ř
ením se na vytč ené cíle. To teď znamená , že se
ná rod nedá "zná rodnit" ve smyslu našeho dnešního mě šťanstva, tedy pomocítolika
a tolika omezení, nýbržná rodně se všívehemencí, která tkvív extrému. Jed se dá
zlomit zase jenom protijedem, a pouze planost našímě šťanské mysli mů že
stř
edovou linii označ ovat za cestu vedoucído nebe.
Široké vrstvy obyvatelstva se nesklá dajíani z profesorů , ani z diplomatů .
Skromné abstraktnívě domosti, které vlastní, odkazuje jejívjemy spíše do svě ta
pocitů . Tam spoč ívá buď to jejípositivnínebo negativnístanovisko. Je vnímavá
pouze vů č i nasazeníenergie do jednoho ze dvou smě rů , nikdy však do polovič atosti
pohybujícíse ně kde mezi nimi. Jejíemocioná lnípostoj však zá roveň podmiňuje
jejíneobyč ejnou stabilitu. Vírou se dá otř
á st hů ř
e nežvě domím, lá ska podléhá
menším změ ná m nežúcta, nená vist je trvalejšínežaverse, a hybná síla nejvě tších
zvratů na této zemi nikdy nespoč ívala ve vě deckých znalostech širokých vrstev,
jako spíš v zaníceném fanatizmu a obč as i v hysterii, která hnala vě ci kupř
edu.
Kdo chce získat široké vrstvy, musívlastnit klíč , kterýotvírá brá nu do jejich
srdcí. A tim neníobjektivita, tedy slabost, nýbržvů le a síla.
4.
Získat ducha ná roda se mů že podař
it pouze tehdy, je-li kromě vedení
pozitivního boje za vlastnícíle znič en protivník tě chto cílů .
Lid vždy spatř
oval v bezohledném útoku proti soupeř
i dů kaz svého vlastního
prá va, a zř
eknutíse znič enínepř
ítele pociťuje jako nejistotu ve vztahu k vlastnímu
prá vu, kdyžne jako znamenívlastního bezprá ví.
Široká masa ná roda je pouze díl př
írody, a jejímu vnímá níje cizívzá jemné
podá vá nísi ruky mezi lidmi, kteř
ítvrdí, že chtě jídosá hnout opač ných protikladů .
To, co si př
eje, je vítě zstvísilně jšího a znič eníslabšího, nebo jeho bezpodmíneč né
podrobení.
Zná rodně nínašímasy se povede teprve tehdy, pokud bě hem celého positivního
boje za získá níducha ná roda bude vyhlazen jejímeziná rodni travič .
5.
Všechny velké otá zky doby jsou jen otá zkami okamžiku a př
edstavujípouze
ná sledné fenomény urč itých př
íč in. Př
íč innývýznam má však pouze jediná , a sice
otá zka rasového zachová nídaného ná roda. Pouze v krvi spoč ívá zdů vodně nísíly č i
slabosti č lově ka. Ná rody, které nerozpoznajíč i nedbajívýznamu jejich rasového
zá kladu, jsou rovni lidem, kteř
íse snažímopslíka nauč it vlastnostem divokého psa,
anižby pochopili, že jak rychlost divokého psa, tak i uč enlivost pudla nejsou
nauč itelné, nýbržv rase spoč ívajícívlastnosti. Ná rody, které se zř
eknou své rasové
č istoty, se tím zř
íkajíi jednoty svého ducha ve všech svých projevech. Jejich
duševnírozervanost je př
irozeným dů sledkem rozervanosti jejich krve, a promě na
jejich duchovních a tvů rč ích sil je pak pouze pů sobenípromě ny jejich rasových
zá kladů .
Kdo chce ně meckýná rod osvobodit od jeho dnešních, pů vodně mu však cizích
projevů a zlozvyků , bude ho muset nejprve osvobodit od cizího pů vodce tě chto
projevů a zlozvyků .
Bez jasného rozezná nírasových problémů a tím i židovské otá zky, nikdy
nenastane opě tovný rozmach ně meckého ná roda.
Rasová otá zka je klíč em nejenom ke svě tové historii, nýbrži ke všeobecné
lidské kultuř
e jako takové.
6.
Zař
azeníširokých mas našeho ná roda, které se dnes nachá zejív meziná rodním
tá boř
e, do ná rodnípospolitosti neznamená zř
eknutíse zastupová níoprá vně ných
zá jmů našich stavů . Rozchá zejícíse stavové a profesnízá jmy nejsou stejného
významu jako tř
ídnírozdíly, nýbržjsou jen samozř
ejmými ná sledky našeho
hospodá ř
ského života. Profesnítř
ídě nído skupin v žá dném př
ípadě nestojíproti
skuteč né ná rodnípospolitosti, neboťtato spoč ívá v ná rodnostníjednotě všemi
otá zkami, které se této ná rodnostníjednoty jako takové týkají.
Zač leně níurč ité tř
ídy do ná rodnípospolitosti, nebo pouze do stá tu, neprobíhá
skrze sestoupenívyššítř
ídy, nýbržnaopak vyzdvižením spodnína vyššíúroveň.
Strů jcem tohoto procesu opě t nemů že být nikdy vyššítř
ída, nýbržpouze nižší,
která bojuje za své zrovnoprá vně ní. Dnešnímě šťanstvo nebylo zač leně no do stá tu
pomocíšlechty, nýbržpouze vlastnísilou pod svým vlastním vedením.
Ně meckýdě lník nebude vyzdvižen do rá mce ná rodnípospolitosti oklikami
chorobných sbratř
ovacích scén, nýbržvě domým povzná šením jeho sociá lnía
kulturnípozice, ažbudou moci být př
eklenuty i ty nejvě tšírozdíly. Hnuti, které si
tento proces stanovíjako svů j cíl, musísvé př
ívržence hledat v prvníř
adě
př
edevším v dě lnickém tá boř
e. Po inteligenci smísá hnout pouze v do té míry,
pokud tato bezezbytku pochopila tento žá doucícíl. Tento proces př
emě ny a
sbližová nínebude ukonč en bě hem př
íštích deseti, č i dvaceti let, nýbržzahrnuje v
sobě podle zkušenosti mnoho generací.
Nejvě tšípř
eká žka př
i př
ibližová nídnešního dě lnictva ná rodnípospolitosti neleží
ve stavovském zastupová nívlastních zá jmů , nýbržv jeho meziná rodním vedenía
postojích, které jsou nepř
á telské vů č i č emukoliv ná rodnímu a stá tnímu. Stejné
odbory, které jsou ažfanaticky vedeny v politických a ná rodních zá jmech, uč iníz
milionů pracujících nejhodnotně jšíč lá nky svého ná rodnostního rá zu bez ohledu na
jednotlivé rozpory v č istě hospodá ř
ských zá jmech.
Hnutí, které chce ně meckého dě lníka nejč estně jším způ sobem navrá tit svému
ná rodu, a vyrvat ho z meziná rodního bludu, musína všech frontá ch co nejtvrdě ji
zakroč it proti ná zoru, panujícímu př
edevším v podnikatelských kruzích, který
ná rodnípospolitostírozumíbezmocné hospodá ř
ské vydá nípracovníka
zamě stnavateli, a který vidív každém pokusu zachová níoprá vně né samostatné
hospodá ř
ské existence zamě stnanců útok proti ná rodnípospolitosti. Zastupová ní
tohoto ná zoru př
edstavuje zastupová nívě domé lži. Ná rodnípospolitost př
ece
neklade zá vazky pouze jedné straně , nýbrži té druhé.
Stejně jako dě lník hř
ešíproti duchu skuteč né ná rodnípospolitosti, kdyžbez
ohledu na veř
ejné blaho a stav ná rodního hospodá ř
stvíklade, opírajíce se o svou
moc, vydě rač ské podmínky, tak i podnikatelé poškozujítuto ná rodnípospolitost,
kdyžnelidským a vykoř
isťovatelským způ sobem vedením svého podniku
zneužívajíná rodnípracovnísílu a z jejího potu pro sebe ždímajímiliony. Takový
podnikatel pak nemá prá vo hovoř
it o ná rodnípospolitosti, nýbržje to sprostý
egoistický nič ema, kterývná šením sociá lnínespokojenosti vyprovoková vá pozdě jší
svá ry, které pak tak nebo tak musívést k poškozeníná roda.
Zdrojem, ze kterého musímladé hnutínač erpat své př
ívržence, bude tedy v
prvníř
adě široká masa našich pracujících. Tato musíbýt vyrvá na ze spá rů
meziná rodního bludu, osvobozena ze své sociá lnínouze, zbavena kulturníbídy a
posléze jako zformovaný, hodnotný, ná rodně cítícía ná rodně snaživý faktor
př
evedena do ná rodnípospolitosti.
Pokud se v kruzích ná rodníinteligence najdou lidé se srdcem zapá leným pro
ná rod a jeho budoucnost, naplně ni nejhlubšími poznatky významu tohoto boje za
ducha této masy, jsou v ř
adá ch tohoto hnutí, coby hodnotná duchovnípá teř
, vř
ele
vítá ni. Cílem tohoto hnutívšak nikdy nesmíbýt získá níobč anského volebního
stá da. V takovém př
ípadě by si natolik př
itížilo masou, která by celou svou
existenci ochromila propagacívů č i širokým vrstvá m. Neboťnehledě na teoretickou
krá su myšlenky společ ného vedeníširokých mas ze zdola a shora v rá mci jednoho
hnutí, je tu ta skuteč nost, že psychologickým ovlivňová ním obč anských mas na
všeobecných veř
ejných mítincích se sice dá nastolit ná lada, č i dokonce rozšiř
ovat
ná zory, avšak nedajíse odstranit charakterové vlastnosti, č i lépe ř
eč eno zlozvyky,
jejichžvznik a existence zahrnuje ně kolik staletí. Rozdíl ve vztahu oboustranné
kulturníúrovně a oboustranného postoje k otá zká m hospodá ř
ských zá jmů je
momentá lně stá le ještě př
íliš veliký, takže by se okamžitě , jakmile pomine opojení
z mítinku, projevil jako př
itě žujícíefekt. Koneckonců cílem neníprovést
př
evrstveníná rodního tá bora, nýbržzíská níantiná rodního. A toto stanovisko je
koneč ně urč ujícípro taktický postoj celého hnutí.
7.
Toto jednostranné, a tím i jasné stanovisko se musíprojevit i v propagandě
hnutí, a na druhé straně musíbýt propagandou také vyžadová no.
Pokud má být propaganda hnutíúč inná , musíbýt namíř
ena vždy pouze jedním
smě rem. V jiném př
ípadě ji, díky rozdílnosti duchovních př
edstav obou v potaz
př
ichá zejících tá borů , buďto jedna strana nebude rozumě t, nebo ji strana druhá
odmítne jako samozř
ejmou a proto nezajímavou.
Také výrazové prostř
edky a jejídů raz nemohou v podrobnostech na obě tak
extrémnívrstvy pů sobit stejně . Zř
ekne-li se propaganda svérá zných vyjadř
ovacích
prostř
edků , nikdy nenalezne cestu k chá pá ni širokých mas. Použije-li naproti tomu
ve slově a gestech drsnost pocitů mas a jejího výraziva, bude odmítnuta takzvanou
inteligencí, coby primitivnía sprostá . Mezi stem takzvaných ř
eč níků existuje sotva
deset takových, kteř
íby byli schopni stejně pů sobivě hovoř
it jeden den př
ed
publikem sklá dajícím se z metař
ů , zá meč níků , kaná lníků , atd., a druhýden na to
mít př
edná šku, v př
ípadě nezbytnosti se stejným myšlenkovým obsahem, př
ed
auditoriem vysokoškolských profesorů a studentů . Avšak mezi tisíci ř
eč níky
existuje možná pouze jeden, kterýby doká zal hovoř
it př
ed zá meč níky a
vysokoškolskými profesory zá roveň takovou formou, která by svojívnímavostí
byla nejenom př
ístupná obě ma poloviná m, nýbržaby na obě zá roveň pů sobila,
nebo aby dokonce obě skupiny strhla k bouř
livému potlesku. Č lově k však musímít
neustá le na pamě ti, že i ta nejkrá sně jšímyšlenka ně jaké vznešené teorie se ve
vě tšině př
ípadech dá šíř
it pouze pomocímalých a drobných duchů . Neboťnezá leží
na tom, co mě l geniá lnípů vodce urč ité myšlenky na mysli, nýbržco, jakou formou,
a s jakým úspě chem ji zvě stovatelé této myšlenky zprostř
edková vajíširokým
vrstvá m.
Agitač nísíla Sociá lnídemokracie a vů bec celého marxistického hnutíspoč ívá z
vě tšíč á sti v jednotě , a tím i v jednostrannosti publika, na které se tito obracejí. Č ím
byly jejich myšlenkové pochody zdá nlivě omezeně jšía zabedně ně jší, tím snadně ji
byly př
ijímá ny a zpracová vá ny masou, jejichžduchovníúroveň odpovídala
př
edná šejícím.
Z toho tedy pro nové hnutívyplynul jasný a jednoduchý smě r.
Obsah a formu propagandy je nutno př
izpů sobit širokým vrstvá m, a jejich
sprá vnost je nutno mě ř
it pouze úč inným výsledkem.
Na lidovém shromá ždě níširokých vrstev by nemě l hovoř
it ř
eč ník, který
př
ítomným stojíduchovně nejblíže, nýbržten, který si získá srdce široké masy.
Zá stupce inteligence, který je na takovém shromá ždě nípř
ítomen, a kterýpř
es
zř
etelný vliv ř
eč níka na spodnívrstvy kritizuje jeho projev ohledně duchovní
úrovně , dokazuje naprostou neschopnost svého myšlenía tím i bezcennost své
osobnosti pro nové hnuti. Pro ně ho př
ichá zído úvahy pouze ti intelektuá lové, kteř
í
pochopili úkol a cíl nového hnutído té míry, že se nauč ili hodnotit č innost
propagandy výhradně dle jejího úspě chu, a ne dle dojmu, kterýna ně ho samotného
pů sobí. Neboťpropaganda nemá sloužit k zá bavě ná rodně smýšlejícím lidem,
nýbržk získá vá níodpů rců našíná rodnípospolitosti, pokud jsou našíkrve.
Pro způ sob a provedenívlastníagitace by nynípro mladé hnutímě ly být
všeobecně urč ujícía rozhodujícímyšlenky, které jsem krá tce shrnul jižve vá leč né
propagandě .
Že byla sprá vná doká zal jejíúspě ch.
8.
Cíle politického reformního hnutínebude nikdy dosaženo agitaci, nebo
ovlivňová ním stá vajícímoci, nýbržpouze zř
ízením politické síly. Každá
svě toborná myšlenka má nejenom prá vo, nýbržpovinnost zajistit si takové
prostř
edky, které umožníjejízrealizová ní. Ú spě ch je jediným pozemským soudcem
o prá vu č i neprá vu podobných zá mě rů . Př
ič emžpod pojmem prá vo se nesmí
rozumě t uchopeni moci jako v roce 1918, nýbržjeho požehnaný dů sledek pro
ná rodnípospolitost. Uchopenístá tnímoci revolucioná ř
i se také
nedá označ it za zdař
ilou stá tníř
íši, jak dnes v Ně mecku mínínaši nemyslící
stá tníná vladní. Bylo by to možné pouze tehdy, kdyžz takového to revoluč ního
č inu, který znič il zá mě ry a cíle ná roda, vzejde více blaha, nežza bývalého režimu.
To se však o ně mecké revoluci, jak se označ uje č in tlupy banditů z podzimu 1918,
nedá dost dobř
e tvrdit.
Pokud tedy zř
ízenípolitické moci tvoř
ípř
edpoklad pro provedeníreformních
zá mě rů , musíse hnutís reformními úmysly od prvního dne své existence zamě ř
it
na hnutíširokých mas, a ne na literá rníč ajový klub, nebo šosá ckou kuželká ř
skou
společ nost.
9.
Mladé hnutíje svou podstatou a svojívnitř
níorganizacíantiparlamentá rní, to
znamená , odmítá svou vnitř
nístavbou princip majoritního ustanovová ní, ve kterém
je jeho vů dce degradová n pouze na vykonavatele vů le a míně ni jiných. Hnuti há ji
do nejmenšího princip absolutníautority vů dce, zá roveň s nejvyššízodpově dností.
Praktické dů sledky tohoto principu v hnutíjsou ná sledující:
Prvnípř
edseda místnískupiny je stanoven nejbližším vyšším vů dcem, a je
zodpově dnývedoucímístnískupiny. Veškeré výbory podléhajíjemu, a ne naopak
on ně jakému výboru. Hlasovacívýbory neexistuji, existuji pouze pracovnívýbory.
