O českých a československých dějinách v éře První republiky

O českých a československých dějinách v éře První republiky

O českých a československých dějinách v éře První republiky
Zdeněk Kárník, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR
KÁRNÍK, Zdeněk. About the Czech and Czechoslovak history in the era of the First Republic. Individual
and Society, 2004, Vol. 7, No. 3.
The aim of this paper is an attempt to summarize the history of the First Republic. Existential problems of
the First Republic was left as well as right political extreme - Bolshevik communism and fascism (in its
various forms). In a study of its scope, it is necessary to pay particular attention if we want to avoid
serious errors in creating the image of the past. The study of these phenomena takes us necessarily out of
our national isolation and forces us to deal with transnational and international contexts and comparisons.
First Czechoslovak Republic. Czech history. Czechoslovak history.
Teze úvodního slova k diskusi v HÚ SAV v Bratislavě, dne 2.12.2003
Na diskusi, spojenou s mou knihou České země v éře První republiky (I.-III., Praha 2000-2003), jsem se
připravil, a to i tak, že jsem pečlivě pročetl stati Vašeho připravovaného sborníku. Písemnou podobu
nabyly však moje úvodní slova jen v podobě tezí (jež tu jen v mírně upravené literární podobě následují).
Jde totiž o téma obsáhlé, jež nás nutí z něj opravdu pouze vyjímat jednotliviny.
V následujících tezích půjde proto jen o dva tři problémy, jež opracovávat a pěstovat mne na jedné straně
těšilo, na straně druhé však velmi trápilo. Dva budou věcné, týkat se budou obsahu díla, jeden budu
věnovat metodě, koncipování a psaní spisu. Myslím, že toto pojetí úvodního slova bude vzhledem k jeho
adresátům, odborným kolegům ze Slovenska, dobrým východiskem z nouze.
Prvním problémem bylo samo jádro mého pokusu syntetizovat dějiny První republiky. Zadání znělo zcela
pochopitelně v duchu zpracování dějin českého státu, resp. Českých zemí (trilogie je pouze jednou
z dlouhé řady). Všem bylo však zřejmé, že zvláště „dějiny ČZ v éře 1.ČSR“ nelze pojmout bez Slovenska a
Podkarpatské Rusi. Volil jsem cestu polovičatou, nikoli však kompromisní: Dějiny Českých zemí zůstaly
jádrem výkladu, dějiny Slovenska i Podkarpatské Rusi nebyly sice sledovány v souvislé dějové řadě,
v každé etapě vývoje První republiky jim byla však věnována samostatná pozornost.
Nebyl jsem s tím spokojen, můj obraz vývoje na Slovensku a v Podkarpatí se mi zdál ne dost
systematický, ba viděl jsem až nepřijatelnou míru opomíjení tamních témat, vadilo mi, že není vývoj
„východních zemí“ 1.ČSR pojat do celku ve své příčinné základně, atd. Nezbylo mi však, než se s tím
smířit, protože nebylo jiného východiska. A to ne snad jen pro formu zadání a jeho racionální jádro, ale i
proto, že jsem se necítil pro napsání „Dějin První republiky“ v pojetí, jaké jsem si stanovil pro České země,
dostatečně vyzbrojen. V cestě mi kromě subjektivní nedostatečnosti stál pro Slovensko, především však
pro Podkarpatskou Rus i nedostatek historických zpracování, ze kterých bych mohl vycházet.
Netýkalo se to všech sfér historického vývoje rovnoměrně. Jestli v oblastech politiky na Slovensku bylo
možné s korekcemi navazovat na solidní historiografickou základnu – a totéž bylo možné v zásadě říci o
sféře hospodářské, pak v oblasti dějin sociálních tomu tak nebylo. A právě ty se musely ocitat ve středu
mé pozornosti, protože chyběly dosud v celku historického pohledu nejvíc. Zatímco v Českých zemích
16
bylo vyvinuto v této sféře dějin organizované úsilí (a mohl jsem využit i vlastních výsledků), na Slovensku
byly výsledky, zdálo se mi, spíše sporadické. O Podkarpatské Rusi nelze říci, myslím, ani to.
