Literatura II

Komentáře

Transkript

Literatura II
OBCHODNÍ AKADEMIE ORLOVÁ
OD ROMANTISMU K MODERNÍM UMĚLECKÝM SMĚRŮM
UČEBNÍ TEXT PRO DISTANČNÍ FORMU VZDĚLÁVÁN Í
MARCELA PUCHOLDTOVÁ
ORLOVÁ 2006
Cíle předmětu
Po prostudování textu budete znát:
•
jednotliv é u měleck é směry, k teré se během 19 . sto letí v evro psk é literatu ře
objevily
•
budet e se o rien tov at v literat urách evro pský ch zemích 19 . sto let í a bu dete umět
jednotlivé t en dence vy sv ětlit a jejich vznik a mísen í zdů vo dn it
•
porozumíte složitému eko no mi ck ému a p ol itickému v ýv oji , k terý p od ob u
li teratury u nás i v Ev rop ě po máh al formov at
Získáte:
•
poz natk y, které vá m usn adní studium literatur y
bouřlivého 20. století
•
vědomosti o autorech, kteří významně ovlivnili
generace nastupující během 20. století
•
znalosti, které vám umožní snadnější interpretaci
textů moderní literatury
Budete schopni:
•
Definovat romantismus a romantického hrdinu
•
Vymezit rozdíl mezi romantismem a realismem,odlišit
romantického a realistického hrdinu
•
Rozpoznat symbolismus, impresionismus a dekadenci
v literatuře
•
Vysvětlit literární vývoj
století u nás
během neklidného 19.
Obsah
1. VZNIK ROMANTISMU..............................................................................................2
2. ROMANTISMUS V EVROPSKÉ A AMERICKÉ LITERATUŘE..............................5
2.1 ROMANTISMUS V ANGLICKÉ LITERATUŘE.................................................5
2.2 ROMANTISMUS VE FRANCOUZSKÉ LITERATUŘE
.......................................................................................................................................7
2.3 ROMANTISMUS V RUSKÉ LITERATUŘE........................................................8
2.4 ROMANTISMUS V NĚMECKÉ LITERATUŘE................................................10
2.5 ROMANTISMUS V POLSKÉ LITERATUŘE....................................................10
2.6 ROMANTISMUS V AMERICKÉ LITERATUŘE...............................................11
3. ČESKÁ LITERATURA VE 30.-50. LETECH 19.
STOLETÍ...............................14
3.1 GENERACE TYLOVA.........................................................................................14
4. KRITICKÝ REALISMUS A NATURALISMUS.......................................................21
4.1 REALISMUS VE FRANCII.................................................................................22
4.2 REALISMUS V ANGLII......................................................................................23
4.3 KRITICKÝ REALISMUS V RUSKU..................................................................24
4.4 REALISMUS V DALŠÍCH ZEMÍCH..................................................................26
4.4.1 Polská literatura..............................................................................................26
4.4.2 Severské literatury..........................................................................................26
4.4.3 Americká literatura:........................................................................................26
5. DRUHÁ POLOVINA 19. STOLETÍ V ČESKÉ LITERATUŘE................................28
5.1 DRUŽINA MÁJOVÁ............................................................................................29
5.2 GENERACE RUCHOVSKO-LUMÍROVSKÁ....................................................31
5.3.1 PRÓZA S VENKOVSKOU TÉMATIKOU...................................................35
5.3.2 HISTORICKÁ PRÓZA..................................................................................36
5.3.3 VESNICKÉ DRAMA.....................................................................................37
5.4 NATURALISMUS V ČESKÉ PRÓZE.................................................................38
6. MODERNÍ BÁSNICKÉ SMĚRY...............................................................................40
6.1 FRANCOUZŠTÍ PROKLETÍ BÁSNÍCI..............................................................42
6.2 MODERNÍ BÁSNICKÉ SMĚRY V ANGLII.......................................................45
7. ČESKÁ LITERATURA 90. LET 19. STOLETÍ.........................................................47
7.2 ČESKÁ DEKADENCE.........................................................................................51
8. Použitá literatura..........................................................................................................56
9. Fotogalerie:..................................................................................................................57
OBCHODNÍ AKADEMIE ORLOVÁ
OD ROMANTISMU K MODERNÍM UMĚLECKÝM SMĚRŮM
UČEBNÍ TEXT PRO DISTANČNÍ FORMU VZDĚLÁVÁN Í
MARCELA PUCHOLDTOVÁ
ORLOVÁ 2006
Cíle předmětu
Po prostudování textu budete znát:
•
jednotliv é u měleck é směry, k teré se během 19 . sto letí v evro psk é literatu ře
objevily
•
budet e se o rien tov at v literat urách evro pský ch zemích 19 . sto let í a bu dete umět
jednotlivé t en dence vy sv ětlit a jejich vznik a mísen í zdů vo dn it
•
porozumíte složitému eko no mi ck ému a p ol itickému v ýv oji , k terý p od ob u
li teratury u nás i v Ev rop ě po máh al formov at
Získáte:
•
poz natk y, které vá m usn adní studium literatur y
bouřlivého 20. století
•
vědomosti o autorech, kteří významně ovlivnili
generace nastupující během 20. století
•
znalosti, které vám umožní snadnější interpretaci
textů moderní literatury
Budete schopni:
•
Definovat romantismus a romantického hrdinu
•
Vymezit rozdíl mezi romantismem a realismem,odlišit
romantického a realistického hrdinu
•
Rozpoznat symbolismus, impresionismus a dekadenci
v literatuře
•
Vysvětlit literární vývoj
století u nás
během neklidného 19.
1. VZNIK ROMANTISMU
V této kapitole se dozvíte:
•KDY A KDE VZNIKÁ ROMANTISMUS
•ČÍM SE ROMANTISMUS INSPIRUJE
•JAKÉ VLASTNOSTI MÁ ROMANTICKÝ HRDINA
•Z ČEHO ROMANTISMUS ČERPÁ
•JAKÉ ŽÁNRY BYLY V OBDOBÍ ROMANTISMU
OBLÍBENÉ
•
Klíčová slova této kapitoly: romantismus,
romantický hrdina, jezerní básníci, lyrika, epika,
román, balada, povídka
Literatura: Josef Soukal a kolektiv: Literatura pro 2. ročník SOŠ, SPN,a.s., 2001,
Josef Soukal a kolektiv: Čítanka pro 2. Ročník SOŠ, SPN, a.s., 2001
Čas potřebný k prostudování této kapitoly:
1 hodina
Nástup romantismu je úzce spojen s básnickou sbírkou Lyrické balady, kterou
společně napsali a vydali William Wordsworth a Samuel Taylor Coleridge v Anglii
roce 1798. Z Anglie se postupně romantismus rozšířil po celé Evropě, projevil se i
v literatuře americké a stal se vůdčím uměleckým stylem první poloviny 19. století.
Tradičně je romantismus považován za revoltu citu vůči osvícenskému rozumu a
estetice klasicismu. Pro romantiky je typické nové chápání přírody, bohatá
obrazotvornost a fantazie, silný individualismus a vypjatý subjektivismus, důraz na city
a vášnivost. Romantikové se inspirují tajemným středověkem, málo známým orientem a
exotikou a divokou přírodou, obdivují se nejen dávným hrdinům, ale také vyděděncům
společnosti. Protestují proti vládě peněz, proti korupci, falešné morálce a pokrytectví.
Jsou nespoutaní, kladou důraz na svobodu a volnost.
K o ntrol ní otáz ky:
Kdy a kde vzniká romantismus?
Klade romantismus důraz na cit nebo na rozum?
Vyjmenujte aspoň tři inspirační zdroje romantismu.
Romantický hrdina se většinou projevuje jako silná individualita, která se odlišuje od
ostatních. Velmi často má nejasný původ, často to bývá sirotek, který nepoznal své
rodiče. Kvůli tomu je nejednou nucen žít na pokraji společnosti. Bývá také postižen
duševními chorobami, které jsou v jeho rodě dědičné. Touží po lásce, ale do cesty se mu
staví mnohé překážky, které velmi často není schopen zdolat. Svou vysněnou ženu si
idealizuje, zejména proto, že mu vnější okolnosti zabraňují, aby ji získal. Proto se
nešťastnou láskou neustále trápí. Romantický hrdina bývá neschopen se přizpůsobit
svému okolí, projevuje se jako nezávislá a naprosto svobodná bytost. Nejvíce ze všeho
si váží své volnosti a svobody ducha. Jeho revoluční myšlenky a rebelské činy často
zapříčiňují jeho smrt. Romantický hrdina umírá většinou mladý-ať už násilnou smrtí a
nebo v důsledku nemoci. Do romantického hrdiny autor často promítá sebe, své pocity,
tužby a přání. Postava romantického hrdiny tedy velmi často splývá s autorem.
KONTROLNÍ OTÁZKY:
Které vlastnosti jsou typické pro romantického hrdinu?
Proč romantický hrdina splývá s autorem?
Jakého původu bývá romantický hrdina?
Subjektivní a citová výpověď romantického umělce si žádala i specifické formy.
Romantikové vyznávali volnost nejen v životě, ale také ve využití žánrů. Většina z nich
dávala přednost poezii. Uplatnila se jednak lyrická poezie, která dobře vyhovovala
touze po vyjádření nálad a pocitů, jednak díky renesanci ústní lidové slovesnosti opět
ožívá balada, která umožňuje vyprávět ponuré příběhy plné fantazie a snových představ.
Co se týká prózy mezi nejoblíbenější žánry patří historický román a historická povídka,
což souvisí s obdivem, který romantikové chovali k minulosti, zejména středověku.
Velmi oblíbená je také poema, která umožňuje mísení žánrů, stejně jako román ve
verších a básnická povídka. Objevují se však také nové žánry, a to hororová povídka a
detektivní povídka.
Kontrolní otázky:
Proč je v období romantismu oblíbená lyrika?
Je populární drama?
Které prozaické žánry se nejvíce využívají?
Proč dochází ke stírání ostrých hranic mezi žánry?
Romantismus vzniká v období, kdy se rozpadají staré a vytvářejí se nové
společenské poměry. V literatuře se dožaduje tvůrčí svobody jedince, odmítá předlohy
a vzory a obrací se k ústní lidové slovesnosti jako inspiračnímu zdroji. Nesouhlas
s dobovými poměry řeší únikem do fantastiky, mystiky, exotiky, idealizované minulosti
či utopické vize budoucnosti. Vychází z myšlenkových pozic individualismu, zachycuje
rozpor mezi jedincem a společností, ideálem a skutečností, uměním a životem.
Romantikové se snaží sjednotit poezii a poznání, krásu a pravdu, subjektivní vidění a
objektivní skutečnost, člověka a přírodu, klid a pohyb, čas a věčnost. Z těchto
protikladů a snahy o vyjádření světabolu vyvěrá dynamičnost a poutavost romantické
literatury.
Pojmy k zapamatování:
ROMANTISMUS, ROMANTICKÝ HRDINA, LYRIKA, BALADA, HISTORICKÝ
ROMÁN, HISTORICKÁ POVÍDKA
Shrnutí:
Romantismus vzniká na konci 18. století v Anglii, postupně se rozšíří do celé
Evropy, dostane se i na severoamerický kontinent a vůdčím uměleckým stylem je
po celou první polovinu století 19. Klade důraz na cit, individualismus a subjektivismus. Inspiraci hledá v přírodě, venkovském způsobu života, ústní lidové
slovesnosti a minulosti. Hrdinou se stává výjimečný člověk, který se od zbytku
společnosti odlišuje. Romantikové upřednostňují poezii, z prózy zejména román
a povídku.
Korespondenční úkol:
Přečtěte si pozorně ukázky a napište, co bylo autorům inspirací k napsání těchto veršů:
a) příroda
b) svoboda,volnost
c) hrdinství titánů
d) vláda
peněz
A)Jezerním vlnám bledl třpyt
před rejem zlatých tanečníků.
Jak bych se mohl netěšit z tak rozjařených společníků!
Dívám se - ale nemám zdání,
jaké v nich najdu požehnání.
B)Jak zrak mu plane, vlaje vlas!
Trojmo jej obstupte v svém středu
a zraky klop, kdos pochopil:
on požil krůpěj rosných medů
a rajské mléko pil!
C)Kdo neblýskají se jak říční proud
na plném slunci, ti jsou vyděděni:
tím lepší člověk, čím má větší jmění:
z přírody, z knih se těší už jen bloud.
D)Ohyzdná maska spadla. Člověk je
svoboden, neomezen, bez vládců.
Bez národností, nerovností, tříd,
bez bohoslužeb, hrůzy, titulů,
svůj vlastní král a moudrý, spravedlivý.
2. ROMANTISMUS V EVROPSKÉ A AMERICKÉ
LITERATUŘE
V této kapitole se dozvíte:
Jak se vyvíjela romantická literatura anglická, francouzská, ruská, německá , polská a
americká.
Klíčová slova této kapitoly: revoluční romantismus, epos, poema, historický román,
byronismus, zbytečný člověk.
Literatura: Josef Soukal a kolektiv: Literatura pro 2. ročník SOŠ, SPN,a.s., 2001,
Josef Soukal a kolektiv: Čítanka pro 2. Ročník SOŠ, SPN, a.s., 2001
Čas potřebný k prostudování této kapitoly:
6 hodin
2.1 ROMANTISMUS V ANGLICKÉ LITERATUŘE
Za první programově romantické dílo je pokládána sbírka Lyrické balady (1798),
kterou společně napsali angličtí básníci William Wordsworth a Samuel Taylor
Coleridge. Oba navazovali na tradice sentimentalismu, který se v anglické literatuře
uplatňuje v 18. století jako proud, jenž zdůrazňuje individuální prožitky a pocity a
odmítá nadosobní racionalismus vyznávaný klasicisty a osvícenci. Wordsworth spolu
s Coleridgem se společně usadili v Anglii v oblasti nazývané Lake District a podle
tohoto místa jsou označováni jako lake poets – jezerní básníci. Inspiraci hledali
především v přírodě, tajemných místech a exotice.
Mnohem slavnější je ale generace, která přišla po nich a která se pyšní přívlastkem
revoluční. Tato generace básníků se podstatně od té předchozí odlišovala. Hlavní
událostí jejich životů byly jednak napoleonské války a konečná porážka Napoleona u
Waterloo v r. 1815 a jednak následné vytvoření tzv. Svaté aliance křesťanských
mocností, vedených Anglií, Ruskem, Rakouskem a Pruskem. Byla to však aliance spíše
svatouškovská, protože udržovala staré pořádky a potlačovala jakákoli demokratická a
revoluční hnutí. Romantikové této generace se stylizují převážně do pozice bouřliváků a
bojovníků za osobní i národní svobodu.
Mezi nejvýraznější postavy této generace patří George Gordon Byron, Percy
Byshe Shelley a John Keats.
George Gordon Byron (1788-1824) sympatizoval se snahou evropských národů o
osvobození. Hodně cestoval, pobýval v Portugalsku, Španělsku, Itálii, Albánii, Řecku. V
Albánii pod dojmem svých zážitků z cest začal pracovat na novodobém romantickém
eposu Childe Haroldova poutˇ. Do hlavního hrdiny promítl Byron své prožitky
společenské, intimní i z cest. Childe Harold se tak stává předchůdcem dalších hrdinů
evropské romantické poezie, pro kterou je právě splývání hrdiny s básníkem typické.
Byronova poezie ovlivnila další romantické básníky, mimo jiné Puškina, Máchu a
Poea. Byronismus se potom stal pojmem, který označuje proud romantické poezie, kde
se prolíná subjektivně prožívaný rozpor svobodomyslného jedince s realitou světa, který
ústí buď do tzv. světabolu nebo odporu proti tyranství.
Percy Byshe Shelley (1792-1822) – další z anglických romantických básníků - byl
spíše buřič a snílek.Toužil po úplné společenské i osobní svobodě. Vrcholným dílem
Shelleyho je veršované lyrické drama Odpoutaný Prométheus (1820), kde oživuje
mýtus o titánovi Prométheovi, který se vzpírá božím příkazům. Pro romantiky se stal
Prométheus symbolem věčného zápasu za osvobození lidstva. Je titánem – rekem
hodným obdivu a následování.
John Keats (1795-1820) patřil k Byronovi a Shelleymu nejen jako generační
vrstevník, ale spojoval ho s nimi také romantický patos jeho poezie. Keats se ve svých
básních inspiroval zejména anglickou přírodou a antickou mytologií. Nejkrásnější jsou
jeho ódy: Óda na podzim, Óda na řeckou vázu, Óda na slavíka. Vedle ód stojí za
zmínku také jeho balady a sonety.
Je zajímavé, že všichni tři výše zmínění básníci zemřeli mladí. Byron na úplavici
v Řecku, Shelley se utopil v Itálii a Keats zemřel ve věku 25 let na tuberkulózu.
Pozoruhodná je také anglická romantická próza. Velkou popularitu si svými romány
získal Walter Scott (1771-1832). Inspiruje se v nich skotskými a anglickými dějinami.
Jeho historické romány vynikají časovou i místní věrností, poutavým popisem krajiny i
lidí a přitažlivými charaktery. Podařilo se mu sloučit romantismus s realismem, protože
se dokázal objektivně podívat na soudobou společnost. Mezi jeho nejznámější romány
patří Rob Roy (1817), kdy hlavní hrdina je obdobou slovenského Jánošíka, který
nezištně pomáhá anglickému hrdinovi. Rob Roy je jeden z nejpřitažlivějších Scottových
románů, o čemž svědčí i hollywoodská filmová verze. Ve svém nejslavnějším románu
Ivanhoe (1820) se Scott vydává na anglickou půdu a vrací se hlouběji do rytířského
středověku, do neklidného období bojů mezi domácími Anglosasy a dobyvatelskými
Normany. Vytěžil z něj nejen hlavního hrdinu a postavu anglického krále Richarda Lví
srdce, ale také postavu legendárního zbojníka Robina Hooda, který zde vystupuje pod
jménem Locksley. Rytířská klání a milostné vztahy dělají z románu napínavou četbu i
v dnešní době.
Do literatury tohoto období vstupují i výrazné ženy-autorky. Jsou to sestry
Bronteovy. Jejich domov v severní Anglii je po Stradfordu druhým nejvyhledávanějším
literárním památníkem v Anglii.
Emily Bronteová (1818-1848) je autorkou jediného románu, kterému se však
dostalo uznání až po její smrti. Román Na Větrné hůrce (1847) nese znaky jak
revolučního romantismu, tak lidové baladiky a kritického realismu. Spojuje tak dva
základní umělecké postupy – romantický a realistický. Děj se odehrává na
severoanglických vřesovištích a samotách, střídají se zde vypravěči a čtenář sleduje
osudy tří generací na pozadí lásky, nenávisti a nepochopení. Román zaujme mystikou,
přírodním symbolismem a zejména silným příběhem.
Emilina sestra Charlotte Bronteová (1816-1855) vytvořila celkem čtyři romány.
Celosvětový úspěch sklidil román Jana Eyrová (1847). Vypravěčem je zde hlavní
hrdinka Jana, která čtenáře seznamuje se svými životními osudy od svých deseti let,
přes školní léta až po vyzrání v mladou ženu, manželku a matku. I zde se střetají prvky
romantismu – postava pana Rochestera a realismu – postava Jany Eyrové. Jana budí ve
čtenáři velké sympatie, protože podobně jako autorka i ona musí být silnou a
samostatnou ženou, která je schopná se o sebe postarat a hlavně převzít odpovědnost za
svůj život, což u ženských hrdinek té doby nebývalo zvykem. Jana tak prosazuje
ženskou důstojnost a prosazuje rovnost mezi mužem a ženou. Je další z průkopnic
ženské emancipace.
