a new day report 122

Komentáře

Transkript

a new day report 122
A NEW DAY REPORT 122
Zdravím znova, ještě před Vánocemi přicházejí nové zprávy z tábora Iana Andersona /
Martina Barre ohledně záležitostí Jethro Tull a jejich členů. Dostáváme je v Praze od Davida
Reese díky jeho pravidelnému fanzinu A New Day, jehož je Karel předplatitelem.
Jak s jistotou tvrdí Rees, už si jistě mnozí z vás užívají skvělého nového vydání TV Special
Edition Too Old To Rock 'n' Roll: Too Young To Die! (Já vím zatím ze Zemí Koruny České jen
o Karlovi a o mě – pořídil jsem si minulý týden v Bontonlandu za 990,- Kč, jak počin
hodnotíte Vy ostatní? VŘ)
Jak píše Rees, je tam kromě několika verzí původních nahrávek desky také několik
překvapení a novinek – skladba Commercial Traveller, která se už pár týdnů ´streamuje´
v kyberprostoru, a ohlasy jsou vesměs kladné. Ale ještě lepší je druhá novinka Salamander's Rag Time, energický a skočný kus, včetně doprovodných vokálů Maddy Prior
ze Steelye Span. Bizarní je, že jde v případě Iana Andersona již o druhou skladbu (po The
Curse z Nightcapu), která se v textu zabývá dámskou periodou. Jaké poklady v tomto směru
ještě čekají u Andersona na objevení?, ptá se David Rees… .
Dále zde najdete orchestrální a také druhou zpívanou verzi pomalé věci A Small Cigar, také
odlišnou verzi skladby Quiz Kid a ranou verzi One Brown Mouse. To hlavní, proč si ale tohoto
dílka ceníme, je DVD, uvádějící málo známý televizní pořad – medailon kapely v celé své
slávě. Jethro Tull zde přehrávají celé album v televizním studiu, či spíše v jakémsi skladu,
stylizováni do humorných kostýmů a scének (málem jsem slzel, že už není rok 1976, VŘ).
Již známý ‘knižní’ formát nového balíčku je opět excelentní a vyčerpávající - obsahuje
rozsáhlý článek Old Webbyho (Martin Webb), Ianovy komentáře ke každé písni, rozhovor
s kreslířem komiksu Dave Gibbonsem, Ianovy vzpomínky na jeho motorky, texty písní,
článek o Johnu Glascockovi, dosud nepublikovaná fota atd. Fakt skvělé – hodnotí David
Rees a já se přidávám!
Steven Wilson je extrémně pracovitý. Díky bohu zůstává věrný plánu nových vydání děl
Jethro Tull – a to včetně návratu do minulosti až k roku 1969, aby bylo napraveno do očí
bijící opomenutí. Ano, vážení, remixovaný Stand Up je plánován na polovinu roku 2016,
přičemž u Warnerů se právě pročesávají archivy s cílem nalezení dosud nevydaných
skrytých klenotů. Dále čekejme mix Stevena Wilsona s názvem Songs From The Wood (plus
dodatky) zhruba v listopadu 2016. A pro ty, kteří se už nemohou dočkat, jsou zde ještě bližší
plány (ačkoli ještě ne na 100% potvrzené) – a sice vydání Aqualunga v březnu/dubnu 2016.
'Cože- už zase??' Rees jakoby slyšel vaši otázku. Ano, ale tentokrát za cenu, kterou si může
dovolit každý, a také v nyní běžném ´knižním´formátu, a s bonusy, a to minimálně s remixy
předchozích doplňků.
Doane Perry prý nahrává čtyři alba naráz!, přičemž "nesíhá a nespí" jak řekl Martinu
Webbovi. První CD už je vydané – sólové album Nada Sylvana Courting The Widow
představuje Steva Hacketta, Roine Stolta, Nicka Beggse, Nicka D'Virgilia a Doane Perryho…
Maart Allcock jde ve stopách Gerry Conwaye, Ryana O'Donnella a ve stopách svých
vlastních, protože nedávno zase nahrával s Yusufem Islamem (nové islámské jméno
někdejšího Cata Stevense). Islamovo nové album s pracovním názvem The Laughing Apple
by mělo vyjít na začátku roku 2016. Maart zde hraje na basovku, klávesy a kytary.
Martin Barre zvyšuje svůj věhlas díky rozhovorům s různými nejváženějeími hudebními
