Zimmer Jan_Barvy v arteterapii

Barvy v arteterapii
Barva je něčím víc, než jen zbarvením světa kolem nás a v nás.
J. Baleka
Barvy mají v arteterapii psychologický, estetický a kulturní kontext. Je prokázán vliv
barev a barevných kombinací na psychické a fyzické zdraví člověka. barvami se v historii
zabývali umělci, fyzici, filozofové a pedagogové ( Goethe, Newton, Schopenhauer ).
Ve starých indoevropských jazycích neexistoval výraz pro barvu. Mnozí autoři ( Muths1991, Sacks- 1997, Baleka- 1999 ) uvádějí zajímavý názor či spíše hypotézu o tom, že se
lidstvo kdysi muselo učit rozeznávat, respektive pojmenovávat barvy tak, jak se je učí
rozeznávat malé dítě. Gladstone publikoval v roce 1877 článek „Homérovo barevné vidění“,
kde říká, že Homér používal při popisu barev přírody velmi neobvyklá přirovnání, např. moře
mu připomínalo tmavě červené víno. V kultuře Árjů (kolem roku 1500 př. n. l. ) se
nerozlišovalo mezi modrým nebem a zelenými stromy, vše bylo popsáno jako černé. První
barvy, které byly v historii popisovány jsou červená, černá a žlutá. Gladstone tvrdí, že
starověcí Řekové byli „modroslepí“, nerozlišovali mezi červenou , zelenou a modrou barvou.
Modrá barva chyběla i v bibli. Červená barva je první barvou, kterou člověk pojmenoval,
poslední, jíž si uvědomil, byla modrá.
Isaac Newton roku 1666 dokázal, že bílé světlo se skládá z různých barev. Vedl bílé světlo
přes prizma ( trojboký hranol ) a rozložil ho na barvy duhy : červenou, oranžovou, žlutou ,
zelenou, modrou, indigo a fialovou. Jednotlivé barevné složky se liší vlnovou délkou, která
klesá od červené po fialovou.
V roce 1900 německý fyzik Max Planck formuloval kvantovou teorii světla. Albert
Einstein později doplnil, že světlo má dvojakou povahu, chová se jako vlnění i jako proud
částic. Fyzikové poukazují na souvislost mezi krátkou vlnovou délkou světla, jež odpovídá
modré, a citlivostí na tuto barvu ve vývoji vnímání barev ( Baleka , 1999 ).
Když se bílé světlo ( např. sluneční ) setká se hmotou a odráží se od ní nebo jí prochází,
některé z jeho barevných složek jsou pohlcovány více než jiné. Ve světle odraženém od
předmětu ( resp. světlem procházejícím ) tak některá z barevných složek převládá. Toto
odražené nebo procházející záření lidské oko zachycuje. Informace o vlnové délce se
přenášejí ze sítnice do mozku a tam jsou zpracovány jako vjem barvy.
Oko člověka je komplikovaný orgán. Mechanismus tyčinek zajišťuje černobílé vidění a
čípky barevné vidění. Asi osm procent mužské populace trpí tzv. barvoslepostí –
achromatismem, neschopností rozlišovat některé barvy a jejich odstíny.
Technika termografie umožňuje barevně zobrazit rozdíly různých částí lidského těla. Části
těla napadené zánětem přístroj ukazuje jako červenější než zdravé, protože vyzařují více tepla.
Je známo, že podobně děti s onkologickými nemocemi často v kresbě postavy lokalizují nádor
tak, že jej podvědomě vyznačí fialovou barvou.
1
Barva v arteterapii představuje také intenzitu a stav emočního života.
J. Šicková- Fabrici píše, že se setkala s neadekvátním používáním modré barvy u dětí staršího
školního věku a u adolescentů . Šlo např. o případy, kdy dítě nakreslilo modrý strom. Je
zajímavé, že v historii umění stromy modrou barvou maloval italský renesanční malíř Fra
Angelico, který prožil, podobně jako děti, s nimiž pracovala , dětství bez rodičů. Použití barvy
v bizarní kombinaci by se mohlo v této souvislosti interpretovat jako snaha o zaujetí diváka,
potřeba naznačit prožité trauma podle logiky :“ Příroda mě ignoruje, mám jiné dětství než
většina mých vrstevníků, budu tedy ignorovat přírodu a malovat stromy jinou barvou, než
jakou ve skutečnosti mají nebo než je malují jiné děti.“ Tuto interpretaci potvrzuje nepřímo i
Baleka, když píše, že modrá na sebe váže „ existenciální úzkost a je vnímána jako ochranná,
mateřská, tělesná a existencionálně úzkostná“. Dále se zmiňuje, že Charles Baudelaire
vyslovil přání, aby „louky byly červené, řeky zlatožluté a stromy bílé, příroda je bez
fantazie“. I Mondianův Modrý strom (1910) je vyjádřením spíše lidského než přírodního
dramatu.
