Strana 1

Strana 1
KRÁL
VLKŮ
E.T.SETON
Strana 2
PO JELENÍ STOPĚ ................................................................4
BÍLÁ ĎÁBLICE – PŘÍBĚH VLČICE A JEJÍHO
STATEČNÉHO VLČETE ..................................................... 24
ZRZEK................................................................................... 39
BRATŘÍČEK VLKŮ .............................................................. 48
RIN ANEB TAJEMNÉ NOČNÍ VOLÁNÍ ............................ 54
HANK A JEFF ...................................................................... 62
DOBRODRUŽSTVÍ V OBOŘE............................................. 73
LOBO KRÁL VLKŮ .............................................................. 81
KONÍČEK – PŘÍBĚH ZAJÍCE ............................................. 97
KOZEL Z PUSTINY, PŘÍBĚH VLKA, KTERÝ ZVÍTĚZIL120
Noční vytí ........................................................................ 120
Za dávných časů .............................................................. 120
V kaňonu .......................................................................... 121
Základy vlčího výcviku ................................................... 125
Lekce o pastích ................................................................ 126
Oklamaná vlčice .............................................................. 129
Mladý vlk si dobývá postavení ....................................... 133
Noční volání a velká jitřní stopa ..................................... 136
Štvanice ........................................................................... 138
Velký vlk se vrací na svou horu...................................... 141
Vytí při západu slunce .................................................... 144
POTKAN A CHŘESTÝŠI ................................................... 146
Maruška a vlci .................................................................... 151
HVĚZDNÁ NOC ................................................................. 158
VLK NA STUPÁTKU ......................................................... 162
LEVHARTICE .................................................................... 165
PADRAIC A POSLEDNÍ IRŠTÍ VLCI ............................... 177
Strana 3
PO JELENÍ STOPĚ
„Toto jsou nejlepší dny mého života. Jsou to mé zlaté dny.“
Byl úpalný den. Yan se toulal kolem Carberry nekonečnými lesy a
pasekami pustých Písečných vrchů a slídil po ptácích. Voda v
četných bahnitých tůních byla prohřátá sluncem, a Yan proto zašel k
pramínku na stezce zvěře, jedinému místu v kraji, kde mohl najít
chladný nápoj. Když se k němu sklonil, jeho pohled padl na malý
otisk kopýtka v blátě, pěknou ostrou stopu. Ještě nikdy nespatřil nic
podobného, a tak ho to vzrušilo, neboť hned poznal, že je to jelení
stopa.
„V těch kopcích dneska už jeleni nejsou,“ řekli Yanovi osadníci. Ale
když toho podzimu napadl první sníh, vzpomněl si na otisk kopýtka
v blátě, vzal pušku a řekl si: „Budu chodit každý den do hor, dokud
nepřinesu jelena.“ Yan byl vytáhlý nezkušený hoch; šlo mu na
dvacátý rok. Neměl ještě dost loveckých zkušeností, ale dovedl
vytrvale běžet a překypoval nadšením. Den za dnem odcházel do hor
a pátral, urazil desítky dlouhých bílých mil a každý večer se vracel,
aniž spatřil jedinou stopu. I nejdelší honba však jednou skončí. Na
dlouhé únavné výpravě do jižních kopců přišel konečně na jelení
stopu – nejasnou a zvětralou, ale přece jen jelení stopu – a znovu
pocítil vzrušení, protože si uvědomil: „Na druhém konci téhle řady
důlků ve sněhu je tvor, který je do sněhu vtiskl. Každý další důlek je
čerstvější než předcházející a dohonit jejich průvodce je pro mne jen
otázka času.“
Yan zprvu nemohl podle nejasných stop určit, kterým směrem zvíře
odešlo. Ale brzo zjistil, že je otisk na jedné straně poněkud ostřejší, a
správně usoudil, že to je špička. Všiml si také toho, jak se mezery
cestou do kopce krátí, a konečně ho jasný otisk na písčitém místě
zbavil všech pochybnosti. Vydal se na cestu s novým ohněm v krvi a
podivným mrazením v zádech. Pustil se do dlouhé, obtížné honby
nekonečnými lesy a kopci, a jak uháněl kupředu, stopa byla stále
čerstvější. Sledoval ji celý den. Navečer se obrátila a vedla ho k
domovu. Běžela vytrvale dál, brzy opět známými místy zpátky k pile,
Strana 4
pak přes Mitchellovu pláň a nakonec do nedalekých hustých
topolových lesů, kde ji Yan opustil, když bylo už příliš tma, aby ji
mohl sledovat. Byl jen sedm mil od domova a tuto vzdálenost snadno
uběhl za hodinu.
Ráno se vrátil, aby se znovu vydal po stopě, ale místo staré stopy tam
bylo tolik stop čerstvých, vzájemně se křížících a proplétajících, že je
vůbec nemohl sledovat. Slídil tedy nazdařbůh kolem, až našel dvě
stopy tak čerstvé, že po nich mohl jít bezpečně jako dřív, a dychtivě
se pustil do další honby. Jak se plížil a pozoroval stopy u nohou
místo lesa před sebou, polekala ho dvě šedivá zvířata s velkými
slechy, která vyskočila z mýtinky, na niž dorazil. Klusala ke břehu
vzdálenému padesát metrů, pak se obrátila a hleděla na něj.
Zdálo se, že se dívají svými velkými slechy. Jak ho okouzlila
měkkým upřeným pohledem, který spíš cítil, než viděl! Věděl, kdo
jsou. Což se na to po týdny nepřipravoval a netoužil právě po tomhle
pohledu? A přece jak zbytečné byly ty přípravy, jak dokonale byly
smeteny všechny jeho představy. „Á-á-ach,“ vydral se z Yanova
hrdla povzdech údivu.
Jak tak stál a díval se, zvířata odvrátila hlavy, ale přesto se zdálo, že
se na něj stále ještě dívají svými velkými slechy. Pak odklusala na
rovnější místo a začala skákat, jako kdyby si hrála. Zdálo se, že na
něj zapomněla. Díval se překvapeně, s jakou podivuhodnou lehkostí
se odrážejí dva až dva a půl metru vysoko, stačil jim k tomu
lehounký odraz špičkou kopýtek. Yan stál okouzlen neobvyklou hrou
lehkonohých šedosrstých tvorů. V jejich pohybech nebyl spěch ani
neklid. Chtěl je pozorovat, dokud se nedají do běhu – dokud se
nepolekají a nezačnou prchat dlouhými atletickými skoky, o jakých
slýchal. A teprve když si všiml, jak rychle mizí v dálce, uvědomil si,
že teď utíkají pryč, že už prchají do bezpečí.
Zvířata stoupala stále výš a výš. Jejich těla se ladně nakláněla
dovnitř, když zatáčela kolem příkrého ostrohu, a žlutobílé štíty, které
nesla vzadu, se zdály dlouho viset ve vzduchu, zatímco se ti bezkřídlí
ptáci skutečně vznášeli nad některým hlubokým příkopem.
Strana 5
Yan stál a soustředěně se díval, dokud zvířata nezmizela z dohledu.
Ani jednou ho nenapadlo, aby vystřelil.
Když byli jeleni pryč, odešel na místo, kde jejich hra začala. Byla
tam jediná stopa. Kde je další? Rozhlédl se a užasl, když viděl
neporušenou plochu širokou čtyři a půl metru, a pak jiné prázdné
místo a dál ještě jedno. Potom mezery mezi stopami vzrostly na pět a
půl metru, pak na šest, pak na sedm a půl a někdy až na devět metrů.
Každý z těchto hravých, lehkých skoků překonal vzdálenost pěti a
půl až devíti metrů. Panebože, vždyť oni neběží, ale letí! A jenom
občas se snesou dolů a zlehka ťuknou jemnými kopýtky o vršky
kopců.
„Jsem rád, že utekli,“ řekl si Yan. „Ukázali mi dnes něco, co člověk
nikdy nespatřil. Vím, že to dosud nikdo jiný neviděl, jinak by o tom
byl vyprávěl.“
Ale když nastalo jitro, ucítil v srdci zase starý vlčí pud. „Musím do
hor,“ řekl, „půjdu po stopě a stanu se znovu lovícím zvířetem. Můj
důvtip proti jejich důvtipu. Moje síla proti jejich síle. A proti jejich
rychlosti moje puška.“
Ach ty nádherné kopce – nekonečné zvlněné pásmo Písečných vrchů
s jezery a lesy a travnatými lučinami. A všude kolem se vzdouval
život a také Yanovo nitro jím překypovalo, protože byl mladý a plný
síly. „Toto jsou nejlepší dny mého života,“ říkal si, „jsou to mé zlaté
dny.“ Tak si to tehdy myslel – a jak jasně to pochopil v pozdějších
letech!
Celý den se hnal dlouhým vlčím krokem a zaháněl ze své stezky na
útěk sněžné zajíce a koroptve. Pozorně si prohlížel stopy a trus ve
sněhu, to nejstarší písmo, zajímavější a vzrušující víc než
nejznamenitější hieroglyfy nebo skarabeové, jaké zůstavil starý
Egypt dnešku.
Ale padající sníh je přítelem vysoké zvěře tak jako sníh napadlý
jejím nepřítelem, a toho dne padal a smazal všechny stopy.
Strana 6
Nazítří a ještě další den Yan spěšně procházel horami, ale nespatřil
jedinou stopu ani jiné znamení. A týdny míjely a Yan uběhl mnoho
zvlněných mil a prožil mnoho krušných dní a mrazivých nocí v
zasněžených horách, někdy na jelení stopě, častěji však bez ní.
Jednou byl v pustých kopcích, jindy ho vyprávění dřevorubců
zavedlo do vzdálených tichých lesů a párkrát skutečně spatřil
žlutobílé praporky plující do kopců. Někdy přišly zprávy o velkém
jelenovi, který často navštěvuje lesnaté končiny nedaleko pily, a Yan
nejednou našel jeho stopu, ale nikdy ho nezahlédl. A těch několik
málo jelenů, kteří tam v té době žili, bylo dlouhým pronásledováním
tak poplašeno, že už neměl příležitost k výstřelu, a doba lovu minula
v dlouhé řadě nezdarů.
Strana 7
Byly to světlé, radostné nezdary. Zdálo se, že se opravdu vrací s
prázdnýma rukama, ale ve skutečnosti přicházel z lovu domů s
nejlepší kořistí. A jak čas plynul, poznával to stále jasněji, až
nakonec každý den na čisté, nekončící stopě byl radostným vítězným
pochodem.
Minul rok. Nastalo nové období lovu a Yan znovu pocítil v srdci
lovecké vzrušení. Ale i kdyby je nebyl ucítil, bylo by ho rozohnilo
vyprávění, které slyšel.
Povídalo se o statném paroháči, který teď žije v horách. Říkali mu
jelen z Písečných vrchů. Povídalo se o jeho velikosti, rychlosti a
nádherné koruně, kterou nosí na čele, koruně podivuhodně vzrostlé,
jako vy tepané z bronzu, se špičkami z třpytné slonoviny.
A tak když napadl sníh vhodný k stopování, vydal se Yan na cestu s
několika druhy, na které padl slabý odlesk jeho zanícení. Jeli na
saních k Smrkové hoře, pak se rozptýlili a měli se znovu setkat při
západu slunce. V okolních lesích bylo spousta zajíců a tetřívků a na
všech stranách se rozléhala střelba. Ale nikde nebyla žádná jelení
stopa, a tak Yan klidně opustil lesy a vydal se sám na Kennedyho
pláň, kde byl ten nádherný jelen naposledy spatřen.
Po několika mílích narazil na mohutnou jelení stopu, tak velkou a
ostrou a přerušovanou tak dlouhými skoky, že v ní hned poznal stopu
jelena z Písečných vrchů.
Yanovi náhle vjela do všech údů síla a vyrazil po stopě jako vlk. A v
páteři i ve vlasech cítil podivné mrazení jako už předtím, a přece jako
ještě nikdy dosud. Věděl, že je to pocit, při němž se lovícímu vlku
ježí srst. Sledoval stopu až na okraj noci, kdy se musel obrátit,
protože byl mnoho mil od Smrkové hory.
Věděl, že se tam dostane dlouho po západu slunce, a sotva
předpokládal, že na něj budou přátelé čekat – ale bylo mu to jedno.
Byl hrdý na svou nezávislost, za niž vděčil své síle. Nohy měl jako
ze železa a dech jako lovecký pes. Deset mil pro něj neznamenalo víc
než jedna míle pro jiného člověka. Mohl běžet celý den a vrátil se
domů svěží. A kdykoliv byl sám v opuštěných horách, cítil v nitru
takový příliv divokého veselí, že byl úplně šťasten.
Strana 8
A tak když přátelé, přesvědčeni, že se o sebe umí postarat sám, Yana
opustili a odjeli domů, byl rád, že je sám. Nejspíš ho litovali, že si
ukládá tak dlouhé, únavné pochody. Neměli ani ponětí o tom, co
hledá v těch větrných horách. Nikdy je nenapadlo, že to, oč usilovali
oni i jejich přátelé a vůbec všichni lidé a čemu obětovali své tělo,
rozum, svobodu a život, že to, za čím se oni marně pachtili, získával
tenhle chlapec denně v horách.
Kolem fičel bodavý vítr a hnal sněhové vločky, ale v Yanově nitru
plál oheň zdraví a mládí. A při svém každodenním pochodu nacházel
na každém kroku štěstí a byl si toho vědom. A tak se vlídně usmíval,
když myslel na ty, kteří odjeli domů na saních, třesoucí se a zmořeni,
a přece litující jeho!
Jak nádherný západ slunce viděl toho dne na Kennedyho pláni! Sníh
byl při něm rudě zbarven a topolové lesy zářily růžově a zlatě. Jak
nádherná to byla cesta mrznoucími lesy, když padaly stíny a vyšel
žlutý měsíc.
„Toto jsou nejlepší dny mého života,“ zpíval si Yan. „Jsou to mé
zlaté dny.“
A když se přiblížil k velké Smrkové hoře, zakřičel táhle hurá. „Pro
případ, že by tu ještě byli,“ řekl si, ale ve skutečnosti volal z čisté
radosti.
Když naslouchal, zda se přece neozve málo pravděpodobná
odpověď, uslyšel v dálce nad Kennedyho plání slabé vlčí vytí.
Napodobil jejich volání a dostal rychle odpověď a všiml si, že se
shromažďují. Zřejmě jsou na lovu, to je přece jejich lovecké vyli.
Slyšel je blíž a blíž a na jeho vytí přicházela pohotová odpověď z
lesů znějících zasmušilou ozvěnou. Tu mu blesklo hlavou: „To jste
na mé stopě! Lovíte mne!“
Cesta teď vedla přes malou otevřenou planinu. Bylo by šílenství
vylézt v tak strašném mrazu na strom, a tak se Yan odebral
doprostřed volného prostranství a usedl do sněhu zalitého měsíčním
svitem –– lesknoucí se pušku v ruce, řadu třpytných mosazných
nábojů za pasem a s novým podivným pocitem v srdci. Blíž zněl
sbor, hluboké melodické vytí, blíž, až na samý kraj lesa, a tam se tón
Strana 9
změnil. Pak nastalo ticho. Museli ho vidět, jak tam sedí, protože bylo
světlo jako ve dne, obcházeli však po kraji lesa. Vpravo praskla
větévka a zleva přilétlo hluboké „vúf“. Pak všechno zmlklo. Yan
cítil, jak se plíží kolem, cítil, jak ho pozorují z úkrytu, a marně
napínal zrak, aby zahlédl nějakou postavu, na kterou by mohl
vystřelit.‘ Ale byli chytří a on byl také moudrý, neboť kdyby byl
utíkal, byl by je brzy viděl, jak ho dohánějí. Muselo jich být jen
málo, protože se na válečné poradě rozhodli, že ho raději nechají na
pokoji, a Yan je už nikdy nespatřil. Čekal dvacet minut, ale když je
už ani nezaslechl, vstal a zamířil domů. A jak putoval, myslel si:
„Teď vím, co cítí jelen, když slyší za sebou na stopě šustot mokasínů
nebo cvaknutí závěru.“
Ve dnech, které pak přišly, poznal dokonale Písečné vrchy, protože v
nich strávil mnohý mrazivý den a nejednu krušnou noc. Naučil se
rychle sledovat i nejméně znatelnou jelení stopu. Dověděl se, proč
tato stopa nikdy nevede mimo černý modřín, proč je rozryt kopýtky
sníh pod každým dubem, proč je jelenova stopa nejpřímější a proč
kolouchova jde po větru. Dověděl se, co prozrazuje šáchor, když se
jeho trsy proklubávají sněhem. Poznal, jak žije ondatra pod ledem a
proč se mink klouže se svahu a co říká led, když za noci praská.
Veverky ho naučily, jak nejlépe vyloupat smrkovou šišku a které
muchomůrky jsou jedlé. Koroptev tomu, proč se zahrabává do sněhu,
a liška, proč klade tlapky v jedné rovině.
Poznal rybníky, lesy, kopce a steré tajemství stopy – ale neulovil
žádného jelena.
A přestože urazil desítky křivolakých mrazivých mil a někdy ho
vedla stopa a někdy ne, šel stále dál jako Galahad, když byl svatý
Grál přímo před ním. Vždyť ho nejednou vedla stopa jelena z
Písečných vrchů.
Lov pomalu končil, protože se blížil konec lovecké sezóny. Ptáci
otrhali z keřů poslední bobule, všechny smrkové šišky byly
vyloupány a únor, Měsíc hladu, stál přede dveřmi. Ale když se Yan
jednoho mrazivého dne vydal do velkých smrkových lesů, sýkorka,
plna naděje, prozpěvovala: „Přijď zas, přijď zas.“ Na silnici dohonil
dřevorubce, který mu řekl, že viděl minulého večera na jistém místě
Strana 10
dva kusy vysoké – laň a obrovského jelena s „houpacím křeslem na
hlavě“.
Yan šel přímo na ono místo a našel tam stopy – jednu podobnou té,
kterou kdysi dávno spatřil v blátě, a druhou, nezaměnitelný otisk –
znak jelena z Písečných vrchů.
Jak se vzepjalo divoké zvíře v jeho srdci! Chtělo se mu výt jako
vlkovi na čerstvé stopě. Vyrazili přes lesy a kopce – stopa a Yan a
vlk v jeho nitru.
Celý den sledoval otisky ve sněhu, a protože byl už zkušenější,
povšiml si každé podrobnosti a měl radost, když zjistil, že jeleni
nikde neběželi. A když stálo slunce nízko nad obzorem, stopa byla
úplně čerstvá. Yan odložil nepotřebné věci a plížil se kupředu jako
had po zaječí stopě. Pasoucí se zvířata celý den měnila směr a žízeň
hasila sněhem. A teď Yan konečně zahlédl, jak se v křovinaté stráni
za paloukem cosi zablesklo. Snad pták. Tiše ležel a díval se. Pak
rozeznal v šedivém porostu velký šedý kmen, z kterého vyrůstaly dvě
sukovité dubové větve. Nový záblesk – pohyb neklidného slechu,
pak se dubové větve pohnuly a Yan se zachvěl, protože poznal, že
ten kmen v porostu je postava jelena z Písečných vrchů. Tak
mohutného, tak plného života. Zdál se být čímsi vzácným,
posvátným – králem oděným v kožešinové roucho a po právu
korunovaným. Pomýšlet na výstřel teď, když tak leží a odpočívá a
nic netuší, zdálo se strašným zločinem. Ale Yan po tom celé týdny,
celé měsíce tak toužil! A teď k tomu měl příležitost. Musel střelit.
Jak se puška zvedala vzhůru, dlouhé, předlouhé napětí se ještě
zvyšovalo, dosáhlo vrcholu – a pak náhle pokleslo. Ale ta prokletá
muška se chvěla a mířila na všechno na celé mýtince. Yanův dech
byl horký, rychlý a přerývaný – tolik, tolik záviselo na jediném
stisku. Záviselo na něm vlastně všechno. Pak náhle pušku odložil – a
třásl se ve sněhu. Ale brzy se zas ovládl. Teď měl ruku pevnou a
mušku správně zamířenou – je to přece jen zvíře! Ale v té chvíli se
jelen pozornýma očima, slechy a nozdrami obrátil přímo k Yanovi a
upřeně se na něho zahleděl.
Strana 11
„Ty se mne odvažuješ zabít?“ řekl kdysi jeden nekorunovaný
bezbranný král, když jeho pohled padl na vrahův nůž, a ten jasný,
klidný pohled vrahem otřásl a zastrašil ho.
Tak se zachvěl i Yan. Věděl však, že je to jenom „jelení horečka“, a
tehdy jí opovrhoval, tak jako si jí po čase začal vážit. A zvíře, to,
které bylo v jeho nitru, stisklo kohoutek.
Kulka nedolétla. Jelen vyskočil a objevila se laň. Padla druhá rána. A
potom, když prchali, další a další. Ale jeleni lehce uháněli přes nízké
oblé vršky.
Chvíli sledoval jejich stopu a skřípal zuby, když nenašel ani kapku
krve. Hořel divokým zvířecím citem, který nebyl láskou ani
nenávistí. Po míli se k otiskům jeleních kopýtek připojila další stopa,
která Yana naplnila novou zuřivostí a osvětlila mnohou krvavou
stránku pionýrských dějin – stopa mokasínů z losi kůže se širokou
špičkou, s rovně kladenými chodidly – stopa bojovníka kmene Krí.
Rozezleně ji sledoval, a když chvatně vylezl nahoru na svah, zvedla
se z klády vysoká postava s jednou paží mírumilovně vztyčenou.
Přestože se Yan blížil zezadu, Indián ho spatřil první.
„Kdo jsi?“ zeptal se Yan drsně.
„Časka.“
„Co děláš na mém území?“
„Dřív to moje území,“ odpověděl Indián vážně.
„Jsou to mí jeleni,“ řekl Yan tak, jak si to myslel.
„Na jelena nemít nikdo právo, dokud ho nezabít,“ pravil Časka.
„Stopu, kterou sleduju, nech radši na pokoji.“
„Nebát se,“ řekl a pokynul na znamení, že celý spor uzavírá. Pak
vlídně dodal: „Není dobré bojovat. Lepší muž stejně dostat víc
jeleny.“
A skončilo to tím, že Yan strávil několik dní s Časkou a získal –
nikoli parohatého jelena, ale něco mnohem lepšího: znalost toho, jak
si počíná člověk, který umí lovit. Indián ho odnaučil sledovat stopu
Strana 12
přes kopce, protože jeleni hlídají svoje stopy a kopce přecházejí, aby
si to usnadnili. Naučil ho hmatem a čichem podle trusu určovat, jak
daleko jsou jeleni před ním, jak jsou velcí a v jakém stavu. A také
tomu, že nemá chodit přímo ve stopě, je-li zvěř nablízku. Naučil ho
zjišťovat směr větru vztyčeným navlhčeným prstem a Yan si
pomyslel: „Teď vím, proč jsou jelenovy nozdry ustavičně vlhké –
musí stále sledovat vítr.“ Časka Yanovi ukázal, kolik lze někdy
získat trpělivým čekáním a že je lepší našlapovat po indiánském
způsobu a klást chodidla rovně, protože se tím získá při každém
kroku pár centimetrů navíc a člověk se může v hlubokém sněhu
vracet ve vlastních stopách. A také mu bezděčně ukázal, že Indián
nedovede střílet z ručnice, a připomněl mu tak průpovídku, kterou
pronesl Natty Bumpo: „Bílej muž umí z pušky střílet, ale Indián k
tomu nemá nadání.“
Někdy vycházeli společně, jindy každý zvlášť. Jednou, když byl
venku sám, sledoval Yan jelení stopu do houštin u jezera, které dnes
nese Časkovo jméno. Byl tam čerstvý trus, a když se obloukem
plížil, v křoví cosi zašustilo. Pak viděl, jak se zatřásly větve. Rychle
zvedl pušku a zamířil tam. Jakmile přesně zjistil místo, chtěl
vystřelit. Houštím však viděl zvíře jen jako nejasnou pohybující se
postavu, a tak čekal na lepší výhled. Naskytl se mu a už málem
zmačkl kohoutek, když tu červený záblesk zadržel jeho prst. Z křoví
vystoupil – Časka.
„Časko,“ vydechl Yan, „málem jsem tě zastřelil.“
Indián místo odpovědi přejel prstem po červeném šátku na čele. Yan
teď znal důvod, proč ho Indián vždycky nosí na lov. Od té doby si ho
uvazoval také.
Jednou jim přeletělo nad hlavou hejno tetřívků mířící do hlubokých
smrkových lesů. Pak táhla další hejna a zdálo se, že je to všeobecné
stěhování. Časka se na ně podíval a řekl: „Tetřívci se letět schovat do
houština. Večer začít vánice.“
Opravdu začala a lovci strávili celý den u ohně. I druhého dne řádila
neztenčenou silou. Třetího dne poněkud zeslábla, a tak se vydali
Strana 13
znovu na lov. Ale Časka se vrátil s puškou zlomenou při pádu.
Dlouho mlčky kouřil a pak řekl:
„Lovit Yan v Losí hory?“
„Ne.“
„Dobrý lov. Ty jít?“ Yan zavrtěl hlavou.
Indián pohlédl k východu a pravil: „Dneska tam stopy Sioux. Tady
všechno špatné.“ A Yan viděl, že je pevně rozhodnut.
Časka odešel a víckrát se nesetkali. Zůstalo po něm jméno osamělého
jezera ležícího v carberrských horách.
„Kolem Carberry je teď víc vysoké zvěře než kdykoli dřív. Veliký
jelen byl spatřen mezi Kennedyho pláni a pilou.“ To říkala zpráva,
která zastihla Yana na východě, kde žil nový, neradostný život.
Začínala doba lovů, cítil se tam nespokojený a tento dopis ho přiměl
k rozhodnutí. Chvíli ho nesl železný oř, chvíli ušlechtilý kůň, pak si
připevnil svá křídla z losi kůže a letěl jako za starých časů na
dlouhých obtížných výpravách. Vracel se jako už tolikrát předtím.
Potom uslyšel, že u jistého jezera daleko na východě viděli sedm
kusů vysoké zvěře. Jejich vůdcem byl nádherný jelen.
Spolu s třemi jinými se vydal na saních k východnímu jezeru a brzy
našli stopy – šest různě velikých a jednu mohutnou, nepochybně
stopu pověstného jelena.
Jak byl hladký povrch sněhu rozbit na cáry sedmerým řetězem stop.
Jak dokonale ožilo v každém z mužů i přes jejich zpola moderní
oděv paleolitické zvíře, když s divokým, vzrušeným leskem v očích
vyjeli po stopě!
Byla už skoro noc, když narazili na čerstvější stopy, ale i pak přes
Yanův rozhořčený odpor pokračovali v jízdě na saních. A brzy dojeli
na místo, kde otisky ve sněhu vyprávěly o sedmi bystrých
pozorovatelích hledících z kopce zpátky, a dál byl jen sedminásobný
řetěz dlouhých skoků. Lovci jeleny ani nezahlédli, ale sledovali je,
dokud nenastala noc; potom se narychlo utábořili na sněhu.
Strana 14
Ráno se vydali znovu po stopě a brzy dorazili k sedmi skvrnám; holá
černá půda tam ukazovala, kde jeleni spali.
Teď když byla stopa tak čerstvá, Yan naléhal, aby pokračovali v lovu
pěšky. Sledoval jeleny do velké houštiny a poznal, kde jsou, podle
toho, že na vzdáleném konci s křikem vzlétl tetřívek.
Vymyslel dobrý plán, ale jeho přátelé nečekali na smluvené znamení
a jeleni unikli. Poznali však, že jsou v úzkých, a rozdělili se. Dva
prchali jedním směrem, pět ostatních jiným. Yan s sebou vzal Duffa,
jednoho ze společníků, vydal se po dvojité stopě a ostatní nechal jít
za pětičlenným stádem. Proč? Protože jednu z těch dvou stop –
velkou a širokou – sledoval už dva roky.
Postupovali kupředu, dohonili jeleny a znovu je donutili, aby se
rozdělili. Yan poslal Duffa za laní a sám se houževnatě držel stopy
pověstného jelena. Když slunce klesalo, štvanice se přenesla do
velkého, zpola zalesněného prostoru v neznámé krajině. Zahnal
jelena daleko od jeho odvěkého revíru. Otisky byly zase čerstvější,
ale když už si byl Yan jist, že mu bude brzy v patách, ozvaly se dva
vzdálené výstřely a stopa, jak ji zanedlouho našel, vyprávěla o letu,
kterému strach propůjčil křídla a jenž mohl pokračovat po celé míle.
Yan se dal do běhu a brzy našel Duffa. To on dvakrát vystřelil po
lani. Myslel, že ji druhou ranou zasáhl. Dříve než urazili půl míle,
našli na stopě krev. O půl míle dál už krev vidět nebylo a zdálo se, že
se otisky zvětšily a prohloubily. Padal sníh a stopy byly těžko čitelné,
a přece Yan brzy poznal, že ta, kterou sledují, nepatří poraněné lani.
Byla to jistě stopa jejího parohatého druha. Běželi po stopě zpátky,
až se pochybnosti rozptýlily. Zjistili, že jelen, který nejdříve unikl, se
později vrátil, aby laň vystřídal. Je to prastarý trik pronásledovaných.
Jelen se obezřele připojí k druhovi, který je v úzkých, a naváže na
jeho řetěz stop, zatímco druh odskočí stranou a schová se nebo utíká
jiným směrem. Tak se pokusil i jelen z Písečných vrchů zachránit
poraněnou družku, ale lovci šli nemilosrdně po její stopě a jako vlci
hltali očima kapičky krve. Po dalším krátkém běhu shledali, že se
jelen vrátil k lani, když se mu nepodařilo strhnout honbu na sebe. Při
západu slunce je spatřili čtvrt míle před sebou, jak stoupají do
dlouhého zasněženého svahu. Laň kráčela pomalu a měla svěšenou
Strana 15
hlavu i slechy. Jelen pobíhal kolem, jako by ho trápilo něco, co
nemůže pochopit, znovu se vracel k lani, laskal ji a divil se, proč jde
tak pomalu. O půl míle dál je lovci dohonili. Laň ležela ve sněhu.
Když velký jelen viděl, jak přicházejí, zatřásl dubovými větvemi na
čele, váhavě laň obešel a pak prchl před nepřítelem, kterému nemohl
vzdorovat.
Když muži přišli blíž, laň se křečovitě pokusila vstát, ale nepodařilo
se jí to. Duff vytáhl nůž. Yana nikdy dřív nenapadlo, proč on sám a
všichni ostatní nosí dlouhý nůž. Ubohá laň obrátila na nepřátele své
velké zářící oči – byly naplněny slzami, ale nesténala. Yan se od
tohoto výjevu odvrátil a zakryl si rukama tvář, ale Duff s nožem
pokročil a udělal něco strašného, nevyslovitelného – Yan ani pořádně
nevěděl co. Když ho Duff zavolal, pomalu se obrátil. Družka velkého
jelena ležela nehybně na sněhu. Když to místo opouštěli, jediný živý
tvor, kterého viděli, byla nádherná velká postava s dubovými
větvemi na čele, obcházející po blízkých kopcích.
A když o hodinu později přijeli muži se saněmi a zvedli tělo laně z
rudě zbarveného sněhu, byly kolem něho velké čerstvé stopy a přes
bělostný kopec přešel do mlčenlivé noci temný stín.
Jaké chorobné myšlenky vyvstávaly té noci z ohně! Jak člověk v
Yanově nitru popichoval uspokojené zvíře! Takhle to tedy končí?
Byl tohle ten pravý lov? Po dlouhých týdnech naplněných ideálem,
po nesčetných požehnaných nezdarech má být považována za úspěch
tahle ničemnost – když je krásný, vznešený živoucí tvor umučen a
proměněn v odpornou zdechlinu?
Ale když přišlo ráno, noční dojmy vybledly. Za kopcem se ozvalo
táhlé vytí a Yanovo srdce naplnila smutkem myšlenka, že na stopě,
kterou opustil, je vlk. Vydali se všichni na cestu do osady, ale za
hodinu Yan hledal nějakou záminku, aby mohl zůstat. A když
konečně narazili na čerstvou stopu jelena z Písečných vrchů, chlapec
znovu vzplanul.
„Nemohu se vrátit – něco mi říká, že tady musím zůstat – musím ho
znova vidět zblízka!“
Strana 16
Ostatní už měli krutého mrazu po krk, a tak Yan vzal ze saní hrnek,
přikrývku a trochu jídla a opustil je, aby se sám vydal po velkých,
ostrých stopách ve sněhu.
„Sbohem – a hodně štěstí!“
Díval se za saněmi, dokud nezmizely z dohledu v nízkých pahorcích,
a pak pocítil něco, co ještě nikdy nezakusil. Přestože prožil už tolik
měsíců sám v divočině, nikdy nepoznal pocit opuštěnosti. Sotva však
přátelé odjeli, zaplavil ho hluboký smutek z nekonečných
zasněžených pustin. Kam zmizelo kouzlo, které tu až dosud vždycky
nacházel? Chtěl zavolat saně zpátky, ale hrdost ho umlčela.
Za chvíli již bylo příliš pozdě a brzo byl zas v moci onoho
úchvatného, nekončícího řetězu stop – řetězu, který začal před léty v
červnu, kdy se k stopě matky laně náhle připojily stopy dvou mláďat.
Od té doby rozvíjeli ti tři po celém kraji řetězy svých stop, proplétali
je, křížili je a zatáčeli, byly v nich otisknuty všechny náhody, které v
životě prožili, ale nikdy nebyly úplně přerušeny. Občas se k nim
přidružily šlépěje krutého nepřítele a stopy se změnily, jejich řetězy
však běžely dál po celé měsíce a roky – jednou rychle, jindy pomalu,
ale bez konce, až se k nim připojil silnější nepřítel – a tu jedna stopa
končila. Ale velký jelen stále ještě koval onen tajemný řetěz. Milióny
arů překlenuly jeho články a zapsal do nich tím nejstarším písmem
své osudy. Jen kdybychom měli tak bystré oči, abychom mohli
sledovat těch dvacet tisíc mil stop, jak nečekané světlo bychom
vnesli tam, kde teď i nejmoudřejší tápou.
Strana 17
Ale člověk je v podstatě zvíře. Ještě docela nedávno jsme byli jen
lovící šelmy – mysleli jsme jen. na žaludek a ta mnohomluvná řada
skvrn byla cesta k potravě. Žádný člověk ji nemůže sledovat dlouho,
aniž ucítí dravčí mrazení ve vlasech a v páteři. Yan vyrazil vpřed a
stal se znovu lovcem – šelmou. Všechny ostatní city v něm byly
potlačeny. Později toho dne ho stopa po mnoha oklikách a
zdánlivých přerušeních zavedla do rozsáhlého hustého porostu
křehkých třepetavých osik. Yan věděl, že si tam jelen chtěl lehnout a
odpočinout. Zvíře ovšem vešlo do porostu proti větru. Oči a slechy
pozorují vlastní stopy, čenich střeží přední směr. Yan tedy vstoupil
do porostu z boku a doufal, že bude mít příležitost k výstřelu.
Postupoval s největší možnou opatrností – krok za krokem – a po
mnoha minutách bezpečně našel stopu, která vedla ještě vpřed. Další
zdlouhavé plížení s napjatými nervy, a pak se chlapci zdálo, že za
sebou zaslechl prasknout větvičku, přestože stopa vedla stále
kupředu. A za hodnou chvíli poznal, že se nemýlil. Dřív než ulehl,
vrátil se jelen ve vlastních stopách, a zatímco si Yan myslel, že ho
má pořád ještě před sebou, jelen ležel daleko vzadu, ucítil lidský
pach a teď už byl na míle odtud.
Yan postupoval znovu do neznáma na sever, dokud se nesnesla
studená černá noc. Potom vyhledal chráněné místo a zapálil malý
indiánský oheň, jak ho to dávno naučil Časka, neboť „velký oheň pro
hlupáka“.
Když se před spánkem schoulil do klubíčka, pocítil nejasnou touhu
otočit se třikrát jako pes a velmi určité přání, aby měl srst na tváři a
huňatý ohon, kterým by si obalil mrznoucí ruce a nohy, neboť to byla
seversky mrazivá noc. Starý Peboan se plížil sněhem. Zdálo se, že
hvězdy praskají, téměř je bylo slyšet. Stromy i země pukaly
strašlivým mrazem. Na blízkém jezeře se celou noc trhal led a jeho
praskot se rozléhal od břehu ke břehu. A dolů mezi kopce stékal
spalující chlad.
V noci šel kolem stepní vlk, ale nevyl. Ani s Yanem nejednal jako se
slabším. Zaštěkl měkké psí „vúf, vúf“ – jakési „aha, tak ty jsi
nakonec přece přišel!“ – a zmizel. K ránu mráz polevil, ale se
změnou teploty začalo sněžit. Stopa byla smazána. Yan si nevšímal
Strana 18
ničeho jiného a teď nevěděl, kde je. Když ušel nazdařbůh pár mil,
rozhodl se, že zamíří k Borovému potoku, který by měl být na
jihovýchod. Ale kde je jihovýchod? Prachový sníh letěl prostorem,
oslepoval, bodal a pálil. Blízké předměty zastíral jako dým a
vzdálené jako padající mlha. Zamířil k hájku třaslavých osik a tam
našel celík zlatý trčící ze sněhu, vyschlý a odumřelý, ale dosud věrně
hlásající své poselství: „Tamhle je sever.“ Šel teď správným směrem,
ale kdykoli byl na pochybách, vykopal tuto kompasovou rostlinku, až
se země začala svažovat a pod ním ležel Borový potok.
Dobře se tam tábořilo – bylo to místo, kde před patnácti lety tábořil
Butler na své Cestě pustinou. Vánice již ustala, a tak Yan strávil den
lovem, aniž spatřil jedinou stopu. Noc přečkal jako předešlou a přál
si, aby k němu byla příroda laskavější a vybavila ho kožešinou. První
osamělou noc mu omrzla tvář a prsty na nohou a teď zakoušel
palčivou bolest. Ale stále ještě pokračoval v honbě, protože mu cosi
v nitru říkalo, že Grál je určitě nablízku. Příštího dne ho tušení
zavedlo na východ za potok do pustiny, kde by nikdy vysokou
nehledal. Než urazil půl míle, přišel na nejasné stopy otištěné v době,
kdy se vánice chýlila ke konci. Sledoval je a brzy našel místo, kde
odpočívalo šest jelenů. Bylo tam i velké široké lože a obrovská stopa,
kterou mohl zanechat jen jediný tvor. Stopa byla skoro úplně čerstvá,
trus dosud nezmrzlý. „Ani ne míli,“ pomyslel si. Ale sotva sto metrů
odtud se rýsovalo na úbočí zahaleném mlhou pět hlav s nastraženými
slechy. V té chvíli se zvedla na zasněženém vrcholku jakási velká
postava podobná větrem ošlehanému kmeni s dvěma odumřelými
větvemi. Ale jeleni uviděli Yana dřív, a než mohla smrtonosná puška
spustit, zablikalo šest výstražných světélek a laskavá hora zvířata
ochránila.
Jelen z Písečných vrchů znovu shromáždil svůj rod, ale teď, když byl
vrah opět na jejich stopě, rozptýlil zase stádo jako minule. Ale pro
Yana tam byla jen jediná stopa.
Honba ho nakonec zavedla do velkého dolu Borového potoka na míli
širokou rovinu s dlouhým pásem houštin uprostřed.
„Tak tady se schovává a pozoruje, ale odpočívat tu nebude,“ řeklo
mu cosi v nitru a Yan se držel v úkrytu a číhal. Po půlhodině
Strana 19
vystoupil z pásu vrbin temný stín a putoval do kopce na vzdálenější
straně. Když se úplně ztratil z dohledu za vrchem, Yan přeběhl údolí
a plížil se obloukem, aby se dostal na stopu z návětrné strany. Stopu
našel a zjistil, že jelen byl právě tak chytrý jako on – vyšplhal na
místo, odkud měl dobrý výhled, a pozoroval vlastní stopu. Když
viděl Yana přebíhat rovinu, vzdálil se rychlými skoky.
Jelen dobře věděl, jak na tom je – byl to teď boj na život a na smrt –
a prchal do nového kraje. Ale Yan poznal to, o čem často slýchal –
že i nejrychlejší jelen může být uštván houževnatým člověkem. Yan
byl pořád svěží, ale velkého jelena přemáhala únava a jeho skoky se
zkracovaly. Musí se teď lovce zbavit, nebo je ztracen.
Často vylezl na vysoký kopec a pozorně pátral v bílém světě po svém
nepříteli a další stopy zaznamenaly to, co zjistil nebo čeho se bál.
Pak stopa náhle končila. Byla to záhada, dokud podrobné zkoumání
neukázalo, že se jelen vrátil sto metrů ve svých stopách, odskočil
stranou a rozběhl se jiným směrem. Udělal to třikrát – pak prošel
osikovou houštinou, vrátil se a ulehl v ní nedaleko své stopy, takže
Yan, který ji sledoval, musel projít těmi místy, kde ho mohl jelen
cítit a slyšet dlouho předtím, než stopa přivedla lovce do jeho
bezprostřední blízkosti.
Všechny tyto lsti a mnoho jim podobných byly trpělivě odhaleny a
stopa se stále kratšími skoky se znovu napřímila. Když dohasínalo
denní světlo, zdála se stopa najednou zvětralejší a skoky se opět
Strana 20
prodloužily. Yan byl úplně zmaten, a tak se zastavil a strávil tu další
krušnou noc. Druhého dne na úsvitu tomu přišel na kloub.
Poznal, že běžel po stopě, po které už jednou šel. Vrátil se o velký
kus zpět a přesvědčil se o tom. Zoufalý jelen se připojil ke své staré
stopě a odskočil stranou, aby lovce svedl nesprávným směrem. Yan
však spojení odhalil a určil správnou stopu. Vyprávěla o velkém
vyčerpaném jelenovi, příliš unaveném, aby se mohl napást, příliš
poděšeném, aby mohl spát, o jelenovi s neúnavným lovcem v patách.
Poslední dlouhé pronásledování se přeneslo zpátky na známou půdu
– do pásma lesů obklopeného bažinami, kam vedly tři cesty. Tam
zamířila jelenova stopa. Yan tušil, že se tudy jelen vracet nebude –
věděl přece, že ho sleduje nepřítel. A tak se lovec spěšně a v tichosti
odebral k druhé cestě, která byla na návětrné straně, pověsil tam na
mladý kymácející se stromek kabát a pás a chvátal k třetímu východu
a tam se schoval. Chvíli se nic nedělo a pak Yan vydal slabý skřek –
takový, jaký vydává sojka, když někde v lesích hrozí nebezpečí.
Všichni jeleni se řídí podle sojky. Yan uviděl daleko v obklíčeném
lese velkého jelena s neklidnými slechy, jak stoupá na vyhlídku.
Tlumený hvizd ho proměnil v sochu, byl však příliš daleko a
zastiňovalo ho mnoho větví. Několik vteřin stál, zkoumal vítr a
upřeně se díval a byl přitom obrácen k Yanovi zády. Pozoroval svou
vlastní stopu, na níž byl už tak dlouho nepřítel, ale ani ve snu ho
nenapadlo, že tento nepřítel čeká vpředu. Pak vánek rozevlál kabát
na stromku. Jelen rychle opustil pahorek. V křovinách neskákal, ani
se jimi hlučně neprodíral – tomu se už dávno odnaučil – ale propletl
se jako lasička jejich bludištěm a zmizel. Yan se krčil ve vrbinách,
napínal všechny smysly a pokoušel se přimět uši k bedlivějšímu
naslouchání. V mlází, kde byl schován, praskla větvička. Yan se
zvolna vztyčil, nervy a smysly měl do krajnosti napjaté, pušku
namířenou. A jak se zvedl, pět metrů od něho se také zvedl
podivuhodný pár parohů z bronzu a slonoviny, za nimi královská
hlava a ušlechtilé tělo. Stáli tváří v tvář – Yan a jelen z Písečných
vrchů. Konečně, konečně byl jeho život v Yanových rukou. Jelen se
nezalekl. Stál a upřeně se díval svými velkými slechy a zasmušilýma,
pravdomluvnýma očima a puška poskočila a opět klesla, protože
Strana 21
jelen tiše stál a klidně mu pohlížel do očí. Yan cítil, že mu mrazení
ve vlasech ustává, zaťaté zuby povolují, údy napjaté jako ke skoku se
uvolňují a on stojí vzpřímen jako člověk.
„Střel, střel, střel přece! Za tímhle ses štval!“ řekl slabý hlas, pak
utichl a už se neozval.
Ale Yan si vzpomněl na tu noc, kdy on sám,
uštvaný, se musel postavit lovícím vlkům, a
vzpomněl si také na ten večer, kdy byl
spáchán zločin a sníh se rudě zbarvil ta mezi
sebou a tím druhým spatřil nejasný obraz
zmučené umírající laně s velkýma
smutnýma očima, které se jen ptaly: ,,Co
zlého jsem ti udělala?“ V Yanovi se cosi
zlomilo a všechny vražedné myšlenky ho
opustily, když tak hleděli jeden druhému do
očí – a do srdce. Yan se mu nemohl dívat do očí a připravit ho o
život. Tak dlouho se v něm zvolna měnily představy o jelenovi a teď
ho viděl úplně jinak.
„Ach ty krásný tvore! Jeden moudrý muž řekl, že tělo je duše, která
byla učiněna viditelnou. Je tedy tvůj duch tak krásný – tak krásný,
jako je moudrý? Byli jsme dlouho nepřátelé, já lovec, ty
pronásledovaný, ale teď se to změnilo a stojíme tu tváří v tvář jako
spřátelení tvorové a pohlížíme si navzájem do oči. Žádný z nás nezná
řeč toho druhého, ale známe své pohnutky a city. Já ti teď rozumím
jako nikdy dřív a ty jistě aspoň trošku rozumíš mně. Protože tvůj
život je konečně v mé moci a ty se mě přesto nebojíš. Kdysi jsem
slyšel o jelenovi uštvaném psy, který hledal spásu u lovce, a lovec ho
zachránil – a já tě taky uštval, a ty u mne směle hledáš ochranu. Ano,
jsi tak moudrý, jako jsi krásný, a já ti nikdy nezkřivím ani vlásek.
Jsme bratři, skákající černoocásku. Já jsem starší a silnější, a kdyby
moje síla mohla být vždycky nablízku, aby tě ochránila, nikdy by se
ti nic zlého nestalo. Teď se neboj a běž a toulej se po borových
kopcích. Už nikdy nebudu sledovat tvou stopu s divokým vlčím
citem v srdci. Jak rostu, vidím v tvém rodu stále méně a méně letící
terč a pouhé maso k jídlu. Vyspěli jsme, bratříčku, a poznali mnohé,
Strana 22
o čem nevíš, ale ty máš mnoho cenných schopností, které jsou nám
zcela odepřeny. Teď běž a neboj se mne.
Snad tě už nikdy neuvidím. Kdybys však ještě někdy přišel a podíval
se mi do očí a dal mi pocítit to, co dnes, vyhnal bys nadobro z mého
srdce dravé zvíře a pak by se závoj trochu poodhrnul a poznal bych
víc z toho, co touží poznat moudří. A přece cítím, že se to nikdy
nestane – našel jsem Grál. Poznal jsem to, co učil Buddha. Už tě
nikdy nepotkám. Sbohem.“
Strana 23
BÍLÁ ĎÁBLICE – PŘÍBĚH VLČICE A JEJÍHO
STATEČNÉHO VLČETE
Lidé si vlka odpradávna představují jako tvora hodného nenávisti,
jako krutou nestvůru rozsévající zkázu, jejíž jednání není vedeno
žádnou vyšší pohnutkou, ale jen nenasytnou žravostí.
A přece jsem viděl vlky, kteří byli v jídle vybíraví jako jeleni. Slyšel
jsem o vlcích, jejichž nejvýraznějším rysem byla moudrost. Znal
jsem vlky, které poháněla jejich dobrodružná povaha. Vyprávěli mi o
vlcích, pro něž byla nejsilnějším motivem pomstychtivost. Potkal
jsem mnoho vlků, jejichž jednání vedla převážně láska k mláďatům.
Viděl jsem vlky, které ovládala především oddanost k milované
družce. Slyšel jsem o vlcích, kteří uzavřeli bratrskou smlouvu,
láskyplné spojenectví s nějakým naprosto odlišným zvířetem. A vím
přinejmenším o jednom vlku, v jehož životě byla nejsilnější
pohnutkou láska a oddanost k slepé, bezmocné matce.
Chcete-li vědět, co mi o tom vyprávěli na dalekém severozápadě
lovci a pelyňkem porostlé pláně, poslechněte si příběh Bílé ďáblice a
jejího statečného vlčete.
Kolem roku 1890 žila v údolí Malé Missouri proslulá vlčice, která
zle řádila mezi dobytkem. Nebyla nijak zvlášť velká ani rychlá, ale
vynikala přímo nadpřirozenou chytrostí, takže ji znali na deseti
tisících čtverečních mílích nejlepší dobytkářské oblasti celého
Západu od Strážní hory až po Palantu a od Mrtvého lesa na západě až
k Prašné řece.
Strana 24
Nikdy nezabíjela ovce ani voly, ale měla zvláštní zálibu v
jednoročcích a vybírala si především chovné kusy. Někdy v této době
totiž začalo herefordské plemeno, vyznačující se bílou tváří,
vytlačovat dlouhorohý dobytek, který se v této oblasti dosud
pěstoval.
Vlčice měla bílou srst, roztržené levé ucho a na obou předních
tlapkách jí chyběly vnější prsty. Není známo, zda vlčice neměla prsty
už od narození, nebo zda o ně přišla při nějaké nehodě.
Vlci se sdružují do párů na celý život a obvykle loví ve dvou – dávají
tak dobrý příklad spolupráce a dokonalého společenství.
Lidé nikdy nepoznali druha bílé vlčice a předpokládali, že byl zabit,
když byla ještě mladá, a že od té doby žije sama jen se svými
nejmladšími vlčaty. Lovec vlků, jenž se jmenoval Bud Dalhousie,
našel jednou v nejnepřístupnější a nejdivočejší pustině západně od
Malé Missouri doupě s vlčaty. Zahlédl při tom starou vlčici,
pravděpodobně matku; byla však příliš plachá a neodvažovala se
přiblížit. Měla srst skoro úplně bílou. Když později zkoumal její
stopu, všiml si, že u otisků obou předních tlapek jsou jen tři prsty –
to bylo spolehlivé poznávací znamení.
Vlezl do doupěte a našel tam pět vlčat, čtyři z nich zabil s úmyslem,
že si za ně vyzvedne vypsanou odměnu, ale jednoho čilého
„mrňavého rošťáka“ ušetřil
Mínil ho užít jako návnady a s jeho pomocí chytit vlčí matku, možná
i oba rodiče. Tohle vlče bylo popelavě šedé jako ostatní, ale jeho
hlava a obličej měly červenohnědý nádech. Proto mu začal říkat
Rudohlávek.