časopisy – a také s A New Day. A nyní, těsně po Guitarist, Guitar Techniques, PROG,
Fireworks je také interview v novém vydání R2magazine spolu se super fotkami- čtěte na
www.rock-n-reel.co.uk
Rozhovor Davida Reese
s MARTINEM BARRE
S Martinem se potkáváme 3. října ve Skotsku v Kinrossu v baru Green Hotelu, kde dnes
večer hraje.
…
Chystáte se do USA. Bude tam hrát stejná kapela, jako v Británii a Evropě?
Jo, stejní kluci, ale možná se tam pokusím sehnat párek dívčích vokalistek, protože s nimi to
fakt funguje.
Nevěděl jsem, že budete mít dívky také na turné. Na albu ale znějí opravdu dobře…
Jo, no odehráli jsme s nimi pár vystoupení, jen abychom viděli, jaké to bude, a bylo to fakt
prima. Něco to té hudbě dává navíc.
…
Vím, že ke konci tvého hraní s Tull to byl dost opruz, ne? Nedělo se nic nového, jiného…
Jo. Chtěl bych hrát se saxofonistou Johnem Helliwellem od Supertramp. Jo, víš, nikdy jsem
ho ale neoslovil, ale je to tak skvělý hráč. Hraje také na klarinet, což miluji. A to jsem chtěl
přinést do Jethro Tull, nebo něco podobného. Prostě jen trochu něco jiného. Aby fandové
mohli vzpomínat na turné, kde byli Tull trochu jiní – a bylo to skvělé. Ne stále jen to samé
staré „srážení“ lidí k zemi. Já nechci, aby to bylo takhle, chci, aby to bylo vždy čerstvé.
Vím, že nijak zvlášť netoužíš mluvit o Jethro Tull...
Ale, mě to nevadí, už jsem to překonal. [smích]
Je jasné, že teď máš dobré časy, ale mrzí tě nějak, že od té doby, co jsi odešel, dělá Ian
stále nové věci, tedy to, co jsi chtěl dělat ty?
Jo, ale to nejsou moje nové věci...
Ne, ale byl bys raději, aby Thick As A Brick 2 a Homo Erraticus dělal s Jethro Tull a s
tebou? Byl bys rád součástí toho všeho?
No, ... já jsem to neslyšel, takže nevím, ale nemyslím si to, protože Ianova sólová alba byla
opravdu jeho, nebyl tam prvek sdílení. Do značné míry se to projevilo i na posledních albech
Tull, jsou velice zaměřena na něho samotného. Hudba, kterou psal, byla opravdu … no,
nebylo tam toho moc pro ostatní lidi z kapely, byli jsme jen jacísi podpůrní hráči – jasně, jde
to tak dělat, a je to jeden ze způsobů hraní. Ale rozhodně svá sólová alba podle mne nesdílí
s nikým jiným, je to čistě sólové album, které dělá Ian. Nic z toho jsem neslyšel, tak to
nemohu posoudit. Doufám jen, že ta 'sólová' alba, která dělám já, jsou skupinová alba, že
mají skupinovou identitu, i když je na nich moje jméno. Zvuk alba, kontinuita hudby, vše
nasvědčuje tomu, že jde o skupinu, kdo tu hraje. To je pro mne důležité.
Jen jsem chtěl, aby se Jethro Tull uvnitř skupiny vyvíjeli. Historie skupiny a hudba z jejích
počátků… víš, na kontě jsme měli tolik hudby Tull, tak skvělé hudby, výborných písní, na
kterou se nikdo celé léta a léta nepodíval. Chtěl jsem to všechno vyndat ze skříně, oprášit a
vyleštit, a nově to prezentovat jakou součást nynější hudby… To se vlastně snažím dělat
s hudbou
Tull
teď,
prostě
to
jen
trochu
přeházet
a
vypulírovat.
Jak se rozhoduješ, které písně Tull zařadíš do svého repertoáru?
Dělám ty, co se mi líbí [smích]
Takhe prosté to je?
Jo. A věci, které podle mne budou sedět stylu, jakým chci hrát – takže by to měly být pěkně
přímočaré songy. Koketoval jsem s Passion Play, ale zpětným pohledem zjišťuji, že pro mne
nefunguje. Je to moc náhlých konců a nových startů, až moc komplikované. Silně věřím
tomu, že pokud něco napíšeš ve 7/4 taktu, a přitom to můžeš zahrát ve 4/4 taktu bez změn
v hudbě, je to lepší. Možná je za tím zbytečná hlubokomyslnost, zabývat se podivnými