Přírodní jevy hrající různými barvami, podzimní příroda nebo zimní krajina vyvolávají
v člověku barevné dojmy. Dají se přirovnat k působení hudby. ( Pokud určitý vjem, např.
sluchový , vyvolá vjem nebo představu související s jiným smyslem, často právě představu
barvy, hovoří psychologové o synestezii ).
Barvy mají v arteterapii psychologický , estetický a kulturní kontext. Vliv barev a
barevných kombinací na psychické a fyzické zdraví člověka je prokázaný. Jejich působení je
individuální. Někteří arteterapeuti se domnívají, že je důležité, aby každý člověk poznal svoji
barvu.
Dělení barev
V kontextu arteterapie je třeba znát zákonitosti vnímání barev, zákonitosti psychologického
působení barev, ale i vlastnosti barev, jako je teplo a chlad, světlost a tmavost barev. Je třeba
se orientovat v kategorii základních a komplementárních barev.
Základní barvy jsou červená, modrá a žlutá. Komplementární barvy k nim jsou zelená,
oranžová a fialová. Barevný kontrast vzniká , když na jednu plochu položíme dvě barvy vedle
sebe. Simultánní kontrast vzniká tak, že každá ze dvou barev ležících vedle sebe zabarvuje
druhou svou komplementární barvou. Například komplementární barvou žluté je fialová.
Potom zelená ležící vedle žluté plochy se bude zabarvovat do fialova. Detailně rozpracoval
zákonitosti míchání a řazení barev německý pedagog Johannes Itten.
Jestliže si je arteterapeut vědom komplementárního pravidla barev, jeho schopnost
diagnostikovat přes barevný výtvarný produkt se zvyšují. Dokáže totiž v barevných
kombinacích obrázku klienta rozeznat harmonii a naopak nesoulad. Podobně prostřednictvím
symboliky barev může lépe poznat i symboliku barevných expresí svých klientů.
2
Historický vývoj symboliky barev
Dnes se v symbolice barev setkáváme s velmi rozsáhlou škálou výkladu. Nemůžeme použít
žádný jednostranný vzorec nebo klíč k interpretaci jakýchkoliv symbolů- tedy i významů
barev. Než se však k symbolům kolektivního nevědomí a symbolům dohodnutým v rámci
různých společenství přidaly též individuální významy, dospěly staré kultury ke konvenčně
určeným typům barevné symboliky, a to hlavně v souvislosti se základní snahou najít si své
místo v pestrém světě a zavést do něho organizační principy.
Tak se základní barvy často dávaly do souvislosti se světovými stranami a – elementy a
zařazovaly se do křížového nebo čtvercového schématu. V lidovém chápání symboliky barev
znamená:
zelená- naději,
modrá- věrnost,
žlutá- žárlivost,
červená- lásku,
bílá- nevinnost,
černá- smrt.
Zvláštní symboliku barev rozvinula alchymie, podle které je zelená silné rozpouštědlo,
oproti tomu červená a bílá znázorňují duální systém praprincipu sulphur a mercurius. U
starých Mayů ve střední Americe souvisely světové strany v pořadí východ, sever, západ a jih
s červenou, bílou, černou a žlutou barvou, zatímco ve staré Číně znamenal východ, jih, západ,
sever a střed barvy zelenou, červenou, bílou, černou a žlutou.
V heraldice platil ze začátku názor, že všechny barvy jsou si rovnocenné, ale už v renesanci
se vyvinula komplikovaná symbolika barev na erbech, která souvisela pravděpodobně
s planetami: žlutá- Slunce, zlato;modrá- Jupiter, cín; černá- Mars, železo; zelená- Venuše,
měď; purpurová- Merkur, rtuť. Podle Böcklera (1688) znamená zlatá nebo žlutá cnost, rozum,
úctu a vznešenost; bílá nebo stříbrná, nevinnost, radost; červená „zanícení-vášeň“ a „Bohu
oddané srdce, připravené pro slovo Boží prolít krev“; modrá stálost, věrnost, vědu a upřímnou
zbožnost; černá smutek, pokoru, neštěstí; zelená svobodu, krásu, radost, zdraví, naději a
laskavost; purpurová anebo fialová královský oděv; oranžová nestálou a vlastní slávu; tělová
barva nestálost a vratkost. K tomu se přiřazovaly různé symbolické výklady barevných
kombinací: např. modrá se zlatou- veselost a obveselení; modrá s červenou- nezdvořilost;
černá se zlatou- čest a dlouhý život apod. Takové spekulace však byly středověké heraldice
cizí a vznikaly až v čase, když už erbovní umění nemělo nic společného s rytířstvím ve starém
slova smyslu.
Výběr barev souvisel i s dostupností barviv. Na prehistorických skalních malbách se třeba
modrá barva neobjevuje vůbec, protože pro ni nebyla vhodná základní látka.
Symbolika barev
3
Bílá
Bílá představuje čistotu, panenskost a duchovnost. Možná však je nejzákladnějším významem
skutečnost, že bílá zosobňuje světlo samo, a jako taková se u mnohých národů objevuje
v pověstech o stvoření Světa.