Kontrolní otázky:
Co je to byronismus?
Jaký je rozdíl mezi jezerními básníky a revolučními romantiky?
Kdo píše v Anglii historické romány?
Kdo je autorem Childe Haroldovy pouti?
Ve kterém románu vystupuje výrazná ženská hrdinka?
Jak vysvětlíte pojem revoluční romantismus?
Úkoly k textu:
Určitě znáte postavu Robin Hooda. Zamyslete se, které z vlastností romantického
hrdiny Robin Hood má.
Přečtěte si na internetu životopis Charlotte Bronteové a zjistěte, které své zkušenosti
promítla autorka do života hrdinky Jany Eyrové.
Zopakujte si, co je to epos, sonet, óda a balada.
2.2 ROMANTISMUS VE FRANCOUZSKÉ LITERATUŘE
Za zakladatele francouzského romantismu je pokládán Alfred de Musset (18101857), který ve svém románu Zpověď ditěte svého věku(1836) vyjádřil pocity člověka,
který prožil Francouzskou revoluci i napoleonské války a který cítí, že svět se mu
odcizuje a ztrácí pro něho lidskou tvář. Jeho hrdina vyrostl ve světě rozkladu a cynismu
a jen láska by mohla zaplnit pocit samoty. Ale on sám obrněný cynismem už není lásky
schopný.
Nejslavnější postavou francouzského romantismu je bezesporu Victor Hugo (18021885). Hugovo silné sociální cítění, víra v člověka, pokrok a mravní obrodu
společnosti se výrazně projevuje ve všech jeho literárních dílech. Hugo střídal literární
druhy a jeho básnická epická Legenda věků (1859-1883) se snažila pokrýt dějiny
lidstva a především vyjádřit jeho pokrok. Nejčtenější jsou však Hugovy romány, a to
Chrám Matky boží v Paříži (1832), který se proslavil kontrastem ošklivého zevnějšku a
dobrého srdce v postavě Quasimoda – zvoníka v chrámu Matky boží. Román zachycuje
život nejrůznějších vrstev společnosti, překypuje vypjatými scénami a silnými
emocemi, nabízí poutavý příběh nešťastné lásky a dá čtenáři možnost pocítit soucit
s vyděděnci společnosti, kteří stojí na okraji ne vlastní vinou, ale hrou nelítostného
osudu. V dalším románu Ubožáci (1862) hrají sociální motivy dominantní roli. Děj se
odehrává ve Francii během let 1818-1833, je komplikovaný, s mnoha dějovými
odbočkami a opět dva hlavní protagonisté tvoří protipóly.
Oba dva romány byly několikrát úspěšně zfilmovány. Román Ubožáci (Bídníci) se
navíc stal velmi populární ve své muzikálové podobě.
Velmi oblíbeným autorem byl Alexandre Dumas st. (1802-11870). Nesmrtelnost mu
přinesly jeho historické romány Tři mušketýři (1844) a Hrabě Monte Christo (18445). Pro tyto romány se vžilo označení „ romány o věrnosti, lásce a cti“. Dumas při
psaní čerpal z kronik, pamětí a dalších pramenů, minulost však pro něho jen vytvářela
kulisu pro napínavý děj, složité zápletky a výjimečné hrdiny. Proto mluvíme spíše o
pseudohistorických než historických románech. I tak si získaly čtenáře po celém světě a
inspirovaly filmaře a dramatiky k jejich dalšímu zpracování.
Henri Beyle (1783-1842), známý pod pseudonymem Stendhal, navzdoru neúspěchu
svých děl nepochyboval o jejich hodnotě, která jim však byla přiřčena až v první
polovině 20. století. Obdivoval renesanci a nenáviděl pragmatismus a podnikatelský
duch Ameriky. Stendhalovy romány Červená a černá (1830) a Kartouza parmská
(1839) nám zprostředkovávají autorovo subjektivní vidění světa , který on vnímá jako
souboj protikladů: aktivita proti pasivitě, uzavřenost proti otevřenosti, láska proti
nenávisti, … Stendhalovi hrdinové jsou mladí, ctižádostiví a plni života, žijí však
v prospěchářské společnosti, kde vládne faleš a pokrytectví. A oni si uvědomují, že
vzpoura znamená zkázu a přijetí pravidel hry osobní prohru duše. O to krutější je
konečné poznání, že obě cesty jsou cestami nikam.
Kontrolní otázky:
Kdo je autorem románu Zpověď dítěte svého věku?
Ve kterém románu vystupuje Quasimodo?
Co je typické pro romány Victora Huga?
Co znamená pojem pseudohistorický román? Kdo je psal?
Jaké pocity vyjadřuje Stendhal ve svých románech?
Úkoly k textu:
Určitě jste viděli některé filmové zpracování Tří mušketýrů. Zamyslete se nad
postavami D´Artagnana a Athose. Který z nich má vlastnosti romantického hrdiny a
které to jsou?
2.3 ROMANTISMUS V RUSKÉ LITERATUŘE
V ruské literatuře spadají počátky romantismu do období protestů proti carskému
despotismu vrcholících v prosinci 1825 v tzv. děkabristickém povstání. To vtiskuje
romantické literatuře specifický ráz. Hrdinové jsou individualisté, nositelé vzdoru proti
tyranům a despotům.
Jednou z nejvýraznějších postav této literatury byl Alexandr Sergejevič Puškin
(1799-1837). Byl silně ovlivněn byronismem, což se projevuje v jeho lyrickoepických
skladbách jako jsou Kavkazský zajatec (1821) a Cikáni (1824). Jejich hrdinové hledají
útočiště ve vysněných krajích před společností, která je zklamala. Záhy však pochopí,
že před světem, který je člověku určen, není úniku. Puškinův román ve verších Evžen
Oněgin (1831) je jedno z největších děl literatury 19. století. Oněgin je první hrdina
tolik oblíbené postavy „zbytečného člověka“. Žije zahalčivý život, který postrádá
jakýkoli smysl. Ten mu nabízí Taťána, která se do něho zamiluje, ale Oněgin ji ve své
zaslepenosti odmítá a až příliš pozdě si uvědomuje, že šanci, kterou mu Taťána dala,
neuváženě zahodil. Postavy Oněgina a Taťány ovlivnily některé ruské realisty.
Z prozaického díla vyniká zejména historická novela Kapitánská dcerka (1836)
z období rolnického povstání a faustovsky laděná povídka Piková dáma (1833).
Z dramatického díla je nejdůležitější historická hra Boris Godunov (1825).
Básnickým mluvčím celé této generace se stal Michail Jurjevič Lermontov (18441841). Jeho dílo zahrnuje básně politické, přírodní lyriku, milostnou poezii, poémy,
několik dramat a román. V poémě (básnické povídce) Démon, kterou Lermontov
předělával celý život, vyslovil filozofii celého svého díla: zlo je důsledkem bezmocnosti
dobra. Obě tyto síly - dobro a zlo - jsou podstatou tohoto světa a společně ho ovládají.
Démon přenesený do společenské reality je hrdinou veršovaného dramatu Maškaráda
(1835). Chce najít dobro v lásce, ale uvěří pomluvám o nevěře své ženy, a proto ji
otráví. Přehlídku démonů uzavírá Pečorin z románu Hrdina naší doby (1840). Pečorin
je hrdina, který se ocitá v nesprávném čase. Vyjadřuje tak rozpor své doby: nemožnost
výjimečných osobností uplatnit své schopnosti a tvůrčí potenciál.
Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809-1852) zobrazil ruskou společnost z jiného úhlu.
Vycházel sice z romantismu, ale bývá označován za prvního ruského realistu. Jeho dílo
zahrnuje drobné prózy, jeden román a tři dramata, z nichž nejvýznamnější a stále živá je
komedie Revizor (1836), kde malé město zrcadlí celou společnost a ukazuje korupci,
pokrytectví, byrokracii a úplatkářství, které vládne nejen v Rusku. Ukazuje, jak malé
bezvýznamné bytosti – úředníci, přikládají svým osobám a svému jednání příliš velkou
důležitost. V románu Mrtvé duše (1842) hlavní hrdina Čičikov už přímo z lidskou
hloupostí počítá a zakládá na ní svou kariéru. Pro Gogola je typické, že už jména hrdinů
napovídají, co si čtenář má myslet o jejich charakteru.
V díle Ivan Sergejeviče Turgeněva (1818-1883) se objevují romantická prvky
zejména v prokreslení přírody a portrétech lidí, ale život na vesnici je popsán realisticky.
Pozornost si zaslouží zejména jeho kratší prózy Lovcovy zápisky (1852) a román Otcové
a děti (1862).
Kontrolní otázky:
Jakou událostí je ovlivněno období romantismu v Rusku?
Co je to poéma?
Který autor ovlivnil Puškinovu ranou básnickou tvorbu?
Co znamená pojem zbytečný člověk? V kterém díle se s ním setkáváte?
Který autor řeší otázky existence dobra a zla jako součásti našich životů?
Kdo je autorem komedie Revizor?
Co je charakteristické pro dílo I. S. Turgeněva
Úkoly k textu:
V Čítance na str. 38-40 si přečtěte ukázku z Evžena Oněgina – Tat´ánin dopis
Oněginovi. Na základě ukázky se pokuste vytvořit charakteristiku Tatˇány.
V Čítance na str. 44-47 si přečtěte povídku Piková dáma. Najděte v povídce rysy
typické pro romantickou literaturu. Vytvořte charakteristiku Heřmana. Lze Heřmana
označit jako zbytečného člověka?
2.4 ROMANTISMUS V NĚMECKÉ LITERATUŘE
Centrem romantismu v Německu se staly především univerzity, a to v Jeně,
Heidelbergu a Berlíně. Za zakladatele romantismu je považován Novalis (1772-1801),
který psal meditativní přírodní poezii. Pozornost si zaslouží jeho Hymny noci (1800),
což jsou prozaické nebo veršované texty vycházející z kontrastu dne a noci.
Jacob a Wilhem Grimmovi (1785–1863, 1786-1859) se pomocí pohádky snažili
dobrat původní formy a podstaty lidového umění. Propracovávali dialogy, přidávali
lidová rčení, zjemňovali drastické pasáže a posilovali křesťansko-mravní poslání. Jejich
Pohádky pro děti a celou rodinu (1812) se staly vzorem pro klasický styl pohádky tak,
jak ho známe dnes.
Ve Francii našel útočiště před cenzurou a pronásledováním Heinrich Heine (17911856). Jeho tvorba je plná ironie a kontrastů. Kniha písní (1827) je jeho nejvýznamnější
básnickou sbírkou. Tato sbírka má silné romantické kořeny, častým motivem je
neopětovaná láska, motivy smrti a světabolu, které jsou čím dál tím víc cyničtější. Spolu
s cynismem roste v básních i objem ironie a sebeironie. V závěru se objevuje motiv
nezávislé přírody.
Kontrolní otázky:
Kde byla v Německu centra romantismu?
Kdo to byl Novalis?
Kdo je považován za zakladatele klasického pohádkářství?
2.5 ROMANTISMUS V POLSKÉ LITERATUŘE
V Polsku je romantismus přímo spojen s polským národním osudem, se ztrátou
polské samostatnosti. Potlačení protiruského hnutí r.1831 vyhnalo mnoho vlastenecky
smýšlejících Poláků do ciziny. Zajímavostí polského romantismu je tak to, že většina
stěžejních děl vznikla mimo Polsko – v emigraci. Romantikové vyjadřovali touhu a vůli
po svobodě, zároveň i stesk po domově a tragiku polského utrpení. Reagovali
bezprostředně na národní potřeby a zájmy, a proto má polská romantická literatura silné
nacionální zabarvení, které ovlivnilo polské národní sebeuvědomění.
Polští romantikové žili ve stínu Adama Mickiewicze (1798-1855), který vstoupil
do literatury baladami a romancemi inspirovanými lidovými mýty. Charakteristice
romantického hrdiny, který svůj osud ztotožňuje s osudem národa odpovídá básnická
povídka Konrad Wallenrod (1825). Zatímco tato povídka burcuje k aktivitě, z eposu
Pan Tadeáš (1834) zaznívá stesk po dobře známé minulosti.
Kontrolní otázky:
Co je typické pro polský romantismus?
Vyjmenujte aspoň jedno dílo Adama Mickiewicze.
2.6 ROMANTISMUS V AMERICKÉ LITERATUŘE
Během 17. a 18. století americká literatura sloužila zejména náboženským a
politickým zájmům a cílům. Teprve na počátku 19. století se v Americe začíná rodit
svébytná americká literatura. Autoři jako Edgar Alan Poe a Nathaniel Hawthorne si
však stále ještě vypůjčovali styl, jazyk a tématiku svých evropských kolegů.
Edgar Alan Poe (1809-1849) byl ovlivněn poezií lorda Byrona, Coleridge a dalších
romantiků. V neposlední řadě také gotickými romány. Poe bývá označován jako
prokletý básník, obdivovali se mu symbolisté v čele s Charlesem Baudelairem, který
strávil dlouhá léta překládáním Poeových povídek a básní. Poe zakládá nové literární
žánry: pokleslým dal novou estetickou hodnotu, skloubil vysoké s nízkým. Je
považován za zakladatele moderní detektivní povídky ( do té doby je v povídkách vrah
přistižen při činu). Poe odhaluje vraha dedukcí a logickým uvažováním. V povídce
Vraždy v ulici Morgue (1841) vytvořil postavu detektiva a jeho méně chápajícího
společníka. Model této dvojice potom využil nejen Artur Conan Doyle v postavách
Sherlocka Holmese a jeho přítele doktora Watsona , ale využívají ho i současní filmaři
v detektivních a kriminálních filmech. Přičemž čtenář či divák se může ztotožnit právě
s tímto méně chápajícím společníkem bystrého detektiva. Kromě detektivní povídky je
Poe pokládán za zakladatele hororové povídky: Pád do Maelströmu (1841), Jáma a
kyvadlo (1842), Černý kocour (1842), Zrádné srdce(1843). Věnoval se i sci-fi
povídkám: Příběhy z Rozeklaných hor (1844), Předčasný pohřeb (1844), protože ho
přitahovaly nejen technické obory, ale také telepatie a hypnóza. Poeovy básně
znamenaly velký přínos pro moderní poezii. Klade hlavní důraz na krásu, pravdivost a
dokonalost formy. Předjímá směry jako je symbolismus a dekadence, , které se objeví až
na konci 19. století. Poe své básně neustále přepracovával a snažil se je přiblížit své
představě o dokonalé poezii. Svou teorii o poezii vložil do díla Filozofie básnické
skladby (1846), kde se také věnuje rozboru své nejslavnější básně Havran (1845).
Poeův svět je světem na rozhraní světla a stínu, je zemí mimo prostor a čas. Proto je
jeho poezie tak podmanivá a zároveň tak těžko uchopitelná.
Jedním ze zakladatelů moderní americké prózy je Nathaniel Hawthorne (18041864). Jeho dílo je spjato s americkým puritanismem – náboženstvím a morálkou,
kterou do Ameriky přivezli Otcové poutníci v roce 1620 a která je příznačná pro většinu
obyvatel někdejších amerických kolonií na severovýchodním pobřeží Spojených států,
které je známé jako Nová Anglie. Hawthorne psal psychologickou prózu a zabýval se
zejména otázkou hříchu, viny a svědomí, snaží se také postihnout vztah mezi koloniální
minulostí a současností. Jeho stěžejní dílo a zároveň první americký román vůbec je
Šarlatové písmeno (1850). Román se vrací do 17. století , kdy do Ameriky přicházejí
v Anglii pronásledovaní puritáni, aby zde založili osady – své nové domovy. Z povídek
zaujme především Mateřské znaménko, kde Hawthorne odmítá představu ideální krásy.
Kontrolní otázky:
Kdo je považován za zakladatele hororové a detektivní povídky?
Jaké směry předjímá Poeova poezie?
Které Poeovy povídky znáte?
Jak se jmenuje nejslavnější Poeova báseň?
Jakou problematiku řeší Hawthorne ve svých dílech?
Část pro zájemce:
Edgar Alan Poe žil život hodný romantického hrdiny. Přečtěte si Poeův životopis, např.
Edgar Alan Poe Bludná planeta (Československý spisovatel, Praha 1991, první vydání),
a zamyslete se, které jeho životní osudy jsou typické pro romantického hrdinu.
Přečtěte si povídku Zrádné srdce nebo Černý kocour a popřemýšlejte, jak se zde
odrážejí Poeovy charakteristické rysy.
Pojmy k zapamatování:
ROMANTISMUS, ROMANTICKÝ HRDINA, BYRONISMUS, BÁSNICKÁ
POVÍDKA, ZBYTEČNÝ ČLOVĚK, HOROROVÁ POVÍDKA
Shrnutí:
Romantická literatura má mnoho podob a je tématicky i žánrově pestrá.
Charakteristickým znakem je konflikt jednotlivce s realitou, vypjatý
subjektivismus a individualismus, citovost a bohatá fantazie. Podoby národních
literatur jsou ovlivněny politickými událostmi a děním v jednotlivých zemích. Je
zapotřebí si uvědomit, že v mnoha dílech, zejména prozaických, se vedle
romantismu objevují prvky nastupujícího realismu, proto někteří autoři bývají
zařazováni do literatury na přechodu mezi romantismem a realismem.
Romantismus objevil tyto žánry:
horor: označení prozaického žánru, který má vyvolat pocity hrůzy a děsu,
poéma: lyricko-epická skladba středního rozsahu. Často označovaná jako
básnická povídka,
román: prozaický žánr umožňující autorovi zachytit proces utváření osobnosti,
zobrazit výrazný lidský typ, ale i zobrazit celou epochu. Zachycuje vývoj hrdiny,
básnická povídka: převažují v ní lyrické prvky, děj je pouze náznakový,
nedořečený. Hrdina často splývá s autorem. Pro její podobu měla klíčový
význam tvorba lorda Byrona.
Korespondenční úkol:
V Čítance na str. 87-91 si přečtěte ukázku z básně Havran od Edgara Alana Poea:
1) pokuste popsat děj básně
2) odhalte, kdy se báseň odehrává
3) pokuste se popsat atmosféru básně
4) zjistěte, co havran hrdinovi prorokuje
5) přečtěte si pozorně předposlední sloku a pokuste se přijít na to, co znamená verš
„vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“ Má opravdu havran zobák v srdci
hrdiny nebo se jedná o obrazné vyjádření? Pokud ano, co se zobák symbolizuje?
3. ČESKÁ LITERATURA VE 30.-50. LETECH 19.
STOLETÍ
V této kapitole se dozvíte:
Jak se v tomto období u nás vyvíjela literatura.
Jak se v české literatuře projevily romantické tendence.
Jak se proměnil společenský život.
Které žánry si získaly oblibu.
Klíčová slova této kapitoly: vlastenecký romantismus, revoluční romantismus,
světabol, Česká včela, Květy, báchorka, balada, epigram, satira, zvukomalba,
personifikace, oxymorón.
Literatura: Josef Soukal a kolektiv: Literatura pro 2. ročník SOŠ, SPN,a.s., 2001,
Josef Soukal a kolektiv: Čítanka pro 2. ročník SOŠ, SPN, a.s., 2001.