Prá ci rozdě luje zodpově dnývedoucí, prvnípř
edsedající. Stejný princip platípro
ná sledujícívyššíorganizaci, obvod, okruh, č i župu. Opě t je ze shora urč en vů dce a
zá roveň je mu dá na neomezená plná moc a autorita. Pouze vů dce celého hnutíje ze
spolkově uzá koně ných dů vodů volen na valné hromadě hlavních č lenů . Je však
výhradním vů dcem celého hnutí. Podléhajímu veškeré výbory a ne on jim. On
urč uje, a tím také na svých bedrech nese veškerou zodpově dnost. Je k dispozici
všem př
íslušníků m hnuti, kteř
ího mohou př
ed porotou nové volby pohnat k
zodpově dnosti, odebrat mu jeho úř
ad, pokud by se provinil proti principů m hnutía
nebo by tě mto principů m špatně sloužil. Na jeho místo by pak nastoupil schopně jší,
nový muž, avšak se stejnou autoritou a stejnou zodpově dností.
Nejvyšším úkolem hnutíje nejenom prosazovat tento princip jako urč ujícíuvnitř
vlastních ř
ad, nýbržprosadit ho i pro celý stá t.
Kdo chce být vů dcem, nese př
i nejvyššíneomezené autoritě také poslednía
nejtě žšízodpově dnost.
Kdo toho neníschopen, nebo kdo je př
íliš zbabě lýnést za své č iny př
íslušnou
zodpově dnost, neníhoden být vů dcem.
Pokrok a kultura lidstva nejsou produktem majority, nýbržspoč ívajívýhradně v
genialitě a tvů rč ísíle osobnosti.
Toto vypě stovat a zač lenit do prá va je nejvě tším př
edpokladem k znovuzíská ní
velikosti a síly našíná rodnípospolitosti.
Tím je však antiparlamentá rníhnutí, a jeho spoluúč ast na parlamentním zř
ízení
mů že mít pouze smysl č innosti za jeho znič ení, k odstraně níinstituce, ve které jsme
uzř
eli jeden z nejvě tších úkazů rozvratu lidstva.
10.
Hnuti s rozhodnostíodmítá jakékoliv postoje k otá zká m, které ležíbuďto mimo
rá mec jeho politické prá ce, nebo jsou bez př
edmě tné, nemajíce jakéhokoliv
zá sadního významu. Jeho úkolem neníná boženská reforma, nýbržpolitická
reorganizace našeho ná roda. Spatř
uje v obou ná boženských vyzná ních stejně
hodnotné opě ry existence našeho ná roda, a proto bojuje proti všem straná m, které
chtě jítuto mravníná boženskou a morá lníkostru našeho ná roda promě nit v ná stroj
svých stranických zá jmů .
Hnutíkoneč ně nespatř
uje svou koneč nou úlohu v obnoveníurč ité stá tníformy a
v boji proti jiné, nýbržv položenítakových principiá lních zá kladů , bez kterých by
dlouhodobě nemohla existovat ani republika, ani monarchie. Jejíposlá nínespoč ívá
v založeni nové monarchie, č i v upevně nírepubliky, nýbržve vytvoř
ení
germá nského stá tu.
Otá zka vně jšího zř
ízenítohoto stá tu, tedy jeho korunovace, nemá
nejzá sadně jšího významu, nýbržje podmíně na pouze otá zkou praktické úč elnosti.
Pro ná rod, kterýpochopil nejvě tšíproblémy a úkoly své existence, již
nepovedou otá zky vně jších formalit k vnitř
ním rozporů m.
11.
Otá zka vnitř
níorganizace hnutímá úč elový a ne principiá lnívýznam.
Nejlepšíorganizace neníta, která mezi vedenía jednotlivé př
íslušníky hnutí
vklá dá veliký, nýbržprá vě ten nejmenšízprostř
edkovacíapará t. Neboťúkolem
organizace je zprostř
edková níurč ité myšlenky, která se vždy nachá zínejprve v
hlavě jedince, širokým vrstvá m obyvatelstva, stejně jako dozor nad jejípř
emě nou
ve skuteč nost.
Organizace je tím ve všem a pro každého pouze nutné zlo. V lepším př
ípadě je
úč elovým prostř
edkem, v horším př
ípadě je samoúč elná .
Jelikožsvě t vyzdvihuje více nežideá ly mechanické př
írodnísíly, utvá ř
ejíse
snadně ji formy organizací, nežmyšlenky jako takové.
Prů bě h po realizaci usilujícímyšlenky, př
edevším pak reformního charakteru, je
v hrubých rysech ná sledující:
V mozku č lově ka povstane ně jaká geniá lnímyšlenka. Ten se cítíbýt povolá n k
tomu, sdě lit ji celému lidstvu. Hlá sá tedy svů j ná zor, a postupně získá urč itýokruh
svých př
ívrženců . Tento proces př
ímého a osobního sdě lová ni myšlenek
př
íslušného č lově ka ostatnímu svě tu je nejideá lně jšía nejpř
irozeně jší. Př
i
stoupajícím ná rů stu př
ívrženců nového uč eni postupně vzniká pro šiř
itele myšlenky
problém dá le pů sobit př
ímo osobně na bezpoč et př
ívrženců , Ř ídit je a vésti. A
prá vě v té míř
e, kdy je z dů vodu ná rů stu společ enstvívylouč eno nejkratšíspojení,
nastá vá nutnost vytvoř
enípropojovacího č lá nku. Ideá lnístav je tím ukonč en, a na
jeho místo nastupuje nutné zlo organizace. Vytvá ř
ejíse malé podskupiny, které v
politické organizaci př
edstavujínapř
. místnískupiny, zá rodeč né buňky budoucí
organizace.
Aby se jednotka neoddá lila společ né víř
e, smístrukturová níprobě hnout teprve
tehdy, pakliže je naprosto bezpodmíneč ně př
ijata autorita duchovního zakladatele a
jim založené školy. Geopolitický význam centrá lního stř
ediska hnutípř
itom nesmí
být př
eceňová n. Pouze existence podobného místa, opř
edeného zá vojem magického
kouzla Mekky č i Ř íma, mů že hnutítrvale dá vat onu sílu, která spoč ívá ve vnitř
ní
jednotě a v uzná níreprezentač níšpič ky této jednoty.
A proto se př
i vytvá ř
eníprvních organizač ních buně k nikdy nesmíopomenout
jak zdů razňová ní, tak hlavně vyzdvihová nívýznamu výchozího místa pů vodní
myšlenky. Stupňová níideového, morá lního a skuteč ného významu výchozího a
vedoucího místa hnutímusíprobíhat prá vě v té míř
e, kdy nadmě rné množství
zá kladních organizač ních buně k hnutívyžaduje dalšíintegraci do nových
organizač ních struktur.
Stoupajícímnožstvíjednotlivých př
ívrženců a nemožnost dalšího př
ímého
formová níspodních č lá nků , nutíkoneč ně formovat toto nespoč etné navýšení
spodních organizač ních č lá nků do vyšších organizač ních celků m, které by se snad
politicky daly označ it jako župní, č i okresnísvazy.
A jak bylo doposud ještě docela snadné udržet si autoritu pů vodnícentrá ly vů č i
podléhajícím místním skupiná m, o to tě žšínyníbude ubrá nit tento postoj vů č i
neustá le se tvoř
ícím vyšším organizač ním formá m. To je však př
edpoklad pro
jednotnou existenci daného hnuti, a tím i pro uskuteč ně níjeho myšlenky.
A kdyžbudou koneč ně uzavř
eny i tyto vě tšímezič lá nky nových organizač ních
forem, stupňuje se opě t potížv tom, uchovat vů č i nim vedoucícharakter pů vodního
zaklá dajícího místa, jeho školy, atd.
A proto smi být mechanické formy organizace vybudová ny pouze do té míry,
kdy je bezpodmíneč ně zajiště na ideová autorita dané organizač nícentrá ly. U
politických útvarů mů že být tato garance zajiště na pouze praktickou mocí.
Z toho vyplývajíná sledujícísmě rnice pro vnitř
nístrukturu hnutí:
a) Koncentrace celkové spoluprá ce nejprve na jedno jediné místo: Mnichov.
Vytvoř
enískupiny z naprosto spolehlivých př
ívrženců , a vytvoř
eníškoly pro
pozdě jšízpracová nívlastních idejí. Získá nípotř
ebné autority na onom daném
místě , pro pozdě jšímožné zř
etelné úspě chy.
Pro uvedeníhnutía jejich vů dců ve všeobecnou zná most, je nutno nejenom
otř
á sti vírou v neporazitelnost marxistického uč enív daném místě , nýbrži doká zat
možnost protichů dného hnutí.
b) Vytvá ř
enímístních skupin teprve tehdy, je-Ii bezpodmíneč ně uznaná autorita
centrá lního vedenív Mnichově .
c) Vytvá ř
eníokresních, župních, č i zemských svazů také nesmíprobíhat pouze
dle potř
eby jako takové, nýbržteprve po dosaženíjistoty o bezpodmíneč ném
uzná nícentrá lního vedení.
Jinak je vytvá ř
enínových organizač ních forem zá vislé na existenci jedinců , kteř
í
př
ichá zejído úvahy coby vů dci př
íslušných svazů .
Př
itom existuji dvě cesty:
a) Hnutídisponuje potř
ebnými finanč ními prostř
edky k vyškolenízpů sobilých
jedinců pro pozdě jšívů dcovství. Postupně př
itom nasazuje získaný materiá l dle
hledisek taktické a jiné úč elnosti.
Tato cesta je nejjednoduššía nejrychlejší. Vyžaduje však veliké finanč ní
prostř
edky, neboťtento vů dč ímateriá l mů že pro hnutípracovat pouze pokud je
placen.
b) Hnuti neníschopno, z dů vodů nedostatku finanč ních prostř
edků , nasadit
placenou vů dč ísílu, a je zprvu odká zá no na neplacené funkcioná ř
e.
Tato cesta je však pomalejšía ná roč ně jší.
Vedeníhnutímusídle okolnostínechat ležet ladem obrovská územído té doby,
dokud se v ř
adá ch př
ívrženců neobjevíautorita, která je schopná a ochotná vstoupit
do služeb vedení, a zorganizovat a vést hnutív př
íslušné oblasti.
Mů že se stá t, že se v obrovské oblasti nenajde nikdo takto schopný, zatímco na
jiném místě se objevídva, nebo dokonce tř
i takoví, př
ibližně stejně schopní.
Tě žkosti, které souvisís takovým rozvojem, jsou složité a mohou být př
ekoná ny
teprve po ně kolika letech.
Př
edpokladem pro vytvoř
enínové organizač níformy je stá le a nadá le i bude
jedinec schopný jejího vedení. Stejně jako je v celé své organizač níformě bezcenná
armá da bez dů stojníků , je i politická organizace nič ím bez odpovídajících vů dců .
Zanedbá nívytvoř
enímístnískupiny je pro hnuti lepší, nežselhá níjejí
organizace, kdyžchybívedoucía kupř
edu hnacíosobnost vů dce.
K vů dcovstvíjako takovému nepatř
ípouze vů le, nýbrži způ sobilost, př
ič emž
prů bojnosti a síle vů le musíbýt př
idě len vě tšívýznam, nežgenialitě jako takové,
avšak nejdrahocenně jšíje pak spojeni schopnosti, rozhodnosti a vytrvalosti.
12.
Budoucnost daného hnutíje podmíně na fanatizmem, ba dokonce
nesná šenlivostí, se kterou ho jeho př
ívrženci jako jediné sprá vné zastupuji a
prosazujíproti útvarů m podobného druhu.
Je velikou chybou vě ř
it, že síla hnuti př
ibývá díky sjednocová níse s podobně
vytvoř
enými útvary. Každé zvě tšenítouto cestou znamená zprvu samozř
ejmě
ná rů st vně jšího objemu a tím v oč ích povrchního pozorovatele i moci. Ve
skuteč nosti však pouze př
ebírá zrna, která pozdě ji vyklíč ípouze do úč inku
vnitř
ního oslabeni.
Neboťaťužse o podobných dvou hnutíř
íká co chce, ve skuteč nosti nikdy
stejná nebudou. V opač ném př
ípadě by to pak nemohla být hnuti dvě , nýbržpouze
jenom jedno jediné. A je naprosto jedno, v č em tyto rozdíly spoč ívají, a i kdyby
byly zdů vodně ny pouze rů znou schopností, č i neschopnostíjejich vedení, prostě
existují. Př
írodnímu zá konu veškerého vývoje neodpovídá propojenídvou
nestejných útvarů , nýbržvítě zstvísilně jšího, a pomocítímto zapř
íč ině ného boje
pak i vyšlechtě ni vyššísíly a moci vítě ze.
Spojením dvou podobných politických stranických útvarů lze získat momentá lní
výhody, do budoucna je však úspě ch získaný touto cestou, pouze př
íč inou pozdě ji
se vyskytnuvších vnitř
ních problémů .
Velikost hnutíje zajišťová na výhradně pomocísvobodného vývoje vnitř
ních sil
a jejich trvalým ná rů stem, ažke koneč nému vítě zstvínad všemi konkurenty.
Ano, lze ř
íci, že jeho síla, a tím i jeho životaschopnost, je chá pá na jako ná rů st
pouze do té doby, dokud jako př
edpoklad jejího bytíuzná vá zá kladníprincip boje,
a že hnuti dosá hlo vrcholu svých sil v momentě , kdy se schyluje k jeho naprostému
vítě zství.
Snažit se o dosaženícíle se hnutívyplatípouze v tom př
ípadě , kdy to nevede
pouze k momentá lnímu úspě chu, nýbržkdyžse dosá hne dlouhodobého rů stu, a to
pouze zcela netolerantním, vytrvalým bojem.
Hnutí, jehožná rů st je založen na takzvané integraci podobných útvarů , a jeho
síla je tedy založena na kompromisech, je rovno skleníkovým rostliná m. Rostou do
výše, avšak chybíjim ona síla, po staletíodolá vat a vzdorovat tě m nejsilně jším
bouř
ím.
Velikost každé mohutné organizace, ztě lesňujícína tomto svě tě ně jakou
myšlenku, spoč ívá v ná boženském fanatizmu, kterým se netolerantně prosazuje
proti všemu ostatnímu, fanaticky př
esvě dč en o svém prá vu. Kdyžje ně jaká
myšlenka sama o sobě sprá vná , a dle toho je vyzbrojena a př
ipravena k zahá jení
boje na tomto svě tě , je neporazitelná , a každé proná sledová nípouze povede k
jejímu vnitř
nímu posílení.
Velikost kř
esťanstvínespoč ívala v pokusech srovná vat se s podobně
uzpů sobenými filosofickými ná zory antiky, nýbržv neúprosném, fanatickém
zvě stová ni a zastupová nívlastnívíry.
Zdá nlivýná skok, kterýhnutízíská svým zač leňová ním, bude lehce dohná n
trvalým př
ílivem sil nezá visle stá lé, samo se obhajujícívíry a jejíorganizace.
13.
Hnutímusísvé č leny vychová vat zá sadně tak, aby snad nespatř
ovali v boji ně co
nepatř
ič ného, nýbržaby o ně j sami usilovali. Nesmíse obá vat nepř
á telství
protivníka, nýbržmusího vnímat jako př
edpoklad vlastního prá va své existence.
Nesmíse zaleknout nená visti nepř
á tel a jejich projevů proti našíná rodní
pospolitosti a našemu svě toná zoru, nýbržpo nich toužit. K projevů m této nená visti
však patř
ítaké leža pomluva.
Ten, kdo nenív židovském tisku potírá n, to znamená pomlouvá n a osoč ová n,
neníř
á dným Ně mcem a žá dný skuteč nýNacioná lníSocialista. Sprá vnýúhlomě r
pro mě ř
eníhodnoty svého smýšlení, sprá vnosti svého př
esvě dč enía síly jeho vů le
je nená vist, která je mu stran úhlavního nepř
ítele našeho ná roda projevová na.
Př
íslušníci hnutía v širokém smyslu slova i všichni př
íslušníci našeho ná roda
musíbýt neustá le upomíná ni v tom, že Žid ve svých noviná ch neustá le lže, a že
sama malá jednorá zová pravda sloužíke krytíně jakého vě tšího podvodu, č ímžje
zase jenom chtě nou lží. Žid je velmistr ve lhaní, a leža podvod jsou jeho bojové
zbraně .
Každé židovské shromá ždě nía každá židovská ležje jizvou na tě le našich
bojovníků .