Symbolika světla v pověstech o stvoření je metaforou pro lidské vědomí (Neumann 1973).
Východní adepti používali představu světla, aby získali intuitivní porozumění semínka
nekonečného vědomí, zasazeného v každém člověku:“ Tvé vlastní vědomí, zářící, prázdné a
neoddělitelné od Velkého Těla záře, nemá zrození, nemá smrt a je to Neměnné Stálé SvětloBuddha, Amitabha.“Křesťanství má podobnou představu světla, spojenou s duchovní realitou.
Ve slovech Ježíše:“ Já jsem světlo světa:Ten kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale
bude mít světlo života.“ ( Jan, 8:12).
Bílá odráží energii, vyvolává pocit lehkosti a prostoru. Vyjadřuje souhlasný postoj- je
opakem konfrontace. Obsahuje také aspekt nevyjadřovat se k věcem. V malbě obraz
odlehčuje, ale též vyjadřuje neznámo- v terapeutickém sezení se klientovi doporučuje bílá
místa domalovat.
Alchymický symbolismus je dalším zdrojem, který nám pomáhá porozumět významu bílé.
Během procesu „calcinatio“, přeměny skrze oheň, se předpokládá, že vyrobí bílý popel. Jak
Edward Edinger vysvětluje, to označuje „albedo“ , neboli bělící fázi, a má paradoxní asociace.
Na jedné straně popel znamená beznaděj, truchlení nebo lítost a pokání. Na druhé straně může
obsahovat nadřazenou hodnotu, cíl práce. Bílá může představovat prožívání psychologického
křtu ohněm, který vytváří spojení mezi egem a archetypální duší. Tímto zážitkem ego stává
vědomo si svého „transpersonálního“, věčného či nesmrtelného aspektu.
Bílá je barvou novicek v klášterech, ale i barvou sterility a kapitulace. Jestliže někdo
preferuje bílou barvu v oblečení, zejména ve starším věku, může to signalizovat nezralou
osobnost nebo inklinování k perfekcionismu. Jestliže někdo doplňuje bílou barvou jiné barvy,
jde o vyrovnanou osobnost ( Muchs,1991).
Černá
Černá je barvou temnoty, zla, smrti a tajemství. Mluví o prázdnotě, o ženském lůně a o
živoucím chaosu počátku. Von Franz popisuje černou jako „patřící k tomu, co nemůže být
vědomě poznáno“.Černá jako symbol pro temnotu vyvažuje svůj protiklad, bílou, symbol
světla. Často se tedy, společně s bílou, objevuje v mnoha kulturách v mýtech a pohádkách
pojednávajících o světlu a temnotě, objevující se na počátku věků.
Černá je barvou vnitřní, barvou uzavřenosti a vymezuje se v okolním prostoru. Je barvou
bariérovou, barvou nesouhlasu, barvou říkající „ne“.Může symbolizovat úzkost,ale také
schopnost mít vlastní názor. V testu označená jako barva nejoblíbenější vypovídá, že člověk
nechce nic prozradit. V západní kultuře je jednou ze smutečních barev a také barvou
kontemplace- tedy barvou hloubání a rozjímání. Odívají se do ní členové různých řeholních
řádů, kde je v hlavních bodech řehole oddělenost od okolního světa. Ale i v běžném životě
můžeme prožít černou- třeba i v případě, že se chceme na ulici na něco dotázat. Obrátit se na
4
člověka oblečeného od hlavy až k patě do černé barvy nás pravděpodobně bude stát více
přemáhání, než u jiných barevných kombinací.
Temnota a nevysvětlitelnost mytických počátků je srovnatelná s tmavou, beztvarou
substancí, se kterou alchymisté začínali svou práci. Alchymisté hledali čerň tmavého
materiálu, která byla pro ně důkazem, že nastal proces transformace. Tuto fázi nazývali
„nigredo“. Bylo to období hlubokých změn, kdy nastával neviditelný, důležitý vývoj.
Černá je spojena s tím, co nemůžeme vidět, s tím, co je mimo vědomí jako tmavá strana
Měsíce. Je to vhodný symbol pro neznámo. Černá zároveň mluví o ztrátě vědomí, jako o
„vymazání všech barev“. Vyjádřeno v pojmech psychologie, ztráta vědomí obvykle souvisí se
ztrátou ega jako místa vědomí. Je to událost, které se lidské bytosti s výjimkou zasvěcených
mystiků instinktivně vyhýbají.
Ego musí být odděleno od vědomí, aby se mohl vytvořit pocit Já. Proto ego zůstává určitým
způsobem zranitelné vůči opačnému proudu životní energie do vědomí. Tento opačný proud
okrádá ego o psychickou energii nezbytnou k udržení sebe sama. Je to svým způsobem
podobné studni, která se vyprazdňuje, když podzemní vody tečou jinam. Černá barva
představuje neustále přítomnou výzvu, směřovanou k vědomí ega.Temné síly, které hrozily,že
utopí ego, byly našimi předky zosobněny a promítnuty jako hrozící, zlá stvoření temnot.