Čas potřebný k prostudování této kapitoly:
6 hodin
3.1 GENERACE TYLOVA
Ve 30. letech pokračuje české národní obrození další etapou. Národní obrození se
z oblasti literární přesunuje do oblasti společenské. Vytváří se český veřejný život:
organizují se české besedy a bály, vznikají české spolky. Zatímco symbolem prvního
období NO byl učenec, druhého období básník , tak symbolem třetího období je
vlastenec, který je veřejně činný, organizátor společenských vlasteneckých akcí. Do
popředí se dostává generace narozená kolem r.1810 (Tyl, Mácha, Erben) a vůdčí
osobností se stává Josef Kajetán Tyl. Tato doba zrodila i prvního velkého českého
básníka Karla Hynka Máchu. Typické pro toto období jsou polemiky mezi starší
generací (Čelakovský) a mladší generací (Tyl). Tyto polemiky se vedou zejména mezi
časopisy Česká včela a Květy. Českou včelu redigoval Čelakovský a časopis se
orientoval zejména na překlady a rusofilství, obsahoval málo původní tvorby, byl určen
spíše vzdělanějším čtenářům. Květy založil Tyl. V časopise se objevovala převážně
domácí vlastenecky laděná tvorba. Hlavním tématem literatury se stal soudobý život a
soudobý svět a zejména národ. Proto se u nás projevilo několik proudů romantismu. Byl
to sentimentální, vlastenecky laděný romantismus, který je typický pro tvorbu Josefa
Kajetána Tyla. Dále revoluční romantismus subjektivního typu ovlivněný byronismem,
který představuje dílo Karla Hynka Máchy. A poslední proud reprezentovaný poezií
Karla Jaromíra Erbena, který využívá záliby romantismu v ústní lidové slovesnosti,
tajemnu a mystice.
Josef Kajetán Tyl (1808-1856) byl prozaik, dramatik, novinář, kritik, ale především
představitel společensky angažovaného romantismu. Snažil se přizpůsobit domácí
dramatickou tvorbu zahraničním trendům a sblížit ji se skutečným životem. Je tedy
právem považován za zakladatelem českého moderního divadla. Chtěl zvýšit uměleckou
úroveň divadla, a proto prosazoval profesionální divadlo. Tyl nejen překládal, ale také
divadelní hry sám psal. Jeho tvorba zahrnuje dramatické báchorky, historické hry, frašky
a hry ze současnosti. Nejživější jsou jeho dramatické báchorky jako Strakonický
dudák (1847) či Lesní panna (1850) nebo Jiříkovo vidění (1849). I přes svou
pohádkovost promlouvají hry k palčivým problémům nejen tehdejší doby. Řeší konflikt
domova a ciziny, lásky a peněz, úspěchu a spokojenosti. V postavách jsou vyjádřeny
různé stránky české povahy. Jeho historické hry Jan Hus (1848), Kutnohorští havíři
(1848) nebo Krvavé křtiny aneb Dahomíra a její synové (1849) plnily hlavně národně
výchovné cíle. Ve frašce Fidlovačka (1834) zazněla poprvé Tylova a Škroupova píseň
Kde domov můj, která se později stala státní hymnou. Tylova tvorba si především
kladla za cíl ukázat čtenářům a divákům správné češství. Je zajímavé, že Tyl byl
odpůrcem Máchova díla, zejména Máchovy stylizace do rozervaného romantického
hrdiny.
Kontrolní otázky:
Co je typické pro 3. období národního obrození?
Kdo je představitelem vlastenecky orientovaného romantismu?
Co je to dramatická báchorka?
Který časopis založil Tyl?
Jaké divadlo Tyl prosazoval?
Úkoly k textu:
V Čítance na str. 101-5 si přečtěte ukázku ze Strakonického dudáka. Na základě ukázky
se pokuste o charakteristiku zúčastněných postav a popřemýšlejte, jaký rys české
povahy postavy představují.
Nejvýznamnější představitel českého revolučního romantismu a jeden z největších
českých básníků vůbec Karel Hynek Mácha (1810-1836) patří k zakladatelům moderní
české poezie. Ve svém díle se snažil vyjádřit pocity a zkušenosti člověka nově se rodící
doby. Žil bohatým společenským životem, podnikal pěší túry nejen po Čechách, ale i
Rakousku a Itálii, navštěvoval středověké hrady, obdivoval se polskému revolučnímu
hnutí a znal dobře světovou literaturu. Byl básník, vlastenec, vystudovaný právník,
ochotnický herec. To všechno se určitým způsobem v jeho díle objevilo. Máchova
tvorba zahrnuje poezii, prózu a drama, přičemž - typicky pro romantismus - se
jednotlivé literární druhy a žánry navzájem prolínají. Do prózy proniká poezie. Lyrika,
epika i drama se vzájemně mísí. Máchovo dílo vyniká zvukovou stránkou, neobvyklými
slovními spojeními a bohatou metaforikou. Mácha vyjadřuje pocity osamění a
vyděděnosti, které se postupem času stupňují. Zároveň neutichá touha po lásce a
přátelství. Do života Máchových hrdinů však vstupují osudné náhody, které ústí
v tragické konce, jako je tomu v historické povídce Křivoklad (1834), v povídce
Márinka (1834), která je komponovaná jako hudební divadelní skladba, a ve fantastické
povídce Cikáni (1835), kterou Mácha za svého života neuveřejnil. Byronovými
lyrickoepickými povídkami je inspirována Máchova nejlepší skladba, a to báseň Máj
(1836). Skladba má čtyři zpěvy a dvě intermezza a vyznívá jako oslava májové přírody.
Ale uprostřed této překrásné májové přírody se však odehrává tragický příběh hlavních
hrdinů: Viléma, Jarmily a Hynka.Vilém – strašný lesů pán – zabije svůdce své milé
Jarmily, ocitá se ve vězení a v noci před popravou zůstává sám se základními otázkami
týkajícími se lidské existence, bez víry v posmrtný život:
„ jak dlouhá noc – jak dlouhá noc – však delší mně nastává.---“
V této chvíli se s Vilémem ztotožňuje i sám básník, aby potom ve čtvrtém zpěvu u
Vilémova hrobu pokračoval v přemýšlení o svém i Vilémově tragického osudu:
„ Nynější ale čas jinošství mého – je co tato báseň, máj.
Večerní jako máj v lůně pustých skal,
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.“
Vilémovo vyznání, které před popravou ve třetím zpěvu posílá rodné zemi:
„…tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlast jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!-“
jasně dokazují hluboké Máchovo vlastenecké cítění. Máchův básnický jazyk je
výjimečný, Mácha dokáže psát melodické verše, zná účinky pointy a překvapivých
obratů, k prokreslení atmosféry dokáže využít zvukomalby (onomatopoie),
personifikace či oxymorónu a jiných dalších básnických figur a metaforických
vyjádření.
Zvukomalba znamená využití hlásek či slov, které zesilují svým zvukem význam,
např. řetězy řinčí – hláska ř napovídá zvuk, který vydávají řetězy.
Personifikace znamená, že věcem nebo zvířatům se připisují schopnosti lidí., např.
kvetoucí strom lhal lásky žel – strom nemůže lhát.
Oxymorón je také slovní spojení, kdy první část verše významově popírá druhou část,
např. mrtvé milenky cit, umřelé hvězdy svit – mrtvá milenka nemůže mít cit, vyhaslá
hvězda nemůže svítit.
Mácho dílo zůstalo za jeho života nepochopeno, bylo podrobeno zdrcující kritice a
uznání se mu dostalo až téměř 20 let po Máchově smrti, kdy se k jeho odkazu přihlásila
Nerudova generace. Od té doby je jeho dílo neustálým zdrojem inspirace pro další a
další básnické skupiny a Máj se stal součástí českého literárního pokladu. Inspiruje
nejen básníky, ale láká také k divadelnímu, ba i k filmovému zpracování. V květnu
2007 má začít režisér a kameraman F. A. Brabec (Král Ubu, Krysař, Kytice) točit film
na motivy Máchova Máje.
Kontrolní otázky:
Z jakých inspiračních zdrojů vychází Máchovo dílo?
Jak byste charakterizovali Máj?
Bylo za Máchova života jeho dílo kladně přijímáno?
Co je to zvukomalba?
Co je to personifikace?
Vysvětlete, co znamená oxymorón?
Úkoly k textu:
V Čítance na str. 105 v ukázce Máje najděte příklady zvukomalby a personifikace. Svoji
volbu zdůvodněte.
Protipólem Máchovy poezie je Erbenova tvorba. Karel Jaromír Erben (1811-1870)
se na rozdíl od Tyla a Máchy veřejného života příliš neúčastnil. Jeho celoživotní vášní
se mu stalo sbírání pohádek, pověstí a lidových obyčejů. Svou zálibu využil ve
třísvazkovém souboru Písně prostonárodní v Čechách (1842-45) a dále v díle
Prostonárodní písně a říkadla (1846). Erbenovou láskou byly také pohádky a mýty.
Řadu z nich převyprávěl a my je známe dnes pod názvem České pohádky (1905) v edici
Václava Tille. Jediným původním Erbenovým dílem je sbírka balad Kytice (1853).
Náměty balad vycházely z lidových bájí a pověstí. Děj čerpá z konfliktu, ve kterém se
střetávají lidé s nadpřirozenými mocnostmi a silami. Erben hledal v lidových pověstech
hlubší smysl. Konflikt je u Erbena vždy vyprovokován chováním hrdinů. Autor
zdůrazňuje, že porušení vyššího mravního řádu - např. v Polednici je to zloba matky,
v Pokladu chamtivost, ve Svatební košili rouhání a nespokojenost či dokonce vražda ve
Zlatém kolovratu, neuposlechnutí příkazu a porušení přísahy ve Vodníkovi - je vždy
potrestáno. Trest však lze v některých případech zmírnit či dokonce zrušit. V hlavních
rolích u Erbena překvapivě vystupují spíše ženy, ať už v Polednici, Vodníku, Štědrém
večeru, Pokladu, či Zlatém kolovratu. Děj jeho balad je založen na dialogu, má rychlý
spád, objevují se prvky hororu, Erben mistrně udržuje čtenářovu pozornost a stupňuje
napětí. Používá krátký verš s pravidelným rytmem i rýmem, což také přispělo
k čtenářské popularitě jeho balad. Díky přímočarosti a srozumitelnosti pro širší
publikum by se v dnešní době Erben jistě dobře uplatnil jako scénarista hollywoodských
thrillerů. Balady Kytice si přímo volají po dramatické zpracování. Toho se jim dostalo
v legendárním divadle Semafor 60. letech 20. století pod vedením Jiřího Suchého a na
přelomu 20. a 21. století se dokonce dostaly na filmové plátno v režii F. A. Brabce
s kaskádou skvělých českých herců v čele s Boleslavem Polívkou, Karlem Rodenem a
Lindou Rybovou.
Kontrolní otázky:
Z čeho Erben bral inspiraci při psaní Kytice?
Co je to Kytice?
Jaké balady z Kytice znáte?
Úkoly k textu:
V Čítance na str. 109-118 si přečtěte Zlatý kolovrat. Napište si ve stručnosti děj balady.
Kdo je v baladě potrestán a proč? Zkuste v baladě najít příklad personifikace.
3.2 GENERACE 40. LET
Situace 40. let se výrazně odlišuje. Sílí zájem o sociální otázky, politické i kulturní
dění a v souvislosti s tím dochází k pozvolnému ústupu romantismu a nastupuje kritický
realismus. Obrozenecký proces se dostává do finálního stádia, neboť se rozšiřuje i na
politiku. Vlastenecký politický život si stanovil své cíle a také prostředky, které měly
vést k jejich dosažení. Nevydařený revoluční rok 1848 však uskutečnění těchto snah
zhatil. V literatuře nastává odklon od sentimentální vlastenecké povídky, ustupuje i
historická próza. Mezi oblíbené žánry patří satiry, epigramy, venkovská próza a obrazy
ze života. Do popředí se dostává generace narozená kolem r. 1820. Jejími hlavním
představiteli jsou Karel Havlíček Borovský a Božena Němcová.
Karel Havlíček (1821-1856) si přízvisko Borovský zvolil podle svého rodiště,
Borové u Německého (Havlíčkova) Brodu. V Praze rozbouřil poklidnou atmosféru
ostrou kritikou Tylova Posledního Čecha, ale zpočátku se Havlíček jako literát
projevoval spíše čtenářsky oblíbeným žánrem – epigramy (krátká satirická báseň, která
kritizuje aktuální politický, ekonomický, společenský či kulturní problém) a věnoval se
práci novinářské spíš než literární. Byl redaktorem Pražských listů, ale v důsledku
revolučních událostí si založil vlastní list, Národní noviny. V nich čtenáře bavil,
vzdělával a také informoval o nejnovějším politickém vývoji.V r. 1850 byly Národní
noviny cenzurou zakázány a r. 1851 byl Havlíček zatčen a odvezen do exilu v tyrolském
Brixenu, kde strávil čtyři roky. Strádal tam zejména psychicky, ale paradoxně během
této doby napsal svá nejvýznamnější díla. V Tyrolských elegiích (1852) se po svém
vyrovnal s těmi, kdo byli zodpovědní za jeho deportaci, a s ironií sobě vlastní popsal
svou cestu do Brixenu. Dílo bylo vydáno až v r.1861. Král Lávra (1854) je
převyprávěním staré irské pověsti o králi s oslíma ušima, který se snaží svou vadu skrýt
před světem, a tak posílá všechny holiče na popraviště. Havlíček varuje před vládci,
kteří konají „v zájmu lidu“. Třetí Havlíčkovou skladbou byl nedokončený Křest sv.
Vladimíra (1854). Havlíček tu po svém zpracovává legendu o nástupu křesťanství na
Kyjevské Rusi. Car Vladimír nechá popravit starého dobrého pohanského boha Peruna
za drobnou rebelii. Záhy po jeho popravě však zjistí, že boha potřebuje, aby mohl dobře
vládnout a udržet lid v poslušnosti. A tak uspořádá konkurz na nového boha. Car
Vladimír a církve jsou u Havlíčka ztělesněním vypočítavosti, pokrytectví a touhy po
neomezené moci, jak dokazují verše:
„ …nám je pánbůh jako pánbůh,
jenom když je ňáký,
abysme s ním udrželi
v respektu sedláky…“.
Kontrolní otázky:
Co je to epigram?
Které Havlíčkovy satirické skladby znáte?
Ve které skladbě kritizuje Havlíček církev?
Jaké noviny Havlíček založil?
Úkoly k textu:
Vyhledejte si v učebnici Literatury, co je to satira a ironie.
Přečtěte si v Čítance na str. 124-131 ukázku z Křestu sv. Vladimíra a zjistěte, jaký jazyk
ve skladbě Havlíček použil. Komu byla skladba určená? Vzdělanému nebo i méně
vzdělanému publiku? Jak byste charakterizovali pohanského boha Peruna?
Jak o původu, tak o roce narození Boženy Němcové (1820-1862) vedou literární
badatelé už desetiletí spory. Co je však nesporné, je to, že se jedná o první originální
českou ženu – spisovatelku. Vlastenkou se stala až pod vlivem svého muže Josefa
Němce, za kterého se v sedmnácti letech provdala. Po svatbě se rodina hodně stěhovala
a poté se usadila v Praze, kde se stýkala Němcová s vlasteneckou společností a kde
začala také psát. Při svých pobytech na venkově se stala sběratelkou pohádek, pověstí a
zvyků, které potom ve své tvorbě zužitkovala, např. Národní báchorky a pověsti (184547). Z pobytu na Slovensku vytěžila Slovenské pohádky a pověsti (1857-1858),
z Chodska Obrazy z okolí domažlického (1845-1856). Němcová neuměla žít
konvenčním životem, a tak její hmotné i rodinné poměry byly neutěšené. K tomu se
posléze přidaly i zdravotní a osobní problémy. To však nijak neovlivnilo hodnotu jejího
literárního díla, které bylo povětšinou inspirováno životem prostých lidí. Hrdinkami
jejích povídek jsou silné, odvážné a výjimečné ženy: Karla (1855) nebo Divá Bára
(1856). Často mají povídky výchovný ráz a podávají obraz veskrze kladného člověka:
Dobrý člověk (1858). Němcová vidí také rozpory mezi chudými: V zámku a podzámčí
(1856), Pohorská vesnice (1856), ale řešení nabízí spíše utopistické, kde lidumilové
oddaně pečují o potřebné. Nejkrásnější a nejznámější povídkou Němcové je Babička
(1856) psaná metodou obrazů ze života. Je to povídka, která hladí čtenáře po duši. A
přitom ji Němcová psala v nejtěžším období svého života, kdy přišla o milovaného a
talentovaného syna Hynka. Před svým žalem Němcová utekla do krajiny svého dětství a
popisuje život na Starém bělidle tak, jak jí utkvěl v paměti. Vzpomínky na vlastní
dětství rozšířila o vykreslení lidových zvyků a tradic. Babička není životopisné dílo,
Němcová zachází se svými vzpomínkami velice volně, jejím hlavním cílem bylo ukázat
harmonický život prostých lidí, jejichž dokonalým ztělesněním je právě ústřední
hrdinka. Hlavním tématem však nejsou osudy hrdinky, babičky Boženy Němcové, ale
její postoj k ostatním lidem a její životní filozofie. Protože se Němcová v povídce dívá
na svět očima dítěte, jsou ostří konfliktů otupena a postavy i vztahy mezi nimi záměrně
idealizovány. Němcová tu poutavě vylíčila venkov nejen jako idylické místo, ale také
prostředí, ve kterém se mohou odehrát lidské tragédie, o čemž svědčí smutný Viktorčin
příběh či nešťastná láska komtesy Hortensie. Autorce se podařilo popsat venkovské
zvyky a venkovský život během roku se všemi pracemi a tradicemi. Povídka je napsána
kultivovanou češtinou, která je obohacena o lidové výrazy. Dílo bylo přeloženo do
mnoha světových jazyků a mnohokrát výtvarně, hudebně, filmově i divadelně
zpracováno.
Kontrolní otázky:
Kde nacházela Němcová inspiraci pro svoji tvorbu?
Jakým žánrům se Němcová převážně věnovala?
Jak se jmenuje Němcové nejznámější povídka?
Úkoly k textu:
Vyhledejte si definici žánru obrazy ze života.
Pojmy k zapamatování:
ČESKÁ VČELA, KVĚTY, NÁRODNÍ NOVINY, ZVUKOMALBA,
PERSONIFIKACE, OXYMORO´N, SATIRA, EPIGRAM, OBRAZY ZE ŽIVOTA
Shrnutí:
Česká literatura 30. a 40. let je odlišná. Zatímco ve 30. letech vrcholí éra
romantismu v díle Karla Hynka Máchy, ve 40. letech se objevují prvky
nastupujícího realismu v dílech Karla Havlíčka Borovského a Boženy Němcové.
Revoluční rok 1848 potom znamenal nástup Bachova absolutismu, který
literaturu významně poznamenal, a definitivní ústup romanticky laděné
literatury a nástup kritického realismu.
Korespondenční úkol:
V Čítance na str. 108-109 si přečtěte ukázku ze čtvrtého zpěvu Máchova Máje.
1) Nad čím se autor v tomto úryvku zamýšlí?
2) K čemu přirovnává dobu dětství a proč?
3) Co se rozumí pod pojmem jinošství?
4. KRITICKÝ REALISMUS A NATURALISMUS
V této kapitole se dozvíte:
Co je to realismus.