Těmito stručnými vyjádřeními jsem se dotkl už druhého mého velkého problému, který mne těšil stejně
jako trápil. Nejen v dosavadních pokusech o celková zpracování, nýbrž i v celku historické produkce a
dokonce i v dílčích (třeba i časopiseckých) zpracováních se mi jevil jako nepřijatelný takový pohled na
jakoukoli otázku, který, třeba poctivě a pečlivě, nebral v úvahu tématicky „okolní„ souvislosti – a tak
dokázal třeba opravdu „kvalitně a dokumentovaně“ zkreslit podstatu věci. Při jakémkoli pokusu o syntézu
(a mé ČZ v éře První ČSR nebyly ničím, než takovým pokusem) mi připadlo jako tvrdý a nesmlouvavý
zákon úsilí věnovat se kvalifikovaně a rovnomocně všem sférám života společnosti v daném období.
S takovým odhodláním jsem se pustil do vytváření přehledu o dosavadní tvorbě, o primárních pramenech,
jež jsou pro mne dosažitelné, a v průběhu této práce jsem dopracovával do relativně úplné podoby i onu
představu o celistvé syntéze. Zjistil jsem, že se musím natolik orientovat v dějinách hospodářství
(následovat budou jen příklady), abych byl schopen sumarizovat na přijatelné úrovni třeba i vývoj
finančního trhu a státních financí, struktury a restrukturaci průmyslové výroby včetně kategorizace
výrobních závodů, struktury zemědělských závodů a její proměny za reformy, specifickou organizaci
zemědělského trhu (a trhu zemědělského průmyslu), zahraniční obchod a jeho směrování, výpočty
hrubého a čistého domácího (národního) produktu, národního důchodu atd.
V oblasti sociální nejen vymezení a vývoj velkých sociálních tříd, proměny jejich rolí a fungování ve
společnosti, nýbrž i velkých a menších sociálních skupin, stejně jako vývoj a fungování tak speciálně
konstruovaných sociálních skupin jakými jsou etnika a národy, přirozený vývoj obyvatelstva a jeho příčiny
a následky, migrace a její směry, zdravotní stav obyvatelstva v jeho hlavních vývojových ukazatelích,
urbanizace a její výsledky – a samozřejmě i taková historiograficky zanedbaná zákoutí, jež naši
současnost však právě dnes velmi zajímají, jakými jsou „způsob života“ jednotlivých vrstev měst a
venkova, jejich den všední a sváteční se vším všudy. Snaha dobrat se k sociálním zdrojům vývoje mne
nutila i k řešení a aplikaci kvalifikačních základních pojmů, jimiž členíme společnost a její vztahy
k činnosti – jakými jsou primér, sekundér, terciér a kvartér.
Z široké (a stále se rozšiřující) sféry kultury pak všechny základní sféry umění literárního, dramatického,
hudebního, filmového (včetně ostrakizované „lidové hudby“, „hudebního divadla“, stejně jako „kolportážní
literatury“ ad.) – a to ne jen jeho tvorby, ale i hromadného (i masového) dopadu a fungování. Jen
představa, že bych měl kvalifikovaně postihnout uměleckou úroveň v jednotlivých oborech, uvést
v povědomost umělecké školství, informovat o divadlech a jejích repertoárech, pohlédnout do světa
zábavné hudby, hodnotit filmovou tvorbu v jejích kategoriích a nepominout při tom, že šlo i filmový
průmysl a jeho nadnárodní vazby – to vše mi až vyráželo dech. A je zatím ponechán stranou svět
náboženství a vědy a jejích institucí ve všech důležitých oborech a specializacích. Vždyť jen roztřídění na
vědy přírodní, technické a humanitní nám již napoví, o jak složitý organizmus šlo. A školství základní,
střední a vysoké – sledované zvlášť ostře i v ohledu národnostním? Jistě náleží do té sféry i nakladatelská
činnost, časopisy a noviny – jejichž úroveň prošla za doby První republiky velkým vývojem nejen
v kvantitě, nýbrž i technicky.
Nejpodstatnější na takto pojaté syntetičnosti bylo však především úsilí najít vzájemně působící a
ovlivňující faktory, provázat všechny sféry vývoje společnosti s tím, jak je unášel proud času. Proto jsem
odmítl takové členění práce, ve kterém byly ležely vedle sebe jakési inertní „klády“ navzájem
nepropojeného vývoje politického, hospodářské, sociálního a kulturního. Stejně jako mi bylo nepřijatelné
pojetí kronikářské, preferující jednoznačně chronologický postup. Snažil jsem se několikastupňovým
členěním na části, kapitoly, podkapitoly a paragrafy (v konečném pořadí samozřejmě i odstavci)
dosáhnout maximálního propojení všech společenských jevů v jejich příčinné závislosti. Ne vždy jsem
uspěl. Např. obsáhlé kapitoly o vědě a umění jsem musel nakonec až na menší kapitolky a pasáže shrnout
do jednoho celku ve III. dílu. Snad se mi podařilo alespoň naznačit, jak jsem syntetičnost úkolu chápal. A
stačí jen slovem připomenout, že takto komplexní pohled by měl být zákonem pro chápání vývoje ve všech
zemích Československa – aby bylo zřejmé, že jsem mu nemohl v případě „východních zemí ČSR“
v úplnosti dostát.