Vytvářením hrůzných bohů a bohyň, jako třeba Hekaté, se naši předkové snažili ovládnout
svůj strach z temnoty tím, že ho soustředili na představu a obkroužili představy vírou, zvyky a
rituály.
Červená
Červená barva má starou historii. Alespoň 30 tisíc let byla součástí pohřbu, oběti a léčení.
Červená byla důležitá pro naše předky jako znamení života, a také v nynější době je
symbolem aktivace, agresivity, sexuality, extroverze a dynamiky. Mnoho současných lidí i
lidí v dávné minulosti spojuje červenou barvu s krví. Když se stala oběť zvířat pro
náboženské účely nepřijatelnou, červená barva začala sloužit jako náhrada za krev. Takto pak
symbolizovala rituální akt připomínající hřích, oběť a vykoupení.Toto používání červené
vidíme ve starém zákoně v Izajášovi, kde je psáno:“ Pojďte, projednáme to spolu, praví
Hospodin, i kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako
purpur, budou bílé jako vlna,“( Izajáš 1:18)
Červená vyjadřuje dynamickou osu od akce k činu, ale čin je vymezující se proti něčemu.
Červená je barvou konfrontační a není proto vůbec náhoda, že ji můžeme vídat na praporech
revolucionářů. „Červení lidé“ patří vzhledem k dělení temperamentů k cholerickému
temperamentu- jdou před ostatní a všechno, co činí je pod tlakem a v pohybu. Říká se „vidět
rudě“- tzn. velmi subjektivně. Dynamika vnější vychází z ohromného přetlaku vnitřního.
Představíme-li si člověka, celého v červené, jak někam vejde – nijak se neprojevuje a mlčí
jako zařezaný, děje se něco velmi podezřelého.
Červená barva středověkých alchymistů byla živým znakem pokroku směrem k dosažení
Magnum oppus (Velkého díla), přeměňujícího základní hmotu na zlato. Zpozorování červené
v tajemných chemických procedurách bylo předzvěstí objevení zlata. Konečným cílem
alchymistů byl drahokam, jehož cenu nelze vyčíslit, a vědění, které nelze poznat. Jejich spisy
ukazují, že alchymisté byli motivováni i něčím jiným než pouhou hrabivostí.
5
Carl Gustav Jung ukázal, že alchymický proces byl ve skutečnosti metaforou pro
psychologickou transformaci, vyžadovanou k tomu, aby se jedinec stal celistvou osobností.
Jung cítil, že celistvost jako cíl u alchymistů je skutečně nedosažitelný ideál. Přesto je tu
touha růst směrem k celistvosti , která způsobuje, že určité aspekty duše se stávají odlišnými a
jsou organizovány podle vzorce, který se blíží celistvosti. Tyto aspekty zahrnují funkce cítění,
myšlení, vnímání a intuice. Jung často viděl červenou barvu v pracích svých pacientů jako
symbol citové funkce. Harmonie vnitřní osobnosti se odráží v uměleckém díle, kde jsou
úspěšně vyváženy barvy červená, modrá, zelená a žlutá, které představují odlišné aspekty
duše.
Modrá
Modrá nám připomíná jasnou oblohu, nekonečně se rozpínající vodu a chladné stíny.
Modrá představuje klid, jas a mír. Výzkumy ukazují, že elektrická reakce mozku na modrou
znamená relaxaci (Birren 1988). Bázeň budící pohled na vzdálené hory a hrozivé hloubky
oceánu, to vše nás okouzluje a těší v odstínech modré. Dřívější lidé věřili, že tato modrá,
vzdálená tajemství byla obydlími bohů, duchů a předků. Na základě takových myšlenek se
modrá stala svázanou s náboženskými pocity. Modrou nacházíme v náboženských
představách po celém světě. Patří například Jupiterovi a Juně, římskému bohu a bohyni nebes.
V tibetských mandalách modrá symbolizuje duchovní stav, ve kterém krouživý pohyb vášně
byl překročen a zůstává pouze jasná, nehybná záře vědomí. Ranní křesťané si zvolili modrou
k symbolizaci Boha Otce. Dnešní křesťanská církev nejčastěji používá modrou jako barvu
Panny Marie.
Modrá je barvou receptivní, přijímá a pojímá vše, i to nepříjemné a má ohromnou
kapacitu. Vyjadřuje dálky, ale je lákající přemýšlet o tom, co se nabízí. Vyjadřuje klid,
vnímavost, empatii a cit. V okolním světě je často barvou povolání a institucí, které se starají
o druhé, jsou pomáhající. Za všechny jmenujme například zdravotní sestry, OSN nebo
UNESCO.
Modrá jako symbol pro vodu představuje i další významy: voda čistí, vyživuje a ochlazuje.
Voda přeměňuje substance tím, že je rozpouští. Alchymisté používali vodu k ředění
neslučitelných substancí do stejného tekutého stavu, takže mohly být spolu smíšeny. Tuto
proceduru nazývali "„solutio".
