Ze zlatníkova úhlu pohledu : Zlacení kovů během prvního tisíciletí

Ze zlatníkova úhlu pohledu : Zlacení kovů během prvního tisíciletí

Ze zlatníkova úhlu pohledu
Zlacení kovů během prvního tisíciletí našeho letopočtu :
techniky a jejich vývoj v germánském prostředí
Iris Aufderhaar
(Z anglického originálu „From the goldsmith’s point of view“ přeložil a upravil Tomáš Vlasatý)
1. Úvod
Zlacení bylo u germánských šperků prvního tisíciletí našeho letopočtu velmi důležitým
způsobem dekorace. V polovině 90. let 20. století byla na několika předmětech z Německa a Norska
z pozdní římské doby železné potvrzena metoda difuzního spojování (diffusion bonding; Becker
2002a; 2002b; Becker et al. 1996a; 1996b; 1998; von Carnap-Bornheim 2006: 91; Füting 2001;
Plather et al. 1995; Plather – Simensen 2002), která obohatila do té doby tři známé metody z
germánského prostředí: plátování (plating), plátkové zlacení (leaf gilding) a zlacení v ohni (fire
gilding).
Ve většině dnešních zlatnických dílen byly tyto pradávné techniky nahrazeny elektrickým
zlacením, ale některé z metod, například zlacení v ohni, se ojediněle používají. Plátkové zlacení je
používáno především při dekoraci nekovových předmětů.
S veškerým respektem k
archeologickým nálezům je nutné
poznamenat, že bez vědeckého výzkumu je
složité rozpoznat jednotlivé použité techniky.
Na základě dosud prováděných analýz je však
možné předložit několik hypotéz, které se
týkají těchto metod, a postřehů k typickým
znakům, například řemeslnému zpracování,
jakož i volbě a tloušťce materiálu.
2. Techniky zlacení
Pojem „plátování“ se používá pro
označení celé škály technik, jejichž společným
rysem je zlatá fólie mechanicky nanášená na
podklad pomocí zdrsnění povrchu (flanging),
ražbou (punch marks) nebo také přilepením
(Obr. 1). Nevýhodami těchto technik je slabá
vazba mezi jednotlivými komponenty, která
nedokáže zabránit korozi podkladu, a vysoké
množství zlata, které je potřebné ve
srovnatelně tlustších fóliích (von CarnapBornheim 2006: 89f; Ebert 1929: 131;
Hammer 1998: 190; Hammer – Voß 1998:
325; Oddy 1993: 172f).
Naopak výhodou plátkového zlacení je
relativně malé a snadno měřitelné množství Obr. 1 : Schématická ilustrace zlatících technik:
potřebného zlata. Na archeologických
plátování, plátkové zlacení, difuzní spojování a
nálezech byly zlaté fólie, které byly na
zlacení v ohni (von Carnap-Bornheim 2006, Fig. 1).
podklad připevněny vrstvou lepidla (Obr. 1), Větší rozlišení.
které jsou považovány za zlaté plátky a které byly tlusté pouze do 6 µm (von Carnap-Bornheim
2006: 88f; Hammer 1998: 190ff; Hammer – Voß 1998: 315). U předmětů, jako jsou ozdoby, jejichž
povrch je často vystavován dotekům, není tenká přilepená vrstva vhodná, protože může být snadno
poškozena (Aufderhaar 2005: 8).
Metoda difuzního spojování (Obr. 1) se zakládá na přirozené difuzi atomů, kterou lze
urychlit zahřátím na teplotu kolem 300 °C. Mezi dvěma kovovými plochami, které jsou v těsném
kontaktu, se tvoří slabá difuzní vrstva, která vytváří vazbu, jež poskytuje dlouhotrvající a
rovnoměrné zlacení vysoké kvality a dobré odolnosti vůči korozi. V knize De Diversis Artibus („O
rozličných dovednostech“), kterou ve 12. století napsal mnich a zlatník Theofil Presbyter (Brepohl
1987: 236), nacházíme detailní popis tohoto zlatícího procesu: po pozlacení tlustšího materiálu byl
pozlacený stříbrný plát roztepán do fólie a vytlačen (embossed; von Carnap-Bornheim 2006: 91;
Hammer 1998: 189ff; Hammer – Voß 1998: 316f; Oddy et al. 1981: 240; Riederer 1987: 90). Podle
popisu je tato technika vhodná především pro zlacení fólií, nikoli však zlacení tvarovaných
výrobků, jako například odlévaných předmětů (Becker et al. 1996b: 58f), předmětů s hluboce
profilovanými povrchy, na něž není možné zlaté fólie úhledně nanést, jakož i zlacení slitin mědi,
protože rychlá oxidace mědi vystavené zahřátí zabraňuje vzniku difuzní vrstvy (Anheuser 1999: 8).
Tato metoda vyžaduje nepatrně větší množství zlata než plátkové zlacení (Becker 2002a: 29; Becker
2002b; Hammer 1998: 191f), přičemž na archeologických nálezech se tloušťka potahové vrstvy
pohybuje mezi 8 a 20 µm. Při dokončování zlacení stříbra se mohly kromě opakovaného zahřívání
používat i jiné postupy, jako například žíhaní (annealing) nebo pájení (soldering).
