Kultura 2014

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
ZAČAL TO NEPRAŠ
Myslím si, že Karel Nepraš vedle své kreslířské tvorby zasáhl do moderního českého
sochařského umění nesmazatelně svými skulpturami z netradičních materiálů. Nedávno jsem
„objevil“ (omlouvám se všem Holešovičákům za
svoji neznalost) kovové plastiky, které vedle
soliterů vytvářejí dokonce celá poschodí. Jsou
součástí Crossclubu.
Nedaleko stanice Holešovické nádraží (metro
i vlak) je v neutěšeném parku něco, co jinde
v Praze nenajdete. Crossclub je multikulturním
centrem, ve kterém si dávají dostaveníčko
nejrůznější hudební žánry, samozřejmě nejen
české, ale především zahraniční (názvy stylů ani
neuvádím, bohužel mi nic neříkají, holt to stáří
autora článku), alternativní mladé divadelní
soubory, autorská čtení, cestovatelské besedy,
klubový film atd. Ze všech dostupných materiálů
vyplývá, že klub je určený mladým a jim
odpovídají i ceny jídel a pití v místní kavárně. Také
otevírací doba je jim příznivá.
Mne
ovšem
přilákaly železné plastiky tvořené reálnými
součástkami strojů, potrubí a dalších kovových
zařízení.
Dovolte citaci z letáčku: Cross Club je
zároveň podnikem, který nabízí sám o sobě
podívanou. (To je pravda.) Jeho fascinující
futuristický design se spoustou podivuhodných
předmětů vytvořil a stále znovu vytváří František
Sádra Chmelík a jeho tým.
A pokud Vás zajímá alternativní kultura,
neměli byste klub minout…
Text a foto ah
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTERA /4
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
OVERTÝRA
NA PRAŽSKÉM
KULTURA 2014/4
HRADĚ
Je úterý 19. srpna roku 2014. Zvony chrámu svatého Víta odbíjejí jedenáctou hodinu
dopolední a - už přijíždí… za zvuků fanfár přijíždí na Pražský hrad v kočáře taženém
šestispřežím kladrubských běloušů císařovna římská a královna česká Marie Terezie (oděná
v šatu barvy blankytné)!
Kynouc zdravícímu lidu vystupuje po schodišti hradní Jízdárny, zastavuje se, přijímá
květiny, hovoří:
Vítám vás, milé dámy, milí pánové, vzácní hosté. S velikým potěšením jsem přijala
pozvání na overtýru této významné události…
A již – naslouchajíc výkladu doktora filozofických věd Jaroslava Sojky – prochází
císařovna rozlehlým sálem i galerií Jízdárny, obdivuje rozmanitost a výzdobu vystavených
kočárů, saní, nosítek, oceňuje um řemeslníků, se zájmem prohlíží koňské postroje, livreje
sloužících, obrazy.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
A
teď… teď
se Marie
Terezie
zastavuje před největší vzácností, před zlatem se třpytícím ceremoniálním kočárem prvního
olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora z Colloredo-Waldsee, svého současníka...
Overtýra k velké spokojenosti Marie Terezie končí, císařovna za opětného jásání lidu
vychází z Jízdárny Pražského hradu, nasedá do přistaveného kočáru, odjíždí…
Reportáž ze zahájení výstavy
ZAPŘAŽENÁ KRÁSA
Jiřina J. Hubáčková
Autoři fotografií:
Dan Materna (MAFRA)
Jan Gloc
FILMY
KULTURA 2014/4
FILMOVÉ PREMIÉRY
Černobílý film nazvaný po hlavní hrdince Ida se odehrává v 60. letech v Polsku. Budoucí
jeptiška Anna se ještě před definitivním zaslíbením Bohu a církvi musí seznámit se svou
jedinou příbuznou Wandou. Od této chvíle se mladé ženě stává život nepřetržitým sledem
překvapivých událostí a nečekaných situací. Britský režisér polského původu Pawel
Pawlikowski obsadil do titulní role Anny-Idy neherečku Agatu Trzebuchowskou. Svou
poslední práci režisér charakterizuje slovy: Ida je film o identitě, rodině, víře, vině,
socialismu a hudbě. Film je morální, ale nesnaží se udělovat lekce.
Příliv průměrných a podprůměrných amerických filmů neustává. Prvním takovým
příkladem je Chraň nás od zlého. Obyčejný newyorský policista Ralph Sarchie (hraje ho
Eric Bana) se na svém působišti v problematickém jižním Bronxu setkává se sérií případů,
zdravým rozumem nevysvětlitelných. Proto se obrátí na volnomyšlenkářského kněze
Mendozu (Edgar Ramírez), aby mu pomohl záhadné až děsivé události vysvětlit. Nevěřící
policista postupně nabývá přesvědčení, že pachatelé hrůzných činů se stali sami oběťmi
démonů. Kněz se nakonec ujme poslání exorcisty, aby zachránil město před zákeřnými
mocnostmi.
Kdo dodnes netušil co je exorcismus, má příležitost nechat se poučit, jak se doslova
naturalisticky vymítá ďábel z posedlého člověka. Údajně se Sarchie s černou magií setkal a
proto spolu s Lisou Collier Cool sepsal své zážitky, a kniha se stala podkladem filmového
zpracování. Bohužel, autoři scénáře ani režisér Scott Derrickson neodhadli, zda v policejním
thrilleru už nepřekročili hranici věrohodnosti z následků démonické sekty a obav o hlavní
hrdiny. Divák si může užívat hororové scény jako trapné, strašidelné, až nechutné situace,
většinou natáčené v pološeru až tmě, zvukově předimenzované, hýřící vulgarismy s
překombinovanou zápletkou.
Kdo je dychtivý poznat zákulisí vysoké školy, nechť zajde na snímek 22 Jump Street.