Ten koho nejvíce tupí, je ná m nejbližší, a koho nejvíce nená vidí, je ná š nejvě tší
př
ítel.
Kdo si rá no koupížidovské noviny, anižby se v nich nespatř
il potupen a
pohaně n, nezužitkoval prospě šně minulýden. Neboťkdyby tomu tak bylo, byl by
Židem proná sledová n, špině n, osoč ová n, pomlouvá n. Pouze ten kdo se úč inně
postavítomuto úhlavnímu nepř
íteli našíná rodnípospolitosti a každé Árijské
pospolitosti a kultury, smíoč eká vat pomluvy této rasy a zá roveň i boje tohoto
ná roda.
Kdyžtyto principy př
ejdou našim př
ívrženců m do krve a kostí, stane se naše
hnutíneporazitelným a neotř
esitelným.
14.
Hnutímusívšemi prostř
edky vyžadovat úctu př
ed každým z jejich č lenů . Nikdy
nesmízapomenout, že v hodnotě jedince spoč ívá hodnota celé společ nosti, že
každá myšlenka a každývýkon je výsledkem tvů rč íč innosti jedince, a že každý
obdiv př
ed velikostínepř
edstavuje pouze dá vku díků tě mto jedinců m, nýbržže
kolem nich ovazuje spojujícístuhu.
Jedinec jako takový je nenahraditelný. Zvlá ště pak tehdy, kdyžztě lesňuje
kulturně tvů rč íelement. Tak, jako nemů že být nahrazen slavný mistr tím, že se
ně kdo snažídokonč it jeho napů l hotový obraz, stejně tak nenahraditelníjsou i velcí
bá sníci a myslitelé, velcístá tníci a vojevů dci. Neboťjejich č innost spoč ívá vždy ve
zruč nosti. Tato zruč nost nenímechanicky nauč ená , nýbržje díky božípř
ízni
vrozená .
Všechny velké revoluce a výdobytky této planety, nejvě tšíkulturnívýtvory,
nesmrtelné č iny v oblasti stá tnické zruč nosti, atd., jsou navždy neoddě litelné
spojeny s urč itým jménem, kterým jsou i reprezentová ny. Zř
eknutíse oslav daného
velkého ducha, znamená ztrá tu vnitř
nísíly, která z tohoto jména proudído srdcí
všech mužů a žen.
To vínejlépe Žid. Prá vě on, jehožveliká ni jsou velcípouze v nič enílidstva a
jeho kultury, dbá na jejich modlá ř
ské obdivová ní. Pokoušíse znevažovat uctívá ní
ná rodních veliká nů a označ uje ho za "kult osobnosti".
Pokud je ná rod zbabě lý, a podlehne této židovské troufalosti a drzosti, zř
íká se
oné obrovské síly, která v tom spoč ívá . Neboťta nespoč ívá v úctě k širokým
masá m, nýbržv obdivu géniů a v jejich povzná šenía vyvyšová ní.
Kdyžjsou lidská srdce zlomená a lidské duše zoufají, tu se z př
ítmídá vné
minulosti objevíti velcípř
emožitelé bídy a nouze, pohany a potupy, duchovní
nesvobody a tě lesného ná silí, a podajítě m malomyslným smrtelníků m svou
nesmrtelnou paži!
A bě da ná rodu, kterýby se stydě l ji uchopit!
V poč á tcích existence našeho hnutíjsme netrpě li nič ím více, než
bezvýznamností, neznalostínašeho ná zvu a s tím spojenou otá zkou kladného
úspě chu. Nejtě žšív tě chto poč á tcích, kdy se dohromady sešlo č asto pouhých šest,
sedm č i osm osob naslouchajících slovů m ř
eč níka, bylo, probudit a udržet v tomto
malém kruhu víru v obrovskou budoucnost tohoto hnutí.
Je nutno si uvě domit, že se schá zelo šest, nebo sedm mužů , sami bezejmennía
chudíďá blové s úmyslem vytvoř
it hnuti, kterému by se jednou mě lo podař
it to, co
se nepodař
ilo ani tě m nejvě tším masovým straná m, totižznovuobnoveníNě mecké
Ř íše neslýchané mohutnosti a velkoleposti. Kdyby ná s jen byl tehdy ně kdo napadl,
nebo ná s ně jak zesmě šnil, byli bychom šťastnív obou př
ípadech. Neboť
ponižujícím bylo tehdy prá vě naprosté př
ehlížení, se kterým jsme tehdy byli
konfrontová ni, a kterým jsem tehdy osobně nejvíc trpě l.
Kdyžjsem vstoupil do okruhu tě chto ně kolika mužů , nemohla být žá dná ř
eč jak
o straně , tak o hnutí. Své pocity z prvního setká ni s tímto drobným útvarem jsem již
popsal. V ná sledujících týdnech jsem mě l tehdy č as a možnost ř
á dně si prostudovat
ono zprvu ne skuteč né zjevenítakzvané strany. Obraz byl, Bů h je mi svě dkem,
tíživě sklič ující. K dispozici nebylo nic, ale zhola nic. Jméno strany, jejížvýbor
reprezentoval v podstatě celou č lenskou zá kladnu, a která byla tak, nebo tak tím,
proti č emu se snažila bojovat, totižparlament v malém. Také zde se hlasovalo, a
kdyžužna sebe ve velkých parlamentech ř
vali ně kolik mě síců kvů li velkým
problémů m, zde v tomto malém kroužku se vedl nekoneč ný dialog kvů li každé
odpově di na šťastně došlýdopis!
Veř
ejnost o tomto všem samozř
ejmě nemě la ani tušení. Nikdo v Mnichově ,
kromě jejich vlastních př
íslušníků a jejich ně kolika př
íbuzných, tuto stranu neznal
ani podle jména.
Každou stř
edu se v mnichovské kavá rně konala takzvaná schů ze výboru, a
jednou týdně ř
eč nickýveč er. A jelikožbyla kompletníč lenská zá kladna zastoupena
ve výboru hnutí, byly samozř
ejmě př
ítomny stá le stejné osoby. Nyníšlo tedy o to,
rozptýlit koneč ně tento malý kroužek, získat nové př
ívržence, a hlavně zviditelnit
jméno hnutí, a to za každou cenu.
Použili jsme k tomu ná sledujícítechniku:
Každý mě síc, pozdě ji každých č trná ct dníjsme se snažili uspoř
á dat
shromá ždě ní. Pozvá nky byly psá ny na lístky psacím strojem, nebo jednoduše
ruč ně , a byly zprvu ná mi rozesílá ny, resp. rozná šeny. Každý se obrá til na okruh
svých zná mých, a snažil se toho č i onoho pohnout k ná vště vě našeho shromá ždě ní.
Ú spě ch byl žalostný.
Vzpomíná m si ještě , jak jsem osobně v tě chto ranných dobá ch roznesl na
osmdesá t tě chto pozvá nek, a jak jsme pak ná slednýveč er č ekali na lidové masy,
které se mě ly dostavit.
S hodinovým zpoždě ním musel koneč ně "př
edsedající" otevř
ít shromá ždě ní'.
Bylo ná s opě t sedm, oně ch starých sedm.
Př
ešli jsme k tomu, nechá vat si pozvá nky psá t v jednom mnichovském
papírnictvína stroji a množit je. Ú spě ch se dostavil na dalším shromá ždě nív
ně kolika nových posluchač ích. A tak poč et pomalu stoupal z jedená cti na tř
iná ct,
koneč ně na sedmná ct, tř
iadvacet, ažna č tyř
iatř
icet posluchač ů .
Pomocídrobných peně žních sbírek v našem kruhu chudých ďá blů byly nakonec
shromá ždě ny prostř
edky k tomu, aby koneč ně mohlo být, v tehdy ještě nezá vislém
listě "Mnichovskýpozorovatel", uveř
ejně no naše shromá ždě nív Mnichově . Ú spě ch
však byl tentokrá t neslýchaný. Uspoř
á dali jsme toto shromá ždě nív mnichovské
Dvornípivnici (nezamě ňovat se slavnostním sá lem Dvorního pivovaru), v malém
sá lku, kterýpojal ně co kolem sto tř
iceti osob. Mě samotnému př
ipadal tento prostor
jako obrovská hala, a každý z ná s se strachoval, zda se ná m podař
íonoho več era
zaplnit tuto obrovskou budovu posluchač i.
V sedm hodin bylo př
ítomno sto jedená ct osob, a shromá ždě níbylo započ ato.
Jeden mnichovskýprofesor př
edná šel hlavníreferá t, a já mě l vystoupit jako
druhý poprvé na veř
ejném projevu.
Tehdejšímu prvnímu př
edsedajícímu panu Harreravi to př
ipadalo jako velmi
odvá žný kousek. Tento pá n, který si byl jinak velmi jistý svou výř
eč nosti, mě l
ná hle dojem, že snad doká ži všechno možné, pouze hovoř
it ne. Toto míně nísi
nenechal vyvrá tit ani v ná sledné době .
Vě ci však probě hly zcela jinak. Mě bylo k mému prvnímu projevu na veř
ejnosti
urč eno dvacet minut ř
eč nické doby.
Hovoř
il jsem tř
icet minut, a to co jsem dř
íve, anižbych to jakkoliv vě dě l,
jednoduše vnitř
ně cítil, se nynípotvrdilo skuteč nosti: doká zal jsem hovoř
it! Po
tř
iceti minutá ch byli lidé v tomto malém sá le doslova zelektrizovaní, a nadšeníse
projevilo nejprve v tom, že má výzva k veř
ejné sbírce ná m vynesla tř
i sta marek.
Tím z ná s spadla jedna obrovská zá tě ž. Neboťná š finanč nínedostatek byl v té době
tak kritický, že jsme nemě li naprosto žá dnou šanci nechat vytisknout hlavnízá sady
hnutí, č i vydat ně jaké letá ky. Nyníbyl položen zá kladníká men malému fondu, ze
kterého mohly být pokryty alespoň ty nejpotř
ebně jšía nejdů ležitě jšívě ci.
Avšak i z jiného ohledu mě l tento úspě ch našeho prvního vě tšího shromá ždě ni
obrovskývýznam.
Zač al jsem tehdy výboru př
ivá dě t č erstvé mladé síly. Bě hem dlouholeté
vojenské služby jsem poznal spoustu vě rných kamará dů , kteř
ínynína zá kladě mé
domluvy poč ali vstupovat do nového hnutí. Byli to samíč inorodímladílidé, zvyklí
na disciplínu, vyrostlína zá sadá ch vojenské služby, totižže nemožné neexistuje, a
kdyžse chce, jde všechno.
Jak nutnývšak byl př
íliv této mladé krve, se dalo rozpoznat jižpo ně kolika
týdnech spoluprá ce.
Tehdejšíprvnípř
edseda strany, pan Harrer, byl vlastně noviná řa jako takový
byl velice vzdě laný. Avšak jako vů dce strany byl jedno obrovské bř
emeno, nebyl
schopným ř
eč níkem pro masy. A jak byla jeho prá ce úzkostlivě peč livá a
svě domitá , tak ji chybě l vě tšíelá n, způ sobený snad prá vě chybě jícím ř
eč nickým
nadá ním. Pan Drexler, tehdejšípř
edseda mnichovské organizace byl prostýdě lník,
jako ř
eč ník taktéžbezvýznamný, navíc nebyl vojá kem. Nikdy neabsolvoval
zá kladnívojenskou službu, bě hem vá lky také nebyl vojá kem, takže jeho jižtak
slabému a nejistému charakteru chybě la ona jedineč ná škola, která doká že z nejisté
a slabé povahy uč init pravého muže. A tak oba pá nové nebyli ková ni zrovna k
tomu, nejenom nésti v srdci onu fanatickou víru ve vítě zstvíhnutí, nýbržtaké
neotř
esitelnou energii vů le, a kdyžto bude potř
eba zlikvidovat s brutá lní
bezohlednostíjakýkoliv odpor, který by se chtě l postavit do cesty nově vzrů stající
myšlence. Toho jsou schopny pouze osobnosti, ve kterých dř
ímá duch oné vojenské
ctnosti, která se dá nejlépe označ it takto: hbitý jako chrt, houževnatý jako ků že a
tvrdý jako Kruppova ocel.
Tehdy jsem byl sá m ještě vojá kem. Mé vně jšíi vnitř
nívzezř
eníbylo vytř
íbeno
skoro šesti lety u armá dy, a tak jsem tímto kroužkem musel být př
ijímá n velice
rozpač itě a cize. Také já jsem se odnauč il rč ení"to nejde", nebo "to nepů jde", "toho
by se č lově k nemě l odvažovat, je to moc nebezpeč né", atd.
Nebořnebezpeč né to samozř
ejmě bylo. V roce 1920 bylo na spoustě míst v
Ně mecku prostě nemožné uspoř
á dat ná rodníshromá ždě ni, které by si trouflo
obrá tit se na široké masy a otevř
eně je zvá t k úč asti na nich. Jejich úč astníci byli
vě tšinou krvavě rozehná ni a proná sledová ni. K tě mto mistrovským kousků m však
nebylo zapotř
ebímnoho ná mahy, neboři ty nejvě tšítakzvané obč anské masové
mítinky se rozutekly př
ed pá r tucty komunistů jako zajíci př
ed honícím psem.
Avšak č ím méně si rudívšímali tě chto obč anských klubů , o jejichžvnitř
ní
bezelstnosti a tím i neškodnosti vě dě li více nežsami jejich č lenové, tím rozhodně ji
však byli př
ipraveni zasá hnout všemi prostř
edky vů č i hnutí, které pro ně
př
edstavovalo hrozbu. A nejúč inně jším prostř
edkem zde byl jako vždy teror a
ná silí.
Nejvíce však museli tito marxistič típodvodníci nená vidě t ono hnutí, jehožcílem
bylo získá níté masy, která doposavad stá la ve službá ch meziná rodních,
marxistických, židovsko-burzovních stran. Jižná zev Ně mecká Strana Pracujících
pů sobil drá ždivě . Tak se dalo lehce př
edpoklá dat, že př
i prvnívhodné př
íležitosti
musídojít ke stř
etu s tehdy ještě vítě zným kalichem, z ně hožpijímarxistič tí
popohá ně č i.
V úzkém kruhu tehdejšího hnutípanovala samozř
ejmě urč itá obava z
podobného stř
etnuti. Byly snahy vystupovat co nejméně na veř
ejnosti, z obavy př
ed
výpraskem. V duchu panovaly obavy, že by prvnívě tši shromá ždě nímohlo být
rozprá šeno, č ímžby bylo navždy vyř
ízeno i celé hnutí. Se svým ná zorem, že
bychom se tomuto boji nemě li vyhýbat, nýbržže bychom mu mě li č elit, a př
istoupit
k takové výzbroji, která by ná s př
ed tímto ná silím ochrá nila, jsem mě l v hnutí
velice tě žkou pozici. Teror se nedá zlomit duchem, nýbržzase jenom terorem.
Ú spě ch prvního shromá ždě níve mně tento ná zor jenom posílil. Byla tu chuťa
odvaha uspoř
á dat druhé, jižpodstatně vě tši shromá ždě ní.
Kolem ř
íjna 1919 se v Ebertově pivnici konalo druhé vě tšíshromá ždě ní. Téma:
Brest-Litevsko a Versailles. Vystoupili č tyř
iř
eč níci. Já sá m jsem hovoř
il ně co
kolem hodiny, a úspě ch byl vě tší, nežpř
i prvním shromá ždě ni. Poč et posluchač ů
př
esá hl poč et sto tř
icet. Jedinýpokus o narušenítohoto shromá ždě níbyl
zlikvidová n jižv zá rodku mými kamará dy. Strů jci této výtržnosti byli s boulemi na
hlavě sraženi ze schodů .
Za č trná ct dnínato se ve stejném sá le konalo dalšíshromá ždě ní. Poč et
př
ítomných tentokrá t př
esá hl sto sedmdesá ti osob, č ímžbyl i sá l velmi dobř
e
obsazen. Opě t jsem hovoř
il, a úspě ch byl opě t vě tší,
nežpř
i minulém shromá ždě ni.
