ženy mění svět - Beatrice Wood Center for the Arts
Transkript
ženy mění svět - Beatrice Wood Center for the Arts
ženy mění svět „Postavila jsem si hlavu.“ N ew York, rok 1917. V rámci výstavy Society of Independent Artists se představuje i čtyřiadvacetiletá výtvarnice Beatrice Wood. Umění sice vystudovala, ale k jeho kontroverznímu modernímu výrazu se připletla vlastně náhodou. A přes muže. Při rozhovoru s výtvarníkem Marcelem Duchampem, sebevědomě prohlásila: „Moderní umění může dělat každý!“ Aby to dokázala, namalovala v rekordním čase abstraktní obraz. Duchamp zářil nadšením, dílo nechal otisknout v časopise a mladou umělkyni pozval do svého studia, kde vytvořila spoustu spontánních skic a maleb. Matinka má plány Beatrice Wood Výtvarnice, herečka, spisovatelka. Tyto profese za svůj stoletý život vystřídala a ve všech byla výborná! Její zapálení okouzlilo Romanu Schützovou. 144 COSMOPOLITAN / prosinec 2013 „Dílo Beatrice Wood je sofistikovaně primitivní!“ takhle označili kritici práci ženy, která vtrhla do výtvarného světa 20. století jako svěží vítr. Kombinovala složité techniky s jednoduchými formami, a tak vytvořila originální styl: mix modernismu, lidového umění, dadaismu, východní filosofie a etnické tvorby. Proslavila se keramikou i neotřelými sochami. Spisovatelka Anais ¨ Nin o autorce prohlásila: „Beatrice míchá barvy jako malíř a nechává je vyznít jako hudebník. Její díla jsou čistá jako voda, ale chutnají jako víno.“ Geniální umělkyně však zazářila nejen coby výtvarnice, ale i jako herečka a spisovatelka. Beatrice se narodila roku 1893 v San Francisku do pohádkově bohaté rodiny. V pěti letech se s rodiči přestěhovala do New Yorku, kde ji ambiciozní matka začala připravovat na okázalý vstup do společnosti. Beatrice musela předem absolvovat roční pobyt v pařížském klášteře a zapsat se na prestižní školu. Dívka povinně trávila letní prázdniny v Evropě, kde navštěvovala galerie, muzea i divadla. Jenže vynucené umělecké vzdělávání zafungovalo opačně, než jak matinka doufala. Devatenáctiletá dcera si postavila hlavu a odmítla účast na debutantském večírku, události, která znamená pro mladé slečny vstup mezi smetánku. Místo toho prohlásila: „Chci být malířkou!“ Matka k Beatricinu překvapení souhlasila, protože nemohla uvěřit, že by to dcera s uměním myslela vážně. A proto navrhla, že Beatrice přihlásí na prestižní soukromou malířskou školu Académie Julian v Paříži. Ovšem s podmínkou: bude mít guvernantku! Ale i s tím si Beatrice poradila. Prchla do Giverny, plného mladých bohémů. Zabydlela se na půdě jednoho domu. Zdi nového útočiště vyzdobila vlastními malbami a agitačními letáky. V pamětech se později pochlubila: „Moje matka se samozřejmě brzy dopídila, že jsem té příšerné ženské, která mě měla hlídat, utekla, a přijela mě zkontrolovat. Vylezla do mého příbytku po žebříku v lodičkách na vysokém podpatku – a vypadala při tom tak elegantně! Měla na sobě černé saténové šaty, nádherný briliantový náhrdelník a na hlavě obrovský klobouk s peřím. Když se vzpamatovala, spráskla ruce a zvolala: ,No, to se podívejme! Je to tady samá pavučina!‘ A pak mě odvezla zpátky do Paříže.“ A Beatrice nezahálela. Začala pod vedením těch nejlepších umělců z divadla Comédie-Franc‚aise navštěvovat soukromé lekce herectví a tance. A již brzy stála na scéně, a to rovnou po boku legendární herečky Sarah Bernhardtové! FOTO: Tony Cunha, Beatrice Wood Center for the Arts, isifa.com Potíže s láskou V roce 1914 vypukla první světová válka, a tak Beatrice odjela s matkou zpátky do New Yorku. A protože mluvila plynně francouzsky, přidala se k French National Repertory Theatre a střihla si tu přes šedesát rolí naivek pod uměleckým jménem Mademoiselle Patricia. Později svoje nasazení upřímně odůvodnila: „Tolik jsem chtěla být na scéně! Ne proto, že bych byla divadlem až tolik posedlá, ale prostě jsem potřebovala vydělat peníze, abych se osamostatnila. Pro všechny z rodiny jsem byla pořád malá holka, která musí poslouchat!