Strana 25
Aby za sebou nechával dostatečně zřetelnou stopu, táhl od doupěte
po zemi jedno z mrtvých vlčat dolů roklinou a přes rozsedliny s
příkrými břehy, které překračoval pěšky. Když se dostal ke svému
koni, uvázal tělíčko na konec lasa a vlekl je pět dlouhých nerovných
mil na svůj ranč.
Když tam dojel, moc toho z vlčkova těla nezůstalo, ale pořád to ještě
stačilo, aby se mohl přihlásit o pětidolarovou odměnu.
Potom se připravil na návštěvu, kterou u něho ještě v noci vykoná
vlčí matka. Asi čtvrt míle od budovy ranče na holém otevřeném
místě porostlém jen trsy yuky nalíčil past. Rudohlavému vlčeti
uvázal na krk obojek s dlouhým psím řetězem a řetěz upevnil ke
kolíku zatlučenému do země.
Nablízku, ale z dosahu uvázaného vlčete, zahrabal čtyři silné vlčí
pasti. Ukryl je dokonale, jak to umí zkušený traper, zahrabal je tak,
že tam po nich nezůstala ani nejmenší viditelná stopa. Pak rozhodil
mezi pasti kaktusy, ale místo nad každým kusem osudné oceli nechal
úplně prázdné. Žádný vlk totiž nestoupne na kaktus. Vyhýbat se jim,
to patří k prvním lekcím při výcviku vlčat.
Teď už bylo vše připraveno k návštěvě truchlící matky, neboť ta v
noci jistě přijde osvobodit své vlče. Lovec udělal všechna opatření,
aby se léčka podařila. Ale vlk má jeden dokonalý smysl, který je
skoro nemožné ošálit – a to je čich. Pach železa se nám zdá velmi
slabý, ale pro vlka je právě tak silný jako odstrašující. Starý vlk
bezpečně pozná čichem i železo ukryté v zemi a zamaskované jinými
silnými vůněmi. Ale na druhé straně pohled na mládě a jeho pach
vlčici donutí i k tomu nejzoufalejšímu kroku a přiměje ji, aby
zapomněla na všechnu opatrnost. A tak se také stalo.
Fičel silný boční vítr, když se tesknící vlčí matka přihnala po stopě,
kterou za sebou nechával lovec. Její nedůvěřivost byla poněkud
zmírněna tím, že lovec návnadu a past nalíčil obratně na rovné,
otevřené pláni. Vlčí matka se přiblížila proti větru. Z lehkého běhu
přešla do klusu, a když dorazila na místo, do kroku. Zajaté vlče
ucítilo matku a začalo tenkým hláskem radostně pískat a kničet.
Strana 26
Potlačila v sobě mateřský instinkt, který ji nutil, aby se rozběhla
přímo k vlčeti, a obešla to místo s čenichem u země. Všímala si
přitom všech pachů a předmětů. Vlče bylo uvázáno jenom na
dvoumetrovém řetízku, takže když běhalo kolem kolíku, opisovalo
čtyřmetrový kruh, za jehož obvodem byly dokonale ukryty čtyři
velké pasti se strašlivými čelistmi, číhajícími a čekajícími, že budou
moci splnit úkol a prokázat ohromnou sílu.
Ale páchlo tam železo, a jak matka obcházela kolem, získávala
dokonalé informace. Bylo jí divné, proč k ní vlče nepřiběhne. Mohla
však jít k němu.
Dlouhým skokem se přenesla z bezpečného vnějšího kruhu přes
skryté pasti do bezpečného vnitřního kruhu, kde se krčilo vlče.
Popadla je tak, jak to dělávají vlčice nebo kočky, za zátylek.
Tentokrát byla šíje vlčete šťastnou náhodou kryta a chráněna
koženým obojkem. S vlčetem v tlamě chtěla skočit daleko za ty
hrozivě páchnoucí věci skryté všude kolem. Vložila do toho skoku
všechnu sílu. Ale řetěz připevněný ke kůlu ji mocným trhnutím
zarazil a strhl k zemi. Vlče přitom málem přišlo o život, ale řetěz a
obojek naštěstí náraz vydržely a kolík se tím uvolnil tak, že při
dalším skoku vylétl ze země. Vlčí matka se rozběhla se zachráněným
mládětem pryč a vlekla řetěz s kolíkem za sebou.
Nejvyšší rychlostí uběhla tři míle přes celou otevřenou pláň. Mezi
roklemi zarostlými křovinami zvolnila běh. A na chráněném místě
ulehla, aby vlče nakrmila. Už to moc potřebovalo. A přece radost,
kterou mělo z nasycení, byla menší než radost, kterou pociťovalo
jeho tesknící srdce ze shledání s matkou.
Pak matka vlče opustila a vydala se na obvyklou noční výpravu za
potravou. Osamělé vlče schoulené do klubíčka našel lovec, když sem
dorazil při východu slunce. Už za svítání se šel podívat na nalíčené
pasti. Zrádné stopy mu pověděly všechno, co se tu v noci událo. Se
svým psem stopařem a s několika bojovnými psy se rychle rozběhl
po stopách matky prchající s mládětem.
Strana 27
V tu dobu se vracela z výpravy vlčice se zajícem v zubech. Lovcova
ruka rychle sáhla po pušce a vlčici hvízdla kolem hlavy kulka.
Přeskočila nejbližší vyvýšeními a zmizela.
Vlk se bojí hlavně jedné věci – pušky, hromu, který zabíjí z dálky.
Nikdy se proti ní nepostaví. Proto vlčí matka utekla.
Psi snadno našli rudohlavé vlče. Pokusilo se jim utéci, ale bylo pořád
ještě připoutáno obojkem a řetězem k těžkému kůlu. Kůl se zachytil
za křoví a mládě zadržel, takže Bud Dalhousie bez nesnází vlče
znovu chytil.
Za hodinu už bylo bezpečně zavřeno v drátěné slepičí kleci na ranči a
zamračeně odmítalo nabízené kravské mléko i kuřecí hlavy.
Všechny pokusy chytit bílou vlčici skončily naprostým nezdarem.
Pravděpodobně ztratila stopu tam, kde chytili její vlče. Nebo se snad
vzdala beznadějných plánů na jeho záchranu.
Ve svém revíru však řádila dál. Roční jalovičky s překousnutými
podkolenními šlachami a s prokousnutým hrdlem, z nichž zmizel jen
kousek kýty, zlověstné stopy – dvě přední tlapy s chybějícími prsty –
a při několika vzácných příležitostech v záři ohně spatřená bílá vlčice
s natrženým levým uchem –– z toho všeho dobytkáři poznávali, že se
ta stará ďáblice stále zdržuje v jejich kraji.
Rudohlavé vlče zatím rostlo. Jakmile se naučilo chlemtat mléko z
misky a polykat kuřecí hlavy a zbytky hovězího masa, začalo rychle
přibývat. Ve třech měsících bylo jasné, že z něho vyroste ohromná
vlčí obluda.
Jednoho dne jel kolem plukovník Cody, známější pod jménem
Buffalo Bill. A když spatřil velké nemotorné vlče s rudohnědou srstí,
zmocnila se ho touha to vlče mít. Lovec vlků dostal dvojnásobek
odměny vypsané za uloveného vlka a Buffalo Bill si vlče odvezl.
Na ranči plukovníka Codyho strávilo vlče další rok. A právě tam ho
kterýsi indiánský zvěd pojmenoval Šišoka, což je po indiánsku
Rudohlávek.
Na ranči se naučil mnoho věcí, jež mu byly velmi užitečné v
pozdějším životě a které by neznal, kdyby žil na svobodě. Například
Strana 28
že muži jsou nebezpečnější než ženy a že od dětí nehrozí vůbec
žádné nebezpečí; že řetěz má nepříjemnou donucovací moc; že je
dobré skrčit se do nějaké prohlubně, když se dá získat víc
pozorováním než útěkem. Poznal, co to znamená, když sup míří k
jatkám, jakou zprávu oznamuje troubení na kravský roh a především
že pach strychninu ohlašuje smrtelné nebezpečí.
V tomto období byl rudý vlk uvázán na řetězu a při špatném počasí
mohl zalézt do psí boudy. Lidem však připadal skoro jako pes a byl
tak krotký, že se Buffalo Bill rozhodl dát mu víc svobody. Jednoho
dne odepjal z obojku řetěz a nechal ho volně běhat. Velký vlk měl z
nabyté svobody ohromnou radost a dováděl kolem jako štěně. Ale
když byl čas k jídlu, snadno ho přilákali na dosah velkou hovězí
kostí. Pokus několikrát opakovali, ale bylo stále nesnadnější vlka
znovu chytit. Jednoho dne, když byl Buffalo Bill pryč, vypustil vlka
kuchař. A vlk se začal klidně vzdalovat, přestože na něho kuchař
pískal a snažil se ho přilákat zpátky kusem chutného masa. Tehdy
viděli vlka plukovníka Codyho v těchto končinách naposledy.
Veden jakýmsi zděděným pudem postupoval zvolna k severu, občas
celý den odpočíval, ale pak zas zamířil na sever, až nakonec ucítil, že
se dostal do rodného kraje – to už byl v montanské pahorkatině mezi
osamělými vrchy a řekami, na něž se matně rozpomínal a které byly
plné dobře známých pachů.
Všichni lovci vlků nebo lidé, kteří se zabývají studiem jejich života,
vědí, že vlci mají svůj rodný kraj označený na každé míli nebo ještě
Strana 29
hustěji nějakým objektem, který jim slouží jako informační kancelář.
Může to být nápadný balvan, buvolí lebka, roh ohrady nebo pouhá
hrouda v místech, kde se křižují dvě stezky. Na tomto místě obvykle
zanechávají trochu výmluvného pižma smíšeného s produktem
ledvin. Toto pižmo je u každého jedince trochu jiné a lze je dobře
rozlišit. A pach otisků návštěvníkových tlapek ukazuje, odkud přišel
a kam má namířeno.
Při takové soustavě signálů a záznamů není divu, že Šišoka, vlk
plukovníka Codyho, brzy našel dobrou družku. Není jisté, zda věděl,
že je to jeho stará matka, a zda ji poznal, ale určitě ji přijal za
společnici k lovu a brzy nato si začali noční strážci stád uvědomovat,
že ta bílá ďáblice se spojila s jiným vlkem, obrem s narudlou hlavou,
který měl na krku cosi, „co vypadalo jako obojek“.
Byl to nový, silný spojenecký svazek – její dlouholeté zkušenosti a
úžasná vychytralost se spojily s jeho mládím, silou, rychlostí a
znalostí lidských uskoků.
U večerních ohňů se vyprávěly historky o jejich neuvěřitelné
prozíravosti. Menší vlčice se například vplížila na dvůr, popadla tam
nějakého hodně hlučného tvora, třeba podsvinče nebo kuře, a nesla
je, hlasitě naříkající, tak dlouho, dokud se za ní nepustili všichni psi a
muži. Když začali být pronásledovatelé vlčici nebezpeční, pustila
kořist a zmizela ve tmě, sledována štěkajícími psy. Mezitím napadl
veliký vlk ohradu, v níž byla telata, a vyděsil dobytčata tak, že
prorazila drátěný plot a rozběhla se všemi směry. Tím dosáhli vlci
svého cíle – mohli si v klidu vybrat některý kus a hodovat.
To, že se nikdy nevraceli ke kořisti a nikdy nelovili dvakrát za sebou
ve stejných místech, jim pomáhalo vyhnout se každé nástraze.
Jiný z jejich triků pozoroval na objížďce jeden jezdec a zapřísahal se,
že jeho líčení je pravdivé. Z pahorku, odkud byl dobrý výhled,
pozorně zkoumal krajinu dalekohledem. Při tom spatřil na vzdálené
rovině velkého vlka nehybně nataženého. V trávě asi padesát metrů
od něho hlídkoval druhý vlk – celý bílý. Vysoko na obloze se vznášel
sup a jako obvykle pátral po nějaké mršině. Když přiletěl až nad
vlky, zakroužil a snesl se níž. Pak obezřetně přistál nedaleko
Strana 30
zdechliny a blížil se k její hlavě, protože oči jsou lehké, dobře
stravitelné sousto. Ale mrtvé tělo náhle ožilo, supa sevřely vlčí čelisti
a z vyhlídky přiklusala bílá vlčice, aby dostala svůj díl z neobvyklé
lahůdky –ale nejďábelštější kousek provedla s naprostým úspěchem
tato vlčí dvojice večer po západu slunce. Lovec vlků z Úhelníkového
ranče si opatřil obrovskou fenu z chovu velkých dánů a urychleně ji
vycvičil pro stopování a lov vlčic. Pes totiž často odmítne
pronásledovat a zabít vlčici, kdežto feny dánů mají na vlčice zvlášť
spadeno. Bílá vlčice rozvážně obešla ohradu a na sedle ležícím u
vrátek nechala známku svého opovržení. Potom zavyla, jako vyjí
vlčice, měkce a tenkým hlasem. Lovec popadl pušku a odvázal
rozzuřenou fenu.
Vyběhli ven a fena se řítila kupředu s hlučným štěkotem. Vlčice
mlčky uháněla lehkými skoky přímo k lovcově nástraze – ke čtyřem
mohutným pastem rozloženým kolem kravské hlavy. Obratně se jim
vyhnula, neboť čichem zjistila přesnou polohu všech pastí. Ale fena
je přehlédla, vběhla mezi ně a do dvou z nich se chytila. Když se v
nich zuřivě zmítala, cvakly další dvě pasti a fena ležela na zemi
úplně bezmocná, vydaná na milost a nemilost – komu? Velkému
šedému vlkovi s narudlou hlavou a s obojkem kolem krku. Neměla
vůbec žádnou naději, že vyvázne. Dvakrát se sevřely vlčí čelisti – a
zoufalé psí vytí zmlklo. Ráno tam lovec našel mrtvou fenu a pozorně
si prohlédl stopy v prachu. V těch místech byl velký vlk a s ním i
jeden menší se zmrzačenými tlapkami.
Po deset let vybírali tito dva vlci daně ze stád hovězího dobytka.
Potom se všichni rančeři spojili a uspořádali velký hon na vlky.
Zúčastnili se jej Eatonovi, Ferrisovi, Myersovi, Rooseveltovi,
Petersonovi, všichni se spoustou psů a množstvím koní. Pročesali
otevřené údolí Malé Missouri a zabili nemálo kojotů a také pár
šedých vlků.
Ale divoká pustina byla pro tuto válečnou výpravu naprosto
neschůdná. Tam se museli jezdci zastavit a jejich psi, kteří se
odvážili bez podpory lovců dál, vrátili se hodně brzy – nebo už vůbec
nikdy.
Strana 31
Lovci velkého vlka ani nezahlédli. Ale toho dne se Eatonovy děti
cestou do školy hrozně polekaly, protože na nedalekém břehu
spatřily dobře známou vlčí hlavu a hrdlo s obojkem. Vlk plukovníka
Codyho je pozoroval s mírumilovnou zvědavostí –– neudělal
sebemenší hrozivé gesto nebo pohyb.
Eatonovi chlapci dovedli zacházet s puškou a druhého dne tudy šli
připraveni. Ale po vlkovi nebylo nikde ani stopy. Nosili s sebou
pušky celý týden, ale když se vlk neobjevil, nechali pušky doma,
bylo jich třeba jinde. A hned druhý den byl vlk opět na stejném
místě.
Co ho varovalo? Odkud získávají volně žijící zvířata tyto
mimosmyslové informace? Nikdo neví. Na vysvětlenou byla
vymyšlena báchorka o strážném andělu zvířat. Je na ní snad něco
pravdy? Jisté je jen to, že zvířata jsou včas varována, jestliže výstraze
věnují pozornost. A velký vlk měl vždycky všechny bystré smysly
napjaty.
Dobytkáři si pomalu začali uvědomovat, že velký vlk je sám.
Zkušená vlčice zmizela. Nikdo nevěděl kam ani jak. Nikdo se
nepřihlásil o odměnu, která byla za její hlavu zvýšena na
trojnásobek. Lidé jen věděli, že je pryč. Všimli si i změny zvyků
velkého vlka: stále ještě zabíjel krávy, ale mnohem častěji jehňata. A
když nějaké jehně zabil, celé je odnesl.
Z celé té tajuplné, fantastické vysočiny na Západě tvoří divokou
Pustinu ty nejbizarnější útvary, které kdy příroda nakupila v jakémsi
bláznivém rozmaru, v zuřivém záchvatu nesmírných sil – hrady,
katedrály, věže se špičkou zahalenou oblačnou čepicí, duhově
zbarvené skály, pekelné strže, krátery, nekonečné jeskyně, vražedné
pasti, díry naplněné plynem, podzemní ohně, výjevy z pohádkové
říše, strach nahánějící převisy, pekelná místa i kouzelná údolíčka – to
všechno se tu disharmonicky střídá a prolíná obehnáno
neuvěřitelnými srázy zrádné, smrtonosné hlíny.
Do Pustiny se dostane snad vědec, cestovatel vyhledávající
dobrodružství nebo lovec tak hluboko, jak mu to dovolí okolnosti.
Kovboj sem zabloudí jen málokdy, protože dobytek do těchto končin
Strana 32
vůbec nemůže. Občas do Pustiny s obtížemi pronikne lovec vlků,
aspoň na její okraj.
Lovec vlků Dalhousie nebyl obyčejný lovec vlků. Nic ho nemohlo
podnítit víc k nějakému bláznivému pokusu než zjištění, že se o to už
pokoušelo mnoho lidí, ale dosud to nikdo nedokázal. Když se
dověděl, že ten proužek dýmu, stoupající na zlatém západním
obzoru, vychází z jakéhosi tajemného podzemního ohně, který dosud
nikdo neviděl ani se k němu nepřiblížil, prohlásil: „Aby bylo jasno –
nad tím vohněm si zejtra v poledne uvařím kafe.“
To byl bezprostřední důvod, proč se odvážil proniknout do toho
pekelného kraje, kraje kouzelné krásy i hrůzy.
Koně zanechal v malé roklině, kde začínaly ty fantastické výjevy
vymodelované z hlíny. Byla tam tráva i voda. Potom zamířil s
batohem na zádech a s puškou v ruce k místu, o němž předpokládal,
že tam podzemní oheň proniká na povrch. Musel dělat velké okliky a
spouštět se po nebezpečných srázech. A přitom se vždycky zdálo, že
je od oblasti, z níž stoupal tajemný dým, oddělen neschůdnými
roklemi. Schylovalo se už k západu slunce, když si uvědomil, že je
pořád ještě hodně daleko od dýmajícího cíle.
Na klidném místě rozdělal oheň z pelyňkových keříčků a připravil si
jídlo, neboť měl už velký hlad. Když se pak chystal k přenocování,
zahlédl mezi hliněnými břehy sousední rokle předmět, který se
Strana 33
pohyboval. Opatrně se přesunul blíž, dlouho tam hleděl
dalekohledem a pak poznal šedého vlka plukovníka Codyho s čerstvě
zadáveným jehnětem v tlamě.
Vlk cestoval, to jest měl někam namířeno, a věděl, kudy má jít. Jehně
nesl skoro tak, jako nosívá kořist vlčice. A přece o tomto vlkovi bylo
známo, že je to samec. A kromě toho v této roční době nejsou v
doupěti vlčata, která by bylo nutno krmit.
Dalhousie ho sledoval tak daleko, jak jen mohl, ale brzy putujícího
vlka ztratil z dohledu. Zapamatoval si osamělý pahorek s červeným
vrškem, aby to místo našel, a pak se zabalil do pokrývek a usnul. Ten
podzemní oheň byl zajímavý, ale skutečnost, že vlk plukovníka
Codyho, po němž tolik pásli, má doupě v těchto pahorcích, to byla
nesmírně důležitá věc.
Poháněla ho myšlenka, že to doupě musí najít, protože si od něho
odveze vítěznou trofej přivázanou u sedla a konto v bance se mu
zvětší o desetinásobnou odměnu.
Proto se Dalhousie vydal se svým společníkem na lov s neobvyklou
výzbrojí: s.puškami a zásobou jídla, s rýči a krumpáči. Vezli však i
dlouhou tyč, na jejímž konci byla upevněna vlčí past, a jednoho
malého psa pochybného rodokmenu, kterého krvežíznivá psí smečka
nesnášela, protože běhával mlčky.
Přestože jeli dost rychle a poháněla je lovecká vášeň, dorazili k úpatí
červeného pahorku až odpoledne. Když došli až k místu, kde viděl
Bud Dalhousie vlka, začali pobízet psa: „Hledej, Tichošlápku!
Hledej!“
Stopa byla zvětralá a bylo nesnadné ji sledovat. Kromě toho neměl
pes žádnou chuť dohánět tvora, který stopu už zřejmě opustil. Ale v
těch místech rostla tráva a ve vrstvě prašné hlíny mezi roztroušenými
pelyňkovými keříčky mohli muži stopu sledovat.
Byly tam velké otisky vlčích tlapek, tlapek největšího vlčího druhu.
Muži po nich šli půl míle a pak se k nim připojily jiné stopy; buď
patřily druhému vlkovi, nebo to byla druhá stopa téhož vlka.
Strana 34
Tichošlápek o ně začal projevovat zájem. Stopy byly čerstvé a pán si
zřejmě přál, aby si jich všímal. A tak se po nich rozběhl s hlasitým
funěním, ale bez jediného štěknutí. Uháněl tak rychle, že se muži zle
potloukli, když mu chtěli stačit. Přesto se jim podařilo držet se ho na
dohled a po půlhodině dorazili k jednomu z těch podivných útvarů,
kterým se říká sopečné průduchy. Na jeho okraji se zastavili, otvor
byl asi 15 metrů hluboký, nejdřív se trychtýřovitě zužoval a pak
spadaly stěny svisle dolů. Nerostlo tu nic kromě několika keřovitých
vrb na dně, ale četné pukliny a dutiny vymleté v březích poskytovaly
ochranu před sluncem a špatným počasím. Jak to u takových kráterů
bývá, uprostřed svítilo jezírko. V některých ročních dobách se jistě o
hodně zvětšuje, ale i teď, přestože nebylo větší než pokrývka, tvořilo
dostatečně velké napajedlo pro všelijaké ptáky.
Stopa velkého vlka vedla právě sem. Zřejmě seskočil do kráteru.
Břeh však byl příkrý a vysoký aspoň dva metry, proto ho lovci obešli
a hledali nějaký snadnější vstup.
Jejich snaha byla marná, neboť na všech ostatních místech byl břeh
ještě vyšší a sráznější. Když opatrně obcházeli vzdálenější stranu,
spatřil Dalhousie něco, při čem mu přejel po zádech mráz.
Z opačné strany se obezřele mezi kopci blížil sám velký šedý vlk,
právě ten, po němž pásli. V mohutných čelistech třímal zpola
dorostlou ovci. Muži se skrčili za nejbližší skálu.
Vlk mířil přímo ke kráteru, právě k té dvoumetrové stěně, kam
předtím přišli po jeho stopě.
Strana 35
Doklusal tam a bez sebemenšího zaváhání seskočil dolů. Položil ovci
a párkrát tiše kničivě zavyl.
Z blízké jeskyně nevyběhla smečka vlčat ani mladá rozradostněná
matka, ale sešlá, zesláblá vlčice. Viděli, jak radostně zavrtěla ocasem
a zavrčela, když popadla zadávenou ovci. Všimli si, že velký vlk
starou vlčici pozdravil. Olízl jí tvář a ona olízla tvář jemu, potom se
vlk natáhl vedle ní a ležel, zatímco vlčice, vyrážející spokojené
vrčivé zvuky, které patří k takové krvavé hostině, klesla na ovci,
lízala krev a hodovala.
Velký vlk se jídla ani nedotkl. I drsní lovci byli dojati tím výjevem.
Ale nebyli dojati tolik, aby zapomněli, že přišli toho vlka zabít.
Obě pušky na něho zamířily. Ale vlka zčásti kryly přečnívající skály.
Vyčkávali a doufali, že popojde; vlk si však položil hlavu na přední
tlapky a zdálo se, že spokojeně leží a pozoruje starou vlčici, jak
hoduje.
Nakonec se muži pokusili přelézt na místo, odkud mohli lépe zamířit.
Při tom se do kráteru s chřestěním skutálel kamínek. Velký vlk
vyskočil, rozhlédl se a zamířil k dvoumetrovému břehu. Obě pušky
třeskly: prásk! prásk!
Ale vlk rychle uháněl a muži se trochu ukvapili, a proto ho nezasáhli.
Velký vlk jediným mohutným skokem překonal srázný břeh, dostal
se z kráteru a zmizel v rozervaném terénu.
Přestože stará vlčice nic neviděla, vycítila, že jí hrozí nebezpečí.
Zacouvala do nedaleké jeskyně a odtáhla s sebou zbytek hostiny.
„Sláva, máme ji!“ jásali lovci.
„Mám dojem, že brzo dostaneme i jeho.“
Potom společně probrali zjištěné skutečnosti a různé domněnky o
tom podivném páru. Tady je stará bílá vlčice. Skutečně, v levém
uchu má otvor po kulce. Je uvězněna v kráteru. Ven by se mohla
dostat jen skokem na vysoký břeh a ten skok je dávno nad její síly.
Má tu vodu a přístřeší – ale kde bere potravu? V jeskyni a kolem
jeskyně leží spousta ovčích kostí, což dokazuje, že tam je uvězněna
už celý rok a po celou dobu ji živí její oddaný druh.
Strana 36
Starou vlčici mohli snadno zabít nebo se jí zmocnit i živé; původně
měli v úmyslu rozevřít čelisti vlčí pasti přivázané k dlouhé tyči a
strčit je do doupěte. Vlčice by se do nich určitě chytila a snadno by ji
vytáhli ven.
Ale teď si to rozmysleli, bude lepší užít jí jako návnady a chytit do
léčky jejího věrného druha. Stejně se nemůže z kráteru nijak dostat.
Proto se Dalhousie a jeho společník vydali rychle k domovu a bez
odpočinku se vrátili s šesti velkými vlčími pastmi, které měly tak
silné ocelové čelisti, že by jejich stisk udržel i lva.
Tyto pasti zahrabali s profesionální dovedností pod dvoumetrový
skok, jediné místo, kudy se dalo do kráteru sestoupit. Boty i pasti
potřeli čerstvou ovčí krví, aby přehlušili pach železa. Přinesli s sebou
žebřík, a tak mohli vylézt ven na jiném místě. Nakonec nametli na
pasti prach s kousky jehněčí kůže.
Nezůstala tam jediná lidská stopa. Nahoře na dvoumetrovém stupni
neprozrazovalo nic přítomnost ukrytých pastí, pasti tam vůbec
nebylo cítit. Nalíčili je opravdu dokonale.
Lovci vylezli z kráteru na jiném místě, odstranili žebřík a pospíchali
do tábora, vzdáleného asi míli.
Věděli, že by to odporovalo zvykům velkého vlka, kdyby se vrátil už
této noci, a přece nechtěli propást žádnou příležitost.
Lovci zůstali na tábořišti a celý den čekali. Za svítání se opatrně
kradli na místo, odkud měli dobrý výhled. Ale pasti byly nedotčené,
nikde žádný náznak neklidu a po staré vlčici ani vidu, ani slechu.
Minul druhý a třetí den. Vlčice zatím v jeskyni ohryzávala kosti,
kterých si dřív už ani nevšimla.
Třetího dne pátrali lovci v okolí po nějakých slibných náznacích, a tu
narazili ve vyschlém korytě na úplně čerstvou stopu velkého vlka.
Nečekali, až se setmí, jak mívali ve zvyku jindy, a tiše pospíchali ke
kráteru. Našli další velkou stopu – a opět čerstvou. Když se blížili ke
kráteru, zaslechli chřestění řetězů. Dali se do běhu a uviděli tam
Šišoku, velkého rudohnědého vlka plukovníka Codyho, chyceného
Strana 37
do tří smrtonosných pastí. Škubal sebou, svíjel se, hryzal tu
ďábelskou ocel zkrvavenými čelistmi, vzpíral se tak mocně, že by
byl jedinou past snad rozbil. Ale držely ho tři pasti.
A vedle něho kňučela a žalostně vyla ustrašená matka, stará bílá
ďáblice. Chovala se jako smyslů zbavená, zoufale ráda by pomohla,
ale byla naprosto bezmocná. Hryzala otupenými tesáky prázdnou, ale
sklapnutou past. Pobíhala nesmyslně kolem, kousala si svou vlastní
přední tlapku, plazila se v prachu a s hlavou obrácenou k nebi
žalostně vyla.
Muži se přihnali s puškami v ruce. Velký vlk své nepřátele dobře
znal. Napjal síly a zuřivě se snažil na ně zaútočit. Stará vlčice,
navzdory odvěkému strachu z pušek, také bojovně zavyla a postavila
se vedle velkého vlka, který ji miloval.
Pušky třeskly – a oba vlci klesli společně s prostřelenými těly,
křečovitě zarývali tesáky do oceli a do prachu v posledním záchvěvu
vzdoru. A dvě velká srdce – velká, silná, statečná srdce – dotloukla.
Muži seskočili dolů a sklonili se k tělům, jimiž zachvívala poslední
křeč. Obrátili je. Znali zvláštní znamení, podle nichž mohli určit
jejich totožnost – natržené levé ucho a chybějící prsty. Znali i tu
velkou červenou hlavu s mosazným obojkem na krku. Znali i
příběhy, které tato zvláštní znamení vyprávěla.
„Panebože, to je ale vlk! A jaký to byl boj! Tohle je vlk plukovníka
Codyho a vlčice, pro kterou obětoval život, nebyla jeho družka. Ach
bože, zahynul proto, že chtěl zachránit svou starou bezmocnou
slepou matku!“
Strana 38
ZRZEK
Říkali mu Zrzek, protože měl hlavu, hruď a břicho pokryté zrzavou
štětinatou srstí. Když se stal členem Benderovic rodiny, jeho
příjmení znělo ovšem Bender. A vím docela jistě, že kdyby měl
nějakou přezdívku, bylo by to Nebojsa.
Erdelský teriér je považován za loveckého psa lnoucího k pánovi a
shovívavého k malým dětem. Zrzek věnoval všechnu svou
náklonnost šestiletému Simu Benderovi Třetímu a jen trpně snášel
jeho urostlého tátu Sima Bendera Druhého.
Dědeček Sim Bender První patřil k lidem, kteří vytáhli na západ v
roce 1849 při velké zlaté horečce. Poslední Velký předěl přešel spolu
s jedním horkokrevným ničemou, jenž se ho pokusil připravit o jeho
zábor. Syn po něm zdědil obrovitou postavu, silné svaly, rozvážnou
odvahu a neklidného pionýrského ducha devětačtyřicátníků.
Proto tedy žil vysoko na Sieře se svou ráznou ženou, které také
kolovala v žilách modrá krev, se šestiletým synkem a se štětinatým
ztělesněním odvahy známým pod jménem Zrzek.
Pozemek Sima Bendera ležel na stezce, po níž podle všech náznaků
povede jednou silnice do lesnatých krajů. Benderovi se snažili
vyčistit tak velký kus země, aby měli pro koně dost píce a pro svou
domácnost zeleninu, vejce a mléko. A přitom čekali na svou největší
příležitost, jíž měl být zájezdní hostinec.
Hory oplývaly lovnou zvěří a Sim-táta měl ustavičně po ruce
spolehlivou opakovačku, takže ani nemusel podnikat velké lovecké
výpravy, aby jeho rodina měla tolik zvěřiny, kolik potřebovala.
Ale to všechno je vedlejší a málo významné ve srovnání se
skutečností, že lesy kolem Benderovic srubu se hemžily rozmanitými
druhy veverek a chipmunků. To byla velká lovná zvěř pro Simakluka a jeho „lukašíp“ a pro Zrzka, který uměl znamenitě běhat a
hrabat. Po celé hodiny lovívali unikající posměváčky chipmunky, a
jestliže se jim jen málokdy dostalo skutečné hmotné odměny,
nesmíme zapomínat, že se nevydávali na lov kvůli potravě, ale ze
Strana 39
sportu a že si každého slunného dne odnášeli z lovu velké a radostné
zážitky uspokojující jejich duši.
Mezi malým Simem a Zrzkem vznikl tak hluboký svazek a takové
vzájemné pochopení, že jim stačilo párkrát přikývnout nebo pohodit
hlavou a doprovodit ty sotva postřehnutelné pohyby téměř
neslyšitelným šeptnutím nebo zavrčením, aby mohli sdělit nebo
přijmout udivující množství informací o věcech, které pro ně měly
význam. Sim-kluk tedy uměl říci rázným a opakovaným pohozením
hlavy:
„Zrzku, tamhle na pařezu je velkej tlustej chipmunk. Volá na nás
svůj válečnej pokřik, dělá si z nás legraci!“
A Zrzek, který tu šifrovanou zprávu rozluštil bez šifrovacího klíče,
pokaždé vstal, zvedl levé ucho o dva centimetry výš než pravé a
třikrát krátce zamával kraťoučkým ocasem, což znamenalo:
„Ano, slyším ho. Hned jak se budeme moci vyplížit z domova, pěkně
mu to spočítáme!“
Někdy nebylo potřeba, aby se plížili ven tajně, ale za určitých
okolností to bylo naprosto nutné. Ráno toho dne, kdy se odehrál
příběh, o němž vyprávím, situace v domě nepozorovaný odchod
skutečně vyžadovala. Za prvé proto, že budoucí bitevní pole bylo v
nové zahradě, kde bylo veškeré řádění kategoricky a pod hrozbou
těžkými tresty zakázáno, a za druhé proto, že Sim-kluk byl potrestán
domácím vězením, neboť hodil do studánky chcíplou krysu.
Ale neblahé plány té smutně proslulé dvojice byly natolik úspěšné,
že se oběma podařilo vyklouznout ven, aniž je matka spatřila. A táta
se oháněl sekerou na budoucím poli.
Zrzkovy smysly fungovaly naprosto přesně. A když se tito dva
spoluviníci znovu sešli na zahradě, kam měli přístup zakázán,
chipmunk tam skutečně byl. Seděl na kořeni a vyrážel překotné „čip,
čip, čip“, ale jeho volání přehlušoval pokřik hejna datlovitých ptáků,
kteří u vzdáleného stromu na cosi podrážděně doráželi.
Pokřik těchto amerických ptáků oznamuje na velkou dálku, že tam je
zaskočeno nějaké zvíře, a proto se rezavý pes a štětinatý kluk hned
Strana 40
ke stromu rozběhli. Když tam dorazili, moc toho neviděli. Spousta
ptáků poletovala kolem mladé borovice a podnikala výpady proti její
koruně. Zdálo se, že tam je něco zajímavého, ale husté větve střežily
tajemství. Teprve když Sim-kluk vylezl na blízký pařez, zahlédl
dlouhý ocas s černými a bílými kroužky. Podobný ocas mělo zvíře,
které Sim-táta kdysi přinesl domů a kterému říkali medvídek mýval.
Luk s tupými šípy stačí na chipmunky, veverky a ptáky, ale mýval je
velké zvíře. Sim-kluk po něm odvážně, ale marně střílel znovu a
znovu, ale každý šíp se odrazil od některé silné větve a žádný
mývalovi neublížil. Zrzek vyjadřoval štěkotem bouřlivé nadšení a
vyhrožoval, že vyšplhá nahoru, jestliže mýval okamžitě nesleze. A
aby dokázal, že to myslí vážně, vyskakoval přes metr vysoko na
kmen. Sim-kluk nikdy nechodil do nedělní školy a jeho jazyk byl
drsný, hrubý a některé jeho výrazy příliš silné, abychom je tu mohli
opakovat. Pochytil je především od táty. A přestože mu matka někdy
říkávala: „Podívej se, dítě, tak malému chlapci nesluší takové
výrazy,“ nemělo smysl, aby mu zakazovala napodobovat jediný vzor,
který byl v dohledu.
Proto vám ani nebudu povídat, co říkal o tom mývalovi a vůbec o
všem. Stejně na tom moc nezáleží, protože to slyšeli jen dva tvorové
– mýval, který těm slovům nerozuměl, a pes, který s nimi naprosto
souhlasil.
Povyk pokračoval bez nejmenšího náznaku úspěchu, když tu Zrzek,
jenž měl kromě neutuchajícího fanatického nadšení i kus praktického
smyslu, usedl kousek stranou. Pozoroval Sima-kluka, jak střílí další
tupé šípy, a pak tiše štěkl, což znamenalo: „Koukni se, kamaráde!“
Naklonil hlavu na jednu stranu, což znamenalo: „Něco mě napadlo!“
Potom se toužebně zahleděl ke srubu. Sim-kluk se právě chystal
znovu vystřelit, když Zrzek zase štěkl a rozběhl se ke srubu.
„Haf, haf,“ volal pes. Sim-kluk utrousil několik strašných poznámek,
vystřelil další krátký šíp, ale tvrdošíjné naléhání jeho kamaráda na
něho zapůsobilo, a tak se šel podívat, co to má znamenat. Nejdřív ho
napadlo, že se vrací Sim-táta, aby rychle potrestal jejich rozmanité
přestupky proti domácím zvyklostem a pořádku. Ale ne, táta se pořád
Strana 41
ještě ohání sekerou, a když se pes vplížil do srubu, nebylo nikde
vidět ani mámu.
Sim-kluk otevřel dveře a Zrzek začal vyskakovat na zeď pod puškou
zavěšenou na jelením paroží. Přitom naprosto srozumitelně
poštěkával „haf, haf, haf“, čímž Simovi jasně říkal, že „lukašípy“
jsou dobré na malou zvěř, ale na velká zvířata je třeba pušky.
Puška tam visela ve dne v noci už od nepaměti až na chvíle, kdy ji
táta měl s sebou na lovu. A v jejím zásobníku, jak kdysi slyšel, je
vždy šest nábojů, ani o jeden víc, ani o jeden méně, neboť Sim-táta
říkával:
„Člověk, který nenaloví šesti náboji tolik masa, kolik potřebuje,
zaslouží, aby hladověl.“
Sim-kluk měl přísně zakázáno se drahocenné pušky vůbec dotýkat a
tento zákaz dobře znal. Ale my víme – on to cítil, aniž si to
uvědomoval –, že za mimořádně vážných okolností všechny příkazy
a zákazy neplatí doslovně. Něco jiného platí v míru, něco jiného v
době války. Tohle byla mimořádně vážná situace a Zrzek hlasoval
pro použití mimořádných prostředků. Chlapec se rozhlédl, zda nejsou
nablízku jeho vládci. Nebylo po nich nikde ani vidu, ani slechu. Ptáci
se teď rozkřičeli dvojnásob, což znamenalo, že zaskočené zvíře je v
pohybu, pravděpodobně na útěku. To rozhodlo. Přisunul vysokou
židli ke zdi pod pušku, opatrně na židli vylezl, sňal zbraň z paroží,
slezl dolů, zamířil ke dveřím, vyběhl ven a vrazil do matky.
„Hele, ty štěně jedno zatracený, kam se hrneš s tou bouchačkou?“
Sebrala mu pušku a chtěla mu dát pohlavek, ale Sim se mu vyhnul s
obratností nabytou dlouhým cvikem. Zrzek se tvářil rozpačitě. Sim
pak z bezpečné vzdálenosti spustil:
„No jo, ale támhle v lese je velkej mýval a já ho chtěl doslat.“
„Tu bouchačku nech na pokoji, copak jsem ti to neříkala? Na takový
věci, jako je puška, máš ještě nejmíň deset let čas!“
A tak kluk i štěně s nepořízenou odtáhli, aby pokřikovali po
mývalovi a nadávali mu a přitom si přáli, kdyby tak byl doma táta!
Strana 42
Matka odnesla pušku dovnitř. Člověk nikdy neví, co ten kluk může
provést, pomyslela si a vysypala všech šest nábojů ze zásobníku.
Postavila je do řady v bezpečné výšce na poličku. Táta je tam jistě
uvidí, až je bude potřebovat. Potom prázdnou pušku pověsila a
vydala se do lesa natrhat na oběd brusinky.
Sim-táta se vytrvale oháněl sekerou a postupoval stále dál. Když si
chtěl trošku odpočinout, jeho bystré šedé oči najednou zahlédly v
blízkém lese jakéhosi běžícího tvora – srst a bílý záblesk. S
instinktem opravdového lovce na okamžik strnul, pak spatřil parohy.
To mu stačilo. Dlouhými tichými kroky zamířil ke srubu, popadl
spolehlivou pušku a vydal se pro zásobu masa.
Jelen zmizel, ale stopa byla dobře čitelná. Sledoval ji opatrné asi
čtvrt míle. Znovu spatřil bílý praporek, jelen však stál za stromem.
Přesunul se na místo, kde měl lepší výhled, a nezapomínal přitom na
vítr, ale tu lovce vypátrala jakási veverka a spustila takový pokřik, že
sledované zvíře pochopilo a dalo se bleskurychle na útěk.
Sim Bender se pustil za ním a na okamžik spatřil velkého
vypaseného jelena, skutečně nádherný kus. Teď ho sledoval s
opravdovým vzrušením. Stopy prozrazovaly, že jde pravidelným
krokem, to nebyl úprk – a Sim věděl, že o kousek výš bude mít
jelena na otevřené mýtině na dohled. Potom ostré písknutí promění
jelena v sochu a krátká ostrá rána ho promění v zásobu masa.
Pustil se tedy za ním. Ale právě na bližším okraji mýtiny našel
známky šíleného útěku. Velké jamky po kopytech, dlouhé
vzdálenosti od jedné stopy ke druhé a náznaky rychlého běhu – to
všechno vypadalo záhadně, dokud Sim nenašel další stopy – stopy
pumy, horského lva, důkaz, že skočila na jelena ze zálohy a minula
ho.
Strana 43
Zprvu se zdálo, že tím ztratil všechny naděje na úspěšný lov, ale pak
Sima napadlo, že by místo jelena mohl získat kůži pumy.
Teď postupoval velice opatrně. Dlouhé jelení skoky pokračovaly, ale
nikde neviděl stopy pronásledovatele. Jelen, zřejmě jen trochu
polekaný, ale nezraněný, rychle uběhl asi míli a pak přešel do chůze.
A nyní se stala divná věc – vyprávěly to stopy: jelen uhnul na nízký
kopeček a zahleděl se dozadu, jako kdyby zvědavě pátral po
nepříteli. To bylo nadějné a Sim postupoval po stopách rychle, ale
nesmírně opatrně a čas od času pozorně naslouchal. Urazil další míli,
než uslyšel křik veverek a vřeštění horských sojek. Tenhle povyk
znamená: „Něco se tady děje!“
Na bahnitém místě našel zřetelné stopy jelena a za nimi i stopy pumy
– a ne jedné, nýbrž dvou pum, větší a menší, nepochybně to byl
párek. Ale jelení stopy pořád ještě neprozrazovaly žádné zneklidnění,
a to bylo tím nebezpečnější.
Výmluvné stopy vedly ven z borových lesů. Náhle se sojky a
veverky odmlčely, což mohlo být také jen tím, že krajina zde byla
otevřenější, ale méně schůdná. Na horských svazích ovíjely pichlavé
křoviny trnitými šlahouny rozervaná skaliska a malé plošinky. Sim
opustil stopy a vydal se oklikou po snadnější cestě, a když pak
vystoupil do sedla, letmo zahlédl jelena lehounce skákat po svahu
dolů. Zakrátko mu zmizel z dohledu. Pak spatřil také záblesk hnědi –
šelmu s dlouhým ocasem mizející ve stejných místech jako jelen – a
pokřik sojek se zdvojnásobil.
Teď měl nejlepší příležitost, jaká se mu při této honičce naskytla.
Puma docela jistě jelena srazila. Sim Bender obratně, bez hluku
postupoval k okraji třímetrového srázu spadajícího do strže, jejíž
dolní konec se ztrácel mezi nízkými stromky. Nikde ani památka po
živém tvoru. Sim lehce sklouzl na dno a pak náhle spatřil to, co
hledal – asi třicet metrů od něho ležel zadávený jelen, jeho tělo se
chvělo ve smrtelných křečích, a ne jedna, nýbrž dvě pumy do něho
zatínaly drápy a chlemtaly teplou krev.
Spatřily ho ve stejném okamžiku jako on je a touha po krvi spolu s
hladem a vědomím, že jsou pravoplatnými majitelkami této kořisti,
Strana 44
roznítily v pumách divokou zuřivost. Obrátily se k němu
rozšklebenou tváří, s ušima staženýma dozadu a s výhružným
vrčením. Sim klidně natáhl kohoutek pušky, a jako kdyby je vyzýval
k boji, posunul se trochu stranou a kupředu na místo, kde měl lepší
výhled. A pumy, hrdé, nebojácné u vědomí své síly, výzvu přijaly a
začaly se blížit vzhůru k lovci. Zamířil spolehlivou puškou mezi oči
té větší šelmy. Jeho silná ruka se nikdy ani nezachvěla, když mačkal
smrtonosnou spoušť. Kohoutek lehce klapl.
Cože! Hlaveň je prázdná a pumy se blíží! Sim trhl závěrem, aby
vsunul do hlavně druhý náboj. Kohoutek opět tiše klapl. Znovu a
znovu škubal závěrem, avšak nadarmo. Teď už věděl, že má pušku
prázdnou a je vydán na milost a nemilost dvěma krvežíznivým
pumám. I kdyby se měl utkat jen s jedinou z nich, neměl by proti ní
nejmenší naději na vítězství. Vytáhl nůž z pochvy a sevřel prázdnou
pušku jako kyj. Cítil, že musí zemřít – nezemře však sám!
Pumy se rozdělily a blížily se k němu z obou stran. Sim couvl k
pevné stěně, uchopil pušku a zařval v naději, že snad lidský hlas
šelmy zastaví. Jedinou odpovědí v té chvíli bylo dunivé vrčení
neodvratné smrti, která se k němu blížila. Pak zaskřehotaly sojky a
les se naplnil hlasitým štěkotem psí smečky. Do malé strže, jíž
kráčela smrt, se divoce vřítil štěkající pes s rezavou hlavou.
„Haf, haf, haf,“ vrhl se bláznivě na pumy, jako kdyby to byli jen
chipmunkové. A pumy, přestože to jsou smělé, zuřivé šelmy, bývají
někdy podivně vyvedeny z míry takovým náhlým útokem
rozlíceného psa.
Pumy trochu couvly, ne snad ze strachu, ale proto, aby se mohly lépe
rozhlédnout, každá zlehka vyskočila na nízký strom, zatímco Zrzek,
statečný bezstarostný Zrzek pobíhal okolo těch dvou stromů v
osmičkách a štěkal a vyzýval šelmy, aby seskočily dolů, aby je mohl
roztrhat na kusy svými malými nebojácnými čelistmi.
Prozatím se zdálo, že to je jen kratičký odklad výkonu trestu smrti.
Znělo to, jako kdyby štěkala celá smečka, a zatím se přihnalo jen
jediné rezavé psisko. Za pár vteřin ty obludy seskočí dolů, jediným
mávnutím tlapy ho roztrhají a potom skoncují s lovcem.
Strana 45
Zrzek nebyl jen ztřeštěný dareba, ale i moudrý pes. Najednou se
rozběhl radostně k lovci odsouzenému k záhubě, skočil na něho, a
hle – pod štětinatým krkem spatřil Sim malý pytlík. Popadl ho a s
udiveným rozechvěním rozřízl pytlík nožem. Našel v něm šest
zmizelých nábojů. Rychle je nacpal do pušky.
„Prásk, prásk!“ a s těžkým žuchnutím dopadly na zem dvě velké
hnědožluté šelmy. Rozrývaly mohutnými drápy zem a drásaly padlý
kmen a přitom z nich klokotavě prchal život. Nakonec se zachvěly a
zůstaly ležet.
Zrzek radostně zavyl a statečně dorážel na nehybné zdechliny svých
nepřátel. Pak se posadil na vzdálenou kládu. Sim mezitím sebral
rozčtvrceného jelena a oba se vydali na zpáteční pochod. Mám o tom
vůbec mluvit? Když vyšli ze strže, na toho velkého, silného chlapa
padla náhlá slabost, ruce i kolena se mu roztřásly, do očí mu
vstoupily slzy. Pak k němu přiťapkal Zrzek, vsunul mu štětinatý
čenich do dlaně a řekl psím jazykem cosi, čemu Sim-táta nerozuměl,
ale co by Sim-kluk uměl přeložit do jadrné horalské angličtiny.
Chvilka slabosti a zakolísání minula. Sim-táta se vydal na cestu k
domovu. Sojky skřehotaly a rezavé veverky pokřikovaly, když je
míjel. Zrzek se chvilku držel nablízku, ale potom jako kdyby chtěl
říci: „Ty už mě teď vůbec nepotřebuješ,“ odklusal ke srubu, kde
prázdný pytlík na jeho krku podal radostnou zprávu.
Vypadalo to jako zázrak, jako dílo anděla strážného, který všechno
věděl a všechno mohl. Ale Sim-táta to zčásti pochopil dřív, než došel
domů. Jeho žena zjistila, že puška zmizela a šest nábojů zůstalo na
poličce. Běda, muž odešel s prázdnou puškou a neví o tom. Potom
dostala ten šťastný nápad, poslat náboje po poslovi a svěřila je tomu
jedinému, kdo mohl rychle a bezpečně sledovat manželovu stopu – a
Zrzek dorazil skutečně ještě včas.
Když paní Benderová všechno vyslechla, v jejích statečných očích se
zaleskly slzy, slzy radosti i hrůzy a vděčnosti.
Ale přestože se snažili udělat ze Zrzka hrdinu, nepodařilo se jim to.
Prostě se zdálo, že ho to nudí, a řekl jim po psím způsobu tak jasně,
jak jen to uměl:
Strana 46
„Ale už na to zapomeňte. Já to stejně neudělal kvůli vám. Udělal
jsem to, abyste klukovi nenařezali, že sebral pušku.“
Strana 47
BRATŘÍČEK VLKŮ
Yan Fyro byl jemný, vzdělaný mládenec dánského
původu. Vyznačoval se neobyčejnou citlivostí a měl
velice rád zvířata – a nejenže je měl rád, také je znal
a rozuměl si s nimi tak, že to někdy hraničilo s
telepatií. Viděl jsem ho, jak se klidně přiblížil k
plachému jelenovi, který se pásl na otevřené louce, k
jelenovi, jenž by před každým jiným člověkem
rychle utekl.