Zlacení v ohni se také zakládá na přirozené difuzi atomů. V tomto případě se míchá zlato se
rtutí, čímž vzniká amalgám, který se rovnoměrně nanáší na povrch předmětu (Obr. 1). Rtuť v
amalgámu podporuje a urychluje difuzní reakci mezi podkladem a potahovou vrstvou, přičemž se z
potahové vrstvy vypařuje po dosažení teploty 250–350 °C a ve zlaté vrstvě zanechává velmi malé,
leč charakteristické množství 5–25 % rtuti (Anheuser 1999: 34; Aufleger 1996: 628; Brepohl 1987:
111; 2003: 401ff; Bühler 1998/1999: 443f; von Carnap-Bornheim 2006: 90f; Hammer 1998: 192f;
Hammer – Voß 1998: 325; Lins – Oddy 1975: 370; Roth 1986: 54ff). Z důvodu amalgámové pasty
se zlacení v ohni nehodí ke zlacení slitin mědi, předmětů s hluboce profilovanými a nerovnými
povrchy a odlévaných předmětů (Becker et al. 1998: 207f). Navíc je potřeba srovnatelně větší
množství zlata, jelikož tloušťka potahové vrstvy se pohybuje kolem 100 µm (Hammer 1998: 191,
193). Další hlavní nevýhoda této techniky vyplývá z použití rtuti: dodnes neexistuje archeologický
nebo historický důkaz, že by se před nástupem středověku využívala germánská cinabaritová
ložiska k destilaci rtuti (Anheuser 1999: 17; Weisgerber 2003: 10; 2007). Lze předpokládat, že k
získávání rtuti bylo využíváno jiných způsobů, například obchodu s Římskou říší (Becker et al.
1998: 208f) a později s Byzantskou říší. Jelikož rtuť není snadno získatelný surový materiál, jako
opodstatněná se jeví myšlenka, že zlatníci hledali adekvátní náhradu. Můžeme zmínit několik
argumentů, které vyvracejí teorii předloženou B. Arrheniusovou (1964: 38f; Arrhenius et al. 1968:
236; von Carnap-Bornheim 1994: 101), že během doby vendelské a vikinské se při zlacení v ohni
používala namísto rtuti pryskyřice: pryskyřice při zahřátí vzplane a daleko spíše zabrání difuzi zlata
na podklad, než aby ji podpořila, a navíc by nebyla využita výhoda rtuti, která snižuje bod tání
(Anheuser 1999: 16). Pryskyřice se daleko spíše hodí k lepení zlata na předmět.
Metoda, kterou navrhl A. Oldeberg (1966: 187) a která nahrazuje rtuť olovem, se na první
pohled zdá být proveditelnější. Podobný postup je zapsán v rukopisu Leyden Papyrus X, což je
sbírka návodů ze 3. nebo 4. století n. l. (Raub 1993: 104): zlato se pomele s olovem a smíchá s
gumou, která funguje jako lepidlo, a nanese na pozlacovaný předmět (Caley 1926: 1156, návod 38;
Halleux 2002: 94, návod 37). Podle překladu E. R. Caleye (1926: 1156) se předpokládalo, že olovo
bude stráveno teplem, tedy že se vypaří stejně jako rtuť. Odpaření olova není proveditelné, protože
bod varu olova (1750 °C) je podstatně vyšší než tavný bod zlata (1057 °C), stříbra (950 °C) nebo
mědi (1084 °C) (Aufderhaar 2009: 33f; diskuze s S. Greiffovou z RGZM). Jelikož některé návody
rukopisu Leyden Papyrus X obsahují nepřesné popisy, K. Anheuser (1999: 20f) vystoupil s
hypotézou, že se rukopis opírá o znalosti řemeslníků, ale že autor s největší pravděpodobností nebyl
jedním z nich. Na základě Caleyova překladu C. Raub poukázal na to, že není zřejmé, zda bylo
míněno kovové olovo, a přišel s řešením, že se mohlo jednat o žlutý oxid olova (PbO), který
rozdrobí částice zlata a přilepí je na podklad. Navrhnul také alternativu, a sice tu, že zahřátím směsi
kovového olova a zlata při oxidaci a teplotě vyšší než 800 °C olovo nebude legovat s mědí, nýbrž
bude oxidovat na PbO, oxidy mědi se vypálí a vznikne difuze zlata (Raub 1993: 104; viz také von
Lippmann 1919: 7).
R. Halleux (2002: 94) znovu přeložil a interpretoval Leyden Papyrus X a podle něj olovo
nebylo teplem stráveno, nýbrž zkapalněno. Jelikož tavný bod olova (327 °C) je o poznání nižší než
tavný bod zlata, olovo nejpravděpodobněji sloužilo jako měkká pájka, která fixovala vnější zlatou
vrstvu na měděný předmět (Halleux 2002: 174–175, pozn. 7). Zlato a olovo spolu nelegují, nýbrž
vytvářejí různé intermetalické sloučeniny odvislé od množství olova ve směsi (Brepohl 1987: 99ff;
2003: 29, 75; Wolters 1981: 49).
3. Vývoj zlacení analyzovaný na příkladu broží
Spony a brože mají kromě praktické funkce také dekorativní aspekt, a proto jsou často
zdobeny. Tento aspekt je činí výjimečně vhodnými předměty, na nichž lze analyzovat změny v
technice a vzhledu zlacení. Spony a brože jsou navíc těmi typy šperků, které mají nejdelší
kontinuitu a které se dochovaly ve velkých množstvích a četných variantách napříč celým prvním
tisíciletím našeho letopočtu. Vzhledem k obrovskému množství pozlaceného materiálu z tohoto
období lze analýzu vývoje provádět pouze u vybraných exemplářů, třebaže počet spon, které lze
uvést v tomto článku, je omezený. Brože, kterými se v tomto článku zabýváme, považujeme za
reprezentativní vzorky skupin šperků, které mají stejné charakteristiky, pokud jde o jejich výrobní
proces, typ dekorace a volbu materiálu.