Dva mladí policisté v utajení Schmidt (Jonah Hill) a Jenko (Channing Tatum) jako
posluchači jedné vysoké školy mají za úkol zjistit, kdo vyrábí a prodává novou drogu. Z
detektivky se stala nepříliš lichotivá sonda do života studentů, utržených ze řetězu
rodičovského dohledu. Proto nemohou chybět honičky aut, drsné výrazy, sex, pařby, drogové
mejdany, rvačky, americký fotbal a tu a tam i posluchárny, s lehce znuděnými studenty. Režie
se ujali Phil Lord a Christopher Miller. Obvyklý happy end amerických filmů se samozřejmě
koná.
FILMY
KULTURA 2014/4
FILMOVÉ PREMIÉRY
Černobílý film nazvaný po hlavní hrdince Ida se odehrává v 60. letech v Polsku. Budoucí
jeptiška Anna se ještě před definitivním zaslíbením Bohu a církvi musí seznámit se svou
jedinou příbuznou Wandou. Od této chvíle se mladé ženě stává život nepřetržitým sledem
překvapivých událostí a nečekaných situací. Britský režisér polského původu Pawel
Pawlikowski obsadil do titulní role Anny-Idy neherečku Agatu Trzebuchowskou. Svou
poslední práci režisér charakterizuje slovy: Ida je film o identitě, rodině, víře, vině,
socialismu a hudbě. Film je morální, ale nesnaží se udělovat lekce.
Příliv průměrných a podprůměrných amerických filmů neustává. Prvním takovým
příkladem je Chraň nás od zlého. Obyčejný newyorský policista Ralph Sarchie (hraje ho
Eric Bana) se na svém působišti v problematickém jižním Bronxu setkává se sérií případů,
zdravým rozumem nevysvětlitelných. Proto se obrátí na volnomyšlenkářského kněze
Mendozu (Edgar Ramírez), aby mu pomohl záhadné až děsivé události vysvětlit. Nevěřící
policista postupně nabývá přesvědčení, že pachatelé hrůzných činů se stali sami oběťmi
démonů. Kněz se nakonec ujme poslání exorcisty, aby zachránil město před zákeřnými
mocnostmi.
Kdo dodnes netušil co je exorcismus, má příležitost nechat se poučit, jak se doslova
naturalisticky vymítá ďábel z posedlého člověka. Údajně se Sarchie s černou magií setkal a
proto spolu s Lisou Collier Cool sepsal své zážitky, a kniha se stala podkladem filmového
zpracování. Bohužel, autoři scénáře ani režisér Scott Derrickson neodhadli, zda v policejním
thrilleru už nepřekročili hranici věrohodnosti z následků démonické sekty a obav o hlavní
hrdiny. Divák si může užívat hororové scény jako trapné, strašidelné, až nechutné situace,
většinou natáčené v pološeru až tmě, zvukově předimenzované, hýřící vulgarismy s
překombinovanou zápletkou.
Kdo je dychtivý poznat zákulisí vysoké školy, nechť zajde na snímek 22 Jump Street.
Dva mladí policisté v utajení Schmidt (Jonah Hill) a Jenko (Channing Tatum) jako
posluchači jedné vysoké školy mají za úkol zjistit, kdo vyrábí a prodává novou drogu. Z
detektivky se stala nepříliš lichotivá sonda do života studentů, utržených ze řetězu
rodičovského dohledu. Proto nemohou chybět honičky aut, drsné výrazy, sex, pařby, drogové
mejdany, rvačky, americký fotbal a tu a tam i posluchárny, s lehce znuděnými studenty. Režie
se ujali Phil Lord a Christopher Miller. Obvyklý happy end amerických filmů se samozřejmě
koná.
FILMY
KULTURA 2014/4
Do kategorie komedií by se měl zařadit nedávno uvedený film Sex Tape. Herec Jason Segel
spolu s producenty a scenáristkou hledali
další námět na volné pokračování Zkažené
úči. Tenkrát i nyní se stejným tvůrčím
obsazením - Cameron Diaz (Annie), Jason
Segel jako její manžel Jay a režisér Jake
Kasdan. Segela napadlo, co by se stalo, kdyby
si manželé natočili domácí erotické video,
které se do rána ztratí. A základní námět byl
na světě. Teď už jenom kostru obalit dalšími
situacemi a postavami při hledání a
zneškodnění choulostivého videa. Pokud
možno velmi humornými a samozřejmě i
originálními. Režisér Kasdan, který se po
americku rozplývá nad ohromně vtipným
nápadem, se dále v rozhovoru přiznává, že
zbožňuje spolupracovat s Jasonem a
Cameron, že trefit správné vyznění celé
komedie nebylo lehké, ale jemu se líbí, když
se natočí velice bláznivé situace. Budiž, co se
líbí panu režisérovi se ještě nemusí zamlouvat
divákům. Alespoň těm soudným.
Literární předlohy mnohdy pomůžou jako
odrazový můstek dalším adaptacím. Podle
románu Larryho Browna Joe natočil stejnojmenný snímek (scénář Gary Hawkins)
režisér David Gordon Green. Do titulní role obsadil zkušeného, zralého herce Nicolase
Cagea. Nerudný, drsný předák dřevorubců, také lidí na okraji společnosti jako on sám, si drží
od ostatních odstup. I zevnějšek tomu odpovídá. Zarostlá tvář, pochmurný, neuhýbavý pohled
spíš odrazuje než láká k bližšímu přátelskému seznámení. To trvá do chvíle, kdy ho naléhavě
žádá o práci patnáctiletý kluk, tyranizovaný otcem-alkoholikem, živící rodinu a pokud to jde,
chránící matku a sestru před surovostmi opilého táty. Joe si prožil podobný život a tak má pro
chlapce pochopení. Syrový příběh tří lidí postupně nabývá na síle, dramatické situace se vrší,
až se vystupňují do okamžiku, kdy nenávist vůči násilnickému otci jeho syna Garryho (hraje
ho přesvědčivě Tye Sheridan) přivádí k pomstě a pouze Joe nevyhnutelnou tragédii může
odvrátit nebo k ní souhlasně přihlížet. Sociální příběh se odehrává v zapadlém koutě na jihu
Spojených států, kde se jakoby čas zastavil. Na filmovém festivalu v Benátkách byl loni
oceněn režisér Green i začínající talentovaný Tye Sheridan.