tempy a složitou hudbou, jen to komplikuje život obecenstvu i kapele. Víc pak obecenstvu,
než kapele, myslím. Raději mám hudbu, které zní opravdu přímočaře, každý kýve hlavou do
rytmu a podupává si při ní, vidíš, jak se v hledišti hýbou těla spolu s hudbou. Ale i v té
jednoduché věci, kterou slyšíš, je toho obsaženo mnohem víc, aniž by to bylo zjevné – je to
velmi křehké. Mám rád, když je složitost v hudbě zlehčena natolik, že se do muziky dostaneš
rovnou, a prostě si jí užíváš.
Předchozí otázka byla vyvolána tvou verzí Skating Away, což není song Tull, který by byl
přímo spojen s Martinem Barre. Na druhé straně písně jako We Used To Know a Back
Door Angels tě zviditelňovaly jako hvězdu show – ale ty dvě teď zrovna nehraješ.
[Smích] Jo, ale ty si vybrat nemůžu. Kdybych hrál tyhle věci, tak by to byly jen cover verze...
Ale ty bys je nemusel měnit, protože tos´ byl ty, kdo je hrál na kytaru, a díky komu tak
skvěle zněly.
Jo, ale ostatní kluci ze nynější kapely u toho nebyli. Chci, aby se cítili součástí té hudby.
Zatímco Skating Away, Fat Man, tedy věci, které děláme teď, jsme trochu změnili, mají
v nich své party, které jsou jen jejich. Není to part Johna Evana nebo Jeffrey Hammonda, či
Glenna Cornicka ... no, přísně řečeno, něco z toho jistě původním partům odpovídá, ale oni
to musejí hodit nově na stůl, takže se to stává taky jejich záležitostí.
Vím, co myslíš, ale u písní jako We Used To Know a Back Door Angels lidé automaticky
myslí na Martina Barre. Jasně, byla to kapela Jethro Tull, Ian byl značně zapojen, ale
z největší části to byla tvá kytarová hra, která ty nahrávky dělá tak dobré.
No, já nevím … jde tady o široký repertoár, ale já bych se nerozhodoval o jejich hraní na
základě toho, co říkáš, protože to nehraje až takovou roli, vždyť když hrajeme Skating Away,
je to teď také samé kytary - [smích] samozřejmě! – ale to není důvod, proč ji hraji. Je to
dílko, které opravdu chci hrát, a myslím, že bude znít dobře s tím trochu odlišným
přístupem.
Když se ohlédnu do doby, kdy se Jethro Tull rozešli...
Jethro Tull se nerozešli. Jethro Tull přestali hrát. Rozchod je, když si všichni sednou v jedné
místnosti, aby to prodiskutovali, a rozhodnou se, že se rozejdou. A to se nikdy nestalo.
[smích] Promiň, že tě opravuju.
Takže OK, přestali hrát. Pokud se můžu zeptat idiotskou otázku, kterou ti už položil
kdekdo milionkrát přede mnou… Pokud by ti zítra Ian zavolal, nebo příští rok…
Jo tahle stará vesta! Jsem rád, že dělám, co dělám.
Ale kdyby navrhl jednu závěrečnou jízdu, pořádné turné na rozloučenou, co bys na to
řekl?
Hmmm...no... kdybych ti řekl NE... no ta věc se ale nestane, že jo? To je jako ptát se, jestli ti
volal Paul McCartney a řekl, že si pamatuje, co jste dělali celé ty roky předtím, jestli se chceš
vrátit a udělat světové turné? [smích] Tak asi takhle je to pravděpodobné. Takže to je něco,
o čem bych nikdy nepřemýšlel. Vše, co dělám – a teď nejsem sobecký – je z mého pohledu
víc. Mám víc pod kontrolou směřování hudby, její kvalitu, kvalitu muzikantů, se kterými
hraji, a to je pro mě fakt důležité. Nelíbí se mi to jen z toho důvodu, že to má sílu, mám
z toho radost také proto, že miluju zabývat se hudbou, opravdu si užívám, že jsem v muzice
až po krk. Ne pádlovat v mělkém bazénku, já chci plavat na hlubokém konci. To proto je to
pro mě skvělé, mám teď všechno, co jsem kdysi chtěl, a nic jiného mi tenhle pocit nedá. Já
jsem dveře k Jethro Tull nezavřel, ale je možné, že už zavřené jsou. Jak jsem řekl, nebylo to