Co je to naturalismus.
Kdy se oba směry objevují.
Jaké žánry se prosazují v období realismus.
Jaký je rozdíl mezi romantickým a realistickým hrdinu.
Klíčová slova této kapitoly: realismus, naturalismus, román.
Literatura: Josef Soukal a kolektiv: Literatura pro 2. ročník SOŠ, SPN,a.s., 2001,
Josef Soukal a kolektiv: Čítanka pro 2. ročník SOŠ, SPN, a.s., 2001.
Čas potřebný k prostudování této kapitoly:
6 hodin
Ve druhé polovině 19. Století dochází k rozmachu přírodních a technických věd
(Darwin, Pasteur, vynález dynamitu, vzestup průmyslové výroby, rozvoj železnic,…),
lidé začali více důvěřovat smyslovému poznání a racionálnímu vidění světa.
Racionalistické chápání a vědecké metody přírodních věd se dostávají i do věd
společenských. Po epoše, kde prim hrál cit umocněný subjektivismem a
individualismem, toužili lidé po objektivním poznání a zobrazení skutečnosti. Auguste
Comte zakládá nový vědní obor: sociologii, která zkoumá společnost a její zákonitosti.
Snahy po pravdivém zobrazení společnosti vedly ke vzniku nového uměleckého směru
– realismu. Realistická metoda se snaží o objektivní poznání skutečnosti a její pravdivé
zobrazení. Protože realismus se snažil zároveň i kriticky hodnotit, označuje se jako
kritický realismus. Realisté se museli vyrovnat s novými vztahy ve společnosti, a
ukazují člověka v prostředí, ve kterém žije a které ho více či méně formuje a ovlivňuje
jeho chování. Realisté přicházejí s teorií, že člověk se vyvíjí a přizpůsobuje světu, ve
kterém žije. Realistické typy se proto utvářejí a mění podle okolností, protože
v realistických dílech je svět pojímán jako celek vytvořen z nepřeberného množství
proměnlivých vztahů. Literatura se proměňuje i žánrově. Nastává ústup poezie, zejména
epické, a naopak se do popředí dostává román, který svým rozsahem vyhovuje snahám
o co nejobjektivnější zobrazení skutečností a umožňuje postihnout příčiny a souvislosti
lidského konání. Vedle románu je stále oblíbená povídka, nově se objevuje fejeton a
také kaleidoskop. Samozřejmě, že realistické prvky se objevují i v dílech starších
autorů, např. u Shakespeara, Defoea a mnohých dalších zmíněných v kapitole o
romantismu.
Kontrolní otázky:
Kdy vzniká realismus jako umělecký směr?
S čím souvisí vznik realismu?
Jak se snaží realisté zobrazit skutečnost?
Jaký žánr realismu vyhovuje nejvíc?
Využívali autoři realistickou metodu už dřív?
4.1 REALISMUS VE FRANCII
Novou metodu kritického realismu ve Francii propracovali především Stendhal (viz.
romantismus) a Honoré de Balzac (1799-1850). Ve svém cyklu Lidská komedie, která
se skládá téměř z devadesáti románů a povídek, si dal za cíl zobrazit soudobou
společnost, její morálku a mravy a nejrůznější lidské typy, které společnost pomohla
utvořit. Osou lidské komedie je volně spjatá trilogie románů Otec Goriot (1835),
Ztracené iluze (1837-43) a Lesk a bída kurtizán (1838-47). Balzac vykreslil
francouzskou společnost nejrůznějšího prostředí: od šlechticů přes finančníky a
obchodníky až k obyčejným venkovanům. Podařilo se mu zachytit faleš, pokrytectví,
sobectví a vypočítavost, které se tak často schovávají pod maskou lásky a přátelství.
Balzac vidí, že svět je tvrdý a je zapotřebí veškerého umu, aby v něm jedinec obstál.
Vidí, že slušnost a ohleduplnost se nevyplácí. Aby člověk přežil, je zapotřebí se obrnit
necitelností a egoismem. Otázka zní: „Je však možné v takovém světě smysluplně
žít?“
Z dalších francouzských realistů stojí rozhodně za zmínku Gustave Flaubert (18211880). Jeho první román Paní Bovaryoyá (1857) je příběh mladé romanticky založené
ženy ovlivněné četbou sentimentálních románů. Emma Bovaryová není schopná
přijmout realitu a žije ve svém vysněném světě svůj vysněný život. Když je donucena
pohlédnout tvrdé realitě do očí, není schopná se jí postavit a vzdorovat jí. Raději volí
dobrovolnou smrt a nechává svého manžela a malou dcerku napospas osudu. Podle
hlavní hrdinky se vžilo pojmenování bovarismus pro útěk od skutečnosti k iluzím. Paní
Bovaryovou označil Émile Zola za první naturalistický román.
Émile Zola (1840-1902) dovedl realismus až do krajnosti, a proto je považován za
hlavního představitele naturalismu. Naturalisté se na člověka dívají jako na živý
organismus, jehož jednání je důsledkem biologických a chemických procesů v těle.
Naturalisté věnují pozornost zejména patologickým jevům jako je např. alkoholismus,
které vedou k postupnému rozkladu osobnosti a nezvratné zkáze. Dále naturalisté
otevřeli stránky románu i pro nejnižší vrstvy společnosti, tzv. spodinu, která je často
ztotožňována s kriminálními živly. Čtenářsky nejpřitažlivějšími Zolovými romány
pravděpodobně jsou Zabiják (1877), kde se právě zabývá rozkladnými účinky alkoholu
na lidskou osobnost, a Nana (1880), která volně na román Zabiják navazuje. Zolovy
romány zaujmou především dokonalými popisy prostředí, charakterů nebo i skupiny.
Guy de Maupassant (1850-1893) se sám k naturalismu nehlásil, i když mezi
naturalisty debutoval. Snažil se zobrazit život co nejobjektivněji bez jakýchkoli příkras
a dramatizací. Nejslavnější jeho román je Miláček (1885), známá je také povídka
Kulička (1880).
Kontrolní otázky:
Co bylo cílem Lidské komedie a kdo je jejím autorem?
Jak vidí Balzac společnost?
Co je to bovarismus?
Co je to naturalismus?
Který umělecký směr zobrazuje odpuzující jevy často spojované se spodinou
společnosti?
Kdo je hlavním představitelem naturalismu?
Který autor chce zobrazit život takový, jaký je bez příkras?
4.2 REALISMUS V ANGLII
Realistická metoda zobrazování se objevuje už v díle sester Bronteových, jejichž dílo
lze označit za směsici romantismu a realismu. Období kritického realismu, které bývá
také označováno jako viktoriánská literatura, však pokrývá spíše druhou polovinu 19.
století a je zčásti ovlivněno chartistickým hnutím, kterému se v r. 1837 poprvé podařilo
formulovat požadavky britských dělníků.
Největším romanopiscem viktoriánské doby byl Charles Dickens (1818-1870).
Jeho realismus je však mnohem mírnější a sentimentálnější než díla francouzských a
ruských realistů. To ale vyvažuje Dickensova bohatá fantazie a cit pro dramatično.
Oblibu si získal už svým prvním románem Kronika Pickwickova klubu (1837), kde se
s humorem dívá na „starou dobrou Anglii“ a navazuje tak na tradici parodií a
pikareskních románů v Anglii. V dalších románech jsou velmi často hrdiny děti – sirotci
či polosirotci, které se musí protloukat životem samy a často zabřednou až na samé dno
společnosti: Oliver Twist (1838), Starožitníkův krám (1840). V obou románech Dickens
dokazuje, že umí vytvořit poutavé postavy a příběhy, byť někdy až příliš poznamené
sentimentalismem. Malá hrdinka Nell románu Starožitníkův krám je až andělsky
krásná a dobrá, ale se svým stejně dobrým a zranitelným dědečkem nedokáže vzdorovat
zlu světa reprezentovaném krutým Quilpem, a Dickens je oba nelítostně nechá zemřít
navzdory přání čtenářů, kteří prosili autora, ať je oba nechá žít. K vrcholným
Dickensovým dílům patří David Copperfield (1850), kde se nevyhýbá kritice
anglického školského systému, Zlé časy (1854) plné ironie a sarkasmu a Nadějné
vyhlídky (1861), kde se hlavní hrdina Pip (Dickensův nejpřesvědčivější hrdina) snaží,
seč může, dobýt si „místo nahoře“. Pip je typ hrdiny, který se nenechá vláčet vrtkavými
cestami osudu, ale dochází k poznání, že své štěstí si musí zasloužit a sám vybojovat.
Dickensovým neméně slavným současníkem byl William Makepeacce Thackeray
(1811-1863). Oč byla Dickensova tvorba citovější a sentimentálnější, o to byla
Thackerayho tvorba ironičtější , sarkastičtější a sžíravější. Thackeray pocházel z vyšších
vrstev, důkladně je znal, na školách se detailně seznámil s elitářským systémem, poznal
citový chlad, egoismus a bezohlednost příslušníků své vrstvy. Všechny své zkušenosti a
poznatky využil ve svém vrcholném díle Trh marnosti (1848), ve kterém veškeré
vztahy mezi lidmi jsou určovány jen a jen finančním prospěchem.
Dalším z velkých představitelů anglického realismu je Thomas Hardy: (18401928). Hardy ve svých dílech podává obraz svého rodného kraje – venkovského
prostředí jihozápadní Anglie s jeho prostými obyvateli. Hardyho romány mají převážně
tragický ráz a snaží se odrážet člověka, který žije na pozadí přírody v souladu
s tradicemi,ale musí čelit osudovým náhodám, před kterými není úniku: Tess z rodu d
´Ubervillů (1891), Neblahý Juda (1895). Děj románu Starosta Casterbridgeský (1886)
byl inspirován skutečnou událostí, kdy námořník prohrál v kartách svou ženu i
s dítětem. A Hardy zdůrazňuje, že život je vrstvením náhod nevyzpytatelného osudu.
Kontrolní otázky:
Co je často vytýkáno románům Charlese Dickense?
Čím se odlišuje hrdina Pip od ostatních Dickensových hrdinů?
Kdo je ve svých dílech kritičtější: Dickens nebo Thackeray?
Co zejména kritizuje Thackeray ve svých románech?
Co je pro Thackerayho hrdiny v životě nejdůležitější?
V jakém prostředí se odehrávají romány Thomase Hardyho?
Část pro zájemce:
V Čítance na str. 79-81 si přečtěte ukázku z románu David Copperfield. Na základě
ukázky zkuste dedukovat, jak asi vypadalo dětství Davida a proč.
4.3 KRITICKÝ REALISMUS V RUSKU
Počátky kritického realismu v Rusku jsou spjaty s tendencemi, které přinesl
romantismus. Pokusy o realistické zobrazení skutečnosti se objevují už v díle Puškina
(viz. romantismus), Lermontova (viz. romantismus) a Turgeněva (viz. romantismus).
Gogol (viz. romantismus) do svých děl přímo všedního člověka a obyčejný život zavádí
a pravdivě kreslí vztahy mezi lidmi,lidské povahy i jednotlivé lidské typy. Ruský
realismus se rozvíjel na pozadí atmosféry, kdy ruští intelektuálové cítili, že se zaostalé
Rusko stále více vzdaluje vyspělejší Evropě. Část z nich chtěla Rusko přiblížit Evropě a
druhá část chtěla obrodit Rusko zevnitř za využití pilířů pravoslaví.
Jednou z nejvýznamnějších postav ruského realismu byl Lev Nikolajevič Tolstoj
(1828-1910). Psal povídky, dramata, náboženské a výchovné statě. Motem jeho života
se stalo: „neodporovat zlému“. Do dějin literatury se nesmazatelně zapsal historickým
románem Vojna a mír (1865-69), kde popisuje ruskou společnost v dobách
napoleonských válek. Vojna a mír je román s mnoha dějovými odbočkami navzájem
však provázanými. V epilogu podává autor svůj odevzdaný fatalisticky zabarvený
pohled na svět. Tolstoj tvrdí, že dějiny se řídí vlastními zákony, které člověk nemůže
nijak ovlivnit. V románu Anna Karenina (1857-78) Tolstoj podal sondu do duše ženy
z aristokratických kruhů, která se rozhodne žít podle svých představ a hlavně podle
svého citu. Opustí muže, který ji miluje, a dítě, které ji potřebuje, aby mohla žít
s mladým, leč sobeckým mužem. Postupně se dostává do neřešitelné situace, protože
společnost ji v podstatě „pohřbí“. A tak se pro Annu jediným východiskem z
neřešitelné situace stává sebevražda. Annin příběh naznačuje,že ať už chceme nebo
nechceme, jsme závislí na mínění společnosti, protože jsme její nedílnou součástí.
Málokterý spisovatel dokázal proniknout až do hlubin duše svých postav a vylíčit
podrobně všechny její temné stránky jako Fjodor Michajlovič Dostojevskij (18211881). Ve svých dílech využil všech svých převážně trpkých životních zkušeností. Je
mistrem psychologické prózy, jak dokládá jeho první velký román Zločin a trest (1866).
Hlavní hrdina – student Raskolnikov zastává názor, že existují lidé hodnotnější a
potřebnější - on sám - a k tomu, aby přežili, je možno spáchat i zločin. Poté co opravdu
zločin (vraždu) spáchá, je stíhán „běsy“ (výčitkami svědomí) a očištění nachází až ve
vyhnanství na Sibiři. I v dalších románech se objevují nepřehlédnutelné postavy.
V románu Idiot (1868) je to kníže Myškin. Vystupuje jako velice hodný a dobrotivý
člověk, který v duchu křesťanské morálky má touhu každému pomoct. Proto ho
společnost má za „idiota“. Mravní a duševní utrpení prožívají také hrdinové románů
Běsi (1871-72) a Bratři Karamazovi (1879-1881).
Psychologické sondy do duše člověka se objevují i v díla Antona Pavloviče
Čechova (1860-1904), který vévodil ruské tvorbě po celá devadesátá léta 19. století a
na počátku století 20. Psal prózu i drama a právě jeho dramata se zapsala do světového
divadelního fondu. Jeho lyrické hry mají tragikomické vyznění a hlavní představitelé
žijí svým snem, který se nikdy nenaplní. V nejznámějších hrách Strýček Váňa (1897),
Tři sestry (1901) a Višňový sad (1904) podal dramata zajímavých mužských i ženských
postav a jejich osudů.
Z dalších autorů stojí jistě za zmínku Ivan Alexandrevič Gončarov (1812-1891),
který ve svém vrcholném díle Oblomov (1859) rozvíjí tradici postavy zbytečného
člověka v ruské literatuře.
Kontrolní otázky:
Z jakého společenského podhoubí vyrůstá ruský realismus?
Co znamená pojem psychologická próza?
Jaké je téma románu Anna Karenina?
Kdo je autorem románu Zločin a trest?
Část pro zájemce:
Přečtěte některé z výše zmíněných děl. Rozhodně to stojí za to.
4.4 REALISMUS V DALŠÍCH ZEMÍCH
4.4.1 Polská literatura
Je třeba uvést představitele polské literatury Henryka Sienkiewicze (1846-1916),
který za svůj historický román Quo vadis? obdržel v r. 1896 Nobelovu cenu za
literaturu.
4.4.2 Severské literatury
Svými dramaty Domeček pro panenky (1879) či Divoká kachna (1884) reprezentuje
severský realismus norský spisovatel Henrik Ibsen (1828-1906). Jeho dramata jsou
ponurá a pesimistická a odrážejí jeho nepříliš šťastné životní osudy.
4.4.3 Americká literatura:
Realistický obraz Ameriky druhé poloviny 19. století podává Mark Twain (18351910) ve svých dílech: Život na Mississippi (1883), Dobrodružství Toma Sawyera
(1876) a v mnohých dalších.
Kontrolní otázky:
Do které literatury zařadíte Marka Twaina?
Kdo získal v r. 1896 Nobelovu cenu za literauru?
Kterého norského dramatika znáte?
Pojmy k zapamatování:
REALISMUS, NATURALISMUS, ROMÁN, PSYCHOLOGICKÁ PRO´ZA,
BOVARISMUS, IRONIE, SARKASMUS
Shrnutí:
Ve druhé polovině 19. století se hlavní zobrazovací metodou stává realismus,
jehož krajní formou je naturalismus. Nastává ústup poezie, píší se historické
romány a romány ze současnosti, objevuje se psychologický román. Cílem
realismu je podat pravdivý a objektivní obraz o skutečnosti. Naturalismus se
zaměřuje na spodní vrstvy společnosti a na odpudivé jevy, které doprovázejí
naše životy.
Korespondenční úkol:
Na konkrétních příkladech porovnejte romantického a realistického hrdinu a najděte
rozdíly v jednání a vystupování.
5. DRUHÁ POLOVINA 19. STOLETÍ V ČESKÉ
LITERATUŘE
V této kapitole se dozvíte:
Co ovlivnilo naši literaturu ve druhé polovině 19. století.
Kdo to byli Májovci.
Jaký program měla družina Máje.
Jak se odlišovali Lumírovci a Ruchovci.
Kdo patřil mezi nejvýznačnější osobnosti literárního života 19. století.
Klíčová slova této kapitoly: realismus, almanach Máj, májovci, romaneto, almanach
Ruch, ruchovci, časopis Lumír, lumírovci.
Literatura: Josef Soukal a kolektiv: Literatura pro 2. ročník SOŠ, SPN,a.s., 2001,
Josef Soukal a kolektiv: Čítanka pro 2. ročník SOŠ, SPN, a.s., 2001.
Čas potřebný k prostudování této kapitoly:
9 hodin
Český společenský, kulturní a politický život zažívá ve druhé polovině 19. století
bouřlivý rozmach. I když počátek 50. let je poznamenán stagnací v důsledku
neúspěšného revolučního roku 1848 a obnovení absolutismu v Rakousku v roce 1851.
Hlavním představitelem absolutismu se stal ministr Alexandr Bach, který znovu zavedl
přísnou cenzuru a omezil tak možnosti publicistiky i veřejného projevu, posílil vliv
církve a zvýšil germanizační úsilí. Sílící kritika však dosáhla toho, že v roce 1860 se
císař František Josef I. zřekl říjnovým diplomem absolutismu.. V roce 1860 byla vydána
ústava, která poměry v Rakousku značně uvolnila. Tehdy se také začal rozvíjet český
politický život. V roce 1863 se strana národní štěpí na staročeské – konzervativní křídlo
a mladočeské křídlo. Spory mezi oběma frakcemi neustále sílily a mladočeši se
v sedmdesátých letech jako strana osamostatnili. V šedesátých letech vznikají nové
noviny: Národní listy, Čas, Moravská orlice a časopisy: Lumír, Svatozor. Význačným
edičním počinem bylo vydání Slovníku naučného. Vznikají také nové spolky: Hlahol
(1861), Sokol (1862), Umělecká beseda (1863). V roce 1868 byl položen základní
kámen Národního divadla (otevřeno bylo roku 1881, po požáru pak v roce 1883).
Optimistické období končí ale v roce 1867, kdy dochází k rakousko – uherskému
vyrovnání a místo rozšíření národních zájmů dochází k jejich okleštění. V devadesátých
letech začíná směřování kultury formovat skupina umělců, která je ovlivněna
moderními směry a která nešetří ostrou kritikou ani současný stav společnosti ani
tvorbu starších generací .
Kontrolní otázky:
Čím je ovlivněna literatura 50. let?
Jaké spolky vznikly v šedesátých letech?