Naléhal jsem na vě tšísá l. Koneč ně jsme takovýnalezli na opač ném konci mě sta
v "Ně mecké ř
íši" na Dachauerské tř
ídě . Prvníshromá ždě nív nových prostorech
nenavštívilo tolik posluchač ů , jako ty př
edchozí, slabých sto č tyř
icet lidí. Ve
výboru zač aly opě t klesat nadě je, a vě č nípochybovač i zač ali vě ř
it, že př
íč inou
špatné ná vště vnosti je př
íliš č asté opaková ni našich shromá ždě ni. Došlo k prudkým
rozporů m, ve kterých jsem zastupoval stanovisko, že sedmi set tisícové velkomě sto
je sto strá vit jedno shromá ždě nínejenom každých č trná ct dní, ale i každý týden, a
že nepř
íznivým obratem se č lově k nesmínechat zmá st, že vytýč ená trasa je
sprá vná , a že dř
íve, č i pozdě ji se neustá lou vytrvalostímusídostavit patř
ič ný
úspě ch. Celá ta doba na př
elomu let 1919/20 byla jedním velkým bojem za posílení
dů vě ry ve vítě zícísílu mladého hnutí, a za postupně rostoucífanatizmus, který pak
jako víra př
ená šíkopce.
Př
íštíshromá ždě nív tom samém místě mi opě t dalo za pravdu. Poč et
ná vště vníků př
esá hl dvou stovek, cožbyl jak skvě lý vně jší, tak i finanč níúspě ch.
Popohá ně l jsem k uspoř
á dá nídalšího shromá ždě ní. Konalo se za dalších č trná ct
dnía posluchač stvo př
esá hlo poč tu dvě sté sedmdesá ti osob.
Za dalších č trná ct dníjsme svolali jižpo sedmé př
íslušníky mladého hnutía
jejich př
íznivce, a ty samé prostory jen stě žípojali tísnícíse dav lidí, který tentokrá t
č ítal více nežč tyř
i sta posluchač ů .
V této době probě hlo vnitř
nízformová ni mladého hnutí. Př
itom dochá zelo v
malém kruhu obč as k menším č i vě tším urputným roztržká m. Z rů zných stran
dochá zelo, stejně jako dnes, a jako tomu bylo jižtehdy, ke kritice označ ová ní
mladého hnutíza stranu. Spatř
oval jsem v tomto pojetístá le dů kaz neschopnosti a
duchovnínevyzrá losti tě ch, kterých se to týkalo. Byli to a jsou to neustá le ti lidé,
kteř
ínedoká žírozlišit vně jšíod vnitř
ního, a kteř
íse pokoušejíspatř
ovat hodnotu
hnutív jeho pokud možno nabubř
ele zně jícím ná zvu, cožnejvíce obná šíslovní
zá soba našich praotců .
Tehdy bylo velice tě žké vysvě tlit lidem, že každé hnutí, které doposud
nedosá hlo vítě zstvísvé myšlenky, a tedy i svého cíle, je stranou, i kdyby si dalo
tisíckrá t jinýná zev.
Kdyžchce ně kdo prakticky provést uskuteč ně nísvé odvá žné myšlenky, jejíž
realizace je v zá jmu svých spoluobč anů , pokusíse nejprve nalézt př
ívržence, kteř
í
jsou ochotni tyto zá jmy zastupovat. A i kdyby mě l tento úmysl spoč ívat pouze v
tom, znič it v té době stá vajícístranictví, a ukonč it roztř
íště nost, jsou zá stupci
tohoto ná zoru a zvě stovatelé tě chto úmyslů sami stranou, a to minimá lně dokud
nebude dosaženo jejich cíle. Je to pouze slovníhnidopišství, kdyžsi ně jaký šosá cký
lidový teoretik, jehožpraktické zkušenosti jsou v naprostém protikladu k jeho
vě domostem, namlouvá , že změ nou označ enízmě nístranický charakter, který
vlastníkaždé mladé hnutí.
Prá vě naopak.
Pokud je ně co nelidového, potom je to prá vě ono pohazová nísi se
starogermá nskýrni výrazy, které jednak nezapadajído naši doby, a za druhé
neznač ínic urč itého. Ba naopak mohou lehce vést ke spatř
ová nívýznamu hnutív
jeho vně jším jazykovém výrazu. To je skuteč né neř
á d, který lze dnes spatř
it velice
č asto.
Jižtehdy a ná sledně i v pozdě jších dobá ch jsem neustá le musel varovat př
ed
tě mi lidově -ně meckými potulnými hnidopichy, jejichžpozitivníč innost byla rovna
nule, ovšem jejichžnamyšlenost neznala mezí. Mladé hnutíse muselo a stá le musí
chrá nit př
ed př
ílivem lidí, jejichžjediné poruč eníspoč ívá v prohlá šení, že jižtř
icet,
nebo dokonce č tyř
icet let bojovali za stejnou myšlenku. Kdo však po č tyř
icet let
zastupuje takzvanou jednu myšlenku, anižby dosá hl jakéhokoliv úspě chu, a aniž
by zabrá nil vítě zstvíprotivníka, př
inesl pouze jen ten nezvratitelnýdů kaz vlastní
č tyř
icetileté neschopnosti. Nejvě tšínebezpeč ívšak spoč ívá v tom, že tyto živly by
se nechtě ly zapojit do hnutíjako jeho jednotlivé č lá nky, nýbržblouznío vů dč ích
místech, ke kterým se cítí, na zá kladě své dlouholeté č innosti, být jaksi povolá ni.
Bě da, kdyžse takovílidé dostanou do mladého hnutí! Stejně jako se obchodník,
který bě hem č tyř
iceti let dů sledně znič il velký podnik, nehodík zaklá dá nínového,
tak se i takový lidovýMetuzalém, který bě hem této doby pokazil a zkornatě l
ně jakou velkou myšlenku, nehodík vedenínového, mladého hnutí!
Takovílidé př
ichá zejído nového hnutípouze z č á sti s úmyslem sloužit mu a být
užiteč nímyšlence nové víry, Vě tšinou se pod jeho ochranou a pomocíjeho
možnostísnažípomocísvých myšlenek ještě jednou uč init lidstvo nešťastným.
Jaké myšlenky to však jsou, to se dá jen tě žko zopakovat.
Charakteristické pro tyto povahy je, že bá snío starogermá nském bohatýrství, o
šedém zá voji dá vných dob, o kamenných sekyrá ch, meč ích a štítech, jsou však
obrovštízbabě lci, jaké si č lově k jen mů že př
edstavit. Neboťstejnílidé, kteř
íve
vzduchu šermujís vě rnými plechovými kopiemi starogermá nských meč ů , a na
vousaté hlavě nosípreparovanou medvě díků ži s rohy, a prosazujíboj s duchovními
zbraně mi, se jako hejno hus ve spě chu rozuteč ou př
ed každým gumovým
komunistickým obuškem. Potomstvo nebude mít mnoho dů vodů oslavovat jejich
hrdinskou existenci v ně jakém novém eposu.
Poznal jsem bohužel tyto lidi ažmoc dobř
e, takže mi nikdo nemů že mít za zlé,
kdyžjsem k jejich odpornému herectvícítil pouze nejhlubšíodpor. Na široké masy
však pů sobili smě šně , a Židé mě li veškeré prá vo, ochraňovat tyto lidové
komedianty, a označ ovat je dokonce za skuteč né zá stupce budoucího ně meckého
stá tu, Př
itom jsou tito lidé ještě vě tšinou neskonale namyšlenía př
es všechny
dů kazy jejich naprosté neschopnosti si stá le myslí, že vívšechno nejlépe, a stá vají
se skuteč nou pohromou pro všechny pravé a př
ímé bojovníky, jejichžhrdinství
úctyhodně vyzař
uje nejenom z minulosti, nýbržkteř
íse pokoušejísvým jedná ním
dá t stejný obrá zek i svému potomstvu,
U tě chto lidíse ani nedá dost dobř
e rozlišit, kdo jedná ze své vnitř
níhlouposti a
neschopnosti, a kdo tím sleduje ně jaké urč ité cíle. Zvlá ště u takzvaných
ná boženských reformá torů na starogermá nském podkladu jsem mě l vždy dojem,
jako by byli vyslá ni oně mi mocnostmi, které si nepř
ejíopě tovný rozmach našeho
ná roda. Vždyťjejich č innost odvá díná š lid od společ ného boje proti společ nému
nepř
íteli Židovi. Své síly místo toho vybíjejív nesmyslných a nešťastných
ná boženských roztržká ch. A prá vě z tohoto dů vodu je nutné zř
ízenísilné centrá lní
moci ve smyslu bezpodmíneč né autority vedeni v daném hnutí. Pouze pomocíní
lze tomuto zhoubnému elementu zatrhnout jeho ř
emeslo. A prá vě z tohoto dů vodu
lze nejvě tšínepř
á tele jednotného, rá zně vedeného a ř
ízeného hnutínalézt v okruhu
tě chto lidových ahasverů . Nená vidítotižv hnutíonu moc, která č elítomuto neř
á du.
Ne nadarmo si mladé hnutíjedenkrá t vytyč ilo urč itýprogram a nepoužilo
př
itom slovo "lidový". Pojem lidový je díky své abstraktnívýkladové neomezenosti
nepoužitelný jako možný podklad př
íslušného hnutí, a nenabízížá dné mě ř
ítko pro
př
íslušnost k ně mu. Tím nedefinovatelně jšítento pojem prakticky je, tím
neomezeně jšímožnosti výkladu skýtá , a o to více stoupá i šance odvolá vat se na
ně ho. Vloženítakto nejasného a mnohostranně výkladového pojmu do politického
života, vede k rozpadu oné tuhé bojové pospolitosti, neboťtato nemů že existovat v
momentě , kdy bude urč enísvé víry a vů le př
enechá no každému jedinci.
Je také hanebné, kolik lidíse dnes ohá níslovem "lidový", a všichni majísvů j
vlastnívýklad tohoto pojmu. Jeden vá ženýbavorský profesor, zná mý bojovník s
duchovními zbraně mi a úč astník duchovních taženína Berlín, srovná vá pojem
lidovýve vztahu k monarchii. Tato uč ená hlava však samozř
ejmě poně kud
zapomně la popsat blíže totožnost našíně mecké monarchie minulé doby s dnešním
pojetím slova lidový. A také se obá vá m, že by se to onomu pá novi také tě žko kdy
podař
ilo. Neboťně co nelidově jšího, nežbyla vě tšina ně meckých monarchistických
stá tních útvarů , si č lově k snad užani nedoká že př
edstavit. Kdyby tomu tak nebylo,
nikdy by nezanikly, a naopak jejich zá nik je pouze dů kazem nesprá vnosti jejich
lidové ideologie.
A tak každý tento pojem vyklá dá tak, jak mu sá m nejlépe rozumí. Taková
rozmanitost míně nívšak nemů že v žá dném př
ípadě sloužit jako podklad k
politickému bojovému hnutí.
A to vů bec nehledě na jejich nepraktič nost a obzvlá ště neznalost lidového ducha
tě chto lidových Janků dvacá tého století. Je dostateč ně ilustrová na smě šností, s
jakou k nípř
istupujílevič á ci. Č lově k je nechá vá žvanit, a vysmívá se jim.
Ten, komu se na tomto svě tě nepodař
íbýt nená vidě n svými protivníky, mi coby
př
ítel nepř
ipadá dost dobrý. A tak také př
á telstvítakovýchto lidíbylo pro naše
mladé hnutínejenom bezcenné, nýbrž, a to př
edevším, i škodlivě . A to byl také
dů vod, proč jsme zprvu zvolili ná zev "strana", doufali jsme totižže jižtím od sebe
zaplašíme celé hejno tě chto lidových ná mě síč níků , a proč jsme se označ ili jako
Nacioná lně Socialistická Ně mecká Strana Pracujících.
Prvním výrazem jsme si od tě la drželi všechny ty starově ké blouznivce, mluvky
a citá tory takzvané lidové myšlenky. Druhývýraz ná s osvobodil od celého zá stupu
rytíř
ů s duchovním meč em, od všech tě ch hoř
ekujících hub, které tř
ímajíduchovní
zbraň jako ochranný štít př
ed svou vlastnízbabě lostí.
Samosebou se rozumí, že jsme v ná sledné době byli nejvíce napadá ni prá vě
oně mi posledně zmíně nými, samozř
ejmě ne skuteč ně , nýbržpouze perem, neboť
od tě chto lidových oslů se nedá oč eká vat ani nic jiného. Pro ně je samozř
ejmě naše
zá sada "kdo ná s napadne ná silím, ten se s ná silím i potá že" ně č ím strašným.
Vyč ítajíná m nejenom hrubé uctívá ni gumových obušků , nýbrži zá vadného ducha
jako takového. To, že na shromá ždě nílidu muže být umlč en Demosténes, a to
pouze za pomocípouhých padesá ti idiotů , kteř
íse spoléhajína svou výř
eč nost a
př
edevším pě sti, tyto šarIatá ny vů bec nezajímá . Vrozená zbabě lost jim nikdy
neumožnídostat se do takového nebezpeč í. Neboťoni nepracují"hluč ně " a
"dotě rně ", nýbržpě kné "v klidu'.
Musím i dnes neustá le naše mladé hnutívarovat př
ed podobnými "tichými
pracovníky". Neboťtito jsou nejenom zbabě lci, ale také budižknič emové a
povaleč i. Č lově k, který je znalý vě ci, je si vě dom daného nebezpeč í, zř
etelně př
ed
sebou vidímožnosti ná pravy, má povinnost vystupovat proti zlu a snažit se o jeho
potírá ni ne ve všítichosti, nýbržna otevř
ené veř
ejnosti. Nedě lá -li to, pak je bídný
slaboch nedbalý své povinnosti, který selhal buďto ze zbabě losti, nebo z lenosti a
neschopnosti. Vě tšina tě chto "tichých pracovníků " se však tvá ř
í, jako kdyby bů hví
co vě dě li. Nejsou nič eho schopni, ale snažíse svými triky oklamat celý svě t. Jsou
líní, avšak svou "tichou" pracíse snažívzbudit dojem jak enormní, tak i snaživé
č innosti. Zkrá tka a dobř
e, jsou to švindlíř
i, politič tímanipulanti, kteř
ínená vidí
poctivou prá ci ostatních. Jakmile se taková lidová noč nímů ra cítíbýt povolá na do
takového "zá tiší", mů žete vsadit tisíc ku jedné, že v nínaprosto nic neprodukuje,
pouze krade ovoce poctivé prá ce ostatních.
K tomu př
ichá zíarogance a domýšlivá drzost této prakticky zahá lč ivé chá try
štítícíse svě tla, se kterou se vrhajína prá ci jiných, snažíse ji povýšeně kritizovat,
č ímžve skuteč nosti jenom pomá hajínašemu úhlavnímu nepř
íteli našíná rodní
pospolitosti.
I ten posledníagitá tor, který vlastníodvahu chlapsky a otevř
eně zastupovat své
ná zory a př
edná šet je stojíce na hospodském stole tvá ř
ív tvá řsvým protivníků m,
koná více nežtisíc tě chto ztracených, zá ludných ustrašenců . Zcela jistě obč as obrá tí
a získá toho, č i onoho pro své hnutí. Jeho výkon bude zhodnocen, a úč inek jeho
jedná níbude shledá n úspě šným. Pouze ti zbabě lípodvodníci, kteř
ísi v "tichosti"
chvá lísvou prá ci a zahalujíse tak do ochranného plá ště opovrženíhodné
anonymity, se nehodínaprosto k nič emu a př
i opě tovném povstá nínašeho ná roda
smíplatit v pravém slova smyslu za trubce.
Poč á tkem roku 1920 jsem popohá ně l k uspoř
á dá níprvníobrovské masové
manifestace. V tomto ohledu došlo k ná zorovým rozporů m. Ně kteř
ístranič tívů dci
mě li vě c za př
íliš svů dnou, a tím i ve svém úč inku neblahou. Rudýtisk se ná mi
zač al zaobírat, a my jsme byli šťastní, že mů žeme dosá hnout jejich nená visti.
Zač ali jsme vystupovat, coby diskusníř
eč níci, na jiných shromá ždě ních.
Samozř
ejmě že byl každý z ná s okamžitě umlč en, avšak úspě ch se dostavoval.
Zač ala se s ná mi seznamovat širšíveř
ejnost. A č ím jsme byli zná mě jší, tím proti
ná m vzrů stal vě tšíodpor a vztek. A tak jsme smě li doufat, že ná s, př
i našem prvním
velikém masovém shromá ždě nínemine ná vště va vě tšího rozmě ru našich př
á tel z
rudého tá bora.
I mě bylo jasné, že pravdě podobnost ně jaké eskalace je víc nežvelká . Avšak boj
musel být vybojová n, a kdyžne dnes, tak za ně kolik mě síců . Zá leželo zcela na ná s,
zda jižod prvního dne zvě č níme naše hnutíslepým, bezohledným postojem. Znal
jsem ažmoc dobř
e mentalitu př
íslušníků rudé strany, nežabych nevě dě l, že
extrémnía odhodlanýodpor na ně udě lá obrovskýdojem, ale že př
itom mů žeme
získat i nové př
ívržence. A k tomuto odporu je nutno se rozhodně postavit.