Jen na okraj zmíním záležitost, týkající se mého odborného jazyka. Do roku 1968 jsem učil na pražské
Filozofické fakultě, po dalších dvacet let jsem byl úředníkem. Když jsem se v roce 1990 na fakultu vrátil,
s hrůzou jsem zjistil, jak silně se moje výrazivo stalo úřednickým. Sám sobě jsem se proto zavázal, že svůj
jazyk očistím - a to ne jen od „úředničiny“, ale i od přehnaně „vědecké“ terminologie, jež se jaksi
samovolně stává nám všem tak trošku hantýrkou – jak v terminologii, tak ve větné skladbě. Dalo mi to
dost práce; jen mě těšilo, když jsem často zjišťoval, jak rádoby „odborničina“ úplně zbytečně překrývá
17
, O českých a československých dějinách v éře První republiky
přece tak pěknou a výstižnou češtinu. Určitě ze mě není jazykový purista; musím ale říci, že kdykoli píšu,
snažím se před sebou vidět čtenáře, studenta – a pak třeba docela rád sáhnu i po akademickém slovníku
cizích slov, abych hledal. Dokonce si (opravdu ve skromnosti) myslím, že mi toto jazykové úsilí i zlepšilo
schopnost vyjádřit se přesněji a přiléhavěji.
Připomenout však musím (vracím-li se k obsahu trilogie), že syntetizovat neznamená jen sumarizovat již
jinými dosažené výsledky. Teprve komplexní pohled dokáže totiž poukázat na dosavadní mezery, vady,
nedostatky. Z toho plyne ovšem nutnost dělat „objevy“. Poukážu na jeden, o který jsem se musel pokusit
(nejsem si jist s jakým výsledkem). České země byly nejvíce industrializovanou součástí bývalého
habsburského mocnářství a už k roku 1918 bylo možné je považovat za hospodářsky vyspělé. Za První
republiky prošly odvětvovou restrukturací, vyvinuly odvětví, představující budoucnost ekonomiky celého
století, atd.
Běžně platil názor, že tento specifický industrializační proces vedl i k dalšímu „zprůmyslnění“ jejich
národa (a národů) a že sociální třída průmyslových dělníků tvořila stále pevnější a mohutnější páteř
tohoto procesu. Mně však ukázala nejen čísla, ale především fungování společenské skladby Českých
zemí jako celku, že progresivně se vyvíjely především střední vrstvy (pokud jde o kvantitu pak dolní
střední vrstvy), že tvořily i početně neméně silnou složku společnosti jako všechno dělnictvo a že
v politice 30. let dominoval a stal se rozhodujícím zápas o ně. Byl jsem proto nucen na základě své
historické zkušenosti formulovat svoje závěry odpovídajícím způsobem a středním vrstvám věnovat
samostatnou pozornost (a větší, než jsem původně zamýšlel). Podobných objevů (samozřejmě i „objevů“)
jsem potkal na cestě víc. (O Slovensku /natož pak o Podkarpatské Rusi/, jehož sociální skladba a její vývoj
byly podstatně odlišné bych si v této souvislosti sotva dovolil říci i jen slovo; čekám, že je pronesou
kolegové „za řekou Moravou“, ba možná i za řekou Uh.) Protože stále zůstávám do značné míry kantorem,
zdálo se mi, že při psaní trilogie potkávám desítky ba stovky témat nezpracovaných, skvělých témat
seminárních a diplomových prací.
Věcný problém, který chci více zmínit, je pouze jeden. Je to problém pravého a levého extrému, tj. v
„klasickém provedení“ bolševického komunismu a fašismu (politologickou teorií obojího extrému se tu
nemohu zabývat). Došel jsem k závěru – a práce na trilogii mne v něm upevnila -, že pro celé tzv. krátké
dvacáté století (zjednodušeně 1914 - 1990) je to problém klíčový a že nechápat ho tak, znamená při
sebelepší vůli dějiny deformovat a uživatele dějepisectví klamat. (To byl také důvod, proč jsem se v době,
kdy má trilogie začala vycházet, ujal podobně formulovaného grantu v GA AV ČR.)