V kontextu diagnostických možností barev se právě modrá jeví jako velice významná.
Zejména jestliže je použita bizarně, na místech, kde je neobvyklá, např. modrý strom, modrá
ruka trestajícího otce, upozorňuje terapeuta na prožité trauma v souvislosti s rodinou.
V psychoanalytickém kontextu vyjadřuje vztah s matkou. Modrá může disponovat studenými
i teplými odstíny. Nese v sobě velmi protikladné významy. „Modrou jako by člověku bylo
dáno něco, co je on sám, modrá je zrcadlem jeho nitra a dvojité podstaty jeho bytosti.
V modré barvě- jako v žádné jiné- poznává sebe; uchvácený a zděšený.“ (Baleka,1999)
Tmavé odstíny modré, zvláště indigo, hovoří o pocitu noční oblohy, temnoty nebo
rozbouřeného moře. To mohou být metafory pro vnitřní temnotu: nevědomí, spánek, smrt.
Indigo mluví o těch aspektech mateřského archetypu, které představují počátek a konec
vědomí. Matka příroda, bohyně Kálí, prvotní chaos, diamant: v jednom a témže okamžiku
6
lůno a hrobka. Indigo v uměleckých artefaktech může odhalit probouzení intuice, dosažení
moudrosti a rozvíjení hlubší a smysluplnější filozofie v životě. Rovněž se může vztahovat
k zážitku tmavé noci duše, pocitu deprese, ztráty či zmatku. Jako temná noc, která musí být
prožita před svítáním, objevení indiga například v mandalách, může předpovídat
psychologické znovuzrození.
Žlutá
Žlutá je barvou Slunce. Světlo, teplo a život dávající Slunce jsou symbolizovány žlutou.
Goethe viděl žlutou jako barvu, která je nejblíže světlu. Psal, že“ ve své nejvyšší čistotě vždy
nese ve své povaze jas a má klidnou, veselou a jemně vzrušující povahu.“
Uctívání Slunce bylo jednou z nejranějších a nejvíce praktikovaných forem uctívání. Žlutá
barva se stala atributem slunečních božstev, jako je Apollo, egyptský bůh Ra a sluneční
bohové Inků a Aztéků. Sluneční bohové těchto kultů symbolizují hrdinskou odvážnou sílu,
která vytváří a vede obyčejná zemská stvoření. Životodárnou sílu takových božstev oslavují
nesčetné povídky a mýty.
Představa světla v křesťanství je rovněž ranými křesťany vyjadřována volbou žluté
k symbolizaci Ježíše. Biblické zmínky o Kristovi jako o „Světle světa“ a dokonce podobně
znějící slova „syn“ a „Slunce“ ( v angličtině „sun“ a „son“) nabízejí zajímavou myšlenku, že
dávné víry svým postojem vůči Slunci obohatily křesťanství. Zajisté Ježíš jako ten, kdo
přinesl „Slovo“, nositel „Logos“, může být považován za konečné naplnění hrdinského
poznání Pravdy, poprvé ztělesněného v předkřesťanských slunečních božstvech.
V minulosti se používala žlutá též jako označení moci- ve staré Číně byla žlutá barvou
vyhrazenou jen císaři, ale označovala též skupiny nebo místa, které se mají vyčlenit, jako byly
Židé, prostitutky nebo např. i morová místa. Je barvou vyjadřující sebereprezentaci, svobodu,
nevázanost a přímočarý, snadný kontakt s okolím. Obsahuje hravou energii, která se ale
neprožívá příliš hluboce. Bývá často nazývána barvou levé hemisféry (Muts,1991), stimuluje
ji a podporuje duševní kapacitu člověka. Lidé preferující žlutou barvu bývají jasní myslitelé.
Odborníci upozorňují, že by si ji neměli předávkovat lidé intelektuálně příliš aktivní.
Zelená
Zelená je barva přírody, která hýří rostoucí vegetací a příjemně „voní“ čerstvostí. Zelená
nám připomíná cyklickou obnovu světa přírody, který umírá a je znovu zrozen s každým
jarem, čerstvým a plným skrytých možností. Zelená symbolizuje princip přirozeného,
zdravého růstu a schopnost vyživovat rostoucí věci.
Zelená barva ohraničuje a brání, je barvou pěstitelů, rozhodně ne barvou dobyvatelů. Je
barvou dlouhodobé práce, růstu- tedy barvou evoluce, narozdíl od revolucionářské červené.
Barva pasivní vůle a houževnatosti. Archetypem zelené může být zemědělec, který se stará o
svůj prostor a tvrdý je ve chvíli, kdy je tento prostor ohrožen. Zelená je barvou armádochrana země. Také barvou Islámu.