Tehdejšíprvnípř
edseda strany, pan Harrer, mým úmyslů m ve vztahu ke zvolené
době nevě ř
il, a v dů sledku toho jako č estný, př
ímý mužodstoupil ze svého vů dč ího
místa. Na jeho místo se posunul pan Drexler. Já sá m jsem si v hnutívyhradil
organizaci propagandy, a tu jsem také bezohledně prová dě l.
A tak byl jako termín uskuteč ně ni prvního velikého lidového shromá ždě ni tehdy
ještě nezná mého hnutístanoven na 24. leden 1920.
Př
ípravy jsem vedl sá m osobně . Byly velmi krá tké. Celý apará t byl uspoř
á dá n
tak, aby mohl prová dě t bleskurychlá rozhodnutí. K souč asným otá zká m mě la být
zaujata pozice bě hem 24 hodin formou masového shromá ždě ní. Jeho ozná mení
mě la probě hnout pomocíplaká tů a letá ků , jeho smě r mě l být urč en z hlediska toho,
co jsem v hrubých obrysech jižpř
edložil coby pojedná nío propagandě . Pů sobení
na široké masy, koncentrace na malý poč et bodů , stá lé opaková nítoho samého,
sebejisté a sebevě domé zně nítextů ve formě apoštolského tvrzení, nejvě tší
vytrvalost v šíř
enía trpě livost v oč eká vá ni úč inku.
Za zá kladníbarvu byla zvolena rudá . Je vybič ujícía musela nejvíce naše
protivníky popuzovat a drá ždit, č ímžse tak nebo tak dostaneme do jejich
podvě domía pamě ti,
V ná sledujícídobě se i v Bavorsku uká zalo vnitř
nísbratř
enímarxistů a Centra,
coby politické strany. Nejzř
etelně ji to bylo patrné starostí, se kterou se vlá dnoucí
Bavorská lidová strana pokoušela zeslabit a posléze i zamezit úč inku našich plaká tů
na rudou dě lnickou masu. Kdyžpolicie nenašla žá dný jinýprostř
edek jak by proti
tomu zakroč ila, musela být nakonec zavedeny "dopravníohledy", aby tak bylo
zadostiuč ině no rudým spolkovým soudruhů m, a za vydatného př
ispě ni takzvané
celoně mecko-ná rodnílidové strany byly tyto plaká ty, které slibovaly vrá tit statisíce
meziná rodních popuzených a svedených dě lníků zpě t ně mecké ná rodní
pospolitosti, nakonec zcela zaká zá ny. Tyto plaká ty (př
idané prvnímu a druhému
vydá nítéto knihy jako př
íloha) mohou nejlépe doložit mocný zá pas, který v té době
mladé hnutívybojovalo. Budou však také archivová ny potomstvem jako svě dectví
vů le a upř
ímnosti našeho smýšlenía zvů le takzvaných ná rodních úř
adů v
potlač ová níjím nepř
íjemného zná rodňová nía tím i znovuzíská vá níširokých vrstev
našíná rodnípospolitosti.
Napomohou také znič it míně ní, že v Bavorsku byla ná rodnívlá da, a pro
potomstvo budou také dokumentovat, že ná rodníBavorsko v letech
1919,1920,1921,1922 a 1923 nebylo výsledkem jeho
ná rodnívlá dy, nýbržpouze vynuceného ohledu, který tato vlá da musela brá t na
pozvolně ná rodně cítícíobyvatelstvo.
Vlá dy samy dě laly vše proto, aby tomuto ozdravnému procesu zabrá nily a
zneškodnily ho.
Pouze dva muže je z toho nutno vyjmout:
Tehdejšího policejního prezidenta Ernsta Pohnera a jeho vě rného poradce
vrchního úř
edníka Fricka. To byli jedinídva vyššístá tníúř
edníci, kteř
ítehdy mě li
odvahu být nejprve Ně mcem, a pak teprve úř
edníkem. Na takto zodpově dném
místě byl Ernst Pohner jediný, který netokal po př
ízni mas, nýbržse cítil být
zodpově dnývů č i ná rodnípospolitosti, a za znovuvzkř
íšeníjeho nadevše milujícího
ně meckého ná roda byl ochoten vložit do hry, a pokud to bude nutné, i obě tovat
svou osobni existenci. Proto byl také neustá le nepř
íjemným trnem v oku všem tě m
úplatným, úř
ednickým kreaturá m, pro ně žnebyly rozhodujícízá jmy vlastního
ná roda a znovunastoleníjeho svobody, nýbržpouze rozkazy jejich chlebodá rců ,
bez ohledu na blaho jim svě ř
eného ná rodního celku.
Patř
il př
edevším k tě m charakterů m, který se, oproti ostatním strá žců m naši
takzvané stá tníautority, nezalekl nepř
á telského postoje všech lidových a ná rodních
zrá dců , nýbržpo ně m, coby ř
á dný muž, samozř
ejmě toužil. Nená vist Židů a
marxistů , jejich celý boj plný lžía pomluv byl pro ně ho jediným ště stím uprostř
ed
bídy našeho lidu.
Mužžulové poctivosti, antické prostoty a ně mecké př
ímosti, u ně hožrč ení
"radši mrtvý, nežotrokem'" nebylo žá dnou frá zí, nýbržtvoř
ilo souhrn jeho celého
vlastního bytí.
On a jeho spolupracovník dr. Frick jsou v mých oč ích jediní, kteř
ímezi stá tníky
majíprá vo být označ ová ni jako spolutvů rci ná rodního Bavorska.
Nežbylo př
ikroč eno ke koná nínašeho prvního velkého masového shromá ždě ní,
musel být nejprve nejenom shromá ždě n potř
ebnýpropagandistickýmateriá l, nýbrž
musely být vytiště ny i zá kladnísmě rnice programu shromá ždě ní.
Hlavnísmě rnice, které se ná m o sestaveníprogramu míhaly př
ed oč ima,
podrobně rozvedu v druhém díle této knihy. Zde bych chtě l pouze konstatovat, že
bylo dosaženo nejenom toho, že mladému hnuti byla dá na forma a obsah, nýbrži
zpř
ístupnit jeho cíle širokým masá m.
Z takzvaných intelektuá lských kruhů zazně ly pokusy o zesmě šně nía kritiku.
Sprá vnost našich tehdejších ná zorů však poskytl úč inek tohoto programu.
V tě chto letech jsem byl svě dkem vzniku ně kolika tuctů nových hnutí, která
opě t beze stopy zmizela a rozplynula se. Jedno jediné zů stalo: Nacioná lně
Socialistická Ně mecká Strana Pracujících. A dnes jsem více nežkdy jindy
př
esvě dč en, že proti nímohou bojovat, mohou se snažit jíochromit, malístranič tí
ministř
i ná m mohou zakazovat projevy a slova, avšak vítě zstvínašich myšlenek
nikdy nezabrá ní.
I kdyby jeho jméno pro celou souč asnou vlá dnígarnituru a jejízá stupce
nevyvolalo ani nejmenšívzpomínku, př
esto zů stanou zá kladníprincipy nacioná lně
- socialistického programu zá klady budoucího ně meckého stá tu.
Č tyř
mě síč níkoná ni shromá ždě nípř
ed lednem 1920 ná m pomalu našetř
ila ony
malé prostř
edky, které jsme nynípoužili k vytiště nínašich prvních potř
ebných
letá ků , plaká tů a programů .
Pokud chci na zá vě r tohoto dílu vylíč it prvnívelké masové shromá ždě ni našeho
hnuti, dě je se to proto, že jím strana rozlomila úzkýrá mec malého sdruženi, a na
místo toho poprvé obrovským faktorem našídoby zapů sobila na veř
ejné míně ní.
Já osobně jsem tehdy mě l pouze jedinou starost. Zaplníse sá l, nebo budeme
hovoř
it do zívajícíprá zdnoty? Byl jsem uvnitřskalně př
esvě dč en o tom, že pokud
lidé př
ijdou, bude to den obrovského úspě chu mladého hnutí. A tak jsem v obavá ch
vyč ká val tehdejšího več era.
V 7:30 se mě lo konat zahá jení. V 7:15 jsem vstoupil do slavnostního sá lu
Dvorního pivovaru na Platzlu v Mnichově , a srdce mi má lem puklo radostí.
Obrovskýprostor byl př
eplně n lidmi. Hlava na hlavě , skoro dvoutisícová masa lidí.
A př
edevším pak př
išli ti, na které jsme se chtě li obrá tit. Skoro polovina sá lu se
zdá la být obsazena komunisty a nezá vislými. Naše prvnívelké shromá ždě nímě lo
mít, díky jim, rychlý konec.
Avšak bylo tomu jinak. Poté co skonč il prvníř
eč ník, chopil jsem se slova já . Po
pá r minutá ch zač aly padat pozná mky, a v sá le došlo k prudkým srá žká m. Ně kolik
vě rných vá leč ných kamará dů a dalších př
íznivců se potýkalo s narušiteli klidu, a
postupně se jim podař
ilo opě t č á steč ně obnovit klid. Mohl jsem hovoř
it dá le. Po pů l
hodině zač al potlesk př
ehluč ovat výkř
iky a hulá ká ní.
V tom momentě jsem př
ešel k našemu programu, a zač al jsem ho poprvé
vysvě tlovat.
Každou č tvrthodinu byli pozná mky stá le více potlač ová ny pochvalnými
výkř
iky. A kdyžjsem shromá ždě né mase koneč ně bod po bodu př
eč etl všech
pě tadvacet tezía požá dal jsem ji, aby nad nimi sama vyř
kla ortel, poč al dav
postupně př
echá zet v já sot. Jednohlasně , a opě t znovu jednohlasně , a kdyži
posledníteze našla svou cestu k srdcím tohoto davu, byl př
ede mnou sá l plný lidí,
sjednocených společ ným př
esvě dč ením, novou vírou, novou vů lí.
A kdyžjsem skoro po č tyř
ech hodiná ch rozpustil toto shromá ždě nía vidě l jsem
jak se masa, hlava na hlavě , jako pomalý proud sune, valía tlač ík východu, vě dě l
jsem, že do ně meckého lidu vnikly zá kladnísmě rnice nového hnutí, které užse
nikdy nedajízapomenout.
Byl zapá len oheň, z jehožžá ru jednou musívyjít meč , který musíopě t
vybojovat svobodu germá nskému Siegfriedovi a bytíně meckému ná rodu.
A vedle př
íštího znovuvzkř
íšeníjsem cítil krá č et bohyni neúprosné pomsty za
kř
ivopř
ísežnost 9. listopadu 1918.
Sá l se pomalu vyprazdňoval.
Hnutíse zač alo př
irozeně vyvíjet.
Nacioná lně Socialistické hnutí
1. kapitola
SVĚ TOVÝ NÁZOR A STRANA
Dne 24. února 1920 se konalo prvnímasové shromá ždě nínašeho mladého hnutí.
Ve slavnostníhale dvorního pivovaru v Mnichově , kde se sešlo témě řdva tisíce
lidí, bylo př
edloženo pě tadvacet tezíprogramu nové strany. Každý z bodů byl př
ijat
bouř
livým potleskem.
Tím vznikly prvnísmě rnice a zá sady pro boj, který má za úkol zamést s tou
spoustou zastaralých př
edstav a ná zorů a zabrá nit uskuteč ňová nínejasných, ba
dokonce škodlivých cílů . Do tohoto shnilého a zbabě lého mě šťá ckého svě ta, stejně
jako do vítě zného taženímarxistické vlny dobývá nísvě ta musívstoupit nová
podoba moci, aby v posledním okamžiku zastavila ká ru neblahého osudu.
Bylo samozř
ejmé, že nové hnutímohlo doufat ve svoji významnost a v to, že se
mu dostane potř
ebných sil pro tento obrovský boj pouze tehdy, pokud se mu jižod
prvních dnů podař
ívzbudit v srdcích svých př
íznivců svaté př
esvě dč ení, že hnutísi
nedá vá za
cíl pouhé vypuště nínového volebního hesla do politického života, nýbrž
prosazenínového svě tového ná zoru principiá lního významu.
Je tř
eba se zamyslet nad tím, z jakých ubohých hledisek jsou sfliková ny
takzvané "stranické programy", které bývajíč as od č asu oprašová ny a př
edě lá vá ny.
Musíme detailně prozkoumat pohnutky tě chto mě šťanských "programových
komisi", abychom pochopili tyto choromyslné výplody. Neboťje to vždy ta stejná
starost, která vede k vytvoř
enínového programu, nebo k upravenítoho stá vajícího:
obava o př
íštívolebnívýsledek. Jakmile vznikne v hlavá ch tě chto parlamentních
stá tních umě lců pově domítoho, že milý ná rod má zase jednou chuťrevoltovat a
vyskoč it ze spř
eženístaré partajnické ká zy, snažíse ká ru vyspravit. Na ř
adu př
ijdou
hvě zdá ř
i a stranič tíastrologové, takzvaní"zkušení' a "vá žení', vě tšinou stař
í
poslanci, kteř
íse urá č ívzpomenout si na analogické situace ze své "bohaté
politické zkušenosti", kdy mase užjednou př
etekla míra trpě livosti, protože cítí
nebezpeč ně blízko to, co užtu jednou bylo. Politici tedy sahajípo osvě dč eném
receptu, založí"komisi", chodía naslouchajílidu, č muchajív tisku, a tak pomalu
vyč enichají, co by milý ná rod mě l nejradě ji, co nená vidía v co doufá . Každá
profesnískupina, každá zamě stnanecká tř
ída je co nejpodrobně ji studová na a jsou
zkoumá na jejínejtajně jšípř
á ní. I "zlá a špatná hesla" nebezpeč né opozice bývají
př
ehodnocová na a objevujíse k velikému úžasu jejich pů vodních autorů a šiř
itelů
jako by nic v duchovnívýzbroji starých stran.
Komise se dohromady, "revidují' starýprogram a vytvá ř
ejínový (panstvo
př
itom mě nísvé př
esvě dč eníjako vojá k v poli v košili ve chvíli, kdy stará je
zavšivená !), v ně mžsi každýpř
ijde na své. Sedlá kovi se dostane ochrany pro jeho
statek, prů myslníkovi ochrany jeho zboží, konzument bude chrá ně n př
i ná kupu,
uč itelů m budou zvýšeny platy, úř
edníků m se vylepšípenze, vdovy a sirotci mají
být dostateč nou mě rou zabezpeč ová ni stá tem, doprava bude podporová na, tarify
majíbýt sníženy a dokonce daně majíbýt - kdyžne úplně , tak témě ř- zrušeny.
Obč as se stane, že se na ně koho zapomně lo, nebo že ně který z požadavků lidu byl
př
eslechnut. V tom př
ípadě se na posledníchvíli flikujíprá zdná místa tak dlouho,
ažlze s klidným svě domím doufat, že se dav normá lních šosá ků i s jejich ženskými
zklidnía nejvyššímě rou uspokojí. A nyníse tedy mů že, s vírou v Boha a v
neotř
esitelnou hloupost obč anů s volebním prá vem, zač ít boj, jak se ř
íká , o "nové
uspoř
á dá ní" Ř íše.
Kdyžskonč i volby a poslanci majíza sebou poslednílidové shromá ždě nía
úspě šně unikli na dalších pě t let drezů ř
e plebsu, mohou se zcela vě novat plně ni
vyšších a př
íjemně jších úkolů , programová komise se zase rozpustía boj o nové
utvá ř
enívě cíveř
ejných dostá vá opě t podobu zá pasu o denníchléb: U poslanců se
tomu však ř
íká diety.
Každé rá no se zá stupce lidu vydá vá do budovy parlamentu, kdyžne př
ímo do
zasedacísíně , tak alespoňdo př
edsá lí, kde ležíprezentač nílistiny. Ve jménu služby
lidu tam zanese své jméno a př
ijímá svů j vysoce zaslouženýplat jako malé
odškodně níza toto nepř
etržité a namá havé úsilí.