Dvě české novinky, nedávno uvedené v kinech, představují odlišné žánry. Pohádkám fandí
malí i velcí diváci, pohádky rádi točí mladí i starší režiséři. Základní téma je dané, dobro
vítězí nad zlem, jen kulisy, herci a kostýmy se mění.
Otec a syn Svěrákovi a skladatel Uhlíř se podepsali pod nejnovější pohádku Tři bratři. Za
předlohu posloužily banálně známé vyprávěnky - Šípková Růženka, Červená Karkulka a
Dvanáct měsíčků. Spojovacím motivem se stali tři sourozenci žijící dosud na statku svého
otce (Oldřich Kaiser), který je pošle do světa, aby se zbavili špatných vlastností. Pepa (Vojta
Dyk) zbrklosti, nepozorný Jan (Tomáš Klus) své nesoustředěnosti a nejmladší Matěj (Zdeněk
Piškula) váhavosti.
FILMY
KULTURA 2014/4
Sloučit tři dramatické příběhy do jednoho celovečerního filmu znamená seškrtat expozici na
minimum, vynechat vedlejší motivy a vytvořit jednoduché situace, přímočaře vedoucí ke
splnění úkolu. Naši hrdinové mají bohužel úzký dramatický prostor, aby přemohli zlo, ať jde
o kletbu, vlka-lidožrouta nebo nenávistnou macechu. Například - stačí, aby udatný mladík
jednou dvakrát máchnul mečem a trní, obrůstající zámek, zmizí. U Dvanácti měsíčků se divák
může ptát, proč je hrdina přítomen, když Marušce nepomůže splnit tři úkoly uložené
macechou. Proto si Zdeněk Svěrák pro sebe napsal roli kronikáře, který dětem vysvětlí a
částečně odvypráví co, kdy a proč se stalo, případně stane. Režisér si pomohl tzv.
brechtovským zcizovacím efektem. Vypravěč se obrátí do publika, znázorněného dětskými
hlavami a rukama, a vyzve malé diváky, aby poslouchali jeho slova. Neodpustím si poznámku
na okraj. Zdeněk Svěrák, původní profesí učitel češtiny, sklouzne do klišé, tak často dnes
používaného. Místo adekvátního „naslouchat" vysloví zprofanované a významově odlišné
sloveso „poslouchat".
Svěrákovy texty a Uhlířovy melodie na sebe strhávají větší
pozornost než mluvený a hraný skromný trojitý příběh.
Údajně výpravná pohádka stála 42 milionů, z toho za
kostýmy se zaplatilo víc než jeden milion. Výtvarnice
Simona Rybáková navrhla 28 originálních obleků a doplňků
z drahých materiálů a kombinovala je těmi, uchovávanými v
barrandovském fundusu. Pokud tvrdí, že se snažila „o celkový atraktivní a věrohodný vizuální dojem", stačí si vybavit
například skvělé kostýmy ze seriálu Arabela a její tvrzení je
spíš zbožným přáním než faktem.
Spolupráce otce a syna Svěrákových doznává sestupnou
uměleckou tendenci. Už se to zřetelně projevilo ve Vratných
lahvích. Pokud má Zdeněk Svěrák volnou ruku a píše scénář
pro zkušeného režiséra (Jiřího Menzela), pak spolu stvoří
vtipný, laskavý a humornými situacemi vrchovatě naplněný
film, jako je Vesnička má středisková, v němž lidské osudy působí věrohodně a stále
současně.
Nejnovější premiérou v českých kinech je životopisný dokument Století Miroslava
Zikmunda. Rok přesvědčoval režisér a scenárista Petr Horký svého přítele a také
protagonistu zamýšleného snímku, než řekl: Tak jo, a když už, tak pořádně. Takže tady máte
přístup ke všem mým soukromým deníkům a pusťte se do práce. Práce to musela být perná,
přečíst všechny deníky psané sedmdesát let, zhlédnout archivní i rodinné filmy, natočit třicet
hodin rozhovorů... Horký věnoval tomuto projektu tři a půl roku života a doufal, že stěsnat do
půldruhé hodiny celovečerního filmu to nejpodstatnější, aby objevil, představil, vykreslil
ojedinělou osobnost, jakou Miroslav Zikmund je, se mu nakonec přece jen podaří. Z filmu
jasně vyplývá, že je to neuvěřitelně skromný, laskavý, pracovitý, moudrý a vzdělaný člověk.
Domnívám se, že režisér a scenárista v jedné osobě stál před nesmírně těžkým rozhodováním,
co ponechat a co pominout, a doufat, že diváky neochudí o to podstatné co prožil i prožili
spolu s Hanzelkou, jaká rozhodnutí musel udělat a v čem se nezpronevěřil sám sobě.
Protože materiálu natočeného i použitého z dokumentárních záznamů je tolik, televizní
stanice ZOOM, která projekt spolufinancovala, během podzimu odvysílá tři pokračování
životopisného dokumentu dnes pětadevadesátiletého cestovatele, spisovatele, novináře,
filmaře, fotografa a především výjimečného člověka inženýra Miroslava Zikmunda.
Inka Ciprová, foto ah
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
Fotograf
František Dostál
Fotograf a teoretik Andreas Müller-Pohle říká: … do
každé fotky autor vkládá svůj
subjektivní pohled, takže ji
nemůžeme považovat za objektivní
dokument…
S tím souhlasím a myslím si,
že pokračování té myšlenky
spočívá v tom, co autor nakonec
nabídne „světu“. Kdyby tomu tak
nebylo, nebyli by ani fotografové,
jen samotné fotografie. Právě „subjektivním pohledem“ se
fotografové od sebe liší. Dokonce to dosvědčuje sám František
Dostál v knize Život je prevít, ale krásnej…, když říká: Když už si
člověk nechal říkat fotograf, přestože mu tahle činnost byla po
celý život pouhopouhou zábavou a prostředkem k poznávání vrstevníků, měl by sestavit ze
svých obrázků knížku mluvící jeho řečí.