Kdy byl položen základní kámen Národního divadla?
Co se stalo v roce 1867 a jaký to mělo vliv na společenský život?
Co je typické pro generaci devadesátých let?
5.1 DRUŽINA MÁJOVÁ
V padesátých letech se literární produkce značně omezila. Vychází sice Kytice či
Babička, ale jsou to díla autorů starší generace. Jan Neruda nazval padesátá léta „tichem
zaživa pohřbených“. Narážel tak na situaci, která nastala po nastolení Bachova
absolutismu a zavedení cenzury. Teprve v roce 1858 přichází nastupující mladá
generace se svým programem v almanachu Máj. Almanach Máj je prvním veřejným
vystoupením generace Jana Nerudy, Vítězslava Hálka, Karolíny Světlé a také, byť o
něco mladšího Jakuba Arbese. V almanachu se tato generace přihlásila k odkazu Karla
Hynka Máchy a je to první literární skupina, která ocenila hodnotu Máchova díla a
ztotožnila se s jeho světabolem. Májovci vnesli do literatury realistickou metodu, chtěli
literaturu s novými tématy, objevili sociální problematiku, otázku postavení žen ve
společnosti a v neposlední řadě také zájem o vědu a techniku.
Jan Neruda (1834-1891) za svého života žil ve stínu tehdy mnohem populárnějšího
Vítězslava Hálka, dnes je považován za nejvýznamnějšího májovce. Narodil se, žil,
pracoval a umřel v Praze a pražské prostředí mnohokrát ve svém díle vylíčil. Psal
poezii, prózu i drama. Působil jako novinář v Národních listech a stal se zakladatelem
tradice fejetonů, na něho potom navazuje mimo jiné Karel Čapek, ze současných je to
určitě Ludvík Vaculík a Milan Uhde ze starší generace, za mladší generaci je třeba
zmínit Martina Komárka.
Neruda na sebe upozornil už svou prvotinou. Sbírka Hřbitovní kvítí (1858) nebyla
přijata s pochopením, kritika jí vytýkala závislost na cizích vzorech , přílišnou
rozervanost a pesimismus hraničící s cynismem. Nerudovo přirovnání světa ke hřbitovu
kritiky nezaujalo a veřejnost pobouřilo. Mladý Neruda se s kritikou špatně vyrovnával,
a proto další sbírku vydal až za deset let. Kniha veršů (1868) je sbírkou převážně
intimní, přírodní a milostné lyriky. Objevují se zde také básně se sociální tematikou
(Dědova mísa). Další sbírka Písně kosmické (1878) udělala z Nerudy uznávaného
básníka. Podnětem k napsání byly nové objevy a zájem o problematiku kosmu. Neruda
zde vyjadřuje víru v člověka a jeho schopnosti (Jak lvové bijem o mříže). Sbírka má
optimistický tón, který výborně souzněl s duchem doby. V roce 1883 vycházejí dvě
Nerudovy sbírky: Balady a romance, což je sbírka epické poezie, kde Neruda navazuje
na tradici české baladiky. Mýtům a legendám však dává aktuální ráz a snaží se
poukazovat na problémy své doby. Opakem je sbírka intimní lyriky Prosté motivy, která
vyznívá jako zpověď stárnoucího básníka. Autor si uvědomuje své osamění (Neruda se
nikdy neoženil), ale cení si života a jeho krás. Teprve po jeho smrti vycházejí Zpěvy
páteční (1896) sbírka obsahující hymnické básně s vlasteneckým vyzněním.
Z Nerudova prozaického díla dosáhly největší popularity Povídky malostranské
(1878), kde Neruda líčí života na Malé Straně tak, jak ho kdysi viděl a vnímal svýma
dětskýma očima. Svět Malé Strany se může zdát nudný, ale pod zdánlivým klidem
doutná v uličkách napětí, zlo, konflikty a závist. Neruda kreslí živé postavy, které si
čtenář zamiluje a se kterými čtenář soucítí. Povídky tvoří základy českého kritického
realismu. Dostaly i na televizní obrazovky a díky mistrné povahokresbě a skrytému
dramatičnu si vždy najdou své diváky.
Nerudovo drama nedosahuje kvalit jeho poezie a próz.
Vítězslav Hálek (1835-1874) byl za svého života považován za největšího
z májovců a největšího českého básníka vůbec. Jeho raná tvorba se nesla pod vlivem
poezie lorda Byrona a jeho lyrickoepických povídek. Síla Hálkova je však v lyrických
básních, kde dává vyniknout svému obdivu přírodě a kde se vyzpívává z citového
opojení. Tak je tomu ve sbírce Večerní písně (1859). Pro Hálka je láska ten největší
životní dar. Jenom v lásce a v přírodě nachází harmonii a klid. Podobné vyznění má i
sbírka V přírodě (1874), která byla inspirována zážitky z rodného Mělnicka. Tato
sbírka je vrcholem Hálkovy lyrické poezie. Pro Hálkovu poezii je typický zpěvný tón,
pravidelný rytmus a myšlenková nekomplikovanost, což vedlo ke snadnému
zapamatování ,a možná i proto byla Hálkova poezie tak oblíbená.
Souběžně s lyrickou poezií psal i prózu. Nejúspěšnější byly jeho povídky
z venkovského prostředí. Tématem byla zejména nešťastná láska a generační problémy,
případně majetkové spory: Muzikantská Liduška (1861), Na vejminku (1873), Pod
pustým kopcem (1874).
Teprve po Hálkově smrti vyšla jeho poslední sbírka Pohádky z naší vesnice (1874),
která obsahuje epické skladby inspirované venkovským životem.
K májovcům se řadí i Karolína Světlá(1830-1899). Stal se čelní představitelkou
venkovské prózy a patří k průkopníkům realismu u nás, i když o něj nikdy neusilovala.
Světlá psala prózu z městského a venkovského prostředí. Vyšší úroveň mají díla
s venkovskou tématikou. Světlá byla činná v ženském emancipačním hnutí: založila
spolek na ochranu zaměstnaných žen. Ve svých dílech soustřeďuje pozornost zejména
na dívčí nebo ženské hrdinky. Chce povzbudit v českých ženách pocit
spoluzodpovědnosti nejen za stav české společnosti, ale také za vlastní život. Hrdinky
Karolíny Světlé jsou většinou postaveny před volbu mezi milostným citem a vědomím
mravní povinnosti a odpovědnosti. Protože hrdinky Světlé jsou silné a mravně zásadové
osobnosti, pocit mravní povinnosti vítězí nad citem. Možná se zde odráží i vztah , který
měla Světlá k Nerudovi už jako vdaná žena. Mezi nejlepší díla Světlé patří Kříž u
potoka (1868), Vesnický román (1867) a Nemodlenec (1873). Ve všech těchto
románech se opakuje motiv očistné a obrodné lásky. V románu Frantina (1870) hlavní
hrdinka potlačí svou lásku a zabije svého ženicha, když zjistí, že je vůdcem lesních
loupežníků. Látku k tomuto příběhu čerpala Světlá z lidových vyprávění.
Generačně i myšlenkově měl k Májovcům blízko i Jakub Arbes (1840-1914). Jeho
dílo v sobě nese prvky romantismu i realismu. Romantické je tajemné prostředí,
realistické jsou postavy. Arbes začal studovat na technice a to se projevilo v tematice
jeho děl. Podobně jako Neruda a Hálek i on pracoval jako redaktor Národních listů. Za
své názory byl však vězněn a po propuštění z vězení už se do novin nevrátil.
Nejvýraznější z jeho tvorby jsou jakoby vědecko-fantastické novely, pro které
vymyslel Neruda označení romaneto.
Východiskem romaneta je zdánlivě
nevysvětlitelná záhada, až fantastická zápletka, která je však na konci racionálně
vysvětlena. Zde se právě odráží Arbesovo technické vzdělání. Mezi romaneta patří
Ďábel na skřipci (1866), Sivooký démon (1873), Ukřižovaná (1876), Newtonův mozek
(1877) nebo nejslavnější Svatý Xaverius (1873). Arbese tak můžeme označit za
průkopníka české sci-fi. Dalším tématem, které Arbes rozvíjí, je sociální tématika, např.
Kandidáti existence (1878) nebo Štrajchpudlíci (1883).
Jakub Arbes je první, kdo rozluštil tajný deník Karla Hynka Máchy.
Ke generaci májovců se dále řadí Václav Šolc, byť do almanachu Máj nepřispěl,
Adolf Heyduk a Rudolf Majer.
Kontrolní otázky:
Kdy byl vydán almanach Máj?
Jaký byl program Májovců?
Která Nerudova sbírka se zabývá vědeckým pokrokem?
Jakou poezii obsahuje sbírka Prosté motivy?
Jak líčí Neruda život na Malé Straně?
Jak se liší Nerudova a Hálkova poezie?
Co je typické pro hrdinky románů Karolíny Světlé?
Která próza Karolíny Světlé je hodnotnější: vesnická nebo městská?
Která dva romány Světlé znáte?
Co je to romaneto?
Kdo psal romaneta?
V jakých novinách působili Neruda, Hálek a Arbes?
Kdo rozluštil tajný deník Karla Hynka Máchy?
Úkoly k textu:
V Čítance na str. 212-216 si přečtěte povídku Přivedla žebráka na mizinu od Jana
Nerudy. Odpovězte na otázku, kdo a proč přivedl žebráka na mizinu. Jakou lidskou
vlastnost tady Neruda ukazuje? Je název povídky jednoznačný nebo dvouznačný?
5.2 GENERACE RUCHOVSKO-LUMÍROVSKÁ
V polovině sedmdesátých letech je soudržnost májovců oslabena a do literatury
vstupuje nová generace označovaná jako ruchovsko-lumírovská. Jméno je odvozeno
jednak od almanachu Ruch (1868) vydanému u příležitosti položení základního
kamene Národního divadla a jednak od časopisu Lumír, který se stal základnou mladé
generace.
Tato generace je ovlivněna neklidným politickým životem, kdy mezi sebou mají
konflikty konzervativní staročeši, kteří zaujali politiku pasivní resistence, a liberální
mladočeši, kteří naopak prosazovali aktivní linii.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se rychle zvyšuje počet kulturních organizací.
V roce 1871 zahájilo v Praze činnost Ottovo nakladatelství, vytvořil se Spolek českých
spisovatelů.
Ruchovci a lumírovci navázali na program svých předchůdců a přejali od nich zájem
o sociální tématiku i touhu povznést úroveň české literatury. Chtěli pomocí překladů či
přejímáním cizích látek zprostředkovávat románskou, anglosaskou i slovanskou kulturu.
Tyto snahy však vyvolaly uvnitř generace ostré polemiky, kdy část autorů kladla důraz
na domácí tradice, venkovskou tématiku, vlastenecký náboj a patetický tón, a vyčítala
okruhu kolem Vrchlického přílišnou závislost na cizích vzorech. Ta první skupina –
označovaná někdy jako škola národní či ruchovci – našla svoji mluvčí v Elišce
Krásnohorské a své názory uveřejňovala v časopise Osvěta. Mluvčím druhé –
kosmopolitní – skupiny se stal Jaroslav Vrchlický, kterému dal prostor Josef Václav
Sládek v časopise Lumír, odtud pojmenování lumírovci. Je zřejmé, že tyto spory,
vedené jedině snahou o co nejkvalitnější českou literaturu, ovlivnily pozitivně úroveň
tvorby. Zkultivovaly básnický výraz, obohatily metaforiku, měly vliv na zavádění
nových forem do poezie, rozšířily tématiku a díky překladům zpřístupnily cizí literatury
českému čtenáři.
Svatopluk Čech (1846-1908), považovaný za největšího z ruchovců, se do výše
zmíněných polemik aktivně nezapojoval. Svatopluk Čech přispěl do almanachu Ruch.
Vlastenecký tón jeho poezie mu vynesl označení posledního obrozeneckého básníka. Za
své vzory považoval Kollára, Máchu, Nerudu a samozřejmě polské a anglické
romantiky. Pod jejich vlivem napsal několik epických skladeb, např. Adamité, Husita na
Baltu.
Čechova síla tkví především v eposu. Témata pro svá díla čerpá zejména z českých
dějin a z venkovského prostředí. V alegorické skladbě Slávie (1882) apeluje na
slovanskou jednotu a zdůrazňuje, že ač slovanské národy mají mezi sebou nejrůznější
spory, v případě nebezpečí jsou schopny se spojit a společně bojovat proti
nepříteli.Veršované povídky Ve stínu lípy(1879) líčí venkovskou idylu, zatímco
v Lešetínském kováři (1883) Čech burcuje proti germanizaci české vesnice. Lešetínský
kovář byl cenzurou zakázán a tiskem vyšel až po první světové válce.
Jeho lyrická poezie je převážně politická a zejména Písně otroka (1894) měly
nebývalý čtenářský ohlas. V posledním dvojverší básně Dosti nás ze sbírky Jitřní písně
(1887):
„Sláb jenom ten , kdo ztratil v sebe víru,
A malý ten , kdo zná jen malý cíl.“
vyjadřuje autor poselství nejen Čechům, ale všem lidem. Poražený je jen ten, kdo se za
poraženého považuje. Čech zde vyjadřuje nesouhlas s pasivní politikou a vyzývá k větší
aktivitě. Oblibu si získal i sbírka Nové písně (1888).
Čech je také autorem řady prozaických prací. Ze své advokátní praxe vytěžil
povídku Jestřáb kontra Hrdlička (1876). Satirou na maloměšťácký život jsou příběhy o
panu domácím Matěji Broučkovi v knihách Pravý výlet páně Broučka do Měsíce
(1888) a Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do 15. století (1889). Tyto
knihy se zapsaly nesmazatelně do fondu české satirické a humoristické prózy a navíc se
obě staly předlohou k libretu opery Leoše Janáčka Výlety pana Broučka.
Jaroslav Vrchlický (1853-1912) je naopak považován za čelního představitele
lumírovců. V sedmdesátých a osmdesátých letech zažíval slávu a úspěch jak na poli
literárním, tak v osobním životě. V devadesátých letech se mu rozpadlo manželství a
nastupující generace jeho dílo ostře kritizovala za nadnesenost a patetičnost.Zemřel
čtyři roky poté, co ho nemoc vehnala do ústraní kulturního života.
Jeho tvorba je neobyčejně rozsáhlá, obsahuje asi 270 knih, přičemž dvě třetiny tvoří
překlady. Vrchlický překládal především z románských jazyků. Pozvednout českou
literaturu se pokusil velkým básnickým cyklem, ve kterém chtěl pokrýt význačné úseky
dějin lidstva, aby tak upozornil na trvalý pokrok lidstva a jeho směřování k humanitě a
svobodě. Cyklus nazval Zlomky epopeje a tvoří ho množství epických sbírek: Duch a
svět (1878), Zlomky epopeje (1886), Bar Kochba (1897), Píseň o Vinetě (1906) nebo
Mythy (1879) a další.
Bližší Vrchlickému však byla lyrika, zejména přírodní a milostná, v pozdějších
letech meditativní: Eklogy a písně (1880), Dojmy a rozmary (1880) nebo Poutí
k Eldorádu (1882). Ve sbírce Okna v bouři(1894) se básníkův jazyk zjednodušil a
uklidnil a oprostil od patetičnosti, což svědčí o tom, že autorovi se podařilo najít
ztracenou životní rovnováhu. Tón jeho lyriky osciluje mezi šťastným a pesimistickým,
podle toho, jak se vyvíjel osobní, profesionální a rodinný život Vrchlického. V
posledních sbírkách zaznívá celkové smíření a zklidnění. Právě lyrická poezie, zejména
milostná, je z Vrchlického odkazu nejživější. Ve svých sbírkách uváděl Vrchlický do
české poezie nové formy, např. villonskou baladu.
Vrchlický psal také dramata, ta se uváděla v nově otevřeném Národním divadle. Do
dnešní doby přežila Noc na Karlštejně (1884) a antické drama Hippodamie (1889-91).
Josef Václav Sládek (1845-1912) vstupoval do literatury jako ruchovec, redigoval
almanach Ruch roku 1868, v sedmdesátých letech se jako redaktor časopisu Lumír stal
mluvčím lumírovců. Spojuje tak v sobě to nejlepší z obou názorových skupin a je
důkazem toho, že hranice mezi oběma školami nebyla nijak ostře vymezená a předem
daná. Čerpal podněty především z domácího prostředí, z venkovského života a ústní
lidové slovesnosti.
Sládek strávil dva roky v Americe, kde se živil jako novinář, učitel a dělník a měl
možnost poznat život v Americe se všemi jeho klady i zápory. Po návratu z Ameriky
měl možnost vidět českou společnost z jiného úhlu. A Amerika se také stala jedním
z inspiračních zdrojů jeho poezie. V první sbírce Básně (1875) je část básní věnována
památce jeho zemřelé manželky, část dojmům z Ameriky a zbytek české domácí situaci.
Podobný charakter má i sbírka Jiskry na moři (1880), kde v lyrických básních stále
vzpomíná na svoji zemřelou ženu, zároveň vyjadřuje nesouhlas s národní lhostejností a
pasivitou.
Pro Sládkovu poezii je typická výrazová střídmost a hluboká citovost. Ze zdánlivě
prostých veršů zaznívají hluboké myšlenky. A je zřejmé, že Sládkova poezie vyrůstá
především z kořenů české lidové poezie.
Jeho sbírky z osmdesátých let mají optimistický tón (Sládek se znovu oženil),
obsahují rodinnou a vlasteneckou lyriku: Světlou stopou (1881), Na prahu ráje (1883),
Sluncem a stínem (1887). Tyto sbírky jako by předznamenávaly poezii sbírek Zlatý
máj (1887), Skřivánčí píseň (1888) a Zvony a zvonky (1894), kde se Sládkovi podařilo
stvořit poutavou a podmanivou dětskou poezii a dal tak podnět k rozvoji tohoto žánru u
nás. Jeho verše jsou jednoduché, mají písňovou formu a přibližují laskavým a něžným
způsobem dítěti okolní svět. Jsou neustále vydávány a další a další generace nových
čtenářů začínají na této poezii.
Vrcholem Sládkovy tvorby jsou sbírky Selské písně a České znělky (1894). Básník
zde klade důraz na mravní sílu a mužný přístup k životu, který je důsledkem lásky a
vazby k rodné zemi. Právě mužnosti a vyrovnanosti s osudem si Sládek cenil nejvíc.
Vedle vlastní tvorby se Sládek věnoval i překladatelské činnosti, hlavně z angličtiny.
Přeložil do češtiny téměř celou dramatickou tvorbu Williama Shakespeara. Kromě
angličtiny překládal z polštiny, ruštiny a švédštiny.
Nejen umělecky, ale i lidsky měl k Vrchlickému blízko Julius Zeyer (1841-1901).
Zeyer obdivoval svět umění a jeho tvorba vycházela spíše ze starých příběhů a světa
fantazie než ze soudobé reality českého prostředí. Pocházel z pražské německofrancouzské rodiny, což mu dalo kosmopolitní způsob smýšlení. Zeyer psal epickou i
lyrickou poezii, prózu i drama. Inspirací pro řadu jeho děl se mu staly staré cizí mýty:
irské, starofrancouzské, ba dokonce i slovenské.