Jednou se jistý hlídač v zoologické zahradě pokoušel
přinutit levharta, aby přešel do sousední klece, a
svedl s ním zuřivou půtku. Levhart se bránil a
hlídačův pokus ztroskotal. Yan byl rozhořčen
krutostí toho člověka. Když se hlídač vzdal dalšího
úsilí, Yan mu řekl: „Dovolte, ukážu vám, jak se to
dělá.“
Asi minutu na levharta tiše mluvil, pak si vzal tenkou
hůlku a řekl: „Teď mi otevřete
klec.“ Hlídač to odmítl, ale
Yan prohlásil: „Na moje vlastní nebezpečí; nic
se mi nestane.“
Hlídač otevřel zamřížované dveře a Yan
vstoupil dovnitř. Vydával přitom jemné vrnivé
zvuky, mezi nimiž bylo často slyšet slova:
„No tak, číčo, no tak, číčo! Neboj se, jsme
kamarádi; jsme kamarádi!“
Není důvod předpokládat, že levhart těm
slovům rozuměl; ale vycítil mužův přátelský
vztah. Přestala se mu ježit srst; vrčení utichlo;
oči mu už tak zlobně nesvítily; jeho dlouhé
bílé vousy zachytily jako antény záchvěvy
vlídnosti. Zlobný výraz se mu ztratil z tváře; a
Strana 48
Yan k němu stále vlídně promlouval a přitom natáhl hůlku a lehce
podrbal levharta na hlavě. Skvrnitá dravci hlava postupně klesala,
zvíře se naklonilo k mládenci a začalo tiše, temně mručet; a Yan
pokračoval v kouzelnickém zaříkání – prozpěvoval svou písničku a
postupoval blíž, až dosáhl na levhartovu hlavu a mohl ji pohladit.
Rozzuřený dravec se dokonale poddal. Yan ho něžně odvedl do
druhé klece. Takový byl tedy Yan.
Vzal jsem ho na dlouhý výlet na americký západ. Neměl s sebou
pušku; netoužil po lovu, po zabíjení, dokonce ani po chytání do pastí.
Přál si jen jedno jediné – být pohromadě s volně žijícími tvory, dostat
se s nimi do styku, poznat, jak žijí. Pak se přihodilo něco, co se
nepoštěstilo spatřit žádnému jinému člověku.
Byli jsme právě na Jelení řece asi třicet mil od Calgary. Yan se
jednou večer vracel do tábora, když tu zahlédl divokou honičku;
vypadalo to, jako kdyby tam závodili kojoti. Zůstal tiše stát. Hnali se
přímo k němu a pak viděl, že to dva kojoti pronásledují lišku. Pro
lišku to byl závod o život a zřejmě byla v úzkých. Yan se ani nehnul,
ale začal si pobroukávat kouzelnickou písničku, jemné tiché vrnění,
které nevyjadřovalo nic než vlídnost, laskavost, přátelské city.
Kojoti byli lišce v patách a brzy by ji chytili a sežrali. Ale vítr k nim
zanesl tiché poselství, zoufalá liška je zachytila a zamířila rovnou k
Yanovi, oběhla ho a schovala se za něho. Kojoti se zarazili a Yan
stále ještě pobroukával svou kouzelnou písničku. Liška se k němu
plazila, celá rozechvělá. Kojoti seděli na zadku asi patnáct metrů
před ním. Přikrčená liška lezla pořád blíž, až se otřela o zpěvákovy
nohy. A když se Yan nakonec dal na cestu k táboru, ťapala těsně za
ním. Kojoti šli také, ale jejich odstup se stále zvětšoval; a když pak
spatřili tábor, odklusali k nejbližšímu pahorku a zmizeli. Liška
chvilku zůstala a pak se odplížila jiným směrem.
Zmínil jsem se o těchto věcech, abych ukázal, jak neobyčejně citlivý
byl Yan k plachým zvířatům. A dává to jistou představu o
orfeovském kouzlu, které uměl vyzařovat.
Na cestách po Britské Kolumbii jsme zažili mnoho malých příhod s
plachými tvory a Yan měl příležitost ukázat svou moc. Ale nejvíc
Strana 49
zapůsobilo poslední dobrodružství s vlky na všechny, kdo měli tu
vzácnou příležitost je prožít a uvědomit si jeho hluboký význam.
Naše výprava přešla napříč Britskou Kolumbií, až dorazila k
Fraserově řece a odtamtud postupovala podél pobřeží k Jerivské
zátoce. Na plochém pobřežním pásu zarostlém lesem žije víc vlků
než v rozervaných horách, kterými jsme projížděli. Místo abychom
zaslechli vlčí vytí jen občas, slýchali jsme je každou noc.
Yan podle svého zvyku odcházel pozdě večer na některé klidné
místo, zpravidla na nízký vrch v lesích, a tam „navazoval spojení“ s
vlky, jak to jednou kdosi z nás pojmenoval. Měl podivuhodně dobrou
paměť na zvířecí hlasy a brzy se naučil rozlišovat signální volání
samečků, samiček i mláďat. A také lovecký pokřik a táhlý nářek,
jenž má pro vlka stejný význam jako zpěv pro ptáka.
Když Yan začal prozpěvovat vlkům svou kouzelnou písničku, byla to
příležitost k báječnému studiu dvojí psychologie – zvířecí i lidské;
nesmíme zapomínat, že vlky nepovažoval za nebezpečné šelmy, ale
za plaché bratříčky.
Sedl si na zálesáckou stoličku a zašeptal: „Teď zjistíme, zda je ta
stará vlčice dnes večer někde nablízku.“ Pak přiložil ruce k ústům
jako megafon, zvedl tvář a začal vydávat tichý, melodický naříkavý
zpěv v tónině, kterou dobře znal, ačkoli já ji neumím pojmenovat.
Když nedostal žádnou odpověď, změnil výšku. Snížil ji o tón nebo
zakončil stoupavým legátem. Odpověď zpravidla potvrdila správnost
jeho metody; když si vyměnili několik těchto signálů, ohlásilo krátké
tiché zavytí s klokotavým zvukem na začátku, že přišel vlk a někde
nablízku zkoumá vítr.
Nikdy nepomyslel na to, že vlci mohou být nebezpeční. A když jsem
viděl, jak mu při těchto nočních výpravách září oči a jakou má
skvělou náladu, myslíval jsem si: „Musí to být pravda; ve svém
minulém životě byl jistě vlkem; a dřív než odejde, naučí nás lépe
rozumět těmto plachým tvorům.“
Strana 50
Vlky jsme zahlédli jen málokdy. Ale jednou v noci po takové
„rozmluvě“ jsme viděli přicházet z houštin nejasnou postavu, která
zvolna mířila k nám.
Yan zašeptal: „Zůstaňte stát.“ Pak se zvedl, vyrazil ze sebe několik
vlčích zvuků a zvolna kráčel k vlkovi. Zvíře klidně stálo se svěšenou
hlavou, ale s ocasem u kořene zvednutým a jinak po celé délce
svěšeným. Yan mi později řekl, že tak držel ocas proto, aby mohl
uvolnit pižmo z ocasní žlázy, neboť právě tímto způsobem vlci
ohlašují: „Bratře, jsem ten a ten; kdo jsi ty?“
Yan tiše stál, ale ústy prováděl dál svá kouzla; to jest, vydával slabé
kňučivé zvuky jako mladý vlk.
Neznámý vlk zůstal úplně zticha, ale nakonec popošel k bílému
kameni, který ležel přímo před ním, zaujal tam obvyklé postavení a
postříkal kámen výměškem ledvin; potom se mlčky, bez nejmenšího
zvuku rozplynul v lese.
„Nechal tam přátelský zápis. V moči je totiž obsaženo signální
pižmo. Bohužel neumím ten záznam přečíst. Naše smysly příliš
zeslábly od těch dob, kdy jsme opustili lesy. Ale každý vlk z těchto
lesů si může ten zápis přečíst a dovědět se, odkud přišel. V lesích je
plno takových kamenů.
A když se Yan vrátil k táborovému ohni, oči se mu leskly.
Několik dní po této příhodě se Yan vydal podle pobřeží, aby studoval
stopy v blátě, které tu zůstalo při odlivu. Jak tam tak opatrně slídil,
všiml si divné boule na skále v jednom místě na druhé straně zálivu.
Pak se mu zazdálo, že se ta věc pohybuje, a tak se opatrně připlížil
blíž a zjistil, že je to krásný exemplář lachtana. Lachtan se slunil v
podvečerním slunci a drbal se ploutvemi.
Yan se nikdy s takovým zvířetem nesetkal, a byl jím tak silně zaujat,
že nezpozoroval jiné zvíře, které se blížilo. O něco výš na břehu byl
velký vlk, kterého zakrývalo křoví. Vlk se blížil k lachtanovi zřejmě
po čichu, a když dorazil přímo nad nic netušícího lachtana, začal se
plížit opatrně jako kočka.
Strana 51
Yan zatajil dech a pozoroval ten výjev s napjatými smysly. Vycenil
zuby a připravil se ke skoku, jako kdyby sám byl ten vlk.
Blíž – stále blíž – šest metrů – čtyři metry – tři metry byl vlk od
neopatrného tlustého lachtana, a tu se vlčí tělo dlouhým skokem
mihlo vzduchem, a než mohl lachtan sklouznout dolů, vlk ho přitiskl
ke skále a rozerval mu hrdlo. A spolu s rudou krví rychle unikal z
lachtana i život.
Vlk stál nad svou obětí, opíral se o ni jednou tlapkou a vyčkával, zda
se ještě pohne. Ale kořist byla načisto mrtvá – a on to dobře věděl.
Potom začal vlk provádět podivný obřad. Postříkal lachtana
ledvinovým pižmem, které bylo jeho „vlastnickou značkou“, a tím
dal celému vlčímu světu na vědomí: „Tohle je můj úlovek!“ Aniž
sežral jediný kousek masa, odtáhl lachtana z mokré skály na sušší
písčité místo, tam zdechlinu pečlivě zahrabal do písku a přikryl ji
větvičkami a chrastím. Také skrýš označil vlastnickou značkou a
zmizel v lese.
Yan se přihnal zpátky do tábora. Byl silně rozrušen tím, co viděl.
Vrátil jsem se tam s ním na kánoi. Přistáli jsme u toho místa,
vyzvedli mrtvého lachtana ze skrýše, hodili jej do kánoe a
odpádlovali na Yanovo stanoviště, abychom odtamtud pozorovali
druhou stranu zálivu.
„Je to od nás asi dost ošklivé,“ řekl Yan. „Toho lachtana ulovil on
sám. Podle všech lesních zákonů patří jemu, to je jasné. A já mu ho
později zas vrátím. Jen bych se rád dověděl, proč tam toho lachtana
nechal a nesežral z něho ani kousek masa.“
Pozorovali jsme druhou stranu zálivu půl hodiny. Právě když
zapadalo slunce, zaslechli jsme vzdálené vlčí vytí, potom i štěkání,
které se rychle blížilo. Křoviny se rozestoupily a vyšel z nich velký
vlk.
„Podívejte! Podívejte! Tady je!“ vydechl Yan. „Ale není sám.“ Spolu
s ním přiběhlo asi deset dalších vlků.
Vedl je přímo – a zdálo se, že pyšně – ke skrýši. Ale – ale – mrtvý
lachtan byl pryč! Prohledal celé okolí, pátral po stopě, která by vedla
Strana 52
odtud. Nenašel však nic. Ostatní vlci se drželi vzadu, stáli v kruhu a
trochu netrpělivě vyli. Pak také začali hledat stopu, která by vedla od
skrýše a vysvětlovala zmizení kořisti.
Nebyla tam však žádná stopa, neboť skálu zalil příliv a smazal
všechny stopy po našem přistání a zásahu.
Když velkému vlkovi došlo, že všechno pátrání je marné, začal být
vyděšený. Přikrčil se k zemi s ocasem mezi nohama a s hlavou
svěšenou, jako kdyby mu podklesávaly nohy. Smečka začala hlučně
poštěkávat a výt; a než jsme si uvědomili, co se děje, všichni se na
něho vrhli a přímo před našima očima ho roztrhali na kousky.
Okamžitě jsme pochopili, co to znamená. Velký vlk pozval smečku k
hostině a přivedl ji k mrtvému lachtanovi, avšak ten zmizel. A podle
všech důkazů tam vůbec nikdy nebyl. Obvinili ho z podvodu a zrady
a vykonali na něm rozsudek podle prastarého zákona. Byl nevinný a
statečný, ale nevěděl, jak jim to má vysvětlit.
Když si to Yan uvědomil, vrhl se na zem přemožen lítostí a
výčitkami svědomí. „Ach bože! Já jsem ho podvedl! Udělal jsem z
něho lháře a podvodníka! Kdybych to aspoň mohl odčinit! Ach bože,
odpusť mi! Zabil jsem nevinného tvora! Zavraždil jsem svého
bratříčka!“
Strana 53
RIN ANEB TAJEMNÉ NOČNÍ VOLÁNÍ
Na našem ranči v bernardinském podhůří byli dva psi – Strakáč,
velký skvrnitý hlídač, který se barvou i velikostí podobal taračovi, a
Rin, neobyčejně odvážný a bystrý vlčák. Přestože byl Rin menší než
Strakáč a neměl takové rváčské sklony, vynikal nad Strakáče
chytrostí natolik, že měl hlavní slovo ve všech záležitostech, které
vyžadovaly nějaké rozhodování.
Je dobře známo, že ve všech psech, kteří nejsou uvázáni, se po
setmění probouzejí prastaré primitivní povahové rysy a sklony –
stávají se z nich lovící zvířata, jako byli jejich předkové, ještě než je
člověk chytil, ochočil a vycvičil. Různá pozorování také ukazují, že
při těchto nočních potulkách dávají psi přednost lovu ve dvojicích..
Lze tedy snadno pochopit, proč se Strakáč s Rinem tak samozřejmě
vydávali skoro každou noc na lovecké potulky.
Co při těchto nočních loupežných výpadech dělali, je téměř úplně
zahaleno tajemstvím. My z ranče U zvonu a kříže jsme měli
podezření, že před jejich útoky nejsou chráněny ani ovce a telata na
sousedních rančích. Pes, jenž loví v noci, se totiž nezastaví před
ničím, co slibuje potravu nebo povyražení. To, že našim vlastním
ovcím a telatům nikdy neublížili a že je opravdu věrně hlídali, to není
dostatečný důkaz jejich neviny. Všichni psi respektují a chrání stáda
svého pána – to je jeden z příznačných rysů psů, kteří se vydávají na
noční lovy.
Navečer, sotva se začínalo šeřit, slýchali jsme často sborové štěkání
kojotů z hřebene na východ od ranče.Tento tajemný nářek psy
vždycky vzrušil; vyrazili tím směrem, odkud se ozývalo vytí – nebo
to snad byla výzva k boji?
Kojoti ovšem nečekali, až dojde k boji. Proti psům by neměli žádné
vyhlídky. A jejich štěkání v kopcích bylo jen posměšným gestem,
pokusem vylákat psy k marné honičce, protože jednu věc umí kojot
dokonale – běhat. Obyčejný pes nemá při běžeckých závodech s
kojotem žádnou naději na vítězství.
Strana 54
Psi skoro vždycky přijali výzvu kojotů, ale obvykle se za pár minut
vrátili, ulehli k ohni a zůstali tam, dokud neodešli lidé. Potom se oba
zvedli, jako kdyby se byli domluvili, a odplížili se do tmy na dlouhou
noční potulku.
Někdy – ale ne často – se ozval z temnoty odlišný hlas, táhlé vytí
šedého vlka. Psi na ně odpovídali, ale málokdy po té výzvě odběhli.
Každý dobytkář ví, a ví to i každý pes, že se žádný pes nemůže sám
postavit dorostlému šedému vlkovi. Dokonce ani když jsou dva na
jednoho vlka, není to pro psy lákavá vyhlídka. Našli se ovšem takoví
psi, kteří na výzvu k boji odvážně vyběhli ven – ale ti se už nikdy
nevrátili.
To byly v životě na ranči obvyklé události. Léto i podzim uplynuly a
podobné „rozhovory“ se v těch dobách často opakovaly.
Přešly vánoční svátky. Měsíc sněhu se chýlil ke konci. V tomto
období se vlci páří. Stopy ve sněhu vyprávěly, jak se vlci a vlčice
vzájemně sledovali, jak se snažili jeden druhému zalíbit, vyprávěly o
jejich milostných hrách. Vlci se však přes den skrývají, takže jsme je
ani nezahlédli. Ale jejich pozměněné volání, to byly bezpochyby
jakési signály – signály, kterým jsme málo rozuměli.
Naši psi se v těchto věcech vyznali lépe než my a různý tón vlčího
volání měl na naši dvojici různý účinek.
Jedné noci na konci ledna přilétlo temnotou ze vzdáleného vrchu
táhlé jasné vytí. Bylo laděno dost vysoko a neskončilo chraplavým
štěknutím jako obvykle. Naši psi se rychle zvedli, ale nezačali
zlostně štěkat, jen ze sebe vyrazili slabé vúf, vúf. Pak se rychle
rozběhli k onomu vrchu, ale brzy se zase vrátili.
Půl hodiny bylo ticho, potom se z temné dálky znovu ozvalo jasné
tenké vytí. Psi opět vyskočili, a když jsme otevřeli dveře, rozběhli se
k vrchu s podobným tichým: „vúf, vúf!“
Vrátili se za půl hodiny. A pokud můžeme říci, nesetkali se s
plachým tvorem, který je volal.
Nazítří jsem zašel do těch míst a vyčetl ze sněhu něco z toho, co se
tam minulé noci dělo. Jakýsi malý vlk seděl sám na kopci. Na jeho
Strana 55
osamělé volání přiběhli psi. Některé známky nasvědčovaly tomu, že
psi spolu s vlkem dováděli, ale nikde jsem nenašel žádné stopy po
boji.
Uplynul skoro týden, aniž se ta příhoda opakovala. Ale jedné tiché
měsíční noci, právě když jsme se chystali do postele, zalétlo k nám
úžlabinou z kopce tiché melodické vytí.
Oba psi vyskočili a vyběhli otevřenými dveřmi ven. Ale teď se stala
divná věc. Sotva pět metrů ode dveří se Rin zuřivě vrhl na Strakáče,
bylo to dobře vidět na sněhu zalitém měsíčním světlem. Bojovně
zavrčel a skočil na svého starého kamaráda. Strakáče to zřejmě
překvapilo, ale neustoupil a také zavrčel. Potom se pokusil obejít
Rina z jedné strany a pustit se dál do kopců. Ale menší pes mu znovu
skočil do cesty, vycenil zuby a dal Strakáčovi pevně a srozumitelně
najevo, aby se vrátil.
Z dálky zaznělo tiché teskné vlčí vytí. Strakáč se znovu pokusil
proniknout kupředu a oba psi se začali rvát.
Rin brzy klesl, protože Strakáč vážil mnohem víc. Ale to, že se octl
vespod, neznamenalo, že byl odzbrojen a dostal napráskáno. Chňapal
kolem sebe jako vlk a Strakáč utržil na tlapkách a na slabinách tolik
šrámů, že se trochu stáhl zpátky. Rin vyskočil a chystal se k novému
boji. Strakáč necouvl, ale ani nepostoupil. A Rin zvolna odklusal
směrem ke kopci, odkud zaznívalo volání.
Nevíme, kdy se vrátil, ale ráno byl zase doma a zřejmě sjednal se
Strakáčem příměří.
Po celý den se choval jako obvykle. Když se na kopce snesla noc,
neuslyšeli jsme žádné volání, ale psi cosi zaslechli. Oba společně
vyběhli ven. A znovu se opakoval výjev z minulé noci, ale rvačka
nebyla tak zuřivá.
Rin dal velkému psovi jasně najevo, že je na téhle výpravě
nežádoucí, a nechce-li mít kůži pořádně pocuchanou, ať zůstane
raději doma a stará se o své věci.
Ať už k tomu měl jakékoli důvody, Strakáč se rozhodl zůstat doma.
A Rin zmizel jako tenkrát.
Strana 56
Dalšího večera se odehrál zcela jiný výstup. Při západu slunce dostali
oba psi po velké kosti, která zbyla z polévky. Strakáč se hned pustil
do svého přídělu, ale Rin popadl kost do tlamy a rozběhl se do
kopců, odkud se ozývalo volání. Mohli jsme ho vidět ještě asi čtvrt
míle, dokud kráčel po zasněžené pláni. Potom se nám v přibývajícím
šeru ztratil z dohledu v houštinách.
V únoru jsme vlčí vytí vůbec neslyšeli a Rin jen několikrát odešel se
svou dávkou jídla. Odnášel ho jen tehdy, když měl k večeři velký kus
a když se mu dobře nesl. Často dostával jen misku se zbytky od
oběda, a ty vždycky spořádal hned jako Strakáč.
Koncem března začala nová kapitola tohoto příběhu. Několikrát
řádila fujavice a celý kraj ležel pod silnou sněhovou pokrývkou. Po
údobí, kdy nefičel prérijní vítr, daly se snadno sledovat a číst stopy.
Když jsme šli po Rinově stopě, zjistili jsme, že nevede přímo k
vrchu, ale do vzdálené oblasti plné skalnatých roklí a houštin. Tam
sílící vichr všechny stopy dokonale smazal.
Nevěděli jsme, kudy dál, ale Strakáč dával najevo, že nás ochotně
povede. Skutečně chtěl jít dál, ale menší pes mu rázně rozkázal, aby
zůstal stát – postavil se proti Strakáčovi jako kdysi a jasně mu řekl v
psím jazyku: ,,Ty koukej mazat domů a starej se o své věci, nebo
ti…“
A tím stopování skončilo. Všichni jsme se vrátili domů.
Jednou ráno se Strakáč vrátil z jakési dlouhé noční potulky sám. Rin
nepřišel ani druhý, ani třetí den. Objevil se až za čtyři dny, zvolna se
přivlekl a byla to jen ubohá troska někdejšího Rina. Zadní tlapky měl
zčásti ochrnuté, boky vychrtlé, oči zalité krvi, z otevřené tlamy se mu
táhly sliny.
Všichni jsme vyběhli ven a každý mu chtěl nějak pomoci nebo aspoň
projevit svou účast. Nejdřív nás napadlo, že se popral se silnějším
nepřítelem, ale na jeho roztřeseném těle jsme nenašli žádné zranění.
Potom kdosi řekl: „Chytil se do pasti.“ Ale na tlapkách neměl ani
stopu po kleštích.
Strana 57
Jeden starý kovboj, který už zabil spousty vlků, prohlásil:
„Koukněte, hoši, mně je docela jasný, že byl votrávenej. Sežral
nějakou návnadu, ale vyzvrátil ji dřív, než bylo pozdě. Čtyry
poslední dny někde proležel.“
Všichni jsme věděli, že rančeři mají ve zvyku klást otrávené návnady
kolem všech zdechlin, které najdou. Ty návnady jsou určeny vlkům,
ale nic nemůže zabránit psům, aby některou nesežrali.
Ano, tak to asi bylo. Přinesli jsme ubohému psovi vodu. Jak ten pes
pil!
Pak jsme mu dali vařené maso. Vychlemtal trochu polévky, ale masa
se skoro nedotkl.
Celý den proležel v boudě, občas žalostně kňučel a vůbec si nevšímal
Strakáčových přátelských výzev k dovádění.
Večer se zdálo, že je mu o něco lip. Vypil trochu víc polévky a snědl
kousíček masa. Tlapky se mu už tolik netřásly. Ale když zapadlo
slunce, ještě pořád to byl těžce nemocný pes.
Muselo být tak sedm hodin, protože dohasínaly večerní červánky a
bylo čím dál větší šero – a tu jsme uslyšeli ze vzdáleného kopce
volání, které bývalo tak významné – dlouhé, osamělé vlčí vytí.
Strakáč zavrčel a začal hrabat zadními tlapkami.
A tu náhle vyrazil z boudy Rin. Potácel se a měl cosi v tlamě. Vyběhl
jsem ven a spatřil podivný výjev. Strakáč pyšně, s hrozivým výrazem
vykračoval k vrchu, odkud se ozval volající hlas. Rin ho klopýtavě
sledoval a v tlamě nesl kost. Měkké vlčí vytí se ozvalo znovu.
Strakáčovi zachrčelo v prsou a rychle vyrazil kupředu. Ale chudák
nemocný Rin napjal všechny síly, potácivě se rozběhl a předběhl
velkého psa. Pak pustil kost a postavil se proti němu s tak bojovným
výrazem, jaký jen dokázal udělat. Nohy se mu třásly, ale srdce
neznalo strach. Srst se mu ježila a tesáky se mu výhružně blýskaly.
Strakáč by ho byl v mžiku přemohl, ale nemocný pes si svou
statečností získal moje sympatie. Vyřítil jsem se ven s bičíkem v
ruce, práskl s ním několikrát Strakáčovi nad hlavou a houkl jsem:
„Koukej mazat zpátky!“ Strakáč se obrátil a odplížil se do boudy.
Strana 58
Pro jistotu jsem mu připjal k obojku řetěz a řekl jsem: „Zůstaneš
tady!“
Chudák nemocný Rin zatím sebral kost, pomalu se odplížil a zmizel
v dálce mezi pelyňkovými keříky.
Nejdřív jsem měl chuť pustit se za ním a rozluštit tak tu záhadu. Ale
nějak mi ta myšlenka připadala nečestná. I v životě psa jsou jisté
věci, do nichž bychom se neměli vtírat. Nechal jsem ho tedy jít. Ještě
jsem mu připravil do boudy žrádlo a vodu a přesvědčil jsem se, že je
Strakáč spolehlivě uvázán.
Nevíme, kdy se vrátil, ale když jsem ráno vyšel ven, byl Rin v boudě.
Během dne jsme dělali všechno, co bylo v našich silách, pro toho
milého statečného pacienta; a jeho stav se viditelně zlepšil. Večer
měl mnohem více sil. Ale volání se neozvalo. Ležel klidně v boudě.
Několik dní jsem nechával Strakáče uvázaného. Třetí noc dal Rinův
plachý kamarád znamení a pes odešel i se svou večeří.
Všechny nás teď velmi zajímalo přátelství, jež pes zřejmě navázal s
volně žijícím vlkem. Ti zkušenější při rozpravách na toto téma
připomněli několik podobných případů. Silně jsme začali toužit po
tom, abychom spatřili Rinova kamaráda.
Začali jsme proto hlídkovat. Ale zvířata si to musela jakýmsi
záhadným způsobem povědět, protože vlk nikdy nepřišel v době, kdy
někdo hlídkoval. Rin, a dokonce ani Strakáč nám při pátrání v ničem
nepomohli.
Jaro nadešlo v celé slávě a s ním se Rinovi vrátily síly. Téměř
každou noc teď odcházel se svým přídělem jídla. Někdy jsme
předtím zaslechli vzdálené jemné vytí, jindy jsme žádný signál
neslyšeli.
Začali jsme si do jisté míry vážit svazku; který pes zřejmě uzavřel.
Nepokoušeli jsme se ho už špehovat. Strakáč, povzbuzen naší
přítomností, se párkrát pokusil nějak do věci zasáhnout, nebo chtěl
dokonce jít za volajícím hlasem. Ale mělo to vždy stejný výsledek:
Rin se hrozně rozzuřil. Když si Strakáč uvědomil, že malý pes má
přinejmenším morální podporu lidí, vrátil se ke stodole.
Strana 59
Toho léta jsme častokrát slyšeli volání. V červnu, kdy bývá dlouho
světlo, jsme viděli, že pes nemíří se svou dávkou jídla k vršku, ale do
skalnaté rokle, kam jsme kdysi sledovali jeho stopy.
Právě v červnu, v tom dni, jenž je z celého roku nejdelší, padlo
trochu světla na záhadu, kterou jsme se marně snažili rozluštit od
zimy. Rin se s velkou hovězí kostí ztratil v houštinách na pokraji
kaňonu a my jsme předpokládali, že se vrátí jako obvykle za několik
hodin.
Vrátil se. Přišel zpátky – ale ne tak jako obvykle.
Jeden z kovbojů byl právě nahoře na větrném mlýně a mazal ložiska.
Náhle shora křikl: „Prokrindáčka, co se to sem hrne?“
Pospíšil jsem si za ním nahoru a ostře se zahleděl do míst, kam
ukazoval. .
„Celá smečka vlků!“ vykřikoval.
Každý, kdo byl na doslech, utíkal pro koně nebo pro pušku. Popadl
jsem dalekohled a vyšplhal na střechu ranče.
Na mou duši! Blíží se k nám smečka vlků. Na kojoty jsou příliš
šedobílí, a jeden z nich je mnohem větší než ostatní. Všichni jsme
byli silně rozčileni, ale zůstávali jsme v úkrytech s puškami
připravenými k výstřelu. Muž nahoře na větrném mlýně nám stále
tiše ohlašoval pohyby smečky, protože on jediný vlky viděl.
V čele šel velký vlk a těsně za ním celá smečka. Kolik jich bylo, to
jsme přesně nevěděli. Pak vyšli z křovin na otevřenou pláň, a tu jsme
viděli, že za statným vůdcem postupují jen tři vlci.
„Nestřílejte, dokud nedám povel,“ rozkázal jsem.
Blížili se volným klusem a byli už na dostřel, když se náhle mně – i
všem ostatním – rozbřesklo. Velký vůdce, to není nikdo jiný než náš
udatný Rin! Tak obrovský se zdál jen v poměru k ostatním, nyní
jsme viděli, že to jsou jen zpola odrostlá vlčata. Vlčata? Ano, bílé
skvrnky nad očima, sněhobílá hruď a huňatý ocas to potvrzovaly –
byla to vlčata, divoká vlčata. Avšak když přišla blíž, hnědé uši a
Strana 60
čenichy, černý pruh na obou předních tlapkách a přátelské chování
nasvědčovaly, že to jsou nepochybně Rinova mláďata.
Odložili jsme pušky a stáli tam v jakémsi radostném úžasu.
„Rine! Rine! Rine! Pojď sem, ty starej dobráku!“
Vlčata z toho byla zřejmě vyděšená. Krčila se a celá se třásla. Rin šel
k nim, aby je kryl a chránil. Opatrným postupem a přátelským
lákáním jsme přiměli Rina, aby zavedl vlčata do své boudy. A tak
mezi námi zvolna vznikalo přátelské porozumění.
V dalších dnech vlčata rostla a prospívala a lidé s potěšením
pozorovali jejich divokou krásu.
Ale kde zůstala jejich matka, divoká vlčice? Nikdy jsme ji nespatřili.
Nikdy jsme se to nedověděli.
Strana 61
HANK A JEFF
Skupina lovců seděla u táborového ohně a jeden z
nich mluvil o výměně psů tak, jako kdyby to říkal o
koních nebo o dobytku. Potom kterýsi z mlčících
mužů zabručel: „Žádnej chlap se nikdy nevzdá
svýho psa –– jestliže to byl dovopravdy jeho pes.“
Ta slova rozezněla struny vzpomínek v mém srdci
a začal jsem vyprávět tento příběh tak, jak jsem ho
slyšel před mnoha lety.
Stalo se to v těch bouřlivých romantických časech před více než sto
lety, když řeka Ohio plynula nádhernými nedotčenými hvozdy a
Kentucky bylo jediným ohromným loveckým revírem. Na dolním
toku řeky Kentucky žil v osamělém srubu Jeff Garvin, starý šedivý
lovec. Neměl žádné společníky, jen velkého žíhaného psa –
medvědáře, který se jmenoval Hank.
Jeffa spojovalo s Hankem velmi silné pouto. Ve dne i v noci vedli
stejný způsob života. Jedli stejné jídlo a sdíleli stejná nebezpečí.
Nejednou když lovcova paže selhala, odrazil Hank útok a lovce
zachránil. Nikdy se od sebe neodloučili ode dne, kdy ho jako
nemotorné štěně Garvin přinesl z rodné boudy.
Živili se tím, co jim poskytovaly lesy a řeky, jelenů, medvědů a
divokých krocanů byla všude spousta. Když se jim zachtělo masa,
Garvinovi stačilo jen sundat spolehlivou pušku, zavolat Hanka, a než
ušli pár mil, jejich požadavek byl plně uspokojen.
V zimě Garvin nachytal do pastí pár kožešinových zvířat. Ty pak
spolu s medvědími a jeleními kůžemi vyměnil v obchodě dvacet mil
po proudu řeky za střelný prach, tabák, čaj a těch několik málo
potřebných věcí, které si nemohli opatřit v lesích.
Na podzim, když byla v lesích všude hojnost potravy a medvědi byli
pěkně vypasení, zabil Garvin obvykle asi tak dvacet těch pěkných
černých huňáčů a vyudil jejich kýty, aby měl zásobu masa pro
nastávající zimu, jaro a léto.
Strana 62
Jeff uměl znamenitě udit šunku a obchodník ochotně brával
Garvinovy šunky na protiúčet. Medvědí kýta je však těžká a
čtyřnásobně ztěžkne, když ji musí člověk nést jako soumar dvacet
mil po neschůdných stezkách v hlubokých hvozdech. Proto Jeff
spotřebovával šunky doma, byla to specialita jeho kuchyně, když k
němu sem tam zabloudil nějaký host, a dobrá hlavní potrava pro
něho a jeho psa.
Rok 1848 se chýlil ke konci. Garvin uložil do udírny dvacet šunek,
většinou malých, protože ty bývají nejlepší. Uzení trvalo měsíc nebo
o něco déle, ale teď už byly noci tak chladné, že se masu nemohlo
nic stát. Garvin nechal oheň vyhasnout a kochal se pohledem na
očouzené šunky, které člověku padly do oka, hned jak otevřel těžké
dveře. Ty dveře ze štípaných ořešákových kmenů byly skutečně
velice těžké a silné právě tak jako stěny udírny, protože bylo třeba
počítat se zloději. Ne dvounohými – v těch dobách býval člověk v
onom kraji nejvzácnější tvor. Ti zloději měli čtyři nohy a nebyl to
nikdo jiný než sami medvědi.
Dokud byli Hank s Jeffem nablízku, nemuseli se medvědích lupičů
bát, ale lovec býval se psem často pryč po celý týden. Proto byla
udírna sroubena jako pevnost z těžkých klád. Ve střeše byl kouřový
otvor s poklopem, který se zavíral provázkem na kladce. Dvířka
chvilku zůstávala v té poloze, do níž byla umístěna, ale pak zvolna
zapadla, pokud nebyla něčím podložena. Většinou bývala zavřena,
aby se dovnitř nedostali malí plenitelé; stěny a přečnívající okraje
zabraňovaly v přístupu medvědům.
Na začátku listopadu vstoupil Garvin do udírny, aby sňal jednu
šunku pro běžnou potřebu. Překvapilo ho, když viděl, že jeden
kolíček je prázdný. Spočítal šunky – bylo jich tam jen devatenáct.
Všechno si pečlivě prohlédl. Po lupičích žádné stopy; dveře, stěny i
střecha byly v pořádku. Hledal kolem nějaké stopy, ale žádné
nenašel.
Zavolal Hanka. Pes soustředěně okusoval starou medvědí lebku a teď
se pomalu přišoural.
„Tady, Hanku, vyčmuchej ho, najdi ho! Kde je?“
Strana 63
Pes poslechl, očichal všechno kolem srubu a oběhl srub ve velkém
okruhu; potom se vrátil s očividným nezájmem k medvědí lebce.
Garvin byl zmaten a ptal se sám sebe, zda tam skutečně bylo dvacet
šunek; možná že se zmýlil. Ale ne, všichni normální medvědi
nosívají své šunky v párech a tady byla jedna šunka lichá.
Dveře srubu bývaly v noci jen volně přivřené. Hank spával na
medvědí kůži u lůžka svého pána. Při sebemenším hluku se
probouzel, otevřel si tlapkou dveře a ohlásil nebo napadl každého
tvora – člověka nebo zvíře – který se snad někdy výjimečně přiblížil
ke srubu. Zdálo se, že je vyloučeno, aby se nějaký noční lupič vplížil
do udírny stojící těsně vedle srubu. Záhada zůstala nerozřešena.
Za tři dny vešel Garvin do udírny a zjistil, že zmizela další šunka.
Znovu hledal klíč k tomu tajemství, znovu on i pes pátrali v okolí po
stopách. Nenašli žádné a Hank se brzy vrátil ke kusu staré
nevydělané medvědí kůže, kterou žvýkal za srubem.
Několik dní nato se Garvin s Hankem vydali do hor na předběžnou
loveckou obchůzku, při níž připravili několik pastí, aby je mohl déšť
ošlehat a zbavit lidského pachu dřív, než přijde studená zima a bude
stát za to chytat zvěř do pastí.
Toho večera, právě když se chystali ulehnout k táborovému ohni,
vyrušil je odněkud zblízka hlas pumy. Dobře znali ten příšerný zvuk
a vůbec se nepolekali. Ale v tomhle řevu bylo cosi podivného. Občas
se podobal mučivému ječení šílené ženy.
Hank se někam rozběhl a na výzvu k boji odpovídal hlasitým
pohrdavým štěkotem. A psí štěkání i řev pumy brzy utichly.
Hank byl pryč tak dlouho, že Garvin mezitím usnul. Ráno byl pes
zpátky, očividně nezraněný, ale utahaný a ospalý. Jeff mu nabídl
zvěřinu, kus svého jídla, ale zdálo se, že pes nemá hlad. Bez chuti
rozkousal šťavnatý řízek.
Bylo to všechno trochu zneklidňující. Garvin si nemohl
nevzpomenout na povídačku, že v těchto horách straší jakýsi
indiánský ďábel. A některé z těch skřeků se vůbec nepodobaly řevu
žádné z těch pum, které Jeff kdy slyšel.
Strana 64
Místo aby pokračovali v cestě do kopců, obrátili se k domovu a
odpoledne byli zase zpátky ve srubu. Ukázalo se, že zmizela další
šunka. To Garvina rozzuřilo. Pátral v okolí po stopách, ale nadarmo.
Proslídil spolu s Hankem půdu nablízku i opodál, ale nenašli nic
neobvyklého. Dveře do udírny byly nedotčeny, srub neporušen, a
přece chyběla další šunka. Nikde v nejbližším okolí nebyly medvědí
ani lidské šlépěje a Hanka víc než pátrání po neexistující stopě
zajímala ta stará medvědí lebka – ohlodával ji a koulel přitom očima.
Toho večera byl Garvin hluboce sklíčen. Vyčistil pušku a dlouho líně
pokuřoval, často slýchával o strašidlech a čarodějích v nedalekých
horách. Slyšel o indiánských ďáblech, začarovaných pumách a
medvědech. A všichni tito tajuplní tvorové se ve světle současných
událostí zdáli skoro skuteční. Jen tak si mohl vysvětlit stálé ztráty
masa z udírny a ten zlověstný řev.
Na Hanka to zřejmě také silně zapůsobilo. Když stočil hnědé
svalnaté tělo jako obvykle na medvědí kůži a usnul, často ze sna
krátce kničivě poštěkával, poškubával packami a několikrát bolestně
zavyl. A tak Garvin nakonec zamumlal: „Jestlipak ho ta ničemná
puma nezranila? Možná že ho pokousala.“
Prohlédl psovi pečlivě trup i tlapky, ale nenašel žádné viditelné
zranění. Hank odpovídal na tuto péči tím, že mu lízal ruku; potom se
zase stočil a usnul.
Ale i tentokrát to byl přerušovaný spánek, jako kdyby pes byl stále
ve střehu. I Garvin bděl. Seděl na palandě a zmocňovalo se ho cosi
jako pověrečná hrůza, když pozoroval toho nezkrotného starého
stopaře medvědů, jak se ze spánku chvěje a kňučí.
Když tak na něho Garvin neklidně hleděl, něco ho napadlo. „Ten
starý indiánský medicinman ve Sciotu mi poradil prostředek, který
mi poví, co se zdá psovi – způsob, jak si člověk navodí stejný sen.“
Sáhl po velkém červeném šátku, který visel na jelením paroží, zlehka
ho rozprostřel spícímu psovi na hlavu a nechal ho tam asi deset
minut. Potom si lehl rovně na záda a rozestřel šátek na svůj obličej.
Strana 65
Usnul a zdálo se mu, že je psem, že je skutečně Hankem, druhem
lovce medvědů. Zdálo se mu, že v noci vstává ze své medvědí kůže,
potichounku jde k palandě svého pána, strčí vlhký čumák spícímu
muži k tváři, chvilku naslouchá a pak opatrně kráčí ke dveřím. Bez
hluku je otvírá a míří k udírně.
Šest stop od ní je vysoký pařez. Vyskočí na něj, pak se mocným
skokem přenese na střechu udírny. Blízko pod hřebenem je závěsný
poklop. Vsune čenich pod jeho okraj a nadzvedne ho. Pak natáhne
dlouhý silný krk a strhne nejbližší šunku z kolíčku, protáhne ji
kouřovým otvorem, seskočí dolů a utíká pryč.
Poklop zapadne vlastní váhou. Odnese kořist do cedrové mokřiny asi
dvě stě metrů od srubu, a tam se přecpe masem, které má ze všeho
nejraději. Nemůže sníst všechno; co zbude, schová do černého bláta.
Díru vyhrabe tlapkami, ale prsť nahrne zpátky čenichem, aby bylo
maso dobře přikryto.
Garvin spal dlouho. Když se probudil, pes ležel stále ještě na kůži.
Dveře byly malounko pootevřené, to mohlo znamenat, že pes byl
venku a proháněl nějaké zvíře, které slídilo nablízku. Hank si uměl
dveře otevřít, ale nikdy je za sebou nezavřel. Dveře bývaly často
otevřené celou noc, a tak to nebyl žádný důkaz.
Garvin vyšel ven a pořád musel myslet na ten sen. Otevřel udírnu a
zjistil, že zmizela další šunka. Stiskl rty a zaťal zuby, když pohlédl
ke srubu – Hank zase ohlodával starou medvědí lebku, jako kdyby za
to všechno mohla. Garvin se vypravil do cedrového močálu. Viděl,
jak ho Hank pozoruje, přestože předstírá, že je zcela zabrán do
ohryzávání lebky.
Každý pařez a každý strom mu byl povědomý z nočního snu a Jeff
kráčel přímo k cedrovému podrostu. Byly tam stopy po nedávné
činnosti. Jeff začal zuřivě hrabat rukama. Brzy odkryl kost – pak
ještě jednu – medvědí kosti – kosti z šunky – potom – kus poslední
šunky!
Napřímil se a vydechl: „Panebože.“ Pak vztekle pohlédl ke srubu a
zapískal známý signál. Ale tentokrát k němu rozradostněný Hank
Strana 66
nepřiběhl. Jeff tedy rychle vykročil zpátky a zahlédl, jak pes mizí v
houštinách.
„Pojď sem, ty!“ zařval. Pes se k němu přišoural přikrčený strachem a
žalostně kničící. „Hned se mnou pojď!“
Kráčel zpátky k díře vyhrabané v močálu a Hank se plížil za ním.
Tam se obrátil k psovi, ukázal na kost a zahřměl: „Vidíš to? Tak jsi
to byl teda pokaždý ty! Ty, můj kamarád. Ty, kterýmu jsem tak věřil,
Hanku, seš zrádce. Zloděj a zrádce!“
Pes se mu svíjel u nohou, kňučel a lízal mu boty. Jeff ho odkopl.
„Ty zatracenej zrádče!“ Hank zvedl maličko velkou hlavu a zavyl – v
tom nářku byla skutečně smrtelná úzkost. Pokusil se připlazit k
pánovým nohám, ale lovec ho znovu s klením odkopl.
„Ty zrádče! Pojď a dostaneš, co ti patří!“ Vykročil zpátky ke srubu.
Hank se plížil daleko za ním, strašlivě zahanbený a pokořený.
Garvin sňal nabitou pušku a vyšel ven. Hank se plazil asi dvacet
metrů od něho a kňučením vyjadřoval zahanbení a lítost.
„Pojď sem!“ zařval muž. Velký lovecký pes se mu pomalu přikradl k
nohám a vyděšeně mrkajícíma očima se zadíval do tváře, kterou tak
dlouho a tak hluboce miloval.
Jeff zvedl pušku a zamířil na mozek svého druha, přímo mezi jeho
velké hnědé oči, mezi ty jasné statečné oči, které ho vždycky
láskyplně zdravily, které se ani nezachvěly strachem tváří v tvář
smrti, když byl pán v nebezpečí. A v lovci, jak tak na něho hleděl, se
cosi zlomilo.
„Ne, nemůžu,“ vydechl., „Nemůžu to udělat. Seš přece můj pes. Ale
už s tebou nechci nic mít. Hrál jsi se mnou falešnou hru. A já jsem s
tebou skoncoval.“
Hodil sebou na lůžko vystlané kožešinami a rozvzlykal se jako dítě.
Starý pes se zvolna, centimetr za centimetrem vplazil dovnitř s
břichem na zemi. Jeho sametové uši nechávaly stopu v prachu a jeho
svěšená tlama poslintala práh. Jen jedinkrát tence, tenoučce zakňučel.
Strana 67
Pomalounku se dotáhl ke staré známé medvědí kožešině. Paže jeho
pána visela dolů z palandy.
Pes se nesměle natáhl a odvážil se ruku olíznout. Okamžitě se stáhla
zpátky a lovec se posadil. „Ty zrádče!“ zamručel roztrpčeně a hrubě
psa kopl. Bez jediného zvuku, jen s bezděčným vydechnutím se pes
vyplížil ze dveří, pak zvedl čenich a smutně zavyl jako pes, který ví,
že je ztracen.
Garvin ležel tiše celou hodinu; pak pohlédl na sluneční paprsek na
podlaze – to byly jeho hodiny – a zvedl se, popadl pušku, vsunul do
mošny několik kusů masa a vyšel ven. Hank ležel s ušlechtilou
hlavou v prachu. Zvedl hnědé oči a zasténal. Hlavu nezdvihl ani
nezakýval ocasem.
„Pojď sem, ty zrádče,“ řekl Garvin zprudka. A šel dvě dlouhé hodiny
a jeho pokořený druh ho následoval ve velkém odstupu.
Nakonec dorazili k řece Ohio a k přístavišti parníků. Pohupoval se
tam Generál Jackson a nakládal dříví. Na horní palubě byli cestující,
zámožní plantážníci s rodinami. Vysoký Jižan opřený o zábradlí si
všiml malebné dvojice – lovce oděného do kožešin a jeho
nádherného psa.
Řekl: „Máte krásného psa, příteli.“
„To je nejlepší stopař medvědů v celý Kentucky,“ zněla odpověď.
Strana 68
„Neprodáte ho?“ zeptal se plantážník.
„Ne,“ odpověděl zprudka lovec.
„Líbí se mi. Dal bych vám za něj fůru peněz.“
„Neprodám ho za žádný peníze,“ odpověděl.
„Hrozně rád bych ho měl.“
Lovec se podíval mlčky přes řeku, pak náhle řekl: „Budete na něj
hodnej?“
„Ano. Jsem sportovec. Mám rád dobré psy. Co za něj chcete?“
„Nemíním ho prodat,“ zavrčel Garvin rozhodně. „Ale – jestli na něj
budete hodnej, tak vám ho dám.“
Plantážníka to udivilo, ale lovec psa uvázal, přivedl ho po můstku
nahoru, vložil řemínek do ruky tomu cizímu člověku a vrátil se na
pevninu.
„Jmenuju se La Pine a jsem z New Orleansu,“ řekl plantážník tónem,
jakým mluvívají lidé, jejichž jméno je zárukou čestného jednání.
Parník kolébavě odrazil od břehu. Vysoko na horní palubě stál Hank
vedle nového pána. Garvin, opřen zády o zarážecí kůl, se díval, jak
se mezi ním a jeho psem rozšiřuje volná vodní hladina. Sevřená tvář
starého lovce zrcadlila vnitřní boj, oči měl zamžené slzami, takže
toho moc neviděl. Ale slyšel, a dlouhé bolestné vytí, které se neslo z
horní paluby, se mu zařezávalo přímo clo duše.
Zamával paží na znamení „vrať se!“. „Pusťte ho!“ vykřikl. „Je to můj
pes.“ Ale parník rychle odplouval.
Obrátil se a uháněl jako snad ještě nikdy lesy po proudu řeky. Věděl,
že o dvacet mil dál je přístaviště, kde lodě nakládají dříví. Parník
však musí plout čtyřicet mil, než se tam dostane. Jeff se ani trochu
nešetřil. Urazil těch dvacet krušných mil za tři hodiny a několik
minut.
Když tam docházel, unavený, lapající po dechu, a vyčerpaně volal z
kopce do údolí, viděl právě Generála Jacksona odplouvat s
dostatečnou zásobou dříví.
Strana 69
Chlapci z přístavu ho považovali za blázna, když ho uslyšeli. Ale
spokojili se s obvyklým vysvětlením: „Zmeškal parník a je z toho
celý vyšinutý.“
„Kde zakotví příště?“ zeptal se, když se uklidnil natolik, aby mohl
souvisle promluvit.
„Teď už staví až v Memphisu.“ Víc se nedověděl.
Vrátil se do srubu se zlomeným srdcem. Pokoušel se namluvit si, že
to za měsíc nebo za dva přejde. Mohl mít jiného psa. Ale bylo mu
odporné na to jen pomyslet. „Pro mě žádnej jinej pes neexistuje,“
řekl si a své skutečné cítění jen zastíral nesprávnými slovy.
Vydržel to o samotě pouze týden. Jednoho zářijového rána se
připravil na cestu a pak natahoval své dlouhé lovecké nohy, až
dorazil do obchodu. Přinesl všechny kožešiny, které unesl, a
všechno, zač mohl dostat trochu peněz v hotovosti. Ale neměl jasnou
představu, co dál.
Seděl mlčky u planoucího ohně, dokud obchodník Culberson
neskončil práci a neposadil se ke krbu.
„Řekni mi, Jacku,“ promluvil Garvin, „kdy sem zas připluje Generál
Jackson?“
„Ty vůbec nevíš,“ řekl Jack, „co se děje ve světě. Ten parník sem
nepřipluje už nikdy.“
„Cože?“
„Neslyšels to? Narazil na vyvrácený strom hned tu noc, co odtud
odjel, přímo pod Memphisem, a potopil se se vším všudy.
Nezachránil se nikdo kromě černého kuchaře.“
Garvin na něho tupě zíral. Pak řekl: „Škoda, že jsem nebyl na palubě
i já.“
Chtěl se vydat do New Orleansu a najít tam svého psa. Ale teď to
bylo všechno zbytečné, marné a to ho zdrtilo.
Nevěděl, co má dělat. Bez svého psa už nemohl žít jako lovec a „pro
něj žádnej jinej pes neexistoval.“
Strana 70
Na svůj opuštěný srub nechtěl ani pomyslet. Potloukal se po osadě,
kterou spolu s obchodem a hostincem tvořilo několik domů. Po
měsíci mu došly peníze a jeho dobrá pověst byla silně otřesena.
Posedával tu, zachmuřeně mlčel nebo něco mumlal sám k sobě. Pak
se mu lidé začali vyhýbat. Ukazovali si na něho jako na někoho,
„koho tíží svědomí – nejspíš někoho zabil“.
Povaloval se tam už druhý měsíc, když mu Culberson řekl: „Jeffe,
proč nejdeš někam dělat? Hledají poštovního posla, který by chodil
čtyřicet mil mezi Carroltonem a Frankfortem.“
Putovat opuštěnými lesy s poštovním pytlem mu bylo víc po chuti
než dělat nějakou jednotvárnou práci. Garvin tedy chodil každý
týden čtyřicet mil a mohl se také potloukat kolem carroltonského
přístaviště a konečně se dovědět podrobnosti o ztroskotání Generála
Jacksona.