O tom, že se v uvedeném období potýkal svět a především Evropa a v ní především Evropa střední jak
s bolševickým komunismem, tak s fašismem – a s výsledy tu či onde katastrofálními, lze sotva pochybovat.
Že se to muselo týkat a týkalo První republiky však také. Svědčí o tom všechny peripetie jejího vývoje a
zvláště její smutné konce. Vždyť nelze považovat za nahodilé, jak rychle ve snaze zachránit existenci
Druhé republiky zdegeneroval její režim, který se za Protektorátu stal posléze kolaborantským, jak
nadšeně se vrhli čeští Němci do náruče nacismu, v jak ďábelském tempu byl na Slovensku vybudován
klerofašistický stát.
Jenže už při prvním dotyku s tématem (v rozboru „Vzniku a založení“ republiky) jsem byl postaven před
problém: Nestačila obecná charakteristika levého (komunistického) či pravého (fašistického) extrému;
rozhodující se stala kvalifikace té které politické síly, strany, proudu z hlediska příslušnosti k extrému.
V uváděné souvislosti „vyplaval“ na povrch problém radikálního socialismu. Zařadit ho mezi „extrém„
přece nelze, neboť jeho politická praxe není naplněna hlavním cílem extrému – likvidovat (parlamentní)
demokracii a nahradit ji (totalitní) diktaturou. Zkoumání věci mne dovedlo až do doby těsně před 2.
světovou válkou a po ní, a zjistil jsem: Radikální socialismus jako logická reakce na kapitalistické
uspořádání, resp. jeho katastrofální selhání v konfrontaci s fašismem, byl tvůrcem převratných
hospodářských uspořádání nejen ve střední, ale především v západní Evropě, a to v překvapujícím
rozsahu.
Proto jsem zkoumal vývoj v založené KSČ (relativně největší komunistické strany na světě) i
z připomenutých hledisek a došel jsem (velmi stručně) k závěrům: V této straně se spojovalo (v Českých
zemích bezpečně) radikálněji naladěné sociálně demokratické členstvo (ještě nějaký čas po založení KSČ
činil odhad až 90 %); její militanti i podstatná část vůdců „komíhala“ mezi bolševismem a radikálním
socialismem; stranu učinil komunisticky bolševickou až Gottwaldův převrat v roce 1929 a jeho důsledky.
(Vývoj na Slovensku a zvláště na Podkarpatské Rusi měl samozřejmě své nemalé zvláštnosti. Národně
slovenská sociální demokracie tu byla podstatně slabší a proto ovlivňoval situaci silně divoký vývoj
v sousedním Maďarsku, jeho pokus o nastolení komunistické vlády, silněji než podobný vývoj v Německu
ovlivňoval události v Českých zemích.)
18
Ani potom problémy nekončily. Přibližně k roku 1935 provedla moskevská komunistická centrála ve
velmocenském zájmu SSSR důležitý obrat, který ve svých důsledcích dovedl o pár let později KSČ do řad
protinacistického odboje a legitimizoval ji dokonce jako součást demokratické poválečné společnosti.
Tam, kde uplatnil SSSR vojensko mocenskou hegemonii, to vedlo brzy k další likvidaci demokracie a
nastolení totalitní diktatury na více než 40 let. Z tohoto hlediska ovšem vyhlíží politika „lidové fronty proti
fašismu“ po roce 1935 pouze jako manévr bolševického komunismu. Že tento „manévr“, cílící nakonec jen
k rozšíření panství komunistické diktatury, platily stovky ba tisíce československých komunistických
odbojářů životy, náleží k tragediím dějin – ale z hlediska takového nadhledu nic víc.
Režim První republiky se choval situaci adekvátně. KSČ nebyla po svém založení rozpuštěna – a režim na
druhé straně zůstal (s jistými omezeními) systémově jednotný a demokratický. Ve 30. letech šla integrace
levého extrému do režimu ještě hlouběji. KSČ se nejprve sama zahnala do poloilegality, rozpuštěna však
nebyla – třebaže měla na mále. Obrat se dostavil ve chvíli pro ni nejtěžší a podpořila ho diplomacie ČSR
zoufale bojující proti izolaci, organizované nacistickým Německem. Že byl takový vztah parlamentní
demokracie První republiky k levému extrému, ztělesněnému v KSČ, takto složitý, bylo příznačné
oboustranně: jak pro demokracii, tak pro komunismus – a při tom neměnilo nic na charakteristice KSČ
coby nositele levého totalitního extrému a zapřisáhlého nepřítele systému parlamentní demokracie.