Po č tyř
ech letech, nebo i v jiných kritických týdnech, kdy hrozínebo se blíží
rozpuště níparlamentních korporací, posedne pá ny v parlamentu nezkrotná
č inorodost. Tak jako ponrava neumínic jiného, nežse změ nit v chrousta, tak
opouště jítyto parlamentníhousenky velkou společ nou kuklu a obdař
eni kř
ídly
vylétajíven za milým lidem. Znovu hovoř
íke svým volič ů m, vyprá vě jío své
vlastníenormníprá ci a zlovolné zatvrzelosti tě ch ostatních, avšak nesouhlasně se
tvá ř
ícímasa po nich místo vdě ku a chvá ly vrhá syrové, ažnená vistné výrazy. Když
nevdě k lidu dosá hne urč itého stupně , mů že pomoci jedinýprostř
edek: Pově st
strany se musíznovu nažehlit, program je zralý na vylepšení, komise znovu ožije a celý podvod zač íná od zač á tku. Samozř
ejmě , že úspě šně , č emužse př
i
zatvrzelé hlouposti lidstva nelze divit. Hlasujícídobytek, "mě šťansky" stejně
jako "proletá ř
ský", ovlivně n tiskem a oslepen lá kavým programem, se znovu vrací
do společ né stá je a volísi své staré podvodníky.
Tak se mužz lidu, kandidá t pracujících stavů , opě t mě nív parlamentní
housenku a vyžere se ve stá tnickém životě do tloušťky a sá delnatosti, aby se po
č tyř
ech letech opě t promě nil ve tř
pytivého motýlka.
Tě žko existuje ně co více deprimujícího, nežsledovat z pohledu stř
ízlivé
skuteč nosti takovýprů bě h vě cí, muset př
ihlížet tomuto neustá le se opakujícímu
podvodu. Z takového duchovního humusu je samozř
ejmě nemožné č erpat sílu,
nutnou k vítě znému boji s organizovanou silou marxismu.
Dosud se tím naše panstvo vá žně nezabývalo. Př
es veškerou svou omezenost a
duševníméně cennost si tito parlamentníšamani bílé rasy mohou jen stě ží
namlouvat, že lze prostř
edky zá padnídemokracie spojovat proti uč eni, pro které je
demokracie se vším, co k nípatř
í, v nejlepším př
ípadě jen prostř
edkem k
ochromeni protivníka a k vytvoř
eníprostoru pro vlastníkoná ní. I kdyžse č á st
souč asného marxismu snažívelice šikovným způ sobem př
edstírat nerozluč nou
vazbu se zá sadami demokracie, nezapomínejme laskavě , že v kritické chvíli se tito
pá nové nezajímajío vě tšinová rozhodnutípodle zá padního pojetídemokracie! Bylo
tomu tak v oně ch dnech, kdy mě šťanštíposlanci vidě li bezpeč nost Ř íše
garantová nu ve vysokém poč tu zabedně nců , zatímco marxismus strhl moc na svou
stranu, pomocíhoufu ulič níků , dezertérů , stranických funkcioná ř
ů a židovských
literá tů , č ímžbyl demokracii uště dř
en políč ek, ažto mlasklo. Je zapotř
ebí
dů vě ř
ivosti parlamentního kouzelníka mě šťanské demokracie, aby bylo možné
domnívat se, že nyníč i v budoucnosti by mohla byt brutá lnírozhodnost nositelů
svě tového moru zažehná na ně jakou zaklínacíformulízá padního parlamentního
systému.
Marxismus bude tak dlouho pochodovat po boku demokracie, dokud se mu
nepodař
ínepř
ímými cestami získat pro své zloč inné cíle dokonce i podporu od
nacioná lníduchovníč á sti svě ta, která je podle ně j urč ena k vyhlazení. Pokud by
však došel k př
esvě dč ení, že by se z č arodě jnického kotle našíparlamentní
demokracie dala svař
it majorita, která - na zá kladě své zá konodá rně dané
oprá vně né vě tšiny - by si marxismus se všívá žností"podala", byla by marxistická
parlamentníkomedie hned u konce. Praporeč níci rudé internacioná ly by okamžitě ,
namísto apelu na svě domídemokracie, vystoupili s plamennými projevy k
proletá ř
ským masá m a jejich boj by se v tu rá nu př
enesl ze zatuchlého vzduchu
zasedacích sá lů našich parlamentů do fabrik a na ulici. Demokracie by byla
okamžitě znič ena. To, co se nepodař
ilo šikovným apoštolů m lidu v parlamentech,
zvlá dly by bleskově poštvané proletá ř
ské masy s pá č idly a ková ř
skými kladivy,
př
esně jako na podzim 1918: rá zně by př
esvě dč ily mě šťanský svě t, jak blá hové je
namlouvat si, že je možné postavit se na odpor židovskému dobývá nísvě ta
prostř
edky zá padnídemokracie.
Jak jižbylo ř
eč eno, je potř
eba dů vě ř
ivé mysli k tomu, hrá t s takovým
protihrá č em podle pravidel, která mu sloužípouze k blafová ni nebo k jeho
vlastnímu prospě chu, a která hodípř
es palubu, jakmile se mu př
estanou hodit.
U všech stran takzvaného obč anského zamě ř
eníse př
i politickém zá pase jedná
ve skuteč nosti o pouhou rvač ku o parlamentníkř
esla, př
ič emžpostoje a zá sady se
há zejípř
es palubu jako zbyteč ný balast. Tomu jsou př
izpů sobeny i jejich programy
a pomě ř
ová níjejich sily. Chybíjim ona velká magnetická př
itažlivost, kterou
široká masa ná sleduje pod naléhavým dojmem velkých a vynikajících myšlenek,
př
esvě dč ujícísíla bezpodmíneč né víry, snoubícíse s fanatickým odhodlá ním k boji.
Avšak v době , kdy jedna strana, vyzbrojená všemi zbraně mi tisíckrá t zloč inného
svě tového ná zoru nastupuje k útoku proti existujícímu ř
á du, mů že se druhá strana
postavit na odpor pouze tak, že si osvojíformy nové, v našem př
ípadě politické
víry, a hesla slabošské a zbabě lé obrany zamě níza bojovývýkř
ik odvá žného a
brutá lního útoku. Jestliže je však dnes našemu hnuti, zejména ze strany takzvaných
ná rodně obč anských ministrů - např
íklad z bavorského stř
edu - duchaplně vyč ítá no
to, že usiluje o jakýsi "př
evrat", mů žeme dá t každému takovému politizujícímu
trpaslíkovi pouze jedinou odpově ď: ano, pokoušíme se napravit to, co jste vy ve
vašízloč inné hlouposti promeškali. Vy, s vašimi zá sadami parlamentního obchodu
s hově zím, jste napomohli zavléct ná rod do propasti, ale my stavíme, útokem a
prostř
ednictvím nastolenínového svě toná zoru stejně jako fanatickou, neústupnou
obranou jeho zá sad, našemu ná rodu schody, po kterých jednou vystoupíopě t
vzhů ru do chrá mu svobody.
V době zaklá dá níhnutímusela být naše pozornost neustá le upř
ena k tomu, aby
se z uskupeníbojovníků za nové a vyššípř
esvě dč enínestal pouhýspolek na
podporu parlamentá rních zá jmů . Prvním preventivním opatř
ením bylo vytvoř
ení
programu, ježcílevě domě usiloval o takovývývoj, který jižsvou vnitř
nívelikostí
odstrašoval slabošské duchy dnešních stranických politiků . Jak sprá vné bylo naše
pojetínutnosti programových cílů nejostř
ejšího ražení, to vyplynulo jasně z oně ch
osudových chyb, které nakonec vedly ke zhrouceníNě mecka.
Na zá kladě tohoto pozná ni jsem musel formovat nové pojetístá tu, které se stalo
podstatnou souč á stínového svě tového ná zoru.
Jižv prvním svazku této knihy jsem se zabýval slovem "ná rodní", a musel jsem
konstatovat, že toto označ eníse zdá být pojmově př
íliš má lo vymezené na to, než
aby dovolilo vytvoř
eni uzavř
eného bojového společ enství. Všechno možné, co se
ve své ná zorové podstatě nebetyč ně rozchá zí, se dnes motá pod heslem "ná rodní".
Dř
íve nežpř
ejdu k úkolů m a cílů m Nacioná lně Socialistické Ně mecké Strany
Pracujících, chtě l bych podat vysvě tlenípojmu "ná rodní" a jeho vztahu k
stranickému hnutí.
Pojem "ná rodní" se jevítak má lo jasně vymezený, mnohoznač ně vykladatelný a
neomezený v praktickém použitíjako např
íklad slovo "religiózní". Také pod tímto
pojmem si lze velmi tě žko př
edstavit ně co zcela precizního, a to ani ve smyslu
myšlenkového uchopení, ani v praktickém pů sobení. Př
edstavitelným se stá vá
označ ení"religiózní" v okamžiku, kdy se spojuje s konkrétně nastíně nou formou
svého pů sobení. Je to velmi krá sné, vě tšinou však levné prohlá šení, kdyžně kdo
označ íjiného č lově ka za "hluboce religiózního". Snad se najdou i tací, kteř
íse
budou tímto zcela všeobecným označ ením cítit uspokojeni a jimžtoto označ ení
zprostř
edkuje dokonce i více nebo méně jasný obraz stavu duše. Jelikožvšak velká
masa nesestá vá z filosofů ani ze svě tců , bude taková zcela všeobecná religiózní
idea znamenat pro jednotlivce vě tšinou jen potvrzeníjeho individuá lního myšlenía
koná ní, anižby však vedla k té pů sobnosti, kterou vyžaduje vnitř
níreligióznítouha,
z nížse z č istě metafyzického neohranič eného svě ta myšlenek formuje jasně
vymezená víra. To jistě neníúč elem samo o sobě , nýbržjen prostř
edkem k
dosaženícíle, je to ale nezbytnýprostř
edek k tomu, aby mohlo být cíle dosaženo.
Tento úč el však nenípouze ideá lní, nýbržv podstatě vzato zcela eminentně
praktický. Je vů bec tř
eba si uvě domit, že nejvyššíideá ly vždy odpovídajínejhlubší
životnínutnosti, stejně jako šlechetnost povzná šejícíkrá su v posledku spoč ívá
jenom v logické úč elnosti. Tím, že víra pomá há pozvednout č lově ka nad úroveň
zvíř
ete, př
ispívá v pravdě k upevně nía zajiště níjeho existence. Vezmeme-li
dnešnímu lidstvu jeho religiózně -vě rouč né, v praktickém významu pak morá lní
zá sady, ježmu byly vštípeny výchovou, a odstraníme-li tuto religióznívýchovu,
anižbychom ji nahradili ně č ím stejně hodnotným, výsledkem bude tě žkýotř
es
zá kladů lidského bytí.
Mů žeme tedy konstatovat, že č lově k žije nejenom proto, aby sloužil vyšším
ideá lů m, ale že tyto vyššíideá ly jsou souč asně př
edpokladem pro jeho existenci
jako č lově ka. Kruh se tak uzavírá .
Samozř
ejmě spoč ívajíjižve všeobecném pojmu "religiózní" jednotlivé zá sadní
myšlenky č i př
esvě dč ení, např
íklad o neznič itelnosti duše, vě č nosti jejího bytí,
existenci vyššíbytosti atd. Prá vě tyto myšlenky, aťjsou pro jednotlivce jakkoliv
př
esvě dč ivé, podléhajíjeho kritickému zkoumá nía tím kolísá ním mezi souhlasem
nebo odmítá ním tak dlouho, dokud se tato citová tušeníč i pozná nínestanou
zá konitou silou nezvratné víry. Tato je hlavním bojovým faktorem, který
zá kladnímu religióznímu ná zoru umožňuje prů lom a razímu cestu. Bez jasně
vymezené víry by religiozita ve své nejasné mnohotvá rnosti byla nejenom
bezcenná pro lidský život, ale př
ispě la by pravdě podobně k všeobecnému rozvratu.
Podobně jako s pojmem "religiózní" je tomu s pojmem "ná rodní". Také v tomto
pojmu jsou obsaženy ně které zá sadnípoznatky.
Př
estože majímimoř
á dný význam, jsou formá lně natolik má lo urč eny, že se
pozvedajínad hodnotu víceméně uzná vaného obecného ná zoru teprve tehdy, když
jsou zasazeny do rá mce politické strany. Nebořrealizace svě toná zorových ideá lů a
z nich odvozených požadavků se dě je stejně tak má lo prostř
ednictvím č istého
pocitu nebo vnitř
ního chtě nílidí, jako např
íklad získá nísvobody všeobecnou
touhou po ní. Nikoliv, teprve kdyžideá lnítouha po nezá vislosti dostane formou
vojenských mocenských prostř
edků bojovou organizaci, lze toužebné př
á ni ná roda
promě nit v ná dhernou skuteč nost.
Každý svě tový ná zor, aťužje tisíckrá t sprá vný a pro lidstvo nanejvýš užiteč ný,
zů stane bezvýznamnýpro uspoř
á dá ni života ná rodů tak dlouho, dokud se jeho
zá sady nestanou korouhvíbojového hnuti, které musízů stat tak dlouho stranou,
dokud pů sobeni tě chto zá sad nebylo završeno vítě zstvím svě toná zorových ideji a
stranická dogmata netvoř
ízá kladnízá kony stá tu ná rodního společ enství.
Jestliže však má všeobecná duchovnípř
edstava sloužit jako zá klad budoucího
vývoje, potom je zde prvním př
edpokladem vytvoř
enívšeobecné jasnosti o
podstatě , druhu a rozsahu této př
edstavy, protože pouze na takovém zá kladě lze
vytvoř
it hnutí, které je schopno ve vnitř
níhomogenitě svého př
esvě dč enívyvinout
nutnou sílu k boji. Ze všeobecných př
edstav musívzniknout politickýprogram, ze
všeobecného svě toná zoru politická víra. Tato víra, jejížcíl má být prakticky
dosažitelný, nebude sloužit pouze ideji jako takové, nýbržbude muset brá t ohled i
na prostř
edky boje, ježjsou k dispozici a musíbýt použity pro dosaženívítě zství
této ideje. Abstraktně sprá vná duchovnípř
edstava, kterou hlá sá program, se musí
snoubit s praktickým pozná ním politika. Tak se musívě č ný ideá l jakožto vů dč í
hvě zda lidstva bohužel spokojit s tím, že bude brá t v úvahu slabosti tohoto lidstva,
aby apriorně neztroskotal na lidské nedokonalosti. Znalec psychiky ná roda se musí
spojit s filozofem, aby z ř
íše vě č ných pravd a ideá lů př
inesl to, co je v lidských
možnostech a tomu dal formu.
Př
enesenívšeobecné, ideá lnía nejpravdivě jšísvě toná zorové př
edstavy do
urč itým způ sobem vymezeného, pevně organizovaného, duchovně a vů lí
jednotného politického a bojového společ enstvíje nejvýznamně jšípoč in, neboť
jenom na jeho šťastném ř
ešenízá ležímožnost vítě zstvíideje. Zde musívystoupit z
moř
e milionů lidí, kteř
ív jednotlivostech více nebo méně jasně urč ité pravdy tušía
č á steč ně snad i chá pou, jedinec, aby s nepochybnou silou formoval z kolísavého
svě ta př
edstav širokých mas zaruč ené zá sady, a tak dlouho vedl zá pas za jejich
obecnou sprá vnost, ažse z vlnobitísvobodného svě ta myšlenek vynoř
íská la
jednotného společ enstvívíry a vů le.
Všeobecné prá vo k takovém koná níje založeno na nutnosti, osobníprá vo na
úspě chu.
Pokusíme-li se ze slova "ná rodní" vyloupnout jeho smysluplné nejvnitř
ně jší
já dro, dojdeme k ná sledujícímu zjiště ní:
Ná š nyně jšínejbě žně jšípolitickýná zor spoč ívá obecné na př
edstavě , že stá tu je
sice tř
eba př
iznat tvů rč í, kulturu vytvá ř
ejícísílu, že však nemá nic společ ného s
rasovými př
edpoklady, nýbržže je spíš produktem hospodá ř
ských nutností, v
nejlepším př
ípadě výsledkem politické vů le k moci. Takové zá kladnípojetívede ve
svých logických dů sledcích nejenom k podceně nípů vodnírasové prasíly, nýbrži k
nedostateč nému oceně níosobnosti. Neboťodmítnutírozlič nostíjednotlivých ras
vzhledem k jejich všeobecným kulturotvorným silá m musínutně př
enést tento
veliký omyl i na hodnoceníjednotlivce. Domně nka o rovnosti ras se stane
zá kladem pro stejné posuzová níná rodů a dá le pro lidské jednotlivce. Proto také
meziná rodnímarxismus nenínic jiného, nežŽidem Karlem Marxem
zprostř
edkované př
eneseníjistého, jiždéle existujícího svě toná zorového postoje a
pojetído formy urč itého politického vyzná nívíry.