„Kdepak,“ řekl mu jeden černoch. „Neutopit se všici. Bejt tam taky
jeden chlápek, kterej mít velikej pes. A ten pes ho dotáhnout na
břeh.“
„Jakpak se jmenoval?“
„Pine nebo Lavine nebo ňák tak.“
„A odejel do New Orleansu?“ zeptal se Garvin se zájmem, který toho
černocha skoro vyděsil.
„To já nevědět. Já myslet, že jó.“
Garvin doplul za čtrnáct dní do New Orleansu jako člen lodní
posádky. Jméno La Pine docela stačilo. Konečně se octl ve velkém
domě a byl přívětivě přijat urostlým plantážníkem.
Hovor zahájil přímo a zprudka: „Kde je můj pes?“
Pak uslyšel prostý příběh. Zpráva o ztroskotání Generála Jacksona
byla až příliš pravdivá. Všichni cestující až na jednoho zahynuli. La
Pina dovlekl jeho veliký pes půlnoční tmou ke spásnému břehu.
Když dorazili do New Orleansu, věnovaly psovi nejvíc pozornosti
děti a on jejich přátelství opětoval. Ale mnohokrát se jim ztratil a
Strana 71
našli ho vždycky dole v přístavu, jak vyhlíží připlouvající parník a
očichává každého člověka, který schází dolů po můstku, a vyje, když
parník odplouvá.
Uplynuly dva měsíce. Hank už patřil ke stálým členům rodiny a děti
ho milovaly. Cožpak nezachránil jejich tatínka před smrtí?
Teď už chodíval naříkat do přístavu méně často.
Ale jednoho dne došel od kteréhosi přítele z hor koš. Když ho
otevřeli, uviděli v něm šest uzených medvědích šunek.
Hank vešel dovnitř, právě když je rozložili. Horlivě čenichal, potom
štěkl a vyřítil se ven. Na trávníku se zastavil, srdceryvně zavyl a pak
odběhl. Naposledy byl viděn, jak se žene jako blázen k přístavu.
La Pine vyskočil na koně a rozjel se za ním. Přijel tam příliš pozdě a
už to neviděl na vlastní oči, ale bylo tam hodně svědků.
„Ten velkej loveckej pes hned skočil do vody, když tam viděl parník.
Lidi z tý lodi ho chtěli vodstrčit, ale chňapal po nich. Právě vodráželi
a ten pes, jak plaval, se dostal pod parník a zasáhly ho lopatky
kolesa. Támhle je.“
Skutečně, ležel tam, ještě teplý, s rozdrceným tělem a proraženou
lebkou.
La Pine ukázal na jedno místo pod cypřiši a pokračoval: „Tady leží.
Měli jsme ho všichni moc rádi.“
Lovec tam hleděl pohledem divokého zvířete. Zvolna ze sebe
vysoukal.:
„Byl-to-můj-pes-neměl-sem-to-dělat. Měl sem mu to vodpustit – tak
jako vodpustil von mně. Byl to můj pes. Byl – to – můj – pes.“
Potom se obrátil a odešel.
V New Orleansu leží na čestném místě pod cypřiši bílý kámen. O
šest měsíců později při velké zlaté horečce přibyl k bezejmenným
hrobům další na cestě vzdálené odtud dva tisíce mil. A nikdo neví, že
tyto dva hroby jsou spolu úzce spjaty. Jsou to hroby Hanka a Jeffa.
Strana 72
DOBRODRUŽSTVÍ V OBOŘE
Přátelé ode mne často chtějí slyšet nějakou vzrušující historku o tom,
jak na mne útočila divoká zvířata, jak mne zaskočili vlci, jak jsem
div nebyl na kousky roztrhán medvědem nebo jak mě celé míle
pronásledovala puma.
Moje odpověď bývala vždycky stejná:
„Žádné takové nebezpečí člověku nehrozí. Volně žijící zvířata, aspoň
v Americe, vás nechají na pokoji, když je necháte na pokoji vy.
Kdyby to stálo za to, vydal bych se na cestu z Maine do Kalifornie a
spal bych každou noc sám v lesích a nikdy bych nepotřeboval pušku,
aspoň ne na obranu proti šelmám. Možná že bych ji potřeboval na
obranu před lidmi, ale žádné u nás žijící zvíře mě nikdy vážně
neohrožovalo.“
Dlouho jsem to říkával, ale teď musím přiznat, že můj život byl
jednou vážně ohrožen zvířetem, které žije i v Americe. Stalo se to
tak:
V roce 1913 jsem pobýval v Anglii, a tam mne i s rodinou pozval
lord Tankerville do svého sídla Chillinghamského zámku v
Northumberlandském hrabství. K zámku patří obora, v níž je
chováno proslulé stádo divokého skotu. Tahle zvířata jsou poslední
žijící potomci tura divokého z Césarových dob, kdy tento druh žil
všude v severoevropských lesích.
Hojně se vyskytoval na severu Británie, v lesích starého Skotska, a to
ještě v roce 1220, kdy baron Muschamp postavil zeď kolem obory o
rozloze tisíc dvě stě hektarů, v níž bylo malé stádo divokého skotu. A
na tomto místě žijí potomci stáda dodnes jako jediní zástupci druhu,
z něhož se vyvinul dnešní hovězí dobytek.
Dřív musela mít tato zvířata několik barev, šedohnědou nebo
hnědočervenou s tmavšími skvrnami, ale teď, po staletích
nepřirozeného výběru, z něhož byly vyloučeny všechny kusy kromě
bílých, pevně se ustálil typ bílý s červenýma ušima.
Příležitost ke studiu tohoto slavného stáda mě ohromně lákala. A tak
sotva hodinu po příjezdu jsem už slídil po oboře v doprovodu
Strana 73
vrchního hajného, který se jmenoval Lee. Hajný s sebou nosil
dvouhlavňovou kulovnici.
Uprostřed lesní obory je travnatá pláň o výměře asi sto šedesáti
hektarů. Protéká tudy potok a stádo divokého skotu se tu s oblibou
zdržuje.
Pozoroval jsem pláň z okraje lesa a brzo jsem si uvědomil, že tahle
zvířata dobře znám. Každý jejich pohyb, zabučení, jejich zvyky mi
připomínaly dobytek, který jsem vídal na pláních amerického
západu. Protože byl květen, věděl jsem, že silní býci s krabatými
plecemi a mohutnou šíjí jsou teď méně nebezpeční než ostražité,
neklidné krávy. Krávy měly vedle sebe telata, a proto ustavičně
očekávaly odněkud útok a chystaly se k boji při každé sebemenší
známce nebezpečí hrozícího jejich mláďatům.
Stádo připomínalo vnitřní organizací stádo bizonů nebo jiného skotu.
Vede je stará kráva, ale skutečným vladařem je nejzdatnější býk.
Když se stádo pohybuje, tento býk se obvykle drží těsně za ním.
Menší býci se mu vyhýbají, jejich místo je po boku stáda.
Bývá tu i jiná význačná osobnost, svržený vládce – býk, který kdysi
stádu kraloval a byl přemožen silnějším sokem. Podobně jako u
amerických bizonů i zde obvykle vládne jeden býk asi tři roky, a
když je poražen, nesmí se ke stádu vůbec přiblížit, potuluje se v
povzdálí, osamělý a zavržený.
Jednoho dne jsem uviděl takového osamělého býka. Pásl se kousek
od lesa a já jsem si ho z kraje louky vyfotografoval. Potom jsem si
vyhlédl vhodný strom, na který bych mohl vylézt, kdyby bylo třeba,
a zvolna jsem začal k býkovi postupovat. Když jsem se k němu
přiblížil na třicet metrů, udělal jsem druhý snímek. Zvedl hlavu a
zvědavě se na mne zahleděl. Jakmile se začal znovu pást, opatrně
jsem popošel blíž. Zastavil jsem se deset metrů od něho. Býk zvedl
hlavu a upřeně na mne civěl, zatímco jsem pořizoval další obrázek.
Neviděl jsem v jeho výrazu strach ani zlost, jen mírumilovnou
zvědavost, ale byl ode mne jen deset metrů a hleděl na mne. Pak
jsem za sebou zaslechl tiché hvízdnutí. Pomalounku jsem se ohlédl,
neodvažoval jsem se totiž udělat prudký pohyb, a koutkem oka jsem
Strana 74
zahlédl hajného, jak mi ukazuje, abych se vrátil. Ustupoval jsem
velmi zvolna a přitom jsem byl stále obrácen obličejem k býkovi.
Zíral na mne, dokud jsem nedošel k lesu, pak se zase začal pást.
„Na vašem místě bych tohle nedělal,“ řekl hajný. „Je to hodně
riskantní.“
„Ano,“ odpověděl jsem, „ale získal jsem obrázek.“
Druhého dne se ve stádu schylovalo k boji. Jeden z mladších býčků
se začal naparovat, snil o velké moci, jíž může dobýt, a opravdu
věřil, že už teď dokáže sesadit starého vládce a sám se stát pánem
stáda.
Býčí zvyklosti jsou v těchto případech přesně ustálené. Mladý býk
začal strašně hlasitě funět, potom popošel s vážnou důstojností deset
kroků vpřed a začal hrabat kopyty tak usilovně, až mu hlína létala
přes hřbet. Stále při tom funěl a pak najednou přestal, zvedl hlavu a
vyrazil ryčné bú, bú-u, bú-u, což znamenalo výzvu k souboji.
Velký býk neobrátil hlavu, ani se nepřestal pást.
Menší býček tedy znovu zafuněl, popošel o dalších deset kroků,
znovu zahrabal kopyty a opakoval výzvu. Ale vládce stáda se pásl
dál.
Býček udělal dalších deset kroků, teď už byl jen dvacet kroků od
vládce – a v přesně odměřené vzdálenosti znovu a zvlášť usilovně
začal hrabat kopyty. Potom si klekl a ryl rohy do trávníku, až kusy
drnu vyletovaly vysoko do vzduchu a padaly jako špinavý déšť na
jeho bílý hřbet.
Strana 75
Nakonec opět zatroubil výzvu k boji: bú, bú-u, bú-u. Vládce stáda se
konečně přestal pást a zvedl hlavu. Nedíval se na svého soka, hleděl
upřeně vlevo na vzdálený kopec. A mladý býček si vybral vzdálený
kopec na pravé straně a zadíval se zase tam.
Stáli tak asi půl minuty a zdálo se, že vůbec nevnímají jeden
druhého. Nevím, kdo z nich dal znamení ani jak, ale najednou se
proti sobě zuřivě rozběhli. Země se zatřásla, když se srazili. Zahájili
souboj s hlavou u samé země, s nozdrami v jedné rovině, obrácenými
dozadu, s nohama spojenýma a zapřenýma. Jejich velké šíje byly
zvednuty a napjaty, a jak spolu zápasili a snažili se jeden druhého
zdola nabrat, jejich mohutné rohy na sebe s třeskotem narážely.
Hlasité funění prozrazovalo, s jakou zuřivostí a urputností bojují.
Chvilku šermovali rohy a zdálo se, že žádný nemá převahu. Potom se
začala projevovat větší váha starého býka. Mladší býček byl zatlačen
trochu zpátky. A velký býk věděl, že má vyhráno; opřel se do soka
vší silou a býček musel ustoupit ještě víc. Dostali se na strmý břeh,
tam býček ztratil oporu pod kopyty a klesl. Starý býk toho využil a
nabral ho plnou silou na rohy. Zahlédl jsem na jednom rohu býčkův
obnažený bok. Pak se býček skutálel ze svahu. Zdálo se mi, že má
rozervané břicho, ale dole vyskočil a utíkal pryč. Žalostně bečel jako
tele – bé – bé – a neviděl jsem na něm žádnou otevřenou ránu.
Tím souboj skončil. Velký býk zůstal vládcem stáda, které se klidně
páslo a neprojevovalo nejmenší zájem o tu vzrušující podívanou.
Poslední den pobytu na zámku jsem řekl hajnému: „Poslyšte, Lee, na
filmu mi zbývají ještě tři snímky. Dnes bych chtěl něco moc
pěkného.“
„Zařídím to,“ odpověděl a vyrazili jsme do obory.
Stádo bylo něčím rozčileno, všechna zvířata se shromáždila
uprostřed otevřené pláně, bučela tam a pobíhala dokola – „jančila“,
jak tomu říkáme u nás na amerických pláních.
„Něco se tam děje,“ řekl jsem. „Půjdeme ke stádu, jak budeme moci
nejblíž, ale mějte pušku připravenu.“
Hajný poklepal na těžkou rychlopalnou kulovnici a krátce se zasmál.
Strana 76
Sotvaže jsme se ke stádu přiblížili, uteklo, ale pak se obloukem
vrátilo nedaleko nás. Rozdělilo se do dvou skupin, po každém boku
jsme měli jednu. Zvířata rozčileně funěla – ocasy zvednuty, hlavy
vztyčeny. Opodál ležel na zemi býček, kterého jsme viděli zápasit s
vládcem.
„Koukněte!“ vykřikl hajný. „Tentokrát s ním velký býk pořádně
zatočil!“
Opravdu, vládce stáda soka zřejmě zabil. Přistoupili jsme blíž,
abychom na něho lépe viděli. Musím přiznat, že jsem byl překvapen,
ještě nikdy jsem neviděl býka v tak divné poloze. Ležel na hřbetě,
všechny čtyři nohy ve vzduchu, hlavu měl zvrácenou, vraženou mezi
žebra, jeden dlouhý roh směřoval k trupu, druhý byl zabořen hluboko
do hlíny. Nechápali jsme, jak se do této polohy mohl dostat.
Postoupil jsem blíž a stádo zatím pobíhalo kolem a funělo. Tvářilo se
hrozivě, ale já se cítil bezpečný pod ochranou rychlopalné
dvouhlavňové kulovnice.
Popošli jsme ještě blíž a mohli jsme být tak dvanáct metrů od něho,
když „mrtvý“ býk najednou divoce zahrabal ve vzduchu všemi
čtyřmi kopyty.
„Pozor, není mrtvý, je jenom připíchnutý, jestli víte, co to znamená,“
vykřikl jsem. Užil jsem slova rozšířeného na severu, které označuje
býka v takové poloze, z níž se sám nemůže dostat.
„Jo, vím, co to znamená,“ řekl hajný.
Oba jsme věděli, že býk ležící v této poloze se bez pomoci zadusí,
protože mu játra tlačí na plíce.
„Pomůžeme mu na nohy,“ řekl hajný.
„Dobrá,’ řekl jsem, „můžete, jestli chcete, ale se mnou přitom
nepočítejte.“
„Proč ne?“ zeptal se.
„Protože dobře vím, co udělá, až vstane.“
„Co?“
Strana 77
„Pustí se do vás a zabije vás.“
„Ále, nemám strach,“ řekl hajný a vykročil. „Tak aspoň mějte
připravenu odjištěnou kulovnici. Budete ji potřebovat.“ Zasmál se a
šel dál.
„Počkejte!“ řekl jsem. „Tohle začíná být zajímavé, rád bych si udělal
obrázek.“ A zmačkl jsem znovu spoušť.
Lee pak položil kulovnici vedle býka, popadl to velikánské zvíře za
ocas a ze všech sil je nadzvedl. Byl to silný chlapík a dokázal
posunout býkův zadek skoro o půl metru. To stačilo, aby se býk
dostal z mrtvého bodu. Začal sebou divoce bít, převalil se, vstal,
obrátil se – a zaútočil přímo na svého zachránce.
Hajný popadl pušku a chtěl se dát na útěk, ale já na něho zařval:
„Střílejte, střílejte! Nemůžete utíkat!“
Ale on si zřejmě myslel, že utíkat může, a pádil po trávníku s býkem
v patách. Neuběhli ani deset kroků, když ho býk dohonil a ošklivě
nabral na rohy. Muž udělal několik přemetů, ale kulovnici nepustil.
Býk se za ním znovu rozběhl, ale hajný, přestože ležel na zádech, ho
zuřivě bodl puškou a ostrá ocelová hlaveň zajela zvířeti do nozder.
Býk couvl, oběhl hajného, nabral ho zezadu a strkal ho po zemi pět
nebo deset metrů.
Lee se znovu natáhl, ale pořád křečovitě svíral pušku.
Strana 78
Nadarmo jsem křičel: „Střílejte! Střílejte! Proboha střílejte, zabije
vás!“
Ale on nestřelil, a když se býk chtěl do něho znovu pustit, vykopl
vzhůru nohu a jeho ostrá ocvočkovaná bota zasáhla býka přímo do
oka. Zvíře zatřáslo hlavou, zafunělo a obrátilo se.
Potom zpozorovalo mne, přestalo si všímat své první oběti a
zaútočilo na mne. Byl jsem ozbrojen jen fotografickým přístrojem,
ale věděl jsem, že nejhorší ze všeho by bylo utíkat.
Nejdřív mne napadlo, abych si svlékl kabát – viděl jsem přece býčí
zápasy –, a kdybych užil kabátu jako mantily, měl bych určitou
naději. Ale ne, uvědomil jsem si, že bude nejlepší, když zůstanu
nehybně stát. Býk přiklusal a tři metry přede mnou se zastavil.
Upřeně jsme na sebe hleděli. Věděl jsem, že příští okamžik může být
pro mne poslední. Pořád jsem stál jako zkamenělý v naději, že
uslyším výstřel.
Zdálo se mi, že ten klid trvá dlouho, strašně dlouho. Potom se býk
bez jakéhokoli pochopitelného důvodu otočil a tryskem odběhl ke
stádu. Stádo se obrátilo a řítilo se s temným dusotem pryč, jako by je
zachvátila panika.
Přistoupil jsem k ležícímu hajnému a řekl jsem: „Stalo se vám
něco?“
„Ne, celkem mi nic není,“ vydechl slabě. „Proč jste nestřelil?“
„Kulovnice – nebyla – nabitá,“ dostal ze sebe s námahou a
pokračoval: „Nikdy jsem nevěřil, že ta zvířata jsou nebezpečná.“
Opravdu, ten hlupák nosil každý den pušku, protože jsem na tom
trval, ale byl tak tvrdohlavý, že do ní vůbec nedal náboje.
„Jsou nebezpečná!“ vykřikl jsem. „Tak vidíte, teď jste to poznal.
Říkám vám, že znám tahle zvířata lip než vy, ačkoli tady nejsem
ještě ani týden, a vy jste tu celý život. Znám je, protože jsou úplně
stejná jako zdivočelý dobytek v Texasu.“
Pomohl jsem mu na nohy; při chůzi se o mne ztěžka opíral, ačkoli
tvrdil, že vůbec není zraněn.
Strana 79
Musel jsem ho podpírat čím dál víc a po stu metrech se zhroutil.
Přivedl jsem ho k vědomí a znovu jsme vykročili k domovu, ale než
jsme dorazili k zámku, museli jsme mnohokrát odpočívat. Hajného
uložili do postele a zavolali lékaře.
Doktor konstatoval: „Žádná kost není zlomena, nikde není otevřená
rána, ale utrpěl silný šok.“
A skutečně to tak bylo. Hajný musel zůstat na lůžku po celé týdny.
Vlastně se z toho šoku nikdy docela nevzpamatoval. Přestože mu
bylo teprve třicet pět let, stal se z něho trvalý invalida. A to všechno
proto, že se nenaučil moudrou prostou zásadu: Buď připraven a
nebezpečí tě mine.
Tehdy byl můj život nejvíc ohrožen volně žijícím zvířetem a byl to
druh zvířete, které žije i v Americe, i když jsem za tímhle zážitkem
musel jet až do Anglie.
Strana 80
LOBO KRÁL VLKŮ
Toto je příběh Velkého Courtauda, krále vlků. Příběh vlka, který
vládl celé střední Francii jako zuřivý, despotický monarcha. Příběh
vlka, který obrátil na útěk tisíc lidí. Příběh vlka, který po tři kruté
zimy obléhal celou Paříž. Příběh vlka, který donutil krále Karla
zbaběle se schovávat za kamennými hradbami zámku. Příběh vlka,
který každý den roztrhal člověka.
Boží hněv těžce doléhal v těch dobách na Francii. Anglická vojska
pustošila Normandii jako posedlá ničivým běsem. Burgundsko,
Bretaň, Lucembursko a Provence se dostaly pod vedením svých
vládců do konfliktu s ústřední královskou mocí. V celé zemi
panovala anarchie, řádily nemoci a hlad. Bezbranní sedláci byli
vybíjeni jako králíci. Bohaté zemědělské kraje pustly.
A právě v této době loupeživé vlčí smečky, které už nebyly
zastrašovány zdatnými, statečnými lovci, vytáhly z lesů do zpustlých
polí, podnikaly nájezdy na města a vesnice právě tak, jako to dělali
zvlčilí lidští loupežníci. Z celé nížiny kolem Loiry zmizely ovce,
neboť byly zadáveny a sežrány. Sedláci sehnali zbylý dobytek do stát
a bránili ho zbraněmi, které měli po ruce. Na noc zaháněli dobytek
do bezpečných stodol nebo do vysokých ohrad.
Ale i počet dobytčat se snižoval a smečky hladových vlků byly stále
větší a smělejší. U každé vsi se drželi vlci, číhali po celé dny na
osamělce – lidi nebo dobytčata – a za noci směle vnikali mezi domy
a slídili po kořisti.
Paříž, královské sídelní město na Seině, se v těch dobách rozkládala
pouze na ostrově, řeka ji obtékala na všech stranách a navíc ji
chránily kamenné hradby. Paříž byla největším obchodním
střediskem v celé Francii, a proto do ní směřovala den co den malá
stáda dobytka. Hlídali je ozbrojení muži, ale hladoví vlci měli v těch
dobách z lidí malý strach. Dusot a bučení stáda dobytka byly pro ně
pozvánkou k hostině.
Protože do Paříže přicházelo víc dobytka než do kteréhokoli jiného
tržního střediska, drželo se podél přístupových cest víc vlků, kteří se
Strana 81
chtěli přiživit na bohatých zásobách. I další okolnosti byly vlkům
příznivé. Na pravém břehu řeky, západně od cesty přicházející k
mostu ze severu, bylo rozervané údolí, skutečná skalnatá divočina
plná jeskyní, ukrytá v ostružinových houštinách, popínavých
rostlinách a mladém porostu, které ji znamenitě maskovaly. Nerostly
tam žádné velké stromy, všechny je už dávno vykáceli lidé z města
na palivo. Ale ta mladá džungle spolu s bludištěm plným jeskyní
byla skutečná vlčí pevnost, do níž se psi vůbec neodvážili vstoupit a
kam jezdci na koních nemohli. Lovci tu byli v takové nevýhodě, že
se těm místům raději vyhýbali, a tak byla obecně známá pod jménem
Louvrier nebo Remise des Loups.
Vědělo se, že tam je mnoho vlčích doupat, a každý rok se tu rodily
nové generace vlčat, které se stávaly postrachem na cestách
vedoucích do velkého města. Teprve po mnoha desetiletích byla ta
místa vyčištěna. A jedinou památkou na jejich někdejší vlčí
obyvatele je dnes jeho jméno – Louvre.
Ale v hrozných časech za Karla VII. bylo to veliké vlčí doupě v
největším rozkvětu a každoročně odtud vyrážely hladové smečky,
které podle práva silnějšího hodovaly na královských stádech.
Od Seiny na sever k Montmartru a mnoho kilometrů k východu i k
západu se táhla stejně pustá divočina zarostlá dubovými houštinami s
močály plnými popínavých rostlin. Tudy se proplétaly tři významné
cesty, jichž užívali lidé, když jeli za obchodem do města. A v těchto
skrytých zarostlých místech se to vlky jen hemžilo.
Zjara a na počátku léta se vlci málokdy houfují do smeček. Dvojice
se starají o svá mláďata, která jsou teď v doupatech. Ale v září, když
vlčata trochu vyspějí a začnou se rozhlížet po světě, a ještě o něco
později, když nastane skutečně sháňka po potravě, houfují se do
smeček. Když je počasí nejdrsnější a země leží pod sněhem, smečky
se rozrůstají, potulují se krajem a slídí po kořisti – a tehdy mají
skutečně strašnou ničivou moc.
Podle zákona o přirozeném výběru má každá z těchto smeček vůdce,
jedince vynikajícího nad ostatní velikostí, silou a moudrostí. Mnohé
z těchto vůdců znali až příliš dobře pastevci a obyvatelé hlavního
Strana 82
města, kteří se mohli střetnout se slídícími smečkami, když je
obchodní záležitosti donutily opustit bezpečné hradby a putovat
skrze lesy. Tak byl proslulý Černý vlk ze Soissons, Rudý vlk, který
zabil pana ďArlu, Stříbrná bestie, vlk známý podle stříbrošedého
zbarvení a pověstný tím, že sám přemohl a roztrhal tři ozbrojené
muže, kteří ho chtěli odehnat od drahocenného hříběte.
Ale ze všech těchto slavných vlků nejhroznější byla strašná, velká
obluda, která později vešla do dějin pod jménem Courtaud.
Narodil se – tak praví klášterní kronikáři – v divoké údolní pevnosti,
která se prostírala na tomto břehu řeky severně a západně od mostu,
po němž se vstupovalo do Paříže. Tady v Louvrier našel spolu s
družkou a svými druhy bezpečné útočiště.
S velkou pravděpodobností můžeme říci, že se narodil v roce 1424,
protože plně dorostlého jej spatřili poprvé v létě roku 1427. Snadno
ho na dálku poznávali podle mohutného vzrůstu a držení těla – byl to
skutečný obr mezi vlky. Jeho postavu prý bylo možno přirovnat k
postavě poníka. A jak byl velký, tak byl i dravý a odvážný.
Toho léta byl mnohokrát viděn. Často býval sám a měl
podivuhodnou schopnost rozpoznat na dálku lidi s luky a šípy a
vyhýbat se jim. Těch se bál; ale pastevci ozbrojenými oštěpy nebo
cepy hluboce pohrdal. Přehnal se kolem těchto bezmocných strážců a
srazil některé roční tele – nejdřív mu překousl šlachy v podkolení a
pak mu prokousl hrdlo. Když pastevci se zbylými dobytčaty utekli,
nechal je být. Ale když se mu postavili na odpor, obrátil všechen svůj
divoký vztek proti nim a zakrátko mu padl za oběť některý člověk a
někdy i několik lidí.
To se přihodilo toho roku několikrát. A pastevci se brzy začali řídit
zásadou: Nech mu zadávit jedno dobytče, nebo zadáví tebe. To
znamená – zaplať lupiči výkupné, aby tě nechal naživu.
Tak to šlo až do konce léta. Obrovský vlk míval v této době jen
malou smečku, snad to byla jeho letošní mláďata.
Rodina sedláka Duboise měla pěkně vypasenou ovci, kterou
zamýšlela prodat v Paříži na trhu. Protože do zimy bylo ještě daleko,
Strana 83
vlci se dosud nepotulovali ve velkých smečkách. Do Paříže mohou
ostatně dojet kolem poledne, když vyrazí časně zrána – a tak se otec
rozhodl, že poveze ovci na voze taženém jedním koníkem a že se
obejde bez jakékoli ochrany, postačí mu dřevorubecký hák a několik
cingrlátek, zvonečků a ptačích plašítek, které zavěsí na koňský
postroj a na vůz.
Výlet do Paříže měl v těch dobách stejné kouzlo jako dnes. A
sedlákova žena se důrazně dožadovala, aby směla jet s ním.
Dvanáctiletý Jean také prosil, aby ho vzali s sebou.
A tak se jednoho krásného zářijového dne vydali do Paříže všichni,
celá rodina s koníkem a s ovcí.
Cestou se střetli s vlčí smečkou, kterou vedl obrovský vlk. Koník se
dal do běhu, ovce vyletěla z vozu a byla rychle zadávena. Pak vlci
strhli koníka, překousali mu šlachy v podkolení a prokousli mu
hrdlo. Jean Dubois stál na voze jako v pevnosti a statečně bojoval s
dřevorubeckým hákem v ruce, ale vlků bylo příliš mnoho. Byla to
krátká bitva a po ní následovala divoká hostina. Tito vlci si koňského
a ovčího masa ani nevšimli a nacpali se masem lidských oběti.
Strana 84
Smrt rolnické rodiny by sama o sobě nebyla považována za příliš
důležitou událost. Důležitá však byla proto, že velký vlk a jeho
dorůstající potomci při této příležitosti zřejmě okusili lidské maso a
našli v něm zalíbení. Od té doby se z nich stali fanatičtí lidojedi.
Nejenže se stal lidojedem velký vlk, ale jeho vůdcovský vliv byl tak
silný, že se tento zvyk hodně rozšířil. A za několik měsíců už lidé
znali strašnou skutečnost, že vlci v lesích kolem Louvrů se stáda ani
nedotknou a nažerou se především masa jeho strážců.
Povídky z těch dob čpí rudou krví lidí, kteří padli za oběť vlkům.
Tyto příběhy jsou většinou vyšperkovány přídavnými jmény, která
nahánějí hrůzu. Jeden dějepisec je však přesnější a vypráví, že v
prvním měsíci oné neblahé zimy vlci roztrhali a sežrali čtrnáct lidí v
malém údolí mezi dnešním Montmartrem a bránou svatého
Antonína. A ve všech případech si vlci dobytka ani nevšimli.
Při mnohých z těchto nájezdů byl spatřen ohromný vlk a lidé ho
považovali za strůjce všech přepadů. Zdálo se, že ho chrání jakési
kouzlo, protože vždycky vyvázl bez jediného zranění. Nebyly už
žádné pochybnosti o tom, že jeho hlavní stan leží v Louvru. Tady
blízko pařížských bran mohl se svou lupičskou tlupou kdykoli
napadnout přicházející nebo odcházející skupinky pocestných a
dobytčat a směle vybrat za bílého dne ode všech daň, jako to dělávali
loupeživí rytíři nebo korzáři křižující před vjezdem do některého
velkého obchodního přístavu.
Musel nutně podnikat přepady za dne, protože po západu slunce se
všechny městské brány zavíraly, byly hlídány a zůstávaly na závoru
až do východu slunce. Velký vlk se obvykle vyhýbal hradbám a
baštám, protože tam byli lidé s kušemi a častokrát dostali některého
vlka. Sám král vlků byl jednou zasažen šípem a byl jím zasažen tak,
že to pro něho znamenalo varování. A protože byl moudrý, stačila
mu jediná výstraha.
Nastal leden, Měsíc sněhu. Tehdy se málokdo vydával na cesty, stáda
dobytka byla zahnána do stájí a lovná zvěř zmizela. Smečka vlčího
krále se denně rozrůstala. Ve vzdálených kopcích měli nouzi o
potravu, ale tady na opevněném ostrově byla vždy naděje na kořist,
Strana 85
všechno tu silně vonělo nadějí. Strašná smečka, které dodával
smělosti hlad a její početnost, podnikala výpady blíž a blíž k
hradbám.
V Paříži byl teď nedostatek potravy. A když se roznesla zpráva, že se
rychle blíží stádo dobytka střežené jezdci na koních, zavládlo ve
městě vzrušení. Velká brána na mostě se dočista otevřela a stádo
dobytka se chvatně cpalo dovnitř. Ale v patách se mu shromáždili
vlci, kterým dodalo odvahu jejich množství, a v čele se svým králem
zaútočili zezadu na stádo.
Nastal nepopsatelný zmatek. Všichni se chtěli dostat do bezpečí za
bránu. Dobytčata pobíhala po hlavních ulicích, pěší lidé utekli domů
a strážci se vrhli do bašt. V čele se svým králem se vlci přihnali do
ulic otevřenou bránou za stádem dobytka a jeho hlídači. Několik lidí
kleslo k zemi, šípy proklály několik vlků.
Náhle se do zvonění řetězů, svištění šípů, tlukotu kladiv a dusotu
koní ozval pokřik:
„Zavřete bránu! Chyťte je! Rychle! Máme je!“
Král vlků nic z toho nechápal. Ale když viděl, že se velká brána
chvěje a zvolna zavírá, vycítil léčku. Obrátil se, a protože byl v čele
smečky, octl se teď vzadu. Podařilo se mu však ještě včas proskočit
mezerou v bráně, než se brána zavřela, a tak unikl. Ale o dvacet
kroků dál byla strašná padací mříž, která uzavírala cestu na most.
Vlčí smečka se tudy přehnala jako vítr. Ale právě když ji podbíhal
Strana 86
král vlků, mříž sjela dolů a její ostrý okraj zasáhl jeho ocas. Vlk však
běžel dál, volný a nezraněný – jen bez ocasu, ten zůstal za mříží. Od
té doby měl král vlků kromě ohromné postavy další poznávací
znamení: místo ocasu jen pahýl. A znali ho pod jménem Courtaud,
král vlků od Seiny.
Slavný vpád do Paříže podnikl se svou smečkou na začátku zimy
roku 1428. Tato zkušenost ho málem stála život, takže od té doby se
neodvažoval příliš blízko k hradbám, za nimiž číhali lučištníci. Ale
krutá zima měla čtyři významné důsledky. Všechen zbývající
dobytek byl zahnán z pastvin do bezpečných stájí, kde mu bylo
aspoň teplo a kam za nim nemohli vlci. Všechno panstvo ze širokého
okolí, které mělo prostředky na cestu, soustředilo se v Paříži, za
jejímiž hradbami hledalo ochranu před lupiči – lidmi i vlky. Do
městských bran byla denně přiháněna malá, dobře střežená stáda
jatečního dobytka. A konečně ve všech lesnatých krajích na Seině se
stále zvětšovaly vlčí smečky.
Jak přibývalo sněhu a ubývalo potravy, vlci byli stále hladovější a
smělejší. Osamělý pocestný, ba i malá skupinka pocestných neměli
žádnou naději, že vyváznou se zdravou kůží, když vstoupili do vlky
zamořeného pásma lesů kolem Paříže.
Během té zimy zuřila válka mezi krutě zkoušenými Pařížany a věčně
hladovými vlky. Stovky slabších a zraněných vlků byly jistě
zadáveny a sežrány silnějšími druhy. Ať už tak
ubylo vlků kolik chtělo, jejich přirozený přírůstek
byl větší. A ze všech známých oblastí, kde vyrůstala
vlčata, nesnesla žádná srovnání s Louvrem,
domovem a bezpečným útočištěm krále vlků
Courtauda.
Mnohokrát ho zahlédli pozorovatelé i oddíly jezdců
na koních. Ale jako kdyby ho něco chránilo před
všemi nástrahami. Jeho jméno vzbuzovalo hrůzu v
celé této části Francie. K obvyklému přání šťastné
cesty pocestným, kteří odcházeli z Paříže do
některého vzdáleného města, se tehdy běžně
připojovalo: „Bůh vás provázej a nedopusť, aby vás
Strana 87
dostal Courtaud.“
Léto roku 1428 minulo a ten vlčí loupežník, stále číhající poblíž
Louvrů, vybral si obvyklou daň z dobytka, koní a lidí. Byl to rok
hromadného vraždění po celé Francii – zahraniční nepřátelé a
proradní domácí povstalci pustošili celou tu krásnou zem.
Přišel podzim a s ním ještě těžší zkoušky. Zdálo se, že se všechny
zásoby potravy soustředily do Paříže, a proto se proto všichni vlci
soustředili kolem Seiny. A když nastaly pochmurné zimní dny, na
Seině vládla ještě pochmurnější nálada.
Od konce ledna do března bylo město ve stavu obležení, uzavřeno,
obklíčeno velkým králem vlků a jeho zoufalými, hladovými
smečkami. Nikdo se neodvážil tudy projít. A teprve když tající sníh
umožnil koním jistou chůzi a jezdcům bezpečnou cestu v sedle, vyjel
oddíl ozbrojenců s královými rozkazy, které po nekonečně dlouhé
době zajistily dodávku potravin z daleké Provence.
Když se zásobovací kolona přiblížila k velké bráně na Seině, král
vlků se jí pověsil na paty, připraven k útoku. Zvuk zvonků a trub ho
však odradil, a tak se držel v pozadí, dokud kolona nevjela dovnitř.
Brána se zavřela a zvony katedrály Notre Dame radostně vyzváněly
do světa zprávu: „Díky bohu, pomoc je zde!“
Léto roku 1429 míjelo a na Francii dolehly ještě větší hrůzy. Válka,
nekonečná válka – válka s cizinci i občanská válka zuřila ve všech
krajích a k tomu řádily loupeživé tlupy. Skutečným králem byla
Smrt. Ať už její vláda nabyla jakékoli podoby, byla to vždy jiná
podoba smrti, nemoci a pustošení. Toho léta zahynuly stovky lidí a
poskytly potravu vychrtlým šedým vlkům. A jak pochmurně
zavtipkoval jeden obyvatel ostrova na Seině: „Čím méně krků
budeme muset živit, tím lépe.“
Většina strážců na hradbách a ti, kdož doprovázívali kolony, zahlédli
vlčího krále v půlmílové vzdálenosti. Snadno ho rozeznali podle
velké postavy a useknutého ocasu.
V těchto dobách stál na jižním břehu řeky v rohu druhé městské
hradby Tour de Miel – dům, který patřil známé šlechtické rodině.
Strana 88
Hraběnka de Miel, ačkoliv už vdova, byla mladá a krásná žena plná
ohně.
Vystavěla si pro potěšení a pro své záměry krytý můstek přes řeku,
tajný východ. Jeden konec ústil v malých nenápadných dveřích za
hradbami, druhý vedl do hraběnčiny soukromé ložnice. Uprostřed
podlahy byly padací dveře, dokonale zamaskované. Otevřely se,
když hraběnka ve svém pokoji uvolnila péro. Pod padacími dveřmi
zela šachta, v níž se ježily ostré dýky. A o šest metrů níž rychle
plynula řeka. Povídalo se, že nejeden nápadník, který vznešenou paní
dost neuspokojil, byl s úsměvem poslán kratší tajnou cestou ke
svému koni, bezpečně uvázanému nedaleko – a už ho nikdo nikdy
nespatřil.
Za tiché měsíční noci na podzim toho roku očekávala urozená paní
milence. Vyhlížela z okna a uviděla, že se blíží jeho kůň. Skutečně,
kůň – ale bez jezdce! Zbystřila pozornost a vyčkávala. Kůň jí
připadal nějak malý a blížil se s hlavou svěšenou, opatrným krokem,
pak nechal za sebou stromy, které ho zpola zakrývaly, a zůstal stát na
dohled – byl to vlk, vlčí obluda, vlk s useknutým ocasem.
Lstivá hraběnka bleskurychle nastrojila léčku. Vlastnoručně přinesla
ze špižírny kus hovězího hřbetu. Rozkrojila jej, aby kouzelná vůně
ještě zesílila. Uvázala maso na provaz a rychle, bez hluku se brala
dlouhou temnou chodbou. Vnější dvířka byla doširoka otevřená.
Potřela masem práh a pak táhla krvavý hřbet k horním dvířkám.
Potom otvorem ve stěně pozorovala, co se bude dít.
Velký vlk čenichal kolem dokola. Opatrně popošel blíž. Měl hlad –
vždycky měl hlad. S rozkoší nasával pach krve a plížil se dál a dál. A
když hraběnka viděla, že ta matná šedá postava vlezla do léčky,
stiskla péro. Ozvalo se jen tiché klapnutí, ale stačilo vlka varovat.
Král vlků zbystřil pozornost. Okamžitě vycítil past. Kdyby se byl
vrátil tak, jak přišel, byl by bídně zahynul. On však opustil zrádné
místo jediným dlouhým skokem, zamířil ke dvířkům a vyběhl ven
nezraněn – a moudřejší než předtím.
Pak nastaly tvrdé zimní měsíce. Vánoce, které měly být svátky
radosti, minuly ve znamení stále pochmurnější nálady. Ve městě
Strana 89
řádil mor a nejeden občan mu padl za oběť. A protože nikdo
nevymyslel nic lepšího, házeli mrtvá těla z hradeb, aby se vlci mohli
dosyta nažrat.
Nikdo neví, proč se mor mezi vlky nerozšířil, ač v to lidé doufali. U
vlků se tím jen prohloubila záliba v lidském mase a město se stalo
ještě vyhlášenějším místem vlčích hodů a radovánek.
Od toho dne, kdy málem uvázl za velkou bránou, Courtaud se
vyhýbal i mostu, který k ní vedl. Ale hlubší závěje a stále větší nouze
o potravu v únoru – Měsíci vlků – dodávaly vlkům odvahy a
útočnosti.
Znovu začalo obléhání jako minulou zimu a v čele obléhatelů stál
Courtaud. Teď vídali krále vlků a jeho smečky ze strážní věže skoro
každý den – ale vždycky se držel tak daleko, že lukem na něho
nemohli dostřelit.
Byla opět krutá zima. Seinu pokrýval tlustý led. A častokrát byly
ráno nalezeny stopy, které prozrazovaly, že vlci využili této výhody a
slídili kolem hradeb ve snaze najít nějaký volný vchod.
Ale hradební zdi byly vysoké a pevné, tudy nevítaní hosté nemohli
proniknout. Strážci se ani moc nesnažili zahlédnout ty nejasné šedé
stíny. Až na to, že občas využili příležitosti a vyslali do šera šíp,
nepokoušeli se vlky na ledě nijak znepokojovat.
Pak se stalo cosi zvláštního.
Seina odváděla vody z Marny, Horní Marny, Laube a Còte d’Or. V
těch vysokých horách a na náhorních rovinách panovaly mrazy o
tolik silnější, že říčky zamrzly do dna a i samy prameny jako kdyby
přestaly prýštit. Při sníženém průtoku klesla hladina Seiny hluboko
pod nejnižší letní bod.
Na břehu řeky před palácem krále Karla bylo přístaviště, kde
kotvívala králova loď. Když nebyl tento malý přístav v provozu,
ohrazovali jej železným mřížovím, které sahalo stopu pod úroveň
hladiny. Ale teď hladina klesla natolik, že mezi hrazením a ledem
byla skoro metrová mezera.
Strana 90
Slídící vlci to objevili. A Courtaud, který nedbal dřívějších špatných
zkušenosti s městem, shromáždil ohromnou smečku. Pronikli
mezerou pod přístavní mříží a deseti různými cestami se přihnali na
velké nádvoří před katedrálu. Skupina kněží právě skončila obřady
před oltářem a rozcházela se do svých příbytků, když je napadla
smečka vlků. Muži strnuli úžasem –– byli docela bezbranní. Za
dvacet minut byli všichni mrtví. Vlčí smečka tu hodovala celou
hodinu. Když se přecpali lidským masem, utekli za řeku stejným
otvorem, kterým se dostali dovnitř. Než mohli zděšení občané
vyhlásit poplach a shromáždit dostatečnou posilu, bylo při tomto
hrozném přepadu roztrháno a částečně sežráno čtyřicet lidi. A jediný
vlk nebyl zabit!
To byl největší životní úspěch velkého vlka. To byla nejčernější doba
v smutných, černých dějinách země. A přece to byla jen hlubší
temnota, která nastává před úsvitem.
Obyvatele hlavního města po jistý čas svírala hrůza, která na ně
padla při vlčím nájezdu. Mezi oběťmi bylo mnoho kněží, i sám
arcibiskup. Černé zoufalství zachvátilo a ochromilo člověka, kterému
říkali král a jenž se měl chopit vedení v dobách, kdy se na jeho
poddané přivalilo takové neštěstí. Ale král byl hoden jen pohrdání.
Dole v ulicích však bylo hodně statečných mužů. A Boisselier,
velitel stráže, městský hejtman, se nenechal zastrašit. Hodnost mu
nedávala právo mluvit za všechny, avšak jeho osobní odvaha a
prozíravost ho k tomu opravňovaly.
„Cožpak jsou na tom Francouzi tak bídně a jsou tak bezmocní, že
vlci mohou vnikat do jejich hlavního města, kdy se jim zachce, a
hodovat na posvátném místě na lidském mase, na lidské krvi a
beztrestně zas odejít? To je výzva k boji a já tu výzvu přijímám.
Zvolil jsem právě to místo a tam se utkám s králem vlků. Takový je
můj plán, když dovolíte, ó králi.“
Slabý, vyděšený král přikývl, zachvěl se a sklonil hlavu.
A statečný Boisselier sezval městské radní na poradu a předložil jim
svůj plán. Někteří z toho měli strach a jiní se mu vysmívali. Ale král
Strana 91
se za ten odvážný pokus postavil. A když porada skončila, Boisselier
měl volnou ruku a plnou moc.
Boisselier byl dobrý voják i dobrý lovec. Znal město a znal i vlky v
lesích. Jeho plán byl celkem jednoduchý. Po dva týdny nesmí žádný
člověk ani zvíře opustit Paříž ani do ní vstoupit. Za hradby se
nesmějí vyhazovat žádné odpadky, aby vlci přišli o všechny zdroje
potravy. Železná mříž u královského přístavního můstku se ponechá
na obvyklé výši, metr nad ledem, který je dosud pevný. Všechny
odpadky se budou vyhazovat na prostranství před Notre Dame.
Všechna dobytčata, která budou poražena, musí být poražena na
tomto nádvoří a vyvržené vnitřnosti pohozeny na zem. Ve všech
ulicích, které vedou na toto nádvoří, mají být vybudovány vysoké
brány nebo zdi. Od královského přístavu zůstane cesta na náměstí
před katedrálu volná, bude ji přehrazovat jen branka, kterou lze
zavírat z hořejšího okna. Vnitřnosti dobytčat mají být vláčeny od
vzdálenějšího břehu po ledě ke královskému přístavišti a odtamtud
uličkou na náměstí před katedrálu.
Kromě toho vydal Boisselier příkaz, že nikdo nesmí střílet na vlky z
hradeb ani na ně křičet nebo je jinak znepokojovat. Ve městě mělo
vládnout pokud možno ticho, jako kdyby tam všichni vymřeli.
Té noci spatřili strážci temné postavy vlků čenichajících po stopách,
kudy bylo vlečeno maso ke královskému přístavišti. Bylo to divné,
ale žádný z vlků se neodvážil dovnitř. Probudilo se v nich podezření.
O tři noci později přišlo víc vlků. Jen několik se jich odvážilo
uličkou až na prostranství před katedrálu, kde se hltavě nažrali a pak
se vrátili. Král vlků mezi nimi nebyl.
Jak venku ubývalo potravy, přicházelo stále víc a víc vlků. A když se
pak po deseti dnech na prostranství před katedrálou konaly každou
noc vlčí hody, Boisselier přikázal, aby porazili dvacet kusů hovězího
dobytka, ponechaných zatím v zásobě. Zabili je před katedrálou a
celé nádvoří bylo potřísněno krví a vyvrženými vnitřnostmi. Stoupal
odtud silný zápach a šířil se do daleka.
Oné noci přitáhli vlci v plné síle. Vypadalo to, jako kdyby uličkou
vedoucí od železné mříže přicházel dlouhý průvod hnědých postav.
Strana 92
Ve tmě se nedalo zjistit, zda je mezi nimi král vlků. Nádvoří před
chrámem se jen hemžilo vlky, kteří hodovali, rvali se mezi sebou,
vyli, vrčeli a ohlodávali kosti.
Sám Boisselier zavřel branku, tu osudnou branku, jediné místo, kudy
mohli uniknout. Potom byli zburcováni všichni obyvatelé města, aby
hlídali na hradbách, na vysokých střechách nebo v oknech a
vyčkávali, dokud nenastane úsvit.
Viděli jste vycházet slunce za Notre Dame nad východním ramenem
řeky? Je to podivuhodně krásný obraz, který člověka vždycky znovu
vzruší a rozechvěje.
Nikdy předtím ani nikdy potom nespatřili obyvatelé města při
východu slunce tak divný, vzrušující a divoký výjev jako onoho rána.
Snad nikdo nezůstal doma; na střechách, v hořejších oknech, na
příhodných zdích se tísnili muži i ženy, šlechtici i sedláci, všichni
zvědaví, rozčilení, jásající, opojeni vítězstvím A dole na širokém
nádvoří před katedrálou byly spousty strašných vlků, zaskočených,
uvězněných, chycených – zločinci odsouzení k smrti.
Někteří vlci doufali, že uniknou, pobíhali a vyskakovali proti
nelítostným zdím. Někteří se schovávali, zalézali do rohů a pod
oblouky velkého průčelí katedrály. Někteří se mezi sebou rvali,
někteří zachmuřeně leželi a vzdorně předstírali klid. A mezi nimi se
mlčky plížil, čenichal a pátral po vstupní brance Courtaud, strašný
vlčí král.
Když vyšlo slunce, zvedl se z přihlížejících davů nejdříve tlumený
šepot, potom polohlasné výkřiky a nakonec divoké VIVAT rozbilo
jemnou ranní mlhu. Potom se na střeše sakristie katedrály objevil bíle
oděný sbor a zapěl Tedeum za úplné vítězství.
Pak dal Boisselier znamení a lučištníci ze všech vhodných míst
vystřelili opeřený šíp. Jeden vlk za druhým klesal k zemi. Málokterý
z nich však padl po zásahu jediné střely. Raněných bylo víc než
mrtvých a mnohý vlk vytáhl tesáky šíp z těla a znovu se pustil do
beznadějného boje. I toho ubohého, slabého krále posedla lovecká
horečka a spouštěl svůj luk tak dlouho, až vystřílel všechny šípy.
Strana 93
A vlci pořád ještě běhali po nádvoří. Než uplynula hodina, byla
zabita spousta vlků. Mnohonásobně víc jich bylo zraněno a velká
hnědá masa těl se vlnila kolem nádvoří docela nedotčená.
A Courtaud – kde ten byl?
Uprostřed čtvercového prostranství je fontána, široká kašna na
čtyřech vysokých kamenných pilířích. Tam bylo zřetelně vidět krále
vlků, ležel klidně na zemi pod kašnou, dokonale chráněn před šípy i
všemi ostatními střelami. Nic z toho masakru mu neuniklo, a přece se
ani nepohnul, zdálo se, že ho ta vřava vůbec nevzrušuje.
Za ním, chráněni pilíři, byli další vlci a pozorný pohled odkryl pod
třemi oblouky Notre Dame hloučky vlků, kteří tam našli ochranu
před střelami.
Teprve před polednem padl poslední z pobíhajících vlků. Země
zhnědla pod jejich těly, byly jich tam celé stovky. Zdálo se, že velké
krveprolití skončilo, ale král vlků byl dosud nezraněn a s ním hrstka
jiných vlků a další se skrývali ve vchodu katedrály – mohlo jich být
dohromady tak půl stovky.
Boisselier se vztyčil, svolal stráže a promluvil k nim:
„Bůh nám seslal úžasné vítězství. Vydal nám nepřátele do rukou.
Celé stovky jsme jich tu zaskočili a pobili. Ale největší a nejlítější z
vlků je dosud nezraněn. Krčí se v místech, kde ho nemůže zasáhnout
žádný šíp.
Když sem poprvé vstoupil, vyzval mne k boji. Mne, velitele městské
stráže. A já jsem jeho výzvu přijal. A teď musím jít a zabít ho v boji
jako skutečný bojovník, když narazí na udatného nepřítele. Protože
se musíme vypořádat ještě s několika desítkami vlků, chci s sebou
vzít několik desítek ozbrojených mužů. Náš král uvidí skutečnou
bitvu.“
Stovky mužů se dobrovolně hlásily. Ale Boisselier byl sportovec.