Mezi FOTOGRAFY patří i František Dostál, kterému je
věnované deváté číslo časopisu Fotořečiště. Stačí si jen časopis
prolistovat a pochopíte, že je autor
„dokumentarista“, ale svůj, svým trochu
humorně
laděným
pohledem
zaznamenává svět, ve kterém se
pohybuje. Fotografie uvedené v časopise
nejsou průřezem dosavadní tvorby, jsou
autorovým výběrem, s nímž nás oslovuje.
František Dostál se narodil v Praze,
letos oslavil 76. narozeniny. Vyrůstal
v okrajové části Prahy, ve Vršovicích. Na
průmyslové škole strojnické v Masné
ulici se mimo studia věnoval lehké
atletice. Byl dokonce držitelem
českoslo-venského
rekordu
ve
štafetovém běhu. S fotografováním
začal později, přesto již vydal
několik knih. Je jich více než třicet.
Může se pochlubit publikací, která
získala titul Nejkrásnější kniha roku.
Dostál fotografie řadí do souborů.
Známými jsou, například, Letní lidé
nebo Psi a lidé. Soubor Letní lidé
vznikal v průběhu třiceti let ve
Zlenicích na Sázavě a z něho jsou
převzaté fotografie.
ah
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
ZLÍCHOVSKÝ
KOSTELÍK
Ať jdete či jedete od Braníka
nebo Smíchova nemůžete přehlédnout malý kostelík na
levém břehu Vltavy, stojící
vysoko na skále.
Kostel je zasvěcený svatému Filipovi a svatému Jakubovi. Při kostele je dnes zřízena
římskokatolická farnost.
První zmínky o vsi
Zlíchov pocházejí z roku 1088. Na vápencovém vršku, kde kostel
stojí, stála původně románská kaple sv. Štěpána zmíněná roku 1257 za vlády Přemysla
Otakara II. V průběhu času kaple nesla i jméno sv. Václava, protože ve správě nad ní se
vystřídalo několik církevních řádů. Koncem 14. století byla původní stavba goticky
přestavěná. Bohužel v srpnu 1418 kostel i faru husité zničili, když napadli Smíchov. Obnovy
se později ujali utrakvisté, od nichž roku 1624 obec i duchovní správu koupili jezuité. Ti
v roce 1713 kostel zbořili a na jeho základech postavili barokní stavbu, kterou známe dnes
my. Zasvětili ho svatým apoštolům Filipovi a Jakubovi. Fara na Zlíchově byla obnovena roku
1873. Opravy kostel prodělal například v roce 1885 nebo 1901, kdy byly obnoveny i oltáře.
Generální oprava probíhala v letech 1991-1993.
Filipa i Jakuba si vybral Kristus mezi své apoštoly. Bývají tradičně uctívaní společně,
přestože jejich cesty se po
smrti
a
zmrtvýchvstání Ježíše rozešly. Filip hlásal evangelium v Malé Asii, kde
byl ukřižován a na
kříži ukamenován. Proto,
jako všichni svatí
mají své atributy, těmi
Filipovými jsou kříž
a kámen. Jakub mladší (v
družině Krista byli
dva Jakubové), ten se stal
prvním biskupem
v Jeruzalémě, ale židovský velekněz jej
nechal shodit z chrámové
zdi a ubít kyjem a
kamením. Proto jeho
atributy
umučení
jsou kyj a kámen.
Kostel je zajímavý i svou atypickou orientací, je totiž směrován k severu. Chrá-mová loď
je obdélníková s rovným stropem. Hlavní oltář zdobí obraz obou patronů z roku 1875 od
Viléma Kandlera.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
Originály dřevořezbářské výzdoby oltáře pocházející z let 1520-1525 jsou dnes
uloženév Národní galerii. Od Viléma Kandlera jsou v kostele ještě tři obrazy – sv. Václav, sv.
Ludmila a sv. Anna.
Vnitřní prostor zdobí i velká dřevěná barokní socha Panny Marie a ještě několik plastik.
Přestože je kostel malý, má své varhany postavené Karlem Schiffnerem z roku 1883.
Zvonice kostela obsahuje dva zvony. Na přilehlém hřbitově se již nepohřbívá od roku
1897.
Před kostelem
Jana Nepomuckého
Na cestě pod kostecový sloup, na němž
Svatohorské.
stojí barokní socha sv.
z 2. poloviny 18. století.
lem se nachází pískovje socha Panny Marie
Celé vyvýšené
pohled na část Prahy
místo
nabízí
a je oázou klidu.
krásný
Informace z materiálů farnosti.
Foto a text ah
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
JAK JSEM POTKAL TOULOUSE-LAUTRECA
První a druhé setkání
V rámci festivalu BONJOUR Plzeň se koná výstava plakátů nejznámějších současných grafiků, které vznikly k oslavě a poctě Henryho de Toulouse-Lautrec (1864-1901),
pod názvem 100x Hommage à Toulouse-Lautrec.
Na výstavě se podílejí pod záštitou děkana doc.ak.mal. Josefa Mištery…
Fakulta umění a designu Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni
Galerie Ladislava Sutnara, Riegrova 11, Plzeň
Výstava potrvá do 3. října 2014
Úvodní slovo k výstavě zajistila: Fakulta umění a designu
Amandine Salmon, Alliance Française de Plzeň
Pořadatelé: Fakulta umění a designu
Alliance Française de Plzeň
Plzeň - hlavní město kultury 2015
Vystavený soubor z majetku ak.mal Jana Rajlich, Sdružení Bienále Brno
Plakáty oslavující Henryho de Toulouse - Lautrec (2001)
Blížilo se 100. výročí úmrtí legendami opředeného francouzského malíře Henryho de
Toulouse-Lautrec (1864-1901), proslaveného nejen svými obrazy a grafickou tvorbou, ale i
originálními plakáty, zejména pro pařížský šantán Moulin Rouge. … Mezinárodně známý
holandský grafik-designér, tvůrce četných plakátů Anton Beeke v té době přemýšlel, jak
Toulouse-Lautrecovo výročí oslavit a hlavně jak je světové veřejnosti výrazně připomenout.