V období B2 (Eggers 1974) rané římské
doby železné bylo převládající zlatící metodou
plátování zlatými plátky, které byly mechanicky
naneseny na podklad. Jedním z příkladů je zlaté
plátování pokrývající stříbrný filigrán: vytlačovaná
výzdoba filigránu připomíná dekoraci provedenou
stříbrným drátem, která je známa již z některých
spon z období B1 (Eggers 1974). Plátovaný
filigrán je tak komplexní dekorací vyžadující
menší množství zlata (von Carnap-Bornheim
1998: 467ff; 2006: 90). Některé kusy náležící k
Almgrenovým typům 27–30 (Almgren 1973),
nalezených především v dánském Jutsku, mají
nerozměrné vložky ze zlaté fólie zdobené ražbou
(Cosack 1979: 49ff, 98f; Nørling-Christensen
1942). Spona z Quern-Scheersbergu (ŠlesvickoHolštýnsko, Německo; Obr. 2) nese známky toho,
že k vrtání otvorů pro vložky bylo užito středícího
hrotu (center point), což spolu s dekorací těchto Obr. 2 : Stříbrná spona se zlatými vložkami a
trojúhelníkových výplní, které jsou zdobené
plátovaným filigránem z Quern-Scheersbergu,
raženými motivy jedlové větévky, naznačuje
Šlesvicko-Holštýnsko, Německo (Bölckow 2006:
technické vlivy z římských provincií (Bölckow
67). Větší rozlišení.
2006: 66; Cosack 1979: 49f).
Dekorace ražených fólií pokračovala i v pozdní římské době železné. Důležitou novinkou
bylo použití pozlacených stříbrných plátků, které byly připevněny na podklad daného šperku.
Výhoda této techniky spočívá v menším množství potřebného zlata. Polychromovaného vzhledu
bylo dosaženo pomocí různých kombinací metod. Dekorace má širokou škálu podob: od
jednoduchých objímek ze zlacené fólie připevněné na lučík spony, jako na sponě z hrobu z
Gommernu (Sasko-Anhaltsko, Německo, 3. století) (Becker 2001: 131f), po komplikovanější
kombinace zlatých fólií, stříbrných prvků (malé nýtky), lemů a skleněných vložek, jak například u
skandinávských rozetových broží (Almgren 1973: skupina VII) nebo broží typu Mackeprang IX
(Eggers 1964: 37f; Ethelberg 2000: 51f; Lund Hansen 1971; Lund Hansen et al. 1995: 212f). Bylo
vědecky zjištěno, že zlatící technikou na fóliové objímce na sponě z Gommernu bylo difuzní
spojování (Becker 2002a; b; Becker et al. 1996a; b; 1998), a stejně tomu bylo u fragmentů dvou
rozetových broží z Norska: spojení bylo dosaženo roztepáním zlaté fólie na stříbrný plát a
následným zahřátím obou komponentů. U dalších dvou norských rozetových broží byl nalezen
důkaz o použití pájky obsahující měď (Plather et al. 1995: 12ff; Plather – Simensen 2002: 547ff).
Vzhled diskových broží se řídí stejnými principy, protože je rovněž použito pozlacených a
ražených stříbrných fólií, stříbrných prvků a často skleněných vložek. Jelikož difuzní spojování
muselo být prováděno před roztepáním kovu, fólie musely být ozdobeny ražbou až po pozlacení, ale
povrch některých diskových spon nese známky zlacení v ohni. Výroba vytlačované (chased) fólie,
jakou lze spatřit například na diskové broži z Tangendorfu (Dolní Sasko, Německo; Obr. 3), která je
zdobena složitým vyobrazením jelena (Brandt 2006: 70; Drescher 1955: 25ff), nebo jiných složitě
zakřivených fólií, jako například na tutulovitých brožích (Adomat 2000: 411ff; Eichhorn 1908:
903ff; Ethelberg 2000: 312f; Thomas 1966: 103), vyžaduje opakované žíhání, protože tvarování
drahých kovů pomocí technik, jako je
tepání nebo vytlačování, musí probíhat za
studena. Během takových technik získává
krystalická struktura nepřirozený tvar; kov
tuhne a dalším tvarováním jej lze snadno
poničit. Aby se tomu předešlo, jsou drahé
kovy po určitých fázích tvarování žíhány,
čímž se dosáhne rekrystalizace struktury a
opětovného získání pružnosti. Žíhání
vyžaduje minimální teplotu 200 °C, ale lze
jej provádět i za vyšších teplot (Brepohl
2003: 184ff; Wolters 1981: 26f). Již
pozlacené stříbro po několika ohřevech
snadno ztrácí barvu. Proto se lze
opodstatněně domnívat, že jednotlivé fólie
byly po vytvarování pozlaceny metodou
zlacení v ohni. Vědecké důkazy o
používání zlacení v ohni během pozdní
římské doby železné byly objeveny na
vrcholku stříbrného štítového umba z již
zmíněného hrobu z Gommernu (Anheuser
1999: 16; Becker et al. 1998: 207, 209;
Bühler 1998/1999: 444). Stejná
argumentace platí i v případě pozlacených Obr. 3 : Disková brož z Tangendorfu, Dolní Sasko,
Německo (Brandt 2006: 71). Větší rozlišení.
fólií připájených na podklad broží.
Z éry konce římské doby železné a z doby stěhování národů se dochovalo několik typů
broží, které vykazují zlacení použité na masivnějších materiálech a použité v kombinaci s několika
novými dekorativními technikami, jak lze spatřit například na stříbrných lučíkových brožích typu
Wiesbaden (Obr. 4), které pocházejí z období mezi koncem 4. a začátkem 5. století n. l. a které jsou
rozptýleny v oblasti středního Porýní. Dekorace těchto spon, která sestává z niella, ražené výzdoby
a motivů (např. kuličkového řetízku), připomíná dekoraci předmětů vyrobených v blízkosti
římských provincií během pozdní římské doby železné. Již Joachim Werner (1981) poukázal, že
technika a ornamenty spon byly převzaty právě z takových starších předmětů. Obsah rtuti, který
zjistila spektrální analýza na úzce související sponě z Groß-Körisu (Braniborsko, Německo; Obr. 5),
tuto teorii potvrzuje: zlacení v ohni bylo použito jak u tlustšího materiálu nožky, která je sama o
sobě zdobena vrubořezem (chip-carving), tak u stříbrných fólií mechanicky nanášených na lučík
spony (Franke 1987: 237ff; Gustavs 1987: 215ff; Voß et al. 1998). Dalším důkazem o použití
zlacení v ohni v tomto období představuje obsah rtuti na povrchu zlacené stříbrné spony z hrobu z
norského Rolighetenu (Plather – Simensen 2002: 548, 555).