“ A Beatrice šla za svým a dělala jen to, co zrovna sama chtěla. Když se Předplatné? Volejte 603 285 985 dozvěděla, že v nemocnici leží jakýsi Francouz se zlomenou nohou a je mu smutno, vypravila se za ním. Ten Francouz byl skladatel Edgard Varèse. Ten jí hned při další návštěvě představil svého krajana Marcela Duchampa. Beatrice na setkání s uhrančivým výtvarníkem vzpomínala takto: „Byla to láska na první pohled. To ale dohromady nic neznamenalo. Každý, kdo znal Marcela, se do něj totiž musel zamilovat. Byl tak okouzlující!“ Díky Duchampovi poznala i o čtrnáct let staršího sběratele a obchodníka s uměním Henri-Pierra Roché. A začala s ním žít. Když ale přišla na to, že její partner udržuje poměr hned s několika dalšími ženami, byla zdrcená. „Bohužel jsem monogamní žena v polygamním světě,“ rekapitulovala později. Až po téhle milostné zkušenosti navázala vztah Marcelem Duchampem. Jenže i u něj narazila. „Byli jsme si s Marcelem citově tak blízko, že šlo jen o to, kdy se sblížíme i fyzicky. Pak ale prohlásil, že sex a láska představují dvě různé věci. Tím mne šokoval.“ Přesto jim blízké přátelství vydrželo celý život. Duchamp ji uvedl do společnosti newyorských dadaistů a otevřel jí cestu k futurismu a kubismu. „Začínám nový život!“ V roce 1918 odjela Beatrice do Montrealu a znovu hrála v divadle. „V té době jsem byla opravdu nešťastná z toho, jak mi matka neustále zasahovala do života.“ Dokonce na Beatrice nasadila detektiva. Ten odvedl svou práci dobře – vyslídil, že Beatrice bydlí v pronajatém bytě s divadelním manažerem Paulem Ransonem. Svatba s ním připadala Beatrice jako jediná šance vymanit se z matčina vlivu. A Ranson ji v těchto úvahách podporoval. Aby ne, svatba s bohatou dědičkou představovala výhru hlavně pro něj. Vychytralý Paul tajně rozprodal manželčiny knihy o umění a po celou dobu z ní i jejích přátel tahal peníze na hazardní hry. Navíc se své nové ženě zapomněl svěřit, že už jednu oficiální choť má ve Francii! Nemuseli se ani rozvádět, 1. 1. Svérázná, samostatná a nadaná. Americká výtvarnice a keramička Beatrice Wood na fotografii ze čtyřicátých let. 2. 2. Beatrice se svým osudovým mužem Marcelem Duchampem a malířem Francisem Picabiou v roce 1917. 3. Stoletá Beatrice při práci. 3. prosinec 2013 / COSMOPOLITAN 145 ženy mění svět jejich svazek úřady jen anulovaly. Další milostné fiasko zklamalo Beatrice natolik, že ztratila zájem i o divadlo: „Zajímalo mě jako umělecký žánr, ale přešlo mě to. Být herečkou není žádná výhra. Musíte se až moc soustředit na sebe. Na svůj úsměv, jak pohybujete hlavou, jak vypadáte. Tohle všechno vás začne časem otravovat.“ Mladá bohémka zamířila zpátky do New Yorku. Společnost, kterou znala, se ale mezitím rozprchla do světa. Cítila se osamělá, brzy se ale sblížila s britským hercem a režisérem Reginaldem Polem a chtěla si ho vzít. Přestože i tenhle svazek zroskotal, byl velmi důležitý pro její další život. života vrhla i do psaní. Co na tom, že jí táhlo na devadesát! Po první knize The Angel Who Wore Black Tights vydala memoáry s názvem I Shock Myself a ještě další knihy, Pinching Spaniards a 33rd Wife of a Maharajah: A Love Affair in India. Kromě těchto čtyř publikovala ještě další tituly coby hraběnka Lola Screwvinsky. Beatrice inspirovala nekonečnou řadu umělců, spisovatelů a filmařů. Henri-Pierre Roché napsal novelu Jules a Jim. „Je to milostný příběh, jehož hrdiny jsou dva kamarádi, kteří se zamilují do jedné ženy. A ona je miluje oba. Lidé se mě často ptají, jak moc je ten příběh o Henri-Pierrovi, Marcelovi a mně. Nemůžu říct přesně, jaké vzpomínky nebo životní epizody Henriho motivovaly, ale