Jeho nejrozsáhlejší veršovanou skladbou je epická Karolínská epopej (1896) na
námět ze starofrancouzských pověstí o Karlu Velikém. Z prozaických děl vyniká román
Jan Maria Plojhar (1891), kde jsou zřejmé autobiografické prvky. Zeyer zde vyjádřil
zklamání ze soudobých poměrů a zároveň i vlastní pasivitu. Z jeho dramatických prací
si přízeň diváků stále udržuje dramatická pohádka na slovenské motivy Radúz a
Mahulena (1898) umístněná do tatranské divoké krajiny. Je to drama o lásce, nenávisti,
trestu a odpuštění, kdy mocná příroda je nedílnou součástí našich životů a přírodní síly
mají moc si s našimi osudy pohrávat a trestat, když porušíme daný řád. Či odpouštět,
když si vinu odpykáme a projevíme opravdovou lítost. Možná se Zeyer vyzněním této
pohádky blíží poselství Erbenových balad: Lidé nesmí porušovat bez trestu vyšší mravní
řád. Dramatičnost tohoto díla láká režiséry ať už k filmovému, televiznímu nebo
divadelnímu zpracování. Působivou muzikálovou verzi vytvořilo Městské divadlo Brno
pod režisérským vedením Zdeňka Moši a s hudbou Petra Ulrycha.
Eliška Krásnohorská ( 1847-1926) patřila k zastáncům slovansko-vlasteneckého
směru české literatury. Spolupracovala s Karolínou Světlou v ženském emancipačním
hnutí a zasloužila se o otevření gymnázia Minerva (1890), první dívčí střední školy
v Rakousku-Uhersku. Byla také dvorní libretistkou Bedřicha Smetany. Napsala libreta
k jeho operám Hubička, Čertova stěna a Tajemství.
Kontrolní otázky:
Kdy vyšel almanach Ruch?
Co byl Lumír?
Co prosazovali ruchovci v literatuře?
Na co se orientovali lumírovci?
Kdo je zakladatelem dětské poezie u nás?
Co je typické pro poezii Svatopluka Čecha?
Které lyrické Čechovy sbírky znáte?
Co jsou Zlomky epopeje a kdo je jejich autorem?
Kdo je autorem dramatu Noc na Karlštejně?
Čím se inspiroval Josef Václav Sládek?
Kdo je autorem dramatu Radúz a Mahulena?
Úkoly k textu:
V Čítance na str. 245 si přečtěte báseň Za trochu lásky. Kdo je jejím autorem? Co je pro
autora láska? Ztotožníte se s autorem, nebo ne? Proč?
5.3 PRÓZA A DRAMA VE DRUHÉ POLOVINĚ 19. STOLETÍ
První realistické tendence jsou v naší próze spojována se jmény jako je Božena
Němcová, Jan Neruda či Karolína Světlá. Tito autoři však programově o realismus
neusilovali. Teprve koncem sedmdesátých let se v české literatuře začíná objevovat
požadavek na pravdivé zobrazení života. Realisté studovali životní prostředí , věnovali
pozornost národopisu , ale důraz na detail často vedl k tomu, že ztráceli schopnost
zobrazit společnost jako celek tak,jak to dokázali francouzští či ruští realisté.
V českých podmínkách se rozvíjela zejména historická próza a próza s venkovskou
tématikou, což svědčí o tom, že v české literatuře byly stále živé buditelské tendence.
Někteří z autorů se však ve svých dílech dotýkají i otázek sociálních. Městské prostředí
začíná do literatury výrazněji pronikat až v próze naturalistické.
5.3.1 PRÓZA S VENKOVSKOU TÉMATIKOU
K nejvýraznějším představitelům naší venkovské realistické prózy patří Antal
Stašek(1834-1934), vlastním jménem Antonín Zeman. Stašek se generačně řadí spíše
k májovcům, jeho literární počátky byly ovlivněny polským romantismem a ruským
realismem. Vrcholem jeho tvorby jsou díla prózy z podkrkonošského prostředí. Jeho
díla vynikají výbornou povahokresbou a poutavým dějem. Stašek se snaží proniknout
do psychologie postav a zjistit, jak myšlení ovlivňuje jejich jednání. V povídkovém
cyklu Blouznivci našich hor (1895) se Stašek odlišuje od tehdy běžné literární
produkce. Povídky do celku spojují postavy, které se hlásily ke spiritistickému hnutí.
Autor se snaží popsat způsob, kterým obyčejní lidé hledali své štěstí, a snaží se
odpovědět na otázku, co žene lidi do náruče spiritismu. Jeho příběhy zachycují poměry
na českém venkově v sedmdesátých a osmdesátých letech. Za svoje nejlepší dílo
považoval Stašek román v Temných vírech (1900). Zabývá se vyostřením sociálních i
národnostních konfliktů a snaží se odhalit, kde se v lidech bere zloba a nenávist. I když
je v románu patrná snaha po co největší objektivitě, jsou zde zřetelné stopy romantismu.
Karel Václav Rais (1859-1926) patřil ve své době k nejpopulárnějším prozaikům.
Ve svém díle vylíčil oblast Podkrkonoší a Českomoravské vrchoviny.
Ve svých
románech a povídkách se soustředil buď na rodinné konflikty vyvolané zejména
generačními rozdíly či majetkovými spory, anebo na činnost zapadlých vlastenců. Jeho
přáním bylo vylíčit dobrého člověka a jeho postavení mezi lidmi. V Raisově umělecky
nejhodnotnějším díle Kalibův zločin (1892) je obětí Vojta Kaliba, plachý a skromný
dobrák, který se stává obětí ženských intrik. Vojta trpně a bez odporu snáší špatné
zacházení, pomluvy a lži, ale v okamžiku, kdy mu dojde trpělivost, pod tlakem jedná
zkratkovitě a mstí se za všechna příkoří mu způsobená. V afektu msty zabije svou ženu,
ale obrovské emocionální vypětí mu samotnému však způsobí smrt. Nutno podotknout,
že sympatie autora i čtenáře jsou jasně na straně Vojty. Vojtovo agresivní chování není
způsobeno jeho povahou, ale je vyvoláno tím, jak s ním bylo zacházeno.
Další romány s podobnou tématikou jsou Na lepším (1899) či Paničkou (1897), ve
kterých Rais tvrdí, že každý, kdo pohrdne skromností a chce se prosazovat na úkor
druhých, je ohrožen. V románě Zapadlí vlastenci (18 se obrátil do minulosti a popisuje
činnost buditelů na venkově. Román Západ (1896) je obdivuhodnou studií psychologii
stárnoucího a nemocného kněze v chudé horské vesnici.
Rais je mistr povahokresby, jeho dílo vyniká poutavými popisy prostředí a
kultivovanou češtinou. V napínavých dialozích dokázal čtenáře vtáhnout do děje a
pomocí přímé řeči charakterizovat postavu i situaci. Jeho dílo si získalo v tehdejší době
širokou popularitu a pro svoji nadčasovost má co říct i dnešnímu čtenáři, pokud si ho
náročný čtenář v záplavě rádoby moderní beletrie najde.
Východní Čechy si oblíbila i Tereza Nováková (1853-1912). Je autorkou povídek a
románů z venkovského východočeského prostředí. Nováková překládala z němčiny,
francouzštiny a angličtiny a znala dobře světovou literaturu. Obdivovala Karolínu
Světlou. Angažovala se v hnutí za práva žen. Hrdiny jejích románů jsou nevšední
jedinci, kteří se pro svůj neortodoxní přístup k životu dostávají do konfliktu s okolím.
Hrdina románu Jiří Šmatlán (1890) je chudý venkovský chlapec – vášnivý čtenář, který
se neúnavně snaží najít pravdu, která stojí na straně obyčejných lidí. Námětově
zajímavý je román Děti čistého živého (1907). Hrdiny tohoto díla jsou příslušníci nové
náboženské sekty , která hledá dobro, spravedlnost a bratrství na zemi. Hlavní postavou
románu Drašar (1910) je kněz, který se snaží skloubit své kněžské poslání a touhu po
ženě a dítěti. Z tohoto konfliktu vytěžila Nováková působivý příběh muže, kterého jeho
přirozené potřeby dovedly na okraj zkázy. Pochopení a odpuštění nachází jenom u
prostých venkovanů ze zapadlé vesnice.
I další její díla jsou soustředěná spíše k jedné postavě a Nováková tak připravuje
cestu pro prozaiky počátku 20. století.
Mezi další autory venkovské prózy patří Jiří Holeček (1853-1929), který ve své
románové kronice Naši (198-30) čerpá z historie jižních Čech a mapuje proměny vztahů
mezi šlechtou, sedláky a církevními hodnostáři.
Moravské Slovácko pro literaturu objevilo hned několik autorů. Mezi nimi byli bratři
Mrštíkovi. Alois Mrštík (1861-1925) a Vilém Mrštík(1863-1912) v románové kronice
Rok na vsi (1861-1925) zachytili dění na vesnici od podzimu do podzimu tak, jak ho
určuje příroda. Alois Mrštík měl dost prostoru ke studiu moravské vesnice, protože
působil jako učitel v malé vesnici Diváky u Hustopečí. Jeho bratr Vilém je u tohoto díla
uveden jako autor spíše úcty.
Děj další románové kroniky se odehrává jen několik kilometrů od Divák, a to v další
moravskoslovácké vesnici Brumovice. Jan Herben – zdejší rodák zachycuje místní
dění v díle Do třetího a čtvrtého pokolení (1857-1936).
Kontrolní otázky:
Co je typické pro prózu Antala Staška?
Kdo je autorem románu Kalibův zločin?
Co víte o Tereze Novákové?
O čem je román Drašar?
Kde se odehrává děj kroniky Rok na vsi?
5.3.2 HISTORICKÁ PRÓZA
Historická témata byla v naší literatuře vždy oblíbena. Zájem o minulost byl často
vyvolán potřebou poílit české národní sebevědomí. Nejinak tomu bylo i ve druhé
polovině 19. Století. Mezi čelní představitele patří Alois Jirásek, Zikmund Winter a
Václav Beneš Třebízský.
Alois Jirásek (1851-1930) psal prózu i drama. Jeho zálibou bylo studium
historických pramenů, toužil po pravdivém zobrazení faktů, snad proto jsou jeho díla
tak rozsáhlá. Za vrchol českých dějin považoval husitství. Za dobu úpadku období
pobělohorské. Spolu s dobou národního obrození jsou to úseky českých dějin, kterým
především ve svém díle věnoval pozornost. Ústřední pozornost na sebe v jeho dílech
stává vždy několik postav. Jednotlivé děje se často prolínají. Jirásek dokáže barvitě
vylíčit atmosféru i dramatické válečné scény. Slabinou je nedostatečné prokreslení
postav. Jeho díla připomínají spíše kroniky, jsou to rozsáhlé cykly, na kterých Jirásek
pracoval léta. Z doby předcházející husitskému hnutí je trilogie Mezi proudy (18871890). Další trilogie Proti všem(1893) zachycuje husitsví jako mnohonázorový proud.
Období pohusitské líčí v trilogii Bratrstvo (1899-1909).
Husitství je tématikou i jeho historických her Jan Hus (1911), Jan Žižka (1903) a
Jan Roháč (1914).
Dobu temna najdeme v románě Psohlavci (1883), který se odehrává na Chodsku, a
Temno (1913), který líčí marný boj nekatolíků.
Dobu obrozeneckou zobrazují dvě kroniky: F. L. Věk (1888-1906) a U nás (18961903). V obou čerpal náměty z rodného východočeského kraje.
Jirásek psal divadelní hry pro Národní divadlo. Jeho pohádková Lucerna (1905) je
stále oblíbená jak mezi herci, tak mezi diváky.
Vedle Jiráska byl nejvýznačnějším představitelem naší realistické historické prózy
Zikmund Winter (1846-1912). Na rozdíl od Jiráska Winter při výkladu dějin
nespekuloval, opíral se jen o bezpečné poznání faktů. Byl předním znalce městského
života 15. -17. století. Upozornil na sebe povídkou Nezbedný bakalář ze staropražského
studentského života. Winterova čeština je knižní, rád používá archaismy. Je autorem
jediného román Mistr Kampanus (1909), kde je ústřední postavou historická osobnost
českého humanisty, básníka a učence, profesora a rektora pražské univerzity Kampana
Vodňanského.
Václav Beneš Třebízský (1849-1884) věnoval pozornost nejrůznějším obdobím,
zejména pak husitství a pobělohorskému období. Jeho tvorba je ovlivněna
romantismem, zjevná je také snaha dát čtenáři mravní ponaučení, např. v dílech Trnová
koruna (1881) nebo Královna Dagmar (1883).
Kontrolní otázky:
Jaká období zobrazuje Alois Jirásek?
Jak se jmenuje jediná román Zikmunda Wintera?
Čím se vyznačuje próza Václava Beneše Třebízského?
5.3.3 VESNICKÉ DRAMA
Ve druhé polovině 19. století se rozvíjí i český divadelní život. Pro divadlo píše
Neruda, Vrchlický, Jirásek a mnozí další. V prvních letech Národního divadla byl jeho
dramaturgem Ladislav Stroupežnický (1850-1892). Díky němu se i na jevišti začal
prosazovat realismus. Místo vysokého stylu lumírovců se na jeviště dostával hovorový
jazyk, často i nářečí a děj se soustřeďoval zejména na soudobou tématiku.
Stroupežnického Naši furianti (1887) si získali trvalé místo na repertoáru našich
divadel. Autor s humorem zobrazil způsob života na jihočeské vesnici, který tak dobře
znal. Mistrně zobrazil povahové typy venkovanů.
Moravské Slovácko objevila pro svá dramata Gabriela Preissová (1862-1946).
Zaujal ji život na Moravském Slovácku a z doby, kdy žila v Hodoníně, vytěžila dvě
hry: Gazdina roba (1889) a Její pastorkyňa (1890). V obou hrách vévodí milostná
tématika a hlavními hrdinkami jsou mladé ženy.
Vrcholným uměleckým dílem naší realistické dramatiky je Maryša (1894) bratří
Mrštíků (námět poskytl Alois, zpracování je spíše dílem Viléma). Maryša je tragédie
nedobrovolně provdané ženy, kdy láska musí ustoupit penězům a majetku. Předností hry
je dokonalá kompozice a výborná charakteristika postav. Autoři používají hanáckoslovácké nářečí, čímž přispěli k modernizaci divadelní řeči.
Kontrolní otázky:
Čím výše zmínění autoři obohatili divadelní řeč?
Kde se odehrávají jejich hry?
5.4 NATURALISMUS V ČESKÉ PRÓZE
Naturalistická metoda se k nám dostává v osmdesátých letech. Někteří ji odmítali
(Krásnohorská), jiní ji přijímali kladně (Čech, Vilém Mrštík, Arbes). Do literatury ji
pomáhali dostávat především Vilém Mrštík známý jako autor idylického románu
Pohádka Máje (1897), který obsahuje krásné lyrické pasáže. V dalším díle Santa
Lucia(1893) už je ale idyla vystřídana tragickou smrtí hlavního hrdiny
Nejtypičtějším naturalistou je Karel Matěj Čapek Chod (1860-1927). Jeho
největším úspěchem je román Kašpar Lén mstitel (1908). Je to psychologická studie
člověka – zednického mistra a toho, jak se v jeho duši rodí zločin, kterým se chce
pomstít svůdci své milenky.
Kontrolní otázky:
Kdy se k nám dostává naturalismus?
Kdo ho uvádí do české literatury?
Pojmy k zapamatování:
MÁJ, MÁJOVCI, ROMANETO, REALISMUS, NATURALISMUS, RUCH, LUMÍR,
RUCHOVCI, LUMÍROVCI,
Shrnutí:
Ve druhé polovině 19. století se do naší literatury dostává realismus. V próze se
rozvíjí zejména historická a venkovská tématika. Nastává rozvoj divadla,
realismus se dostává i do dramatické tvorby a autoři objevují pro drama
venkov. V šedesátých letech vévodí literatuře skupina májovců. Od
poloviny sedmdesátých let a v letech osmdesátých letech hrají prim dvě
literární skupiny: ruchovci a lumírovci. Obě, samozřejmě spolu s májovci,
přispěly k rozvoji českého písemnictví. Do literatury se dostávají jak nová
témata, tak nové žánry. V devadesátých letech nastupuje do literatury nová
generace.
Korespondenční úkol:
V Čítance na str. 246-247 si přečtěte ukázku z Radúze a Mahuleny. Popište Zeyerův
styl. Jaká je charakteristika pohádky?
6. MODERNÍ BÁSNICKÉ SMĚRY
V této kapitole se dozvíte:
Co je to symbolismus.
Co je to impresionismus.
Co je to dekadence.
Kdo byli prokletí básníci.
Komu se říkalo „dandy“.
Co je bohémský styl života.
Co je hnutí l´art pour l´art.
Proč a koho autoři této doby provokovali.
Klíčová slova této kapitoly: symbolismus, dekadence, impresionismus, symbol,
básnický obraz, imprese, l´art pour l´art, dandy, bohémství, provokace.
Literatura: Josef Soukal a kolektiv: Literatura pro 2. ročník SOŠ, SPN,a.s., 2001,
Josef Soukal a kolektiv: Čítanka pro 2. ročník SOŠ, SPN, a.s., 2001.
Čas potřebný k prostudování této kapitoly:
7 hodin
Konec 19. století byl spojován s mnohými očekáváními. Umělci ho vítali a doufali,
že „fin de siécle“, jak zní francouzský termín, přinese konec věku vlády peněz. Viděli
neduhy společnosti, strnulost a neschopnost a zejména také nehumánnost. Protože se
porušují společenská pravidla, začínají i umělci přestupovat běžná a ustálená pravidla
estetiky. V poezii se tak objevují nové způsoby vyjadřování pomocí neotřelých
básnických obrazů.. Už nechtěli spoutávat svoji obrazotvornost společenskou morálkou,
chtěli volnost a svobodu. Básnický obraz měl sblížit čtenáře s básníkovou fantazií a měl
mu dát pocit vlastního subjektivního prožitku. Jak podotkl jeden z prokletých básníků
Paul Verlaine: „Umění, děti, je být naprosto sám sebou“. Toto se stalo krédem generace,
která bývá označována jako prokletí básníci, která přinesla do literatury moderní
básnická směry a kterou mnohdy spojuje podobný životní styl plný excesů a provokací.
Jedním z hnutí této doby byl směr označován jako l´art pour l´art neboli umění pro
umění. Je to směr, který hledá únik od zkažené společnosti v krásném a vysněném světě
umění bez kazu. Autor jako by se odvrací od společnosti, zejména měšťácké, a nastoluje
kult umění, kult krásy, protože jedině v umění samotném může najít svobodu, volnost a
uplatnit své tvůrčí schopnosti. Umění pro umění je směr, který navazuje na tradice
romantické poezie a veškeré úsilí se soustředí na krásu slova, protože krása je absolutní
hodnotou ( s podobným názorem jste se už setkali u Edgara Alana Poea). Často se zde
autor staví do pozice aristokratické výlučnosti, a tak se toto hnutí často spojuje se
symbolismem a dekadencí.