Mezi saskými a anglosaskými
stejnoramennými brožemi (equal arm brooches) a
diskovými brožemi, které jsou rovněž zdobené prvky
převzatými z římských provincií (jako jsou motivy
vajec a šipek), lze nalézt masivní odlévané předměty,
které jsou zlacené přímo na slitiny mědi (Böhme
1974: 14ff, 220; Bruns 2003: 32, 57ff; Haselhoff
1979: 153ff; Kühn 1981: 64f). Jedinou možnou
metodou, jak dosáhnout trvanlivého pozlacení těchto
slitin, je zlacení v ohni.
Zlacení v ohni se očividně stalo etablovanou
zlatící metodou germánských zlatníků, kteří vyráběli
šperky z masivnějších materiálů, např. stříbrných
plátů, nebo šperky odlévané ze slitin mědi. Tyto
zásadní změny se objevily s přijetím technických a
dekorativních stylů, které se na konci římské doby
železné používaly u kovových předmětů v římských
provinciích.
Kombinace dekorativních technik (niello,
vrubořez a zlacení v ohni) používaných u broží
odlévaných ze stříbra či slitin mědi zevšedněly
během doby stěhování národů a merovejského
období také u lučíkových spon (Göldner 1987; Koch
1998).
Obr. 4 : Spony typu Wiesbaden: spona z
Wiesbadenu (Hesensko, Německo) zdobená
niellovými vložkami raženou výzdobou
(vlevo), spona z Wulfenu (Sasko-Anhaltsko,
Německo) zdobená imitací kuličkového
řetízku (vpravo) (Werner 1981: příloha 2, Fig.
15 a 1). Větší rozlišení.
Na některých vzorcích malých granátových
broží z období mezi koncem 5. a začátkem 6. století naopak nacházíme jedinečný fenomén mezi
zlacenými brožemi prvního tisíciletí našeho letopočtu: přestože jsou železné, jsou pozlacené
mechanicky nanášenými zlatými nebo stříbrnými plátky (Vielitz 2003: 20ff, 162, 165, 207). Je
patrné, že technicky náročné zlacení železa, které vyžaduje předběžné měděné plátování na
železném povrchu (Anheuser 1999: 22; Hammer 1998: 198), nebylo známo nebo do té doby nebylo
používáno.
Zlaté vytlačované fólie nepatřily mezi upozaděné dekorativní prvky, nýbrž byly často
používané na diskových brožích doby stěhování národů a merovejského období. Zatímco brože s
fóliemi ze slitin mědi a diskové brože s důlkovou a filigránovou dekorací (Rademacher 1940;
Thieme 1978), která je připájená na fólii, musely projít zlacením v ohni, některé z diskových broží s
raženými stříbrnými fóliemi (Klein-Pfeuffer 1993) mohly být také zlaceny pomocí difuzního
spojování. Dodnes nebyly takové brože podrobeny analýzám, ale detailní popis Theofila Presbytera
z 12. století představuje známku toho, že metoda difuzního spojování nebyla po konci římské doby
železné úplně zapomenuta (Brepohl 1987: 236).
Od 6. století výrazně vzrostl počet pozlacených broží a pozlacené brože byly běžné také v
merovejském období (Göldner 1987; Koch 1998; Kühn 1981). Od konce merovejského období
můžeme pozorovat úbytek pozlaceného materiálu, který, přinejmenším na kontinentu, pokračoval
po celé karolinské období. Tento vývoj můžeme ilustrovat pomocí stejnoramenných broží
vyrobených mezi začátkem 7. století a karolinským obdobím: pouze asi 2 % tohoto materiálu byla
pozlacena (Thörle 1998: 106f; 2001: 1, 5, 13, 309). Z karolinského období se dochovalo jenom
málo pozlacených broží s ve většině případů jde o poměrně malé předměty, jako například brože ve
tvaru ptáků nebo brože s emailovými vložkami (Frick 1992/1993; Haselhoff 1990).
Úplně jiná byla situace ve vikinské
Skandinávii, kde se zlatilo mnohem více broží, např.
diskové brože (Jansson 1984a; b) a oválné brože
(Jansson 1985), které byly vyrobené především ze
slitin mědi. A. Oldeberg (1943: 270f; 1966: 186f) po
provedení mikroskopických analýz oválných broží
dospěl k závěru, že při jejich výrobě bylo použito
plátkové zlacení a zlacení v ohni.
Rozdíly v použití a četnosti zlacení v průběhu
času může mít více důvodů. V Karolinské říši se
značný počet broží vyráběl z cínu nebo olova, které
nejsou vhodné ke zlacení v ohni (Frick 1992/1993).
Vikinská Skandinávie se svými obchodními kontakty
s Byzancí a arabskými zeměmi měla navíc výhodu,
protože mohla dovážet rtuť.
4. Přísun zlata
Co se týče těžby zlata v germánském prostředí
v prvním tisíciletí našeho letopočtu, dosud máme
pouze omezené důkazy (Andersson 1995: 11;
Siegmund 1998: 308). Jedinými náznaky jsou
rýžoviště zlata v horním Porýní, která jsou
Obr. 5 : Vrubořezem zdobená spona z Grosscharakteristická obsahem platiny a stříbra, což lze
zaznamenat na zlatých předmětech z merovejského Körisu, Braniborsko, Německo (Voß et al.