Pojal úmysl uspořádat výstavu a vydat kolekci současných plakátů nejznámějších současných
světových grafiků – afišistů, kteří by svými návrhy život a dílo Lautrecovo oslavili. Jako člen
mezinárodní výběrové grafické organizace AGI se se svým záměrem obrátil na své kolegy
v Alianci. Vyhlásil Toulouse-Lautreca za patrona všech plakátistů, za zakladatele jejich
„rodiny“, a dnešní afišisty za Lautrecovy dědice, za jeho „vnuky“. Záměr byl získat 100
nejvýznamnějších grafiků z celého světa, kteří by vstoupili do vyhlášené toulosovskolautrecovské rodiny a na počest svého „předka“ zakladatele vytvořili oslavný plakát. Práce
měli signovat svým podpisem rozšířeným o doplňující jméno „Toulouse“. Tedy například
Anton Toulouse Beeke, Piere Toulouse Bernard, Raymond Toulouse Savignac, atd., atd.
Beeke zapojil do práce své studio, získal sponzory a spolupracovníky v Paříži. Se svou
koncepcí seznámil vydavatelství Editions Odyssée, tiskaře Escourbiaca a teoretika plakátu a
známého účastníka soutěžních porot Alaina Weilla. Ve spolupráci s nimi a pod patronací
Centre National des Arts Plastiques v Paříži i samotného Toulouse-Lautrecova muzea v Albi,
v umělcově rodišti, se akce rozjela. Z původně uvažovaných 225 jmen vybrali organizátoři po
dosti složitém jednání konečný soubor 100 umělců. Výstava – reminiscence na historický
„Salon des Cent“ – mohla být zahájena. Autoři rezignovali na finanční honoráře, jako odměnu
však dostali obsažnou knihu – katalog výstavy a zejména celý soubor jednoho sta vytištěných
plakátů v originální velikosti. Z ČR byl pozván Jan Toulouse Rajlich st., který svou kolekci
zapůjčil Sdružení Bienále Brno – a díky tomu se mohla tato unikátní výstava uskutečnit také
v Plzni.
–sv-
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
PROČ SE USMÍVAJÍ…?
„Záhadný“ úsměv Mony Lisy… ?
Žena (i když o tom se někdy pochybuje), tedy žena, mladá, půvabná, proč
by se neusmívala, zvlášť když ji maluje věhlasný umělec.
Ale proč se usmívají bojovníci – a
ještě k tomu hlinění? Usmívaly se snad
jejich živé „předobrazy“, byla to jakási
vojenská strategie k oklamání nepřítele?
Nebo se usmívají právě jen ti hlinění, má
to nějaký tajemný, symbolický význam? Nebo se snad
usmívají, že měli tu čest být pohřbeni
spolu se svým vládcem Čchin Š´-chuangti (259-210 př.n.l.), prvním císařem
dynastie Čchin sjednotitelem Číny? A
usmívají se mnozí z mnoha-tisícové
armády terakotových bojovníků nebo jen
dva z nich, pěšák a lučištník, a to proto,
že právě oni byli vy-bráni, aby v daleké
České
republice,
v Císařské (!)
konírně
Pražského
hradu,
střežili vzácné exponáty pětitisícileté
čínské historie,
aby
střežili
POKLADY STARÉ ČÍNY… ?!
Jiřina J. Hubáčková
(Foto ze skládačky
Poklady staré Číny)
Foto Vít Šimánek,
ČTK
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
Fotografie převzaté z brožury Nové divadlo
VÝSTAVA
NOVÉ DIVADLO V PLZNI
Výstava „Stavba Nového divadla
v Plzni 2012-2014 - Historie divadelních
budov v Plzni“ před Studijní a vědeckou
knihovnou Plzeňského kraje je uspořádaná
k jedinečné příležitosti: k otevření nového plzeňského divadla. Fotografie, rozvržené na
dvaceti panelech, rozdělují expozici na dva tematické celky, které na sebe chronologicky
navazují.
První část se věnuje historickým divadelním budovám v Plzni a mapuje jejich dějiny
od prvních dochovaných zmínek z roku 1798.
Provádí nás pozoruhodnou etapou historie
plzeňského divadelnictví, jejíž první představení
se konala v hostincích a domech, které dnes
míjíme bez povšimnutí. Připomíná nám i ty
budovy, které už dávno pohltil čas. Zavádí nás
také do Velkého divadla v Plzni a přibližuje nám
jeho
příběh,
který
započal stavbou v roce 1899. A nakonec výstava
umožňuje nahlédnout i do nedávno uzavřeného
Komorního divadla, jež symbolicky završuje první
část výstavy a umožňuje nám plynule přejít do
současnosti.
Dnešek se před námi otevírá ve druhé části
výstavy věnované Novému divadlu v Plzni, jeho
výstavbě a zatím nedlouhé historii. Fotografie, uspořádané do tohoto celku, nás provázejí
zrodem budovy od prvních krůčků, architektonického návrhu a poklepu základního kamene,
přes budování základů a výstavby obvodových zdí, až po instalaci složitých divadelních
technologií a vybavování interiéru. Na závěr se divákovi výstavy Nové divadlo představuje
v plném lesku již dospělé, připravené na slavnostní otevření.
–sv-
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
NEŠLAPAT !!!
Určitě tu „pověru“ znáte:
Na kanály se nešlape! Přináší to smůlu!
Ona to není pověra, ale mnoholetá zkušenost. Mnozí by mohli vyprávět, a ani by
nemuseli přehánět, o zkušenostech s potměšilými kanály a dalšími poklopy na chodnících a
vozovkách. V minulém čísle jsem vám představil mozaikové chodníky. Takové, jaké máme
v Praze. Nepřímo jsem vás vyzval k pohledu pod nohy.