Chtěl vybojovat čestný boj. Vybral několik desítek statných mužů,
kteří uměli dobře zacházet s mečem a oštěpem. Sestoupili po
žebřících do zápasnické arény a seřadili se před královým oknem.
Strana 94
Tam vzdali čest, pak se obrátili a pochodovali proti potměšilému
nepříteli.
Na králův rozkaz otevřel hlavní lovčí postranní dveře, zatroubil na
roh a vpochodoval na prostranství. Za ním se přihnala smečka
velikých vlčáků. Bylo jich právě tolik co vlků, planuli vzrušením,
nemohli se dočkat boje a všichni kolem je povzbuzovali.
„Ustupte!“ vykřikl Boisselier na své muže. „Aspoň dnes uvidí
královský dvůr boj, bude mít možnost změřit síly psů a vlků.“
Král vlků se zvedl, jednou táhle zavyl – to byla výzva, aby se vlci
seskupili, válečný pokřik jeho rodu. A vlci vyrazili proti psům. Bitva
trvala půl hodiny a padli v ní všichni psi. Velký Courtaud jich při té
potyčce zadávil celý tucet. Ani jeden vlk nezahynul; jen několik jich
bylo zraněno.
„Nuže,“ řekl Boisselier, „teď je řada na nás!“
A stateční bojovníci zaútočili. Jeden vlk za druhým klesal k zemi,
protože oštěpy byly dlouhé a ostré. Mnozí muži však byli zraněni a
pět jich padlo s prokousnutým hrdlem.
Jásot z přeplněných střech a vlající královský prapor dodávaly
mužům síly. Pustili se do boje s ještě větším odhodláním. Dlouhá
kopí dosáhla pod kašnu; zabili skoro všechny. Ale někteří, vedeni
Courtaudem, unikli a hnali se k dalšímu úkrytu – ke chrámovým
dveřím. A tam pod kamennými arkádami se Courtaud a pět dalších
vlků střetlo s muži, kteří je obstoupili. Byl to rozhořčený boj a muži
při něm utržili mnoho ran. Jeden vlk za druhým klesal, až zůstal jen
jediný – velký, smrt rozsévající král.
Boisselier, statečný člověk, milovník čestného boje, pak zvolal:
„Ustupte! Ten, který mne vyzval k boji, zůstal sám. Teď se budeme
spolu bít jen my dva!“ a zaútočil kopím tak, jako rytíř útočívá proti
rytíři.
Velký vlk se zvedl a vrhl se proti němu. Kopí mu proklálo hruď.
Vložil však do skoku všechnu sílu a sklouzl po žerdi. Muž upadl.
Courtaud mu prokousl strašnými tesáky kožený kabátec, roztrhl
upínací pásku jeho přílbice a rozerval ležícímu Boisselierovi hrdlo.
Strana 95
Vzájemně se svírali, klesali níž a z jejich těl vytékal s rudou krví
život, život velkého, strašného vlka a statečného, silného muže.
Leželi ve společném objetí smrti.
V té chvíli se radostně rozezněly velké zvony katedrály, pak se k nim
přidalo klinkání umíráčku. Gloria, vyzváněla zvonkohra. Blížily se
zástupy lidí a přeskakovaly překážky. Na zemi leželo v řadách tři sta
vlků. A nahoře na katafalku, pokrytém rudým a černým suknem,
spočíval Courtaud, vysoko nahoře, kde na něho všichni dobře viděli.
A herold zadul před králem na trubku a zvolal hlasitě, aby to slyšel
celý svět:
Courtaud je mrtev! Veliký, strašný vlk padl! Pojďte sem všichni a
pohleďte!
Jeho vláda skončila!
Hospodin se rozpomněl na svůj lid!
Pojďte a pohleďte!
A všichni lidé kolem něho přešli, aby se na vlastní oči přesvědčili, že
Courtaud je skutečně mrtev.
Smuteční pocta byla vzdána i ušlechtilému
osvoboditeli. Ale všichni lidé se radovali.
Boisselierovi,
To byl pro Francii počátek nového pěkného dne.
V Orleansu už byla svatá Jana. A co Boisselier udělal s pařížskými
vlky, to měla Svatá Jana brzy udělat s vlky anglickými.
Za cenu ušlechtilého sebeobětování nadešel Francii nový krásný den.
Strana 96
KONÍČEK – PŘÍBĚH ZAJÍCE
Koníček znal prakticky všechny psy z městečka. Především velkého
hnědého psa, který ho mnohokrát pronásledoval a jehož se vždycky
zbavil tím, že proklouzl dírou v prkenné ohradě. Potom tam žil malý
čilý psík, který se za ním onou dírou mohl dostat, a na toho vyzrál
skokem přes šestimetrový zavlažovací kanál se svislými břehy a
bystře proudící vodou. Tak daleko ten psík nedoskočil. Byla to
dokonalá ochrana proti tomuto nepříteli a chlapci dodnes říkají
onomu místu „na zaječím skoku“. Ale v městečku žil i chrt, který
uměl skákat lip než zajíc, a když nemohl proklouznout za kořistí
dírou v ohradě, prostě ji přeskočil. Nejednou vyzkoušel Koníčkovu
odvahu a zajíce zachraňovaly jen rychlé kličky, dokud nedoběhl k
živému plotu, kde se musel chrt vzdát pronásledování. Kromě nich se
ve městě vyskytovala všelijaká psí sběř, velcí i malí hafani, kteří sice
byli na obtíž, ale ušák je na otevřeném prostranství snadno nechával
daleko za sebou.
Za městem byl pes na každé farmě, ale Koníček se bál jen jednoho
jediného – ohavného černého psa, dlouhonohé bestie, tak rychlé a
vytrvalé, že několikrát přinutila Koníčka k nejvyššímu vypětí sil.
Koček z městečka si skoro vůbec nevšímal. Ohrozily ho jen
několikrát. Velký domýšlivý kocour se jedné měsíční noci přikradl
až k místu, kde se zajíc pásl. Koníček spatřil černého tvora se
svítícíma očima a v posledním okamžiku před jeho závěrečným
výpadem se k němu obrátil, zvedl se na zadních nohách – vypjal se
do výšky – slechy mu trčely ještě patnáct centimetrů nad hlavu – pak
vyrazil hlučné čarr, čarr, nejhlasitější řev, jakého byl schopen, a
skokem dlouhým půl druhého metru přistál na kocourově hlavě,
zaryl do ní ostré drápky zadních běhů a vyděšený kocour se před tím
tajemným dvounohým obrem dal na útěk. Tenhle trik uplatnil s
úspěchem několikrát, ale dvakrát mu bohužel nevyšel. Poprvé se
ukázalo, že to je kočičí máma a má nablízku koťata – tenkrát se
musel zajíc Koníček spasit rychlým útěkem. A podruhé se spálil,
když tak tvrdě přistál na skunkovi.
Strana 97
Ale chrt byl nebezpečný nepřítel a jedno zvláštní dobrodružství
mohlo být Koníčkovi osudné, naštěstí však skončilo dobře.
Na pastvu vycházel v noci. Tehdy tam nebylo tolik nepřátel a snáze
se mohl schovat. Ale jednou v zimě na úsvitu dlouho otálel u
hromady sena, a když pak přebíhal po otevřené zasněžené pláni k
oblíbenému pelechu, potkal naneštěstí chrta, který se potuloval za
městečkem. Na zasněžené pláni a v přibývajícím denním světle se
neměl kam schovat, mohl jen utíkat po pláni pokryté měkkým
sněhem, který brzdil víc ušáka než chrta.
A tak se hnal chrt za ušákem – dva skvělí běžci, oba v nejlepší
kondici. Letěli po sněhu, a vždycky když se jejich křepké nohy
dotkly země, vylétl od nich obláček bílých vloček. Honička
pokračovala hned tím, hned oním směrem, kličkovali a uskakovali.
Všechny okolnosti byly příznivé chrtovi – měl prázdný žaludek, bylo
zima, na zemi ležel měkký sníh – a zajíce tížila v břiše hromádka
vojtěšky. Ale od jeho tlapek vyletovaly bílé obláčky tak rychle, že
jich bylo vidět najednou celý tucet. Štvanice pokračovala v
otevřených prostorách; nablízku nebyl žádný živý plot a každý
zajícův pokus o dostižení ohrady potlačil chytrý chrt už v zárodku.
Zajícovy slechy už netrčely tak pyšně vzhůru, což je neklamné
znamení, že pozbývá mysli nebo že fouká vítr. A tu se náhle tyto
praporky zatřepetaly ve výši, jako kdyby se mu znenadání vrátila
síla. Místo aby zamířil na sever k živému plotu, uháněl ze všech sil
přímo k východu. Chrt se hnal za ním a ušák po padesáti metrech
prudce uhnul stranou, aby zmátl vytrvalého pronásledovatele; ale
když pak znovu změnil směr, mířil opět k východu. A tak kličkoval a
uskakoval přímo k nejbližší farmě, která byla obehnána vysokým
dřevěným plotem, v němž byla díra pro slepice; zde také žil jiný
ušákův nenáviděný nepřítel, velký černý pes. Živý plot před ohradou
chrta trochu zdržel a zajíc mohl zatím prolétnout slepičí dírou do
dvora a tam se schovat. Chrt oběhl plot až k nízkým vrátkům a skočil
přes ně rovnou mezi slepice. S kdákáním se rozlétly na všechny
strany a několik jehňat začalo hlasitě bečet. Jejich strážce, velký
černý pes, jim běžel na pomoc a Koníček zas vyklouzl ven touž
dírou, kterou se sem dostal. Ze dvora k němu zalétly děsivé zvuky
plné psího vzteku a nenávisti a záhy se k nim připojily lidské
Strana 98
výkřiky. Nevěděl, jak to všechno vlastně skončilo, ani se o to
nezajímal, ale za pozornost stojí, že ho pak už nikdy neobtěžoval
rychlý chrt, který dřív žil v městečku.
Zlé časy se dlouho pravidelně střídaly s příznivými dobami a zajíci to
přijímali jako samozřejmost, ale poslední léta přinesla zajícům ve
státě Kaskádo mnoho nečekaných zvratů. V dřívějších dobách vedli
nekonečné boje s dravými ptáky a zvířaty, se zimou a vedrem, s
morovou nákazou a s mouchami, které bodnutím přenášely ošklivou
nemoc, a přece se dokázali udržet. Ale když kraj osídlili farmáři,
mnohé se změnilo.
Objevila se tu spousta pušek a psů, a tím se snížil počet kojotů, lišek,
vlků, jezevců a dravých ptáků, kteří pronásledovali zajíce, takže se
zajíci během několika let silně přemnožili. Ale pak vypukl zaječí mor
a rázem je vyhubil. Jen ti nejsilnější dvouletí ušáci to přežili. Nějaký
čas zde byl zajíc vzácný, ale během této doby se udála další změna.
Živé ploty, které byly všude vysazovány, poskytovaly ušákům nové
úkryty a zajícova bezpečnost teď závisela víc na jeho chytrosti než
na jeho rychlosti. Ti moudří, když je pronásledoval pes nebo kojot,
proběhli malou skulinou v živém plotě a utekli, zatímco jejich
nepřítel hledal větší otvor, kterým by se dostal za nimi. Kojoti se
tomu přizpůsobili a naučili se lovit ve dvojicích. Jeden kojot hlídá
jedno pole, druhý hlídá sousední pole, a když se zajíc pokusí
proběhnout živým plotem, zaútočí na něho z obou stran a zpravidla
ho dostanou. Zajíce chrání jen bystrý zrak, takže, mohou zahlédnout
druhého kojota a vyhnout se jeho poli, a také dobré nohy, s jejichž
pomocí udrží prvního nepřítele v dostatečné vzdálenosti.
A tak bylo zajíců nejdřív moc, pak málo, potom celá záplava, a zase
byli vzácní. Ale teď se znovu množili a ti, kteří obstáli ve všech
tvrdých zkouškách, prospívali v místech, kde by jejich předkové
nebyli přečkali jedinou zimu.
Nelákaly je tolik rozsáhlé pastviny kolem velkých rančů, raději se
zdržovali na členitých políčkách mezi malými nahloučenými
farmami, které připomínaly spíš velkou rozptýlenou vesnici a kde
byla spousta plotů a ohrad.
Strana 99
Jedna taková zelinářská osada vyrostla kolem newchusenské
železniční stanice. Její blízké okolí bylo dobře zásobeno zajíci toho
nového, vybraného druhu. Patřila k nim i malá zaječice, které
můžeme říkat Jasnoočka podle toho, co na ní bylo nejnápadnější,
když se její šedé tělíčko krčilo v šedivých kravinách. Znamenitě
běhala a uměla neobyčejně úspěšně využívat plotů ke klamání
kojotů. Pelech si udělala na otevřené pastvině, na kousku neporušené
panenské prérie. Tam se jí narodila mláďata, která zdárně odchovala.
Jeden z těch malých zajíčků byl po mámě světlooký, měl stříbřitě
šedý kožíšek a zdědil zčásti i její pohotovost a důvtip, ale i jinak se v
něm jedinečným způsobem spojily matčiny dobré vlastnosti s tím
nejlepším, čím se vyznačovala nová zaječí generace v rovinách.
A právě to je ten ušák, jehož dobrodružství jsme zatím sledovali a
který si později při závodech vysloužil jméno Koníček a získal
velkou slávu.
Oživil staré zaječí úskoky, začal jich využívat novým způsobem a v
boji s odvěkými nepřáteli uplatňoval nové lsti.
Ještě když byl malinké zaječátko, přišel na něco, zač by se nemusel
stydět ani nejmoudřejší kaskadský zajíc. Pronásledovalo ho strašné
žluté psisko a ušák se ho marně snažil setřást kličkováním mezi poli
a farmami. Tohle platí na kojota, protože farmáři a psi přijdou často
zajíčkovi na pomoc, aniž to tuší, prostě tím, že se pustí do kojota. Ale
teď ten úskok vůbec nevycházel a malé psisko mu bylo pořád v
patách, i když proběhl několik plotů. A zajíc Koníček, ještě
nedospělé mládě, začínal pociťovat velkou únavu. Slechy už neměl
vztyčené, směřovaly nyní šikmo vzad a občas klesly úplně dolů, to
když prolétl jako šíp malinkatou skulinou v živém plotě, za nímž
obvykle zjistil, že ji jeho čilý nepřítel proběhl také, aniž ztratil
jedinou vteřinu. Uprostřed louky se páslo malé stádo dobytka, v
němž bylo i jedno tele.
Dostanou-li se volně žijící zvířata do úzkých, projeví z jakéhosi
podivného vnitřního popudu důvěru kterémukoli cizímu tvoru. Vědí,
že nepřítel v jejich patách znamená smrt. Zbývá jediná naděje, že ten
cizí tvor se snad zachová přátelsky. A právě tahle poslední zoufalá
naděje vedla zajíce Koníčka ke kravám.
Strana 100
Krávy by docela jistě zůstaly k zajíčkovi naprosto lhostejné, nebýt
hluboce zakořeněné nenávisti k psům, a když viděly, že se k nim
žene žluté psisko, pozvedly tlamy i ocasy. Zlostně zafuněly, shlukly
se do houfu a vedeny krávou, již patřilo tele, zaútočily na psa. Zajíc
se mezitím schoval pod nízký trnitý keřík. Pes uhnul, aby mohl z
boku napadnout tele, to si aspoň myslela kráva a pustila se za ním tak
zuřivě, že se mu sotva podařilo zachránit holý život.
Byla to osvědčená lest, jedna z těch, které vznikly v dobách, kdy tu
místo krav a psů byli bizoni a kojoti. Ušák na to nikdy nezapomněl a
nejednou si tak zachránil život.
Zbarvením i zdatností byl vzácnou výjimkou. Zvířata bývají
zbarvena podle jednoho ze dvou obvyklých vzorů. První typ zbarvení
je přizpůsobuje prostředí a pomáhá jim, aby s ním splynula – tomu se
říká ochranné. Druhý typ zbarvení je naopak činí velice nápadnými.
Zajíci jsou zvláštní tím, že mají oba druhy zbarvení. Když se krčí v
pelechu pod šedivým křovím nebo mezi hroudami, mají na uších, na
hlavě i na hřbetě a na bocích jemnou šedou barvu. Splývají se zemí,
takže je nevidíte, dokud nepřijdete těsně k nim – mají ochranné
zbarvení. Ale v tom okamžiku, kdy je ušákovi jasné, že ho nepřítel
najde, vyskočí a uhání pryč. Teď odhazuje přestrojení, vypadá to,
jako kdyby z něho zmizela všechna šedá barva. Proměna je
bleskurychlá; slechy má najednou bílé jako sníh, jen s černými
špičkami, nohy jsou bílé a ocásek se podobá tmavé skvrně na zářivě
bílém terči. Je z něho černobílý zajíc. Co mu umožní takovou
proměnu? Je to zcela prosté. Přední stranu slechů má zbarvenou
šedivě, zadní černobíle. Když sedí, nohy a černý ocásek s jeho bílým
okolím není vidět a šedivý kožíšek, poněkud zvětšený, je stažen dolů.
Ale když ušák vyskočí, jeho kožich se trochu rozevře a pak jsou
vidět všechny černobílé skvrny. Tak jako jeho barva předtím šeptala:
„Jsem jen hrouda hlíny,“ nyní křičí: „Jsem zajíc!“
Proč to tak je? Proč to plaché zvířátko, místo aby se schovalo,
vykřikuje do celého světa svoje jméno, když běží o život? Musí k
tomu mít nějaký pádný důvod. A musí se to vyplácet, jinak by to
zajíc nikdy nedělal. Odpověď zní: Jestliže ho polekal někdo z jeho
vlastního rodu – to znamená, že to byl planý poplach –– vysvětlí se
Strana 101
ten omyl okamžitě tím, že zvíře ukáže svoje erbovní barvy. Jestliže
to však bude kojot, liška nebo pes, okamžitě si uvědomí, že to je
zajíc, a pochopí, že by zbytečně plýtvali časem, kdyby ho chtěli
pronásledovat. Řeknou si tedy: „Tohle je zajíc a zajíce za normálních
okolností nedohoním.“ Přestanou ho pronásledovat a zajíc je tak
ovšem ušetřen zbytečného běhání a nepříjemností. Černobílé skvrny
jsou stejnokroj a erb zaječího rodu. Slabší jedinci mívají někdy
nevýrazné zbarvení, zato ti nejlepší bývají nejen větší, ale i světlejší,
a Koníček, šedivý, dokud se krčil v pelechu, svítil jako sníh a uhlíky,
když se vyzývavě mihl před lišákem nebo žlutohnědým kojotem a
lehounce před nimi tančil – nejdřív to byl černobílý ušák, pak malá
bílá skvrnka a nakonec, než ho pohltila dálka, jen světlá jiskřička.
Psi mnohých farmářů časem pochopili: „Šedivého zajíce snad chytíš,
ale za černobílým se marně pachtíš!“ Mohli ho ovšem chvilku
pronásledovat, ale jen pro potěšení ze štvanice. Jak Koníček rostl a
sílil, často vyhledával příležitost k honičce, protože ho to trochu
vzrušovalo, a prováděl odvážné kousky, kterým se ostatní, méně
zdatní, pečlivě vyhýbali.
Ušák, podobně jako všechna jiná volně žijící zvířata, měl svůj revír,
který byl jeho domovem a z něhož se málokdy zatoulal někam jinam.
Koníčkův revír byl velký asi pět kilometrů a táhl se východně od
středu osady. V této oblasti měl na různých místech několik pelechů
neboli „loží“, jak se jim v kraji říkalo. Byly to jen jamky chráněné
keřem nebo trsem trávy a bez jakékoli vystýlky kromě nahodilých
stébel nebo navátého listí. Ale zajíc nezapomínal na pohodlí. Některé
pelechy měl pro horké dny; ty směřovaly k severu a málokdy byly
zapuštěny do země, vlastně se moc nelišily od obyčejných stinných
míst. Některé pelechy měl pro chladné dny, a to byly hlubší jamky
otevřené k jihu. Pelechy pro deštivé dny bývaly dobře chráněny
shora rostlinami a směřovaly k západu. V některém z nich trávil den
a večer se spolu s ostatními ušáky vydával na pastvu. Za měsíčních
nocí dováděli jako smečka štěňat, ale měli se na pozoru, aby byli
před východem slunce pryč, bezpečně přikrčeni v pelíšku, který
nejlépe vyhovoval panujícímu počasí.
Strana 102
Nejbezpečnější byli zajíci mezi farmami. Nejen živé ploty, ale i nově
zaváděné ohrady z ostnatého drátu tam stály v cestě nepřátelům jako
překážky a nástrahy. Ale nejlepší pastva bývá blízko vsi na
zelinářských záhonech – nejlepší pastva a největší nebezpečí.
Chyběla tu sice některá nebezpečenství známá z otevřených plání,
ale o to větší hrozbu znamenali lidé, pušky, psi a neproniknutelné
ohrady. A přece ty, kdo znali Koníčka nejlíp, nepřekvapilo, že si
udělal pelech uprostřed melounového záhonu jistého zahradníka.
Hrozilo mu tu sice mnohé nebezpečí, ale bylo tu i mnoho neobyčejně
lákavých věcí a také mnoho děr v plotech pro případ, že by se musel
dát na útěk – a venku na něho čekalo ještě víc dalších věci, aby mu
pomohly v útěku.
Newchusen bylo typické město amerického západu. Na každém
kroku jste mohli vidět, jaké úsilí se vynakládá, aby tu všechno bylo
co nejošklivější, a jak je tato snaha korunována úspěchem. Ulice byly
rovné jako podle pravítka a bez jediného pěkného zákoutí. Domy tu
stavěli z nejlevnějšího materiálu, z tenkých prken a dehtového
papíru. Ani ta ošklivost na nich nebyla poctivá, protože se každý z
těch domů snažil předstírat, že je něco jiného, než byl ve skutečnosti.
Jeden měl falešnou přední stěnu, aby vypadal jako dvouposchoďový,
druhý napodoboval cihlovou stavbu a třetí předstíral, že je chrámem
vybudovaným z mramoru.
Všechny bez rozdílu patřily k nejošklivějším stavením, jaká kdy
sloužila za lidské obydlí, a z každého jste vyčetli tajnou touhu jejího
majitele – vydržet tam pár let a pak se přestěhovat někam jinam.
Jedinou ozdobou toho místa – a ozdobou neúmyslnou •– byly dlouhé
aleje stinných stromů. Znesvářili je sice tím, že jim kmeny nabílili
vápnem a koruny ořezali, ale i tak to byly pořád milé, rostoucí
stromy.
Jedinou trochu malebnou budovou v městečku byla obilná sýpka.
Netvářila se jako řecký chrám ani jako švýcarská horská chata, ale
prostě jako velká, hrubá, poctivá sýpka na obilí. Na konci každé ulice
se otvíral průhled na prérii, kde byly farmy, pumpy na větrný pohon
a dlouhé řady živých plotů. Tam bylo aspoň něco zajímavého –
šedozelené živé ploty, husté, houževnaté, vysoké, obalené zlatými
Strana 103
plody, které se sice nedaly jíst, ale přece tu byly vítanější než déšť na
poušti. Byly totiž krásné, a jak se houpaly na dlouhých, silných
větvích, vytvářely spolu se světlezelenými listy barevnou harmonii
lahodící unaveným očím.
Z takového města vypadnete rádi ven, jak jen můžete, pomyslil si
návštěvník, který se tam ubytoval na sklonku zimy na dva dny.
Zeptal se na místní zajímavosti. Bílá vycpaná ondatra ve výkladě
„dole blízko hostince“, starý Baccy Bullin, kterého skalpovali před
čtyřiceti lety Indiáni, a dýmka, z níž kdysi kouřil Kit Carson, ho
nezajímaly, a tak se vydal na prérii pokrytou ještě sněhem.
Mezi mnoha psími stopami ho zaujal jeden otisk; stopa velkého
zajíce. Zeptal se kolemjdoucího, zda u města žijí zajíci.
„Ne, myslím, že ne. Nikdy jsem žádného neviděl,“ zněla odpověď.
Jeden dělník mu odpověděl stejně, ale malý chlapec s balíkem novin
řekl: „Můžete na to vzít jed, že tady jsou. Na prérii za městem jich
běhá plno a spousta jich chodívá až do města. Jeden moc velkej ušák
žije přímo na melounovým záhonku Si Kalba – to vám je ohromně
velkej zajíc, a kostkovanej černě a bíle jako šachovnice!“ Cizinec
tedy zamířil na vycházce východním směrem.
Ten „ohromně velkej zajíc“ byl sám Koníček. Nežil na Kalbově
melounovém záhonu; jen občas tam zabrousil. Teď tam nebyl; krčil
se v pelechu obráceném k západu, protože fičel ostrý východní vítr.
Bylo to právě na východ od Madisonovy ulice, a jak se cizinec
plahočil tím směrem, zajíc ho pozoroval. Dokud se člověk držel
cesty, ušák tiše ležel, ale zakrátko se cesta obrátila k severu a muž s
ní náhodou sešel a kráčel pořád rovně. Zajíc tušil, že se blíží
nebezpečí. V tom okamžiku, kdy člověk opustil vyšlapanou pěšinu,
vyskočil z pelechu, obrátil se a uháněl po prérii přímo k východu.
Zajíc prchající před nepřítelem se zpravidla přenese jediným skokem
přes 240 až 270 centimetrů, a vždycky po pěti nebo šesti skocích
provede jeden pozorovací výskok, při němž se neodrazí do dálky, ale
do výšky, aby se dostal nad všechny byliny a keříky a mohl zjistit, co
se děje. Hloupý mladý ušák udělá pozorovací výskok častěji, třeba
po každém třetím skoku, a promarní tak hodně času. Chytřejší zajíc
Strana 104
se odrazí k pozorovacímu výskoku vždy po sedmém nebo osmém
skoku. Ale zajíc Koníček uháněl ze všech sil a všechny potřebné
informace získával jen při každém dvanáctém skoku a každým
skokem se přenesl přes 300 až 420 centimetrů! Stopy, které po sobě
zanechal, prozrazovaly ještě jednu osobitou vlastnost. Když utíká
králík nebo zajíc měnivý, má ocásek zvednut vzhůru a pevně
přitisknut k zadku a nedotýká se jím sněhu. Ale když uhání obyčejný
zajíc, má ocásek svěšen dolů nebo dozadu a jeho špička bývá buď
ohnutá, nebo vzpřímená, to je u různých jedinců různé. U některých
směřuje přímo dolů, a tak často zanechává za stopami nohou malou
čárku. Koníčkův zářivě černý ocásek byl neobyčejně dlouhý a při
každém skoku zanechal ve sněhu dlouhou čárku, tak dlouhou, že
téměř sama o sobě stačila k určení zajíce, jehož stopu provázela.
Někteří ušáci by nepocítili velký strach, kdyby spatřili jenom člověka
bez psa, ale Koníček si dobře pamatoval dřívější bolestné zkušenosti
s věcí, která umí zabíjet na dálku. Dal se na útěk, když byl od něho
nepřítel ještě pětasedmdesát metrů, a dlouhými nízkými skoky
uháněl na jihovýchod k živému plotu, který se táhl východním
směrem. Za plotem letěl jako nízko plachtící jestřáb, a když uběhl
míli, octl se u svého dalšího pelechu. Tam se vztyčil na zadní,
obhlédl okolí a znovu se uložil k odpočinku.
Ale neodpočíval dlouho. Za dvacet minut jeho dlouhé trychtýřovité
uši, umístěné těsně nad zemí, zachytily pravidelné zvuky – křup,
křup, křup – lidské kročeje. Koníček se zvedl a viděl, že se k němu
blíží člověk s blýskavou hůlkou v ruce. Vyskočil a rozběhl se k
živému plotu. Neprovedl ani jeden pozorovací skok, dokud ho od
nepřítele neodděloval drát a sloupky – náhodou to byla zbytečná
opatrnost, protože člověk pozoroval stopy a zajíce vůbec nespatřil.
Ušák uháněl podle plotu nízko při zemi a rozhlížel se po jiných
nepřátelích. Teď věděl, že ten muž jde po jeho stopách, a prastarý
instinkt vypěstovaný u jeho předků nesnázemi, které mívali s
lasičkami, ho nepochybně přiměl, aby zdvojil svou stopu. Běžel
přímo ke vzdálenému plotu, padesát metrů sledoval jeho odlehlejší
stranu, pak se vrátil ve vlastních stopách, odbočil novým směrem a
běžel tak dlouho, až dorazil ke svému dalšímu pelechu. Byl venku
Strana 105
celou noc a teď, když se slunce třpytilo na sněhu, chtělo se mu moc
odpočívat. Ale sotva trochu zahřál pelech, už se ozvaly kroky
ohlašující nepřítele – a zajíc se znovu dal na útěk.
Uběhl půl míle, zastavil se na malé vyvýšenině a zpozoroval člověka,
který ho stále sledoval. Provedl tedy několik klamných manévrů,
řadu klikatých skoků, které by zmátly většinu stopařů. Potom přeběhl
svůj oblíbený pelech ve stometrové vzdálenosti, vrátil se do něho z
opačné strany a uložil se k odpočinku s jistotou, že se mu konečně
podařilo setřást nepřítele ze stopy.
Za delší dobu než předtím, ale přece jen se ozvalo křup, křup, křup.
Zajíc se probudil, ale zůstal tiše sedět. Člověk přešel po stopách sto
metrů vzdálených, a když pokračoval dál, zajíc nepozorovaně
vyskočil. Uvědomil si, že tohle je neobvyklý případ a vyžaduje od
něho zvláštní úsilí. Obcházeli velkým kruhem Koníčkův domovský
revír a teď nebyli ani míli od farmy, kde bydlel černý pes. Tam stála
ona podivuhodná dřevěná ohrada se šťastně umístěnou dírou pro
slepice. Na to místo měl ušák dobré vzpomínky – nejednou tu
zvítězil nad nepřítelem, a zvlášť úspěšně tu oklamal chrta.
To byl nepochybně vůdčí motiv, spíš než úmysl dostat do konfliktu
dva své nepřátele – a Koníček se otevření rozběhl po sněžné pláni k
ohradě, za níž byl velký černý pes.
Strana 106
Slepičí díra byla zatarasená, ale Koníčka to nezmátlo a začal hledat v
okolí jiný otvor. Marně se namáhal, dokud nedoběhl k přední straně
– tam byla dokořán otevřená vrata a ve dvoře na prknech ležel velký
pes a tvrdě spal. Slepice seděly v hejnu v nejteplejším koutě dvora.
Domácí kočka opatrně našlapovala ze stodoly ke kuchyni, právě
když se Koníček zastavil u vrat.
Černá postava jeho pronásledovatele právě sestupovala po svahu v
dálce na prérii. Ušák tiše vhopkal do dvora. Nohatý kohout, který si
také mohl hledět svého, vyrazil hlasité kykyryký, když viděl, že k
němu hopkuje zajíc. Pes ležící na slunci zvedl hlavu a vstal a ušák se
rázem octl ve smrtelném nebezpečí. Přikrčil se a proměnil se v šedou
hroudu hlíny. Udělal to chytře, ale nebýt kočky, přece to s ním mohlo
špatně dopadnout. Kočka ho nevědomky, neúmyslně zachránila.
Černý pes popošel o tři kroky ke Koníčkovi, ačkoli nevěděl, že tam
je, a uzavřel tím ušákovi jedinou ústupovou cestu ze dvora. Ale v té
chvíli obešla kočka roh stavení, vyskočila na římsu pod oknem a
shodila květináč. Svým neohrabaným činem porušila ozbrojené
příměří se psem. Dala se na útěk ke stodole a pes ovšem nepotřebuje
nic jiného než vidět prchajícího nepřítele, aby se vydal na válečnou
stezku. Přeběhli necelých deset metrů od přikrčeného zajíce! Jakmile
zmizeli, zajíc se obrátil, a aniž řekl „děkuju“, utíkal do bezpečí po
vyježděné cestě do polí.
Kočku zachránila hospodyně. A když sem člověk dorazil po
zajícových stopách, pes již opět ležel na prknech. Muž neměl pušku,
ale silnou hůl, které se někdy říká psí lék, a právě ta hafanovi
zabránila, aby ho napadl.
Zdálo se, že tady stopa končí. Zajícův úskok, ať už byl úmyslný nebo
bezděčný, měl úspěch a ušák se zbavil obtížného pronásledovatele.
Druhého dne se cizinec opět vypravil za Koníčkem. Nenašel sice
ušáka, ale našel jeho stopu. Poznal ji podle otisku špičky ocásku,
dlouhých skoků a řídkých pozorovacích výskoků. Vedle jeho stopy
však běžely i stopy menšího zajíce. Tady v těch místech se potkali a
zde si hráli na honěnou – aspoň nikde nebyl žádný náznak boje. Tady
se pásli nebo se společně vyhřívali na sluníčku a tam se opět bavili
Strana 107
na sněhu, pořád jen spolu. Vyplýval z toho jediný závěr – je to zaječí
párek – Koníček se svou družkou.
Další léto bylo zajícům neobyčejně příznivé. Pošetilý zákon vypsal
odměnu za každého zastřeleného dravého ptáka a sovu a zavinil, že
tato opeřená polní policie byla všeobecně vybíjena. V důsledku toho
se zajíci přemnožili tak, že hrozilo nebezpečí, že zpustoší celý kraj.
Farmáři, kteří zákonem stanovícím odměnu za ulovené dravec utrpěli
největší škody, ale kteří byli i spolutvůrci tohoto zákona, se rozhodli
uspořádat velké tažení proti zajícům. Všichni obyvatelé byli pozváni,
aby se v určený den ráno dostavili k hlavní silnici směřující na sever,
prošli celou oblast proti větru a nakonec zahnali zajíce do velké
ohrady z hustého drátěného pletiva. Neměli s sebou brát psy, protože
se těžko usměrňují, ani pušky, protože ty jsou při velkém množství
honců nebezpečné. Ale každý muž a každý chlapec si přinesl dvě
dlouhé hole a mošnu plnou kamení. Ženy přijely na koních a v
bryčkách; mnohé z nich měly chrastítka nebo rohy na troubení a
plechovky, aby s nimi mohly dělat rámus. Některé bryčky za sebou
táhly šňůry se starými plechovkami nebo měly uvázané laťky tak,
aby drnčely o loukotě, a tím zesílily ohlušující rachot kol. Zajíci mají
podivuhodně citlivý sluch, a tak hluk, který je nepříjemný lidem,
bude pro ně pravděpodobně nesnesitelný.
Počasí bylo příznivé a v osm ráno zazněl povel k postupu. Řada
honců byla zpočátku dlouhá pět mil a na každých třicet čtyřicet
metrů připadl jeden muž nebo chlapec. Jezdci a bryčky se museli
držet téměř stále cest, ale honce zavazovala jejich čest, aby se
nevyhýbali ničemu a udrželi řadu neporušenou. Postup začal zhruba
na třech stranách velkého čtverce. Všichni dělali co největší rámus a
tloukli do každého křoví, které jim stálo v cestě. Spousta zajíců
vyskočila z pelechů. Někteří zamířili k řadám honců, ale tam je
uvítala prška kamenů a mnozí zůstali ležet. Několika ušákům se
podařilo proběhnout a uniknout, ale většinu honci hnali před sebou.
Zpočátku jich bylo vidět jen málo, ale než urazili tři míle, pobíhali
vpředu zajíci už všemi směry. Po pěti mílích – a ty ušli asi za tři
hodiny – byl vydán rozkaz k závěrečnému útoku. Odstupy mezi
Strana 108
lidmi se zkrátily na necelé tři metry a obě dlouhá křídla se stahovala
k ohradě; připojila se k nim zadní řada a obklíčení bylo dokonalé.
Honci nyní kráčeli velice rychle a pobili desítky zajíců, kteří se k nim
příliš přiblížili. Zem byla poseta zaječími těly, ale vpředu se hemžilo
čím dál víc ušáků. A v závěru celého manévru, ještě než je nahnali
do ohrady, bylo obklíčené okolí zaplaveno pobíhajícími zajíci.
Běhali kolem dokola a hledali příležitost k úniku. Ale
neproniknutelné řady honců ještě víc zhoustly, jak se kruh stále
zužoval, a celé mraky zajíců byly zatlačovány do těsné ohrady.
Někteří se zmateně krčili uprostřed, někteří běhali kolem plotu a
někteří se schovávali v rozích nebo pod jiné zajíce.
A Koníček – kde ten byl ve všem tom zmatku? Honci ho také hnali
před sebou, jako jeden z prvních vběhl do ohrady. Ale tam měl být
proveden výběr podle zvláštního klíče. Pro většinu zajíců byla
ohrada smrtící pastí, jen ti nejlepší, nejzdravější měli být uchováni
naživu. Ale bylo jich tam mnoho nezdravých. Kdo si myslí, že
všechna volně žijící zvířata jsou zdravá a dokonalá, byl by otřesen,
kdyby viděl, kolik z těch čtyř či pěti tisícovek zajíců v ohradě
kulhalo, kolik jich bylo zmrzačených nebo nemocných.
Bylo to krvavé vítězství – davy zajatců měly být povražděny.
Nejlepší kusy byly určeny pro arénu. Pro arénu? Ano, pro arénu v
Dostihovém parku.
V ohradě u plotu byla připravena řada malých klecí, stálo jich tam
nejméně pět set a do každé se vešel jeden zajíc.
Strana 109
Při posledním náporu honců se dostali do ohrady nejdřív ti
nejrychlejší zajíci. Někteří z nich byli rychlí, ale hloupí; když se octli
uvnitř, začali bláznivě běhat dokola. Jiní byli rychlí a chytří; ti se
rychle poschovávali do bedničkových klecí, takže všechny klece byly
teď plné. Tak bylo vybráno pět set nejrychlejších a nejchytřejších
zajíců, ne snad neomylným, ale zato nejprostším a nejrychlejším
způsobem.
Těchto pět set ušáků bylo určeno k chrtím závodům. Přes čtyři tisíce
zbývajících zajíců nemilosrdně pobili.
Pět set bedniček s pěti sty světlookými ušáky naložili téhož dne do
vlaku, mezi nimi i zajíce Koníčka.
Zajíci snášejí lehce i nepříznivé podmínky, a nemusíme si tedy
myslet, že v klecích uvěznění ušáci pociťovali nějakou zvlášť velkou
hrůzu, když skončilo vraždění a utichla vřava nebo když se octli v
Dostihovém parku u velkého města, kde jednoho po druhém
ohleduplně – opravdu ohleduplně – vypustili z klecí. Stráže
zacházely se zajatci velice šetrně, protože za ně byly odpovědné.
Zajíci si nemohli celkem na nic stěžovat, ohrada byla prostorná, měli
v ní spoustu dobré potravy a neznepokojovali je tu žádní nepřátelé.
Hned nazítří ráno začal jejich výcvik. Byla otevřena řada padacích
dvířek vedoucích na mnohem větší prostranství – na závodiště. Když
houf zajíců vyběhl těmito dvířky ven, objevila se tlupa povykujících
výrostků a hnala je zpátky. Pronásledovali ušáky tak dlouho, až byli
všichni opět v menší ohradě zvané útočiště. To se opakovalo několik
dni, až zajíci pochopili, že se před pronásledovateli zachrání, když
proběhnou některým otvorem zpátky do útočiště.
Pak začala druhá lekce. Všechny zajíce vyhnali postranními dveřmi
do dlouhé uličky vedoucí kolem tří stran závodiště a ústící do jiné
ohrádky na vzdáleném konci. To byl startovní box. Dveře, které z
něho vedly do arény – na závodiště –– se otevřely, pak vyhnali
zajíce, a když byli venku, vyřítila se z úkrytu tlupa výrostků a psů a
pronásledovala ušáky přes volné prostranství. Celé hejno se dalo do
běhu dlouhými skoky a někteří mladí zajíci podle svého zvyku občas
vyskočili, aby obhlédli situaci. Vpředu před ostatními letěl nádherný
Strana 110
černobílý ušák; jeho světlé nožky a jasné oči upoutávaly pozornost
už v ohradě, ale teď na volném prostranství uháněl tak lehkými
skoky, že se držel daleko před ostatními zajíci, kteří se zase drželi
daleko před smečkou obyčejných psů.
„Číhni se na támhletoho zajocha – ten peláší jako malinkej závodní
koníček,“ zvolal mladý Ir, který tu byl zaměstnán jako ošetřovatel
zvířat. A tak získal Koníček své jméno. Když uběhli zajíci polovinu
dráhy, vzpomněli si na útočiště a letěli k němu jako bílý mrak.
Tak tedy vypadala druhá lekce – naučili se při ní běžet rovnou k
útočišti, hned jak je vyhnali z boxu. Za týden to všichni uměli a byli
připraveni k velkým zahajovacím závodům Dostihového klubu.
Zaměstnanci a fanoušci už dobře znali Koníčka. Lišil se od ostatních
zbarvením a houf ušáků uhánějící spolu s ním víceméně uznával jeho
vůdcovskou roli. Při hovorech a sázkách se zpravidla mluvilo nejen o
psech, ale i o Koníčkovi.
„Jestlipak bude letos závodit starej Dignam se svou Minkou?“
„Myslím, že jo. Jestli vážně bude, tak se sázím, že Koníček foukne jí
i jejímu parťákovi.“
„Vsadím tři k jedné, že moje Jenka chytí Koníčka dřív, než doběhne
k hlavní tribuně,“ zamručel chovatel chrtů.
„Beru – a v dolarech!“ řekl Mickey. „A navíc sázím celej svůj
měsíční plat, že na tomhle závodišti není jedinej pes, kterej by
Koníčka dohonil.“
A tak se dohadovali a uzavírali sázky, ale jak den za dnem
prověřovali schopnosti zajíců, přibývalo těch, kdo věřili, že v
Koníčkovi našli podivuhodného běžce, takového, který poskytne
chrtům vzácnou příležitost k urputným běžeckým závodům od startu
k hlavní tribuně a dál až do útočiště.
Nadešlo jasné, nadějné jitro prvních závodů. Na hlavní tribuně se
tísnily davy diváků. Začínaly obvyklé chrtí dostihy. Tu a tam bylo
vidět chovatele psů vedoucí na řemínku jednotlivé chrty i chrtí párky
zabalené přikrývkami, z nichž vyčuhovaly šlachovité nohy, hadí šíje,
protáhlé hlavy s dlouhými plazími čelistmi a bystré žluté oči –
Strana 111
kříženci přírodních sil a lidského důmyslu, nejpodivuhodnější
závodní stroje, jaké kdy byly stvořeny z masa a krve. Jejich
ošetřovatelé je střežili jako klenoty, pečovali o ně jako o malé děti,
dbali, aby nesežrali něco navíc, nedovolovali jim čichat k
neobvyklým věcem a drželi je z dosahu cizích lidí. Na tyto psy se
sázely vysoké částky, a obratně nastražené sousto, kousek
otráveného masa nebo i dovedně namíchané pachy mohly, jak
známo, proměnit vynikajícího mladého běžce v zesláblého loudala a
tak zničit jeho majitele. Ve všech závodních kategoriích jsou psi
sdružováni do párů, neboť každý dostih je utkáním dvou soupeřů.
Vítězové z rozběhů postupují do dalšího kola a závodí v něm s jiným
soupeřem. Při každém dostihu je ze startovního boxu vypuštěn jeden
zajíc. Nablízku drží psovod na společném řemínku dva chrtí soupeře.
Když je zajíc dostatečně daleko, vypustí současně oba chrty. Na
závodišti je rozhodčí v rudém oděvu, sedí na koni a pozorně sleduje
průběh závodu. Zajíc je vycvičen tak, že uhání přes volnou plochu k
útočišti, a diváci na hlavní tribuně mají na něho dobrý výhled. Psi se
ženou za zajícem. Když se některý z chrtů nebezpečně přiblíží k
ušákovi, zajíc před nimi udělá kličku. Kdykoliv je přinucen změnit
směr, získává bod ten pes, který ho k změně směru přiměl, a poslední
bod dostane chrt, jenž kořist zadáví.
Někteří psi zajíce zadáví dřív, než uběhne od startu sto metrů – ale to
je špatný zajíc. Většinou se to stane před hlavní tribunou. Ve
výjimečných případech přeběhne ušák celé závodiště – dobré půl
míle, občas udělá kličku a vběhne do bezpečného útočiště. Dostih
tedy končívá jednou ze čtyř možností: Zajíc je rychle zadáven;
doběhne do útočiště a vyhraje; noví psi vystřídají původní
závodníky, kteří by jinak mohli dostat infarkt z hrozného vypětí,
kdyby za žhavého dne pokračovala štvanice příliš dlouho; a konečně
pro zajíce, kteří nedoběhnou do útočiště, ale ustavičným kličkováním
unikají psům a přepínají jejich síly, je připravena nabitá brokovnice.
Při chrtích závodech v Kaskádu se dělá právě tolik podfuků jako při
koňských dostizích a rozhodčí i startéři musí být naprosto
důvěryhodné osoby.
Strana 112
Den před dalšími závody potkal – čirou náhodou – pán s
diamantovou jehlicí Ira Mickeyho. Na pohled mu nedal nic jiného
než doutník, ale ten doutník byl zabalen v zeleném papírku a Mickey
ten papírek sundal dřív, než si doutník zapálil.
„Jestli budete zejtra startérem a Dignamova Minka nevyhraje,
dostanete druhý doutník.“
„Heleďte se, dybych zejtra startoval, můžu to zafírovat tak, aby
Minka neudělala ani bodík, ale ten druhej chrt by na tom byl taky tak
špatně.“
„Opravdu?“ projevil zájem muž s diamantovou jehlicí. „Dobrá –
zařiďte to tak. A máte u mne dva doutníky.“
Startér Slyman vždycky jednal poctivě a rozhodně odmítl mnohé
nekalé nabídky – to o něm bylo dobře známo. Většina lidí mu
důvěřovala, ale bylo tu i několik nespokojenců, a když se u správce
závodiště objevil jistý muž s mnoha zlatými prsteny a vznesl námitky
proti Slymanovi, opravdu vážné a dobře zdůvodněné námitky, museli
startérovi zastavit činnost do té doby, dokud nebude jeho případ
řádně prošetřen – a tak Slymanovu funkci převzal Mickey Doo.
Mickey byl chudý a z ničeho si nedělal hlavu. Naskytla se mu
příležitost, aby za minutu vydělal tolik peněz, kolik by musel jinak
vydělávat celý rok. Na tom přece není nic špatného, neublíží tím
psům ani zajícovi!
Zajíci jsou skoro jeden jako druhý. Každý to ví; je to prostě otázka
výběru vhodného ušáka.
Skončily rozběhy. Padesát zajíců už běželo a bylo zadáveno. Mickey
se dobře zhostil svého úkolu. Všechny dvojice chrtů vypustil
správně. Stále ještě dělal startéra. Teď začalo finále poháru – jde o
pohár a o velké sázky.
Štíhlí, elegantní psi čekali, až přijdou na řadu. Minka a její soupeř
startovali první. Až dosud probíhalo všechno přesně podle pravidel, a
kdo může říci, že to, co následovalo, nebylo podle pravidel? Mickey
mohl vybrat toho zajíce, kterého chtěl.
Strana 113
„Číslo tři,“ zavolal na svého spolupracovníka. Z boxu vyskočil
Koníček s velkými černobílými slechy a zvolna hopkal. Každým
skokem se přenesl nízko nad zemí o půl druhého metru dál. Polekaně
se rozhlédl po davech shromážděných kolem závodní dráhy a odrazil
se vysoko do vzduchu při pozorovacím výskoku.
„Hrrrr!“ vykřikl startér a jeho společník přejel hůlkou po tyčkovém
plotě, až to hlasitě zachřestilo. Koníčkovy skoky se prodloužily na
dvě stě čtyřicet až dvě stě sedmdesát centimetrů.
„Hrrrr!“ a co skok, to tři a půl metru. Když uběhl třicet metrů, startér
vypustil chrty – oba současně. Někteří lidé byli toho názoru, že je
měl vypustit už po dvaceti metrech.
„Hrrrrrrr! Hrrrrrrrrr!“ a Koníček dělal čtyřmetrové skoky, mezi nimi
ani jeden výzvědný.
„Hrrr!“ Podivuhodní psi! Jen letěli. Ale před nimi se vznášel
Koníček jako mořský pták nebo rychle plynoucí obláček. Mihl se
kolem hlavní tribuny. A psi – zmenšovali zajícův startovní náskok?
Kdepak! Zajícův náskok se zvětšoval! V době kratší, než o tom
stačíme povědět, prolétl ten černobílý chomáček dvířky do útočiště –
dvířky tak podobnými jednomu slepičímu otvoru – a chrti se
zastavili. Arénou zabouřil výsměch psům i potlesk Koníčkovi. Jak se
Mickey smál! Jak Dignam nadával! A jak horlivě čmárali novináři
do bloků!
Druhého dne byl uveřejněn ve všech denících článek: „ZAJÍCŮV
OBDIVUHODNÝ VÝKON. Koníček – tak se ten ušák jmenuje –
úplně deklasoval na závodní dráze dva z nejproslulejších psů“ atd.
Mezi chovateli chrtů se strhla prudká hádka. Závod skončil
nerozhodně, neboť žádný z těch dvou chrtů neudělal ani bod. Mince i
jejímu soupeři povolili nový start, ale protože ten první běh byl
pekelně rychlý, neměli žádnou naději na pohár.
Mickey druhého dne – čirou náhodou – potkal „Diamanta“.
„Vemte si doutník, Micku.“
„Rád si ho vemu, pane. To jsou bezvadný doutníky – dovolíte, vemu
si dva – díky pane.“
Strana 114
Od té doby se stal Koníček pýchou mladého Ira. Startér Slyman byl
očištěn z nařčení a vrátil se k výkonu funkce a Mickey klesl opět do
kategorie pomocníků, kteří jen vypouštěli zajíce, ale tím víc se jeho
sympatie přenášely ze psů na ušáky, či spíše na Koníčka, protože ze
všech těch pěti set zajíců, které sem poslali z honu, jediný Koníček
se proslavil. Několik dalších zajíců také přeběhlo závodiště a vrátilo
se v některém z dalších dnů na start, ale on jediný proběhl celou trať,
aniž udělal kličku. Chrtí dostihy se konaly dvakrát týdně. Pokaždé
bylo zadáveno čtyřicet až padesát zajíců a aréna už spolykala téměř
všech pět set zajíců.
Koníček běžel při každých závodech a pokaždé doběhl až do
útočiště. Mickey nadšeně obdivoval běžecké schopnosti svého
oblíbence. Opravdu si toho světlonohého běžce zamiloval a všechny
přesvědčoval, že pro psa je to vlastně čest, když ho porazí takový
zajíc.
Málokterý ušák přeběhne celé závodiště, a když se to některému
podaří šestkrát a k tomu bez jediné kličky, všimnou si toho noviny.
Po každých dostizích se objevila v novinách zpráva: „Zajíc Koníček
opět přeběhl celé závodiště. Staří pamětníci říkají, že to dokazuje, oč
jsou dnes psi horší.“
Když Koníček zvítězil pošesté, ošetřovatelé zajíců byli nadšeni a
radost Micka, předáka party, neznala mezí. „Teď má právo na to, aby
byl puštěnej na svobodu. Zaslouží si ji, protože si ji vybojoval právě
tak jako my Američani,“ dodal, aby zapůsobil na vlastenecké cítění
správce závodiště, jemuž patřili všichni zajíci.