1998: pl. 65b). Větší rozlišení.
období (Hartmann – Wolf 1975: 23ff). Proto je za
zdroj zlata v germánském prostředí často považován dovoz z Římské říše, později z Východořímské
a Byzantské říše (Andersson 1995: 11; Siegmund 1998: 308). Důkazy o zlatých importech však není
jednoduché získat. Navzdory tomu jsou jisté náznaky, že zlaté importy vcelku korespondují s
množstvím zlaceného materiálu. Několik prvních pozlacených předmětů pochází z období B2
(Eggers 1974) rané římské doby železné, což koresponduje s prvním nárůstem počtu zlatých
importů v germánském prostředí, který po nedlouhé odmlce pokračoval do pozdní římské doby
železné (Andersson 1995: 10; Roggenbuck 1988: 55, 61). Není jasné, v jaké formě bylo zlato
importováno. F. Siegmund (1998: 308) navrhuje, že jako surový materiál mohly sloužit
importované zlaté mince. Jeho argument podporuje nález zlatých mincí v dílně ve švédském Helgö,
které na sobě nesou zářezy snad vzešlé ze zkoušení obsahu zlata (Kyhlberg 1986: 30).
Množství importovaných mincí v dánských a švédských nalezištích naznačuje narůstající
import, který byl přerušen po kulminaci v 5. a 6. století (Jørgensen – Vang Petersen 1998: 279;
Lund Hansen 1987: 231). Od poloviny 6. století byl ve Franské říši patrný nedostatek cenných kovů
a ve střední a severní Evropě se zlaté šperky staly vzácností. J. P. C. Kent (1972: 70ff) navíc provedl
výzkum merovejských zlatých mincí, který ukázal, že od konce 6. století do začátku 7. století se
obsah zlata v mincích snížil z 90–100 % na 30 %. Na závěru 7. století byly nakonec nahrazeny
stříbrnými mincemi. Tuto tendenci lze s jistým časovým odstupem spatřit také ve výrazném poklesu
pozlacených předmětů od 7. století. Z počtu zlatých šperků a nálezů z vikinské Skandinávie si lze
povšimnout nárůstu zlatých importů (Jørgensen – Vang Petersen 1998: 286), který opět
koresponduje s množstvím pozlaceného materiálu.
5. Závěry
Hledáme-li důvody vývoje zlatících technik, můžeme předpokládat, že přechod od plátování
k difuznímu spojování byl nejpravděpodobněji způsoben snahou šetřit zlatem. Tento argument však
nevysvětluje úspěch zlacení v ohni, protože v případě této metody se používá tlustší vrstvy zlata než
v případě difuzního spojování. Zlacení v ohni navíc nevyžaduje pouze zlato, ale také rtuť. Úspěch
metody zlacení v ohni proto s největší pravděpodobností spočíval ve všestranném použití a vysoce
kvalitním provedení. Tato metoda se při zlacení masivních a hluboce profilovaných předmětů a
kusů vyrobených ze slitin mědi osvědčila jako nejlepší. Ale je předčasné omezovat metodu
difuzního spojování pouze na římskou dobu železnou.
Vývoj zlacení byl ovlivněn několika faktory. Nápadná je souvislost pozlaceného materiálu s
množstvím zlata dostupného v germánských oblastech. Další vliv se týká vývoje výroby šperků. To
znamená, že technika, která byla nevhodnější pro určitý typ šperku, byla používána nejčastěji.
Používání pozlacených a ražených stříbrných fólií během rané římské doby železné umožňovalo
produkci většího množství podobných dekorativních prvků bez použití výrazně vyššího množství
zlata (von Carnap-Bornheim 2006: 92). Metoda zlacení v ohni otevřela nové možnosti pro masovou
produkci zlacených šperků, protože se jedná o metodu vhodnou ke zlacení odlévaných předmětů.
Dalším faktorem, který měl dopad na další vývoj, byl s největší pravděpodobností vliv Římské říše:
změny zlatících technik se evidentně objevovaly souběžně s novými dekorativními technikami a
styly odvozenými z římských provincií (Aufderhaar 2005: 122ff).
Bibliografie
Adomat, A., 2000. Die drei Prachtfibeln von Skovgårde, in P. Ethelberg (ed.),Skovgårde. Ein
Bestattungsplatz mit reichen Frauengräbern des 3. Jhs. n. Chr. auf Seeland. Nordiske
Fortidsminder Serie B 19. København, Det Kongelige Nordiske Oldskriftselskab, 409-413.
Almgren, O., 1973. Studien über Nordeuropäische Fibelformen der ersten christlichen
Jahrhunderte mit Berücksichtigung der provinzialrömischen und südrussischen Formen.
Mannus-Bibliothek 32. Bonn, Kabitz.
Andersson, K., 1995. Romatida guldsmide i Norden III. Övriga smycken, teknisk analys och
verkstadgrupper. AUN 21. Uppsala, Societas Archaeologica Upsaliensis.
Anheuser, K., 1999. Im Feuer vergoldet. Geschichte und Technik der Feuervergoldung und der
Amalgamversilberung. AdR-Schriftenreihe zur Restaurierung und Grabungstechnik 4.
Stuttgart: Theiss.
Arrhenius, B., 1964. Patinering och kolorering, in W. Holmqvist (ed.), Nordiskt guldsmide under
järnåldern. Stockholm, Historiska Museet, 38-40.
Arrhenius, B. 1968. Sveagold und Wikingerschmuck. Römisch Germanisches Zentralmuseum
Mainz Ausstellungskataloge 3. Mainz, Römisch Germanisches Zentralmuseum.
Aufderhaar, I., 2005. Die Vergoldung im ersten Jahrtausend nach Christus. Technologien und ihre
Relevanz im archäologischen Kontext untersucht anhand ausgewählter Fundgruppen.
Nepublikovaná magisterská práce, University of Münster, Německo.