Dnes budu ve vyprávění pokračovat o zajímavostech, které většinou každý den jen
nevědomky překračujeme. Pokusím se poukázat na zajímavé kovové části chodníků a cest. Na
kryty, pod kterými se nacházejí dráty, kabely, trubky, roury, kanály i velké tunely.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
Ty malé litinové poklopy používají elektrické rozvodny, větší plynaři a vodaři, největší
pak kanalizační služby. Mimo ně na chodnících nebo v jejich blízkostech jsou kovové
rozměrné plotny, pod nimiž jsou šachty, výtahy nebo vstupy do sklepů. Mnohými podobnými
zakrytými otvory se dříve do sklepů sypalo uhlí, do restaurací spouštěly sudy s pivem atd.
To by mohlo stačit.
Věřím, že víte, o čem mluvím.
Mně jde však o takové, které
vypadají jako velké mince,
medaile či plakety. Jsou
umělecky zpracované. Jejich
design se město od města liší a
dokonce se mění jejich
vzhled i v průběhu desetiletí.
Kanály-vpustě, kam stéká
voda, jsou většinou zakryté
hranatou mřížkou, ale nejsou
všude shodné. Vstupy do
podzemí bývají kulaté i hranaté s jednoduchým, složitým i zdobným dekorem. Pokud si je
prohlédnete, budou vám některé opravdu připomínat rub našich mincí, protože mají uprostřed
lva, ale většinou v Praze převažuje na jejich středu část městského znaku. Jiné mají jen
ozdobný reliéf bez písmen a nějaké symboliky.
Všechny však musel někdo navrhnout, někdo v železárnách udělat pro ně formu a pak
je odlít.
Vpustě
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
Uváděné ukázky poklopů a vpustí jsou jen výběrem z mého „archivu“. Pocházejí
například z Prahy Libuše, Prahy Petrovic, Starého Města, Jižního Města, Smíchova.
Mezi rarity patří například tento poklop,
na kterém je
VODOVOD MĚSTA SMÍCHOVA
Text a foto ah
NABÍDKA
Ještě jsem se s podobnou akcí na své e-mailu nesetkal – jak mi přišla, tak ji předávám.
Vážení přátelé a sběratelé drobné grafiky,
výtvarník Oldřich Jelen nabízí k předobjednání před tiskem 2 grafiky, které budou k
prodeji pouze v nákladu 50 ks od každé.
Pokud budete mít zájem napište. Vyobrazení grafik naleznete v příloze mailu.
Karel Scherzer
CENY:
Litografie Sedící a Bastet
Jedná se o malé grafiky formátu tisku 13 x 20 cm, formát listu bude A4.
Termín dokončení: říjen 2014
Cena /stejná pro obě grafiky/:
a)
Oficiální prodejní cena po vytištění ….1200 Kč
b)
při objednání před zahájením tisku cena za 1 kus … 700 Kč
c)
d)
množstevní sleva při objednání 2 kusů před zahájením tisku, 1 kus … 600 Kč
množstevní sleva při objednání 3 kusů před zahájením tisku, 1 kus ... 500 Kč
Scherzer G-DESIGN ([email protected])
nová grafika od Oldřicha Jelena - SEDÍCÍ a BASTET
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
OBLASTNÍ GALERIE LIBEREC
V utorok 26. augusta 2014 navštívila Liberec skupina členov Klubu kultury ČSN
a v rekonštruovanom objekte niekdajších „místních Lázní“ sa oboznámila s priestormi,
v ktorých sú umiestnené zbierky Oblastnej galérii v Liberci. Vzhľadom na význam
Libereckej galérie, v dnešnom čísle bulletinu Kultura 2014 uvedieme len informácie
týkajúce sa budovy a prestavby a priblížime príležitostné výstavy.
K histórii zbierok, galérie a k stálym expozíciám sa vrátime v ďalšom čísle.
O nových priestoroch pre galériu v Liberci sa uvažovalo vzhľadom na rozsah jej zbierok už
dávnejšie. Galéria vznikla po roku 1945 oddelením výtvarných zbierok, ktoré boli súčasťou
Severočeského múzea. Toto múzeum vzniklo v roku 1873 ako prvé múzeum svojho druhu
v českých krajoch.
Galéria bola umiestnená do budovy bývalého Liebigovho paláca v tesnej blízkosti
Libereckého zámku. Tieto priestory slúžili galérii šesťdesiat sedem rokov až do konca
februára 2014. V priebehu rokov prešla budova niekoľkými rekonštrukciami. Významné
obdobie bolo počas riaditeľovania PhDr. Hany Seifertovej, ktorá pôsobila vo funkcii
v rokoch 1958-1970. Úpravy budovy, vybudovanie cennej zbierky holandského maliarstva
16. a 17. storočia, rozšírenie výstavnej činnosti zvýšili záujem o činnosť galérie. Občianske
postoje riaditeľky boli príčinou jej odvolania začiatkom normalizácie. Významné bolo
obdobie riaditeľovania PhDr. Věry Laštovkovej po roku 1989, ktorá galériu posunula medzi
najvýznamnejšie inštitúcie svojho druhu v Českej republike.
Stavbu budovy niekdajších „městských lázní“ financovala inštitúcia Reichenberger
Sparkasse. V roku 1898 k päťdesiatemu výročiu panovania Františka Jozefa I. bola stavba
tomuto výročiu dedikovaná. Pripomína ju dodnes pamätná tabuľa na priečelí budovy. Stavba
bola postavená podľa projektu viedenského architekta Petra Paula Branga (1852-1925)
v rokoch 1899-1902. Pre zaujímavosť Peter Paul Brang bol architektom aj kúpeľnej budovy
v Ústí nad Labem, divadla v Děčíne a v Žatci a kolonády v Janských Láznich. Brang navrhol
aj viacero administratívnych budov na viacerých miestach Rakúsko-Uhorskej monarchie.
Cisár dokonca pri návšteve Nemecko-českej výstavy v Liberci v roku 1906, aj budovu
„městských lázní“ navštívil.