„Dobrá, Micku, jestli přeběhne třináctkrát, můžete ho poslat zpátky
do jeho rodného kraje,“ zněla odpověď.
„Jo, ale nechcete ho pustit aspoň po desátým běhu?“
„Ne, ne. Potřebuji ho, aby trochu srazil hřebínek některým novým
psům.“
„Tak teda třináctkrát a je volnej – slovo na to!“
Někdy v této době došla nová zásilka zajíců a mezi nimi byl ušák,
který se zbarvením nápadně podobal Koníčkovi. Nebyl zdaleka tak
Strana 115
rychlý, ale aby zabránil omylu, Mickey svého miláčka chytil, zahnal
ho do jedné z vystlaných dopravních klecí a označkoval mu slechy
zvláštními kleštičkami. Kleštičky byly ostré, v tenkém boltci se
objevila zřetelná hvězdička, a tu Mickey vykřikl: „Prima, takhle ti
voznačkuju ucho za každej přeběh.“ A vyštípal mu kleštičkami řadu
šesti hvězdiček. „Heleďse, Koníčku, až budeš mít třináct hvězd, jako
měl náš prapor, když jsme se vosvobodili, tak budeš taky
svobodnej.“
Během týdne porazil Koníček nové chrty a měl už hvězdy na okraji
celého pravého slechu a další mu Mickey proštípal v levém uchu. Za
další týden měl za sebou plných třináct běhů, šest hvězdiček v levém
a sedm hvězdiček v pravém uchu. A noviny zas našly nový námět.
„Hurá!“ ječel nadšený Mickey. „A teďko jsi svobodnej zajoch,
Koníčku! Třináctka bejvá dycky šťastný číslo. Nikdy mě
nezklamala!“
„Ano, vím, slíbil jsem to,“ řekl správce závodiště. „Ale potřebuji,
aby běžel ještě jednou. Vsadil jsem na něj proti jednomu novému
chrtovi. To mu přece nic neudělá, uteče mu. Prosím, Micku, nebuďte
drzý. Dnes odpoledne poběží ještě jednou. Psi běží za den dvakrát
nebo třikrát, proč tedy ne i zajíc?“
„Psi ale nenasazujou život.“
„Vypadněte už.“
Do ohrady přibylo mnoho zajíců, velkých i malých, mírumilovných i
bojovných, a jeden výbojný samec využil toho rána příležitosti a
napadl Koníčka, právě když Koníček vletěl do útočiště. Jindy by mu
Koníček pořádně napohlavkoval, jako to udělal kdysi jedné kočce, a
v minutě by s ním byl hotov. Ale teď mu to trvalo několik minut a za
tu dobu také schytal pěkných pár štulců. A tak když nadešlo
odpoledne, měl na sobě několik modřin a ran. Nebylo to nic vážného,
ale na rychlosti mu to rozhodně nepřidalo.
Start se podobal všem předcházejícím startům. Koníček se lehce
rozběhl nízkými skoky s ušima vztyčenýma a vítr svištěl jeho třinácti
hvězdami.
Strana 116
Minka s Tesákem – novým psem – ho dychtivě pronásledovali a
vzdálenost mezi nimi a ušákem se k údivu startérů stále zkracovala.
Koníček ztrácel metry a přímo před hlavní tribunou ho Minka
přiměla k první kličce. Chovatelé psů začali jásat, protože všichni
věděli, kdo to běží. Urazili dalších padesát metrů a bod zaznamenal
Tesák – nyní mířili přímo zpět ke startu. Tam stál Slyman s Mickem.
Zajíc udělal kličku a chrti vyrazili za ním. Ušák jim nemohl
uniknout. Právě ve chvíli, kdy se zdálo, že už už po něm chňapnou,
Koníček skočil k Mickovi a ten ho hned schoval do náruče. Startér
zatím zuřivými kopanci odháněl psy. Zajíc pravděpodobně nevěděl,
že je Mickey jeho přítel, jen poslechl prastarý instinkt, který mu
říkal, aby se skryl před skutečným nepřítelem u neutrálního tvora,
jenž mu je třeba přátelsky nakloněn. Naštěstí skočil a udělal dobře. Z
lavic na tribuně se ozval jásot, když Mickey pospíchal se svým
miláčkem zpátky. Ale chovatelé psů protestovali: „To nebyl běh
podle pravidel – měl by se dokončit!“ Obrátili se na správce. Správce
vsadil na zajíce proti Tesákovi. Byl z toho teď rozmrzelý a nařídil
nový závod.
Mickey pro něho vymohl jen hodinový odpočinek. Pak vyrazil od
startu jako předtím a Tesák s Minkou ho začali pronásledovat. Ušák
se nyní nezdál tak ztuhlý, zas pelášil jako opravdový Koníček, ale
kousek za tribunou ho přinutil Tesák k první kličce a hned po něm i
Minka. Uháněl zpátky a pak zase napříč závodištěm, hned sem, hned
tam, divoce uskakoval a jen s největší námahou unikal nepřátelům.
Tak to pokračovalo několik minut. Mickey si všiml, že zajícovi
klesají slechy. Nový pes se po něm vrhl. Ušák uskočil téměř v
posledním zlomku vteřiny, když už byl chrt nad ním, pak se obrátil
zpět, ale tam na něho číhal druhý pes; nyní měl oba slechy
přitisknuty ke hřbetu. Ale chrti toho měli také dost. Jazyky jim visely
z tlamy, jejich čelisti i boky pokrývala pěna. Koníčkovy slechy se
znovu pozvedly. Zdálo se, že se mu při pohledu na uštvané psy
vrátila odvaha. Vyrazil přímo k útočišti, ale právě přímý běh chrtům
vyhovoval, a než uběhl sto metrů, musel znovu začít zoufale
kličkovat. Vlastníci psů viděli, že jejich chrtům hrozí nebezpečí, a
vypustili druhou dvojici – dva čerstvé psy. Ti ten závod jistě ukončí.
Ale neukončili! První dva chrti byli poraženi a prudce oddychovali,
Strana 117
ale druzí dva se rychle blížili. Koníček napnul všechny síly. První
dvojici nechal daleko za sebou a tu se přiřítila druhá dvojice.
Teď ho mohlo zachránit jen kličkování. Slechy měl opět níž, srdce
mu divoce tlouklo, ale neklesal na duchu. Začal bláznivě kličkovat.
Chrti se převalili jeden přes druhého. Znovu a znovu si mysleli, že ho
už mají. Jeden pes mu ukousl špičku dlouhého černého ocásku, a
přece zajíc unikl; ale do útočiště se nemohl dostat. Štěstí se k němu
obrátilo zády. Psi ho tlačili blíž a blíž k tribuně. Tisíc dam na něho
hledělo. Časový limit se chýlil ke konci. Druhý pes už byl vyčerpán
– a tu se Mickey vyřítil na závodiště a řval jako šílenec – chrlil ze
sebe nesrozumitelná slova, kletby, bláznivé zvuky.
„Vy hnusný potvory! Vy zbabělý skety!“ hnal se zuřivě na psy.
Přiběhli s křikem pořadatelé a odvedli Micka ze závodiště. Vzpíral
se, nenávistně ječel a zahrnoval psy i lidi nejhoršími nadávkami, na
jaké jen mohl přijít.
„Fair play! Kdepak je to vaše fair play, vy zatracený lháři, vy hnusný
podvodníci, vy skety jedny.“
Odtáhli ho z arény. V posledním okamžiku ještě zahlédl čtyři
zchvácené psy unaveně poskakovat za vyčerpaným zajícem a
rozhodčího na koni, jenž právě dával znamení střelci.
Dveře se za ním zavřely. Do štěkotu psů zazněly dva výstřely a
Mickey pochopil, že tento Koníčkův závod měl konec číslo čtyři.
Od malička miloval psy, ale jeho smysl pro poctivou hru byl uražen.
Dovnitř už nemohl a z toho místa, kde nyní byl, neviděl nic. Utíkal
tedy uličkou k útočišti, odkud byl dobrý výhled, a doběhl tam právě
včas, aby spatřil – Koníčka. Právě se vbelhal dovnitř s ušima na půl
žerdi. A Mickey si okamžitě uvědomil, že střelec minul cíl a zasáhl
nepravého běžce, neboť diváci na tribuně pozorovali dva muže
Strana 118
nesoucí poraněného chrta, zatímco veterinář se skláněl nad jiným
psem, který ležel na zemi a těžce oddychoval.
Mickey se rozhlédl kolem sebe, popadl malou dopravní klec, postavil
ji do rohu útočiště, opatrně do ní vložil unaveného ušáka, zavřel
dvířka a potom s bedničkou pod paží přelezl plot a zmizel. Ve
všeobecném zmatku si ho nikdo nevšiml.
Na ničem mu nezáleželo. Stejně přišel o místo. A tak Mickey opustil
město. Na nejbližší železniční stanici nastoupil do vlaku a jel několik
hodin, až se dostal do kraje, kde žili zajíci. Slunce už dávno zapadlo;
nad rovinou zářily hvězdy, když Mickey otevřel mezi farmami,
živými ploty a vojtěškovými poli bedničku a opatrně z ní vyndá]
Koníčka.
Zašklebil se a řekl: „Starý dobrý Irsko může bejt pyšný, že znova
dopomůže třinácti hvězdám ke svobodě.“
Koníček na něho chvilku nedůvěřivě hleděl, pak udělal několik
dlouhých skoků a pozorovací výskok, aby se rozhlédl po okolí.
Potom rozvinul svoje národní barvy, zvedl slechy s čestnými znaky a
rozběhl se na svobodu, kterou si tak těžce vybojoval, a rozplynul se
ve tmě zahalující jeho rodnou rovinu.
Mnohokrát ho v Kaskádu spatřili a mnoho zaječích honů se konalo v
této oblasti, ale on teď zřejmě ví, jak uniknout, protože mezi tisíci
chycenými ušáky už nikdo nikdy nespatřil hvězdnaté slechy zajíce
Koníčka.
Strana 119
KOZEL Z PUSTINY, PŘÍBĚH VLKA, KTERÝ
ZVÍTĚZIL
Noční vytí
Znáte trojí volání lovícího vlka? Táhlé a hluboké, smečku svolávající
vytí podává zprávu o objevení kořisti příliš silné, aby ji mohl
objevitel zdolat sám. Vytí pronikavější než hlas sirény je pokřik vlčí
smečky na čerstvé stopě. A pak ostré štěknutí spolu s krátkým
zavytím, zdánlivě nejméně významné, jsou ve skutečnosti rozsudkem
smrti, neboť právě tím vlci ohlašují: „Zaútočíme!“ A to znamená
konec.
Jeli jsme právě hornatou Pustinou, King a já, a za námi a vedle nás
klusala různorodá smečka honících psů. Slunce zmizelo z oblohy a
krvavě rudý pruh v dálce nad Strážní horou označoval místo, kde
dohasínalo. Kopce zešedly, v údolích už byla tma, a tu se z
nejbližšího stínu ozvalo táhlé vytí, které každý člověk instinktivně
pozná – melodické, a přece takové, že vám po zádech přejede mráz,
přestože dnes už nemusí lidem nahánět takovou hrůzu jako kdysi.
Chvilku jsme naslouchali. Lovec vlků první porušil večerní ticho:
„To je Kozel z Pustiny, ten má ale hlas, co? Shání něco k večeři.“
Za dávných časů
Před příchodem bělochů sledovaly stáda bizonů vlčí smečky a
přepadaly nemocné, zesláblé a poraněné kusy. Po vyhubení bizonů
nastaly vlkům hladové časy, ale pak se objevil místo bizonů hovězí
dobytek a vlci měli po starostech. Dobytkáři však vypověděli vlkům
válku. Vypsali odměnu za každého zabitého vlka a všichni
nezaměstnaní kovbojové s sebou nosili pasti a jed na trávení vlků. Ti
nejzkušenější si z toho udělali řemeslo a stali se z nich lovci vlků.
King Ryder k nim také patřil. Byl to klidný člověk s laskavým
hlasem a s ostrým zrakem, nadaný porozuměním pro zvířata, což mu
dodávalo zvláštní moci nad divokými koňmi a psy právě tak jako nad
vlky a medvědy. V těch posledních dvou případech se jeho moc
Strana 120
projevovala tím, že uměl vytušit, kde jsou a jak se jim nejsnáze
dostane na kobylku. Lovcem vlků byl už dlouhá léta a velice mě
překvapilo jeho tvrzení, že „nikdy v životě nepoznal šedýho vlka,
kterej by napad člověka“.
Často jsme si povídali u táborového ohně, zatímco ostatní muži spali,
a tehdy jsem se dověděl to málo, co znal o Kozlovi z Pustiny.
„Šestkrát jsem ho zahlíd a vsadím se, že posedmý to pro mne bude
svátek. Potom se konečně uloží k věčnýmu spánku.“ A tak jsem
vyslechl některé kapitoly z Kozlova životopisu přímo v těch místech,
kde se to všechno odehrálo, za hukotu nočního větru a štěkotu kojotů
přerušovaného občas hlubokým zavytím hrdiny tohoto příběhu. A
když jsem k tomu přidal poznatky získané na mnoha jiných místech,
vznikla tato povídka o velkém černém vlkovi ze Strážní hory.
V kaňonu
Kdysi dávno, na jaře dvaadevadesátého roku, jeden lovec vlků slídil
po kořisti na východním úbočí Strážní hory, která byla odedávna
hlavním orientačním bodem starých osadníků z rovin. V květnu
nejsou kožešiny dobré, ale odměny za zabití vlka byly vysoké, pět
dolarů za kus a za vlčici dvojnásobek. Když jednou zrána sestupoval
k potoku, spatřil na druhé straně vlka, který se šel napít. Byl to
snadný terč, a když ho zastřelil, zjistil, že je to kojící vlčice. Její
rodina byla zřejmě někde nablízku, a tak pár dní prohledával všechna
pravděpodobná místa, ale doupě nenašel.
Když jel o dva týdny později na koni dolů sousedním kaňonem,
zahlédl vlka vylézajícího z díry. Stále připravená puška vyletěla
vzhůru a lovci přibyl na šňůře další desetidolarový skalp. Potom se
prokopal do doupěte a našel tam celou rodinu, nejpodivuhodnější
vlčí rodinu, jakou kdy viděl, neboť se neskládala jako obvykle z pěti
nebo šesti vlčat, ale z jedenácti. A divná věc – pět vlčat bylo větších
a starších než šest ostatních. Žily tu zřejmě dvě rodiny s jedinou
matkou, a když lovec přivazoval jejich skalpy na trofejní šňůru,
najednou se mu rozbřesklo. Jedna skupina vlčat určitě patřila vlčici,
kterou zabil před čtrnácti dny. Bylo to jasné: vlčci čekající marně na
matku kňučeli tím žalostněji a hlasitěji, čím víc je trápil hlad. Jiná
Strana 121
matka vlčice běžela kolem a zaslechla je. Srdce měla naplněné
něžností, vždyť se jí nedávno také narodila vlčata. Ujala se tedy
sirotků, odvedla je do svého doupěte a začala se starat o dvě rodiny,
až ten dojemný příběh brutálně zakončil člověk s puškou.
Nejeden lovec vlků se prokopal do vlčího doupěte a nenašel tam
zhola nic. Staří vlci nebo snad sama vlčata vyhrabávají často
postranní dutiny a vedlejší chodby, a když k nim pronikne nepřítel,
schovají se do nich. Vyhrabaná hlína zakryje vchod do postranních
dutin, a tak se vlčatům podaří vyváznout. Když lovec vlků odjížděl
se získanými skalpy, netušil, že to největší vlče zůstalo v doupěti. I
kdyby tam vyčkával třeba dvě hodiny, stejně by se to nedozvěděl. Za
tři hodiny nato slunce zapadlo a hluboko v jámě se ozvalo slabé
škrábání. Nejdřív se objevily v měkké hromadě písku na jedné straně
doupěte dvě šedivé tlapičky, potom černý nosík a nakonec vylezlo ze
skrýše celé vlče. Útok na doupě je vyděsil; a teď bylo zmateno tím,
co vidělo kolem sebe.
Doupě bylo třikrát větší než dřív a nahoře docela otevřené. Nedaleká
ležely věci, které měly stejný pach jako jeho bratříčci a sestřičky, ale
odpuzovaly ho. Vlček k nim bojácně přičichl, a když mu nad hlavou
zašuměla křídla nočního dravce, vklouzl do vysoké trávy. Krčil se
tam celou noc, protože zpátky k doupěti se neodvážil a nevěděl, kam
jinak by měl jít. Druhého dne zrána, když se na mrtvá těla snesli dva
supové, vlček utekl do křoví. Snažil se zalézt do největší houštiny, a
tak se dostal strží do širokého údolí. Tam se před ním vztyčila v trávě
velká vlčice podobná jeho matce, a přece jiná, cizí, a opuštěný vlček
se instinktivně přitiskl k zemi, když po něm stará vlčice skočila. Jistě
ho považovala za vhodnou kořist, ale jeho pach ji zarazil. Chvilku
nad ním nerozhodně stála. Vlček se připlazil k jejím tlapám. Nutkání
zabít ho nebo s ním aspoň důkladně zatřást z ní rychle vyprchalo.
Mělo to stejný pach jako malé vlče. Její vlastní mláďata byla
přibližně stejně stará. Srdce jí zjihlo, a když vlček našel dost odvahy,
aby zvedl nosík a přičichl k jejímu nosu, nereagovala na to nijak
zlostně, jen krátce lhostejně zavrčela. Potom však vlček ucítil něco,
po čem tak zoufale toužil. Od včerejška nic nejedl, a když se stará
vlčice obrátila k odchodu, batolil se za ní na neohrabaných dětských
nožkách. Kdyby byla matka vlčice daleko od svého doupěte, vlček
Strana 122
by musel zůstat daleko za ní, ale jejím cílem byla nejbližší díra, a tak
vlček dorazil k ústí doupěte nedlouho po vlčici.
Každý cizinec je nepřítel. Stará proto vyrazila ven, aby bránila svůj
domov, a setkala se tam znovu s tím vlčkem a znovu ji zarazilo cosi,
co pocítila, když nasála jeho pach. Vlček se převalil na hřbet a dal
tak najevo, že se úplně poddává, a jeho nosík při tom zachytil zprávu,
že ta dobrá věc je téměř na dosah. Vlčice se vrátila do doupěte a
schoulila se k mláďatům. Vlček ji vytrvale následoval. Když se
přiblížil k jejím mrňouskům, stará zavrčela, ale vlček opět utišil její
hněv pokorou a dětským půvabem. Protlačil se mezi ostatní mláďata
a sám si pomohl k tomu, po čem tak silně toužil – a tak se vlastně
sám adoptoval do její rodiny. Za pár dní zapadl mezi ostatní tak
dokonale, že i matka jej přestala považovat za cizince. A přece se
tenhle vlček od všech ostatních lišil hned v několika věcech – byl o
dvě neděle starší, silnější a na krku a na plecích měl odlišně zbarvené
skvrny, které se později proměnily v tmavou srst.
Malý Černoušek si ani nemohl vybrat lepší pěstounku. Plavá vlčice
nejenže uměla výborně lovit a byla úžasně bystrá, ale navíc se
dovedla přizpůsobovat novým situacím. Bezpečný způsob, jak
zaskočit psouna, pronásledovat antilopu, překousnout mustangovi
podkolenní šlachy a vrhnout se býkovi na slabiny, se naučila zčásti
instinktivně a zčásti odpozorováním od svých zkušenějších
příbuzných, když se s nimi v zimě sdružovala do smeček. Ale naučila
se i tomu, co je v dnešní době nezbytné: že všichni muži nosí pušky,
že puškám nelze vzdorovat, že se jim může vyhnout jen ten, kdo se
neukazuje, dokud je slunce na obloze, ale že za noci jsou neškodné.
Dobře chápala, co to jsou pasti; do jedné z nich se kdysi dokonce
chytila, a i když ji osvobození stálo jeden prst na tlapce, bylo to
nejlepší možné využití onoho prstu. Přestože nerozuměla základnímu
mechanismu pastí, naplňovaly ji od té doby skutečnou hrůzou a
cítila, že ocel je nebezpečná a že by se jí měla stůj co stůj vyhýbat.
Jednou, když se spolu s dalšími pěti vlky chystala přepadnout ovčí
salaš, zadržely ji v poslední minutě čerstvě natažené dráty. Ostatní
vpadli dovnitř a zjistili, že na ovce nemohou a sami se octli ve
smrtonosné pasti.
Strana 123
Tak se poučila o novějších druzích nebezpečí, a i když není
pravděpodobné, že by o nich měla nějaké jasnější představy, získala
zdravou nedůvěru ke všem neznámým věcem. Některé z nich jí
naháněly obzvlášť velkou hrůzu a ta se ukázala jako její nejlepší
ochránkyně. Každý rok úspěšně odchovala novou generaci vlčat a
počet plavých vlků v kraji stále rostl. Poznala pasti, lidi a nová
zvířata, která přivedli lidé s sebou, a přece ji čekala ještě jedna
zkušenost – opravdu krutá zkušenost.
Asi v době, kdy byl Černouškovým bratříčkům měsíc, vrátila se
vlčice v podivném stavu. Kolem tlamy jí stála pěna, nohy se jí třásly
a před vchodem do doupěte ji přepadly křeče, ale pak se trochu
vzpamatovala a vlezla dovnitř. Když se snažila olízat mláďata, čelisti
se jí chvěly a tesáky jí tiše cvakaly. Chňapla po své přední tlapě a
začala ji hryzat, snad proto, aby nepokousala vlčata, ale nakonec se jí
ulehčilo a trochu se uklidnila. Postrašená vlčata zalezla do vzdálené
díry, ale pak se vrátila a nahrnula se k ní, aby dostala svou obvyklou
potravu. Matka se postupně zotavovala, ale několik dní jí bylo velice
zle a ty dny společně s jedem, který měla v krvi, znamenaly pro její
rodinu zkázu. Vlčata se těžce roznemohla. Jen ta nejzdatnější mohla
přežít, a když tato zkouška životní síly skončila, v doupěti bylo jen
jedno starší mládě s černými skvrnami, mládě, které vlčice přijala za
své. Starala se nyní jen o Černouška, všechny síly věnovala jeho
výživě a tak vlček rychle rostl a sílil.
Vlci se jistým věcem učí velice rychle. Nejvíc na ně působí pachy,
které vnímají velmi intenzívně. Od té doby se vlčka i jeho pěstounky
zmocňoval prudký odpor a strach, kdykoli ucítili pach strychninu.
Strana 124
Základy vlčího výcviku
Vlček měl teď pro sebe všechnu potravu, o kterou se dříve dělil s
dalšími šesti vlčaty, a tak mohl růst a růst. Když na podzim začal
provázet matku na loveckých výpravách, byl už stejně velký jako
ona. Museli změnit revír, protože zde dorůstalo mnoho vlčat. Na
Strážní horu, skalnatou pevnost náhorní planiny, si činili nárok
mnozí velcí a silní vlci. Ti slabší se museli odstěhovat, mezi nimi i
plavá vlčice s Černouškem.
Vlci nemají řeč podobnou lidské řeči. Jejich slovník je
pravděpodobně omezen na tucet vrčivých a štěkavých zvuků, jimiž
vyjadřují nejprostší pocity. Předávají si však zprávy několika jinými
způsoby a kromě toho mají jeden velice zvláštní informační
prostředek – „vlčí telefon“. V jejich revíru je rozptýleno několik
uznávaných „ústředen“. Někdy to jsou kameny, někdy křižovatky
stezek, jindy třeba bizoní lebka – využívají opravdu všech nápadných
předmětů v blízkosti hlavních cest. Když se tu některý vlk zastaví,
tak jako se zastavuje pes u telegrafních tyčí nebo ondatra u jistých
blátivých kopečků, zanechá tu svůj osobní pach a zjistí, kteří
návštěvníci tu byli v poslední době ze stejných důvodů. Pozná také,
odkud přišli a kam odešli, navíc se doví i něco o jejich současném
stavu, zda se vydali na lov, zda mají hlad nebo jsou nasyceni či
nemocni. Podle těchto systematických záznamů vlk pozná, kde najde
přátele i nepřátele. A Černoušek následoval plavou vlčici,
seznamoval se s polohou a významem mnoha signálních míst, aniž
ho to musela pěstounka vědomě učit. Jeho hlavním učitelem byl
Strana 125
názorný příklad spolu s přirozenými instinkty, ale aspoň v jedné věci
se chování vlčice podobalo snaze lidských rodičů uchránit dítě před
nebezpečím.
Tmavé vlče si osvojilo základní zásady vlčího života. Vědělo již, že
při srážce se psy je třeba utíkat a bojovat v běhu, nikdy se s nimi
nepouštět do křížku, ale vždycky jen chňapnout, a zas a znovu, a
mířit přitom do neschůdného terénu, kam nemohou jezdci na koních.
Naučil se přezírat kojoty, kteří vás sledují na lovu, aby mohli sebrat
pár drobtů z vaší kořisti; chytit je nedokážete a oni vám ostatně nijak
neškodí.
Pochopil, že nesmí mařit čas výpady za ptáky, kteří se snesli na zem.
A že se musí vyhýbat malému černobílému zvířátku s huňatým
chvostem. Stejně to není nijak lákavé sousto a kromě toho strašně
moc smrdí.
Jed! Ach, nikdy nezapomněl na ten pach ode dne, kdy z doupěte
zmizeli všichni jeho nevlastní bratříčci.
Věděl teď, že při výpadu proti ovcím je musí nejdřív rozehnat.
Osamělá ovce je hloupé stvoření a snadná kořist. Dobytek se naopak
sežene dohromady nejlépe tak, že vyděsíte nějaké tele.
Naučil se, že na býčka musí zaútočit vždycky zezadu, na ovci
zepředu, na koně zprostředka, to znamená na jeho slabiny. A že
nikdy, opravdu nikdy nesmí zaútočit na člověka, nesmí se mu
dokonce ani ukázat. Ale k tomu navíc dostal ještě jedno důležité
ponaučení, jímž ho matka záměrně seznámila se skrytým nepřítelem.
Lekce o pastích
Při značkování dobytka pošlo jedno tele a nyní po dvou týdnech
mělo nejlepší chuť, nebylo ani příliš čerstvé, ani příliš uleželé –
ovšem jen podle vlčího vkusu – a vítr o tom roznášel zprávu široko
daleko. Plavá vlčice a Černoušek si vyšli na večeři, třebaže dosud
nevěděli, kde ji najdou, a tu zachytili zprávu o telecím mase a
rozběhli se proti větru. Tele leželo na otevřeném místě a bylo ho v
Strana 126
měsíčním světle jasně vidět. Pes by běžel přímo k mršině, totéž by
možná udělal i vlk za starých časů, ale ustavičná válka vypěstovala v
plavé vlčici věčnou ostražitost. Nevěřila ničemu a nikomu, jen svému
čichu. A tak přešla z rychlého běhu do kroku. Když došla na místo,
odkud měla dobrý výhled, zastavila se a dlouho čenichala. Podrobila
vítr důkladnějšímu rozboru. Provedla zkoušky co nejpečlivěji, pak
vydechla všechen vzduch a udělala zkoušky ještě jednou. A
spolehlivý čich jí ohlásil tento výsledek: především silný pach
telecího masa – sedmdesát procent; pach trávy, brouků, dřeva,
květin, stromů, písku a jiných nezajímavých zbytečností – patnáct
procent; její vlastní pach a pach mláděte, kladné, avšak bezvýznamné
– deset procent; pach lidských stop – dvě procenta; pach kouře –
jedno procento; pach upocené kůže – jedno procento; pach lidského
těla (v některých vzorcích zcela zřetelný) – půl procenta; pach železa
– stopové množství.
Stará vlčice se trochu přikrčila, ale dál usilovně čenichala a
pohybovala nosem sem a tam. Mladý vlček ji napodoboval. Couvla
do větší vzdálenosti; vlček zůstal stát. Tiše zakňučela; neochotně ji
následoval. Obešla dráždivě vonící mršinu velkým obloukem; pak
zachytila nový pach – pach kojotích stop a brzy nato pach kojotova
těla. Skutečně, plížili se po nedalekém návrší, a když teď vlčice
přešla na druhou stranu, vzorek se změnil, vítr už neobsahoval téměř
žádný pach telete. Místo něho přinášel smíšené, obvyklé a
nezajímavé pachy. Pach lidských stop tu však byl jako předtím, kůži
cítit nebylo, ale množství pachu železa a lidského těla stouplo téměř
na celá dvě procenta.
Silně ji to polekalo, takže strnula se zježenou srstí a neustávala
zkoumavě čenichat. Její strach se přenesl i na vlče.
Pokračovala v obchůzce. Na vyvýšeném místě se pach lidského těla
zdvojnásobil, ale když sestoupila dolů, opět zeslábl. Pak k ní vítr
zanesl vůni telete v plné síle a spolu s ní pach stop několika kojotů a
všelijakých ptáků. Podezření téměř zmizelo, když se užším kruhem
přiblížila k lákavé hostině z návětrné strany. Dokonce učinila několik
kroků přímo k mršině, ale tu se znovu ozval silný pach zpocené kůže
a k tomu pach kouře a železa propletené jako prameny dvoubarevné
Strana 127
stužky. Soustředila na ně pozornost a postoupila k teleti až na dva
skoky. Na zemi tam ležel útržek kůže, který také prozrazoval, že ho
držela lidská ruka. Tele bylo na dosah a na jeho pronikavě páchnoucí
zdechlině teď lpěl pach železa a kouře jako hadí stopa křížící cestu
stáda dobytka. Pach železa a kouře byl teď tak nepatrný, že vlče,
hladové a netrpělivé jako všechna mláďata, dotíralo na matku, aby už
konečně šla dál a pustila se do jídla. Popadla vlčka za krk a odhodila
ho zpátky. Kámen odkopnutý jeho tlapkou se skutálel kupředu a
zastavil se s podivným zazvoněním. Nebezpečný pach přitom značně
zesílil a plavá vlčice začala zvolna couvat od prostřené hostiny a vlče
ji neochotně následovalo.
Jak tam toužebně hledělo, spatřilo kojoty, kteří se plížili blíž a starali
se hlavně o to, aby se vyhnuli vlkům. Pozoroval jejich skutečně
opatrný postup, který však ve srovnání s tím, jak se k teleti
přibližovala jeho matka, vypadal jako bezhlavý úprk. Vlna vůně
telecího masa se teď přivalila s neodolatelnou silou, neboť kojoti
začali trhat zdechlinu, a tu se ozvalo ostré cvaknutí a kojoti zavytí.
Současně protrhl noční ticho ohnivý záblesk doprovázený dunivým
rachotem. Na tele a kojoty se snesl déšť kulí. Kojoti se rozběhli na
všechny strany a vyli přitom jako spráskaní psi. Jednoho z nich
zabila kulka a druhý zápasil s pastí nalíčenou všudypřítomnými lovci
vlků. Vzduch byl naplněn známými nenáviděnými pachy a přibyly k
nim i některé nové. Plavá vlčice vklouzla do úžlabiny a vedla své
vlče rychle pryč, ale v běhu spatřila člověka sbíhajícího ze svahu
tam, kde ji předtím varovně upozornil čich na lidský pach. Viděli, že
zabil chyceného kojota a znovu nalíčil pasti.
Strana 128
Oklamaná vlčice
Životní hra je tvrdá hra, protože při ní můžeme zvítězit třeba
tisíckrát, ale když jen jedinkrát prohrajeme, přijdeme o všechno.
Kolikrát se plavá vlčice vysmála pastím; kolik vlčat naučila stejnému
kousku! Ze všech druhů nebezpečí znala nejlépe pasti.
Nadešel říjen. Vlče teď bylo mnohem větší než matka. Lovec vlků je
jednou zahlédl – plavou vlčici sledovanou jiným vlkem, jehož dlouhé
neohrabané nohy, velké měkké tlapky, úzká šíje a tenký ocas
prozrazovaly, že je to letošní mládě. Záznamy v písku a prachu
ukázaly, že stará vlčice přišla o jeden prst na pravé přední tlapě a že
ten mladý vlk má obrovitou postavu.
Byl to právě ten lovec, kterého napadlo využít zdechlého telete, ale
byl zklamán, když místo vlků dostal kojoty. Začala už doba kladení
pastí, protože kožešina má v tomto měsíci nejlepší jakost. Mladý
traper často upevňuje návnadu do pasti, zkušený lovec to však
nedělá. Dobrý traper položí návnadu volně a past třeba o tři až šest
metrů dál na místo, po němž vlk s největší pravděpodobností přejde,
až bude kořist obcházet. Lovci s oblibou rozestavují tři nebo čtyři
skryté pasti kolem otevřeného místa a doprostřed mezi ně rozházejí
kousky masa. Pasti není vidět, protože je zahrabali a předtím je
vykouřili, aby nepáchly lidskýma rukama a železem.
Někdy se jako návnady užívá kousku bavlny nebo chomáčku peří,
aby upoutaly vlkův zrak nebo probudily jeho zvědavost a přiměly ho,
aby tu věc obešel kolem dokola na osudném, zrádném místě. Dobrý
traper stále obměňuje metody, aby vlci nemohli prohlédnout jeho
úmysly. Vlky chrání jen věčná ostražitost a nedůvěra ke všem
pachům, o nichž vědí, že jsou nějak spojeny s člověkem.
Lovec vlků vybavený nejsilnějšími ocelovými pastmi zahájil
podzimní činnost v lindovém lesíku.
Stará bizoní cesta tu přecházela na druhou stranu řeky a sledovala
mělkou úžlabinu stoupající po úbočí na náhorní planinu. Všechna
zvířata užívají těchto cest, vlci i lišky, dobytek i vysoká zvěř; jsou to
hlavní tepny. Pahýl lindového kmene nedaleko místa, kde strom padl
do kamenitého potoka, byl poznamenán vlčími značkami a ty lovci
Strana 129
vlků prozradily, k čemu kmen slouží. Bylo to skvělé místo pro
nalíčení pastí. Na stezce je klást nemohl, protože po ní chodilo
mnoho dobytčat, ale dvacet metrů stranou na písčité rovince nalíčil
do čtverce čtyři pasti. Nedaleko každé z nich rozhodil pár kousků
masa. Potom ještě upevnil uprostřed čtverce několik bílých pírek na
stéblo trávy a léčka byla dokonale připravena. Žádné lidské oko
nemohlo odhalit nebezpečí skryté v písčité půdě, a když slunce, vítr a
sám písek zahladily lidský pach, dokázalo by tu vycítit něco
podezřelého jen málokteré zvíře.
Plavá vlčice odkryla podobné pasti a vyhnula se jim už tisíckrát a
naučila tomu i svého velkého syna.
Za horkého dne sestupoval dobytek k vodě. Kráčel v dlouhé řadě
dolů bizoní stezkou, jako to dělávali kdysi bizoni. Malí ptáčci
poletovali před kravami, vlhovci jeli na jejich hřbetech a psouni na
ně štěkali jako kdysi na bizony.
Dolů ze šedozelené náhorní planiny, na níž se tyčily pochmurné
skály, kráčela dobytčata se vznesenou vážností a důstojností. Několik
rozpustilých telátek, která cestou skotačila, nyní na říční náplavce
zvážnělo a šlo JÍV pomalu za svými matkami. Stará kráva v čele
průvodu podezíravě zafrkala, když míjela nalíčené pasti, ale bylo to
daleko, jinak by s bučením rozdupala krvavé kousky hovězího masa
a přitom by všechny pasti sklaply a byly by už neškodné.
Avšak ona vedla stádo dál k řece. Když se všechna dobytčata dosyta
napojila, ulehla na bližším břehu a zůstala tam až do pozdního
odpoledne. Pak je probudil neslyšitelný vnitřní signál ohlašující
večeři a dobytčata se vydala na zpáteční cestu do míst, kde rostla
nejšťavnatější tráva.
Strana 130
Na kouscích masa se přiživilo několik ptáčků, zabzučelo kolem nich
i pár masařek, ale zapadající slunce vidělo, že maskování pastí
nebylo nijak porušeno.
Právě když podvečerní slunce zbarvilo nebe, připlachtil říčním
údolím moták. Kosi se vrhli k houštinám a snadno se vyhnuli jeho
neohrabaným útokům. Na myši bylo ještě časně, ale když kroužil nad
pevnou zemí, jeho bystré oči zahlédly pohyb pírek u pastí a dravec
změnil směr. Ještě než se k nim přiblížil, odhalil, že ta peříčka nejsou
zajímavá, ale všiml si kousků masa. Netušil léčku, snesl se na zem, a
právě když se chystal sezobnout druhý kousek –– cvak – zvedl se
oblak prachu a moták byl chycen za pařát. Marně zápasil s čelistmi
silné vlčí pasti. Nebyl nijak zle poraněn. Čas od času zamával
mohutnými křídly, aby se osvobodil, ale byl bezmocný, tak
bezmocný jako vrabec v pasti na myši. A když slunce vystřídalo
celou barevnou paletu, zapělo labutí píseň a zhaslo a na
melodramatickou scénu s myškou ve sloní pasti padaly večerní stíny,
ozval se z vysokého návrší hluboký zvučný hlas.
Odpověděl mu jiný hlas; nezněl dlouho a ani se neopakoval a oba
zazněly spíš instinktivně než z nutnosti. Ten první bylo obvyklé
svolávací znamení, ten druhý odpověď neobyčejně velkého vlka.
Tentokrát to však nebyl párek, ale matka se synem – plavá vlčice s
černouškem. Přiklusali spolu k bizoní stezce. Zastavili se u telefonní
stanice nahoře na kopci a také u starého lindového kořene a teď
mířili k řece, když tu moták v pasti zamával křídly. Stará vlčice se k
němu obrátila – pták na zemi, ten je jistě poraněný. A hned vyrazila
vpřed. Slunce a písek brzy zahladí všechny pachy; nebylo tam nic, co
by ji varovalo. Skočila na ptáka, který plácal křídly, a jediný stisk
čelistí ukončil jeho trápení. Ale děsivý zvuk – zaskřípění tesáků o
železo – pověděl vlčici o hrozícím nebezpečí. Pustila motáka a
Strana 131
skočila zpátky z nebezpečného místa, ale dopadla do druhé pasti.
Past jí pevně sevřela horní část tlapky, a jak se ji snažila ze všech sil
vyprostit, skočila přední tlapkou do dalších ocelových čelistí. V
žádné pasti nebyla nikdy taková návnada. Nikdy se vlčice nechovala
tak bezstarostně. A nikdy nebyla chycena tak beznadějně. Strach a
zuřivý vztek naplnil její srdce. Vzpínala se, hryzala řetězy, vrčela a
na tlamě jí vyvstala pěna. Jednu past i se zahrabaným polenem by
dokázala odtáhnout. Ale proti dvěma pastím byla bezmocná. Jak
sebou zmítala, kruté čelisti se jí zarývaly hlouběji do tlapek. Divoce
chňapala po vzduchu; mrtvého ptáka rozervala na cáry; vydávala
krátké štěkavé zvuky jako šílený vlk. Kousala pasti, svoje vlče i sama
sebe. Rozdrásala si uvězněné tlapky; v záchvatu zuřivosti si hryzla
boky, a dokonce si ukousla ocas; všechny zuby si polámala na oceli a
její krvácející, zpěněná tlama byla plná hlíny a písku.
Rvala se s pastmi, dokud nepadla, a pak se na zemi svíjela nebo
ležela jako mrtvá, dokud se jí nevrátilo dost sil, aby mohla vstát a
znovu hrýzt řetězy.
Tak minula noc.
A černoušek? Kde byl? Znovu v něm oživly pocity z onoho
strašného dne, když se jeho nevlastní matka vrátila do doupěte
otrávená. Ale ještě větší strach z ní měl nyní. Zdálo se, že je plna
Strana 132
nenávisti. Držel se opodál a slabě kňučel. Odplížil se pryč, a když
klidně ležela, opět se vrátil, ale znovu se dal na ústup, když vyskočila
a začala na něj zuřivě dorážet nebo se znovu pokoušela uniknout z
pastí. Nechápal to, ale moc dobře věděl, že se dostala do strašného
nebezpečí. Připadalo mu, že to způsobila stejná věc jako ta, která je
potkala tenkrát v noci, když se odvážili blíž k teleti.
Černoušek se potloukal kolem celou noc. Bál se přijít blíž, nevěděl,
co má dělat, a byl právě tak bezmocný jako jeho matka.
Druhého dne za svítání zahlédl vlčici ze sousedního kopce ovčák,
který hledal zatoulanou ovečku. Vyslal zrcátkem světelný signál do
tábora lovce vlků. Černoušek spatřil nové nebezpečí. Byl ještě vlče,
přestože tak vyrostl; člověku se nemohl postavit na odpor, a tak se
dal na útěk, sotva se lovec přiblížil.
Lovec vlků přijel na koníkovi k utrápené, rozdrásané, krvácející
vlčici. Zvedl pušku a její boj zakrátko skončil.
Lovec si pak pozorně prohlédl stezku a stopy v okolí, a když je
srovnal s těmi, na které se pamatoval z dřívějška, uhodl, že tohle je ta
vlčice s velkým mládětem – vlčice ze Strážní hory.
Černoušek zaslechl výstřel, právě když mizel z dohledu. Sotva mohl
pochopit, co to znamená, ale už nikdy nespatřil laskavou nevlastní
matku. Od té doby se musel rvát se světem sám.
Mladý vlk si dobývá postavení
Základním a nejlepším vůdcem vlků je docela jistě pud, ale zkušení
rodiče zajišťují vlčeti úspěšný start do života. Vlček s černými
skvrnami měl neobyčejně bystrou matku a zdědil po ní všechny
vynikající vlastnosti. Měl také skvělý čich a naprosto důvěřoval
všem jeho výstrahám. Lidé si sotva uvědomují, jaké schopnosti má
čenich. Šedý vlk přehlédne ranní vítr tak zběžně jako člověk noviny
a doví se všechny novinky, čichne si k zemi a získá i ty nejmenší
informace o všech živých tvorech, kteří tu přešli v mnoha posledních
hodinách. Nos mu prozradí, i kterým směrem běželi, a jediným
Strana 133
slovem mu sdělí podrobnosti o každém zvířeti, které nedávno
zkřížilo jeho stopu – odkud přišlo a kam odešlo.
Touto schopností byl Černoušek obdařen v nejvyšší míře. Jeho
široký vlhký čenich to jasně prozrazoval těm, kdo se v těchto věcech
dobře vyznají. Navíc měl tělo stavěné tak, že vynikal neobyčejnou
silou a vytrvalostí. A také se záhy naučil nedůvěřovat všem
neznámým věcem, a ať už tomu budeme říkat plachost, opatrnost
nebo podezíravost, měla pro něho tato vlastnost větší cenu než jeho
důvtip. Právě ona spolu s jeho tělesnou zdatností mu zajistily v
životě úspěch. Ve vlčí říši moc znamená právo a černoušek byl spolu
s matkou vyhnán z oblasti Strážní hory. Byl to však velice půvabný
kraj a něco ho stále pohánělo zpět k rodné hoře. Několik velkých
vlků tam nelibě neslo jeho příchod. Několikrát ho zahnali, ale
vždycky když se tam vrátil, uměl jim lépe vzdorovat. A dřív než mu
bylo půl druhého roku, přemohl všechny soupeře a usadil se opět na
rodné půdě. Žil tam jako loupeživý rytíř, plenil bohatý okolní kraj a
ve skalnaté tvrzi nacházel bezpečné útočiště.
Lovec vlků Ryder často slídil v této oblasti a zanedlouho narazil na
stopu dlouhou čtrnáct centimetrů. Zhruba počítáno připadá na jeden
běžný centimetr stopy asi tři a půl až čtyři a půl kilogramu váhy nebo
šest centimetrů tělesné výšky. Tento vlk tedy měřil po ramena
čtyřiaosmdesát centimetrů a vážil přibližně šedesát kilogramů. Byl to
zdaleka největší vlk, s jakým se kdy setkal. King žil v kraji, kde bylo
hodně koz, a tak teď vykřikl podle místních zvyklostí: „Vsadil bych
se, že to je ňákej starej kozel!“ A tak jen pouhou náhodou dostal
Černoušek od svého nepřítele jméno Kozel z Pustiny.
Ryder dobře znal svolávací znamení vlků, táhlé, jasné volání, ale
Kozlův hlas měl zvláštní zpěvavé zabarvení, podle něhož ho vždy
poznal. Ryder ho slyšel už dřív v Lindovém kaňonu, a když nakonec
velkého vlka s černou srstí také uviděl, napadlo ho, že to je vlče
plavé ďáblice, kterou chytil do pasti.
Tohle všechno mi vyprávěl, když jsme seděli večer u táborového
ohně. Dověděl jsem se o dávných časech, kdy každý uměl chytat
vlka do pasti nebo ho otrávit, a o tom, jak ty časy minuly a s nimi
zmizeli obyčejní vlci. O nové vlčí rase, nadané větší zchytralostí,
Strana 134
schopné vzdorovat rančerům a jejich prostředkům, o rase stále se
množící. Pak mi lovec vlků vyprávěl o rozmanitých zkušenostech,
které získal Penroof s různými druhy loveckých psů. O psech
vycvičených k lovu lišek a příliš choulostivých, aby se hodili k boji.
O chrtech, kteří nejsou k ničemu, není-li kořist v dohledu. O dánech
příliš těžkých, aby se mohli rychle pohybovat v neschůdném terénu.
A nakonec o různorodé smečce, v níž je od každého druhu několik
kusů a občas i bulteriér, který vede smečku v závěrečném boji.
Vyprávěl mi o lovech na kojoty, které bývají zpravidla korunovány
úspěchem, neboť kojoti utíkají na rovné pláně a tam je chrti snadno
dostihnou. Vyprávěl mi o tom, jak s touto smečkou zabil pár malých
šedých vlků, zpravidla to však stálo život vedoucího psa. Ale
nejobšírněji se rozhovořil o podivuhodné statečnosti „toho
zatracenýho černýho vlka ze Strážní hory“ a vylíčil mi mnohé
pokusy toho vlka uštvat nebo zaskočit – byla to nepřetržitá řada
neúspěchů. Velký vlk s provokativní tvrdohlavostí dávil nejlepší
kusy dobytka z celého Penroofova chovu a každoročně učil víc a víc
vlků dělat naprosto beztrestně totéž.
Naslouchal jsem mu, jako hledači pokladů naslouchají příběhům o
nalezeném zlatě, neboť to byl svět, který jsem miloval. Opravdu jsme
se zajímali hlavně o tyhle věci, protože Penroofova psí smečka ležela
kolem našeho táboráku. Vypravili jsme se totiž za Kozlem z Pustiny.
Strana 135
Noční volání a velká jitřní stopa
Jednoho večera na sklonku září, když na západě pohasl poslední
proužek denního světla a kojoti spustili štěkavý koncert, ozval se
temný, dunivý hlas. King vyndal z pusy dýmku, ohlédl se a řekl: „
To je von – to je ten starej Kozel. Celej den nás pozoroval z ňákýho
vršku a teďko, když nejsou naše pušky k ničemu, chce si z nás udělat
trochu legraci.“
Několik psů se zvedlo se zježenou srstí, neboť jasně poznali, že to
byl vlk. Vyřítili se do tmy, ale neutíkali daleko, jejich hlučný pokřik
se náhle změnil v hlasitý štěkot a psi se přihnali zpátky do bezpečí k
ohni. Jeden z nich byl tak zle pokousán na plecích, že jsme s ním až
do konce lovu nemohli vůbec počítat. Druhý byl potrhán ve
slabinách – vypadalo to jako méně vážné zranění, ale nazítří zrána
museli lovci tohoto psa pohřbít.
Chlapi zuřili. Přísahali, že se za to vlkovi pomstí, a už za rozbřesku
byli na cestě. Kojoti štěkali jitřní píseň, ale když přibylo světla,
rozplynuli se v kopcích. Lovci pátrali po stopě velkého vlka a
doufali, že se psi po ní pustí a vyslídí ho, ale smečka buď nemohla,
nebo nechtěla.
Zato objevila kojota, hnala se za ním pár stovek metrů a zabila ho.
Byl to dobrý úlovek, protože kojoti dáví telata a ovce, ale přesto jsem
cítil, co si myslí všichni ostatní: „Na mrňavého kojota si tihle psi
troufnou, ale velkému vlkovi se v noci postavit nedovedli.“
Mladý Penroof, jako kdyby chtěl odpovědět na jednu z
nevyslovených otázek, řekl:
„Koukněte, hoši, já myslím, že starej Kozel měl včera v noci kolem
sebe celou smečku vlků.“
„Jenže já viděl jedinou stopu,“ řekl rozmrzele King.
Tak rychle minul říjen. Celé dny jsme jeli na koních po nejistých
stopách za psí smečkou, která buď nedokázala sledovat hlavní stopu,
nebo se ji sledovat bála. A vždy znovu jsme slyšeli zprávy o škodách
napáchaných velkým vlkem. Někdy nám o nich pověděl kovboj,
jindy jsme sami objevili zdechliny. Některé z nich jsme otrávili,
Strana 136
ačkoli to bývá považováno za riskantní, když s sebou máme psy.
Konec měsíce nás zastihl zmořené nečasem – houfek skleslých
chlapů s hrstkou unavených koní a smečka zchromlých psů, která se
zmenšila z deseti na sedm kusů. Za celou tu dobu jsme zabili
jediného šedého vlka a tři kojoty. Kozel z Pustiny zadávil
přinejmenším tucet krav a psů, z nichž každý kus měl cenu padesáti
dolarů. Někteří se rozhodli, že toho nechají a vrátí se domů, a toho
King využil a poslal po nich dopis, v němž žádal posily a psy zbylé
na ranči.
Při dvoudenní zastávce jsme nechali odpočinout koně, zastřelili pár
kousků zvěřiny a připravili se na ostřejší honičku. Na sklonku
druhého dne přibyli do tábora čerství psi – osm krásných exemplářů
– a smečka se tak rozrostla na patnáct kusů.
Citelně se ochladilo a ráno byla země k radosti lovců pokryta
sněhem. To věstilo brzký úspěch. V chladném počasí se psům a
koním dobře poběží; velký vlk nemůže být daleko, protože jsme ho
zaslechli předešlé noci; ve sněhu se bude skvěle stopovat, a až
najdeme jeho stopu, už nás neoklame – zkrátka nemůže nám
uniknout.
Již za svítání jsme byli na nohou, ale než jsme vyrazili, přijeli do
našeho tábora tři muži. Penroofovi chlapci se vrátili. Se změnou
počasí se změnilo i jejich rozhodnutí; věděli, že když napadl sníh,
můžeme mít úspěch.
„Pamatujte na jednu věc,“ řekl King, když už byli všichni v sedle,
„na tyhle vejpravě nejdeme po ničem jiným než po Kozlovi. Najděte
jeho stopu a pak se spojíme. Stopu dlouhou čtrnáct centimetrů!“
A všichni si tu velikost odměřili na rukojeti bičíku nebo na rukavici,
přesně čtrnáct centimetrů, aby s ní mohli porovnat každou stopu,
kterou najdou.