Aufderhaar, I., 2009. Zu Entwicklungen in der Vergoldungstechnik im germanischen Raum
während des 1. Jahrtausends nach Christus. Restaurierung und Archäologie 2: 31-46.
Aufleger, M., 1996. Metallarbeiten und Metallverarbeitung, in A. Wieczorek, P. Perin, K. von
Welck, W. Menghin (eds.), Die Franken. Wegbereiter Europas 2. Mainz, Philipp von Zabern,
618-628.
Becker, M., 2001. Bekleidung – Schmuck – Ausrüstung, in S. Fröhlich (ed.), Gold für die Ewigkeit.
Das germanische Fürstengrab von Gommern. Landesamt für Archäologie Sachsen-Anhalt.
Halle, Landesmuseum für Vorgeschichte, 127-147.
Becker, M., 2002a. Ein Germanenschild unter dem Mikroskop. Archäologie in Deutschland 6: 2829.
Becker, M., 2002b. Der Fund des Monats Oktober 2002. Der Schild des Fürsten von Gommern.
Germanische Kunst und Römische Beute (?) aus einem Grab des 3. Jahrhunderts. Dostupné z:
http://www.lda-lsa.de/landesmuseum_fuer_vorgeschichte/fund_des_monats/2002/oktober/
Becker, M., Füting, M. a Schnarr, H., 1996a. Vergoldete Silberpreßbleche der römischen Kaiserzeit
aus materialkundlicher und technologischer Sicht, in S. Ostritz, R. Einicke (eds.), Terra &
Praehistoria. Festschrift Klaus-Dieter Jäger. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte
Mitteleuropas 9. Wilkau-Hasslau, Beier & Beran, 99–106.
Becker, M., Füting, M. a Schnarr, H., 1996b. Mikroskopische und mikroanalytische
Untersuchungen an Fundstücken aus dem „Fürstengrab“ von Gommern, Ldkr. Jerichower
Land. Zweiter Teil. Jahresschrift für mitteldeutsche Vorgeschichte 78: 37–62.
Becker, M., 1998. Römische und germanische Bunt- und Edelmetallfunde im Vergleich.
Archäometallurgische Untersuchungen ausgehend von elbgermanischen Körpergräbern.
Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 79: 204–216.
Böhme, H. W., 1974. Germanische Grabfunde des 4. bis 5. Jahrhunderts zwischen unterer Elbe und
Loire. Studien zur Chronologie und Bevölkerungsgeschichte. Münchner Beträge zur Vor- und
Frühgeschichte 19. München, Beck.
Bölckow, B., 2006. Quern-Scheersberg. Ein Friedhof im Feld. In: R.-M. Weiss, W. Marnette (eds.),
Frühes Gold aus Norddeutschland. Veröffentlichungen des Helms-Museums für Archäologie
und die Geschichte Hamburgs 96. Hamburg, Helms-Museum, 66–67.
Brandt, J., 2006. Fürstenschmuck aus der Schublade. Die Scheibenfibel von Tangendorf, in R.-M.
Weiss, W. Marnette (eds.), Frühes Gold aus Norddeutschland. Veröffentlichungen des HelmsMuseums für Archäologie und die Geschichte Hamburgs 96. Hamburg, Helms-Museum, 70–
71.
Brepohl, E., 1987. Theophilius Presbyter und die mittelalterliche Goldschmiedekunst. Wien, Köln,
Graz, Böhlau.
Brepohl, E., 2003. Theorie und Praxis des Goldschmieds. Leipzig – Köln, Fachbuchverlag.
Bruns, D., 2003. Germanic Equal Arm Brooches of the Migration Period. A study of style,
chronology and distribution including a full catalogue of finds and contexts. BAR
International Series 1113. Oxford, Archaeopress.
Bühler, B., 1998/99. Untersuchungen zu Guß, Oberflächenbearbeitung und Vergoldung an
frühmittelalterlichen Bunt- und Edelmetallgegenständen. Archaeologia Austriaca. Beiträge
zur Paläanthropologie, Ur- und Frühgeschichte Österreichs 82/83: 429-478.
Caley, E. R., 1926. The Leyden Papyrus X. An English Translation with brief notes. Journal of
Chemical Education 2: 1149–1166. DOI : 10.1021/ed003p1149
von Carnap-Bornheim, C., 1994. Zur Entwicklung des germanischen Gold- und
Silberschmiedehandwerks vor und nach den Markomannenkriegen –Vergoldung, Filigran und
Pressblech, in H. Friesinger, J. Tejral, A. Stuppner (eds.), Markomannenkriege. Ursachen und
Wirkung. VI. Internationales Symposium “Grundprobleme der frühgeschichtlichen
Entwicklung im nördlichen Mitteldonaugebiet”. Brno, Archäologisches Institut der Akademie
der Wissenschaften der Tschechischen Republik, 99–107.
von Carnap-Bornheim, C., 1998. Übernahme und Verbreitung innovativer Techniken und
Verzierungsgewohnheiten bei germanischen Fibeln, in J. Kunow (ed.), 100 Jahre Fibelformen
nach Oscar Almgren. Forschungen zur Archäologie im Land Brandenburg 5. Wünsdorf,
Verlag Brandenburgisches Landesmuseum für Ur- und Frühgeschichte, 467–473.
von Carnap-Bornheim, C., 2006. Mehr Schein als Sein, oder: Vergoldung in der Römischen
Kaiserzeit im germanischen Barbaricum, in R. Bleile (ed.), Magischer Glanz. Gold aus
archäologischen Sammlungen Norddeutschlands.Schleswig: Archäologisches Landesmuseum
in der Stiftung Schleswig-Holsteinische Landesmuseen Schloß Gottorf, 88–92.
Cosack, E., 1979. Die Fibeln der Älteren Römischen Kaiserzeit in der Germania libera (Dänemark,
DDR, BRD, Niederlande, CSSR). Eine technologisch-archäologische Analyse. Teil I.