skupinové rozhodnutí, my jsme se nerozpadli, nýbrž Ian dělá jiné věci a já dělám jiné věci, a
právě teď není žádný dobrý důvod ke změně. Návrat zpět spolu s Jethro Tull - to by muselo
být něco ke zvážení, ale to se prostě stejně nestane. Rozhodně chci hrát se SVOU skupinou.
Kluci jsou bezva, dobře se mi s nimi dělá, takže nevidím důvod, se vší úctou, abych pracoval
s jinými lidmi jen proto, že mi o to někdo řekne. Nacházím se teď hudebně ve velice dobrém
místě, a, jak říká Derek Trucks, pokud můžeš něco dělat proto, že to muzikálně opravdu
miluješ, pak je to ten nejlepší důvod. Tak je to rozhodně se mnou. Je to příjemný způsob
existence, a tak dobře jsem se už dlouho, dlouho, DLOUHO necítil.
Vynecháme-li Jethro Tull – pokud by tě oslovil někdo… řekněme, kdyby například Genesis
hledali kytaristu, uměl bys znovu naskočit do kapely poté, co jsi vedl vlastní skupinu?
No jo, jasně. Jsem pevně přesvědčen. Tím nechci říci, že jsem velmi dobrý, nebo schopný…
Myslím, že se shodneme, že jsi celkem dobrý kytarista!
No, já jsem si teď mnohem víc jistý sám sebou, než jsem byl dřív, protože si myslím, že celý
problém v Jethro Tull byl... v utlumování kreativity, utlumování ducha. Víš, všechno, co se
dělo, tě drželo při zemi. Ale částečně padá vina i na mě, že jsem to dopustil. Prostě se usadíš
v nějaké pozici a snažíš se s ní srovnat, jak nejlépe to jde, a jsi zcela v pohodě, protože to
zvládáš. Ale já prostě miluju hraní, takže pokud by to bylo vystoupení, které by mě zajímalo
muzikálně, tak bych to bral. Věci typu muzikálu Excalibur ztratily lesk, protože, i když to byla
sranda, tak hudebně to nebylo nic moc. Takže něco podobného už asi ne, ale jiné věci zcela
určitě. Víš, kdyby Paul Carrack sháněl kytaristu, nebo Don Henley, Stevie Winwood...ANO!
Protože hudba je to skvělá, šlo by hudební rozhodnutí. Ale muselo by to rozhodně
znamenat hraní spousty a spousty hudby.
Když Ian začal nahrávat Thick As A Brick 2, a všichni fandové Tull říkali, že na albu by
opravdu měl být Martin Barre, pamatuji si, že Ian řekl, že tys´ ale vždycky nerad pracoval
ve studiu...
No tak to je pěkná blbost!
Tys vlastně v poslední době ze studia skoro nevylezl, co?
Miluju práci ve studiu, opravdu jsem si užíval nahrávání svých alb, protože pracuji s tak
skvělými lidmi. Skvělí muzikanti, a opravdu výborný režisér, který vše dělá tak zajímavé a
snadné. Pracoval jsem i v jiných studiích, kde jsem si to užíval. Poprvé, kdy jsem vůbec
pracoval mimo…ehm… jurisdikci Tull…ne, to je špatné slovo…mimo věc zvanou Tull… bylo
kdysi dávno s Johnem Wettonem. Tull pracovali zcela jinak, než všichni ostatní, a já to vím
až teď, a je dobře, že to vím. Byli jsme velice uzavřená skupina. Žili jsme v bublině jménem
Tull, a tu jsme neopouštěli. Nestýkali jsme se s jinými skupinami ani muzikanty, ani jsme je
nevodili do našeho tábora. Jinam jsme se prostě nedívali. Koukali jsme se jen dovnitř. Takže
když jsem dělal na tom albu Johna Wettona Crossfire, byl jsem dost nervózní z toho, jaké to
bude, ale byla to taková sranda. Vešel jsem do studia, a oni byli skvěli, víš, "Jé, ahoj Martine,
to je super, že jsi tady" atd., byli tak pozitivně naladění k tomu, že jsem tam. Díky tomu jsem
se tam cítil opravdu vítaný, a způsobili, že jsem ze sebe chtěl opravdu dostat to nejlepší. A o
tom celá práce je. Jakou cenu má chodit do práce, kde na tebe kašlou? Nemluvím teď o Tull,
ale pokud máš práci, a v ní jenom procházíš rutinou, budeš jen dělat tu práci a nic navíc,