7
Zelená je barvou rovnováhy mezi modrou a žlutou. Podporuje nervový systém. Působí
uklidňujícím způsobem, podobně jako bledě modrá. Používají ji také lékaři- operatéři, protože
červená krev na bílém plášti by vyvolávala hrůzu a zděšení, zatímco zelená je
komplementární barvou k červené , a tedy přispívá k maximálnímu odbourávání stresu u
pacientů. Symbolizuje naději a klid. Je to barva lidí se silným sociálním cítěním. Mnoho
zelené však může způsobovat depresivní efekty, např. u vojáků. jak uvádějí američtí
arteterapeuti, děti týrané a sexuálně zneužívané často používají zelenou barvu v kombinaci
s červenou, mnohdy v bizarních kombinacích (červenozelený déšť, červenozelené oči,
červenozelený dům).
Oranžová
Oranžová představuje energii, která se o malý krůček vzdálila od svého prvotního zdroje.
Jestliže myslíme na červenou jako na surovou energii, potom oranžová by mohla být
považována za energii, která je zjemněna žlutou, představující vnitřní vhled a porozumění.
Oranžová je něco jako oheň obklopený oprávněnými hranicemi. Oranžová je hravá, barva
mládeže, síly a nebojácnosti. Oranžová je „sociální“ barva a také barva extrovertů.
Oranžová není na západě tradiční liturgickou barvou. Přesto má důležitý duchovní
symbolismus. Oranžová je spojena se zážitkem podobným Jobovu, kdy se prohlubuje
duchovní porozumění jedince skrze neštěstí, odříkání či odcizení vlastnímu rodu.Oranžová je
někdy symbolem pro vyvržence a psance. Asketičtí žebráci v Indii přijali oděv této barvy, aby
ukázali svůj postoj, který je postojem člověka postaveného mimo běžnou společnost. Buddha
přijal oranžové roucho, aby označil své zřeknutí se života a princovských potěšení. Až do
dnešního dne mnozí z těch, kdo začínají život prostoty při hledání osvícení následují jeho
příkladu a nosí oranžovou.
Oranžová může představovat aktivní úsilí, silný smysl identity a zdravé prosazování. Na
druhé straně může symbolizovat neústupné používání moci, nepřátelský postoj vůči autoritám
anebo absenci sebedisciplíny.
Fialová
Fialová je směsicí modré a červené. Je sice samostatnou barvou, ale přesto v sobě
podržuje něco jak z červené, tak z modré. Je to splynutí energie červené a jasu a klidu modré.
Fialová je spojena především z královstvím. Narozen v „nachu“ je výrazem používaným pro
popis těch, kdo jsou královského rodu. Použití fialové jako znaku autority bylo přeneseno do
křesťanské církve. Fialová je barva, do které jsou oděni biskupové.
Lépe pochopíme použití fialové pro duchovní symbolismus, když si vzpomeneme, že
modrá může být rovněž symbolem pro duchovno. Potom se fialová stává stává energií
(červená), která je vložena do duchovna (modrá). Objevuje se představa oběti a přeměny
osobních tužeb do služby duchovnu. Z tohoto pohledu můžeme porozumět, proč byla fialová
vybrána jako liturgická barva pro postní dobu, která je obdobím odříkání.
8
Fialová je barvou protipólů, na rozdíl od neutrální šedé. Je barvou hledající ve vztazích,
která ale často nenalézá. Zosobňuje snění a vysoké ideály. Je zvána též barvou mystickou.
Fialová barva může rovněž znamenat proces osobního růstu. Může představovat klidný pohyb
energie od něčeho hledajícího k něčemu, co se stane svobodným na nové úrovni.
Ti,kdo mají rádi fialovou, se jeví jako lidé schopní vytvářet vzrušení a přitahovat
pozornost..Kellogová zaznamenala i některé negativní vedlejší významy fialové. Patří sem:
ponoření do sebe sama, vize sebe sama mimo či nad lidskými podmínkami. Domnívá se, že u
některých lidí jsou pocity paranoie a pronásledování symbolizovány fialovou.
Růžová
Růžová je barvou těla. Je směsí bílé a červené. Bílá (duch) prostoupená červenou (energií)
představuje silnou nevinnost, podobnou nevinnosti zdravého dítěte. De Vries (1974) se
domnívá, že růžová s sebou tradičně nesla také význam smyslovosti, emocí a mládí.
Gnostikové se dívali na růžovou jako na tělo a používali ji jako symbol vzkříšení.
Růžová též může symbolizovat lásku, ale i nezralost nebo naivitu. Hledět na svět přes
„růžové brýle“ znamená vidět svět hezčí, než je. Růžová v kombinaci s černou může
signalizovat negativní pocity o sobě samém. V malbách může být používána lidmi
s fyzickými příznaky způsobenými nemocí nebo stresem. Kellogová zjistila, že ženy během
menstruace často v oblékání preferují růžovou barvu.