Bez podkladu takového všeobecně jižexistujícího otrá veníby nikdy nebyl
možný udivujícípolitický úspě ch tohoto uč ení. Karel Marx byl skuteč ně pouze ten
jedinec mezi miliony lidi, který v bahně zvolna skomírajícího svě ta s rybá ř
ským
pohledem proroka rozpoznal podstatné jedovaté lá tky, uchopil je, aby je jako č erný
má g vložil do koncentrovaného roztoku sloužícímu k rychlejšímu znič ení
nezá vislého bytísvobodných ná rodů na této zemi. To všechno samozř
ejmě ve
službá ch své rase.
Marxistické uč eníje zkrá cenýduchovníextrakt dnes obecně platného
svě toná zoru. Jižz tohoto dů vodu je jakýkoliv boj našeho takzvaného obč anského
svě ta proti tomuto uč enínemožný, ba smě šný, neboťi tento obč ansky svě t je v
podstatě prolezlývšemi tě mito
jedovatými lá tkami a klaníse svě tovému ná zoru, kterýse od marxistického
obecně odlišuje pouze mírou a osobami. Obč anský svě t je marxistický, vě ř
ívšak na
možnost vlá dy urč ité skupiny lidí(buržoazie), zatímco marxismus plá novitě usiluje
o př
evedenícelého svě ta do židovských rukou.
Naproti tomu ná rodnísvě toná zor uzná vá význam lidstva v jeho rasových
prazá kladech. Ve stá tu vidíprincipiá lně jenom prostř
edek k dosaženícíle, a za svů j
cíl považuje zachová nírasového bytílidstva. Tím nevě ř
ív žá dném př
ípadě na
ně jakou rovnost ras, nýbržrozpozná vá v jejich rozdílnosti vyššínebo nižšíhodnotu
a tímto pozná ním se cítíbýt zavá zá n vyššívů li, ježovlá dá toto universum,
požadovat vítě zstvílepších a silně jších a žá dat zá nik horších a slabších. Tím
vzdá vá principiá lně hold aristokratické zá kladnímyšlence př
írody a vě ř
ína platnost
tohoto př
írodního zá kona pro všechny jednotlivé živé bytosti. Tento svě toná zor
rozpozná vá nejen rů zné hodnoty jednotlivých ras, ale i rů zné hodnoty jednotlivých
lidí. Z masy si pro sebe vybírá význam osobnosti, č ímžpů sobívzhledem k
dezorganizovanému marxismu organizá torsky. Vě ř
ív nutnost idealizace lidstva,
neboťpouze v níspatř
uje př
edpoklad pro bytítohoto lidstva. Avšak nemů že př
iznat
prá vo na existenci etické ideji, pokud tato idea př
edstavuje nebezpeč ípro rasový
život nositele vyššíetiky, neboťv zbastardě lém a znegrovatě lém svě tě by byla také
všechna lidská krá sna a vznešenosti, jakoži veškeré př
edstavy idealizované
budoucnosti našeho lidstva, navždy ztraceny.
Lidská kultura a civilizace jsou v této č á sti svě ta nerozluč ně vá zá ny na existenci
Árijce. Jeho vymř
enínebo zá nik spustína tuto planetu č erný zá voj bezkulturní
doby.
Podkopá vá nístavu lidské kultury prostř
ednictvím znič eníjejich nositelů se však
jevíz hlediska ná rodního svě toná zoru jako nejproklatě jšízloč in. Odvá ží-li se kdo
vložit ruku na nejvyššípodobenstvíPá na, dopouštíse zloč inu na dobrotivém
stvoř
iteli tohoto zá zraku a napomá há vyhná níz rá je.
Tím odpovídá ná rodnísvě tovýná zor nejvnitř
ně jšívů li př
írody, neboťona
vytvá ř
ítuto svobodnou hru sil, která musívést k trvalému vzá jemnému vyššímu
pě stě ní, ažnakonec bude tomu nejlepšímu lidstvu dá na prostř
ednictvím získaného
vlastnictvítéto země volná cesta k tomu, aby se zaobíralo vě cmi, ježležízč á sti nad
ním, zč á sti mimo ně j.
Všichni tušíme, že ve vzdá lené budoucnosti mohou pro lidstvo vyvstat
problémy, k jejichžzvlá dnutíbude povolá na nejvyššírasa jakožto velkopanský lid,
užívajícío prostř
edky a možnosti celé země koule.
Je samozř
ejmé, že takto všeobecné konstatová nísmyslu obsahu ná rodního
svě tového ná zoru mů že vést k tisícerému výkladu. Ve skuteč nosti sotva najdeme
ně jaké nově jšípolitické seskupení, které by se ně jakým způ sobem tohoto
svě toná zoru nedovolá valo. Avšak jižsamou svou existencídokazuje tento
svě toná zor rozdílnost svého pojetívů č i všem ostatním. Tak vystupuje proti
marxistickému svě toná zoru, vedeného jednotnou hlavníorganizací, smě sicí
nejrů zně jších koncepcí, která je jižideově má lo pů sobivá vů č i semknuté
nepř
á telské frontě . Vítě zstvívšak nebudou vybojová na takto slabošskými masami!
Teprve vystoupí-li proti internacioná lnímu svě toná zoru, ř
ízenému politicky
organizovaným marxismem, stejně organizovaný a ř
ízený svě toná zor ná rodní,
př
ikloníse př
i stejné bojové energii vítě zstvína stranu vě č né pravdy.
Organizač nípodchycenísvě tového ná zoru se mů že uskuteč nit vždy pouze na
zá kladě jeho urč itého formulová nía tím, č ím jsou dogmata pro víru, tím jsou pro
vznikajícípolitickou stranu stranické zá sady.
Pro ná rodnísvě tový ná zor musíbýt vytvoř
en ná stroj, který mu zaruč ímožnosti
bojového zastupová ní, podobně jako marxistická stranická organizace uvolňuje
cestu internacionalismu.
Že stranické zá zemíná rodního pojmu je př
edpokladem k vítě zstvíná rodního
svě toná zoru, dokazuje nejlépe skuteč nost, kterou př
izná vají- př
inejmenším
nepř
ímo - dokonce i nepř
á telé takového propojeníse stranou. Prá vě ti, kteř
í
neúnavně zdů razňují, že na ná rodnísvě tovýná zor nemá patent žá dný jednotlivec,
nýbržže jiskř
ínebo "žije" v srdcích bů hvíkolika milionů lidi, dokazujítím, že
skuteč nost všeobecné existence takových př
edstav ani v nejmenším nebrá ní
vítě zstvínepř
á telského svě tového ná zoru, který je však klasicky zastupová n
politickou stranou. Kdyby tomu bylo jinak, musel by ně meckýná rod uždnes slavit
gigantické vítě zstvía nestá l by na pokraji propasti. Internacioná lnímu svě toná zoru
dopomohla k úspě chu skuteč nost, že je zastupová n útoč ně organizovanou
politickou stranou, dů vodem neúspě chu opač ného svě toná zoru bylo jeho dosavadní
nedostateč ně jednotně formované zastupová ní. Nikoliv v neomezené volnosti
výkladu všeobecného ná zoru, nýbržpouze ve vymezené a tím shrnuté formě
politické organizace mů že svě tovýná zor bojovat a vítě zit.
Proto jsem vidě l svů j úkol zejména v tom, z rozsá hlé a nezformované lá tky
všeobecného svě tového ná zoru vyloupnout hlavníideje a zformulovat je do
víceméně dogmatických forem, které se ve svém jasném vymezeníhodík tomu,
aby jednotně spojovaly lidi, kteř
íse k tomu zavá ží. Jinými slovy: Nacioná lně
Socialistická Ně mecká Strana Pracujících př
ejímá ze zá kladních myšlenek
všeobecného ná rodního svě tového ná zoru podstatné vě ci, a berouc v úvahu
praktickou skuteč nost, dobu a existujícílidský materiá l a jeho slabosti, vytvá ř
íz
nich politické vyzná nívíry, které v takto umožně ném pevném organizač ním
podchycenívelké lidské masy vytvá ř
ípř
edpoklady pro vítě zné prosazenítohoto
svě tového ná zoru.
2. kapitola
STÁT
Jižv letech 1920/21 bylo našemu mladému hnutíopakovaně vyč ítá no z kruhů
dnešního př
ežitého mě šťá ckého svě ta, že ná š postoj k dnešnímu stá tu je odmítavý,
z č ehožodvozovalo stranickopolitické loupežné rytíř
stvo všech odstínů oprá vně ník
tomu, aby všemi prostř
edky zahá jilo boj proti nepohodlízvě stovatelce nového
svě tového ná zoru. Př
itom se ovšem zá mě rně zapomínalo na to, že dnešnímě šťá cký
svě t si pod pojmem stá t nedovede př
edstavit nic jednotného, že zde dokonce
neexistuje a ani nemů že existovat žá dná jednotná definice. Nejvyšším úkolem
vysvě tlovač ů , sedících na našich vysokých školá ch č asto v podobě profesorů
stá tního prá va, je nachá zet vysvě tleni a zdů vodně ni pro více méně šťastnou
existenci svých chlebodá rců . Č ím nemožně ji je stá t uspoř
á dá n, tím
neproniknutelně jší, vyumě lkovaně jšía nesrozumitelně jšíjsou definice týkajícíse
smyslu jeho bytí. Co by mě l např
. Dř
íve psá t ně jaký ck. Univerzitníprofesor o
smyslu a úč elu stá tu v zemi, jejížstá tníbytíztě lesňovalo nejvě tšízrů dnost 20.
Století? Tě žkýúkol, pomyslíme-li, že pro dnešního uč itele stá tního prá va existuje
menšízá vaznost pravdě , o to víc však vazba na urč itýúč el. Tento úč el zní:
zachová níza každou cenu onoho monstra lidského mechanismu, ježse dnes nazývá
stá t. Nenípotom divu, kdyžpř
i výkladu tohoto problému se reá lné problémy pokud
možno opomíjejía operuje se smě sicí"etických", "mravních", "morá lních" a jiných
ideá lních hodnot, úkolů a cílů .
Zcela všeobecně lze rozlišovat trojípojetí:
Skupinu tě ch, kteř
ívidíve stá tě prostě více č i méně dobrovolné sdruženílidí
pod jednou vlá dnímocí. Tato skupina je nejpoč etně jší. V jejích ř
adá ch se nachá zejí
zejména zbožňovatelé dnešního principu legitimity, v jejichžoč ích nehraje vů le lidí
př
i celé této zá ležitosti žá dnou roli. Jižv pouhé skuteč nosti existence stá tu je podle
nich zdů vodně na jeho posvá tná nedotknutelnost. Aby bylo možné zachrá nit tento
nesmysl lidských mozků , je tř
eba př
ímo psíoddanosti vů č i takzvané stá tníautoritě .
V hlavá ch tě chto lidíse obratem ruky prostř
edek stá vá cílem. Stá t tu neník tomu,
aby sloužil lidem, nýbržlidé jsou zde proto, aby vzývali stá tníautoritu, která
zahrnuje i toho nejposledně jšího stá tně úř
ednického ducha. Aby se stav tohoto
tichého, zaníceného zbožňová níneobrá til ve stav neklidu, je tu stá tníautorita
vlastně jenom proto, aby zajišťovala klid a poř
á dek. Také ona teď neníani úč elem,
ani prostř
edkem. Stá tníautorita se má starat o klid a poř
á dek a tento klid a poř
á dek
má naopak umožňovat existenci stá tníautority. Mezi tě mito dvě ma póly má
oscilovat veškerý život. V Bavorsku zastá vajítoto pojetípř
edevším stá tníumě lci z
bavorského Centra, které se nazývá "Bavorská lidová strana"; v Rakousku to byli
č ernožlutílegitimisté, v Ně mecké Ř íši jsou to bohužel č asto takzvané konzervativní
kruhy, jejichžpř
edstavy o stá tě se pohybujív tomto smě ru.
Druhá skupina lidi je poč etně trochu slabší, neboťv tu jsou zahrnuti ti, kteř
í
existenci stá tu spojujíalespoň s ně kolika podmínkami. Nevyžaduji pouze
jednotnou sprá vu, ale pokud možno stejný jazyk - i kdyžpouze na zá kladě
všeobecných hledisek stá tnísprá vy. Stá tníautorita nenípro ně jediným a výluč ným
úč elem stá tu, ale př
idá vá se požadavek blaha poddaných. Do pojetístá tu tě chto
kruhů se vkrá dajíi myšlenky o "svobodě ", obvykle však špatně pochopené. Forma
vlá dnutíse tu jižnejevínedotknutelná na zá kladě pouhé skuteč nosti jejíexistence,
nýbržje podmiňová na jejíúč elností. Posvá tnost stá ř
ínechrá nípř
ed kritikou
souč asnosti. Ostatně jedná se o pojetí, které oč eká vá od stá tu př
edevším to
nejvýhodně jšíuspoř
á dá níhospodá ř
ského života jednotlivce a které hodnotístá t na
zá kladě praktických hledisek a podle obecných kritériíhospodá ř
ské rentability.
Hlavnízastá nce tě chto ná zorů nachá zím v kruzích našeho normá lního ně meckého
mě šťanstva, zejména mezi liberá lními demokraty.
Tř
etískupina je poč etně nejslabší. Ve stá tu spatř
uje jižprostř
edek k dosažení
vě tšinou velmi nejasně př
edstavovaných mocensko politických tendencíjazykově
vymezeného a jednotného stá tního ná roda. Vů le k jednotnému stá tnímu jazyku se
př
itom neprojevuje pouze v nadě ji, že se tím vytvoř
ípro stá t nosnýfundament pro
vně jšíná rů st moci, nýbržmnohem více v ná zoru - ostatně špatném od zá kladu - že
tím bude možné provést v urč itém smě ru nacionalizaci. V posledních sto letech
bylo sklič ujícípozorovat, jak se v tě chto kruzích, mnohdy i v dobré víř
e, zahrá valo
s pojmem "germanizace". Sá m si ještě vzpomíná m na to, jak za mého mlá díprá vě
tento pojem svá dě l ke zcela chybným př
edstavá m. Dokonce i ve staroně meckých
kruzích bylo možné setkat se s ná zorem, že se rakouskému ně mectvímohla za
podpory vlá dy jistě podař
it germanizace rakouského slovanstva, př
ič emžsi nikdo
ani v nejmenším neuvě domoval, že germanizaci lze aplikovat pouze na pů dě a
nikoliv na lidech. Neboťto, co se pod tímto slovem obecně rozumě lo, nebylo nic
jiného, nežvnucené vně jšípř
ijetíně meckého jazyka. Je ažnepochopitelnýomyl
domnívat se, že ř
ekně me z negra nebo z Č íňana se stane Germá n tím, že se nauč il
ně mecky a je ochoten tímto jazykem nadá le mluvit a dá t svů j hlas ně jaké ně mecké
politické straně . Že každá taková germanizace znamená ve skuteč nosti pravýopak,
to si ná š mě šťanskýnacioná lnísvě t nikdy neuvě domil. Neboťkdyby byly př
íkazem
jednotného jazyka př
eklenuty a v posledku setř
eny do oč íbijícírozdíly mezi
jednotlivými ná rody, znamenalo by to zač á tek bastardizace a tím v našem př
ípadě
nikoliv germanizace, nýbržznič enígermá nského živlu. V dě jiná ch se č asto stalo,
že se vně jším mocenským prostř
edků m dobyvatelského ná roda sice podař
ilo vnutit
podmaně ným svů j jazyk, avšak po tisíci letech mluvil tímto jazykem jiný ná rod a
vítě zové se tím stali vlastně poraženými. Jelikožná rodnípospolitost, lépe ř
eč eno
rasa, nespoč ívá v jazyku, nýbržv krvi, dalo by se mluvit o germanizaci teprve
tehdy, kdyby se podař
ilo tímto procesem př
emě nit krev poražených. To je ovšem
nemožné. Ledaže by se tak stalo prostř
ednictvím smíšeníkrve, cožby však
znamenalo pokles úrovně vyššírasy. Koneč ným výsledkem takového procesu by
bylo znič eníprá vě tě ch vlastností, ježdobyvatelskému ná rodu dopomohly k
vítě zství. V dů sledku pá ř
enís nižšírasou by vymizely zejména kulturnísíly, a to i
kdyby vzniklý smě snýprodukt tisíckrá t hovoř
il jazykem dř
íve vyššírasy. Bude
dochá zet ještě ně jakou dobu k zá pasu mezi rů znými druhy myšlenía mů že se stá t,
že stá le hloubě ji klesajícíná rod vytvoř
íz posledních sil př
ekvapujícíkulturní
hodnoty. Avšak jsou to jen jednotlivé prvky, př
iná ležejícívyššírase, nebo také
bastardi, u nichžv prvním kř
íženíještě př
evlá dá lepšíkrev a doká že se prosadit;
nikdy však koneč nýprodukt míšení. Zde se bude vždy projevovat kulturně zpě tná
tendence.