protože ti to nedává popud ani odhodlání nebo touhu dostat se ze svých mantinelů, jít dál,
dělat něco zvláštního. Takže s Johnem Wettonem to bylo tak, že mi jen řekli „Hraj. Hraj,
cokoli chceš, budeme dělat spoustu nahrávek. Experimentuj, když to bude k ničemu, tak to
smažeme, ale kdo ví, co se může stát?“ To bylo prostě neuvěřitelné, takový fantastický
zážitek, a já si jen přál, aby to tak bylo i s Tull, ale nikdy to tak nebylo.
To je zajímavé, protože jsem o tom dnes přemýšlel. Některá práce, kterou jsi odvedl
s jinými lidmi, jako je John Carter a Vikki Clayton na Movers and Shakers – nahrávka,
kterou jsi nazval svou nejlepší hrou mimo Tull – a velice nedávno skladba nahraná s
Tommym Justicem... Vždy, když začneš hrát na těch písních, je to úchvatné, vyvolává to u
mě takový ten moment „ježení chlupů vzadu na krku“. Je evidentní, že do toho dáváš
všechno, přestože by to mohla být pro tebe podřadná bokovka, kterou děláš jen jako
laskavost…
Nikdy nedělám nic, co by nepředstavovalo stoprocentní nasazení, a nikdy to dělat nebudu.
To by urazilo osobu, se kterou hraji, a já bych tímto způsobem nikoho neurazil, ať je to Paul
McCartney, nebo kluk od sousedů z ulice, který zrovna začíná s hraním.
Ale tvá hra není jen dobrá, ona je neskutečně dobrá! A to tak, že Old Webby mi jednou
volal – a že mi si jen tak nevoláme – a povídá "Už jsi slyšel, co hraje Martin Barre na té
skladbě Tommyho Justice?!" Protože to je fantastické, úplně to vyvolává úžas.
To rád slyším, a v to též doufám, když hraju pro někoho jiného, ta hudba se mi ale musí líbit.
Myslím, že u Tull byla atmosféra příliš vážná, člověk se někdy může brát až moc vážně. Ve
studiu pracuji opravdu intenzivně, mám skvělého režiséra, dobře se snášíme. Je skutečným
režisérem, je to jeho práce, a vůbec mne neomezuje, nechává mě pracovat, takže to musím
dát…
Ale myslím, že člověk musí mít ve studiu svobodu ducha a mysli, protože pokud jsi v napětí,
pokud je na tebe vyvíjen tlak a někdo ti dýchá na krk, vzniká velice chladná klinická
atmosféra. Nebudeš hrát dobře, když se někdo bude dívat na hodinky a ptát se, jak dlouho
tam budeš. Pak na to zapomeň, o tom práce ve studiu není. Je o tom, že se dostaneš do
stavu mysli, kdy jsi jist tím, co chceš stvořit…
Další problém s Tull byl, že nahrávací společnost ti dávala časový plán, třeba „potřebujeme
to album nejpozději začátkem července“, a pak jsme se mohli strhat, abychom to stihli – a
zřejmě na úkor vytvoření něčeho opravdu zajímavého – a nakonec to společnost stejně
vydat nestihla. Já nebudu svazován společnostmi, to je poslední věc na světě, kterou bych
chtěl. Nikdo mi nebude říkat časové plány, prostě až to bude, tak to bude, až budu s prací
spokojen. Co se týče Back To Steel, mohlo tam být dalších pět písní, ale já jsem s albem
spokojen tak, jak je. Je to pěkná délka nahrávky. Jsem rád, že tam nejsou žádné slabé
skladby...
Také píšeš knihu memoárů z doby Jethro Tull, jak jsi s ní daleko?
Poslední čtyři roky mi změnily život, a také můj pohled na tu dobu. Protože dělám, co chci.
Nejraději bych byl tak zaměstnán, abych se k psaní knihy nikdy nedostal … ale ne, chci, aby
to byla opravdu pozitivní kniha. Negativity už jsem si užil dost. Chci napsat o časech Jethro
Tull z osobního pohledu. Existuje spousta historek o lidech, charakterech. Plno legračních a
zajímavých věcí. Bude to zábavná kniha.
Martine, díky, doufám, že turné po USA proběhne fantasticky.
(kráceno)