Po zmene režimu v roku 1989, na začiatku transformácie budova „mestských lázní“ prešla
kupónovou privatizáciou, menila viackrát majiteľa a po skoro dvadsiatich rokoch budovu,
ktorá bola vo veľmi zlom stave, odkúpilo mesto. V roku 2009 bola uzatvorená dohoda medzi
mestom, Libereckým krajom a Oblastnou galériou o využití „lázní“ ku galerijným účelom.
Liberecký ateliér Sial vypracoval projekt revitalizácie kúpeľov na galerijné účely v rokoch
2009-2010. Vlastné stavebné práce začali v septembri 2011 a boli dokončené za dva roky.
Projekt rekonštrukcie bol ocenený hlavnou cenou Grand Prix Obce architektov ČR za rok
pripomenula významnú2013. Novostavba depozitára získala hlavnú cenu Klubu za starú
Prahu ako najpodarenejšia novostavba v historickom prostredí realizovaná na území Českej
republiky v roku 2013.
Náklady na rekonštrukciu dosiahli vrátane DPH výšky tristo šesťdesiat miliónov korún .
Výstava Mary Duras (1898-1982) pripomenula azda najvýznamnejšiu nemecky
hovoriacu umelkyňu v Československu. Bez preháňania patrí k niekoľkým výnimočným
ženám, ktoré zažiarili na pražskej umeleckej scéne prvej polovice dvadsiateho storočia.
Povedomie o jej tvorbe nebolo nikdy na rozdiel od jej nemecky hovoriacich súčasníkov
a súčasníčok
tvoriacich v medzivojnovom Československu nikdy celkom vymazané
z príbehu českých dejín umenia.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
Už vlaňajšia ostatná výstava Oblastnej galérie Liberec pred presťahovaním do nových
priestorov, „Mladí lvi v kleci“, čo boli umelecké skupiny nemecky hovoriacich výtvarníkov
z Čiech, Moravy a Sliezska v medzivojnovom období bola priam senzáciou. Uviedla mená
a diela umelcov, ktorých politické pomery zmiatli z pamäti kultúrnej verejnosti. Na výstave
sa opätovne objavili aj práce Mary Duras.
V sprievodnom letáku k jej samostatnej výstave, ktorá prebiehala od 12. júna do 31. augusta
tohto roku sa píše, že nemecký jazyk, a dve emigrácie ju však voľky–nevoľky napriek tomu
odsunuli na okraj. Vytesniť ju nebolo možné, lebo jej väzby na česky hovoriace prostredie
rovnako ako nespochybniteľné medzinárodné úspechy a renomé jednoducho sa nedali
prehliadnuť a to ani v dobách, keď sa tvorba nemecky hovoriacich umelcov a umelkýň stala
v Československu nežiaducou a zamlčovanou témou. Podľa názoru kurátora výstavy Ivo
Habána sochárka mala len tú smolu, že bola žena, hovorila nemecky a tvorila veľmi
podceňovanom realistickom neoklasicistickom duchu. Bola jednou z prvých žien – umelkýň
na pražskej akadémii. Aj v britskom exile prejavovala lojalitu k československému štátu,
čoho svedectvom sú jej portréty Jana Masaryka a Edvarda Beneša. Na profilovej výstave sú
popri jej sochách vystavené aj diela spolužiačok z ateliéru Jana Štursu Gabriele Waldert,
Marty Jiráskovej a Hany Wichterlovej. Spolu s nimi aj medzivojnové diela ďalšch nemecky
hovoriacich sochárok Helene Scholz Železny, Mary Schöpflin a Ilse Pompe. Monografická
výstava Mary Duras sa koná v Oblastnej galérii Liberec po osemdesiatich rokoch. Jej
posledná výstava v Československu sa konala v roku 1934 v Prahe v Galerii Hugo Feigl.
Do 19. storočia nás privádza ďalšia príležitostná výstava Josef Führich (18001876)
Z Chrastavy do Vídně“ Führichova mladosť bola spojená so severočeským nemecky
hovoriacim prostredím. Kresliarske a maliarske začiatky sú spojené s činnosťou jeho otca
Wenzela, ktorý v Chrastave a v okolí sa živil ako maliar–remeselník. Spolu so synom
vytvorili viacero cirkevných diel, napríklad v kostole v Raspenave a v okolí. Nadaný chlapec
bol podporovaný grófom Clam–Gallasom, ktorý mu umožnil štúdium na pražskej Akademii.
V tomto prostredí začala Führichova kariéra výtvarníka, považovaného v dvadsiatych rokoch
19. storočia v Prahe za významného vlasteneckého maliara a za najnadanejšieho z domácich
umelcov. České dejiny Václava Hanka, ktoré ilustroval Josef Machek a ďalší pražskí
výtvarníci, ku ktorým patril Josef Führich boli toho svedectvom. Na druhej strane mu boli
blízke nové smery v nemeckom umení, spájané objavovaním
stredovekého umenia i novým prístupom k náboženskej téme.
Ambicióznemu Josefovi Führichovi sa podarilo vo Viedni získať
od kniežaťa Metternicha prostriedky k študijnej ceste do Ríma,
ktorá v tej dobe bola považovaná za vrchol umeleckej prípravy.
Po dvoch a pol roka pobytu v Ríme sa vrátil do Prahy, ale
z rôznych dôvodov odmietol ponuku na miesto
riaditeľa
Akademie. V roku 1834 odišiel definitívne
do Viedne.
V revolučnom
roku 1848 žil u švagra v Krásnej Lípe pri
Rumburku. Výsledkom tohto pobytu je aj oltárny obraz
v tamojšom kostole. Na výstave je viacero obrazov s cirkevnými
motívmi zo severných Čiech, napríklad krásna Immaculata
z kostola sv. Mikuláša z Mikulášovic v Šluknovskom výbežku.
Führichova výstava približuje dielo maliara, z hľadiska umeleckého vývoja v Čechách, do
ktorého podstatným spôsobom zasiahol, najmä v mladosti. Grafické reprodukcie Josefa
Führicha boli svojho času v Čechách sa tešili veľkej obľube..
