Poezie 2/1 Cesta konečného snění Poezie 2/2 Povzdech

Poezie 2/1 Cesta konečného snění
Perly lesk a tváře zář,
odhoď své sny na polštář.
Hluboko v tvé zmrzlé duši,
pod zemí, tam srdce buší.
Sevřít v rukou křehké ptáče,
dítě, které v dálce pláče…
Nech je v světě utrpení,
pro ně naděje už není.
Na posledním kroku cesty,
rudý závoj od nevěsty.
Kříže všude, mramor bílý,
smrt tvou duši neposílí.
Cesta, která byla jasným cílem,
stává se zmatené mysli dílem.
Ztraceně bloudí, tam v krajině noci,
v místě, kde nenajde žádné pomoci.
Hvězdy tam na nebi pomalu blednou,
nikdy je nespatříš víckrát než jednou.
Tvé oči zaslepí temnota zrádná,
poslední naděje, teď není žádná.
Chtěl bys už odejít, však není kam,
zbyl si tu opuštěn, navždycky sám.
V hlavě pak ticho a kolem je tma,
je to vše opravdu, či se jen zdá?
Poezie 2/2 Povzdech
Údiv je veliký, já to vím,
krabici odklopím, no a co s tím?
Namísto Ryzlinku melouny,
nehodí se ani na bouli.
Nejedlé kompoty ve spíži,
jsou zdrojem všech mých potíží.
K výslechu vede mě četnická patrola,
však já jsem nevinný, i když jsem za vola.
Pokojík, strava, poslanecký plat...
Na co bych si měl stěžovat?
Novela zákona státu přijde vhod,
já jsem tu nevinně – to Pancová a Kot.
Poezie 2/3 Každá rada dobrá
Dobrá rada
Vážně jsou prý tady,
aby dali rady.
Při písemkách se stát může,
že vám úča nepomůže.
Když nemáte vlastní hlavu,
pomoc může už jen Pánbůh.
Poezie 2/4 Procházíš krajinou….
Procházíš krajinou,
bledý a zničený.
Ostatní prominou,
bez ní jsi ztracený.
Byla tvá ctižádost,
mít kapku štěstí.
Zbyla jen posedlost
a prázdné pěsti.
Chvěješ se po těle
jak k ránu osika,
smrt už jde pro tebe,
skosit tě pospíchá.
Domov jsi opustil,
teď se však proklínáš.
Čeho ses dopustil?
V pláči se prohýbáš.
Marné tvé čekání,
štěstí ti uniká.
Ještě že k zoufání
je tady putyka.
Poezie 2/5 Vánoční
Když nákupní centra hrají koledu
a krajina je opět bez sněhu,
když venku zvoní zvonečky,
když lidé kradou stromečky
a zdecimují kapří populaci,
když na internet píší gratulaci,
pak není pochyb, není cesta zpátky,
jsou tady prostě zas vánoční svátky.
Poezie 2/6 Óda na ledničku
Když jsem na pokraji svých sil,
když v nedohlednu je můj cíl,
když úzko mi je, když mám hlad,
toužím se s tebou objímat.
Ledově chladná stojíš v rohu,
mé touhy téměř nevnímáš,
A já se přetrhnouti mohu,
když zahlédnu tvou chladnou zář.
Jsi pokušením, touhou těla.
Nejdeš mi z mysli, ač bych chtěla.
Tvá vnitřní záře mrazivá
mě ještě více rozhřívá,
až touha velí rychle plenit.
To nedá se už vůbec změnit
a vždycky znovu podléhám.
Ach ledničko,
ještě že tě mám.