Růžová je barva ženství. Malá děvčátka bývají oblékána do růžové. Dlouho byla růžová
považována za vhodnou barvu pouze pro mladé ženy.Přesto je tento zvyk v poslední době
konfrontován se skutečností, že rostoucí počet mladých mužů začíná nosit růžové košile,
svetry, vázanky. Růžová ve výtvarném projevu může být též považována za rozpuštění
protikladů symbolizovaných červenou a bílou. Červená a bílá představují v mnoha tradicích
duality. Vezměme jako příklad alchymii. V alchymickém symbolismu zastupuje červená
mužský princip , bílá znamená pasivní, ženský princip. Překročení těchto protikladů je
symbolizováno sňatkem mezi oběma. Završení sňatku je vyjádřeno smíšením červené a bílé,
které vytváří růžovou.
Hnědá
Hnědá je barvou země, pokory a askeze. Je též symbolem solidních, trpělivých,
spolehlivých a silných jedinců. Preferují ji lidé, kteří na sebe berou práci a odpovědnost, již
nechce nikdo přijmout. Jsou to lidé pevně stojící na zemi a takoví, kteří umí dobře hospodařit
s penězi a pomáhají neprivilegovaným lidem.
Hnědé jsou hábity františkánských mnichů. Hnědá „uzemňuje. Hnědou však mají v oblibě i
depresivní lidé. Lüscher viděl hnědou jako ukazatel potřeby citového bezpečí, která je ve
fyzickém těle zažívána jako příznak nepohodlí. Zjistil, že lidé, kteří se vrátili z 2. světové
války, často dávali hnědou na přední místo při určování oblíbenosti barev. Z tohoto faktu
9
učinil závěr, že hnědá „ naznačuje důležitost, která byla umístěna do kořenů: do země,
domova a společenství s lidmi svého rodu na pospolitost a rodinné zázemí“.
Protože hnědá je vytvořena smísením jiných barev může poukazovat na pohřbenou či
svázanou energii. Člověk by měl zhodnotit, zdali hnědá neodhaluje neospravedlnitelně nízké
hodnocení jeho samého, zablokovanou energii anebo potřebu většího bezpečí.
Šedá
Je někdy nazývána „upírem“ barev. Snižuje intenzitu barvy vedle ní ležící, je barvou
kompromisu mezi bílou a černou. Inklinují k ní lidé s tendencí uštvat se v práci, workoholici.
Společně s černou a hnědou barvou je to barva, již používají ve svých malbách děti
v dětských domovech, které prožily trauma, a depresivní klienti.
V přírodě je šedivá spojená s kamenem, popelem a mlhou. Šedivá je postní barva. Je
tradičně spojována s vykoupením- vidíme to v biblických obyčejích odít se do pytloviny a
posypat se popelem, abychom smyli hříchy. Cirlot(1962) zjišťuje, že spojení šedivé
s popelem je rovněž příčinou, proč šedivá symbolizuje depresi, netečnost a lhostejnost. Šedivé
vlasy stáří dávají šedivé další význam, význam moudrosti, zamyšlení se nad minulostí a
relativismus.
Pokud se člověku v malbách objevuje často šedivá, může se ptát sám sebe, zda objevuje
nějaké vnitřní pochopení paradoxu lidské existence, zda má záblesk možnosti celistvosti či
zda nachází klidnou střední cestu v nějaké problémové morální otázce. Také může zvažovat,
jestli určitým způsobem nepotlačuje své pocity, prožitky a zavádějící vinu za to, že není
takový jaký je, zda neprochází depresí, která by mohla být přirozenou zastávkou na pouti
životem.
Jak na nás působí barvy?
Barvy působí na člověka různým způsobem- růžová uspává, červená škodí lidem trpícím na
srdcovo-cévní nemoci. Bílá pomáhá navazovat rozhovor, zelená zase povzbuzuje chuť do
práce. Modrá křesla v letadlech potlačují nevolnost, kterou naopak může vyvolat žlutá barva.
V současnosti i reklamní agentury zkoumají vliv barev na psychiku lidí. Jejich cílem je
zefektivnění propagačních akcí.
Když obyvatelé věznice San Bernardino v Kalifornii začnou řádit, zavřou je do cel
s růžovou malbou. Za pár minut se prý uklidní a v průběhu 10 minut usnou pod blahodárným
vlivem růžové barvy. Počet sebevražd spáchaných skokem z mostu Blackfier v Londýně,
který byl původně natřený na černo, se podstatně snížil, když ho přemalovali na modro. Když
se asi před 30 lety malovalo v závodě automobilky Renault v Billancourte, museli některá
oddělení přemalovat. Staré zelené stěny s černými pruhy vyvolávaly totiž deprese a bolení
hlavy.
10
Jedno je jasné- barvy ovlivňují chování lidí. Některé udržují člověka v bdělém stavu, jiné
ho uspávají, jsou takové, co ho sexuálně vzrušují, ale i takové, které ho rozčilují. Existují
barvy, které ulehčují trávení, i takové, které zase vyvolávají žaludeční křeče. Ale to ještě není
všechno. Stále víc vědců na základě statistických údajů tvrdí, že barvy ovlivňují i zdravotní
stav člověka, že podle volby té anebo jiné barvy, případně podle jejich zamítnutí je možné
určit, na jaké nemoci pacienti trpí. Ale barvy můžou i uzdravovat, a tento druh léčby se
nazývá chromatoterapie. Metoda „ koupání“ v barevných paprscích je zatím předmětem
polemiky. Ale v USA už více jak 300 000 dětí, které onemocněly na žloutenku, léčili a
vyléčili koupelemi v modrém světle. V některých školách v bývalém SSSR se dělaly pokusynahradit bílé lampy fialovými, protože fialová prý podporuje duševní vývoj.