-----------------------------------------------V AND 122 následují pozitivní recenze nového alba Martina Barre a také nadšené recenze
koncertů Rock Opera Iana Andersona s jeho doprovodným ansámblem. Jako raritu vybírám
jedno jeho neobvyklé vystoupení, a sice:
SUNSHINE OF YOUR LOVE – koncert, oslavující život a hudbu Jacka Bruce. The Roundhouse,
Londýn, 24.10.2015
364 dní po odchodu basisty Cream Jacka Bruce uspořádal Nitin Sawhney vzpomínkový
koncert Bruceho hudby. Výtěžek koncertu šel na konto organizace dětských hospiců EACH
(East Anglia’s Children’s Hospices). Kromě jiných umělců zde vystupoval také Ian Anderson,
Ginger Baker (Cream), Phil Manzanera (Roxy Music), Mark King (Level 42), Hugh Cornwell
(The Stranglers), Bernie Marsden a Neil Murray (Whitesnake), Joss Stone, Vernon Reid
(Living Colour), Clem Clempson (Colosseum), Uli Jon Roth, Liam Bailey, členové The Jack
Bruce Big Blues Bandu, a několik členů Bruceovy rodiny včetně Aruby Red (alias Nataschy
Bruce). Slibné, že? Hmm. Ian Anderson se objevil již v průběhu třetí písně, připojil se
k houslistovi Milesi Brettovi s flétnou ve skladbě Milonga (z alba Shadows In The Air). Byl to
ale jen předkrm k hlavnímu chodu, co se týče Iana Andersona. Objevil se totiž na 4 písních
v druhé polovině – zpíval Tickets To Waterfalls z roku 1969 - album Songs For A Tailor,
(Bruceho první sólové po odchodu z Cream). Bernie Marsden hrál na sólovou kytaru. Ian
Anderson se znovu připojil na We’re Going Wrong z creamovské Disraeli Gears, tu zpívala
Aruba Red. Finále se všemi účastníky na pódiu zajistilo Sunshine Of Your Love. Ian Anderson,
svým pohybem v poli připomínají běžce Mo Faraha, vystartoval při této skladbě v zadní řadě
skupiny, ale postupně se propracoval do čela, a zde předvedl bouřlivý a konečně také vřele
diváky přijatý brejk na flétnu ve střední části písně. Nicméně, na rozdíl od Faraha, se pak
opět zanořil ještě hlouběji do zadních řad…
Ginger Baker, na kterého byla zvědavá většina obecenstva, odehrál jen 2 (!) písně. Ian
k tomu později v rozhovoru pro rádio řekl: “Ginger Baker nás poctil svou přítomností, a ale
pak se bohužel sám zostudil, protože nestihl skladby v pátek nazkoušet – naštvaně ze
zkoušky odešel. V zásadě se s ním nedalo pracovat, víte, byl velice, velice sprostý k nám
ostatním muzikantům, kteří se snažili být nápomocni. Takže trochu srazil to nadšení a
částečně zkazil akci, která měla být nadšenou oslavou života Jacka Bruce a jeho práce…“
Druhá půle koncertu to rozjela s video příspěvky od hvězd typu Charlie Wattse, Ringo
Starra, Robina Trowera a Gary Husbanda, avšak citelně na plátně, tak na scéně chyběl Eric
Clapton. Nicméně to byla příležitost vidět Iana Andersona hrát nějakou jinou hudbu, £45
liber za vstupenku šlo na charitu, a doma jsem byl za půl hodiny, říká Martin Webb z fanzinu
A New Day.
------------------------------------------------------------
Na závěr jedna perlička – vydavatel fanzinu AND David Rees se oženil. Píše k tomu toto:
„Nikdy jsem si nemyslel, že po 30 letech vydávání budu zveřejňovat v AND fotky ze SVÉ
SVATBY ... ale když vaše svatba hostí váženého Dave Pegga a otce nevěsty Johna Cartera,
co se dá dělat? Skvělá svatba, fantastické vystoupení! Chlapi díky“. DR
David Pegg a John Carter
James Anderson
ženich David Rees (bohužel fotka nevěsty chybí… )
Pokud byste se pohybovali příští rok 5.-7. srpna v okolí Canterbury v Anglii… Obsazení festivalu,
organizovaného fanzinem AND je skvělé! Co takhle společný výlet FCJT?
translation©Jetřich Tyl
PRIMA SVÁTKY VŠEM!