Armbrustfibeln, Rollenkappenfibeln, Augenfibeln. Neumünster, K. Wacholz.
Drescher, H., 1955. Die Nachbildung der Scheibenfibel aus Tangendorf, Kreis Harburg. Die
Kunde 5: 25–33.
Ebert, M., 1929. Vergolden. Reallexikon der Vorgeschichte 14. Berlin – New York, De Gruyter,
131–132.
Eggers, H. J., 1964. Die Kunst der Germanen in der Eisenzeit, in H. J. Eggers, E. Will, R. Joffroy,
W. Holmqvist (eds.), Kelten und Germanen in heidnischer Zeit.Kunst der Welt. Ihre
geschichtlichen, soziologischen und religiösen Grundlagen. Baden-Baden, Holle, 5–87.
Eggers, H. J., 1974. Einführung in die Vorgeschichte. München, R. Piper & Co Verlag.
Eichhorn, G., 1908. Der Grabfund zu Dienstedt bei Remda. Zeitschrift für Ethnologie 40: 902–914.
Ethelberg, P., 2000. Skovgårde. Ein Bestattungsplatz mit reichen Frauengräbern des 3. Jhs. n. Chr.
auf Seeland. Nordiske Fortidsminder Serie B 19. København, Det Kongelige Nordiske
Oldskriftselskab.
Franke, H., 1987. Zur Herstellung der Kerbschnittfibel von Groß-Köris, Kr. Königs
Wusterhausen. Veröffentlichungen des Museums für Ur- und Frühgeschichte Potsdam 23:
237–241.
Frick, H. J., 1992/1993. Karolingisch-ottonische Scheibenfibeln des nördlichen Formenkreises.
Offa 49: 243–463.
Füting, M., 2001. Wo der Augenschein versagt – Mikroanalysen am archäologischen Objekt, in S.
Fröhlich (ed.), Gold für die Ewigkeit. Das germanische Fürstengrab von Gommern. Halle,
Landesamt für Archäologie Sachsen-Anhalt – Landesmuseum für Vorgeschichte, 164–167.
Göldner, H., 1987. Studienzu Rhein- und Moselfränkischen Bügelfibeln I. Marburger Studien zur
Vor- und Frühgeschichte 8-1. Marburg, Hitzeroth.
Gustavs, S., 1987. Silberschmuck, Waffen und Siedlungsbefunde des 3. bis 5. Jh. u. Z. aus einem
See bei Groß Köris, Kr. Königs Wusterhausen.Veröffentlichungen des Museums für Ur- und
Frühgeschichte Potsdam 23: 215–236.
Halleux, R., 2002. Les Alchimistes Grecs. Papyrus de Leyde, Papyrus de Stockholm, Recettes. Paris,
Les Belles Lettres.
Hammer, P., 1998. Verfahrenstechnische Untersuchungen. Berichte der Römisch-Germanischen
Kommission 79:179–199.
Hammer, P. – Voß, H.-U., 1998. Glossar metallkundlicher und herstellungstechnischer Fachbegriffe
– erläutert für antike Handwerkstechnik. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 79:
314–330.
Hartmann, A. – Wolf, R., 1975. Vergleichende Spektralanalysen an einigen frühmittelalterlichen
Goldfunden und Goldblattkreuzen, in W. Hübener (ed.), Die Goldblattkreuze des frühen
Mittelalters. Veröffentlichungen des Alemannischen Institutes Freiburg i. Br. 37. Bühl,
Konkordia.
Haselhoff, G., 1979. Römische Elemente in sächsischem Schmuck (am Beispiel der gleicharmigen
Fibeln), in C. Ahrens (ed.), Sachsen und Angelsachsen. Veröffentlichungen des HelmsMuseums für Archäologie und die Geschichte Hamburgs 32. Hamburg, Helms-Museum, 153–
161.
Haselhoff, G., 1990. Email im frühen Mittelalter. Frühchristliche Kunst von der Spätantike bis zu
den Karolingern. Marburger Studien zur Vor- und Frühgeschichte Sonderband 1. Marburg,
Hitzeroth.
Jansson, I., 1984a. Kleine Rundspangen, in G. Arwidsson (ed.), Birka II:1. Systematische Analysen
der Gräberfunde. Stockholm, Almqvist & Wiksell, 58–74.
Jansson, I., 1984b. Kleine Rundspangen, in G. Arwidsson (ed.), Birka II:1. Systematische Analysen
der Gräberfunde. Stockholm, Almqvist & Wiksell, 75–84.
Jansson, I., 1985. Ovala spännbucklor. En studie av vikingatida standardsmycken med
utgångspunkt från Björkö-fynden. AUN 7. Uppsala, Societas Archaeologica Upsaliensis.
Jørgensen, L. – Vang Petersen, P., 1998. Guld, magt og tro. Danske guldskatte for oldtid og
middelalder. = Gold, power, belief. Danish gold treasures from Prehistory and the Middle
Ages. København, Nationalmuseet.
Kent, J. P. C., 1972. Gold Standards of the Merovingian Coinage, A.D. 580–700, in E. T. Hall
(ed.), Methods of Chemical and Metallurgical Investigations of Ancient Coinage. Royal
Numismatic Society Special Publication 8. London, Royal Numismatic Society, 69–74.
Klein-Pfeuffer, M., 1993. Merowingerzeitliche Fibeln und Anhänger aus Preßblech. Marburger
Studien zur Vor- und Frühgeschichte 14. Marburg, Hitzeroth.
Koch, A., 1998. Bügelfibeln der Merowingerzeit im westlichen Frankenreich. Monographien des
Römisch-Germanischen Zentralmuseums, Forschungsinstitut für Vor- und Frühgeschichte 41,
1 und 2. Mainz, Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums.
Kühn, H., 1981. Die germanischen Bügelfibeln der Völkerwanderungszeit in Mitteldeutschland.