Neuplynula ještě hodina a už jsme zaslechli signál od jezdce, který se
vydal na západ. Jeden výstřel – to znamená „pozor“, pak
desetivteřinová pauza, po ní dvě další rány – ty říkají „pojeďte sem!“
Strana 137
King sehnal psy dohromady a rozjel se přímo k postavě na
vzdáleném kopci. Všem hlasitě tlouklo srdce nadějí a nebyli jsme
zklamáni. Předtím jsme objevili několik menších vlčích stop, ale tady
byla konečně velká stopa dlouhá bezmála patnáct centimetrů.
Mladému Penroofovi se chtělo křičet radostí a rozjel se na koni
plným tryskem. Připadali jsme si, jako kdybychom lovili lva. Měli
jsme pocit, že jsme náhle našli štěstí, které nám bylo tak dlouho
odpíráno. Lovce nemůže nic naplnit takovým nadšením jako zřetelně
čitelná linie čerstvých stop vedoucí k podivuhodnému zvířeti, které
tak dlouho marně pronásledoval. Jak plály Kingovy oči, když se pásl
pohledem na stopách!
Štvanice
Ze všech těch divokých jízd byla tahle nejdivočejší. Štvanice se
protáhla mnohem více, než jsme očekávali, a potkalo nás při ní
mnoho malých příhod, neboť ta nekonečná linie stop byla přesným
zápisem všeho, co velký vlk dělal minulé noci. Zde obešel „telefonní
stanici“, aby se dověděl, co je nového. Tam se opět zastavil, aby si
prohlédl starou lebku. Tady zase uhnul stranou a obezřele se plížil
proti větru, aby prozkoumal cosi, z čeho se vyklubala stará
plechovka. Tamhle konečně vyšplhal na nízký pahorek a usedl,
patrně aby zavolal na ostatní vlky, neboť k němu přiběhli dva vlci z
různých stran a potom společně sestoupili do údolí k řece, kam se
uchýlil před bouří dobytek. Zde se všichni tři zastavili u bizoní
lebky; tamhle klusali v zástupu; jinde se rozešli do tří různých směrů
a opět se setkali – opravdu – právě zde – ach, jaký smutný pohled,
pěkná jalovice tu leží roztrhaná, mrtvá, ale nechybí z ní ani kousek
masa. Asi jim nechutnala – a necelou míli odtud leží další zadávená
jalovice. Hodovali tu před necelými šesti hodinami. Zde se jejich
stopy opět rozcházejí, ale ne nadlouho, a sníh zřetelně vypráví, jak se
každý z nich uložil ke spánku. Psům se zježila srst, když ta místa
očichávali. King je měl stále v rukou, ale teď byli silně rozčileni.
Dorazili jsme k jednomu kopci, na jehož vrcholu se vlci obrátili a
hleděli naším směrem – a pak se dali na útěk nejvyšší rychlostí – to
Strana 138
nám prozradily stopy. Zřejmě nás z toho vrchu pozorovali, a
nemohou být tedy daleko.
Psí smečka se držela pěkně pohromadě, protože chrti neviděli kořist,
a tak jen pobíhali sem a tam mezi ostatními psy nebo běželi zpátky
ke koním. Ujížděli jsme tak rychle, jak jsme jen mohli, protože i vlci
vyvíjeli nejvyšší rychlost. Hnali jsme se tryskem vzhůru na náhorní
planiny a dolů do strží, stále těsně za psí smečkou, přestože honba
pokračovala neschůdným terénem. Míjeli jsme jednu rokli za druhou,
uplynula hodina a pak ještě jedna a trojitá stopa běžela pořád dál.
Další hodina byla pryč a nic se nezměnilo, stále to nekonečné
stoupání, klouzání do údolí, prodírání houštinami, přelézání balvanů
za vzdáleným hlasem štěkající psí smečky.
Stopa nás teď zavedla do hlubokého údolí k řece, kde nebyl téměř
žádný sníh. Věděli jsme, že už dlouho nevydržíme to plahočení po
horských úbočích a riskantní skoky přes nebezpečné průrvy a kluzká
skaliska. Když jsme dojeli na nejníže položenou a nejsušší planinu,
smečka se rozdělila, někteří psi běželi vzhůru, jiní dolů a další přímo
kupředu. King Ryder hrozně zaklel. Okamžitě poznal, co to
znamená. Vlci se rozptýlili a s nimi se rozptýlila i psí smečka.
Jestliže pronásledují vlka tři psi, nemají žádné vyhlídky, čtyři ho
nemohou zabít, a jsou-li jen dva, docela jistě to zaplatí životem. A
přece právě tohle bylo první povzbudivé znamení, neboť ukazovalo,
že se vlci dostali do úzkých. Uháněli jsme kupředu, abychom
zastavili psy a vybrali jim jedinou stopu. To však nebylo tak snadné.
Neležel tu žádný sníh, všude kolem bylo plno psích stop, zkrátka
nevěděli jsme kudy kam. Nezbývalo nic jiného než ponechat
konečné rozhodnutí na psech, ale muselo to být rozhodnutí
jednomyslné. Potom jsme jeli opět dál v naději, že sledujeme
správnou stopu, ale i s obavami, že to není ta pravá stopa. Psi se
drželi znamenitě, běželi skutečně rychle. King řekl, že je to špatné
znamení, ale nemohli jsme si prohlédnout stopy, protože je psi
přeběhli dřív, než jsme k nim dojeli.
Po dvou mílích se stopa obrátila znovu vzhůru do kraje pokrytého
sněhem. Konečně jsme zahlédli vlka, ale k našemu zklamání to byl
právě ten nejmenší.
Strana 139
„Myslel jsem si to,“ zavrčel mladý Penroof. „Všichni psi byli do
honičky moc žhaví na to, aby pronásledovali silnější kořist. Ani bych
se moc nedivil, kdyby se hnali za nějakým zajícem.“
O míli dál odbočil vlk do vrbového houští. Slyšeli jsme jeho táhlé
vytí, volání o pomoc, a než jsme tam dojeli, King viděl, že psi couvli
a rozprchli se. O minutu později vyrazil z vrbiček na vzdálenějším
konci malý šedý vlk a s ním i mnohem statnější černý vlk.
„Ať se propadnu, jestli ten malej nevolal o pomoc a jestli se k němu
Kozel nevrátil! To je ohromný!“ křičel lovec vlků. A já jsem pocítil v
srdci obdiv k statečnému vlkovi, který nechtěl svého přítele opustit
jen proto, aby se sám zachránil.
Další hodinu jsme znovu strávili obtížnou jízdou roklemi, ale bylo to
ve výše položené oblasti, kde ležel sníh, a když se smečka znovu
rozdělila, napjali jsme všechny síly a podařilo se nám psy udržet na
velké „čtrnácticentimetrové“ stopě, která už pro mne začínala mít
kouzlo romantického dobrodružství.
Psi by se byli zřejmě pustili po té druhé stopě, ale přece jen jsme je
usměrnili. Další půlhodina ostré jízdy, a když jsem vystupoval na
širokou rovnou pláň, poprvé jsem zahlédl daleko před sebou velkého
černého vlka ze Strážní hory.
„Hurá! Kozel! Kozel! Hurá!“ křičel jsem nadšeně a ostatní se ke mně
přidali.
Konečně jsme mu byli v patách, a to jen díky jemu. Psi se k našemu
volání připojili hlasitějším štěkáním, chrti zahafali a pustili se rovnou
za ním, koně zafrkali a poskočili mnohem lehčeji, když ucítili ten
vzruch. Zticha byl jedině vlk s černou srstí, a když jsem odhadl jeho
velikost a sílu a všiml si především jeho dlouhých, mohutných
čelistí, pochopil jsem, proč by psi byli dali přednost některé jiné
stopě.
Uháněl po sněhu se schýlenou hlavou a svěšeným ocasem. Jazyk mu
visel z tlamy, byl zřejmě zle tísněn. Ruce lovců sáhly po pistolích,
ačkoli byl ještě tři sta metrů před námi, dychtili po krvi, nelovili ze
sportu
Strana 140
O malou chvíli později však vlk zmizel z dohledu v nejbližším
zarostlém kaňonu.
Kterou cestou se pustí – dolů, nebo vzhůru kaňonem? Cesta vzhůru
vedla k jeho hoře, dole však byly lepší úkryty. King i já jsme se
domnívali, že se obrátí vzhůru, a tak jsme zamířili k západu podél
hřebene. Ostatní však jeli na východ a čekali na příležitost k výstřelu.
Brzy byly obě skupiny od sebe vzdáleny víc než na doslech. Zmýlili
jsme se – vlk zamířil dolů, ale neslyšeli jsme žádné výstřely. Kaňon
tu bylo možno přejít; dostali jsme se na druhou stranu a pak jsme se
tryskem vraceli zpátky.
Zkoumali jsme pozorně sníh, zda v něm nejsou stopy, skalnaté
svahy, zda se na nich nepohybuje nějaká postava, a vítr, zda
nepřináší zvuky vydávané živým tvorem.
Kožená sedla vrzala, koně frkali a jejich kopyta klapala.
Velký vlk se vrací na svou horu
Byli jsme opět v těch místech, kde se nám vlk ztratil z dohledu, ale
na opačné straně kaňonu. Nikde jsme nezahlédli jedinou stopu.
Rozjeli jsme se tedy stejným směrem, a tu King vydechl: „Koukněte
tamhle!“ Před námi se ve sněhu pohybovala tmavá skvrna. Zrychlili
jsme. Pak se objevila další tmavá skvrna a ještě jedna, ale
nepohybovaly se nijak rychle. Za pět minut jsme byli tak blízko nich,
že jsme rozeznali tři z našich chrtů. Ztratili zvěř z. dohledu a tím
pohasl i jejich zájem. Teď nás hledali. Neviděli jsme nic z té
honičky, ani ostatní lovce. Pospíšili jsme si k dalšímu hřebínku a tam
jsme náhodou padli na hledanou stopu a rozjeli jsme se po ní tak
Strana 141
rychle, jako kdyby byl velký vlk v dohledu. Do cesty se nám připletl
další kaňon, a jak jsme kolem něho klusali a hledali vhodné místo k
přechodu na druhou stranu, z hustých křovin se vyřítila zdivočelá psí
smečka. Lomoz sílil a přesouval se vzhůru středem kaňonu.
Uháněli jsme po horním kraji a doufali, že zahlédneme štvané zvíře.
Psi se vynořili nedaleko vzdálenějšího svahu, ne však pohromadě ve
smečce, ale v dlouhé roztažené řadě. Za dalších pět minut vyběhli až
k hornímu okraji a před nimi byl velký černý vlk. Uháněl jako dřív se
schýlenou hlavou a svěšeným ocasem. V každém jeho údu se zračila
velká síla a dvojnásobnou sílu prozrazovaly čelisti a šíje, ale mně se
zdálo, že jsou teď jeho skoky kratší a že ztratily dřívější pružnost. Psi
pomalu dobíhali na horní plošinu, a když spatřili vlka, spustili slabý
pokřik. Také oni byli téměř vyčerpáni. Jakmile chrti zahlédli
štvanici, opustili nás a vrhli se dolů do kaňonu tak zběsile, že si div
nezlámali vaz, a na druhé straně zas rychle šplhali vzhůru. My dva
jsme mezitím marně hledali nějakou schůdnou cestu přes kaňon.
Jak lovec vlků zuřil, když viděl, že se smečka právě ve vrcholném
závěru celého lovu vzdaluje a že on sám zůstává pozadu! Ale jel dál
a vztekal se a pořád jel dál, až k tomu místu, kde kaňon skončil –
byla to divoká jízda v neschůdné krajině. Když jsme se blížili k velké
hoře s plochým vrcholkem, zaslechli jsme opět slabý řev psí smečky
kdesi na jihu, potom znovu z horského úbočí, ale o poznání silněji.
Zarazili jsme koně na pahorku a zkoumali sníh. Pak se objevila
pohyblivá skvrnka a za ní další a další v dlouhé roztažené řadě a čas
od času se odtamtud ozvalo vzdálené slabé štěkání. Mířili k nám,
skutečně, přímo k nám, ale jak pomalu! Nikdo z nich teď neběžel
naplno. Vpředu se potácel strašný zabíječ dobytka, daleko za ním
jeden chrt a pak ještě jeden a mnohem dál se zvolna vlekli za kořistí
ostatní psi v poradí podle rychlosti. Mnohahodinová honička
vykonala své. Vlk se je marně snažil setřást. Nyní se přiblížila jeho
poslední hodinka, byl úplně vyčerpán. Psi však měli ještě trochu sil.
Nějakou chvíli mířili přímo k nám, plahočili se po vrstevnici podél
horského úpatí.
Nemohli jsme přejet na druhou stranu a přidat se k nim, a tak jsme
jen tajili dech a hltali ten výjev očima. Blížili se, vítr k nám zanesl
Strana 142
slabé psí štěkání. Velký vlk odbočil a začal strmě stoupat vzhůru,
zdálo se, že jde po jakési dobře známé stezce, protože ani jednou
neuklouzl. V duchu jsem mu držel palce, vždyť se vrátil, aby
zachránil svého druha! Oba nás přepadla chvilková lítost, když jsme
viděli, jak se rozhlíží kolem sebe a vleče se vzhůru po svahu, aby
zemřel na své hoře. Nemohl uniknout. Štvalo ho patnáct psů
podporovaných lidmi. Vlk neběžel, ale jen klopýtal vzhůru. Psi,
roztažení za ním do dlouhé řady, si teď vedli o něco lépe, doháněli
ho. Slyšeli jsme je, jak těžce oddychují; jen málokdy jsme zaslechli
jejich štěkot, nezbýval jim dech. Pochmurný průvod stoupal vzhůru
kolem skalnatého ostrohu po šikmé kamenné plošině, která byla užší
a užší, pak se spustil o pár metrů níž na římsu nad kaňonem. Psi,
kteří byli vpředu, se blížili k vlkovi, z vyčerpaného soupeře už
neměli strach.
A tam na nejužším místě, kde jeden chybný krok znamenal smrt,
velký vlk se k nim obrátil čelem a zůstal stát. Postavil se smečce s
pevně zapřenýma předníma nohama, s hlavou skloněnou a ocasem
mírně zvednutým. Temnou srst měl zježenou, vyceněné tesáky se
blýskaly, ale nevydal ze sebe jediný slyšitelný zvuk. Tlapky měl
zesláblé únavou, ale jeho šíje, čelisti a srdce byly plné síly a – teď by
měli všichni milovníci psů raději zavřít knihu – patnáct psů vyběhlo
vzhůru a seskočilo dolů. Patnáct proti jednomu! Nejdřív se přihnal
ten nejrychlejší, zrakem se téměř nedalo postřehnout, jak se to
vlastně všechno zběhlo, nejspíš tak, jako když dopadne na skálu
proud vody a rozstříkne se v drobných prškách na všechny strany.
Proud psů se přiřítil po stezce, museli běžet jeden za druhým, a
Černoušek je vítal v pořadí, jak přicházeli. Chabý skok, protivýpad,
úder – a Chňap je poražen, ztrácí půdu pod nohama a řítí se do
propasti. Vztekloun s Uhlíkem dotírají na vlka, snaží se s ním
popadnout do křížku. Výpad, nadhoz a už padají z uzounké stezky.
Potom útočí Flíček podporovaný zdatným Oskarem a neohroženým
Tygrem – ale vlk stojí u skály, a když blesková bitva skončí, vynoří
se z ní sám – velcí psi zmizeli. Přiblížil se zbytek smečky, ten
poslední tlačí toho prvního kupředu a dolů – na smrt. Výpad, úder,
nadhoz a padají dolů – ten nejrychlejší i ten největší, všichni do
Strana 143
jednoho – velký vlk je srazil ze skalní římsy do zející propasti, kde
skaliska a ostré větve stromů dokonaly dílo zkázy.
Trvalo to pouhých padesát vteřin. Proud se roztříštil o skálu –
Penroofova smečka byla zničena. A Kozel z Pustiny stál opět sám na
své hoře.
Ještě chvilku vyčkával, zda přijdou další. Další psi už nebyli, celá
smečka zahynula. Ale při tom čekání znovu popadl dech a jeho hlas
se poprvé rozlehl nad dějištěm osudné tragédie, vyrazil se sebe slabé
vítězné vytí. Pak vyšplhal na nejbližší nízký sráz a ztratil se z
dohledu v kaňonu pod Strážní horou.
Přihlíželi jsme tomu výjevu zkamenělí úžasem. Zapomněli jsme, že
držíme v ruce pušku. Odehrálo se to všechno tak rychle a s takovou
rozhodností. Ani jsme se nepohnuli, dokud vlk nezmizel. Nebylo to
nijak daleko. Šli jsme se pěšky přesvědčit, zda z toho některý pes
vyvázl. Žádný však nezůstal naživu. Nemohli jsme nic dělat ––
nemohli jsme k tomu nic dodat.
Vytí při západu slunce
O týden později jsme jeli spolu s Kingem hořejší cestou. „Starej
Penroof je z toho celej zničenej,“ řekl King. „Kdyby moh, všecko by
to tady prodal. Neví, co má dělat.“
Slunce zapadlo za Strážní horu. Když jsme dojeli k odbočce, která
vedla k Dumontovu statku, bylo už značně šero a zdola od řeky
zaznělo hluboké, táhlé vytí a v odpověď se ozval sbor výš laděných
vlčích hlasů. Neviděli jsme nic, ale pozorně jsme naslouchali. Zpěv
se ozval znovu, byl to válečný pokřik lovících vlků. Když utichl,
proťalo tmu jiné, ostřejší štěknutí a krátké zavytí, signál znamenající:
„Zaútočíme!“ Pak z údolí přilétlo bučení, velice krátké, protože bylo
čímsi umlčeno.
A King rozmrzele řekl: „To je von, vydal se na lov s celou smečkou.
A je po další jalovici.“
Strana 144
Strana 145
POTKAN A CHŘESTÝŠI
Potkan – jak všichni nenávidíme toho úskočného, houževnatého
tvora – jeho dva ostré řezáky celé noci hlodají a hlodají; potravu,
dřevo, zdivo i věci z kovu; všechno znečišťuje a ničí, přehryže i
olověné trubky, rozšiřuje mor, zápach a hrůzu.
Jak umí vyděsit děti a jejich matky! Jak se jimi hemží každá
zoologická zahrada! Jak se jich bojí sloni a jak ohryzávají spícím
slonům mohutné prsty i špičku chobotu! Někdy dokonce vlezou
slonovi do chobotu a to obrovské zvíře šílí bolestí a strachem.
Jak má zamořenou srst! Jak strašná je jeho žravost! Jaký je to
nestydatý kanibal!
Jak ho všichni nenávidíme!
A má tedy potkan vůbec něco, čím by si dobyl u lidí trochu obdivu?
Ano, má. My lidé si ze všeho nejvíc ceníme jednu vlastnost:
statečnost. A potkan je statečnější než všichni tvorové, kteří s ním
přijdou do styku.
Můžete si ošklivit ten neviditelný noční stín a pociťovat odpor k jeho
zvyklostem, ale skloňte se v úctě před odvahou, která se nikdy
nevzdává, před srdcem, které se nikdy nezachvěje strachem, před
temnou dušičkou, která se umí bez bázně postavit nesčetným
nepřátelům.
V našem dřevníku, jako všude jinde, žili potkani. Byl jsem tehdy
ještě malý kluk a v mém primitivním mozečku se probudil a sílil
lovecký pud.
Vyvrtal jsem v dřevěné desce díru a upevnil kolem ní dlouhé ostré
dráty, potom jsem tu desku přibil k soudku tak, že všechny dráty
směřovaly špičkou dovnitř, kde bylo vnadidlo. Na druhém konci
soudku jsem udělal otvor a uzavřel jej silnou železnou mřížkou.
Tento otvor měl přilákat zajatcovu pozornost a tak chránit jiná, slabší
místa před jeho náporem.
Strana 146
Brzy zrána mě táta vyburcoval křikem: „Co je to za zvíře, které máš
zavřené v sudu?“
Třásl jsem se chladem, když jsem tam běžel jen tak v noční košili,
ale začal jsem se ještě víc třást loveckou horečkou, když jsem spatřil
krvavé řezáky, které zuřivě a vytrvale hryzly dráty.
Jak se ze mne rázem stalo zvíře! Chtělo se mi toho zajatce rozdrtit,
pustit ho a zase chytit, trhat ho zuby, mazlit se s jeho kožíškem a
zase ho trhat. Nerozuměl jsem tomu. Nechápal jsem to ani tenkrát,
ani dlouho potom až do doby, kdy jsem spatřil minka, jenž trhal
chvějící se zaječí tělíčko, pak ho hladil a znovu trhal.
Co teď se zajatcem? Je můj, můj, můj!
Vzpomínám na Chřestýše Pilulku. Znal jsem ho velice dobře, byl to
podivný člověk. Prodával pilulky a jedy, ale vypadal přitom jako
duchem nepřítomný, protože srdcem dlel stále v poušti. Byl to drsný
mrzout. Za jeho sešlým domkem byl sešlý dvorek. Dodnes cítím ten
zápach – krabice a odpadky, hromady neurčitého smetí, nepoužité
papíry, boty a skořápky od ústřic, vzrostlý jedovatý durman; a hned
vedle něho hluboká čtvercová jáma, ohrazená prkny, v níž Pilulka
choval své miláčky – čtyři velké chřestýše, viditelný projev
neobvyklých mozkových závitů nebo převrácených spojů v tom
podivném, nevyrovnaném mozku.
Často jsem chodil k Pilulkoví.
Jednou jsem mu povídal o užovce páskované, která spolkla žabku, a
že ta žabka krákala, ještě když putovala jejím tělem. Pozorně mi
naslouchal, oči mu plály –– ale vůbec nepromluvil.
Přinesl jsem mu mrtvé mládě skunka. Vyřízl mu pižmové váčky a
uschoval je jako drahocenný poklad
– ale neřekl nic.
Zabil jsem kamenem čejku a oči mu sršely hněvem
– ale neřekl na to nic.
Strana 147
Pověděl jsem mu o skřivánkovi, který vzlétl do vzduchu a zpíval ve
větru z čisté radosti. Jeho tvář změnila výraz a pak vydechl: „Bože
můj!“
Myslím, že v některém ze svých předcházejících životů byl orlem.
Nakláněl jsem svou klukovskou hlavu často přes okraj jeho hadí
ohrádky. Mnohokrát jsem nehygienicky cucal okraj prkna, zatímco
jsem tam prodléval a pozoroval chřestýše, jak se plazí kolem dokola.
Věděl jsem, že je krmí živými tvory, a tak jsem odvalil soudek i se
zajatcem k Pilulkově krámku.
Potěšilo ho to, neboť se krátce funivě zasmál. Odstranil desku, která
uzavírala soudek, a vsunul dovnitř starou botu. Potkan se do ní
schoval. Pilulka ho dráždil hůlkou tak dlouho, až se k ní zvířátko
obrátilo čumáčkem, a jak se vrtělo, ocásek mu vylezl rozbitou
špičkou boty ven. Pilulka chytil ocásek kleštičkami a podržel svou
oběť i s botou ve svislé poloze.
Potkanovy řezáky vyhlížely hrozivě a jeho bojovné srdíčko necítilo
žádný strach.
„Moh by zabít některýho z mejch drobečků dřív, než by voni zabili
jeho.“ A tak přinesl z krámku kleště na trhání zubů. Botu pořád
pevně svíral a s ní držel i bezmocného potkana. Pilulka mu nemohl
řezáky vytáhnout, a tak je uštípl a opiloval jejich pahýly.
Pak šel ke chřestýši ohrádce. Byl horký den. Chřestýši chřestili,
plazili se dokola a vystřelovali jazyky z tlamy. Měli velký hlad, tohle
byl jejich čas k jídlu. Čtyři dlouhé skvrnité stuhy se plazily sem a
tam, hledaly něco k snědku a vrhaly po sobě nepřívětivé pohledy.
Znali Pilulkův krok. Všechny ty hnusné ploché hlavy byly zvednuty
vzhůru, rozštěpené jazyky tančily, oči jim pekelně svítily.
Buch, a potkan s ulomenými řezáky se octl mezi chřestýši jako
gladiátor v aréně.
Veden instinktem zkušeného bojovníka, uskočil do rohu, kde ho
prkna částečně chránila, a postavil se čelem k nepřátelům.
Strana 148
Proti čtyřem velkým chřestýšům, jimž letní slunce rozproudilo línou
krev a dodalo čilosti.
Jídlo, jídlo – začali se k němu s chřestěním blížit, ale při každém
sebemenším vzruchu se stahovali zpátky. Potkan se natáčel hned
sem, hned tam, přivíral oči před oslepujícím sluncem a váhal. Když
se pak jeden z hadů připlazil blíž, skočil proti němu, vycenil na něho
bezzubé dásně a vzdorně zapištěl.
Had rychle couvl.
Ostatní se pak připlazili blíž a přitom mezi sebou udržovali malý
odstup jako hrdlořezové, kteří si vzájemně nedůvěřují. Blížili se k
potkanovi ze všech stran. Z jejich tváří čišel jed, dvojité zubní
stříkačky měli naplněné odpornou pěnou, která rychle mění v žilách
rudou krev v zelenavou, zkaženou tekutinu.
Kruh se stahoval; jejich plazivý pohyb a strnulý pohled věštil zkázu –
chladnokrevnou, nemilosrdnou, neodvratnou.
Potkan stál, ani se nepohnul.
Chřestýši posunuli přední část těla kupředu, pak se zastavili jako
píďalka, která «chce přisunout zadeček, a zvedli hlavy. I ty ustavičně
se kmitající jazyky jako by ochutnávaly okolní vzduch.
A tak se k potkanovi blížili v polokruhu.
Bezzubý, neohrožený potkan jezdil očima hned sem, hned tam.
Čtyři dlouhé krky se tyčily kousek od něho, vznášela se nad ním
čtyřnásobná smrt. Chřestýši už byli od potkana téměř na dosah.
Potkan prudce vyrazil a zavřeštěl svůj válečný pokřik. Jeden z hadů
prudce couvl a potkan touto mezerou proběhl. Další had po něm sekl,
ale minul ho, protože nebyl stočený.
V druhém rohu ohrádky se s nimi znovu střetl. Znovu statečně
uhýbal půlkruhu nepřátel. Nový útok a potkan opět unikl. A tak to
šlo dál, přebíhal z rohu do rohu.
Jednou to však muselo skončit. Pro tvora, který neměl jedové zuby,
nebylo záchrany. Při honičce, která se protahovala donekonečna,
ubývalo potkanovi kvapem sil; a když pak skočil méně hbitě, jeden z
Strana 149
chřestýšů zaútočil. Jedové zuby zasáhly cíl a vypustily do rány rychle
působící jed. Smrt sevřela potkana do pevného objetí.
Ztratil poslední naději – ztratil však i odvahu? Ani v nejmenším! Teď
byl odsouzen k záhubě; ale duch jeho rodu se v něm vzepřel. Byl
odsouzen, ne však poražen. Musí-li zemřít, zemře slavně.
Přestal uhýbat před zploštělými hlavami s rozštěpeným jazykem.
Skočil rovnou na nejbližšího nepřítele. Stiskl ho silně právě v tom
místě, kde hlava přechází v tenčí krk, a hryzal tu nenáviděnou
šupinatou trubičku bezzubými čelistmi. Drtil ji tak dlouho, až hlava s
otevřenou tlamou bezvládně klesla a ocas naposledy zachřestil.
Pak se potkan vrhl na dalšího hada. Dostal od něho druhou smrtící
injekci, ale toho si vůbec nevšímal. Zakousl se zadními stoličkami do
chřestýšova hřbetu a drtil ho zuřivou silou, kterou v něm probudil
smrtelný strach. Had se stočil a sekl, ale pak se už jen svije! v
křečích s přeraženou páteří. A potkan vyrazil proti dalšímu
chřestýšovi. Ale jed mu již proudil žilami, ničil a rozleptával, jeho
krev se měnila v hustou zelenou tekutinu. Zadní nožky mu
podklesávaly, a přece dál tiskl krvácející bezzubé dásně. Za pomoci
odumírajících předních nožek roztrhl hadovi dýchací otvor, urval mu
poslední zúžené články ocasu. A potácel se dál, očka mu žhnula,
ochromené zadní nožky vlekl za sebou. V posledním zoufalém
náporu stiskl krvácejícími dásněmi krk posledního nepřítele a
naposledy bojovně zapištěl. Umíral, ale stačil ten dlouhý tenký krk
ještě zlomit. A pak klesl. Byl mrtev, všichni byli mrtvi, nikdo z nich
nezůstal naživu.
Pilulka zafrkal jako kůň, když mu hodíte na hřbet medvědí kůži; jako
zaskočený divoký kanec. Oči mu žhnuly a svíral pěsti.
„Oloupil mě o mý chřestýše!
Jéžiši, jak já ho nenávidím!
Jéžiši, jak ho miluju!
Jéžiši, jak ho nenávidím!
Oloupil mě o mý chřestýše!“
Strana 150
Maruška a vlci
Huelgoatský les patří k velkým pustým hvozdům, které pokrývají
finisterskou pahorkatinu v nejzápadnějším cípu Francie. Na jeho
slunném okraji se vyhřívá obec Carhaix. Tam žil a hospodařil Jean
Trefranc se svou ženou Lili a jediným dítětem, půvabnou Maruškou,
kterou oba rodiče přímo zbožňovali. V době, kdy se odehrál tento
příběh, bylo Marušce šest let a bylo to opravdu roztomilé dítě.
Trefranc podobně jako jiní chudí rolníci pečlivě obdělával svoje
políčko. Chalupu si postavil vlastníma rukama. Jeden vepřík a
několik slepic bylo důležitou součástí jeho hospodářství. Víno i
většinu potravin pro vlastní potřebu si pěstoval sám. A palivové dříví
sbírali v nedalekém lese.
Jean měl jisté povinnosti i jisté příjmy jako drvoštěp a pomocný
hajný. Žně pro ně každý rok také znamenaly přínos, v té době si Jean
a Lili přivydělávali u sousedů při sklizni obilí.
Tyto několikeré drobné příjmy spolu s jejich typicky francouzskou
prozíravostí a šetrností jim zajišťovaly spokojené živobytí a dobré
vyhlídky do budoucnosti. Měli už také ušetřenu menší částku peněz
na dobu, až se bude Maruška vdávat.
Žili prostě a byli skoro dokonale šťastni.
Les, který začínal co by kamenem dohodil od jejich prahu, byl pustý
a nepěstěný. Kromě toho se v něm zdržovala spousta vlků –
neukazovali se ovšem příliš často, zato je bylo slyšet téměř každou
noc. A přece se rolníci z Carhaix těchto nočních slídilů kupodivu
nebáli. Říkalo se – a říkalo se to často, a nikdo to nikdy nevyvracel,
že pokud lidská paměť sahá, žádný vlk v tomto kraji člověku
neublížil.
Opravdu? Jak je to možné? A co ty děsivé historky o Courtaudovi a
Šedé bestii? Byly to jen pohádky, nebo pravdivé vlčí příběhy?
Docela jistě to byly pravdivé portréty strašných oblud, které v
minulosti zahubily spoustu lidí. A vlci z Huelgoatského lesa se od
Strana 151
nich jistě ničím neliší, vždyť to jsou přímí potomci vlků, kteří kdysi
sužovali celou Francii. V žádném směru nezdegenerovali.
Jsou právě tak divocí, právě tak hladoví jako jejich hrozní
předchůdci, a přece se od nich liší jedním výrazným rysem. Tito
moderní vlci mají za sebou výchovu, která v nich vypěstovala tak
velký strach z člověka a tak silnou hrůzu z lidského pachu, že v nich
tyto pocity převládají nad vším ostatním a stále se stupňují. Dnešní
vlk se nikdy nepostaví člověku a nedá se s ním do boje. A tou velkou
donucovací i výchovnou moc nad vlky má střelný prach – moderní
pušky. Vlci to pochopili po nesčetných pohromách. Člověk s holí
nebo s lukem a šípem je jedna věc, popřípadě i kořist, vždy obtížně
zdolatelná, ale někdy vítaná. Ale člověk s moderní puškou – to je
něco docela jiného. „Vy vlci nemáte proti němu nejmenší vyhlídky.
Raději se vyhýbejte konfliktům, které pro vás mohou skončit jen
naprostou zkázou.“ Pach člověka vzbuzuje děs; to je vštěpováno
každému vlčeti, sotva se naučí běhat. Jakákoli pochybnost je
nepřípustná. Žádný moderní vlk se nepostaví člověku ani tomu, na
čem lpí lidský pach.
To je známé mínění vlků ve všech částech Francie – v Pyrenejích,
Vogézách i v hlubokých černých hvozdech pokrývajících finisterské
pahorky.
V této rozsáhlé oblasti, kde vládne věčné lesní šero, žije dodnes
mnoho vlků. A právě od proslulých lovců a od carhaiských lesníků
jsme se dověděli podivný příběh o malé Marušce.
Do Trefrancova hospodářství nedávno přibylo černé jehňátko. A
protože nejlepší pastva, která nic nestála, byla na lesním palouku
nepříliš vzdáleném od chalupy, každý den tam jehňátko odvedli,
přivázali na dlouhou šňůru a nechali je celý den bez dozoru, jen s
milým šestiletým děvčátkem. Všichni věděli, že vlci, kterých bylo v
okolí plno, nechají jehně na pokoji, dokud je dítě nablízku.
Maruška si hrávala každý den na zápraží nebo chodívala za
jehňátkem, aby se s ním pomazlila. Někdy mu nosila ze zahrady
různé pamlsky. A každý den navečer před západem slunce šla na
palouk, odvázala jehně a odvedla je na šňůře do bezpečného chléva.
Strana 152
Vlky jistě mnohokrát přivábila vůně jehněčího masa
kolem nebo jehně skrytě pozorovali odněkud z
přítomnost dítěte měla odstrašující účinek, byla
ochrana. Rodiče si tím byli naprosto jisti, i tehdy,
zpozorovali čerstvé stopy velkého slídícího vlka.
a potloukali se
podrostu. Ale
to spolehlivá
když nablízku
Vlka málokdy někdo spatřil; ale jejich noční vytí, jejich stopy a
občas i smutný důkaz, že si pochutnali na ovci nebo na teleti, dávaly
lidem jasně najevo, že nebezpečné lesní šelmy jsou stále nablízku.
Přesto se rodiče o dcerku nebáli a nebáli se ani o jehňátko, dokud
bylo dítě nablízku a vyzařovalo kolem sebe tajemné lidské kouzlo.
Jednoho červencového podvečera řekla matka Lili jako obvykle:
„Maruško, už je čas, abys přivedla jehňátko.“
„Ano, maminko, už běžím!“ odpovědělo děvčátko a matka se dál
věnovala přípravě večeře.
Za půl hodiny měla jídlo hotové, ale Maruška se ještě nevrátila.
Matka vyšla na práh a zavolala: „Maruško! Maruškóóó!“ a pak se
vrátila ke své práci. Maruška se neozvala. Asi za dvacet minut
poslala Lili Jeana, aby holčičku přivedl. Došel až na místo, kde bylo
předtím jehně uvázané na dlouhé šňůře, ale dítě tam neviděl.
Jean znovu a znovu volal. Přišla Lili a oba marně prohledávali okolí.
Našli však Maruščiny stopy i stopy jehňátka a vedle nich i jedny či
snad dvoje stopy vlčí. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu něco
přihodilo; nikde nebyly útržky šatů ani jehněčí chlupy nebo krvavé
skvrny.
Vyděšení rodiče chvíli sledovali nejasné stopy. Zaváděly je stále
hlouběji do lesa. Čas od času hlasitě zavolali: „Maruško! Maruškóó!“
Brzy zapadlo slunce. Nadcházející soumrak je zastihl, jak vytrvale,
ale marně hledají.
Jean se vrátil, aby zalarmoval sousedy a požádal je o pomoc při
hledání. Lili zatím pospíchala dál a pořád hlasitě křičela: „Maruško!
Maruškóó!“
Když dozněl jeden z jejích zoufalých výkřiků a Lili pozorně
naslouchala, zaslechla odpověď –– nebyla to však Maruška, nýbrž
Strana 153
vlk. Táhlé, tajemné vytí lovícího vlka. Slýchala je častokrát, ale teď
ji naplnilo hrůzou, neboť znělo jako odpověď na její volání, jako
pohrdavý výsměch.
Jean se vrátil se skupinou nejbližších sousedů. Někteří z nich
pracovali v lese a znamenitě se vyznali ve stopách. Setmělo se již,
ale nesli pochodně a lucerny. Měli s sebou i několik psů vycvičených
ke sledování zvěře, a to byla velice důležitá posila.
Asi kilometr od kraje lesa je psi zavedli na místo, kde ležely zbytky
jehňátka – chlupy, trochu krve a pár úlomků velkých kostí – ale, po
Marušce tam nebylo ani stopy.
Ráno za svítání šli hledat znovu. Na ono místo směli vstoupit jen ti
nejzkušenější stopaři, aby neopatrné nohy nezničily stopy.
Co nejpečlivěji prostudovali půdu od palouku, na němž bylo jehně
uvázáno, až k místu, kde našli zbytky jehněte. Vedl je Kergoorlas,
druhý psovod, a ze stop vyčetl tento příběh:
Maruška přišla k jehňátku jako obvykle chvíli před západem slunce.
Když odvázala šňůru, upadla na nerovném místě. Jehně ucítilo, že je
volné, a dalo se z bujnosti do běhu. Maruška se pustila za ním, ale
vždycky když už už sahala po šňůře, jehně odhopkalo dál a přitom
zacházelo stále hlouběji do lesa. Když urazili skoro půl kilometru,
Marušce se konečně podařilo chytit koneček šňůry a pak už jehně
vedla – ale kam? Vůbec nevěděla, kde je, a vydala se tím směrem,
kde les řídl a otvíraly se slibné mýtinky, ale místo aby šla k domovu,
zacházela do hlubin lesa.
Pak spustili vlci večerní vytí – vlci, kteří se vydali na lov. Snad se
hlas některého vlka trochu podobal lidskému hlasu a Marušce se
zazdálo, že na ni volají. A tak se stále vzdalovala od domova.
Vlci brzy objevili dva poutníky, začali kolem nich slídit a čenichat.
Ale strach z děvčátka nebo snad spíš strach z lidského pachu jim
nedovolil, aby na jehně zaútočili.
Dítě se usilovně prodíralo temným lesem k domovu, jak si jistě
myslelo, a přitom spadlo z malé stráňky. Ano, to dokazovaly stopy.
Přitom pustilo zkrácenou šňůru, na níž vedlo jehně, a jehňátko se
Strana 154
rozběhlo. A v tu chvíli po něm skočili vlci, patrně byli dva, a v mžiku
ovečku sežrali.
To všechno vyčetli z krvavých skvrn, ale po dítěti nebylo nikde ani
stopy. V těchto místech se jeho poslední šlépěje ztrácely na kamenité
půdě, která vedla do hlubin lesa. Ať tu hledali jak chtěli, další stopu
nenašli ani s pomocí psů. Vypadalo to, jako kdyby odtud dítě
zmizelo vzduchem – nic víc nezjistili.
„Odnesli ji vlci,“ – tak to bylo možno nejspíš vysvětlit. Jestliže se to
skutečně stalo, proč se nikde v okolí nenašla ani kapka krve, ani
útržek šatů, ani jediný otisk lidské nohy? Starší lesáci tvrdili, že dítě
je dosud naživu; že mu vlci nikdy neublíží. A jak všichni dobře
věděli, tahle holčička byla zvyklá jako každé venkovské dítě sbírat v
lese jedlé rostliny, semínka, bobule, kořínky a může se udržet naživu
řadu dní.
Po celý ten den a po celý následující den a po celý příští týden
Marušku usilovně, trpělivě, vytrvale, ale marně hledali. Potom začalo
chladné, deštivé období. Lijáky smyly všechny stopy a vzaly lidem
naději, že by dítě mohlo ještě žít a odolávat nejen hladu, ale i zimě a
vlhku. A přece udržovali za tmy na kopcích ohně, které by mohly
ztracené děvčátko vést. A každé noci plála na oknem každého stavení
u Huelgoatského lesa svíčka v naději, že snad pomůže bloudícímu
dítěti nalézt domov.
Sousedé se jeden po druhém vzdávali. Smutně potřásali hlavou: „I
kdyby jí vlci nic neudělali, určitě ji zahubila zima a hlad.“
Ale Jean a Lili se nevzdávali. Denně od rána do večera zoufale
pátrali a pronikali do stále vzdálenějších končin. A každou noc
klečeli a modlili se k tomu, jenž ze všech lidí nejvíc miloval děti, aby
zachránil jejich dcerušku a přivedl ji domů.
Tak minul krušný měsíc. Rodiče vyburcovali celý kraj, ale teď už
všichni – i matka Lili – věšeli hlavu v němém zoufalství a říkali:
„Děj se vůle boží.“
Uplynulo několik měsíců. Zármutek způsobený bolestnou ztrátou
vyryl do Liliny tváře vrásky. Lidé v okolí již připojili Maruščino
Strana 155
záhadné zmizení k dřívějším tragédiím, ale tu náhle došly podivné
zprávy z Treganteru, obce vzdálené asi padesát kilometrů a ležící na
druhém konci Huelgoatského lesa.
Dva uhlíři tam hledali mezi vzrostlými stromy vhodné místo pro
pokácení dříví a založení milíře, a tu zahlédli v houští tvora velkého
jako pes, ale s dlouhými žlutými vlasy. Podivný živočich před nimi
stále utíkal, chvílemi po čtyřech, pak zase zpola vzpřímen na dvou
nohách. Když se k němu přiblížili, mručel a vydával hrozivé skřeky.
Ti uhlíři věřili na víly a skřítky a byli přesvědčeni, že se jim do cesty
připletla nějaká taková bytost. Podle staré pověry nesměli prolít její
krev a museli ji chytit živou. A tak po hodinovém běhání a
kličkování v houštinách se jim podařilo na toho tvora společně skočit
a srazit ho k zemi.
Když ho táhli na místo jasně osvětlené sluncem, ječel a kousal. A
tam uhlíři ke svému úžasu zjistili, že chytili malé děvčátko. Bylo
úplně nahé, jenom hlavu a ramena mu pokrývala dlouhá splývavá
hříva plavých vlasů, rozcuchaných, plných větviček a lopuchových
bubáků. Celé tělo mělo do bronzová opálené.
Postavou to bylo děvčátko, ale ve všem ostatním divoké lesní zvíře.
Vzpouzelo se, škrábalo, kousalo a vrčelo na své přemožitele. Zavřeli
je do velkého uhlířského koše a odnesli domů do vsi.
Zpráva o podivném úlovku se rychle roznesla po okolí, jak to u
takových novinek zpravidla bývá. Ze vzdálených končin přijížděli
lidé, aby se podívali na divoké děvče, na skřítka z Huelgoatského
lesa.
Nabídli jí potravu, vodu a šaty. Nasupeně je odmítla, dokud ji
nenechali o samotě. Pak se pustila do jídla a pití jako hladové zvíře.
Na lesního skřítka se přijel podívat i místní farář a šlechta z okolí. A
zpráva o něm pronikla až do vzdáleného Carhaixu.
Matčino srdce se hned prudce rozbušilo. Lili s Jeanem se tam rozjeli
v lehkém kočáře a celou cestu pobízeli koně k nejrychlejšímu běhu.
Zpráva o jejich neštěstí se už dávno donesla až do Treganteru a
Strana 156
příjezd truchlících rodičů vyvolal veliké vzrušení, v němž se mísily
naděje s obavami.
Matku hned zavedli do světnice, kde bylo zdivočelé děvče zavřeno.
Dav mlčky napjatě vyčkával, pln naděje a přátelských citů.
Stačil jediný pohled a Lili se vrhla k děvčátku: „Maruška! Je to
Maruška! Moje ztracená Maruška!“
Ale odpověď matkou otřásla. Dítě divoce zavrčelo, vydalo výhružný
skřek a uskočilo. Schovalo se do vzdáleného kouta a pořád mělo v
hlasu, ve tváři i v planoucích očích hrozivý výraz.
„Ach bože!“ vydechli lidé, kteří tomu výjevu přihlíželi, když si
uvědomili, jak strašná změna se s dítětem stala.
„Nechte mne. Nechte mne tu samotnou s mým dítětem,“ úpěnlivě
prosila matka. A když ji nechali o samotě, poklekla a modlila se, aby
se pravý dětský duch zas vrátil do zdivočelého tvorečka, který na ni
upřeně hleděl. Pak začala tiše prozpěvovat a opatrně se blížila k
děvčátku. Zpívala mu ukolébavky a dostala se k němu tak blízko, že
dosáhla na jeho rozechvělou ručku a mohla je pohladit po
rozcuchaných plavých vlasech a po bronzovém
tělíčku. A jak děvčátko hladila, zlobné mručení
zvolna sláblo a nakonec docela utichlo. A když
už nebylo slyšet nic než tiché sténání
zdivočelého tvorečka, matka ho jemně objala,
přitiskla si ho na prsa a vzlykla: „Maruško.
Maruško, ty můj miláčku. Copak nepoznáváš
svoji maminku?“
Zdivočelý tvoreček se v její náruči zachvěl,
závoj zapomnění byl stržen a dítě se
rozplakalo: „Maminko, maminko!“ A přitisklo
se tváří na matčina prsa.
Strana 157
HVĚZDNÁ NOC
Černé tyče a stožáry stromů a mezi nimi občas třpyt vod; pleskavé
zvuky u vzdálenějšího břehu; tiché, sladké típání pěnice kdesi v
temnotě; a zas pleskavé zvuky; slaboučké čirr, Čirr; tajemný svistot
perutí nad hlavou, utichající v dálce; a teď cosi plesklo pod břehem.
Tlukot kachních křídel daleko ve tmě, a hned nato hlasitější pleskavé
zvuky nedaleko břehu a čiřikání ze dvou stran; rozvlněné záblesky
světla na plynoucích vodách a mihotavé skvrnky na černých
kmenech; a hlasitější plesknutí ještě blíž pod břehem.
Pak ticho, které se zařezává do smyslů nočního chodce.
Pak hrobový klid. Hlasité zafunění.
Buď moudrý, vetřelce! Buď nadlidsky vlídný, lidský pozorovateli!
Nesmíš vzbudit nejmenší stín strachu, tiše buď! Ať není cítit, že o
něco usiluješ, stůj zcela bez hnutí. Nerozviř vzduch ani pohybem
ruky, ani pohybem hlavy; buď nehybný jako kámen!
Tvor, který slídí kolem tebe, tě může ucítit. Ucítí tě. Třeba tě bude
považovat za neutrální bytost, nebudeš-li kolem sebe vyzařovat
lidské vzruchy, ty by z tebe udělaly nepřítele.
Plesk, plesk!!! Ten zvuk rozezní napjaté nervy jako struny, jako
kdyby o půlnoci spadla na klávesy kniha. To se v řece potopil
přinejmenším hroch, pomyslíš si; ale kdepak, je to jen ondatra, tvor
mnohem menší než králík. Jak silný a černý ti ten zvuk připadá
uprostřed hluboké, nekonečné noci. Teď se rozhostilo mrtvé ticho.
Poznal jsi první pravidlo, první radu lesní moudrosti: Když jsi na
pochybách, proměň se v sochu, strň. Strneš-li, budeš bezpečnější.
Viděl jsi, jak se moudrý králík zachová ve většině případů, když mu
hrozí nebezpečí? Pak sis všiml, že jeho heslo zní: Strň, strň! Zůstaň
ležet, jsi–li na pochybách; v nebezpečí zachovej klid! Tak zní rada
podrostu; to je úskok zkušených tuláků.
Ten tunový balvan, který se zřítil do tůně, byla jen tři měsíce stará
ondatra, ondatra velká jako kotě.
Strana 158
Čekej, strň, čekej!
Svistot perutí, který zůstal zahalen tajemstvím, pak zavládlo ticho;
jen strň!
Dlouhé, hadovité stíny větví se krátce zachvěly. Jen strň! Necítíš, jak
čísi oči provrtávají tmu, jak nablízku pracuje cizí nervové centrum?
Tvůj rozum je silný, ale tvoje smysly jsou slabé. Nemáš dost bystré
oči, a proto strň, čekej a strň!
Zkoumá, co jsi zač. Zkoumají, co jsi zač. Patříš k těm hrozným
tvorům, ale možná že jsi lepší než ostatní, protože čekáš, stojíš bez
hnutí.
Co je to?
Jemná zář zbarvila obzor, stále sílí a zaplavuje celé nebe. Hle – tam
vychází. Měsíc! Jak je dobré žít a vidět tu krásu!
Tiše! Copak o tom nevíš? Necítíš, že jsi byl zpozorován? Teď je to
velice blízko.
Zažeň ty prázdné, hlučné myšlenky, povol přetažené struny, ponoř se
do vnitřního mlčení; zase jsi zapomněl!
Zářící měsíc vystoupil výš; a jeho bratr se koupe ve vodě a pluje níž,
jak on stoupá výš.
Jen čekej, strň a čekej!
Co se to krčí na vzdáleném břehu? Ne, není to nic. A to zaškrabání
na kmeni, který stojí tak, že tě oslepuje měsíční zář, když na něj
hledíš? To nic, to je jen poletuška.
Pst! Čirr-čirr? Povídají si.
Rozbušilo se ti srdce? Jistě. Povídají si o tobě. Rozhodují se. Čirrčirr. Shodli se na tom, že jsi bezvýznamný. Nejsi nic, nemusí tě brát
na vědomí.
Nové zvuky. Všechny v dálce. Další živí tvorové. Jen ty nejbližší
však můžeš pozorovat. Čekej, strň, čekej! čirr-čirr-girrr.
Buď zticha, vyzařuj přátelství!
Strana 159
Tam nahoře se kývá veliká zlatá lampa.
Proč její zlaté světlo činí celý svět tak modrým?
Pohleď na ten modrý břeh u modrých plynoucích vod!
Pohleď, jak se modrá tamten keřík!
Pst! Co to je, ten velký černý stín, jenž zakryl keřík? Jak je velký! A
jak je černý! Ale má trochu namodralé zbarvení. Hleď! Ten černý
stín se blíží a dvě rudá světla září. Vypadá to, jako kdyby přijíždělo
auto. Ano, už jsi o tom slyšel, ale netušil jsi, že je to takové. Byla to
pro tebe prázdná slova.
Teď to tedy víš: jsou to světla nočního slídila. Teď zmizela, teď se
jedno zase objevilo, teď obě. A jsou pryč.
Pohleď, najednou jsou čtyři! Cože? Teď se od sebe oddělila. Dvě těla
s nejasnými obrysy.
Zastavili se u vody. Roztříštili šedomodré zrcadlo na tisíc zářících
střípků. Když cáknou, zajiskří ve vzduchu malá světélka jako
svatojánské mušky.
Přicházejí blíž.