charaktery jeho postav – to jsme skutečně my tři,“ vzpomínala po letech. Ještě jako stoletá dáma se objevila v krátkém dokumentárním filmu Beatrice Wood: The Mama of Dada. Její vitalita uchvátila i režiséra of Art nebo Metropolitan Museum of Jamese Camerona. Když četl I Shock Art v New Yorku. Svérázná autorka Myself, zjistil, že postava stoleté měla diář plný zakázek od velkých Rose z Titaniku je kopií Beatrice, obchodních domů. Začala si budovat a zatoužil se s ní setkat. Svou múzu nový domov v údolí Ojai v Kalifornii. pozval na slavnostní premiéru filmu, Vyučovala keramiku na Happy Valley ale nemoc jí účast nedovolila. „Chtěl School, vedla vlastní studio i výstavní jsem jí promítnout film alespoň síň. Svým žákům vtloukala do hlavy: „Dokud se učíte, kopírujte! Ale jakmile na videu, ale i to odmítla. Řekla, že je začnete tvořit, věřte jen sami sobě. A je snímek určitě smutný a že je už moc stará, aby truchlila,“ litoval. Zemřela jedno, jestli se to lidem líbí, nebo ne. 12. března 1998, devět dní po oslavě Jedině tak budete originální!“ svých stopátých narozenin. Svůj majetek zahrnující dům s pozemkem, Nikdy není pozdě veškeré dílo, knihovnu a obrovskou V roce 1961 vystavovala v Japonsku, sbírku lidového umění odkázala kde její umění budilo pozornost. nadaci Happy Valley Foundation. Jeden vzdělaný Japonec ji tehdy Až do konce života pracovala – psala, popichoval, že používá příliš mnoho vytvářela keramiku, učila a provázela barev. Namítla: „Ano, pane. Nejsem po svém domě stovky lidí, totiž Japonka a žiju v růžovokteří se zajímali o život modrém domě zalitém legendární umělkyně slunečním svitem!“ chcete – ženy, jejíž život se Ve stejném roce dostala vědět, jak a kde žila? stal součástí umění. pozvánku k návštěvě V Kalifornii můžete Když se jí ptali, Indie. Do země se navštívit její dům. The jaký má recept zamilovala a vrátila Beatrice Wood Center for na dlouhověkost, se tam ještě dvakrát – the Arts najdete na adrese: odpovídala: „Knihy v letech 1965 a 1972. 8560 Nordhoff Road o umění, čokoláda Kromě výtvarného v Ojai. a mladí muži!“ umění se na sklonku s oběma osobnostmi začalo skřípat. Natzlerovi totiž zapálenou tvůrkyni obvinili, že používá jejich rukopis, a trvali na tom, aby odešla. Beatrice se hájila: „Byli moji učitelé, tak je přece pochopitelné, že moje práce připomíná tu jejich!“ Jejich spor rozsoudili kritici: „Zatímco dílo Natzlerových vyniká mistrovskou technikou, Beatrice je nekonvenční a svobodná ve vyjadřování forem, umělecké naivitě, glazovaných kombinacích a nečekaném výsledku, který vytáhne z cihlářské pece.“ V roce 1947 byla čtyřiapadesátiletá Beatrice na vrcholu. Její práce vystavovala prestižní muzea, jako jsou Los Angeles County Museum „Jaký je můj recept na dlouhověkost? Knihy o umění, čokoláda a mladí muži!“ Díky Polovi se seznámila s indickým guruem Jiddem Krishnamurtim a kvůli němu se přestěhovala do Los Angeles. Aby byla blíž svému idolu, objížděla jeho přednášky po Spojených státech i Evropě. Na jedné takové výpravě do Nizozemska si pořídila sadu barokních glazurovaných talířků. Zatoužila ale i po čajové konvici, a tak si umanula, že si nádobku vyrobí sama. V roce 1933 se proto zapisuje na keramický kurz na Hollywood High School. Nová tvorba ji přitom chytla natolik, že se pustila do studia glazurování a metodou pokus-omyl se učila pracovat s hrnčířským kruhem. O pár let později si pronajala obchod na Crossroads of the World na Sunset Boulevardu, ve kterém vlastní výtvory prodávala. „Nikdy jsem se nechtěla stát keramičkou. Přišlo to ke mně úplnou náhodou. Navíc se tím dá báječně živit.“ Být originální Koncem třicátých let nastoupila do učení k věhlasnému páru keramiků, Gertrudě a Ottovi Natzlerovým. Jenomže když Beatrice rozjížděla vlastní kariéru v oboru, přátelství 146 COSMOPOLITAN / prosinec 2013