Vojtech Čelko
Foto převzaté
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Čerpáno z knihy Domovní znamení staré Prahy, autorka Lydia Petráňová
Malebná znamení na domech staré Prahy,
která současný člověk vnímá především jako dekorativní prvek v architektuře, kdysi zcela
účelně sloužila v každodenním životě. Zrodila je středověká kultura měst v době, kdy se pro
množství ulic a domů stala orientační pomůcka nezbytností. Domovní znamení měla tedy
praktický účel informovat chodce a vypovídat o domě, ale jejich symbolika často tajila
hluboký smysl. Během staletí se symbolické významy pozměnily nebo dokonce naprosto
upadly v zapomenutí. Ale ke středověkým obyvatelům města promlouvala znamení stejně
srozumitelnou řečí, jakou k nám dnes hovoří třeba orientační a dopravní značky.
U Tří zlatých seker
(Úvoz 6, Praha 1 – Hradčany)
Sekera značí sílu, moc anebo přemožení omylu, oběť,
oporu či pomoc. Nejde tudíž jenom o nástroj ke kácení stromů, ale
odvěký symbol. Často boží symbol. Může představovat blesk
vržený bohem nebes, anebo přímo hromovládce. V antice byla
sekera emblémem nebeských bohů, dvojitá sekera pak spojením boha oblohy a bohyně země.
U mnoha národů nabývá tento symbol magického významu, například u afrických Jorubů,
kde je hromoklínem boha bouře. V Číně znamená spravedlnost, rozsudek anebo trest, obětní
sekera pak smrt neosvíceného člověka, připoutaného ke smyslům. Hinduisté přisoudili sekeru
společně se dřevem a měchem jako atribut bohu ohně. Višnu drží v ruce sekeru, s níž podtíná
strom. Keltové i Skandinávci sekerou označovali bojovníka, náčelníka anebo božskou bytost.
Minojská kultura nám zanechala symbol dvojité sekery jako znamení moci. A pro
křesťanskou symboliku znamenala sekera mučednictví, anebo rovnou zkázu.
V Úvozu na pražských Hradčanech nalezneme na jednom z domovních znamení
sekery hned tři. Podle heraldické symboliky lze usuzovat na přítomnost tesaře v domě. O
žádném konkrétním řemeslníkovi tohoto řemesla se ale důkazy nedochovaly. Škoda. Dost
možná, že to byla právě jedna z jeho seker, která oddělila hlavu od těla Švédovi, který tudy
utíkal směrem ke Strahovu, jak praví dávná pověst…
Ke konci třicetileté války došlo i na obléhání Prahy švédskými vojsky. Švédové
obsadili také Strahovský klášter, kde ubytovali mnoho svých vojáků, kteří v menších i větších
skupinkách často vyráželi do města, aby plenili nač přišli. Jeden z nich neměl úctu ani před
Bohem, a tak jednoho dne vyloupil dokonce chrám sv. Mikuláše na Malé Straně. Obtěžkán
lupem zamířil Úvozem vzhůru ke Strahovu, kde byl ubytován jeho vojenský oddíl, když vtom
se na něj vrhla horda rozhořčených obyvatel. Drzého Švéda srazili z koně, vzali mu kořist a
nakonec mu pro všechny případy, kdyby chtěl mluvit, uťali hlavu. Takto ho vysadili zpátky
do sedla a popohnali koně směrem ke Strahovu. Hlavu švédského vojáka zakopali na
neznámém místě a církevní majetek prý vrátili do kostela. Švédové ztracenou hlavu nějaký
čas hledali, aby mohli svého druha řádně pochovat, ale nakonec toho museli nechat a
odtáhnout domů. Zůstalo jen tělo bez hlavy, jež se prý často zjevovalo v místech, kde drzý
Švéd přišel o kořist, za kterou musel krvavě zaplatit. Možná, že přízrak ještě stále hledá svoji
hlavu, možná kořist z chrámu sv. Mikuláše, se kterou se nedokázal rozloučit ani po smrti.
–sv-
Kultura 2014
Bulletin Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR
Vydává výbor Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR pro své členy
Redakce časopisu KULTURA
Šéfredaktor: PhDr. Aleš Holub (ah)
Redaktoři:
PhDr. Vojtech Čelko (čel)
Mgr. Jiřina J. Hubáčková (jjh)
Eva Kubátová (eku)
PhDr. Milena Nyklová (ny)
Jaroslava Světlíková (-sv-)
Redakční rada webových stránek KK
Dále do čísla přispěli:
Mgr. Bedřiška Terezie Brůhová
Mgr. Inka Ciprová
ak.mal. Alena Hoblová
Emil Münzberg
Vladimír Pechar
MgA. Květoslava Šamajová
Dita Šimánková
Mgr. Hana Tayerleová-Pešková
Jana Ulipová
Šéfredaktorka: Ing. Maria Vašáková
Redaktoři: PhDr. Vojtech Čelko (čel)
Mgr. Jaroslava Smolová (Sm)
Ing. Romana Velčovská (vel)
Na titulní a zadní straně:
Kresby akademického malíře
Zdeňka Světlíka
Grafická úprava čísla: PhDr. Aleš Holub
Počítačová úprava fotografií a obrazů - ah
Evidováno u Ministerstva kultury ČR pod číslem: E 11045
Tisk a distribuce: Press Print, s.r.o.
Uzávěrka rukopisů 8.9.2014, k tisku 25.9.2014
Klub kultury Syndikátu novinářů České republiky
Senovážné náměstí 23
110 00 Praha 1
[email protected]
http:// www.syndikat-novinaru.cz /klub-kultury
***********************
Schůze výboru Klubu kultury SN ČR
6. října
20. října
3. listopadu (UZÁVĚRKA RUKOPISŮ)
24. listopadu - 8. prosince - 15. prosin
Podávání novinových zásilek povoleno Ředitelstvím pošt Praha
Č.j. NP 1327/1993 ze dne 13.7.1993
NOVINOVÉ VÝPLATNÉ
Placeno hotově
U Tří zlatých seker