Nápad léčit lidi pomocí barev není nový, ale znovu vzbudil zájem po sérii agronomických
pokusů v laboratořích střediska v Bures-sur- Yvette ve Francii. Výsledky byly překvapujícíčervené světlo růst urychlovalo, modré a zelené ho naopak zpomalovalo. Z toho znovu
vyplynula otázka, jestli barevné světlo nemá vliv i na psychiku lidí. Proto se výzkum rozšířil i
na tuto oblast. Zatím se ještě nepodařilo vysvětlit, proč barvy ovlivňují lidskou psychiku.
Podařilo se však zaznamenat na elektrokardiogramech a encefalogramech výkyvy vyvolané
vnímáním barev.
Podle názoru profesora Francoise Parra z laboratoře aplikované fyziky Národního
přírodovědeckého muzea a člena AIC ( Mezinárodní sdružení pro výzkum barev), je výzkum
v této oblasti zatím „ na úrovni doby kamenné“. Navíc se dělá velmi izolovaně. Ve Francii se
jím zabývají 3 univerzity, dva ústavy a více soukromých laboratoří, např.firmy Kodak.
Podle názoru vědců je potřebné objasnit podstatu problému. Mnozí lidé si totiž myslí, že
svět je barevný, ale přitom barevnost dodávají předmětům naše oči. Předmět přijímá
světelnou vlnu, která obsahuje všechny barvy spektra. Jeho povrch část z nich pohltí a část
odrazí, v závislosti na chemickém složení a fyzikálním tvaru svého povrchu. Oko zachytí
odraženou vlnu, identifikuje ji a tak vnímá předmět. Proto dělení barev na „teplé“ a „ studené“
není správné. Žlutá je teplejší než modrá, což je způsobeno délkou vln. Ale ani lidé nevnímají
ty samé barvy stejně, a to v důsledku zeměpisných šířek, kde žijí, rozdílných kultur, ale i
pohlaví. Například je všeobecně známé, že na poruchy barevného zrakového vnímání trpí dva
muži ze sta a jedna žena z tisíce.
Vliv barev na chování lidí ve společnosti zjišťují někteří psychologové tak, že deset osob
pozvou čtyřikrát na oběd ve velkých časových odstupech. Prostředí i jídla jsou pokaždé
stejné; mění se jen ladění barev. V zeleném prostředí jí hosté málo, u stolu se mnoho nemluví.
V červeném prostředí zase „pokusní králíci“ s chutí popíjejí víno, hodně jí a nakonec si
začnou říkat urážlivé věci. V bílém prostředí se vede slušná konverzace a všichni zívají
z nudy, ve žlutém se hosté loučí s tím, že se chtějí znovu setkat.
Dokonce i reklama se pokouší působit na spotřebitele prostřednictvím symboliky barev,
připomínajících rozkazy. Azurově modrá sedadla v letadlech nás přesvědčují „Odpočiň si!“.
Modrá barva tu nahradila žlutou od té doby , co se zjistilo, že žlutá vyvolává nevolnost. Není
třeba zdůrazňovat, že i podnikatelé sní o objevení barvy, která by přikazovala:“Kup si!“.
Zatím se zjistilo jen to, že některé barvy zpomalují odbyt výrobků. Proto se například
nedoporučuje balit čerstvé výrobky do černého papíru, ani používat červenou barvu pro
výrobky určené ženám. Jinak platí, že je potřebné respektovat zaužívaný kodex- zlatou barvu
pro luxusní výrobky, modrou pro chlad, zelenou pro svěžest a pod.
11
Bohužel, barva mlčí a v důsledku toho se těžko zjišťuje její vliv na jednotlivé lidi.
Přirozeně, člověk se přizpůsobí všemu, dokonce i úplně červené kanceláři, ale každé
vynucené přizpůsobení vlastně znamená zbytečný výdej energie. A proto v našem
každodenním životě je potřebné více využívat poznatky psychologie barev ve prospěch
společnosti.
Je potřebné současně respektovat i to, že každý člověk jinak podléhá vlivu barev, odmítá je
nebo přijímá podle toho, jestli na jeho nervový organismus působí záporně nebo
kladně.Protože jsou lidé tolik individuálně rozdílní, zůstává v této sféře zatím ještě hodně
neobjeveného.
Literatura:
Susanne F. Fincher- Vytváření mandaly; Pragma ; 1997
Jaroslava Šicková- Fabrici - Základy arteterapie ; Portál ; 2002
Edgar Cayce- Barvy a člověk ( Tajemství lidské aury); Eko-konzult Bratislava; 1994
12
13