Tiskneš se ke kmeni, nehybný jako kmen, a vyčkáváš.
Jak se ti chce odehnat z tváře komáry! Není jich tu moc, ale jsou tak
krvežízniví! Ale ty se nesmíš pohnout. Pohyb ruky by znamenal
nepřátelství.
Velcí černí slídilové zamířili svá světla na tebe. Upřeně na tebe hledí.
Obrátili se, zůstali stát bokem k tobě. Co dělají? Dávají znamení.
Černá maska, proužkovaný ocas – jejich národní vlajka, znaky
mývalího rodu.
Tiše – čekej. Odpověděl jsi, nevíš o tom, ale vyslal jsi neviditelnou
odpověď: „Jsem přítel.“ To stačí.
Čekej. Svítí si na tebe, roztříštili ztemnělou hladinu na tisíc jiskřících
střípků; šplouchají se podél pobřeží a zvolna se rozplývají. Skočili po
žábě a umlčeli ji. (Čekej – buď tiše –– ani se nehni!) Má ji ten větší.
Ten menší protestuje. Ten větší pouští kořist. Ten menší ji omývá a
Strana 160
potom se do ní dává. Ten menší si něco mumlá a hrabe se v blátě,
pak po čemsi chňapne je to malinký úhoř, smyje z něho bláto a začne
ho žvýkat; ten velký se na něj dívá. Pak chytí raka. Ten menší ho na
něm chce. Vzdá se ho bez protestů. Ten menší podezíravě začenichá;
pak se k tobě začnou blížit rudé oči toho velkého. V prsou mu
mručivě rachotí. Proč?
Říká ti: „Neodvažuj se JI nějak obtěžovat!“
Ach, uhodl jsi jejich tajemství. Není to krásné?
Čekáš, ani se nepohneš, a čekáš.
Dva velké pohyblivé stíny zmizely. Naprosté ticho.
Buď rád, že svítí měsíc. Dlouho budeš vzpomínat, jak dnes večer
jasně zářil. A ráno spatříš na břehu nevelké stopy. Osmery stopy
holých paciček a tlapek.
Strana 161
VLK NA STUPÁTKU
Asi tak před dvaceti lety jsem strávil zimu u svých přátel na ranči v
Mohavské poušti. Nádherná rozsáhlá pánev obklíčená polokruhem
Bernardinských hor je téměř plochá a pokrývá ji takřka nepřetržitý
porost kreosotů, kaktusů a jiných pouštních rostlin, mezi nimiž se tu
a tam pyšně vypínají obrovité yuky, kterým se také říká Josuovy
stromy.
Byli jsme právě na cestě do města, nákupního střediska Victorvillu.
Jeli jsme v dobrém autě po klikaté cestě zhruba směřující k osadě.
Náhle jsme s úžasem spatřili asi dvě stě metrů před sebou velkého
šedého vlka.
Řidič okamžitě šlápl na plyn, abychom si mohli vlka prohlédnout z
větší blízkosti, než zmizí v trnitém houští. Vlk však nezaběhl do
křoví, ale dal se do rychlého běhu přímo středem cesty. Pozoroval
nás přitom přes rameno a uháněl pořád dál.
Auto jelo asi čtyřicítkou, a to je téměř maximální rychlost, jakou
dovede běžící vlk vyvinout. A tak náš vůz zrychlil na sedmdesátku a
dohonil vlka dřív, než jsme urazili další kilometr. Přesto však vlk z
cesty neuhnul, ale stále uháněl asi o jednu délku vozu před námi.
Můj přítel musel zpomalit, aby vlka nepřejel. Proč to zvíře neuhnulo
z cesty? Hradba pichlavých křovin a kaktusů se na mnoha místech
rozestupovala, a vlk přesto běžel přímo vpřed a přitom nás pořád
přes rameno pozoroval.
Uběhl tak celou míli a pak se na něm začaly projevovat příznaky
vyčerpání. Jazyk mu visel z tlamy a kapala mu z něho pěna, ocas mu
klesal níž, vlk těžce a přerývaně lapal po dechu. A přece neuhnul z
cesty.
Vydržel to vražedné tempo dalších čtyři sta metrů a měl co dělat, aby
neskončil pod koly našeho vozu. Běžel přímo před chladičem, slyšeli
jsme jeho sípavé oddychování přes hukot motoru.
Strana 162
Potom jsem řekl řidičovi: „Tohle od nás není správné. Není to
poctivá hra, postavit proti tvorovi z masa a krve kola poháněná
benzínem. Zpomalte.“ A tak jsme zpomalili až na třicítku. Vyčerpané
zvíře, které sotva popadalo dech, se stěží drželo z dosahu našich kol;
a přece pořád běželo po cestě.
Byl jsem tím dočista zmatený. Potom jsem řekl řidiči: „Nemohl byste
trochu uhnout a z jedné strany ho předjet?“
Nebylo to tak snadné, protože cesta byla velmi úzká a tvořily ji dvě
hluboké koleje. Pouštní keře se třely o karosérii. Řidič však na
rovnějším místě vyjel z kolejí a zabočil trochu doleva.
Pomalu jsme vlka předjížděli po jeho levém boku. Když byl ve stejné
rovině s námi, odrazil se a k mému úžasu jediným skokem přistál na
stupátku našeho auta.
Tam se natáhl, nohy skrčil pod sebe a držel se tak, jak mu to
omezený prostor dovoloval, jazyk mu visel po straně z tlamy a
kapala z něho pěna. Těžce lapal po dechu a srdce mu prudce bušilo
do žeber. Hlavu měl svěšenou a třásl se na celém těle.
Naklonil jsem se k němu přes dvířka – hlavu měl teď ode mne sotva
na půl metru. Hleděl jsem do jeho planoucích žlutých očí, ale neviděl
jsem v nich hrozbu ani nejmenší náznak zloby.
Začal jsem na něho mluvit. „Já ti neublížím, vlčku. Jenom bych si tě
rád prohlédl zblízka. Nechci tě shodit dolů.“
Zatímco jsem na něho mluvil, svěšená hlava se trochu pozvedla.
Lehce zježená srst klesla. Dech se zvolna uklidňoval. Jazyk mu již
nevisel tak daleko z tlamy a po další jízdě zmizely všechny příznaky
vyčerpávajícího běhu.
Jeho oči teď svítily jen čtvrt metru ode mne a já jsem cítil, že hledím
do spřízněné duše. Rád bych věděl, zda měl vlk stejný pocit. Myslím,
že nejspíš měl, protože byl na svobodě a nedával najevo strach ani
nechtěl seskočit z auta.
Chystal jsem se mu pohladit hlavu. Ale můj společník vykřikl: „Vy
jste se zbláznil! Může vám utrhnout ruku!“
Strana 163
Vzdal jsem se toho úmyslu, i když si myslím, že se mýlil a že pravdu
jsem měl já. Ale mluvil jsem na toho vlka dál a snažil jsem se získat
jeho důvěru. Snad se mi to podařilo.
Po dvaceti minutách, když jsme ujeli dvanáct nebo třináct kilometrů
s vlkem na stupátku, jsme odbočili z, pouštní cesty. Byli jsme teď
mezi ranči. Když jsme se přiblížili k prvnímu stavení, vlk se na ně
upřeně zadíval, potom se zahleděl na mne; seskočil ze stupátka,
zamířil přímo k budově ranče – a ulehl na rohožku přede dveřmi. Byl
doma, opravdu, tohle byl jeho skutečný domov!
Potom jsem si vzpomněl, že na tomto ranči dlouho chovali
ochočeného vlka; v mnoha směrech byl opravdu ochočený, ale vlčí
návyky mu zůstaly. A na pohled jste ho od divokého vlka vůbec
nerozeznali. Patrně často jezdíval na stupátku auta.
Strana 164
LEVHARTICE
Tato povídka vznikla za zcela zvláštních okolností. Asi před padesáti
lety jsem četl o podivném dobrodružství v poušti – o přátelství
zbloudilého vojáka a levharta. Ten příběh na mne tenkrát hluboce
zapůsobil.
Nedávno jsem se snažil onu povídku najít, ale nepodařilo se mi zjistit
její název ani autora. Přepsal jsem ji tedy tak, jak jsem se na ni
pamatoval, a dal jsem jí nové jméno. Když jsem byl s prací hotov,
opět jsem onu povídku objevil. Byla to Láska v poušti od Honoré de
Balzaca. V mém podání se však tak málo podobá Balzacově
předloze, až na hlavní myšlenku, že jsem se ji rozhodl uveřejnit.
Omlouvám se za to slavnému francouzskému spisovateli.
Tento příběh mi vyprávěl starý francouzský voják. Tvář měl
rozbrázděnou vráskami a ošlehanou větrem, záda nahrbená, chyběla
mu paže a napadal na jednu nohu. Avšak jeho oči, ta okna do duše,
vyzařovaly pevnost a odvahu, které z něho musely kdysi před
padesáti lety činit ideálního vojáka. V jeho chování se zračila
prostota i důstojnost. A když jsem pohlédl do jeho laskavé tváře,
poznal jsem, že mluví pravdu.
Pocházel z Provence a přidal se k Napoleonovým vojskům, která
provedla ten nešťastný vpád na horní Nil. Bylo mu tehdy dvaadvacet
let. A zatímco mi to povídal, načrtl jsem jen tak pro sebe jeho portrét,
obraz skutečného Adonise.
A potom jsem na něho nastražil léčku. Objednal jsem šampaňské.
Jak tohle víno rozezní v člověku skryté struny, jak rozváže jazyk,
kolik vzpomínek probudí!
Nemýlil jsem se. A teď vám budu vyprávět příběh, který jsem se od
něho dověděl.
Byl jsem tehdy mladý a vznětlivý. Zklamal jsem se v lásce a hrozně
jsem tím trpěl. A tak jsem se dal naverbovat do armády. Tehdy
všichni silní a odvážní chlapi obdivovali magické jméno Bonaparte.
Strana 165
Odpluli jsme do země pyramid a já byl nemálo rozčarován tím, že
mne zařadili do jednotky, které velel místo Napoleona generál
Desaix, jenž měl zaútočit na horní oblasti.
Ale maghrebští Arabové posadili kdekterého muže na rychlonohého
oře, a to bylo něco zcela jiného než usedlí feláhové v nilském údolí.
Kromě toho byly písečné pustiny jejich domovem. Když jsme byli
slabí, podnikali na nás v nečekaných chvílích nájezdy, odháněli nám
velbloudy, loupili naše zásoby. A když se proti nim sešikovaly silné
oddíly, odcválali na pouštních ořích v oblacích prachu jako písečná
bouře.
Byl jsem na průzkumu, když nás v noci přepadli. Všechny ostatní
příslušníky jízdní hlídky pobili, mne zajali. Přivázali mě na soumara
a odvlekli pryč. Po dvoudenní jízdě, když už jsem dávno ztratil
naději na osvobození, zastavili se u pramene v palmové oáze.
Všichni muži do jednoho i všichni koně byl smrtelně unaveni. Tam
se tedy uložili ke spánku.
Ani nepostavili stráž – jediný Arab té noci nehlídal. Stále jsem se
obíral myšlenkou na útěk; ta myšlenka mě udržovala v bdělém stavu.
Nohy i ruce jsem měl svázané. A když jsem viděl, do jak hlubokého
spánku upadla celá vyčerpaná tlupa, doplazil jsem se k nejbližšímu
spícímu vězniteli a zuby jsem mu vytáhl zakřivenou šavli. Po
nesmírně bolestném úsilí jsem na jejím ostří přeřízl provazy, které mi
poutaly ruce. Pak jsem přeťal pouta na nohou a mohl jsem se
vzpřímit.
V matné záři hvězd jsem se chvatně, tiše zmocnil pušky, šavle, dýky,
velké zásoby střeliva a také pytle ovsa a pytlíku sušených datlí.
Koně byli uvázáni nablízku. Vzal jsem si prvního, všechno to byla
ušlechtilá zvířata. Rychle, bez hluku jsem se vyšvihl do sedla a dal se
na útěk. Nejdřív jsem jel jen krokem, aby mne neprozradil dusot
kopyt. Ale když už jsem byl dost daleko, zasadil jsem koni ostruhy a
rozjel se tryskem. Byl to nádherný let, měl jsem svobodu na dosah.
Té noci nesvítil měsíc a Severka se ztrácela v mlhavých závojích.
My vojáci se v astronomii moc nevyznáme, ale já byl pevně
přesvědčen, že jedna zvlášť jasně zářící hvězda je Jitřenka, hvězda
Strana 166
ukazující východ. Věděl jsem, že naši jsou kdesi daleko na východě,
a tak jsem se držel tím směrem. Ujížděl jsem, bodal koně ostruhami a
ta hvězda mne vedla.
Moje hvězda nakonec zapadla v dálce a z jakéhosi divného důvodu,
který jsem nechápal, se mnohem později objevil proužek světla na
obzoru daleko za mými zády.
Já hlupák! Ta hvězda byla Večernice, Venuše na západním nebi.
Často jsem si lámal hlavu, zda to byla pouhá náhoda, nebo se to stalo
proto, že Venuše byla vždy mou vůdčí hvězdou, hvězdou mého
srdce.
Nešetřil jsem sebe ani koně. Kůň byl příliš lehký na mou váhu. A
přepínal svoje síly. Jeho cval se stále zvolňoval a nakonec se
proměnil v klopýtavou chůzi. Právě když zmizely z oblohy hvězdy,
to ubohé zvíře kleslo a už nevstalo.
Seděl jsem zarmoucený a zoufalý vedle něho a mezitím se úplně
rozednilo. Slunce vyšlo na nesprávné straně a to mě ohromilo.
Znamenalo to, že jsem neujížděl ke svým, ale stále dál do neznámých
končin toho nesmírného písečného moře.
Zmocnila se mne naprostá beznaděj, ale jak jsem pozorně zkoumal
obzor, povšiml jsem si v jitřním světle sotva viditelného ostrůvku
stromů – snad palem, ale vzdálených několik mil. Vzal jsem všechny
zbraně a potraviny a vydal se pěšky k nadějnému útočišti. Ačkoli
jsem měl dojem, že je to pouze několik mil, plahočil jsem se celý den
únavným pískem, než jsem dorazil k malé oáze. Došel jsem tam,
právě když zapadalo slunce. Ukázalo se, že ta skupinka stromů je
palmový háj, několik set krásných datlovníků rozptýlených po
svazích úžlabiny, v jejímž středu byla prohlubeň s jiskřícím
pramenem.
Sebral jsem zbytek sil, dopotácel se k prameni – a pil – ach, jaké to
byly nádherné, životodárné doušky! A pak jsem v té skalnaté
úžlabině, větrem zformované do tvaru kolébky, usnul hlubokým,
bezesným spánkem.
Strana 167
Probudilo mne slunce. Ačkoli dosud nevystoupilo příliš vysoko nad
obzor, pronikavě pálilo a moje skalnaté lože nebylo náhodou
zastíněno, žádný stín nebyl ani nablízku.
Stál jsem na malé výšině a měl jsem až příliš dobrý rozhled po celém
tom strašném světě, který mne obklopoval. Poušť – děsivá,
majestátní – se vlnila na všech stranách jako žhoucí moře nebo zářící
ocelové zrcadlo s proměnlivými bleskotnými jezery, nad nimiž víří
ohnivý opar poháněný věčně proudícím vzduchem, který se může
občas změnit v smrtící samum. A stoupající slunce dštilo dolů ohnivé
výpary, až se měděná obloha spojila s rudohnědým pískem v jedinou
pekelnou výheň.
Hlasitě jsem křičel, abych se uklidnil, ale nekonečně pustá krajina i
obloha jako by pohlcovaly každý zvuk, nezaslechl jsem žádnou
ozvěnu, jen výsměšný tlukot svého vlastního skleslého srdce.
V poledne jsem se šel napít k prameni, a když jsem se k němu
přiblížil, spatřil jsem malé stádo pouštních antilop. Bylo to také
jejich napajedlo, a teď odběhly pryč. Utišil jsem žízeň a rozhlédl se
důkladně po okolí, a tu jsem objevil nejen stopy antilop a mnoha
malých zvířátek, ale i nezaměnitelné šlépěje nějakého dravce. Nebyl
jsem si jist, zda je to lev, gepard nebo levhart. Ale vzal jsem si tu
výstrahu k srdci a začal jsem budovat na noc přístřešek, který by mi
poskytl jistou ochranu. Naneštěstí jsem neměl čím rozdělat oheň a
nevěděl jsem, jak dlouho tu budu muset pobývat.
Celý den jsem stavěl chatrč. Šavlí jsem porazil několik menších
palem a odtahal je spolu s velkou hromadou balvanů na vyhlédnuté
místo. Než přišla noc, měl jsem postavené nízké zdi a pevnou střechu
z palmových kmenů, pokrytou širokými listy. Najedl jsem se datlí,
napil se vody a ulehl ve svém novém obydlí a usnul tvrdým spánkem
beze snů, který je výsadou mužného mládí, jež s radostí vydává svou
sílu.
Udělal jsem vstupní otvor, ale žádná okna. Chatrč byla dlouhá asi
jako já a polovinu vnitřního prostoru zabíralo lůžko z palmových
listů.
Strana 168
Uprostřed noci mne probudil hrozivý zvuk. Znělo to jako zavrčení, a
přece to do jisté míry připomínalo lidské chrápání. Ale ten zvuk
vyšel z prsou silnějšího a mocnějšího tvora, než je člověk.
Vlasy se mi ježily hrůzou, když jsem si vzpomněl na stopy, které
jsem spatřil u pramene. Ať už to byl jakýkoli tvor, ležel teď někde
blízko vchodu do mé chatrče nebo snad přímo na jejím prahu. Zvedl
jsem se na loktech a pomalu jsem začal rozeznávat v šeru velkou
tmavou postavu. U jednoho konce zářila dvě matná žlutozelená
světla. Zpočátku jsem to považoval za podivnou halucinaci, výplod
svého mozku, ale sklonil jsem se o něco níž a zůstal jsem úplně
zticha. Světla se posunula o něco výš, ale jejich vzdálenost se
nezměnila. Zvuk připomínající chrápání ustal, či lépe řečeno
proměnil se v temné mručení, a v té chvíli vnikla do chatrče vlna
pronikavého zvířecího pachu a naplnila celý prostor. Nyní jsem věděl
docela jistě, že mě zaskočila v mém vlastním obydlí velká šelma.
Jaká, to mi nebylo jasné. Měla mě v hrsti a pozorovala mě; to
mručení bylo varovným hlasem zvířete, které ví, že mě má ve své
moci.
Měl jsem pušku i sečné zbraně a dodával jsem si odvahy tím, že jsem
si říkal: „Bez boje mne nedostane!“ Kdyby tu bylo víc světla,
skoncoval bych s tím hned, jenže v chatrči ležela neproniknutelná
tma, která však byla pro šelmu jen malou překážkou. Věděl jsem, že
by se zvíře se mnou rychle vypořádalo, kdybych je kulkou jen
poranil. Vyčkával jsem, protože jsem musel vyčkávat. Stále jsem
cítil, jak mne ty žhnoucí, ve tmě vidící oči upřeně pozorují.
Konečně vyšel dorůstající měsíc a zalil celé okolí přízračným
světlem. V jeho bledé záři jsem zřetelně rozeznal protáhlé skvrnité
tělo levharta. Byla to nádherná, ale děsivě velká kočka.
Měl jsem výcvik v boji zblízka sečnými zbraněmi a zvolna jsem
vytáhl šavli, která byla spolehlivější než puška. Ale chatrč měla příliš
nízkou střechu, nemohl jsem se pořádně rozmáchnout. V těsném
prostoru jsem se nemohl ani vztyčit a se zakřivenou arabskou šavlí se
špatně dělají výpady, není to kord. Šelma se držela z dosahu, a
kdybych se pokusil vyrazit kupředu, včas by to zpozorovala. Ne,
Strana 169
zřejmě je nutné, abych počkal, až se úplně rozední, potom se musím
spolehnout na jediný, přesně mířený výstřel z pušky.
Konečně začalo svítat, a jak přibývalo denního světla, mohl jsem si
důkladně prohlédnout svého nepřítele – byl to neobyčejně krásný
levhart, potřísněný na čenichu, tlapách a sněhobílém hrdle čerstvou
krví. „Zřejmě se nedávno dobře nažral a nebude tak hladový, mohu
tedy konečné řešení trochu odložit,“ pomyslil jsem si.
Levhart se nakonec líně zvedl, zvolna obrátil hlavu, stočil koneček
dlouhého ocasu vzhůru, pak se naklonil k dveřnímu trámu a začal si
o něj třít šíji tak, jako by se asi třela kočka o židli.
Teď jsem si mohl prohlédnout levharta ještě podrobněji. Ačkoli měl
tak statnou postavu, byla to samice. Srst na jejím hrdle, na prsou a na
břiše sněhobíle svítila a nádherně ji zdobily skvrny zbarvené jako
černý jantar. Skvrny na tlapách tvořily růžice a podobaly se
náramkům z nejčernějšího lesklého sametu. Od tlamy jí na obě strany
vybíhaly bílé, citlivé vousky. A hluboko pod širokým čelem zářily
dvě oči jako drahokamy – někdy jako ametysty, jindy jako topasy,
ale vždy z nich šlehaly záblesky proměnlivého ohně.
Byla krásná a netvářila se vůbec výhružně. Ale vypadala krutě a mně
bylo jasné, že se umí proměnit v zuřivého ďábla, když ji někdo
vydráždí.
„Jde o tvůj, nebo o můj život,“ pomyslel jsem si. „Každý z nás čeká
na chvíli vhodnou k útoku.“
Zvolna jsem pozvedl pušku, až ústí mířilo přímo na její srdce. Cítil
jsem, že ji mám v moci; a přece jsem nemohl zmačknout kohoutek.
Posunula se o kousek blíž a začala si třít ramena o dveřní trám.
Dodával jsem si odvahy, abych to už skoncoval. Obrátila na mne
planoucí oči – žlutozelené na pozadí zlatohnědé srsti – & vtom se mi
kmitla hlavou stará vzpomínka.
Kdysi jsem měl rád jedno děvče. V její povaze se podivně mísily
vlastnosti veselé rusalky i kruté ďáblice. Byla krásná, ale i umíněná.
Vlasy se jí leskly jako zlato, oči měla zelené jako topasy. Byla krásná
a milá. Ale byla také nesmyslně žárlivá a krutá – krutější než upír.
Strana 170
Byl jsem do ní bláznivě zamilován. Ale ona mne nejdřív zotročila a
pak mne opovržlivě odhodila. Vstoupil jsem do armády; a ona se za
nějaký čas zabila. Ano, tak skončila moje Mignonne. Poslala mi
kratičký vzkaz: „Sbohem, jednou se znovu setkáme.“
Dlouho jsem na ni vzpomínal a pořád se mi o ní v noci zdálo. A jak
jsem tak hleděl na toto nádherné zvíře se zářivě zlatou srstí a
jiskřícíma očima, pocítil jsem palčivou lítost nad ztracenou láskou,
která však nebyla tak úplně ztracena.
Levhartice obrátila ty své drahokamy na mne. Nebylo v nich ani
stopy po nějaké hrozbě. Zračilo se v nich porozumění a láska.
Nedokázal jsem zadržet vzdech, který se mi vydral z prsou:
„Mignonne!“
Nemyslím, že by tomu slovu rozuměla, ale mělo vlídný, svůdný tón.
Vklouzla do mé chatrče, a zatímco si oddaně jako kočka třela hřbet a
šíji o má kolena, odložil jsem pušku a začal ji hladit po hlavě, po šíji,
po hřbetě. Pod rukou mi zapraskaly jiskry. Otřela se mi o dlaň a
začala tiše mručet způsobem, který ve světě kočkovitých šelem
vyjadřuje lásku: „Mám tě ráda, měj mě také rád.“
Od té chvíle mi stále projevovala oddanost, chodila za mnou, třela se
o mé nohy a vyžadovala, abych se s ní mazlil. A přece jsem v
některých okamžicích cítil, že to není nic jiného než předehra
smrtícího skoku – kočičí hra s myškou, jíž se snadno zmocní, až
přijde čas, aby ji zadávila.
Téhož odpoledne přistál nedaleko pramene velký sup. Opatrně jsem
se k němu blížil, abych na něho lépe viděl, a tu náhle levhartice
vyrazila kupředu a postavila se mi do cesty se zlobným vrčením,
neklamnými známkami vzteku ve tváři, v očích i v celém svém
chování.
„A jéje,“ pomyslel jsem si, „moje paní žárli.“ Couvl jsem, vrátil se k
chatrči a tam si levhartice zase hned začala hrát bezstarostně jako
kotě.
Minula další noc a ona ji proseděla na stráži u mé postele. Po jistou
dobu byla pryč, ale při východu slunce tam znovu seděla.
Strana 171
Podezíral jsem ji, že se v těchto dnech živila mršinou mého koně.
Směr, jímž odcházela, skvrny na její tváři a na sněhobílé srsti to
podezřeni ospravedlňovaly.
Když jsem vstal třetího dne, byla pryč, ale záhy se vrátila a přinesla
pěkně vypasenou antilopu, kterou zřejmě sama zadávila, a složila mi
ji spokojeně k nohám. Začal jsem úlovek stahovat. Pozorovala
postup práce se značným zaujetím, a když jsem antilopu rozčtvrtil,
pustila se do jídla. Hlasitě přitom mručela a lízala dosud teplé maso.
Neměl jsem nejmenší chuť na syrové maso. Když jsem byl ještě v
armádě, mnohokrát jsme si usušili zvláštní dávky masa. Rozřezali
jsme je na tenké proužky a dali je na slunce. Poté, co dokonale
vyschly, vydržely dlouhou dobu a daly se dobře jíst bez jakékoli
další úpravy.
Nařezal jsem maso a pak mne napadlo, že bych mohl nějak využít
kůže. Měl bych z ní dobrý měch na vodu, až se vydám na cestu.
Naplnil jsem tedy kůži pískem a svázal ji řemínkem do lahvovitého
tvaru. Kůžičky z antilopích noh mi posloužily k výrobě řemínků. A
když byla kůže dokonale vyschlá, vysypal jsem z ní písek a měl jsem
vodotěsný měch.
Má levhartice přihlížela celému pracovnímu postupu, aniž dala
najevo nějaké vzrušení. Ale později jsem se pustil do něčeho, co
mělo zcela jiný účinek. Stále jsem myslel na to, jak se odtud dostat
nebo jak se zachránit. Abych měl aspoň nějakou naději, rozhodl jsem
se obětovat svoji rudou košili. S velkým vypětím sil jsem vyšplhal na
vysokou palmu a v jejím nejvyšším bodě jsem uvázal košili jako
signální prapor. Moje levhartí družka mě upřeně pozorovala a tiše
mručela. A sotva jsem slezl, vydrápala se rychle nahoru a zasadila
vlajkové žerdi tak silný úder, že prapor spadl dolů. Potom stejně
rychle slezla.
Teď jsme začínali jeden druhému rozumět. Naše přátelství se den za
dnem prohlubovalo. Poznal jsem, že si ji vždycky získám, když ji
budu hladit po hřbetě, po hlavě a po tváři. Měla ráda ten přátelský
dotyk ruky. A po několikerém pohlazení se o mne začala třít hlavou a
Strana 172
přitom hlasitě mručela nebo se válela na zemi u mých nohou v
radostném vytržení.
Za několik dní jsem se zcela zbavil strachu, že mne snad chce zabít.
Po dvou týdnech z nás byli dobří přátelé a neodlučovali jsme se od
sebe ani na den, ani na hodinu. Sama si opatřovala maso a vždycky
mi z něho nabídla díl. Dařilo se mi celkem dobře, protože tu byl
nadbytek datlí, sušeného masa i vody. Stále víc jsem byl přesvědčen
o tom, že za těma jiskrnýma očima se skrývá duše – ženská duše. A
stále častěji jsem jí říkal Mignonne.
Někdy zrána bývala pryč. Ale když jsem hlasitě zvolal:
„Mignonne!“, vždycky se přihnala velkými skoky a radostně
dováděla. Byli jsme opravdoví přátelé, měli jsme k sobě stále blíž a
víc jsme jeden druhého milovali. Vůbec jsem už nepomyslil na to, že
bych ji měl zabít, a ztratil jsem z ní všechen strach. Stali se z nás v té
pouštní osamělosti upřímní, rovnoprávní přátelé.
Ale naděje, že se jednou dostanu ke svým, ve mně neuhasla.
Shromažďoval jsem zásoby datlí a sušeného masa a připravoval se
tak na velký pochod. Večer před stanoveným dnem jsem naplnil
kožený měch vodou a pověsil jej před chatrč.
Podle svého zvyku vstala před rozedněním a zmizela. Věděl jsem, že
bude pryč nejméně hodinu. A tak jsem si přivázal na záda měch s
vodou dvěma řemínky, zkříženými na prsou, sebral jsem zásoby jídla
a zbraně a co nejrychleji se vydal na cestu. Tiše jsem pochodoval na
východ s nadějí, že po třech nebo čtyřech dnech dojdu k našim
lidem.
V mozku mi vířilo tolik myšlenek, že mi z toho brzy začala třeštit
hlava – naděje na záchranu – strach z pronásledování a z pomsty –
odhodlání vybojovat si svobodu – a výčitky svědomí – něžná
vzpomínka na jasnookou královnu pouště, která mě milovala.
Vyšlo slunce a já jsem se hnal slepě dál a zbytečně se vyčerpával.
Stále jsem zkoumal pohledem obzor před sebou, zda někde neuvidím
nadějné znamení, a zkoumal jsem i obzor za sebou, neboť jsem měl
strach. Když jsem přelézal skalnatý vrch, uklouzla mi na druhé straně
noha. Zřítil jsem se do hluboké žulové rozsedliny a dole jsem zůstal
Strana 173
ležet v trnitém houští, omráčený, rozedraný, krvácející. A když jsem
přišel k sobě, shledal jsem, že visím za řemínky koženého měchu,
které se zachytily v rozsedlině na rozsoše silné akácie. Byl jsem
absolutně bezmocný. Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležel, ale
hodinu poté, co jsem se probral z bezvědomí, zaslechl jsem zvučný,
drsný řev a za okamžik se dlouhými skoky přihnala přes balvany
moje levhartí družka. Tvář měla zkřivenou vztekem. Stála kousek
nade mnou, řvala a mručela. „Mignonne,“ zvolal jsem slabým
hlasem. V mžiku byla po mém boku. Hněv jí rychle zmizel z tváře i z
hlasu. Vyskočila na trnitý kmen, přervala řemínky měchu, zaklesnuté
v rozsoše, a tím mne uvolnila. Potom mne vytáhla z té skalnaté pasti
nahoru.
Zhluboka jsem se napil vody; ona jí vychlemtala jen trošku. Potom
vztekle roztrhala měch na cáry.
Čekala nablízku. Zotavil jsem se natolik, že jsem ji mohl pohladit na
znamení vděčnosti a místo prosby za odpuštění. Věděl jsem docela
přesně, kterým směrem se pustím dál. A plahočil jsem se po boku
své Mignonne zpátky do naší oázy.
Zpáteční cesta nám zabrala celý den, ale tam nás čekalo jídlo a
odpočinek.
Tři dni to trvalo, než jsem se zotavil. V té době stála na stráži u mého
lůžka. Přinášela mi zvěřinu, hned jak ji ulovila. Ale když jsem se
chtěl napít, musel jsem se odplazit k prameni. Už jsem ani trochu
nezapochyboval o tom, jak hluboce je mi moje levhartí družka
oddána. Dokazovaly to zejména zuřivé záchvaty žárlivosti, které na
ni přicházely při sebemenším náznaku, že se náš vzájemný svazek
uvolňuje. Styděl jsem se za svou věrolomnost, a přece mé srdce
toužilo po návratu ke svým. Touha po lidech byla ve mně ze všeho
nejsilnější.
Mignonne právě kdesi sháněla snídani, když jsem začal uskutečňovat
nový nápad. Z okraje své rudé košile jsem utrhl dlouhý proužek
plátna. Ke každému konci jsem upevnil kámen. Doprostřed jsem
uvázal rukáv od košile, jen lehce stočený a složený. Po mnoha
neúspěšných pokusech se mi podařilo tu věc vyhodit do vršku štíhlé
Strana 174
palmy, těsně pod vrcholkem návrší. Pruh plátna s kameny se omotal
kolem palmového výhonku jako bolaso a zůstal tam viset. Vítr
zakrátko rozvinul složené plátno a prapor zhotovený z rudého rukávu
zavlál.
Když se moje levhartí družka vrátila, našla mne v chatrči. Ale brzy
zahlédla třepetající se prapor. Podezíravě si jej prohlédla, obešla
strom, přičichla ke kmeni a ujistila se, že jsem nahoru nešplhal.
Postupně si na signální prapor zvykla. V následujících dnech jsem ji
několikrát viděl, jak si jej prohlíží s podezíravým zájmem, ale
nakonec si ho přestala všímat.
Uplynuly celkem dva měsíce a já byl stále ještě zajatcem královny
pouště. Nikdy v životě jsem neviděl tak krásné stvoření; byla krásná,
když se hněvala i když spala, ale nejpůvabnější byla při hře. Naučil
jsem se ji mít hluboce a upřímně rád. A přestože jsem se stále ještě
těšil na den, kdy odtud uniknu, byla to bolestná představa. Věděl
jsem, že to bude pro mne i pro ni těžká chvíle.
Jednoho dne byla Mignonne na jakési výpravě a já se procházel po
návrší, kde stál strom, na němž vlál můj prapor. V dálce na poušti
jsem spatřil nízký, temný mrak prachu. Rychle se zvětšoval a já jsem
pochopil, že se blíží jezdci. Kdo to je? Nepřátelští Arabové, nebo
moji francouzští bratři? Chvátal jsem zpátky do chatrče pro zbraně,
abych se mohl nenápadně skrýt.
Tlupa jezdců se tryskem blížila. Věděl jsem, že si všimli mého
rudého praporu. Byli už tak blízko, že jsem nejasně rozeznával
francouzské uniformy.
Zpomalili, přešli do kroku, důkladně si prohlédli prapor a pak
pozorně prozkoumávali každý dolík, v němž se mohl skrývat
nepřítel.
Zaplavila mne vlna nadšení. Vyběhl jsem jim vstříc a volal na
uvítanou. Ale v tom okamžiku jsem stál tváří v tvář Mignonne.
Postavila se jako rozlícená ďáblice mezi mne a jezdce, tesáky jí
blýskaly, tvář měla zkřivenou. A z prsou se jí dralo tak burácivé
mručení, že se chvěla celá její postava. Pokusil jsem se projít kolem
ní. Zvedla se na zadní nohy a přední tlapy mi položila na ramena.
Strana 175
Hleděl jsem do jejích žhnoucích očí a věděl jsem, že hledím do očí
ženy šílené žárlivostí.
Udeřila mne tlapou do tváře, byla to hrozná rána a vytryskla mi krev.
Jediným trhnutím jsem zvedl pušku, zamířil na její srdce a – zmáčkl
spoušť.
Z prsou se jí vydral táhlý, bolestný sten, pak klesla k zemi. Pustil
jsem pušku a padl vedle ní na kolena. Tiše naříkala.
„Mignonne!“ křičel jsem. „Mignonne! Odpusť. Odpusť mi!“
Pokusila se vstát, ale život z ní rychle unikal. Pozvedla sněhobílý
čumák a lízala mi tvář a ruce a tiše naříkala. Věděl jsem, že mi říká:
„Sbohem.“
Byl jsem zdrcen bolestí. „Mignonne!“ vzlykal jsem, „Mignonne!
Moje milá Mignonne! Na shledanou, však se znovu setkáme –
Mignonne!“
Strana 176
PADRAIC A POSLEDNÍ IRŠTÍ VLCI
Toulali se na severu a pustošili kraj v letech 1650 až 1658. Kdo by
chtěl poznat jejich řádění v celé jeho hrůze, musel by pátrat v
krvavých letopisech tyronského hrabství. Ale pro ty, kdo by se rádi
dozvěděli o lidské statečnosti z těch časů, vyprávím tento příběh tak,
jak jsem jej slyšel.
Potulovali se v údolí řeky Ballinderry a byli to poslední dva
severoirští vlci. Tento obrovitý pár zneklidňoval všechny ovčí
pastviny a vybíral si oběti ze všech stád skotu v celé oblasti od
Garntogherských hor až po Augnacloy a na západ po Enniskillen. Za
svůj revír považoval i ballygawlyskou nížinu, která se rozkládala
mezi těmito místy a kde byl vždy nejlepší dobytek. Tam vlci
podnikali výpady nejčastěji.
Na jejich hlavy byla vypsána královská odměna. V tehdejších dobách
měly peníze jinou hodnotu než dnes. Jedna libra představovala
celoroční plat těžce pracujícího člověka. Vysoká odměna dvou liber
se vyplácela za chyceného loupežníka. A když byly vypsány tři libry
za hlavu Brennena O’Shagha, nejslavnějšího lapku z močálů,
znamenala tato rekordní odměna jeho rychlou záhubu.
Ale za každého z těch dvou velkých vlků bylo slíbeno pět liber – dost
peněz, aby zajistily rolníkovi do smrti pohodlné živobytí.
A také nejeden udatný pán se je pokoušel uštvat. A nejeden pes i
ušlechtilý kůň byl marně obětován. Neboť párek vlků byl stejně
mazaný, jako byl silný. Nebezpečné skupiny lovců, psů a koní je
nikdy nenašly; a sedláci, kteří celé noci číhali s vidlemi,
starodávnými puškami, velkými vesnickými hafany a s hořícími
hranicemi, nikdy ty strašné plenitele ani nezahlédli. Vlci napadali jen
nehlídaná stáda a útočili právě tehdy, když je hlídači čekali nejméně.
Nejraději podnikali výpady do nížiny. Ale už celý měsíc tu nebyl
zadáven jediný kus dobytka. Kdosi spatřil v močálech dvě velké psí
stopy, na psy až příliš velké. Táhlé melodické vytí se rozlehlo krajem
Strana 177
a z velké dálky se ozvala odpověď. A všichni moudří vesničané se
rozhlédli kolem sebe a zachmuřeně řekli: „Teď bychom si měli dát
pozor. Připravme se na to, že stáda v nížinách utrpí velké ztráty.“
Starý dobrák lord Fitzwilliam poslal pro Roryho Carragha, lovce
vlků. Fitzwilliam byl jeden z těch nenáviděných cizáků, Angličanů,
ale měl lepší povahu než ostatní Angličané a vždycky ochotně
pomáhal svým rolníkům. Rukojeť Roryho kopí zdobilo dvacet vrubů,
vždy jeden za jednoho zabitého vlka – za vlka, kterého zabil s
pomocí svých velkých irských psů.
Při těchto odvážných podnicích ztratil mnoho psů a nejeden z jeho
druhů je zaplatil životem. Ale Rory, mladý obr s ocelovými svaly a
nesmírnou odvahou, nebyl dosud poražen. Jen Rory Carragh mohl
zachránit pustošené údolí. Fitzwilliam mu slíbil: „Jestliže nás zbavíte
těch příšer, vyplatím vám dvojnásobek odměny vypsané za každého
vlka a poskytnu vám při lovu pomoc.“
Roryho bystré oči se rozzářily a jeho souměrné rty se pevně sevřely:
„Nepotřebuju žádné pomocníky. Utkám se s vlky sám.“
Toho zimního večera v roce 1658 ho zavedli do malého zájezdního
hostince v Ballygawly. Shromáždili se tam rolníci i pastýři. Džbán s
pálenkou putoval kolem stolu a sedláci si udiveně prohlíželi mladého
siláka, který seděl u ohně a klidně se vyptával na řádění vlků, na
ztráty ve stádech, na polohu velkých kamenných ohrad, ovčích
salaší, které byly u každé farmy.
Pálenka tekla proudem a jazyky se zvolna rozvazovaly. Sedlák
Cavan vyprávěl o svých těžkých ztrátách, před rokem přišel o
dvanáct kusů hovězího dobytka. A. ovčák Armagh o svém stádu,
které vlci celé zadávili. Potom promluvil hajný Foyle, jenž si dobyl
jisté proslulosti tím, že chytil holýma rukama dva zápasící jezevce;
ohnivá voda ho rozpálila, trhl sebou, zaklel a zamručel: „Dal bych za
to stádo ovcí, kdybych je mohl dostat do ruky. Obešel bych se bez
oštěpu i bez klacku.“
A tak se hlučně chvástali a vzájemně se podněcovali k uspořádání
nějaké velkolepé honičky na vlky. Ale Carragh jen seděl a mlčky je
pozoroval. A v koutě malý chlapec němě upíral zrak na chrabrého
Strana 178
lovce vlků a rychle odvracel pohled, když měl pocit, že se lovec dívá
směrem, kde on sedí.
Pak vešel dovnitř Doolay Stark, majitel mnoha ovcí, o němž se
šuškalo, že je Sas. Přišel pozdě a přinesl čerstvé novinky.
Všechny své ovce měl v ohradě obehnané vysokou kamennou zdí,
kterou pro ně postavil. Žádný vlk tu zeď nemohl přeskočit a branka
byla pevná a úzká. Kromě toho ovce dobře hlídal. Když před
chvilkou procházel močálem, zaslechl za sebou na zalesněném
pahorku táhlé jasné vytí, jaké nikdy nemůže vyjít ze psího hrdla. A
jeho poník zastříhal ušima, trhl sebou a zafrkal, a začal tak pospíchat,
že sem doklusal o hodnou chvíli dřív.
Mezi chvastouny u stolu a u ohně se rozhostilo hluboké ticho.
Všechny oči se obrátily na Roryho Carragha.
Předtím se pálenky ani nedotkl; ale teď polkl jeden doušek, tvář mu
vzplanula bojovným ohněm a promluvil:
„Tuhle příležitost mi seslal sám bůh. Ale jsou tu dva velcí vlci a do
ohrady u salaše vedou dvě branky. To znamená, že na to nestačím
sám. Protože ať už budu hlídat kteroukoli branku, právě té se vlci
vyhnou. Kdo z vás chce hrát tu hru se mnou? Kdo z vás bude střežit
dolní branku, zatímco já budu hlídat tu horní? Může to být jen jeden
jediný, protože vlci mají bystrý zrak i čich, a kdyby vás se mnou šlo
víc, vlci by se ani neukázali. Kdo z vás chce jít?“
V místnosti se rozhostilo pochmurné ticho. Kdyby přišel kněz a řekl:
„Potřebuji nějakého statečného chlapíka, který by se mnou šel dnes
večer do pekla,“ nemohlo by tu zavládnout tak rozpačité mlčení.
„Nu tak, Foyle,“ řekl Rory, „vy jste přece popadl jezevce holýma
rukama, nemáte chuť nabodnout na oštěp vlka?“
„Dneska mi není nějak dobře,“ řekl Foyle. „A taky jsem se doma
zapřisáhl při svaté Brigitě, že se vrátím nejpozději do klekání.“
Rory se zašklebil a tichounce si povzdechl.
„Jestli budu muset jít sám, nemyslím, že budu mít úspěch. Kdybych
našel dost odvážného pomocníka, můžeme se oba vrátit jako boháči.“
Strana 179
Pak se ozval tichý chlapecký hlásek:
„Nestačil bych na to já, Rory?“ A Padraic O’Lachlan, čtrnáctiletý
syn Cantreeho O’Lachlana, kulhavého ovčáka, se zvedl. Všechny oči
se k němu udiveně obrátily a bylo slyšet tiché bručení, když Rory
řekl: „Samozřejmě, máš-li dost odvahy. A zdá se mi, že máš. Byl
bych rád, kdybys měl i tělo tak silné, jak silné máš srdce. Ale protože
se nepřihlásil žádný statnější bojovník, beru tě takového, jaký jsi. A
jestli na nás vlci zaútočí, zvítězíme.“
Teprve teď se všem rozvázaly jazyky. A někteří mínili, že by se to
chlapci nemělo dovolit. Ale Rory se pohrdavě ušklíbl, ukázal na dva
velké psy a řekl: „Tihle dva budou bojovat v přední linii.“
Byli to urostlí psi, velikostí a vahou se vyrovnali vlkům, jen čelisti
měli slabší. Byli stateční a věrní, jak dovedou být jen psi, vždy
připraveni ke štvanici a k boji. Nebáli se ani vlků, když je
podporovala kopí. Byli statní jako vlci, jen čelisti neměli dost
mohutné.
Psi se zvedli s temným kňučením a s pohledem plným porozumění,
když Rory vstal, navlékl si ovčí kožich, pohlédl na svou černou
dýku, na krátký mečík v pochvě u boku a uchopil kopí, na němž bylo
dvacet výrazných vrubů.
A mladičký Padraic vstal nadšeně také. Dech se mu vzrušením
zrychloval a oči mu plály, když se postavil vedle slavného lovce.
Hruď se mu dmula pýchou, že smí hrát tak velkou roli společně s
obdivovaným hrdinou.
Byl také ozbrojen kopím a dýkou a zahalen do ovčího kožichu,
protože byla zima a venku fičel ledový vichr.
Padraic dělal vůdce, neboť věděl, kde leží vyhlédnutá salaš. Spolu s
otcem tam mnohokrát hnali ovce. Vykročili do temné noci a
chvastouni v hostinci se s nimi loučili pochvalnými poznámkami a
mnoha dobře míněnými radami.
Ale když temnota pohltila odvážnou dvojici, všichni ti mluvkové se s
velkým ulehčením vrátili ke svým pohárkům a rádi na ty dva
zapomněli.
Strana 180
Uplynula téměř hodina, než lovci před sebou vycítili velký černý
objekt – rozlehlou ohradu. Za dvěma pevnými brankami bylo tisíc
ovcí, ozývalo se odtamtud množství tichých zvuků, slabé funění,
dusot kopýtek a tlumené bečení bezpečně chráněných zvířat.
Nikde však nezaslechli zvuk cizích kroků, nikde nebylo ani vidu po
útočících vlcích, dokonce ani psi nedokázali vycítit svými bystrými
smysly nejmenší náznak, že by byl někde nablízku nepřítel.
Ještě než došli těsně k ohradě, lovec vlků řekl: „Milý hochu, budou
tam dvě branky. Vlci na takové velké ohrady vždycky útočí ze dvou
stran. Možná, že jsou branky dost pevné, aby jim odolaly. Ale s tím
nebudeme počítat. Každou branku trochu pootevřeme. Já a Ben, můj
velký pes, budeme hájit tu horní a ty s druhým, ještě větším psem, tu
dolní.
Jestli vlci vůbec přijdou, zaútočí mezi půlnocí a svítáním. Podle
jejich zvyku by měl přijít ke každé brance jeden. Připlíží se neslyšně
jako stíny. Žádná kočka by se nedokázala přikrást tak tiše. Nebudeš
je slyšet přicházet, ale pes je uslyší. Až ten zabíječ ovcí vleze
dovnitř, pes na něho skočí, porazí ho a chvilku ho bude držet v
šachu. Ale dlouho vlka neudrží. To bude tvoje příležitost. Vraž kopí
vlkovi do chřtánu a přibodni ho k zemi. Když to neuděláš, určitě se ti
vytrhne, zvedne se, roztrhá psa a pak roztrhá i tebe.
Až se ve tmě rozmáchneš kopím, dej pozor, abys probodl to pravé
hrdlo. Právě proto nosí oba psi na krku blýskavý mosazný obojek; i
za tmy můžeš mířit přesně.
Tak jakpak se cítíš, milý hochu?“ řekl Rory. „Ztratil jsi odvahu?
Nechceš se vrátit? Nebo zůstaneš a budeš bojovat?“
Lovec položil ruku chlapci na rameno. Neucítil žádné chvění. Vzal tu
dětskou tvář do svých širokých, silných dlaní, ve tmě se mu
pronikavě zahleděl do očí a řekl: „Nelituješ svého rozhodnutí?“
Vidět ho nemohl, ale mohl vycítit, že chlapcovy jasné oči planou
odhodláním, a musel vycítit, že v jeho duši není zdaleka tolik
lovecké vášně jako obdivu k milovanému hrdinovi.
Strana 181
Padraic to neuměl vyjádřit slovy. Těžce skládal větu a řekl jen:
„Udělám to – co jste mi řekl – půjdu za vámi – třeba na smrt.“
Urostlý lovec vlků se sklonil, políbil chlapce na čelo a pak ho zavedl
k brance. Malounko ji pootevřel, poplácal hocha po zádech, přikázal
velkému psovi s mosazným obojkem, aby dával pozor, a pak je
opustil – jeho statná postava se tiše rozplynula ve tmě.
Byla to tmavá, strašidelná noc. Vítr tiše hvízdal, v křoví šustilo suché
listí, mezi ovcemi občas vypukla panika a začaly bláznivě pobíhat
kolem vysoké ohrady. Padraic sebou trhl a srdce se mu rozbušilo při
každém sebemenším lomozu, ale měl na paměti Roryho varovná
slova: „Pozoruj psa. Ten se nesplete.“
A tak při každém nápadném zvuku pohlédl na psa a uklidnil se.
Minuly nejtemnější hodiny, začínala být hrozná zima a hoch už byl
pořádně zkřehlý, když tu bez jakékoli předběžné výstrahy velký pes
zařval jako lev a skočil po nejasném stínu, který se objevil v otevřené
brance. Padraic se okamžitě vzchopil. Vyskočil a pozvedl kopí právě
ve chvíli, kdy v šeru viděl, jak velký statečný pes srazil velkého
statečného vlka. A zatím co ti dva zápolili, Padraic sebral všechny
síly a proklál špičkou kopí bílý chřtán a tlamu dole pod mosazným
obojkem. Velká šelma sebou chvíli zmítala, a jak se točila na zemi
dokolečka, s tvrdým kopím mezi čelistmi, tesáky vyryly v železné
špičce rýhu. Ale Padraic mířil přesně. Velký pes vlka držel, a dřív
než chraptivý dech utichl a strašné zmítání ustalo, ozval se výkřik:
„Hej, Padraicu, drž ho! Neboj se, jdu ti na pomoc!“ A už se k němu
řítil Rory se psem a s hlavou druhého vlka.
„Jsi statečný hoch! Tvoje rána byla přesná!“ A Padraic, roztřesený
zimou i vzrušením, skryl tvář v Roryho široké náruči a rozplakal se
jako malé dítě. V zápalu boje byl silný jako pravý hrdina, ale teď,
když to nejhorší měl za sebou, dětsky se rozplakal.
Uměl by kdo vylíčit návrat té dvojice do zájezdního hostince? Uměl
by kdo vyjádřit, jaké vzrušení tam zavládlo, když vrazili dovnitř s
hlavami ohromných vlků?
Strana 182
Dostali skutečně velkou sumu a Rory se o ni s chlapcem spravedlivě
rozdělil. A lidé v Ballygawly, kteří znají kraj i příběh posledních
vlků, vám mohou ještě dnes ukázat ten statek, který. Padraic
O’Lachlan koupil pro svého kulhavého otce z odměny za vlka
uloveného té noci – statek, kde žil a v pokoji zemřel starý O’Lachlan
a jeho děti a děti jejich dětí.
Strana 183
Strana 184