Akademische Druck- und Verlagsanstalt,Graz.
Kyhlberg, O., 1986. Late Roman and Byzantine Solidi. An archaeological analysis of coins and
hoards, in A. Lundström, H. Clarke (eds.), Excavations at Helgö X. Coins, Gold and Iron.
Stockholm, Almqvist & Wiksel, 13–126.
Lins, P. A. – Oddy, W.A., 1975. The Origins of Mercury Gilding. Journal of Archaeological
Science 2: 365–373. DOI : 10.1016/0305-4403(75)90007-2
Lippmann, E. von, 1919. Entstehung und Ausbreitung der Alchemie. Berlin, Springer.
DOI : 10.1007/978-3-642-50949-0
Lund Hansen, U., 1971. Blik- og glasornamenterede Fibler af Mackeprang Type IX. Aarbøger for
nordisk Oldkyndighet og Historie 1971: 72–119.
Lund Hansen, U., 1987. Römischer Import imNorden. Warenaustausch zwischen dem Römsichen
Reich und dem freien Germanien während der Kaiserzeit unter besonderer Berücksichtigung
Nordeuropas. Nordiske Fortidsminder Serie B 10. København, Det Kongelige Nordiske
Oldskriftselskab.
Lund Hansen, U., 1995. Himlingøje – Seeland – Europa. Ein Gräberfeld der jüngeren römischen
Kaiserzeit aus Seeland, seine Bedeutung und internationalen Beziehungen. Nordiske
Fortidsminder Serie B 13. København, Det Kongelige Nordiske Oldskriftselskab.
Nørling-Christensen, H., 1942. Une trouvaille de parures de l’ancien âge du fer romain faite a
Vester-Mellerup, Vendsyssel. Acta Archaeologica 13: 332–355.
Oddy, W. A. 1993. Gilding of Metals in the Old World, in Metal Plating and Patination, S. La
Niece and P. Craddock (eds.), Butterworth-Heinemann Ltd, Oxford, 171–181.
Oddy, W. A., La Niece, S., Curtis, J. E. a Meeks, N. D., 1981. Diffusion-bonding as a Method for
Gilding in Antiquity. MASCA Journal 1(8): 239–241.
Oldeberg, A., 1943. Metallteknik under förhistorisk tid II. Stockholm, Viktor Pettersons Bokindustri
AB.
Oldeberg, A., 1966. Metallteknik under vikingatid och medeltid. Stockholm, Viktor Pettersons
Bokindustri AB.
Plather, U., Astrup, E. a Straume, E., 1995. Norwegian rosette-brooches of the 3rd century AD: their
construction, materials and technique. Historical Metallurgy 29(1): 12–24.
Plather, U. – Simensen, C.J., 2002. Some characteristic features of gilded jewellery from the 3rd,
5th and 8th centuries found in Norway. Germania 80: 547–570.
Rademacher, F., 1940. Fränkische Goldscheibenfibeln aus dem rheinischen Landesmuseum in
Bonn. München, Bruckmann.
Raub, C., 1993. How to coat objects with gold – Pliny, Leyden Papyrus X, Mappae Clavicula and
Theophilius seen with a modern chemist’s eyes, in C. Eluère (ed.), Outils et ateliers
d’orfèvres des temps anciens. Antiquités nationales mémoire 2. Saint-Germain-en-Laye,
Société des Amis du Musée des Antiquités Nationales et du château de Saint-Germain-en
Laye, 101–110.
Riederer, J., 1987. Archäologie und Chemie – Einblicke in die Vergangenheit. Berlin, RathgenForschungslabor.
Roggenbuck, P., 1988. Untersuchungen zu den Edelmetallfunden der römischen Kaiserzeit
zwischen Limes, Nord- und Ostsee. BAR International Series 449. Oxford, Archaeopress.
Roth, H., 1986. Kunst und Handwerk im frühen Mittelalter. Archäologische Zeugnisse von
Childerich I. bis zu Karl dem Großen. Stuttgart, Theiss.
Siegmund, F., 1998. Gold. Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 12. Berlin – New York,
De Gruyter, 308–312.
Thieme, B., 1978. Filigranscheibenfibeln der Merowingerzeit aus Deutschland. Bericht der
Römisch-Germanischen Kommission 59: 381–500.
Thörle, S., 1998. Formen und Verzierungen gleicharmiger Bügelfibeln im westlichen
Frankenreich. Acta Praehistorica et Archaeologica 30: 106–112.
Thörle, S., 2001. Gleicharmige Bügelfibeln des frühen Mittelalters.Universitätsforschungen zur
prähistorischen Archäologie 81. Bonn, Habelt.
Thomas, S., 1966. Die germanischen Scheibenfibeln der Römischen Kaiserzeit im freien
Germanien. Berliner Jahrbuch für Vor- und Frühgeschichte 6: 1–187.
Vielitz, K., 2003. Die Granatscheibenfibeln der Merowingerzeit. Europe médiévale 3. Montagnac,
Mergoil.
Voß, H.-U., Hammer, P. a Lutz, J., 1998. Römische und germanische Bunt und Edelmetallfunde im
Vergleich. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 79: 107–382.
Weisgerber, G., 2003. Quecksilber. Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 24. Berlin –
New York, De Gruyter, 9–11.
Weisgerber, G., 2007. Zinnober. Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 34. Berlin – New
York, De Gruyter, 572–573.
Werner, J., 1981. Zu einer elbgermanischen Fibel des 5. Jahrhunderts aus Gaukönigshofen, Ldkr.
Würzburg. Ein Beitrag zu den Fibeln vom „Typ Wiesbaden“ und zur germanischen
Punzornamentik. Bayerische Vorgeschichtsblätter 46: 225–254.
Wolters, J., 1981. Der Gold- und Silberschmied 1. Werkstoffe und Materialien. Stuttgart, RühleDiebener Verlag GmbH.