Z dnešního pohledu je tř
eba považovat za ště stíto, že se nepodař
ila v Rakousku
germanizace ve smyslu snah Josefa II. Jejíúspě ch by sice možná znamenal
zachová nírakouského stá tu, avšak jazykové společ enstvíby př
ivodilo pokles
rasové úrovně ně meckého ná roda. Bě hem stoletíby jistě vykrystalizoval ně jaký
stá dnípud, avšak stá do samo by se stalo méně cenné. Zrodil by se snad stá tníná rod,
kulturníná rod by však byl ztracen. Pro ně mecký ná rod bylo lepší, že se tento
proces míšenínekonal, i kdyžto nebyl dů sledek vznešeného pozná ní, nýbrž
krá tkodobé omezenosti Habsburků . Kdyby tomu bylo jinak, sotva by mohl být
ně meckýná rod dnes považová n za kulturnífaktor.
Avšak nikoliv pouze v Rakousku, nýbrži v Ně mecku byly a jsou tyto takzvané
nacioná lníkruhy nakaženy podobnými nesprá vnými myšlenkovými pochody. Z
mnoha stran podporovaná politika vů č i Polá ků m ve smyslu germanizace Východu
spoč ívala bohužel témě řvždy na stejně nesprá vných zá vě rech. Také zde se vě ř
ilo
na možnost germanizace polského živlu prostř
ednictvím č istě jazykového
poně mč ení, a také zde by se dospě lo k nešťastnému výsledku: ná rod cizírasy by
vyjadř
oval v ně meckém jazyku své cizímyšlenky a vlastníméně cennostíby tak
kompromitoval velikost a dů stojnost našeho ná roda.
Jak strašlivá je jiždnes škoda pů sobená našemu ně mectvítím, že ně mecky
žvanícížidovstvo př
i vstupu na americkou pů du je v dů sledku neznalosti mnoha
Američ anů př
ipisová no na naše ně mecké konto. Kde však snad nikoho nenapadne
spatř
ovat v té č istě vně jšískuteč nosti, že zavšivené stě hová níná rodů z východu,
ježvě tšinou mluvíně mecky, dů kaz jejich ně meckého pů vodu a ná rodní
př
íslušnosti. Co bylo v dě jiná ch užiteč ně germanizová no s opravdovým užitkem, to
byla pů da, kterou naši př
edkové získali meč em a osadili ně meckými sedlá ky.
Pokud př
itom smísili ná š ná rodníorganismus s cizíkrví, spolupů sobili na rozvratu
naši vnitř
níná rodnípodstaty, který se projevuje v onom - bohužel č asto dokonce
vychvalovaném - př
epjatém ně meckém individualismu.
Také v pojetítéto tř
etískupiny je stá t do jisté míry samoúč elný, zachová nístá tu
je považová no za nejvyššíúkol lidského bytí.
Souhrnně lze konstatovat: Všechny tyto ná zory nemajísvé nejhlubšíkoř
eny v
pozná ní, že kulturnía tvů rč ísíly spoč ívajív podstatě na rasových elementech a že
stá t tudížmusípovažovat za svů j nejvyššíúkol zachová nía rozvoj rasy, této
zá kladnípodmínky veškerého kulturního vývoje lidstva.
Krajnízá vě r z chybných pojetía ná zorů ohledně podstaty a úč elu stá tu mohl být
vyvozen prostř
ednictvím Žida Karla Marxe: Tím, že mě šťá cký svě t uvolnil pojem
stá tu z rasové souvislosti, anižmohl dospě t k ně jaké jiné stejné uzná vané
formulaci, př
ipravil cestu pro uč ení, které zavrhuje stá t jako takový.
Proto jižv této oblasti musel zá pas mě šťá ckého svě ta s marxistickou
internacioná lou jasně selhat, neboťobě toval samotné zá klady, které by byly
bezpodmíneč ně nutné pro jeho vlastníideový svě t. Prohnanýprotivník rozpoznal
slabosti mě šťanské koncepce a nyníútoč íproti níjejími vlastními zbraně mi, které
mu byly nechtě ně dodá ny. Je tedy prvnípovinnostínového hnutí, jenžspoč ívá na
ná rodním svě tovém ná zoru, postarat se o to, aby podstata a úč el podstaty stá tu
dostaly jednotnou a jasnou formu.
Zá sadnípoznatek je tento: Stá t nepř
edstavuje úč el, nýbržprostř
edek. Je
př
edpokladem k vytvá ř
enívyššílidské kultury, nenívšak jejípř
íč inou. Tato
spoč ívá výhradně v existenci kulturotvorné rasy. Na svě tě mohou existovat stovky
př
íkladných stá tů , v př
ípadě vymř
eníÁrijského nositele kultury však nebude
existovat žá dné kultura, ježby odpovídala duchovnívelikosti nejvyšších ná rodů
dneška. Lze jít ještě dá le a konstatovat, že skuteč nost lidského vytvá ř
enístá tu v
žá dném př
ípadě nevyluč uje možnost znič enílidského rodu, pokud by zanikly
nadř
azené duchovníschopnosti v dů sledku absence jejich rasového nositele.
Kdyby se např
íklad změ nil zemskýpovrch ná sledkem ně jakého tektonického
pů sobenítak, že by se z vln oceá nu vynoř
ily nové Himalá je, byla by v jediné
hrozné katastrofě lidská kultura znič ena. Neexistoval by žá dný stá t, všechna
pravidla ř
á du by zmizela, byly by znič eny dokumenty tisíciletého vývoje, všude by
bylo mrtvo a pusto. Kdyby se však v tomto chaosu hrů zy zachrá nilo jen ně kolik lidí
kulturotvorné rasy, potom i kdyby to mě lo trvat tisíc let, by se uklidně né Zemi opě t
dostalo svě dectvílidských tvů rč ích sil.
Jenom v př
ípadě znič eníposledníkulturotvorné rasy a jejich jednotlivých
nositelů by Země definitivně zpustla. Naopak vidíme dokonce na př
íkladech
př
ítomnosti, že vytvoř
ené stá ty v jejich kmenově poč á teč ním stá diu př
i
nedostateč né genialitě jejich rasových nositelů nejsou chrá ně ny př
ed zá nikem.
Stejně jako velké zvíř
ecídruhy pravě ku musely ustoupit jiným a zanikly beze
zbytku, stejně tak musíustoupit i č lově k, chybí-li mu urč itá síla, ježmu umožňuje
nalézt zbraně nutné pro jeho sebezachová ní.
Stá t sá m o sobě nevytvá ř
íurč itou kulturníúroveň, stá t mů že pouze zachovat
rasu, která tuto úroveňpodmiňuje. V jiném př
ípadě mů že stá t jako takový
př
etrvá vat po staletí, zatímco v dů sledku smíšeníras, jemužnezabrá nil, utrpě ly
kulturníschopnosti a jimi podmíně ný obecný životníobraz ná roda hluboké změ ny.
Např
íklad ná š dnešnístá t mů že jako formá lnímechanismus jistě př
edstírat urč itou
dobu své bytí, avšak rasové otrá venínašeho ná roda zapř
íč iňuje kulturnípokles, jež
se strašlivě projevuje užteď.
Př
edpokladem pro existenci vyššího lidstva nenístá t, nýbržtakovýná rod, který
je k tomu způ sobilý.
Tato způ sobilost bude v podstatě vždy existovat a musíbýt prostř
ednictvím
urč itých vně jších podmínek probouzena k praktickému pů sobení. Kulturně a
tvoř
ivě nadané ná rody, nebo lépe rasy, nesou tato pozitiva latentně v sobě , i když
momentá lně nepř
íznivé vně jšíokolnosti nepř
ipouště jíjejich realizaci. Je proto
velmi nepatř
ič né prezentovat Germá ny př
edkř
esťanské doby jako "nekulturní"
barbary. Tě mi nikdy nebyli. Drsnost jejich severské domoviny jim vnutila pomě ry,
které zbrzdily rozmach jejich tvů rč ích sil. Kdyby př
išli, nezá visle na jakékoliv
antice, do úrodně jších jižních podmínek a obdrželi by v podobě materiá lu nižších
ná rodů prvnítechnické pomocné prostř
edky, rozkvetla by v nich dř
ímající
kulturotvorná schopnost stejně tak, jak tomu bylo např
íklad u Helénů . Avšak tato
kulturotvorná prasíla nepramenípouze z jejich severského klimatu. Laponec,
př
esídlenýna jih, by pů sobil stejně má lo kulturotvorně , jako tř
eba Eskymá k. Ne,
tato ná dherná tvů rč íschopnost je propů jč ena jenom Árijci, aťužji nosív sobě ještě
dř
ímající, nebo ji vě nuje probouzejícímu se životu, podle toho, jako to př
íznivé
podmínky dovolí, anebo nepř
íznivá př
íroda zabrá ní. Z toho vyplývá ná sledující
poznatek:
Stá t je prostř
edkem k úč elu. Jeho úč el spoč ívá v zachová ni a podporová ní
fyzicky a duchovně stejnorodých živých bytosti. Toto zachová ni zahrnuje
př
edevším rasový stav a umožňuje tím svobodný rozvoj všech v této rase
dř
ímajících sil. Z nich bude vždy jedna č á st sloužit zachová ni fyzického života a
druhá podpoř
e dalšího duchovního rozvoje. Ve skuteč nosti však vytvá ř
ívždy jedno
př
edpoklad pro druhé.
Stá ty, které nesloužítomuto úč elu, jsou špatné a zmetkovité. Skuteč nost, že
existují, na tom mě nístejně tak má lo, jako úspě ch flibustirského pirá tského
společ enstvíneopravňuje loupež.
My nacioná lnísocialisté se nesmíme jako zastá nci nového svě tového ná zoru
nikdy postavit na zná mou "pů du skuteč ností", tím méně nesprá vných. V tom
př
ípadě bychom nebyli bojovníci za novou ideu, nýbržpokrač ovatelé v dnešnílži.
Musíme co nejostř
eji rozlišovat mezi stá tem jako ná dobou a rasou jako obsahem.
Tato ná doba má smysl pouze tehdy, kdyžzachová vá a chrá níobsah; v jiném
př
ípadě je bezcenná . Tím je nejvyšším úč elem ná rodního stá tu péč e o zachová ní
svých nejpů vodně jších rasových elementů , ježdarujíc kulturu vytvá ř
ejíkrá su a
dů stojnost vyššího lidství. My jako Árijci se chceme prezentovat pouze pod stá tem,
který je živým organismem ná rodnípospolitosti a který zachová ni této ná rodní
pospolitosti nejenom zajišťuje, nýbržji dalšíkultivaci jejich duchovních a ideových
schopnosti vede k nejvyššísvobodě .
Avšak to, co se ná m dnes snažíjako stá t vnutit, je vě tšinou pouze zplozenec
nejhlubšílidské zbloudilosti, jehožná sledkem je neskonalé utrpení.
My nacioná lnísocialisté víme, že s tímto ná zorem jsme v dnešním svě tě
revolucioná ř
i a jsme tak i ocejchová ni. Avšak naše myšlenía koná nínesmíbýt v
žá dném př
ípadě urč ová no př
íznínebo odmítá ním dnešnídoby, nýbržzá vaznou
povinnostívů č i pravdě , kterou jsme poznali. Potom mů žeme být př
esvě dč eni, že
vyššírozum budoucnosti ná š dnešnípostup nejenže pochopí, nýbrži potvrdíjako
sprá vný a ušlechtilý.
Z toho také vyplývá pro ná s, ná cioná lnísocialisty, mě ř
ítko pro hodnocenístá tu.
Tato hodnota bude relativníz hlediska jednotlivých ná rodních společ enství, avšak
absolutníz hlediska lidstva jako takového. Jinými slovy to znamená :
Kvalita stá tu nemů že být hodnocena podle kulturnívelikosti nebo mocenského
významu tohoto stá tu v rá mci ostatního svě ta, nýbržvýhradně podle stupně kvality
tohoto zař
ízenípro dotyč nou ná rodnípospolitost.
Stá t mů že být označ en jako př
íkladný tehdy, kdyžnejen odpovídá životním
podmínká m ná rodnípospolitosti, jížzastupuje, nýbržkdyžsvou existencítuto
pospolitost prakticky udržuje př
i životě nezá visle na tom, jakýobecně kulturní
význam tomuto stá tnímu útvaru př
ipadá v celosvě tovém rá mci. Neboťúkol stá tu
nespoč ívá ve vytvá ř
eníschopností, nýbržpouze ve vytvá ř
enípodmínek pro rozvoj
existujících sil. Je tedy možné označ it za špatný takový stá t, kterýpř
i veškeré
kulturnívelikosti - nositele této kultury v jeho rasovém složenívede k zá niku.
Neboťtím prakticky nič ípř
edpoklady pro dalšítrvá ni této kultury, kterou
nevytvoř
il, která je však plodem živoucího souhrnu kulturotvorné ná rodní
pospolitosti, zajišťované stá tem.
Neboťstá t nepř
edstavuje obsah, nýbržformu. Kulturnívelikost ná roda není
mě ř
ítkem kvality stá tu, ve kterém ná rod žije. Je pochopitelné, že obraz vysoce
nadaného ná roda je hodnotně jší, nežobraz č ernošského kmene; př
esto mů že být, z
hlediska plně níúč elu, stá tníorganismus prvého horšínežv př
ípadě č ernochů . I ten
nejlepšístá t a nejlepšístá tníforma nejsou s to uvolnit z ná roda schopnosti, které
tam prostě nejsou; špatný stá t je naproti tomu schopen prostř
ednictvím povoleného
nebo podporovaného nič enírasových nositelů kultury pů vodně existující
schopnosti nechat odumř
ít.
Ú sudek o kvalitě stá tu musíbýt urč ová n př
edevším relativníprospě šností,
kterou má pro urč itou ná rodnípospolitost, nikoliv však významem, ježstá tu
př
ipadá ve svě tě . Pokud se hovoř
ío vyšším poslá nístá tu, nesmíse zapomínat, že
vyššíposlá níspoč ívá př
edevším v ná rodnípospolitosti, které stá t musíumožňovat
svobodnýrozvoj, a to organizač nísilou své existence.
Pokud si tedy klademe otá zku, jak má vypadat stá t, jaký my Ně mci
potř
ebujeme, musíme si nejprve ujasnit, co má tento stá t pro lidi vytvá ř
et a jakému
úč elu má sloužit.
Naše ně mecká ná rodnípospolitost jižnespoč ívá bohužel na jednotném rasovém
zá kladě . Ani proces splynutírů zných prapů vodních souč á stínepokroč il dosud tak
daleko, aby bylo možné mluvit nově vzniklé rase. Naopak: otrá veníkrve, které
postihlo ná š ná rodníorganismus - zejména od tř
icetileté vá lky - vedlo nejenom k
rozloženi našíkrve, nýbrži k rozloženínašíduše. Otevř
ené hranice našívlasti,
stýká níse s cizími, negermá nskými organismy v tě chto př
íhranič ních oblastech, ale
př
edevším silnýpř
íliv cizíkrve do vnitra Ř íše, neponechá valy ve svém neustá lém
pokrač ová nížá dný č as pro absolutnísplynutí.
Nevznikla ř
á dná nová rasa, nýbržrasové č á sti existujívedle sebe a výsledek je
ten, že zejména v kritických okamžicích, kdy se stá do shlukuje dohromady, rozbíhá
se ně meckýná rod do všech svě tových stran. Zá kladnírasové elementy jsou rů zně
rozloženy nejenom podle oblastí, nýbrži v jednotlivostech v rá mci jedné oblasti.
Kromě nordické rasy je tu rasa ostická , vedle nídiná rská , vedle obou vestická a
mezi tím vším smě sice. Na jedné straně je to velká nevýhoda: ně meckému ná rodu
schá zíonen jistý stá dníinstinkt, ježje založen jednotnou krvía který zejména v
momentech ohroženíchrá níná rody př
ed zá nikem tím, že u tě chto ná rodů ihned
odstraňuje malé vnitř
nírozdíly a tyto pak vystoupív semknutosti jednotného stá da
proti společ nému nepř
íteli. V koexistenci našich zá kladních rasových prvků
rozlič ného druhu, ježzů staly nesmíšeny, se zaklá dá to, č emu ř
íká me př
emrště ný
individualismus. V dobá ch míru mů že č asto dobř
e posloužit, celkem vzato ná s však
př
ipravil o vlá du nad svě tem. Kdyby mě l ně meckýná rod ve svém dě jinném vývoji
onoho ducha stá dní