Podobné dokumenty

český eTullian

český eTullian mikrofonky na husím krčku, které se připnuly ke kobylkám nástroje, a takto jsme odehráli celé turné. Zážitky ze zkoušky: snažili jsme se být připravení, protože to by měl být znak každého profesion...

Více

www.ssoar.info Současné politické konflikty v oblasti Afrického rohu

www.ssoar.info Současné politické konflikty v oblasti Afrického rohu v Africe. Prvním státem, který uznal nezávislost Eritrey, byla Etiopie, ovšem jedním z prvních kritérií nezávislého státu je vymezení hranic země demarkací.12 Noví vůdci obou zemí byli přátelé, kte...

Více

Juvenilia Territorialia IV - text.indd

Juvenilia Territorialia IV - text.indd do vzniku Darwinovy teorie evoluce, která zpochybňovala doslovný výklad Bible, patřili evangelikálové do většinového proudu protestantismu. V důsledku názorového rozkolu však došlo ve dvacátých le...

Více

český eTullian

český eTullian Kdo také může zapomenout na sotva podrážděného Johna Peela, kdy jeho show musela být zkrácena kvůli vyhovění televizním stanicím? Dobře, pokud jste tam byli, tak na to nezapomenete, ale samozřejmě,...

Více

Playlist 03-2016 komplet

Playlist 03-2016 komplet Hound Dog Moving On Rock´n ´roll Highway To Hell Domino Sweet Emotion Cuts Like A Knife Wake Me Up When September Ends Anything Goes Tallahassee Lassie Good Golly Miss Molly Born To Be Wild Love Of...

Více

full-text ke stažení

full-text ke stažení Tento praktický pokus ve mně uchoval příjemnou vzpomínku na školu, příjemnou vzpomínku na hodinu přírodovědy, která však s sebou nesla i poznávací náboj a mohl jsem tehdy pochopit, jak funguje přír...

Více