Označení „prokletí básníci“ pochází od francouzského básníka té doby Paula
Verlaine. Za jejich předchůdce je považován Edgar Alan Poe. Vlastní generaci
prokletých básníků tvoří skupina francouzských básníků poslední třetiny 19. století.Tito
básníci netvořili žádnou soudržnou skupinu, spojovala je především revolta proti
měšťácké společnosti. Za svoji revoltu si vybírají provokaci. Provokují společnost tím,
že popírají soudobý měšťácký životní styl a mravní řád. Chtějí se odlišit od dobových
konvencí a pokrytecky vyznávaných morálních norem. Dělají to formou bohémství, pro
které jsou typické časté excesy v alkoholu a sexu. Bohémové se vyznačují svobodným
životním stylem, většinou nežijí v žádném konvenčním vztahu, typické jsou pro ně
homosexuální aféry a svůj čas tráví po kavárnách a na bujarých večírcích .Do popředí
jejich zájmu se dostává moderní člověk se svojí zjemnělou vnímavostí a uvolněnou
fantazií. Moderní básníci objevují vůně, barvy, tóny a chutě pro poezii. Verše už svou
zvukovou stránkou dokáží vsugerovat atmosféru a náladu. Začínají používat volný verš,
zvyšují dynamiku i napětí veršů. Do poezie pomalu vstupuje ošklivost, nesoulad a další
věci, které byly do té doby pro poezii tabu. Je to způsobeno tím, že básníci chtějí
zobrazit celou realitu života. Tyto snahy daly vzniknout novým uměleckým směrům,
které se projevily i v moderní literatuře: impresionismu, symbolismu a dekadenci.
Impresionismus je nový umělecký směr konce 19. století. Označení získal podle
obrazu Clauda Moneta Východ slunce,imprese. Impresionismus se snažil přiblížit
pocity a dojmy. Preferoval smyslové vjemy a požitky před intelektuálním přístupem.
Typickými motivy impresionistů jsou vlny, oblaka, kouř, vítr, třpyt, sluneční svit,
pouliční ruch. Dostal do umění i záležitosti nového životního stylu jako je nádraží a
nádražní shon. V literatuře převažuje lyrika, která se dostává i do prózy a dramatu.
Impresionismus vyzdvihl eufonii, náladovost, barevné asociace a sugestivnost. Snažil se
popsat „krajinu jako stav duše“. Zásadním pro impresionismus je, že se snaží zachytit
„krásu prchavého okamžiku“. Snaží se zachytit danou věc tak, jak ji umělec v daný
okamžik vnímá.
Symbolismus je další nový umělecký směr. Vyjadřuje se pomocí symbolů, přičemž
symbol má čtenáři přímo vsugerovat básníkovu citlivost. Symbolem se stává básnický
obraz, který zastupuje náladu, pocit, emoce,…Pomocí symbolu se skutečnost
nepopisuje, symbol slouží k tomu, aby si čtenář skutečnost vybavil. Symbol použil
např. Edgar Alan Poe ve své básni Havran, kdy ve verši:
„Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“
je obraz zobáku v srdci symbolem smutku a utrpení hrdiny. Symbolisté uvolňovali nejen
estetické normy, ale i obrazotvornost. Hojně využívali volný verš a snažili se v poezii
uplatnit fantazii. Podobně jako impresionisté i symbolisté objevují barvy a tóny.
Dekadence je myšlenkový a umělecký proud, který reaguje na stav společnosti
beznadějí a skepsí. Dekadence vytváří kult výlučné individuality a citové přejemnělosti.
Dekadenti mají v oblibě lyriku, složitou stylistiku a metaforiku. Často se stylizují do
pozice aristokratů. Pro jejich poezii je typická náladovost, až halucinová fantazie,
exotická atmosféra a melancholie. Protože dekadenti používali výrazivo vzdálené
běžnému životu, měli jen úzký okruh čtenářů. Jejich poezie vyjadřuje pasivitu, únavu a
neschopnost jednat. Popisuje stav úzkosti a deprese člověka odumírající epochy.
Kontrolní otázky:
Kdo byli prokletí básníci?
Co znamená l´art pour l´art?
Co je typické pro bohémský způsob života?
Co je to impresionismus?
Jak byste charakterizovali symbolismus?
Co je typické pro dekadenty?
Otázky k textu:
Zopakujte si, co je to lyrika.
Část pro zájemce:
Najděte si v knize Dějiny umění obraz Východ slunce a snažte se ho popsat. Přečtěte si,
co obraz vyjadřuje.
6.1 FRANCOUZŠTÍ PROKLETÍ BÁSNÍCI
Otcem moderní poezie, modlou dekadentů a učitelem symbolistů tím vším byl
Charles Baudelaire (1821-1867). Žil bohémský život a oblékal se se šviháckou
elegancí. Pro svůj nezaměnitelný styl byl považován za největšího pařížského dandyho.
Dandy byl člověk bohatý a zahálčivý , který neměl na starosti nic jiného než hnát se za
štěstím. Člověk, který dbal na módní trendy, potrpěl si na extravagantní modely a svým
oblečením i životním stylem provokoval. Baudelaire řídil několik uměleckých časopisů,
ve kterých uveřejňoval své články a básně. Často přednášel, aby se vydělal na živobytí.
Zbožňoval dílo Edgara Alana Poea, které neúnavně celý život překládal. Svůj život
spojil s pomocnou divadelní herečkou – mulatkou. Tento svazek byl plný jak lásky, tak
nenávisti a sporů, jak útěků,tak návratů. Oba dva zdolala stejná nemoc – syfilida, jako
daň za nevázaný volný sexuální život.
Vrcholem jeho tvorby je sbírka Květy zla (1857). Okamžitě po jejím vydání se na
Baudelairovu hlavu snesla ostrá kritika. Bylo mu vyčítáno zejména to, jak může vydat
knihu takových zrůdností. Byl nařčen z toho, že v touze omráčit publikum píše o
hrůzách a nechutnostech. Baudelaire zde však kreslí realitu takovou, jaká opravdu je i
s jejími odpudivými průvodními jevy. Např. v básni Mršina přirovnává svou milenku ke
zdechlému zvířeti:
-„A přece jedenkrát budete, není zbytí,
Jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch.“
Tato krutá myšlenka a rozhodně ne milé a příjemné přirovnání je však vysvětleno v
poslední sloce, kde autor naprosto po svém a mírně cynicky sděluje své milence:
„ Pak rceto, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlí, jsem uchoval.“
Ujištění, že i když jejich láska skončí, on si ji bude pořád pamatovat a na její krásu
nezapomene. Zdá se to kruté? Možná. Ale od Baudelaira pravdivé. Baudelaire nic
neskrývá, nepoužívá vytáčky a krásná slova ani lží, aby neublížil. Baudelaire je
přesvědčen, že pravda stojí za to, abychom ji vyslovili.
V básni Cikáni na cestách vyjádřil svůj obdiv ke kočovným kmenů Cikánů. Jako by
jim záviděl jejich volnost a nespoutanost a zároveň vidí zvláštní vnímavost a hloubku
poznání lidí, kteří už staletí žijí v úzkém sepětí s přírodou a nezačlenili se do tzv.
civilizace, zůstali věrni životu, jaký vedli jeho předkové:
„Pár mužů s lesknoucí se ocelovou zbraní
jde pěšky u vozu a jejich rodiny
jsou v něm a očima, v nichž tančí vidiny,
se teskně dívají na slunce, jak se sklání.“
V posmrtně vydaných Malých básních v próze vytvořil autor básnickou symfonii
Paříže. Kromě poezie psal Baudelaire také povídky, ale nedokázal vytvořit jinou
postavu než sebe sama.
Baudelairova poezie má tragický ráz. Je výrazem jeho nesmírné přecitlivělosti a
vnímavosti, ohromné obrazotvornosti a opojení životem a krásou. Jeho básně jsou plné
smyslových vjemů a vnitřní pravdivosti. Strhují intenzitou, dokonalostí formy a
tajemností. Čtenář slyší tóny, cítí vůně a vidí barvy. Imaginace Baudelairovy poezie je
stále živá, moderní a inspirativní.
Kontrolní otázky:
Co je typické pro poezii Charlese Baudelaire?
Program symbolismu formuloval Paul Verlaine (1844-1896). Už za studií se
seznámil s poezií Baudelaira. Baudelaire se stal jeho vzorem a je předmětem mnoha
jeho odborných článků. Verlaine se oženil, ale jeho manželství nebylo šťastné, bylo
poznamenáno jak bujarým bohémským životem Verlaina, který se stal dokonce
závislým na alkoholu, tak homosexuálním vztahem s dalším prokletým básníkem
Arturem Rimbaudem. Verlaine umírá osamocen po těžké nemoci. Jeho pohřbu se
účastnila celá umělecká Paříž. Verlainova poezie je silně ovlivněna impresionismem,
jeho verše se vyznačují hudebností a lyrismem. Jeho první sbírky Saturnské verše
(1866) a Galantní verše (1868) jsou psány v duchu stylu l´art pour l´art. Za nejzdařilejší
jsou považovány sbírky Romance beze slov (1874) a Moudrost (1881).
Kontrolní otázky:
Čím se vyznačuje poezie Paula Verlaina?
Arthur Rimbaud (1854-1891) je jeden z těch, pro které Paul Verlaine použil termín
„prokletí básníci“. Psal texty na rozmezí poezie a prózy. Někteří badatelelé spekulují o
tom, že svá díla psal pod vlivem drog. Rimbaud byl nepodajný a vzpurný, provokoval
své okolí svými činy. Až do své smrti byl téměř neznámý básník. Snažil se ze sebe
setřást civilizaci. Měl sklon k tuláctví a na svých potulkách se očistil od literatury. Jeho
život to jsou útěky: od civilizace, od rodiny, od literatury. Seznámil se Paulem
Verlainem a poslal mu několik svých básní. Verlaine ho uvedl do literární společnosti,
ve které se Rimbaud brzy znemožnil . Spolu s Verlainem se potom toulají po Belgii a
Londýně a žijí v bídě. V hádce Verlaine Rimbauda postřelí a je za to odsouzen do
vězení. V té době vydává Rimbaud sbírku Pobyt v pekle, kterou záhy zničí. Je
znechucen literaturou, kterou opouští, a zkouší různá zaměstnání. Umírá na zhoubný
nádor nohy. Teprve po jeho smrti byly vydány jeho básně ve sbírce nazvané Iluminace.
Rimbaudova poezie je zajímavá tím, že vznikla během čtyř let mezi patnáctým a
devatenáctým rokem Rimbaudova života. Jeho poezie je často složitá a nesrozumitelná,
přesto se dodnes čte. Vyniká asociacemi představ, symboly a jinotaji. Tak je tomu
v básni Spáč v úvalu, kde kreslí obraz poklidné přírody, ve které odpočívá mladý
vojáček:
„S nehybným chřípím spí za rosy, která studí
spí s rukou složenou na svojí klidné hrudi
a dvěma ranami má prostřelený bok.“
Pomocí básnických obrazů navozuje pocit naprostého klidu a bezpečí – iluze, která je
naprosto nečekaně a překvapivě zrušena posledním veršem básně. Rimbaud
experimentoval se slovy, s jejich barvami a vůněmi. Někdy mu slova nestačila a on
viděl barvy a slyšel zvuky jednotlivých hlásek, např. v básni Samohlásky:
„A čerň, E běl, I nach, O modř U zeleň hlásek,
já jednou vypovím váš různý vznik a druh.“
Jeho hra se samohláskami je důkazem jeho obrovské imaginace a jeho touhy hledat
nové, nepoznané, hledat něco, co přesahuje uznávaný řád a uspořádanost. Rimbaud je
básník, který chce poznávat a opájet se poznáním. A tak byl opojen vším: přírodou,
drogou, alkoholem, poezií. Rimbaud se rozhodl hledat krásu, proto se toulá a hledá
odpovědi na své otázky, jak je patrné z básně v básni Má bohéma:
„ Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse.
Také můj svrchníček už byl jen vidinou.
Múzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou.
A přitom snil jsem jen o samé velké lásce.“
Rimbaud v básni utíká od společnosti, toulá se sám, absolutně volný a svobodný.
Zároveň si nechává možnost návratu. Potřebuje poznat volnost, aby si vážil citových
vazeb. Potřebuje si lehnout do trávy, aby viděl hvězdy. Potřebuje snít, aby se vstřebal
realitu. A zároveň se tak trochu sám sobě posmívá.
Rimbaudovo dílo vycházelo ze zloby a revolty a útočilo na všechny tradice,
povrchnost, zbabělost a všednost. Patří mezi to nejlepší, co symbolisté vytvořili a
ovlivnilo surrealistickou poezii.
V roce 1999 se v českých kinech objevil film režisérky Agnieszky Hollandové Úplné
zatmění, který zpracovává životní osudy Arthura Rimbauda a zejména jeho bouřlivý
vztah s Paulem Verlainem. Roli Rimbauda si zahrál tehdy už známý Leonardo
DiCaprio.
Kontrolní otázky:
Co je typické pro poezii Arthura Rimbauda?
Který další směr jeho poezie ovlivnila?
Jak dlouho vznikal Rimbaudova poezie?
Které Rimbaudovy básně znáte?
Otázky k textu:
V Čítance na str. 188-191 si přečtěte báseň Opilý koráb. Co je tématem básně? Co si
můžete představit pod básnickým obrazem opilého korábu? Jakými synonymy byste
mohli nahradit v textu slovo opilý.
6.2 MODERNÍ BÁSNICKÉ SMĚRY V ANGLII
Jednou z nejvýraznějších postav estetického hnutí l´art pour l´art a také
nepřehlédnutelným představitelem dekadence je bezesporu anglický prozaik, básník a
dramatik Oscar Wilde (1854-1900). Narodil se v Dublinu, studoval v Oxfordu, kde se
seznámil s poezií Charlese Baudelaire. S estetickým hnutím se sblížil natolik, že začal
brát celý život jako umění žít svobodně a naplno. Hledal nové, třeba i zákázané požitky
a zkušenosti bez ohledu na tehdejší morálku. Protestoval proti puritánskému pokrytectví
zejména provokací. Provokoval svým výstředním oblékáním a chováním. Známý je
jeho bonmot: „ Není důležité, co říkáte, ale jak to říkáte.“ Osudným se mu stal jeho
homosexuální vztah, který vyšel najevo (homosexualita byla tehdy trestným činem ).
V soudním procesu, který Wilde prohrál, byl obviněn z homosexuality a odsouzen ke
dvěma letům vězení. Po propuštění z vězení se odstěhoval do Francie, kde také zemřel
a je pochován v Paříži.
Z jeho prózy vyniká zejména jeho první povídka Strašidlo cantervillské (1887),
která je vtipně napsaná a staví do protikladu nový moderní pragmatický svět Ameriky,
kde vládne rozum a ne pověry, se starým konzervativním světem Anglie, který si potrpí
na tradice a staré dobré zvyky. S úsměvem tu kritizuje tehdy americkou iluzi, že za
peníze lze koupit všechno, třeba i strašidlo. Povídka je zdařilou parodií na oblíbené
gotické romány, které byly předchůdci dnešních hororů. Romantické sklony se objevují
ve Wildeových moderních pohádkách Šťastný princ a jiné pohádky (1888), kde autor
navazuje na vypravěčský um Hanse Christiana Andersena. Wildeovy pohádky jsou
umělé, plné impresionistických básnických obrazů. Stojí však na straně ubohých proti
falši, pokrytectví a zlu. Jediným románem je Obraz Doriana Greye (1890) a je to jedno
z nejpůsobivějších děl dekadentní literatury. Wildeův hrdina Dorian Grey nestárne,
zůstává krásný a mladý. Všechna léta a všechno zlo, které spáchal, se projevují na jeho
portrétu, který stárne místo něho. Ve chvíli, kdy krásný mladý hrdina nevydrží pohled
na svoji vrásčitou podobiznu, vezme nůž a svůj vlastní obraz probodává. Sám se mění
v ohyzdnou mrtvolu, zatímco portrét znovu mládne. Úspěchy stále sklízí Wildeovy
konverzační komedie, z nichž asi nejúspěšnější je Jak je důležité míti Filipa (1895). Pro
tyto komedie jsou typické vtipné dialogy, slovní hříčky, bonmoty a přitažlivé zápletky.
Wilde si zde vzal na mušku společenské konvence a předpisy z příruček společenského
chování. Z pobytu ve vězení vytěžil Wilde svou poslední báseň Balada o žaláři
v Readingu (1898).
Wilde se stal symbolem dekadence a inspirací pro mnohé další autory.
Kontrolní otázky:
Jaké hnutí Wilde vyznával?
Co víte o životních osudech Oscara Wildea?
Jak se jmenuje Wildeův román?
Jak se jmenuje nejúspěšněší divadelní hra Oscara Wildea?
Co je typické pro dílo Oscara Wildea?
Otázky k textu:
Zjistěte, jak se liší klasická a moderní pohádka?
V Literatuře na str. 170 si přečtěte ukázku ze hry Jak je důležité míti Filipa. Co je
z úryvku patrné? Jaké požadavky má lady Bracknellová na budoucího zetě? Co říká
lady Bracknellová o školském systému v Anglii?
Pojmy k zapamatování:
SYMBOLISMUS, DEKADENCE, IMPRESIONISMUS, SYMBOL, L´ART POUR L
´ART, BOHÉMSKÝ ŽIVOT, DANDY
Shrnutí:
V poslední třetině 19. století se ve Francii objevují nové umělecké směry, které
jsou označovány jako moderní. Impresionismus, symbolismus a dekadence se
postupně dostávají i do literatury. Dochází ke stírání hranic mezi výtvarným
uměním, literaturou a hudbou. Literatura objevuje nejen barvy a tóny, ale také
nové motivy a témata, např. ošklivost, ruch ulice, nádraží. Důraz je kladen na
všechny smyslové vjemy. Píší se zejména lyrické texty, které umožňují podat
obraz o náladách, emocích či atmosféře. Dochází ke stírání hranic mezi poezií
a prózou, básníci začínají používat volný verš. V dílech vyjadřují individuální
protest proti dobovým konvencím a morálce. Protestují i svým vlastním životním
stylem, který se dá často označit jako bohémský.
Korespondenční úkol:
V Čítance na str. 191-194 si přečtěte ukázku z románu Obraz Doriana Greye. Jaké
myšlenky napadají Doriana, když se podívá na obraz? Proč chce Dorian zůstat krásný a
mladý?
7. ČESKÁ LITERATURA 90. LET 19. STOLETÍ
V této kapitole se dozvíte:
Jaká byla situace ve společnosti na konci 19. století.
Co byla Česká moderna.
Co byla Moderní revue.
Kteří autoři vstoupili výrazně do literatury v této době.
Klíčová slova této kapitoly: impresionismus, symbolismus, dekadence. Česká
moderna, Moderní revue.
Literatura: Josef Soukal a kolektiv: Literatura pro 2. ročník SOŠ, SPN,a.s., 2001,
Josef Soukal a kolektiv: Čítanka pro 2. Ročník SOŠ, SPN, a.s., 2001
Čas potřebný k prostudování této kapitoly:
6 hodin
Na konci 19. století jedna vývojová tendence rychle střídala druhou, vzájemně se
křížily a prolínaly. Jejich vztahy byly plné dramatického napětí. Mladí autoři chtěli být
noví, odlišní, sví, ale neobešli se bez inspiračních podnětů čerpaných z cizích literatur.
Největší vliv měli prokletí básníci, kteří zaujali svými vyhraněnými individuálními
postoji a osobitým viděním světa. Autoři se snažili o nové pojetí literatury tak, aby se
literatura vyrovnala s novým životním stylem a jeho problematikou. Zatímco ruchovci a
lumírovci vyjadřovali touhu po harmonické shodě s duchem národa, na konci 19. století
se dostává národní jednota do krize. Existují rozpory v politické sféře (boj mezi
mladočechy a staročechy). Vytváří se prostor pro „šosáctví“ (životní styl, kterému
chyběla velkorysost a oduševnělý vzlet a který nahradil národní ideály kramářstvím).