Nezbývá tedy, než vřadit problém co možná nejvěrněji do rozboru politické situace. Každé jednobarevné
schéma nevypovídá pravdu, ale vede k používání dějin jako politického klacku
Posuzování extrému pravého není ani v českém prostředí nic snadného, třebaže (či právě proto, že) se mu
nikdy nepodařilo vytvořit silný a jednotný politický tábor. Nejde ani tak o Gajdovu NOF; její případ je
zřejmý a až na nevelké výjimky spíše k groteskní. Nelze také povýšit na rovinu fašistického nebezpečí 30.
let mussoliniovské sympatie mladých národních demokratů v roce 1923, kdy nikdo ani nemohl vědět, co
vše ještě fašismus dokáže (zvláště ve své nacistické verzi); stejně jako je nelze bagatelizovat (do jaké míry
může tento postoj být použit i na případ maďarského agenta B. Tuky z té doby, se neodvážím přesněji
označit).
Vážným se stalo nebezpečí fašismu v ČSR na Slovensku, ale ještě více mezi československými Němci.
Problém německé menšiny vyhlížel osudově už při vzniku státu a bylo evidentní, že jde o důsledek
versailleského mírového systému, ze kterého neměla ČSR sílu se vymknout. Nebezpečí se však stalo
časem pouze latentním, protože se státním elitám podařilo během historicky neuvěřitelně krátké doby
přivést většinu německé politiky k „aktivismu“. Nacismus, dokonce jeho zakladatelské jádro DNSAP,
zůstal výrazně osamocenou menšinou. Obrat se dostavil za Velké hospodářské krize, resp. za jejích
mocensko politických důsledků. DNSAP se otevřeně přihlásila k Hitlerovi a jeho programu a musela být
rozpuštěna. Ke slovu přišla až geniální varianta SdP coby nepolitická, ve skutečnosti kryptonacistická
„všenárodní“ strana. Dokázala další neuvěřitelné – během tří let získala 90 % československých Němců
pro Hitlera, nacismus a totalitu! Ba víc: SdP se stala největší československou politickou stranou.
Problém Slovenska je hlediska pravého extrému podstatně složitější, vždyť šlo o problém politického
národa, spolunositele státní myšlenky. Sotva lze pochybovat, že ultrakonzervativně a profašisticky se
vyvinuly maďarské politické strany na Slovensku, zastávající až otevřeně iredentistická stanoviska; co
bylo ještě vážnější, bylo to, že je v tom následovalo v kritických chvílích i slovenské maďarónství.
Skutečnost, že se největší národně slovenská (nikoli však většinová) politická strana, HSĽS, vyvíjela až
na krátké období v opozici proti státu a v důsledcích i v opozici i k jeho uspořádání, měla za následek, že
v jejích řadách upevňovalo postavení radikálně nacionalistické křídlo. Jeho předáci stále více
sympatizovali s katolicky motivovaným fašismem či autoritářsky stavovským systémem (pečlivé studium
Quadragesimo anno a jejího vlivu by mohlo odpovědět na mnohé – nevím však o tom, že by se o to někdo
na Slovensku vážně pokoušel). Náleželo do svérázné logiky věci, že radikální slovenský nacionalismus
HSĽS v protičeskoslovenském odporu nacházel společnou řeč s maďarónstvím. Vlivem těchto skutečností
nelze chápat otevřený obrat HSĽS po „Mnichovu“ ke klerofašismu jako nečekaně rychlý a překvapivý. Na
rozdíl od Českých zemí, kde musela k úspěšnosti obratu přispět nijak okrajová emigrace elit, na Slovenku
šlo o jednotlivce, a to ještě někdy (exkomunikované) do Českých zemí.
Konec 30. a posléze 40. let tak dotvrdil, že existenčním problémem První republiky přes všechny
zvláštnosti byl – třebaže v odstupňované gradaci a v odlišené časové posloupnosti - opravdu jak levý, tak
pravý politický extrém – bolševický komunismus a fašismus (ve svých různých podobách).A že studiu jeho
působnosti je nutné věnovat mimořádnou pozornost, chceme-li se vyvarovat podstatných chyb ve
vytváření obraz minulosti.
Není také vůbec nahodilé, že právě studium těchto jevů nás nutně vyvádí z národní uzavřenosti, nutí nás
věnovat se nadnárodním a mezinárodním souvislostem, srovnáním.
19