Staré cíle zmizely, nové nebyly vytvořeny, případně neměly všeobecnou platnost.
Společenská krize vyvolávala pocity nejistoty. Zdrojem tvorby se stala osobní zkušenost
a vlastní vztah ke skutečnosti a životu vůbec. Autoři se vzdali proklamovaných hesel,
snahy za každou cenu bránit národní zájmy, patetičnosti a daných představ o národu.
Mizí touha burcovat národní sebevědomí a hrdost, mizí i apely na českou emancipaci.
Naléhavou se naopak stala otázka smyslu života. Autor už není mluvčím jednotných
národních cílů, distancuje se od obecnosti. Je svůj a hledá svoji vlastní zodpovědnost.
Svůj svět se snaží vyjádřit novými způsoby a prostředky. Proto se do literatury
v devadesátých letech dostávají nové směry jako je impresionismus, symbolismu a
dekadence. Mladí autoři spolu vedli na stránkách časopisů bouřlivé polemiky.
Nejvýznamnějšími literárními uskupeními se stala Česká moderna a autoři kolem
časopisu Moderní revue - bašty českých dekadentů.
7.1 ČESKÁ MODERNA
Česká moderna vyrůstala zejména pod vlivem impresionismu a symbolismu, ale také
dekadence realismu a naturalismu. K charakteristickým znakům patřil světový rozhled
(zájem o německou, francouzskou, anglickou a ruskou literaturu se rozšiřuje o severské
písemnictví). V časopisech se vedly ostré literárně kritické polemiky o dalším
směřování české literatury. V roce 1895 vyšel Manifest České moderny. Manifest
zformulovali Josef Svatopluk Machar a František Xaver Šalda a podepsali ho
příslušníci mladé generace v čele s Antonínem Sovou, Otokarem Březinou a Vilémem
Mrštíkem. Tito autoři však představovali protichůdné tvůrčí i názorové typy, a tak byla
jednota seskupení značně problematická. Česká moderna se důrazně vymezovala vůči
autorům starší generace (Vítězslav Hálek, Jaroslav Vrchlický). Odmítala všechny
nectnosti maloměšťáckého života, politickou bezmocnost a zbabělost,
pseudovlastenectví, provincionalismus, nedostatek vlastních nápadů a sociální
nespravedlnost. V kultuře a v umění žádají svobodu osobnosti, vnitřní pravdivost,
hluboký vnitřní prožitek a myšlenkovou původnost. Manifest se věnoval problémům
českého veřejného a kulturního života a také politickým otázkám.
Kontrolní otázky:
Kdy vychází Manifest České moderny?
Kdo je autorem Manifestu České moderny?
Co autoři žádají od literatury?
Co autoři odmítají?
Jak bylo řečeno, jedním z autorů Manifestu České moderny byl Josef Svatopluk
Machar (1864-1942). Machar byl básník, prozaik a fejetonista časopisu Čas. Spolu
s Masarykem přispíval pod stejnou značkou do časopisu Naše doba. Jeho poezie je
civilní a nepatetická. Ve svých prvních sbírkách Confiteor (1887-1892) a Čtyři knihy
sonetů (1891-1893) se soustředí především na osobní lyriku. Skepticky a ironicky se
dívá na příběhy svých studentských lásek a střízlivě až pesimisticky se staví k životu.
Sbírka Zde by měly kvést růže (1894) se zabývá těžkým osudem žen v tehdejší
pokrytecké společnosti. Pozornost je soustředěna na ženy, které ubíjí konvenční
manželství. Podobnou problematikou se zabývá veršovaný román Magdalena (1894).
Politická lyrika je obsažena ve sbírce Tristium Vindobona (1893). Odráží Macharovy
zkušenosti během dlouholetého pobytu ve Vídni, který mu umožnil vidět český
politický život z odstupu. Hlubší analýza má za následek zklamání a skepsi. Z cyklu
Svědomí věků, který vycházel až do roku 1926 a který měl mapovat dějiny až do
současnosti, vynikají první dvě sbírky V záři helenského slunce (1906) a Jed z Judey
(1906). Machar vidí antický svět jako ideál silného a přirozeného lidství, zatímco
křesťanství podle něho deformuje člověka a nastoluje tmářství. Drobné satirické básně
obsahuje sbírka Satirikon (1903).
Po vzniku samostatné Československé republiky se Macharův individualismus stále
více projevoval kritikou poměrů v novém státě. Tato kritika však nepřitáhla žádnou
pozornost a Machar žil osamocen a zatrpkle téměř všemi zapomenut až do své smrti
v roce 1942.
Kontrolní otázky:
Čím se vyznačuje Macharova poezie?
Která sbírka se zabývá ženami?
Jak vidí Machar křesťanství?
Která sbírka obsahuje politickou lyriku?
Úkoly k textu:
V Čítance na str. 279 si přečtěte V bezmyšlenkovém hovoru. Uveďte hlavní myšlenku
básně.
Antonín Sova (1864 –1928) byl básníkem, prozaikem a představitelem generace 90.
let. Těžiště jeho tvorby je zejména v přírodní a milostné lyrice plné smyslových zážitků
a citových vzruchů. Prostředí jihočeské krajiny, odkud pocházel, se námětově velmi
často v jeho díle objevuje. Ve svých básních se snažil zobrazit tématiku všedního dne a
zachytit krásu prchavého okamžiku. Patří proto k našim nejvýznamnějším
impresionistům.
Jeho prvotina Realistické sloky (1890) obsahuje přírodní a reflexní lyriku, verše
zaujmou vypjatou citovostí. Sbírka Květy intimních nálad (1891) se snaží zachytit
městský ruch a mělkost společnosti jako protiklad ke vzpomínkám na šťastné dětství.
Sova tak odhaluje svoji citlivou duši básníka, který hledá oporu. Jako harmonický
činitel zde vystupuje příroda. Prázdnotu zastupuje město. Verše znějí melancholicky a
vyjadřují touhu po štěstí. Prolínají se zde zvuky, barvy, vůně:
„ Sám vyšel jsem si do polí.
Vstříc šuměly mi topoly,
den že byl v sklonu, v tichém stonu
v něm rozlily se zvuky zvonu.“
Sbírka tak reprezentuje impresionistickou část Sovovy tvorby. Rodný kraj zachytil ve
sbírce Z mého kraje (1892). V dalších sbírkách Soucit a vzdor (1894), Zlomená duše
(1896) a Vybouřené smutky (1897) se objevují symbolistické tendence. Sova zde řeší
především sociální problematiku. V posledně jmenované sbírce se objevuje symbol
poutníka, který odchází smrtelně raněn na hory snů. Objevují se symboly rozkladu,
bídy, deziluze a zoufalství:
„Po bílých nocích táhly černé dny
jak vrány vzduchem krákoravé,
padaly s šumem v prostor bezednýpo bílých nocích dny se vlekly tmavé.“
Krajina světel a stínů, záchvěvů a vůní, pocity prchavého štěstí i pocity osamění
najdeme ve sbírce Ještě jednou se vrátíme (1900). Sbírka upoutá hudebním rytmem.
City i nálady jsou neustále jakoby v pohybu. Sova se zde pohybuje ve snové krajině,
nechce zapomenout, chce se navrátit do dob svého mládí a hledá a hodnotí své citové
vztahy. V pozdějších sbírkách se Sova zamýšlí nad krutostí lásky, nad intimními
vztahy, které končí vzájemným odcizením. Postupně však od milostné lyriky přechází
k meditativním a vlasteneckým veršům.
Kontrolní otázky:
Jaký typ poezie píše Sova?
Co je typické pro sbírku Květy intimních nálad?
Které Sovovy sbírku jsou symbolistické?
Čím se vyznačují Sovovy verše?
Otázky k textu:
V Čítance na str. 282 si přečtěte báseň Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
Jaká je nálada básně? Co je obsahem básně? Proč se básník ptá: Kdo vám tak zcuchal
tmavé vlasy?
Zopakujte si, co je impresionismus a symbolismus.
Naprosto ojedinělým zjevem naší poezie je Otokar Březina (1868-1929). Celý svůj
život prožil v ústraní jako venkovský učitel. Nikdy nebyl v cizině, nikdy nežil delší
dobu ve velkém městě, neměl ani formální vysokoškolské vzdělání. Znal však několik
cizích jazyků, měl přehled o světové i naší literatuře, studoval filozofické spisy a
publikoval v literárních časopisech. Pozornost si zaslouží také jeho dlouholetý
platonický vztah k Anně Pammrové a zejména jejich korespondence. Jak už bylo
řečeno, Březina prožil svůj život mimo hlavní literární dění a v samotářském
venkovském učiteli by málokdo hledal jednoho z největších českých básníků. Život
učitele ho zřejmě nenaplňoval, jak je patrné z dopisu Anně Pammrové z 8. 10. 1892:
„Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu
z organismu,…. Vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen,
disgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý. …“ Březina je autorem pěti sbírek
symbolistické poezie, která míří k nepoznanému, tajemnému, snaží se pochopit
zákonitosti života. Sbírka Tajemné dálky (1895) je pesimistická, Březina zde reaguje na
smrt svých rodičů i na nenaplněný milostný vztah. Ruchovsko-lumírovská generace
jeho poezii nepochopila. V další sbírce Svítání na západě (1896) vyjadřuje svůj pocit,
že východisko z pozemského soužení představuje pouze smrt. Abstrakce vyvrcholila ve
sbírce Větry od pólů (1897), kde se Březina snaží najít podstatu vyšší síly, která řídí
svět, a chce s touto silou splynout. Ve sbírkách Stavitelé chrámů (1898) a Ruce
(1901) vyzdvihl Březina výjimečné osobnosti, které „budují dokonalejší chrám příštího
lidstva“. Základy české esejistiky položil v knize esejů Hudba pramenů (1903).
Březina ovlivnil českou poezii 20. století tím, že obohatil básnický jazyk,
experimentoval s volným veršem a metodou asociací. Je zcela výjimečným tvůrcem
v celé historii české poezie.
Kontrolní otázky:
1)O čem Březina mluví ve své první sbírce?
2)Jak vidí smrt ve sbírce Svítání na západě?
3)Koho oslavuje ve sbírkách Stavitelé chrámů a Ruce?
4)Co se snaží najít ve sbírce Větry od pólů?
5)Jak se jmenuje jeho kniha esejů?
6)Je Březina impresionista nebo symbolista?
7)Žil Březina v centru kulturního dění?
8)Jaká témata rozvíjí ve své první sbírce?
9)Jak vidí smrt ve sbírce Svítání na západě?
10)Koho oslavuje ve sbírkách Stavitelé chrámů a Ruce?
11)Co se snaží najít ve sbírce Větry od pólů?
12)Jak se jmenuje jeho kniha esejů?
Otázky k textu:
V Čítance na straně 283 si přečtěte báseň Moje matka. Napište, jak vidí Březina svoji
matku a jaký má Březina ke své matce vztah. Pokuste se najít v básni aspoň jeden
symbol.
Vysvětlete název sbírky Svítání na západě.
Najděte v názvech Březinových sbírek oxymorón.
7.2 ČESKÁ DEKADENCE
Čeští dekadenti se seskupili kolem časopisu Moderní revue, který vydával kritik Arnošt
Procházka a básník Jiří Karásek ze Lvovic. Tento časopis dával prostor autorům,
kteří se ztotožnili s názory l´art pour l´artismu. Odmítali Českou modernu. Jejich
individualismus je vedl k subjektivismu, k povýšení jednotlivce nad společnost,
k aristokratické nadřazenosti. Vyjadřovali odpor k idylickému maloměšťáctví. Stavěli
umění mimo život, pěstovali kult samoúčelné výlučnosti krásy. Důležitá pro ně byla
stylová kultivovanost a dokonalost. Estetický ideál viděli v projevech a náladách
úpadku, slabosti a choroby. Vábilo je všechno morbidní a kuriózní: vybledlé zlato,
trouchnivějící nábytek, …. Žili ve světě přízraků a mrtvých forem, napodobovali
francouzskou poezii. Dekadentní básníci 90. let otvírají oblast chorobné úzkosti a
strachu, hrůzy a šílenství. Dekadentní lyriku spojuje s romantismem odpor k banalitě
lidského života, zajímá se o výjimečné a zvláštní oblasti. Tvorba dekadentů vyrůstá
z radikálního odmítání světa. Vidí disharmonii a rozpolcenost, nevidí žádné kladné
hodnoty.
To vše najdeme v poezii nejvýraznějšího představitele české dekadence Karla
Hlaváčka (1874-1898). Hlaváček patřil do skupiny kolem Moderní revue, svými
postoji byl však blízký i ledem kolem Manifestu České moderny. Je typickým
básníkem konce století. Velmi citlivě reaguje na negativní prvky ve společnosti.
Vyjadřuje pocity úpadku a marnosti, konce a rezignace. V jeho sbírce Pozdě k ránu
(1896) je svět potopen do šera, do doby neurčitého přechodu mezi dnem a nocí. Básně
vyjadřují touhu po něčem novém a jemném. Světla i barvy jsou tlumeny do odstínů a
polotónů. Objevují se slova, která vyjadřují smutek a umdlévání. Všechno je neurčité,
nejasné. Hlaváčkovi jde o vsugerování určité nálady. V další sbírce Mstivá kantiléna
(1898) se k tónu smutku a melancholie přidává ironie, vzpoura a msta. Hlaváčkovi
verše se vyznačují hudební formou a sugestivní emocionální atmosférou.
Kontrolní otázky:
Jak se jmenoval časopis českých dekadentů:
Co bylo typické pro českou dekadenci?
Kdo je autorem sbírky pozdě k ránu?
Co vyjadřuje sbírka Mstivá kantiléna?
Co je typické pro Hlaváčkovy verše?
Otázky k textu:
V Čítance na str. 275 si přečtěte báseň Hrál kdosi na hoboj. Jak na vás báseň působí?
Jakou náladu ve vás vyvolává? Jaká je atmosféra básně? Napište, co konkrétního se
z básně dozvídáte.
Zjistěte jméno jednoho z nejvýraznějších literárních kritiků té doby.
Pojmy k zapamatování:
SYMBOLISMUS, DEKADENCE, IMPRESIONISMUS, ČESKÁ MODERNA,
MODERNÍ REVUE, PROKLETÍ BÁSNÍCI, MANIFEST ČESKÁ MODERNA
Shrnutí:
Literaturu 90. let vytvářejí autoři mladé generace, která je ovlivněna
zahraničním vzory a domácími poměry. Spisovatelé reagovali na rozpad
národní jednoty a na nové umělecké směry impresionismus, symbolismus a
dekadenci. Ostře se vymezují vůči předcházejícím generacím. Uveřejňují
kritické články v časopisech. Záhy se v literatuře vytvořily dvě skupiny, a to
skupina kolem Manifestu České moderny a kolem časopisu Moderní revue. Obě
spojovala touha po vyjádření osobního pravdivého prožitku a neochota v tom,
aby literatura sloužila jen národním zájmům.
Korespondenční úkol:
Na základě četby ukázek v Čítance a na základě vašeho osobního vyhledání a
hodnocení informací porovnejte poezii Sovy a Březiny. Zaměřte se na odlišnosti i
podobnosti, které se týkají jak obsahu, tak formy.
Testy a otázky:
1)Romantismus klade důraz na: a) rozum
b) cit
c) rozum a víru
2) Autorem historických románů Ivanhoe a Rob Roy je: a) Charles Dickens
b) Walter Scott
c) Charles Baudelaire
3) Máchovi generační současnící jsou: a) Karel Jaromír Erben a Božena Němcová
b) Božena Němcová a Josef Kajetán Tyl
c) Karel Jaromír Erben a Josef Kajetán Tyl
4) Dva angličtí realisté jsou: a) Mark Twain a Charles Dickens
b) Thomas Hardy a Charles Dickens
c) Walter Scott a Thomas Hardy
5) Autorem románu Zločin a trest je: a) Alexandr Sergejevič Puškin
b) Gustave Flaubert
c) Fjodor Michaljovič Dostojevskij
6) Karolína Světlá měla blízký citový vztah k: a) Janu Nerudovi
b) Karlu Jaromíru Erbenovi
c) Jakubu Arbesovi
7) Žánr, jehož zápletku tvoří tajemná záhada, která je na konci racionálně vysvětlena, se
jmenuje: a) romaneto
b) psychologický román
c) balada
8) Almanach, který byl vydán u příležitosti položení základního kamene Národního
divadla, se jmenuje: a) Máj
b) Ruch
c) Česká moderna
9) Zakladatelem dětské poezie u nás je:a) Jaroslav Vrchlický
b) Vítězslav Hálek
c) Josef Václav Sládek
10) Která spisovatelka volí ženské hrdinky, které jsou postaveny před osudovou volbu,
při které dají přednost vyšším morálním a mravním principům před vlastním citem:
a) Tereza Nováková
b) Karolína Světlá
c) Božena Němcová
11) Umělecký směr, který se snaží zachytit krásu prchavého okamžiku, se jmenuje:
a) symbolismus
b) realismus
c) impresionismus
12) Autorem komedie Jak je důležité míti Filipa je: a) Oscar Wilde
b) Charles Baudelaire
c) Paul Verlaine
13) Naším nejvýznamnějším symbolistou byl: a) Josef Svatopluk Machar
b) František Xaver Šalda
c) Otokar Březina
14) Autorem sbírky Květy intimních nálad je: a) Karel Hlaváček
b) Antonín Sova
c) Otokar Březina
15) Dekadentní poezii u nás píše: a) Karel Hlaváček
b) Antonín Sova
c) Josef Svatopluk Machar
Řešení a odpovědi:
1b, 2b, 3c, 4b, 5c, 6a, 7a, 8b, 9c, 10b, 11c, 12a, 13c, 14b, 15a.
8. Použitá literatura
Bohuš Balajka, Viliam Marčok, Jozef Minárik, Ján Sedlák: Přehledné dějiny literatury
(do 1. světové války), SPN Praha 1992, 2. upravené vydání, ISBN 80-04-25316-4
Kolektiv Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV v Brně a Praze, redigoval
Štěpán Vlašín: Slovník literární teorie, Československý spisovatel Praha 1984, 2.
rozšířené vydání
Emilie Lakomá: Úlomky hovorů Otokara Březiny, JOTA a ARCA JIMFA Brno 1992, 1.
vydání
Vítězslav Nezval: Moderní básnické směry, Československý spisovatel Praha 1989, 7.
Vydání, v Československém spisovateli 6. Vydání
František Buriánek: Česká literatura první poloviny XX. století, Československý
spisovatel Praha 1981, 1. vydání
9. Fotogalerie:
Ilustrace 1: George Gordon Byron
Ilustrace 2: Alexandr Sergejevič Puškin
Ilustrace 4: Honoré de Balzac
Ilustrace 5: Sestry Bronteovy
Ilustrace 3: Edgar Alan Poe
Ilustrace 7: J. K. Tyl
Ilustrace 6: Karel Hynek
Mácha
Ilustrace 9: Karel
Jaromír Erben
Ilustrace 8: Karel Havlíček Borovský
Ilustrace 10: Božena
Němcová
Ilustrace 11: Teréza
Nováková
Ilustrace 12: Otokar Březina
Ilustrace 13: A. Sova
Ilustrace 14: Arthur Rimbaud
Ilustrace 15: Charles Baudelaire
Ilustrace 16: Oscar Wilde

Podobné dokumenty